ženy mění svět - Beatrice Wood Center for the Arts

ženy mění svět - Beatrice Wood Center for the Arts

ženy mění svět
„Postavila
jsem si hlavu.“
N
ew York, rok 1917.
V rámci výstavy
Society of Independent
Artists se představuje
i čtyřiadvacetiletá
výtvarnice Beatrice Wood. Umění sice
vystudovala, ale k jeho kontroverznímu
modernímu výrazu se připletla vlastně
náhodou. A přes muže. Při rozhovoru
s výtvarníkem Marcelem Duchampem,
sebevědomě prohlásila: „Moderní
umění může dělat každý!“ Aby to
dokázala, namalovala v rekordním
čase abstraktní obraz. Duchamp
zářil nadšením, dílo nechal otisknout
v časopise a mladou umělkyni pozval
do svého studia, kde vytvořila spoustu
spontánních skic a maleb.
Matinka má plány
Beatrice
Wood
Výtvarnice, herečka, spisovatelka. Tyto profese
za svůj stoletý život vystřídala a ve všech byla
výborná! Její zapálení okouzlilo Romanu Schützovou.
144 COSMOPOLITAN / prosinec 2013
„Dílo Beatrice Wood je sofistikovaně
primitivní!“ takhle označili kritici
práci ženy, která vtrhla do výtvarného
světa 20. století jako svěží vítr.
Kombinovala složité techniky
s jednoduchými formami, a tak
vytvořila originální styl: mix
modernismu, lidového umění,
dadaismu, východní filosofie a etnické
tvorby. Proslavila se keramikou
i neotřelými sochami. Spisovatelka
Anais
¨ Nin o autorce prohlásila:
„Beatrice míchá barvy jako malíř
a nechává je vyznít jako hudebník. Její
díla jsou čistá jako voda, ale chutnají
jako víno.“ Geniální umělkyně však
zazářila nejen coby výtvarnice, ale
i jako herečka a spisovatelka.
Beatrice se narodila roku 1893
v San Francisku do pohádkově
bohaté rodiny. V pěti letech se
s rodiči přestěhovala do New
Yorku, kde ji ambiciozní matka
začala připravovat na okázalý vstup
do společnosti. Beatrice musela
předem absolvovat roční pobyt
v pařížském klášteře a zapsat se
na prestižní školu. Dívka povinně
trávila letní prázdniny v Evropě,
kde navštěvovala galerie, muzea
i divadla. Jenže vynucené umělecké
vzdělávání zafungovalo opačně, než
jak matinka doufala. Devatenáctiletá
dcera si postavila hlavu a odmítla
účast na debutantském večírku,
události, která znamená pro mladé
slečny vstup mezi smetánku. Místo
toho prohlásila: „Chci být malířkou!“
Matka k Beatricinu překvapení
souhlasila, protože nemohla uvěřit,
že by to dcera s uměním myslela
vážně. A proto navrhla, že Beatrice
přihlásí na prestižní soukromou
malířskou školu Académie Julian
v Paříži. Ovšem s podmínkou: bude
mít guvernantku! Ale i s tím si Beatrice
poradila. Prchla do Giverny, plného
mladých bohémů. Zabydlela se
na půdě jednoho domu. Zdi nového
útočiště vyzdobila vlastními malbami
a agitačními letáky. V pamětech se
později pochlubila: „Moje matka se
samozřejmě brzy dopídila, že jsem té
příšerné ženské, která mě měla hlídat,
utekla, a přijela mě zkontrolovat.
Vylezla do mého příbytku po žebříku
v lodičkách na vysokém podpatku –
a vypadala při tom tak elegantně! Měla
na sobě černé saténové šaty, nádherný
briliantový náhrdelník a na hlavě
obrovský klobouk s peřím. Když se
vzpamatovala, spráskla ruce a zvolala:
,No, to se podívejme! Je to tady samá
pavučina!‘ A pak mě odvezla zpátky
do Paříže.“ A Beatrice nezahálela.
Začala pod vedením těch nejlepších
umělců z divadla Comédie-Franc‚aise
navštěvovat soukromé lekce herectví
a tance. A již brzy stála na scéně, a to
rovnou po boku legendární herečky
Sarah Bernhardtové!
FOTO: Tony Cunha, Beatrice Wood Center for the Arts, isifa.com
Potíže s láskou
V roce 1914 vypukla první světová
válka, a tak Beatrice odjela s matkou
zpátky do New Yorku. A protože
mluvila plynně francouzsky, přidala
se k French National Repertory
Theatre a střihla si tu přes šedesát
rolí naivek pod uměleckým jménem
Mademoiselle Patricia. Později svoje
nasazení upřímně odůvodnila: „Tolik
jsem chtěla být na scéně! Ne proto, že
bych byla divadlem až tolik posedlá,
ale prostě jsem potřebovala vydělat
peníze, abych se osamostatnila. Pro
všechny z rodiny jsem byla pořád
malá holka, která musí poslouchat!“
A Beatrice šla za svým a dělala jen
to, co zrovna sama chtěla. Když se
Předplatné? Volejte 603 285 985
dozvěděla, že v nemocnici leží jakýsi
Francouz se zlomenou nohou a je
mu smutno, vypravila se za ním.
Ten Francouz byl skladatel Edgard
Varèse. Ten jí hned při další návštěvě
představil svého krajana Marcela
Duchampa. Beatrice na setkání
s uhrančivým výtvarníkem vzpomínala
takto: „Byla to láska na první pohled.
To ale dohromady nic neznamenalo.
Každý, kdo znal Marcela, se do něj
totiž musel zamilovat. Byl tak
okouzlující!“ Díky Duchampovi
poznala i o čtrnáct let staršího
sběratele a obchodníka s uměním
Henri-Pierra Roché. A začala s ním
žít. Když ale přišla na to, že její partner
udržuje poměr hned s několika dalšími
ženami, byla zdrcená. „Bohužel jsem
monogamní žena v polygamním
světě,“ rekapitulovala později. Až
po téhle milostné zkušenosti navázala
vztah Marcelem Duchampem.
Jenže i u něj narazila. „Byli jsme si
s Marcelem citově tak blízko, že šlo jen
o to, kdy se sblížíme i fyzicky. Pak ale
prohlásil, že sex a láska představují dvě
různé věci. Tím mne šokoval.“ Přesto
jim blízké přátelství vydrželo celý
život. Duchamp ji uvedl do společnosti
newyorských dadaistů a otevřel jí cestu
k futurismu a kubismu.
„Začínám nový život!“
V roce 1918 odjela Beatrice
do Montrealu a znovu hrála v divadle.
„V té době jsem byla opravdu
nešťastná z toho, jak mi matka neustále
zasahovala do života.“ Dokonce
na Beatrice nasadila detektiva. Ten
odvedl svou práci dobře – vyslídil,
že Beatrice bydlí v pronajatém bytě
s divadelním manažerem Paulem
Ransonem. Svatba s ním připadala
Beatrice jako jediná šance vymanit se
z matčina vlivu. A Ranson ji v těchto
úvahách podporoval. Aby ne, svatba
s bohatou dědičkou představovala
výhru hlavně pro něj. Vychytralý Paul
tajně rozprodal manželčiny knihy
o umění a po celou dobu z ní i jejích
přátel tahal peníze na hazardní hry.
Navíc se své nové ženě zapomněl
svěřit, že už jednu oficiální choť má
ve Francii! Nemuseli se ani rozvádět,
1.
1. Svérázná, samostatná a nadaná.
Americká výtvarnice a keramička
Beatrice Wood na fotografii
ze čtyřicátých let.
2.
2. Beatrice se
svým osudovým
mužem Marcelem
Duchampem
a malířem Francisem
Picabiou v roce
1917. 3. Stoletá
Beatrice při práci.
3.
prosinec 2013 / COSMOPOLITAN
145
ženy mění svět
jejich svazek úřady jen anulovaly. Další
milostné fiasko zklamalo Beatrice
natolik, že ztratila zájem i o divadlo:
„Zajímalo mě jako umělecký žánr,
ale přešlo mě to. Být herečkou
není žádná výhra. Musíte se až moc
soustředit na sebe. Na svůj úsměv,
jak pohybujete hlavou, jak vypadáte.
Tohle všechno vás začne časem
otravovat.“ Mladá bohémka zamířila
zpátky do New Yorku. Společnost,
kterou znala, se ale mezitím rozprchla
do světa. Cítila se osamělá, brzy se ale
sblížila s britským hercem a režisérem
Reginaldem Polem a chtěla si ho vzít.
Přestože i tenhle svazek zroskotal,
byl velmi důležitý pro její další život.
života vrhla i do psaní. Co na tom, že
jí táhlo na devadesát! Po první knize
The Angel Who Wore Black Tights
vydala memoáry s názvem I Shock
Myself a ještě další knihy, Pinching
Spaniards a 33rd Wife of a Maharajah:
A Love Affair in India. Kromě těchto
čtyř publikovala ještě další tituly coby
hraběnka Lola Screwvinsky. Beatrice
inspirovala nekonečnou řadu umělců,
spisovatelů a filmařů. Henri-Pierre
Roché napsal novelu Jules a Jim.
„Je to milostný příběh, jehož hrdiny
jsou dva kamarádi, kteří se zamilují
do jedné ženy. A ona je miluje oba.
Lidé se mě často ptají, jak moc je ten
příběh o Henri-Pierrovi, Marcelovi
a mně. Nemůžu říct přesně, jaké
vzpomínky nebo životní epizody
Henriho motivovaly, ale charaktery
jeho postav – to jsme skutečně
my tři,“ vzpomínala po letech.
Ještě jako stoletá dáma se objevila
v krátkém dokumentárním filmu
Beatrice Wood: The Mama of
Dada. Její vitalita uchvátila i režiséra
of Art nebo Metropolitan Museum of
Jamese Camerona. Když četl I Shock
Art v New Yorku. Svérázná autorka
Myself, zjistil, že postava stoleté
měla diář plný zakázek od velkých
Rose z Titaniku je kopií Beatrice,
obchodních domů. Začala si budovat
a zatoužil se s ní setkat. Svou múzu
nový domov v údolí Ojai v Kalifornii.
pozval na slavnostní premiéru filmu,
Vyučovala keramiku na Happy Valley
ale nemoc jí účast nedovolila. „Chtěl
School, vedla vlastní studio i výstavní
jsem jí promítnout film alespoň
síň. Svým žákům vtloukala do hlavy:
„Dokud se učíte, kopírujte! Ale jakmile na videu, ale i to odmítla. Řekla, že je
začnete tvořit, věřte jen sami sobě. A je snímek určitě smutný a že je už moc
stará, aby truchlila,“ litoval. Zemřela
jedno, jestli se to lidem líbí, nebo ne.
12. března 1998, devět dní po oslavě
Jedině tak budete originální!“
svých stopátých narozenin. Svůj
majetek zahrnující dům s pozemkem,
Nikdy není pozdě
veškeré dílo, knihovnu a obrovskou
V roce 1961 vystavovala v Japonsku,
sbírku lidového umění odkázala
kde její umění budilo pozornost.
nadaci Happy Valley Foundation.
Jeden vzdělaný Japonec ji tehdy
Až do konce života pracovala – psala,
popichoval, že používá příliš mnoho
vytvářela keramiku, učila a provázela
barev. Namítla: „Ano, pane. Nejsem
po svém domě stovky lidí,
totiž Japonka a žiju v růžovokteří se zajímali o život
modrém domě zalitém
legendární umělkyně
slunečním svitem!“
chcete
– ženy, jejíž život se
Ve stejném roce dostala
vědět, jak a kde žila?
stal součástí umění.
pozvánku k návštěvě
V Kalifornii můžete
Když se jí ptali,
Indie. Do země se
navštívit její dům. The
jaký má recept
zamilovala a vrátila
Beatrice Wood Center for
na dlouhověkost,
se tam ještě dvakrát –
the Arts najdete na adrese: odpovídala: „Knihy
v letech 1965 a 1972.
8560 Nordhoff Road
o umění, čokoláda
Kromě výtvarného
v Ojai.
a mladí muži!“
umění se na sklonku
s oběma osobnostmi začalo skřípat.
Natzlerovi totiž zapálenou tvůrkyni
obvinili, že používá jejich rukopis,
a trvali na tom, aby odešla. Beatrice se
hájila: „Byli moji učitelé, tak je přece
pochopitelné, že moje práce připomíná
tu jejich!“ Jejich spor rozsoudili
kritici: „Zatímco dílo Natzlerových
vyniká mistrovskou technikou,
Beatrice je nekonvenční a svobodná
ve vyjadřování forem, umělecké
naivitě, glazovaných kombinacích
a nečekaném výsledku, který vytáhne
z cihlářské pece.“ V roce 1947 byla
čtyřiapadesátiletá Beatrice na vrcholu.
Její práce vystavovala prestižní muzea,
jako jsou Los Angeles County Museum
„Jaký je můj recept
na dlouhověkost? Knihy o umění,
čokoláda a mladí muži!“
Díky Polovi se seznámila s indickým
guruem Jiddem Krishnamurtim
a kvůli němu se přestěhovala do Los
Angeles. Aby byla blíž svému idolu,
objížděla jeho přednášky po Spojených
státech i Evropě. Na jedné takové
výpravě do Nizozemska si pořídila
sadu barokních glazurovaných talířků.
Zatoužila ale i po čajové konvici,
a tak si umanula, že si nádobku vyrobí
sama. V roce 1933 se proto zapisuje
na keramický kurz na Hollywood
High School. Nová tvorba ji přitom
chytla natolik, že se pustila do studia
glazurování a metodou pokus-omyl se
učila pracovat s hrnčířským kruhem.
O pár let později si pronajala obchod
na Crossroads of the World na Sunset
Boulevardu, ve kterém vlastní výtvory
prodávala. „Nikdy jsem se nechtěla stát
keramičkou. Přišlo to ke mně úplnou
náhodou. Navíc se tím dá báječně
živit.“
Být originální
Koncem třicátých let nastoupila
do učení k věhlasnému páru keramiků,
Gertrudě a Ottovi Natzlerovým.
Jenomže když Beatrice rozjížděla
vlastní kariéru v oboru, přátelství
146 COSMOPOLITAN / prosinec 2013