Kulturní politika a strategie měst

Komentáře

Transkript

Kulturní politika a strategie měst
04–15
Magazín o chytrých řešeních pro efektivnější správu měst a obcí
Kulturní politika a strategie měst
Vize
Rozhovor
s Kathrin Paulischin
a Juliusem Stieberem,
Magistrát města Lince
K: Kathrin Paulischin, Magistrát města Lince.
Do procesu tvorby nové kulturní strategie (KEP neu) byla
zapojená jako jeho koordinátorka a nyní je zodpovědná
za její implementaci a supervizi.
J: Julius Stieber, Magistrát města Lince. Ředitel
odboru kultury města Lince a člen správní rady Ars
Electronica Center.
Rozhovor vedla Šárka Zahálková, kulturní
manažerka a kurátorka.
Město Linec se věnuje kulturnímu plánování
kontinuálně již několik desetiletí. Kdy to celé
vlastně začalo?
K: Proces strategického plánování v kultuře v městě
Linci začal již v devadesátých letech 20. století, trval dva
roky a byl iniciován tehdejší politickou reprezentací. Jeho
cílem bylo nalézt vizi pro kulturní politiku Lince, dosáhnout
koordinovaného plánování kultury a profesionálního plánování zdrojů.
J: První Plán rozvoje kultury (KEP) je z roku 2000,
ten druhý, navazující pak z roku 2013 (KEP neu). Do obou
procesů tvorby kulturní strategie se zapojila řada investorů
z různých sektorů.
Jaký k tomu mělo město důvod či impuls?
K: Hlavním cílem prvního KEP, který Julius zmiňoval,
byla účast v soutěži o titul Evropské hlavní město kultury.
Linec ve výběrovém řízení uspěl pro rok 2009. Myšlenka začít
s druhým strategickým plánem rozvoje kultury přišla hned
na to. Cíle prvního plánu rozvoje kultury byly totiž rokem
2009 naplněny. Druhé kulturní plánování bylo započato
hledáním nového směru na základě zkušeností z předchozí
dekády a definováním současných i budoucích výzev a témat
pro kulturní sektor.
Změnil se nějak plánovací proces ve svém průběhu?
K: Druhý proces tvorby strategie pro kulturu byl
mnohem strukturovanější než ten první. Měli jsme tým šesti
lidí, který celé plánování koordinoval a vedl. V jeho průběhu
jsme kladli důraz na flexibilitu a transparentnost veškerých
činností. Do procesu jsme se snažili zapojit co nejvíce lidí:
umělce, osoby pracující v různých oblastech kultury a umění,
jakož i občany, podniky nebo skupiny, které nejsou do kultury zapojené přímo: například experty v oblastech vzdělávání
nebo sociální péče.
J: V průběhu celého procesu byli angažováni také
politici, zejména kulturní komise magistrátu města Lince
a kulturní rada složená ze zástupců různých žánrů a oblastí
nezávislé umělecké a kulturní scény, jakož i institucí.
K: Vše jsme dokumentovali na blogu, celkem jsme
uspořádali osm workshopů, každého se zúčastnilo přibližně 80 osob. Na workshopech jsme diskutovali vždy několik
témat, vše pak vedlo k strukturování obsahu kulturního plánu,
jeho opatření a cílů.
J: KEP měl také vědecko-výzkumnou fázi. Výstupem
z ní byla studie o více než 500 stranách, která zmapovala
tehdejší kulturní situaci v Linci (2010). Studie obsahovala
na 70 rozhovorů s různými experty. Témata, která zde tito odborníci definovali, se stala velmi důležitým výchozím bodem
pro budoucí kulturní plánování a následně byla diskutována
v již zmiňovaných veřejných workshopech a vedla k cílům
a opatřením pro novou strategii kultury.
Zmínili jste několik nástrojů participace, které jste
použili. Nicméně, jak konkrétně se participativní
proces mezi prvním a druhým plánováním kultury
změnil?
K: Myslím, že participativní část druhého KEP byla
mnohem širší, pro občany tu existovalo více možností k aktivní účasti. V rámci prvního plánovacího procesu to byli především odborníci a lidé z kulturních odvětví, kteří se zapojovali.
V tom druhém šlo o občany zajímající se o umění a kulturu
obecně, umělce, osoby pracující v oblastech kultury; zapojeni
byli ale také ti, kteří se pohybují v blízkých sektorech kultury jako vzdělávání apod. To považuji za hlavní rozdíl. Každý
krok, který jsme učinili, jsme zároveň publikovali. Transparentnost procesu jsme udržovali tím, že z každého workshopu
vznikl protokol, ke kterému se veřejnost mohla na blogu dále
vyjadřovat, komentovat ho a připomínkovat.
Druhý proces strategického plánování v kultuře jste
nemuseli nijak obhajovat? Navázal zcela plynule
nebo existovaly určité tlaky ve smyslu „to už
stačilo“ nebo „žádnou novou kulturní strategii
už nepotřebujeme“?
K: Rok 2009, kdy byl Linec hlavním městem kultury,
byl velmi intenzivní ve smyslu aktivit i finančních zdrojů. V důsledku toho došlo v roce 2010 k určité depresi, která každého
podpořila v tom, že je nutná reorientace. Administrativní
část města Lince, kulturní oddělení, ale také všichni politici
se shodli na tom, že nový kulturní plán je zapotřebí, a to nejen
z důvodu, že mnoha cílů prvního plánu se již dosáhlo. První
kulturní plán byl navržen na dobu zhruba jedné dekády. Máte-li
strategii jednou, vždy ji potřebujete přizpůsobovat a obnovovat, udržovat proces v chodu. Je opravdu velký rozdíl pracovat
s plánem a strukturou, časovým harmonogramem... mít vodítka a představy jak rozvíjet a vybrušovat profil města. Linec je
nyní známý místně i mezinárodně pro úspěchy v oblasti umění
a kultury (ve smyslu kulturního plánování, jako Evropské hlavní
město kultury nebo jako UNESCO City of Media Arts) a díky
své široké umělecké a kulturní nabídce.
Jak se Vám daří proces kulturního plánování
udržovat v běhu?
J: Jednak díky vnitřní kontrole a kontrole realizace a implementace projektů. Dále díky několika
pracovním skupinám (např. UNESCO City atd.). Rovněž
se jednou až dvakrát ročně schází tzv. KEP Forum, kde
se detailně diskutují určitá témata. V neposlední řadě každoročně pořádáme dvoudenní workshop, jehož se účastní
všechny kulturní a vzdělávací útvary magistrátu města
Lince. Na workshopu se věnujeme plánování pro příští
rok, stanovujeme status quo, diskutujeme, co se bude
dít a co může být uskutečněno či iniciováno v průběhu
příštího roku.
Existují nějaké kvalitativní a kvantitativní
benefity kulturního plánování ve smyslu
rozvoje města Lince?
K: V průběhu příprav na Evropské hlavní město
kultury se toho v Linci mnoho nového postavilo, dostavilo
nebo rekonstruovalo: muzeum moderního a současného
umění Lentos, Ars Electronica Center, zámecké muzeum,
budova divadla. V důsledku toho se změnil i pracovní trh
a snížila se nezaměstnanost.
J: Linec se stal městem orientujícím se na současnost a budoucnost, proto zde také vznikla a existuje
Ars Electronica a centra současného umění jako je Lentos,
Landesgalerie (krajská galerie) nebo Atelierhaus Salzamt
(rezidenční umělecké centrum). Kromě toho se Linec
rovněž stal UNESCO městem médií. V důsledku Evropského hlavního města kultury 2009 zároveň došlo k rozmachu cestovního ruchu, ročně v Linci napočítáme cirka
800 000 ubytovaných hostů. Musím též zmínit, že Linec
má velmi rozmanitou nezávislou uměleckou a kulturní
scénu. Její počátky se datují do osmdesátých let minulého
století a město a jeho kulturní strategie podporuje tuto
alternativu vůči mainstreamu.
Je něco, co jste se během Vašeho kulturního
plánování naučili? Co byste poradili ostatním
městům, která s obdobnými procesy teprve
začínají?
K: Důležité je mít dobrou strukturu a dobře
naplánovaný samotný proces. Je rovněž důležité zapojit
co nejvíce lidí, a to nejen z kulturního odvětví, ale také
z okolních sektorů.
J: S oblastmi jako vzdělání, věda, cestovní ruch
a sociální věci se musí v procesu rovněž počítat. Dále
je důležité od samého prvopočátku i průběžně zapojovat
volené zástupce města. Za žádoucí považuji i odborné
východisko celého plánování, mapující stávající kulturně-politickou situaci.
Považujete politickou reprezentaci Lince
za podporující ve smyslu plánování kultury?
J: Ano, jak již Kathrin zmínila, na úplném počátku
to byli právě politici Reinhard Dyk, tehdejší místostarosta
Lince, a Franz Dobusch, starosta, kteří stáli za prvním procesem kulturního plánování. Druhý KEP byl pak iniciován
Stranou zelených. Cíle nového Plánu rozvoje kultury (KEP
neu) byly ratifikovány městskou radou a zastupitelstvem,
což z něj učinilo politicky závazný dokument. Projekty
jako Týden kultury pro děti, UNESCO City of Media Arts,
nebo téma umění ve veřejném prostoru se rovněž staly
politicky závaznými. Politická reprezentace byla účastna
a aktivně se zapojovala do celého procesu tvorby nového
KEP, což je veskrz dobrý předpoklad pro důsledné uplatňování strategie.
„Kultura se nedědí, kultura
se dobývá.“
(Karel Teige)
Úvodník
Nejvíc si člověk váží věcí, které sám udělal a na kterých se podílel. Nejraději vzpomíná na to, co společně se svými blízkými prožil, z čeho
měl radost a čeho se bál. Vše ostatní postupně padá do zapomnění času.
Chytré město i chytří lidé jsou si vědomi těchto zákonitostí. Ví, že se rozpohybovaná změna dotýká i politických kruhů a že „slibem nezarmoutíš“
už na voliče moc neplatí. Je potřeba vložit do toho víc. Vtáhnout občany
do dění ve městě, nejdříve ty aktivní, pak i ty od televizních přijímačů,
vždyť život a radost je vždy v komunitě. A lidé chodí tam, kde se něco
děje, kde to žije, kde je možné vidět a zažít něco, co v televizi nedávají!
K největším hrozbám 21. století patří také odcizení a izolace jednotlivců od společnosti. Ztráta vztahu k místu, dezorientace v životních
hodnotách, zkrátka nedostatek kultury v chování a úcty k tomu, co máme.
Chytré město plánuje tak, aby vytvářelo živý veřejný prostor, kde se lidé
mohou pohybovat volně a bezpečně, kde je spousta příležitostí ke zvolnění tempa a ke kochání a kde lze v klidu zapomenout na tablety a tabletky.
Na žádném magistrátu, co jich na světě je, nesedí lidé, kteří přesně vědí, jak to má vypadat a fungovat. Dobrá řešení veřejného prostoru
a veřejného dění, tj. kulturní politiky měst, vznikají především díky otevřenosti – společnou tvorbou města a odborné i laické veřejnosti, kde město
funguje jako iniciátor, organizátor a grantový podporovatel občanských
aktivit. Vždyť jakákoliv podpořená občanská iniciativa vytváří předpoklady pro nové myšlenky a nápady, nové služby a byznys, podporuje kreativitu a inovace a vytváří silný dojem, že takové město opravdu žije a je
atraktivní pro jeho občany i početnější návštěvníky.
Aktuální česko-slovensky vyvážené číslo je díky jeho kurátorkám, Šárce Svobodové a Barboře Šedivé, přímo nabité příklady, jak se
investice do kultury vyplácí ekonomicky a jak lze získat cenné argumenty
pro kulturně politická rozhodnutí. Ten největší přínos těchto investic ale
spočívá ve znovuobnovení vztahu člověka s místem a městem, kde žije,
ve znovudobytí hodnot, které jsme v minulosti vždy ctili a na které jsme
byli patřičně hrdí. Společnost, která takové hodnoty vyznává, je dostatečně silná a samostatná a nemusí se bát žádných migračních vln.
Chtěl bych nám všem do nového roku popřát, abychom již brzy
seděli v tramvaji do stanice chytré město!
David Bárta, (šef)
K dispozici na
NYNÍ NA
04–15
Vize
Rozhovor
s Kathrin Paulischin a Juliusem Stieberem,
Magistrát města Lince
Kulturní politika
02 Prítomnosť kultúry v budúcnosti mesta
05 Participace na kulturním plánování – přínos
pro menší a střední města?
08 Brno kulturní
10 Kulturní plánování – jsme připraveni?
15 Nástupište 1–12
20 Kultúrne mesto: pre koho a ako?
Smart
22 Smart art
26 Konkrétní přínosy otevřených dat z Prague Hacks
28 Otevřená data: Manuál pro první měsíce
30 Žebříček otevřených dat slovenských měst
Mobilita
34 Spolu na vesnici
38 ArtMap × Anténa
42 Doprava pro chytré
Arch
48 Právo na městské centrum
53 Urbanalizácia miest turizmom
56 Nejen velké soutěže
58 Města zřizují pozici městského architekta
60 V Plzni se už tři roky pěstuje veřejný prostor
Brand
64 Kreativní průmysly ve městech
67 Kreativní města ve Velké Británii
70 Európske mesto kultúry ako značka
73 Jaké město „umí“ veřejné zakázky nejlépe?
Life
74Fotoreport – kulturní centra CZ/SK
78 Jak integrovat cizince?
komerční prezentace
2 ob MasterCard
27E.ON
32Sinfin
40MasterCard
44 CC – construction & consulting s.r.o.
46ELTODO
63 Hags Praha
3 ob Studio21
4 ob mmcité
www.scmagazine.cz

02
Kulturní politika
Prítomnosť
kultúry
v budúcnosti mesta
Zuzana Ivašková, humánna geografka
Kulturní politika
„Keby som mohol začať ešte raz,
začal by som od kultúry.“
Tento výrok je prisudzovaný politickému ekonómovi
a diplomatovi Jeanovi Monnetovi, ktorý celý svoj život zasvätil
myšlienke európskej integrácie. Veta sa stala obľúbeným citátom európskych politikov, ako súčasť od osemdesiatych rokov
minulého storočia vynárajúcich sa tendencií, ktoré prisudzovali
kultúre čoraz kľúčovejšiu rolu v európskom integračnom procese.
Európski politici si uvedomili, že národné identity sťažujú proces
integrácie a pustili sa do hľadania spoločnej európskej identity
prostredníctvom kultúry.
Kritika na seba nenechala dlho čakať. Od argumentov
odborníkov na kultúrnu politiku, že kultúra nie je vhodným štartovacím bodom pre politické projekty, až po antropologické pohľady
upozorňujúce na fakt, že ľudia sa radšej vymedzujú „čo nie sú“,
ako by sa mali prihlásiť k tomu „čo sú“. Objavili sa tiež varovania
prirovnávajúce „využívanie kultúrnych symbolov a tradícií pre
zdôvodnenie potreby nastolenia nového politického poriadku“
k nacionalistickým tendenciám z obdobia formovania národných
štátov v devätnástom storočí. Riešenie sa napokon našlo v budovaní európskej identity na rozmanitosti vyplývajúcej z otvorenosti
kontinentu.
V roku 1992 sa zmienka o kultúre dostáva prvýkrát do oficiálnych materiálov EÚ. V Zmluve o Európskej únii sa ocitajú ciele
na prvý pohľad stojace v konflikte: uchovávať kultúrnu identitu
a kultúrne dedičstvo členských štátov a zároveň rešpektovať ich
kultúrnu rozmanitosť. S otázkou ako dokážeme dosiahnuť naozajstný rešpekt ku kultúrnej diverzite, nie však nevyhnutne na úkor
straty identity sa snažia vysporiadať programy Európskej únie
zamerané na finančnú podporu projektov kultúrnej spolupráce dodnes. Diskusia o kultúrnej identite a kultúrnej rozmanitosti sa veľmi
rýchlo preniesla z európskej úrovne na úroveň, ktorej je pripisovaná kľúčová úloha v riešení globálnych problémov a v aktivizovaní
občanov – na mestá.
Kultúra a mesto
Mestá boli od nepamäti centrami kultúrneho života.
Od svojich počiatkov preukazovali enormnú kapacitu „generovať“
kultúru vo formách umeleckého prejavu či v spôsobe života. Podľa
Roberta Parka, sociológa mesta, je mesto „najúspešnejší pokus
prispôsobiť svet, v ktorom človek žije, túžbam jeho srdca. Ak je
však mesto svet, ktorý stvoril človek, je to svet, v ktorom je odteraz
odsúdený žiť.“ Mesto má zo svojej podstaty kultúrnu dimenziu. Bez
ľudí by mesto nebolo. A všade tam, kde sa ľudia stretávajú, kde sa
dostávajú do vzťahu s druhými sa deje kultúra. Kultúra je všadeprítomná, neustále utváraná aktivitami ľudí a ich každodennou
individuálnou aj spoločnou skúsenosťou.
Pamätník ľudovej architektúry (2013) od výtvarníka Tomáša Džadoňa je situovaný na sídlisku Dargovských hrdinov v Košiciach. Tri pôvodné drevené
stodoly autor umiestnil na strechu typického paneláku, ktorý sa tak stal zásadnou súčasťou umeleckého diela. Foto: Dominika Jackuliaková
Mestá sú však aj priestormi samoty, starnutia, chudoby
a vylúčenia. Časopis Respekt nedávno publikoval rozsiahly článok
o samote „Příliš hořká samota“ (37/2015), v ktorom autor Petr Třešňák
upozorňuje, že sociálnej izolácii je vystavených čoraz viac ľudí – nielen
seniorov, ale aj mladých. V rámci porovnávacej štúdie sú na tom postkomunistické krajiny v rámci Európy najhoršie – východ kontinentu
trpí osamelosťou štyrikrát viac ako severské krajiny.
„Až se tedy i já ocitnu v izolaci, chci ji čelit tím, čím osamělost
zaháním i dnes – kulturou. Ta nabízí nejen možnost intelektuálního rozvoje a zábavy, „příležitost být spolu“ při konzumaci živých
vystoupení, ale třeba i témata k náhodné diskusi,“ odpovedala
v spomínanom časopise na otázku ako čeliť samote spisovateľka
Kateřina Tučková.
Kultúra pomáha jednotlivcom integrovať sa v špecifických
sociálnych, ekonomických a politických podmienkach, učí ľudí ako
žiť a konať v konkrétnych spoločenstvách a zároveň dáva ich životu
zmysel. Práve akt socializácie je podľa sociológa Pascala Gielena
(No Culture, No Europe, 2015) primárnou úlohou kultúry. Diskusie o jej úlohe v rozvoji miest tak nemôžu byť zúžené len na súťaž
medzi mestami, budovanie značky, či vypočítavanie ekonomických
prínosov. Kultúra predstavuje dôležitý zdroj hodnôt a významov, ktoré treba posilňovať a vytvárať dostatok priestoru pre
ich rozvoj, čo je úlohou lokálnych politík.
Mestá boli od nepamäti centrami
kultúrneho života. Sú však
aj priestormi samoty, starnutia,
chudoby a vylúčenia.
Správa kultúrneho rozvoja
Nezastupiteľnú úlohu vo vytváraní priestoru a podmienok
pre kultúrnu činnosť a v zabezpečení prístupu občanov ku kultúre zohráva miestna samospráva. Mestá, ktorých zástupcovia
porozumeli dôležitosti kultúry v občianskom verejnom živote,
sú lepšími miestami pre život. Na jednej strane je žiaduce prehlbovať vzťah obyvateľov k miestam ich každodennosti, podporovať
aktivity prispievajúce k zvyšovaniu povedomia o kultúrnej identite,
na strane druhej je potrebné klásť dôraz na posilňovanie kultúrnej
rozmanitosti. To nie je jednoduchá úloha.
Pred samosprávami stojí celý rad výziev, nemusia im však
čeliť samé. Presadzovanie účasti občanov na kultúrnom živote
neznamená len šírenie spotreby, ale aj podporu sebarealizácie
a sebavyjadrenia prostredníctvom kultúry. Živé mestá zvyšujú
účasť verejnosti na plánovaní a realizácii kultúrnych aktivít.
Živé mestá vytvárajú rámce a podmienky pre podporu aktérov
na kultúrnej scéne. V živých mestách existujú dostatočne flexibilné pravidlá na umožnenie realizácie občianskych projektov
vo verejnom priestore, na podporu a motiváciu občianskych
iniciatív, komunitných a susedských aktivít.
Odborníčka na kultúrnu demokraciu Monika Mokre,
upozorňuje, že kultúrna politika by sa mala zamerať aj na podporu rozmanitých a dynamických identít, ktoré by zahŕňali posun
od dedičstva k súčasným kritickým kultúrnym a umeleckým
vyjadreniam. Dôležité je preto podporovať kultúrne aktivity, ktoré
prispievajú k vytváraniu kritickej verejnej diskusie a umožňujú
pluralitu názorov. V zhode s tendenciami, ktoré sa stávajú praxou
mnohých miest v Európe, je potrebné podporovať nekomerčné
kultúrne iniciatívy, ktoré prekračujú tradične zaužívané postupy.
To sa týka aj podpory výskumu v oblasti kultúry, či kultúrnych
iniciatív experimentujúcich s novými formami zapájania publika
a jeho vzdelávania.
03
04
Kulturní politika
Zamýšľané, teda plánované
V súčasnosti sa vo vzťahu k tvorbe miest zdôrazňuje prínos
kultúry pre všetky oblasti života. Spoločným menovateľom verejnej
obhajoby je snaha kultúrnych aktérov „postaviť kultúru do centra
záujmu“, teda upriamiť pozornosť lokálnych vlád na dôležitosť zahrnutia kultúry do plánovacích procesov a tvorby mestských politík.
Objavujú sa termíny ako mestská kultúrna ekológia, či lokálny kultúrny ekosystém. Kultúra sa stáva štvrtým pilierom udržateľného
rozvoja popri ekonomickom raste, sociálnej kohézii a životnom
prostredí, čím sa jej priznáva dôležitá rola aj v procese mestského
plánovania.
Dá sa vôbec kultúra plánovať? Táto otázka je pre neuchopiteľnosť pojmu kultúra a rôznorodosť jej významov na mieste.
Kultúrne plánovanie však neznamená plánovať kultúru, ale
plánovať mesto s vedomím jeho kultúrnej dimenzie. V širšom
nazeraní predstavuje kultúra ako „spôsob života“ systém všetkých
kultúrno-spoločenských fenoménov vyskytujúcich sa na území –
od územného rozvoja, cez kvalitu života, kultúrnu identitu, až po historickú a spoločenskú kontinuitu. Sú to aj verejné priestranstvá a ich
pretváranie na žité, sociálne napĺňané verejné priestory. Miestna
samospráva si môže dovoliť uvažovať nad kultúrou v tak širokom
uchopení preto, lebo lokálna úroveň je k občanovi najbližšie.
S názorom, že plány a koncepcie sú len slovami na papieri,
čo neznamená, že budú niekedy naplnené, sa stretávame neustále.
Je však potrebné, aby samotným aktivitám predchádzali. Viac ako
o konkrétne činy tu ide o formuláciu stanoviska, akéhosi spoločného manifestu, ktorý ostane platný a bude možné sa oň oprieť
po istý čas. „Otázka o tom, aký typ mesta chceme, sa nedá oddeliť
od otázky, po akých spoločenských väzbách, vzťahu k prírode, životných štýloch, technológiách a estetických hodnotách túžime. Právo
na mesto nie je len individuálna sloboda pri prístupe k mestským
zdrojom: je to právo zmeniť samých seba premenou mesta. Keďže
táto premena nevyhnutne závisí od uplatnenia spoločnej moci pri
pretváraní procesu urbanizácie, je to skôr kolektívne ako individuálne právo. Sloboda vytvárať a pretvárať naše mestá a seba samých
je jedným z najcennejších ľudských práv, zároveň však patrí medzi
najviac zanedbané.“ (David Harvey, britský humánny geograf, Právo
na mesto, 2008; preklad Peter Vittek).
Ak sa chcú samosprávy popasovať s globálnymi problémami, ktorým musia čeliť lokálnymi zdrojmi, mali by mať
jasno v tom, čo chcú dosiahnuť a túto víziu jasne artikulovať.
Koncepčný dokument pre oblasť kultúry, rovnako ako iný územný
dokument zahŕňajúci kultúru, môže byť prvým krokom k uchopeniu
záväzkov zo strany mesta a vytvoreniu priestoru na spoluprácu rôznych aktérov. Umožní identifikovať lokálne kultúrne zdroje a strategicky premyslieť ako môžu tieto zdroje čo najviac pomôcť pri
dosahovaní stanovených rozvojových cieľov, a to nie len kultúrnych,
ale v rovnakej miere spoločensko-ekonomických.
Medzi najčastejšie skloňované prínosy kultúrneho plánovania
pre mestá a ich rozvoj patria:
Participace na kulturním
plánování – přínos pro
menší a střední města?
identifikácia a posilnenie kultúrneho potenciálu mesta
využitie miestnych kultúrnych zdrojov pre celkový rozvoj
rozvíjanie dialógu a spolupráce aktérov angažovaných v oblasti
kultúry
zvýšenie zapojenia obyvateľov do kultúrneho diania
zlepšovanie kvality života obyvateľov mesta, na ktorej sa kultúra
a umenie podieľajú dôležitou mierou
posilnenie komunitného a susedského života
realizácia kultúrnych projektov, ktoré budú prediskutované
v kontexte rozvoja celého územia
zlepšenie systému financovania a doplnkového financovania
kultúry a kultúrnych aktivít
Späť do budúcnosti mesta
„Každá generácia si musí vybudovať vlastné mesto.“,
uviedol vo svojom manifeste z roku 1914 architekt Antonio Sant‘Elia (Manifesto dell Architettura Futurista). Dnes, o sto rokov neskôr,
vieme, že táto radikálna idea budovania nových miest na princípe
„tabula rasa“, ktorá predpokladala neustály rast miest a teda bezlimitnú dostupnosť územia, nie je uskutočniteľná. Naopak, učíme sa,
že máme veľmi obmedzené zdroje a budúcnosť miest bude závisieť
od našej schopnosti transformovať a recyklovať mestá existujúce.
Ak sa budú zástupcovia miest koncepčne zaoberať otázkou
udržateľného rozvoja kultúry včítane občianskych aktivít a pustia
sa do procesu kultúrneho plánovania vychádzajúceho z reálnych
potrieb, vyšlú signál, že si vážia a podporujú aktívnych a tvorivých
občanov. Pokiaľ pritom nezabudnú na kultúrne vylúčené, či kultúrnou izoláciou ohrozené skupiny obyvateľstva, sú na najlepšej ceste
niečo zmeniť. Plánovanie, teda proces navrhovania zámerov, ktoré
sa majú odohrať v budúcnosti, tak dôležitej súčasti každodennosti
spoločnosti akou je kultúra, predstavuje pre miestne samosprávy
kľúčovú výzvu.
Dvíhanie strechy. Realizácia Pamätníka prebiehala v mesiacoch august – september 2013.
V súčasnosti obyvatelia paneláka hlasujú o jeho zachovaní alebo odstránení.
Foto: archív autora
Kulturní politika
„Čo ak neuspejeme?“, pýta sa Marty McFly v populárnej
filmovej trilógii Roberta Zemeckisa Back to the Future (1985–1990),
vynálezcu stroja času Doc. Emmetta Browna na ceste späť do minulosti, aby napravili prítomnosť mesta, ktoré sa v alternatívnej
realite stalo temným miestom pre život. „Musíme uspieť“, odpovedá Doc. V reálnom živote síce nemáme možnosť napraviť chyby
minulosti vrátením sa v čase, mali by sme však mať na mysli, že
budúcnosť našich miest sa deje tu a teraz – v prítomnosti.
Kateřina Vojtíšková, socioložka, působí na Sociologickém
ústavu AV ČR
O kultuře se v českých
městech málokdy uvažuje
v širším kontextu místního
a regionálního rozvoje,
v návaznosti na ekonomické,
sociální podmínky nebo
na utváření veřejného
prostoru. Je to škoda, protože
tato oblast nabízí zajímavé
možnosti, které nemusí být
nijak zvlášť nákladné.
Je až s podivem, že kultura zůstává v mnoha myslích „nadstavbou“, které se nepřisuzuje taková váha jako jiným tématům.
Celkový kulturní rozvoj je součástí výkonu samostatné působnosti
obcí a měst, které ze svého rozpočtu na kulturu přispívají. Menší
a střední města obvykle zajišťují provoz kulturních příspěvkových
organizací, (spolu)organizují festivaly, slavnosti či trhy, poskytují
podporu spolkům a sdružením (dotační řízení, prostory, záštitu).
Oblast umění a kultury je ale mnohem širší a má svůj význam pro
lokální ekonomiku nebo při utváření komunit a společenství.
V zahraničí po několik desetiletí dochází k proměně pohledu
na kulturu. V teorii plánování se hovoří o „kulturním obratu“, vynalézání nového jazyka či slovníku, který odráží rostoucí uvědomování
si nových podmínek, se kterými se musí společnost i veřejná správa
vypořádávat. Globální ekonomické, společenské, demografické
změny se na místní úrovni projevují jako ústup tradičního průmyslu
a ekonomiky založené na produkci zboží a služeb, příchod kreativní
ekonomiky, růst nerovností, nezaměstnanosti, migrace a stárnutí
obyvatelstva. Často se mluví o tom, že těmto výzvám či krizím musí
města, regiony nebo společnost čelit, promýšlet je a vnímat je jako
příležitosti. Taková tvrzení sice zní jako prázdné klišé, ale je v nich
obsaženo racionální jádro. Obce a města nejsou izolovaná a správa
měst potřebuje ke kvalitnímu rozhodování znát situaci, umět se
zařadit do kontextu, poznat výjimečnost a klíčové hodnoty historie,
místa a obyvatel, spojovat síly prostřednictvím promyšlenější koordinace a spolupráce v oblasti či regionu.
Kulturní plánování je participativním přístupem k plánování
na místní nebo regionální úrovni, který se zabývá rolemi kultury ve městě a okolí, poskytuje argumenty pro kulturně politická
rozhodnutí, dává konkrétní představu o tom, kde se město nachází
a kam směřuje. Tento kulturně-politický proces se rozšířil v zahraničí (Austrálie, Velká Británie, Kanada, Německo) a vychází z etických
principů, které podle Franca Bianchiniho jsou alternativou vůči
hlavnímu proudu „kulturou taženého rozvoje“ rozšířeného hlavně
ve velkoměstech (implementace „shora“, masivní investice do kulturních zařízení, center měst, velkých událostí či akcí apod.), které
nezřídka vykazují problémy s udržitelností a životaschopností.
Principy –
otevřenost, participace, mapování
Myšlenkově je kulturní plánování spjato s prací průkopníka
plánování Patricka Geddese, v posledních desetiletích pak se jmény
jako Colin Mercer, Greg Baeker, Lia Ghilardi nebo Franco Bianchini.
Pro proces je typická optika místa a regionu, důraz na občanskou
participaci, zapojení místních aktérů, spolupráci, diskusi (deliberaci) a otevřenost. Vychází z širšího pojetí kultury s vazbou na mnoho
oblastí života (turistický ruch, sport, vzdělávání, podnikání) a snahy
včlenit kulturu do městského plánování. Mezi přínosy patří prohlubování vztahů napříč sektory a obory či zviditelnění přínosu kultury
pro místní a regionální rozvoj.
Kulturní plánování se skládá z několika základních kroků:
• přípravná fáze
• kulturní mapování
• vytváření a schvalování dokumentu, plánu
• implementace, hodnocení, příprava akčních plánů
Při kulturním mapování dochází k analýze současného stavu,
identifikování a klasifikaci lokálních kulturních zdrojů (např. kulturní
a kreativní průmysly, kulturní dědictví – hmotné i nehmotné, kulturní akce, festivaly, komunitní organizace, infrastruktura, sociální sítě
apod.), zjišťování potřeb a ambicí komunit a rezidentů. V této fázi
se získávají nové poznatky o místě a zvyšuje povědomí o kulturních
zdrojích. Při přípravě plánu se diskutují vize rozvoje, strategické
05
06
Kulturní politika
cíle a navrhují konkrétní aktivity. Smyslem těchto diskusí je překonat myšlení založené na prosazování individuálních a partikulárních
zájmů ve prospěch rozpoznání společného zájmu a sdílení zodpovědnosti za jeho naplňování.
Výhodné je spojit kulturu s prezentací a marketingem
města jako důležitým prvkem rozvoje cestovního ruchu, s úpravami
veřejného prostoru a iniciativami místních komunit. Poznání kreativních obyvatel (nejen umělců) ve městě a navázání spolupráce
s nimi může být pro samosprávy v některých případech náročné,
ale obohacující. Kreativita obyvatel pomáhá rozvíjet místo, jeho
identitu a jedinečnost. Otevřená mysl, tolerance a schopnost
naslouchat se dnes považují za podmínky, v nichž se daří inovacím a kreativitě jako neotřelému, flexibilnímu myšlení, schopnosti
překonat obavy pramenící z nejistoty, paradoxu, kontradikcí. Podle
Charlese Landryho mají města víc potenciálu a zdrojů, než si kdokoli myslí, a dobré vládnutí či správa věcí veřejných je kapitálem,
který sám o sobě může přinášet bohatství.
Vestfálská inspirace
V Německu nebyla dlouhá tradice plánování zdiskreditována
a přerušena jako u nás, ale i tam došlo v devadesátých letech k jeho
ústupu. Po roce 2000 se ovšem zájem o plánování postupně navrátil.
Inspirativní projekt kulturního plánování je realizován po roce 2012
v regionu Vesftálsko-Lippe (www.kulturkontakt-westfalen.de), součásti nejlidnatější německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Tu tvoří dva historicky, ekonomicky i kulturně odlišné regiony
spojené po druhé světové válce. Na rozdíl od průmyslového Porýní,
Kulturní politika
kterému dominují velkoměsta Kolín nad Rýnem a Düsseldorf,
je region Vestfálsko-Lippe (8,3 mil. obyvatel) převážně venkovský,
nejvýznamnějšími městy jsou Bielefeld nebo Münster.
Když si zemská vláda objednala v roce 2008 expertní studii
ke kultuře, získala obrázek téměř výhradně o kultuře v Porýní. Studie se totiž soustředila na vysokou kulturu největších měst, zatímco
regionální kultura ve Vestfálsku je typická spíše menšími komunitními aktivitami organizovanými převážně „zdola“. Ve Vestfálsku studii
přijali místní velmi kriticky. Při veřejné diskusi o ní vykrystalizoval
zájem o rozvoj kultury a také o její zviditelnění navenek. Region
získal finanční podporu pro vytvoření koncepce kultury ve Vestfálsku-Lippe (Kulturní agenda) a spuštění pilotních projektů kulturního
plánování ve městech různých velikostí, okresech nebo koalicích
více měst.
Kulturní agendu ve Vestfálsku (Kulturagenda in Westfallen)
oficiálně zahájila konference konaná v roce 2012, na níž účastníci
diskutovali a později schválili návrhy dalšího postupu. Jeho zásadní
součástí se staly pilotní projekty kulturního plánování, rozvíjení
systému koordinace a poradenství a vybrané společné (nad)regionální projekty. Na dvoudenní konferenci o vizi kultury ve Vestfálsku
diskutovalo 150 účastníků o vizích rozvoje kultury v regionu. Šestnáct skupin představilo v plénu své dílčí vize, které se po diskusi
přetavily v dohodnutou jedinou společnou vizi.
analýzy (silné, slabé stránky, hrozby, příležitosti), domluva na cílech, otevřené dílny, na nichž se připravují konkrétní návrhy aktivit.
Pilotní projekty kulturního plánování se vždy zaměřují na místní
specifické problémy:
•
•
•
•
•
•
•
•
Příkladem jednoho z prvních hmatatelných výstupů plánování ve venkovském okrese Höxter (145 tis. obyvatel) je vytvoření
pracovního místa kulturního manažera, který je zodpovědný za komunikaci navenek (web, sociální sítě, newsletter) i dovnitř, udržuje
kontakt s širokou sítí aktérů, kteří se podílejí na implementaci kulturního plánu. V některých projektech byly ustaveny kulturní fondy
nebo různé otevřené komunikační platformy (kulturní rady, fóra),
které slouží k výměně nápadů, koordinaci a propagaci.
Metodika kulturního plánování (odborný poradce Reinhart
Richter) sleduje základní kroky jako tvorba vize, příprava SWOT
Plánování kulturního rozvoje ve Vestfálsku-Lippe od roku 2012
(stav k září 2015)
Kulturní agenda Vestfálsko
Pilotní plánovací procesy
Okres/město nezávislé na okresu
Město/obec
Plánovací procesy v návaznosti
na Kulturní agendu Vestfálsko
Okres
Město/obec
Ostatní kulturně plánovací procesy
demografické změny – masivní odliv obyvatelstva a jeho
stárnutí
krize městských financí, udržitelnost provozu kulturních
institucí
rozvoj interkulturality ve městě s velkým podílem imigrantů
udržení kvalifikovaných pracovníků, vysoká kvalita života
(nabídka kultury a vzdělávání)
rozvoj turismu, příjemná atmosféra
kulturní vzdělávání pro děti a mládež, prostory pro mládež
spolupráce obcí na zajišťování kulturního vyžití, společná
koordinace a propagace
mobilita v regionu
V české praxi panuje určitá skepse vůči tomu, co může
(kulturní) plánování přinést, zda to nebude ztracený čas, zda
výsledný dokument neskončí „v šuplíku“ nebo naopak, zda nebude
příliš svazovat svobodnou sféru kulturního života. Nejistotu vyvolává střídání politických reprezentací nebo obavy o dostatek finančních i jiných zdrojů. Další bariéry představují nedostatečné personální kapacity na úřadech a převažující rezortní přístup, například
odtržení oblasti kultury od cestovního ruchu a marketingu, rozvoje,
ekonomiky i dalších oblastí (nejrozšířenější je propojení kultury se
školstvím/vzděláváním).
Následující doporučení vychází ze zkušeností zahraničních
výzkumníků a zkušeností členů českého týmu získaných při aplikaci
principů kulturního plánování v Děčíně a Lounech. S těmito městy
spolupracoval na kulturním plánování tým Sociologického ústavu
Akademie věd v průběhu dvou let a vyvinul metodiku určenou pro
česká města menší a střední velikosti.
1.
Kulturní plánování v přípravě
Město nezávislé na okresu
50 km
© LWL-Kulturabteilung und Geographische
Kommission für Westfalen 2015
3.
Překážky a několik doporučení
Město/obec
Město/obec
Projednání návrhu kulturního plánu v Domu dětí a mládeže v Děčíně v dubnu 2014. Foto:
archiv autorky
2.
Získání podpory – od politiků i veřejnosti. Proces může
začít až ve chvíli, kdy jej aktivně podporuje vedení města (zvlášť starosta/primátor) a veřejnost o něj má zájem.
Podpora (finanční, koncepční, legislativní) udělená na vyšší
správní úrovni usnadňuje přenos zkušeností, posiluje zvyšování kompetencí a odbornost.
Oslovení a zapojení širokého spektra aktérů. Procesu
by se měli účastnit aktivní obyvatelé, zástupci občanské
společnosti (neziskové organizace, spolky, iniciativy), církví,
škol, podnikatelského i veřejného sektoru, profesionálové
v kultuře, politici. Obtížnější může být zapojení mladých
lidí a menšin. Diskuse o problémech města/kraje vtáhne
množství komunit, je možné utvářet různé typy platforem –
tematické či sektorové, napříč sektory, která rozvíjí návrhy
na nová kreativní řešení a spojení. Spolupráce osob z růz-
4.
5.
6.
ných sektorů vytváří živnou půdu pro vzájemné intelektuální
obohacení a nové nápady. Schválený plán by se měl i díky
participaci širokého spektra aktérů stát závazkem pro město
i účastníky.
Komunikace je klíčem k úspěchu. Kulturní plánování je
komunikačním procesem, který vyžaduje zapálené osobnosti, koordinátory, manažery či úředníky, kteří s aktéry budou
udržovat kontakt, zpracovávat a posílat jim informace.
Nejvhodnějším facilitátorem diskusí bývá člověk, který není
přímo spjatý s daným městem, je „neutrální“ a dbá na rovné
zastoupení účastníků v diskusích, umí poslouchat, je zvídavý, má zkušenosti a respekt druhých.
Zapojení odborníků. Při kulturním mapování by mělo dojít
ke kombinaci místního vědění s expertními znalostmi a metodami, pro které je ideální multioborový tým (ekonomové,
geografové, sociologové, antropologové, kulturologové,
architekti apod.).
Přizpůsobení místním potřebám. Metodiky či manuály
poskytují nezbytnou podporu, ale zároveň počítají s tím, že je
třeba vyjít z lokálních podmínek, názorů, požadavků a potřeb
zúčastněných osob a institucí. Kulturní plánování je třeba
začlenit do systému městského plánování a hlavních cílů.
Pravidelné hodnocení procesu. Kulturní plánování nekončí
schválením dokumentu, ale přechází do další fáze přípravy
akčních plánů, realizace aktivit a hodnocení naplňování.
Evaluaci může činit kulturní komise či kulturní rada na zasedání přístupném veřejnosti, v zahraničí se osvědčily konference, na kterých jsou představeny výsledky a s účastníky
diskutovány akční plány.
Kulturní plánování patří k institucionálním inovacím,
které umožňují zvyšovat kvalitu komunikace mezi místní veřejnou
správou a ostatními aktéry a povzbuzují účast veřejnosti při tvorbě
politik, která bývá považována za pilíř dobrého vládnutí. Vestfálský
příklad ukazuje na důležitost uvědomování si významu, který kultura
má, a zároveň potřeby o její rozvoj společně pečovat. Systémová
podpora kulturnímu plánování na regionální úrovni osmi milionového regionu by mohla být považována za příklad dobré praxe.
Podporuje praktickou aplikaci, ale zároveň prohlubuje poznatky
o diverzitě měst a jejich aspirací, umožňuje sdílet a předávat zkušenosti a rozpoznávat příležitosti ke spolupráci.
07
08
Kulturní politika
Brno kulturní
Šárka Svobodová, redaktorka Smart Cities
Veřejná iniciativa za systémovou změnu financování kultury
v Brně vznikla na podzim roku 2011. Zástupci z neziskových
kulturních, uměleckých a vzdělávacích organizací se tehdy
kriticky ohradili proti snížení provozních příspěvků, které město
požadovalo po svých příspěvkových organizacích. Dotační
politika Brna byla v té době netransparentní a složení grantové
komise postrádalo odborníky. Brno kulturní se proto zaměřilo
na zprostředkování dialogu mezi brněnskou kulturní obcí – oficiální
scénou i neziskovým sektorem, širší veřejností a politiky i úředníky
brněnského magistrátu.
Koordinační skupina
V průběhu následujícího roku se podařilo vytvořit třináctičlenou Koordinační skupinu, která byla kromě zástupců samosprávy
a organizací zřizovaných městem tvořena i zástupci nezávislé, městem nezřizované sféry a akademiky. Jejím cílem bylo vytvářet partnerství mezi odbornou veřejností, kulturní obcí a veřejnou sférou,
podporovat a zajišťovat jejich dlouhodobě udržitelnou vzájemnou komunikaci a spolupráci a konkretizovat a rozvíjet koncepční dokument
Program rozvoje kultury města Brna a jeho evaluace. Nekvalitně
zpracovaná návrhová část tohoto dokumentu byla totiž jedním z impulzů vzniku samotného sdružení Brna kulturního. Participační metodou tak Koordinační skupina pracovala na aktualizaci a konkretizaci
Programu rozvoje, nastartovala seriozní debatu o změně grantového
systému (navrhla změny v podpoře kulturních aktivit na území města
formou dotací a zavedení víceletých grantů) a realizovala projekty
zaměřené na komunikaci a spolupráci s veřejností.
Dotační politika
Nový dotační systém město Brno přijalo v říjnu roku 2013
a žádosti o dotace se v novém formátu podávaly už o měsíc později. Mezi nejvýznamnější změny patřilo posuzování žádostí odbornou
hodnotící komisí, zavedení tříletých dotací a možnost proplácení
osobních nákladů. V hodnotící komisi od té doby zasedá jedenáct
kvalitních odborníků i odbornic a jejich bodové hodnocení projektů
je politickou reprezentací respektováno. V prvním roce nového dotačního systému byla podpořena přibližně třetina došlých žádostí,
a to vyššími částkami než dříve. Mnoho kvalitních projektů však
nebylo podpořeno vůbec, nebo dostaly jen část žádaných prostředků. Tato situace znovu poukázala na výraznou podfinancovanost
nezřizované kultury v Brně.
Kulturní politika
předpokládat názorovou shodu mezi novým náměstkem a občanskou iniciativou, role Brna kulturního nadále spočívá i v upozorňování na „přešlapy“ či problematická rozhodnutí. Na svých stránkách
www.brnokulturni.cz a v médiích sdružení aktivně zveřejňuje
postupné naplňování předvolebních závazků i aktuální kauzy
v brněnské kultuře. Za účelem otevřené komunikace s co největším množstvím zástupců kulturní scény inicioval náměstek Hollan,
ve spolupráci s Brnem kulturním, otevřenou diskuzní platformu
– Brněnský kulturní parlament. První setkání se uskutečnilo v červnu letošního roku a zápis, audio- i videozáznam město zveřejnilo
na svých stránkách. Podnětem k debatě byly zejména strategické kroky, které město Brno v kultuře chystá (podpora realizace
Janáčkova kulturního centra či kandidatura Brna do kreativních
měst UNESCO). Jako nejdůležitější téma se ukázala nezbytnost
vícezdrojového (kooperativního) financování kultury z důvodu
fatálního podfinancování kultury v Brně jako takové. Řešení této
situace by podle Matěje Hollana mohla nabídnout větší participace
státu na podpoře regionální kultury. Stávajícíh 70 milionů, kterým
stát na živá umění v regionech přispívá, je absolutně nedostatečná
a Brno se spolu s dalšími městy a Asociací profesionálních divadel
bude snažit o jejich navýšení. Další setkání Brněnského kulturního
parlamentu je připravováno na začátek příštího roku.
Díky několikaleté soustavné činnosti členů Brna kulturního
se v Brně daří postupnými kroky nejen průběžně zprostředkovávat
otevřenou komunikaci různých aktérů kulturní scény s politiky, ale
také docílit konrétních změn, zejména v dotačním systému. Tím se
toto sdružení výrazně podílí i na zvyšování kvality realizovaných kulturních projektů v Brně. Kulturní parlament a podobné participativní
projekty to mohou jen podpořit. „Je potřebné, aby se kulturní obec
uměla setkávat a diskutovat všemožná témata, aniž by to bylo řízeno
z vrchu,“ uvádí náměstek Matěj Hollan ve své reakci na průběh
prvního Brněnského kulturního parlamentu a dodává: „Je zapotřebí,
aby samotní aktéři kultury měli snahu bez ohledu na to, kdo zrovna
sedí ve vedení města, určovat kulturní politiku. Stejně, jako se dokáží
sdružovat i jiná „svobodná řemesla“, tvořit komory, asociace, sdružení, je nutné, aby kulturní obec dokázala konkretizovat svoje požadavky a potřeby v jednotlivých segmentech i celku, přicházela s nimi
za politiky a úředníky a zasazovala se o jejich naplňování.“
Jsem skeptický k tomu, že kvalitní
kulturní prostředí tu může
vzniknout z politického popudu –
radnice musí naslouchat potřebám
kulturní obce, ale nemá být tím,
kdo podobu kultury „diktuje“.
Kultura ve volebním programu
Před komunálními volbami na podzim roku 2014 se sdružení
Brno kulturní nesmířilo s vágností volebních programů politických
stran. Aby měli voliči jasnou představu, co která strana hodlá při
svém případném zvolení v kultuře udělat, vytvořili tzv. Několikatero brněnské kultury. Po vzoru iniciativy Rekonstrukce státu sepsali
členové Brna kulturního základní teze, ke kterým se politické strany
mohly přihlašovat, popřípadě přispívat tezemi vlastními. Témata se
zaměřovala na obecné směřování kulturní politiky v Brně, zlepšení
podmínek pro fungování příspěvkových organizací v kultuře, spolupráci města s nezřizovanou kulturní scénou či strategické investice
do kulturního rozvoje. Konkrétní body například zněly: zajistím
důvěryhodnost a odbornost výběrových řízení na ředitele/ředitelky
příspěvkových organizací, nechám vypracovat koncepční dokument
rozvoje kultury v Brně (na 10 let) včetně formulace krátko/středně/
dlouhodobých cílů se stanovenými osobami/institucemi odpovědnými
za jejich splnění, podpořím kandidaturu Brna na titul Evropské hlavní
město kultury v roce 2028, založím rady kulturních příspěvkových
organizací a rozšířím pravomoci a složení nynějších dozorčích rad
či podpořím lepší financování nezávislé kultury, umění, zájmových
aktivit a neziskového sektoru. Většina velkých kandidujících stran
se na podpoře těchto bodů shodla a Několikatero tak získalo širokou
podporu. Výsledný žebříček kulturních závazků jednotlivých politických stran pak Brno kulturní medializovalo.
Kulturní parlament
Po komunálních volbách získal pozici náměstka pro kulturu
zástupce nové politické strany muzikolog a aktivista Matěj Hollan.
Volební program jeho strany se s výzvami Brna kulturního shodoval
a jeho strana se také ke všem bodům Několikatera přihlásila. Byť lze
Dominik Lang, Zeď, přehlídka výtvarného umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2011 (Dům umění města Brna). Přehrazení nákupní ulice v centru Brna uměleckým
objektem se stalo příznačným symbolem obtížnosti prosadit realizaci konceptuálního díla. Nepochopení ze strany zástupců samosprávy bylo završené pokutou, kterou město
vyměřilo své vlastní příspěvkové organizaci. Foto: Martin Polák
09
10
Kulturní politika
Kulturní politika
Kulturní plánování –
jsme připraveni?
Olga Škochová, konzultantka v oblasti kulturní
politiky a plánování, členka sdružení Kvas
Článek vznikl ve spolupráci s Lindou Krajčovič
a Jakubem Demlem.
V letech 2012 až 2014 proběhl
v krajském městě Pardubice
v podmínkách České republiky
unikátní plánovací proces
v oblasti kultury, zatím
s otevřeným koncem.
Vedení města se rozhodlo, že si objedná realizaci koncepce
kultury tzv. koučovaným procesem. Přijalo odvážný plán na mapování kulturních potřeb a hodnot ve městě a de facto zvyšování know-how vlastních úředníků v oblasti plánování a participace v kultuře.
Během dvou let na proces realizace postupně uvolnilo částku, kterou
jsou středně velká města většinou ochotna uvolnit na tvorbu celého
strategického plánu a nechalo Odboru školství, kultury a sportu
ve spolupráci s týmem konzultantů volné ruce.
V roce 2014 tým konzultantů přizval k realizaci i Institut
umění – Divadelní ústav. V rámci výzkumného projektu Mapování
kulturních a kreativních průmyslů (KKP) ČR tak bylo realizováno
i podrobné mapování KKP v Pardubicích. K městským financím tedy
přibyly finance výzkumné instituce v hodnotě kolem 12 % z celkové
částky.
Autorka tohoto článku není nezaujatá, neboť byla za Kvas z. s.
jedním z realizátorů Strategie pro kulturu a kreativitu Pardubic
(Strategie) od začátku do konce. V textu se pokouší o střízlivý pohled
současnýma očima – rok poté – v kontextu konceptu Smart City.
K analýze obsahu nás motivuje i současná situace, kdy Strategie rok po svém dokončení nebyla stále formálně přijata. V rozjitřeném předvolebním čase totiž nebyla odhlasována na posledním
jednání zastupitelstva města a stávající vedení, dle informací z úřadu,
zatím neučinilo kroky, které by k jejímu formálnímu přijetí vedly.
Dobrým signálem ovšem je, že Strategie sice „visí ve vzduchu“, ale
není „v šuplíku“. Přesto, že nebyla schválena, se totiž dle námi provedeného monitoringu 25 % navrhovaných opatření začalo realizovat.
Jsme přesvědčeni, že to je i díky participativnímu procesu, který při-
nesl nad navrhovanými opatřeními široký konsenzus více než 80 lidí
zastupujících magistrát města, městské obvody, organizace z oblasti
kultury i vzdělávání a další aktéry.
V kontextu současné situace v Pardubicích si pak klademe
otázky, v čem a proč může být v českých městech ve strategickém
plánování v kultuře problém.
1. Strategie pro kulturu a kreativitu,
co může být jejím obsahem?
V našich podmínkách není tvorba kulturních politik a kulturní plánování ve městech natolik rozvinutou disciplínou, aby rozlišovala různé separátní strategie v širší kategorii „kultura a její přesahy“
jako v zahraničí. Tedy separátní strategie pro podporu umění, rozvoj
kulturních a kreativních odvětví, kulturní turismus, kulturně komunitní rozvoj, rozvoj veřejných prostranství, identitu a tvář města.
V diskusi při tvorbě, obecně řečeno „koncepce kultury“, se v našem
kontextu stává, že se začínají objevovat všechna témata s přidanou
hodnotou, která město dlouhodobě koncepčně neřeší a zároveň jsou
na vlně aktuálních trendů a zájmu aktivní veřejnosti. Strategie pak
může být mixem témat ze zmíněných oblastí.
Vazba na koncept SMART CITY
Definic konceptu Smart City je mnoho. V českém kontextu
je třeba stále opakovat, že koncept se neredukuje na technologická
řešení, ale že jde o chytré spojení a využití unikátních místních zdrojů
a technologie jsou pouze jedním z nástrojů síťování, komunikace,
zprostředkování obsahu, rychlé analýzy dat a poučeného rozhodování.
Jednoduché vymezení konceptu Smart City používá projekt Europen Smart Cities, který v 6 oblastech městského rozvoje
porovnává evropská města mezi 100 tis. a 1 mil. obyvatel. Uvádí se
v něm, že: „Smart city je město, které dobře funguje v šesti klíčových
oblastech svého rozvoje, založených na „chytré“ kombinaci pobídek
a vlastních aktivit nezávislých občanů, kteří se dokáží sami rozhodovat a reflektovat dění ve svém městě.“
Pokud vezmeme zmíněných 6 klíčových oblastí městského
rozvoje, totiž 1. chytrý občan, 2. chytré bydlení a styl života, 3. chytrá
samospráva, 4. chytrá ekonomika, 5. chytrá mobilita, 6. chytré městské prostředí a podíváme se blíže na indikátory, které tyto oblasti
vymezují, zjistíme, že strategie pro kulturu a kreativitu může vytvářet
chytrá spojení napříč prvními čtyřmi oblastmi a určitě je zavěšena
mezi chytrou správou a chytrou ekonomikou. V našich podmínkách
je pak zvláště ožehavá oblast správy, která zahrnuje téma participace. Iniciace tvorby strategie pro kulturu a kreativitu u nás většinou
přichází ze dvou stran. Buď ji chce realizovat otevřená samospráva,
nebo s tématem přichází občanská společnost. Pokud strategie má
být městskou strategií a má být úspěšně implementována, musí být
nutně (!) zvnitřněna oběma stranami.
Pardubický festival Město na míru 2012. Veřejná diskuze na téma veřejný prostor, cyklodoprava a kultura. Foto: Tomáš Roček
2. Analýza Strategie pro kulturu a kreativitu
Pardubic – proces a výsledek
Pardubický proces
V oblasti kultury se v ČR potýkáme s problémem dostupnosti dat. Pro místní či městskou úroveň to platí o to více. V pardubickém procesu proto proběhl vlastní sběr dat pro potřeby několika
unikátních analýz. Totiž analýzy potřeb a chování publika, analýzy
potřeb základních a mateřských škol zřizovaných Magistrátem města
Pardubice v oblasti kultury, analýzy mediálních dopadů kultury,
ekonomické analýzy, mapování kulturních hodnot v lokalitách města
a mapování kulturních a kreativních odvětví (počet subjektů v jednotlivých odvětvích, zaměstnanost, obrat, potřeby).
Participační proces ve fázi analýzy zahrnoval např. diskusi
o problémech a potenciálech města s aktéry a organizacemi působícími v oblasti kultury a vzdělávání nebo diskusi s občany nad mapou
v městských obvodech Pardubic o problémech a hodnotách v lokalitách. Při tvorbě návrhové části Strategie pak byla využita interakce
pracovní skupiny čítající cca 20 členů, která se scházela 5 měsíců
v týdenním až ve 14 denním rytmu, s širším plénem, na němž participovalo ať formou diskuse nebo písemné zpětné vazby na 80 subjektů.
Proces od počátku využíval webové stránky pod názvem Pardubické
podhoubí, které fungovaly jako nástěnka pro zveřejňování výstupů.
V závěru procesu byla vypsána soutěž na grafický design Strategie
a nový web.
Analýza Strategie ve vztahu ke konceptu Smart City
Z názvů jednotlivých cílů, které kompletně citujeme v on-line
verzi časopisu Smart Cities, lze snadno vytušit ambice pardubické
Strategie pro kulturu a kreativitu. Obsahuje 23 cílů v 5 oblastech,
na nižší úrovni pak najdeme celkem 101 opatření. Právě ta byla předmětem naší analýzy a monitoringu realizace po „roce 0“, které jsme
pro potřeby článku provedli ve spolupráci s Odborem školství, kultury
a sportu. Hledali jsme odpovědi na následující otázky:
Jaké nástroje Strategie používá k naplňování cílů?
Investice do budov a do veřejného prostoru. Pouze jeden
projekt se týká investic do budov (řešení nevyhovujících prostor ZUŠ)
a tři projekty do veřejného prostoru (např. vybavení infrastrukturou
pro konání kulturních akcí). Strategie obsahuje dva potenciální investiční projekty, ovšem na úrovni koncepční úvahy. Jedná se o identifikovaný chybějící sál pro 500–1000 diváků a areál Gočárových
Automatických mlýnů a jeho proměnu mimo jiné na tzv. kulturfabrik.
Celkem 43 projektů lze označit za nástroje nefinanční
podpory. Rozlišili jsme je na následující škále: vzdělávání, prostory,
propagace, networking, argumenty a kapacity dle toho, čím bude
obohacen uživatel podpory. Pro příklad uveďme: vytvoření otevřeného sytému pro poskytování prostor v majetku města a jeho
akciových společností pro kulturní a komunitní činnost, realizace
informační kampaně o letním dění ve městě nebo realizace společ-
11
12
Kulturní politika
Kulturní politika
Kdo primárně nese na svých bedrech realizaci opatření?
Zjistili jsme, že realizaci v prvé řadě nese Oddělení kultury
a cestovního ruchu Odboru školství, kultury a sportu. Celkově zaštiťuje, nebo spolupracuje na 80 ze 101 projektů (z nich 21 leží na bedrech pouze Oddělení kultury a cestovního ruchu). Opatření většinou
vyžadují součinnost více partnerů, kterými jsou ze dvou třetin další
odbory magistrátu (celkově 9 ze 14 odborů), dále pak kulturní instituce zřizované městem i krajem, základní a mateřské školy, neziskové
organizace, úřady městských obvodů, soukromý sektor, Univerzita
Pardubice a Krajský úřad Pardubického kraje. Soukromý sektor
a univerzita jsou jako partneři výslovně uvedeni jenom ve dvou
opatřeních. Zbylých 21 projektů ze 101 se dělí mezi Oddělení školství
OŠKS, další odbory magistrátu, zejména Odbor hlavního architekta,
městské a krajské kulturní instituce a školy.
Foto: Petr Moško
ného kulturního měsíčníku pro Pardubicko-hradeckou aglomeraci.
Za vzdělávání lze označit metodickou podporu Odboru sociálních
věcí kulturním organizacím při vytváření nabídek kulturních a komunitních činností pro sociálně a kulturně znevýhodněné. Dále program
rozvoje dovedností nezřizovaných organizací v oblasti fundraisingu,
marketingu a PR nebo založení Kulturního fóra pro spolupráci aktérů
mezi sebou a na evaluaci a aktualizaci Strategie.
Celkem 10 projektů lze označit za nástroje finanční podpory, jedná se výhradně o úpravy financování. Např. cílená podpora
projektů, které posilují identifikaci obyvatel s místem, poznávání
místní historie a vztah ke kulturnímu dědictví. Dále iniciace podpory
rozvoje relevantních odvětví kreativních průmyslů na území města
v propojení s místně zakotvenými inovacemi.
Do kategorie nástrojů budování kapacit a řízení jsme zařadili 64 opatření, z toho 38 lze označit obecně jako koncepční. Další
z nich lze zařadit pod mentoring, koordinaci nebo návrh nových pravidel či standardů. Novou agendou je např. zjišťování bariér (finančních,
kulturních a sociálních) v přístupu ke kultuře zejména dětí a mládeže
a realizace následných opatření k jejich snížení či odstranění. Dále
nastavení aktivní a koncepční spolupráce mezi školami a kulturními
institucemi na základě zjištění poptávky škol po kulturních pořadech,
cíleně doplňujících vzdělávání. Novou agendou je také sběr a vyhodnocování dat. Zajímavý úkol je zmapování témat pro kulturní značku
města a cestovní ruch včetně industriální stopy a nemainstreamových
žánrů kultury. A zásadním opatřením pak je právě koncepční příprava
projektu tzv. kulturfabrik v Gočárových Automatických mlýnech.
Jaké má Strategie nároky na zdroje na straně Magistrátu
města Pardubice a dalších subjektů?
Rozlišili jsme lidské zdroje (know-how a kapacity), materiální zdroje, využití městského majetku a finanční zdroje. Zjistili jsme,
že 81 (ze 101!) opatření se týká lidských zdrojů, z toho 54 výhradně
jich, ostatní lidských zdrojů a také jiné oblasti (majetku, financí,
materiálních zdrojů).
V jakém poměru Strategie přináší novou agendu Magistrátu města Pardubic a dalších aktérů a nakolik usměrňuje,
či upravuje stávající?
Dle našeho vyhodnocení více než polovina projektů přináší
novou agendu úřadu nebo organizací. Z toho dvě třetiny se týkají
nároků na lidské zdroje.
Jak náročná je realizace opatření na rozpočet města?
Sledovali jsme základní škálu „nenáročný“, „náročný“, „velmi
náročný“. Jako nenáročná jsme označili ta opatření, na jejichž realizaci postačuje stávající know-how a lidské zdroje – zaměstnanci Magistrátu města Pardubic nebo městských a krajských institucí, ačkoli
problémem mohou být nedostatečné časové kapacity. Nenáročných
je 47 projektů. Za náročné považujeme celkem 7 projektů, které mají
přímý dopad na rozpočet, či poskytování majetku města v jiném režimu než dosud. Za velmi náročné jsme označili projekty, které mají
charakter investice do fyzického prostředí, celkem 2 projekty. Snadno odhadnutelná finanční náročnost byla u zhruba poloviny opatření,
zbývající opatření vyžadují podrobnou analýzu možných nákladů.
Jaké aktivity nastartoval participativní proces, a jsou
realizovány, ačkoliv Strategie nebyla schválena?
Zjistili jsme, že aktivity byly nastartovány celkem
ve 26 ze 101 opatřeních. Strategie se tedy z jedné čtvrtiny začala
realizovat. Jedná se většinou o opatření, ve kterých aktéři formulovali potřebu kvalitativních změn již existující agendy úřadu a nastolení
koncepčního přístupu (např. zvýšení profesionality hodnocení projektů v grantovém řízení). Dále založení koncepční agendy v některých tématech – např. veřejný prostor a kulturní dědictví kolem řek.
Nebo doplnění naplánovaných investičních projektů revitalizace
veřejného prostoru o infrastrukturu pro realizaci kulturních a komunitních aktivit. Koncepce cestovního ruchu je tvořena s využitím
nabytého know-how se zapojováním širokého spektra zainteresovaných aktérů a navazuje na témata, která Strategie vytyčila.
Obsah Strategie – podtrženo sečteno:
Inovativní je akcent na snižování bariér v přístupu ke kultuře, budování partnerství uvnitř úřadu i navenek a územní průmět strategických opatření, která se zabývají např. tím, ve kterých
částech města chybí vybavenost pro kulturně komunitní život,
nebo navrhují kulturou vedený rozvoj brownfieldu v samém centru
města (Gočárovy Automatické mlýny – tzv. kulturfabrik). Z výsledků monitoringu a analýzy je zřejmé, že valná část Strategie,
kterou spolu formulovala místní kulturní obec, nejsou návrhy
velkých investičních projektů. Naopak, jde zejména o měkké
neinvestiční projekty, které posilují koncepční přístup, spolupráci
a komunikaci a upravují stávající podmínky pro rozvoj kultury. Jejich realizace je náročná na lidské zdroje (kapacity a know-how),
zejména na straně Oddělení kultury a cestovního ruchu OŠKS.
Jedná se o agendu, která na jedné straně potřebuje synergické
řízení napříč úřadem a na druhé straně buduje partnerství a rozvíjí spolupráci veřejného, neziskového a podnikatelského sektoru
i spolupráci s občany.
Interiér Automatických mlýnů, kde členové občanské iniciativy Mlýny městu pořádali
od roku 2013 řadu kulturních a vzdělávacích akcí přitahujících pozornost místních
obyvatel i kulturní veřejnosti a médií z celé republiky. Profesionálové z oblasti umění
a architektury z řad iniciativy, ve spolupráci s odborníky na kulturu a územní rozvoj
Magistrátu města Pardubice, zpracovali pro tento areál koncept tzv. kulturfabrik.
Přestože bylo možné projekt koncepčně a ve veřejném zájmu rozvíjet, pardubičtí
zastupitelé návrh na odkoupení této architektonicky cenné industriální dominanty
Pardubic do vlastnictví města na podzim roku 2014 nepřijali. Foto: Petr Moško
13
14
Kulturní politika
Kulturní politika
15
Mnohé z koncepčně a analyticky orientovaných aktivit
vedou v důsledku k transparentnímu poskytování argumentů, dat
i informací, kterými úřad disponuje nebo může disponovat, směrem k veřejnosti.
3. Tak v čem je problém?
Strategie byla dokončena v září 2014 a následně předložena ke schválení Zastupitelstvu města Pardubice, kde bohužel
nebyla přijata. Soudě podle výsledku hlasování zastupitelů spíše
z napětí a únavy v době před volbami, než že by se Strategií
zastupitelé ostře nesouhlasili. Ze 40 zastupitelů bylo 17 pro, nikdo
proti, zdrželo se 9, nehlasovalo 9 a omluveni byli 4. Samozřejmě
je školáckou chybou popsanou ve všech příručkách strategického
plánování předložit dokument na poslední jednání zastupitelstva,
ale… bylo by příliš jednoduché svést neúspěch na nevhodnou
dobu schvalování, či všudypřítomný problém diskontinuity plánování ve městech při střídání volebních období. Nevole a nízká
schopnost české veřejné správy přenášet vizi (zejména na politické
úrovni) z jednoho volebního období do druhého určitě hraje roli,
ale situace je dle našeho názoru a zkušenosti složitější.
•
•
•
•
•
•
Problémy spatřujeme v následujících bodech:
Kultura stále není v našem kontextu vnímána jako strategický nástroj pro rozvoj udržitelných a chytrých měst.
Malá je znalost využívání nefinančních nástrojů podpory,
které se týkají například posilování kapacit a dovedností
organizací i jednotlivců.
Implementace tzv. měkkých opatření, která vyžadují
množství koncepční práce; komunikace, koordinace a spolupráce je pracná, trvá dlouho a její dopady se projeví až
časem, výsledky tedy nejsou vidět hned a nejsou „hmatatelné“.
Pro realizaci měkkých opatření se tedy obtížněji vyjedná
politická podpora a potřebné podmínky jak z hlediska
kapacit lidských zdrojů, tak finančních prostředků.
Prezentování výstupů měkkých opatření, často procesního
charakteru, veřejnosti je složitější, než „nové dětské hřiště“,což není namířeno proti dětským hřištím.
Cynickou poznámku, že to je vlastně vše příliš levné
ve srovnání s velkými investičními akcemi, a tudíž pro
silovou politiku nezajímavé, si neodpustíme.
Foto: Vladimír Sabo
Tvorba „koncepce kultury“ je často jakýmsi lakmusovým
papírkem úrovně demokratické diskuse ve městě. Demokratická diskuse je totiž jádrem celého procesu více než v kterékoliv jiné oblasti
městského plánování. Pokud taková diskuse není vedena, je téměř
jisté, že si dříve či později, město i zpracovatel vylámou v terénu zuby
a investované prostředky zmizí ve stoupě. Vzhledem ke zdravému
dospívání české občanské společnosti, která má stále větší ambice
podílet se (participovat) na formulaci společné vize v místě, ve kterém žije, si totiž kulturní obec tuto diskusi rozhodně nenechá vzít.
Zkušenosti z českých krajských měst ukazují, že města,
která vedla od počátku transparentní dialog, nikoho nevylučovala
z diskuse a její výsledky skutečně promítla do výsledného dokumentu, uspěla při tvorbě „koncepce kultury“ lépe.
Má to ale háček
Co když, jako v případě Pardubic, strategie není schválena, ačkoliv participativní proces byl úspěšný, výsledek je založený
na širokém konsenzu a vychází z podrobné analýzy, kterou kulturní
aktéři verifikovali? Co se musí stát, aby konsenzus nebyl zahozen?
A kdo a jak to zařídí? Co mohou učinit internisté úřadu a o co
se musí postarat občanská společnost a veřejné instituce? A jak
se změní role – z přátelské diskuse do tvrdé opozice? Je tedy participace, kterou se oháníme, skutečně zárukou, že práce tolika lidí,
která vyústila v rozumný konsenzus, nepřijde vniveč? Nebo jsou
to v českém prostředí stále spíše zbožná přání?
Jsme přesvědčeni, že v případě Pardubic zážitek společné
smysluplné diskuse, konsenzu a mandát, který návrhům dalo více
než 80 lidí z řad kulturních a vzdělávacích subjektů, zaměstnanců
magistrátu napříč odbory i městských obvodů, sehrál svoji roli.
Vzhledem k tomu, že se 25 % opatření začalo realizovat i přes
demotivaci, kterou nepřijetí Strategie způsobilo, lze opatrně
konstatovat, že participativní tvorba Strategie se vyplatila. Byl
také splněn (alespoň prozatím) i stanovený cíl procesu, totiž posílit
spolupráci a networking aktérů tak, aby začali aktivity realizovat
i v případě, že Strategie nebude formálně přijata.
Budova Automatických mlýnů byla v Pardubicích postavena v roce 1910 podle návrhu
architekta Josefa Gočára. Foto: František R. Václavík
Na závěr si dovolím konstatovat, že chtějí-li být česká
města chytrá, musí se naučit dlouhodobě naplňovat sdílenou vizi
vznikající ve spolupráci s širokým spektrem aktérů, kterým záleží
na budoucnosti jejich města. Stejně tak se tato města musí naučit
jejich práci a vynakládanou energii brát vážně.
Nástupište 1–12
O tom, prečo sa z Topoľčian
neozývajú hlasy kritické
k postoju samosprávy voči
občianskym aktivitám,
či podpore nezávislej kultúry,
sa s primátorom mesta
Petrom Balážom rozprávala
zakladateľka občianskeho
združenia Nástupište 1–12
Zuzana Novotová Godálová.
Topoľčany sú stredne veľkým západoslovenským mestom. Hoci jeho história siaha až do 9. storočia, na jeho dnešnej
podobe sa najvýraznejšie podpísal práve socializmus. Aj tých pár
národných kultúrnych pamiatok, ktoré sa na jeho území nachádzajú, dlhodobo prehráva boj so všadeprítomným vizuálnym
smogom. V čase svojej najväčšej slávy boli dôležitým obchodným
centrom regionálneho významu. V posledných rokoch sa čoraz
častejšie skloňujú v súvislosti so súčasnou kultúrou a umením,
na čom má zásluhu aj prítomnosť Multimediálneho priestoru pre
Fota: archív Nástupište 1–12
súčasnú kultúru Nástupište 1–12. Práve tento priestor je známy
tým, že sídli vo verejnom priestore, v podchode dlhom takmer
300 metrov pod autobusovou a vlakovou stanicou, ktorý spája
nielen obe stanice, ale aj centrum mesta s jeho miestnou obytnou
časťou.
Rovnako ako aktivity združenia postavené na netradičnom
prístupe k prezentácii súčasného umenia ne-galerijnému a často
náhodnému publiku, ktorý získava ohlasy nielen po celom Slovensku,
ale aj za jeho hranicami, pozitívne prekvapuje i jeho bezproblémová
spolupráca s mestskou samosprávou.
Z.N.G.: V roku 2011, krátko po mojom návrate zo zahraničia domov do Topoľčian, som za vami šla so žiadosťou
o poskytnutie akéhokoľvek nevyužitého priestoru vo vlastníctve
mesta, v ktorom by som mohla realizovať projekt galérie súčasného umenia. Aj na moje vlastné prekvapenie som sa u vás stretla
s veľkým pochopením a pomerne rýchlo sme spoločne dokázali
nájsť vhodný priestor v podchode pod stanicami. Rovnako rýchlo
bola na svete aj nájomná zmluva o využívaní týchto priestorov občianskym združením Nástupište 1–12 s nájomným vo výške 1 euro
ročne. Čím som vás vlastne presvedčila, že sa mladé občianske
združenie oplatí podporiť?
P.B.: Musím povedať, že zanieteniu a entuziazmu, ktoré
z vás sršali, sa ťažko odolávalo. Okrem toho som veľkým fanúšikom
umenia. Aj moja vlastná dcéra v tejto oblasti pôsobí. Viem, aké
problematické je pre mladých začínajúcich autorov nájsť cestu k divákovi a nájsť priestory, v ktorých by svoje diela mohli prezentovať.
Myšlienka galérie súčasného mladého umenia mi teda osobne bola
veľmi blízka.
16
Kulturní politika
Kulturní politika
Z.N.G.: Znamená to, že rozhodnutie samosprávy o uzavretí
nájomnej zmluvy bolo ovplyvnené predovšetkým vaším osobným
záujmom? Bol za ním váš osobný lobbing?
P.B.: Určite nie. Napokon, rozhodovanie o využití majetku
mesta predsa nie je osobnou kompetenciou primátora. Keby projekt,
ktorý ste predložili, nekorešpondoval so strategickými plánmi rozvoja mesta, so stratégiou rozvoja kultúry či so zámerom posilňovania
spolupráce samosprávy s občanmi, ich združeniami a spolkami,
k uzavretiu zmluvy by nedošlo. Okrem toho, projekt pre mesto predstavoval minimálne riziko. Podchod pod autobusovou stanicou, ktorý
sme vám ponúkli, bol dlhšiu dobu tŕňom v oku občanov. Samospráva
nedisponovala prostriedkami na revitalizáciu tejto masívnej konštrukcie. Priestor chátral a často sa stával útočiskom ľudí pohybujúcich sa na okraji spoločnosti. Pre investorov bol nezaujímavý, keďže
slúži ako dopravná komunikácia pre chodcov a jeho ďalšie využitie
teda podlieha viacerým zákonným limitom. Vy ste ponúkli projekt,
ktorý nevyžadoval veľkú investíciu z mestského rozpočtu a zároveň
vykazoval potenciál zatraktívniť a skultúrniť verejný priestor. Som
rád, že s odstupom času môžem povedať, že sme na meste potenciál
projektu odhadli správne a vám sa viac ako podarilo naplniť očakávania, ktoré sme mali.
Z.N.G.: Tým projektom bol v podstate klasický galerijný
priestor. Nebáli ste sa, že v relatívne malom meste vznikne konkurencia pre existujúcu Galériu mesta Topoľčany?
P.B.: Zuzana, tejto vašej otázke úplne nerozumiem. Možno preto, lebo konkurenciu nevnímam ako negatívny jav. Naopak,
považujem ju za celkom účinný nástroj zvyšovania kvality. O to viac
v prípade, ak by si mali konkurovať totožné aktivity, jedna zriadená
samosprávou a druhá z iniciatívy samotných mladých občanov. Som
presvedčený, že samospráva má predovšetkým reagovať na potreby
občanov a poskytovať im služby, ktoré tieto potreby naplnia. Ak by
vznik vašej galérie spôsobil pokles návštevnosti galérie zriadenej
mestom, bolo by to indikátorom toho, že sa nám ako samospráve
nepodarilo identifikovať potreby ľudí žijúcich v meste. V každom
prípade, obaja vieme, že takáto situácia nenastala. Výstavné programy mestskej Galérie a Nástupišťa sú tak rozdielne, že oba priestory
dokážu v meste fungovať vedľa seba so svojím vlastným publikom.
Z.N.G.: Musím sa priznať, že keď sa na Nástupište 1–12
pozerám dnes, sama vidím veľký rozdiel oproti nášmu pôvodnému
konceptu. Už krátko po otvorení Multimediálneho priestoru pre
súčasnú kultúru Nástupište 1–12 sa jeho koncepcia začala odkláňať
od klasického galerijného modelu a ako občianske združenie sme
čoraz častejšie začali pristupovať k využívaniu samotného verejného
priestoru podchodu, v ktorom sme videli veľký komunikačný potenciál. Tento priestor však nebol a naďalej nie je predmetom nájomnej
zmluvy, ale zostáva dopravnou komunikáciou slúžiacou chodcom.
V tejto situácii sú teda naše aktivity vyvíjané v priestore podchodu
a jeho okolí klasickými kultúrnymi podujatiami na území mesta,
ktoré podliehajú zákonnej ohlasovacej povinnosti. Okrem samotných
podujatí – koncertov, divadelných predstavení, zvukových inštalácií
a podobne – do verejného priestoru umiestňujeme i samotné umelecké diela – napríklad veľkorozmerné site specific maľby realizované
priamo na stenách podchodu. Ako tieto naše aktivity vnímate?
P.B.: Považujem ich za revitalizáciu priestoru. Možno
svojskú, netradičnú, nie ľahko pochopiteľnú pre každého, ale určite
revitalizáciu. Nebojím sa povedať, že inak šedý podchod opäť žije
práve vďaka vášmu združeniu. Okrem toho niektoré z diel, ktoré ste
v priestore realizovali, považujem za nesmierne dôležité z pohľadu
akejsi kolektívnej pamäti mesta, či dokonca pre formovanie vzťahu
ľudí k mestu samotnému. Nedá mi nespomenúť projekt nástennej
maľby Daniely Krajčovej, ktorá sa zamerala na problematiku histórie židovskej obce v našom meste. Topoľčiansky pogrom je nesporne veľkou škvrnou v našich dejinách. O to viac, že židovská
obec na Slovensku sa ospravedlnenia od oficiálnych predstaviteľov
mesta dočkala len pred pár rokmi, pod mojím vedením. Je obdivuhodné, akým citlivým spôsobom dokážete denne pripomínať
ľuďom, ktorí prechádzajú miestom, kde kedysi stálo židovské geto.
Mnohí zo súčasných obyvateľov spoznali túto temnú históriu Topoľčian aj vďaka vám.
Z.N.G.: Viaceré z týchto site-specific diel sa ale nezameriavajú len na estetizáciu priestoru. Pristupujú k nemu skôr kriticky
a ako ste sám spomenuli, otvárajú často témy nielen citlivé, ale
aj kontroverzné a občas aj priamo kritické voči samospráve.
P.B.: Áno, doteraz si pamätám výstavu, na ktorej sa nachádzalo vaše vlastné dielo kriticky hodnotiace rozhodnutie samosprávy o výrube stromového porastu v okolí prístupových ciest do mesta. Keďže sa ja ako osoba, ale ani ostatní predstavitelia samosprávy,
nebránime konštruktívnej kritike, nevidím dôvod, prečo by takéto
diela mali byť problémom v našej vzájomnej spolupráci. Partneri
sú partnermi aj preto, lebo očakávajú impulzy jeden od druhého
a chcú riešiť problémy spoločne, ideálne formou dialógu. Napokon, aj z toho dôvodu mestská samospráva pristupuje k tvorbe
svojich stratégií participatívne. Aj vy ste sa len nedávno stali naším
strategickým partnerom pri tvorbe Programu hospodárskeho a sociálneho rozvoja.
Z.N.G.: S Nástupišťom si za jeden z našich cieľov kladieme
dvíhať kultúrne povedomie a kvalitu života tak obyvateľov mesta,
ako aj jeho návštevníkov. Snažíme sa zlepšiť vnímavosť verejnosti
k vizuálnym či zvukovým podnetom, k súčasnému umeniu, k odlišným kultúram a podobne. Do akej miery sa nám to podľa vás darí?
Prejavil sa podľa vás nejakým spôsobom vznik a pôsobenie Nástupište 1–12 na zmenách postojov občanov alebo jeho návštevníkov?
P.B.: Osobne za váš veľký prínos považujem nárast cudzincov navštevujúcich Topoľčany. Už len príchod zahraničných umelcov,
ktorých každý rok do mesta privediete, je určite vynikajúcou príležitosťou pre obyvateľov, aby sa zoznamovali s novými kultúrami.
17
18
Kulturní politika
Nedá mi zároveň nespomenúť váš prínos pre propagáciu mesta, či už v rámci
Slovenska, alebo v zahraničí. Hlavne v začiatkoch vašej existencie sme sa však
na meste často stretali so sťažnosťami občanov, predovšetkým skôr narodených, ktorým prekážalo znečistenie verejného priestoru z vašej strany. Za toto
znečistenie pritom považovali samotné umelecké diela. Po štyroch rokoch
môžem povedať, že počet sťažností tohto typu klesol. Priamo úmerne pritom
narastá počet pozitívnych ohlasov na vašu činnosť. Zdá sa teda, že sa vám
síce pomaly, ale predsa darí meniť postoj verejnosti k súčasnému umeniu.
Zároveň je možno sledovať efekt „dobrého príkladu“, odrážajúci sa na náraste
občianskych aktivít v meste. S radosťou sledujeme množiace sa Kreatívne pikniky, úspešnú sériu komunitných výmenných trhov Zóna bez peňazí, Zelené
hliadky, či aktivity nového Hracieho centra.
Z.N.G.: Nástupište 1–12 svoje činnosti môže realizovať predovšetkým
vďaka podpore z grantov Ministerstva kultúry SR a vďaka podpore mesta
Topoľčany vo forme výhodného prenájmu mestských priestorov. Niektoré
z občianskych aktivít, ktoré spomínate, sú však odkázané len na podporu svojich členov, priaznivcov a samosprávy. Akým spôsobom ich mesto podporuje?
P.B.: Je to predovšetkým formou grantov a dotácií. V roku 2015 bolo
z rozpočtu mesta vyčlenených 14 000 eur na granty a prerozdelených takmer
900 000 eur formou dotácií pre rôzne kultúrne, spoločenské, komunitné,
či športové aktivity. Zároveň sa snažíme vychádzať v ústrety občianskym
aktivitám rôznymi inými formami, napríklad bezplatnou propagáciou podujatí,
prípadne znížením prenájmu v zmysle platného VZN a podobne.
Autorská skupina Nástupište 1–12 je občianske združenie, ktorého
členmi sú viacerí výtvarníci, vizuálni umelci, grafickí dizajnéri, psychológovia,
aktivisti a kultúrni manažéri. Každý z členov združenia je istým spôsobom
naviazaný na slovenské mesto Topoľčany. Buď z neho priamo pochádza, alebo
študoval na niektorej z topoľčianskych umeleckých stredných škôl, prípadne ho
k mestu pútajú iné väzby. I keď veľká časť členov združenia dlhodobo pôsobí
a žije mimo Topoľčian, svoje aktivity sa snaží smerovať práve do tohto regiónu.
Zameriavajú sa na projekty v oblastiach umenia, kultúry a vzdelávania, ale i životného prostredia či športu. Svojimi aktivitami sledujú zámer
celkového pozdvihnutia kvality života obyvateľov regiónu. Intenzívne spolupracujú aj s inými kultúrnymi a vzdelávacími inštitúciami v regióne i v zahraničí,
predovšetkým so strednými školami.
Ťažiskovou aktivitou združenia je projekt multimediálneho priestoru
pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12, ktoré v septembri 2011 otvorili pre verejnosť v podchode pod Autobusovou stanicou v Topoľčanoch. V tomto verejnom
priestore, o ktorého svojskú recykláciu sa združenie pokúša, realizujú väčšinu
svojich aktivít – výstavy výtvarného umenia, prednášky, workshopy, verejné
rozhlasové nahrávky, divadelné predstavenia, filmové projekcie, módne prehliadky a hudobné vystúpenia.
Zároveň si kladú za cieľ priamu podporu autorskej tvorby umelcov
z regiónu, zo Slovenska, ale i zo sveta. Cezhraničnej spolupráci s partnermi
v Rakúsku, Nemecku, Čechách, Veľkej Británii, Nórsku, Dánsku a USA sa venujú v rámci projektu Pravidelná linka / Regular Line.
V roku 2012 sa dva ich projekty stali súčasťou expozície Asking
Architecture – Pavilón Českej a Slovenskej republiky na 13. Medzinárodnom
Bienále architektúry v Benátkach. V roku 2013 sa Multimediálny priestor pre
súčasnú kultúru Nástupište 1–12 stal jedným z piatich finalistov Ceny MOST
Rady mládeže Slovenskej republiky v kategórii Projekt roka. V tom istom roku
sa združenie Nástupište 1–12 podieľalo na realizácii site-specific inštalácií pre
Košice – EHMK 2013 a pre Amsterdam Light Festival v Holandsku. V roku 2015
získal Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12 špeciálnu
cenu Nadácie Orange v kategórii komunitných projektov.
www.nastupiste.sk
Kulturní politika
19
20
Kulturní politika
Kulturní politika
Kultúrne
mesto:
pre koho a ako?
Paweł Althamer: Námestie slobody (Bratislava, 2012). V rámci projektu BOD 0 spoluorganizovalo o.z. Verejný podstavec a Poľský inštitút. Foto: Vladimír Šimíček
Významný poľský umelec Paweł Althamer (1967) sa rozhodol vytvoriť z dlhodobo nefunkčnej fontány Družba na Námestí slobody v Bratislave na dva letné dni veľké detské pieskovisko.
Slávo Krekovič, kultúrny manažér, muzikológ, kurátor
a hudobník pôsobiaci v Bratislave a v Brne
vystopovateľné: okrem spomínaných dôsledkov prinášajú
napríklad nové znalosti, skúsenosti, transfer nových ideí
a inovácií, či prepájanie medzi rôznymi oblasťami so synergickým efektom. Z prítomnosti aktívnych, talentovaných
a tvorivých obyvateľov profituje každé mesto, ktoré ich vie
podporiť a udržať.
Je známe, že verejné investície do kultúry sa môžu viacnásobne vrátiť, či už priamo vo finančnom prínose, alebo v ďalších
pozitívnych dopadoch. Aby však priniesli želaný rozvojový efekt
pre mesto v globálnom i lokálnom konkurenčnom prostredí, treba
investovať múdro, na čo treba mať tiež k dispozícii dostatočné dáta
o prostredí. A v tomto sa naše sídla často líšia od svojich západných,
ale aj niektorých východnejších protipólov: kým „múdre mestá“,
medzi ktoré už pár rokov patria napríklad aj viaceré balkánske
aglomerácie ako Záhreb či Plovdiv, pristúpili k strategickým krokom
a moderným koncepciám, mnohé slovenské (ale aj české) municipality zaspali dobu a v prístupe ku kultúre prevláda zotrvačnosť. Veľká
časť miest si nesie z minulosti bremeno v podobe skostnatených
inštitúcií, slabých a málo kompetentných úradov, neschopných
ochrániť umelecké diela pred zničením a industriálne pamiatky pred
developerským búraním, nekvalitného verejného priestoru plného
vizuálneho smogu, a tiež mizivej lokálnej podpory občianskych
kultúrnych aktivít, ktoré tak neprežijú viac ako pár sezón. Rozšírené
je tiež presvedčenie, že stratégie nie sú potrebné, pretože všetko
predsa funguje samo – alebo, že kultúru už máme pokrytú mestskými príspevkovými organizáciami, ktoré síce neprinášajú inovácie ani
Potrebnosť verejných investícií do kultúry sa zdá byť
neoddiskutovateľnou súčasťou mestských politík. V prístupoch jednotlivých miest však nájdeme značné rozdiely: od nesystémových
až po rozvojové a vizionárske. Helsinki, populáciou porovnateľné
s Bratislavou, podporujú kultúrne projekty formou grantov každý
rok vo výške 17 miliónov eur. To je mimochodom viac, než celý rozpočet novovzniknutého Fondu na podporu umenia s celoslovenskou
pôsobnosťou. O investíciách slovenského hlavného mesta do kultúrnej scény je zatiaľ ťažko hovoriť. Ponúka sa preto otázka: prečo
to tí Fíni robia? Nedeje sa u nás niekde chyba? Nie je krátkozraké
považovať kultúru za luxus, na ktorý v rozpočtoch našich miest
stále akosi „neostáva“ dosť peňazí? Alebo je tých prostriedkov dosť
aj v našich podmienkach, no dali by sa využiť efektívnejšie?
O tom, akú rolu môže hrať kultúra v rozvoji miest, sa už popísalo mnoho štúdií, v ktorých sa dajú vypozorovať dve základné línie:
kľúčový vplyv kultúry na kvalitu života (well-being) a identitu, ako aj
podiel tzv. kreatívnej ekonomiky na hospodárskom a sociálnom raste.
Niektoré závery stoja za pripomenutie:
• Kultúra v širšom zmysle sa spája prakticky so všetkými
ľudskými aktivitami – je preto základom, nie nejakou nadstavbou fungovania spoločnosti. Zdravý a prosperujúci kultúrny
ekosystém v meste dodáva životom ľudí kvalitu a zmysel.
•
•
•
Participácia na kultúre v rôznych podobách, či už pasívna
alebo aktívna, má vplyv na celkovú spokojnosť obyvateľstva,
umožňuje ľuďom sebarealizáciu a naplnenie, prispieva k rastu.
Kultúra má podiel na vytváraní identity miest, identifikácie
a hrdosti obyvateľov ako aj „brandingu“ mesta, je schopná
pretvárať lokality a dodať špecifický charakter a atraktivitu
aj problémovým a zanedbaným oblastiam. Kvalita a dizajn
verejného priestoru majú zásadný vplyv na správanie a pohodu ľudí.
Kultúra má schopnosť združovať a motivovať, je tmelom,
ktorý spája komunity a udržuje spoločenstvo pokope – tento
jav sa nazýva sociálna súdržnosť. Zároveň má pozitívny efekt
pri prevencii sociálne patologických javov ako je kriminalita
či závislosti.
Kultúra, umenie a kreatívne odvetvia majú priamo aj nepriamo vyčísliteľný ekonomický prínos, prispievajú k tvorbe
pracovných miest a sú motorom turistického ruchu. Pražské
Quadriennale scénografie a divadelného priestoru si napríklad dalo spraviť výskum, podľa ktorého mal festival dopad
na zvýšenie obratu českej ekonomiky o vyše 12 miliónov eur.
Avšak treba zároveň brať do úvahy, že uvažovať o kultúre
a kreatívnej ekonomike iba v číslach by znamenalo prehliadať podstatnú časť práve oných nevyčísliteľných vplyvov
na spoločnosť, ktoré nie je možné dosiahnuť inak. Experti
tvrdia, že kreativita a kultúra generujú tzv. spillover efekty,
teda širšie dopady na iné oblasti, ktoré nie sú vždy ľahko
nepokrývajú všetky potreby, no spravidla zhltnú väčšinu rozpočtu.
Brzdou zmien býva tiež zdanlivo logický pohľad, že na kultúru „nie sú
peniaze“, pretože najprv treba opraviť cesty a kanalizáciu. Koncepčné uvažovanie a odborne podložené rozhodnutia sú stále pomerne
výnimočné. Dôsledkom býva nevyužitie ľudského potenciálu, plytvanie zdrojmi a celkové zaostávanie za vyspelejšími regiónmi, ktoré
vedia, ako na to. Občania si potom právom kladú otázku, či takto má
vyzerať mesto, ktoré všetci chceme.
Problém je samozrejme hlbší a nedá sa vyriešiť na počkanie. Je v našom vzťahu k samým sebe a k prostrediu, v neujasnenom spoločnom záujme, vo vzdelávaní na rôznych úrovniach
a napokon často aj v nedostatku skúseností, rozhľadu a know-how
ľudí na kľúčových postoch. Zmene k lepšiemu však nahrávajú aj
u nás viaceré faktory: sociológovia hovoria o vzostupe urbánnych
hnutí a aktívnych občanov v nedávnej dobe, kulturológovia o celosvetovom náraste počtu participatívnych mestských kultúrnych
politík – teda takých, ktoré vznikajú po dôslednej analýze prostredia, v konzultáciách s odborníkmi i aktérmi z praxe. Ale v prvom
rade môžu veľa zmeniť najmä osvietení komunálni politici s vôľou
a víziou, ktorí majú skutočný záujem veci pohnúť a dokážu spoluprácou s aktívnymi občanmi a odborníkmi vytvoriť udržateľné
podmienky pre rozvinutie potenciálu svojho mesta.
www.kulturnabratislava.sk
www.krekovic.info
21
22
Smart
Smart
Smart art
Roj 2.0
zvuková fasáda a sonifikovaný chaos přírody
Příkladem obohacující spolupráce mezi vědeckou institucí a multimediálním umělcem je projekt Roj, který pro brněnskou
Hvězdárnu a planetárium vytvořil umělec Jiří Suchánek. Na děrovanou plechovou fasádu planetária umístil 187 světel a pomocí
vlastního softwaru, který zpracovává digitální partituru, generuje
světelné a zvukové struktury. Jiří Suchánek dlouhodobě vytváří
instalace pro netradiční prostory a zkoumá tak mimo jiné i trvanlivost elektronických médií v těžších klimatických podmínkách. Jeho
projekt Zvuková jeskyně se stal trvalou součástí prohlídek jeskyně
Výpustek v Moravském krasu, ve své instalaci Turbulence pracuje
s větrníky, které snímají proudění větru a na základě toho generují
zvuky a tóny. Instalace je mobilní a umožňuje rozmístění do různých
koutů města i krajiny.
www.jiri-suchanek.net
ROJ 2.0, audiovizuální stálá instalace na fasádě, Hvězdárna a planetárium Brno (2015).
Foto: archiv autora
23
24
Smart
Smart
25
Autor Jonáš Gruska před zvonkouhrou na stěně ikonické stavby bývalého
obchodního domu Prior v centru Bratislavy (2013). Foto: Damas Gruska
Zpráva od Mahena
virtuální socha
Socha nebo památník v současném městě může mít
mnoho podob. Umělec Richard Loskot ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s technologiemi, zajímá ho ale především
to, co je neviditelné nebo to, „co nás přesahuje“. V brněnské
ulici Kobližná, spojující Mahenovo divadlo s Knihovnou Jiřího
Mahena, byly v rámci výstavy „Na hraně příběhu – Sochy v ulicích“ rozesílány po tři měsíce procházejícím lidem sms zprávy
(16 000 sms). Jejich obsahem byly fiktivní vzkazy bývalé přední
osobnosti města Jiřího Mahena jeho současným obyvatelům.
Účinek těchto krátkých osobních sdělení vyplynul ze specifické situace nově přijaté zprávy na mobilním telefonu. Zásahem
do soukromí na okamžik autor vyrušil příjemce z jeho reality
a „pozdravil“ ho Mahenovými slovy. V ulici, kde se dříve Jiří
Mahen často pohyboval, vznikaly neviditelné „sochy“, subtilní
monumenty, které pronikají telefony potomků do staronového
prostoru.
www.richardloskot.net
Zpráva od Mahena, sdílená virtuální instalace, kterou Richard Loskot vytvořil
ve spolupráci s Veronikou Musilovou Kyrianovou na ulici Kobližná v Brně (2013).
Foto: archiv autora
Elektrosluch
naslouchání městu
Elektrosluch je přístroj, který snímá elektromagnetické
pole a převádí je do zvuku. Sám autor, mladý slovenský hudebník
a zvukový umělec, Jonáš Gruska ke svému nástroji říká: „Okolo nás
existuje neskutočné množstvo dátových tokov a informácií, ktoré
nie sme schopní vnímať našimi bežnými zmyslami. Takouto sonifikáciou som schopný aspoň čiastočne priblížiť svet elektromagnetických polí a otvoriť tak ušiam iné svety.“ Elektrosluch se dá koupit
přímo od autora na jeho webových stránkách, nebo si na nich
můžete stáhnout schéma, díky kterému si ho postavíte sami.
Se zvukem města a jeho ozvučováním pracoval Gruska i ve svých
dalších instalacích – na objednávku bratislavského festivalu Melos
Étos ozvučil zvonkohru na stěně ikonické stavby bývalého obchodního domu Prior (dnes My), pro kterou vytvořil původní skladbu
Kolokoly.
binmatu.net
Elektrosluch Mini: elektromagnetické senzory, operační zesilovač, rezistory,
kondenzátory, LED dioda, baterie, potenciometr, plošný spoj.
26
Smart
Konkrétní přínosy
otevřených dat
z Prague Hacks
V červnu proběhl v Praze hackathon věnovaný práci
s otevřenými daty. O jeho tématech, účastnících a výsledcích
vedl rozhovor šéfredaktor Smart Cities, David Bárta, s jedním
z účastníků, Martinem Tesařem ze společnosti CleverMaps, která
vyvíjí platformu CleverAnalytics pro prostorové analýzy dat.
V červnu jsi se aktivně zúčastnil jednoho z největších
českých hackathonů Prague Hacks. Co to bylo za akci?
Město Praha v nedávné době otevřelo veřejnosti celou řadu
datových sad. Spolu s Fondem Otakara Motejla a některými dalšími
organizacemi proto uspořádali tohle třídenní setkání. Cílem bylo
ukázat, že se vyplatí městské a státní datové sady otevírat. Lidé,
kteří mají nápady a zájem něco udělat pro ostatní tato data zpracují
a vybudují nad nimi nějaké nové aplikace a služby. Ve výsledku to přinese společnosti mnohem víc, než by město, či stát získalo prodejem
těchto dat pár společnostem, které si to mohou dovolit.
S jakými daty jste pracovali?
Jakýmsi základem byla pražská geodata – základní mapy,
územní plán, dopravní mapy, 3D modely budov a terénu a mnoho
dalšího. K tomu přidaly některé společnosti a instituce řadu dalších
sad. Z těch nejzajímavějších bych uvedl například obrázky s geokódy
z Instagramu, data výsledků voleb, kriminality a dokonce i seznam
zvířat od pražské zoo.
Mají běžně česká města otevřená data?
Bohužel to zatím běžné není. Dobře víme, že v některých
západních zemích jsou v otázce otevírání dat mnohem dál než my.
Situace se ale začíná pomalu měnit. Dobrým příkladem jde právě Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, který dodal většinu datových
sad a spolupracoval i na této akci.
Kdo všechno se hackathonu účastnil a kolik vzniklo týmů?
Účastníků z řad „hackerů“ bylo několik desítek, týmů a projektů celkem 14. Co mě na tom nejvíce nadchlo, byl fakt, že se zdaleka nejednalo jen o vývojáře a GIS specialisty. Zaměření bylo velice
různorodé. Kromě již zmíněných se přihlásila řada návrhářů, grafiků,
vizionářů a dalších. Všem nám pomáhaly další desítky mentorů a organizátorů. Všichni dohromady vytvořili svým nadšením a vzájemnou
podporou neopakovatelnou tvůrčí atmosféru. Ani tak nešlo o celkové
vítězství, spíše o sdílení znalostí, zapojení do komunity a o radost
z toho všeho.
Na čem konkrétně pracoval tvůj tým?
Náš projekt se jmenoval Walking areas. Jak název napovídá,
snažili jsme se vytvořit aplikaci, která pro libovolný bod v Praze spo-
čítá oblast, do které se dá za určitý čas dojít. Začali jsme tím, že jsme
spočítali, kam se dá pěšky dostat z libovolné stanice metra do 5, 10
a 15 minut. Vznikne jakási „šišatá“ oblast, pro kterou jsme určili její
potenciál na základě doplňkových datových sad. Můžete na příklad
využít data demografie ke zjištění, kolik zde bydlí lidí. Na základě
kombinace s územním plánem zase umíme určit převažující využití
této plochy. Pomocí mapy cen nemovitostí zase najdeme průměrnou
cenu nemovitosti atd. To všechno může ukazovat potenciál místa. Usnadní to lidem rozhodování o tom, jestli v dané lokalitě mají
shánět bydlení, jestli tam mají chtít pracovat a podobně. Kombinací
s mapou hluku třeba objevíte nová místa, kde trávit volný čas a kde
odpočívat.
Čemu se věnovaly ostatní týmy?
Zajímavých nápadů bylo opravdu hodně. Vítězný tým využil
data o školách z městských částí Prahy 7 a 8. Vytvořili rozhraní,
které je v použitelné formě dává k dispozici pro další využití, a navíc
udělali aplikaci, která tato data zobrazí. Může to pomoci rodičům
při výběru základní školy nebo mateřské školky pro své děti. Mně se
líbil nápad na mobilní aplikaci s názvem sbirej.to. Je určená k hlášení
výskytu neuklizených psích exkrementů a oznámením o dostupnosti pytlíků u košů. Ověřený uživatel nahlásí některý z nedostatků,
úklidová služba se o tom v rekordně krátkém čase dozví a zjedná
nápravu. Jednoduché a přitom to opravdu obyvatelům a návštěvníkům města může zpříjemnit život.
komerční prezentace
Města a E.ON spolupracují
na projektech Smart City
Dynamicky se rozvíjející oblast Smart City je téma,
kterému se ve společnosti E.ON dlouhodobě věnujeme.
Městům a obcím jsme schopni nabídnout know-how zejména
v oblastech veřejného osvětlení, interiérového osvětlení, CNG,
ale také v stále více se rozvíjející elektromobilitě či chytrých
sítích Smart Grids.
Stále více měst si uvědomuje, že město, které chytře,
smysluplně a šetrně využívá moderní technologie a přístupy vedoucí
ke zkvalitnění života v něm, k efektivnějšímu řízení, k zachování přírodních zdrojů a k energetické udržitelnosti není pouhé klišé. Iniciativu Smart Cities připravila a v roce 2011 oficiálně vyhlásila Evropská
komise (EK). Jejím cílem je podpora měst a regionů při snižování
emisí prostřednictvím udržitelného způsobu využívání energie v různých oblastech. Jedná se zejména o dopravu, energetickou účinnost
budov a využití nových energetických technologií.
První úspěchy
Prvním městech, kde společnost E.ON v oblasti Smart City
navázala spolupráci bylo město Brno. V Brně je značný potenciál
zejména v oblasti dopravy a Smart mobility, ale také v budování
chytrých sítí či například v optimalizaci interiérového osvětlení.
V rámci projektu Smart City zapůjčila energetická společnost E.ON do jihočeského Písku
pro účely testování tři elektroskútry E.ON e-max. Dva e-skútry jsou testovány městskou
policií a jeden využívá Technologické centrum Písek.
Dalším městem, kde bylo memorandum o spolupráci podepsáno je město Tábor, k podpisu memoranda zde došlo při vyhlášení
výsledků soutěže E.ON Energy Globe Award. A přidávají se i další
města, kde se rozhodli využít know-how společnosti E.ON. Za všechny jmenujme například Kyjov, Oslavany či Bystřici nad Pernštejnem.
Jak si myslíš, že mohou podobné akce jako Prague Hacks
ovlivnit kvalitu života ve městech?
Díky těmto akcím se kvalita života určitě nezhorší, takže ji
mohou ovlivnit pouze pozitivně. Věřím, že dělají správnou osvětu,
rozšiřují komunitu lidí, kterým záleží na prostředí, v němž žijí, a hlavně s tím chtějí aktivně něco dělat. Vznikají tím i dobré příklady pro
ostatní města, že otevřená data mají smysl.
Můžou města aktivně podporovat takovéto akce a co jim
to přinese?
Ano, v každém městě jsou problémy, které se dají řešit.
Nejlépe o nich ví občané, kteří ve městě žijí a firmy, které tam tyto
občany zaměstnávají. Města by měla s aktivními obyvateli komunikovat a dát jim podklady pro jejich činnost – otevřít některá zbytečně uzavřená data. Na těchto akcích je ideální příležitost všechno
propojit – aktivní občany, uvědomělé firmy a vedení města, případně
úřady. Přínos se nedá nijak objektivně změřit, ale kdo byl na Prague
Hacks, ten viděl, jak to do sebe zapadá. Tyto akce lákají schopné lidi,
investují do nich velké i malé firmy a to všechno zvyšuje atraktivitu
města a života v něm.
Chytrý Písek
Dalším městem, kde se E.ON stal partnerem při projektu
Smart City, je město Písek. Konkrétní spolupráce bude směřovat
především na energetickou efektivitu veřejného osvětlení, efektivitu
interiérového osvětlení městských budov a na budování inteligentních sítí Smart Grids v součinnosti s Technologickým centrem Písek.
Město Brno a společnost E.ON zahájily projekt chytrého
města 18. června podpisem memoranda. Spolupracovat budou při
podpoře elektromobility, účinnějšího osvětlení či úsporného vytápění budov. Součástí memoranda je i spolupráce v oblasti využívání
moderních, ekologických a vysoce účinných technologií, jako jsou
například kogenerační jednotky. Memorandum podepsali primátor
Brna Petr Vokřál (vpravo) a jednatel E.ON ČR Radek Lucký.
Memorandum o projektu takzvaného Smart City podepsal starosta města Tábor Jiří Fišer
a předseda představenstva E.ON Czech Holding AG, pan Michael Fehn, při příležitosti
slavnostního vyhlášení vítězů soutěže E.ON Energy Globe Award ČR.
27
28
Smart
Smart
Otevřená data:
Manuál pro první měsíce
Jan Boček, datový novinář Českého rozhlasu a konzultant
otevřených dat pro Fond Otakara Motejla.
Zveřejnění dat u desetitisícového až stotisícového města
nevyžaduje velké investice
do materiálu ani do lidí.
Důležitější je politická vůle
a trpělivost. Podívejte se,
co vás čeká.
Před dvěma lety slíbila první tři česká města, že se pustí do otvírání dat. Děčín uspěl data.mmdecin.cz, Kuřim a Opava zatím ne.
Zveřejnění dat přitom není nic, co by vyžadovalo roky systematické práce nebo milionové investice. Od startovního výstřelu
ke zveřejnění prvního datasetu nemusí uběhnout ani týden. Ostatně,
jak ukazují třeba piráti na Praze 7, pravidelně zveřejňovat radniční
data lze i z opozice. Chuť otevřít se veřejnosti je důležitější než propracovaná strategie.
Přesto je dobré vědět, kde začít a podle čeho se rozhodovat
na křižovatkách. Takže:
Začněte s málem, pravidelně přidávejte
a sledujte využití
Hned poté, co se rozhodnete pustit do zveřejňování dat,
vám pokazí náladu hloupá otázka: co z vašich dat bude zajímat kohokoliv mimo radnici? Dat sbíráte nekonečné množství a zveřejnění
každé z oblastí je na několik měsíců. Bude lepší věnovat se obecnímu
majetku, rozpočtu a účetnictví, bydlení, dopravě, školství, veřejné
zeleni, územnímu plánování, sociální péči, zdravotnictví, bezpečnosti, nebo něčemu jinému? Aby toho nebylo málo, další přehršel dat
schovávají městské firmy a příspěvkové organizace.
Důležitá poznámka, než začnete hledat: zůstávejte při zemi,
začněte s málem, zveřejněte nejprve malou část svých datasetů
a ty pravidelně aktualizujte. Jednorázové zveřejnění hromady dat,
kterou pak necháte ležet ladem, nic neřeší. Publikujte raději několik
menších datasetů, sledujte jejich využití, aktualizujte a pravidelně
přidávejte další, tak získáte rychlou zpětnou vazbu. Snadno můžete
sledovat, o jaká data je největší zájem, a zaměřit se na danou oblast.
Rychlou nápovědou, jaká data veřejnost zajímají, mohou být
pro začátek žádosti o informace, podávané obvykle podle zákona
106. Pokud často míří na konkrétní data, zkuste zveřejnit nejprve je.
S trochou štěstí uspokojíte žadatele a navíc odlehčíte úředníkům.
Když nevíte, předhoďte data vývojářům
Dobrým nástrojem, jak objevit zajímavá data na vlastním úřadu, je co nejdřív uspořádat soutěž ve vývoji aplikací neboli hackathon.
Dejte vývojářům data, která dokážete nabídnout už teď a máte pocit,
že zkoumají potenciál využití. Klidně v horší kvalitě. Zjistíte, na čem
má smysl spolupracovat a dost možná se vám navíc vrátí vyčištěná
data. Zároveň se objeví zárodky aplikací a hlavně komunita, která vám
nedá pokoj, dokud svoje – tedy vaše data nedostane.
Nečekanou inspirací může být ministerstvo vnitra. Tam momentálně běží projekt Implementace strategií v oblasti otevřených
dat veřejné správy ČR implementace.jdem.cz, který má do českého
prostředí převést aktualizovanou evropskou směrnici o otevřených
datech. Do konce listopadu tak má vzniknout seznam datasetů, které
mají všechny typy úřadů včetně obcí zveřejnit. Neformálně je rozsáhlý seznam publikacniplan.jdem.cz k dispozici už teď. Kromě výběru
klíčových témat rovnou určuje strukturu tabulek nebo to, jak často
má úřad data aktualizovat.
A pokud se vám nebude chtít přemýšlet, které datasety jsou
zajímavé, vezměte to z druhého konce. Shromážděte na úřadu datasety, které jsou už teď strojově čitelné a neobsahují osobní údaje.
Ty pak zveřejněte a řekněte o tom vývojářům. Brzy se ukáže, které
datasety jsou životaschopné. Je slušná šance, že to budou geodata
(data s prostorovou složkou). Tenhle postup není moc efektivní, ale
ani příliš namáhavý. Pokud má váš úřad rozumný informační systém,
můžete navíc exportovat zmíněné datasety automaticky. Pravidelná revize, která data někdo využil, pak pomůže rozšiřovat balík dat
správným směrem. V omezené míře lze tenhle postup použít i u datasetů, které vyžadují lidské zásahy – čištění, smazání osobních dat,
ruční export databáze a podobně. Je třeba připomenout, že jejich
pravidelná aktualizace rovněž.
Prostě to nahrajte
Víte co, teď jak. Zveřejněná data by měla být v ideálním
případě dostupná z jednoho místa, aby uživatel snadno našel, co ho
zajímá. Ideálním řešením je datový katalog, který umožňuje data třídit
podle témat, formátů nebo autora. Inspirovat se můžete třeba u tahounů otevřených dat – Britů data.gov.uk nebo Američanů data.gov.
Můžete vyvinout vlastní datový katalog, jako to udělal Institut
plánování a rozvoje hl. m. Prahy geoportalpraha.cz/opendata, ale není
to zdaleka nutné, a pro menší instituce to nedává smysl. Existuje řada
datových katalogů připravených právě pro tuhle situaci. Mezi bezplatnými variantami lze doporučit datahub datahub.io. Provozuje ho
organizace Open Knowledge Foundation, která dlouhodobě bojuje
za otevřenost informací. V současnosti ho využívá šest stovek měst
a institucí po celém světě.
Datahub funguje jako samostatný web, není potřeba (a ani
nelze) ho integrovat do vašich stránek. Kromě katalogu plní i roli datového úložiště, můžete sem fyzicky nahrát svoje datasety. Pokud se je
nicméně rozhodnete umístit jinam (třeba na vlastní server), do katalogu přidáte odkaz na jejich fyzické umístění, takže přehled dat můžete
udržovat kompletní. Pokud si chcete vyzkoušet, co umí, část svých dat
zveřejňuje na datahubu i město Brno brnodatahub.jdem.cz.
Naklikejte si licenci
Při nahrávání datasetu do katalogu je potřeba zvolit vhodný
formát. Data musí být strojově čitelná, takže zapomeňte na naskenované tabulky v PDF nebo dokonce obrázkových formátech.
Vhodným formátem pro tabulku je třeba excelovský XLS, vhodnější
jeho otevřený nástupce XLSX nebo univerzální formáty CSV, XML
a JSON. Snažte se používat otevřené formáty – tedy ty, kde uživatel
není odkázaný na jeden komerční program, který je umí otevřít. Tenhle problém obvykle nastává u geodat, kde jsou proprietární formáty
rozšířenější.
Datahub je bezplatný datový katalog: místo, kam můžete nahrát svoje data. Návštěvníci
pak nemusejí hledat roztroušené tabulky po webových stránkách úřadu, jdou najisto.
Data navíc musí být zveřejněna pod licencí, která umožňuje
jejich bezplatné využití. Nejvhodnější licencí pro podmínky otevřených dat je Creative Commons 4.0, jak vysvětluje tým právníků
Masarykovy univerzity muprirucka.jdem.cz. Přesné znění licence si
na základě specifikace pro svá data můžete naklikat přímo na webu
Creative Commons cclicence.jdem.cz.
Pokud si mají data najít své uživatele, zveřejňujte je v surové
a co nejpodrobnější podobě. Čím méně agregovaná, tím lépe. Výjimkou nejsou ani data, která obsahují údaje o konkrétních lidech, jen je
třeba je anonymizovat – obvykle stačí smazat všechny sloupce, které
je jednoznačně identifikují.
Geodata a objemná data: tady radši
řekněte IT oddělení
Dosud nebylo potřeba moc přemýšlet, všechno za vás vyřešili jiní. Je ale několik kategorií dat, které při zveřejnění vyžadují
odlišný přístup: geodata, objemné datasety nebo data, která mají
být neustále aktuální. Ta se do datového katalogu obvykle fyzicky
nenahrávají, umístí se do něj pouze link na jejich skutečné umístění. Je proto třeba vymyslet, kam s nimi a jak k nim má uživatel
přistupovat.
Začneme geodaty. Můžete je samozřejmě zveřejnit v tabulce, ta se ostatně od klasických datasetů liší jen tím, že obsahuje
jeden nebo dva sloupečky s geografickými souřadnicemi. V tom
případě jsou nejvhodnější otevřené formáty ESRI Shapefile (SHP)
a GeoJSON. Tabulková publikace ale není pro geodata typická.
Častější je zveřejnění přes mapové servery, které zpřístupňují data
přímo v prohlížečích. Díky tomu se uživatel vždy dostane k aktuálním datům. Ke zveřejnění geodat je tedy nejvhodnější variantou
spustit vlastní mapový server. Zeptejte se na IT oddělení, oni už
budou vědět...
Další atypickou kategorií jsou data, která se mění každým
okamžikem, jako aktuální polohy dopravních prostředků. Ty samozřejmě nemá smysl exportovat do tabulek a ty někam věšet. Lepší
je vytvořit API: rozhraní, které vývojářům umožní přístup k databázi
Datový katalog Spojených států nabízí téměř 160 tisíc datasetů, roztříděných podle témat.
přímo přes cílené dotazy. V okamžiku, kdy se uživatel na něco zeptá aplikace (kdy už přijede tramvaj na Českou?), zeptá se aplikace
na to stejné vaší databáze a oba dostanou svou odpověď.
Třetí a poslední kategorií, která vyžaduje zvláštní zacházení, jsou zvlášť objemná data. Pokud jsou pro zvolený datový katalog
příliš mohutná, umístěte je buď na vlastní server, nebo do cloudového úložiště, které to umožňuje. Není třeba se zvlášť ostýchat,
není problém použít třeba Uloz.to nebo Dropbox. Nebo vyzkoušejte
třeba Google Fusion Tables tables.googlelabs.com, které mimo jiné
umožňují nad vaším datasetem vytvořit právě API.
Podrobnější a chytřejší návod, jak otevřít data, poskytuje
příručka Jak otevírat data www.otevrenadata.cz/chci-otevrit-data,
kterou vydal Fond Otakara Motejla.
29
30
Smart
Žebříček otevřených dat
slovenských měst
V letošním druhém čísle Smart
Cities jsme vyhodnotili česká
statutární města z hlediska
otevřenosti jejich dat coby
indikátoru potenciálu inovací.
Cílem je označit startovní čáru
pro hodnocení pokroku města.
Nyní jsme se díky spolupráci
se společností Clevermaps
podívali i na města slovenská.
Michal Zimmerman – Clevermaps, David Bárta – šéfredaktor Smart Cities
Téma inteligentních měst, tzv. smart cities, se čím dál
častěji objevuje jak na tuzemských konferencích, tak na celoevropské úrovni. Jednou z oblastí, ve které by se netradiční přístup samosprávy k občanům, skrytý právě pod těmito slovy, měl
rovněž projevit, jsou data, respektive jejich otevřenost. Již dnes je
na Slovensku možné o informace a data vytvářená státní správou
či samosprávou žádat na základě zákona č. 211/2000 Z. z., koncept inteligentního města však usiluje o výraznější posun – takové
město umožňuje svým občanům, a nejen jim, svobodně a bezplatně přistupovat k datům, která v něm vznikají, využívat je a budovat
nad nimi vizualizace, analýzy nebo mapy.
Samosprávy nenakládají pouze s tabulkovými daty, jako jsou
rozpočty nebo smlouvy, ale také s daty o prostoru; ať už jde o katastr
nemovitostí, veřejnou zeleň nebo evidenci psů. Oba typy dat je možné
uživatelům poskytnout v mnoha různých formátech. Některé z nich
jsou otevřené, strojově čitelné, jiné mohou být proprietární, uzavřené.
Vedení měst s ambicí vytvořit chytré město by mělo usilovat o skutečné otevření dat, tj. jejich poskytnutí ve strojově čitelných formátech.
Kvalitní data by měla být rovněž doplněna metadaty,
tedy informacemi o jejich vzniku, autorovi, aktuálnosti, licenčních
podmínkách. Mnohé datové sady bez metadat prakticky ztrácejí
svou hodnotu, neboť z nich lze jen obtížně odvodit, jaké informace
vlastně obsahují.
Naší snahou je tedy zhodnotit nejen fyzickou dostupnost
dat, ale také kvalitu jejich poskytování, jejich popis či možnosti dalšího využití. K tomuto hodnocení jsme využili metodiku Konceptu
inteligentních měst Ministerstva pro místní rozvoj (viz SC 01/2015),
založenou na bodovém hodnocení sledovaných kvantitativních
a kvalitativních charakteristik, které dokážou městská data popsat.
Hodnocení
Předmětem našeho průzkumu bylo 28 největších slovenských měst, která k poskytování dat přistupují jedním z těchto
způsobů:
• data poskytují na svém portálu
• data poskytují na portálu třetí strany, případně
prostřednictvím technologie třetí strany
Všechna města poskytují alespoň některou z datových sad
týkajících se rozpočtu, smluv, objednávek či faktur. Velmi často se
mezi publikovanými sadami nacházejí informace o evidovaných
psech lokalizované až na úroveň adresních bodů. Bohužel je však
poskytují buď ve formátu PDF, nebo je formou tabulkových výpisů
zobrazují přímo na webových stránkách, čímž znemožňují jakékoliv
automatizované využití těchto dat. Světlou výjimkou je Prešov,
který jako jediný provozuje OpenData katalog.
De facto standardem pro města využívající technologie třetí
strany se stal POMOSAM – Portál modernej samosprávy společnosti
CORA GEO, s.r.o. Jedná se o jednoduchou webovou aplikaci, která
zobrazuje tabulková data. Zároveň obsahuje GIS modul, který však
využívá pouze několik měst (např. Levice). Konkurenční aplikací je
Digitálne mesto společnosti DATALAN, a.s., které využívají Nové
Zámky nebo Spišská Nová Ves. Rozšířené jsou také aplikace určené
k reportingu – odkazprestarostu.sk a City Monitor citymonitor.sk.
Množství publikovaných dat silně závisí na zvoleném řešení.
Města, která dosud nepoužívají výše zmíněné aplikace, publikují
menší množství dat. Jak jsme již zmínili, Prešov zůstává jediným
městem, které poskytuje přístup k datům přes veřejně dostupné API,
a umožňuje tak jejich strojové zpracování.
Zatímco tabulková data v různém množství publikují všechna města, prostorová data na svých mapových portálech zobrazuje
jen dvanáct z nich. Některá města (Liptovský Mikuláš) nahrazují
chybějící mapový portál interaktivní mapou Google Maps, která však
neobsahuje žádné tematické vrstvy a neposkytuje občanům oproti
portálu Google Maps žádnou přidanou hodnotu.
Města, která mapové portály provozují, na nich nejčastěji
zobrazují uliční síť, katastr nemovitostí, případně územní plán. Portály většinou provozují na technologiích CORA GEO, s.r.o., některá
města používají řešení od T-MAPY spol. s r. o. V závislosti na techno-
Smart Smart
logii pak k zobrazení dat používají buď standardizované OGC služby,
nebo proprietární řešení. Metadata k zobrazeným datům nejsou
k dispozici, pokud navíc portál nevyužívá OGC služby, je v podstatě
nemožné se k metadatům, pokud existují, dostat. Žádné z měst
nenabízí zdrojová data ke stažení.
Závěr
Zásadní překážkou v přístupu k datům jsou v mnoha
případech nepřehledné webové stránky, na nichž se uživatel lehce
ztratí. Bannery ve spodní části stránky považujeme pro tyto účely
za nevhodný způsob prezentace. Na druhou stranu většina měst
používá rozdělení stránek na čtyři sekce (Město, Občan, Podnikatel,
Návštěvník) – díky tomu si může uživatel rychleji osvojit práci se
stránkami různých měst. Je potřeba vyzdvihnout, že snad všechna
31
města na svých stránkách rovněž uvádějí, jakým způsobem mohou
občané žádat o poskytnutí dat. Veřejně dostupná tabulková data
bohužel (s výjimkou Prešova) publikují ve formátech nevhodných
ke strojovému zpracování, navíc bez možnosti stažení. Prostorová
data jsou poskytována v rastrových formátech, které lze zobrazovat
v jiných aplikacích, sofistikovanější využití však možné není. Data
navíc nejsou doplněna metadaty. Stažení zdrojových dat nenabízí
žádný mapový portál.
Naprosto tristní je překvapivě situace v Bratislavě. Na stránkách města se podařilo dohledat pouze několik datových sad, publikovaných ve formátu PDF, bez možnosti hledání či filtrace. Mapový
portál město nahradilo interaktivním výřezem mapy ze serveru
Google Maps.
Žebříček otevřených dat slovenských měst k 31. 10. 2015
Pořadí
Statutární město
Součet celkem
Součet kvantitativní
Součet kvalitativní
1
Prešov
173
90
83
2
Nitra
67
45
22
3
Michalovce
62
42
20
4
Levice
58
34
24
5
Košice
53
31
22
6
Banská Bystrica
53
31
22
7
Trenčín
51
21
30
8
Martin
49
23
26
9
Žilina
42
20
22
10
Ružomberok
39
17
22
11
Dubnica nad Váhom
38
16
22
12
Piešťany
35
13
22
13
Liptovský Mikuláš
30
18
12
14
Čadca
28
16
12
15
Humenné
28
16
12
16
Lučenec
28
16
12
17
Zvolen
28
16
12
18
Trnava
28
16
12
19
Považská Bystrica
27
15
12
20
Rimavská Sobota
27
15
12
21
Poprad
18
6
12
22
Nové Zámky
16
4
12
23
Spišská Nová Ves
16
4
12
24
Bratislava
17
5
12
25
Komárno
14
4
10
26
Prievidza
14
2
12
27
Topol'čany
13
1
12
28
Bardejov
12
2
10
32
Komerční prezentace
Pozná váš digitální
průvodce, kde stojíte?
Komerční prezentace
Studio Sinfin vyvinulo
platformu Nigh.io pro zvýšení
turistické atraktivity vašeho
města. Jedná se o řešení
nabízející návštěvníkům
unikátní propojení obsahu
mobilní aplikace s prostorem
chytrého města nebo
budovy. Provozovateli nabízí
jednoduchou správu obsahu
pomocí intuitivní webové
administrace.
Aplikace slouží jako průvodce po regionu, městě, obci nebo
jen po místním muzeum či galerii. Pomocí vhodně rozmístěných vysílačů – iBeaconů – těsně propojuje obsah s prostorem. Sama nabízí
uživateli informace vztahující se k místu, v jehož blízkosti se uživatel nachází a umožňuje také provedení malých transakcí závislých
na lokalitě jako je nákup vstupenky, zaplacení parkování, vyzvednutí
pořadí u lékaře atp.
Obsah aplikace zahrnuje rozličné
body zájmu od historických
památek, přes muzea, galerie,
rozhledny, parky, nebo celé
poznávací trasy a stezky, ale
také třeba jen sochy nebo kašny.
Lákavá je také možnost zahrnutí
lokálních obchodníků a řemeslníků,
kteří mohou mít v aplikaci svou
interaktivní prezentaci.
Technická podstata spočívá ve využití zmíněných iBeaconů,
nízkoenergetických Bluetooth LE (low energy) vysílačů drobných
rozměrů. Jejich umístěním u konkrétních bodů zájmu dokážeme
v mobilní aplikaci rozpoznat polohu s přesností na 3–50 m. Oproti
GPS fungují i v interiéru a navíc spotřebují řádově méně baterie
uživatelova telefonu nebo tabletu.
Každé z míst je prezentováno multimediálním obsahem
zahrnujícím obrázkovou galerii, text, audio průvodce nebo video.
Nechybí ani možnost odkazování na externí zdroje, jako je Youtube
nebo Wikipedie.
Školy mohou snadno vytvořit zajímavý obsah interaktivně
zpracovanými pracovními listy, kdy studenti objevují další a další
výzvy pohybem v terénu, nebo na ně naopak odpovídají hledáním
správných míst.
Kvalitní obsah je mocné lákadlo a leckdo se rád pochlubí
na Facebooku pěkným výletem nebo dosaženou metou. Pro co
největší zapojení návštěvníků lze veškerý obsah sdílet a komentovat
na sociálních sítích. Tím se zajistí přirozená viralita a navíc ušetříte
na výdajích za marketing.
Velkou přidanou hodnotou je sledování návštěvnosti a její
zobrazení v analytických nástrojích. Lze dlouhodobě sledovat, co
návštěvníky zajímá, co si čtou, po jakých trasách se pohybují a kde
tráví hodně času. Lidský faktor pak zastoupí návštěvní kniha, ta dává
zpětnou vazbu o spokojenosti či výhradách návštěvníků.
Webová administrace umožňuje veškeré úpravy obsahu
v aplikaci. Spravovat lze vše od textů přes obrázky a zvukové stopy
až po jednotlivé body zájmu a jejich přiřazení ke konkrétnímu místu,
a především iBeaconu.
A proč je využití iBeaconů tak přelomové?
Aplikace postavená na platformě Nigh návštěvníkovi velmi
jednoduše a přehledně ukáže informace v kontextu jeho polohy
a dovolí mu využít lokální služby přímo na jeho telefonu, např. koupit
lístek do galerie nebo zaplatit parkování.
Nedostatečná přesnost a energetické nároky GPS lokalizace byly doposud nepřekonatelnou překážkou pro praktické využití
v interiéru a pro delší běh aplikace na pozadí. Technologie Bluetooth
LE tyto bariéry odstraňuje. Navíc prakticky všechny „chytré telefony“ vyrobené v posledních čtyřech letech touto výbavou disponují.
Naprostá většina uživatelů tak může využívat plný potenciál vaší
nové chytré aplikace.
Více informací hledejte na www.nigh.io.
iBeacon vysílač
33
34
Mobilita
Spolu
na vesnici
Mobilita
35
Umělecké projekty
pro současný venkov
Rozhovor s Lenkou Dolanovou vedly redaktorky časopisu Smart Cities Šárka Svobodová a Barbora Šedivá
Venkov nebývá tradičně vnímán jako oblast vhodná pro pěstování
aktuálních uměleckých tendencí, většina takových aktivit
na venkově se dá zařadit do sféry folkloru či amatérského umění,
případně uměleckých řemesel. Chybí promyšlenější systém podpory
a zdánlivě i publikum pro experimentálnější tvůrčí formy. Přesto
každoročně vydávaná RurArtMap přináší desítky tipů na instituce,
spolky i jednotlivce z prostředí nezávislé kultury situované mimo
hlavní městská centra.
Tematicky zaměřenou mapu kulturních center, galerií, aktivit
a ekologických organizací vydává již čtyři roky spolek Yo-yo, jehož
členkou je také historička umění, kurátorka a výzkumnice hranic
umění, ekologie a (nových) médií Lenka Dolanová. Dalším cílem
RurArtMapy je vytvořit kromě papírových verzí také online informační portál s interaktivní mapou, prezentující venkovskou uměleckou
scénu v československém kontextu, umožnit tak nejširšímu publiku
získat povědomí a podpořit aktivity odehrávající se v prostředí venkova. Podle Lenky Dolanové se o svébytnou venkovskou uměleckou
scénu (zatím) nejedná, neboť tyto „rurální“ iniciativy – galerie, rezidenční centra či projekty – jsou většinou propojené s městem, odkud
čerpají inspiraci i publikum. Často jsou to dočasné aktivity jednotlivců – umělců, kteří založili a provozují prostory sloužící současně
potřebám rezidenčním, výstavním i ateliérovým. Nutně se v takovém
případě prolíná veřejné a soukromé, život, tvorba a organizač-
ní aktivity. Tento způsob uspořádání je někdy volen s rozmyslem
a záměrně, jindy je výsledkem okolností, nemožnosti získat veřejné
prostředky a místní podporu pro organizování daných aktivit mimo
soukromý prostor.
Rezidenční centrum KRA – Kravín Rural Arts, partnerská organizace spolku Yo-yo, se nachází v areálu bývalého kravína na okraji
vesnice Hranice u Malče a zaměřuje se na propojení ekologie, umění
a aktuálních médií. Kromě tvůrčích pobytů pro umělce zahrnuje i další
aktivity vycházející z okolního zemědělského prostředí. Jedním z hlavních témat je mizení ekologické a kulturní diverzity venkova. Nezbytná
a žádoucí je i spolupráce s odlišnými kulturami – včelaři, myslivci,
rybáři, cyklisty a mnoha dalšími včetně běžných obyvatel, postrádajícími prvotní zájem o umění. Každá z těchto skupin má specifické znalosti a prostor KRA chce fungovat jako určitá spojka či kontaktní zóna.
Vilbjørg Broch (Anti Delusion-Mechanism)
při zkoušení performance na akci Posedy,
lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče
(srpen 2014). V pozadí budova prostoru
KRA – Kravín Rural Arts.
Fota: Michal Kindernay
36
Mobilita
Mobilita
Jaké typy uměleckých projektů se vám podařilo na výstavě Vesnice je svět představit? Liší se nějak způsob práce těch
umělců, kteří se zaměřují na téma venkova?
Někteří z umělců volí klasický či méně klasický dokumentární přístup a předvádějí vesnici jako mikrosvět, model, na němž lze
ukázat určité obecné rysy. Ti, kteří jsou usídlení na venkově, často
čerpají z vlastních zkušeností, například různým způsobem odkazují k řemeslům, které ale svébytně přetvářejí. Část z nich reaguje
na staré zvyky a vytváří vlastní nové tradice. Další umělce spojuje
snaha přispět k rozvoji kulturní krajiny. Možnosti krajinné rekultivace
jsou různé. Někdy dochází ke vkládání ozvláštňujících prvků jako by
„z jiného světa“, které mohou spoluutvářet charakter krajiny. Cílem
je hledání nových významových bodů a jejich pojednání takovým
způsobem, aby měly naléhavost starých struktur a zároveň přinášely
nový význam a estetiku. Nutí nás vidět krajinu jinak a nově se v ní
zabydlovat. Mnozí z nich reflektují ekologickou problematiku a jejich
občanské aktivity na tomto poli tvarují a ovlivňují uměleckou tvorbu,
byť často jen velmi nepřímo.
Daří se přenášet do venkovských lokalit postupy aktuálního umění?
Posunout tradiční představy o podobě kultury na vesnici
je nelehký úkol. Umělci často narážejí na nepochopení a odmítnutí.
Mnohdy útočí na zažité estetické koncepty a snaží se je proměňovat
prostřednictvím dialogu vedeného mimo jiné uměleckými prostředky. Neustálá interakce s neuměleckým publikem, reflektování vlastní
pozice coby umělců v odlišných kontextech a prostředích mimo
hlavní centra a způsob práce napříč disciplínami ovšem vytváří živnou půdu pro vznik nového umění.
Instalace amsterdamského dua Anti Delusion-Mechanism. Posedy, lovecké a zvířecí
stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).
Instalace Jana Kostolanského. Posedy, lovecké a zvířecí stezky, srpen 2014, Hranice u Malče a okolí.
Upřít pozornost na venkovský umělecký potenciál formou
výstavního projektu se Lence Dolanové podařilo letos v létě v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde působí jako kurátorka. Na výstavě
Vesnice je svět shromáždila autorská díla reflektující venkov jako téma
či místo tvorby a života, popřípadě obojí. Vybraní umělci pronikají
do venkovského prostředí rozmanitými cestami, oživují i podvracejí
tradiční přístupy a objevují nové způsoby spolupráce a dialogu. Jejich
vztah k venkovu lze označit za více než inspiraci; stávají se spolutvůrci
venkovských komunit v rozmanitých každodenních i neběžných aktivitách, které sahají daleko za oblast chápanou jako umělecká tvorba.
tvorbě projevuje či nikoliv. Mnozí z nich, jak už bylo řečeno, spojují
ve svých venkovských projektech logicky a nevyhnutelně životní
prostor a uměleckou práci.
Vidíte nějaký vývoj jejich základních cílů a idejí?
Inspirovaly vás nějaké podobné iniciativy v zahraničí?
Při mých zahraničních cestách mě asi nejvíc ovlivnilo rezidenční centrum Grizedale Arts www.grizedale.org, sídlící v malebné oblasti
Lake District ve Velké Británii na bývalé farmě. Spojuje v sobě fungující
Procházka po posedech s hudebníky Petrem Vrbou a Matějem Kratochvílem.
Martin Janíček a jeho instalace na posedu v rámci akce Posedy,
lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).
Vaše další iniciativa RurArtMap mapuje rozmanité
aktivity na venkově působících institucí, spolků i jednotlivců.
Jednou z činností jsou rezidenční prostory pro umělce, či kreativce v širším pojetí. Co je podle vás motivací k zakládání
těchto center?
Hlavní motivací je touha experimentovat s novými způsoby
vytváření a prezentace uměleckých děl v takzvaně neuměleckém
prostředí. Zkrátka zkusit fungovat jinde a jinak. Také možná určitá
vyčerpanost či přehlcenost tradičních uměleckých center a snaha
hledat inspiraci v odlišném prostředí. Souvisí s tím i vzrůstající
zájem o ekologickou problematiku, což se prakticky projevuje například rozvojem farmářských trhů či městského včelaření
a zahradničení. Překvapuje mě, kolik umělců se těmto tématům
tak či onak věnuje, ve městech či na venkově, a ať již se to v jejich
Miniposedy a v pozadí performance amsterdamského dua Anti Delusion-Mechanism.
Posedy, lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).
farmu, zapojení v místních strukturách a zájem o místní kulturu a tradice s nejvyšší uměleckou kvalitou a mezinárodním dosahem. Navíc
to vše dělají s nebývalým vtipem, lehkostí a elegancí. Dále bych mohla
jmenovat například Kultivator www.kultivator.org, sídlící ve Švédsku
na ostrově Öland, propojující zajímavým způsobem umění a farmaření
či estonské venkovské rezidenční centrum MoKS www.moks.ee.
Co se týče vývoje center v českém a částečně slovenském
prostředí, které jsem měla možnost sledovat, bohužel v poslední
době vnímám spíš určité vyčerpání, ať již z nedostatku podpory
od místních radnic či samospráv, uzavřenosti místního prostředí
obecně a obtížnosti dostat se z prvotního nadšeneckého začátku
na nějakou profesionálnější úroveň. Chybí zde fungující modely,
zkušenosti, podpora i obecnější povědomí o tom, že je něco takového zapotřebí. Ale snad se jedná pouze o dočasný stav.
Co tedy vnímáte jako zásadní pro podporu uměleckých
aktivit na vesnicích?
Pokud mají být podobné projekty dlouhodobě udržitelné,
bylo by zapotřebí vybudovat pro ně fungující systém podpory.
Na venkově existuje spousta chátrajících budov a lidí, kteří by pro
ně vymysleli nové kulturní využití, ovšem dělat vše bez jakékoliv
podpory ze strany místních samospráv je nesmírně vyčerpávající.
Získat prostředky na rekultivaci venkovských budov, pokud se
jedná o kulturní, neziskové iniciativy, je téměř nemožné. Přitom
venkov takovéto projekty nesmírně potřebuje.
www.yo-yo-yo.org
37
38
Mobilita
Mobilita
Anténa
Mapa kultúrnych centier zobrazuje viaceré organizácie
združené v sieti pre nezávislú kultúru Anténa ako celok operujúci
v jednotnom spoločenskom priestore. Jej obsahom sú informácie
o Anténe, jej jednotlivých členoch, tiež miestach a mestách, kde
ich nájdete. Vydavateľ mapy, združenie Anténa, sa snaží zastupovať
nezávislé kultúrne centrá v komunikácii s orgánmi štátnej správy
a samosprávy, zlepšiť ich postavenie v systéme kultúrnej politiky
a prispieť k vytvoreniu profesionálnych podmienok pre ich fungovanie. Tiež iniciuje spoluprácu a tvorbu spoločných projektov. Jej
inšpiráciou a partnermi sú podobné „networky“ v zahraničí. Anténa
má dnes 16 členov, ich počet stále rastie a podporovateľom siete sa
môže stať ktokoľvek. Zoznam členov a priateľov s kontaktmi nájdete na webe www.antenanet.sk.
×
ArtMap
V reakci na stále se zvyšující počet malých galerií a iniciativ zaměřených na současnou vizuální kulturu založil v roce
2007 multimediální umělec Tomáš Hrůza spolu se svým bratrem,
Petrem Hrůzou, neziskovou organizaci ArtMap, která pravidelně
vydává tištěnou mapu kulturních prostorů, zejména galerií zaměřených na současné umění. Na pražskou verzi navázala o několik let
později i čtvrtletní mapa brněnská a nyní se příležitostně rozšiřuje
i do dalších lokalit. V Olomouci je mapa vydávaná během festivalu
animovaných filmů PAF a pro Plzeň vznikla mapa v rámci Evropského hlavního města kultury 2015. Během léta pak ve spolupráci
se sdružením Yo-yo mapují projekty probíhající na českém a slovenském venkově. Události a prostory, které byly mnohdy navštěvovány jen zasvěceným okruhem příznivců, se díky této iniciativě
podařilo přiblížit širší veřejnosti. V celorepublikovém kontextu tuto
službu plní webový portál www.artmap.cz.
Foto: archiv redakce
Foto: archív Anténa
Foto: Michal Kindernay
39
40
komerční prezentace
Chytrá města vyžadují
spolupráci
Kromě výzev, kterým čelí každá centrální vláda nebo místní
samospráva, jako jsou například rozpočtová omezení, podvody nebo
transparentnost řízení, se musí vedení města také vypořádat se
specifickými vlivy, jako jsou například rychlý růst populace, otázky
životního prostředí a celková komplexnost sociálního a generačního
mixu města. K řešení těchto problémů může významně přispět
e-government. Většina měst má totiž v rámci svojí správy čtyři hlavní
cíle: optimalizaci dostupného rozpočtu; poskytnutí lepších služeb
a spolupráce s podniky, obyvateli i turisty; zlepšení přitažlivosti pro
místní, národní a mezinárodní obchodní společnosti; adaptaci klimatických změn a ochranu životního prostředí. Za účelem dosažení
fungování tzv. chytrých měst potřebují politici a podnikatelé najít
ideální partnerský přístup. Jak na to?
Problematika Smart Cities je přitažlivá i pro společnost
MasterCard, jejíž technologie elektronického způsobu plateb
na místo hotovosti a šeků spojuje spotřebitele, finanční instituce,
obchodníky, vlády a podniky po celém světě. Platby se dotýkají
každého aspektu našeho života. Odstranění hotovosti z ekonomiky
vytvoří dalekosáhlé a kumulativní přínosy všem uživatelům –
občanům, obchodníkům, turistům i vládám. Zde je několik čísel
a faktů o městech: 50 % světové populace a 70 % obyvatel EU žije
ve městech, vypouštějí do ovzduší 80 % emisí CO2 a čelí velkým
výzvám, jako jsou stárnutí infrastruktury, nárůst dopravních zácp
nebo rostoucí znečištění. Zároveň ale vytvářejí nejvíce příležitostí,
uvědomme si, že ročně investují částku 2 triliony dolarů. To je částka,
kterou si nikdo z nás neumí představit. Města jsou významnými
centry kultury, zábavy, rekreace, místem pro inovace, mobilitu,
dopravu, zdravotnictví, energetiku, bezpečnost a finanční stabilitu.
Každé Smart City využívá informačních a komunikačních
technologií tak, aby posílilo svou životaschopnost a udržitelnost
v mezích zákonů na ochranu osobních údajů. MasterCard je tedy
jasným strategickým partnerem těchto měst, a to hlavně proto, že
se ve městech vytváří velká část HDP a probíhá tam velké množství
platebních transakcí. A protože elektronické platební transakce jsou
jednoduché, pohodlné a bezpečné, jsou jádrem veškerého hospodářského života a mohou zvýšit životaschopnost a udržitelnost měst.
Na
úřad
s kartou
komerční prezentace
cash
patří do
prasátka
Obyvatelé měst chtějí úsporný a účinný životní styl, a proto
potřebují jednoduchá platební řešení. Například digitální peněženka
se může stát jejich jediným rozhraním pro všechny platební služby,
věrnostní programy nebo dopravní jízdenky. Digitální platby umožňují
městům zachytit chování občanů anonymním způsobem, čímž jim
mohou okamžitě dodat tu správnou nabídku, službu nebo informaci.
Mohou také podchytit frustraci občanů vůči funkčnosti veřejných služeb, které jsou často výzvou pro vedení města. Platebními systémy, jež
nabízí MasterCard, lze doplnit data, která mohou města shromažďovat. Získají tím mnohem přesnější obraz o chování občanů a mnohem
rychleji identifikují slabá místa. Jako příklad můžeme uvést možnost
platit za parkování nebo za nákup jízdenek pomocí mobilního telefonu.
Digitální platba zároveň zvýší bezpečnost a sníží výskyt
podvodů. V případě odcizení lze platební karty zablokovat a znovu vydat. Zvyšuje se počet akceptačních míst, což snižuje podíl
hotovosti. A pokud budou mít lidé u sebe méně hotovosti, tak budou
méně atraktivní pro zloděje. Pomocí elektronických platebních transakcí lze také vytvořit příjemnou atmosféru pro turisty. MasterCard
již má zkušenost s konceptem Priceless Cities, která nabízejí velké
množství nezapomenutelných zážitků a slev zaměřených specificky
na turisty. Ti se často potřebují zorientovat v neznámém prostředí.
Řešením může být „inteligentní peněženka“, která identifikuje cizího
návštěvníka ve městě, a poskytne informace v příslušném jazyce pro
bezproblémovou navigaci po městě.
I z hlediska efektivnosti hrají elektronické platby obrovskou
roli. Města přijímají a vydávají obrovské objemy plateb: dodavatelům,
platy zaměstnancům města, vybírají daně, pokuty a platby za použití veřejných služeb. Náklady na hotovost jsou pro města opravdu
obrovské. Stačí si představit náklady na shromažďování hotovosti
a mincí ze všech městských parkovišť a terminálů. Inteligentní
digitální platby zvýší transparentnost a kontrolu. Poskytují větší
přehled a kontrolu nad výdaji státních zaměstnanců. Například
předplacené karty mohou být prostředkem pro všechny druhy
městských programů, včetně výhod pro studenty, péče o děti nebo
výběr důchodu.
K dosažení Smart City se je třeba dívat na města komplexně,
a to i z regulačního hlediska. A to je možná jedna z největších uměle
nachystaných překážek k tomu stát se „chytrým městem“. Vedení
měst řeší často aktuální problémy nesystematicky, kvůli krátkodobým finančním omezením, jež izolují městské čtvrtě do samostatných částí s malou interakcí. Budování Smart City vyžaduje komplexní rozhled a integrovaný přístup. Špatnou zprávou je, že komplexní
myšlení a společná práce je složitá. Dobrou zprávou je, že může
ušetřit čas a umožní vytvořit nové služby a aktivity, které nebylo
možné praktikovat v izolovaném modelu.
Společnost MasterCard se zaměřuje na partnerství s městy
a dalšími zúčastněnými stranami, jako jsou technologické společnosti či nevládní organizace. Všichni by pak měly na základě vzájemné spolupráce řešit speciální potřeby a problémy měst. Je nutné
vyhnout se úzkému pohledu na jednotlivé oblasti, ale ujistit se,
že všechny iniciativy zapadají do celkového městského rámce založeného na meziodvětvovém partnerství.
41
42
Mobilita
Mobilita
Doprava pro chytré
Pokud to tedy mohu vyhodnotit pro nějaké porovnání, třeba
na 15 let, tak je pořizovací cena 27 tisíc Kč (1 000 eur) a za náhradní
baterii člověk za ta léta utratí do 10 tisíc Kč (400 eur). Provozní náklady za elektřinu se za 15 let pohybují v úrovni 1 500 Kč, což dohromady činí 38 500 Kč. Šalinkarta v Brně mě stojí 4 750 Kč ročně, za 15 let
to vyjde na 71 250 Kč, tj. dvakrát tolik. U auta to bude asi ještě vyšší.
David Bárta. šéfredaktor Smart Cities
Základem změny dopravního
chování v konceptu chytrých
měst je schopnost porovnat
jednotlivé možnosti a vybrat
si tu nejvhodnější. Tak totiž
zjistíme, že cestovat po městě
autem je (nejen) ekonomický
nerozum. Město hraje
v tomto rozhodování klíčovou
roli, neboť nás cestující
může motivovat a finančně
i prostorově podpořit
preferované způsoby dopravy.
Cestovat ve městě vyžaduje čas a peníze. Chytří lidé
cestují tak, aby s co nejnižšími náklady a za co nejkratší dobu
dojeli do cíle své cesty. Ti ostatní cestují tak, jak jsou zvyklí či jak
to daná finanční či časová situace umožňuje. Auto je pohodlné,
drahé a rychlé, i když ve městě je rychlost velmi relativní, MHD
je pomalejší a drahá, cyklistika není v aktuálním uspořádání místních komunikací i návykům řidičů zcela bezpečná a ne vždy činí
počasí jízdu na kole příjemnou, pěšky je to mnohdy daleko.
Město hledá cesty, jak ufinancovat provoz MHD, jak snížit
dopravní zácpy a jak přeměnit centra svých měst v životu příjemná místa, kde se bude dařit obchodům, bude zde příjemné bydlet
i dýchat a pohyb po městě bude bezpečný. Občan přemýšlí, jak
levně a rychle vyřešit své potřeby a volí způsoby, o kterých ví
a které má vyzkoušené.
Cestovat téměř zdarma je možné. O tom bohužel větší část naší populace neví a volí své navyklé způsoby dopravy
do práce či za nákupy. Protože příklady táhnou, vyzpovídali jsme
průkopníka nového způsobu pohybu po městě. Je jím lékař pracující v brněnských nemocnicích u Svaté Anny a Milosrdných bratří,
MUDr. Tomáš Křivka. Určitě sami seznáte, že jeho způsob dopravy ve městě je chytrý, tedy rychlý a šetrný k životnímu prostředí
i k měšci spořivého měšťana.
Jak chytře tedy cestujete, Tomáši?
Pořídil jsem si elektrokolo a jsem hrozně spokojený. Do práce to mám z domu 2 km (k Milosrdným bratřím, neboť k Anně chodím pěšky), což lze řešit do 5 min nezávisle na intenzitě dopravního
provozu, autem to ve špičce vezme klidně 10–15 min, a to není to
nejhorší místo v Brně. Dalším příkladem trasy je městský okruh, jeho
horší polovina měří 1,3 km. Na kole otázka 3 min, ve špičce po silnici
kapku adrenalin, po chodníku pohoda, autem už sem tam ve špičce
trčel i 40 min; v podstatě je to tam každý den stejně ucpaný. Další trasa, kterou mám naježděnou, je Úvoz – Vodova, podle mapy
3,5 km, na kole do 15 min nezávisle na provozu, autem lze jet ve špičce 30 min jen po Úvoze, což je asi 1 km z dané cesty. To jsou ty moje
trasy, které mám najeté.
Je to v podstatě všude stejné; tam, kde je cyklopruh (v Brně
součást jízdních pruhů pro MHD a TAXI), tak to funguje, tam, kde
není, lze jezdit po chodníku a hlavně se s kolem dostanu všude, takže
jsem si časem vyhmátnul cestičky, kde nejezdí auta a jsou tudíž pro
kolo ideální. S elektrickým kolem je i jedno, že můžou být o něco
delší, neboť člověk nemusí šlapat a může do jednosměrek (cyklotrasa
bývá většinou v jednosměrkách obousměrná), případně to lze řešit
punkově po chodníku.
Zjednodušeně je to tak, že když si na mapách.cz vyberu trasu a dám si ji naměřit na kole, tak v jakémkoli provozu dosahuji času,
který byl vypočítán nebo dokonce lepšího, protože do kopce jsem
podstatně rychlejší než na normálním kole. V autě je člověk v pasti;
samé semafory, zácpy a také rychleji vykouřená krabička cigaret.
Navíc neřeším parkování, což je v autě ve městech taky problém.
Oproti MHD je elektrokolo konkurenceschopné v závislosti na lokalitě; když je to v centru, tak je stoprocentně rychlejší,
s přehledem předjíždím šaliny a trolejbusy. Na periferii města, kdy
můžou valit, je to samozřejmě naopak, ale MHD je dle mého soudu
drahé. Například trasa v Praze, Jalodvorská – Kačerov, podle mapy
14 min na kole. Toho času lze reálně dosáhnout, ať je dopravní
provoz jakýkoliv. MHD jezdíte, tak si to porovnejte! (pozn. redakce: autobusem 113 za 10 minut za 24 Kč, zdroj: idos.cz). Ve srovnání
s MHD je ale nutné vypíchnout stejnou svobodu, jakou nabízí
osobní vůz, tj. „že sedneš a jedeš“, a odpadá tak potřeba na šalinu
nebo autobus čekat! V Brně to v širším centru funguje tak, že se
na kole dostanu do cíle často rychleji, než dopravní prostředek
vůbec přijede na výchozí zastávku (to rozhodně platí mimo špičku,
když jsou příjezdové intervaly MHD kolem 10 min).
To je všechno hezké, ale elektrokolo není zadarmo.
Na kolik Vás tedy vyšlo a jak vypadají provozní náklady?
Cena mého kola je 16 000 Kč (cena elektrosady) + cena
jízdního kola, které je libovolné dle výběru uživatele. Já jsem si
pořídil značku Maxbike, daný typ lze vybrat na internetu. Obdobné jako mám já z letošní série, se dá koupit za nějakých 9 000 Kč
na internetu + něco za montážní práce (cca 1 000 Kč). Já za to dal
43
Foto: MUDr. Tomáš Křivka
27 000 Kč, ale mám lepší kolo a upravenou kamarádskou cenu. Jinak je nabídka elektrokol velmi široká, již hotová kvalitní elektrokola začínají od nějakých 20 000 Kč (treková nebo horská podobná,
jako mám já, ale s trochu horší elektrosadou, nicméně pro městský
provoz úplně dostačující).
Na mojí elektrosadě (Excimer) je dojezd podle úrovně
pomoci 40–100 km – dojezd 40 km je při max. asistenci, kdy jen
točím nohama na prázdno a nemusím šlápnout silou ani do velkých
kopců, se snižováním asistence samozřejmě stoupá dojezd.
Na kole mám od dubna letošního roku, kdy jsem začal
jezdit, natočených asi 400 km, z čehož ve městě na elektrosadě tak 200 km. Najedu tak 40 km týdně, tzn. že nabíjím jednou
týdně, nezpotím se, nemusím se furt sprchovat, jako když člověk
jezdí na běžném kole, je to prostě pohoda. Životnost baterie
(36V/8,8Ah/316Wh, je to Li-ion) je dle celkové vzdálenosti jízdy
cca 1500 km/rok asi 10 let (počítáno na stav, kdy se jen vezu
a nevkládám žádnou sílu, jinak se životnost ještě zvyšuje). Baterie
stojí do 10 tisíc Kč (400 eur). Aktuální průměrná cena kilowathodiny dle energie123.cz je 4,75 Kč a k nabití je potřeba cca 0,4 kWh.
Cenu nabití lze odhadnout zhruba na 2,20 Kč (0,08 eur). Ročně se
mi tak náklady na provoz pohybují v řádu 100 Kč.
Já mám celkem dobrá data o provozu automobilu v Brně,
připouštím, že to asi úplně nebude standardní vzorek populace.
Koupil jsem v květnu 2015 Ford Mondeo – 1,6 benzín o výkonu 81 kW,
který jej používal na cesty do práce. Z počítače auta jsem následně
vytáhnul data, která mne překvapila. Původní majitel jezdil v podstatě jen jednu trasu po Brně – z domu do práce a zpátky. Je to 4,5 km,
takže 9 km každý den. Průměrnou spotřebu měl 9,9 l, průměrnou
rychlost 19 km/h. V palubním počítači měl najeto přes 2 000 km,
takže ten údaj je celkem relevantní. Průměrnou rychlost 19 km/h při
městském provozu lze dosáhnout i na elektrokole, takže to časově
vychází nastejno, jen na kole je to „zadarmo“. Já budu mít asi podobnou spotřebu jako původní majitel, ale sám nevím. Od té doby, co
mám totiž kolo, autem po městě jezdím úplně výjimečně.
Závěr
Pojďme si to tedy trochu rozpočítat. Pokud to mohu porovnat s náklady na auto na cestování do práce: pořizovací cena
150 tisíc Kč, pojistka 5 tisíc Kč, ročně najel do práce 9 km × 230 dnů
(např. rok 2015 má celkem 251 pracovních dnů poníženo o standardní
4 týdny dovolené (20 dnů) lze kalkulovat s cca 230 dny), tj. 2 070 km
s průměrnou spotřebou 9,9 l/100 km, což činí 205 litrů paliva. Při
průměrné ceně paliva 30 Kč/l tak roční cestování osobním vozidlem
do práce (na tuto vzdálenost) provozně stojí 6 150 Kč, s pojistkou
cca 11 000 Kč. Výpočet nezahrnuje náklady na parkování, opravy,
výměnu pneumatik, o vonných stromečcích nemluvě.
Je zřejmé, že v zimě nám to na kole moc nepůjde a že jsme
mentálně ještě vzdáleni Dánům, kteří na kole jezdí i v zimě v husté
chumelenici. Přesto je tento způsob dopravy ve městě jasným trendem, vhodným i pro stárnoucí populaci. Zda tento trend města podpoří a sníží tím počet vozidel ve svém centru, je plně v odpovědnosti
politické reprezentace a její dopravní strategie. Uvedená čísla i přes
Vaše možné výhrady, že jsou nepřesná a zavádějící, jen ilustrují,
že cestovat autem je řádově jinde, než na elektrokole, a že ti chytřejší
si tak pohodlně každý rok ušetří například na pěknou dovolenou.
Porovnání nákladů cestování na elektrokole, v MHD a osobním vozidlem v městském
prostředí; modelový příklad Brno, každý den do práce 9 km
Elektrokolo (do 25 km/h)
MHD
Osobní vozidlo
Pořizovací náklady
27 000 Kč
0
150 000 Kč
Provozní náklady (jízdné za rok / 15 let)
100 Kč / 1 500 Kč
4 750 / 71 250 Kč
6 150 Kč / 92 250 Kč
Náhradní baterie
10 000 Kč
0
2500 Kč
Opravy, údržba, gumy (odhad rok / 15 let)
300 Kč / 5000 Kč
0
10 000 Kč / 150 000 Kč
Pojistka rok / 15 let
0
0
5000 Kč / 75 000 Kč
Náklady celkem za 15 let (odhad)
43 500 Kč (cca 1600 eur)
71 250 Kč (cca 2 650 eur)
469 750 Kč (17 400 eur)
Z toho průměrné náklady na rok
2 900 Kč (cca 110 eur)
4 750 Kč (176 eur)
31 300 Kč (1 160 eur)
44
Komerční prezentace
Komerční prezentace
Parkovací systémy
pro cyklisty
Antonín Prachař, jednatel společnosti CC – construction
& consulting s.r.o. – partner projektu Biketower a bývalý ministr
dopravy ČR
Většina měst bez rozdílu
velikosti dnes a denně řeší
mobilitu. Není možné s každou
změnou politické reprezentace
měst měnit územní plány,
zvětšovat parkovací plochy
na úkor zeleně či veřejného
prostoru.
a následnému „uskladnění na volné místo“ už nemá přístup ke kolu
ani jeho vlastník, pokud si jej nevyžádá zpět.
Bez jakýchkoliv obav lze ponechat veškerou výbavu
na kole, navíc lze přidat ještě další např. nepotřebné cyklistické
oblečení. Na rozdíl od běžného stojanu je kolo chráněno před
povětrnostními vlivy. Celý prostor odbavení je monitorován kamerami s napojením na bezpečnostní složky. Vstupní modul může být
doplněn o informace o jízdních řádech veřejné dopravy.
Využitím systému BT 2.0 dochází k uvolnění plochy
ve městech, která může sloužit jiným účelům. Například lze uspořenou plochu v dopravních uzlech, která nyní slouží k odstavení
jízdních kol, využít pro stání vozidel TAXI. Nabízí se rovněž zvětšení plochy zeleně v exponovaných místech, kde je zvýšená koncentrace dopravních prostředků, a tím i zvýšená tvorba emisí.
Dílčím řešením jsou parkovací domy pro osobní vozidla nebo
podzemní parkoviště. S ohledem na četnost inženýrských sítí je budování podzemních parkovacích ploch v centrech měst, případně
v blízkosti integrované dopravy (železniční a autobusové), nereálné.
Druhou neméně podstatnou otázkou zůstávají i značné ekonomické
náklady výstavby takových parkovacích ploch.
Dlouhodobě neřešenou, zato značně rostoucí oblastí je nemotorová doprava, zejména cyklistika. Její rozvoj je v poslední době
umocněný nárůstem využívání elektrokol, které představují možnou
volbu alternativní dopravy i pro starší generaci. Zvětšuje se i akční
rádius využívání cyklodopravy.
Systém parkování jízdních kol
BT 2.0 lze především využít:
Jízdní kola neslouží jen k rekreačním účelům, ale ve stále
větší míře jsou plnohodnotným dopravním prostředkem na cestě
do školy nebo do zaměstnání.
• v místech dopravních
terminálů systému
integrované dopravy
Po příjezdu do cílového místa nastává obdobný problém,
jako při použití osobního vozidla, ba možná ještě větší.
Jízdní kolo je přece jen snadno odcizitelné jako celek, nebo
jeho součást. V souladu s příslušnými předpisy v oblasti povinné
výbavy jízdního kola se vždy najde součást kola, která může být
předmětem zájmu odcizení. Nezbývá tak nic jiného, než odnímatelné
části výbavy při zaparkování kola vzít s sebou.
• v průmyslových zónách
Menší součásti jízdního kola, jako je např. osvětlení, nepředstavují tak velký problém, jako např. dětské sedačky, případně
batohy umístěné na nosiči nad zadním kolem. Pro zajištění kola proti
krádeži je nutné mít s sebou zámek a nalézt vhodné místo, kde kolo
bezpečně uzamkneme.
• v rekreačních oblastech
podél stávajících nebo nově
budovaných cyklostezek
Řešení pro inteligentní města
Jedním z možných řešení tohoto problému je nadzemní parkovací systém Biketower. Jedná se o ocelovou konstrukci vystavěnou na základové desce. Podstatou systému je bezobslužné zařízení
provozované 7 dní v týdnu 24 hodin denně, které svým charakterem
připomíná „trezor na kola“. To vše při minimálním záboru plochy.
Systém od doby své první instalace v roce 2012 prošel svým
vývojem a dnes je ve verzi BT 2.0. Na ploše 9 x 9 m s výškou 11,4 m
vzniká unikátní zařízení s možností bezpečného uložení všech typů
jízdních kol včetně elektrokol v celkovém počtu 118 kusů. Doba odbavení jednoho kola trvá pouhých 27 sekund.
Snad největším přínosem pro bezpečnost kola a jeho
vybavení je zabránění přístupu třetích osob do prostoru parkování
kol. Všechno se odvíjí automaticky a od předání kola k uchycení
• v areálech škol a univerzit
Potřebu rozvoje bezpečných parkovacích systémů pro
jízdní kola zohlednilo v letošním roce již dvakrát ve svých výzvách
na podporu rozvoje cestovního ruchu i Ministerstvo pro místní
rozvoj (MMR). Momentálně je aktuální, již druhá, výzva v letošním roce s termínem podáním žádostí o podporu do 20. 1. 2016.
Projekt získal i velkou podporu národního dopravce Českých drah
v rámci ČD Bike.
Technologické řešení je opatřeno pěti průmyslovými vzory
včetně dvou platných pro EU. Významného ocenění získal projekt
v listopadu 2014 ve Francii za účast ve finálovém kole o cenu Inovace roku v Paříži. Hodnocení se zúčastnilo více než 7 000 starostů
a primátorů z celé Francie.
45
46
Komerční prezentace
Komerční prezentace
Parkování
v konceptu Smart City
Problémy s parkováním trápí
mnoho měst. Roste proto zájem
o tzv. inteligentní parkování.
V rámci jeho rozmachu
navrhla společnost ELTODO
své MODULÁRNÍ řešení, které
v současnosti aplikuje a testuje
na již realizovaných pilotních
projektech. Tyto projekty jsou
průběžně vyhodnocovány
a následně se rozšiřují v rámci
měst a městských částí, v nichž
byly instalovány.
S rozmachem osobní dopravy se parkování stalo podstatným problémem mnoha velkých měst. I proto dochází v poslední
době ke zvyšování poptávky po inteligentním parkování, o kterém
se již diskutuje mnoho let. Samotná města hledají řešení problémů
s parkováním v jednotlivých částech jak pro návštěvníky, tak i místní
obyvatele a společnosti, a to v komfortu odpovídajícím 21. století.
Snaží se tak aktivně přispívat ke zkvalitnění života obyvatel.
Testování systému v Praze na vlastním
parkovišti
V rámci projektu Smart Parking šla společnost ELTODO
postupnými kroky v procesu implementace a rozčlenila své řešení
do tří základních etap, tedy jednotlivých pilotních projektů. Koncepčně bylo zvoleno modulární technické řešení, jež v případě
aktuálního požadavku zadavatele umožňuje rozšíření, a současně je spolehlivé a lze ho snadno realizovat s minimálními zásahy
do stávající infrastruktury.
Prvním pilotním projektem v této oblasti bylo použití inteligentního parkování na veřejném parkovišti v ulici Štefánikova v Praze, jež provozuje sama společnost ELTODO. Na vlastním parkovišti
s příčným stáním bylo instalováno 29 parkovacích senzorů, které
sbíraly data o obsazenosti jednotlivých parkovacích míst. Následně
se získané informace o počtu volných parkovacích míst přenášely
Instalace parkovacího senzoru jádrovým vývrtem do vozovky.
Propojení s parkovacími automaty v Brně
usnadní kontrolu parkování
Druhým pilotním projektem byla realizace na ulici Rooseveltova v Brně, v části před Janáčkovým divadlem. Zde bylo instalováno
73 parkovacích senzorů, v tomto případě pro podélné stání, které
byly napojeny na parkovací automaty. Data z těchto senzorů byla
propojena s parkovacími automaty. Toto řešení umožňuje sledovat
pomocí web aplikace aktuální stav vytíženosti jednotlivých parkovacích stání a porovnat je se stavem parkovacích lístků, které byly
zaplaceny v parkovacích automatech. Dodané řešení umožňuje
sledovat statistická a provozní data jednotlivých elementů systému
parkování pro následné vyhodnocení a nastavení systému. Podle
jednoduchého přehledného schématu v aplikaci může správce technologie parkování za asistence městské policie jednoduše provést
vizuální kontrolu na místě a v případě neplatičů parkovného učinit
odpovídající správní kroky.
Cílem tohoto pilotního projektu bylo ověření technologie
detekce vozidel a její následné propojení se systémem parkovacích
automatů tak, aby bylo možné ověřovat respektování systému výběru parkovného z parkovacích automatů ve sledované oblasti.
Aplikace navádění na parkování
pro řidiče ZTP
Třetím řešením z oblasti Smart Parking instalace, která byla
realizována ve spolupráci s technologickým partnerem, byl systém
na proměnné dopravní značení. Samotné parkovací senzory se přitom instalovaly do komunikace pomocí jádrového vývrtu; životnost
jejich napájení je garantována na 10 let.
Primárním účelem projektu parkoviště ve Štefánikově ulici
bylo ověření dané technologie, zejména její spolehlivosti a přesnosti.
Cílem bylo také zajištění možnosti navádění na parkoviště současně
s poskytováním informací on-line do nadřazeného systému – web aplikace. V rámci tohoto pilotního projektu byly otestovány různé možnosti nastavení systému detekce a komunikace tak, aby bylo možné
minimalizovat negativní působení okolního prostředí, jež by mělo vliv
na jeho spolehlivost. Velký důraz byl přitom kladen právě na spolehlivost celého systému, a to zejména na relevantnost dat, neboť právě
tento aspekt je z pohledu potenciálního zákazníka nejvíce sledován.
Tímto postupem společnost ELTODO získala mnoho
praktických zkušeností, které následně mohla použít při instalaci
dalších pilotních projektů.
Detail vozovky po instalaci senzoru.
detekce parkování na parkovacích místech pro řidiče ZTP s možností navádění na tato parkovací místa. Tento systém byl realizován
v centru Prahy 1, kde na parkovací místa pro invalidy bylo instalováno 35 parkovacích senzorů. Vyhodnocování dat probíhá v serverové
nadstavbě a uživatelům jsou informace poskytovány prostřednictvím mobilní aplikace – pro platformy Android a iOS. V aplikaci
„Parkování ZTP“ si může uživatel v seznamu lokalit či na mapě najít
nejvhodnější místo na parkování s informací, zda jsou místa volná
či obsazená. Aplikace rovněž disponuje možností navigace na vybrané parkovací místo.
Účelem tohoto pilotního projektu bylo ověření dané technologie detekce s možností praktického využití prostřednictvím
aplikace pro chytré telefony.
Modulární řešení pro kombinovatelnost
a možné rozšíření
Všechna výše uvedená řešení v jednotlivých pilotních projektech jsou zcela modulární a dají se vzájemně kombinovat a doplňovat. Samozřejmostí je i otevřené rozhraní pro možnost integrace
jiných aplikací či technologií. Instalace Smart Parking jsou jen jednou
částí z oblasti SMART CITY, kde se plánuje společnost ELTODO
etablovat. Dalším cílem jsou projekty zaměřené na oblasti řízení
dopravy, veřejného osvětlení a komunikační infrastruktury, kde chce
firma nabízet městům a jejich obyvatelům a návštěvníkům nová
a moderní řešení.
47
48
Právo
na městské
centrum
Arch
Arch
Rozhovor s Gabu Heindl
Rozhovor vedli redaktoři Smart Cities Šárka Svobodová
a Jaroslav Sedlák. Z angličtiny přeložila Jana Kořínková.
Veřejná diskuze nad rozvojem měst a politikou jejich plánování je jedním z hlavních témat vídeňské architektky a urbanistky
Gabu Heindl. Široká škála jejích aktivit zahrnuje kromě projektování
také kurátorské a výzkumné projekty, bohatou publikační, přednáškovou a pedagogickou činnost. Vyučovala na řadě vysokoškolských
institucích, mimo jiné na Akademii výtvarných umění ve Vídni,
Technické univerzitě v Grazu či Technické univerzitě v Delftu. Ve své
soukromé praxi působila v architektonických kancelářích v New Yorku a Amsterdamu, v roce 2007 založila vlastní mezioborový ateliéru
GABU Heindl Architektur www.gabuheindl.at, zaměřený na veřejné
zásahy, kulturní a sociální budovy a územní plánování. Od roku 2013
je předsedkyni Rakouské společnosti pro architekturu (ÖGFA).
V létě letošního roku jste vystoupila na konferenci reSITE
v Praze, jejíž téma bylo Sdílené město. Současně je vašim dlouholetým předmětem zájmu tzv. Just architecture (přeložitelný jako
„pouhá“ nebo také „spravedlivá“ architektura). Oba tyto pojmy
se dotýkají problematiky rovnosti a demokracie v architektuře,
veřejném prostoru a plánování měst. Jakou roli hrají tyto hodnoty v současném rozvoji měst?
Rovnost a demokracie hrají v tvorbě oficiální politiky a plánování měst druhořadou roli, což je dnes zřejmé u většiny evropských metropolí; převládají zde neoliberální principy založené na myšlence volného trhu. Pojem „sdílené město“ lze proto někdy chápat
také v tom smyslu, že jej sdílí pouze skupina privilegovaných.
Demokratické plánování si proto klade otázku, do jaké míry
je skutečně nasloucháno hlasu lidí, kteří tvoří minoritu, nejsou součástí lobbistických skupin a nepatří ani mezi finanční elitu. Když dnes
mluvíme o demokratických procesech, myslíme tím také možnost
zapojit se do spoluvytváření měst – tedy o možnosti vstoupit do skutečného procesu participace. Rovnost je ale něco jiného, představme
si například rovné právo na město: lépe než participační procesy
ji zajišťuje silné nebo „spravedlivé“ plánování (pro lidi).
Prostor má být současně dělen i sdílen. Některé prostorové
požadavky mají velmi odlišnou povahu a vyžadují separaci veřejného
prostoru: je možné, že adolescenti a lidé v důchodovém věku mají
společné zájmy, ale mají také rozdílné potřeby; výběh pro psy nemůže současně fungovat jako dětské hřiště, ale přesto: oba prostory
by měly být společné, nikoliv privatizované. Zjevný problém, který
plyne z monopolizace půdy soukromými majiteli, spočívá v tom, že
zde není dostatek půdy pro všechny a že pozemky nemůžeme ani
reprodukovat, ani není možné navýšit jejich plochu – prostor Země
je zkrátka omezený. Jsem si jistá, že se problematika spravedlivé
distribuce prostoru v budoucnu stane hlavním aspektem územního
plánování.
Od sametové revoluce jsou to převážně investice soukromých společností, které se podílí na územním a architektonickém
rozvoji českých a slovenských měst. Ve své přednášce na konferenci reSITE jste se tohoto tématu dotkla v souvislosti s tzv. PPP
(Public, Private, Partnership) projekty ve veřejném prostoru Vídně. Jaké vidíte slabiny ve vztahu města a soukromého sektoru?
Veřejné statky by měly zůstat ve veřejných rukou – veřejnost by neměla být závislá na soukromých investicích do primárních
služeb, jako jsou školy, archivy, dodávky pitné vody nebo doprava.
Soukromí investoři usilují o soukromé zisky – tento stav zkrátka není
s veřejným majetkem kompatibilní. Partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem nakonec vždy vyústí v privatizaci zisku a socializaci ztrát, obzvláště co se týče veřejných budov a služeb. Stručněji,
Gabu Heindl a Eduard Freudmann: Památníkem může být les, Varšava (2015). Vítězný návrh mezinárodní architektonické soutěže na památník
k uctění Poláků zachraňujících během druhé světové války židovské obyvatele.
GABU Heindl Architektur: letecký pohled na Dunajský kanál © MA 18.
49
50
Arch
Arch
nebo lakoničtěji řečeno, PPP je zkrátka součástí širšího redistribučního projektu, od veřejného k soukromému a nakonec k novým bohatým elitám. To je také důvod, proč jsem zavedla svůj koncept „jiného
PPP“ (Planning, Politics, People).
Pojem regulace je pro země se zkušeností s autoritářským
režimem citlivé téma. Jakou podle vás hraje roli v rozvoji města?
V jakém momentu může být kontrola pozitivní?
Pokud je pojem kontrola příliš významově zatížený, říkejme
tomu raději „pravidla hry“. Současné logice kapitalismu se stejně
někdy říká „kasinový kapitalismus“. Pouze městská samospráva, která
byla zvolena, aby převzala zodpovědnost za veřejné zájmy obyvatelstva, může vytvářet pravidla hry rozvoje města – ať už se jedná
o kontrolu pronájmů, stavební předpisy, pravidla územního plánování,
poplatky nebo daňové výnosy. Tento druh omezení a kontroly, který
mám na mysli, zde existuje, aby zajišťoval a poskytoval práva a sociální
benefity lidem a komunitám nezávisle na soukromém sektoru.
Ve Vídni se v souvislosti s problémem privatizace veřejného prostoru objevila iniciativa zdůrazňující právo obyvatel
na městské centrum. Jak tento požadavek reflektujete jako architektka a urbanistka?
Ano, ve Vídni, stejně jako v mnoha dalších evropských
městech, působí poměrně mladé hnutí – Právo na město (Right
to the City) – které bojuje za nekomerční využití veřejného prostoru
a regulaci nájmů, vystupuje proti soudním vystěhováním, gentrifikaci, spekulantům a mnoha dalším problémům. Termín právo na centrum odkazuje k odporu proti finančním elitám a jejich stupňujícím
se nárokům na vlastnictví městských center, nejčastěji za účelem
dalších investic, nikoliv bydlení. Výsledkem je, že jsou evropská
města gentrifikována, vytrácí se z nich každodenní život, ale přesto
zůstávají centry politického dění, vzdělání a kultury. Bojovat o právo
na městské centrum představuje jednak právo na kvalitní, dosažitelný a nekomodifikovaný veřejný prostor, jednak právo rovného
přístupu k veřejným a vzdělávacím institucím.
V roce 2012 jste se svým architektonickým studiem
zvítězila v soutěži na regulaci a rozvoj nábřeží Dunajského kanálu,
který lemuje centrum města Vídně. Projekt jste nazvala Partitura
Dunajského kanálu a v kontrastu s High Line v New Yorku ji označujete jako Low Line Vídně. Co je hlavní myšlenkou vašeho návrhu
a v čem se tato vídeňská městská promenáda liší od newyorské?
Stejně jako v případě většiny evropských měst, je i nábřeží
Dunajského kanálu ve Vídni vystaveno silnému tlaku ziskuchtivých
soukromých investorů. To je východiskem projektu. Hlavní myšlenkou
našeho „návrhu“ je nepředesignovat tohle místo, které je nejvýznamnějším a nejcentrálněji položeným vídeňským nábřežím. Náš projekt,
který je výsledkem spolupráce mého ateliéru s architektkou Susan
Kraupp, je v podstatě rozsáhlým souborem urbanistických pravidel
budoucího rozvoje oblasti Dunajského kanálu. Nazvala jsem ho „Donaukanal Partitur“ a není založen na estetice zástavby v klasickém slova
smyslu, ale spíše na péči o krásu volných prostranství a programovém
předpokladu, že prostor musí být uchráněn před komercionalizací
formou pro-aktivního územního plánování. Bylo samozřejmě nutné
přesvědčit samosprávu města Vídně o správnosti tohoto přístupu –
nejprve s pomocí soutěžní poroty, později během dvouletého procesu.
GABU Heindl Architektur: přístavba budovy školy, BG Zehnergasse, Wiener Neustadt (2010–2014). Foto: Lisa Rastl
GABU Heindl Architektur: SKULPTUR. Dočasná instalace ve veřejném prostoru vytvořená v rámci Vídeňského festivalového týdne (2014). Foto: Lisa Rastl
Gabu Heindl a Susan Kraupp: „Donaukanal Partitur“. Urbanistická pravidla pro Dunajský kanál ve Vídni (2012–2014).
51
52
Arch
Urbanalizácia miest
turizmom
Legenda
FA
Volně zanechané plochy
FZ
Volné přístupy
BF
Plochy pohybu
Arch
BFa
ÜW Pohyblivá úroveň vodní hladiny
RF
Plochy k odpočinku
Mária Topolčanská, architektka, teoretička súčasnej
architektúry a urbánnej kultúry
Přístup
Ponechat a akcentovat původní soubory
schodišť navržené Otto Wagnerem.
Cesty od schodišť směrem k břehu
zachovat bez přerušení, ponechat
veřejně přístupné a jasně viditelné.
Ako dnes spravovať centrá
miest, v ktorých to, čo ešte
voláme turizmom, je novou
formou ich banalizácie
a konzumácie verejného
priestoru?
Průchodnost
Zajistit kontinuální průchodnost podél
břehu na obou stranách, ideálně podél
vody.
Stávající prostory ponechat volné –
akcentovat
Stupňovité přístupové prostory k vodě,
schodiště podél přístavní zdi i prostory
pod mosty ponechat viditelné a zdálky
přehledné.
Gabu Heindl a Susan Kraupp: „Nezastavovací plán“. Regulační zásady pro Dunajský kanál ve Vídni (2012).
Stavební úřad podlehl tlaku rychle vznikajících soukromých podniků
(převážně restaurací a barů) podél nábřeží a vypsal soutěž, která měla
přinést estetické zásady celé plánované výstavby. Místo toho jsme
přišli s návrhem strukturálních principů (na způsob pravidel hry), které
měly v první řadě preferovat veřejný prostor. To znamená, že volný,
nekomodifikovaný veřejný prostor musí být definován a chráněn před
další komercionalizací. Takže spíše než abychom navrhli „korporátní
identitu“ tohoto krásně heterotopického místa, kterého si mnoho
Vídeňanů cení právě pro jeho volné plochy, nastavili jsme pravidla
regulace, jejichž úkolem je kontrola rytmu zástavby, maximální velikosti objektů a povinnosti soukromých investorů. Aby bylo možné tyto
myšlenky realizovat, bylo nutné vytvořit specifické nástroje plánování,
konkrétně takové, které by sloužily nejen k utváření a zachování veřejného prostoru, ale také k zapojení a synchronizaci společné činnosti
nekonečné řady různých městských úřadů, které mají problematiku
Dunajského kanálu na starost.
Podstatou vámi navrženého „nezastavovacího plánu“
(Non-building Plan) je zachování prázdných/nezměněných popřípadě přírodních ploch ve městě. Co je přínosem tohoto uvažování?
„Nezastavovací plán“ je pravděpodobně nejdůležitějším plánovacím nástrojem, který jsme vytvořili. Tento termín pochopitelně
odkazuje k zastavovacím plánům měst, ale funguje na principu obrácené logiky: definuje a zónuje volný prostor, nikoliv prostor zastavěný.
V případě centrální části Dunajského kanálu (kde už téměř nezbývala
žádná osluněná prostranství, která by nebyla určena ke konzumaci)
nám tento přístup zajišťuje místa pro pohyb a volnočasové aktivity
a nepovoluje zastavění cenných veřejných parcel, jako jsou nábřeží,
veřejná schodiště a rampy u vody, které představují důležitá útočiště
před zahuštěným městem. Dále se jedná o přístupové cesty z města
dolů k lávkám a nakonec o rekreační oblast, která nebyla doposud
komodifikována nebo se ještě nestala městskou pláží.
Aby mohla být logika stavebních regulací převrácena,
je třeba přistoupit k pečlivé analýze kvality volného prostoru:
na začátku je vždy prostor, který nesmí být zastavěn, a musí
být proto definován jako první. Nikdy se nesmí začít prostorem
zbytkovým. Náš projekt samozřejmě zpochybňuje i klasickou
rétoriku „rozvoje zastavěním“. To ale neznamená, že veřejné investice nejsou zapotřebí. Dalším nástrojem plánování, který jsme
pro projekt Dunajského kanálu vytvořili, je kresba koncipovaná
jako partitura městského jádra, která vyznačuje rytmus existující
veřejné infrastruktury (od výtahů a veřejných toalet po městský
mobiliář a odpadkové koše, ale zajímala nás také dosažitelnost,
zahuštění zeleně a drobné stavby v krajině, umění ve veřejném
prostoru atd.). Tento nástroj se velmi osvědčil během workshopů
s lidmi, kteří zodpovídají za část této infrastruktury. Oba nástroje
lze samozřejmě použít i pro další městská území.
V jedné ze svých přednášek jste označila architekta
za choreografa veřejného prostoru. Jak vnímáte současnou roli
své profese a svůj vztah ke zvoleným zástupcům města?
Každý krok, který architekt podnikne, nějakým způsobem
zasáhne do veřejného prostoru, protože žádná zástavba nemůže
fungovat bez účasti veřejnosti. To je také důvodem, proč architekty nazývám „choreografy městského prostoru“, stejně tak dobře
by se ale toto označení dalo použít pro městskou administrativu.
Pojďme uvažovat o městských plánovacích úřadech a lokální samosprávě jako o choreografech veřejného prostoru – protože jich
se to také týká! Tento tým choreografů by si měl položit otázku:
Jak by měl veřejný prostor znít? Jako koncert, který nabízí různá
využití a otevírá příležitosti pro všechny hlasy včetně těch, jež lze
snadno přeslechnout, nebo jako homogenní zvuková paleta tvořená těmi, co si mohou dovolit být její součástí? Já bych pochopitelně hlasovala pro první variantu.
Pojem urbanalizácie vniesol do medzinárodného diskurzu
urbánny geograf Francesc Muñoz, ktorý dnes vedie Observatórium urbanizácie na Universidad Autónoma v Barcelone. V knihe
Urbanalizácia: spoločné krajiny, globálne miesta objasňuje to,
čo sa dnes deje v realite globalizácie v širších súvislostiach a ako
banalizácia centier miest všeobecne súvisí s ich spravovaním.
Muñoz v nej ponúka vysvetlenie premien mestskej krajiny
vo vzťahu k zmenám mestských politík v štyroch mestách: v Londýne,
Berlíne, Buenos Aires a Barcelone a ukazuje na ich príkladoch rôzne
trajektórie urbanalizácie. Sleduje proces urbánnej globalizácie, ktorý
si vyžaduje, aby sa lokálne dimenzie plánovania a riadenia miest
stávali nevyhnutne komplexnejšími.
Univerzálne aktuálne otázky urbanizmu zostávajú podľa
Muñoza jednoznačné: ako zvládnuť vzťahy medzi modelmi ekonomickými, klimatickými, ako spravovať globálnu imigráciu do miest,
ako pod týmto tlakom mestá urbanisticky inovovať atď. Špecificky
ale navrhuje vytvárať mestské politiky územia v dvoch krokoch:
•
•
Najprv identifikovať diagnózy teritória mesta chápajúc ho
ako vrstvy, ktoré sa už nedajú ľahko vizualizovať v estetike
plánov vedľa seba alebo jedna nad druhou nejakou geometrickou formou, ale produkujú záhyby, drsnosti a zlomy
v ktorých sa navzájom ovplyvňujú, kontaminujú.
Následne výzvy vytyčovať z jasných cieľov tak, aby sa tieto
ciele dali hodnotiť.
Mnohé procesy, ktoré centrá miest dnes paralyzujú, sú
vyvolané turizmom, presnejšie jeho nekomplexným plánovaním
a spravovaním. Urbanizmus má pritom kapacitu a nástroje spravovať
aj nové, prechodne paralyzujúce situácie a udržať dynamiku mestskosti i pri prijímaní procesov akým je globalizácia.
Muñoz v článku Výzva masového turizmu nedávno publikovanom v denníku El Pais upresňuje svoju definíciu urbanalizácie
a vysvetľuje päť procesov, ktoré dnes definujú globálny turizmus:
• Intenzifikácia dlhodobo známych typov turizmu. Najlepším
príkladom je revolúcia low cost turizmu, ktorá do extrému
zväčšila dopad leteckej dopravy na mestá.
• Multiplikácia nových podtypov turizmu vznikajúcich neustále: od survival turizmu po rôzne varianty kultúrneho turizmu, turizmu strachu, zážitku, u nás marketing tzv. turizmu
za škaredosťou stavieb komunizmu.
• Segmentácia trhu s turistickým konzumom, ktorú tieto
nové typy vyvolávajú. Dnes máme k dispozícii toľko cieľov,
zliav a zážitkov ako potenciálnych segmentov trhu, koľko je
konzumentov. Každý turista tak má svoj typ turizmu spojený
s jeho výberom miest a času podľa jeho kúpnej sily a kultúrnych preferencií.
• Časová expanzia turistického využívania priestoru mesta
z bodového, občasného a sezónneho na konštantný. Ak sa
turizmus stal globálnym, turistický čas sa stal totálnym.
I keď jednotlivý turista reprezentuje pohyblivú populáciu
v priestore v jeho vymedzenom čase, v rovnakom mestskom
priestore ho okamžite nahrádzajú ďalší a ďalší turisti.
• Dnes je turizmus emocionálnym konzumom miesta. Ako turisti kalibrujeme mestskú krajinu v závislosti na jej kapacite
prenášať skúsenosť alebo podať históriu miesta. Turistické
mestá viaže povinnosť podobať sa na svoj obraz v súlade
s istým emocionálnym konzumom, ktorý návštevník vopred
očakáva, že na mieste nájde.
Muñoz si kladie vo svojej úvahe otázky: môžu mestá úspešne žiť s tým, čo stále ešte voláme turizmom? Ako udržíme kvalitný
rozvoj tých miest, ktorých ekonomická báza sa čoraz viac od turizmu
odvíja? Nejde pritom ani tak o rozvoj fyzického životného prostredia,
ale oveľa viac o to, ako udržať a spravovať sociálny a kultúrny rozvoj
vo veľkom či malom meste, ktoré je významným cieľom turistov.
Diagnóza historických centier turistických miest je jednoznačná: banalizácia mestskej krajiny, nadužívanie verejných priestorov turizmom, sploštenie ponuky komerčných služieb viažucich
sa na turizmus a rezignácia obyvateľov na obývanie centrálnych
mestských štvrtí, na ich občianske užívanie. Tieto symptómy sa nezlučujú s dobrou správou a riadením komerčných a nekomerčných
aktivít v mestskom prostredí a dlhodobo nie sú udržateľné.
Proti prejavom urbanalizácie turizmom existujú dve komplementárne stratégie:
Prvá sa už takmer dekádu aplikuje v mestách, ktoré
dopadom globálneho turizmu trpia najviac (ako napríklad Benátky či Barcelona). Je to stratégia udržovania turizmu v medziach
výlučne spočítateľnými ukazovateľmi: limitovať počet zaoceán-
53
54
Arch
Arch
0–46
46–158
158–328
328–454
545–800
Hotels
Mapa Barcelony: intenzita inzerovania bytov na „zdieľanie“ cez Airbnb (farebne podľa okrskov) a lokalizácia hotelových licencií (bodovo) v máji 2014. Zdroj: Albert Arias Sans,
latramaurbna.net
skych lodí v Benátkach, počet návštevníkov v menších historických
mestách či na ostrovoch, limitovať vydávanie licencií na nové hotely v historických centrách, či sčítavať aktuálny počet turistických
nájomných bytov v Barcelone. Zatiaľ to bez ďalších strategických
rozhodnutí v správe miest nevedie k rozvoju, ale k represii. Zámery
tejto stratégie zvládnutia dopadu turizmu na mestá boli pochopiteľné, ale sú povrchné a majú jeden spoločný cieľ: udržať v meste
ekonomický potenciál turizmu.
Druhá stratégia je uplatňovaná tam, kde sa z obmedzeného
dopadu výlučnej politiky udržovania turizmu v medziach súčasní
mestskí politici a plánovači začínajú spamätávať a kde mestská
politika operuje na širšej spoločenskej zhode. V stratégií anticipácie
impaktu turizmu na centrá miest ide o vytvorenie nových protokolov spravovania a mechanizmov sociálnej návratnosti ziskov, ktoré
turizmus v mestách generuje.
Odkaz turistom v Barcelone: „Vitaj turista, nájom prázdninových apartmánov v tejto oblasti ničí miestnu společensko-kultúrnu pestrosť a nabáda k špekuláciám. Mnohí miestni
obyvatelia sú preto nútení sa vysťahovať. Prajeme príjemný pobyt.“ Zdroj: www.bcndistricte11.wordpress.com
V zmysle svojej teórie urbanalizácie sa Muñoz od politiky
presadzujúcej stratégiu udržovania turizmu v meste v spočítateľných medziach prikláňa k politike anticipácie. Druhou stratégiou
je teda odborné a politické predvídanie možného vývoja a dopadu
turizmu na mesto podľa jeho špecifík. Odporúča vedieť v každom
kroku urbanistickej intervencie do mesta o možných scenároch
toho, ako ovplyvnia jeho mnohoraké formy užívania rôznymi cieľovými skupinami – obyvateľmi, podnikateľmi i turistami zároveň.
Najviac vzrastá odpor voči vplyvu turizmu práve tam, kde
nie sú mechanizmy vedenia miest schopné zviditeľniť túto globálnu aktivitu turizmu ako kolektívny prínos. Turizmus je ekonomická
aktivita, ktorá v maximálnej miere ťaží zo všetkého, čo je v meste
výsostne verejné: ulice, námestia, vybavenosť, ale aj aktivity a program odohrávajúci sa v tejto verejnej zóne každodenne. Na stav
nerovnováhy spôsobený konzumáciou verejného priestoru turistami
v strete s právom obyvateľov a lokálnych užívateľov na tento priestor cielia nové nástroje správy a plánovania centier miest.
sa uchádzač môže priamo cez webovú stránku radnice kedykoľvek
dozvedieť prostredníctvom simulátora aktivít o miere regulácie
na danom mieste. V ňom sú podľa plánu použitia transparentne prístupné informácie o režime, v akom na konkrétnej adrese
mestského parteru možno podnikať, či je možné na danú aktivitu
získať licenciu, na koľko rokov a aké sú kritériá žiadosti o povolenie novej aktivity. Plán použitia chráni i mieru prítomnosti trvalého
bývania v centre mesta, mesto má teda vplyv na kvalitu trhu so
súkromným i nájomným bývaním. Plán je pravidelne predmetom
modifikácie aj v závislosti na šírke politickej podpory. Poslednú
významnú modifikáciu zaznamenal v roku 2013. Mestským častiam, ktoré sú pod silným tlakom rôznych negatívnych prejavov
gentrifikácie a turizmu, pomáha Plán používania regulovať aktivity
na kritickom rozhraní verejného a privátneho priestoru. Plány
použitia parteru mesta si schvaľujú aj mestské štvrte, ktoré majú
voľnejší režim turizmu ako Staré mesto, ale hľadajú optimum pre
rovnováhu aktivít vo svojom verejnom priestore.
Muñoz uvádza jeden drobný príklad z Barcelony, v ktorej
príliš neskoro menili svoje improvizované protokoly spravovania
jednej tendencie a to skupinového turizmu na bicykli: v momente, kedy pod stratégiou udržateľnej mobility obyvateľov v meste
sprístupnili po roku 2006 nové cyklo-zóny v historickom centre,
bolo užívanie verejných priestorov obyvateľmi a lokálnymi živnostníkmi nadlho paralyzované každodennou inváziou masívneho
turizmu skupín na kolesách (Barcelona en bici). Maximálne počty
jednotlivých skupín a zóny takéhoto pohybu sa zaviedli, až keď
už bolo užívateľsky neskoro a o mnohých každodenných trvalých
užívateľov centrum mesta prišlo.
V Barcelone je nástrojom na plánovanie a dobrú správu
aktivít na rozhraní verejného a privátneho záujmu Plán používania
parteru mesta (Plan de uso). Urbanistka a mestská zastupiteľka
Itziar Gonzalez presadzuje v každej z ulíc a námestí barcelonskej
mestskej časti Staré mesto (Ciutat Vella) dôsledné plánovanie
a reguláciu pomeru zariadení verejnej vybavenosti, hoteliérstva
a iných komerčných aktivít. Plán používania je špeciálnym urbanistickým plánom a nástrojom pre udeľovanie licencií novým
prevádzkam komerčných aktivít spojených s turizmom v celom
mestskom parteri. O podmienkach pre udelenie licencie novej
aktivite v konkrétnej budove a na konkrétnej ulici Starého mesta
Stratégiu udržania štandardu verejného priestoru pre
súčasných obyvateľov centra Barcelony si vyžaduje aj desaťročia
dlhá skúsenosť tamojších municipalít s občianskym protestným
aktivizmom v centrálnych štvrtiach ako El Raval či celé Staré mesto v otázkach správy zanedbaného mestského majetku po zmene
totalitného režimu od druhej polovice sedemdesiatych rokov.
Aj dnes sa v týchto štvrtiach zdvíha vlna občianskeho protestu
v otázkach udeľovania nových licencií hotelovým zariadeniam
v turizmom presýtenom území centra a v kritike tolerancie obrovského počtu tzv. turistických bytov, ktoré radikálne skresľujú použitie bytového fondu. Ubytovacie kapacity turistov v sieti globál-
nych start-up projektov ako Airbnb úplne unikajú priamej daňovej
povinnosti k mestám. Sú to väčšinou de facto celé prenajímané
byty bez licencie a oficiálného statusu, kde „zdieľanie“ znamená
sprostredkovanie rýchleho ubytovania, príjmu a neplatenie daní.
Fenomén praktík marketingu o „zdieľaní“ mesta v prospech turizmu a neregulované vydávanie nových hotelových licencií v centrách miest je už zreteľný i na banalizácii Prahy, Bratislavy i menších
turisticky atraktívnych miest Českej a Slovenskej republiky. Zatiaľ
nie je predmetom záujmu, nie je analyzovaný ani zachytený
v mestských stratégiách plánovania a regulácie.
Upozorňovaním na fenomén urbanalizácie teda urbánny
geograf Francesc Muñoz nenabáda povedať nie turizmu, ale na základe aktuálnej analýzy zmeniť spôsob, akým sa mesto vplyvu turizmu
vystavuje. Urbanalizácia predznamenáva to, že nakoniec miestny
občan či živnostník centrum mesta opúšťa dobrovoľne alebo ekonomickým vylúčením. Zároveň ale istý typ turistov stráca o zbanalizované lokality záujem. To sú len ťažko zvrátiteľné situácie, výsledky
formálneho plánovania a nezrelej správy mesta. Takému scenáru sa
dá vyhnúť len rozhodnutiami radníc, ktoré vykonávajú kroky k dobrej
správe a plánovaniu komerčných a nekomerčných aktivít vo verejnom
priestore svojho mesta.
Mestá ako Barcelona vytvárajú plány komplexného používania centier miest a mechanizmy sociálnej návratnosti ziskov, ktoré turizmus v mestách generuje. Vychádzajú pri tom zo skúsenosti,
že ignorovať alebo len korigovať súčasné dopady turizmu na kvalitu
ich obývania nie je možné, rovnako ako predstavovať si centrá historických miest bez turistov.
55
Arch
Arch
Nejen velké soutěže
Igor Kovačević, architekt a organizátor architektonických soutěží
V roce 2015 byly v České republice vyhlášeny dvě největší
soutěže porevoluční doby. Univerzita Karlova v Praze vyhlásila
v září architektonickou soutěž „Kampus Albertov – Biocentrum,
Globcentrum“ s plánovanou investicí 2,5 miliardy Kč a krátce
nato vyhlásilo město Brno urbanistickou soutěž „Budoucnost
centra Brna“ řešící urbanismus a dopravu v rozvojovém území
větším než 120 ha. Už na první pohled jsou obě soutěže velmi
rozdílné, a to nejen svým tématem, přesto je pojí společný rys –
pečlivá příprava.
U obou soutěží působilo jako jejich programátor a organizátor Centrum pro středoevropskou architekturu (CCEA), jehož
členové již v čísle 03–15 Smart Cities zdůraznili při přípravě jakéhokoli stavebního záměru tzv. fázi 0. Ta v případě soutěže nepředstavuje pouze přípravu jejího samotného průběhu, ale zejména
jejího programu, neboli „programování“.
Flexibilní obsah zadání
Programování soutěží je u nás často založeno jen
na rychlých, nekoncepčních a krátkodobých požadavcích veřejného investora a výsledkem je tedy nutně stanovení monofunkčního programu, se kterým je velice náročné pracovat flexibilně
a se kterým nakonec není spokojený nikdo. Při správném programování je důležité navrhnout spolu s investorem náplň a požadavky, které nebudou definovány přehnaně a pouze pro jedinou
funkci, kterou může být škola, komunitní či výzkumné centrum.
Důležité je promyslet různé scénáře možného využití jak v současnosti, tak i do budoucna.
Prvním z nich je, aby program umožnil vznik budoucích
a zatím nepředvídaných činností, tedy aby na něj architekti byli
schopni kreativně reagovat. Takové rozšíření programu musí
vycházet vždy z analýz prováděných během příprav a úzké
spolupráce s investorem. Měli bychom si uvědomit, že se zde
bavíme o investicích, které se dějí řekněme jednou za stovku let,
jakou je například škola. Obec by ji měla promýšlet od samotného začátku, jakkoli je plánování velkých investic v dostatečném
časovém předstihu v našem nestabilním systému financování
veřejných staveb náročné. Obce tedy raději investují do ad hoc
řešení než do projektu, pro který nemají jednoduše zajištěné financování. Výsledkem je potom výběr nejlevnějších projektantů,
na který již delší dobu upozorňuje ČKAIT i ČKA.
Nezbytná investice
Z vlastních zkušeností víme, že vyčlenit z rozpočtu menší
obce prostředky na architektonickou soutěž je často zastupiteli
považováno za luxus, který si obec nemůže dovolit. Pro politickou
reprezentaci není snadné odůvodnit investice do fáze 0, a to hlavně
z důvodu, že její přínos není vidět okamžitě – opravená silnice je
lépe uchopitelný výsledek než projekt, který zajistí vítané řešení
potřeb obce, ale až za 5 nebo 7 let. Při přípravě většiny soutěží
s menšími samosprávami se tedy potýkáme neustále s problémem
obhájit investice i do fáze 0. Ačkoli investice do programování a organizace soutěže nejsou vysoké, kolem jednoho milionu, je to ještě
pořád částka, která představuje často i 2 % z celkového rozpočtu
obce. Za takových podmínek se těžko vytváří podmínky pro kvalitu
ve veřejném sektoru, jelikož jsou podfinancovány jak projekční, tak
i přípravná fáze. Stavební akce tak nepřináší do našeho prostředí
kvalitu, ale s mixem dotací utracených na poslední chvíli jsou spíše
zátěží rozpočtu a zdrojem nespokojnosti uživatelů. Stavby, které
jsou občanům nejblíže, a to jsou právě nové školky, školy, komunitní
centra a podobně, iniciované z rozpočtu malých obcí či městských
částí, jsou často pořizovány na poslední chvíli, aby se stihla dotace,
a na přípravu a projekt je málokdy čas.
Zdroje financování
Přestože hodnota, kterou obec dostává ze soutěže při kvalitní organizaci je několikrát větší než její cena, chápeme argumenty
malých obcí, že z jejich pokladen často ta 2 % celkového ročního
rozpočtu na jednu soutěž není možné uvolnit. Proto navrhujeme
systémovou změnu a tou jsou granty Ministerstva pro místní rozvoj
pro menší obce do 20 tisíc obyvatel na vypisování architektonických
a urbanistických soutěží. Klíčovým je spolupodílení se obce a dlouhodobost vypsaného grantového programu, aby obce mohly i do
budoucna plánovat a mít pro budování rozumných a udržitelných
projektů dlouhodobě finanční prostředky již ve fázi přípravy záměru, tj. soutěže. Spolufinancování by mělo být nastavené tak, aby
nepřetížilo obec, ale aby zároveň odbouralo pouhé skládání projektů
do šuplíků. Kritéria a mechanismy posuzování by měly být jednouché
a administrativně nenáročné. Tento návrh budeme dále projednávat
s Ministerstvem pro místní rozvoj, ČKA a ČKAIT.
Investice malého rozsahu
Zároveň je nutné, aby se architektonické soutěže nestávaly
závislé jen na grantech, ale aby obce začaly brát soutěže jako běžný
nástroj k vyhledávání projektantů. Jen tak je možné dostát společenské kontrole a vnímání architektů veřejností jako poskytovatelů služeb, ne jako protekční výběr starosty nebo starostky. V tomto duchu
jsme rozvinuli proces minisoutěží, které jsou již zakotvené v soutěžním řadu ČKA, ale zatím nejsou využívány. V současnosti jsme
rozpracovali soutěže s investicí do 10 mil. Kč, které trvají 10–15 týdceny a odměny (1–1,5 %)
programátor (0,6 %)
porota (à 1000 Kč/h)
investice
Adekvátní ocenění
Když jsme před pár lety začali organizovat soutěže pro veřejný sektor, jednou z cest, jak přiblížit soutěže menším obcím, bylo
snižování prostředků na ceny a odměny architektům. Nyní víme jistě,
že toto není cesta, která by vedla k jakémukoli pozitivnímu výsledku,
natož kvalitnějšímu stavění. Snižování prostředků na ceny a odměny
vede ke snižování kvality soutěží. Tato premisa je jednoduchá –
srovnejme první cenu 200 tis. Kč a náklady soutěžícího týmu. Tým,
který nastudoval podklady, vytvořil návrh a jeho prezentaci, potřebuje na svou činnost ve spolupráci alespoň tří lidí celkem 360 hodin
57
práce, jejíž hodnota by měla být na úrovni 950 Kč/hod pro vedoucího týmu a 650 Kč/hod pro architekty juniory, a tedy zhruba měsíc
režijních nákladů ateliéru; dohromady je to 270 tisíc Kč. Při projednávání záměru často slýcháme od opozice komentář, že za architekta
můžete zaplatit 200 či dokonce i méně Kč/hodinu. Jedinou odpovědí
je, ano, ale podívejte se na stavby, které z těchto návrhů vznikají,
a nemyslíme estetiku, ale trvanlivost, provozní náklady, spokojenost
uživatelů atd. Vrátíme-li se zpět k hodnotě prací, kterou obec dostává v soutěži – při odevzdání už jen deseti návrhů je to 2,7 mil. Kč.
Kromě tohoto zřejmého zisku je soutěž nejtransparentnější způsob,
jak hodnotit veřejnou zakázku.
týdny
56
podpis smlouvy JŘBU
výsledky soutěže
přezkoušení – hodnocení
soutěž – odevzdání návrhů
porota, zadání, vyhlášení
Cena soutěže, © CCEA MOBA
výběr programátora
/ administrátora soutěže
27
26
25
24
23
22
21
20
19
18
17
16
15
14
13
12
11
10
9
8
7
6
5
4
3
2
1
nů. Další kategorií jsou soutěže do 30 mil. Kč trvající 15–20 týdnů
a následují investice do 50 mil. Kč s 20–25 týdny trvání a investice
okolo 100 mil. Kč na 25 a více týdnů. Časem se zde vždy myslí doba
nezbytná pro výběr programátora, vyhlášení soutěže a podepsání
smlouvy o dílo na projekční práce. U soutěží do 50 mil. Kč investice je třeba dvou závislých porotců (řádného a náhradníka) a třech
nezávislých (dvou řádných a jednoho náhradníka). V případě větší
soutěže s investicí okolo 100 mil. Kč se zvětšuje požadavek na porotu o jednoho porotce na každé straně. Celkové náklady na soutěž
jsou od 1,8 až do 2,2 % z investice, a to včetně programování, práce
poroty, webových stránek soutěží a veškerých cen a odměn. Očekáváme, že tyto soutěže pro malé investice budou pod patřičným tlakem zezdola a že se nám s odpovědnými zástupci měst a obcí podaří
nastartovat poptávku po kvalitě.
120 000 Kč
60 000 Kč
30 000 Kč
360 000 Kč
180 000 Kč
30 000 Kč
500 000 Kč
300 000 Kč
45 000 Kč
1 000 000 Kč
600 000 Kč
115 000 Kč
10 mil. Kč
30 mil. Kč
50 mil. Kč
100 mil. Kč
58
ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ INFORMUJE
Města zřizují pozici
městského architekta
Ve Smart Cities 02–15 Česká komora architektů (ČKA) představila
manuál Městský architekt, jenž obcím a městům nabízí základní
informace spojené s problematikou zřízení této pozice. Komora
samosprávám nabídla možnost využít odborných konzultací
v případě, že zavedení této funkce zvažují. Ze zkušeností ČKA
nyní vyplývá, že obce a města tento servis kvitují a že mnohdy
samy cítí, že v jejich středu chybí právě odborník na architekturu
a urbanismus.
ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ INFORMUJE
S čím městský architekt
pomůže?
• s urbanisticko-architektonickým rozvojem města
• s tvorbou veřejného prostoru, včetně řešení oprav, rekonstrukcí a mobiliáře
• s řešením staveb v městské památkové zóně či exponovaných lokalitách města
• s předkládáním návrhů a doporučení orgánům města na urbanisticko-architektonické
úpravy a opatření ve městě
• se zpracováním zadávacích podmínek na stavby pořizované z prostředků města
• s přípravnou a projektovou dokumentací na stavby pořizované z prostředků města
• se zpracováním zadávacích podmínek pro pořizování ÚPD
• s účastí ve výběrových komisích a při veřejných projednání projektů
• s komunikací s veřejností a jejím vzdělávání v oblasti architektury (role mediátora)
• s organizací architektonických a urbanistických soutěží
Zjišťujeme, že komunální zastupitelé jsou městským architektům více než nakloněni, a nově se tak s touto pozicí můžeme
setkávat např. v Českém Krumlově, Mnichově Hradišti a Žďáru nad
Sázavou. Nerozhoduje přitom velikost sídla ani četnost historických
objektů či památek. O městském architektovi proto uvažují jak
sedmitisícové Šlapanice u Brna, tak druhé největší město republiky – čtyřsettisícové Brno. Téma městského architekta shledali jako
zásadní i v Rožnově pod Radhoštěm, Břeclavi, Mariánských Lázních,
Chomutově nebo Praze 17.
Co města nejčastěji trápí?
Samosprávy komoru kontaktují také v případě, že již pozici ze svého působení znají, ale hledají její efektivnější využití. ČKA
s městy konzultuje zejména způsob výběru vhodných kandidátů,
jejich kompetence či možnosti úvazku této pozice. Hlavními problémy
měst je především neznalost toho, co vlastně městský architekt může
městu přinést. Zástupci komory se rovněž setkávají s planými obavami
politiků, že by jim architekt města mohl v rozhodovacích pravomocech takříkajíc „přerůst přes hlavu“. Přitom je opak pravdou – města
v městském architektovi získají především partnera a rádce v oblasti
architektury a urbanismu, nikoli arogantního sebestředného vůdce.
Podobné mýty často ČKA vyvrací i u architektonických
soutěží, kde se samosprávy obávají, že s nimi odborná část poroty nebude dostatečně komunikovat a vybere návrh, který nebude
vyhovovat zadání. Cílem práce odborníků na architekturu a urbanismus zapojených do rozvoje města přitom není uspokojení vlastních
ambicí, ale jde skutečně o to, vybrat nejlepší možné řešení společně
s vedením města a důkladně všechny varianty prodiskutovat.
Na rozvoj sídel je třeba pružně reagovat
V minulosti přitom nebyl rozvoj sídel až tak dramatický,
prostředky na rozvoj byly získávány a investovány po generace
systematicky, tak aby další generace profitovaly z vynaloženého úsilí.
Tento model se začal s průmyslovou revolucí měnit, byl tlak na větší
a rychlejší rozvoj sídel, z čehož začala vznikat první nekoncepční
rozhodnutí, vznikaly první průmyslové okrsky se svými koloniemi.
Dnes přitom více než kdy dříve dochází k odcizení obyvatel od místa,
kde žijí. Cílem zastupitelů by proto mělo být posílení společenské
odpovědnosti, sounáležitosti s danou lokalitou a vzdělávání občanů
v zájmu a péči o prostředí. A zde se v roli mediátora může velmi
dobře osvědčit právě městský architekt. Zároveň je cítit potřeba existence společenského konsensu nad rozvojem území, a to ne pouze
ve formě zákonných předpisů a norem, ale rovněž ve formě diskusního prostředí a skupin.
V okamžiku, kdy se municipalita s přihlédnutím k velikosti
sídla rozhodne k vytvoření postu městského architekta, či dokonce
k založení organizované skupiny pro řízení veřejné rozpravy k otázkám rozvoje sídla, dochází v území k udržování synergie kontinuity
rozvoje území. Vyvarujeme se často velmi nekoncepčních výkyvů
v rozvoji města či obce, jež jsou řízeny pouze výsledkem komunálních voleb. Druhým nezanedbatelným efektem je legitimizace rozhodovacích procesů prostřednictvím odborníků. Ti se nutně musejí stát
přímou součástí samosprávy a spolupůsobit při ochraně veřejných
zájmů v oblasti investic a výstavby.
V případě zájmu o funkci městského architekta či účasti
na konferencích v Poslanecké sněmovně, které Komora nejen v této
otázce právě chystá, kontaktujte: Ing. arch. Marii Špačkovou
([email protected], +420 731 508 028).
O české komoře architektů
ČKA je samosprávným profesním sdružením s přeneseným
výkonem státní správy, které bylo zřízeno zákonem č. 360/1992 Sb.,
o výkonu profese autorizovaných architektů a výkonu profese autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. ČKA nese odpovědnost za profesionální, odborný a etický výkon profese architektů v ČR.
• se zpracováním různých neformálních koncepčních dokumentů, návrhů a studií rozvoje
• s koordinací zpracování strategických plánů měst
59
60
ARCH
V Plzni se už tři roky
pěstuje veřejný prostor
Marek Sivák, architekt a předseda spolku Pěstuj prostor
ARCH
61
Při přípravě projektů pro Evropské hlavní město kultury se v Plzni vedle větších či menších kulturních akcí začaly
rozvíjet také dlouhodobě cílené komunitní aktivity ve veřejném
prostoru. Vybízelo k tomu i jedno z kritérií přihlášky ke kandidatuře, které požadovalo zapojení občanů prostřednictvím
udržitelných projektů. Ačkoliv je potřeba takovéto aktivity budovat postupně a zpočátku jsou hůře viditelné, v průběhu času
v daném místě zanechávají hlubokou a trvalou stopu.
V roce 2012 jsme se spolu s kulturní manažerkou Alexandrou Brabcovou a architektem Petrem Klímou pokusili naplnit prostou
ideu: Místo, kde žijeme – jeho architektonická kvalita, komunitní
sounáležitost i úroveň péče o něj – je nedílnou součástí naší kultury,
ovlivňuje kvalitu našeho života a vypovídá o úrovni naší společnosti.
V případě Plzně šlo o ožehavé téma – ještě před několika lety skutečně nebyla příkladem kvalitní současné architektury nebo kultivovaného veřejného prostranství.
V týmu Plzně 2015 nazvaném „Veřejný prostor a společenství“ jsme zformovali ucelenou koncepci autorských i přejatých
projektů soustředících se jak na samotnou popularizaci architektury
(průvodce Plzeňský architektonický manuál) či audit nerealizovaných
projektů pro město (Virtuální Plzeň), tak participačních projektů cílících na místní komunitu. Pro postupné zvýšení kvality života ve městě se ukázalo zásadním posílit zájem občanů o to, co se s jejich
městským prostředím děje. Pomocí otevřené výzvy Pěstuj prostor
tak dostali možnost zapojit se do přemýšlení a plánování rozvoje
veřejných prostranství a zároveň přímo do jejich samotných úprav.
Pěstuj prostor
První ročník výzvy Pěstuj prostor byl vyhlášen na podzim
2012. Zprávy v novinách i letáky v kavárnách lákaly občany, aby
přihlásili své nápady na drobná zlepšení veřejného prostoru. Když
se v březnu 2013 vyhlašovaly výsledky tohoto ročníku, vybírala
porota z 83 podnětů a v součtu se dvěma navazujícími ročníky se jich
sešlo celkem 234. Třetí ročník už pořádal nově vzniklý spolek Pěstuj
prostor, ve který se projekt transformoval právě z důvodu dlouhodobé udržitelnosti.
Naším záměrem nebylo pouze aktivovat občany, ale i vzájemně propojit organizace a jednotlivce, kteří již na tomto poli – zatím
spíše fragmentovaně – působili. Jako virtuální střecha, která poskytne
zázemí pro více organizací, byl navržen portál prostor.plzne.cz. Dnes
se zde nachází 10 různých projektů realizovaných třemi organizacemi
včetně mapových platforem, jakou je například Zelená mapa Plzně.
Portál nabízí i elektronické zadávání podnětů nebo publikování zpráv
z oblasti veřejného prostoru.
Od začátku jsme si byli vědomi toho, že samotná výzva potřebuje souběžné podpůrné aktivity, které pomohou naplnit její potenciál. Paralelně s jejím vyhlášením tak vznikl vzdělávací program,
jehož cílem je zvyšovat povědomí občanů (potenciálních autorů
podnětů) v oblasti architektury a veřejného prostoru. Jejich motivaci
posilují energičtí hosté, kteří ukazují zkušenosti z jiných míst a popisují vlastní procesy proměn. A aby nápady občanů nezůstaly jen
v rovině konceptu, stala se třetí součástí programu série komunitně
pojatých realizací.
Dětská hudební pohádka Velké uši, hraná přímo na řece, zahájila v červenci 2014 program
Plovárenských dní oslavujících obnovení Městské plovárny. Foto: Miroslav Chaloupka
Projekt Pěstuj prostor je postaven na vzájemné spolupráci
veřejnosti, městských organizací a externích odborníků. Výzva není
kritickým nástrojem k pranýřování města, ale občanskou zpětnou
62
ARCH
vazbou a zdrojem nápadů ke zlepšení. Město je od začátku kmenovým partnerem výzvy – 3 ze 7 porotců odborné poroty jsou členy
městských organizací (Útvaru koncepce a rozvoje, Správy veřejného
statku a dalších), zatímco zbývající 4 porotci jsou nominováni z řad
nezávislých odborníků, kteří svým zaměřením společně obsáhnou
oblast architektury, sociologie, umění a práce s komunitou. Občané nejsou vyzýváni „dejte nám nápady a my za vás vše uděláme,“
mottem programu naopak je „vaše nápady se pokusíme zrealizovat
společně s vámi“.
Výzva měla hmatatelné úspěchy hned v prvním roce, kdy
během námi pořádaného mezinárodního workcampu pomohlo
Plzeňanům zrealizovat jejich nápady patnáct dobrovolníků z celého světa. Ve spolupráci se sdružením Envic zpřístupnili zarostlý
sad poblíž centra Plzně – tzv. Zapomenutou zahradu, která se
následně stala místem sousedských setkávání včetně populárních
Slavností jablek. Dobrovolníci pak pokračovali pracemi na zemním
valu u řeky Radbuzy, kde do haldy zeminy a stavební suti vyřezali
přístupové schodiště s rampou, aby se na jejím vrcholu daly pořádat veřejné akce. Uspořádali jsme zde přednáškový cyklus na téma
Řeka ve městě, několik koncertů či besedu o saunách zakončenou saunováním a koupelí v řece Radbuze. Další projekt Envicu,
podpořený z výzvy Pěstuj prostor, později nabídl návštěvníkům
„zemníku“ zapůjčení sportovního náčiní, hudebních nástrojů, knížek nebo i jen možnost napsat někomu vzkaz.
Druhý ročník Pěstuj prostor výrazně posílilo spuštění grantové výzvy. I relativně malé peníze (obvykle 300–500 tisíc Kč na 8–10
projektů v ročníku) pomohly rozpohybovat plzeňskou komunitu.
Na rozdíl od běžných grantových schémat mohli dosud nezkušení
žadatelé své projekty pravidelně konzultovat a nemuseli se obávat,
že kvůli drobné účetní chybě uhradí náklady ze svého. Z výzvy vzešel
projekt Křížky a vetřelci, jehož iniciátoři po vzoru celorepublikové
iniciativy Vetřelci a volavky mapují ve městě umění ve veřejném
prostoru z období let 1968–1989, ale také starší díla a drobné sakrální
památky. Po roce a půl fungování takto zmapovali více než 1 300
artefaktů a podařilo se jim objevit i několik zapomenutých skvostů,
včetně ztracené plastiky od Karla Malicha v odhadované hodnotě
6–8 milionů korun. Do výzvy se zapojili i plzeňští skauti: středisko
Střela Plzeň v loňském roce realizovalo netradiční naučně-hravou
stezku Českým údolím a skauti na Doubravce letos zatraktivňují okolí
Dobrovolníci ze Španělska a Taiwanu připravují prostor pro pocitovou stezku, která
vznikla ve stopě vyschlého pramene v Plzni na Roudné. Foto: Tereza Šobrová
komerční prezentace
63
své klubovny prolézačkami a herními prvky pro veřejnost. O své
nejbližší okolí se starají i lidé z komunitního centra Plzeň – Zastávka,
kteří společně se sousedy vyrábějí nádražní lavice, stojany na kola
a knihovničky, nebo obyvatelé plzeňské části Roudná; ti už druhým
rokem nezištně pečují o prostředí historických pramenů.
Městská plovárna
Jedním z nejrozsáhlejších realizovaných podnětů se stala obnova bývalé městské plovárny. Pěstuj prostor zformoval tým
vlastních lidí, autorů podnětu (iniciativy Maják Plzně), externích
odborníků (Mobilní architektonické kanceláře), i místních „stakeholderů“ (Centra protidrogové prevence a terapie). Projekt odstartovala
diskuse s úřady – od městských až po státní, jelikož plovárna leží
u řeky a část pozemků se nachází v aktivní zóně záplavového území.
Přípravného plánovacího setkání se účastnili jak spoluorganizátoři a zástupci úřadů, tak plzeňská veřejnost, která měla nějakým
způsobem k místu vztah a chtěla se podílet na jeho obnově. Při několikahodinové diskusi vznikly nápady na provozování kavárny, obnovení historického přívozu nebo vyvěšení barevných žárovek. V červenci
2014 přijelo do Plzně deset mezinárodních dobrovolníků, ke kterým
se místní občané přidali. Společně přetvořili objekt garáží na zázemí pro kavárnu a přednášky, zpřístupnili zarostlý park, odstranili tři
skládky, srovnali centrální plácek pomocí 45 tun štěrku, vyřezali říční
břehy, vytvořili desítky laviček, křesel a stolů a zavěsili z teras obří
plovárenské houpačky. Na kulturní akce sem začaly proudit stovky
návštěvníků.
Vytvářejte s námi smart hřiště a
veřejné prostory.
www.chytrahriste.cz
Důležité je, aby po počátečním nasazení neklesla energie
a pozornost upřená k místu. Každý znehodnocený a opuštěný prostor
potřebuje být po určitou dobu animován, než se přirozeně začlení
do mentální mapy veřejnosti, aby ta začala pravidelně přicházet i bez
speciálních podnětů. Během léta se na plovárně obyvatelé setkávali s umělci u jídelních workshopů, opakovaně sem zavítala velká
plzeňská cyklojízda, v rámci dobrovolnického festivalu se zde vyráběl
mobiliář a herní prvky pro děti. Rekordní návštěvnost pět tisíc lidí
za víkend zažila plovárna paradoxně v zimě, kdy se zapojila vlastním
programem – nazvaným Lampiony nad plovárnou – do Festivalu světla. V letošním roce se tu konají kulturní i komunitní akce každý měsíc.
Přestože obnova městské plovárny slaví úspěch, jde pouze
o počátek mnohaletého projektu. Dosud se podařilo místo oživit,
uzpůsobit ho pro pořádání akcí a představit plzeňské veřejnosti.
Město Plzeň také nechalo zpracovat projekt rozvoje území ve formě
plovárního parku, k jehož postupnému naplňování by mohlo začít docházet od příštího roku. Všechny dosud uskutečněné aktivity jsou ale
spíše provizorního charakteru. Pro zajištění dlouhodobého fungování
místa bude zapotřebí vybudovat trvalejší zázemí a vypracovat model
pravidelné údržby.
Plovárna dobře ilustruje potenciál výzvy Pěstuj prostor, nestojí ale ve městě osamocena. Podobné, byť poněkud skromnější podoby nabývá i řada dalších projektů. Z nich je patrné, jak lze i za relativně malé prostředky plošně aktivizovat občany. Přínos programu
doceňuje město Plzeň i jednotlivé městské obvody, se kterými spolek
v letošním roce spolupracuje na několika zakázkových projektech
z oblasti participativní proměny veřejného prostoru. Město zároveň
přislíbilo podporovat výzvu i po skončení „kulturního roku“ 2015, kdy
v dalších ročnících chceme vyzkoušet komplexní rozvoj podnětů
od občanských zásahů až po dlouhodobou proměnu realizovanou
ve spolupráci s městem.
Platnéřská 9
110 00 Praha 1 - Staré Město
tel.: 251 611 317
[email protected]
www.hags.cz
www.hagspraha.cz
Kreativní
průmysly
Brand
Brand
hudba
film a video
televize
knihy a tisk
digitální hry
n
ko
ika
om
design
móda
architektura
reklama
software
gastronomie
Ši
r
š
íe
výtvarná umění
scénická umění
kulturní dědictví
řemesla
pr ů m
y
sly
Kultura
originalita
tivní
ea
Kr
průmysly
í
rn
ve městech
Kult
u
64
cestovní ruch
ICT
digitální ekonomika
sociální média
zdravotnictví
zpracovatelský průmysl:
např. výroba hraček
nábytku, sklářský průmysl
Zdeňka Kujová a Alena Štěpánová
konzultantky a manažerky v kultuře a kreativních průmyslech
Kreativní průmysly jsou
v posledních dvou desetiletích
fenoménem. Politici a vlády
zemí celého světa se snaží používat modely a teorie pro oblast
kultury, umění a kreativního
průmyslu. Dělají to hlavně proto,
aby mohli získávat kompletní
data k ekonomické přínosnosti,
obory sledovat, srovnávat
a udržet perspektivní kreativce
a firmy na svých územích.
Kreativní průmysly se staly obchodním artiklem
Původ kreativních průmyslů lze vypozorovat v době padesátých let minulého století, kdy pojem „kulturní průmysl“ pojmenovali sociologové Theodor Adorno a Max Horkheimer. V každém odvětví, a i v kultuře platí, že svým způsobem je plánovaný
produkt vždy určován poptávkou masové konzumace. Kulturní
průmysl tak spojil nespojitelné – vysoké umění a komerční kulturu.
Kreativní průmysly se dají shrnout jako činnosti, které mají svůj původ v individuální tvořivosti a mají potenciál pro tvorbu pracovních
míst a bohatství prostřednictvím vytváření a využívání duševního
vlastnictví.
Proč je vlastně kolem kreativních průmyslů tolik debat?
Možná je to proto, že jen pár desítek let bylo nemyslitelné spojit
kulturu a ekonomii. Právě nezájem ve věci reálných ekonomických
dopadů kultury, spolu s nedostatkem systematických důkazů měly
za následek téměř nulovou argumentační schopnost a obhajobu
umění s ohledem na jeho financování.
Začátkem osmdesátých let minulého století britská vláda
hledala řešení ekonomické restrukturalizace, proto sestavila
program pro regeneraci průmyslových měst. Vznikla strategie
kulturního rozvoje na základě rozsáhlého terénního výzkumu Johna
Myerscougha, který měl za cíl spočítat ekonomické výkony kulturního sektoru. Použil koncept tzv. multiplikačního efektu a šetření
potvrdilo pozitivní, a to nejen ekonomický, účinek kultury. Dopad
byl prokázán, jak na atraktivnosti prostředí a vytváření zisků, tak
tvorbě pracovních příležitostí, nárůstu hrubého domácího produktu
a tedy i celkové ekonomické produkce měst a státu.
Kultura tedy není jen černá díra na finance? Ne. Kulturní
a kreativní průmysly a jejich mapování to totiž jasně dokazují.
Modelů dělení kreativních průmyslů je celá řada. Ten, který
se používá u nás, sdružuje odvětví jako oblasti čistě umělecké (výtvarné umění, dramatická umění, kulturní dědictví), dále ty, které
se dají označit jako kulturní průmysly (film a video, televize a rádio,
videohry, hudba, knihy a tisk), až po kreativní průmysly (design,
architektura, reklama, software).
Ani kreativním průmyslům se však nevyhýbají změny a svůj
obsah inovují dle společenských a technologických trendů. Nejvíce
je to znát v oblasti videoher, filmu, hudby či literatury. Jen si srovnejte jednotlivá odvětví kreativních průmyslů a jejich podobu teď
a před dvaceti lety.
Kreativní průmysly v České republice
Není tomu ještě tak dávno, co v roce 2009 Česká republika
předsedala Evropské unii. V té době se udála nejdůležitější akce,
která téma kreativních průmyslů objevila u nás: konference Fórum
pro kreativní Evropu. Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s Evropskou komisí a Institutem umění ČR přivedlo do Česka vynikající
řečníky. Jedním z příspěvků byla videokonference s Richardem
Floridou, největším propagátorem kreativních průmyslů, který
formuloval tzv. kreativní třídu. Někteří sociologové mu to vyčítají
jako budování umělého tématu, avšak myšlenka se rozšířila natolik,
že jde o celosvětové téma. I přes tento skvělý start se v České
republice nepodařilo na politické úrovni ani v mediálním prostoru
téma ukotvit, i když jednorázové snahy bylo možno zaznamenat.
Doposud nevznikla pracovní skupina či jiný orgán na Ministerstvu
kultury nebo Ministerstvu průmyslu a obchodu, který by se této
oblasti soustavně věnoval a propojoval strategickou politiku s žitou
praxí. Například i ve srovnání se Slovenskem, to vytvořilo meziresortní pracovní skupinu a vypracovalo Strategii rozvoje kreativních
průmyslů na Slovensku, kterou minulý rok schválila vláda. Díky ní
se kultura a kreativní průmysly dostaly téměř do všech strukturálních fondů na nové období.
Co se děje v českých kreativních městech
V březnu 2011 zahájil Institut umění pětiletý výzkum
kreativních odvětví v Česku. Nyní, před ukončením projektu, lze
nahlédnout na jeho výsledky. Mapování se provedla v několika
českých městech a krajích – první ve Zlínském kraji, Brno navázalo
s prvním hloubkovým analyzováním dat i kvalitativním výzkumem,
dále pokračovala Ostrava, Pardubice, Plzeň v rámci Evropského
hlavního města kultury 2015 (EHMK 2015), Uherské Hradiště se zaměřením na řemesla a Olomouc před pár týdny uzavřela memorandum o spolupráci na mapování v příštím roce. V každém městě byl
průběh trochu jiný, kromě Brna, Pardubic a Plzně není tedy možné
výsledky vždy mezi sebou přímo porovnávat. Týmy, iniciativy i cíle
mapování byly totiž na počátku různé a metodiku pro mapování
certifikuje Ministerstvo kultury ČR až na konci tohoto roku. Každé
z měst se také rozhodovalo, jestli provedou obě části – kvantitativní
a kvalitativní – a jak podrobně.
Mapování kreativních průmyslů se skládá ze dvou částí:
kvantitativní – statistické a kvalitativní, které vychází ze skupinových nebo individuálních rozhovorů s aktéry v kreativních průmyslech v daném místě a zjišťuje jejich reálnou situaci.
Ve Zlíně individuální rozhovory s kreativci vedla britská
expertka Lia Ghilardi. Povedlo se rozdmýchat vnitřní debatu mezi
aktéry, kteří po uvedení výsledků sami chtěli pokračovat. V září
minulého roku se tak poprvé sešla skupina lidí ze všech sektorů –
65
66
Brand
vzdělávacího, soukromého, veřejného i neziskového – orientovaných
na kulturu a kreativní průmysly. Lídry se stali zástupci z firem a univerzity. Po počátečních fázích formování došla skupina k závěru, že
chce být nezávislá na veřejné správě, nechce jako například komise
rady končit s volebním obdobím. Vznikl tak klastr kreativních aktérů
Kreativní Zlín, který profiluje město Zlín jako město designu a filmu
a velkou odezvu měl první spolupořádaný Design week v dubnu.
Brno zjistilo, že v kreativních průmyslech pracuje přes
20 tisíc lidí a velký potenciál by mohl mít kromě tradičních uměleckých odvětví jako je hudba nebo scénické umění, také obor videoher.
Mapování si objednal Magistrát města Brna s cílem ověřit, jestli může
obstát záměr vybudování kreativního centra v bývalé káznici. Mapování ukázalo, že projekt je velmi nadějný, a pokud v něm bude město
pokračovat, má podklady pro budoucí získávání financí na rekonstrukci objektu z 18. století. Jelikož kvalitativní část mapování byla velmi
podrobná, nevyhýbala se ani uměleckým odvětvím, v současné době
slouží jako podklad pro budoucí kulturní politiku. I přes zpoždění, které velký projekt nabírá, se daří realizovat dílčí podpůrné aktivity. Brno
spouští ještě do konce tohoto roku „kreativní vouchery“, které budou
jako zcela nový nástroj v Česku sbližovat kreativce a firmy.
Plzeň si jako první z českých měst zakouší, jaké to reálně
je, podporovat a pracovat se svými kreativci. Evropské hlavní město
kultury Plzeň2015 otevřelo coworking a spustilo „kreativní inkubátor“
v bývalém autobusovém depu. Plzni pomohl mezinárodní projekt
Cross Innovation s deseti partnery z Evropy definovat potřebu kreativního inkubátoru – místa, kde mohou kreativní lidé společně tvořit,
ale zároveň se vzdělávat v podnikatelských dovednostech. Po šesti
měsících od otevření kreativní zóny DEPO2015 se s odkazem na mapování dá konstatovat, že se opravdu stala místem společenských
akcí, které městu nejvíc chybělo. Jedním z příkladů je konference
Creative Placemaking festival, která se koná v prosinci v Plzni a Praze,
a řeší, jak udržitelně a za pomoci kultury rozvíjet města, to vše
ve spolupráci politiků, úředníků, kreativců, soukromých podnikatelů
a občanů města.
Je zřejmé, k čemu mapování kreativních průmyslů bylo
dobré. K zjištění rozsahu jednotlivých odvětví a jejich potřeb, k pojmenování slabých a silných stránek. Znalost sektoru dává možnost
přizpůsobit politiku podpory a rozvoje, od grantových schémat pro
nezávislé umělce a kreativce, až po strategické vedení městských
institucí a spolupráci s firemním kreativním sektorem. Bylo dokázáno, že podpora kreativních průmyslů má pozitivní socio-ekonomický vliv na města. Zkušenosti z mapování také ukázaly, že ne
vždy si dotazovaní čeští kreativci dokážou představit, v čem všem
by jim nové projekty mohly pomoct, neznají zahraniční schémata
podpory, nedokážou si je zobrazit u nás, nebo si nejsou schopni vymyslet nové. Proč v tomto čeští kreativci, umělci, kurátoři,
kulturní manažeři, městské krajské i ministerské kulturní odbory
zaostávají?
Století (kreativních) měst
V Česku jsme začali s budováním infrastruktury pro kreativní průmysly, od roku 2015. Kultura jako taková naštěstí je zajišťována již z historických hledisek především veřejnými zdroji, a i přes
značné podfinancování, se udržela na určité úrovni. Avšak co se
kulturních a kreativních průmyslů týče, ty nedosáhly na podporu
ani u „kultury“ – pro ni jsou moc podnikatelské – ani u průmyslu –
pro něj jsou zase málo ziskové a tržně malé. Až výsledky výzkumů
začaly tento pohled měnit.
Česko trpí odchodem talentů. Na jejich lákání nestačí jen
tučná mzda, ale je potřeba, aby místa, kde budou žít, byla natolik
atraktivní a kvalitní, že se jim vyplatí zůstat nebo přijít. A tady sehrávají velkou roli především města. Koncentrace lidí do měst bude
pokračovat, již nyní se mluví o 21. století jako o „století měst“. Města by kromě klasického zajištění fungování servisu, měla poskytovat
atraktivní kvalitní služby. Do značné míry tyto aspekty dokážou lidé
z kultury a kreativních odvětví ovlivnit. Vedle umělců velmi často
vyžadují vědci, výzkumníci, lékaři, podnikatelé ke svému životu
také uměleckou a kulturní kreativitu. Všechny typy tvůrčí práce
se potřebují navzájem k inspiraci a k posunu v myšlení. Lidé jdou
do těch měst, kde se něco děje, kde se mohou oni sami rozvíjet,
kde mohou něco zažít. Kde jeho živost poznáte na ulici s pouličními umělci, ze samotného vzhledu veřejného prostoru, z nápadité,
ale lidské architektury. Kde se kreativní gastronomie projevuje jak
v umístění kaváren a jejich interiérech, tak samotné gastronomické
nabídce. Kde lidé mají chuť zakládat nové firmy, občansky se angažovat, vymýšlet nové projekty, baví je se učit novým věcem, udělají
něco navíc. Kde budete mít nepopsatelný svobodný pocit.
Vývojové fáze růstu kreativních měst
V kreativním městě první generace začnou aktivně působit
kreativci a proniknou do veřejného i soukromého prostoru. Toho si
všimnou i investoři. V jeho druhé vývojové fázi si samo město uvědomí důležitost kreativních průmyslů. Začne kreativní projekty podporovat, čímž dochází k revitalizaci míst a městských částí. Ve třetí fázi
začnou fungovat všechny složky dohromady a vize města je postavena na kulturnosti. Generují se nové identity, inovace, trhy, prostory.
Brand
Kreativní města
ve Velké Británii
Lia Ghilardi, ředitelka Noema Culture and Place Mapping v Londýně
Upraveno se svolením autorky Terezou Chrástovou, koordinátorkou podpory kreativních průmyslů
a manžerkou projektu Kreativní centrum Brno.
Od devadesátých let přijalo několik zemí koncept kreativního
národa (Creative Nation). Nejdříve Austrálie (1994), následně
byl pro tento pojem vytvořen politický rámec v Anglii (1997),
na Novém Zélandu (2000) a ve Skotsku (2009). Všechny
tyto země vsadily na rozvoj vlastní identity prostřednictvím
takzvané kreativní ekonomiky.
Tyto přeměny mají také svá rizika. Gentrifikace – sociálně-kulturní proměna nějaké lokality se může zvrtnout do takzvané
„komerční gentrifikace“, kdy se do zájmových lokalit začnou hrnout
firmy, developeři a investoři a původní obyvatelé a uživatelé městských částí budou muset začít ustupovat. Zvedne se cena nájmů,
kterou si už původní lidé i malopodnikatelé nebudou moct dovolit.
Je to příklad Londýna, Paříže, New Yorku, ale také již Stuttgartu,
Lipska, či Prahy. Při špatném řízení změn to také může hrozit Brnu
v sociálně vyloučené lokalitě kolem ulice Cejl. Nebo se může stát,
že budování infrastruktury pro kulturu a kreativní odvětví pouze
na jednom místě způsobí úpadek jiného místa, jak ukazuje poslední
vývoj v ostravských Dolních Vítkovicích vůči mrtvému centru města.
Dle studie v časopisu Urban studies jsou pro růst měst ideální kulturní centra, která vznikla na míru konkrétnímu prostředí, berou na vědomí jeho specifitu, nebo z jednotlivých míst organicky vyrůstají.
Po létech investice do podpory klasických průmyslů výrobního a zpracovatelského (víceméně od roku 2004 po vstupu ČR
do EU), se zjišťuje, že Česká republika má nejvyšší počet inženýrů
na hlavu, ale žádné skutečné ambiciózní podnikatele a ztrácí své
nejlepší talenty všech směrů. Nelze tedy očekávat, že čeští kreativci
budou se svým vývojem na stejné úrovni, jako náš klasický průmysl.
Na druhou stranu máme skvělé příklady pozitivní deviace.
Věnovat se kreativním průmyslům z pohledu města znamená zvyšovat zaměstnanost, zesilovat inovace netechnologickými
faktory jakou jsou kreativita, design nebo nové modely podnikání, rozvíjet značku města, revitalizovat různé lokality. Závěrečná
konference k výzkumu Institutu umění 9. prosince letošního roku
v Divadle Archa v Praze naznačí, kudy se budoucnost českých
kreativních měst bude ubírat a co by se mohlo dít v našich dalších
městech v následujících letech.
Sage Gateshead – koncertní sál navržený architektem Normanem Fosterem, 2004.
Foto: DavidGraham86 / Shutterstock.com
67
68
Brand
Podpora kreativních průmyslů tak posunula politický důraz
na ekonomický potenciál umění a kulturních aktivit. Tento posun,
doprovázen masivním rozvojem v oblasti informačních a komunikačních technologií, dal následně vzniknout novým formám produkce, distribuce a spotřeby kreativního zboží a kulturních služeb.
Na narůstající význam kreativity jakožto klíčové složky prosperujících městských ekonomik a jako faktoru, který do měst láká
a současně v nich zadržuje a podporuje tvůrčí osobnosti, upozorňují ekonomové, političtí komentátoři i urbanisté. Velká Británie chápe
kreativní odvětví nejen jako hnací motor ekonomiky, ale jako nástroj na podporu sociálního začleňování, rozmanitosti a rozvoje
společnosti. Díky tomu má největší kreativní sektor v Evropské unii
a podle UNESCO je nejúspěšnějším vývozcem kreativního zboží
a služeb na světě. Podle mnoha výzkumů je zřejmé, že ať se bavíme
o rostoucích ekonomikách (kreativní průmysly tvoří 7 % z celkové
hrubé přidané hodnoty Británie a rostou v průměru o 6 % za rok)
nebo revitalizaci deprivovaných oblastí měst, nové nápady a inovace nejvíce produkují umělci, designéři, architekti, marketéři,
filmaři, tvůrci videoher a další vzájemně spolupracující kreativní profesionálové a instituce z různých oblastí. Britská vláda proto
podporuje rozvoj kulturně-kreativních strategií malých i velkých
měst, která se soustředí na kulturní nabídku a podporu umělců
a tvůrčích lidí tak, že tito ve městech zůstávají. Nové kulturně-kreativní strategie a jejich konkrétní nástroje pomohly podpořit vnitřní
investice, pozitivně změnily obraz a vnímání míst a vygenerovaly pocit dobré kvality života v mnoha britských postindustriálních městech a velkoměstech (např. v Birminghamu, Newcastlu,
Manchesteru či Glasgow).
Národní plán
Každé město disponuje vlastní „kulturní a kreativní DNA“
a je důležité zjistit, čím je jedinečné, a podle toho pak pro ně
vytvářet podpůrné politiky. Vzhledem k tomu, že budování Kreativních měst znamená velmi pomalý proces bez předem zaručeného
výsledku, je nutné plánovat dlouhodobě a zohlednit na co vůbec
mohou mít vytvořené podpůrné politiky vliv. Tento přístup převzala
některá z nejúspěšnějších britských kreativních měst. S cílem vytvořit ze Spojeného království vysocerostoucího, konkurenceschopného
a globálního lídra kreativní ekonomiky proběhlo koncem devadesátých let a znovu roku 2001 mapování kreativních průmyslů. Výsledky
prokázaly, že kreativní odvětví, a nová pracovní místa v nich, rostla
rychleji než většina dalších ekonomických odvětví. Mapování tak pomohlo vytvořit lepší povědomí mezi politiky, lidmi z praxe a místními
komunitami o jedinečných místních kreativních zdrojích, na nichž by
města mohla stavět svůj potenciál. Mapovací dokumentace zafungovala v mnoha případech jako katalyzátor rozvoje, což nakonec vedlo
k uznání většího významu kreativity pro celou ekonomiku i společnost. Tak byla idea kreativních průmyslů rychle přijata nejen britskou
národní vládou, ale také samosprávami městy a regionů.
V roce 2006 přijala britská vláda na národní úrovni širší
termín kreativní ekonomiky (Creative Economy) s cílem na jedné
straně lépe vystihnout přínos kreativních průmyslů pro ekonomický a společenský rozvoj a na druhé straně zvýšit povědomí o jejich
klíčové roli v regeneraci měst a obcí. Od té chvíle se strategie vlády
zaměřila na sbírání důkazů o širších sociálních výhodách kreativní
ekonomiky a na prosazování kvalitních projektů na lokální úrovni.
Vznikaly strategie, které řešily otázku zanedbaných lokalit, identity
místa, brandingu, sociální a prostorové segregace, nízkého dosaženého vzdělání, jakož i zlepšení pracovních příležitostí pro mladé lidi
jakéhokoliv původu.
Brand
Strategie podpory
Přilákat tvůrčí lidi a udržet kreativní prostředí mohou města
tím, že poskytnou správnou fyzickou infrastrukturu pro inovativní
produkci, rozvoj podnikání, atraktivní veřejný prostor, zajímavý
kulturní život a kvalitní volnočasové vyžití. V Británii se to dělo buď
organicky, kdy se lidé stěhovali do zanedbaných městských čtvrtí
přitahováni duchem místa. Jindy vyvinula samospráva vědomou
snahu posílit kreativní prostředí lokality tím, že danou část města
prohlásila za kreativní nebo kulturní zónu. Příkladem je Shoreditch
ve východním Londýně, kde v průběhu posledních dvaceti let kreativní průmysly výrazně napomohly oživení oblasti. V polovině devadesátých let začal být kolonizován především umělci, kteří hledali
levné prostory pro své ateliéry. Postupně toto prostředí přilákalo kreativní podniky jako je reklama, fotografie, architektura, nová média,
design, animace a módní návrhářství (a později dokonce i účetnictví
a finance). Tato vlna s sebou přinesla bistra, bary, restaurace a kluby,
což čtvrt ještě více zatraktivnilo a dynamizovalo. Je však třeba
zdůraznit, že nabytá popularita oblasti zapříčinila navýšení nájmů
a životních nákladů do té míry, že si zde umělci a kreativní lidé již nemohou dovolit žít, a stěhují se do jiných částí Londýna (nyní zejména
na jih, případně do hausbótů na londýnských kanálech). Zatímco
Shoreditch se tak stal klasickým příkladem gentrifikace vnitřního
města, dalším místům se daří lépe, i díky poučení se z negativních
příkladů, za použití pečlivě vyvážených iniciativ pro výrobu a spotřebu kulturních a kreativních produktů, a díky účelnému využití politik
územního plánování stanovených v místních rozvojových rámcích
(Local Development Framework).
Platforma spolupráce
V roce 1995 byla vytvořena platforma významných kreativních měst, kdy městské rady v Bristolu, Birminghamu, Liverpoolu,
Manchesteru, Nottinghamu, Leedsu, Sheffieldu a Newcastlu začaly
spolupracovat na stanovení vize a úlohy měst a zejména regionů
v hospodářském růstu.
Mezi členy těchto tzv. kmenových kreativních měst (Core
Creative Cities) vyniká Bristol, v němž se klíčem k úspěchu stalo
vytvoření dlouhodobého partnerství mezi veřejným, soukromým
a neziskovým sektorem. Vznikla tak řada velkých investičních projektů i malých komunitních iniciativ, které jsou v souladu s dlouhodobou strategií, jež spojuje městský, ekonomický a komunitní rozvoj. Ukázkovým příkladem propojené, flexibilní, kulturní a kreativní
infrastruktury je tzv. Watershed Media Centre v bývalém brownfieldu s kiny, zkušebnami, konferenčními sály a dalšími prostory
zaměřenými na práci s médii, které se stalo katalyzátorem rozvoje
atraktivní bristolské přístavní čtvrti. Město Birmingham se soustředilo v posledních dvou desetiletích na vylepšení svého centra
a investovalo do kulturních staveb jako Symphony Hall, Ikon Gallery či městská knihovna. Kreativní odvětví pomohla rozvoji původně
dělnické části Digbeth. Díky kreativnímu centru v bývalé továrně
Custard Factory zde vzniklo mnoho nových restaurací, opravují
se bývalé sklady a přetváří se na galerie a ateliéry, nedávno se
do čtvrti nastěhoval Impact Hub zaměřený na sociální podnikání.
Kultura se stala významnou součástí územního plánu velkého města (Big City Plan) s platností na příštích dvacet let.
Velká schopnost regionálních aktérů přilákat velké veřejné
investice do kultury se projevila v dvojměstí Newcastle-Gateshead.
S cílem oživit ekonomiku a rozvíjet místní participaci na kulturních
aktivitách byla realizována řada projektů (jako například Rok výtvarného umění) a byl umožněn vznik velkých veřejně financovaných kulturních infrastruktur a akcí, které razily cestu rozvoji silné kreativní
ekonomiky v celém regionu. V roce 2000 se městské rady Newcastlu
a Gateshead spojily při zřízení společné iniciativy veřejně i soukromě financovaného podnikání. Cílem bylo propagovat oblast jako
místo, které bylo inovativně regenerováno prostřednictvím kultury
a prostředí s vysokou kvalitou života, vzdělávání, práce, i návštěvnosti. Ikonickými projekty vzájemné spolupráce se staly Millennium
Bridge, BALTIC (centrum současného umění) a Sage Gateshead
(koncertní sál, konferenční centrum a hudební škola) od architekta
Normana Fostera. Schopnost spojit síly v rámci administrativních,
politických a geografických hranic, spolu se silnou vazbou na vize
a úsilí místních komunit, daly tomuto dvojměstí sílu k vytvoření agendy na podporu kreativity ve velkém měřítku.
Současný hospodářský pokles by mohl být motivem pro
městské a regionální plánovače a veřejné činitele, aby přistoupili
k větší cílené podpoře a stimulaci kreativní ekonomiky, spolu s progresivním plánováním a podporou komunitních iniciativ. Může se
jednat o větší proaktivní zapojení dobrovolnického sektoru do agend
měst nebo o systematické spojování oddělení samospráv jako jsou
plánování a hospodářský rozvoj, vzdělávání a kultura. Je možné, že
právě nastal čas být opravdu kreativní.
Od roku 2008 obsahuje vládní návrh k dokumentu Místního
územního plánování čtyři typy politik a podpůrných strategií pro
místních kulturní a kreativní odvětví. Jsou to:
• Rámcová hlavní strategie místního rozvoje, která obsahuje
celkovou vizi pro danou oblast a hlavní strategické cíle.
• Plán nezbytné infrastruktury, který popisuje infrastrukturní
potřeby (včetně těch kulturních).
• Akční plán pro oblast, který upřesňuje rámcovou strategii
pro danou oblast, ve které dochází ke specifickým změnám
nebo kde je potřeba oblast zachovat. Příkladem může být
právě stimulace regenerace oblasti pomocí kultury.
• Doplňující plány, které umožňují např. stanovit při rekonstrukci staveb určité povinnosti, mohou také navrhovat
způsob řízení těchto kreativních pracovních prostor.
Jedná se o výkonné nástroje, které mohou přinést významné
výsledky. V britských městech byly použity v deprivovavých oblastech s cílem vytvořit pro místní obyvatele pracovní příležitosti v odvětví kreativní ekonomiky, přičemž klíčovým faktorem byl cenově dostupný pracovní prostor. Doplňující plány navrhly jak využít prázdné
nemovitosti (vzniklé po ukončení průmyslové činnosti nebo poklesu
ekonomiky), zachovat historické budovy a v některých případech
napomohly rozvoji efektivní spolupráce s obory vyššího vzdělávání,
například při poskytování pracovního prostoru čerstvým absolventům vysokých škol.
Příkladem je komplex ateliérů Galleria (2006) ve čtvrti
Peckham v jihovýchodním Londýně. Součástí budovy je 98 soukromých bytů a 50 uměleckých ateliérů se zvýhodněným nájemným.
Městská část však zpočátku odmítla vydat developerům stavební povolení, protože původní plán obsahoval výhradně ubytovací jednotky.
Místní samospráva naopak usilovala o zachování pracovního charakteru místa a dosáhla toho za pomoci zmíněných Doplňujících plánů.
BALTIC Centre for Contemporary Art, Gateshead. Přestavba brownfieldu mlýna (Ellis Williams Architects, 2002) akcentovala revitalizaci říčního břehu a další výstavbu infrastruktury
pro bydlení a kulturu. Foto: ATGImages / Shutterstock.com
69
70
Brand
Brand
Európske mesto kultúry
ako značka
Zuzana Duchová, kurátorka a kultúrna organizátorka
O titul Európske hlavné mesto kultúry vedú európske mestá
novodobé kultúrne súboje už od 80-tych rokov minulého
storočia. Každý rok tento titul získa jedno alebo dve mestá
zároveň, ktoré následne dostanú príležitosť predstaviť svoj
kultúrny život v kontexte celej Európy. Titul so sebou do mesta
prináša aj finančnú dotáciu, ktorá môže mestu i celému
regiónu pomôcť k zásadnému rozvoju a zmenám, na ktoré
by inak mestský rozpočet nemal. Výhra je však zároveň
obrovským záväzkom, preverí životaschopnosť lokálnych
aktérov a často spustí nemalé turbulencie nielen na miestnej
kultúrnej scéne.
Nápad vyhlásiť každý rok mestá, ktoré budú mať titul Európske hlavné mesto kultúry (EHMK), predniesla na Rade Európskej
únie v roku 1985 bývalá grécka ministerka kultúry Melina Mercouri.
Pôvodne boli víťazné mestá volené najmä na základe kultúrnej histórie, naplánovaného programu a schopnosti spolufinancovať projekt
vlastnými prostriedkami a infraštruktúrou. Po roku 2004 sa kladie
dôraz na podnietenie k rozvoju a zmenám v danom meste. Projekt
by mal dlhodobo a udržateľne ovplyvniť budúci vývoj mesta a v ideálnom prípade ho výrazne zmeniť. Po praktickej stránke sa sleduje
najmä prepojenie projektu s aktivitami v širšom regióne a schopnosti
získať na projekt aj ďalšie lokálne finančné zdroje.
Pri implementácii pôvodnej vízie kultúrneho mesta môžu
nastať dva možné problémy. Jeden spočíva v tom, že sa celá akcia
pojme iba ako akýsi rok trvajúci festival, druhý zasa v tom, že sa
nepodarí mesto dobre medzinárodne zviditeľniť. Najobávanejším
dôsledkom víťazstva je, že toto podujatie dovedie mesto na pokraj
bankrotu a turisti ho pritom obídu.
Prioritou by mali byť miestni
Na základe viacerých problematických projektov si predstavitelia Európskej komisie uvedomili, že formát EHMK má svoje
nedostatky a objednali si u nezávislého kultúrneho experta Roberta Palmera štúdiu o európskych hlavných mestách kultúry medzi
rokmi 1987 až 2004. Štúdia ukázala, že vo viac než polovici prípadov nedosiahli programy stanovené ciele a rok hlavného mesta kultúry bol vnímaný v zásade ako neúspešný. Neúspech sa najčastejšie
vyskytoval tam, kde sa sústredili najmä na marketing. Mesto podľa
Palmera veľmi riskuje, ak sa sústredí najmä na prilákanie návštevníkov, pretože to môže spôsobiť odcudzenie miestnych obyvateľov.
Tí musia zostať prioritou. Palmer upozorňuje ešte na jednu zaujímavú vec: mnohé mestá robia tú chybu, že zveria manažment tohto
podujatia kľúčovej politickej alebo známej umeleckej osobnosti,
ktorá však má v kultúrnom manažmente len malé skúsenosti. Vážnym problémom bola v mnohých mestách tiež politizácia programu
a boj politikov o moc.
Košická skúsenosť
Projekty EHMK sú dlhodobé a zahŕňajú v sebe nutnú koordináciu mnohých aktérov. Na Slovensku sme si v rokoch 2007–2013
mohli vyskúšať, akou zmenou dokážu prejsť Košice, ako aj celá
národná kultúrna scéna. Mesto je dnes bohatšie o viaceré zaujímavé stavby a aj o cenné lekcie v oblasti projektového (i krízového)
manažmentu. Peter Radkoff, spoluautor víťazného projektu Košice
– EHMK 2013, poznamenal: „Prípravná fáza projektu niesla v sebe
túžbu niekoľkých osvietencov, ktorí sa dokázali chopiť príležitosti.
Nakoniec projekt po získaní titulu narazil na realitu post-socialistickej krajiny z východného bloku.“
Dušan Záhoranský: Doma. Trvalá realizácia v architektúre pre festival Biela noc 2012,
Košice – EHMK 2013. Foto: archív autora
71
72
Brand
Brand
Jaké město „umí“
veřejné zakázky nejlépe?
V roku 2008 boli Košice vybrané za EHMK 2013 spomedzi
deviatich kandidátskych miest s projektom Interface 2013. Pri vzniku
tohto víťazného projektu stála tiež kultúrna manažérka Zora Jaurová,
ktorá však bola v roku 2011 z pozície umeleckej riaditeľky odvolaná
a počas prípravnej fázy sa projektové zámery viac krát upravovali
a okresávali, s odôvodnením väčšej prístupnosti ľuďom.
Hlavnými investičnými projektami zostalo vybudovanie
multifunkčného centra Kasární Kulturparku, rekonštrukcia starej
mestskej plavárne na Kunsthalle a výstavba komunitných kultúrnych
centier SPOTs v bývalých výmenníkoch, ktoré pôvodne na sídliskách
slúžili na distribúciu tepla. Dôležitou zložkou projektu bolo aj prepojenie a spolupráca s blízkym Prešovom, ktorý sa o titul tiež uchádzal.
Dnes Kasárne Kulturpark disponujú skvelou infraštruktúrou na organizáciu kvalitných podujatí alebo umeleckých rezidencií. Kolektív
architektov získal za ich prestavbu cenu CE.ZA.AR 2014 i cenu
Slovenskej komory architektov. Áčkových kultúrnych akcií tu je však
po roku 2013 pomenej, ak vôbec. Živá kultúrna scéna sa rozptýlila
skôr do iných lokalít. Ani večné koordinačné boje o moc neustali
s čarovným prílevom grantov. Miestna scéna neúnavne ide ďalej,
zvonka sa zdá, že EHMK ju rozhodne posunulo a veľa naučilo a to je
to podstatné, čo by sa malo zachovať a všetkými možnými spôsobmi
ďalej podporovať: po, či popri EHMK stojí a funguje aj ďalšie nové
multifunkčné kultúrne centrum Tabačka Kulturfabrik, neziskovka
Creative Industry organizuje vzdelávacie a medziodborové aktivity,
Košice majú dobre nastavený mestský grantový systém na podporu
nezriaďovaných subjektov.
Architekt Michal Hladký, pôsobiaci na rôznych pozíciách
od obdobia príprav Košice – EHMK 2013 až dodnes, k téme hovorí:
„Najväčšia výzva je zladiť očakávania širokého spektra zapojených
subjektov. Udržať balans medzi európskym a lokálnym rozmerom
projektu. Medzi potrebou masového zásahu a umeleckou kvalitou.
Dôležité je, aby bol projekt chápaný ako investícia do rozvoja mesta
a nie možnosť marketingovej a PR kampane. To, čo po projekte zostane a bude schopné fungovať a rozvíjať sa, je dôležitejšie než obraz,
ktorý mesto o sebe ukáže v daný rok.“
Vízie a budúcnosť
Peter Radkoff, dnes už riaditeľ kultúrneho centra Tabačka
Kulturfabrik, ďalej hodnotí pozitívne efekty projektu a jeho vplyv
na budúcnosť Košíc: „Najväčším efektom je zmena myslenia ľudí,
či už u dôležitých úradníkov, samospráv, politikov, kultúrnych predstaviteľov alebo občanov. Preto verím, že ak sa dopracuje a následne
schváli pripravovaná kultúrna stratégia mesta Košice s novým
moderným grantovým systémom, vznikne oveľa zdravšie a profesionálnejšie prostredie, ktoré tu doposiaľ nebolo, či už pred, alebo počas
projektu EHMK.“
Čo by urobil inak Michal Hladký, keby mal možnosť byť
aj v tíme, ktorý bude manažovať EHMK na Slovensku v roku 2026?
„Snažil by som sa realizovať čo najviac praktických aktivít vo vzdelávaní, mobilite, profesionálnom raste a prepájaní sektorov, tak aby výsledky boli skutočné produkty, služby a výstupy, ktoré sa dajú predať
verejnosti, ale možno aj nejakému investorovi či mestu samotnému.
Tiež by som riešil aktivity na zlepšenie kvality života – verejný priestor, dopravu a informačné systémy“.
Tituly EHMK sú ďalej rozplánované podľa jednotlivých
krajín EÚ do budúcnosti. Slovensko bude mať možnosť ukázať svoj
kreatívny potenciál opäť v roku 2026, susedné Rakúsko o dva roky
73
Jiří Skuhrovec, Centrum aplikované ekonomie, FSV UK
Putovná výstava navštívi v rokoch 2015 až 2016 sedem rakúskych miest.
Autor výstavného konceptu Johannes Mitterdorfer. Foto: archív organizácie
Kulturhauptstadt2024
skôr. Ako vyzerajú dlhodobé prípravy? Naše zatiaľ navonok nevidno
a Rakúšania spustili projekt Kulturhauptstadt 2024. Tam už teraz
navrhujú konkrétne kroky pre nové hlavné mesto na základe analýz
dát z bývalých EHMK Graz 2003 a Linz 2009. Tím architektov, plánovačov a ďalších odborníkov na čele s Elisabeth Leitner z viedenskej
Technickej Univerzity momentálne publikuje námety na zlepšenie
vo forme putovnej výstavy študentských prác. Výsledky a nápady
do verejnej odbornej diskusie publikujú tiež v rovnomennom tlačenom periodiku. www.kulturhauptstadt2024.at
Kreatívna Európa spája pod
spoločnou hlavičkou podporné
programy MEDIA a Kultúra
na roky 2014–2020. Celkový rozpočet programu
je 1,46 miliardy eur.
Program zahŕňa podprogram
Kultúra, ktorý podporuje
performatívne a vizuálne umenie,
kultúrne dedičstvo a ďalšie
oblasti, a podprogram MEDIA,
prostredníctvom ktorého sa
financuje filmový a audiovizuálny
sektor. www.cedslovakia.eu
Kreatívna
Európa
Že vaše město nakupuje
hospodárně? Transparentně?
To dnes tvrdí téměř všichni
politici. Ne všichni ale mluví
pravdu.
Abychom oddělili zrno od plev, rozhodli jsme se na Univerzitě Karlově kvalitu veřejných zakázek měřit. Naše hodnocení zIndex se dívá na tvrdá data o zakázkách za poslední tři roky, a podle
nich umí srovnat nejen města, ale třeba i ministerstva. Přesvědčit
se můžete na našem webu zIndex.cz.
Jak to funguje?
zIndex v sobě kombinuje 11 různých ukazatelů, které mapují
různé části praxe města. Soutěží o zakázky dost firem? Nevítězí
pořád ta samá? Informuje o zakázkách město úplně a smysluplně?
Nevyužívá město příliš možnost zadávání „z ruky“? Každý ukazatel odpovídá na jednu takovou otázku na škále 0 (nejhorší) až 100
(nejlepší). Když všechny ukazatele pro jedno město zprůměrujeme,
vznikne zIndex – číslo podle kterého úřady srovnáváme.
V hodnocení jsme porovnali 193 největších měst (na podzim
2014) a 95 úřadů (jaro 2014). Naše výsledky dávají hrubý obrázek
o tom, zda města zadávají zakázky v souladu s mezinárodními doporučeními – tedy hospodárně a transparentně. Vycházíme přitom
převážně z dat uveřejněných ve Věstníku veřejných zakázek. Hodnotíme všechna města, která v daném období vypsala veřejnou soutěž
alespoň o 10 zakázek. Menší města a obce jsme museli ze srovnání
vyloučit – pro nedostatek dat by jejich výsledky byly velmi špatně
porovnatelné. Metodika i výsledky hodnocení větších měst však mohou i jim sloužit jako vodítko k lepšímu veřejnému zadávání. A také
lepšímu hodnocení – výsledky hodláme zveřejňovat každý rok, a úřady tak upozorňovat na jejich slabá místa – a tak trochu i vychovávat.
Řada z nich se už na nás obrátila, a řeší, jak výsledky zlepšit.
Ukazatele zIndexu vycházejí z doporučení institucí, jako
jsou Evropská unie, OECD nebo Transparency International. Dobře
hodnotí toho zadavatele, který postupuje hospodárně a transparentně a v souladu s dobrou praxí. Nízká hodnota zIndexu naproti tomu
neznamená, že zadavatel krade: pouze z ní lze vyvodit, že zadavatel
se odchyluje od měřitelné dobré praxe a měl by veřejnosti vysvětlit
důvod (který může být naprosto legitimní). K tomu mu dáváme pro-
stor přímo na stránce se zveřejněným hodnocením. Zadavatel na ní
může sám uveřejnit libovolné vyjádření, v ideálním případě vysvětlit
důvody špatného hodnocení, případně popsat kroky, které povedou
do budoucna k jeho nápravě (podobně na naše hodnocení reagovala
například Česká Lípa, Klatovy, ale i ministerstva životního prostředí
nebo vnitra. Samozřejmě lze vyjádřit i nesouhlas s některou částí naší
metodiky. Konstruktivní kritice se nebráníme. Naším cílem je objektivně srovnávat, nikoli vyvolávat mediální bouře – proto jsme ostatně
své první hodnocení zveřejnili až po říjnových komunálních volbách.
Výsledky
Jak to tedy dopadlo? V tabulce jsou uvedeny výsledky
nejlepších a nejhorších mezi obcemi nad 20 000 obyvatel. Srovnání
stovky menších měst i úřadů lze najít na webu, stejně jako podrobné
výsledky a metodiku, podle které hodnotíme.
Pořadí Město
1.
Třebíč
2.
zIndex Proč?
76
Dobře o zakázkách informuje, neruší je
Orlová
75
Velká konkurence soutěžících o zakázky
3–4.
Šumperk
73
Bez zakázek z ruky, bez oprav a rušení
3–4.
Znojmo
73
Kvalitní data ve Věstníku podporující
soutěž
5.
Havířov
72
Kvalitní profil zadavatele, žádná
pochybení u ÚOHS
56.
Trutnov
52
Velké množství zakázek z ruky, nízká
konkurence
57.
Teplice
51
Mnoho zakázek jedinému dodavateli
58.
Břeclav
51
Špatná data na profilu i ve Věstníku
59.
Praha
46
Nízký počet nabídek, časté zakázky
z ruky, špatný profil zadavatele
60.
Hodonín
45
Časté opravy zakázek, malá konkurence
Tyto výsledky ale považujeme pro zadavatele spíše za rozcvičku – většina z nich je na úřadech teprve nově, a těžko může být
odpovědná za výsledky minulých tří let. Ale až půjdete za pár let
opět volit, vystaví už zIndex politikům jasné vysvědčení.
Přijetí zindexu
Metodiku nám připomínkovali renomovaní právníci, auditoři,
ale např. i Svaz měst a obcí. Zapracovali jsme řadu podnětů, obecný
závěr je, že neumíme hodnotit zdaleka vše. Ale jako hrubý nástroj
pro srovnávání je zIndex vhodný a nestranný.
První reakce hodnocených úřadů jsou smíšené, musíme spíš
hodně vysvětlovat – hlavně ukazatele týkající se chyb ve zveřejnění.
Ale narážíme i na případy, kdy si hodnocení zadavatelé skutečně
vezmou k srdci a těší se na příští rok. Doufáme, že jim naše hodnocení pomůže k posunu od pouhé zákonné správnosti ke skutečně
hospodárnějšímu zadávání.
Life
Kunstkolchoz
Důl Hlubina, Vítkovická 17, Ostrava
Mikulovice 25, 671 33 Mikulovice
provoz.net
Umělecký kolchoz byl založen teoretikem architektury
Ateliéry, hudební zkušebny, sdílené kancelářské a mno-
Janem Taborem a f.e.a. – forum experimentelle architek-
hé další prostory jsou situovány v několika objektech
tur Wien s cílem vytvořit prostor pro výstavy, sympozia
bývalého černouhelného dolu Hlubina. Kulturní akce,
75
Komunikační prostor Školská 28
Nová Perla
Školská 28, Praha
Nádražní 101, Vrané nad Vltavou
skolska28.cz
www.divus.cc
Kulturní prostor najdete ve dvorním traktu novorenesanč-
V areálu bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou buduje
ního nájemního domu „U rytířů“, ve Školské ulici, nedaleko
občanské sdružení Divus pod vedením Ivana Mečla
a mezioborové prolínání na ose Brno-Vídeň. Dvůr a přileh-
Václavského náměstí. Budova galerie, v bývalém industri-
(alternativní) Národní galerii, kavárnu a tvůrčí zázemí.
zázemí pro občanská sdružení a další iniciativy, které
lé hospodářské budovy bývalého statku a pozdějšího JZD
álním prostoru kovodílny, se od roku 1999 věnuje oblasti
K dispozici jsou prostory pro ateliéry, studia, kanceláře,
zajímá místo, ve kterém žijí a chtějí realizovat své
jsou místem pravidelných setkávání architektů, teoretiků,
českého a zahraničního výtvarného umění, současné
dílny, větší provozy i obchody. V krátké budoucnosti zde
hudby, autorské filmové tvorby, nebo nových médií.
projekty, navazovat spolupráce a také se učit novým
CZECHDESIGN
umělců, studentů i sousedů od vedle nad uměleckými
věcem.
Vojtěšská 3, Praha 1
a architektonickými experimenty.
www.czechdesign.cz
Kromě internetového portálu provozují mladí designeři
nezávislý galerijní prostor v centru Prahy zaměřený
na prezentaci českého designu, studentské projekty,
přednášky, besedy, ale i na neformální setkávání. Součástí
prostoru je také odborná knihovna materiálů, katalogů
a publikací věnovaných designu.
PRAHA/Fórum pro architekturu a média
Husova 18, Brno
www.prahavbrne.cz
Kulturní prostor s kavárnou a barem v nekuřáckém a bezbariérovém prostředí a celoroční zahrádkou v těsném
sousedství Moravské galerie v Brně. Provoz i dramatur-
gickou náplň zaštiťuje občanské sdružení 4AM zaměřené
na témata související s architekturou, urbanismem, městským prostorem, současným uměním a uměním nových
médií. Tato dramaturgická náplň se stala východiskem
variabilního architektonického konceptu přestavby bývaDEPO2015
lé restaurátorské dílny, ve které se Praha v Brně nachází.
Pražská 19, Plzeň
www.depo2015.cz
Centrum kreativního podnikání bylo zřízeno jako
kreativní inkubátor v rámci projektu Plzeň – Evropské
hlavní město kultury 2015. Je určen pro designéry, herní
vývojáře, grafiky, řemeslníky, architekty a další kreativní
profese. V centru si lze pronajmout místo ve sdíle-
Industra
né kanceláři, využít technikou vybavenou zasedací
Masná 9, Brno
místnost, vyrobit si v dílně prototyp nebo se účastnit
industrabrno.cz
vzdělávacího programu.
Nezávislý neziskový kreativní hub koncentrující inspirativní projekty z ČR i zahraničí do průmyslového srdce města
Brna. Komunikační prostor, ve kterém se setkává umění,
design, věda, vzdělávání a kavárna. Hlavní prostory Industry utváří průmyslové haly bývalých mrazíren – k dnešnímu dni Industra využívá užitnou plochu cca 1150 m2
a v blízké době se připravuje rozšíření o dalších 150 m2.
Nezávislá kulturní centra patří k zásadním aktérům kulturního života v městech i regionech. Většinou je provozují nezisková sdružení pod vedením profesionálů z oblasti kulturního manažmentu,
kurátorů, teoretiků umění i architektury a umělců. Mnohdy sídlí ve specifických prostorech – některé záměrně, s cílem přinášet aktuální kulturu i mimo hlavní centra, některé však z nutnosti…
Provoz Hlubina
CZ
Life
Fotoreport – kulturní centra
74
plánují rekonstrukci a pronájem stávajících bytů i zajištění
Plechárna Černý Most
krátkodobého ubytování. Perla není další krátkodobý
Bryksova 20, Praha 14
gentrifikační projekt, ale město s budoucností vytvářenou
www.plecharnacernymost.cz
svými obyvateli.
Plechárna Černý Most je lokální komunitní, volnočasové a kulturní centrum, které po rekonstrukci v sezoně
2014/2015 rozšiřuje svou působnost především o zázemí
pro široké spektrum sportovních aktivit. Součástí projektu
jsou dvě víceúčelové volnočasové haly, hudební zkušebna,
klubovna, kavárna, komunitní zahrada, veranda ve veřejném prostoru. Je místem pro setkávání a vznik aktivit,
které pomáhají celkovému oživení sídliště Černý Most.
Náplavka – Kulturák
Rašínovo nábřeží, Praha 2
www.bajkazyl.cz
Pražská náplavka je jedním z důležitých projektů orga-
Meetfactory
nizace Bajkazyl, zahrnující úspěšné pokusy o oživování
Ke Sklárně 15, Praha 5
zapomenutých míst české metropole. Organizují se tu
www.meetfactory.cz
koncerty, filmové promítání, taneční večírky a buduje
Neziskové mezinárodní centrum současného umění,
prostor pro všechny, kdo mají chuť definovat kulturu svou
jehož program utvářejí čtyři dramaturgické linie – hudba,
vlastní cestou. Kolektiv Bajkazyl má své cyklo-dílny a re-
divadlo, galerie současného umění a mezinárodní rezi-
cyklační ateliéry i na pražském Žižkově a v Meetfactory.
denční program, který je největším českým ateliérovým
programem pro zahraniční umělce. MeetFactory byla
Divadlo 29
založena v roce 2001 a sídlí v průmyslové budově v praž-
Svaté Anežky České 29, Pardubice
ské čtvrti Smíchov, ve specifickém prostoru mezi dálnicí
www.divadlo29.cz
a aktivní železniční tratí.
Divadlo 29 je zastřešující název pro prostory a aktivity organizované v budově č. p. 29 v ulici Sv. Anežky České v historickém centru Pardubic, kde působí od roku 2002. Profiluje
se jako multižánrové kulturní centrum, jehož posláním je
uvádění a podpora současného nemainstreamového umění
napříč žánry. Jde o programově a organizačně nezávislé
kulturní zařízení spadající pod městskou příspěvkovou
organizaci Kulturní centrum Pardubice.
Bajkazyl Brno
Dornych 2a, Brno
www.bajkazylbrno.cz
Bajkazyl Brno je nový sociální podnik, který zahrnuje
kavárnu, cyklodílnu a kulturní scénu. V prostorách historického viaduktu tak ožívá unikátní prostor s tréninkovými
pracovními místy pro klienty neziskovky Ratolest Brno.
Life
Tabačka Kulturfabrik
Závodská cesta 3, Žilina
Gorkého 2, Košice
www.stanica.sk
www.tabacka.sk
Stále funkčná železničná zastávka, postavená v roku
Areál bývalej tabakovej továrne na Gorkého ulici dnes
1946, je od roku 2003 spojením kultúrneho priesto-
pod vedením o.z. Bona Fide a v spolupráci s KSK a ďal-
ru, umeleckého laboratória a kolektívu profesionálov
šími partnermi ponúka 2500 m2, ktoré patria súčasnému
z rôznych oblastí. V roku 2009 pribudla k Stanici druhá
77
Klub Lúč
Stará tržnica
Kniežaťa Pribinu 3, Trenčín
Námestie SNP 25, Bratislava
www.klubluc.sk
staratrznica.sk
Klub Lúč je tretím najstarším klubom na Slovensku
Starú tržnicu spravuje občianske združenie Aliancia
a presne na tomto mieste – na prvom medziposchodí
Stará Tržnica. Programová dramaturgia dbá na to, aby
budovy bývalého kina Hviezda, existuje už viac ako
bol priestor multifunkčný a poskytol priestor tak pre
umeniu, koncertom, divadlu, klubovým filmom, vzdeláva-
40 rokov. Priestorom pre súčasnú kultúru je pod vedením
mestské trhy, ako aj pre koncerty, konferencie, divadelné
budova S2 postavená zo slamených balíkov a plastových
niu, zdieľaným pracovým miestam a tiež kvalitnému den-
občianskeho združenia Kolomaž od roku 2004. V lete
prepraviek.
nému bistru a ďalším službám. Unikátne kultúrne centrum
2013 prešiel klub rozsiahlou rekonštrukciou a v jeho pries-
Hidepark
pôvodne bašta z 15. storočia, ktorá bola súčasťou mest-
a otvorená zóna pre umenie, kreativitu a spoluprácu.
toroch vznikla Prvá komorná divadelná scéna v Trenčíne.
Vodná 4675, Nitra
ského opevnenia. Súčasná budova, ktorá slúžila ako prvá
www.hidepark.sk
bratislavská krytá tržnica, bola postavená v roku 1910
Z bývalej skládky odpadov a odkaliska sa stal živý park,
v eklektickom štýle podľa projektu Františka Nechybu.
A4 – centrum súčasného umenia
Karpatská 2, Bratislava
www.a4.sk
A4 je multifunkčné nekomerčné kultúrne centrum
v centre Bratislavy, ktorého program sa sústredí na tvorbu, prezentáciu a vzdelávanie v aktuálnych prejavoch
súčasného umenia: divadla, tanca, hudby, filmu, súčasnej
vizuálnej kultúry a umenia nových médií. A4 svoje aktivity
vyvíja od roku 2004.
Nová Synagóga/Kunsthalle
Hurbanova 11, Žilina
www.novasynagoga.sk
Budova synagógy projektovaná priekopníkom funkcionalizmu, nemeckým architektom Petrom Behrensom, je
považovaná za jednu z najpozoruhodnejších pamiatok
modernej medzivojnovej architektúry. V roku 1963 bola
vyhlásená za Národnú kultúrnu pamiatku. Projekt jej revitalizácie na kunsthalle realizuje od roku 2011 občianske
združenie Truc sphérique s podporou Židovskej náboženskej obce Žilina a ďalších partnerov.
Kultúrne centrum Dunaj �
Nedbalová 3, Bratislava
www.kcdunaj.sk
Nachádza sa na 4. poschodí Domu odievania na Námestí
Banská St a nica Contemporary
SNP a na ploche viac ako 900 m2 nájdete bar s tera-
Trate mládeže 6, Banská Štiavnica
sou s krásnym výhľadom na Staré mesto. V programe
www.banskastanica.sk
je prioritou pestrá ponuka, ktorá zahŕňa hudbu, literatúru,
Kultúrne centrum sa zameriava na organizovanie
výtvarné umenie, divadlo, kultúrne aktivity pre deti
rezidenčných pobytov súčasných umelcov v oblasti
a spoločenské akcie spolkov a združení.
výtvarného umenia, produkciu a podporu vzniku nových
diel a vydávanie kníh. Centrum sídli na periférii Banskej
Štiavnice v priestore stále funkčnej vlakovej stanice
a vedie ho občianske združenie Štokovec.
predstavena. Na mieste súčasnej Starej tržnice stála
ktorý sa cez leto premieňa na kultúrne centrum a miesto
pre netradičné nápady, ktoré v meste nemali doteraz svoj
priestor. Projekt funguje od roku 2010 a zastrešuje ho
občianske združenie Triptych.
…Schopnosť využiť a dať význam inak chátrajúcim priestorom je jednou z veľkých devíz týchto združení, nemala by však byť oficiálnymi inštitúciami zneužívaná
a ich aktivity považované za akýsi kultúrny „underground“. Kvalita programu predstavovaných centier za ich partnermi v zahraničí v ničom nezaostáva.
Stanica – Žilina Záriečie
SK
Life
Fotoreport – kultúrne centrá
76
Záhrada – Centrum nezávislej kultúry
Nám. SNP 16 (Beniczkého pasáž), Banská Bystrica
www.zahradacnk.sk
Periférne centrá
Priestor pre prezentáciu a tvorbu súčasného umenia.
Dúbravica 47, 976 33 Dúbravica
Podporuje občianske aktivity mladých ľudí a je miestom
perifernecentra.com
stretávania sa rôznych komunít. Priľahlý záhradný park
Občianske združenie Periférne centrá pôsobí na vidie-
je oddychovou zónou pre šport a voňý čas. Záhrada
ku v obci Dúbravica, ktorú chápe ako experimentálny
je domovskou scénou komunitného Divadla z Pasáže
priestor pre tvorbu a prezentáciu súčasnéh o umenia –
a občianskeho združenia SKOK! pre rozvoj a vzdelávanie
Kunstdorf. V jeho kontexte realizuje umelecko-ekolo-
v oblasti súčasného tanca.
gické intervencie zasahujúce do verejného priestoru
dediny a okolitej prírody, organizuje kultúrne podujatia,
poskytuje priestor pre rezidencie umelcov, či prevádzkuje
krajinnú galériu.
Divadlo Pôtoň
Bátovce 358, 935 03 Bátovce
www.poton.sk
Starý kultúrny dom z 50. rokov minulého storočia
na okraji dediny, ktorého súčasťou je i 30 árová záhrada.
Ide o jediné slovenské nezávislé centrum sídliace na vidieku fungujúce celoročne a so zameraním na široké
spektrum umeleckej tvorby a zapojením lokálnych i zahraničných umelcov. V priestore sa nachádza veľká sála
s technickým vybavením, štúdio, ubytovanie a spoločenská miestnosť.
78
Life
Life
Jak integrovat cizince?
Gaby Khazalová, redaktorka Smart Cities
Většině českých měst chybí
propracovaná integrační
politika cizinců, uznání
imigrantů za součást naší
společnosti. Jejich začlenění
je přitom základem pro pokojné
soužití všech. Inspirovat
se lze v několika evropských
městech či v Brně, kde podobná
koncepce právě vzniká.
Současná uprchlická krize bezpochyby rozděluje českou
společnost a názory na její řešení se liší. Přesto by mohla být mimo
jiné podnětem pro zamyšlení se nad tím, jak pracujeme s cizinci,
kteří zde již žijí, i těmi kteří budou potenciálně přicházet. Vzory
lze přitom hledat v západních velkých městech, kde jsou počty
imigrantů nejen mnohem vyšší než u nás, ale kde vyrůstají již několikáté generace přistěhovalců. Tato města jsou otevřená a multietnická – nezáleží na národnosti, ale na sounáležitosti s daným
místem. Zjednodušeně řečeno nezáleží na tom, zda jsou vaši rodiče
ze Sýrie, Česka nebo Rakouska – pořád jste obyvateli Vídně. Politika těchto měst zdůrazňuje potřebu diverzity a výhod, které z ní
plynou. Již se nemluví o snaze asimilovat neboli přizpůsobit cizince
majoritní společnosti. Cílem je naopak vzájemné přijetí, spolupráce
a obohacení. Postoj k migrantům příhodně vyjadřuje například slogan Osla „OXLO – Oslo Extra Large“ nebo portugalské motto „Více
diverzity, větší lidskost“.
Pro tento účel je nutné, aby měli přicházející cizinci co největší možnost začlenit se do společnosti a podílet se na jejím dalším
směřování. Samosprávné jednotky hrají v tomto ohledu důležitou roli
– komunální politika má k občanům mnohem blíže než ta celostátní
a města mohou být cizincům mnohdy nápomocná v překonávání
nejrůznějších bariér, například kulturních nebo jazykových.
Podle statistik Ministerstva vnitra žije v České republice
k 30. září 2015 přes 460 tisíc cizinců (nutno podotknout, že statistika pracuje pouze s těmi, kteří jsou na našem území legálně). Velká
míra integrační politiky se potom odehrává právě na státní úrovni.
České republice stále chybí koordinovaná spolupráce mezi všemi
zúčastněnými aktéry jako je stát, kraje a obce a neziskové orga-
nizace. Nutno říci, že v posledních letech vznikla ve všech krajích
takzvaná Centra na podporu integrace cizinců. Ta jsou financována
z Azylového fondu Ministerstva vnitra vždy na jeden rok – způsob
financování tak znemožňuje stabilnější a dlouhodobější plánování
jejich aktivit. Ve většině krajů centra zároveň spadají pod Správu
uprchlických zařízení, takže jejich politiku koordinuje opět stát.
Míra zapojení měst a regionálních komunit je tedy stále nízká:
politiku má v gesci zejména ministerstvo vnitra, kraje či města
na vlastní integrační programy nemají často dostatek prostoru ani
nevyčleňují odpovídající finanční prostředky a lidské zdroje.
Právě míra propojení mezi státem a samosprávou je v ostatních státech, které mohou být inspirací, odlišná. V Rakousku sice
existuje národní plán integrace, ale jednotlivé politiky si města
vytváří sama s ohledem na místní podmínky. Proto je třeba při vytváření ucelenějšího přístupu spolupráce brát ohled na dané institucionální uspořádání. Přesto se lze minimálně inspirovat odlišným
přístupem západních měst na symbolické rovině (kampaně měst,
práce médií s tématem imigrace či projekty budování sousedských
vztahů jako je vítání nově příchozích), který vede nejen k pokojnému soužití s přistěhovalci, ale i k jejich emancipaci a dále konkrétními typy opatření, která se ukázala být funkčními.
Jazyk je základ
Základem úspěšné integrační politiky je především jazykové vzdělávání, které je mnohdy první bariérou pro nově příchozí
nejen s ohledem na běžnou komunikaci, ale i na vstup na trh práce.
Kraj Stockholm vynakládá stovky milionů eur na jazykovou vybavenost cizinců, v Amsterdamu se potom ve školách, kde se učí děti
imigrantů, vyučuje holandština, přistěhovalcům jsou také nabízeny
nejrůznější stáže, kde si jazyk mohou osvojit v praxi. Příkladem
může být i vídeňský projekt s názvem Start Wien, který funguje
od podzimu roku 2008.
„Krizovým“ obdobím je především první fáze začlenění, tj. dva roky po příchodu do země. Každému nově příchozímu
s povolením k pobytu je poskytnuta základní konzultace v rodném
jazyce, která mu pomůže s orientací v zemi. Obdrží také takzvaný
vídeňský vzdělávací pas a poukázky na jazykové a další vzdělávací
kurzy, které se do pasu zapisují. Podepíše integrační dohodu, která
k absolvování kurzů zavazuje a jejíž dodržení je nutným předpokladem pro získání trvalého pobytu. Město také organizuje řadu
dalších informačních schůzek, které mají usnadnit nalezení zaměstnání nebo získání občanství.
Spolupracovat a spolupracovat
Dokladem toho, že imigranti samotní mají mít podíl na politickém rozhodování, je jejich účast na správě města. Přistěhovalci
tvoří podstatnou část vídeňského odboru pro imigraci, občanství
a registraci – využívají tak svých jazykových i kulturních znalostí pro
komunikaci s dalšími imigranty. Stejně tak město funguje jako síťovací jednotka, která zprostředkovává spolupráce mezi nejrůznějšími
spolky pracujícími s přistěhovaleckými komunitami nebo neziskovými organizacemi, které poskytují kurzy a poradenství. Určitá část
rozpočtu integrační politiky města jde vždy do sektoru občanské
společnosti, která se snaží spolupracovat přímo s migranty nebo
například zlepšovat jejich obraz nejrůznějšími komunitní projekty
či kampaněmi v médiích.
Je důležité poznamenat, že problematika integrace cizinců je vždy navázána na další sociální otázky, které rovinu imigrace
přesahují: diskriminace, politika zaměstnanosti, přístup k bydlení či
občanská participace. Příklady z jiných měst se proto mohou na první pohled zdát v našem prostředí nerealizovatelné či příliš finančně
náročné. Prvním krokem je ovšem přijmout fakt, že přistěhovalci
nejsou „na obtíž“, že přístup, který se je snaží jen trpět či asimilovat,
je v zásadě nesprávný, a že jedinou cestou k pokojnému soužití je
jejich přijetí, uznání a poskytnutí vlastního prostoru pro aktivní zapojení se. Jedině tak se mohou česká města stát stejně otevřenými jako
ta, která mají za sebou podstatně delší historii práce s imigranty.
Rozhovor s odborníkem na integraci
Jan Mochťák pracuje v Odboru pro sociální začleňování Úřadu vlády ČR. V současnosti působí v Brně jako lokální
konzultant a podílí se na vytváření koncepce integrační politiky
města Brna.
V čem jsou podle vás hlavní odlišující specifika institucionálního nastavení integrační politiky v ČR?
Důležité je pojmenovat příčiny odlišnosti. Ty můžeme
hledat například v celkové systematizaci a významu institucí státní
správy, samosprávy a občanské společnosti jednotlivých zemí,
historii migrační a integrační politiky, počtu usazených cizinců,
významné skutečnosti, zda se ekonomice daří či nikoliv, celkové
historické zkušenosti atd. V kontextu toho lze zmínit, že Česká
republika má kratší zkušenost s „výkonem“ integrační politiky než
většina zbylých států EU. Počet cizinců na území ČR je dlouhodobě velmi nízký kolem 4 % celkové populace, nyní se dostáváme
do fáze tzv. druhé generace (děti migrantů ukončují studium SŠ,
VŠ a vstupují na trh práce, směřují k založení rodiny). Stále se
učíme rozvoji a postoji k občanskému sektoru, který je nezbytným
nástrojem integrace. A v neposlední řadě se i učíme roli být nejen
samostatným státem, ale i členskou zemí EU.
Můžeme se inspirovat nejrůznějšími projekty integrace
cizinců z měst jako je Vídeň nebo Amsterdam. Co konkrétně si
z praxe jiných měst můžeme vzít?
Do prostředí ČR lze přenášet mnoho zajímavého. Tuto
„dobrou praxi“ je však třeba vždy přizpůsobovat prostředí tak,
aby měla smysl. Současně je nezbytné tyto „dobré praxe“ využívat i k rozvoji samotného systému, posouvat jej dál. Obecně bych
v budoucnu ocenil posílení kompetencí (práv i povinností samosprávy při integraci cizinců), zlepšení komunikačního prostoru
mezi jednotlivými subjekty integrační politiky, rozvoj interkulturních kompetencí pracovníků státní správy a samosprávy, rozvoj
a současně i stabilizaci občanské společnosti či posílení inkluzivních postupů při vzdělávání. Specifickou oblastí je nezbytná práce
s předsudky a xenofobií většinové společnosti. Ta musí být nejen
soustavná, ale i přirozená všem státním institucím při otevřeném
zaštítění osob, které tento stát organizují, řídí a reprezentují.
Co se v krátkosti chystá v Brně, v jaké je projekt fázi
a čím mění status quo?
V Brně je nyní diskutována otázka významnějšího zapojení města jako realizátora integrační politiky. Výchozím záměrem
79
je vytvořit proveditelný koncept opatření, který by byl vystavěn
na hlavní koordinační roli města, aktivním zapojení Nestátní neziskové organizace (NNO) a v neposlední řadě i úzké spolupráci s dalšími
státními institucemi. V rámci daného jsou klíčovými aktivitami vytvoření „Koncepce strategie integrace cizinců na území města Brna“,
posílení interkulturních kompetencí pracovníků samosprávy (vzdělávání pracovníků samosprávy atd.), zmenšení interkulturních bariér
na Magistrátu města Brna (informační prostor atd.), systematizace
pomoci osobám v režimu mezinárodní ochrany (koordinace pomoci
osobám atd.) a podpora aktivit imigrantské minority a majority při
budování otevřené společnosti (společná kulturní setkání atd.).
Specifickou oblastí diskutovaného záměru je využití interkulturních asistentů (pracovníci pomáhající při styku dvou subjektů
různých kultur – jazykově vybaveni, mají základní povědomí o sociálně-ekonomické situaci migranta a současně znají relevantní legislativu hostitelské země) na úrovni samosprávy, kde by aktivně napomáhali jednotlivým odborům MMB při práci s klientem cizincem (např.
intervence do prostředí rodiny cizinců, řešení akutní krizové situace
atd.). Celá tato systematizace umožňuje městu mít přehled o integraci (migraci) na jeho území, posiluje komunikační prostor mezi
důležitými aktéry státní i nestátní sféry a v neposlední řadě dělá celý
postup, díky vytvářenému koncepčnímu dokumentu a všem jeho
opatřením, pro všechny přehledný a srozumitelný.
Vídeň pomáhá nejen překonat
jazykové a kulturní bariéry,
ale imigranti samotní se podílí
i na správě města.
Jaké jsou možnosti českých měst podobné projekty
financovat?
V tento moment lze příležitosti financování hledat mezi
Evropskými strukturálními a investičními fondy. Další možností
je využít nabízené dotace Azylového, migračního a integračního
fondu, který je ve správě MV ČR. Krom těchto dvou se objevuje
nahodile další množství průběžných projektových výzev, které lze
ve vztahu k cílové skupině užít. Tyto finanční toky však nemohou
nahrazovat – a ani to není jejich účel – systematické (stabilní)
a dostatečné financování integrační politiky ve směru od „státu“
k samosprávě. Což je jedna z dalších oblastí, která ČR zřetelně
chybí, samozřejmě v provázanosti na inovovaný systém kooperace
všech zapojených institucí integrační politiky.
Jak by měla probíhat spolupráce s neziskovými organizacemi, které se migrací již zabývají?
Nestátní neziskové organizace jsou významným subjektem celého komplexu výkonu integrační politiky. Jak na úrovni
přímé práce s klientem, tak i spoluprací se státními institucemi,
připomínkováním a diskutováním záměrů integračního směřování
atd. Chystaný projektový záměr pomýšlí na NNO jako na ty, kdo
budou dodávat službu „práce s klienty“ (sociální, právní poradenství), budou aktivní při navýšení kvality interkulturních kompetencí na úrovni samosprávy, budou nápomocny při „přemosťování
vztahů“ a odstraňování bariér mezi majoritou a minoritou cizinců
žijících na území ČR. Významnou úlohu zastanou NNO při tvorbě
koncepčního integračního materiálu.
TÉMATA A HARMONOGRAM
Smart Cities
2016
Speciál
Chytrá mobilita
termín vydání 10. 1. 2016
Jubilejní desáté číslo časopisu je koncipováno jako speciál o dopravě. Bude se
věnovat tématům dopravního plánování v kontextu s novou metodikou Plánů
udržitelné mobility, moderním trendům a příkladům dobré praxe ve veřejné
dopravě, parkování či cyklistické dopravě.
01–16
Energetika
termín vydání 1. 3. 2016
Koncept chytrých měst bude mít největší dopad v oblasti energetiky. Moderní
systémy umožní energetickou soběstačnost v lokálním měřítku a podpoří
decentralizaci výroby elektrické energie i její skladování a použití v případě
potřeby. Poskytovatelem elektrické energie tak bude v budoucnu moci být
i Váš soused s kogenerační jednotkou či solární elektrárnou.
02–16
Internet věcí a smart cities
termín vydání 1. 6. 2016
Zavádění technologických smart city konceptů s sebou nese i širokou senzorickou
síť, jejíž pomocí budou zjištěné jevy a naměřené hodnoty přenášeny k centrálnímu
zpracování a vyhodnocení. Taková komunikace strojů je nazývána internetem
věcí a města budou dříve či později vystavena volbě vhodných komunikačních
sítí. Proto se budeme věnovat tématům, jak nakládat se senzory obsazenosti
parkovacích míst či nově budovaných napájecích stanic, senzory v kontejnerech
na odpadky, veřejném osvětlení, ve vozidlech a na zastávkách veřejné dopravy
atp. a jak efektivně i z pohledu provozních nákladů tyto informace přenášet.
03–16
Veřejné zakázky
termín vydání 1. 9. 2016
Rychlost a komplexita zavedení inovací do praxe rozhodují o dlouhodobé
konkurenceschopnosti domácí ekonomiky. Investicím veřejného sektoru
do inovativních konceptů brání mnoho faktorů, počínaje legislativou přes
složitou administrativu až po chybějící komplexní technické podmínky. V tomto
čísle se budeme věnovat příkladům dobré praxe ze zahraničí či podmínkám pro
výběrová řízení v několika vybraných oborech.
04–16
Reuse – recyklace
termín vydání 1. 12. 2016
Koncept chytrých měst současnosti je založen na uvědomění si již existujících
kvalit a jejich opětovné a smysluplné navrácení do hry. Recyklace, nová funkční
využití, kreativní znovuzhodnocení a další podobné principy pomáhají nejen
ušetřit finance, energii a zdroje, ale mohou se stát významnou součástí identity
měst a obcí.
04–15
®
Kulturní politika a strategie měst
MK ČR E 21390
ISSN 2336-1786
vychází čtyřikrát ročně
náklad 4000 ks
Tento časopis je zdarma distribuován
zástupcům měst a obcí České a Slovenské
republiky nad 5 tisíc obyvatel.
Vydavatel
Ondřej Doležal – Nakladatelství Pixl-e
Nálepkova 113, 637 00 Brno, CZ
ičo: 70433526
dič: CZ7405133791
[email protected]
+420 777 853 429
Adresa redakce
Smart Cities
Kalvodova 10, 602 00 Brno, CZ
[email protected]
+420 543 330 545
+420 777 853 429
www.scmagazine.cz
Revolučná novinka - učenie a pohyb v jednom
Interaktívny vzdelávací systém e-Wall
Šéfredaktor
David Bárta ([email protected])
Redakce
KULTURNÍ POLITIKA /
Šárka Svobodová ([email protected]),
Barbora Šedivá ([email protected])
SMART / David Bárta ([email protected])
MOBILITA / David Bárta ([email protected])
ARCH / Jaroslav Sedlák ([email protected]),
Šárka Svobodová ([email protected])
BRAND / Tereza Chrástová ([email protected])
LIFE / Gaby Khazalová ([email protected])
vyvinuté v Dánsku
Zástupce šéfredaktora, Slovensko
Vladimír Jurík ([email protected])
Jazyková korektura
Vít Novák
Inzerce
Ondřej Doležal ([email protected])
Na technické dotazy odpoví
a inzertní podklady přijme
Filip Mond ([email protected])
Grafický design
www.pixl-e.cz
Datum vydání 1. 12. 2015
Foto na obálce
Automatické kulturní mlýny 2013
Foto: T. Kubelka
Foto Vize
Zdroj: City of Linz
Periodikum ani jeho části nesmějí
být publikovány, ani šířeny jakýmkoli
způsobem a v jakékoli podobě
bez výslovného svolení vydavatelství.
pozrite si video na www.studio21.sk
Minimalistický
s vytříbeným designem
odpadkový koš Minium
mmcite.com

Podobné dokumenty

2010/01 - Janov nad Nisou

2010/01 - Janov nad Nisou Zatímco v loňském roce jsme oslavili povýšení Janova nad Nisou na městys, v tom letošním můžeme vzpomenout 90 let od dob, kdy byl Janov nad Nisou městem. To se psal rok 1920 a Janov nad Nisou, tvoř...

Více

Hygiena rukou ve zdravotnictví

Hygiena rukou ve zdravotnictví Infekce spojené se zdravotní péčí postihují každý rok stovky milionů pacientů z celého světa. Infekce vedou k vážnějšímu průběhu onemocnění, prodlužují pobyt v nemocnici, způsobují dlouhodobé posti...

Více

Územní a dopravní plánování v Bernu

Územní a dopravní plánování v Bernu Počet cest, které Švýcar vykoná průměrně každý den, se v posledních 30 letech pohybuje kolem 3,5, roste ale čas strávený na cestě a uražená vzdálenost. V roce 1984 to bylo 29,4 km za 70 minut, v ro...

Více

SYNCHRONIZED SWINMING MEDITERRAEAM CUP FIGURES

SYNCHRONIZED SWINMING MEDITERRAEAM CUP FIGURES RUSSIA 1 Jan 1999 RUSSIA 1 Jan 1998 RUSSIA 1 Jan 1998 RUSSIA 1 Jan 1998 RUSSIA 1 Jan 1998 RUSSIA 1 Jan 2000 RUSSIA 1 Jan 1999 RUSSIA 1 Jan 2000 RUSSIA 1 Jan 1999 RUSSIA 1 Jan 1998 GREECE 1 Jan 1998...

Více

zde - Levné lyže

zde - Levné lyže do popředí zájmu českých turistů. Samozřejmě bude vše záležet na vyřešení politických poměrů v zemi, ale my pevně věříme, že dojde co nejdříve k uklidnění situace a do Egypta opět začnou cestovat k...

Více

20 let české migrační politiky

20 let české migrační politiky Pro další číslo časopisu PŘES, které se Vám dostává do rukou, je symbolickým číslem 20. Prvním důvodem je skutečnost, že se jedná o jubilejní 20. číslo (resp. dvojčíslo) časopisu. Druhým důvodem je...

Více