JIHLAVSKÉ PAMÁTKY OČIMA DĚTÍ

JIHLAVSKÉ PAMÁTKY OČIMA DĚTÍ
Mgr. Bohuslava Karlová, Mgr. Daniela Martynková a Mgr. Vladimíra Procházková
Úvodem
V 7.a 8. ročníku jsme pracovali na projektu Historické památky Jihlavy. Poznávali
jsme Jihlavu prostřednictvím historie, výtvarného umění a literatury.
V historické části jsme se seznamovali s minulostí Jihlavy, s jejími památkami
a zajímavostmi, učili jsme se orientovat v centru města. Absolvovali jsme několik exkurzí
a odborných přednášek, např. v Muzeu Vysočiny, v Informačním turistickém centru,
v jihlavském archívu, na radnici, v kostele sv. Jakuba či v jihlavském podzemí.
V literární části jsme četli a poslouchali pověsti regionu, vyhledávali o nich a jejich
autorech informace, seznamovali se s tématy pověstí, charakterizovali postavy příběhů,
domýšleli jsme začátek a konec pověsti. Dále jsme vytvořili podle krátké pověsti scénář
a podle něj připravili dramatizaci. Po absolvování semináře tvůrčího psaní jsme se sami
pustili do vymýšlení vlastních textů, které se vztahovaly k jihlavským památkám. Napsali
jsme podle vlastní fantazie řadu příběhů.
Ve výtvarné části jsme se prostřednictvím pracovních listů seznamovali
s architektonickými prvky jednotlivých jihlavských staveb. Pracovali jsme všemi dostupnými
výtvarnými technikami a na základě toho vznikla celá řada zajímavých kreseb, maleb, koláží,
fotografií, keramických reliéfů, grafických prací – linorytů, tisků z koláže, voskových rezerv
a map, na kterých jsme zobrazili jihlavské památky. Dále jsme se zabývali ilustrací
a vytvořili jsme několik doprovodných kreseb k vlastním textům.
Pracovali jsme pod odborným vedením Mgr. Bohuslavy Karlové, Mgr. Daniely
Martynkové a Mgr. Vladimíry Procházkové.
Výsledky naší práce vám předkládáme v této publikaci, která vznikala v letech
2009 –2011.
Autoři
2
3
Brána Matky Boží
Brána je typickým symbolem města a jedinou branou, která se zachovala z původních
pěti středověkých bran. Vznikla v době výstavby města a hradebního systému v 2. polovině
13. století. V roce 1853 byla renovována a opatřena hodinami. Její dnešní výška je 24 m.
V současnosti je brána přístupná veřejnosti jako vyhlídková věž. V roce 2006 zde byla
umístěna výstava reprodukcí obrazů akademického malíře Gustava Kruma „Z historie
Jihlavy“. Tyto obrazy dokumentují nejdůležitější historické události v životě města. Na bráně
sídlí také Astronomická společnost.
4
5
Barbora Zadinová, 8.A
Skřítci v městské bráně
Iva bydlí v Jihlavě. Oblíbila si historii, a proto ráda navštěvuje místa, kde na ni dýchá
minulost. Jednou se takhle chystala navštívit bránu
Matky Boží. Vypadá jako z pohádky. Když pod ní
procházíte, skoro čekáte, že na vás vylijí horkou
smůlu. Iva se rozhodla pro noční prohlídku.
U vchodu zaplatila vstupné a vešla dovnitř.
Vystoupala po schodech až nahoru.
Najednou se za ní cosi mihlo. Myslela si, že se jí to
zdálo, ale za chvíli zahlédla další pohyb. Zůstala
nevěřícně stát. Zpoza rohu
vykukoval malý
skřítek. Jen se pohnula, zase zmizel. Za chvilku se
objevil znovu. Iva se na něj usmála a on jí
zamával. Vydala se k němu, ale on byl hned pryč.
Mlčky stála, rozhlížela se, avšak nikdo už se
neukázal. Když sestupovala po schodech dolů,
zdálo se jí, že slyší za sebou pištivý smích. Ohlédla
se, ale za ní nebyl nikdo.
Cestou domů uvažovala. Vida, tak v bráně
žijí skřítci. Ukázali se mi, ale mluvit se mnou
nechtějí – alespoň zatím. Jisté je, že jsou přátelští.
Musím je zase brzy navštívit.
Daniel Dvořák, 8.A
Pověst o bráně Matky Boží
Proč se západní brána opevnění
města Jihlavy jmenuje brána Matky
Boží, není přesně známo, ale vysvětlit
by to mohl třeba tento příběh.
Pan Jiřík se se svou rodinou
přestěhoval do Jihlavy. Měl dva syny,
jednu dceru a čtyři krávy. Žena mu
před několika lety zemřela, zůstal
s dětmi sám, a měl se tedy co ohánět.
Živily je především jejich krávy, které
rodina chodila pást za jihlavské brány.
Pan Jiřík si ale často lámal hlavu
s jednou záhadou. Jeho krávy dojily
rozdílné množství mléka. Jednou hodně
a hospodář mohl prodávat na trhu,
jindy mléko stačilo sotva pro jeho rodinu.
6
V pasení se střídal hospodář s dětmi. Myslel si, že množství nadojeného mléka souvisí
s pastvou, kam chodí se svými kravičkami. Snažil se pastviny střídat, ale najít vysvětlení své
záhady nemohl a nemohl. Často se modlil, aby měli dostatek mléka a másla pro trh a mohl
dobře uživit svou rodinu.
Jednou v noci se mu zdál sen. Zjevila se mu Panna Marie a promluvila k němu: „Za to,
že se tak dobře staráš o své děti, ti poradím. Choďte na pastvu pouze za západní bránu.“ Pan
Jiřík snu uvěřil a nakázal svým dětem řídit se podle toho, co viděl ve snu.
Od té doby měl mléka dostatek, postupně se z něho stal bohatý a vážený občan
Jihlavy. To on pojmenoval západní bránu Matky Boží.
David Hubert, 8.A
Jak vznikla jihlavská brána
Jihlava bývala významným městem a sjížděli se sem na městské trhy vesničané
z širokého okolí, aby tu nakoupili potřebné zboží a prodali své výrobky.
Sem se jednoho dne vydal na trh Honza. Ale tentokrát bylo ve městě pozdvižení. Selky
lomily rukama: „To je strašné, blízko města se usadil obr! Kdo mu nepřinese dary, toho bez
milosti sežere. Co si počneme?“ Honza jejich nářek vyslechl, ale myslel si své. To přece není
možné. Obr? A tady? No, dokud ho neuvidím, neuvěřím. Vyrazil směrem k jeskyni, kde měl
obr údajně přebývat. Zůstal jako zkamenělý, když obra opravdu zahlédl. Naštěstí zrovna spal.
7
Honza se vrátil do města a už cestou připravoval plán, jak zařídit, aby obr městu
neškodil. Pak promluvil k lidem na náměstí. Přesvědčoval je, aby postavili hradby a bránu,
kterou budou hlídat. Tak se obr do města nedostane. Jenže měšťanům se do stavění nechtělo,
báli se obra, raději mu prý budou nosit dary, to je vyjde levněji. Honza sám na stavbu
nestačil, a tak se zklamaně vrátil do své vesnice.
Jak byl překvapený, když ho brzy ráno vzbudili poslové z Jihlavy: „Měl jsi pravdu,
musíme něco udělat. V noci obr vnikl do města a začal ničit naše domy. Takhle přijdeme o
všechno, nakonec i o své životy! Prosíme tě, aby ses vrátil a pomohl nám se stavbou
opevnění a brány.“ Honza jim vyhověl a následoval je do města. Tam už na stavbě hradeb a
brány pracoval každý, kdo mohl. A tak zanedlouho kolem Jihlavy vyrostly hradby a v bráně
hlídali ozbrojení měšťané.
Obr se po nějaké době opět vydal do města. Rozzuřil se, když spatřil hradby, mlátil do
brány, chtěl ji zbourat, ale nešlo to. Jihlavané ji postavili dobře a na materiálu nešetřili.
Jenom jeden kámen z brány se náhle uvolnil a spadl obrovi na hlavu. Obr klesl mrtev k zemi.
Město bylo zachráněno. Všichni děkovali Honzovi za jeho dobrou radu. A protože byla brána
postavena pečlivě a s chutí, stojí tady dodnes.
Hana Amanová, 8.C
Brána Matky Boží
Bylo jedno město jménem Jihlava. Aby mělo nějaké opevnění, lidé kolem něho házeli
kamení. Kamenný val se táhl kolem celé Jihlavy.
Jednoho dne se v kamenných hromadách usadila stará čarodějnice. Všichni se jí báli a
nikdo se neodvážil k opevnění přiblížit. A tak lidé žili uzavřeni uprostřed města. Jenomže
čarodějnice začala řádit i ve městě. Obsazovala domy jeden po druhém. Dělala to tak, že
vlétla do domu, obyvatele vyhnala, a kdo se zdráhal odejít, toho proměnila v kámen. Od té
doby žili lidé v neustálém strachu.
8
Ve městě žil jeden statečný mládenec, který měl čarodějnice plné zuby. Přemýšlel, jak
by ji zneškodnil. Dostal skvělý nápad. Poslal svou matku do kostela pro svěcenou vodu, dobře
ji uschoval a čekal, až se čarodějnice objeví v jejich domě. To netrvalo dlouho.
Jednoho dne k nim vlítla a hned ve dveřích zaskřehotala: „Zmizte, nebo chcete být
kamenné sochy?!“ Ještě chtěla něco dodat, ale mládenec ji bleskurychle polil svěcenou
vodou. Čarodějnice padla mrtvá k zemi. Syn s matkou vyšli před chalupu a křičeli: „Lidé,
radujte se! Je po čarodějnici!“ Všichni jásali.
Pro větší bezpečnost svého města vybudovali z kamenných hromad hradby a brány. A do
jedné z nich zazdili čarodějnici. Nazvali ji bránou Matky Boží, protože věřili, že právě boží
síly jim pomohly čarodějnici přemoct.
9
10
Veronika Vondrová, 8.C
Jihlavská brána
Kdysi dávno, když ještě neexistovalo město Jihlava, žil mladík, který se jmenoval
Matěj. Byl sám, neměl rodinu, kamarády, prostě nikoho , kdo by ho měl rád. Putoval po světě
s kladivem, které kdysi dostal od svého dědečka. Byla to jediná věc, která mu připomínala
blízkého člověka.
Putoval celý den, už se blížila noc a on hledal místo na přenocování. Nakonec se uložil vedle
cesty, a sotva ulehl, usnul.
Ráno ho probudilo drkotání kočáru. Otevřel oči a zjistil, že se veze v královském
kočáru. Přes bílé záclonky zahlédl, jak se venku míhají nějaké postavy. Celý vyděšený
vyskočil z kočáru a chtěl utéct. Ale vtom se za ním ozvalo: ,,Neutíkej! Já ti neublížím.”
Matěj se otočil a spatřil nejkrásnější dívku, co kdy viděl. Byla to princezna Izabela, zrovna
jela ze sousedního království, kde navštívila svou tetičku. Byla opravdu překrásná, měla
spoustu nápadníků, ale žádný z nich se jí zatím nelíbil. „ Jsem ráda, že ses probral a nic ti
není. Ležel jsi u cesty jako mrtvý, ” pronesla princezna líbezným hlasem, „ vezmu tě na
zámek. Tam se o tebe postarají.”
Na zámku Matěje
umyli, učesali, navoněli a
oblékli ho do skvostných
šatů. I jeho kladivo
vyčistili a naleštili. Večer
ho princezna pozvala na
večeři ke královskému
stolu. Po dlouhé době měl
hoch zase něco teplého
k jídlu. Královský otec
byl rád, že si Izabela
našla kamaráda a nechal
Matěje žít na zámku.
Plynuly
dny,
měsíce – a oba mladí lidé
se do sebe zamilovali.
Svou lásku tajili, ale
jejich
zamilované
pohledy je prozradily.
Jako první si toho všiml rádce a nelenil své podezření hned oznámit králi. Král se rozzlobil.
Za svého nástupce si rozhodně představoval někoho jiného než Matěje. Dal tedy Matěje
vyhnat ze zámku a myslel si , že tím je věc vyřízena. Jenže nebyla. Izabela přestala jíst,
s nikým nemluvila a vytrvale odmítala všechny nápadníky, které král zval na zámek.
Matěj nějakou dobu bloudil po kraji, až se jednoho dne dostal na místo, kde se poprvé
s Izabelou potkal. Sedl si na pařez a smutně hleděl po okolí. Najednou se před ním objevil
stařeček a povídá: „Vím, co tě trápí, a rád bych ti pomohl. Zkus dokázat něco, aby si tě král
začal vážit. Třeba něco postavit.” A významně se podíval na kladivo, které leželo vedle
Matěje.
11
Matěj přemýšlel, až ho napadlo postavit bránu k princezninu srdci. Nelenil a hned se
dal do práce. Stavěl týdny, měsíce a stále myslel na Izabelu. Po roce byla brána hotová.
Zpráva o ní se donesla i do královského zámku.
Když u brány zastavil přepychový kočár a z něho vystoupila princezna Izabela, Matěj
si zrovna povídal s lidmi, kteří obdivovali jeho výtvor. Izabela se rozeběhla k Matějovi a vrhla
se mu do náruče. Král nemohl věřit svým očím, když spatřil bránu. Tak ho ohromila. Viděl
také veliké štěstí v obličeji své dcery, a proto se nakonec smířil s tím, že jeho nástupcem bude
Matěj. Hlavně, že s ním bude Izabela spokojená. Brzy nato se pod bránou konala svatba.
Zanedlouho se novému králi a královně narodila dcerka. Dali jí jméno Jihlava a stejně
se začalo říkat i městu, které postupně začalo za branou vznikat.
12
Hradby
Byly budovány v 1. polovině 13. století kolem vznikajícího města. Délka opevnění
byla asi 3 km, vnitřní zeď byla vysoká 6m a příkop hluboký až 7m. Hradby byly prolomeny
pěti branami, zachovaná zůstala jen jediná – brána Matky Boží. Dodnes zachovaný pás hradeb
je rekonstruován podle barokní podoby ze 17. století. Poslední zachovaný zbytek hradebního
příkopu je ve Věžní ulici.
13
Jitka Vejsadová, 8.C
Zamilovaná Jovanka
Kdysi dávno, v době, kdy ještě každé stavení mělo svého domácího skřítka a močály
se hemžily bludičkami, žila v Jihlavě bílá paní Jovanka. Byla spřízněná s paní Perchtou, sice
přes dvaadvacet kolen a nějaké to rameno navrch, ale přízeň to byla. Žila poklidný život,
pravidelně chodila strašit na hradby a nežilo se jí špatně. Ovšem jen do doby, kdy do města
přišel bezhlavý rytíř Slávek.
Jovanka se do něho hned na první pohled zamilovala. Své strašení odkládala na dobu,
kdy chodil onen elegán po hradbách. Vždy si spolu sedli, popili levného vína a klábosili o
ničem. Slávek se k Jovance choval velmi galantně, avšak ještě ani jednou se nepokusil
Jovance vyznat lásku. Jovanku to velmi mrzelo. Omlouvala Slávkovu vlažnost k ní tím, že je
to rytíř, ještě k tomu bezhlavý, a zřejmě se stydí. To pro ni byla jistá útěcha.
Jedné noci se Slávek Jovance jen letmo zmínil, že než mu uťali hlavu, nosil velmi rád
červený kabát s ornamenty lva a orla, který zdědil po svém pradědovi. Teď ho však už
nemůže nosit, neboť kabát má vysoký límec a to by vypadalo vážně směšně. Límec bez
hlavy... Jovanka se toho ihned chytla. Když k ránu uléhala na své lože, měla vymyšlený plán,
jak Slávka uchvátit.
Sotva se druhý den setmělo, oblékla si Jovanka jako vždy svůj bílý háv s rukávy až na
zem a špičatou čapku. Obočí si zvýraznila do neodolatelných oblouků, řasy načernila uhlím a
vlasy pečlivě namotala na papírky. Avšak tentokrát si nevzala rukavičky bílé, ale sytě
červené, jako byl ten Slávkův kabát.
14
Tady je nutno podotknout, že když si bílá paní nasadí červené rukavičky, ve městě
vypukne požár. To ovšem Jovanka nevěděla, a tak se s pýchou promenovala po cimbuří ve
svých zbrusu nových rukavičkách. Kolem druhé hodiny po půlnoci se setkala se Slávkem.
Ten si hned všiml obměny Jovančiny garderóby, a protože byl slušně vychován, začal
okamžitě (po vzoru nebožtíka otce) vychvalovat Jovančiny rukavičky až do nebe. Jovance to
velmi lichotilo.
Mezitím ve městě každou noc vzplál něčí příbytek. Trhovkyně debatovaly o tom, že
to způsobily selky, co pekly koblihy, muži v hospodě to zase házeli na Švédy, ale nikdo si
nebyl zcela jist. Po čase se všichni v Jihlavě začali strachovat o svůj majetek, a když to došlo
tak daleko, že vzplálo i sídlo nejvyššího radního, rada města se rozhodla to řešit. Po celém
městě rozvěsili plakáty, na kterých stálo: ,,V pátek bude na radnici zasedání. Každý, kdo ví
něco o příčině požárů, nechť se tam krátce po poledni dostaví a vypovídá.“
V pátek okolo poledního se to před radnicí lidmi jen hemžilo. V zasedací síni padlo
mnoho udání na žhářství a mnoho povídaček o všem možném, až z toho šla radním hlava
kolem. Teprve když se začalo stmívat, zůstal v čekárně poslední vypovídající. Jmenoval se
Milan. Pozdravil, usedl na předem určenou židli a spustil: ,,Vážení radní, mám domek poblíž
hradeb a donedávna jsem tam žil se svou ženou v klidu. Bílá paní, která chodila po hradbách,
nám vůbec nevadila, i když občas udělala nějaké to húú. Avšak před měsícem zavítal do
města bezhlavý rytíř Slávek a od té doby se nedá spát. Ona se před ním nakrucuje, chichotá a
ty její červené rukavičky svítí jak dva plamínky. A on jí zpívá rytířské písně. Prosím, udělejte
s tím něco.“
V tu chvíli soudce pochopil, o co se jedná, a začal se smát, až se za břicho popadal.
Milana poslal domů, ať se o nic nestará. Sám poslal Jovance a Slávkovi oznámení, že jestli se
mají rádi, ať přijdou na radnici a tam je vrchní radní oddá. Jovanka byla u vytržení radostí a
Slávkovi to bylo upřímně jedno. Jovanku měl rád, a když ji mělo tohle udělat šťastnou, proč
ne.
15
A tak byla svatba. Jovanka, celá v bílém, jak se na nevěstu sluší, Slávek si vzal
dokonce novou kroužkovou košili. Protože teď už měla Jovanka Slávka jistého, nemusela se
před ním parádit, a tak červené rukavičky zamkla do své truhly a už je nikdy nevyndala.
Od té doby v Jihlavě nehořelo. A když teď půjdete kolem půlnoci po hradbách,
možná uslyšíte, jak si potichu povídají a nebo jak cinkají sklenicemi plnými vína.
Hana Foltová, 8.C
Kočičí závod
Chcete vědět, proč hradby okolo města Jihlavy nejsou dochované celé? Existuje
pověst, která tento stav vysvětluje. Ve městě Jihlavě žily byly dvě kočky, Strigi a Maisy,
které spolu kamarádily. Jejich paničky se ale nesnášely. Dále žil ve městě kocour Sirius,
který se oběma kočkám
líbil. Dohodly se, že si
dají
závody
podél
hradeb a že ta, která
vyhraje, bude mít jako
první šanci Siria získat.
Když neuspěje, dostane
šanci druhá.
Když se 13. února
oteplilo, napadlo je, že
další
den
uběhnou
smluvený závod. Byl to
totiž 14. únor, svátek
zamilovaných.
Nastal
osudný
den, osudná hodina a
minuta. Strigi a Maisy se
setkaly před hradbami. Vyškrábaly se nahoru a tam se postavily vedle sebe. Podívaly se na
sebe se směsicí strachu, přátelství, lásky a rivality v očích. Nadechly se a vyběhly.
V zúžených místech běžely za sebou. Jednou byla napřed Maisy, podruhé to byla Strigi.
Běžely a běžely, už nemohly, ale přece pokračovaly. Běžely už hodinu, když je napadlo, že
nevědí, kde začaly. Doběhly už do cíle, nebo jsou ještě v polovině trasy? Domnívaly se, že
ještě cíle nedosáhly. Kočky přece poznají, kudy šly, nebo nešly! Nevěděly, že už dvakrát
přeběhly cílovou čáru a že se k ní blíží potřetí. Obě už sotva dechu popadaly. Když se zase
ocitly vedle sebe, obě zakoply a upadly na bok. A tak tam ležely a osud zařídil, aby už
nevstaly.
Sirius byl samozřejmě smutný, že ztratil své kamarádky, ale brzy se s tím smířil.
Když se ale o smrti koček dozvěděly jejich paničky, padly si do náručí a nakonec se z nich
staly ty nejlepší kamarádky.
Pak měly děti a vnuky, dokonce i pravnuky a vykládaly jim tento příběh. Prosily je,
aby ho vypravovaly dalším generacím, a až bude bezpečno a nebudou hrozit války, tak aby se
části hradeb zbouraly. Kdyby chtěl zase někdo závodit, aby závodníci poznali, kde začínali.
Tento příběh se předával z generace na generaci, a proto jsou také hradby porušené a
nikdy už je nikdo nedostavěl a nedostaví… Protože Jihlavané ctí zvířata!
16
Katakomby
Jihlavské podzemí je druhou největší sítí podzemních chodeb na území ČR hned po
Znojmu.
Celková délka činí 25 km a zaujímá plochu 50 000 m². Chodby vznikly vzájemným
propojením sklepů. Ty byly tesány ve skále ve 3 patrech nad sebou a sloužily k uskladnění
piva a řemeslných výrobků. Nejhlubší chodba se nachází 13 m pod zemí. V roce 1991 byly
podzemní chodby zpřístupněny veřejnosti. Je zde zvýšená vlhkost vzduchu a teplota 8-12 ºC.
Unikátem je fosforeskující chodba, která byla objevena v roce 1978.
17
Lenka Berková, 8.A
Zelená stěna
Byl podzim, zemědělci sklízeli úrodu. Naplněné pytle uschovávali v chodbách pod
městem Jihlavou. Když je tam nosili, ženy chodily před nimi a svítily jim na cestu, protože
dole byla neproniknutelná tma. Pytle odnesli a všichni to šli zapít do krčmy.
Děti si hrály před vchodem do podzemí s míčem. Najednou se jim tam míč zakutálel .
Jeden z chlapců se odhodlal, že ho půjde hledat. Všichni na něj nevěřícně koukali, ale
zároveň obdivovali jeho
odvahu. Vstoupil do
chodby a zmizel jim
z očí. Za okamžik se
ozval jeho křik.
Děti
rychle
běžely za chlapcem.
Podle křiku ho brzy
našly. Spatřily, jak stojí
o kousek dál a dívá se
před sebe s vyděšeným
výrazem. Přistoupily k
němu blíž a on jim
ukázal na stěnu, která
svítila zeleně. Všichni
se polekali, utíkali ven a
honem za rodiči, kterým
všechno
vyprávěli.
Rodiče jim zprvu moc
nevěřili, ale nakonec se do podzemí šli podívat.
A opravdu, stěny zářily zeleně! I rodiče to vyděsilo. Hned druhý den vchod do
podzemí zakryli prkny, aby nikdo nemohl tam ani ven. Bylo jim jedno, že tam nechali svou
úrodu. Byli totiž přesvědčeni , že dole má sám Lucifer peklo a tímhle jim dává najevo, aby
nevstupovali na jeho území.
18
Daniel Dvořák, 8.A
Svítící chodba
Bylo to v časech, kdy lidé nevěděli, jaké jsou vztahy mezi sluncem, měsícem a zemí.
Ale už tenkrát si tím někteří lámali hlavu. Jihlavský hvězdář, který bydlel se svou rodinou
nedaleko hradeb, chodil každou bezmračnou noc pozorovat oblohu. Fascinovalo ho ubývání
a dorůstání měsíce a vše si pečlivě zaznamenával na veliký papír.
Bylo právě posvícení a občané Jihlavy se sešli na náměstí, hodovali, bavili se. Oslavy
se protáhly až do večera. Náměstí ozářil měsíc, který byl zrovna v úplňku. Hvězdář neslavil
s ostatními, ale pozoroval úplněk na hradbách. Náhle měsíc něco zakrylo. Mraky to nebyly,
protože byla bezmračná noc. Hvězdář si myslel, že měsíc spadl z oblohy. Vzal několik
kamarádů a šli ho hledat. Napadlo je, jestli se nezakutálel do katakomb.
Nenašli nic, ale když se chtěli vrátit, zjistili, že hvězdář chybí. Prohledali katakomby
křížem krážem, ale po hvězdáři jako by se zem propadla. Jen u jedné zdi našli hvězdářovy
zápisky a všimli si, že tato zeď podivně svítí.
My dnes víme, že zmizení měsíce způsobilo zatmění, ale svítící zeď je dodnes
záhadou.
Gabriela Kanswohlová, 8.C
Zachráněná dívka
Jednou odpoledne se vydal Petr na procházku po Jihlavě. Procházel se, pozoroval
hvězdy, a když míjel kostel svatého Ignáce, najednou uslyšel křik. Zastavil se a poslouchal,
zda se mu to nezdálo. Vtom se ozvalo: „Pomoc!“ Petr přemýšlel, jestli by se neměl raději
vzdálit, ale pak si řekl, že to půjde prozkoumat. Na nic už nečekal a vydal se za hlasem.
Došel k obrovským dveřím. Zarazil se. Kam teď? Přes tyto velké dveře se nemůžu
přeci nikdy dostat! V ten osudný moment se opět ozvalo zoufalé: „Pomoc!“ Petr neváhal a
začal bouchat do dveří, lomcovat klikou a křičet: „Pusťte mě dovnitř!“ Náhle se dveře
zázrakem otevřely. Petr zůstal stát jako opařený. Před ním se objevila chodba do podzemí.
Rychle se vydal za zoufalým voláním. Potmě a v zimě se proháněl úzkými uličkami.
Vzpomněl si, že má v kapse zapalovač. Tím si alespoň trochu svítil na cestu. Celou věčnost
probíhal úzkými uličkami, až si myslel, že běhá pořád do kola, a proto se zastavil. Opět
uslyšel volání a tentokrát mu připadalo, jako kdyby bylo blíž. Zmrzlý na kost stál Petr ve tmě
katakomb a čekal, co se bude dít.
Náhle do něho někdo narazil! Nejdřív se příšerně lekl, ale pak zjistil, že to je malá
holčička, stejně jako on velmi vyděšená. „Co tu děláš?“ zeptal se jí. Holčička ustrašeně
odpověděla: „Já jsme se tady ztratila!“ A upřela na Petra velké tmavé oči. „A kde máš
rodiče? Jak ses sem dostala?“ vyzvídal dál Petr. „Dneska jsme si ve škole říkali a pokladu
v katakombách, a tak jsme ho chtěla zkusit najít,“ řekla smutně holčička. Petr nevěřícně
kroutil hlavou, už se jí raději na nic neptal. Vzal ji za ruku, rozsvítil zapalovač a procházel
uličkami sem a tam, dokud nenašel východ.
Když se po dlouhém chození tmou a zimou konečně ocitli u východu, oba se radovali.
Holčička Petrovi celou cestu domů vyprávěla různé historky o katakombách, co slyšela ve
škole i od kamarádů. Když rodiče spatřili svoji dcerku, kterou už dlouho hledali, byli štěstím
bez sebe. Otec pozval Petra na čaj a maminka na buchty, povídali si a smáli se.
19
Kateřina Kučerová, 8.C
Duch katakomb
Je to již dávno, co se statečný mladík vydal do zrádných jihlavských katakomb. Ten
mladík se jmenoval Helmut, byl to dobrotivý a ochotný mládenec, ale byl také pěkně
tvrdohlavý. Měl postavu dospělého muže a tmavě hnědé, věčně neupravené vlasy. Chodil ve
skromném oblečení, v košili,
plátěných kalhotách, dřevákách
na nohou a s taškou přes
rameno.
Pocházel
z dalekých
krajů. Domov měl nade vše rád,
ale vydal se poznat svět, a proto
se toulal od jedné neznámé
vesnice ke druhé, až narazil na
město, které se jmenovalo
Jihlava. Jihlava se mu zalíbila, a
tak si začal shánět nějakou
práci, aby měl na nocleh. Práci
si sehnal ve stříbrných dolech a
ubytování si našel v hostinci U
Létající housenky.
Jednou večer Helmut
zatoužil po společnosti a
dobrém pivu. Dole v hostinci si
objednal korbel piva a šel se
posadit ke stolu, u něhož seděli
poněkud přiopilí veselí chlapi.
S širokými úsměvy a pivem
v ruce ho u sebe přivítali a
posadili na čestné místo.
Večer utíkal jako voda,
všichni se smáli, pili a vyprávěli
si všelijaké příběhy. Když už
byl hostinec skoro prázdný a Helmut zůstal u stolu sedět sám, přisedl si k němu bídně
vyhlížející stařík. Ve tváři měl přívětivý úsměv, zavolal šenkýřku a poprosil o pivo.
Ten večer se Helmut dozvěděl něco, co neměl. Stařec mu vyprávěl o zlém duchovi
přebývajícím v katakombách, který využívá své oběti k těm nejodpornějším věcem a potom
z nich vysává světlo života.
Helmut se ještě téže noci rozhodl, že se příštího rána vydá do katakomb a Jihlavu
navždy zbaví strachu z onoho podlého ducha. Stařec se mu to ze všech sil snažil vymluvit, ale
Helmut, když se pro něco rozhodl, byl pevný jako kámen.
Když ráno vycházel Helmut z hostince, stařec se za ním díval zpoza rohu a litoval, že
o duchovi mluvil. Nikdo, kdo se do katakomb vydal, se už nevrátil.
20
Helmut pomalu scházel po schodech vedoucích do černočerné tmy. Vzal si s sebou
louč, ale ta mu poskytovala jen málo světla, viděl si sotva na špičky bot.
Dlouho bloudil černými chodbami, přišlo mu to jako věčnost, úplně ztratil pojem o
čase. Unavený se opřel o chladnou vlhkou zeď a slepě hleděl do tmy. Dosud na nic
neobvyklého nenarazil.
V okamžiku, kdy pomýšlel na odpočinek, se někde na konci chodby ozval skřípavý
zvuk. Znejistěl. Otočil se a pomalu kráčel vpřed. Pod světlem louče rozpoznal dveře. Hledal
kliku, ale žádná tam nebyla. Zkusil zatlačit do dveří, ale ty se neotevíraly. Zkusil snad
všechno, ale dveře ne a ne se otevřít. Otočil se tedy na podpatku a rychlým tempem pádil od
dveří. Další skřípavý zvuk se ozval zprava. Vydal se tím směrem a narazil na další dveře, ty
ovšem také nešly otevřít. Další skřípavý zvuk, tentokrát nalevo. Otočil se za zvukem a
vyrazil, také tam byly dveře, které nešly otevřít. A pak další zvuk, stejný jako ty předchozí, a
tentokrát zazněl přímo před ním. Srdce mu hlasitě bušilo, ale on dokázal potlačit strach.
Zhluboka se nadechl a pomalu se uklidnil.
Rozvážným krokem vyrazil ke dveřím, které se ukrývaly ve tmě. Ty ovšem byly
otevřené dokořán. Helmut chvíli stál na prahu a nevěděl, zda má vejít, či ne. Nejistý překročil
práh. Jakmile dveřmi prošel, s hlasitým prásknutím se zavřely. Už se je ani nepokoušel
otevřít, protože věděl, že je to zbytečné.
Vstoupil do spoře osvětlené kruhové místnosti. Očima místnost přejížděl a na opačné
straně spatřil vysokou postavu zahalenou v černé kápi. Uvědomil si, v jaké bezradné situaci se
to ocitl. Byl v pasti. Postava v kápi byla oním duchem, o kterém mluvil stařec v hostinci.
Postava mu pokynula, aby si sedl na jedinou stoličku nacházející se v místnosti.
Učinil tak. Duch zůstal stát. ,,Vím, proč jsi tady,“ řekl z ničeho nic. Helmut se nezmohl na
slovo. Duch však ani na odpověď nečekal a pokračoval dál:,, Zabiješ mne pouze tak, že mi
setneš hlavu. Můžeš to učinit jen jakubínským mečem. Ten mám zde.“ Zpod hábitu vytáhl
meč. Ani po dlouhé době, co meč odpočíval v katakombách, jeho čepel nezrezla. Leskla se ve
světle loučí. Duch pokračoval:,, Pro mne je utrpením být v této podobě, být v této schránce
z ničeho. Býval jsem dobrým mužem, jak vidíš, už nejsem. Zabíjím, mučím, týrám. Ty máš
však možnost zničit mě. Zbavíš lidi ve městě strachu a obav, budou tě oslavovat a vyvolávat
tvé jméno. Neříkej, že by ti to nebylo milé. A mně také pomůžeš. Ale rozhodnout se musíš
sám.“ Bez dalších slov prošel zdí a Helmut zůstal sám. Nevěděl, co si má myslet. Jeden hlas
mu v hlavě říkal, ať ducha zabije, ať Jihlavu oprostí od všeho utrpení. Ale druhý hlásek mu
šeptal něco jiného, že prý duch lže a podvádí ho, ať mu nevěří. Po dlouhé době přemýšlení
Helmut zvolal:,, Hej, duchu, vrať se, již jsem se rozhodl!“
Duch se objevil, Helmut neváhal, popadl meč a jediným úderem oddělil hlavu ducha
od jeho těla. V tu chvíli se s Helmutem něco začalo dít, temenem hlavy mu projela prudká
bolest, jako kdyby ho někdo udeřil velkou silou. Bylo mu na zvracení. Neviděl vůbec nic.
Cítil, jak všechny jeho vzpomínky mizí z paměti a on pomalu zapomíná, kdo vlastně je.
Helmut už nebyl Helmut. Stal se stejným duchem, jakým byl ten, jehož zbavil utrpení a
bolesti, kterou teď sám cítil. Byl podveden.
Helmut se už v Jihlavě neobjevil. Říkalo se, že ho potkal stejný osud jako všechny
ostatní odvážlivce, kteří vešli do jihlavských katakomb. A ten stařec, kterého Helmut potkal
v hostinci U Létající housenky? Nikdy se nesmířil s tím, co provedl, kladl si za vinu
Helmutovu smrt. A tak si postavil malou chatrč u vchodu do katakomb a nikoho, kdo chtěl do
těch prokletých podzemních chodeb vejít, tam nepustil. Jednou se snad najde člověk, který
podlého ducha jednou provždy zničí.
21
Simona Holubová, 8.C
Strašidlo
Kdysi dávno mohli do katakomb lidé chodit volně. Časem se však rozšířily pověsti, že
tam dole straší. Od té doby nikdo do podzemí nevkročil.
Až jednou se dívky Martina a Jana rozhodly, že té záhadě přijdou na kloub.
Domluvily se, že se večer sejdou před vchodem do katakomb. Dodaly si odvahy a vstoupily
do temných chodeb. Na cestu si svítily baterkami.
Najednou za sebou slyší podivný šramot a kroky. Jsou stále blíž! Teď už cítí i něčí
dech. Obě se otočí a šero chodby prořízne jejich vyděšený výkřik. Za nimi stojí nějaký muž
v dlouhém kabátě, s rozcuchanými vlasy. Dávají se na zběsilý útěk. Utíkají jako o závod, muž
za nimi. Na konci chodby jsou dveře, doběhnou k nim, ale dveře nejdou otevřít. Kroky se
blíží. To je náš konec! To byla jejich poslední myšlenka, než hrůzou ztratily vědomí.
Nejdřív se probrala k vědomí Martina. Ležela na studené zemi, kolem byla tma. Náhle
se otevřely dveře a dovnitř vstoupil onen muž se svítilnou. V jejím světle Martina spatřila
opodál ležet Janu , která už se také probírala z mdlob. „Co tu pohledáváte?“ obořil se na ně.
Jana sebrala odvahu a začala: „Jmenuji se Jana a tohle je Martina. Ve městě se říká, že tu
straší, my tomu nevěříme, a tak jsme se o tom chtěly přesvědčit. Proto jsme tady.“ „Straší? A
tady?“ rozesmál se muž. „Bydlím tu sice jen pár měsíců, ale žádné strašidlo jsem tu nepotkal.
Snad jste si nemyslely, že já jsem strašidlo?“ Muž se znovu hlasitě rozesmál. Pak jim
vyprávěl, že se jmenuje Jakub, že marně hledal ve městě bydlení, a proto se nakonec usadil
v katakombách.
Martina, jejíž rodiče vlastnili dům a občas některé pokoje pronajímali, mu nabídla,
jestli by nechtěl bydlet u nich. Jakub s radostí svolil: „Moc rád tu nabídku přijmu. Stejně se
mi tu spalo špatně.“
Pro město se Jana s Martinou staly hrdinkami a do katakomb zase lidé chodili bez
obav.
Tomáš Jirků, 8.C
Pověst o jihlavském podzemí
Psal se rok 1645 a Švédové se zmocnili Jihlavy. Vedl je zlotřilý generál Ornot.
Generál Ornot trestal a týral nevinné lidi, dokonce i děti.
Generál se doslechl, že se v podzemních chodbách pod Jihlavou nachází poklad.
Navečer svolal své muže a oznámil jim: „Dnes v noci se vloupáme do podzemních chodeb a
pokusíme se tam najít poklad. Sejdeme se u vchodu přesně o půlnoci.“ Vojáci uposlechli a
přesně o půlnoci tam čekali. Zanedlouho přišel generál Ornot a zavelel: „Můžeme vyrazit!“
Vojáci sešli s generálem do prvního patra chodeb a začali hledat. Ale nic nenašli.
Potom sestoupili do druhého patra chodeb a zase hledali, ale znovu nic nenašli. Nakonec
sestoupili do posledního, třetího patra chodeb a najednou uviděli truhlu. Rychle k ní přiběhli.
Generál nařídil jednomu vojákovi, aby vytáhl pušku a odstřelil zámek. Voják uposlechl a
zámek odstřelil. Generál Ornot opatrně otevřel truhlu a opravdu v ní objevil vzácné mince a
klenoty. „Poklad je náš, pánové,“ prohlásil.
22
Najednou se před generálem a vojáky objevil ohnivý rytíř a říká: „Jak se opovažujete
krást jihlavský poklad?“ Generál nařídil, aby vojáci na ohnivého rytíře začali střílet. Vojáci
okamžitě zahájili palbu, ale rytíře nezabili. Naopak ohnivý rytíř se rozběhl směrem k nim a
generálu Ornotovi a vojákům sťal hlavy.
Druhého dne našli obyvatelé generála Ornota a vojáky mrtvé. Začali oslavovat
svobodu, ale stále jim vrtalo hlavou, kdo generála i vojáky zabil. Dohadovali se o tom a
najednou se před nimi objevil ohnivý rytíř. „To já je potrestal za jejich zločiny,“ prohlásil a
zase zmizel.
Záhada se vysvětlila, lidé byli vděčni rytíři za osvobození od krutých vojáků, ale do
podzemí se od té doby raději nevydávali.
Lucie Prokešová, 8.C
Trpaslíci v katakombách
Dříve si lidé mysleli, že v katakombách bydlí trpaslíci. Když se konal, stejně jako
každý rok, havířský průvod a všichni se veselili, usmyslili si, že se půjdou pobavit i s
trpaslíky.
Vstoupili do katakomb, nachodili tam křížem krážem několik kilometrů, ale nepotkali
ani jednoho trpaslíka. Den se začal blížit ke konci, a tak se lidé rozhodli, že už vystoupí ven.
U východu si všimli, že zmizela Maruška, dcerka místního pekaře. Vydali se ji hledat, ale
marně. Domnívali se tedy, že už jí nejspíš byla zima a šla domů.
Ale nebylo to tak. Maruška byla na trpaslíky tak zvědavá, že se rozhodla zůstat ještě
dole v katakombách a trpaslíky najít. Hledala je, jenže nikde nikdo. Jelikož už byla noc a
Maruška se bála jít sama domů, řekla si, že přespí dole v katakombách. Druhý den ráno se
vzbudila chtěla jít ven. Ale dveře už byly zamčené! Maruška nevěděla, co má dělat, sedla si a
začala brečet.
Najednou k ní někdo přistoupil a tiše pronesl: „Netrap se, můžeš tu zůstat s námi.
Bude to zábava." Maruška zvedla hlavu a před sebou viděla sedm malinkatých trpaslíků.
Velmi se jí líbili, byli k ní milí, a proto zůstala s nimi.
Každý rok, když je havířský průvod, lidé chodí do katakomb. Marušku ani trpaslíky
ale nikdo nikdy nespatřil. Kdo ví, jestli tam ještě dodnes společně nebydlí.
23
24
Gabriel Sobotka, 8.A
Chudý soukeník a jeho sen
Královské město Jihlava je známé svou havířskou minulostí. Dolovalo se zde vzácné
stříbro pro krále. Při těžbě stříbra vznikaly dlouhé chodby štol, které sahají až za hradby
města. Pod historickou částí Jihlavy byly vybudovány katakomby, které se dodnes používají
jako sklepy. Jihlava byla známá nejen těžbou stříbra, ale i kvalitní prací soukeníků.
Kdysi dávno zde žil chudý soukeník Josef Plátýnko se svou početnou rodinou. Deset
hladových krků měl. Bohužel v té době se už soukeníkům nedařilo, protože v Jihlavě došlo
stříbro, horníci odešli jinam a soukeníci neměli komu prodávat. Chudý Josef žil ze dne na den
a jeho bohatý a zlý soused, hokynář, mu nechtěl prodávat jídlo na dluh.
Jednou v neděli seděl nešťastný soukeník v kostele a při kázání kněze usnul. Zdál se
mu tajemný sen. Neznámý hlas mu přikazoval, aby šel do katakomb a tam kopal tak dlouho,
dokud nenajde poklad.
Josef o snu stále přemýšlel a nakonec pokušení neodolal. Za několik dní se vydal
s motykou do podzemí. Tam usilovně pracoval, spoustu hlíny a kamení vykopal, až se mu
podařilo poklad nalézt. U pokladu však našel i spící duchy, velice zvláštní bytosti s lidským
tělem a hlavou jednorožce . Nechtěl je probudit, tak si vzal jen malou část bohatství a vrátil se
domů.
Díky pokladu se rodině začalo dařit dobře. To nedalo spát lakomému hokynáři, který
se tak dlouho Josefa vyptával, až mu soukeník všechno prozradil. Hokynář se hned vydal do
katakomb a po chvíli i on našel poklad. Duchů si pro svou hamižnost nevšiml. Vzal všechno
zlato do náruče a chtěl odejít.
Když strážní duchové spatřili muže odnášejícího si jejich drahocenný poklad,
rozeběhli se k němu, chytili jej a odvlekli na městské hradby, z kterých ho svrhli dolů.
Divoce se rozesmáli a zmizeli, jako by se do země propadli.
Od té doby spící duchy nikdo nespatřil. Ale občas bývá na hradbách vidět duch
lakomého hokynáře.
Natálie Sobotková, 8.A
Ondřej a Drahomíra
V královském městě Jihlavě se zamiloval prostý havíř do dcery nejbohatšího měšťana.
Láska to byla zakázaná, tajná, ale o to víc Ondřeje a Drahomíru sbližovala. Nemohli se
scházet před lidmi, a tak se potají setkávali v podzemních katakombách, které sloužily jako
sklepy pro měšťany.
Po nějaké době se milenci rozhodli, že ve městě spolu být nemohou, a proto utečou.
Plánovali využít k útěku štolu po dolování stříbra, která vedla až za hranice města pod
Krkavčí vrch. Zde se měli sejít o půlnoci a pak společně pokračovat do Prahy, kde je nikdo
neznal a kde by žili spokojeně až do smrti.
Drahomíra měla velice dobrou kamarádku Alžbětu, té se s útěkem svěřila, což neměla
dělat. Alžběta byla sice hodná, Drahomíru měla ráda, ale ještě raději měla peníze.
25
Hned, jak se dozvěděla o útěku, nelenila a běžela vše povědět otci Drahomíry,
samozřejmě za pěknou odměnu.
Pan otec na nic nečekal, zburcoval městskou stráž a společně s biřici se vydal
k východu ze štoly u Krkavčího vrchu. Dočkal se. O půlnoci milenci dorazili. Ani polibek na
rozloučenou si nestihli dát. Biřici Ondru odvlekli do žaláře, otec Drahomíru domů.
Druhý den se otec rozhodl poslat dceru do kláštera, a protože byl nejenom bohatým
měšťanem, ale i soudcem, za trest odsoudil Ondru k zazdění zaživa v katakombách. Tak se i
stalo.
Od té doby prý v katakombách straší duše havíře Ondry společně s duší jeptišky
Drahomíry, která se v klášteře steskem utrápila. Čekají na vysvobození již mnoho let, nikdo
však zatím neví, jak jim pomoci.
Monika Tichá, 8.C
Sirotek Richard
Kdysi žil v Jihlavě manželský pár, který neměl děti, i když oba manželé po dítěti
velmi toužili. Jednoho dne, když v lese sbírali houby, uslyšeli naříkání malého dítěte.Vydali
se po hlase a našli malé, asi sedmileté dítě, které usedavě plakalo. Malý hoch přestal vzlykat a
vyprávěl manželům: „Otce jsem nikdy nepoznal a maminka šla jednoho dne na trh pro jídlo a
už se nikdy nevrátila.“ Malého kluka se ujali a vzali ho za svého, přestože byl podivně
zohavený v obličeji. Jmenoval se Richard.
Lidé z města se na manželský pár koukali „skrz prsty“ a potom si začali myslet, že je
Richard ďáblovým dítětem. Odsuzovali ho za jeho vzhled, i když Richard byl takto
postižený už od narození a za svůj vzhled nemohl.
Děti z městečka si s ním nechtěly hrát, ubližovaly mu, lidé se mu vyhýbali, a dokonce
proti němu obraceli kříže a přitom říkali: „Odstup, satane!“ Richard byl smutný, ale věděl, že
s hloupostí nic nezmůže. Jediné, co ho udržovalo v klidu, byli jeho nevlastní rodiče, kteří mu
dávali svoji lásku.
Jenomže se stalo, že matka vážně onemocněla a zakrátko zemřela a její muž se tak
trápil, že brzy odešel za ní. Richard zůstal úplně sám. Nevěděl, co si počne, kam se ukryje
před zlými lidmi, kteří teď na něj útočili stále častěji. Jednou se zase celý nešťastný toulal
kolem města. Usedl na velký kámen a plakal.
Najednou uviděl jeskyni. Opatrně do ní vešel. Na jeskyni navazovala spousta různých
klikatých chodeb. To je místo pro mě, pomyslel si. Časem se tam zabydlel a žil tam poměrně
klidným způsobem života. Zjistil, že chodby - katakomby - vedou i do města, do sklepů
měšťanů, kterým večer tajně chodil krást jídlo.
Richardův klidný život netrval dlouho. Lidé přišli na to, že se jim ztrácí jídlo a vydali
se do katakomb. Hledali viníka, až narazili na Richarda. Jeden z měšťanů vyndal dýku a bodl
ho ostřím přímo do srdce. Richard na místě zemřel.
Od té doby jeho hodný smutný duch bloudí spletitými chodbami katakomb. Někdy
tam v podzemí můžete zaslechnout jeho vzdychání.
26
Hana Amanová, 8.C
Tajemná zeď
Po celá staletí byly jihlavské katakomby zahaleny tajemstvím. Pár odvážlivců, kteří se
tam vypravili, se našlo, ale nikdy se odtamtud nevrátili. A každý, kdo poblíž katakomb bydlel,
slyšel vždy o půlnoci strašlivé zvuky. Většina lidí se od katakomb odstěhovala, až na jednu
rodinu, která věřila, že když budou vést spořádaný život, žádné temné síly je neohrozí.
Jednou se jim narodil syn, říkali mu Janek. Odmala byl zvědavý jako opice. Když mu
bylo šestnáct, toužil rozluštit záhadu obávaných katakomb. I když ho matka a otec
přemlouvali, ať tam nechodí, že se odtamtud nikdy nikdo nevrátil, on nedal na jejich rady a
vydal se rovnou k správci podzemí. Správce byl zlý a vypočítavý, měl zlomyslnou radost, že
se někdo do podzemí snaží dostat. Hlavně, že mu Janek zaplatil osm zlatých za vstup.
Jakmile Janek vkročil do katakomb, zapálil si svíčku, zavřel dveře a tiše kráčel
neznámou tmou. Byl sice zvědavý, ale také se začínal obávat toho, co se bude dít. Tušil, že
tam dole na něj něco číhá, a proto postupoval horním patrem. Když byl na konci chodby,
povšiml si malé dírky, kterou viděl, co se děje pod ním. Viděl tam ohyzdného, strašného
ducha. Hrůzou vykřikl. Duch si toho všiml a začal se protahovat dírkou ve zdi k němu. Janek
na něj hodil svíčku. Duch chvíli skučel, syčel, naříkal a nakonec se rozplynul na zdi jako pára.
Janek pomalu sešel dolů, a když si sáhnul na zeď, kde se duch vytratil, cítil v ruce
podivné brnění. Bez svíčky zůstal v úplné tmě, a proto se plazil po zemi a šmátral po kapkách
vosku, který odkapával na zem, když přicházel. Tak se nakonec dostal z katakomb ven.
Radostně křičel na celé město, že zachránil katakomby od zla.
Všichni obyvatelé si oddechli, že už se nemusejí ničeho bát. Největší radost měli ale
Jankovi rodiče, že se jim syn ve zdraví vrátil.
Dodnes v katakombách můžete nalézt tajemnou zeď. Kdo na ni sáhne, ucítí v ruce
brnění.
27
Kostel sv. Jakuba Většího
Stavba kostela byla zahájena před polovinou 13. století. Počátkem 14. století byla
postavena severní – strážní věž, vysoká 63 m, která dnes slouží jako vyhlídková. Jižní –
zvonová věž byla postavena asi o 100 let později. Začala se však vyklánět od své osy, proto
byla snížena na 54 m. v roce 1563 do ní byl zavěšen zvon „Zuzana“, který je druhý největší
na Moravě (vysoký 1,82 m a váží 7086 kg ). V kostele se nachází např. unikátní Pieta z 2.
poloviny 14. století či tepaná zlacená renesanční křtitelnice z roku 1599. Kostel byl v roce
2008 prohlášen za národní kulturní památku.
28
Jiří Adam, 8.A
Ďábelské dítě
V Jihlavě žil kdysi stařec, který pamatoval snad všechno, co se ve městě stalo, a tuze
rád vyprávěl své historky ostatním. Jeho příběhy mívaly moc rády děti. Jednou za ním zase
přišly a on se rozhodl jim vyprávět o kostelu svatého Jakuba.
,,Všechno se odehrálo před třiceti lety,“ začal starec. ,,Byl horký letní den, a jak to tak
bývá, v noci se přihnala bouře. Vypadala velmi strašidelně. Zvláště když blesky lítaly nad
rozestavěnou věží kostela. Chvílemi se zdálo, že to kostel nemůže přežít. Ale zatím se držel.
Když odbila půlnoc, stalo se něco neuvěřitelného. Do rozestaveného kostela uhodil blesk.
Náhle se celý kostel rozsvítil jasněji, než svítí slunce. Všichni lidé, probuzeni tím jasem,
vyběhli ven, aby to viděli. Kostel zářil celou noc. Až ráno po zakokrhání prvního kohouta
přestal svítit. Večer, když hodiny na věži odbily osmou hodinu, se kostel opět rozzářil. Tak to
bylo každý den.“
Stařec na chvíli přerušil své
vyprávění, děti se však hned
dožadovaly pokračování.
,,Jenže co teď? Takové
práce se už na kostele udělalo a
tolik peněz se utratilo! Bylo by
škoda, kdyby všechno přišlo
vniveč. Město tedy rozhodlo, že
kostel dostaví a po jeho vysvěcení
snad kouzla přestanou.
Ale
při
stavitelských
pracích najednou jednomu z
dělníků upadlo kladivo, udělalo
díru do země a objevila se tam
kostra dítěte. Dělníci utekli. Nastal
večer. Kostel se nerozsvítil, ale
stalo se něco horšího. Dítě, které
bylo v hrobě, najednou začalo
chodit po hradbách. Lidé žili
v obavách. Najednou začali mizet
psi, kuřata, dobytek a spousta
jiných věcí. Každý den se konaly
bohoslužby a pravidelně se jich
účastnilo celé město, které se
modlilo, aby ďábelské dítě
zmizelo. Vše se ale jen zhoršilo.
Začaly mizet dokonce i děti!
To už se všichni muži ve městě rozzlobili a rozhodli se zbavit ďábelského dítěte za
každou cenu. I já jsem se té výpravy účastnil. Večer jsme se s požehnáním faráře vydali na
hradby. Vybaveni dostatečným množstvím nožů, mečů, cepů, svěcené vody a křížů jsme
dorazili ke kostelu. Čekali jsme, až se dítě objeví, a hned se na něj vrhli. Začal lítý boj,
zpočátku vyrovnaný, ale dítě po chvíli mělo navrch.“
29
Tady se stařec zase odmlčel. Jeho posluchači napětím ani nedýchali. „Nakonec jsem
zůstal stát proti dítěti já sám osamocen. Hodil jsem po něm pár lahviček svěcené vody a
ukazoval na něj kříž. Ale nic nezabíralo. Pustil jsem se do něj, proti jeho nadlidské síle jsem
však neměl šanci. Brzy jsem omráčen padl na zem. Když jsem se probral z bezvědomí, dítě
bylo ke mně otočené zády. Chopil jsem se dýky a píchl ho přímo do srdce. Dítě zavřeštělo a
odletělo pryč. Všichni si oddechli. Od té doby ho tu nikdo nikdy neviděl,“ dokončil stařec
svůj příběh.
,,A to se doopravdy stalo?“ zeptal se jeden z posluchačů. Od starce dostal jednoduchou
odpověď: ,,Ano, máš mě snad za lháře?“ ,,Ne,“ zněla odpověď.
,,No tak vidíš,“ spokojeně pronesl stařec a vydal se do krčmy obdařit svými příběhy i
jiné lidi.
Aneta Augustová, 8.C
Pověst o kostelu sv. Jakuba
Jednoho dne se lidi v Jihlavě rozhodli, že postaví kostel. Zašli ke starostovi požádat ho
o svolení ke stavbě. Starosta se nad tím zamyslel a pak si řekl: „S takovým dobrým nápadem
ke mně už velmi dlouho nikdo nepřišel.“
Lidé se radovali, hned sehnali dělníky a začalo se pracovat. Mezi dělníky byl jeden
obzvlášť šikovný. Jmenoval se Jakub. Lidé ho obdivovali. On byl jediný, kdo se nebál vylézt
až na vrchol stavby, aby pokryl střechu taškami. Ale Jakub velmi riskoval, nikdy nebyl
zajištěn. Jednou si zase takhle lezl na střeše a podklouzla mu noha. Když to vyprávěl chlapům
v hospodě, pronesl jenom: „Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal,“ a ztichl.
Stavba pokračovala stále dál, nakonec už zbývalo jediné, umístit na kostel hodiny.
Samozřejmě se k tomu hned hrnul Jakub se slovy: „Hodiny jsou až nahoře, to je přece práce
pro mě.“ Vylezl nahoru opět nezajištěn. Ostatní dělníci mu po kladce poslali hodiny. Jakub si
stoupnul na lešení, vzal do ruky hodiny a začal pracovat. Najednou mu ujela noha, chytil se
lešení, ale to ho neudrželo a prasklo. Jakub letěl k zemi i s hodinami. Když dopadl, hlasitě a
bolestně vykřikl. Pak zůstal ležet bez hnutí. Byl mrtev.
Všechny ta nešťastná událost zdrtila. Starosta zastavil stavbu a dlouhá léta se
s kostelem nic nedělo. Později měla Jihlava nového starostu a ten rozhodl: „Dělníci,
dokončete stavbu kostela“. Jak poručil, tak se stalo. Stavba byla dokončena a kostelu se
začalo říkat podle dělníka Jakuba, i když nebyl svatý. Kostel sv. Jakuba stojí dodnes.
30
31
Hana Foltová, 8.C
Kostel svatého Jakuba
Bylo jednou jedno město, které se jmenovalo Jihlava. Ve městě vystavěli kostel,
jméno ještě neměl. Lidé se nemohli dohodnout, jak by se měl jmenovat. Nakonec mu začali
říkat „Bezejmenný“.
Jednou se na velikonočním jarmarku bavily dvě vdovy, Agáta a Markéta. Agáta si
posteskla: „Chudák kostel, nemá jméno.“ Markéta se zeptala: „A jaké bys mu dala jméno?“
„Nevím, asi Jakub. Alespoň
bych měla památku na svého, ve
válce zabitého, syna,“ pronesla
Agáta. S Markétou se shodly, že
jméno Jakub by se na kostel
hodilo a šly k radním. Tam jim
vše vyložily a radní odpověděli:
„Dobrá tedy, dáme to městské
radě k rozhodnutí.“ Vdovy
spokojeně odešly.
Než se však stihlo jméno
Jakub v radě odhlasovat, stalo se
něco hrozného. Přes noc totiž
někdo zapálil čtyři domy. Ty
vzplály a jejich obyvatelé byli
odkázáni na své příbuzné a
přátele. Radní projednávali, jak
by mohli postiženým pomoci, a
na hlasování o jménu kostela ani
nevzdychli. Vdovy na to také
zapomněly. Brzy měli všichni
obyvatelé města svých starostí až
nad hlavu. V příštích nocích totiž
vzplály další domy, spálených
obydlí bylo stále víc. Pro město
to byla pohroma. Lidé si stavěli
provizorní příbytky a každé další
noci se báli
o svůj život.
Nakonec zbylo jen třináct domů
okolo kostela a kostel sám. V jednom z těch třinácti domů bydlely i Markéta s Agátou.
Jedné noci vypalování domů přestalo. Příští noc se také nic nedělo a další noci také ne.
Lidé se pomalu uklidňovali. Markéta s Agátou ale klidné nebyly. Každou noc se jim zdál
oběma stejný sen. Zjevoval se jim Agátin mrtvý syn Jakub a prosil, aby zařídily, ať je kostel
zasvěcen svatému Jakubovi. Pak prý bude město bezpečné před požáry a i on najde svůj klid.
A tak obě ženy znovu šly za radními kvůli jménu kostela. Radní vyvěsili po celém městě
cedule, aby se všichni další týden v úterý shromáždili před bezejmenným kostelem.
Přišlo osudné úterý. Obyvatelé se shromáždili před kostelem. Agáta s Markétou
přednesly svůj návrh. Hlasovalo se. Jméno Jakub však schváleno nebylo. Agáta a Markéta se
zalekly.
32
Byli ale mnozí, kterým se toto jméno líbilo. Založili spolek, do jehož čela navrhli
kostelníka, který se také jmenoval Jakub, a se souhlasem městské rady ho pověřili správou
kostela. Dělal to tak pečlivě a s láskou, že nakonec jeho spolek jméno kostela přece jen
prosadil.
Od té doby spaly Agáta i Markéta beze snů a ve městě už domy nehořely.
Daniel Dvořák, 8.A
O čarovném zvonu
Ve starém městě Jihlavě žili pracovití lidé, kteří svou přičinlivostí zajistili její rozkvět.
Dařilo se zde obchodu i řemeslu, lidé nevěděli, co je hlad a bída. Když si zde obyvatelé
postavili kostel, který byl tak pěkný, že daleko v okolí neměli podobný, rozhodli se, že si také
nechají vyrobit krásný zvon. Ten byl vyroben z čarovného kovu. Když zvon zněl, dokázal
proměnit zlo v dobro.
Jednou v noci ve městě vypukl požár, ale protože zvon bil na poplach, nikdo z lidí
neuhořel. Celé město tehdy lehlo popelem a s ním i kostel. Po požáru čarovný zvon zmizel a
nikdo nevěděl kam.
Po nějakém čase, když už bylo postaveno nové město, se na místě, kde ležel kostel,
začalo kopat. Když v ruinách vykopali ztracený zvon, všichni se radovali a slavili až do rána.
V té době žila v sousedním městě bohatá vdova Bohumila. Rozhodla se, že zvon od
Jihlavy odkoupí. Jihlavskému rychtáři přislíbila, že za něj zaplatí tolik dukátů, kolik jich bude
zapotřebí k opravě kostela a vyrobení nového zvonu. Tak se taky stalo. Obyvatelé Jihlavy se
se zvonem těžko loučili a při stěhování ho doprovázeli přes celé město.
Kostel v Jihlavě byl opraven. A pak se stal ten zázrak. Věrný zvon se v noci vrátil zpět
do Jihlavy a tam zvonil a zvonil. Nikdo neuměl vysvětlit tuto záhadu. Ještě dvakrát Jihlavští
stěhovali zvon z města, ale ten se pokaždé vrátil zpět a ráno vyzváněl na věži kostela svatého
Jakuba.
Když zvon bije, i dnes lidé vědí, že je potká samé štěstí.
33
Kateřina Střechovská, 8.C
Poklad sv. Jakuba
Zhruba ve 14.století se odehrál příběh, který vám teď budu vyprávět.
Jednoho dne se začali lidé scházet na mši do kostela svatého Jakuba. U vchodu stála
záhadná paní s měděným džbánem a vybírala peníze na opravy a provoz kostela. Měla hnědý
hábit s opaskem zhotoveným z bílého provazu.
Když skončila mše a lidé odcházeli z kostela, paní se rozhlédla na obě strany a zamkla
mohutná vrata kostela. Netušila, že na trámu u samého stropu ji pozoruje malý klučík,
jmenoval se Martin. Záhadná paní sáhla na svícen, který byl připevněný na zdi a ten se
sesunul směrem dolů o několik centimetrů. Vtom se za oltářem rozestoupily zdi, odsunul se
obraz a ze země se vynořilo mohutné kamenné schodiště. Paní tam vstoupila. Martin
všechno viděl, jeho zvědavost byla větší než strach, a tak se odvážně vydal do neznámého
podzemí za ní. Na konci schodiště si paní sedla do dřevené židle a únavou usnula.
Martin uslyšel v dálce něco šplouchat, a tak se tajně a potichoučku jako myška protáhl
kolem spící paní, doběhl na konec chodby a div neuklouzl po mokré zemi, když se pod ním
objevil prudký sráz . A co Martin neviděl! Pod srázem se třpytilo obrovské jezero a v něm se
potápěla hrůzostrašná příšera. Byla částečně
podobná drakovi, protože měla na hřbetě
stejně ostré dračí šupiny, také byla podobná
ještěrovi, protože měla stejně dlouhý ocas,
a měla i znaky hada, protože měla hlavu s
velkými dlouhými špičáky a hadím
jazykem. Vypadala hrůzostrašně.
Když si ji Martínek z výšky
prohlížel, najednou mu uklouzla noha a on
se zřítil ze skály dolů do jezera. Snaží se
příšeře uplavat , ale marně. Nakonec spatří
malý otvor ve skále a tam se schová. Příšera
se tam nevejde, protože je moc velká, a tak
je Martínek v bezpečí. Rozhlíží se a
přemýšlí, jak z té šlamastyky ven, a vtom
mu bleskne do očí zář, která vychází ze dna
jezera. Tyto záblesky vydával léta hledaný
slavný poklad sv. Jakuba, který tam příšera
hlídala.
Najednou Martínka někdo vytáhl
z jeho skrýše a v mžiku se ocitl zpátky
v kostele. Byla to záhadná paní, která se
postarala, aby tajemství pokladu nebylo
prozrazeno.
Martínek se vrátil domů, všem vyprávěl, co zažil a viděl, ale nikdo mu nevěřil, prý si
asi zdříml při mši a něco se mu zdálo. Záhadná paní už se také neobjevila, a tak poklad zůstal
v bezpečí a lidé si o něm za dlouhých zimních večerů vyprávějí.
34
Kristýna Varhaníková, 8.A
Duch v kostele sv. Jakuba
V dobách, kdy se začali lidé postupně stěhovat na území dnešního města Jihlavy,
protože se zde začalo těžit stříbro, rozhodla katolická církev, že zde postaví velký kostel pro
duchovní útěchu všech nových obyvatel Jihlavy.
Byl vytvořen stavební plán nového kostela a započala finanční sbírka mezi lidmi. Na
stavbu bylo povoláno sto řemeslníků, kteří měli kostel postavit. Dva z nich byli také bratři
Ondřej a Simon. Protože však otec těchto dvou synů odkázal svůj dům mladšímu bratrovi
Simonovi, místo toho, aby jej dostal nejstarší syn Ondra, vzklíčila mezi bratry nenávist.
Zloba staršího bratra Ondry byla nakonec tak velká, že si počkal, až Simon bude
pracovat ve sklepení kostela v jedné malé slepé uličce. Tam Ondra svého bratra zazdil
těžkými kameny. Tak skončil Simonův život. Od té doby ho už nikdo nikdy nespatřil.
Během dalších let byl kostel dostavěn a slavnostně byl zasvěcen svatému Jakubovi.
Brzy se v kostele při bohoslužbách začaly dít divné věci. Pod obrazem Ježíše Krista se
zjevoval Simonův duch. A když všichni z kostela odešli a farář jen tiše naslouchal, uslyšel
tiché šeptání:,,Bratr mě zazdil, bratr mě zazdil.“ Když to takto pokračovalo každou mši,
Ondřej nevydržel tíhu špatného svědomí, šel za farářem a přiznal se mu, jak to všechno před
léty bylo a jak zazdil Simona ve sklepení kostela.
Farář se vypravil s několika zedníky do míst, kde byl Simon zazděn. Zeď probourali a
našli zde ostatky Simonova těla. Na prosbu Ondry byly ostatky uloženy do krásné nové rakve
a druhý den byly řádně pohřbeny za jižní zdí kostela sv. Jakuba. Když byla rakev ukládána na
dno jámy, zahlédli někteří lidé, jak se Simonův duch pomalu vznášel k nebi, až nakonec
zmizel všem z očí.
Od té doby byl duch Simona osvobozen a přestal se zjevovat lidem při mších. Ondra
byl za svůj hrůzný čin odsouzen do konce života dennodenně pracovat v kostele a jeho okolí,
aby kostel byl v pořádku a byl vždy pěkně upraven.
Gabriel Sobotka, 8.A
Zvon Zuzana
Při jedné ze svých návštěv Křivoklátu zabloudil král na lovu v okolních lesích.
Zachránila ho dívka Zuzana, která mu ukázala správnou cestu. Za odměnu ji pozval na
Křivoklát, aby jí tam za její pomoc dal bohatou odměnu.
Zuzana, která žila se svým otcem ve městě Jihlava, ale na Křivoklát nedošla, protože
cestou zmizela. Zoufalý otec se vydal svou jedinou dceru hledat. Bez úspěchu prošel celé
království, až jednoho dne došel do Prahy, kde právě v tu dobu pobýval se svým dvorem král .
Zarmoucený otec se tu s králem setkal a vyprávěl mu svůj smutný příběh. Protože dojatý král
nemohl pro zoufalého muže víc udělat, dal mu alespoň peníze, které tenkrát slíbil jeho dceři.
Když se otec po dlouhém čase vrátil do Jihlavy, čekala ho doma jeho ztracená dcera.
Po radostném přivítání mu Zuzana vyprávěla, jak ji cestou na Křivoklát omráčili lupiči a
oloupili ji o všechno, co měla. Dobří lidé jí pomohli, po několika dnech se probrala
z bezvědomí a vrátila se domů. To byl už její otec pryč, a tak se ho vydala hledat.
Z vděčnosti za šťastné shledání koupil otec za peníze od krále zvon , který pojmenoval
po nalezené dceři Zuzaně. Zvon dodnes visí ve zvonici kostela sv. Jakuba v Jihlavě.
35
36
Jitka Vejsadová, 8.C
Jak dostal kostel své jméno
Kdysi dávno žil v Jihlavě bohatý mlynář, který měl o mnoho let mladší ženu Marii.
Marie se k mlynářovi moc neměla. Provdala se za něj jen kvůli svým rodičům.
Vedle mlýna stála kovárna, ve které žil mladý, sympatický a pohledný kovář Josef.
Marii se moc líbil a Josefovi se Marie líbila také. Potají se spolu scházeli v kapli na kraji
města. Každý den, když se setmělo, se setkávali. Povídali si a bylo jim spolu moc hezky.
Jednoho večera však Marie do kaple nepřišla. Když nepřišla ani druhý den, bylo to
Josefovi divné a počkal si na ni, když šla na trh. ,,Marie, proč jsi včera ani předevčírem
nepřišla na naše místo?“ Marie sklopila zrak. ,,Víš, Josefe, už se nemůžeme dál scházet.“
,,Ale proč ne? Už mě nemiluješ?“ ptal se Josef. ,,To ne, tak to opravdu není...“ Marie chtěla
ještě něco dodat, ale vtom se na rohu ulice objevil starý mlynář a museli se rychle rozloučit.
Nějakou dobu se Marie Josefovi vyhýbala. Pak musel Josef na delší dobu odjet z města, a
když se vrátil, věděl, že bez Marie dál nechce žít. Počkal na ni v postranní uličce a rázně ji
oslovil: ,,Pokud mě miluješ, přijď dnes večer, až se setmí, ke kapličce. Budu tam na tebe
čekat.“
Za soumraku už stál Josef před kaplí a modlil se. Netrvalo dlouho a velké dubové
dveře se otevřely a na prahu stála Marie. ,,Josefe!“ ,,Marie!“ Padli si do náručí. ,,Co se stalo,
Marie, mlynář ti ubližuje? Jestli jo, ták...“ Josef naznačil úder. ,,Ne, nic takového,“
uklidňovala ho Marie. ,,Tak o co jde?“ naléhal Josef. Marie se slzou v oku pravila: ,,Čekáme
miminko.“ Josef zůstal stát jako opařený. ,,Nechtěla jsem ti působit problémy, a tak jsem se
rozhodla, že odejdu z města.“ Josef se krátce zamyslil a pak rozhodně pronesl:,,Plán je to
dobrý, až na to, že uteču s tebou. Dnes o půlnoci čekej u okna do mlýnice. Já vše sbalím,
vezmi si s sebou jen nějaké peníze a náhradní šaty.“ ,,Ach Josefe!“ vydechla Marie
s ulehčením. Josef ji kvapně políbil se slovy: „Marie, už běž, ať tě mlynář neshání.“
Když přišla Marie domů, mlynář už seděl u stolu a dožadoval se večeře. ,,Má drahá,“
oslovil svou ženu, „dnes je významný den!“ ,,Vážně? zeptala se Marie. ,,Samozřejmě. Máme
přece výročí svatby. Už rok jsme spolu. Nalej nám po číši vína, ať to oslavíme!“ Co měla
Marie dělat? Nalila sobě i manželovi červeného vína. Avšak do jedné sklenice přidala
makový odvar. Mlynář víno vypil a brzy spal, jako by ho do vody hodil. Marie se s těžkým
srdcem chystala k útěku.
O půlnoci už měla svůj raneček sbalený a čekala v ložnici. Po chvíli se za oknem objevil
Josef s nůší na zádech. ,,Marie? Je vše v pořádku?“ šeptal. ,,Je, Josefe. Jen je mi trochu mdlo,
“ po pravdě odpověděla Marie, ale statečně vykročila z domu.
A tak vyrazili do tmy. Nebyli ale ještě ani na návsi a Marii bylo čím dál hůře.
,,Myslím, Josefe, že naše dítě přijde brzy na svět.“ A protože neměli moc na výběr, zamířili
do kaple.
Začínalo svítat, když se kaplí rozlehl křik dítěte. Oba rodiče byli štěstím bez sebe.
A malý Jakoubek, jak ho pojmenovali, také.
Tu noc se však stala ještě jedna událost. Správce, který bydlel hned vedle kaple a měl
ji na starosti, se odebral na pravdu boží. K obrovskému úžasu Marie i Josefa celý svůj majetek
přenechal jim. Asi věděl, že se ti dva v kapličce potají scházejí, a říkal si, že nikdo
nepotřebuje pomoci víc než oni. A tak se mladý pár nastěhoval do domku u kaple.
Mlynář se po čase smířil s odchodem své ženy, protože pochopil, že držet ji násilím u
sebe by nebylo dobré a byli by nakonec nešťastní všichni. Tak je nechal jít. Josef, teď nový
správce kaple, žil s Marií a Jakoubkem v lásce a v klidu až do smrti.
37
A ještě to nejdůležitější. Onu osudnou kapli pojmenovali podle svého synka.
V průběhu dalších generací byla přestavěna na kostel, který dodnes nese jméno po Jakubovi.
38
Muzeum Vysočiny
Bylo založeno roku 1892. Expozice jsou umístěny ve dvou historických renesančních
domech na náměstí. V jednom z nich, bývalém cechovním domě soukenických mistrů, je
zachován největší jihlavský „krytý dvůr“ s arkádovou chodbou na toskánských sloupech.
Stálé expozice představují přírodu Vysočiny a historii města. Tyto expozice jsou doplňovány
různými výstavami.
39
40
Kostel sv. Ignáce z Loyoly
Jednolodní raně barokní kostel z let 1683-89. Je to bývalý kostel jezuitského řádu,
postavený italským stavitelem Jacopo Braschou. Významné jsou dvě unikátní gotické plastiky
– Pieta z konce 14. století a tzv. Přemyslovský kříž – socha Ukřižovaného z poloviny 14.
století. Ke kostelu přiléhá rozsáhlá budova jezuitské koleje, vystavěné v letech 1699-1713.
V části objektu je dnes umístěna knihovna, z jejího nádvoří jsou přístupné katakomby.
41
Kašny
Stojí na místě středověkých dřevěných kašen a byly postaveny v roce 1797. Jsou
ozdobeny pískovcovými sochami antických bohů vod Neptuna a Amfitrité. Okolo obou kašen
je zachován pás původní dlažby tzv. „kočičích hlav“ z 19. století.
42
43
Radnice
Nejstarší doložené sídlo radnice se nacházelo v objektu někdejší rychty na protější
straně náměstí. V roce 1425 městská samospráva přesídlila do dnešních prostor radnice, která
vznikla propojením tří gotických domů. Jednou z nejvýznamnějších historických událostí,
která se v radnici odehrála, byla jednání o tzv. basilejská kompaktáta v roce 1436. V roce
1991 byla na průčelí radnice odhalena pamětní deska, připomínající jejich slavnostní
vyhlášení. V letech 2004-2006 proběhla rekonstrukce všech tří budov.
44
Pavlína Nováková, Vendula Misařová, Jitka Čermáková, 8.B
Domovní skřítci
V noci, kdy staré domy na náměstí usínají, vyskočí z katakomb malinká bytost .
V ruce drží kamínek, lehce jím ťukne o zem a pak začnou se dít věci!
Z okolních domů vybíhají další postavičky. Málokdo ví, že v každém domě, který už
něco pamatuje, žijí domovní skřítci a víly. Jsou starostliví, hodní, veselí a pečlivě chrání svůj
dům před bubáky, jako je Zloba, Závist, Lež a Pýcha. Ti stále obcházejí město a snaží se
někde ubytovat, hlavně v noci. Proto skřítci a víly nesmějí spát a stále musí svůj dům opřádat
dobrou nití a zahánět bubáky pomocí kuliček štěstí.
Vždy jednou za rok, a to právě na Štědrý den, se večer sejdou na náměstí u kostela a
čekají, až z nebe sestoupí na zem hvězda a rozhází zlaté kuličky štěstí a klubíčka dobrých
nití. Skřítci a víly vše rychle posbírají. Kuličky schovají pod práh a nití ovinou všechny
vchody do domů.
Až někdy nebudete moct usnout, pojďte nakouknout do starých domů a seznamte se
s nimi.
45
Mariánský sloup
Byl postaven na náměstí v roce 1690, jako poděkování za ochranu před morovou
epidemií. Na jeho místě stávalo ve středověku popraviště, později pranýř. Na jeho vrcholu je
umístěna kopie sochy „Immaculaty“, jejíž originál se nachází v budově radnice.
46
Obsah
Brána Matky Boží ......................................................................................................................4
Skřítci v městské bráně...........................................................................................................6
Pověst o bráně Matky Boží ....................................................................................................6
Jak vznikla jihlavská brána.....................................................................................................7
Brána Matky Boží ..................................................................................................................8
Jihlavská brána .....................................................................................................................11
Hradby ......................................................................................................................................13
Zamilovaná Jovanka.............................................................................................................14
Kočičí závod.........................................................................................................................16
Katakomby ...............................................................................................................................17
Zelená stěna..........................................................................................................................18
Svítící chodba .......................................................................................................................19
Zachráněná dívka .................................................................................................................19
Duch katakomb.....................................................................................................................20
Strašidlo................................................................................................................................22
Pověst o jihlavském podzemí ...............................................................................................22
Trpaslíci v katakombách ......................................................................................................23
Chudý soukeník a jeho sen...................................................................................................25
Ondřej a Drahomíra..............................................................................................................25
Sirotek Richard.....................................................................................................................26
Tajemná zeď.........................................................................................................................27
Kostel sv. Jakuba Většího ........................................................................................................28
Ďábelské dítě ........................................................................................................................29
Pověst o kostelu sv. Jakuba ..................................................................................................30
Kostel svatého Jakuba ..........................................................................................................32
O čarovném zvonu................................................................................................................33
Poklad sv. Jakuba .................................................................................................................34
Duch v kostele sv. Jakuba ....................................................................................................35
Zvon Zuzana.........................................................................................................................35
Jak dostal kostel své jméno .................................................................................................37
Muzeum Vysočiny ...................................................................................................................39
Kostel sv. Ignáce z Loyoly .......................................................................................................41
Kašny........................................................................................................................................42
Radnice.....................................................................................................................................44
Domovní skřítci....................................................................................................................45
Mariánský sloup .......................................................................................................................46
47
Vydala: Základní škola Jihlava, Seifertova 5
Sestavily: Mgr. Bohuslava Karlová, Mgr. Daniela Martynková, Mgr. Vladimíra Procházková
za použití výtvarných prací A. Kučerové, J. Ustohala, K. Králíkové, V. Šedivé, A. Dvořákové,
K. Střechovské, K. Vránkové, H. Foltové, K. Varhaníkové, V. Misařové, B. Zadinové,
N. Sobotkové, K. Blochové, M. Karlíka, J. Vejsadové.
Tisk: Etis, s.r.o., 2011