Appalacsk´a stezka

Bill Bryson: Appalačská stezka
1
Bill Bryson
Appalačská stezka
Poněkud neuctivá kniha o toulkách americkou divočinou
Columbus, Praha, 2002
preklad: Viktor Faktor
• 48
(. . .) Katz ji sledoval s jakousi otcovskou pýchou. Je dost ošklivá, co?“, řekl se zářivým úsměvem, který byl v ostrém
”
kontrastu s tı́m, co právě řekl.
Pokusil jsem se o taktnı́ odpověd’. To ano, ale jen ve srovnánı́ s jinými ženami.“
”
• 95
Když chodı́te po světě pěšky, vzdálenosti se naprosto změnı́. Mı́le je dlouhá cesta, dvě mı́le už je hodně, deset mil je
obrovská dálka a 50 mil už je na hranicı́ch vnı́mánı́. Uvědomı́te si to, co znáte jen vy a malé společenstvı́ lidı́, kteřı́
chodı́ pěšky, že svět je obrovský. Vašı́m malým tajemstvı́m je planetárnı́ měřı́tko.
Život se stane přehledně jednoduchý. Čas přestává mı́t jakýkoli význam. Když je tma, jdete si lehnout, a když je zase
světlo, vstanete, a všechno mezi tı́m je jen mezi tı́m. Je to báječné.
Nemáte žádné závazky, povinnosti, dojednané schůzky ani odpovědnost. Žádné zvláštnı́ ambice a jen ty nejmenšı́,
nejméně složité potřeby. Existujete v poklidné fádnosti, vyrovnaně, mimo dosah podrážděnosti, daleko od zdrojů
”
sporů“, jak řekl starý badatel a botanik William Bartram. Vše, co potřebujete, je ochota k namáhavé chůzi.
Nemá smysl spěchat, protože v podstatě nikam nejdete. At’ už se trmácı́te jakkoli dlouho nebo jakkoli daleko, jste
pořád na stejném mı́stě: v lese. Tam jste byli i včera a zı́tra to nebude jiné. Lesy jsou jedinou neohraničenou jednotkou.
Každý ohyb stezky představuje výhled, který je k nerozeznánı́ od jiného, každý pohled na stromy stejnou propletenou
hmotu. Vı́te jen, že vaše trasa opı́še velký, zbytečný polokruh. Ale v jistém smyslu na tom nezáležı́.
Občas jste si téměř jisti, že jste do stejného kopce lezli už před třemi dny, tenhle potok jste přešli včera, tento spadlý
strom přelezli dnes už nejméně dvakrát. Ale po většinu času nemyslı́te na nic. Nemá to smysl. Existujete spı́še
v jakémsi mobilnı́m zenovém kódu, váš mozek je jako balónek na šňůrce, doprovázı́ vás, ale nenı́ součástı́ těla. Jdete
hodiny a mı́le, a je to stejně automatické a nepozoruhodné jako dýchánı́. Na konci dne si nepomyslı́te, že jste dnes
”
ušel šestnáct mil“, o nic pravděpodobněji, než byste si pomysleli, že jste se dnes 8000-krát nadechli“. Obojı́ je jen tı́m,
”
co děláte.
• 98
Nerad bych z toho dělal nějaké melodrama, ale lidé už umřeli za méně vážných okolnostı́.
• 102
Zdálo se, že snı́h je hluboký a půjde se v něm těžko. Udělal jsem na zkoušku několik kroků. Byl hluboký a šlo se v něm
těžko.
• 134
V době, kdy jsme po (. . .) [Appalačské stezca] šli, byla stará padesát devět let. To je podle amerických měřı́tek neuvěřitelné úctyhodné. Oregonská stezka a stezka Santa Fe tak dlouho nevydržely. Cesta 66 tak dlouho nevydržela. Stará
Lincolnova silnice, vedoucı́ od pobřežı́ k pobřežı́, která přinesla bohatstvı́ stovkám městeček a změnila jejich život
a která byla natolik důležitá, že sejı́ začalo řı́kat Hlavnı́ ulice Ameriky“, nevydržela tak dlouho. Nic v Americe tak
”
dlouho nevydržı́. Když se nějaký výrobek nebo podnik neustále neinovuje, je bez lı́tosti překonán, odvržen, opuštěn
a nahrazen něčı́m většı́m, novějšı́m, a bohužel vždy i ošklivějšı́m. A pak je zde stará dobrá Appalačská stezka, existujı́cı́ i po šesti desetiletı́ch, skromná, báječná, věrná svým původnı́m zásadám, roztomile si neuvědomujı́cı́, že svět je
v neustálém pohybu. Je to skutečně zázrak.
• 143
V roce 1948 se Earl V. Shaffer, mladý muž, jenž se právě vrátil z vojny, stal prvnı́m člověkem, který prošel za jediné léto
celou Appalačskou stezku z jednoho konce na druhý. Bez stanu a většinou jen se silničnı́mi mapami šel 123 dnů, od
dubna do srpna, a jeho dennı́ průměr činil 17 mil. Náhodou právě v té době vyšel v Appalachian Trailway News, časopisu
Sdruženı́ pro Appalačskou stezku, dlouhý článek Myron Averyho a vydavatelky časopisu Jean Stephesonové, který
vysvětloval, proč pravděpodobně nenı́ možné celou stezku projı́t.
Bill Bryson: Appalačská stezka
2
• 240
(. . .) Měl jsem výtečné mapy. Svěřil jsem se nynı́ do pozorné péče Sdruženı́ pro stezky ve státech New York a New
Jersey, jehož mapy jsou tištěny ve čtyřech barvách: zelená představuje lesy, modrá vodu, červená vyznačuje stezky
a černá je pro pı́smo. Jsou jasně a štědře popsány a majı́ rozumné měřı́tko (1:36 000). Obsahujı́ v úplnosti všechny
spojujı́cı́ silnice a vedlejšı́ stezky. Vypadá to, že chtějı́, abyste věděli, kde jste a měli radost z toho, že to vı́te.
Nedokážu popsat, jaké je to potěšenı́, když můžete řı́ct: Aha, tohle je, jak vidı́m na mapě, řı́čka Dunnfield.“ nebo
”
Tam dole, to musı́ být ostrov Shawnee.. Kdyby byly všechny mapy Appalačské stezky stejně dobré jako tyhle, měl
bych z cesty většı́ požitek – dejme tomu tak o 25 %. Teprve ted’ mi došlo, že značný podı́l na mé bezmyšlenkovité
lhostejnosti k okolı́ měla skutečnost, že jsem nevěděl, kde jsem, a ani jsem to nemohl vědět. Ted’ jsem se dokázal
rychle zorientovat, vnı́mat budoucnost, mı́t pocit, že jsem s proměnlivou a poznatelnou krajinou ve spojenı́.
• 241
Ještě stále žijeme v době ledové, ale zakoušı́me ji nynı́ pouze po část roku. Snı́h, led a zima nejsou typickými rysy
planety Země. Z dlouhodobého hlediska je Antarktida v podstatě džunglı́. (Právě ted’ prožı́vá mrazivé obdobı́.) Na
vrcholu poslednı́ doby ledové, před 20 000 lety, bylo 30 % Země pod ledem. Dnes je to stále ještě 10 %.
• 246
V Americe je bohužel krása něčı́m, za čı́m je nutné jet autem, a přı́roda je vnı́mána jako něco, co je bud’/anebo. Bud’si ji
nemilosrdně podrobı́te, jako tomu bylo v přı́padě přehrady Tocks a na milionu jiných mı́st, nebo ji zbožštı́te a zacházı́te
s nı́ jako s něčı́m posvátným a odlehlým, s něčı́m mimo, jako je tomu s Appalačskou stezkou. Jen zřı́dkakdy někoho
napadne, že lidé a přı́roda mohou koexistovat ve vzájemném prospěchu – dá se dejme tomu postavit elegantnı́ most
přes řeku Delaware, který by ještě zvýraznil okolnı́ krásu. Podobně je tomu s Appalačskou stezkou – byla by ještě
zajı́mavějšı́ a prospěšnějšı́, kdyby nevedla pouze divočinou, kdyby čas od času záměrně vedla kolem pasoucı́ch se
krav a zoraných polı́.
• 251
Jako většina velkých zvı́řat a značný počet malých byly purny vyhlazeny, protože se zdálo, že lidem škodı́. Až do
čtyřicátých let 20. stoletı́ vyhlašovaly mnohé východnı́ státy taženı́ proti škodné“, často řı́zená úřady na ochranu
”
přı́rody, a lovci byli odměňováni za každý kus škodné, který zabili, což bylo v podstatě vše: jestřábi, sovy, ledňáčci,
orli a vlastně všechny druhy velkých savců. Západnı́ Virginie poskytovala ročnı́ stipendium studentovi, který zabil
nejvı́c zvı́řat, jiné státy rozdı́lely prémie a podobné finančnı́ odměny. Mnoho racionality v tom nebylo. Pensylvánie
vyplatila jednoho roku na odměnách 90 000 dolarů za zabitı́ 130 000 sov a jestřábů, aby uchránila své farmáře před
ztrátami na dobytku v závratné výši 1875 dolarů. (Nestává se zřejmě přı́liš často, aby nějaká sova odnesla krávu.)
Ještě v roce 1890 vyplatil stát New York odměny za likvidaci 107 pum, ale do deseti let tam už v podstatě žádné
nezbyly. (Poslednı́ divoká puma na východě byla zastřelena ve Smokies ve dvacátých letech.) Lesnı́ populace vlka
a karibu zmizela z odlehlých oblastı́ Appalačského pohořı́ rovněž v prvnı́ch letech 20. stoletı́, a černého medvěda
málem potkal stejný osud. V roce 1900 klesl v New Hampshiru počet černých medvědů – jejichž počet dnes činı́ přes
3000 – na pouhou padesátku.
• 315
Přı́telkyně se bavı́ se svým přı́telem. Přı́telkyně mu řekne: Jı́mmy, jak se speluje pedofilie? Přı́tel se na ni překvapeně
podı́vá. Hergot, miláčku, řekne, to je pro osmiletou dı́vku hodně ošklivé slovo.
• 332
Uvědomil jsem si, že nemám z Appalačské stezky žádné pocity, které by nebyly naprosto protikladné. Už jsem byl
ze stezky unavený, ale uchvátila mě. Zjistil jsem, že nekonečná dřina mě stále vı́c vyčerpávala, ale i posilovala. Nekonečné lesy už mě nudily, ale zároveň jsem obdivoval jejich rozlehlost. Těšil jsem se z útěku před civilizacı́ a zároveň
toužil po jejı́ch požitcı́ch. A to vše společně, všechno najednou, v každém okamžiku, na stezce i mimo nı́.
Stano Krajči, 1.–31. 10. 2008
typeset by LATEX