12. květen - 3. červen 2009 12 May - 3 June 2009

12. květen - 3. červen 2009 12 May - 3 June 2009

Pod záštitou prezidenta České republiky
Václava Klause
Ve spolupráci s Ministerstvem kultury
České republiky
Partnerem festivalu je hlavní město Praha
Oficiální doprovodná akce
předsednictví ČR v Radě EU
Under the patronage of the President
of the Czech Republic Václav Klaus
In association with the Ministry
of Culture of the Czech Republic
The City of Prague is a Partner of the Festival
Official Event to Accompany the Czech
Presidency of the Council of the EU
Člen Evropské asociace festivalů
a Asociace hudebních festivalů České republiky
Member of the European Festivals Association
and the Czech Association of Music Festivals
12. květen - 3. červen 2009
12 May - 3 June 2009
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
2
Partnerem koncertu je Subterra a.s.
The partner of this concert is Subterra a.s.
červen, úterý
June, Tuesday
Smetanova síň 20:00
Smetana Hall, 8pm
Bohuslav Martinů
Svatební košile The Spectre’s Bride, H 214
balada na báseň Karla Jaromíra Erbena
pro soprán, tenor, bas, ženský sbor a orchestr
a ballade to Karel Jaromír Erben poem’
for soprano, tenor, bass, women´s chorus and orchestra
Petr Iljič Čajkovskij
Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33
Variations on a Rococo Theme for Violoncello and Orchestra, Op. 33
Moderato assai quasi andante – Thema: Moderato semplice
Var. I: Tempo della Thema
Var. II: Tempo della Thema
Var. III: Andante sostenuto
Var. IV: Andante grazioso
Var. V: Allegro moderato
Var. VI: Andante
Var. VII: Coda. Allegro vivo
přestávka interval
Koncert natáčí Česká televize. Záznam bude vysílán 12. 6. na ČT2.
This concert is being recorded by Czech Television.
A video recording of this concert will be broadcast on 12 June on CT2.
Koncert vysílá přímým přenosem Český rozhlas 3 Vltava.
Záznam koncertu přejímají rozhlasy Evropské vysílací unie (EBU).
This concert is broadcast live on Czech Radio 3 Vltava. The recording of the concert is
transferred to radio stations affiliated to the European Broadcasting Union (EBU).
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Igor Stravinskij
Le Sacre du Printemps Svěcení jara The Rite of Spring
Tableaux de la Russie païenne en deux parties
Obrazy z pohanské Rusi ve dvou částech Scenes of Pagan Russia in Two Parts
L´Adoration de la terre Polibek Zemi The Adoration of the Earth
Introduction Úvod Introduction
Les Augures printaniers. Danses des adolescentes
Jarní věštby. Dívčí tance The Augurs of Spring. Dances of the Young Viros
Jeu du rapt Hra na únos Ritual of Abduction
Rondes printanières Jarní chorovody Spring Rounds
Jeux des cités rivales Hra na dvě města Ritual of the Two Rival Tribes
Cortège du sage Průvod mudrce Procession of the Sage
Adoration de la terre. (Le sage). Danse de la terre Polibek Zemi. Tanec Země The Kiss
of the Earth. Dance of the Earth
Le Sacrifice Velká oběť The Sacrifice
Introduction Úvod Introduction
Cercles mystérieux des adolescentes
Mystické kruhy dívčích her Mystic Circles of the Young Girls
Glorification de l‘élue Oslava vyvolené Glorification of the Chosen One
Évocation des ancêtres Vzývání předků Evocation of the Ancestors
Action rituelle des ancêtres Tajemný obřad lidských praotců Ritual Action of the
Ancestors Danse sacrale (L´élue)
Velký obětní tanec (Vyvolená) Sacrificial Dance (The Chosen One)
Tatjana Vassiljeva – violoncello
Adriana Kohútková – soprán soprano
Jaroslav Březina – tenor
Štefan Kocán – bas bass
Pražský filharmonický sbor Prague Philharmonic Choir
Lukáš Vasilek – sbormistr chorusmaster
Vážení příznivci Pražského jara,
podpora klasické hudby má u společnosti Subterra a.s. letitou tradici. Dokladem je zejména
partnerství s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro, které trvá již od roku 1992.
Jsme proto veřejností vnímáni jako moderní společnost, která si váží kulturních hodnot
a která je ochotna podle svých možností je podporovat. Bilancování po šestnácti letech je
velmi potěšující. Získali jsme uznání partnerů, vlastních zaměstnanců i kulturní veřejnosti.
Díky klasické hudbě jsme navázali mnohá přátelství. Jsme šťastni, že tato tradice pokračuje.
Dear Friends of the Prague Spring Festival,
Support for classical music is now a long tradition for the Subterra company. A fine example
of this is its partnership with the Prague Spring Festival, which goes back to 1992. That is also
why the general public sees us as a modern company, which respects cultural values and is
willing to support them as best it can. Looking back over those past sixteen years makes us
very happy. We have earned the recognition of our partners, our own employees, and the
art-loving members of the public. Thanks to classical music we also have made many friends.
We are delighted that this tradition is continuing.
Ing. Ondřej Fuchs
místopředseda představenstva
a generální ředitel Subterra a. s.
Deputy Chairman of the Board
and General Director Subterra a. s.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Prague Symphony Orchestra
Jiří Kout – dirigent conductor
4
5
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Nemyslím si, že by se Svěcení v méně domýšlivém divadle setkalo s přiměřenějším přijetím,
ale to luxusní divadlo onen fatální omyl, chtít svést mladistvé dílo nabité silou dohromady
s dekadentním publikem, symbolizovalo na první pohled. Unavené publikum, spočívající
na opěradlech à la Ludvík XVI., v benátských gondolách lóží a na orientálních polštářích, to
s Ruským baletem nejde dohromady. (...) Při premiéře Svěcení sehrálo hlediště roli, kterou
sehrát muselo: od začátku revoltovalo. Lidé se smáli, pískali, ječeli, napodobovali zvířecí
zvuky, ale možná, že by se časem unavili, kdyby nějací estéti a pár hudebníků v přehnané
horlivosti publikum v lóžích neuráželi; doslova je napadali. Zmatek skončil rvačkou. Stará
hraběnka Pourtalèsová stála v lóži, diadém se jí svezl ke straně, mávala vějířem a křičela: ,To
je poprvé za šedesát let mého života, kdy si ze mě někdo dělá blázny!´ Ta dobrá dáma to
myslela upřímně, věřila, že si z ní někdo střílí.“
Kromě přiblížení divoké atmosféry tohoto památného večera však Cocteau dokázal
v mistrné zkratce i více než jasnozřivě vystihnout podstatu Stravinského převratného uměleckého počinu: „Svěcení bylo a zůstane mistrovským dílem, je to symfonie, naplněná divokým smutkem nad porodními bolestmi země, zvuky chatrčí a polí, které znějí z prazákladů
staletí, hýkáním zvířat, hlubokými otřesy.“
O rok později bylo Svěcení jara poprvé provedeno v Paříži koncertně a, jak napsal Stravinskij, byla to jeho „skvělá rehabilitace“. Jeden z kritiků pak atmosféru večera shrnul v několika stručných, ale zcela vyčerpávajících větách: „Po závěrečném akordu vypukl jásot.
Masy posluchačů hořely nadšením, vyvolávaly skladatelovo jméno. Pocty a uznání bez
hranic.“ Roku 1920 v nové choreografii Leonida Massina slavila konečně svůj od té doby
trvalý úspěch i jevištní podoba díla.
V čem vlastně Stravinského novátorský přínos spočíval? V radikálním převrstvení dosavadní hierarchie vyjadřovacích prostředků ve prospěch metrorytmiky, kdy namísto vázané
kantabilní melodiky nastoupily fragmentární několikatónové formulky, které nebyly svázány obvyklými schématy symetrické periodicity, a harmonickou evoluci nahradily polytonalita, polymodalita a drsné bitonální souzvuky s ostrými sekundovými střety. Dílo, rozdělené
do dvou částí s názvy Polibek Zemi a Velká oběť, graduje zejména v jejich obou závěrech:
v prvním, který vrcholí navrstvením metrorytmických pásem v oslavě země, a ve druhém,
kulminujícím orgiastickou zvukovou pulzací střídavě metrické i nemetrické, avšak svrchovaně rytmické hudby s nepravidelně umísťovanými akcenty Velkého posvátného tance.
Ve spojení s nově znějícími orchestrálními barvami početného, ve Stravinského tvorbě
ojedinělého obsazení se základem v dechové harmonii i s náhlými, až brutálními zvukovými explozemi tehdy Svěcení jara na posluchače působilo (a nakonec dodnes působí) až
omračujícím dojmem atavistického běsnění. Přitom na první pohled absurdní výrok Pierra
Monteuxe, který jej charakterizoval jako „dílo mozartovské průzračnosti“, není zase tak daleko od pravdy, jak by se mohlo zdát, neboť při zevrubném rozboru se dá v melodické oblasti
celá jeho struktura rozložit do kombinací jedenácti základních čtyř až šestitónových buněk.
Hana Jarolímková
The manuscript of the first composition to be heard on this evening’s concert bears the
title: “The Spectre’s Bride. A ballade on Karel Jaromír Erben’s poem by Bohuslav Martinů.
Paris 30/1 – 11/2 1932.” Rather than as an independent cantata, Bohuslav Martinů (1890–
1959) composed the work as the concluding part of Špalíček, a sung ballet for mixed chorus, soloists and orchestra, the first version of which he completed in 1932 in Paris. After the
8
Paris premiere (19 September 1933) and a performance in Brno (25
November 1933), the composer would return to work on the ballet inspired by subjects from Czech folklore two more times, once
in 1937 when he wished to have it performed in the Soviet Union
and later in Yugoslavia, then three years later (1940) in Chicago. The
completion of the definitive revision is dated 26 May 1940.
Already after the first performance of Špalíček in 1932, it was obvious that with The Spectre’s Bride the ballet was too long, so the nearly
half-hour-long closing ballade was deleted from the work. Martinů,
however, did not want to give it up completely, and a year before his
death (17 July 1958) he wrote home “... as far as The Spectre’s Bride is
concerned, that has been stuck in my head for a long time (...) I wrote to Šebánek long ago that it could be played separately since it is
no longer part of Špalíček.” Many more years would pass before the
composer’s wish would come true. The Spectre’s Bride did not have
its first separate performance (if we do not count the recording on
the Supraphon label dated 1985) until as part of a chamber opera
production of the Janáček Academy of Performing Arts at the Barka
Disabled Access Theatre in Brno on 3 December 2004.
Petr Ilyich Tchaikovsky (1840–1893) composed his Variations on
a Rococo Theme for violoncello and orchestra (or piano) op. 33 during
his first creative period, connected with his arrival in early 1866
in Moscow, where Nikolai Rubinstein offered him a music theory
professorship at the school of the Russian Society of Music (known
from that September as the Moscow Conservatory). Thanks to this,
Tchaikovsky was finally able to escape the circle of St. Petersburg
composers then under the despotic leadership of Mily Balakirev and
to launch himself fully into his work without any restrictions. Over
the course of about eleven of the most active and fruitful years of his
life, he composed besides the Variations not only four symphonies
and five operas, but also two string quartets, the concert overture
Romeo and Juliet and the symphonic fantasy Francesca da Rimini.
Alongside the operas Eugene Onegin and Pique Dame, the ballets Swan Lake, Sleeping Beauty and The Nutcracker, his piano and
violin concertos and his Sixth Symphony, the Variations is among
Tchaikovsky’s most famous works, inspired by a performance by Karl
Juljewitsch Davydov in St. Petersburg on 17 March 1875. In a review
published a week later in the journal Russkiye vedomosti, Tchaikovsky wrote, among other things, that “in the person of Davydov we
find a happy combination of artistic abilities, putting him at the
forefront of all living cellists.” At the same time, however, he claimed
that there were few excellent players of that instrument, and that
perhaps it was for that reason that the cello literature had not recently been enriched with any important works. This must also have
made a considerable contribution to Tchaikovsky’s decision to write
something new for cello, so just a year later, in December 1876, after
9
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
the successful premiere of his Third Symphony, he mentions the Variations in a letter to his
brother. The rococo theme that he chose, perhaps out of respect and admiration for W. A.
Mozart, as the basis for the work, is graceful yet broadly lyrical, providing thereby an exceptional degree of contrast. Each of the variations creates its own self-contained episode of
mood (ranging from supreme technical brilliance to intoxicating soulfulness bordering in
3rd and 6th variations on sentimentality). Through ingenious variation technique, Tchaikovsky manages to bind the monumental work into a whole that is something truly unique in
the cello literature – and that is perhaps why the world’s cellists play it so often. It is loved
not only for its beauty, but also for its wonderfully written solo part, to which Tchaikovsky
seems to have made final adjustments at the suggestion of his friend Wilhelm Fitzenhagen,
the outstanding cellist and professor at the Moscow Conservatory, to whom Tchaikovsky
dedicated the work. Fitzenhagen also gave the first performance at the third symphonic
soiree of the Moscow branch of the Russian Society of Music with the orchestra conducted
by Nikolai Grigoryevich Rubinstein on 18 November 1877 in Moscow, then played it again
on 8 June 1879 at a concert abroad in Wiesbaden, where Ferenc Liszt was in attendance.
The basic idea of the third and most original of the nine ballets by Igor Stravinsky
(1882–1971), written for Sergei Diaghilev’s Ballets Russes, came to the composer already in
early 1910, when he was finishing the final pages of the score to The Firebird. In his Chronicles of My Life, the composer of the most famous ballet of all time, titled The Rite of Spring.
Scenes of Pagan Russia in Two Parts, reminisced about his work, saying: “I had a glimpse in
my imagination of the spectacle of a great pagan rite: wise elders, sitting in a circle and
observing a young girl dance herself to death, a girl they are sacrificing to the god of spring
to earn his benevolence. This was the theme of The Rite of Spring.” The idea of the ballet as
a ritual (although conceived completely differently from, for
example, Wagner’s Parsifal, which “together with the whole
Bayreuthian ostentatiousness” Stravinsky called “an ersatz
religion, like a pale, lifeless imitation of a cult”) appealed
to Diaghilev and also attracted the composer’s friend, the
artists and ethnographer Nikolai Roerich, who received
Stravinsky’s dedication of The Rite of Spring. The joint plan,
as reported in the St. Petersburg newspaper Russkoye slovo
on 15 July 1910, did not assume a concrete form until the
summer of 1911 after the completion and great success of
Petrushka. Stravinsky and Roerich then met in Talashkino
near Smolensk, the country home of the collector and patroness of Russian folk art Princess Tenicheva, with whose
contributions they first prepared a detailed ballet scenario
(in which the traditional libretto was replaced by a choreographic vision of a heathen ceremonial ritual), in accordance
with which Stravinsky did not compose the music until from
September 1911 until November 1912. The work, which
caused the worst scandal of the century already at its premiere, was first performed on 29 May 1913 on the stage of
the Théâtre des Champs Elysées in Paris by Diaghilev’s Ballets Russes with decor and costumes by Roerich, choreography by Nijinsky and Pierre Monteux conducting. Perhaps
10
nobody who witnessed the scandal at the premiere captured it as fittingly as Jean Cocteau,
who wrote: “The Rite was played in a new theatre without a patina, too comfortable and
too cool for a public used to rapturous emotions on warm plush and in gold. I don’t think
that The Rite would have encountered a more appropriate reception in a less high-brow
theatre, but that luxury theatre symbolized at first glance the fatal error of wanting to throw
a youthful work full of energy together with a decadent public. A tired public, reclining
on armrests à la Louis XVI in Venetian gondola theatre boxes and on oriental pillows, just
doesn’t go together with a Russian ballet. (...) at the Premiere of The Rite, the audience
played the role it was meant to play: it revolted from the beginning. People were laughing,
whistling, shouting, imitating animal noises, but maybe over time they would have become
tired, if certain aesthetes and a few musicians had not insulted the public in their boxes by
being overzealous; they literally attacked them. The confusion ended with a riot. Standing
in her box, her tiara askew, the old Countess of Pourtales brandished her fan and shouted,
turning bright red, ‘It’s the first time in 60 years that someone dares mock me,’ The worthy
lady was serious. She thought it was a hoax.”
Besides reporting the wild atmosphere of that memorable evening, Cocteau was also
able to capture with masterful conciseness and prescience the essence of Stravinsky’s revolutionary artistic statement: “The Rite was and remains a masterpiece, a symphony full of
wild sadness over the earth’s labour pains, the sounds of huts and fields resounding from
centuries ago, the braying of animals, deep tremors.”A year later, The Rite of Spring was given
its first concert performance in Paris, and as Stravinsky wrote, that was his “great rehabilitation.” One of the critics summarized the atmosphere that evening in a few brief but telling
sentences: “After the final chord came an outburst of jubilation. The masses of listeners were
burning with enthusiasm and were calling out the composer’s name. Boundless honours
and recognition.” In 1920 with new choreography by Léonide Massine, the work enjoyed
success for the first time in its staged version, and its success has continued ever since.
What did Stravinsky’s innovation actually consist of? He radically reversed the former
hierarchy of means of expression to the favour of meter and rhythm, replacing connected,
cantabile melodies with fragmentary formations of a few tones that were not bound together by the usual schemata of symmetrical periodicity, and replacing harmonic evolution
with polytonality, polymodality and harsh bitonal chords with sharply clashing seconds.
The work, divided into two parts titled The Adoration of the Earth and The Sacrifice, rises in
intensity especially in the two respective conclusions: the first part climaxing with metrical/
rhythmic layering in celebration of the earth, and the second culminating with orgiastically pulsating sound and alternatingly metrical and non-metrical passages, the supremely
rhythmic music with irregularly placed accents of the Sacrificial Dance. Because of the combination of new orchestral colours from the large orchestra, unique in Stravinsky’s works,
using wind instruments as the backbone of the orchestration, together with sudden, even
brutal explosions of sound, The Rite of Spring made on audiences back then (and today still
makes) the stunning impression of atavistic raving. Although Pierre Monteux’s comment
characterising the ballet as “a work of Mozartian transparency” may seem at first glance to
be absurd, he is not as far from the truth as it might seem, since a careful melodic analysis
reveals that the work’s structure can be broken down into combinations of eleven basic
four-and and six-note cells.
Hana Jarolímková
English translation by Mark Newkirk
11
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Taťjana Vassileva
Taťjana Vassileva, držitelka Velké ceny města Paříže, udělené jí při
příležitosti 7. ročníku Rostropovičovy violoncellové soutěže v roce
2001, a zároveň první ruská vítězka v dějinách této soutěže v roce
2005, oceněná i jako „zahraniční objev“ mezi účastníky soutěže Victoires de la Musique Classique, si již vybudovala vynikající pověst
jedné z předních violoncellistek své generace.
Od chvíle, kdy jako dvanáctiletá zahájila svou uměleckou dráhu,
se Taťjana Vassileva představila posluchačům v celé Evropě, v Asii,
Jižní Americe, Rusku a na Novém Zélandu. V roce 2008 patřilo mezi
její stěžejní projekty zejména turné s Petrohradskou filharmonií
a dirigentem Jurijem Těmirkanovem a světová premiéra revidované verze Pendereckého Larga. V návaznosti na sólistčin triumfální
debut na Edinburském festivalu s London Symphony Orchestra
řízený Valerijem Gergievem však bylo velkým úspěchem i dirigentovo pozvání k účasti na koncertech Mariinského orchestru v Rusku
věnovaných Rostropovičově památce a následnému provedení
Prokofjevovy Symfonie-koncertu pro violoncello s London Symphony
Orchestra v Japonsku.
Stejně intenzivně se ale Vassileva, která hraje na violoncello Vaslin z roku 1725 postavené Antoniem Stradivarim, věnuje i komorní
hudbě (spolupracuje např. s Viktorem Treťjakovem, Gidonem Kremerem, Maximem Vengerovem, Lilyiou Zilbersteinovou či Paulem
Badurou-Skodou) a nahrávání. Pravé pozdvižení způsobila například její zatím poslední
deska se skladbami pro sólové violoncello od Kodályho, Ysaÿe, Čerepnina a Cassada.
Tatiana Vassileva
Tatiana Vassileva, awarded the Grand Prix of the City of Paris on the occasion of the 7th
annual Rostropovich Cello Competition in 2001 and also the first Russian winner in the
history of the contest, honoured in 2005 as the “foreign discovery” among participants at
the competition Victoires de la Musique Classique, has already built herself a reputation as
one of the leading cellists of her generation.
From the moment when she began her artistic career at age twelve, Tatiana Vassileva
has been performing for audiences all over Europe, Asia, South America, Russia and New
Zealand. Among her key projects for 2008 were a tour with the St. Petersburg Philharmonic
and the conductor Yuri Temirkanov and the world premiere of the revised version of Penderecki’s Largo. In connection with the soloist’s triumphant debut at the Edinburgh Festival
with the London Symphony Orchestra conducted by Valery Gergiev, a further important
success was the conductor’s invitation for her to participate in concerts of the Mariinsky Orchestra in Russia dedicated to the memory of Rostropovich and a subsequent performance
of Prokofiev’s Sinfonia-Concertante for cello with the London Symphony Orchestra in Japan.
Vassileva, who plays on the Vaslin violoncello built in 1725 by Antonio Stradivarius, is
equally involved with chamber music (collaborating with such artists as Viktor Tretiakov, Gidon Kremer, Maxim Vengerov, Lilya Zilberstein and Paul Badura-Skoda) and recording. For
example, her most recent album with compositions for solo cello by Kodály, Ysaÿe, Terepnin
and Cassadó has caused real excitement.
12
Adriana Kohútková
Adriana Kohútková studovala zpěv na VŠMU v Bratislavě
u prof. Hany Štolfové-Bandové. V roce 1993 se stala sólistkou opery
Slovenského národního divadla, kde ztvárnila řadu rolí světového repertoáru (Gildu v Rigolettovi, Konstanci v Únosu ze serailu,
Donnu Annu v Donu Giovannim, Fiordiligi v Così fan tutte, Violettu
v La traviatě, Taťánu v Evženu Oněginovi ad.). Se souborem opery
SND hostovala také v Paříži (Olympia v Hoffmannových povídkách)
a v Japonsku (Musetta v Bohémě, Violetta). Začínala jako koloraturní
sopranistka, dnes se však věnuje převážně lyrickému a mladodramatickému oboru. Často hostuje v zahraničí (např. v Grand Théâtre de Genève jako
Luisa v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, Konstance v Únosu ze
Serailu na operním festivalu v Budapešti, Mařenka v Prodané nevěstě
v divadle G. Verdiho v Terstu ad.) a je rovněž stálým hostem pražského Národního divadla a Státní opery Praha. Renomé si získala také
jako špičková koncertní interpretka (Glagolská mše Leoše Janáčka,
Stabat mater Antonína Dvořáka, Carmina Burana Carla Orffa), spolupracující se špičkovými orchestry a dirigenty, a na svém kontě
má i řadu zajímavých nahrávek (titulní roli ve světové premiéře CD
nahrávky opery Gwendoline od Emmanuela Chabriera pod taktovkou Jeana-Paula Penina, dvě Respighiho opery pro společnost HNH
International, live nahrávka šestnácti Janáčkových písní ve francouzském rozhlase).
Adriana Kohútková
Adriana Kohútková studied voice at the Academy of Performing Arts in Bratislava with
Prof. Hana Štolfová-Bandová. In 1993 she became a soloist with the opera of the Slovak
National Theatre, where she has sung numerous major operatic roles (Gilda in Rigoletto,
Konstanze in The Abduction from the Seraglio, Donna Anna in Don Giovanni, Fiordiligi in Così
fan tutte, Violetta in La traviata, Tatiana in Eugene Onegin etc.). With the opera of the Slovak
National Theatre, she has also appeared in Paris (Olympia in Tales of Hoffman) and Japan
(Musetta in La bohème, Violetta). While she began as a coloratura soprano, today she sings
mainly lyrical and light dramatic soprano roles.
She makes frequent guest appearances abroad (e.g. at the Grand Théâtre de Genève as
Luisa in Prokofiev’s Betrothal in a Monastery, Konstanze in The Abduction from the Seraglio
at the opera festival in Budapest, as Mařenka in The Bartered Bride at the G. Verdi Theatre
in Trieste) and also appears often as a guest at the National Theatre and the State Opera
in Prague. She has earned fame as an outstanding performer in concert as well (Glagolská
mše by Leoš Janáček, Stabat Mater by Antonín Dvořák, Carmina Burana by Carl Orff ), collaborating with top orchestras and conductors, and her credits include several interesting
recordings (the title role in the world-premiere CD recording of Emmanuel Chabrier’s opera
Gwendoline under the baton of Jean-Paul Penin, two operas by Respighi for the label HNH
International and a live recording of sixteen Janáček songs for Radio France).
13
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Jaroslav Březina
Jaroslav Březina absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora
Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava
Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer
kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost a to především v projektech
barokního a klasického repertoáru na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii (provedení Dvořákova oratoria Stabat
mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. Od roku 1993 je
sólistou opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí
domácího i světového repertoáru. Z nich vyniká zejména jeho Mozartův Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito) a Ferrando (Così fan tutte), Rossiniho Hrabě Almaviva (Lazebník sevillský),
Gounodův Benvolio (Romeo a Julie), Šostakovičův Zinovij Borisovič
(Lady Macbeth Mcenského újezdu), Smetanovi Vašek a Jeník (Prodaná
nevěsta) nebo Martinů Janakos a Panait (Řecké pašije). Spolupracoval
rovněž na celé řadě CD nahrávek (Zelenkova korunovační opera Sub
olea pacis et palma virtutis pro společnost Supraphon, která získala
Cannes Classical Awards za rok 2002, Janáčkova Šárka a Dvořákovy
Tvrdé palice) či na projektech České televize (např. inscenace Martinů opery Hlas lesa). Věnuje se také komorní literatuře (Janáčkův
Zápisník zmizelého).
Jaroslav Březina
Jaroslav Březina graduated from Prof. Zdeněk Jankovský’s studio at the Prague Conservatory then furthered his studies privately with Václav Zítek. While a student, he became
a member of the Good Evening Quintet vocal group. His busy schedule of concert activities
includes mainly projects from the baroque and classical repertoire on concert podiums in
Japan, Austria, Norway, Italy (performances of Dvořák’s oratorio Stabat Mater in Rome and
Pisa), Germany, France and Spain. Since 1993 he has been a soloist with the National Theatre in Prague, where he has played many roles from the Czech and international repertoire.
Among his standout roles have been Mozart’s Don Ottavio (Don Giovanni), Tito (La clemenza di Tito) and Ferrando (Così fan tutte), Rossini’s Count Almaviva (The Barber of Seville),
Gounod’s Benvolio (Romeo and Juliet), Shostakovich’s Zinovy Borisovich (Lady Macbeth of
the Mtsensk District), Smetana’s Vašek and Jeník (The Bartered Bride) and Martinů’s Janakos
and Panait (The Greek Passion). He has also collaborated on a large number of CD recordings
(Zelenka’s coronation opera Sub olea pacis et palma virtutis for the Supraphon label, which
won the Cannes Classical Awards for 2002, Janáček’s Šárka and Dvořák’s The Stubborn Lovers) and projects for Czech Television (e.g. a production of Martinů’s opera The Voice of the
Forest). He performs chamber music as well (Janáček’s The Diary of One Who Vanished).
Štefan Kocán
Štefan Kocán se narodil v Trnavě. Studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě u Hany Štolfové-Bandové a na Vídeňské konzervatoři u světoznámého ruského basisty
Jevgenije Nesterenka. Ještě během studií sa stal laureátem a nositelem cen z řady renomovaných pěveckých soutěží, mj. Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě, Belvedere ve Vídni
či soutěže Lucie Popp v Bratislavě. Po studiích se stal členem souboru opery v rakouském
14
Linci, kde vytvořil řadu hlavních postav basového operního repertoáru, jako jsou například Filip II. (Verdi: Don Carlos), Mefisto (Gounod:
Faust), Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Osmin (Mozart: Únos ze
serailu), či Banco (Verdi: Macbeth). Za roli Velkého inkvizitora (Verdi:
Don Carlos) získal Cenu Eberharda Waechtera 2004, udělovanou
za nejlepší operní vystoupení v daném roce mladým umělcům
v Rakousku. V současné době je členem opery ve švýcarské Basileji, vystupuje však i na mnoha pódiích dalších zahraničních scén,
z nichž ho v brzké budoucnosti čeká Tokyo Nomori Opera v Tokiu
(Gremin, Čajkovskij: Eugen Oněgin), Opera v Ženevě (Ferrando, Verdi:
Trubadúr), rakouském Grazu (Zachariáš, Verdi: Nabucco) a Vídeňská
státní opera (Banco, Verdi: Macbeth).
Kromě operních rolí patří do umělcova repertoáru i významná
díla vokálně-orchestrální literatury (Verdiho Requiem, Beethovenova Devátá symfonie či Rossiniho Stabat mater), a hudba komorní.
Na Pražském jaru vystoupil poprvé na recitálu 16. 5. 2007.
Štefan Kocán
Štefan Kocán was born in Trnava. He studied at the Academy of Performing Arts in Bratislava with Hana Štolfová-Bandová and at the Vienna Conservatory with the world-famous
Russian bass Yevgeny Nesterenko. While still a student he became a laureate and award
winner at several renowned vocal competitions including the Peter Ilyich Tchaikovsky Competition in Moscow, at the Belvedere in Vienna and at the Lucie Popp Competition in Bratislava. After his studies he became a member of the opera ensemble in Linz, Austria, where
he has sung several major bass roles of the operatic repertoire including Philip II (Verdi: Don
Carlos), Méphistophélès (Gounod: Faust), Sarastro (Mozart: The Magic Flute), Osmin (Mozart:
The Abduction from the Seraglio) and Banco (Verdi: Macbeth). For the role of the Grand Inquisitor (Verdi: Don Carlos) he won the 2004 Eberhard Waechter Prize awarded for the best
operatic performance of a given year by a young artist in Austria. He is currently a member
of the opera company in Basel, Switzerland, but he also appears on many other foreign
stages, and he will soon be performing at the Tokyo Nomori Opera (Gremin, Tchaikovsky:
Eugene Onegin), the Geneva Opera (Ferrando, Verdi: Il trovatore), in Graz, Austria (Zaccaria,
Verdi: Nabucco) and at the Vienna State Opera (Banco, Verdi: Macbeth).
Besides opera roles, his repertoire also includes important works of the vocal and orchestral literature (Verdi’s Requiem, Beethoven’s Ninth Symphony and Rossini’s Stabat Mater) as
well as chamber music. His first Prague Spring appearance was a recital on 16 May 2007.
Pražský filharmonický sbor
Pražský filharmonický sbor patří mezi přední reprezentanty české hudební kultury
už osmé desetiletí. Svou uměleckou činnost zahájil v roce 1935 pod vedením svého zakladatele, pěvce a sbormistra Jana Kühna. V počátcích měl sloužit především potřebám rozhlasového vysílání, ale brzy se rozrostl na velké koncertní těleso. Český pěvecký sbor (pod
tímto názvem sbor vystupoval až do roku 1969) se stal nezbytnou součástí pražského hudebního života. V roce 1953 byl sbor organizačně přičleněn k České filharmonii a dostal tím
nové impulzy k umělecké činnosti. V roce 1959, po smrti zakladatele prof. Kühna, přebírá
řízení sboru prof. Josef Veselka. Sbor podniká velká zahraniční turné po Evropě (pravidelně
15
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Philharmonic Orchestra from that time won international awards in Paris, Berlin, and Tokyo. A new stage in the PPC´s artistic development came after 1990, under the direction
of choirmaster Pavel Kühn who linked up with the tradition established by his father, Jan.
In 1991 the PPC opted for organizational independence, and established new links with
the international scene, working with renowned orchestras (including the Berlin Philharmonic Orchestra, Israel Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, Bavarian Radio Orchestra, and Gewandhausorchester Leipzig) and conductors (Abbado, Rilling,
Solti, Sawalisch, Maazel, Mehta, Baudo, Chailly, Rattle, Boulez, Bělohlávek, Válek, Mácal, and
others). From 1996–2004 the principal choirmaster was Jaroslav Brych, who was succeeded
for a short period by Jan Rozehnal. Since March 1, 2007 the principal choirmatser has been
Lukáš Vasilek and the permanent guest choirmaster Miroslav Košler.
do Itálie, např. na festivaly duchovní hudby v Perugii), v 70. letech účinkuje poprvé v Japonsku. V roce 1981 odevzdává prof. Veselka řízení tělesa svému žákovi Lubomíru Mátlovi;
za jeho desetileté éry natáčí sbor bohatě natáčí a pravidelně účinkuje na rossiniovských festivalech v Pesaru. Gramofonové nahrávky s Českou filharmonií získávají mezinárodní ceny
v Paříži, Berlíně a Tokiu. Nová etapa umělecké činnosti PFS nastala po roce 1990 za vedení
sbormistra Pavla Kühna, který navázal na tradice svého otce Jana Kühna. V roce 1991 se PFS
organizačně osamostatnil a navázal nové kontakty se zahraničím, spolupracuje s významnými tělesy (Berlínská a Izraelská filharmonie, amsterodamský Concertgebouw, orchestr
Bavorského rozhlasu, lipský Gewandhaus) a dirigenty (Abbado, Rilling, Solti, Sawalisch,
Maazel, Mehta, Baudo, Chailly, Rattle, Boulez, Bělohlávek, Válek, Mácal aj.). Od roku 1996
do 2004 byl hlavním sbormistrem Jaroslav Brych, po něm krátce Jan Rozehnal, od 1. 3. 2007
je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek a stálým hostujícím sbormistrem PFS Miroslav Košler.
Prague Philharmonic Choir
The Prague Philharmonic Choir is well into its eighth decade of holding a stable position
among the foremost representatives of the Czech music culture. It was founded in 1935, by
the singer and choral conductor Jan Kühn. During its early period, its chief purpose was to
serve the needs of radio programming, but soon enough it developed into a large concertplatform body. The Czech Choir (as it was known until 1969) became part and parcel of
Prague´s music scene. In 1953, it was affiliated to the Czech Philharmonic Orchestra, its artistic endeavours thereby receiving a fresh impetus. In 1959, after the death of its founder,
Professor Kühn, the latter was succeeded in the leading post by Professor Josef Veselka.
The choir started to tour extensively in Europe (including regular visits to Italy, where it
appeared among other venues at the sacred music festivals in Perugia), and in the 1970
made its first appearance in Japan. In 1981 Professor Veselka handed the choir over to his
pupil, Lubomír Mátl, during whose decade-long era the ensemble made many recordings
and became a regular feature at the Rossini Festival in Pesaro. Its recordings with the Czech
16
Lukáš Vasilek
Lukáš Vasilek patří k mladé české sbormistrovské generaci. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
a od roku 2003 studuje dirigování na Akademii múzických umění
v Praze. V roce 1998 se stal sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení, s nímž absolvoval více než 150 koncertů doma
i v zahraničí, úspěšně se zúčastnil několika soutěží (např. absolutní
vítězství v Klaipedě 2003 a ve Vídni 2006) a natočil několik CD. V letech 2005–2007 byl druhým sbormistrem operního sboru Národního divadla v Praze. V listopadu 2006 začal spolupracovat s Pražským
filharmonickým sborem jako stážista. Hned nato debutoval v České filharmonii s dirigentem Rolfem Beckem, pro kterého připravil
mozartovskou verzi Händelova Mesiáše. Následovaly další úspěšné
projekty pro Českou filharmonii, Symfonický orchestr Českého rozhlasu či Plzeňskou filharmonii. 1. března 2007 byl jmenován hlavním
sbormistrem PFS. Věnuje se rovněž orchestrálnímu dirigování a spolupracuje s českými symfonickými orchestry.
Lukáš Vasilek
Lukáš Vasilek studied musicology at the Charles University´s Faculty of Arts, and since
2003 has been enrolled in a course in conducting at the Academy of Music in Prague. In
1998 he became conductor of the Foerster Chamber Choral Society with which he has so
far appeared in over 150 concerts in this country and internationally, has taken part with
success in several competitions (in Klaipeda, Lithuania, 2003, where they scored absolute
victory; and Vienna, Austria, 2006, receiving first prize and absolute victory), and made two
CDs. In 2005–2007 he was second choirmaster of the Prague National Theatre´s opera chorus. In November 2006 he became assistant to the choirmaster of the Prague Philharmonic
Choir. This was shortly followed by his debut at the Czech Philharmonic Orchestra, where
he assisted the conductor Rolf Beck in his production of Mozart´s version of Händel´s The
Messiah. Further successful projects in association with the Czech Philharmonic Orchestra
ensued, coupled with work for the Prague Radio Symphony Orchestra and the Plzeň Philharmonic Orchestra. On March 1, 2007, he was made principal choirmaster of the Prague
Philharmonic Choir. Apart from choral conducting, he is also active as an orchestra conductor, working with various Czech symphony orchestras.
17
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Jiří Kout
Jiří Kout, který byl 23. 10. 2007 oceněn za celoživotní uměleckou práci a propagaci operního díla Leoše Janáčka Cenou
ministerstva kultury, převzatou z rukou ministra Václava Jehličky, a 28. 10. spolu s dalšími osobnostmi medailí Za zásluhy, kterou mu ve Vladislavském sále Pražského hradu oficiálně předal
prezident České republiky Václav Klaus, je v současné době jedním z našich mezinárodně nejproslulejších dirigentů. Studoval
na pražské Akademii múzických umění u prof. Bohumíra Lišky
a svou uměleckou dráhu nastoupil v roce 1964 v Divadle J. K.
Tyla v Plzni. Brzy přišel i první výrazný úspěch v zahraničí, v roce
1965 vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži v Besançonu.
Z Plzně však musel nakonec kvůli veřejně projevenému nesouhlasu s vojenskou intervencí do Československa v srpnu 1968
po pěti letech odejít. K soustavnější dirigentské činnosti se tak
vrátil až v roce 1972, kdy dostal příležitost v pražském Národním divadle, přesto byl i nadále pod neustálým tlakem kvůli
svému protikomunistickému smýšlení. Po úspěšném hostování
v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu se nakonec v roce
1978 rozhodl ke stálému působení v düsseldorfském souboru
a odešel z vlasti. O sedm let později se stal ředitelem opery
v Saarbrückenu, kde vedle operních představení dirigoval též
symfonické koncerty. Od 1. září 1990 byl hlavním dirigentem
Deutsche Oper v Berlíně a zároveň od roku 1993 hudebním ředitelem v Lipské opeře. V roce
1998 se stal šéfdirigentem symfonického orchestru v St. Gallen, kde také žije se svou rodinou. Vloni se však této funkce vzdal: od sezony 2006/2007 totiž přijal první oficiální post
po svém návratu do vlasti: místo šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK.
Jiří Kout proslul zejména jako dirigent Wagnera, Strausse a Janáčka, jejichž díla uváděl v prestižních světových operních domech (např. v Metropolitní opeře v New Yorku,
v Deutsche Oper v Berlíně, kde mělo např. velký úspěch jeho nastudování Janáčkovy opery
Káťa Kabanová, která byla dokonce vyhlášena inscenací roku, ve Vídeňské státní opeře,
v Pařížské opeře, v Covent Garden či v La Scale). Pravidelná je však rovněž jeho spolupráce
s mnoha významnými symfonickými orchestry.
Pražskému publiku se Jiří Kout představil poprvé po svém odchodu do exilu až v roce
1992 provedením Brucknerovy Symfonie č. 8 s Českou filharmonií a po té, v roce 1993,
na třech koncertech v rámci Pražského jara (21. a 22. 5. Mahlerova Symfonie č. 8 Es dur, FOK
a 1. 6. Bernsteinovy Chichester Psalms a Beethovenova Symfonie č. 9 d moll, op. 125, Česká filharmonie). O dva roky později (1995) jsme pak v pražském Národním divadle měli
možnost slyšet v jeho nastudování skvělé koncertní provedení Straussovy Elektry a od té
doby následovaly na našich předních divadelních scénách či s čelnými domácími symfonickými orchestry již desítky nejrůznějších projektů – od Straussova Růžového kavalíra, přes
Wagnerovo nesmrtelné dílo Tristan a Isolda, Verdiho Requiem a Janáčkovu Její pastorkyňu až
po Smetanovu Mou vlast, s níž a s Pražskými symfoniky se představil před pěti lety na zahajovacím koncertě Pražského jara, či Dvořákovo Requiem, které společně se čtveřicí sólistů,
Pražským filharmonickým sborem a orchestrem FOK uvedl v závěru jeho letošní abonentní
sezony.
18
Jiří Kout
Jiří Kout, today one of the most famed Czech conductors internationally, was honoured
on 23 October 2007 with the Prize of the Ministry of Culture for lifetime artistic achievement and promotion of the operas of Leoš Janáček, presented in person by the culture
minister Václav Jehlička, and on 28 October together with other honourees with the Medal
of Merit, officially conferred in the Vladislav Hall of Prague Castle by the President of the
Czech Republic Václav Klaus. He studied at the Academy of Performing Arts in Prague with
Prof. Bohumír Liška, and he launched his artistic career in 1964 at the J. K. Tyl Theatre in
Pilsen. He soon enjoyed his first major success abroad, winning the Besançon international
conducting competition in 1965. In the end, however, he was forced to depart Pilsen after
five years because of having publicly criticized the military intervention in Czechoslovakia
in August 1968. He did not return to regular conducting activity until 1972, when he got
an opportunity at the Prague National Theatre, but he was still under constant pressure because of his anti-Communist thinking. After a successful guest appearance at the
Deutsche Oper am Rhein in Düsseldorf, he elected in 1978 to take a permanent post with
the Düsseldorf ensemble and to leave his homeland. Seven years later, he became chief
of opera in Saarbrücken, where he conducted both opera performances and symphonic
concerts. From 1 September 1990 he was the chief conductor at the Deutsche Oper in
Berlin, and simultaneously from 1993 he became the music director of the Leipzig Opera.
In 1998 he became the music director of the symphony orchestra in St. Gallen, where he
lives with his family. Last year, however, he relinquished that position. Beginning with the
2006/2007 he had accepted his first official post after returning to his homeland: music
director of the Prague Symphony Orchestra.
Jiří Kout has earned fame primarily as a conductor of Wagner, Strauss and Janáček,
having performed their works in the world’s prestigious opera houses (e.g. at the Metropolitan Opera in New York, the Deutsche Oper in Berlin, where his successes have included
is production of Janáček’s opera Káťa Kabanová, which was even declared the production
of the year, the Vienna State Opera, the Paris Opera, Covent Garden and La Scala). He also
collaborates regularly with many important symphony orchestras.
After his departure for exile, Jiří Kout did not present himself again to the Prague public until 1992 with a performance of Bruckner’s Symphony No. 8 with the Czech Philharmonic. Thereafter he appeared in 1993 for three Prague Spring concerts (on 21 and 22
May Mahler’s Symphony No. 8 in E-Flat Major with the Prague Symphony Orchestra and
on 1 June Bernstein’s Chichester Psalms and Beethoven’s Symphony No. 9 in D Minor, op.
125, Czech Philharmonic). Two years later (1995) on the stage of the National Theatre in
Prague we had the chance to hear his marvellous concert performance of Strauss’s Elektra,
and since then with the leading Czech opera companies and symphony orchestras he has
been involved in dozes of projects of all kinds – from Strauss’s Der Rosenkavalier, Wagner’s
immortal opera Tristan und Isolde, Verdi’s Requiem and Janáček’s Jenůfa to Smetana’s Má
vlast, which he performed with the Prague Symphony Orchestra five years ago at the opening concert of Prague Spring, and Dvořák’s Requiem, which he performed together with
a quartet of soloists, the Prague Philharmonic Chorus and the Prague Symphony Orchestra at the conclusion of this year’s subscription season.
19
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
Prague Symphony Orchestra
Today’s Prague Symphony Orchestra was founded in the autumn of 1934 by the conductor and musical organizer Rudolf Pekárek. He defined the new ensemble‘s fields of
activity with the words Film-Opera-Koncert, which as the abbreviation FOK became part
of the orchestra‘s title. By recording music for the majority of Czech films in the 1930s and
performing regularly in live broadcasts of Czechoslovak Radio the FOK Orchestra made
a name for itself and its economic existence was assured. This allowed gradual development of concert activities, whose main promoter from the very beginning was Dr. Václav
Smetáček. Within a very short time Dr. Václav Smetáček managed to build the orchestra
into a large symphonic ensemble fully capable of standing up to strong domestic competition. In 1942 he became the orchestra‘s chief conductor, and he stood at its head
for a full thirty years. During the period of his leadership the orchestra achieved a high
performance standard and international renown.
After many years of efforts by the orchestra‘s leadership starting in 1945, the City of
Prague followed the model of other European cities and in 1952 established its own
professional concert ensemble to represent the city. The traditional acronym „FOK“ was
retained, and the new title of the orchestra became Symphony Orchestra of the Capital
City of Prague – FOK. In 1957 the orchestra departed on its first foreign tours to Poland,
Italy, Austria, and Germany – and thus inaugurated its regular and intensive engagement
on the international scene.
22
After Smetáček‘s departure from the post of chief conductor, artistic leadership was
taken over in succession by Ladislav Slovák (1972–1976), Jindřich Rohan (1976–1977), and
Jiří Bělohlávek (1977–1989), whose work marked an important stage from the standpoint
of the ensemble‘s intensive artistic development. After Bělohlávek came Petr Altrichter
(1990–1992), Martin Turnovský (1992–1995), Gaetano Delogu (1995–1998), Serge Baudo
(2001–2006), and since 2006/07 season Jiří Kout. Other important Czech conductors who
have worked with the orchestra over a long period have included especially Václav Neumann, Zdeněk Košler, and Vladimír Válek.
During the time of its existence, the orchestra received its renown and respect of
others under the direction of world-renown conductors (Václav Talich, Rafael Kubelík,
Karel Ančerl, Sir Georg Solti, Seiji Ozawa, Zubin Mehta, Sir Charles Mackerras, Gennadij
Rožděstvenskij, Eliahu Inbal, etc.) and in collaboration with a remarkable range of soloists (David Oistrah, Isaac Stern, Josef Suk, Arthur Rubinstein, Rudolf Firkušný, Svjatoslav
Richter, Claudio Arrau, Murray Perahia, Ivan Moravec, Garrick Ohlsson, Maurice André,
Christian Lindberg, Mstislav Rostropovič, Mischa Maisky, Hienrich Schiff, Katia Ricciarelli,
Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Peter Dvorský, Thomas Hampson, Ruggero Raimondi,
Renée Fleming, Sergei Nakarjakov, etc.)
The Prague Symphony Orchestra has performed in most countries of Europe, repeatedly in Japan and the USA and has also visited South America, Puerto Rico, Taiwan, Korea, Turkey, Israel, and other countries.
From the 2006/2007 concert season on, Jiří Kout holds the position of Chief Conductor,
Serge Baudo is the Honor Conductor.
Another testimony to the orchestra‘s work is its extensive catalogue of phonograph,
radio, and television recordings including both Czech and world-wide repertoire. Most of
the commercial recordings have been made for the Supraphon label, but the orchestra‘s
name also appears on recordings for BMG, Conifer, Philips, Erato, Universal, Harmonia
Mundi (Praga), Victor, Koch International, Panton, Music Vars, and other labels.
The Prague Symphony Orchestra´s first appearance at the Prague Spring Festival took
place on May 15, 1947, under the baton of Rafael Kubelík, with the violinist David Oistrakh
as soloist. Still during the same edition of the Festival, the orchestra appeared in another
two concerts under its principal conductor Václav Smetáček, and since that time (with the
exceptions of 1954, 1955 and 1962), it has been a regular guest of the Festival.
23
Orchestrální
řada
Orchestral
Series
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK PRAGUE SYMPHONY ORCHESTRA
Jiří Kout – šéfdirigent chief conductor
Serge Baudo – čestný dirigent honorary conductor
sezona 2008/2009 season
I. housle 1st Violin
Rita Čepurčenko
ViolA
Pavel Peřina
koncertní mistr concertmaster
koncertní mistr concertmaster
Jiří Hurník
Antonín Pergler
Trombón Trombon
Jiří Novotný
vedoucí skupiny leader
vedoucí skupiny leader
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
FlétnA Flute
Václav Michálek
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Tomáš Duda
zástupce koncertního mistra
assistant concertmaster
Vladimír Bažant
zástupce koncertního mistra
assistant concertmaster
Světlana Jahodová
Oldřich Smola st.
Oldřich Smola ml.
Alan Melkus
Vladimír Zajačik
Jan Nykrýn ml.
Jiří Zajíc
Milan Vladyka
Ludmila Hošková
Zuzana Peřinová
Pavel Šafařík
Maria Ericsson Vlach
Anna Jírovcová
Kateřina Vaňková
Radim Šisler
Petr Hlaváč
Pavel Štecher
Martin Kameš
Filip Šilar
Blanka Mráčková
Pavel Hrabánek
Josef Riedlbauch
František Kosina
Lenka Hájková
Matěj Vlk
Jan Mráček
Jiří Holub
II. housle 2nd Violin
Miloš Havlík
vedoucí skupiny leader
Zdeněk Jiroušek
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Martin Týml
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Jindřiška Maťátková
Marie Vaňková
Josef Bauer
Jan Nykrýn
Vladimír Kučera
Vlasta Beranová
Břetislav Přech
Hana Šimečková
Jiljí Teringer
Petr Typolt
Vladislava Hořovská
Anna Vaňková
Costin Anghelescu
Nila Fleissigová
24
trubka Trumpet
Jan Fišer
vedoucí skupiny leader
Vladimír Malík
Jan Buble
Jaroslav Himmer
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
VioloncellO
Miloš Jahoda
koncertní mistr concertmaster
Jan Chuchro
zástupce koncertního mistra
assistant concertmaster
Jaroslav Matějka
zástupce koncertního mistra
assistant concertmaster
Michaela Zelenková
Richard Žemlička
Roman Stehlík
Věra Anýžová
Petr Malíšek
Petra Malíšková
Jan Halama
Václav Fleissig
Bohuslav Pok
Kontrabas Double Bass
Martin Zelenka
vedoucí skupiny leader
Hana Brožová
Martin Klimánek
Jiří Skuhra
Simona Pingitzerová
PIKOLA PICCOLO
Martin Klimánek
Simona Pingitzerová
Hoboj Oboe
Liběna Séquardtová
koncertní mistr concertmaster
Jurij Likin
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Radim Kocina
Jan Hoďánek
Monika Boušková
HornA French Horn
Petr Hernych
vedoucí skupiny leader
Zuzana Rzounková z
ástupce vedoucího skupiny
assistant leader
František Langweil
Jiří Fousek
Tomáš Kirschner
Jana Adámková
Petr Chomoucký
Julius Nečásek
Stanislav Penk
Antonín Keller
Klávesové nástroje
KeyboardS
Daniela Valtová Kosinová
Tuba
Miroslav Husák
Bicí nástroje Percussion
Lubor Krása
vedoucí skupiny leader
Svatopluk Čech ml.
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Martin Kopřiva
David Řehoř
Junko Honda
Klarinet Clarinet
Jaroslav Marek
vedoucí skupiny leader
Vlastimil Mareš
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
Miroslav Plechatý
Jan Mach
Zbyněk Cícha
Michal Novák
Fagot BassoOn
Svatopluk Čech
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
koncertní mistr dechové skupiny
concertmaster
zástupce vedoucího skupiny
assistant leader
zástupce assistant leader
Václav Hoskovec
Marek Lustig
David Fendrych
Marek Zvolánek
Josef Řezníček
Milan Bašta
Jiří Fiedler
Václav Ferebauer
Anglický roh
English horn
Jan Hoďánek
Monika Boušková
vedoucí skupiny leader
Lukáš Verner
Vladislav Kozderka
HarfA Harp
Hana Jouzová
Magdaléna Šimečková
Luboš Hucek
Václav Fürbach
Jaroslav Jedlička
Petr Němeček
25