číslo 3 / 2010 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 3 / 2010 / ročník XX
STÁLÁ EXPOZICE
- Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult:
- Nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera a obnova
a rekonstrukce
- Mariánské poutní místo, sochy,
obrazy
- Historický vývoj severního
Plzeňska:
- pravěké dějiny - archeologické
nálezy
- Národopisná expozice
- lidové zvyky, včelařství, kaple
s lidovým umění, interiér
venkovského domu - komora
a jizba, stodola a zemědělské
nářadí
- Slévárna litiny a výrobky plaské
železárny z 19. století.
Venkovská kovárna.
- Život ve městě - obchod
a řemeslnické dílny, domácnost,
dobová hospoda
(nově od října 2010)
- Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kopule
a interiér s freskovou výzdobou
- Patnáct let obnovy Mariánské
Týnice (součást vstupní expozice)
(část expozice z důvodu rekonstrukce uzavřena)
VÝSTAVY
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
SVATBY A KŘTINY
v regionálních zvycích severního
Plzeňska
8. 9.–31. 10. 2010
DALŠÍ KULTURNÍ AKCE,
BOHOSLUŽBY
23. 10. 2010 od 14 hodin
Podzimní oživlá prohlídka
k ukončení muzejní sezóny
4. 12. 2010 od 14 hodin
Mikulášský jarmark v muzeu zvyky a tradice
11. prosinec 2010 v 17 hodin
QUO VADIS BASS a sestry
Stupkovy /zpěv/ - pořádá Nadace MT
16. 12. 2010 v 16 hodin
Adventní pobožnost
28. prosinec 2010 v 17 hodin
Česká mše vánoční J. J. Ryby v podání souboru Václav
Kruh přátel hudby při ZUŠ
Kralovice (55. sezóna 2010–2011)
20. říjen 2010 v 19,30 hodin
VERA kvartet (Lenka Rukavičková,
flétna, Markéta Kapustová j.h.,flétna,
Pavel Egermaier, klarinet, Dalibor
Bárta, basklarinet, Artuš Rektorys
j.h., klavír)
24. listopad 2010 v 19,30 hodin
Mimořádný koncert ZUŠ
15. prosinec 2010 v 19,30
Folklorní soubor ÚSMĚV
(umělecký vedoucí Zdeněk Bláha)
ADRESA
Muzeum a galerie severního
Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice
Telefon a fax: 373 396 410,373 397
393,E-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
Vážení čtenáři
Ve volné krajině i v městském prostředí míváme záchytné body, díky
nimž volíme směr našeho pohybu
i podvědomou orientaci. Bývají to
často jistoty našeho ukotvení v místech, v kterých žijeme a pociujeme
své vlastní bezpečí. Pro vlastní emoce bývají důležitá místní zátiší - osamělý strom, zvláštní uskupení věcí,
s kterými jsme vyrostli nebo s nimiž
nás poutá privátní citová zkušenost.
Snad se pro mnohé stal podobným
místem ukotvení i komplex Mariánské
Týnice, který nyní v nastalém, chladném podzimu vystupuje po ránu z plíživé mlhy, září za vysoko postaveného slunka ve své kaskádě postavených stavebních bloků nebo se naopak pro noční řidiče stává pomyslným
světelným majákem, potvrzujícím
správné směřování dané cesty.
Směřování účelné, naplánované a cíleně zvolené si mnozí z Vás čtenářů
vybrali třeba na Mariánskou pou,
konanou letos s nezpochybnitelnou
přesností na svátek sv. Marie 12. září
nebo na zahájení výstavy Svatby
a křtiny v refektáři muzea o čtyři dny
dříve, 8. září.
Překvapením pro mnohé se může
jevit otevřený prostor nově postavené
části muzejní expozice východního
bloku probošstství. Po několika měsících každodenního hluku strojů a přítomného prachu se návštěvník nyní
prochází uličkou s výkladními skříněmi a obchůdky drobných řemeslníků.
Nechybí tady dříve již obdivovaná
stará kuchyně, přibyla stará hospoda
s dlouhým stolem, pultem i světácky
vyhlížejícím výčepním. Leckomu se
v myšlenkách vrátí vzpomínka na
dobře zažité prostředí, které z reality
každodennosti odnesl čas.
V sobotu 23. října se i v těchto prostorách bude konat podzimní oživlá
prohlídka muzea, určená nejširší veřejnosti.
Kdo zavítá v říjnu do Centra BavariaBohemia v Schönsee (nedaleko od
státní hranice s Německem) může do
24. října také vidět výstavu Zapomenuté dědictví II - Umění Němců
z Čech, připomínající kulturní odkaz
německých umělců, kteří byli rodáky
z Plzeňska a tvořili v českých zemích
do začátku 20. století.
Vaše redakce
Upozornění na otevírací hodiny v knihovně
Našim čtenářům připomínáme, že
v Muzeu a galerii severního Plzeňska
v Mariánské Týnici je pro nejširší
veřejnost přístupná knihovna s fondem 10.000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu.
Třetina svazků je regionálního cha2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2010 / ročník XX
rakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud
chcete mít jistotu, můžete se předem
telefonicky objednat na číslech
373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
Události fotografickým objektivem
Zahájení výstavy Svatby a křtiny 8. 9. 2010 v refektáři muzea.
Mariánská pou je v novodobé historii vždy spojena s bohoslužbou. Letošní
poutníci zaplnili kostel Zvěstování Panny Marie a během mše (i po jejím
ukončení) vystoupilo pěvecké sdružení Václav z Čisté.
Zahájení výstavy Zapomenuté dědictví II v Schönsee 7. 10. 2010.
3
Anotace nových publikací
Antonín Wiehl
tem i respektovanou kulturní osobností. Než zemřel, odkázal velký
majetek kulturním institucím. Mecenášský odkaz realizovala jeho manželka Marie. Řada jeho honosných
realizací se nachází v Praze, další ve
Slaném, v Berouně, nebo v Trhanově
na Chodsku. Čtivý text je doplněn
řadou archivních materiálů, fotografiemi a reprodukcemi dnes již nesnadně přístupných dokumentů.
Obálka publikace.
Více než padesátistránková publikace, mající v názvu jméno architekta
Antonína Wiehla (1846–1910) odkazuje k početnému stavebnímu dílu
plaského rodáka, významného představitele tzv. české novorenesance,
který v Plasích prožil útlé dětství. Text
si všímá kořenů rodu Wiehlů, nebo
předkové Antonína v Plasech působili ve službách velkostatku, mladší
bratr pozdějšího architekta, Julius
(1847–1917), se stal vrchním lesním
radou, zájem o techniku jej přivedl
také k sestrojení několika vynálezů
(1897 kontrolní průměrka, 1904 Wiehlův secí stroj). Antonín Wiehl, absolvoval Pražský polytechnický ústav
(1863–1868). Po nedlouhém pedagogickém působení na české technice
v Praze (1871–1873) se věnoval
vlastní architektonické tvorbě. Zastával ovšem i řadu veřejných fukcí, stal
se členem obecního zastupitelstva
(1892–1894) a stavebním radou
v Praze. Byl „vlasteneckým” architek4
Autorkou textu je Irena Bukačová.
Jako 7. svazek edice Tilia plassensis
vydalo v roce 2010 město Plasy
v nákladu 1000 kusů.
Drobnou kuriozitou se může jevit
i Ex Libris A. Wiehla.
Výstava reflektující dílo Antonína
Wiehla měla svoji premiéru ve vstupním prostoru plaského konventu v září, pokračuje však na stavební fakultě
pražské ČVUT a potrvá do konce
ledna 2011.
Kolokvium k výročí úmrtí Antonína
Wiehla se bude konat 4. 11. 2010 rovněž na ČVUT. Bude věnováno zvláště jeho architektonické tvorbě, související s vybudováním vyšehradského
hřbitova Slavín.
Kaple s hvězdou - kaple Jména Panny Marie v Mladoticích
Ke 300. výročí vysvěcení kaple
Jména Panny Marie v Mladoticích
vydal na začátku letošního září
Nadační fond Mariánská Týnice,
Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici a obec Mladotice za podpory Plzeňského kraje
publikaci, která umožňuje širšímu
publiku nahlédnout do historie této
ojedinělé, drobné stavby, která byla
postavena podle plánů Jana Blažeje
Santiniho-Aichla (1677–1723).
Mladotická kaple se v roce letošního
Obálka publikace.
výročí dočkala také celkové rekonstrukce interiéru - obnovy fresek,
výmalby i dalších prvků. Čtyřicetistránková brožura se texty i vyobrazením stává neocenitelnou pomůckou
při studiu osudů sakrální stavby, ale
i dějin obce, v které se nachází.
Autorkou textu je Irena Bukačová.
Fotografie Dagmar Hamsíková, Jindřich Kovařík a Václav Podestát
ISBN 978-80-87185-12-4.
Mladotice, kaple.
5
Doba zkoušek a naděje
Válečný deník katolického děkana
Františka Wonky zachycuje život
v západočeském městě Manětíně
nedaleko Plzně, na hranicích protektorátu v letech 1938–1945. Na více
než šesti stech stranách se čtenář
seznamuje s reflexí historických událostí v druhé republice a protektorátě
od okupace Sudet, přes roztržení
republiky až po osvobození západních Čech (zářijová mobilizace 1938,
vymezení nových hranic státu, ničení
opevnění-změny veřejného života,
rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko,
příchod americké a sovětské armády,
reakce německého obyvatelstva na
konec, války).
Každé svědectví, které obohacuje
pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který
otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by
se mohlo zdát oprávněným tvrzení,
že smysl českých dějin spočívá ve
věčném soupeření Čechů a Němců,
které vrcholilo v letech 1938 až 1945.
Právě tuto dobu popsal František
Wonka ve svém deníku jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny
nesvítila ani okna lidských příbytků,
pečlivě zatemňovaná v obavě před
nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné
světlo, téměř symbolicky zhasnuté.
Čechy, slovy Františka Wonky: „země
svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého náro6
Obálka publikace.
da pod ochranou Jana Nepomuckého“, na podzim roku 1938 vstupovaly
do dramatického období svých dějin,
které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu
šesti let zachycuje, má dvě časové
roviny - opakující se přírodní rytmus
a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na
zažitý rituál, jímž křesanská víra
dává světu řád, Wonka chápe jako
projev apokalyptického konfliktu
dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní
garance víry i obrany tohoto řádu.
Dobu strachu, pochybností a bolesti
prožíváme s pisatelem na manětín-
Celnice u “Sachalínu” v říjnu 1938
(na západním okraji Manětína ve směru na Nečtiny, pozn. red.)
ském děkanství, v úzkém kruhu jeho
blízkých a v široké rodině farníků.
K nim přibývají i náhodní příchozí,
aby společně protrpěli čas, v kterém
pouze zkušenost posvátného dovolovala člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus,
jehož den členila modlitba, výuka
náboženství, mše, pohřby, křty
a svatby, věřil v ochranu boží a zemských ochránců tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně
vypjatých situacích. Nálada pisatele
se měnila během války, události sledoval s pečlivostí zpravodaje, a ani
kněžská sutana jej neuchránila od
nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho
deníkové zápisy monitorovaly hladinu
kolaborace i proměny vztahu k ně7
meckému obyvatelstvu od tolerance
až po nenávist a myšlenky na
pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci
svých německy mluvících oveček,
vždy jako farář nejlépe věděl, že
"prach našich předků mísil se s prachem jejich dědů". Jak postupně krutost války, vedené nešastným německým národem rostla, prorokoval,
že nastane čas nemilosrdné odplaty,
v níž byl ochoten odpustit jen
mrtvým.
Deník zahajují události v září 1938
s mobilizací, zrušenou mnichovským
diktátem, s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec
odtržení sudetského území, které se
bolestně dotklo života v Manětíně,
jenž zažil útěk českého a židovského
obyvatelstva do druhé republiky,
vymezené novou hranicí se závorami
a celnicemi, které daly životu zcela
jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života
v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod Američanů a Rusů až
po reakce místních Němců na konec
války.
Děj Wonkova deníku se odehrává
převážně v Manětíně, s výjimkou
výletu do okupované Plzně a pouti do
Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti, jejíž
klidné vody zčeřily příchody vojáků,
uprchlíků i zajatců. Exodus lidí za
války, od transportů židovských obyvatel z města přes příchod tzv. národních hostů, německých uprchlíků
z Banátu naplnil stránky deníku hlubokým soucitem i otázkami po smyslu hodnot života.
Ohlas událostí ze vzdálených bojiš
doléhal do městečka pod Chlumskou
horou nejen jako rachot motorů letadel, které křižovaly západočeské
nebe. Jeho obzor hrozivě osvětlovaly
červánky vzdálených hořících měst,
v nichž byli ohroženi manětínští občané, vyhnaní válečnou mašinérií na
bojiště či na nucené práce.
V době beznaděje a útlaku kolovaly
protektorátem anekdoty "smějících se
bestií", které humor nepřešel ani pod
šibenicí. Několik desítek z jejich
bohatého spektra najdeme ve Wonkových denících, protože venkovský
farář, který byl jejich vášnivým sběratelem, je vnímal nejen jako útěchu,
ale i jako koncentrované svědectví
doby.
K autentickému obrazu historických
událostí patří líčení "vojenské" stránky místních událostí, které zahrnují
osudy betonových bunkrů, náletů na
8
Plzeň, noční přelety, shazování letáků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů či
postupy vojsk, které mohou přinést
zajímavé informace pro vojenské historiky. Neméně zajímavé jsou reálie
života městečka, na jehož okraji
vyrostl mustrhof, vzorový statek, s postupným poněmčováním jeho každodenního života, od škol, přes obchody
až po úřady. Vyvrcholením zápisu je
svědectví o dubnových a květnových
dnech roku 1945, kdy se v Manětíně
setkali američtí a ruští vojáci a kdy
probíhala osobní katarze manětínských Němců a kolaborantů. Tehdy
se vracela podle Wonkova deníku
vláda věcí do rukou národa, který pod
mariánskou ochranou prožil své nej
těžší historické období.
Deník jako žánr k vyjádření určitého
vztahu ke skutečnosti je odlišný od
pamětí. Je psán bezprostředně, pro
potřebu samotného autora jako
podrobná zpově očitého svědka,
která je však nejen kopií, ale již i též
interpretací skutečnosti. Wonkův
válečný deník nabízí proto široké
spektrum možností, jak využit informací, obsažených v jeho stránkách.
Lze jej číst jako text historický, jako
pramen osobní povahy i jako text literární s obecně kulturním, sociálním či
a politickým obsahem, ovlivněným
bezprostřední situací autora v okamžiku jeho psaní.
Protože většina čtenářů sotva může
mít s pisatelem deníku "společnou
pamě", bylo třeba napomoci srozumitelnosti textu doplněním historických
dat, která tvoří obsáhlý poznámkový
aparát, připojený editory k původnímu
textu.
Příběh šesti let života českých zemí
v městě Manětín z pera děkana
Wonky nenabízí hrdinství na bojištích,
ale každodenní dialog člověka se
sebou samým a stává se tak nejen
historickou sondou do válečné atmosféry, ale též dokladem toho, že lidsky
odpovědné jednání se projevuje
v maličkostech, jimiž lze za všech
okolností dát životu kladnou hodnotu.
Pozoruhodný je i jazyk deníku, který
dokládá reakce na lživost protektorátního jazyka kontrastní "novořečí"
svého pisatele, jenž si pomocí emocionálně modifikovaných slov léčí zranění své citlivé duše, přestože
o smyslu lidské existence nepochybuje ani v těžké situaci.
Autentičnost zápisů, bezprostřední
reakce na události a smysl pro jejich
souvislosti s celkovou historickou
situací vytvářejí z deníku děkana
Wonky čtivý dokument, který obohatí
zajímavým způsobem vnímání a hodnocení složité etapy českých dějin.
Irena Bukačová
Knihu Doba zkoušek a naděje - deník
děkana Františka Wonky z let
1938–1945 připravil k vydání Pavel
Suk. Pro město Manětín ji v nákladu
1000 kusů vydalo v říjnu 2010 nakladatelství Machart, s. r. o. jako svoji
18. publikaci. Slavnostní uvedení
knihy se bude konat v Manětíně
28. října 2010.
Následující text přináší ukázku z jedné kapitoly, pojednávající o okamžicích konce 2. světové války.
V úterý 8. května 1945
V útery 8. května 1945 - Victory Day,
kdy v mnohých zemích vyzvánějí,
v Anglii jsou otevřeny kostely, a v 15
hodin mluvili anglický král (či ten
večer), Churchill, americký prezident
Truman, Stalin a de Gaulle. Ráno po
mši svaté slyšet na městě hluk: Banati dostali rozkaz za hodinu balit a pryč.
I u nás byl poprask a pláč. Místo šesti
koní mají jen dva, složili všecko na
dva vozy, ještě jiné rodiny ze školy s
pláčem prosily Niklasa Kräye z Kleku,
aby jim vezl jejich věci. Nemohl jsem
se na to ani dobře dívat. Chudák kolář
Niklas Retinger se loučil plačky, žena
mu pomohla naložit pytel jako ruksak,
celé jmění. A pak stála dlouho dlouhá
řada od školy přes celý Kuchov, směr
Nečtiny. Něco sádla a mouky museli
nechat zde, pro nemocnici v "hně9
dém" domě. Všecko to nemuselo se
stát tak rychle, ale jejich nenapravitelní kluci hajoaci jim to spískali. Jednoho chytli na stvolenské silnici: v pytli
nesl troje civilní šaty. V „Židovské
jámě” chytili čtyři kluky asi osmnáctileté, když tam číhali. Viděl jsem je
dole v průjezdu radnice, i tam se chovali ještě drze. Proto trpí všichni. I loučení šlo velmi spěšně i u nás. Odpoledne o patnácté hodině přišli do kostela dva američtí vojáci, katolíci, jeden
rodilý Ital se se mnou hned spřátelil,
dal mi i cigarety na prezenty, já jim dal
obrázky sv. Václava. Řekl, že přijde
na májovou (a přišel opravdu ještě se
třemi kamarády a velmi příkladně se
chovali). Za chvilku přišel třetí, ale
v tom pan Benetka přiběhl pro ně
a posuňky ukazoval: poplach, střílet!
Jejich kamarádi už odjeli; naši četníci
a mladý pan Zinek vzali motorky a za
nimi s těmi třemi. Nedohonili je však.
Pak bylo slyšet éro, na to děla: Po
málo hodinách se vrátila americká
výprava a zde se vyprávělo: V Žihli
stříleli SSmani i z kostelní věže. Američané je skropili a 250 jich zajali, asi
8 jich přivedli i do Manětína, jeden
z nich měl uniformu. Ve vyprázdněné
škole dnes musely německé ženy
umývat podlahy; sotva byly hotovy,
přišel velký zástup bývalých zajatců,
Rusů, a ubytovali se tam. K večeru se
hemžil Manětín rozmanitými národy.
Američanům, vrátivším se ze Žihle,
dali Manětínští na auto onen věnec
na přivítanou a pivo, které jim nosily
naše děti v krojích. Za to je Američané vzali k sobě do aut a vozili po
městě, což byla pěkná podívaná. Jiná
podívaná byla, když z aut rozhazova-
li papírové marky a dvoumarky; ale
skoro se nechtělo lidem je sbírat.
Ruch trval přes policejní hodinu. Bolšanci nějak úzkostlivě (jako se tomu
naučili Banati) nezatemňují, spustila
se rádia a zpívají dlouho do noci.
Srovnáváme se dobře, usmívají se,
odpovídají na pozdrav, i ruku podávají. Bude vždycky tak? - Zatím na
druhé straně, u Němců, začíná panika, zděšení, odpoledne se otrávila
octovou trestí bývalá spolupředačka
od NSV, sestra Šlikové a Mikutové.
Mrtvolu hned převezli do márnice.
Ježto je rozvedena a pak znovu civilně oddána, nebude mít ani výkrop.
Dnes bylo hezky, te o půl jedenácté
svítí hvězdy, ale v Praze se bojuje
k naší bolesti a od večera hoří hrad.
František Wonka
Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech
Jako pokračování projektu Zapomenuté dědictví byla připravena výstava,
mapující podíl německy mluvících
umělců, kteří se narodili v západních
Čechách a upadli ve svém rodišti
téměř úplně v zapomenutí. Byla otevřena 7. října 2010 za velkého zájmu
veřejnosti v kulturním centru Bohemia-Bavaria. Severní Plzeňsko je na
výstavě, kde dominují především
umělci pocházející z Tachovska
(Elias Dollhopf, Johann a Franz Rumpler) a Stříbrska (Wenzl Lindner),
zastoupeno třemi zajímavými osobnostmi, mezi nimiž nejvýznamnější
místo zaujímá všerubský rodák
sochař Franz Metzner (1870–1919),
činný převážně ve Vídni a Berlíně.
10
Narodil v malém městě Všeruby
u Plzně v domě čp. 130. Jeho otcem
byl obchodník Josef Metzner,
nemanželský syn Anny Müllerové,
rozené Metznerové, měšanské dcery
ze Všerub čp. 130, okres Stříbro, kraj
Plzeňský, matkou Marie Heidlová
z Kunějovic, manželská dcera a
Josefa Heidla z Krašovic čp. 1 (pivovar), a Kateřiny Schnabelové, dcery
sládka ze Švamberka čp. 1, okres
Bezdružice, kraj Chebský (SOA
Plzeň, matrika narozených Všeruby,
s. 188).
Rodina Metznerů byla poměrně
chudá a cesta mladého umělce
k sochařské dráze byla velmi složitá.
První učení, které mu dalo dokonalé
řemeslné základy, bylo u kameníka
Wilda v Plzni, odkud se vydal do
světa k dalšímu vzdělání. Pracoval
v Sasku, Zwickově, Drážanech,
v Lipsku, Hamburku a v Berlíně, kde
jako nadaný autodidakt navštěvoval
večerní kurzy výtvarného umění nebo
pomáhal v ateliérech známých sochařů. Usadil se v Berlíně a první zakázky našel jako modelér v berlínské královské porcelánce, kde se zařadil ke
skupině mladých secesních umělců.
Druhou a velmi výraznou oblastí jeho
tvorby byly pomníky, návrhy sochařských děl do veřejných městských
prostranství jako jsou kašny a různé
památníky. Sepulkrální architektura
vyvrcholila v památníku bitvy národů
u Lipska, jemuž věnoval Metzner šest
let svého života. Vedle monumentální
tvorby a sochařské tvorby pro architekturu se věnoval i komorní plasti-
Plakát k výstavě v Schönsee.
11
Franz Metzner ve svém ateliéru
v Berlíně v roce 1907.
Reprodukce z katalogu Marie PötzlMalikova, Franz Metzner, ein Bildhauer der Jahrhundertwende in Berlin-Wien-Prag-Leipzig.
ce.Velká část Metznerových prací
zůstala u návrhů, mnoho modelů se
ztratilo, některé domy s jeho sochařskou výzdobou byly za války v Německu zničeny. Kromě galerijních
sbírek jeho umění dokládá především
monumentální památník bitvy národů
u Lipska. Jeho odkaz je rozptýlen
v řadě galerií, najdeme jej mimo jiné
v Ostdeutsche Galerie v Řeznu. Jeho
rodný dům, který zdobila pamětní
deska, již dávno nestojí a její torzo se
nachází ve sbírkách muzea.
Na výstavě je představen svojí půvabnou tvorbou také Albert Gröschl,
Franz Metzner, Zlom, 1915.
Reprodukce z katalogu Marie PötzlMalikova, Franz Metzner, ein Bildhauer der Jahrhundertwende in Berlin-Wien-Prag-Leipzig.
rodák z Pichlu u Číhané, činný v první
polovině 20. století jako kreslíř, grafik,
významný ilustrátor, krajinář, zachycující malebná západočeská zátiší,
historickou architekturu na četných
dřevořezech a ilustracích německých
vlastivědných časopisů tzv. Egerlandu. Jeho dílo je ve velkém souboru
též vystaveno v Heimatmuseum Mies
-Pilsen v Dinkelsbühlu. Jeho schopnosti vystihnout památky, dokládají
četné dřevořezy z 20.–30. let 20. století, zaměřené na Plzeňsko, Stříbrsko
a Tachovsko, originální kresby najdeme i v německé obecní kronice Hůrky. Kreslil nejčastěji podle starých
fotografií předlohy pro dřevořezové
ilustrace, které byly i uměleckou přílo12
hou vlastivědných časopisů. V Unsere Westböhmische Heimat k jeho
obrázkům byly doplněny texty o historii zachycených objektů, objasňující jejich osudy.
Jeho život začal v malé osadě Pichl,
(součást Úněšova), kde byla po generace usazena jeho rodina a kde také
tvořil až do odsunu německého obyvatelstva z českých zemí. Nový domov našel ve známém poutním místě
Altötting v Bavorsku, kde také zemřel.
V roce 1952 o své rodné vesnici napsal: "Na Stříbrsku byly malé osady,
sotva o šesti až deseti staveních, kde
končila cesta. Rozkládaly se většinou
v lučinatém údolí nebo na kraji lesa ve
vskutku malebné krajině. Tehdy o jejich krásách a nádherném klidu vědělo jen pár lidí, kteří zde žili. Jedna
z těchto malých vesniček byla osada
Pichl, odkud byl krásný rozhled z blízkého kopce Hänselberg do širého
okolí přes lesy k Trpistům, Vlčí horu
až Přimdě a na jih k Pernarci, Stříbru
a Stodu. V roce 1945 měla víska 55
obyvatel, z nichž Groeschlovi bydleli
v čp. 6. Jeho rozptýlenou obrazovou
pozůstalost bylo možné rekonstruovat
z četných dřevořezů a linorytů a zavádí nás do zádumčivých a malebných
míst Plzeňského kraje.
Třetím umělcem, kterého výstava
v Schönsee připomněla, je touškovský rodák Richard Fleissner (1903
–1989), malíř a grafik. Richard Fleissner studoval na pražské Akademii
výtvarných umění u zakladatele moderního umění Augusta Brömse
(1875–1925). Po ukončení studia
působil na Státní odborné škole
v Jablonci nad Nisou jako profesor
a vedle toho se věnoval volné tvorbě
jako malíř a grafik. Svými díly obesílal
s úspěchem četné mezinárodní výstavy a již ve dvacátých letech 20. století byl velmi vysoce hodnocen. Za
války byl vyloučen z uměleckých spolků pro existencialisticky orientované
náměty a nastoupil vojenskou službu.
Po druhé světové válce se usadil
v Mnichově a do roku 1967 působil na
Německé mistrovské škole pro módu
a na Pedagogickém institutu. Od roku
1957 převzal Fleissner mimo jiné
vedení sudetoněmeckého umění
v esslingenské galerii, roku 1979 se
stal členem Sudetoněmecké akademie pro vědy a umění (Sudetendeutsche Akademie der Wissenschaften
und Künste). Patří k spoluzakladatelům východoněmecké galerie v Řez-
Albert Gröschl: Pichl u Číhané.
13
Albert Gröschl: U Pernarce.
nu (Ostdeutsche Galerie in Regensburg). V roce 1981 odkázal svá díla
a majetek Egerland-Kulturhaus-Stiftung v Marktredwitz s tím, aby zde
byla vybudována sbírka moderního
umění. Zemřel v roce 1989 v Gräfelingu u Mnichova. Jeho odkaz byl naplněn v roce 1999, kdy byla stálá expozice v Marktredwitz otevřena. Sté
výročí Fleissnerova narození si připomněli také v roce 2003 v místě jeho
působení v Jablonci. Fleissnerovu
uměleckému odkazu se věnovala
významná německá historička umění
Gretrud Träger (nar. 1923 ve Žluticích), která se zaměřuje na umění
německých rodáků z českých zemí.
Fleissnerův vztah k rodnému Touškovsku charakterizují tato slova:
„Moje vlast je základem pro moji
osobní tvorbu, působí podvědomě dál
jako výrazná síla na moji uměleckou
výpově, a to v podstatném smyslu,
a nejen v předmětném vztahu.“
Muzeum a galerie severního Plzeňska počítá v budoucnu s krátkodobou
prezentací děl některých neprávem
zapomenutých umělců v Mariánské
Týnici.
Irena Bukačová
Počátky archeologického bádání
na severním Plzeňsku
V tomto čísle Vlastivědného sborníku
zahajujeme seriál o archeologii severního Plzeňska, o počátcích vědeckého bádání i podobě a vývoji pravěkého osídlení regionu. Nejstarší, ještě
nejasné zmínky o pravěkých předmětech se objevují už v české kronice
Václava Hájka z Libočan. Historky
o obrově hlavě na hradišti Tetín nebo
o mincích kněžny Libuše snad mohly
být inspirovány náhodně vykopanými
předměty. Prehistorické nálezy bývaly
běžnou součástí kabinetu kuriozit,
např. ve slavných sbírkách Rudolfa II.
O jejich skutečném významu a původu však neměli jejich nálezci jasnou
představu; hliněné nádoby považovali za výtvory přírody nebo za dílo
trpaslíků, kamenné sekeromlaty pak
za hromové klíny, které sjely do země
na špičce blesku. Takto smýšlel
například jáchymovský kněz Johann
Pastorius, který v roce 1562 napsal
ve své sbírce hornických kázání:
"Jest to kupodivu, že nádoby zde vykopané bývají tvaru tak rozmanitého,
že sotva najdeš jednu druhé rovnou.
V zemi samé jsou měkké jako korály
ve vodě, stvrdnou však záhy na vzduchu, a téměř v každé se objeví něco
neobyčejného. U jedné hraběnky viděl jsem kroužek, velmi vkusně stočený ze zlata, stříbra a mědi, a ten byl
rovněž v takovém podzemním hrnci
nalezen. Povídá se sice, že v místech, kde se nádoby ty vyskytují,
bývaly někdy hroby, do kterých prý
ukládán byl popel ze spálených mrtvol, nádoby ty že byly popelnice a jiné
okříny prý slzničky, do nichž se shro14
máždily slzy truchlících přátel. Avšak
hrnce ty bývají nalézány pouze
v měsíci květnu, kdy se samy prozrazují tvoříce pahorek, jako by země
s outěžkem (těhotná-pozn. aut.) byla;
lidé, kteří jich vyhledávají, jen takovými kopečky se řídí, a proto nemohu
jinak, nežli považovat je za věci přirozené, nikoli člověkem robené, nýbrž
pouze od Boha a přírody stvořené".
Je pochopitelné, že nalezené předměty byly pokládány jen za zajímavé
kuriozity, a proto se nedochovaly
žádné konkrétní informace o místech,
kde byly nacházeny, nebo o jejich nálezových okolnostech. Prvním učencem, který se pokusil o soupis známých pravěkých lokalit, byl jezuita
Bohuslav Balbín. V prvním svazku
svého díla Miscellanea Regni Bohemiae (1679), se zmiňuje např. o nálezech hliněných hrnců poblíž zaniklého kláštera v Opatovicích nad Labem,
nebo o výskytu zlatých proutků u Horšovského Týna nebo Klenčí pod Čerchovem. Pro nás je však nejzajímavější následující zpráva: "V Hněvnicích, kteráž ves náležela někdy klášteru kladrubskému, nalezají na polích
roztroušené, výborné brousky". Pravděpodobně měl Balbín na mysli pravěké kamenné nástroje, nejspíše
sekerky nebo sekeromlaty, které se
v okolí Hněvnic skutečně nacházely.
Poté se zájem o "pohanské památky"
na více než sto let ztrácí. Až na konci
18. století se začíná pravěkými nálezy hlouběji zabývat rytíř Karel Josef
Biener z Bienenberka, stavitel pevnosti v Hradci Králové, a první výzku-
my mohyl zkouší provádět Josef Dobrovský. Dobrovský kromě vlastních
výkopů ovlivnil dějiny archeologie
ještě jedním způsobem. Jako vychovatel a učitel v rodině Černínů z Chudenic podnítil hluboký zájem o historii
a starožitnosti u hraběte Eugena Černína z Chudenic, který později nechal
své úředníky provádět výzkumy na
svých panstvích - v Chudenicích
u Klatov a především v okolí svého
hlavního sídla, zámku v Petrohradě.
Na zdejším zámku shromáždil jednu z
prvních archeologických sbírek v Čechách; její pozůstatky však vzaly definitivně za své při velkém požáru v roce 1915. Černínské výzkumy sice nezasahovaly až na území severního
Plzeňska, ale probíhaly v nevelké
vzdálenosti od jeho severní hranice.
V těsném sousedství našeho regionu
- na pravém břehu řeky Berounky
(dnešní okres Rokycany) - došlo k jednomu z největších objevů „předvědecké" archeologie. V roce 1771 bylo
nedaleko obce Podmokly nalezeno
více než 5000 zlatých keltských
mincí, tzv. duhovek. Jednalo se o
ohromnou sumu - po přepočtu na
dnešní peníze více než 30 milionů Kč.
Podmokelští se však z rychle nabytého bohatství dlouho neradovaly.
Zpráva se donesla až k úředníkům
křivoklátského panství a ti, často za
pomoci citelných fyzických trestů,
vymohli od svých poddaných téměř
všechny mince. Z pokladu se dochovalo jen několik desítek exemplářů,
většina duhovek byla roztavena a zlato použito k ražbě nových dukátů.
Počátek 19. století znamenal rozmach romantismu, který zachvátil
prakticky celou vzdělanou společnost.
15
Romantické cítění se odráželo v literatuře i ve výtvarném umění a jeho
hlavním cílem bylo pozvednutí národní hrdosti a českého sebevědomí. Je
pochopitelné, že obnovený zájem
o starožitnosti dobře zapadal do tehdejšího romantického smýšlení. Interpretace a časové zařazení pravěkých
památek však byly velmi jednoduché.
Památky se dělily na křesanské
a pohanské, pochopitelně vždy etnicky slovanské. Každý nalezený hrnec
byl pokládán za pohřební popelnici,
každý řemeslný nástroj za bohoslužebné náčiní, každé hradiště či mohyla za pohanské obětiště. Teprve
pozvolna se začal prosazovat systém
tří dob (kamenné, bronzové a železné), vytvořený dánským archeologem
Thomsenem, a romantický výklad
účelu nalezených předmětů přetrvával až do konce 19. století. Výrazná
hradiště neunikla ani pozornosti topografů - na sever od Plzně to byla
zejména hradiště v Šipíně, Plané
a v Lipně, případně nejasné valy
v blízkosti Rybnice.
Jedním z prvních romantických
archeologů byl rytíř Matyáš Kalina z
Jäthensteinu (1772–1848). Roku
1796 byl promován doktorem práv,
o rok později přednášel jako suplent
na pražské univerzitě a v roce 1799
byl jmenován mimořádným profesorem. Dobře nastartovanou kariéru
však nečekaně přerušila rodinná tragédie. V roce 1802 zemřela jeho
manželka a Kalina zůstal sám se čtyřmi dětmi. Ještě téhož roku opustil
právnickou fakultu a věnoval se jen
advokátní praxi. Na svém venkovském statku ve Zvíkovci (okres Rokycany) se věnoval zemědělským ino-
Matyáš Kalina z Jäthensteinu.
vacím a osvětě, vydával dokonce
časopis pro venkovské hospodáře.
V roce 1818 byl zvolen členem Královské české společnosti nauk
a účastnil se i zakládání Národního
muzea. Jeho zájem o archeologii se
datuje až do 30. let 19. století. V roce
1831 prováděl jeho přítel, František
Karel Miltner, archeologický výzkum
poblíž Slaného. Kalina se vykopávek
osobně účastnil. Velký rozmach jeho
terénní činnosti spadá do následujících let, kdy byl na jeho přímluvu
dosazen na zvíkoveckou faru kněz
Václav Krolmus, romantický archeolog zabývající se intenzivním terénním výzkumem. Výsledkem spolupráce obou mužů byla celá řada výzkumů, zejména na Rokycansku a Rakovnicku. Ve skutečnosti všechny
terénní vykopávky prováděl Václav
Krolmus, Kalina práce jen řídil a finan16
coval. Spolupráce vyvrcholila v roce
1836, kdy Kalina vydává svůj spis
"Böhmens heidnische Opferplätze,
Gräber und Alterthümer (Pohanská
obětiště, hroby a starožitnosti v Čechách). V této knize podává seznam
123 výzkumů a nálezů ze 107 tehdy
známých lokalit. Ze severního Plzeňska jsou uvedena tři naleziště: hradiště a středověký hrad ve Všerubech,
tvrziště v Dubjanech a pohanské
pohřebiště v Nynicích.
K oběma středověkým lokalitám se
ještě v budoucnu vrátíme a na tomto
místě se budeme podrobněji věnovat
výzkumu v Nynicích.
Pravěké pohřebiště mezi Nynicemi
a Planou, v poloze „Na Brantech“, zde
objevil šternberský horní úředník Václav Pauk při hledání černého uhlí
a v srpnu 1835 zde oba muži zahájili
výzkumné práce. Při výkopech nalez-
Václav Krolmus.
li v hloubce asi jedné stopy množství
"uren" ze žluté hlíny smíšené s drobnými kamínky, zdobenými prstovými
vrypy, podobnými "řetízku dutých
perel". Povrch byl upraven tenkou
vrstvičkou tuhy a uvnitř byl křídově
bílý nános, který Kalina vysvětloval
jako zbytky spálených kostí. Kromě
keramiky se zde vyskytovaly i hroudy
spečeného bronzu, část pískovcové
desky a „téměř do kruhu ohlazený
balvan". V okolí Nynic si Kalina všiml
ještě zámku v Kaceřově a zbytků starého hradu“ naproti Plané (hradiště
Planá-Radná).
Václav Krolmus, který se s Kalinou po
vydání jeho knihy nepohodl a ve zlém
rozešel, zachytil kolem roku 1860
ještě zprávu o nálezu meče, železných kruhů a podkov v okolí Úherců
u Nýřan. Nálezce sice slíbil předat
předměty Národnímu muzeu v Praze,
avšak zřejmě k tomu nikdy nedošlo.
Při kopání základů stodoly pak byl
objeven kostrový hrob. Krolmus však
nejspíše v Úhercích sám nekopal, ale
informaci se doslechl a zachytil ji ve
svém deníku.
V městečku Radnice působil několik
let další romantický archeolog - kněz
František Petera-Rohoznický. Tento
amatérský nadšenec prováděl množství výkopů v blízkém i vzdálenějším
okolí. Kolem roku 1863 kopal na
hradě Věžka u Druztové, kde nalezl
podle jeho mínění zbytky pohanských
hrobů; ve skutečnosti spíše zlomky
středověké keramiky. Další průzkum
provedl v blízkosti dvora Dubjany
nedaleko Chříče. Zde objevil a prozkoumal 7 velkých rozoraných mohyl.
O jejich obsahu však nemáme žádné
informace. Ve stejné době prováděl
17
František Petera-Rohoznický.
výkopy i na vrchu Hradiště severně
od Lhotky, v místech, kde již roku
1833 kopali Krolmus s Kalinou. Jak
Krolmus, tak Petera-Rohoznický pokládali středověký hrad za zbytky
pohanského obětiště. Množství náhodných nálezů zaniklo kvůli neformovanosti jejich objevitelů. Několik
nalezených nádob na hradišti Kozel
u Nadryb v létě 1858 způsobilo fámu
o výskytu pokladu; vesničané zde
sice nalezli řadu střepů, kostí a popela, ale nedochovalo se nic. Větší štěstí neměl ani ve vsi Koryta. V roce
1841 zde sedlák Antonín Dufek vyoral
na poli asi 6 bronzových "motyček",
navlečených na bronzovém kroužku.
V době, kdy se Petera o nálezu
dozvěděl, byl tento unikátní depot již
prodán do Plas k roztavení. Několik
výzkumů provedl mezi léty 1862
–1863 také v Plané nad Mží, a to jak
na hradišti, které pečlivě nakreslil, tak
i v okolí vsi. Na výšině asi 10 min od
vsi objevil několik pohanských hrobů,
další pohřebiště zdokumentoval na
úporu mezi farním a selským polem.
Jeden kostrový hrob bez milodarů
a několik mohylek či sídlištních jam
objevil s plánským páterem Staňkem
západně od farní budovy. Středověké
objekty, které obsahovaly kromě
keramiky i železné předměty, nalezl
roku 1843 i na poli Vojtěcha Černého
z čp. 11 v obci Studená. Nízké vyvý-
šeniny byly rozebrány a rozvezeny po
okolních polích. Poslední vykopávky,
které Petera prováděl, byly na vyvýšené poloze nedaleko kostela ve Všehrdech. Zde v roce 1863 nalezl jakési
jámy, o jejich obsahu nám však nezanechal bližší zprávy.
Největší rozvoj archeologie v západních Čechách však souvisel s výzkumy mohyl; o tom však pojednáme až
v dalším díle.
Martin Čechura
Literatura:
Kalina z Jäthensteinu, M. 1836: Böhmens heidnische Opferplätze, Gräber
und Alterthümer. Prag.
Sklenář, K. 1974: Učenci a pohané. Praha.
Sklenář, K. 1976: Počátky české archeologie v díle Matyáše Kaliny z Jäthensteinu. Sborník Národního muzea v Praze. Řada A-Historie, svazek 30,
č. 1–2.
Sklenář, K. 1990: Vývoj archeologického výzkumu na Plzeňsku. Příspěvky
k archeologii západních Čech. Zprávy čs. Společnosti archeologické, supplément 11. Praha, 4-6.
Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Praha.
Smolík, J. 1880: Kdo psali o nálezech z doby předhistorické v Čechách ve
století XVI. Až XVIII? Památky archaeologické a místopisné 11, 337–354.
Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III
pokračování z minulého čísla
Na Chříčsku byly vyráběny ještě jiné
chemické produkty než byl kamenec,
vitriol, skalice nebo oleum. Z kyzových pyritových břidlic se vyráběla
také síra prudkým zahříváním ve hliněných retortách, ovšem jen do té doby, než se začala dovážet levná síra
ze Sicílie.1 Jiří Agricola v polovině 16.
století říká, že podobně jako kamenec
a vitriol se ze sirnatých materiálů
vyrábí síra. Výluh se vaří do zhoustnutí, přidají se železné okuje a taví se
18
v hrncích, popřípadě se do dvou
baňatých hrnců s nosáky dává sirný
materiál s vodou, ty se vsazují do
pece a nosáky ústí do třetího hrnce.
Nosáky stoupají sirné páry, které ve
třetím hrnci chladnou do kapalného
skupenství a z něj pak otvorem u dna
vytéká síra; vše musí být dobře utěsněno.2
V roce 1603 na chříčském panství
jmenované „hory kamencové sirné“3
jsou patrně dokladem výroby síry.
V oblasti známe v roce 1675 při prodeji statku Darová jmenovanou pustou hu na síru.4
Síra byla jednou ze složek střelného
prachu, který se vyráběl ze směsi
mletého ledku (dusičnan draselný,
salnitr), síry a dřevěného uhlí.5 Salnitr
(sanytr), krystaly ledku, dříve seškrabávali ze zdí v blízkosti hnojiš sanitrníci. Když poptávka nestačila, byly
zřizovány tzv. plantáže - hromady
živočišných a rostlinných odpadů
smíšených s omítkou, jílem, vápnem
a popelem, zalévané močí a hnojůvkou. Hromady "zrály" 3 roky a pak se
vylouhovaly, výluh se čistil, odpařoval
a nechal vykrystalizovat na ledek. Šlo
o specializované, avšak zapáchající
řemeslo.6 Na Chříčsku byl matrikami
zachycen pouze jediný - Šimon
"saneytrník", žijící roku 1686 v Holovousech.7
Provoz pracháren byl velmi nebezpečný (možnost výbuchu a požáru)
a proto bývaly umístěny v dostatečné
vzdálenosti od měst a vesnic a to pravidelně u vodních toků, kde bylo
možné za pomoci vodní síly drtit
potřebné suroviny.8
Výrobci prachu, prachaři, si většinou
Výroba síry v 16. století podle Agricoly.
19
dřevěné uhlí pálili z určitých druhů
dřeva ve zvláštních jamách sami.
Toto velmi kvalitní dřevěné uhlí se
spolu s ledkem draselným (salnitrem)
a sírou roztloukalo ve stoupě, prach
se potom vlhčil, znovu mlel, sušil
a "leštil", vážil a pytloval. Prachárny,
prachové mlýny, stávaly u řek či potoků bu v samostatných objektech,
nebo se sdružovaly s jinou tehdejší
„průmyslovou“ výrobou.9
Při prodeji panství Chříč v roce 1701
je v trhové smlouvě výčet vsí a za ním
stojí: „a mlýny a mlýny na prach"“
(takto všeobecně).10 Z toho vyplývá,
že mlýnů na prach, tedy pracháren
bylo více. Matriky zaznamenaly na
Chříčsku prachárny dvě.
Prachárna na Javornici
Podle informace z roku 1865 stávala
kdysi na Javornici prachárna zřízená
od Týřovských, která byla později přeměněna na mlýn.11 Roku 1691 se Vít
Malina oženil s Annou, dc. Jana Longeliusa z Chříče a roku 1695 a 1696
jsou zaznamenáni Vít prachař z prachovny a Anna prachařka z prachovny; roku 1698 je uvedena Anna Malinová prachařka z Chříče a Vít Kalina
prachař z Chříče.12 Jejich neustálené
příjmí bylo psáno v množství dalších
záznamů o jejich kmotrovství bu ve
tvaru Malina, nebo ve tvaru Kalina.
Z výše uvedeného se zdá, že prachárna byla ve Chříči. Nebezpečné
prachárny však nebývaly přímo ve
vsích a potřebovaly vodní sílu. Z těchto důvodů je možné se domnívat, že
prachař a prachařka z Chříče pouze
pocházeli, ale vlastní výroba střelného prachu probíhala jinde.
Až v roce 1703 se dozvídáme bližší
20
indicii k lokalizaci této prachárny Anna Malinová je označena jako prachařka pod Milíčovem. Vít a Anna
jsou naposledy označeni jako prachaři v roce 1704 a 1705, dále jsou však
často v matrice připomínáni bez bližšího označení, a to až do let 1710
a 1712.13 Dalším prachařem tu byl
František Šubrt, který roku 1713 platil
vrchnosti 20 zlatých ročně14 - zřejmě
za nájem prachárny. Téhož roku je
zaznamenána svatba z prachárny
pod Milíčovem - Jiří, syn Havla Víška,
si bral za manželku Kateřinu, dceru
Jana Telflara.15 Jiří Víšek byl možná
učedníkem nebo pomocníkem zdejšího prachaře a později byl sám prachařem (viz dále). Jeho otec pracoval
v huti na výrobu kamence v letech
1691–1698.16
V roce 1717 se v prachárně pod Milíčovem narodil Stanislav, syn Františka Šubrta, prachaře pod Milíčovem,
a jeho manželky Anny. Další potomek
se uvedeným rodičům narodil v roce
1719. V letech 1721 a 1722 v prachárně pod Milíčovem děti prachaře
Františka Šubrta zemřely.17 Pak došlo
v osobě prachaře ke změně - roku
1726 se v prachárně pod Milíčovem
narodil prachaři Jiřímu Víškovi a jeho
manželce Kateřině syn, ale také potomek podruha Jana Feita a Anny.
Roku 1733 zemřela v prachárně pod
Milíčovem ve věku 50 let Anna, manželka prachaře France Šubrta,18 která
by měla zemřít ve druhé prachárně
(viz dále); snad zde byla na návštěvě.
V roce 1739 se konečně dozvídáme
bližší lokalizaci této prachárny - v prachárně od Správkovic mlýna zemřela
dcerka podruhyně Doroty Feitové,
patrně již dcery výše uvedených man-
želů Feitových. A konečně v roce
1743 zemřelo dítě Anny Janichové
v chalupě od Správkovic mlýna.19
Vidíme, že prachař patrně zaměstnával podruha žijícího v podružské chalupě u prachárny. Další zmínky o této
prachárně v matrikách nenalézáme
a zdá se, že výroba střelného prachu
zde někdy ve 40. létech 18. století
zanikla.
Uvážíme-li, že prachaři potřebovali
vodní pohon k drcení surovin (tedy
mlýn se stoupou) a že prachárna byla
na Javornici pod Milíčovem, musíme
ji hledat v blízkosti Správkovic mlýna.
Prachárna nebyla po svém zrušení
přeměněna na mlýn (jak je uvedeno
na začátku této kapitolky), nebo je
tento mlýn matrikou běžně připomínán dříve než prachárna i současně
s ní.20 Roku 1713 je konstatováno, že
ke mlýnu náleží prachárna se 4 stoupami;21 mlýn po ukončení výroby střelného prachu asi pouze přestal ve
stoupách drtit suroviny pro prachaře
(předpokládáme, že prachárna neměla vlastní vodní pohon). Objekt prachárny, v němž se mísily namleté
složky ve střelný prach a skladovaly
jak suroviny, tak i finální výrobek,22
stával tedy někde nedaleko tohoto
mlýna. Zda prachař z rodinou bydlel
přímo ve výrobním objektu či měl
obydlí opodál (nebezpečí výbuchu),
nevíme.
Správkovic mlýn je na I. vojenském
mapování (1764–1768) tvořen dvěma
objekty a opodál na severovýchod
v lese jsou zakresleny také dva objekty, které by mohly být bývalou prachárnou nebo obydlím prachaře.23 Na
mapě stabilního katastru z roku 1841
je tento mlýn situován východně od
Milíčova, již ve výběžku katastrálního
území Lhota. Je patrné, že ačkoli je
v blízkosti Javornice, byl poháněn
vodami Šípského potoka, zadržovanými v nadymáčku nad mlýnem. Již
na katastru Krakovec jsou výše zmíněné dva objekty, pojmenované Vinice, a u nich je pozemek s vinnou
révou.24 Zda byly bývalé objekty prachárny využity jako obydlí vinaře či
zda stála prachárna na jiném místě
neumíme říci. III. vojenské mapování
z roku 1879 má severně od mlýna
nad Vinicí vepsáno pomístní jméno
„Prachárna“ (kóta 413).25 Současná
mapa ukazuje v místě Správkovic
mlýna Machův mlýn s rekreačními
objekty v jeho okolí, s pomístním jménem „Prachárna“ v lese severně nad
mlýnem a 240 m vzdušnou čarou
severovýchodně od mlýna stále existující objekty „Vinice“, sloužící k rekreačním účelům.26
Petr Rožmberský
pokračování příště
Poznámky:
1) Ottův slovník naučný XXIII/1898, s. 204; Fencl, F.: Z historie dobývání
vitriolové břidlice v povodí řeky Berounky a jejích přítoků. In: Sborník
Muzea okresu Plzeň-sever 1977. Mariánská Týnice 1977, s. 51.
2) Ježek, B. - Hummel, J. (ed.): Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví
a hutnictví. Praha 1933, s. 482 a n.
21
3) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, Vlastivědný
sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010,
č. 1, s. 19.
4) Rožmberský, P. - Chmelíř, V.: Zámek v Darové, Hláska XVIII/2007,
č. 1, s. 8.
5) Ottův slovník naučný VII/1893, s. 934; XV/1900, s. 759; XX/1902,
s. 531 - 532.
6) Nový, L. a kolektiv: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století.
Praha 1974, s. 250 - 251.
7) Státní oblastní archiv v Plzni (SOA), fond Sbírka matrik (SM),
fara Kožlany, kniha 2, s. 29 - 30.
8) Knotek, J.: Lovecký zámeček Prachárna u Dukovan, Hláska XVI/2005,
č. 3, s. 40 - 41.
9) Hajšman, J. - Sokol, P.: Zaniklé plzeňské stavby I. Plzeň 2010, v tisku.
10) Národní archiv Praha, fond Desky zemské větší, 408 B 1.
11) Smolík Slatinský, F.: Kříč (Chříč) a bývalé panství Kříčské v Plzeňsku.
Památky archeologické VI/1865, s. 231.
12) Citace v pozn. 7, s. 266, 120, 131, 150, 152.
13) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 3, s. 5, 6, 36, 92, 115.
14) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického I. Kralovice 1930,
s. 414.
15) Citace v pozn. 13, s. 384.
17) Citace v pozn. 13, s. 197, 256, 534.
18) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 4, s. K56, K60, srpen 1733.
19) Citace v pozn. 18, srpen 1739, březen 1743.
20) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 1, např. s. 68, 186; kniha 3,
např. s. 115, 201.
22) Citace v pozn. 8.
23) http://oldmaps.geolab.cz/. Mapový list 121.
24) http://archivnimapy.cuzk.cz. Císařský otisk katastrální mapy obce Lhota
a obce Krakovec.
25) http://oldmaps.geolab.cz/. 1 : 25 000, mapový list 3951-4.
26) http://nahlizenidokn.cuzk.cz/Mapa.aspx?typ=KU&id=654558.
22
Historie kožlanských škol
dokončení z minulého čísla
Slavnostní otevření nové měšanské
školy v Kožlanech je provedeno 14.
září 1913 za účasti kožlanského rodáka Václava Beneše z Prahy a purkmistra města Jana Klause, který zdůrazňuje význam této události a děkuje
všem, kteří se zasloužili o vybudování
nové školní budovy, stánku, to ve kterém se náš nejcennější klenot, naše
dítky vychovávat budou. A připomíná
žákům, jak velkou obě museli přinést
jejich otcové a poplatníci pivního krejcaru v Kožlanech. V tu dobu má měšanská škola již tři ročníky a je úplná.
Jako smíšená dívčí a chlapecká měšanská škola pak slouží ke cti a slávě
od roku 1919. Pro učňovský dorost je
zřízena při měšanské škole v Kožlanech také Škola živnostenská a pokračovací a po první světové válce
pro zemědělský dorost Lidová škola
hospodářská. Před druhou světovou
válkou v roce 1939 měla měšanská
škola v přízemí 3 třídy obecné škol
a v I. patře IV. třídu obecné pro 4. a 5.
postupný ročník a tři ročníky měšanské školy. Čtyři kabinety: přírodopisný, fyzikální, země-dějepisný, technický a jednu třídu mateřské školy pro
4 a 5leté děti, která byla upravena ze
šatny před tělocvičnou.
Za války ve školním roce 1941/42 se
Měšanská škola přejmenovává na
Hlavní školu, která se stává pouze
školou výběrovou, do které může
z obecné školy postoupit po provedených zkouškách pouze 35% nejlepších žáků. Ostatní žáci zůstávají dál
ve IV.třídě obecné školy jako 5., 6., 7.,
23
a 8. postupový ročník obecné školy,
a to až do konce školního věku.
Výuka německého jazyka začíná ve
3.třídě obecné školy 3 hodinami
týdně. Ve vyšších třídách pak až 8
hodinami týdně. Zimní vánoční školní
prázdniny začínají 19.prosince 1941
a jako uhelné prázdniny trvají až do
3.března 1942 s povinností si 1x
týdně docházet pro domácí úkoly.
Ve školním roce 1942/43 je ve škole
ze šestidenní týdenní docházky zavedena pouze pětidenní týdenní
docházka s volnými čtvrtky. A v roce
1943 se zavádí o letních prázdninách
pracovní povinnost žáků od 12 let při
výpomoci o žních a sklizni chmelu, na
kterou se přihlašuje 20 žáků s rodiči
nebo učitelkou. Zavádí se nová školní
klasifikační stupnice, která má 6 stupňů: velmi dobrý, dobrý, uspokojivý,
dostatečný, sotva dostatečný a nedostatečný. Druhého listopadu 1944 se
budova měšanské školy zabírá pro
německé uprchlíky ze zabraných
území východní Evropy a vyučuje se
v náhradních třídách. Pro 1. a 2. třídu
obecné školy v hostinci u Ipoltů (hospoda čp. 176 v dolejším konci-dnes již
zbouraná). Pro 3. a 4. třídu v hostinci
pod školou u Vožehů čp. 118. Pro dva
ročníky měšanky v sokolovně, jedna
třída nahoře ve sborovně a druhá
třída v jídelně v přízemí. Třetí ročník
pak v bývalém pivovaru, v restauraci
s dámskou obsluhou "Pod věžičkou"
kdysi založeného podniku v živém
trhovém městečku). Všude se vyučuje v nouzových nevytápěných třídách
Budova Základní školy v Kožlanech kolem roku 1920.
s očekáváním vánočních prázdnin,
které začínají 21.prosince 1944 a trvají prakticky až do konce března
1945, s povinností si přicházet 2x
týdně pro domácí úkoly. V prvních
květnových dnech 1945 odchází přes
noc v tichosti ze školy němečtí
uprchlíci směrem na Čistou do Sudet
(s nimi dobrovolně odchází stará kožlanská občanka Marie Jirousková
z čp. 18 rakousko-německé národnosti, vdova po c.k. rakouském kapitánovi a auditorovi vojenského válečného soudu Plutarehu Jirouskovi v.
v., která se po celou dobu o uprchlíky
v Kožlanech starala). Prázdná škola
je však opět zabraná pro případ
potřeby válečného lazaretu. V revolučních dnech, počínaje 5. května
24
1945, se nevyučuje až do 22. května,
kdy po delší výluce školní do-cházky
se opět vyučuje a to až do 19. července 1945. Začátek školního roku
1945–46 začíná škola ještě v nouzových třídách a do školní budovy se
výuka vrací až na podzim po důkladné desinfekci a opravě. V té době má
měšanská škola v Kožlanech již 4 třídy obecné školy a 4 ročníky měšanské školy a Jednoroční učební kurz,
který je dobrovolný, ale navštěvují ho
všichni žáci a začíná prakticky devítiletá školní docházka.
Bohumil Vondrášek
Obsah
Vážení čtenáři ................................................................................................ 2
Upozornění na otevírací hodiny v knihovně ................................................... 2
Události fotografickým objektivem .................................................................. 3
Anotace nových knih ....................................................................................... 4
/pd; Irena Bukačová
V úterý 8. května 1945 .................................................................................. 9
/František Wonka
Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech .......................................... 10
/Irena Bukačová
Počátky archeologického bádání na severním Plzeňsku ............................. 14
/Martin Čechura
Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III .................................................... 18
/Petr Rožmberský
Historie kožlanských škol ............................................................................ 23
/Bohumil Vondrášek
ilustrace na obálce: Pekařství u Piškulů v Kralovicích, 18. 8. 1940.
Foto Sklenář
Publikace k prodeji
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo Muzeum a galerie severního
Plzeňska v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce
2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena Kč 150,-
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V
MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Foto: Dagmar Hamsíková,
Jindřich Kovařík, Václav Podestát
V roce 2010 vydal Nadační fond
Mariánské Týnice, Muzeum a galerie
severního Plzeňska v Mariánské
Týnici a obec Mladotice za podpory
Plzeňského kraje ke 300. výročí
vysvěcení kaple Jména Panny Marie
v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena Kč 50,-
PAMĚŤ KRAJINY I - V
Již pětisvazkové dílo (nejnověji Dolnobělsko a Hornobřízsko, 2009) je
věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je
katalogem památek, které zanechaly
generace předků žijící zde po staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát,
Hedvika Smejkalová
Cena za každý díl 250 Kč.
(Díl V v distribuci OÚ Horní Bělá).
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 3 / 2010 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

číslo 4 / 2010 - Muzeum Mariánská Týnice

číslo 1 / 2010 - Muzeum Mariánská Týnice

číslo 2 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice

Stažení tohoto PDF souboru

číslo 2 / 2015 - Muzeum Mariánská Týnice

číslo 1 / 2009 - Muzeum Mariánská Týnice

bobří sborník naučný

soupis knihovny CGHS 12_2007.indd

Seznam přednášek a publikací