zbigniew kresowaty

/norbert lichý/ /barbora fardová/ /absurdistan/ /sonyk bel/
1/2009
kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko
barbora [FARDOVÁ] 12. 11. 1980 v brance u opavy
studium
/1995–1999/ supš v opavě, obor propagační výtvarnictví
/1999–2004/ ostravská univerzita, ateliér volné a užité grafiky /prof. eduard ovčáček, akad. malíř/
kontakt
výstavy
2008
2007
2005
2005
2004
2003
2003–2000
tel.: 739 357 539
e-mail: [email protected]
doma ale venku 2. /galerie albertovec/
krávy /ambit domu umění v opavě/
výstava kreseb /galerie librex/
doma ale venku 1. /dům umění opava/
diplomové práce studentů katedry výtvarné tvorby OU /výstavní síň sokolská/
fenomén kniha /brno/
grafika roku, 1. cena diváka r. 2000
obsah [01]
ecenze-32
mění-21
-11
rozhovor
u
historie a
filmové r
]
H
A
S
[ OB
život umělce /BARBORA FARDOVÁ/
obsah /1
překlad / ZBIGNIEW KRESOWATY/ 2
osobnost /JAROMÍR ŠAVRDA/ 8
rozhovor /NORBERT LICHÝ/ 11
současná tvorba /DAN JEDLIČKA/ 16
putování /PO SLANÉM SNĚHU ZA DVOJČATY RAFAJOVÝMI/ 17
Putování nás v prvním čísle nového ročníku zavede Po slaném sněhu za dvojčaty
Rafajovými. Název má hned několik konotací. Můžeme ho číst jako projev smutku
za zmařenými talenty, kteří podlehli svůdnosti dobrého bydla a stali se pouhými
služebníky vládnoucí garnitury; ukazuje však také, jak krásně ekologicky si umíme poradit se zprůjezdněním zavátých silnic (vlastně neporadit, jen pokusit se);
a v neposlední řadě se ptá, kdeže ty loňské sněhy jsou. Kde? V knihách samozřejmě,
a to nejen v těch Villonových. Přesvědčit se o tom budete moci v pokračování článku
o Středověkých učebnicích šermu (doporučujeme vyzkoušet v praxi až po důkladném studiu a za odborného vedení), stejně jako ve studii týkající se předmluv v raně
novověkých kancionálech. Bohužel už jen tištěné slovo nám zůstalo i po Jaromíru
glosář /NEJSOU BŘEHY JAKO BŘEHY.../ 20
Šavrdovi, osobnosti tohoto čísla, spisovateli se zcela protikladným osudem, než jaký
historie a umění /STŘEDOVĚKÉ UČEBNICE ŠERMU/ 21
si zvolili bratři Rafajové.
/TVÁŘE OSTRAVY/ 24
přístav / 26
studie /FENOMÉN KANCIONÁLOVÉ PŘEDMLUVY V RANÉM
To by Vám však jistě bylo málo. Začalo přece jaro a všichni se těšíme na svěží vítr
a čerstvé plody. I tentokrát je Nové břehy přinášejí, například ve výtvarné tvorbě
Barbory Fardové či v básních Dana Jedličky. Do stejné kolonky můžeme zařadit
i překlady veršů polského výtvarníka Zbigniewa Kresowatého, kterých se zhostil
František Všetička a doprovodil je i svým poučeným zamyšlením nad autorovou
NOVOVĚKU A JEJÍ BOHATSTVÍ.../ 28
tvorbou, či pojednání o současné výtvarné podobě Ostravy a o jejích nevyužitých
filmové recenze /ABSURDISTAN/ 30
možnostech. A pak i novinku na stránkách našeho časopisu, téma divadlo. Sezná-
/PERSEPOLIS/ 32
divadlo /ROZHOVOR S PETREM ROTREKLEM O FESTIVALU DALŠÍ
BŘEHY/ 34
míme se s opavským nejen divadelním festivalem Další břehy (podobnost s názvem
našeho časopisu je čistě náhodná), přečteme si rozhovor s populárním ostravským
hercem Norbertem Lichým nejen o jeho herecké kariéře, ale i o otázkách, které
souvisí s životem celé naší společnosti.
A to samozřejmě není vše. Přenesete-li svůj zrak trochu doleva, naleznete v obsahu,
recenze knih /HANA FOUSKOVÁ – PSICE/ 36
co tentokrát obsahují naše další pravidelné rubriky. Příjemnou plavbu k Novým bře-
hudba, recenze, skupiny /SONYK BEL/ 37
hům! Byť, jak nás přesvědčí Irena Bogoczová, nejsou břehy jako břehy, nové vždy
galerie /JÁMA 10/ 38
stojí za to.
Zdeněk SMOLKA
[02]
Y
T
A
W
O
S
E
R
ZBIGNIEW K
ŠETIČKY
AV
K
Š
I
T
N
A
R
F
Y
D
A
L
PŘEK
NEOPOŽĎOVAT POHLED
sowatému. Za zmínku stojí, že z oblasti kresů
jeho původní povolání) a z štukatérské výše
> Jiné vidění, protiklad a rozpor představují
pochází řada iniciativních a talentovaných lidí,
sledoval, jak Češi provádějí společenské
např. Witold Gombrowicz a Czesław Miłosz.
změny. K českému prostředí má nepochyb-
hybnou páku rozvoje. Zbigniew Kresowaty
A také básník, překladatel a ukrajinista Tadej
nou náklonnost (napsal např. krásnou báseň
je toho názorným dokladem, neboť je to
Karabowycz, který patří k nejbližším druhům
k úmrtí Bohumila Hrabala).
bytost značně rozporná. Jako člověk je tvor
Zbiszka Kresowatého.
> Aby byl portrét Kresowatého úplný, třeba
v podstatě jednoduchý, jinak je to však s jeho
> Rozpor, o němž je tu řeč, má nejrůznější
poezií, s jeho grafikou a výtvarnými projevy
podoby projevu. V pátek 4. listopadu 2005
(téměř každý den) koná sedmikilometrovou
vůbec. Jeho poezie tíhne k složitosti, jeho
se v muzeu v Prudniku konal vzpomínkový
túru spolu se svou chotí Gražynou z vrati-
kresby a grafika jsou složité přespříliš.
večer na zemřelou Mariannu Bocian, jenž
slavského předměstí do centra města. Je to
byl spojen s výstavou malířských děl Jerzyho
jejich fyzická nezbytnost a potřeba. Na okraj
tendenci k rozmáchlosti a rozvětvenosti, jed-
Kapłańského. Jedním z uvádějících byl právě
poznamenávám,
na představa se vrší na druhou a mnohdy se
Zbigniew Kresowaty, jenž s neobyčejnou ver-
Gražka je stylizovaně zvěčněna na výše zmí-
tak děje nadneseným surreálným způsobem.
vou zdůrazňoval realistický profil výtvarníkův
něném Svatebním autoportrétu.
Překladatel má co dělat, aby se nezapředl do
i básnířčin. Několika rozhořčenými slovy se
> Kresowaty je nejen dobrý chodec, ale také
příčin. Obšírný je i Kresowatého námětový
obrátil vůči soudobým nerealistickým a post-
zdařilý organizátor. Poznal jsem to na vlastní
rejstřík, jenž sahá od biblických představ přes
modernistickým tendencím. Paradoxní rozpor
oči ve východopolské vsi Hola, kde Tadej
Gilgameše až kupř. k holdu na poezii nešťast-
spočívá právě v tom, že jeho tvorba, zejmé-
Karabowycz každoročně pořádá velký jar-
ného Rafala Wojaczka.
na malířská, podléhá nerealistickému vidění
mark, na němž se Kresowaty vydatně podílí,
a zpodobování. Zmíněného večera jsem se
a to nejrůznějším způsobem. Maluje plaká-
zřejmý rozpor – na jedné straně podléhá sur-
zúčastnil a v duchu jsem si srovnával surre-
ty, dělá konferenciéra, podněcuje náladu,
realistické manýře, na straně druhé obdivuje
álnou grafiku Kresowatého s rembrandtov-
podílí se na jarmareční výzdobě (není to
pravoslavné ikony a nechává se jimi ve svém
ským realismem Kapłańského. Kresowaty je
jen tak, vystavět dřevěnou konstrukci pro tři
malířském projevu inspirovat. Kouzlo ikon
zmítán rozpory.
sedmimetrové nástěnné obrazy apoštolů!).
> Jazyk jeho veršů není střídmý, úsporný, má
> V Kresowatém jako výtvarníkovi je rovněž
ještě dodat, že je dobrý chodec. Velmi často
že
Kresowatého
žena
poznal za své návštěvy ve východním Polsku,
> Svoje sbírky, konkrétně básnické knihy Jsou
na bělorusko-polském pomezí, v jednom
tváře a andělé (Są oblicza i anioły) a Neo-
malířské plenéry, ale opuštěná školní budova,
z pravoslavných klášterů na polském území,
požďovat pohled (Nie opóźniać spojrzenia),
kde se konaly, propadla tržním zájmům. Spo-
který má poetické jméno Jablečná. Mnohé
doprovodil Zbigniew Kresowaty vlastními
lu s Tadejem Karabowyczem a jeho ženou
ze symbolické problematiky ikon konzultoval
obrázky, vytvořil tak zajímavý korespondující
Alinou tak vytvářejí duši holského jarmarku.
s pravoslavnými popy. Pohraniční oblast mezi
si celek. Zároveň je to však celek provokující,
>
Bílou Rusí, Ukrajinou a Polskem tvoří tzv. kre-
především svým výtvarným projevem. Provo-
knihu rozmluv s předními polskými umělci
sy a už příjmení básnícího malíře napovídá,
kuje zejména v druhé z těchto sbírek svým
a odborníky. Jeho kniha má název Mezi logos
že se v této oblasti nezbytně cítí jako doma.
Svatebním autoportrétem, jenž je záměrně
a mythos. I on se neustále pohybuje a zmítá
Zbigniew Kresowaty žije sice ve Vratislavi, ale
laděn jako kýč (malíř k němu pod obrázkem
mezi těmito věčnými lidskými konstantami.
do města a jeho okolí přibylo po druhé svě-
poznamenává, že každý svatební portrét je
Stejně jako ti, jež ve své publikaci vyprovo-
tové válce množství ukrajinských a bělorus-
kýč).
koval k výpovědím o tom, co je umění, co je
kých obyvatel, kteří utekli z území zabraných
> Vzrušené události z konce roku 1989 pro-
Sověty. Kresy, nebo alespoň něco z nich, se
žil Kresowaty v Československu. V Marián-
posunuly do střední Evropy, tím také ke Kre-
ských Lázních pracoval jako štukatér (což je
V minulosti pořádal v rámci jarmarku rovněž
Roku 2005 vydal Kresowaty zajímavou
nekonečný a svobodný svět umění.
František VŠETIČKA
překlad [03]
FRANTIŠEK VŠETIČKA (25. dubna 1932) je literární teoretik, beletrista a
překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a
nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce
ruské formální školy (výbor z těchto prací
vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice
prózy). Všetička se jako teoretik zabývá
poetikou literárních děl, zejména jejich
kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu,
od gotické poezie přes barokní lidové
drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou,
ruskou a polskou a na komparace mezi
těmito literaturami a literaturou českou.
Vydal šestnáct odborných publikací:
Václav Říha (1964), Josef Štefan Kubín
(1980), Kompoziciána (1986), Čtyři hlasy
(1989), Komenský básník (1992), Stavba
prózy (1992), Jakub Arbes (1993), Stavba básně (1994), Stavba dramatu (1996),
Podoby prózy (1997), Dílna bratří Čapků (1999), Dílna Miroslava Horníčka
(1999), Tektonika textu (2001), Lexikon
literárních pojmů (2002, spolu s Liborem
Paverou), Kroky Kalliopé (2003) a Možnosti Meleté (2005). Vedle výše uvedeného sborníku redigoval Čtení o kompo-
zici (1969). V poslední době se věnuje
rovněž beletrii – vydal dva biografické
romány: Před branami Omegy (1995) a
Daleký dům (2001), tři knihy fejetonů:
Vnitřní vitráže (1996), Olomouc literární (2002) a Morava a Slezsko literární
(2008) a jednu sbírku básní: 57 + 5 haiku
(2005). Překládá také současné polské
básníky, knižně vydal výbor z poezie
Jana Pyszka Puklá pečeť polibku (1998).
Byl členem redakční rady časopisu Alternativa nova (později nesoucího název
Alternativa plus) a je nositelem Ceny
Leopolda Vrly za rok 2000.
POŽÁR//POŻAR
- nevím proč
jsem zachránil figurku koupenou
kdysi v Mexiku na bazaru
v dálce krajina utopená v ohni
pravděpodobně jiná
noc propůjčila tolik světla
a já s tou figurkou v rukách
přitisknutých na hruď
zavrzal sloup snu
promnul jsem oči plamenem
udržuje křehkou paměť
v sobě jak nahotu
---------kolem běhající andělé
na bílém trávníku bokem Eva
právě povila první
dítě Adamovi
- i nie wiedzieć czemu
uratowałem figurkę kupioną
kiedyś w Meksyku na bazarze
w dali krajobraz utopiony w ogniu
prawdopodobny inny
noc pożyczyła tyle światła
a ja s tą figurką w rękach
przytulonych do piersi
zatrzeszczał słup snu
przetarłem oczy płomieniem
trzymając kruchą pamięć
przy sobie jak nagość
---------wokól biegające anioły
na białym trawniku obok Ewa
właśnie powiła pierwsze
dziecko Adamowi
[04]
cosi šepce TEĎ
jaké světlo
do sebe přijmeš
do toho ohně
takový budeš - - - - navždy
coś szepce TERAZ
jakie światło
do siebie weźmiesz
do tego ognia
należeć będziesz - - - - zawsze
DŮM//DOM
dům rodičovský dům rodný
dávná planeta vesmíru
místo kde Bůh i myš
jedno své i druhé sbírá
místo kde okolo prstu
srdečného matčina obracejí se
všechny orbity očí a
po věky věků se množí pohledy
dům rodičovský dům slova
kraj básníků opaku a příletu
pokoj v starém stylu okna která
jsou často ikonami poznamenanými
svěcenou křídou praděda
na které duch odkapal vosk
aby dobře shořel
v kruhu jedné víry
nebe je tu nízko blizoučko blankytu
že je třeba pouze Jakubův žebř přistavit
a se Saracénem vypít číši
a později spadnout na šíji země
v prohlubeň paměti v jámu
lidského snu
dům v němž se
nic neopožďuje
dom rodzinny dom rodzenia
dawna planeta wszechświata
miejsce gdzie Bóg i mysz
jedno swoje drugie zbiera
miejsce gdzie wokół palca
serdecznego matki obracają się
wszystkie orbity oczów i
po-wiek wieka mnoży spojrzenie
dom rodzinny dom słowa
okolica poetów odwrotu i przylotu
pokój w starym stylu okna które
często są ikonami zaznaczonymi
święconą kredą pradziada
na które duch pokładł wosk
żeby dobrze spalał się
w kręgu jednej wiary
niebo tu nisko tuż tuż błękitowi
że tylko drabinę Jakubową dostawić
i z saracenem wychylić kielicha
a później spaść na szyję ziemi
w odchłań pamięci w jamę snu
człowieczego
dom któremu się
nie opóźnia
niczego
[05]
ZKOUŠKA BYTÍ//PRÓBA BYCIA
kdybych byl andělem
kterého si nemohu připomenout
kdybych byl siným těžkým oblakem
bez pohlaví srdce plného vody
jakousi hranicí odstavcem
nad střechou neznámého domu
gdybym był aniołem
którego sobie przypomnąć nie mogę
gdybym był chmurą siną pełną
bez płci serca pełną wody
jakąś granicą wersem
nad dachem nieznanego domu
to určitě bych byl měděným plechem
visícím nad ulicí nad kroky kohosi
určitě stékal by po mně déšť
určitě oheň by připaloval polednem
dorážel by vítr z konce světa
to pewnie byłbym miedzianą blachą
wiszącą nad ulicą nad czyimiś krokami
pewnie padałby po mnie deszcz
pewnie ogień smaliłby południem
trącałby wiatr z końca świata
kdybych byl andělem pohledu
bez barvy bez siné hranice
brány do mě bys nenalezl
z měděnky je můj osud
ze zvonění je moje poezie
z kvasu je moje smrt
z květů bez krve je moje pochvala
ze snu se po mně ovíjí noc
když visí nad labyrintem
z tajné zdi
za horizontem bezhraničné roviny
škubající se město
gdybym był aniołem spojrzenia
bez koloru bez granicy sinej
bramy do mnie nie znalazłbyś
ze śniedzi jest moje przeznaczenie
ze dzwonienia jest moja poezja
z kwasu jest moja śmierć
z kwiatów bez krwi jest moja pochwała
z snu wije się po mnie noc
gdy wiszę nad labiryntem
z sekretnego muru
za horyzontem bezkresne równiny
strzępiące się miasto
to je moje město andělů
to moje miasto aniołów
LOUTKA//LALKA
Ty nemáš proužek stínu.
Čas ti nedodává krásy
celý dům tebou roste
Ty nie masz smugi cienia.
Czasu nie liczysz piękności
dom cały z tobą rośnie.
[06]
Tvoje touha
- to dotek delikátní
ručky děcka.
Twoje marzenie
- to dotyk delikatnej
rączki dziecka.
Twoja miłość
- to serce na szpilce.
Tvoje láska
- to srdce na špendlíku.
Tvoje bolest
- nezahynout pod botou
táborové ulice.
Vím
ty nic neříkáš – poněvadž na
to se umírá?
Twój ból
- to nie zginąć pod butem
obozowej ulicy.
Wiem
ty nic nie mówisz – bo za
to się umiera?
I TY TO VÍŠ//I TY TO WIESZ
i ty to víš
- mysli na planoucí ohniště
vím
znám
že život vykvétá z ran
a žena stoupla zase bosa
na hlavu hada
láska byla dříve dána
ale pouze dvěma lidem
prolínali se Kain a Abel
- potom to je už pouze ulice
událostí - - - - - - - - - labuť obeplula rybník
zima zůstala stát s husí kůží
před nocí
ještě pouze oči
kdesi pláčou planou
do edenu srdcí v ohništích
i ty to wiesz
- myśli to płonące ognisko
wiem
znam
że życie wykwita z ran
a kobieta stała zawsze boso
na głowie węża
miłość wczeszniej była dana
ale tylko dwu ludziom
przenikali w siebie Kain i Abel
- później to już tylko ulica
zdarzeń - - - - - - - - - łabędź opłynął staw
z gęsią skórką zima została
przed nocą
jeszcze tylko oczy się
gdzieś plączą płonią
do edenu serc w ogniskach
[07]
szukając kontaktu
do świateł
pstryczka
hledajíce kontakt
se světly
ponaučení
KAŽDÁ HISTORIE SE ZAČÍNÁ/
/KAŻDA HISTORIA ZACZYNA SIĘ
Každá historie se začíná
od lože
od stolu
od mléčných zubů
od hřebíku
od překřížené haluze
od kosy
tu věc můžeš namalovat
tamtu věc vyprávět
ještě jinou uhodnout
anebo postavit jako kříž
a později naplít satanovi do ohně
až by došlo ke křiku
- může to být verš
bude jak nalezený
na rýmovišti historie
kdosi tě požene před soud
nebo nezabrání válce
umožni usnout hrobaři
ať se čas prodlouží
do jam zakopej lebky
zpívej chvalozpěvy
a objeví se dům
na břehu reálného snu
za mžením víček
neopožďuj pohled
Każda historia zaczyna się
od łóżka
od stołu
od mlecznych zębów
od gwoździ
od skrzyżowanej gałęzi
od kosy
tę rzecz możesz pomalowacz
tamtą rzecz opowiedzieć
jeszcze inną zgadnąć
lub postawić jak krzyż
a później napluć szatanowi do ognia
żeby powstał wykrzyk
- może to być wiersz
będzie jak znaleziony
na rymowisku historii
ktoś wytoczy ci proces
lub nie da wsiąknąć wojnie
w ziemię
pomóż usnąć grabarzowi
niech czas wydłuży się
jamy zakop dla czaszek
śpiewaj kantyki
a pojawi się dom
na brzegu realnego snu
za oparami powiek
nie opóźniaj spojrzenia
[08]
jaromír
[ŠAVRDA]
Básník, prozaik a překladatel Jaromír
Šavrda se narodil 25. 5. 1933 v Ostravě.
Jeho otec byl technik. Matka pracovala jako učitelka. Babička Anna byla
tajemnicí Světové loutkářské unie. Prozaik a redaktor Lidových novin Bedřich
Golombek, který redakčně spolupracoval s Edvardem Valentou, byl básníkovým bratrancem. Šavrda maturoval
v roce 1951 na gymnáziu v Českém Těšíně. Posléze studoval český jazyk a literaturu na FF UK. Zde v roce 1956 absolvoval prací o S. K. Neumannovi. Po studiu
pracoval rok jako osvětový pracovník
v Jilemnici. Poté se vrátil do Ostravy, kde
byl zaměstnán nejprve jako knihovník
a později jako středoškolský profesor.
Rok 1963 byl pro něj významný. Stal se
profesionálním spisovatelem. V pozdějších letech mu oficiálně vycházejí tři
knihy: Půjdeš, nevrátíš se (detektivka,
1964, Kraj. nakl. Ostrava), Příběhy třetího času (sci-fi, 1967, Mladá fronta)
a Kniha královrahů (román, 1971, Puls,
dáno do stoupy). Od roku 1968 působil
jako redaktor v redakci krajského deníku Nová svoboda. V těžkých srpnových
dnech téhož roku pracoval v redakci
Moravskoslezského týdne, jehož vydávání bylo zastaveno v říjnu 1969. Šavrda
tehdy také dálkově studoval na Právnické fakultě UK. Ze studia byl vyloučen
před promocí v roce 1972. V té době se
živil jako vedoucí právního a personálního oddělení v ostravském nakladatelství
Puls. Po jeho zániku pracoval jako dělník
v Geologickém průzkumu. V roce 1975
odešel i z tohoto zaměstnání a byl mu
přiznán plný invalidní důchod pro těžké onemocnění ledvin.
V roce 1978 byl odsouzen na dva a půl roku vězení za vydávání
samizdatové edice Libri prohibiti a za přechovávání nepovolených tiskovin. Po návratu z vězení v roce 1981 podepsal Chartu 77 a v roce 1982 byl zatčen znovu pro údajné pobuřování
a přechovávání nepovolených tiskovin na dvacet pět měsíců. Šavrda publikoval ve Směně, Červeném květu (Ostrava),
Národní politice (Mnichov), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím).
V samizdatu (ve své edici Libri prohibiti) vydal prózy: Autostop
v sobotu odpoledne (1985), Ulice se zákazem vjezdu (1985)
a básnické soubory Cestovní deník (1981), Reminiscence (obsahuje sbírky Česká Kalvárie a Plachetnice Santa Maria, 1985),
Má vlast (obsahuje sbírky Hodina v úzkých, Má vlast a Druhý
sešit deníku, 1985). Dále potom vydává své vzpomínkové prózy
Kočky z mého domu (1986) a Přechodné Adresy 1, 2 (1987).
V samizdatu také přeložil a vytiskl Rekviem Anny Achmatovové
(1987). Následky nelidského jednání posluhovačů totalitního
režimu se na vězni číslo 1260 nesmazatelně podepsaly, prohloubily jeho onemocnění a přinesly mu smrt. Jaromír Šavrda
zemřel 2. 5. 1988 v Ostravě. Byl jedním ze zakládajících členů
Společnosti přátel USA. V roce 1998 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigue Masaryka.
REXLEXE
Jaromír Šavrda zanechal v literárním i občanském životě nesmazatelnou stopu. Ačkoli publikoval již jako šestnáctiletý abiturient sbírkami oslavujícími barvu pionýrského šátku, velmi
záhy z této slepé uličky sešel a vydal se cestou demokracie
a humanismu. Tento talentovaný autor zasáhl téměř do všech
oblastí literatury od poezie přes sci-fi povídku až k historickému románu. V absurdní době dokázal především sám sobě, ale
také lidem, že skutečný spisovatel je svědomím svého národa.
To, že se tento člověk narodil a téměř celý svůj život prožil
v „dělnické“ Ostravě, kde řídil samizdatovou edici, dokazuje
nezměrnou odvahu a statečnost lidského ducha.
David BÁTOR
osobnost [09]
KROKY
A]
Fantasti
ka
více ne , za níž se sk
rývá mn
ž jen ir
ac
o
pracova
né moti ionálnost, nov hem
ě převy význ
rů české
am
podobe i světové litera ných autonství, to
tury a m
nohá
a próza
je před
e
J. Šavrd
y, v níž vším poezie
otevřít
se auto
c
r touží
zůstává elému světu.
jeho tvo
O
rbě uzav všem svět
jméno je
ře
rárněvě opomenuto v n. Šavrdovo
dných p
m
nohých
ubli
há jeho
li
díla leží kacích, a navíc m teMnohe
n
n
oě
kde z
m
člověka smutnější na apomenuta.
os
je
revoluce , že se nedožil udu tohoto
naší sam
. Nedož
etové
život bo
il se toh
jo
o
a navíc z val na stránkách , za co celý
ce
s
zdatu. S la v izolaci ostr vé literatury
avského
vůj trag
ick
sa
ve svém
epigram ý osud předpo mivěděl
u PF 198
Ač z to
8:
ho bud
o u ji s t ě
h lá s ím
v
z t e k lí
v š e m s lo
žkám S
za to, c
t
B
o le t js e
m prož
il v p e k
p ř ij d u u
le
ž brzy d
o nebe
.
Šavrdov
a poe
z
ve sbor
níku čes ie je zasto
upena
kých um
ků Na lče
stř
expedic epech volnosti ných básníe,
J. Šavrd 1989 Mnichov (1987 Česká
). V r. 19
a přijat
8
za
ského P
EN klub čestného člen 2 byl
u.
a finVyň
ato z p
říspěvk
u Rom
doxy v
ana So
životě o
vjáka: P
stravské
(Vlastiv
araho básn
ědné list
íka a pro
y 2, 199
z
a
ika
4, ročník
20).
ZA DV
EŘMI
Celé no
ci
celé no
ci tam c
hodí
Jednou
jako kap
rál
Jednou
jako tan
e
čnice
Jednou
jako zlo
ději
Cvakají
vyp
Vyťukáv ínače
ají boty
Železně
hřmotí
zárubně
A rybky
v osvětle
ný
posedla
nespavo ch akváriích
st
Neustá
le (i
musí v p v noci) ve stře
hu
lné krás
e zářit
pro cizí
lhostejn
é oko k
teré se
občas
podívá
[10]
VZKAZ
Y
Posíláš m
i vzk
Posíláš m azy po vrabcích
i vzkazy
po svítá
Jednu v
ní
ětu A já
č
e
k
ám na n
jako na
i
polévku
žebráci
Posíláš m
i vz
Posíláš m kazy po drozde
ch
i vzka
Stojím u
mříží a t zy po oblacích
voje po
přes ho
sly vracím
ry a pře
s ostrův
ky střec
h
s dotazy
jak žiješ
jak v té
jak je ti
velké dá
lce za ho
před živ
rama
otem ob
stojíš ta
k sama
Pak se
pochybn trápím smutný
osiřelý
ostmi ja
k ten ve
s
mír celý
poslové
tak křeh
cí přelet
í
KOUPÁ
NÍ
ŠACHO
Jen vod
a prozat
ím
ještě ná
m ze sp
r
c
h kane
když z k
ůže vym
ýváme
jedové
stopy sli
n
VNICE
Ve čtyře
ch r
z trámov ozích věže čtyř
i
í sroube
né
Na vše
co k
z ochozů de se hne
zkusmo
střelci m
íří
A mezi n
imi pros
tor holý
řadami
roků týd
n
ů
a mříží v
dní
oknech
dělený
na osm
tisíc bled
ých polí
Pak mez
i os
se polom tnatými dráty
rtví pěšc
i klátí
v předji
třní tmě
když zač
ne hra
A v tichu
smrduté
m
až do no
ci než za a dusném
s
e
ta biom
usne
asa umír
á
Jen vod
a prozat
ím . . .
Kde vša
k jsou p
am
co moh
li by nám ětníci
říc
jak ze sp
rch syče i
l plyn . .
.
Ze splet
i inf
paměť n ormací
ám dod
nes vrac
tu hrůzu
í
ve sprch
ách:
Když sa
háš po k
ohoutku
ozve se
kdesi v
koutku
pudově
přesný s
trach
rozhovor [11]
N O R B E R T
/LICHÝ/
pan herec norbert lichý se narodil v roce 1964 v ostravě. toto město je
také jeho pomyslnou alma mater, protože zde žije, tvoří a jeví se. jeví se
především na jevišti v divadle petra bezruče. já jsem měl to štěstí, že jsem ho
potkal v baru dílo na kuřím rynku. z nesmělého dotázání vzešel potom
rozhovor, který je o herectví, hudbě, ale především o něm.
? Pane Lichý, jaké to je být hercem
v Ostravě? Je zde několik profesionálních divadel, vy jste v podstatě věrný Divadlu Petra Bezruče. Je
divadelní scéna v Ostravě něčím
specifická oproti jiným městům?
> Být hercem v Ostravě znamená jenom
to, co znamená být oblastním hercem. Řada z nás je na tohle označení alergická. Je to v podstatě veškeré
divadelní dění mimo Prahu. Praha je
centrum, vše ostatní „oblast“. Herec
žije ze základního platu, a pokud nemá
zvláštní štěstí, na jiný výdělek nenarazí.
Dokud je mladej a nevadí mu ubytovna, jde to. Ale na plánování budoucnosti. Toť otázka. A to nemluvím o systému divadel s. r. o., kdy pracujete na
smlouvu o dílo a daně, sociální a zdravotní si platíte sám. Divadlu se uleví,
pochopitelně. Ostrava a Brno má své
televize, rozhlas. Člověku by mělo být
v těchto větších městech lépe, mít si
kde přivydělat, praxe je, bohužel, jiná.
V oblastních televizích pracují převážně centrální herci. Na kvalitu se nikdo
neptá. Je to otázka peoplemetrů, sledovanosti a jiných, pochybných měřítek.
ře. Všech oborů, myslím. Navíc jsem
patriot. Ale. Když se dívám na průměrné platy České republiky, nevidím
horizont, kdy by na severní Moravě ti
nadprůměrní dosáhli na průměr. Ale
ono to opravdu asi nikoho nepálí.
Politika. Nic víc. Špatná kulturní politika města, kraje, televize i rozhlasu.
Odbory. Zvláštní věc. Myslíte, že by se
zedníci nevzbouřili, kdyby Ostravu stavěli zedníci z Maďarska, třeba? Kdysi
jsme byli srovnáváni s učitelským stavem, ale těm už je naštěstí lépe. Možná proto, že každý, i místní politik má
tu a tam školou povinné dítě, ale co
s divadlem? Nějak žilo, nějak žít bude.
Spousta pracujících ho ani nechce.
Ostravský divák si ale přeci taky zaslouží
dobré herce, nebo ne? Jenže dobrý
herec nabídku z Prahy neodmítá. Když
se TAM chytí, nemá se zle. Nemělo by
to tak být. Město má mít své kumštý-
? Která z rolí, jež jste na divadle
ztvárnil, je vám osobně nejbližší?
S kterou postavou se nejvíc ztotožňujete?
> Častá otázka. A musím říct i častou
odpověď. Dobře se mi hrají ty záporné. Ne, že by mi byly osobně nejbližší,
ale většinou jsou dobře napsané. Určitě lépe, než milovníci, ti mají problém
úplně jinde než v hlavě. Claudius
v Hamletovi, Jago v Othellovi, Zabiják
Joe... je toho hodně. Během zkoušení
se stane většinou to, co se stane obětem únosu, začnou ty ošklivky obhajovat a chápat.
[12]
Mám rád role, které mají příběh. Bez
příběhu je ostatně vůbec divadlo chatrné. Job je fascinující osud a výjimečná herecká příležitost. Rozmarné léto
bylo půvabné, Rogožin v Idiotovi vášnivý a nezadržitelný. Pěkných rolí jsem
měl opravdu moc, nerad bych nějakou
vynechal. Rád mám i ty vysloveně
komediální sluhy a harpagony. Smích
je lék. Což je fráze, ale také obrovská
pravda. Nic tak neosvobozuje. Vzpomeňte na první úsměv po smrtelně
vážné hádce s nejbližším.
? Jedna
recenzentka,
budeme-
-li v případě internetu hovořit
o recenzích, o vás napsala: „Nepodává Harpagona jako vyčpělou,
dávno zastaralou postavu, jež je
pouhým
nositelem
konstantní-
ho charakteru, ale hraje ho jako
někdy nesnesitelného, jindy politováníhodného stárnoucího muže,
který si především neví rady sám
se sebou.“ Do jaké míry se představa recenzentky slučuje s vaším
pojetím postavy? Připadá vám
také, že Harpagon si nevěděl rady
sám se sebou?
> Harpagon je nemocný člověk. Otázka
je, je-li to tím pádem k smíchu, ale je.
Při jakékoli zmínce o penězích dojde
v jeho hlavě k abnormální reakci. No,
jako pro někoho třeba porno. Člověk
má odjakživa rád komedie, které se
nějak dotýkají desatera. Já myslím, že
jsme blízko. Jen si nejsem jist, zda paní
recenzentka nemyslí tak trochu i mne.
Že by mě znala?
Přicházím té roli na chuť, možná vám
přijde, že to mělo být na premiéře
už hotové, ale tak to je, něco dozraje
později, někdy nedozraje nic. Kumšt
a zvlášť divadlo je věc naprosto nepředvídatelná. Moc si vážím spolupráce
s panem režisérem Duškem. Krom
kolegů, pochopitelně, ale kdybych je
neměl rád a nevážil si jich, nebyl bych
v jednom divadle tak dlouho. Téhle
roli se nemůžete vysmívat, on za to asi
vážně nemůže. Herec by se všeobecně neměl roli vysmívat, páč postavy
jsou lidi, pokud není autor vyložený
idiot. Hrát ji s odstupem a nadhledem
povoleno, sžít se s ní a prožívat ji ideálně. Tak mně napadá, že bych se šel
podívat na zahradu? Třeba tam mám
miliónek...
? Herci obvykle hovořívají o splněných snech v nastudování nějaké
postavy. Pro někoho to mohl
být Cyrano, pro jiného Hamlet.
Je někdo, koho byste si chtěl
zahrát?
> Ale jistě. Toho Hamleta asi každý
chlap, že. Jenže zde opět jedna z bestialit divadla! To je role pro mladý hubený, to už mne nikdy nepotká, taková
avantgarda na světě zas není. Ale to je
známá věc: je spousta rolí, které člověk
ví JAK zahrát, až už to hrát nemůže.
Hamleta by hrál člověk úplně jinak ve
dvaceti a pak ještě několikrát za život si
řekne: TEĎ to vím! Ale to jsem nenapsal nic novýho. Většinou se nám pak
také stává, že víme naprosto přesně
jak zahrát všechny role kolem, včetně
těch dámských, jen probůh, proč hraju
já zrovna tohle? Taky roztomilé. Možná Jago by byla hezká výzva. Ještě
někdy bych si zahrál Claudia v Hamletovi. Vávru nebo Lízala, generála
v Revizorovi, něco z Dostojevského.
Moc o tom nepřemýšlím. Krásných
rolí, o kterých nevím a byly by ještě
ke všemu pro mne, je jistě mnoho,
a já o nich nemám ani páru. Naštěstí
je tu osud a ten tu a tam něco přinese a to moc potěší. Kdyby měl rozhlas
v Ostravě větší rozpočet, tam by to šlo,
zahrát si to, co na jevišti nejde. Tam vás
neviděj. Takže třeba někdy – Hamlet
v rozhlase.
? Na domovských stránkách divadla
(http://www.bezruci.cz/he-
rec/71/norbert-lichy/)
je
pod
vaším jménem charakteristika herec a hudebník. Na které nástroje
hrajete? Jakou roli hraje hudba
ve vašem životě?
> Hraju na více nástrojů a dosti chatrně. Měl jsem se asi věnovat jednomu
a pořádně. Ovládám jakž takž takovou tu beatovou základnu – kytary,
basa, synťák, bicí – necvičím, a tak je
to čím dál víc znát. Skládal jsem scénickou hudbu, tedy jen pro divadlo,
ale konkurence je veliká, každý režisér
má už své oblíbené skladatele a já se
dost dobře neumím prodávat. Dostal
jsem se k tomu náhodou a moc mně
to bavilo. Teď mi to moc schází. Některé se líbily, byl jsem na ně pyšnej. Tak
to bývá. Třeba se to změní. Doufám.
Práce ve studiu a s profesionálními
[13]
muzikanty, s profesionálním zvukařem
je pro mne zážitek, který stojí za to.
? Máte zkušenost s tvorbou hudby k divadelním hrám. Jak taková hudba vzniká? Mám na mysli
posloupnost
procesu
tvorby.
Nejprve scénář přečtete a pak
komponujete? Nebo potřebujete
vizuální představu?
> Přečíst hru a to myslím dobře! ji přečíst, odkrýt to, co leckdy bývá skryto
za větami, je dost velký kumšt, víte?
Bez toho žádný režisér nemůže dělat
dobrý divadlo. Nám hercům je hej,
nám to řekne rejža, když to dobře jde,
ale kdo to řekne jemu? Jsem u divadla poměrně dlouho a tuto dovednost
bych měl ze zkušenosti mít, a přesto
mne vždy znovu překvapí, když dobrý
režisér (bedna) vidí to co já ne. A někdy
se diví i autor, ale to je na jinou debatu. A taktéž se to dozví muzikant při
četných schůzkách pracovních, které
probíhají na mnohem hezčích místech,
než s herci, třeba v baru. Samozřejmě, že nějakou tu zkoušku je vhodné
vidět, to je snad jasné. Když jsem v té
hře hrál, mělo to tu výhodu, že jsem
byl neustále při věci. To se pak skládalo mnohem líp. Je prima, když se
všechny čtyři pohledy, pohled režiséra,
herce, muzikanta a výtvarníka, protnou v jedné vyvážené inscenaci, to
je pak doslova povedené. A každý ten
pohled by tam měl přitom být znát, tak
jako koření v dobrém jídle.
? Pojďme k filmu, býváte prozatím
obsazován většinou do vedlejších
rolí. Naposledy tomu tak bylo
v Hlídači č. 47. Je možné, že existuje určitá zákonitost co se obsa-
zování hlavních a vedlejších rolí
týče? Vzpomeňme na Trégla, Líra
apod. A v jiných případech herce,
kteří hráli povětšinou hlavní role.
Nebo to je věc známostí? A určité
setrvačnosti?
> Beru to tak, že jsou herci, kteří jsou
geniální figurkáři. V tom nejlepším
slova smyslu. Mohou být v každém
filmu a vždycky ho „vofrišuje“ (to je
krásně hnusný slovo, ju!). Ale hledět
na něj dvě hodiny by nikdo neunes.
Film je taky mnohem víc o přesných
typech. Tihle lidi maj jednu výhodu:
můžou ještě někdy překvapit. Já jsem
v podstatě soudný člověk a myslím, že
malé role jsou pro mne akorát. Mohly
by být o kousíček větší a mnohem častěji. Známosti? Nevím, ta setrvačnost
asi ano. Někteří režiséři mají pochopitelně své milce, které dokonale znají,
a někdy se jim nechce podstoupit vel-
[14]
ké riziko. Je to pochopitelné a pohodlné. Diváci ve výsledku koukají pořád
na tytéž herce. Někdy na velikou škodu. Jsem přesvědčen, že do toho taky
hodně mluví ti, co to financují. Známý
obličej lépe prodáte, s tím se nedá nic
dělat. Už jsme na to narazili při obsazování „oblastních“ herců v regionálních televizích, že? Jenomže tam ještě
ke všemu funguje, marně hledám ten
výraz, nerad bych ten pravý, on tak zní,
no ale je zas přesnej. Vlezdoprdelizmus.
Kvůli obsazení někdy vypnu i dobrý
film s dobrým scénářem. Hlavní figura
za 10 minut ukáže všechno, co umí,
a pak už to jenom dokola opakuje. Na
to se přece nebudu koukat. A téhle
ostudě se malé role většinou vyhnou.
Než si ho pořádně všimnete, je pryč!
? Není tomu tak dávno, co jsem se
seznámil se vzpomínkami Borise Rösnera. Překvapila mne jeho
osobnost, vždy jsem se domníval,
že jde o herce „filozofa“, a on to
byl herec „in natura“. Živočišný,
hledal v postavách pocit. Překvapila mne také jeho vulgarita, s níž se vyjadřoval. Opačným
typem herce byl Rudolf Hrušínský. Ačkoliv také nestudoval jako
vy žádnou vysokou či jinou školu,
život ho takříkajíc vzdělal sám.
Který typ je vám bližší?
> Jen žádné škatulky. Herec by měl být
osobnost a měl by mít něco v hlavě. To
ale sám na sobě těžko posoudíte. Vulgarita pak pro mne neznamená totéž
co vnitřní sprostota. Naopak, k těm
přehnaně slušným okamžitě pojmu
nedůvěru, neboť tím dozajista chce
zakrýt něco, co se jemu nehodí.
Dva velcí herci, které jste vybral. Oba
špičky ve svém oboru, v soukromí
každý jiný, jak říkáte. Jiné postupy, jak
k roli přistoupit, bude jich bezpočet,
neb každý je jiný. Charismatický herec
může být v civilu nudný až běda a je to
jeho právo. Proto je bulvár tak nesne-
sitelný, protože na tuhle práci potřebuje člověk vnitřní klid a jistotu. A přitom
být bohém, proč ne? Může flámovat
a tam přijít na něco, co by ho v cukrárně nikdy nenapadlo. Hovada mohou
hrát tiché strýčky milující pohádky pro
děti. Možné je vše, nemyslíte? Ale je
večer a jste tam. Sám se sebou v tom,
koho hrajete. A když je to dobrý a má
to „koule“, to je odborný terminus
technikus, může být každému fuk, jestli jste si hrál ve dvě ráno sám na pískovišti a tančil jako tarantule se síťkou
ve vlasech. Divadlo je prostě bezva.
A pan Hrušínský je mi asi bližší, pan
Rösner vypadal moc pracovitě. A já su
někdy tak lenivej.
? Vraťme se do Ostravy. Jak se
díváte na současnou situaci kultury v Ostravě?
> Myslím, že je to lepší a lepší, což? Pro
mne osobně bylo největším zklamáním, když naše divadlo zrušili jako příspěvkovou organizaci. Asi nás neměl
[15]
rád chlapík z KDU-ČSL, tak dodělal
něco, o co se celou dobu snažili pánové s červenou hvězdou na čele. Komu
to prospělo? Komu na tom záleželo?
Myslím, že nějakému investigativnímu
mladému novináři by se mohlo podařit
tohle rozlousknout. Mohl byste to být
ostatně třeba vy, což? Přece nebudete
dělat jenom rozhovory s nezajímavými
lidmi.
? Jaké čtete knihy? Navštěvujete
antikvariáty? Co třeba Fiducia
a její komponované večery?
> Čtu nejčastěji detektivky. A ty kupuju
hlavně v antikvariátu, kvůli ceně tohoto zboží. Mám rád literaturu faktu a scifi. Mám několik knih, které čtu dokola
v různě velikých periodách. Mikulášovy patálie, Motýlka, Kmotra, Saturnina, Vinnetoua, Planetu opic, Krále
krysu, Bradburyho, Hrabala. Miluju
Phila Marlowa, sbírám Dicka Francise, ale občas si přečtu i knihu, o které
mohu vést diskuze s pseudointelek-
tuály u absintu, ale ty určitě všechny
znáte, tak se nebudu vytahovat.
? Čtete
současnou
„ostravskou“
literaturu? Když vyslovím jména
> No jistěže. Bez toho by to nešlo. Můj
startovní bod je ale divadelní klub. Jen
velmi výjimečně bar Waldemar. Ale
konečná je úplně jasná. No řekněte
sám, kde jinde?
básníka Petra Hrušky či prozaika
Jana Balabána.
> Nečtu. Ale o obou pánech pochopitelně vím. Jeden chodil na Šmeralovo
gymnázium, ne? A druhého jsem měl
tu čest číst dvakrát v místním rozhlase.
To nemyslím ironicky, vůbec ne, je
moc dobře, že jsou chlapi tak dobrý,
a jako patriot jim moc fandím. Rozumějte tomu tak, že bych si je i přečetl,
kdybych je měl doma. A s chutí. (Třeba
budou časem k dostání v antikvariátu).
? Jeden z výše zmíněných (P. H.)
hovořil kdysi v Hlučíně o tzv.
„ostravském trojboji“, kterýmžto myslel hospodské tažení, jež
se přes Šatlavu a Dílo obvykle
zakončí v Alibabě. Kterou z hospod preferujete vy a proč?
Ptal se Milan BÁTOR
[16] současná tvorba
D.A.N. J.E.D.L .I .Č .K .A
Nejistá sezóna
I.
V.
strach jsi
a v strach
se obracím
a mísím
svůj dech
do tvých slin
II.
lámem se v jazyce
:
já mluvím
ty říkáš
každý to svoje
mezi náma
zkratka dění
iluze pohybu
jsme po deštích.
a teď
jak kapky
dolů po listech.
klouzavě mokrá
vteřina
olízne ránu v níž
se
potká naše řeč.
VI.
v kterési matné ho
dině
kreslíš svých
sto roků samoty
–
ještě tak umět
to dávivé dávno
vyzírat ze tmy!
VII.
III.
tep tepen? stesk
stisku na zápěstí?
co v nás to probíjí
zpod nakřáplého
ticha?
promrzlá chvíle
kterou nezadých
ám
ležíš mi v nohách
jak kniha proroc
tví
rozevřená na prvn
í stránc
ve znehybnělém
klíně
prazbytky mého
ticha.
e,
Dan Jedlička (1973) patří k opavským básníkům, kteří si svůj publikační debut odbyli v tomto tisíciletí. Stalo se tak v almanachu Opava
City / Poezie v otevřeném prostoru
(2004), jenž byl svébytným pokusem o zmapování mladé básnické
generace města. Formou veřejných
recitačních akcí např. v městských
trolejbusech byli tehdy Opavané
doslova kontaktováni s poezií. Již
tehdy se Jedličkova poezie vyznačovala úsporností výrazu a přesně
vykrouženým prostorem a pohybem. V roce 2007 vydal svou první sbírku Mimoběžky (recenze
sbírky vyšla také v Nových březích
1/2008). Debut byl kritikou reflektován pozitivně. Mezitím došlo
k pozoruhodné události v životě
autora. V Opavě vzniklo v témže
roce nekomerční nakladatelství
Perplex (www.perplex.cz), zaměřené na vydávání poezie. Jedním
ze zakladatelů a taktéž šéfredaktorem je Dan Jedlička. Výběr autorů
se prozatím koncentroval především na opavské autory, jejichž
poetika nabízí velké rozdíly a odlišnosti. Nakladatelství se zaměřuje na
estetickou úroveň grafické podoby
knih. Cyklus nových básní Nejistá sezóna zaslaný Novým břehům
představuje básníka tak, jak jej známe z almanachů a z Mimoběžek.
Větší důraz je kladen především
na jazykovou hru a hravé aluze.
Více informací o tomto básníkovi
najdete na domovských stránkách
nakladatelství Perplex.
Milan BÁTOR
putování [17]
[ po slaném sněhu za dvojčaty Rafajovými]
Kolika sourozenci – v rodinném, pokrevním smyslu
toho slova – se může pochlubit česká literatura? Počítejte s námi. Cyril a Metoděj, bratři Mrštíkovi, Čapkovi,
Bátorovi etc. Zužme tedy výběr. Kolik literárních, jednovaječných dvojčat zná historie i současnost české literatury? Následujícím tvrzením riskujeme vážnost: jediná.
Miroslava a Oldřicha Rafajovy. A poněvadž jsou to děti
a odchovanci zdejšího kraje, oba (jak jinak?) narozeni
25. 4. 1934 v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm, láká o to
víc jejich (dvoj)jedinečnost k poznání. A to jak jinak než
cestou necestou litera-túry.
ří v tvář hledí dvě zcela identické tváře plné odhodlání
a kde osudná mince užuž dopadá jednou ze svých stran
na zem. Situace s parametry dramatu takřka antického.
Jen si to představme:
I když, máme-li být upřímní, v případě bratří Rafajových
se pro nás už jedná o návrat. Vracíme se o několik let
nazpět, do dob středoškolských, kdy jsme si literární
pohorky teprve nazouvali a při nezávazném skotačení
necítili únavu ani to, kde nás příznačně ona bota tlačí.
Tenkrát jsme se prostě do Rafajů obuli a coby maturanti novojičínského gymnázia s třídní divadelní skupinou
nacvičili a sehráli dramatizaci románu Miroslava Rafaje
Slaný sníh (1976). Bylo to v roce 2003 a mělo to svůj
důvod. Přesně před padesáti lety totiž na stejném, tehdy reálném gymnáziu v Novém Jičíně maturovala naše
literární dvojčata Rafajova. Kochali a sebedojímali jsme
se pohledem na námi vystavěnou klenbu mostu, jenž
pro jedno ze svých ramen našel ukotvení v naší rozjitřené tvorbě, mostu paralel Rafajových a našich – zdaleka
nejen literárních – existencí! Ach ach, kdeže ty loňské,
slané sněhy jsou…
MIROSLAV Ten tata. Jasné, jsem mu vděčný, ale totok!
V rámci tehdejšího investigativního pátrání po životních
osudech Miroslava a Oldřicha Rafajových jsme navštívili i jejich vzdálenou příbuznou paní Vlastu Smékalovou.
A právě od ní víme, jakým způsobem se po maturitě studijní cesty obou bratří rozešly. Zpočátku vše vypadalo jako
idyla. Dvojčata Miroslav a Oldřich tíhli svorně ke studiu
filozofie a literatury a jako synové dělníka z krejčovských
závodů měli v padesátých letech dveře k akademickému
vzdělání otevřeny dokořán. Problém byl jen s financemi
a především s postojem otce. Že by se něčemu tak abstraktnímu a nepraktickému, tj. filozofii, měli věnovat oba
nositelé jeho jména? Ne, to prostě nepřipadalo v úvahu!
Jen si to představme: bratrovražedný souboj, kdy si tvá-
Stráň za vsí. Teplý podvečer. Napravo několik starých
švestek, snad pozůstatek meze. Nalevo vypřažená rezavá
obracečka sena. Západ slunce zbarvuje Radhošť, vzpínající
se na horizontu. Na pokosenou louku přicházejí MIROSLAV a OLDŘICH.
OLDŘICH
Cyp, no ni? Nechapu. Tož včil jak ve filmu, Miro. Kdo
s koho.
MIROSLAV Z, nebo s?
OLDŘICH
Co. Mě jako prubuješ?
MIROSLAV Půjde ten lepší prostě. Tak se uka. Kdo s koho. Z,
nebo s?
OLDŘICH
Z koho, čeho, ne? 2. pád. Z.
MIROSLAV
Jedna nula vedu.
OLDŘICH
Neser, ty jedna nula. Také hrátky. (Šmátrá do kapsy
a vytahuje minci.) He, jak se lygoce.
MIROSLAV
A co?
OLDŘICH
Rozhodnout se to musí, Miro. Tak je to spravedlivé.
Panna, fildu dělam já. Orel, fildu děláš ty. Hm? Házej, abys neřek´.
(Podává mu minci.)
MIROSLAV Dobrá. Panna, fildu děláš ty. Orel, fildu dělám já. (Váhavě, jako by pro sebe.) Miroslav potěžká minci a s povzdechem ji palcem vymrští. Krajinou se rozlehne pronikavý skřek káněte, vznášejícího se nad nedalekým lesem. Mince dopadne na zem. Bratři stojí
nehnutě naproti sobě a dříve než se k minci oba vrhnou, dívají se
jeden druhému do očí.)
OLDŘICH
Panna! Jo! Promiň, Miro. Jo, panna! Che.
MIROSLAV Co? Panna? A to mám jako nafurt zůstat v lesu?! (Špatně
skrývá zlobu a zklamání.)
OLDŘICH
(V návalu radosti syčí Miroslavovi do ucha.) Ze sssvěta
lesssních sssamot. Che! Číst se dá všude, ne?
MIROSLAV Nafurt?
OLDŘICH
Stav se pak do šenku, lesáku. (Plácá útěšně Mirosla-
va po rameni, ale nemůže ovládnout svou radost.) Spláchnem to.
(Odchází. K osamělému Miroslavovi doléhají ze stále větší dálky tiš-
[18]
ší a tišší bratrovy sentence, přerušované zběsilými výbuchy smíchu.)
P-h-D-r. Voštěp!! (smích) Strašný lesů pán. (smích) Četyna. (smích)
Zubří umři. (smích)
MIROSLAV (Stojí sám uprostřed louky. Cvrkot cvrčků. Stmívá se.)
Literaturistická licence, pochopte. Ale házením koruny
řešili své dilema bratři Rafajové doopravdy.
Nic tak osudového se koneckonců ani nestalo, případné
rozpory vyšuměly ve splávcích zuberské krčmy, odnesla je pěna dní, let, bezčasí. Dvojčata se ve skutečnosti
nerozcházejí ve zlém a v budoucnu, už na normalizované
literární scéně 70. let, si i vzájemnou podporou dostatečný prostor pro seberealizaci vytvoří.
Šťastnější Oldřich vystuduje češtinu a polštinu, bude
působit jako redaktor regionálních i pražských literárních periodik (Literárních novin, Kulturních
novin, Květů) a nakladatelství (Krajského nakladatelství v Ostravě, Československého spisovatele), až
bude v roce 1974 „jako jedna z ústředních postav normalizačního SČS“1 jmenován šéfredaktorem Literárního
měsíčníku. Na této vysoké pozici setrvá do roku 1988.
Oldřich se stane také literárním vědcem, prozaikem a básníkem. Ve své stěžejní práci Literatura a současnost (1963)
1
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M–Ž. Praha: Brána, 1998, s. 295
rozdělí na základě sledování tvorby na Ostravsku v letech
1945–1960 literaturu do tří období. Klíčem k tomuto rozdělení mu bude to, jaké společensko-politické požadavky
jsou na literaturu kladeny a jak jsou tyto požadavky prakticky naplňovány. Ve stejném duchu uplatňování doktríny
marxistické estetiky se ponese i jeho literárněvědná tvorba
ze 70. let. Z této řady vybočí monograficky pojaté medailony o autorech ostravského regionu nazvané Portréty
(1979). Od 80. let se ve tvorbě Oldřicha Rafaje setkáme
také s lyrickou a epickou poezií, jejímž „základním rysem
[...] je bojovná političnost a plebejská stylizace.“2
Nešťastnější Miroslav se stane zemědělským inženýrem,
bude působit v řadě společenských funkcí a nezanechá
přitom časopisecké publikační činnosti. Zkušenosti z let
prožitých při práci projektanta a stavbyvedoucího na melioracích uplatní ve své knižní prvotině, povídkovém souboru Neustále kolem tebe (1963), vydaném v ostravském
nakladatelství Profil. „Na melioracích jsem psal i svou první
knížku,“ vzpomíná v rozhovoru pro Rudé právo z 5. února 1983 Miroslav, „korektury textů jsem dělal v maringotce zapomenuté uprostřed polí. Jednotlivé listy jsem si v ní
rozložil a po čase usnul. Probudil jsem se a marně je zvedal, za noc mi přimrzly k podlaze.“3 V těchto povídkách
Miroslav vytvořil nový typ hrdiny, samorostlého dělníka
2
ZELINSKÝ, M. „Oldřich Rafaj“. In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Dostupné
z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289.
3
CINGER, F. „O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návštěvě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983, s. 5.
M iro sla v a O ld řic
h Ra fa jo vi. Po zn
ej se dm ro zd ílů
[19]
překonávajícího při práci na společném díle mezilidské
konflikty a osobní těžkosti. Ano, právě pracovní proces
se už zde stal ústředním námětem Miroslavových knih.
A ustálený charakterový typ poctivě pracujícího člověka
i sama tematika práce se budou v nepatrných obměnách objevovat i v dalších Miroslavových knihách, např.
Obtíže rovin (1973), Slaný sníh (1976), Pěší lidé (1985).
Jeho bohatá literární produkce najde u čtenářů ohlas až
v 70. a 80. letech. Tedy, u čtenářů... Za uznalého přikyvování dobové kritiky vyjde většina Miroslavových knih
v ostravském nakladatelství Profil. Jeho ředitelem bude –
ehm – sám Miroslav.
Mimo jakoukoli nadsázku je třeba říci, že příběh literárních
dvojčat Oldřicha a Miroslava Rafajových je nesporně příběhem k zamyšlení. Dílo prozaika Miroslava představuje
ukázkové naplnění kritérií normativní estetiky své doby,
práce jeho bratra Oldřicha jsou mu obdobou v oblasti
literární kritiky a historie. Jejich knihy jsou tak dokumenty
i vynikající materiál pro případné studium tzv. angažované literatury a marxistické metodologie literární vědy.
A z tohoto hlediska stojí za pozornost.
Ale příběh ještě nekončí. Propojení životů sourozenců
údajně nabylo až mystického rázu v posledních okamži4
CINGER, F. „O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návštěvě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983, s. 5.
cích života Miroslava Rafaje. Téže zimní noci roku 1987,
kdy byl postižen infarktem, jehož následkům podlehl,
zasáhla Oldřicha mozková příhoda, výrazně omezující
jeho mobilitu a společenské uplatnění. Oldřich se na rozdíl od Miroslava dožil sametového převratu. Po něm
s sebou údajně začal nosit dva kapesníky, jeden na smrkání, druhý na utírání exkrementů z klik své kanceláře
a bytu. Pomsta byla sladká. A pochopitelná.
O poctivém životě svědčí poctivá práce4, jak se píše v jednom titulku z rozhovoru s Miroslavem Rafajem. Pro literaturisty toto konstatování stále s otazníkem.
použitá literatura:
CINGER, F.
„O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návště-
vě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983,
s. 5.
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M–Ž. Praha: Brána
1998.
ZELINSKÝ, M. „Oldřich Rafaj“. In Slovník české literatury po roce
1945 [online]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289.
Text a fotografie: Petr HORÁK
a Zdeňka VELIČKOVÁ
ro dn ý dů m M iro
sla va a O ld řic ha
Ra fa jo vý ch v Zu
bř í u Ro žn ov a
po d Ra dh oš tě m
[20] glosář
:::: : NEJSOU
:::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
BŘEHY JAKO BŘEHY...
Žiji na Těšínsku, tam, kde je to na jednom břehu řeky „u nás“,
na druhém „v otčině“ neboli Polsku. A mezi tím hraniční most
a všude kolem pohraniční lidé.
Takový pohraniční člověk má většinou pohraniční příbuzné.
Prarodiče z otcovy strany bydleli v polském Skoczowě. Chovali
pohraniční prase a jednou do roka dělali zabijačku. To nám pak
polská babička do české oktávky nabalila zabijačkovou výslužku: velké, neskladné kousky uzeného, zabalené do sádlového
papíru, tlačenku, jelita, sekanou… Vůně pronikala zrezivělou
karoserií navenek, do celého pohraničí.
Pohraniční člověk mívá také pohraniční nápady. Z návštěvy
u babičky jsme se z taktických důvodů vraceli až za tmy. Já,
coby nejmladší člen rodiny, jsem měla za úkol lehnout si na
balíky se zabijačkou a dělat, že spím. Na hranici můj táta mluvil s celníkem polohlasem, máma významně pokukovala po
děcku předstírajícím hluboké bezvědomí. No uznejte, kdo by
měl to svědomí zdržovat starostlivé rodiče a jejich nebohé dítě
nějakou celní kontrolou?
V této raně normalizační době se nesmělo převážet skoro nic,
natožpak maso, třebaže dotyčné zvíře patřilo jaksi do rodiny. Stávaly se případy, kdy vás na hranici obrali o všechno,
do poslední krówky. Navíc sebemenší porušení předpisů hrozilo pěkným průšvihem. Naštěstí se v každé profesi najdou lidé,
kteří ji vykonávají s větší či menší horlivostí.
Scéna byla přesvědčivá asi tak, jako když postarší operní pěvkyně s třicetikilovou nadváhou v roli křehké dívky umírá na jevišti
na tuberkulózu, ale hráli jsme tu pohraniční tragikomedii –
– včetně celníka – statečně. Ještě na druhý den, kdy jsme se
v menšinové polské škole učili o bratrské lásce mezi socialistickými národy, moje šaty voněly po bůčku.
Dnes o tom píšu s humorem, ale tenkrát to zas taková legrace
nebyla! Rozhodně jsme byli rádi, když jsme se již ocitli na druhém břehu.
Co dodat? Hranice dělící oba břehy je najednou pryč. Ale
nejsem si jista, zda tak docela zmizely všechny ty staré břehy
v nás…
Irena BOGOCZOVÁ
historie a umění [21]
...
>> STŘEDOVĚKÉ
>> u č e b n i c e š e r m u
Opět se setkáváme nad problematikou středověkého
válečnictví a militárních médií vůbec. V minulém čísle
jsme si objasnili, jakou úlohu sehrála militární média
v kultuře středověkého západu. Nyní si můžeme udělat
drobný exkurz mezi základní artefakty, které nám tato
kultura zanechala. Předmětem našeho zájmu budou
prostředky šíření a kodifikace středověkého umění šermu.
Šerm, tedy způsob ovládání chladných zbraní, provází lidskou společnost od samého počátku. Zbraň
a způsob jejího ovládání jsou pro člověka základním
prostředkem, kterým lze zefektivnit realizaci záměru
násilí. V židovsko-křesťanských kořenech západní civilizace je použití zbraně spjato už s prvním, biblickým
aktem násilí, kdy Kain bere oslí čelist, aby jí zavraždil
svého bratra Ábela. Zbraň a technika jejího použití jsou
tedy prostředky realizace myšlenky; militárními médii.
Zatímco zvířatům jsou tato média přirozená, člověk
o ně v průběhu svého vývoje přišel a za pomocí rozumu si musel vytvořit nejen nové zbraně, ale naučit se
je také používat.
Dějiny středověkého šermu lze rozdělit na dvě
fáze: na empirický šerm a šerm technický. V empirickém období neměl šerm jednotnou podobu, vycházel
z konkrétních zkušeností nabytých v boji a předával se
ústně. Oproti tomu ve fázi technické se šerm kodifikoval do písemné podoby a začaly vznikat takzvané šermířské učebnice.
Vznik šermířských učebnic, mimo jiné, nepochybně
souvisel s prostředím, ve kterém se šerm šířil. Empirický šerm se předával ve vrstvě bellatores, tedy válečníků, u níž nebyla gramotnost obvyklá. K odlišné reakci docházelo v momentu, kdy se promísilo prostředí
bellatores a církevní prostředí, jak můžeme pozorovat
na rukopise I. 33.
Rukopis I. 33 je nejstarší nám známou učebnicí šermu.
Jedná se o dílo německé provenience od neznámého autora, datované přibližně do roku 1300. Od roku
1950, kdy rukopis koupila Královská zbrojnice na aukci
v Soteby´s, je rukopis ve vlastnictví Royal Armouries
v Leeds, v Anglii.
Učebnice je vyhotovená jako kodex o 32 pergamenových foliích, na kterých jsou inkoustové, akvarelem
kolorované kresby. Poprvé byl rukopis datován Alphonsem Lhotským do roku 1295. Lhotský předpokládal, že
tvůrcem byl jeden z tajemníků biskupa z Wurzburgu.
Celý rukopis se zabývá šermem za pomocí pěstního štítku a jednoručního meče. Proti sobě tu stojí dvě
postavy bez zbroje, očividně v mnišském šatu. Jeden
z mužů má tonzuru a v latinském textu, který doprovází každou ilustraci, je nazýván jako sacerdos (kněz),
zatímco jeho protivník je označován přívlastky scolaris, disciplus, juvenis (žák, nebo mladík). Série kreseb
ukazuje jednoduché techniky považované za způsob
civilní sebeobrany.
Jedna z teorií o vzniku rukopisu I. 33 se opírá o předpoklad, že do klášterů přicházeli vysloužilí válečníci v poklidu trávit stáří. Takto se mohly dostat formy
empirického šermu do prostředí, v němž bylo možné
je zaznamenat do písemné podoby.
Po rukopise I. 33 následuje stoleté období, ze kterého se nám nedochovaly žádné ilustrované učebnice
šermu. Máme však k dispozici důležitý pramen, svědčící
o vážnosti a významu tradice mistra Jana Lichtenauera
(považovaného za zakladatele takzvané německé školy
šermu), v podobě rukopisu Hanko Döbringera.
Döbringerův rukopis není ilustrovaný a je nedokončený. Přesto má velký význam vzhledem k tomu,
že jeho autor byl přímým žákem Jana Lichtenauera
a rukopis, který vytvořil, je první nám známou reflexí
lichtenauerovské tradice. Hanko Döbringer v úvodu
svého Fechtbuchu (šermířské knihy) v širší podobě
konstatuje:
Zde začíná umění šermu mistra Lichtenauera, umění
šermu s mečem, pěšky a na koni,
v obrnění i bez něj.
A před všemi věcmi, měl bys vědět a rozumět,
že meč je jen jedno umění a
to bylo vymyšlené a ustanovené o stovky
let dříve. Toto umění je základ a
jádro a to bylo úplně porozuměné a
poznané od mistra Lichtenauera. Ne že
[22]
: vyobrazení soudního souboje z Talhofferova pojednání z roku 1443 :
: vyobrazení souboje s dýkou z Talhofferova pojednání z roku 1467 :
on samotný vymyslel nebo ustanovil co je zde
popisováno, ale on cestoval a hledal
skrz mnoho zemí od té doby, co se chtěl
učit, dozvědět se a zažít toto umění. A toto umění
je docela vážné a spravedlivé…
hlavy a vymyslí široký docilující šerm
a odražení a často udělají dvě, nebo tři
pozice kdy jedna by byla dost, nebo krokování
skrz a úder, a pro toto oni
přijmou neznalou chválu.
Hned v úvodu Döbringer mluví o mistru Lichtenauerovi jako o muži, který náročným studiem načerpal
vědomosti o umění šermu. Stanoví také povědomí
o historii šermu a o klíčovém nástroji tohoto umění.
V závěru našeho prvního citátu z Döbringerova Fechtbuchu jeho autor vymezuje místo a hodnotu umění
šermu ve středověké společnosti jako „docela vážné
a spravedlivé“.
V dalším uvedeném citátu Hanko Döbringer striktně potvrdí neměnnost a základovou platnost pravidel
šermu ustanovených mistrem Lichtenauerem. Jan Lichtenauere je ústřední postavou německé školy šermu.
Sám byl žákem Otta, Jörga a Lewa, mistrů šermu působících začátkem 14. století na dvoře německých císařů,
a Lichtenauerovo umění překročilo nejen hranice jeho
švábské a německé vlasti, ale dostalo se až do italské
Ferrary.
V tomto spravedlivém šermu,
neuděláš široká nebo nemotorná
odražení, nebo kryt ve velkém pohybu,
kterým lidé omezí sebe. Mnozí
páni říkají, že oni pro sebe vymysleli
nové umění šermu, že se zlepšují ode dne ke dni.
Ale rád bych viděl někoho, kdo
mohl vymyslet pohyb šermu, nebo pozici,
která nevychází z Lichtenauerova
umění. Oni často chtějí něco změnit, nebo dají nové
jméno k technice, všechno mimo jejich vlastní
Důkazem o Lichtenauerově nadnárodním přesahu je
trojice dochovaných šermířských učebnic od Fiora Dei
Liberi da Parmmariacco z raného 15. století, známé pod
názvem „Flos Duellatorum“. Učebnice obsahují důmyslnou obrazovou část, názorně popisující techniku
použití rozličných zbraní, a prolog, který je předchází.
V prologu se nám představuje samotný autor. Hovoří zde o cestě, kterou vykonal za poznáním šermu. Fiore Dei Liberi zmiňuje také mistra Jana, zvaného Šváb,
tedy Jana Lichtenauera ze Švábska, u něhož se učil.
: vyob
z Talho
[23]
: vyobrazení závěru soudního souboje
z Talhofferova pojednání z roku 1459 :
: vyobrazení boje mečem a pěstním
štítkem z rukopisu I. 33, okolo roku
1300 :
Další část prologu náleží výčtu Fiorových žáků a jejich
úspěchů v soubojích. V neposlední řadě autor popisuje
souboje, které musel sám absolvovat s jinými mistry, ve
věci obhajoby vlastního pojetí šermu. Byly to takzvané
souboje v „semišových rukavicích“, bez zbroje na život
a na smrt. Dvě ze tří učebnic jsou pak v prologu věnovány Niccoloovi III. ďEste, markýzi z Ferrary, zaměstnavateli Fiora Dei Liberi.
Flos Duellatorum je neocenitelným dokumentem
o životě šermířského mistra, pro kterého šerm musel
být smyslem bytí.
Ze všech nejznámější a nejpůsobivější učebnicí šermu je trojice pojednání Lichtenauerova následovníka
Hanse Talhoffera. Dochované knihy pocházejí z let
1443, 1459, 1467 a jsou věnovány především záležitostem božího soudu, formě středověké justice, ve které
o právu rozhodovalo vítězství v souboji.
První dva kodexy jsou pojaty komplexně. Talhoffer popisuje vše, co je zapotřebí vykonat pro úspěšné
absolvování soudního souboje. Od vyzvání protivníka,
přes uspořádání věcí rodinných, modlitby k patřičným
světcům, náležitý trénink se zbraní, výpočet vhodného dne souboje pomocí astrologických tabulek až
po samotné úspěšné provedení souboje.
: vyobrazení souboje z učebnice šermu Flos Duellatorum z raného
15. století :
Velmi zajímavé je chronologicky druhé Talhofferovo
pojednání, jehož první část tvoří opis Bellifortis Konráda Kysera, spisku o válečné technice, původně z prostředí dvora Václava IV. Jedná se tedy o pojítko mezi
šermířskými knihami a českým prostředím, ze kterého
se nám žádná učebnice šermu nedochovala.
Třetí, a po výtvarné stránce nejlépe propracované,
vydání Talhofferova pojednání je ryzí, vyspělou učebnicí šermu, rozebírající jednotlivé akce krok po kroku.
Zde se také mistr Talhoffer otevřeně hlásí k Lichtenauerovu odkazu.
Knihy, které jsme si zde představili, jsou jen základní kostrou mnohem většího množství dalších rukopisů
o šermu. Zlatým věkem učebnic šermu bylo 15. století,
z něhož se nám dochovalo množství cenného materiálu. I tento stručný výčet nám může být důkazem, že
kulturní oblast šermu a militárních médií vůbec neznala ve středověkém světě hranic. Nejen že překročila
Alpy, ale dostala se také za kanál La Manche. Otevírá
se před námi rozsáhlá kulturní vrstva, která stále čeká
na objevení.
Roman RYCHLÝ
[24]
T V Á Ř E
O S T R AV Y
Ostrava, město svým měřítkem, prostorovým rozvrhem
a industriálně-sídlištní zástavbou ryze specifické. Disponuje
veřejným prostorem, jímž prostupují tovární areály, kolonie
a hustá sít dopravních tepen. Charakter města, v němž najdeme příklady urbanismu a architektury převážně z období
mladšího – od 19. století přes prvorepublikovou modernu
až k monumentální výstavbě socialistické Poruby (50. léta)
a sídlišť 70. a 80. let –, skýtá velký potenciál v práci s veřejným prostorem a ve znovunalézání jeho významových definic. Velké třídy, proluky, monumentální partery sídlištních
ploch, množství parků a prostranství jsou jako stvořené
pro „angažmá“ výtvarných objektů. Velkou výhodou Ostravy je právě její zdánlivá šeď, patina a množství nevzhledných
průhledů, které by ve výsledku nemusely konkurovat nově
vznikajícím výtvarným projektům, naopak ty by logicky dané
prostorové vady eliminovaly a danému prostoru by mohly
dominovat.
Objekt ve veřejném prostoru není pouhým rukopisem, stigmatem autorova postoje a řešení, je znakem, který podstatně zasahuje do tváře města a především rozehrává dialog
s kolemjdoucím, dává místu jistý smysl. Může provokovat,
šokovat, může být ladný, vtipný, zdrcující… Podstatné je
to, že dokáže diváka vytrhnout ze stereotypní šedi a náhle změnit tok jeho myšlenek. Konfrontace s vizí uzavřenou
do výtvarné formy je odedávna podstatnou součástí života
člověka; tedy nejen touha po tvorbě samotné, ale rovněž
i její vnímání a především prožívání vytváří pojem umění.
: socha Ikara od Františka Štorka :
Právě viděno prizmatem prostorové kreativity se výtvarné
klima Ostravy jako několikasettisícového města ve veřejném
prostoru nijak zvlášť neprojevuje. V současnosti vpodstatě
neexistuje „umělecká tvář“ města. Kromě neoficiálních projektů, jakými jsou všudypřítomné graffiti a jiné formy streetartu, město pasivně podřimuje, tedy především v oblastech
sochařského a intermediálního umění. Existuje minimum
veřejných soutěží, sympozií, přehlídek a výstav, z nichž by
[25]
vznikaly městotvorné projekty. Ostrava je proti srovnatelně velkému Brnu
neotevřenou konzervou sochařského
potenciálu. Zde již od roku 1997 probíhá sympozium Brněnský plenér (který
býval ve své době jediným mezinárodním sympoziem u nás), ještě o rok dříve bylo založeno sympozium Kámen,
jehož výsledné práce se pravidelně
dostávají do exteriéru města. Podstatný
je fakt, že v Brně existuje velká podpora ze strany města, radní v roce 2006
v projektu Sochy pro Brno schválili
dvacetimilionový rozpočet věnovaný
právě na osazování plastik ve veřejném prostoru.
Ovšem přístup k výtvarnému umění
v exteriéru nejlépe representuje město
Liberec, bohaté nejen na volné skulptury, ale i na pomníky. Připomeňme
alespoň Pomník obětem komunistického režimu (odhalen 2006), který tvoří
krychle z oboustranných velkoformátových zrcadel. Ty umožňují zrcadlení
sebe sama, vyzývají tak k sebereflexi.
Soutěžní návrh vyhrál pražský ateliér
Sporadical.
Současný veřejný prostor Ostravy je
ve srovnání s jinými českými městy
velmi skromný na skulpturální objekty,
pomníky pak zcela absentují. Přitom
má město na co navazovat. V letech
1967 a 1969 proběhlo v Ostravě velmi
kvalitní mezinárodní Symposium prostorových forem, na němž se představil např. Aleš Veselý se svou skulpturou Modlitba za zemřelého, zlomové
pak bylo toto symposium pro sochaře
Karla Nepraše. Autor zde začal experimentovat s novým materiálem – litinou, v níž našel zásadní tvůrčí potenciál
pro svou celoživotní tvorbu. Výsledkem
symposia bylo třináct soch, umístěných
po obou březích řeky Ostravice v největším ostravském parku J. A. Komenského. Ty však byly v dobách normalizace definitivně odstraněny.
Z mladších realizací ve veřejném prostoru Ostravy lze uvést jen málo, tak např.
3,5 m vysokou sochu Ikara od Františka Štorka, situovanou na Prokešově
náměstí před Novou radnicí (1999),
Rittsteinovu plastiku Úsvit (2006), která sice svými biomorfními tvary ozvláštňuje prostor uliční fronty, ovšem právě
úzký profil místa a také bezprostřední
sousedství s prvorepublikovou avantgardní architekturou Domu umění této
instalaci moc nepřidává. Pozitivum je
strategické umístění skulptury na velmi
frekventovaném místě v centru města,
což pro autora vždy znamená možnost
bohaté konfrontace s jeho dílem.
Jednou z mála kvalitní realizací, i co se
týče prostorové instalace, je pak stylizované sousoší objímajících se postav
Socha pro Ostravu k novému tisíciletí (2000) od Maria Kotrby v Husově
sadu.
Zcela nedávnou událostí bylo odhalení dvou plastik od Čestmíra Sušky.
První z nich je umístěna v Moravské
Ostravě na rohu ulic Reální a Poštovní,
v blízkosti menzy Ostravské univerzity, nese název Hvězdice. Jedná se
o perforovaný kulovitý útvar z bronzu,
který je vlastně syntézou hvězdicových
paprsků. Skulptura není orientovaná
na střed uliční fronty a svým komorním
měřítkem (135 cm) poměrně nenásilně
zapadá do prostoru pěší zóny. Čestmír
Suška je rovněž i autorem druhé plastiky, dvoumetrové Ježovky, umístěné na
náměstí Dr. Brauna v Ostravě-Svinově.
Obě plastiky biomorfních tvarů byly
původně navrženy ve skle a v menším měřítku, pro osazení do veřejného
prostoru pak byl zvolen bronz. Odhalení proběhlo 9. prosince 2008.
Pro doplnění současného dění na Ostravsku je nutné zmínit i loňské mezinárodní sochařské sympozium Landek 08
(navazující již na zmíněné Sympozium
prostorových forem z let šedesátých).
Čtvrtý ročník probíhal od 15. srpna
do 12. září 2008 a zúčastnilo se ho osm
sochařů, včetně jedné ženy (Marie
Šeborová). Výsledky sympozia jsou
k vidění ve dvou sochařských parcích:
na Horním Dvoře v Těrlicku-Hradišti
a v areálu Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích, ovšem ani jedna
skulptura zatím bohužel nedoputovala
do ostravských ulic a parků.
Jak je vidět, jakási aktivita městem
probleskuje, dá se říci, že mimo kritický nedostatek volné skulpturální
a pomníkové tvorby lze Ostravu označit za dynamicky se rozvíjející město
s tvůrčím potenciálem a kreativním prostředím, především v nově vznikajících
stavebních projektech a v rekultivaci
Dolní oblasti Vítkovic. Právě jsme svědky velkých infrastrukturálních, urbanistických a architektonických změn,
doufejme, že se v budoucnu dočkáme i investic do výtvarných objektů
ve veřejném prostoru, do kultivace
parků, ulic a prostranství, k níž město
přímo vyzývá.
Jaroslav MICHNA
[26] přístav
Do Přístavu nám dopluly zajímavé lodě. Začneme poněkud netradičně tím, že dáme přednost pánovi.
::::::::::Vladimír HORÁK::::::::::: :::::::: kuropění ::::::::::::
::::: ::::::: :::::::::::::
Pan Horák poslal velmi zajímavou zásilku. Poezie má své
limity a je zcela jisté, že v dnešní době přirozeně existuje
několik tendencí, které jsou v poezii přijímány tu kladně,
tu naopak ambivalentně. Přesahy těchto limitů, stanovených momentálním vkusem, povahou doby, mohou být
považovány za nové mety básnického řemesla.
Pan Horák nerýmuje. Je úsporný, co se týče básnického výraziva. Nejsilnější je v překvapivosti významového
sdělení. Báseň Kuropění by byla velmi silná, nebýt zbytečného čtvrtého verše, který je předčasnou pointou
příběhu. Krásu je třeba hledat i v nedořečenosti. Vždyť
tam se mnohdy skrývá to největší bohatství. Báseň Letní
podvečer je z rodu „pivních“. Nevím, připadají mi básně s „hlavou na stole“, jak píše Wernisch, trochu statické a neustále samy sebe repetující. Ale, ostatně, tak to
v životě chodí. Za nejzdařilejší považuji báseň Jarní vody.
Právě to překvapivé dokáže zaujmout. Horákovy verše
nejsou tvořeny s kritickým apelem či sofistikovanou poetickou výstavbou. Jejich zajímavost spočívá v překvapivé,
odlehčené pointě a v reflexi osobních událostí.
Probudil se ze sna a sáhl do tmy
nahmátl, pohladil a stiskl
na černavé obloze se objevily hvězdy
a mozek se rozpleskl po nabíleném stropě
pes na dvorku sebou nepokojně trhl
a kohout na bidle jen tak ve spánku přešlápl z nohy na nohu
za pár hodin budou báby vycházet na jitřní...
ustřelil si kus hlavy
::::::::Pavlína LANGROVÁ:::::::: :::: : : : : :
Pavlína Langrová píše své básně v angličtině. Výrazná je
především výborná znalost tohoto jazyka a cit pro zvukovou výstavbu básně.
Semafor je prostředek, který usnadňuje lidem přechod
přes rušnou křižovatku. Toto pravidlo za pomoci jednoduché symboliky dopravních barev Langrová hledá i ve svém životě. Žlutá, jak zní titul básně, znamená
přechod mezi červenou a zelenou na semaforu, jakýsi
moment zastavení a zároveň přípravy na změnu, neboť
čekáme, co přijde, ale přesně nevíme co. I v našich životech jsou okamžiky, chcete-li barvy, které symbolizují
čekání na moment, kdy se budeme muset rozhodnout.
Langrová ovšem symboliku barev relativizuje a subjektivizuje. Přidává vlastní, temnější tóny, jimiž dává možnost
nahlédnout pod povrch: šedou a černou. Všechny barvy
se jí ale slévají ve žlutou. Snad právě v ní je skryta naděje.
Báseň Dokonalý dotek. Co k ní říct. Snad jen, že prožít
něco je vždy silnější než totéž zaznamenat. Vzpomínka je
velmi barevná a nevtíravá. Na to, že se nejedná o rodilou
mluvčí, nutno podotknout, že básnířka citlivě a vynalézavě pracuje s cizím jazykem a dokáže tento užívat maximálně úsporně i maximálně tvořivě.
Milan BÁTOR
:::
:
[27]
:::::::::: :::::: ::::::: : :
:::
::::
: : : jarní vody ::::::::::::: ::: :::::::: : : :
a nohu
Naposledy ho spatřili
na břehu Ostravice...
...a celá jeho rodina
v nedělním odpoledni
stála pak na břehu
říčního koryta
a čekala
až ho vynesou proudy...
:::
Šenkýřka líná, co pivo nenosí
když mezi listy
nad klimbajícími hlavami
v korunách stromů
probleskuje slunce...
Už zase,
chlastat až do zapomnění
a vychutnat si tato posvátná místa
která jsou plna nadějí
máchajících křídly
víc a víc
až do okamžiku
kdy znavená čela
tak znenadání
začnou klovat
do desky dubového stolu
večerní staccato
...jmenoval se Kapr
:::: : : : : :
:::
:: :
:::
:::
:::
:
the perfect touch :::::::::::: : : : :
:
I remember you well
in the middle of nowhere
surrounded by the red rocks of the Navajo tribe
and then, we met once again
a solo guitar player on Leicester Square
had brought you to stay for the one and only night
I remember you better yet
after all those years of Sunday walks
I-love-you-good-bye kisses and evening TV talks
After the years of safe sex
loud appreciation and silent criticism night after night
the years of worries, indifference, scorn and final spite
I remember you still
More then I’d ever have been expecting
Back there on a boot of the old ford country squire
wagon car
You and your kitschy sense of sin so obvious, obsequious, obsessive and overwhelming
so strange, so foreign, so distant
so far…
I remember…
The perfect
One
Night
Stand
… or do I not?
letní podvečer
:::
:: :
:::
:
yellow
The traffic lights in front of my house
Go flashing and blinking all through the night
With the silence of their open wide mouth
With the uselessness of their yellow bright light
They go screaming and shouting out loud
“Go! Don’t go! Go! Just make up your mind!”
I’ve been searching for some colours which can
speak
Red and green telling me when to stop and go
Blue for my mind grey for my life black for my
soul
But they all seem to have turned yellow.
For the traffic lights right in front of my house
Have turned yellow and shall always stay so
Just as the coke once it’s drunk
shall never resemble the colour of the coal,
I shall never be given a clear sign
Whether to stop or to go
For all the traffic lights within my sight
Have gone yellow
And yellow is no colour!
[28]
OVOVĚKU
N
M
É
N
A
R
V
Y
V
U
L
OVÉ PŘEDM
L
Á
N
IO
C
N
A
K
N
É
M
FENO
a její bohatství...
Kancionál je téma velmi staré, avšak doposud nebylo nikdy důkladněji probádáno. Kancionály vznikaly již v 15. století a nové vznikají
de facto dodnes, i když dosti často přejímají mnoho materiálu ze
starších vydání. Zlatý věk existence kancionálu spadá do období
raného novověku. Dnes bychom tam však nenašli obsáhlé, mnohdy národně-politické a motivační předmluvy. Co se skrývá v raně
novověkých kancionálových předmluvách, proč jsou tak zajímavé
a důležité? Jakou měla raně novověká kancionálová píseň funkci? Jakým způsobem probíhal výběr písní do kancionálu? A proč
vůbec samotný kancionál existoval? Nyní se pokusíme poodhalit
tajemství těchto otázek.
Nejprve si definujme, co to kancionál vlastně je. Kancionál je
soubor duchovních písní uspořádaných podle potřeb dané církve, nejčastěji podle běhu církevního roku, jak uvádí heslo v Lexikonu české literatury zpracované ostravským badatelem Janem
Malurou1. Dále se dočteme, že „duchovní písní rozumíme lyrické
a epické písňové útvary s náboženskou tematikou, v katolické církvi má obvykle neliturgický charakter, v evangelických církvích bývá
součástí liturgie.“2
O nejednoznačnosti odpovědí na výše položené otázky vypovídají
právě předmluvy ke kancionálům. Vyskytují se hojně jak u protestantů, tak i u katolíků. Oba náboženské proudy mají na poli
kancionálové předmluvy mnoho společného, ale i odlišného.
Předmluva se jeví jako velmi důležitá součást kancionálu. Autor
v ní představuje své vlastní názory. Využívá tuto platformu jako
teologicko-politickou základnu. Autoři volně využívají informací
z předmluv předchozích knižních vydání kancionálů a někdy se
i na své předchůdce otevřeně odkazují3. Mají potřebu obhajovat
a vysvětlovat, proč vlastně kancionál vydávají. Dokazují, že jejich
kancionál je velmi nutným a žádaným artiklem. Václav Kleych si
dokonce do úvodní části svého kancionálu vložil dva chvalozpěvy
na svůj zpěvník, první text je od Kristiána Peška, učitele působícího na gymnáziu v Žitavě, druhý pak od Adama Simonida, přítele
Kleycha.
porujících národní jazyky, jako otevřenější evangelíci. Rozenplut
ze Švarcenbachu se například ve své předmluvě obšírně zabývá
jazykem latinským, o kterém tvrdí, že je jediným, jež po rozptýlení
jazyků při stavbě babylonské věže sjednocuje křesťany. Má však
za to, že by neměl naprosto zabraňovat modlitbám v jazyce přirozeném. Odkazuje se na největší bojovníky za užívání mateřského
jazyka při modlitbách – sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha – aby
v zápětí obhajobou latinského jazyka apeloval na jeden z výnosů
Tridentského koncilu a dokazoval nezbytnost latiny: „Šibalská tedy
věc jest, latinské zpívání a modlení v chrámích církevních tupiti,
a to ne proto, že by zlé bylo, ale aby (jakž dotčeno) protivníci
církve svaté, k přitahování po sobě obecního lidu, a k následování
bludův svých, lepší příčinu míti, tudy pravdivé náboženství udusiti,
a bludy své rozšířiti, mohli.“4 Jako protiklad a zároveň představitel
evangelického stanoviska může sloužit citát z předmluvy Václava
Kleycha, který si vzal na pomoc slova J. A. Komenského: „…že
ve všem světě, krom hebrejské, řecké a latinské řeči, pěknější
a šumovnější mluvy žádný národ nad Čechy nemá.“5
Je potřeba také zmínit, že se protestanté také zabývají teorií verše
s jeho vazbou na nápěv a překladem, neváhají se s překladatelskými i jinými obtížemi v předmluvách čtenáři svěřit.6
Tvůrci zpěvníků zmiňují jazyk český a obhajují jeho důležitost.
Zvláště pak v evangelických kancionálech jsou vysoce hodnoceny
překlady písní z latiny, řečtiny, němčiny i polštiny a dalších jazyků. Je to období, kdy také právě v protestantských kruzích vzniká
zájem o identifikaci autorů i překladatelů písní. Je však zřejmé, že
katolíci nesdíleli otevřené nadšení z překladatelských aktivit, pod-
Podstatná část textu předmluv se zabývá funkcí písně. Tvrzení
jsou podkládána velkým množstvím biblických odkazů. Za vzor
a základ křesťanské písně považují biblické žalmy Davidovy. Zpěv
je považován za Boží dar. Prvními zpěváky jsou andělé, kteří zpěvem oslavovali Boha a jeho tvořitelskou práci ještě před samým
stvořením lidské bytosti: „Anjely míní, … a na Boží nové slavné
dílo se dívajíce plésli, a zpívali, Boha Tvorce oslavovali.“7 Andělé
zpívali při narození Ježíše.8 Rovněž je zmiňováno nebeské ptactvo,
které jako první od východu slunce až po jeho západ denně chválí
Boha. Hlavní funkcí písně je vesměs soustředěná modlitba, účinnost textu určeného Bohu se zpěvem násobí: „Hlas a zpěv bez nábožnosti/ Hospodin má v ohavnosti.“9 Někteří autoři také zmiňují
vzdělávací funkci písně, protože křesťanská kancionálová píseň
zpracovává biblické příběhy a hlavní články křesťanské víry. Josef
Božan svůj písňový soubor proložil „spasitedlnými přemyšlováními
… o tajemstvích svaté víry, jako o vtělení, narození, umučení Páně,
etc. O dobrodiních Božských, o posledních věcech etc.“10 Kromě
didaktické funkce nalézáme i prvek psychologizující (povzbuzení):
„Zpěvy k mnohému vzdělání, naučení, povzbuzení a potěšení bliž-
1
6
MALURA, Jan: Kancionál. 15.–18. století. In: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 4/II, U–Ž, Dodatky A–Ř. Praha: Nakladatelství Academia 2008, s. 1899–1916.
2
tamtéž.
3
Viz například: SARGANEK, Jiří: O původu zpěvů svatých v církvi. In: SARGANEK, Jiří:
Cithara sanctorum, Lipsko 1737. Sarganek se ve své předmluvě odkazuje na předmluvu
Václava Kleycha k jeho Evangelickému kancionálu z roku 1727. Sarganek sám čerpá z kancionálových předmluv J. A. Komenského a J. Třanovského.
4
ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 5.
5
KLEYCH, Václav: Laskavému čtenáři pozdravení. In: týž: Evangelický kancionál, Žitava
1722, s. B7.
Více viz: KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. B1.
7
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. A2.
8
Viz Luk 2, 13.
9
PEŠEK, Kristián: Kdo se modlí a neb zpívá. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. B3. Pešek upozorňuje také na to, že pokud zpěv nepramení ze srdce, nedojde
k Bohu: „Neb hlas/ struny a pěkný zvůk/ a všeliký hudební hluk/ jestli z srdce nepochází/ tedy
k Bohu nepřichází.“ (tamtéž).
10
BOŽAN, Jan Josef: Předmluva k pobožnému čtenáři. In: týž: Slaviček rájský. Host, Brno
1999, s. 46.
ĚKU
studie [29]
ního slouží.“11 V souvislosti s touto myšlenkou se objevuje malé
exemplum: „Onen biskup v Antiochii, (čehož mnozí skladatelé
zmínku činí,) když císař Theodosius pro nějakou roztržitost tomu
městu zkázou a vyvrácením hrozil, což učinil? Dal ty žalostné
a naříkající písně, které toho času ti smutní přestrašení měšťané
zpívali, při císařské tabuli zpívati. Takové žalostné melodie císař
poslouchaje, tázal se, co to má znamenati? Na odpověď dostavše,
že to jsou ty písně, které zarmoucení, a nešťastní měšťané v Antiochii nyní zpívají, a tudy jeho jasnost císařskou za slitování žádají,
a dal se do srdečného pláče, a od svého předsevzetí odstoupiti
jim ihned přislíbil.“12 Těmito texty se autoři snaží přesvědčit, že
žalozpěvy je možné obměkčit srdce jak světské vrchnosti, tak rozhněvaného Boha. Podtrhují také důležitost lidského utrpení pro
duchovní růst člověka: „I kdy medle David nejvíc žalmů naskládal?
Zdali ne v vyhnanství a soužení?“13
Pisatelé předmluv se také zajímají o zneužití písně. Mají na mysli
ostudný zpěv opilců: „Hluk a bečení ožralců a jiných bezbožných
a nešlechetných lidí, jenž ulice, vší i města proniká, tak ohyzdné
a mrzké býti nemůž před všíma rozumných lidi, jak tento hluk
nevěrných a ošemetných jest před Hospodinem,“14 nebo: „Chce
tedy apoštol aby to15, a ne jiné, jemu odporné slovo, v nich ne jen
Hospodu, ale stálý příbytek mělo16. (Apoštol) vede ku křesťanství
pravému, když napomíná, aby naplněni byli, ne vínem, v němž
jest prostopášnost17, tak že z hojnosti srdce vínem opojeného ústa
mluví i zpívají, marné a mrzuté písně;…“18 Tak jako v každé době,
ani mládež nezůstává bez komentáře: „Ale vida nepřítel lidského pokolení… jedem závisti zvuk lidský polil, a sveřepce oplzlosti,
široce v křesťanstvu nasil. Odkavádž místo jedné pobožné, deset
hanebných, samým Ďáblem nadšených písní, na veliké zhoršení
mládeže, zrostlo.“19
Dělení písní je různé, ale obecně by se daly rozlišit na první oblast,
která obsahuje písně ke mši a ke slavnostem církevního roku,
na další, která zahrnuje písně o různých článcích křesťanské víry,
a třetí oblast, která obsahuje písně tzv. příležitostné, o duchovní
radosti, krizi, písně zpívané při různých bolestech či životních událostech – narození, sňatek, smrt.
Rozdílů mezi katolickým a evangelickým přístupem v předmluvách
je několik. Zaměření evangelíků na celoevropskou působnost–
byť de facto k němu byli donuceni politickou situací – ovlivnilo
i jejich přístup k předmluvám. O katolících mluví téměř bez emocí.
Předmluva je také textem, který si mnohdy klade za cíl sjednocovat
rozptýlené křesťany po Evropě. Jsou velmi otevření i v přístupu
k textům a nápěvům písní. Doporučují a podporují vlastní nápaditost uživatele kancionálu. Katolíci nejsou nijak zvlášť otevřeně
napadáni, ale i evangeličtí autoři předmluv si někdy neodpustí nějakou poznámku na adresu katolíků: „Ty písně, kteréž sám
11
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 12.9 URBANEC, 2002, s. 7.
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 13.
13
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 15.
14
SARGANEK , Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 20.
15
Rozuměj: evangelium svaté, slovo milosti Boží, slovo víry, slovo smíření, slovo pokoje.
16
Opírá se o citát z Bible. V předchozím textu uvádí odkaz Kol 3, 16: „Nechť ve vás přebývá
slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší modrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“
(http:/www.biblenet.cz/bible/).
12
D. M. L. skládal, tak horlivé, tak pronikavé, tak utěšené jsou, že
i nepřátelé jeho zatajiti toho nemohli … tj., písničkami Lutherovými, mnohem více duší z papežstva vytrženo jest, nežli knihami a kázáním jeho, a víc duší zmordovali písně jeho, jako knihy
a kázání jeho.“20
Katolíci mají poněkud militantnější postoj jak k evangelíkům, kteří jsou i otevřeně napadáni, tak k tvořivému přístupu k písním.
O evangelických vzorech se nemluví, přičemž je již dnes všeobecně známo, že jak nápěvy, tak texty písní se oboustranně často přejímaly. Svá doporučení týkající se způsobu užívání písně považují
víceméně za závazné. Varují zvláště před nedůsledným dodržováním textů, poněvadž to je podle nich jedna z nejsnazších cest
k bludařství. Útoky na protestanty směřují někdy skrze postavu
Jana Husa. Rozenplut ze Švarcenbachu v tomto okamžiku neváhá
vytvořit barvitou metaforu a nové odnože (vyrůstající z původního Lutherova učení) přirovnává k jakési ještěrce. Samec oplodní
samici, ta ho posléze zahubí. Mládě („novokřtěnec“) se pak prokousává tělem matky ven a ta následkem toho umírá. Rozeplut si
v tomto případě vzal na paškál kalvinisty: „…v Moravě i v Čechách
pikharti, z něho se prohryzujíc, jej moří,“ (tj. tělo evangelických
společenství vzešlých z Kalvína)21.
Další součástí kancionálů jsou nápěvy, avšak většina kancionálů
notový materiál neobsahuje. Poměrně častým jevem jsou odkazy
na nápěvy. Pohybujeme se v období, kdy se jedna píseň mohla
zpívat i na několik nápěvů. Těsná spjatost textu a nápěvu se dá
vyloučit, což potvrzuje například již několikrát zmiňovaný Sarganek: „Nepotřebí nám mnoho písní jednou notou zpívati, můžte
sobě i noty vybírati; nepotřebí jednou píseň dlouhou, toliko jednou notou vyzpívati.“22
V závěru předmluv se autoři obrací ke svým nadřízeným a mecenášům. V textu o nich obšírně hovoří a vyzdvihují jejich obětavost
při – většinou finanční – podpoře vydávání zpěvníku. Objevuje se
rovněž upřímné poděkování, které se mnohdy opravdu dá předpokládat, text působí jako marketingový tah. Jména mecenášů
jsou jakousi reklamou a zároveň dobovým podpořením hodnoty
knihy. Kancionály bývaly rovněž připisovány různým společensky
důležitým osobnostem, například Kleychův kancionál je připsán
Danielu Krmanovi (superintendant), Samuelu Michaelidesovi
(kazatel) a Janu Murthmannovi (diakon). Snad právě jim dnes
vděčíme za to, že se můžeme vracet k velkému a krásnému kulturnímu dědictví.
Možná jsou raně novověké předmluvy svou obhajobou národní a jazykovou předstupněm obrozeneckého boje, možná jsou
jen výrazem společenských a náboženských potřeb obyvatelstva.
Každopádně v nich nalezneme cenné poznatky k dějinám mentality, náboženství, politiky, ale i literatury a jazyka. Snad se v budoucnu dočkají větší pozornosti ze strany badatelské veřejnosti.
Marie Terezie WINTERSBERGER
17
Opírá se o citát z Bible. V předchozím textu uvádí odkaz Efez 5, 18: „A neopíjejte se
vínem, což je prostopášnost,…“ (http:/www.biblenet.cz/bible/).
18
KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. A5.
19
ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 3.
20
KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. A8.
21
ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 8.
22
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 18.
[30]
ABSURDIST
AN
Veit Helmer
, Německo,
2008
když se řekne jméno veit helmer, jeho ozvěnou je tuvalu –
režisérův celovečerní debut z roku 1999, kterým se zapsal
do historie kinematografie. po devíti letech natočil svůj
třetí celovečerní snímek a opět překvapil.
>>> Absurdistán je názvem zapadlé vesničky, kterou
byste na mapě hledali jen stěží. Žijí tam muži a ženy
v komorním společenství, kde každý má svůj řád: ženy
i muži pracují, ale zdá se, že ženy toho mají na starost
trochu víc… Zatímco ony dokončují potřebné, muži se
scházejí v danou hodinu v hospůdce a klábosí, aby se
poté v náladě vrátili domů a obšťastnili své protějšky. Celý
koloběh života plyne v zabřednutých rovinách (v neurčitém čase) až do dne, kdy z potrubí přestane téct voda,
která – jak známo – je stejně potřebná jako jídlo, střecha
nad hlavou a teplá postel.
>>>
Hlavní dějovou linii vyplňuje vztah mladé Aji
a Těmelka, který je narýsován již od útlého dětství. Nyní
jsou v rozpuku mládí a těší se na první společnou noc,
hvězdami souzenou na 11. července, avšak až za čtyři
roky. Předtím, než se spolu „vydají do nebes“, musí se
očistit koupelí. A tak Těmelko odjede spolu s ostatními
mladíky studovat a Aja na něj čeká. Po dobu jeho nepřítomnosti se toho však hodně změní… Vzdělaný Těmel-
ko se vrací (jako jediný) do rodného kraje a toužebně
očekává svou milou, datum jejich splynutí se blíží, ovšem
porouchal se vodovod a muži se jaksi nemají k tomu, aby
jej opravili. Aja se svému milému odmítá oddat, dokud
se nenaplní vše, co určily hvězdy, a tak touhou hnaný
Těmelko (a je to tvor velmi vynalézavý) hledá způsob, jak
ve svízelné situaci svou drahou polovičku omýt. Najde
jakési řešení, ovšem je to způsob pouze dočasný (a také
poněkud sobecký), což se Aji nezamlouvá.
>>> Když ženy vidí, jak jsou muži leniví, rozhodnou se
nasadit svou nejcitlivější zbraň – odepřou jim sex. Začíná
válka pohlaví…
>>>
Veit Helmer natočil tragikomické vyprávění
ze života v jedné zapadlé vesničce, kde se ženy vzbouří
proti neschopnosti mužů. Inspirací pro tento film mu byl
novinový článek o turecké obci, kde ženy skutečně svým
partnerům odepřely sex, dokud nezajistili vodu ve vesnici. Že to nebyla jediná inspirace, je zřejmé už od počátku
snímku, kdy v rytmu balkánské dechovky lze vnímat vliv
Kusturici a jeho důvtipu (zejména co se týče vynalézavosti Těmelka a vůbec absurdního způsobu žití ve vesnici).
I přesto však Absurdistan zůstává originálním počinem,
jelikož zde – stejně jako v Tuvalu – není použito dialogů,
filmové recenze [31]
groteskní příběh je vyloženě „jen“ vyprávěn dvěma hlavními hrdiny: Ajou (Kristýnou Maléřovou) a Těmelkem
(Maxem Mauffem).
>>> Stylový snímek je vtipný, svižný, groteskně laděný
s dávkou feminismu. Bláznivé tempo balkánských rytmů se
však postupně stává utahaným, jako by docházel dech, a to
i při krátké stopáži. Po divokém úvodu, který nás zábavně
seznámí s historií vesničky i s jejími figurkami, přichází na
scénu válka pohlaví, která těží jen z několika groteskních
situací, avšak jako celek působí nedotaženě. Také několik počinů zůstává nevysvětlených, bez zpětné vazby –
např. za jakým účelem se Dino, převlečený za ženu, vydá
na „druhou stranu“ vesnice? Smysl jistých situací divákovi poněkud uniká, jejich interpretace je nejednoznačná
(otázkou zůstává, zdali je to záměrem), ovšem na druhou
stranu, název zapadlé vesničky – Absurdistán – je jistě
volen záměrně, tudíž předpokládáme, že vychází z pojmu „absurdní“, a v tom případě není na místě ptát se
po smyslu.
>>> Tvůrci scénáře Veit Helmer a Zaza Buadze „ochudili“ postavy o dialogy, což se ve finále rozhodně nejeví
jako neuvážený čin, právě naopak: Kristýna Maléřová,
rodačka z Těšína, je krásná a vyloženě roztomilá, ovšem
když má promluvit k ostatním hercům (a jsou to jen dvě tři
situace), její výkon působí poněkud prkenně až křečovitě.
Na druhou stranu však jako „němá“ hraje výborně a její
mimiky jsou vynikající. Kolega Max Mauff (českým divákům známý ze snímků Rok prvních polibků či Náš vůdce)
svůj osobitý talent a roztomilý výraz uplatnil i zde.
>>> Může se zdát, že Absurdistán diváky zklame, ale tak
tomu není. Rozhodně je osloví svou jinakostí a stylizovanou atmosférou. Tento pozoruhodný počin je zavede
do krajů, kde se zastavil čas a kde – ačkoliv to tak na první
pohled nevypadá – vládnou stejné priority jako všude
jinde: hospůdka, láska (ve všech svých podobách), věrnost a voda. Protože lidé žijí daleko od „civilizovaných“
míst, peníze zde tak velkou roli nemají, zato ženy (resp.
to, co mohou nabídnout) jsou hybnou pákou. Snímek
mě svou pointou pobavil, a přestože jako celek se zdá
neohrabaný, jako skládačka různých gagů, rozhodně stojí
za zhlédnutí.
Karin JAMNITZKÁ
[32]
>>> Persepolis. Každý už slyšel to
libozvučné slovo. Výraz Persepolis
ovšem neznamená jen bájné perské
město, v dnešní kultuře je spojován
zejména s „prvním iránským komiksem všech dob“. Je tomu osm let, co
se na pultech knihkupectví objevil
tento černobílý skvost, a je tomu rok,
co tato osobitá zpověď dostala podobu animovaného filmu. Marjane
Satrapi napsala, resp. nakreslila svůj
život, a to znamenitým způsobem.
>>> Představte si, že je rok 1979,
PERSEPOLIS
07
ie/USA, 20
rapi, Franc
t
Sa
e
n
ja
r
Ma
ronnaud,
Vincent Pa
vám je deset let a jako osoba ženského pohlaví musíte nosit šátek. Ulicemi otřásá demonstrace a vy sníte
o tom, že budete prorokem. S ostatními dětmi si hrajete na revolucionáře a nechápete, proč se to rodičům
nelíbí. Ať chcete či nikoliv, brzy se
vám zamlžené brýle dětskosti rozostří
a vy na vlastní kůži ucítíte, že pravdu v učebnicích nenaleznete. Přátelé
vaší rodiny mizí ve vězení a vy chcete
zjistit proč.
>>> Animovaný film Persepolis je
autentickou výpovědí v undergroundovém black-and-white stylu malé
rebelky s velkými sny, která se ocitá v zajetí politiky, ale rozhodně se
nehodlá vzdát své svobodomyslné
[33]
individuality. Autorce komiksu a spolurežisérce filmové verze se podařilo
popsat politické události rodné země
a svou proměnu v ženu s nadhledem
a působivou ironií. Snímek totiž není
jen o politice, ale především o dospívání. O dospívání iránské slečny,
která poznává sama sebe v kontrastu
s okolním děním.
>>>
Příběh je vyprávěn retrospektivně, kdy dospělá Marjane na
pařížském letišti vzpomíná na své
dětství a na události, které ji přivedly až sem – do Francie. Pasáže
„ze současnosti“ jsou v provedení
barevném, ovšem převážná většina
snímku, která je utvářena ze vzpomínek, je černobílá, což jen dodává
na autentičnosti a půvabu doby uplynulé. Autorka totiž nesklouzává ke
skepsi, ale vypráví i ty nejsmutnější
události s důvtipem jí vlastním.
>>> Je vtipně naivní, když jako malá
dívka touží stát se prorokem a nastoluje svá pravidla, z nichž jedno zní, že
„staré babičky nebudou mít bolesti“,
čehož se docílí jen tím, že „se to prostě zakáže“. Je kousavě ironická, když
popisuje, jak Angličané smlouvali se
šáhem, aby nevyhlašoval republiku – v této pasáži vidíme skutečné
„loutky“, jež jsou řízeny ziskuchtivostí a touhou po moci. Je střídmě
hrdá, když vzpomíná na své rebelské
výkřiky, kdy nosí adidasky a placku
s Michaelem Jacksonem, na bundu
si píše „Punk is not dead“ a hereckým
výstupem se vykroutí ze spárů fundamentalistické ženské hlídky, když si
kupuje kazetu Iron Maiden – symbol
dekadence. Její rebelie a odpor proti
novému, ještě tužšímu režimu vzrůstá, a tak z francouzské školy v Teheránu putuje do francouzské školy
ve Vídni. Tam se z ní stává dospělá
žena, což komentuje jako „ohyzdnou
záležitost“ – k zachycení této proměny používá vyloženě expresivní scénu, kdy jednotlivé části těla vybuchují
do roztodivných rozměrů. Poznává
zde nové lidi, nové kultury, poznává
sama sebe. A taky své první lásky...
Když se zamiluje, s růžovými brýlemi doslova a do obrázku poletuje
světem, ovšem když se její polovička ukáže v pravém světle, nešetří ho
nelichotivou kritikou (sebe také ne)
a ze sympatického krasavce se stává
netvor. Je realistická, když vzpomíná
na nelehké dny prožitých na ulicích
Vídně. Je sarkastická při komentování hodin malby zpátky v Teheránu,
kdy je „ženský akt“ zahalen od hlavy
až k patě. A to je právě to kouzlo:
autorka nikdy nesklouzne k patosu či
k sebelítosti, po celou dobu si udržuje nadhled a humor.
>>> Přestože nejsem fanouškem
animovaných filmů ani komiksů, tento
mě zaujal, a to zejména svou vizuální
stránkou. Stylizovaná komiksová kresba nahrazuje prostředky filmové řeči
vyloženě excelentním způsobem –
vyjadřuje i to, čeho se v hraném filmu dá jen těžko docílit. Ve výsledku
tak „plochá“ Marjane a její rodina
a přátelé působí lidštěji než mnozí její
„trojrozměrní“ kolegové. Hořkosladký nádech dodává filmu ten správný
punc, komiksová struktura originálnost, komentář hrdinky v retrospektivním stylu vyrovnává rovinu humoru a vážnosti, jednoduchá
animace zdánlivě absurdních, někdy
bolestných situací podtrhuje autorčin
nadhled. Snad proto byl tento originální počin na MFF v Cannes roku
2007 oceněn Zvláštní cenou poroty a získal si diváky po celém světě.
Pro svou originálnost, otevřenost,
sladkou naivitu a hořké zrání jsem si
Persepolis zamilovala také.
Karin JAMNITZKÁ
[34]
rozhovor s ...
petrem rotrek
lem
o festivalu Dalš
í břehy
Součástí festivalu by mohly být výstavy, které by
mgr. petr rotrekl je duchovním otcem
byly tematicky pojaté.
festivalu další břehy, který každoročně
probíhá v opavě již od roku 1997. pro- > Výtvarné umění v posledních ročnících festival pravigram festivalu je zaměřen na hudbu, film,
delně obohacuje, tedy nechybí, i když jste ho nenapoezii a divadlo. rozhovor s petrem
šla v poněkud nepřesném podtitulu festival divadla,
rotreklem o jeho „dítku“ nejen divadelfilmu, hudby a poezie. To jsou dominantní žánry,
ním je prvním příspěvkem v rubrice divao které nám jde především, ale například letos bude
i 7 výstav.
dlo.
? Pane Rotrekle, mohl byste ve stručnosti charakterizovat obsah a cíl festivalu Další břehy čtenářům, kteří nejsou Opavané, a Další břehy tak
vůbec neznají?
> Festival Další břehy je kulturním multižánrovým fes-
tivalem zaměřeným především na studenty středních
a vysokých škol, ale samozřejmě také na všechny
nonkonformní milovníky umění bez věkového omezení, kteří mají bytostnou potřebu stálého setkávání s uměním a krásou. Je tedy spíše alternativní
a menšinový, nekomerční, snaží se výběrem témat
zdravě provokovat, přinášet nové pohledy a hledat
nové souvislosti všeobecně známých faktů, snaží se
hledat nové cesty komunikace prostřednictvím umění, snaží se nejen dovézt kvalitní umělecké soubory
a projekty, ale také burcovat domácí kulturní aktivity a spolupráci opavských umělců a institucí. Snad
o tom svědčí témata jednotlivých ročníků a úspěch
jejich realizace: Alternativní rozhlasová tvorba, Krajiny andělů, Vesmíry Williama Shakespeara, Pábení
Bohumila Hrabala, Chvála bláznovství, Paříž, Paříž,
zde se stává všechno, Na východ od ráje... je polovina naší ruské duše, Rytířská kultura, Tam, kde vychází slunce...
? Co je míněno názvem Další břehy?
> Název Další břehy má deklarovat právě výše zmíněné
snahy, tedy hledání dalších, nových, jiných břehů, cestu
hledání a objevů, ale třeba i slepé cesty…
? Festival je tradičně složen z hudby, filmu, poezie a divadla. Proč chybí např. výtvarné umění?
? Co chystáte pro návštěvníky festivalu letos?
> Program 13. ročníku festivalu s tématem: „Snílci –
společnost s ručením omezeným“, který bude probíhat od 15. do 27. dubna, nabídne 6 divadelních
představení, 7 výstav, 3 koncerty, 5 filmových pro-
divadlo [35]
jekcí a 8 pořadů, které kombinují prvky přednášky,
besedy či prezentace některé ze zajímavých osobností. Podrobný program můžete nalézt v měsíčníku
Hláska, v denním tisku či na internetových stránkách
festivalu: www.opava-city.cz/dalsibrehy.
Já osobně se těším na všechny programy, ale obzvláště na koncert kapely Longital, setkání s doc. Věnou
Hrdličkovou, jednou z klíčových postav české sinologie a japanistiky, a také na slavnostní zahájení v prostorách kostela sv. Václava (a před ním), na kterém
spolupracuje Bílé divadlo a také ZUŠ Solná, která
připravila nádherný výtvarný happening Antropometrie jako poctu Yves Kleinovi (pátek 17. 4. od 17.00
hod.).
? Nyní k divadlu. Objeví se na festivalu pouze
profesionální divadelní soubory, anebo dáváte
prostor i amatérským souborům?
> Ve festivalové dramaturgii především sázíme na pro-
fesionální divadelní soubory, to ale neznamená, že
když se objeví zajímavý projekt z dílny amatérských
divadelníků a nám se hodí do festivalového tématu,
že ho nemůžeme využít – stalo se tak v minulosti
mnohokrát.
? Dorazí na festival pouze domácí soubory, nebo
se diváci mohou těšit i na zahraniční účast?
> Rozpočet festivalu Další břehy není tak velký, abychom si mohli dovolit zvát zahraniční divadelní soubory. Náklady na takovéto produkce jsou často velmi vysoké.
? Na závěr bych se Vás ráda zeptala, na jaký divadelní soubor z aktuálního programu byste upozornil nejvíc?
> Každé z vybraných divadelních představení je něčím
výjimečné a pozoruhodné. Snažíme se opravdu přivést (v rámci možností) to nejlepší, nejinspirativnější, nejzajímavější… a samozřejmě cenově dostupné.
Například letos Dejvické divadlo s vynikajícím Ivanem
Trojanem, Marthou Issovou či Davidem Novotným,
zajímavý divadelní projekt History of Czechs in 68
minutes, Bílé divadlo z Ostravy, divadlo Na prádle
nebo zajímavou inscenaci pro děti i dospělé Arktický
Robinson aneb neuvěřitelná putování Jana Eskymo
Welzla.
Ptala se Veronika MELECKÁ
[36] recenze knih
H-A-N-A F-O-U-S-K-O-V-Á P-S-I-C-E
DYBBUK, PRAHA 2008
Když jsem si zjišťoval podrobnosti o vydání nové sbírky Hany Fouskové, dočetl jsem se kdesi (a opravdu už
bohužel nevím kde), že její tvorba přináší do soudobé
české poezie prvky dávno zapomenuté. Pravda, slovní
spojení jako luna zlatohlavá v moderní, a hlavně kvalitní,
poezii hledáme dosti těžko. Tvorba Hany Fouskové má
dosti blízko k romantické poezii devatenáctého století,
například tak úzkostlivě křehký vztah k přírodě, k nočnímu
nebi a vesmíru, který je prolínán silnou vazbou k vlastní
pomíjivé existenci, je v současnosti přinejmenším neobvyklým „básnickým artiklem“.
Pocit křehkosti vlastní existence prostupuje celou sbírku.
Pocit bytostně prožívaný a pocit až nihilistický, který nicméně není nihilistický úplně. Ačkoli se to možná bude zdát
přehnané, právě oním existenciálním cítěním připomíná
poezie Hany Fouskové tvorbu J. H. Krchovského. Skepse
vůči dnešní společnosti: „Jak špinavý je svět / jak v něm
ryzí lidé hynou,“ a vůbec skepse ve vlastní existenci: „Můj
rozum je temná díra / kam nezasvítí světlo svic / jsem jen
boží konečník / mé myšlenky výkaly,“ je společná oběma.
U Fouskové je ovšem ona skepse ve vlastní existenci
posílena osudovými životními ranami, které dávají jejím
textům autentičnost – oproti poezii Krchovského, která
sice je jistě také autentická, nicméně silný ironický tón
a jakási záměrná autorská póza J. H. to oslabují. Co se
dále týče společných rysů poezie Fouskové a Krchovského: rytmus je to, co Krchovský ovládá geniálně; autorské sdělení je podáváno v brilantní rytmické formě, jež
mu dodává na naléhavosti. Taktéž u Fouskové je rytmus
básní ne nepodobný Krchovskému. Relativně jednoduché rýmové schéma typu sdruženého a střídavého sdělení nedegraduje, naopak. Musím přesto konstatovat,
že formální stránka básní celé sbírky není zvlášť silnou
zbraní autorky. V některých případech jde například až
o triviální rýmy typu prst-srst či čas-zas. Avšak formalistní
pohled na tuto sbírku není až tak podstatný, protože to,
čím autorka osloví, je hloubka a síla sdělení. Předešlým
srovnáním nechci dílo ani tak typizovat, jako spíše naopak
vyzdvihnout prvky, jimiž je Fousková originální.
Co se týče, již na začátku recenze zmíněné, blízkosti
k poezii 19. století, Fousková opravdu křísí obraty a obrazy, jež se už zdály být mrtvými. Její autorská originalita
je však povyšuje na úroveň moderní poezie. Výtečné
a hravé obrazy jako: „Černá mračna přikryjí tě / hebkým
peřím jako dítě,“ v sobě nesou onen romantický tón, jenž
je navíc podpořen jakousi odevzdaností vlastní existence. Ozvuk devatenáctého století je patrný také ve vztahu
k přírodě. Fousková se zaměřuje v básních na ty komponenty přírody, které jsou určující pro její vlastní pociťování
volnosti. Proto v mnoha případech mění vyobrazení lesa
za obrazy ptáků, kteří nejsou tak svázaní „kořeny“, jako
stromy v lesech. Dokonce se vydává i za hranice přírody
a v ojedinělých případech mění volnost ptáků za volnost
letadel. V nejedné básni autorka sama létá. Nicméně
ani ptáci nejsou naprosto volní, a proto dalším častým
motivem je v této sbírce pohled ke hvězdám a k vesmíru,
který jednak vyjadřuje zmiňovanou volnost (až nekonečnou), jednak je antitezí k autorčině ohraničenému životu
zde na zemi. A psice, která stojí v titulu sbírky? Jednou
je zobrazena jako Bůh, podruhé zase jako měsíc, potřetí
umrlec. Je symbolem snění, mnohdy i smrti, ale zároveň
i života, jakési naděje, vlastně je ústředním vyjádřením
autorčina životního pocitu, její autostylizací. Tato stylizace
je ale jiná, než u Krchovského: netrpí tolik ironií či sarkasmem.
Sbírka Psice může být vnímána v této době opravdu jako
mezník. Nebojím se napsat, že tento mezník nespočívá
tolik v kvalitě, kterou sbírka má (ačkoli ji zjevně má, stejně jako předchozí dvě sbírky Jizvy a Troud, které sklízely pozitivní kritické ohlasy), jako spíše v tom, co autorka pro dnešního čtenáře a tvůrce otevírá. Je veřejným
tajemstvím, že se v poslední době čte relativně hodně
literatura 19. století; Fousková, sic jistě nechtěně, v této
literárněspolečenské situaci vydala sbírku, jež otevírá
šanci pohlédnout do romantismu jednadvacátého století, aniž by v něm byl obsažen degradující patos či klišé.
Je to otevření poněkud rozpačité, ale o to podstatnější
pro dnešní přepostmodernizovanou literaturu.
Roman POLÁCH
E
hudba, recenze, skupiny [37]
Kapela Sonyk Bel vznikla z fragmentu
zaniklé formace Porost koncem roku
1998. Už na počátku bylo zřejmé, že trojici opavských muzikantů (Jura Bosák –
zpěv, basa, texty; Vláďa Jaške – kytara;
Honza Stejskal – bicí) drží pohromadě
pouto dělat upřímnou muziku nabitou
syrovými riffy za doprovodu charakteristického zpěvu Jury Bosáka. Po dvou
letech existence vzniká první deska
s názvem Demo (2000). Do širšího povědomí se Sonyk Bel dostává díky účasti
na opavském hudebním projektu Altrock
a také dík singlu Chmura (2001). Kapela
začíná koncertovat i za hranicemi Opavy
a v témže roce vydává další desku Solarium (2001). Výsledkem invenční extenze
a intenzivního zkoušení je další album
Komplexikon (2002), které je posluchači
doposud uznáváno nejvíc. Přetlak v tvorbě nových skladeb i nadále neustupuje
a ventiluje se tvorbou experimentálních
alb – syrovým singlem Ses3čkám (2004),
temnějším Nesmír Néé (2005) nebo
archivačním Ježek Zvonek (2006). Další
deskou jsou posluchačsky přístupnější
Tenké struny (2006), zaštítěné vítězstvím
v 15. ročníku soutěže Setkání kytaristů,
které vyneslo i vystoupení na prestižním
Colours of Ostrava. Sonyci jsou vyloženě
hypermuzikální (o hyperaktivitě není
pochyb), neboť své koncerty a vystoupení přizpůsobují místu i náladě. Někdy jde
i o akustické vystoupení, jindy o improvizaci, v neposlední řadě o ambientní
jamy. Vše vysoce originální a čitelně
„sonycké“…
Aktuální album se zajímavým názvem
Ježíš proti počítači, jehož křest se odehraje v březnu, je ovlivněno také spoluprácí s muzikantem Petrem Kašným,
který hraje na syntezátory a dodává
zvuku kapely na psychedeličnosti. Více
informací o této výborné opavské kapele, jež se nenapodobitelným způsobem
vryla do regionálního povědomí, získáte
na jejich stránkách http://sonykbel.cz/
nebo http://sonykbel.com/.
Text Milan BÁTOR a Jura BOSÁK
Foto Jiří DOBRÝ
[38]
: lenka klodová : nenápadně
: jiří petrbok : vánoce 1964
JÁMA 10
GALE RIE
: petr lysáček : pojistná událost - bublinky optimismu
: marcela václavíková : bílé
ce 1964
E
galerie [39]
: janošec benda zdeněk :
>> Galerie Jáma 10 je pojmenována podle důlní štoly dolu Jindřich v centru města
Ostravy. Byla založena v roce 1998 Jiřím Surůvkou, který se stal na čtyři roky jejím kurátorem. Po četných peripetiích ohledně plynulého fungování galerii v roce
2006 převzali a dodnes vedou Aleš Hudeček a Jiří Martuška. Jejich cílem je mapovat především ostravskou výtvarnou scénu. Další specifikou Jámy jsou zajímavé
a hravé projekty, např. výstava Malířská záležitost, kde si každý mohl zkusit „zamalovat“ prostřednictvím netradičních malířských pomůcek (sada štětců z lidských
vlasů, létající štětka na dálkové ovládání apod.). Na této galerii je sympatické také
to, že dává prostor (krom zavedených umělců) i studentům středních a vysokých
uměleckých škol. Jména výtvarníků, kteří zde zanechali svůj otisk? Petr Lysáček,
Kateřina Bromová, Katarína Szanyiová, František Kowolowski, Jiří Surůvka, Šárka
Mikesková a mnoho dalších. Finanční obtíže, jež jsou pro nekomerčně zaměřené
galerie typické, způsobily, že si Jáma hledá střechu nad hlavou a se značným štěstím ji nachází v Ostravě-Přívoze na ulici U Tiskárny 2 (zděděný prostor po nepříliš známé galerii Nibiru). Současný chod galerie je opět spojen se jménem Jiřího
Surůvky a s občanským sdružením Galerie Michal (Jiří Surůvka, Jiří Kuděla, Denisa
Fialová, Michal Moučka, Jiří Martuška a Aleš Hudeček). Přejme tedy Jámě, aby
její prostor byl do budoucna zaklenut pevnější vazbou, jak ve smyslu existenčním,
tak finančním. Galerii Jámu a více informací najdete také na internetové adrese:
www.jama10.blogspot.com.
Aleš HUDEČEK a Milan BÁTOR
: jiří šigut : tráva
[40]
[40]
: františek kowolowski, denisa fialová : ostrava art
: marek pražák : hrdinové popu a motorismu
: jaroslav němec : modré torzo
: jiří petrbok : 1994
>> NOVÉ BŘEHY, kulturní čtvrtletník, ročník II, číslo 1, vychází 31. března 2009 v Ostravě
vydává: Obratník starého Magdona, o. s., Zadní 44, Branka u Opavy, 747 41
tisk: MORAVAPRESS s.r.o., Novinářská 3/1113, Ostrava-Mariánské hory, 709 00
kontakt na tisk: [email protected], www.mopress.cz
šéfredaktor: Milan Bátor
zástupce šéfredaktora: Zdeněk Smolka
redakce: /David Bátor/ /Karin Jamnitzká/ /Petr Horák/ /Zdeňka Veličková/
grafická úprava: /Marta Zechová/
jazyková spolupráce: /Zdeněk Smolka/
korektura anglického textu: /Petr Kopecký/
korektura polského textu: /Jiří Muryc/
manažer: /Veronika Melecká/
http://www.novebrehy.wz.cz/
kontakt: /Veronika Melecká/ tel.: 739 289 208, e-mail: [email protected]
vychází s laskavou finanční podporou:
/Statutárního města Opava/ /Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě/ /Obce Branka u Opavy/
/Města Hradec nad Moravicí/
dík za finanční podporu patří také: /Haně Víchové/ /Radomíru Přibylovi/ /Vladimíru Andělovi/
registrováno: Ministerstvem kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 18373
ISSN 1803-5434
: aleš hudeček :