Základy teorie a metodologie věd

Transkript

GYMNÁZIUM JANA PALACHA PRAHA 1, s. r. o.
ZÁKLADY TEORIE A METODOLOGIE VĚDY
(Studijní text)
Autor: PhDr. Olga Hegarová, CSc.
Praha 2009
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.
Projekt OPPA Příroda, společnost a kultura jako cesta komplexního rozvoje studenta. Podpora procesu tvorby vybraných oblastí školního vzdělávacího programu je
spolufinancován z Evropského sociálního fondu.
PhDr. Olga Hegarová, CSc.
Obsah:
1
2
3
4
5
6
2
Geneze základních pojmů (Inteligence, definice vědy, problém vědeckého jazyka) .... 3
Vývoj vědeckého poznání od nejstarších civilizací ....................................................... 7
2.1
Prehistorie vědy...................................................................................................... 7
2.2
Věda v nejstarších civilizacích – inspirační zdroj antiky....................................... 8
2.3
Mýtus a „logos“ ve starověkém Řecku ................................................................ 11
2.4
Základy antické vědy ........................................................................................... 16
2.5
Věda v epoše helénismu a starověkého Říma ...................................................... 20
2.6
Význam antické vzdělanosti pro další vývoj ....................................................... 21
2.7
Středověk a význam arabské vědy pro udržení kontinuity s antikou ................... 22
Renesanční předpoklady novodobé vědy..................................................................... 26
3.1
Humanismus a renesance ..................................................................................... 26
3.2
Vyústění renesance a vytvoření základů novodobé vědy .................................... 29
3.3
Církev proti novým myšlenkovým proudům ....................................................... 31
3.4
Francis Bacon, René Descartes, Isaac Newton .................................................... 36
3.5
Osvícenství a věda ............................................................................................... 41
Věda a technika od průmyslové revoluce do 19. století .............................................. 49
4.1
Průmyslová revoluce ............................................................................................ 49
4.2
Několik významných vynálezů průmyslové revoluce a hlavní představitelé
moderní techniky.............................................................................................................. 51
4.3
Věda v 19. století ................................................................................................. 54
4.4
Technicko-vědecká revoluce na konci 19. století ................................................ 63
4.5
Klasifikace a metodologie věd v 19. století ......................................................... 66
Společnost vědění – 20. století ..................................................................................... 73
5.1
Vědecko–technická a informační revoluce .......................................................... 73
5.2
Metodologie vědy ve 20. století (novopozitivismus, falzifikacionalismus, teorie
paradigmat, postmodernismus) ........................................................................................ 79
Použité informační zdroje ............................................................................................ 85
1
GENEZE ZÁKLADNÍCH POJMŮ (INTELIGENCE, DEFINICE
VĚDY, PROBLÉM VĚDECKÉHO JAZYKA)
V běžné mluvě se často setkáváme s výroky typu „nedělej z toho vědu“, „copak je
to nějaká věda“, což znamená „udělej něco jednoduše a rychle, nezdržuj, nemluv u toho
zbytečně“. Vědci jsou pak často vnímáni jako lehce potrhlí, od reality života odtržení
jedinci trávící život v uzavřených laboratořích nebo zaprášených knihovnách, neschopní
komunikovat s „normálními“ lidmi. Takový pohled je pozůstatek z dávných dob, kdy věda
byla elitářská záležitostí uzavřené společnosti badatelů, existenčně závislých na různých
mecenáších.1
On i pojem intelektuál disponuje škálou různých významů. Obecně je označením
pro duševně pracujícího člověka, vzdělance, ale často obsahuje i pejorativní prvek ve
smyslu planého teoretizování odtrženého od života nebo snobismu. Tzv. intelektuálština
je přímo chápána jako přepjatá spekulativnost spojená s nadřazeným jednáním a chováním.
S tím souvisí i termín inteligent, který obecně znamená člověka s vyšším vzděláním a
používá se i jako nadávka, podsouvající vlastnost právě určitého vyvyšování se. Navazující
pojem inteligence má hned několik významů. V psychologické oblasti souvisí
s intelektem (rozum, schopnost myšlení) a znamená rozumové nadání, schopnost chápání
a samostatného myšlení. Inteligence je jediná měřitelná vlastnost osobnosti. IQ testy jsou
však velmi zjednodušenou výpovědí o rozumových schopnostech člověka. Inteligence
musí mít i etický rozměr ve smyslu sociální inteligence a schopnost hledat nové cesty
řešení problémů – kreativitu).
V sociálním kontextu znamená inteligence samostatnou společenskou skupinu
tvořenou duševními pracovníky (inženýry, lékaři, učiteli, umělci), kteří nejsou
bezprostředními výrobci a jejichž činnost je určována společenským zájmem a financována
státem nebo soukromou organizací. Totalitní systémy se vždy snažily násilně potlačit
intelektuální svobodomyslnost a podřídit ji svým pravidlům nečestné politické hry.
(Například po únorovém převratu 1948 u nás akce „inteligence do výroby“ nebo snaha
1
Mecenáš znamená podporovatel umění a věd. Označení bylo přejato z latinského jména Gaia
Cilnia Maecenase (74 -8 př.n.l.), bohatého a vzdělaného římského aristokrata etruského původu,
který byl blízkým přítelem a důvěrným diplomatem prvního římského císaře Augusta. Sám byl
literárně činný, ale hlavně kolem sebe shromáždil skupinu básníků a poskytl jim hmotné
zabezpečení, aby se mohli věnovat umělecké činnosti. Vstup do jeho skupiny zavazoval umělce, ke
kterým patřili i slavní římští básníci Vergilius a Horatius, k podpoře Augustovy politiky.
3
vychovat novou vlastní inteligenci s dělnickým původem a stranickým průkazem KSČ,
ještě tragičtější byl osud čínské inteligence v době „kulturní revoluce“ 1965-1969)
Nejvyšší formou v oblasti myšlení a intelektuálních dovedností je věda. Obecné
definice vyznívají poněkud kostrbatě, ale podstatu vystihují:
1) Věda je „prostředek, který umožňuje poznání světa“2.
2) „Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož předmětem mohou být
předměty, události nebo lidé.“ 3
3) Věda je „každé propracované a obecně rozumové poznání, vycházející z pozorování,
rozvažování nebo experimentu“4.
4) Věda je „systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné
oblasti“5.
5) Věda představuje „nepřetržitý proces lidského poznávání společnosti, člověka,
lidského myšlení a kultury“6.
Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o racionální (tzn. založené na
rozumu, rozumem pochopitelné) a metodické (tzn. promyšlené a utříděné) vyvozování a
zobecňování nových poznatků na základě abstrakce myšlenkových činností (tzn.
myšlenkového procesu odlišujícího specifické vlastnosti věcí a jevů a současně
zjišťujícího jejich obecné a podstatné vlastnosti a vztahy mezi nimi).
Současná společnost je obecně založená na poznání (knowledge-based, learningbased society). Existuje široká síť vědeckých institucí, zajišťujících organizaci
vědeckého výzkumu (vysoké školy, akademie věd) v rámci specializovaných pracovišť
(katedry, výzkumné ústavy) a šíření nových vědeckých poznatků jednak směrem
k praktické aplikaci (nové technologie ve výrobě, nové druhy léků…), jednak v rámci
teoretické přípravy nových pracovníků pro vědeckou činnost. To je úkolem školského
systému a různých výchovně vzdělávacích programů. Fungování a provázanost těchto
vědeckých institucí závisí na vědní politice státu, která je výrazně ovlivňována jeho
ekonomickými možnostmi.
Je zcela zřejmé, že investice do vědy a vzdělání mají v moderní společnosti
největší návratnost v progresivním rozvoji ekonomiky a tím zpětně ovlivňují další
společenský rozvoj.
2
Filozofický slovník. Přel. K. Berka a kol. 1.vyd. Praha: Svoboda , 1985, s. 356.
Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [on-line]. [cit. 2.3.2007]. Dostupné na WWW:
http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C%9da.
4
Tamtéž.
5
Tamtéž.
6
Tamtéž.
3
4
Věda a s ní spjatá technika a technologie pronikají do všech oblastí lidského
života a dramaticky mění jeho hodnoty, priority a cíle.
Tempo vědeckého a sociálně ekonomického rozvoje je často přirovnáváno
k rychlosti dopravních prostředků. Věda ve svých starověkých počátcích se rozvíjela
zvolna, tempo se dá přirovnat k lidské chůzi, postupně k rychlosti koňského spřežení, které
však musí zdolávat velmi složitý terén a různá úskalí (sem patří počátky novodobé vědy,
která musela překonávat různá náboženská dogmata a omezení). Od průmyslové revoluce
se v moderní epoše tempo zrychluje, v 19. století, „století vědy“, se dá přirovnat k rychlosti
nejužívanějšího dopravního prostředku – vlaku. Nejrychlejší tempo je patrné od
technickovědecké revoluce (rychlost letadla) až po dnešní tempo, které se dá přirovnat
k mezikontinentálním letům.
Jedním z problémů vědy v dějinách i současnosti je problém vědeckého jazyka a
komunikace vůbec. Věda používá odborný jazyk, který je normálnímu člověku
nesrozumitelný. V důsledku toho vznikají bariéry pro lidi komunikující v přirozeném
jazyce a tím i problém porozumění vědeckým výsledkům. Porozumění vědeckým
poznatkům zákonitě předpokládá určitou přípravu nebo studium a souvisí se stále
aktuálním problémem všeobecného vzdělávání populace. Z toho vyplývají nové úkoly pro
školy všech typů, ale také se ukazuje nezbytnost celoživotního vzdělávání, aby lidé
neztráceli kontakt s vědeckým a technickým rozvojem (ve vyspělých zemích je dnes už
např. počítačová gramotnost zcela běžná). Současně to předpokládá i vstřícnou aktivitu
vědců v oblasti přenosu vědeckých informací, především je nutná dobrá vědecká
popularizace nových poznatků. Komunikace je ve světě vědy stejně důležitá jako ve světě
politiky, umění, obchodu.
Abychom pochopili složitou strukturu soudobé vědy a metody vědecké práce, je
třeba uvědomit si jednu zásadní věc. Člověk se rodí jako biologická bytost a teprve
v sociálním prostředí získává základní schopnosti a dovednosti v oblasti komunikace a
myšlení. Dítě objeví kouzelné slůvko „proč“ a snaží se chápat věci a jevy v určitých
souvislostech. Základní škola ho nejprve naučí zvládnou tzv. „trivium“ (čtení, psaní,
počítání) a posléze ho přivede k jednoduchým základům různých vědeckých disciplín –
matematice, fyzice, chemii, historii, jazykovědě, historii, výtvarné výchově, zeměpisu.
Určité sociální dovednosti se pak učí v občanské nauce a rodinné výchově. Pokud má dítě
možnost pokračovat ve studiu na střední škole, zejména na gymnáziu, jeho poznatky se
prohlubují a rozšiřují a žák se profiluje – vybírá si oblast svého zájmu a poté volí obor
dalšího studia na vysoké škole. Tam už jsou obory profilované a student pracuje
5
s vědeckou literaturou, na seminářích se učí argumentovat a sám i vědecky pracovat
(seminární, ročníkové, diplomová práce). Na základě studia si pak volí profesi buď
v oblasti aplikované (praktické) nebo teoretické (vědecké ústavy, katedry). Rozhodně však
nevystačí se znalostmi, které získal v průběhu studia a musí se dál vzdělávat, aby obstál i
v profesní konkurenci.
Tak jako jedinec dnes postupuje v životě od jednoduchých otázek a odpovědí k
pochopení stále složitějších problémů a souvislostí, tak také postupovalo celé lidstvo.
Každý jev současnosti je výsledkem složitého historického vývoje, proto je
historická metoda velmi důležitá i zajímavá, týká se pochopení politických, kulturních i
sociálních souvislostí. Dějiny vědy jsou také dějinami „velkého dobrodružství“ –
bojem lidského rozumu a dovednosti za lepší svět. Abychom mohli pochopit složitost
současné vědy i určité obavy z ní, musíme pochopit i její vývoj.
“Vědecké poznání můžeme přirovnat ke stále narůstající hromadě písku a kamenů.
Každý nový poznatek je dalším zrnkem písku, které umožňuje, aby se v hromadě usadily
velké stavební kameny, často slepence z drobných poznatků předchozích. Ani nejskvělejší
vědecké objevy nemají pro pokrok lidstva žádný význam, neseznámí-li se s nimi rychle
ostatní vědci a posléze všichni lidé.“ 7
7
6
ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. 1.vyd. Praha: Academia, 2006, s.9.
2
VÝVOJ
VĚDECKÉHO
CIVILIZACÍ
POZNÁNÍ
OD
NEJSTARŠÍCH
2.1 Prehistorie vědy
Až hluboko do moderní epochy bylo možné vědu charakterizovat jako poznání
přírody. Bylo tomu tak proto, že v přírodě se najde mnoho pravidelně se opakujících jevů,
na jejichž poznání záviselo od pradávna přežití člověka. Pohyby Slunce a Měsíce se
periodicky opakují. Některé pohyby, jako např. denní „pohyb“ Slunce se dají pozorovat
snadno, jiné, např. „pohyb“ Slunce v průběhu roku, se pozorují obtížněji. Oba pohyby
výrazně ovlivňují důležité pozemské události. Den a noc jsou základními rytmy lidské
existence, ročními obdobími se řídí stěhování zvěře, na níž po tisíciletí záviselo přežití
lidstva. Po vynálezu zemědělství význam ročních období ještě vzrostl, protože špatné
určení doby vhodné pro pěstování plodin mohlo vést k hladovění. Pokud bychom
vystačili s pojetím vědy jako znalosti přírodních procesů, je univerzální a existuje od
počátku lidstva.
Už z jeskynních maleb je patrné, že prehistoričtí lidé byli dobrými pozorovateli
přírody, kteří pečlivě sledovali roční období. Asi 2500 př. n. l. došlo k náhlému rozvoji
činností, o nichž lze říct, že měly zřetelný vědecký význam. Na území Velké Británie a
severozápadní Evropy vznikly v té době pozoruhodné kamenné stavby, sloužící
astronomickým a náboženským účelům. Nejznámější Stonehenge představuje kruhové
uspořádání megalitických kamenných bloků, existují však i megality oválného tvaru.
V každém případě už jen přeprava a umístění obrovských kamenných kvádrů vyžadovalo
velkou technickou zručnost a sílu. Navíc jsou tyto stavby sestrojeny na základě
matematických principů, které předpokládají alespoň praktickou znalost Pythagorovy věty.
Lze tedy hovořit o zřetelném vědeckém významu.
Kombinace náboženství a astronomie byla v počátcích vědy základní.
Nacházíme ji v Mezopotámii, Egyptě, Indii, méně v Číně. „Nebeské divadlo se zřejmým
řádem a pravidelností pohybu nebeských těles, oživované mimořádnými událostmi jako
komety a novy a podivnými pohyby planet bylo zřejmě pro lidstvo na úsvitu vývoje
neodolatelnou intelektuální hádankou. Ve své touze po řádu a pravidelnosti nemohla lidská
mysl udělat nic lepšího, než se chopit nebes jako vzoru poznání.“8
8
Historie vědy. In Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na
www Jednoty českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.
7
2.2
Věda v nejstarších civilizacích – inspirační zdroj antiky
Jak už bylo řečeno, všude jako první věda vznikla astronomie. Její těsný vztah
k náboženství jí dával rituální rozměry, které podněcovaly vývoj matematiky.
Čínští učenci velmi brzy vynalezli kalendář a metody zakreslování poloh
souhvězdí. Ve starověké Číně nebyl, jako ve většině starověkých říší, vesmír zaplněn bohy
a démony, jejichž vůle řídila běh věcí. Vesmír byl považován za ohromný organismus,
jehož všechny prvky spolu úzce souvisely. Změny na nebi pak vyvolávaly i důležité změny
na zemi. Vesmír představoval řád, založený na rovnováze protikladů jin a jang a na
člověku bylo ponecháno, aby tento řád objevil a těžil z něho. Astronomie a astrologie byly
dokonce ve 2. tisíciletí př. n. l. začleněny do politického systému. Jak se vyvíjela čínská
byrokracie, stal se přesný kalendář pro udržování pořádku naprosto nezbytným. Tento
požadavek vedl k rozvoji astronomických pozorování a záznamů, které nemají jinde
obdoby a díky jimž máme dnes k dispozici tisícileté katalogy hvězd a pozorování zatmění.
I v jiných vědách byl kladen důraz na praktické uplatnění – chemie (alchymie), medicína,
geologie, geografie a technologie byly podporované státem a rozkvétaly. Vysoká úroveň
praktických znalostí po staletí umožňovala Číňanům řešit praktické úlohy na úrovni, které
evropský Západ dosáhl až za renesance.
Mnohem méně se ví o indické vědě. I zde byla studována astronomie, aby bylo
možno sestrojit kalendář pro praktické i náboženské účely. Pokročilá byla indická
matematika. Vznikla zde indická číselná soustava, která se ve středověku dostala na Západ
prostřednictvím Arabů. Myšlení v Indii bylo zaměřeno spíše filozoficky a více usilovalo o
to, jak světu uniknout, než jak mu porozumět.
V Indii však vznikl nejrozsáhlejší soubor starověkých náboženských textů, tzv.
véd.
Z tohoto označení véd se pak vyvinul i slovanský pojem „věda“ (slovanské jazyky
odtud odvozují slova „vidět“ a „vědět“. První osoba jednotného čísla přítomného času je
„vidím“ a „vím“, což se v minulosti příliš nerozlišovalo. („ co vidím, o tom nepochybuji,
to vím“). Slovo „zvěst“ znamenalo zprávu, informaci od očitých svědků (těch, kteří
„viděli“). Do češtiny se pojem „věda“ ve smyslu souboru poznatků z určitého oboru
(obdoba Wissenschaft, scientia) dostal v obrozenecké době z polštiny. Původní náboženský
obsah véd je patrný ve staroslovanských označeních „věd“, „vědma“ ve smyslu čaroděj,
čarodějka.
Zcela nezávisle na Číně, Indii a dalších civilizacích Asie a Evropy vytvořili na
základě starších kultur Mayové ve Střední Americe složitou společnost, v níž také
8
astronomie a astrologie hrály významnou úlohu. Kalendář zde také sloužil praktickým i
náboženským účelům.
Významná byla zatmění Slunce a Měsíce a také poloha nejjasnější planety –
Venuše.
Hlavní inspirační zdroj antiky představovaly starověké civilizace Mezopotámie a
Egypta. I zde byly prvními vědními disciplínami, které se rozvíjely ještě dříve než se
začalo používat písma, astronomie a matematika, především aritmetika. Užívání znaků pro
předměty (jako jednoduché symboly) znamenalo, že bylo možné provádět základní početní
úkony sečítání a odečítání bez počítání skutečných předmětů. Šlo o to, porovnat jednu
skupinu předmětů s druhou. Základem byl standardní součet deseti prstů na obou rukou
(desetinná soustava). K složitějšímu počítání mohlo být použito kamenů (calculi), z čehož
máme odvozený výraz kalkulace (stanovení různých poměrů). První užitečný kalkulační
přístroj abak se skládal ze systému provázků, na nichž byly po deseti navlečené perličky.
Složitější úkony násobení a dělení vznikaly tehdy, když šlo o množství, na němž se
podílelo více lidí, hlavně při veřejných pracích (hloubení kanálů, stavba pyramid…).
Matematických znalostí a dovedností bylo využito v oblasti astronomie. Lidé
v oblastech Eufratu, Tigridu a Nilu si odjakživa všímali přírodních úkazů a se změnami
ročních období se pojily různé náboženské obřady. Přežívalo pověrečné ptakopravectví,
které spojovalo život ptáků s ročními obdobími (kukačka bývala považována za posvátnou,
protože zvěstovala jaro). Egyptští kněží už ve 3. tisíciletí př. n. l. vytvořili na základě
pozorování slunce a hvězd sluneční kalendář, podle kterého je skutečná délka roku
365,2422 dne.
Sumerové se snažili sladit sluneční a měsíční kalendář. To si vyžádalo, aby po
několik generací byla zaznamenávána přesná pozorování a výpočty. Tehdy se vyvinula
šedesátinná soustava – kruh o 360 stupních (téměř jako je dnů v roce), 60 minut v hodině,
60 vteřin v minutě – soustava, které dodnes využíváme k měření úhlů a času.
Stavebnictví přispělo ke vzniku geometrie (zřejmě ještě před zeměměřičstvím).
Původně byly stavby prvních měst prosté venkovské chýše ze dřeva nebo rákosí. Postupně
byly budovány domy z cihel, které představovaly imitaci kamenných desek. Cihly nelze
vhodně pokládat, pokud nejsou pravoúhlé a jejich používání nutně vyvolalo myšlenku
pravého úhlu a použití přímky – původně nataženého provazu.
Praxe cihlových staveb, zejména monumentálních náboženských ve formě
pyramid, dala podnět nejen ke vzniku geometrie, ale také ke koncepcím obsahu ploch a
9
objemu těles, vypočitatelných podle délky jejich stran. “Výpočet objemu pyramidy byl
vrcholným výkonem egyptských matematiků, který byl předzvěstí integrálního počtu“9.
Ze stavebnictví se rovněž vyvinula praxe plánu v určitém měřítku, což pomohlo
plánovat velké stavby včetně množství potřebných pracovníků a materiálu. Tato praxe se
rozšířila i do zemědělství, kde se využívala k vyměřování polí a odhadu sklizně pro daňové
účely. Toto praktické využití dalo později podnět k názvu geometrie, tj. zeměměřičství.
Z praktických vědních disciplín se rozvíjelo také lékařství, zejména stanovení
diagnózy. V Egyptě mají původ anatomie a fyziologie. Důležité bylo určení prognózy
nemoci (určení jak choroba skončí), protože v případě chyby mohl být lékař stíhán.
Ve společenské oblasti bylo na prvním místě právo. Nejstarší zákoníky vycházely
ze zásady „oko za oko, zub za zub“ (Chamurappiho zákoník).
V nejstarších civilizacích najdeme příklady přesných pozorování a popisů
přírody, žasneme nad dovedností tehdejších lidí, s jakou dovedli přírodu využívat, ale
její chápání bylo doménou náboženství a magie, nikoliv rozumu.
Představy o vesmíru a jeho řádu i společnosti a jejích etických normách byly
součástí mýtů.
Mýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem, který se ústní tradicí
předával z generace na generaci. Většina mýtů představuje:
1. souhrn představ o vzniku světa, člověka
2. poučení o mravním řádu a jeho dodržování (dozor přísluší bohům)
3. projev úcty ke stáří (Stáří představovalo v době, kdy paměť byla jediným
uchovatelem informací, zdroj moudrosti a poučení.)
4. teorii „zlatého pokolení“ (Dříve byli lidé dokonalí, zdraví, nesmrtelní. Svého daru si
nevážili a stali se pyšnými. Bohové je proto potrestali. Ideálem je návrat k původnímu
stavu.)
Člověk je chápán jako součást světa, nevyčleňuje se z něho, a proto mu není
odcizen. Spojuje svůj každodenní život a zkušenost s božskými silami. Ničemu se nediví,
klade jen takové otázky, na které nalezne v mýtu odpovědi – spokojuje se s pravdou
mýtů.
Orientální mytologie, stejně jako náboženství a filozofie byla velmi složitá a tudíž
zdánlivě poskytovala uspokojivé odpovědi na většinu otázek. Proti východnímu myšlení a
náboženským systémům působilo nejstarší evropské, tedy řecké náboženství i jeho mýty
9
BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.1, s. 99.
10
pohádkově naivně. Svět bohů se mísil se světem lidským, jejich autorita nebyla zdaleka
neotřesitelná.
2.3
Mýtus a „logos“ ve starověkém Řecku
K rozkladu mytického obrazu světa dochází v průběhu 8. - 6. století př. n. l. v době
tzv. etického zlomu (tzn. v období celoplanetární krize, která se projevovala živelnými
katastrofami, neúrodou, hladomory). Lidé se intenzivněji obraceli ke svým bohům se
svými obětními dary, ale pomoc nepřicházela. Důsledkem byl pokles mravních hodnot,
rostla zločinnost a společenský řád nebyl dodržován. Ve všech náboženských systémech
vznikly v té době reformní směry s akcentem na etický rozměr náboženského cítění a
chování (džinismus, budhismus, taoismus, konfuciánství, objevili se i starozákonní proroci
Job, Jeremiáš,…) a ve starověkém Řecku se zrodila nová forma nazírání na svět a
„zobrazování“ skutečnosti v rámci filozofie.
Nejprve vznikala nová literární forma „historiá“, což byly příběhy konkrétních
autorů (historů) o tom, co prožili a zaznamenali (zde je patrná první odlišnost od
anonymních mýtů). Historové popisovali a vyprávěli své vlastní zkušenosti a to nejen ve
smyslu dnešní historiografie, ale spíše ve smyslu anglického „story“. Toto původní
označení dodnes přežívá v termínu polyhistor (mnohoznalec, všeznalec). Příkladem
takových historií jsou spisy Herodotovy, Thukididovy a Xenofontovy, které jsou
považovány za počátky historiografie, lékařské spisy Hippokratovy a v určitém smyslu i
dílčí poznatky filozofů o rozličných přírodních i společenských jevech.10
Základem každé historie byl výklad (apodexis), jakési ponaučení, v němž dějová
stránka oproti mýtu ustupovala do pozadí a mytická zkušenost ztrácela svou samozřejmost
a výlučnou platnost. Místo toho nastoupilo autorské zkoumání a logos – filozofický
výklad.
Termín logos měl v antice širokou škálu významů. Znamená slovo, větu, příběh,
řád, princip, v podstatě jakoukoliv jednotku myšlení a racionálního vysvětlení. Postupně
se „logos“ mění v pojem logia, tj.nauka, což je patrné z názvů jednotlivých věd. Získává
tak charakter souhrnu poznatků o určitém předmětu zkoumání (psychologie, antropologie,
zoologie, geologie…). Vedle toho se objevuje i v pojmu logika, tj. věda o zákonech
správného myšlení, kterou založil Aristoteles (základem logického myšlení je postup od
správně vybraných pojmů a soudů k novým myšlenkovým závěrům – úsudkům).
10
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005, s.17.
11
Dnes je v ekonomistické sféře využíván i pojem logistika, což je věda a významná
manažerská profese zabývající se průzkumem trhu, strategií firem a motivací pracovníků i
zásobováním.
Filozofie vznikla jako první, nejstarší věda – pravěda, z níž se postupně vydělovaly
samostatné vědní disciplíny. Název se skládá z řeckého phileo (láska) a sophia (moudrost)
a etymologicky znamená „láska k moudrosti“ (podle starověkých Řeků byla moudrost
vlastní pouze bohům, proto sami sebe označovali jenom za lidi moudrost milující). Tzv.
sofoi (moudří muži) se zabývali téměř všemi otázkami, které se později staly klíčovými
pro speciální vědy, v řeckých polis byli velmi vážení a aktivně zasahovali i do řízení státu.
Hlavní oblastí zájmu prvních filozofických škol v 6. - 5. st. př. n. l. (mílétská škola
– Thalés, Anaximandros a Anaximénes až po Démokrita) byla příroda (řecky fysis) jako
celek. Položili základní ontologickou11 otázku „z čeho vznikl svět“. Pralátku označovali
termínem arché (počátek). První filozofové byli materialisty, protože základ veškerého
jsoucna spatřovali v látkovém (hmotném) principu smyslově poznatelném. Současně byli
zastánci tzv. hýlozoismu („hýlé“=hmota, „zoé“=život), tj. názoru, že veškerá hmota je živá
a v neustálém pohybu.
Řecké „fysis“ mělo řadu významů (sám pojem souvisí s „fyó“ = plodit, „fýomai“ =
vznikat, rodit se). Znamená: původ, rod, přirozená povaha nebo konstituce nějaké bytosti.
Ve smyslu přírodní řád, příroda se objevuje až u sofistů na konci 5.st.př.n.l. Ti poprvé
použili srovnání přírodních zákonů se společenskými.
Řecký pojem „fysiké“ není totožný s dnešním pojmem „fyzika“. Je vymezen
Aristotelovým spisem „Ta fysika“, v němž pojednává o základních otázkách přírodní
filozofie (o látce a tvaru, pohybu, prostoru, času..). Tyto problémy by dnes spadaly spíše
do přírodní filozofie a ontologie. Thalés a další Míléťané a první filozofické školy až po
Démokrita se však zabývali i těmi disciplínami, které dnes do fyziky patří – mechanikou,
optikou… Patří tedy k zakladatelům přírodních věd.12
První filozofové a zakladatelé přírodních věd vyslovili hypotézu (předpoklad), že
svět vznikl z přírodních živlů.
Prvním přírodním filozofem byl Thalés, který označil za pralátku vodu a všechny
pozorované jevy v přírodě vysvětloval jako změny této jediné substance, která se vyskytuje
v pevném, kapalném nebo plynném skupenství. Zárukou pravidelnosti a racionality světa
11
Ontologie (z řeckého on – jsoucno a logos – výklad, teorie) je filozofická disciplina zabývající se
otázkou, co je bytí a jsoucno.
12
SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. 2.vyd. Praha: Academia, 1974, s.207.
12
byla podle Thaléta božskost vlastní všem věcem, která je vedla k jejich cílům, určeným
bohy. Z těchto myšlenek se vyvinuly dvě charakteristiky klasické řecké vědy. První z nich
je pohled na vesmír jako uspořádanou strukturu („kosmós“ znamená v řečtině „řád“),
druhou představovuje přesvědčení, že každá část vesmíru má svůj účel v celkovém
obrazu a objekty směřují k cílům, které jsou jim předurčeny. Thalétův žák
Anaximandros zdůvodňoval, proč nemůže voda být základní substancí. Prohlašoval, že
hlavní vlastností vody je vlhkost a nic nemůže být svým protikladem. Kdyby měl Thalés
pravdu, nemohl by existovat opak vlhkos, a tedy ani suché věci, které ve světě pozorujeme.
Thalés se tedy mýlí. Anaximandros vlastně zahájil kritickou tradici, která má pro pokrok
vědy zásadní význam. Sám označil za pralátku apeiron (něco neurčitého a nekonečného).
Herakleitos označil za pralátku oheň. Postupně vznikla teorie, že svět vznikal ze
živlů (elementů), stejně jako slovo vzniká z písmen (element i písmeno bylo označováno
stejně „stoicheion“). Tyto živly, jejichž pořadí stanovil Empedoklés (země, voda, vzduch,
oheň), se ustavičně mísí a oddělují. Svět byl chápán dynamicky, jako stálá proměna živlů.
Další z prvních filozofických škol, založená Pythagorem ze Samu navázala na
tradice orientální matematiky a astronomie a uvedla do filozofie číslo a kvantitu.
Pythagoras viděl v číslech klíč k porozumění vesmíru. Uváděl je do vztahu jednak
s geometrií (trojúhelníky a čtverce lze sestrojit z příslušně rozmístěných bodů, Pythagorova
věta..), jednak s fyzikou (struny v délkách v určitém poměru vydávají tóny pravidelných
hudebních intervalů).
Čísla byla povýšena na podstaty všech věcí. Věčné číselné formy souvisejí
s věčnou duší – božskou podstatou, které bylo přiřčeno magické číslo 10, jež získáme
součtem čtyř základních čísel: 1 = bod, 2 = přímka, 3 = čtverec (rovinný útvar), 4 =
krychle (prostorový útvar).
Z hlediska vědy spočíval význam této školy v zavedení metody důkazu
deduktivním vyvozováním z postulátů.
Dedukce je forma logického myšlení (úsudek), kde se postupuje od obecného
pravidla k jednotlivému. Nová myšlenka logicky vyplývá z obecného pravidla Opakem je
indukce postupující od jedinečného k obecnému.
Postulát znamená zásadní poučku, princip (východisko) určité vědecké teorie,
která je v daném oboru přijata a není nutné ji dále dokazovat. Používá se také termín
axiom.
Nejvýznamnějším představitelem přírodní rané řecké filozofie byl Démokritos se
svou atomovou teorií. Podle ní je celý vesmír vytvořený z mnoha malých dále
13
nedělitelných částí, atomů (a-tomos znamenalo „nerozřezatelný), které se pohybují
v prázdném prostoru. Atomy mají podle Démokrita různé geometrické tvary a jejich
shlukováním vznikají všechny
věci na světě.
První filozofické školy vytvořily teoretické základy významného oboru astronomie
(„astros“ = hvězda), ke kterým se o mnoho století později vrátila renesanční věda.
Představy o podobě vesmíru byly zpočátku pouhými spekulacemi (země je plochý disk
vznášející se ve vodě (Thalés), země je kužel nebo válec vznášející se ve vzduchu
(Anaximénes a Anaximandros). První vědecké poznatky vnesli na základě matematických
výpočtů do astronomie pythagorejci. Poprvé byl vysloven názor, že Země se pohybuje, je
kulatá a není středem vesmíru, ale jen jednou z planet. Kolem roku 500 př.n.l.
pythagorejec Filoláos vytvořil nový pohled na vesmír. Jeho centrem je ústřední oheň,
kolem něhož se otáčejí sféry nesoucí dráhy Slunce, Země, Měsíce i stálic. Vzdálenosti sfér
od sebe jsou v harmonickém poměru jako tóny ve stupnici (tzv. harmonie sfér). Jeho
mladší kolega Hiketás pronesl názor, že Země se otáčí kolem své osy. V polovině 5. století
Anaxagorás z Klazomen vysvětloval vliv zemského stínu na zatmění Měsíce a jako první
hovořil o pohořích a údolích na povrchu Měsíce a teplotě hvězd.
Démokritova myšlenka vesmíru jako vakua (prázdného prostoru) byla nová, dosud
byla obecně přijímána teorie „plného vesmíru“ (plénum).
I když většinu teorií, včetně Démokritových, nelze považovat přímo za vědecké
(šlo o hypotézy), protože je nebylo možné prakticky dokázat, ovlivnily pozdější rozvoj
přírodních věd, zejména astronomie, v 16.a 17. století.
Podobně jako filozofické školy existovaly v Řecku i školy lékařské (mezi oběma
typy existovala vzájemná propojenost. Lékaři (iátros) byli řazeni do společenské vrstvy
řemeslníků (stejně jako stavitelé a umělci). Zpočátku svou profesi dědili po otci, časem
však byli k výkonu praxe jmenováni a placeni státem. V takovém případě museli jako
osvědčení své kvalifikace sdělit městské radě školu a jméno svého učitele.
Postupně vznikl i úřad zdravotníků nižšího stupně – hygieniků, masérů. Významní
lékaři měli k dispozici vlastní kořenáře (rhizotomi). Jako první vznikla lékařská škola na
přelomu 6.-5.st.př.n.l. v jižní Itálii, tzv. krotónská škola, silně ovlivněná pythagoreismem.
V jejím rámci se rozvíjela i astrologie (byly např. počítány kritické dny člověka v roce).
Nejvýznamnější představitel Alkamoin jako první zdůraznil význam lidského mozku jako
ústředního orgánu duševní činnosti.
14
Za ochránce lékařského stavu byl považován hérós zdraví Asklépios a uctívána
byla i jeho mytická dcera Hygieia. Jejich kult se rozšířil po celém Řecku. Svatyně
Asklépie pak představovaly funkční lázeňská a léčebná zařízení, kde se léčilo hlavně ve
spánku a v hypnóze. Z lékařské rodiny, která odvozovala svůj původ přímo z Asklépiova
rodu, pocházel i nejslavnější lékař starověkého Řecka Hippokratés (narozený kolem 460
př.n.l.). Ten jako první shrnul dosavadní lékařské poznatky (vydal rozsáhlé dílo o 58
knihách). Dílo představuje cenný pramen k počátkům řady lékařských oborů, především
anatomie, chirurgie, gynekologie, dietetiky, fyziologie. Hippokratés pod vlivem prvních
přírodních filozofů vytvořil tzv. humorální teorii o tekutinách v lidském těle a vnějším
prostředí, které musí být ve vzájemné harmonii. Jako první zdůraznil význam prevence a
životosprávy (diety). Ve vývoji lékařské vědy měl zásadní význam jeho spis O svaté
nemoci, která se týká epilepsie. Lidé postižení touto nemocí byli považováni za posedlé
démony, což Hippokratés důsledně odmítl. Dodnes čerství absolventi lékařských fakult na
celém světě skládají tzv. hippokratovu přísahu (slib).
Řecké eposy, vycházející z magického světa mýtů plného dobrodružství, putování
po dalekých krajích a také složitých vztahů mezi bohy a lidmi, inspirovaly zájem o dějiny
a zeměpis. K zakladatelům popisného zeměpisu patří Hekataios z Mílétu (přelom 6.5.st.př.n.l), autor díla Cesty po světě, doprovázeného mapami tehdy známého světa
(autorem vůbec prvních řeckých map byl Anaximandros). Napsal také 4 knihy Genealogie
o řeckých héroích (nejstarších postavách řeckých mýtů). Za „otce historie“ je považován
Hérodotos (kolem 484-430). Jeho dějiny „Historiés apodexis“ (doslova „výsledek
bádání“) se dělí na 9 knih, z nichž první čtyři jsou dějinami východních národů (do roku
500 př.n.l.), ostatní se věnují řecko-perským válkám až do roku 478 př.n.l. Vývoj světa
chápal jako odvěkou konfrontaci mezi Řeky a východními „barbary“ (tento rys je patrný
už u Hekataia). Smysl dějin spatřoval v úsilí o stálou rovnováhu sil ve světě a v tom, že
božstvo trestá smrtelníky, kteří překročili stanovené meze. Šlo v podstatě o první pokus
filozofie dějin. Hérodotovým pokračovatelem byl Thúkýdidés (asi 460-400), který
zpracoval dějiny peloponéské války. Neomezil se však jen na líčení událostí, ale často
z potřeby lépe vysvětlit různé okolnosti odbočoval i do vzdálenější doby a objasňoval i
zeměpisné souvislosti. Metodologicky je pozoruhodný úvod k jeho dílu tzv. archaiologiá,
ve kterém je načrtnuto nejstarší období řeckých dějin. Thúkýdidés přistupoval kriticky
k historickým pramenům, zcela vyloučil z dějin božské zásahy, hledal ve všem přirozené
příčiny a události vysvětloval nejčastěji z hlediska mocenských a hospodářských poměrů.
15
2.4 Základy antické vědy
Po řecko-perských válkách (500-449 př.n.l.) probíhaly v řeckých městských státech
závažné politické a společenské změny související s přechodem aristokratické formy vlády
k antické demokracii. V rámci politických změn poněkud upadal zájem o vesmír a přírodu
a naopak se do centra pozornosti dostávaly různé společenské jevy a ve filozofii otázky
gnozeologie (teorie poznání) a etiky (nauka o morálce). Důležité bylo také právo a
státověda.
Pod tlakem politických potřeb začali působit tzv. sofisté (z řec. „sofistés“, tj.
znalec, učitel moudrosti), kteří poskytovali občanům s politickými ambicemi za honorář
výcvik v řečnictví, právu, filozofii. V podstatě byli prvními popularizátory vědy, která
měla sloužit praktickým účelům.
První vrchol starověké filozofie představuje dílo Platóna (427-347 př.n.l.), jehož
zásluhou se také dozvídáme o působení jeho legendárního učitele Sokrata. Platón převzal
při psaní svého rozsáhlého díla i při vyučování v Akademii Sokratovu metodu dialogu
(forma kladení otázek a nalézání shody v odpovědích). Zanechal rozsáhlé dílo. Ve svém
všestranném filozofickém systému opustil dosavadní materialistickou koncepci světa a
otevřel prostor transcedentálního (nadsmyslového, nepoznatelného) světa idejí, jako
dokonalých předobrazů veškerých částí jsoucna. Člověk svou tělesností patří do reálného
světa a se světem idejí ho pojí nesmrtelná část duše (rozum). Nižšími částmi duše jsou cit
a žádostivost, které umírají společně s tělem. Učení chápal jako „rozvzpomínání duše“ na
vše, co poznala ve světě idejí. Nesmrtelná duše člověka je svou podstatou stejná jako duše
světa. Nejvyšší ideou je idea nejvyššího dobra, „idea idejí“, která představuje nejvyšší,
poslední cíl světa. Už z tohoto krátkého náčrtu je patrné proč Platónovo učení ovlivnilo
filozofické systémy v závěru antiky a po několik staletí středověku sloužilo v rámci
scholastiky ke zdůvodnění základních dogmat křesťanství. Naopak Platónova etika, jejíž
podstatou je učení o zdatnosti (ctnosti), kterou představuje moudrost, statečnost a
spravedlnost je v příkrém rozporu s pozdějším křesťanským pojetím pokory.
Zajímavé je učení o státu. Podle Platóna se zdatnost (ctnost) jednotlivce odráží ve
státě. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství ve státě13.
Teorie státu obsahuje kritiku existujících ústav a nastiňuje vizi spravedlivého státu.
Rozeznává oligarchii (vládu bohatých) - Kdyby podle majetku byli vybíráni kormidelníci,
13
STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Přel. P. Rezek. 7.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2000, s.125.
16
loď by daleko nedoplula.14, demokracii, která vzniká z odporu utlačovaných, ale do
správy věcí veřejných může zasahovat každý, i ten, kdo tomu nerozumí. Lidé jsou opět
nespokojení a touží po vládě silné ruky a nastává tyranie (vláda násilí). Zde je v podstatě
nastíněn jakýsi bludný politický kruh, ne nepodobný modernistické „teorii elit“.
Ideální stát je možné vytvořit na základě přirozeného výběru. Na začátku musí
být umožněn všem stejný přístup ke vzdělání (výchozí „rovná šance“). Nejprve se
všichni do 20 let učí tak, by bylo dosaženo harmonie fyzické i duševní (gymnastika, hudba,
matematika, gramatika, zvykání na bolest, pevná vůle). Při následných vyřazovacích
zkouškách všichni neobstojí, z vyřazených se pak stanou zemědělci a řemeslníci. Ostatní
dalších 10 let pokračují ve studiu a po dalším vyřazovacím kole vznikne skupina strážců.
Nejlepší, kteří obstáli ve zkouškách, se dalších 5 let vzdělávají ve filozofii (dialektice) a
pak 15 let v praktických dovednostech (diplomacie, cestování, jazyky), aby v padesáti
letech (vybavení teoreticky i v oblasti životních zkušeností) nastoupili do řídících funkcí ve
státě jako královští filozofové (sofokracie), kteří v sobě sjednocují moc a moudrost.
Praktický význam v tomto ohledu měla jeho škola v Athénách, která byla základem
nového vzdělávacího systému.
Nejvýznamnější antické vzdělávací instituce:
Akademia byla filozofická škola založená Platónem v Athénách kolem roku 387
př.n.l., která se udržela až do roku 529 n. l., kdy byla i s dalšími filozofickými školami
zrušena císařem Justiniánem. V té době už bylo hlavní ideologií křesťanství. Název je
převzat ze jména athénského héroa Akadéma, jemuž bylo zasvěceno území, na kterém byla
škola vybudována. Měla být prototypem vzdělávací soustavy, jejíž základ tvořila
aritmetika, geometrie, astronomie a nauka o harmonii. Tyto disciplíny byly
považovány za předehru k nejvyšší formě rozumové činnosti, k dialektice (od
„dialegomai“ = rozmlouvám), filozofické metodě zkoumání pojmů a vyhledávání definic,
založené na soustavném dialogu. Podle Platóna má dialektická metoda dvě protichůdné
stránky, které se vzájemně doplňují: soubor (synopsis, synagógé), hledání jednoty
v rozmanitých jevech a rozbor, neboli dělení (diareisis), kdy se naopak hledá mnohost
v jednotě. V podstatě se jedná o dvě formy vědecké metody, syntézu a analýzu. Akademia
měla mít i politický význam při výchově nové mocenské elity sofokracie
Žákem Akademie byl i Aristoteles, který pak kolem roku 335 př.n.l. založil vlastní
školu v prostorách athénského gymnasion, Lykeion. (odtud pozdější název „lyceum“).
14
PLATÓN, Ústava. Přel. F. Novotný. 1.vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996, s.253.
17
Gymnasiony (od „gymnos“= nahý) byly instituce sloužící nejprve k tělesné
výchově (trénovaly se zde gymnastika, zápas, běh, vrh oštěpem a hod diskem jako příprava
pro sportovní závody nebo vojenskou službu. Protože antika zdůrazňovala ideál jednoty
fyzické i duševní dokonalosti, konaly se v gymnasionech i přednášky filozofů a rétorů a
postupně se měnila na vzdělávací instituce. Athénský gymnasion u Lykeia měl rozsáhlé
sloupořadí, které Aristotelovým žákům a učitelům sloužilo jako prostor, kde se při
debatách procházeli. Od tohoto sloupořadí („peripatos“) byla Aristotelova škola také
označována jako peripatetická škola. Aristotelovi se podařilo vybudovat téměř vzorové
moderní vědecké a studijní pracoviště s bohatou knihovnou a učebními pomůckami všeho
druhu. V rámci systematických výzkumů, týkajících se téměř všech oblastí vědění,
shromáždil Aristoteles a jeho žáci obrovské množství materiálu (např. přípravnou prací pro
napsání některých kapitol Aristotelova díla Políteiá bylo sebrání ústav 158 řeckých
městských států).V Lykeionu se vyučovalo formou přednášek navštěvovaných velkým
množstvím posluchačů (až 2000!). Zde už byla patrná vědecká specializace – samostatně
se vyučovaly přírodní vědy, lékařství, společenské vědy.
Počátkem 3. století př.n.l. vznikl v Alexandrii Múseion (chrám múz),
nejvýznamnější vědecké pracoviště, jehož cílem nebylo vyučovat, ale vědecky bádat a
experimentovat. Postupně se zde i přednášelo, takže se spojila funkce vědecké instituce akademie a vysoké školy. Poté upadl význam Lykeionu.
Za nejvýznamnějšího filozofa starověku a skutečného vědce v moderním slova
smyslu je považován Aristoteles (384-322). Měl úžasný rozhled a jeho badatelské úsilí
zahrnuje všechny oblasti lidského poznání. Stál u zrodu procesu nového pojetí přírodních
věd i pojetí člověka. Aristoteles říká, že pozorování přírody nám ukazuje podivuhodnou
účelnost. Všechno živé má schopnost pohybovat samo sebou, musí tedy v sobě mít
pohybované (tělo) i pohybující (duše). Tělo je nástrojem duše. V oblasti metafyziky a
teologie pak z toho vyvodil princip prvního hybatele, čiré formy bez látky – boha.
Člověk je podle něho zoon politikon – živá bytost společenská (politická), podléhající
stejně jako ostatní živočišné druhy zákonům přírody (je tedy smrtelný), ale také
společenským principům – potřebuje společenství s jinými lidmi, tzn. společenství občanů
v dobrém státě.
Z hlediska vědy obecně má největší význam Aristotelova logika, v podstatě nová
věda ve vlastním slova smyslu. Název, odvozený od „logos“ (slovo, věda), ještě neznal,
používal termín analytika ve smyslu nauka o správném myšlení, tzn. o formách a
metodách správného myšlení (nikoliv o obsahu).
18
Odpovídá na otázku: Jak postupovat, abychom došli ke správným výsledkům?
Základní elementy Aristotelovy logiky:
1. pojem – naše myšlení se děje v pojmech (ty jsou vyjadřovány slovy). Pojem je verbální
(slovní) označení věci nebo jevu, správným řazením pojmů dospějeme k definici dané věci
nebo jevu. Každá definice má dvě části. Řadí daný předmět do třídy podle a)shodných
znaků (např. “člověk je živočich“), b) podle rozlišovacích znaků např. „člověk je
rozumný živočich“). Tak vytvoříme řadu od nejobecnějších pojmů ke konkrétním (např.
živočich – savec – člověk – běloch – muž – mladík…)
2. soud – pojmy spojujeme ve věty, (soudy). Každý soud se musí skládat alespoň ze dvou
pojmů – subjektu (pojem, o kterém se vypovídá) a predikátu (výpověď o subjektu).
Existují kladné soudy (např. růže je červená a záporné (např. růže není červená). Dále
obecné (např. všechny růže vadnou), částečné (např. některé růže nevoní), jedinečné
(např. tato růže je žlutá).
3. úsudek – spojení několika soudů, kdy z určitých předpokladů (premis) vyplyne nový
myšlenkový závěr, něco nového.
Zde je v podstatě objasněn základní postup abstraktního myšlení, a tím i naznačena
cesta vědeckého poznání. Filozofii pak byly Aristotelem určeny především metodologické
funkce ve vztahu k ostatním vědám. „Jeho dílo představuje duchovní dobytí světa, které
není o nic méně velkolepé a pro dějiny lidstva závažné, než vítězství jeho žáka,
dobyvatele Alexandra.“15
Ve starověkém Řecku byly v rámci filozofie položeny základy vědeckého
teoretického myšlení, terminologie i institucí, od filozofie se začala oddělovat řada
samostatných vědních disciplín (přírodní a lékařské vědy, historie, právní nauky). Faktem
však zůstává, že většina počátečních vědeckých výsledků nebyla prakticky využita. To
se dá vysvětlit tím, že tyto „vědecké výsledky“ byly většinou spjaty se spekulativním
myšlením, ba i s mýtem a magií, a neskýtaly tak bezprostřední návod pro praktické
uskutečnění. „Vývoj myšlenkových výbojů a praktického hospodářského a společenského
života probíhal paralelně a vzájemně se neovlivňoval.“16
Výjimkou byla činnost největšího starověkého vědce (matematika, mechanika a
astronoma) Archiméda ze Syrákús (287-212). Po objevu fyzikálního zákona páky údajně
15
16
19
pronesl známý výrok „dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí“. Odhalil také jeden ze
základních přírodních zákonů, který je po něm označován jako Archimédův zákon.
K tomuto důkazu údajně dospěl v lázni poté, kdy usvědčil zlatníka z podvodu na
základě rozdílné specifické váhy zlata a stříbra. Když mu důkaz došel, vyběhl prý nahý
z lázní s euforickým pokřikem „Heuréka“ tzn. „ našel jsem to“, „už to mám“.
Archimédes také zkonstruoval kladkostroj a tzv. Archimédův šroub, který se
využíval k čerpání vody (prý se s tímto vynálezem však setkal v Egyptě). Kladkostroj i
páka se osvědčily i při realizaci jeho návrhů různých válečných strojů.
2.5 Věda v epoše helénismu a starověkého Říma
Období od konce 4. století př. n. l. přibližně do přelomu letopočtu je označováno
termínem helénismus (krize řeckých „polis“ po peloponéských válkách, výboje Alexandra
Makedonského a postupné ovládnutí jeho říše Římem. (Termín „helénismus“ pochází až
z 19. století.)
Aristoteles ještě zažil smrt Alexandra Makedonského, jehož říše se brzy rozpadla.
Pokračovalo však šíření řecké kultury v nástupnických státech – v Makedonii, Sýrii,
Egyptě i dalších menších městských státech. Řečtina byla řečí dvora a duchovní elity a
řecká kultura základem všeobecné vzdělanosti. Současně stejně jako řecký charakter
působil na životní podmínky a názory Orientu, pronikaly do něj prvky orientální kultury.
Původní řecké i rozšířené helénistické kulturní a duchovní dědictví převzal poté Řím.
Athény, i když zbavené politické samostatnosti, zůstaly ještě dlouho duchovním centrem,
zejména filozofie. Vedle toho však vznikala i centra další, především Alexandrie. Zde se
vytvořila vynikající lexikografická tradice (lexikografie = slovníkářství). Vznikl první
abecedně sestavený lékařský Glaukiův slovník, různé etymologické slovníky (o původu
slov), synonymické, překladové slovníky (řecko-latinský), dokonce slovník zvířecích
zvuků. V Alexandrii také působil matematik, fyzik, zeměpisec a především astronom
Klaudius Ptolemaios (asi 100-170), který dovršil vývoj antických názorů na podobu
vesmíru.
Ptolemaiovský model vesmíru, závazný později pro středověkou církev:
Na základě přesného pozorování a matematických výpočtů dráhy planet vytvořil
pro jejich výklad teorii tzv. „epicyklů“ (kruhového řetězu smyček), po nichž se planety
pohybují kolem nepohyblivého zemského středu. Odmítl tak názory pythagorejců a
atomistů, že Země je jednou z pohybujících se planet. Tím byla vytvořena geocentrická
představa vesmíru, která oficiálně platila celý středověk a vyvrácena byla teprve
Koperníkem a jeho pokračovateli.
20
Přínosem Říma bylo rozpracování právních věd. Právo bylo chápáno jako umění
nalézt spravedlivé řešení nového problému na základě existujících zásad právních a
morálních. Důraz byl kladen na jasnost a přesnost myšlení. Byl vytvořen logicky uzavřený
systém civilního práva. To rozlišovalo spory mezi občany (ius civile) a mezi cizinci,
případně cizinci a římskými občany (ius gentium). Podle obsahu se dělilo na právo
soukromé (ius privatum) a veřejné (ius publicum). Byzantská kodifikace (sjednocení
právních předpisů) římského práva císařem Justiniánem v první polovině 6. st. n. l. se stala
základem evropských právních věd.
Významným filozofem zabývajícím se logikou, ale později hlavně medicínou, byl
osobní lékař císaře Marka Aurelia Galénos (129-200 n. l.). Ten vytvořil ucelený systém
lékařské vědy od dob Hippokratova působení po svou současnost. Vybral však jen ty
názory, které podporovaly jeho ideu propojení lidského mikrokosmu a vesmírného
makrokosmu.
Galénův model lidského těla a jeho orgánů:
Čtyřem živlům (oheň, voda, vzduch, země) odpovídají čtyři hlavní šťávy
v lidském organismu („první kvality“): krev „sanguis“, sliz „flegma“, žlutá žluč „cholé“,
černá žluč „melaina cholé“. Tzv. “druhé kvality“, které představují „smysly“ (např.
různé druhy chuti, vůně, tvrdosti, tepla, sucha..) jsou výsledkem různého míšení živlů, po
případě „prvních kvalit“ (šťáv). Míšení je pohyb, produkt míšení se nazývá
temperament (lat. „temperamentum“). Tělo je stvořeno podle rozumného plánu
nejvyšší bytosti, struktura orgánů se řídí podle předem existujících účelů. Hlavním
orgánem jsou játra, v nichž se vytváří krev z potravy, srdce, zdroj vrozeného tepla a
místo, v němž se tvoří „životní duch“ (pneuma zótikon). Ten se pak spolu s krví rozvádí
do organismu. Mozek je orgán myšlení a centrum cítění a pohybu.
Od přelomu letopočtu se prohlubovala krize římské říše a jej hranice „limes
romanus“ se několik století otřásala pod nájezdy barbarských kmenů. V době krize,
dlouhodobé úzkosti a strachu začalo racionální myšlení ustupovat, nenacházelo patřičnou
společenskou odezvu a postupně vítězila nově nalezená hluboká náboženská představa.
Zprvu se mísily různé náboženské proudy, ale postupně zvítězilo křesťanství a 529 n. l.
dal císař Justinián uzavřít platónskou Akademii a zakázal veškeré další vyučování
filozofie.
2.6 Význam antické vzdělanosti pro další vývoj
Antika s využitím znalostí a dovedností předchozích a paralelně se rozvíjejících
mimoevropských civilizací (Egypt, Babylon, Persie), především v oblasti astronomie,
21
matematiky, lékařství a práva, vybudovala v rámci filozofie ucelený systém základů
přírodních i společenských věd, jejich terminologii a vytyčila zásady vědecké metody a
metodologie. Rozvoj řecké vědy byl inspiračním zdrojem utváření představ o světě
v dalších staletích.
Středověká teologie převzala mnohé prvky z Platónova objektivního idealismu
(idea „nejvyššího dobra“ (Bůh) i z Aristotelových teologických názorů (idea „prvotního
hybatele“) a středověká scholastika používala učení obou řeckých velikánů k podpoře
církevního dogmatu. Středověk také převzal ptolemaiovský geocentrický model vesmíru
a Galénův model lidského těla a jeho determinovanost přírodními silami. Tyto dvě
teorie vytvořily základ středověkého paralelismu, tedy přirovnávání světového
makrokosmu a lidského mikrokosmu. Středověká církev odmítla antické učení o zdatnosti
a ctnosti, které se objevují ve všech antických etických systémech. Atributy ctnosti –
moudrost, statečnost
a spravedlnost nahradila náboženskou pokorou, nebo
je
v deformované podobě přisuzovala privilegovaným stavům (statečnost ve smyslu boje za
víru patřila k rytířskému etickému kodexu, moudrost a spravedlnost měly příslušet
světským i církevním vládcům.
Renesance a následná „vědecká revoluce“ 17. století se naopak inspirovaly
znovuobjeveným starořeckým materialismem, zejména Démokritovým atomismem, při
překonávání středověké představy světa. Věda převzala a rozpracovala metodologii, jejíž
základy vybudoval Aristoteles a přejala základy vědeckých institucí.
Pokračovala také posloupnost při zkoumání určitých jevů: 1. vesmír (astronomie,
fyzika a matematické metody), 2. příroda (přírodní, fyzikální zákony, geografie a
matematické metody), 3. člověk a společnost (humanismus a antropocentrismus, právní
teorie, státověda). Přitom byla zřejmá snaha aplikovat přírodní mechanické zákony i na
člověka a společnost.
Podobně jako v antice dlouho nebyly dlouho vědecké závěry aplikované v praxi.
Věda a technologie se vyvíjely takřka nezávisle.
2.7
Středověk a význam arabské vědy pro udržení kontinuity s antikou
Oproti antice představoval středověk úpadek vzdělanosti. Jejími jedinými centry
byly kláštery a nositeli kněží a mniši. Víra a pokora zcela nahradila antickou „zdatnost“
(ctnost), jejíž atributy – moudrost, statečnost a spravedlnost považovalo křesťanství za
symbol pýchy a hříchu. Jediná uznávaná ideologická disciplína, teologie, využívala
filozofii k rozumovému objasnění církevních dogmat (scholastika).
22
Kontinuita (tzn. souvislost, spojitost, vzájemné navazování) s antickou vzdělaností
a vědou se paradoxně udržela v oblastech ovládaných největším nepřítelem křesťanství –
islámem. Arabští dobyvatelé převzali městskou civilizaci Středomoří a na dobytých
územích (severní Afrika, Pyrenejský poloostrov) ožívala města jako centra obchodu,
řemeslné výroby a vzdělanosti. Zásluhou Arabů se do Evropy dostala z Orientu celá řada
vynálezů (výroba papíru, porcelánu, oceli, střelného prachu). V novém hlavním městě
arabské říše Bagdádu vzniklo významné překladatelské centrum Jundišapur, kde byla
arabskými učenci překládána díla řecké vědy do arabštiny. Arabská města přijímala učence
z celého světa (Židy, Peršany), kteří s podporou vládců mohli vědecky bádat a
experimentovat.
Hlavní oblast vědeckého zájmu představovala matematika jako základ ke studiu
astronomie. Zde Arabové využívali především babylonských a indických zkušeností, které
skloubili s řeckou matematikou. Největší význam spočíval v zavedení arabských číslic,
což umožnilo rozšíření matematických úkonů do oblasti obchodu a vytvoření základů
algebry a trigonometrie. S astronomií, ale i obchodní praxí Arabů souvisel i zájem o
zeměpis. Vznikaly mapy a cestopisy i z velmi vzdálených zemí (Indie, Rusko). V 9. století
začala být měřena zeměpisná šířka.
Významným oborem zůstávalo lékařství, které se zabývalo i působením klimatu,
životosprávou a hygienou. Pro přípravu léků využívali lékaři i poznatky z botaniky a
chemie. Nové bylo rozsáhlé studium očních chorob (zřejmě proto, že byly časté
v pouštních a tropických oblastech). Arabští optikové poprvé pochopili dioptriku a
vytvořili první krystalové nebo skleněné čočky pro zvětšování a čtení (krystalová čočka,
arabsky „berrylus“, od toho „brýle“).
K nejvýznamnějším představitelům arabské vědy patřili Avicena (lékař, filozof,
encyklopedista a politik), Rhazes (chemik) a Alhazen (zakladatel optiky).
Vysokou úroveň měly i běžné mešitové školy (madrasseh), kde se vyučovalo
náboženství i filozofie. V 11. století vznikla i stálá lékařská škola v Salernu. Postupně
islámská vzdělanost upadala, protože filozofové a vědci, kteří byli chráněnci vládců, byli
napadáni muslimskými fundamentalisty. Ti v jejich učení hledali rozpory ve vztahu ke
koránu. Navíc arabský prvek byl postupně pohlcen (do 13. století) výrazně primitivnějším
tureckým živlem.
Centra středověké vzdělanosti:
V západní Evropě musela církev od 10. století více obhajovat a bránit své duchovní
i světské nároky. To vedlo vedle existujících klášterních škol k zakládání katedrálních škol
23
(např. v Chartres v Remeši). Od 12. století se tyto školy rozrůstaly a stávaly se
univerzitami („universe“ = všeobecný, všestranný).
Nejstarší univerzita vznikla v Bologni (1119) a Paříži (1150). Následoval Oxford
(1167). Ve13. století byla založena Cambridgi (1233), v Padově (1222) a ve střední Evropě
se nejstarší univerzitou stala pražské Univerzita Karlova (1348). Poté následovaly
univerzity v Krakově (1364) a ve Vídni (1365). Tato forma škol vznikala pro přípravu
duchovenstva. Učební osnova vycházela ze sedmera svobodných umění. Základ tvořilo
tzv. „trivium“ – gramatika, rétorika, logika (zde se měli budoucí církevní hodnostáři naučit
latinsky rozumně číst a psát a argumentovat). Následovalo „quadrivium“ – aritmetika,
geometrie, astronomie a hudba. Vrcholem byla teologie a filozofie (scholastika, podřízená
teologii).
Univerzity a středověká města se stala v epoše renesance východiskem pro nový
rozvoj vědy a postupné překonávání středověké představy světa, která vycházela
především z učení dvou antických vědců : Ptolemaia (geocentrismus) a Galena (učení o
lidské těle a jeho funkcích).
Středověká představa světa:
Projevovaly se v ní určité kosmologické prvky z Aristotelova učení i
alexandrijských astronomů, ale ve své podstatě středověký model představoval strnulý
teologicko-fyzikální geocentrický systém se sférami měsíce, slunce a sférami stálic, nad za
nimiž je nebe. Teologicky nutnou protiváhu nebe tvořilo podsvětí. Všechno na světě mělo
své pevné místo určené Bohem. Hierarchie společnosti se odrážela v hierarchii vesmíru
samotného. Jako na světě byl papež, arcibiskupové, biskupové, císař, králové a šlechta, tak
existovala i nebeská hierarchie devíti kůrů andělských. Každý z nich měl v koloběhu
vesmíru vymezenou funkci a všechny byly připojeny v příslušném pořadí k planetárním
sférám, aby je udržovaly ve vhodném pohybu. Nejnižší stupeň nebeské hierarchie
představovali andělé, patřící do sféry měsíce, kteří měli nejvíce do činění s lidským
světem, který stál pod ním. Všeobecně existoval řád, tzn. kosmický řád, společenský řád,
řád uvnitř lidského těla. Existovalo vymezené místo pro všechno a všechno také své místo
znalo. Živly měly svůj řád – nejníže stála země, nad ní voda, potom vzduch a zcela na
vrcholu oheň (nejvznešenější živel). S tím souvisela i forma nejvyššího trestu za kacířství,
okázalá poprava kacířů upálením, ale také pálení zakázaných knih. Církev tento trest
prezentovala jako výraz milosti vůči odsouzenému – „hříšná“ tělesná schránka shoří, ale
duše vznešeným ohněm očištěna může být spasena. V lidském těle byly vznešené orgány
24
srdce a plíce odděleny bránicí od podřadných orgánů v břiše. Zkoumání společnosti a
člověka se vyvíjelo paralelně jako součást univerzálních systémů. Proto se ono
přirovnávání světového makrokosmu k lidskému mikrokosmu nazývá metodou paralelismu
(souběžnosti, podobnosti), která přežívala ještě v počátcích novodobé vědy v16.a 17.
století.
25
3
RENESANČNÍ PŘEDPOKLADY NOVODOBÉ VĚDY
3.1 Humanismus a renesance
Nový myšlenkový proud, renesance, šířící se od 14. do 16. století z Itálie do
zaalpských zemí (z italského „rinascita“ = obrození, vzkříšení) vymezoval svůj vztah
k antice ve smyslu znovuobjevení antické vzdělanosti a ideálu krásy. Renesance chápala
středověk oproti antice jako „dobu úpadku“. Označení „temná střední století“ (mezi
antikou a renesanční přítomností) dostalo v kulturní oblasti (zejména ve stavitelství)
terminologický
protějšek
v pojmu
„gotika“.
Původní
označení
monumentálního
středověkého stavitelství a umění byl „styl ogival“ („lomený styl“). Pojem gotika měla
hanlivý přídech jako „umění Gótů“, tj. barbarů, kteří zapříčinili pád Říma. Teprve
postupně se toto označení pro středověkou kulturu vžilo a ztratilo svůj pejorativní význam.
Období renesance představovalo významný proces přechodu od středověku
k novověku.
Klíčovou roli sehrály především vynálezy, které svými účinky počaly radikálně
měnit tvář Evropy: kompas, umožňující bezpečnější orientaci na moři a otevírající tak
cestu k zámořským objevům, střelný prach, který podlomil moc středověkého rytířstva a
napomohl ke změně sociální struktury, ale i posunul kupředu válečnou techniku, knihtisk,
jenž současně s rozšířením levnějšího papíru místo pergamenu přispěl k rozšíření
vzdělanosti a kultury. Základ světových dějin v pravém slova smyslu představovaly
zeměpisné objevy, které měly závažné ekonomické i sociální důsledky. (Nový fenomén
koloniální politiky zajistil Evropě na několik století prvořadé postavení ve světové
politice.)
Itálie se stala kolébkou humanismu, který vytyčil ideál vzdělání orientovaného
antikou, vzdělání zaměřeného na člověka a jeho svět (antropocentrismus) a nikoliv na boha
a nadzemský svět (teologie).
Humanismus chápeme ve dvou rovinách:
1) jako společenské, vědecké a literární hnutí 14. - 16. století vycházející z usilovného
studia antické literatury a obracející pozornost od boha k člověku a jeho pozemskému
světu
2) představuje obecný ideál chápání člověka a lidské důstojnosti, je to nadčasový fenomén
promítající se v umění, literatuře i sociální oblasti (př. humanismus v díle Karla Čapka).
Příbuzné pojmy jsou humanita = lidskost, láska k lidem, humánní = vřelý, lidský,
lidumilný, humanitární (pomoc) = dobročinná a nezištná pomoc potřebným, někdy
26
používáno i jako synonymum k „charitativní“. Ve vědecké oblasti je humanismus více
spojován se společenskými vědami a odbornou literaturou, většinou právního zaměření, a
řeší náboženské a společenské otázky – v zaalpských zemích hovoříme o tzv.
„křesťanském humanismu“, reprezentovaném především Erasmem Rotterdamským. Stal se
ideovým základem reformace. Humanitní vědy pak znamenají oblast společenských věd
(historii, politologii, právo..)
Přívlastek „renesanční“ se používá ve spojení s uměním a životním stylem
(renesanční malířství, architektura). V literární oblasti hovoříme o „renesanční“ povídce,
novele, dramatu, které předkládají životní situace oproštěné od náboženství. Církev je zde i
často zesměšňována (např. Boccacciův Dekameron).
Renesanční věda může znamenat v širším slova smyslu veškerá bádání v oblasti
společenských i přírodních a technických věd (zahrnuje i humanitní vědy v historické době
14.-16. století), ale spíše se vztahuje k přírodním vědám, matematice, astronomii, lékařství.
Za „otce humanismu“ je považován Francesco Petrarca (1304-1374). Ten jako
jeden z prvních shromáždil velké množství autentických latinských textů a podrobil je
kritické analýze. V antice nespatřoval jen minulý „zlatý věk“ a „ztracený ráj“, ale usiloval
o co nejpřesnější interpretaci latinské vzdělanosti. Zcela odmítal scholastiku, která podle
jeho názoru „kazí dobré jméno teologie“.
Proti středověkému teocentrismu zdůrazňoval aktivní seberealizaci člověka, tj.
antropocentrismus. Člověk a jeho svět je středem pozornosti.
Velký význam měla v Itálii Platónská akademie ve Florencii založená v polovině
15. století. Vůdčí osobností byl Marsillius Ficinus (1433-1495), významný překladatel
antických děl (přeložil celého Platóna) a panteista. V křesťanství spatřoval především
„nejvyšší zákonodárství“ v etickém smyslu. Dalším „platonikem“ byl Pico de la
Mirandola (1463-1495), jehož neuskutečněným snem byla veřejná konference všech
známých učenců světa, na níž by se diskutovalo o poznatcích ve vědě a filozofii. Napsal
studii O důstojnosti člověka. V ní je obsažena známá teze „každý svého štěstí
strůjcem“.
Významnou osobností byl i zakladatel moderní politologie Niccolo Machiavelli
(1469-1527). Ve svém „Vladaři“ zkoumal historickou i současnou praxi (podle něj musí
silný stát mít ve svém čele silného až bezohledného a ctižádostivého člověka, který se bude
řídit nikoliv náboženskou morálkou, ale morálkou moci tohoto světa. Jen tak může
zvládnout živelný pohyb lidského jednání, plynoucího z touhy po majetku. Hlavní zásada
je „účel světí prostředky“.
27
Prototypem „renesančního člověka“ s všestrannými zájmy a mimořádným
uměleckým talentem byl Leonardo da Vinci, označovaný za „génia umění a vědy“ (14521519). Leonardo zaměřoval svůj zájem na nejrůznější oblasti, ale snad nejvíce uplatnil svůj
přesný pozorovací talent na poli anatomie lidského těla. Dokázal dokonale zobrazit nejen
povrch lidského těla, ale zajímal se i o jeho složení a funkce. Sledoval a sám prováděl
pitvy a jako jeden z prvních anatomů poznal praktickou užitečnost dokumentace. Té
sloužily jeho přesné kresby částí lidského těla, z nichž vytvořil první anatomický atlas.
Zkoumal i fyziologické funkce. Za nejdůležitější lidský orgán považoval zrak, ale zkoumal
i dýchání, činnost srdce, zažívání. Jako jeden z prvních badatelů zkoumal i vývoj plodu
v těle matky a zobrazoval jeho skutečnou polohu.
Při technických pracích ve Florencii na přelomu 15. a 16. století sledoval
geologické vrstvy a kladl si otázku, jak vznikají přírodní útvary. Velké množství výzkumů,
nápadů i projektů Leonarda da Vinciho patří do oblasti techniky a jejích jednotlivých
oborů. Při projektování a stavbách vodních děl se zajímal o problémy hydrauliky. Proslul
jako stavební inženýr – budoval mosty, složitá schodiště, zabýval se dokonce možnostmi
přemísťování celých staveb. Vedle jím navrhovaných vojenských opevnění se také zabýval
navrhováním a konstrukcí nových zbraní. Zachovaly se jeho náčrty plamenometů,
obrněných vozidel, dokonce ponorky. Navrhl a vynalezl i řadu nových nástrojů – stavěl
první jeřáby, řezačky, brusky, vynalezl mechanické nůžky. Zabýval se dokonce možností
lidského létání, jehož technické podmínky studoval na letu ptáků.
U Leonarda da Vinciho se názorně spojila praktická mechanická činnost, přesné
pozorování, logické myšlení a experimentování. Tvrdil, že experiment nikdy neklame,
klamou pouze úsudky. Od pozorování a experimentů postupoval ke zkoumání příčin
různých jevů a odhalování vědeckých zákonů. Jeho myšlenky bohužel neměly na
vědecký vývoj příliš velký vliv. Většinou zůstaly ukryty v nepřístupných rukopisech.
Leonardovi také chyběla jedna důležitá vlastnost moderního vědce, systematická
důslednost a koncentrace na určitý problém. Zabýval se takovým množstvím otázek, že
nebylo v lidských silách je všechny vyřešit.
28
3.2 Vyústění renesance a vytvoření základů novodobé vědy
V zaalpských zemích navázala v 16. a 17. století na myšlenky italské renesance a
humanismu řada myslitelů. V oblasti společenských věd např. ideolog nizozemské
revoluce Hugo Grotius (1583-1645). Jeho díla „Svobodné moře“ a „Tři knihy o právu
válečném a mírovém“ se zabývají vztahem státu a práva. Konstatuje, že právo stojí nad
státem. Vedle zjevené Boží vůle existuje „přirozené právo“, které vyplývá z lidské
podstaty (právo na život a na svobodu). Těmito názory předznamenal osvícenské
„přirozeně-právní teorie“. Grotius se stal zakladatelem teorie mezinárodního práva. Jeho
pokračovatelem byl Angličan Thomas Hobbes (1588-1679). Ten ve svých „Základech
přirozeného a politického práva“ odmítá božskou podstatu státu, chápe jej jako ryze lidský
vynález založený na účelnosti. V podstatě už Hobbes stojí mimo renesanci, je teoretikem
státního absolutismu, který určoval politickou tvář Evropy do 18. století.
Francouz Jean Bodin (1530-1596), autor „Šesti knih o státu“, také postavil zájmy
státu nad zájmy náboženské. Ve společnosti má existovat svoboda svědomí, nelze nikoho
nutit, aby proti své vůli vyznával nějaké náboženství. V jeho teoriích se objevují prvky
geografického determinismu. Typ státu závisí na klimatických podmínkách. Stát rozumu
je možný v mírném klimatickém pásmu, protože národy zde mají větší smysl pro
spravedlnost a projevuje se u nich láska k práci. Jižní národy, typické svou lhostejností
k práci, potřebují náboženský stát, zatímco severské národy silný vojenský stát.
Velkou vážnost si získal u mezinárodní vědecké veřejnosti nejproslulejší Čech Jan
Ámos Komenský (1592-1670), který právem získal označení učitel národů. Tento,
životem zkoušený český filozof, poslední biskup Jednoty bratrské a pedagog, měl možnost
seznámit se s filozofickými závěry Descarta i společenskými teoriemi Hobbese a usoudil,
že pro lidstvo svítá naděje, že věda zvítězí nad pověrami. Usoudil, že pro lepší budoucnost
lidstva je nutné vypracovat ucelený, logický a filozoficky propracovaný pedagogický
systém, postavený na důsledném uplatňování demokracie.17
Komenský vysvětlil filozofickou podstatu významu vzdělanosti. Pouze moudrý
člověk může být mravný a zbožný, rozeznat dobro a zlo a správně jednat. Ve státě a národě
je tedy vzdělání prospěšné všem – čím více vzdělaných lidí, tím je větší jistota
společenského souladu, spravedlnosti a míru. V tom se projevuje autorův hluboký
17
CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985, s.294302.
29
pedagogický optimismus, vycházející z víry ve schopnosti člověka. Výuka má být
humanistická, „má být pravou dílnou lidskosti“.
Zámořské objevy v 15.-16. století podnítily zájem o astronomii, která úzce
souvisela s námořní orientací a zeměpisem. Právě „v oblasti astronomie nastal první a
nejdůležitější průlom do starověkého a středověkého systému myšlení“.18 S odvážnými
astronomickými hypotézami, vyvracejícími ptolemaiovský model vesmíru vystoupil už
Mikuláš Kusánský (1407-1469), který vyslovil domněnku, že vesmír je nekonečný
(nemá hranic), nemá žádný střed (ani Země není jeho středem) a že Země není nehybná.
Jeho teorie byla v podstatě návratem k původním starořeckým astronomickým názorům.
Předpokládal, že vesmírný řád a harmonie spočívají na matematických principech
(nezpochybňoval však stvořitelskou úlohu Boha).
Skutečně vědecky odůvodněné pojetí vesmíru je spojeno se jménem polského
astronoma, matematika, lékaře, právníka, filozofa, ekonoma a kartografa Mikuláše
Koperníka (1437-1543). Ve svém klíčovém díle O obězích nebeských sfér jednoznačně
vyvrátil ptolemaiovský geocentrický systém a vytvořil nový systém heliocentrický.
Země je hvězdou mezi hvězdami, která krouží kolem Slunce a kromě toho se otáčí kolem
své osy.19 V souvislosti s Koperníkovým dílem, které vydal až v posledních měsících
svého života, protože se obával možného církevního odporu, se často hovoří jako
„Koperníkovské vědecké revoluci“. Ta spočívala v naprosto vyčerpávající analýze všech
dosavadních názorů od nejstarších dob až po renesanční současnost. Pochopitelně se sám
zabýval i měřením a pozorováním. V podstatě tak založil novodobou heuristiku v oblasti
přírodních věd.
Heuristika je metodologický způsob objevu nových vědeckých poznatků na základě
systematického shromažďování, třídění a hodnocení pramenů.
Zásluhy za vytváření vědeckého pojetí vesmíru přísluší i dánskému šlechtici Tycho
de Brahemu (1546-1601) a především jeho asistentovi Janu Keplerovi (1571-1630).
Tycho de Brahe využil svého vlivu u dánského krále Frederyka II.a na ostrově Hveen byl
už roku 1576 vybudován první astronomický ústav Uraniborg, vybavený všemi
dostupnými měřicími přístroji. Tycho de Brahe však s Koperníkovými závěry nesouhlasil.
Domníval se, že Slunce se otáčí kolem Země, ale ostatní planety kolem Slunce. Jan Kepler
se naopak přiklonil ke Koperníkovu heliocentrickému systému a odhalil, že dráhy planet
nejsou kruhové, ale elyptické (Keplerovy zákony).
18
CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985, s.230.
19
Tamtéž.
30
Tycho de Brahe působil na sklonku svého života na pražském dvoře císaře Rudolfa
II. jako jeho osobní astrolog. Asistoval mu zde i Kepler. Jejich snahou bylo vybudovat i
zde vědecký ústav, ale rudolfinská Praha přitahovala různé podvodníky, kteří způsobili, že
z vědeckého projektu na Pražském hradě zůstalo mírně šarlatánské alchymistickoastrologické středisko.
3.3 Církev proti novým myšlenkovým proudům
Římská církev musela v 16. století hledat východisko z dlouhodobé krize (k jejímu
prohloubení značně přispělo v předchozím století české husitství). Především v zaalpských
zemích upadal mocenský vliv papežské kurie, jejíž politické aktivity se realizovaly hlavně
na Apeninském poloostrově. Úlohu v tom sehrál i fakt, že od poloviny 15. století byl
papežský stolec obsazován příslušníky předních italských rodin (Tzv. renesanční
papežství, vrcholící za vlády Alexandra VI. je spojeno především s rodem Medici.) Za
pontifikátu Lva X. (1513-1521) a Klementa VII. (1523-1534) vystoupil v Německu Martin
Luther a začala reformace. Ta dosavadní statut římské říše i instituci papežství ještě
výrazněji oslabila. Existovala dvojí cesta k nápravě dosavadního stavu. Jednak reforma
církve podle zásad křesťanského humanismu (tuto linii podporovala i řada církevních
hodnostářů), nebo tvrdý postup proti kacířům a jinověrcům. Za pontifikátu Pavla III.
z rodu Farnese (1534-1549) bylo zřejmé, že zvítězila politika „tvrdé ruky“:
1) 1540 byl založen nový církevní řád Tovaryšstvo Ježíšovo ( příslušníci řádu
Jezuité měli jako hlavní úkol působit aktivně na lidi (zpověď, kázání..), což byl
opak tiché meditace, kterou uznávali humanisté. Získali úžasnou dovednost ve
využívání psychologického nátlaku na lidi.
2) 1542 založil Pavel III. římskou inkvizici („Svaté oficium“) jako centrální úřad pro
všechny země. Tato instituce měla mít především dozor nad dodržováním čistoty
víry, všemi prostředky bránit kacířství, bojovat proti němu a zachovávat jednotu
víry. Oficium bylo vybaveno řadou výsad, které byly rozmnožovány a
upřesňovány. Jednalo se o povinnost vyhledávat kacíře, právo vést výslechy a
udělovat tresty od žaláře po trest smrti.
3) 1545 byl svolán Tridentský koncil, aby obnovil vnitřní jednotu katolické církve.
Zpočátku se při jednání projevovala ještě určitá smířlivost vůči umírněným
luteránům, zejména ze strany německých kněží i císaře Karla V., ale po roce 1555
zvítězil tvrdý kurz protireformace (vliv na to měl i Augspurský mír v Německu).
4) 1560 za pontifikátu Pia IV. (1559-1565) pokračovalo jednání Tridentského
koncilu, na němž byla upřesněna základní dogmata víry a upravena katolická
31
liturgie. Byly vypracovány závazné breviáře a misály a nově zpracovaný text bible
se stal závazný. Všechna opatření směřovala k tomu, aby bylo znemožněno
působení protestantů v katolických zemích. 1563 byl ustaven úřad pro zkoumání
závadnosti knih a vznikl soupis tzv. „libri prohibiti“ (zakázaných knih). Na
indexu se ocitly spisy církevních reformátorů od Husa po Luthera a Kalvína,
zakázány byly spisy předních humanistů (Erasma Rotterdamského i Boccaccia). O
nezávadnosti textu, prodeji i distribuci knih rozhodoval příslušný biskup a porušení
jeho zákazů vystavilo i prodejce nebezpečí.
Oběťmi římské inkvizice byli zpočátku duchovní, kteří se provinili proti víře,
pokřtění Židé, podezřelí z tajného judaismu, cizinci, obvykle kalvinisté. Většinou to byli
lidé nepříliš významní a nestálo za to inscenovat kvůli nim velké procesy. Postupně však
vykrystalizoval nový nepřítel zosobněný ve filozofech a vědcích, hledajících pravdu mimo
rámec evangelia. Koperník vydal své dílo s novým heliocentrickým pohledem na vesmír
těsně před svou smrtí 1543. Tehdy ještě doznívaly některé prvky renesančního papežství,
jezuité se teprve rozhlíželi a svolání Tridentského koncilu se teprve připravovalo a
dogmata víry nebyla tedy tak tvrdě stanovena. Jeho nástupci se však dostali s církví do
otevřeného střetu.
Významným filozofem a astronomem druhé poloviny 16. století byl Ital Giordano
Bruno (1548-1600).
Získal teologické vzdělání a vysvěcení v dominikánském řádu, ale už za studií a
poté v kněžské profesi na italském venkově se dostal do rozporu s církevními dogmaty,
zejména v otázce svaté Trojice. V podstatě mohl před inkvizičním tribunálem skončit už ve
svých třiceti letech. Tenkrát provedl něco z hlediska katolické církve neodpustitelného –
odložil kněžský hábit i jméno a jako světská osoba opustil Itálii. Žil v Ženevě, kde se
dostal do sporu pro změnu s kalvinistickými demagogy, (Kalvín zde 1553 nechal upálit
přírodovědce Michaela Serveta za „bludy“ v učení o lidském těle – Servet byl objevitel
plicního krevního oběhu), ve Francii, zmítané náboženskými válkami, také dlouhodobě
neuspěl, teprve v Anglii našel pochopení u královny Alžběty, na kterou byla rovněž
uvalena papežská klatba. Ale dostal se zde do sporu s oxfordskými profesory, kteří ho mezi
sebe nepřijali. V Německu měl problémy s luterány a všeobecně musel čelit těžkostem při
vydávání svých děl (nakladatelé se obávali postihu za šíření myšlenek „kacíře“, vydavatele
nakonec našel v Praze.
Bruno byl velkým obdivovatelem Koperníka, jehož názory převzal a rozvedl,
především v díle „O nekonečnu, vesmíru a světech“. Výsledné konstatování, že „vesmír je
32
nekonečný, vyplněný bezpočetnými slunci, hvězdami, světy bez hranic a bez středu a je
v neustálém pohybu“, bylo v příkrém rozporu s oficiálním dogmatem a pro církev
nepřijatelné. Bruno se dopustil závažné chyby, že přijal pozvání benátského patricije
Moceniga, aby se stal jeho domácím učitelem. V Benátkách byl zatčen a na žádost papeže
Klementa VIII. vydán do Říma.
Proces s Giordanem Brunem:
Ve vězení strávil celých sedm let. Několik potřebovali církevní hodnostáři k tomu,
aby se seznámili s obsahem Brunových knih. Myšlenky nakonec byly velmi obecně
označeny za kacířské a Giordano Bruno byl vyzván, aby je odvolal, pak že mu bude
umožněno pokání. Jinak s ním bude jednáno jako se zatvrzelým kacířem. Ten žádal
otevřenou diskusi s církevními autoritami a byl ochoten odvolat v případě, že mu dokáží
nesprávnost jeho názorů. Papež a kardinálové usilovali o to, aby Bruno odvolal, přesvědčit
ho přijeli i dominikánští mniši, u nichž kdysi studoval, ale Bruno prohlásil, že „nemůže a
nehodlá odvolat, že nemá co odvolávat, že nevidí důvodu k odvolání a neví , co má
odvolat“.20
Rok 1600 byl „svatým rokem“, kdy se do Říma sjely tisíce poutníků a kdy papež
chtěl triumfálně prokázat, že jeho místo v čele veškerého křesťanstva je pevné. Upálení
zvlášť zatvrzelého a nebezpečného kacíře jako byl Giordano Bruno se stalo součástí
katolických oslav v Římě. Rozsudek byl vykonán 17.února 1600.
Smrt Giordana Bruna přispěla k velkému vědeckému sporu (pochopitelně
s náboženským pozadím) mezi zastánci Koperníkova systému (planety krouží kolem
Slunce) a zastánci oficiálního geocentrického systému (planety a Slunce krouží kolem
Země).
K pokračovatelům Koperníka se v roce 1604 přihlásil další Ital, matematik,
astronom a mechanik, Galileo Galilei (1564-1642), zakladatel experimentální vědy.
V srpnu 1609 demonstroval v Benátkách před městskými zákonodárci první dalekohled.
Galileo sám dalekohled nevynalezl, jak se často uvádí (vznikl jako vedlejší výrobek
v holandské manufaktuře na výrobu brýlí), ale sestrojil a zdokonalil jej podle náčrtkových
popisů z Nizozemí. Jeho práce na tomto zařízení mu vynesla ocenění, protože přístroj byl
shledán jako užitečný pro námořní obchod. První teleskopická astronomická pozorování,
při nichž objevil Jupiterovy měsíce, publikoval v díle Hvězdný posel, které vyšlo na
tehdejší dobu v mimořádně vysokém nákladu 550 výtisků a bylo rychle rozebráno. Při
20
HROCH, M., SKÝBOVÁ, A. Králové, kacíři, inkvizitoři. 1.vyd. Praha: Československý
spisovatel,1987, s.264.
33
dalších pozorováních zaznamenal a popsal sluneční skvrny a jako první podal zprávu o
měsíčních pohořích a kráterech (dokonce odhadl i jejich výšku). Pozoroval Mléčnou dráhu
a zjistil, že se skládá z velkého množství hvězd namačkaných k sobě tak těsně, že se ze
Země jeví jako mrak. Lokalizoval také mnoho jiných hvězd, příliš vzdálených, než aby
byly viditelné pouhým okem.
Galileova teoretická a experimentální práce o pohybech těles se s prakticky
nezávislými pracemi Keplera a Descarta stala předchůdcem klasické mechaniky vytvořené
Isaacem
Newtonem.
Byl
průkopníkem
v provádění
experimentů
a
přesných
matematických popisů přírodních zákonů. Údajně pouštěl koule rozdílných hmotností ze
šikmé věže v Pise, aby demonstroval, že rychlost jejich pádu je nezávislá na jejich
hmotnosti. Se svým asistentem zkoušel změřit rychlost světla (stáli na dvou různých
kopcích a každý měl v ruce lucernu s okenicemi. Když Galileo otevřel svou okenici, měl
jeho asistent udělat totéž, jakmile uvidí záblesk. Vzdálenost však byla příliš krátká a
z experimentu nešel vyvodit vědecký závěr.
Galileo byl i významným vynálezcem, takže mu přísluší značné zásluhy i
v technologických zdokonaleních. Vynalezl a zdokonalil geometrický a vojenský
kompas. Zde navázal na experimentální studium magnetismu Williama Gilberta, lékaře
královny Alžběty, který 1600 vydal publikaci „De Magnete“, převzal také jeho
astronomický názor, že planety jsou ve svých drahách udržovány magnetickou
přitažlivostí. Vyrobil teploměr, v němž využil roztahování a stahování vzduchové bubliny
k pohybu vodního sloupce v připojené trubici. Dalekohled ho inspiroval k výrobě prvních
složených mikroskopů. V závěru života, už úplně slepý, navrhl krokové ústrojí
kyvadlových hodin (ty pak byly vyrobeny poprvé v 50. letech 17. století).
Proces s Galileo Galileem:
Také Galileo se dostal do sporu s církví a ocitl se před inkvizičním tribunálem.
Nejprve dostal písemné varování (1616) aby „neschvaloval ani nebránil“ Koperníkovu
heliocentrickou hypotézu. Po smrti Řehoře XV. roku 1623 však nastoupil na papežský
stolec „osvícenější“
Urban VIII., Galileův přítel z mládí. Ten mu dal svolení ignorovat
zákaz a napsat knihu o svých názorech. Galileo souhlasil a v roce 1632 mistrovsky napsal
dílo Dialogy o dvou největších systémech světa. Záměrně nepoužil učenou latinu, ale dílo
napsal italsky a věnoval papeži. V „Dialozích“ se promítly všechny aspekty sporu o pojetí
vesmíru. Kniha byla pojata jako debata mezi dvěma intelektuály, jedním geocentrikem,
druhým heliocentrikem a jedním laikem, neutrálním, ale zajímajícím se o problém.
34
Geocentrik vyšel z Galileova spisu jako hlupák, zatímco heliocentrikovy argumenty
přesvědčily i neutrálního účastníka sporu.
Kniha prošla souhlasem katolických censorů a byla vydána. Mezi laickými učenci
vzbudila nadšení, v církevních kruzích naopak hněv a autora nezachránilo ani přátelství
s papežem před inkvizičním tribunálem. Galileo Galilei na rozdíl od Giordana Bruna
udělal vše, co po něm církev požadovala – přiznal se k vině, že „pochybil pýchou při psaní
své knihy“ a požádal o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví. Byl
odsouzen k doživotnímu domácímu vězení a jeho dílo se ocitlo na seznamu zakázaných
knih.
Přes různé ideologické obtíže probíhal oproti předcházejícím dobám v 17. století
vývoj vědy výrazně rychleji. Poznatky z jednotlivých oborů byly rychle přebírány jinými a
prohloubila se interdisciplinární spolupráce. Typickým příkladem je vliv astronomických
bádání a závěrů na nové zkoumání lidského těla. Tak jako v oblasti vesmíru platil
dlouho oficiální ptolemaiovský geocentrický model, v oblasti fungování lidského těla platil
Galénův popis tělesných orgánů a člověk byl pojímán jako bytost stojící uprostřed
vesmíru, která je prostřednictvím různých vlivů spojena s planetárními sférami (viz.
středověká představa světa). Už počátky renesanční anatomie, jejímiž představiteli byli
např.Leonardo da Vinci a hlavně Andreas Vesalius, zakladatel vědecké anatomie a autor
„Sedmi knih o stavbě lidského těla“ (1543) i prvního systematického anatomického atlasu,
naznačily další směr bádání v této oblasti. Osobností, srovnatelnou svým významem
s Koperníkem, byl v oblasti medicíny, zejména fyziologie, anglický lékař William
Harwey (1578-1657). Studoval na univerzitě v Padově, kde před 60 lety působil Vesalius
a kde se svými „tubami“ proslavili v 60. letech 17. století Eustachius (objevil tzv.
Eustachovu trubici v uchu) a Fallopius (objevil vejcovod v ženské pánvi). Harwey se
zabýval otázkou krevního oběhu. Odmítl dosavadní názor, že krev proudí v lidském těle
sem a tam, podobně jako příliv a odliv, a vyslovil hypotézu, že krev proudí v lidském těle
stále dokola. Harweovi chyběly důležité přístroje, zejména mikroskop (stejně jako kdysi
Koperníkovi dalekohled). Hypotézu za pomoci mikroskopu potvrdil koncem 17. století
Marcello Malpighi (l628-l694). Ten prokázal, že lidské tělo je protkáno drobnými
kapilárami, které na periferii krevního oběhu tvoří spojení mezi tepnami a žilami.
V 16. a hlavně v 17. století vznikala v Evropě tzv. „Theatra anatomica“(veřejné
pitvy), která sloužila jak pro výuku, tak pro pobavení společnosti. V Čechách provedl první
veřejnou pitvu Jan Jesenius roku 1600.
35
Evropa také byla díky zámořským objevům zahlcována množstvím neznámých
rostlin a zvířat. Průkopníkem oddělení botaniky od medicíny byl v druhé polovině 17.
století český přírodovědec Adam Zálužanský ze Zálužan a Němec Otto Brunfels, který
vydal první ilustrovaný atlas rostlin. To podnítilo zájem o vytváření herbářů.
K nejslavnějším dodnes patří rozsáhlý a podrobně popisný herbář Pietra Andrea
Mattioliho.
Následovalo i osamostatnění zoologie, především zásluhou švýcarského
polyhistora – lékaře, paleontologa, zoologa a botanika Konrada von Gesnera (15161565), který vydal rozsáhlý Přírodopis živočichů s ilustracemi Albrechta Dürera.
Před inkvizičním tribunálem skončil Gesnerův předchůdce, italský učenec a
profesor univerzity v Bologni, Ulisse Aldrovanti (1522-1605), který založil první známou
botanickou a zoologickou zahradu a sestavil monumentální zoologickou encyklopedii.
V 17. století už bylo nasbíráno velké množství vědeckých poznatků a poměrně
rychle probíhala specializace uvnitř jednotlivých věd. Jako důležitý úkol se jevila nutnost
provést klasifikaci věd a shrnout základní metodologické otázky, kterými se měla
zabývat „nová filozofie“.
3.4 Francis Bacon, René Descartes, Isaac Newton
Směr v oblasti teorie vědy naznačil už ve 20. letech 17. století anglický filozof a
politik Francis Bacon (1561-1626). Z hlavního projektu „Velké obnovení věd“
(Instauracio magna) se mu podařilo dokončit pouze tři části:
1. V díle „O důstojnosti a pokroku věd“ se zabýval stavem vědy ve své době.
Upozorňoval, že věda je roztříštěná, chybí vědecké instituce v národním i
mezinárodním měřítku a také metodický a metodologický základ.
2. Tímto metodickým a metodologickým základem musí být filozofie jako učení o
metodě poznání a jeho cílech (podle něj je nejdůležitější oblastí filozofie
gnozeologie -teorie poznání. Úkoly filozofie shrnul v díle, jehož název „Nový
organon“ úmyslně evokuje Aristotelovy první vědecké závěry (organon = nástroj).
3. Pokusil se v rámci dobových možností obecně vymezit společenský pokrok a
nastínit vizi ideální společnosti. Dílo „Nová Atlantida“ obsahuje různé utopické
názory, v něčem podobné Platónovu ideálnímu státu. Podstatu pokroku chápal v
„ovládnutí přírody člověkem“. Tato vize plně převládla v osvícenství a byla
typická pro celé modernistické období. Bacon je však pokornější, protože říká:
„Člověk je schopen přírodu ovládnout natolik, nakolik ji zná. Neboť přírodu
36
může ovládat jen tím, že je jí poslušen, že poslouchá její zákony, nalezené
vědou.“21
Za zakladatele „nové filozofie“ je považován francouzský matematik a
přírodovědec René Descartes (1596 – 1649). Patří mezi nejvýznamnější osobnosti
matematiky. Zkoumal především analytickou geometrii a její souřadnicový systém. Právě
matematické metody ho přivedly k filozofii, kterou chtěl přetvořit v jakousi univerzální
matematiku, tedy vědu, ve které je vše získáno přísnou dedukcí z nejjednodušších pojmů.
Věda podle něj patří všem a slouží pokroku. Filozofie pak dává vědě spolehlivý základ.
Toho lze dosáhnout jen rozumovými prostředky bez odvolání se na víru. Musí být nalezena
metoda, která by vyloučila omyl v poznání. Musí se najít základní princip (základní jistota,
prvotní východisko), z kterého můžeme odvozovat další. Na samém počátku není jisté nic,
člověk musí pochybovat o všem. „Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem
chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím,
existoval, a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani
nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji
mohu přijmout bez obavy za první zásadu filozofie…“22 Od tohoto kriteria a vzoru
pravdivosti lze postupovat k dalším jistotám, k dalšímu budování filozofie.
Descartes chápal jako další jistotu Boha, ale zde se musel opírat o teologický
důkaz boží existence.
Odlišnost Baconovy a Descartovy metody:
Bacon a Descartes učinili ve filozofii „gnozeologický obrat“. Jistá odlišnost jejich
způsobu nazírání na „novou filozofii“ vycházela z odlišnosti prostředí, ve kterém žili.
Bacon, působící v prakticky založené Anglii, zdůrazňoval význam vědy pro
zlepšení výroby (spojení teorie s praxí) a současně pro rozumnější hodnocení vnějšího
světa. Nová filozofie měla vnést „řád do chaosu spekulací“, který v Anglii vyvolala
reformace. Jeho metoda byla převážně induktivní, vycházela ze shromažďování materiálů
a výsledků experimentů.
Descartes
musel
naopak
bojovat
proti
středověkému
způsobu
myšlení
převládajícího na francouzských univerzitách a měl úspěch, protože používal logiky, která
byla jasnější a přesvědčivější než univerzitních učenců. Oproti Baconovi věřil „v záblesk
čiré intuice“ a domníval se, že jasným myšlením je možné objevit všechno, co lze
21
BACON, F. Nová Atlantis. Přel. K. Jelínek. 1.vyd. Praha: Rovnost, 1951, s.52.
DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Přel. V. Szathmáryová-Vlčková. 3.vyd. Praha: Svoboda,
1992, s.26.
22
37
rozumem poznat, a že experiment je pouze pomocným prostředkem deduktivního
myšlení.23
Podobně jako u Descarta, je patrný spor mezi racionálním a iracionálním („chladem
rozumu“ a „vroucnosti víry“) v díle dalšího významného matematika, fyzika a filozofa
Blaise Pascala (1623-1662), horlivého stoupence jansenismu24. Ve fyzice se zabýval
problematikou vakua a šíření tlaku a svými experimenty dokázal rovnoměrné šíření
tlaku v kapalině (na jeho počest je po něm nazvána jednotka tlaku – pascal).
V matematice patřil k zakladatelům teorie pravděpodobnosti a přispěl k rozvoji
geometrie a kombinatoriky (byl jedním z předchůdců moderní výpočetní techniky –
v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor schopný sčítat a odčítat, známý pod
jménem Pascalina). Tento vynikající vědec nakonec dospěl k závěru, že matematická
metoda má své hranice a nemůže vysvětlit nekonečno, ani zodpovědět morální
problémy a záhady lidského života. Známý je jeho výrok, že „nic neodpovídá rozumu
lépe než zavržení rozumu“25. Velmi ceněné (i z literárního hlediska) jsou jeho filozofické
a teologické fragmenty, které mimo jiné obsahují myšlenku tzv. Pascalovy sázky: „Je lepší
si v životě vsadit na možnost, že Bůh existuje, protože můžeme vyhrát daleko víc.
V případě prohry totiž ztratíme jen to, co ateisté“26.
Přes všechen pokrok zůstával „svět vědy“ uzavřený, pronikání vědeckých závěrů
do praxe stále vázlo. Nicméně druhá polovina 17. století ( po skončení třicetileté války) je
označována jako období vědomé výstavby civilizace, jako „velká epocha“ a vědci byli
uznáváni jako část jednoho společného vzdělaného světa. Projevilo se to tím, že věda
přestala být záležitostí dvořanů a univerzitních profesorů, kteří byli závislí na přízni
vládců. Vytvářela se nová inteligence z neprivilegovaných, ale sociálně zajištěných vrstev,
především z řad měšťanstva. Byli označováni jako virtuósi (ve smyslu „lidé vynikající ve
svém oboru“) a hlavně byli finančně nezávislí. Mohli si dokonce dovolit zaměstnávat i
další nadané, ale chudé učence. (Tak např. nizozemský astronom Christian Huygens
(1629-1695), který roku 1673 prozkoumal a změřil odstředivou sílu planet, zaměstnával
francouzského fyzika Denise Papina.)
Z iniciativy těchto zámožných „nových vědců“ vznikaly první samostatné vědecké
instituce - Akademie. První vznikly v Římě (1600-1630) a ve Florencii (1651-1667) –
23
BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.1, s.308.
Jansenismus bylo reformní náboženské a filozofické hnutí ve Francii a Nizozemí namířené proti
jezuitům a požadující návrat ke křesťanskému ideálu sv.Augustina.
25
STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963, s.105.
24
26
Tamtéž.
38
obě pak zanikly na základě tlaku církve. Po restauraci Stuartovců v Anglii založil roku
l66O Karel II. soukromou Královskou společnost (Royal Society) v Londýně a roku l666
Královskou akademii věd . Obě instituce se staly hnací silou pokroku věd v Anglii. O
několik let později vznikla poblíž Londýna greenwichská hvězdárna. Ve Francii založil
Colbert roku l665 Akademii věd v Paříži. Vědci se v těchto institucích mohli zabývat
teorií i experimenty a nemuseli vyučovat, jako tomu bylo na univerzitách. Investice do
vědy se začala vyplácet a Akademie nacházely řadu sponzorů a patronů. Stát se členem
vědecké společnosti představovalo značnou společenskou prestiž. Vědci z různých zemí o
sobě věděli a čile spolu korespondovali. Tato mezinárodní korespondenční aktivita na
konci l7. a na počátku l8. století byla označována jako „republika učenců“. O tom, že
vědecká bádání a technické zdokonalování výroby jsou na sobě takřka nezávislé, svědčí i
to, že „inženýři“ (ve smyslu technici, „muži praxe“) nebyli za členy společností přijímáni.
Významným počinem těchto společností byla publikační činnost. Prvním profesionálním
vědeckým časopisem byly Philosophical Transactions Královské společnosti v
Londýně, které začaly vycházet v 60. letech 17. století ze soukromé iniciativy tajemníka
společnosti. Brzy následovaly Memoires Francouzské akademie, které získaly stejnou
váhu a prestiž.
Nejvýznamnější osobností spjatou s londýnskou Královskou společností byl Sir
Isaac Newton (1643 -1727), který završil první etapu vědecké revoluce.
Přímo symbolicky působí skutečnost, že se Newton narodil ve stejném roce, kdy
zemřel Galileo Galilei, jehož dílo se stalo jedním z vědeckých inspiračních zdrojů
v počátcích Newtonových studií v Cambridge.
Navštěvoval nejprve venkovskou školu v rodné vesnici Woolshorpe, později
Královskou školu v nedalekém Granthamu (asi 200 km východně od Londýna). V roce
1661 se stal nejprve stipendistou, později řádným studentem na univerzitě v Cambridgi.
Stranil se spolužáků a usilovně studoval díla antických filozofů a přírodovědců (nejvíce
obdivoval Archiméda) i slavných matematiků, fyziků a filozofů 16. a 17. století.
Fascinoval ho právě Galileo, Descartes a Kepler. Kolem roku 1663 přišel na univerzitu
významný teolog, filozof, matematik a mechanik Isaac Barow a Newton se stal jeho žákem
a brzy i spolupracovníkem. Společně pracovali na výzkumu různých čočkových
dalekohledů a zkoumali i rozklad světla hranolem. V roce 1665 byly britské ostrovy
zachváceny morovou epidemií a Newton se vrátil na venkov. Zde dva roky v klidu
analyzoval základní problémy, které dosud fyzika řešila, a současně načrtl hlavní směry
jejího dalšího rozvoje. V roce 1667 se vrátil do Cambridge, kde byl o dva roky později
39
jmenován profesorem fyziky. V roce 1672 byl zvolen za člena Královské vědecké
společnosti za sestrojení zrcadlového dalekohledu. Od konce 70. let se intenzivně zabýval
studiem pohybu planet – tzv. nebeskou mechanikou. Spolupracoval s řadou astronomů, od
kterých získal nové výsledky měření poloh Měsíce a rozměrů Země. Podle nich pak roku
1686 dokončil své Matematické principy přírodovědy. Toto dílo mu přineslo slávu a
vážnost ve vědeckých a politických kruzích. V roce 1688, kdy proběhla tzv. „Slavná
revoluce“, byl zvolen poslancem za univerzitu v Cambridge a v parlamentu obhajoval její
nezávislost.
Ve vztahu k ostatním vědcům se u Newtona projevovala značná nesnášenlivost.
Jeho neustálé spory ovlivňovaly atmosféru Královské společnosti. S jejím předsedou přírodovědcem Robertem Hookem vedl spor o autorství přístroje na měření síly větru
(možná i o autorství zrcadlového dalekohledu). Poté, kdy se po Hookově smrti v roce 1703
sám stal předsedou Společnosti, vedl spor s německým matematikem a filozofem
Gottriedem Leibnitzem o prvenství v oblasti integrálního a diferenciálního počtu. Ostře se
střetl i s královským astronomem Flamsteedem. Výsledky jeho práce využil v Principech,
aniž označil autorovo jméno v odkazech. Dokonce předal Flamsteedovy závěry jeho
největšímu konkurentovi Edmondu Halleyemu. V 90. letech 17. století opustil univerzitu a
přijal ekonomicky výnosnější post jako ředitel královské mincovny. Aktivně se věnoval
také politice (ostře vystupoval proti katolíkům).
Přes lidské nedostatky představoval, zejména pro mladou osvícenskou generaci,
velký vědecký vzor.
Nejvýznamnějším Newtonovým spisem jsou Matematické principy přírodovědy
(Philosophiae Naturalis Principia Mathematica), v nichž popsal zákon všeobecné
gravitace a svými pohybovými zákony položil základy klasické mechaniky. Newton
zavedl pojem síly, od nějž odlišil pojem hmotnosti.
Tři pohybové zákony se týkají dynamiky těles:
1. Každé těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, není-li
vnějšími silami nuceno tento stav změnit.
2. Časová změna hybnosti těles je úměrná působící síle a má s ní stejný směr.
3. Vzájemné síly mezi dvěma tělesy mají vždy stejnou velikost a opačný směr.
Na počátku 18. století, v roce 1704, vydal Newton mistrovské dílo experimentální
fyziky Optika, v němž se zabýval podstatou světla a vznikem barev. Teorie vychází z jeho
pokusů s dvěma hranoly, z nichž jeden světlo rozložil do spektra a druhý spektrum opět
sloučil. Newton prokázal, jak může kritické použití hypotéz otevřít cestu k dalším
40
experimentálním výzkumům, dokud se nedospěje k logické teorii. Optika pak sloužila
v 18. a na začátku 19. století jako model pro výzkumy tepla, světla, elektřiny a
magnetismu.
3.5 Osvícenství a věda
18. století představovalo zásadní obrat v lidském myšlení i životním stylu. Zejména
ve Francii se rozvinul široký myšlenkový a kulturní proud – osvícenství. To vytvořilo
rámec společenským změnám, které vyvrcholily průmyslovou revolucí v Anglii a
v závěru století politickou revolucí ve Francii. Tyto procesy znamenaly předěl mezi tzv.
tradiční a moderní industriální a občanskou společností.27
Osvícenství, jehož smyslem bylo vnést „světlo rozumu“ do všech lidských aktivit
včetně řízení společnosti, mělo několik základních rysů:
1) Nenávist k přežitkům středověku – v této oblasti se projevilo i výrazné zeslabení
náboženského cítění. Ve vztahu k Bohu se objevily dva směry – panteismus
ztotožňující Boha s přírodou a deismus uznávající Boha jako prvotního hybatele
eventuálně stvořitele, ale vše následné ve světě je pouze výsledkem lidské činnosti.
2) Byla zdůrazněna individualita člověka s jejími atributy lidské důstojnosti a
svobody.
3) Umělci, vědci, filozofové si uvědomovali, že společnost se nachází v krizi, z které
je nutné hledat východisko – charakteristickým znakem bylo uvědomění si „zlomu
epochy“.
4) Nový rozměr dostalo pojetí národa jako přirozené pospolitosti lidí spojených
společnou historií, kulturou, jazykem a ekonomickými zájmy. Začal proces
formování novodobých národů a s tím spojený dějinný optimismus.
5) Zprvu převládala iluze víry v „osvíceného panovníka“ jako garanta společenských
změn cestou reforem společnosti.
6) Úcta k vědeckým poznatkům i technickým vynálezům a schopnost jejich
popularizace. Velmi uznáván byl Newton a matematika s fyzikou stále
představovaly „královské disciplíny“.
Pro „osvícené“ 18. století byl velmi důležitý Newtonův odkaz. Newton ovlivnil
matematiku a mechaniku, která si v 18. století udržovala prioritu v přírodních vědách, kde
se z fyzikálního oboru transformovala v matematický obor. „Mnoho fyzikálních problémů
27
Pojmy „tradiční“ a „moderní“ společnost zavedl francouzský filozof, zakladatel pozitivismu a
nové společenské vědy, sociologie, Auguste Comte (1798-1857).
41
bylo redukováno na matematické problémy, které byly řešitelné pomocí dokonalejších
analytických metod.“28
Pozornost matematiků se v 18. století soustředila na infinitesimální počet a na jeho
aplikaci
v mechanice. Východiskem byly Newtonův odkaz a dílo Leibnitze (1656-1716)29,
který na přelomu 17.a18. století spolupracoval s významnou rodinou švýcarských
matematiků Bernouliů. Bratři Jakob (1654-1705 a Johan (1667-1748) Bernouliové se
zabývali studiem křivek (logaritmické spirály, izochrony a obrazce, které mají stejný
obvod). Matematice se věnovali i synové Johana Mikuláš (1695-1726) a Daniel (17001784) Bernoliové. Mikuláš se zabýval teorií pravděpodobnosti a působil i v Petrohradě,
mladší Daniel byl stejně jako otec nesmírně všestranný. K jeho vědeckým zájmům patřila
vedle matematiky a fyziky i astronomie a hydromechanika. Žákem Bernouliů na basilejské
univerzitě byl i nejvýkonnější matematik 18. století Němec Leonhard Euler (1707-1783),
autor téměř 800 spisů30. Postupně oslepl na obě oči, ale díky své fenomenální paměti dál
pracoval a diktoval své objevy, které se týkaly všech tehdejších odvětví matematiky.
Sepsal řadu přehledných učebnic, jednou z nejlepších je jeho Trigonometrie. Ustálila se
jeho symbolika algebry i geometrie i jeho rozdělení diferenciálních rovnic.
Euler s Danielem Bernoullim se věnovali i technice. Jejich zásluhou byla
zdokonalena konstrukce vodních kol, která začal podle jejich výpočtů a projektů stavět
v Anglii podnikatel a vynálezce John Smeaton. Daniel Bernoulli také navrhl podkovitý
tvar magnetu.
Dalším významným centrem matematiky byla Francie. Zde se kolem roku 1700
stalo středem zájmu učení Descarta, které bylo katolickou církví v druhé polovině 17.
století (od roku 1664) zakázáno. Ve 30. letech 18. století byl zásluhou osvícenského
filozofa, významného popularizátora vědy a nekorunovaného krále veřejného mínění
Voltaira zpřístupněno učení Newtona. Později jeho přítelkyně paní du Chatelet přeložila
Newtonovy Principia do francouzštiny. To vedlo ke sporu mezi zastánci Newtonovy
mechaniky a tzv. karteziánci.
Karteziánství (název pochází z latinské transkripce Descartova jména Cartesius)
představovalo filozofický směr navazující na Descartův racionalismus. Jeho pokračovatelé
28
29
Leibnitzovi vděčí matematika i za řadu matematických symbolů a výrazů (= pro rovnost, tečka
k označení násobení, také pojmy jako „funkce“, „souřadnice“ atd.).
30
42
kladli důraz na aplikaci matematické metody ve filozofii a současně se snažili dořešit
základní problém Descartova dualismu – vztah mezi duševními a materiálními jevy. Jeho
stoupenci, např. Francouz Nicolas Malebranche (1638-1715), ho hledali ještě v oklice
vedoucí přes Boha, kterého chápali jako jediné nekonečné jsoucno. Spojení tělesného a
duševního se pak uskutečňuje jen příležitostně zásahy Boží vůle (okazionalismus).
Karteziánství ovlivnilo přírodní vědy 18. století (včetně Linného). Pozitivním rysem byla
mechanicko-materialistická fyzika.
Zvláštním bodem sporu obou směrů byl tvar Země. Diskuse překročila hranice
Francie a zapojilo se do ní mnoho matematiků. Newtonova teorie předpokládala, že Země
je u pólů zploštělá, zatímco karteziánská kosmologie razila názor, že je protáhlá. Ve 30.
letech se konaly dvě vědecké expedice pod vedením Pierra de Maupertia do Švédska a
do Peru, aby změřily stupeň zeměpisné délky. Byl potvrzen Newtonův předpoklad a
Maupertie získal slávu a přízeň „osvíceného“ pruského krále Fridricha II. (stal se
prezidentem pruské Akademie). V 50. letech vznikl nový spor o tvar Země a o teorii
pohybu Měsíce. Spor byl řešen i na stránkách proslulé Encyklopedie, která vycházela pod
redakcí Denise Diderota v letech 1751-1772 (vyšlo 28 svazků). Diderot sám měl dobré
matematické znalosti, ale hlavním matematikem mezi encyklopedisty byl Jean Le Rond
d´Alembert, stálý sekretář francouzské Akademie a nejvlivnější vědec druhé poloviny 18.
století ve Francii. Napsal učebnici dynamiky, společně s Danielem Bernoullim vypracoval
teorii chvění struny a zabýval se i velmi oblíbenou teorií pravděpodobnosti.
Francouzská encyklopedie byla ojedinělým počinem, protože ponechávala u
jednotlivých hesel široký prostor pro názorovou diskusi a populární formou
zprostředkovávala i laikům vědecké i politické názory a poznatky. Tradice shrnujících
slovníků a encyklopedií se šířila od přelomu 17. a 18. století v řadě zemí.
Už v závěru 17. století, v letech 1795 –1797, vyšel základní dvousvazkový
Historický a kritický slovník francouzského filozofa a profesora rotterdamské univerzity
Pierre Bayla (1647-1706), který je chápán jako základ další encyklopedické činnosti.
Roku 1708 vyšla základní učebnice pro praktické lékaře shrnující dosavadní poznatky
medicíny od nizozemského lékaře, botanika a chemika Hermanna Boheravea (1668 –
1738). O dvacet let později, roku 1728, byla publikována významná anglická
dvousvazková encyklopedie A. Chamberse. V Německu vycházela v letech 1735-1750 64
svazková encyklopedie umění, věd a techniky.
Společnost 18. století, zejména její urozené vrstvy, uctívala „muže vědy“ a
v salonech diskutovala o složitých matematických a fyzikálních problémech. Ty však byly
43
až příliš abstraktní a pro laiky ne vždy pochopitelné. Velmi módní se stala teorie
pravděpodobnosti, protože v té době doslova masově vznikaly různé loterie a pojišťovací
společnosti a hledala se pravděpodobnost výhry. Také v soudnictví se řešily otázky s jakou
pravděpodobností může soud dojít k oprávněnému rozsudku, když se každému svědkovi
nebo porotci přiřadí číslo, které by ukazovalo pravděpodobnost, že řekl nebo zachytil
pravdu (tímto problémem se zabýval např. markýz de Condorcet).
Velký zájem vzbuzovaly takové přírodovědní obory jako biologie, a to stejně
botanika i zoologie. Už od renesance a zámořských objevů vznikla móda herbářů,
zakládaly se botanické zahrady a studovala se i pěstovala zvířata, hlavně exotická. Pro
biologii měly zcela zásadní význam vědecké spisy švédského přírodovědce, lékaře a
botanika, profesora na univerzitě v Upsale Carla von Linného (1707-1778) Systém
přírody a Základy botaniky.
Carl von Linné byl synem luteránského pastora Nilse Ingemarssona, který byl
vášnivý zahradník a botanik amatér. Aby zdůraznil svou lásku k přírodě, přidal si ke svému
příjmení jméno Linn podle staré lípy rostoucí v jeho rodné vesnici. Syn zdědil lásku
k přírodě po otci a od dětství vytvářel herbáře rostlin.
Při studiu medicíny se začal zabývat problematikou sexuality rostlin a napsal první
menší pojednání „O páření a pohlaví rostlin“. Na základě této práce začal v necelých 25
letech přednášet botaniku. Přitom dokončil studia medicíny. Měl mimořádné štěstí na
štědré mecenáše z různých zemí. Byl mu umožněn výzkum, zajištěno publikování jeho
prací a nabízeny výhodné podmínky pro práci v Anglii, Holandsku i ve Francii. Nicméně
se rozhodl pro život doma ve Švédsku, kde se oženil a zahájil velmi úspěšnou lékařskou
praxi (byl lékařem švédské admirality), ale stále více ho lákala botanika a v roce 1741
přijal místo profesora botaniky na univerzitě v Uppsale. Současně zde přednášel i lékařské
obory, především nauku o lécích a o dietách. O tom, že byl stále uznávaným lékařem
svědčí i fakt, že získal titul královského tělesného lékaře tzv. archiatra. Linné byl
mimořádně pracovitý a dokázal pro zájem o botaniku strhnout a nadchnout především
švédské studenty, ale i laickou veřejnost. Rozdělil svět na oblasti, které je nutno floristicky
prozkoumat a uppsalská univerzita s pomocí mnoha mecenášů vysílala mladé vědecké
týmy do tropických oblastí. Linné sám ve 40. letech
vydal díla Švédská květena,
Ceylonská květena a na základě již zmíněného organizovaného průzkumu začal pracovat
na stěžejním souhrnném díle Systém přírody, které vyšlo v roce 1753. Linné pojmenoval
kolem 10 000 rostlinných i živočišných druhů a dal základ botanické i zoologické
terminologii. Ustanovil pojem druhu v tom smyslu, že druh (rostlinný i živočišný) byl
44
stvořen Bohem jako neměnný. Různé odrůdy druhu považoval za odchylku vyvolanou
prostředím. Tyto názory byly v 19. století vyvráceny, ale systém třídění i terminologie,
zejména rozmnožovacích orgánů rostlin (kalich, koruna, tyčinky, pestík…) zůstaly
zachovány. Linné také bývá označován za Newtona v biologii31.
Linné se zabýval také botanickými experimenty, v jehož počátcích mu pomáhal
přítel a kolega z univerzity - významný matematik a astronom Anders Celsius (17011744), který 1742 navrhl novou měrnou stupnici teploty o sto stupních, která dostala název
Celsiova škála. Vedle toho přišel s myšlenkou, že u polární záře se jedná o poruchy
v magnetosféře Země.
Zájem o přírodu a její rozmanitost rostl v celé Evropě. Francouzský vrstevník
Linného George Louis Buffon (1707-1788) vydal úctyhodné 36 svazkové dílo s prostým
názvem Přírodopis, ve kterém podrobně popsal všechna známá zvířata světa, jejich
stravovací návyky, prostředí atd. Buffon je označován za předchůdce Darwinovy evoluční
teorie. Studium a popis různých živočichů ho totiž inspirovaly ke snaze vytvořit ucelený
systém vývoje vztahů mezi různými živočišnými druhy, vztahů mezi jejich životním
prostorem a nutným přizpůsobováním. Do této soustavy zařadil i vývoj člověka. Ve svém
stěžejním díle Teorie Země (1749) položil základy antropologie, geologie a biogeologie.
Ještě dál dospěl německo-francouzský lékař, působící v druhé polovině 18. století
v ruské Akademii a těšící se přízni Kateřiny II,. Peter Simon Pallas (1741-1811). Zajímal
se především o dosud neprobádanou skupinu nejnižších živočichů, tzv. zoophytů, z nichž
se postupně vyčlenily jak rostliny, tak živočichové. Nespokojil se s pouhým popisem flóry
a fauny. Chápal přírodu jako nerozdělitelný celek. Botanika, zoologie a geologie
představovaly pro něj jednotu. Pallas vytvořil základ nového vědního oboru - ekologie
zvířat. Byl skutečným polyhistorem, o čemž svědčí vydání objemného jazykového
slovníku pro potřeby přírodovědy, kde latinskou terminologii přeložil do ruštiny,
francouzštiny a němčiny.
Přírodovědnému výzkumu a rozpracování vědeckých metod se věnovala i celá
plejáda mladších vědců. Patří sem např. Němec Alexander von Humboldt (1769-1859),
který zmapoval flóru a faunu Jižní Ameriky a popsal téměř 4000 dosud neznámých rostlin.
Podobně jako jeho předchůdce Buffon v Teorii Země chtěl shrnout všechny dosavadní
přírodovědné vědomosti. Na sklonku života přistoupil k vydávání encyklopedického spisu
31
HOFFMANNOVÁ, E. Čtení o slavných přírodovědcích. 1.vyd. Božkov: Knihkupectví
Podléšky“, 2002, s.111.
„U
45
Kosmos. Bohužel, práci přerušila mrtvice a postupná ztráta paměti, takže se dochoval jen
fragment díla.
Velkému zájmu se těšila také chemie (v té době ještě označovaná jako lučba).
V 18. století se v podstatě dosud spekulativní alchymie měnila ve vědeckou disciplínu –
chemii. Cílem alchymie, která měla dlouhou tradici, „byla především transmutace
neušlechtilých kovů ve stříbro či ve zlato, případně získání záhadného, avšak velmi
přitažlivého elixíru života a kamene mudrců“.32 Alchymisté jako vedlejší produkt svého
snažení objevili řadu prvků. Chemici 18. století se zaměřili především na získávání nových
kovů z nerostů. Takto se podařilo ve 30. letech švédským chemikům získat kobalt, v 50.
letech nikl. Němcům se podařilo získat zinek, ve Francii byl v závěru 18. století získán
chróm.
Vedle prvků získávaných z hornin se pozornost vědců obrátila k plynům v ovzduší.
Vědělo se už o vodíku, plynu, který uniká při rozpouštění železa v kyselině sírové. Ten byl
označován jako „zápalný vzduch“. V 17. století se řada prvních vědců (např. Robert Boyle)
zabývala podstatou ohně a látkami, které při hoření unikají. Německý lékař a dobrodružný
vynálezce Johannes Becher označil podstatu ohně (zemitou substanci obsaženou v látkách
a unikající při hoření, což se projevuje plamenem) pojmem flogiston. V 70. letech 18.
století objevil anglický duchovní, zabývající se i chemickými pokusy, Joseph Pristley
(1735-1804) rozkladem oxidu rtuťnatého kyslík. Angličan Henry Cavendish (17311810), potomek slavných mořeplavců a politiků, důslednými experimenty odhalil ve
vzduchu velmi lehký plyn, který se ukázal jako vhodný pro plnění balonů. Francouzský
chemik a jeden z nejvýznamnějších vědců své doby Antoine Laurent Lavoisier (17431794) pak objasnil podstatu (roku 1777) „životodárného vzduchu“. Při pokusech sám
zjistil, že některé oxidy vytvářejí s vodou kyseliny a označil ho jako oxygen (plyn
kyselinotvorný, česky kyslík). Podstatu „zápalného vzduchu“ objasnil v roce 1781, když
ho připravil rozkladem vody žhavým železem. Na půdě Akademie pak konstatoval, že
voda není látkou jednoduchou, ale směsí plynu hořlavého a životodárného. Hořlavý plyn
nazval hydrogenium, protože se „zrodil z vody“ (vodík). Cavendish také při pokusech
zjistil, že proskakují-li vzduchem elektrické jiskry, mění se určité množství vzduchu
v načervenalé dýmy (později známé oxidy dusíku, základ výroby kyseliny dusičné ze
vzduchu). Opět Lavoisier v roce 1787 navrhl pro dusivý plyn název azote (z řeckého
32
KARPENKO, V. Křivolaké cesty vědy. 1.vyd. Praha: Albatros 1987, s.137.
46
„azitikós“, tj. život neudržující, latinsky nitrogenium (dusík). Lavoisier také jako první
rozdělil prvky na kovy a nekovy a vyslovil zákon o zachování hmoty.33
Později, v 19. století, byla objevena ve vzduchu řada vzácných plynů a jejich
sloučeniny studovali vědci až v 60. letech 20. století.
K rozvoji vědecké chemie přispěl také Rus Michail Vasiljevič Lomonosov (17111765), který byl klasickým polyhistorem. Vedle fyziky a chemie se zabýval filozofií,
historií, psal poezii. Car Petr Veliký dal pro něj vybudovat první chemickou laboratoř
v Petrohradě. Lomonosov sám pak inicioval založení moskevské univerzity. Tento
skromný vědec, který se snažil šířit osvětu mezi prostými Rusy (nikdy nezapomněl na své
dětství v rodině rybáře v Archangelsku), také jako první objevil zákon o zachování hmoty
(„Nic se netvoří, nic se neztrácí, vše se jen přeměňuje“), i když autorství je přisuzováno
Lavoisierovi.
Dva Angličané, kteří získali zaslouženou slávu, patřili k průkopníkům vědců, kteří
již byli spojeni s technikou. John Dalton (1766-1844) je autorem zákona množných
hmotnostních poměrů a zakladatel atomové teorie. Také jako první vytvořil systém
chemických značek pro prvky a sloučeniny. V roce 1869 pak vyložil myšlenku
periodické soustavy prvků Dmitrij Ivanovič Mendělejev a nahradil systém Daltonův.
Druhý, Davy Humphry (1778-1829) byl zakladatel elektrochemie. Elektrolyticky
připravil draslík, sodík, hořčík, vápník, stroncium a baryum a dokázal elementární povahu
chloru. Sestrojil také bezpečnostní kahan pro horníky.
V roce 1771 se bratrům Josephu a Étienovi Montgolfiérovým dostal do rukou
spis Josepha Priestleye „O různých druzích plynů“ a napadlo je, že by bylo možné použít
vodík k naplnění papírového balonu, který by se vzhledem k lehkosti vodíku, mohl vznést
k obloze. Jedenáct let se pokoušeli plnit různé papírové a taftové sáčky vodíkem, kouřem i
vodní parou. Materiál měli k dispozici z otcovy papírny. Pokusy prováděli tajně, protože se
báli posměchu i možného pronásledování ze strany církve. Zcela náhodou pak přišli na
nápad napustit balon horkým vzduchem. Roku 1783 vyšli s balonem na veřejnost. Vyrobili
z taftu polepeného papírem kouli o průměru 12 metrů a naplnili ho pomocí dolů
protaženého rukávu horkým vzduchem a balon se vznesl do výšky, aby se po vychladnutí
vzduchu opět snesl na zem. Pokus měl velký úspěch a bratři Montgolfierové byli pozváni
do Versailles, aby pokus demonstrovali před akademiky i před Ludvíkem XVI. Balon,
který se vznesl před vznešeným publikem měl dokonce i posádku – berana, kohouta a
33
Lavoisier byl v závěru francouzské revoluce falešně obviněn z nadržování nepřátelům země a
revolučním tribunálem odsouzen k popravě gilotinou.
47
kachnu, kteří let přežili. O dva měsíce později vzlétli dva první lidé – ředitel královského
muzea a baron. Král navrhoval, aby jako první letěli dva zločinci odsouzení k smrti, ale
oba urození muži ho přesvědčili, že takový historický krok mohou učinit pouze šlechtici.
48
4
VĚDA A TECHNIKA OD PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE DO 19.
STOLETÍ
4.1 Průmyslová revoluce
Průmyslová revoluce představuje přechod od ruční techniky k technice strojové,
charakteristický hromadným zaváděním strojů do výroby (tzn. proces industrializace).
Manufaktury jsou nahrazovány továrnami a agrární země se mění v moderní
průmyslové státy. První zemí, kde průmyslová revoluce proběhla, byla Anglie34 (zde
začala kolem roku 1860 a vrcholila kolem roku 1830). V jejím důsledku získala Anglie
první místo ve světové hospodářské soutěži. Od počátku 19. století se pak průmyslová
revoluce rozšířila do dalších zemí – do Francie, Belgie, USA, od 30.let do Německa
(Porýní), od 40.let do Rakouska. V jihovýchodní a východní Evropě byl vývoj opožděn a
průmyslová revoluce zde začala v době, kdy vyspělé státy již přecházely k druhé fázi technicko-vědecké revoluci v poslední třetině 19. století.
Slovní spojení „průmyslová revoluce“ pochází z francouzské publicistiky první
třetiny 19. století a sloužilo k označení industrializačního procesu ve Velké Británii. V této
kolébce moderní průmyslové společnosti byl ekonomický vývoj od roku 1760 označen za
průmyslovou revoluci až roku 1884 Arnoldem Toynbeem. Teprve po vydání knihy
francouzského historika Paula Mantouxe (1905) a jeho anglického překladu (1928) se
průmyslová revoluce stala synonymem industrializační fáze Velké Británie přibližně mezi
léty 1760-1850.35
Z hlediska hospodářských dějin se dnes hovoří o technických změnách v letech
1560-1640 (tehdy došlo k masivnímu využívání tzv. přírodní energie – vody a větru) jako
o první (malé) průmyslové revoluci. Výstavba větrných mlýnů a jejich polyfunkční
využití k řezání dřeva, lisování oleje a čerpání vody, stejně jako využívání proudu vody,
zejména v horských oblastech, znamenaly zintenzivnění manufakturní produkce. Konec
18. století (1760-1800) se v rámci koncepce hospodářského vývoje vyznačuje objevem
parního stroje, původně určeného k čerpání vody z anglických dolů. Tento objev, který
měl převratný význam v hornictví a později i dopravě, je považován za počátek druhé
(velké) průmyslové revoluce.36
35
PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002,
s.24.
36
49
Vědecké poznání dosáhlo v době, kdy průmyslová revoluce začala, pozoruhodných
výsledků. Nabízí se tak názor, že mezi vědeckým a technickým pokrokem musela existovat
úzká souvislost, nebo dokonce, že výsledky vědeckého poznání byly v druhé polovině 18.
století hlavním hybným faktorem vývoje společnosti. Takový pohled by však byl značně
zjednodušený. Stejně jako v tzv. „malé“ průmyslové revoluci na přelomu 16. a 17. století
byly objevy „velké“ průmyslové revoluce výsledkem „spontánní invence a řemeslné
zručnosti z dnešního hlediska vynálezců – amatérů, nikoliv záměrnou aplikací
předem známého systému teoretických poznatků“.37
Nositeli technického pokroku byli skutečně praktici (řemeslníci, mechanici),
jejichž vědomosti byly získané na základě praktické zkušenosti. Věda a technika se
dosud rozvíjely paralelně, ale v době průmyslové revoluce docházelo k jejich určitému
sbližování a vědci „z povolání“ postupně začali svůj výzkum orientovat na praxi. Velmi
důležitým krokem pro postupné spojování teorie a praxe byly od 80.let 18. století
vznikající soukromé společnosti, které vytvářely prostor pro nejprve neformální osobní
komunikaci mezi vědci a praktiky. Mezi nejvýznamnější společnosti tohoto typu patřily
např. Lunar Society v Birminghamu a Philosophical Societes v Derby. Na základě
iniciativy soukromých učenců zabývajících se otázkami praxe později začaly vznikat
v anglických průmyslových centrech vzdělávací ústavy pro zaměstnané dělníky a techniky.
Jedním z prvních byl London Mechanics Institute z roku 1823. Profesoři anglických a
skotských univerzit začali od 40. let 19. století vydávat učebnice pro vzdělávání
technických pracovníků. Zajímavá je skutečnost, že v anglických vědeckých kruzích po
celou první polovinu 19. století přetrvával značný konservatismus a určitý despekt vůči
praktikům a akademický výzkum v technických oborech probíhal pomalu (podobně jako
v Newtonově éře, kdy nebyl do Královské společnosti přijat praktik Papin). V této oblasti
byla mnohem „demokratičtější“ Francie, kde v Paříži vznikla první vysoká škola
technická „Ecole Polytechnique“ už v roce 1794 a současně bylo vytvořeno nové
technické učiliště. O rok později pak začal ve Francii vycházet jeden z prvních vědeckých
časopisů specializovaných zejména na matematicko-fyzikální vědy a jejich praktickou
aplikaci Journal de l´Ecole polytechnique.
Ještě po celé 19. století probíhaly diskuse a spory mezi vědci navzájem i vědci a
techniky, v jejichž průběhu se vytvářela vědecká teorie. „Teprve na přelomu 19.a 20.
století dosahuje rozvoj vědy takové úrovně, že jednotlivé vědní disciplíny nabízejí možnost
37
Tamtéž..
50
záměrného využití v průmyslu. Toto období představuje tzv. technicko-vědeckou revoluci
(z hlediska hospodářských dějin se také hovoří o „třetí průmyslové revoluci“).
4.2 Několik významných vynálezů průmyslové revoluce a hlavní
představitelé moderní techniky
Žádný velký vynález nevznikl náhle, ale byl výsledkem často složitého procesu
postupných zdokonalení již existujících věcí či strojů. Nejdůležitějším hnacím strojem
období před průmyslovou revolucí bylo vodní kolo jako činitel přeměny energie. Základní
podmínkou pro jeho využívání bylo dostatečné množství nositele energie, tedy tekoucí
vody. Tím byla i zřejmá závislost na geografických a klimatických podmínkách. Využití
vodního kola v továrnách pak převažovalo až do roku 1815 a i později, kdy už převládly
v továrnách parní stroje, nebylo vodní kolo zapomenuto. Časté byly i kombinace parního
stroje s vodním kolem (např. přádelna bavlny S.Greg ve Styalu byla poháněna vodním
kolem až do roku 1904 a poté vodní turbínou až do roku 1958). První továrny, převážně
textilní, vznikaly velmi často na místech starých mlýnů, protože využití staré energetické
základny znamenalo úspory na nákladech. Není tedy zcela oprávněné tvrzení, že továrna
byla založena parním strojem.38
Základním odvětvím průmyslové revoluce v Anglii a poté i v dalších zemích bylo
textilnictví. Právě v této oblasti existovalo od pradávna množství jednoduchých strojů,
které bylo možné zdokonalovat a modernizovat. Zde také existoval počátek soustředěné
manufaktury, která se v 18. století měnila v tovární systém. K nejvýznamnějším
vynálezům patří tkalcovský stav s rychloběžným (létacím) člunkem Johna Kaye z roku
1733 a ručně poháněný spřádací stroj, který byl 1767 zdokonalen o pohon právě vodním
kolem. Roku 1785 představil mechanik Edmond Cartwright první model mechanického
tkalcovského stavu, který byl pro tovární výrobu dohotoven v roce 1822.
Parní stroj byl nicméně klíčovým vynálezem průmyslové revoluce. Představoval
první univerzální motor, který dovoloval soustřeďovat výrobu ve městech, místo aby ji
rozptyloval po venkově. Vznik parního stroje byl spojen s potřebami dobývání kamenného
uhlí, které se už v 17. století těžilo hlubinným způsobem. Dosavadní způsob odvodňování
šachet starou technikou koňského žentouru se nehodil. S párou dosud nejvíce
experimentoval francouzský fyzik, spolupracovník významných vědců jako Huygense a
Boyla Denis Papin (1647-1712). Ten už v roce 1679 demonstroval v Královské
38
PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002,
s.174.
51
společnosti parní digestoř (která mnohem později začala být využívána při vaření jako tzv.
„papinův hrnec“). Roku 1690 vysvětlil princip nízkotlakého parního stroje a v roce 1698
vytvořil parní čerpadlo. Jeho spolupracovník Thomas Savery (1650-1715) přišel
s myšlenkou využít parní pumpu v dolech. Konstruktérem prvního parního stroje byl
Saveryho „asistent“ – kovář a opravář důlních čerpadel Thomas Newcomen (1663-1729).
První verze z let 1705 až 1710 se nepodařily, ale stroj z roku 1712, postavený u hradu
Dudley v hrabství Stafford pracoval spolehlivě. Sám Newcomen z vynálezu nic neměl,
protože si patent nechal zaregistrovat Savery a dědictví přešlo na jeho potomky. Stroj však
využívaly několik desítek let v anglických dolech i dolech ve Švédsku a Belgii.
Nevýhodou „ohňového stroje“, jak se mu říkalo, byla velká spotřeba energie. Tam, kde
bylo uhlí drahé, se stroje nevyplácely, ale v oblastech, kde se uhlí těžilo, poskytovaly
neocenitelnou službu tím, že odčerpávaly vodu z hlubokých dolů.
Princip Newcomenova parního stroje:
Stroj byl poháněn atmosférickým tlakem, působícím na horní stranu pístu ve válci,
v jehož spodní části kondenzovala pára, a tak v něm vznikal podtlak. Píst byl spojen
s jedním koncem kývajícího se vahadla, druhý konec byl spojen s tyčí čerpadla v důlní
šachtě.
Mužem, který Newcomenův stroj zdokonalil do té míry, že mohl být využíván i
v textilních továrnách a kterému je vůbec vynález parního stroje přisuzován, byl skotský
mechanik James Watt (1736-1819).
James Watt pocházel z rodiny lodního tesaře ve skotském Greenocku. Od školních
let ho zajímala fyzika a vyučil se v důležitém oboru – výrobě přesných měřících přístrojů.
Později pracoval i jako konstrukční inženýr při opravách mostů. Nakonec zakotvil na
univerzitě v Glasgowě jako „asistent“, což v podstatě znamenalo opravář a demonstrátor
mechanických přístrojů. Univerzita vlastnila model Newcomeova „ohňového stroje“, který
byl nefunkční a Watt ho měl v rámci svých pracovních povinností na přelomu let 17631764 opravit. Snažil se zjistit, proč je spotřeba paliva tak vysoká. Zjistil, že hlavní problém
spočívá v tom, že válec slouží nejen jako parojem, ale i kondenzátor. Stejná nádoba tak
musela být zahřívána i ochlazována. Přišel s nápadem oddělit kondenzátor od válce.
Narazil však na problém, jak odstranit kondenzovanou vodu a vzduch z kondenzátoru. Tři
roky prováděl pokusy na modelech v laboratorním měřítku. Vše sám financoval a ocitl se
na pokraji bankrotu. Nakonec našel sponzora v Dr. Roebuckovi, který vyráběl kyselinu
sírovou a měl i obchodní zájmy ve skotském hutním a těžebním průmyslu. Ten Wattovi
důvěřoval a hned si zajistil dvě třetiny budoucích příjmů. Watt pak roku 1769 získal první
52
patent na snížení spotřeby páry a následně i paliva u ohňových strojů. Zlepšení
spočívalo v uzavření válce parním pláštěm a oddělení kondenzátoru a vývěvy. Trvalo ještě
několik let, než se zdokonalený stroj ujal. Watt si musel vydělávat na dluhy z experimentů
při zeměměřičských pracích a Roebuck se dostal do konkurzu. Projekt pak převzal
s konkurzní podstatou podnikatel v oblasti kovovýroby Mathew Boulton z Birminghamu,
v Soho rozjel výrobu Wattových strojů a jejich konstruktéra zaměstnal s ročním příjmem
330 liber a s podílem na čistém zisku ve výši 33%. Ten stroj stále zdokonaloval – v roce
1777 převedl pohyb pístové tyče z vertikálního do kruhového a následně si patentoval
dvojčinný parní stroj, kde byla pára střídavě vpouštěna pod pístem a nad pístem a
způsobovala zpětný pohyb pístu. Roku 1785 se pak začalo s výrobou dvojčinných parních
strojů, po kterých byla velká poptávka. Ještě v roce 1800 byl poměr vodních kol a parních
strojů zhruba stejný, kolem roku 1834 fungovalo jen v anglickém textilním průmyslu už
kolem 3000 parních strojů a jen 2300 vodních kol.
Výroba a zavádění parních strojů vyžadovaly inovaci v mnoha oblastech. Rozvíjela
se těžba uhlí, od roku 1783 se využíval nový způsob tavení železa (tzv. „pudlování“ v peci
na kamenné uhlí), od 50.let 19. století se začalo s výrobou oceli ze surového železa, tzv.
bessemerování. Rostoucí objem výroby vedl i k revoluci v dopravě. Zde se nejprve pro
potřeby průmyslu využívalo vodních toků. Doslova jako technický zázrak byl vnímán
Bridgewaterský průplav (40 mil dlouhá samostatná dopravní trasa z uhelných dolů ve
Woorsley do Manchesteru a dále k ústí řeky Persey). Jeho stavba, kterou projektoval
stavitel mlýnů James Brindley (1716-1772), se stala počátkem „průplavové horečky“
(canal mania). V letech 1791-1794 bylo založeno kolem 42 průplavních společností.
Technika průplavů byla převzata z kontinentální Evropy, hlavně z Holandska. V Británii
však museli stavitelé překonávat značné výškové rozdíly, což vedlo i k budování tunelů a
plavebních komor. Brzy se začalo rozvíjet i budování silniční sítě s pevným povrchem,
doprovázené stavbou prvních litinových obloukových mostů. To bylo přímo úměrné
rozvoji v železářství, protože se musely vyrábět přesné válcované profily. Zde výrazně
rostla role techniků a konstruktérů – inženýrů, kteří také vyučovali na polytechnických
školách a vychovávali si nástupce a kvalifikované spolupracovníky. Zajímavé ale je, že
někteří významní vynálezci sotva uměli číst a psát. To byl i případ George Stephensona
(1781-1848), který se od dětství pohyboval ve strojní dílně, kde se naučil mnoho
praktických dovedností, ale číst a psát se naučil až v dospělosti ve večerní škole. Tento
muž v roce 1814 předvedl svůj vynález parní lokomotivu, která na kolejích postavených
do svahu utáhla osm vozů s nákladem 30 tun. V roce 1823 projektoval první železnici
53
světa, která sloužila i přepravě osob. Dráha mezi městy Stockon a Darlington měřila 39 km
a jezdil na ní stroj Locomotion. Mnohem výkonnější byly jeho další lokomotivy Rocket a
Raketa, které se staly předobrazem lokomotiv jezdících dalších sto let. Stephenson sám
také úspěšně vyučoval na polytechnickém institutu.
Problémem bylo šíření technických vynálezů, protože ty byly obvykle vázány
patentovými právy a předmětem výrobního tajemství. Vedle toho obchodní politika Velká
Británie zakazovala vývoz strojů, nástrojů i jejich nákresů a modelů a bránila také
vystěhování kvalifikovaných dělníků. Tyto zákony platící až do roku 1824 byly různě
obcházeny a technické novinky se podloudně dostávaly do kontinentální Evropy, hlavně do
Francie, ale i do USA. Naproti tomu vědecké poznatky se šířily bez větších problémů, ale
stále spíše v uzavřeném okruhu kosmopolitních „akademiků“. Dá se říci, že v době
průmyslové revoluce inženýři dospěli k řadě vědeckých poznatků, které už vlastně byly
objeveny, ale dosud nikoliv pro praxi. Technika v následujících desetiletích více
inspirovala vědu, než věda techniku. Polytechnické školy se stávaly základem nové
technické inteligence, která se začínala těšit společenské vážnosti.
4.3
Věda v 19. století
Proces průmyslové revoluce vedl k závažným ekonomickým, sociálním i
politickým změnám.
Velká Británie se stala „dílnou světa“ a své postavení si udržela až do závěru 19.
století. Stejně závažný význam měly politické revoluce v USA a především ve Francii
Velká francouzská revoluce. Základní dokumenty, tj. „Deklarace nezávislosti“ stejně
jako „Deklarace práv člověka a občana“ naznačily zásadní směr vývoje směrem
k občanské společnosti, založené na ústavním principu. Kromě toho Velká francouzská
revoluce a napoleonská doba vytvořily mimořádně příznivé podmínky pro rozšíření
průmyslové revoluce na evropském kontinentě. Devatenácté století je označováno za
„století vědy“. Jak už bylo naznačeno, hledaly se cesty, jak spojit teorii s praxí. Jako
specifické nové disciplíny zákonitě vznikaly ekonomické vědy, studující mechanismy
hospodářství. Základem se stala tzv. klasická39 politická ekonomie. Jejím cílem byla
analýza ekonomických zákonitostí ve spojení s politickými principy vznikajícího
39
Pod pojmem „klasik“ rozumíme vědce nebo umělce jehož dílo má trvalou a nadčasovou hodnotu.
„Klasický“ znamená „všeobecně uznávaný“ vědecký nebo umělecký systém. Začal se používat
v 18. století v oblasti umění, které bylo inspirováno antikou. Ve vědecké sféře se s tímto pojmem
setkáváme např. v souvislosti „klasická politická ekonomie“ a „klasická německá filozofie“.
54
liberalismu. Ekonomické teorie se rozvíjely dosud v rámci filozofie a v důsledku
hospodářské praxe a jejích možností od 16. století.
První teorií byl tzv. merkantilismus, který spatřoval zdroj bohatství státu
v aktivním zahraničním obchodě a zákazu vývozu drahých kovů. V osvícenské epoše, kdy
byla zdůrazňována „přirozená práva člověka“ (právo na život, majetek a na svobodu) se
rozvinul tzv. fyziokratismus (fyziokracie = vláda přírody). Podle něj jsou příroda i
společnost organismem, který je ovládán „přirozenými zákony“, kterým je nutno dát
volný průchod, aby došlo k nastolení „přirozeného řádu“. Jako základní podmínky
dobrého národního hospodářství stanovili fyziokraté tři principy, které jsou uznávány i
liberalismem:
-
neomezenost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví
-
hospodářská svoboda
-
osobní iniciativa a volná konkurence (čili tržní vztahy)
Fyziokraté, z nichž byli nejvýznamnějšími představiteli Francouzi Francois
Quesnay (1694-1774) a jeho žák Anne Robert Turgot (1727-1781), také rozpracovali
teorii společenských tříd, tzn. základních skupin obyvatelstva. Vzhledem k převážně
agrárnímu charakteru předrevoluční Francie stáli na prvním místě důležitosti pro
hospodářský rozkvět země zemědělci jako tzv. produktivní třída, dále třída vlastníků
půdy a na posledním místě stáli obchodníci a řemeslníci jako tzv. sterilní třída.
Představiteli „klasické politické ekonomie“ jsou především Adam Smith (17231790) a David Ricardo (1772-1823). Smith v díle „Pojednání o podstatě a původu
bohatství národů“ zdůraznil význam dělby a produktivity práce jako zdrojů bohatství
národa a vypracoval základy teorie hodnoty zboží, na které pracoval také Ricardo, který
se zabýval i problematikou společenských tříd. Klasická politická ekonomie se stala
základem politické i ekonomické teorie „klasického liberalismu“, která tvořila
hospodářský i politický rámec 19. století. Jako hlavní principy uznává liberalismus tyto
teze:
1. Nejvyšší hodnotou je jednotlivec, jeho svoboda a práva.
2. Jednotlivec má přirozená práva, tzn. nezávislá na politické
moci, jejímž úkolem je tato práva ochraňovat (právo na
život, na majetek a na svobodu)
55
3. V ekonomické oblasti má stát zasahovat co nejméně, neboť
platí „zákon neviditelné ruky trhu“.40
Představitelem závěrečné fáze vývoje klasické politické ekonomie byl filozof a
ekonom John Stuart Mill (1806-1873), autor zásadního díla z roku 1848 Základy
politické ekonomie, které se používalo na anglicky mluvících vysokých školách jako
standardní učebnice až do konce 19. století. Rozpracoval základy vztahu nabídky a
poptávky v tržním systému. Známá je také jeho koncepce reformování kapitalismu, jejíž
hlavní složkou byla postupná přeměna námezdních dělníků ve spoluvlastníky a
kapitalistických firem v družstva.
Velmi zajímavá byla i populační teorie anglikánského duchovního, ekonoma a
historika Thomase Roberta Malthuse (1766-1834). Podle ní má lidstvo tendenci
rozmnožovat se rychleji, než se rozšiřují možnosti jeho obživy. Počet obyvatelstva se
zvyšuje geometrickou řadou, zatímco prostředky obživy řadou aritmetickou. Proto
musí dříve nebo později lidstvo narazit na nedostatek potravin. Růst populace lze brzdit
buď zvýšením úmrtnosti (hladomory, války) nebo snížením porodnosti (jako duchovní
připouštěl Malthus pouze pozdější uzavírání sňatků a sexuální zdrženlivost). Z této teorie
vycházel výklad mezd založený na existenčním minimu.41
Nadále se rychlým tempem rozvíjely přírodní vědy. Velký rozmach nastal
především v oblasti matematiky a fyziky. Zajímavé je, že vědecká produkce byla
výraznější v kontinentální Evropě, hlavně ve Francii a Německu, nikoliv v kolébce
průmyslové revoluce, ve Velké Británii. Britští vědci však zpoždění od 30.let 19. století
rychle dohnali.42 Nové matematické myšlení se oprostilo od staré snahy spatřovat konečný
cíl exaktních věd v mechanice a astronomii, tedy směrů, které byly úzce spjaté
s hospodářským životem a vojenstvím. Vzrůstala specializace, kterou doprovázelo
oddělení „čisté“ a „aplikované“ matematiky.
Dosud hlavním posláním matematiky byl „veřejný užitek a vysvětlení přírodních
jevů“, nyní, v 19. století, je „matematika královnou věd“, jejímž hlavním cílem je
prokázat čest lidského ducha (věda pro vědu). Z tohoto hlediska měly mít problémy čísel
40
SITÁROVÁ, Z., KLIMENT, A. Dějiny ekonomických teorií. 1.vyd. Praha“ Svoboda, 1981,.s.5473.
41
Podle ní zvyšování mezd nepovede k trvalému zlepšení sociální situace dělníků, protože se zvýší
počet dětí narozených v dělnických rodinách a tím bude narůstat tzv. „rezervní armáda práce“, tedy
budoucí nezaměstnaní dělníci. Z toho později vycházely socialistické teorie odmítající hospodářský
boj a preferující boj politický, který by pomohl k postupné reformě celé společnosti. Na tomto
principu byla založena i Bismarckova politika „železného mzdového zákona“.
42
56
stejný význam jako dosavadní otázka systému světa. Matematika má ale také bohaté
praktické využití v astronomii, fyzice, geodézii, atd. (aplikovaná matematika). Být
matematikem znamenalo mít velké společenské uznání.
Všestrannou matematickou osobností především první poloviny 19. století byl Karl
Friedrich Gauss (1777-1855). Vedle rozpracování problematiky algebraických rovnic se
zabýval i astronomií. Významnou oblastí jeho činnosti byla geodézie, kde se zabýval
nerovností terénu a jeho měřením.
Střediskem francouzských matematiků byla již dříve zmíněná Ecole Polytechnique
v Paříži založená 1794. Prvním ředitelem a vědeckým vůdcem skupiny matematiků byl
Gaspard Monge, který se věnoval především deskriptivní geometrii a položil základy
projektivní geometrie. Jeho žák Charles Dupin rozpracoval teorii ploch. V této oblasti
se proslavil také Victor Poncelet.
Na pražské univerzitě také působilo několik významných matematiků, především
Bernard Bolzano (1781-1848), který formuloval některé základní poznatky z teorie
množin a řadu pojmů přeložil do češtiny. V Rusku působil jako asistent matematického
ústavu v Kazani Nikolaj Ivanovič Lobačevskij (1792-1856), autor významného díla O
principech geometrie, kde otevřel otázku tzv. neeuklidovské geometrie, tedy teorie
rovnoběžek a trojrozměrnosti prostoru. Na problému pracoval nezávisle i maďarský
matematik Jánosz Bolyai.
Neeuklidovská geometrie se znovu dostala na pořad dne v druhé polovině 19.
století. Do diskuse v té době vstoupili i britští matematici. Mezi první patřili především sir
William Rowan Hamilton (1805-1865) a George Green (1993-1841).
Euklidovská (někdy se používá název „elementární“) geometrie je starší částí
geometrie, která se zabývala pouze oblastí rovinnou (tzv. planimetrie) a prostorovou (tzv.
stereometrie). Základem je pět postulátů (nutných předpokladů, přijímaných bez důkazů):
1) Přímou čáru je možné nakreslit z kteréhokoli bodu do kteréhokoli jiného bodu.
2) Konečnou přímou čáru (úsečku) je možné prodloužit na přímku.
3) Je možné nakreslit kruh s libovolným středem a poloměrem.
4) Všechny pravé úhly jsou si rovny.
5) Jestliže přímka protíná dvě přímky tak, že vnitřní úhly na téže straně jsou menší
než dva pravé úhly, pak se tyto dvě přímky, pokud poběží do nekonečna, protnou
na stejné straně, na které jsou úhly menší než dva pravé úhly.
57
Neeuklidovská geometrie je název geometrických systémů, které nesplňují pátý
postulát, tzn. např. hyperbolická geometrie, eliptická geometrie, sférická geometrie.
Matematika byla tradičně úzce spojena s fyzikou, vědou, jejíž závěry byly nejdříve
využívány v praxi. Hlavním zájmem fyziků v 19. století bylo studium elektromagnetismu.
Za zakladatele elektromagnetismu je považován dánský fyzik Hans Christian Oersted
(1777-1851), který jako první objevil magnetické účinky elektrického proudu. První zdroj
elektrického proudu však sestrojil už na přelomu 18.a19. století Ital Alessandro Volta
(1745-1827). Jeho galvanický článek43 byl založen na vzniku rozdílu napětí mezi různými
kovy ponořenými do téhož roztoku (pokusy byly úspěšné při ponoření zinkové a měděné
desky do zředěného roztoku kyseliny sírové). Na sklonku svého života pak sestavil i první
baterii sériově zapojených článků, tzv. Voltův sloup.
Také další matematik André Marie Ampér (1775-1836) se proslavil především ve
fyzice, bádáním v oboru elektřiny a magnetismu. Ve 20. letech 19. století zjistil, že cívka,
kterou protéká elektrický proud vyvolává magnetické účinky. Na základě experimentů pak
odvodil řadu pravidel a zákonů, hlavně tzv. Ampérův zákon týkající se působení
magnetického pole a tzv. Ampérovo pravidlo pravé ruky: “Severní pól magnetky se
vychyluje k levé ruce plavce, plujícího směrem elektrického proudu a hledícího na
magnetku.“44 (Dnešní formulace téhož: Uchopíme-li vodič elektrického proudu pravou
rukou tak, že palec ukazuje směr proudu, ostatní prsty ukazují orientaci indukčních čar.)
Významným střediskem fyziky byl od 30.let 19. století německý Göttingen, kde na
univerzitě působil vynikající profesor Wilhelm Eduard Weber (1804-1891). Ten se svým
přítelem a spolupracovníkem Gaussem rozpracoval jednu z prvních teorií zemského
magnetismu. Společně také poprvé použili elektrický proud a kód k přenosu signálů na
větší vzdálenosti a položili tak klíč k telegrafu. Ten zdokonalil Američan Samuel Finlay
Morse (1791-1872). V roce 1838 Morse zavedl abecedu složenou z čárek a teček pro
sdělování zpráv telegrafem, který byl poprvé použit roku 1844 mezi Washingtonem a
Baltimorem.
Od 30.let 19. století vznikala řada nových vědeckých společností. Významné bylo
především Britské sdružení pro podporu vědy45. Jedním z nejvýznamnějších
představitelů sdružení byl Michael Faraday (1791-1867), fyzik a chemik, objevitel
43
Voltův zdroj byl nazván podle italského lékaře 18. století Luigiho Galvaniho (1737-1798), který
pozoroval účinky elektrického proudu na preparátech žabích svalů.
44
HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002, s.114.
45
Ve stejném roce zahájila činnost i Matice česká, sdružení pro podporu vydávání české literatury,
včetně vědecké.
58
elektromagnetické indukce, autor řady odborných spisů, které byly psány i pro laickou
veřejnost.
Faradayovým americkým protějškem byl Joseph Henry (1797-1875), který
vylepšil elektromagnet pro praktické využití a také vynalezl elektromagnetické relé,
které posloužilo při konstruování elektromagnetického telegrafu.46 Henry byl od roku 1846
tajemníkem, a pak i ředitelem amerického Ústavu pro podporu věd a od roku 1868 do smrti
i prezidentem americké Národní akademie věd.
Akademie věd vznikly během 19. století ve většině zemí: 1847 rakouská akademie
věd ve Vídni, 1851 nizozemská akademie věd, 1859 norská akademie věd, 1863 akademie
věd v USA.
Fyzikové jako Faraday a Henry se intenzivně zabývali přeměnou elektrických a
magnetických sil. Jejich učení, stejně jako vlnová teorie světla Francouze Jeana
Augustina Fresnela (1788-1827) a základy termodynamiky britského fyzika Benjamina
Thompsona, hraběte Rumforda (1753-1814) shrnul v soustavnou teorii zachování
energie v 70. letech 19. století opět britský fyzik James Clerk Maxwell (1831-1879).
Na konci 19. století se fyzikální svět jevil jako srozumitelný a matematicky
zformulovaný. Stejně srozumitelný se stal svět atomů.47 Počínaje základním
předpokladem Johna Daltona (1766-1844) o tom, že druhy atomů se liší pouze svojí vahou,
byli chemici postupně schopni identifikovat rostoucí počet prvků a stanovit zákony
popisující jejich vzájemné působení. V roce 1869 objevil ruský chemik Dmitrij Ivanovič
Mendělejev (1834-1907) periodický zákon prvků, podle kterého uspořádal prvky do
soustavy podle jejich atomových vah. Na přelomu 19.a20. století pak nizozemský chemik
Jacobus Henricus van´t Hoff (1852-1911) odhalil vztah mezi uspořádáním atomů
v prostoru a jejich specifickými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.
Matematika, fyzika a chemie představovaly vědní obory, kterých bylo využíváno
v epoše technicko-vědecké revoluce v poslední třetině 19. století. Konečně došlo
k propojení vědy a techniky.
Od 18. století byl patrný také zájem o živou přírodu, především o biologii a s ní
spojené lékařské vědy. V první polovině 19. století byly dotvořeny základy buněčné
teorie. Významné místo v této oblasti zastával také český přírodovědec Jan Evangelista
46
Nezávisle na Faradayovi objevil také elektromagnetickou indukci.
47
59
Purkyně (1787-1869). Ten také roku 1839 začal používat pro živou hmotu zárodku termín
protoplazma. Fyziologové prozkoumali široké spektrum problémů. Německý fyzik a
fyziolog Hermann von Helmholtz (1821-1894) stanovil rychlost šíření vzruchu v nervech
živočichů (u člověka v roce 1867). V biologii byl už na počátku 19. století překonán
poněkud umělý systém Carla von Linného z poloviny 18. století. Zásluhu na tom měl
francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck (1744-1829), který byl tvůrcem první
ucelené teorie evoluce organismů. Ve svém díle Filozofie zoologie z roku 1809 vyložil
myšlenku postupného vývoje organismů působením změn vnějšího prostředí. Přitom však
byl přesvědčen, že vývoj druhů je řízen božskou vůlí. Nicméně tzv. lamarckismus
představoval oproti dosud oficiálnímu názoru o neměnnosti druhů48 výrazný pokrok.
Příznivcem lamarckismu byl v mládí i jeden z nejvýznamnějších přírodovědců 19. století,
zakladatel evoluční biologie, Charles Robert Darwin (1809-1882).
Darwin pocházel z významné lékařské rodiny. Známější než otec byl jeho dědeček
Erasmus Darwin (1731-1802), který patřil vedle Lamarcka k prvním zastáncům evoluce.
Jeho poetický spis Zoonomie neboli zákony organického života (byl psán ve verších)
skloubil vědecké myšlenky s poezií a tím i vytvořil zvláštní metodu popularizace vědy.
Mladý Darwin začal roku 1825 studovat medicínu podle otcova přání, ale ze studií utekl
(vadila mu údajně brutalita některých lékařských zákroků). Začal však navštěvovat různé
přírodovědné společnosti a účastnil se i výzkumu života mořských živočichů, při kterém
byl nalezen důkaz existence homologie (= teorie o podobnosti orgánů sloužících ke
stejnému účelu, ale vyskytujících se u různých druhů organismů). Pomáhal také s tříděním
sbírek Muzea Edinburgské univerzity. Přitom si osvojil znalosti z geologie a naučil se
klasifikovat rostliny. V roce 1827 ho otec přemluvil ke studiu anglikánské teologie na
univerzitě v Cambridge. Rozhodnutí podpořil i fakt, že mnoho přírodovědců patřilo
k duchovenstvu. Darwin úspěšně dostudoval v roce 1831. V té době se seznámil s dílem
německého přírodovědce Alexandra Humboldta, který se vrátil z expedice v Latinské
Americe a klasifikoval více než 3500 nových rostlin. Darwin využil příležitosti a účastnil
se plavby na lodi Beagle, která měla mapovat pobřeží Latinské Ameriky. Pětiletá cesta
byla úspěšná, Darwin studoval geologické jevy, fosilie (zkameněliny a kostní pozůstatky),
živé organismy a zajímal se také o životy lidí, a to jak domorodců, tak přistěhovalců
z různých klimatických oblastí. Nasbíral ohromné množství nejrůznějších vzorků a po
návratu v roce 1836 se stal ve vědeckých kruzích uznávanou osobností. Dal dohromady
48
Velkým odpůrcem Lamarckových názorů byl Georges Cuvier ( 1769-1832), který obhajoval
teorii stvoření a neměnnosti.
60
tým vědců, kteří katalogizovali jeho sbírky. Anatom Richard Owen (1804-1892) zjistil, že
řada fosilních kostí pochází z již vyhynulých tvorů. Darwin už na konci 30. let 19. století
definoval v kruhu svých přátel a kolegů teorii přírodního výběru. Organismy se podle této
teorie vyvíjely postupně z prvotní živé hmoty vzniklé přeměnou anorganických látek
v určitém období vývoje zemského povrchu. Přírodní výběr je základní vývojový princip,
který umožňuje spolu s ostatními faktory zachování a vývoj organismů.
Autor si byl vědom, jak protichůdné reakce jeho teorie vzbudí. K veřejné publikaci
se rozhodl až v roce 1858, kdy se dozvěděl, že ke stejnému závěru dospěl nezávisle na něm
jiný britský přírodovědec a cestovatel Alfred Russel Wallace (1823-1913). Wallace se pak
stal zakladatelem evoluční zoogeografie. Darwin tedy roku 1859 vydal své významné dílo
původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru aneb záchrana preferovaných ras
v existenčním boji. V roce 1871 pak evoluční teorii rozšířil i na člověka (O původu
člověka).49
Darwin byl ovlivněn i ekonomickými teoriemi Adama Smithe. Konstatoval, že
považuje své myšlenky za analogické „dělbě práce“. Přiznával dluh i vůči T. R.
Malthusovi, jehož populační teorie a koncepce „boje o život“ byla velkou inspirací
darwinismu. Z dřívějších názorů ho zaujala i Hobbesovská myšlenka „zvířeckého a
krátkého“ života divocha v atmosféře neustálého boje všech proti všem. „Ovlivnění však
neznamená nedostatek původnosti nebo tvůrčího myšlení. Darwin převzal metaforu boje o
život hlavně od Malthuse, ale učinil z ní něco nového – vysvětlil boj jako tvůrčí proces,
který odstraňuje jedince nevhodné pro další plození.“50
Přirozený výběr výrazně ovlivnil i společenskovědní teorie. Nejvýrazněji se
projevil v díle anglického ekonoma, filozofa a sociologa Herberta Spencera (1820-1903).
Myšlenky obsažené v knize Společenská statika z roku 1850 jsou označovány jako tzv.
sociální darwinismus. Spencer použil pojmu „přežití nejzdatnějších“ v ekonomickém
prostoru, kde platí „zákon neviditelné ruky trhu“. Začaly se rozvíjet různé směry jako
geografický determinismus nebo rasově antropologický směr, které mohly a byly
vysvětlovány značně účelově (rasismus, nacismus). Darwinismus způsobil sérii střetů mezi
zastánci náboženských teorií a vědci, ale i mezi vědci -zastánci této teorie a důslednými
odpůrci, který v podstatě spor trvá dodnes.
49
DAWIESOVÁ, M. W. Darwin a fundamentalismus. Přel. E. Vacková, 1.vyd. Praha: Triton,
2002, s.22-23.
50
Tamtéž.
61
Přirozený výběr otevřel i otázku dědičnosti. Ještě v 50. Letech 19. století
prohlašoval slavný francouzský biolog, zakladatel experimentální fyziologie, Claude
Bernard (1813-1878), že „dědičnost představuje prvek, který leží mimo naše možnosti,
který nedovedeme ovládat stejně jako vlastnosti života…“51 Stále převládal názor, že
dědičné znaky obou rodičů se při křížení mísí podobně jako třeba červené a bílé víno na
více či méně růžovou směs. Vědci nedokázali vysvětlit náhlé vyniknutí některých znaků
třeba u dalších generací. Problémem se zabýval augustiniánský mnich z Brna Johann
Mendel (1822-1884).
V klášteře přijal jméno bratr Gregor a k experimentu s křížením si vybral hrách.
Původně v 50. letech při studiích ve Vídni začal křížit bílé a šedé myši, ale nadřízení mu
to zakázali, protože v tom spatřovali rouhání a doporučili mu k pokusům něco méně
„živého“.
Po sedm let, počínaje rokem 1856, dělal pokusy s více než 27 000 rostlinami
hrachu a propočítal pravděpodobnost dědičnosti. Sám Darwin dělal pokusy s rostlinami
hledíku, ale neměl tolik trpělivosti a nevyvodil příslušné závěry. Mendel vystoupil se
svými závěry roku 1863, kdy vědecká veřejnost řešila evoluční spory, a výsledky jeho
experimentů zdánlivě zapadly. Teprve na počátku 20. století tři přírodovědci z různých
zemí nezávisle na sobě vystoupili se zákony dědičnosti, které prokazovali rovněž na
experimentech s hrachem. Aby se vyhnuli sporu o prvenství, uznali čestně Mendelovu
prioritu.
Mendel zformuloval tři zákony dědičnosti:
1. Uniformita hybridů první generace s pravidlem převládání jednoho ze dvou
rodičovských znaků
2. Štěpení hybridů druhé generace v poměru 1:2:1
3. Při náhodném oplozování nebo u více znaků vzájemně nezávislé uplatňování vloh podle
zákonů matematické statistiky a pravděpodobnosti.
V roce 1903 pak opět nezávisle na sobě vyslovili německý biolog Theodor Boveri
a americký lékař Walter Sutton názor, že chování chromozomů při redukčním dělení
buňky odpovídá Mendelově teorii o štěpení znaků. Nauce o dědičnosti se v té době říkalo
mendelismus, ale od roku 1905 začal převládat termín britského biologa Williama
Batesona genetika. V souladu s tím pak roku 1909 přejmenoval dánský botanik Wilhelm
51
62
Johannsen vlohy na geny a definoval je jako základní jednotky genetické analýzy. O tři
roky později doplnil americký genetik Thomas Hunt Morgan (1866-1945) mendelovy
zákony poznatkem o lineárním uspořádání genů v chromozomech, což otevřelo cestu
k pochopení procesu vnitřních mutací.
Genetika se plně začala rozvíjet po druhé světové válce a dnes patří
k nejvýznamnějším vědním oborům.
4.4
Technicko-vědecká revoluce na konci 19. století
Už od 60.let, ale zejména v poslední třetině 19. století probíhaly ve vyspělých
zemích významné hospodářské, sociální i politické změny. Průmyslová revoluce (v
tradičním pojetí „věk páry a železa“) byla dovršena a nastala další etapa ve znamení
těžkého průmyslu, strojové velkovýroby, monopolů, akciových společností a hlavně
elektřiny jako nové pohonné síly.
Elektřina, s níž experimentovali v laboratořích na počátku 19. století Faraday,
Volta, Ampér a mnoho dalších fyziků, začala postupně pronikat do výroby a praktického
života vůbec. Zásluhu na tom měl především německý fyzik a vynálezce Werner von
Siemens (1816-1892). Ten pomocí magnetického pole, rotoru (kovové otočné tyče) a
energie čerpané z parního stroje k pravidelnému otáčení rotoru sestrojil dynamo. Problém
přenosu elektřiny pak řešila celá plejáda vědců a techniků. Francouz Marcel Deprez
(1843-1918) v roce 1882 zřídil první dálkové elektrické vedení v délce 57 km, Čech
František Křižík (1847-1941) vynalezl samočinný regulátor elektrické obloukovky (také
roku 1891 postavil první elektrickou dráhu v Praze a roku 1902 i meziměstskou
elektrickou dráhu Tábor-Bechyně). Nejplodnějším vynálezcem všech dob se stal Američan
Thomas Alva Edison (1847-1931). Ten v 80. letech postavil na Manhattanu veřejnou
parní elektrárnu, která mohla zásobovat elektrickým proudem ulice, domy a kanceláře na
Wall Street pomocí kabelových rozvodů. Kabely obsahovaly měděný vodič ovinutý
slámou (to bylo značně nebezpečné), vložený do olověné trubky a zalitý asfaltem. Dvojice
kabelů pro stejnosměrné napětí 200 V v celkové délce 25 km byla kladena pod povrch
chodníků. Edison musel vynalézt a vyrobit vše, co je k rozvodu elektrického proudu
zapotřebí – vypínače, pojistky, zásuvky, kabely, elektroměry (ty jediné musely být později
nahrazeny jiným typem).
Edison, stejně jako Siemens, Deprez, Křižík a mnoho dalších, byl zastánce
stejnosměrného proudu. Proti stála jiná skupina elektrotechniků – zastánců proudu
střídavého. Nakonec musela po urputných bojích první skupina, včetně Edisona, ustoupit.
Firma Westinghouse prosadila pro stavbu největší elektrárny světa na Niagarských
63
vodopádech projekt využití střídavého proudu elektromechanika chorvatského původu
Nikoly Tesly (1856-1943). Jeho patent na střídavý indukční vícefázový elektromotor byl
realizován 1888, o tři roky později byl využit v Evropě. (V roce 1900 byla dobudována
první parní elektrárna v Praze Holešovicích.52)
Edison přispěl k technickému rozvoji více než 1300 patenty (psací stroj, tiskací
telegraf, rozmnožovací stroj – předchůdce kopírky, fonograf, mikrofon, magnetický třídič
rud, žárovka (1879), filmovací kamera (kinematograf 1891), akumulátor, elektrický
automobil (1902) a helikoptéra (1908), Stejně významný byl i jeho objev pro stavebnictví
– rotační pec pro výrobu portlandského cementu, z kterého jeho společnost začala
vyrábět komplexy obytných panelů, ze kterých se velmi rychle sestavovaly domy. Tento
vynález doplněný o vodovzdornou barvu do cementu se plně ujal až po druhé světové
válce (základ panelových domů). Nápad však ještě v 90. letech
19. století rozvinul
Francois Hennebique (1843-1921), když začal betonové desky vyztužovat ocelovými
pruty. Tím vznikl materiál pro stavbu mostů a ploch pro velkou zátěž – železobeton.
V USA pak začala výstavba mrakodrapů, nejprve v Chicagu, v druhé polovině 90.let i
v New Yorku. Francie chtěla s USA soupeřit „dominantou Paříže“ z roku 1889, kterou
projektoval inženýr Alexandre Gustave Eiffel (1832-1923).
Stejně významné byly vynálezy v oblasti přenosu informací. Telegraf už fungoval,
ale americký fyziolog Alexander Graham Bell (1847-1922) vynalezl mikrofon (původně
měl sloužit lidem s poruchami sluchu), ale už roku 1876 zkonstruoval i první použitelný
telefon, který se záhy stal masovou záležitostí.
Velký rozvoj nastal v dopravě. Už v 60. letech 19. století vynalezl Belgičan
Etienne Lenoir (1822-1900) jednoduchý „motor s vnitřním spalováním“ (píst parního
stroje byl ve válci poháněn střídavě ze dvou stran svítiplynem smíšeným se vzduchem).
Tento „výbušný“ motor měl velkou spotřebu plynu a byl i nebezpečný. Se zdokonalením
přišel v 70. letech Nicolaus August Otto (1832-1891), vynálezce „čtyřtaktního motoru
s kompresí“, ale jeho vynález byl zastíněn v 80. letech vynálezy dvoutaktního motoru a
rychloběžného benzinového motoru Karla Friedricha Benze (1844-1929) a Gottlieba
Daimlera (1834-1900). Nicméně tito technici spolu s Robertem Augustem Boschem,
vynálezcem elektrického zapalování, stáli u zrodu automobilového průmyslu. Podle
Daimlerových konstrukcí začala po roce 1888 průmyslová výroba benzínových
automobilů. Současně byla zahájena i výroba kaučukových pneumatik, vynález
52
HONZÍK, M. Začal to pan Watt: století energie. 1.vyd. Praha: Práce, 1981, s.38-39.
64
skotského zvěrolékaře Johna Boyda Dunlopa (1840-1921). Ty pak byly nahrazeny v 90.
letech gumovými, které se daly snáze demontovat. Autorem tohoto vynálezu byl Francouz
André Michelin (1853-1931). Vrcholem první etapy rozvoje automobilismu byl vynález
rovnotlakého spalovacího motoru na naftu, který roku 1897 vynalezl německý technik
Rudolf Diesel (1858-1913).
S rozvojem výroby rostl i boj o trhy a suroviny. Od druhé poloviny 19. století se
prvořadou surovinou stala ropa označovaná jako „černé zlato“. První vrtná pole, rafinérie
a počátky petrolejářského průmyslu se rozvíjely od roku 1859, kdy byla v Pensylvánii
objevena naftová ložiska. Petrolej nejprve sloužil ke svícení, brzy však našel uplatnění jako
palivo spalovacích motorů. Vypukla naftová horečka, která si nezadala se zlatou horečkou.
První naftovou velmocí se staly USA, kde naftařské impérium Standard Oil Company
vybudoval John Davison Rockefeller (1839-1931). Při pronikání na zahraniční trhy
Rockefeller narazil na konkurenta v osobě Samuela Marcuse, který vsadil na lacinou
ruskou naftu, kterou začal převážet v tankových lodích (první nechal postavit v ruských
loděnicích), a vybudoval další naftařský kolos, anglický Schell. V konkurenčním zápase se
Schell spojil s malou holandskou společností Royal Dutch, která se orientovala na naftu
v Indonésii. Nad britskou firmou držela ochrannou ruku jak britská vláda, tak finanční dům
Rotschild.
Závěr století probíhal nejen ve znamení technického a vědeckého pokroku, jehož
cílem bylo zvýšení kvality lidského života, ale věda a technika byla využívána i pro
válečné účely. Významné zlepšení vojenské techniky znamenal už vynález bezdýmového
střelného prachu v roce 1864 a hlavně kulometu Američanem Hiramem Stevensem
Maximem (1840-1916). Jako velmi nebezpečné se v případě válečného zneužití ukázaly
vynálezy výbušnin švédského podnikatele a vynálezce Alfréda Bernhardta Nobela
(1833-1896). Ten si na sklonku života ve složité mezinárodní situaci poloviny 90. let
uvědomil reálné nebezpečí válečného zneužití nejen jeho vynálezů, ale téměř všech
technických vymožeností a vědeckých objevů. Zdůraznil odpovědnost vědců za mír a
k tomu účelu zřídil roku 1895 nadaci Nobelovy ceny, která je od roku 1901 udílena za
objevy ve fyzice, chemii, medicíně, za díla v oblasti literatury a ekonomie a za práci pro
mír. První obdržel Nobelovu cenu fyzik, Němec Wilhelm Conrad Röntgen53(1845-1923),
53
Roentgen objevil tyto dosud neznámé paprsky v podstatě náhodou. Už od poloviny 19. století se
zájem fyziky obecně zaměřil na studium elektrického výboje (v době, kdy se začalo používat
obloukové osvětlení a i poté, kdy se začala používat žárovka). Elektrický výboj zářil i ve vakuu a
zdokonalení techniky vakua vedlo k mnoha experimentům. Sir William Crookes (1832-1919)
vypozoroval, že světélkující záření vycházející ze záporného konce ve vývojové trubici tj. katodě
65
který roku 1895 objevil revoluční diagnostický a léčebný prostředek, paprsky X, jejichž
pomocí bylo možné prosvítit lidské tělo. Brzy měly všechny kliniky svá rentgenologická
oddělení. V době, kdy nápad, objev, patent mohly zajistit nesmírné bohatství pro autora,
prohlásil tento významný vědec o svém vynálezu: „Mají ho užívat všichni ti, kteří to budou
potřebovat.“54 Objev věnoval univerzitě v Mnichově, aby mohl být zdokonalován. Sám
zemřel nemocný a v chudobě.
4.5 Klasifikace a metodologie věd v 19. století
Na konci 19. století se věda s technikou propojily a staly se základem dalšího
společenského rozvoje. Vznikala aplikovaná vědecká pracoviště přímo v průmyslových
závodech a začaly se prosazovat i vědecké metody řízení. První takovou metodu
vypracoval a v americkém průmyslu zavedl Fredery Winslow Taylor (1856-1915).
Metoda, která se po tomto odborníkovi nazývá taylorismus, spočívala v měření spotřeby
času pro jednotlivé úkony, na něž byla rozložena pracovní operace. Studovány byly stroje,
nástroje i lidské zdroje a hledaly se veškeré možnosti ke zvýšení produktivity práce.
Významná role připadla technickým manažerům a postupně se objevovaly a uplatňovaly
i psychologické faktory pro zaměstnance (estetičnost prostředí, určité rozložení pracovních
přestávek, motivace zaměstnanců…).
Charakteristickým rysem byla rostoucí specializace při výrobních operacích, čímž
rostl i význam speciální kvalifikace v řadě dělnických profesí. To se muselo projevit i
v oblasti vzdělávání. Velmi rychle probíhala specializace věd. Už se nedalo hovořit o
fyzice, ale o jejích různorodých oborech. Totéž se týkalo chemie, biologie, ale i nově se
utvářejících společenských věd. Stalo se zřejmým faktem, že je nezbytné nově posoudit
teorii vědy jako celku a věnovat pozornost i vztahu mezi technickými, přírodovědnými a
společenskými vědami. Společenské vědy se snažily aplikovat zákony přírody na
společnost a na základě analýzy historického vývoje chtěly určit východiska společenského
vývoje do budoucnosti.
(už se používalo označení katoda a anoda). Crookes tyto katodové paprsky nazval novou zářivou
formou hmoty. Další vědec Johnoson Stoney je nazval termínem elektrony a Jean Thommson měřil
jejich rychlost. Roentgen si koupil jednu katodovou trubici, aby studentům na univerzitě ve
Würzburu, kde přednášel fyziku, vysvětlil její vnitřní mechanismus. Zjistil, že z trubice unikají
neznámé paprsky, které vyvolávají v temnotě světélkování. Procházejí i fotografickou deskou
zabalenou do černého papíru. Byly schopné prosvítit lidské tělo a ukázat kosti i předměty uvnitř
tašky i peněženky (s tím se konaly veřejné produkce, které však ukázaly, že paprsky mohou zničit
tkáň (několik experimentátorů bylo poraněno popálením). Viz: BERNAL, J. D. Věda v dějinách.
Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.2, s.31.
54
66
Pokusy o klasifikaci věd měly své počátky v předcházejících dvou stoletích
v rámci filozofických systémů. Zajímavé bylo dělení věd podle předmětu zkoumání
významného filozofa 17. století Francise Bacona. Ten vytvořil jakousi „pyramidu“
základů přírodních věd. Na spodní příčce se nacházela historie přírody, pak výše
následuje fyzika, dělená na méně a více obecnou. Vrchol pyramidy pak tvořila
metafyzika. Tyto tři úrovně představovaly podle Bacona pravdivé stupně znalosti.
Metafyzika byla původně filozofickou disciplínou, která se zabývala:
1. původem, podstatou a účelem jsoucna (tzv. obecná metafyzika nebo také ontologie)
2. nejvyšším jsoucnem, tj. Bohem (tzv. speciální metafyzika nebo také přirozená
teologie.
Další filozofové se snažili postihnout to, co je všem vědním oblastem vlastní, tedy
jakýsi společný základ vědy. U Leibnitze to byly monády (činné síly, ze kterých se
všechno skládá), u Spinozy to byl Bůh neboli příroda.
V 19. století se filozof a zakladatel sociologie Auguste Comte (1798-1857) pokusil
o vymezení filozofie jakožto metodologického základu speciálních věd a také o
klasifikaci věd podle míry abstrakce. V souvislosti s tím zavedl Comte pojem
pozitivismus. Odmítl ty filozofické systémy, které se snažily najít prvotní a konečné
příčiny jevů, nespokojily se s danými fakty a vytvářely podle něj nepodložené hypotézy.
Takové systémy označoval jako „negativní filozofii“.
„Slovo ,pozitivní′ může nabývat několika významů: něco skutečného, něco
smysluplného a užitečného a něco jednoznačně definovaného. Aguste Comte vymezil
pozitivistickou filozofii v souladu se všemi těmito významy. Pozitivismus se přidržuje
pouze skutečnosti tzn. prokazatelně daných faktů. Zabývá se výhradně tím, co je
společensky užitečné. V protikladu k nekonečným sporům dřívější metafyziky, drží se
výhradně toho, co lze přesně definovat.“55
Comte, inspirován F.Baconem, stanovil postup poznávacího procesu do tří fází:
1. Konstatovat fakta daná formou jevu.
2. Uspořádat je podle určitých zákonů.
3. Ze zjištěných zákonitostí předvídat budoucí jevy a řídit se podle nich.
Při zamyšlení nad těmito zásadami jsou zcela pochopitelné dvě cesty Comtova
filozofického směřování.
55
67
Jednak se nabízí metoda zkoumání společnosti, tedy vytvoření metodologie
společenských věd a potom vytvoření systému vědních disciplín čili klasifikace věd.
Společenské vědy se začaly v 19. století postupně vydělovat z filozofie a téměř u
všech myslitelů se projevovala snaha aplikovat na společnost přírodní zákony a v podstatě
určit, „vypočítat“, budoucnost jako výsledek složité rovnice. Společenské jevy
(společenská struktura, společenské systémy a problém sociální změny) se stávaly po
průmyslové revoluci v Anglii a politické ve Francii mnohem složitější. Comte použil pro
epochu před revolucemi termín tradiční společnost, pro utvářející se systém sociálních,
ekonomických i politických vztahů v průmyslové a liberální době pojem moderní
společnost. Jejím zkoumáním se měla zabývat nová „pozitivní“ věda – sociologie (v
Comtově pojetí věda o společenském pokroku). Comte je sice považován za zakladatele
sociologie, ale od něj pochází hlavně název vědy, která se institucionalizovala a plně
rozvinula až v 90. letech 19. století. V roce 1892
A. W. Small založil první
nezávislou katedru sociologie na univerzitě v Chicagu. Comte však patří k významným
teoretikům společenského vývoje, který zavedl pojmy sociální statika a sociální
dynamika, odmítl revoluci jako prostředek sociální změny a naopak zdůraznil význam
společenského konsensu.
Dějiny lidské společnosti vnímal Comte jako cestu třemi stádii vývoje myšlení
lidského jedince i lidstva jako celku:
1. stádium teologické neboli fiktivní (člověk hledá absolutní poznání pomocí víry
v nadpřirozené jevy
2. stádium metafyzické neboli abstraktní (člověk přestává zkoumat pomocí
nadpřirozených sil, vytváří abstraktní pojmy a za nejvyšší obecnou entitu uznává
přírodu)
3. stádium vědecké neboli pozitivní (zde Comte nastiňuje svou vizi ideální
společnosti, cíl společenského směřování, tj. stát s pevně stanoveným řádem,
řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro
celek (k tomu měla přispívat i sociální statika, tedy souhrn obecně platných
neměnných hodnot – rodina, národ, příp. stát a víra)
Základem Comtovy klasifikace věd se stala míra abstrakce vědních disciplín.
Východiskem jsou zákony matematiky (vrchol a míra abstrakce).
Přírodní vědy rozdělil podle předmětu zkoumání daných jevů na anorganické,
kam patří vědy zkoumající obecné procesy v kosmu (astronomie) a vědy zkoumající
obecné procesy na zemi (fyzika, chemie) a organické, které opět dělil na vědy zkoumající
68
procesy týkající se živých jedinců (biologie, do níž zahrnul i psychologii) a ty, které se
týkají celého druhu (sem zařadil i vědy o člověku, tedy antropologii a sociologii).
Postupně byl systém věd vytvářen především podle odlišných metod zkoumání.
K tomuto hledisku se přiklonil a český sociolog a filozof a později i první prezident našeho
státu T. G. Masaryk (1856-1937). Toto dělení v podstatě přetrvalo dodnes, i když při
dnešním množství oborů a rozvinuté interdisciplinární spolupráci je někdy těžké některé
obory zařadit.
69
Klasický systém věd vychází ze základního rozdělení věd na:
1.
formální vědy – někdy jsou řazeny k přírodním vědám (kromě filozofie)
1.1.
filosofie – shrnuje poznatky všech věd, nejduchovnější ze všech věd
1.2.
logika – je jazykem veškerých věd, zejména však humanitních
1.3.
matematika – je jazykem přírodních věd
2.
reálné vědy – jsou empirické, tematické a metodické.
2.1.
přírodní vědy - jsou exaktní.
biologie (botanika, zoologie)
lékařství (též medicína)
fyzika (astronomie)
geologie
chemie
2.2.
humanitní vědy – nejsou exaktní
filologie
sociální vědy (společenské) – jsou na pomezí přírodních a humanitních věd.
(politická) ekonomie (národní hospodářství) – studuje ekonomiku.
religionistika
sociologie
kulturní (duchovní vědy)
antropologie
estetika (uměnověda)
historiografie (dějepis), někdy podle svého předmětu zvaná historie.
jurisprudence
kulturologie
etnologie
muzikologie
lingvistika
politologie
psychologie
teologie
70
Pozitivismus vycházel z empirismu (zdůrazňování smyslové zkušenosti) a
materialismu (svět vznikl z hmoty - substance, která je poznatelná. Neexistují proto věci
lidským rozumem nepoznatelné, ale vždy budou existovat věci dosud nepoznané – lidské
poznání je nekonečný proces). Pozitivismus se stal na počátku 20. století východiskem
ideové koncepce scientismu, který absolutizuje význam vědy v systému kultury (věda
představuje jakési nové náboženství). Věda odpoví na každý problém, dokáže předvídat
chování lidských jedinců V psychologické oblasti vznikl v rámci této koncepce směr
behaviorismus,
zdůrazňující
prioritu
chování
na
principu
podnět
/stimul
–
odpověď/reakce.
Při přejímání metod a zákonů přírodních věd vědami společenskými se
objevila závažná úskalí. Uznávání pouze nevyvratitelných faktů činilo např.
z historiografie jakousi dějepisnou statistiku. Tento způsob výkladu historie i jiných
společenských věd na školách vedl k učení nazpaměť přemíry letopočtů a posloupností
panovnických rodů a unikal smysl dějin. Teprve ve druhé polovině 20. století (i
v souvislosti s „informační revolucí“) se začala prosazovat tzv. kairologická metoda
dávající přednost souvislostem a základní fakta ponechávající jako dějinné mantinely.
Úplně odlišný je dnes módní kontrafaktuální přístup (často založený na hypotézách typu
„co by bylo, kdyby….“) ve společenských vědách. Dá se přirovnat k určitému typu
„vědeckého bulváru“, jehož jediným kladným rysem je (byť zkreslená) popularizační
funkce.
Nebezpečí důsledné aplikace přírodních zákonů na společenský vývoj je zvláště
patrné v marxismu (Karel Marx 1818-1883), zejména v tzv. historickém materialismu.
Ten chápe jako východisko společenského života materiální výrobu, která společně
s výrobními silami (nástroje, technika, technologie) a vztahy mezi společenskými
třídami vytváří tzv. ekonomickou základnu, které odpovídá struktura společenské
nadstavby (sem patří kultura, náboženství, právo, politika…). Základna a nadstavba tvoří
společně určitý historický celek, tzv. společensko-ekonomickou formaci (podle
společenských vztahů rozlišuje marxismus beztřídní prvobytně pospolnou společnost
(pravěk), otrokářskou (starověk), feudální (středověk), kapitalistickou (novověk).
Postupně dochází uvnitř jednotlivých formací k narůstajícím rozporům, ale celek, byť
otřesený, zůstává zachován (dialektický „zákon jednoty a boje protikladů“). V jeden
moment je stav neudržitelný, jednota zaniká a vytváří se nová, lépe odpovídající výrobním
silám a vztahům („zákon změn kvantitativních a kvalitativních“). Nový systém likviduje ty
rysy staré společnosti, které brzdí vývoj, mnohé však musí ponechat, aby společnost mohla
71
fungovat a nenastala anarchie („zákon negace negace“). Na základě srovnání
vykořisťovaných tříd v jednotlivých společenských formacích zjistil Marx odlišnost
průmyslového proletariátu v epoše kapitalismu od nevolníků a otroků v předchozích
formacích. Dělnictvo je masovější, koncentrovanější v průmyslových centrech, vzdělanější
na základě povinné školní docházky a hlavně osobně svobodné, zbavené feudální
závislosti. To dává třídnímu boji mezi třídou vlastníků výrobních prostředků (kapitalistů) a
dělnickou třídou nový rozměr. Rozpor mezi oběma třídami se postupně stává
antagonistický (nesmiřitelný), to znamená, že boj musí skončit úplným vítězstvím jedné
třídy a porážkou třídy druhé. Zde Marx použil jednoduchou otázku a odpověď: Která třída
může a musí zvítězit? Jen ta, která se obejde bez existence druhé. Tím vyvodil historickou
úlohu dělnické třídy provést tzv. proletářskou revoluci a vytvořit spravedlivou
společnost bez vykořisťování.
Marxův utopismus spočíval v glorifikaci proletariátu, který je předurčen odstranit
vykořisťování, protože ho sám zažil. Neakceptoval jiný v dějinné praxi ověřený zákon, že
„vítězové každé revoluce ihned přebírají chyby poražených“. Nicméně socialistické hnutí,
které z marxismu v 19. století vzešlo, sehrálo významnou roli v procesu humanizace
společnosti. Marx s Engelsem na konci 19. století, kdy téměř ve všech zemích existovaly
masové politické socialistické strany, opustili revoluční teorii a souhlasili s tím, aby se boj
o další směřování společnosti přenesl na parlamentní půdu. Vznikl však bolševismus,
který revoluční teorii nejen přijal, ale úplně předělal (teze o vítězství revoluce
v nejzaostalejších zemích, tj. v „nejslabším článku imperialistického řetězu“, možnost
„přeskočit“ historické období…). Výsledkem byla ruská revoluce a vznik „levicově
totalitního systému“, jehož model byl po druhé světové válce násilně importován do zemí
tzv. východního bloku. To byl klasický příklad zneužití společenských věd k ideologickým
účelům. Vědci i studenti středních a vysokých škol neměli dostatečný přístup k informacím
a některé vědní obory (psychologie a sociologie) byly chápány jako „buržoazní“.
Marxovo učení o materiálně technické základně a společenské nadstavbě se stalo
v druhé polovině 20. století základem tzv. technologického determinismu.
72
5
SPOLEČNOST VĚDĚNÍ – 20. STOLETÍ
5.1 Vědecko–technická a informační revoluce
Počátek 20. století byl etapou, v níž byla dovršena řada vědeckých i technických
objevů, na jejichž základě se uzavřela jedna dlouhá epocha hledání a tápání.
Předním
oborem
zůstala po
celou
první
polovinu
20.
století
fyzika.
Roentgenův objev vedl k novému výzkumu atomů a jejich přeměny ve 20. století a
také ke studiu radioaktivity. Vznikal nový významný obor - atomová fyzika. Dělaly se
experimenty s různými fosforeskujícími látkami, hledal se vztah mezi atomy a
fosforeskováním a byly objeveny základy vlastností uranu. Velké zásluhy patří v této
oblasti Pierrovi Curiemu (1859-1906) a jeho manželce Marie Curie Sklodowské (18671934), první velké vědecké pracovnici v dějinách. Našli mnohem silnější zdroje, než byl
původní uran. Izolovali prvky nového typu jako polonium a radium. V roce 1903 obdrželi
manželé Curie Nobelovu cenu za fyziku.
Není časté, aby Nobelovu cenu získal manželský tým. V rodině Curie se tento akt
opakoval v roce 1935 u jejich dcery Iréne a zetě Frederika Joliot – Curie. Ti pracovali na
výzkumu aktivity neutronů těžkých kovů a v roce 1938 se přiblížili k objevu jaderné
reakce. Po válce oba patřili k významným představitelům mezinárodního mírového hnutí.
Významnou osobností v oblasti studia rozpadu a přeměny atomů byl německý
profesor fyziky působící v Cambridge Ernest Rutherford (1871-1937), objevitel radonu
(1900). Ten se svým týmem fyziků (Geiger, Marsden) i chemiků (Soddy) vypracoval teorii
radioaktivního rozpadu a objevil isotopy (tři prvky – uran, thorium, aktinium) vyzařující
paprsky alfa, beta, gama, které se všechny přeměnily v nový prvek – olovo. Prokázalo se,
že každý prvek může obsahovat jistý počet chemicky stejných atomů, které se fyzikálně
rozpadají různým způsobem. Rutherford obdržel roku 1908 Nobelovu cenu za fyziku a o
pět let později, v roce 1913 vytvořil planetární model atomu, který byl označen jako „atom
20. století“, protože se ho dalo využít k předběžnému stanovení vlastností atomů, je-li
znám počet elektronů. Také vysvětlil důvod, proč atomy vysílají nebo absorbují světlo o
určitých frekvencích. Přitom využil poznatky kvantová teorie, s kterou roku 1900
vystoupil Max Planck (1858-1947).
První, kdo z těchto objevů vyvodil praktickou aplikaci, byl Albert Einstein (18791955), Už v roce 1905 vysvětlil, proč elektrony vystřelené z kovu paprskem barevného
světla se pohybují stejnou rychlostí, nezávislé na intenzitě světla. Rychlost však závisí na
barvě, tzn. frekvenci světla. Tím vyvrátil představu o světle jako o vlnách a vrátil se
73
k Newtonově představě, že světlo je složené z částic (tzv. speciální teorie relativity). Za
první světové války roku 1915 pak dokončil obecnou teorii relativity. Na jejím základě
objasnil obrovskou energii skrytou v atomech. Současně prokázal, že do měření prostoru a
času je možné zahrnout i gravitaci. „Je-li těleso volné, tzn. není-li v žádném fyzikálním
kontaktu s jinými tělesy, nepůsobí na ně žádné síly a jeho pohyb je tedy určen vlastnostmi
prostoru a času v místech, kudy prochází.“56 Einstein dovršil vývoj fyziky a učení o
gravitaci započaté Newtonem.
Albert Einstein se narodil v německém Ulmu (nedaleko Stuttgartu v rodině
židovského obchodníka, který později pracoval jako elektrotechnik. Ve svých pamětech
uvádí, že jeho zájem o studium prostoru se objevil už v pěti letech, kdy dostal od otce
kompas. Jako řada jiných osobností nepatřil v základní škole mezi vynikající žáky (zřejmě
trpěl dyslexií a podle nejnovějších teorií i tzv. Aspergerovým syndromem, což je porucha
příbuzná s autismem. Není však pravda, že propadal z matematiky a že byl dokonce
vyloučen ze školy. Maturitu si opravdu dodělával dodatečně, ale z důvodů přestěhování
rodiny do Itálie. V roce 1896 byl přijat na Vysokou technickou školu v Curychu. Ve
stejném roce se vzdal německého občanství a až do roku 1901, kdy přijal švýcarské, zůstal
bez státní příslušnosti. Oženil se se srbskou matematičkou. První dcera jim zemřela, ale
v letech 1904 a 1910 se jim narodili dva synové.
V roce 1905 získal doktorský titul za práci „O novém určení molekulárních
rozměrů“. Z této doby pocházejí tři Einsteinovy stati o Brownově pohybu malých částic
v kapalině, o vzniku a přeměně světla a o elektrodynamice pohybujících se těles (tzv.
speciální teorie relativity). Tyto stati vědci označují za zcela zásadní a zralé pro Nobelovu
cenu. Mezinárodní společnost teoretické a aplikované fyziky (IUPAP) proto pro jejich
připomenutí vyhlásila rok 2005 jako světový rok fyziky.
V letech 1911-1914 působil na Pražské německé univerzitě jako profesor a právě
v Praze začal údajně hovořit o času jako o čtvrtém rozměru. Roku 1914, těsně před
vypuknutím války, se rodina přestěhovala do Berlína a Einstein se stal členem Pruské
akademie věd. Jeho pacifismus, ale i židovský původ a mezinárodní věhlas byly negativně
vnímány německými nacionalisty, kteří se snažili Einsteina i vědecky zdiskreditovat.
Nicméně on vydržel v Německu až do nástupu Hitlera v roce 1933. V době svého působení
ve funkci ředitele Fyzikálního ústavu obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu. V roce 1933
56
BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960, sv.2, s.39.
74
uprchl před fašismem do USA a roku 1940 přijal americké občanství. Až do své smrti
(1955) působil na univerzitě v Princetonu. Angažoval se také v politice, v době politického
procesu s Miladou Horákovou dokonce zaslal do Československa otevřený dopis
Gottwaldovi, kde vysvětloval „právo na život“.
S dalšími vědci, Albertem Schweitzerem a Bertrandem Russelem, bojoval po válce
za zákaz jaderných testů a výroby nukleárních bomb. Ve spolupráci s Pugwashským
hnutím zorganizoval i několik konferencí.
Úspěšný byl i jeho syn Hans Albert Einstein, který se stal vědcem a profesorem
na univerzitě v Kalifornii v oblasti hydrologie.
Jak už bylo konstatováno, studium radioaktivity se rychle rozvíjelo ve 30. letech ,
v předvečer války, a hlavně během ní. Po objevení neutronu při působení částic alfa na
berylium (roku 1932) byl v roce 1938 Frederikem Joliot Curie odhalen princip řetězové
reakce vzniklé štěpením atomového jádra uranu.
V normální situaci, kdy narůstaly obavy z vyčerpání energetických zdrojů, by objev
způsobil euforii z možností využití atomové energie pro výrobu levné elektřiny. Za války
však existovala reálná obava z možného zneužití nacistickým Německem, které zahájilo
výzkumné práce na sestrojení atomové bomby. V roce 1939 zaslal Albert Einstein
americkému prezidentu F .D. Rooseveltovi dopis, v němž žádá, aby USA zaštítily výzkum
atomové zbraně, a znemožnily tak vítězství Německa ve válce. Tým vědců z různých zemí
pod vedením
J. R. Oppenheimera (1904-1967) byl soustředěn na základně Los
Alamos, kde disponoval veškerými dostupnými přístroji a prostředky v rámci projektu
Manhattan. V roce 1942 se Enriku Fermimu (1901-1954) podařilo realizovat řetězovou
reakci, která otevřela cestu k technické aplikaci atomové bomby. V létě 1945, v době
konání Postupimské konference, byl v Nevadské poušti proveden úspěšný pokus
s atomovou bombou, která byla pak použita v Hirošimě a Nagasaki. Ukázala se ničivá síla
atomové a později i vodíkové zbraně, která podnes znamená reálnou hrozbu zániku lidstva.
Jednou z doktrín studené války se pak stala „atomová diplomacie“. Sovětský svaz oproti
americkému očekávání vytvořil vlastní atomovou zbraň už v roce 1949 a roku 1953 měl
zbraň vodíkovou. První velké nebezpečí 3. světové války, která by měla fatální důsledky,
nastalo v době Korejské války. Tehdy generál MacArthur žádal Pentagon o možnost použít
atomovou zbraň. Největší nebezpečí však bylo v době tzv. raketové krize na Kubě. Studená
válka znamenala oboustranný tlak na zbrojní potenciál obou vojensko-politických bloků.
Rovnováha ve zbrojení však zabránila rozpoutání války horké. Postupně však začala řada
zemí disponovat možnostmi využití zbraní hromadného ničení (včetně Severní Koreje,
75
Indie, Pákistánu a Izraele). Podezření na tajný výzkum v Iráku vedl amerického prezidenta
Bushe po teroristickém útoku v New Yorku 11.9.2001 k nešťastnému vojenskému zásahu.
Další z tradičních oblastí vědy, které se rychle rozvíjely ve 20. století, byla biologie
a chemie, obory, stále úžeji spolupracující s fyzikou. Díky zdokonaleným a stále
zdokonalovaným nástrojům mohly být prováděny stále složitější experimenty. Vznikala
nová odvětví –biochemie a biofyzika. Významnou roli sehrála rychle se rozvíjející
průmyslová odvětví – farmakologie, zemědělský a potravinářský průmysl. Novým oborem
lékařství se ve 20. letech také stala dietologie, tj. věda o výživě, a také se rychle rozvíjela
klinická medicína. Paradoxně právě válka prokázala praktické možnosti biologie. Potřeba
chránit vojáky před nemocemi, hlavně v tropických podmínkách, a nutnost snížit důsledky
zranění vedla k rozvoji medicíny i výzkumu léčiv. Revolucí v lékařství byl objev a
následná výroba léku proti bakteriálním infekcím, prvního antibiotika – penicilínu. Jako
mnoho vynálezů i penicilín byl objeven náhodně. Britský lékař Alexander Fleming (18811955), který se zabýval problematikou bakteriálních nákaz, v roce 1928 zjistil, že plíseň
Penicilinum naturum, která se dostala otevřeným oknem do Petriho misky s bakteriemi,
bakterie zabíjí. Po různých experimentech urychlila válka v roce 1941 zahájení výroby
penicilínu. Zásluhu na tom měli i německý biochemik Ernest Chain a australský patolog
Howard Florey. Všichni tři pak obdrželi v roce 1945 Nobelovu cenu.
Stejně významný byl objev významu vitamínů pro lidský organismus. V roce
1937 izoloval Albert Szent – Györgyi vitamín C a sérii složitějších vitamínů, zprvu
komplexně označených jako vitamín B, a byly zahájeny experimenty s jejich podáváním
ve školách. Za války v roce 1943 pak Carl Peter Henrik Dam objevil vitamín K.
Období po druhé světové válce, zejména od poloviny 50.let, je označováno jako
vědecko-technická revoluce, jejíž zatím vrcholnou etapou je revoluce informační
probíhající v současné době. Charakteristickým rysem je přechod ke zcela automatizované
výrobě, čímž je v řadě výrobních operací zcela nahrazena lidská práce prací strojovou. Asi
nejvýznamnějšími oblastmi vědy a techniky v tomto období jsou kosmonautika a
kybernetika.
Vesmírný výzkum a kosmické lety byly v 50.a60. letech sférou soutěže mezi USA
a Sovětským svazem. Ten nemohl konkurovat přesností techniky, ale navzdory tomu se mu
podařilo zpočátku získat několik prvenství. V roce 1957 byla do vesmíru vyslána první
umělá družice Sputnik a ještě téhož roku další družice nesla na palubě vesmírného
pasažéra – psa Lajku. Vše probíhalo v rámci sovětského kosmického programu Vostok,
jehož hlavním střediskem byla stanice Bajkonur. Odtud byl také řízen 12. dubna 1961
76
první let člověka do vesmíru, který uskutečnil sedmadvacetiletý kosmonaut Jurij
Gagarin.
Spojené státy zřídily roku 1958 Národní úřad pro letectví (NASA), vyslaly do
kosmu družici Explorer a v roce 1960 odstartovaly kosmický program Apollo. Prvním
Američanem, který vzlétl do vesmíru byl Alan Stepard 3. 5. 1961. Následoval let J.
Glenna v únoru 1962. USA začaly bojovat o prvenství v přistání na Měsíci. Cíl nenarušila
ani katastrofa Apolla, jehož posádka v roce 1967 zahynula. Apollo 8 v roce 1968 desetkrát
oblétlo Měsíc a jeho přístroje monitorovaly měsíční povrch. 16.července 1969 odstartovala
z mysu Canaveral na Floridě vesmírná loď Saturn 5, která vynesla do vesmíru Apollo 11
s tříčlennou posádkou, kterou tvořili N. Armstrong, E. Aldrin a M.Collins. Historický
okamžik nastal 21. července 1969, kdy první člověk stanul na Měsíci a měl možnost
nejen vidět Zemi jako „modrou planetu“, ale také se na ni vrátit. Z toho důvodu je tento
moment chápán jako jeden z dějinných mezníků. Neil Armstrong v přímém přenosu
z kosmické rakety označil tento úspěch slovy: “krok příliš malý pro člověka, ale velký pro
lidstvo“.
Rozvoj vědy a techniky se výrazně prosazoval a prosazuje i prostřednictvím
modernizace komunikačních systémů. Už telegraf v první polovině 19. století výrazně
usnadnil a urychlil přenos důležitých informací. Noviny od dob napoleonských válek
informovaly o dění ve světě. V druhé polovině 19. století měly téměř všechny noviny a
časopisy své kulturní a odborné přílohy, takže se lidé dozvídali o technických novinkách i
vědeckých objevech. První polovina 20. století probíhala ve znamení významného
masového média – rozhlasu (telekomunikačního zařízení na jednosměrný přenos zvuku).
Na počátku stál již dříve zmíněný Maxwellův objev elektromagnetických vln
z roku 1873, dále diodová anténa Heinricha Rudolfa Hertze z roku 1876, telegrafní
stanice, kde ještě hromosvod sloužil jako anténa, od Alexandra Štěpanoviče Popova
z roku 1895 a nový typ telegrafu G. M. Marconiho z roku 1896. Experimenty
s přenosem zvuku začaly na přelomu 19. a 20. století. V roce 1907 Quirino Majorana
poprvé hovořil na vzdálenost 75 km, roku 1910 přenesl Lee de Forest do éteru nahrávku
Bizetovy Carmen z Metropolitní opery. Komerčně se rozhlas začal využívat od 20. let
20. století. V roce 1920 byly v USA přenášeny prezidentské volby, o dva roky později
zahájila činnost britská rozhlasová stanice BBC a v roce 1923 začalo vysílání
Radiojournalu v Československu.
Paralelně byly zahájeny pokusy s přenosem obrazu. V tomto směru představovala
významný vynález karbonová trubice (CRT) matematika a fyzika Karla Ferdinanda
77
Brauna z roku 1897 (Braun společně s Marconim obdrželi Nobelovu cenu 1909). Na
vědecko-technickém sympóziu v Paříži v roce 1900 byl poprvé Konstantinem Perskym
označen budoucí „technický zázrak“ pojmem televize (název vznikl kombinací latiny
„tele“ = daleko a řečtiny „visio“ = vidět). První prezentace obrazového přenosu probíhaly
v letech 1907-1911. Funkční mechanická televize byla zkonstruována až v roce 1925
Luigim Baierem, který také docílil barevného obrazu a roku 1928 bylo navázáno první
kabelové televizní spojení mezi Londýnem a New Yorkem. Masové využívání televize
v domácnostech začalo po druhé světové válce.
Televize se stala zdrojem zábavy a poučení, ale také výhodným prostorem pro
manipulaci spotřebitelů prostřednictvím reklamy a výnosným podnikatelským prostorem.
Televizní zpravodajství pomáhá výrazně při formování veřejného mínění a zkracuje
vzdálenosti. Např. vietnamská válka měla tak velký ohlas, protože zpravodajství poprvé
poskytovalo informace i obrazové dokumenty ze vzdáleného bojiště tak širokému publiku.
Válce se proto také říkalo „televizní válka“ nebo „válka v obývácích“. U nás začalo živé
vysílání ČST v roce 1953.
Dnes, při digitálním přenosu, je možné získat široký přehled o dění ve světě i
poznat kulturu vzdálených zemí.
V souvislosti s vědecko-technickou revolucí se hovoří o vytvářející se tzv.
„společnosti vzdělání“. Zásadní význam zde má kybernetika a informatika. Počátky
informační technologie sahají také do 90. let 19. století, kdy Hermann Hollerith zavedl
techniku „děrných štítků“. Tuto technologii převzala a rozvinula americká firma
International Bussines Machines (IBM). Ta za druhé světové války pro potřeby
amerického námořnictva zkonstruovala roku 1944 první počítač Mark I (postavil jej
Howard Suken). Byl to kolos měřící na délku přes 10 m s váhou kolem 5 t. Zásadní
význam v této oblasti však mělo dílo Norberta Wiesnera (1894-1964) Kybernetika,
neboli řízení a přenos informací v živém organismu a ve stroji.
Rozvoj a miniaturizace počítačů nastaly koncem 50. let, po vynalezení tranzistorů.
Až do začátku 80.let byly však počítače masivní a nepřenosné, soustředěné na
specializovaných pracovištích. Problémem byla ztráta informací v případě selhání jednoho
z mnoha propojených počítačů. Počátkem 60. let zahájilo americké ministerstvo národní
obrany experimenty „robustních“ počítačových sítí, které by zachovaly možnost
komunikace i v případě ztráty několika zdrojů. Tento projekt ARPAnet (Advanced
Research Projects Agency) byl prvním krokem k internetu. Pro jeho spuštění v roce 1993
pomohlo Evropské centrum pro jaderný výzkum vytvořením jazyka HTML, softwaru
78
prohlížeče a World Wide Webu. V roce 1995 výrazně ovlivnila počítačový a internetový
svět firma Microsoft, kterou založili v roce 1974 dva devatenáctiletí Američané Bill Gates
a Paul Allen. Gates je dnes snad nejbohatším člověkem na světě, ale neztratil sociální
cítění a velkoryse se věnuje charitě.
Dnes, kdy počítač vlastní a ovládá téměř každý vzdělaný člověk (ve vyspělých
zemích), se zdá nepochopitelné, že užívání osobních počítačů se datuje teprve od roku
1981.
Dostupnost informací je významným pomocníkem člověka, stejně jako je výhodou
stálá dostupnost lidí prostřednictvím mobilního telefonu, který se také rozšířil v 90. letech
20. století. Psychologové však poukazují i na negativní stránky – nedostatek verbální
mezilidské komunikace, malá zásoba slov u dětí, závislost na počítačových hrách a u
mnoha lidí poněkud zjednodušený pohled na život, tzv. „klipové vidění světa“. Věda a
technika pomáhají, ale současně v mnoha směrech narušují lidskou přirozenost.
5.2 Metodologie
vědy
ve
20.
století
(novopozitivismus,
falzifikacionalismus, teorie paradigmat, postmodernismus)
Každý vědecký objev má předmětnou stránku (oblast zkoumání, např. určitá
oblast přírody, společnosti), ale také metodologický obsah (ve kterém je zahrnut existující
a nový pojmový aparát, hypotézy, které stály na počátku objevu, a přístupy k interpretaci
zkoumaného problému). Tyto dvě stránky se dají vyjádřit otázkami „Co zkoumáme?“ a
„Jak zkoumáme?“. Metodologickým základem vědy je filozofie, v jejíchž dějinách
existovalo velké množství různých směrů, které vytyčovaly určité priority v pojetí světa i v
jeho poznání.
V 19. století převládlo v metodologii či filozofii pozitivistické pojetí (rozhodující
jsou fakta a vědecké zákony). 20. století představovalo řadu metodologických přístupů,
které se týkaly nejen konkrétních věd, ale i filozofie samotné, jakési „sebepoznání“
filozofie prostřednictvím té které vědy.
Výchozím metodologickým směrem byl novopozitivismus (také logický
pozitivismus, logický empirismus), který vznikl ve 20. letech 20. století v tzv. Vídeňském
kroužku vědců a filozofů (M. Schlick, R. Carnap, O. Neurath, V. Kraft). Tito vědci a
filozofové čerpali ze dvou zdrojů – z Comtova pozitivismu jako vyvrcholení
filozofického vývoje empirismu (od J. Locka) a z moderní formální logiky, jejíž pravidla
byla obecně uznána. Podstatou novopozitivismu, který se udržoval ještě v 50. letech 20.
79
století, bylo přesvědčení, že jedině vědecké poznání je skutečné („věda je jediný
prostředek poznání skutečnosti“).57
Nedostatkem byl názor, že „lze uplatnit jednotlivá tvrzení nezávisle na jejich
souvislosti s jinými tvrzeními“58, tzn. nebyl dostatečně akceptován kontext celých teorií,
pracovalo se s jednotlivými výroky. Ve vztahu k poznání nebyly uznávány ani jiné než
vědecké jazykové útvary (např. umělecká literatura). Důležitou úlohu hrála lingvistická
stránka. Cílem novopozitivistů bylo vytvoření jednotného vědeckého jazyka na základě
symbolické logiky, čímž by se zabránilo i nepřesnostem při překladu. Vědecké poznání se
vyvíjí podle pozitivistů neustálou verifikací (tzn. ověřováním a kontrolou pravdivosti
výroku i platnosti úsudku). Verifikace, tedy neustálé ověřování pravdivosti, je poměrně
náročné a často vede až k přílišnému hraní se slovy, takže uniká kontext.
Proti verifikační teorii novopozitivistů postavil významný německý filozof a
sociolog Karl Raimund Popper (1902-1994) teorii falzifikace. Ta je postavena nikoliv
na potvrzování pravdivosti výroků a teorií, ale na hledání příkladů, které by teorii
vyvracely. Popper přirovnával vědu k politice. “Síla demokracie není v tom, že by vybírala
ty nejlepší k vládě, ale že každou vládu lze běžnými prostředky odvolat“59. Popper
zdůrazňoval relativnost pravdy, tj. neexistuje konečná pravda, existuje jen přibližování se
k pravdě neustálým vylučováním falzifikačních teorií60.
Velmi zajímavé úvahy, zejména v oblasti dějin vědy a metodologie vědeckých
programů, poskytl Popperův žák Imre Lakatos (1922-1974). Ten nepovažoval za základní
jednotku vývoje vědeckého poznání jednotlivé teorie, ale zdůrazňoval celý směr poznání
charakterizovaný společným výzkumným programem. Dějiny vědy jsou podle něj
sledem po sobě jdoucích soupeřících výzkumných programů. V průběhu vývoje vědy
podléhá výzkumný program změnám při zachování jeho tzv. tvrdého jádra, zatímco se
mění jeho obal, tzn. různé pomocné hypotézy a heuristika.
Jedním z nejvýznamnějších teoretiků a historiků vědy druhé poloviny 20. století byl
americký filozof a fyzik Thomas Samuel Kuhn (1922-1996). Zásadní je jeho dílo
Struktura vědeckých revolucí, v němž novým způsobem definoval vědecké paradigma.
To je představováno ve smyslu vzoru nebo vzorového příkladu určitou vědeckou teorií
nebo systémem teorií, které v dané historické situaci určují způsob řešení vědeckých
57
58
Tamtéž, s.67.
59
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper.
60
Tamtéž.
80
problémů. Obecně lze paradigma charakterizovat jako „způsob vidění světa“ vědcem,
jako celek poznatků a s nimi spjatých vědeckých postupů, které si vědec osvojil a
které uplatňuje ve své vědecké praxi. Současně je to soubor historicky vzniklých
způsobů rozvíjení vědy v určitém období.61
Na základě rámcového vymezení paradigmatu pak Kuhn rozvinul své historické
pojetí vědy. V počátečním stádiu má věda charakter předparadigmatický – existuje
pluralita názorů a diskusí o metodách, problémech a způsobu jejich řešení. V tomto období
vzniká mnoho škol a také mnoho spekulativních teorií. Výzkumná činnost spočívá často
v nahodilém sběru fakt. V souvislosti s tím Kuhn kritizuje pozitivistickou koncepci čistých
fakt, protože ta nelze interpretovat bez historických souvislostí a uvážení metodologického
a teoretického zaměření vědců.62
Pluralita názorů představuje určitou formu boje, ze kterého vychází jako nejsilnější
vítězná teorie. Ta se stává paradigmatem. „Přijetím paradigmatu nastává nová fáze historie
vědy – období normální vědy, opírající se o výsledky, které příslušná vědecká komunita
přijímá a považuje za základ své další vědecké praxe.“63 „Paradigma však není věčné.“64
Při rozpracování daného paradigmatu dochází k tzv. vyčišťovací operaci, pomocí níž je
paradigma aplikováno na nové situace. Objevují se problémy, anomálie, které nelze
v rámci daného paradigmatu řešit (vztah mezi teorií a praxí). Výsledkem je vědecká
revoluce, tzn. změna paradigmatu, změna optiky vědců příslušného oboru. Podle Kuhna se
vědecké poznání nevyvíjí postupně, ale ve skocích vědeckých revolucí.
V druhé polovině 20. století postupně docházelo v oblasti vědy i kultury k určitému
přehodnocování, v jehož rámci vykrystalizovalo i nové označení pro současnou společnost
a směr jejího usilování - postmodernismus. Předchozí epocha dostala tedy pojmenování
moderní. Mnozí historici a filozofové kladou počátky moderní epochy do doby
osvícenství. Podmínky pro postupnou změnu tradiční společnosti (založené na neměnném
stavovském principu a „božské“ autoritě panovníka) byly vytvořeny už v renesanci, která
povýšila lidstvo do středu zájmu. Osvícenství, které z renesance vycházelo, postavilo do
středu světa jednotlivce nadaného přirozenými právy. „Osvícenský program“ stanovil jako
cíl lidského intelektuálního hledání rozluštit všechna tajemství světa ve snaze ovládnout
61
Tamtéž, s.119-120.
Kuhn nemínil „předparadigmatickým obdobím“ vznik vědy jako celku (např. antiku), ale vznik
jednotlivých vědních disciplín, které vznikaly v různých obdobích.
63
64
Tamtéž, s.122.
62
81
přírodu pro blaho člověka a vytvořit lepší svět. 19. století pak probíhalo ve znamení
industrializace, vědeckého pokroku a společenských změn.
Všechny velké teorie 19. století (liberalismus, socialismus) se vyznačovaly
historickým optimismem, vírou v technický, vědecký a sociální pokrok, směřující
k názorovému i kulturnímu sjednocování lidstva. První zpochybnění těchto postojů přišlo
na sklonku 19. století. Mezním bodem byla Nietzscheho „negativní“ filozofie a v umění
dekadence.
Po druhé světové válce, v roce 1947, anglický historik a filozof Arnold Toynbee
zformuloval tezi o tom, že končí epocha, v níž ve světě dominovala židovskokřesťanská, euroamerická, industriální civilizace, a nastává epocha ne již evropské, ale
globální světovosti, období míšení a spojování různých kultur. Předznamenal tak budoucí
vývoj.
Snad nejvýznamnějším mezníkem modernismu byla 60. léta. Na Západě vrcholila
„společnost blahobytu“ a člověk přistál na Měsíci. V té době vznikaly nejrůznější
futurologické koncepce. Římský klub vydal publikaci „Limity růstu“, kde upozornil na
značnou vyčerpanost neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů a na další
faktory, které pak dostaly název globální problémy lidstva. Historický optimismus a víra
v rozum a technický pokrok začaly brát za své. V umělecké oblasti, zejména v literatuře, se
začala projevovat radikální žánrová pluralita i pluralita uměleckého zpracování. V roce
1965 použil termín „postmoderní“ americký literární historik a kritik Leslie Fiedler pro
označení vznikající „alternativní kultury“, především absurdního dramatu. Od 70.let se
postmodernismus stal přijímanou součástí kultury, znamenalo to zrození postmoderní
doby.
Postmodernismus znamená široké pojmenování rozmanitých společenských a
kulturních projevů, které souvisejí s přechodem k informační společnosti. Zatímco se
moderní doba, označovaná jako industriální věk, zaměřovala na výrobu zboží (symbolem
byla továrna), postmoderní společnost se soustřeďuje na výrobu informací (symbolem je
počítač). Informační společnost vytvořila zcela novou kategorii lidí. Místo proletariátu
industriální éry nastupuje tzv. kognitariát (od slova „kognitivní“, což znamená mající
poznávací význam nebo hodnotu). Dochází k posunu od centralizovaného řízení a
hierarchických struktur k novému modelu „práce v sítích“ a decentralizovanější formě
rozhodování spojeného s účastí všech.
Informatika také propojila svět takovým způsobem, jak to nikdy předtím nebylo
možné (informace se šíří rychlostí světla). Na dosah ruky máme přístup k událostem
82
v kterékoliv části světa. Tím vzrůstá globální povědomí. Hovoří se o globální obci
(žertem označovaná jako McWorld). S tím však zákonitě souvisí určitá krize národního
vědomí. Zeslábl nacionalismus, naopak se projevuje zvýšená loajalita vůči lokálnímu
kontextu (Evropská unie, panafrikanismus, panamerikanismus atd.). Začíná platit nová
zásada „mysli globálně, jednej lokálně“. Od „masové kultury“ moderní éry (ta nabízela
několik stylů měnících se podle doby) se přechází k fragmentované „kultuře vkusu“,
která nabízí nekonečný výběr stylů (konec univerzalismu).
Shrnutí hlavních znaků postmodernismu:65
1) Odmítnutí jednotného chápání objektivní skutečnosti. Richard Rorthy, jeden
z postmoderních filozofů, říká: „Všechno je rozdíl“ – svět nemá žádný střed, ale jen
různé názory a hlediska. Navrhuje, aby klasická „systematická filozofie“ byla
nahrazena „povznášející filozofií“, která „usiluje spíše o trvání rozhovoru než o
nalezení pravdy“.
2) Odmítnutí mýtu o nutném pokroku. Už zdaleka není jistota, že lidstvo dokáže
vyřešit velké problémy světa. Život na Zemi je nutno chápat jako křehký – pokračování
existence lidstva je závislé na novém postoji spolupráce a nikoliv konfrontace.
3) Odmítnutí ideálu člověka jako „nezávislého a rozumného jedince“. Člověk je
pojímán ve spojení s tím, v čem je zakotvena jeho osobní existence a odkud čerpá. Do
této širší oblasti patří příroda (ekosystém) a společenství lidí (velký důraz je kladen
na to, že člověk je zakotven v konkrétním lidském společenství.
4) Odmítání hledání nějaké objektivní, tj. všeobecně platné, nadkulturní a nadčasové
pravdy. Postmodernismus zdůrazňuje, že pravda je výraz konkrétního společenství.
Protože existuje mnoho společenství, existuje i mnoho pravd. Ve všech oblastech
lidského poznání platí relativismus a pluralismus. Tyto rysy už byly zdůrazňovány
v tzv. „pozdní době moderní“, ale tento relativistický pluralismus byl vysoce
individualistický. Jeho hlavními zásadami bylo: „Každému co jeho jest.“ a „Každý má
právo na svůj vlastní názor.“. Postmoderní vědomí je zaměřeno na skupinu – její
jazyk, názory, hodnoty. Názory jsou považovány za pravdivé v kontextu společenství,
které se k nim hlásí.
Bouřlivý vývoj vědy ve 20. století sebou přinesl pluralitu soupeřících a vzájemně
si konkurujících teorií a dynamické střídání po sobě následujících teorií.
65
Viz: GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Přel. A. Koželuhová. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 1997.
83
Pojem pravdy postupně ztrácí svou univerzálnost a jednoznačnost a ve filozofii
a metodologii vědy je postupně nahrazován požadavkem nalézt konkrétní kritéria,
která by umožnila charakterizovat výsledky poznání jako vědecké. Přitom je
ponechán prostor i jiným formám reflexe světa (mýtu, umění, náboženství).
84
6
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE
BACON, F. Nová Atlantis. Přel. K. Jelínek. 1.vyd. Praha: Rovnost, 1951.
BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Přel. J. a E. Munkovi. 1.vyd. Praha: SNPL, 1960.
CETL, J. a kol. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985.
DAWIESOVÁ, M. W. Darwin a fundamentalismus. Přel. E. Vacková, 1.vyd. Praha:
Triton, 2002.
DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Přel. V. Szathmáryová-Vlčková. 3.vyd. Praha:
Svoboda, 1992.
FAJKUS, B. Filozofie a metodologie vědy. 1.vyd. Praha: Academia, 2005.
Filozofický slovník. Přel. K. Berka a kol. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1985.
GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Přel. A. Koželuhová. 1.vyd. Praha: Návrat domů,
1997.
HAWKING, W. S. Stručná historie času. Přel. V. Karas. 1.vyd. Praha: Mladá Fronta,
1991.
HOFFMANNOVÁ, E. Čtení o slavných přírodovědcích. 1.vyd. Božkov: Knihkupectví „U
Podléšky“, 2002.
HONZÍK, M. Začal to pan Watt: století energie. 1.vyd. Praha: Práce, 1981.
HOUDEK, F., TŮMA, J. Objevy a vynálezy tisíciletí. 1.vyd. Praha: NLN, 2002.
HROCH, M., SKÝBOVÁ, A. Králové, kacíři, inkvizitoři. 1.vyd. Praha: Československý
spisovatel,1987.
JÍLEK, F., KUBA, J., JÍLKOVÁ, J. Světové vynálezy v datech. 2.vyd. Praha: Mladá
Fronta, 1980.
JIRKOVSKÝ, R. Jak chemikové a fyzikové objevili a křtili prvky. 1.vyd. Praha: Albatros,
1986.
KARPENKO, V. Křivolaké cesty vědy. 1.vyd. Praha: Albatros 1987.
PAULINYI, Á. Průmyslová revoluce. Přel. I. Jakubec. 1.vyd. Praha: ISV nakladatelství,
2002.
PLATÓN, Ústava. Přel. F. Novotný. 1.vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996.
SITÁROVÁ, Z., KLIMENT, A. Dějiny ekonomických teorií. 1.vyd. Praha“ Svoboda, 1981.
nakladatelství, 2000.
STRUIK, D. J. Dějiny matematiky, Přel. L. Nový. 1.vyd. Praha: Orbis, 1963.
SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. 2.vyd. Praha: Academia, 1974.
ŠESTÁK, Z. Jak psát a přednášet o vědě. 1.vyd. Praha: Academia, 2006.
85
Encyklopedia Britannica [on-line]. Přel. J.Vacek [cit.4.5.2007].Dostupné na www Jednoty
českých matematiků a fyziků: http://www.jcmf.cz/libi_hvezdy.html.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper.
http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C%9da.
86

Základy teorie a metodologie věd

Transkript

Podobné dokumenty

ŠKOLNÍ SEZNAM LITERÁRNÍCH DĚL K MATURITNÍ ZKOUŠCE