„Chameleon mnoha tváří.“ Poslední roky Albrechta z

„Chameleon mnoha tváří.“
Poslední roky Albrechta
z Valdštejna
Alessandro Catalano (Padova)
V
lna úředních vyprávění, novinářských relací a literárních
textů o životě a pádu Albrechta z Valdštejna se začala šířit
vzápětí po jeho smrti. Zvláštní bylo i to, že ještě několik týdnů
po chebské vraždě bylo uvedeno na jevišti v Madridu nedochované Calderonovo drama o Valdštejnových hrdinských činech.1
I když ve všech dobových zprávách nikdy nechybí poznámky
o jeho prazvláštní povaze, ihned po Valdštejnově zavraždění se
rozvinula určitá tradice, která zpochybňovala jeho skutečnou
vinu, a ta trvá v různých formách podstatě dodnes.2
Celkové množství uměleckých zpracování jeho života
a pádu je samozřejmě obrovské: v harrachovském archivu se
například zachoval zajímavý francouzsky psaný rukopis nazvaný Paměti vyňaté z rukopisu kardinála Harracha, jehož sestra byla
manželkou Albrechta knížete z Valdštejna.3 Na 184 stranách toho
kuriózního textu, na jehož vnitřní straně obálky někdo mnohem později připsal datum s otazníkem („1766?“), můžeme číst
literární zpracování jak o jeho životě, tak i o jeho vztahu s astrologem Giovannim Battistou Sennim, které má jen pramálo
společného se skutečným stručným „deníkem“ jeho švagra, kardinála a pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu.
Jiná kopie téhož textu se dochovala také ve valdštejnském archivu v Duchcově. Její titulní list byl reprodukován pouze v jediné
knize, která se snažila, i když ne příliš zdařile, vědecky vyrovnat
s otázkou Valdštejnova vztahu k astrologii.4 Ačkoliv netušila,
že neznámý autor prakticky nepoužívá Harrachův deník, byla
si autorka dobře vědoma, do jaké míry tento významný text čerpá ze známých prací Franze Christopha Khevenhüllera a jiných
soudobých textů. Jak právě tento text dokládá, standardní zdroj
informací o této slavné kauze představovala pro celý novověk
„první biografie“ Albrechta z Valdštejna, kterou sepsal italský
historik Galeazzo Gualdo Priorato (1606–1678).5 Život slavného
vojevůdce zde byl představen čtenáři jako „zrcadlo vrtošivé Fortuny“ a jinde Valdštejna přirovnával k „chameleonu mnoha tváří,
Proteovi různých podob, náčrtku zmatené arabesky“.6 Jak u Gualda,
tak v pracích jiných současníků a v korespondenci jeho příbuz316
xerxes / III
ných se hlavním důvodem jeho pádu jeví neřešitelnost nastalé
situace.7
V posledních letech se české bádání (J. Kollmann, P. Balcárek) několikrát vrátilo k otázce viny či neviny kontroverzního
vojevůdce Albrechta z Valdštejna a přiklonilo se k názoru, který
byl už tehdy v Evropě velmi rozšířen (zastávala jej mimo jiné
i římská kurie), že Valdštejn byl spíše sám zrazen, než zrádce.8
Jak známo, naopak nejpřesvědčenějším zastáncem jeho viny byl
další český historik Josef Pekař a jeho podrobná studie představuje dodnes jeden z nejlepších zdrojů informací o posledních
letech Valdštejnova života.9 Navzdory tomu se zdá, že jsme ještě
hodně daleko od komplexního pochopení Valdštejnovy osobnosti. Chybí především srovnávací studie, které by nám umožnily správně posoudit, do jaké míry jeho chování odpovídalo
dobové normě ve fázi, kdy postavení šlechticů nobilitovaných
Habsburky bylo v říši ještě poněkud nejasné. Velké napětí nastalo mezi ním a českým králem Ferdinandem III. a je koneckonců
příznačné, že i kardinál Richelieu vyslovil domněnku, že hlavní
příčinou Valdštejnova pádu byly podmínky tzv. Göllersdorfské
smlouvy, pro císaře tak ponižující.10
Důležitý pramen o zákulisí posledních Valdštejnových let
představuje korespondence jeho švagra, kardinála Harracha.
Zároveň by se nemělo zapomínat na roli, kterou hrál velmi aktivní a obratný italský kapucín Valerián Magni. Jeho cesta se
už od poloviny dvacátých let několikrát zkřížila s Valdštejnem
a vážná obvinění, která několik let poté způsobila generalissimův pád, byla poprvé uvedena právě v jeho „kapucínských relacích“ z roku 1628.
Už v tom roce se objevilo velké množství příznaků počínající ztráty soudržnosti v katolickém táboře. Harrachovi spolupracovníci se postupně vyjadřovali na adresu jezuitského řádu stále
tvrdšími slovy a spor, který začal kdysi kvůli pražské univerzitě,
čím dál víc ohrožoval vztahy mezi hlavními představiteli protireformace. Právě v této době Magni dospěl k úplné roztržce
se známým císařovým zpovědníkem Wilhelmem Lamormainem,
jenž se snažil využít finančních nesnází Magniho příbuzenstva
a nabídl kapucínovi výměnou za pomoc při řešení univerzitní
otázky přímluvu u Albrechta z Valdštejna ve prospěch jeho bratra. Když pak Magni skutečně zasáhl, doporučil sice Lamormaine
1 Černý 1996, s. 53–72, zde s. 55.
2 Hojda 1988, s. 75–110.
3 Mémoire tirée hors du Manuscrit du Cardinal Harrach, dont la Sœur fut la Femme d’Albert Prince de Waldstein, Duc de Friedland, AVA, FA Harrach, HS 558. Mám to dát do Bibl.
pod M. a sem jen zkráceninu: Mémoire, AVA...? Nechce se mi, nemá to datum.
4 Geiger 1983, s. 271–273.
5O Gualdovi především Gullino 2003, s. 163–167.
6 Gualdo Priorato 1643, s. 1, 64. Fakt, že Gualdova kniha o Valdštejnovi je napsána italsky,
způsobil, že zůstala dlouho nepovšimnuta a nepoužil ji ani Pekař, který zmiňuje všehovšudy Gualda jenom třikrát a vysloveně říká, že jej citoval z druhé ruky; Pekař 1933, I, s.
20–21, II, s. 234.
7 Campori 1856, 4, s. 79–103.
8 Polišenský – Kollmann 1995; Kollman 1999; Kollman 2001; Balcárek 1999, s. 463–477;
Balcárek 2002, s. 6–45.
9Nepostradatelná je také edice DBBTI 1977, V. Nedávno byla publikována Kalistova dlouho
očekávaná monografie, kde je Valdštejn interpretován jako „typ člověka oproštěného ode
všech vázaností, člověka odcizeného, který nezná hlubšího pocitu nějaké příslušnosti, ať
už ve smyslu národním nebo náboženském či politickém, představitele individualismu
ničím se neomezujícího“; Kalista 2002, s. 35.
10Význam vnímání novověké společnosti očima současníků ukázal přesvědčivě například
Kampmann, který analýzou říšského práva a politické trestní justice dospěl k závěrům,
že je to zcela logické, že se žádný proces proti generalissimu nekonal, neboť „z hlediska
císařského dvora se Valdštejn v okamžiku smrti již nacházel i bez předchozího soudního
jednání v říšském achtu“; Kampmann 1998, s. 117–146 (cit. s. 146); Kampmann 1992.
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
jeho bratra, avšak současně se pokusil zbavit Magniho kardinálovy důvěry.11 Hned poté Magni napsal do Říma Francesku Ingolimu, sekretáři kongregace pro rozšíření víry, ostrý list, v němž
mu převyprávěl Lamormainovu promluvu („...všichni ti, kteří nepřejí Tovaryšstvu, jsou zároveň nepřáteli rakouského domu, a naopak
ti, kteří Tovaryšstvu přejí, jsou přátelé rakouského domu...“) a vylíčil
nátlak příbuzných na kardinála, aby se kapucína zbavil. Mezi
jinými také Albrecht z Valdštejna dal prý Magnimu vzkázat, že
by se měl distancovat od „těchto lapálií a zapojit se se svým talentem do větších věcí, a zdá se, že mi k tomu otevírá cestu“. Valdštejn
sám prý Harrachovi nabídl „jedno opatství v říši s příjmem 14 tisíc
scudů“, avšak pouze pokud by zajistil, „aby otec Valerián odešel in
terram alienigenarum a aby se pak odevzdal do rukou Ježíše“.12
Úloha, kterou sehrál Albrecht z Valdštejna při pokusech
o Magniho odstranění, se ukázala být velmi důležitou na pozadí dalšího vývoje evropské politiky (znali se patrně již od roku
1604, od doby tažení proti Turkům a uherským rebelům).13 Jako
jiní kapucíni této epochy hrál i Valerián Magni několik her najednou a nerozpakoval se, mohl-li účelově využívat informace,
které mu procházely rukama. Již na konci roku 1626 sehrál ne
právě druhořadou roli v prohlubování nedůvěry Maxmiliána Bavorského vůči Albrechtovi z Valdštejna. Využívaje svých každodenních kontaktů s Valdštejnem totiž Magni nalezl 26. listopadu
1626 čas na to, aby sepsal zprávu o jednáních, která se odehrála
v Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha) mezi Eggenbergem,
Karlem z Harrachu a Valdštejnem.14 I když z informace, kterou
Magni podával, nebyla patrná žádná zjevná zášť vůči Valdštejnovi, je zřejmé, že některé obraty (a zvláště narážky na úmysl
podrýt stávající politické uspořádání říše) nenechaly Maxmiliána klidným.15 Jak bylo doloženo, text nevystihoval složitost rozhovorů,16 neboť Magniho informace byly z větší části „osobními
úsudky, které si vytvořil zčásti na základě pozorování a zčásti pomocí
přehnaných spekulací o Valdštejnově strategii“.17 Třebaže Magni sám
náležel k Valdštejnovu okolí, je velmi pravděpodobné, že kapucínovy informace pocházely právě z důvěrného vztahu k jeho
hlavnímu ochránci, kardinálovi z Harrachu, a od jeho služebníků.18
Zcela jiné důsledky měl o dva roky později Valdštejnův pokus vyvést Magniho “z těchto lapálií”, také proto, že k němu
došlo až po smrti Karla z Harrachu, který hrál v předchozích
letech ve Valdštejnových nesnadných vztazích s vídeňským
dvorem důležitou zprostředkovatelskou úlohu a zabránil, aby
problémy přerostly v otevřené konflikty. Nebylo to ostatně náhodou, že poté, co kardinálův otec 16. května 1628 v Praze po
dlouhé nemoci zemřel,19 Valdštejn zakázal po dobu šesti měsíců
veškeré veřejné slavnosti na svých panstvích.20 Rodinná aliance
Eggenbergů, Harrachů a Valdštejnů tak ztratila jeden ze svých
nejdůležitějších sloupů právě ve velmi neklidném období české
politiky. První střet mezi arcibiskupem a Valdštejnem se odehrál právě v otázce dekretu, na jehož základě měli být vypovězeni čeští nekatoličtí páni. Ve více kruzích totiž přetrvávaly silné
pochybnosti o uplatnění této normy vůči těm protestantským
šlechticům, kteří za rebelie zůstali věrni císaři. Dva nejzarputilejší byli Valdštejnovými vlivnými spolupracovníky – Jan Rudolf Trčka a Vilém Kinský – a Magni musel vynaložit veškerý
svůj um, také v polemice s nyní stále mocnějším Valdštejnem
(14. února byl jmenován generálem oceánu a Baltského moře),
aby odvrátil nové odklady.21
Napětí mezi Magnim a Valdštejnem, jenž byl zjevně nakloněn mírnějšímu řešení náboženské otázky, se v podobě
proslulých „kapucínských relací“ a prostřednictvím kapucína
Alexandra des Halles donesla Maxmiliánovi Bavorskému.22 Kapucínské relace představují důležitou epizodu těchto let a ačkoliv neexistuje jejich moderní edice, byly také několikrát pře-
11 Gindely 1894, s. 184n; Hallwich 1910, s. 665n.
12 Magni Ingolimu 29.1.1628, APF, SOCG, 69, fol. 263n, 268. Italské originály cit. v knize
Catalano 2005, jejíž český překlad připravuje na podzim roku 2007 Nakladatelství Lidové
noviny.
13 Mann 19974, s. 418.
14Text: Aretin 1846, s. 1–3. Definitivní doklad o autorství našel Cygan 1972, s. 148–149;
Cygan 1989, s. 336–337. K interpretaci zvláště Ritter 1890, s. 15–38; Mann 19974 (pozn.
13), s. 367–374; Diwald 19843, s. 365–371.
15 Účinek Magniho dopisu potvrzuje Maxmiliánova činnost v bezprostředně následujících dnech po obdržení relace jakož i její popření ze strany Valdštejnovy; Tadra 1879, s.
459–463.
16 Analýza Wilhelma Bartela, jenž s velkým důvtipem rozebírá skutečná fakta a jednoduché
domněnky obsažené v Magniho textu ve světle všech ostatních známých pramenů; Bartel
1890.
17 Mann 19974 (pozn. 13), s. 350.
18 Hallwich 1910 (pozn. 11), s. 667n.
19 K problémům spojeným s úmrtím Karla z Harrachu Janáček 1978, s. 356.
20 Hallwich 1910 (pozn. 11), s. 445.
21 Magni Ludovisimu 6.5.1628, APF, SOCG, 69, fol. 317.
22 „Protokoly“ rozhovorů uskutečněných v Praze pak byly v Mnichově uvedeny na papír
a odevzdány Maxmiliánovi. První kapucínská relace, datovaná 26.4.1628; Aretin 1846
(pozn. 14), s. 23–34; druhá, datovaná 21.5.1628, ibid., s. 34–45. Definitivní doklad o autorství našel Cygan 1972 (pozn. 14), s. 148–149; Cygan 1989 (pozn. 14), s. 336–337. Ke
kapucínským relacím zůstává nepostradatelný Ritter 1890 (pozn. 14), s. 38–53 a Mann
19974 (pozn. 13), s. 435–455.
23Lorenz 1987, s. 114–117, 161–184.
III / xerxes
317
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
loženy do němčiny.23 Bylo o nich řečeno již mnoho a za autory
byli vždy pokládáni Vilém Slavata, Zdeněk Vojtěch z Lobkovic
(hlavně dle Gindelyho)24 a další, přestože je Magniho autorství
více než zřejmé. Valdštejnův pokus odloučit Magniho od Harracha, jehož chtěl z jednání v kapucínově „dvojí hře“vyřadit, nepochybně sehrál důležitou úlohu, neboť ve srovnání se zmíněnou a vcelku věcnou zprávou o poradách v Mostě nad Litavou,
sepsanou Magnim o dva roky dříve, došlo nyní ke skutečným
obviněním, nezastíraným již zdánlivými lichotkami. Magni,
označovaný v dokumentu jako „personaggio grande“, prý „sleduje
činnost Frýdlantského již dlouhý čas“ a „silně pochybuje, že by tento
člověk nezpůsobil velké zlo, nejen v Německu, nýbrž v celé Evropě“.25
Magniho relace dovolují nahlédnout, jak bezohledná mohla
být Valdštejnova pomsta: „Frýdlantský je velký cholerik. Proto je
od přirozenosti puzen k tyranství, které u něj propuká i z velmi slabé
nelibosti, jak se to děje kardinálovi z Harrachu, který vzbudil u Frýdlantského malinkou nelibost, když ztratil u císaře slůvko, aby nebyl
obtěžován [vojenskými] kvartýry, Frýdlantský mu hned poslal na jeho
statky tolik žoldnéřů, kteří je téměř dokonale zahubili, a nepomohla
ani Eggenbergova přímluva, tím méně císařova opakovaná nařízení.“26 Valdštejn sám, v této době na vrcholu své moci, měl zájem
o podporu ze strany jezuitů, a jelikož prý „prohnaně“ využíval císařova zpovědníka, podařilo se mu, že Lamormaine informoval
„císaře o dobrých úmyslech a bezpečné věrnosti Frýdlantského, že se
Jeho Milost Císařská úplně spolehla na to, co radí a za co se přimlouvá
Frýdlantský“.27 Zřejmé jsou také narážky na Valdštejnovo podráždění kvůli omezování jeho moci ve světských i duchovních záležitostech: „Neustále zesměšňoval a znevažoval sněmy, shromáždění
atd., nenáviděl duchovní a projevoval zapálenou touhu reformovat
je.”28 Pozorné čtení obou textů odhalí, že obsahují řadu témat,
která se znovu objeví o několik let později, když bude Valdštejn
obviněn ze zrady a zbaven života. I když nejde o příliš původní
informace, je vykreslení Valdštejnovy osobnosti v kapucínských
318
xerxes / III
relacích velmi působivé a vyvolalo bezprostřední reakci Maxmiliána Bavorského, jenž si pospíšil, aby nebezpečí oznámil dalším kurfiřtům. Krátce po obdržení relací poslal překlad první
z nich mohučskému kurfiřtovi, a také španělský vyslanec sdělil
její obsah okamžitě Filipovi IV.29
Navzdory úloze, kterou sehrál v celé záležitosti, si Maxmilián Bavorský – vědom si nebezpečí a poplašený nediskrétnostmi, které vyšly najevo patrně vinou samotného Magniho30
– pospíšil, aby Eggenbergovi sdělil, že s celou věcí nemá nic
společného, neboť prý byla kapucínovou osobní iniciativou.31 Je
ale zajímavé poznamenat, že si Eggenberg dal dobrý pozor, aby
Valdštejnovi nesdělil obvinění, která byla proti němu vznesena.
Nové spojenectví mezi Valdštejnem a Lamormainem ostatně nemálo bránilo kapucínovým plánům a v dopise z 6. května 1628,
právě v době mezi sepsáním první a druhé relace, byl Magni
sám nucen uznat, že je „do té míry donucen použít jisté prostředky, které jsou poněkud výstřední, a to proti své povaze, která je nad
průměr mírná, avšak nutnost mne žene a vůbec se neklamu, neboť
poznávám, s kým mám do činění“.32
Nový Valdštejnův zákrok měl patrně ne právě druhořadý
podíl na nové zášti, kterou proti němu Valerián Magni pojal
a s níž se jej chystal tvrdě napadnout v roce 1630 na říšském
sněmu v Řezně: „Odjíždím dnes v noci ..., abych skoncoval (směle
řečeno) s očividnou tyranií, která klame svět.“33 Kapucín se totiž
krátce předtím dozvěděl o Valdštejnově „novém útoku“ na kardinála Harracha, „aby se mne jako škůdce jeho zájmů zbavil“.34 Je
ostatně známo, že Magni patřil k těm nejčinorodějším, kteří
usilovali o mír v Itálii a o vyřešení „problému Valdštejn“.35 Díky
obratné francouzské politice, která se snažila zajistit si neutralitu německých států, ztratili Habsburkové během několika
měsíců svou převahu v Evropě a podnítili zformování pestré
mezinárodní koalice, která stanula proti nim. Nadto vyplenění
Mantovy císařským vojskem bylo přirovnáváno k barbarským
invazím a sám papež se pohoršoval „nad odporným chováním
Španělů, kteří znásilnili císaře, aby činil to, co činí oni sami, aniž
by se staral o spravedlnost“.36 Vedle restitučního ediktu se kritika
během říšského sněmu snesla hlavně na Valdštejna, jenž, jak
se zdálo, jako odpůrce císařovy intervence v mantovské otázce
ztratil i Eggenbergovu podporu. Kromě dobrozdání císařových
důvěrnějších rádců byla pro generalissimovo propuštění rozhodující slova Lamormainova, avšak také Magni, který v průběhu
minulého roku dále živil nedůvěru Maxmiliána Bavorského,37
přispěchal, jak mohl, se svou troškou.38 Ostatně nebyli v Řezně jediní, kdo si přál generalissimovo propuštění: Maxmilián
Bavorský, kolínský kurfiřt (jeho bratr) a další dva katoličtí kur-
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
Gindely 1886, II, s. 1–40.
Aretin 1846 (pozn. 14), s. 23.
Ibid., s. 26.
Ibid., s. 27.
Ibid., s. 45.
Mann 19974 (pozn. 13), s. 421.
Jocher Bagnovi 4.12.1627, Albrecht 1964, s. 159.
Mann 19974 (pozn. 13), s. 421.
Magni 6.5.1628, APF, SOCG, 69, fol. 311n.
Magni Ingolimu 6.7.1630, ibid., fol. 250.
Magni Ingolimu 22.6.1630, APF, SOCG, 71, fol. 256n.
K událostem v Řezně řada dokumentů, jež otiskl Albrecht 1964 (pozn. 30); Suvanto 1963,
s. 51–96 a zvláště Albrecht 1962, s. 263–302.
36 Crivelli Giglimu 16.12.1628, Schnitzer 1899, s. 195, pozn. 2.
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
fiřti byli stejně důrazní. Valdštejnovo propuštění a podpis pro
Habsburky nepříliš výhodného míru jen stvrdily tvrdou porážku
habsburské diplomacie.
Ztráta Prahy a kritická vojenská situace ale brzo donutily
vídeňský dvůr odevzdat se znovu do rukou téhož Valdštejna,
který byl o dva roky dříve tak lehkomyslně propuštěn.39 Když
Valdštejn znovu přijal (zprvu jen na tři měsíce, „neboť se nechtěl
spokojit s titulem generálního místodržícího uherského krále“)40 velení vojska, prošly mocenské vztahy ve Vídni hlubokými změnami
a prvními, kdo nesli důsledky, byli ti, kteří měli podíl na jeho
propuštění: „Povídá se, že Lamormaine by byl také rád, aby si jej
zavolal generál, o němž se říká, že pravil, že „nemají volat než ty, s nimiž má co do činění. Jestliže má Lamormaine se mnou co do činění,
nechť přijde sám“.“41 Další zajímavý detail o obtížném postavení
císařova zpovědníka je obsažen v jednom z předchozích dopisů
Harrachova sekretáře: „Proslýchá se, ale jen tajně mezi několika od
králova dvora, že když král hovořil s otcem Lamormainem a stěžoval
si, že radil císaři, jeho otci, některé věci, Lamormaine mu chtěl drze
odpovědět, pročež Jeho Milost Královská položila ruku na dýku a pohrozila mu a řekla, proč jen tě nezabiju, ty jsi zhouba Křesťanstva,
odstup, ztrať se, což se císaři velmi nelíbilo, ale rozkázal, aby se o tom
nemluvilo.“42 Jakkoliv je obtížné vyvracet historiografické klišé
o „mocných rádcích“, dokládá Lamormainův případ názorně,
jak rychle se mocenské vztahy mohly proměnit.43
Okamžité problémy znamenal však také opětovný nástup
Valdštejna, jemuž byly svěřeny rozsáhlé pravomoci ohledně jednání míru s nepřítelem. Podnítil se tím totiž nebezpečný konflikt mezi ním a dědicem trůnu, Ferdinandem III., kterého chtěli
mít Španělé v čele vojsk. Provizorní řešení bylo nalezeno v postoupení správy Českého království císařovu synovi, avšak i toto
opatření vyvolalo Valdštejnovo znepokojení a otevřelo dlouhé
období zmatků a převrstvení pravomocí, které se vyřešily teprve smrtí čím dál tím nepohodlnějšího generalissima. Valdštejn
ostatně ani nezastíral svou nechuť ke španělským plánům, které
považoval za nepřekonatelnou překážku mírového urovnání.44
V těch letech se naopak zdá, že se Magniho poměr ke generalissimovi výrazně zlepšil ve srovnání s dobou vášnivých relací, které zaslal Maxmiliánovi Bavorskému. Valdštejn opakovaně žádal
kapucínovu pomoc,45 až mu jednou Magni přímo napsal o svém
rozhodnutí, že se chce „radovat ze svého kapucínského klidu“, a že
se „pevně rozhodl (co se mne týče) nenechat se více potřebovat v jakékoliv záležitosti“.46
Korespondence z těchto let dovoluje přesně sledovat opakovanou proměnu chvilkové euforie z (nečetných) vítězství ve
sklíčenost pramenící z Valdštejnovy pasivity. Jednání se Saskem
o separátním míru se střídala s krátkými chvílemi postupu císařských vojsk, které rychle přecházely v nová jednání. Dne 15.
listopadu 1632 se Valdštejnovo vojsko nakonec ocitlo na dohled
armády švédského krále Gustava Adolfa a bylo donuceno svést
s ní bitvu. Slavná bitva u Lützenu skončila smrtí švédského krále a ústupem císařských z pole (ti však ukořistili více nepřátelských standart) – výsledkem, který umožnil, aby se obě strany
považovaly za vítěze. Harrach soudil: „Kdyby v poslední bitvě
nebyl zabit Švéd, domnívám se, že bychom ztratili více než nepřítel,
avšak nyní se může věřit, že stroj, který ztratil hlavu, bude brzy kulhat
a nynější chvástání jsou jako prskání, které dělá svíčka krátce před
tím, než zhasne.“47
I když bylo Valdštejnovo „vítězství“ ve Vídni slaveno s velkou nádherou, vydělali na situaci Sasové, kteří se zmocnili
Slezska a ukázali, že císařská vojska nebyla schopna čelit nepřátelům na různých frontách. Valdštejn, věren své vyčkávací
37 Aretin 1846 (pozn, 14), s. 51–55; Albrecht 1962 (pozn. 35), s. 5–7. Neúnavný Magni zaslal
Maxmiliánovi také dlouhé Ripiego per la pace dell’Imperio, ibid., s. 6.
38 Mann 19974 (pozn. 13), s. 569; Albrecht 1962 (pozn. 35), s. 295.
39 König Maxmiliánovi Bavorskému 31.5.1631, Droysen 1869, II, s. 413, pozn. 3. Nuncius
napsal později do Říma, že „jistá víra, kterou sdíleli pan kníže z Eggenberka a Španělé, že
není možno odvrátit hrozící nebezpečí a zkázu bez tohoto člověka, je vedla k tomu, že mu
dovolili vše, co chtěl, a frýdlantský vévoda navíc rozdával ve velkém a příhodně dary panu
knížeti z Eggenberka a jiným ministrům“, Rocci Barberinimu 8.5.1632, Città del Vaticano,
ASV, Segr. Stato, Germania, 123, fol. 145r-150r.
40Rocci Barberinimu 20.12.1631, ibid., fol. 7r-9v.
41 Flaminio Rossi Harrachovi 28.1.1632, NA, APA, 2003.
42 Flaminio Rossi Harrachovi 4.1.1632, NA, APA, 2630. Také nuncius zdůrazňoval Lamormaniho obtížné postavení: „Zpovědník Jeho Milosti Císařské trpí nějaká pronásledování
kvůli Španělům, kteří mají za to, že je jim málo nakloněn, pročež se snaží prostřednictvím
pana knížete z Eggenberka, jenž je jeho stálým protivníkem, aby císař nevyhledával ani
nenásledoval jeho rady ve státních záležitostech“, Rocci Barberinimu 18.10. 1631, ASV,
Segr. Stato, Germania, 121, fol. 215v-217v.
43 Podle nuncia „Španělé ponenáhlu ovlivnili císaře do té míry, že se nechal slyšet, že byl
kurfiřty obelstěn na řezenském sněmu, a zvláště vévodou bavorským, že nechal odzbrojit
a sesadit Frýdlantského, a pan kníže z Eggenberka, který je uvnitř celý španělský, pokořil
zpovědníka Jeho Milosti Císařské do té míry, že se již nechce vměšovat do žádné politické
věci“, Rocci Barberinimu 17.1.1632, ibid., fol. 34v-37r.
44O jeho vztazích se Španělskem nově Forbelský 2006, s. 523–537.
45 Wallenstein 23.12.1632, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 453r; Magni Valdštejnovi 28.3.1632,
Dudík 1865–1866, 32, s. 337–416; 36, s. 192.
46 Magni Valdštejnovi 29.7.1632, Hallwich 1912, s. 635n.
47 Harrach bratru Františku Albrechtovi 17.12.1632, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 450v.
III / xerxes
319
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
taktice, se proto opět začal snažit o separátní mír se Saskem
a opatrně uvedl zbytky svého vojska zpět do Čech. Když se jej
uštěpačně ptali, proč „se vrací do Čech s vojskem?“, Valdštejn „se
jim smál“ a ptal se jich, proč „vede Jeho Milost Císařská válku bez
peněz a neuzavře s nepřáteli mír?“48 Hospodářský tlak vojska na
obyvatele Čech dosáhl takové míry, že strahovský opat Kašpar
z Questenbergu prorokoval, že „Čechy dostanou tuto zimu poslední pomazání“.49
Naděje, jež znovu vzbudila reorganizace císařského vojska,
byly odsouzeny ke zklamání sérií nových příměří, v jejichž důsledku Valdštejn definitivně přišel o důvěru dvora. V této souvislosti stojí za to upozornit na skutečnost, že se v početné bibliografii prací věnovaných této části Valdštejnova života často
zapomíná na to, že pokusy nepřátel o Valdštejnovo připoutání
na vlastní stranu byly už dlouho obecně známé. Harrach například sděloval svému římskému agentovi už v létě roku 1633, „že
hrabě z Thurnu pokouší vévodu a jedná s ním, jako by jej chtěl učinit
císařem“.50 Když se na začátku léta znovu otevřela otázka všeobecného míru, napsal Harrach kapucínovi Basiliovi z Aire, vyjadřuje pocity mnohých (včetně Valdštejna), „že pokud by se válka
měla přesunout jinam, bylo by dobré, aby to bylo spíše proti Turkovi
než znovu proti křesťanům“.51
O to větší muselo být obecné zoufalství, když se vidina
míru opět rozplynula,52 i když byla okamžitě následována novou
všeobecnou euforií, protože se nyní zdálo být jisté, že „na konci
tohoto nebo na začátku příštího měsíce vyklidí armáda Jeho Milosti
Císařské společně s jednotkami kurfiřtů tyto provincie a obrátí se do
320
xerxes / III
říše“.53 Když z podpisu míru opět nebylo nic, zavládlo přesvědčení, že císařští byli „citelně ošáleni“.54
Zdálo se, že i Harrach ztratil poslední naděje,55 jak se mu
svěřil barnabita Florio Cremona, Valdštejn sám „ze vzteku nejí,
ani se nelze zdržovat v jeho přítomnosti“.56 V této nevydařené situaci, s nemožností začít vojenskou kampaň v říjnu a vojskem
ochromeným morovou epidemií, zasadilo švédské dobytí Řezna, jemuž generalissimus opakovaně odmítal poskytnout pomoc, poslední ránu Valdštejnově reputaci. Za této situace znamenal návrat vojáků do dědičných habsburských zemí poslední
kapku, zvláště když se Čechy nezdály být ve stavu, kdy by byly
schopny vzdorovat nové zimě plné kontribucí. Najednou bylo
příliš mnoho těch, kteří spatřovali ve Valdštejnově propuštění
jediné možné řešení.57
Valdštejn si byl velmi dobře vědom nebezpečí, které mu
hrozí a projevoval nyní zřetelné známky neklidu („generalissimus povolal do Plzně na 600 mušketýrů coby svou gardu, asi proto, že se někoho obává“). Všichni proto pokládali misi kapucína
Diega Quirogy za téměř poslední možnost k rozřešení situace:
„Jestliže jej tento nevrátí znovu na správnou cestu, jak bychom rádi,
obávám se, že se ocitneme ve velkém labyrintu, poněvadž slyším, že
nás z obou stran obklopují nebezpečí bez konce.“58 Valdštejn, jak je
známo, několikrát sám navrhl „natrvalo rezignovat a postoupit v té
samé chvíli své državy panu hraběti Maxmiliánovi“, přičemž měl
v úmyslu „opustit spolu s deseti dvanácti sobě milými osobami světské
záležitosti a odejít, bude-li moci, do ráje“.59 Také plzeňskou přísahu
plukovníků, známou epizodu, která definitivně dala směr dalším událostem, hodnotil Harrach, dokonce ještě dříve než k ní
došlo, jako „tajnou lest“.60 V dopise, v němž kardinálovi sděloval znepokojení nad Eggenbergovým slábnoucím postavením,
předpovídal Basilius z Aire „velký chaos nebo zmatek ve věcech
veřejných, ať již generalissimus odstoupí či ne, neboť mu oznamují
každé slůvko, které tam o jeho jednání říkají malí i velcí, a on si je bere
k srdci a kypí v něm krev“.61 Harrach v odpovědi, třebaže ještě nevěděl, že někdy kolem 10. ledna Piccolomini dodal do Vídně své
první udání, v němž byl Valdštejn obviňován z celkem neprav-
48 Magni Harrachovi, ibid., 25.12.1632, fol. 437.
49De Schlessin Harrachovi, ibid., 15.12.1632, fol. 432r.
50 Harrach Mottmannovi, 1.6.1633, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 297v. Spolupráce s protestanty byla pro Valdštejna ostatně běžná od počátků jeho vojenské kariéry: „Používá navíc
jednu osobu protestantské víry, v níž žil i on sám ve svém mládí, aby přivábil některé
velitele z opačné strany a přiměl je pomocí slibů a výhod ke změně služby a aby mezi
nimi rozséval neshody“, Antelmi, 29.1.1633, Gliubich 1863, s. 365.
51 Harrach Basiliovi 15.6.1633, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 303.
52Straka 1911, s. 195.
53 Basilius Harrachovi 28.9.1633, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 339.
54 Basilius Harrachovi 5.10.1633, ibid., fol. 344v.
55 Harrach Basiliovi 8.10.1633, ibid., fol. 344v-345r.
56 Cremona Harrachovi 5.10.1633, ibid., fol. 345v-346r.
57 Mimořádný nuncius napsal do Říma, že Ferdinand II. ukázal jednomu českému radovi
„dopis, který přišel od saského dvora, v němž se psalo, že se souhlasem Švédů bylo
dohodnuto učinit Frýdlantského doživotním gubernátorem Čech“, 3.12.1633, ASV, Segr.
Stato, Germania, 127, fol. 287v-290r.
58 Harrach Basiliovi 3.1.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 537. Sám kardinál-nepos napsal
mimořádnému nunciovi do Vídně, že „nedůvěra, která vyrostla mezi Frýdlantským a Španěly, by mohla jednoho dne přivodit divné neštěstí a škodu domu rakouského, pročež
nevím, proč jdou Španělé vstříc tak velkým nebezpečí“, Barberini Grimaldimu 16.7.1633,
ASV, Segr. Stato, Germania, 127, fol. 192v-193v. Pár týdnů později sdělil nuncius, že
zaslechl „nedávno, kterak jeden vážený a jinak rozvážný pán tvrdil, že císař bude nakonec
donucen najít způsob, jak ho sprovodit ze světa“, Grimaldi Barberinimu 23.7.1633, ibid.,
fol. 212v-213r.
59De Schlessin Harrachovi 6.1.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 544.
60 Harrach Basiliovi 14.1.1634, ibid., fol. 539v-540r.
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
děpodobných projektů na rozdělení Evropy,62 označil Čechy za
„zemi plnou takových prokletí“, že by ji nejraději dobrovolně
opustil.63 Den poté podal Gundakar z Lichtenštejna své slavné
memorandum, v němž nabádal císaře, aby se Valdštejna co nejrychleji zbavil, a od té chvíle dostaly události rychlý spád. Dne
18. ledna byli jmenováni tři „soudcové“ (Jan Oldřich z Eggenbergu, Maxmilián z Trauttmansdorffu a Anton Wolfradt) s úkolem zhodnotit situaci. Tentýž den vykreslil Basilius před kardinálem zvláště chmurný obraz: „Co se týče Frýdlantského, Bůh nám
buď milostiv. Mnozí velcí, kteří se dříve přimlouvali za králův odjezd,
nyní otevřeně odvolávají a všichni jsou váhaví a zmatení, mají k tomu
důvod.“64 A právě v této atmosféře obecné nedůvěry dorazila do
Vídně zpráva o plzeňské přísaze, která nesla všechny znaky jasného důkazu Valdštejnovy zrady.
Zatímco se v kardinálově korespondenci neustále objevují
narážky na blížící se „proměny“ a „nepokoje“, pověřil Valdštejn
synovce Maxmiliána, „aby vyžádal pro vévodu dovolení vzdát se svého úřadu, avšak nikoliv bez naděje, že se nechá přemluvit, aby ve
službě pokračoval, dá-li se mu oněch 300 tisíc tolarů a bude-li se s ním
zacházet s pěknými slovy, ačkoliv je jinak velice znechucen, neboť mu
jistí lidé nechovající císaře v lásce dali na vědomí, že Španělé jej chtějí
odstavit na vedlejší kolej vysláním samotného krále do pole, a pokud se
to nepodaří, chtějí se ho zbavit jiným, horším způsobem“.65
Téhož dne, kdy psal Harrach tento dopis, byl ve Vídni vydán první (tajný) patent, který zbavoval Valdštejna generalátu
a obsahoval výslovný „rozsudek“, jenž nepřímo dával plnou
moc k jeho fyzické likvidaci. Slovy Basiliovými nastal předvečer
„konečné zkázy, způsobené současnými neshodami“, jelikož
nyní „důvěra a jednota myslí budou sotva obnoveny, jestliže Bůh neučiní zázraky“.66
Valdštejn musel čelit situaci ve chvíli vážného tělesného
zhroucení („je do té míry zničen, že téměř pořád zůstává v lůžku
a pochybuje, že by mohl brzy snášet útrapy války“).67 Dokonce i generalissimovi příbuzní se snažili vyhnout přímé kompromitaci.
61 Basilius Harrachovi 11.1.1634, ibid., fol. 549v-550r.
62 Mann 19974 (pozn. 13), s. 853–856. Pozdější zprávu Ottavia Piccolominiho o Valdštejnově
„zradě“ vydal Jedin 1931, s. 328–357 a pak česky Pekař 1934b, s. 79–126. O jejích „úpravách“ zajímavý list jeho spolupracovníka v DBBTI 1977 (pozn. 9), V, s. 283–285.
63 Harrach Basiliovi 14.1.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 550.
64 Basilius Harrachovi 18.1.1634, AVA, FA Harrach, kart. 136.
III / xerxes
321
Purkrabí Adam z Valdštejna žádal například, ne právě elegantně, „aby směl buď odjet k uherskému sněmu, nebo se jinak stáhnout
z českých nepříjemností, jemuž bylo odpovězeno bez rozhodnutí. Nyní
navrhuje něco jiného, totiž aby se jako obyvatel Rakous směl hnout
z Prahy“.68 Rozsudek nad Valdštejnem vrhl ostatně znovu stín na
celé České království, neboť se zdálo nemožné, aby „se s Čechy
mohlo kdy učinit cokoliv dobrého, zatímco se nynější mračna nevzdalují, aniž by zanechala v Čechách stíny kacířské minulosti“.69
I když měl k dispozici jen velmi neúplné zprávy, uvědomoval si kardinál situaci a v dopise Magnimu oznamoval „jakousi
roztržku mezi námi samými“.70 V dalším listu sděloval Basilius
z Aire Harrachovi, že je úplně pohlcen „utkvělou představou rychlé obecné zkázy nebo proměny těchto provincií, že by bylo žabomyším
počínáním psát o jiných věcech“. „Naše pohroma“ totiž činila situaci vskutku neřešitelnou a pouze Bůh mohl nyní „odvrátit konečnou zkázu a velký zmatek v těchto provinciích“.71 Harrach mezitím dostal zprávu o císařském patentu (18. února byl zveřejněn
slavný edikt, kterým byl Valdštejn prohlášen za psance), ale ve
své odpovědi ještě dával najevo jiskru naděje, že se může jednat o mylnou pověst, protože „pokud by tato zpráva byla opravdu
pravdivá, mohla by dosti usnadnit a urychlit obecnou zkázu“.72
Vzhledem k situaci se nyní nedalo dělat nic jiného, než se
pokusit zachránit, co se zachránit dalo. Ačkoliv Harrach ještě
pochyboval o „takové proměně toho, jenž se dříve ukázal být tak věrným císařské službě“, poslal Basiliovi z Aire obezřetně „prázdný
papír se svým podpisem pro císaře, abyste z něj – uznáte-li za vhodné,
abych za těchto okolností ukázal své věrné služby Jeho Milosti Císařské – vyhotovil koncept, který by se pak v pravý čas, jakmile jej Vezzio
přeloží do němčiny, podal císaři“.73 Rod Harrachů byl ostatně na
Valdštejnovi ekonomicky závislý a zpráva o Valdštejnově „zradě“ byla doprovázena zprávami protichůdnými a velkým strachem z rebelií.74 A i když se ozývaly pochybnosti („nevěří příliš
pouhým domněnkám, snad mají ve Vídni pevnější důkazy než ty, které
jsem zatím viděl“), bylo jasné, že šlo o situaci, z níž se nenabízelo
důstojné východisko: „Nedokážu říci, ať už je nevinen, nebo není,
jak by se jeho záležitost mohla s jeho ctí ještě urovnat a jakou cestou by
se měl vydat, aniž by se při své obhajobě musel zcela ponížit.“75
Pár dní poté byl Albrecht z Valdštejna, donucený k rychlému a ponižujícímu útěku do Chebu, zabit skupinou skotských
důstojníků. Ačkoliv o několik dní dříve podepsali mnozí důstojníci druhou rezoluci, v níž slibovali stát při „svém“ generalissimovi, neobjevil se v armádě skoro žádný náznak předvídaného
povstání.76
Systém, který vládl v habsburské monarchii v předchozích
letech, se definitivně zhroutil, nejen v očích kardinálových: „Císařský dvůr je plný intrik, které nám motají hlavu, takže nevíme,
v jakém světě se nacházíme, jelikož v těch, které jsme měli za anděly,
se objevilo zlo.“ Nečekaně se totiž ukázalo, že „ten, který věřil, že
má celý svět na povel, má dosti malou podporu“, a před Harrachem,
který měl „takový zájem o dvojité spříznění“, se otevřel problém
sourozenců, kteří se nacházeli „před jistou záhubou“.77 Tentýž
den psal Harrach také Basiliovi, že druhá rezoluce plukovníků
„přiměla Jeho Milost Císařskou oprávněně, aby učinila, jak učinila“,
i když „si nemohu zatím představit, že by byl vévoda vinen v těch jiných hrozných věcech, které se vypráví, a pokud ano, pak mu kacířská
sběř odňala mozek kouzly, protože již dlouhý čas byl jako bez sebe“.78
Po dnech, kdy bylo zapotřebí se chovat se značnou obratností,
dorazila i do Vídně zpráva o Valdštejnově smrti a císař „hned jak
322
xerxes / III
větší utrpení, než když slyší, že někdo, zvláště pokud by šlo o někoho
z jeho vlastního příbuzenstva, by mohl nebo byl býval mohl být jiného mínění“.80 Ostatní Harrachové mohli ostatně děkovat osudu
(Ota Fridrich upadl před rokem do Valdštejnovy nemilosti, když
porušil jeho příkaz, že nesmí posílat dopisy z vojenského tábora81), že nebyli zapleteni do aféry.82 Kardinál, domnívaje se, že
není zapotřebí „více spekulovat, neboť smrt zatarasila cestu k ospravedlňování či přesvědčování a osvobodila veřejné záležitosti od velkého
nebezpečí“, se utěšoval, „když viděl všechny své blízké mimo podobná
obvinění“. Jeho hlavní starostí bylo, aby bratři a sestry „získali
nějaký podíl z tak velké konfiskace, aby měli tím větší šanci sloužit
Jeho Milosti Císařské, zvláště když měli od mrtvého vévody slib statků
za 100 tisíc pro každého“.83 Pokud měl antedatovaný dopis ujistit
o kardinálově věrnosti ještě před Valdštejnovou smrtí, supliky,
které podal každý člen rodiny, si kladly za cíl odvrátit otřes rodinné ekonomiky.84
Jak dokládají dobové korespondence, nebyla situace málo
pochopitelná jenom pro jejich autory, ale i pro samotné příbuzné, jakoby se „chameleonovi mnoha tváří“ podařilo zamaskovat
svůj zvláštní příběh do takové míry, že o něm dodnes ještě nebylo napsáno poslední slovo. Rodiny spřízněné s generalissimem
dokázaly nakonec zachovat svoje postavení, ale Valdštejnův přízrak je pronásledoval ještě velmi dlouho. O několik let později, během jedné cesty do Itálie, dal kardinál Harrach například
jasně najevo své pocity: „Ve svém pokoji jsem dnes nalezl také dva
obrazy, z nichž jeden znázorňoval vražednou hostinu Illova, Trčky
a dalších v Chebu, a druhý zabití vévody frýdlantského. Hned jsem
je nechal sejmout a schovat v komoře.“85 Také synovec Karel Ferdinand z Valdštejna (1634–1702) se v Itálii na začátku čtyřicátých
let dostal do pozoruhodné nepříjemnosti s neapolským místokrálem, který mu neudělil audienci, a navíc „náhoda způsobila, že
herci v těchto dnech předváděli smrt vévody frýdlantského, pročež si
na to při návratu stěžoval u španělského vyslance.“86
79 Basilius Harrachovi 1.3.1634, ibid., fol. 419v.
80 Basilius Harrachovi 4.3.1634, AVA, FA Harrach, kart. 156.
81 Grimaldi Barberinimu 29.10.1633, ASV, Segr. Stato, Germania, 127, fol. 261v-264r.
82 „Harrachii iuniores cachinnantur et exultant, quod a tremendo suo affine proiecti, infortunia evaserint“, Straka 1911 (pozn. 52), s. 159n.
83 Harrach Basiliovi 4.3.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 420.
84 Je s podivem, jakou důvěru chovali historikové v čele s Golo Mannem k tomuto druhu
účelových datací: „Kardinál, Valdštejnův bratr, napsal Ferdinandovi, že je jeho pevnou
zásadou, klást veřejný zájem před zájem rodinný; tak mu to alespoň poradil Eggenberg.
V Mostě nad Litavou byla stará hraběnka, matka Harrachů, zlomena žalem a nucena
pobývat na lůžku; vévodkyni bylo lépe, avšak neustále plakala (...) Ona nebo advokát,
který ji nechal podepsat dokument, ovšem přece jen ohlásila ve Vídni již předchozí den
své požadavky“, Mann 19974 (pozn. 13), s. 917.
85 12.12.1648, AVA, FA Harrach, HS 453.
86 Barsotti Harrachovi 23.11.1641, AVA, FA Harrach, kart. 136.
Zahrada Valdštejnského paláce – Praha, Valdštejnský palác
se dozvěděl o smrti, poručil konventům, aby za něj byly slouženy mše,
a nám jich vyměřil padesát“.79
Po poradě s Eggenbergem odevzdal Basilius z Aire Harrachovým jménem antedatovaný dopis Ferdinandovi III. Kardinál mu v něm přál hodně úspěchů v čele vojska a „blahobyt
Jeho Milosti Císařské a celému domu“ a dodal, že „nemůže snášet
65 Harrach Basiliovi 21.1.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 559.
66 Basilius Harrachovi 18.1.1634, ibid., fol. 389v.
67 Harrach Magnimu 24.1.1634, ibid., fol. 561; Basiliova odpověď 28.1.1634, ibid., fol. 389v390r.
68 Ibid.
69 Basilius Harrachovi 11.2.1634, ibid., fol. 406v-407r.
70Také kardinál připisoval Valdštejnovi „jisté nedostatky“, zapříčiněné jeho „přirozenou
netrpělivostí a slabým zdravím“, které ho svedly „několikrát ze správné cesty“, Harrach
Magnimu 14.2.1634, ibid., fol. 404v-405r.
71 Basilius Harrachovi 15.2.1634, ibid., fol. 408v.
72 Harrach Basiliovi 18.2.1634, ibid., fol. 408v-409r.
73 Harrach Basiliovi 22.2.1634, ibid., fol. 414.
74 Basilius Harrachovi 22.2.1634, ibid., s. 617n.
75 Harrach Basiliovi 22.2.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 415.
76Okamžitě se rozšířila zpráva o Valdštejnově srozumění s Francií, avšak Francesco Barberini,
ač se v jiných dopisech k Valdštejnově „zradě“ stavěl velmi skepticky, vylučoval, že by
o něm Svatý stolec mohl vědět: „O srozumění Frýdlantského s Richelieuem nic nevíme
a sám za sebe nemohu věřit, že by úmysly, které se Frýdlantskému připisují, mohly být známy Richelieuovi“, Barberini Roccimu 1.4.1634, ASV, Segr. Stato, Germania, 128, fol. 67v-69r.
77 Harrach Magnimu 28.2.1634, AVA, FA Harrach, HS 497, fol. 416.
78 Harrach Basiliovi 28.2.1634, ibid., fol. 418.
III / xerxes
323