Bulletin pro cizince ao cizincích

SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu
pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Slovo #01_2011
8. rocník
NEPRODEJNÉ
03
15
FESTIVAL
TVURCÍ AFRIKA
Úvodní slovo
Obsah:
Vlastně to, co máte před sebou, pořadově není první číslo, protože
jsme už stačili připravit SLOVO speciál. Totiž, od 1. ledna 2011 začala
platit novela zákona o cizincích a ta přinesla nejen řadu novinek při
vyřizování pobytu na území České republiky, ale i změnu úřadujících –
agendu dlouhodobých pobytů a dlouhodobých víz od cizinecké policie přebral Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR.
V našem speciálu jsme vám chtěli přiblížit základní změny, abyste
se mohli orientovat na úřadovnách, a proto jsme ho museli udělat
přednostně.
Jaké jsou reakce na aplikaci novely zákona a jak to funguje na
nových úřadovnách, se můžete dočíst na stranách 6, 7, 8 a 9.
Na začátku roku připravilo Ministerstvo vnitra ČR jeden důležitý
dokument pro přistěhovalce s dlouhodobým a trvalým pobytem –
novou koncepci integrace cizinců. V dokumentu je jedním z hlavních
akcentů výuka českého jazyka; ministerstvo vnitra chce absolvování
adaptačních kurzů zařadit mezi podmínky pobytu na území, aby se
znalost češtiny stala podmínkou prodloužení dlouhodobého pobytu
na území. Pavla Burdová Hradečná, právnička Sdružení pro integraci a migraci a členka Rady vlády pro lidská práva, řekla o novém
dokumentu: „Koncepce pojmenovává i příčiny neúspěchů dosavadní
integrační politiky, mimo jiné „nedostatečně jasně formulované odhodlání rezortů věnovat se otázkám integrace cizinců. Ve zprávě se
zdůrazňuje, že jednotlivá ministerstva musejí k integraci přistupovat
aktivně.”
Na stranách 10 a 11 se věnujeme analýze vyhodnocování vývoje
v oblasti integrace cizinců, která je součástí nové koncepce integrace
cizinců. V příštím čísle (vyjde v červnu) se naše redakce bude detailně
věnovat novinkám v tomto dokumentu.
01
11
Úvodní slovo
3
„Váš vstřícný úřad“ – úřadovny v režii
OAMP ministerstva vnitra
6
O novele zákona o pobytu cizinců
8
Cizinci ze třetích zemí v ČR
10
Provázím lidi na cestě za lepšími pocity
12
Festival Tvůrčí Afrika na křižovatce
15
Zpráva o natáčení dokumentárního filmu
16
Cizinci otročili ve státních lesích
18
Je na čase být člověkem
20
Krása ve znamení úcty
23
Dále bych chtěl upoutat vaši pozornost na text Provázím lidi na cestě
za lepšími pocity (strany 12, 13 a 14) – rozhovor s Věrou Roubalovou,
která se léta věnuje příchozím (nerada používá slovo cizinci) a jako
terapeutka jejich duším: „Lidé postižení mnoha válečnými a dalšími
traumaty, často posttraumatickým stresovým syndromem, se někdy
přijdou podělit se svým trápením rodinným, někdy se svým steskem
po domově, se svou opuštěností či smutkem.“
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Na stranách 23 a 24 přinášíme reportáž ze soutěže Miss Vietnam
České republiky 2010. Sice trošku opožděně (uskutečnila se již v lednu), ale opodstatněně – aby i ti, kteří tam nebyli, pochopili, jaká to
byla velkolepá podívaná s příjemným exotickým zpestřením.
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
Baldandorj Ariunzul
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
ZaClenit,
nebo
vyClenit?
Inkluze je včlenění, exkluze vyčlenění. Obě slova pocházejí z latiny, ale již dávno jsme je počeštili a každý jim rozumí, i když skoro
každý trochu jinak. Jinak je vnímá ten, kdo je „uvnitř“, tedy insider, a jinak to vidí ten, kdo stojí mimo skupinu, tedy je outsider.
Vzpomínám si, že v době mého dětství, kdy jsem chodila do
základní školy, ten kdo moc zlobil, musel stát před stupínkem
nebo u zdi, či dokonce musel jít na chodbu za dveře. Nebo nesměl
při tělocviku s ostatními cvičit a musel sedět vedle na lavičce,
mimo hrající spolužáky. Byl tedy vyčleněn, neboli exkludován,
byl z něho na čas outsider. Pokud opakovaně takový spolužák
nesměl hrát, tak se pořádně hrát ani nenaučil a pak již sám neměl
zájem házet míčem nebo lézt na šplhadlo, protože se mu ostatní
smáli. Ten, kdo stál mimo, navíc nesledoval výuku, nepsal, neučil
se a často se na ostatní naštval, zatrpkl. Utvrdilo ho to v přesvědčení, že je odlišný, hloupější nebo lepší, v každém případě jiný.
A pak se odmítal připojit k ostatním dětem, i když byl pozván.
Proto je lepší takového žáka či žákyni naopak vtáhnout do hry,
zabavit, začlenit.
Když chodily do školy moje děti, tak se již takto netrestalo. Nesmělo se to. Dnes se ví, že je to z hlediska výchovy, pedagogiky,
nesprávný postup, neboť tříští celou třídu.
Podobně se ale chovají nejen žáci, ale i dospělí, kteří se odlišují
třeba svojí neznalostí řeči, neznalostí zvyků, a většina, místo aby
je vtáhla do hry, je odmítá. Ti si potom na svoji výlučnost zvyknou, sami někdy svoje vyčlenění podporují, řídí se podle svých
vlastních hodnot a přestávají mít zájem pochopit ty, co patří – zatím – k většině. Dokonce se vzájemně ve svém vyloučení povzbuzují a jsou na to hrdí. Nechtějí později ani napodobovat ostatní,
stačí si sami ve své komunitě. Na svoji odlišnost jsou často i pyšní.
Nesoutěží s většinou, rezignují na svoji inkluzi a žijí si podle
svého. Je jich dost, aby sebe sama ocenili a ujistili se, že jednají
správně. Smějí se nám, že neumíme dobře německy? Tak tou řečí
raději nebudeme mluvit. Je nás již dost, abychom se bavili jen
mezi sebou. Nestačíme jim v basketbalu? Okřikují nás ostatní, že
kazíme hru a přihráváme špatně? Tak budeme hrát jinou hru, ve
které nebudeme směšní a ve které právě my vynikneme! Chceme
mít taky v něčem úspěch, být pochváleni a být dobří, a když to
neocení ostatní, oceníme sebe sama a ještě více se uzavřeme do
své skupiny! Je nám jedno, že tuto hru nehrají a neumějí ti ostat-
Text:
Foto:
PhDr. Jiřina Šiklová
z regionu
Anna Maršíková
Barevný děti, o. s.
Integrace cizincU
v JihoCeském kraji
Cizinci v Jihočeském kraji „nepředstavují problém“. Na první pohled je to ideální situace. Bohužel, důvodem není neobvykle tolerantní obyvatelstvo a vstřícnost úřadů ani úspěšnost integračních programů, ale nízký počet cizinců v kraji. Přes 15 tisíc cizinců tvoří přibližně 2,4 % obyvatelstva. Češky a Češi pracující
s cizinci se shodují na tom, že je nezbytné věnovat problematice mnohem více
pozornosti – jednak proto, že ačkoli cizinci nepředstavují z pohledu místních
samospráv a institucí větší „problém“, sami se s mnoha problémy potýkají,
a také proto, že počet cizinců v kraji se bezesporu bude zvyšovat. Čeká se v Jihočeském kraji na situaci, které byla před časem vystavena Plzeň?
ní, my ji ale umíme, a proto se o to včlenění – inkluzi – nemusíme
ani pokoušet.
Tak nějak znějí i nevyřčené argumenty, proč se etnicky a národnostně odlišné skupiny nechtějí včlenit a proč třeba v Berlíně ve
čtvrti Kreuzberg slyšíte ve školách častěji turečtinu než němčinu.
Pořád ještě mluvím a píši o dětech, ale jasně to již přechází do
chování dospělých, do chování celých skupin cizinců, imigrantů,
zahraničních dělníků, odlišných etnik a národů, které do střední
Evropy přicházejí nebo zde již desetiletí žijí. Přišli sem před desítkami let za prací, utíkali před nebezpečím ve vlastních zemích,
snažili se najít si lepší životní podmínky, což je skutečnost, pro
kterou migrují lidé i celé národy již po tisíciletí. A tak se vytvořily uprostřed Evropy celé čtvrtě, oblasti, kam se sestěhovávají
cizinci a tvoří jakési enklávy, ostrůvky odlišného způsobu života.
V Německu, Francii, Belgii, Nizozemí, ale již i v Britanii a zemích
Skandinávie a u nás to teprve začíná. Zvláště patrné je to v centru
hlavního města Německa, tedy v Berlíně. Děti těchto imigrantů
nemluví dobře německy, a tak mnozí rodilí Němci dávají svoje
děti raději do škol, ve kterých nepřevažují děti z tureckých rodin
či jiných etnik. Tím se exkluze jen prohlubuje. Z obou stran. Vždy
je to obapolný proces.
Dlouho se o tomto problému na Západě nemluvilo a nepsalo.
Prý to nebylo politicky korektní. Nakonec toto tabu v minulém roce porušil německý politik a bankéř Thilo Sarrazin, jehož
manželka učila a učí na berlínských základních školách. Napsal
o této izolaci především tureckých, muslimských menšin celou
tlustou knihu, plnou statistických odkazů. Napřed Thilla Sarrazina
mnozí, včetně premiérky Merkelové, odsoudili. Ale za pár měsíců
si mnozí již uvědomili, že vyčlenění etnicky odlišných skupin a přistěhovalců bylo a je velkou chybou, protože tito lidé i jejich děti
se později jen těžko začlení. Bude to mít negativní vliv i na úroveň
kvalifikace a vzdělanosti v celé společnosti.
Zatím žije v České republice poměrně málo přistěhovalců.
Budeme-li bohatší – a to asi chceme –, budou sem přicházet další
a další, kteří zde budou chtít taky žít. Uvědomme si včas, jak vůči
nim máme postupovat a zda svým přístupem z nich vytvoříme
etnicky i jazykově odlišné ostrůvky, nebo celek podobný mozaice.
Mozaika se skládá z mnoha a mnoha odlišných kamenů, které ale
dohromady tvoří smysl dávající obraz.
V Jihočeském kraji působí od dubna 2010
Centrum na podporu integrace cizinců
zřizované Správou uprchlických zařízení
a spolufinancované z Evropského fondu
na podporu integrace státních příslušníků třetích zemí. Centrum nabízí klasické bezplatné služby pro cizince, jako
jsou kurzy češtiny, právní poradenství,
počítačové kurzy, kurzy sociokulturní orientace ve formě přednášek a besed s odborníky či možnost navštěvovat knihovnu atd. Kromě toho jsou však některé
aktivity určeny i široké veřejnosti. Mezi
takové činnosti patří například čtení
zahraničních pohádek pro děti, přednášková činnost na základních a středních
školách či ‚Mongolský večer‘. „Snažíme
se představit jinou kulturu majoritní
populaci,“ říká vedoucí centra Mgr. Markéta Jindrová. Důležitou akcí byla také
konference na téma ‚Multikulturní výchova na základních školách – teoretická
východiska a praktické využití‘, která se
konala v listopadu 2010 za účasti mnoha
odborníků. Centrum na podporu integrace cizinců má ze své podstaty ještě další
funkci – snaží se zkoordinovat spolupráci
institucí, které v jižních Čechách pracují
s cizinci. Za tímto účelem vznikla platforma, v níž jsou zapojeny vládní i nevládní
organizace, a která nabízí prostor pro
diskuzi problematických otázek.
Mgr. Bohumila Vančurová, pracovnice
krajského úřadu pověřená agendou
národnostních a etnických menšin, nicméně upozorňuje na tzv. „dětské nemoci“ integračních center. Za nedostatek
považuje fakt, že služby nemohou být
poskytovány také občanům Evropské
unie. Právě objektivní sociálně-právní
poradenství či kurzy češtiny dostupné pro všechny by měly být základem
poskytovaných služeb. Provoz Center
na podporu integrace cizinců obecně
s sebou podle Bohumily Vančurové nese
ještě jeden paradox – místní samosprávy se s příchodem státní organizace
snaží zbavit odpovědnosti za integraci
cizinců ve své působnosti. V dosavadních debatách na téma integrace cizinců
převažuje stále ekonomické hledisko
a přesvědčení, že pobyt cizinců na území
kraje je dočasný, což je dáno částečně
také nedostatečnou informovaností na
úrovni základního vzdělávání v cizinecké problematice, kdy úředník zná jen
to, co si sám načte, případně co zachytí
v médiích, popisuje Vančurová. Zároveň
dodává, že ne vždy musí být všechny
aktivity finančně náročné, někdy stačí
malé kroky a ochota na obou stranách.
Za hlavní problémy v jižních Čechách lze
(kromě všeobecně rozšířených překážek integrace) označit nedostatečnou
dopravní infrastrukturu, která komplikuje v některých místech kraje dojíždění
například za zájmovými činnostmi, či nedostatek pracovníků městských úřadů,
kteří by se problematice věnovali, a to
především v místech s větší koncentrací
cizinců, například na Strakonicku.
Jednou z mála organizací, které v jižních
Čechách umožňují setkávání cizinců
a majoritní společnosti, je občanské
sdružení Barevný děti pod vedením
Terezy Dobiášové. Tento původně čistě
divadelní soubor vznikl před třemi lety
v rámci aktivit Multikulturního centra
v Českých Budějovicích s cílem integrovat cizince do společnosti. Jak vysvětluje Tereza Dobiášová, idea vytvořit
prostor, kde by se mohli setkávat Češi
a cizinci, vznikla na základě zjištění, že
žádná českobudějovická organizace
pracující s cizinci takový prostor v podstatě nenabízí a většinová společnost se
k cizincům chová zcela přezíravě. S tím,
jak se aktivity souboru rozvíjely, vznikla
po několika měsících potřeba vytvořit
samostatné občanské sdružení. V současné době pořádají Barevný děti kromě
divadelních představení také pohybové
kurzy, pravidelné multikulturní večery či
jednorázové akce, jako například multikulturní festival. „Divadlo je prostor, kde
pracujeme na tom, aby byli lidi vyrovnanější a šťastnější. Ve chvíli, kdy se členům
souboru věnujete, dáváte jim péči a čas,
když jsou spokojenější, je menší pravděpodobnost, že se dostanou do konfliktní
situace,“ přibližuje Tereza Dobiášová
význam multikulturního divadelního
souboru. Zdůrazňuje přitom, že účast
na představeních není přínosná jen pro
Čechy a cizince, kteří jsou členy souboru,
ale i pro diváky. Za tři roky působení souboru je podle Dobiášové možné pozorovat výrazný rozdíl ve způsobu, jakým
společnost k multikulturnímu souboru
přistupuje. „Lidé si postupně zvykají.
Diváci už na představení nechodí kvůli
cizincům, ale kvůli divadlu. Berou to jako
přirozenou věc,“ říká.
06
Text:
Foto:
Goranka Oljača
Archiv
„Váš vstRícný úRad“
– úradovny v režii OAMP
ministerstva vnitra
K čemu nám je cizinecká policie? Je to
služba jako každá jiná, nebo se jedná
o zvláštní vizitku českého státu před
cizinci? Odpověď, že nám slouží jen
k dlouhým frontám a že za to platíme
daně, jsme slýchali dlouhá léta. Proto
jsme s neskrývanou zvědavostí čekali na
aplikaci novely cizineckého zákona od
1. ledna roku 2011. Ta totiž přinesla nejen
řadu novinek při vyřizování pobytu na
území České republiky, ale i změnu úřadujících – agendu dlouhodobých pobytů
a dlouhodobých víz od cizinecké policie
přebral Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Jak velký třesk
tato změna vyvolala v prvním lednovém
týdnu?
Soudě podle nadpisu na pracovišti
v Koněvově ulici buď zaspali, nebo naopak měli příliš práce – 5. ledna byla totiž
u vchodu stále stará cedule: Inspektorát
cizinecké policie. Připomínala nemilé
časy, kdy cizinci čekali na vstup do budovy v nekonečných hadových frontách
až na Koněvovu. Ovšem hned po osmé
hodině hlouček před budovou tvořilo
pouze dvacet lidí. Na otázku, jak dlouho
tu čekají, většina zmínila, že jen kolem
deseti minut. To bylo první překvapení.
Ostatní na nás čekala v prvním patře –
v čekárně už měli všichni klienti pořadová čísla. Mezi nimi ale byli i tací, kteří
přece přišli na úřadovnu brzy ráno.
Mladík plachého vzhledu objasnil proč:
„Přišel jsem už ve tři, abych se postavil
do fronty včas.“ Na otázku, jestli fronta
byla velká, přiznává, že vůbec ne. „To je
asi tím, že většina Ukrajinců je doma,
mají svátky,“ ochotně nabízel vysvětlení. Přesto mezi cizinci i toho dne bylo
Ukrajinců nejvíce. Bělorusko-egyptský
pár přišel i s miminkem a čekali kolem
dvaceti minut. „Na rozdíl od dřívějška,
kdy se chovali všelijak, zvlášť, když bylo
mnoho lidí, dnes jsou úředníci laskaví,“
pochvalují vztah pracovníků, aniž by
věděli, že za chod úřadovny už neodpovídá cizinecká policie, ale odbor azylové
a migrační politiky.
Mgr. Hana Hermanová, vedoucí
nabíracích pracovišť v Praze a ve Středočeském kraji, mi popisuje, jak je nová
agenda rozsáhlá. V hlavním městě, kde
podle údajů z konce minulého roku žije
148 tisíc cizinců, působí 5 pracovišť –
v Koněvově ulici a na Chodově se ocitne
naprostá většina těch s povoleným dlouhodobým pobytem, potom jsou ještě
pracoviště ve Zborovské i na Letné a trvalé pobyty se řeší na Bohdalci. A protože ve Středočeském kraji žije dalších
57 tisíc cizinců, bude fungovat i dalších
pět pracovišť – v Mladé Boleslavi, Kutné
Hoře, Benešově, Příbrami a Rakovníku.
„Vedle agendy dlouhodobých pobytů
a víz sem byly přesunuty i trvalé poby-
ty, takže klienti už nemusejí jezdit do
Prahy,“ vysvětluje Hana Hermanová.
V novém týmu převažují mladí lidé, kteří
očividně mají jiný přístup k poskytování
služeb cizincům.
V čekárně úřadovny na Koněvově ulici
panoval toho dne nepřehlédnutelný klid
a pořádek. Za přepážkami čilý pracovní
ruch. Vedoucí pracoviště Mgr. Jan Drbohlav je také trošku překvapený absencí
větších front: „Čekali jsme, že fronty
přestanou o něco později. V pondělí bylo
před budovou kolem 60 lidí, ve středu už
jen 25. Hned od začátku se využívá telefonické objednávání na číslo 974 820 409
a pořadová čísla vydáváme celou úřední
dobu. I když někdo přijde o půl páté, je
ten samý den odbaven. Plánujeme také
další přizpůsobování vyvolávacího čekacího systému a přeškolení zaměstnanců
cizinecké policie, kteří se rozhodnou
nadále pracovat na úřadovně.“
„Loni jsem tady čekala od čtyř hodin
ráno. Před novým rokem jsem stála
čtyřikrát před budovou, nemohla jsem se
dostat dovnitř,“ vypráví mi své zkušenosti s cizineckou policií mladá Mongolka.
Tvrdí, že je to teď nesrovnatelně lepší –
hezká novoroční novinka. Příjemných
novinek pro cizince je více. Třeba na
pracovišti na Chodově. Před budovou,
kterou ještě v prosinci „zdobily“ známé
fronty čekajících cizinců, ve čtvrtek
6. ledna nikdo nebyl. Vevnitř ale sedělo
v teple kolem padesáti lidí.
„Jsem příjemně překvapený, že jsem
nemrznul ve frontě venku. Nevím, komu
za to musím být vděčný,“ říká Ukrajinec,
který tentokrát čekal na vyřízení své
žádosti patnáct minut. Pokud je vůbec
potřeba být vděčný za slušné a lidské
chování na úřadovně v Chodově, tak je to
spíše zásluha nového přístupu k cizincům
jako ke klientům. Mladý vedoucí tohoto
pracoviště Luboš Šafránek přiznává, že
první den po převzetí agendy neprobíhal
klidně. „Bylo to trochu hektické, protože
v předcházejících dnech cizinecká policie
klienty neodbavovala, jenom v akutních
případech. Všem říkali, přijďte v pondělí.
Takže v pondělí lidé stáli venku ve frontě.
My jsme udělali to, že jsme otevřeli
v sedm hodin, aby klienti nečekali na
mrazu, a průběžně jsme jim vysvětlovali, že sem mohou chodit celý den, že
lístek dostanou kdykoliv a není třeba
front. Ještě v úterý přicházeli brzy ráno,
bylo jich kolem třiceti, ve středu čekalo
patnáct cizinců a dneska ráno jsme je
pozvali v šest hodin na kávu dovnitř –
šest zaměstnanců a šest cizinců,“ vypráví
s úsměvem.
Manažerka z Ukrajiny, která žije v Česku
pátým rokem, si pochvaluje příjemné
chování úředníků a absenci front, ale
postrádá jaksi více informací. „To, co je
na internetu, nestačí, zvlášť s ohledem
na změnu zákona od Nového roku.“
„Měli bychom vědět předem, co máme
přinést, jaké papíry. Teď jsem například
musel ověřit nějaký podpis a předtím
to nemuselo být,“ přitakává její krajan,
který jinak celou situaci na úřadovně
považuje za pokrok.
Odbor azylové a migrační politiky
vede informační kampaň ve spolupráci
s nevládními organizacemi zabývajícími
se migrací. V InBázi v Praze se například
13. ledna setkali jeho zástupci s cizinci.
Když o tom mluvím s vedoucím Lubošem Šafránkem, dozvídám se, že už
vytiskl nějaké informační letáky. „Vzal
jsem heslo ‚Váš vstřícný úřad‘ vážně,
protože je to opravdu jejich úřad, který
slouží tomu, aby jim povolil s co největším komfortem jejich pobyt. Za komfort
se bere to, že se člověk objedná, v danou
hodinu bude odbaven, takže to podání
žádosti pro něj není žádnou přítěží.“ Zároveň přiznává, že nový vztah k cizincům
jako ke klientům vyvolal mezi bývalými
zaměstnanci cizinecké policie překvapení. „Konečně pochopili, že se tady nesetkávají s nějakým póvlem společnosti,
ale normálně s klienty-cizinci, kteří tady
vytvářejí nějaké hodnoty a jsou přínosem
pro společnost.“
Ředitel odboru azylové a migrační politi-
ky doktor Tomáš Haišman pečlivě sleduje, jak mladý tým vedoucích přeměňuje
úřady. Je denně s nimi. Koncem roku
2010 mluvil o své představě fungování
úřadů: „Víte, pro nás je docela důležité,
aby ten správní úřad proti sobě měl
klienty, kteří neklečí na kolenou, aby to
byli sebevědomí lidi, aby si byli vědomi
svých vlastních práv a aby byli schopni
s tím úřadem komunikovat. Naší povinností je vycházet jim maximálně vstříc.
Počítám, že do poloviny roku nastavíme
takové parametry, aby se tam ti lidé cítili
komfortně a zároveň důstojně.“
Maximální snaha, aby situace na úřadech byla lepší než v minulosti, se počátkem ledna evidentně prokázala. Mizí to,
co cizincům dříve nejvíce vadilo – dlouhé,
ponižující fronty před a na úřadovnách.
Očekávat, že zmizí i některá legislativní
opatření z novely zákona, která cizincům vážně komplikují život, by teď bylo
nereálné. Stejně jako i různé vykládání
zákona nebo už tradiční byrokratická
zlovůle, která i v tomto překlenovacím
období občas ukazovala zuby. Cesta
změn je dlouhá.
Na základě záznamů z pořadu Zaostřeno na cizince
Českého rozhlasu 6, který byl vysílán 11.01.2011.
08
O novele zákona o pobytu cizincu
Text:Redakce
Jak to funguje?
Co se zlepšilo?
Od Nového roku prešel úrad pro cizince z cizinecké
policie pod ministerstvo vnitra
• Ředitel odboru azylové a migrační politiky MV ČR Tomáš Haišman zdůrazňuje, že cizinecká policie měla v Praze jen malý počet pracovníků navzdory tomu, že se zde koncentruje až něco
kolem dvaapadesáti procent všech evidovaných cizinců. „Cizinecká policie na Prahu a na cizinecký problém v Praze měla ale
z celostátních počtů delimitováno třináct procent lidí. Znamená
to, že zatímco v Praze existovaly známé fronty, existovala i místa, kde ti lidé pravděpodobně neměli do čeho sáhnout. Každý,
kdo teď sedí na přepážce, má povinnost odbavit nejméně 1 400
klientů za rok. Každý, kdo potom rozhoduje o těch spisech, má
povinnost učinit až 600 rozhodnutí ročně. Myslím si, že první
kroky úřadu jsou znatelně pozitivní, ale jsme na začátku dlouhodobého procesu dalších změn,“ dodal Haišman.
• Oksana Rizak, právnička a členka Fóra migrantů: „Před
dvěma dny jsem byla s klientem na pracovišti v Cigánkově
ulici na Praze 4 Chodově. Fronty jsou viditelně menší. Je
možné se také objednat na určitou hodinu. To ale platí pouze
pro podání žádosti. Nedá se objednat na vyzvednutí žádosti
a ani vám telefonicky nesdělí, zda je žádost vyřízená. Telefonická objednávka ale neznamená, že vás objednají na určitý
čas a ke konkrétnímu člověku, jak se to třeba dělá u trvalých
pobytů. Což znamená, že je třeba počkat, než se vás někdo
ujme a než si vyhledá vaše podklady a seznámí se s nimi. Celkově jsme tam tedy stejně strávili hodinu a půl. Systém podle
mě není domyšlený. Ale chování úředníků bylo zdvořilejší než
u cizinecké policie.“
zhruba o třetinu všech zahraničních studentů školy.
Problémy hlásí i další dvě velké univerzity, Karlova a Masarykova. Na Karlově univerzitě také marně čeká na vízum
zhruba třetina pozvaných studentů. „Dva studenti z programu odstoupili, vzdali to několik dní před odjezdem. Jednomu propadla letenka a několik dalších muselo za poplatek
přebookovat letenku,“ říká ředitelka zahraničních programů
Filozofické fakulty UK Jitka Štěpničková.
Ministerstvo připouští, že se ve 40 případech vyřízení víz
zpozdilo. Prý za to může chaos při přebírání spisů. „Přebrali
jsme agendu tisíců víz,“ brání se ředitel odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman. Vnitro teď tým úředníků, kteří
žádosti vyřizují, posiluje o dalších deset úředníků.
• Ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová
myslí, že se situace díky této změně částečně zlepšila. „Na úřadovnách nejsou fronty, řada se dostane na každého, kdo přijde.
Pravdou je, že pracovníci jsou noví, že v tuto chvíli nemáme
zkušenost s tím, jak přesně bude o věcech rozhodováno.“ Podle
Faltové se také částečně zlepšila situace často velmi korupčního prostředí. Nejsou zde navázány tak úzké vazby mezi tzv.
klienty, kteří zajišťují pobyty cizincům, a policií, tak jak to bylo
v minulosti.
„Další věci se týkají zdravotního pojištění, kdy novela zavádí
sice komplexní zdravotní pojištění, nicméně velmi finančně náročné a ve svém důsledku neřeší základní problém. My bychom
navrhovali, aby cizinci měli vstup do veřejného zdravotního
pojištění, pokud zde pracují,“ uvedla Faltová.
Stejný názor sdílí i právník a mluvčí iniciativy ProAlt Pavel
Čižinský, který se pracovnímu právu cizinců odborně věnuje.
„Jediným řešením je začlenit cizince, kteří v České republice
pobývají dlouhodobě, do systému veřejného zdravotního
pojištění, což je běžné v jiných státech a což by bylo pro systém
i ekonomicky výhodné, neboť cizinci jsou vzhledem ke své
demografické struktuře jednoznačně ziskovou skupinou plátců
pojistného,“ upozornil Čižinský.
• Cizinci, vyřizující si v České republice třeba povolení k pobytu, mají problém dorozumět se s úředníky. Ti většinou mluví
jen česky a podle nových předpisů musí žadatel přijít k přepážce osobně, bez prostředníka. Ministerstvo vnitra slibuje
změnu − „lidštější“ přístup a schopnější úředníky. „Jazyková
výbava těch lidí se od 1. ledna několikanásobně zvýšila,“ tvrdí
Luboš Šafránek z oboru azylové a imigrační politiky ministerstva vnitra. A jazyková výbava úředníků je od ledna také víc
potřeba. Cizince na úřadě totiž nově nemůže nikdo zastupovat − ani na základě plné moci. Trpělivostí se tak musí obrnit
všichni – od dělníků po špičkové zahraniční manažery.
Komentář Petra Uhla v deníku Právo
Prvním lednem nabyla účinnosti novela cizineckého zákona,
která může státu pomoci vypudit ze země přes 100 tisíc cizinců, nejvíc z Ukrajiny, Vietnamu a z Ruska, kteří do ČR přišli za
prací před krizí a nemají zatím povolení k trvalému pobytu.
Tvrdí to 23 nestátních organizací počínaje známými, jako je
Amnesty International, Český helsinský výbor, Člověk v tísni
a La Strada, až po ty, které působí „v terénu“, jako je Poradna
pro občanství a lidská práva, Most pro lidská práva či Berkat.
Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt) a Iniciativa za práva pracujících migrantů a migrantek se
novele věnují už měsíce. Neúspěšně, výsledek je ještě horší,
než v létě navrhla vláda. Sněmovna totiž přijala komplexní
pozměňovací návrh poslanců ODS Marka Šnajdra a Borise
Šťastného, členů správní rady VZP.
Dlouhodobě pobývající cizinec musí nyní zaplatit předem
pojistné za komplexní zdravotní péči ve výši více než 30 tisíc
korun za rok. To je podle poslance Františka Bublana pro většinu cizinců neúnosné, je to šestkrát víc než dosud.
Ministerstvo vnitra zprvu tento pozměňovací návrh odmítlo,
ale při hlasování ve Sněmovně v listopadu změnil ministr
vnitra Radek John (Věci veřejné) náhle názor a s návrhem na
• Od letošního ledna práci cizinecké policie, která se o víza
starala předtím, přebrali úředníci ministerstva vnitra. Jenže
předávání agendy provázejí obtíže. Některé žádosti o vízum
stále leží na stolech úředníků, byť už měly být dávno vyřízené.
„Všichni zahraniční studenti, kteří k nám měli přijet na letní
semestr a potřebovali vízum, s ním mají problém. Buď ho nedostali, nebo se jim zdrželo. A to i přesto, že si požádali včas,
někteří i v říjnu nebo v listopadu. Je to asi dvacítka studentů,
hlavně z USA, Koreje a z Turecka,“ říká Jakub Dürr, prorektor
pro zahraniční vztahy Univerzity Palackého v Olomouci. Jde
komplexní péči souhlasil. Vládní koalice ho schválila, ač ho
Sněmovna ani neprojednala. Věci veřejné daly opět přednost
vládněkoaliční soudržnosti.
Senát ale Sněmovně zákon vrátil s návrhem vypustit povinné pojištění komplexní péče. Poměry ve státní správě ilustruje
to, že si pak ředitel azylového a migračního odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman neziskovému sektoru veřejně
postěžoval na silné lobbování a korupci, jež přijímání novely
provázely ve Sněmovně i v Senátu. Sněmovna Senát před
Vánocemi přehlasovala. Senátní verzi nepodpořila ani KSČM,
i když většina soc. dem. poslanců v listopadu podpořila komunistické návrhy, které úroveň ochrany práv cizinců zlepšovaly.
I ty Sněmovna ovšem zamítla.
Jak uvádí ProAlt, je komerční zdravotní pojištění pro
cizince nevýhodné i proto, že z úhrady vylučuje různé druhy
zdravotní péče. Je ale nevýhodné i pro zdravotnická zařízení,
neboť péče poskytnutá pojištěným cizincům nebude asi vždy
proplacena. A konečně je nevýhodné i pro státní rozpočet,
neb značné náklady na péči, třeba kvůli dětem narozeným
s vrozenou vadou, se z něj totiž stejně nakonec z humanitárních důvodů uhradí. Výhodné je komerční pojištění jen pro
ty pojišťovny, jejichž produkty si cizinci musí kupovat, neboť
jinak jim stát nedá povolení k pobytu.
Jediným správným řešením je začlenění cizinců, dlouhodobě pobývajících v ČR, do veřejného zdravotního pojištění. Stát
ale místo toho pokračuje ve snaze, aby se tu pracující cizinci
pokud možno neusazovali a ČR zase opustili.
Nelze však chtít jen práci cizinců, a ne cizince samotné. Je
to i nehumánní, demograficky neprozíravé a i nerealistické. Gastarbeiterský model se v západní Evropě zhroutil už
v 70. letech.
(Zdroj: Právo)
10
Cizinci ze tRetích
zemí v CR – jací jsou?
(Statistické údaje o počtu cizinců ze třetích zemí k 31. 12. 2009)
Tyto údaje jsou součástí Analýzy struktury cizinecké populace nové koncepce
integrace cizinců Ministerstva vnitra ČR pro rok 2011. Jde o data z Cizineckého
informačního systému Služby cizinecké policie, Českého statistického úřadu
a údaje získané z projektu Metodika hodnocení monitorovacích nástrojů integračního procesu cizinců z třetích zemí v České republice Výzkumného ústavu
práce a sociálních věcí.
Věková kategorie
Počet
% z celku
Z toho ženy
% žen
do 19 let
706
0,8
262
37,1
20−24 let
12 763
14,0
4 437
34,8
25−39 let
46 849
51,3
17 221
36,8
40−54 let
26 917
29,5
10 296
38,3
55−59 let
3 016
3,3
1 069
35,4
60−64 let
900
1,0
286
31,8
nad 65 let
243
0,3
83
34,2
CELKEM
91 394
100,0
33 654
36,8
Nadpoloviční většina všech zaměstnaných
cizinců je ve věku 25–39 let (46 849 osob),
výrazně zastoupena je rovněž kategorie
40–54 let (26 917 osob). Podíl žen mezi pracovníky ze třetích zemí je ve srovnání s celkovým podílem žen mezi cizinci ze třetích
zemí nižší a dosahuje 36,8 %. Zatímco muži
nejvíce pracují ve stavebnictví (42,5 %),
u žen je častější oblast zpracovatelského
průmyslu (26,5 %).
Struktura cizinců – zaměstnanců dle věku a pohlaví
Cizinci ze třetích zemí – cílová
skupina integrace
Cílovou skupinou koncepce integrace
jsou tzv. cizinci ze třetích zemí (nikoli
tedy z EU/EHP a Švýcarska). K 31. prosinci 2009 jich v ČR bylo 295 603, což je
68,2 % z celkového počtu 433 305 cizinců
pobývajících na území České republiky.
Jejich podíl na celkovém obyvatelstvu
České republiky dosáhl 2,8 %. Mezi nejvíce početně zastoupené státní příslušníky třetích zemí patří občané Ukrajiny
(131 977), Vietnamu (61 126) a Ruska
(30 393). Tyto 3 státní příslušnosti tvoří
více než 3/4 osob, které jsou cílovou skupinou integrace. S výraznějším odstupem
následují občané Moldavska (10 049),
USA (5 941), Mongolska (5 745), Číny
(5 354), Běloruska (4 427), Srbska a Černé
hory (4 140) a Kazachstánu (3 933).
Téměř 40 tisíc osob z cílové skupiny
integrace má pobytový status v České
republice jako rodinný příslušník občana
České republiky resp. Evropské unie.
90 % z těchto osob má trvalý pobyt.
Držitelé českého občanství
Zastoupení žen
Na konci roku 2009 byl počet žen 124 607
osob (42,2 %). Nejvyšší zastoupení žen
je u občanů Thajska (91,1 %). Další státní
příslušnosti s nadpolovičním podílem
žen jsou Mongolsko (59,7 %), Bělorusko
(57,0 %), Kyrgyzstán (56,3 %), Kazachstán
(53,9 %) a Rusko (53,6 %). Naopak státní
příslušnosti s nejnižším podílem žen jsou
Tunisko (8,5 %), Alžírsko (11,1 %), Uzbekistán (19,6 %), Makedonie (20,9 %), Indie
(26,4 %) a Turecko (27,8 %). Mezi migranty z Ukrajiny je 41,7 % žen, mezi Vietnamci 40,2 %, mezi Moldavany 36,3 %,
v čínské populaci 44,4 %.
Pobytový status
Většina cizinců z třetích zemí (57,4 %,
169 688 osob) v České republice pobývá
na základě dlouhodobého víza nebo povolení k pobytu. Trvalý pobyt má 125 915
cizinců ze třetích zemí (tj. 42,6 % – v roce
2007 to bylo 40,1 % z celkového počtu).
65 let) nedosahuje ani 2 % (5 421 osob).
Nezletilé osoby se na celkovém počtu
cizinců z třetích zemí podílejí 12,3 %
(36 411 osob).
Věková struktura
Jednoznačně dominují dospělé osoby
v produktivním věku 19–55 let (přes 81 %
z celkového počtu cizinců ze třetích zemí).
Podíl osob v post produktivním věku (nad
Občanství získává přibližně necelý tisíc
cizinců ročně, což je méně než 1 % všech
cizinců s trvalým pobytem, a toto číslo se
snižuje. Zatímco v roce 2004 bylo uděleno
1 073 státních občanství České republiky
cizincům ze třetích zemí, v roce 2007 to
bylo 904 a v roce 2008 celkem 864.
Trh práce a ekonomické aktivity
Výdělečně činných cizinců ze třetích
zemí (zaměstnaní cizinci a cizinci s živnostenským oprávněním) bylo k 31. prosinci 2009 registrováno celkem 162 077:
občanů Ukrajiny přitom 83 701, tj. 51,6 %,
Vietnamu 39 260, tj. 24,2 %, dále následují občané Moldavska (7 265, tj. 4,5 %),
Ruska (4 980, tj. 3,1 %) a Mongolska
(4 493, tj. 2,8 %).
Zatímco podíl výdělečně činných na
celkovém počtu cizinců ze třetích zemí
oproti roku 2008 poklesl: v roce 2008
tvořil 70,3 % (204 668 osob), v roce 2009
dosáhl již jen 54,8 %.
Na konci roku 2009 bylo evidováno
celkem 91 394 cizinců ze třetích zemí,
kteří v České republice působili jako
zaměstnanci. Do této kategorie jsou
zahrnuti rovněž cizinci s postavením
společníků a členů orgánů obchodních
společností a družstev, pokud plní běžné
úkoly pro společnost nebo družstvo.
Ve srovnání s rokem 2008 se počet zahraničních pracovníků z třetích zemí v důsledku hospodářské krize snížil o 22,3 %.
Většina zahraničních pracovníků (57 360
osob, tj. 62,7 %) byla k 31. prosinci 2009
zaměstnána na pozicích, které nevyžadují žádnou či jen minimální kvalifikaci.
Na vysokokvalifikovaných pozicích bylo
zaměstnáno pouze 12,6 % (11 479) cizinců
z třetích zemí.
Cizinci nacházejí zaměstnání nejčastěji
ve stavebnictví (31 879, tj. 34,9 %) a ve
zpracovatelském průmyslu (20 193, tj.
22,1 %).
Živnostenské
podnikání cizinců
Podíl samostatně výdělečně činných osob
(živnostníků) na celkovém počtu výděleč-
ně činných cizinců ze třetích zemí tvořil na
konci roku 2009 43,6 % (tj. 70 683 osob).
(V roce 2004 to bylo 48 509 cizinců, v roce
2008 − 61 218). V této kategorii dominují
občané Vietnamu (35 590 osob), na druhém místě jsou státní příslušníci Ukrajiny
(26 223 osob), s odstupem následovaní
občany Moldavska (1 559 osob). Zastoupení žen mezi podnikateli-cizinci dosahuje
úrovně 31 %.
pouze 4 523 osob, z nich méně než
třetina (1 319 osob) pobírala podporu
v nezaměstnanosti.
Rovněž na čerpání sociálních dávek
se cizinci ze třetích zemí podílejí minimálně. V roce 2009 jejich podíl na celkovém počtu dávek dosáhl pouze 0,6 %
(10 775 dávek). Mezi roky 2007 a 2009
se počet vyplacených dávek zvýšil
o jednu třetinu, objem vyplacených
peněz pak vzrostl téměř o polovinu.
Sociální dávky
Vzdělávání
Více než třetina cizinců z třetích zemí
v produktivním věku − cca 93 tisíc osob
− nevyvíjí ekonomickou činnost. Do
této skupiny spadají i studenti vysokých škol (cca 9 tisíc). Mezi osobami
vyvíjejícími ekonomickou činnost rovněž nejsou zahrnuti cizinci, kteří mají
na území povolen pobyt jako členové
obchodních společností či družstev
a jejichž příjmy vznikají z činnosti těchto právnických osob (cca 50 tisíc osob
s pobytem za účelem účasti v právnické
osobě).
Počet cizinců z třetích zemí evidovaných na úřadech práce mezi uchazeči
o zaměstnání byl k 31. prosinci 2009
Počet žáků základních škol od roku
2005 vzrostl pouze minimálně (z 9 386
žáků ve školním roce 2005/2006
na 10 053 žáků ve školním roce
2009/2010), ale počet cizinců z třetích
zemí studujících vysokou školu se téměř zdvojnásobil (z 4 683 na 9 096 studentů). Výrazný nárůst počtu studentů
byl zaznamenán rovněž na středních
školách (z 3 684 na 6 024). V případě
mateřských škol se počet dětí z řad
cizinců ze třetích zemí od roku 2005
významně nezměnil (z 2 461 na 2 923).
12
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
Rena Horvátová
Provázím lidi
na cestE za lepšími
pocity
Naproti pražské Jindřišské věži, v Jeruzalémské ulici vedle Jubilejní synagogy,
najdete rozkošnou bývalou zimní modlitebnu, v níž se paní Věra Roubalová
Kostlánová věnuje psychoterapii a supervizi. Drobná půvabná žena se narodila
jednoho listopadového dne roku 1947.
Vystudovala strojní inženýrství, v roce
1977 podepsala se svým mužem Chartu 77.
Vidět jsme ji mohli například v dokumentárním cyklu Olgy Sommerové Ženy
Charty 77.
Po revoluci absolvovala několik psychoterapeutických kurzů, dnes tato matka
čtyř dětí a babička devíti vnoučat pracuje
s příchozími (migranty) v o. s. InBáze
Berkat. V jiném občanském sdružení s názvem Rafael Institut se věnuje rodinám
přeživších holocaust.
Holocaust obecně vzato není právě
přitažlivým obdobím a tématem, kterým by se někdo chtěl zabývat. Co drží
u tohoto tématu Vás?
Jedna moje babička byla zavražděna
v Osvětimi, druhá přežila terezínský koncentrák. Doma jsme o válce ani o prožitcích mých příbuzných nikdy nemluvili. Až
asi v sedmnácti letech jsem se dozvěděla,
že jsem Židovka. Čím jsem starší, tím
více vnímám své kořeny. Také si silněji
uvědomuji, jak se tradice a víra přenáší na
další generace včetně rodinných tragédií
a tajemství.
na jakýkoliv fanatismus. Vždycky jsem
měla svou hlavu.
Věnujete se terapeutickému projektu
Rodiny po holocaustu.
Ano, již sedmnáct let se scházíme ve
skupině jako židovští terapeuti. Již 14 let
vedeme s Helenou Klímovou psychoterapeutickou skupinu Rodina po holocaustu
v rámci Rafael Institutu. Pro mě je to velice
zajímavá práce. Nejzajímavější je asi přenos traumatu na druhou a třetí generaci
(který funguje samozřejmě i u traumat,
která prožívají uprchlíci). Lidé z rodin
přeživších holocaust většinou až na skupině otevírají svá rodinná tajemství, své
potlačované emoce a tak dále. Vy sama
konstatujete, že je zajímavé, že Romové,
jejichž rodiče a příbuzní byli v koncentráku, na podobná sezení nedojdou. A odpovídáte si, že je to nejspíš proto, že o těchto
prožitcích mluví do sytosti a raději všude
jinde. Umějí projevit emoce – na rozdíl od
Židů i Čechů. Hrozně nerada generalizuji,
ale něco na tom bude.
Nerada používáte slovo cizinci, nahrazujete jej slovem příchozí. Nazvala jste tak
i svoji knížku. Kdo jsou příchozí?
Příchozí jsou ti, kdo přišli do České republiky hledat ochranu, domov. Domovem
pro ně ale většinou stejně zůstane jejich
rodná země, kde mají své babičky, široké
rodiny i své hroby. Můžeme se snažit, aby
se u nás cítili co nejlépe, cítili se přijati.
„Příchozí“ jsme nazvali s Terezou Gunterovou a mým milým manželem Františkem
Kostlánem i knížku, která vyšla již v roce
2005. Vydala ji Poradna pro uprchlíky, kde
jsem asi 15 let pracovala. Popisuje příběhy
uprchlíků, jak jsem je slyšela a vnímala,
většina je jich českému čtenáři běžně
nedostupná. Některé příběhy jsou z ženských skupin v uprchlických táborech.
Jaké ideologie či víry Vám popletly
hlavu?
Lidé chtěli po válce vybudovat spravedlivější svět. To chtěli i moji rodiče, kteří byli
komunisté. Táta byl v padesátých letech
zavřený. Já jsem se naučila dávat si pozor
Příchozí, jak víme, se mnohdy stávají
terčem rasistických a xenofobních útoků. Jak k nim dochází a jak se napadení
dívají na českou společnost?
Odpovědi na podobné otázky naleznete
ve vyprávěních příchozích, jež jsou součástí druhé části knihy. Zde najdete osm
příběhů, které popisují netoleranci a útoky
na příchozí a Romy ze strany lidí z majoritní části společnosti. Jsou poměrně časté
a v poslední době se nepřátelství vůči nim
stupňuje. Příchozí většinou nechápou (a já
s nimi) proč by měli být pronásledováni
za to, že jsou třeba odlišní. Podle mě je to
známka primitivismu a je nebezpečná. Pro
mě jsou příchozí přínosem svými tradicemi
a vším tím vnitřním bohatstvím, které si
přinášejí s sebou. Obyčejné lidské starosti
máme většinou velmi podobné.
Založila jste v České republice ženské
multikulturní skupiny − zprvu v uprchlických táborech, nyní fungují v Praze.
V Praze jsme s kolegyní Tamarou začaly
s multikulturními skupinami ještě pod
Poradnou pro uprchlíky a nazvala jsem
je Kruhy. Nyní již několik let probíhají
pravidelně každý týden v o. s. InBáze
Berkat, a to čtyři skupiny týdně. Kruhy
nyní vede moje kolegyně Martina. Ženské
multikulturní skupiny se schází v pondělí
(kdy máme zajištěné hlídání pro děti), dále
ve středu dopoledne – to jsou skupiny pro
maminky s malými dětmi či třeba s těhotnými, dále ve středu k večeru se schází
taková intimnější ženská skupina (bez
hlídání dětí) a konečně ve čtvrtek k večeru
se setkává skupina „babí léto“ pro ženy
i muže zralého věku.
Na skupiny chodí i Češky, často studentky. Pro příchozí je to příležitost mluvit
česky, navázat přátelství, podělit se o své
starosti i radosti a vyjít ze sociální izolace
dané třeba i tím, že nemají peníze účastnit
se jiných finančně nákladných programů.
Bohužel v poslední době již na tyto, pro
příchozí velmi důležité aktivity, nedostáváme finanční dotace ani z MPSV ani
z ministerstva vnitra. Domnívám se, že
celý systém podpory nevládních organizací je nyní v podstatě likvidační. Absurdní
je, že peníze z EU pro nevládní organizace zabývající se migranty přerozděluje
ministerstvo vnitra, tedy instituce, která
v podstatě provádí vůči migrantům restriktivní politiku. Nevládní sektor může
jen těžko MVČR kritizovat, když od něj
dostává peníze.
O čem jste mluvili na poslední skupině?
Mluvíme většinou o tom, o čem chtějí
mluvit příchozí. Na poslední pondělní
skupině jsme mluvili o pubertě. Vypadá to,
že v některých kulturách jako by puberta
neexistovala nebo si ji nemohou dovolit.
Jsou tu velké rozdíly v různých kulturách.
Skupinu jsme končili u velice zajímavého
tématu, a to jak hledají svoji identitu děti
příchozích, tedy druhá generace. Tato
druhá generace se na jedné straně snaží
nezklamat své rodiče a udržovat přivezené
tradice a na druhé straně se snaží přizpůsobit svým spolužákům, kteří mají odlišné
tradice a hodnoty.
Vaše organizace poskytuje sociální,
právní a psychologickou pomoc těm,
kteří z různých důvodů museli opustit
zemi svého původu a žádat o ochranu
na území jiné země. Čeho se lidem, kteří
přicházejí za prací a životem do ČR, konkrétně dostává?
Lidem, kteří přicházejí do o. s. InBáze
Berkat nabízíme již zmíněné komunitní
aktivity, dále sociální a částečně i právní
pomoc. Snažíme se jim nabídnout nejvhodnější řešení jejich situace, nasměrovat je k tomu, co má nějaký smysl a reálný
cíl. Nikoho neodmítáme, neboť uznáváme
právo každého člověka na pomoc. Nabízíme různé jazykové kurzy, seznamujeme
příchozí s novou legislativou. Pořádáme
v Rakovicích (naše venkovské komunitní
centrum) oslavy svátků různých kultur
a náboženství. Speciální programy máme
pro mladší a starší děti. Úspěšné je i sociální podnikání etnocatering. Snažíme se
také koncepčním způsobem ovlivňovat
legislativu v oblasti migrace a uprchlického práva. V neposlední řadě se aktivně
věnujeme osvětě mezi českou veřejností.
Bohužel jsme pro letošní rok nedostali
od MVČR peníze na tradiční pořádání
Refufestu. I přesto se jej pokusíme nějak
skromně uspořádat, protože je důležitý jak
pro uprchlíky, tak pro naše občany. Spolu
se svojí kolegyní Hankou nabízíme v InBázi
14
15
Text:
Lucie Němečková
Festival TvUrCí Afrika
na kRižovatce
27. března skončil v pražském Divadle Na Prádle desátý, jubilejní ročník (nejen) divadelních
setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani. Tento rok se stal mezníkem v historii festivalu i českého divadla. Tématem letošního ročníku byly křižovatky.
i psychoterapeutickou péči. Specifikou
InBáze je to, že služby pro příchozí jsou
pod jednou střechou a že na sebe mohou
smysluplně navazovat.
Kdo k vám chodí pro pomoc především?
Na individuální terapeutická sezení i na
skupiny chodí ti, kteří sami cítí, že takovou
pomoc potřebují. Lidé postižení mnoha
válečnými a dalšími traumaty, často posttraumatickým stresovým syndromem, se
někdy přijdou podělit se svým trápením
rodinným, někdy se svým steskem po
domově, se svou opuštěností či smutkem.
Jindy se přijdou pochlubit s tím, co se jim
povedlo, a spolu se pak radujeme. Ve velké
míře jde o ženy (či muže) ze zemí bývalého Sovětského svazu, například také ze
severního Kavkazu. Protože pravidelně
jezdím do Čečenska a znám tamní situaci,
mohu být těmto lidem nápomocna.
Od 1. ledna 2011 platí novela zákona,
která přináší jednoznačné zpřísnění
podmínek.
Nově například platí, že pokud si chce
cizinec pobyt prodloužit na dva roky, musí
zaplatit komplexní komerční zdravotní
pojištění na celé dva roky dopředu pro
sebe i pro celou svoji rodinu (pro jednoho
je to na měsíc asi 1.300 korun, takže pro
celou rodinu na dva roky to jsou obrovské
peníze). Návrh neziskových organiza-
cí (a v tomto případě i MVČR) byl, aby
příchozí měli přístup, stejně jako my, do
systému veřejného zdravotního pojištění
(platí tak jako my daně a jsou to v naprosté většině lidé v produktivním věku). Parlament „podlehl“ obrovskému tlaku lobby,
takže novela přinesla zvýhodnění komerčních pojišťoven na úkor osudu příchozích.
Komplexní komerční pojištění je nejen
dražší, ale neobsahuje ani všechnu léčbu
tak jako pojištění u VZP. Také například
pojištění dětí je dražší než pojištění dospělých. Těch problémů je bohužel mnoho.
Co vás přivedlo a drží u této práce?
S válkou v Bosně v první půli devadesátých
let začala má práce pro příchozí v nevládním sektoru. Předtím jsem pracovala
3 roky na Odboru pro uprchlíky MV.
Dělám ji proto, že mi lidé ani situace,
ve kterých se příchozí nacházejí, nejsou
lhostejné. Beru lidi takové, jací jsou, a tak
i dnes ráda pomáhám těm, kteří to potřebují. Řekla bych, že je provázím na cestě
za lepšími pocity. Velmi mi záleží na tom,
aby od nás cítili přijetí.
Život některým lidem zdánlivě nabízí
plný stůl, jiné vybízí k boji o každé sousto, někdy o holý život. Myslíte, že kromě
kulturních zvyklostí existují ještě další
významné rozdíly mezi lidmi a tím, co od
života chtějí?
Myslím, že kdo někdy zažil osobně nebo
v rodině hlad a bídu, tak ví, že v tu chvíli
sociální problémy mají přednost před
mnoha jinými. Když ke mně například chodí pravidelně žena do psychoterapie a najednou přijde o práci a není na nájem ani
na chleba, tak je na prvním místě potřeba
honem si vydělat nějaké peníze, a přestane ke mně chodit a je to srozumitelné.
Když jsou existenční a jiné problémy již
dlouhodobé, nastoupí únava, nervozita
i deprese a pak se někdy lidé zase do terapie vracejí a hledají podporu. Tyto věci jsou
asi většině lidem společné. Možná jsou
rozdílné přístupy k podpoře a pomoci. Často pomáhá víra, tradice, někdy přátelství,
rodinná podpora, někdy významný vzor
v rodinné tradici, jindy podělení se (ústně,
písemně či výtvarně) o své trápení, nebo
naopak překonávání „slabosti“, atd.
To je velice individuální a zajímavé téma,
najít společně pro každého to, co mu
pomáhá překonat problémy, které jsou
myslím pro většinu lidí podobné.
Co se týká života, máte pocit, že vám −
nám lidem obecně − z hodnot a rozměru
života něco uniká?
Možná laskavost, v tom fofru na ni zapomínáme.
Umění křižovatky
Právě před deseti lety jsme v naší zemi
začali psát novou kapitolu v historii vztahů
česko-evropsko-afrického divadla. Za těch
deset let jsme již zjistili, že je to velmi
plodné pole působnosti a že naše vztahy
nejsou nijak uměle vyvolané, nýbrž vyrůstají z kořenů hluboko zapuštěných v naší
historii. Ale hlavně odpovídají současným
potřebám o vytvoření skutečně moderní divadelní kultury v kontextu Evropy
i celého světa. Jako motto jsme tudíž pro
tento rok vybrali citát ivorijského autora
Koffiho Kwahulé, který byl hostem prvního
festivalu:
„Moderní umění je umění křižovatky“.
Dodejme, že velikost tohoto moderního
umění spočívá v akčním rádiu, v jeho
otevřenosti vůči světu, tedy i zdánlivě nám
vzdálené Africe, s níž máme ve skutečnosti
společného víc, než si myslíme.
Téma kulturního mísení, křížení a křižovatek procházelo celým letošním festivalovým programem:
Svět je malý
Stejně jako v předchozích ročnících byla
osou festivalu setkání s africkým dramatikem v Praze a dalších festivalových
městech. Letos byl poprvé pozván autor
nepocházející ze subsaharské Afriky,
nýbrž z Maghrebu. Alžírsko-francouzský
dramatik, prozaik, herec a režisér Slimane Benaissa patří k nejpozoruhodnějším
autorům současnosti. S jeho bohatou
a napínavou životní i uměleckou dráhou
se mohli prostřednictvím jeho přednáškového turné, série čtení ukázek jeho právě
vydané hry Zpověď nepovedeného muslima (edice Současná hra Institutu umění
– Divadelního ústavu) a promítání filmu
Na druhé straně moře seznámit zájemci
v hlavním městě, v Liberci, Hradci Králové,
Brně, Českých Budějovicích a Plzni.
Říká se, že svět je malý, a je to fakt: Slimane Benaissa během svého pobytu mj.
potkal svého alžírského přítele, Rachida
Rahmu, pedagoga, hudebníka a herce
žijícího v Praze.
Afrikou křížem krážem
Afriku jsme procestovali díky divadelním a tanečním představením pro děti
i dospělé, koncertům, výstavě či debatám
křížem krážem. Duchovní hudbou z Angoly a Konga v podání skupiny Nsango
Malamu jsme letošní festival 19. března
v Divadle Na Prádle otevírali, o týden
později jsme se na stejném místě s 10. ročníkem rozloučili, a to představením Osud
ilegála v podání charismatického herce ze
Senegalu Djibrila Goudiaby. Mezi tím jsme
se prostřednictvím fotografií afrických žen
a dětí Lídy Taylor z její kolekce Neviňátka
a scénického vyprávění Divadla Cylindr
s názvem Oheň na hoře ocitli v Etiopii.
Divadlem na Kampě jsme se pak protančili
Togem, Kongem a Ugandou, Angolou,
Kubou i Japonskem a dokonce i vesmírem
spolu s Jiřím Bartovancem, Mauricem Yekou, Monikou Rebcovou, Lindou Fernandez a Mami Kabawatou. Skupina BaToCu
rozproudila diváky svými západoafrickými
rytmy. Na závěr se přítomní umělci spolu
s diváky zamysleli nad smyslem a budoucností kulturních křižovatek nejen mezi
Českou republikou, Evropou a Afrikou.
Pořady Africká noc a Africké ráno doplnily
svými představeními dvě česká nezávislá
divadla DNO a Tichý Jelen.
Jak dál?
Křižovatka je obrazem vzájemného
setkávání a prolínání kultur, zároveň klade
závažnou otázku, jak dál v rozvíjení těchto
vztahů pokračovat v kontextu společnosti, která se vůči všem projevům jinakosti
postupně čím dál víc radikalizuje, v rámci
tzv. krizových opatření omezuje finanční
i morální podpory kultuře jako takové.
Existence tohoto festivalu a všech jeho aktivit je v rozporu s krátkodechými řešeními, neboť je během na dlouhou trať, jeho
nezastupitelný význam spočívá v pravidelnosti, kontinuitě. Nenápadným, ale velmi
významným způsobem kultivuje veřejnost
umělecky i lidsky, otevírá společnost větší
mezikulturní citlivosti, respektu, inspiruje
umělce k jinému vidění světa, obohacuje
jejich tvorbu novými, pozitivními impulsy.
Působí zejména na mladou generaci. Je
účinnou prevencí proti kulturní otupělosti, netoleranci a rasismu, které, jak moc
dobře všichni víme z historie, se aktivují
v momentu společenských a hospodářských krizí, tedy v době, již právě prožíváme. Jsme na křižovatce. Otázka je, kterým
směrem se vydáme dál?
16
Text a foto:
Nenad Djapić
Zpráva o natáCení
dokumentárního
filmu aneb Jak jsme si
pochutnali v SAPE
Dokument Můj pradědeček Čingischán
je možné vidět na:
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267495042-muj-pradedecek-cingischan/21056226957-muj-pradedecek-cingischan/
Natáčeli jsme s mojí ženou Pavlou Frýdlovou dokument s názvem Můj pradědeček
Čingischán. Natáčení ve zdech starobylého Klementina začalo trochu nezvykle:
Vietnamec Do Duy Hoang opravuje moji
češtinu. Ten samý Hoang, který potom
v prvním letošním díle Kosmopolisu (který
Pavla nazvala Vietnamci nebo Češi?) vypráví, jak ve Vietnamu neuměl sbalit svoji
holku ve vietnamštině a musel to udělat
v angličtině. Jeho vietnamština totiž je
(nebo byla, mezitím to díky své přítelkyni
dohnal) dětsky jednoduchá, používal
takovou, jakou mluvil jako dítě doma v rodině, vyrůstal totiž od šesti let v Čechách.
Takže tenhle Hoang, absolvent České
vysoké školy ekonomické, opravoval moji
češtinu a dělal to trefně, s úctou k mým
šedinám.
Přišel jsem do bývalého Československa
z bývalé Jugoslávie před čtyřiceti lety
a jakožto „slovanský bratr“ jsem vždycky
spoléhal na sounáležitost slovanských
jazyků a nikdy jsem nepociťoval, že by mé
češtině něco chybělo, no dobře, sem tam
se spletu v pádu nebo v konstrukci věty.
A teď jsem pochopil, že to se Hoangovi
nestává. Česky umí líp než já, mluví bez
akcentu a ovládá perfektně pražský slang
své generace.
Tak začalo natáčení hodinového dokumentu o genetickém zázemí českého
národa. Záměr je jasný: na několika
příkladech ukázat, jak se to v české
kotlině geneticky mísilo, prolínaly se
národy a národnosti a jak málokdo může
prohlásit „já jsem čistý Čech“. O problematičnosti pojmu „čistý“, zavánějícího
rasismem, ani nemluvě. Chceme trošku
s nadsázkou nastavit zrcadlo primitivnímu nacionalismu, který je většinou velmi
ubohý a zapšklý, ale někdy destruktivní,
ba vražedný a vraždící.
Samozřejmě, že národ je především
kulturní sounáležitost. Genetika v tom
hraje podružnou roli. Nicméně ti, kteří
pokřikují „Čechy Čechům! Cizinci pryč!“
jsou dost ukotveni v hloupé a nebezpečné
ideologii oddělování a nenávisti. Položili
jsme si také otázku, co dnes představuje
pojem „češství“ a jak může být chápán za
nějakých 50 let.
Pamatuji se na zážitek z nádraží malého českého města. Čekám na vlak, se
mnou jen pár lidí. Všimnu si pána kolem
šedesátky, který sedí na lavičce s malým,
asi pětiletým, asijsky vyhlížejícím klukem.
Pán s masivním pivním bříškem a hezký
klučina se zvědavýma šikmýma očima,
pozorně sledují lokomotivu, jak manévru-
je s kompozicí nákladních vagonů.
„Dědo,“ říká klučík, „že je to pětapadesátka?“
„Ale kdepak, Tomáši, to je přece pětatřicítka, vidíš, že má jenom čtyři osy,“ říká
pán s autoritou člověka, který se v lokomotivách vyzná, možná pracoval celý
život na dráze.
Dám se s ním do řeči. „Ne, to není můj
vnuk. To my s manželkou tady Tomáška, vlastně Vana, vychováváme. Jsme
v penzi, máme čas, tak proč ne. Přes den
je u nás, večer u rodičů. Mají na náměstí
krámek s potravinami, pracují od nevidím do nevidím, a tak k nám dali kluka.
A nádraží je pro malé kluky to nejlepší,
tak jsme tady každej den. Potom půjdem
domů na ovocný knedlíky − blbouni mu
strašně chutnaj − a možná se kouknem
i na fotbal. Jenomže on fandí Spartě, a já
jsem slávista…“
Když se po návratu do Prahy dovím, že
jedeme na obhlídku do Sapy, souhlasím.
Sice nevím, co je Sapa, ale na obhlídku jedu vždycky rád. Cestou mi Pavla
vysvětluje, že máme tečku pro dokument
o genetickém zázemí Čechů: Vietnamci!
Někteří se smísí s Čechy a za pět generací
se budou antropologové divit, kde se
v Mostě nebo Chomutově vzaly asijské
genetické rysy.
Bývalý masokombinát v Písnici − dnes
obrovská vietnamská tržnice se sklady,
obchody, stánky, restauracemi − svět,
který žije stejně pulsujícím životem, jako
jsem to viděl v Bangkoku na Filipínách
a v Indonésii (ve Vietnamu jsem nebyl).
Asie v Praze.
Provází nás pan Picka, sedmdesátník,
který pomáhá Vietnamcům vydávat
jejich časopis v češtině. Pan Picka sice
umí vietnamsky poskrovnu, ale Vietnam, kam se poprvé dostal před mnoha
lety jako sběratel brouků a mušlí, miluje,
miluje jeho kulturu a lidi, všichni ho tu
znají a on ví, kde se v Sapě nejlépe jí. Šli
jsme s ním a jeho mladými spolupracovníky do jednoho bistra a pochutnali jsme
si na palačinkách z rýžové mouky.
S blonďatou vietnamistkou Evou Pechovou a jejími vietnamskými spolupracovníky z Klubu Hanoi ochutnáváme pravou
vietnamskou kávu. Chutná zvláštně, ale
výtečně. Musíme mluvit hlasitě, protože
z velké obrazovky, která vévodí téhle
restauraci, se do našeho rozhovoru plete
krásná hlasatelka Hanoiské televize
(satelit se snaží, seč může). Mladé ženy
a mladí muži kolem nás mají vesměs
podobné biografie: Jejich rodiče přišli
pracovat do Čech, a protože jejich práce
byla a je časově hodně náročná a také
proto, že chtěli, aby jejich děti co nejdřív
zvládly základní bariéru – jazyk, našli
jim české „tetičky a babičky“, nebo celé
rodiny, kam svoje ratolesti umístili.
Ptám se těch mladých, co i mezi sebou
mluví česky, zda vědí, co jsou to šprťouchlata. (Tímhle slovíčkem jsem
vždycky dokazoval, jak dobře umím česky
a několikrát se mi stalo, že jeho význam
neznali i někteří Češi.) A ejhle, někteří
Vietnamci za stolem to slovo znali!
Cítil jsem se v tom pražském Vietnamu
v Sapě jako doma.
Proto kromě hodinového dokumentu
o genetickém zázemí Čechů vznikl ještě
jeden menší, věnovaný jen mladým Vietnamcům. A Pavla měla jako dokumentaristka štěstí i v tom, že se Hoang právě
ženil. Ano, bral si tu dívku z Vietnamu,
kterou musel balit anglicky (prokládaje
to sem tam českými výrazy). A tak jsem
byl i na téhle „české“ vietnamské svatbě
a byl jsem i u toho, když nás filmaře
pozvali domů na typickou rodinnou
vietnamskou večeři.
A abych nepsal pořád jen o jídle, zúčastnil jsem se i červnové demonstrace
za práva cizinců v Čechách, kde kromě
Vietnamců a Ukrajinců byli i zástupci
jiných cizineckých komunit žijících a pracujících v Čechách. A řada spřízněných
Čechů a Češek. Nevelký průvod demonstrantů se vydal k Ministerstvu práce
a sociálních věcí, ve vší slušnosti byla
předána petice vrátnému a demonstrace skončila jakýmsi scénickým happeningem poukazujícím na nekalou práci
zaměstnaneckých agentur lákajících
chudé lidi do Čech za výdělkem a vydělávajících na nich horentní sumy.
Z té demonstrace mi zbyla vzpomínka
na jednoho podnapilého Čecha, stojícího na tramvajové refýži, který řval
na demonstranty: „Sklapněte svoje
černé huby!“ Rozhlédnul jsem se kolem
sebe. Mezi demonstrujícími byl skutečně i jeden Afričan, zrovna si potichu
povídal se svou českou přítelkyní nebo
kamarádkou. Pomyslel jsem si, kdyby
doktor Vaněk, odborný poradce našeho
filmu, forenzní genetik, který před lety
identifikoval hroby v Srebrenici (Bosna
a Hercegovina), prozkoumal geny toho
křiklouna, ten by se asi nestačil divit,
jaké geny jeho DNA skrývá.
Ostatně i praotec Čech se svým lidem
odněkud přišel. Možná právě z té Asie.
18
Pujcka
Cizinci otroCili
ve státních lesích
Padesát jedna zahraničních dělníků, kteří
údajně sázeli stromky za nelidských podmínek v lese a nakonec ani nedostali zaplaceno, pracovalo ve státních lesích. Tedy na
území, které spravuje státní podnik Lesy ČR
a Krkonošský národní park.
Ani jedna ze státních organizací si chybu
nepřipouští. Lesy ČR se od kauzy distancují. Zdůvodňují to tím, že si nikdy přímo
zahraniční pracovníky nenajaly a případnou
odpovědnost tedy nese firma, pro kterou
pracovali. Podnik Lesy ČR dokonce dává od
celé kauzy ruce pryč, KRNAP alespoň slíbil
celou věc prošetřit.
Dělníci z Vietnamu, Rumunska a Slovenska tvrdí, že sázeli stromky v lese až dvanáct
hodin denně a nedostali za to řádný plat.
Kromě toho – alespoň podle výpovědí –
často bydleli namačkáni jeden na druhého
v maličkých pokojích. Podle advokáta dělníků Matouše Jíry se zástupci společnosti Affumicata, která si je najala, dopustili podvodu,
obchodování s lidmi a účasti na zločinném
spolčení. „Zneužili tísně poškozených a za
použití lstí a uvedení v omyl je najali a zlákali
k práci,“ míní Jíra.
Lesy ČR se od kauzy distancují. Zdůvodňují to tím, že si nikdy přímo zahraniční pracovníky nenajaly a případnou odpovědnost
tedy nese firma, pro kterou pracovali. Tedy
společnost Affumicata, která pak pracovní
sílu dodala lesnické společnosti Less. Ta
zakázky na práci v lese vyhrála v tendrech,
které vypsal právě KRNAP a Lesy ČR. Vzájemnými vazbami se společnosti ani netají.
„Lesnická společnost Less je dlouholetým
smluvním partnerem LČR,“ potvrdil mluvčí
Lesů ČR Zbyněk Boublík.
Zástupci Krkonošského národní parku slibují, že se na případ podívají. „Činíme kroky,
které nám mají tyto skutečnosti potvrdit, či
vyvrátit. Zároveň celou situaci konzultujeme
se svými právníky, kteří připravují právní
rozbor, zda by taková situace, na jakou
upozorňujete, nebyla porušením smluvních
podmínek,“ uvedl Radek Drahný ze Správy
Krkonošského národního parku.
Mluvčí gigantu Lesy ČR Zbyněk Boublík
pouze sdělil, že „případnou trestně právní
odpovědnost mohou posoudit pouze orgány
činné v trestním řízení a Lesům ČR nepřísluší
takové řízení jakkoli hodnotit.“ Šéf holdingu
Less Jan Mičánek přiznal, že jde o průšvih,
ale osobní odpovědnost odmítl. „Vím o tom,
že okolo toho byl průšvih. Starali se o to ale
kolegové, kteří řídí společnost Less Forest
(dceřiná společnost Less, pozn. red.),“ bránil
se Mičánek.
Ředitel Less Forest Tomáš Zmeškal nebyl
o nic sdílnější. Paradoxně podle něj za všechno může Evropská unie. „Je to hrůznost EU.
Ta financuje program, který má odhalovat
trestnou činnost související s nelegálním
zaměstnáváním a obchod s lidmi. To pak
otevírá prostor, aby si vydělali advokáti,“
míní Zmeškal. „Inkasují peníze z těchto
dotací za každé trestní oznámení,“ dodal.
Samotní zástupci firmy Affumicata tvrdí, že
dělníkům nezaplatili z jednoho prostého důvodu. Jejich výkon byl natolik katastrofální,
že si často nevydělali ani na pokrytí nákladů
na ubytování.
La Strada: ČR neumí čelit obchodování s lidmi
Obchodování s lidmi a pracovní vykořisťování je denní realitou pro stovky tisíc lidí na celém světě. I v České republice dnes najdeme
ženy a muže, kteří pracují za vykořisťujících
podmínek.
„Odhadujeme, že se jedná o desítky,
spíše ale o stovky lidí,“ říká Petra Kutálková
z organizace La Strada ČR, podle níž se celosvětově jedná o největší byznys po pašování
zbraní a drog. „Smutným faktem zůstává,
že za obchodování s lidmi za účelem jiných
forem vykořisťování a nucené práce dosud
nebyl nikdo pravomocně odsouzen. Loni
bylo zahájeno 16 trestních řízení, existuje i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem, ten však ještě nenabyl právní moci,“
upřesňuje.
V listopadu 2010 například odcestovaly
domů zhruba dvě stovky Rumunů, kteří se
v soukromé firmě vzbouřili proti špatným
podmínkám v práci i v ubytování. Při následné potyčce s další skupinkou lidí, prý ze
strany zaměstnavatele, utrpěl jeden z nich
zranění. Policie zatím obvinila tři cizince
a jednoho Čecha z vydírání, omezování
osobní svobody a pokusu ublížení na zdraví.
Rumuni pracovali v Plzni asi tři měsíce, dělali
například vánoční dekorace a věnečky na
hřbitov. „Slíbili nám 750 eur (18 500 korun) za
měsíc, ale dostávali jsme zhruba 500 korun
týdně,“ řekla jedna z žen agentuře ČTK.
„Některým bylo vyhrožováno, kdyby chtěli
odjet,“ dodala.
La Strada, která kromě Česka působí v dal-
• Panu Langovi z Vietnamu nabízeli
v roce 2009 zástupci firmy Affumicata 500 dolarů měsíčně za práci v lese.
Ubytování zajištěno, stačí jen podepsat.
Nabídku Lang přijal. Do dnešního dne
část peněz neviděl. A to i přesto, že
pracoval deset hodin denně a bydlel na
pokoji o rozloze 30 m čtverečních s pěti
dalšími Vietnamci.
• Celkem si stěžuje 51 dělníků z Vietnamu,
Rumunska a Slovenska. „Podezřelí se podle
mě dopustili podvodu, obchodování s lidmi
a účasti na zločinném spolčení,“ tvrdí advokát Matouš Jíra.
ších osmi zemích, vydala publikaci Příliš úzká
brána k lidským právům, která se zabývá
mezinárodními standardy a problémy České
republiky při vyhledávání a identifikaci
obchodovaných osob. Publikace je součástí
projektu Assesment of the human rights impact of anti-trafficking laws and measures.
Publikace konstatuje, že Česká republika
fakticky nenaplňuje požadavky mezinárodních standardů, které ukládají kriminalizaci
všech forem obchodování s lidmi. Závěry
studie potvrdily, že řada opatření, která by
měla působit preventivně a zároveň chránit
práva obchodovaných osob, existuje pouze
formálně a v praxi nejsou funkční. Obchodované osoby mají „na papíře“ nárok na
poměrně širokou paletu práv a služeb. Těch
se ale dočkají jen ojediněle.
„Hlavní problém začíná právě u identifikace. Pokud někdo není identifikován jako
obchodovaná osoba, nemůže ani využívat
práva, která mu jako obchodované osobě ze
zákona náleží – jako je například odškodnění
za způsobené újmy,“ říká Irena Konečná,
ředitelka organizace La Strada.
Podkladem pro studii byla i expertní
diskuse týmu složeného z lidí působících
v nevládním sektoru, státní správě i orgánech činných v trestním řízení.
Tým, který studii připravoval, došel k závěru,
že bez skutečně multidisciplinárního přístupu nelze proti obchodování s lidmi efektivně
bojovat.
„Expertní skupina se shodla, že abychom
mohli poskytovat ochranu obětem a stíhat
pachatele, je nutná spolupráce všech subjektů – neziskových organizací, policie a inspek-
torátů práce,“ říká Petra Kutálková. Jedním z dalších doporučení bylo podle ní
také otevření spolupráce s firmami. „Ty mohou pomocí svých strategií společensky zodpovědného chování fenomén
obchodování s lidmi za účelem pracovního
vykořisťování a nucené práce významně
omezit,“ dodává Irena Konečná.
• Případy těch, kteří se rozhodli podat trestní oznámení, nyní rozplétá pražská hospodářská kriminálka a Útvar pro odhalování
organizovaného zločinu.
(Zdroj: Právo)
Lidé, kteří u nás pracují v podmínkách novodobého otroctví,
se nově mohou obrátit i na bezplatnou linku organizace
La Strada
Počet vykořisťovaných a obchodovaných
cizinců a cizinek, kteří volají na INFO a SOS
linku organizace La Strada, se každým
rokem navyšuje. Zadržování mzdy a osobních dokladů, vydírání a vyhrožování, stejně
jako nedobrovolná práce za nedůstojných
podmínek, patří mezi problémy, s kterými
se prostřednictvím telefonu na organizaci
obrátilo v minulém roce přibližně 200 lidí.
Kontakt na SOS a INFO linku šíří La Strada
přímo v terénu v oblastech, kde k vykořisťování či obchodu s lidmi může docházet.
„Důvody, proč k nám lidé volají, jsou různé.
Někdo chce poradit, co může dělat, pokud
mu zaměstnavatel nevyplácí mzdu a zároveň neobnovil pracovní vízum. Jindy volá
člověk, který má strach o zdraví či život,
poté co se postavil někomu, kdo jej vykořisťoval,“ přibližuje konkrétní osudy Petra
Kutálková z organizace La Strada a dodává:
• Zástupci firmy, která jim zajistila práci,
zneužili tíživé situace dělníků a prakticky
je vykořisťovali. Mnozí z cizinců se zadlužili
už při samotné cestě do Česka a nakonec
i během pobytu v zemi.
(Zdroj: Lidové noviny)
„někdy k vyřešení situace stačí jednorázová
konzultace, jindy lidé stojí o další služby,
které jim můžeme nabídnout.“
„S porušováním pracovně-právních
předpisů, které často ústí ve vykořisťování
pracovní síly a někdy i obchod s lidmi, se
u nás setkáváme především v migrantských
komunitách,“ říká Irena Konečná, ředitelka
organizace La Strada ČR. „Tito lidé často
netuší, jaká jsou jejich práva a neznají možnosti, jak se mohou neférovému zacházení
bránit.“
La Strada ČR pracuje s obchodovanými
osobami od roku 1995. Kromě telefonické
konzultace prostřednictvím SOS a INFO
linky jim může nabídnout další služby, jako
je azylové ubytování, krizová pomoc, zprostředkování právního poradenství a zastupování a další. Všechny služby organizace jsou
bezplatné a některé mohou být poskytovány anonymně.
Provozní hodiny SOS a INFO linky:
tel:.(+420) 222 71 71 71:
PO: 10.00 – 14.00
(v českém a ruském jazyce)
ÚT: 10.00 – 16.00
(v českém a anglickém jazyce)
ČT: 10.00 – 16.00 (v českém jazyce)
tel:.(+420) 800 07 77 77 (bezplatné volání)
ST: 12.00 – 20.00
(v českém, ruském a rumunském jazyce)
e-mail: [email protected]
web: www.strada.cz
(Zdroj: La Strada)
20
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
MKC
Kolik lidských příběhů se nás denně dotkne, kolikrát si sami při řešení nějaké obyčejné denní situace říkáme:
sakra kudy dál? Kdo to utváří zákony a jak funguje systém, který si platíme, který nás přesto dostatečně nechrání před podvodníky, zloději a krizemi?
A tak si říkám, kdybychom se rozhodli být člověkem, stačilo by nám jen tolik čehokoliv, kolik potřebujeme.
Každý má právo žít, o nic jiného čověku nejde a nic jiného většina z nás ani nechce. Přičemž žít neznamená
živořit, ale ani dusit se lahůdkami nebo jezdit za chlebem jinam.
Krize zasadila ránu nám všem – ti, co mají hodně, horečně shánějí víc, nebo hledají místo, kde své jmění
uschovají. Těm, co měli, se teď akorát více potí čelíčko při dělání zásob. Ti, co měli málo nebo nic, zůstávají
v klidu – jsou totiž bezmocní – NESVOBODNÍ. Stejně jako my všichni bez rozdílu v systému příkazů a trestů –
zákonů – nemůžeme nic než čekat na horší časy?
Globální ekonomická krize zasáhla jako jedny z prvních právě
migranty, čímž ještě prohloubila jejich už tak kritické životní
podmínky.
FLEXI-IN-SECURITY je společný projekt pěti neziskových a kulturních organizací z České republiky, Polska, Německa, Švédska
a Belgie.
Jedná se o kulturní projekt sledující jasný politický účel. Aktivisté
říkají: „Jsme otřeseni lidskými tragédiemi a znepokojeni nedostatkem soucitu vlád našich zemí vůči situaci migrantů, avšak
zároveň vítáme, že krize otevřela velice potřebnou diskusi o způsobech, jakými je migrace organizována. Náš projekt si klade za
záměr do této debaty přispět tím, že se bude zabývat zkušenostmi migrantů na trhu práce jiných zemí EU.“
K těm, kteří se o migranty zajímají a připravují pro ně lepší
podmínky, patří také kooordinátorka projektu Barbora Loudová
Stralczynská z Multikulturního centra v Praze, které jsme se
ptali:
Máte nějaké odezvy, reakce od návštěvníků, kteří během
února navštívili (na náměstí Republiky přímo před Palladiem)
výstavu Flexi-in-Security, a měli tak možnost seznámit se
s deseti příběhy a fotografiemi mapujících život migrantů
v různých evropských zemích v době ekonomické krize?
Zaznamenali jsme velký zájem lidí, kteří se zastavují u naší výstavy a se zájmem ji čtou. Ozvaly se nám další organizace, s nimiž
výstava poputuje i v dalších měsících. Značný zájem byl také ze
strany médií, které se našich akcí zúčastnily.
Co se vám podařilo pro usnadnění života migrantů realizovat
a s jakým efektem? Co hodláte pro migranty dělat do budoucna, myslím tím, zda vidíte jasněji směr, kterým svou pomoc
a zájem o ně budete směrovat?
Od svého založení v roce 1999 MKC Praha neustále rozšiřuje
svou nabídku vzdělávacích, kulturních a informačních aktivit.
Pro děti, studenty, učitele, knihovníky, ale i širokou veřejnost připravujeme dílny, kurzy, mezinárodní semináře, diskuse, filmové
a literární večery, internetové stránky o migraci či multikulturním
knihovnictví. Pro zájemce o multikulturní témata je otevřena
veřejná knihovna.
V současné době se orientujeme dvěma směry – naše sekce
migrace vede řadu projektů zaměřených na monitorování a výzkum migrace v Česku, ve střední a východní Evropě. Snažíme se
poukazovat na konkrétní problémy, jakými je zdravotní pojištění
cizinců, nový koncept ekonomické migrace a jeho důsledky.
V rámci vzdělávacích aktivit jsme v minulosti připravili kurzy češtiny pro cizince, programy prevence xenofobie a rasismu mezi
žáky středních odborných škol prostřednictvím interkulturních
a zážitkových metod.
Dalším programem je tříletý česko-indický vzdělávací projekt
La Ngonpo, který je zaměřený na multikulturní a globální výchovu žáků 2. stupně základních škol a nižších ročníků gymnázií
a zároveň na osvětu široké české i evropské veřejnosti v oblasti
rozvojových témat.
Do budoucna se budeme dále orientovat na vzdělávání a informování většinové společnosti, což považujeme za důležitý
předpoklad pro změnu postoje společnosti a k zvýšení vzájemného pochopení. Nadále chceme podporovat debatu o nastavení
naší migrační politiky a zasazovat se o změny v zákonech.
Barboro, s jakými předpocity jste do této sféry života lidí
odjinud žijících zde vkročila vy osobně a s jakými se potýkáte
nyní?
Než jsem začala pracovat v naší organizaci, měla jsem za sebou
práci v zahraničí, kde jsem „na vlastní kůži“ zažila zkušenost, že
jsem pracovala za neodpovídajících podmínek bez toho, že bych
mohla svou situaci zcela svobodně ovlivnit. Plně jsem si neuvě-
domovala šíři a komplikovanost problémů migrace. Osobně vnímám jako velmi frustrující nezřídka beznadějný boj jednotlivce
za své právo a lidský postoj většinové společnosti, který je stále
velmi poznamenán předsudky a stereotypy.
O čem a s kým povedete debaty na avizovaných setkáních,
přednáškách a konferencích?
V rámci projektu FLEXI-IN-SECURITY jsme připravili cyklus debat pro veřejnost v Praze a v Brně. Debaty se z různých pohledů
věnují současné problematice pracovní migrace. První debata
proběhla 28. 2. 2011 v Praze v informačním centru Domu OSN,
druhá v Brně 3. března. Zabývaly se otázkami, jaké je směřování
české migrační politiky vzhledem k nové ekonomické koncepci,
zda nová koncepce dostatečně zajišťuje sociální práva migrantů
a jakým způsobem odpovídá na potřeby pracovního trhu. Účast
byla velmi vysoká, přišli zaměstnanci ministerstev, úřadů, neziskových organizací, akademičtí pracovníci i novináři.
Další debaty na konci března navazovaly s otázkou „Jaké cesty
vedou do Česka?“ neboli jaká je současná vízová politika, poslední pokládá širší otázku „Jak se žije migrantům v Česku?“, tedy
jaká je situace migrantů v době ekonomické krize.
Cyklus debat bude zakončen mezinárodní konferencí v květnu
v Praze, která proběhne ve spolupráci s British Council. Bude se
věnovat vlivu státních politik na postavení migrantů. Na konferenci bychom rádi přinesli srovnání české migrační a integrační
politiky v evropském kontextu a chtěli bychom se ptát po praktických dopadech na postavení migrantů v Česku. Konference
bude otevřena široké i odborné veřejnosti.
Jaký je časový plán a jaký v tomto svém počínání a postupu
vidíte smysl?
Debaty budou probíhat od března do května, stejně tak jako
výstavy v Brně, Ostravě, Praze nebo Pardubicích. Do tématu se
22
23
Reportáž
Text a foto:
Rena Horvátová
Krása ve
znamení
úcty
snažíme přinést nejen českou problematiku, ale podívat se také
přes hranice do jiných zemí a zprostředkovat české veřejnosti
zkušenosti z jiných států.
V současné době jsou jimi Německo, Belgie, Polsko a Švédsko,
které s námi na projektu spolupracují. Pro čtenáře připravujeme publikaci v českém i anglickém jazyce, která přinese deset
reportáží s příběhy migrantů z různých evropských zemí spolu
s fotografiemi. Další odborné studie k migrační politice a situaci
migrantů v těchto zemích v podobě country studies budou zveřejněny na informačním portálu a projektové stránce.
Má podle vás lidstvo se všemi svými problémy budoucnost?
Jak reagujete, když vidíte migranty nejen politické − lidi,
kterým jde o život − o chleba, o základní právo člověka dostat
možnost pracovat a najíst se, žít v hojnosti jako každý, ne
více, ne méně, když jde o otřesení jejich životních jistot?
Tato situace mne velmi trápí a je důvodem, proč pracuji v naší
organizaci.
Co byste doporučila těm, kteří, zdá se, kráčejí strastiplnější
cestou života? O co by se měli opřít ti, již pozbyli jistot vnějších − chleba a práce?
Za velmi důležité považuji vztahy s přáteli, s lidmi, na které se
mohou spolehnout, když přijdou problémy. Pro mne osobně
je důležitá víra v Boha, v to, že věci, které se ve světě dějí, mají
nějaký důvod a účel, ačkoli mi obojí může být skryté. Víra mi přináší naději, že i obtíže a překážky můžeme přestát a zlé obracet
k dobrému.
Která fotografie a příběh zaujaly ponejvíce vás?
Nemohu říci, že bych měla jeden nejoblíbenější příběh. Velmi
mne zaujaly fotografie z Gruzie vystihující momenty ze života
lidí, kteří mají za sebou migrační zkušenost, dále příběhy z Bochumi v Porúří nebo přiblížení situace migrantů v Plzni.
Dojmy těch, kteří se vrátili domů:
Sehnat jinou než špatně placenou manuální práci v Gruzii bez
známostí nebo úplatků je téměř nemožné, a i o takovou je nouze. S touto realitou se střetávají i mladí nadšenci jako třeba Irakli
Shatakeshvili, který získal elitní vzdělání v Německu a ekonomické krizi navzdory tam dostal i nabídku velice dobré práce. Odmítl
ji kvůli pocitu zodpovědnosti vůči své vlasti. Dospěl k názoru,
že by vzděláním a zkušenostmi, kterých nabyl v zahraničí, měl
pomoci své zemi. Irakli ke svému rozhodnutí dodává: „Útěk není
řešení. Na čas odjet člověku umožní si uvědomit, co je doma
špatně. Ale pak se má vrátit a zkusit s tím něco udělat. Když
taková možnost je, musí se o to pokusit.“
„Žádné peníze jsem si do Gruzie nepřivezl, spíš nadhled nad
událostmi a znalost němčiny, jenže o překladatele zájem není.
Práci pořád sháním, do toho rekonstruujeme byt, žena žije na
venkově u rodičů, není nám lehko. Ale musíme to brát, jak to je.
Navíc mám rodinu, všechno je teď složitější. Ale co, není čas si
vybírat nebo čekat, co přijde. Musíme se snažit sami.“
Ano, musíme se snažit sami...
Někdo začne a hledá sám sebe uvnitř sebe a najde opravdové
bohatství − celý život, jeho rozměr, sílu i možnosti − a je šťastný
dokonce i jako uvězněný v systému, nad který se umí povznést.
Kdybychom se tudy vydali všichni, a to co nejdříve, neměli bychom
tyhle ani jiné problémy.
Další se také snaží − doma nebo mimo něj −, pomáhá rodině k lepšímu materiálnímu životu. Bohužel se zatím neumí odrazit od země
a vystoupat až tam, kam dohlédne, aby viděl, jak marný je jeho boj
o blahobyt, který tady vede.
Jiný si připadá ošizený, opuštěný, slabý a jen se více a více utápí ve
svém bolu a obviňuje druhé.
Vē đęp se ve vietnamštině řekne krása a v areálu tržnice Sapa
v pražské Libuši se to krásnými ženami jen hemžilo. Aby taky
ne, dívky bojovaly již podruhé o korunku královny krásy, kterou
nakonec získala teprve sedmnáctiletá studentka Thi Thuy Duong
pocházející z Plzně.
V porotě Miss Vietnam České republiky 2010 zasedl mimo jiné
ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, předseda výboru
pro zahraniční vztahy a cestovní ruch pražského magistrátu Jan
Kalousek, či poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil, který
nejkrásnější vietnamskou dívku vybíral již podruhé.
Je něco krátce před sedmou hodinou večerní, já a můj kolega,
redaktor Českého rozhlasu, přijíždíme bílou oktávkou do areálu
libušské tržnice, které se neřekne jinak než malá Hanoi. Ano,
čtete dobře, Hanoi, nevšední místo, kde se čas nikdy nezastaví.
Po chvilce bezvýsledného projíždění uličkami tržnice stahujeme
okénko, zastavujeme mladou Vietnamku, která nás na místo dění
ochotně navede. Jsme zde, vykročíme pravou nohou a už si nás
ode dveří odvádí tisková mluvčí Tran Tra My. Prostor restaurace
Dong Do je slavnostně vyzdoben, hosté krásně oděni, blesky
fotoaparátů cvakají jako o závod a organizátoři soutěže dopilovávají poslední detaily večera. Přítomná je i vietnamská televize,
která si nechce nechat uniknout jediný okamžik slavnostního
večera. Sálem se ozývá smích, čeština i vietnamština. Rozhlížím
se se sklenicí vody a na „kouřové“ se potkávám předsedou českovietnamské společnosti Marcelem Winterem. Hned se dáváme
do řeči. „V prostorách restaurace Dong Do se kouřit nesmí, ale já
jsem si tohle místo vydupal, přeci jenom, venku je strašná zima,“
sděluje se smíchem kousek od šaten Winter a vyfoukne z úst
hustý oblak cigaretového kouře.
„Miss Vietnam je jedna z největších akcí, kterou pořádá náš
hlavní partner svaz Vietnamců v ČR. Vietnamská komunita není
vůbec uzavřená, jak mnozí tvrdí, často pořádají různé sportovní
akce, při nichž je přítomná vietnamská televize či vietnamský velvyslanec. Mě jen vždy zamrzí, že se z Čechů nepřijde podívat ani
starosta Průhonic. Pokud chceme někomu porozumět, musíme
jej i poznat a to se povede pouze při podobných příležitostech
jako je třeba právě tato soutěž. Víte, není každý Vietnamec jen
trhovec a to by si měla naše společnost uvědomit. Problém je
v tom, že v průběhu roku sdělovací prostředky chrlí na veřejnost z osmdesáti procent jen negativní zprávy a těch kladných
je poskrovnu,“ říká Winter a pokračuje. „Vietnamci jsou nejlépe
integrovanou menšinou žijící u nás. Málokdo ví, že při prvních povodních vybrali mezi sebou finanční a materiální dary za dvacet
milionů korun. Při druhých věnovali městu Chrastava a Bílému
kostelu dvě stě tisíc korun v hotovosti a k tomu materiální dary
jako ošacení apod. A když podotknu, že stát na život Vietnamců
nic nepřispívá, tak si říkám, že to děláme opravdu dobře,“ uzavírá
rozhovor předseda.
Krátce po sedmé zasedá porota na svá místa. Mezi nimi je
i první Miss Vietnam ČR Mai Anh Nguyen, které pátečním večerem skončí roční kralování. Sálem se ozývají tóny libé hudby a na
pódiu se objevují tanečníci s ukázkou tradičního lvího tance, který
znázorňuje začátek Nového lunárního roku, jenž je nejvýznamnějším svátkem ve vietnamském kalendáři. „Nový lunární rok
započne 3. února, nemáme zatím rok 2010 uzavřený a i z toho
důvodu se stále číslo deset nese v názvu Miss,“ vysvětluje podrobnosti sympatická tisková mluvčí Tran Tra My. Finálovým večerem
provázela moderátorská česko-vietnamská dvojice, sličná Bui
Thuy Duong a Jakub Železný, který neustále bavil publikum svou
nešťastnou snahou o vietnamský jazyk. Dívky sedící po mé pravici
to pokaždé pobavilo natolik, že na mě málem převrhly sklenici
koly. A bavila jsem se i já, hlavně v okamžiku, kdy si Železný nevinně rýpl do europoslance Zahradila: „A co Vy Honzo, jaké fráze
24
25
Text:
Výtěžek z akce poputoval na projekt „Pomoc postiženým
dioxiny ve Vietnamu“ o. s. Development Worldwide a INFODRÁČEK. Bude určen především na rekonstrukci rehabilitačního centra pro děti a mládež v provincii Thai Binh.
Záštitu nad soutěží převzalo Ministerstvo zahraničních
věcí, Ministerstvo životního prostředí a Hospodářská komora České republiky. Hlavním pořadatelem Miss Vietnam
České republiky 2010 je Svaz Vietnamců v České republice,
hlavním organizátorem soutěže je společnost
VIET MEDIA s. r. o.
jste se naučil během večera?“
„Pan Železný si ze mě dělal samozřejmě legraci, což je jeho přirozenost,“ vysvětluje rýpanec Jan Zahradil a pokračuje k položené
otázce týkající se jeho vztahu k vietnamské komunitě. „Jestliže
tady máme tak výraznou menšinu, která přišla z kulturně a civilizačně úplně odlišné části světa, usadila se, zvykla si tady, zasadila
své kořeny, tak si myslím, že to beru stejně tak, jako by to měl
brát každý politik, a to vážně. Mladá vietnamská generace je na
tom tak, že již nevíte, zda to jsou spíše Češi, nebo Vietnamci,“ říká
Zahradil.
Dvanáctka finalistek ve věku od 17 do 22 let vzešla z castingu
uspořádaného v prosinci v Praze. Dnes večer, 28. ledna, se spolu
utkají v celkem pěti disciplínách. Na pódiu se prvně představují
v barevných tradičních krojích zvaných Ao Dai. Jejich tanec se slaměnými klobouky Vietkong je pro mnohé příjemným exotickým
zpestřením. Nechybí ani obligátní promenáda v plavkách a ve večerních róbách, které pro ně speciálně navrhla vietnamská módní
návrhářka Mimi Lan žijící v Čechách. Večer pokračuje v příjemné
atmosféře, dívky se představují ve volné disciplíně, většinou
chtějí porotu zaujmout svým tancem či zpěvem. Prostřednictvím interview s moderátory prokazují nejen svou pohotovost.
Dívky losující si z různých otázek většinou hovoří o úctě ke svým
blízkým, vztahu ke své zemi a budoucnosti. Je příjemné pozorovat, jak si během večera postupně finalistky získávají svou část
publika, která je podporuje hlasitým potleskem. Finálový večer se
ovšem nenesl pouze v duchu krásy, při této příležitosti vystoupili
čeští a vietnamští umělci. Za zmínku určitě stojí nejznámější popový vietnamský zpěvák The Anh, který zazpíval jednu ze svých
procítěných balad. Volba Miss Vietnam České republiky 2010
se blíží ke svému závěru. Na pódiu se objevuje taneční skupina
exotického choreografa Yemiho A. D., která předvádí taneční
vystoupení okořeněné o divadelní prvky. Jejich taneční kreace
ocenila jak mladší, tak starší část publika.
A jdeme do finále…
„Vítězka se stane tváří Svazu Vietnamců v ČR, bude reprezentovat vietnamskou komunitu na společenských akcích a zúčastní
se mimo jiné soutěže Miss Princess of the World 2011. „Všechny
jsou studentkami středních škol, gymnázií nebo vysokých škol
z celé republiky. Podmínka soutěže byla, aby dle našich tradic
byly svobodné a měly minimální výšku 160 cm,“ prozradila něco
málo ze zákulisí soutěže, jež si klade za cíl podpořit nové a otevřenější vztahy mezi majoritní společností a Vietnamci žijícími
v České republice, tisková mluvčí. A je to tady! Jakub Železný se
svou moderátorskou polovičkou vyhlašují společně s předávajícími první tituly. Mezi trojicí vítězek jsou i mé favoritky. Korunku
získala druhá vicemiss osmnáctiletá Cao Hoang Yen z Ostravy.
První vicemiss se stala favoritka velké části publika, rovněž
osmnáctiletá, Tran Thi Thuy Linh z Prahy. První místo obsadila
sedmnáctiletá Vu Thi Thuy Duong z Plzně, kterou porota zároveň zvolila Miss Fashion za promenádu ve večerní róbě přední
vietnamské návrhářky. Té předal korunku a šerpu velvyslanec
Vietnamské socialistické republiky Do Xuan Dong.
Na čerstvé vítězky jsme si museli s kolegou počkat, v obležení
novinářů a fotografů odpovídaly na nejrůznější dotazy. Potkali
jsme se s nimi až na after party, kam jsme byli pozváni. Nad vůní
polévky, závitků a dalších dobrot jsme se zaposlouchali do písní
české kapely, která na party vystupovala. „Třetí místo je báječný
úspěch,“ podělila se s námi o radost studentka střední umělecké
školy návrhářské. „Pro mě kariéra není nikterak důležitá, přednější je, že jsem si večer užila,“ sdělila krátce po vítězství Cao Hoang
Yen. První vícemiss ji hned doplňuje: „Poslední týden příprav
byl pro všechny náročný, ale i tak je na co vzpomínat,“ říká
dívka s krásnýma očima, kterou do soutěže přihlásil její nejlepší
kamarád. „Vůbec jsem vítězství nečekala, naopak jsem se celá na
pódiu třásla,“ řekla bez okolků vítězka missáckého klání a dodala:
„Nejlépe jsem se cítila na pódiu jako zpěvačka. Už se mi naskytla
šance pracovat v modelingu, tehdy jsem byla ještě dítě, ale focení
mě stále velmi baví a ráda bych se mu věnovala i nadále, “ říká
závěrem rozhovoru studentka střední průmyslové školy dopravní,
kterou jednou budeme vídat buď jako letušku na palubě letecké
společnosti, či na předních stránkách módních časopisů.
Redakce
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
Na ministerstvu vnitra nyní
vzniká zcela nový cizinecký
zákon. Jeho autoři počítají
s tím, že zpřísní podmínky
právě pro kategorii cizinců,
kteří chtějí v Česku podnikat.
Konkrétně by zájemci o podnikatelský typ víza museli investovat. Předpokládaná výše
investice je pět milionů – stojí
v materiálu, ve kterém jsou
načrtnuta východiska pro
nový zákon a který už v lednu
schválila vláda. Pětimilionová investice do podnikání
nebude jedinou podmínkou
pro získání víza. Cizinec také
bude muset na ambasádě
prokázat, že má dost peněz
na roční pobyt v zemi.
Pokud by úředníci nápad
včlenili do nového zákona,
Česko by se v hodnocení
vstřícnosti k migrantům
mohlo zařadit po bok Francie
nebo Itálie, tedy zemí, které
na pracovní trh cizince pouští
jen nerady.
* * * * * * * * *
V posledních dvou letech
se obrátil dlouholetý trend
a počet legálně pobývajících
cizinců v Česku začal klesat.
„Srovnáme-li konec let 2008
a 2009, ubylo v Česku 5 062
legálně přihlášených cizinců. A podle údajů cizinecké
policie se dá podobný pokles
očekávat i letos,“ říká Daniel
Chytil ze statistického úřadu.
I přes zmíněný pokles je
však podíl lidí bez českého
občanství v populaci 4,15
procenta. Kromě Slovinska
jde o nejvyšší číslo ze všech
postkomunistických zemí:
na Slovensku tvoří cizinci
zhruba jedno procento obyvatel, v Polsku jen desetiny
procenta. Za „multikulturními“ západními sousedy však
Česko v počtu cizinců silně zaostává. Průměr EU je zhruba
osm procent, v sousedním
Rakousku je to deset.
* * * * * * * * *
Zvláštní protikorupční telefonní linku pro cizince pobývající na území ČR zřídil odbor
azylové a migrační politiky
ministerstva vnitra. Linka
bude sloužit k oznamování
veškerých forem korupčního
jednání, se kterými se cizinci
setkají, např. při vyřizování
pobytových agend. Protikorupční linka bude fungovat na
telefonním čísle 974 847 704,
její provoz byl zahájen už od
začátku prosince minulého
roku.
Linka je k dispozici pro
hovory v českém a anglickém
jazyce, a to každé pondělí
a středu od 8 do 17 hodin,
v úterý a čtvrtek od 8 do
15 hodin a v pátek od 8 do
14 hodin. Mimo tuto pracovní
dobu mohou ohlašovatelé
zanechat na záznamníku
vzkazy, které operátor zpracuje následující den. Ty lze
nahrávat v jakémkoli jazyce.
* * * * * * * * *
Z voleb do zastupitelstev krajů a obcí je dosud vyloučena
početná skupina: bezmála sto
třicet tisíc cizinců z nečlenských zemí EU, kteří v Česku
dosáhli na trvalý pobyt.
Za jejich právo jít k volebním urnám či obsadit místa
na kandidátkách nyní bojuje
ombudsman Pavel Varvařovský. Ve své poslední zprávě
pro poslance kritizuje návrh
nového volebního kodexu.
Zákon totiž na trvale usazené cizince z třetích zemí
zapomíná. „Účast na rozhodování ve věcech veřejných
na místní úrovni je důležitý
prvek integrace,“ argumentuje Varvařovský.
* * * * * * * * *
Česká televize si vyzkouší
vietnamské zájemce o práci reportéra. Lidé z této
komunity by se poprvé mohli
objevit na obrazovkách tento
rok na podzim. Tři vybraní
Vietnamci-stážisté od února
chodí na Kavčí hory pravidelně dvakrát až třikrát za měsíc
na jednodenní stáže a připravují se na práci redaktora,
reportéra nebo moderátora
zpráv.
„Chtěli bychom ve zpravodajství zaměstnat redaktora
nebo reportéra vietnamského původu,“ řekl Roman
Bradáč, ředitel zpravodajství
ČT. „Vietnamská komunita
má v Česku už víc než 65 tisíc
lidí a myslíme si, že Česká
televize to jako veřejnoprávní
médium má reflektovat.“
* * * * * * * * *
Složité zákony, ale i lékaři a úředníci, kteří neumí
anglicky, představují největší
překážky, se kterými bojují cizinci žijící v Brně. Bezplatnou
pomoc jim nabízí Brno Expat
Centre, které začalo fungovat
koncem minulého roku. Centrum se zabývá vyhledáváním
informací a služeb v anglič-
tině. Nejčastěji lidem radí,
jak založit firmu nebo získat
živnostenský list. Cizinci se
podle něj také často zajímají
o specializované lékaře, zejména zubaře a gynekology.
* * * * * * * * *
České firmy si stále častěji
uvědomují, že zaměstnanec
s vietnamštinou pro ně může
mít neobyčejnou cenu. Otevře jim totiž dveře k šedesátitisícové komunitě, jejíž kupní
síla postupně roste. Model,
kdy se Vietnamci nechávají
zaměstnat na kvalifikovaných
pozicích v českých firmách,
bude stále častější. V českých
školách dnes studuje přes
deset tisíc vietnamských dětí
a u většiny z nich je velká
šance na to, že se po skončení
studia budou hlásit právě
na kvalifikované pozice. Na
středních školách patří k premiantům a vysoké školy končí
s červeným diplomem.
* * * * * * * * *
Západočeští celníci ve spolupráci s policií, úřady práce
a oblastním inspektorátem
práce provedli začátkem
března kontrolní akci zaměřenou na zaměstnávání cizinců.
Na území Karlovarského a Plzeňského kraje bylo provedeno 16 kontrol v obchodech
a výrobních provozovnách,
v rámci kterých bylo zkontrolováno 127 cizinců. Výsledkem kontroly je
zjištění 37 cizinců, kteří jsou
podezřelí z porušení zákona
o zaměstnanosti.
26
ZADNÍ STRANA OBÁLKY:
Baldandorj Ariunzul
Text:
se narodila v roce 1976 v Mongolsku. V letech 1991–1996 studovala na
Vysoké škole výtvarných umění v Ulánbátaru. V roce 2009 absolvovala
magisterské studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Žije v České
republice jedenáct let a dosud uskutečnila desítky výstav
Redakce
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
Dánský premiér Lars Lokke Rasmusen
oznámil, že z vlády odejde ministryně
pro uprchlíky, imigraci a integraci Birthe
Ronn Hornbechová. Ta byla už několik
měsíců terčem kritiky, protože odmítala
udělit povolení pobytu lidem bez státní
příslušnosti, i když na to měli právo. Byli
mezi nimi mladí Palestinci nebo lidé
narození v Dánsku.
Ministryně dokonce jednala v rozporu
s Chartou OSN. Občanství bylo odmítnuto i 36 lidem bez státní příslušnosti, kteří
se narodili v Dánsku.
* * * * * * * * *
Imigrantů z Latinské Ameriky je dnes ve
Španělsku podle oficiálních údajů 1,45
milionu. Tvoří 26,6 procenta všech imigrantů. Těch je v 47milionové zemi
5,7 milionu. Většina z nich přijela v posledních 15 letech. Lákaly je perspektivy
zaměstnání zejména ve stavebnictví, které bylo v letech před krizí nosným pilířem
španělské ekonomiky.
Míra nezaměstnanosti ve Španělsku
činí 20 procent a vláda zprvu očekávala,
že se imigranti budou vracet domů dobrovolně, ale to se nastalo. Za dva roky
přijalo letenku, kterou vláda nabízí těm
nejchudším, 6000 lidí. Dalších
15 tisíc souhlasilo podle ministerstva práce s plánem finanční pomoci, kdy budou
dostávat část podpory v nezaměstnanosti ve své vlasti. Vláda ovšem očekávala,
že o to projeví zájem na 100 tisíc lidí.
* * * * * * * * *
Italská vláda vyhlásila stav humanitární
tísně vzhledem k přílivu tisíců imigrantů
ze severní Afriky, kteří do země přijíždějí.
Tento krok má umožnit urychlené přijetí
opatření, díky nimž bude možné masové
imigraci čelit. Řím už požádal o pomoc
Evropskou unii a varoval před nebezpečím humanitární krize.
Vyhlášení stavu humanitární tísně
umožní vyhnout se některým zákonným
formalitám a dovoluje místním úředníkům, například prefektům, aby přijímali
okamžitá opatření. Umožní rovněž
urychlené použití zvláštních finančních
zdrojů.
Civilní ochrana vytvořila krizový štáb,
který se bude zabývat výhradně problémem migrace.
* * * * * * * * *
Tři stovky ilegálních severoafrických
přistěhovalců v Řecku, kteří tam drželi
protestní hladovku, dosáhli svého: řecká
vláda pro ně zmírnila podmínky k získání
povolení k pobytu. Jejich protest trval
šest týdnů a asi sto imigrantů museli
lékaři během té doby hospitalizovat.
V Řecku žije takových žadatelů o azyl
přes půl milionu. Země je pro ilegální
přistěhovalce z Asie a Afriky jednou
z hlavních bran do Evropy. Jen loni jich
tam přišlo 128 000.
Z 240 hladovkářů v Aténách jich skončilo v nemocnici 81, v Soluni bylo z 50
hospitalizováno 17. Většinou to bylo kvůli
dehydrataci a srdečním a ledvinovým
problémům.
Hladovkáři argumentovali tím, že
v Řecku pracují až deset let, celou dobu
snášejí diskriminaci a policejní ústrky
a teď jsou odhodláni kvůli legalizaci
svého pobytu v zemi riskovat život. Vláda
jim odmítla vyhovět s odůvodněním, že
by to povzbudilo další nezákonné přistěhovalectví.
* * * * * * * * *
Britský premiér David Cameron ve svém
projevu na téma terorismus a jeho příčiny
na bezpečnostní konferenci v Mnichově
prohlásil, že státní multikulturalismus
selhal. Velká Británie podle něj potřebuje
silnější národní identitu, aby zabránila šíření různých druhů extremismu.
Skutečně liberální země podle britského
premiéra věří jistým hodnotám a aktivně
je prosazuje. Doplnil, že „doktrína státního multikulturalismu“ vyzývala různé
kultury, aby si žily svými oddělenými
životy. David Cameron svým názorem
na multikulturalismus následoval loňské
podobné vyjádření německé kanceléřky
Angely Merkelové.
I francouzský prezident Nicolas Sarkozy řekl, že koncepce multikulturalismu se
neosvědčila. „Je to neúspěch,“ upozornil
v rozhovoru pro televizi TF1. „Pravda je
taková, že se ve všech našich demokraciích příliš soustřeďujeme na identitu nově
příchozích a nevěnujeme dostatečnou
pozornost identitě země, která je přijímá.
Francie je známá odmítáním některých
praktik cizích kultur, například závojů zahalujících tvář muslimek. List Le Monde
připomněl, že až donedávna „Sarkozy
jako jediný francouzský politik flirtoval
s myšlenkou, že by evropské země měly
pomáhat kulturám přistěhovalců zdomácnět na území Evropy“.
* * * * * * * * *
Podle vládního úřadu pro obce a místní správu, který udělal průzkum mezi
desítkou tisíc obyvatel Anglie a Walesu,
si téměř čtyři z pěti Britů přejí, aby země
přijímala méně imigrantů.
Čtvrtina dotázaných (24 procent), říká,
že příliv přistěhovalců by se měl „trochu“ omezit, zatímco více než polovina
(54 procent) ho chce omezit „silně“. Že
imigrace může zůstat na dnešní úrovni, si
myslí 19 procent účastníků ankety. Tři ze
sta dotázaných si naopak přejí ještě více
imigrantů.
Množství imigrantů, kteří byli oficiálně
připočteni k obyvatelstvu Spojeného království, bylo v 90. letech minulého století
pod úrovní 100 tisíc ročně. Loni, za vlády
labouristů, činil jejich počet 225 tisíc.
*********
23
KRÁSA VE ZNAMENÍ
ÚCTY