soubor ke stažení v pdf.

In His Name – V Jeho jméně
Podrobný životopis p. Jana Meda
Podrobné vylíčení příběhu otce Jana Meda, sdb
Vydáno AJ Sebastian sdb,
Don Bosco Publications PB 40,
Dimapur,
797112
První vydání, 2005-05-21
Věnováno
ctihodnému otci, Pascual Chavez sdb, devátému nástupci
sv. Jana Bosca.
Poděkování
Jsem zavázán díky mnoha lidem, kteří mi pomáhali při
vydání této knihy. Především provinciálovi, otci
Thomas33, který mne velmi povzbuzoval ve snaze vydat
tento svazek. Navázal jsem na první knihu v této sérii, In
His Name, z roku 1999 popisující osudy našich
spolubratří.
Jsem dlužníkem otce Meda, který v posledních měsících
velmi dobře spolupracoval, když psal o své minulosti.
Pokoušel jsem se v několika uplynulých letech shromáždit
detaily z jeho života a jeho zkušenosti. Jeho smysl pro
nábožnou skromnost ho vedl k neochotě mluvit o sobě.
Dal mi jen pár stránek obsahujících materiály o Tirupatturu
(už byly přeloženy, když jsem je dostal od rodiny jeho
brněnského synovce). Ale stále odmítal mluvit o sobě. To
byl konec mých snah. Přesto jsem jej nepřestal upomínat
při každém setkání. V září 2004, zcela nečekaně, poslal
několik stránek ze svého psacího stroje! Nalezl jsem
vynikající materiál a hned jsem jej požádal, aby
pokračoval stejným způsobem. A stal se „zázrak“. Otec
Med začal vykládat svůj příběh. Ti z nás, kteří jej znali, ho
budou slyšet mluvit jeho zastaralým jazykem. Děkuji ti,
otče Jane, že ses s námi podělil o své životní zkušenosti.
Nemohu si odpustit doplnit: Otec Med napsal do své vlasti
spoustu dopisů, plných důležitých informací. Ty, spolu s
rozhovory a líčeními, co jsme natočili při letošní návštěvě
v jeho působišti, budou dalším zdrojem pro dokreslení
bohatého života ještě stále živého misionáře!
Vydavatelství děkuji za poskytnutí některých fotografií.
Děkuji otcům George a Nebu z imphalského Don Bosco za
jejich ochotnou spolupráci. Poděkováním jsem též zavázán
otci Jonas a DP Publications za vydání tohoto svazku. Moc
děkuji také otcům Bosco&Christopher z Don Bosco
Kohima za jejich pomoc. Plno díků všem spolubratřím a
příznivcům kteří věnovali svůj zájem této práci.
Kohima
31. ledna 2005 AJ Sebastian sdb
Předmluva
S radostí předkládám paměti důstojného otce Jana Meda,
stařešiny naší provincie. Je vzrušující popisovat
dobrodružství člověka hluboce zakořeněného v Bohu. Jeho
život je podstatně spojen s růstem Církve a Kongregace v
Indii.
V čem vyniká jeho misionářské působení? Začalo jeho
mimořádným přispěním k růstu domácích salesiánských
povolání v prvním aspirantátu v Tiruppaturu a jako
provinciála v Chennai až po jeho aktivní misionářský
apoštolát v Manipuru.
Byl povzbuzován vášní šířit Boží slovo vším možným
způsobem. Nikdy neřekl:“dost“! Jeho neustálá činnost a
radostné nadšení jsou vzorem a inspirací pro mnoho
mladých mužů. Kéž nám jej Pán zachová i v letech, která
přijdou!
Děkuji otci AJ Sebastian sdb za jeho práci lásky.
S hlubokým obdivem a poděkováním pro toho, kdo mne
jako novicmistr učil v letech 1965-66 chodit po cestě
zbožného života.
Otec Thomas Mulayinkal sdb, provinciál
Moje rodina.
Když se budete ptát na moji rodinu, je to trošku složitější.
Z osmi dětí jsem znal jenom šest, kteří spolu s mými rodiči
tvořili rodinu, protože první byla sestra, která se narodila a
umřela před mým příchodem na svět – a poslední, chlapec,
se narodil, až když jsem v 18 letech odcházel do Indie. Tak
jsem jej poznal až při své první návštěvě vlasti, když už
byl vedoucím v papírně.
Můj otec Alois, byl zbožný a spravedlivý muž, opora
rodiny. Jako mladý chtěl být učitelem. Ale pro nešťastný
úraz, který poznamenal trvalou deformací jeho dlaň,
nemohl zahrát při přijímacích zkouškách na housle. Když
se vrátil z přijímaček byl velmi rozčilený a zklamaný. Tak,
že hodil housle do řeky!
Když se uklidnil a sebral, začal obchodovat a otevřel si
obchod. Ale doba nepřála obchodování, protože byla první
světová válka. Obchůdek mého otce vynášel jen velmi
málo. Všechno bylo prakticky vzhůru nohama. Naštěstí si
našel výborného společníka v naší mamince Emílii. Ta jej
vždy podržela, když vzdoroval výzvám života, včetně jeho
zchromlé pravice. Život nebyl jednoduchý. Oba se museli
moc snažit, aby nás uživili.
Když začala válka, byli jen dva starší bratři, protože první
sestra umřela, 1916 jsem přibyl já a po dvou letech další
bratr. Moje narozeniny jsou 13. dubna. To nezní dobře, být
narozen třináctého – na nešťastný den. Jsem zvědavý, zda
se moji rodiče na mně dívali jako na nešťastné, křehké
dítě, narozené v pověrčivém dni. Doufám, že to nebyl
pátek! Díky Bohu, je duben obvykle měsíc, kdy se slaví
svátky vykoupení – Velikonoce. Odvozeninou mého jména
je nebezpečné stvoření: Medvěd – pojídač medu. Doufám,
že v mém jménu berete jen ten med!
Doba nebyla dobrá ani po válce. Po porážce Německa a
Rakouska, bylo těžkopádné a mnohonárodní Rakousko
rozděleno na šest zemí a tak vzniklo i Československo.
Můj otec byl hluboce věřící, rozšiřoval katolickou
literaturu a hrál aktivní roli ve všech církevních aktivitách.
Jeho důvěra v Církev byla také cílem útoků poválečného
antiklerikalismu. Našel jsem na to vzpomínky. Měli jsme
ho rádi a obdivovali ho pro jeho věrnost Církvi a jeho
velký smysl pro spravedlnost a upřímnost. Nedovedl
nikoho ošidit, dokonce když šlo o pakatel. Byl jako sv.
Josef, Ježíšův pěstoun.
Stále si pamatuji, jak mě ráno denně budíval a doprovázel
mě do kostela, kde jsem ministroval. Tehdy se sloužily jen
latinské mše a já jako malý chlapec jsem měl problémy s
latinskými odpověďmi knězi. Bylo pro mne složité odříkat
dlouhé modlitby latinsky a tak jsem říkal jasně první a
poslední slovo, aby mohl kněz navázat a mezi tím jen
mumlání.
Moje matka byla jiná. Byla to ta moudrá, zbožná a pilná
žena z bible, kdo byl středem rodiny. Byla velmi pracovitá
a schopná. Byla šikovná švadlena, která nikdy
nepotřebovala volat do domu krejčího. Ušila pro nás
všechny a ještě stačila nastříhat a šít pro okolní zákazníky.
Její výdělek byl vítaným přilepšením k hubeným výnosům
otcova obchůdku. Byla také vynikající kuchařka, která
nám netolerovala žádné zbytky a odpady jídla. Byla na nás
přísná, ale my jsme milovali její svíčkovou a nikdy jsme se
neodvážili ji neposlouchat. Byla dokonalou učitelkou a
vychovatelkou, přestože měla jen základní vzdělání.Když
pracovala, měla ve zvyku stále si zpívat nebo pobrukovat.
Řídila dobře celou rodinu a byla ctěna sousedy.
Žasl jsem, jak projevila svou mateřskou moudrost při
zvláštních situacích. Můj nejstarší bratr Miroslav si dělal
nárok na práva nejstaršího v rodině a dělal si, co chtěl.
Jednou, když mu bylo 15 let, jí odsekl, když se ho snažila
opravit. „Až mi bude 18“, prohlásil, „nebudu potřebovat,
abys mě živila a budu se o sebe starat sám!“ Nemělo smysl
mu odporovat. Vzala to klidně, ale požádala jej, ať to
napíše na kus papíru. Souhlasil. Beze slova vzala ten
kousek papíru a schovala jej. Pokračoval v podobném
jednání a snažil se o nezávislost.
Na jeho 18. narozeniny jsme seděli jako obvykle u oběda,
který podávala maminka. Jako obvykle byl jeho talíř
trochu stranou. Miroslav přišel jako obvykle později. Jeho
talíř byl prázdný. Rozhlédl se po nás. Všichni jsme jedli.
Podíval se na matku. Ta po chvilce ticha vstala a ukázala
na malý papír na jeho talíři. Bylo na něm: „Až mi bude 18,
nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat
sám!“ Pak vzala ten papír a spálila jej před ním. Pak mu
dala jídlo. Byla to dobrá lekce pro nás všechny.
Rádi jsme se večer kolem ní shlukli, když nám recitovala
dlouhé úryvky básní. Znala dlouhé úryvky rozkošných
povídek, výchovných a poučných básní a přísloví.
Přednášela nám, aby nás poučila a vedla k dobrému.
Miroslav se stal nejstarším, když umřela moje první sestra
Božena. Byl dobrý student a náruživý čtenář. Miloval
dobrodružné a badatelské povídky. Také se chtěl podívat
do světa a navštívit cizí země. Byl jako starověký
Odysseus „snažit se, hledat, nalézt, ne těžit“. Ještě jako
student si naplánoval vyděl nějaké peníze dáváním hodin
mladším žákům. Tak se mohl dostat na cesty, aniž by
potřeboval z domu peníze.
O prázdninách cestoval Maďarskem, Jugoslávií do Itálie a
vrátil se domů přes Rakousko. Později byl odvážnější a
pustil se přes Rakousko, Švýcarsko a Francii až do
Španělska a domů se vrátil přes Německo. Jeho omezené
prostředky ho přinutily často cestovat pěšky a o hladu.
Protože byl dobrý kreslíř, dělal si skycy toho co viděl,
hlavně horské scenérie.
Domů se vždy vracel vyzáblý s pohublým obličejem, ale
šťastný jako blecha. Jeho paličatost mu umožnila vidět co
si přál a po čem toužil. Ty prázdninové cesty mu daly
hodně v jeho budoucím povolání učitele a skautského
vůdce. Rodiče s ním měli trpělivost a nikdy po něm moc
nechtěli. Zůstal milovníkem knih. Když umřel, zůstala po
něm knihovna s více jak dvěma sty svazků.
Jako starší byl aktivní a spolehlivý. Byl velkým
pomocníkem farního společenství. Vždy našel něco
zajímavého k zveřejnění na vývěsce ve vchodu do kostela.
Později roznášel náboženské tiskoviny i v době okupace.
Dobře se staral o svou rodinu. Troch moc požadoval od
svého syna Jana. Všechny děti uzavřely manželství a vedly
si dobře, majíce dobrý základ do života.
Druhé dítě byl Oldřich, o dva roky starší než já. Byli jsme
si velmi blízcí. Byl to rozený vůdce. To se zřetelně
projevovalo v celém našem životě. Byl daleko přede mnou
ve studiích i náboženském životě. Následoval jsem ho do
salesiánského aspirantátu ve Fryštáku. Byla to má matka,
která ve mně našla povolání; a můj otec mně dovedl do
Fryštáku. Nechal nás tam s bratrem a byl ochoten zaplatit,
co bylo třeba k našemu vzdělání.
Po složení slibů patřil k salesiánským pionýrům v naší
vlasti. Byl v důvěrném spojení s otcem Stuchlým, nyní
služebníkem božím, první hlavou českých salesiánů.
Spolupracoval také s otcem Štěpánem Trochtou, vůdčí
osobností země, který se později stal biskupem,
kardinálem a mučedníkem. Následuje tyto dva rozhodné
salesiánské pionýry, bylo možné zahájit salesiánský
aspirantát ve Fryštáku. Dokonce i během války udržel můj
bratr aspirantát v lesích, kde se odehrálo poslední střetnutí
mezi Němci a Rusy. Za „Hitlera“ byl dlouhý čas vězněn.
Po příchodu komunistů byl spolu s ostatními řeholníky
internován do sběrného tábora.
Po 8 letech utrpení byl propuštěn. Zbytek života strávil
Oldřich pod trvalým dohledem komunistické bezpečnosti.
Byl překládán z místa na místo a nakonec umřel na silný
infarkt. Posledních pár let svého života žil ve stálém
napětí. Dokonce i salesiánská kongregace se postavila
proti němu. Všichni milovali Dona Bosca a chtěli se
věnovat mládeži, neměli však zkušenosti s životem v
komunitě, což vzdalovalo náboženský život daleko od
jejich ideálů.
Po mně se narodil další bratr – Alois. Přestože mezi námi
byly jen dva roky, naše povahy se velmi lišily. On byl
dobrý a trpělivý člověk. Během války mě chtěl následovat
jako salesiána a pomýšlel i na misie. Odešel do Itálie, ale
politická situace nedovolovala, aby mohl jet na misie do
Indie. Odešel do Francie, ale i tam se dostali nacisté. Když
si uvědomil, že nemůže zůstat ani u francouzských
salesiánů, utekl a vstoupil do formující se české jednotky
ve Francii. S ní se dostal do Dunquerku a odtud byl s
ostatními evakuován před postupujícími Němci do Anglie,
kde vstoupil do britské armády.
Protože vstoupil do nepřátelské armády, zavřeli nacisté
zbytek rodiny. Moje matka byla vězněna dva a půl roku,
otec šest měsíců a moje sestra šest týdnů. Po válce
nepřicházelo do úvahy, aby Lojzek pokračoval u salesiánů.
Oženil se a strávil život jako dělník a pečoval o rodinu
jako dobrý otec. Byl nenápadný a nerad přijímal útěchu,
kterou si zasloužil. Pokračoval v životě prostého dělníka a
jednoduchého člověka, jako obraně proti svízelným
podmínkám.
Pátým chlapcem byl Jiří, od narození hrbatý. Ale Bůh mu
dal inteligenci. Dobře mluvil a držel veselou společnost.
Dostal se do sporů s komunisty a v jejich lágrech strávil 13
let! Ve vězení byl útěchou biskupům, kněžím a dalším
spoluvězňům. Z vězení se dostal během Pražského Jara za
Dubčeka. Nehledě na křehké zdraví, pokračoval Jiří v
udržování radostné atmosféry kolem sebe. Jeho žena byla
dobrý a milosrdný anděl, podporovala jej v dobách
dlouhého věznění i v patetických letech po jeho
propuštění.
Posledním dítětem v rodině byla Božena, která zemřela
vloni. Byla jediným děvčetem v rodině a rodiče se o ni
starali a hlídali ji před hrubými chlapci. V době Hitlerova
teroru byla s rodiči uvězněna, ale pro své křehké zdraví
byla po šesti týdnech propuštěna. Chtěla se stát řádovou
sestrou, ale nemohla být přijata. Byla u ní zjištěna
tuberkulóza, což bylo překážkou přijetí do všech řádů.
Vyškolila se na kvalifikovanou pečovatelku a strávila život
v péči o nemocné v Jihlavě a okolí. Bez ohledu na své
chatrné zdraví mi velmi pomáhala v misionářské práci.
Byla mým milosrdným andělem. Kéž ji Bůh odmění!
II DĚTSTVÍ
Jak už jsem uvedl, byl jsem jako chlapec ministrantem, což
ovšem neznamená, že jsem byl svatoušek. Nadělal jsem se
spolu s bratrem mnoho lumpáren. Byl teplý letní den, oba
rodiče odešli navštívit nějaké příbuzné do své rodné
vesnice. Nás nechali pod dohledem kypré německé vdovy
ze sousedního bytu a její stejně tlusté dcery Elsy. Byli
jsme, jak se říká, “sami doma“, ale při tom dálkově
hlídáni. Byli jsme venku, žertovali a spřádali tajné plány
na oživení našich dobrodružství. Vyrazili jsme jako
skupinka „svatých“ ministrantů na kuřácký dýchánek. K
tomu jsme používali doma vyrobené, levné cigarety.
Samozřejmě jsme to měli zakázané. Měli jsme však radost,
jak napodobujeme dospělé. A nepřáli jsme si, aby někdo
vyslídil tuto naši malou životní radost. Toho dne jsme tedy
zavřeli okna a zamkli dveře a zahájili svůj kuřácký
festival. Ale běda nám!
Vdova s dcerou ucítily kouř, který se někudy dostal ven.
Zaklepaly na dveře právě když jsme byli v nejlepším.
Vyhodili jsme všechny cigarety z okna a vyháněli kabáty
kouř ven. Při tom jsme si vykládali a smáli se, abychom
získali čas. Když byl vzduch čistý, otevřeli jme dveře a
stáli jako vojáci. Elza čenichala jako policejní pes a hlásila
případ matce jako nečestnou hru. Můj bratr a já, oba
budoucí kněží, jsme se uchýlili k výmluvě: „Kouř je z
ulice“! Bylo to přesvědčivé? Ohlásit bez důkazů událost
rodičům si nedovolili. Byli jsme v bezpečí. Je třeba
připomenout, že náš otec nikdy nepil ani nekouřil. Ale
když ty nezbednosti a zakázané věci byly potěšením pro
partu! Já jsem však měl vždy skrytý pocit, že se na to
přijde. Dosud, daleko od domova, zůstal jakýsi pocit
radosti a velikosti z toho jednání.
Řadu let jsem chodil ministrovat do nemocnice, pěkný
kousek cesty od domu. Můj otec si zvykl vzbudit mě
kolem páté ráno, dokonce i v zimě. Oba jsme pak šli
městem a procházeli kolem velkého, tmavého parku,
plného děsivých stínů. Chodil jsem denně, i když byla
teplota mínus 20°C.
Ministroval jsem několika kněžím. Zvláště jsem měl rád
jednoho, který byl velmi přátelský. Pro jeho štěstí a mou
smůlu se stal monsignorem. Byla to pro něho velká čest,
která pozvedla jeho důležitost. Když jsem mu šel říct, jako
obvykle“ Sbohem“, nechal mne dlouho čekat, než se
objevil. K mému velkému překvapení to byl úplně jiný
kněz, než ten, kterého jsem znal dříve. Vědom si své
důležitosti, přišel důstojně s rukou nataženou k políbení,
které mi dovolil a ihned odplul z mých očí. Byl samá
pompa a důstojnost. Na místě jsem se rozhodl, že už mu
nebudu ministrovat!
Naši rodiče dobře věděli, že ve městě, kde jsme žili, není
pro nás zdrávo. Bylo snadné dostat plicní infekci ve městě
plném kašlajících a nachlazených. Nikdy jsme neměli dost
peněz na drahé léky a vitamíny. O hlavních prázdninách
jsme proto byli posílání na vesnici k příbuzným, nadýchat
se čerstvého vzduchu. Rodina mého otce žila ve vesničce u
Herálce. Tam jsem trávil prázdniny, staraje se o krávy,
husy a kuřata. Dobrou vesnickou stravou, mlékem a
ovocem, jsem doplnil energii ztracenou v zatuchlé
atmosféře města. Příbuzní na mě byli hodní a snažili se,
abych se cítil jako doma. Protože jsem měl chatrné zdraví,
svěřili mi na hlídání jen hejno husí. Měl jsem z nich hrůzu.
Školní léta jsme postupně chodili do příslušných ročníků.
Někdy jsme změnili školu, což nebyl problém, protože
učební osnovy určoval stát všem školám stejné. Pamatuji si
na paní učitelku K.G., která nás naučila spoustu her, žertů a
legrací. Ne všichni učitelé byli ateisté. Jeden z nich nás
uváděl do vědy , když nám napsal: „Bůh stvořil svět ve
shodě s čísly, vahami a mírami.“ Náboženská praxe v
našem převážně německém městě znamenala
shromažďovat všechny studenty a posílat je po skupinách
do kostela. Němci byli převážně katolíci a velmi
konzervativní, zatímco Češi byli spíše volnomyšlenkáři
nezávislí na náboženství. Ale dost jich bylo také členy
Katolického svazu.
Můj otec byl také aktivním členem církve. Starší měli
pravidelná setkání v Katolickém klubu, kde probírali
všechny své problémy a záležitosti. My mladší jsme
chodili do Orla, kde jsme, vedle pravidelných schůzek
cvičili a sportovali. Jednou, v roce 1928, jsme měli národní
sraz v hlavním městě. To jsem poprvé navštívil Prahu.
Bylo nás 8000 krojovaných chlapců a děvčat, kromě
dospělých. Měli jsme společná cvičení, která upevňovala
naše národní cítění. Hlavním hostem byl prezident
republiky.
Odmalička jsem hodně četl. To mi pomáhalo v životě. Už
jako 8letý, asi po vzoru staršího bratra, jsem začal číst
noviny a knížky. Když jsem odcházel ve 13 letech do
aspirantátu, měl jsem už sbírku kolem 50 kusů sešitků,
cestopisů, dobrodružných knih a brožurek o misiích v
Africe a na Východě. Už odtud asi pramení má touha jít do
misií. Domnívám se, že dnešní děti nejsou stimulovány,
aby byly otevřeny vnějšímu světu, protože jsou obklopeny
egoismem a zápecnictvím. Zprávy o politice, krutostech a
neštěstích z televize a dalších médií ovlivňují jejich
nevinné dušičky a deformují je.
III Rozeznávání mého povolání
Základní školu jsem dokončil bez problémů. Stále si
pamatuji na školku, kde jsme se učili spontánně, bez
učebnic. Byla to metoda velmi užitečná – učení hrou. Měli
jsme dobré učitele, kteří s námi měli trpělivost. Nevím ani,
kolik let jsem strávil v základní škole. Museli jsme do
školy, to bylo jasné, ale zbytek času jsme strávili hraním.
Doma jsme nemohli lenošit, byli jsme chudí a ten přepych
jsme si nemohli dovolit.
Ale byli jsme šťastní s tím, co jsme měli. Naši rodiče nám
dělali život šťastným a milým. Bylo pro nás dost, žít bez
starostí a smysluplně. K tomu napomáhal i „Orel“, kde se
mnoho věnovalo cvičení, lehké atletice a kázni těla. Při
zvláštních příležitostech jsme hráli divadlo, což bylo
zvykem v naší zemi. Nemohu zapomenout, jak jsem hrál
ve hře „Pohádka máje“ a z jiné hry si ještě pamatuji
poslední sloku písně skřítka na pohřbu zlé královny.
Královnu hrála moje matka.
Zpěv je normální součástí života v mojí vlasti. Národní
písně se zpívají s nebo bez doprovodu hudebních nástrojů.
Některé melodie silně utkvěly v mé mysli. Vybavují se mi,
když si vzpomenu na své dětství. Kytara nebyla tehdy –
dvacátá léta minulého století – běžným hudebním
nástrojem.
Často jsem večery trávil četbou příběhů, které mě zajímaly
a snil o odvážných příhodách hrdinů v cizích zemích a
misiích. Vybavují se mi dobrodružství cestovatelů v Africe,
Dálném Východě a příběhy Rudochů v Americe. Knihy
jsem si půjčoval v malé veřejné knihovně, což byla velká
pomoc v ukájení mojí žízně po příbězích tohoto druhu.
Moje sny utkvívaly v mé probouzející se mysli. Nikdy
jsem je neodkryl ani příbuzným ani přátelům. Věděl jsem,
že jsou to divoké sny a neměl jsem žádnou naději je
uskutečnit, protože jsme byli chudí. Jakkoli je možné je
považovat za dětské sny, Bůh mohl našeptávat těmito
bláznivými sny zprávy pro vedení dítěte. Mimo to jsem
nesl jméno Jana Bosca, který byl také snílek!
Když mě bylo asi třináct, seděl jsem vedle matky a snil.Při
řeči se zeptala:“Jeníku, čím chceš být, až vyrosteš?“ Byl
jsem překvapený a nezmohl jsem se na odpověď. A styděl
jsem se mluvit o svých snech a budoucích plánech. Po
chvilce mlčení a dívajíc se láskyplně do mých očí, řekla
prorocky: „Proč bys nemohl být knězem Boha?“ Bylo to,
jako když uhodí blesk.
Být knězem? O tom jsem nikdy nesnil ani v těch
nejdivočejších snech. Znal jsem mnoho kněží ve farnosti a
ministroval jim. Ale jejich život mě nepřitahoval. A tak
jsem vyhrkl s nechutí: „Ne, knězem ne!“ maje na mysli
kněze, které jsem znal. „Tak čím tedy chceš
být?““Misionářem“ odpověděl jsem spontánně,
vzpomínaje na jejich dobrodružný život, který jsem znal z
knih. To byl pro ni dostatečný podnět. Její mateřská
moudrost jí už řekne, jak mi má pomáhat, abych se stal
knězem.
Můj bratr Oldřich už byl přijat jako aspirant mezi salesiány
do Fryštáku a rodiče si byli jisti jeho velkým posláním. A
moje matka uvažovala,že mne tam pošle za ním. Byl zde
však problém. Rodiče mne dali na školu vhodnou pro
obchod nebo civilní povolání a tam se neučila potřebná
latina. Ta se učila jen na gymnaziu. Nebylo složité dostat
se do Fryštáku, ale musel jsem dohnat zameškaný rok
latiny. Abych nemusel opakovat šestou třídu, učil mě
Oldřich latinu o prázdninách.
Oldřichovy latinské hodiny nestačily. Byl jsem ale přijat
do aspirantátu a požádal jsem otce Stuchlého, rektora, o
složení rozdílových zkoušek, abych mohl pokračovat VII.
třídou. Otec Stuchlý souhlasil a tak jsem 1. září 1929 jako
13ti letý nastoupil. Shromáždili jsme vše potřebné a opustil
jsem rodinu i rodnou Jihlavu. Maminka mi dala se slzami
radosti a nadějí v očích požehnání. Otec jel se mnou.Jeli
jsme vlakem přes Brno do Holešova. Nakonec jsme šli
několik kilometrů pěšky do Fryštáku, který ležel blízko
Zlína, známého Baťovými továrnami na obuv.
Když jsme přišli do Fryštáku, byl jsem překvapen živou
rekreací při italské hře s balony. Mezitím otec vyřídil vše
potřebné pro můj pobyt s rektorem a prefektem. A pro mne
začal úsvit nového života. Byl zde ale problém s mojí
latinou. Vynechaný rok mi chyběl. I když se Oldřich
snažil, moc jsem se pro svou hravost a roztěkanost
nenaučil. Otec Stuchlý zamhouřil obě oči při zkouškách
latiny, ale byl velmi rozčarován. Potřeboval však nové
studenty, aby mohl aspirantát rozběhnout a tak jsem měl
štěstí a byl přijat bez ztráty roku.
Získal jsem sice rok, nicméně přechod na klasické studium
byl pro mne nadlidský úkol. Výsledkem bylo, že jsem v
závěrečných zkouškách skončil jako předposlední ve třídě
mezi 40 spolužáky. Cítil jsem se ve třídě jako trpaslík, i
když jsem byl nejmladší mezi svými spolužáky Hynkem,
Vitáskem, Krpcem, Divošem, Trnčákem, Dulíkem,
Durcíkem a dalšími. Zbytek byl mnohem starší a vážnější
ve studiu. Nikdy se mi nepodařilo dobýt lepší pozici. Mou
útěchou bylo, že jsem nebyl poslední. To zní lépe. Ovšem
ten poslední byl opravdu špatný. Můžete si představit, jak
jsem se cítil. To se nám náš rektor, dnes služebník boží,
otec Stuchlý, snažil všem pomáhat. Pracoval jsem tvrdě a
když jsem se dostal do přednoviciátu, byl jsem druhý ve
třídě.
Ve Fryštáku jsem patřil vždy do malé skupiny chlapců.
Měli jsme svatého rektora a skvělé představené. Byl tam
Ital, otec Coggiola, který mluvil lámanou češtinou. Byl to
rádce, kterého jsem se hodně nazlobil. Dále otec Trochta,
který byl prvním českým salesiánem vychovaným v Itálii.
Byl nápomocný při zakládání několika salesiánských
domů a stal se rektorem v Praze. Byl také oblíbeným
kazatelem. Byl vězněn a mučen za nacistů. Po válce se stal
litoměřickým biskupem, ale byl mu omezen pohyb a
nakonec byl komunisty uvězněn a krutě mučen.
Byl jmenován kardinálem. Byl velkým bojovníkem za
práva Církve a byl nakonec komunisty uštván. Zemřel po
životě vyznavače a mučedníka. Na jeho pohřbu zakázali
komunisté sloužit mši svatou, mohlo se podávat jen svaté
přijímání. Pohřbu se účastnili biskupové a kardinálové z
okolních zemí, včetně budoucího papeže Jana Pavla II.
Bylo mnoho dalších kněží a bratrů, kteří byli krutě mučeni
a dlouhá léta vězněni po komunisty vykonstruovaných
procesech.
Často se z nacistických koncentráků po krátké přestávce
dostali do ještě krutějších komunistických lágrů.
Nebylo pro mne jednoduché vžít se do atmosféry
aspirantátu. Bylo pro mne obtížné zvyknout si na bídnou
stravu sestávající převážně z brambor. Ty byly pořád:
brambory ráno, v poledne - a večer! Bylo to na mne moc,
být krmen pořád bramborami a prostě jsem odmítl jíst.
Čím více Coggiola naléhal, tím jsem byl neústupnější.
Odolával jsem celý měsíc; občas jsem povolil a jedl s
ostatními. Jídlo bylo opravdu ubohé. Maso jsme viděli
třikrát, nejvýš čtyřikrát do roka. Podobně i ovoce. Doma se
střídaly brambory s moučnými jídly a zeleninou. Naštěstí
jsem dostával z domu občas balíček se salámem a ovocem.
Někteří dobří zemědělci nás na podzim pozvali a mohli
jsme se dosyta najíst ovoce z určených stromů. Můžete si
být jistí, že jsme je očesali v rekordním čase. Jednotvárnost
studia bývala narušena výlety na důležitá místa. Několikrát
jsme navštívili poutní svatyni na sv. Hostýně. Také jsme
navštěvovali blízký chrám Panny Marie, kde jsme vždy 8.
září poslouchali dlouhý seznam Ježíšových předků. Další
atrakcí bývaly Baťovy obuvnické továrny, počátek Bata
International. Ty pořádaly mnoho akcí pro děti.
Největší událost se odehrála v roce 1929, brzy po mém
příchodu do Fryštáku. Bylo to velké setkání
Československých katolických atletů a gymnastů v Praze.
Byli jsme rozděleni do tří skupin: chlapci a děvčata do 14
let, pak mladí mužové a ženy do 20 let a následovala třetí
skupina - starší. Bylo velmi působivé vidět tisíce mladých
v khaki sukních/kalhotech a modrých košilích
pochodujících ulicemi. Pochodovali jsme v sevřených
tvarech. Z aspirantátu jsme šli s naší hereckou skupinou.
Měl jsem tu čest nést prapor. Byl to pestrý pohled na tisíce
ukázněných sportovců pochodujících před prezidentem a
dalšími hodnostáři. Bylo to únavné pochodovat dlouho
ulicemi. Ke konci jsem naříkal, jak jsem byl k smrti
unavený. Ale všichni jsme prožili nezapomenutelnou
událost.
Nemohu zapomenout na hudební část našeho
aspirantského života. Český národ je známý svou
nekonvenční a spontánní zpěvností. Zpívali jsme z plných
hrdel. Kaple zněla našimi mešními písněmi, hlavně
mariánskými, za doprovodu harmonia. Také kapelu jsme
měli velmi dobrou. Chtěl jsem také hrát, ale moje plíce se
jim zdály slabé pro foukání do tak velkých nástrojů. Hrál
jsem tedy jen na flétnu. I to bylo pro mne moc. A tak jsem
požádal, abych se mohl učit na harmonium. Byl jsem
vybrán. Potíž byla v tom, že nebyl učitel. Dostali jsme
německou Bungardovu školu. Ukázali mi, kde je nota „C“
a dál jsem musel pokračovat sám. Tři z nás dokončili kurz
v posledním roce aspirantátu 1932-33. Pro mne to bylo
Boží řízení, které mi později pomohlo v mé službě hudbou.
Bylo velmi složité, hrát při mínus 30°C zmrzlými prsty na
harmoniu, ale tři z nás dokončili kurz za rok.
Největší překážkou v mém povolání byl bratr Oldřich.
Nebylo to ale jeho vinou. Dnes už vím, že jsem zašel moc
daleko. Byl jen o dva roky starší než já. Potíž byla v tom,
že otec Coggiola rád hecoval a při každé příležitosti mi
říkal, že můj bratr bude mým superiorem. Byl jsem tak
tvrdohlavý, že jsem mu řekl, že jej nebudu poslouchat. A
nevyhnutelné se stalo. Oldřich se stal mým asistentem.
Odmítal jsem dělat vše, co mi řekl. Přirozeně se to
dověděli představení. Ani po několika napomenutích a
varováních jsem si nedal říct. Následovala nejnižší možná
známka, což znamenalo odchod z aspirantátu. Nechtěl
jsem povolit. Mým štěstím byl dobrý rektor, otec Stuchlý,
který zasáhl a věc se uklidnila. Bratr byl určen asistentem
pro jinou skupinu. Otec Stuchlý ochraňoval mé povolání
bez ohledu na mou tvrdohlavost.
Přes tyto ošklivé události, jsem byl v aspirantátě velmi
šťastný. Vládl zde duch, který vedl k růstu a činnosti mne
držely šťastným a veselým. Využíval jsem možnosti trávit
značnou část prázdnin ve Fryštáku. Díky Bohu, měl jsem
dobré představené. Dostal jsem také lekci nechodit daleko
v legráckách. Ve skutečnosti jsem měl rád otce Coggiolu a
v zimě jsme hráli sněhové války. Vždy mi pomáhal dělat
koule. Byl to jemný muž, který se stal později
provinciálem v Americe. Je dobře zapsán jako velký
pionýr české provincie.
IV Do noviciátu.
Nepamatuji se již, jakou třídu jsem ukončil v roce 1933,
ale byl to konec mého aspirantátu. Vzhledem k mému
rozhodnutí, nebyla cesta zpět. Chtěl jsem se stát
salesiánem a tak jsem udělal vše, abych se s ostatními
aspiranty dostal do noviciátu. Nevím, co si o mně mysleli
představení, ale obával jsem se. Také oni, když viděli, že je
více zájemců o noviciát, než mohou přijmout.
Ale opustit Fryšták už byla jiná věc. Když se rok blížil ke
konci, ti z nás, kteří složili zkoušky, šli k lékařské
prohlídce. Bylo to důležité, protože byli přijímáni jen
zdraví kandidáti. Ale otec Stuchlý nás tam chtěl všechny.
Pokud jde o mě, pamatuji si, že si byl téměř jistý, že přes
prohlídky neprojdu pro své potíže s průduškami. Vypadalo
to, že je to rodinný sklon k tuberkulóze. Byl to však opět
otec Stuchlý, který zachránil situaci. Poslal mne k
prohlídce nakonec, až byl doktor pořádně unavený. Strčil
mne dovnitř a vyčerpaný lékař se na mne jen upřeně
podíval a řekl, že jsem v pořádku. Byl jsem překvapen,
když to tak rychle skončilo. Pamatuji si na radost v očích
otce Stuchlého, když doktor řekl: v pořádku! Tím se moje
cesta vyjasnila. Mohl jsem po ní pokračovat.
Když byla naše třicetičlenná várka připravená vstoupit do
noviciátu, nebylo kde. Dříve byli čeští novici formováni v
Itálii nebo Jugoslávii, kde pracoval i otec Stuchlý. Tehdy, v
roce 1933, ale naši představení mohli provést jen
následující uspořádání.
Češi právě opustili jugoslávskou provincii a Slováci nás
předešli založením svých institucí, bylo tedy rozhodnuto o
společném noviciátě ve Svatém Benadiku u Hronu. Byl
tam starý benediktinský klášter, stojící na skále nad údolím
řeky Hron. Vypadal jako pevnost obklopený hradbami.
Byla to ochrana proti tureckým nájezdům v minulosti.
Okolní vesničané se tam utíkali v době nájezdu, aby zde
nacházeli ochranu. Měl velké chlévy a stodoly na
uskladnění potravin pro případ delšího obléhání. Měl také
ovocnou zahradu a kolem dokola vinice. V údolí byla pole,
na kterých mniši pěstovali obilí.
V souladu s benediktinskými pravidly byl uprostřed krásný
gotický kostel. Obytná část, stáje i kostel byly postaveny z
velkých kamenů. I to bylo postaveno z důvodů možnosti
obrany proti Turkům při prolomení vnějších hradeb.Na
dvoře byla velmi hluboká studna, vyhloubená ve skále, na
které klášter stál. V létě dávala studenou vodu, v zimě se z
ní kouřilo, když se voda čerpala. To se dělalo pomocí kola
a vědra. V zimě to bývalo pokryté ledem. V pevnosti byla i
malá místnost pro trestání neposlušných mnichů. Byla tam
i hladomorna pro uvěznění těžkých zločinců. Pobyt v
tomto starém klášteře jsme prožívali spokojeně obklopeni
svěžím okolím, vinicemi a ovocem.
Noviciát trval celý rok, ale jeho jednotvárnost narušovalo
organizování výletů a misionářských cest po okolních
slovenských městech spolu s novicmistrem. Předváděli
jsme Pašijové hry, velmi oblíbené venkovany. Hrál jsem i
já. Protože jsem byl nejmladší z noviců, byla mi svěřena
důležitá role, hrál jsem Pannu Marii. Jsem si jistý, že nikdo
neviděl mou tvář.
Myslím, že jsem dělal vše, co bylo uloženo a pracoval
stejně tvrdě jako silnější novici. Tehdy jsem nechtěl být
ponižován jako slaboch. Často mi bylo přidělováno třídit
ovoce jako jablka, hrušky, švestky a hrozny. Jako správný
novic jsem se umrtvoval a nedal si nic do očekávajících
úst, dokud nepřišel novicmistr a nenapomenul mne, abych
odříkání nepřeháněl.
Ve Svatém týdnu nás potkala pohroma. Bylo rozhodnuto
vztyčit na skále velký dřevěný kříž, který by vesničanům
připomínal Kristovo umučení. Všechno šlo dobře. Bylo
určeno vztyčit kříž v jednu hodinu odpoledne na Velký
pátek. Byl jsem určen za ministranta s kadidlem. Jako
správný novic jsem byl přesný a připravil uhlí. Mezitím ale
změnili čas na půl třetí. Přišel jsem mnohem dříve před
stanovenou dobou. Ale zjistil jsem, že uhlí v kadidelnici
vyhaslo. Dokonce jsem je mohl vzít do prstů. Když jsem
uhlí nemohl rozfoukat, vysypal jsem je zpět do krabice a
připravil včas nové. Když jsme došli na skálu k žehnání
kříže, někdo zahlédl, jak stoupá kouř, jakoby z noviciátu
stoupalo zářivé kolo.
„Někde hoří!“ začali křičet. Byl jsem v šoku, když jsem si
vzpomněl na zdánlivě vyhaslé uhlíky vysypané na
hromadu uhlí. Všichni běželi k noviciátu a poznali, že hoří
kaple. Byla sice postavená ze solidních kamenů, ale byly v
ní lavice, nábytek a dřevěná podlaha. Bylo mě jasné, že já
jsem žhář. Zoufale jsem hleděl, jak všechno hoří. Třepaje
se, jsem utekl do prázdné stodoly a zůstal tam ze strachu
dva dny. Byl jsem si jist, že jde o velmi vážnou věc. Když
jsem vyšel ze své skrýše a potkal novicmistra, řekl mi
(možná, aby mne uklidnil), že je rád, že kaple vyhořela,
protože nadřízení budou souhlasit s její obnovou, což
nikdy dřív neprošlo. I když jsem opustil svou samovazbu
ve stodole, necítil jsem se dobře. Ale život šel dál jako
obvykle. Já jsem ale zůstal nervózní.
Jednou se přihodilo, že mi můj bratr asistent řekl, ať
uklidím kapli. Měl jsem otřít saze z oken. Udělal jsem
práci rád a precizně; když jsem ale končil, rozbil jsem
velké sklo. Vypadal jsem před asistentem tak sklíčeně, že
ani nebyl schopen projevit svůj vztek. Při jiné příležitosti
jsem byl pověřen očištěním svícnů. Přes veškerou
opatrnost jsem zlomil ten největší. Tím skončily mé práce
na čištění a úklidu kaple.
V mé várce, téměř 50 noviců, Čechů a Slováků, byli
všichni dobří zpěváci. Někteří z nás byli výjimečně
dobrými basisty a tenoristy. Bylo snadné sestavit dobrý
sbor. Přirozeně jsem se na tom podílel, protože jsem rád
zpíval. Můj hlas nebyl ani dobrý ani milý a byl jsem
zařazen mezi alty. Snažil jsem se o nejlepší. Zpívání bylo
pro nás potěšením, zpívali jsme vícehlasně. Byla škoda, že
jsem se nemohl uplatnit na harmoniu, s nímž jsem začal v
aspirantátě. Ve skutečnosti jsem zapomněl mnohé, co jsem
se naučil.
Řeholní sliby jsem skládal na svátek svatého Ignáce z
Loyoly, 31. července 1934. Předcházela tomu doba
vážných příprav. Všichni jsme cítili důležitost
celoživotního zasvěcení Bohu. Oblíbenou knihou, kterou
jsem četl během noviciátu byla Malá cesta sv. Terezie od
dítěte Ježíše. Hluboce mne ovlivnila. Snažil jsem se žít v
pokoji a ve svém životě následovat boží vůli. Sliby se
konaly ve starém benediktinském kostele rozjímavým
způsobem. Bylo to zcela odlišné od dnešního pojetí jako
slavnosti. Pro mnohé z nás, kteří slibovali, byl ten den
později podporou ve zlých dobách.
Brzy potom jsme balili, abychom udělali místo pro nové
rekruty a šli do nových domů. Nevzdával jsem se svého
přání, jít do misií. Několik z nás, protože nás bylo hodně,
šli do misí přímo. Já jsem nedostal svolení pro chatrné
zdraví. Otec Stuchlý nás chtěl stejně všechny pro práci v
Československu. Nechtěl jsem mu nic vyčítat a bral jsem
to jako Boží vůli a nestaral se dál. Bylo to ovšem to
nejlepší, co jsem mohl udělat, nechat vše na Prozřetelnosti.
Život po noviciátu
Vrátit se do Fryštáku nebylo možné, protože tam bylo plno
a tedy žádné místnosti pro nás. Mezitím zvažoval otec
Stuchlý otevřít instituci v průmyslové Ostravě s doly,
vysokými pecemi a železárnami. Průmyslový charakter
města s sebou nesl i růst ateizmu.
Bylo zde dědictví náboženských válek ze středověku a
také po habsburské dynastii. Podle jména byli
Habsburkové katolíci, ale vždy připraveni potlačit vše
národní a chránit německou menšinu. Spojení Církve s
trůnem se projevilo po vytvoření samostatného
Československa silným protikatolickým hnutím. Svět byl
plný euforie z moderního liberalismu, svobody a hmotného
pokroku. Církev se však neponořila do zimního spánku,
ale pokračovala trpělivě ve své tiché práci.
V Ostravě, mezi obytnými plochami a vysokými pecemi
Vítkovic, kralovali komunisté. Církev požádala o pozemek
pro stavbu kostela, zasvěceného svatému Josefovi, patronu
dělníků. Otec Trochta přijal, přes všechny očekávané
těžkosti, tuto výzvu. Byl asistentem otce Stuchlého. Měli
plán postavit u kostela také dům a oratoř pro pracující
mládež.Vláda dala svolení, ale prostředky bylo třeba
zajistit. Oba otcové, Stuchlý a Trochta, pracovali tvrdě na
stavbě instituce. To bylo v době našeho noviciátu. Stavby
nebyly dokončeny a kostel nebyl vysvěcen. My jsme tam
byli posláni, abychom pomohli s dokončením a zahájením
provozu a také zahájili naše studium filosofie. Měli jsme
mnoho těžké ruční práce a nemysleli na nepohodlí. Tvrdě
jsme makali při kopání základů.
Brali jsme vážně i naše studium. Neměli jsme
kvalifikované profesory, ale učili nás s velkým užitkem.
Pamatuji si, že když jsme šli při procházce městem v
černých klerikách, které jsme dostali v noviciátě, mohli
jsme slyšet volání „krá, krá“ zesměšňující nás. Brali jsme
to velkoryse a čelili nepřátelství místních v duchu
křesťanského odpouštění. Bylo tam však také mnoho
dobrých lidí, kteří nám pomáhali nejrůznějším způsobem.
Pro ně jsme stavěli kostel – dům modlitby.
Časem se protikatolická atmosféra pomalu měnila. V
Ostravě jsem byl jen rok a půl. Obdrželi jsme zprávu, že
hlavní představený, otec Candela, přijede na vizitu. Byla to
pro mne Bohem seslaná příležitost. Znovu se otevřela stará
touha jít do misií. Mluvil k nám o dalekých misiích, kde
nutně potřebuje lidi. Přestože jsem byl už jednou odmítnut
v noviciátě, dodal jsem si odvahy a řekl mu, že jsem
připraven jít kamkoliv do misií. Poradil mi, ať si napíši
žádost hlavnímu rektorovi. Neváhal jsem a ihned napsal
otci Peteru Ricaldone a obdržel nadějnou odpověď.
Nakonec se můj sen, jít do misií, tedy splní. Plný radosti
jsem se připravoval na cestu do dalekých zemí. Myslel
jsem na Čínu, kde bylo podle mých informací nejvíce
příležitostí a největší potřeba. Žádný z mých nadřízených
nevěděl, že mám povolení a pozvání od samého hlavního
rektora. Ovlivnilo to ale zle má studia filosofie. Právě jsme
začínali a já studia přerušil a odešel do misií. Bral jsem to
jako výzvu.
Když bylo konečně rozhodnuto, rozloučil jsem se, nyní už
s bývalými, spolužáky. Bylo to v tichosti ve studovně.
Setkal jsem se s každým a pošeptali jsme si rozloučení.
Pamatuji si jen na jednu radu šeptanou do mých uší
Vitáskem. „Jane, straň se špatných společníků!“ Kdo ví,
zda o tom měl nějakou předtuchu.
Před odjezdem do Itálie jsem navštívil rodiče asi na deset
dní. Tak se přiblížil den mého odjezdu s několika studenty
teologie, kteří odcházeli do Turína. Můj bratr Oldřich byl
jedním z nich. Bylo to na svátek svatého Václava, českého
patrona, roku 1935. Hranici jsme přejížděli ve Znojmě za
zpěvu populární písně Komenského: „Zasviť ty mi slunko
zlaté, na poslední z vlasti krok…“
Nemusel jsem se starat o organizaci cesty, vše bylo
zařízeno od teologů. Jeli jsme přes Vídeň, přes Alpy,
nejvyšší evropské hory. Dojeli jsme do Benátek, prohlédli
si nádhernou katedrálu svatého Marka, obdivovali
gondoly, čluny plující po kanálech Benátek. Ulice, plné
holubů, byly dalším úkazem na přivítání. A pokračovali
jsme ke svému cíli – Turínu.
Tam nám řekli, že se rozejdeme s teology. Ti pojedou do
Crocceta a my do Calierova institutu v Ivrei, kde byl
aspirantát pro misie. Bylo to líbezné místo v podhůří Alp.
V Ivrei mi řekli, že nejsem určen pro Čínu. Proč? Divil
jsem se. Náhodou jsem potkal italského kněze , otce
Cinato, který byl prvním provinciálem indické provincie
Madras. Přišel hledat nové adepty pro misie do Madrasu.
Mně to mohlo být vlastně jedno, neznal jsem misie nikde.
Tak jsem řekl nadřízeným: „Dělejte, jak chcete“. Tak jsem
byl přidělen do Madrasu a ne do Číny.
Další klerici, kteří se mnou byli v Ivrei: Corcoran a Mac
Glinchey z Anglie, Schlooz a Sehort z Holandska byli také
určeni na přání otce Cinata pro Madras. Byli s námi také
Cavanna a Burns pro misie v severoindickém Assámu. Já
jediný jsem neuměl anglicky ani slovo; ostatní ano. Byli
veselá společnost a velmi hluční. Protože jsem byl sám,
vrhl jsem se na studium Italštiny. Brzy jsem se stal
překladatelem pro své spolubratry a představené. Protože
oni neznali zase ani slovo italsky, s gustem jsem jim
překládal.
Chtěli mít čaj, na který byli zvyklí. Poslali mne za
prefektem, otcem Grandisem, abych jej o čaj pro ně
požádal, pokud to bude možné. Prefekt mi řekl, že to bude
složité. Když jsem to kolegům vysvětloval, rozčílili se a
poslali mne zpět, abych mu řekl:“ne bude-li to možné“ ale
„chceme mít čaj“.
Byli to dobří přátelé. Jeden z nich, Corcoran, také určený
pro Madras, byl obzvlášť milý. Zvykli jsme si chodit spolu
zahradou a on mě učil základům angličtiny. Měl se mnou
velkou trpělivost. Ale měli jsme málo času. Je ještě naživu
a je v Egmore, státě Chennai.
V té době jsme byli svědky fanatismu Italů, klanějících se
Mussolinimu. Neviděli před sebou nebezpečnou
budoucnost. Souhlasili s napadením Habeše a Balkánu. My
ze severní Evropy jsme s nimi nemohli souhlasit a drželi
jsme se stranou jejich nadšení. Šest týdnů našeho pobytu v
Ivrei rychle uběhlo a my byli připraveni na cestu. Pro mne
to byla příležitost naučit se trochu italsky a žít s bratry,
kteří mluvili jinak a měli i jiné vzdělání.
Do Indie
Ještě jednou jsme se vrátili do Benátek, města gondol a
kostela sv. Marka. 11. listopadu 1935 jsme nastoupili na
loď do Indie. Byl jsem velmi překvapen, nikdy jsem
neviděl tak obrovskou loď. Nesla jméno „Conte Vende“ a
vypadala jako velký hotel se vším potřebným komfortem.
Nehledě na velikost lodi, nebyla cesta moc příjemná. Stále
se o mne pokoušela mořská nemoc. Cítil jsem se dokonce
podobně, když jsem jel vlakem nebo autobusem. Ale zde
jsem vytrpěl nejvíc. Snažil jsem se držet na špici lodi, kde
není tolik cítit pohyb. Naše kabina byla malá, se dvěma
řadami třípatrových postelí. Byli jsme tam jen v noci. Bylo
lepší strávit den na palubě.
Z Benátek jsme pluli egejským souostrovím směrem na
Egypt. Tam jsme připluli v listopadu, protože počasí bylo
pěkné. V Alexandrii a později v městě Suez jsme viděli
malé arabské chlapce, jak plavali jako ryby. Cestující jim
házeli mince a oni se pro ně potápěli. Žádná jim neunikla.
Suezský kanál byl zcela jiný než moře. Vypadalo to,
jakoby loď plula po poušti. Občas jsme viděli loď plující v
opačném směru v druhé větvi kanálu. Vypadalo to, jakoby
plavala po písku. Když jsme vpluli do Rudého moře, viděli
jsme delfíny skákající před lodí jakoby nás vítali jako
čestná stráž. Byl to nezapomenutelný zážitek: my a delfíni
jsme plavali na modrém moři, pod modrým listopadovým
nebem.
V Adenu jsme měli krátkou zastávku. Kdo měl peníze
mohl jít nakupovat a nechat se ošidit arabskými
kuriozitami. Poslední etapou naší cesty byl Indický oceán
mluvící o Boží nezměrnosti. Voda a voda všude a zářivě
modré nebe nahoře – obdivuhodné spojení. Strávil jsem
hodiny pozorováním vln, moře, ryb a oblohy.
Měli jsme pravidelné společné modlitby a mše svaté ve
velkém salonu. Někteří z otců a sester, kteří jeli s námi
buď do Indie nebo Indočíny a Siamu, dělali apoštolát mezi
cestujícími. Hodně jsme zpívali a jedenáct dnů cesty z
Benátek do Bombaje uteklo, aniž bychom se nudili. Naše
loď „Conte Verde“ přijela do Bombaje 22. listopadu 1935.
Vylodili jsme se, abychom pokračovali v našem indickém
poslání. Brzy jsme poznali, že o našem příjezdu v domě
Tardeo již věděli. Rektor, otec Torquis, Argentinec, nás v
přístavu srdečně přivítal. Ale do domu v Tardeo nás
nevzal. Nebylo tam místo pro tak početnou návštěvu a tak
jsme jeli přímo na nádraží. Nás pět, určených do Madrasu,
odjelo tedy ihned. Neviděli jsme nic z Bombaje, ale byli
jsme rádi, že jedeme do svého nového domova na jihu.
Ve vlaku jsme byli rozpačití. Všechno bylo pro nás jiné,
zvláště pro mne. Kuliové byli všichni oblečeni do
červeného. Lidé měli různé oblečení. Také jinak jedli.
Všechno se lišilo od toho, co jsem znal, hlavně jídlo.
Naštěstí jeden ze železničářů, Anglo-Ind, rozpoznal naše
nesnáze a rozdílnosti, které nás potkaly. Z našich sutan
poznal, že jsme klerikové v nesnázích. Donesl nám nějaký
chléb a čaj. Byli jsme opravdu hladoví. Koupili jsme si
také spoustu banánů, kterými jsme se živili cestou, až do
Madrasu. Když jsme tam dojeli, byli jsme opravdu
unaveni. Na nádraží nás čekalo několik bratří, aby nás
přivítali. Vzali nás do katedrály Panny Marie, sídla
arcibiskupa Matyáše. Největší dojem na nás udělal otec
Schupp, svým mohutným germánským zjevem a opravdu
germánským hlasem.
Dokonce ani v Madrasu jsme neměli zůstat dlouho. Byli
jsme určeni pro Tirupattur v Severním Arcotu asi 200 km
od města. Byl to dům pro noviciát a pro všechny nově
příchozí. Tirupattur se pro nás stal novým domovem a já
bych si nikdy nepomyslel a ani ve snu mě nenapadlo, že se
stane mým nejlepším domem. Byl to otec Carreno (čti
Kareňo), Španěl, co dokázal, že se zde každý cítil jako
doma. Byl duší společenství, vše ve všem: Rektor,
Novicmistr, farní kněz a inspirace všem. Později jsem
zjistil, že byl Bohem daným darem pro nově budovanou
provincii. Uměl španělsky, italsky, anglicky, německy,
latinsky a řecky. Byl výmluvný kazatel a vědec. Měl svou
vlastní teorii o otiscích na turínském plátně, kterou později
přednesl vědcům NASA v USA. Byl také výborný
muzikant.
Prefektem domu byl otec Meliga, Ital s pravými italskými
vlastnostmi. Byl naším profesorem filosofie. Otec Hogey,
Angličan, byl novým prefektem studentů. Držel se
poněkud stranou.Otec Ladislav, Polák a farní kněz v
Jalarpetu, byl naším zpovědníkem. Bratr Mauri byl
asistentem.
Ocitli jsme se v milém společenství z různých národů:
Němec, Čech, Polák, Angličan, Ir, Ital a několik indických
bratří. Novicové byli většinou Italové. Skupina před námi
byli všichni Evropané. Byl mezi nimi Jugoslávec, otec
Bernik.
Rektor byl schopen udržet nás pohromadě dík svému
osobnímu šarmu. Museli jsme čelit mnoha obtížím.
Chudobu bylo cítit všude, neboť provincie byla zcela nová
a provinciál byl přísný. Profesoři byli nezkušení a my jsme
byli všichni velmi mladí. Tvořili jsme národnostní
slepenec. Mezi studenty byly propastné rozdíly. Angličtina
byla samozřejmě hlavní předmět a já byl ve třídě s
několika anglickými kleriky. Žádný div, že když jsem s
obrovským úsilím ukončil svůj první sloh, poznamenal
můj učitel angličtiny, otec Hogey: „Tvoje angličtina je
daleko od angličtiny“. Ta poznámka byla na místě. Ale
dělal jsem co jsem mohl a překonával své chyby v jejím
učení.
Filosofická studia.
Je třeba brát v úvahu, že první ročník studia 1934-35 v
Ostravě byla katastrofa. Ročník trval sotva čtyři měsíce
hubeného učení. Bylo by jistě lepší otevřít dům v nové
provincii. A navíc, osoby určené pro formaci byli přetíženy
dalšími povinnostmi a pracemi na založení instituce. Nebyl
zde nikdo kvalifikovaný pro vyučování i základních
předmětů. Druhý ročník byl pro mě ještě horší, protože
jsem se rozhodl odejít do misií. Tak jsem znal velmi málo.
Když jsme přišli do Tirupatturu, byli klerici ve druhém
ročníku filosofie. První semestr končil a my jsme byli
přiřazeni k nim. Mnozí z nás se museli učit anglicky.
Pomáhali jsme si navzájem jeden druhému v mimořádných
hodinách. Dobrý otec Hogey odešel brzy do Anglie
nechaje za sebou zklamané a překvapené studenty. A už si
nevzpomínám, kdo ho nahradil. Tak jsme se učili sami s
pomocí anglických spolužáků. Neměl jsem problémy s
latinou, kterou jsem dostatečně zvládl ve Fryštáku.
Matematika a přírodní vědy mi také nedělaly problémy, ale
někteří spolužáci měli těžkosti, protože měli jen bídné
základy.
Největším problémem bylo rozumět učitelům, kteří mluvili
italsky nebo anglicky. V obou jazycích jsem byl
začátečník. Všechny učebnice byly naštěstí v latině, což mi
pomáhalo více, než rychlé vysvětlování učitelů. Naštěstí
byly i vyučující přiměřené úrovně. Byli liberální při
zkouškách. Všichni jsme byli na jedné lodi. Velká
pozornost byla věnována hudbě a zpěvu. Otec Carreno, jsa
dobrý muzikant, znal jejich důležitost v liturgii a životě
komunity. Klerici také milovali hudbu. Zpíval jsem ve
sboru a vedl druhý hlas. Beze mne byli ztraceni. To bylo
moje štěstí. Znal jsem trochu na harmoniu, jak jsem se
naučil ve Fryštáku, ale po příchodu do Indie jsem toho
moc zapomněl. Ale otec Carreno mně povzbuzoval ve
hraní v kapli k doprovodu zpěvu. Časem jsem získal praxi
a z počátečního jednohlasného zpěvu jsem dokázal
doprovodit i sborový zpěv.
Hry, specielně fotbal, byly mojí slabinou. Ale k mému
překvapení mne zařadili do domácího mužstva. Nebylo to,
že bych dobře hrál, ale protože jsem nic nevzdával, což se
líbilo anglickým kolegům, kteří dokázali přehlédnout můj
slabý výkon.
Tak jsem se probelhal druhým ročníkem filosofie a stál
před praktickým výcvikem. Znal jsem trochu anglicky,
trochu hudby a k tomu byl od přírody nejistý a plachý. Ale
podřídil jsem se rozhodnutí nadřízených, jak jsem to dělal i
dříve.
Praktický výcvik.
S mou skrovnou přípravou jsem byl zvědav, jaké zařazení
mohu dostat pro svůj praktický výcvik. Rozhodnutí padlo
během léta. Bylo mně určeno dělat asistenta novicům v
Tirupatturu. Byl to pro mě šok, protože jsem se cítil zcela
nepřipraven být vedoucím noviců. Když k nám přišli, byl
jsem šokován ještě víc. Byli mezi nimi Italové Castelli,
bývalý italský voják o 10 let starší, Restelli a Chanoux a
Indové Hubert Rosário, pozdější biskup v Shilongu a
Arnold. Byli většinou stejně staří a já k nim měl
promlouvat a vést je. Pamatuji se, že první dva měsíce
jsem jim nebyl schopen nic říct kvůli jazykové bariéře a
mé přirozené plachosti. Snažil jsem se ze všech sil, ale
musel jsem ze sebe vydat vše a modlit se, abych jim něco
řekl a byl jsem zvědav, co porozuměli. Tak jsem žil
prakticky jako jeden z nich, což bylo možná to nejlepší –
přítel mezi přáteli.
Nadřízení rozhodli, že pro zlepšení kontroly budou
pracovat ve dvojicích. Ale bylo jich sedm a jeden nebyl do
páru. Já jsem tedy musel nastoupit do dvojice k tomu
nejstaršímu, Castellimu. Když mě žádal o opravy, neměl
jsem mu co říct. Zato on měl dost příležitostí opravovat a
napomínat mě. Takže působení v noviciátě mi prospívalo.
Něco jsem se naučil a mohl jsem hrát také na piáno a
harmonium. To mi bylo užitečné v budoucnu.
Novicové byli dobrá parta a nikdy se nevyhýbali práci.
Pracoval jsem s nimi. Vedl jsem je k tvrdé práci a nenechal
se zahanbit. Dva roky uběhly a mně bylo dovoleno složit
věčné sliby. Byl to poslední rok, co to bylo možné.
Třetí rok mé praxe mi přinesl malou změnu. Byl jsem
požádán, abych dělal asistenta studentům filosofie. Byli to
moji bývalí novicové a tak to bylo snadné a nadřízení
hodně pomáhali, hlavně otec Carreno.
Studia teologie.
Po čtyřech letech v Tirupatturu přišla řada na studium
teologie. Ta byla v Shillongu, jediném místě pro salesiány
v Indii. Právě však začala válka.Po malém ohlédnutí do
historie, otec Jan pokračuje: My, studenti teologie, jsme
přišli do Shillongu, kde jsme si mysleli že, bude klid i když
válka už zuří naplno. Necítili jsme žádné komplikace a
vláda nás nechávala na pokoji. V tu dobu byl Shillong
velkým výcvikovým centrem indické armády. Ale válka
působila na naše spolubratry. Rektor, otec Guttierez, byl
Španěl, ale ostatní učitelé a mnoho žáků byli Italové. Moje
skupina prvoročníkových studentů byla celá neitalská,
Indové a Evropané.
Italové byli poblázněni Mussolinim a úspěchy na
evropských bojištích vítali výkřiky radosti. Neviděli a
neuvědomovali si konce. Neitalové a Indové nebyli
ochotni oslavovat vítězství a postup Osy zahrnující
Německo, Itálii a Japonsko a zpočátku i Rusko.
Nepříjemnosti začaly, když jsme byli pohromadě a ještě
přišli nejmladší do prvního semestru. Zvolili jsme
nesouhlas mlčením. To ale rozdělilo komunitu. Vedoucí
toho moc v té napjaté situaci pro udržení klidu nemohli
dělat. Drželi jsme se stranou a tvořili uzavřenou menšinu.
Občas došlo k výbuchům citů, což se dalo čekat při těchto
okolnostech a mnoha horkých hlavách. Jednou, když jsem
podával čaj z velké konvice, které jsme říkali bitevní loď,
vybuchla náhle oslava vítězného postupu Osy. Jakmile
jsem uslyšel ten strašný řev, upustil jsem konvici plnou
vařícího čaje na stůl a polil řvoucí studenty. Šel jsem přímo
k rektorovi a řekl mu, že nebudu nikdy odsluhovat takové
povahy. Byl to velký šok pro celou komunitu. Všichni
mlčeli jako hrob, ale otec Gutierrez mi klidně řekl, ať se
posadím, ale neporučil mně obsluhovat. Byl klidný a
moudrý.
Bez ohledu na pocit hlubokého napětí, pokračovalo řádné
studium. Neměl jsem problémy, protože jsem uměl slušně
latinsky, ale moji angličtí a indičtí spolužáci ano. Ale našli
jsme lék. Odpoledne, po vyučování, jsme chodili k řece
Mawlai a já jsem s nimi probíral denní učivo. Zda dobře,
to nevím, ale pomáhalo jim to. Oni mi také rádi pomáhali.
Věnovali jsme se také fotbalu a volejbalu, zatímco ostatní
skupiny sledovali spíše válečné hry.
Se dvěma spolužáky jsem uzavřel kultivované těsné
přátelství. Phipps, Australan, byl poněkud divoký, miloval
dobrodružství. Spolu jsme poznávali hory kolem
Shillongu. Potřeboval dobrodružství, aby vybil svou
energii. Později jsme byli oba posláni do Tirupatturu, ale s
jiným pověřením. On po vysvěcení pomáhal Otci
biskupovi, ale pak odjel a vedl dobrodružný život v
Austrálii, Nové Guinei a skončil na ostrově Samoa. Byl to
dobrý přítel, ať mu Bůh žehná. Další Angličan, Corcoran,
byl starší než já. Byl velmi klidný a pomáhal mi s mou
klopýtavou Angličtinou. Je ještě v Egmore, Chennai,
zaměstnán dětmi, které za ním chodí večer se školními
úlohami.
Na konci druhého ročníku teologie šli Indové a neosoví
Evropané do Bombaje na zimní prázdniny. „Osoví“ museli
zůstat v táboře pro nepřátele. Byli umístěni v Tirupatturu.
V Bombaji byl stále ještě pronajatý dům v Tardeo, kde
měli salesiáni školu. Ale otec Maschio, který přebral školu
po otci Torquistovi, Argentinci, koupil v roce 1941
pozemek v Matunga. Byl položený pod úrovní území a
proto nebyl vhodný pro stavbu nové instituce. Ale
Prozřetelnost zasáhla. Byla válka a některé čtvrtě města
byly zničeny bombardováním, zvláště přístav a okolí.
Město mělo problém, co se sutinami. Otec Maschio se
chopil příležitosti a nabídl magistrátu svůj pozemek. A
náklaďáky se sutinami jezdily na salesiánský pozemek,
aby jej brzo dostaly do úrovně vhodné k bydlení. Otec
Maschio rozmazloval šoféry sladkostmi, pitím a cigaretami
a ti do Matungy jezdili rádi.
Mezitím válka pokračovala a Angličané brzo začali vozit
italské zajatce z Afriky do Indie, a to přes Bombaj. Odtud
pokračovali vlakem do internačních táborů v okolí Delhi.
Otec Maschio chodil na nádraží a pomáhal zajatcům, jak
mohl. Ti nesměli opustit vlak, ale pomoc přijmout směli.
Mezitím armáda zabrala teologické učiliště v Shillongu.
Potřebovali je pro zintenzivnění výcviku vojáků. Nedalo se
dělat nic jiného, než rychle místo uvolnit a hledat náhradu.
Italští studenti byli přemístěni do Tirupatturu.
Válka přerušila v Indii veškerou činnost salesiánů na
severu. Prakticky všichni němečtí a italští kněží byli
přemístění do koncentračních táborů, takže většina
institucí byla bez vedení. Z Tirupatturu se stal internační
tábor pro všechny italské salesiány. Výjimku měli jen
starší spolubratří. Zformovali jsme komunitu s více jak
stem bratří a žili normálním salesiánským životem. Indičtí
a neosoví evropští bratři zůstali s nimi a mohli se
pohybovat i mimo tábor. Já jsem měl obojakou pozici,
protože jsem pocházel se země okupované Němci, ale
jasně jsem nebyl Němec. Bydlel jsem v táboře a požádal si
o povolení jej opouštět. Internovaní mohli mimo jen ve
velké skupině. Život šel ale dál. Arcibiskup Matyáš sehrál
důležitou roli ve vynuceném uspořádání. Otec Cinato,
provinciál, byl internovaný a stal se provinciálem
internovaných. Otec Carreno byl stanoven provinciálem
pro ostatní-svobodné.
Bůh užil otce Carreno jako druhého madrasského
provinciála, protože se odvažoval snít ve velkém měřítku.
Není třeba pochybovat, že před ním stál nelehký úkol. Ale
on si byl jist Boží vůlí a nepochyboval ani o sobě, ani si
nepřipouštěl těžkosti. Patřil k rodu těch noblesních
španělských Basků, kteří mají vždy vizi velikosti. A otec
Carreno měl opravdu velkou vizi a riskoval vše, aby ji
naplnil. Jsou-li dnes salesiáni v Indii tak početní, je to jeho
zásluha. Začal se systematickým vyhledáváním místních
povolání v širokém měřítku. To lze připsat k dobru hrůzám
války.
Nakonec přišel dlouho obávaný den. Úřady oznámily, že
všichni příslušníci nepřátelských sil budou převezeni do
táborů v Dehra Dur, poblíž New Delhi. Náboženské osoby
tam mají svůj samostatný blok, ale nemohou již déle zůstat
ve svých vlastních institucích, byť změněných na
„koncentrační tábor“.
Pamatuji si důvěrně na ten den příchodu armády, aby
odvezla přibližně sto salesiánů na Sever. Byla to bolestná
zkušenost. Zůstala jen malá skupinka indických a
„neosových“ bratří. Pomohli jsme deportovaným, jak jsme
mohli. Podstatné bylo, že na seznamu byl i provinciál,
bratr Cinato. Žádné výjimky pro představené! Nás dvanáct
– svobodných občanů britského impéria nebo občanů
spřátelených zemí - jsme se ujali zavazadel. Na
dvoukolácích jsme je dovezli na jolarpettaiské nádraží.
Zadržení byli dovezeni autobusem. Tady proběhlo
závěrečné kolo potřesení rukama a už jsme mávali
odjíždějícímu vlaku. Nás dvanáct, mladých, smutných,
opuštěných, zaražených se vracelo do prázdného domu.
Shromáždili jsme se v nyní příliš velkém refektáři, v
očekávání příštího. Ale měli jsme našeho nového bratra
provinciála, určeného specielně pro tento případ, že nás
rozdělí.
Bratr Carreňo, Salesián celým srdcem, věděl přesně co
máme dělat a jak pozvednout našeho ducha. Dokázal nás
„sirotky“ svou srdečností získat. Jeho nadšení bylo
nakažlivé a nikdy neutuchalo. Měl pro nás prorocká slova:
„Dům je nyní prázdný, ale nebojte se toho. Brzy jej
naplníme znovu.“ Nebylo to snadné, ale důvěřovali jsme
mu.
Reorganizoval náš život podle nových okolností. Dvanáct
z nás, studentů, mělo mít dva profesory – bratra Guttireze,
Španěla, a bratra Comba, Itala, který nebyl internován pro
své stáří. Zahájili jsme poslední rok studia teologie.
Dostali jsme i několik málo superiorů – bratra Josefa
Arockiaswamu, bratra Boira, Španěla, který nás také učil,
a bratra Ladislava, Poláka, který byl farním knězem v
Jolarpettai.
Začal znovu kus „normálního“ života. Šest z nás, tři
Indové a tři Evropané, Mallon, Phipps a já, jsme byli
vysvěceni na jáhny. Studovali jsme teologii a pečovali o
dům. V květnu jsme odjeli do Ooty v hojivém podnebí
Nilgirisu, abychom unikli vražednému horku v
Tirupatturu. V roce 1943 jsme byli vysvěceni na kněze.
Druhý den jsme slavili první mši svatou, daleko od rodičů
a našich milých. Moji bratři byli v tu dobu v nacistických
koncentrácích. Můj otec, matka a sestra také trpěli ve
vězení. Dověděl jsem se to o mnoho let později.
Aspirantát
Po odjezdu většiny Salesiánů v Indii do koncentračního
tábora, se bratr Carreňo nezabýval sněním a stavěním
vzdušných zámků. Soustředil se na plán postupu a formy,
jak začít se získáváním aspirantů. Při oslavě svátku
Božského Srdce zasvětil provincii Ježíšovu Srdci. Byl to
počátek počátku.
Brzy nato nás svolal na setkání, kde nám představil
dvanáct chlapců, které vyvolil, aby se stali našimi prvními
aspiranty. Slavnostně je zasvětil Božskému Srdci. Bratr
Carreňo povede celou operaci, bratr Guttierez bude
rektorem a já budu knězem asistentem. Bratr Boire byl
duchovním ředitelem a zastupujícími superiory budou
bratři Josef a Ladislav. Těch 12 chlapců byli matrikulanti
(zapsáni ke studiu na vysoké škole), jak bylo tehdy
zvykem ve všech seminářích.
Neměl jsem absolutně žádnou přípravu pro úkol, kterým
jsem byl pověřen. Moje filosofické a teologické vzdělání
bylo sporé, protože jsem jím prošel za velmi neobvyklých
okolností. Moje obecné studium nebylo lepší. Prošel jsem
svou Senior Cambridge jen proto, že jsem si zvolil
předměty jako latina, italština, němčina (z té jsem znal jen
málo), řečtina a náboženství vedle povinné angličtiny,
matematiky a dějepisu.
Na počátku postupoval bratr Carreňo podle základní
osnovy všech seminářů a náboženských komunit v té době
– vybral chlapce připravené na studium na vysoké škole.
To byl osvědčený systém, který přinášel slušné výsledky v
termínech i počtech těch, co vytrvali. Ale možných
kandidátů bylo málo a nebylo reálné očekávat větší počty.
Bylo otázkou, zda dospělejší chlapci, kteří měli již
zkušenosti s různými vztahy k životu, a ovšem znali
dokonce více či méně o světě a jeho přitažlivostech, budou
schopni vstřebat salesiánské hodnoty a zásady, jako
chlapci mladší. Sám Don Bocsco si vybíral mladší chlapce
a naplňoval je již od jejich dětství pozitivními zkušenostmi
na jejich životní cestě. Bylo jasné, že musíme očekávat
větší propad ve skupinách mladších chlapců, protože jako
děti mohou s věkem změnit svůj názor. My jsme začali se
staršími chlapci.
Bratři Guttierez a Josef plnili dobře přidělenou práci. Já
jsem dohlížel na chlapce jako jejich studijní prefekt.
Někteří z těchto prvních chlapců byli velmi dobří a nyní
jsou z nich velmi dobří salesiáni. Ale pro bratra Carreňu to
byl malý počet, i když jsme jim dali to nejlepší, co jsme
měli.
Bratr Carreňo mě poslal do Shillongu, abych si doplnil své
střední vzdělání – dnešní XII.třídu – jako soukromého
studenta. Pak jsem měl postoupit do Sonady naučit se, jak
formovat aspiranty, jelikož jsme měli jen starší hochy.
Zvládl jsem XII.třídu, ale dříve, než jsem mohl zahájit
Sonadu, dostal jsem zprávu „VRAŤ SE“! A tak jsem odjel
do Madrasu bez Sonady.
Mezitím bratr Carreňa změnil své úmysly, což bylo
důvodem,že mě zavolal ihned zpět. Rozhodl se dát
dohromady velkou skupinu chlapců, kteří prokazovali
sklon k zasvěcenému povolání, i když byli mladší. To
mohlo napadnout jen genia. Dokonce moudří lidé (včetně
Msgr. Matyáše) to nebyli ochotni přijmout jako správnou
cestu. Bratr Carreňo měl odvahu zahájit systém, který
neměl doporučení ani od představených. Ti dokonce
zkoušeli později (jak uvidíme) zastavit celý experiment.
Tento jednoduchý postup uschopnil provincii v Madrasu
udělat velký skok, který ji umístil daleko před jiné
provincie s delšími zkušenostmi, ale s menším přehledem a
prozíravostí.
Poslušně jsem se vrátil do Madrasu a zjistil, že bratr
Carreno dal dohromady docela velkou skupinu malých
chlapců na úrovni druhého stupně základní školy a škol
středních. Bratr Sandanam, jeden z prvních tamilských
salesiánů z Trichinopoly, byl ustanoven rektorem. Byl
nemocný, upoutaný na lůžko, ale my jsme ho jako rektora
respektovali, i když nemohl plnit své povinnosti. Byli jsme
vůbec šťastni, že za daných okolností máme rektora.
Pokud se týká kandidátů, široké srdce a neúnavný genius
bratra Carreno rozhodly vzít vše, co bylo po ruce.
Výsledek byl v nedohlednu, ale nakonec šťastný.
Noclehárnu jsme měli na střední škole Sv. Gabriele.
Zákristie kostela byla studovní halou. Nebylo potřeba dělit
chlapce do tříd, protože by mohli být přijati do každé
existující třídy. Dva z nich, Tamilové schopni pro vyšší
třídy, navštěvovali střední školu Sv. Gabriela. Čtyři
chlapci, kteří si přáli stát se salesiánskými bratry laiky, byli
dáni do učení na různá řemesla. Zbytek tvořili malí
chlapci, kteří byli rozděleni do více různých škol, včetně
anglo-indické školy P. Marie. Bylo dost zmatků, hodně
variant, záleželo to na jejich stanovisku!
Hned po mši a snídani šel každý svou cestou. Já jsem měl
pomáhat bratru provinciálovi v jeho kanceláři (byl
současně generálním vikářem Msgr. Matyáše). Všichni
jsme se sešli dohromady zase až večer, abychom strávili
poslední hodiny dne opět jako komunita.
Chlapci, kteří se u nás sešli dohromady se nedali nazvat
elitou v žádném smyslu toho slova. Třeba bratr Ravaliko,
ten co byl v Goa, nám poslal houf kluků žijících na
plážích. Když skončila válka, byli z koncetračních táborů
propuštěni všichni salesiáni, ale ti, co měli záznam o svém
špatném chování v lágru, nesměli pracovat v Indii a byli
vyhoštěni. Msgr Scuderi a bratr Ravalico byli mezi těmi
postiženými. Nadřízení, jako vždy, našli řešení. Poslali tyto
„nedisciplinované“ – pro nás hrdiny – do Goa, což bylo
technicky mimo Indii (Goa byla portugalskou kolonií.) A
tak, když bratr Ravaliko uslyšel o Carreňově iniciativě,
sebral několik chlapců z pláží a poslal je nám. Jáchym,
Jirka a Teo byli tři bratři těžko zvládnutelní. Když se za
mnou jednou přišla podívat jejich matka řekla mi, úplně na
rovinu, že Jirka je osel, na kterého platí jen pravidelné
užívání silné hole. Zbytek houfu nebyl o nic lepší. My
jsme se ale snažili, udělat pro ně to nejlepší. A výsledek: ti
tři flákači se změnili. Dva dosáhli kněžství a z jednoho se
stal salesiánský bratr (nedávno zemřel).
Pravý aspirantát.
Zkušenosti se zmatky v Madrasu donutily myslet bratra
Carreno na instituci, která by byla více spořádaná, na
pravý noviciát. Upřel se na Tirupattur v distriktu North
Arcot jako na ideální místo. Dům byl prázdný po tom, jak
byli všichni zdejší salesiáni internováni v koncentračních
táborech. Když byli v roce 1945 propuštěni, všichni co byli
sebráni v Shillongu se tam vrátili. Do Tiruppatturu bylo
posláno nové osazenstvo. Bratr Carreno udělal to nejlepší,
co bylo za daných okolností možné. Vše bylo děláno ve
spěchu, ale priorita byla dána výběru lidí.
Žádal mne, abych převzal odpovědnost stát se prvním
rektorem této pokusné komunity. Protestoval jsem proti
této povinnosti, protože jsem se cítil naprosto nepřipraven
na takový úkol. Vzal jednoduše list papíru a informoval
mě: „Již jsem pro tebe připravil program“. A velkými
písmeny napsal na ten list papíru slova: „ZBOŽNOST,
PRÁCE, RODINNÝ DUCH“ a pak řekl: „Toto dělej a
všechno bude v pořádku!“ To byla jediná příprava pro
práci, která mne čekala
- práce rektora po dvou letech od vysvěcení.
Ale měl jsem dobrý podpůrný tým, všechny starší než já.
Bratr Castelli byl prefektem. Byl to bývalý voják, byl jsem
jeho asistentem ve svém noviciátě. Byl to svatý muž, plný
víry a vzor pro praktikování chudoby. Zařizoval vše
obdivuhodně a dokázal nalézt způsob jak udělat vše ke
spokojenosti. Bratr Comandu, Ital, byl vždy šťastný muž.
Byl dobrý zpěvák, ale ne školený muzikant. On mával
taktovkou, já seděl u harmonia a už byl slušný sbor.
Později, jak přibývalo časem práce, přibývali další
spolupracovníci – bratři Uboldi, Dennis a další. Měl jsem
nejmenší kvalifikaci ze všech, ale všichni ostatní plnili vše
se vší dovedností. Tvořili jsme dobrý tým a program, který
mi dal bratr Carreno (zbožnost, práce, rodinný duch) byl
plněn víc než uspokojivě.
Chlapci svěření do naší péče náleželi k různým etnikům.
Největší skupina byla z Malajsie. Bratr Carreno tam měl
skupinu přátel, kteří je k nám poslali. Další skupiny byly z
Bombaje, Maharashtry a Goy. Pak zde byli chlapci z
Vellore a Madrasu, kteří byli Tamily a Telegusy. Byla to
pestrá směs hochů dobré vůle a spolu se skupinou
nadřízených, kteří byli jednotní a vysvěcení, postupovalo
dílo formace hladce.
Komunita více ožila příchodem bratří a kleriků. Přišli
bratři John Kespret, Di Fiore, Spratt a Deane a další. Byl
také přiměřený čas na sport, ale prioritu mělo studium a
intelektuální formace. Aby se chlapci stali aktivní a
odpovědní, tvořili bratři náboženská bratrstva, kde se
diskutovaly náboženské problémy a konkrétní řešení pro
různá zlepšení.Byla věnována pozornost přednesu. To
spolu s častými akademiemi a divadelními představeními
rozvíjelo sebedůvěru chlapců.
Velký důraz byl přirozeně kladen na zbožnost. Adorace
před Nejsvětější Svátostí a pobožnosti k Panně Marii byly
hojné. Hned od počátku dělali všichni představení tak, aby
u chlapců podpořili důvěru rektora. Často měli s rektorem
osobní rozhovory. Jak rektor, tak další představení
využívali efektivně „rozhovorů na dobrou noc“. Mnoho
chlapců k nim přicházelo po tomto povídání, aby jim řekli
„dobrou noc“. To byla pro představené další příležitost pro
slůvko do ouška – drobná myšlenka či povzbuzení. To vše
pomáhalo zůstávat chlapcům ve spojení s představenými a
povzbuzovalo je ke všemu, co bylo dobré.
Práce nebyla peříčko a časem jsem byl zcela vyčerpán a
přepaden zlou infekcí na obou rukou. Ruce a všechny prsty
byly pokryty hnisem, proto jsem je zakrýval, abych
neodpuzoval lidi. V těchto měsících jsem nedovoloval
chlapcům líbat mi ruce, což dělávali. Byl jsem u lékaře v
Madrasu, který marně zkoušel různé léky. Německý lékař,
jmenoval se Appel, mi dal omylem špatnou injekci. Obě
ruce začaly otékat a hnít. Když jsem ho znovu navštívil,
rozřezal mi ruku, aby z ní vyjmul rozloženou tkáň.
Nakonec jsem musel zůstat několik dnů v Madrasu. To mi
dalo příležitost aspoň si trochu odpočinout a nabrat sil.
Ukázalo se, že to bylo to hlavní, co jsem právě potřeboval
– odpočinout si a vyspat se. Ruce se pak daly samy do
pořádku a já jsem spal přeci jen o trošku víc než dříve a
nelámal vše tolik přes moc. Všichni jsme křehcí – duch by
chtěl, ale tělo je slabé.
Měli jsme katechismus během pravidelného vyučování.
Tyto hodiny si brali kněží. Rektor sám učil v nejvyšších
třídách. Měli jsme prázdniny, ale jen krátké, abychom
chlapce ochránili před návykem na lenost. Cítil jsem, že se
rádi vracejí do domu po každých krátkých prázdninách.
Využíval jsem večer pomoci několika chlapců k udržování
aktuálního stavu přehledu dárců a financí. Když některý z
nich onemocněl, věnoval jsem se mu, abych mu pomáhal a
dodával odvahu. Dělával jsem pochůzku po ložnici po
večerní modlitbě, zastavoval se u každé postele a kratince
se pomodlil za chlapce, který v ní spal. Věděli, že je
ohlídám.
Snažil jsem se být s nimi dokonce v době jejich her a
odpočinku a podílet se na jejich činnostech, jak to jen bylo
možné. Bratr Castelli, můj prefekt, který věděl o mém
chatrném zdraví, mi zakázal hrát fotbal. Snažil jsem se ho
přesvědčit a řekl mu, že budu hrát je na postu středního
záložníka. Protože toho o hrách mnoho nevěděl, uklidnil se
a dovolil mi hrát s chlapci.
Malé ohlédnutí na život v Tirupatturu
Bratr Filip, dobrodruh.
Bratr Filip, Španěl, byl dobrodruh. Jako mladý muž –
opravdu nevím, kolik mu bylo let, když k nám přišel – se
rozhodl opustit rodné Španělsko a hledat dobrodružství.
Neměl však peníze, aby si zaplatil cestu kamkoliv. Tak
použil tu nejjednodušší, co byla – nastoupil na loď jako
černý pasažér. Časem ho posádka objevila, ale to už byli
na širém moři. Napřed ho chtěli prohnat „uličkou“ a pak
vysadit na pustém pobřeží. A tak, když loď zakotvila v
Johannesburgu, vysadili jej bez skrupulí na zcela cizí
pobřeží. Snažil se uživit a dokonce se dostal s jedním
partnerem, který vypadal jako místní, do slibného
podnikání. Ale kumpán ho napálil a obral ho o všechno.
Zase byl na dně. Aby se dostal pryč, rozhodl se pro
„osvědčený“ postup. Nastoupil tajně na loď plující do
Austrálie. Když dopluli ke kontinentu, ocitl se opět na
ulici, sám a opuštěný. Poučil se z jonhanesbugských lekcí,
pracoval sám na sebe a získal tolik, aby mohl slušně žít.
Když se v Austrálii střetl se salesiány, začal s nimi
pracovat a skončil tím, že se sám stal salesiánem. Ale život
tam se mu nezdál dost dobrodružný, když žil v rozvinuté
části světa. Když uslyšel, že v Indii potřebují další lidi,
požádal o svolení odjet tam. Do Madrasu přišel s bratrem
Dabovem. Do práce se vrhnul v North Arcotu. Poprvé jsem
ho potkal v Pallikondě, kde pracoval mezi nejchudšími
lidmi. Miloval je. Žil v té ubohé, horké misii v primitivní
chatrči. Krysy byly všude kolem, ohryzávajíce všechny
jeho věci. Měly zcela volný přístup všude. Jednou se je
snažil formálně vypudit exorcismem, a věřte nebo ne,
opustily chatrč a nikdy ho už netrápily. Byl to muž velké
oběti a hluboké víry.
Nastartoval propagandu na získání prostředků pro svou
práci mezi nejchudšími. Psal svým dobrodincům na
kousky papíru získaných z došlých obálek; ale byl
úspěšný. Jednou obdržel štědrý šek od kohosi z USA.
Nechtěl, aby o tom sestry věděly, ale nevěděl, kam šek
schovat. Udělal to originálním způsobem – přišpendlil šek
na zeď. Sestra, která přišla při chvilce uklidit jeho chatrč,
nepoznala, co to je. Myslíc, že je to cár papíru, spálila jej s
ostatním smetím. Ubohý bratr Filip! Přišel o opravdu velký
dar, ale dlouho se tím netrápil.
Když jsem byl rektorem v Tirupatturu, přišel tam bratr
Filip jako náš zpovědník. Chlapci ho měli rádi, vždyť
vyhlížel tak důstojně se svým dlouhým, bílým vousem.
Chodíval kolem hřiště, vypadal jako Santa Klaus a tucty
malých dětí se k němu hrnuly. A on je podarovával
krajíčkem chleba. Být s tímto důstojným mužem byla
radost sama.
Bratr Filip mi udělal starosti jen jednou. Smysl pro
dobrodružství ho neopustil ani v pokročilém věku.
Jednoho krásného rána přišel požádat o povolení jet do
Benares. „Jak mohu ospravedlnit utracení tolika peněz na
takovou dlouhou cestu, která vůbec nesouvisí s naší
misií?“ „Nepotřebuji žádné peníze; zorganizuji si to z
vlastního, chci jen vaše svolení“, řekl. Jak bych mohl něco
odříct tak důstojnému a starému spolubratrovi? Dal jsem
mu peníze, kolik jsem mohl. S malým ranečkem sbaleným
do hadru přes rameno se bratr Filip vydal do Benares.
Spával na nádražích, jedl co našel nebo mu lidé dali, a
domů se vrátil asi za měsíc. Byl pohublý, unavený, ale byl
šťastný – viděl Benares! (pozn. překladatele: dnes
Varanasi, páté nejposvátnější místo hinduistů s mnoha
chrámy a památkami).
Na nemoci měl svou vlastní medecínu. Když jej zlobil
žaludek, žádal bratry, aby mu donášeli malé limetky.
Vydržel jich sníst tucty, dokud se neuzdravil. Od nás po
čase odešel do Nagercoil, kde nakonec zůstal, jak si přál,
sám na škole, kterou jsme předali laickému výboru.
Potom jsme dostali zprávu, že je s ním zle a krátce nato
zemřel. Dva bratři byli vyslání, aby zařídili převoz jeho
těla. Byl květen, nejteplejší měsíc na jihu. Netrpělivě jsme
očekávali návrat našich dvou vyslanců podporujíce je na
dálku modlitbami. Důvěra, která jim byla dána, z nich
udělala hrdiny. Neměli povolení k převozu rozkládající se
mrtvoly v nejteplejším období roku a přitom přes hranice
distriktů, aniž by kohokoliv informovali. Dokázali
uniknout pozornosti policejních stanic na více než
tisícikilometrové vzdálenosti převážejíce hnijící tělo, které
bylo cítit z otevřeného jeepu.
Dorazili za hluboké noci asi v 11 hodin. Rozhodli jsme se
zahájit pohřební obřady okamžitě, protože tělo bylo již ve
strašném stavu. Naštěstí byl hrob již vykopán a ubohý
bratr Filip byl uložen k odpočinku kolem půlnoci na
hřbitově v Tirupatturu, kde leží doposud. Měl rád
dobrodružné cesty a jeho poslední cesta – do vlastního
hrobu – nebyla o nic méně dobrodružná, než ty jeho
předchozí.
Mrtvý muž, který ožil.
Jeden z našich chlapců, jmenoval se Josef, onemocněl.
Ošetřovali jsme ho doma a vytrvale se za něho modlili, ale
jeho stav se rychle zhoršoval. Nakonec jsme se dohodli dát
jej do nemocnice v 50 km vzdáleném Vellore. Bratr , který
ho vezl do nemocnice dostal příkaz, vzhledem k Josefovu
stavu, že v případě jeho smrti se mají obrátit, nejet do
nemocnice a vrátit se domů. Nedlouho potom, byl jsem v
polovině porady s chlapci, jsme uslyšeli hluk jeepu před
branou. Byli jsme v šoku. Bylo jasné, že neměli dost času
dojet do nemocnice. Josef byl najisto mrtev. Spěchali jsme
s obavami otevřít bránu, ale díky Bohu, byl to falešný
poplach. Vrátili se, protože si zapomněli vzít kapesníky! Z
Josefa se stal salesián a kněz.
Mrtvý muž, který ožil.
Jeden z našich chlapců, jmenoval se Josef, onemocněl.
Ošetřovali jsme ho doma a vytrvale se za něho modlili, ale
jeho stav se rychle zhoršoval. Nakonec jsme se dohodli dát
jej do nemocnice v 50 km vzdáleném Vellore. Bratr , který
ho vezl do nemocnice dostal příkaz, vzhledem k Josefovu
stavu, že v případě jeho smrti se mají obrátit, nejet do
nemocnice a vrátit se domů. Nedlouho potom, byl jsem v
polovině porady s chlapci, jsme uslyšeli hluk jeepu před
branou. Byli jsme v šoku. Bylo jasné, že neměli dost času
dojet do nemocnice. Josef byl najisto mrtev. Spěchali jsme
s obavami otevřít bránu, ale díky Bohu, byl to falešný
poplach. Vrátili se, protože si zapomněli vzít kapesníky! Z
Josefa se stal salesián a kněz.
Technická škola.
Bratr Carreno byl posedlý myšlenkou, dát technickou
výchovu všem našim aspirantům. Muselo to být v roce
1949, na jedné z jeho návštěv v Evropě, kde získal skupinu
salesiánů, kteří měli zahájit technické vyučování v naší
provincii.
Rozhodl, aby se začalo v Tirupatturu. Bylo to ovšem
mnoho činností na jednom místě. To ve skutečnosti
zatěžovalo komunitu. Už tak těch činností bylo na jeden
dům mnoho – střední škola, sirotčinec a noviciát. Přidat k
tomu ještě technickou školu bylo už moc, ale bratr Carreno
měl své cesty.
Peníze nebyly na nic, ale bratr Carreno byl dost „štědrý“,
nechal vše na nás. Měli jsme úplnou volnost v tom, jak
seženeme peníze. Dostal v Evropě nějaké použité stroje,
ale trvale nám chyběly náhradní díly a příslušenství. Také
jsme potřebovali nakupovat suroviny. Snažil jsem se dát
každému oddělení co potřebovalo, ale trvale jsem narážel
na velmi omezené zdroje. Naši specialisté si na mně zvykli
a naučili se „množit chleby“ a drželi všechny dílny v
chodu. Bratr Castelli, který byl prefektem, si byl vědom
našich omezených financí a obsazoval vedoucí dílen s
taktem diplomata.
Do technické školy jsme nasadili bratra Hlonda. Měl dva
známé bratry, jeden byl polský kardinál Hlond a druhý byl
provinciálem polských salesiánů. On sám byl vysloužilý
voják. Během války bojoval v oddíle obrněné armády
generála Pattona. Byl velmi dobrý muž, vzorně zbožný.
Bylo přirozené, že měl ještě některé zvyky, které nasbíral v
armádě. Naučil se tam kouřit; po válce nebyl schopen se
tohoto zvyku úplně zbavit. Byla to pro něho škola pokory,
když mě přišel požádat o jednu cigaretu. Znaje velikost
tohoto muže, který byl padesátník a starší než já, nabízel
jsem mu při různých příležitostech jeden nebo více balíčků
cigaret. Odmítal. „Prosím, dejte mi právě jen tu jednu, to
stačí“, řekl skromně. Později pracoval v Kongu, v Africe.
Byli zde i další: bratr Bugeia, Angličan, který ovládal
tiskařský lis. Bratr František, Jugoslávec, byl skvělý tesař.
Bratr Jan Kespret byl všeuměl, jak jsme tehdy říkali „fac
totum“. Později se stal specialistou na ofsetový tisk. A řada
dalších.
Originální myšlenkou bylo zapojení technické větve do
kolejního řádu a její otevření pro všechny studenty jako
studijní předmět. To ale svádělo ke zhmotnění a tak byla
technická škola přemístěna do Madrasu. Byl to Msgr.
Matyáš, který si přál umístit školu do Basin Bridge v
Madrasu. Byla s tím spojena jediná příležitost, kdy jsem
odepřel bratru Carrenovi, co po mě chtěl. Když mě
informoval o přemístění školy, zeptal jsem se, co bude s
chlapci, kteří dělají technikům pomocníky v dílnách. „Ti
zůstanou tady v Tirupatturu“ řekl. Já jsem namítl: „Vezmi s
sebou i chlapce, nebudu schopen zajistit tady jejich další
výcvik bez učitelů a zařízení“. A tak se stalo. Technické
křídlo, se stroji, instruktory a chlapci se odstěhovalo do
Basin Bridge. Zůstali jsme se střední školou, noviciátem,
sirotčincem a (později) kolejí.
Noviciát v nebezpečí.
Zahájili jsme noviciát a oddělili jej od pravidelných škol v
Madrasu. Nepokládali jsme však tuto novou instituci za
vysokou školu a čas běžel. Jednoho dne mě bratr Carreno
jednoduše informoval: „Jdu do Madrasu udělat poslední
pokus o uznání. Uspěji-li, bude dobře a v pořádku. Jestliže
ne, pošlu ti telegram a ty musíš chlapce ihned rozeslat tam,
kde mohou pokračovat ve studiích bez ohrožení své
kariéry. Pošli do Bombaye chlapce z Goy, Tamily do
Vellore a Malajsany do jejich domů.“
Byla to velká komplikace a reálné nebezpečí. Chápali jsme
v jaké šlamastice provinciál je. S chlapci jsme zahájili
nepřetržitou modlitbu. Není pochyb o tom, že to jejich
modlitby odvrátily katastrofu. Škola byla uznána za
univerzitu jako na zavolanou.
Větší nebezpečí se však rýsovalo za obzorem, aniž o něm
kdokoliv z nás věděl. Tato rána přišla ze zcela nečekané
strany – od našich nejvyšších představených. Muselo to
být v roce 1950. Obdrželi jsme informaci, že bratr
Fedrigotti, generální prefekt – tehdy druhý muž v
kongregaci – přijede do Madrasu. Nikoho nepodezíraje
jsem i já odejel přivítat ho na letiště. Msgr. Matyáš nás
všechny představoval. Když došli ke mně řekl: „ A toto je
bratr Med, rektor noviciátu v Tirupatturu“. Bratr Fedrigotti
úsečně prohlásil: „Oh, to místo, kde mají oves et boves et
universa pacora“ pokračoval latinsky (ptáky, dobytek a vše
co se hýbe = všechny druhy živočichů = pěknou sebranku).
Byl jsem zaražen ale odpověděl jsem: „Ale také něco
dalšího“. Obrátil se ke mně znovu a řekl docela
nevybíravě: „Přijdu se na Vás do Tirupatturu podívat.“ V
těch slovech bylo cítit divný, pronikavý a výhružný tón.
A přišel. Připravili jsme decentní přijetí, nebylo toho moc,
co nabídnout. Přenechal jsem mu svoji kancelář, jedinou
slušnější místnost v domě. Sám jsem šel spát ke chlapcům.
Příští šok přišel při první „řeči na dobrou noc“. Jednoduše
řečeno, šla k nim dolů tato zpráva: „Chlapci, vy nemáte
žádné povolání, bude lepší, když půjdete domů co
nejdříve.“ Naštěstí chlapci moc nerozuměli co říkal,
protože mluvil s americkým přízvukem (byl předtím
provinciálem v USA).
Hned po „dobré noci“ jsem se ho ptal, co tím přesně mínil.
Promptně odpověděl: „slyšel jsem hodně o tomto noviciátě
a přišel jsem jej zavřít.“ Představení v Turíně zřejmě
obdrželi řadu „zpráv“ proti noviciátu z různých „zdrojů“ v
Bombay a ze Severu. Tam byli důležití a vlivní salesiáni,
kteří byli velmi skeptičtí ke všemu, co bratr Carreno dělal.
Dokonce i nadřízení v Turíně jej označili přezdívkou
„básník“ – snílek.
Bylo to daleko později, když jsem zjistil celý rozsah
výhrad nadřízených v Turíně proti bratru Carreno. Ve
skutečnosti byl genius, idealista zcela nezávislý na
komfortu své odpovědné pozice. Dokonce i Msgr. Matyáš
byl více předvídavý. Problém byl spojen s tím, že všichni v
Tirupatturu a obecně na Jihu, jsme byli mladí a nezkušení.
S naším míněním se moc nepočítalo, pokud se lišilo od
těch zkušených, vážených a starších bratrů ze Severu.
Bohužel všichni byli moc daleko, aby mohli přesně vidět,
co se u nás dělo.
Byl jsem šokován, když jsem slyšel rozsudek nad námi a
nad institucí. Měli jsme v Tirupatturu 150 aspirantů a cítili
jsme, že dílo jde velmi dobře. Ukončit je, by nemělo žádný
smysl. Tak jsem odpověděl: „Ale bratře, před přijetím tak
drastického rozhodnutí máte povinnost přezkoušet fakta a
ohodnotit vše, co můžete vidět na vlastní oči.“ „Proto jsem
přišel“, řekl.
Nařídil jsem všem vedoucím, aby s ním mluvili otevřeně a
jasně o všem. Žádal jsem chlapce, aby za ním osobně
přicházeli a mluvili s ním o sobě, podobně jako když
přicházejí za mnou na své „manifestace“ – jejich
konverzace se mnou bývá otevřená a volná. Bratr
Fedrigotti přezkoušel vše úzkostlivě přesně, vyslechl
všechny vedoucí, mluvil se všemi chlapci jednotlivě. Stál
jsem stranou a nechával zcela volný průchod všemu, co se
dělo, ale strávil jsem svůj čas většinou na modlitbách.
Situace byla vážná, ba kritická. Bude-li tato práce
zastavena v tomto stadiu, vrátí práci kongregace v Indii o
několik desetiletí zpátky. Jsem si jist, že mnoho dalších,
mně neznámých, se modlilo podobně jako já. Všechno to
trvalo celých dlouhých deset dní.
Když bylo vše skončeno, přistoupil jsem k bratru
Fedrigottimu s nemalými obavami. „Tak, jaké je Vaše
rozhodnutí?“, zeptal jsem se. „Viděl jsem všechno a
každého a myslím si, že je to v pořádku“, řekl. Jaká změna
z předchozího „Jděte domů“ na konečné „OK“. Pak
poznamenal: „Šest z těch chlapců by nemělo pokračovat“.
Asi mu nedali o sobě dobrý obrázek. On ale dále dodal:
„Ale Vy jste rektor. Dávám jen malou radu. Je to ve Vaší
pravomoci.“ Potom odešel do Kotagiri, aby se setkal s
kleriky, kteří všichni prošli Tirupatturem a studovali
filosofii. Setkání s nimi ho ubezpečilo, že jdeme správnou
cestou.
Jen na okraj je užitečné vzpomenout, jak o mnoho let
později, když jsem byl provinciálem a měl jsem sezvány
rektory, vykládal jsem jim o všem, co je napsáno výše a
nakonec jsem mohl prohlásit: „Jeden z těch, co byli určeni
k poslání domů, je zde dnes přítomen a účastní se jednání
jako rektor.“
Po těchto zkušenostech se myšlenka noviciátu mladších
chlapců ujala. Nyní má každá provincie podobnou
instituci, a to vše díky bratru Carreno, geniovi, který byl
odvážný a svatý stejnou mírou. Má-li dnes Indie devět
salesiánských provincií, kypících energií, má-li Indie
druhou největší salesiánskou komunitu na světě, je to vše
dík práci zahájené v roce 1942, jako reakci na beznadějnou
situaci, ve které se ocitlo 13 „sirotků“, kteří poslechli
charismatického visionáře, bratra Carreno.
Jsme ovšem daleko od tvrzení, že na našem způsobu
plnění úkolů, bylo vše dokonalé. Je ale něco dokonalého v
lidské společnosti, včetně svaté Matky Církve? Bůh má
své cesty, jak přinést dobro i od nedokonalých. Rád bych
doplnil úvahu na závěr toho všeho. Tirupattur byl
studentský domov se záměrem. Jsem zvědavý, zda někdo
plně ocení, čeho všeho bylo dosaženo v salesiánských
domech, jestliže byly vedeny podle systému Dona Bosca.
Není to instituce, kde by chlapci byli z nutnosti nebo
dokonce z donucení. V noviciátě v Tirupatturu, kam jsme
brali mladé hochy všech životních osudů, jsme museli být
přiměření v každém okamžiku. V zásadě platilo: „omnia
probate, quod bonum est tenete“ – vyzkoušejte všechno a
držte se toho co je dobré.
Byl jsem si vědom toho, že mnoho chlapců nechce nebo
nemůže vytrvat do konce. Ne všichni z nich byli určeni pro
zasvěcený a kněžský život. Obvykle přicházeli s
opravdovým požadavkem udělat pokus, my jsme jim ale
vždy dávali volnost odejít, kdykoliv budou chtít. Spíše
jsme my sami dodávali odvahu těm, co nechtěli odejít,
protože měli pocit viny, že chtějí změnit cestu svého
života. Zacházeli jsme s nimi s respektem. Měli jsme je
rádi a oni milovali své vedoucí, kteří byli vždy na jejich
straně, ne jako policajti, ale jako přátelé, kamarádi a starší
bratři, kteří se o ně starají.
Atmosféru tvořila zbožnost, stálá aktivita, živé hry a dobrá
hudba. Toto ve spojení s důvěrou k nadřízeným včetně
rektora, který je v duchu salesiánské tradice o vše
pečujícím otcem, rozvíjelo přirozenou náklonnost k
ostatním, jako v jejich vlastní rodině.
Když to kdokoliv chtěl opustit, měl jsem zvyk probrat s
ním důvody pro jeho rozhodnutí. Žádal jsem jej, aby si
dobře vybral z rozdílných povolání v životě, jelikož
zasvěcený život není pro něho vhodný. Chlapci, se kterými
se jednalo v lásce, obvykle pochopili a přijali skutečnost.
Dokonce, když nakonec odešli, zůstala jim náklonnost k
jejich dřívějším nadřízeným. Jsem si jist, že konkrétní
příklad bude lepší, než jakékoliv další rozbory. Dovolte mi
tedy, abych ocitoval celý dlouhý dopis (respektuji právo na
soukromí a tak vypouštím detaily, které by mohly vést k
určení pisatele), který jsem obdržel od někoho, kdo opustil
Tirupattur snad před 40 lety. Mluví sám za sebe.
Drahý, ctihodný Otče,
Píši tento dlouhý dopis plný díkůvzdání Bohu, vděčnosti
Donu Boscovi a lásky k Vám. Považuji se ve svých 65
letech na vrcholu života a jsem zcela přesvědčen, že v
nejdůležitějším a rozhodujícím období mého života jste mě
provázel Vy, poslaný Bohem. Kdybych se nedostal do
Tirupatturu (dále píše TPT) a kdybyste mne neobdařil
takovou láskou a péčí, často radou a doprovázením, nejen
já, ale také všichni moji bratři a sestry a také moji rodiče,
by se ocitli na dně. Bůh nám žehnal skrze Vás.
Do TPT jsem přišel v roce 1948, když jste tam dělal
rektora. Nechte mě vyprávět jeden příběh, to Vám pomůže
si mne připomenout. Během měsíce po mém příchodu do
TPT, vás informoval bratr …, že můj otec zabil člověka.
Proto jste mě mohl poslat domů. Ale vy jste si mne zavolal
jednoho dne k sobě a řekl mi tu novinu o otcově zločinu.
Tehdy jsem nerozuměl všemu, co jste mi říkal. Nerozuměl
jsem dobře anglicky. Teprve později mi došlo, jak
velkoryse jste mi povolil dále studovat. Moje studia by
totiž mohla skončit ještě ten rok.
Můj pobyt v TPT byla nejšťastnější doba mého života,
nejužitečnější období a také nejhodnotnější. Zvykl jste si
volat mne mazlivým jménem, … . Studoval jsem, hrál si a
radoval se ze života. Byl jsem v Boží péči, formován pro
svou budoucnost. Mohl jsem zde studovat 5 let. Po
dokončení prvního ročníku středního stupně, přišel čas
soudního procesu s mým otcem. Hrozil mu trest smrti. Pak
jste si mne jeden den zavolal k sobě a dlouho se mnou
láskyplně a moudře mluvil. Teď už vím, že to ke mně
Vašimi ústy mluvil Bůh a dával mi rady do mého
budoucího života. Řekl mi, „Josefe (jméno je změněno)
tvým povoláním je pečovat o své sestry a bratry. Musíš jít
domů a udělat to.“
Vzal jsem si Vaši radu k srdci. Neplakal jsem. Cítil jsem
Boží vedení skrze vás. Viděl jsem Boha ve Vás. Když jsem
řekl svým důvěrným přátelům, že opouštím TPT pro
dobro, ptali se mě, „Proč nepláčeš?“ Řekl jsem jim, že
jsem přesvědčen, že Bůh mne posílá domů, pomáhat mým
drahým.
Dojel jsem domů. Můj příjezd byl pokládán za hanbu pro
rodinu. Pohrdali mnou a nenáviděli mě všichni. Jak mezi
nimi vypadá ten, co opustil seminář. Nemohl jsem to snést.
Neudělal jsem nic zlého. Přišel jsem jim pomáhat. Nikdo
mi nevěřil. Připomněl jsem si Vaši radu a modlil se.
Pracoval jsem tvrdě pro rodinu, dělal jakkoli ponižující
práci, jen abych získal dost peněz na stravu pro všechny
drahé. Pracoval jsem dnem i nocí. Moje mladší sestra již
dříve přestala pro chudobu chodit do školy. Rozhodl jsem
se posílat všechny další do školy. A chodili. Obstarával
jsem pro ně jídlo, oblečení, knihy a peníze. Někteří dobří
sousedé mi pomáhali.
Případ mého otce se dostal před soud r. 1953. Nikdo nebyl
schopen nalézt nějakou cestu, jak se vyhnout trestu smrti.
Ale Bůh vyslyšel naše modlitby a on byl zázračně očištěn.
Bylo by to dlouhé povídání o tom, jak Bůh intervenoval.
Ačkoliv byl otec osvobozen, nekál se. Stával se horším a
horším, vše proměnil na kořalku. Matka a jedenáct dětí
nemohly nikdy strávit den v klidu. Násilí a mučení
pokračovalo. Nebyl jsem schopen vydělat dost pro
všechny.Často jsem spal jinde. Stával jsem se
nejposlednějším kulim, často spával na verandách obchodů
nebo pod stromy. Nyní se divím, jak mne Bůh usilovně
držel ve svých rukou.
Oženil jsem se 1957. Byl jsem tak chudý, že jsem si musel
vzít postiženou ženu s rozštěpem patra. Ale s ní mi Bůh
také žehnal. Znamenalo to obrat v životě mém i mé rodiny.
Když se ve farní škole uvolnilo místo, zajímal jsem se o
ně, ale nebyl nikdo, kdo by mne doporučil. Tak jsem
pokračoval ve svém tvrdém životě. Můj otec zatvrdil své
srdce proti mně.Zřídka jsem mohl být se svou ženou doma.
Požádal jsem vás, abyste mi poslal moje vysvědčení a vy
jste to laskavě udělal. Ukázal jsem je našemu faráři.
Přesvědčil se, že mám dobré vzdělání a ovládám dobře
angličtinu. Během několika měsíců mne částečně
zaměstnal ve škole. Tak jsem se stal učitelem. Plat byl 25
rupií za měsíc. Tři dny jsem učil ve škole a ve zbývajícím
čase jsem posluhoval.. Mnoho lidí si myslelo, že je to pro
učitele ostuda. Ale nestaral jsem se o to. Byl jsem na to
hrdý, protože to byla formace, kterou jsem dostal na TPT
pro práci a život. Moje láska k mým blízkým byla pro mne
povzbuzením, abych pracoval tvrději. Věřil jsem, že toto je
moje opravdové povolání.
Moje rodina měla již jedenáct dětí. Já jsem byl nejstarší,
měl jsem 5 bratrů a 4 sestry. V roce 1961 jsem byl vybrán
do učitelského kurzu na zvýšení kvalifikace. 1962
nastoupila na školu pro ošetřovatelky moje sestra. Cítil
jsem trochu uspokojení. Bůh nám žehnal i nadále. Během
následujících 15 let devět z jedenácti se dostalo do státních
služeb. Já jsem učil na farní škole. Tři bratři a pět sester
bylo v Severní Indii, sedm z nich v Nagpuru a jeden u
letectva. Starší pomáhali mladším. Vnitřní oddaná láska
nás vedla k tomu, abychom si navzájem pomáhali. Nemohl
jsem nechat své peníze pro mou vlastní rodinu, protože
potřeby celé rodiny ležely na mě.
V roce 1971 už jsem měl čtyři děti, dva chlapce a dvě
děvčata. Rozhodl jsem se najmout si dům. Potom mi
sourozenci dali peníze, abych si koupil parcelu. V roce
1980 jsem si postavil vlastní dům. Můj první syn nemohl
mnoho studovat, zdědil vadu řeči po matce, měl také
rozštěp. Ale měl jsem ho nejraději.
Můj druhý syn studoval dobře. Dosáhl M. Sc. A nyní
pracuje v Bhaba Atomovém výzkumném středisku v
Kalkatě. Je ženatý a má dvě děti, žena má také titul M. Sc.
a B. Ed., dosud nepracuje. Také první dcera studovala
velmi úspěšně (M. Sc. matematiky a B. Ed.) a pracuje v
bance. Je vdaná a má dvě děti. Nejmladší, dcera, je
ošetřovatelkou, vdaná, má dvě děti. Takže jsem dědeček 8
vnuků, 4 chlapců a 4 děvčat.
Ze školy jsem odešel v 1989. Mám penzi 1900 rupií
měsíčně. Něco si ještě přivydělám učením angličtiny. Mám
příležitost mluvit se studenty o Ježíši, když učím
angličtinu. Vybírám si verše a příhody z Bible k učení
slovíček, větné skladby a mluvnice. Tak rozsévám
semínka. Bůh je pak nechá klíčit a růst. Přestože jsem byl
jen připraven pro studium na universitě, jsem pyšný na
vynikající vzdělání a formaci, kterou jsem dostal od TPT.
Kdyby nebylo Vaší lásky a mírnosti při vašem
přesvědčování, byl bych zničen; moji bratři a setry by
živořili. A dnes není v našem okolí rodina s tak mnoha
zaměstnanými lidmi.
Radil jste mi:“Jdi domů a pomáhej svým bratřím a
sestrám, to je tvoje povolání.“ To ke mně mluvil skrze Vás
Bůh .. Vzal jsem si vaši radu k srdci a žil ji. Bůh sešle
časem požehnání každému. Je mnoho událostí, které to
dokazují. Nyní jsme šťastní a žijeme v pokoji.
Musím vám říct, co se stalo mému otci. Byl to darebák,
pijan, vrah, nevím co ještě zlého. Nikdo ho neuhlídal.
Nebál se ničeho. Byl vždy zuřivý a krutý k nám všem.
Nikdo neočekával, že se může obrátit k lepšímu. Byl jsem
jeho špatné svědomí, protože viděl, že Bůh žehná všemu,
co dělám. Naše rodina a příbuzní i sousedé mě měli rádi a
vážili si mě víc, než můj otec. Věřil, že jsem si usurpoval
lásku a úctu, která patřila jemu. Zvykl si mě pronásledovat,
jak mne uviděl. Utíkal jsem.
Ale Bůh určil jinak. Můj otec částečně oslepl. To byl
začátek jeho obrácení. Dal jsem ho do nemocnice na
ošetření. To na něj hluboce zapůsobilo. Držel jsem ho za
ruku. Odpustili jsme si a začali se mít rádi. Odevzdal se
mi. Požádal jsem ho, aby šel se mnou do kostela. Oba jsme
vešli do liduprázdného kostela a modlili se spolu. Měli
jsme společně zpověď a byli spolu u svatého přijímání.
Vzal jsem jej jeepem k sobě domů. Zůstal se mnou více
než 14 dnů. Společně jsme se modlili. Společně jsme jedli.
Moji vnuci byli jeho milými pomocníky. Když se vrátil
domů, pravidelně jsem mu nosil léky.
Jednou, když jsem byl u něho, jsem si četl noviny. Nikdo
další nebyl poblíž. On sám mi připravoval sklenici horké
kávy. Přinesl ji spolu s datlemi a chalvou na tácku a řekl:
„Vezmi si a sněz to“. Bylo to obvyklé, kdyby tím nebylo
míněno něco hluboce citlivého. Pochopil jsem to. Slzy mi
vstoupily do očí. Viděl jsem slzy i v jeho očích. Žádal jsem
mlčky jeho odpuštění, učinil víc než já, jeho tvář se
rozjasnila. To se přihodilo v dubnu 1997. Zemřel 7. srpna
na srdeční mrtvici. Nemohli jsme udělat ,nic pro jeho
záchranu, zemřel cestou do nemocnice. Dva dny byl v
mrazničce. Na pohřeb přijelo všech jeho jedenáct dětí.
Všichni plakali, já ne. Proč? Dostal jsem přece jeho
požehnání, odpuštění a to nedostal nikdo jiný.
Milý otče,
Chci s úctou říct, že Bůh byl se mnou po celý můj život. Je
se mnou nyní a bude navždy. Neučinil mě boháčem, mám
jen kousek půdy a malý domek. Nemodlil jsem se o zdraví.
Bůh mi dával, co bylo pro mne dobré – dobré bratry a
sestry, dobrou ženu a čtyři hodné děti a osm vnoučat a
zdravé tělo, spokojenost v chudobě a život v pokoji.
Snažím se vkládat znalosti angličtiny do mladých a budu
to dělat tak dlouho, dokud budu moci chodit a mluvit.
Prosím napište mi dopis. Přijedete-li do Jižní Indie, dejte
mi vědět. Chci se s Vámi sejít. Mohu jet i do Kalkaty.
Budu zkoušet se s Vámi sejít. Modlím se za Vás. Prosím i
Vás o modlitbu za mne a moje milé.
Váš v Ježíši Kristu Josef
Nemyslete si, že je to jen tento případ. Ještě nyní si
dopisuji s ostatními ex-Tirupatturáky. Někteří z nich
dokonce podporují naše chlapce svými dary. Salesiánský
systém je v praxi obdivuhodný. Vychovává mladé a
nepůsobí zahořklost ani u těch, kteří odejdou. Musíme
pamatovat: „Vedlejším produktem našeho noviciátu jsou
dobré rodiny“.
Do Kotagiri a vpřed.
V roce 1954 uvažoval otec Pianazzi, že mě dá z
Tirupatturu pryč. Zdálo se mu, že jsem tam už dlouho.
Nakonec to uskutečnil o rok později, v roce 1954. Byl
jsem smutný, protože jsem měl chlapce rád a práce s nimi
se mi líbila. Místo jsem přenechal bratru Di Fioremu.
Doporučil jsem jej jako svého nástupce, protože se mnou
dobře pracoval několik roků.
Ale když přišel čas odjezdu, zjistil jsem, že jsem příliš
vázán k místu, pro které jsem byl určen a kde jsem prožil
devět dlouhých let. Abych zabránil zbytečnému
lítostivému loučení, poslal jsem všechny chlapce na
prázdniny. Potom jsem připravil celý dům i svůj pokoj na
předání novému rektorovi. Ale když dorazil a já jsem jej
posadil do svého křesla, abych mu předal dokumenty a
registry, všechno na mne padlo. Tak jsem neodkládal
odjezd. Vůbec je lepší neohlížet se zpět!
Když jsem se dostal do Kotagiry, srdečně mne přivítali.
Byli to všechno moji bývalí chlapci z Tirupatturu a
vzájemně jsme se znali. Nepředpokládal jsem žádné
komplikace a těžkosti. Ale okamžitě jsem zjistil, že bratři
měli malou úctu k bývalému rektorovi, otci Bernikovi.
Bratr, který k němu měl proslov na rozloučenou, byl mírně
řečeno lehkomyslný. Dělal si z něj blázny a žerty. Pravda,
byl jsem v domě zcela nový a znal jsem bratra. Řekl jsem
celé komunitě, že jsem nešťastný, jak se chovají k tak
ctihodnému a svatému knězi a svému bývalému rektorovi.
Byli přirozeně šokovaní z mého napomenutí, ale myslím
si, že to potřebovali. Brali všechno lehkovážně a
potřebovali více zdvořilosti a jemnosti. Dotyčný bratr
strávil ještě nějakou dobu v Kotagiri, ale odešel na lepší.
Nebyl špatný, byl inteligentní, ale lehkovážný.
V Tirupatturu byli nadřízení jednotní, jako jedno mužstvo;
ale v Kotagiri to bylo jinak. Otec Albizurri byl prefektem.
Byl to silný Bask, plný života. Otec Seeber byla složitá
povaha, býval velmi populární u sv. Bedy v Madrasu. Byl
však velmi zbožný. Otec Papes byl profesorem filosofie,
svědomitý učitel. Velmi miloval gregoriánský zpěv. Když
jsme ve svatém týdnu nezpívali všechny odpovědi,
přezpíval si je všechny sám ve svém pokoji. Byl rád v
knihovně a není proto divu, že byl poslán do Říma
pracovat do knihovny v Atheneu. Otec Paul Basgier,
Polák, byl naším zpovědníkem. Byl to dobrý a pozorný
muž, ale trochu pohodlný. Měl specielní pokoj, protože
trpěl strachem, pravděpodobně pozůstatek jeho zkušeností
z nacizmu. Měl trvale strach před nepřítelem. Přepadení
Polska ho pronásledovalo.
Byl s námi i španělský bratr, později vynikající misionář v
Assámu. Já jsem byl jako obvykle nejmladší mezi kněžími,
ale snažili jsme se pracovat, jak jsme uměli nejlépe.
Kotagiri je příjemné místo s báječným podnebím a kopci
zvoucími k výletům. Vlastnili jsme malou čajovou plantáž,
která nám přinášela příjmy z prodeje čajových listů. A dále
nám dávala zahrada a farma dostatek vajec, masa a
zeleniny. To vše spravoval bratr Ludwig Zagreb,
Jugoslávec, který se zachránil útěkem z komunistické
Jugoslávie, kde Tito zabil tisíce lidí. Zemědělství se vyučil
v Itálii.
V domě jsme mívali často návštěvy. Osobnosti, jako
biskup z Ooty, arcibiskup z Bangalore a další, rádi
přicházeli odpočinout si v našem pohostinném domě a
chladném podnebí. Tak to šlo tři roky. Potom otec Pianazzi
rozhodl přesunout studenty filosofie do Yercaudu. Už
nevím proč; ale přesun se odbyl hladce. Problematičtější to
bylo s financemi. Je pravda, Yercaud, kde byl otec Sola
novicmistrem, měl dobrou pověst a stačil jak pro noviciát,
tak pro ročníky filosofie.
Můj příští přesun byl do Basin Bridge v Madrasu. Tam byl
přemístěn zbytek
tříd z Kotagiri a tato horská stanice zůstala prakticky
prázdná, aby sloužila jen pro odpočinek. Bylo to dobré
rozhodnutí a bratři je přivítali. Já jsem tedy byl požádán,
abych šel do naší technické školy do Madrasu, kam přešlo
mnoho bratří z Tirupatturu. Já jsem dostal místo rektora,
otec Castelli, který zde udělal mnoho dobrého, byl totiž
potřeba jinde. Ten den co jsem se ujal funkce, byl velký
vítr a přívalový liják. To pobořilo hodně zdí. Bylo to
divoké přivítání. Ale zeď nezeď práce musela pokračovat a
šlo to dobře. Otec Basgier byl farním knězem i
zpovědníkem chlapců. Otec Duca byl prefektem. Chlapci
byli chudí, ale přístupní a dobře ovladatelní. Také dílny se
vylepšily díky bratřím Hlond, Manzana, Bugeria, Francis a
John.
Nedostatek peněz byl trvalý a je pochopitelný, ale snažili
jsme se jej řešit, jak to jen bylo možné. Zahájil jsem
propagaci pomoci chlapcům. Bylo s podivem, že i mezi
těmito ubohými hochy byla povolání. Bylo to výsledkem
působení otce Castelliho. Jeho příklad byl opravdu velmi
nakažlivý a byl pro nás dobrým dědictvím. Často žádal
chlapce, aby se modlili za naléhavé potřeby a provázel je
při modlitbě. A milost přicházela. Svatost vždy přitahuje a
přináší ovoce.
Moje působení v Basin Bridge jako rektora bylo krátké,
všeho všudy tři měsíce. Neočekával jsem změnu a ta přišla
zčista jasna. Náš provinciál, otec Pianazzi odjel do Itálie na
generální kapitulu. Byl dokonce požádán, aby v předstihu
připravil materiály pro otce kapituly. Byl k tomuto úkolu
vhodný, jsa mužem učení a zkušenosti. Otec Ricceri a
ostatní představení ho měli rádi a chtěli, aby obohatil celou
kapitulu. Popřáli jsme mu šťastnou cestu a rozloučili se s
ním. Nečekali jsme, že je to sbohem našemu provinciálovi.
Nečekané uposlechnutí.
Všichni jsme se modlili za zdar generální kapituly.
Nezdálo se, že by mělo dojít k nějakému překvapení.
Církev pracovala na 2. vatikánském koncilu, ale ovoce
teprve dozrávalo. Během sezení jsme dostali zprávu, že
otec Pianazzi byl zvolen jedním z Councilllors (radní)
hlavní rady. Nedivili jsme se, ale byli jsme rádi, že byl
zvolen ten správný muž. Kdo však bude příštím
provinciálem v Madrasu? To nás teď zajímalo.
Brzo po kapitule se otec Pianazzi vrátil, ale byl trochu
rezervovaný a neřekl nám žádné zprávy. A my jsme nebyli
žhaví otevřeně se ho dotazovat, protože jsme čekali
jmenovací dopis od generálního představeného.
Připomínám, jak se mnou otec Pienazzi tvrdě mluvil a
přehlížel mě. Já jsem se nikdy nesnažil zavděčit
nadřízeným a jeho mlčení jsem považoval za významné.
Když jsem šel jeden večer do Basin Bridge, zavolal si mě a
požádal, abych za ním zítra ráno přišel. Věřil jsem, že mi
chce říct něco důležitého a tak jsem přišel včas. Bez obalu
mi bylo řečeno: „Vy jste proviciál“. Chystal jsem se zeptat,
jestli to považuje za tak jednoduché říci mi tak
neočekávanou věc. Ale on mne krátce odbyl: „Jsem tady,
abych Vás informoval a ne abych s Vámi diskutoval“.
Nebylo co říct, jen přijmout. To bylo vše. Neřekl mi nic
víc. Byl jsem zcela mimo. Přemýšlel jsem, co udělat
nejdřív. Znal jsem mnoho provinciálů, ale nikdy mne
nenapadlo, že se provinciálem stanu. Cítil jsem se zcela
nevhodný. Ale vše bylo jasné i když to nebylo na papíře.
Byl to generální představený, otec Ziggiotti, kdo mne v
roce 1958 ustanovil provinciálem.
Naštěstí přijel na vizitaci otec Bellido, člen vrchní rady. To
byla pro mne záchrana. Když přijel, požádal jsem jej, ať si
provicii prohlédne jako svou a udělá zásahy, které
považuje za správné. Mezitím jsem se rozhodl projít celou
provincií, abych viděl co mohu udělat. Také jsem chtěl
poznat, jak spolubratří přijali moje jmenování. Ještě jsem
nevěděl přesně, co dělat, ale rozhodl jsem se, pracovat co
nejlépe. Mimo to, Bůh je Pánem všeho, a nikdy neopustí
ty, kteří poslouchají a snaží se o nejlepší.
Tak jsem byl provinciálem, ale jak začít. Prvním úkolem
bylo stanovit dobrého tajemníka. Otec Meliga, který byl
naším prefektem, když jsem přišel do Tirupatturu, byl
nějaký čas i tajemníkem otce Pianazziho. Bylo o něm
známé, že nebyl moc vstřícný a měl zcela odlišnou povahu
od mojí. On cítil totéž a nebyl si jistý, jak rozhodnu. Otec
Dabove mi navrhl, ať jej oslovím a požádám ho, aby mi
dělal tajemníka. On byl rád, že mu důvěřuji a souhlasil.
Naneštěstí nemělo toto upořádání dlouhého trvání.
Otec Meliga se narodil v Turíně a byl pro tuto arcidiecézi
vysvěcen. Dostal povolení stát se salesiánem. Byl přijat a
odešel na misie do Indie. Proto jsme se potkali v
Tirupatturu. Svou práci dělal dobře a strávil tam mnoho
let. Vždy trpěl velkými bolestmi hlavy. Měl radost, že byl
jmenován tajemníkem, ale brzy začaly jeho potíže s
bolestmi hlavy. Jednou jej uviděl otec Tuena a prohlásil:
„Otče Meligo, vy musíte mít rakovinu!“ Byl vždy velmi
citlivý a když to uslyšel, byl šokován a od té doby přestal
mluvit. Navštívil lékaře a ten potvrdil, že se jedná o
rakovinu mozku. Byl ihned operován. Čekali jsme venku
na zprávy. Když vyšel hlavní chirurg, řekl nám, že tumor
byl prorostlý do hloubky a není žádná naděje na vyléčení.
Tak nás můj sekretář opustil.
A opět mi poradil Otec Dabove, že otec Oreglia bude ten
správný a já radu přijal. A skutečně, otec Oreglia, byl mým
velkým pomocníkem po celou dobu mého působení. Byl
velmi výkonný a dobrý společník. S ním a otcem
Dabovem se dobře pracovalo. Byli to praví salesiáni,
příkladně zbožní a tvrdí dříči.
Práce v provincii
Celá jižní Indie patřila pod naši provincii. Tehdy byl
centrem Madras. Ale patřily do ní celý Tamilnadu,
Bombay, Goa, Kerala a Sri Lanka. Později byly přidány
ještě státy Andhra a Karnataka. Bylo to dost, abych se
polekal. Ale nikdy jsem nezapomněl, že Bůh je všude a my
stojíme před jeho tváří. Ale jak být ve styku s jednotlivými
domy? Pravda, vlaky a autobusy byly všude, ale bylo jimi
složité cestování.
Msgr. Mathias byl záchranou. Věnoval Provincii velkého
Chevroleta. Ale já jsem nepovažoval za přiměřené a
nákladné jezdit tak velkým autem. A navštěvovat naše
chudé domy a často ubohé misie tak luxusním vozem a
předvádět se jako „barra saheb“. Rozhodl jsem auto prodat
a koupit skútr, který jsem považoval za přiměřenější a
kompatibilní s mým náboženským životem a prací. Skútr
vypadal skromněji a mně docela vyhovoval.
Neměl jsem rád, když mi lidé sloužili. Na skútru jsem
obsáhnul celou provincii, držel se na nižší úrovni a hlavně
jsem byl soběstačný. Dlouhé cesty mi přinášely odpočinek
si a uvolňovaly napětí. Byly cvičením pro moje tělo a
udržovaly dobře moje reflexy. Také mi dovolovaly modlit
se o samotě a nahlas. Byl mi doporučován silnější
motocykl, ale já jsem dal přednost skútru také proto, že
měl rezervu pro případ píchnutí.
Otec Bellido shledal provincii v pořádku a odejel. Co by
také mohl po otci Pianazzim najít? Já jsem začal
navštěvovat domy jeden po druhém, jednak abych se
představil a také zkontroloval stav. To mne stálo nějaký
čas. Mnoho času jsem strávil v kanceláři, ale měl jsem
zdatné spolupracovníky. Otec Dabove byl ekonom a
nechával jsem mu všechny finanční záležitosti. Byl
odpovědný a pečlivý pracovník. Otec Oreglia byl přesný
ve své roli tajemníka. Organizoval celou kancelář, kromě
mojí soukromé korespondence. Nikdo nemůže říci, že za
mne někdo psal dopisy.
Po návratu z dlouhé cesty jsem se nejdříve okoupal,
protože jsem se potřeboval ochladit. Potom jsem prohlédl
tisk, který došel během mé nepřítomnosti, abych se
dověděl, co se dělo. Pak jsem roztřídil poštu, která se
nahromadila na stole, abych odpovídal podle důležitosti,
protože spolubratři čekali na mou odpověď. To mi zabralo
hodně času. Kromě toho se konaly také porady. Nebyly
ovšem tak časté jako nyní. Měl jsem dobrou sestavu
poradců: otce Dabove, Sandanam, Tuena a další.
Když jsme posoudili stav provincie, jak jsme ji přejali,
shledali jsme ji v pořádku a naše postavení bylo dobré.
Mohli jsme s důvěrou čelit výzvám. Vládl dobrý duch a z
formačních domů přicházely větší skupiny bratří a kněží,
takže jsme se rozhodli nejen udržet stávající domy, ale
připravovat i zásadní rozvoj provincie.
A z Boží milosti jsme dostávali pozvání, odkud jsme to
nečekali. Marie nás viditelně vedla a bratři byli připraveni
udělat, co jsme po nich chtěli. Pro úctu všech spolubratří
bylo pro mne snadné požádat je o pomoc, kterou štědře a
ochotně nabízeli. A Bůh nám přál, abychom nikdy
nepociťovali nedostatek. Tehdy jsme byli turínským
ústředím postaveni před úkol konsolidovat celou
kongregaci. Existující centra měla být posílena a neměly
být otevírány žádné nové domy. V zásadě to bylo v
pořádku, poněvadž ukvapené otevírání nových domů
mohlo zeslabit ducha kongregace. Nadšení některých bratří
směřovalo do mnoha stran a mohlo způsobit chaos. Byli
jsme připraveni dodržovat příkazy dané kongregaci, jako
celku. Avšak v provincii Madras jsme měli silné postavení.
V North Arcot jsme měli dobře fungující aspirantát a
mnoho nových povolání plnilo naše formační domy.
Všichni byli smysluplně zaměstnáni. Otec Mallon to dobře
charakterizoval, když řekl: „Potřebujeme dosti bratrů a
otců v domě minus jedna“. Byli jsme vděční nadřízeným,
když uznali, že máme dosti lidí i prostředků na nové
projekty. Předložili jsme je ke schválení a byly shledány
smysluplné.
Historie ukázala, že kongregace mohla v Madrasu a na jihu
růst a že jsme byli schopni pomáhat jiným provinciím
vysíláním našich misionářů. Stačí se podívat do výkazů
kongregace. Ty ukazují, že Indie je nyní druhá v počtu
členů za Itálií, ale jistě se brzo dostane na místo první.
Indické provincie se plní mladými lidmi, zatímco evropské
provincie mají většinou starší bratry.
Bůh inspiroval otce Carreno pro projekt silného aspirantátu
v Tirupatturu, který potom následovaly ostatní indické
provincie. Přineslo to nečekané plody v celé Indii a nyní se
rozlévá do ostatních částí světa.
Když jsem se díval na mapu provincie, viděl jsem, že jsme
dobře usazeni v Madrasu, Bombay, Goa a začínáme v
Kerale. Ale celá centrální vrchovina je bez naší
přítomnosti. Na Srí Lance je jeden salesiánský dům, ale
více se tam nedá dělat pro rozdílnou situaci s
nepřekonatelnými problémy. Do Keraly jsem moc nechtěl,
poněvadž tam působilo už mnoho katolických institucí a
farností. Podle mne nebylo potřeba jít do prostoru
Syrského ritu, neboť jsem cítil, že tam nejsme potřeba.
Mezitím jsme přemýšleli, co dělat a kde začít. Ale Boží
Prozřetelnost nám dala první úkol, který byl splněním
přání bývalého provinciála. Byla to škola v Egmore,
Madras.
Egmore je noblesní čtvrt Madrasu poblíž nádraží. Bohatý
muž De Monti poskytl arcibiskupovi Mathiasovi dobrý kus
země na školu. Byla to čtvrt střední třídy, kde žily mnohé
katolické rodiny. Arcibiskup dar přijal a slíbil, že tam škola
bude stát. Napřed se obrátil na jezuity. Ti začali plánovat a
shromažďovat prostředky. Ale návrh neprošel jejich
ústředím a ubozí jezuité museli poslechnout. Projekt osiřel.
Ale slib je slib a tak se arcibiskup obrátil na otce
Pianazziho, tehdejšího provinciála a ten slíbil pomoci v tak
naléhavé záležitosti.
Ale v tu dobu byl zvolen do rady a tuto záležitost jsem
převzal já. Moji poradci nebyli pro, protože škola by
sloužila jen lepším vrstvám společnosti. To přišlo později
vícekrát do úvahy, protože jsme školu nemohli udržet v
našem charisma. Sdělil jsem generálnímu představenému
naše stanovisko, ale dostal jsem odpověď, že je třeba
pomoci arcibiskupovi. Tak jsme tento úkol přijali z
poslušnosti a škola se stala nedůležitější v Madrasu a
mnoho katolíků na ní získalo dobré vzdělání.
A zase Don Bosco, Irinjalakuda byla škola, kterou jsem
nechtěl. Byla to škola, která dělala potíže našemu
salesiánskému svědomí. Skupina dobrých lidí z Keraly nás
požádala, abychom zřídili školu pro jejich děti. Chtěli také
ubytování, aby ji mohly navštěvovat i děti ze vzdálenějších
míst. Problémem bylo, že škola byla v místě náležejícím
do Syrské farnosti. My jsme ale souhlasili, že naši bratři
působící ve škole budou sloužit mši jak v latinském, tak
syrském ritu. Tak to bylo pro prospěch katolické komunity
přijato v roce 1962. Nyní je to velká střední škola sloužící
ohromně katolickému společenství i ostatním.
Pannur Don Bosco School byl projekt navržený
arcibiskupem Mathiasem. Byl poslán ze Shillongu do
Madrasu, aby převzal nově splynuvší arcibiskupství
Madras a biskupství Mylapore i s diecézí Vellore. Region
Vellore je území ochotně předané Pondicherry, protože
bylo zaostalé a obývané Dality, kteří jsou nejnižší třídou.
Pannur byl jednou z vesnic oblasti Telugu obydlené těmi,
co uprchli z Andhry (stát severně od státu Tamilnadu, kde
je hlavním městem Madras), když sultán Tipu vyhnal
křesťany. Osídlili území kolem Pannuru a souhlasili řídit
se obyčeji Tamilů. Byli věrni své křesťanské víře, kvůli níž
byli vyhnáni z Andhry.
Arcibiskup daroval kus země přilehlé k vesnici Pannur na
cestě do Killicherry vhodný pro školu. Nabídl jej na
zřízení střední školy pro všechny a malý seminář společný
pro diecézi i salesiány. Chlapci s velmi volnými
představami o kněžství byli přijati a po desáté třídě se
mohli rozhodnout pro malý seminář v Madrasu nebo
salesiánský aspirantát nebo jít domů na jiná studia. Ještě
dnes je to přípravka semináře, kde se chlapci z tamilského
prostředí mohou rozhodnout o své budoucnosti.
Zemědělská farma u Sagayathottam byla snem otců
Dabove a Carreno. Za otce Pianazziho to byla farma s více
jak 250akry převážně písečných plání. Bratr Ludvík, který
měl zemědělská školení, dostal za úkol s tím něco provést
a měl zázračný úspěch. Pod písečným povrchem byla stará
řeka Palar zvolna tekoucí do moře. Za přijatelné investice
mohl být tento pruh země zveleben.
Otec Dabove, který byl do projektu zamilován, byl štědrý a
svolil k zakoupení několika čerpadel, která dodávala vodu
z podzemního rezervoáru. Při trvalém zavlažování se
plocha revolučně změnila. Vzpomínám, jak jsem pozval
jako provinciál ministerského předsedu Baktavachalama k
návštěvě farmy. Vezl jsem ho džípem, abych mu ukázal,
jak se půda změnila. Kolem celé cesty jen míle a míle
pouštního písku. MP říkal nedůvěřivě „Co se dá s takovou
pouští dělat?“ Říkali jsme mu, ať se svým úsudkem ještě
počká. Když jsme se přiblížili k S, uviděl najednou pole s
rýží a buráky a rostoucí stromy.
Farma již fungovala, když jsem se stal provinciálem. My
jsem ještě zřídili základní školu pro chlapce. Ta se později
rozrostla na školu střední a na Zemědělský institut.
Znamenalo to obrat na sociálním poli.
Do školy chodili děti z okolních vesnic. Na ubytování jsme
brali nejchudší z chudých. Pro okolní vesnice jsme byli
dobrodinci. Prodávali jsme jim rýži, ovoce a další plody
farmy. Oni je obratem prodávali za vyšší ceny
vzdálenějším vesnicím v okolí. To dávalo práci mnoha
chudým vesničanům. Farma se pro ně stala velkým
dobrodiním poskytujíc vzdělání a obživu. Děti byly
posléze posílány do Pannuru a dalších škol.
Později jsme začali farmařit v Sul Corna v Goa, abychom
podobně pomohli i tam chudým lidem. Tam to bylo vše ve
větším měřítku a také s více možnostmi. I zde sehráli
rozhodující roli otec Dabove a bratr Ludvík svou štědrostí
a pracovitostí.
Dlouho jsme cítili, že naše provincie rozkládající se
přirozeně v jižní Indii, je příliš koncentrovaná do okolí
Madrasu a North Arcotu. Těch několik zařízení v Bombay,
Cochinu a na Srí Lance bylo zase příliš daleko od centra.
Byl to přirozený výsledek historie: Salesiáni začali v a
misie v North Arcotu a Madrasu byla svěřena nám.
Jak rostl náš počet, hlavně z aspirantátu v Tirupatturu, bylo
zřejmé, že musíme rozhodit sítě do velkého moře Indie.
Měli jsme již záchytné body a cítili jsme, že bude vhodné
expandovat a založit domy a instituce, které by vytvořily
spojnice se vzdálenými domy. Andhra Pradesh a Karnataka
(opět dva indické svazové státy) byly nejblíže a postrádaly
přítomnost salesiánů. Příznivě se jevilo město Guntur ve
státě Andhra (asi 360 km na sever od Madrasu). Měli jsme
mnoho spolubratří náležejících ke kmeni Telugu. Celá
oblast měla spoustu chudých chlapců. Rodiny byly závislé
na denním výdělku a milosrdenství bohatých a mocných.
Mnoho jich pracovalo na rýžových a tabákových polích a
neměli šanci postoupit na sociálním žebříčku, pokud by
neodešli do Madrasu nebo jinam.
Starý gunturský biskup Ignatius velmi miloval chudé děti a
založil pro ně v Guntur učňovskou školu. Přestože měla
stolařské a tiskařské centrum, bylo obtížné sehnat vhodné
lidi schopné zajistit jejich chod. Vzali jsme pozvání jako
Bohem seslanou příležitost podílet se na aktivitách pro
chudou mládež. S otcem Oregliou jsme se na skútru jeli
podívat, co se dá dělat. V zařízení jsme našli kopu živých
dětí připravených pracovat. To bylo výzvou pro nás
salesiány zahájit činnost pro chudou mládež. Plocha byla
vhodná pro kultivaci, protože přes ní tekl kanál zásobující
město vodou. Chlapci měli rádi svou práci a radovali se ze
zlepšování svého postavení. Poslali jsme tam dva kněze z
kmene Telugu, Benjamina a Yedanapalliho. Ti se ujali mise
na úrovni odpovídající jejich vysoké kvalifikaci. Otec
Benjamin se stal později provinciálem a vedoucím
salesiánského díla na Srí Lance. Bůh žehnal tomuto
zařízení, které se stalo základem salesiánského díla v
Andhře, které je nyní kvetoucí provincií. Bůh požehnal
skromné začátky, protože miluje chudé, kteří se stali
předmětem našeho snažení.
Varadarajanpet byl jistě projekt jehož založení nám bylo
velkým potěšením. Na počátku bylo pozvání od farních
kněží Varadarajanpetu v Kumbakonamské diecézi daleko
na jihu Tamil Nadu. Otec Chinappa, farář, se dostal do
sporu se svým biskupem a chtěl posílit svoji pozici
zřízením školy. Brzy poznal, že na to sám nestačí a tak se
na nás obrátil, abychom mu pomohli. Slyšel kdysi o
salesiánech a jejich práci v Tanjore. Šel jsem se svým
sekretářem, otcem Jamesem, obhlédnout místo. Na skútru
jsme ujeli více jak 300 kilometrů. Místní vesničané na nás
udělali velký dojem. Vycházeli ze svých malých ubohých
chýší ve svém sporém oblečení a vrhali se před námi na
zem. Podle našeho oblečení poznali, že jsme kněží (otce
Jana jsme neviděli jinak, než v bílé klerice, ostatní jen
někdy, jinak civil). Otec James prohlásil „centrální
Afrika“! Shrnul tak pražící teplo a primitivní lidi kolem
nás.
Od faráře jsme byli informováni, že chce otevřít střední
školu v Tennuru, asi 3 kilometry daleko. V okruhu asi 25
kilometrů zde žije asi 30000 katolíků bez školy. To nám
stačilo, abychom se rozhodli pomoci. Navštívili jsme
biskupa, který bez váhání souhlasil s naším plánem. Také
nám vysvětlil své problémy s farářem. Nebyly věroučné,
ale choval se poněkud autoritativně.
Měli jsme souhlas biskupa, znovu jsme se vrátili za
farářem a dohodli, že školu umístíme mezi vesnicemi V a
T, aby sloužila oběma. Zdálo se mu to rozumné a souhlasil.
Vyhlédnuté místo vypadalo slibně. Prostí vesničané byli
ochotní spolupracovat a nadšení. Rozhodli jsme se začít
vyučování ve stávající místní škole a teprve později ve
vlastním zařízení. Nalezli jsme dostatek spodní vody pro
závlahy. Sloužili jsme jen chlapcům, protože v místě měla
dobrou střední školu pro děvčata kongregace sester.
Ohlédneme-li se zpět, uvidíme jak byla zařízení plodná.
Ani ne za 50 let dodala více jak 50 kněží a 250 sester.
Jedna z mých prvních vizitací jako provinciála byla do
Goa, která byla tehdy ještě pod portugalskou správou. Goa
byla tedy cizinou pro zbytek Indie, což plodilo
komplikace. Z minulosti víme, že Don Bosco dostal
pozvání od patriarchy v Goa. Nehledě na řadu překážek
salesiáni nakonec přišli do Goy a usadili se v Panjim. To,
že Goa byla portugalské území mělo ale i řadu výhod.
Italští otcové zde našli útočiště, když byli po válce
propuštění z lágrů a vypovězeni z Indie.
Goa má svůj vlastní šarm. Podobá se ostatním částem
západní Indie s všudypřítomnou bujnou vegetací. Lateritní
půda (červená zem, běžná v tropech) je chudá, ale
dostatečná pro zemědělství, protože vydatné deště dávají
dostatek vláhy. Vnitrozemí je bohaté na železnou rudu.
Goané jsou podobni Mangaloranům. Mají sklon migrovat
do jiných částí Indie, Pakistánu, Afriky, na Střední Východ
a jinam. V regionu není velký průmysl a lidé jsou chudí a
staromódní.Vůdčí skupina jsou Conkanové, velmi hrdí na
svou portugalštinu. S jazykem převzali i portugalské zvyky
a náboženství. Goané jsou převážně katolíci.
Po 2. světové válce v roce 1951, když se otec Pianazzi stal
provinciálem, požádal otce Carreno, aby nastoupil na
místo rektora v Panjimu. Jako Španěl se snadno naučil
portugalsky. Stal se známým kazatelem a vůdčí osobou
místní církve. Přihodilo se, že goanský gentleman přešel
do Kalkaty, kde se věnoval byznysu. V Goa vlastnil velké
pozemky v kopcovité krajině směrem na Karwar. Daroval
ji Otci Carrenovi pro salesiány.Bylo to více jak 2000 akrů
kopců zarostlých pralesem s divokou zvěří včetně tygrů.
Bylo ale obtížné podnikat cokoliv v tak divoké krajině.
Otec Carreno doufal, že náš ekonom, otec Dabove, už něco
vymyslí. Ten spolu s bratrem Ludvíkem prohlédli kopce
podél řeky. Navrhli vytvořit na nich farmu o několika stech
akrů podobně jako v Sagayathottamu. Uvažovali o
založení několika vesnic a rozdělení půdy chudým lidem.
Byla tam spousta panenské půdy a dostatek vody. Začít
dílo jsem poslal otce Moju. Později přišel, jako odborník,
bratr Ludvík, aby byl nápomocen radou a projekt začínal
nabírat dech. Nyní je tam zemědělské středisko a osady
farmářů hospodařících na základě dohody.
Goa byla na počátku ideální misijní zemí. Měla dobré
spojení s Bombay i Karáčí ze svého přístavu v Marmagao.
Za starých časů fara ve Valpoi na hranicích s Indií odvedla
velký kus práce mezi horníky pracujícími v řadě dolů na
železnou rudu. Byli to dělníci z národů Telugů, Tamilové a
další. Pod portugalskou vládou to bylo také rejdiště
pašeráků. Ještě si pamatuji pohled na náklaďáky naložené
whisky nahromaděné na místě každý večer, aby vše bylo
složeno tak rychle, že ráno nebyla k vidění ani láhev. Vše
odešlo tajnými cestami do Indie, kde vládla prohibice.
Při jedné své návštěvě jsem přijížděl z Karwaru, když mne
zastavil pohraničník. Otec Carreno byl na druhém konci
„země nikoho“. Ale domluvil jsem se s důstojníkem, že
jedu do Bombaje a dostal jsem potřebné povolení vstupu.
Když byla Goa mimo Indii, neměl jsem se vstupem nikdy
problémy.
Jednou jsem padl na portugalského provinciála v Don
Bosco Panjim. Když jsem žádal vysvětlení jeho
přítomnosti, bylo rozpačité. Později mi bylo řečeno, že ho
pozvali, protože považují Gou za součást Portugalské
provincie. A místo Otce Carreno byl portugalský kněz
rektorem. Nebyl jsem ohromený. Vysvětlovali mi, že
očekávají z Goa povolání pro Timor a jiné portugalské
misie. Přestože byl nový rektor dobrý člověk, byla situace
nenormální. Proto jsem napsal generálnímu
představenému, aby určil, kdo je provinciálem v Goa.
Odpověď trvala nějaký čas, protože se rychle měnila
politická situace. Prohlásil jsem, že jsem připravený
odstoupit i když to celé vypadalo divně. Přišla odpověď.
„Goa je vaše, byli v nouzi-ale nyní je vše jasné.“ Don
Bosco chtěl jen politiku Otčenáše. Politici dokáží lidi
pobláznit, jak jsem viděl během války.
Do druhé světové války bylo teologické učiliště salesiánů
v Shillongu. Všichni jsme je považovali za dostačující a
každý šel rád na severovýchod, kde bylo chladnější
podnebí. Kulturní pestrost oblasti byla kouzelná a
přitažlivá. Ale světová válka vše změnila.
Shillong byl jedním z vojenských středisek v Indii. Vládě
vyhovovalo, a tak zde zřídila velké armádní výcvikové
středisko. Vojenských akademií bylo více, třeba Dehra
Dun, Ooty a jinde. Jakmile v Evropě začala válka, bylo
jasné, že je třeba připravovat více důstojníků. Proto museli
rozšířit i kapacity v Shillongu. Tak se stalo, že byl
rekvírován i náš Teologický institut. Bylo bezpředmětné
něco podnikat, poněvadž země se nacházela ve válce.
Nadřízení měli pro daný případ vybráno náhradní místo.
Protože většina bratří byli Italové a byli tedy považováni
za válečné vězně. Pokud to ale byli studenti teologie,
mohli jsme je vzít na Jih. Místo určení byl Tirupattur. To
bylo dobré místo pro nás a přijatelné i pro armádu. To vše
se událo v roce 1944, když byli neitalští studenti na
prázdninách rozptýleni po různých salesiánských domech.
Moje skupina byla v Bombaji. Jak jsem se zmínil již dříve,
byl Tirupattur určen jako koncentrační tábor pro Italy.
Proto tedy byli všichni salesiáni z Shillongu ubytováni v
Tirupatturu. Pokračovali jsme ve studiu, jak už bylo
řečeno. Po pohromě války, se věci postupně uklidňovaly.
Ovšem někteří bratři byli vypovězeni vládou z Indie.
Někteří to obešli tím, že se uchýlili na portugalské území
do Goa. Později, když bylo Goa připojeno k Indii, se tito
bratři mohli vrátit do svých provincií. Rovněž Teologický
institut se mohl vrátit do Shillongu.Tak se opět Mawlavi
teologát stal místem teologických studií všech indických
salesiánských provincií.
Ale čínská agrese v roce 1962 přinesla další krizovou
situaci. Čínská armáda vtrhla do území v horách podél
hranice s Tibetem. Napadení vypadalo hrozivě a bylo jisté,
že Číňané, kteří už byli poblíž Tezpuru, hodlají přetnout
úzkou šíji, která spojuje Assam se zbytkem země. Ještě si
pamatuji, jak poslední náklaďáky a jeepy opouštějí
Shillong směrem na Siliguri. Měli jsme tam celé osazení
institutu a dále byly v Assamu i všechny formační domy
Severní provincie. Mnoho bratří bylo z Keraly a
Bengálska.
Všichni tři provinciálové Indie se dohodli přemístit
všechny spolubratry z Assamu a poslat je do madrasské
provincie. To znamená, že tam byl přemístěn noviciát,
aspirantát a teologát. S velkou nevůlí šel teologát do
Kotagiri, filosofát do Yercaudu a aspirantát do
Sagayathottamu.
Naštěstí ohrožení vyšumělo. Když tedy nebezpečí
pominulo, vrátil se aspirantát a noviciát na sever. Ale
teologický institut zůstal v Kotagiri, protože dům v Mawlai
byl opět v rukou armády. Napsal jsem nadřízeným do
Turína, že by bylo lepší vrátit i teologát opět do Shillongu,
neboť náležel do provincie Assam. Neuvažovali jsme o
tom, že si jej podržíme. Prostě jsem napsal, aby u nás
nezůstal. Ale nadřízení viděli, jak roste počet bratří a
napsali mi: „Teologát je váš.“ Museli jsme se tedy
vypořádat s řadou problémů spojených s jeho chodem a
najít vhodné místo i obsazení lidmi.
Jednou jsem v Kotagiri potkal arcibiskupa z Bangalore
Mons. Potakamuri, když si tam přišel odpočinout. Během
našeho rozhovoru náhodně poznamenal: „Proč nám
nepřijdete do Bangalore pomoci?“ Odpověděl jsem
žertovně: „Když vy nás tam nechcete. Slyšeli jsme, že
máte ve svém arcibiskupském domě obrazy Panny Marie
Pomocnice Křesťanů a Dona Bosca, aby vás chránili před
salesiány.“ Vzal to v dobrém a řekl: „Budu šťastný, když
přijdete do Bangalore.“ Slíbil, že se zeptá faráře ve vesnici
Krishnarajapuram, sousedící s Bangalore, na místo pro
nás. Vzali jsme jej za slovo a sami kontaktovali kněze, aby
nám pomohl získat pozemek vedle silnice Bangalore –
Madras. Pozemek měl sedm vlastníků. Pět souhlasilo s
prodejem, ale jeden, právě uprostřed, se zdráhal. Otec
Dabove však záležitost přátelsky zvládl.
S plány na stavbu jsme začali v roce 1967. Měli jsme
potíže s kaplí. Před „Vaticanem“ se nesloužily
koncelebrované mše. Proto jsme uvažovali s 20 bočními
oltáři. Kromě toho někteří spolubratři požadovali pokoje s
vybavením a ne cely, jak tomu bylo dříve. To později
akceptoval můj nástupce. Já jsem plánoval kapli do středu
areálu. To bylo ale také změněno a kaple byla posunuta na
jednu stranu. Teologát se rozrostl ve velký teologický
komplex. Poděkování si zaslouží otec Dabove za svoji
záslužnou práci pro tuto důležitou instituci.
Str.91 a dále
Jako poznámku na okraj se s vámi podělím o obsah dopisu,
který jsem dostal 29/12 2004 spolu s šekem na 5000 rupií.
Byl od pana Thomase, který byl kontraktorem celého
Teologického komplexu v Bangalore. Byl to jeden z našich
prvních aspirantů v Tirupatturu, který nepokračoval v
přípravě na kněze. Po opuštění aspirantátu pracoval krátký
čas jako prostý úředník. Otec Dabove zjistil, že je v
Bangalore, spojil se s ním a pověřil ho dozorem nad
stavebními pracemi. Přestože neměl pro tuto práci
specielní přípravu, pracoval k naší spokojenosti. Bůh
požehnal jeho práci pro kongregaci. Dnes má za sebou
nejen stavbu našeho teologického institutu, ale celou řadu
nákladných staveb. Jeho děti mají vysokou kvalifikaci a
všichni zůstávají věrni víře.
Salesiánská rodina se skládá z kněží a laických
spolupracovníků (pomocníků). Takto se spojuje práce
kněží a laických skupin pracovníků pro záchranu mladých.
Otec Carreno dychtivě podporoval povolání salesiánských
bratří. Ještě než zahájil činnosti zaměřené na tato povolání,
snil již o spojení studia a technické práce (vyučení se
řemeslu). Tak chtěl, aby kolej v Tirupatturu poskytovala
nejen humanitní vzdělání, ale i různá řemesla a studium
technických předmětů. K tomuto účelu zajistil dva
salesiány ze Španělska, kteří byli diplomovaní strojaři.
Otec Carreno zajistil uznání jejich španělských škol v Indii
a oni mohli začít učit.
Kolej v Tirupatturu tak mohla poskytovat bakalářské
technické vzdělání. To bylo spojení humanitních studií s
„hlukem strojů“ visionáře Carreno. Všichni aspiranti si
volili tyto předměty. To rozšiřovalo jejich obzory a dávalo
jim smysl pro praktické potřeby. Později se ale zjistilo, že
tato kombinace nemůže být praktikována, protože je
obtížné zajistit nejen učitele, ale také vybavení učebních
dílen.
Protože měl pochybnosti, že se mu podaří vybudovat
Technický institut, přišel otec Carreno s novou myšlenkou
technické školy pro salesiánské bratry. Tirupattur
považoval za ideální místo pro tuto formaci, protože tady u
kostela Božského Srdce započalo dílo salesiánské formace.
Chtěl, aby se pomocní aspiranti školili právě v
Tiruppaturu.
Podnikl bleskovou okružní cestu po Evropě a přesvědčil
několik salesiánských bratrů, aby mu šli pomoci s
technickým vzděláváním indických bratří. Sehnal bratry
Francise a Kespreta – Jugoslávce, Hlonda – Poláka,
Buggeia – Angličana, Manzana – Španěla a Ludviga.
Zmiňoval jsem se o nich již dříve. Nyní nastal problém, co
dělat s tolika kvalifikovanými lidmi a jak využít jejich
znalosti a nadání. Otec Carreno přišel s řešením, které nám
přineslo mnoho starostí. Rozhodl otevřít ihned čtyři
odborné dílny. Dostal z Evropy nějaké starší stroje, ale pro
nedostatek náhradních dílů bylo obtížné udržet je v chodu.
Začali jsme s tesařstvím a truhlářstvím pod vedením bratra
Francise, který byl prakticky založen a vyráběl nábytek a
zařízení pro ostatní oddělení. To nebylo tak obtížné,
protože dřevo je vždy dosažitelné. Spolupracoval také na
zkrášlení interiéru svatyně Božského srdce. Strojní dílnu
vedl bratr Hlond a asistoval mu bratr Montaro, italský
salesián, který přišel z Calkutty. Byly repasovány některé
stroje, které přivezl otec Carreno z Evropy. Svářečské
práce něco vydělávaly a tak jsme měli prostředky na
materiál pro výuku soustružnické práce a údržbu
soustruhů. Ta nám pro věkovitost strojů dávala zabrat.
Tiskařské práce byly zahájeny ještě na šlapacích strojích,
ale otec Carreno zajistil brzo lepší stroje. Vedl je bratr
Buggeia, který začal i s tiskem pro veřejnost.Bratr
Manzana zahájil své umělecké práce se dřevem, železem a
sádrou. Otec Casteli jim přiděloval z našich skromných
prostředků vše, co mohl. Naše čtyři dílny něco málo
vydělávaly také dík jejich propagaci z naší strany. Tak
jsme mohli zahájit přípravu mladých aspirantů k
salesiánskému bratrství. I když jsme byli chudí, láska,
která panovala mezi námi, vytvářela ostatní. Všichni bratři
vynikali ve svých oborech a všichni byli také mnohem
starší než já. Byli příkladně zbožní.
Živě si vzpomínám na velký příklad daný bratrem
Hlondem, který byl mistrem ve strojní dílně a své vzdělání
získal v Polsku. Než přišel k nám, pracoval jako vedoucí
dílen v Belgickém Kongu. Měl dva slavné bratry, jeden byl
polským kardinálem a druhý provinciálem polských
salesiánů. Byl to bývalý voják, patřil k obrněným vojskům
generála Pattona, který se svými tanky obsazoval Evropu
kousek po kousku. Hlond byl dobrý člověk a vzorně
zbožný. Bylo přirozené, že si z války přinesl některé
návyky. Naučil se tam kouřit a po válce nebyl schopen
zcela se kouření zbavit. Zvykl si přijít zdvořile a pokorně
požádat vždy jen o jednu cigaretu. Znal jsem povahu a
kvality tohoto velkého bratra, který byl padesátníkem a
tedy dvakrát starší, než já a nabízel jsem mu při různých
příležitostech, aby si vzal více celých balíčků cigaret.
Odmítl: „Dejte mi, prosím, vždy jen tu jednu, to mi stačí“!
Později byla technická škola přestěhovaná do Madrasu. To
bylo jedinkrát, co jsem odmítl splnit Otci Carrenovi, co po
mě žádal. Bylo to na přání Msgr. Mathiase přesunout školu
do Madrasu, protože rozhodl, že škola bude pokračovat ve
městě. Dostal velký kus země u Basin Bridge umístěný v
prostoru slumů. Arcibiskup odjel do Evropy a dostal pro
tento účel dostatek nových i starších strojů a také finanční
podporu projektu. Stroje dorazily, postavily se jednoduché
přístřešky, ale nebyli lidé na zahájení výuky. Arcibiskup
naléhal na Carrenu, aby mu dal lidi z Tirupatturu. Také
představení v Turíně se zlobili, že nepomáháme
arcibiskupovi, který vedl první misii do Assámu. Když mě
otec Carreno sdělil, že se celá technická sekce přesune do
Madrasu, požádal jsem ho, aby odešli i chlapci, kteří se
učili a dělali bratrům asistenty. „Ti zůstanou s tebou v
Tirupatturu“, odpověděl. „Vezmi si chlapce také“ řekl jsem
mu, „nebudu jim schopen zajistit kvalitní výuku bez
učitelů a dílen“. A tak se i stalo, celé technické křídlo se
zařízením, s instruktory i s chlapci se přestěhovalo do
Basin Bridge.
Problémy začaly v Madrasu. Aspiranti byli nějaký čas
drženi stranou od ostatních chlapců v Lu Ville v sousedství
Basin Bridge. Ale potom byli spojeni s chlapci z města. To
byl ale konec výchovy v aspirantátu bratrství. „Miscere
profana sacris“ není dobrý postup. Velmi málo jich
vytrvalo, ale pár jich bylo.
Když jsem se stal provinciálem, byl jsem šťastný, že velký
projekt aspirantátu pro přípravu budoucích kněží je
úspěšný. Každý rok nastupovaly nové skupiny velmi
mladých a plnily naše domy a potom noviciáty a formační
domy. Uvažoval jsem udělat také něco pro naše bratry a
dát jim místo pro vlastní formaci. Bylo to opravdu potřeba,
protože salesiánští bratři byli integrální součástí
kongregace. A bylo to potřeba, zvláště v Indii, kde není
manuální práce ceněna. Přirozeně jsme hledali vhodné
místo. Mělo by to být v průmyslové zóně. Už si
nepamatuji, koho napadlo obrátit naši pozornost na
Coimbatore Town a místo zvané Puliantopu. Tam jsme
koupili pozemek, dříve využívaný zemědělsky. Ale protože
voda byla hluboko, byla půda suchá, písčitá a tudíž
neúrodná.Hluboké studny nedávaly dostatek vody pro
závlahy. Bylo to asi 8km od Coimbatore. Poblíž byla
rychle se rozvíjející průmyslová zóna. Hlavní silnice z
Coimbatore do Nilgiris je jen slabý kilometr vzdálená.
Příjezdová cesta na náš pozemek spojila dvě hlavní silnice,
jednu do Ooty a druhou do Madrasu. Bylo to strategické
místo. V tu dobu bylo Coimbatore rychle se rozvíjející
průmyslové centrum s výhodnou polohou mezi Madrasem,
Mysore, Keralou a jihem Tamil Nadu.
Rozhodli jsme se vybudovat zde centrum pro salesiánské
bratry i domov pro chudé děti, kterými tato suchá oblast
oplývala. Povolení vyžádané z Turína jsme dostali, i když
platila generální instrukce, nezahajovat nové akce.
Nadřízení znali dobře naše možnosti a doufali v pomoc
německého dárce. Ten slíbil nejen odborníky, ale i finance.
Bezprostředně byly zahájeny stavební práce zastřešované
otcem Dabove. Zatímco on hlídal stavbu, otec Castelli,
svatý a praktický muž, se staral o řízení společenství. Byla
postavena lehká konstrukce pro dílny a skromný domov
pro osazenstvo a žáky. Začali jsme s truhlářstvím a svářeči,
poněvadž jsme pro tato řemesla měli bratry-mistry.
Vše vypadalo slibně a práce šla z počátku velmi dobře.
Mezitím jsem se dověděl, že mám opustit úřad provinciála
a odejít do Shillongu jako novicmistr. Předal jsem vše do
rukou nového provinciála otce Di Fiore, aniž bych
pochyboval, že dílo bude pokračovat. Je třeba zmínit, že
instruktory pro dílny zajistila agentura Misereor. Byl jsem
překvapen, když jsem později uslyšel, že projekt byl
opuštěn. Místo se zdálo příliš suché a horké a daleko od
středu města s úzkou příjezdovou cestou. Misereor
přesunul své aktivity na podobný projekt do Madrasu. Zdá
se, že agentura odmítla utopit peníze na místě jako je Basin
Bridge v místě slumů, nezdravém a s nedostatečnou
rozlohou.
Mezitím bylo také rozhodnuto zavést nový způsob formace
pro aspiranty na bratrství. Bylo řečeno, že úroveň formace
bratrů je třeba pozvednout na úroveň formace kleriků. To
znamenalo brát pouze vzdělanější chlapce a tedy aspiranty,
kteří již byli v Coimbatore přemístit do Basin Bridge. Tam
jim pomáhali zvýšit úroveň vzdělání profesoři semináře v
Poonamalle. Pravda, měli i čas pokračovat v řemeslech v
místních dílnách. Byli malou skupinou a málo jich
vytrvalo. Myšlenka byla dobrá a bylo vynaloženo mnoho
úsilí. Zůstalo však vždy velmi málo pro působení jako
salesiánský bratr.
Bylo chybou přetnout kořeny v počátcích nezávislého
aspirantátu. A nebyl tu nový otec Carreno, aby dal
potřebný silný impuls pro povolání na salesiánského
bratra.
Chci ještě připomenout, jakou štědrost jsme prokázali,
když jsme se dělili o naše zdroje, zvláště vysílání našich
spolubratrů pomáhat v Severních provinciích. Stalo se, že
jsme se dostali do vážných potíží, když bylo třeba
jmenovat nového rektora v Bombaji. Tam byl
respektovanou a vůdčí osobností otec Maschio. Byl tam
mnoho let a dík jeho práci získala mariánská svatyně v
Matunga mnoho obdivovatelů. Vykonal obdivuhodnou
práci přitahuje lidi a rozšiřuje úctu k Marii Pomocnici
křesťanů po celé Indii časopisem „Madonna“. Za nového
rektora jsem navrhl otce Huberta Rosaria, kterého jsem
považoval pro dané místo za vhodného. Musel opustit svůj
domov v Katpadi, kde vykonal mnoho dobrého. Pro svoji
vstřícnou, milou a působivou povahu se hodil ke všemu.
Zdál se mi dobrou volbou. Jeho otec byl Magalorian a
matka pocházela z Keraly. Abych mu pomohl s úkolem,
dal jsem mu k ruce otce Ignatia Rubia. Byl to silný Španěl,
pokročilého věku, který dobře plnil své poslání podporovat
nového rektora. Vše bylo v pořádku. Nikdy jsem ale
nečekal, že otec Rosario bude jmenován biskupem v
Dibrugarhu. Za jeho jmenováním stál jiný silný muž,
Msgr. Mathias, který měl v Turíně u vedení velký vliv.
Svěcení nového biskupa bylo velmi slavnostní a konalo se
ve svatyni Naší Paní v Matunga. Požádal nadřízené, aby si
sebou do Assamu mohl vzít dva kněze, kteří s ním
pracovali. Bude potřebovat jejich pomoc v nové misii v
Assamu. Neměl jsem co namítnout, ale my jsme přišli v
provincii o tři schopné a důležité kněze. Protože to však
bylo pro dobro Církve i Kongregace, rádi jsme je vypravili
na cestu do Dibrugarh. Otec Denis byl ustanoven rektorem
v Matunga. Byl se mnou v Tirupatturu a později rektorem
v Goa. Jeho jmenování doporučoval i otec Maschio.
Po odchodu z funkce provinciála.
V roce 1964 končil běh mé funkce provinciála. Byl jsem
na to připraven a těšil se na nové určení. Abych situaci
usnadnil nadřízeným, prohlásil jsem, že jsem připraven
odejít a dělat poslušně práci, která mi bude určena.
Mezitím přišel na vizitu otec Pianazzi a jasně mi řekl, že
nadřízení nedovolí, aby odcházející provinciál působil dál
ve své bývalé provincii. Byl jsem připraven a rád, že
odejdu. V té době také hodlali nadřízení renovovat
kongregaci. I proto si přáli více nových tváří v provinciích,
aby mohli obohatit kongregaci v duchu 2. vatikánského
sněmu. Byl to Rector Major – generální představený, otec
Ricceri, který obhajoval radikální změny, jež považoval za
nezbytné. Já bych dal přednost provést nezbytné změny
opatrně a chránit ducha kongregace.
Protože vedení potřebovalo čas na provedení nezbytných
změn v provinciích a přípravu General Chapter =generální
kapituly (dále GK), přišla doba pro zproštění úřadu
stávajících provinciálů. Já jsem byl požádán, abych zůstal
ještě půl roku jako správce provincie. Tak jsem mohl vše
připravit k volbám delegáta na GK. Jelikož jsem byl jenom
zástupcem provinciála, mohl jsem vést provinciální
kapitulu, ale nemohl jsem být zvolen na GK. Bratři mne
žádali, aby mne mohli zvolit za člena GK nebo jako
náhradníka. Já jsem však cítil, že by nebylo správné zvolit
mne, který jsem sice byl de facto provinciálem, ale ne
jmenovaným. Nebyl jsem také žhavý být na GK. Členové
provinciální kapituly se mnou nakonec souhlasili a vybrali
jiného.
Když byl oficiálně jmenován novým provinciálem otec Di
Fiore, rozhodl jsem se odejít ihned do Shillongu. Dal jsem
přednost tichému odchodu, bez oficielního rozloučení. O
mém odchodu tak nebyl nikdo informován, až na mého
sekretáře, otce Oreglia. Posledního dne mého úřadu jsem
ho požádal, aby pozval na večeři rektory z madrasských
domů. To bylo mým rozloučením s úřadem provinciála.
Byli překvapeni, ale já jsem tu noc odjel do Shillongu,
svého budoucího působiště.
Kdybych měl shrnout své působení jako provinciála,
nemám více co dodat k tomu, co už jsem uvedl. Především
jsem nikdy nechtěl být provinciálem, podobně jako jsem si
nepřál být rektorem v Tirupatturu. Necítil jsem se dobře,
když jsem předsedal velkým shromážděním spolubratří a
stál před davy. Madrasskou provincii jsem měl rád. Dala
mi mnoho. Já jsem dal, co jsem mohl. Poroučel jsem vše
Marii, naší dobré matce.
Bez rozčilení a okolků jsem šel do Shillongu převzít nové
pověření. Když jsem přišel do Guwahati, byl provinciál,
otec Casarotti nemocen. Spolubratři v Assamu byli ovšem
trochu nešťastní, protože jsem jim byl prakticky vnucen.
Provinciál mne poslal do Shilongu, abych si tam trochu
odpočinul, protože novicmistrem tam byl ještě otec
Bacchiarello. Já jsem byl ale nešťastný, poněvadž mne
čekalo nicnedělání. Abych se zaměstnal, učil jsem se
trochu Hindi a Khasi. Ale nemohl jsem se do toho vpravit,
protože moje hlava jakoby zde nebyla. Tak bylo těch pár
měsíců pro mne dlouhých, protože jsem byl zvyklý žít
velmi aktivně. Ale odpočinek mi prospíval. Vypomáhal
jsem jako zpovědník, protože ten odcestoval. Otec
Bacchiarello dělal svou práci dobře a já se divil, proč ho
mám nahradit. Byl na novice ale příliš jemný a oni
potřebovali trochu pevnější ruku. Ovšem nadřízení
rozhodli a já musel plnit svěřený úkol.
Ve skutečnosti byla příští skupina, kterou jsem měl vést,
poněkud početnější a pro otce Bacchiarella by bylo obtížné
je zvládnout s jeho křehkým zdravím. Neměl jsem žádnou
specielní průpravu na převzetí tak odpovědného poslání.
Ale jako obvykle, zkusil jsem je připravit a dbal na to, aby
byli zbožnými a dobrými salesiány. Věnoval jsem se jim
cele na cestě ke spiritualitě a k jejich formaci. Protože jsem
neměl žádné další povinnosti, strávil jsem s nimi celý den,
jak jsem to dělal i v aspirantátě. Bylo také dosti manuální
práce , ke které jsem se také připojoval. Měl jsem rád
procházky a dokonce i dlouhé výpravy.
Měl jsem dobré pomocníky v bratru Michaelovi a
klericích. Michael Cahoj mě předešel do Indie a byl
oddaným členem společenství. Zpovědníky byli otec
Gutierres a otec Comba. Zpočátku také učili. Ale nemohli
jsme po nich chtít mnoho. Drželi spolu a byli naším
dobrým příkladem.
Neměl jsem na starosti ani materiální ani finanční
záležitosti. O ty se staral bratr Michael. Pomáhali jsme mu
na zahradě a na farmě. Novici měli ty práce také rádi. Zpěv
je udržoval šťastnými a dobré filmy pomáhaly jejich
formaci.
Pět roků, které jsem strávil v novicátě, uběhly velmi
rychle. Snažili jsme se vést novice k důvěrnému vztahu k
Ježíši a studiu ducha Dona Bosca. Bylo to právě v době 2.
vatikánského sněmu a my jsme se snažili zachytit ducha
vnuknutého koncilem. To nebylo jednoduché, ale zkoušeli
jsme to, protože věci nejsou nikdy jednoduché a jasné.
Protože noviců bylo hodně a přicházely stále větší skupiny,
uvažovali jsme přidat k budově další křídlo a tak ji zvětšit.
Když jsem se zahleděl do budoucnosti, snil jsem o novém
kostele postaveném u vchodu, v místech dnešní zahrady.
Byl by to střed domu, který by všechny vítal.
V těch letech, zvláště ke konci jsem se ocitl v potížích,
poněvadž na některá má rozhodnutí se hledělo s nelibostí.
Když jsem byl rektorem na jihu, řídil jsem se příkazy
provinciála. On mne jmenoval, dal mi důvěru a ponechal
mi svobodu v nakládání s chlapci a vedením společenství.
Provinciál nikdy nezasahoval do mých rozhodnutí. To
pokračovalo i když jsem byl později rektorem v Kotagiri.
Věděl jsem o všech pravomocích provinciála a informoval
ho o našich rozhodnutích. Řídili jsme se jeho instrukcemi,
ale dělali jsme, co jsme cítili, že bylo třeba.
Podobně, když jsem byl provinciálem, byl jsem si jistý, že
lidé jsou vybráni správně a ponechal jsem na rektorech a
tím více na novicmistrovi rozhodování o chlapcích a
novicích. Dbal jsem na to, aby byli zbožní a když udělali
rozhodnutí, mohli jsme se na ně spolehnout. Rád jsem
sledoval, jak rozhodovali, dokonce když jsme měli občas
diskuse o některých bodech. Když byl některý novic
propuštěn, nikdy jsem se nedotazoval domácí rady ani
novicmistra a nežádal je, aby změnili rozhodnutí.
Respektovali jsme se navzájem.
Myslel jsem, že podobné zásady budou platit, když jsem se
stal novicmistrem. Nařídili jsme některým novicům odejít,
když je domácí rada shledala neschopnými pro salesiánský
život. Jsem si jistý, že jsem informoval provinciála, ale byl
jsem si jistý, že novic byl propuštěn pro své dobro.
Provinciál nikdy nenapadal moje rozhodnutí, protože
nechtěl být proti mně. Takže jsem jednal svobodně podle
svého svědomí.
Ale ke konci jsem začal pociťovat, že moje rozhodnutí o
některých novicích se jevilo v jejich očích příliš přísné. I v
provincii zavládlo mínění, že jsem moc přísný. Brzo jsem
začal pociťovat, že moje rozhodnutí nejsou vítaná a já
nechtěl být příčinou neštěstí. Bylo to už po koncilu a já se
rozhodl napsat provinciálovi, aby na mé místo jmenoval
někoho přijatelnějšího i když jsem ještě nenaplnil druhých
třicet let. Podle rychlosti, s kterou byl můj požadavek
vyřízen, jsem pochopil, že můj návrh byl přijat s úlevou.
Otec Lo Groi byl zvolen za mého nástupce. (Otec George,
stávající nadřízený Medův v Imphalu, byl v noviciátě za
jeho působení a řekl: „Byl přísný, jak pro koho. Mně se to
nezdálo.“)
Byl jsem připraven jít a viděl to jako Boží vůli. Ale kam?
To byla otázka.
Další obrat v mém životě.
Nechal jsem na Bohu, aby rozhodl, co budu dělat.
Navzdory mé absolutně nedostatečné přípravě na funkci
rektora, provinciála a novicmistra, vše dobré co se mi
podařilo udělat, udělal jsem dle svých schopností a s
pomocí mých spolupracovníků. Proto jsem neustával v
děkování Pánu Bohu a Marii, naší Matce. Ale co teď, co
bude. Necítil jsem se na konci svých sil. 54 let není
dostatečný věk, aby člověk přestal bojovat. Stále se vtíraly
otázky na mou budoucnost. Ze slov otce Pianazziho jsem
cítil, že mé přítomnosti v Madrasu není třeba. Podobně i
ochota spolubratří v Shillongu s jakou přijali mé ukončení
novicmistrování, na mě působila dojmem, že mám odejít.
Po tom všem jsem na nich nebyl závislý. Přijali by můj
odchod ze své pravomoci a byli by zároveň rádi, kdyby se
mezi nimi našel někdo, kdo by to dělal lépe. S takovými
úvahami jsem chtěl mít více času a konzultovat s
nadřízenými, co budu dělat.
Protože jsem byl bez pověření a žádná provincie mne
nepožádala o práci, napadlo mne jet do Evropy, získat čas
a podívat se, co bych mohl dělat. Provinciál z Guwahati
(hlavní město státu Assam) mi s úlevou dal svolení,
protože mu odpadla starost, co se mnou. Odjížděl jsem rád
s nadějí, že se vyřeší můj problém.
Když jsem dorazil do Itálie, seznámil jsem se svou situací
nadřízené. Ti mi ale také nemohli dát konečné rozhodnutí.
Aby získali čas, navrhli mi, abych navštívil své drahé v
Československu. Myslel jsem, že nedostanu povolení. Ale
vypadalo to, že došlo k jakémusi uvolnění a já dostal
povolení navštívit svou vlast na dobu jednoho měsíce, ale
to proto, že jsem měl indickou státní příslušnost. Tato
návštěva byla pro mne požehnáním. Nebyl jsem doma 35
let a teď jsem mohl přijet a poznat podmínky v tvrdém
komunistickém ráji.
Bude vhodné, podívat se na začátky tragické historie mé
země. Konečná destrukce předválečného Československa
byla dokončena, když Hitler prohlásil samostatnost
Slovenska. Slováci dostali vytouženou samostatnost a byli
ochotni poslouchat Hitlera, který jim dal nezávislost.
Československá armáda byla připravená odporovat
mnichovskému diktátu, ale prezident Beneš se obával
úplného zničení země a poručil armádě kapitulovat.
Přirozeně zrada dvou dříve přátelských západních
mocností vylučovala jakoukoliv jejich pomoc. Brzy bylo
napadeno sousední Polsko a to byl začátek války. Vše
skončilo porážkou sil Osy Spojenci.
Pro mne se nad vlastí zavřela opona s nástupem Hitlera.
Od té doby jsem se obtížně dovídal cokoliv o mých
drahých doma. Občas přicházely různými kanály kusé
zprávy. Obraz byl temný a velmi nejistý. Až o mnoho let
později jsem se dověděl, že během války byli můj otec,
matka i sestra uvězněni a jak do toho byl zapletený můj
bratr. Už jsem se o tomto neradostném příběhu zmínil
dříve. Můj nejmladší bratr Václav, zcela malý chlapec,
zůstal během jejich uvěznění zcela sám. Postarala se o něj
rodina ze sousedství.
Tehdy se můj starší bratr, kněz, staral o aspiranty, protože
byl rektorem domu ve Fryštáku. Když bylo jasné, že dům
bude konfiskován nacisty, sebral skupinu aspirantů a ukryl
se s nimi v lesním srubu patřícímu ke statku Dvorek. Když
válka už končila, dopomohl k zajetí velké skupiny
německých vojáků rychle postupující Rudou armádou.
Během války byl také zatčen a 8 měsíců vězněn, než se
ukázalo, že jeho obvinění je falešné.
Bylo po válce, ale nesmyslné rozdělení Evropy na Západní
a Východní zónu se stalo počátkem velké pohromy.
Národy, které se dostaly pod ruský rudý režim, trpěly více,
než dříve. Komunistický režim byl zaměřený na
potlačování všech projevů svobody na politické rovině a
rozhodl se likvidovat církev, obzvláště katolickou.
Zaměřili se na náboženské řády, které jim byly solí v
očích. V jednom dni napadli všechny mužské klášterní
komunity a svezli jejich členy do spolehlivých vězení. Můj
bratr Oldřich byl s ostatními salesiány z Fryštáku uvězněn
v želivském vězení. Strávil v tomto neblaze proslulém
zařízení osm dlouhých let. Také moji další bratři byli roky
vězněni pro šíření katolické literatury a podporu svého
bratra, kněze. Nic jsem o jejich trápení nevěděl, dokud
jsem se roku 1970 nedostal domů.
Z Itálie jsem jel vlakem přes Vídeň, hlavní město
Rakouska. Svou vlast jsem navštívil v době komunistické
krutovlády. Chtěl jsem vidět jen svou rodinu. Abych
neprovokoval režim, vystupoval jsem jako laik. Také jsem
se obával, že bych mohl rodině ublížit, hlavně mému
bratru, knězi. S rozechvěním jsem odjížděl z Vídně a dojel
do země nikoho. Bylo to území u hranice s ploty z
ostnatých drátů, minovými poli, strážními věžemi a
střežené vojáky a policií. Kontrolovali můj pas. Vše bylo
shledáno v pořádku a mohl jsem pokračovat. Nebylo to
povzbudivé přivítání, ale nic se nepřihodilo. Moje srdce
prudce bušilo, ale protože jsem byl vlastně indický občan,
bezpečně jsem proplul. Po překročení hranic poblíž
Znojma jsem dojel do rodné Jihlavy. Moje rodina nebyla
informována o době mého příjezdu a tak mne na nádraží
nikdo nečekal. Jel jsem tramvají na hlavní náměstí. Táhnul
jsem svůj těžký kufr až k domu, kde mi řekli, že bydlí
moje matka. Když jsem k němu došel, zůstal jsem chvilku
stát, abych nabral dech, než zaklepu na dveře. Když
otevřela, zůstali jsme stát proti sobě. Byl jsem pryč více
jak čtvrt století. V tu chvíli mne nepoznala, vždyť jsme se
potkávali po dlouhých 35 letech – vlastně jeden lidský
život. Ale pak vypukla obrovská radost. Slzy tekly po její
vrásčité tváři, jak jí srdce zalévalo dojetí a láska. Nelze
vyjádřit slovy, co říká všechno láska.
Nemohl jsem jít na faru, kde působil můj bratr. Nebylo by
to bezpečné. Byl stále pod dohledem tajné bezpečnosti.
Její členové v civilu sledovali každého, kdo přišel. Když
byl bratr propuštěn ze želivské internace, byl vždy
považován za nebezpečnou osobu a stále střežen.
Není pro cizince snadné pochopit situaci kněze v zemi
ovládané komunisty. Zákony jsou pro ošálení ostatního
světa. Všechno je perfektní a v pořádku. Úplná svoboda je
zaručena občanům i cizincům. Ale pokud jste knězem,
jako můj bratr, jste neustále pod dohledem. Můj bratr
strávil svůj život jako představený v salesiánské
kongregaci, než byl osm let vězněn. Pak byl neočekávaně
propuštěn a bylo mu dovoleno vstoupit do služeb církve.
To stačilo mnoha dobrým lidem, aby jej podezírali, že
podepsal spolupráci s režimem, o což byl však několikrát
požádán. Policie jej stále hlídala a spolubratři jej
podezírali, že s ní spolupracuje. Tak se ocitl v úplné
izolaci. I to byly cesty, jak pokazit pověst knězi v
bezbožecké společnosti.
Nyní může působit jako kněz s omezeními platnými pro
všechny kněze. Může sloužit mše a plnit další církevní
funkce, ale nesmí navštěvovat rodiny ani se podílet na
aktivitách mimo kostel. Musí poslouchat přísná nařízení
Sekretariátu pro církevní záležitosti a církevních
tajemníků, jako ostatní kněží. Přirozeně, on i řada dalších
dobrých kněží hledá skulinky v předpisech a dělá, co se dá.
To snad bude patrné z následujících příkladů.
Kněží dostali z Úřadu pro církevní záležitosti příkaz
přečíst v neděli místo kázání dopis od vlády, zaměřený
jasně proti církvi a proti biskupům. Neměli jinou možnost,
než jej přečíst. Četl jej tedy, ale tak potichu, že věřící
nemohli rozumět ani slovo. Také bylo naplánováno, že
během čtení budou po kostele chodit děvčata a tropit hluk,
aby se lidé nemohli soustředit. Tak kněz splnil povinnost,
jak měl poručeno. Policie nemohla zasáhnout ani proti
němu, ani proti děvčatům.
Jak je dáváno na vědomí cizině, kněží mohou učit
náboženství ve školách a stát je za to platí. Ale jejich plat
je velmi nízký, protože podle komunistů nedělají
produktivní práci. Jsou trvale obtěžováni od úřadů
nejrůznějšími způsoby. Je také vyvíjen trvalý nátlak na
rodiče. Rodiče musí podepsat a donést do školy specielní
žádost, aby jejich děti mohly být vyučovány náboženství.
Často nemohou ani žádost předat, protože ředitel není ve
stanovený den přítomný ve škole. Také si mohou být jistí,
že jsou identifikovaní jako aktivní křesťané a následně
označení jako protistátní elementy. Děti mají jistotu, že se
nedostanou na vysoké školy a budou diskriminovány i
jinak. Přesto mnoho statečných
rodičů děti na náboženství posílá.
A další: když má kněz hodinu náboženství, často si ředitel
nebo jiný učitel sedne do poslední lavice a dává pozor,
jestli kněz náhodou neučí něco protistátního. Dokážete si
asi představit nervozitu kněze, který si musí dávat pozor na
každé slovo. Často také dohlížející vstává a chodí po třídě
a kontroluje, co dělají děti. To ovšem také velmi ruší i
učitele. Jednou bratrovi došla trpělivost a dozor vykázal ze
třídy. Bezprostředně na něho bylo posláno udání na
Sekretariát pro církevní záležitosti.
Jednou byl můj bratr předvolán na úřad pro ilegální tisk.
Během nedělní školy v kostele použil kousek papíru, aby
dětem vyznačil přítomnost gumovým razítkem s
hvězdičkou nebo s křížkem. To bylo nazváno ilegálním
tiskem. Je to jen těžko představitelné, jak mohou být lidé
tak neskutečně agresivní a drásat druhým bezdůvodně
nervy. (Bohužel mnoho z těchto také lidí stále učí, vždyť
bývalí učitelé, nejochotnější přisluhovači režimu, se
navzájem drží a dále kazí děti).
Další příklad je z rodiny mého bratrance Jana
Bukovanského. Ten žije v Liberci a má dvě dcery. Obě
děvčata jsou katoličky a jsou ve vyšších ročnících školy.
Jednou jsem byl u nich, když se děvčata vrátila ze školy.
Byla celá uplakaná. Stalo se následující. Během školního
shromáždění si je zavolal ředitel a začal je hubovat pro
jejich víru. Nazval je hlupačkami, protože věří báchorkám,
které jim vykládají kněží. Řekl, že každý kdo je věřící,
ignoruje vládu a je jí nepřátelský. Děvčata se cítila
uražená, začala plakat a přísahala, že budou ještě věrnější
své katolické víře, která je tak pronásledována. Po pádu
komunismu se z nich obou staly laické apoštolky a pracují
na posílení víry mezi mladými. Staly se příkladem svému
městu, kde náboženství bylo tak málo uznáváno.
Můj bratr kněz, byl trvale pod dohledem státní policie.
Dokonce jeho telefonické hovory byly odposlouchávány a
v kanceláři měl „štěnici“ na odposlouchávání rozhovorů.
Můj příjezd ohlásil a také já jsem ohlásil svou přítomnost
na úřadě pro cizince. Byl jsem ujištěn, že se mohu
pohybovat volně. Přivítali mne a ujistili o jejich pomoci v
případě potřeby. Byl jsem však ostražitý a opatrný, abych
rodinu a hlavně bratra kněze nedostal do potíží. Abych
sloužil mše v kostele nebylo možné. Mohl jsem kostely
navštěvovat jen jako laik. Mše jsem sloužil sám doma.
Dokonce ani moje matka a bratr mne při tom nikdy
neviděli. Obávali jsme se, že by mohli být vyslýcháni a
dotazováni na to, zda sloužím mše. Takže by mluvili
pravdu, že to neviděli. Byl to podivný život. Ale v
komunismu je to tak se vším-je to podivné a nám
nepochopitelné. Byl jsem ale moc smutný, že jsem nemohl
sloužit mši v rodinném kruhu a lámat s nimi Chléb života,
po tolika letech mého kněžství. Po mém odjezdu byl bratr
předvolán na policii, kde se ho dotazovali, jaké poselství
mu bratr dovezl z Vatikánu. Mohl čestně odpovědět:
„Žádné“. Mohl bych zde uvést řadu dalších příkladů
popisujících normální život tak nenormální.
Návštěva byla velkým štěstím. Mohl jsem vidět svou
rodinu a hlavně maminku. Také jsem poprvé viděl svého
bratra Václava, který se narodil, když já už jsem byl v
Indii. Byl jsem šťastný, že jsem mohl vidět stará známá
místa a potkat známé, se kterými jsme se znali. Ale mnoho
z mých vrstevníků mne nepoznalo. Vše jim znělo jako
pohádka, když čtou o věcech, které se udály v mém životě.
Mojí útěchou byla lepší atmosféra ve městě. Naše Jihlava,
jak jsem ji znal dříve, byla důležitým městem, centrem
těžby stříbra. Byla převážně německá, prakticky v rukou
Bavorů a Němců z jihu Německa. Byli to rigidní katolíci,
trochu neoblíbeni, protože shlíželi na nás Čechy spatra.
Češi pak reagovali příklonem k ateizmu a odklonem od
církve. Němci také nabádali Hitlera, aby napadl republiku.
Po ukončení války byli odsunuti a já jsem našel Jihlavu
českou. Potěšením bylo, že Češi, dřívější volnomyšlenkáři,
se nyní obraceli více k církvi. Všechny mše byly slouženy
česky. Kostely sice nebyly tak plné, ale zvolna se plnily.
Ve starých německých kostelech ožíval slovanský živel.
Můj bratr byl požádán aby připravil katechismus Život z
víry, který právě znovu vydává salesiánské nakladatelství v
Praze.
Další věcí, která mne překvapila, bylo,že ve městě nebyli
prakticky žádní Židé. To byla vyhlazovací práce Hitlera,
který nechal poslat všechny Židy do plynových komor.
Tisíce jich zahynuly v jeho krutých rukou.
Když se přiblížil den mého odjezdu, byl jsem smutný,
protože jsem musel opustit matku a vše co bylo pro mne
tak drahé. A měl jsem také obavy, protože stále ještě žili
pod komunistickou krutovládou. Ale život musí jít dál.
Když jsem stál naposledy před svou matkou, řekl jsem jí:
„Mami, já musím jít“. Ona se mě prostě zeptala: „Je to
tvoje povinnost, jít?“ Když jsem jí řekl „ano“ ona
jednoduše řekla: „Pak tedy jdi a Bůh ti žehnej!“ Nebyli
jsme zvyklí plakat a naříkat. Boží vůli je třeba následovat i
když to bolí.
Komunismus je krásná a přitažlivá myšlenka, ale v praxi ji
mocní učiní tvrdou a nelidskou. Kde není Bůh, tam se vše
postupně změní v peklo. Můj bratr kněz byl posílán z místa
na místo. Sotva začal nějakou práci a získal lidi na svou
stranu, už musel odejít na jiné místo.
Na rozcestí
Když jsem strávil 30 let v provincii Madras a 5 let v
Shilongu, octl jsem se o samotě přemýšleje o budoucnosti.
Ničím jsem si nebyl jistý a tak jsem se znovu obrátil na
představené v Itálii. Navštívil jsem otce Fedrigottiho a
seznámil ho se svou situací. Vzhledem k mému věku
nepřicházelo do úvahy poslat mě tam, kde bych se těžce
učil jazyk. Moje vlast byla také tabu, protože jsem byl
indický občan a československá vláda by mi nikdy
nedovolila působit v mé vlasti.
Navrhoval jsem, že mohu jít do Jižní Ameriky, kde hledali
kněze a jazyk by nebyl tak velký problém, protože
španělština i portugalština jsou podobné italštině. Tou
dobou byl regionální představený pro Jižní Ameriku v
Itálii a otec Fedrigotti ho kontaktoval. Byl rád, že může
mít dalšího kněze. Byl jsem připraven nabídku přijmout,
poněvadž byla vlastně jediná. Tou dobou ale dostal otec
Fedrigotti dopis z Indie se žádostí poslat kněze na pomoc
biskupovi a otec mi to nabídl. Jednalo se o biskupa
Kerketa z Tezpuru (uprostřed Assámu). Nic jsem nenamítal
a tak jsem byl poslán zpět do Indie, abych pomohl
biskupovi. Vzal jsem to jako boží vůli a připravoval se k
návratu do Indie.
Nešel jsem nazpátek do žádné provincie, ale pomáhat
biskupovi. Neznal jsem obsah dopisů mezi biskupem a
představenými. Jel jsem do Indie. Když jsem dorazil do
Bombaje, rozhodl jsem se kontaktovat Tezpur, abych
věděl, kam mám jít. Nechtěl jsem jet nazdařbůh. Čekal
jsem dost dlouho v Bombaji, ale pořád nic a začal jsem být
trochu nervózní. Nakonec jsem se rozhodl dotázat se mého
bývalého provinciála v Shillongu co dělat. Po nějakém
čase přišla odpověď: „Otec Ittyachan Vás bere“. Opět jsem
to přijal jako boží vůli a jel do Kohimy a stal se spolu s
otcem Devassym pomocníkem faráře. Byl jsem šťastný, že
jsem na horách jako misionář.
V Kohimě jsem hledal farní skupiny a obcházel okolní
vesnice. Staral jsem se o zpívání a dokonce pomáhal panu
katechetovi Philipovi chystat zpěvník. Všechny písně byly
v jazyku angami. Ale melodie byly všechny západní a bylo
je třeba přepsat do sol fa systému (solmizace), který jsem
poznal, když jsem byl s novici v Shillongu. Otec
Wollaston, který pracoval mezi kmenem Naga přišel, když
jsem byl novicmistrem, zda může učit novice solmizaci,
jako systém psané hudby. Byl jsem rád a seděl mezi novici
a vedl učení základům tohoto systému. A teď v Kohimě mě
byly základy psané solmizace užitečné. Spolu s katechtou
jsme dali dohromady malý sbor, který byl dobrý a ochotný
cvičit, protože se chtěli vyrovnat svým baptistickým
bratřím i ve zpěvu.
Tehdy k nám přišla skupina lidí z kmene Sema Naga z
Lazami s žádostí, přijmout katolickou víru. Nikdy jsme se
nedověděli, proč je napadlo, přijít za námi. Ale byli jsme
rádi a přijali to jako výzvu Prozřetelnosti. Pan farář měl
moc práce nebo nevěděl jak se postavit k požadavku
protestantské vesnice. A tak mne požádal, abych se toho
ujal. Nikdy jsem nestál před příležitostí uvést novou
skupinu do katolické církve. Ale slíbil jsem udělat, co bude
v mých silách. Spolu s katechetou Filipem jsme začali
plnit úkol. Dnes je Lazami zcela katolická farnost v péči
otců kapucínů.
Ale počátky nebyly snadné. Poručili jsme se do rukou
Páně a Panny Marie a vyrazili na cestu asi 50 km od
Kohimy. Když jsme dorazili do vesnice, spojili jsme se se
skupinou, která nás očekávala a uspořádali první setkání se
všemi jejími členy. Celá skupina byli baptisté, kteří se
nepohodli se souvěrci. Rozdělili se tedy do dvou táborů.
Měli dobře organizovaný baptistický řád. Původní skupina
měla dobře postavený kostel. Naši odštěpenci se
shromažďovali v opuštěném, starém vojenském hangáru za
vesnicí.
Ve stanovený den jsme požádali vůdce, aby shromáždili
lidi v hangáru. Když jsme dorazili, byl plný; mladí, staří,
muži, ženy, děti, dohromady asi 400. Nebylo jednoduché
to zvládnout. Naštěstí byl přítomen místní vůdce, který dal
setkání řád. Po úvodu starších jsem vystoupil a začal
mluvit. Každé slovo bylo třeba překládat. Ale jak? Neznal
jsem ani slova ze žádného Naga-jazyka (je jich 14).
Katecheta znal jeden z nich –Tenyidie a anglicky, ale ani
slovo jazyka vesničanů Sema. Naštěstí vůdce rozuměl
Tenyidie. Co jsem řekl anglicky, přeložil katecheta do
jazyka Tenyidie a z něj to překládal a filtroval vůdce do
mateřštiny vesničanů. Co se k nim nakonec dostalo jsme
nevěděli ani Filip ani já. Ale jádro bylo jasné. Zeptal jsem
se jednoduše, zda jsou katolící. Sborem odpověděli.“Ano,
jsme katolíci“. Další otázka zněla:“Znáte katolické učení“.
Nahlas odpověděli: „Ne!“ Když tedy neznáte nic z
katolické nauky, co tedy jste? Unisono zakřičeli:
„Katolíci“. Opravdu prostí lidé. Chtěli něco vědět o naší
víře. Někdo jim kdysi řekl, že katolická církev je pravá,
původní církev Kristova. A od nás vůbec poprvé něco
uslyšeli o Církvi, nač čekali tak dlouho.
Ovšem odpor protestantských vůdců trval. Ale lidé zůstali
pevní ve své nové víře a neustoupili. Když jsme příště
přijeli džípem, zastavila nás skupina baptistů a předala
nám kus papíru s jasným varováním:“Není dovoleno
vstoupit do vesnice Lazami“. To byla zpráva od autorit
Baptistické církve v Lazami. Byli jsme trochu zaraženi, ale
rozhodnuti neustoupit. A nikdo se nás neodvážil zastavit. A
tak je pravda:“Když jsme silní, jsou oni slabí, když my
jsme slabí, jsou oni silní.“
Můj společník, otec Benik, našel dříve v Kohimě dobře
organizované nekatolíky v obrovské převaze. Nyní jsou
ještě stále v převaze, ale také přijali katolickou nauku. I
odpor pokračuje, ale je umírněný a tichý. Kohima je nyní
sídlem biskupa a katolická komunita je vzdělaná a plná
víry. Myslel jsem, že v Kohimě už dožiji, ale nemělo tomu
tak být. Boží Prozřetelnost měla se mnou jiné plány a já za
ně mohu Bohu jen děkovat.
Nevím, co se přihodilo,ale jednoho dne mi farář řekl, že
mne provinciál posílá na Jih, do mé staré provincie. A já
jsem jel džípem,aniž bych se rozloučil. Řídil katecheta
Filip. Jeli jsme do Imphalu, kde jsem nasedl do letadla.
Tam mi provinciál nabídl tři možnosti: Učit hudbu v
semináři v Poonamallee, zpovědníka v Katpadi nebo
Cejlon. První jsem nemohl přijmout, poněvadž jsem vůbec
neznal carnatickou hudbu. Druhá možnost pro mne byla
také nepřijatelná, poněvadž jsem neznal tamilštinu a tak
bych nemohl studentky zpovídat. Cejlon byl nepřijatelný
pro politickou situaci. Nakonec jsem šel jako další
zpovědník do Yercaudu, kde byl už zpovědníkem otec
Corcoran.
Po čase mne provinciál požádal, abych šel do Gunturu,
který jsem stavěl. Souhlasil jsem. Rektorem tam byl otec
Michael, a já se snažil naučit jazyk Telugu, který se mi
líbil. Pomáhal jsem v domě jako prefekt. Pracoval jsem na
zlepšení úrovně stolárny. Byl jsem šťastný, když jsem
viděl jejich rozzářené obličeje a oni byli spokojeni s mým
hubeným Telugu slovníkem. Byla to šťastná a spokojená
skupina.
Sotva jsem se sžil s komunitou, když nás jednoho dne
navštívil otec Tomáš, vice provinciál z Guwahati (budoucí
biskup v Guwahati v Assamu). Během rozhovoru mi
nabídl, abych šel do Assamu. Nebral jsem to vážně a řekl
mu, jak jsem obvykle dělal, že jsem ochoten jít kamkoliv a
dělat každou práci, bude-li třeba. Předpokládám, že věc
konzultoval, ale mně neřekl nic definitivního. Doufal jsem,
že zůstanu pracovat v Gunturu. Ale po nějakém čase přišlo
pozvání jít pracovat na Severovýchod. Opět jsem to přijal
jako vyjádření Boží vůle poslechnout nařízení
představených. Odcházel jsem do Imphalu, stát Manipur.
Severovýchodní misie.
Ale co budu na Severovýchodě dělat? Když jsem přišel do
Imphalu byl rektorem otec Sebastian. Přivítal mne. Když
přijel provinciál, řekl mi, abych pomáhal rektorovi
držením promluv pro spolubratry. To byla vždy povinnost
rektora a já tu poctu odmítl. Tak jsem začal pracovat jako
katecheta a farářův pomocník. Chlapcům a kostelu se
věnoval otec Mylady. Ten ale brzo odešel jako misionář do
Jižní Ameriky a já šel na jeho místo.
Začal jsem kontaktovat rodiny ve městě a učit katechismus
ve škole a pomáhal ve farnosti. Protože práce nebylo moc,
navrhl jsem, že bych se mohl podívat do údolí Khoupum,
které patřilo do farnosti Tamenglong. Otec Mariaselvam,
tamenglongský farář, to považoval za složité. Když mne o
to požádal provinciál, byl jsem potěšen a stalo se to mým
hlavním úkolem. Chodil jsem většinou pěšky a doprovázel
mne katecheta. Navštívili jsme již existující katolické
vesnice jako Tanagong, L. Khunou, Laimatak, Lamdan,
Kokodang a Ichum. Během doby jsem pracovali i v dalších
vesnicích jako Gaidimjang, Satudai a dalších. Byl jsem
šťastný, že mohu dělat tuto misionářskou práci a že bez
potíží mohu chodit po těchto horách a údolích, často
cestou necestou. S pomocí Boží se tam něco udělalo.
Rok 1976 mi přinesl opěr změnu. Až doposud byla moje
hlavní činnost v imphalskem údolí a v oblasti Bishenpur
Khoupum. Bylo tam co dělat a já jsem byl šťastný. Časem
ale narůstaly jurisdikční problémy mezi mým apoštolátem
a farností. Otec Ngamkhuchung, farář, byl poslán do
Khoumpumu, vyhledat nové místo pro centrum. Tak mi
zůstala jen práce v oblasti Imphalu.
Protože už jsem nemohl pokračovat na horách a kolem
Imphalu toho nebylo tolik na práci, požádal jsem
provinciála, aby mne poslal do příliš veliké oblasti farnosti
Mao. A tak jsem byl vyslán jako asistent faráři v Mao,
protože tato velká oblast vyžadovala další péči. Byla
rozsáhlá a složitá pro cestování, protože zde nebyly silnice
a cesty byly příkré a namáhavé.
Farářem v Mao byl otec Nedumala a kaplanem Otec
Sebastian. Brzy jsem se s nimi sešel a společně jsme obešli
všechny vesnice. Bylo mi jasné, že se musím lépe
poohlédnout po oblasti Maram - žijí tam kmeny Mao,
Poumai, Maram, Lengmei a Zemei smíšené s dalšími. Otec
Sebastián byl spíše zaměřen na Mao-Poumai vesnice,
zatímco moje část byla v západní části farnosti. Omezil
jsem se na hory kmenů Maram-Lendmai-Zemei. Bylo to
také přání faráře a dělba byla zcela přirozená.
Ale Senapati a Maram se velmi liší od Mao a jsou daleko,
takže jsem považoval za lepší usadit se v Senapati. Než se
Indie osamostatnila, byl centrem oblasti Karong, ale místo
nebylo vhodné pro větší město. Proto bylo stanoveno, že
budoucí centrum oblasti bude v Senapati.
Prozíravý otec Matthew Tharakan viděl budoucí rozvoj
Senapaty a požádal obec o kus země pro budoucí
misionářské centrum. A ochotně byla přidělena. Ale
doposud se tam nic nedělo. Toto zpoždění ve výstavbě
misionářského centra donutilo obec, která byla pod tlakem
vlády, aby přidělila část plochy na výstavbu vepřína. Když
jsem dorazil na místo a žádal o pozemek, byl již zmenšen
o místo pro vepřín. Ale úřady byly vstřícné a přislíbily, že
pokud dá obec pozemek jiný, nebude požadovat nic z
pozemku pro misii. Vesničané nabídli vládě jiný pozemek
a tak jsme dostali celý původně přidělený kus země. Ale
bylo potřeba začít a dát věci do pohybu. Šlo to tak dobře,
protože představený obce, Khulakpa, byl katolík. Stalo se
tak 8. prosince, na svátek Neposkvrněného Početí.
Dokument byl naštěstí podepán v Imphalu, poněvadž
vzápětí starý Khulakpa umřel a jeho syn nebyl katolík a
byl pod vlivem jejich pastora.
Těžkosti ale neskončily. Brzo po smrti starého vůdce obce
začali protestanté neoprávněně sahat na naši půdu. Pro
uklidnění jsme jim vrátili vodní nádrž nahoře a nějakou
půdu směrem na sever. Ale to nestačilo. Museli jsme
koupit pruh půdy na rozhraní vodního díla a půdu na naší
straně říčky v údolí.
Když jsme se rozhodli postavit centrum v Senapati, přišli
nám katolíci ze SENAPATIA Karongu nabídnout pomoc a
postavili kůlnu pro školu (v publikaci je její stará
fotografie a sám otec bydlel rovněž v bambusové chýši;
dokáží z bambusu postavit rychle vrchní stavbu, podlaha je
udusaná hlína a střecha došková) a další pro ubytování.
Bylo třeba ihned zahájit vyučování. Pro kněze = otce
Meda, byla postavena malá chýška v sousedství. Prví
primitivní stavby byly dokončeny, ale nemohli jsme zůstat
sami v divočině. Salesiáni nemohou bydlet v poušti.
Plánovali jsme zahájit základní školu i s ubytováním a
stravováním. Prvním učitelem, kterého jsme sehnali, byl
Ojha Francis Yonzon, který byl 17 let jezuitským bratrem,
ale oženil se a pracoval v několika školách v okolí
Imphalu. Byl rád, že bude pionýrem a chopil se příležitosti
v Senapati. On a jeho žena Albina byli první učitelé v Don
Bosco Senapati. Chtěl jsem začít se dvěma třídami, ale
našel jsem další nepálskou učitelskou rodinu v Kalahaparu.
Byli tam zaměstnáni v soukromé škole a nebyli spokojeni s
vedením. Tak jsem se rozhodl přijmout pana Peter Chettri
a jeho ženu Agnes a otevřel pro ně další dvě třídy. Všichni
učitelé byli zkušení a schopni zvládnout čtyři třídy.
Francisova rodina měla na starosti školu, Chettrisovi
ubytování. A já jsem byl volný pro chození po vesnicích.
Oblast kolem Senapati byla rozsáhlá a těžko přístupná.
Často jsem opouštěl centrum na několik dnů a chodil na
dlouhé cesty, vše pěšky. Kolem silnice (honosně nazývaná
highway, ale u nás tak špatné silnice už téměř nevidět)
byly vesnice Dilikunou, Karong, Ramlong, New Maram a
Maram Bazar. Ve vnitrozemí ležely vesnice Sangkhumai,
Willong a Thuyeng na pravém břehu řeky a na protějším
pak Rajamai, Oklong a Maryam. Za námi je Maram
Khunou, naše vesnice. Všechny jsme navštěvovali s
katechetou, věnovali se těm nejmenším, pomáhali jim se
zpěvem a zábavou. Rádi přicházeli a byli velkou pomocí.
Naším požadavkem bylo hledat nejchudší děti, které v
oblasti převažovaly. Oblast byla zcela nerozvinutá. Lidé
měli dost jídla, ale na vzdělání jim nezbývalo.
Oblast Maram byla již dříve než jsem přišel já
evangelizovaná otcem Peterem Bianchim. Do mého
příchodu tvořila část farnosti Mao. Obývaly ji různé
kmeny: Mao, Poumei, Maram, Lengmei, Zemei vedle
Kuki a Nepálců. Vesnice kmenů Mao a Poumei byly kolem
silnice a snadno dostupné. Byly na tom také lépe
ekonomicky i se vzděláním než ostatní. Kraj Maram si
vyžadoval pozornost. Ležel na obou březích řeky, ale
neměl slušné cesty. Vše bylo dostupné jen pěšky. Těsně
před mým příchodem byla celá oblast reorganizovaná a
vedení se z Karongu přemístilo do Senapati.
V roce 1977 bylo Senapati vesnicí na návrší nad řekou na
jejím pravém břehu. Z dnešního města tehdy nebylo nic.
Na vršku bylo sídlo místní vlády obklopené sotva dvanácti
domky úředníků kolem pošty. Další domky, kanceláře a
dílny rostly jako houby po dešti. Nyní zde bydlí několik
kmenů. Vzhledem k tomuto osídlení je naše škola na
dobrém místě, stranou od města na tichém místě proti
radnici.
Moc práce nám dalo spojit se cestou se silnicí (Tou
krkolomnou cestou jsme jeli a otec Jan barvitě líčil, jak ji s
chlapci kopal; „a nebyly tu ani stromy, tam ty jsem sázel…
ne tyto už ne“). Tři roky jsme učili v bambusové chýši. To
ale nemohlo trvat věčně. Přibývaly další třídy. V roce 1979
jsem se dověděl, že biskup Abraham dostal finanční pomoc
pro ošetřovny několika vesnic. Požádali jsme o jednu a
dostali jsme peníze na stavbu větší ošetřovny a bydlení pro
zaměstnance. Bylo to postačující pro sestry a dokonce s
malými úpravami pro základní školu.
Brzo jsme začali plánovat velký domov pro chlapce a větší
školu pro obec. A jelikož úřady přispívaly, pokračovali
jsme v díle. Vedle domova a fary stál farní kostel. Ten
později sloužil ubytovaným, když jsme pro farnost
postavili větší (oběma nás otec s hrdostí provedl). Podobně
jako v ostatních farnostech byla nezbytná pomoc sester.
Pečovaly o děvčata a pomáhaly ve škole i ve farnosti.
Při návštěvě v Evropě jsem dostal příslib, že nám přijdou
na pomoc sestry salesiánky. Když z toho ale sešlo, obrátili
jsme se na sestry Misionářky Panny Marie Pomocnice
křesťanů. Ty souhlasily a poslaly setry v roce 1980.
Pomáhaly ve škole a začali jsme se stavbou domova pro
děvčata. Pomáhaly i s farním apoštolátem.Označili jsme
pro ně pozemek v dolní části poblíž potoka a velký svah
kolem vodovodu. Začaly také s krejčovstvím, to ale bylo
později omezeno, protože děvčata vyžadovala spíše
základní vzdělání.
Nakonec jsme se s boží pomocí pustili do stavby farního
kostela. Jelikož byly peníze, pokračovali jsme ve
vylepšování a rozšiřování a snažili se nebourat, ale držet
vše ve shodě s chudobou a estetikou. S kostelem jsme měli
problémy. Chtěli jsme jej postavit ve městě nad hřištěm.
Požádali jsme radnici o místo pro kostel a měli jsme
několik dnů počkat. Když jsme protestovali, řekli nám, že
jsou ochotni dát nám jiný pozemek přímo nad hřištěm, ale
máme se podělit s baptisty. To ale nešlo, protože stavět dva
kostely vedle sebe, by bylo pohoršením pro lidi. A tak jsme
se rozhodli stavět na svém pozemku na stávajícím místě
nad řekou. Toto, sice lepší řešení, nám ale přineslo
komplikace při stavbě, protože místo bylo těžce přístupné.
Ani přístupová cesta od města nebyla snadno
realizovatelná.
Na svařování příhradové klenby kostela jsme pozvali
bratry salesiány z Kalkaty s jejich partou. Největší
problémy byly s malou kopulí nad střechou. Byla svařena
v Kalkatě, ale pro montáž bylo třeba jeřáb. Ten se ale na
stavbu nemohl dostat. Tak byla jediná pomoc postavit
bambusové lešení a pomalu zvedat vlastními silami a
přivařit ji k podvalům. Byla to velmi riskantní operace, ale
zvládli jsme to. Vše vypadalo lépe, když jsme všude kolem
vysadili stromy.
Pokud se týká církevní organizace, byl jsem do roku 1980
kaplanem faráře v Punanamai, Mao. Když nastoupil nový
biskup Joseph Mittathany, rozhodl zřídit farnost Senapati a
já se stal jejím prvním farářem. Ale činnost byla stejná.
Byl mi dokonce prominut slib věrnosti obvyklý při
instalaci faráře. Myslím, že to bylo v pořádku, poněvadž
vše bylo děláno v dobré víře.
Jako salesiáni jsme se věnovali přirozeně mladým v oblasti
Mao-Maram. Nebyl rozdíl mezi jednotlivými kmeny.
Starali jsme se o všechny a oni měli také společné zájmy o
školy a domovy. Nás zajímaly hlavně chudé děti.
Vycházeli jsme z toho, že povznesení chudých dětí povede
ke snaze lépe situovaných rodin poslat děti také do školy,
aby nezůstaly pozadu za chudými. Když jsme přišli do
vesnice, ptali jsme se po vdovách a chudých lidech. Jejich
děti jsme brali bez poplatků (státní školy prakticky nejsou,
nebo mají špatnou úroveň, ale i v nich si žáci musí zaplatit
za uniformu, učebnice a pomůcky, což bylo pro tuto vrstvu
rovněž nedostupné). Zdůrazňovali jsme také potřebu
vzdělávat děvčata, což bylo v této oblasti zcela zanedbáno.
Školné jsme se snažili držet co nejníže – 50 rupií a
ubytování 180 rupií za měsíc (asi 43 rupií za dolar).
Domovy byly asi pro 250dětí. Třetina byla zcela zdarma,
zbytek platil aspoň část. Měli jsme zájem poskytnout
vzdělání co nejvíce dětem. To bylo zásadou Msgr.
Morrowa z Krishnagaru, Západní Bengálsko: Lépe
investovat do dětí a rozvoje lidských zdrojů, než do
struktur.
Sestrám jsem stanovil mírný průměrný poplatek za každé
děvče v domově. Sestry požadovaly po rodičích, aby vždy
platili alespoň něco. Tak mohly zajišťovat ubytování a
stravu i pečovat o dům. Žili jsme chudě, ale nestrádali.
Drželi jsme si zeleninové zahrady a snažili se co nejvíce
zásobit sami.
Vesnice jsme navštěvovali pokud možno pravidelně. V
suchém období jsem byl na cestách většinu času. Ale když
přišel monsun věnoval jsem více času škole a domovům.
Po čase, když jsem dostal kaplany, chodili po vesnicích
rozesetých kolem řeky Barak většinou oni.
Jsem povinován díky učitelům, kteří působili v Senapati i
svým kaplanům, kteří pomáhali jak ve škole, tak ve
farnosti. Nehledě na naši snahu vydat ze sebe to nejlepší,
vloudily se občas i věci horší. Některé z nich chci
připomenout.
Jednou zlobilo děvče z Kullen. Učitel ji poslal ven ze třídy,
ale ona neposlechla. Tak ji ven vytáhl. To bylo pokládáno
za velké ublížení děvčeti a tak protestantská vesnice i
rodiče žádaly, aby byl učitel ihned propuštěn. Dokonce náš
katecheta byl na straně vesničanů. Všichni tedy žádali,
abych propustil učitele. Nebylo možné je přesvědčit, že
studentka byla velmi neposlušná a tvrdohlavá. Setkal jsem
se se všemi katechety přesvědčenými o chybě učitele.
Nakonec jsem jim řekl, že splním jejich požadavek, ale
zároveň vyloučím z ubytování všechny děti z jejich vesnic,
protože jsem neměl za učitele náhradu. To stačilo k
uklidnění katechetů, protože mezi ubytovanými byli i
jejich děti. Jindy si chlapci hráli jako obvykle a jeden strčil
do druhého. Ten ale spadl a zlomil si ruku. Celá vesnice
toho postiženého chlapce rozhodla, že podle jejich obyčejů
musí být viník zabit. Dalo mi to hodně času přesvědčit
rodiče, aby měli rozum. Ti se rozhodli, že chlapce bude
léčit vesnický doktor a ne doktor z nemocnice. Ten mu ale
utáhl dlahy tak pevně, že přijde o celou ruku, protože už
byla pěkně napuchlá. Řekl jsem vesničanům, že chlapce
vezmu do nemocnice. Naštěstí to dobře dopadlo i když
ruka zůstala trochu křivá.
Ve dvou případech byly problémy v domovech. Chlapci se
rozhodli ukázat, jak dokáží usměrnit svou zlost proti
správci domova. Bez našeho vědomí jednu noc všichni
zmizeli. Ráno byl domov prázdný. Učitelé propadli panice
a chtěli se rozběhnout po vesnicích dát věci do pořádku. Já
jsem je uklidňoval, aby se nebáli. Jak jsem očekával,
všichni se až na jednoho vrátili a prosili za odpuštění. Toho
posledního přivedli rodiče a zase zavládl pokoj.
Ve skutečnosti byli chlapci docela hodní a my se snažili
být milí a ohleduplní. Oni si také byli vědomi toho, že
takhle by s nimi sotva kde zacházeli. My jsme také
zkoušeli pěstovat morální a náboženské hodnoty. Denní
mše a svátky byly slaveny důstojně. Pravidelně jsme se
modlili a hodně zpívali. Promítali jsme často náboženské
filmy. Všichni představení se snažili být s nimi a pěstovat
v nich příkladem náboženské cítění.
Co měli nejraději, bylo zpívání. Byli v něm příkladem pro
naše další domovy a školy. Všechny náboženské svátky a
oslavy byly doprovázeny čtyřhlasým zpěvem. Sbor ze
Senapati reprezentoval provincii v Bombay při Národní
oslavě stoletého výročí Dona Bosca v roce 1988. Náš sbor
také nazpíval sadu kazet „All You Hills“.
Obcházení vesnic bylo pro mne opravdovou radostí,
protože jsem se dostal do styku s lidmi, kteří k nám patřili
a byli pro nás také velmi prospěšní. Nikdy jsem si na své
cesty nebral žádné jídlo. Lidé nám dávali, co měli nejlepší.
A my jim ukazovali, že jsme šťastní z toho, co nám
připravili. Byly s námi obvykle skupiny chlapců a děvčat,
aby nás doprovázely na našich dalekých cestách po
vesnicích. Katecheta a odrostlejší nesli skříňku s mešními
potřebami a něco malého na spaní. Všichni cestou zpívali a
tak bylo pořád veselo. Vesničané už čekávali na náš
příchod. Celá komunita čekala na uvítanou u vchodu do
vesnice. Nepotřebovali jsme nic zajišťovat pro náš pobyt,
vždy se o vše postarali a podělili se o vše co měli. V zimě
bývají noci chladné, ale malý ohýnek dával teplo. Když
jsme navštívili malou vesnici, přicházeli jsme obvykle
navečer, přespali a ráno slavili mši. Po jídle jsme odešli do
další vesnice. Ve větších vesnicích jsme pobyli často dvě
noci, abychom dali příležitost ke zpovědi a udělování
svátostí.
Zpovídání bylo pro mne velkým problémem kvůli
jazykové bariéře a chování lidí. Později jsem lidem v
Evropě líčil, jak také může zpověď vypadat: „Dobrá,
usadím se ke zpovídání a přijde stará paní a se zjevnou
lítostí mi řekne všechny své hříchy. Ale já jsem nerozuměl
ničemu, co říkala. Když skončí, řeknu jí pár slov v jazyku
Manipuri nebo jiném, který trochu znám. Ale ona jistě
nerozumí tomu, co jí říkám. Nakonec jí dám rozhřešení a
ona odchází šťastná. Pán vše řídí správně. Copak může
někdo znát všechny jazyky a rozumět, co lidé říkají? Je zde
však dobrá vůle a lítost nad hříchy. Proto přicházejí ke
svátosti smíření a Bůh ve své dobrotě to vše srovná. To je
tajemství víry.
Někdy byly událostí díky jistým kmenovým zvykům
složité a nezvyklé. Stalo se, že do Lengmie vesnice přišel
mladík z vesnice kmene Zemei. Byl trochu zvláštní
(blázen). Jedna rodina mu jako obvykle nabídla
pohostinství a pozvala ho na noc. Ráno dostal jídlo. Potom
zabil otce rodiny. To se stalo záležitostí obou vesnic a
proviněním proti kmeni Lengmei. Vesničané mladíka
polapili a před shromážděnou vesnicí ho zabili. To byl
podle zvyklosti spravedlivý trest. Nebyli jsme tam v době
popravy. Ale dali jsme jim ponaučení, že to nebylo
správné. Přišel jsem tam po čtrnácti dnech a mlčky, aniž
bych si vzal cokoliv k jídlu, shromáždil jsem je všechny v
kostele a naplno jim všem řekl, že jsou vrazi, protože
všichni popravu schvalovali. Řekl jsem jim, že u nich
nezůstanu na noc a nic si od nich nevezmu, dokud se
záležitost nevyřídí. Odešel jsem bez zpovídání a mše svaté.
Katechetu jsem pověřil, aby jim poradil smířit se s
obyvateli vesnice odkud blázen pocházel. Nějakou dobu to
trvalo, ale usmířili se. Říct „promiň“ je snadné, ale praxe
není jednoduchá Poslal jsem tam domorodého kaplana,
aby je společně shromáždil, aby provedli veřejné usmíření.
Souhlasili, ale nechtěli jíst z jednoho hrnce. Chtělo to
všechnu výřečnost mladého kněze, který posbíral všechny
hrnce a smíchal všechnu rýži a curry. Poslechli. Teprve
potom jsem tam šel, vyslechl jejich zpovědi, sloužil mši
svatou a podával svaté přijímání. Je jednoduché říci OK,
odpouštím, těžší opravdu ze srdce odpustit a nejtěžší je
odpustit veřejný zločin.
Obdivujeme, že Ježíš dal odpouštění do Otčenáše a často
to zdůrazňoval. Dal nám dokonce slavný příklad odpuštění
nepřátelům z kříže.
Farnost rozvíjela celé okolí. Organizovali jsme stavbu
kostela a školy ve vesnici Dillicunnoo, převzali putovní
školičku otce Daniela v Maram, ze které je nyní plně
kvalifikovaná kolej. Podporovali jsme školy pro děti ve
vesnicích Karong a Willong. Pokud se týká rozšíření
farnosti, zkoušeli jsme proniknout do sousedních oblastí.
Byli jsme v Kullen a mluvili s mládeží, ale projevili se
jako baptisté a zabránili nám dalšímu vstupu do vesnice.
Katecheta nepochodil ani ve vesnicích oblasti Chaccka,
protože tyto skupiny hledaly jen prospěch a neměly proto
zájem o evangelizaci. Vzhledem k tomu jsem vzal alespoň
několik jejich dětí do domova.
Zvláštní pozornost jsme věnovali vesnici v Maram
Khullen. Ojha Raphuba tam zůstal s celou rodinou po dva
roky a získal mnohé a oblast se stala převážně katolickou.
Řídili jsme se systémem přijmout všechny a následně
prohlubovat jejich víru. Později, když jsem odešel, byl
systém změněn a křtěni byli jen dobře vzdělaní
katechumeni. Tak jsme přišli o mnohé, kteří by nás jinak
následovali. Ale nařízení nelze obcházet. Je ale otázka co
může být někdy lepší? Lidé nesnadno chápou
zdůvodňování víry, jako první křesťané. Napřed víru
přijmou a potom jsou postupně vzděláváni. Ale je tento
proces někdy u konce? Proto máme tolik knih.
Služba hudbě.
Nikdo nezapomene na to,co měl rád, co rád poslouchal i
dělal za mlada. Nejsou-li tyto pocity zrovna vrozeny, jsou
jistě obyčeje se kterými začneme už v ranném dětství. To
byl můj případ. Moje matka měla ve zvyku prosvětlovat
svou každodenní práci zpěvem zbožných písní. Na našich
setkáních se vždy zpívalo za doprovodu harmoniky. Každá
společenská událost byla spojena s hudbou, orchestrem
nebo kapelou. Hudba byla všude. Tichá mše pro nás ani
nebyla mše. Naše hudební projevy byly jednoduché a
„bohemian“ znamená také nekonvenční zpívání.
Také v našich salesiánských domech byla zpěvu přikládána
velká důležitost.Měl jsem to rád. Jednoduché nápěvy,
lehká hudba, sbory a dokonce i polyfonie byly běžné. Není
divu že jsem se jako dítě modlil zpívaje, protože můj hlas
se mi při zpěvu zdál lepší. Můj hlas byl drsný a trochu níž
položený. Ale milost nebyla mým osudem. Ten to znal
nejlíp a můj hlas zůstával stejný. V posledních letech
svého aspirantátu jsem se mohl učit na harmonium. Na
dechové nástroje jsem totiž neměl dech.
Po ukončení aspirantátu, ani v noviciátě nebo filosofii už
nebyla příležitost k muzicírování. Když jsem ale působil
jako asistent noviců, opět jsem dostal příležitost hrát na
harmonium, protože tu nebyl nikdo, kdo by je doprovázel
při zpěvu. Otec Carreno mne řekl:“ snaž se“, a já dělal co
nelépe. Na teologii v Shillongu jsem byl vybrán za
hlavního varhaníka a doprovázel jsem i slavné mše. Také
jako rektor v Tirupatturu mi harmonium dobře posloužilo.
Otec Comandu, katecheta, byl dobrý zpěvák a vedl sbor. Já
jsem je doprovázel na varhany. Společně jsme chlapce
povzbuzovali ke zpěvu a zpestřovali tak život v
aspirantátě.
S hraním jsem přestal, když jsem byl provinciálem. Ale
bylo to pro mne velmi užitečné, když jsem byl
novicmistrem v Shillongu. Tam jsme se se zpíváním
natrápili, protože novici pocházeli z různých aspirantátů s
malou hudební přípravou. Když jsem přišel do Kohimy
jako kaplan, opět jsem potřeboval hudbu. Pochytil jsem
trochu „Tonic Sol Fa“ od otce Wollesstona, který to učil
moje novice v Shillongu.
V Kohimě, kde se Sol Fa hodně používala, seznámil jsem
se s ní blíže a použil ji k notaci hymnů. Také jsem ji použil
v prvním vydání Niepu Tseliechie (Prais the Lord –
Chvalte Boha). Ale v Kohimě jsem se moc nezdržel a byl
jsem vyslán do Manipuru. Naštěstí , když jsem se potkal s
biskupem Abrahamem a požádal jej, aby něco udělal pro
hudbu, řekl, že čeká na pomoc dobrého hudebníka, který
má přijít z Mangalore. Když se nedostavil, znovu jsem
urgoval biskupa, protože zpěv v našich kostelech byl
ubohý. Řekl, že pověřil úkolem dva bratry. Byl jsem rád,
ale když se objevila první cyklostylovaná publikace, řekl
jsem biskupovi, že je zcela nedostatečná pro lidi kmene
Naga, kteří tak milují zpěv a jsou obdařeni hudebním
talentem. Pak mne biskup požádal, abych tedy něco udělal
a já vydal první edici All You Hills Prais the God (Všechny
vy hory, chvalte Pána).
Msgr. Abraham rozhodl, aby se tisklo v Bangalore a ti
stejní dva bratři tam studovali teologii a tak mohli
dohlédnout na tisk. To bylo v roce 1977. Odvedli výbornou
práci. Tento zpěvník ze stal základem pro rozvoj našeho
zpěvu v Nagalandu a Manipuru. Smyslem bylo shromáždit
písně všech denominací, staré i nové, tedy v ekumenickém
pojetí. Při tvorbě zpěvníku jsme se drželi následujících
pravidel:
1. Texty písní musí být zcela ortodoxní
2. Nápěvy ať jsou náboženské, inspirující, ne příliš
sentimentální ale hudebně správné.
3. Musí pomáhat snadnému zpěvu, zabraňovat úletům
4. Písně musí zahrnovat všechna liturgická údobí.
Děti ze Senapati byly šťastné, že mohly zpívat při všech
příležitostech čtyřhlasně. Když zpívaly, kostel se ozýval
chválou Boha. Já jsem odvedl uznávanou hudební misii.
Ohlédnutí závěrem
Zvykl jsem si na Senapati a ono se stalo mou součástí.
Začal jsem tam pracovat a dokončil jsem všechny stavby,
které tam nyní jsou. Zamiloval jsem si jednoduchost místa.
Nikdy jsem si nepřál vidět, aby se změnilo v ukázkové dílo.
Vím, že mnozí budou říkat, že prostory jsou příliš malé pro
život. Velmi jsem miloval chlapce i domovy. Starost o
vedení střední školy byla věcí ředitele. Z počátku jím byla
řádová sestra. Později jsem byl požádán provinciálem, aby
to dělal kněz. Mně se ta myšlenka nezdála. Setra, která byla
velmi kvalifikovaná, odešla do jiného kláštera a o školu se
staral kněz. To mu ale bralo čas pro misie a trpěla jeho
misionářská práce.
Pokud jsem mohl, obcházel jsem vesnice. Ale ke konci už
pro mne bylo obtížné běhat po kopcích. Tak jsem ucítil, že
bude vhodné předat farnost do mladších rukou. A tak jsem
požádal provinciála aby mne propustil, ale přišlo mi to líto.
Brzy přišel a ptal se, zda by byl vhodným farářem otec Job
a ustanovil ho novým farářem. Předal jsem vše do jeho
rukou a odešel do Imphalu.
V Imphalu jsem byl stanoven zpovědníkem a pomocníkem
faráře. To pro mne byla velká příležitost pracovat na Pánově
líše. Vzal jsem to zeširoka, navykal si na město a několik
vesnic kolem. Věnoval jsem se hudbě a hodně se snažil
zlepšit úroveň zpěvu v našich domovech a klášterech. Spojil
jsem se s děvčaty v domově Litle Flower, která pěkně
zpívala a časem se velmi zlepšila. Na přání sester se ale
nezpívalo z „mého“ zpěvníku,ale i jiné písně. Byly zde také
aspiranti z domova sester Božského srdce, které měly
děvčata z různých stran a snažily se o to nejlepší. Také jsem
učil v salesiánském noviciátě a to nejenom zpěv. Byl jsem
spokojený, že mohu pomáhat svým budoucím spolubratřím.
Každé komunitě jsem věnoval určitý čas v týdnu tak, abych
nenarušoval jejich studijní plány. Některé sestry si však
myslely, že zpívání odvádí děvčata od studia a proto mu
nepřály.
Pracoval jsem též na publikacích. Pracoval jsem na nové
edici zpěvníku, který by vyšel už v sedmém vydání v roce
2004, takže by celkový počet výtisků přesáhl 100000 za
uplynulých 30 let. Každé vydání bylo připraveno s velkou
péčí a byly přidávány nové písně.
Další práce, která vyšla knižně byla My Catholic Faith –
Má křesťanská víra, později přejmenována na My Christian
Faith, The History of Christianity – Historie křesťanství a
řadu brožurek a letáčků jako Svatý rubáš určené pro
všechny křesťany (nezapomínejme, že většina tamních
křesťanů jsou baptisté). Všechny publikace byly určeny vést
lidi ke Kristu a Jeho Církvi. Nedávná brožura „Ježíš a jeho
činnost“ byla vydána v Angličtině, Kuki, Manipuri,
Rongmei a Tanghul. Vysvětluje základní zásady křesťanské
víry rozdělené na Bibli, Eucharistii, Marii, Církev a její
schopnost vést. Je to velká škoda, že už nemohu učit ve
škole, protože jsem částečně ohluchl.
Náplní mého života bylo pomáhat chudým dětem všude
kolem a dát jim slušné vzdělání. Soustředil jsem se na děti z
vesnických škol, protože většina z nich neměla na školné.
Obvykle nedávám peníze přímo rodinám, ale platím školám
a domovům, které o děti pečují. Také nejsem přímo ve
spojení s dětmi, které sponzoruji a vše je prováděno přes
řádové sestry a spolubratry. Nyní v lednu 2005 mám na
seznamu asi 500 dětí, kterým pomáhám.
Když se ohlížím zpět na svou minulost, vše se mi jeví jako
sen, který se stal pravdou. Jak jsem začal toužit stát se
misionářem a přišel do Indie, když ve vlasti mluvilo vše
proti. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se dostanu do této
části světa. Mohu jen říct, že to byla Boží vůle. Mým
domovem se stalo vždy to místo, kde jsem byl pověřen
pracovat na různých úrovních – od provinciála až po
posledního bratra v domově. Miloval jsem své misionářské
poslání.
Měl jsem rád Dona Bosca a jeho metodu lásky. Láska
dosáhne všech věcí. Měl jsem vášeň pro hudbu a rád jsem
bral jako závazek zpěv chval Pánu Bohu. Různá vydání “
Všechny vy hory“ je můj příspěvek Pánu, moje píseň
chvály.
Jsem trochu svéhlavý,ale bez snahy někomu ublížit.
Obvykle jsem se dostal do potíží, když jsem vyhrkl, co mi
přišlo na mysl. Rád říkám věci přímo, drže se učení Ježíše
říkat „ano“ nebo „ne“. Nerad jsem mimo, když se má o
něčem rozhodovat. Je třeba rozhodnout pro společné dobro
a čelit i následkům.
Ve skutečnosti jsem neměl žádné originální nápady, ale cítil
jsem, že máme následovat Dona Bosca a že na něm není co
vylepšovat. Je také pravda, že jsem nikdy neabsolvoval
vážná studia, ale vyjadřoval jsem, co jsem myslel, že bude
dobré pro spolubratry. V této snaze jsem pokračoval i jako
provinciál. Všechny jsem povzbuzoval, ale když jsem cítil,
že se záležitosti vyvíjejí špatně, neváhal jsem je pojmenovat
a přijmout opatření.
Musím přiznat, že jsem nikdy neuvažoval napsat toho tolik
o sobě, protože to není v mé povaze. Ale kousek po kousku
a je vidět, jak je Bůh dobrý a využívá svých nástrojů, jak
potřebuje. Každý z nás musí přijmout svoji odpovědnost a
dělat, co je v jeho silách.
Při oslavách zlatého jubilea Koleje v Tirupatturu jsem byl
požádán, abych řekl pár slov. Nemohl jsem odmítnout. Byl
jsem vlastně prvním vedoucím této koleje, pokud by byl
přijat tento titul, ale stalo se, že jsem byl tehdy rektorem
aspirantátu. Dobří otcové jezuité, kteří byly tehdy
rozhodující v senátu madrasské university, brali toto mé
jmenování jako dočasnou výjimku. Já jsem tehdy přímo
řekl lidem z intelektuálního okruhu, že mají nevzdělaného
vedoucího na samém počátku. A byla to pravda.
Vždyť anglicky jsem se začal učit v 18 letech hlavně
mluvením s kolegy a čtením knížek. Hudbě jsem se také
učil jen sám. Pravomocemi jsem byl pověřován
nadřízenými. Nikdy jsem se neučil, jak pracovat v
přidělených úřadech. Říkalo se mi misionářský veterán.
Vzal jsem to jako součást slibu poslušnosti a příležitost
dělat dobré. Od přírody jsem neměl nikdy pevné zdraví a ve
společnosti jsem byl nesmělý. Nyní ve svých 89 letech
obdivuji, jak mnoho se mnou a kolem mne Bůh vykonal. A
tak si určitě nemohu připisovat sobě, když bylo vykonáno
něco dobrého.
Mám rád tu historku o muži, který si stěžoval Bohu, že mu
nepomohl v jeho jisté životní krizi. Snil o mořském břehu,
kde byly v písku vidět stopy nohou. Většina těch stop byla
dospělého s dětskými po straně. Ale občas byly vidět jen
stopy dospělého. Stěžoval si: „Když jsem byl ve vážných
těžkostech, kde jsi byl, Pane?“ Pán odpověděl: „Ale
vzpomeň si na tu dobu, kdy jsem tě nesl na svých
ramenech!“
Moje první heslo, už z noviciátu, bylo od Terezie od dítěte
Ježíše – Love and Trust (Láska a důvěra), které mne vedlo
životem. K tomu bylo přidáno: Piety, Work, Family Spirit (
zbožnost, práce a rodinný duch). To mi dávalo oddané
směřování po cestě Dona Bosca v mém apoštolátě a bylo
inspirováno otcem Carrenou. To mne vede při výchově
mladých. Teď, když už mohu mladým přímo dávat jen
málo, zkouším kolem sebe renovovat Kristovo volání:
„Jděte a učte všechny národy“.
Každý z nás je určen a povolán Kristem k tomu, aby se stal
apoštolem. Jako misionáři mladých máme charisma na poli
vzdělávání a služby mladým. Kristus toužil po jednotě
Církve, když se modlil: „Otče svatý, zachovej je ve svém
jménu, které jsi mi dal, ať jsou jedno, jako jsme my jedno“
(Jan17.11). Bohužel nejednota křesťanského světa nás
rozdělila do tisícovek malých církví. Ty jsou stále ještě
rozděleny a hledají uspokojivou víru. Pravý ekumenismus
není v nátlaku, ale v ukázání krásy čisté křesťanské zvěsti
jako Kristovo stádce.
Když slavíme rok Eucharistie, ať Pán spojí všechny
bloudící věřící skrze chléb života v Eucharistii. Ať Marie
Pomocnice křesťanů chrání Církev pod svým pláštěm a
vede nás k Ježíši:
V zahradách Božích, v božském světle,
Ukaž mně svého syna, matko, moje matko.
(HOPKINS: „Rosa Mystica“)
Miluji svůj salesiánský, kněžský a misionářský život a
povolání. To byla hnací síla v mém životě, dávat vše k Boží
slávě. Dal jsem vše, co jsem mohl, a pokračuji dělat vše „V
Jeho jméně“!
Překlad ukončen na svatého Vavřince 2005.
Přeložil a poznámkami opatřil Ing. František Kopečný,
opravovala Ing. Jana Kopečná