stáhnout - Slovanský výbor ČR

Ne v‰ude jsou Ïeny rovnoprávné
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
BENE· PROKÁZAL
HISTORICKOU
ODPOVùDNOST
(s 2)
UâITELÉ A SPOLEâNOST (s. 3)
NEBYLI JEN VLASOVCI
(s. 4)
NECHVALNÉ V¯ROâÍ
BOMBARDOVÁNÍ SRBSKA
(s. 5)
DLOUHÁ CESTA
F. HRUBÍNA
(s. 6)
SERIÁL OTAZNÍKY ZÒSTALY
(s. 7)
SOKOLOVO
(s. 8)
Visegrádská ãtyfika
– cesta ãasem
Rok 1335 se stal předobrazem významného středoevropského politického uskupení.
Ve čtrnáctém století se scházejí v maďarském městě Visegrád tři panovníci: uherský
král Karel I. Robert, český král Jan Lucemburský a polský král Kazimír III. Velký, aby
se zde dohodli na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách. Tento významný krok o 656 let později inspiruje evropské politiky k založení podobné středoevropské iniciativy.
15. února 1991 se schází na stejném místě trojice významných středoevropských
politiků. Maďarský premiér Jozsef Antal,
prezident ČSFR Václav Havel a polský prezident Lech Walesa. Toto setkání využili
k podepsání deklarace o blízké spolupráci
tří středoevropských partnerů na cestě k evropské integraci. Po rozdělení Československa se původní trojka změnila na Vísegrádskou čtyřku, kdy členství se převedlo na nástupnické státy Česko a Slovensko. Po dočasném přerušení spolupráce mezi roky
1992-1998, došlo v říjnu k obnovení spolupráce Čtyřky. Země Visegrádu postupně
vstoupily nejen do EU, ale i NATO.
Od roku 2004 dochází k rozvoji zahraničněpolitické spolupráce v širším pojetí
střední Evropy a rozvoji partnerství s Rakouskem a Slovinskem. Jako nástroj slouží
Mezinárodní visegrádský fond se sídlem
v Bratislavě. Od roku 2012 dochází k budování Visegrádské bojové skupiny, která pod
vedením Polska dosáhne až 3000 vojáků.
V plné pohotovosti bude skupina od poloviny roku 2016.
V předsednictví se jednotlivé země střídají po jednom roce, vždy od 30. června.
V roce 2015/2016 je předsednickou zemí
Česká republika. STANISLAV HRZINA
ČÍSLO 196, BŘEZEN 2016
CENA 10 Kč
Svût slaví MDÎ
Mezinárodní den Ïen je
uznávan˘m svátkem Organizace
spojen˘ch národÛ a kaÏdoroãnû
8. bfiezna jej slaví stamiliony lidí
na celém svûtû. Zrodil se na poãest
stávky newyorsk˘ch ‰vadlen v roce
1908 a vÛbec poprvé byl slaven
28. února 1909 po vyhlá‰ení
Americkou socialistickou stranou.
Textilní dûlnice poÏadovaly
zkrácení pracovní doby, lep‰í platy,
hlasovací právo Ïen a skonãení se
zamûstnáváním dûtí.
Na první mezinárodní ženské konferenci
Druhé internacionály v Kodani, v srpnu
1910, prosadila německá socialistka Klára
Zetkinová pořádání mezinárodního svátku
žen. A tak je od roku 1911 poprvé slaven
v Německu, Rakousku-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku. Datum jeho oslavy se pevně
ustálil na den 8. března až po první světové
válce zejména vlivem velké demonstrace
v Petrohradě, předcházející v Rusku Únorové revoluci, jež smetla carský režim.
Tenkrát, před více než stovkou let na statečné textilní dělnice USA kapitalističtí vydřiduchové poslali policii, která proti nim
brutálně zasáhla. Ale ani nyní v éře globálního kapitalismu není postavení žen v mnoha zemích naší planety nejrůžovější. Nemají práci, nezbytnou k obživě rodiny. Jsou nu-
ceny s dětmi prchat před válečným běsněním, nechat se podrobovat sociálnímu ponižování, dobrovolně prodávat svá těla nebo
se stávají násilným donucením sexuálními
otrokyněmi.
A podíváme-li se na situaci žen v České
republice, ani u nás ještě zdaleka nebylo dosaženo jejich rovnoprávnosti ve společnosti.
Neboť pořád přetrvává jejich nerovnoprávné
postavení ve srovnání s muži – zejména jejich platovou diskriminací, nižším zastoupením žen v mocenských orgánech a na klíčových rozhodovacích pozicích, bývají
oběťmi domácího násilí. A podobně se tak
děje vůči ženám i v dalších státech Evropské unie.
Po převratu v listopadu 1989 rudá barva
karafiátů, kterými byly u nás obdarovávány
československé ženy 8. března k svátku
MDŽ, příliš dráždila odpůrce. Museli dostat
výchovnou lekci od význačných osobností
Západu včetně Hillary Clintonové, kandidátky na úřad prezidenta USA, jež mezinárodní svátek žen uznávají a ctí. Je to hanba
pro některé politiky, že se přičinili o to, že
od roku 1990 není MDŽ v kalendáři oficiálním svátkem! Parlament ČR později v roce
2004 přisoudil 8. březnu označení významného dne.
Z kalendářů a svých srdci v České republice však krásný svátek MDŽ nevyškrtly
a nevyhnaly statisíce lidí. Vy všechny, naše
milé ženy, dcery, přítelkyně, tety a babičky,
si při příležitosti MDŽ zasloužíte od mužů
a celé společnosti nejvyšší pozornost a úctu.
JAN J ELÍNEK
Putin vyznamenal
ãeského europoslance
BAM – velká ruská stavba století
Český europoslanec Jiř í Maštálka zvolený za KSČM dostal od Vladimíra Putina vy-
Dnes uÏ mûfií 400 km ● UÏitek z ní mají kromû Ruska i Japonsko a JiÏní Korea
Ani dnes nemají ženy
na růžích ustláno
soké ruské státní vyznamenání. Prezident ho
vyznamenal Řádem přátelství jako místopředsedu delegace Evropského parlamentu ve
výboru parlamentní spolupráce Evropská
unie – Rusko. Maštálka je také aktivní podporovatel družby Ostravy a Volgogradu.
Koncert na poãest v˘roãí
Městská rada Českoruské společnosti v Ostravě a Ostravský ruský
dům, z. s., uspořádaly
koncert na počest
73. výročí Stalingradské bitvy a 72. výročí
prolomení blokády Leningradu.
V programu 2. února vystoupili Igor Jelínek, Krystyna Bezecny-Pr zyhoda a Stanislaw Mar inczenko.
Na repertoáru byly
skladby známých sovětských autorů.
BAM – Bajkalsko-amur ská magistr ála. Doslova legendární r uská železnice,
kter á byla po roce 1933 postavena mezi
Bajkalem a ř ekou Amur (souběžně
s tr anssibiř skou magistr álou v délce
zhr uba 400 kilometrů). Její třetinu se dokonce podař ilo elektr ifikovat. V r oce
2003 byla tato str ategická stavba ukončena, později znovu obnovena.
Už jediný pohled na mapu nám pomůže
pochopit, proč je BAM pro Rusko důležitá.
Transsibiřská magistrála, která protíná celou zemi od Petrohradu po Vladivostok, se
na dlouhém úseku těsně přimyká k Číně,
což v letech těžkých rusko-čínských vztahů
Kresba Cyrila Chramosty
Dnes v ãísle
ROČNÍK XIX
vedlo ruské politiky k úvaze, že je třeba tuto železnici více ponořit do nitra Sibiře
a Dálného východu – nejen z ekonomického, ale hlavně vojenskostrategického hlediska. Rusko-čínské vztahy mají dnes vysokou úroveň. Rusko se o svou budoucnost
zřejmě nemusí obávat, ale hospodářský
aspekt stavby je stále naléhavější, tedy aktuální. Do řádného provozu byla předána na
přelomu 80. a 90. let.
Francouzská a německá televize poslaly
nedávno na BAM své reportéry, kteří ve
svém dokumentu, vysílaném v lednu na
ČT2, uvedli, že mimořádným investorem
stavby je nyní Japonsko spolu s Jižní Ko-
reou, neboť východ Ruska je pro ně zdrojem dřeva a černého uhlí.
BAM celou polovinou své trasy probíhá
věčně zmrzlou půdou – v létě zde vládnou
vedra o 40 stupních a v zimě mrazy dosahují až 60 stupňů. Film, který ČT převzala, věnoval velkou pozornost i 25 km dlouhému severoamurskému tunelu. Bylo
představeno také město Tynda, v němž žije na 40 tisíc obyvatel, pravda velice nestálých.
BAM každopádně žije, byť ne příliš velkými tempy. Každopádně míří do hlavního
města Jakutska, a to je program na mnoho,
(zh)
mnoho let.
Kdo zve, ten platí
V Evropské unii přestává tato zásada platit. Německá kancléřka A. Merkelová pozvala do své země levnou pracovní sílu především ze Středního východu. Měla také
mít řadu sociálních výhod. Když už se podařilo migrantům nezákonně prolomit hranice Schengenu, měli výběr. Zvítězil pragmatismus. Tedy Německo. Když začal postupně zájem běženců překračovat možnosti SRN a bouřili se postižení bavorští, přišla
mocná žena s myšlenkou, že by se měli také podělit sousedé a platit. Až po mnoha letech prosazování americké „demokracie“
a nikam nevedoucím válkám v bojujících
zemích, „náhle“ začal exodus. A převaděči
od chudých, válkou vyčerpaných migrantů
obdrželi nevídané sumy, i když některé své
klienty nechali chladnokrevně zemřít. Peníze dostali.
Dřívější žadatelé přicházeli s doklady
a snahou o asimilaci v novém prostředí
a nové kultuře. Za čas trvání této krize jsme
jako ČR a V4 pranýřováni funkcionáři EU,
Merkelovou. Mnozí státníci nám vyhrožovali sankcemi. Teď se ukazuje, že náš odhad
byl velice přesný. Kancléřka několikrát
změnila své názory i rétoriku.
Autor nevlastnící skleněnou kouli vůbec
netuší, k jakým kotrmelcům a veletočům
u kancléřky a EU dojde v čase uzávěrky.
(Bohaté arabské státy se od běženců distancují a nemají zájem.) Nejprve otevřená náruč a sociální pobídky, vstřícnost k apatii
a podivným krokům EU a nedávné sdělení,
že pobyt je limitován třemi roky a skončí-li
válka, budou se již zapracovaní a zabydlení
přistěhovalci vracet do svých zemí.
Němečtí podporovatelé A. Merkelové si
zvláště po kolínských událostech z konce
roku a úřednímu pardonu za násilí, krádeže,
atd., začínají uvědomovat možná rizika.
a kancléřka zřejmě zjistila, že jí byl podsunut Černý Petr. Možná, že je v sázce i její
křeslo. Někdejší prognostik prezident Zeman hned zpočátku provedl skvělou analýzu a předpoklad dalšího vývoje krize. Díky.
■■■
V minulosti Velká Británie otevřela svou
multikulturalistickou náruč a lákala na velké sociální dávky a jiné výhody pro uchazeče o azyl. Nyní britský premiér Cameron
před hlasováním o setrvání nebo vystoupení z Evropské unie objíždí evropské země,
aby získal jejich podporu na změny v předpisech EU. Jde také mj. o snížení sociálních
dávek pro přistěhovalce a změny v jejich
zaměstnávání.
V nedávné době se v Londýně uskutečnila dárcovská konference, na níž se v přepočtu podařilo upsat 240 mld. Kč. Z toho polovina by měla letos připadnout na humanitární pomoc, včetně vzdělávání dětí v Sýrii,
na zlepšení poměrů uprchlíků v Turecku,
Libyi a Jordánsku.
Uprchlická krize vyhnala do ulic 14 světových měst odpůrce i sympatizanty. Aby
nedocházelo ke střetům, byli masově nasazeni policisté.
PAVEL NOVÁK
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
196/2016
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
LuÏick˘m SrbÛm chybí vût‰í podpora nûmecké vlády
Neví se přesně, kolik žije ve Spolkové
r epublice Německo (SRN) Lužických
Sr bů, protože v Německu se př i sčítání
lidu nezkoumá národnost, tam se zkoumá, jestli člověk má německé občanství.
Takže ani nevíme, kolik u našich sousedů žije Dánů, Fr ísů či jiných př íslušníků nár odnostních menšin. ale odhaduje
se, že je tady Lužických Sr bů asi 40 000.
Uvedl to Jar omír Kohlíček na zasedání
Slovanského výbor u ČR (SV ČR), kter é
se konalo na sklonku letošního ledna,
kde všem př iblížil histor ický vývoj Lužice, kter á kdysi patř ila k českému státu, kultur u, jazyk, tr adice a obyčeje lužickosr bského lidu s dávnými slovanskými koř eny.
Kohlíček, člen Spolku přátel Lužice,
který ve funkci poslance v Evropském parlamentu nahradí zesnulého Miloslava
Ransdorfa, zdůraznil, že Češi dělají hodně
pro to, aby jazyk Lužických Srbů nezahynul, aby se udrželi v německém moři jako
svébytná národnostní menšina. Založba za
srbski lud (Nadace pro srbský lid) dostává
každoročně příspěvek z federálního rozpočtu SRN a z rozpočtů zemských vlád Braniborska a Saska. přitom je tato vládní
podpora pořád výrazně menší než pro sudeťáky, právem po válce odsunuté z Československa. Kohlíček připomněl, jak před
lety on a poslanci M. Ransdorf a Robert
Kopecký přesvědčili tehdejšího premiéra
Miloše Zemana, aby Česká republika do
fondu pro lužickosrbský lid darovala
10 000 marek.
V Ústavě SRN chybí zmínka o právech
národnostních menšin. Tato práva mají zakotvena jenom spolkové země. „Já vždycky
týrám Němce a říkám jim, vidíte, jak jste
málo pokrokoví, protože všechny ostatní
státy to mají v Ústavě a vy tato práva máte
uvedena jen v podřízených spolkových zemích!“ řekl Kohlíček, známý i úsilím proti
rušení národních lužickosrbských základních škol druhého stupně. Zmínil též ohrožení zejména střední Lužice, kde má být
rozšířena povrchová těžba bohatých zásob
hnědého uhlí. Právě zde je větší osídlení
obcí Lužickými Srby, kde se běžně hovoří
jejich jazykem a se zánikem jejich vesnic
by došlo i k devastaci jejich kulturního
a společenského života.
Vztah Čechů a Lužických Srbů byl
vždycky vřelý, vyzdvihl Kohlíček. Vzpomněl profesora Josefa Pátu, prvního profesora sorabistiky na světě, zavražděného nacisty za heydrichiády 24. června 1942 na
Kobyliské střelnici. Byl pro podporu všech
forem česko-lužické spolupráce a chystal
k vydání knihu s názvem Lužice. Rukopis
měl hotový v roce 1939, ale po okupaci
ČSR hitlerovci už nebylo možné knihu vydat. Vyšla až po osvobození v roce 1945.
Velký vlastenec J. Páta též ilegálně pracoval ve Výboru revoluční inteligence, jemuž
předsedal lékař a spisovatel Vladislav Vančura, jehož život rovněž vyhasl na popra-
višti. Gestapo Pátovi zabavilo cennou knihovnu sorabistiky a řadu rukopisů. Také Josefův bratr František, profesor sorabistiky
a známý slavista, překladatel a spisovatel,
zemřel na popravišti 2. července 1942.
Kohlíček dále zmínil první lužickosrbskou střední školu, založenou záhy po válce u nás ve Varnsdorfu, kde je dnes biskupské gymnázium, v němž se lužickosrbští
studenti mohou učit poprvé v jiném jazyce
než v německém. A také složil poklonu Michalu Michaľkovi, Lužickému Srbovi, který obdržel občanství Československé republiky a na jedněch z poválečných olympijských her v boxerském ringu vybojoval
pro ČSR zlatou medaili a stal se olympijJAN J ELÍNEK
ským vítězem.
Voják si svou pu‰ku nosí sám
J ediným poslancem př edválečného
Par lamentu Československé republiky,
kter ý padl na fr ontě dr uhé světové války,
byl J an Šver ma. Šéfredaktor Rudého
práva, které svými burcujícími články
ukazovalo na nebezpečí hitlerovského fašismu a zaujalo avantgar dní místo v zákopu na obranu republiky.
Šverma později po okupaci naší vlasti německými nacisty napsal v Moskvě asi 240
článků a komentářů. Některé z nich jsou po
odvysílání v moskevském rozhlase publikovány v ilegálním Rudém právu. Píše programové statě o úloze národních výborů v poválečném uspořádání naší země, o roli dělnické třídy v národněosvobozeneckém boji,
o poslání odborových organizací a národnostní otázce v novém Československu,
o nutnosti partyzánského boje proti fašistům.
Po vzplanutí Slovenského národního povstání (SNP) posílá Klement Gottwald svého nejbližšího spolupracovníka J. Švermu
do srdce povstaleckých bojů – Banské Bystrice, kam přilétá 28. září 1944. Z jeho podnětu se v Podbrezové koná konference revolučních závodních výborů, která je koléb-
kou ke zrodu jednotné odborové organizace.
Promlouvá na plénu Slovanské národní rady, kde říká: „Nová republika nemůže být
vybudována na základě umělých svazků
a dohod, ale jako republika bratrská, dvou
slovanských národů Čechů a Slováků. V této republice bude v Čechách pánem Čech
a na Slovensku Slovák.“
Nízkými Tatrami
ve stopách pochodu
V září 1989 jsem se vydal s Igorem, redaktorem tehdejšího Rudého práva, z hotelu
Sport v Donovalech na pochod Nízkými
Tatrami směrem k Prašivé a na Solisko ve
stopách pochodu partyzánské brigády, která
tudy ustupovala s povstaleckými vojáky
před drtivým tlakem přesily německých vlkodlaků, abychom na úbočí hory Chabenec,
kde Šverma zemřel 10.listopadu 1944, uctili památku a hrdinství velkého muže a jeho
bojových druhů, kteří na pochodu rovněž
zahynuli. Napsali jsme o tom reportáž v Rudém právu. Tenkrát na této kalvárii horami
v mrazu a za sněhové vánice se trmácel také
partyzán Jozef Nálepka, ještě nedávno čelný
funkcionář Slovanského výboru ČR, bratr
hrdiny Sovětského svazu Jána Nálepky.
A Jozef mi líčil, jak slyšel hovořit Švermu
v úplně jeho posledním vystoupení mezi
partyzány v horách a jaká byla pro partyzány jeho slova velkým povzbuzením.
Smrt číhala na Chabenci
V roce 2004 jsem měl čest redigovat
texty knihy, nazvané „Smrt číhala na Chabenci“. Jejími autory jsou Jiřina Kopoldová-Švermová, dcera J. Švermy, a její manžel Bedřich Kopold, voják 1. čs. armádního sboru Ludvíka Svobody v SSSR. Tuto
knihu jsem redigoval po boku Zdeňka Hořeního, posledního šéfredaktora komunistického Rudého práva. Tuto knihu pokládám za nejlepší, co kdy o Švermovi bylo
publikováno. V nakladatelství Orego též
vyšly jeho „Dopisy dceři“. Jsou i prolnuty
otcovskou láskou k milovanému dítěti Juročce.
V knize manželů Kopoldových zní též
svědectví Švermova spolubojovníka Mikuláše Reviláka, který připomněl tato Švermou vyřčená slova: „Přišel jsem na Slovensko pomáhat a bojovat a nikdy bych se slovenskému lidu nemohl podívat do očí, kdy-
Na snímku z moskevského leti‰tû (vlevo) Jan ·verma pfied odletem na Slovensko na
sklonku léta 1944. Vedle nûho Klement Gottwald a sovûtsk˘ dÛstojník.
bych jej v nejtěžších chvílích opustil. Ať mě
samotného postihne stejný osud jako ty, kteří budou v horách bojovat.“ Revilák vzpomínal, že Jan Šverma se chystal napsat knihu o vzedmutí protinacistického odporu,
jímž bylo SNP. I další pamětníci potvrdili,
jak Šverma si i za těžkých podmínek partyzánského života na Magurce a na Solisku
dělal poznámky a ve volných chvílích psal.
Žel, ve sněhové bouři, v níž tragicky vyhasl
jeho život, zmizela i jeho vojenská taška
a přišly tak vniveč poznámky, které si pořizoval. Když tenkrát nemocnému a vyčerpanému Švermovi při strastiplném pochodu
nabídl jeden ze spolubojovníků, že mu ulehčí a vezme jeho zbraň, tak Šverma to odmítl se slovy: „Voják si svou pušku nosí sám.“
JAN J ELÍNEK
Husitsk˘ král Jifií chtûl mírovû sjednotit Evropu
Jediným českým kr álem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale jen
z panského stavu domácí šlechty, byl J iř í
z Kunštátu a Poděbr ad. Po něm na český
tr ůn usedli jen panovníci z cizáckých dynastií a český národ ztratil glanc. Jiř í se
pravděpodobně jako čtr náctiletý chlapec
ocitl na bojišti u Lipan na bojových pozicích umírněných kališníků a katolíků.
Byl tedy ještě dítětem v br atrovr ažedné
řeži.
Dospěl a stal se hejtmanem mladoboleslavské oblasti. Po smrti Hynka Ptáčka
z Pirkenštejna získal vůdčí roli v táboře vyznavačů husitského kalicha. Roku 1448
ovládl Prahu. O čtyři roky později se zmocnil Tábora. Prohlásil se za správce Českého
království. Uznal nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem, jehož korunovace
proběhla 28. října 1453. Čtyři roky poté Pohrobek umírá na leukémii. Vyvstala otázka,
kdo bude novým českým králem? Nápadníky na trůn jsou císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský,
saský vévoda Vilém III. Ale ti všichni
ostrouhali. Český sněm zvolil 2. března
1458 na pražské Staroměstské radnici českým králem Jiřího z Poděbrad.
Zvítězilo přání
kališnické šlechty
Jiřího volbou tak zvítězila touha české
kališnické šlechty přející si zachování platných výdobytků husitské revoluce, tedy především přijímání pod obojí. Král Jiří svědomitě dbal na dodržování basilejských kompaktát. Ale dokázal udeřit i tvrdou pěstí.
A srovnat do latě vojenskou intervencí do
Rakous Albrechta VI. Habsburského a přinutit ho vzdát se nároků na Moravu. Země
Slezsko a Horní a Dolní Lužice královský
majestát Jiřího uznaly začátkem roku 1460.
Šikovnou diplomacií si Jiří získal přízeň císaře Fridricha III. Ten mu dal v léno české
země. Jiří císaři na oplátku pomohl jak
v Rakousku, tak i v říši. Tím ale Jiří zatratil
přátelství s Matyášem Korvínem, jemuž pomohl na uherský trůn.
Nad Jiřím Poděbradským zářila aureola
úspěšného panovníka. Respektovali ho doma i v cizině. Odpůrci ho ale pomlouvali.
Vypálili mu cejch husitského kacíře a povýšence nízkého původu. Obviňovali ho, že
prý se zmocnil trůnu českého krále neprávem. Znelíbil se papeži Piovi II. Ten nutil Ji-
řího k zákroku proti kacířským husitům. Jiřímu ale nespadlo srdce do kalhot. V květnu
1462 Jiřího inspiroval Antonio Marini
z Grenoblu k založení Všeobecné mírové
organizace, což znamenalo smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu. Byla to
výzva k upevnění trvalého míru na principu
národní svrchovanosti států Evropy, zásady
nevměšování do jejich vnitřních záležitostí
a řešení sporů před mezinárodním soudním
tribunálem. Tato převratná a revoluční idea
tryskem již ve středověku předběhla mnohem pozdější vytvoření společenství národů
– dnešní Organizaci spojených národů a Evropské unie. Revoluční idea Všeobecné mírové organizace ale neuspěla.
Proradní katolíci prosadí
Matyáše Korvína
Jiřího znepokojují nepřátelé. Roku 1463
mu vyhlásila válku Vratislav. Rok poté ho
papež Pius II. pohání před církevní soud
a záhy tak činí i papež Pavel II. Proti králi
vyvstává opozice - Jednota zelenohorská.
Roku 1466 uvrhl papež Jiřího do klatby
a vyhlásil proti němu křížovou výpravu.
Formálně je zbaven majetku i trůnu. A do
boje s ním vyrukuje ambiciózní uherský
král Matyáš Korvín. U Vilémova ve východních Čechách je Matyášovo vojsko obklíčeno vojskem krále Jiřího. Utrpí prohru
a Matyáš padne do zajetí. Když slíbí, že se
s Jiřím už nepustí do boje, je propuštěn na
svobodu.
Nakonec Matyáš dosahuje vítězství zásluhou proradné katolické šlechty, která ho
roku 1469 v Olomouci zvolí českým králem. Matyášovo zvolení uznají moravští páni i zástupci vedlejších zemí Koruny české.
Jiřímu tak zůstala vláda pouze nad částí české země, vyznávající kalich. Vidí, že za této nepříznivé konstelace nelze vzkřísit vlastní vládnoucí dynastii a udržet královskou
korunu pro rod Poděbradů. Raději ji proto
nabídl polským Jagelloncům. Záhy poté 22.
března 1471 umírá v necelých 51 letech a je
pochován v královské hrobce v pražském
JAN J ELÍNEK
Chrámu svatého Víta.
Bene‰ prokázal smysl pro historickou odpovûdnost
Náš list publikoval v únorovém čísle
vystoupení histor iků – profesor ů Rober ta
Kvačka a Jana Kuklíka – na pr ažském
semináři, věnovaném 80. výročí zvolení
Edvarda Beneše prezidentem Československé republiky (18. prosince 1935). Seminář uspoř ádal Institut Václava Klause.
Zazněl na něm i další př íspěvek, kter ý
nyní zveřejňujeme.
Svůj život podřídil zájmům
národa
Pr ofesor J aroslav Hroch, Fakulta sociálních studií Masar ykovy univerzity, Br no: Pojetím historické odpovědnosti Edvard
Beneš v celém svém politickém a diplomatickém působení v sobě spojoval zkušeného
Stránku 1 připravila redakční rada,
stránku 2 Jan Jelínek.
praktika a zároveň vynikajícího teoretika.
Výchozí předpoklady k formování duchovního profilu osobnosti jednoho z největších
evropských státníků 20. století byly dány
mimo jiné tím, že Beneš od počátku vysokoškolských studií věnoval velkou pozornost filozofii a jejím dějinám, jako i dějinám
sociálních a politických teorií, sociologii
a právní vědě.
Sledujeme-li jeho osobnostní a duchovní
životní bránu, tak k jejím nejvýraznějším rysům patří hluboké humanitní přesvědčení
a usilovná práce pro důstojnou národní existenci. Vlastní život Beneš podřídil zájmům
českého národa. Profesor Hroch přitom rezolutně zkritizoval absurdní názory těch autorů, kteří podle útočí na Beneše a líčí ho jako protřelého amorálního kariéristu, soustředěného na peníze a osobní prospěch.
Hroch zdůraznil, že absurdita těchto názorů
se dá snadno vyvrátit. Beneš ve své knize
„Světová válka a naše revoluce“ formuloval
reflexy nejen svých názorů, ale i životních
postojů. Tomáš Garrigue Masaryk rozpoznal v Benešovi vynikající politické a vůdcovské kvality, proto ho pověřil řízením
skutečného centra protirakouského odboje –
Národní rady československé v Paříži. Beneš od začátku první světové války energicky a neúnavně pracuje na tom nejdůležitějším úkolu – v boji za uznání nezávislého
Československa a vytvoření armády, která
by osvobodila Čechy a Slováky.
Scestná tvrzení J iřího Gruši
Profesor Hroch odmítl scestná tvrzení Jiřího Gruši v jeho knize „Beneš jako Rakušan“, kde opakuje protektorátní obehranou
lež o nestatečnosti E. Beneše, který prý
uprchnul před bojem do zahraničí. Lze si ale
například představit, že by se Francouzi odvážili vytýkat generálu Charlesi de Gaullovi
jeho emigraci za hranice, kde pak vedl odboj proti nacistickému Německu? Měl snad
hnát náš národ na válečná jatka proti enormní přesile německých tankových divizí
a bombardérů, za situace, kdy nebyl ještě
dobudován systém pevností především na
hranicích s Rakouskem a hlavně za situace,
kdy západní velmoci označovaly ČSR za
rušitele míru? Solidní literatury na toto téma
je dostatek.
ČSR v době zrady v Mnichově nezanikla
v důsledku slabosti a nestatečnosti E. Beneše, ale vinou neschopnosti tehdejších demokratických mocností, které nezabránily hitlerovskému Německu v dobyvačných plánech. Po tragických zkušenostech s německou menšinou Beneš souhlasil s odsunem
příslušníků Velkoněmecké říše. První, kdo
přišel s touto myšlenkou, byl Neville Chamberlain. O odsunu rozhodla konference vítězných mocností v Postupimi. Je třeba dů-
razně odmítnout lži, že doktor Beneš propagoval likvidaci německého národa.
Únor 1948 podpořila většina
občanů
Smysl pro historickou odpovědnost prokázal Beneš také za únorových událostí roku 1948, vyzdvihl profesor Hroch. Neboť
věděl, že sféry vlivu byly velmocemi rozděleny a Západ se nehodlal opět angažovat ve
prospěch střední Evropy. Únorový převrat
měl podporu téměř více než poloviny občanů ČSR a pokus potlačit jej například vojensky by pro velkou podporu především
mladých lidí skončil neúspěšně. V dramatických únorových dnech 1948 byly náměstí a ulice hlavních měst ČSR zaplněny členy
a stoupenci KSČ. Zatímco jejich odpůrci
zmobilizovali jen několik izolovaných projevů nesouhlasu, jež nedokázaly vývoj podJAN J ELÍNEK
statně ovlivnit.
196/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
Uãitelé a spoleãnost
Komentujeme
V inflaci Dnů čehokoliv se Den učitelů
začíná ztr ácet, stejně jako zásady výchovy a vzdělávání velkého učitele národů,
na jehož počest vznikl. V průběhu staletí
se postavení učitelů často měnilo. Za Rakouska-Uher ska byli pod tlakem národnostním-ger manizačním a pod silnou
kontrolou katolické cír kve. Venkovský
podučitel byl existenčně odkázán na milodar y chudých rodin žáků. Bohatí si
mohli dovolit soukromé učitele a vychovatele. Vlastenečtí kantoř i byli sledováni
a per zekvováni.
Za první republiky se v obcích objevily
velké trojky, požívající značnou autoritu –
pan starosta, farář a pan řídící. Ti byli spolu
s lékařem motorem zdejšího společenského
dění. Protektorát znamenal novou germanizaci a tuhý režim pro pedagogy. Za poslech
Londýna hrozil všem lidem trest smrti. Ti
stateční vymýšleli různé finty, aby v nezávadném obalu sdělovali situaci na frontě.
Rok 1945 – osvobození. Většina kantorů
šla jako ostatní bezplatně pomáhat při obnově Němci rozkradené a západními spojenci rozbombardované vlasti. Další léta
studené války přinesla ideologický tlak, deformaci historie, perzekuci pro mnohé a také studenty. Co však zůstalo, byla kvalitní
výuka a uplatnění v praxi. Jen tak mohli na-
ši emigranti po r. 1948 a 1968 na Západě se
úspěšně vypracovat.
Byla to šedesátá léta, která přinesla uvolnění ve školství, kultuře a dalších oblastech, soudy napravovaly dřívější nespravedlnosti… Představitelé SSSR nedbali varování prezidenta L. Svobody a dalších a vojensky potlačili Pražské jaro s tichým souhlasem USA. I do školství zasáhly nové
čistky a přišla nová, vesměs nezkušená garnitura, která způsobila příští ekonomické
a celospolečenské problémy. K postupné
nápravě už nedošlo.
Byl nám zorganizován listopad 1989. Velké sliby, velké naděje, které chtěli lidé slyšet.
Místo toho byli lidé zbaveni základního práva na práci a bydlení; rozkradeno to, co bylo kdysi znárodněno, enormní státní dluh
(dříve bez dluhů), likvidace zemědělství ve
prospěch dovozu a dalších odvětví.
První polistopadový ministr školství (později MŠMT) Milan Adam si práce učitelů
velice cenil, ale nestačil zlepšit jejich ekonomické a společenské postavení. Ministr
Petr Vopěnka nařkl učitele z kolaborantství,
a tak nadále zůstávali kdesi dole na společenském žebříčku. Čtenář promine – pak už
se ministři střídali jako ponožky – každý něco rozvrtal, nedohlédl na čerpání peněz
z EU a šel. Miliarda sem, miliarda tam…
Korupce nutně zasáhla i do školství – kupovaly se maturity, prominenti získávali na
určitých vysokých školách diplom i dokto-
rát. Pro mládež se stalo vzdělání zbytečné,
když rodič získal „balík“ podvodem. Učitelky, ale i muži se stali terčem útoků nezletilců – psychických i fyzických. Teprve
nedávno se začala řešit enormně nízká
vzdělanostní úroveň mladé generace. Lacino získané maturity znamenaly propad i na
vysokých školách. Ty státní i soukromé halasně brojily proti akreditační komisi, která
žádala jen jedno: mít i na velký počet přijatých uchazečů dostatek kvalitních profesorů a dalších, jak to požadoval předpis. Snad
nespokojené uspokojí nový vysokoškolský
zákon.
Smutno je kantorovi, že celé desetině dětí rodiče nemohou finančně zajistit obědy
a další stravování. Marně totiž shánějí aspoň trochu přiměřenou práci v místě, protože nemají peníze na dojíždění.
A učitelky a učitelé? Různé balíčky
předchozích předsedů ODS a premiérů Topolánka a Nečase zmrazily i jejich slabé
platy. Na výběr vedení škol má vliv místních funkcionářů. Oni a inspekce by měli
dohlédnout, aby nikde neplatilo, že důležitý není učitel, ale žák, který má vždycky
pravdu, i když ji nemá, protože s ním přicházejí škole peníze. A nedej bože, aby byl
rodič školní sponzor! Vedení škol zastírá
žákovskou šikanu neschopností učitelů jí
čelit.
Kdeže jsou listopadové sliby a vize
o vzdělanosti národa? PAVEL NOVÁK
Îeny v dûjinách
V pr ůběhu dějin vznikala nejr ůznější
manželství. Z hodin dějepisu víme, že už
děti z kr álovských r odů byly zaslibovány, aby byla zachována či ještě rozšířena
ter itor ia. Málokter ý sňatek i v pozdější
době byl z lásky.
Reformátor Martin Luther se ženil s Kateřinou pro spolehlivost, úctu a vzájemnou
pomoc. Až později se vztah vyvinul v něžný cit a lásku. Habsburský arcivévoda Ferdinand Tyrolský spatřil v Březnici kupeckou dcerku Filipu. Zamiloval se do této
29leté pohledné ženy. Odmítl nabídky urozených žen a tajně se oženil. I tehdy se tajně arcivévoda plížil v přestrojení za svou
ženou. Narodilo se jim dítě. Český král Ferdinand zjistil pravdu a šalamounsky rozho-
dl, že děti z tohoto svazku nebudou mít dědická práva.
Také Magdalena Dobromila Rettigová se
vdávala „z rozumu“. Přesto byla první tři
roky šťastná v manželství s vlastencem Janem Aloisem Sudipravem. Pak vystřízlivěla z romantických představ. Přátelům se
svěřovala, že by už do takového manželství
nevstupovala.
Ve středověku ve společném životě prožili manželé průměrně deset let. Legendami
opředený Petr Vok z Rožmberka si ve 40 letech vytvořil zvláštní vztah ke třináctileté
Kateřině z Ludanic a trvale ji ochraňoval,
promíjel občasné nevěry. Vytouženého dědice a pokračovatele rodu se však nedočkal.
Devatenácté století objevilo romantiku.
Ale odlišné povahy často vedly k narušení
vztahů. Vzpomeňme si, jak si Božena
Němcová stěžovala ve svých dopisech přátelům, Obdobně tomu bylo u její přítelkyně
Karoliny Světlé. Manželství se uzavírala
tehdy, když byl muž schopen uživit rodinu.
Proto tak častý věkový rozdíl, přinášející
do rodin značné problémy.
Za naší hranicí panovalo „biologické“
manželství. Statkářský synek vyčkával narození dědice a pokračovatele na gruntu,
pak byl čas na svátost manželskou. Doba
nedávná i dnešní příliš nepreferuje sňatky
občanské nebo církevní. Přináší to jisté složitosti při narození potomků, ale ubývá rozvodů.
Rekonstrukce britské
politiky v r. 1938
Naše recenze
Mnichov. Kr ize appeasementu 1938.
Takový je název nové pětisetstr ánkové
knihy br itského histor ika Davida Faber a, o níž jeho kr ajanka Antonia Fr aser
napsala: „Skvělá rekonstr ukce r oku,
o kter ém jsem si myslela, že už vím
(o mnichovském diktátu) všecko.“
Český čtenář bude také potěšen, neboť
se z knihy dočte, že britská společnost
oklamaná premiérem Nevillem Chamberlainem uměla soucítit s malým Československem, o němž tento pán bez uzardění
tvrdil, jak je to „příšerné a neuvěřitelné“,
kdybychom „měli kopat zákopy a zkoušet
plynové masky kvůli sporu ve vzdálené
zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“.
Dnes už Britové o nás vědí všechno, jak
potvrzuje kniha přeložená v roce 2014 Šimonem Trusinou. Když se v září 1938 hlasovalo v britské Dolní sněmovně zda podpořit „vzdálenou“ zemi ve střední Evropě,
našel se mezi britskými poslanci jenom jeden z nich – komunista William Gallacher
– který se odvážil prohlásit: „Já protestuji
proti čtvrcení Československa.“ (Str. 378)
Toho dne podle jiného britského politika bylo v britském parlamentu mnoho
Vzpomínka
na Jindfiicha Jindfiicha
Historie Strossmayerova námûstí
Málokdo z Pr ažanů i návštěvníků našeho hlavního města ví, proč prostor
u kostela sv. Antonína Paduánského
v Holešovicích nese název Strossmayer o-
rychle postupoval žebříčkem římskokatolické hierarchie. Od roku 1850 až do svého
úmrtí (8. května 1905) působil jako biskup
bosensko-srijemský ve východochorvat-
Tramvajov˘ provoz na Strossmayerovû námûstí bûhem X. v‰esokolského sletu (1938)
vo náměstí. Osobnost, jejíž památka se
takto zvěčňuje, je Josip Jur aj Str ossmayer, veřejný činitel, politik a katolický
duchovní. Představitel chor vatských národně emancipačních snah, zastánce jihoslovanské a slovanské vzájemnosti vůbec v dr uhé polovině 19. století. nar odil
se ve slavonském Osijeku 4. únor a 1815.
Strossmayer díky finančnímu zajištění,
studijním a osobním schopnostem poměrně
ském Djakovu. Přispíval ku hospodářskému povznesení biskupských statků, z jejichž výtěžků podporoval řadu kulturních,
vzdělávacích a politických podniků.
Byl stoupencem tzv. ilyrského hnutí, jež
usilovalo o chorvatské a slovinské národní
obrození. Pracoval ke sjednocení kultury
a literatury Chorvatů a Slovinců, navazujíce také úzké vazby se Srby. Pro sblížení jihoslovanských „větví“ vznikla roku 1867
v Záhřebu Jihoslovanská akademie věd
a umění, štědře dotovaná právě Strossmayerem. O sedm let později spolupůsobil při
obnovení Záhřebské univerzity.
Za studií v Pešti se Strossmayer seznámil
s Jánem Kollárem. Přátelské vazby měl rovněž s Františkem Palackým. Hájil austroslavistický program federalizace habsburské
monarchie. Nepřijímal rakousko-uherský
dualismus a vystupoval proti maďarizaci
Slováků. Stal se vůdčí silou chorvatské Národní strany. Odmítal velkohubé vlastenectví Ante Starčeviče i jeho Chorvatské strany
práva, vybíjející se nakonec pouze v slepé
protisrbské zášti, a škodící ve své podstatě
samotnému chorvatskému národu…
Strossmayer jako každý církevní hodnostář řešil dilema dvojí loajality: vůči svému národu či univerzálním zájmům papežství. Jeho volba byla přímá a životní obratnost mu ji pomohla ustát, Pro svůj názor
o národní blízkosti Chorvatů a Srbů, nepřipouštěl jakoukoliv nesnášenlivost k pravoslaví. Významně zasáhl do diskusí na prvním vatikánském koncilu (1869-70), kde se
zařadil mezi odpůrce vyhlášení dogmatu
o papežské neomylnosti. Nebylo tedy divu,
že se příliš netěšil přízni Vatikánu, Vídně
ani Budapešti. Jeho ideoví následovníci byli proto často šikanováni a raději opouštěli
svou vlast. Mnoho z nich, zvláště ke konci
19. století, nacházelo útočiště v metropoli
českého národa – Praze.
Kvůli nepopiratelnému vkladu k utužení
česko-chorvatské a slovanské vzájemnosti
udělila Praha J. J. Strossmayerovi v roce
1888 čestné občanství a později (1925) po
něm pojmenovala tehdejší Bubenské náměstí v Praze.
VLADIMÍR MLEJ NECKÝ
stoupenců appeasementu, jak předválečná
evropská politika nazvala zbabělé ustupování britské vlády před německým fašismem. Ustupování, které koncem září 1938
vyvrcholilo nemilosrdným rozsudkem,
jenž připravil Čechoslováky o třetinu průmyslu a statisíce jich vyhnal z rodného pohraničí.
„Díky bohu za tohoto premiéra,“ uslyšel tehdy Chmberlain ve svém parlamentu. Ale řekněme pravdu: ne všichni mu
tehdy přizvukovali. Když se v parlamentních kuloárech v Londýně se zatajeným dechem čekalo večer 29. září na
zprávy z Mnichova, byl prý mezi poslanci Jeho Veličenstva hlavním nedočkavcem Winston Churchill, který „sršel hněvem“ a celé odpoledne strávil přesvědčováním kolegů, aby odeslali Chamberlainovi telegram, v němž ho zapřísahali,
aby nedělal „žádné další ústupky na úkor
Čechů“.
Sir Orme Sargent, asistent jednoho
z ministrů, když sledoval rozbouřené davy
obklopující Downing Street (sídlo britského premiéra v Londýně), konstatoval:
„Člověk by si skoro pomyslel, že jsme dosáhli velkolepého vítězství, a ne že jsme
právě zradili malý stát.“ (Str. 398)
ZDENĚK HOŘENÍ
K nezapomenutelným bř eznovým jubilantům patř í vlastenec J indř ich J indř ich (1876-1967). Nar odil se v Klenčí
pod Čerchovem a Chodsku také zasvětil
celé své dílo. Je mj. autor 26dilného etnogr afického sborníku a svou sběr atelskou činnost (notové záznamy a texty
písní) shrnul do devítidílného Chodského zpěvníku.
„Národní povinností by mělo být: poznat bohaté kulturní dědictví po předcích,
milovat je, opatrovat a pokud lze – uchovávat a rozvíjet je…“
Tak myslel, žil a na to pamatoval vždycky jeden z našich převzácných umělců,
národní umělec Jindřich Jindřich, hudební
skladatel a ctitel básníků, muzikantů, výtvarníků, zpěváků a sběratelů všech národních krás, kterých na Chodsku bylo
vždycky mnoho.
Jeden z božských darů byl právě určen
i mně, byla jsem benjaminkem Společnosti přátel J. Jindřicha. Zval mne na všechny
koncerty své i chodských rodáků, tvůrců,
držel mne za ruku a zaníceně vyprávěl příběhy svého života. Někdy na mne začal
hovořit bulačinou, řečí starých Chodů.
Jezdila jsem za ním ráda, abych převyprávěla čtenářům tu atmosféru, jaká už se asi
nikdy nevrátí do tohoto malovaného a milovaného kraje.
Jak mi odrůstala dcerka z holčičích střevíčků a znala všechny stupnice i základy
hudby, brala do ruky smyčec a přemýšlela
o zákonitosti hudby. Zpívala a jezdívala se
mnou do Domažlic. Naslouchala rozhovorům dospělých po zdařilých koncertech,
držela se mne za ruku, sledovala krásy
chodského města, večer, ve dne, po ránu
až do příchodu Martina Zdanovce, ponocného.
Děti na náměstí sfoukly svíčku v lucerně jeho a pak i hodiny na věži umlkly. To
byl rituál domažlický, chodský, jen se dívejte – hodiny zmlkly, ale svítí dál. Světlo
zůstává i v malém okně chodského hradu.
Domažlice – milované město – město
Jindřichovo. A ten? Stojí u okna, odhrnuje
záclonu a dívá se do tmy. Tam někde na
obzoru tuší kopec se svatým Vavřinečkem.
A také Čerchov a Díly s kapličkou a rodné Klenčí s malovanou zdí hřbitova, posledním místem svých rodičů i přítele Baara. Hřbitov s mrtvými ve svém klínu.
Kolik slavných jmen už poznamenalo
Chodsko! Němcová, Krásnohorská, Vrchlický, Mikoláš Aleš, Ludvík Kuba, Erben
a Jirásek, Vrba, Hruška a Baar…
Jak by potom nemělo vliv na klenečského rodáka, chlapce s citlivou a vnímavou duší, synka vesnického kantora a muzikanta? Už jako malý klouček v pěti letech se učil hrát na klavír. Postupně na
další hudební nástroje. Potom se učil vážněji a stal se nejlepším žákem Vítězslava
Nováka.
Svou práci na Chodsku začal učitelováním. Později našel hlubokou studnici pokladů hudebních i lidové kultury, stále bylo co čerpat. Od mládí chodil s Jindřichem
Šimonem Baarem za lidmi, shromažďoval
předměty mizející kultury a kupoval od lidí krojové části, obrazy na skle, plastiky
a nábytek. Dával do sbírky všechen čas
a všechny své příjmy.
Vážil si i jazykozpytce Hrušky, ten mu
byl rádcem v určení „časomíry“. U „bab
na děrků“ (při draní peří) hledal melodie,
které už nikdo pomalu neznal. Chtěl ukázat Chodsko světu, jaké řemeslníky-umělce měla česká vlast, truhláře, kováře, dívčí vyšívání a malování, barvy, fantazie.
Zapisoval i vtipy, myšlenky, hádanky.
Skládal koncertní písně, tvořil melodie na
verše českých básníků. Byl všestranným
umělcem, tvořil díla sborová, ženská,
mužská, smíšená.
Tvrdil, že je jako otec, který posílá za
hranice svá díla. Aby lid tam poznal naše
umění, to že je hlavní záměr jeho celoživotní práce. Mě těší, že jsem měla to štěstí patřit dlouho mezi jeho vděčnou společnost.
DAGMAR ŠTĚTINOVÁ
(Kráceno)
Stránku 3 připravil a redigoval
Pavel Novák.
4
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ Dnes je Varšavská smlouva
mrtvá, ale vojáci USA a Velké Británie
u Vás nadále jsou. Proč? Předpokládám, že
znáte slova prvního generálního tajemníka
NATO lorda Barona Ismaye, kterými zdůvodnil pobyt cizích vojsk v Německu. „To
keep Americans in, the Russians out and
the Germans down.“ (Držet Američany uvnitř, Rusy venku a Němce dolů.) Dnes jsou
již Rusové venku, a tak logicky zbývají jen
dva důvody pobytu cizích vojsk na německém území – „držet Američany uvnitř
a Němce dolů“. Možná je i jiný důvod pobytu Američanů u Vás, jen nás, prosím, nepřesvědčujte, že jím je ruská hrozba, kterou
nás neustále straší média hlavního proudu.
■ Chtít od slovenského důchod-
ce, který se v zimě rozhoduje, zda si ze
svých tří sta eur koupí dřevo, nebo půjde
s bolavými zuby k lékaři, aby se staral
o „uprchlíky“, kteří k nám přicházejí
v značkových oděvech s kreditními kartami, považuji za nehoráznost. A Vy nám takovou nehoráznost vnucujete! Proto se ptáme, proč by měli být Slováci, Češi, Poláci,
Maďaři, Rumuni či Bulhaři solidární
s Angličany, Francouzi, Portugalci, Španěly, Italy, Belgičany, Američany, Nizozemci
nebo i Němci, kteří rabovali a do velké míry stále rabují své kolonie (i když se tak už
nenazývají) a od nichž si teď chudí Afričané a Asiaté přicházejí žádat ukradené zpět.
(Z dopisu slovenského spisovatele J. Banáše A. Merkelové – obě části)
■ Že je s Ruskem možné jednat
bez hysterických emocí, navzdory choulostivým historickým peripetiím vzájemných
vztahů, nám dokazuje příklad Finska. Tato
země nejenže byla do roku 1917 součástí
carského Ruska, ale se Sovětským svazem
válčila a přišla i o část svého území. Přesto
je dnes Finsko současně vojensky neutrálním státem, členem EU s eurem jako platidlem, ale také jedním z nejvýznamnějších
obchodních partnerů Ruska. (Prof. Peter
Steiner, syn českého Žida a ruské matky,
žijící od 22 let ve Spojených státech, kde
do roku 2015 učil na univerzitě slovanskou
literaturu.)
■ Rusko i Sýrie předložily důka-
zy, že na letištích, která byla donedávna
pod kontrolou Islámského státu (ISIS),
dlouhodobě přistávala americká zásobovací letadla (vesměs v noci). Rovněž daly na
stůl satelitní snímky lukrativních ropných
pašeráckých obchodů ISIS (Daeše) a informace o tom, že ukradená syrská nafta v objemu cca dvou milionů dolarů denně putuje do Turecka (to odhalili i jeho vlastní novináři, za což si vysloužili obžalobu ze
špionáže, ale také bývalý velitel sil NATO
Wesley Clark). Rusko též nabídlo důkazy,
že ISIS je financován konkrétními osobami
ze 40 zemí, a to včetně několika členů G20
(vč. snímku z jednání Johna McCaina
s Abu Bagdadim, hlavou islámských hrdlořezů)!
■ Během posledních 20 let Rusko
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
Jednou vûtou
Jasn˘ hlas ze Slovenska do Evropy
■ Posílení partnerství mezi Rus-
Výzva za mier!
Európania, naozaj chceme 3. svetovú
vojnu? Eur ópski spoluobčania! „Naši“
politici chcú dokázať, akí sú užitoční pre
EÚ, NATO a USA. Očakávajú, že ich
„tvr dý postoj“ voči Rusku vynesie v kar iér ach vyššie, na ešte lepšie platené posty,
jako majú dnes, preto sa predháňajú
v návrhu sankcií, vysielaní bojových jednotiek a iných prejavoch nekontrolovanej agresie proti Rusku, čím zo dňa na
deň zvyšujú r iziko 3. svetovej vojny. Sú
tak zaslepení svojou vlastnou nekontr olovateľnou mocou a vidinou jej ďalšieho r astu, že rátajú s tým, že Rusko ustúpi na
poslednú chvíľu tlaku NATO a k vojne
nedôjde.
Ale v čom má Rusko ustúpiť? Čo má
Rusko urobiť, aby boli spokojní? Má sa
vzdať svojich území a odstúpiť ich dobrovoľne každému, kto o nich má záujem? PRAVÝM CIEĽOM všetkých tých, či už sú
z Európy, alebo spoza oceánu, ktorí chcú
vyvolať vojnu, je bohatstvo Ruska.
Má Rusko rozdať svoje bohatstvo, aby
sa vyhlo vojne? Má zlikvidovať svoje
vlastné obyvateľstvo ako Ukrajina? Všetci,
čo uvažujú triezvo, vedia, že sa to nikdy
nestane! Rusko nikdy nepodľahne tlaku,
jako nepodľahlo v minulosti, tak ani v budúcnosti.
Dnes je už jasné, že vojna sa v plánoch jej
strojcov nemá skončiť na Ukrajine, hlavným
cieľom je Rusko, a vojna má zachvátiť aj celú Európu. Čo zabezpečí pre USA vyšší
zisk, a čo USA rýchlejšie vytrhne z krízy,
jako vojnová výroba? Čo účinnejšie zlikviduje konkurenciu USA v podobe EÚ a Ruska, ako vzájomné vyvraždenie celých národov v Európe? Čo USA pomôže viac rozšíriť sféru svojho vplyvu, ako povojnové
pôžičky, presne podľa odskúšaného scenára
2. svetovej vojny? RUSKO NIE JE NÁŠ
NEPRIATEĽ, nepriateľom každého občana
Európy sú nenásytní politici, ktorí sa za svoju moc a peniaze chystajú zničiť všetko, čo
je nám drahé.
Bojkotujme všetkých politikov, ktorí
zvyšujú napätie, ktorí volajú po ďalších
sankciách, po intervencii proti Rusku! Bojkotujme ich na všetkých úrovniach, vo všetkých voľbách! Nedopusťme uplatnenie zla,
ktoré chcú šíriť! Bojkotujme vstup Ukrajiny
do NATO! Bojkotujme médiá, ktoré nám
vojnu podsúvajú ako jediné riešenie!
Verme! Rusi aj Ukrajinci sú dva múdre
národy, ktoré riešenie nájdu.
K plnému pochopení velikosti vítězství
Rudé ar mády ve Velké vlastenecké válce
př ispějí následné, dosud málo publikované údaje. Pr ávě pohr obci oněch pr ávem potrestaných zr ádců či v r ůzných
zemích přeživších kolabor antů, podporovaných jestř áby NATO, usilují dnes
o další Majdany.
Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu druhé světové války celkem 250 tisíc
Ukrajinců, sedmdesát tisíc Bělorusů, sedmdesát tisíc kozáků, 150 tisíc Lotyšů, devadesát tisíc Estonců, sedmdesát tisíc Středoasiatů, dvanáct tisíc volžských Tatarů, sedm
tisíc Kalmyků, čtyřicet tisíc Ázerbajdžánců,
25 tisíc Gruzínů, dvacet tisíc Arménů a třicet tisíc příslušníků severokavkazských národů.
Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou unifor mu, činil asi milion dvě stě tisíc. Z toho Rusů asi 310 tisíc. Pouze 450-500 tisíc však bojovalo se
zbr aní v r uce. Ostatní byli zařazeni do
strážních a jiných služeb a pomocných praporů. Šlo převážně o vězně zajateckých táborů, z nichž postupně řada dezertovala či
přešla do partyzánských skupin.
Pobaltské státy vytvořily 93 policejních
praporů (33 tisíc osob) a dvanáct pohraničních pluků (30 tisíc). Postupně vytvořily
i tři divize a dva pluky SS (70 tisíc osob).
V německé nacistické armádě tak bojovalo
asi sto tisíc Estonců, Lotyšů a Litevců. Nejvyšší počet vojáků na frontu proti Rudé ar-
mádě tak vyslaly právě baltské státy. Kromě tří divizí SS se bojů zúčastnily i samostatné policejní prapory a pluky. Dvacátá
estonská divize SS byla rozbita u Narvy.
Lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny
Rudou armádou v létě 1944. Většina jejich
příslušníků dezertovala.
V Bělor usku bylo vytvořeno dvacet policejních praporů (pět tisíc osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory
(dvacet tisíc osob). Z běloruských policistů
byla vytvořena 30. divize SS. Ta byla pak
přesunuta do Francie k boji proti spojencům.
Na Ukr ajině v Haliči bylo zformováno
deset policejních praporů a později jedna
divize SS a pět policejních pluků (třicet tisíc osob), na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (pět tisíc osob). Po vzniku
Ukrajinského národního výboru (v březnu
1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. ukrajinskou divizi a začalo
formování další. Haličská 14. divize SS byla Rudou armádou obklíčena u Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovena
a jeden její pluk se účastnil bojů proti SNP
na Slovensku, další byly vyslány do bojů
proti jugoslávským partyzánům a tam se
jim podařilo uprchnout k Britům.
Z Rusů, Bělor usů a Ukr ajinců bylo
zformováno celkem 90 tzv. ochranných
praporů Ost. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 tisíc osob. Němci zformo-
Polsko-nûmecké hrátky
■ V počtu zahraničních investo-
Jiří Vopelka, Jesenec (316 souhlasných reakcí): Poláci začínají mít kuráž. A to je
Stránku 4 připravil a rediguje
Karel Dostál.
Závěr obsáhlého dopisu
Angele Merkelové (z prosince 2015)
Keď som žil vo Vašej bývalej Nemeckej
demokratickej republike, zašiel som si občas
do lesov pod Berlínom neďaleko Halbe Teupitz. Sú od Vášho úradu vzdialené dajakých
tridsať kilometrov. Leží v nich pochovaných
viac jako päťdesiattisíc mladých Nemcov
a Rusov, ktorí padli v bitke o Berlín v apríli
1945. K nenávisti ich vyprovokovali politici.
Vždy keď som tam bol – plakal som. Nad
mladými Nemcami a Rusmi, ktorí ležia vedľa seba v pekne vyrovnaných radoch. Jeden
rad ruský, jeden nemecký.
Zájdite, prosím, do Halbe Teupitz aj
s Obamom a Putinom, sadnite si na kamene
mŕtvych a vôbec spolu nehovorte. Len mlčte. Ak nad krivdou biednych vyroníte slzu,
pieseň nás – klamaných a ponižovaných,
Vám zazvoní slávou.
Milá pani kancelárka, želám Vám v Novom roku zdravie, šťastie, lásku. A predovšetkým odvahu. Ruky na potlesk máme
s vnučkou pripravené.
S úctou Jozef Banáš, Slovensko (spisovatel, jemuž A. Merkelová v roce 2011 napsala dopis, v němž mu poděkovala za jeho
román Zóna nadšení, popisující situaci
v NDR).
Nebyli jen Vlasovci
odepsalo více než 140 mld. dolarů dlužníkům ze zahraničí: Hlavní případy byly odpuštění dluhů Kuba (30 miliard dol.) a Severní Korea (11 miliard dol.). V roce 2003
odepsalo z celkového mongolského dluhu
ve výši 11,4 mld. dol. částku 11,1 mld. dolarů. Naopak, v roce 2006 Rusko splatilo
nástupnický dluh SSSR vůči Pařížskému
klubu ve výši 23,7 mld. dol. V roce 2013
Moskva splatila dluhy vůči České republice (3,6 mld. dol.), Černé Hoře (18 mil. dol.)
a Finsku (30 mil. dol). Pro zajímavost, až
v roce 2000 zaplatila Ruská federace carský dluh vůči Francii, na jehož úhradu Paříž čekala více než sto let.
rů u nás podle loňské studie společnosti
Bisnode vévodí ruský kapitál, který má
v tuzemsku podíly ve více než 16 000 firmách.
Jinak je tomu ve finančních podílech ve
firmách. Podíly ruských podnikatelů na jejich základním kapitálu těchto společností
je téměř desetkrát menší, než je tomu u rakouských investorů. V tomto ohledu s převahou vévodí Německo a Nizozemsko. Jen
78 procent firem má české vlastníky.
196/2016
Kritická slova německého eurokomisaře G. Oettingera o obavách z dodržování
ústavnosti v Polsku se dotkla polského ministra spravedlnosti Z. Ziobra. Německu
vyčetl válečnou okupaci, během níž zahynulo několik milionů Poláků, i to, že německá média dlouho mlčela o silvestrovských útocích na ženy. Polský ministr zahraničí si kvůli výrokům německých představitelů předvolal německého velvyslance.
Na tuto zprávu v inter netu následovaly četné reakce, z nichž vybír áme:
dobře. Naši zatím nesměle vyčkávají, jak to
dopadne. Pak se k silnějšímu nebojácně
přidají.
Karel Stržanovský, Praha (10 pozdějších
nesouhlasů): Když Polákům dojdou argumenty, vyčítají Němcům druhou světovou,
kterou skoro nikdo ze současných politiků
ani nepamatuje. Brzy budou Švédům vyčítat třicetiletou válku a Italům průzkum římských legií.
Oldřich Pokorný, Jimramov (29 oponentních hlasů na předchozí): Druhou světovou
válku by měli Němcům vyčítat všichni
kem a Německem by mohlo dát podnět k posílení obou zemí, avšak takový vývoj je hrozbou pro americké zájmy, řekl
George Friedman, zakladatel analytické
společnosti Stratfor v rozhovoru s Deutsche Wirtschafts Nachrichten.
■ Zkušební jízda kontejnerového
vlaku, po trase ukrajinský Iljičevsk –
Gruzie – Ázerbájdžán – Kazachstán – Čína
(po Kaspickém a Černém moři) trvala 16
dní oproti plánovaným 10-12 dnům.
■ Neočekávaný dopad devalvace
rublu oznámili statistici: Rusko absolvovalo rok 2015 s přebytkem obchodní bilance, a snížením odlivu kapitálu, když za rok
čistý odliv kapitálu z RF klesl téměř třikrát
(v roce 2015 poprvé činil jen 56,9 mld. dol.
ve srovnání se 153 mld. dol. v roce 2014).
■ Letadla TU-134 přepravila (jen
v barvách Aeroflotu) více než 100 milionů
cestujících – v roce 1979 absolvovala více
než 1265 letů denně!
■ V rámci opatření proti stínové
ekonomice v Rusku by obchodníci
měli být od roku 2017 vybaveni elektronickými pokladnami, pro něž už se vžil pojem
kontrolno-kasovaja technika (zkratka
KKT).
■ V administrativní budově ame-
vali také celkem 75 praporů z kavkazských
národů a Tatar ů - asi 80 tisíc osob. Vzniklo rovněž deset kr ymských policejních
pr apor ů (Tatař i), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů.
Pro úplnost je třeba připomenout i 1. ruskou národní brigádu SS, která pak přešla
k partyzánům. Ruskou národní armádu
Smyslovského a armádu Kaminského (RONA).
Vlasovská Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako
propagační exponát. Koncem války měla
formálně 120-130 tisíc osob, celkem byla
třikrát nasazena v bojích proti Rudé armádě
– bez úspěchů. V bojových akcích proti Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů
neměly úspěch. O to krvavěji si počínaly
v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního obyvatelstva jak Rusů, tak
i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů.
Současnou nacistickou genocidu Rusů
na jihovýchodní Ukr ajině a přípravu nové
barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie
v sestavě divizí SS, sloužili ve wehrmachtu
jako dobrovolní pomocníci, objímali se
v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní
platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení tehdy komunisty přerazili hřbet
nacismu.
rického Senátu ve Washingtonu se objevily letáky upozorňující, že se pátrá po
ukrajinském premiéru Jaceňukovi, generálním prokurátorovi Šokinovi a bývalém
ukrajinském poslanci Marytynenkovi.
■ V roce 2015 bylo pouze 17 %
Ukr ajinců podle závěrů společnosti
Gallup spokojeno se svým životem, za
špatnou považuje ekonomickou situaci
79 % respondentů, když „prosperujících“
bylo jen 9 %.
■ V Moskvě stáli milovníci ma-
líř ství, nehledě na sněhovou vánici a desetistupňový mráz, dlouhé hodiny ve frontě před Treťjakovskou galerií, aby se dostali na výstavu děl ruského impresionisty Valentina Serova.
■ V Rusku chtějí antisemitismus
prohlásit za trestný čin. V. Putin pozval evropské Židy, kteří se ve svých zemích necítí bezpečně, aby se přestěhovali do Ruska.
■ Rusko letos v reakci na akce
NATO zařadí do aktivní služby pět nových pluků strategických raketových jaderných sil a na západě země vytvoří tři nové
armádní divize.
■ Ti, kteří v západní Evropě procitají ze svého barbínovsko-habermasovského snu, najednou začínají zjišťovat, že
pravoslavný chrám je pořád o moc lepší
než mešita. K. Samková
■ Ruská vláda plánuje prodat v roa trestat je sankcemi a jinými výdobytky
„americké demokracie“. Rusům vyčítáte
„okupaci“, při níž zemřelo 250 lidí, a to
většinou při dopravních nehodách, a Němcům, kteří za své okupace povraždili cca
300 000 Čechů, byste nejraději vlezli do
zadku.
Karel Pošta, Praha (trochu smířlivěji): Je
faktem, že Němcům nelze nikdy úplně odpustit válečná zvěrstva a pohrdání slovanskými národy. Stále tu nadřazenost mají
v genech. Můj strýc zemřel v Dachau. Nikdy pro ně nebudeme přáteli a já o to ani
nestojím.
ce 2016 podíly ve společnostech „Rostelecom“, „Transněfť“, „Rosněfť“, „Aeroflot“,
VTB, a v dalších státem vlastněných společnostech, nezahrnuje však prodej Sberbanky.
■ Ukrajinská ministryně financí
Natalja Jaresková jednala s vyslancem Evropské unie o poskytnutí Ukrajině finanční
pomoci ve výši 600 milionů eur a také
technické pomoci při realizaci reforem.
■ Na Světovém ekonomickém fó-
ru v Davosu došlo k potyčce mezi ukrajinským prezidentem Porošenkem a ruským vicepremiérem Trutnevem.
V˘stava k „obtíÏn˘m stránkám ruské historie“
V listopadu loňského roku byla v hlavním sále moskevské Manéže otevřena výstava „Pravoslavná Rus. Moje histor ie.
20. století 1914-1945. Od velkých otř esů
k velkému vítězství“. Otevření byly přítomny dvě hlavní postavy současného Ruska Vladimír Putin a patriarcha Kirill. Oba
pronesli projevy.
Putin mluvil o výstavě jako o „vzdělávacím projektu“ a poděkoval za společnou
práci pravoslavné církvi a vědeckým insti-
tucím. Mimo jiné uvedl: „Je důležité, aby
návštěvníci a hosté dokázali prostřednictvím výstavy přijmout nový pohled na dobře známá fakta a události, aby si vytvořili
svůj vlastní názor.“
Putinův projev nepřinesl nic překvapivého, zato projev ruského patriarchy ukázal mnoho nového a v ruské společnosti
se měnícího. „Výstava je věnována obtížným stránkám naší historie. Všichni víme,
že porevoluční období bylo obdobím cha-
osu, střetů tříd, sociálních, politických
a ekonomických zájmů, které mohly zničit zemi. Bylo prolito hodně krve a miliony byly vyhnány z naší vlasti,“ pronesl
patriarcha. A dále: „Kde by bylo moderní
Rusko bez předchozí generace… Tam,
kde byla krev, nespravedlnost a utrpení,
tak říkáme, že je to pro nás nepřijatelné,
pro lidi v jednadvacátém století. Historické postavy ponechme Božímu soudu. Ale
negativní aspekty by neměly mít pr ávo
vyloučit pozitivní věci, kter é byly pr ovedeny.“
Pochopení tkví v tom, že jak Putin, tak
patriarcha chtějí narýsovat tlustou čáru za
minulostí. Nechtějí z pohledu etiky, morálky hodnotit minulost, ale chtějí nyní na pozitivních stránkách ruské historie budovat
nové Rusko. Ruská pravoslavná církev se
musela přenést přes oběti svých duchovních. Možná proto patriarcha ve své řeči ani
jednou nevyslovil jména Lenin nebo Stalin.
196/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
■ Kosovo stfiízliví ze snÛ
Nechválné v˘roãí bombardování Srbska
Rok 1999 nezačal slavně. Balkán byl
v pohybu a bylo zapotřebí odkázat Srby
tam, kam patří. Chyběl impuls, podle
kterého by bylo možno tvarovat veřejné
mínění podle potřeby. A tak přichází významný 15. leden.
U obce Račak na území Kosova jsou
údajně nalezena mrtvá těla 45 lidí v civilních šatech. Albánci obvinili jugoslávskou
armádu z masakru civilních osob, obvinění
převzalo NATO. Účelově ustavené vyšetřovací komise zahájily práci a propagandou
ovlivněné veřejné mínění zapracovalo.
Nebyl brán zřetel na další verze o tom, co
se tehdy u Račaku stalo. Podle verze Albánců a NATO existovala a stále existuje i verze Srbů, podle které šlo o padlé bojovníky
UCK. O mrtvé z bojové akce, posmrtně převlečené do civilních šatů, jejichž těla byla
snesena na jedno místo s cílem vzbudit zdání hromadné popravy. Názor, že s mrtvolami bylo manipulováno, vyslovili i dva nezávislí francouzští novináři Renaud Girard
a Christophe Chetelot. Podle jejich pozorování bylo u mrtvých těl i pozoruhodně málo vystřílených nábojnic a málo krve. Veškeré pochybnosti jsou okamžitě potlačeny
a zůstává verze jediná, albánská.
Račak jako spouštěcí
mechanismus
Tento incident u Račaku, spolu s tlakem
politiků NATO, za podpory zkorumpovaných novinářů, vytvořil podmínky pro přímou intervenci proti Srbsku (tedy tehdejší
Svazové republice Jugoslávii).
V březnu toho roku dochází k bezostyšnému napadení suverénního státu. V rozporu s mezinárodním právem začínají padat
bomby na civilní cíle. Smutný na tomto výročí je fakt, že útočníkem je tzv. mezinárodní demokratické společenství. Skvrnou na
naší národní hrdosti je to, že Česká republika stála na straně agresora.
Kampaň proti Srbsku probíhala za soustavného překrucování faktů i šířením vyložených lží, jako byl vzpomínaný Račak,
který byl podvodným pokusem o vytvoření
„učebnicového“ masakru albánských civilistů ze strany Srbů. Nezávislá vyšetřování
odborných forenzních týmů, např. Finska
a Běloruska, totiž masakr civilních osob vyvrátila. Mrtví Albánci patřili skutečně mezi
členy UCK padlé v bojích s pravidelnou armádou SRJ.
Pravda ovšem nikoho odpovědného nezajímala a dosud nezajímá. Zneužít tzv. masakru v Račaku přijala značná část médií jako fakt.
Z našich politiků je možno vyzvednout
v negativním slova smyslu úlohu tehdejšího
prezidenta Havla. O jeho postojích a názorech jsme psali mnohokrát a jen konstatujeme, že lavičky a srdíčka nevrátí životy obětem bombardování, na kterém se svým
schvalováním a přímo prosazováním aktivně podílel.
Ale na druhé straně existovala řada politiků, kteří tento vývoj ostře odsuzovali.
Jiří Dienstbier, někdejší zmocněnec OSN
pro bývalou Jugoslávii, se vyjádřil následovně. „Tento zásah byl naprosto nesmyslný
a založený na nesprávných,
ba dokonce zfalšovaných důvodech. Srbská armáda nezabíjela civilisty, to je velký
omyl. Naopak, se snažila zabránit největším zvěrstvům,
které tam páchali extremisté
a fašisté. Jugoslávská armáda se tam snažila hrát celkem
pozitivní roli, bránila území
své země a zatlačovala kosovskou guerillu. To, že vesničané odcházeli do hor a lesů a vykládalo se jako čistka, V noci nûkolikrát vzlétla letadla NATO na cíle v Jugoslávii (dobové foto)
je nesmysl. Tito lidé utíkali
a skrývali se před bojem, ktením právem a nebyly ani schváleny ze strarý tam probíhal.“
ny OSN.
A co druhá strana? Za vše ocitujme ameAž po osmdesáti dnech bombardování
rického zprostředkovatele Richarda Holbrobyl donucen Miloševič jako představitel suoka, který vědomě lhal, když prohlašoval,
že v Kosovu probíhá etnická čistka, jíž pad- verénního státu k návratu za jednací stůl
lo za oběť na sto tisíc kosovských Albán- a Srbsko de facto přichází o významnou
ců!!! Pozdější reálné odhady všech obětí té- a historicky cennou provincii Kosovo. Zatím
to kosovské krize (nejen Albánců), se jen pod protektorátem, výhledově s cílem
úplného odtržení, ke kterému posléze doovšem pohybují okolo dvou až třech tisíc!
chází. Usilovné bombardování, které bylo
v 60 procentech zaměřeno na civilní cíle,
Chytré bomby s uranem
Po neúspěchu dohod z Rambouillet, kte- zničilo celou infrastrukturu Srbska. Silnice,
ré byly ve skutečnosti „diktátem“, dospěla mosty, energetické zdroje, továrny byly znijednání k patové situaci, kterou se rozhodlo čeny i proti tomu, že některé „slabší mozky“
NATO v čele s USA a podporou EU řešit si- zdůrazňovaly „humanitní“ poslání používaných bomb, které svojí chytrostí prý vyhlelou.
24. březen 1999 se stal „černým dnem“ dávaly výhradně cíle strategického charaktesvětového mezinárodního práva a na Běle- ru, jako např. čínskou ambasádu v Bělehrahrad a celou SRJ padaly bomby. Letecké dě, kde po bombovém útoku zemřelo někoúdery NATO byly v rozporu s mezinárod- lik pracovníků.
STANISLAV HRZINA
Islámsk˘ boj Turecka o Balkán
(Pokračování, 2. část)
Současná Erdoganova vláda je velkým
propagátorem šíření tureckého vlivu na Balkán a citovaný deník Daily Sabah trend se
vzpomínkami na osmanskou říši vše podporuje.
Ne všichni v Turecku s tímto souhlasí, což
dokumentuje jiný deník vydávaný v angličtině Todays‘ Zaman, který pro změnu vystupuje v duchu Güllenova hnutí islámského
kazatele a myslitele Fethullaha Güllena.
Deník v článku „Katastrofální turecká
politika na Balkánu“ uvádí, že turecká islamistická oligarchie, když upevnila svoji
moc v Turecku, se vrhla na Balkán, kde zneužívá kulturní, historické a náboženské tradice. „Používá je jako prostředek k šíření
náboženského fanatismu v jihovýchodní
Evropě. To je zničující pro racionální a tradiční zájmy Turecka, které se zakládají na
podpoře obchodu a posílení stability a bezpečnosti na Balkáně,“ píše server deníku
Ml˘nek mele, mele a mele…
K devíti letům vězení odsoudil soudní
senát Justiční a policejní mise Evropské
unie v Kosovu (EULEX) předáka Srbů
v Kosovské Mitrovici Sr ba Oliver a Ivanoviče (62). Byl shledán vinným z válečného
zločinu spáchaného na civilním obyvatelstvu, uvedla srbská média. Rozsudek není
zatím pravomocný.
Ivanovič podle předsedkyně senátu rumunské soudkyně Roxany Comsaové podnítil 14. dubna 1999 v Mitrovici další příslušníky srbské polovojenské jednotky, aby zabili čtyři albánské civilisty.
Podle bělehradské televize B92 se v odůvodnění rozsudku předneseném předsedkyní
senátu uvádí, že Ivanovič před devíti Albánci na otázku dalšího člena srbské milice „Co
s nimi?“ odpověděl: „Co se mě ptáš, jednej
podle rozkazu.“ Oliver Ivanovič údajně věděl, že v Kosovské Mitrovici probíhá operace proti Albáncům. Jednal s vědomím, že
mohou následovat vraždy,“ uvedla Comsaová. Podle ní tak „podnítil členy polovojenské
jednotky ke spáchání tohoto zločinu“.
Soud ale zprostil Ivanoviče druhého bodu
obžaloby, který se týkal zločinů spáchaných
v únoru 2000. Čtyři další Srbové souzení
v procesu spolu s Ivanovičem byli viny zproštěni.
Ivanovič, považovaný za umírněného politika, je prvním vysokým představitelem
kosovských Srbů odsouzeným justicí EULEX za válečné zločiny. V minulosti býval
srbským tajemníkem pro Kosovo a v místních volbách, které se konaly koncem roku
2013, byl zvolen radním v severní, převážně
srbské části Kosovské Mitrovice. Podle
agentury AFP tento politik patří mezi obhájce dialogu a kompromisu s albánskou většinou Kosova a hovoří plynně albánsky.
Na první pohled běžná kauza řešící téměř
dvacet let staré provinění. Z právního hlediska nic mimořádného. Ale obžalovaným je
Srb. Naskýtá se otázka, je justice EULEX nezávislá, nebo je prodlouženou pákou tribunálu v Haagu? Tedy toho „nezávislého justičního molochu“, který zná jediné viníky událostí provázející rozpad Jugoslávie, a to jsou Srbové a obvinění jiných národností jsou převážně osvobozováni.
Nikdo si není ochoten přiznat, že bandité
z UCK opětovně vystavovali nealbánskou
populaci na území Kosova (hlavně srbskou
a cikánskou) brutálnímu teroru. Mučení
a vraždy nebyly ničím výjimečným. Terčem
se stávali i ti Albánci, kteří s praktikami
„osvoboditelů“ z UCK nesouhlasili. Dočkáme se v budoucnu spravedlivé změny?
V celé historii a vývoji nepokojů při rozpadu Jugoslávie lze jedině vysledovat nepoměr při trestání srbských a nesrbských provi(sh)
nilců.
Todays‘ Zaman. List dále obviňuje Recepa
Er dogana a jeho stoupence, že se s několika málo vlivnými islamisty snaží na Balkáně vytvořit další bojiště pro svoji ideologii, jako se to stalo na Blízkém východě.
„Tato ideologie vytvořila turbulence od
Sýrie po Palestinu a od Libye po Egypt. Aktivuje radikální skupiny v Sýrii prostřednictvím známé Národní zpravodajské organizace (MIT), která tam poslala 2000 nákladních aut napěchovaných zbraněmi a právě
tak MIT financuje Muslimské bratrstvo
v Egyptě. Hamás podkopává Libyi a Tunisko pod rouškou rozvoje a spolupráce s Tureckem. To je důvodem znepokojení vlád na
Balkáně. Mají obavu z turecké politiky, která se může stejným způsobem projevit
v těchto zemích,“ píše Todays’Zaman. Podle tohoto deníku se Erdogan snaží o repliku
dřívějších snah Saúdské Arábie a Íránu
s wahhábistickou a šíítskou ideologii, kdy
se snažily získat opěrné body na Balkáně.
List obviňuje Erdogana, že financuje skupiny a organizace blízké islamistům, které působí v zahraničí, a to prostřednictvím agentů přestrojených za pracovníky velvyslanectví nebo vládních agentur, jako je například
Tika. „Národní zpravodajská organizace –
MIT se podílí na tajných a nezákonných
operacích v řadě balkánských zemí. Turecké vládní organizace se svojí pracovní náplní jsou zneužívány jako zástěrka tajných
operací,“ uvádí Todays’Zaman.
Kritika chování Erdogana a jeho strany
AKP vůči Balkánu není nového data. Již
dříve upozornil pro změnu levicový politik
Faruk Logoglu z republikánské lidové strany (je diplomatem a byl velvyslancem
v USA, v současnosti je ředitelem ASAM –
Eurasian Strategic Studies Center). „Balkánská politika vlády AKP má dva hlavní
rozměry. První je neo-osmanství a druhý
rozměrem je náboženský přístup,“ řekl v roce 2012 Logoglu. Proti tomu vystoupil jiný
diplomat Hasan Gögüs (dnes velvyslanec
v Rakousku) a obhajoval politiku AKP vůči
Balkánu a tvrdil, že Turecko nemá jinou
možnost než takto zajišťovat mír a stabilitu
na západním Balkánu: „Turecko má úzké
vazby s balkánskými zeměmi, a to na základě společné historie. Turci po staletí zde žili bok po boku s národy tohoto regionu. Máme dnes příbuzenské vztahy s komunitami
ve většině zemí západního Balkánu. Tvrzení o skrytém neo-osmanském apetitu jsou
nepravdivé. Poučili jsme se z historie a pracujeme na vizi vylepšování vztahů,“
Síla a slabost Turecka roste
a padá s finančními možnostmi
„Turecko svým ekonomickým potenciálem vystačí na malé a slabé balkánské státy
s několika málo stomilionovými dolarovými investicemi. Za směšnou sumu si kupuje
klíčové hráče na politické a hospodářské
scéně. Turecko kombinacemi v oblasti tzv.
měkké diplomacie dosahuje významných
úspěchů v tomto regionu,“ tvrdí pro agenturu Sputnik (přenáší server B92) srbský politolog Branko Radun.
Velikost možností Turecka na Balkánu se
snaží mírnit již v úvodu jmenovaný bývalý
srbský diplomat v Ankaře Vladislav Jovanovič: „Turecko je dnes obklopené značnými
problémy ve svém sousedství a na delší čas
nebude mít chuť se zabývat Balkánem. Záměry Ankary také překazila skutečnost, že
o Balkán se zajímají i jiní. Je zde přítomno
několik mocenských center v čele s USA
a mnozí z nich mají opačné zájmy než Turecko. Mimo EU je nutné počítat s návratem
Ruska jako regionální a globální velmoci,
což pociťuje nyní Turecko na vlastní kůži.“
MIRKO RADUŠEVIČ
Pozdû, ale pfiece?
V Haagu má být ustaven speciální
Soud pro válečné zločiny spáchané členy
povstalecké Kosovské osvobozenecké armády (UCK) během konfliktu v letech
1999 a 2000, př i němž zahynulo kolem
10 000 lidí.
Soud bude posuzovat zločiny spáchané
Kosovskou osvobozeneckou armádou na etnických menšinách a politických oponentech.
Nizozemská vláda vysvětlila, že lidé svědčící
proti bojovníkům UCK, kteří jsou v Kosovu
mnohými považováni za bojovníky za svobodu, by se mohli cítit v nebezpečí, pokud by se
procesy konaly v Kosovu. Soud by měl začít
pracovat ještě letos v prostorách dřívějšího
sídla Europolu. Soudit budou podle kosov-
Neu‰lo nám
ského práva mezinárodní soudci. Osvobozeneckou armádu UCK vytvořili ve druhé polovině devadesátých let albánští separatisté. Zastavit tento konflikt přinutily Bělehrad nálety
NATO na Srbsko. Kosovo nakonec stejně vyhlásilo jednostranně nezávislost v roce 2008.
Postupem času se dostávaly na povrch informace o zločinech UCK na Srbech, Romech
a umírněných kosovských Albáncích. Objevila se i podezření na obchod s lidskými orgány
zajatců a přes Kosovo je vybudována cesta
pro pašování narkotik.
O úspěšnosti této akce si určitě povíme
v budoucnu. Doufejme, že bude neméně úspěšná jako dosavadní převážně stíhání Srbů.
(sh)
Kosovo střízliví ze snů o nezávislosti, tisíce zejména mladých míří do Německa.
Kosovo samo se zmítá v nejhlubší politické
krizi od vyhlášení samostatnosti před osmi
lety.
Parlament je zablokovaný kvůli útokům
slzným plynem. Vášně probudila nová
smlouva zajišťující Srbům větší autonomii.
Přes všechny problémy si Kosovo „vysloužilo“ ratifikaci asociační dohody s Evropskou unií.
■ DÛkazy jsou po ruce
Americká vláda jako jediná ze všech zemí na světě vyhlašuje, že její zákony a diktáty mají přednost před suverenitou všech
jiných národů. Vůbec nejhorší důsledky
washingtonského pohrdání suverenitou jiných zemí je, že hrozí těm občanům cizích
zemí, které Washington obviní z terorismu,
i když pro ně nemá žádné důkazy.
Všimněme si fotbalového skandálu FIFA
ve Švýcarsku, což ani v nejmenším nezastavilo Washington, aby tam vyslal agenty
FBI, kteří zde švýcarské fotbalové činovníky zatkli pro údajnou korupci.
Ruský prezident považuje zatčení některých činovníků FIFA na žádost Spojených
států za vměšování do vnitřních záležitostí
cizích států. Jde o další americký pokus rozšířit své pravomoci na území jiných států,
vyjádřil se prezident Putin. Tímto způsobem se snaží Spojené státy zabránit znovuzvolení prezidenta FIFA, čímž porušují
nezávislost mezinárodní organizace.
■ Djokoviã triumfuje
v Melbourne
Srb Novak Djokovič o vítězství ve finále
Australian Open nad Britem Andym Mur-
raym prohlásil, že „v posledním roce hraje
nejlepší tenis v životě“. Rodák z Bělehradu
ovládl čtyři z posledních pěti grandslamů
a jedenáctým singlovým triumfem na turnajích velké čtyřky vyrovnal na pátém místě
historické tabulky Björna Borga a Roda Lavera. Na rekordmana Rogera Federera ztrácí šest titulů.
■ Pokud Evropa otevfie…
Pokud Evropa otevře brány, budou se stínat hlavy. Chápu, proč se Polsko a Evropa
bojí jejich přílivu, prohlásil Lech Walesa na
adresu migrantů. Oni přichází z míst, kde
jsou lidem stínány hlavy. Obávám se, že totéž se stane jednou nám. My Poláci jsme také byli přistěhovalci a uprchlíci. Toto prohlášení ikony demokracie a dobra „náš tisk“
zcela přehlédl.
■ Nás se to net˘ká?
Předseda polského Práva a spravedlnosti
(PiS) Jaroslav Kaczyňski jednal na Tři krále s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Důležitá schůzka svolaná z iniciativy
Poláků trvala šest hodin, lídři protibruselské
evropské opozice se mimo jiné radili, jak
koordinovat společný postoj obou zemí
k migračnímu šílenství, které drtí Evropu.
Česká média tuto extrémně důležitou
schůzku důsledně bojkotovala, žádná z televizí o ní nepřinesla zmínku., Důvodem je
náš probruselský postoj, který nás odtrhává
od zbytku států střední Evropy?
■ Srbsko ãiní „nevratné“
kroky
Srbsko učinilo „nevratné“ kroky na cestě
ke členství v Evropské unii otevřením prvních dvou kapitol přístupových rozhovorů.
Analytici říkají, že zahájení rozhovorů
o EU je odměnou za spolupráci Bělehradu
v oblasti normalizace bilaterálních vztahů
a předávání podezřelých válečných zločinců. První jednání o vstupu Srbska do EU začala zhruba před dvěma lety.
Stranu 5 připravil a rediguje
Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
196/2016
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
Dlouhá cesta básnické orientace
„Život byl vždycky nad mé síly,
kdykoli jsem byl sám“
Dlouhá byla cesta hledání lidské i básnické orientace Fr antiška Hr ubína (1910-
1971). Jeho předválečná poezie oslavovala
chudobu a soucit s trpícími, Unikal z problémů svého nitra. neustále ho znepokojovala starost o osud člověka a rodné země.
Na počátku první světové války se přestěhoval do rodiště své matky – do Lešan
v Posázaví. Zde také prožil dětství a mládí.
Gymnázium vystudoval v Praze, právnickou a později filozofickou fakultu nedokončil.
Radikální změnu v Hrubínově poetice
způsobila válka. Od svých osobních problémů přechází k osudům své vlasti. Své
bojové odhodlání vyslovil ve sbírkách
Chléb s ocelí a Jobova noc (obě vyšly po
osvobození až v r. 1945). Nezapomenutelné jsou verše vrcholící refrénem:
„Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Od r. 1946 se Hrubín věnoval pouze literatuře. Přechodný básníkův optimismus je
vystřídán depresí a hrůzou z atomové bomby. Píše svou knihu Hirošima (1948). Hrubínovo dílo je velice obsáhlé a bylo blízké
jeho generaci. Divadelní hry Srpnová neděle (1958) a Kř išťálová noc (1961) zaznamenávají kontrast mezi životem intelektuálů a mládím nové generace. Novela Zlatá r eneta (1965) a Romance pro kř ídlovku (1962) byly zfilmovány.
Národní umělec F. Hrubín patří vedle
J. V. Sládka k našim největším a nejlepším
autorům knih veršů pro děti. Významné
jsou také překlady francouzských, německých a ruských básníků. PAVEL NOVÁK
Zbylo velké prázdno
Je neuvěřitelné, že už tolik let není mezi
námi M i l a n F r i e d l (1931-2009), ředitel Lyry Pragensis, skvělý recitátor, prozaik,
pedagog a předseda Výboru národní kultury.
K lidem, kterým byla blízká poezie, ale
i výtvarná tvorba, promlouval z rozhlasu,
televize, uváděl koncerty Pražského jara…
Kultivovaný projev, krásně posazený hlas.
Rád jsem si kupoval kolibří vydání poezie,
často v kožené vazbě, s nádhernými ilustracemi klasiků i jím objevených výtvarníků.
To byla Lyra Pragensis. To byl můj vnější
pohled. Později jsme se setkávali v ředitelské kanceláři světoznámé Vimperské tiskárny s dlouholetou tradicí – Milan jako ředi-
tel a já jako šéfredaktor okresních novin.
Později jsme se v Praze sblížili v tehdy významné kulturní instituci – Výboru národní
kultury, kterému předsedal a já spolu s redakční radou připravoval ojedinělý vlastenecký čtvrtletník Lípu.
Pamětníci vzpomínají na naše kulturní
odpoledne, kde zaplnili Ponrepo, aby
zhlédli tehdy indexový film, poetická pásma, připravovaná Milanem Friedlem a jeho přáteli i studenty. Dnes tyto mladé vídáme jako vyzrálé herce, odlišující se od
ostatních kvalitní dikcí, která svítí vedle
šumlujících kolegů z hloupých seriálů, kterým hlasová kultura nic neříká.
Pak přišly dvě tragédie pro VNK. Během
týdne zemřeli M. Friedl a výkonný místopředseda Jindřich Janda. Pokusil jsem se je
nahradit…
Často otevírám ty malé knížečky. Vzpomínám, jak jsem v tiskárně obdivoval zlaté ruce knihařek, které zlatily desky „kolibříků“,
tady vznikl miniaturní korán… Po listopadu
1989 šel ke dnu i nově postavený tiskárenský
komplex a všeobecně – kvalita knižní produkce, orientovaná jen na zisk. Velké části
společnosti je cizí duše a slovo básníka, knihy, které najdete jen v antikvariátech.
Milane, moc chybíš. Po tobě zbylo jen
PAVEL NOVÁK
velké prázdno.
Pfiedstavitel historické malby rytífiem
francouzské Akademie umění a nositelem řady vyznamenání.
Při požáru ND byly zničeny části původní
výzdoby. Nejinak dopadla výzdoba někdejší
královské – nyní prezidentské – lóže. Její novou tvář měl vytvořit právě Václav Brožík.
Jako námět si zvolil tři doby české země –
přemyslovskou, lucemburskou a habsburskou. V r. 1897 ho císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu. Brožík byl také
(pn)
členem České akademie věd.
Snad ve všech předválečných školách, ale
i později, visely reprodukce rozměrného obrazu Václava Brožíka (1851-1901) Odsouzení mistra Jana Husa - někde též MJH před
koncilem. Tento český malíř patří do Generace Národního divadla, která se podílela na
výzdobě vytoužené Zlaté kapličky. Brožík
byl představitelem české historické malby,
který v rozměrných kompozicích ztvárňoval
kapitoly z českých dějin. Za svého pobytu ve
Francii zde sklízel velké úspěchy, byl členem
Legendární Václav Talich
Václav Talich se narodil v roce 1883, tedy ještě za Rakouska-Uherska. Studoval
v houslové třídě na Pr ažské konzervatoř i
u Jana Mař áka, později u prof. Otakar a
Ševčíka. Po absolvování školy se stal koncer tním mistrem nejenom Ber línské filharmonie, ale i Městské opery v Oděse
a rovněž profesorem car ského učiliště
v Tbilisi. Mohl bych vyjmenovat další významná místa, kde Talich působil, zmíním se ale o Opeře v Plzni, kdy jako šéf
a pr vní kapelník uvedl v roce 1912 popr vé Smetanovu Prodanou nevěstu.
Václav Talich byl významný český dirigent dvacátého století. Působil v letech
1919-41 (kromě 1931-34) jako šéfdirigent
České filharmonie a v letech 1942-44 byl
šéfem Opery ND v Praze. Významnou měrou se podílel na interpretační úrovni obou
těles. To byl, dá se říci, opravdu vrchol v jeho tvůrčí činnosti. Vždyť jako jeden z prvních interpretoval díla zvláště českých skla-
datelů (Smetana, Dvořák, Suk, Novák), ale
i díla Mozarta, Čajkovského a francouzských impresionistů. V té době (až do roku
1950) se podílel rovněž na realizaci gramofonových nahrávek.
Pokud se týče České filharmonie, měl
Talich výjimečnou hudební fantazii, objevoval nové výrazové možnosti u studovaných skladeb a měl vždy maximální nároky
na připravenost hráčů. Z jevištních nastudování byly významné zvláště premiéry
opery B. Martinů Julietta a Bořkovcova baletu Krysař.
Talichovo působení v České filharmonii
se projevovalo nejenom doma, ale též v zahraničí. V roce 1922 uskutečnil zájezd do
Itálie a Vídně, v roce 1935 do Velké Británie, Francie a Belgie, později i do Skotska
a Švédska, jakož i do Austrálie. Jeho výjimečnost byla srovnávána s úrovní největších dirigentů, jako byl kupř. Artur Toscanini. Spolupracoval s takovými umělci, jako
byli Svjatoslav Richter a Mstislav Rostropovič. Jako správce Opery ND uvedl
v r. 1936 Dvořákovu Rusalku, na Pražské
konzervatoři, coby profesor, vyučoval
předmětu dirigování a stal se rovněž řádným členem Československé akademie věd
a umění.
Po válce založil Český komorní orchestr,
byl ustanoven profesorem dirigování na
pražské AMU, pracoval v Československém rozhlase, působil ve Slovenské filharmonii a externě vyučoval na Vysoké škole
múzických umění v Bratislavě.
V roce 1957 byl jmenován národním
umělcem. Zemřel 16. března 1961 v 77 leMILOSLAV SAMEK
tech.
Nezapomenuteln˘ fotograf
Chodíval po Pr aze obtížen r ozměr ným deskovým fotoapar átem, bytelným stativem a dalšími potř ebami.
Dlouho hledal nejvhodnější motiv
a dlouho čekal na vhodné osvětlení.
Pak J osef Sudek (1896-1976) rozložil
svá „fidlátka“. V př esnou chvíli exponoval.
Josef Sudek se narodil v Kolíně. Ve třech
letech mu zemřel otec – malíř a dekoratér.
Syn se vyučil knihařem a ve svých 17 letech začal fotografovat. Válka z něho udělala invalidu – jak napsal Jaroslav Seifert:
„Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil.“
Stránku 6 připravil a rediguje Pavel Novák.
Knihařině se už nemohl věnovat. Z existenční nutnosti se stal fotografem – dnes
světoznámým. Vystudoval Státní grafickou
školu a získal výuční list pro založení vlastní fotografické živnosti. Měl řadu přátel
z oboru. Aby se Sudek po válce komerčně
uživil, věnoval se pouze uměleckým snímkům. Využíval techniky přecházející v grafiku. Používal velkoformátové deskové kamery a od r. 1940 vznikaly jen jeho kontaktní otisky.
Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří
Sudek k nejvýznamnějším fotografům meziválečného období a svými avantgardními
přístupy se stal známým v Evropě.
(pn)
Rozmach ãeského státu
Vr cholný rozmach českého státu ve
14. století je úzce spjat s postavou Karla
IV. a jeho velkor ysou politikou, s níž vybudoval r ozsáhlé lucembur ské impér ium. Získal mezinár odní postavení, udržel mocenskou rovnováhu uvnitř státu
i feudální společnosti díky obr atné politice. Za jeho vlády v letech 1346-1378 se
mu podař ilo zajistit mezinár odní stabilitu.
Konec století přinesl řadu změn, které
ohrožovaly Karlovo dílo. Tehdy mocná
katolická církev otřásla Evropou v podobě
dvojpapežství i zpupným vystupováním.
Karlův nástupce syn Václav IV. postrádal
otcovu politickou obratnost. Vzhledem
k trvalým konfliktům s církví a arcibisku-
pem se stal cílem spiknutí panstva v čele
s Rožmberky a za podpory svých bratrů
Zikmunda a Jošta. Král byl zajat a propuštěn až za příslib podílu šlechty na vládě.
O šest let později byl zbaven říšského trůnu a znovu uvězněn. Královská moc po
r. 1402 značně klesá a prohlubuje se propast mezi blahobytnými a kořistnickými
feudály a na druhé straně upadající řemesla, bezpráví občanů, včetně drobné šlechty.
V této době vystupují do popředí reformátoři, jimž především vadí odklon církve
od učení Kristova a příklon k neřestnému
životu a obžerství. U nás se blíží doba Husova a následné husitství.
(pn)
Bohat˘ program Karlova jubilea
Česká veř ejnost to ostatně zná: V nedávné anketě o největším Čechovi si
pr vní místo vybojoval Otec vlasti, kr ál
český a císař ř ímský Kar el IV. Nar odil
se v Pr aze 14. května 1316 Elišce Přemyslovně a českému kr áli Janu Lucembur skému jako Václav, ale př i biř mování ve Fr ancii, kde byl vychováván, dostal jméno po fr ancouzském kr áli Kar lu
IV. Stal se tak svorníkem dvou českých
kr álovských dynastií, Př emyslovců
a Lucembur ků. Vládl od čer vence 1346
až po 29. listopad 1398. Byl 11. českým
kr álem a patř il mezi nejvýznamnější evr opské panovníky vrcholného středověku. Ve Fr ancii získal mimoř ádné vzdělání – hovoř il plynně pěti jazyky. Byl
autorem nejvýznamnějšího ř íšského zákona Zlaté buly, kter ý platil až do r oku
1806 až do časů dobyvatele Napoleona.
Bula upravovala nezávislost zemí Koruny české v rámci německé říše, o jejíž rozvoj – hospodářský i kulturní – se významně
zasloužil. Jeho zásluhou byla v Praze vybudována největší univerzita na sever od Alp,
postavil kamenný most přes řeku Vltavu,
Nové Město i třeba základ svatovítské katedrály a v neposlední řadě královskou klenotnici hrad Karlštejn. Dlouho opomíjená
Praha se stala skutečnou metropolí svaté říše římské.
Proslul jako velký reformátor i vizionář
a v celé Evropě byl oceňován pro svou
moudrost, vzdělanost i diplomatickou
obratnost.
Karlovo jubileum, které se bude celý rok
slavit na mnoha úrovních, můžeme právem
počítat k velkým událostem novodobého
českého státu.
(zh)
Chrám, kter˘ hostil hvûzdy
V letošním roce jubiluje Státní akademické Velké divadlo v Moskvě,
krátce Bolšoj těatr.
V r. 1776 ho založil kníže
Pjotr Urusov, trvalá domovská scéna byla získána o čtyři roky později.
Byla to budova Petrovského divadla. Požár
r. 1805 objekt zničil
a o 20 let později vyrostla
nová – dnešní budova.
Velké se jmenuje proto,
že zde dominovala opera a balet, zatímco
činohra se přesunula do vedlejšího Malého
divadla. Původně byl repertoár orientován
na prezentaci ruských autorů a skladatelů.
Zde měla premiéry díla P. I. Čajkovského,
Sergeje Rachmaninova a dalších velikánů.
Zahraniční autoři přišli na řadu od 40. let
19. století.
Vnitřek Velkého divadla utrpěl jako
mnoho jiných památek požárem, když sem
za války dopadla německá bomba. Dnes
patří budova k nejkrásnějším ve světě. Na
zdejší scéně vyrůstaly světové ruské primabaleríny (za všechny Maja Plisecká) a také
světoznámé operní hvězdy. Světově nejlepší baletní soubor byl založen už v r. 1773.
Bylo mi dopřáno stát se divákem baletu
A. Ch. Adama Giselle na námět básníka
Heinricha Heine. Při jímavé hudbě a skvělé
výpravě jsme mohli sledovat příběh dívek,
které zemřely před svatbou a nemohou nalézt v hrobě klid. A hlediště bouřilo při
špičkových výkonech primabalerín.
PAVEL NOVÁK
Pfiední osobnost avantgardy
F. Tich˘: Josef Sudek
O díla Fr antiška Tichého (1896-1961)
– olejomalby i grafiku projevují dlouhodobý zájem sběratelé i obdivovatelé. Jejich
autor studoval Pražskou akademii v letech
1917-1923, pak byl šéfem výpravy Švandova divadla na Smíchově. Později se věnoval
úpravě tisků i jako autor ilustrací v nakladatelství Melantrich. Léta 1929-1935 strávil v Paříži. Zde se usadil v sousedství Jana
Zrzavého a Bohuslava Martinů. V r. 1945
byl jmenován profesorem Vysoké školy
uměleckoprůmyslové, kde působil do
r. 1951, kdy musel místo opustit. Jako jevištní výtvarník a autor kostýmů spolupracoval s Národním divadlem. Námětově je
jeho dílo velice bohaté – zátiší, městská
krajina, portréty. Stále se však vrací do světa cirkusových a varietních manéží.
Za protektorátu patřil Tichý, stejně jako
mnoho jeho vrstevníků, ke (pro nacisty)
zvrhlým umělcům.
(pn)
196/2016
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Válka skonãila, otazníky zÛstaly (7)
Byli to opravdu slu‰ní lidé?
Čas od času se veř ejnoprávní televize
(ČT) prezentuje poř ady, které se účelově
snaží vzbudit zdání, že po válce byli sudetští Němci odsunuti nepr ávem, rozhodnutí spojenců r edukují na Benešovy dekrety. Zatímco naši vynikající režiséř i,
z nichž mnozí prošli koncentr ačními tábor y, točí filmy pr avdivě uvádějící sou-
šího funkcionáře K. Henleina vybudoval
pátou kolonu v našem demokratickém státě.
Na osudnou mnichovskou konferenci
přinesl nakreslené hranice „Sudet“, které
zradou spojenců - Anglie a Francie – byly
přičleněny k říši. Britové se mj. báli, že Německo bude chtít zpět své kolonie, proto ta
vstřícnost.
k o m u n i s m u u nás! Další, prý badatelé z téhož ústavu, který tenkrát vedl P. Žáček, se propůjčili k dehonestaci spisovatele
Milana Kundery s jediným cílem: zabránit
jeho úspěšné nominaci na Nobelovu cenu,
v době, kdy ji pochlebovači chtěli prosadit
pro Václava Havla. Stejně jako vytvářeli
gloriolu hledáním čestných doktorátů a vy-
menalo jen více produktů, ale i brannou povinnost pro muže.
Do kamery letitá stařenka vyslovila to, co
se žádalo. Zaznělo: „Byli to slušní lidé, nic
neudělali.“ Pravda, nic neudělali proti rozbití Československa – napřed jen hajlovali
a chtěli do říše. A tak se stali příslušníky vyvolené rasy, která začala likvidovat fyzicky
i jinak ty méněcenné. Ty, kteří se dnes
a denně třásli, že nějaký prospěchářský udavač na ně ukáže.
Sousedka zmíněné babičky zůstala německé národnosti. Buď nespadala pod podmínky odsunu, ale je i druhá varianta. Za
svou protektorátní činnost byla soudem
shledána vinnou a odseděla si svůj trest. Ale
odsun byl časově omezený a dodatečný odsun nebyl možný. A co případný manžel?
Kde a jak bojoval v hitlerovské armádě? Jen
střílel Slovany a další nebo je jako soukmenovci mučil, okrádal… Možná, že i padl za
říši. Příliš mnoho otazníků.
V archivech i knihách jsem našel při hledání zmíněné historické pravdy i rodinné
paradoxy. Na fotografiích jsem poznal tehdy mladší Němku, hajlující při příjezdu fašistické armády do pohraničí. Češi museli
tento prostor opustit. Po válce byla souzena
a odsouzena. Po odpykání trestu zůstala
v pohraničí. Její bratr si po válce vzal ženu,
která přežila pochod smrti.
Některá fakta
vislosti, protože vlastní zkušenost je nezaplatitelná, ta mladší žije pr agmaticky.
Naskočili na vlnu těch Němců (i jejich
potomků), kteř í se s výsledky prohrané
války nedokázali smíř it. A za jejich peníze se prezentují.
Připomeňme si pár minut slávy našeho
„takynovináře“, který zaktivoval naše média, politiky i veřejné osobnosti, aby podepřel tvrzení německé spisovatelky Kennelové, která se také doma aktivně přiživila na
dobronínském případu. Jak se později (za
dost velkých nákladů) ukázalo, nemuseli to
být Češi, kdo po skončení války si vyřídili
účty, ale možná z koncentráků se navrátivší
němečtí antifašisté.
Dal se mnichovský diktát odmítnout?
Evropa se obávala našeho NE. Byl by to
velký problém. Proto usilovný tlak na prezidenta Beneše. Ten sice od r. 1932 nechal budovat nákladný obranný systém, který však
nebyl z různých příčin dobudován. A jak se
ukázalo ve Francii – dal se obejít. Dobře
znal fašistické řádění ve Španělsku. Za ne
by padla odpovědnost na něho a v případě,
že by požádal o pomoc Sovětský svaz, mohl být viněn za to, že mu otevřel cestu do
střední Evropy. Později se ukázalo, že Beneš dobře viděl do budoucna – tušil, že válka stejně bude a pozice Československa jako oběti bude výhodnější.
Vrcholem však bylo Vraždění po česku.
Za účelový „dokument“ si svou slávu užil
jeho autor na dnech Sudetoněmeckého
landsmanšaftu, kde byl slaven jako hrdina
a obdržel cenu a „třicet sříbrných“ – pardon
– pytel euro pro další dehonestaci vlastního
národa. Stačilo i to, že se představitel revanšistického sdružení nadouval v pořadu ČT
24 spolu s K. Schwarzenbergem. Díky
vstřícnosti někdejšího předsedy ODS a nechvalně známého premiéra Petra Nečase se
B. Posseltovi podařilo znesvětit svou návštěvou Lidic tato nám svatá místa. Nikdo
ze servilních moderátorů se nezeptal na jeho pocity…
Byl to nejčernější den – 15. březen 1939.
Okleštěné Čechy a Morava byly „vzaty Hitlerem pod ochranu soukmenovců, čelících
nesnesitelnému teroristickému režimu“. Fašistické hordy nás obsadily a začal protektorát.
Stejný scénář jako po obsazení pohraničí.
Hitler v první chvíli nešel po Židech a Češích, ale po vlastních lidech – sociálních demokratech, komunistech i některých katolických kněžích. Dnes také někteří Hitlerovi otroci mluví o „čechizaci“.
Existuje cosi jako historická pravda.
V průběhu dějin byla všelijak pokřivována
a interpretována. Stále slyším slova o demokracii a svobodě slova – žel, jsou to často
jen slova. Denně je občan vystavován sdělovací masáži, selektivnímu zpravodajství, neověřenému zpravodajství. Máme jistě tisíce
historiků, ale kolik je kvalitních. A tak třeba
údajný historik z ÚSTR hovoří o době
Vzati pod Hitlerovu ochranu
Cesty k protektorátu
Sudety jako územní celek nikdy neexistovaly. Hitler však pro své plány potřeboval odpor Němců žijících v našich pohraničních oblastech a za účinné pomoci zdej-
Rychl˘ sled událostí
Březen 1939 - rádio bylo v té době jediným zdr ojem aktuálních událostí.
V odpoledních hodinách 14. bř ezna
schválili poslanci slovenského sněmu odtr žení od Česko-Slovenska a vyhlásili samostatný stát.
Po půlnoci na 15. březen odjížděl státní
prezident Hácha z berlínského hotelu do
říšského kancléřství za Hitlerem. Předpokládal, že bude s vůdcem řešit mj. otázku
Slovenska. Hluboce se mýlil. V ranních hodinách si patnáctého naši občané vyslechli
rozkaz ministra národní obrany gen. Syrového velitelům všech posádek, aby se vzda-
li. To již ordneři a další likvidovali státní
hranice a nacistické hordy vtrhly do našeho
vnitrozemí. Vzápětí při výhodném kurzu
marky Němci některá města „vyjedli“
a ještě poslali domů dárky…
Vpád německých vojsk byl pro národ šokem. Už 16. března podepisuje Hitler na
Pražském hradě výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Slzy, vztek a beznaděj.
Zatýkání, mučení, věznění, fyzická likvidace odpůrců. Kolaborace, deportace. To byla druhá polovina března 1939. NEZAPO(pn)
MÍNEJME!
znamenání po světě. A tak opět vznikají tendenční veledíla, vybírající z kontextu doby
jen hodící se detaily.
Před časem jsem náhodou zachytil na ČT
část pořadu z r. 2005, na němž se také finančně podílela německá strana. Že by platilo: kdo platí, poroučí? To by měli posoudit
zadavatelé. Skupina odsunutých Němců, žijících původně, tuším, že ve vyškovské (?)
enklávě, se přijela podívat na svou někdejší
vesnici. Proč ne – kdo v míru přicházíš…
Po letech bylo na setkání si o čem povídat, zeptat se na osudy přátel a známých.
Pro nepamětníky chybělo, byť drobné vysvětlení válečné a poválečné doby. Dozvěděli jsme se o aktivitách v Německu… Setkání bylo opravdu srdečné. Každý si povídal, co chtěl, tedy svou pravdu. Možná, že
zde opravdu za protektorátu žili idylicky
a němečtí příslušníci opravdu českým sousedům vypomohli. Měli vyšší potravinové
dávky a další při tehdejším lístkovém systému. Heydrich jim posměšně říkal „margarinoví Němci“. U nás se tomu říkalo „dali se
k Němcům“. Ale toto přihlášení se nezna-
Každé zvednutí ruky k nacistickému pozdravu přibližovalo Hitlera ke světovládě.
A bylo jich mnoho. Byla tu motivace materiální (majetek převážně Židů), představa
privilegií vyvolené rasy. Ve velkém pak zisk
území, jeho nerostného bohatství, průmyslu
a jeho podrobení Hitlerovým plánům, zajištění neplaených otroků pro říši (nucené práce a koncentráky) a vše další. Tato víra je
držela i po vůdcově zbabělé smrti (jak mnozí vypovídají) a muselo zbytečně padnout
mnoho rudoarmějců, aby dobyli poslední
enklávu zrůdnosti.
Závěrečné memento
Bez komentáře otiskujeme část projevu
Franze Pany, předsedy Sudetoněmeckého
landsmanšaftu (SD) na 64. sjezdu odsunutých Němců v Augsburgu v r. 2013:
…“Mimořádně mě těší, že zde mohu pozdravit opravdového posla humanity, nositele Ceny lidských práv SD. Dobrý den, pane Davide Vondráčku. Na sudetoněmeckém
dni chceme uctít muže, který svým filmem
Zabíjení po česku vyvolal emocionální
a dosud opomíjené diskuse o zločinech vyhnání Němců Čechy…Náš mluvčí Bernd
Posselt, kterého tím srdečně zdravím, ještě
více upozorní na jeho zásluhy.“
■■■
Všichni váleční zločinci (pokud se tam
dostali) ztratili u procesů paměť a tvrdili, že
vykonávali jen rozkazy. S vědomím své viny však prchali především za pomoci Vatikánu přes katolické a fašistické Španělsko
„krysími cestami“ (jak příhodné: z potápějících se lodí nejprve prchaly krysy) do Argentiny a dalších zemí Jižní Ameriky.
Věděl to i architekt holocaustu Adolf Eichmann: Žil s novou identitou v Argentině
a klidně podnikal. Bývalému členu Waffen
SS W. Sassenovi se tu svěřil pod vlivem alkoholu. Litoval, že se v Evropě nepodařilo
vyvraždit v š e c h n y Židy. „Nedělali jsme
svou práci dobře, dalo se toho zvládnout daleko víc“! A pak ho dostihla spravedlnost.
Dlouho pátrající izraelský Mossad objevil
Eichmannovy stopy a v r. 1960 ho unesl.
Souzen a o rok později byl popraven. Zde se
už hájil plněním rozkazů. Paradoxní je, že
Američané o jeho místě pobytu věděli. Ale
úzké svazky s Německem, Adenauerem
a špionážní centrálou válečného zločince,
jakož i jiné, chránili.
Několikrát jsme tiskli autentická vyjádření tehdejších účastníků. Bezmezná touha po
odvetě za prohranou první světovou válku
a důsledky, jak to teď Čechům natřou. Při
pokojných protektorátních akcích provokovali a stříleli. Proto za všechny citát z koncentráku: „… fy neste šádný fojaci, ste
chovno, lautr nyc“ – to vše doprovázeno bitím.
Polovinu gestapa tvořili sudetští Němci.
Nad krutostí sudetských vojáků se občas
pozastavovali členové SS (a nebyli to žádní
dobráci). Celá řada válečných zvěrstev spadá na konto sudeťáků – povraždění lidických dětí. Na starosti to měl sudetský Němec, drogista ze Šumperka.
Po první světové válce předpokládal E.
Beneš asi milion lidí hlásících se k němec-
ké národnosti. Při předválečném sčítání to
však bylo 3,1 mil. Válečné události zasáhly
do řad sudeťáckých Němců: Padlo jich v řadách wehrmachtu a SS nebo bylo zabito při
válečných akcích 300-500 tisíc. Tisíce jich
bylo divoce vyhnáno nebo sami uprchli.
Odhad divokého odsunu hovoří o 19-30 tisících obětí. Byli nezvěstní, ale i ti, kteří byli odsunuti do Německa a Rakouska stali se
obětí starousedlíků za to, že byli příčinou
války, v níž původní obyvatelé přišli o vše,
co léta budovali: z českých zemí bylo odsunuto 2 170 596 Němců.
■■■
Z prorockého projevu prezidenta E. Beneše na sjezdu politických vězňů 14. 12.
1945 v Praze:
„Žádný z vás nezadal k útoku jejich
(Němců) nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl
váš tradičně demokratický národ…
Zaznamenávejte, co jste zažili ve vězeních a koncentračních táborech, abyste se
mohli bránit, až oni začnou se svou kampaní. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očisťování
přešli do útoku. Bude to nová reakce, která
spojí útok na pokrok sociální s útokem na
naši svobodu národní a lidskou.“
PAVEL NOVÁK
Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
196/2016
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
PamûÈ slábne
Maru‰ka Kudefiíková
J edna z mnoha mladých hr dinů pr otifašistického odboje Mar uška Kudeř íková by se 24. března 2016 dožila 95
let. Nar odila se ve Vnor ovech, okr es
Hodonín. J ako pr avá vlastenka nemohla jednat jinak, než se hned od začátku okupace zapojila do domácího odboje.
Varovali jí, že je nezkušená, ať poslechne starší, ale ona s vervou mládí, neohlížejíc se na nebezpečí, silná svým přesvědčením šla neúnavně dál. Až se jí, jako mnoha a mnoha našim odbojářům stalo osudným setkání s konfidentem gestapa.
V roce 1941 byla zatčena a v listopadu
1942 odsouzena k trestu smrti. V březnu
1943 ve Vratislavi (Polsko) byla popravena. Ve věznici ve Vratislavi se popravovalo v pátek. To napětí, to čekání muselo být
hrozné. Čekat jestli se kroky vrahů přiblíží k cele a zarachotí klíč v zámku. Když se
kroky vzdálily, tak nastal další týden krutého čekání.
Maruška chtěla zemřít se vztyčenou
hlavou. Bylo jí 22 let a v tomhle věku se
smířit se smrtí jistě nebylo lehké. Jako
každý mladý člověk měla své sny, své touhy, avšak její život ukončila sekera fašistického kata.
Byla však statečná. ještě své milé uklidňovala. „Pamatujete na mou maturitu?
Vzpomínáte si, že jsem se nikdy nebála
a nelekla žádné zkoušky? Strach, tréma,
plachost, úzkost vždycky vyprchaly v rozhodném okamžiku, ve kterém už byla jen
pevnost, rozhodnost a přímé zření. Podobně je tomu i dnes, věřte tomu.“
Jejích posledních 99 dní života věrně
zachycuje film natočený v roce 1972 režisérem Jaromilem Jirešem „...a pozdravuji
vlaštovky“.
V roce 1990 vydala punková kapela Požár Mlýna demo nahrávku „Slzy Marie
Kudeříkové“.
Ve Strážnici je na památku Marie Kudeříkové od roku 1956 pojmenována základní škola.
V Praze, Brně, Křelově, Svitavách, Veverské Bitýšce, Břeclavi, Ostravě, Havířově, Znojmě, Trutnově, Benešově a Ústí
Fejeton
Někteří moji přátelé si stěžují na
slábnutí paměti. K takovým stížnostem
se mohu připojit. Neboť: rád si poslechnu například „ Vzpomínku na Zbiroh“ ,
ale ne a ne si vzpomenout, kdo je skladatelem tohoto hudebního skvostu. Že
by Fibich? Nevzpomínám si. Jeden přítel uvádí, že si nemůže vzpomenout, kolikrát a kde všude byl za babku na rekreaci ROH nebo za odměnu od podniku. Jiný zase tvrdí, že už si nepamatuje,
kdo vůbec někdy něco doplácel v lékárně na léky. Příkladů zapomnění na růz-
Od monarchie k republice
O v˘stavû, kterou pfiipravil KâP Hor‰ovsk˘ T˘n
Maru‰ka Kudefiíková, jedna z hrdinek domácího odboje za okupace
n. Labem jsou po ní pojmenovány ulice.
Čest její památce!
NATAŠA WEBEROVÁ
Pfies spáleni‰tû, pfies krvavé fieky… Sokolovo
„Pr osím, aby naše jednotka byla okamžitě poslána na frontu a aby jí bylo
využito, jak uznáte za vhodné… Spojení a př átelství sovětského a československého lidu budou ještě pevnější, budouli zpečetěny kr ví, pr olitou ve společném
boji po boku Rudé ar mády. Pr osím, aby
naše pr osba nebyla odmítnuta.“
Z dopisu Ludvíka Svobody maršálu Josifu Vissarionoviči Stalinovi.
Prosba byla vyslyšena a naši vojáci se
po několikaměsíčním výcviku v Buzuluku
dočkali odjezdu na frontu.
Na buzuluckém nádraží nastoupil 1. čs.
samostatný prapor do nákladních vagonů
s výzbrojí a koňmi. Nechyběly ani polní
kuchyně.
Hlášení plk. Ludvíku Svobodovi před
odjezdem na frontu podal zástupce velitele npor. Bohumír Lomský. Trubač praporu
četař Vladimír Domanský zatroubil nástup
a po vřelém rozloučení s obyvateli Buzuluku, se prapor vydal na dalekou pouť, na
vytouženou frontu. Na zastávkách se podávala strava do ešusů a vybíraly se peníze na nové tanky. Vojáci si přáli, aby se
tanky jmenovaly Ležáky a Lidice.
Pochod začal 19. února 1943. Vojáci
měli za sebou tři týdny cesty vlakem do
stanice Valujky a čekala je téměř 400 km
dlouhá cesta. Šli ve sněhu i blátě, každý si
nesl svoji tornu a svoji zbraň. Plukovník
Ludvík Svoboda měl saně tažené bílým
koníkem, avšak víc než deset dní, co trval
pochod, na nich jel jenom, když potřeboval povzbudit ty vepředu. A na saních se
vezli ti, kteří už nemohli.
Do Charkova dorazil prapor 1. března.
Dne 3. března se prapor vydává na čtyřiceti kilometrový pochod do určeného
obranného 15 km širokého úseku na levém
břehu řeky Mža.
Rozkaz velení Rudé armády pro 1. čs.
samostatný polní prapor v SSSR zněl –
udržet postavení na nově budované linii
obrany na řece Mža a nedovolit Němcům
postup na Charkov.
Dne 4. března 1943 se rota Otakara Jaroše přesunula na druhou stranu řeky do
obce Sokolovo, kde začala budovat obranu. Od 6. března docházelo k několika
střetům s nepřítelem. Den nato se asi 15
německých tanků pokusilo prolomit obranu u obce Timčenkovo.
Dne 8. března, o Mezinárodním dni
žen, zaútočilo na Sokolovo 14 německých
tanků, po nich začala útočit pěchota. Prapor bojuje v sestavě třetí tankové armády
generálporučíka Rybalka, v rámci 25. gardové divize, které velel generálmajor Safarenko. Vojáci mají za každou cenu nepřítele zadržet, nedovolit mu postup na
Charkov.
V podvečer se obránci stáhli do kruhové obrany v prostoru kostela, kde bylo Jarošovo velitelské stanoviště. Velitel praporu se rozhodl poslat do boje zálohu 10 tanků T-34 a zesílenou četu rotmistra Hynka
Voráče. Pod prvním tankem se však prolomil led a z řeky se stala nepropustná překážka. V 19.00 vydal velitel praporu Ludvík Svoboda rozkaz ke stažení 1. roty za
řeku Mža. To už však neexistovalo žádné
spojení. Poslední zbytek obránců opustil
hořící Sokolovo až pozdě v noci. Někteří
přišli až druhý den. Ze zesílené roty zůstaly pouze trosky.
V tomto boji padl i velitel obrany Sokolova, velitel 1. roty Otakar Jaroš. Kromě 86 padlých bylo 56 českslovenských
vojáků raněno. Rota přišla o oba protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a 16 lehkých kulometů
a pět minometů. Ztráty na straně protivníka však byly mnohem větší. 300-400
vojáků, 19 tanků a 4-6 obrněných transportérů.
Od 9. března pak plnil 1. čs. samostatný
polní prapor bojový úkol – zabránit proniknutí nepřítele až do 13. března. Českoslovenští vojáci neustoupili. Poprvé bojovali živí vedle mrtvých a poprvé viděli, jak
fašisté berou do zaječích. Výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byl kapitánu
in memoriam Otakaru Jarošovi udělen Leninův řád, Zlatá hvězda a titul hrdina Sovětského svazu, dále byl vyznamenán Řádem Bílého lva Za vítězství, Čs. váleč-
Kresba Miroslav Kemel (www.kemel.cz)
Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.
né sociální vymoženosti uvádějí celou
řadu.
Pro osvěžování paměti jim připomínám,
že paměť slábne, jestliže ji necvičíš. Memoria minuitur, nisi eam exerceas. Takto
je to psáno ve staré učebnici latiny. Ještě ji
mám schovanou. Jsou tam ovšem mnohá
další naučení, platná i pro dnešní dobu.
Například dle Tacita: V nejzkušenějším
státě je nejvíce zákonů. (Corruptissima re
publica plurimae leges.) Nebo: kde je
mnoho právníků, tam je mnoho sporů. Pokud jde o cvičení paměti, neškodí občas si
zavzpomínat. Neboť: „Vzpomínky jsou rájem, z kterého nás nikdo nemůže vyhnat.“
MIROSLAV KUBÍN
ným křížem 1939 a Sokolovskou pamětní
medailí. Statečné chování našich vojáků
ocenila i československá vláda v Londýně.
88 bylo vyznamenáno Čs. válečným křížem 1939 (25 in memoriam), 77 obdrželo
Čs. medaili za chrabrost před nepřítelem.
Sovětská vláda udělila vysoká vyznamenání 87 příslušníkům 1. čs. samostatného
polního praporu.
Velitel Ludvík Svoboda byl oceněn
nejvyšším sovětským vyznamenáním Leninovým řádem. V Kremlu byl v dubnu
1943 vyznamenán také vedoucí čs. vojenské mise Heliodor Píka sovětským Řádem rudého praporu. Oba důstojníci přebírali vyznamenání z rukou předsedy prezidia Nejvyššího sovětu Michaila Kalinina.
A tak od Sokolova se naši vojáci bili po
boku Rudé armády se smrtí až do vítězného konce. Jejich hrdinný boj nesmí být nikdy zapomenut.
NATAŠA WEBEROVÁ
Blahopfiejeme!
● V Jirkově se dožívá Alena Sachumská
2. března 81 let.
● V Liberci bude slavit 82. narozeniny
4. března Oldř iška Reslová.
● Oldř iška Kadeř ábková z Loun se dožívá 8. března 81 let.
● Květoslava Tomanová ve Švihově oslaví 9. března 69. narozeniny.
● V Praze oslaví 65. narozeniny aktivistka
SV ČR, Mar cela Vocetková dne
10. března 94. narozeniny bude slavit
v Jirkově 11. března Vladimír Bambas.
● Josef Alois Tichý z Prahy se dožívá
11. března 87 let.
● V Praze se dožívá 83 let Miloš Har ant
13. března.
● Alena Kudějová z Kladna oslaví 84. narozeniny také 13. března.
● Julie Masopustová, aktivistka SV ČR
oslaví 14. března v Praze 82. narozeniny.
● V Rožnově pod Radhoštěm bude slavit
17. března spolupracovnice SV ČR Helena Polášková.
● V Praze se dožívá 98 let 18. bř ezna
účastnice Slovanského sjezdu v roce
1998 Mar ta Lisnerová.
● V Kladně bude slavit 87. narozeniny
Vlasta Vodičková dne 19. března.
● Pavla Hr zinová v Jirkově oslaví 45. narozeniny 20. března.
● Libuše Koukalová z Prahy, spolupracovnice Slovanské vzájemnosti, oslaví
také 20. března 88. narozeniny.
● Libuše Císař ová z Prahy oslaví
22. března 88. narozeniny.
● Ve Valašském Meziříčí bude slavit
22. března 62 let Alena Veselá.
● Olga Šašková z Plzně bude slavit
24. března 68. narozeniny.
● V Kunovicích oslaví 90. narozeniny
26. března bývalý aktivista a distributor
Slovanské vzájemnosti Vladimír Galuška.
● Vlastimil Hodina z Plzně oslaví 83. narozeniny 28. března.
Všem oslavencům, i když je
nejmenujeme, přejeme hodně zdraví!
Jak nám ukazuje výstava „Od monarchie k republice“, Ger máni už po tisíciletí se snaží vytlačit nás Slovany z území,
které obýváme po době nazývané „Stěhování národů“. Podle ar cheologů, názvů
měst a vesnic je dokázáno, že Slované žili i na dnešním německém území, až kde
je Řezno, Berlín ap., odkud je Germáni
násilně vytlačili. Násilné poněmčování
dokázala tř ísetletá poroba našeho národa
i Slezska a Horní a Dolní Lužice.
Na výstavních panelech si postupně připomeneme osídlení našeho území, potvrzené archeologickými nálezy, příchod Slovanů až po vznik naší Československé republiky. Každý národ si střeží své dějiny. Nebuďme výjimkou. Náš český národ je v Evropě ojedinělý. Uhájil si svou řeč a svébytnost přes veškeré snahy nás nejen zabrat, ale
i odnárodnit. Proto si velice vážíme vlády
Karla IV., který byl právem prohlášen za
největšího Čecha. Později vláda habsburských monarchů byla pro náš národ oprávněně nazývána třistaletou porobou.
Jednotlivé panely s tematikou: Archeologické osídlení Příchod Slovanů – Sámova
říše. Velká Morava – Vláda Přemyslovců
v Čechách. Konec vlády Přemyslovců – Nástup Lucemburků. Karel IV. – jeho zásluhy
o Království české. Konec vlády Karla IV.
a vláda Václava IV. Život a doba Mistra Jana Husa. Výbuch husitské revoluce a její konec. Třicetiletá válka – Bílá hora – Závěr třicetileté války. Pod žezlem Habsburků. Počátky obrození a válečné běsnění. Obrození
– trnitá cesta našeho národa ke svobodě.
Vznik samostatného státu. Mnichovská dohoda. Obnova ČR – Další vývoj republiky.
Setkání s organizátorkou
Při setkání s paní Libuší Popelkovou
a přečtení materiálu o výstavě „Od monarchie k republice“, kterou zorganizovala
v Horšovském Týně, jsem přesvědčena, že
tuhle výstavu by mělo zhlédnout co nejvíce
našich spoluobčanů.
Cituji část jejího dopisu předaného naší
redakci:
„Na základě zjištění při volbě prezidenta, že skoro polovina národa by volila knížete Schwarzenberga prezidentem, jsem se
ihned rozhodla vytvořit výstavu ‚Od monarchie k republice‘.
Tak vznikla trvalá výstava na 15 panelech o našich národech. Začíná archeologií,
všemi vzestupy i útrapami, také znovuzro-
zením naší krásné vlasti a její řečí, až po
vznik republiky ČSR se všemi jejími prezidenty až po dnešní ČR.
Výstava kromě Horšovského Týna, Domažlic a Poběžovic měla úspěch v Měcholupech u Náchoda a v Jincích.
Výstavu zatím zhlédlo 644 lidí. Lze ji
využít i jako výstavu putovní.“
Na závěr dopisu, kde se paní Popelková
zmiňuje o hrůzách druhé světové války, dodává: „My, kteří jsme přežili hrůzy války,
jsme obnově republiky věnovali zdarma
všechny své síly. Je smutné a bylo nám líto,
že naše úsilí po převratu v r. 1989 zesměšnili, naši republiku rozkradli a zadlužili.“
(nw)
Pozdrav z Jekatûrinburgu
Zdravím z cesty domů, do Sušice. Stavil
jsem se u Jožky Osohy v Plzni a mezi řečí
jsme zmínili i Vašeho pana otce. Mile mne
Jožka překvapil, když vyhrabal foto, které
sám prý dělal 8. března v roce 1963 při příležitosti dvaceti let od bitvy u Sokolova. Možná jedna z hlediska vývoje Druhé světové
války marginální bitva, ale pro čs. armádní
sbor znamenala první opravdu významný vítězný boj.
Mám radost, že jsme se opět setkali u památníku čs. legií v Jekatěrinburgu, a to 13.
prosince 2015. Těší mne, že se nám daří dodržovat tuto tradici už pátým rokem. Scházíme se totiž 2x ročně v dobových uniformách,
připomínajíce si význam Uralu pro čs. legie.
Koncem května při příležitosti tzv. Čeljabinského incidentu a v polovině prosince vzpomínáme na gen. Štefánika, jenž právě 8. prosince 1918 přijel do Jekatěrinburgu.
Možná Vás též potěší, že se u nás na Uralské federální universitě v Jekatěrinburgu konala 24. 12. 2015 při příležitosti 70. výročí
mezinárodní konference v Jaltě vojenskohistorická konference, na které jsem díky laskavosti organizátorů mohl vystoupit via Skype s příspěvkem o gen. Ludvíku Svobodovi
na motivy mého článku k sborníku Česká beseda, který jsme publikovali na jaře 2015 ve
spolupráci s Generálním konsulátem v Jekatěrinburgu.
Vše nejlepší do roku 2016 přeje Radan
Kapucián.
***
Poznámka redakce: V Jekatěrinburgu a Zauralí se udržuje tradice čs. legionářů, na univerzitě jsou semináře češtiny. Dopis píše pan
Kapucián, lektor češtiny na Jekatěrinburgské
univerzitě a vedoucí češtinových kroužků, i mimo univerzity, v rámci České besedy.
Odrazy ode dna
Kdo byl jen trochu pozorný ve škole, ví,
že odrazit se dá jen od pevného a nezařáděného dna.
Každý pokus, kdy se snažíme odrazit
od bahna, znamená, že se budeme bořit
stále hlouběji. Ti, kteří zde nadělali toho
bahna nejvíce, dnes napadají prezidenta
Zemana, který říká vše, jak si to myslí
a věřím, že nejenom mně mluví z duše.
Těm ostatním přeji, aby se už konečně
vzpamatovali.
MILAN LOMSKÝ
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 196/2016, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák,
Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek,
Mirko Svoboda, Nataša Weberová.
Distribuci vede Eva Holečková.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral).
Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 15. 2. 2016.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.