Život ve stáří

Život ve stáří
2003
Zpráva o výsledcích empirického šetření
Zpracovala: PhDr. Věra Kuchařová, CSc.
Spolupracovali: Prof. Dr. Ladislav Rabušic, CSc.,
Mgr. Lucie Ehrenbergerová
OBSAH
Úvod
2
3
1. Ekonomická aktivita v důchodovém věku
5
5
8
Základní charakteristiky výběrového souboru
1.1.Míra ekonomické aktivity osob v důchodovém věku
1.2.Situace osob v předdůchodovém věku na trhu práce a na pracovišti
2. Odchod do důchodu
9
9
10
11
3.Příjmy a hospodaření seniorů
16
16
19
27
29
33
4. Subjektivní percepce seniorské životní fáze a aktivní stáří
38
38
40
45
5. Mezigenerační vztahy
48
48
52
6. Zabezpečení sociálních potřeb a zdraví v pohledu seniorů
6.1. Zdravotní stav a zdravotní péče
6.2. Sociální pomoc
55
55
57
Závěr
Literatura
60
64
2.1. Časování odchodu do důchodu
2.2.Odchod do důchodu místo přechodu do „důchodové fáze“ života
2.3. Psychologické aspekty odchodu do důchodu
3.1. Struktura příjmů
3.2.Výše příjmů – individuální příjmy a příjmy domácností
3.3. Ohrožení chudobou v subjektivním pohledu
3.4. Hospodaření domácností
3.5. Bydlení a majetek
4.1. Prožívání stáří
4.2. Aktivní přístup k životu
4.3. Problém osamělosti
5.1. Rodinné zázemí seniorů
5.2. Formy vzájemné pomoci mezi generacemi
1
Úvod
Součástí prací na projektu „Komplexní analýza sociálně-ekonomických podmínek
života ve stáří", jehož zadavatelem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, byla realizace
empirického šetření „Život ve stáří“ zaměřeného na životní podmínky, názory a postoje lidí
důchodového věku, tj. na zjištění jejich subjektivního pohledu na vlastní život, životní
podmínky a problémy individuálního stárnutí českých seniorů v současné době. Toto šetření
má spolu se studiemi na vybraná obdobná témata, zpracovanými na základě statistických a
analytických dat v oblasti demografie, práce a příjmů, zdravotnictví, sociálních věcí a dalších,
poskytnout celkový obraz o sociálních a ekonomických podmínkách života starších generací.
Empirický výzkum se má stát komplementární součástí analýz vybraných oblastí života
seniorů, v nichž lze předpokládat důležité změny během transformace české společnosti a
následně v době stále výraznějšího procesu demografického stárnutí.
Empirické šetření se věnuje v zásadě na analogickým problémům jako zmiňované
studie, aby bylo možné alespoň částečně porovnat vývoj objektivních charakteristik života
stárnoucích občanů a jejich subjektivní percepci aktuální situace. Hlavní oblasti, na něž se
šetření zaměřuje, jsou přechod z aktivního života do důchodové fáze životního cyklu,
ekonomická aktivita v tomto období, vybrané stránky způsobu života – materiální a
nemateriální, možnosti a předpoklady aktivního stáří, příprava na stáří, rodinné zázemí
seniorů, sociální a zdravotní služby a pomoc. Jedním z cílů je poskytnout informace o
aktuálních problémech dnešních seniorů se zaměřením na formulování možných opatření
politiky státu vůči této sociální skupině, mj. v rámci programu přípravy na stárnutí.
Šíře záběru, již vyžadovalo zaměření projektu, má poskytnout co možná komplexní
pohled na život dnešních seniorů a umožnit hledání základních souvislostí mezi jeho různými
aspekty. Na druhé straně ale neumožňuje sledovat řadu témat do větší hloubky, což
komplikuje interpretaci výsledků (např. když se dozvídáme jak se lidé chovají, nezjišťujeme
už dostatečně zevrubně příčiny chování, které tak lze jen dedukovat z jiných informací).
Objektem šetření je populace ve věku 60 a více let. Původní záměr sledovat starší
populaci až od věku 65 let pozměněn, aby bylo možno sledovat i přechod z „produktivní“ do
„poproduktivní“ fáze života a porovnat širší spektrum věkových kohort. Dotázáno bylo
celkem 1036 osob. Reprezentativitu výběrového souboru zajišťuje kvótní výběr podle
NUTS2, pohlaví a věku. Kvóty byly stanoveny tak, aby v souboru bylo 60 % žen a 40 %
mužů ve věkové skladbě: 33% osob 60-64 let, 32 % osob ve věku 65-69 let, 25 % osob ve
věku 70-74 let a 10% lidí starých 75 a více let. Dotazník byl koncipován tak, aby zachytil
široké spektrum komponent života člověka starší generace, čímž se stal pro danou populaci
dost náročný. Bylo proto třeba částečně redukovat počet otázek k dílčím tématům.
Sběr dat provedla agentura STEM-MARK v květnu 2002 metodou řízených rozhovorů
svojí sítí zkušených tazatelů. Podle technické zprávy agentury byl zájem respondentů o téma
výzkumu vysoký, dotazování však bylo náročné, protože se tazatelé někde museli vyrovnat i
s emocionálními reakcemi na dotazování o citlivých otázkách stárnutí. Dotazník zpracovali
pracovníci Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (v Praze a pobočky v Brně), zejména
V.Kuchařová ve spolupráci s L.Rabušicem a L.Ehrenbergerovou. Konečná podoba byla
dotvořena s pracovníky agentury STEM-MARK.
2
Základní charakteristiky výběrového souboru
Základní struktura zkoumaného souboru byla určena zvolenými kvótami. Odvozené
demografické a sociální charakteristiky ukazují následující tabulky. Nejprve to, jak rozdílné
životní dráhy mužů a žen vedou k odlišnostem v jejich struktuře podle rodinného stavu.
Tabulka 1: Struktura podle rodinného stavu a věku (řádkové četnosti)
Rodinný stav
Pohlaví a věk
Svobodný/á
Ženatý /
Rozvedený/á
Vdovec /
vdaná
vdova
Muži celkem
9
70
8
13
V tom: 60-64
9
78
8
5
65-69
7
73
9
11
70-74
12
61
10
17
75+
7
61
2
30
Ženy celkem
5
38
10
47
V tom: 60-64
6
52
12
30
65-69
6
37
13
44
70-74
5
30
7
58
75+
2
18
5
75
Celkem
7
51
9
33
Celkem
100
32
31
24
13
100
33
29
25
13
-
Jak bude dále uvedeno, důležitou individuální charakteristikou zůstává i v seniorském
věku vzdělání. Z tohoto hlediska je struktura souboru následující:
Tabulka 2. Struktura podle vzdělání a věku (řádkové četnosti)
Nejvyšší dosažené vzdělání
Pohlaví a věk
Základní
Vyučen, střední bez
Střední s maturitou Vysokoškolské
maturity
Muži celkem
9
48
29
14
V tom: 60-64
5
46
32
17
65-69
8
47
35
10
70-74
13
48
23
16
75+
13
53
21
13
Ženy celkem
29
38
28
5
V tom: 60-64
26
31
34
9
65-69
24
38
31
7
70-74
33
45
20
2
75+
39
40
20
0
Celkem
21
42
28
9
V populaci lidí 60letých a starších je převážná většina osob závislá na příjmech
z důchodů, a to hlavně mezi ženami, které v průměru odcházeli do důchodu minimálně zhruba
3 roky před dosažením nejnižší věkové hranice námi sledované populace.
3
Tabulka 3: Podíly nepracujících důchodců podle vybraných ukazatelů
Kategorie
Nepracující důchodci
Celkem
84
Muži
78
Ženy
87
Věk 60-64
71
65-69
84
70-74
93
75 +
97
4
Ostatní
16
22
13
29
16
7
3
1. Ekonomická aktivita v důchodovém věku
1.1. Míra ekonomické aktivity osob v důchodovém věku
V devadesátých letech ekonomická aktivita osob v důchodovém věku klesla, ubývalo
pracujících důchodců a pravděpodobně i lidí odcházejících do důchodu s větším odstupem po
dosažení důchodového věku. Míra ekonomické aktivity (Zaměstnanost …2002) byla v 1.
čtvrtletí 2002 následující: muži 60-64 let – 27,9; muži 65 a více let – 6,7; ženy 60-64 let 13,5;
ženy 65 a více let 2,4. V roce 1993 byla tato čísla ve stejném pořadí pro muže 26,6 a 9,4, pro
ženy 12,3 a 3,9 (Trh práce 2000) . V mezidobí se tyto míry měnily, ale v celkově se míra
ekonomické aktivity seniorů pohybovala sestupným směrem k uvedené úrovni. Ze
statistických dat VŠPS nelze vyčíst podíly pracujících souběžně s důchodem a bez tohoto
souběhu v různých věkových kategoriích. Zcela zřetelně však data ukazují, že pro osoby již
nízko nad hranicí 60ti let věku je rozhodující charakteristikou jejich postavení pobírání
starobního důchodu. Výdělečná činnost je pro ně řídce se vyskytující nebo doplňkovou
charakteristikou.
Tabulka 1.1. Struktura populace ve věku 60 a více let podle VŠPS v r.2002 (absol. počty
v tis.)
Pracovní síla
Ekonomicky
Celkem
neaktivní
Celkem
Zaměstnaní v NH Nezaměstnaní
Muži
779,5
101,2
99,1
2,0
678,4
Ženy
1140,1
56,8
53,0
3,8
1083,4
Celkem
1919,7
157,9
152,1
5,8
1761,7
Muži v %
100,0
13,0
12,7
0,3
87,0
Ženy v %
100,0
5,0
4,6
0,3
95,0
Pramen: Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil, 1.
čtvrtletí 2002, Praha, ČSÚ 2002
V našem souboru šedesátiletých a starších je podíl zaměstnaných vyšší než ve
statistických datech, a to částečně proto, že se dotázaní sami zařazovali do příslušných
kategorií a že nebyla striktně aplikována definice zaměstnání podle VŠPS. Počet lidí
pracujících v postproduktivním věku a odkládajících odchod do důchodu je nicméně
zanedbatelný (tabulka1.2.). Při zjištěné (níže uvedené) průměrné době odkladu odchodu o 18
měsíců jsou mezi nimi častěji muži, a to ve věkové kategorii 60-63 let. Pro ženy je v tomto
věku již důchod téměř výhradním zdrojem příjmů. Souběh pobírání důchodu a výdělečné
činnosti je podstatně častější než odložený důchod. Až do 64 let využívá možnost souběhu
důchodu a výdělečné aktivity více než ¼ mužů a přes 1/5 žen. Po 70ém roce věku si
k důchodu přivydělává necelá šestina mužů a v podstatě žádné ženy.
Tabulka 1.2. Dnešní sociální postavení podle vybraných indikátorů (řádkové četnosti v %)
Dnešní sociální postavení - celkem
Důchodce nepracující Důchodce pracující
Zaměstnaný*
Celkem
83
15
2
Muži
78
19
3
Ženy
87
12
1
60-64 let
71
24
5
65-69 let
84
16
0
70-74 let
93
7
0
75+ let
97
2
1
5
60-64 let
65-69 let
70-74 let
75+ let
Dnešní sociální postavení - muži
Důchodce nepracující Důchodce pracující
Zaměstnaný*
62
28
10
80
19
1
85
15
0
96
4
0
60-64 let
65-69 let
70-74 let
75+ let
Dnešní sociální postavení - ženy
Důchodce nepracující Důchodce pracující
Zaměstnaný*
77
22
1
86
14
0
98
2
0
98
1
1
* osoby výdělečně činné nepobírající starobní důchod
Ačkoliv početnost souboru neumožňuje brát za zcela spolehlivé výsledky třídění
vyšších stupňů, potvrzují naše zjištění předpoklad, že ekonomickou aktivitu si udržují po
dosažení důchodového věku zejména lidé s vyšším profesním statusem a vyšším vzděláním.
To jsou u mužů vyšší či nižší řídící pracovníci (v případě souběhu zaměstnání s důchodem
navíc středně kvalifikovaní odborní pracovníci 1). U žen – pracujících důchodkyň - převládají
nižší řídící pracovnice a úřednice 2. Ženy v dělnických profesích již ve věku 60 a více let
téměř nepracují, muži-dělníci jsou mezi pracujícími důchodci zastoupeni necelou 1/3, jako
pracující nepobírající důchod se po 60 letech věku téměř neobjevují.
Zde je třeba připomenout, že vzhledem k odlišnému důchodovému věku mužů a žen
nám v souboru osob 60tiletých a starších chybějí nejaktivnější ženy v důchodovém věku (ty
bychom nalezli nejspíše mezi ženami do 56-57 let). Míru ekonomické aktivity po dosažení
důchodového věku u mužů a žen zde tedy nemůžeme porovnávat. Uvedené údaje o
diferenciaci prodloužení ekonomické aktivity podle profesního statusu by však byly velmi
podobné i pro mladší ženy. Naopak u žen zjištěná závislost (u mužů nevýznamná)
ekonomické aktivity na velikosti místa bydliště je zařazením respondentů od 60 let věku
zřejmě ovlivněna: ty ženy, které i po zhruba 5 letech po dosažení důchodového věku pracují
(s naprostou převahou souběžně s důchodem), nacházíme především v největších městech.
Důvody mohou být rozmanité – lepší pracovní příležitosti a již zmíněné vyšší průměrné
vzdělání ve městech, možnosti jiných aktivit k uspokojování materiálních potřeb v menších
obcích (zahrádky, domácí zvířectvo), kde vzhledem k nižším průměrným příjmům mohou být
i nároky na životní úroveň nižší, větší nutnost péče o rodinné příslušníky v menších obcích
méně zabezpečených sociálními službami aj.
Základní údaje o výdělečné činnosti mužů a žen po dosažení důchodového věku
ukazuje následující tabulka. Po dosažení důchodového věku někdy nějakým způsobem
pracovalo 39 % mužů a 36 % žen, rozdíl je tedy nepatrný, muži však pracují déle. Další dílčí
rozdíl je v tom, že mezi ženami je větší podíl těch, které volí příležitostné práce, zatímco muži
se více než ženy věnují soukromému podnikání paralelně s pobíráním důchodu (v souladu
s větším podílem soukromě podnikajících mužů proti ženám i v populaci v produktivním
věku).
Tzn. úředníci, mistři, technici. Vyšší a nižší řídící pracovníci tvoří ¼ pracujících důchodců-mužů a většinu
aktivních mužů nepobírajících důchod. Další ¼ pracujících důchodců je zaměstnána jako technici či mistři.
2
Ty tvoří 2/3 pracujících důchodkyň, z nich další pětinu představují pracovnice ve službách.
1
6
Tabulka 1.3. Formy ekonomické aktivity po dosažení důchodového věku – podíly v %
Forma ekonomické aktivity
Muži
Ženy
Dříve
Nyní
Nikdy
Dříve
Nyní
Nikdy
Příležitostné a krátkodobé
22
28
50
39
22
39
práce při pobírání důchodu
V tom: věk do 69 let
16
51
31
39
33
30
70+ let
32
47
55
38
21
7
Práce alespoň polovinu roku
21
25
54
27
18
55
při pobírání důchodu
V tom: věk do 69 let
9
58
17
58
33
25
70+ let
41
47
47
47
12
6
Soukromé podnikání při
3
15
82
2
4
94
pobírání důchodu
V tom: věk do 69 let
3
17
80
1
4
95
70+ let
2
12
86
3
4
93
Práce bez pobírání důchodu
23
10
67
23
3
74
V tom: věk do 69 let
20
16
64
21
4
75
70+ let
27
2
71
25
1
74
Rozdíly mezi „staršími“ a „mladšími“ seniory (v tabulce 1.3. označeno podtržením)
zjišťujeme hlavně u mužů. Mladší oproti starším častěji odložili odchod do důchodu a
méně často pracovali souběžně s pobíráním důchodu. Mezi nimi je ovšem část těch, jimž
zákon souběh důchodu a zaměstnání komplikuje. Zda jde o významnější trend, jenž je reakcí
na situaci na trhu práce a stávající důchodový zákon, by bylo třeba dále ověřit.Chování žen se
v dané souvislosti příliš nemění, pouze ubylo žen uzavírajících v mezích zákonných možností
pracovní úvazky paralelně s pobíráním důchodu. Odlišná dynamika změn podle pohlaví
zřejmě souvisí i s tím, že ženy v srovnatelných věkových kategoriích jsou věkově více
vzdáleny od svého (nižšího) důchodového věku.
S prodlužujícím se obdobím od dosažení důchodového věku se nejmarkantněji snižují
(v tabulce 1.3. označeno zesílením tisku) paralelní pracovní úvazky, a to obdobně u mužů i
žen, což pravděpodobně odráží jak podmínky úspěšnosti seniorů na trhu práce, tak „úbytek
sil“ stárnoucích seniorů. U žen nápadněji s věkem ubývá (pro ně typičtějších) krátkodobých
pracovních příležitostí.
Ekonomická aktivita v důchodovém věku je typičtější pro některé skupiny profesí, jak
bylo zmíněno výše. Zde se podívejme na detailnější souvislosti. Krátké pracovní úvazky při
pobírání důchodu jsou častější u manuálně pracujících, méně výrazně u středně technických
pracovníků. Totéž platí pro souběh zaměstnání a pobírání důchodu, kde však jsou korelace
s profesní kategorií pouze slabé 3.V případě krátkodobých úvazků je nejčastější výdělečná
činnost u zaměstnaných ve službách a obchodu, v případě souběhu jsou častěji zaměstnáni
dělníci. Souvisí to s tím, že krátké úvazky volí častěji ženy, které jsou také více zastoupené
mezi pracovníky v obchodu a službách v populaci v produktivním věku. Pracovní činnost při
odložení odchodu do důchodu koreluje s profesní kategorií více než v předchozích případech.
Je typická pro ty, kdo byli před dosažením důchodového věku v řídících funkcích a pro
odborné pracovníky. Soukromé podnikání osob v poproduktivním věku je přirozeně typické
pro ty, kdo podnikali v mladším věku. Častěji se mu věnují také oborníci s vyšším vzděláním.
3
Tuto formu volí obdobné podíly představitelů všech skupin profesí.
7
1.2. Situace osob v předdůchodovém věku na trhu práce a na pracovišti
Zaměstnanost podle socioprofesního statusu těch, kteří v devadesátých letech prožili
období předdůchodové a přechod z ekonomicky aktivního života do postproduktivní životní
fáze, se ve srovnání s jejich socioprofesním postavením převažujícím během jejich
„produktivního“ života téměř nezměnila. Ve struktuře zaměstnanosti této věkové kohorty
tvoří čtvrtinu kvalifikovaní dělníci, dalšími nejpočetnějšími skupinami (obě 15 %) jsou
administrativní pracovníci a manuální pracovníci v obchodě a službách. Odborní pracovníci
s vysokoškolským vzděláním spolu s řídícími pracovníky jsou v této kohortě zastoupeni 17%,
z toho vyšší řídící a odborní pracovníci necelými čtyřmi procenty. Středně techničtí
pracovníci tvoří desetinu, stejně jako nekvalifikovaní pracovníci. Tuto strukturu nelze
srovnávat se strukturou zaměstnaných podle klasifikace zaměstnání používané ve VŠPS,
protože jednotlivé kategorie jsou jinak definované (kromě toho, že ve výběrovém šetření se
do kategorií zařazovali sami dotázaní).
Rozdíly ve struktuře povolání podle pohlaví, korespondující s obecně platnými rozdíly
v profesním zaměření mužů a žen, se odrážejí částečně v charakteristikách přechodu
z produktivní do po-produktivní životní fáze mužů a žen, jak je ukázáno dále v této části.
Zkušenost s nezaměstnaností v předdůchodovém věku má desetina dotázaných, a
to téměř shodně u žen a mužů4. V mladší ze sledovaných věkových kohort (60-69 let) má tuto
zkušenost statisticky nevýznamně větší podíl osob. V obou porovnáních – podle pohlaví a
věku – nebyly zjištěny zaznamenání hodné rozdíly z hlediska délky nezaměstnanosti.
Vzhledem k malé početnosti těch, kteří někdy přišli o práci, jde o individuální případy a nelze
prokázat statistickou závislost ani na jiných demografických a socioprofesních ukazatelích.
V době dosažení důchodového věku byla 2 % dotázaných nezaměstnaná. Stalo se tak
spíše lidem s nižším vzděláním, lidem z „mladší“ ze dvou zde sledovaných hlavních
věkových kohort (kterým je dnes 60-69 let) a spíše mužům než ženám 5.
Lidé nacházející se v současnosti v důchodovém věku strávili závěr ekonomicky
aktivního života bez velkých změn v socioprofesním postavení a profesním životě.
Výjimkou jsou lidé, kteří přišli na delší dobu o zaměstnání. Nezaměstnanost delší než 6
měsíců má za sebou 5 % respondentů, především opět s nižším vzděláním. 91 % dotázaných
své socioprofesní postavení v předdůchodovém období nezměnilo. Zde jsou výjimkou ti, kdo
se stali v tomto období živnostníky a podnikateli. U ostatních se zjištěnou profesní mobilitou
došlo téměř výhradně k profesnímu vzestupu. Převažují mezi nimi ti, kdo byli v době
přechodu do důchodu vyššími řídícími pracovníky a odborníky s vyšším vzděláním,
výjimečně středně vzdělanými administrativními pracovníky. V rámci těchto tří profesních
skupin deklarovalo změnu profesního statusu 26 %, 14 % a 11 % dotázaných.
S nevelkou pracovní mobilitou souvisí i nevelká potřeba dalšího vzdělávání. Nějaké
vzdělávání absolvovala sice třetina dotázaných, ale u naprosté většiny z nich šlo o krátkodobé
(zaškolovací) kursy. Ostatní (tj. kteří se nijak nevzdělávali) z 80 % nepocítili potřebu
zvyšování kvalifikace a v 10 % o něj prostě neměli zájem. Na nedostatek příležitostí nebo
nepřijatelné nabídky dalšího vzdělávání poukázalo ve svých odpovědích 6 % dotázaných
z těch, kdo se nevzdělávali žádnou formou.
Jednotlivé okolnosti pracovního uplatnění (nezaměstnanost, práce na zkrácený úvazek,
doplňování kvalifikace, problémy s hledáním zaměstnání z důvodu věku, nízké kvalifikace
nebo pohlaví) jsou na sobě vesměs nezávislé a vyskytují se pouze u malých počtů dotázaných.
Míra nezaměstnanosti mužů a žen se přitom podle VŠPS liší. Byla v 1. čtvrtletí 2002 tato: muži 60-64 let 2,2 a
65 a více let 1,7; ženy 60-64 let 7,1 a 65 a více let 5,9. Nejde ovšem o shodné údaje, k nezaměstnaným se mohou
hlásit i ti, s nimiž nebyl rozvázán pracovní poměr z iniciativy zaměstnavatele, zatímco ztráta zaměstnání je takto
chápána.
5
Nelze to odůvodnit menším podílem mužů odcházejících do trvale kráceného předčasného důchodu, protože
jsme takový rozdíl mezi muži a ženami nezjistili.
4
8
Nelze nalézt nějaké obvyklé nebo typické charakteristiky závěru profesionální dráhy dnešních
„důchodců“.
Zajímali jsme se také o to, zda lidé v předdůchodovém věku pociťují na pracovišti
nějaké napětí mezi generacemi jak ve vztazích spolupracovníků různého věku, tak v přístupu
nadřízených. Možnost zkušenosti s konfliktními vztahy se v odpovědích objevila spíše
výjimečně. Na druhé straně odpovědi nevypovídají o příliš vysoké prestiži stáří v pracovních
vztazích. Lze z nich však vyčíst jistou míru vzájemného respektu. Z hlediska vztahů se
spolupracovníky se senioři necítí být v handicapovaném postavení. Trochu jinak je to při
výběru pracovníků nadřízenými. Ačkoliv dotázaní nevyjadřují pocit, že by starší pracovníci
byli na pracovištích vnímáni jako méně schopní zvládat nové technologie, přesto se
domnívají, že nadřízení upřednostňují mladé pracovníky pro jejich větší flexibilitu a
dynamičnost.
Tabulka 1.4. Názory na vztahy ke starším spolupracovníkům na pracovišti (souhlas s výroky –
podíly v %)
Souhlas s výrokem Nesouhlas s výrokem
silný
částečný částečný
silný
1.Mladší spolupracovníci si většinou váží
16
47
30
7
zkušeností starších
2.Starší pracovníci jsou vnímáni jako neschopní
4
35
44
17
zvládat nové technologie či pracovní postupy
3.Vedoucí dávají přednost mladým
pracovníkům, které pokládají za rychlejší a
20
46
28
6
přizpůsobivější oproti starším pracovníkům
4.Mnozí z mladých se rádi nechají poučit od
9
44
38
9
starších spolupracovníků
5.Mnozí starší pracovníci si rádi nechají poradit
6
38
47
9
od mladších kolegů
2. Odchod do důchodu
2.1. Časování odchodu do důchodu
V době dosažení důchodového věku bylo 89 % dotázaných zaměstnáno, 2 % byly
nezaměstnaní, 4 % v předčasném důchodu, 4 % v plném invalidním důchodu a 1 %
v domácnosti. V tomto „individuálně lidském“ pohledu se podíl předčasných důchodů nejeví
tak pozoruhodným (či dramatickým), jako z pohledu na rostoucí počty a podíly předčasných
důchodů mezi nově vyplácenými starobními důchody.
73 % dnešních důchodců odešlo do důchodu v „řádném“ důchodovém věku (76 %
z těch, kdo v té době byli zaměstnaní), 8 % odešlo do předčasného důchodu a 19 % pracovalo
ještě po dosažení důchodového věku. Průměrná doba zaměstnání po dosažení tohoto věku je
18 měsíců, nejčastěji to bývá jeden nebo dva roky. Muži přitom „přesluhují“ déle než ženy, a
to při průměrné době 22 měsíců u mužů a 16 měsíců u žen.
Podíly těch, kdo odcházejí do předčasného důchodu, se mezi muži a ženami neliší (9%
a 8 %). Pro malé počty nelze prokazatelně zjistit rozdíly podle pohlaví, věku či dalších
charakteristik v tom, jaký je podíl předčasných důchodů trvale krácených a dočasně
krácených. Celkový podíl prvých jmenovaných na všech předčasných důchodech našich
9
respondentů je 18 % (11 dotázaných). Ve věkové kategorii 70 a více let je osob, které
pobíraly některý typ předčasného důchodu, zanedbatelný 6. Z 54 dotázaných (všech věkových
skupin) s dočasně kráceným předčasným důchodem je většina (42) se svým rozhodnutím k
předčasnému odchodu do důchodu spokojena. Lze předpokládat, že v jejich životní situaci
pozitiva převládají nad negativními souvislostmi, např. u těch, kdo měli zdravotní důvod
volby předčasného důchodu. Možné je i to, že lidé negativa, resp. Jejich budoucí dopady,
podceňují.
Pracovní aktivita se neuzavírá dosažením důchodového věku pro 37 % seniorů. Její
nejčastější formou je souběh pobírání důchodu a krátkodobých pracovních smluv či brigád
(dříve nebo v současnosti tuto možnost využilo 57 % dotázaných). Další formou, kterou
někdy zažila téměř polovina osob v důchodovém věku, je souběh pobírání důchodu a
pracovního úvazku na část roku. Méně častým případem je odložení odchodu do penze (a
práce tzv. na procenta) – tuto možnost využilo někdy 30 % těch, kdo pracovali po dosažení
důchodového věku (19 % všech důchodců). Poslední variantu – podnikat při pobírání
důchodu – zvolila desetina ekonomicky aktivních seniorů po dosažení věkové
hranice důchodu.
2.2. Odchod do důchodu místo přechodu do důchodové fáze života
Eticky ne zcela vhodný pojem „odchod do důchodu“ v mnoha případech vystihuje
realitu psychologicky, sociálně i často ekonomicky komplikované fáze individuálního života,
která by spíše měla být postupnou proměnou struktury aktivit a proměn životních podmínek
podle individuálních předpokladů a možností. Přitom v případech postupného přechodu od
plné ekonomické aktivity do (téměř) úplné neaktivity zcela převažovala v devadesátých letech
stejně jako v „předlistopadovém“ období ta forma, kdy byl člověk po dosažení důchodového
věku nadále nějakým způsobem výdělečně činný, nad její alternativní formou, kterou je
postupné utlumování ekonomické aktivity v předdůchodovém věku.
Jak ukazují uvedená data, pro většinu (cca 2/3 až 3/4) dnešních seniorů je konec
období ekonomické aktivity a počátek důchodové fáze života skokem mezi těmito dvěma
velkými obdobími. Ti ostatní nějakým způsobem kombinovali odpočinek ve stáří
s výdělečnou činností buď před nebo po dosažení důchodového věku. Druhý způsob je, jak
bylo zmíněno, častější. Nezanedbatelný podíl seniorů má schopnosti a potřebu věnovat se
výdělečné činnosti ve věku nad 60 let. „Neochota“ naráz ukončit profesní dráhu v
„předepsaném“ věku může souviset s tím, že nejsou vytvořeny podmínky pro postupné
snižování pracovního zapojení.
Např. na zkrácený pracovní úvazek, což je asi hlavní forma postupného přechodu,
pracovalo v posledních 10 letech před odchodem do důchodu pouze 7 % dotázaných. Z nich
si ¼ tuto formu zvolila, aby měla méně vyčerpávající zaměstnání nebo více volného času,
necelá 1/5 pečovala o člena rodiny. Nemožnost sehnat práci na celý úvazek uvedlo jako
důvod přes 10 % dotázaných. 43 % dotázaných měla nějaký jiný důvod. Většina osob
v předdůchodovém věku o snížení pracovního zatížení neměla zájem. Mezi důvody
nevyužívání zkrácených úvazků jako formy flexibilnějšího přechodu do důchodu naprosto
převažuje (81 %) nezájem doplněný potřebou pracovat za nezkrácenou mzdu s ohledem na
výpočet důchodu (uvedlo 10 %).
Zanedbatelný je podíl těch, kteří pracovní místo na zkrácený úvazek nesehnali, ačkoliv
o něj měli zájem. Tento nízký podíl je však z velké části odrazem nízkého zájmu o tuto formu
upraveného pracovního režimu. Protože ani zaměstnavatelé nejsou většinou nakloněni
6
V souboru to bylo 9 lidí, takže o nich nelze získat reprezentativní podrobnější údaje.
10
většímu počtu zkrácených úvazků, větší zájem na straně zaměstnanců by asi narážel na jejich
odmítání. Nízké počty pracujících na kratší úvazek neumožňují spolehlivě analyzovat
souvislost s profesní kategorií dotázaných. Nebyla zjištěna korelace s věkem, pohlavím nebo
vzděláním
Tato zjištění ukazují, že překážkou většího rozšíření postupného přechodu do
důchodové fáze životního cyklu není jen nedostatek příležitostí (možností), ale i stereotypní,
zakořeněné představy o tomto přechodu. Ty nejsou universálně akceptované, jak ukazují
názory na důchodový věk, uvedené dále. Jsou nejspíš podpořeny potřebou výdělečné činnosti
do co možná nejvyššího věku, protože stát se důchodcem „ze dne na den“ znamená razantní
snížení příjmů. Tuto tendenci ilustrují i výše zmíněné údaje o pracujících důchodcích a
odložených důchodech.
Tato zjištění lze ovšem interpretovat i tak, že stávající zákonem stanovený důchodový
věk je pro velkou část obyvatelstva stanoven „optimálně“, tj. na dobu subjektivního (často též
objektivního) oslabení sil i zájmu o výdělečnou činnost. Pro jiné je však stanoven „nízko“ a
odchod do důchodu pro ně může být více nebo méně vnucenou volbou, pokud nemají
možnost si odchod do důchodu odložit. Nezdá se však být jako obecná norma nastaven
„vysoko“. V individuálních případech tak zřejmě může být a pro tyto individuální situace
vytváří omezená nabídka možností postupného přechodu do důchodu překážku osobní volby.
Výskyt předčasných důchodů navzdory důsledkům na budoucí příjmy důchodců ukazuje, že
za určitých okolností je taková volba žádoucí i za cenu akceptování jejích nevýhod.
Větší flexibilita důchodového věku, očištěná od možných diskriminačních aspektů
(jak se dnes při určitém úhlu pohledu jeví rozdíly v důchodovém věku mužů a žen), je jistě
oprávněným požadavkem, a to z mnoha ekonomických, sociálních i dalších důvodů (mj.
se mění psychická a fyzická náročnost různých povolání). Výše uvedená fakta je třeba doplnit
o psychologickou stránku odchodu do důchodu, tj.o subjektivní pohled těch, kteří se pod
vlivem různých okolností chovají tak, jak tato fakta ilustrují.
2.3. Psychologické aspekty odchodu do důchodu
Zde se podíváme na to, jaký věk odchodu do důchodu lidé považují za optimální či
žádoucí a jak sami tento životní krok prožívají. Za spíše v principu pozitivní než
traumatizující událost hodnotí odchod do důchodu 2/5 dotázaných (odešly do důchodu
„rády“), ale u 3/10 provázelo tento krok váhání. Zbylé 3/10 odcházely v podstatě
nedobrovolně a z nich více než polovina proto, že pro ně zaměstnavatel již neměl pracovní
uplatnění (konkrétní souvislosti nebyly sledovány). Nezanedbatelné jsou v poslední skupině
zdravotní důvody nedobrovolného ukončení pracovní aktivity – blíže viz tabulka 2.1. 7.
Tabulka ukazuje zajímavou diferenciaci v prožívání odchodu do důchodu. Zatímco
rozdíly podle pohlaví a aktuálního věku nejsou významné, souvislosti s dalšími
charakteristikami již naznačují určitou typologii seniorů z hlediska přechodu mezi
sledovanými dvěma důležitými (a dlouhodobými) životními fázemi. Lze z nich udělat tyto
pravděpodobné závěry:
- Předčasný odchod do důchodu je iniciován dvěma hlavními, téměř rovnocenně
působícími důvody – zdravotním stavem a (potenciální nebo reálnou) ztrátou
zaměstnání. V obou případech by počty předčasných důchodů mohly být nižší, kdyby
se v praxi více uplatňovala jiná řešení: např. zkrácené pracovní úvazky pro lidi
s oslabeným zdravotním stavem, motivace a zaškolování starších pracovníků na
podporu jejich flexibility na pracovním trhu.
7
Odpovídali jak nepracující, tak pracující důchodci.
11
-
-
-
Lidé s vyšším vzděláním častěji odcházejí do důchodu dříve, než by si přáli, z důvodu
nezájmu zaměstnavatelů o jejich další zaměstnávání, přestože je mezi nimi více těch,
kdo odcházejí až s časovým odstupem po dosažení důchodového věku. Pro vzdělané
jedince (nejspíš v určitých specializacích) je tedy důchodový věk poněkud
diskriminujícím faktorem.
Lidé, kteří odešli do důchodu z důvodů nezájmu zaměstnavatele o jejich práci,
zůstávají častěji ekonomicky aktivními paralelně s pobíráním důchodu. Aktivnější
přístup úřadů práce (či jiných institucí) k starším pracovníkům by zřejmě umožnil
těmto lidem nalézt řešení vhodnější z hlediska zájmů jejich i společnosti (ekonomiky).
Lidé, kteří odešli do důchodu z důvodu nezájmu zaměstnavatele, jsou současně těmi,
kdo odložili odchod do důchodu. Délka jeho odkladu je tedy často podmíněna spíše
vnějšími okolnostmi, než přáním jedince. Trh práce zřejmě nenabízí dost pracovních
příležitostí pro ty seniory, kteří by si chtěli prodloužit roky výdělečné činnosti bez
nároku na důchod na delší dobu, než je dnes obvyklé.
Tabulka 2.1. Souvislosti odchodu do důchodu (relativní sloupcové četnosti)
Hodnocení okolností odchodu
Kategorie
do důchodu
Pohlaví
Termín odchodu do důchodu
Celkem
Muži Ženy Předčasný
Řádný
Odložený
Odcházel/a jsem rád/a
41
39
42
35
46
24
Váhal/a jsem
29
31
29
9
29
42
Nechtěl/a-musel/a jsem ze
9
10
9
27
7
6
zdravotních důvodů
Nechtěl/a, podnik mě už
17
17
16
21
15
24
nepotřeboval
Nechtěl/a-potřeboval/ jsem se
4
3
4
8
3
5
věnovat rodině
Hodnocení okolností
odchodu do důchodu
Odcházel/a jsem
rád/a
Váhal/a jsem
Nechtěl/a jsem,
musel/a jsem ze
zdravotních důvodů
Nechtěl/a jsem,
podnik mě už
nepotřeboval
Nechtěl/a jsem,
potřeboval/a jsem se
věnovat rodině
Kategorie
Důchodce
Vzdělání
Bez
Střední s
pracující nepracující základní
vysokoškolské
maturity maturitou
23
44
46
44
36
30
48
26
24
29
32
34
1
11
12
10
8
5
27
15
13
15
20
24
1
4
5
2
4
7
Více než polovina seniorů prožívá odchod do důchodu jako situaci, v níž se více nebo
méně musí přizpůsobovat okolnostem, které nemůže ovlivnit v žádoucí nebo alespoň
uspokojivé míře. Není jednoznačné, nakolik hraje roli fakt, že důchodový věk je v reálném
životě vnímán mnoha seniory jako nízký vzhledem k subjektivnímu hodnocení vlastních sil a
12
zájmů, a nakolik působí skutečnosti, že lidé nejsou na přechod do důchodové (seniorské) fáze
života připraveni a že nemají představu jak svoji potenciální aktivitu realizovat mimo
pracovní sféru (jak se seberealizovat po ukončení výdělečné pracovní aktivity). Ti, kteří tzv.
váhali s odchodem do důchodu, zřejmě tento životní „předěl“ v podstatě akceptují a „pouze“
se obávají jeho těžkostí a dopadů na jejich postavení (sociální vztahy, seberealizaci, životní
podmínky aj.). Avšak ti, kteří odcházejí do důchodu nedobrovolně, vnímají tento životní
přechod jako vnucenou volbu a již na startu seniorské životní fáze prožívají, individuálně
diferencovaným způsobem, jistý konflikt se společností. Jeho závažnost nabývá různé míry
podle důvodů „nuceného“ odchodu a schopnosti se s novými skutečnostmi vypořádat. Podle
charakteristik těchto „nedobrovolných důchodců“ lze odvozovat, že jde o jedince aktivnější,
přizpůsobivější podmínkám a iniciativnější v řešení nežádoucích situací vlastního života.
Např. mezi pracujícími důchodci je nadprůměrný podíl těch, kteří odešli z aktivního života
nedobrovolně – tedy vyřešili nezájem původních zaměstnavatelů nalezením nového
zaměstnání. Ačkoliv se domníváme, že „nucený důchod“ je častějším případem u jedinců
psychicky lépe vybavených se s takovou situací vyrovnat, že tedy nejde o dramaticky závažný
individuální problém, jeho význam se násobí tím, že tak společnost nevyužívá jistou část
lidského kapitálu.
Překvapivě nebyl mezi ženami zjištěn větší podíl odchodu do důchodu z důvodu péče
o rodinné příslušníky. Kromě toho, že pro ženy bývá péče o rodinu samozřejmostí a tak se
některé „pečující“ ženy mohly zařadit do kategorie „odcházela jsem ráda“, se nabízejí dvě
vysvětlení. Jednak většina žen zvládá (byť i s těžkostmi) péči o rodinu a zaměstnání až do
důchodového věku a jednak se tento důvod vyskytuje hlavně u malého počtu žen, které odešly
do důchodu před dosažením důchodového věku. Jistou roli může hrát i fakt související
s uvedeným prvním vysvětlením, že totiž pracovní příjem ženy je jednou z hlavních forem
pomoci celé rodině.
Názory na optimální důchodový věk korespondují s často ne (zcela) dobrovolným
odchodem do důchodu jen částečně. Převládá preference „tradičních“ principů stanovení
důchodového věku: odlišný věk pro muže a pro ženy (pro je 58 % dotázaných), hranice pro
muže 60 let (pro je 68 %) a hranice pro ženy 55 let (zvolilo ji 45 % souboru). Rozdíl mezi
důchodovým věkem mužů a žen však je často požadován menší než 5 let, jak naznačuje už
uvedené odlišné procento respondentů souhlasících s nejčastějšími hodnotami (nižší u žen).
Ukazuje na to i fakt, že pro vyšší důchodový věk žen než 55 let je 42 % respondentů, pro
vyšší důchodový věk mužů než 60 let je 21 % souboru. Předpoklad, že by požadovaný
důchodový věk mohl být odlišný podle profesního zařazení dotazovaných (že manuálně
pracující budou volit nižší věk) se sice potvrdil, ale rozdíly jsou nevelké. V případě lidí
požadujících věk shodný pro muže a ženy volili vyšší věk ti na krajních pozicích profesní
škály (s nejvyššími pozicemi a dělníci).
Pokud se názory přiklánějí ke změně systému, častěji volí individuálně diferencovaný
věk odchodu do důchodu – pro je 28 %, než shodný věk pro obě pohlaví – ten zvolilo 14 %
respondentů. Nejčastější udávaný shodný věk je však 60 let, přičemž pro jeho ještě vyšší
hranici se vyslovila 1/10 z těch, kdo preferují shodný věk 8.
Z naznačené diskrepance mezi důchodovým věkem žádoucím z pohledu dotázaných a
jejich deklarovanou mírou nedobrovolnosti odchodu do důchodu ve věku často
korespondujícím s deklarovaným žádoucím věkem lze odvodit to, že lidé se při určování
preferovaného věku nároku na důchod spíše řídí po desetiletí zažitými pravidly, než
představami o stáří. Více než polovina souboru uvedla jako žádoucí důchodový věk takovou
hranici, kterou pro sebe považuje za nízkou pro ukončení ekonomické aktivity. Zdá se, že lidé
většinou neztotožňují důchodový věk se stářím, pokud jej chápou přibližně ve smyslu
Čtvrtina ze souhlasících se shodným věkem jej neuměla určit, 40 % uvedlo 60 let a 14 % uvedlo 55 let. Návrhy
se pohybovali v rozmezí 50-65 let.
8
13
„dosažení hranice, za níž už úbytek psychických a/nebo fyzických sil individua významně
limituje pracovní schopnost či výkon“.
To potvrzuje i porovnání zjištěných hodnot preferovaného důchodového věku s názory
na věkové vymezení stáří. Stáří je převážně vnímáno, v souladu s vědeckými poznatky, jako
individuálně diferencovaný „stav těla a duše“. Podle dvou třetin dotázaných není totiž možné
obecně určit od jakého věku je člověk starý. Z třetiny těch, kteří možnost věkového vymezení
stáří připouštějí, stanovuje 27 % dotázaných hranici stáří na 60 let a jen o něco menší podíl
(22 %) na 70 let (třetí nejčastěji udávanou hodnotou je 65 let, deklarovanou 16 %ty). považuje
Nejvíce prosazovaný důchodový věk (60 let) současně udává i za hranici stáří méně než 1/10
seniorů. Průměrnou udávanou věkovou hranici stáří a rozdílné názory na ni podle pohlaví a
věku ukazuje následující graf 9.
Graf 2.2. Od kdy lze člověka pokládat za starého podle názorů mužů a žen různého věku
Od kolika let je člověk starý?
69
68
67
66
Mean STÁŘÍ
65
64
POHLAVÍ
63
Muž
62
Žena
60-64
65-69
70-74
75+
kategorie veku
Dopady odchodu do důchodu na různé okolnosti individuálního života nejsou
celkově hodnoceny příliš pesimisticky, neboli jen malý podíl seniorů vnímá tento krok jako
obtížnou, psychicky nesnadno zvládnutelnou životní situaci. U jednotlivých, v dotazníku
sledovaných, dopadů však není zjištěn ani velký optimismus, převládá hodnocení neutrální,
stejně jako v průměrném skore za všechny příslušné položky. Toto skore nekoreluje
významně s věkem, nevelké jsou rozdíly podle pohlaví, nicméně pro muže je ukončení
produktivní životní fáze obtížnější. Z hlediska vzdělání se z celkového průměru vymykají
vysokoškolsky vzdělaní, kteří prožívají přechod do důchodu podstatně obtížněji, než ostatní
vzdělanostní kategorie (výše jsme uvedli, že je mezi nimi větší podíl těch, kdo se stávají
penzisty dříve, než by si sami přáli). Významné jsou rozdíly v hodnocení vlivu přechodu do
ekonomicky neaktivního života mezi lidmi nacházejícími se v té době v různém
socioprofesním postavení. Jsou zde však velmi nízké četnosti, a tak naše zjištění nejsou sice
příliš spolehlivá, nicméně jsou logická: lidé nezaměstnaní v době dosažení důchodového věku
uvádějí častěji než jiní jak pozitivní, tak negativní dopady; u lidí pobírajících v době dosažení
důchodového věku důchod invalidní se přechod na starobní důchod jeví negativně; lidé
s předčasným důchodem spojují přechod naopak častěji s pozitivními důsledky10. Z hlediska
Naše poznatky se liší od těch, které získali ve svém výzkumu z roku 1996 Rabušic a Mareš (Rabušic 2002) –
stáří je v našem šetření „posazeno“ do nižšího věku. Předpokládat, že došlo za 6 let k posunu by bylo dost
odvážné. Důvod bude asi hlavně metodologický, přičemž se v kladení otázek mohlo projevit zjištění uvedených
autorů, že existuje rozdíl mezi tím, kdy se člověk vnímá jako starý a kdy se cítí jako starý, protože respondent
vychází do jisté míry z vlastní zkušenosti. V našem šetření mohl převážit vliv „vnímání se za starého“, kde jsou
udávané roky nižší, oproti „cítění se starým“, kde dotázaní udávají vyšší věk.
10
To příliš nekoresponduje s častějším nedobrovolným odchodem v případě předčasných důchodů
9
14
časování odchodu do důchodu jsou rozdíly v tom, že předčasný důchod je viděn častěji
s pozitivními dopady a odložený důchod naopak s dopady negativními. Míra „dobrovolnosti“
ukončení ekonomické aktivity „na plný úvazek“(uvedeno v tabulce 2.1.) přirozeně koreluje
s prožíváním tohoto kroku – kdo odešel rád, častěji viděl spíše pozitivní přínos pro aktuální a
další život.
Nepříznivé dopady byly nejčastěji zmiňovány u psychického stavu a celkové
spokojenosti se životem, zatímco sociální vazby buď nebyly přechodem do důchodu
poznamenány nebo se spíše zlepšily. Porovnáme-li „dobrovolnost“ ukončení ekonomické
aktivity a hodnocení dopadů této skutečnosti, nejméně příznivé jsou dopady na psychický stav
a celkovou životní spokojenost u lidí, u nichž důvodem byl zdravotní stav nebo nadbytečnost
v zaměstnání. Je logické, že nejpozitivnější jsou zjištěné dopady na vztahy v rodině, pokud
důvodem ukončení ekonomické aktivity byla potřeba péče o rodinné příslušníky.
Tabulka 2.3. Dopady odchodu do důchodu na vybrané okolnosti života – průměrné
hodnocení*
Vliv odchodu do důchodu na:
Celkem
Muži
Ženy
Průměr % hodnocení 1.
Průměr
Průměr
Vztah k partnerovi
1,75
30
1,76
1,72
Vztahy k dětem
1,74
29
1,80
1,71
Vztahy k přátelům
1,85
20
1,88
1,84
Psychický stav
1,91
26
1,94
1,92
Zdravotní stav
1,77
30
1,81
1,78
Celková spokojenost
1,81
33
1,84
1,82
Celkový průměr
1,80
1,83
1,78
* na tříbodové škále: 1.spíše příznivý; 2.nemělo vliv; 3.spíše nepříznivý
Vzhledem k převážně neutrálnímu až pozitivnímu vlivu odchodu do důchodu na život
člověka nebyly zjištěny rozdíly podle toho, zda (a jak dlouho) se na stáří nějak s předstihem
připravoval nebo se tím nikdy nezabýval.
Postavení důchodce není v zásadě nežádoucí pozicí a lidé, jichž se týká, v něm
nacházejí mnohé pozitivní stránky i v případě, že by sami jeho počátek odložili oproti
skutečnému odchodu do důchodu – tabulka 2.4. Ukončení, příp. omezení ekonomické aktivity
není tedy stěžejním problémem stárnutí a bude třeba se podívat blíže na jeho prožívání i
z jiných stránek.
Tabulka 2.4. Celkové hodnocení vlivu odchodu do důchodu podle míry smířenosti s ním
Odchod do důchodu
Celkový vliv odchodu do důchodu
Spise positivní
Neutrální
Spise negativní
Odcházel(a) rád
63
29
8
Váhal(a) s odchodem
43
38
19
Musel odejít*
48
25
27
Celkem
52
31
17
* Z důvodů zdravotních, nezaměstnanosti aj.
3. Příjmy a hospodaření seniorů
15
3.1. Struktura příjmů
To, co bylo zjištěno o rozdílech v míře ekonomické aktivity osob v důchodovém věku,
se promítá i do jejich příjmových nerovností, např. převažující podíl osob bez pracovních
příjmů. 54 % osob ve věku 60 a více let udává jediný zdroj příjmů, jímž je jen u 3 % z nich
pracovní příjem, u 94 % je to starobní důchod, pro 2 % invalidní důchod a 1 % pobírá pouze
pozůstalostní důchod. Jaké typy příjmů mají ti, kteří pobírají pouze jeden typ příjmů, a ti,
jejichž příjem se skládá z více zdrojů, ukazuje tabulka 3.1.
Tabulka 3.1. Podíl příjemců příjmů z uvedeného zdroje z celkového počtu osob deklarujících
daný počet zdrojů
Počet zdrojů příjmů
Zdroje příjmu
1
2
3
4
Celkem
Pracovní příjmy
3
28
48
10
16
Starobní důchod
94
98
97
100
96
Invalidní důchod
2
3
9
10
3
Pozůstalostní důchod
1
46
62
70
23
Z pojištění*
11
26
50
7
Sociální dávky
5
24
50
4
Pomoc od potomků
4
19
80
4
Jiný zdroj
5
16
30
4
Celkem**
53
37
9
1
100
* z životního pojištění nebo penzijního připojištění
** řádkové relativní četnosti
Zajímavější je konkrétní skladba příjmů jednotlivců. Mezi starobními důchodci je 70
% těch, pro něž je starobní důchod jediným zdrojem. Pokud se podíváme u starobních
důchodců pouze na ty, kdo mají zdroje financí jen z různých typů důchodu, pak je mezi nimi
76 % osob s jediným typem důchodu – starobním - a 23 % osob pobírajících současně se
starobním také pozůstalostní důchod.
Pokud jde o ty, kteří jsou i po dosažení 60 let věku ekonomicky aktivní, jejich
struktura příjmů je následující. Desetina z nich má pouze pracovní příjmy, tzn. odložila
odchod do důchodu. Stejně je tomu u 1 % z „aktivních“, kteří mají vedle pracovního příjmu
jiný zdroj, než důchod. Ve skladbě těch, kdo kombinují pracovní příjmy a důchod, celkově 89
%, převládají lidé žijící z výdělku a starobního důchodu (62 %) a po 13ti procentech je jednak
těch, kdo mají souběh důchodů a k tomu výdělky, a jednak těch, kteří mají starobní důchod,
výdělky a ještě další typ příjmu. Zbylé 1 % jsou ojedinělé případy s dalším příjmem k výdělku
a souběhu důchodů.
Vzhledem k uvedené variabilitě kombinace zdrojů příjmů nenacházíme statisticky
významné korelace mezi celkovým počtem zdrojů příjmů a demografickými charakteristikami
jako je věk a pohlaví. Při bližším pohledu se potvrzuje přirozený předpoklad, že ve věku 60 a
více let je v případě více zdrojů příjmů pro muže častější kombinace důchodu a výdělků,
zatímco pro ženy souběh starobního a pozůstalostního důchodu. Je to pochopitelně
podmíněno různým věkem odchodu do důchodu mužů a žen a větším podílem ovdovělých
žen.
Pracovní a jiné příjmy častěji mají lidé ve velkých městech. V případě pracovních
příjmů činí rozdíl 26 % ve městech nad 100 tisíc obyvatel proti průměrným 16 % a 12 %
v obcích do 20 tisíc obyvatel. V případě jiných příjmů je pobírá 7 % seniorů v největších
městech proti průměrným 4 % a proti 1 % lidí v obcích do 2 tisíc obyvatel.
Částečně existují rozdíly ve struktuře příjmů podle vzdělání. Vysokoškolsky vzdělaní lidé
mají častěji než jiní pracovní příjmy (38 % proti průměrným 16 % a 5 % osob se základním
16
vzděláním). Naopak je ve sledované věkové kategorii mezi vysokoškoláky menší podíl
příjemců starobního důchodu (89 % proti průměrným 96 %). Větší podíl vysokoškoláků je
mezi těmi, kdo pobírají příspěvky z životního pojištění nebo penzijního připojištění (15 %
proti průměrným 7 %), a těmi, kdo mají jiné příjmy (11 % proti průměrným 4 %). Osoby se
základním vzděláním se odlišují častějším výskytem pozůstalostních důchodů (36 % proti
průměrným 23 % a 11 % u vysokoškoláků).
Tabulka 3.2. Zdroje příjmů seniorů podle vybraných demografických kategorií – podíly
příjemců jednotlivých příjmů v příslušných kategoriích v %
Skupina
Zdroje příjmů
PracovDůchody
Z
* Sociální Od
Jiný Početní
potom- zdroj nost
Starobní Invalidní Pozůsta- pojištění dávky
ků
kalostní
tegorie
Celkem
16
96
3
23
7
4
4
4
1036
Věk:
do 69
22
95
3
19
8
3
4
4
650
70 +
6
97
2
31
5
7
4
3
386
Pohlaví:
Muž
22
95
3
7
9
3
3
4
414
Žena
12
96
3
34
6
5
5
3
622
Postavení:
Nepracující
důchodce
0
97
4
25
7
5
4
3
865
Ostatní
98
90
0
13
9
1
2
5
171
Typ
domácnosti
Sám
11
95
4
50
4
8
4
4
394
Pár-manžel.
19
96
2
1
9
1
3
3
500
Ostatní
22
94
1
29
6
6
7
4
142
* z životního nebo penzijního pojištění
Odlišná celková výše příjmů mužů a žen (viz dále) je výsledkem jak rozdílů ve výši
jednotlivých druhů příjmů, tak skladby příjmů. To platí i pro samotnou skladbu důchodů,
jak ukazuje tabulka 3.3. U žen je zvýšení celkového důchodu kombinací starobního a
pozůstalostního výraznější než u mužů (dáno rozdílností výše důchodů mužů a žen a
způsobem výpočtu), ale přesto je i tato kombinace celkově nižší než u mužů. Relace
deklarovaných důchodů v principu odpovídají relacím objektivně zjišťovaných důchodů, kde
však jsou rozdíly markantnější.
Tabulka 3.3. Skladba důchodových příjmů podle pohlaví a věku – řádkové četnosti v %
Pohlaví Věk
Druh důchodu
17
Muži
60-64
65-70
71-74
75 +
Celkem
Průměrná výše důchodu
% průměrného důchodu
% starob. důchodu
Ženy
60-64
65-70
71-74
75 +
Celkem
Průměrná výše důchodu
% průměrného důchodu
% starob. důchodu
Žádný
Starobní
10
1
0
0
3
2
0
0
1
1
-
82
88
89
89
87
7453
99,4
100,0
74
63
57
47
64
6378
97,2
100,0
Starobní a
pozůstalostní
4
8
9
11
7
7997
106,7
107,3
20
34
39
43
31
7000
106,6
109,8
Jiný souběh
4
3
2
0
3
7227
96,5
97,0
4
3
4
9
4
6180
94,1
96,9
Počet lidí pobírajících sociální dávky je ve výběrovém souboru reprezentujícím
sledovanou věkovou kohortu příliš malý (46 z 1036, tj. 4,4 %) na hlubší analýzy. V populaci
60-69 let je dostávají 3 % a mezi staršími 7 % dotázaných, podíly jejich příjemců mezi muži a
ženami jsou 3% a 5 %, tedy bez velkých rozdílů. Starší je pokládají v rámci svého příjmu více
za důležité než mladší kohorta.
Na to, nakolik je příčinou nepobírání sociálních dávek dostatečnost příjmů jedince
nebo nezájem či neschopnost prosadit příslušný nárok (nekompetentnost), jsme se ptali
přímou otázkou. Přehled odpovědí na ni ukazuje následující tabulka. Nedostatečná schopnost
zajistit si sociální příjem ani obavy ze stigmatizace apod. nehrají významnou roli, třebaže
mohou být částečně skryty v druhé odpovědi. Neúspěch při pokusu o získání sociálních dávek
je také výjimečný. Většina dotázaných má příjmy nevytvářející nárok na dávky, alespoň
v jejich chápání. Jen desetina vyjadřuje nějakou míru subjektivně pociťovaného nároku.
Přitom zjištěná hranice prvního decilu osobních příjmů je 5,5 tisíce Kč a hranice druhého
decilu 6 tisíc Kč, a to v době, kdy životní minimum domácnosti jednotlivce bylo 4100 Kč a
částka na zajištění výživy a ostatních základních potřeb pro dospělou osobu byla 2320 Kč.
Celkem pobírá sociální dávky nebo má pocit, že by mohlo pobírat, 111 z 1036 dotázaných, tj.
cca 11 %. Tam, kde máme dostatečné informace o příjmech a skladbě domácnosti, abychom
mohli porovnat deklarovaný příjem s životním minimem (domácnosti jednotlivců a
manželských párů), jsou uvedené příjmy až na zanedbatelné výjimky nad hranicí životního
minima. Tento nesoulad je vysvětlitelný nepřesností uváděných příjmů, nicméně z této
skutečnosti lze usoudit, že dotázaní reálně zhodnocují své nároky (tedy hlavně „ne-nároky“)
na sociální dávky. Nezjistili jsme žádné důkazy o nevyužívání sociálních dávek (v daném
typu šetření k tomu ovšem jsou omezené možnosti).
Tabulka 3.4. Jaké důvody nepobírání sociálních dávek deklarují senioři
Odpověď
18
Podíly v %
Mám dostatečné jiné příjmy, nemám na ně nárok
Nežádal(a) jsem o ně, nemyslím, že bych na ně měl(a) nárok
Nežádal(a) jsem o ně, ačkoliv bych asi měl(a) nárok- nevím, kde a jak žádat
Nežádal(a) jsem o ně, ačkoliv bych asi měl(a) nárok-nechci pobírat něco jako
„chudinská podpora“
Žádal(a) jsem o ně, ale nebyl mi přiznán nárok
Jiný důvod
45
44
4
4
2
1
Jiné než pracovní a sociální příjmy se ve finančních zdrojích dnešních seniorů
vyskytují v malém rozsahu. Nejčastější z nich jsou příjmy z životního pojištění nebo
penzijního připojištění – má je 7 % souboru, a to 9 % mužů a 6 % žen, nikdo z osob starších
než 74 let, zatímco v mladších věkových kohortách (3 skupiny v rámci kohorty 60-74 let) je
zastoupení obdobné (po 8 %). Pravidelnou finanční pomoc získávají stárnoucí rodiče od
svých dětí podle 4 % respondentů. Příjmy z pronájmu nemovitostí nebo kapitálového majetku
si ve výběrovém souboru zlepšují celkové příjmy opět pouze 4 % dotázaných. Úspory jako
další možný zdroj příjmů jsou využívány v nevelkém rozsahu a v zásadě nikoliv jako náhrada
jiných zdrojů (blíže v části o hospodaření).
Shrneme-li uvedené údaje, lze formulovat tyto závěry:
a. ve sledované věkové kohortě převládají lidé s jedním zdrojem příjmů,
b. mezi nimi je nejvíce důchodců,
c. druhou početnou skupinou jsou osoby se dvěma zdroji příjmů, mezi nimiž je
nejpočetnější kombinace starobního důchodu s pracovním příjmem
d. pro starší osoby se dvěma zdroji příjmů, zejména ženy, je s rostoucím věkem stále
charakterističtější kombinace dvou důchodů (jak přibývá podíl vdov)
e. jiné než pracovní a sociální příjmy deklaruje v jednotlivých typech 4-7 % dotázaných,
přičemž téměř vždy jde v individuálních případech o jeden z nich
3.2.Výše příjmů – individuální příjmy a příjmy domácností
a) osobní příjmy
Informace o výši příjmů zjišťované v dotazníkových šetřeních nejsou nikdy zcela
spolehlivé, dávají však možnost zjišťovat skladbu příjmů v individuálních případech a jinde
těžko zjistitelné souvislosti příjmové situace jednotlivců a domácností. S tímto vědomím jsme
zjišťovali (pouze) vybrané ukazatele této situace u sledované populace. Máme k dispozici
data o celkových příjmech domácnosti a o hlavních osobních příjmech dotázaného
(pracovních, z důchodů a ze sociálních dávek).
Věkové kategorie se liší svými osobními příjmy v závislosti na tom, jaká je
struktura a zdroje jejich příjmů. Pokud mají jediným zdrojem financí důchod(y), průměrné
příjmy jsou v obou hlavních věkových kategoriích (60-69, 70+ let) téměř shodné (6810 a
6883 Kč), starší mají důchody nepatrně vyšší. To je zdánlivě v rozporu s faktem, že později
přiznané (mladším seniorům) starobní důchody jsou vyšší, než ty přiznané dříve. Vysvětlení
je dvojí: jednak při podrobnějším třídění podle věku jsou nejvyšší důchody skutečně
v nejmladší kategorii (60-64letých) – viz tabulka 3.5., a jednak jsme zjišťovali celkové
důchodové příjmy a s věkem narůstá podíl souběhu starobního a pozůstalostního důchodu.
V průměru mají lidé ve věku 70 a více let o 1000 Kč nižší celkové osobní příjmy
oproti lidem 60-69letým (7156 Kč proti 8148 Kč mladších seniorů). Jestliže samotné
důchody, jako nejčastější zdroj příjmů obou kategorií, se liší málo, je zdrojem rozdílů
zejména častější ekonomická aktivita mladší věkové kohorty, a to jak souběžná s důchodem,
tak (méně častá) bez pobírání důchodu (který je odložen do vyššího věku). Zatímco
19
v mladším věku bývá doplňkem starobního důchodu pracovní příjem (častější u mužů), ve
vyšším věku je hlavním doplňujícím zdrojem pozůstalostní důchod (častější u žen). Vzhledem
k podstatně vyššímu podílu žen v populaci vyššího věku zde jistě hrají roli jejich nižší
důchody odvozené od nižších mezd a platů (nejen v rozhodném období pro výpočet
důchodu 11, ale celoživotně).
Tabulka 3.5. Příjmová diferenciace podle věku – průměrné příjmy
Věková skupina
Osobní příjem celkem
Důchody celkem
60-64
8732
7027
65-69
7475
6927
70-74
7174
6789
75+
7122
6908
60-69
8148
6980
70+
7156
6831
Pracovní příjmy*
6972 (86)
3679 (39)
4233 (15)
6250
(4)
5944 (125)
4658 (19)
* Dohromady pracující důchodci a zaměstnaní nepobírající důchod (N=144), aby se snížil problém spolehlivosti
pro malé četnosti a bylo možné uvést alespoň ilustrativní průměrné údaje, v závorce uveden počet respondentů.
V závorce jsou uvedeny počta respondentů.
Je známým faktem, že genderové nerovnosti ve mzdách a platech se prodlužují až
do důchodového věku. Jak bylo naznačeno, důvodem je jak závislost důchodu na pracovních
příjmech dosahovaných v rozhodném období (ve stanoveném započítávaném období
zaměstnání), tak další okolnosti životních a profesních drah mužů a žen (např. mateřská
dovolená, nižší podíl žen v řídících funkcích s vyššími platy). Ani jisté zvýhodnění žen
(obecně lidí s nižšími rozhodnými příjmy) ve způsobu výpočtu důchodů – tj. jeho
dvousložkový princip 12 – výrazně neeliminuje příjmové nerovnosti mezi muži a ženami
v důchodovém věku. Výsledné rozdíly ukazuje tabulka 3.6. a graf 3.1.
Tabulka 3.6. Rozdíly v jednotlivých příjmech podle pohlaví
Čisté příjmy
Příjmy na
Osobní příjmy Důchod(y)
domácností
hlavu
celkem
Muž
14806
7791
8925
7493
N
353
353
354
345
Žena
11306
7130
7026
6564
N
529
529
544
548
Celkem
12707
7395
7775
6923
N
882
882
898
893
Pracovní
příjmy
6989
80
4256
64
5775
144
Graf 3.1. Celkové osobní příjmy podle pohlaví (relativní četnosti podle příjmových kategorií)
Pojmy „rozhodné období“ nebo „rozhodné příjmy“ označují platy (či jiné příjmy započítávané do výpočtu
důchodu) získané v době, kterou stanovuje příslušný zákon. Z těchto platů se vypočítává tzv. vyměřovací
(výpočtový) základ, na jehož výši závisí výše přiznaného důchodu (přesněji jeho pohyblivá součást, druhou
součástí je tzv. základní výměra - viz zákon č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění)
12
Výše důchodu se skládá z pevné částky (tzv. základní výměra), která od r. 1998 činí 1 310 Kč měsíčně, a
procentní výměry, vypočítané z tzv. výpočtového základu s ohledem na počet let pojištění.
11
20
40
30
20
POHLAVÍ
Percent
10
Muž
Žena
0
-6000
6501-7000
6001-6500
7601-9000
7001-7600
9001+
prijmy osobni celk. kateg.
Přestože v prostředí nivelizovaných mezd v letech ekonomické aktivity dnešních seniorů
nebyla role vzdělání v příjmové diferenciaci rozhodující, v současnosti je u nich tento faktor
významným zdrojem nerovnosti ve všech příjmových ukazatelích, a to navíc statisticky
významnějším ve starší věkové kohortě (70+ let). U mladších seniorů lze nalézt vysvětlení
v tom, že vzdělanější jedinci častěji a déle po dosažení důchodového věku kumulují různé
zdroje příjmů. Pro populaci nad 70 let bude zřejmě důležité, že je zde větší podíl žen s nižšími
celoživotními příjmy proti mužům a současně výraznější vzdělanostní diferenciace podle
pohlaví (více žen s nejnižší kvalifikací). Při porovnání příjmů různých profesních skupin je
rozmezí celkových osobních příjmů od 6607 Kč nekvalifikovaných dělníků do 12968 Kč
vedoucích pracovníků a specialistů. Rozmezí důchodů je podstatně užší. Pohybují se
v závislosti na posledním zaměstnání od 6370 do 8163 Kč. Nerovnosti celkových příjmů
jednotlivce podle vzdělání a profesní skupiny zvyšuje fakt kumulace příjmů u lidí s vyšším
vzděláním a profesním postavením. Jak ukazují grafy 3.2. a 3.3., na nerovnostech se podílejí
především výrazně vyšší příjmy osob na nejvyšších pozicích na škále vzdělání a profese.
Tabulka 3.7. Příjmová diferenciace podle vzdělání – průměrné příjmy
Dosažené vzdělání
Osobní příjem celkem
Důchody celkem
Základní
6868
6495
Vyučen(a), střední
7284
6760
bez maturity
Střední s maturitou
8416
7151
Vysokoškolské
10516
8199
Cn, věk 60-69 let
,37
,36
Cn, věk 70+
,43
,42
Pracovní příjmy*
4673
4215
6307
7819
-
Pozn.: Cn = koeficient kontingence; u pracovních příjmů není závislost statisticky významná, i z důvodů nízkých
četností (N=144)
Graf 3.2. Nerovnosti ve výši důchodů podle profesních skupin
21
9000
Mean vyse duchodu
8000
7000
6000
šš
ík
ln
ro
, ln
c ě
le d
ě ý
d n
ě a k
m v í
e ko ln
Z lifi dě
va ý v
k n cí
e a jí
N ov cu
ik a
lif r t
a p a
v ě ik
K ln dn
á
u o
n p
a ík,
M tn r
s
o t
n is
iv m
Ž ik,
n
ch
vn
e
T ík co
n ra
d p r
ře cí bo
Ú ídí od
ř a
ší í
iž íc
N říd
í
y
V
VAŠE POSLEDNÍ ZAMĚSTNÁNÍ?
Graf 3.3. Nerovnosti ve výši celkových osobních příjmů podle profesních
skupin
14000
Mean celkové osobní příjmy
13000
12000
11000
10000
9000
8000
7000
6000
k
ní
ol
, r ěln
ec d
ěl ný
ěd va ík
em ko ln
Z lifi dě
v
va ný cí
ek a jí
N kov cu
a t
i
lif p r ka
va ě ni
K áln o d
u ,p
an ík
M tn r
s t
no is
iv m
Ž k,
ni
n
h
ov
ec
T ík ac
r
dn í p or
ře c b
Ú řídí od
a
ší í
iž íc
N říd
ší
yš
V
VAŠE POSLEDNÍ ZAMĚSTNÁNÍ?
Nevelké, ale zajímavé jsou rozdíly mezi obyvateli obcí různé velikosti, tedy
v podstatě mezi městem a venkovem. Zatímco většina sledovaných příjmových ukazatelů je
nejvyšší v největších městech (např. celkové osobní příjmy v městech nad 100 tisíc obyvatel
jsou 8555 Kč, oproti 7219 Kč v obcích do 2 tisíc obyvatel; méně výrazné jsou obdobné
rozdíly v příjmech z důchodů – 7158 proti 6683 Kč), dosahují pracovní příjmy nejvyšších
hodnot u osob žijících v obcích s 2-20 tisíci obyvatel (6944 Kč proti průměru 5775 Kč) 13.
Protože častější je výdělečná činnost ve velkých městech, zejména bez současného pobírání
důchodu, je možné, že menší obce nabízejí lukrativnější možnosti výdělku v souběhu
s důchodem. To by však bylo třeba dále ověřit, jenže data našeho šetření to sama o sobě
neumožňují. Ta však naznačují (s nedostatečnou statistickou průkazností), že souběh důchodu
a zaměstnání je nejméně častý v největších městech (nikdy tuto možnost nevyužilo 63 %
„jejich“ seniorů oproti zhruba 50 %ům ve všech dalších velikostních skupinách obcí).
13
Spolehlivost tohoto zjištění komplikuje celkový počet výdělečně činných rovnající se 144 respondentů.
22
K nejdůležitějším faktorům diferenciace celkových osobních příjmů patří jejich
struktura, tj. zda se skládají z více zdrojů a z jakých. Nivelizační efekt důchodového systému
je individuálně překonáván, alespoň v mladších kategoriích, vyšší pracovní aktivitou.
Z demografických charakteristik hraje roli pohlaví, věk a vzdělání osoby v důchodovém věku.
Faktorem skladby příjmů lze vysvětlit také nerovnosti podle věku (ovlivněné významně také
odlišností ve výpočtu důchodů a nerovnostmi v rozhodných příjmech pro výpočet). Průměrné
celkové příjmy nejmladší kategorie zvyšuje větší podíl pracujících důchodců mezi nimi.
b) příjmy domácností v nichž senioři žijí
Většina (86 %) osob ve sledované věkové kohortě žije v dvoučlenné domácnosti
s manželským partnerem (48 %) nebo v domácnosti jednotlivce (38 %) s tím, že zde jsou
velké rozdíly podle věku a pohlaví související s odlišnou strukturou mužské a ženské
populace seniorů podle rodinného stavu a věku. Z ostatních – málo častých - typů domácností
jsou nejčetnější soužití manželského páru s některým z dětí (4 %) nebo osamělého seniora
s některým z dětí (4 %) či s rodinou některého z dětí (2,5 %). I mimo dva hlavní typy
domácností převažují malé domácnosti - dvoučlenné a tříčlenné. Protože skupina „ostatních“
domácností je velmi heterogenní, je možné sledovat vlivy dalších proměnných podle tří
skupin domácností: sám, pár a ostatní.
Součet příjmů dotazované osoby z důchodu, výdělečné činnosti a sociálních dávek
tvoří v domácnosti jednotlivce 99 % celkových příjmů, v domácnosti manželského páru 53 %.
I v „ostatních“ typech domácností tvoří příjem této osoby průměrně 45 % celkového příjmu
domácnosti 14. Příjmová stránka životní úrovně seniorů je tedy silně závislá na jejich vlastních
příjmech, jak ukazuje tabulka 3.8., protože variabilita domácností, v nichž žijí staří lidé, je
velmi omezena. Spolu s rozhodující rolí důchodů v příjmech seniorů to znamená, že v
domácnostech důchodců a v těch, kde důchodce je hlavou domácnosti nebo jejím partnerem,
je příjmová situace přímo (pouze důchodci) nebo nepřímo (důchodcem je jeden z členů
domácnosti zajišťujících její hlavní příjmy) určována výší důchodu jedince. Tzn., že základní
důchodový systém rozhodující měrou determinuje životní úroveň důchodců. U současných
generací důchodců nelze spoléhat na to, že nedostatečnost důchodů pro zajištění životní
úrovně by byla významně korigovány jinými příjmovými zdroji nebo rodinným
zázemím jedince. Analýza příjmů domácností ovšem nepostihuje finanční výpomoc mezi
domácnostmi rodinných příslušníků. Vždy nebo občas poskytují děti svým stárnoucím
rodičům finanční pomoc (podle deklarací rodičů) v 15 % rodin jde-li o běžné výdaje a v 9 %
jde-li o větší finanční podporu. Ani zde nelze hledat větší korekci.
Příjmová úroveň domácností, v nichž žijí senioři, je stejně jako celkové individuální
příjmy vyšší, když starší člen domácnosti má více-zdrojové příjmy. V domácnostech
s nejvyššími příjmy celkovými i příjmy na osobu je totiž podíl důchodu na osobních příjmech
seniora nižší, tzn. že jeho důchod je doplněn o další osobní příjmy.
Tabulka 3.8. Příjmy domácností podle jejich složení (podíly v %)
Ukazatel
Typ domácnosti
Dotázaní, kteří žijí spolu s rodinou svého dítěte, zajišťují svým příjmem v průměru třetinu celkových příjmů,
což může být vzhledem k relaci důchodů a mezd zajímavé zjištění. V souboru však bylo pouze 20 takových
případů, takže nelze spolehlivě ověřovat další okolnosti.
14
23
Počet respondentů
Příjem domácnosti v tis. Kč
Do 6,8
6,8-8,4
8,4-12
12-14
14-17
nad 17
Cn=.64
Průměr v Kč
Příjem na hlavu v tis. Kč
Do 5,9
5,9-6,5
6,5-7
7-7,5
7,5-8,7
nad 8,7
Cn=.23
Průměr v Kč
Celkové osobní příjmy v tis. Kč
Do 6
6-6,5
6,5-7
7-7,6
7,6-9
nad 9
Cn=.16
Průměr v Kč
Jednotlivec
Pár
Ostatní
Celkem
394
500
142
1036
39
33
12
1
1
14
7586
0
1
22
24
23
30
14916
2
3
7
4
16
68
20530
15
13
17
13
13
29
12707
12
25
18
12
18
15
7586
17
26
13
15
12
17
7294
32
8
12
7
18
23
7176
17
23
15
13
15
17
7395
22
17
18
15
18
10
7397
27
10
15
12
17
19
7994
20
14
16
14
19
17
8082
24
14
16
14
17
15
7775
Uvedené skutečnosti jsou ovlivněny tím, že v nejstarší generaci je velký podíl
jednočlenných domácností. Podívejme se proto na porovnání nejčastějších typů domácností
seniorů – jedno- a dvoučlenných.
Příjmy na osobu dosahují v průměru v domácnostech jednotlivců 7586 Kč a ve
dvoučlenných domácnostech 7316 Kč jde-li o manželský pár či 7607 Kč u ostatních dvojic. V
„ostatních“ domácnostech jsou nejnižší – 6822 Kč. Porovnáme-li tytéž příjmy v rámci
jednotlivých věkových kohort, nalézáme nevýrazně větší rozdílnost mezi typy domácností
v mladších kohortách, vždy ve prospěch domácností jednotlivců. Malý rozdíl v „nominálních“
(=deklarovaných) příjmech na hlavu hlavních typů domácností reálně znamená nižší
příjmovou úroveň osaměle žijících, jejichž životní náklady jsou relativně vyšší. Nelze z toho
jednoduše vyvozovat výhodnost života v páru, ta má celé spektrum pádných důvodů, kde
v kombinaci s materiálními významně působí psychologické aspekty. Vliv zde má např. i
větší podíl nejstarších žen v domácnostech jednotlivců, neboť ženy jsou ve všech životních
fázích hůře „placeny“. Příjmy na hlavu žen se podle typu domácnosti proto liší méně, než
příjmy na hlavu mužů (jejich příjmy per capita jsou v jednočlenných domácnostech vyšší).
V podrobnějším členění domácností jednotlivců a párů podle počtu výdělečně
činných, zaměstnaných nebo pracujících důchodců, se ukazuje ještě výrazněji pokles
příjmové úrovně v důsledku přechodu z produktivní do po-produktivní fáze života, příp. také
v důsledku ztráty partnera – tabulka 3.9. Přitom vzhledem k již známým skutečnostem o
nejčastějších typech domácností osob nad 60 let věku je zřejmé, že jsou to domácnosti
s nejnižšími příjmy na hlavu.
24
Otevírá se otázka, nakolik jsou lidé dané věkové kategorie ohroženy chudobou. Mějme
však na paměti, že pracujeme s deklarovanými, neověřovanými, příjmy. Nejprve se nabízí
porovnání ve vztahu k životnímu minimu.
Tabulka 3.9. Příjmy na hlavu podle složení domácnosti
Domácnost
Příjem na
Počet
Muži
Ženy
hlavu respondentů Příjem na
Počet
Příjem na Počet
hlavu
respondentů
hlavu respondentů
Sám, neaktivní
7007
309
7701
74
6789
235
Sám, aktivní*
12294
38
15099
10
11293
28
Pár, 0 aktivních
6570
299
6562
148
6577
151
Pár, 1 aktivní*
8663
92
8985
58
8113
34
Pár, 2 aktivní*
9666
37
9901
27
9033
10
Ostatní
7203
107
7489
36
7058
71
domácnosti
Celkem
7395
882
7791
353
7130
529
* zaměstnaný nebo pracující důchodce
Příjmy z hlediska jejich vztahu k životními minimu
Průměrný individuální příjem osob žijících v jednočlenných domácnostech dosahuje
1,8 násobku životního minima takovýchto osob, v případě dvoučlenné domácnosti je to 2,3
násobek jde-li o manželský pár a 2,1 násobek v ostatních případech. Polovina životního
minima dvoučlenné domácnosti je totiž nižší než životní minimum jednočlenné domácnosti.
Lepší příjmová situace osob ve dvoučlenných domácností přesto není jen zdánlivá, tento
dojem vzbuzují i výše uvedené příjmy na osobu. Podle nich jsou příjmové rozdíly mezi těmito
dvěma typy domácností menší, než by se zdálo podle tabulky 3.10. 15. Při posuzování rozdílů
je nutné zohlednit, jak jsme již upozornili, rozdíl v životních nákladech.
Data v této tabulce ukazují, že podle osobních příjmů jednotlivce a příjmů na hlavu se
všechny uvedené sociální skupiny pohybují nad hranicí 1,3-násobku životního minima, jen
výjimečně se k ní blíží (lidé s osobními příjmy do 6000 Kč měsíčně).
Je třeba se podívat na tytéž ukazatele podle vybraných typů domácností a počtu
ekonomicky aktivních členů - následující tabulka 3.10. Ani podle těchto dat nehrozí
v průměru seniorům v různých formách rodinného soužití chudoba. Při vyčlenění pouze
domácností nacházejících se v prvním decilu rozložení celkových příjmů domácností (tj. do
výše 6300 Kč) nebyl nalezen případ, kde by dva sledované typy respondentových příjmů
nedosáhly hranice 1,3-násobku ŽM. Uvedený příjem domácnosti byl zjištěn jen
v domácnostech jednotlivců žijících pouze z důchodu a minimální příjem takového jedince
byl 4500 Kč, tedy těsně nad ŽM jednotlivce. Porovnejme však tato zjištění se subjektivním
pohledem.
Tabulka 3.10. Osobní příjmy jako násobky životního minima v domácnostech jednotlivců a dvojic**
podle vybraných charakteristik dotázaného
Ukazatel
Skupiny
Typ domácnosti
V tabulce nejsou odděleny manželské páry od ostatních dvojic, protože druhých jsou malé počty (44, zatímco
manželských párů 416)
15
25
N*
Pohlaví
Muž
Žena
Vzdělání
Základní
Vyučení + SO
Úplné střední
Vysokoškolské
Věk
60-64
65-70
71-74
75 +
Sociální postavení Důchodce nepracující
Ostatní
Celkový osobní
-6
příjem jedince v tis. 6-6,5
Kč.
6,5-7
7-7,6
7,6-9
9+
Velikost místa
do 2
bydliště v tis.
2-20
obyvatel
20-100
Nad 100
Celkem
83
264
97
152
69
26
84
96
108
59
313
34
76
61
61
51
64
34
86
107
76
78
347
Jednotlivec
2,03
1,73
1,68
1,71
1,91
2,51
2,05
1,77
1,67
1,75
1,68
2,97
1,35
1,55
1,68
1,80
2,02
3,10
1,73
1,77
1,85
1,90
1,80
* počet respondentů ; ** u dvojic jde o polovinu celkového ŽM dvoučlenné domácnosti
N*
223
237
83
184
150
42
175
139
99
47
379
81
119
48
76
57
77
83
132
135
97
96
460
Dvojice
2,57
2,00
2,00
2,13
2,49
2,74
2,54
2,13
2,14
2,00
2,00
3,73
1,56
1,83
1,98
2,10
2,36
3,88
2,10
2,30
2,23
2,52
2,28
Tabulka 3.11. Příjmy na osobu jako násobky životního minima v domácnostech jednotlivců a dvojic**
podle vybraných charakteristik dotázaného
Typ domácnosti
Ukazatel
Skupiny
N*
Jednotlivec
N*
Dvojice
Pohlaví
Muž
84
2,09
227
2,19
Žena
263
1,77
233
2,03
Vzdělání
Základní
95
1,71
81
1,91
Vyučení + SO
151
1,77
181
1,99
Úplné střední
71
1,93
155
2,27
Vysokoškolské
27
2,60
42
2,40
Věk
60-64
87
2,09
173
2,29
65-70
96
1,84
142
2,05
71-74
108
1,71
99
1,98
75 +
56
1,77
46
1,90
Sociální postavení Důchodce nepracující
309
1,71
379
1,96
Ostatní
38
3,00
81
2,79
Celkový osobní
-6
73
1,40
114
1,70
příjem jedince v tis. 6-6,5
61
1,58
47
1,90
Kč.
6,5-7
58
1,69
75
2,00
7-7,6
49
1,81
55
2,00
7,6-9
64
2,06
74
2,27
9+
33
3,13
82
2,86
Velikost místa
do 2
82
1,76
132
2,00
bydliště v tis.
2-20
106
1,80
136
2,06
Obyvatel
20-100
77
1,90
93
2,11
26
Nad 100
82
347
Celkem
1,95
1,85
* počet respondentů ; ** u dvojic jde o polovinu celkového ŽM dvoučlenné domácnosti
99
460
2,31
2,11
Tabulka 3.12. Průměrné celkové osobní příjmy a příjmy na hlavu jako násobky životního
minima podle základních typů domácností
Domácnost Osobní příjmy
Osobní příjmy
Příjmy na hlavu
Příjmy na hlavu
jako násobek
jako polovina
jako násobek
jako polovina
životního minima násobku životního životního minima násobku životního
jednotlivce
minima dvojice
jednotlivce
minima dvojice
Sám,
1,68
1,71
neaktivní
Sám,
2,97
3,00
aktivní*
Pár,
1,95
1,89
0 aktivních
Pár,
2,90
2,49
1 aktivní*
Pár,
3,52
2,78
2 aktivní*
3.3. Ohrožení chudobou v subjektivním pohledu
Svoji domácnost lidé hodnotí na škále bohatá-chudá s naprostou převahou jako středně
materiálně zajištěnou, se zřetelným příklonem k části pomyslné osy na straně chudoby. Na
šestibodové škále se do prostředních dvou stupňů zařadilo celých 69 % respondentů, na
„straně bohatství“ umístila svou domácnost necelá 4%, zatímco na straně opačné 27 %. Toto
rozložení rámcově odpovídá poznatkům o příjmové situaci sledované populace, ale s jednou
závažnou výjimkou – 8,5 % lidí se považuje za chudé, zatímco i nejnižší zjištěné příjmy
„objektivní“ chudobu nezakládají (tím méně „oficiální“ chudobu určenou výší životního
minima). Neodmyslitelné otázce všech úvah o chudobě – jak ji vlastně lidé chápou – se bude
třeba věnovat i zde, ačkoliv v dotazníku nebylo dost místa na otázky na toto téma. Nepřímo
můžeme zjistit představu o chudobě podle toho, kdo se cítí chudým.
Lidé, kteří se zařadili mezi chudé pobírají průměrné celkové příjmy ve výši okolo
6500 Kč a zhruba stejný je jejich příjem na osobu. Jejich průměrný důchod je necelých 6300
Kč. Jsou to tedy lidé s příjmy o něco vyššími, než je první decil rozložení příjmů na hlavu,
nebo také lidé s příjmy (osobními i per capita, protože jsou podobné) okolo 1,6-násobku
životního minima dospělého žijícího v jednočlenné domácnosti. Lidí s takovými příjmy je
v souboru 40 %, za chudé se označil celkem zhruba pětinový podíl, přičemž to nejsou všichni
s nejnižšími příjmy. To znamená, že mnozí jedinci s nejnižšími příjmy se za chudé nepovažují
a naopak (jako v jiných šetřeních). Přitom však např. lidé subjektivně chudí velmi často
deklarují nulové úspory (72 % proti průměrným 27 %). Neobjevujeme nic nového – že
chudoba je záležitostí příjmů i vydání (způsobu života a životních postojů) – ale máme zde
doklad do jak velké míry to platí i pro osoby v důchodovém věku, kteří jsou ve srovnání
s jinými sociálními kategoriemi celkově „skomnější“.
Sociální charakteristiky lidí subjektivně chudých jsou nejčastěji následující: základní
vzdělání (17 % lidí s tímto vzděláním, ale také např. 4 % středoškolsky vzdělaných);
nekvalifikovaní dělníci (21 % z těchto dělníků) nebo rolníci (14 %), méně často kvalifikovaní
27
dělníci (10 %); lidé žijící v jednočlenných domácnostech (14 % z nich proti 3 % osob
z dvoučlenných domácností 16); z důchodců v jednočlenných domácnostech (kteří nejsou nijak
výdělečně činní) se mezi chudé zařadilo 15 %, z „ostatních“ domácností 10 %. Subjektivně
chudými jsou lidé s dlouhodobými vážnými zdravotními problémy (18 % z této skupiny a
také 8 % z lidí s častými, ač ne vážnými zdravotními problémy). Podíly „chudých“ jsou téměř
vyrovnané v obcích různých velikostí.
Z malého počtu dotázaných pobírajících sociální dávky se za chudé označila 1/5 a o
málo větší podíl se zařadil jen o jeden stupeň výš. Přitom z lidí podporu nepobírajících se na
tyto dva stupně zařadila více než ¼ (připomeňme si, že nevyužívání dávek jsme nezjistili).
Lidé subjektivně chudí jsou nejméně aktivní, a to ve všech věkových skupinách, takže
souvislost s omezenými silami pro vyšší aktivitu zřejmě není (hlavním) důvodem pasivity.
Pocit chudoby nezávisí pouze na příjmech, ale také na majetkové situaci. Jak lze
z těchto hledisek charakterizovat subjektivně chudé? Zařadilo se mezi ně 22 % těch, jejichž
rodinný majetek má hodnotu nižší než 100 tisíc Kč (a 10 % při majetku v hodnotě 100-300
tisíc). Subjektivně chudí bydlí hlavně v nájemních domech ve městech 17 a v rodinných
domcích na venkově (44 % z nich žije v obcích do 2 tisíc obyvatel).
Vztah příjmů a životních nákladů je v domácnostech jejich členy označených za chudé
napjatý. U většiny vybraných položek, z výjimkou potravin, respondenti uvádějí nedostatek
peněz, což je postoj vlastní nejen subjektivně chudým a domácnostem s nižšími příjmy –
tabulka 3.13. Rozdíly v průměrném hodnocení zde jsou, ale nespokojenost je obecněji platná,
než jen ve skupinách s nižší životní úrovní. Na pocitu chudoby se podílí zejména nedostatek
prostředků na vydání přesahující uspokojování většiny základních potřeb a na zdravotní péči,
ale také na ošacení.
Tabulka opět potvrzuje i subjektivnost pocitu chudoby. Ačkoliv průměrný příjem per
capita subjektivně chudých (6808 Kč) je vyšší než těch, jejichž příjem nepřesahuje 6500 Kč
(5767 Kč), hodnocení dostatečnosti příjmů je podle uvedeného průměrného ukazatele u
„chudých“ pesimističtější.
V předchozí části jsme ukázali, že z hlediska příjmové situace je chudoba nejstarších
generací okrajovým problémem. V části o její subjektivní podobě je podíl chudých
nezanedbatelný a spolu s těmi, kteří se cítí „téměř chudými“ přesahuje čtvrtinu souboru
dotázaných. Lidi subjektivně chudé není snadné sociálně identifikovat. Jejich „chudoba“
koreluje hlavně s indikátory, které jsou do značné míry opět subjektivní (např. dostatečnost
financí na krytí potřeb) a navíc s ukazateli pasivního životního postoje. Vezmeme-li přitom
v úvahu, že jen část subjektivně chudých vykazuje objektivní charakteristiky tento pocit
reálně podporujících, pak se zdá, že problém chudoby seniorů je sociálně závažným
především pro jeho subjektivní aspekty. Naše důkazy však pro takové tvrzení jsou sice
výmluvné, ale ne dostatečné už proto, že výběrová šetření nezachycují sociální skupiny na
okrajích pomyslných škál sociálních charakteristik. Na druhé straně kdyby chudoba byla více
rozšířena, mělo by se to v reprezentativním souboru projevit alespoň jako okrajový problém,
což se nestalo. Nicméně nedostatečné potvrzení problému chudoby a potažmo sociálního
vyloučení jedním šetřením by nemělo vést k jejich podcenění. I objektivní měřítka jsou v této
souvislosti relativní a ne dost spolehlivá.
Tabulka 3.13. Srovnání schopnosti uspokojovat vybrané potřeby podle ukazatelů životní
úrovně
16
17
Žijí sice také častěji ve dvoučlenných domácnostech, ale nejde o manželské páry
72 % obyvatel měst ve věku 60 a více let označujících se za chudé bydlí ve městech s 20-100 tisíci obyvateli
28
Průměrná odpověď **
Celý
soubor
Subjekti
vně
chudí*
Lidé
s příjmy
na hlavu
do 6500
Míra
závislo
sti na
sebeho
dnoce
ní ***
1. Potraviny
1,91
2,31
2,11
0,15
2. Oblečení a obuv
2,34
2,92
2,61
0,22
3. Bydlení (nájemné, dodávky tepla, otopu, vody,
plynu,elektřiny apod.)
2,40
2,89
2,57
0,16
4. Běžné nepotravinářské zboží pro denní
spotřebu (např. drogistické zboží)
2,25
2,74
2,49
0,17
5. Předměty a služby nezbytné pro uspokojování
zájmů kulturních, rekreačních, sportovních
2,85
3,42
3,14
0,22
6. Zdravotní péče, léky a zdravotní pomůcky
2,50
3,06
2,75
0,21
Podařilo se za poslední 3 měsíce něco uspořit **
2,77
3,28
3,07
0,17
Celkem
2,34
2,87
2,58
0,28
Vybrané položky rodinného rozpočtu
a schopnost spořit
* zde ti, kdo volili 5 a 6 na šestibodové stupnici hodnocení „bohatí (=1) --- chudí (=6)“
** na čtyřbodové škále, 1=rozhodně dostatek peněz, 4=rozhodně nedostatek peněz
*** na škále bohatí-chudí, koeficient Eta2
3.4. Hospodaření domácností
Ilustrace životní úrovně rodin by byla neúplná bez alespoň dílčího pohledu na jejich
hospodaření. Výše byla zmíněna jedna z jeho stránek – dostatečnost příjmů na uspokojování
důležitých potřeb domácnosti a jedince. Doplňme si jej o souvislosti s typem domácnosti. Jak
ukazuje tabulka 3.14., hospodaření v páru je relativně nejvýhodnější navzdory výše uvedené
poněkud horší příjmové situaci proti domácnostem jednotlivců (podle příjmů na hlavu a
porovnání příjmů s životním minimem).
Nejen samotná skladba domácnosti, ale její struktura z hlediska počtu výdělečně
činných a důchodců ovlivňuje schopnost hradit náklady každodenních a jiných potřeb.
Nejsilnější je souvislost celkové míry uspokojování životních potřeb přirozeně se stěžejními
ukazateli hospodaření – příjmy a výdaji. Vedle těchto „přirozených“ vazeb nacházíme
korelaci se vzděláním, zatímco rozdíly podle věku a také podle charakteru lokality (velikosti
obce) nejsou statisticky významné. To poněkud překvapuje, protože lze předpokládat, že
mladší senioři nebo z jiných důvodů lidé v menších obcích mají odlišné možnosti rodinných
strategií hospodaření než jim komplementární kategorie.
Tabulka 3.14. Srovnání schopnosti uspokojovat vybrané potřeby podle typu domácnosti
Vybrané položky rodinného rozpočtu
Průměrná odpověď ** podle domácnosti
a schopnost spořit
sám muž sama žena
pár
ostatní
29
1. Potraviny
1,84
2,05
1,81
1,87
2. Oblečení a obuv
2,28
2,58
2,19
2,24
3. Bydlení (nájemné, dodávky tepla, otopu, vody,
plynu,elektřiny apod.)
2,50
2,59
2,25
2,31
4. Běžné nepotravinářské zboží pro denní
spotřebu (např. drogistické zboží)
2,17
2,44
2,10
2,19
5. Předměty a služby nezbytné pro uspokojování
zájmů kulturních, rekreačních, sportovních
2,88
3,10
2,66
2,82
6. Zdravotní péče, léky a zdravotní pomůcky
2,57
2,64
2,38
2,34
Podařilo se za poslední 3 měsíce něco uspořit **
2,83
2,94
2,63
2,64
Celkem
2,42
2,53
2,20
2,28
* zde ti, kdo volili 5 a 6 na šestibodové stupnici hodnocení „bohatí (=1) --- chudí (=6)“
** na čtyřbodové škále, 1=rozhodně dostatek peněz, 4=rozhodně nedostatek peněz
Dvě nejsilnější korelace – s příjmem na hlavu a skladbou domácnosti – zobrazují grafy
3.4. a 3.5. Ukazují relativní podíly (v %) dotázaných ve skupinách podle vypočtené celkové
(průměrné) míry schopnosti krýt náklady na důležité potřeby z rozpočtu domácnosti. Index
této schopnosti nabývá 4 hodnot, kde nejnižší hodnota znamená nejvyšší schopnost, tj.
dostatek peněz na většinu položek, a nejvyšší hodnoty dosahují ti, kdo u většiny položek mají
částečný či významný nedostatek finančních prostředků. Komentář k zobrazeným datům není
nutný. Ač jde o subjektivní výpověď o dostatečnosti příjmů, je zde průkazně ilustrován dopad
přechodu do důchodu na jeden z aspektů materiálních životních podmínek, samozřejmě
z hlediska vzájemných relací mezi domácnostmi s různou skladbou, nikoliv absolutně.
Graf 3.4. Vztah mezi příjmy na osobu a indexem celkové schopnosti krýt vydání
domácnosti
40
30
20
prum. uspokoj. potre
1-1,8
Percent
10
1,9-2,3
2,4-2,8
0
2,9+
0
0
0
5 2
-2 74
-8
1
0
5 0
7 50
-7
1
0
0 0
7 00
-7
1
0
5 0
6 50
-6
1
0
9 0
5 90
-5
7
6
6
2
prijmy na hlavu kateg.
Graf 3.5. Vztah mezi složením domácnosti a indexem celkové schopnosti krýt vydání
domácnosti
30
60
50
40
30
prum. uspokoj. potre
1-1,8
20
Percent
1,9-2,3
10
2,4-2,8
2,9+
0
s amNeA
par_0ea
s amEA
par_2ea
par_1ea
os tatni
dom. podle poctu EA_jen sam a par
Pozn: EA=ekonomicky aktivní, NeA=ekonomicky neaktivní
Typy domácností jsou definovány podle počtu členů a počtu ekonomicky aktivních. Kategorie „ostatní“
zahrnuje z obou hledisek rozmanité typy zastoupené v malých četnostech.
Strategie na zlepšení životní úrovně domácnosti
V obsáhlém dotazníku nebylo možno věnovat větší pozornost vyhledávání nějakých
komplikovaných strategií. Zeptali jsme se jen na některé ukazatele činností vedoucích
k úsporám nebo navýšení základních příjmů.
Specifickou kapitolou rodinného hospodaření je tvorba a čerpání úspor. Pro jejich
tvorbu má většina seniorů ne moc dobré a současně ne moc diferencované podmínky. Neptali
jsme se na výši úspor, jen na aktuální schopnost je vytvářet, a na to, zda je starší lidé potřebují
využívat jako zdroj příjmů nahrazující nedostatečnost jiných zdrojů. Zde 27 % vypovědělo, že
nemá žádné úspory. Ačkoliv to může vyjadřovat různou situaci (vůbec žádné peníze navíc
nebo žádné peníze ve spořitelně atd.), je to počet dost vysoký. Mj. napovídá, že problém
chudoby je závažnější, než se ukázalo podle indikátorů sledovaných v příslušné části tohoto
textu. Zvláště je hodno pozornosti to, že 6 % z lidí, kteří aktuálně netvoří úspory, využívá těch
existujících i k nákupu věcí běžné spotřeby. Jde pravděpodobně o skupinu, která se skutečně
dostala, alespoň dočasně, do pásma chudoby.
K otázce schopnosti vytvářet úspory odpověděla více než čtvrtina souboru záporně a podle
odpovědí třetiny dotázaných jsou peníze „odložené stranou“ ne moc významnou položkou
vydání domácnosti 18. Pokud jde o využívání úspor slouží jako jeden ze zdrojů peněz pro
běžná vydání pouze 3 procentům dotázaných. Kromě výše zmíněného podílu lidí údajně bez
úspor, jsou úspory u většiny ostatních penězi skutečně odloženými na pozdější spotřebu.
Přitom pouze pro desetinu seniorů je podle odpovědí zřejmě odkládání peněz na
spoření běžnou záležitostí (odpověděli „rozhodně ano“ na otázku zda se jim podařilo
v poslední době něco uspořit). Dvě třetiny starších lidí ponechávají úspory stranou
dlouhodobě a čtvrtina je využívá průběžně k nákladnějším nákupům.
Schopnost vytvářet úspory závisí kromě výše příjmu na okolnostech, které výši příjmů
determinují – na složení domácnosti (potažmo rodinný stav jedince) a na skladbě zdrojů
příjmů (potažmo /ne/existence pracovních příjmů). Využívání úspor je podmíněno obdobnými
faktory, jen charakteristiky rodinného soužití působí výrazněji a v souvislosti s tím se
Otázka zněla, zda se respondentovi podařilo za poslední měsíce něco uspořit, a varianty odpovědí byly 4 od
„rozhodně ano“ po „rozhodně ne“. ¼ odpovědí byla rozhodně ne, třetina odpovědí byla spíše ne.
18
31
objevuje slabý vliv pohlaví dotázaného. Naopak zeslábl i v předchozím vztahu nevelký vliv
zdravotního stavu jedince.
Tabulka 3.15. Vytváření a využívání úspor
VYUŽÍVÁTE V SOUČASNÉ DOBĚ SVÝCH ÚSPOR NA DOPLNĚNÍ
PŘÍJMŮ?
PODAŘILO Ne, nemám Ne, snažím Ne,
Ano
Ano, a to i Ano, již na
SE VÁM ZA (téměř)
se úspory si nepotřebuji využívám na nákupy koupi
POSLEDNÍ žádné
zachovat
to, vystačím je, ale jen na středně
běžných
TŘI MĚSÍCE úspory
s příjmy
nákupy
drahých
věcí
NĚCO
dražších
věcí
USPOŘIT?
věcí
Rozhodně ano
7,1
30,6
33,7
25,5
2,0
1,0
Spíše ano
10,9
38,4
19,7
27,2
2,8
0,9
Spíše ne
28,9
26,6
12,3
25,7
3,2
3,2
Rozhodně ne
49,8
15,1
5,2
19,6
4,4
5,9
Celkem
26,8
27,6
14,7
24,5
3,3
3,0
Důležitou, charakteristicky „českou“, formou úsporného hospodaření je zajišťování
různých potřeb nikoliv „komunálními“ službami, ale vlastními silami. Generace dnešních
seniorů tuto praxi rozvinuly do vysoké úrovně, a tak se ptáme zda tato praxe pokračuje i
v seniorském věku. Na otázku, zda se lidé snaží co nejvíce sami vyrobit, opravit, vypěstovat
odpovědělo kladně 70 % respondentů (35 % rozhodně ano a 35 % spíše ano). Tato varianta
nepřipadá v úvahu u 12 % z nich.
Tuto cestu zlepšení materiální situace (možná v kombinaci se snahou o aktivní trávení
času formou „manuálního hobby“) volí dokonce lidé s různým zdravotním stavem, včetně lidí
s dlouhodobými vážnějšími zdravotními problémy (z nich odpovědělo 34 % rozhodně ano a
25i % spíše ano oproti 45 a 33 % z lidí zcela zdravých). Z ukazatelů korelujících s proměnnou
domácí výroby a oprav se ukazuje, že jde více o jev, jenž lze s velkým zjednodušením nazvat
„kutilství“ jako hobby, než o strategii rodinného hospodaření, třebaže oba efekty se vzájemně
doplňují. Není tu totiž korelace s příjmovými ukazateli. Naproti tomu je tu jinde nezjištěná
vazba na velikost místa bydliště (pochopitelná, řada činností je vázána na prostory nejčastěji
se nacházející v rodinných domcích a na vlastnictví zahrady apod.). Stejně jako i jiné činnosti
souvisí tato skupina aktivit s rodinným stavem (u vdaných a ženatých je častější), a tím též se
skladbou domácnosti.
Z hlediska hospodaření jsou „teoreticky“ efektivnější obdobné činnosti jsou-li
zaměřené na prodej výrobků, výpěstků apod. K takovým se hlásí jen malé počty dotázaných.
Možná proto, že jde celkově o činnosti náročnější, nebo proto, že takovéto „investice“ do
zvýšení příjmu nejsou potřeba. Platí zřejmě obojí. Důležité může být I to, že takovéto
výdělečné aktivity nejsou příliš efektivní (výnosné) nebo se tak alespoň lidem jeví. Navíc
jsme se zde možná setkali, i když ne ve velkém rozsahu, s tím, že tyto činnosti jsou
zatajovány coby součást šedé ekonomiky. Jedinou početněji se vyskytující aktivitou je
pěstování ovoce, zeleniny či domácích zvířat, hlavně u lidí žijících v menších obcích –
celkem 18 % dotázaných.
3.5. Bydlení a majetek
32
K tomuto tématu jsme zjišťovali opět jen pár základních ukazatelů. Nejprve si
všimněme souvislost typu bydlení se strukturu sledované populace podle charakteru místa
bydliště (měřeného počtem obyvatel). Dvě nejčetnější varianty bydlení – v nájemním bytě a
v rodinném domě – charakterizují do značné míry jednak městské a jednak vesnické
obyvatele sledovaného věku. To není překvapující. Proti dřívějším generacím seniorů však
zřejmě vzrostl podíl vlastnického bydlení ve městech, kde v případě měst nad 20000 obyvatel
zhruba dvě pětiny z nich bydlí ve vlastních a družstevních bytech a k tomu další nemalý podíl
(19 % v městech do 100 tisíc a 13 % v městech nad 100 tisíc obyvatel) bydlí ve vlastních
rodinných domcích. To samo o sobě není důkaz o majetkové úrovni, neznáme-li i kvalitu
bydlení v těchto případech a ta nebývá v rodinných domcích lidí vyššího věku, zejména
žijících na venkově, vždy vysoká. Korelace s aktuálními příjmy není podle očekávání
statisticky významná, protože byt si lidé pořizují v mladším věku. Nicméně je tu korelace
s deklarovanou celkovou hodnotou majetku 19. Střední doba délky bydlení v současném bytě
je 30 let, nejčastější je 40 let. Během posledních deseti let se stěhovalo 14% dotázaných. Je
zajímavé, že věk zde nehraje velkou roli. Nabízí se vysvětlení historickými souvislostmi, ale
hledat specifické důvody větší mobility okolo roku 1960 nebo 1970, které by měly širší
platnost, by bylo hodně spekulativní.
Jak ukazuje graf 3.6., způsob bydlení se liší podle domácnosti, v níž starší člověk žije,
a přitom je zde dílčí souvislost i s finanční náročností bydlení. Vlastnické bydlení je o něco
častější při bydlení s partnerem, které bývá i materiálně lépe zajištěné. Podrobnější členění
rodin v tabulce 3.16. ukazuje, že v rámci typů domácností podporují náročnější (vlastnické)
bydlení aktuální příjmy – je vždy častější tam, kde je větší podíl osob výdělečně činných.
Tabulka3.16. Způsob bydlení podle velikosti místa bydliště
V JAKÉM BYTĚ BYDLÍTE?
Celkem
VELIKOST
V nájem V družste V bytě V rodinném domku,
Jiná
OBCE
ním bytě vním
v osob. který
rodičů či jiného možnost
bytě
vlastnict vlastníte dětí
vlastníka
ví
Vesnice do 999
7,5
1,2
2,3
72,8
12,7
1,7
1,7
16,7
obyvatel
Obec s 1 000 –
22,2
3,7
7,4
43,5
17,6
2,8
2,8
10,4
1 999 obyvateli
Obec s 2 000 –
13,3
11,5
13,3
46,9
14,2
0,9
10,9
4 999 obyvateli
Město s 5 000 –
19 999
27,7
13,0
14,1
32,6
8,7
2,7
1,1
17,8
obyvateli
Město s 20 000
– 99 999
35,5
15,9
24,3
19,2
3,7
0,5
,9
20,7
obyvateli
Velkoměsto nad
100 000
44,2
26,9
14,0
12,8
1,2
0,8
23,6
obyvatel
Celkem
27,7
13,7
13,4
34,6
8,1
1,3
1,2
100,0
Graf 3.6. Způsob bydlení podle typu domácnosti
Podle způsobu výpočtu zjišťujeme koeficient kontingence 0,51 a koeficient Eta 0,29, což jsou dost vysoké
hodnoty
19
33
50
40
30
domacnost
20
Percent
sam
10
par
ostatni
0
t n
os ji
žn ku
o m
m o
d od
r
ná
Ji ém ku
n
in om
od d kt
r
V ém ku,
n
in om
od d la
r
V ém v
n m
in ní
od b
r so
V o ytě
v b
ě
yt m
b ní
V te v
ě
žs yt
ru b
d m
V ní
em
áj
n
V
V JAKÉM BYTĚ BYDLÍTE?
Tabulka 3.17. Typ bytu podle složení domácnosti
V JAKÉM BYTĚ BYDLÍTE
samNeA samEA par_0EA par_1EA par_2EA ostatní celkem
V nájemním bytě
34,6
34,9
21,8
25,2
28,3 24,5 27,7
V družstevním bytě
15,1
25,6
13,2
9,7
10,9 11,9 13,7
V bytě v osobním vlastnictví ve
12,9
20,9
14,3
12,6
6,5
13,3 13,4
vícepodlažním bytovém domě
V rodinném domku, který vlastníte
23,7
14,0
42,4
48,5
54,3 32,2 34,6
Vy, příp. partner
V rodinném domku rodičů či dětí
10,6
2,3
7,2
1,9
13,3 8,1
Vašich nebo Vašeho partnera
V rodinném domku jiného vlastníka 1,7
0,9
1,9
1,4
1,3
Jiná možnost
1,4
2,3
0,3
3,5
1,2
Celkem
100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0
Podle ukazatele počtu obytných místností na osobu se diferenciace bydlení jeví
poněkud odlišně. Nejlépe jsou na tom jednočlenné domácnosti s průměrem 2 místnosti na
osobu, nejhůře „ostatní“ domácnosti s průměrem 1,1 místností, zatímco dvoučlenné
domácnosti mají 1,4 obytných místností na osobu. V tomto případě se jednotlivé typy
domácností uvnitř dále nediferencují podle podílu výdělečně činných nijak významně.
Při průměrném počtu 1,59 obytných místností na osobu klesá tento ukazatel s velikostí
místa bydliště tak, že v nejmenších obcích dosahuje 1,73 a v městech nad 100 tis. obyvatel
pouze 1,42. Nejvyšší je v obcích se 2-5 tisíci obyvateli – 1,77.
Relativně lepší situace jednočlenných domácností je projevem malé mobility starších
osob (a nejen starších) v souvislosti se změněnými potřebami. Lidé se např. po ovdovění či
rozvodu a odchodu dětí z domácnosti nestěhují ani v případě, že se byt pro ně stává
nadměrným. Jednak to není zažitý způsob chování a jednak často nemají kam, protože
nabídka malých (a levnějších) bytů je vesměs nedostatečná, tím spíš trvají-li lidé
z pochopitelných důvodů na určité lokalitě. Většinou je tomu z důvodu požadované blízkosti
k známému prostředí a k rodinám dospělých dětí. V tomto chování se neobjevily v podstatě
34
žádné výjimky podle demografických a jiných adekvátních ukazatelů. Pouze jsou nevýrazně
více mobilní obyvatelé středních a největších měst (s počtem 5-20 tisíc a nad 100 tisíc
obyvatel). Mírně v tomto směru motivující efekt má subjektivní pocit chudoby.
Tabulka 3.18. Vzájemný vztah mezi typem bytu, počtem osob v bytě a počtem obytných
místností – průměrné počty
V JAKÉM BYTĚ BYDLÍTE?
počet osob na
Počet
obyt.místnost obyt.místností
na osobu
V nájemním bytě
,9907
1,2019
V družstevním bytě
,8128
1,4434
V bytě v osobním vlastnictví ve vícepodlažním bytovém
,7622
1,5451
domě
V rodinném domku, který vlastníte Vy, příp. partner
,6523
1,9218
V rodinném domku rodičů či dětí Vašich nebo Vašeho
,7241
1,8129
partnera
V rodinném domku jiného vlastníka
,6333
2,0385
Jiná možnost
1,0611
1,4028
Celkem
,7935
1,5918
Ti, kteří se přestěhovali z důvodu hledání levnějšího bydlení, bydlí v bytech, v nichž
mají v průměru jednu místnost na osobu, tedy solidní standard v dnešních podmínkách. Pokud
neměli zájem se stěhovat, pak jejich byty průměrně poskytují 1,7 místnosti na osobu. Obě tyto
skupiny si méně než jiné stěžují na nedostatek financí na bydlení. Rozdíl však není velký, a
tak i mezi nimi je podíl lidí s problémy s financováním svého bydlení velký (pokud se
přestěhovali, pak pociťují spíše nebo rozhodně nedostatek peněz na bydlení v 47 % případů,
z těch kdo neměli zájem se přestěhovat, je to 39 %, v celém souboru 41 %). Ze
subjektivního pohledu se problém přiměřenosti bydlení z hlediska komfortu a současně
finanční únosnosti jeví poměrně závažný. V šetření máme údaje jen o velikosti bytu a
příjmech, nikoliv o nákladech na bydlení. Zatímco velikost se nezdá nedostatečná (poměřeno
současnou nabídkou bytů), porovnání deklarovaných příjmů se současnými průměrnými
náklady na bydlení zjišťovanými např. v rodinných účtech (mohlo být pouze přibližné)
naznačuje napětí v rozpočetech nemalé části domácností seniorů.
Míra spokojenosti se současným bydlením je natolik vysoká, že prakticky nelze
zjišťovat smysluplné determinace dílčích odlišností. Zcela spokojeno je 52 % seniorů spíše
spokojeno 42 %.
Jinak je tomu u jedné ze závažných charakteristik bydlení, která patří do jiné
kategorie, než je velikost a kvalita bytu. Je to však záležitost vnímaná obecně velmi citlivě a
starými lidmi ještě citlivěji – bezpečnost v bytě a místě bydliště. Celkové výsledky k tomuto
tématu ukazuje následující tabulka. Přes převažující pocit bezpečí se stává zejména vycházení
ve večerních hodinách pro starší lidi ne moc příjemnou záležitostí. Jak je dále zmíněno, může
to působit i jako omezující faktor pro některé aktivity. Ženy překvapivě nemají vyšší obavy o
svou bezpečnost než muži, malý rozdíl je jen v obou případech situace v noci. Obavy o vlastní
bezpečnost nevzrůstají znatelně ani s věkem. Větší rozdíly zjišťujeme podle velikosti obce, a
to nejnápadněji v obavách z ohrožení v okolí bydliště v noci v největších městech.
Tabulka 3.19. Pocit bezpečí v bytě a místě bydliště (sloupcové četnosti v %)
35
Cítíte se bezpečně:
Ve vašem bytě
Ve dne
V noci
49
37
43
47
6
13
2
3
Rozhodně ano
Spíše ano
Spíše ne
Rozhodně ne
V okolí bydliště
Ve dne
V noci
43
29
47
42
7
21
3
8
Odhadovaná hodnota majetku
Majetkové poměry starších generací jsou různorodé a hodně spjaté s vlastnictvím
nemovitosti. To však není rozhodující. Je zde silná korelace s aktuálními příjmy a se složením
domácnosti podle počtu a ekonomické aktivity členů. To nejsou zjištění objevná. Pro
posouzení majetkových poměrů je žádoucí porovnat je s mladšími generacemi v produktivním
věku.
Graf. 3.7. Odhadovaná hodnota celkového majetku domácností seniorů a osob
v produktivním věku 20 (podíly osob deklarujících dané hodnoty - v %)
Srovnání odhadu majetku osob ve věku 18- 60 a ve věku 60 a více let
30
27,2
25
24,4
22,2
20
22,6
20,6
18,3
16,8
15
15
12,5
10
8,5
Senioři 2002
8,3
Rodina 2001
5
2,4
0
méně než 100-299
100 tisíc
tisíc
300-499
tisíc
500-999
tisíc
1-2
miliony
2-5
milionů
0,8
0,4
nad 5
milionů
Prameny: kromě výzkumu Život ve stáří 2002 použita data z výzkumu Rodina 2001, realizovaného stejným
týmem ve VÚPSV
Z grafu jsou zřejmé dvě základní skutečnosti: a/ Zásadní rozdíl mezi souborem
převážně důchodců a souborem mladších generací je v podílu domácností s nejnižší hodnotou
majetku. b/ Počínaje třetí ze zvolených kategorií (300-500 tisíc) je průběh rozložení
majetkových poměrů v obou souborech obdobný, ovšem pochopitelně při trvale vyšší úrovni
mladších generací.
V obou souborech je určující věková skupina respondenta, nebyl proveden podrobný rozbor složení jejich
domácností, takže reálně může být, ovšem jen výjimečně, v souboru seniorů domácnost s výdělečně činným
přednostou a naopak
20
36
Mezi generacemi samotných seniorů významné rozdíly v majetku nejsou, pouze
nejmladší kohorta (60-64 let) se poněkud odlišuje vyšším majetkem. Obdobně nevýrazná je
souvislost s velikostí místa bydliště, což může mj. znamenat, že nemovitosti, jež jsou
vlastněné častěji obyvateli venkova, v průměru nemají v jejich případě vysokou hodnotu.
37
4. Subjektivní percepce seniorské životní fáze a aktivní stáří
4.1. Prožívání stáří
V celkovém hodnocení současného života převládá mírný optimismus, třebaže ve
srovnání s mládím a středním věkem je stáří hodnoceno z pochopitelných důvodů nejméně
příznivě. Rozdíly však nejsou závratné, vezmeme-li v úvahu specifika jednotlivých životních
etap, jak ukazuje graf 4.1. Nicméně stáří označilo za nejlepší období svého života 9 %
dotázaných. Zjištěná distribuce postojů k vlastnímu životu je dost obecně platná v tom
smyslu, že zde nenacházíme rozdíly podle pohlaví, věku, charakteru místa bydliště a
sociálního postavení (tzn. zda dotázaný ještě pracuje, je pracujícím důchodcem nebo je
nepracujícím důchodcem). Jediným tzv. identifikačním znakem, který zde má vliv, byť
nevelký, je vzdělání. V subjektivním hodnocení se tak projevuje zjištěný reálný mnohostranný
vliv vzdělání na život v seniorském věku, mj. na příjmy, aktivity, životní postoje i přechod do
této životní fáze.
Graf 4.1. Srovnání hodnocení životních etap a aktuální celkové spokojenosti – podíly v %
Hodnocení životních etap a spokojenosti se současným
obdobím života
80
70
60
50
40
30
20
10
0
Mládí
Střední věk
Stáří
Spokojenost
kladné
spíše
kladné
spíše
záporné
záporné
Co má významný vliv na celkovou životní spokojenost, jsou charakteristiky aktuální
životní situace a materiální životní podmínky. Nejsilnější korelace byla nalezena
s hodnocením zdravotní péče (nakolik je člověk spokojen s tím, jak a v jaké kvalitě je
dostupná starším lidem) Přitom souvislost se zdravotním stavem jedince je o něco slabší. Tu
předčil ve vlivu na prožívání stáří pocit osamění a míra vyrovnávání se s novými jevy v životě
a okolním prostředí (blíže viz v dalším textu). Člověk, který se potýká s jevy jako např.
obtížné jednání na úřadech, novinky ve službách spořitelny nebo který se obává o svou
bezpečnost, hodnotí současnou životní etapu méně pozitivně. Pozitivní postoje naopak
posiluje např. spokojenost s bydlením.
Reálnými komponentami celkové spokojenosti se ukázaly být, vedle již zmíněného
zdravotního stavu, příjmy domácnosti a celkové osobní příjmy jednotlivce (nikoliv příjmy na
osobu). Jen slabá je závislost na úrovni kontaktů s dětmi, to však může být ovlivněno tím, že
převládají poměrně časté kontakty.
Životní spokojenost závisí i na schopnosti aktivního přístupu k životu. Je vyšší u těch,
kteří se více věnují rozmanitým činnostem, a u těch, kteří se na stáří nějakým způsobem, byť
ne nutně plánovitým, připravovali.
38
Přehled faktorů a životních okolností, které ovlivňují životní spokojenost a na nichž je
naopak nezávislá, ukazuje následující tabulka. Položky jsou uspořádány sestupně podle míry
závislosti, nikoliv podle charakteru položky (zda jde o názor, deklarovanou skutečnost či
vypočtený indikátor).
Tabulka 4.1. Přehled okolností podílejících se na životní spokojenosti a nesouvisejících
zjevně s ní
Koef. Okolnosti, u nichž nebyla zjištěna
Okolnosti podílející se na životní
Cn
spokojenosti
statisticky významná souvislost**
Spokojenost se zdravotní péčí
,35 Počet let po ovdovění/rozvodu
Příjmy na osobu
Míra zvládání změn v životě a okolním
,30
Počet dětí
prostředí
Hodnocení vlivu odchodu do
Pocit osamělosti
,29 důchodu
Pocit bezpečí ve vlastním bytě
Zdravotní stav
,26 Věk
Sociální postavení
Pocit bezpečí v místě bydliště
Celkový rozsah aktivit ne-pracovního
,25 Členství/ne-členství v politické
straně
charakteru
Velikost místa bydliště
Spokojenost s bydlením
„Politická angažovanost“ (potenciální účast ve
,22 Pohlaví
Náboženské cítění
volbách a ujasněná politická orientace)
Příjmy domácnosti
,21
Vzdělání
Příprava na stáří – finanční a materiální***
,19
Příprava na stáří – aktivity***
Celkové osobní příjmy
,19*
Četnost kontaktů s dětmi
,17*
Rodinný stav
,16*
Typ domácnosti
,13*
* hladina významnosti 0,001-0,007 (ostatní v tomto sloupci 0,000)
** Cn v rozmezí 0,18-0,06 a hladina významnosti 0,04-0,66
*** Blíže vysvětleno v dalším textu
Poznatky lze stručně shrnout tak, že životní etapa stáří není obecně vnímána jako
období obtížně zvladatelných životních podmínek či komplikací. Naopak v postojích
převládá positivní přístup a optimismus. Mezi okolnostmi ovlivňujícími životní spokojenost
jsou jako více závažné vnímány nemateriální stránky života, než aspekty materiální.
Nemateriální stránky v obecné poloze charakterizuje pocit bezpečí a dostatku vlastních
fyzických sil, zabezpečení pro případ jejich oslabení a také, s menší intenzitou, aktivní přístup
k životu.
Podívejme se ještě podrobněji na to, s jakými problémy se starší lidé setkávají
v souvislosti jednak s tím, že svět se během jejich života rasantně změnil: jinak fungují
služby, jiný je způsob prodeje, klesá bezpečnost na ulicích atp. Současně se mění postavení a
role člověka ve společenských vztazích, např. mezigeneračních a vnitrorodinných. A mění se i
společenský, kulturní a politický život. Z celého spektra okolností, které připadají v úvahu,
bylo třeba vybrat pouze některé (jinak by mohl vzniknout monotematický dotazník na toto
téma). Míra jejich problémovosti pro stárnoucího člověka se příliš neliší a je těžké říci, jak by
tomu bylo v případě těch, které jsme vyřadili. Podíváme-li se na pořadí podle problémovosti
(tabulka 4.2.) je základním zjištěním to, že mezilidské vztahy (jak se mění z pohledu a
39
pozice stárnoucího člověka) jsou méně „problémové“ než změny, jež jsou důsledkem
společenských, politických a technologických změn.
Základní demografické charakteristiky opět nehrají velkou roli (pohlaví, velikost místa
bydliště), příp. jsou irelevantní (jako rodinný stav). To platí zdánlivě i o věku, protože
schopnost orientace v okolním prostředí a třeba tělesné a psychické dispozice se skutečně
zhoršují teprve s blížícími se osmdesátými narozeninami. Úzká je naopak souvislost
sledovaných životních okolností s prožíváním stáří, námi zjišťovaným souhrnně
prostřednictvím ukazatelů osamělosti a životní spokojenosti. Poměrně úzká je vzájemná
propojenost mezi celkovou mírou aktivního prožívání života a všemi sledovanými položkami
ilustrujícími vyrovnávání se s proměnami životních podmínek a prostředí, v němž lidé žijí.
Na vznik problémů v některých z nich působí samo ukončení ekonomické aktivity (v tabulce
4.2. kromě položky 4. také okolnosti č. 7, 9 a 10). Jiné problémy prohlubuje oslabení
sociálních kontaktů, k němuž s přibývajícími léty dochází (to platí pro první dvě okolnosti
v tabulce).
Tabulka 4.2. Pořadí problémovosti* některých okolností života pro stárnoucího člověka a jejich
podmíněnost vybranými ukazateli
1.Slábne porozumění mezi (pra)rodiči a dětmi nebo
vnoučaty
2.Mění se povaha či chování přátel-vrstevníků
Věk
Vzdělání
Zdravotní
stav
Osamělost
Koeficient Cn pro:
1,60
-
-
,18
,24
1,71
-
-
-
,23
3. Mladí neberou starší lidi vážně
2,12
,14
-
,16
,23
2,12
-
,17
,20
,23
-
,17
,24
Prům.
4. Ztratil se kontakt s podnikem, odborovou
organizaci, kolegy
5. Lidé podceňují schopnosti starších lidí
2,13
6. Jít večer do divadla či kina se zdá být větší problém
než dříve
7.Jednání na úřadech je stále složitější
2,31
,18
,15
,31
,22
2,44
-
-
,23
,26
8. Je stále obtížnější chápat politické a společenské
dění
9. Některé činnosti se stávají finančně méně dostupné
2,46
,21
,16
,19
2,56
-
,18
,26
,23
10. Je stále obtížnější rozumět technickým novinkám
2,66
,16
,20
,18
,24
,19
,20
,30
,30
Celkem
* Škála odpovědí: 1 - S tím jsem se nesetkal(a), takovou změnu jsem nezaznamenal(a)
2 - S tím jsem se setkal(a), ale mohu se s tím snadno vyrovnat
3 - S tím jsem se setkal(a) a vyrovnávám se s tím nesnadno
4 - To je pro mě velký problém
4.2. Aktivní přístup k životu
Dnešní trend podpory aktivního stáří vychází z předpokladu, že život dělá bohatším a
uspokojivějším zapojení jedince do společenských vztahů a aktivit v různých sférách života
společnosti. Podívali jsme se proto na to, jakým činnostem se starší lidé věnují, do jaké míry a
40
čím je to podmíněno, jak je v tomto směru populace seniorů diferencována. Při použití
pětibodové škály hodnocení toho, jak často se lidé věnují vybraným aktivitám, jsme zjišťovali
nejprve obecně to, čím se starší lidé nejčastěji zabývají neboli čemu největší počty seniorů
věnují jaké množství času. Nejvíce se lidé věnují, podle očekávání, sledování televize a četbě
novin a časopisů. Následují setkávání s příbuznými a známými a práce na domácím
hospodářství či chalupě apod. (práce na zahradě, chov domácích zvířat). Dost
frekventovanými jsou dále rozmanité koníčky a záliby a také četba knih. K oblíbeným
činnostem patří i vycházky a sportovní činnosti.
Naopak se v průměru lidé jen občas nebo výjimečně věnují pomoci rodinným
příslušníkům a o něco méně též pomoci sousedům či známým. Zde je nižší frekvence
vysvětlitelná tím, že ne každý má tu příležitost („potřebné“ jedince v blízkém okolí) a ne
každý má proto dispozice. Další zjišťované aktivity se vyskytují výjimečně, i proto, že jsou
závislé na zálibách a postojích jedinců. Do této skupiny se zařadily návštěvy divadel a výstav
apod. (bylo zjištěno, že zde hrají roli i ceny vstupenek a obavy z vycházení z domova ve
večerních hodinách), dobrovolné práce v bydlišti, participace na činnosti zájmových sdružení
a organizací, přičemž na posledním místě se umístilo studium (četba odborné literatury a
návštěvy přednášek).
Míra aktivního pojetí života je diferencovaně odvislá od hlavních, obvykle
sledovaných (viz tabulka 4.3.), demografických charakteristik s výjimkou rozdílů mezi muži
a ženami, které jsou zcela zanedbatelné. Velmi slabě je pohlavím podmíněna četba knih
(častěji ženská aktivita) a pomoc sousedům (spíše „mužská“ záležitost). Nebylo zjištěno ani
to, že by se ženy významně více věnovaly pomoci rodinám svých dětí. Dostávají se zřejmě do
věku, kdy buď sami potřebují podporu nebo ji poskytují partnerům, příp. dalším příbuzným.
Výjimkou je věková kohorta 60-64 let, kde rodiny dětí zřejmě ještě potřebují pomoc babiček
při péči o vnoučata.
Pouze jedna činnost je zcela universálně rozšířená – sledování televize. Naproti tomu
zcela výjimečná je účast a členství v zájmových organizacích a svépomocných sdruženích.
Český senior se podle svých činností jeví jako individualista, který do velké míry
preferuje individuální činnosti. Rád a často se setkává s blízkými, ale snaží se zůstat na
rodině a komunitě co nejvíce nezávislý.
Důležitým faktorem ovlivňujícím aktivní životní styl je partnerské soužití. Vdané
a ženatí, tj. lidé žijící v dvoučlenné domácnosti (manželských) partnerů jsou více zapojeni jak
v aktivitách často „párových“ svou podstatou (návštěva divadla apod.), tak i ostatních.
Nebyla zjištěna významná obecně platná souvislost s velikostí místa bydliště.
Objevuje se pouze tam, kde město nebo venkov skýtají specifické možnosti (kulturní podniky
ve městech a domácí hospodářství na vesnici).
Zjištěny byly korelace, které poukazují na vzájemnou podmíněnost aktivního života a
životních postojů. Např. lidé aktivnější jsou současně ti, kdo jsou obecně spokojenější se
svým životem (Cn =,25). K této spokojenosti přispívají zejména kulturní aktivity (od četby
knih i novin, přes návštěvy kulturních akcí po studium a vzdělávání), pěstování hobby a
sociální kontakty.
Data z našeho šetření potvrdila předpokládanou významnou determinaci aktivního
životního stylu zdravotním stavem (Cn=,30). Ten neovlivňuje pouze sledování televize
(kdyby nebylo tak universální, asi by ho spíše posílil) a účast v zájmových a podobných
organizacích (je universálně nízká). Zdravotní stav, přirozeně, nejvíce ovlivňuje aktivity
mimo bydliště (návštěva divadel apod.) a činnosti (více méně) fyzického rázu (jednak sport,
vycházky a jednak pomoc dětem, příbuzným, známým). Paralelní souvislost s věkem je na
datech evidentní a je zcela logická.
41
Věk
Rod.
stav
Činnost
Míra závislosti*** na:
Vzdělání
Bydliš
tě*
Pří- *
prava
Průměrná
četnost**
Tabulka 4.3. Frekvence činností a jejich základní podmíněnost
1.Práci na zahradě, chovu domácích zvířat
2,62
-
,24
-
,29 ,19
2.Setkávání se s příbuznými, známými
2,32
-
,17
-
,16 ,21
3.Četbě knih
2,69
-
-
,31
,17 ,28
4.Četbě novin nebo časopisů
1,99
-
,18
,25
-
,23
5.Sledování televize, videa
1,54
-
-
-
-
-
6.Návštěvě divadel, koncertů, výstav
4,07
,25
,20
,37
,20 ,33
7.Studiu jazyků, odborné literatury, návštěvám
odborných přednášek
4,57
-
,20
,40
,16 ,37
8.Vycházkám do přírody, sportu
2,77
,20
,20
,23
,16 ,31
9.Svým koníčkům, zálibám (pokud nebyly zmíněny)
2,71
,22
,16
,27
-
,40
10.Pomoci dětem svým/partnera (v domácnosti,
hlídání vnoučat apod.)
3,12
,22
,30
-
-
,21
11.Pomoci sousedům či známým (na zahradě, opravy
apod.)
3,80
,18
,22
,19
-
,19
12.Dobrovolné práci v bydlišti či pro obecní úřad
(péče o zeleň, úklid okolí bydliště, drobné opravy
v domě či např. v základní škole, pomoc škole při
dohledu na děti apod.)
4,24
-
,20
,18
13.Činnostem v zájmových organizacích (důchodců,
žen, ekologického zaměření, náboženských sdružení,
politických hnutí aj.)
4,40
-
,16
-
-
,18
Celkem
3,14
,24
,31
,31
-
,42
,17 ,22
* Bydliště = velikost místa bydliště; Příprava = souhrnný ukazatel toho, zda se dotázaný připravoval na aktivní
stáří aktivitami v době ekonomické aktivity (vzděláváním, rozvíjením hobby a jiných aktivit, sportováním,
získáváním informací o pomoci starým lidem)
** Podle hodnocení na 5-ti stupňové škále: 1=velmi často, 5=vůbec ne
*** Použit koeficient kontingence (Cn) měřící závislost nominálních znaků, uvedeny jeho hodnoty na hladině
významnosti minimálně ,005
Celkové hodnocení aktivního přístupu k životu jsme provedli jednak výpočtem
průměrné míry aktivit za všechny sledované činnosti a jednak jsme se pokusili pomocí
faktorové analýzy vytvořit určitou typologii aktivit seniorů. V prvním případě jde o velmi
zjednodušující ukazatel, potřebný pro jednoduché zjišťování celkových závislostí. V druhém
případě bylo cílem rozlišit skupiny seniorů, jejichž životní styl se liší orientací na určité typy
aktivit, a ovšem nejprve zjistit, zda je starší generace v tomto smyslu různorodá. V obou
případech slouží získané indikátory k bližší charakteristice různých věkových, vzdělanostních
a dalších skupin starších obyvatel.
Do jaké míry a jak širokému spektru aktivit se lidé v seniorském věku věnují je do
značné míry určeno věkem vzhledem k důležitosti fyzických a psychických sil, ale ze
stejného důvodu jsou zde i výrazné individuální nerovnosti (nestárneme všichni stejným
tempem). Základní souvislost zde platí, ale není zásadní. Dalším intervenujícím faktorem je
42
vzdělání (jež je současně indikátorem dalších individuálních charakteristik jako profesní
minulost a zkušenosti či celková kulturnost). Vzdělanostní úroveň determinuje aktivní přístup
k životu v každém věku. Z grafu 4.2.. je zřejmé, že to platí i pro porovnání různých věkových
kategorií v rámci seniorského období. Zásadní je zjištění, že význam vzdělání pro
společenské postavení a zapojení jednotlivce se nevztahuje jenom na dobu ekonomické
aktivity, ale v podstatě se stejnou důležitostí i k seniorskému věku. Z výše zmíněné
souvislosti aktivity s životní spokojeností pak můžeme odvodit, že k uspokojivému
prožívání stáří přispívá vzdělání a kulturní aspekt životního stylu.
Graf 4.2. Diferenciace celkové míry aktivity podle věku a vzdělání
3,2
Mean prumerna mira aktivit
3,0
2,8
kategorie veku
2,6
60-64
65-69
2,4
70-74
75+
2,2
zakladni
stredni uplne
vyuceni
vysokoskolske
vzdelani
U všech vzdělanostních skupin s věkem rozsah aktivit přirozeně klesá, přesto zde jsou
rozdíly. Zatímco u lidí se základním vzděláním a vyučením je míra aktivnosti nižší již u
mladších seniorů a u osob se středním úplným a vysokoškolským vzděláním je vyšší, v první
skupině je pokles s věkem trvalý (u vyučených méně výrazný), v druhé skupině se míra
aktivity dlouho udržuje a až v nejvyšším věku prudce klesá – viz názorněji další graf.
Graf 4.3. Průběh změn celkové míry aktivity v závislosti na vzdělání
3,2
3,0
Mean prumerna mira aktivit
2,8
vzdelani
2,6
zakladni
vyuceni
2,4
stredni uplne
vysokoskolske
2,2
60-64
65-69
70-74
kategorie veku
43
75+
K nejsilnějším determinantám aktivního stáří patří příprava na stáří, jak
prokázala data výzkumu již při použití jednoduché metodiky. Pro ohodnocení nakolik se
jedinec připravoval na stáří byly použity dvě baterie otázek na aktivity směřující k příznivému
ovlivnění podmínek ve stáří – první se týkala materiálních a finančních aspektů (spoření,
penzijní pojištění, výměna a úprava bytu) a druhá se týkala zaměření na zdravý životní styl a
rozvíjení mimopracovních aktivit ( koníčků, účasti na vzdělávání a osvětových akcích,
orientace na vzájemnou pomoc v rodině). Z nich byl celkový index aktivit pro každou ze dvou
uvedených oblastí spočítán jako součet kladných odpovědí (maximum 7 v prvním případě a 4
ve druhém). Průměrná míra aktivit s oběma ukazateli významně koreluje: Cn=,30 u finanční
přípravy a Cn=,42 u přípravy aktivitami. Koreluje, byť slaběji, i s tím, od jakého věku se
jedinec vědomě připravoval na stáří (Cn=,19).
Pomocí faktorové analýzy jsme získali 4 typy jedinců podle převažujících činností,
jimž se věnují. Lze je nazvat 1. „mnohostranný, spíše intelektuálský“, 2. „manuálně
orientovaný“, 3. „intelektuálský, orientovaný na pomoc druhým“ a 4. pasivní“. Výsledky
ukazuje tabulka 4.4. , v níž jsou jednoslovně označeny aktivity popsané v předchozí tabulce.
Tabulka 4.4. Výsledky faktorové analýzy aktivit
1
2
3
4
zahrada
-,131
,596
,233
,169
styky
,143
,632 1,050E-02
,274
knihy
,701 2,527E-02 -2,957E-02
,274
noviny
,464
,139 -2,819E-02
,660
TV
-,102 2,888E-02 -3,958E-02
,843
divadlo
,678 4,067E-02
,326 2,214E-02
studium
,570
-,123
,500
-,108
sport
,628
,271 -2,914E-02 -7,373E-02
hobby
,528
,436 2,627E-03 -2,880E-02
deti
,164
,681 -7,160E-03 -1,817E-02
sousedi
,152
,661
,200
-,149
obec -3,540E-03
,315
,759 -8,644E-02
sdruzeni
,118 7,129E-02
,833 3,427E-02
Porovnáme-li tyto typy podle vybraných ukazatelů, zjišťujeme následující souvislosti:
→ Z hlediska vzdělání je první typ nejčastější u vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných
jedinců. Pro vysokoškoláky je typický také typ 3. Typ 2 je nejčastější u vyučených a lidí se
středním úplným vzděláním, zatímco typ 4 je nejvíce obsazen vyučenými a lidmi se
základním vzděláním.
→ Rozdíly jsou patrné i podle velikosti místa bydliště. K prvnímu typu patří hlavně lidé
z měst nad 20 tisíc obyvatel, ostatní se vyskytují spíše v menších městech a obcích, přičemž
v nejmenších jsou hlavně lidé ze 2. a 3. typu.
→ Podle věku zde nejsou velké rozdíly. Pouze je patrný nadprůměrný výskyt mladších
seniorů u prvního a druhého typu a naopak nejstarších (přirozeně) u typu pasivních. Také
podle zastoupení mužů a žen se typy mnoho neliší, nepatrně větší je zastoupení mužů u typů
1.-3. a naopak žen u 4. typu.
→ Rozdíly podle zdravotního stavu patří k těm výraznějším v tom smyslu, že horší zdraví
mnohým lidem umožňuje pouze pasivní činnosti (typ 4.), lidé s nejlepším zdravím jsou
zastoupeni výrazně častěji u „nejaktivnějšího“ prvního typu a o něco méně výrazně u 2.
typu.
→ 1. a 3. typ se častěji vyskytuje mezi zaměstnanými seniory a pracujícími důchodci. Ostatní
typy nejsou z tohoto hlediska diferencovány.
44
Analýza aktivit starších obyvatel potvrdila, že stáří je pokračováním předchozího
života a odráží život prožitý v mladších obdobích. Rozdílnost životních stylů osob ve
středním věku se do velké míry přenáší do seniorského věku a tuto závislost může změnit
v podstatě jen nepředvídatelná změna zdravotního stavu nebo „osudová“ životní událost.
Vzdělání a s ním životní orientace a hodnoty, a také od nich odvozená „příprava“ na stáří
(nemusí se jednak o záměrný proces) jsou rozhodujícími faktory určujícími způsob prožívání
stáří.
Kvalitu života ve stáří nelze ovlivňovat dost efektivně až v tomto období. Je třeba
začít podstatně dříve. Dnešní senioři, kteří prožili podstatnou část svého života v podmínkách,
v nichž mohli těžko prosazovat vlastní odpovědnost za svůj život, se nemohli na své stáří dost
dobře připravovat a neměli k tomu patřičnou motivaci. Budoucí starší generace pro to
podmínky mít mohou. Záleží na nich samotných i na podpoře zvnějšku – od státu i na
komunální a „rodinné“ úrovni.
Zjištěná heterogennost životních stylů a jejich slabá závislost na věku a
charakteru bydliště mají dopad i na možnosti sociálních služeb pro seniory. Komplikují
definování a vyhledávání ohrožených nebo oslabených skupin staršího obyvatelstva,
vyžadujících péči nebo pomoc společnosti. Hovoří ve prospěch potřeby individuálního
přístupu v sociální práci se seniory a potažmo ve prospěch hlavní úlohy obcí a menších
regionálních celků.
Tabulka 4.5. Od jakého věku se lidé začínají připravovat na stáří – podíly v %
Věk 60-69
Věk 70 +
Nikdy jsem na to nepomyslel(a)
27
31
Až při odchodu do důchodu
22
28
Až po padesátce
32
26
Asi tak ve svých 40-50 letech
14
12
Asi tak ve svých 30-40 letech
2
1
Již v mladším věku
3
2
4.3. Problém osamělosti
Osamělost patří k hlavním potenciálním problémům stárnoucího člověka. Podle
vnějších indikátorů (žijící příbuzní, charakter bydliště, nabídka sociálních kontaktů v lokalitě
aj.) se týká jen části nejstarších seniorů. Podle subjektivního vnímání je to jev podstatně více
rozšířený, protože jednak skutečné sociální vazby nemusí odpovídat podmínkám pro ně
existujícím a jednak nelze opomíjet případy, kdy pocit osamělosti není trvalého rázu, ale
přesto má významné psychologické dopady.
V zkoumané populaci osob ve věku 60 a více let se často cítí osaměle téměř 12 % a
někdy 33 % z nich. Vůbec se necítí být osamělými 27 % dotázaných. Které sociální a
demografické skupiny mají častější pocit osamělosti a na jakých okolnostech jejich života to
závisí se teď pokusíme více objasnit.
Ze základních charakteristik ovlivňuje míru osamělosti především rodinný stav a
s tím související forma rodinného soužití, tzn. v jaké domácnosti člověk žije, konkrétně
s kým a v jak velké domácnosti. Přitom rozhodující není ani tak velikost domácnosti, ale to
s kým lidé bydlí. Lidé žijící v dvoučlenné domácnosti se svým partnerem (zejména
manželským) pociťují většinou osamělost jen v některých situacích, zatímco lidé bydlící ve
větší domácnosti, v níž však chybí vlastní partner, jsou osamělejší častěji. Očekávaný vysoký
výskyt osamělosti u ne-vdaných a ne-ženatých žijících v domácnostech jednotlivce
kvantitativně vyjadřují tyto údaje: téměř ¾ z nich se alespoň občas cítí osamělí a v tom ¼
45
často. Z nich nejhůře pociťují osamělost ovdovělí. Naproti tomu ti, kdo mají partnera něco
jako trvalé osamění neznají a 1/5 pociťuje osamělost občas.
Druhým nejzávažnějším faktorem je zdravotní stav, který v sobě zahrnuje faktor
věku a samozřejmě problém snížené mobility jako důležitého předpokladu sociálních
kontaktů. Nezanedbatelný je psychologický aspekt, kdy zdravotně oslabený člověk hůře a
intenzivněji prožívá nepříznivé situace, včetně nízké frekvence či „chladu“ sociálních
kontaktů, byť by existovaly spíše v jeho subjektivní interpretaci. Zhoršený zdravotní stav,
který je spojen s větší závislostí na pomoci rodiny, příp. i subjektů poskytujících zdravotní a
sociální služby, posiluje obavy zda člověk nebude těmito subjekty „zanedbán“.
Pohlaví diferencuje míru osamělosti v souvislosti s věkem a těmi dalšími životními
okolnostmi, které jsou odlišné u mužů a u žen. Jde např. o častější fyzickou osamělost žen (v
důsledku většího počtu ovdovělých, a to v mladším věku, než je tomu u mužů). Celková
statistická závislost osamělosti na samotném znaku pohlaví je jen středně vysoká (Cn=,20),
nicméně podíl často se cítících osaměle je mezi ženami dvojnásobný oproti tomuto podílu
mezi muži.
Věk sám o sobě nevykazuje statisticky silnou determinaci osamělosti. To proto, že
s věkem se sice zvyšuje podíl těch, kteří se cítí osamělí často, ale méně výrazně ubývá těch,
kdo tento problém nepociťují vůbec. I mezi nejstaršími se udržuje jistá skupina uchovávající
si žádoucí míru sociálních vazeb. Jsou mezi nimi ti, kdo žijí v páru do vysokého věku, a také
ti s aktivnějším prožíváním života ve stáří. Aktivní přístup ke stáří, k němuž patří i udržování
sociálních kontaktů, snižuje zřejmě riziko osamělosti. Příčiny mohou být i složitější. Protože
rozhodující příčinou osamělosti je život bez zemřelého (příp. rozvedeného) partnera, zatímco
bezdětnost je tak výjimečná, že její vliv nelze ověřit, může celkový „statistický“ vliv věku
oslabovat i to, že s nárůstem doby od ovdovění (rozvodu) se psychický dopad této skutečnosti
snižuje. Jinými slovy, vzájemný poměr působení faktorů osamělosti se s věkem mění, význam
jedněch může růst a jiných se oslabovat.
S přibývajícím věkem nicméně vzrůstá kombinace osamělost posilujících faktorů a
jejich vliv, zvláště těch které nezávisejí nebo jen částečně na vůli a osobnostních
předpokladech jedince. Patří k nim omezení ekonomické aktivity, zhoršení zdravotního stavu,
ovdovění nebo ztráta přátel či příbuzných. I těm však lze za příznivých podmínek čelit, jak
ukazují další zjištění.
Obecně lze říci, že k pocitu osamělosti přispívají jakékoliv okolnosti vzbuzující pocit
nejistoty. Ověřovali jsme to na baterii otázek týkajících se toho, jak člověk reaguje na změny
v okolním prostředí, které se ho přímo nebo nepřímo dotýkají (zmíněno v předchozí části).
Tyto reakce jsme měřili baterií otázek o tom, nakolik různé změny vnímá jedinec jako
problém hůře nebo lépe zvládnutelný. „Zprůměrovaný“ indikátor opět významně koreluje
s mírou osamělosti, a to obdobně u osob různého věku – graf 4.4.
Mean prum-vyrovnavani se zmenami okol.sveta
Graf 4.4. Souvislost osamělosti s tím, jak se člověk vyrovnává se změnami okolního prostředí
a sociálních vtahů
2,8
2,6
2,4
kategorie veku
2,2
60-64
65-69
2,0
70-74
75+
1,8
V elmi často
Někdy ano
Téměř ne
V ůbec ne
CÍTÍTE SE NĚKDY OSAMĚLÝ(Á)?
46
Mimo uvedené demografické a psychologické charakteristiky je osamělost spojena
s určitým stylem života. Zde je přirozeně velmi významná frekvence setkávání
s rodinnými příslušníky, především dětmi a vnoučaty. Tato frekvence, stejně jako míra
osamělosti, není závislá na počtu dětí, protože hrají roli i psychické aspekty (vztahy s dětmi),
ale také objektivní okolnosti (vzdálenost bydliště). Další okolností stylu života je to, nakolik a
jak se člověk na stáří připravuje. To jsme měřili, jak bylo výše uvedeno, baterií otázek a
indikátorem vyjadřujícím počet deklarovaných aktivit směřujících k příznivému ovlivnění
podmínek ve stáří, a to jednak v oblasti finanční a materiální a jednak v oblasti aktivit. Obě
formy přípravy částečně přispívají k omezení osamělosti ve stáří – závislost je nevelká, ale
statisticky významná.
K základním rysům stylu života patří to, jakým činnostem se člověk věnuje a
v jakém rozsahu. Aktivní životní styl je nejen nástrojem prevence osamělosti (mj. rozšiřuje
spektrum sociálních kontaktů), ale současně je i výsledkem větší sociability. Osamělost a
„neaktivita“ jsou vlastně „spojenými nádobami. Jejich závislost vzrůstá s věkem. Nejvíce
osamělí jsou ve všech věkových kategoriích lidé nejméně aktivní, naopak to neplatí
jednoznačně, protože lidé téměř neznající osamělost vykazují méně rozdílnou míru aktivit
(graf 4.5.).
Graf 4.5. Souvislost pocitu osamělosti a míry aktivity ve vztahu k věku
3,2
3,0
Mean prumerna mira aktivit
2,8
2,6
kategorie veku
2,4
60-64
65-69
2,2
70-74
2,0
75+
V elmi často
Někdy ano
Téměř ne
V ůbec ne
CÍTÍTE SE NĚKDY OSAMĚLÝ(Á)?
Osamělost je do jisté míry projev celkového životního postoje. Lidé více se cítící
osamělí častěji vyjadřují pesimističtější názory i v jiných otázkách, např. na celkovou
spokojenost, na dopady odchodu do důchodu na jejich život. K pocitu osamělosti přispívá mj.
to, když se jedinec obtížněji vyrovnává s tím, co více nebo méně nového do jeho života
přinášejí společenské a technologické změny.
47
5. Mezigenerační vztahy
5.1. Rodinné zázemí seniorů
K tradici rodinného života v českých rodinách druhé poloviny 20. století patří
vzájemná výpomoc mezi generacemi, změněný životní styl jí však dal nové podoby.
Výběrová šetření (Život ve stáří 2002 i Rodina 2001) ukázala, že na jedné straně jsou
převážně deklarovány dobré vztahy mezi generacemi a vysoká frekvence vzájemného
setkávání (příp. pomoci), na straně druhé je ovšem jednoznačně preferováno oddělené
bydlení nukleárních rodin. Společné třígenerační soužití a především soužití manželských
párů či jedinců střední generace s některým z jejich rodičů se vyskytuje výjimečně a není
většinou pokládáno za žádoucí. Poměrně malá mobilita českého obyvatelstva, jejímž
výsledkem je převážně nevelká vzdálenost mezi bydlištěm dospělých osob a jejich rodičů,
pravděpodobně umožňují úzké kontakty mezi generacemi v rodině bez společného bydlení.
Vzdálenost bydliště seniorů a jejich dospělých dětí byla sledována ve výzkumu Rodina 2001
– tabulka 5.1.
Nicméně deklarované pozitivní hodnocení mezigeneračních vztahů dotázanými
nemusí odpovídat skutečnému vzájemném chování členů v širší rodině. Pokusíme se porovnat
výpovědi o rodinných vztazích s výpověďmi o formách a četnosti vzájemných kontaktů.
Získáme tak zase jen zprostředkovanou informaci o skutečném chování (výpověď o chování
je nutně subjektivně ovlivněná), ale dostupné metody (zde dotazníkové šetření) naneštěstí
více neumožňují.
Tabulka 5.1. Vzdálenost bydliště rodičů a dětí podle toho, který z rodičů žije, a podle věku
rodičů (celkem a ve věku 65/75 a více let) – podíly v řádcích v %
Respondent a rodiče žijí:
V jednom Ve stejné ulici Ve stejné či
Ve větší
bytě
blízké obci*
vzdálenosti
Žije pouze matka
20
8
48
24
V tom: je ve věku 65+
16
6
49
29
Žije pouze otec
15
2
46
37
V tom: je ve věku 65+
19
3
41
37
Žijí oba
30
6
47
18
V tom: matka je ve věku 65+
8
8
56
28
otec je ve věku 65+
8
8
56
28
Alespoň jeden z rodičů ve
12
7
52
29
věku 65+
Celkem
26
6
47
21
V tom: matka je ve věku 75+
17
11
46
26
otec je ve věku 75+
12
10
45
33
respondent ve věku 45+
12
7
50
31
Z toho: žije jen matka
17
9
48
26
žije jen otec
13
4
35
48
žijí oba
7
7
56
30
* s časovou dostupností do 30 minut
Dlouhodobé stereotypy utváření rodin a dělby rolí v rodině se odrážejí v malé
diferenciaci postojů týkajících se jak vztahů mezi generacemi, tak v chápání úlohy rodiny a
48
státních institucí v zabezpečování potřeb členů rodiny. Převážně preferované oddělené
bydlení jednotlivých generací nepočítá s velkou mírou závislosti nejstarších členů rodiny na
pomoci dětí (příp. snach , zeťů, vnuků), ale spíše s pomocí občasnou, kterou lze poskytovat
prostřednictvím docházení za rodiči. Většina dotázaných různého věku zastává názor, že
„staří rodiče by měli žít odděleně od dětí, ale v jejich blízkosti, aby jim děti mohly poskytovat
potřebnou péči“ (75 % ve výzkumu Život ve stáří 2002 a 82 % ve výzkum Rodina 2001). Jen
11 % (2002) a 12 % (2001) považuje pro potřeby péče o staré rodiče za žádoucí soužití
v jedné domácnosti. Dokonce 14 % seniorů (2002) a 5 % celé dospělé populace (2001)
preferuje oddělené bydlení i za cenu ztráty možnosti o rodiče pečovat. V těchto názorech se
shodují představitelé střední generace – potenciální či reální „pečovatelé“ – s představiteli
starší generace – „objekty“ péče. Staří lidé nechtějí být závislí na pomoci svých dětí. Stát
v minulosti převzal na sebe nemalou část z rodinných funkcí a rodiny se naučily na jeho
pomoc spoléhat, takže staří „s úlevou osvobozují“ své děti ze závazků vůči nim a střední
generace necítí vždy náležitou míru odpovědnosti za péči o stárnoucí rodiče.
Tyto postoje ilustruje i následující tabulka 5.2. Je zajímavé, že zatímco v odpovědích
popsaných v předchozím odstavci staří rodiče dokáží i rezignovat na pomoc dětí v zájmu
samostatného bydlení ve větší míře, než si takový postoj připouští střední generace,
v odpovědích v této tabulce přisuzují senioři rodině větší roli v péči o ně, než mladá a střední
generace. U seniorů je to názor nelišící se podle většiny smysluplných charakteristik. Pouze
existuje o málo větší příklon k větší roli státu u lidí bezdětných a lidí s vážnějšími zdravotními
problémy, tedy u těch, u nichž reálně volba mezi alternativami nepřipadá v úvahu, a těch, pro
něž stát zřejmě představuje kvalifikovanou lékařskou péči. Obecně lze rozdíly v postojích
generací přisoudit větší senzitivitě stárnoucího člověka k rodinným vazbám. Lidé
v produktivním věku a zejména ženy , u nichž kulminuje fáze potenciální nebo reálné potřeby
péče o tři generace , většinou paralelně se zaměstnáním, posuzují vnitro-rodinnou péči .
Tabulka 5.2. Názory na podíl státu a rodiny na zabezpečování potřeb dětí a seniorů*
Výzkum „Život ve stáří“**
Zajištění potřeb
Zajištění potřeb
1
2
3
4
5
6
7
starých lidí je
starých lidí je
výhradně věcí jejich
3,1
11,9
17,5 33,5 16,8
11,1 5,8 výhradně věcí státu.
rodiny.
Výzkum „Rodina 2001“**
Zajištění potřeb
Zajištění potřeb
1
2
3
4
5
6
7
starých lidí je
starých lidí je
1,8
4,8
11,5 28,7 23,0 20,9 9,5 výhradně věcí státu.
výhradně věcí jejich
rodiny.
* Podíly odpovědí na škále, vyjadřující míru souhlasu s jedním z krajních názorů, v %
** Ve výzkumu „Život ve stáří“ věk respondentů 60+ let, ve výzkumu „Rodina 2001“ věk respondentů 18+ let
Pro souhrnné vyjádření názorů na vzájemnou pomoc mezi generacemi byly dílčí
postoje zpracovány faktorovou analýzou. Podle ní zjištěné „názorové typy“ k dané
problematice lze charakterizovat zhruba takto (srv. s tabulkou 5.3.): 1/ „nesouměrně
reciproční“, nebo také „morální“ – vzájemná pomoc je potřebná až samozřejmá věc, ale
především jde o podporu dětí jejich rodiči (bez ohledu na fázi rodinného cyklu); 2/
„nezávislý“ – mezigenerační pomoc je zátěží, vzájemná závislost není žádoucí; 3/
„reciproční“ – vzájemná pomoc je přirozené právo a povinnost každé generace. Podmíněnost
uvedených postojů základními charakteristikami jedinců jako je věk, vzdělání či pohlaví je
slabá. Jedná se tedy o individuální postoje založené na rozmanitých osobních zkušenostech.
49
Tabulka 5.3. Výsledky faktorové analýza postojů k mezigenerační vnitro-rodinné pomoci
1
JE PŘIROZENÉ, ŽE RODIČE POSKYTUJÍ, POKUD
,577
MOHOU, SVÝM DOSPĚLÝM DĚTEM FINANČNÍ A
JINOU POMOC
POVINNOSTÍ DĚTÍ JE POSTARAT SE O SVÉ
,300
STÁRNOUCÍ RODIČE
DOBRÉ RODINNÉ VZTAHY JSOU
,706
NEVYHNUTELNOU PODMÍNKOU SPOKOJENÉHO
STÁŘÍ
ČLOVĚK SE MÁ NA STÁŘÍ PŘIPRAVIT TAK, ABY
,735
BYL CO NEJMÉNĚ ZÁVISLÝ NA POMOCI SVÝCH
DĚTÍ
SOUHLAS S VÝROKY – ANI VE VYSOKÉM STÁŘÍ
,208
NECHCI BÝT NA SVÝCH DĚTECH ZÁVISLÝ(Á)
SOUHLAS S VÝROKY – POVINNOST PEČOVAT O -9,880E-03
STARÉ RODIČE ZATĚŽUJE VZTAHY V RODINĚ
SOUHLAS S VÝROKY – DOST JSEM UDĚLAL PRO -7,490E-02
SVÉ DĚTI ZA MLADA, VE STÁŘÍ MÁM NÁROK NA
JEJICH POMOC
Komponenta
2
-,367
3
,124
-,198
,712
,172
,215
,308
-,122
,683
1,709E-02
,777
-3,983E-03
,150
,858
Na jedné straně si dnešní senioři chtějí uchovat většinou nezávislost na pomoci svých
dětí – tři čtvrtiny to vyjadřují souhlasem (47 % rozhodně ano + 30 % spíše ano) na takto
přímo položenou otázku, dvě třetiny souhlasem s tvrzením „povinnost pečovat o staré rodiče
zatěžuje vztahy v rodině“, 88 % souhlasem s výrokem „člověk se má na stáří připravit tak,
aby byl co nejméně závislý na pomoci svých dětí“. Na straně druhé starší členové rodin na
pomoc dětí v případě potřeby spoléhají a věří v ní - podle 85 % dotázaných jsou jejich děti
ochotny poskytnout pomoc a podle 83 % jejich děti umí pomoc poskytnout. Protože
zkušenosti např. sociálních pracovníků jsou takové, že pomáhat rodičům s omezenou
soběstačností bývá pro jejich potomky velmi náročné a často těžko zvládnutelné fyzicky i
časově (jsou-li zaměstnáni), ptali jsme se jak to vidí sami senioři. Ti vyjádřili velkou důvěru
ve své děti, jenže mnohdy asi proto, že si náročnější formy pomoci neumějí představit (56 %
nesouhlasí s tím, že na ně děti pro pracovní povinnosti nebudou mít čas). Na otázku o tom,
zda by jejich děti v případě potřeby omezily nebo ukončily zaměstnání převažovaly záporné
odpovědi (39 % spíše ne, 30 % rozhodně ne). To může znamenat jak přesvědčení, že to není
třeba, tak nedůvěru dotázaných ve schopnost sebeobětování jejich dětí. Vzhledem
k vyjadřované silné důvěře bude většinou asi platit první varianta.
Péči seniorů neposkytuje jen rodina a stát, ale měly by ji stále více nabízet i jiné
subjekty. Důvěru v jejich pomoc jsme zjišťovali jak u seniorů (výzkum Život ve stáří 2002),
tak u lidí z mladší a střední generace. Porovnání ukazuje tabulka 6.4. v následující části.
Ačkoliv jsou s různými subjekty spojovány různé představy o poskytované pomoci, je tu
zřejmá převažující důvěra v pomoc rodiny a zřejmě i přání právě v rodině nalézt podporu
v případě její zvýšené potřeby.
Schopnost střední generace poskytovat pomoc a podporu svým rodičům závisí mimo
jiné na celkových poměrech v širší rodině, konkrétně pak na tom, nakolik plní své závazky
vůči svým dětem a na prostorové blízkosti bydlení různých generací jedné rodiny. K tomu
jsme zjišťovali některé údaje ve výzkumu „Rodina 2001“, které lze shrnout:
- 65 % respondentů s rodiči(em) ve věku 65+ žije v domácnosti se svými dětmi – shodný
podíl u mužů a žen, což může částečně vysvětlit jejich málo časté soužití s jejich rodiči
(nicméně i při malých počtech respondentů s takto starými rodiči je třígenerační domácnost u
nich přece jen častější).
50
- 14 % respondentů s rodiči(em) ve věku 65+ žije bez partnera, 6 % s partnerem bez sňatku a
zbylých 80 % je vdaných/ženatých. Ženy s rodiči v tomto věku jsou častěji než muži
„osamělé“ (16 % proti 12 %) a méně často vdané než jsou muži ženatí (78 % žen a 84 %
mužů) 21.
- 12 % respondentů s rodiči(em) ve věku 65+ žije v domácnosti s těmito rodiči a 7 % ve stejné
ulici s nimi, kromě toho 52 % z nich žije ve stejné, příp. blízké, obci (různé velikosti, avšak
s časovou dostupností do 30 minut); 29 % těchto rodičů žije ve větší vzdálenosti od svých
dětí. Téměř třetina rodin s členem ve vysokém stáří má tedy přinejmenším prostorové bariery
poskytování pomoci tomuto členu.
Jak bylo zjištěno ve výzkumu „Rodina 2001“, je společné soužití více generací
dospělých členů rodiny typičtější pro rodiny s dospívajícími dětmi (dosud svobodnými nebo
určitou dobu po sňatku), než pro rodiny s členem ve vysokém věku. U nich záleží podle obou
šetření na tom, zda stárnoucí rodič má partnera. Pokud je už sám (rozvedený nebo vdova/ec),
žije se svými dětmi častěji pohromadě. Na druhé straně byl zjištěn větší podíl starších otců
žijících ve větší vzdálenosti od svých dětí oproti matkám, takže je možné, že i ten spadá na
vrub rozvedených rodičů. Bezprostřední důkazy pro to v našich datech nemáme.
Základní otázkou je nakolik je malá četnost více-generačního soužití způsobena
malou nabídkou vhodných bytů na bytovém trhu, neumožňující opětovné společné bydlení
více generací po letech „výhodnějšího“ samostatného bydlení, a nakolik je způsobena již
zmíněnými postoji a preferencemi jak starší tak střední generace, inklinujícími
k samostatnému bydlení. 22 Druhá souvislost bude silnější, nicméně může být nedostatkem
bytů podpořena.
Tabulka 5.4.: Formy rodinného soužití seniorů podle věku (sloupcové četnosti v %)
Věk
Muž/žena žije:
60-64
65-69
70-74
75-79
M
Ž
M
Ž
M
Ž
M
Ž
sám / sama
18
34
19
49
29
60
34
61
s manželkou/em, druhem/kou,
64
48
73
39
62
30
60
17
partnerem/kou
manželkou/em a svobodnými
16
3
6
2
3
1
1
dětmi
sám/sama se svými svobodnými
1
8
1
5
2
2
4
dětmi
sám/sama v domácnosti svého
3
1
3
3
2
4
6
ženatého syna nebo vdané dcery
s manželem/kou v domácnosti
1
svého syna/dcery
se svými příbuznými
1
1
2
5
jiná možnost
1
3
1
1
1
2
2
6
Celkem
100 100 100 100 100 100 100 100
Zbytek do 100 % jsou v obou případech lidé žijící v nesezdaném soužití
Za tím je ovšem další otázka, zda hledání bytů pro více-generační soužití je více bržděno nedostatkem těchto
bytů nebo obecnou neochotou českého člověka ke stěhování
21
22
51
Tabulka 5.5. Formy rodinného soužití seniorů (60 let a více) podle rodinného stavu
(sloupcové četnosti v %)
Rodinný stav
Svobodný/á Ženatý/
RozveVdovec/
Muž/žena žije:
vdaná/
dený/á
vdova
M
Ž
M
Ž
M
Ž
M
Ž
sám / sama
70
66
1
3
73
64
78
80
s manželkou/em, druhem/kou,
27
25
86
90
21
8
8
1
partnerem/kou
manželkou/em a svobodnými
10
5
3
2
dětmi
sám/sama se svými svobodnými
3
19
6
7
dětmi
sám/sama v domácnosti svého
3
1
1
6
6
4
ženatého syna nebo vdané dcery
s manželem/kou v domácnosti
1
svého syna/dcery
se svými příbuznými
6
3
jiná možnost
3
2
3
5
Celkem
100 100 100 100 100 100 100 100
Vzdálenost bydlení dotazovaných a jejich rodičů není ovlivněna ani zdravotním
stavem rodičů.. Především asi proto, že prostorová vzdálenost může významněji komplikovat
vzájemné vztahy především tam, kde vzájemná dosažitelnost je větší než 30 minut, což bylo
zjištěno u 1/5 domácností osob majících dospělé děti. Vedle toho zřejmě celkově malá
prostorová mobilita českého obyvatelstva nevytváří „inspirativní“ prostředí pro stěhování
domácností různých generací v rámci rodiny z důvodu stárnutí rodičů.
5.2. Formy vzájemné pomoci mezi generacemi
Je známým faktem, že v české společnosti je brána téměř za samozřejmost podpora a
pomoc rodičů dospělým dětem a jejich rodinám až do vysokého věku rodičů. Podobně je
tomu s pomocí opačným směrem, jenže v tomto případě se „běžná“ podpora kombinuje
s pomocí více odbornou a specializovanou, kterou nemusí být rodina vždy schopna
poskytnout na žádoucí úrovni. Prosté porovnání frekvencí různých forem pomoci jedním a
druhým směrem je jen částečně smysluplné. Podívejme se tedy na ně spíše jednotlivě (tabulky
5.6. a 5.7.).
V těchto údajích se nutně kombinuje vliv ochoty pomáhat, podmínek pomoc
poskytovat (např. vzdálenost bydliště rodičů a dětí) a naléhavost potřeby pomoci, přičemž je
nelze spolehlivě oddělit. Vzájemná psychická a morální podpora se zdá být běžnou záležitostí
ve většině případů, kde je to možné. Další nejčetnější formy se zakládají na konkrétních
potřebách generací – péči o děti poskytují prarodiče, pomoc při pracích vyžadující větší
tělesnou zdatnost poskytují děti svým rodičům. Pak je tu skupina forem pomoci souvisejících
s individuálními potřebami v souvislosti zejména s věkem a zdravím.
52
Tabulka 5.6. Vybrané formy pomoci seniorů rodinám jejich dětí a jejich četnost
Forma pomoci
Vždy je-li to Občas Výjimečně
třeba
1.Probírám(e) s nimi nejrůznější věci a
43
27
19
pomáháme v řešení problémů
2.Pomáhám při péči a výchově vnoučat
32
30
19
3. Pomáhám s chodem domácnosti
11
17
25
4. Poskytuji peněžní výpomoc
9
18
29
5. Jiná pomoc
4
5
4
Tabulka 5.7. Vybrané formy pomoci seniorům od jejich dětí
Forma pomoci
Vždy je-li to
třeba
1. Probírám(e) s nimi nejrůznější věci a
41
radím(e) se s nimi
2. Pomáhají mi/nám s chodem domácnosti
17
3. Pomáhají mi/nám při větších domácích
27
pracích
4. Pomáhají mi/nám při běžných výdajích
5
5. Poskytují větší finanční podporu
3
6. Pomáhají mi/nám s nákupy, doprovázejí
17
k lékaři apod.
7. Pomáhají mi/nám v péči o osobní
3
hygienu
8. Jiná pomoc
2
Vůbec
ne
11
19
47
44
88
Občas
Výjimečně
Vůbec
ne
31
17
11
27
26
30
30
22
21
10
6
27
18
58
72
20
22
41
5
10
82
3
4
91
Obdobné výsledky přinesl výzkum Rodina 2001, který poskytl pohled na totéž téma,
ale nahlížené ze strany poskytovatelů služeb – střední a mladé generace. Ten umožnil
zjišťovat i některé podmínky pomoci. Ukázal např., že pro rozvinutost kontaktů mezi
generacemi uvnitř rodiny obecně není nutnou podmínkou prostorová blízkost, u jednotlivých
typů pomoci však tato skutečnost hraje celkem přirozenou roli (s běžným chodem domácnosti
nelze pomáhat „na dálku“). Přesto ani jeden ze zmíněných výzkumů nepotvrdil rozdíly podle
velikosti místa bydliště. Nejspíš i proto, že prostorová blízkost je relativní pojem: např. malá
vesnice podporuje možnost vzájemné pomoci ve srovnání se středním městem, ale velké
město s veřejnou dopravou také; nebo také bydlení příbuzných v odlišných malých vesnicích
je méně výhodné, než bydlení v odlišných částech velkého města.
Vzájemné kontakty mezi generacemi v rámci širší rodiny vzhledem k jejich relativně
vysoké četnosti svědčí o převládajících dobrých vztazích, které se nemusí vždy realizovat ve
formě činností. V případě potřeby si však děti alespoň částečně vytvářejí podmínky pro
poskytování pomoci svým rodičům. Např. zatímco četnost kontaktů nezávisí na věku rodičů,
s jejich vyšším věkem roste se rozšiřuje spektrum forem pomoci stárnoucím rodičům (tabulka
5.8.). To platí i pro souvislost se zdravotním stavem seniorů, u nichž jsou věk a kvalita zdraví
propojeny.
Nejen zmíněné „věcné“ podmínky jsou předpokladem poskytování pomoci stárnoucím
rodičům. U některých jejích forem, náročnějších na čas a alespoň určitou odbornost, kdy jde
vlastně o sociální péči, závisí i na schopnostech a vůli pečujícího. To si málo uvědomuje
většina z těch, kdo se s takovou situací osobně nesetkala, a to včetně osob vyššího věku.. Ve
výzkumu Život ve stáří je 83 % dotázaných přesvědčeno o schopnosti svých potomků
poskytovat péči rodiči s omezenou soběstačností (36 % rozhodně ano, 47 % spíše ano).
53
Tabulka 5.8. Závislost forem pomoci rodičům na věku rodičů (podíly v %*)
Formy pomoci a
Četnost pomoci
kontaktů ***
Vždy dle
Občas
Výjimečně
Vůbec ne
potřeby
Je alespoň jeden z rodičů ve věku 65 a více let
ano
ne
ano
ne
ano
ne
ano
ne
Diskuse, citová
51
41
36
40
10
14
3
4
opora
P. s běžným chodem
23
18
30
32
29
30
17
19
domácnosti
P. při větších pracích 34
28
29
29
24
26
14
17
Nákupy, doprovod
21
12
30
25
25
27
25
36
P. v péči o osobní
9
2
9
3
19
12
63
84
hygienu
P. v době nemoci
35
20
27
20
20
35
18
25
Finanční podpora
5
3
12
6
29
14
53
76
Závislost (Cn**)
četnosti pomoci
na věku:
matky
otce
.21
-
.29
.26
.21
.26
.20
.34
.31
.26
.29
.27
.22
* relativní řádkové četnosti pro celý soubor a pro respondenty s rodiči ve věku 65+
** Cn = hodnota koeficientu kontingence
*** Možnost doplnit uvedené formy pomoci o nějakou jinou nebyla téměř využita (jen 8 %)
Pramen: Rodina 2001
Pokud jde o vůli k poskytování péče, zjišťujeme jisté pochyby.44 % dotázaných
seniorů připouští, že pro své povinnosti na ně děti nebudou mít čas a jenom 29 % věří, že by
jejich děti v případě potřeby omezily nebo ukončily své zaměstnání. Jsou to odhady dost
reálné. V otázkách, na něž odpovědi vyjadřují velkou důvěru seniorů v pomoc svých dětí,
mají zřejmě respondenti na mysli méně náročné druhy pomoci.
Uvažují-li dotázaní starší lidé o situaci svého horšího zdravotního stavu, a tedy větší
míře závislosti na pomoci druhých, pak často vidí řešení v ústavní péči. Údaje v tabulce 5.9.
tak podporují i jinak zjišťovanou snahu nebýt na svých dětech příliš závislý.
Tabulka 5.9. Odpověď na otázku: Kdyby to záleželo jenom na Vás, pro které z uvedených
míst, kde bydlí staří lidé, byste se rozhodl(a) dnes a v případě vážnějšího zhoršení Vašeho
zdravotního stavu? (sloupcové četnosti v %)
Ve svém domě či bytě
V domě či bytě u dětí
U blízkých příbuzných
V domě s pečovatelskou službou
V penziónu pro seniory
V domově důchodců
Dnes
Při horším zdraví
85
5
0
3
2
1
25
14
2
26
17
10
Pro sociální práci z toho všeho vyplývá, že reálné možnosti rodin zabezpečit péči o
stárnoucí rodiče mají své mnohé limity. Rozšířit podíl rodin na péči o seniory by vyžadovalo
splnit mnohé předpoklady jednak na straně potenciálních pečovatelů – např. možnost vyvázat
se z profesních povinností, mít odborné znalosti o péči o starého člověka, mít dost silnou vůli
omezit jiné činnosti, příp. třeba zvládat pomoc vůči svým dětem i rodičům aj. Má-li
společnost zájem roli rodin v dané oblasti posilovat, nevyhne se potřebě motivovat rodiny
finančně a morálně.
54
6. Zabezpečení sociálních potřeb a zdraví v pohledu seniorů
Ač není pochyb, že s přibývajícím věkem narůstají zdravotní a často i sociální
problémy člověka, pojetí stáří jako období závislosti a pasivního přijímání služeb od okolí,
tradované v naší společnosti, a v poslední době kritizované, se ukázalo i v našem šetření jako
mylné. Jistou informaci v tomto smyslu dává již zjištění u subjektivním hodnocení
zdravotního stavu a o počtu příjemců sociálních dávek.
Svůj zdravotní stav hodnotí přes polovina dotázaných pozitivně, tzn. tak, že jsou zcela
nebo celkem zdrávi. Obdobně je tomu u jejich partnerů. Občasné, nikoliv vážné, zdravotní
potíže má 29 % dotázaných a vážnější nebo dlouhodobé má 19 z nich. Pro dílčí kontrolu jsme
zjišťovali i další ukazatele: za posledních 12 měsíců bylo 71 % respondentů ošetřováno
v nemocnici, z toho18 % respondentů krátkodobě (do 14 dnů), 7 % dlouhodobě a 6 %
opakovaně. Mezi oběma ukazateli je silná korelace.
Sociální dávky pobírá necelých 5 % reprezentativního souboru seniorů ve věku 60 a
více let. Je ovšem třeba upozornit na dvě úskalí při hodnocení tohoto údaje. Za prvé, tento
podíl závisí na koncepci sociálních dávek – kvantitativním a kvalitativním vymezení nároku
na ně a reálnou možností těmto předpokladům dostát. Tyto dávky jsou určeny pro
nízkopříjmové domácnosti s příjmy pod hranicí životního minima23, a tak záleží současně na
konstrukci životního minima. Za druhé, domácnosti seniorů s příjmy nižšími než životní
minimum jsou natolik málo početné, že i do dobře provedeného reprezentativního výzkumu
se nemusí „dostat“ jejich reprezentativní podíl.
Na první pohled naše zjištění nevypovídají o dramatických zdravotních a sociálních
problémech dnešních seniorů. Pro jistotu se však na některé ukazatele podívejme podrobněji.
Např. na zdravotní poměry v domácnostech, v nichž žijí manželské páry a na rozdíly podle
věku a pohlaví 24.
6.1. Zdravotní stav a zdravotní péče
Vlastní zdravotní stav determinuje do značné míry prožívání života a většinu aktivit (o
některých důležitých relacích píšeme v dalších částech). Pro život člověka, je-li sdílen
s (manželským) partnerem je ovšem důležitý zdravotní stav obou. V následující tabulce (6.1.)
porovnáváme zdravotní stav jednotlivců a manželských párů. Bylo by samozřejmě zajímavé
zjišťovat, zda a jaké rozdíly existují v tělesné a psychické kondici osaměle žijících a žijících
s partnerem, ale na to nemáme dost podrobný nástroj měřící zdravotní stav a ani dost velký
zkoumaný soubor. V předložené jednoduché ilustraci je zdravotní stav vdaných/ženatých lepší
než ostatních, zejména proto, že lidé bez partnera jsou v průměru starší. Pokud jde o lidi žijící
v páru, ve 46 % z nich jsou oba partneři zcela nebo celkem zdrávi. Nejčastěji jsou oba celkem
zdrávi. Ve 29 % párů je zdravotní stav partnerů odlišný (jeden jej má zcela nebo téměř dobrý,
druhý má časté příp. vážnější či dlouhodobé potíže). Velmi přibližně lze tento podíl chápat
tak, že necelá třetina seniorských manželských párů má základní předpoklad, že zdravý
partner může pečovat o svého nemocného nebo handicapovaného druha. Z hlediska potřeby
zdravotní či sociální pomoci je důležité zjištění, že ve 26 % párů je zdravotní stav obou
partnerů v nějaké míře nepříznivý. Přitom ve 12 % je zdraví obou závažně narušené.
Oddělíme-li skupinu dotázaných ve věku 70 a více let, pak podíl těch párů, kde oba partneři
23
Konstrukce životního minima, jeho vázanost na složení domácnosti a další souvislosti a jejich dopady na to, za
jakých okolností vzniká seniorům, a konkrétně důchodcům, nárok na dávku by měly být námětem hlubší
specializované analýzy
24
Mnohé další faktory a souvislosti jsou sledovány v ostatních kapitolách. Ve všech potenciálně relevantních
případech byly zkoumané aspekty života ve stáří sledovány v jejich závislosti na zdravotním stavu a příjmové
situaci dotazovaných.
55
mají nezanedbatelné zdravotní potíže, je už více než třetinový a obdobně velký je podíl obou
partnerů alespoň „celkem zdravých“ (bohužel početnost této skupiny je malá na to, aby toto
zjištění bylo statisticky průkazné /n=32/, ale je věrohodné).
Tabulka .. Porovnání zdravotního stavu jednotlivců a manželských párů
Svobodní,
Manželské páry
rozvedení, ovdovělí
Zdravotní stav
Dotázaný
Dotázaný
Partner
Zcela Občas Často Vážnější či
zdráv potíže potíže dlouhodobé
potíže
Zcela zdráv
5
10
5
4
1
1
Občas potíže
38
52
3
34
10
5
Často potíže
34
24
0
7
12
4
Vážnější či
23
14
1
4
4
6
dlouhodobé potíže
Celkem
100
100
8
49
27
16
Odhlédneme-li od rodinného stavu a zaměříme se na vliv věku a pohlaví, vypadá
situace jak ukazuje tabulka 6.2. Téměř shoda mezi muži a ženami je poněkud překvapující.
Gradující zhoršování zdravotního stavu s věkem však odpovídá skutečnosti, takže lze v obou
srovnáních předpokládat dost objektivní hodnocení respondentů. To potvrzuje i úzká korelace
subjektivního hodnocení vlastního zdraví s pobyty v nemocnici a s vlastnictvím průkazu
zdravotně postiženého. Jejich držitelů je i mezi seniory malý podíl (v závorce uvedeny podíly
z těch, kdo deklarují vážnější nebo dlouhodobé potíže): 1 % TP (2%) , 5 % ZTP (17 %) a 1 %
ZTP/P (4 %).
Tabulka 6.2. Subjektivní hodnocení zdravotního stavu podle pohlaví a věku
Pohlaví
Věk
Muž
Žena
60-64
65-69
70-74
Zcela zdráv
8
8
14
9
1
Občas potíže
47
43
50
49
43
Často potíže
28
29
22
27
35
Vážnější či
17
20
14
15
21
dlouhodobé potíže
75 +
4
24
41
31
Bez ohledu na zdravotní stav jsou lidé ve sledovaném věku převážně spokojeni
s poskytovanou zdravotní péčí. Spokojenost je podle souhrnného indikátoru téměř všeobecná.
Nediferencují ji osobní charakteristiky a jenom málo se liší podle velikosti obce a podle
krajů. V tomto případě jsou mírně kritičtější lidé z větších měst, jmenovitě z Prahy, a lidé se
středních a západních Čech (nejkritičtější jsou však ve Zlínském kraji). To jsou jen okrajové
poznámky, které lze těžko nějak interpretovat (bez znalosti dalších souvislostí lze spíše
předpokládat vliv souhry okolností). Např. v Praze je více mírně kritičtějších lidí s vyšším
vzděláním, takže naše zjištění neznamenají nutně horší kvalitu zdravotní péče v Praze.
Konkrétnější význam mohou mít poznatky o rozdílech ve spokojenosti s jednotlivými aspekty
zdravotní péče. Zde se objevily významnější souvislosti s uvedenými proměnnými – tab. 6.3.
Dostupnost praktického lékaře a první pomoci neuspokojuje v obcích do 2 tisíc
obyvatel 21 % seniorů (v ostatních velikostních skupinách obcí 6-8 %). V případě lékařské
první pomoci není přímá závislost na velikosti místa bydliště – nespokojenost je větší
v nejmenších a největších obcích. Zjištěné rozdíly podle krajů, ač jsou statisticky
56
signifikantní, nemá smysl podrobně popisovat bez znalosti údajů, které by je pomohly blíže
vysvětlit. Zjištění takových údajů přesahuje možnosti dat našeho šetření . hledat vysvětlení
(pouze) v odlišné kvalitě služeb by bylo zjednodušující a bez podkladů neopodstatněné.
Tabulka 6.3. Spokojenost s dílčími aspekty zdravotní péče
1.Dostupnost praktického lékaře v místě bydliště
2.Dostupnost lékařské první pomoci
3.Možnost zavolat lékaře k návštěvě u Vás v bytě
4.Následná péče
5.Jednání lékařů se staršími lidmi
6.Jednání zdravotních sester se staršími lidmi
7.Domácí ošetřovatelská péče
Průměr
Modus
1,72
1,95
1,88
2,12
1,88
1,85
2,10
2
2
2
2
2
2
2
Závislost na:*
velikosti kraji
obce
,25
,24
,22
,28
,25
,19
,29
,18
,27
,18
,26
,39
* koeficient kontingence
6.2. Sociální pomoc
Zde nás především zajímá, nakolik starší lidé potřebují sociální pomoc a jaké jsou
jejich představy o jejích formách a přínosu pro ně samé.
Výše zmíněné sociální dávky jsou jen jednou formou sociální pomoci. Jak bylo
uvedeno, nikoliv formou ve starší populaci příliš rozšířenou. To znamená, že alespoň podle
kriterií, jež je třeba splnit při uplatňování nároku na sociální dávky, není v seniorské populaci
mnoho výrazně sociálně oslabených jedinců.
Nejčastějšími u nás využívanými formami sociální pomoci je pečovatelská služba a
ústavní péče. Druhá jmenovaná nebyla v našem šetření pokryta, protože respondenti byli
vybíráni v domácnostech. Věnujeme se tedy té většinové části seniorské generace, která
nevyužívá ústavních služeb. V jejím rámci využívá pečovatelskou službu 11 % jejích
příslušníků. Jako nejčastější přijímaná služba se opakovaně potvrdil dovoz obědů (9 %), tedy
uspokojení základní potřeby, kterou rodinní příslušníci, jsou-li a když, tak většinou
zaměstnaní, nezvládají zajistit. Následují nákupy potravin apod. a praní prádla (zhruba po 3
%), což už bývají služby požadované osaměle žijícími (bez příbuzných nebo daleko od nich).
Většina seniorů využívá pouze jednu službu (7 % ze zmíněných jedenácti), méně často dvě (2
%). Využívání pečovatelských služeb je specifická problematika, vyžadující hlubší šetření
těch osob, která je používají nebo se mohou potenciálně stát jejími příjemci. Taková šetření
provádí Výzkumný ústav práce a sociálních věcí 25. Zde připomeňme jeden z poznatků
z poslední doby – staří lidé často nevyužívají nabízených služeb proto, že je navzdory
částečné subvenci státu a nevysokých cenách považují za drahé 26.
Služby seniorům poskytuje samozřejmě i resort zdravotnictví, a to (mimo,
pochopitelně, zdravotní péči) především domácí ošetřovatelskou službu. Jejími příjemci jsou
3 % osob v našem souboru. Častější jsou služby zdravotních sester docházejících do
domácnosti. Tuto službu uvedlo 7 % dotázaných.
Citovat lze práce J.Veselé a jejích spolupracovníků: Veselá J., Slezáková L. Terénní sociální služby ve
vybraných okresech, VÚPSV 1997, Veselá J., Janata Z. Sociální služby ve světle připravovaných reforem. (II.
díl). Praha, VÚPSV 1999.
26
Upozorňovali na to sociální pracovníci pověřených obcí v šetření pro projekt „Výkon sociální práce
na pověřených obecních úřadech v podmínkách rostoucích nároků“, VÚPSV 2001
25
57
Shrneme-li naše zjištění o přijímaných službách spojených se zdravotními problémy a
omezenou soběstačností, můžeme konstatovat, že zhruba desetina osob nad 60 let věku
potřebuje tento typ služeb. Přitom vážnější či dlouhodobější zdravotní potíže udává přibližně
dvojnásobný podíl. Ačkoliv mezi těmito ukazateli není přímá souvislost, můžeme vyslovit
domněnku, že rodiny zabezpečí své seniory zhruba v polovině případů jejich potřeby vnější
pomoci. Ta se vyskytuje v průměru u pětiny osob nad 60 let (soudě pouze podle zdravotního
stavu). Ve věku 75 a více let se podíl osob s vážnými zdravotními potížemi zvyšuje o
polovinu z 19 na 31 %, podíl příjemců pomoci pečovatelské služby se zdvojnásobuje. Jde o
pouhé odhady, které je třeba dále ověřit a zkonfrontovat s dalšími životními podmínkami
seniorů, zejména jejich rodinným zázemím.
Zde už jen doplňme, že o této službě je informována většina seniorů – 88 %, a to bez
ohledu na věk, tzn. i bez ohledu na zvyšující se potřebu jejího využívání.
Přímí potomci a stát zůstávají v povědomí české populace rozhodujícími zdroji
podpory ve stáří. Další příbuzní, ale především sousedé a přátelé a také obec mají podstatně
menší důvěru jako subjekty poskytující potřebnou pomoc (tabulka 6.4.). Starší lidé (60 a více
let) vyjadřují větší důvěru v pomoc dětí než mladší dotázaní (podle výzkumu Rodina 2001),
v ostatních případech se však názory s věkem nemění 27. Na druhé straně však starší lidé
nechtějí být závislí na svých dětech – chtějí bydlet převážně samostatně stejně jako mladší
generace. Možnost pomoci by měla podle názorů různých věkových skupin dostatečně zajistit
blízkost bydliště seniorů a jejich dětí. Předpokládáme-li, že senioři se více obávají problémů
se zajištěním svých potřeb, je pravděpodobné vysvětlení v našem zjištění, že v případě
slábnoucí soběstačnosti preferují bydlení v ústavním zařízení před soužitím s dětmi. V datech
výzkumu „Život ve stáří“ 67 % dotázaných ve věku 60 a více let upřednostňuje v takové
situaci tato zařízení před bydlením doma za pomoci pečovatelské služby.
Tabulka 6.4. A Odpovědi na otázku, jakou pomoc lidé očekávají pro zajištění svého života ve
stáří
Rozhodně Spíše Spíše Rozhodně
ano
ano
ne
ne
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou děti.
33
41
13
13
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou
4
23
38
35
příbuzní.
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou
2
27
39
32
sousedé či přátelé.
Očekávám, že v případě potřeby mi pomůže obec.
3
21
40
36
Očekávám, že v případě potřeby mi pomůže stát.
5
26
35
34
Očekávám, že v případě potřeby mi pomůže
3
23
36
38
charitativní či podobná organizace
Pramen: Život ve stáří 2002
Ve výzkumu „Život ve stáří“ z roku 2002 (osoby ve věku 60 a více let) byly zjištěny obdobné názory, ale
důvěra v pomoc dětí byla vyšší – 33 % odpovědí „rozhodně ano“ a 41 % „spíše ano“. Podstatně nižší bylo
naopak očekávání pomoci od státu (5% „rozhodně ano“ a 26 % „spíše ano“), což lze vzhledem k podobnosti
složení této věkové kohorty obtížně vysvětlit
27
58
Tabulka 6.4. B Odpovědi na otázku, jakou pomoc lidé očekávají pro zajištění svého života ve
stáří (lidé 18ti-letí a starší a lidé ve věku 60 a více let v případě odlišného rozložení)
Rozhodně Spíše Spíše Rozhodně
ano
ano
ne
ne
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou děti.
15
40
29
16
60+ let
21
38
27
14
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou
3
21
40
36
příbuzní.
Očekávám, že v případě potřeby mi pomohou
1
16
37
46
sousedé či přátelé.
Očekávám, že v případě potřeby mi pomůže obec.
2
18
41
39
Očekávám, že v případě potřeby mi pomůže stát.
10
39
31
20
Pramen: Rodina 2002
Zjištěné postoje ilustrují vysokou míru individualizace v rodinném životě, ale i
souznění generací. Na jedné straně je nezávisle na věku positivně hodnocena vzájemná pomoc
a vztahy mezi generacemi v rodině, preferuje se rodinná soudržnost. Na straně druhé
jednotlivé generace požadují autonomii např. v hospodaření, v bydlení a ve výchově dětí.
V názorech seniorů je z řady výzkumů zřejmá jakási obava ze závislosti na rodině
spojená s představou (nebo přesvědčením), že s pomocí od státu si staří lidé uchovají
soběstačnost. Uvedené výsledky aktuálních výzkumů korespondují se staršími daty
(Kuchařová 1997, s. 147), kde mladí lidé více deklarují odpovědnost rodiny za péči o seniory
než starší lidé 28. Je dost pravděpodobné, že mladší lidé vyjadřují spíše své pocity morální
odpovědnosti, zatímco starší posuzují tuto otázku hlediska toho, jak sami vidí možnosti svých
dětí zatížených pracovní aktivitou a péčí o své potomky.
Obdobně položená otázka ve výzkumu mladé generace z roku 1996 (výzkum VÚPSV) a rodin důchodců
z roku 1994 (STEM) poskytla tato zjištění: mladí ve věku 20-30 let v 90 % souhlasili (rozhodně souhlasili či
spíše souhlasili) s tvrzením, že o staré lidi by se především měla postarat jejich rodina, zatímco lidé ve věku 5585 let vyjádřili souhlas pouze v 60 % odpovědí.
28
59
Závěr
Předložená zpráva předkládá hlavní poznatky široce zaměřeného empirického šetření
života starších generací. Sleduje základní souvislosti zkoumaných jevů a možnosti jejich
determinace osobními charakteristikami jedinců i vnějšími okolnostmi. Ve snaze pokrýt
všechny důležité oblasti života seniorů bylo nutno některé problémy pouze načrtnout bez
dostatečného ověření rozsahu jejich platnosti. Mnohé získané poznatky bude třeba dále
ověřovat komparací s relevantními statistickými daty, analýzami a s dalšími šetřeními.
Jednorázové šetření, které nemělo možnost navázat na výzkum obdobného typu
z dřívějších let, především nemohlo zcela spolehlivě odhalit a ověřit vývojové změny, k nimž
došlo během devadesátých let. Porovnání věkových kohort jako náhrada vývojových dat zde
většinou nemohlo být použito, protože život se v jednotlivých kohortách mění do značné míry
pod vlivem individuálních charakteristik. Lze si částečně pomoci v jednotlivých věcných
okruzích komparací se statistickými daty, což platí zejména pro oblast ekonomické aktivity
včetně přechodu z produktivní fáze života do důchodové fáze. Naproti tomu to není
z metodologických důvodů možné u příjmů či bydlení seniorů.
Stěžejní výkladové schéma při hodnocení a interpretaci získaných dat proto spočívalo
v hledání společných charakteristik a naopak diferencujících faktorů.
Výzkum potvrdil diferenciaci životních podmínek a stylu života různých věkových
kohort. Proti předpokladům nebyly nalezeny závažnější rozdíly mezi lidmi žijícími ve
městech a na venkově. Zde to může být způsobeno i metodikou, takže je třeba v tomto směru
provést další analýzy. Nicméně půjde jistě i o subtilnější rozdíly podle velikosti místa
bydliště, které nemají charakter lineární závislosti, a proto jsou hůře odhalitelné nebo
interpretovatelné. Rozdíly mezi muži a ženami neexistují jako všeobecný diferencující faktor,
ale v některých oblastech jsou zato markantní. Souvisejí především s odlišnými životními i
profesními drahami a střední délkou života. Velkou roli hraje i v seniorském věku vzdělání.
Jeho význam pro společenské postavení a zapojení jednotlivce v různých oblastech života se
prokazatelně nevztahuje jenom na dobu ekonomické aktivity, ale v podstatě se stejnou
důležitostí i na post-produktivní životní fázi.
K jednotlivým základním věcným okruhům jsme se pokusili sumarizovat zjištěné
poznatky ve stručné, heslovité formě.
VĚKOVÉ ROZDÍLY
Požadavek zadavatele byl věnovat se věkové kohortě 65 a více let. Pro možnost porovnání a
zjišťování významu rozdílných cest přechodu mezi produktivní a post-produktivní fází života
jsme provedli šetření mezi lidmi od 60 let věku. Průběžně jsme se věnovali i věkové kategorii
65 a více let, ale i ta se, podle předpokladů, jevila v mnoha aspektech heterogenní, a proto
jsme většinou pro prezentaci dat použili rozdělení souboru na čtyři věkové kohorty (základní
informace o nich jsou uvedeny v úvodu, další průběžně v textu). Předpokládali jsme také, že
zahrnutím osob ve věku 60-64 let do souboru jej budeme moci rozdělit na dvě základní
skupiny, jež se budou svými charakteristikami a problémy lišit – do 69 let a od 70 let.
Ukázalo se, že pro zásadnější změny v životě staršího člověka není nejdůležitější doba okolo
jeho sedmdesátého roku, ale později. V souvislosti s věkovou strukturou stojí za připomenutí
tyto poznatky:
→ Při vědomí velkých individuálních rozdílů lze za „přelomový“ věk, v němž se většinou
mění podmínky a styl života, označit zhruba období 75-80 let.
→ Data výzkumu popírají představu o zvýšené kritičnosti a nespokojenosti až zatrpklosti
seniorů a posilování takových postojů s věkem. V celkové spokojenosti i v postojích
k různým aspektům života a životních podmínek zjišťujeme převážně pozitivní přístup.
Nicméně věk tu hraje roli vzhledem k tomu, jaké fyzické a psychické změny přináší, ale
60
nebylo zjištěno, že by nabývaly sociálního významu, např. výrazně rostoucí hrozbou
sociálního vyloučení. Soubor však zahrnul jen nepatrný počet těch, u nichž toto ohrožení
platí, např. nesoběstačných.
→ Pokud zjišťujeme větší kritičnost, týká se to podmínek života a lze dedukovat, že v pozadí
je absence a potřeba určité míry životní jistoty, jež s přibývajícími lety z řady důvodů
klesá.
→ Nebylo potvrzeno nějaké větší mezigenerační napětí či konflikt (přímo to však bylo
zjišťováno pouze ve vztahu k práci).
EKONOMICKÁ AKTIVITA A PŘECHOD DO DŮCHODU
Vzhledem k poklesu ekonomické aktivity seniorů, kterou pro devadesátá léta dokumentují
statistické údaje, bylo záměrem šetření objasnit některé jeho souvislosti z hlediska
individuálních profesních drah. Ukázalo se, že uvedený trend je do velké míry nedobrovolný.
Na druhé straně dnes neexistují ty podmínky, za kterých bývalo pro jednotlivce i společnost
výhodné podporovat souběh důchodu a výdělečné aktivity, což zůstává preferovanou strategií
pro udržení vyšších nebo přijatelných příjmů do vyššího věku.
Další poznatky z této oblasti lze shrnout takto:
→ Navzdory tomu, že velká část lidí dnes šedesátiletých a starších prožila závěr profesní
kariéry a počátek důchodové fáze životního cyklu v transformačním období, nebyla u nich
zaznamenána velká profesní mobilita a pracovní flexibilita. Výjimkou jsou nevelké počty
těch, kdo začali podnikat nebo ztratili zaměstnání. Lze předpokládat, že příští generace
seniorů na tom budou jinak.
→ Lidé v závěru své kariéry nepociťovali závažné rozpory v pracovním uplatnění a šancích
různých generací. Pokud ano, nebylo na to reagováno snahou doplňovat si vzdělání
v zájmu přiblížení se „kvalifikačním přednostem“ mladších generací. Zdá se však být
oprávněný předpoklad, že na pracovníky v závěru jejich kariéry nebyl v tomto směru
vykonáván nějaký tlak.
→ Trh práce a zpočátku ani důchodový systém neumožňoval prosazování větší flexibility
přechodu do důchodu
→ Rozšíření zkrácených úvazků jako nástroje zvýšení flexibility pracovního uplatnění
seniorů by naráželo, hodnoceno podle dnešní situace, na nezájem zaměstnavatelů i
zaměstnanců
→ Prodloužení produktivní fáze života odložením odchodu do důchodu není příliš
preferovanou strategií, ale může tomu tak být i pod vlivem horšího postavení lidí
v důchodovém věku na trhu práce. Odsun odchodu do důchodu nebývá dlouhý, průměrně
okolo 18 měsíců.
→ Ekonomická aktivita seniorů je podmíněna věkem (situací v době dosažení důchodového
věku), pohlavím a vzděláním (a tedy částečně profesí). Zřejmě podstatný vliv lokálního
trhu práce byl podchycen pouze v mezích možností dotazníkového šetření. Potvrdil se i
význam individuálních životních okolností jako např. nemoc, méně časté je omezení
aktivity pramenící z nutnosti péče o člena rodiny, a to i u žen.
→ Mladší věkové kohorty si častěji prodlužovaly aktivní věk a méně často využívaly souběh
důchodu a výdělečné činnosti oproti starším. Určitý vliv zde měly zřejmě i legislativní
změny.
→ Ačkoliv pro mnohé byl odchod do důchodu jako převážně v podstatě „jednorázový akt“
nechtěnou záležitostí, není spojován s výrazně negativními dopady.
61
ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ
Základní zjištění o příjmové a majetkové situaci osob v seniorském věku nepřinesla nijaké
překvapující nebo neočekávané informace. V souhrnné podobě je situace následující:
→ Individuální příjmy lidí starších šedesáti let jsou značně diferencované, přičemž základní
faktory nerovností jsou jednak podobné nerovnostem v příjmech osob v produktivním
věku a jednak závisejí na skladbě příjmů, především zda jedinec pouze pobírá důchod nebo
má i jiné příjmy. Vyšší příjmy mají ti, kdo jsou nadále ekonomicky aktivní, ať z důvodu
odložení odchodu do důchodu nebo kombinace důchodu a výdělečné činnosti.
→ Většina seniorů ještě nějakou dobu po dosažení důchodového věku zvyšuje svou
příjmovou úroveň výdělečnou činností. Tato doba je u mužů jen nevýrazně delší než u žen,
takže vzhledem k odlišnému důchodovému věku jsou muži aktivní do vyššího věku.
→ Genderové rozdíly v populaci v poproduktivním věku jednak kontinuálně navazují na
genderové rozdíly v produktivním věku a současně se rozšiřují v souvislosti s odlišnou
střední délkou života (jejími důsledky) a odlišným důchodovým věkem. Ženy jsou delší
část svého života závislé na vlastních důchodových příjmech.
→ Příjmy domácností jsou závislé především na jejich skladbě podle počtu členů a podle
počtu výdělečně činných. Vzhledem k převažujícím malým a jednogeneračním
domácnostem mají v příjmech domácností rozhodující úlohu důchody.
→ Tzv. ostatní příjmy a sociální příjmy (mimo důchodů) tvoří v rozpočtech domácností
důchodců v průměru zanedbatelnou složkou.
→ Nebyly zjištěny výrazné rozdíly mezi životní úrovní seniorů žijících ve městě a na
venkově. Nicméně lidé v důchodovém věku využívají to, že prostředí venkova a malých
měst vytváří lepší podmínky pro jednu z nejrozšířenějších strategií na posilování životní
úrovně (konkrétně snižování výdajů), tj. samozásobitelství a soběstačnost při zajišťování
chodu domácnosti a osobních potřeb.
→ Podle objektivních ukazatelů, tak jak byly deklarovány dotázanými, je chudoba v populaci
seniorů okrajovou záležitostí (odhlédneme-li od problému objektivní definice chudoby),
subjektivně je však pociťována nezanedbatelným podílem seniorů (dohromady s různou
intenzitou více než čtvrtinou).
→ Aktivity, jež by mohly být chápány jako zdroj naturálních příjmů, jsou široce rozšířené,
ale do značné míry jako hobby a náhrada výdělečné činnosti v nemateriálním smyslu. Za
účelem prodeje výrobků a výpěstků jsou provozovány jen ojediněle.
→ Vzhledem k malé prostorové mobilitě (vnitřní migraci) celé české populace a zvláště
starších věkových skupin, se bydlení seniorů neliší od bydlení většiny obyvatelstva, ale
znamená to pro ně často vysokou finanční zátěž v rodinném rozpočtu
→ Průměrná velikost bytů seniorů jim zajišťuje solidní standard bydlení, podle výše majetku
je jejich životní úroveň proti mladší populaci nižší, ale s výjimkou nejméně majetných
(jichž je mezi seniory podstatně větší podíl) je rozložení domácností podle majetku
obdobné
→ Konstrukce životního minima, jeho vázanost na složení domácnosti a další souvislosti a
jejich dopady na to, za jakých okolností vzniká seniorům, a konkrétně důchodcům, nárok
na dávku by měly být námětem hlubší specializované analýzy
SUBJEKTIVNÍ PERCEPCE STÁŘÍ
Subjektivní prožívání stáří a vnímání životních podmínek je nezanedbatelným faktorem
kvality života seniorů, což se prokázalo už v poměrně jednoduchých korelacích. Má ovšem
v různých aspektech života různé projevy a konsekvence. Na jedné straně se někteří lidé
častěji cítí chudí, než by odpovídalo objektivním ukazatelům, na straně druhé jiní projevují
životní optimismus navzdory nelehkým podmínkám.
62
K základním zjištěním v této oblasti patří:
→ Životní etapa stáří není obecně vnímána jako období obtížně zvladatelných životních
podmínek či komplikací. Naopak v postojích převládá positivní přístup a optimismus.
→ Mezi okolnostmi ovlivňujícími životní spokojenost jsou jako více závažné vnímány
nemateriální stránky života, než aspekty materiální. Nemateriální stránky v obecné poloze
charakterizuje pocit bezpečí a dostatku vlastních fyzických sil, zabezpečení pro případ
jejich oslabení a také, s menší intenzitou, aktivní přístup k životu.
→ Pozitivní percepce vlastního života je v mnoha jeho stránkách důležitějším faktorem jejich
diferenciace než demografické a ekonomické ukazatele.
→ V rámci hodnocení toho, jaké praktické problémy přináší vyšší věk, jsou mezilidské
vztahy (jak se mění z pohledu a pozice stárnoucího člověka např. vztahy s vrstevníky a s
rodinou) méně „problémové“ než změny, jež jsou důsledkem společenských, politických a
technologických změn.
→ Český senior se podle svých činností jeví jako individualista, který do velké míry
preferuje individuální činnosti. Rád a často se setkává s blízkými, ale snaží se zůstat na
rodině a komunitě co nejvíce nezávislý.
→ Významným faktorem ovlivňujícím životní postoj a aktivní přístup k životu je partnerské
soužití. Proti tomu jsou vztahy s dětmi a dalšími příbuznými např. menší oporou proti
osamělosti.
→ V složité kombinaci objektivních a subjektivních determinant pocitu osamělosti hrají
rozhodující roli forma rodinného soužití (potažmo rodinný stav) a zdravotní stav. K nim se
jako komplexní faktor připojuje celkový styl života, jehož základy se tvoří celý život.
→ Kvalita života ve stáří je v širokém slova smyslu podmíněna tím, nakolik a jak se na něj
člověk připravoval. Toto široké chápání zahrnuje jak např. dosažené vzdělání, tak na druhé
straně konkrétní spořící strategie či pěstování nepracovních aktivit, kterým se lze ve stáří
věnovat.
POMOC RODINY A STÁTNÍCH ČI SPOLEČENSKÝCH ORGANIZACÍ
S ubýváním fyzických a psychických sil a s postupnou ztrátou soběstačnosti vzrůstá závislost
člověka na jeho blízkých a na pomoci různých subjektů poskytujících sociální a zdravotní
služby. Tento proces má své subjektivní a objektivní stránky, přičemž je opět důležité, jak
jsou vnímány jednotlivci. Proto jsme tomu věnovali větší část našeho šetření s těmito
základními poznatky:
→ Na jedné straně jsou převážně deklarovány dobré vztahy mezi generacemi a vysoká
frekvence vzájemného setkávání (příp. pomoci), na straně druhé je ovšem jednoznačně
preferováno oddělené bydlení nukleárních rodin.
→ Tento přístup je umožněn jednak převládající prostorovou blízkostí různých generací
jedné rodiny, a jednak tím, že celé generace si navykly na paternalistický přístup státu a do
té či oné míry na něj spoléhají.
→ Starší lidé věří ve schopnost a ochotu svých dětí podpořit je ve stáří, na druhé straně se
zdráhají tuto pomoc přijímat a preferují svoji nezávislost na dětech.
→ Starší lidé si postupně zvykají na to, že pomoc mohou hledat i mimo rodinu a státní
subjekty sociální pomoci, třebaže zatím vysoce převládá důvěra v pomoc rodiny. Míra
důvěry ve státní a nestátní instituce se sbližuje. Odlišné je však očekávání toho, jaké služby
a podpory ten který subjekt poskytuje nebo má poskytovat. Nezastupitelná úloha státu je
spatřována v materiální, či lépe řečeno finanční, pomoci.
→ Nebyly zjištěny závažné výhrady vůči kvalitě poskytované zdravotní péče a s výjimkou
nejmenších obcí ani vůči její dostupnosti.
→ V celé populaci nad 60 let lze odhadovat, že asi dvacet procent má vážnější zdravotní
potíže a více než desetina využívá sociálních služeb mimo služby poskytované ústavními
63
zařízeními. S rostoucím věkem se oba podíly zvyšují, a to rychlejším tempem v případě
potřeby služeb, jak zřejmě přibývá „mimo-zdravotních“ příčin jejich potřeby.
Výzkum přinesl celou řadu dalších, zde neuvedených, poznatků a vytvořil prostor pro
hledání dalších souvislostí, a to nejen v rámci dat sebraných pro toto šetření. Nebylo je možné
v signální zprávě všechny zpracovat a uvést. S daty bude třeba dále pracovat, mj. proto, že by
mohla vytvořit základ pro vypracování nástroje na pravidelné monitorování životních
podmínek starších generací.
Literatura:
Kuchařová V., 1997. K problematice péče o starší generaci. In: Česká společnost a senioři,
Brno, Škola sociálních studií FF MU
Kuchařová V., 2001. Výkon sociální práce na pověřených obecních úřadech v podmínkách
rostoucích nároků, Praha, VÚPSV
Rabušic L., 2002. Stárnutí populace jako pohroma, nebo jako sociální výzva?, studie pro
projekt Komplexní analýza sociálně-ekonomických podmínek života ve stáří (připravena pro
tisk)
Trh práce v České republice, 2000. Praha, ČSÚ
Veselá J., Slezáková L. 1997. Terénní sociální služby ve vybraných okresech, Praha, VÚPSV
Veselá J., Janata Z. 1999. Sociální služby ve světle připravovaných reforem. (II. díl). Praha,
VÚPSV
Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků vývěrového šetření
pracovních sil, 1. čtvrtletí 2002, Praha, ČSÚ 2002
64