Za svůj život

PORTRÉT
Za svůj život
vděčím zimním Tatrám
Portrét Sylvy Tally, významného brněnského horolezce
sedmdesátých let minulého století
Sylva Talla, brněnská horolezecká legenda, je znám zejména svými nesčetnými náročnými výstupy a prvovýstupy ve Vysokých Tatrách, Alpách, na Kavkaze, v norském pohoří Romsdal a spoustě
dalších horstev celého světa. Významně se také zapojil do dění ve výškovém horolezectví bývalého Československa, které se v sedmdesátých letech prezentovalo prvními expedicemi na osmitisícové štíty. O Sylvovi se dnes málo ví, že právě on byl prvním českým horolezcem, který v roce
1976 stanul na vrcholu s výškou přesahující osm tisíc metrů nad mořem – na Jižním vrcholu Makalu po úspěšném zakončení prvovýstupu jihozápadním pilířem1. Tento propagátor lehkého alpského stylu se v roce 1978 zasloužil i o uskutečnění první jihomoravské výpravy do afghánského
Hindúkuše, během které se přelezlo několik unikátních prvovýstupů.
Sylvu jsme zastihli v jeho brněnském bytě se synem Dominikem v ne úplně nejšťastnějším
období jeho života. Obával jsem se, že poté, co jej po dlouhé nemoci navždy opustila jeho žena
i dlouholetá partnerka na laně Jarka2, a jeho několik let trvající potíže s páteří skončily náročnou
operací, nebude mít Sylva na nějaké velké vzpomínání tu správnou náladu. Opak byl ale pravdou,
a tak mohlo vzniknout následující vyprávění, naplněné spoustou zážitků, a ne jen horolezeckých.
Mé sportovní počátky jsou spojeny s Moravskými Budějovicemi, odkud pocházím, a mým působením ve zdejším vodáckém oddílu. Lužnici
jsem sjel na pramici už jako desetiletý nováček.
Jezdili jsme hlavně na naše domovské řeky Oslavu, Želetavu, ale nejčastěji jsme dělávali výpady
na Jihlavku, hlavně při jarním tání a po bouřkách.
Splavných řek v Česku v době dovolených bylo
30
málo – na Slovensku to byly Dunajec a Hron,
u nás hlavně Vltava, Sázava nebo Lužnice, kterou jsem sjel nesčetněkrát… Začínal jsem tedy
jako zapálený vodák.
Vše se změnilo, když se k nám do Budějovic
přistěhoval z Brna Leoš Skalina, který v Brně navštěvoval horolezecký oddíl Lokomotiva. Hledal pak nějaké vyžití a jediné, co mu bylo blíz-
Brzké jaro roku 1966 na Novém rybníku v Moravských Budějovicích
ké, jsme byli my vodáci. V životě neseděl v lodi,
takže jeho vodácké začátky byly dosti legrační.
Padli jsme si ale do oka, takže netrvalo dlouho
a zeptal se mě: „Nechceš si se mnou zajet zalézt
na Wilsonku?“ Odpověděl jsem: „Tak jo!“ Musím
se přiznat, že mne dobrodružství na skalách zajímalo a chtěl jsem si je vyzkoušet. Od Leoše jsem
tedy dostal lezecký rychlokurz, a protože nikoho
dalšího v Moravských Budějovicích nenašel, začal jsem s ním pravidelně popolézat. Měl Jawu
půllitr, na které jsme pak jezdívali třeba na písek.
Když jsem pak odešel studovat do Brna, mé
lezení začalo navážno. Nejprve ve Slávii, ale pak
mi Leoš řekl: „Proč jsi ve Slávii, když já jsem v Lokomotivě?“ Přešel jsem tedy do Lokomotivy.
Naskytla se tam obrovská výhoda levných vlakových jízdenek, které byly nejdříve skoro zadarmo, později za nějakou malou symbolickou
částku. Pamatuji si jen na jednu konkrétní cifru –
v sedmdesátých letech to bylo do Tater za sedm
dvacet tam a zpátky. Opravdu směšná částka.
V oddíle byla bezvadná parta mých vrstevníků, kteří nebyli žádní extremisti. Vděčím jim ale za
mnoho, protože díky nim jsme byli skoro pořád
v Tatrách, kde jsme v létě i v zimě přelézali trojkové hřebeny. Koncem šedesátých let se u nás
situace uvolnila natolik, že jsme si s Leošem na
motorkách zajeli i do rakouských hor, kde jsme
popolízali a popocházeli. V osmašedesátém jsme
pak vyrazili do italských Dolomitů. Leoš se už ale
v lezení nechtěl posouvat dál, a tak mi nezbývalo,
než se dát dohromady s jinými kamarády. Musím
ale popravdě říct, že jsem nikdy žádné horolezecké ambice neměl. Spíše jsem mé lezení bral
jako zábavu. Líbilo se mi trávit volný čas v přírodě a vůbec by mne tehdy nenapadlo, že jednou
budu nějakým reprezentantem… K těžkým cestám jsem se dopracoval postupně.
K Vysokým Tatrám se váže i jeden z mých prvních silných zážitků, které jsem na horách zažil.
Na jaře osmašedesátého roku jsme měli v plánu
společně s oddílovými kamarády Pavlem Přerostem a Petrem Pavlákem přelézt ve trojici hřeben
Bašt a udělat celý závěr doliny. Byl už ale špatný sníh, a tak jsme skončili v sedle pod Parohami mezi Furkotským a Štrbským štítem. Pavel
chtěl mermomocí dolézt až na Štrbský štít, ale
my jej od výstupu zrazovali, protože se nám příliš nezdál sestup přes lavinózní pláně. „Sejdeme
opatrně tady!“, rozhodli jsme. Pod námi se rozprostíral sněhový svah, na který jsem vešel jako
první. Chvíli jsem na sněhu podupával, a protože se zdálo, že sníh drží, postupoval jsem dále.
Ušel jsem ale asi dvacet kroků a za mnou se najednou ozvalo: „Rup!“ Nejprve jsem okolo sebe
spatřil asi metrový odtrh a už jsem valil dolů.
Rychle jsem vzpomínal na všechny teorie, jak
se zachovat v lavině. Říká se, že první věc, co se
má udělat, je odhodit pikl. No jo, ale já ho měl na
poutku! Další zásada je v lavině plavat a snažit se
udržet nahoře. To je naprostý nesmysl, protože
lavina mne vtáhla a valila se mnou dolů. Sjížděl
jsem v kotrmelcích a po celou dobu si říkal: „To
je konec!“ Přišel ale okamžik, kdy se vše zastavilo, a já na sobě pocítil obrovský tlak. Bílá masa
mne stlačila a já si pomyslel: „Hochu, končíš!“ Byl
jsem v ledové mase doslova zabetonovaný, hlava
a jedna ruka mi ale naštěstí zůstala nad sněhem.
Začal jsem jen tak „hrabkat“ kolem sebe a pomalu se dostával z bílého sevření. Pavla Přerosta,
který již začal scházet se mnou, lavina zachytila
taky. Sjel s ní, ale zůstal navrchu. Petrovi lavina
jen podrazila nohy. Kluci ke mně normálně sešli
a pomohli mne vykopat. Moje první lavina v životě tedy tragicky neskončila.
V té době jsem hodně lezl s Honzou Kounickým, který nejprve působil v oddílu v Žabovřeskách, později ale přešel k nám společně s Ven-
S Leošem Skalinou na Matterhornu po výstupu Lvím hřebenem z italské
strany v roce 1968
ještě Venca a Sváťa Růžička, který byl šikovný
a hlavně ochotný jít do všeho. Dohromady nám
to ale šlo hodně pomalu. Společný úsek s Weberovkou kluci prakticky odstáli, takže se nakonec
rozhodli: „Nemá to cenu, běžte jen vy dva!“ Zajímavá cesta byl také výstup pilířem na severní
Rysy z polské strany. V zimních podmínkách to
už byly vážné túry.
Často si říkám, jaká by to byla pohoda, kdybychom se do nich mohli pustit s dnešním vybavením. Už tehdy jsme obdivovali anglické
horolezce, kteří ve dvacátých letech minulého
století působili v Himálaji v lodenových sakách.
Úžasné, kam až se dostali s jejich výbavou. Je ale
dost možné, že naše výzbroj a výstroj ze sedmdesátých let byla horší než ta jejich. Měli už jsme
sice k dispozici silony, co to ale bylo zač? Vše bylo
hned mokré. Teorie o nepropustnosti silonu byla
pouze iluze. Nejhorší na všem byly boty. Učiněné trápení! Než něco větší, aby se do nich dalo
nacpat co nejvíce fusaklí.
A ty bivaky! Nejhorší bivaky jsem zažil
v zimních Tatrách právě s Honzou Kounickým.
Měli jsme jen vlněné svetry. Rozdíl mezi lezením a bivakem byl pouze v tom, že jsme si na
noc přioblékli jeden svetr. Sedli jsme na zmrzlé lano, a pak přes sebe hodili takzvaný žďárák
a nohy jsme si dali do kletru. Celou noc jsme se
pak hejbali, abychom neusnuli a neomrzly nám
nohy. Když jsme tak v zimě lezli pilíř Mengušáku, bylo minus dvacet a muselo se stále mluvit,
aby se neusnulo…
Venca Bajer v Direttissimě severní stěny Malého Kežmarského štítu
v roce 1971
cou Bajerem – festovním chlapem, který s námi
v zimě taky podnikl mnoho túr. V Lokomotivě
se tehdy dost lezlo. Výraznou oddílovou postavou tam byl třeba Láďa Farkaš-Eugen, který toho
v Tatrách přelezl opravdu mnoho. Mou první extrémní túrou v Tatrách byla zřejmě Direttissima
v severní stěně Malého Kežmarského štítu, kterou jsem zlezl v zimě právě s Honzou Kounickým.
Původně jsme začali ve čtyřech. Přidal se k nám
Honza Kounický
Sylva Talla u kruhu sleduje Honzu Kounického ve výlezu Prachovského
biče
S Honzou jsme se tedy dali dohromady
a prakticky všechny náročné zimní túry přelezli
spolu. Honza byl velký svéráz. Vědec, velice impulzivní, který byl okamžitě naštvaný. Byl jako
Husqvarna – chytil taky na první našlápnutí. Byl
to ale bezvadný kluk, se kterým byla ohromná
sranda. Vždy ale muselo být po jeho. Lezecky
jsme si nesmírně rozuměli. Honza se při lezení
v něčem rád dlouze přebíral. Já byl zase spíše na
tu rychlost. V pětkových místech s pomocí piklu
valit rychle nahoru, to bylo moje! Společně jsme
si v Tatrách střihli nějakou klasiku, už tehdy jsme
se ale cíleně zaměřovali na těžké věci. Měli jsme
svůj plán výstupů, které bychom rádi přelezli.
Z té doby bych vzpomenul ještě Cestu na památ-
31
PORTRÉT
ku Ing. Jána Káni na Stredohrot, kde ale Honza
vypadl. Dost blbě, protože si nepříjemně narazil koleno. Po jeho pádu jsme raději střihli bivak.
Ráno jsem pak ještě vytáhl délku, kterou už ale
Honza zkoušel vylézt marně. Slanili jsme, vše sbalili a Honza pajdal až dolů k šalince…
Taky jsme se v osmašedesátém pokoušeli
o přechod zimního hlavního tatranského hřebene. Udělali jsme si vynášky a vyrazili po hřebeni
klasicky od Kežmarské chaty. Honza šel s Vencou
Bajerem a já lezl s Petrem Pavlákem. Bylo dost
příšerné počasí, a tak jsme došli jen na Javorák,
kde se počasí pokazilo úplně.
V oddíle se na hřebenové přechody specializovala dosti silná skupina. Každou zimní sezónu jsme začínali hřebenem Roháčů, abychom
se rozhýbali v mačkách. Když jsem později vedl
krajské družstvo, aplikoval jsem to úplně stejně.
Začátkem prosince jsme vždycky s jedním nebo
dvěma bivaky udělali kousek hřebene, aby se
kluci před sezónou rozhýbali. Jednou, když byly
peníze, jsme tak odletěli i do Bulharska, kde jsme
se na Vánoce pokusili o přechod Rila – Pirin, který
nám dal pěkně zabrat. Hned první noc jsem vše
podcenil. Večer byly červánky a před námi krásně
vyfoukané sedlo. Říkám si: „To bude krásné spaní!“ V noci ale přišla vichřice se sněhem a úplně
nám rozervala horolezecké stany – klasická plátěná áčka s „ďourama“. Rychle jsme se přesunuli do závětří, kde se vše snažili zašít. Stany tedy
dostaly zabrat a před námi bylo ještě sedm nebo
osm nocí. Kluci na celý přechod dodnes velmi
vzpomínají…
Jistota při chůzi na mačkách je podle mne
základ pohybu ve velehorách. U některých špičkových horolezců jsem kupodivu tuto jistotu postrádal. Ve skále dovedli lézt perfektně, jakmile
se ale dostali do složitého terénu a měli třeba
sejít prekérní věci, bylo zle. Dovolím si tvrdit, že
já osobně vděčím za život zimním Tatrám, protože mne naučily pohybovat se v jakémkoliv terénu. To je škola!
Mauglí – Jirka Beneš (gestikuluje rukama) a Pedro – Petr Bednařík (vlevo) během zimního přechodu hřebene bulharského pohoří Rila v roce 1975
I
Ve francouzských Alpách jsem lezl poprvé taky
s Honzou Kounickým. V roce 1971 byl naším hlavním cílem Mont Blanc, na který jsem se z italské
strany chystal už o tři roky dříve s Leošem Skalinou. Tehdy nás ale zastihlo špatné počasí, takže se nám tehdy podařilo vylézt jen na Malou
Cimu v Dolomitech. V devětašedesátém jsme
pak s Pavlem Přerostem byli v Zermattu a vylezli Obergabelhorn hřebenem. Pak se ale objevil
Honza Kounický, který mne stáhl do vyššího lezení. S ním jsem se tedy vydal i do francouzských
Alp se zájezdem, který organizoval horolezecký
svaz. Poznal jsem se na něm se spoustou kluků,
se kterými jsem později lezl – třeba s Karlem
Schubertem nebo Jardou Obročníkem.
Tehdy se nám s Honzou podařilo přelézt
cestu Ratti-Vitali na Aiguille Noire de Peuterey, vyhlášený skalní výstup. Při cestě na Mont
Blanc jsme zlezli Tour Ronde, což je v alpských
poměrech taková srandička. Bágly jsme nechali
pod stěnou a výstup doslova vyběhli. Pak jsme
pokračovali do sedla Fourche a na vrchol Mont
Blancu se dostali cestou přes Hrušku ve stěně
Brenvy. Možná jsme už tehdy měli jít o stupeň
výš, protože nám to s Honzou opravdu lezlo dosti dobře. V té době už asi opravdu byla hloupost
32
Jiří Pechouš – Sam, ve stěně Trollrygenu v zimě roku 1974
opakovat Hrušku, kterou přelezl Radan Kuchař
již v roce 1959. Měli jsme asi jít raději na pilíře
Freney, s různými cestami v ledových soplech.
Všechno má ale svůj vývoj.
V Alpách jsme se tedy neztratili. Měli jsme na
ně i fyzicky, protože v Tatrách se pořád něco dělalo. Můj trénink spočíval hlavně v každodenní
jízdě na kole do práce z Bystrce do Líšně – dvacet kiláků jedna cesta. Pak jsme dost běhávali,
hlavně Honza. V oddíle se běh hodně pěstoval.
Zúčastňovali jsme se různých přespolních běhů,
ale také okresních nebo městských přeborů.
Ivo Doušek zase propagoval orientační běhy.
Každou středu jsme mívali tréninky, na kterých
vždycky postavil cvičnou trať. Na přeborech brněnských oddílů v orientačním běhu pak byla
díky tomu Lokomotiva neporazitelná. Mě osobně takové věci velmi bavily. V zimě pak přišly na
řadu běžky, což je taky skvělá věc. Pokud se nejelo do Tater, šlo se automaticky na běžky.
V roce 1973 odjel Honza do Himálaje s československou výpravou, která se neúspěšně pokusila vystoupit na osmitisícový vrchol Makalu
dosud nezlezeným jihozápadním pilířem. Bohužel, Honza Kounický při výstupu zahynul3 a já
tak ztratil svého stálého spolulezce a kamaráda.
Honzovo neštěstí byla shoda nešťastných náhod,
které se nedají vysvětlit jinak než osudem. Často
říkám: „My jsme jen loutkové divadlo, které vodí
velký loutkář nad námi.“
V době tragické expedice na Makalu jsem už
byl v manšaftu a byla možnost vyrazit na Kavkaz.
S naší připraveností z Tater a Alp jsme se po příjezdu jen rozhlédli kolem sebe a hned se pustili
do prvovýstupů. S Leošem Horkou z Ostravy se
nám podařilo v severní stěně Nakratau vytyčit
novou linii, o které se ovšem tuší, že jej už před
válkou vylezli Němci a nedochovaly se jen o jejich výstupu záznamy. Možná je tato domněnka pravdivá, protože cesta má absolutně logický směr. Akorát místy vede strmými sněhovými
úseky, které mohou být velmi lavinózní. Na ruské
pojetí lezení, kdy se Rusové snažili eliminovat riziko na minimum, to bylo dosti silné kafe. U nich
vládl duch kolektivismu, na túru se tam nikdy nevypravili pouze dva horolezci. Vždycky se jednalo
o grupu, třeba o osm lidí, kterým jsme říkali okovaná stonožka, protože na nohách měli okované
trikuny4. A „klap, klap, klap“, šli všichni stejným
tempem v zelených mundúrech. Pro nás to byl
velký poznatek. Mezi nimi ale byli i špičkoví horolezci, jenže opět v kolektivní bázi. Někam svůj
výstup nasměrovali a kolektivně vše přelézali.
V roce 1974 jsme v únoru vyrazili na zájezd do
Norska, který vedl Luděk Záhoranský. S Vaškem
Širlem, Frantou Půlpánem a Jirkou Pechoušem
jsme byli jedna čtverka, druhou tvořili Tatranci.
Před námi se v tamních stěnách lezlo jen v létě,
v zimě tam nebylo přelezeno tehdy nic. Podařilo
se nám tam vylézt první zimní výstupy pilíři na
Breitind a Sondre Trolltind stylem, který se mi líbil. Žádné vracení, ale vylezení celé cesty v kuse
až nahoru. Skála je tam celkem pevná a neobyčejně kompaktní. Často vytváří takové prdýlky
se spárkou uprostřed, která je ale zavřená, takže do ní nejde zatlouct nic pořádně. S jištěním
tam tedy byl trochu problém, častokrát se daly
použít jen žiletky do tenkých spárek. Zvláště na
těch pilířích… Občas se nám do cesty posta-
vil komín, všechno ale bylo naštěstí vyledněné,
takže se dalo lézt po ledě. V 900 metrů vysoké
stěně Trollrygenu jsme si ale vylámali zuby. Náš
neúspěch si vysvětluji tím, že jsme se měli hned
od začátku nasáčkovat do této stěny a zapomenout na ty pilíře… Věřím tomu, že jinak bychom
stěnu vylezli, byli jsme silná parta. Takhle už bylo
lezení moc a chyběl ten správný „drajv“. Náš pokus měl příchuť únavy a znechucení. Chyběla
chuť pokračovat, protože jsme předtím vylezli
dvě těžké cesty.
V létě téhož roku jsem navštívil Kavkaz v ne
úplně navštěvované oblasti Cej. Bylo to zajímavé.
Utvořil jsem skupinu se svou ženou Jarkou, Vencou Širlem, Lenkou Benešovou a Jirkou Janišem.
Ve druhé byl Karel Schubert, Pechouš a Půlpán,
kteří šli do další doliny. Nepříjemné na tom bylo,
že po první túře se Jarka při brodění řeky nešťastně zranila a zbytek zájezdu už jen proležela. Nejprve jsme v rámci aklimatizace vylezli na Dublpik, a pak udělali prvovýstup na Čančachi Choch.
Na konci zájezdu zbylo dost času a nikomu
se už moc lézt nechtělo. Přesto jsem ještě s Luďkem Zahoranským, Česlavem Wojcíkem a Břeťou
Husičkou vylezl na Zaromag pěknou, pohodovou cestu. Myslím, že to byl právě Česlav, kdo
vymyslel sestup do Krestového perevalu, odkud
jsme vše museli objet. Byla to taková „fligna“, abychom se do této oblasti vůbec dostali. Bezvadný
nápad! Sestupovali jsme tak do neznámé a značně rozlehlé doliny. Byl večer a kolem nás se pásla obrovská stáda ovcí. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme až dolů k pastevcům, abychom s nimi
večer nemuseli sedět a chlastat, a tak jsme si na
krásné louce udělali biváček. Jenže oni nás viděli, jak scházíme, a tak nás hledali. Přestože jsme
byli potichoučku, druhý den ráno nás načapali.
Byli to ale dobří lidé – otec se synem. Přijel k nim
i nějaký veterinář na koni. Nepustili nás dolů:„Teď
vás pohostíme!“ Dlouhým bidlem s hákem chytili malou ovečku, kterou podřízli a stáhli. Udělali
velký oheň a začali dělat na pánvi jídlo. To byla
dobrota! Dodnes nechápu, jak dokázali tak rychle maso uvařit… Úžasné ráno. Z naší návštěvy
vznikl obrovský piknik. Družba jak má být! Zootechnik vytáhl kořalku a trochu jsme se tam i sťali.
Dodnes si na něj pamatuji, jak pořád opakoval:
„Daj bog, što by socializm pobědil!“ Nakonec
jsme sešli dolů k silnici, kde už jezdili gruzoviky.
Jedním jsme se pak svezli dolů…
Všichni jsme už byli přelezení, všichni jsme
už měli hor dost. S Jardou Soldánem jsme se
proto domluvili, že společně utečeme a pojedeme stopem do Gruzie. Jednoho dne ráno, dříve než se všichni vzbudili, jsme opravdu utekli.
Náš ruský komisař byl z našeho útěku úplně na
mrtvici! Dojeli jsme stopem do Gruzie a přežili
noc v Tbilisi. Bez jakýchkoliv papírů, beze všeho.
To byl taky zážitek! Když jsme se po pěti dnech
vrátili, náš komisař nás doslova miloval! Byl moc
rád, že jsme se vrátili, protože jinak by to pro něj
nedopadlo dobře.
V dalším stupni mého horolezeckého vývoje sehrály pro mne Alpy stejnou úlohu, jako byly
pro mé lezecké začátky důležité Tatry. V roce 1977
se mi ve francouzských Alpách podařilo s Pedrem Bednaříkem udělat prvovýstup v severní
stěně Les Droites a taky vylézt cestu CecchinelNominé na Andělský pilíř Mont Blancu. Počátkem osmdesátých let jsem pak ve Francii pobý-
val několik roků služebně u firmy, která od nás
dovážela traktory Zetory. Hodně jsem tehdy lezl
s Osinem – Osvaldem Dubou, který bydlel v Basileji. Měl jsem jen jediný pas – služební, ve kterém bylo pouze francouzské vízum. Bylo vyloučeno, abych s ním zažádat o nějaké další, třeba
švýcarské. Proto jsem musel chodit do Švýcarska
načerno, což bylo celé bezvadně zorganizované. U početné české galérky v Báslu jsem si díky
tomu vysloužil přezdívku „Král Šumavy“. Autem
jsem dojel ze Štrasburku do francouzského hraničního města, kde bydlel Osinův kolega z práce. Osin už tam na mne čekal, vzal můj bágl do
svého auta, odvezl mne kousek dál do polí a já
pak předstíral, že dělám joging. Přeběhl jsem tak
přes hranice do Švýcarska. Osin mezitím přejel
přes celnici legálně, já k němu zase nasedl do
auta a mohlo se jít lézt.
Historky s Osvaldem se tehdy nedaly moc
publikovat. S Osinem jsme například v osmdesátém třetím udělali druhý zimní výstup Lauperovou cestou na Eiger, která vede vlevo od
Skotského pilíře. Později nás sice naštvalo, když
tuto nádhernou linii sjel kdosi na lyžích, je to ale
moc hezká cesta, dlouhá jako pohádka. Oba jsme
v té době neměli dostatek času jít do severní stěny. Na Eiger jsme ale přesto chtěli vylézt. Zvolili
jsme proto tuto trasu, kterou jsme zvládli za tři
dny i se sestupem. Podobným způsobem jsme
toho zvládli vylézt poměrně dost.
I
V roce 1975 směřoval na Pamír reprezentační
zájezd, kterého se zúčastnil prakticky celý manšaft. Mělo se tam pozorovat, kdo by byl vhodný k doplnění druhé expedice na Makalu, která
se plánovala o rok později. Tehdy jsme nejprve
udělali prvovýstup jižním pilířem na Pik Lenina.
do konzervy, a když byla plná, vzali jsme ji s sebou. Z druhého výškového tábora se pak muselo
sestoupit dolů, do další doliny, ze které se teprve
stoupalo k vrcholu. Tam jsme zabivakovali a druhý den vylezli na vrchol a zpátky. Byla to dobrá
výprava. Možná i tento výstup rozhodl, že jsem
se v nominaci na Makalu objevil i já.
Vrchol Makalu se nakonec podařilo zdolat
a prvovýstup jihozápadním pilířem se tedy dokončil. Stejně jako na první výpravě nad ní zůstal stín v podobě úmrtí Karla Schuberta, který
zůstal při sestupu několik desítek metrů pod vrcholem. Karel byl vždycky nesmírně důkladný,
ale dost pomalý. Zřejmě jeho vůle byla větší než
jeho rezervy. Se svými vrcholovými ambicemi
to přehnal. Měl vylezenu spoustu hezkých cest.
Když jsme byli v jednasedmdesátém roce v Alpách, společně s ostatními kluky přelezl hřeben
Peuterey – strašně dlouhou a těžkou túru. Prošli
Brenvou a vylezli ledovou stěnu Aiguille Blanche,
což je samo o sobě těžká ledová túra. Pak sestoupili do Peutereyského sedla a ještě vylezli
Peutereyský hřeben na Mont Blanc. Tehdy jsme
se potkali na vrcholu, protože my právě dolezli
Hrušku. V době, kdy já byl v Norsku, Karel se společně s Poldou Páleníčkem zúčastnil výpravy do
Yosemitů, kde vylezli dvě „prďácké“ cesty. Byl to
výborný lezec. I na východním Kavkaze vylezli
kluci pěknou cestu. Měli jsme spolu dobrý vztah.
Musím se přiznat, že to byl Pražák, s kterým jsem
si nejlépe rozuměl.
V té době se již začal formovat lehký alpský
styl, který mi byl vždy blízký. Prostě přijít pod stěnu a cestu vylézt od začátku až do konce. Šup!
Žádné vracení. Tento přístup jsme začali aplikovat i na výpravě do Hindúkuše v roce 1978.
První jihomoravská horolezecká expedice do
afghánského Hindúkuše měla být původně sva-
Slavnostní odjezd výpravy do Hindúkuše před brněnskou radnicí, zprava doleva: Miroslav Mrkývka, Sylva Talla, Jiří Beneš – Mauglí, Petr Bednařík – Pedro,
Karel Cídl, Jiří Růžička, Jaroslava Tallová, lékař Tomáš Skřička, na fotografii chybí Jan Krch – Drobek, a Vilém Schwab
Pak jsme ještě vyhecovali výpravu hyen ve složení – já, Igor Novák, Milan Kriššák a Zdislav Drlík,
na sousední šestitisícový Pik Dzeržinského. Při
sestupu z Leninova štítu jsme si totiž všimli, že
všude okolo leží spousta zahozeného jídla. Rozhodli jsme se tedy, že s sebou nic neponeseme,
a jídlo si po cestě jednoduše posbíráme. Výprava
hyen tedy vyrazila. Hůlkami jsme vždycky klepli
zová. Horolezecký svaz ale v té době povoloval
pouze jednu výpravu ročně a kromě naší party
se přihlásili i Ostraváci, kteří směřovali k Nanda
Devi v Indii. Jak to mohlo dopadnout? Předseda
Vítek přišel s návrhem jedné expedice se dvěma
cíli. Nepomyslel ale na byrokracii, která vše znemožnila. Jeho nápad by byl schůdný pouze v případě, kdy by se jednalo o působení v jednom
33
PORTRÉT
státu, třeba v Indii. Když se zjistilo, že to tak nejde, začalo být skoro pozdě. Ostrava měla vždycky větší politickou sílu než Brno, takže přednost
dostali oni. Jediným řešením bylo zorganizovat
si výpravu sami na devizové přísliby. Pro deset
lidí jsme nakonec dostali osm devízáků po 220
dolarech, což tvořilo finanční základ naší expedice. V Afghánistánu bylo zrovna těsně po revoluci
a naše výprava byla toho roku jedinou, která se
se do tamních hor vypravila. Výrazně se o získání
povolení odcestovat do hor přičinil náš velvyslanec. Dodnes nevím, proč zrovna nám tento sympatický človíček tolik pomáhal.
Cíleně jsme směřovali k sedmitisícovému štítu s názvem Kohi Šachaur, který jsme si vyhlédli
již z Brna. Přes Jirku Růžičku jsme získali kusé informace i fotky od Poláků, kteří v námi vyhlédnuté oblasti působili jako druzí po Francouzích.
Zlezli tehdy na náš cíl východní pilíř. Bezesporu to
byla nejlepší výprava, které jsem se kdy zúčastnil.
Dneska bychom už asi jen těžko dali dohromady
skupinu, která by k sobě tak pasovala.
Do Afghánistánu jsme cestovali autem. Už
jen samotná cesta by sama o sobě dala na knihu. Tam bylo zvratů! Jeli jsme absolutně do neznáma, takže na nás čekalo silné dobrodružství.
Povolení jsme sice měli, ale v novinách jsme nacházeli různé zprávy z Afghánistánu. Rok před
revolucí byli v Afghánistánu Slováci – Popradčani, které tam přepadli a Míru Pelce přitom
střelili do břicha. Měli jsme obavy, že po revoluci bude situace v zemi ještě horší. Odvážnému ale štěstí přeje. Nebýt toho, že se nám rozsypal diferenciál a my si tak museli najmout
starý Zil, asi bychom dopadli špatně. Dny byly
dlouhé, a tak se jelo i v noci. Když se pak před
námi objevila světla, říkali jsme si: „Je to dobré,
to bude Iškašim!“ Vjeli jsme do úzkého údolí
a otevřeli flašku s rumem, která nahoře kolovala. Všichni zpívali. Najednou jsme ale zastavili,
protože přes silnici ležely velké balvany. Styčný důstojník vyskočil a s pomocníkem řidiče
balvany odklidili. Jelo se dál. Když jsme asi za
hodinu dojeli do vachánského města Iškašim,
styčný důstojník vylezl z kabiny celý pobledlý.
Ještě se mu klepaly nohy a říkal: „Měli jsme být
přepadeni!“ Jen proto, že jsme jeli Zilem a zpívali si na cestu, bandité si mysleli, že jede armáda, a utekli. Měli jsme štěstí.
Když jsme dojeli na místo, odkud začínal pochod do hor, nastaly běžné „štrapáce“ s nosiči
o vhodnou cenu. Na výpravu jsme od všech známých posbírali staré boty a oblečení, měli jsme
vše v pěti velkých lodních pytlech. Když se pak
handrkovalo o cenu a nosiči nechtěli přistoupit
na tu naši, rozhodl jsem: „Nic naplat, hoši, budeme jim brnkat na nervičky!“ Náklady jsme začali nosit sami. Šli jsme asi hodinu, vše skládali za
záhybem cesty a vraceli se pro další. Nosiči jen
seděli a pozorovali, jak nákladů ubývá. Začali být
mírně nervózní, že si vše odnosíme sami a oni
přijdou o kšeft úplně. Přišli vyjednávat a trochu
slevili cenu. Říkal jsem jim: „V žádném případě!
Cena je hotová a přes to nejede vlak!“ Pak jsem
ještě dodal: „Ale ti, co s námi půjdou, dostanou
prémii!“, a vytáhli jsme pytle s oblečením. To
rozhodlo. Pro ně měl takový kabát daleko větší
cenu než těch pár usmolených peněz. S nimi by
stejně museli jet den do Iškašimu, aby si tam na
trhu něco koupili.
34
Jarka Tallová na 1. jihomoravské výpravě do Hindúkuše v roce 1978
děli spolu, Drobek byl asi pět metrů nad námi.
V noci lítaly pět set metrů od nás laviny. Drobek
vždycky zařval: „Držte si klobouky!“ Nad ránem
začal Drobek vařit. Postavil na vařič ešus, a vtom
se najednou seshora utrhla kamenná lavina.
Vše se s ohromným rachotem valilo dolů. Největší bloky přeskočily převis nad námi, drobná
drť ale padala přímo na nás. Jeden kámen, velký asi jako hrnek, dopadl na ešus, ale neshodil
ho. Naštěstí, protože jinak bychom byli v háji.
Nejhorší ale bylo, že Jarka dostala dost velkým
kamenem do břicha. Začala křičet. Po pádu se
spacák úplně seškvařil. Peří strašně smrdělo, asi
Lezení pod séraky v horních partiích severozápadní stěny Kohe Šachaur, Hindúkuš 1978
Dost dobrodružné bylo i lezení. Nabízely se nám různé šestitisícové kopce v okolí.
S Mauglím a Jarkou jsem třeba vylezl pěknou
cestu na Kohi Nadir Šach. To byla taky túrka!
Pooblezli jsme tam skoro všechny kopce, stáli
tam na každé špičce. Hlavní cíle ale byly dané
– vylézt na Šachaur obě stěny. S Jarkou a Drobkem – Honzou Krchem, jsme se pustili do té severozápadní, z čehož se vyklubal dosti dramatický výstup. Řekl bych až příliš! Stěna začínala
ledovým svahem se sklonem 45 až 50 stupňů,
na který dopadaly kameny ze střední části stěny. Zdejší hornina je tvořena břidlicí, takže padajícím kamenům jsme přezdívali „cirkulárky“.
Vůbec nemělo cenu se ani navazovat, protože
by to lano odneslo. Každý si tedy šel sám, svou
cestou, abychom nebezpečný úsek přeběhli co
nejrychleji. Pod skalní výšvih nám to trvalo půl
dne. Kousek jsme ještě popolezli a zastavili se
až na krásné polici pod malým převisem, což
bylo perfektní místo na bivak. S Jarkou jsme se-
vlivem uvolněné energie. Vůbec jsem netušil, co
bude. Jarka úpěla a mně se začaly hlavou honit
myšlenky, jak se dostaneme dolů. Bylo jasné,
že kdybychom se měli dolů vracet úseky pod
námi, rozsekalo by nás to na kousky. V hlavě mi
to šrotilo, jestli máme vytraverzovat ze stěny…
Zkoumali jsme, co se vlastně stalo. Jarka neměla vnější poranění, ale břicho měla jeden
modrák. Nevěděli jsme ale, jestli není poraněná
zevnitř. Usoudili jsme ale nakonec, že z našeho
místa stejně nevede jiná cesta než nahoru. Rychle jsme všechno sbalili. Obávali jsme se, že na nás
může spadnout ještě něco dalšího. Museli jsme
rychle pryč do bezpečí. Popolezli jsme tak tři,
čtyři délky a dostali se mimo dosah visících skal.
Postavili jsme stan, ledovali Jarčino břicho a čekali, co se ze zranění vyvine. Jarka sama uznala:
„No nic, musíme! Co jiného můžeme dělat?“ Na
vážné zranění to naštěstí nevypadalo, takže jsme
lezli dál. Tak tedy vypadala nejdramatičtější situace celé výpravy…
V následujícím ledovcovém úseku vedl náš
výstup přímo pod sérak. Lezl jsem první a měl
dvě ledovcové zbraně. Jarka už měla jen jednu,
protože nám jedna zbraň spadla dolů, stejně
jako Drobek, který šel poslední. Drobek, jakmile
se dostane do výšky, přestane mu fungovat hlas.
Pamatuji si, jak mi Jarka musela zezdola vyřizovat
vzkazy, prý: „Drobek ti, čur..u, vyřizuje, že nemáš
lézt pod ty séraky. Lez jinam!“ Já na to: „Tak zas
čur..ovi vyřiď, ať si políbí pr..l, že musíme jít rovně!“
Večer jsme zabivakovali v trhlině. Bivak už byl
bezpečný. Ráno nás Drobek budil s písní: „Když
do Prahy ruská vojska vjela…“, protože bylo právě 21. srpna. Dolezli jsme na vrchol. Jeden bivak
jsme pak ještě střihli při sestupu, který už nějak
dramatický nebyl.
Druhý hlavní cíl výpravy – prvovýstup severovýchodní stěnou, pak společně přelezli Pedro
s Mauglím. Pedro taky vylezl na jeden štít sólo…
Říkali jsme: „Ti jeho andělé nad ním, ti musí být
tak unavení!“ Už jen přejít přes ledovec, který
měl dost trhlin … Já přes něj šel jen kousek a do
jedné z nich žuchl. Samozřejmě nenavázaný, jak
jinak? Po dvou metrech v ní byl naštěstí most, na
kterém jsem zůstal ležet… Pedro ledovec přeskákal sám tam i zpátky. Byl úžasný!
Dobrodružství nekončilo ani na zpáteční
cestě. Když jsme se opět dostali k našemu porouchanému autu, v Afghánistánu bylo zrovna
stanné právo. Bylo jasné, že Avii bez náhradních
dílů neopravíme. Proto jsme se s Jurou Růžičkou
a Mirkem Mrkývkou – Mrkvou, vypravili místní dopravou do Kábulu, shánět náhradní díly.
Ostatní nás mezitím čekali v horách, kde se zásoby jídla začaly ztenčovat. Zbyla jim jen kolínka, cukr, olej a 8 hovězích konzerv. Jejich výživa
spočívala v ranních kolínkách na slano a večerních kolínkách na sladko. Taky se domluvili, že
každý týden sní jen dvě konzervy…
Cesta do Kábulu džípem a pak autobusem trvala naší trojici dva dny. Po našem příjezdu jsme
hned zašli do klubu a začali vykládat, co máme za
trable. Natrefili jsme tam zrovna na radistu, který ještě ten večer odvysílal do Prahy seznam potřebných autodílů. S pražskou Avií jsme totiž měli
smlouvu, že v případě potřeby nám poskytnou
jakékoliv náhradní díly, ale transport si musíme
zajistit sami. Ten byl zase domluven s mou sestřenicí, která pracovala u Českých aerolinií. Ráno jí
zazvonil telefon, že má vzkaz na ministerstvu zahraničních věcí. Šlo nám jen o 4 kolečka do diferenciálu, které jí v Avii hned nachystali. Zbývalo
už jen vymyslet způsob, jak asi 2 kila vážící náklad
přepravit k nám do Asie. Dozvěděli jsme se, že za
týden se do Afghánistánu vrací z dovolené jeden
pracovník z Jablonexu. Sestřenice se s ním spojila
a domluvila si s ním v letištní hale schůzku, kde
by mu vše předala. V sedmdesátých letech zelo
letiště v Ruzyni prázdnotou, jenže ten den zrovna
končil dudácký festival ve Strakonicích a mistrovství světa v házené, takže hala byla plná lidí. Setkání v hale se tedy nepovedlo, a tak mu musela být
zásilka doručena až přímo do letadla. Do Kábulu
přiletěl sedmý den od okamžiku, co jsme se dali
na cestu. V té době něco neuvěřitelného. Byla to
prostě shoda náhod. S náhradními díly jsem se do
hor vracel sám. Všichni mne vítali jak dědu Mráze.
Avii jsme dali dohromady a šťastně odjeli domů…
O rok později jsme s Jarkou vycestovali za
polární kruh, do Grónska. Nasměroval nás tam
Jura Havel – brněnská legenda, zamilovaná do
severu. Měl s námi jet také Osin a Petr Pavlák, se
kterým jsem kdysi začal v Lokomotivě lézt. Nakonec s námi Osin z pracovních důvodů nemohl,
takže jsme zbyli jen tři. Museli jsme zajistit jídlo
i jeho odeslání až na místo, což byla za totáče
docela náročná operace. Z papíren jsme dostali
sudy. Měl jsem vymyšlené, že sudy pak rozřízneme a uděláme z nich saně, které pak za sebou
potáhneme. Později se ukázalo, že to byla dost
lichá myšlenka. Abychom se vyhnuli vysokým
poplatkům oficiálních výprav, do Grónska jsme
odletěli jako členové dánského horolezeckého
klubu. Po dvoudenním čekání na loď s jídlem
jsme se přesunuli do jedné z posledních vesnic,
odkud nás dovezl přímo do fjordu jeden Eskymák s člunem.
Jura Havel, který v oblasti působil několik let
před námi, básnil o krásných stěnách s fantastickým lezením. Měl sice pravdu, ale když jsme
tam potkali dva Švédy, kterým se podařil čtvrtý
výstup na druhou nejvyšší horu Grónska Mt. Forel, zaznělo: „Co jsou tyto 500 metrů vysoké ská-
ly proti tomu – dojít někam!“ O našem cíli bylo
tedy rozhodnuto.
Měli jsme štěstí, že bylo skoro pořád hezky.
Jsem přesvědčen, že kdyby při naší cestě nahoru bylo delší dobu škaredě, nevrátili bychom se.
Polární krajina je tam natolik rozsáhlá a rozlehlá
s velkým množstvím trhlin, že ve špatném počasí bychom ji neměli šanci projít. I tak na nás
čekalo obrovské dobrodružství. Saně jsme nakonec postavili z lyží. Petr měl s sebou švýcarský
nůž a vrták, takže jsme vše tak nějak provrtali
a pospojovali. V mapě z roku 1936, kterou jsme
měli k dispozici, už spousta věcí neseděla. Kde
měl být sníh, bylo kamení. Při přechodu jednoho ze sedel jsme museli saně přenášet přes
padesát metrů dlouhý skalní úsek. Učili jsme
se jako nováčci. Jakmile začne přes den slunko svítit, povrchy ledovců úplně rozbřednou
a vše se začne bořit. Všude tekla voda, ve které
jsme táhli naše saně jako blbci. Rozhodl jsem:
„Musíme změnit rytmus. Budeme spát ve dne
a v noci půjdeme dále!“ Z velké plachty jsme
přes den udělali bivak. Když pak začalo večer
Pochod k Mt. Forel, druhé nejvyšší hoře Grónska, kterou jsme úspěšně zlezli v roce 1979
Jarka Tallová během výpravy do Grónska v roce 1979
zapadat slunko, nachystali jsme se k pochodu
a kolem deváté, desáté, když vše pěkně přimrzlo, vyrazili. Šli jsme pak až do rána, do osmi,
kdy začal led a sníh zase tát. Po čtyřech dnech
pochodu se saněmi už byly ledovce natolik rozbité, že už nemělo smysl vše táhnout s sebou.
Pokračovali jsme dále už jen s batohy na lyžích.
Další kardinální chybou bylo, že jsme si s sebou
vzali běžky. Petr měl s sebou skialpy, což bylo
nejlepší. S Jarkou jsme měli navíc na běžkách
takové mnou vyrobené „fórové“ vázání, že jsme
museli nohy k lyžím přivazovat smyčkami. Naprosto zbytečná komplikace! Na Mt. Forel jsme
nakonec došli, ale úplně bez jídla. Rychle jsme
vylezli na vrchol a začali se vracet.
Rychle jsme hnali zpátky. Po cestě jsme si
postupně budovali depa se zásobami. V hlavním depu jsme si nakonec dali den odpočinku.
Nad námi byla nádherná skalní stěna. Abychom
35
PORTRÉT
netrpěli pocitem, že jsme sem naše horolezecké
harampádí dotáhli zbytečně, zkusili jsme na ní
vylézt. Nástup nám trval dvě hodiny, kdy jsme
přešli jedno sedýlko. Ve stěně jsme narazili na
krásné lezení v pevné žule a dolezli tak asi do její
třetiny. Pak se ale pokazilo počasí a začaly padat
obrovské sněhové vločky. V posledním okamžiku,
než začaly padat laviny, se nám naštěstí podařilo
Sylva a Jarka Tallovi na vrcholu Piku Korženěvské v roce 1988
Syn Dominik (vlevo) našel ve svých rodičích výborné učitele
foto Pepe Piechowicz
slanit. Nastalo třídenní období škaredého počasí,
které jsme prospali. Bylo tam pořád světlo a my
nevěděli, jestli je den nebo noc. Z předchozího
pochodu se dostavila únava. Jeden z nás se vždy
probral, uvařil čaj nebo něco uvařil, vzbudil ostatní a šlo se zase spát.
Zpátky jsme pak šli už zase jenom na hlad.
Depo na prvním ledovci nám rozebraly lišky, zbyly po nich jen konzervy. Kolínka a knäckebroty
byly pryč. Poslední depo nám zase rozkradli Eskymáci. Místo našeho vylodění bylo od poslední vesnice vzdáleno asi 50 kilometrů. Moc často
tam Eskymáci nejezdili. Když kolem jela loď, mávali jsme na ni, ale kdepak! Na tu vzdálenost nás
neviděli. Nezbývalo nám nic jiného, než těch 50
kiláků přes všelijaké ledové bystřiny dojít pěšky.
Nakonec nás asi 20 kilometrů od vesnice zahlédl
jeden rybář, který nás už dost zničené přece jen
odvezl. Večer už byl obchod zavřený, takže jsme
byli opět bez jídla. Dočetli jsme se, že se otevírá
v sedm. Já měl jako jediný hodinky. Jarka s Petrem mne pak každou hodinu budili, jestli už není
sedm. Na cestu ke kšeftu jsme se s Petrem vydali
už v šest. Nakoupili jsme toho hodně. Celý den
se pak jen vařilo a jedlo. V Grónsku jsem zhubnul hodně, jenže já měl vždycky nějakou podstatu. Jarka s Petrem ale byli štíhlí, šlachovití, takže
neměli ani z čeho zhubnout. Měli taky největší
hlad. Po našem návratu pak Jarka každý den hodinu snídala…
36
Sylva Talla během aklimatizace na Nevado Pisco v peruánských Andách v roce 1980
V roce 1980 jsem byl v Peru na výroční expedici. Podložené bylo vše desátým výročím tragické expedice českých horolezců, které zasypala lavina pod Huascaránem. Smyslem našeho
zájezdu ale bylo taky něco vylézt. Sešla se tam
taky zajímavá parta: Jaryk Stejskal, Mauglí, Míra
Šmíd, Zdeněk Brabec nebo Igor Novák. Působili
jsme v okolí Huascaránu a někteří kluci v oblasti
Huayhuash. Společně s Jarkou a pražskými kluky se mi podařilo vylézt na Nevado Chopicalqui,
což byla hezká cesta. Neskutečně ostrý hřeben
z „pusinkového“ ledu! Bohužel jsem někde ztratil
diák, kdy jsem jej shora fotil. Kdysi ale vyšel na
titulní straně Hotejla.
V osmaosmdesátém mne Drobek uvrtal do
zajímavé výměnné akce. Letěli jsme na Pamír
s Kavkazskou expedicí, která měla ambice vylézt
na všechny tři tamní sedmitisícovky. Vylezli jsme
ale akorát na Pik Korženěvské. Komunismus nám
s Jarkou utekl o půl dne, neboť se pokazilo počasí.
V životě je taky jedno období, kdy se objeví rodina, a vše se musí nějak skloubit. Našeho
mladého Dominika jsme s Jarkou začali brát na
hory úplně od mala. Začal s námi normálně lézt.
Od desíti měl dokonce malý cepínek. V devadesátých letech jsme pak díky mému zaměstnání v Zetoru společně pobývali v Kanadě. Když
se náš pobyt chýlil ke konci, padlo rozhodnutí: „Teď si uděláme rodinný šestiměsíční výlet!“
Od firmy jsem koupil velký skříňový Chevrolet
a upravil jej na bydlení. Nejprve jsme navštívili
Eugena Farkaše v Denveru a kvůli aklimatizaci
tam zlezli dvě čtyřtisícovky. Naše cesta pak pokračovala do Mexika s cílem vylézt na Popocatépetl. Zrovna se z něj ale kouřilo, a proto jsme
náš cíl změnili na Iztaccíhuatl, který se rozprostírá hned naproti. V noci nás tam ale přepadli
banditi a já musel ujet s prostřeleným kolem.
Rodina se tam pak už nechtěla vrátit, takže jsme
nakonec zlezli nejvyšší vrchol Střední Ameriky
– sopku Citlaltépetl. Pak jsme odjeli na Aljašku,
kde Dominik vylezl ve třinácti letech v naprosté pohodě na Mt. McKinley. O celém výletu pak
Dominik napsal dokonce knížku5. Jablko tedy
nepadlo daleko od stromu…
Z rozhovoru u kokového čaje
Brno, říjen 2010
Během expedice na Makalu jsi prožil radostné chvíle. Na
této páté nejvyšší hoře světa jsi ale taky přišel o dva kamarády. Jak na tuto výpravu vzpomínáš s odstupem času?
Byla to tehdy jakási špička mého lezení, kdy jsem se dostal nejvýše. Honza zahynul na Makalu tři roky před naší výpravou. S jeho smrtí jsem se už nějak srovnal. Kdybych později
pracovně neodjel do Francie, pravděpodobně bych se dostal
do nominace i při dalších expedicích, a možná bych tady dnes
taky nebyl, kdo ví. Když si uvědomím, kolik kamarádů se z těch
výprav nevrátilo…
První výpravy do nejvyšších hor se ještě přepravovaly po silnicích nákladními auty. O zážitky přitom asi nouze nebyla…
K Makalu se opravdu cestovalo dvěma Tatrovkami přes celou
Asii. Naše putování ale začalo havárií u Olomouce, kde Polda Páleníček vjel do protisměru a „zrámoval“ tam protijedoucí Liazku.
Náš odjezd se tak poněkud opozdil. Museli jsme z auta vše vyložit a Tatrovka musela do opravny. Pak se zase musel celý náklad
naložit zpět, což celé zabralo asi 14 dní zdržení.
Jen cesta Tatrovkami do Nepálu by sama o sobě byla expedicí. Tehdy nikdo netušil, jak to chodí na hranicích mezi Sovětským
svazem a Íránem. Asi na deset dní jsme zkysli v Jerevanu, protože
nás Rusové nechtěli pustit do hraničního pásma, které podléhalo
ministerstvu pohraničí nebo něčeho takového. Státy jako Arménie do toho neměly co mluvit. Taky nám začali lhát. Nejdříve nám
tvrdili, že nemůžeme pokračovat v cestě kvůli spadlému mostu.
Jedinou možností prý je naložit auta na železnici a přejet přes
jiný most. Zašli jsme tedy na návštěvu k předsedovi komunistické
strany Arménie, aby nám pomohl. Dostalo se nám vysvětlení, že
jediná instituce, která nám může pomoci, je velitelství pohraničních vojsk v Moskvě. Čekání nás stálo dost peněz. Byla ohromná
zima, my museli být ubytovaní v hotelu. Teplota klesla na minus
dvacet, takže nám veškeré pivo v autě popraskalo. Naše anabáze
však pokračovala. Kulturní referent z naší ambasády zavolal službukonajícímu na velitelství pohraničních vojsk v Moskvě, který slíbil, že vše zařídí. Samozřejmě se ale nic nedělo. Ráno jsme dojeli
k závoře, kde o nás stále nic nevěděli. „Pazvanili“ v Moskvu, kde
to už ale vzal jiný sloužící a zase nic! Pochopili jsme, že není jiná
možnost, než se vypravit do Moskvy. Ivan Fiala se pak skutečně
sbalil a odletěl do Moskvy. Na velitelství nakonec dostal bumážku,
se kterou jsme byli schopni odjet. Tehdy bylo úspěchem, že výprava odcestovala a do cíle cesty vůbec dorazila…
Na Makalu byl také náročný deset dní trvající pochod do
základního tábora přes Barunské sedlo. Samotný prvovýstup
jihozápadním pilířem ještě stále není zopakovaný. Dalo by se
to vylézt i alpsky, ale je to lezení! Největším problémem po dosažení hlavního vrcholu by asi byl sestup stejnou trasou. Slanit celou cestu pilířem dolů je opravdu dost o hubu. Z Jižního
vrcholu na hlavní vrchol Makalu je to taky ještě pořádný kus
cesty. Pěkně ostrý hřeben, který bude jistě těžší než samotné
zlezení pilíře alpským stylem. Řešení bych pak viděl v sestupu
Francouzskou cestou.
PO
TO
P-L
ITE
TR
AL
IG
HT
SPACÍ PYTLE
PRO LETNÍ OBDOBÍ
N
FO
RD
N
EP
AL
Po druhé expedici na Makalu se v brněnském Zetoru zakládal 1. klub
osmitisícovkářů v Československu, zleva: Ľudovít Zahoranský, Sylva Talla,
Jožo Psotka, Vlado Petrík, Mišo Orolin, Milo Neumann, Ivan Fiala a Honza
Červinka, za řečnickým pultem stojí Ivan Gálfy
SAMONAFUKOVACÍ
KARIMATKY
SA
Milan Kriššák (vlevo) a Sylva Talla s expediční Tatrovkou cestou na
Makalu v roce 1976
spoLEHNOUT
UL
Jak ses vůbec dostal k traktorům?
Studoval jsem strojní fakultu, k traktorům jsem tedy měl
blízko. Navíc jsem se hodně učil jazyky. Lásku k strojařině jsem
rozhodně nezdědil po rodičích, protože můj otec pracoval jako
knihkupec. V mládí jsem ale byl fanatik do motorek, na kterých
jsem i závodil v motokrosu. Později jsem vlastnil Jawu 500 OHC,
na které jsme tehdy jeli do Itálie. Celkově jsem pak od motorek
přešel ke strojařině.
Poznal ses se spoustou zajímavých horolezeckých postav. Na
koho rád vzpomínáš?
Hezký vztah jsem měl třeba s Radanem Kuchařem, u kterého
jsme s Jarkou občas v Praze přespávali. Jeho manželka Táňa pracovala ve Sportturistu a pomohla nám také vyřídit spousty věcí.
Hodně mne také dojímal Míra Šmíd. S ním byla taková sranda!
Spolu jsme měli třeba namyšlené, že až zestárneme, založíme Klub
historického alpinismu. Seženeme si staré věci na lezení a budeme normálně s těmi dlouhými pikly jezdit do Tater. Na krosnách
přitom poneseme koše s vínem, nasekáme si kosovku a uděláme
vatru… Míra vzal naše výmysly natolik vážně, že když jednou
odcestoval na Kavkaz, přišel mi pak domů lístek, že si mám na
poště vyzvednout balík. Přišly mi od něj úplně nové trikuny, které na Kavkaze vyšmelil. Ještě je mám ve sklepě nachystané… Jo,
s Mírou jsme zažili srandy!
V takových věcech jsme si dost rozuměli. Byla to osobnost,
která měla slabost pro jakékoliv dobrodružství. Dobrodruh a naprostý kliďas. Kdo ho moc neznal, měl pocit, že je to bohém, který
žije ze dne na den. Nebyla to ale úplně pravda. Byl nesmírně pečlivý, co se týče získání poznatků. Všechno si psal. Byl to dokonale
zorganizovaný člověk. Vše, co dělal, měl perfektně promyšlené.
Z postav brněnského lezení bych vzpomněl na Pedra Bednaříka. Pedro měl úžasnou fyzičku. Byla to vyhlášená opice. Na
můj vkus byl někdy velký hazardér. Měl ale šťastnou planetu. My
všichni ostatní bychom už byli dávno mrtví, kdybychom udělali
a vylezli to samé co Pedro. Neuvěřitelné, co dokázal přežít. Například během výpravy do Hindúkuši se u vesnice s naší nepojízdnou
Avií rozvodnila řeka. Chodili jsme se proto umývat do jedné z bočních tůněk s vracákem. Ne tak Pedro. Odrazil se a skočil přímo do
divoké řeky. Jeho hlava se objevila až po 20 metrech a já si říkal:
„Je po Pedrovi… To nemá šanci!“ Jenže Pedro normálně vylezl
z vody, otřepal se… Neuvěřitelné!
Jako parťák byl ale bezvadný. Vylezli jsme toho spolu hodně.
Po smrti Honzy Kounického jsem nejčastěji lezl s ním nebo s Jarkou,
nebo jsme do stěn vyráželi všichni tři dohromady. V oddíle jsme
tak vytvořili stabilní trojici, která s sebou občas brala i nějakého
mladého, který se začal jevit, že by mohl dobře lézt.
Dalším úžasným lezcem v Brně byl Mauglí – Jirka Beneš. Lezl
jsem s ním jen v rámci soustředění krajského družstva. Byl totiž
o hodně mladší a také v jiném oddíle, kde měl svou partu. Původně
byl členem Slávie, kde dělal šéfa jeho otec. V době, kdy začal pořádně lézt, se ale všechny menší brněnské oddíly – Královo Pole,
Slávie a Medlánky, sloučily do tzv. oddílu VHS6 Brno. Separátně
zůstala jen Lokomotiva a Zbrojovka.
Mauglí byl neobyčejně inteligentní a sečtělý, prostě osobnost,
což zdědil po rodičích. Měl asi i důvod, proč nestudoval. Řekl bych,
že to zřejmě byla lenost. S Mauglím byla úžasná sranda. Na naší
expedici do Hindúkuše doslova zářil. Když si vzpomenu na všechny jeho průpovídky, musím se smát i dnes. Párkrát jsme si s Drob-
můžete se
TO
Po návratu z výpravy jste pak u vás v Zetoru zorganizovali setkání Klubu osmitisícovkářů, jehož členem jsi se vzhledem ke svému výstupu na jižní vrchol Makalu stal i ty…
Tehdy šlo hlavně o propagaci. V práci mi vycházeli od začátku všemožně vstříc. I o dva roky později nám pro výpravu
do Hindúkuše Zetor zapůjčil nákladní auto, a dokonce do něj
vyrobili obrovskou nádrž na korbě, do které se vlezlo asi 800
litrů paliva. Když jsem pak s Avií přijel v Bystrci k pumpě, hodil do ní hadici a začal čerpat, za chvíli vyběhl pumpař, aby se
přesvědčil, jestli mu to neteče někam do kanálu. Cesta z Brna
do Kábulu nám pak trvala sedm dní. Avie byla naložená, takže
rychle jsme moc jet nemohli, tak sedmdesát, osmdesát. Přesto jsme každý den najeli tisíc kilometrů, cestovalo se nonstop.
Tři řidiči se střídali během cesty a jediné zastávky se dělaly na
hraničních přechodech, kde se narychlo něco snědlo a pokračovalo se v cestě.
Můžu se zeptat ještě na tvé docela netradiční příjmení?
Příjmení, které nese náš rod po několik generací, je maďarského původu. Všichni Tallové pocházejí zřejmě z jednoho hnízda.
Olomouckému arcibiskupovi v polovině devatenáctého století přijel na návštěvu nějaký maďarský gróf. Měl v doprovodu komorníka, který se jmenoval Tallay. Zůstal tady a vzal si nějakou Hanačku.
V matrice ale na ypsilon zapomněli. Tak tedy vzniklo jméno Talla.
Sylva je další takový paskvil. Můj otec byl Silvestr, a tak mi po
něm dali jméno Sylva. Díky tomu jsem zažíval nekonečné srandy.
Když jsme ještě jezdili na vodě debla, vždycky jsme se s kamarádem našli v mixech. Mysleli si, že pojede ženská s chlapem. Skutečně, když jsem byl přihlášen na nějakých závodech, vždycky
jsem se hledal v seznamu ženských.
Na mém prvním zájezdu do Alp v sedmdesátém prvním roce
mne ještě nikdo pořádně neznal. Byli tam i kluci Ostraváci – Honza
Holec, Láďa Skalický a Vláďa Starčala, kteří si šuškali:„Jede s námi
i nějaká děvka z Brna!“ Byla to bezvadná parta.
Když jsme později s Jarkou něco pěkného vylezli, v místních
novinách pak psali o výstupu, který podnikly sestry Tallovy. S mým
jménem jsem si tedy užil spousty legrace.
SPACÍ PYTLE
PRO ZIMNÍ OBDOBÍ
PE
AK
Výhradní dodavatel
www.yate.cz
PORTRÉT
kem říkali: „Škoda, že nemáme s sebou magneťák“, což byla asi
největší chyba expedice. Mrzí mne, že se tak nedochovaly večerní
rozhovory, ve kterých hrál Mauglí převážně hlavní úlohu. Někdy
z jeho úst nezazněly jen srandičky. Někdy se projevoval i jako šiřitel
obav. Třeba než jsme se dostali do hor a měli vyřešit spousty problémů s tím spojených: „To nezvládneme! Tam se nedostaneme!“
Jestli dovolíš, do výčtu významných postav tvého horolezeckého života bych zařadil i tvou ženu Jarku. Jak jste se vůbec
dali dohromady?
S Jarkou jsme se poznali strašně dávno ještě v Budějovicích.
Stejně jako já začala s „vodařením“. Pak přišla studovat do Brna,
kde jsem ji dotáhl k horolezectví. Výkonnostně jsem byl zpočátku
úplně jinde, a tak různě popolízala s kýmkoliv. Protože jsme spolu
začali chodit a žít, a také protože se na skalách stále zlepšovala,
lezli jsme pak i spolu.
Jarka byla výjimečná i tím, že jsme v zimě lezli normálně na
střídačku. Neexistovalo, že by lezla jen na ocase. Když jsem odjel
na nějakou výpravu, lezla hodně s Drobkem. V zimě spolu vylezli
třeba severní stěnu Vysoké, Stanislawa na Galérku, a vše na střídačku. Na chvostě moc chodit opravdu nechtěla.
Později jsme už při lezení byli natolik vycvičení, že jsme trojky, čtyřky lezli „loss“ – bez lana. Jednou nás tak z Váhy pozoroval
Tony Antoníček, jak lezeme bez jištění spodní délky na východní
Rysy. Když jsme pak sestoupili do sedla, Tony se nakysle tvářil
a říká:„Tak jsem se na vás díval a vy jste se vůbec nejistili.“ Já na to:
„Tony, tady jde o rychlost. Tady nejde o to, že se na trojce budeme
pinožit dlouho.“ Tony byl v Lokálce mocnář. Byl vždycky zásadový – na horách i v životě. Na druhou stranu – sranda s ním byla
pořád. Bez něj a jeho kytary by všechny ty Mikulášské nebyly ono.
Já se s ním do křížku nedostal nikdy. Na té Váze to bylo jedinkrát,
co něco podotkl. Nebyl to žádný kazatel, který by ostatním něco
vnucoval. Na Váze jen tak mimochodem podotkl, že bychom takové věci prostě dělat neměli.
Nebavili jsme se spolu ještě o tvém lezení na skalkách…
Když jsem začínal, necítil jsem, že bych musel něco těžkého
vylézt nebo dosáhnout nějaké mety. Lezl jsem naprosto cokoliv,
nic systematického. Daleko více mě přitom zajímalo, jaká je na
skalách parta. Když už jsem se ocitl v manšaftu, kde se už opravdu něco lezlo, nezbývalo už na skalky tolik času.
Domovskou oblastí v Brně byl Moravský kras. Přiznám se, že
Kras jsem moc v lásce neměl. Co bylo potřeba jsem vylezl, ale že
bych tam trávil každý víkend, to ne. Mauglí nebo Drobek, tam lezli daleko víc. Možná, že to bylo dáno těmi jízdenkami. Na víkend
Sylva Talla při slanění na Pálavě v roce 1966
38
Sylva Talla na kajaku v umělém slalomovém kanále v Liptovském Mikuláši, osmdesátá léta
jsme to měli za pár kaček, tak jsme raději zajeli na písek nebo
dokonce do Bad Schandau v Sasku.
Nejkrásnější skála, kterou miluji dodnes, je Wilsonova skála. Bohužel ji ale v roce 1980 zatopila Dalešická přehrada, leze se
tam ale dodnes. Ze zábradlí se slaní a leze se. Záleží ale na stavu
vodní hladiny. Když je vody málo, je odhalený druhý štand. Pokud
ne, musí se zajistit podle výšky hladiny. Tato oblast určitě stojí za
návštěvu. Nejlepší je to ale s lodí…
Původní údolí řeky Jihlavy bylo nádherné a znal jsem jej
hlavně jako vodák. Dramatičtější údolí byla ještě Oslava. Krásný
kaňon! Často jsem do něj jezdíval i sám. Kajak jsem vždy hodil
na vlak a poslal jej do Náměště, kde jsem jej pak vyzvedl. Odnesl
jsem jej k řece a sjel po vodě asi padesát kiláků až do Ivančic. To
bylo opravdu nádherné, peřejnaté údolí. Jedna peřej za druhou.
Ke sportům v přírodě, které jsi provozoval, patřilo i létání
na padáku…
To máš pravdu, byla to moje další zábava. Když je těch zálib
ale hodně, nemáš už šanci je všechny zvládat. Na padáku jsem
pak spadl. Tehdy jsme letěli z Ondřejníku v Beskydách a při přistání jsem přetáhl zatáčku. Padák se vylil a z dvaceti metrů jsem
šel na zem pádem. Naštěstí se ta „hadra“ nade mnou nějak třepetala, tak jsem nepadal dolů po hubě, ale po nohách. Vyšel jsem
z toho s odraženou okosticí na pravé noze, což šíleně bolí, a také
s rozbitým čenichem. Doma jsem s tím byl docela dlouho, asi šest
týdnů. Mé dnešní problémy se zády s tím asi souvisí. Dost možná
se obratle pohnuly už tehdy.
Vše okolo padáků šlo strašně dopředu, dnes je to úplně
jinde. Před pár lety jsme se s Pavlem Plškem domlouvali, že
si skočíme z letadla. Udělali jsme rychlý para výcvik, a dali si
dva skoky. Volným pádem ze čtyř kiláků… Měl jsem výhodu, že jsem předtím lítal. Ovládání padáku i samotné přistání
bylo úplně stejné.
Měly tvé aktivity v přírodě nějaký společný faktor?
Možná ano. Tak jako mne dráždily stěny, o kterých se říkalo, že jsou nelezitelné kvůli objektivnímu nebezpečí, tak mne na
vodě nikdy nenechaly v klidu jezy, o kterých se tvrdilo, že se nedají
sjet. Samozřejmě, když je velká voda, nebo naopak málo vody, tak
jet nemůžeš. Když je ale vody tak akorát, tak se přece musí najít
způsob, jakým lze překážku překonat. Na pár jezů jsem se takhle
soustředil a taky jsem je pak sjel.
Zrovna tak to bývalo i v horách. V případech objektivně nebezpečných stěn jsem vždy tvrdil, že se u nich určitě dá najít nějaká skulina. Když si pod tu stěnu sedneš na den, dva a pozoruješ
ji, tak každá má svůj jízdní řád. Pak už je jen otázka rychlosti, jestli
vše stihneš v čase, ve kterém ji lze přelézt. O severovýchodní stě-
ně Piz Bianco se taky všude říkalo, že je nelezitelná, a nakonec se
nám v ní s Jarkou podařilo udělat prvovýstup…
Máš nějaký nesplněný sen?
Já toho ještě nestihl! Třeba jeden takový můj sen je sjet na
kánoi Mackenzieho cestou od Velkých jezer Kanadským štítem až
kam to půjde.. Nevím, jestli se mi to podaří splnit, ale je to jeden
z mých nesplněných snů.
Tom Roubal, pan šéfredaktor, mne poprosil, abych se tě nenápadně zeptal na jednu věc. Do tanečních prý chodil ve
tvém maturitním obleku. Prý mu byl nějak velký v ramenou…
Jak mu seděl v ramenou, to opravdu nevím. Můj maturitní
oblek jsem mu ale půjčil se slovy: „Tome, já ti ho půjčuji. Je to ale
můj oblek do truhly, tak se k němu patřičně chovej!“ Netrvalo ale
dlouho a já spadl na zmiňovaném padáku. Tom pak měl strach,
abych pád přežil, a on nepřišel o to kvádro.
Musím asi také prozradit, že matka Tomáše bydlela s Jarkou
od prvního ročníku vysoké školy na kolejích. Postupem času jsme
se k nim nastěhovali i já s Petrem – otcem Tomáše. Měli jsme takzvanou komunu, ve které všechno bylo dohromady. Vůbec první
výlet na moře jsme pak podnikli společně. Byli nám dokonce na
svatbě za svědky a já zase jim…
To je opravdu povedená historka. Jak jsi ale u maturity přišel k těm ramenům?
To jsem měl z gymnastiky, kterou jsem dělal od mládí, protože
moje máti byla náčelnicí Sokola. Gymnastika je ohromná průprava
i pro lezení. Získáš tam pohyblivost, sílu, mrštnost…
text
foto
1
2
3
4
5
6
Martin Krejsa
Pepe Piechowicz a archiv Sylvy Tally
Na 8.010 metrů vysokém Jižním vrcholu Makalu stanul Sylva Talla
společně s Vlado Petríkem 4. května 1976.
Jaroslava Tallová (1948 – 2009) byla významná československá horolezkyně 70. let minulého století, která uskutečnila mnoho prvních ženských
přelezů ve Vysokých Tatrách, Alpách, Grónsku a Hindúkuši.
Jan Kounický (25.12.1939 - 26.5.1973) se během vrcholového útoku
snažil ve výšce 7.850 metrů opravit kyslíkový přístroj, přičemž ztratil
rovnováhu a upadl. Při zhruba 80 metrů dlouhém pádu si vážně poranil
páteř. Zemřel po několika dnech v nejvyšším postupovém táboře, kde
se u něho až do konce střídali kamarádi.
Dnešní vibramy a stoupací železa předcházely okované boty a tzv. trikuny.
Dominik Talla, Od Mexika po Aljašku, zápisky třináctiletého chlapce, Brno,
2002. ISBN 80-7307-013-8.
VHS – Vysokohorské sporty.
ŽÁDEJTE ORIGINÁL!
Sylva Talla
Významný československý horolezec 70. let minulého století
narozen 1946
MOIRA JE JEN JEDNA!
70. léta reprezentant Československa
1977
Mistr sportu
Přehled nejvýznamnějších výstupů
Vysoké Tatry
1971 Velký Mengusovský štít, V pilíř, klas.V, 7. - 8.2., spolulezci: Václav Bajer, Jan Kounický a Svatopluk Růžička
Malý Kežmarský štít, S stěna, direttissima, klas.V+, 19. - 21.2., spolulezec: Jan Kounický
1972 Galerie Ganku, Orlowského cesta, klas.VI, 14. - 15.3., spolulezec: Jan Kounický
Zadná Bašta, Puškašova c., klas.V-VI, 1.3., spolulezec: Jan Kounický
1973 Turňa nad Korytom, Zimní cesta, klas.V+, 5. - 6.1., spolulezec: Jaroslava Tallová
1974 Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas.VI, 5. - 6.1., spolulezci: Jiří Janiš, Pavel Koubek, Jan Krch a Jaroslava Tallová
Javorový štít, Stanislawského cesta, klas.V, 3.2., spolulezci: Pavel Koubek a Jaroslava Tallová
1975 Malý Kežmarský štít, Kútmi na Bocekovu vežu, klas.V+, 8. - 9.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová
Ušatá veža, Kuchařova cesta, klas. VI, 10.3., spolulezec: J.Kozel
Ušatá veža, Páleníčkův pilíř, klas. IV+, 11.3., spolulezec: J.Kozel
Malý Kežmarský štít, Hrana Weberovky, klas. IV+, spolulezci: Jiří Beneš a J.Kozel
Kazalnica Mengusovská, Velký zářez, klas.V+, 17. - 20.3., spolulezci: Petr Bednařík, Jan Holec a Jiří Romanovský
Kazalnica Mengusovská, Direttissima, klas.VI A2/A3, 24.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
1977 Bocekova veža, Bocekova cesta, klas.VI, 7.1., spolulezec: Jaroslava Tallová
Malý Kežmarský štít, cesta Matray-Rybanský, klas.V, 9.1.,spolulezci: Miroslav Pelc, Miloslav Neumann a Jaroslava Tallová
Čertova veža, Cukrárove blues, 2. průstup, klas. VA1, 13. - 14.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová
Východná Vysoká, S stěna, cesta Holec-Romanovský, 1. zimní a celkově 2. průstup, klas.V, spolulezec: Petr Bednařík
Východná Vysoká, S stěna, pravý pilíř, prvovýstup, klas.V, 17.3., spolulezec: Petr Bednařík
Rohatá veža, JV stěna, vhloubení v pravé části stěny, prvovýstup, klas.V, 18.3., spolulezci: Petr Bednařík a Vlado Tatarka
Alpy
1971
1973
1977
1983
Aiguille Noire de Peuterey, Z stěna, cesta Ratti-Vitali, klas. V+, 14. - 15.8., spolulezec: Jan Kounický
Mont Blanc, stěna Brenvy, výstup přes Hrušku (Poire), klas.V, 19.8., spolulezec: Jan Kounický
Piz Bernina (Piz Bianco), SV stěna, prvovýstup a celkově 2. průstup stěnou, klas. V+, 15.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
Piz Palü, S stěna, Z pilíř, 18.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
Les Droites, S stěna, prvovýstup levou částí, 23. - 24.7., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík
Mont Blanc, Andělský pilíř, Cecchinel- Nominé, 6. průstup, 6. - 7.8., spolulezec: Petr Bednařík
Les Courtes, S stěna, Švýcarská cesta, 11.8., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík
Eiger, Lauperova cesta, 2. zimní výstup, 18. - 20.2., spolulezec: Osvald Duba
Grand Pic de la Meije, J stěna, Voie Directe, klas.V+ A1, 5.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
Pyreneje
1983 Petit Pic d’Ossau, S pilíř, klas. V+ A1, 30.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
Norsko, Romsdal
1974 Breitind, V pilíř, klas. V, 1. zimní výstup, 25. - 27.2., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl
Sondre Trolltind, V pilíř, klas. IV+,1. zimní výstup, 10. - 11.3., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl
Bulharsko
1972 Pirin, přechod hřebene, klas. 5a, 23. - 29.4., spolulezci: O. Karásek, Václav Sitta a
Jaroslava Tallová
1975 Rila, zimní přechod hřebene, klas. 6a, 29.12.1974 - 8.1.1975, výprava Krajského horolezeckého družstva
Grónsko
1978 Mt. Forel (3.360 m), 1. ženský výstup, 6. výstup, 21.7., spolulezec: Jaroslava Tallová a Petr Pavlák
Kavkaz
1973 Pik MLR, prvovýstup pravým pilířem Z stěny, klas. 4a, 4.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado Tatarka a Leoš Horka
Nakratau, S stěna, prvovýstup levým pilířem (Cesta na památku Jana Kounického), 9. – 10.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado
Tatarka a Leoš Horka
1974 Dublpik, výstup od JV, prvovýstup, klas. 3a, 24.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš, Václav Širl a Jaroslava Tallová
Čančachi Choch, zářez S stěny, prvovýstup, klas. 5b, 30.-31.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš a Václav Širl
Zaromag, S stěna, prvovýstup, klas. 5b, 4.8., spolulezci: Břetislav Husička, Česlav Wojcík a Ľudovít Zahoranský
Pamír
1975 Leninův štít (7.134 m), J stěna, prvovýstup J pilířem na V hřeben, 12. – 29.7., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák, Igor
Novák, Vlado Petrík, Petr Schnabl a Ľudovít Zahoranský
Pik Dzeržinského (6.713 m), přes Pik Razdělnaja (6.148 m), 3. - 5.8., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák a Igor Novák
1988 Pik Korženěvské (7.105 m), spolulezec: Jaroslava Tallová
Peru, Cordillera Blanca
1980 Nevado Chopicalqui, SV hrana s přechodem na JV, 2. výstup, 1. - 4.7., spolulezci: Jaroslava Tallová, Zdeněk Brabec, J. Kada
a Igor Novák
1. jihomoravská horolezecká expedice do Hindúkuše
1978 Kohi Nadir Šach (6.814 m), S stěna, prvovýstup, spolulezci: Jaroslava Tallová a Jiří Beneš
Kohi Šachaur (7.116 m), prvovýstup direttissimou SZ stěny, 19.8-218., spolulezci: Jaroslava Tallová a Jan Krch
Himálaj
1976 Makalu (8463 m), člen úspěšné československé expedice, 18 účastníků, prvovýstup JZ pilířem, na vrcholu 24.5. Milan
Kriššák, Jorge Camprubi (Španělsko) a Karel Schubert
(Složení expedice: Ivan Gálfy – vedoucí, MUDr. Jaromír Wolf, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, František Dostál – filmař, Ing.
Ivan Fiala, MUDr. Leoš Chládek, Ing. arch. Miloslav Neumann, Igor Novák, Milan Kriššák, JUDr. Vladimír Ondruš – filmař,
Michal Orolin, Ing. Leopold Páleníček, Miroslav Pelc, Vladimír Petrík, Ing. Jozef Psotka, Karel Schubert, Ing. Sylva Talla)
Keňa, Tanzanie
1985 Mt. Kenya,(5.199 m), Diamantový kuloár, spolulezec: Jaroslava Tallová
Kilimandžáro, (5.895 m), J stěna, spolulezec: Jaroslava Tallová
Aljaška
1995 McKinley (6.194 m), cesta přes West Buttress, spolulezci: Dominik Talla, Jaroslava Tallová a Bohuslav Vlček
Bolívie
2003 Sajama (6.492 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová
Huayna Potosí (6.088 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová
F U N K Č N Í
P R Á D L O
ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO
- G ROHOVA 17, B RNO 1 Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.
H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88 J IHLAVA M ASARYKOVO NÁM . 1220/53 K ARLOVY V ARY
- D R . D AVIDA B ECHERA 908/29 L IBEREC - 5.
KVĚTNA 70/37 M. B OLESLAV - U K ASÁREN
1379/3 O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20 O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15
P ÍSEK - S METANOVA 78 P LZEŇ - A MERICKÁ
1125/62 P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RA HA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA
114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7;
J. P LACHTY 28, P RAHA 5 S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121 Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ
NÁM . 66/18 Z LÍN - Z ARÁMÍ 89 KATALOG
PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S .,
K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 39
01 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ WWW . MOIRA . CZ