Květy jara - plody podzimu

Květy jara – plody podzimu
Sborník o médiích, hlavně však o těch,
kdo je 17. 11. 1968 ještě vytvářeli,
aby se tam směli vrátit až po 17. 11. 1989
Praha 2015
Publikace vyšla s pomocí grantu Syndikátu novinářů České republiky.
Děkujeme za spolupráci na sborníku
68 – 69: Květy jara – plody podzimu
za inspiraci jejich knihami a statěmi z publicistiky, historie i sociologie
prof. dr. Lubomíru Broklovi, prof. dr. Vilému Prečanovi,
prof. MgA. Janu Vedralovi, doc. ing. Otakaru Turkovi,
historikům médií Mgr. Evě Ješutové z ČRo, Danielu Růžičkovi z ČT,
dr. Milanu Šmídovi a dr. Veronice Trestrové z FSV UK,
kolegyním Martě Bystrovové z LN a Terezii Pokorné, šéfredaktorce RR,
a kolegům Zdenko Pavelkovi, Dušanu Spáčilovi, Janu Šíchovi
a Jiřímu Vančurovi, jakož i všem, kdo nám poslali příspěvky do ankety.
Ediční rada sborníku:
Adam Černý, předseda rady a Syndikátu novinářů ČR
Jindřich Beránek, editor, mluvčí KNPJ ´68,
Jarmila Lakosilová, editorka ankety,
Miroslav Langášek,
Helena Pecharová, Agáta Pilátová,
Richard Seemann, Blanka Stehlíková.
© Jindřich Beránek a Klub novinářů Pražského jara ´68
Ediční rada
Ke Koláži Babylonská věž z titulní stránky ještě pár vět:
„... Snad větší než z výstav mám radost z více než šedesáti koláží, které jsem rozdala. Visí na zdi v pokojích známých, v příbytcích hudebníků, kteří si je vybrali místo
honoráře. Dvě koláže si odvezl bývalý kolega Honza Auerhan do Paříže. A doufám,
že Jeff Lee je v Londýně také někam pověsil. Skálopevně jsem přesvědčena, že
koláže Krb a Zázrak našly výrazné umístění, neboť vlastníky jsou zloději, kteří je
ukradli z výstavy v galerii Sue Ryder a Gender Studies. Vlastně jsem na to hrdá: Tak
se jim líbily, že přemohli strach z trestu za hřích.“
Ze vzpomínání a zpovídání Nadi Komendové jsme otiskli ve sborníku Boj slova
a obrazu proti mocným... sloupek Stébla v tonutí. Zpovídá se v něm, jak se zrodil
nápad tvořit koláže, když nesměla psát do novin. Nebyla to náhoda – také tato knížka měla na svém titulu Nadinu koláž Beznaděj. – Snad jen jedna poznámka: na titul
této knížky vyslala Naďa svou koláž za diváky po čtrnácté a naposled – 1. prosince
2014 se s ní její děti, Věra a Josef i Jára s Jarmilou, rozloučili navždy.
(bek)
Autorské šifry, použité v tomto sborníku:
(bek) Mgr. Jindřich Beránek; (fh) PhDr. František Helešic; (mj) ing. Miroslav Jelínek;
(lako) Mgr. Jarmila Lakosilová; (pech) PhDr. Helena Pecharová;
(ap) PhDr. Agáta Pilátová; (dr) MgA. Daniel Růžička; (rs) PhDr. Richard Seemann;
(mš) PhDr. Milan Šmíd.
Obsah
Od Jara 1968 k Listopadu 1989 / Adam Černý
Slovo editora / Jindřich Beránek
Obrodný proces a Listopad
Dva odlišné příběhy / Vilém Prečan
Zmařená Šikova reforma a Klausova transformace / Otakar Turek
1968–1989–2014 / Jan Hnízdil
17. listopad 1968 – 25. leden 1969
Ze zvláštního čísla časopisu Student
Okupační stávka! / Jiří Ruml
Deset požadavků studentské stávky / Milan Šmíd
Jan Palach: „Přičiňte se živí v boji!“ / Jan Kavan
Pohled z Lazarské ulice / Karel Löbl
Moje celoživotní téma – Jan Palach / Lenka Procházková
Dědicům Palachovým, Bratříčku, zavírej vrátka / Karel Kryl
I. rozhovor s Rudolfem Zemanem / Jindřich Beránek
Snaha po normalizaci / František Helešic
Od jara do srpna 1969
Porazili jsme Sověty?
Po naději zklamání / Jiří Vančura
Slovo do vlastní kapsy / František Helešic
To nebylo jen do vlastní kapsy / Jarmila Cysařová
Počátky normalizace během roku 1969 / František Helešic
Konec Pražského jara měl několik podob / Miroslav Langášek
Jak nás vyhazovali / Agáta Pilátová
Doba přestávala být pro film / Jan Svoboda
Osud časopisu pardubických studentů Spiritus / Veronika Trestrová
Vyšetřovali již předtím moje děti / Milada Berková
Rok 1969 v Liberci / Luboš Příhoda
Talent nestačí, kde není charakter / Miroslav Langášek
Čs. televize v éře Jana Zelenky I. / Daniel Růžička
Xaver alias Mráz, který přichází s Chňoupkem / Jan Vedral
Václavské náměstí 21. srpna 1969 podle Petra Pitharta
Pendrekový zákon (citace)
Jízda do normalizačního tunelu / Zdeněk Doskočil
9
9
13
13
24
28
29
30
31
35
36
39
41
43
46
47
48
51
52
53
55
57
59
63
66
71
73
75
77
78
80
Květy jara – plody podzimu
Živitelé rodin / Jiří Hochman
Seznam škůdců režimu na věčné časy / Jindřich Beránek
I. Tři roky a tři dny po Lednu ´68 se zrodil tento záměr
88
90
II. Novináři v seznamu škůdců režimu / spolupráce F. Helešic,V. Brabec,
M. Galuška, M. Jelínek, A. Tučková, M. Filipová, J. Čipáková ad.
Fejeton o počasí / Karel Kyncl
III. Nebyli jsme sami, kdo vadil
Specialita menu na severu Čech / Jindřich Beránek
Má Černá kniha / Jiří Zdvořáček
[Ne]svoboda ve Svobodě / Naďa Komendová
Události málem ostudné / Naďa Vencovská
Čs. televize v éře Jana Zelenky II. / Daniel Růžička
93
100
111
117
118
125
126
127
Charta 77 a anti-charta
Faksimile Patočkova dopisu Federálnímu shromáždění
Novináři mezi chartisty
Všivá doba / František Vaněček
II. rozhovor s Rudolfem Zemanem: Nemám ospravedlnění ...
Profesor Patočka zemřel 13. 3. 1977 / František Vaněček
Charta 77 se v Brně ustavila zvláštně / Jaroslav Šabata ad.
Werich být svědomím národa nechtěl / Jiří Černý
Nepodepisovalo se jen v Národním divadle / Jindřich Beránek
Člověka až závrať chytá / Ztroskotanci a samozvanci /
Anti-charta podle vzoru Průboj
Z Prahy do světa – aspoň za humna Poříčí
Kupujte hřebeny, nastala všivá doba / František Vaněček
142
143
147
149
150
151
152
153
158
163
167
169
Slova do našich řad
Názory občanů na reformní hnutí 60. let ve výzkumech sociologů
Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968 / Lubomír Brokl
S Petrem Pithartem „O zradě a zapomnění“
S Matějem Stropnickým „Proti škole beznaděje“
Je to spor o současné politice / Jan Šícha
Z historie „volných“ / Petr Kettner
Tobě ho dávám opravdu rád / Otakar Rýdlo
Čs. televize v éře Jana Zelenky III. / Daniel Růžička
Fenomén roku 1968 po třiceti letech / František Helešic, Miroslav Jelínek
178
179
188
189
191
192
195
197
201
ŠEDÁ ZÓNA
Švorcová / Kopecký aneb 1977 / 1987
Co řekl Miloš Kopecký, a mělo zůstat utajeno
Marta Bystrovová: „V redakci jsme měli takovou oázu“ / (bek)
Střípky vzpomínek na spolužáka a kamaráda
Vláďu Jiránka /Agáta Pilátová
Svět vnitřní emigrace / Pavel Koukal
Buď fit, soudruhu / Karel Tejkal
Divadelní časopis Rozrazil / Jindřich Beránek
210
211
215
217
218
221
223
Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám
Den lidských práv
III. rozhovor s Rudolfem Zemanem: Lidovky vyšly a vycházely
Zásuvka neboli Šuple / Olga Šulcová
V zájmu občanské normálnosti I.
Jazzová sekce [* 1969] / (bek)
Měl podle svých věznitelů zemřít / Jindřich Beránek
I po třetí pomáhal republice ke svobodě exil / Jarmila Cysařová,
Dušan Havlíček, Jiří Hraše, Richard Seemann, Josef Tomeš,
Prokop Tomek, (bek)
230
231
232
233
234
237
241
Od Palachova týdne do 15. listopadu 1989
Mírový klub Johna Lennona
Marta Bystrovová: „Nebylo jen Několik vět“ / (bek)
Čs. rozhlas před Listopadem 1989 / Eva Ješutová
Jiskření v Československé televizi / Daniel Růžička
Střípky a ohlédnutí / Helena Pecharová
Z rýmovaných komentářů / Karel Kryl
15. listopadu 1989 se poprvé režim otřásl / (bek)
Lubomír Voleník: Práce mi pomáhá žít / Jindřich Beránek
Ekologická politika dostává sice zelenou – ale dost ztěžka / (bek)
Ochrana životního prostředí nechtěné dítě režimu / Karel Löbl
Jan Ruml, K Listopadu došlo u nás
skoro pět minut po dvanácté / Dušan Spáčil
V zájmu občanské normálnosti II.
258
259
259
262
263
264
265
265
268
270
272
274
17. listopad 1989 a co následovalo
Jiří Ruml a Rudolf Zeman zase spolu (foto) a další zprávy
Hovoříme s Jiřím Dienstbierem jr./ Jindřich Beránek
IV. rozhovor s Rudolfem Zemanem: 17. listopad 1939 končil v Ruzyni,
o 50 let později tam začal
Petr Uhl a Drahomíra Dražská / Petr Uhl a Zdenko Pavelka
Mrtvý student, fáma nekončí ... / Milan Šmíd
S medvídkem a žabičkou / Jiří Černý
Televizní Garáže na Kavčích horách / (pech)
Sametová revoluce na Kavčích horách / Daniel Růžička
Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu / Eva Ješutová
Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci / Milan Šmíd
Baťa neznámý a opět známý / Karel Halbrštat
Dostali svobodu slova ti, komu ji normalizace vzala? / (bek)
278
279
280
282
283
285
287
287
291
298
304
306
Odchody a návraty
Kresby a komentáře Karla Kryla
Zamyšlení z Brixenu / Karel Kryl
314
315
Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89 /
František Helešic, František Kaucký, Pavel Krása
Když bylo Syndikátu novinářů 25 roků / Miroslav Jelínek
16. prosince 1989 / 20. dubna 1990 / Miroslav Sígl
Nejsme opět jediní, kdo podlehli opojení
z náhlé svobody slova / Vladimír Bystrov
V. rozhovor s Rudolfem Zemanem:
Jak se staly Lidovky opět deníkem / Jindřich Beránek
Lidové noviny ve stáncích a na předplatné / Marta Bystrovová
Z Jindřišské po dvaceti letech na Kavčí hory / Helena Pecharová
Jiří Kantůrek vyznával zásadu / Jindřich Beránek
Rozhlas zažil i nějaký ten návrat… / Eva Ješutová
Životní cesta Libuše Šnekové / Jarmila Lakosilová
Klub angažovaného myšlení / Věra Horká
Kapky činů v moři událostí / Jindra Klímová
Stanovisko k článku... / Richard Seemann
Dvě osobní porevoluční glosy / Agáta Pilátová
Návrat a odchod / Jaroslav Haidler
Vznik a likvidace Severočeského deníku / Michaela Vinterová
Náš šéf pro 68. rok Radek Brychta / Jindřich Beránek
Byl to pan novinář / Chybíš nám, kamaráde / Mirku, díky /
J. Beránek, R. Böhnel, A. Pilátová, foto Rudolf Gális
Srpen, normalizace a Listopad v mém životě / Eva Střížovská
316
318
319
320
321
323
324
327
328
334
337
339
343
343
343
347
349
350
354
Slova z našich řad
Kritické hlasy tu byly, jen jim mainstream našich médií
nedopřál sluchu / (bek)
Ohlédnutí Miroslava Zikmunda / Jarmila Lakosilová, Tomáš Černý
Peroutkovy Ekonomické povídky / Miroslav Kratochvíl
Stíny pod sluncem svobody / Jiří Sekera
O čase, kdy květy opojné svobody
dozrávaly v plody mnohdy trpké / Jindřich Beránek
362
363
367
370
379
Minulost v přítomnosti – Anketa
Kousek historie / Jarmila Lakosilová
Na otázky odpověděli / Erik Best, Toman Brod ... Rudolf Zahradník
Fakta a souvislosti / Jana Půlpánová
Stříhání drátů na čs.-rakouských hranicích
Poznámky:
25n.; 44; 81n.; 131n.; 170n.; 207n.;
227n.; 249n.; 275n.; 355n.; 381n.; 441n.
385
387
436
447
Od Jara 1968 k Listopadu 1989
Mluvit v Česku o roce 1968 a o lidech, kteří se podíleli na společenském
pohybu, pro který se vžilo označení Pražské jaro, není jednoduché. Stačí porovnat, co znamená pojem osmašedesátníci u nás a co třeba v západní Evropě. U nás
už po Listopadu 1989 bylo možno zaslechnout, že na Pražské jaro nelze navazovat, protože bylo spojeno se souslovím reformní komunismus, ve kterém zvláště druhé slovo zdiskreditovala 50. léta, ale hlavně tak zvaná normalizace vnucená tanky, které poslala Moskva. Ve srovnání s tím osmašedesátníci třeba ve
Francii či Německu vyhlížejí rozhodně lépe. Za všechny lze jmenovat třeba
Joschku Fischera, který se stal všeobecně respektovaným ministrem zahraničí
Spolkové republiky.
To však neznamená, že nemá smysl se k Pražskému jaru vracet. Stačí se
podívat, co roku 1968 předcházelo, jak lidé reagovali na srpnovou invazi, jak se
postupně zužoval prostor svobody a znovuzaváděla – pod pokryteckým heslem
zabránit větším škodám – cenzura, odkud a jak se vymítali stoupenci demokratizace a svobody tisku. Stejně tak je důležité nezapomínat, kdo a jak odolával
a kdo a jak se – hlavně z existenčních důvodů – přizpůsoboval novým poměrům.
A samozřejmě také, kdo a jak i za husákovského bezčasí usiloval o jeho změnu.
Ve všech zmíněných případech se osvědčuje, že až konkrétní příběhy, události
dokáží prokreslit zjednodušení, do kterých dějiny obvykle vtěsnávají řádky let.
Pro novináře, a nejen pro ně, zbývá jedna nepohodlná, přesto neodbytná
otázka: Co si počít s odkazem kolegů, kteří žili a do značné míry tvořili Pražské
jaro? Nepohodlná proto, že ji lze čistě reflexivně odmítnout a pominout s odkazem na výše zmíněné sousloví reformní komunismus. Tak jednoduše se však
odbýt nedá. Řada z novinářů Pražského jara dokázala cosi neobvyklého, totiž
rozpoznat vlastní omyly, zkoušet je napravit a vracet tak diskreditované profesi
původní smysl. Mnozí z nich, když byli po srpnu 1968, přesněji řečeno při následujících postupných a potupných čistkách postaveni před volbu mezi podřízením nové moci a svým novinářským svědomím, zvolili i za cenu osobních
nesnází a mocenských ústrků to druhé.
Právě to je důvod, proč se v Syndikátu novinářů zrodila myšlenka vydat
tento sborník a proč ji také pomohl uskutečnit.
Adam Černý,
předseda Syndikátu novinářů ČR
Slovo editora
Předkládáme Vám mozaiku zpráv, komentářů a glos, interview, fejetonů i sloupků, která vytváří obraz doby mezi 17. listopadem ´68 a ´89, mezi dny, které předcházely činu Jana Palacha, a těmi, které následovaly po palachiádě. Tak bychom
mohli totiž nazvat náš příběh od chvíle, kdy studenti stávkovali na protest proti
tomu, že se představitelé státu nevrátili dva a půl měsíce předtím jenom se závažím moskevských protokolů, ale že sami ustupují od toho, co ještě zbývalo z Pražského jara. A v roce 1989 pietní vzpomínka 17. listopadu připadla na týž den
jako před 50 roky. Dostala také týž smysl jako kdysi: stala se manifestací proti
těm, kdo jim ukradli stát i s idejemi, jimiž vznikl. Už první výročí Srpna ´68
9
vedlo k pendrekovému zákonu a konci jara v Československu. Slovo do vlastních řad, které mělo už v druhé půli jara ´69 nastolit proces normalizace mezi
novináři podepsalo ze tří a půl tisíce novinářů jen 350 kolegů. Jen u jednoho
slova nezůstalo, akce měla svoje pokračování. A posléze se stejně jako na většině pracovišť podepisoval pod hrozbou ztráty existence souhlas „s bratrskou
pomocí“ i v redakcích. Jen kolegyně na mateřské dovolené měly šanci se tam
v přikázaném termínu neukázat. Bůhví, kolik tehdejších novorozeňat bylo dvacet let poté mezi studenty, díky nimž jsme mohli prožít 17. listopad ´89.
Při práci na II. sborníku jsme zjistili, že neexistuje například úplný seznam
všech kolegů, kteří byli postiženi nástupem normalizace. Také seznamy Jednotné centrální evidence nepřátel režimu obsahují jen část kolegů, kteří museli opustit redakce. Například z rozhlasu je tam uvedeno 67 pracovníků, ale rehabilitační komise ČsRo uznala, že by za své postižení na lidských právech mělo být
rehabilitováno 487 pracovníků – je v nich tedy jen asi každý sedmý rozhlasák,
jehož normalizace postihla. A obdobně tomu bylo i na jiných pracovištích. Záleželo totiž na řadě okolností, kdo, jak – a také kdy – se do nich dostal. Ačkoliv
účel zpracování centrální evidence byl exemplárně postihovat vybrané občany
i jejich rodiny též pro výstrahu jiným, existovaly způsoby, jak ty „kádrové principy“ obejít. Nakonec jsme se rozhodli zveřejnit ze 739 novinářů, kdo jsou
v nich uvedeni, příběhy, které jsme poznali jako nějak charakteristické pro celé
skupiny dalších.
Cestu k občanské normálnosti, jakou vytyčovaly ostrovy pozitivní deviace,
sledujeme v rozhovoru na pokračování s kolegou Rudolfem Zemanem. Byl jednak prvním řádně zvoleným syndikem demokratického spolku novinářů, jednak
se podílel na velice významném projektu naší žurnalistiky – na obnově Lidových novin. Ale sledujeme ji také v šedé zóně, jaká existovala v různých množinách občanů – a tedy i mezi novináři.
Nepředáváme veřejnosti vyčerpávající vědecké dílo, ale mozaiku, která chtěla
složit z kamínků jednotlivých novinářských žánrů, dílčích analýz a osobních
výpovědí obraz té doby. Poodhalit její zákruty, jakož i způsob, jakým byli lidi
zbavováni svého práva na informace i svobodné šíření názorů. A za hledání
vhodných kamínků do téhle mozaiky, nekonečné diskuse o nich, vlastní autorský
podíl i trpělivost při korekturách více než čtyř set stránek děkuji kolegyním
a kolegům z ediční rady sborníku – ať už šlo o Jarmilu Lakosilovou, Helenu
Pecharovou a Agátu Pilátovou, s kterými se známe už od studií, Blanku Stehlíkovou, Miroslava Langáška a Richarda Seemanna, s nimiž jsme se setkávali
v klubu osmašedesátníků, když jsme se mohli vrátit do množiny žurnalistů, a především Adamu Černému, který převzal štafetu v čele Syndikátu novinářů od mého
prvního šéfredaktora Miroslava Jelínka. Stejný dík patří i dalším kolegům, kteří nám pomohli vytvořit tuto mozaiku.
Jindřich Beránek,
editor sborníku 68 – 89
10
Od obrodného procesu
k Listopadu
Část titulní stránky Literárních listů z 27. června 1968 (č. 18),
kdy v nich vyšel manifest Dva tisíce slov.
12
Dva odlišné příběhy
Vilém Prečan 1
Jaro ´68
Ze všech dimenzí československé krize sklonku šedesátých let či – poněkud
nepřesně – Pražského jara ´68 považuji za nejvíce hodné pozornosti to, co lze
zjednodušeně nazvat rozměrem občanským. Zanechal také nejtrvalejší stopu a může
být zapsán mezi hvězdné hodiny či minuty v dějinách české společnosti. Mohou
na něj se zadostiučiněním vzpomínat ti, co ony události prožili, i ti, co znají onen
příběh jen z knih, vyprávění, filmových a zvukových dokumentů.
Nejde jen o slavný srpnový československý týden, kdy – řečeno slovy Petra
Pitharta – nikým nevedení, nikým neorganizovaní a spontánně jednající lidé napsali novou kapitolu do světových dějin nenásilné rezistence, občanského protestu. Již koncem ledna a v únoru ´68 se ukázalo, jak silná byla ve všech vrstvách české a slovenské zdánlivě depolitizované společnosti touha po životě ve
svobodě a lidské důstojnosti, jak velký byl potenciál pro změnu.
Postupně se vytvářelo nezávislé veřejné mínění, vznikala infrastruktura organizací a institucí vyprošťujících se z vedoucí úlohy, tj. z diktátu komunistické strany,
formovaly se základy nové politické a společenské plurality a předpoklady pro
obnovu občanské společnosti. Ke slovu se začínali hlásit i ti, které režim dosud
zahrnoval do kategorie nespolehlivých či nepřátelských živlů, bývalí političtí vězňové nebo jiné skupiny občanů do té doby jen druhého či třetího řádu (příslušníci
katolických řádových společenství rozehnaných na počátku padesátých let, některé
církve a náboženské společnosti). Vznikala nová zájmová sdružení a občanské iniciativy ad hoc, i s úmyslem působit trvale: Klub angažovaných nestraníků a řada
organizací mládeže, jako občanská iniciativa se ustavil zakládající výbor Společnosti pro lidská práva. Podobně vznikl Kruh nezávislých spisovatelů. Byla znovuobjevena samospráva v původním, autentickém pojetí a pracovalo se na projektech i na konkrétních návrzích, jak uplatnit její principy v různých sférách
života společnosti.
Součástí tohoto procesu byla také rostoucí emancipace členstva od aparátu uvnitř
komunistické strany (ale také diferenciace uvnitř aparátu samotného). Výsledkem
byla sílící aktivita skupin i jednotlivců, kteří prosazovali rozsáhlé personální změny
v celé stranické struktuře, institucionální záruky nezvratnosti reforem, ba dokonce
uvažovali o přeměně komunistické strany z monopolně vládnoucí v normální
politickou stranu, která by se musela ucházet o voliče ve svobodných volbách.
K občanskému rozměru československého jara ´68 patří také všechny nekapitulantské postoje posrpnové. Namátkou a bez nároku na vyčerpávající přehled:
18. října hlasování několika poslanců Federálního shromáždění proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu; studentská stávka z listopadu
1968; Černá kniha mapující sedm pražských dnů od vstupu vojsk do 27. srpna; ochota kovodělníků jít do stávky na podporu Josefa Smrkovského; Palachova varovná
oběť v lednu ´69; horečné pokusy uhájit svobodný prostor získaný před Srpnem
a posílit občanské vazby a struktury nezávislé na normalizujícím se stranicko-mocenském aparátu; a – jako tečka za příběhem – protestní akce i demonstrace v srpnu 1969 včetně Deseti bodů adresovaných 21. srpna formou otevřeného dopisu
zákonodárným sborům, federální i národní vládě a Ústřednímu výboru KSČ.
13
Podzim ´89
Mezinárodní okolnosti i Československo byly v roce ´89 podstatně jiné než dvacet
let předtím. Všechny předcházející krize, revolty, potlačené či přerušené revoluce v sovětské střední a východní Evropě – v roce 1953 ve východním Berlíně, v roce
1956 v Maďarsku, roku 1968 v Československu a v Polsku na začátku osmdesátých let – byly lokální a vzájemně izolované. Nyní, koncem osmdesátých let,
dozrával čas totální krize všech struktur socialistického (či komunistického) systému
sovětského typu ve všech státech sovětského bloku i v Sovětském svazu samotném.
Všechny lokální a izolované otřesy ve vnější sféře sovětského bloku byly do
té doby řešeny z Moskvy a podle moskevského receptu, a to s použitím síly,
především vojenské síly Sovětů, nebo bylo jejich násilné řešení diktováno sovětským tlakem jako při zavedení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981.
Nyní Gorbačovovo sovětské vedení usilující získat si důvěru Západu jako podílník při vytváření společného evropského domu zaujalo postoj nezasahování
do vnitřního vývoje zemí Varšavské smlouvy.
Nejen v Polsku a Maďarsku, ale i v Československu, které jakoby drželo evropský
primát v politické nehybnosti (kde se vládnoucí politický establishment bránil myšlence na dialog se společností a všemi způsoby dával najevo, že nějaký skutečný pohyb
a změnu nepřipustí) byly v listopadu ´89 na stůl otevřeně vyloženy demokratické
karty. Přední nezávislý publicista Milan Šimečka to vyjádřil slovy: Jestliže po padesáti letech víme něco naprosto přesně, tak je to to, že všechno by dnes bylo jiné, kdyby
v naší zemi nebyla postupně omezována a nakonec zničena demokratická politická
kultura. Obnovení demokratické, pluralitní politické kultury je to hlavní, na čem se
všichni jakožto podílníci naší národní zkušenosti do budoucnosti shodneme.2
Šimečka tehdy – na jaře 1989 – těmito slovy obhajoval manifest Demokracii
pro všechny, kterým se v Československu na podzim 1988 představila nezávislá
politická iniciativa Hnutí za občanskou svobodu. Václav Havel nazval manifest
nejdůležitější politickou kartou roku 1988 pro svou zemi, protože zdánlivě banální
pravdy v něm obsažené byly vyřčeny souhrnně, veřejně a jako východisko k politické práci. Manifest byl výzvou ke společnosti, aby vstoupila do politiky, a výslovně popíral legitimitu dogmatu o takzvané vedoucí úloze komunistické strany.
Demokratická revoluce?
Bylo tomu tak, dějinné výhybky byly nastaveny nikoli směrem k demokratizaci
a obrodě socialismu, nýbrž k demokracii bez dalších matoucích adjektiv. Cesta
vedla k demokratické revoluci, která nebyla odvozena od žádné socialistické ideologie, nepramenila v diskusích o pravém či nepravém, poskvrněném či neposkvrněném socialismu. Vzpomínám si, jak jsem v kuloární debatě českých účastníků
konference k 20. výročí Pražského jara v italské Cortoně vyhrkl na Zdeňka Hejzlara, když mluvil o potřebě propašovat do Československa jako inspiraci ve velkém
nákladu Akční program KSČ z roku ´68: Proboha, Zdeňku, koho to ještě zajímá!?
Ano, na pořadu dne nebyl další pokus o řešení kvadratury kruhu, tj. modernizace a zefektivnění komunistického systému při zachování jeho podstaty, ale
jeho definitivní překonání. Nešlo o glasnosť – otevřenost, jež byla jedním z opěrných
sloupů ideologického konceptu gorbačovského neúspěšného pokusu o modernizaci sovětského systému, ale o prostou a ničím neomezenou svobodu slova.
Proti myšlence socialistického pluralismu stál jako cíl program svobody, duchovní, politické a hospodářské plurality, emancipace občana a občanské spo14
lečnosti vůči státu. Tento program nebyl tedy ani modernizací reformního projektu z roku ´68, ani plodem gorbačovismu, který pro demokratickou revoluci
pouze spoluvytvářel vhodné podmínky.
„Moc ležela na ulici“
V listopadu ´99 mi Miroslav Šiška položil celou řadu otázek. Odpovědi pak
vyšly v Právu. Jedna z nich se týkala právě onoho bonmotu, že to vlastně režim
vzdal. V tomto a následujících třech odstavcích shrnuji volně něco z toho, co
jsem tehdy řekl: Československá cesta k demokratickému převratu se podstatně
odlišovala od způsobu, jakým došlo k vyjednanému pádu komunismu v sousedním Polsku a Maďarsku, kde pokojný ráz revoluce určila dohoda mezi vedením komunistické strany a opozicí. Pro Československo byla charakteristická
konfrontace mezi komunistickým establishmetem a ohnisky občanské společnosti, z nichž se postupně vynořovala demokratická opozice.
Pro politiku vedení KSČ bylo typické odmítání nabídek k dialogu a požadavků
na demokratizaci systému. Určovalo ji setrvávání na politice nepřátelství vůči všem,
kdo nebyli ochotni podřídit se diktátu komunistické strany, a to i poté, co v Polsku
stanul v čele vlády představitel Solidarity a v Maďarsku došlo k dohodě o svobodných volbách a volném utváření politických stran, ba ještě v době po pádu Berlínské zdi. Stačí číst Jakešem podepsaný dálnopis z 19. listopadu 1989 s pokyny,
co dělat a jak reagovat na situaci v zemi. Mimo jiné pohotovostí Lidových milicí.
Na ulicích, zejména v Praze, hájil komunistický režim svou moc a své panství
po celý rok až do 17. listopadu včetně, a to pendreky, vodními děly a podobnými policejními prostředky. Poslední politický proces (s bratislavskou pětkou) se konal 13. a 14.
listopadu. Jeden z odsouzených, Ján Čarnogurský, byl propuštěn až 25. listopadu!
Tíha dějinného pohybu spočívala v Československu na rodící se občanské společnosti. Češi a Slováci nebyli osvobozeni zvenčí, třebaže se tak stalo za těch nejpříznivějších mezinárodních okolností: zázrak svobody byl dílem sebeosvobození. Rozhodující přitom byly dvě okolnosti: statisíce lidí v ulicích a na náměstích,
kteří se otevřeně distancovali od režimu, jenž se neměl v zahraničí o koho opřít
a na koho se spolehnout. Jedině v tomto smyslu se o osudu komunistické moci rozhodovalo na ulicích, ale také v podnicích, ve školách, na vesnicích, všude; přelomovou událostí byla vedle demonstrací generální stávka 27. listopadu. Druhou
okolností, která rozhodla, byla schopnost spontánně se formujících představitelů veřejnosti – Občanského fóra a bratislavské Veřejnosti proti násilí – využít
příhodnou situaci, stát se rozhodující politickou silou v zemi a zabezpečit nezvratitelnou demokratickou transformaci.
Do čela demokratického převratu se spolu s dalšími náhle se vynořivšími
vůdčími postavami postavily osobnosti, které prošly školou disentu, zejména
Charty 77, ženy a muži pocházející z jejího prostředí nebo z odpůrců režimu,
kteří se Chartou inspirovali a s ní spolupracovali. Nesmírně důležité bylo to, že
lidé ze „staré“ opozice dokázali integrovat veškerý lidský potenciál politického
převratu a revoluce ze všech generačních i sociálních vrstev, bez ohledu na to,
kdy kdo vstoupil do politického života.
Na počátku to byl příběh se zcela otevřeným koncem a s mnoha riziky. Neřekl bych ani, že ti nahoře kapitulovali, rozhodně ne naráz; nevzdávali to, snažili se zachránit, co se dalo, dělali ústupky a kompromisy úměrně tlaku, jemuž
byli vystaveni. Jakešovo předsednictvo a později další a další byli hozeni přes palubu, aby se z komunistické strany uchovalo co nejvíc. I Ladislav Adamec, kte15
rý pochopil nejdříve ze všech, že musí začít jednat s „nepřáteli“, ustupoval před
požadavky Občanského fóra jen z nezbytí a proto, že OF mělo za sebou ulice
a náměstí. Vzdal to teprve tehdy, když nepořídil s reorganizací vlády, zjistil, že
lidé z OF jsou na jeho gusto příliš obtížný protivník, a když si 7. prosince spočítal, že za takové situace nemá šanci na prezidentství.
Program systémové změny
Požadavky Občanského fóra z prvních dnů jeho existence vypadaly velmi
skromně, byly však krok za krokem rozšiřovány. Cíl byl pojmenován zcela jasně už 23. listopadu: chceme žít ve svobodném demokratickém a prosperujícím
Československu, které se musí vrátit do Evropy, a tohoto ideálu se nikdy nevzdáme. A prohlášení OF Co chceme z 26. listopadu představovalo už program všestranných společensko-politických přeměn na bázi právního státu, zaručených
občanských práv a svobod a nezávislého soudnictví, svobodných voleb do zastupitelských sborů, sociálně spravedlivého tržního hospodářství se souběžnou
a rovnoprávnou existencí různých typů vlastnictví, svobodné kultury, vědy atd.
Vůle podílet se na moci
Nejpozději do dvou týdnů se Občanské fórum stalo nejdůležitější politickou silou
v zemi. Ve dnech 5. až 7. prosince ´89 překračuje svůj Rubikon, když se rozhodlo
výrazně se podílet na moci, vstoupit do jednání o složení federální vlády, prosadit,
že vláda pod vedením Mariána Čalfy bude jmenovaná 10. prosince ve složení, jež
vycházelo především z předběžné dohody OF a VPN, a zasáhnout do jednání o obsazení úřadu prezidenta republiky.Vysoce oceňuji toto rychlé zrání ochoty a vůle
podílet se na moci a z vlády, z parlamentu a z Hradu spolurozhodovat o transformaci systému, ne-li tuto transformaci rozhodujícím způsobem ovlivňovat či řídit.
Nešlo to dělat jinak?
V debatách a polemikách se znovu a znovu vrací otázka, zda demokratický
převrat na přelomu let 1989–90 nebyl příliš „sametový“, oč by bylo všechno jiné,
kdyby se tehdy bylo s komunisty tvrdě zatočilo. A tyto úvahy jsou také živnou půdou
pro spiklenecké teorie a spekulace, čím se „komunisté“ vykoupili a kdo z údajného
obchodu těžil. I o tom jsem již psal. Poukázal jsem na étos i patos té doby: Nebýt
jako „oni“, nedopustit se křivd a násilí, na něž bylo tak bohaté období předcházejících čtyřiceti let kádrování, čistek, vyobcovávání a trestání „třídních nepřátel“, „pravičáků“ a jejich dětí a bůhvíkoho dalšího; zavést právní řád. Je tu však především
praktická otázka pro ty, kdo dnes vědí, co se tehdy mělo dělat. Neřeknou ale, kdo
měl soudit a trestat, ještě k tomu ve chvíli, kdy se celý civilizovaný svět zachvěl
při popravě manželů Ceauşeskových. Měli být katy ti, kdo se ještě včera třásli
strachy? Nebo ti, co rychle převlékli kabát? Donedávna atomizovaná společnost,
jež se na okamžik vzepjala k činu, který od ní málokdo očekával, měla být znovu dezintegrována hledáním viníků, když tak či onak byl vinen skoro každý.
Úspěchy a zklamání
Dnes je zřejmé, že očekávání co do tempa demokratické transformace byla příliš
optimistická. Mohla být ale transformace rychlejší po čtyřiceti letech života v nesvobodě, v sovětské civilizační sféře, v dosti velké izolaci od ostatního světa? Nezapomínejme ani na demoralizační vlivy období normalizace, kdy dospívala velká část
polistopadových (a zejména současných) politických elit. Neblahé dědictví minu16
losti se ukázalo být tíživější a životaschopnější, než si kdokoliv uměl představit.
(Sám jsem se například zklamal v očekávání z léta ´89, kdy jsem věřil, že katolická
církev se bude výrazně podílet na morální obrodě společnosti.) K tomu se jako
negativní faktory přidružily všechny neduhy a všechna pokušení či možnosti současného svobodného západního světa, jehož součástí se Česká republika během krátké
doby stala. Obojí mělo a má vliv na všechny sféry státního, politického, hospodářského a kulturního života, na fungování všech složek státního, soudního a policejního aparátu, na stav občanské společnosti, na úroveň politické kultury, občanské
angažovanosti a na výchovu k uvědomělému občanství spočívajícímu na pochopení toho, že neodmyslitelnou stránkou svobody je občanská povinnost.
K pozitivním výsledkům počítám především konstituování parlamentní demokracie s ústavou zakotvující Listinu lidských a občanských práv a svobod, dělbu
moci ve státě, samosprávu a fungující demokratické kontrolní mechanismy. Důležité bylo též prosazení principu soukromého vlastnictví a tržního hospodářství
se sociálním zákonodárstvím na slušné evropské úrovni. A rozdělení Československé federace na dva samostatné státy pokojnou cestou. Kromě toho se České
republice podařilo začlenit do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. Na
slušném evropském průměru je dodržování občanských a lidských práv.
Za kardinální pochybení demokratické transformace považuji privatizaci
bez řádného právního zakotvení: místo českých Rothschildů vyprodukovala
vrstvu tunelářů a kmotrů korumpovaných politických klanů. Opoziční smlouva
z let 1998 –2002 má stále ještě neblahý vliv na politickou kulturu země. Korupce prostupující jako rakovina politiku, justici a policii je v ČR větší, než je evropský průměr.
A přece… Je to důvod k zoufalství? Jak to, že líp už bylo, jak tvrdí jeden z pochybných bonmotů? Je tomu skoro čtvrtstoletí, kdy tehdejší prezident Havel v projevu před parlamentním shromážděním Rady Evropy 10. května 1990 ve Štrasburku
charakterizoval stav země takto: […] prožíváme jednu z nesmírně těžkých period
naší novodobé historie, protože se topíme v bezpočtu ohromných problémů, které
po léta latentně rostly a jejichž hloubku a vzájemnou provázanost nám teprve
nedávno nabytá svoboda ukázala v pravém světle. Zdědili jsme po předchozím režimu zdevastovanou krajinu, rozvrácené hospodářství a především pokřivené mravní
svědomí. Svrhnutí totalitní moci bylo krokem sice důležitým […], bylo však opravdu
jen začátkem cesty, na které budeme muset udělat rychle mnoho dalších kroků
[…] nepoměrně obtížnějších. Zjišťujeme, že téměř nic pořádně neumíme a mnohému se musíme teprve učit […] politické kultuře, samostatnému myšlení, důstojnému občanskému chování. – To přece už dávno neplatí.
Naději do budoucna můžeme opřít též o nejednu cennou zkušenost, svědčící
o tom, že nikomu nevyrostl strom až do nebe. Snad nemusím jmenovat všechny
ty, kteří ve zkouškách doby neobstáli, nebo šíbry a machry, kteří se v současnosti třesou, že skončí ve vězení.
Platí ovšem stále masarykovská pravda, že změna k lepšímu začíná u každého jednotlivého člověka. Nic nepřijde samo od sebe, nic z toho, co lidé v České
republice považují za veřejné zlo, za nedostatky či společenské neduhy, nezmizí samo od sebe. Z nebe nespadne ani to, na čem se shodnou, že je cestou kupředu. Klíč má v ruce občan, který nerezignuje na svá práva ani na své povinnosti
a který se neobrací zády ani k volebním urnám, ani k veřejným záležitostem
s nejlacinější z laciných výmluv, že je otrávený poměry. Na to jediné nemá svobodný občan právo, i když to nestojí ani v občanském, ani v trestním zákoníku.
17
Zmařená Šikova reforma a Klausova transformace
Otakar Turek 3
Rozhodně víc než k politickému vývoji a situaci šedesátých let se cítím kompetentní vyjádřit se k průběhu tehdejší ekonomické reformy. Rozepíši se o ní obšírněji též proto, že si tím připravím půdu pro srovnání s vývojem v letech devadesátých. Byl jsem členem Šikovy skupiny od roku 1957 až do vstupu vojsk
a pokládám za účelné hodnotit ekonomickou reformu šedesátých let ze dvou
hledisek. Na jedné straně se nastartovaný reformní proces spojoval s Šikovým
jménem oprávněně a obecně se vžilo pojmenování Šikova reforma. V okruhu
svých spolupracovníků byl Šik tím, kdo v plné hloubce a šíři pochopil, že reforma systému fungování ekonomiky je problémem svrchovaně politickým. Ještě
koncem padesátých a v první polovině šedesátých let měli na rozhodujících
místech KSČ i vládních orgánů zřetelnou převahu představitelé pravé komunistické víry, přežívající ze stalinských časů. To byla tvrz, již bylo třeba dobýt.
Prozíravý Šik nevystoupil s prvními výsledky činnosti svého pracovního
týmu rovnou na jednání ÚV KSČ. Ze všeho nejdřív se snažil za pomoci proreformně orientovaných novinářů získat pro své záměry podporu veřejnosti. Zapojil do toho všechny členy týmu a proreformně orientovaní novináři vytvořili
pro působení na veřejné mínění nejlepší možné podmínky. V denním tisku a odborných časopisech se objevovala spousta vědeckých i populárních článků, rozhlas a televize zařazovaly do svých programů rozhovory a besedy se členy Šikova týmu, byla organizována i řada shromáždění přímo na závodech. V této
široce založené kampani se podařilo poukázat na zhoubnost systému centrálního plánování jako překážky dalšího hospodářského rozvoje a vyložit představy
o žádoucích systémových změnách. Efekt této kampaně byl vynikající. Pro reformu byla získána veřejnost, což významně posílilo politickou pozici reformních sil a dále podlomilo sílu konzervativců, kteří měli vliv v politické sféře.
Tahy na politické šachovnici
Hlavní úsilí bylo zaměřeno na výměnu politické reprezentace. Podmínky byly
příznivé: souběžně s proreformním postojem veřejnosti se i v Ústředním výboru
KSČ utvořila proreformní většina. Šlo však nejen o statickou změnu poměru sil,
ale také (a možná hlavně) o to, že proreformní síly se dostaly do ofenzivy. To determinovalo další vývoj, který vyústil v lednu ´68 do odvolání Novotného z postu
prvního tajemníka ÚV KSČ, jímž byl vzápětí zvolen Alexandr Dubček. A koncem
března, po vynucené abdikaci Antonína Novotného, se prezidentem stal generál
Ludvík Svoboda. Byla také jmenována nová vláda v čele s Oldřichem Černíkem;
Ota Šik se stal jejím místopředsedou pro otázky ekonomiky. Výměna politických špiček proběhla nestandardně hladce i díky tomu, že na přelomu let 1962–
63 došlo k souběhu několika okolností, které posunuly konzervativní vedení na
samou hranu politické porážky. Národ už měl plné zuby shánění, front před obchody, podpultových protekcí a slibů typu Novotného prohlášení, že maso v brzku
bude. Na to lidé zareagovali dotazem, kde to Brzko leží a jestli tam jede autobus,
aby si pro maso dojeli. Svou roli dále hrálo i to, že ochabl tlak Moskvy na Prahu
v duchu zůstaňte věrni stalinské odrůdě socialismu a novotnovská garnitura se
už nemohla spolehnout na to, že ji Moskva zachrání. Však také po jejím pádu
Kreml do Prahy explicitně vzkázal: eto vaše dělo.
18
Rozhodující okolností byly potíže při sestavování plánu na rok 63. Aparát
Státní plánovací komise [SPK] návrh plánu sestavil, kolegium ho schválilo a předseda SPK Otakar Šimůnek předložil k projednání a schválení politickému byru
ÚV KSČ. Tam byl však návrh shledán nepřijatelným, protože vykazoval schodek zahraničního obchodu vůči kapitalistickým zemím ve výši okolo šesti set
milionů korun. Materiál byl vrácen k přepracování. Aparát SPK tím byl popuzen; dobře věděl, co všechno se právě tím přebytkem dovozu nad vývozem
podařilo v návrhu plánu zachránit. Nový návrh se nesl v duchu záměru uvidíte,
jaké důsledky nastanou, vyhovíme-li vašemu stanovisku. Sumárně vyjádřeno
a v sestavách bilance národního hospodářství doloženo: nový návrh plánu vykazoval pokles národního důchodu. Sice jen o pár procent, nicméně něco takového
nemělo v celé historii tábora míru a socialismu obdobu. Bylo to také něčím, co
se národu i v RVHP těžko vysvětlovalo. Politické vedení potřebovalo vzniklou
prekérní situaci překrýt nějakou vizí, co s národním hospodářstvím napříště dělat. Ta měla být prezentována na nejbližším plenárním zasedání Ústředního výboru KSČ. Výkladem byl pověřen Otakar Šimůnek, muž spjatý s Novotného
vedením, který měl ekonomiku „na starosti“. V nějakém pro mne nečitelném
pozadí zapracoval Šik, a tak pracovní skupina, která měla pro Šimůnka připravit
odpovídající podklad, byla složena převážně z proreformně orientovaných osob.
Hlavní myšlenkou chystaného podkladu bylo, že nazrál čas přeorientovat naši
ekonomiku od extenzivního, kvantitativního rozvoje k důrazu na kvalitu, produktivitu, technický rozvoj a efektivnost, což předpokládá systémové změny.
Záhy po odevzdání materiálu si mne, coby vedoucího pracovní skupiny, Šimůnek pozval k jeho projednání. To bylo až neskutečně kratičké. Konzervativec
Šimůnek (který se zřejmě lekl navrhovaných systémových změn) uchopil náš
spisek do pravé ruky, levou na něj několikrát významně poklepal a pravil: Tedy,
soudruhu, ten ÚV nám ale byl čert dlužnej.
Reforma šedesátých let jako kolektivní dílo
Tady končím s charakteristikou oblasti, pro niž je označení Šikova reforma zcela
na místě. Přecházím k problematice konkrétních do detailu rozpracovaných dokumentů, jež tento název vystihuje méně. Zde šlo o dílo na výsost kolektivní, ne již
politického, ale ekonomického charakteru. Dlužno přiznat, že výbava Oty Šika pro
tuto fázi prací nebyla valná. Chyběla v ní znalost toho, jak ekonomika v konkrétním
detailu funguje. Šik se totiž pohyboval ve vysokých teoretických patrech ekonomické vědy. Perfektně však plnil roli vedoucího svého týmu. Velmi efektivně řídil
různé rozpravy, vyžadoval, aby ten který nositel určitého příspěvku do reformních
dokumentů svou myšlenku důkladně vysvětlil, kladl mu otázky, aby zjistil, jak je
jeho myšlenka konzistentní s jinými partiemi dokumentů a podobně. Navíc též dbal
na to, aby všechny texty byly srozumitelné a přesvědčivé – myslel na budoucí čtenáře.
Jeho velikou zásluhou bylo i to, že se postaral o optimální sestavu svého týmu.
Ne všem ekonomům teoretikům je dána schopnost projektovat architekturu nového systému a přechodu k němu. Musel jsem v tomto směru obdivovat zejména Čestmíra Kožušníka, Milana Horálka, Bohouše Komendu a Věňka Šilhána;
do značné míry i Zdeňka Kodeta a Rudolfa Kocandu. Pro tým byla nicméně velmi
přínosná též účast pracovníků z praxe, jmenovitě Miroslava Koudelky z Ministerstva financí, Miroslava Sokola z SPK a snad do určité míry i moje. Dva prvně
jmenovaní byli přímými účastníky plánovacích praktik a z vlastní zkušenosti
znali jejich vady. Já byl převážně jen pozorovatelem a hodnotitelem.
19
Dvacátý první srpen ´68 a co po něm?
Po okupaci Československa došlo k tzv. normalizaci – návratu k centrálnímu
plánování a pokračování vlády jedné strany se všemi důsledky, které to mělo
pro občany, zejména pro kritiky režimu. Bylo však zcestné odvodit z kritického
pohledu na stalinský nefunkční a perverzní socialismus závěr, že nemá smysl vést
společenský diskurz o sociálním státu a třetí cestě, což – mimochodem – bylo
již tehdy, po potlačení Pražského jara vojenskou silou, a dodnes je stanoviskem
mnohých intelektuálů, mezi nimi též Václava Klause. Soudím, že takový diskurz
veden být měl, neboť růst HDP nemá být jakousi svébytnou modlou, ale prostředkem k maximalizaci lidské spokojenosti a štěstí. Právě v tomto kontextu si
cením čs. reforem šedesátých let jako zdroje inspirace. – Četná rizika přinesla
později představa, že je třeba nekriticky přebrat tržní kapitalismus a ignorovat
to, že globální kapitalismus přináší společnosti narůstající problémy. Tak kupříkladu jednostranná převaha silného nad slabým se historicky v průběhu existence tržního hospodářství vyvíjela ke stále perverznějším projevům: namátkou k nim
patří vznik monopolů, nebo bohatnutí operacemi na kapitálovém a devizovém
trhu. Tato převaha vedla ale rovněž k neblahým důsledkům: zejména k polarizaci
společnosti na nouzí trpící a extrémně bohaté, mezi něž patří jen málo takových,
jejichž bohatství je adekvátní jejich přínosu pro společnost.
Globální kapitalismus přinesl také vznik nadnárodních gigantických podnikových korporací. Na nich je jedna věc zajímavá, jedna však společensky nebezpečná
a alarmující. Zajímavé je to, že uvnitř gigantických společností se ve vztazích uvnitř
široké množiny jejich po světě rozmístěných provozů odešlo od tržních vztahů
a vzájemné dodávky mezi nimi plánuje a organizuje jejich centrála. Varující je
vliv nadnárodních korporací na politickou sféru. V extrémním případě si odbyt svých
výrobků zajistí třeba i tím, že přitlačí politiky k vyvolání válečného konfliktu.
Častější je, že přesvědčí – ne zadarmo – nějakou politickou skupinu o tom, že právě
jejich korporace je tím nejlepším subjektem v soutěžích o veřejnou zakázku.
Nadčasový a nadnárodní význam Pražského jara
Lidé, kteří zažili šedesátá léta, na ně většinou vzpomínají jako na šťastné období svého života a své vzpomínky na tuto dobu předávají svým potomkům. To
je svým způsobem kapitál, který se zúročil v Listopadu 89. Ti, kdo na reformách
šedesátých let přímo participovali, prosazovali jejich myšlenky i v transformaci let devadesátých. Československá šedesátá léta byla inspirací také pro ostatní země
komunistického bloku. Pokud jde o samotnou ekonomickou reformu, týkalo se
to zejména Maďarska; v případě Polska byla inspirace vzájemná. Pražské jaro mělo
však své četné sympatizanty i na Západě, zejména u mladé generace revoltující
proti poměrům ve svých zemích. Pozornost zasluhuje též otázka, nakolik návrh čs.
ekonomické reformy z 60. let ovlivnil přechod Číny k tržní ekonomice. Z kruhů
blízkých Šikově rodině vím, že jeho Třetí cesta byla přeložena do čínštiny a že
Šik několikrát Čínu navštívil. Nemohu tvrdit, že přímo participoval na tvorbě reformních dokumentů, s jistotou však lze soudit, že šlo minimálně o jeho nepřímý vliv.
Mnoho o tom vypovídá to, jak blízké jsou Šikovu myšlení hlavní rysy čínské reformy.
Kontrasty podzimu ´89
V Listopadu projevily všechny vrstvy národa tak nebývalou jednotu a vůli skoncovat s komunismem, že dosavadní režim ani neměl kdo bránit (nepočítáme-li
20
Gustáva Husáka a Vasila Biľaka). Musíme to hodnotit tak, že i v normalizačních
letech pokračující ideové působení disentu, rozhlasového vysílání z ciziny a infiltrace tiskovin – to vše přineslo kýžený efekt. Vliv mělo i to, že veřejnost si prožila a docenila kontrast mezi uvolněním let šedesátých, krátkým obdobím svobody
tisku i projevu v šedesátém osmém a normalizací; že stále víc si uvědomovala
rozdíl mezi námi a Západem pokud jde o životní styl, demokracii a hospodářskou prosperitu, a také že vystřízlivěla z iluzí o poměrech v Sovětském svazu.
Listopad byl úspěšný už tím, že vyhnal starou, lidmi opovrhovanou politickou
garnituru a nahradil ji garniturou obdivovanou, sympatickou či dokonce milovanou
(Václav Havel, Jiří Dienstbier a jiní). Z lidí také spadla tíha ohlupování floskulemi
typu vytyčená linie je správná a úspěšná, musíme však bojovat proti dílčím nedostatkům a také tíha nejrůznějších prověrek, kádrování atd. Byla připravena půda a základy pro stavbu nového domu, tedy uspořádání společnosti v duchu liberálních hodnot svobodného rozhodování občanů i podniků a rovněž v duchu zásad konzervatismu, jehož cílem je udržovat v historii vzniklé osvědčené duchovní a mravní
hodnoty a také vytvářet hodnoty nové, odpovídající současné době. Význam těchto
hodnot je v tom, že kultivují chování občanů, podniků, politiků i veřejných institucí.
A zanedlouho již v ČSR máme demokratické uspořádání státních i lokálních
orgánů se soutěží více stran. Zmizel fenomén nedostatkové ekonomiky, občan
si záhy bez protekcí a front může vybrat z bohaté nabídky, čeho se mu zachce,
toky mezipodnikových dodávek probíhají hladce ke spokojenosti obou partnerů. Tak by se dalo pokračovat… Bylo by však velkou chybou nevidět nebo přezírat nedokonalosti, či dokonce chyby transformačního procesu. A zde musíme
identifikovat, co bylo, nebo kdo byl jejich původcem.
Dvě koncepce přechodu k tržní ekonomice
Nedlouho po Listopadu se utvořily dva týmy: jeden vedený Václavem Klausem, druhý v čele s Františkem Vlasákem4, jehož tým měl personální složení
hodně podobné Šikovu týmu z šedesátých let. Vznikly i dvě koncepce přechodu
od centrálního plánování k tržní ekonomice. Osudový byl rozdíl mezi nimi, pokud jde o sled a rychlost realizace.
Vlasákova skupina se, poučena ze západních společenskovědních poznatků,
orientovala na piecemeal social engineering, jehož výhodou je, že poskytuje
možnost učit se z chyb a přizpůsobovat další dílčí kroky na základě vyhodnocení
kroků předchozích. Jestliže analýza shledá, že se dostavily očekávané výsledky, je
možno postoupit dál. V opačném případě, když učiněný krok očekávání nenaplnil,
lze rozhodnout, jakým dalším krokem negativa napravit.
Klausova skupina postupovala v duchu holistic social engineeringu, před nímž
západní společenské vědy varují. Při tomto postupu se totiž dostávají do pohybu
najednou všechny prvky systému a analýzou se nelze dopátrat, které problematické
či chybné kroky hrají primární roli a které jsou z nich jen odvozeny. Nalézáme se
tak ve změti nevítaných jevů a neumíme přijít na to, co se má korigovat a u čeho
setrvat. A ještě jedna podstatná věc: varování před holistickým přístupem k systémovým změnám platí i v případě, kdy tím žádoucím systémem, k němuž chceme dospět, je systém již existující a dobře fungující v jiných zemích, kde ovšem
vznikal postupně, v Hayekovském smyslu, jako systém utvářený chováním lidí.
Je historickou realitou, že zvítězila reforma Klausova. Při svém prvním kroku Klaus
jakoby byl inspirován Otou Šikem. Věděl, že musí dosáhnout především vítězství
v politické rovině. Šik ale kvůli tomu musel nejprve zdiskreditovat a na politickém
21
poli porazit tehdejší protireformní mocenskou a politickou reprezentaci, aby ji
posléze mohl nahradit svými lidmi. Klausovi se o to postaral 17. listopad, který se
stávající politickou reprezentací doslova zametl, takže on mohl pouze vstoupit a obsadit prázdná ministerská křesla. Zbývala mu už jen úloha získat pro svůj reformní projekt veřejnost. Věděl, že podrobný výklad ekonomické transformace by byl pro
široké spektrum posluchačů těžko pochopitelný a nezáživný. Vsadil tedy na jednoduchost a populismus. Občané byli zahrnování frázemi typu propast je třeba překonat jedním skokem, ten učiníme k 1. lednu 1991, pak nastane rychlé dohánění vyspělých západních ekonomik a nastolení západních celospolečenských poměrů. Tyto
vyhlídky národ ve své rozhodující většině nadšeně uvítal. Kdo by se netěšil na to,
že už tak brzo u nás bude dobře, a neposílal ke všem čertům kohokoli, kdo by ono
dohánění chtěl protahovat. Za těchto okolností a během rychlého spádu událostí
připravil Klaus pro národ ještě zcela nečekaný dar – kuponovou privatizaci. I tu
přijali lidé s nadšením. Vždyť kdo by nechtěl být majitelem akcií a brát každý
rok dividendy? Vystřízlivěli až o hodně později, když zjistili, že z ní profitovali
hlavně budoucí kmotři, z nichž se po pár šikovných tazích stali miliardáři. Toto
prohlédnutí se však dostavilo až příliš pozdě, když už měl Klaus vyhráno. Zklamání pomalu přerostlo do špatné nálady, která ve své podstatě trvá dodnes a možná i zesílila, když lidé na stále dalších případech shledávají, že stát není schopen
kmotry odhalovat a trestat.
Na rozdíl od tohoto jednorázového rozdávání státního majetku zadarmo, které
degenerovalo až k jeho darování vychytralým kmotrům, počítala Vlasákova skupina s privatizací za peníze, postupnou a výběrovou. Ve starém plánovacím systému
byla kvalita podniku oceňována kritériem plní plán – neplní plán a kolik má podnik
pracovníků v brigádách socialistické práce. Vlasákova skupina vycházela z výběru
podniků, které navzdory nesmyslnému minulému systému „socialistického“ hospodářství přece získaly punc těch, jež byly schopny uplatnit se i na západních trzích.
Ty měly být privatizovány přednostně, co nejdříve a formou vstupu zahraničního
kapitálu s tím, že vzniknou podniky se smíšeným kapitálem, kdy naše strana vloží
existující kapitál hmotný a zahraniční partner dodá kapitál finanční, který umožní
podniku realizovat modernizační investice. Podstatným přínosem zahraničního partnera mělo být i manažerské know-how a také naše participace při vývozu na jeho trhy.
Tento přístup k privatizaci byl zásluhou ministra průmyslu Jana Vrby5, který
popsaným způsobem připravil a uskutečnil privatizaci Škody Mladá Boleslav.
Uplynulých více než dvacet let přesvědčivě potvrdilo, jak moudrý tento způsob
privatizace byl. Auto Škoda je dnes podnikem na vyspělé západní úrovni; vyvinul celou škálu atraktivních typů automobilů a má vysoký podíl na našem vývozu. Ministr Vrba měl rozpracovaná jednání s dalšími západními partnery
o podnicích, které měly být privatizovány ve stylu mladoboleslavské Škody
(mluvilo se o osmi). Do hry však vstoupil Václav Klaus s argumentem, že právě
ty „Vrbovy“ podniky potřebuje do své kuponové privatizace. I dnes běhá člověku mráz po zádech, když si uvědomí, jakou šanci jsme promarnili.
Druhá závažná záležitost, v níž se názory obou skupin podstatně lišily, byla
liberalizace zahraničního obchodu. Také zde Klaus řešil problém jedním skokem,
provázeným hlubokou devalvací koruny. Ta měla inflační důsledky, jež pak bylo
nutné utlumovat omezením rozpočtových výdajů, což tlumilo i růstový potenciál.
Navíc jsme se kvůli ní připravili o podstatný objem devizových příjmů. Do vývozuschopného pásma se totiž dostaly podniky a výrobky, které neměly potřebnou
skutečnou komparativní výhodu. Kvůli hluboké devalvaci se jim dostalo jen kom22
parativní výhody falešné, založené na relativně nízkých domácích cenách. Vyváželo se tak za domácí náklady plus určitý zisk; takto vzniklá cena však byla
pod běžnou cenou na světových trzích. Vlasákova skupina naproti tomu počítala s odložením liberalizace dovozů. Inspiroval ji k tomu i západoněmecký příklad
Erhardovy reformy z padesátých let, která průmyslu poskytla čas na dosažení konkurenceschopnosti, pokud jde o náklady, kvalitu a technickou úroveň výrobků.
Jestliže se v případě Klausovy reformy kritika obracela k důsledkům toho, že
tato koncepce vyhrála, zaslouží kritiku i koncepce Vlasákova, ovšem z opačného
konce. Jaké byly příčiny toho, že prohrála? Vysvětlení se přímo nabízí: skupina
si nevzala poučení z Šikových zkušeností a selhala na politickém poli. Žádný
z jejích členů či aspoň sympatizantů se nedostal na decizní místo, na němž se
rozhoduje s konečnou platností. Navíc tato skupina nedokázala ovlivňovat veřejné mínění prostřednictvím sdělovacích prostředků; neměla uznávaného mluvčího, jemuž by veřejnost s respektem naslouchala. U toho mluvčího se trochu zastavíme. V úvahu připadaly tři osobnosti. Vlasák byl Klausem diskreditován jako bývalý
komunista a spoluautor reformy z prohraných šedesátých let. Petr Pithart zcela
zklamal: byl ve věcech reformní koncepce své vlády totálně nedotčený znalostmi.
Tím třetím mohl být Valtr Komárek. Ten však byl názorově jinde. Zatímco u Vlasáka dominovala myšlenka žádný plán, ale hospodářskou politikou regulovaný
trh, u Komárka byla v popředí myšlenka ne plán zfušovaný neználky, ale vědecky
podložený plán vzniklý v myšlenkovém trastu významných vědeckých osobností.
Tři faktory, které negativně ovlivnily transformaci
Seřadím je podle váhy, kterou se na ekonomických chybách transformace podílely.
Na první místo patří Klausova kuponová privatizace, předčasná liberalizace
dovozů a také bezděčný příklon k holistickému sociálnímu inženýrství. Nechtěl
bych, aby na Klasovi ulpělo jen toto negativní hodnocení. Mezi českými ekonomy
je asi tím, kdo do největší hloubky prostudoval a osvojil si díla klasiků liberalismu
i konzervatismu a dokáže je tvůrčím způsobem aplikovat zejména při kritice systému
centrálního plánování a totalitní vlády jedné strany. Odlišme však vysokou teorii od
praktických hospodářsko-politických kroků. Ty byly chybné a měly rozhodující váhu.
To, co je zřejmě podstatně ovlivnilo, byl Klausův egocentrismus, jeho přesvědčení o tom,
že to, co je v jeho hlavě (tedy zidealizovaný neoliberalismus), je jedině správné a nevyžaduje žádnou diskusi. Jde u něj svým způsobem o divadelní hru, v níž on hraje
roli jediného ekonoma – vševěda, který ví, jak ekonomiku a společnost napravit. Mezi
ekonomy vystupuje jako ten, kdo vyčnívá coby jediný moudrý nad šedí všech ostatních.
Disponuje přitom schopností, jež mu umožňuje dehonestovat názor partnera či celé
skupiny a předvést svou dominanci. Paradox je v tom, že přitom pronášenou oponenturu nepokládá za nutné podložit žádnými odbornými argumenty. Do jinak cenné
diskuse vstupuje jen jednovětými výroky typu to není teoreticky ukotveno, nebo to je
zase pěkná turkovina. Někdy svou nelibost nad kvalitou posuzované práce dává najevo
jen kroucením hlavy a nasazením pohrdlivého výrazu vyjadřujícího, že ten spisek
nestojí ani za přečtení. – Nevysvětlujme však veškeré negativní působení Klause
v roli reformátora systému jen tímto jeho egocentrismem. Jeho ignorování teoretických
poznatků o sociálním inženýrství, dané absolutní neznalostí, mělo pro naši ekonomiku
a společnost osudové důsledky, a to tak zjevné, že by jejich demonstrace mohla sloužit
jako učebnicový příklad při výuce na školách společenskovědního zaměření. Dokládá, že holistický přístup k systémovým změnám je hluboce nesprávný, a tedy že
západní poznatky o pozitivní roli sociálního inženýrství jsou opodstatněné.
23
Na druhém místě je fakt, že veřejnost Klausovu hranou genialitu neprokoukla. První pochyby sice vzbudila již kuponová privatizace a její důsledky, v plné
míře ho ale odhalila až jeho amnestie při odchodu z prezidentské funkce, jež mj.
vedla k zastavení soudního postihu těch největších kmotrů, kteří stát připravili
o miliardy. I poté, co tím byl celý národ hluboce pobouřen, Klaus svou amnestii
dále hájil. A když pobouření ještě gradovalo, nabádal lidi, aby si rozhodnutí o amnestii dobře přečetli a nenaslouchali nejrůznějším našeptávačům. Tato epizoda
jen dokládá, jak bezmezný je jeho egocentrismus, když ani nedokázal rozpoznat, že amnestií se definitivně připravil o svou popularitu i hodnověrnost. Prohlédnutí veřejnosti přišlo bohužel příliš pozdě. V momentu, kdy společnost stála
na křižovatce a rozhodovala se, kterou cestou se dát, byla ještě důvěra v geniálního
ekonoma a politika hodně většinová. Bohužel, i mezi novináři.
Třetí příčinu lze vyjádřit stručně: Ve Vlasákově skupině nebyl nikdo formátu
Oty Šika. Vrhnout se od vědecké práce ze dne na den do politiky, na to neměl nikdo
z jeho ekonomů bez žádoucí přípravy nejen chuť, ale ani potřebnou odvahu.
1968 – 1989 – 2014
Jan Hnízdil 6
Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na
světě tři druhy lidí: Ti nahoře. Ti uprostřed a Ti dole. Cíle těchto tří skupin jsou
naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed
je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž
trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji
uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit
společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova
odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období
se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle,
kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom
je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou
Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Nic lepšího než George Orwell ve své knize 1984 už asi nikdo nenapíše. Je jedno,
jestli máme rok 1968, 1989 nebo 2014.
V osmašedesátém mi bylo deset. Bydlel jsem s rodiči v Mnichově Hradišti.
Táta tehdy pár týdnů vozil za stěračem spartaka fotku Alexandra Dubčeka. Pak
Dubček zmizel a táta kupoval od ruských vojáků levný benzín. Pelíšky jakoby
se točily u nás.
Po maturitě mi táta řekl, že bych měl vstoupit do strany. Tak jsem ho poslechl.
Nemravnost komunistického režimu jsem poznal až během studií na vysoké škole.
Za členství ve straně se dodnes stydím. Do jiné už jsem nikdy nevstoupil a nevstoupím. Na podzim roku ´89 jsme s několika soudruhy poslali Ústřednímu výboru
dopis. Vyzvali jsme v něm k reflexi chyb a k reformám. Vyvolal poprask. Na
kritiku zvenčí byli připravení. Kritika zevnitř je rozlítila k nepříčetnosti.
Zachránil nás Listopad. Kromě změny režimu mi přinesl i změnu v osobním
životě. Pracoval jsem tehdy jako asistent na fakultě tělesné výchovy v Praze. Na
barikádách jsem poznal studentku, svou budoucí manželku Lucii. Ona s vlají24
cím praporem revoluce. Jako vystřižená z obrazu Eugena Delacroix. Já na opačné straně barikády. Se stranickou legitimací… Legitimaci jsem zahodil. Padli
jsme si do náruče. Žili jsme pravdou, láskou a revolucí. Objížděli továrny, vylepovali letáky, cinkali klíči. Dokázali jsme, že to dokážeme.
Ti nahoře – Štěpán, Jakeš, Indra, Biľak a další – byli najednou pryč. Dienstbier
přestříhal dráty. Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni
vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu. Klaus, Dyba, Kočárník,
Dlouhý, Zeman… Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata
léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zaslepil. Chtěli jsme hned
všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Úplně jsme zapomněli být. Ti nahoře
už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsme jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí
zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost,
samostatnost, svéprávnost a svobodu. Kotce komunistické jsme vyměnili za
kotce konzumní.
Hoši z Prognostického ústavu zestárli, zlenivěli, nechali se unést lehkostí,
s jakou se stali těmi nahoře. Místo si s nimi vyměnili ti uprostřed. Bárta, Babiš,
Okamura a další. Už zase předstírají, že bojují proti korupci, za svobodu a spravedlnost, že to za nás zařídí. Jen do té doby, než se stanou těmi nahoře.
Možná stojíme na pokraji úplné katastrofy. Možná hrozí úplné vyčerpání
energetických rezerv, úplná devastace přírody, sebezničení. To všechno ve jménu dalšího zběsilého ekonomického růstu poháněného těmi nahoře.
Zatímco v soukromém životě by nikdo, vyjma šílence, nechtěl zůstat pasivní,
ocitne-li se tváří v tvář ohrožení své úplné existence, nedělají ti, kdo jsou zodpovědní za veřejné záležitosti, prakticky nic, a ti, kdo jim svěřili svůj život a osud, jim
dovolují pokračovat v nicnedělání. Dá se to nejzřejměji vyložit tak, že političtí
vůdcové na sebe berou mnohé akce, umožňující jim jen předstírat, že dělají něco
efektivního pro odvrácení katastrofy: nekonečné konference, rezoluce, odzbrojovací žvanění. Všechno vyvolává dojem, že problémy jsou známy a že se pro jejich
řešení něco udělalo. Leč ve skutečnosti se neděje nic. Obě strany, vůdci i vedení,
uspávají svoje svědomí a svoji touhu přežít a tváří se, jakoby cestu znali a vydali se po ní správným směrem. – Říká v knize Mít nebo být? Erich Fromm.
Polistopadový vývoj je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát, hledáme viníka. Stačí si stoupnout před zrcadlo. Stále opakujeme stejnou chybu. Stále věříme, že přijde spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to může změnit,
jsme my sami. Je to na každém z nás.
Poznámky:
Prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc. (*1933) historik, mj. spoluautor dokumentace
Sedm pražských dnů 21.–27. srpna 1968, spoluzakladatel exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, zakladatel a ředitel (1990–98)
Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, nositel Řádu TGM (1998). K sepsání
této stati ho inspirovaly anketní otázky, které najdete na konci sborníku nebo na
přiložené záložce.
(lako)
2
Šimečka, Milan: Matoucí socialismus. In: Hnutí za občanskou svobodu. Dokumenty. R. Hlušičková – B. Císařovská (eds). Praha 1994. s. 120.
1
25
3
Doc. Ing. Otakar Turek, CSc. (*1927) působení: 1953–63 ekonom Státní plánovací komise; 1957–68 člen týmu O. Šika; 1964–68 Ekonomický ústav ČSAV. 1968–69
Indiana University and International Development Research Center, Bloomington,
USA. 1987–92 Prognostický ústav ČSAV; 1992–93 spolupráce s Institutem pro mezinárodní srovnávání ve Vídni. Výběr z prací: O plánu, trhu a hospodářské politice.
Praha, Svoboda 1967. Zamyšlení nad strategií transformace. Prognostický ústav
ČSAV 1992. Interní text. Podíl ekonomiky na pádu komunismu. In: Sešity Ústavu
pro soudobé dějiny, svazek 23/1995. Die Wirtschaftsreformen der sechsiger Jahre in
Prager Fruhling (spoluautor M. Pick). Köln-Weimar-Wien, Böhlau Verlag 2008.
RNDr. František Vlasák (*1912, U2005), národohospodář a politik; původním
povoláním SŠ profesor chemie, v letech 1938-50 působil jako chemik ve Státním
geologickém ústavu; roku 1952 se stal náměstkem ministra-předsedy Státní plánovací komise, poté ministrem energetiky (1955–58) a dopravy (1958–63). V letech
1963–65 byl předsedou Státní komise pro řízení a organizaci, 1965–68 ministrem
-předsedou Státní komise pro techniku; jako představitel reformního ekonomického
a politického proudu 60. let zastával od dubna ´68 do září ´69 tehdy významnou funkci
ministra plánování. Od počátků normalizace v nemilosti: 1970 vyloučen z KSČ, odstraněn z politické sféry i z veřejného života. Po Listopadu (1990–92) místopředseda
české vlády (za předsednictví Petra Pitharta); autor nerealizovaného alternativního
scénáře ekonomické transformace.
5
Ing. Jan Vrba (*1937), ekonom, politik Občanského fóra a Občanského hnutí, ministr průmyslu ve vládě P. Pitharta (29. 6. 1990 – 2. 7. 1992) prosadil r. 1991 privatizaci podniku Škoda Auto německé firmě Volkswagen. Po vítězství ODS ve volbách
roku ´92 se předsedou vlády ČR stal V. Klaus a zastavil další privatizační projekty,
které ministr Vrba chystal pro podniky Tatra Kopřivnice, Liaz a Škoda Plzeň.
4
6
MUDr. Jan Hnízdil (*1958) lékař zaměřený na komplexní psychosomatickou medicínu. Je autorem řady odborných i populárních článků a několika knih. Vyjadřuje
se veřejně k otázkám zdraví a nemoci, úskalím lékařské profese i k aktuálnímu dění
nejen ve zdravotnictví. Podílel se na sepsání výzvy k vytvoření nového systému
otevřené občanské společnosti – více o ní na www.neo2011.cz.
26
17. listopad 1968
– 25. leden 1969
Reprodukce z časopisu Student
28
Vysokoškoláci a jejich profesoři v Praze vyhlašují:
Okupační stávka!
Jiří Ruml
Rozhodnutí Svazu vysokoškolského studentstva (SVS)1 bylo bezprostřední reakcí na výsledky listopadového pléna ÚV KSČ; [toto zasedání] trvalo čtyři dny,
vystoupilo na něm 57 řečníků, hlasovalo se aklamací a většinou hlasů bylo rozhodnuto odložit XIV. sjezd na neurčito. Byl utvořen osmičlenný výkonný výbor
předsednictva jako dočasný orgán, bylo utvořeno byro pro řízení stranické práce v českých zemích v čele se Štrougalem a byli zvoleni další tajemníci (Biľak,
Hetteš, Kempný, Penc a Štrougal). O zproštění ze všech funkcí požádal Z. Mlynář a bylo mu vyhověno. Hlavní projev měl tehdy ještě první tajemník Dubček:
Když hovoříme o protisocialistických silách, musíme hovořit odpovědně, na základě všestranného rozboru. Musíme rozlišit dočasné emocionální reakce od záměru,
revizi základních postulátů marxismu od jeho tvořivého rozvíjení, Ideové nebo
politické omyly od koncepcí, které jsou cizí socialismu. V žádném případě nemůžeme
připustit, aby se proti názorům, pokud jejich šíření neporušuje zákon, vystupovalo
jinak než prostřednictvím ideologického a politického boje, a působení[...]. Nakonec se musíme vyvarovat všech snah, jejichž objektivním cílem jsou předlednové
poměry. Normalizaci vnitřního života i našich vnitřních vztahů může zabezpečit
jen takový politický kurs, při kterém můžeme získat podporu většiny strany a lidu.
Z diskusních příspěvků nelze citovat, protože to, co v těch dnech bylo oficiálně zveřejněno, bylo se souhlasem diskutujících tak zhuštěno, že mnohé názorové
rozdíly splývaly v nic neříkající téze. Ale už podle výběru řečníků převažovala
kritika polednového vývoje a snaživě se hledaly jeho chyby a omyly. Naopak
„přeslechnuta“ zůstala otázka ředitele Vinohradského divadla F. Pavlíčka: Kdo
vlastně ty armády pozval?
[Podle rozhodnutí SVS měli být] studenti v Čechách a na Moravě od neděle
17. 11. do čtvrtka 21. 11. ve svých školách po celých 24 hodin. Byla přerušena
výuka a vysokoškoláci vyhlásili 10 bodů, v nichž mj. vyslovují nesouhlas s tzv. kabinetní politikou. V pondělí se v pražské Lucerně na aktivu sešlo na tisíc novinářů,
kteří zaujali stanovisko k omezování publicistické činnosti sdělovacích prostředků.
Aktiv vyjádřil solidaritu s vysokoškoláky, žádal spolupráci všech tvůrčích svazů
a vyzval k zakládání výborů na obranu svobody tisku.
Na druhé straně předsednictvo vlády žádá studenty, aby ukončili stávku, kterou nutno považovat za nevhodnou formu uplatňováni požadavků[...]. Představitelé strany a vlády vydali provolání ke stávce studentů, v němž se už zcela v duchu předlednových praktik tvrdí, že iniciativu na sebe strhávají neodpovědní lidé, kteří se snaží
svést studentskou akci do mnohem širších poloh. – V pražském Obecním domě se
sešel III. junácký sněm zastupující 55 000 junáků a skautek z Čech, Moravy a Slezska. – Rudé právo otiskuje velký portrét Dubčeka k jeho 47. narozeninám a dopis
seřizovače Floriána: Pokud tam bude Dubček, tak tomuto vedení strany věřím[...].
Kulturní výbor Národního shromáždění potvrdil, že srpnové vysílání rozhlasu bylo zcela legální. – Začínají sjezdy odborových svazů, které mají mj. projednat zákon o podniku, a ve Slovanském domě se sešly ústřední výbory tvůrčích
svazů: umělci, vědci, publicisté. – Předporada v Budapešti skončila bez stanovení
data světové porady komunistických a dělnických stran, protože po 21. srpnu
29
vyvstaly před komunistickým hnutím některé nové problémy. – V SSSR bylo ministerstvo veřejného pořádku znovu přejmenováno na ministerstvo vnitra a ÚV KSSS
vydává směrnici k dalšímu upevnění sovětské milice, aby bylo možno zesílit
boj proti porušování zákonů.
Listopad se chýlil ke konci, když jsme byli pozváni k náměstkovi předsedy vlády
Colotkovi, aby nám při koňaku oznámil, že Reportér může vycházet o týden dříve,
než bylo původně stanoveno v rozhodnutí o dočasném odejmutí vydavatelských práv.
V jeho prvním čísle po nedobrovolné odmlce jsem měl komentář k listopadovému
plénu. Tento komentář – spolu s Kronikou roku 1968 – se o půl roku později stal
předmětem stranického řízení, které nakonec vyústilo ve vyloučení z KSČ.
Deset požadavků studentské stávky
Milan Šmíd
O tom, proč a jak se ta stávka konala, vypovídá dokument, který mám ve svém
archivu (tehdy při stávce jsem byl jakýmsi tiskovým mluvčím fakulty, pověřeným stykem se zahraničními novináři). Zde je:
Akční výbor pražských vysokoškoláků
Poprvé po dvaceti letech vystupujeme my, vysokoškolští studenti, ve společné politické akci jako společenská síla, se kterou je třeba počítat, a která je také
součástí dnešní politické reality. Tato akce má prokázat naše odhodlání a schopnost účastnit se politického života.
Vysokoškolští studenti, reprezentovaní AVPS a SVS, se rozhodli vstoupit
dne 18. 11. 1968 do okupační stávky na podporu deseti požadavků SVS:
1. Základnou naší politiky je a bude Akční program KSČ přijatý na dubnovém plénu ÚV KSČ.
2. Nedojde ke kabinetní politice, zejména se obnoví proud informací v obou
směrech mezi občanstvem, a vedením.
3. Zavedení cenzury v hromadných sdělovacích prostředcích je opatření dočasné a nebude trvat déle než půl roku.
4. Nesmí být dotčena svoboda shromažďovací a spolčovací svoboda.
5. Bude zaručena svoboda vědeckého bádání i literárního a kulturního projevu.
6. Osobní a právní jistota občanů bude zaručena.
7. Ti, kteří ztratili důvěru a nedostatečně hájili svá stanoviska, nebudou dále
setrvávat ve svých funkcích.
8. Bude se pokračovat v ustavování podnikových rad pracujících jako podnikových rad samosprávy.
9. Bude zaručena svoboda výjezdu za hranice.
10.V oblasti zahraniční politiky nesmí dojít k participaci na akcích, jež jsou v rozporu s city čs. lidu, Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv.
Prohlašujeme veřejně, že krédem našich činů je výhradně humánní myšlenka socialismu v ČSSR. Legální i nelegální nátlak vyvíjený na ČSSR považujeme pouze za dočasný.
30
Nesmíříme se nikdy s tolerováním velmocenské politiky, vedoucí k rozdělení národů. Lidstvo musí spojovat myšlenka vzájemného respektování, nikoli
psychóza strachu.
Budeme-li přesvědčeni, že činy naší vlády a vedení KSČ nesměřují výrazně k uvedenému cíli, vystoupíme znovu.
Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy
Jan Palach: „Přičiňte se živí v boji!“
Jan Kavan
[V lednu 2014] jsme si připomínali 45. výročí sebeobětování Jana Palacha a za
tři týdny 45. výročí činu Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po pohřbu
Jana Palacha 25. února 1969. Na události z té doby si pamatuji, jako by se staly
včera. Bylo mi 22 let, byl jsem radikálním studentem a členem vedení Svazu
vysokoškolských studentů [SVS] Čech a Moravy. Byl jsem jedním z organizátorů velké pražské demonstrace 20. ledna 1969 za Jana Palacha (200 000 lidí) a za
jeho požadavky, tak i jeho pohřbu 25. ledna. Poslední Zajícův dopis mi donesl
tehdejší student teologie Olda Vít i s jeho fotkou jen pár hodin po jeho protestu.
Za 40 let jsem však o Palachovi a Zajícovi napsal jen tři články. První hned dva
dny poté, co 19. ledna Palach podlehl svým popáleninám. Vyšel v prvním čísle pražských Studentských listů, které vydával SVS. O několik měsíců později byl zakázán týdeník i SVS. O pět let později jsem se pokusil Palachovu oběť vysvětlit čtenářům londýnských TIMESů. Na desáté výročí Palachova činu jsem ho popsal pro římské
LISTY Jiřího Pelikána. Nechtělo se mi o něm psát, neboť jsem se nikdy nezbavil
tísnivého pocitu studu, že reagovat na Palachovu výzvu články nebo projevy je jaksi
nepatřičné. Nyní mne ke vzpomínkám vyprovokovala častá prohlášení, zvláště mladých
novinářů, že se Palach upálil na protest proti sovětské invazi ze srpna 1968. Není to
pravda. Palach protestoval především proti kompromisnické politice tehdejšího Dubčekova vedení, které svými neustálými ústupky zrazovalo svůj odkaz Pražského jara.
Rozhodl se zaplatit tu nejvyšší cenu, aby zastavil vzrůstající demoralizaci občanů,
aby zvrátil šířící se pocity bezmocnosti a apatie. A Jan Zajíc se obětoval ve snaze zvrátit tu apatii, která začala znovu mezi lidmi převládat jen měsíc po Palachově pohřbu.
Ve svém posledním dopise se Palach ani slovem nezmínil o sovětské invazi.
Jménem skupiny dobrovolníků oznámil: Vzhledem k tomu, že se naše národy
ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid
této země... Jednu ze tří verzí tohoto dopisu poslal Palach studentskému vůdci
Luboši Holečkovi, mému výbornému příteli, který v té době bydlel u nás doma,
kde se pravidelně scházela skupina předních pražských studentských radikálů.
Palachovy kolegy jsme hledali marně a nejvíce času tomu věnoval právě
Luboš Holeček, který nakonec došel k soukromému závěru, že tito dobrovolníci nikdy neexistovali a že si je Palach vymyslel, aby ještě zvýšil nátlak na vládu
realizovat jeho požadaky. Palach na existenci skupiny trval doslova do posledního dechu a Luboš proto z hlubokého respektu k Palachovi a jeho rozhodné
odvaze ji nikdy veřejně nezpochybnil.
Ve chvíli, kdy Palach cítil, že jeho téměř čtyřdenní boj proti popáleninám III.
stupně brzy skončí, nechal si Luboše přivolat ke své nemocniční posteli. Poté,
co ho Luboš informoval o demonstracích po celé republice, o hladovkách v Praze
(16 mladých lidí), Českých Budějovicích (20), Bratislavě (10), Brně (8), Hradci
31
Králové (6), v Ostravě, Jihlavě i jinde a o nesčetných projevech podpory nejrůznějších organizací, zašeptal Palach, že to je dobře, že takhle jeho čin má smysl
a spálenými rty a za velkých bolestí slabikoval vzkaz pro své údajné přátele:
Řekni jim... ať se všichni připojí k vám... přičiňte se živí v boji.
Když mi to krátce poté Luboš vyprávěl, zatrnulo ve mně: Ať se připojí k vám
[...] Palach smysl svého činu vkládal do rukou těm, kterým nejvíce důvěřoval,
že boj nevzdají, tedy především Luboši Holečkovi a jeho přátelům, mezi něž
jsem patřil. Pochopil jsem, že již celý život budou mé počínání sledovat oči
mrtvého Jana Palacha a zkoumat, zda jsem jeho důvěru nezklamal.
V noci z 18. na 19. ledna jsme – Luboš Holeček, Karel Kovanda a já – s pomocí mladého právníka Petra Pitharta, formulovali návrh Výzvy SVS k občanům, kolegům a k Palachovým neznámým kamarádům, kteří byli údajně ochotni se stát dalšími živými pochodněmi. Tenkrát jsme si jasně přiznali, že tváří v tvář rozhodnutím
obětovat život... všechna slova, ať jakkoliv radikální, či krásná, znějí hluše, trapně,
urážlivě. Až do té chvíle jsem si myslel, že děláme maximum toho, co je v našich
silách. Utvrdila mne v tom listopadová studentská stávka, jejíž požadavky převzali mnozí dělníci i zemědělci a především politické smlouvy na obranu reforem
i v zájmu vzájemné obrany, které SVS uzavřela téměř se všemi českými odborovými svazy. Nejradikálnější byla smlouva s odborovým svazem pracujících
v kovoprůmyslu, kterou v prosinci 1968 inicioval hlavní představitel naší skupiny, studentský vůdce Jiří Műller, a která nepozornou vládu zcela zaskočila.
Gustáva Husáka dokonce rozzuřila. Jenomže Palach nám všem nastavil neúprosné zrcadlo a přinutil každého z nás, aby pokorně zvážil, zda skutečně udělal
vše, co udělat mohl, zda měl v sobě dostatek statečnosti a vůle k boji se svou
pohodlností, často nadbytečnou skepsí a někdy už i lhostejností [...]. Během té
dlouhé noci se každý z nás snažil dát do slov svou nejvnitřnější reakci na Palachův čin. Shodli jsme se, že Palach protestoval nejen proti morální neoprávněnosti cenzury a proti politikům, kteří začali za zády lidu zrazovat jednu reformu
za druhou v naději, že si tak dočasně prodlouží pobyt u moci, ale i proti nebezpečí našeho možného smiřování se a proti možnosti přemíry našeho taktizování.
Právo vystoupit s touto Výzvou v televizi a v rozhlase jsme vyjednali předchozí den, kdy jsem byl členem studentské delegace na jednání s tehdejším
předsedou české vlády Stanislavem Rázlem a několika ministry, včetně ministra pro tisk a informace J. Havelky. Rázl nám vysvětloval, proč nelze Palachovy
požadavky realizovat. Zákaz Zpráv nemáme komu adresovat. My prostě Zprávy
neuznáváme [...] Stejná situace je s vysílačkou Vltava. Nemůžeme přece poslat
armádu do Drážďan, aby Vltavu rozbila. Havelka to zpřesnil: Vedení strany a vláda
prosazují, aby vydávání Zpráv bylo zastaveno. Druhá strana však na to nechce
přistoupit. Nebyly povoleny, takže jsou nelegální a není třeba vydávat nějaký
formální zákaz, jak to žádal Jan Palach. Stejným tónem vysvětloval Rázl problém druhého Palachova požadavku – zrušení cenzury: Od března do srpna [1968]
jsme zkusili období, kdy se nic necenzurovalo. Nakonec to byl jeden z motivů
sovětského zásahu. [...] Museli jsme přistoupit k novelizaci tiskového zákona.
[...] Musejí nastoupit faktory odpovědnosti vydavatelů a šéfredaktorů. Musíme
se snažit uklidňovat situaci.
Premiér Rázl však nakonec udeřil na hřebíček vládní obavy: Budete-li vládu
tlačit do přímé akce, nemá naději na úspěch. A ministr Havelka dodal: Myslím,
že dochází k nedorozumění mezi studentským hnutím a vedením. Domníváte se,
že vedení ustupuje, že chce kapitulovat. To jsou jen dojmy, nedorozumění. Ná32
lepkou nedorozumění se chtělo dubčekovské vedení vyhnout zodpovědnosti za
situaci, která dovedla Palacha k jeho rozhodnutí.
Naši žádost vystoupit v televizi vláda hned večer po Palachově upálení odmítla.
Na schůzce 18. ledna ji Luboš Holeček opakoval: Známe svou generaci a chtěli jsme k ní promluvit tak, aby nám porozuměla. Ani to nejste schopni přijmout.
Domníváte se, že nejlepším řešením je mlčet. [...] Domníváte-li se, že mlčení je
vhodným způsobem psychologického působení na dobrovolníky a přitom ani nevíte, kdo jsou a kde jsou, pak je to od vás drastický čin. Nedáte-li nám možnost
vystoupit v televizi, zvýší se napětí. [...] Naše generace nemá žádné prostředky
k obraně, reaguje tak, jak jste si ji vychovali. [...] Nakonec došlo k dohodě, že
Výzvu bude smět v televizi přečíst předseda SVS Michal Dymáček a v rozhlase
já, ale text musíme druhý den, 19. ledna, projednat s vládou.
To jednání bylo složité a napjaté. Celé odpoledne jsme se dohadovali o každém kritickém slově, které jsme adresovali vládě. Některá byla otupena, jiná
musela zcela zmizet. Výsledný kompromis však stejně dal jasně najevo, že vláda nesdílí naše představy o nutnosti uzákonění základních občanských svobod,
zejména práva shromažďovacího a práva na svobodu slova, natož o tom, jak
bojovat za společnost, v níž si lid sám vládne.
Nikdy nezapomenu, jak uprostřed jednání vešel nervózně vyhlížející muž
a něco zašeptal premiérovi Rázlovi. Ten se zakabonil, bouchnul do stolu a procedil: Ten nám tedy zamíchal kartami! Kdo těmi kartami zamíchal, jsme pochopili o několik minut později, když za námi přiběhl posel z SVS, a sdělil nám, že
v 15:30 hod. Jan Palach zemřel.Vzápětí přišly zprávy, že studenti spontánně vyšli do ulic. Napětí prudce vzrostlo. Krátce nato znervóznělý Rázl se zástupci
vlády souhlasil s tím, že smíme vystoupit v televizi a rozhlase s textem, který
byl pro nás ještě přijatelný.
Rázl pouze trval na tom, že před námi musí vystoupit Čestmír Císař (tehdy
předseda ČNR požívající důvěry zvláště středoškoláků), který vysvětlí odlišný
postoj vlády. Císař pak hovořil o nedorozumění a varoval: Kdo z těch, kteří kladou
maximální požadavky a chtějí je podepřít krajními prostředky, může předvídat, co
se stane, jestliže dnešní vedení Československa nezvládne své úkoly uvnitř země
i navenek. Nastane-li chaos, zmatek, katastrofa, kdo na sebe vezme odpovědnosti […]?
O katastrofě hovořil zástupce vlády i 25. ledna, v den Palachova pohřbu, kdy
bylo v ulicích Prahy půl miliónu lidí, a na předměstích stály sovětské tanky.
Pokud by vláda povolila příjezd i dalších autobusů z českých měst, tak by lidí
bylo mnohem více. Mluvčí vlády nám sdělil, že musíme převzít zodpovědnost
za zajištění klidu a pořádku v rozjitřeném městě a pak se obrátil na Luboše Holečka a varoval: Jestliže to nezvládnete, tak katastrofální důsledky jdou na vaši hlavu.
Politici měli z toho množství lidí, lidí se sevřenými pěstmi, vzdorem v srdci
a slzami v očích evidentně strach. Pokud by se tanky rozjely, bylo by více obětí
– a Dubčekovo vedení by padlo o celé tři měsíce dříve! Nebylo náhodou, že
právě ti komunističtí politici, kteří odmítli moskevské protokoly, se přišli do
pražského Karolína rozloučit s Janem Palachem, např. František Kriegel či Gertruda Sekaninová-Čakrtová.2
Statečně se zachoval i tehdejší ministr školství Vilibald Bezdíček, který se
na pohřbu jednoznačně přihlásil k Palachovu odkazu: Bereme pochodeň zapálenou Janem Palachem do rukou a bok po boku chceme chránit život, pravdu
a svobodu. [...] Nechť [Palachův odkaz] nikdy neupadne v zapomenutí, neboť
má nadčasovou a všelidskou platnost…
33
V lednu 1969 byl prof dr. ing. Vilibald Bezdíček, CSc., (*1906, U1991) společně
s ministrem mládeže a tělovýchovy prof. dr. Emanuelem Bosákem jmenován delegací české vlády na Palachově pohřbu, kde byl také ministr Vilibald Bezdíček hlavním
řečníkem. Tento odborník na vodohospodářské stavby byl v r. 1968 jmenován ministrem školství; v srpnu 1969 vyměnil prof. Bezdíčka v ministerském křesle známý stoupenec okupace a likvidátor intelektuálních špiček prof. Jaromír Hrbek z Olomouce. Ten
vykonával tuto funkci do r. 1971, kdy byl neúnosný i pro normalizační režim a vystřídal
jej v tomto resortu partajní funkcionář Havlín. Také prof. Bosák skončil v první české
vládě v září 1969, kdy bylo zrušeno jeho ministerstvo; oba byli odstaveni z dalších
politických funkcí a prof. Bezdíček se později stal signatářem Charty 77.
(bek)
Tuto přeshraniční platnost jsem zdůrazňoval i během svého britského exilu,
neboť lhostejnosti, pohodlnosti, sobeckosti, strachu o kariéru a podobných postojů snadno manipulovatelných mocnými, je všude na světě tolik, že tento boj
nelze nikdy vyhrát. Nelze ho však ani vzdát. Byla by to zrada Jana Palacha.
Ve svém posledním dopise napsal Jan Zajíc: Protože navzdory činu Jana
Palacha vrací se život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako Pochodeň č. 2. [...] Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš
rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu ke svobodnému a šťastnému Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nepromarněte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe. Statečná slova
od statečného studenta. Po zkušenostech s reakcí na Jana Palacha musel Zajíc
už vědět, že šance, že se mu podaří zlomit lidskou lhostejnost, je nesmírně malá.
O to byl jeho čin statečnější. V básni, kterou věnoval Janu Palachovi, napsal
Zajíc jen o několik dní dříve mj.:
Kolem vezou víc než Prométhea
Pláču – v dešti – na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let.
Pro Člověka, co odmítl jít zpět,
Pro srdce, do kterého by se vešel svět,
Pro několik nevyřčených vět,
Pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí.
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti…
Paralyzující strach a bezedná všeobjímající lhostejnost a apatie. Ty byly skutečným terčem Jana Palacha i Jana Zajíce.
Před čtyřiceti lety jsme si řekli, že každý z nás musí pečlivě zvážit, co smí
položit na druhou misku vah, na misku, která nezadržitelně vyletěla. Po dvacet
let pokládala řada statečných lidí na tuto misku vše, co měla, včetně mnoha let
strávených ve vězení. Na mravní výzvu Jana Palacha, na výzvu, abychom se
přičinili živí v boji, odpověděla Charta 77.
Za sebe mohu jen říci, že jsem na svou misku dal agenturu Palach Press,
kterou jsem založil a která na Západě rozšiřovala všechny dokumenty české opozice
34
včetně Charty 77 či prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Založil jsem i Nadaci Jana Palacha pro informace a výzkum, která finančně podporovala nezávislé aktivity v Československu a pomáhala mým kurýrům propašovat domů do listopadu 1989 více než 20 tun literatury, rozmnožovacích přístrojů
apod. Vím, že tím dluh vůči Palachovi nebyl splacen. Věřím však, že je splatíme,
pokud budeme všichni, včetně generací narozených dávno po Palachovi, žít a pracovat v souladu s principem solidarity, pokud budeme bojovat proti lhostejnosti,
sobeckosti, pokud se nebudeme smiřovat se zlem, s korupcí, s kompromisnictvím,
pokud nebudeme mít strach, pokud budeme schopni pomáhat trpícím, ať už jde
národy či jednotlivce, ať už žijí mezi námi doma, nebo třeba v Gaze nebo v Dárfúru.
Pohled z Lazarské ulice
V Lazarské, v někdejším paláci Báňské a hutní a. s., bylo sídlo české vlády. Zasedala tak přímo proti uličce Omladinářů, kam kdysi ústila zamřížovaná okénka
věznice; zde byli arestováni po dobu vyšetřování studenti a dělníci, které spojila rostoucí nespokojenost s veřejnými poměry; do spiknutí je zformovala zvůle
c.k. st. policie. V tom čase Gustáv Husák – dávno před tím, než si i formálně usurpoval moc nad stranou a vládou a tedy i nad čs. federací, jediného, co nám po roce
1968 smělo zbýt – zavelel, aby byl dotvořen stejně formálně tento předlitavskozalitavský stát. Resort výstavby a investičního rozvoje, jenž zůstal zbytkem po
smělém plánu, kterým chtěly v čase předfederativním a předsrpnovým elity čs.
intelektuálů určit další cesty civilizace, jež se ocitla na rozcestí, svěřila strana,
nadaná vedoucí mocí v tomto státě, jednomu z mála jinostraníků, prof. ing. Karlu
(bek)
Löblovi, DrSc.3 Jeho očima vypadala situace takto:
Sestavovat vládní prohlášení [...] byla záležitost velmi úporná složitostí doby,
v níž sehrávalo roli rozjitření občanů po upálení studenta Jana Palacha a jeho
manifestačním pohřbu. Z politického hlediska jsem například o palachiádě ani při
prvním výročí vstupu vojsk žádnou aktivitu byra směrem k české vládě nezaznamenal.
Pokud byla, vyústila do střídmého chování St. Rázla, který navzdory různým doporučením ministra vnitra Grőssera se nepostavil za žádnou iniciativu, která by mohla
být posléze označena za nehumánní. Současně se hledaly cesty, jak vyhovět bytostně
nespokojeným vysokoškolákům. Proto se považovalo za nutné organizovat co největší přítomnost ministrů na různých mítincích, studentských srazech a odborářských
schůzích. Šlo o to, udržet základní běh společenského dění, předejít rozpadu společnosti. Aby lidé neupadali do bezvýchodnosti, marasmu a lhostejnosti. Aby se hledaly a nacházely třeba i trnité cesty, jež by alespoň část reforem umožňovaly uhájit a rozvíjet. Šlo o trvalé a pracné pěstování materiální a duchovní báze národa.
I když mnozí z nás — a na prvních schůzích vlády se mluvilo otevřeně a bez
příkras – tlumili v sobě emoce shodné s těmi, kteří se státní vlajkou s černou
stuhou tiše manifestovali nebo s duší v smutku se účastnili pietních shromáždění na počest Palachovy oběti, cítili jsme, že rozervaná společnost — měřeno
Prahou —, zejména mládež, jen stěží může brát za své naše stabilizační a reformní kroky. Proto tolik vysvětlování a nastiňování cílů české vlády a tolik setkání ministrů se studenty a pracujícími vůbec.
Z rozhovorů, které jsem v oněch lednových dnech měl, vyplynulo, že většinu
kolegů ve vládě Palachovo upálení silně psychicky zasáhlo. Avšak důvod jeho
tragického rozhodnutí byl jimi vnímán nepřesně, zkresleně. V diskusi na zasedání vlády postupně vystoupili ministr vnitra, místopředsedové vlády, ministr škol35
ství, ministr mládeže a sportu a další, a jako příčinu negativních nálad ve studentstvu nikdo neuvedl nebo ani slovem se nezmínil, že jde o protest proti vstupu
vojsk („to jsme si odbyli přeci už v srpnu,“ řekl po straně ministr vnitra Grősser),
ale spíše o následek dlouhodobého opomíjení sociálně studijních požadavků studentstva a o nějaké nedorozumění v souvislosti s voláním po širší akademické svobodě.
Nepadla slova, že upálení mohlo být konkrétně spojováno s pobytem sovětské
armády a se snahou některých vysloužilých politiků o návrat „starých zlatých
časů“. Je pravda, že každý z nás začal mít kolem sebe jistou informační bariéru,
která nás při pracovní přetíženosti (část z nás vytvářela nové ústřední úřady)
oddělovala od všedních dnů, ale situačním zprávám tlumočeným v plénu vlády
ministrem vnitra jsme tehdy neměli důvod nevěřit a opomíjet je.
Upálení Jana Palacha jsme tedy brali jako výsledek působení informačního
šumu, jako svedení anonymními našeptavači, jako působení protichůdných tendencí v pražských ulicích a neplnění přislíbených sociálních, kulturních a akademických požadavků vysokoškoláků. Vždyť by to v posledních letech nebylo poprvé,
kdy se mladé generaci něco slíbilo, potom nedodrželo nebo bylo splněno jen formálně a věcně většinou zapomenuto. Některým členům vlády bylo umožněno vyslechnout magnetofonový záznam (sám jsem u toho nebyl), jakýsi odkaz umírajícího,
jehož prostřednictvím měl Palach varovat své souputníky, aby se neupalovali, že
národ je potřebuje živé apod. S odstupem času si nejsem jist, zda nešlo o podvrh, neboť v listopadu 1989 tvrdil na zasedání české vlády tehdejší ministr vnitra a životního prostředí, že StB buď pásek nemá, anebo že by se mu stejně nevěřilo.
Ovšem v lednu 1969 jsme všichni brali různě aktualizovaná sdělení ministra
vnitra za bernou minci, nespatřovali jsme důvod, proč by nám ostatním náš
kolega něco zkresloval nebo zatajoval. Skutečností ovšem bylo, že po dvou třech
schůzích vlády jsme se ještě neznali a nedovedli odhadnout, co v kom je. Nicméně na Palachův pohřeb chtěly dvě třetiny členů vlády. Po diskusi byl přijat
kompromis a smutečního aktu se zúčastnila oficiální delegace tvořená ministry
Bezdíčkem a Bosákem,4 kteří položili k rakvi věnec vlády ČSR. [...]
Programové prohlášení první české vlády přednesl její předseda Rázl v České národní radě 23. ledna 1969. Bylo koncipováno v duchu základních myšlenek reformního procesu roku 1968. Vyjadřovalo se snad opatrněji a střízlivěji,
než bylo v oné zjizvené době zvykem. Případ Jana Palacha se federální vlády na
čele s Černíkem vůbec nedotkl.
Moje celoživotní téma – Jan Palach
Lenka Procházková 5
Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. [...] Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara,
tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro
ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý
student. V jednom z těch zoufalých dní, kdy Jan umíral, natočil táta v improvizovaném studiu rozhovor pro televizi, který cenzura zakázala odvysílat. Před
kamerami však naštěstí mohli vystoupit jiní, nejen politici a umělci, ale i známí
sportovci. Pamatuji se na emotivní projev Jaroslava Seiferta, který prosil neznámé členy„Janovy“ skupiny, aby od dalších podobných protestů upustili.
36
Později jsem zjistila, že citlivý básník Seifert, kterého televize o vystoupení
požádala, nemohl přes veškeré své úsilí nalézt dost výstižné věty, a tak mu projev na jeho prosbu zformuloval Ludvík Vaculík, autor Dvou tisíc slov. Mně bylo
osmnáct a teprve po letech jsem dohlédla hloubku zoufalství a bezmoci těchto
mužů. Při oplakávání Palacha se můj smutek, tak jako smutek milionů občanů,
prolínal s představou Janova hrozného utrpení, se vztekem vůči okupantům a soucitem s Janovou maminkou a bratrem. Při posledním rozloučení ve dvoraně Karolina,
kam jsem šla se spolužáky, jsem byla natolik „mimo“, že jsem k rakvi zapomněla dát kytici. Snad se dá říct, že jsem k pochopení velikosti Palachova činu pak
mnoho let teprve dorůstala.
V polovině osmdesátých let jsem se rozhodla, že umlčený příběh Jana Palacha nenechám zaniknout a začala jsem sbírat svědectví. Kontaktovala jsem osoby, které Jana znaly, také jeho bratra Jiřího, od něhož jsem získala některé písemné dokumenty a díky těmto novým informacím jsem mohla upravit a dopracovat
nedokončený rukopis Jiřího Lederera. V knize, která vyšla roku 1988 v samizdatové Edici Petlice, jsem podala důkazy o tom, že se nejednalo o akci tajné
skupiny dobrovolníků, ale o promyšlený čin jedince.
Téma mi však i potom zůstalo zasuté v hlavě i v srdci a znovu jsem je zpracovala
jako román Slunce v úplňku. Románová forma má, na rozdíl od faktografického
dokumentu, tu výhodu, že může vytvořit plastický portrét hlavního hrdiny a přiblížit nepamětníkům atmosféru doby i v detailech. Šlo mi především o to, abych
mladší generaci rozšířila školní dějepisné zorné pole a umožnila jí pochopit, co
se dělo v průběhu Pražského jara, jaké nadějné překotné změny jsme tenkrát
prožívali a jakým sjednocujícím šokem byly pro náš národ první dny invaze.
V době, kdy jsem román psala, už byly odtajněny některé dokumenty KGB,
především stenografický zápis výslechu Alexandra Dubčeka po jeho převozu do
Moskvy 23. srpna 1968. Během práce na románu jsem se také sešla s Věňkem
Šilhánem, jedním z organizátorů tajného Vysočanského sjezdu KSČ. [...] V průběhu psaní knihy jsem uspořádala a moderovala deset či dvanáct veřejných přednášek na téma Pražské jaro, kam jsem zvala protagonisty té doby – spisovatele,
někdejší studenty, politiky, ekonomy a novináře, kteří nepamětníkům to krátké
období našich dějin přibližovali. Poslední besedu z cyklu jsem věnovala Janu
Palachovi. Přednášky byly nahrávané a jsou v archivu stanice Český rozhlas 6.
Dnes se k Palachově činu musím vyslovit znovu. Před několika dny [8. února 2013] proběhlo v Poslanecké sněmovně první čtení zákona, který navrhuje,
aby 16. leden byl zařazen mezi významné dny. [...] Důvodová zpráva však zkresleně hodnotí tento čin jako boj proti totalitnímu režimu a jako boj za národní
suverenitu okupovaného státu. [...] Jan Palach je mrtvý a už nemůže říct, proč
se 16. ledna 1969 před Národním muzeem polil benzinem, zapálil a běžel jako
hořící pochodeň. Mrtvý hrdina se nemůže bránit tomu, jak jeho odkaz upraví
a přešijí zákonodárci.
My ostatní, pro které byl prožitek Pražského jara životním předělem už tenkrát a později se stal majákem, který ozařoval zdánlivě nehybné vody normalizace, však nesmíme připustit, aby byl dnes Palachův čin přetaven podle současného politického zadání. Pokud to nedokážeme, bude to zrada nejen vůči Janu
Palachovi. Naše případné mlčení ve chvíli, kdy jsme povinni svědčit pro pravdu, dolehne jako zbabělá záklopka i na naše děti a vnuky. Pokud jim teď vlastním příkladem nedokážeme, že pravda nezvítězí sama od sebe, ale že k tomu
potřebuje lidi, nenaučí se ji obhajovat ani ony.
37
Vysvětlení Pražského jara, které v důvodové zprávě není, tam nechybí omylem. Je to záměrné zkreslování našich dějin. Čin Jana Palacha měl přece přímou
souvislost s obrodným procesem, který tehdejší studenti aktivně spoluvytvářeli.
Studenti byli i onou poslední baštou, která po invazi bránila obrodné změny
a naději na jejich pokračování. Vysokoškolská stávka v listopadu 68, které se
Palach účastnil, byla neúspěšná proto, že v médiích už znovu fungovala cenzura, takže požadavky studentů, aby lednový vývoj dále pokračoval navzdory okupaci, už zveřejněny nebyly. Internet tehdy samozřejmě ještě neexistoval.
Jakým způsobem tedy mohl neznámý student oslovit národ, v němž už sílila
skepse a letargie? Ten způsob Jan Palach našel. Když 16. ledna ranním dělnickým vlakem přijel ze Všetat do Prahy a dvě hodiny pak psal na spořilovské koleji dopisy, měl svou geniální fikci o skupině dobrovolníků promyšlenou.
V konceptu, který se zachoval (díky jeho spolubydlícím, kteří jej nalezli ve
skříni a přesně opsali dřív, než originál zabavila policie), zahrnul do svých ultimativních požadavků i odstoupení několika konkrétních politiků, které pokládal za přímé kolaboranty.
Postupně však text proškrtával a měnil. Nakonec se rozhodl pouze pro dva
požadavky: okamžité zrušení cenzury a zákaz šíření Zpráv, což byla dezinformační tiskovina rozšiřovaná okupanty po celém území republiky. K prosazení
požadavků doporučoval generální stávku.
Už při práci na dokumentu o Janu Palachovi mě ohromovalo, jak realisticky
uvažoval, když pochopil, že základem snahy udržet ideje Pražského jara musí
být pravdivá informovanost a ne pokrytecké lži a rezignované vytáčky. Zatímco
sebeupálení R. Siwiece ve Varšavě (září 1968) bylo motivováno jako veřejný
protest proti okupaci Československa, Janova strategie s ultimátem a skupinou
dobrovolníků byla promyšlenou akcí, která skutečně mohla iniciovat politické
změny.
Kdyby jeho požadavky byly široké veřejnosti známy, jistě by generální stávka vypukla. Naši vrcholní politici, kteří ustupovali z obrodných pozic mnohem
rychleji, než okupant vůbec čekal, by měli (zřejmě poslední) možnost zbrzdit
svou zbabělost, pokud by se opřeli o „zeď“ miliónů stávkujících občanů.
Jan se až do ranních hodin 19. ledna upínal k tomuto cíli a žádal ošetřující
lékaře, aby ho stále informovali o vývoji situace za zdmi nemocnice. Národ ale
neznal jeho konkrétní požadavky. A neměl tolik vlastní energie, aby vstoupil do
generální celorepublikové stávky. Protestní akce studentů a skupin dělníků se
nepodařilo sjednotit, protože zdrcená společnost nepřekonala šok, ale podlehla
mu a soustředila se pouze na apely: Ať už to nikdo další nedělá!
Výhrůžka, že existuje skupina dobrovolníků a že Palach je pouze prvním
vylosovaným, nesplnila svůj ultimativní účel, neboť články v novinách a ani
projevy v rozhlase a v televizi se o požadavcích na zrušení cenzury nezmiňovaly, přestože dopisy Jan krátce před svým činem odeslal redakci Svobodného
slova, deníku Práce, do Československého rozhlasu a Svazu čs. spisovatelů.
Dalším adresátem byl studentský vůdce Luboš Holeček a také jeden z Janových přátel. Poslední dopis nechal v aktovce, kterou odložil u fontány před
Muzeem. Text dopisů se v některých detailech lišil, ale požadavky byly totožné.
Na jejich zveřejnění však bylo embargo, pouze bylo známo, že jde o štafetu
dobrovolníků, kteří tímto způsobem chtějí burcovat občany. Janův čin byl tedy
vnímán jako zoufalý protest a ne jako drastická, nicméně reálná cesta ke splnění konkrétních požadavků.
38
Je nesmírně skličující si uvědomit, že Jan Palach umíral v beznaději, protože
z článků, které mu lékaři předčítali, poznal, že jeho volání po zrušení cenzury
nebylo ani slyšeno, natož vyslyšeno. Brzy po národním pohřbu byl jeho čin
znevažován, stejně jako byly dehonestovány či zamlčovány obdobné činy jeho
pozdějších následovníků.
I důvodová zpráva, vysvětlující proč má být 16. leden významným dnem českého kalendáře, vyznívá jako dezinformace, když zamlčuje, že Jan Palach byl jedním z mnoha milionů podporovatelů Pražského jara, že ale, na rozdíl od mnohých, nerezignoval na jeho ideály a že položil život za právo na svobodu slova.
Jeho požadavek na zrušení cenzury zůstává nenaplněn i dnes a Pražské jaro je
stále nebezpečným tématem. Nejen na školách ale i v Poslanecké sněmovně.
Někteří debatéři na internetu považují spor o formulaci zmíněné důvodové
zprávy za malicherný. [...] připadá mi symbolické, že právě důvodová zpráva, která
chtěla Palachovi upřít vášnivý smysl pro svobodné šíření pravdy, se stala tématem veřejné diskuze a vyvolala i u nepamětníků zájem o Pražské jaro. Boží
mlýny melou sice pomalu, zvlášť v Čechách, ale nezastavují se. A tak ani u nás
nelze natrvalo přelhat pravdu o tomto mimořádném československém pokusu,
který podporovala naprostá většina občanů, pokusu, který svět sledoval jako
světlici. A pak ji nechal zhasnout pod pásy tanků.
Dědicům Palachovým
Z „Kníšky“ Karla Kryla
Milion slepých očí
Na erbu hlava hadí
jež hledíc do měsíce
bezhlesou píseň vyje
Nad městem rytíř-kočí
slepého koně hladí
a dole hoří svíce
z Dantovy komedie
Ráno jež nenastane
nadarmo čeká žlutou
Vavříny do omáčky
a slza na lafetě
Ze země netvor vstane
jenž s tváří nepohnutou
seznav jak vraždit ptáčky
plamenem obejme tě
Kaple má okna klenutá
a křížem hlásá lásku
Ústa jsou řevem zalknutá
a nevydají hlásku
Květiny strachu!
Věnce lží!
A místo slzí
tence mží
na zvratky na obrázku
Kaple má okna klenutá
a křížem hlásá lásku
Ústa jsou řevem zalknutá
a nevydají hlásku
Květiny strachu!
Věnce lží!
A místo slzí?
Tence mží
na zvratky na obrázku
Text této básničky je převzat z prvního souboru, který vyšel po Listopadu
s texty Krylových písní v jeho vlasti. Vydalo ji v roce 1990 nakladatelství
Mladá fronta pod titulem Kníška Karla Kryla. Většina textů byla v témže nakladatelství připravena k vydání o dvacet let dříve v knížce, která měla mít titul
tehdy snad nejpopulárnějšího songu z repertoáru Karla Kryla Bratříčku, zavírej
vrátka.6
39
Pod tímto názvem vydal také Panton první
dlouhohrající desku Karla Kryla.
Panton sídlil tehdy v místech, kde se zrodilo 42 roků před rokem 1969 Vestpocketkou po
mém soudu chef ďoeuvre této nejživější a nejvlivnější části československého kumštu. Panton byl sice chudší, ale jako dědic této tradice
pružnější a pohotovější než poúnorový monopolní státní podnik Supraphon.
Knížka Bratříčku, zavírej vrátka nesměla
už být vytištěna. Ani její autor tu nemohl zůstat, a byl nucen ještě v roce 1969 odejít do exilu Za hranicemi konečně – ale až v roce 1972
a s poněkud pozměněným obsahem i pod jiným titulem – mohla Kníška vyjít v Kolíně nad
Rýnem, v nakladatelství Index.
Její obsah přejalo v nezměněné podobě nakladatelství MF ihned po té, co se Karel Kryl
objevil doma. A protože si Karel Kryl ilustruje
své knížky sám, převzalo pro grafické zpracování první polistopadové kníšky tiskařova syna
i cyklus jeho linorytů Ruka. Z této edice jsme
převzali, jak text Karla Kryla Dědicům Palachový, tak i Bratříčku, zavírej vrátka.
(bek)
Karel Kryl: Ruka z cyklu linorytů ð
Bratříčku zavírej vrátka!
hudba, text a zpěv Karel Kryl
Bratříčku nevzlykej,
to nejsou bubáci
Vždyť už jsi velikej
To jsou jen vojáci
Přijeli v hranatých
železných maringotkách
Se slzou na víčku
hledíme na sebe.
Buď se mnou bratříčku
bojím se o tebe
na cestách klikatých
Bratříčku v polobotkách.
Prší a venku se setmělo
Tato noc nebude krátká
Beránka vlku se zachtělo
Bratříčku! Zavřel jsi vrátka?
Bratříčku nevzlykej
neplýtvej slzami
Nadávky polykej
a šetři silami
Nesmíš mi vyčítat
jestliže nedojdeme
Nauč se písničku
Není tak složitá
Opři se bratříčku
Cesta je rozbitá
Budeme klopýtat
Zpátky už nemůžeme
Prší a venku se setmělo
Tato noc nebude krátká
Beránka vlku se zachtělo
Bratříčku zavírej vrátka!
Zavírej vrátka!
40
I. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Lidové noviny v roce 1968
byly jen nápad a první kontakty
Jindřich Beránek
Jak jsi prožíval první dny ústupu od ideálů Pražského jara v době, kdy vyhlásili tehdejší studenti stávku a představoval podle prvního z deseti bodů pro
ně dnes tak přezíraný Akční program?
Patřil jsem už v době Pražského jara k těm, kteří vytýkali tehdejší KSČ, že její
aparát zaostával, protože společenský pohyb byl už někde mnohem dál. Ukážu to na
takovém příkladu: patřil jsem k těm, kdo začali mluvit o politické pluralitě. Pluralita nebyl jen KAN, tehdy přece začalo například jednání bývalých sociálních demokratů o možnosti obnovit činnost sociální demokracie. Politickou pluralitu nemůže
vytvořit jedna politická strana a nějaká občanská iniciativa. Byly i různé návrhy –
teď mám na mysli žurnalistickou komunitu – lidí, kteří konkrétním způsobem už
od doby kolem roků ´65, ´66 vystupovali s nimi veřejně, byť byla média hlídána
někdy i osvícenějšími šéfredaktory, které však schvalovalo tiskové oddělení KSČ. Jedna zajímavost v této souvislosti: já jsem v Písničkách s telefonem měl domluvený rozhovor se Zdeňkem Mlynářem, který besedoval se studenty na Albertově.
Ten mi tenkrát domluvil můj tehdejší přítel Petr Pithart, tajemník Mlynářovy komise. A tam jsem Mlynářovi položil otázku, která ho zaskočila a vnitřně zřejmě naštvala: Jak on vnímá – protože se o tom začíná debatovat – politickou pluralitu jako
jistý předpoklad socialistické demokracie, ať už se to nazývá třeba jinak? Mlynář se
trošku zarazil – nechci říct, že se z toho nakonec nevykroutil, ale bylo mu to vnitřně
nepříjemné – a hned mně vzkázal, že se mnou už nikdy žádný rozhovor dělat nebude,
že mne nepřijme. Krásné ukončení té historky bylo, když se otvírala v září budova
Čs. rozhlasu, tak v aule mluvil Mlynář. Říkal jsem si: tam já nepůjdu. A vcházel
jsem do budovy v okamžiku, kdy to skončilo, a Mlynář vycházel. Tak jsme se potkali,
on mi podal ruku a v podstatě dal najevo, že to, co se stalo, překrylo jeho slova
z našeho setkání. Pak jsem s ním o tom ještě několikrát mluvil. Takže, kdybych
měl mluvit obecně o nějakém ústupu od ideálů, byla už tzv. přechodová usnesení pléna ÚV KSČ evidentní ústup od ideálů, které vznikly v jiné politické situaci,
v jiných poměrech; a už tento ústup signalizoval, že tlak sovětského vedení bude
tak silný, že se najde dostatečný počet lidí, kteří budou vracet dřívější poměry.
l Kdy jsi odcházel z rozhlasu?
V rozhlase vlastně poslední krátké svobodné období byl podzim 68. roku. To jsme
dělali různé ankety s odboráři, s dělníky, a směřovali je právě k tomu dědictví
roku ´68. Často jsem to dělal s Jiřinou Hrábkovou. Pak nastoupil nový šéf rozhlasu
Odon Závodský 7, kterého v r. 1970 také vyloučili. Dostal jsem papír, že jsem
přemístěn z Hlavní redakce politického vysílání, tedy z publicistiky na VKV. Se
mnou byl ještě přemístěn Jeroným Janíček. Tam jsme měli takový úvazek u výborné novinářky i ženy Soni Mlčochové, dělali jsme hodinové rozhovory se Slováky, s umělci… To bylo vysílání, které tehdy začínalo. Proslýchalo se, že radikálnější konzervativci nás chtěli potrestat mnohem víc, ale na druhé straně byla
tenkrát přijata zásada Jen žádné procesy – ty se objevily až o něco později. Takže
prakticky jsem mohl podle svých představ pracovat zhruba do listopadu ´68.
l
41
Nejraději vzpomínám na Písničky s telefonem – mimochodem dostali jsme za
ně Cenu Julia Fučíka – a to byl pořad, který začala dělat zahraniční rubrika v čele
s Milanem Weinerem. Na jaře, někdy v dubnu, se dávaly ceny Rozhlasové žatvy
a já jsem dostal hlavní cenu za publicistiku, za jeden pořad Lidé – život – doba.
Na tom předávání za mnou přišel Milan Weiner s nabídkou, aby naše redakce
s nimi dělala dvakrát týdně Písničky s telefonem. A jestli bych mu nedal konkrétní návrhy.; Tehdy jsem usoudil, že by se pro tento pořad hodil Sláva Volný,
Jindra Klímová (tehdy Sobíšková), Jiřina Hrábková (žena Jirky Rumla).
l S jarem ´68 se objevil nápad obnovit vydávání Lidovek. Jeho uskutečnění
je nejvýznamnější počin novinářů, kteří se neodřekli ideálů Pražského jara, nemůžeme jej pominout.
Mám doma ještě dneska v archívu jmenovací dekret redaktora vnitropolitické rubriky. Jednal jsem tenkrát o tom s Tondou Liehmem8.
l Měli jste už nějaké porady? Jak by měly být zaměřeny?
Ne, to byl vlastně jen první kontakt. Podle toho jsem věděl, že vnitropolitickou redakci má vést Petr Pithart. Pak jsem věděl o jedné kolegyni z redakce
Mladé fronty...
l Ze spolupráce na tomto sborníku jsem se dověděl, že do redakce LN měla
přijít i naše spolužačka na fakultě, Jarmila Lakosilová; dělala jako ty v rozhlase, v redakci vědy, kterou vedl Ivo Budil. Byli jsme spolu na setkání s A. J.
Liehmem a oba vzpomínali na tuto společnou epizodu. — Měla nějaký vliv na to,
že jste v roce 1988 vydali první číslo samizdatových Lidovek?
Sám jsi to nazval epizodou... Víš, jak ta doba tehdy byla hektická a rychle
proměňovala. Byl to tehdy jen počátek a pak by teprve přišly na pořad programové věci atd.
l Jak vypadal tvůj opravdový odchod z rozhlasu?
Já jsem byl jediný, kdo nechtěl odejít na dohodu... Někteří říkali, že dohoda
umožňuje dospět k dvouměsíční výpovědi, což je dvouměsíční prostor, kdy je
i to hledání nového místa placené. Ale chodili za mnou různí lidé – především
jistý dr. Kamil Horák, který tam byl šéfem odborů, i další a ti argumentovali, že
když my se nedohodneme, zkomplikujeme jejich další pozici. A tam už je ta písnička, která se dost často opakovala: je potřeba udržet pozice, aby aspoň něco z
toho polednového zůstalo, protože mohou přijít mnohem horší lidé. Ono ale nešlo
ani tak o to, aby zůstalo něco z toho polednového, ale aby zůstali oni. Dodnes
mne štve, že jsem na to nakonec přistoupil.
Po odchodu z rozhlasu jsem nejdřív pracoval v propagační kanceláři, kde jsem
se zabýval obstaráváním reklamních poutačů. Vyplývalo to ze skutečnosti, že jsem
z rozhlasu měl kontakty na různé lidi v propagaci, kteří tam ještě chvíli vydrželi. Ti nám dávali zakázky. Dělal tam taky Pavel Rychetský, Rudolf Slánský. Asi
za půl roku nás rozehnali, a tak jsem sháněl dva a půl měsíce – možná i víc –
nějaké místo. Jeden známý mně dohodil roční brigádu u Uranového průmyslu
na Dobříši. To byl podnik, který zajišťoval chemickou injektáž. Zajišťoval jsem
Želivku, metro a podobně. Tak jsem rok cestoval, ale měl jsem problémy kvůli
dětem a taky jsem pochopil, že když budu často mimo Prahu, bude všechno
komplikovanější. Proto jsem tu brigádu v termínu ukončil a zase jsem hledal.
Přes kamarády mi domluvili práci, kde už byli přede mnou lidi jako Milan Jungmann, Jaroslav Šedivý: u firmy Úklid ve Voršilské. Myli jsme výlohy, a taky
42
okna, a to jsem dělal až do 86. roku, kdy jsme začali připravovat Lidovky. Ale
to jsem si už platil všechno sám. Měl jsem stranou peníze na opravu domečku,
tak jsem z toho každý měsíc dva tisíce korun ukrojil.
II. část rozhovoru v kapitole Charta a anti-charta
Snaha o normalizaci v médiích do jara 1969
František Helešic
Nástupem Gustáva Husáka a jeho vedení do čela KSČ 17. dubna 1969 byla oficiálně zahájena tzv. normalizace. Znamenalo především podřízení společenských
organizací a hromadných sdělovacích prostředků vedoucí úloze KSČ. Této snaze měla být podřízena i práce aparátu KSČ.
Moskevský protokol ve svém 4. bodu požadoval ovládnutí hromadných sdělovacích prostředků „z pozic socialismu”, tedy toho moskevského. Kroky Černíkovy
vlády k tomu směřovaly. Již 30. srpna 1968 vládním rozhodnutím vznikl Úřad pro
tisk a informace, nazývaný Útisk. Do jeho čela byl postaven Josef Vohnout. 12.
září zřízený Vládní výbor pro tisk a informace řídil do konce roku 1968 místopředseda čs. vlády Peter Colotka, po něm Jaroslav Havelka. Úkolem Útisku bylo kontrolovat hromadné sdělovací prostředky v duchu Moskevského protokolu s pomocí 54 tzv. vládních zmocněnců v předních listech a časopisech. Tomu mělo
pomoci i znovuzavedení cenzury přijetím zákona č. 127/68 z 13. 9. 1968 Národním shromážděním, 90 dnů poté, co ji totéž Národní shromáždění zrušilo!
V aparátu KSČ se i přes stálé nátlaky na Dubčeka dlouho nedařilo vytvořit
podmínky pro opětné řízení tisku v duchu požadavků Moskvy. Až aparát tzv.
Byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, zřízený 16. listopadu 1968, začal – byť zdrženlivě – plnit tento požadavek v tzv. analýzách hromadných sdělovacích prostředků. Tomu napomáhaly i tiskovina Zprávy, vydávaná okupačními vojsky, a vysílač Vltava. V nemilosti byly zejména Reportér,
Listy, Politika, Zítřek, Mladá fronta, MY 68, ale i Svět práce, Svobodné slovo
a Lidová demokracie.
Svaz českých novinářů, který vznikl v červnu 1968, stál pevně na pozicích
Pražského jara a Dubčekova vedení. Ještě před Husákovým příchodem do čela
KSČ se snažila „tvrdá jádra” v předsednictvu ÚV KSČ ovlivnit působení tisku
podle přání Moskvy. Proto již 7. ledna 1969 bylo přijato tzv. Opatření ke zlepšení stranického a státního řízení tisku, rozhlasu a televize. Jeho kontrola 2.
dubna vedla ke změnám v Rudém právu (Jiří Sekera jako šéfredaktor zůstal do
17. 4.).
V únoru se stal vedoucím oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích V. Diviš. Od 16. ledna začala vycházet Tribuna řízená O. Švestkou jako skutečné tiskové centrum normalizace. Výsledkem prvního zasedání předsednictva
ÚV KSČ pod Husákovým vedením bylo odvolání Miroslava Jelínka z funkce
šéfredaktora Mladé fronty, Ladislava Velenského z funkce šéfredaktora Práce,
zastavení vydávání Listů a pozastavení vydávání časopisu MY 69.
Vedení Svazu českých novinářů v čele s Vladem Kašparem patřilo vedle Svazu českých spisovatelů, FITESu, Svazu vědeckých pracovníků sdružených v Koordinačním výboru tvůrčích svazů k opozici vůči novému vedení KSČ. Proto se
aparát KSČ snažil jednotu novinářů rozložit.9
43
Poznámky:
1 Ruml, Jiří: Kalendárium. Leden – prosinec 1968, Praha, Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1990, ss. 77, 80n.
Ke stávce se připojili studenti z Liberce, Brna, Bratislavy a dalších vysokoškolských
měst. Všech deset bodů uvádí někdejší mluvčí stávkujících studentů, dnes teoretik
mediální problematiky dr. Milan Šmíd v následujícím textu této publicistické koláže
– in: Šmíd, Milan: Koho to dnes ještě zajímá. 8 K Palachovi naposled; www.louc.
cz/memo/memo090129.html.
2
Vedle těchto dvou hlasovali proti přijetí moskevských protokolů, jak se smlouvě
o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, tehdy říkalo, ještě František
Vodsloň (*1906, U2002) a tehdy mladá slovenská ekonomka, členka Šikova reformního týmu Božena Fuková, která ještě nepřekročila limit mládí – Kristovy roky.
Někteří naši kolegové tehdy nazývali protokol smlouvy „háchovským“; Egon Fries,
šéfredaktor Průboje, kde jsem tehdy pracoval, byl vyhozen měsíc po činu Jana
Zajíce z této funkce, protože po vyhlášení smlouvy na protest proti ní zastavil na
několik dní vydávání deníku.
(bek)
Löbl, Karel: Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu, Praha, Academia 2012, s. 416n.
Oba byli odvoláni při první rekonstrukci vlády České socialistické republiky v srpnu
a září 1969.
5
Lenka Procházková (*1951) publicistka, scénáristka, spisovatelka. Odpůrkyně církevních restitucí, organizátorka petic a hnutí Evropa proti válce. Její kniha Bílý klaun
obsahuje kromě fejetonů a textů svědčících o jejích nedávných občanských aktivitách také úplné znění některých dokumentů. Podle ní má být politika pro každého
a nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami. Její text o Janu Palachovi vyšel
v Britských listech 10. 2. 2013; zde je se souhlasem autorky mírně krácen a nepatrně
upraven; původní vrze je na www.blisty.cz/art/67446.html
(lako)
3
4
6
Kryl, Karel: Kníška. Praha, Mladá fronta 1990, s. 124n a 118n.
7
Odon Závodský (*1913, U1986), od r. 1961 ředitel Studia ČsRo v Ostravě, byl v době
ústupu z reformních pozic jmenován vládním zmocněncem pro Čs. rozhlas (30. 8.
1968 – 1. 2. 1969) a poté ústředním ředitelem Čs. rozhlasu (1. 2. 1969 – 20. 6. 1969).
Z této funkce byl odejit ze zdravotních důvodů a poté vyloučen ze strany. – Jeho
bratr Osvald byl v r. 1954 popraven; tehdy byl odstraněn z aparátu ÚV KSČ (byl
vedoucím odd. agitpropu) a pracoval ve Vítkovicích. S nástupem 60. let mohl opět
nastoupit do politické sféry.
8
Antonín J. Liehm byl designován v dubnu 1968 Svazem čs. spisovatelů jako šéfredaktor Lidových novin, které měly navázat na tradiční deník, jehož redaktory byli
mj. spisovatelé jako Karel a Josef Čapkové, Karel Poláček, Edvard Valenta, Rudolf
Těsnohlídek, Václav Řezáč aj. Posledním šéfredaktorem Lidových novin byl Eduard
Bass (1933–38 a v r. 1945); za okupace byl dosazen do této funkce Leopold Zeman,
odsouzený později pro kolaboraci. Po 45. roce vycházel tento deník pod titulem
Svobodné noviny a jeho šéfredaktorem byl do 24. února 1948 Ferdinand Peroutka,
který byl jejich redaktorem v letech 1924–26 a poté od r. 1929 až do svého zatčení
gestapem v r. 1939. V srpnu 1945 mu Bass přenechal funkci šéfredaktora. Po 24.
únoru ´48 se stal šéfredaktorem SN Jan Drda; v únoru 1952 deník zanikl a Svaz čs.
spisovatelů místo něj začal vydávat týdeník Literární noviny (viz monografie Souboj
slova i obrazu s mocnými, Praha, KNPJ 2013). Ředitelem vydavatelství LN byl v roce
1968 jmenován filosof Karel Kosík.
9
Helešic, František, Počátky normalizace v tisku a v novinářských organizacích 1969
– I. část stati, Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 1999, roč. X., č. 2, s. 5n.
44
Od jara
do srpna 1969
Část jednoho z výstavních panelů, které má Jazzová sekce
připraveny pro své pravidelné expozice z let 1968/69
Porazili jsme Sověty?
Říkali jsme si u piva
Sovětští hokejisté prý dostanou po mistrovství světa každý Volhu – ale dvakrát
přeplavat.
(v březnu a dubnu 1969)
Víte, jaký je rozdíl mezi Dubčekem a Husákem?
Dubček chtěl socialismus s lidskou tváří, Husák s husí kůží.1
46
Po naději zklamání
Jiří Vančura 2
[…] Březen 1969 už rozhodně nebyl časem nástupu. Všem bylo víceméně jasné, že sovětští činitelé se s polovičatými výsledky svého vojenského zákroku nespokojí a že nejen tolerance, ale ani trpělivost nepatří k jejich silným stránkám.
Přítomnost sovětských vojáků, i když se převážně stáhli z městských ulic do
ústraní, relativizovala všechny lidové postoje a jejich výsledky. – Stále tu hrozila možnost, že se jednotky dají znovu do pohybu a že se již nezopakuje Srpen,
protože současné stranické a státní vedení stojí spíše tam, na druhé straně. Byla
to jen otázka času a vhodné příležitosti…
Příležitost se našla v prvních dubnových dnech, při zápasech mistrovství
světa v hokeji. Tradiční pozornost upřená na střetnutí dvou největších favoritů,
československých a sovětských hokejistů, nabyla v nových poměrech na politické brizanci. Bylo zcela zřejmé, že vítězství československých hráčů by se
stalo podnětem k živelné manifestaci.
[…] Jen skončil druhý, rozhodující zápas se sovětským mužstvem, propuklo
veselí. Na sídlištích se jásalo jak o silvestrovské noci. Tisíce lidí vyšly do ulic a leckde pokřikovaly před kasárnami obsazenými sovětskou armádou. V Praze došly
na Václavské náměstí a vybily okna Aeroflotu. Kdo začal živelný pochod a kdo
ho tak nasměroval? Původci zůstali neznámí, té noci policie totožnost nezjišťovala a i v příštích dnech byla podivuhodně pasivní. Ani se nezabývala otázkou,
kdo dal s patřičným předstihem na chodník před Aeroflotem složit fůru zcela
zbytečných dlažebních kostek.
Ještě před ránem se demonstrace rozešla, teprve teď se však vracela její ozvěna. Sovětská delegace vedená samotným maršálem Grečkem přispěchala do Prahy
zajistit bezpečí ohrožovaných sovětských jednotek. Žádala záruky, nikoli pouhá
slova, ale důrazné činy. Snad se v těchto dnech spekulovalo i s domácí vojenskou vládou, silná ruka byla však nakonec nalezena mezi civilními politiky.
Zasedání ústředního výboru komunistické strany v dubnu 1969, od té doby
slavené jako zásadní politický obrat, přijalo Dubčekovu sebekritiku i rezignaci a do
čela strany povolalo Husáka. Zároveň z předsednictva strany odvolalo Smrkovského. Byl to počátek radikálních změn, které ani ne do roka odstraní z veřejného života všechny představitele Pražského jara a dají na index všechny jeho
myšlenky. V ústředním výboru strany, po Srpnu doplněném o nové osoby zvolené na mimořádném, vysočanském sjezdu, hlasovala proti dubnovým změnám
jen nepatrná menšina 22 členů. Dubnové změny ostatně navrhl sám Dubček.
Důsledky dubnového termidoru
Uplyne dlouhá doba, než se sejde nový XIV. sjezd komunistické strany a než se
uskuteční volby do zastupitelských sborů, rovněž zcela formální a aranžované zcela
postaru. Federalizace měla sice odstranit zbývající třecí plochy mezi oběma největšími národy, avšak Slovákům v Čechách a Čechům na Slovensku se teď bude uprostřed druhého národa žít mnohem hůř než kdy předtím. Pár set tisíc lidí se ještě
stačí podívat do západních zemí, ale záhy bude s cestováním konec; počty výjezdů
znovu poklesnou na úroveň první poloviny šedesátých let. Největší emigrační vlna
tohoto století odvede ze země velkou část aktivních, nejužitečnějších občanů. Na
lidi, kteří se zasazovali o demokratické přeměny, a také na všechny ostatní vypustí
normalizační režim Jodasy; konečně budou mít zase moc a zchladí si žáhu. […]
47
Ještě pár let se bude v úředních zprávách hovořit o sovětských jednotkách
dočasně umístěných na území ČSSR, ale pak toto slovo definitivně zmizí. Odehraje se jen několik politických procesů – v tichu a skrytu – ale nad tisíci lidmi
bude vynesen tajný verdikt, který z nich učiní neplnoprávné, stále pronásledované občany.
Každý prožije svůj osobní Srpen
Chce-li zůstat v zaměstnání a aspoň do určité míry existenčně zajištěn, musí
se navenek zříci všeho, čemu v osmašedesátém věřil a co si přál. Tento Srpen už
se nebude rozhodovat v davu, každý v té situaci zůstane sám.
Rok šedesátý osmý se nebude opakovat. Avšak příští generace dříve či později získají novou příležitost změnit život tak, aby odpovídal jejich dobrým
představám. Půjde o to, aby svou příležitost dovedly rozpoznat, přijmout a opatrovat lépe než jejich rodiče. […]
Potkali se dva.
Jeden, celej smutnej, povídá:
„Stejská se mi po padesátých letech.“
„Proč?“
„Jó to byly časy! Spartak stál 28 tisíc, Husák byl zavřenej...“
Ptají se cikána u prověrek:
„Cikán, máš rád soudruha Husáka?“
„Mám.“
„Chodíš do kostela?“
„Chodím.“
„Líbáš nohy Kristu?“
„Boskám.“
„A soudruhu Husákovi?“
„Keby bol ukřižovaný…“
„Lidi hnali Husáka přes Václavák a těch facek, co dostal!“
„To není pravda!“
„Není, ale pěkně se to poslouchá“
(od dubna do září 1969)
Slovo do vlastní kapsy
František Helešic
V Rudém právu vyšlo 17. května 1969 Slovo do vlastních řad, ironicky tehdy
nazývané Slovo do vlastní kapsy.5 Bylo dílem několika komunistů-novinářů,
kteří se nesmířili s politikou Dubčekova vedení v období Pražského jara. Bylo
namířeno především proti vedení Svazu českých novinářů v čele s Vladem
Kašparem, které vzdorovalo oddělení stranické práce v hromadných sdělovacích prostředcích na ÚV KSČ. Toto oddělení řídil již od 15. února 1969 Vladimír Diviš, známý ze svého působení v Zelenkových litErárkách a později jako
zástupce generálního ředitele Čs. televize Jana Zelenky.
48
Cílem tohoto manifestu bylo rozbít řady novinářů, způsobit rozkol v novinářské organizaci, získat pozice v československých masmédiích v duchu Husákovy normalizační politiky, nastoupené po 17. dubnu 1969. „Normalizační jadérka“
se nacházela v redakcích Rudé právo, Národní výbory, Svět socialismu, ale tehdy
už v čele ČTK, Čs. rozhlasu a zejména pak v redakci Tribuny, která se pod Oldřichem Švestkou stala jakýmsi centrem normalizačního procesu v masmédiích. Byli
ovšem také – kde jinde? – mezi spolupracovníky okupačních Zpráv a Týdeníku aktualit.
Protože vedení Svazu novinářů se podle těchto internacionalistů stavělo vůči
Husákově linii rozpačitě a obojetně, rozhodli se normalizátoři jednat. 25. dubna
se sešlo na šedesát novinářů-internacionalistů (jak si později říkali) v zasedací
síni budovy ÚV SČSP, kde tehdy sídlila redakce Světa socialismu. Schůzi řídil
tehdejší šéfredaktor Národních výborů František Nebl. Projev přednesl šéfredaktor Světa socialismu Josef Valenta. Mezi účastníky byli: Čestmír Amort, Karel Douděra, Zdeněk Hoření, Anna Svárovská, Karel Sršeň, Jiří Svoboda [ten
z Rudého práva], A. Vavruš, Vladimír Vipler a další. Byla vybrána pracovní skupina pro vypracování prohlášení, které mělo říci pravdu o Svazu novinářů, o jeho
podílu a podílu sdělovacích prostředků na katastrofickém vývoji Československa, kterou za předsednictví Jiřího Stana tvořili: Květoslav Faix, Svatopluk Dolejš, Jan Fojtík, Stanislav Oborský Vladimír Solecký, Karel Vaněk. V průběhu
schůze bylo vypracováno prohlášení, jež bylo odevzdáno ÚV KSČ a byru pro
řízení práce v českých zemích. ČTK jej odmítla vydat, jen Rudé právo o tom
uveřejnilo druhý den zprávu.
Nakonec Slovo do vlastních řad napsali 13. května tehdejší šéfredaktor Nové
mysli a rektor Vysoké školy stranické Jan Fojtík a redaktor Rudého práva Jiří
Stano. Text byl v redakci Rudého práva rozmnožen a rozeslán dalším redakcím
k podpisu. Během tří dnů podepsalo Slovo 130 novinářů, jejichž jména i s tituly
a názvy redakcí byla otištěna 17. května 1969 v Rudém právu. Do konce května pak
podepsalo na 314 členů Svazu českých novinářů. Z nich bylo 158 z Prahy, 6 ze
Středočeského kraje, 18 z Jihočeského, 6 ze Západočeského, 4 ze Severočeského 3, 6 z Východočeského, 20 z Jihomoravského, 27 ze Severomoravského, 30
z Bratislavy, 17 ostatních a 13 pracovníků ze zahraničí.
Za ten nejmenší a tudíž „nedůstojný počet“ ze Severočeského kraje jsme byli
záhy – předseda KV SČN Karel Sedlecký a já jako jeho místopředseda – ze Svazu
novinářů vyloučeni. Neboť jsme prý zavinili, že „uvědomělí soudruzi“ se báli toto
„hrdě internacionalistické“ stanovisko podepsat. Za to jim uvědomělí internacionalisté v čele s Jaroslavem Hacmacem z tiskového odd. KV státostrany připravili
na září Slovo nové a mnohem zásadnější. Několik z těch, kdo se doufali schovat
ve Slovu, které bylo tak trochu čajíček proti hacmacovsky zásadovému, nám to
pár roků vyčítalo. Když se odvážili s někým z nás zastavit za tmy a v postranní
uličce. Taky byl za ně Hacmnac záhy odměněn: jeden z těch čtyř, ředitel krajského studia ČsRo Kratochvíl, řečený fousáč, byl záhy povýšen do šéfredaktorské sesle na Stalince, a také se dožil Jarda Hacmac: záhy se stal „říditelem“ ústeckého
rádia. Na další povýšení se pak ovšem načekal. „Říditelem“ celého ČRo byl jmenován doslova „za pár minut“ Listopad. A protože se v té době na něm nechtělo žádné prohlášení, přikyvoval každému, co něco tvrdil. Přikyvoval, ale přece jen se neudržel. Asi už mu tak nesloužily zuby, kterými by se dříve držet možná mohl. (bek)
Do 9. června, kdy akce skončila, podepsalo 350 novinářů. Jen jednou, 7. června
1969, uveřejnilo Rudé právo jakousi opravu, v níž uvedlo, že jméno Jana Ond49
ráčka, redaktora ostravské Nové svobody, bylo napsáno bez jeho vědomí a souhlasu. Jako kuriozity zněla jména Lev Haas, tč. Berlín, M. Lajčiak, tč. Moskva,
M. Dočkal, tč. Helsinky 4, Marta Gottwaldová-Čepičková, vedoucí redaktorka Socialistického Československa.
Slovo do vlastních řad bylo počátkem názorové diferenciace, či spíše rozkladu dříve jednolitých novinářských řad. Bylo tam i několik jmen novinářů,
kteří se prý pravičácky angažovali, ale ti přes svůj podpis později z masmédií
vypadli. To se týkalo např. Josefa Polcara, šéfredaktora Obrany lidu, Jiřího Pražáka, šéfredaktora Čs. vojáka, Antonína Zrůstka, šéfredaktora A-revue, Jiřího
Černého, ředitele vydavatelství Magnet aj. Ze signatářů Slova bylo nejvíce z Prahy
a okolí. Z toho nejvíce z Rudého práva – 38 včetně krajských dopisovatelů
a bývalých redaktorů; vedle šéfredaktora M. Moce jeho zástupce K. Douděra, J.
Kořínek, O. Svěrčina… Další nejzastoupenější byla redakce Tribuny; vedle šéfredaktora Švestky podepsali K. Sršeň, M. Brejhová, Z. Hoření, M. Jirka, V. Košnarová, A Svárovská, J. Šroubek a M. Vítek. Dalším početným časopisem byl Svět
socialismu, nástupce bývalého Světa sovětů, který přestali jeho redaktoři v létě
´68 redigovat, a tak jej musel SČSP znovu vybudovat. V čele stál Josef Valenta,
bývalý šéfredaktor Života strany, pozdější přední normalizátor a předseda Svazu českých novinářů až do listopadu 1989; dále zástupkyně Milena Balašová, J.
Klimentová, I. Šedivý, V. Richtrová. Život strany byl zastoupen jen dvěma „statečnými“: J. Kokešem a K. Vlčkem. Šéfredaktor Miroslav Kárný nepodepsal
a také musel redakci hned opustit.
Ze Svobody nepodepsal nikdo. Z Hospodářských novin jen jediný – zástupce
šéfredaktora K. Matouš. Z Rovnosti nikdo, z krajských listů byla nejvíce zastoupena Jihočeská pravda, z Pochodně podepsal jen jeden, z Plzeňské pravdy jedna,
z Nové svobody šest. [Složitá situace v Průboji – nejdřív nikdo, variantu HacmacDuchek všichni, pokud neodcházeli – je zřejmá z glosy na minulé stránce.]
Z Nové mysli tři – vedle J. Fojtíka J. Hrabina a F. Hájek, z budoucí Tvorby
jen Jiří Hájek a J. Hotmar. Květy byly zastoupeny pěti signatáři: J. Zelenka, K.
Boušek, B. Horák, O. Rafaj, K. Valtera. Celá redakce po odvolání šéfredaktora
Stuchla odmítla pracovat pod Zelenkou a odešla. Ostatní časopisy mimo KSČ
byly zastoupeny přímo chatrně. Ze Světa práce jen K. Faix, z Práce Zd. Novák.
Samozřejmě pod Slovem najdeme podpisy pracovníků odd. stranické práce
KSČ ve sdělovacích prostředcích V. Diviše, V. Soleckého, M. Nolče a M. Kocíkové; přirozeně i tiskových tajemníků ministerstev.
Dvaceti jmény byl zastoupen Čs. rozhlas: mj. Sv. Dolejš, A. Silan, V. Vipler;
ČST byla zastoupena jen sedmi signatáři: D. Kopecký, Z. Kropáč, V. Kořínek,
J. Neuls [viz ovšem následující dopis], V. Růžička, J. Vlček, S. Kračmer. ČTK také
jen sedmi „statečnými“: mj. J. Riško, O. Kašina, K. Bureš, V. Picková a V. Sulková.
Z Mladé fronty podepsal jako jediný Arnošt Pohl, technický redaktor filiálky v Brně.
Zastoupena byla i Moskva, kde se nacházeli F. Havlíček, J. Hadrávek, J. F.
Kolár, J. Podhradský, J. Taufer aj.
Podpis Slova do vlastních řad byl pro mnohé katapultem do vysokých funkcí v tisku, rozhlasu a televizi či dokonce po čase i funkcí politických (Švestka,
Fojtík, Hoření, Riško, Nolč, Valenta).
Ti, co nepodepsali, museli většinou redakce opustit, i když byly i výjimky,
například René Frühauf, který se později podílel aktivně na tzv. Analýze pravicové politiky čs. novinářů. Ačkoliv 350 novinářů z tehdejších 4000 tvořilo necelých 10 %, přispělo k destrukci čs. žurnalistiky na dalších dvacet let.
50
To nebylo jen do vlastní kapsy
Se zájmem jsem si přečetla fundované materiály, které napsal náš kolega, historik František Helešic; […] jedna informace mě přesvědčila o tom, že slovo puštěné do větru nechytíš. A sice Slovo manipulátorů tzv. normalizace, tedy přesněji konsolidace totalitního režimu.
Mezi těmi, kteří podepsali v květnu 1969 Slovo do vlastních řad, je za televizi jmenován známý publicista Jan Neuls. V poslední době, ještě před jeho
skonem, v únoru 1998 jsme o jeho údajném podpisu pod tímto pamfletem nejednou hovořili. Jan Neuls však dotyčný materiál nikdy nepodepsal.
Přikládám z jeho pozůstalosti kopii dopisu, který adresoval v lednu 1990
ostravskému Syndikátu novinářů. Kam se zatoulal ve všeobecné euforii onoho
roku originál, nevím. František Helešic, který se věnoval zpracování celého dobového tisku, pravdu o jednom dopisu znát nemohl. Jan Neuls vstupoval do
svobodné společnosti po Listopadu s těžce podlomeným zdravím a nyní se už
vůbec nemůže hájit. […] Ať je však jasno alespoň mezi námi v našem klubu
a mezi historiky.
Jarmila Cysařová 5
Jan Neuls napsal ostravskému Syndikátu novinářů
Vážený kolego,
píšu Ti proto, abych se vyrovnal se záležitostí, která mě tíží a kterou bych si
přál s vámi projednat. Tento dopis patří vlastně rehabilitační komisi našeho Klubu nezávislých novinářů, avšak nevím, kdy zasedne, a tak Tě prosím, abys jí mé
stanovisko předal. Sděluji je písemně, neboť bych sotva byl s to projednat vše
ústně. Můj srdeční sval je zcela devastován. To není captatio benevolentiae, to
je fakt. A já bych si velmi přál ponechat zbytky jeho výkonnosti pro to, co ještě
chci a musím napsat.
Nebylo a není tajemstvím, že se mé jméno ocitlo v roce 1969 na rezoluci
Stanovisko do vlastních řad. Ti, kdo mne znali, si mohli myslet, že jsem se zbláznil. Ti, kdo mé postoje neznali, se mohli domnívat, že si tak chci pomoci k osobní
záchraně. Jak to bylo ve skutečnosti? Uvedený materiál jsem nikdy nepodepsal.
Jen jsem odpověděl do telefonu redaktoru Vilímcovi z Nové svobody, když
se mě ptal, zda se chci podílet na stanovisku, jež má vnést zklidnění do novinářských řad, že proti tomu bych neměl námitky, ale napřed že to chci vidět. Text
zatím v Ostravě nebyl, a tak se věc odročila. Druhého dne však Slovo v Rudém
právu vyšlo – i s mým jménem. Když jsem si je konečně přečetl, chytil jsem se
za hlavu – nad tím, o čem se tam psalo, i nad tím, kdo to podepsal.
Na radu tehdejšího krajského tajemníka Kovalčíka – byl jsem od května 1968
členem KV KSČ – jsem však proti zneužití svého jména nepodnikl nic. Řekl mi,
že má zájem, aby kolektiv pracovníků Televizního studia Ostrava, upevněný v srpnu, mohl pracovat co nejdéle, že je třeba jej podržet, že je to také má věc, i když
nás patrně nečeká, dodal ještě, nic dobrého.
Neskrývám, že bych se k tomu odvolání či protestu sotva odhodlal. Zkušenost z padesátých let, kdy jsem byl poprvé vyloučen, zbaven funkce, zatracen
novináři i spisovateli a skončil na šachtě a pět let nesměl publikovat, zkušenost
se všemi průvodními jevy takového aktu, nebyla dosud zapomenuta.
V květnu 1970 jsem byl podruhé vyloučen z KSČ, odvolán z KV a zbaven
funkce programového náměstka ředitele TSO. Následující rok jsem pracoval
v podmínkách značně nedůstojných jako redaktor Ostravských vteřin. V květnu
51
1971 jsem si pořídil první srdeční infarkt. Ještě v průběhu nemoci mě exkomunikovali novináři, byl mi odebrán cestovní pas… atd. Koncem roku jsem požádal MUDr. Šimíčka, jehož jsem byl pacientem, aby mě navrhl do invalidního
důchodu. Věděl jsem, že mé dny v televizi jsou sečteny. A na fyzickou práci –
jako v roce 1951 – nebylo ani pomyšlení. A pak už následoval zákaz publikovat,
trvající až do roku 1989…
Taková je tedy v mém případě záležitost se Slovem do vlastních řad – i kolem něho a po něm. Jestliže teprve nyní je před člověkem ovoce tak dlouho zapovídané – práce, byť už jen v rámci možností, rád bych, aby se odvíjela od
uklizeného stolu, bez nejasností a čestně.
V závěru ještě opakuju: nikdy jsem se nevyhýbal žádnému přímému jednání. Ale už na to, žel, nemám.
Děkuju za pochopení – a zdravím.
Jan Neuls, Ostrava 3 - Zábřeh
Počátky normalizace v tisku
a v novinářských organizacích během roku 1969
František Helešic 6
Zejména po smrti Jana Palacha, po vítězství českých hokejistů nad sovětskými
koncem března, se vystupňoval tlak aparátu KSČ na vedení SČN. Součástí tohoto nátlaku bylo i Slovo do vlastních řad ze 17. 5. 1969 a celostátní konference
novinářů-komunistů 2. července. Mezi těmito událostmi však došlo ve vedení
SČN ke změnám. Po dohodě odstoupili z předsednictva jeho nejradikálnější
představitelé – R. Drozdová, J. Lederer, J. Ruml, I. Klimeš, V. Straka – a byli
nahrazeni umírněnějšími: René Frühaufem, A. Frydrychem, VI. Príkazským,
J. Sukem aj.
Tlaky však pokračovaly. Byl znemožněn aktiv, který připravovala Pražská
městská organizace novinářů na červen 1969, což prakticky znamenalo ukončení další činnosti této nejprogresivnější součásti novinářské obce. Úřad pro tisk
a informace zastavil vydávání Reportéra, Světa v obrazech a Plamenu. Vedení
KSČ rozhodlo o zastavení vydávání týdeníku Politika. Takto postupně, „salámovou taktikou”, byly oslabovány pozice těch reformních novinářů, kteří ještě
v tisku, rozhlase a televizi působili.
Vedení byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích (J. Kozel)
však bylo stále nespokojeno se stavem ve Svazu českých novinářů, který prý
stojí na půli cesty a je velmi váhavý.
Drolení jednoty ve vedení SČN pokračovalo. Na tom se podílela i stranická
skupina, zejména její předseda René Frühauf a Rudolf Jelínek, nově navržený
šéfredaktor Světa v obrazech, kteří chodili na příslušné oddělení byra a přenášeli požadavky normalizátorů do Svazu novinářů.
V srpnu 1969 bylo odvoláno z funkcí rekonstruovaného předsednictva a z šéfredaktorských funkcí osm členů. V. Kašpar ze Signálu, Z. Fořt ze Zemědělských
novin, VI. Jisl z Večerní Prahy, B. Marčák z Rovnosti, M. Kindl z Průboje 7,
M. Samolevič z Nové svobody, J. Vencovský z plzeňské Pravdy a A. Frydrych
z Čs. televize. Podle Frühaufa a Rudolfa Jelínka již mezi členy ÚV SČN zvolenými na mimořádném sjezdu v červnu 1968 nelze najít další přijatelné členy, kteří
by dávali záruku, že povedou Svaz podle pokynů nového vedení KSČ. Jedinou
52
cestu proto viděli ve svolání sjezdu SČN, který by zvolil nový ústřední výbor,
jenž by prosazoval politiku v duchu vedoucí úlohy strany. Přípravou sjezdu SČN
měla být pověřena komise, jejíž složení by bylo přijatelné pro nové vedení KSČ.
Dne 25. srpna se sešlo předsednictvo SČN a schválilo návrh na složení komise přednesený R. Frühaufem. Návrh měl schválit výbor Svazu novinářů. Jeho
schůze se konala 8. září 1969 v Obecním domě. Jednání zahájil dosavadní předseda SČN V. Kašpar, návrh na 30člennou komisi pro řízení činnosti a přípravu
II. sjezdu přednesl R. Frühauf. Nejprve se rozhodlo o zrušení pražské městské
organizace SČN. Návrh byl schválen 19 hlasy proti dvěma. Jiří Ruml a Vladimír Branislav rezignovali na členství ve výboru a odešli ještě před hlasováním.
19 hlasů také schválilo složení Komise pro řízení a svolání sjezdu na rok 1970
a vzalo na vědomí demisi předsednictva SČN. V 30členné komisi byli i novináři, kteří byli ještě do konce roku 1969 přinuceni abdikovat a byli později z SČN
vyloučeni: D. Blažej, J. Jirka, F. Jurča, F. Kaucký, S. Maleček, J. Neuls. Čelnými představiteli SČN se stali Diviš, Frühauf, Hrabal, Kouřil, Nebl, Nolč, Solecký, Svěrčina, Švestka a Valenta, kteří také obsadili přední politická a novinářská
místa jako odměnu za tuto svou činnost k upevnění normalizace.
Na první schůzi komise byl zvolen 15členný sekretariát a užší vedení – Josef
Valenta byl až do Listopadu 1989 předsedou SČN resp. ČSN, Marcel Nolč se
stal na dlouhá léta tajemníkem Svazu, Vladimír Solecký náměstkem ústředního
ředitele Čs. televize a František Nebl, který jako předseda členské komise se
podílel na vylučování z SČN, byl šéfredaktorem Večerní Prahy.
Tak zvítězila tzv. salámová taktika stranického aparátu v potlačení odbojné
novinářské organizace.
Vývoj v SČN probíhal po 8. září již přímou cestou k nastolení normalizačního režimu v Československu. Připravovaný II. sjezd SČN se stále oddaloval.
Podle zvyklostí se mohl sejít až po sjezdu KSČ, který mu musel dát tu správnou
linii. II. sjezd SČN se proto konal až 24.–25. května 1972.
Jen z českého Svazu bylo vyloučeno 255 „militantních pravičáků” a 150
jejich „souputníkům” bylo ukončeno členství. S těmi, kterým nebyla vydána
členská legitimace, neboť nesměli pracovat jako novináři, jich bylo téměř tisíc.
Konec Pražského jara měl několik podob…
Miroslav Langášek 8
[…] Od násilné okupace Československa „spřátelenými“ armádami až po plíživou a dvacet let trvající éru tzv. normalizace, provázenou odchodem nebo vyhazovem statisíců bývalých komunistů – a to nejen ze strany, ale i ze zaměstnání… jsem pocítil na vlastní kůži už po roce 1970, kdy tehdejší ředitel Orbisu
Miroslav Pastyřík (bývalý vedoucí 1. odd. ÚV KSČ, který měl vydatný podíl na
soudních rozsudcích smrti – později krátce předseda ÚRO) za přispění Gottwaldovy dcery Marty Čepičkové dosáhl odchodu ze strany a postupně i z práce své
předchůdkyně Jarmily Prokopové, Lenky Reinerové, mě, mé ženy Jarmily
(měli jsme tehdy čtyři nezaopatřené dcery) a dalších předních pracovníků vydavatelství.
Dokonce jsem dostal od tiskového odd. ÚV výslovný písemný zákaz nejen práce,
ale i publikování ve sdělovacích prostředcích, takže jsem musel hledat nějaký „azyl“
– a našel jej dík pochopení tehdejšího ředitele RaJ Praha 1 Karla Majera, který
53
mne v recepci hotelu posléze udržel až do svého odchodu do důchodu – téměř po
dvacet let. Pak mne dva měsíce před Listopadem ´89 přece jen ředitel Končický
vyhodil (dodnes ovšem působí ve vedoucích funkcích v pohostinství, momentálně
řediteluje až v Třeboni). Normalizační éra pokračovala pokusy vedoucích disidentů
o prosazení zásadních změn, kulminujících Chartou 77, posléze podpisovou akcí
Několika vět, až po konečný zlom v Listopadu 1989 – ovšem to už je jiná historie...
Ale vše provázely od počátku i ztráty na životech – jednak už v průběhu okupování země, které se bez vražedných výstřelů nemohlo obejít, jednak v nepočetných, ale přesto nezanedbatelných dobrovolných odchodech ze života, lemujících
ono dvacetiletí. Chci se zmínit jen o dvou z nich – natolik protikladných, že poskytují plastický obraz o proudech a proměnách myšlení, spojených pak dokonce i po
mnoha letech tím nebo oním způsobem s Pražským jarem a jeho vyústěním:
Prvním výrazným činem ve snaze varovat lidi před rezignací na novou okupační situaci bylo sebeupálení Jana Palacha, následované Janem Zajícem a několika
dalšími sebevraždami. [... ] A druhý případ se mne dotýkal osobně, protože šlo o kamaráda z mládí, z dob mého svazáckého působení. Po odvolání z funkce tiskového
atašé velvyslanectví ve Varšavě a následném vyloučení ze strany spáchal sebevraždu
básník Stanislav Neumann, syn herce téhož jména a vnuk S. K. Neumanna. Bezprostřední příčinu jsem se nikdy nedozvěděl, ale jak jsem Standu znal, zřejmě nešlo o důsledek vyhazovu z práce – ale asi neunesl skutečnost, že strana, které věnoval tolik svého
životního úsilí, ho nemilosrdně hodila přes palubu. Opět si můžeme myslet cokoliv
o takovém činu, nicméně zcela jistě nešlo o pohnutky nečestné. A v těchto paradoxně stejných činech dvou naprosto rozdílných lidí lze také spatřovat odraz letité zkušenosti, že „revoluce požírá své děti.“ Budiž v tom i pointa mé glosy k Pražskému jaru.9
Jak jsem byl „odejit“ já
Začátkem roku 1970 byl náš stranický výbor v Orbisu rozprášen – Lenka
Reinerová, předsedkyně stranické organizace, já a někteří další vyloučeni ze
strany, jiní pak „vzati na milost“ – ale za jakou cenu? Ale „vrcholem“ kádrových změn10 tohoto období byl […] příchod bývalého vedoucího prvního
(vždycky považovaného za nejdůležitější) oddělení ÚV KSČ Miroslava Pastyříka, „odsunutého“ konečně po začátku obrodného procesu v roce 1968 na funkci
předsedy Ústřední rady odborů (ÚRO) – kde se vlastně skoro ani neohřál. Nikdo tam z něho nebyl právě v oné nadějné době nadšený, a snad proto byl vedoucími orgány jmenován novým ředitelem Orbisu. […] V tomto našem novém
řediteli se koncentrovaly všechny nehorázně špatné mravy dogmatického stranického vedení, trvale roky uplatňované v celostátním měřítku. […]
Vůči mně Pastyříkův postoj vyvrcholil v roce 1972, když se na žádost celé
dosavadní redakce, že se chtějí vyjádřit k mé práci, dostavil na redakční schůzi,
které jsem – zřejmě naposled – byl osobně přítomen. Našli se i někteří redaktoři, zejména pak Marie Tatarová (z Osvětové práce), kteří se tam odvážili s ředitelem polemizovat, když své rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru se
mnou zdůvodnil, že mé postoje a jednání v roce 1968 jenom dokazují politickou
nevyzrálost, která se stala příčinou jeho konečného ředitelského rozhodnutí o mém
dalším osudu. Moji kolegové ho sice upozornili (ale marně), aby vzal v úvahu, že
mám čtyři nezaopatřené děti a navíc těžce nemocnou manželku (krátce potom
– ještě v únoru 1972 – Jarmila umřela). A že už vlastně několik měsíců nevykonávám funkci šéfredaktora, ale pouze vedoucího redaktora Čs. loutkáře – po Miloslavu Česalovi, který odešel na DAMU do funkce vedoucího loutkářské katedry...
54
Na upozornění kolegů Pastyřík tehdy […] odpověděl velmi suše a srozumitelně, že jsem si to měl rozmyslet tenkrát před vstupem vojsk, která jediná u nás
zachránila socialismus. Vůbec mne proto neudivilo, že se zpočátku mlčky, ale
pak – za mé nepřítomnosti aktivně – na jeho stranu přidali zejména dva členové
redakce (kádrovák v RaJ Praha 1 mne totiž brzo po mém nástupu nechal nahlédnout do posudku, který za mnou Orbis poslal). Jak jsem zjistil, posudek byl
„výtvorem“ redakčního tajemníka Zdeňka Marka a vedoucí redaktorky Čtenáře
Jarmily Houškové, tehdy působící ve funkci předsedkyně odborové organizace
celého podniku – mimochodem tehdejší Markovy milenky.
Poté […] už mi nezbývalo nic jiného, než si hledat nové místo, což právě
v té době vůbec nebylo jednoduché. […] Ovšem nevzdal jsem se zcela bez boje
– moc se toho však dělat nedalo. Kromě jiného jsem napsal dopis Miloši Jakešovi – tenkrát působil ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise
při ÚV KSČ. […] Přesto, že jsme se z víceleté spolupráce dobře znali – ani jsem
mu nestál za odpověď. Zato jsem dostal dopis, v němž mi kdosi jménem ÚKRK
sděluje: …vzali jsme na vědomí tvé odvolání proti vyloučení ze strany a výsledek
ti po projednání sdělíme… Pikantní na celé záležitosti bylo, že jsem odvolání proti
svému vyloučení z partaje vůbec nepodával – pouze jsem Jakeše žádal, aby v otázce
dalšího zaměstnání bylo přihlédnuto k mé rodinné situaci a k tomu, že jsem se stal
obyčejným řadovým redaktorem nízkonákladového měsíčníku. A resumé? Už nikdy jsem poté od ÚKRK žádné další sdělení ani ústně, natož písemně – nedostal...10
V té době se v redakci Loutkáře naštěstí zastavila Jarmila Majerová, dlouholetá výtvarnice v brněnském loutkovém divadle Radost, která už ovšem tenkrát
úspěšně působila v pražském Divadelním ústavu jako odborná pracovnice pro
loutkové divadlo – protože se svým mužem Karlem, předtím ředitelem Interhotelů v Brně, přešla do Prahy, jakmile byl tady jmenován ředitelem obrovského
komplexu Restaurací a jídelen (RaJ) Praha 1. Zareagovala mlčky: napsala na
kus papíru telefonní číslo svého muže, abych mu zavolal, že on už bude vědět,
o co jde – a určitě mne přijme k pohovoru – což se posléze i stalo.
Náš rozhovor sice nebyl dlouhý, ale poskytl mi tehdy zvláště potřebnou životní jistotu – byl jsem okamžitě přijat jako recepční do hotelu Tatran na Václavském
náměstí – se seriózním, i když pro tu dobu příznačným dovětkem pana ředitele:
Podívejte se, já vám mohu zaručit, že dokud z tohoto podniku neodejdu – třeba do
penze – tak nemusíte mít o práci obavy. Ale na druhé straně nelze očekávat, že bych
vám mohl opatřit nějaké vedoucí místo, čehokoliv – to zřejmě v nových podmínkách už vůbec nepřichází v úvahu, nemohu si to prostě dovolit. Postupem doby
se ukázalo, že v RaJ Praha 1 našla azyl – a zejména dík řediteli Majerovi – celá
řada lidí, podobně postižených jako já nemilostí nejvyšší vrchnosti, takto se
„mstící“ za chvíli strachu, jež část mocipánů dočasně postihla před skončením
Pražského jara 1968 – než je ovšem do mocenských pozic navrátila „spojenecká
vojska“ 21. srpna 1968 svým vstupem do republiky. 11
Jak nás vyhazovali
Agáta Pilátová
Nepříjemné věci a smutné vzpomínky člověk často vytěsňuje. I mimovolně. A tak
je možná užitečné, že příprava tohoto sborníku mnohé z nás přiměla k návratům
v čase. Mám totiž pocit, že i chmurné zážitky mohou fungovat pozitivně, přinejmenším poučně.
55
V lednu roku 1968 jsem se vrátila z mateřské dovolené – právě včas, abych
se vrhla do víru událostí, dýchala plnými plícemi čerstvý vzduch a na jednom
velkém shromáždění zažila slavnostní pocit při větě spisovatele Jana Procházky: „Vážení přátelé, cenzura v naší zemi byla zrušena!“ Podle toho jsme se tedy
chovali a hlavně psali. A taky na to doplatili.
Po srpnu 1968 panovala v naší redakci Učitelských novin stísněná nálada;
měli jsme utrum se svobodou tisku, mnohá – ne-li většina – témata byla tabu.
Ale personálně se ještě nic moc nedělo, to až „po hokeji“ v březnu 1989. A zejména po nástupu Husáka k moci.
Provinilých v redakci bylo mnoho, většina – ale jak to zařídit, aby nepohodlní novináři opustili redakci a noviny dál bez přerušení vycházely? Což jistě
neplatilo pro periodika, jejichž vycházení bylo zastaveno, titul zakázán. S těmi
si normalizátoři nemuseli dělat starosti. Ale u ostatních chtěli zachovat zdání
normálnosti – nikoli však náhodou se té době začalo říkat normalizace – všechno přece bylo normální, že, jen jaksi vymknuto z kloubů.
Řešení? Vyhazovalo se postupně, lidé, kteří museli odejít, dostávali výpověď
po jednom či po dvou. Z naší redakce jsme šli první dva: Zdeněk Janík a já. Já
pro svou publicistiku, a že těch článků bylo, co proti nim měli zásadní námitky!
Zdeněk sice také měl na kontě řadu závadných textů, ale měl ještě další závažný
přečin: Byl členem strany a podepsal Dva tisíce slov! [Já ten podpis měla na
triku taky, ale jako u bezpartijní to až tolik nevadilo.]
My dva jsme šli tedy první. Po měsíci či dvou musel odejít třetí člen redakce,
pak další. Až se redakce komplet vyměnila. Zde sluší připomenout jména aspoň několika dalších kolegů, kteří se důstojně zapsali do pomyslné (nikdy nenapsané) historie Učitelských novin: vedle Zdeňka Janíka, novináře a básníka, původně profesora
angličtiny – po vyhazovu z redakce pracoval tuším jako korektor – to byli zejména
Jiří Václavíček a Josef Kůstka. Slušní lidé, poctiví novináři. První po odchodu z redakce prodával sportovní potřeby, druhý učební pomůcky. Ani Pepík, ani Jirka už
léta nejsou mezi námi. Musím tu vzpomenout také na dlouholetou šéfredaktorku
Učitelských novin Evu Veselou. Už proto, že mě nikdy nenutila ke vstupu do strany,
znala mé názory. V roce 1968 už v redakci nepracovala, nakrátko povýšila na funkcionářku školského odborového svazu. Zůstali jsme s ní ale v lidském i pracovním kontaktu. A hlavně, v srpnových dnech i potom se chovala statečně, okupaci nikdy nepřijala, a byla z odborářské funkce samozřejmě velmi brzy vyhozena.
Na mém odchodu údajně trval tehdejší ministr školství Hrbek, který měl na
jakémsi aktivu na námitku, že jsem snad docela schopná novinářka, říct: „Jistě
schopná, schopná všeho.“ Kdosi vyděšený mi to z toho aktivu donesl. (Jen tak
do závorky poznamenávám, že to moje hlučné veřejné pranýřování stejně nejspíš zavinilo i křestní jméno Agáta; tenkrát se ještě nenosilo, znělo výjimečně,
a ve spojení s příjmením si je kdekdo zapamatoval, i když už by si asi těžko
vybavil, pod jakým textem jsem to vlastně byla podepsaná…)
V první fázi to nevypadalo nejhůř, mohla jsem se ukrýt v jedné z redakcí odborných časopisů, které Státní pedagogické nakladatelství vydávalo, konkrétně v metodickém měsíčníku Estetická výchova. Ale pak přišly prověrky, nejprve stranické,
pak bezpartijních, a osud byl zpečetěn. Byla ustavena prověrková komise, v ní
zasedali papaláši podniku a představitel ROH [aby měla prověrka zdání legálnosti], ti si volali jednotlivé pracovníky a lustrovali je. Kladli jim otázky stran
přesvědčení, schvalování vstupu vojsk – však to taky znáte. Samozřejmě bylo
z vyšších partajních pater předem stanoveno, kdo bude prověřen, kdo nikoliv.
56
U mne se očekával zamítavý ortel. Ale stalo se něco nepředvídaného – prověrková komise odmítla dát souhlas s mým vyhozením. Po několika dnech ovšem byla
ustavena jiná, tentokrát ministerská komise, a ta se už tak trestuhodně nespletla.
Na odchodnou z SPN, což se stalo výpovědí, jsem dostala posudek, kde
s podpisem ředitele Satrapy bylo černé na bílém, že jsem byla propuštěna pro
své protisocialistické a protisovětské postoje a publicistiku ve stejném duchu.
[Dodnes ho mám schovaný.]
Jak jsem se [nejen já] stala slavná
Našimi odchody z redakcí to neskončilo. Což se samozřejmě týkalo i mnoha
dalších novinářů. Nemám teď na mysli existenční problémy, u těch starších
zvlášť tíživé, či postihy dětí, které nemohly na školy [já ještě tehdy měla děti
hodně malé, školkou povinné]. Ale jde o něco jiného – o mohutnou lavinovou
kampaň, jejímž smyslem bylo zdiskreditovat osobnosti Pražského jara – spisovatele a další lidi z umělecké sféry, a pochopitelně také novináře. V normalizovaném tisku, v rozhlase i televizi spustili seriály článků a pořadů, v nichž pomlouvali, uráželi a ostouzeli politické odpůrce. Používali lží a polopravd, vytržených
či upravených citátů, zmanipulovaných vět a zvuků.
Rozhlas vysílal o jednotlivých publicistech, novinách a časopisech celé cykly pořadů. Došlo i na naši redakci, v rádiu jí byly věnovány dokonce dvě relace.
Podrobně tu pojednali a kreativně upravili i mne osobně, moje články, reportáže, komentáře. Pořady se v určitých časech opakovaly, takže jsme si je doma
nahráli. V jiných pořadech věnovali pozornost i časopisu Reportér a v té souvislosti i komentářům mého muže.12 [Doufám, že ty kazety někdy najdeme.]
Já měla později tu čest být jmenována a citována i při další normalizační akci:
na ustavujícím sjezdu nového Svazu dramatických umělců [dřívější umělecké organizace včetně FITESu a Koordinačního výboru uměleckých svazů byly zrušeny].
Hlavní referent, televizní režisér Jaroslav Hužera mě při hodnocení projevů kontrarevoluce v minulém období uvedl mezi pravicovými filmovými kritiky. Mimo
jiné tvrdě odsoudil moje recenze na české filmy. Přiznám se, že jako mladá [byť
už bývalá] novinářka stále odbojného ducha jsem na to tehdy byla docela hrdá.
Doba přestávala být pro film
Jan Svoboda
Závěrečná část ze studie Časopis Film a doba v přípravě, průběhu a doznívání
Pražského jara 1968, kterou přednesl jeho redaktor, filmový historik a kritik
PhDr. Jan Svoboda, Ph.D., na mezinárodní konferenci Literární akademie
v Praze v květnu 2008.13
Záměr likvidovat Film a dobu okamžitě vyvolal značnou nevoli a odpor i v širších kulturních kruzích. [Byl součástí ideologické kampaně v čele s tajemníkem
Hendrychem.] 29. června 1967 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů přečetl Milan Kundera dopis předsednictva FITES, kde se k nedělitelnosti
tvůrčí svobody mj. praví: V této souvislosti je třeba sdělit Vašemu sjezdu, že
jsme se ke svému největšímu údivu včera dozvěděli o rozhodnutí zastavit časopis
Film a doba, jedinou naši teoretickou filmovou revui, která vychází už třináct let
a je podle obecného mínění jednou z nejhodnotnějších toho druhu v socialistických zemích. […] Režisér Ján Kádár a kritik a teoretik Jaroslav Boček (tehdy
57
členové strany) se obrátili na sekretariát s otevřeným dopisem. Důrazně upozorňovali na potřebu teoretické platformy a žádali přehodnotit neprozíravý záměr.
Zároveň uváděli, že i další kulturní pracovníci mohou připojit svůj podpis na
znamení souhlasu. Podpisová akce probíhala na sekretariátu FITES ve Filmovém klubu v paláci Adria. Ohlas v kulturní obci byl značně široký a reprezentativní. Připojovali se nejen známí „nonkonformisté”, ale také třeba profesor estetiky Antonín Sychra, předseda vědecké rady Filmového ústavu. […] Kolegium
ministerstva přijalo 8. září 1967 závěr neregistrovat Film a dobu (posléze konkretizováno od 1. ledna 1968). Zásadní roli v řešení situace ovšem sehrál postup
organizace FITES. Svaz – po vleklých stranických obstrukcích – udělil 20. října
1967 cenu Trilobit za rok 1966 v oboru teorie a kritiky redaktorům Filmu a doby
Antonínu Novákovi, Galině Kopaněvové a Janu Svobodovi. […]Vzhledem
k protestním komplikacím došlo též k jednání pracovníků ministerstva (Miloslav Brůžek) a ideologického oddělení (Jaroslav Sekera). Výsledkem byl návrh
na nový teoretický časopis s předběžným titulem Film, televize a doba. Odpovědným vydavatelem měl být Filmový ústav (součást Ústředního ředitelství Čs.
filmu) na základě hospodářské smlouvy s Orbisem. V autoritativní redakční
radě měli být zástupci FITES, FAMU i Čs. televize,
28. listopadu ministerstvo uvolnilo v zájmu plynulosti přípravu prvních dvou
čísel ročníku 1968. Avšak přes urgence a jednání s Orbisem nebylo dosaženo
jednotného stanoviska a registrační přihláška nového časopisu nebyla ústředním ředitelem Čs. filmu Aloisem Poledňákem podepsána. Zatím, jak známo,
docházelo k zásadním politickým změnám. […] 1. dubna 1968 pak Ministerstvo
kultury a informací oznámilo Orbisu, že provedlo registraci s platností od 1.
ledna 1968.
Faktické skončení cenzury umožnilo zveřejnit pozastavené materiály (mj.
z Juráčkova scénáře Případ pro začínajícího kata). Podtitul se rozšířil na Měsíčník pro filmovou a televizní kulturu (externím redaktorem pro televizní tvorbu
se stal Milan Schulz). Nyní bylo konečně možné bez vnějších zábran rozvíjet
orientaci časopisu. […]
Antonín Novák [šéfredaktor časopisu, který publikoval pod pseudonymem
Jan Žalman] i po srpnové okupaci vytrval ve svém reformním postoji. Film a doba
maximálně a houževnatě využívala možnosti, které zbývaly. Její linie v něčem
připomíná Kritický měsíčník po únoru 1948: Václav Černý se tehdy rozhodl (až
do likvidace) pokračovat, jako by nenastaly žádné změny. Také Novák se snažil
respektovat pokyny Českého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI), vyhýbal se
provokování, ale fakticky ignoroval sílící normalizační kurs kulturní politiky.
Neústupně se zaměřoval na myšlenkovou náročnost a na spolehlivé hodnoty.
Přinesl obsáhlé rozhovory se spolupracovníky zesnulého Jiřího Trnky. Jan Kučera tehdy publikoval sérii zásadních teoretických studií, které zamýšlel sjednotit v knize Poetika českého filmu, Poněkud přibývaly materiály o tzv. socialistických kinematografiích, ovšem byly zpravidla seriózní (Miklós Jancsó, Andrzej
Wajda apod.). K jubileu zestátnění našeho filmu, které by vyžadovalo ideologickou oslavu, vyšla dokumentární historická práce Jaroslava Brože, která
fakticky končí rokem 1948 a hovoří o následujícím křivolakém uměleckém
vývoji…
Bylo ale stále zřejmější, že se už hraje jen o čas – tím spíše po rozpuštění
neposlušné organizace FITES v lednu 1970. Novák neměl důvěru nového Puršova vedení filmu, které nastoupilo na podzim 1969. Jako tzv. představitel pra58
vicových a antisocialistických sil byl při výměně členských legitimací vyloučen
z komunistické strany. Vedení Orbisu 7. srpna 1970 oznámilo ČÚTI, že neschválilo návrh na redakční radu Filmu a doby a projednalo vše s ústředním ředitelem
Čs. filmu Jiřím Puršem. 9. září 1970 pak ředitel Orbisu Miroslav Pastyřík a vedoucí vydavatelství časopisů Štěpán Engel sdělili dopisem ČUTI, že po dohodě
s ústředním ředitelem dr. Puršem a podle výsledků stranických pohovorů byl
dr. Antonín Novák zbaven funkce vedoucího redaktora. Od 1. 9. byl vedením
redakce prozatímně pověřen Jiří Hrbas (dosud též šéfredaktor čtrnáctideníku
Záběr, vydávaného Čs. filmem). Tedy týž, kterého v ročníku 1962 Novák/Žalman nahradil. Tento horlivý konformista (s grafomanskými sklony) z připraveného 9. čísla okamžitě vyřadil Kučerovu studii o poetice filmu Pavla Juráčka
Případ pro začínajícího kata. Plné obnovení pořádku bylo zajištěno...
Ročníky Filmu a doby se staly nepostradatelným pramenem o plodném období
naší filmové kultury 60. let a o její reflexi. Sluší se připomenout, že kritik Jan Žalman14 nerezignoval ani po vyřazení do nuceného důchodu. Své poznání materiálu
dokázal využít – i za svízelných podmínek – v rozsáhlé rukopisné práci Umlčený
film. Kapitoly z bojů o lidskou tvář československého filmu. Ta byla původně zamýšlena pro zahraniční vydání. Její části začaly vycházet ve Filmu a době roku 1990,
ale knižní podoby (v Národním filmovém archivu 1993) se autor už nedočkal…
Osud časopisu pardubických studentů Spiritus
a jeho redaktorů po Pražském jaru
Veronika Trestrová
Normalizace, která přišla po Pražském jaru, postihla celou československou
společnost, nejcitelněji však ty, kteří během [vrcholu období reforem] aktivně
vystupovali na [jejich] podporu a celkového procesu liberalizace režimu. Mezi
ně patřili [významně] mladí lidé na univerzitách. Ani [pardubická] Vysoká škola chemicko-technologická přitom nebyla výjimkou, i zde se během [druhé poloviny 60. let] aktivizovali studenti a jako své názorové platformy využívali
[svého] časopisu. Během následující normalizace pak tito studenti na svou činnost doplatili.
Studentská předehra
V Praze, [kde byl] roku 1965 uspořádán majáles, vyvolalo velký rozruch zejména zvolení amerického beatnického básníka Alana Ginsberga králem majálesu. Do kontaktu s reálnou politikou se pak vysokoškoláci dostali v souvislosti se
strahovskými událostmi v roce 1967,15 kdy se přesvědčili, že režim Antonína Novotného nemá pochopení pro jejich problémy a podporovali proto přicházející reformy. Ve dnech 25.‒26. května 1968 se uskutečnil kongres vysokých škol v Olomouci, jehož se zúčastnilo 138 delegátů z 55 fakult českých vysokých škol a na
kterém byl založen Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Nová
studentská organizace jednoznačně podpořila polednový obrodný proces. Na jednotlivých vysokých školách pak vznikaly organizace, které se hlásily k zastřešujícímu Svazu.16
Na pardubické Vysoké škole chemicko-technologické se [v jarním semestru] 1968 rozpadl Československý svaz mládeže, jehož činnost byla zdiskreditována; [19. června 1968 je datován dopis] odboru pro věci vnitřní ONV v Pardu59
bicích, ve kterém zástupci studentů pardubické VŠCHT oznamují založení
Spolku posluchačů VŠCHT a žádají jeho registraci. Do čela Spolku byli zvoleni
Svatopluk Bajer, Bedřich Ehler, Jan Kantor, Jaroslav Dobiáš a Jan Homoláč.17
Mezi své požadavky a cíle uváděl Spolek mj. obnovení akademických svobod,
zkrácení vojenské prezenční služby pro vysokoškoláky a možnost pobývat v zahraničí.18 Dne 25. října 1968 pak obdržel Spolek posluchačů VŠCHT ‒ Pardubice rozhodnutí předsednictva Svazu19 vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, kterým tomuto spolku udělilo právní subjektivitu z titulu příslušnosti ke
Svazu, dne 6. prosince 1968 pak právní subjektivitu Spolku potvrdil i Okresní
národní výbor v Pardubicích.20 21
Významnou platformou, kolem níž se na většině vysokých škol sdružovali
kriticky smýšlející vysokoškoláci, byly studentské časopisy. Také pardubická
VŠCHT měla v tomto období svůj časopis ‒ měsíčník Spiritus (později Spiritus
Expres), jehož šéfredaktorem byl Petr Mareš a odpovědným redaktorem Jan
Homoláč (v roce 1969 pak šéfredaktor). Časopis Spiritus začal vycházet právě
v roce 1968 poté, co v Pardubicích trvala nucená přestávka v dlouhodobé tradici vydávání studentského časopisu více než dva roky.22 Jako své cíle si redaktoři v úvodním čísle časopisu určili mj. přispění k renesanci politického života,
publikování článků, které budou vyvolávat diskusi a ukazovat jevy, se kterými
nejsou spokojeni, dále krystalizaci představ o demokracii, ústavních svobodách
a socialismu.23 V souladu se vzrůstající úlohou studentů v tomto období tehdejší
pedagog VŠCHT J. Vachta v úvodníku časopisu napsal: studenti jsou společenskou silou, i když nejednotnou a zejména zde, v místních podmínkách zlhostejněnou, která je ale potenciálně schopna prosadit své zájmy a se kterou se proto
začalo vážně počítat. 24
Probuzená studentská aktivita a ani vydávání studentského časopisu Spiritus
však neměly dlouhého trvání. Vzhledem k tomu, že se na stránkách časopisu v roce
1968 a na počátku roku 1969 objevovaly reformní postoje, byl jeho osud stejný,
jako u dalších reformních médií ‒ s počátkem normalizace byl zakázán.25
1969: osud redaktorů časopisu Spiritus
Ještě na konci dubna roku 1969 však oznamoval dopisem šéfredaktor vysokoškolského studentského časopisu Jan Homoláč předsedovi ONV Pardubice
Josefu Loskotovi, v té době ještě úřadujícímu (nedlouho poté – k 30. červnu
1969 se své funkce „vzdal“), že chce časopis Spiritus ve spolupráci s časopisem
Impuls (Vysoké školy zemědělské v Praze) pořádat aprílový recesistický pochod po stopách bitvy sedláků u Chlumce.26 Mělo jít o průvod 20‒30 lidí v dobových krojích a akce měla mít totálně nepolitický charakter. Studenti VŠCHT
měli jet trolejbusem do Lázní Bohdaneč, odtud jít pěšky do Chlumce nad Cidlinou, kde se měli setkat se studenty VŠZ Praha. Dopisem Jan Homoláč žádal
Josefa Loskota, aby pouze prostřednictvím předsedy ONV v Hradci Králové, do
jehož obvodu spadal Chlumec, uvědomil o plánové akci Městský národní výbor
v Chlumci. Pochod byl plánován na 30. dubna 1969.
Odbor pro vnitřní věci ONV Pardubice vyhotovil 29. dubna 1969 zápis o jednání s Janem Homoláčem o plánovaném pochodu. Ze zápisu vyplývá, že pardubický ONV nebyl proti, organizátora akce vedoucí odboru pouze upozornil na
to, že nese plnou odpovědnost za případné „nepřístojnosti“ během cesty.27
Následující den, kdy se měl již uskutečnit pochod, však Východočeský
KNV v Hradci Králové akci zakázal. Zákaz pochodu byl zdůvodněn tím, že
60
jeho pořadatel nedodržel lhůtu ohlašovací povinnosti, která byla stanovena na
minimálně týden před konáním akce.28 Otázkou je, zda by byl pochod povolen
i při dodržení této lhůty. Jen pár měsíců od zákazu plánovaného pochodu, skončili redaktoři časopisu Spiritus u pardubického soudu.
Další osud redaktorů časopisu Spiritus popisuje v jedné ze svých studií Jaroslav Pažout, který se dlouhodobě věnuje (nejen) studentským hnutím v období
Na titulní straně červnového čísla časopisu byl ve státním znaku zobrazen lev
s husí hlavou ve zjevné narážce na prvního tajemníka ÚV KSČ.
61
komunismu. Dne 22. září 1969 podal odbor vyšetřování StB Krajské správy SNB
v Hradci Králové na několik studentů Vysoké školy chemicko-technologické
v Pardubicích (konkrétně Josefa Dostála, Jana Homoláče, Štefana Husárika, Davida Kafku, Jana Kantora, Jaroslava Ladu a Jana Vosyku) trestní oznámení pro
podezření ze spáchání trestných činů hanobení republiky a jejího představitele
a hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Důvodem byly
titulní strany dvou čísel studentského časopisu Spiritus Expres, a to z 10. dubna
a 4. června 1969. Na první z nich byl znázorněn československý státní znak, v němž
byla nad malým lvem ležícím na zádech umístěna pěticípá hvězda znázorňující
kata (viz obrázek). Obvinění byli 30. října 1969 odsouzeni Okresním soudem
v Pardubicích k trestu odnětí svobody v rozmezí tří až pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.29 Časopis Spiritus pak byl, jak
už bylo zmíněno, zakázán, a to v červnu 1969 vedením Vysoké školy chemickotechnologické. Na podzim roku 1969 pak zanikl Spolek posluchačů VŠCHT.
Normalizace pardubické vysoké školy
V únoru roku 1970 si okresní výbor KSČ v Pardubicích vyžádal od rektorátu VŠCHT Zprávu o realizaci politiky strany na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, která se zabývala ideologickou a politickou konsolidací
na škole, a to jednak mezi učiteli a jednak mezi studenty. Rektorát mohl po
posouzení situace mezi studentstvem okresnímu výboru sdělit, že posluchači
VŠCHT se v projevech a postojích k politickým otázkám ve srovnání s předcházejícími dvěma roky zklidnili. To bylo způsobeno jednak tím, že ti studenti, kteří
v politickém dění od ledna 1968 stáli v čele některých akcí, většinou již ze školy
odešli jako její absolventi, po případě i z jiných důvodů a též i proto, že zastavením studentského časopisu SPIRITUS bylo zamezeno otiskování článků, jejichž
cílem byla snaha škodit konsolidaci politických poměrů ve státě, brzdit jeho
vývoj a zanášet mezi studenty nedůvěru k současnému vedení KSČ a státu.30
Poté zřejmě zavládla mezi studenty letargie. Posudek přiznává, že studenti nevystupují proti politické linii, ale také ji nepodporují, o politické otázky se spíše
vůbec nezajímají, neprojevují ani zájem o vytvoření studentské organizace, která by hájila jejich práva a v jejímž rámci by měli možnost účastnit se politického života. Do nově vzniklého Svazu vysokoškolských studentů vedení školy
marně hledalo členy, kteří by byli „politicky vyspělí“. Členové zaniklého Spolku
posluchačů VŠCHT se v novém sdružení odmítli angažovat. Proto dosud není na
škole ustaven přípravný výbor Svazu a proto lze těžko hovořit o konsolidaci v řadách studentů, snad jen o normalizaci. Studijní program pak podle autorů posudku probíhal bez rušivých jevů, oproti předchozímu roku 1969, kdy se konala
stávka studentů, různé meetingy a tryzna za Jana Palacha. Normální průběh
studijního plánu by se pak měl příznivě projevit ve snížení propadovosti studentů. Snížená studijní morálka, zaviněná „obrodným procesem“ s jeho důsledky,
obráží se nejnepříznivěji ve studijní úmrtnosti I. ročníku ze šk. r. 1967/68, v němž
do současné doby ubylo 70 % posluchačů.
V dokumentu určenému okresnímu výboru KSČ byl dále zkritizován Spolek
posluchačů VŠCHT, který měl pod vlivem bývalého studentského parlamentu
v Praze a jeho pokynů organizovat „negativní akce“ na škole (jako byla právě
stávka či tryzna za Jana Palacha). Značnou aktivitu v tomto směru měli vyvíjet
i členové redakční rady časopisu Spiritus až do jeho zákazu. Na podzim roku 1969
byl také uzavřen studentský klub.
62
Jediným studentským orgánem zůstala kolejní rada, která byla orgánem studentů bydlících na kolejích. Ve školních orgánech tak neměli studenti žádné zastoupení a nemohli proto pořádat žádné akce, ale na druhou stranu však neměly ani
řídící orgány školy možnost působit na studenty. V závěru zprávy stojí, že proto
bude nutné překonat pasivitu studentů, přičemž zacílit by se mělo především na
nižší ročníky, neboť z řad posledních dvou ročníků vyšli členové redakční rady
Spiritusu a členové výboru bývalého Spolku posluchačů VŠCHT. Při tom klíčovým momentem zůstává založení studentské organizace SVS. K tomuto úkolu je
nutno soustředit pozornost všech orgánů školy a stranické organizace. Vedle
politického působení bude vhodné použít i jistého hospodářského tlaku: trvat na
vyhlášené zásadě, že otázky, u nichž je třeba spolupůsobení studentské organizace, budou řízeny stranickou organizací, popř. vedením školy bez účasti studentů, respektive nebudou povolovány akce, na nichž mají studenti zájem (klub,
zahraniční cesty, večírky, plesy, soutěže apod.). Dále bude nezbytné zaktivizovat
stranickou skupinu studentů a studenty, kteří vystupují kladně a jsou ochotni se
angažovat, připravit pro vstup do strany. Jakákoliv protirežimní aktivitě bylo
nadále v podstatě zabráněno, na Vysoké škole chemicko-technologické byl až do
revoluce v roce 1989 klid. Ale to už je jiná kapitola s jinými aktéry z řad studentů.
Text včetně poznámek byl redakčně upraven.
Vyšetřovali moje děti,
dceru [20 roků] i nezletilé syny [16 + 15 let]
Milada Berková 31
Nápadně přívětivým hlasem mě zavolali, abych si s nimi přišla popovídat – to
vypadá zle, blesklo mi hlavou; nicméně jsem si do kabelky dala tašku, že nakoupím při zpáteční cestě. Ale k tomu už nedošlo. Místo toho jsem se ocitla ve
sklepě obvodního oddělení VB v Teplicích, tehdy ještě ve Vrchlického ulici.
Pavučiny, špína, zima, vlhko, v rohu rezavý kbelík, kavalec se ztrouchnivělou
dekou. Tady to tři týdny nevydržím.
Vyšetřovali již předtím moje děti, dvacetiletou dceru, tehdy studentku Filozofické fakulty UK v Praze,32 šestnáctiletého a patnáctiletého syna, tehdy nezletilce, kteří mají mít podle zákona vedle sebe sociální pracovnici. Není dost místa na to, abych vylíčila, jak je vyšetřovali. Potřebovali z nich dostat, že jsem
rozmnožovala letáky, kterých se tehdy, v roce 1969, k výročí vstupu vojsk objevilo všude plno. Nerozmnožovala jsem nic. Dělali to jiní lidé.
Manžel byl na dovolené, dcera odjela do Prahy, já seděla ve sklepě a oni
dělali domovní prohlídku. Najít nemohli nic, a také nic nenašli. Byli slušní.
Obávala jsem se, že mi řeknou: Našli jsme třeba… Nemám dost fantazie ani
zkušeností, co se musí najít, aby se člověku prokázala protistátní činnost, jak to
po mém odsouzení napsal Průboj. (U soudu nemohli najít paragraf, rozhodli se
posléze pro „napomáhání k trestnému činu“, neboť syn měl na ulici v kapse jeden leták. Dali mi podmínku. Z Průboje psali k soudu charakteristiku, že jsem
zastánkyně politiky Dubčeka a Šika. Měli pravdu.)
Vyšetřování a soud za každou cenu nařídil tehdejší vedoucí tajemník33 KV
KSČ v Ústí n. L., který tam byl dosazen krátce po tom, co na něj v Praze novináři odhalili nějaké špatnosti. V Praze byl nemožný, dali ho do Ústí, a on si řekl:
běda všem novinářům.
63
Ale tohle všechno jsem nevěděla. Ve sklepě jsem bouchala na dveře a křičela, že je mi zima a bolí mě žaludek (měla jsem dvanácterníkové vředy), nutně
potřebuji pár piškotů…
Jeden hodný příslušník mě odvezl do vězení v Litoměřicích. „Nejsem ve službě,“
říkal, „ale bylo mi vás líto, tam to budete mít lepší.“ A skutečně to tam trochu
lepší bylo, na dveřích cely byl dokonce vyvěšen úplně nový veliký plakát s výčtem
práv odsouzeného – jeden z výdobytků obrodného procesu z roku 1968. Napsala jsem tedy stížnost na všechny instituce, ke kterým se vězeň mohl odvolat – od
prezidentské kanceláře po národní výbor. Byla jsem přesvědčená, že mě musí
propustit a omluvit se mi. Zle jsem se mýlila. Za deset dní jsem se sice dostala
domů, protože na stranických místech v lidosprávě i u soudu seděli lidé z revolučního roku 1968, ale moje stížnosti z vězení odeslány nebyly – měli je v rukou
příslušníci a sdělili ml, že mě budou žalovat pro urážku veřejného činitele. Kývla jsem, už mi bylo všechno jedno. Ale neudělali to, pustili mě. V kapse jsem
měla dopis z redakce Průboje, že jsem propuštěna s okamžitou platností pro ztrátu důvěry. Podepsán dnes již mrtvý kolega… normalizátor. Moc mě to mrzelo.
Hlavně jsem se však obávala o děti a měla jsem, žel, pravdu. Následky se
dostavily. Dcera měla být okamžitě vyhozena z fakulty, ale někdo charakterní
teplický příkaz roztrhal a hodil do koše. Klukům bylo zakázáno po maturitě
studovat na vysoké škole. Nemusela to být žádná tragédie, ale oni byli otřesení
tím, co se stalo, neboť i manžel měl potíže. Brzy po vpádu vojsk vystoupil ostře
proti tomuto faktu a vrátil stranickou legitimaci. Byl odvolán z funkce ředitele
orchestru a z OV KSČ, kde již seděli „normalizátoři“, vyšel návrh, abychom byli
vystěhováni z bytu. Nedošlo k tomu. Naše rodina však byla vláčena po schůzích,
jako příklad lidí, kteří chtěli uskutečnit návrat kapitalismu. Jsme všichni sensitivní, jak bývají lidé s humanitním zaměřením, prožívali jsme to těžce.
Po několikaměsíčním onemocnění jsem nastoupila jako sociální pracovnice
do dětské psychiatrické léčebny v Dubí. Brzy se tam vytvořil pěkný, převážně
ženský kolektiv – hrály jsme dětem maňáskové divadlo, braly jsme si nejtěžší
případy do individuální péče a dokonce se podařilo pro několik dětí najít adoptivní rodiny. To byla ohromná věc, z které jsme měli všichni radost. Je známo, jak
děti, žijící dlouho v kolektivním zařízení, trpí a jak náhle rozkvetou v dobré rodině.
Po pěti letech úspěšné a radostné práce zazvonil telefon, ředitel OÚNZ mě
povolal do své kanceláře a striktně sdělil, že jsem s okamžitou platností propuštěna, neboť moje místo se ruší. Nabídl mi místo uklízečky. Dobré ženy v léčebně tomu nechtěly věřit – „vyloučeno, nesmysl, musíš se odvolat“. Tak jsem se
odvolala. Šly dokonce se mnou k soudu. Nebyly vpuštěny a soud jsem prohrála.
„Dej to ke krajskému, a jestli to nenapraví, tak neexistuje spravedlnost,“ hučely
do mě. Udělala jsem to kvůli nim.
U krajského soudu v Ústí mi sdělili, že z politických důvodů nesmím pracovat mezi lidmi.
Měla jsem jeden a půl roku do penze. Podle pracovního zákona mi měl
najít podobné místo národní výbor. Žádala jsem, ba dokonce prosila, ale nenašlo
se nic.
Můj bývalý spolužák z gymnázia mě upozornil na volné místo v Geoindustrii,
oddělení geologie. Byla jsem přijata jako dělnice, ale potřebovali dát do pořádku kartotéku a navíc byli plní soucítění, tak jsem seděla v kanceláři. Okýnkem
bylo vidět do lesa a na koupaliště. Zamilovala jsem si vysoký statný buk a hladinu vody – na světě bylo přece jen krásně.
64
V penzi jsem napsala několik povídek o dětech a poslala do celostátní soutěže ve východních Čechách. Nějak se to doneslo na KV KSČ v Ústí n. L., udělali poplach, soutěž musela být zrušena a organizátorům hrozila ztráta místa.
Bylo to k smíchu. Nebo snad k pláči?
Doma nastaly během let pro tyhle vnější těžkostí zdravotní potíže a různé
jiné poruchy. Za pomoci dobrých lidí se to teprve teď začíná zklidňovat.
Neříkám, jak je často slyšet, že „nám vzali dvacet let života“. Byla jsem za
tu dobu v tolika těžkých, ale i zajímavých a poučných situacích, že bych vlastně
měla poděkovat. Zdá se mi, že se mi tím vztahy, události a souvislosti ozřejmily
víc než těm, kteří seděli na tak zvaných teplých místečkách a dokonce diktovali. Mnozí ani netušili, že jednají špatně a že společnost, která na nich vyžaduje
jednat proti svědomí, je nemocná. Jak to mohli poznat?
Není to těžké. Jestli začnou být pronásledováni a dokonce trestáni slušní lidé,
Jsou zde důkazy choroby. Pak už by se z toho stáda ovcí, které někam ženou,
měli zdvihat rebelové. Ale věřím, že nebude-li vládnout jedna všemocná strana,
nemůže společnost tak těžce onemocnět.
Dodatek k příběhu aneb Iniciativa snaživého normalizátora
Na jiném místě už jsem poznamenal, že v první vlně novinářské čistky na
Ústecku byl odvolán šéfredaktor krajského deníku Egon Fries. Když jeho nástupce zjistil, že se od něj očekávají další čistky, využil zákoník práce a ještě ve
zkušební době dal výpověď. A tak stanul v čele redakce pověřený zástupce šéfredaktora Jaroslav Duchek. Jeho podpis má na svých výpovědích nebo vynucených dohodách třetina členů Friesovy redakce.
31. srpna 1969 byla zatčena zpravodajka z Teplic Milada Berková. [Proč,
jste si právě přečetli.] Čekala na soud za napomáhání k trestnému činu pobuřování. Duchek jí chtěl dát okamžitou výpověď. Odbory a redakční pobočka Svazu novinářů však svou členku hájily. [Duchkovi jsme odmítli dát souhlas k tomuto jeho rozhodnutí. Jarka Haidler, který kvůli svému resortu – vnitro – studoval
dálkově práva, nám vysvětlil, že v tomto okamžiku můžeme odmítnout ztrátu
důvěry a požadovat, aby vyčkal rozhodnutí soudu.] Snad ten zbytek solidarity,
říkali jsme si, Miladu povzbudí.
[Jak jste si mohli přečíst v Miladině vzpomínce, Duchek jednal paragraf-neparagraf. Když dnes někdo pochybuje o protiprávnosti předlistopadového režimu, zavírá oči nad tím, že nechuť dodržovat práva se tehdy nejen trpěla, ale
přímo odměňovala. Nebyl to však jediný počin, který zosnoval, aby si přiložil
polínko k Miladinu trápení.]
Přece získala na ty své bolesti aspoň jednu náplast. Dokládá to článek,
který jsme převzali z jednoho z posledních čísel Průboje. Nesl na rozdíl od našeho reprintu podpis: Ing. Milada Berková.
Milada absolvovala za první republiky Benešovu vysokou školu politickou
a sociální, která zanikla; ale i tak se Miladini zaměstnavatelé spokojovali s jejím
místopřísežným prohlášením, že splňuje vysokoškolské vzdělání. Duchek je
však neuznal a navíc nařídil, aby jí byla z platu stržena ta část osobního ohodnocení, která byla vázána na vysokoškolskou kvalifikaci. Byl sice mrzutý, že se
tak mohlo stát jen za poslední tři roky, ale aspoň ta renegátka pocítí co proto.
Nevyšlo mu to. Ještě jsme měli pár kamarádů na odboru školství a kultury KNV
a ti nám poradili, že každá škola, která byla zrušena, má školu nástupnickou,
65
a ta vyřizuje její agendu. Pro Miladinu Benešovu VŠPS EB to je Vysoká škola
ekonomická. A tak Milada obdržela diplom s právem užívat titul inženýrka a má
kvalifikaci pro práci s těžko vychovatelnou mládeží. Mohla si navíc poté, co
opustila vazbu a překonala zdravotní potíže, nárokovat práci v dětském domově. [I když – protiprávní režim si našel cestu, jak ji pronásledovat. Patřila přece
mezi škůdce tohoto režimu na věčné časy.] Ale soud, ve kterém už chyběli ti
skuteční právníci, z nichž některé připomínám ve Specialitě menu na severu Čech,
musel její kauzu projednat. A mám pocit, že aspoň někomu z těch orlů bolšánského práva šimralo z toho za krkem.
Jaroslav Duchek posloužil; do redakce, kterou vyčistil od pravicových a oportunistických sil, byl jmenován vlivnější člověk, než byl on. Mouřenín posloužil,
mouřenín může táhnout. Normalizační šéfredaktor měl před námi, co jsme museli táhnout, čisté svědomí.34
Coda muzikantská
V Jednotné centrální evidenci [blíže o nich v následující kapitole, kde se
dočtete i o tom, že oč pečlivější byli jejich autoři ve výčtu nepřátel režimu, o to
víc je zaplevelili svou ledabylostí, takže s patřičnými chybami tam] byl zapsán
i Miladin manžel:
Když byl Bohumil Berka35 odvolán z funkce šéfa orchestru; do jeho čela
jmenován agilní normalizátor Jaroslav Soukup. Jako druhý dirigent byl v Teplicích tehdy Vladimír Válek [nastoupil tam po svém předchůdci Liboru Peškovi].
Ačkoliv byl tehdy ve svém prvním angažmá, vzdal se místa ve prospěch staršího kolegy, který zde měl rodinu a jehož žena se po návratu z vězení těžko uchytávala v zaměstnání. Podařilo se mu prokázat své schopnosti a dnes je jedním
z předních českých dirigentů. Stejně jako jeho předchůdce v teplickém angažmá.
(bek)
Za publicistickou stať Rok 1969 v Liberci. Oběti ze srpna 1968 chtěl režim
vymazat z paměti obdržel autor v r. 2011 ve Varšavě hlavní cenu v novinářské soutěži PL CZ Lokal Press Awards v kategorii místní historie a kultura. Oceněná
stať byla převzata z almanachu Kruhu autorů Liberecka Kalmanach 2008/2009.36
Rok 1969 v Liberci
Oběti ze srpna 1968 chtěl režim vymazat z paměti
Luboš Příhoda
Od okupace Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy neuplynul
ani rok a po zvolení Gustáva Husáka v dubnu 1969 do čela KSČ začalo období
tuhé normalizace. Všechny orgány, opět v čele s KSČ, si naplily do tváře a revokovaly svá prohlášení ze srpna 1968 o okupaci a bezpráví. Slovo okupace muselo
zmizet z dobového slovníku a bylo nahrazeno bratrskou internacionální pomocí.
V marx-leninsko-brežněvovsko-husákovském přehodnocení vojenského zločinu, jak okupaci nazval francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre, nebylo
místo ani pro devět libereckých obětí a osmiletou Naděnku Škávovou s její
čtyřiasedmdesátiletou babičkou Marii Vodákovou z Děsné na Jablonecku. Také
jejich památka měla být vymazána z paměti současníků a jejich potomků.
66
Ani kapka lítosti
Kampaň v přehodnocování, lépe řečeno překrucování událostí ze srpna 1968,
vyvrcholila na Liberecku vydáním tzv. Poučení z krizového vývoje v okresní
stranické organizaci a v okrese Liberec v roce 1971. Už dávno předtím zmizely
z města pietní litinové desky se jmény obětí. Byly za dohledu roztaveny v ostašovské slévárně. Hanebný pamflet Poučení, který řadu lidí připravil o povolání,
vydal je perzekuci a jejich rodiny strádání, se neštítí svalit vinu za oběti v Liberci div ne na oběti samé, nikoliv na bratrskou internacionální pomoc.
Zůstane navždy na kontě odpovědnosti tehdejšího předsednictva okresního
výboru KSČ, rady ONV a MěstNV tragický důsledek, osm mrtvých v Liberci,
důsledek naivního a neodpovědného přihlížení rozvracení strany a státu, neústavního a nezákonného vytváření kontrarevolučních organizací. […] Není divu,
že když v takto po měsíce vyvolané a udržované a stupňované psychóze, ve vypjaté kritické chvíli se najde pár dobrodruhů a vyprovokují střetnutí, které v této
rovině muselo skončit tragicky. Přitom mnohdy, a zřejmě i zde, padli za oběť
i občané aktivně na provokaci nezúčastnění.37
Nežádoucí a nepřípustná
V dalších letech není ve sdělovacích prostředcích o obětech srpna 1968 už ani
zmínka. Vzpomínka je nežádoucí a nepřípustná. Nebyla přípustná už ani v srpnu 1969, kdy pouhé položení kytičky na pietních místech se rovnalo téměř zločinu. Vstup spojeneckých vojsk dne 21. srpna 1968 byl vysokým morálním aktem
internacionální pomoci, řekl vedoucí tajemník OV KSČ Adolf Hájek na oslavě
padesátého výročí založení KSČ v Divadle F. X. Šaldy 13. května 1971. Jsme vděčni zato, že včasný vstup ozbrojených sil bratrských zemí do ČSSR předešel tragédii. […] To, že sama okupace, která pohřbila reformní snahy Pražského jara, byla
krvavou tragédií, si mocní s bolševickým cynismem ani na chvíli nepřipouštěli.
O co komu šlo
Po Praze a Brně byl Liberec třetím městem ve státě, které demonstrovalo svůj
odpor k okupaci a v srpnu 1969 otevřeně vystoupilo proti nastolené politice ústředního výboru KSČ. K vyprovokování takového vystoupení směřovaly přípravy Státní bezpečnosti. Šlo o vyprovokování co nejzávažnější akce, která by nejen zdůvodnila masový a tvrdý zásah, ale především byla mimořádně potřebná pro SSSR,
který na ní mohl nadále dokazovat existenci kontrarevoluce u nás a tedy plnou zdůvodnitelnost „bratrské pomoci“. Garantem pro ně byl náčelník StB. […] Souběžně s touto přípravou provokací jaksi civilně probíhala ve všech orgánech příprava opatření, která měla masovým akcím 21. 8. 1969 zabránit.38
Vše ukazuje na to, že vedle sebe fungovaly dva štáby s rozdílným úkolem: jedna
koordinační komise a jedna zvláštní, která naopak připravovala za pomoci agentů
a provokatérů výtržnosti, jež by umožnily zásah ozbrojených složek. Už 5. srpna otiskuje v libereckém Vpředu předsednictvo OV KSČ výzvu ke všem občanům: Zabraňte výstřelkům, extrémním akcím a nepředloženým krokům – pomozte v srpnových dnech
zajistit klid, pořádek a bezpečnost všech občanů našeho okresu! Nepřipusťte […], aby
srpnových dnů bylo zneužito lidmi, kteří neváhají hazardovat s našimi dlouhodobými
internacio- nálními zájmy a s naším spojenectvím a přátelstvím se všemi socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem! Odkaz na spojenectví a přátelství však
Liberečanům nutně připomenul, čí ruka připravila jejich devět spoluobčanů o život.
67
Neklid visel ve vzduchu
Na poslední chvíli, 19. srpna, otiskuje Vpřed obdobnou výzvu Občanům Liberecka předsednictva okresního výboru Národní fronty a rady ONV v Liberci. V ní se
mimo jiné praví, že v okrese je zjištěno několik pokusů nelegálního rozšiřování
letáků, různých hesel, pokynů, osobního přemlouvání a různých dalších způsobů
vyvolávání neklidu. K výzvě na první straně Vpředu se pod titulkem Klid a pořádek – záruka konsolidace připojují i některé podniky a závody, které budoucí
situaci předjímají: Státní statek v Liberci, Pozemní stavby, Preciosa Minkovice,
Slévárna LIAZ, Vulkán Hrádek nad Nisou. Stanoviska podepisují předsedové KSČ
a ROH a ředitelé, nejfrekventovanější slova jsou: nepřipusťte, nedovolte, odsuzujeme.
Téhož dne v úterý se sešla mimořádná schůze rady ONV. O tom, co se dozvěděl na aktivu funkcionářů v Ústí nad Labem, kterého se zúčastnilo na dvanáct set lidí a na němž referoval sám Jozef Lenárt, informoval tajemník ONV
Josef Pecl. Například, že dochází k rozkrádání zbraní, a to i v naší armádě, že
v ČSSR je na tisíc emigrantů ze zahraničí, že jsou z Prahy šířeny letáky, že jsou
fyzicky napadáni sovětští turisté, a národní výbory aby daly pozor na studenty
a školy druhého cyklu. „Informace, které přivezl, jsou svým způsobem pozoruhodné a přesně zapadají do kontextu, o který usilovala StB.“
Ještě se tolik nestalo
Neklid v ulicích Liberce začal již v předvečer výročního Dne hanby. K takovému vyhlášení 21. srpna nabádalo opisované a kolportované desatero vyzývající
občany, jak se ten den mají chovat. Lidé 20. srpna 1969 „v odpoledních hodinách
kladli květiny na místa, kde v srpnu 68 přišli o život liberečtí občané, ať již zastřelením sovětskými vojáky, nebo závalem zdiva po nárazu sovětského tanku
do obloukového pilíře hotelu Radnice. Ke květinám byly postupně kladeny i vlaječky, navečer naopak zapalovány svíčky.“ Jednotlivá místa byla označena litinovými tabulkami se jmény obětí. A kolem těchto míst přibývalo lidí.
Zálohy číhaly za bukem
V devět hodin večer rozhodla koordinační komise v čele s vedoucím tajemní-
kem OV KSČ Štěpánkem, aby vedoucí funkcionáři přemluvili lidi k rozchodu.
Tak se i stalo, nicméně u hlavní pošty zůstala asi stovka mladých. Ve 23 hodin
dala koordinační komise pokyn Veřejné bezpečnosti. Ta uzavřela prostor náměstí a kolem divadla a k odchodu ponechala jen Sokolskou ulici. Nakonec se
mladí lidé skutečně rozešli, ale deset osob bylo zadrženo a vyslýcháno.
„Akce se zúčastnilo šedesát příslušníků VB a byla připravena pohotovostní
jednotka v počtu 1+30 mužů. Při akci nebylo použito ani obušků (ještě ne!), ani
jiných prostředků. Nikdo nebyl zraněn. Do prostoru VB v Pastýřské ulici byla
přisunuta jednotka Lidových milicí o síle 30 mužů pro případ potřeby. Nebyla
nasazena. Květiny kolem radnice byly po půlnoci odvezeny, na několika místech byla vyvěšena černá vlajka.“ Tato situace zřejmě nevyhovovala StB, která
měla jiné cíle. Hlavním hříchem tedy bylo sem tam nějaké heslo, lidem v podstatě nešlo o víc, než o právo položit květiny na místa, kde naši občané našli
smrt. Vrcholné události měly nastat až následujícího dne.
Dostal pár facek
Liberec, čtvrtek, 21. srpna 1969: Část občanů ignoruje hromadnou dopravu a jde
do práce pěšky. Ti odvážnější v černém, nebo alespoň s černou páskou na ruká68
vě. Na komíně Textilany svítí velký bílý nápis Husák je vůl. Bude trvat několik
dnů, než se najde někdo, kdo ten nápis odstraní. Nikdo zatím neví, co se bude
dít, ale kdesi už číhá ozbrojená moc a čeká na svou příležitost. U pietních tabulek se dopoledne hromadí květiny. V prostorách kolem radnice přibývá lidí.
Příslušníci Veřejné bezpečnosti je přesvědčují, aby květiny kladli nikoliv na těchto místech, ale v urnovém háji krematoria.
„Postupně se na náměstí soustředilo asi osm set lidí. To již začali provokatéři plnit své úkoly. Například v hlášení VB najdeme informaci, že skupina mladých
lidí napadla v Pražské ulici občana, který četl Rudé právo, že ho uráželi a fyzicky
napadli. Šlo o pana Drázského, který zřejmě plnil zmíněnou úlohu provokatéra.
Tento případ se nafoukl a byl využit. Bylo rozhodnuto prostory policejně vyklidit.“
Provokatér vyprávěčem
Incident líčí Josef Drázský později v článku Dělník studentům: Blízko radnice
stály hloučky mladých lidí, otiskuje Vpřed 16. záři. Poslouchal jsem chvilku jejich
řeči a musím říci, že neměly nic společného s pietním aktem. Šlo o samé urážky
komunistické strany, soudruha Husáka, Sovětského svazu a jeho armády. Viděl
jsem, jak někteří mladíci brali lidem z rukou komunistické časopisy, trhali je
a házeli na hromádku vedle hořících svíček a květin. […] Vzal jsem z hromádky
několik potrhaných časopisů a šel jsem to oznámit na okresní výbor KSČ.
Drázský potom líčí, jak ho u kina Lípa přepadlo asi deset mladíků, jako organizovaní rváči a jak ho začali bít. Vtom ho zachránila hlídka VB. S touto
historkou se předválečný člen strany už předtím prezentuje jako oběť kontrarevoluce na schůzi tří základních organizaci KSČ v liberecké Slévárně LIAZ
(Vpřed, 2. září 1969).
„Vyklizení prováděli příslušníci VB za pomoci ČSLA. Na tento zásah odpověděli lidé pískáním, výkřiky proti VB a vedení, protože zásah prakticky znemožnil položením květin uctít památku padlých.“
S vidlemi na květiny
Ještě, než došlo k policejnímu uzavření náměstí před radnicí, což donutilo
lidi stáhnout se do Pražské ulice a do prostoru Gottwaldova náměstí (dnes Soukenné náměstí), pobouřili stovky občanů zřízenci Technických služeb, […] měli
údajně za úkol květiny a věnečky převézt do krematoria. Naprosto nepietní způsob, jakým je naházeli jako smetí na korbu, vyvolal protesty a lidí se shromáždilo tolik, že zastavili dopravu. 39
V těch místech dopoledne řečnil k demonstrantům také liberecký kat Bartůněk, zvaný Julek. „[…] byl organizovaně opit v čínské cukrárně vedoucím
a připraven tak k účasti na demonstraci… Později byl zatčen, odsouzen a zemřel v Kartouzích.“ Mezi lidmi se potom šuškalo, že zemřel na nedostatek inzulínu.
V akci byly obušky
Jak se lidé vraceli z práce, narůstal jejich počet v ulicích města. Policie opakovala výzvy k rozchodu a začala vyklizovat Pražskou ulici. Na zvýšený tlak „odpověděli mladí dalšími výkřiky, házením kamení, úlomků cihel, a to se již rozbíjely i výkladní skříně. V akci byly obušky, slzný plyn […]“ Nasazeny byly již
i jednotky Lidových milicí, většinou dovezené zájezdovými autobusy z jiných
69
severočeských okresů. Ví se o jednotkách z České Lípy a Mostu. Vyjadřujeme
Vám a Vašim soudruhům srdečný dík za příkladnou spolupráci při likvidaci
událostí v Liberci ve dnech 20. a 21. srpna 1969, cituje Průboj z 27. srpna 1969
z dopisu příslušníků LM z Mostu náčelníkovi krajské správy SNB. Chceme Vás
ujistit, že při podobných událostech budeme vždy připraveni k podobné spolupráci.
V době, kdy jsme dojeli do Liberce, byla zde situace již značně kritická, vypovídá v českolipském Nástupu z 28. srpna jeden z milicionářů. Většina příslušníků VB byla zraněna, mnozí byli lékařsky ošetřeni, takže s povděkem přivítali
vystřídání v Pražské ulici, kde byla činnost kontrarevolučních živlů nejhorší […],
byli jsme pod sprškou kamení. Výtržníci po nás stříleli šrouby z praků, ze střech
házeli tašky, vytrhávali okna a shazovali je na nás. [...] Na barikádě u Obuvi
v Pražské ulici se házely nejen popelnice, ale i prkna z okolních staveb, které
výtržníci pomocí nafty zapálili. […] Až po společné akci všech bezpečnostních
sil se podařilo pomocí obrněných vozů tuto paličskou činnost zlikvidovat.
Líčení událostí hrdinnými milicionáři bylo samozřejmě účelové. Bylo reakcí
na mínění veřejnosti, které zásah bezpečnostních sil odsuzovalo.
„Nechte ho, ten je náš!“
Státní bezpečnost měla v Liberci silnou expozituru a údajně zorganizovala
asi třicetičlennou skupinu ze svých informátorů a agentů. Ta měla za úkol „vyprovokovat zejména mladé lidi proti příslušníkům VB, kteří v ulicích čekali na
rozkaz k zásahu. Provokatérům se podařilo nabalit na sebe značnou část mladých lidí a zahájit pochod z Gottwaldova náměstí Pražskou ulicí k radnici.“
Někdo – údajně vysoce postavený soudruh – měl mezi demonstranty rozvážet kanystry s benzínem, hole a kamení. V Pražské ulici však neušel bušícím
pendrekům přes to, že estébáci, kteří se pohybovali v davu, se ho snažili zachraňovat výkřiky: Nechte ho, to je náš! Mapování faktografie těchto událostí není
dosud vyčerpávající, ačkoli v roli očitých svědků byly v ulicích tisíce lidí.
V režii státní moci
Podle Úřední zprávy krajské správy SNB v Ústí n. L., o kterou se v několika
článcích od víkendového vydání z 23. srpna 1969 opírá Průboj, přilákal zásah
represivních složek 21. srpna ve 13 hodin v Liberci dalších asi pět až šest tisíc
lidí. To se stalo poté, co byl srocený dav z Pražské ulice vytlačen.
V citaci Průboje se praví: Bylo zjištěno, že mladí lidé mezi nimi nejsou jen
z Liberce, ale z bližšího a širšího okolí. Soustředili se na Gottwaldově náměstí,
odkud začali znovu zaplavovat Pražskou ulici. V té době je podporovali i starší:
„Nedejte se! Nebojte se! Jen do nich! Pravda vítězí!“
Jaká pravda? – táže se už v duchu husákovské linie Průboj z 25. srpna. Snad
ne ta o socialismu s lidskou tváří? A dál: Chopil se vytrhaných dlažebních kostek
a materiálu na staveništi a zranil několik příslušníků pořádkových jednotek VB.
Rozbil několik výkladních skříní, vydrancoval je, vnikl do automatu Dunaj, posilnil
se lihovinami, vínem a pivem, začal stavět z materiálu demolice, parkových laviček
a popelnic barikády, vystřeloval z praků kovové matice a jiné předměty, vrhal lahve
s hořlavinami a dělobuchy, zranil dalších osmnáct ochránců pořádku.
Protože se situace stávala čím dále tím vážnější a nepomohlo použití chemických prostředků a vodních stříkačů, přikročilo se po půlnoci k závěrečnému
a rozhodnému opatření s obrněnými transportéry. Akce k obnově klidu skončila
70
po druhé hodině. A budiž řečeno s obdivem ke statečnosti, rozvaze a chladnokrevnosti ochránců pořádku, bez jediného výstřelu, (!) glosuje zprávu SNB Průboj, aby si občané Severočeského kraje mohli učinit jasnější obraz o útoku kontrarevoluce na socialistickou republiku.
Slídili jako policejní psi
Když bylo v Liberci v noci z 21. na 22. srpna prakticky po všem, začala jakási
honička na lidi. Agilní byli zřejmě rozehřátí milicionáři českolipské pohotovostní
jednotky, kteří se na závěr v Liberci osvědčili v roli policejních psů. Naši příslušníci se zúčastnili prohledávání okolních zbořenišť, křovin a zahrad, při kterých
byla zjištěna celá řada výtržníků, chlubí se milicionáři v článku Jak tomu bylo v Liberci, otištěném v Nástupu 28. srpna 1969. Mnohé jsme našli v katakombách pod automatem Dunaj, kde vypíjeli uloupené víno. Jeden z výtržníků byl dokonce celý vycpán cigaretami z nedaleké trafiky […], nejmladší z výtržníků byl učeň prvního ročníku,
ostatní byli většinou starší kumpáni včetně všelijakých pobudů středních let.
Milicionářům se jistě dostalo patřičné instruktáže. Jejich úlohu posvětil i celookresní aktiv LM v České Lípě, konaný 13. srpna, tedy týden před výročím. Sešli
se s představiteli KSČ, armády, ministerstva vnitra a s delegací sovětských vojsk.
Promluvil k nim armádní generál a člen ÚV KSČ Otakar Rytíř.40 Ve svém stanovisku z tohoto aktivu prohlašují: Jako přední aktiv strany pomůžeme ke konsolidaci poměrů... a zajistíme splnění realizační směrnice štábu OV LM, která
byla předána jednotkám.
Honičku na lidi ilustruje svědectví jisté D. M. z Liberce. V jiné souvislosti
uklouzlo libereckému Vpředu z 9. září 1969, který v té době už odevzdaně řídil
pro zdravé jádro strany šéfredaktor Eduard Žďárský: Poblíž kina Lípa, když na
Gottwaldově náměstí vše už skončilo, nám jedna paní otevřela dveře a pustila
nás dovnitř, abychom se schovali, že prý by nás utloukli.
Pokud není uvedeno jinak, opírají se citace ve sledu událostí o Kro-
niku událostí... zpracovanou pro Menclovu komisi – viz pozn. č. 38
Jak nám zahrával muzikant Jan Zelenka a jeho Melody sou…zi
Talent nestačí, když chybí charakter
Miroslav Langášek
[…] přes všechny 41 své trvalé výhrady k němu musím konstatovat, že Jan Zelenka byl jednou z vůbec nejzajímavějších postav celého poválečného politického života a zejména kultury. Vynořil se z neznáma (jako nedostudovaný absolvent hudební vědy na pražské univerzitě) a stal se – kromě jiného – posléze
jedním z vedoucích pracovníků a navíc dirigentem po únoru 1948 vzniklého
Souboru Julia Fučíka, působícím při pražském rozhlase, kde ovšem právě v té
době už přestal pro stáří a nemoci hrát hlavní roli Miloslav Disman, zakladatel
rozhlasového dětského recitačního sboru (ještě před válkou), z něhož se vlastně
Fučíkovci po mimořádně úspěšném poválečném zájezdu do Velké Británie nakonec přeformovali v letech 1947–48 v početné víceoborové těleso (doplněné
o sborový zpěv a taneční skupinu).
V kolektivním vedení tenkrát stanuli, kromě hlavních iniciátorů Pavla Kohouta, Karla Kyncla a Jiřího Horčičky, postupně ještě také Harry (Karel) Ma71
courek a Jan Zelenka (ten kromě jiného složil také jakousi souborovou hymnu
My s písní přišli – světlý mír je v ní), rovněž Eva Kröschlová (přivedla sem „ svůj“
Soubor slovanských tanců), hudební referent Čs. rozhlasu Ludvík Čermák (řadu
let později působil jako rozhlasový dopisovatel z Paříže), navíc i člen souboru
Alois Palouček, který vystudoval na skladatele a dirigenta – a taky už zkušený
televizní pracovník a režisér Pavel Kraus […].
Jan Zelenka ovšem dosáhl dokonce už ve svých začátcích mimořádného
kariérního postupu: v relativně krátké době získal důvěru vedoucích pracovníků
aparátu ÚV KSČ, zejména A. Novotného, a nejen, že se stal členem předsednictva ÚV ČSM, ale znenadání se objevil v diplomatickém sboru a stal se kulturním atašé čs. velvyslanectví ve Švýcarsku, kde ovšem, kromě jiného, nechvalně
proslul pár avantýrami s ženami. Ale hlavně v té době sehrál mimořádně trapnou roli v případu světově proslulého českého tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného, o němž tajná služba poskytla zprávu, že se chystá emigrovat. Zelenka
dostal za úkol, aby mu v Ženevě, kde právě Drobný tehdy delší dobu přebýval,
tento úmysl rozmluvil. Jenomže on s ním jednal prý tak neuvěřitelně arogantně,
že se Drobný neovládl, poslal Zelenku „do p...“ a promptně odejel. A už nikdy
se domů nevrátil…
Po podobných „úspěších“ se Honza brzo dočkal odchodu (víceméně nuceného) ze zahraničních služeb. Ale stejně po návratu domů nastoupil ve stranickém aparátu – brzo dokonce jako vedoucí tajemník na Praze 6 v Dejvicích. A za
nějaký čas získával už nové ostruhy [...].
Svěřili mu zejména působení v kulturní oblasti (jeho vysokoškolské vzdělání bylo zejména hudební povahy). Měl pak podstatné slovo např. ke složení čs.
kulturních delegací na Světové festivaly demokratické mládeže (zejména v 1953
do Bukurešti a v roce 1955 do Varšavy); pak ještě 1957 do Moskvy a posléze i 1959
do Vídně – kdy se festival poprvé a taky naposled konal v kapitalistické – i když
tzv. neutrální zemi. Mezitím Honza zaměstnanecky postupně přesidloval – na
funkci šéfredaktora nově založené Večerní Prahy, později šéfoval týdeníku Květy
– při čemž mu na čas stranické orgány svěřily navíc řídit i novou redakci po
zrušených Literárních novinách…
Vyvrcholení jeho dosavadní kariéry pak představovalo jmenování generálním
ředitelem Čs. televize – za odvolaného Jiřího Pelikána hned na začátku normalizačního bezčasí – po vstupu vojsk a nástupu Gustáva Husáka. (Navíc mu tehdy kryl záda jeho první náměstek, kterým se stal – zřejmě na jeho vlastní přání
– dřívější vedoucí tajemník zlínského kraje ČSM Libor Batrla. A za tuto službu
se Zelenka zase naopak odvděčil a zapracoval, aby později – po odvolání Josefa
Hollera z funkce šéfredaktora úspěšného svazáckého týdeníku Mladý svět – se
jeho nástupcem stal další funkcionář pocházející ze Zlína, vedoucí oddělení
kultury KV ČSM – velmi ambiciózní Borek Čítek.
A tak Jan Zelenka postupně dosáhl – alespoň v kultuře – postů nejvyšších…
a pak tiše a nenápadně umřel. Ale ještě předtím jsem se s ním krátce potkal
právě v strašnickém krematoriu, kdy mi (na kremaci naší společné kamarádky
Hanky Kolomazníkové) kromě jiného prozradil, že jeho pozdní souputník z televize – Libor Batrla – nedávno přijel domů na Moravu oslavit své šedesáté
narozeniny – a v tento rodný den však ve spánku usnul navždy. Jako ti dva
končívají mnozí talentovaní lidé, jimž k talentu obvykle chybí také žádoucí
charakter. A to vlastně platí – možná naštěstí pro lidstvo – napříč politickými
režimy až po současnost…
72
Čs. televize v éře Jana Zelenky – I.
Daniel Růžička
Těžištěm Růžičkovy statě,42 z níž uveřejňujeme první ze tří částí, je přehled
o pořadech, které měly pomluvit události Pražského jara ´68, a těch, kdo je porodili.
Plnili zadání: znehodnotit jeho odkaz mezi čs. občany. K tomu, že to alespoň pro
tři generace z nich byla zlatá doba, přispěla i sama Čs. televize – ve chvíli, kdy
překonala svůj dětský věk, proměňoval se celý veřejný život společnosti. Ta se
tak zbavovala pout, která jí naoktrojovala velmoc naší části světa, země natolik
zaostalá, že na všechno potřebovala příkaz, instrukci nebo direktivu.
Když vládci této velmoci chtěli znovu nastolit svůj řád, našli u nás dost ochotných, kdo přijali jejich přání za svá – zvlášť, když to mnohým vrátilo kariéru, kterou
potratili ve vrcholném čase našich reforem, ať už dík nedostatku talentu nebo důvěryhodnosti. Jedna množina takových lidí, stvořila i zelenkovskou televizi. (bek)
Příchodem Jana Zelenky43 do funkce ústředního ředitele skončila významná
etapa v historii Čs. televize – etapa tvůrčí a informační svobody nespoutané
mocenskou cenzurou ani příkazy komunistického aparátu.
Většina pracovníků televize, ať již to byli redaktoři zpravodajství, publicisté
a dokumentaristé, dramaturgové, scenáristé a režiséři, ale také mnozí odpovědní vedoucí pracovníci, novou Dubčekovu politiku přijala za svou a od samého
počátku ji podporovala. Zpravodajství začalo přinášet otevřené a aktuální informace, v anketách dávalo prostor občanům pro vyjádření jejich nejrozmanitějších názorů. Do programu byly aktuálně, mimo plánovaný program, zařazovány besedy a přímé přenosy z různých mítinků. Na kameru hovořily kromě
reformních politiků a ekonomů mnohé osobnosti z vědecké a kulturní oblasti,
filosofové i sympatizanti rodícího se uvolnění ve společnosti. Na televizní obrazovky se dostaly do té doby v trezoru uložené publicistické pořady, dokumenty
a inscenace. Padla dosavadní tabu – kritika politiky KSČ, reálná ekonomická
situace země, minulost, nezákonnosti padesátých let… Čs. televize tak k velké
nelibosti sovětského politbyra a domácích probrežněvovských pohůnků svým
vysíláním, uskutečňovaným pod vedením ústředního ředitele Jiřího Pelikána,
dění ve společnosti reflektovala a významně posouvala kupředu. Proto se 21.
srpna 1968 přirozeně postavila proti okupaci a i přes obsazení svých televizních
studií sovětskými vojáky pokračovali její pracovníci dál v protiokupačním vysílání z narychlo vybudovaných improvizovaných pracovišť. […]
I v následujících měsících, kdy se po podpisu moskevského protokolu začala na Brežněvův nátlak praktická politika pomalu odvracet od polednových
principů, kdy započaly první zásahy do svobody slova, kdy byla oficiálně zakázána televizní politická publicistika, stála ČST za Dubčekem a jeho lidmi a podporovala výdobytky Pražského jara. Díky mravnímu kreditu a odvaze většiny televizních pracovníků a tvůrců mohli diváci prostřednictvím obrazovky sdílet
pohnuté chvíle ve společnosti po tragickém sebeobětování studenta Jana Palacha v lednu 1969 a zažít euforii z vítězství našeho hokejového mužstva nad
sovětskou sbornou […] v březnu tohoto roku.
Po dubnovém plénu ÚV KSČ 1969 […] byla Čs. televize zařazena na seznam kontrarevolučních sil a tzv. konzolidace v ní probíhala velmi důkladně. Srpnové vysílání v roce 1968 bylo prohlášeno za nelegální. Na televizní obrazovce a ve
73
vedoucích funkcích postupně skončili příznivci obrodného procesu (také téměř
všichni výrazní publicisté Pražského jara), normalizátory nyní osočovaní z pravičáctví, z revizionismu, z antisovětismu a antisocialismu a z organizování nejrůznějších nátlakových akcí. Některým z nich již byla omezována či přímo zakázána
tvůrčí činnost. Z ČST musel odejít každý, kdo při státně politických prověrkách
v roce 1970 nepřehodnotil svůj kladný postoj k Pražskému jaru 1968 a srpnovou
okupaci nazýval i nadále okupací. Ústřední ředitel ČST [Zelenka popsal na počátku
roku 1971 v Týdeníku Čs. televize] toto období: Všichni, kteří se snažili v průběhu
roku 1970 televizi zkonsolidovat, mají pro rok 1971 nejlepší předsevzetí; […] jsou
vedeni celkovou koncepcí, která si je vědoma, že televize je významný mocensko
-politicko-výchovný nástroj socialistického státu. Užil jsem dost často frekventovaného pojmu: konsolidovat. Někdo se možná pousměje – každý konsoliduje, tak
televize taky. Nic naplat, vážení diváci, právě televize měla příliš mnoho co konsolidovat. Vždyť ve všech rozličných úvahách nad historií, i v poučení, která z ní vyplývají,
slyšíte, že rozhlas a televize se maximálním způsobem podílely na destrukci let
1968–69. Vnesly zmatek do myšlení lidí, staly se nástrojem pravice, která vehnala situaci až k otevřené hrozbě kontrarevoluce, k totální katastrofě. Jestliže tato destrukce zasáhla televizi, nebylo lehké přivést obrovský a citlivý stroj do normálního chodu.44
Z Čs. televize se stala instituce přísně řízená ústředním výborem KSČ a fakticky ovládaná několika nejvyššími funkcionáři strany. Ti rozhodovali, co se může
či nemůže vysílat, kdo smí a nesmí v televizi tvořit a účinkovat. Do vedoucích funkcí
v ČST nastoupili kritici a odpůrci reforem Pražského jara, především pracovníci stranického aparátu. Byli jmenováni noví – politicky spolehliví – šéfredaktoři,
kvůli neochotě připravovat pořady ve smyslu normalizace byly v redakci Televizních novin a v Hlavní redakci publicistiky a dokumentu vyměněny týmy televizních tvůrců. K tomu Jan Zelenka v Týdeníku Čs. televize v roce 1975 napsal:
Televize si dovedla s výraznou pomocí politických orgánů po prošlé krizi poradit
s kádry. Na obrazovce vidíte dnes většinou mladé [... ] redaktory, speakery, hlasatele, ale i za obrazovkou je mnoho mladých dramaturgů, režisérů. Ve vedení jsou
soudruzi, kteří se zakalili v mnohých zápasech od Února 48 až po rok 1968.45
Se Zelenkou do vedení televize v srpnu 1969 přišli jako náměstci operní pěvec
Přemysl Kočí, který se po srpnu 1968 politicky angažoval na straně konzervativců, a Vladimír Solecký, od září 1968 pracující na Úseku hromadných sdělovacích prostředků ÚV KSČ. V r. 1972 Kočího a Soleckého vystřídali Vladimír
Diviš a Milena Balašová.
Plukovník Diviš byl věrným stoupencem Antonína Novotného a tajemníka ÚV
KSČ pro kulturu Jiřího Hendrycha. Během Pražského jara se pohyboval v táboře
konzervativních představitelů KSČ a v dubnu 1969 byl jmenován šéfem oddělení
ÚV KSČ pro tisk, rozhlas a televizi. V této funkci pak podle pokynů tajemníka
Kempného dohlížel na znovuzavedení cenzury, likvidoval některé časopisy a spolu
s předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Milošem Jakešem vedl pohovory s nepoddajnými novináři a navrhoval jejich potrestání. V ČST působil až
do roku 1989 jako první náměstek ústředního ředitele odpovědný za zpravodajství.
Balašová, dříve pracovala jako redaktorka zahraničního vysílání Čs. rozhlasu a šéfredaktorka pro kapitalistické země, působila od září 1968 v nově vzniklém časopisu Svět socialismu, nejprve jako zástupkyně a poté coby šéfredaktorka. V roce 1971 nastoupila jako zástupkyně vedoucího tiskového odboru na ÚV
KSČ; v květnu 1972 se stala náměstkyní ústředního ředitele ČST a ředitelkou
pražského televizního studia. Z této funkce odešla v roce 1980.
74
Čs. televize byla v 70. a 80. letech politicky i morálně zlomená a poslušná,
pod politickou kontrolou ÚV KSČ a obvodních sekretariátů KSČ a kontrolou
ministerstva vnitra. Dokládá to mj. vystoupení Jana Zelenky na vnitrostranickém semináři v ČST v roce 1979: Už řadu let prosazujeme do programových
plánů televize základní tezi: televize patří pracujícím. Co znamená toto heslo
[…]? Televize je nástrojem dělnické třídy socialistického státu, proto pomáhá
všemi prostředky prosazovat v myšlení program a politiku KSČ, nikoli politiku
jednotlivce nebo skupinky, ale politiku ÚV KSČ. […] Kolem sdělovacích prostředků, a tím spíše kolem televize jako nejmasovějšího sdělovacího prostředku, se vždy
potuluje plno individuí, která hledají sebemenší skulinku a díru kudy proniknout
k tak důležité zbrani. Tomu však nemůže tento široký kolektiv novinářů, dramaturgů a všech dalších tvůrců i techniků a produkce ani na chvíli podlehnout.
Do vedení televize nastoupil Zelenka 7. srpna 1969 především proto, aby
před prvním výročím okupace zajistil žádoucí prohusákovské televizní vysílání
a Čs. televizi zbavil pravicových a antisocialistických sil.
Této aktivitě jeho televize jsou věnovány části Růžičkovy statě, zařazené do
kapitol Květy jara – plody podzimu a Slovo do našich řad.46
Xaver alias Mráz, který přichází s Chňoupkem
Jan Vedral 47
Autora komentářů, který byl v Čs. rozhlase ohlašován pod pseudonymem Xaver48, angažoval Bohuslav Chňoupek49 údajně jako svého poradce, ovšem se širokými pravomocemi. Podle vlastních prohlášení i svědectví se Mráz-Xaver mohutně podílel na personálních čistkách v rozhlase, na normalizaci programu
a na přijímání a školení nových kádrů, jimiž byli nahrazeni vyhození kolegové.
Pamětníci těchto jeho činů na něj vzpomínají s odporem a hrůzou.
Miroslav Mráz, vystupující jako rozhlasový „kazatel normalizace“ pod jménem Xaver, kolaboroval se sovětskou okupací dosazovaným režimem už od srpna
1968, pak se stal jedním z nejvášnivějších vykladačů (a dost možné že i spoluautorů) tzv. Poučení. Vymýtal jako brežněvovsko-husákovský exorcista z rozhlasu
vše, co připomínalo „ďábelské“ myšlenky tzv. Pražského jara. Byl jedním z nejostudnějších rozhlasáků v celé historii tohoto média.
Jeho život a dílo, strmé rozhlasové kariéry na přelomu 50. a 60. let a pak
znovu v akutní fázi normalizace v první polovině 70. let, právě tak jako jejich
směšnohrdinské konce, jsou dokladem toho, jak komunistický režim využíval
psychicky narušené osoby. Pro rozpoznání skrytých paradigmat, která, žel, dodnes mají vliv na způsoby chování a rozhodování rozhlasáků, a to i těch, kteří
s Mrázem nepřišli do styku, je tento dnes již zpola mýtický zjev jednou z klíčových person rozhlasové historie. Ostatně dokumentarista Zdeněk Bouček mu
také věnoval v 90. letech jeden svůj feature (Xaver) a autor těchto řádků jej
využil pro stejnojmenný sedmidílný rozhlasový román.
Miroslav Mráz mystifikoval svůj život jako látku k možným příběhům po
celý svůj život. Ve svých životopisech různě mění okolnosti a fakta svého života. Vystupuje také pod různými pseudonymy a skrytými identitami. Nejslavnější z nich byl onen Xaver, jehož jménem napsal a ve vysílání normalizačního
rozhlasu v letech 1969-1971 odvysílal několik desítek (snad kolem tří set) krátkých agitačních proslovů. Svůj údajně autobiografický román I hrobař zaplakal
75
vydal na počátku 70. let pod jménem J. Kárnet. 50 Po vystěhování do Izraele na
počátku 80. let vystupoval jako židovský mystik a spisovatel Šmuel Molcho.
Tvořivost projevil i při volbě svých krycích jmen jako (opakovaný) spolupracovník StB, z Mirka v 50. letech se za normalizace proměňuje v Ředitele.
Snad po maturitě na obchodní škole nastoupil jako neškolený elév ke kočovné herecké společnosti, s níž se po roce 1945 dostal do divadla v Mladé Boleslavi,
pak do činohry v Plzni, posléze do Realistického divadla v Praze. V roce 1949
angažmá opouští a veřejným prohlášením vstupuje jako tajný agent (!) do služeb vojenského zpravodajství. Tento spis agenta se nepodařilo dopátrat a o jeho
činnosti existuje jen řada neověřitelných (a často také neuvěřitelných) historek.
S podlomeným zdravím (zmrzačenou nohou a zjevně i s masivními psychickými problémy) objevuje se po roce 1953 v Písku jako kulturní referent SČSP,
vrací se postupně k herectví, režii a autorské (resp. grafomanské) práci; působí
v Čs. rozhlase v Českých Budějovicích a posléze v Praze, kde krátce spolupracuje i s J. Horčičkou na konceptu rozhlasového dokumentu. Současně spolupracuje s Armádním uměleckým souborem a podaří se mu – i když divácky neúspěšně – uplatnit v Realistickém divadle svou hru Myši a lidi.51 Tato slibná
kariéra je ale z nejasných důvodů ukončena, v roce 1963 je Miroslav Mráz (s vysokou pravděpodobnosti) vyloučen z KSČ a stává se invalidním důchodcem;
odstěhuje se se svou novou manželkou a dvěma adoptovanými dcerami do vystěhované a dosídlované původně německé vesnice na Českokrumlovsku.
V srpnu 1968 se podle všeho zapojuje do snah konzervativních komunistů
pokoušejících se bezprostředně po okupaci o ustanovení kolaborantské rolnicko-dělnické Indrovy vlády. Vystupuje na řadě schůzí a shromáždění jako apologet sovětské intervence. Normalizačním ústředním ředitelem ČsRo Chňoupkem je povolán jako poradce (již na konci roku ´68).
Poté, co Kreml legitimuje jako svého satrapu G. Husáka a ten začne provádět
normalizaci méně drastickými způsoby než v době zostřeného třídního boje v 50.
letech, je Mráz postupně odsunut z ústředí do Liberce na místo ředitele školicího
střediska ČsRo a pak do Karlových Varů na místo ředitele Experimentálního studia.
Odtud je opět odeslán do invalidního důchodu. Z něj ještě jednou jako kariéristický
Pegas z totalitního popela povstane jako dramaturg a krátkodobý ředitel Divadla V.
Nezvala v Karlových Varech. Zde se snaží uplatnit svou hru o manželce Karla Marxe
a údajně i přejmenovat divadlo na Divadlo Jenny Marxové, obojí naštěstí marně.
V druhé polovině 70. let začne pracovat na své židovské identitě. Zdá se, že vyhledá vzdálené příbuzné v Německé spolkové republice, zde si ozřejmí, že je vlastně Židem, jímž ovšem není, a po návratu – podle legendy – spektakulárním způsobem ukončí své členství v KSČ. Poté v roce 1980 žádá státní orgány pro sebe, svou
ženu a své dvě osvojené dcery o vystěhování do Izraele. Z dodnes neobjasněných důvodů, jež zakládají možnosti řady interpretací, je jim vystěhování povoleno a o Vánocích 1980 rodina opouští republiku. V Izraeli se v rozhovoru se spisovatelkou Ruth Bondyovou snaží vystupovat jako osoba perzekuovaná komunistickým režimem a – marně – se pokouší uplatnit tři romány, které – údajně – přivezl.
Literární vědec M. Přibáň, editor sebraných spisů J. Škvoreckého, dohledal
v archivu exilového nakladatelství 68 v Torontu rukopis románu, který Škvoreckým
poslala po údajné Mrázově smrti v roce 1983 jeho přítelkyně. Autora sedmidílného
rozhlasového románu Xaver i této stručné črty Mrázovo chrlení slov jen ubezpečilo,
že i ty nejšílenější fabulační vylomeniny, které ho ve styku s látkou Mrázova polomytického života a nechutného díla napadaly a které mu pak někteří kritici vy76
týkali, byly jen slabým odvarem sebemínění a sebefabulace tohoto nebezpečného psychopata, který naučil rozhlasáky bát se, nechovat se vzájemně solidárně,
kýčařit, polovzdělaně mudrovat a zejména ustupovat moci. Pozůstatky tohoto dědictví jsou také jediným dílem, které se dnes v rozhlase – s výjimkou několika hereckých
rolí a jednoho autorského dílu seriálu Jak se máte, Vondrovi? – po Mrázovi zachovalo; archivy byly, pokud jde o Mráze i Xavera, důkladně a profesionálně vyčištěny.52
Václavské náměstí 21. srpna 1969 podle Petra Pitharta
konec „obrodného procesu“ v útěky do soukromí, do svobody
s návyky ujařmených 53
v
Dodnes nevím, jak se to přihodilo: nikam jsme se netlačili a najednou jsme byli
v první řadě. Nebyla to vlastně řada, nebyl to totiž průvod, spíše jen čelo toho
shluku několika stovek lidí, které pradávný instinkt národa v ohrožení tehdy
opět vedl vzhůru náměstím. Přišli jsme zkrátka my dva, moje žena a já, včas
a zrovna na to správné místo, odkud se nikým neorganizovaní, nikým nevedení
lidé hnuli směrem […] ke koni. Vlastně k našemu patronovi, ke knížeti. Ke
svatému Václavovi. […]
Právě teď a tady, před zraky knížete české země a jejích svatých, definitivně
skončil takzvaný „obrodný proces“. Chcete-li, „Pražské jaro“, „socialismus s lidskou
tváří“ anebo skromněji pokus o reformu komunismu, snaha demokratizovat socialismus čili aforisticky řečeno úsilí o „kvadraturu kruhu“ (Pavel Tigrid). Pokus právě skončil – nikoli před rokem, kdy k nám v noci vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Ještě celý rok jsme jako studenti a jejich učitelé, jako dělníci, novináři,
umělci i jako občané chodili vzpřímeně a dávali všemožně najevo, že se nehodláme vzdát. Od této chvíle jsme však obsazeni vojsky ne pěti, ale šesti států –
proti nám teď útočí také naše vlastní československá ozbrojená moc.
A už následující den, 22. srpna 1969, podepíše Alexandr Dubček jako předseda
parlamentu narychlo přes noc upečené Mimořádné opatření předsednictva Federálního shromáždění. Budou v něm paragrafy proti nám, proti dnešním demonstrantům v Praze, Brně a v desítkách měst. Kteří volají jeho jméno! […] Někdy nabere
dějinný čas opravdu svižné tempo. Vždyť ještě dnes tady všude kolem lidé skandují:
Dubček! Dubček! Vyšli do ulic také na jeho podporu! Je totiž přesně rok od začátku okupace a my si to tady pod koněm chceme připomenout a slíbit si, že se s ní
nehodláme smířit a že odmítneme přijmout novou realitu, jak se začínalo říkat.
Utočí však na nás obrněná vozba a už zítra nás vyhodí z práce, ze škol, některé
pošlou do vězení, a to všechno podle paragrafů s Dubčekovým podpisem. Ještě
je ale poledne 21. srpna 1969 a my se s Drahou držíme za ruce a prcháme, co nám
síly stačí, do pasáže kina Blaník. Transportéry jsou nám s řevem motorů v patách. […]
Za hodinu, ještě roztřesení, sedíme s přáteli doma na Malé Straně, okna otevřená. Z dálky je přes vonící letní řeku slyšet jakýsi stálý hukot, to jsou motory
těch oblud a s nimi splývající hukot davu v ulicích. Občas suše práskne výstřel.
Mlčíme a posloucháme ty nezvyklé zvuky. […]
Vůdcové, kterým občané dali nesmyslně, ale přesto pochopitelně příliš mnoho důvěry, zradili. Nelze to říci jiným než tímto pomalu už nepřípadně patetickým slovem, které se dnes už téměř neužívá, protože se zdá, že není co zradit.
Tehdy ještě ano: a proto platí, že zradili! Tehdy ještě bylo co zradit, i když už
77
mnozí věděli a jiní tušili či začínali tušit, že ten světový sezónní hit, československý socialismus s lidskou tváří, byl jen nemožnou iluzí. […] Tehdy naposledy u nás lidé politikům opravdu důvěřovali (věřili pak ještě pár měsíců po Listopadu 89 nám).
Dokončení této úvahy v kapitole Slova do našich řad; s. 188n.
Ze zákonného opatření předsednictva parlamentu z 22. srpna 1969
Pendrekový zákon
V zájmu upevnění a ochrany veřejného pořádku, který je v současné době hrubě
narušován, zejména ze strany protisocialistických a protispolečenských živlů,
usneslo se předsednictvo Federálního shromáždění podle čl. 58 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Čs. federaci, na tomto zákonném opatření:
§1 Kdo se po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření – účastní akce narušující veřejný pořádek, kdo k takové akci vyzývá nebo ji podporuje, kdo
neuposlechne výzvy veřejného činitele k zachování veřejného pořádku nebo
kdo k takovému neuposlechnutí jiného vybízí,
– kdo odepírá plnit povinnosti vyplývající z jeho služebního postavení nebo
pracovního zařazení a ztěžuje tak úsilí o udržení veřejného pořádku či narušeného chodu pracoviště nebo kdo jiného k takovému neplnění povinností vybízí,
bude potrestán, pokud nejde o trestný čin, pro přestupek odnětím svobody až
do tří měsíců nebo peněžitým trestem až do 5000 Kčs nebo oběma těmito tresty.
§2 U přestupku podle § 1 tohoto zákonného opatření, jakož i u trestných činů
pobuřování podle § 100, hanobení republiky a jejího představitele podle § 102
a 103, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104, poškozování zájmů republiky v cizině podle § 112, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 153 a 154, útoku na veřejného činitele podle § 155 a 156, ztěžování výkonu pravomoci veřejného
činitele podle § 156a, podněcování podle § 164, schvalování trestného činu
podle § 165, obecného ohrožení podle § 179 a výtržnictví podle § 202 trestního zákona, pokud byly spáchány po nabytí účinnosti tohoto zákonného
opatření osobou vyhýbající se poctivé práci, a dále pro trestný čin příživnictví podle § 203 trestního zákona spáchaný po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření, zvyšují se horní hranice trestu odnětí svobody stanovené v zákoně o polovinu. Mimo to lze v těchto případech uložit též trest zákazu pobytu
na dobu jednoho roku až pěti let.
§3 Rozhodovat o přestupku podle § 1 tohoto zákonného opatření, jakož i o trestných činech […] a schvalování trestného činu podle § 165, dále o trestném
činu výtržnictví podle § 202 a příživnictví podle § 203 trestního zákona
přísluší u okresního soudu samosoudci.
Pro řízení se užije přiměřeně předpisů trestního řádu s těmito odchylkami:
a) přípravné řízení podle trestního rádu se nekoná; řízení před soudem se zahajuje na podkladě trestního oznámení orgánu SNB;
b) samosoudce věc […] může vrátit k došetření toliko v případě, zjistí-li, že nepatří do jeho pravomoci;
c) účast obhájce se připouští teprve v řízení před soudem;
d) zadržení orgány SNB může trvat až tři týdny […].
78
§4 Toho, kdo svou činností narušuje socialistický společenský řád a ztrácí tím
důvěru potřebnou k zastávání dosavadní své funkce nebo svého dosavadního pracovního místa, lze z funkce odvolat, popřípadě s ním i okamžitě rozvázat pracovní poměr; jde-li o pracovníka, na něhož se nevztahují ustanovení
zákoníku práce o rozvázání pracovního poměru, lze s ním pracovní, služební,
popř. i jiný obdobný poměr propuštěním okamžitě skončit. Studenta lze za
uvedených okolností vyloučit z dalšího studia.
U učitelů vysokých a jiných škol může příslušný ministr z funkce odvolat,
popřípadě i pracovní poměr okamžitě zrušit též proto, jestliže v rozporu se
svými povinnostmi vychovávají svěřenou mládež proti zásadám socialistické společnosti a její výstavby.
Případný nesouhlas odborového orgánu nemá odkladný účinek.
§5 K opatřením, která […] přísluší činit k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo vyloučení ze studia orgánům škol nebo orgánům akademií věd,
popřípadě jejich pracovištím, je oprávněný ministr školství nebo příslušný
předseda akademie věd nebo místopředseda akademie věd pověřený k tomu
vládou.
Příslušný orgán státní správy zastaví činnost dobrovolné nebo jiné organizace […] nejvýše na dobu tří měsíců, popřípadě organizaci nebo její orgán rozpustí také tehdy, jestliže jejich činnost napomáhá narušování veřejného pořádku, šíření neklidu nebo neplnění úkolů pracoviště.
§6 [zrušující ustanovení]
§7 Toto zákonné opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí do 31. prosince 1969.
Dr. Dubček vlastní rukou Svoboda vlastní rukou Ing. Černík vlastní rukou
Text Zákonného opatření byl v Rudém právu uveden zprávou:
Praha 22. srpna (ČTK) – Předsednictvo Federálního shromáždění na své páteční schůzi projednalo vládní návrh zákonného opatření předsednictva [FS]
o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného
pořádku. Předseda vlády ing. O. Černík podal předsednictvu [FS] zprávu o zasedání vlády, která se zabývala mimořádnou situací, vzniklou z rozsáhlého vystoupení různých protisocialistických a extrémních sil v některých městech ČSR.
Poslední tři dny vyvrcholila činnost protisocialistických, deklasovaných živlů
a destrukčních skupin, které narušují veřejný pořádek, klidnou práci, ohrožují
bezpečnost i životy občanů a poškozují veřejný majetek. Proto bylo nutno použít proti nim mocenských prostředků. Mimořádná opatření vyplývající z tohoto
zákonného opatření budou použita nejen proti nim, ale i proti těm, kteří k takovým akcím vyzývají nebo je podporují.
Předseda vlády požádal předsednictvo FS, aby projednalo a schválilo předložený návrh tohoto zákonného opatření na přechodnou dobu – do 31. prosince 1969.
Předsednictvo FS posoudilo vládní návrh zákonného opatření […] a po rozpravě je jednomyslně přijalo. 54
[…] zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění – s Dubčekovým
podpisem – bylo, soudím, viditelnou tečkou za Pražským jarem.
Vilém Prečan
79
Jízda do normalizačního tunelu
Porážka reformního hnutí a jeho představitelů
Zdeněk Doskočil
Československá společnost se mílovými kroky vracela před Leden 1968,55 přestože Husák ve svém závěrečném vystoupení na plénu vytrvale hlásal pravý
opak. […] Na obzoru bylo období „totálního revanše“, rok 1970. Jeho důsledky
zasáhly katastrofálním způsobem do života celé společnosti. Všichni progresivní představitelé byli nekompromisně odstraněni z veřejného života. Přes 300 tisíc
lidí přišlo o stranické legitimace a muselo se často smířit s pokořujícím postavením na společenské periférii. Řada vyloučených nebo tzv. „vyškrtnutých“ se
dočkala existenčního postižení. Ani to však někdy nestačilo. Mnohé z nich režim i nadále diskriminoval a neváhal použít rozličných metod, aby svým oponentům maximálně znepříjemnil život. Čistkami byly mimo stranických a státních orgánů nejvíce zasaženy vysoké školy, vědecké i kulturní instituce a sdělovací
prostředky, jejich drastický rozsah měl vést k likvidaci tvůrčích sil ve společnosti, zamezit nové intelektuální, nebo dokonce politické revoltě proti normalizační strategii a znemožnit opětovné vytvoření center nekonformního myšlení.
Prakticky tak došlo k intelektuální genocidě, která Československo přeměnila
(slovy Louise Aragona) v opravdovou „Biafru ducha“.
[…] Nemalé množství lidí se rozhodlo dobrovolně odejít ze země. Další vlna velké emigrace, která se rozeběhla bezprostředně po sovětském vpádu, tak připravila
republiku o 200 tisíc osob, z velké části intelektuálů s vysokoškolským vzděláním.
Také s možností svobodně cestovat (hlavně na Západ) byl na dlouhou dobu konec.
[…] Dogmatici mohli v roce 1970 slavit návraty do dočasně ztracených pozic.
Největší odpůrci reforem, pozdější pomahači při invazi pěti armád i někteří realisté byli za svou iniciativu odměněni vysokými funkcemi. Obyvatelstvo
na tom bylo mnohem hůř. Naděje ve zlepšení obecných poměrů mizela. Takřka všichni uvěřili, že nové pořádky vydrží velmi dlouho. Nikdo neměl iluze
o tom, že „nezvaní hosté“ v podobě sovětských vojsk zemi jen tak rychle neopustí.
[…] éra Husákovy vlády se vyznačovala celou řadou styčných bodů s obdobím přelomu padesátých a šedesátých let. Existovalo však i několik významných odlišností. Nejzákladnější spočívala v dlouhodobé přítomnosti sovětské armády na československém území. […] Domácí garnitura se na názory a požadavky
sovětů musela trvale ohlížet. Další specifikum lze vidět v proměně charakteru
vládnoucí strany, jež se tvrdými čistkami zbavila nejvzdělanější, myšlenkově
nejbohatší a nejaktivnější části svých příslušníků. Přeměnila se tak v instituci
ideologicky sterilní, s vysoce centralizovaným řízením, kde dominovalo PÚV KSČ,
a s naprosto pasivním členstvem. Většina osob, která do komunistické strany po
roce 1970 vstupovala, tak nečinila proto, že by věřila v marxisticko-leninské ideály.
Stranická legitimace se stala „pracovní knížkou“, neboť otevírala cestu k vysokým postům ve státním, hospodářském aparátu, k vědecké kariéře atd. – možnosti nestraníkům za běžných okolností zcela nepřístupné.
Od politiky ke konzumu = reálsocialismus
Za nový, velmi zásadní rys druhého dvacetiletí komunistické vlády lze považovat existenci tzv. společenské smlouvy mezi vládnoucím establishmentem a obyvatelstvem, jejíž podstata se dá charakterizovat tezí „Vy nás necháte v klidu vlád80
nout a my vám dáme, co můžeme“. Režim po roce 1968 vyvinul maximální úsilí,
aby zklamanou a nespokojenou veřejnost odvrátil od politiky ke konzumu a materiálním hodnotám. Neměl jinou možnost, jelikož si byl vědom, že je založen na
lži a jeho ideologie již není pro lidi nijak přitažlivá. Zvyšování životní úrovně
se pro něj stalo klíčovou prioritou, která měla potvrzovat jeho legitimitu a oprávněnost. Budování světlých zítřků bylo vyřazeno z ideologického repertoáru a nahrazeno „reálným socialismem“. […]
Husákovo vedení KSČ se na veřejné mínění příliš neohlíželo. Nevnucovalo
mu však svou vůli za každou cenu a nepronikalo příliš do soukromí jednotlivců,
pokud se mu přímo neprotivili. Po výrazné veřejné aktivitě občanů ale nijak
netoužilo. Spokojilo se s pasivním souhlasem, dodržováním předepsaných pravidel a participací na tradičních rituálech, které režim legitimizovaly (účast na
prvomájovém průvodu, volbách apod.).
Za ideální stav byl považován klid a stereotyp. Vše se opakovalo stále dokola, rok po roce se konaly jednotlivé sjezdy a zasedání stranických orgánů i společenských institucí, pořádaly se pravidelné oslavy a velké akce (např. spartakiády), střídala se výročí, vyhlašovaly pětiletky, udělovaly řády atd.
[…] Demokratická opozice byla vytlačena ze všech legálních struktur, rozpadla se a postupně přestala výrazné ovlivňovat mínění lidí. Její nejvýznamnější složky (studenti, tvůrčí svazy, radikální odborové organizace) ukončily svůj vzdor.
Vedení KSČ proto mohlo soustředit všechny své síly k umlčení společnosti jako
celku a k přehodnocení událostí roku 1968.
Poznámky:
Doskočil, Zdeněk: Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno, Doplněk, Praha, ÚSD 2006; s. 388n. – Kniha byla vydána díky podpoře Vzdělávací
nadace Jana Husa v Brně (předseda správní rady Jiří Müller).
2
In: Vančura, Jiří: Naděje a zklamání, c. d. s. 134n. – Závěr poslední kapitoly Vlastní cestou. Mezititulky editor.
3
Kolega Helešic uváděl tři novináře z obou regionů severních Čech. Čtvrtý, Evžen
Valčák, jenž kdysi přeběhl z Čs. legií do Rudé armády, podepsal v posledním nálevu,
který byl – oproti každodenní dávce před tím – vydán s šestidenní prodlevou. Došlo
k tomu pravděpodobně proto, že Valčák, který byl nejen rudoarmějec, ale i nositel
Leninova řádu, v prvním bezprostředním rozhořčení vrátil veřejně Rusům tento
řád. Po tři čtvrtě roce se mu to rozleželo a v seznamu 350 internacionalistů figuruje
jako jeho nositel. Jenže, kde všude byl tomu „ordenu“ konec, a než se našel… Evžen
Valčák byl odměněn, i ulici po něm pojmenovali, jak si mi jeden z likvidovaných
kolegů, Mirek Kindl, postěžoval.
(bek)
4
Až se vrátí, bude mu nabídnuta šéfredaktorská židle v Krásném Březně, kde mu
mouřenín Duchek [viz o něm vzpomínku jedné ze tří žalářovaných] vzorně vyčistil
celou redakci Průboje – viz ss. 69, 116.
5
Oba citované články in: Zpravodaj KNPJ ´68 1999, č. 1.
6
Helešic, František, Počátky normalizace v tisku a v novinářských organizacích
1969 – II. část stati, in Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 1999, roč. X., č. 2, s. 6n.
7
Šéfredaktor Průboje Egon Fries (*1921, U1996) byl odvolán už v souvislosti s dubnovým termidorem, jak jsme první bezskrupulózně normalizační plénum nazývali.
Kolega Kindl, dosud šéfredaktor revue Dialog, byl jmenován do jeho funkce ještě
sekretariátem KV KSČ, zvoleným na krajské konferenci v r. 1968. Nabídl funkci
jednoho ze svých zástupců autorovi této glosy. Analyzovali jsme s ním situaci
1
81
a Miroslav Kindl (*1927, U1991) se rozhodl dát ještě ve zkušební době podle Zákoníku práce výpověď bez udání důvodů. Takže odešel z Průboje ještě v červnu, vrátil
se do redakce Dialogu a také je jmenován v Jednotné centrální evidenci aktivistů
pravicového oportunismu… ve své původní funkci. Pracoval posléze v jedné obchodní
organizaci a k paradoxům jeho osudu patřilo, že právě on byl nucen bydlet ve Valčákově ulici (viz Slovo do vlastní kapsy). – Po Listopadu ´89 se pokoušel se spolupracovníky někdejší redakce obnovit revui Dialog, ale Emil Juliš se věnoval výlučně
jen poezii, a také v tomto regionu působily literární skupiny od undergroundu až po
inspiraci asijskými módními výstřelky, takže neměl ani autorské zázemí.
(bek)
Dr. ing. Miroslav Langášek (*1927, U2014) byl – jako řada kolegů, kteří vstupovali do redakcí v 45. roce, absolventem novinářské fakulty Vysoké školy politické
a sociální. Už při studiu působil v Kulturním aktivu Svazu české mládeže a tomuto
oboru se věnoval až do chvíle, kdy byl odejit. V té době byl šéfredaktorem časopisů
ministerstva informací, později kultury, které vycházely v nakladatelství Orbis;
osobně se věnoval zejména Čs. loutkáři. Sám jsem patřil k čtenářům Repertoáru
malé scény, který inspiroval programy klubů mladých, divadélek a řady aktivit, bez
kterých by neexistoval tak široký dosah společenského uvolnění, které dodnes nese
označení „zlatá šedesátá“. Osobně jsme se seznámili až v roce 1991 v redakci Práva
lidu, a když posléze deník díky nesmyslným zásahům Horákova vedení soc. dem.
zanikl, v redakci Svobodného slova. – Když se v létě 2014 vrátil z nemocnice, kde
byl hospitalizován po kolapsu na ulici, zmínil se, že dokončil „počítačopis“ pamětí.
Přičiněním Kristiána Leko, Mirkova vnuka a zřejmě toho, komu je rád svěřil, je
obdržel editor této kolektivní monografie. Ze tří glos o Pražském jaru, které nám
Mirek zanechal v závěrečných přílohách, vybral tu, která přísluší času, jemuž je
sborník věnován.
(bek)
9
Langášek, Miroslav: Jak jsem potkal lidi. Rukopis pamětí. Ukončeno 3. 10. 2013,
úprava 19. 4. 2014, s. 386.
8
Langášek, Miroslav: c. d. ss. 286n.
[Můj kamarád Klement Lukeš ze Slovácka] „pocházel z Rakvic, které vešly do mé paměti
ještě před válkou jako místo utopení vícero dětí při jejich tragickém převážení na
školním výletu přes řeku Dyji – a mnohem později, někdy v šedesátých letech, také
jako rodiště mé přítelkyně Jarmily Majerové, loutkářské výtvarnice divadla Radost
a současně také manželky ředitele RaJ, díky němuž jsem na téměř dvacet let našel
azyl v recepci hotelu Tatran (později pak v hotelu Družba).“ In: Langášek, Miroslav:
c. d. s., 402
12
Jan Pilát (*1926, U1990) vystudoval historii na FF UK a na jaře 1969 se připravoval k aspirantuře v Orientálním ústavu ČSAV. Jako novinář spolupracoval s redakcemi Mladé fronty a Práce, kam psal v letech 1954–56 filmové recenze; filmové publicistice se pak věnoval do roku 1963 v době nástupu nové vlny (ročenka Film 1962,
časopisy Kino, Filmový objektiv a Film a doba). – Do roku 1968 byl redaktorem Hospodářských novin a spolupracoval pravidelně s Reportérem; svou publicistikou podporoval hnutí za setrvání Smrkovského v čele parlamentu; v polemikách věnovaným
sporům v čele stranického vedení si u některých znormalizovaných Slováků vysloužil označení husákolog. Pozvání indických úřadů na oslavy 100. narozenin Mahátma
Ghándího jej vzdálilo definitívního nástupu objektu jeho publicistického zájmu do
čela státní moci. Mohl jí zcela uniknout, kdyby se podařil realizovat záměr, s nímž
přicházel do ČTK: agentura s ním počítala jako se zpravodajem z této země. Ale
zhatil jej infarkt, po kterém musel zůstat rok doma. Tak prošel poněkud později procesem čistek, který již měli jeho kolegové za sebou. Období po změně režimu provázely další zdravotní potíže a rok prakticky po nich umírá. Tak je dnes znám především jako autor literatury faktu, především několika dodnes ceněných biografií. Ze
svých cest po Indii a zájmu o tamější civilizaci vytěžil námět pro dodnes oceňovaný
10
11
82
životopis Mahátma Gándí, Praha Orbis, 1963 [1. vydání], edice Portréty, 235 s.,
1964 [2. vydání], Džaváharlál Néhrú, Praha, Svoboda 1967 [v téže úspěšné edici,
kterou předalo tradiční nakladatelství tohoto státu obnovenému vydavatelství státostrany]. Téže oblasti a tradici věnoval knihu Dobyvatelé, proroci, patrioti. Pět indických století, Praha, Nakladatelství politické literatury 1965, 333 s. Dále vydal
monografii Benjamin Disraeli, Praha, Svoboda 1967, edice Portréty, 221 s. a v době
po atentátu aktuální knihu Svět doktora Kinga, Praha, Práce 1983, 245 s.
(bek)
13
Svoboda, Jan: Časopis film a doba v přípravě, průběhu a doznívání Pražského jara
1968. In: Pražské jaro 1968. Literatura – Film – Média, sborník z Mezinárodní konference 20.–23. května 2008, Praha, Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) 2009; ss. 379n a 381n. – PhDr. Jan Svoboda, Ph.D., (*1940 v Jičíně)
po studiu FÁMU pracoval v měsíčníku Film a doba (1963–68), a v Čs. filmovém
ústavu, kde dostal r. 1973 výpověď. Potom měl různé termínované smlouvy, zejména v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV (1979 – 1987). Od r. 1987 působil v Kabinetu
pro studium dramatických umění v rámci Ústavu pro českou a světovou literaturu
ČSAV. V r. 1991 nastoupil na základě mimosoudní rehabilitace opět do Českého
filmového ústavu (nyní Národní filmový archiv). Od r. 1994 působil ve svobodném
povolání, byl mj. členem Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie (1997–2003). Doktorandské studium ukončil roku 2004 monografií
Skladba a řád. Český teoretik filmu a televize Jan Kučera. Praha, Národní filmový
archiv 2007. Publikoval také studii Proměny filmového vyprávění (z poetiky šedesátých let). Praha, Nakladatelství AMU 2013. Pro Souboj slova a obrazu… napsal
článek Jiří Lederer, muž, který tu chybí, s. 18n. – Mihl se v epizodních rolích ve filmech nové vlny (O slavnosti a hostech Jana Němce a Ester Krumbachové, v Jirešově a Kunderově Žertu). Skutečnou roli mu dal ve svých Denících Pavel Juráček.
Jan Žalman, vlastním jménem dr. Antonín Novák (*1911, U1990) zemřel 27. září.
Za strahovské události je označována demonstrace vysokoškoláků poté, co 31. října
1967 na tamních kolejích již opět zhasla světla (elektřina se tehdy z energetických
důvodů vypínala často). Studenti se svíčkami v rukou pochodovali ulicemi, v Nerudově ulici proti nim brutálně zasáhla Veřejná bezpečnost a zatlačila je zpět do kolejí,
kde byli zbiti a byl proti nim použit slzný plyn.
16
Otáhal, Milan: Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989. Praha,
Dokořán, 2003, 230 s.; s. 14n.
14
15
Věc: registrace spolku SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960-1990, kt. 1398, sign.
601, Sdružování – seznamy organizací, stanovy (1968-1974).
18 Zatímní program Spolku posluchačů VŠCHT Pardubice. SOkA Pardubice – tamtéž.
19
Dopis Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. SOkA Pardubice – tamtéž
20
Věc: potvrzení právní subjektivity. SOkA Pardubice – tamtéž
21
Vachta, J.: Kontinuita. Úvodník 1. čísla časopisu Spiritus. 1968. Časopis dostupný
v naskenované verzi na stránkách Knihovny Libri Prohibiti: http://www.libpro.cz/
cs/knihovna/digitalizace/studentske-casopisy. Cit. [online] 3. 2. 2014.
22
Bývalý studentský časopis Chemik tehdy zanikl proto, že „namísto zabaveného článku o životě sovětského expremiéra Chruščova otiskl kytičku s nápisem Nedoporučeno k tisku. Z nápisu se stal nekrolog.“ – (dvo): Východiska, cíle, prostředky. Tamtéž.
17
23
24
25
Tamtéž.
Vachta, J.: Kontinuita, c.d.
Stručné zhodnocení politické situace v ZO KSČ a na katedře marx-leninismu
VŠCHT, SOkA Pardubice, OV KSČ Pardubice 1945–89, kt. 279 Politická situace,
organizační záležitosti (1968–70).
83
Oznámení o pochodu časopisu Spiritus, SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–90.
Zápis o jednání s Janem Křtitelem, odbor pro vnitřní věci – tamtéž.
28
Oznámení o zákazu pochodu časopisu Spiritus – tamtéž.
29
Pažout, Jaroslav: Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. První vydání. Praha, Prostor, 2008, 344 s. + 60 s. přílohy; s. 141n.
30
Zpráva o realizaci politiky strany na VŠCHT v Pardubicích. SOkA Pardubice, viz
pozn. č. 25. – Z této zprávy čerpají i další uvedená fakta.
26 27
Berková, Milada: Příznak choroby. Ústí n. L., Průboj 1990, 20.-21. ledna, s. 2. –
Událost, kterou článek bývalé redaktorky krajského deníku popisuje, se udála 21.
srpna 1969.
32
Alexandra Berková (*1949, U2008) debutovala povídkou Miniromán; Praha, Literární měsíčník 1976, a deset let poté sbírkou povídek Knížka s červeným obalem;
Praha, Práce 1986. V roce 1968 maturovala na Střední umělecko-průmyslové škole
sklářské a na FFUK studovala češtinu a výtvarnou výchovu. Absolvovala v r. 1973 prací
o literárněkritických sporech K. Čapka, kterou rozšířila na rigorózní práci a získala
doktorát v r. 1980. Po roce 1990 začala učit tvůrčí psaní a stala se vlastně průkopnicí tohoto oboru. Působila postupně, jak se škola proměňovala, na Gymnasiu Josefa
Škvoreckého, Vyšší odborné škole JŠ a na dnešní Literární akademii. Pro časopis
Tvar psala na pokračování manuál o psaní, z něhož editorka Božena Správcová vydala v nakladatelství Trigon (2014) stejnojmennou knihu. Její u nás i v zahraničí
snad nejznámější prózou, za niž dostala Cenu Egona Hostovského, je novela Magorie; Praha, Horizont 1991, Eroika 2006. Dočkala se překladů ve Finsku a Bulharsku
a v ČRo uvedl režisér Josef Henke její dramatizaci. Novela Utrpení oddaného všiváka; Brno, Petrov 1993; byla přeložena navíc ještě ve Slovinsku a Temná láska, vyšla
tamtéž 2000, byla přeložena do španělštiny. Ještě před Listopadem točili podle scénářů A. Berkové režiséři Karel Smyczek [Pánskou jízdu (1983), Bumerang a Dva
t. č. v zel. hl. dvě ves. nekuř. (oba 1986)] a Vít Olmer [Dámskou jízdu (1987)]; po
r. 1990 se přidali Hynek Bočan [8dílný TV cyklus Co teď a co potom?(1991–92)]
a režisér Jaroslav Brabec [Zlatá brána (2004)] podle filmové povídky Banální příběh; Praha, Motto 2004 a Eroika 2008, která je poslední knížkou, jež vyšla za jejího
života.
33
Antonín Krček (*1921, U1970) byl v 50. letech vedoucím tajemníkem ústeckého
KV KSČ; v r. 1957 povýšil do čela MěV KSČ v Praze, odkud byl v polovině 60.
odložen na ÚRO jako jeho tajemník. I odtud však musel být v r. 1968 odvolán. Jako
spolehlivý představitel starých pořádků byl poslán na podzim 1969 opět do ústeckého kraje do čela jeho KV KSČ. Ve funkci vedoucího tajemníka SKV KSČ nebyl ani
rok – nedoživ se ani padesátky, dekorován ještě na rozloučenou Řádem republiky.
31
In: (bek): Pár kamínků do mozaiky vzpomínek… Členský zpravodaj KNPJ ´68, Praha, 2005, č. 1/2, s. 3n.
35
Bohumil Berka (*1921, U2004), dirigent, v letech 1948-56 umělecký šéf Moravské
filharmonie Olomouc, 1957–69 Severočeského symfonického orchestr v Teplicích,
kde po zavření své ženy působil do r. 1985 jako druhý dirigent.
34
36
Král, Josef a Příhoda, Luboš: Roky 1968 a 1969 v Liberci. In: Kalmanach, 2008/2009.
Liberec, Kruh autorů Liberecka, s. 18n. – Almanach vyšel s finanční podporou Libereckého kraje a jeho tehdejšího hejtmana Petra Skokana, je spolufinancován z ERDF
(Evropského fondu regionálního rozvoje – Fondu mikroprojektů prostřednictvím
Euroregion Nisa) a z Kulturního fondu Statutárního města Liberec. Činnost Kruhu
autorů pak podporují Česko-německý fond budoucnosti, Jídelní a lůžkové vozy Praha, Nadace Preciosa, Nadace pro záchranu Jizerských hor, Syndikát novinářů ČR
a Obec spisovatelů.
84
Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec. Liberec 1971.
Kronika událostí 1968–1971 pro tzv. Menclovu komisi. – Jednalo se o Komisi vlády
ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967–70, v jejímž čele stál prof. ing.
Vojtěch Mencl a jejímž tajemníkem byl dr. Miloš Bárta – o něm v článku Nebyli jsme
sami, kdo vadil. In: kapitola Květy jara – plody podzimu, s. 112n.
39
Kniha o Liberci. Ústí n. L., Dialog 1996.
37
38
40 41
Otakar Rytíř, původním jménem Richter (*1913, U1979) byl generálem od r. 1950,
armádním od 1. máje 1966; po únoru velel od 1. října 1949 13. divizi, od 1. 1. 1951
3. armádnímu sboru, ale už v srpnu byl převelen na 1. okruh jako náčelník štábu a po
roce jeho velitel. V červenci 1958 jej prezident Novotný jmenoval náčelníkem Generálního štábu; z této funkce byl odvolán 19. dubna 1968. Novotnému byl věren
tak, že byl mj. vyšetřován z přípravy puče, který připravovalo několik generálů proti Dubčekovi; gen. Šejna uprchl na Západ, gen. Janko spáchal sebevraždu a gen.
Rytíř vše popřel, jak informoval svého času Vojenský historický ústav, kde ostatně
Otakar Rytíř krátce působil po svém odchodu z Gen. štábu a jmenováním do funkce
vládního zmocněnce pro okupační vojska. Za normalizace byl od r. 1970 až do penzionování 1977 předsedou Svazarmu.
(bek)
Langášek, Miroslav: c. d., s. 408n.
Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech, referát na
Mezinárodní konferenci Pražské jaro 1968. Literatura – film – média, 20. – 22. května
2008; in sborník materiálů z konference, Praha, Literární akademie, 2009, s. 370n.
42 Jan Zelenka (*1923, U1998) komunistický novinář a pracovník politického aparátu. 1955–1962 šéfredaktor listu Večerní Praha, 1962–1966 redaktor ČTK a její zvláštní zpravodaj v Bonnu, od září do prosince 1967 šéfredaktorem Literárních novin, od
dubna do srpna 1969 šéfredaktorem časopisu Květy. – K původní poznámce Růžičkovy stati připomínám, že byl doc. PhDr. Jan Zelenka, CSc., ověnčen tituly před i za
jménem. V I. sborníku jsme připomněli tato fakta: šéfredaktorem litErárních novin,
jak se časopisu záhy přezdívalo, jmenoval Jana Zelenku ministr Hoffmann, později
odsouzený za zradu v souvislosti s okupací ČSSR. Nový šéfredaktor ovšem nedokázal získat do litErárek dost ke všemu ochotných novinářů, a tak dostala Hlavní politická správa Čs. armády 2. října 1967 příkaz posílit zelenkovskou redakci. V čele
této jednotky byl převelen do funkce Zelenkova zástupce plk. Vladimír Diviš, dosud
šéfredaktor A-revue. Za tuto vstřícnost byli tito „zimní šéfové“ za necelé dva roky
odměněni husákovským vedením panstvím nad Čs. televizí: Zelenka se stal „generálem“ normalizační televize, kam jej plk. Diviš následoval ve výši své dosavadní
hodnosti.
(bek)
44
Zelenka, Jan: Televize včera a dnes. Týdeník Čs. televize, Praha, 1971, č. 2, s. 2
43
Zelenka, Jan: Malá úvaha k velkému roku 1975. Týdeník Čs. televize, Praha, 1975,
č. 1, s. 2
46
Redakční úprava textu původní studie Daniela Růžičky (viz pozn. č. 42) se netýká
jen rozdělení do tří částí podle časových kapitol sborníku, ale také jejich titulů.
45
47
Autor článku, prof. MgA. Jan Vedral, Ph.D. (*1955), je poradcem generálního ředitele ČRo, ale zároveň hlavním dramaturgem Vinohradského divadla a divadelním i rozhlasovým pedagogem. Jako syn divadelníka, který si nesl do doby normalizace Kainovo znamení, se nedostal po maturitě na vysokou školu; po vojně
dokončil studium na DAMU, kde od roku 1986 také učí a profesuru získal v r. 2001.
Vedle pražské divadelní fakulty učil na Literární akademii J. Škvoreckého a Vyšší
odborné škole publicistiky a učí na Akadémii umení v Banské Bystrici. Svou
autorskou činnost dělil mezi rozhlas, kde byl v 80. letech dramaturgem her a od r.
2005 je poradcem šéfů ČRo, a divadlem, kde vzbudila značný zájem veřejnosti doba
85
po r. 1986, kdy byl šéfdramturgem Divadla na Vinohradech. Připomínám si zejména
sérii jeho dramatizací na téma střetu člověka s mocí (např. podle Ajtmatovova románu Den delší než století – 1986) nebo vztahu umělce a moci (Urmefisto podle prózy
Klause Manna – 1987), s kterou přišel v závěrečném období 80. let. Ještě za minulého režimu dal na repertoár po letech opět novinku Josefa Topola (Hlasy ptáků –
1988). Pro divadlo a rozhlas napsal několik desítek titulů, je také autorem teoretických prací.
Xaver, vlastním jménem Miroslav Mráz (*1925, U1983?), herec a režisér, propagandista. Po odchodu z Realistického divadla vystřídal zaměstnání: 1950–53 – závod Koh-i-noor, nakladatelství Naše vojsko, Posádkové velitelství Praha, okresní
sekretariát SČSP v Písku, Pozemní stavby Písek, 1953–56 režisér Jihočeského divadla České Budějovice, 1953-56 ČsRo tamtéž, 1956–59 v Praze, 1959–62 externí
pracovník Armádního uměleckého souboru; od r. 1970 ředitel Experimentálního studia a střediska pro výchovu rozhlasových kádrů v Liberci a současně poradce ředitele ČRo Hrabala pro úsek realizace, 1972–74 šéf Experimentálního pracoviště
v Karlových Varech. Koncem r. 1980 se vystěhoval do Izraele.
49
Bohuslav Chňoupek (*1925, U2004) se stal ústředním ředitelem Čs. rozhlasu 20. 6.
1969 a byl jím do 7. 9. 1970, kdy byl jmenován velvyslancem v SSSR a poté (1971)
ministrem zahraničí.
50
Pro Mráze je charakteristické, že si lživě zvolil jméno – na rozdíl od alias Xavera –
skutečného autora. Jiří Kárnet (*1921, U2011) byl po uzavření vysokých škol elévem D40 a D41, poté v Divadle na Vinohradech a ke konci protektorátu ve Smetanově muzeu. Po roce ´45 působil jako kritik v Mladé frontě, MY 45 až 49, ale poté
co režim přejímal víc a víc stalinistické byrokracie, podobně jako někteří představitelé termosyndikalismu a jiných směrů mladé tvorby (např. F. Listopad) emigroval.
Spolupracoval s P. Tigridem v počátcích Svědectví, s Hlasem Ameriky a Rádiem Svobodná Evropa, kde se stal redaktorem a psal kulturně-politické komentáře a rozhovory (např. s Andy Warholem, Johnem Steinbeckem ad.).
(bek)
51
Téměř totožný titul velmi časté Steinbeckovy hry zní: O myších a lidech.
52
In: Svět rozhlasu, Praha 2011., č. 24, s. 52n. – redakčně upraveno se souhlasem autora.
53
Pithart, Petr: Devětaosmdesátý. Praha, Academia 2009, 286 s.
54
In: Vančura, Jiří: Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968, Praha, Mladá fronta 1990,
s. 153n. Druhé – pražské – vydání. První – zahraniční – vydání s předmluvou Viléma
Prečana: Scheinfeld – Schwarzenberg, Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury 1988. Tento dovětek připojil Vilém Prečan ke své původní předmluvě.
48
55
Doskočil, Zdeněk: c. d., s. 346n. – Se souhlasem autora kráceno a doplněny mezititulky.
86
Květy jara
– plody podzimu
O vzniku své knížky Všechno bylo jinak. Všechno je jinak. Všechno bude jinak píše Jiří Hochman: 1 „Tato kniha, motivovaná slátaninou zvanou Bílá kniha
o kontrarevoluci v Československu, vznikla v okupační normalizaci a patří do
ní. Napsat něco na ten způsob mě myslím napadlo v té chvíli, když jsme počátkem září 1968 handlovali s Jirkou Hanákem svůj vlastní psací stroj za kilo padavek s jakýmsi oberlajtnerem sovětské vzdušné pěchoty, který nám v té době ve
jménu internacionalismu kálel nahoře v redakci do šuplat. […] Tato práce obsahuje 32 z více než padesáti krátkých satirických a humoristických próz, které
jsem napsal mezi květnem 1969 (zastavení Reportéra) a 31. lednem 1972, kdy nás
všechny, kteří jsme ještě nebyli v Ruzyni, vybrala Státní bezpečnost. Samozřejmě, při domovní prohlídce zabavili každý popsaný papír a nikdy nic nevrátili.
Také originál tohoto rukopisu i s kopiemi je dosud buď v Ruzyni, nebo na generální prokuratuře, kde jsem se po propuštění z vyšetřovací vazby marně dožadoval jeho vrácení.“
Následující fejeton tvoří půltucet monologů [vybrali jsme z nich dva] z části
Všechno je jinak, když apokryfy, sloupky a jiné žánry pod písmeny Š, J, Z… H
a K obsahuje úvodní část Všechno bylo jinak.
Poslední část Všechno bude jinak reprezentuje výše uvedená koláž, o které úvodní tiráž oznamuje: Koláže připravil známý ilustrátor z Československa, jehož
jméno neuvádíme. Dalšími ilustracemi známých českých malířů a ilustrátorů
doplnil Dominik Wallenfels.
88
Ž [jako] Živitelé rodin
Jiří Hochman
I.
Jako provozně-technický náměstek jsem se krizového období nezúčastnil pouze
při vstupu spřátelených vojsk, když celopodniková schůze jednomyslně odhlasovala, aby se vyčistila rudá hvězda na komíně a já jsem dostal za úkol, abych
to v rámci svého popisu práce organizačně zajistil.
Bylo mi ihned politicky jasné, že se jedná o významnou akci, protože hvězda
byla pro nedostatek kapacity naposledy čištěna při oslavě úmrtí soudruha Ždanova a byla po těch letech už tak špinavá, že když jsme měli ve městě znepřátelenou armádu, přáli si naši zaměstnanci, aby jim hvězda svítila na pozdrav.
Čistění jsem proto organizoval osobně. S pomocí požárního žebříku, který nám
dal městský požární sbor pohotově a iniciativně k dispozici, se nás na komín
dostalo celkem dvanáct včetně soudruha Chlebojeda, vedoucího oddělení
pro zvláštní úkoly. Odpojili jsme příkon elektrického proudu a jali jsme se
hvězdu zametat a šamponovat.
Přitom se však stalo, že zrezivělá
železná konstrukce, na které byla hvězda umístěna, nevydržela nápor čisticích prostředků a spadla na dvůr. Hvězda spadla s ní, neboť k ní byla přišroubovaná.
Jsem si vědom toho, že jsem měl
s touto únavou materiálu jako provozně-technický náměstek počítat, avšak při
akci nebyl naštěstí nikdo zraněn a hvězda
už stejně svou svítící funkci neplnila.
Když se události po dvou letech uklidnily, nahradili jsme starou hvězdu novou. Montáže nové hvězdy jsem se opět
zúčastnil osobně s týmiž soudruhy, s nimiž jsme chtěli při vstupu vojsk starou
hvězdu oprášit. Tato akce se podařila
a hvězda nyní svítí zcela zřetelně jako
v padesátých letech.
Václav Čížek
IV.
Jako státní zaměstnanec jsem se po celé krizové období snažil přispívat ke
klidu a pořádku a všichni mí spolupracovníci vědí, že jsem nikdy žádnou iniciativu nevyvíjel a k ničemu jsem se nevyjadřoval. Maturitu nemám a nástěnné
noviny jsem nevyhotovoval, nýbrž jsem je už od roku 1957 dostával z okresu
hotové a jenom jsem je vylepoval. Za obsah nástěnky tudíž odpovědnost nenesu
a naopak jsem odstranil heslo „Zrádce Pýcha na pranýř”, protože moje žena se
za svobodna jmenovala Píchová.
89
Akční program jsem vůbec nečetl, protože jsem vždycky věřil straně již od
popravy soudruhů z protistátního centra a věřím jí i nadále, a je-li v duchu Ledna nebo není, jsem nemohl posoudit, protože jsem měl organizačně na starosti
pouze Měsíc Poštovní Známky a ten se konal v březnu.
Dívám-li se na sebe sebekriticky, pak musím uznat, že jsem pomýlený byl.
Za toto padá odpovědnost na rozhlas po drátě, který byl na naše pracoviště přes
mé námitky zaveden již před patnácti lety na návrh soudruha Vozníka, avšak
tento mezitím zemřel. Mohu říci s určitostí, protože s jinými sdělovacími prostředky jsem do styku vůbec nepřišel následkem výstavby garáže a zakázané časopisy čtu teprve nyní, abych věděl, kam jsme se vlastně jako národ řítili. Delegátem na okresní konferenci mne navrhl Šubrt ze zlomyslnosti, abych nemohl v neděli
nahazovat. Na tuto jsem se však dostavil až po hlasování, protože jsem byl na
pohřbu tchána v Milovicích a omylem jsem si sedl do vlaku, který jel do Karagandy.
Se vstupem vojsk zcela souhlasím, protože ve třídně rozděleném světě to ani
nemohlo jinak dopadnout. Ze Svazu přátel jsme však z rodiny nikdo nevystoupil a též pálení legitimací na sídlišti jsme se nezúčastnili, nýbrž jsme tam na
výzvu předsedy poslali s nimi dceru, i když tato jako pionýrka nesouhlasila.
Zapojit jsme se později nemohli, protože nebylo kam. Na pozicích Dubna stojím úplně uvědoměle a jako člen strany budu i nadále vynakládat všechny své
síly za udržení pořádku a za další zlepšení tábora míru. František Čížek 1971
Seznam škůdců režimu na věčné časy
Jindřich Beránek
I. Tři roky a tři dny po Lednu ´68 se zrodil tento záměr
Na základě usnesení z 8. ledna 1971 – tedy tři roky a tři dny po Lednu ´68 –
schválilo Předsednictvo ÚV KSČ pod čj. P 8854 směrnici, podle níž byla založena a vedena Jednotná centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů
pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických
a protisovětských kampaní a akcí.
Jejím smyslem bylo získat a soustavně udržovat přehled, kde se představitelé pravice soustřeďují, [izolovat] jejich působení na masy pracujících a mládež,
[zabránit] jejich návratu zpět na exponovaná místa ve státních a hospodářských
orgánech, v institucích a zařízeních politického a ideologického působení na vědomí občanů, ve společenských, kulturních a školských orgánech a organizacích, uvedl
I. náměstek generálního prokurátora čs. federace Ctirad Löffelmann v průvodním
dopise, kterým odeslal na sklonku jara 1992 redakcím „růžových“ Novin a Lidových novin tento dokument. 2
Tento záměr vlastně ukončil život hypotéze, která existovala při rozhodnutí
potrestat ty, kdo se veřejně vyslovili proti moci státostrany, jak byla nastolena po
únoru ´48 a v první polovině 50. let. Tato hypotéza přepokládala, že za dva, pět
roků [záleželo na tom či onom funkcionáři] mohla být provedena prověrka neprověřených a poskytnuta jim šance. Jak byli lidé spjatí s odvolávaným reformním vedením nahrazováni stoupenci starých pořádků, vyústily však takové úvahy
nakonec do zcela opačné směrnice – a k tomu bylo potřeba založit a vést Jednotnou centrální evidenci. Její seznamy měly sloužit k tomu, aby se perzekuce navržených občanů neomezila pouze na jednorázový akt propuštění ze zaměstnání,
ale dostala trvalý charakter. Aby byli neustále sledováni a šikanováni nejrůz90
nějšími způsoby. Nemohli vykonávat žádnou kvalifikovanou činnost, nesměli si
příliš vydělat, zvyknout si na prostředí a získat si v něm postavení a vliv na spolupracovníky. Perzekuce a šikanování se neomezily jen na ně osobně, ale zasahovaly
i příslušníky jejich rodin, zejména manželské partnery a děti.3 Dr. Maňák vlastně
tak otevřel další téma: jak žili ti, jejichž individuální osud měl být především
mementem pro druhé, aby se napříště neopovážili vzepřít vůli SSSR, v jehož jménu
se dála normalizace a s jehož prospěchem funkcionáři této éry spojili i prospěch svůj.
Seznamy Jednotné centrální evidence byly uzavřeny v r. 1973. Do nich byly
během let 1971–73 postupně navrženy 10 504 osoby; nakonec bylo evidováno
6335 osob. Z celkového počtu navržených osob bylo plných 82 % bývalých
členů strany, z nich více než třetina vstoupila do KSČ ještě před únorem ´48.
Pro představu, jak výrazný podíl tvořila jména na tomto Ur-seznamu mezi
těmi, které postihla kádrová opatření z let 1969–70, uvádím: od podzimu 1968
do 1. října 1970 se snížil počet členů KSČ o 474 tisíc lidí;4 z nich odešlo z KSČ
147 tisíc členů ještě před tím, než byly na počátku roku 1970 zahájeny prověrky.
Nové legitimace nebyly do 9. října 1970 vydány 326 817 bývalým členům, z toho
bylo 67 147 vyloučeno. Bylo tedy zařazeno do Jednotné centrální evidence z celkového počtu postižených členů strany 1,1 %, z toho z vyloučených 7,7 %. Proto
také nazývám souhrn návrhů z celostátního centra KSČ, z krajských výborů KSČ
i z resortů obrany, vnitra a spravedlnosti, které vypracovaly zvláštní seznam
vojáků, příslušníků Sborů bezpečnosti i soudů a prokuratur Ur-seznamem, jakýmsi soupisem škůdců režimu pro věčné časy.5
Bezpartijní a příslušníci jiných politických stran tvořili 18 %; šlo převážně
o organizátory, představitele a aktivní činitele KAN, K 231, přípravného výboru
sociální demokracie a dalších „nelegálních“ organizací, které vznikly v průběhu r. 1968, napsal v úvodu k Jednotné centrální evidenci dr. Löffelmann.
Pečliví lajdáci
Návrhy dílčích seznamů Jednotné centrální evidence byly zpracovány podle
několika hledisek. Obsahovaly vždy jméno a příjmení občana, [někdy i titul],
datum jeho narození (kromě výjimek) a původní, respektive přednormalizační,
někdy i nové, respektive normalizační zaměstnání, upozorňuje redakce Novin;
sama otiskuje z údajů o občanovi alespoň jeho jméno a příjmení, datum narození a zaměstnání koncem 60. let před normalizací. Seznamy obsahují celou řadu
omylů.6 Dokládá to výrazný paradox: oč pečlivější byl výběr, aby nikdo nevypadl, o to větší bylo lajdáctví v obyčejné evidenční práci.
Snad nejvíc omylů a záměrného zamlčení jsem z lidí, s nimiž jsem se jako novinář setkal, našel u exponenta pravice, jak nás směrnice nazývala, u tehdy i nyní
významného vědce; mezi návrhy normalizačního MěstV KSČ Praha je uvedeno:
„MUDr. Jan Svoboda, vedoucí oddělení Ústavu experimentální biologie a genetiky“.7 Je tu nejen chybně uvedený titul před jménem – byl promován RNDr. – ale
i za jménem, kde mu je upřen titul DrSc., ačkoliv byl snad nejmladší doktor věd
u nás; získal jej o rok dřív, než se dožil Kristových let – stalo se tak v roce 1966.
Jak to vypadalo v jednotlivých krajích
„Růžové“ Noviny publikovaly seznamy od 21. července do 5. srpna 1992;
těchto 9 pokračování si vyžádalo 32 tiskových stran středoevropského formátu,
lámaných do 5 sloupců. Největší počet jmen navrhly centrální orgány – 7 stran
(21,9 % podíl plochy); následují návrhy z armády, bezpečnosti, soudů a proku91
ratury – 5,8 stran (18,1 %, 5 stran + 4 sloupce); z krajů je nejvíc návrhů ze Severomoravského KV KSČ (Ostravsko včetně Olomoucka) 3,6 strany (11,2%,
ale tento region má také 18,8% podíl obyvatel z tehdejší České socialistické
republiky); naproti tomu návrhy z Východočeského KV KSČ zabírají 3,0 strany
(sice 9,4 %, ale jen z 12% podílu, který žil na Hradecku a Pardubicku, což je
relativně téměř o pětinu víc); z Jihočeského KV KSČ zabírají návrhy 2,8 stránek (8,7 %, ale dokonce jen z 6,1% podílu obyvatel ČSR); ze Středočeského
kraje 2,6 stránek (8,1 %, tedy z 11,1 % občanů ČSR); ze Západočeského KV
KSČ (na Plzeňsku s Karlovarskem bylo postiženo 7,5 % z 8,5% podílu občanů)
stejně jako ze Severočeského KV KSČ (také 7,5 %, ale z vyššího podílu občanů
– na Ústecku a Liberecku jich žilo 11,4 %) po 2,4 stranách +1 foto; z Jihomoravského KV KSČ 2,0 strany a také 1 foto (6,3 %, ale relativně nejméně – na Brněnsku
včetně Zlínska a moravské části Jihlavska žilo tehdy absolutně nejvíc lidí: 19,9
%). Návrhy hlavního města Prahy zabraly 2,4 stránky (ale s ohledem na vyšší
podíl fotografií je to 7,1 %, ale z 11,1 % obyvatel tehdejšího Česka). Na druhé straně však z Prahy bylo z centra bezkonkurenčně nejvíc návrhů do Jednotné centrální evidence; týkaly se členů všech tří vlád, Federálního shromáždění i obou
národních rad, ale i významnějších kolegů-novinářů ze slovenských redakcí. Na
druhém místě je souhrn návrhů z armády, bezpečnostních sborů a justice.8 Právě
rozdílná velikost tehdejších krajů si vynucuje stanovit pořadí krajů podle podílu
těch, kdo přestali vyhovovat požadavkům znormalizované strany a vlády.
Mnohem výrazněji postihly čistky členy KSČ v České republice než na východě federace; zatím co se na Slovensku snížil počet členů KSS od r. 1968
o 15,9 %, v českých zemích to byl prakticky dvojnásobek – 30,9 %. Nejvýrazněji postihly čistky mladší členy: měla-li jich KSČ v českých zemích 18,4 % od
30 do 40 let, neprošlo čistkami 22,8 %; mezi členy do 30 let, kterých měla 10,8 %,
neprošlo 14,6 %, v důsledku toho KSČ výrazně zestárla. Podíly vyloučených mezi
těmi, kteří nedostali novou legitimaci, byly nejvyšší v krajích Severočeském
(30,7 %), v Praze (27,2 %) a Východočeském (25,3 %); naopak nejnižší ve
Středočeském (11,2 %) a Jihomoravském (15,6 %).9 O Ústecku a jeho „specialitě“, kterou tam „servírovali“ jako pravicové úchylky, blíže v III. části této série
inspirované Jednotnou centrální evidencí aktivistů pravice.
Rozdíly byly ostatně i v jednotlivých resortech
Např. na ministerstvu financí včetně Státní banky čs. bylo propuštěno jen 0,9 %
zaměstnanců i ostatních postihů bylo málo a byly mírné, na Federálním výboru
pro ceny nebyl v této fázi postižen nikdo; naproti tomu v ČSAV bylo propuštěno
38,8 % vedoucích pracovníků a dalších 17,7 % bylo ve výpovědi (tedy celkem
se to týkalo 56,3 %), v Čs. rozhlase se postihy týkaly 85,3 % pracovníků a přímo
propuštěno bylo 37 %, v Čs. televizi bylo propuštěno 22 % a ostatními formami
bylo postiženo 47 % pracovníků, z Nejvyššího soudu bylo propuštěno 33,8 %.10
Náš výběr obsahuje převážně lidi s tituly
Mrzí mne, že tyto seznamy neuvádějí například u navržených občanů, že
někteří z nich byli iniciátory Dělnických výborů na obranu svobody tisku, které
tehdy vznikaly. Uvádějí-li v této souvislosti lidi známé, neznamená to, že mezi
postiženými nebyli lidé jako nástrojaři, strojvedoucí nebo i předtopenáři lokomotiv (ostatně Federace lokomotivních čet byla jednou z těch nelegálních organizací, jak dokument oficiálně nazýval ty, které vznikaly v té době).
92
Musím spoléhat na osobní zkušenost. V seznamu, navrženém Severočeským
KV KSČ, je jen tři sloupce ode mne uveden Jindřich Eremberger, litograf Severočeských papíren v Jílovém. Dovedu si představit, že si to zařazení do seznamu
na věčné časy vysloužil díky letákům a jiným bleskovkám, které dávaly jasnou
odpověď, co si myslí občané o vpádu sovětské (a v tomto konkrétním případě
i polské) armády.
A taky mi to připomíná jiný příběh: v srpnu ´68 jsme dostávali z Prahy matrice
z redakcí, které tzv. bratrská pomoc připravila o tiskárny. A protože naši tiskárnu
okupanti nenašli, naši kamarádi v Severografii z nich odlévali stereotypy a ty
odesílali další „poštou“ přes Labe a dál. Do papíren, kde měli rotačky a potiskovali
na nich pytle na cement a podobné produkty. Tentokrát tiskly noviny. Ani dnes nevím, kde se tak dálo. Nechtěl jsem to vědět ani tenkrát. Vždyť novinář není zrovna
povolání pro toho, kdo nedokáže držet jazyk za zuby. A za letáky se nejednou
zavíralo – nebo se o to vší iniciativou tamní souputníci s pražskou Čechií pokoušeli. Ostatně, i Ústí n. L., kde jsem žil a pracoval, zaznamenalo dva takové příběhy.
První je příběh Černé knihy a letáků, které tiskl Jiří Zdvořáček;11 ten druhý
pokus zavřít autora letáků se udál v téže ulici, kde bylo tehdy sídlo Krajské knihovny, kterou za tzv. totáče pokřtili ve jménu Maxima Gorkého. Ale byl tam také Dům
kultury, jehož ředitelem byl bývalý kněz Čs. církve husitské a později odborový
funkcionář Ladislav Deyl [unikl zařazení do seznamů, protože v čase před jejich
sestavením zemřel]. V budově Kulturáku se udál pokus, který na štěstí pro Jaroslava Velínského [a tudíž i trampskou píseň, neboť je to alias Kapitán Kid] nevyšel.12
Tak se paradoxně v době, kdy press-média už, už přecházela na modernější
a operativnější sazbu, vracela se u nás do časů před vznikem instituce, jako byly
různé Times, Zeit, Doba nebo Čas, Gazettes, News, Observers i Pozorovatelé, Hlasy, Noviny či Listy, kdy zprávy přinášely lidem letáky. Zavinil to vpád ozbrojenců v aeroplánech a tancích, kteří obsadili tiskárny, kde se noviny a časopisy
tiskly. Na rozdíl od slavné doby letáků (ale i kramářských písní) nebyly jejich
tématem senzační události daleko za hranicemi naší země, ale to, co se odehrávalo za okny utajovaných tiskárenských manufaktur. Mimochodem: ta situace
se opakovala téměř přesně za 21 a čtvrt roku. Jen běžný tisk omezovala tenkrát
rozhodnutí byrokratického aparátu, který tu pomohli ti ozbrojenci obnovit. A mnohé
z těch letáků se objevily díky moderní IT, na jakou pomůžou redakcím přejít
právě ty letáky – z nich přemnohé přinášely grafický blackout 68—89.
Upozornění: v této stati Seznam škůdců režimu na věčné časy, která se zabývá existencí
a důsledky vzniku Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu…, jsou jednotlivá jména zařazených vysázena v textu kapitálkami.
II. Novináři v seznamu škůdců režimu
Z 5349 občanů, uvedených v seznamech Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí na návrhy z českých
krajů a centrálních orgánů, bylo 739 [13,8 %] novinářů a lidí spjatých s činností
médií; je to jeden z nejvyšších podílů, což dokládá snahy okupantů obrátit mocenské zásahy především na oblast veřejných sdělovacích prostředků [jak se
tehdy mediální svět nazýval].
Není to seznam všech postižených; jeden příklad za všechny: podle rehabilitační komise v Čs. rozhlase,13 která pracovala pod vedením předsedy Václava
93
Daňka14 a tajemnice Jany Procházkové, bylo rehabilitováno 487 pracovníků pro
svou činnost v době 1968/69 – v seznamech Jednotné centrální evidence je jich
však uvedeno 67, tzn. 13,8 %. A druhý: rehabilitační komise Syndikátu novinářů přiznala tento status 680 našich kolegů, mezi 739 jmény těchto seznamů jsou
však i občané, kteří nebyli – a ani s ohledem na svou profesi nemohli být – členy novinářských organizací, a přece se rozhodujícím způsobem podíleli na výrobě jejich novin i pořadů rozhlasu a televize, ať už prací v nenovinářské profesi, členstvím ve skutečně funkční redakční radě15 nebo jinak. Tento výběr odpovídá
i účelu, proč byly tyto seznamy sestaveny: zůstat tu jako memento pro budoucnost.16
Otisknout tento seznam by znamenalo opisovat sloupce jmen, na jejichž výběr neměl nikdo z nás vliv. Proto jsem z nich ve spolupráci se svými někdejšími
i současnými kolegy vybral jako kamínky do mozaiky glosy, jak a proč nám kdo
utkvěl v paměti. Většina jich už není a převzít jejich štafetu neznamená jen připomínat ideje, politiku a události, ale taky lidské tváře a způsob, jak se dokázali mnozí z nich rvát se svým osudem, svými pochybami a stále jít za pravdivějším poznáním. Ne nadarmo jsme odlišovali název režimu, od kterého jsme chtěli
odtrhnout, termínem socialismus s lidskou tváří. Autorem tohoto sousloví je
Radovan Richta. Není to podle názoru řady z nás právě náš člověk. Ale připomeňme si jej i proto, čím dokázal tuto dobu obohatit. Vždyť hledat to, co nás
spojuje, bylo a mělo by zůstávat jedním z hlavních odkazů doby, kterou před
námi otevřelo Pražské jaro ´68.
Československý film (ČSF) je v ústředním, ale i krajských seznamech zastoupen 16 scénáristy, dokumentaristy, redaktory, ale i představiteli včele s ústředním
ředitelem Aloisem Poledňákem.
Československý rozhlas (ČsRo) má v seznamech ústředního ředitele Zdeňka Hejzlara, jeho náměstky dr. Rostislava Běhala, ing. Igora Kratochvíla
i technického náměstka ing. Miloše Junka dalších 63 redaktorů, programových
pracovníků a podobně. Některé z nich bych rád připomněl:
Mezi těmi, kdo se nezapsali do minulých dějů jen svou činností redaktora,
např. Františka Černého ze zahraničního vysílání v němčině; byl po Listopadu
náš první velvyslanec v Berlíně a s příchodem 21. století realizoval sen naší kolegyně, novinářky a spisovatelky Lenky Reinerové založit Prager Literaturhaus, věnovaný německé literatuře v Československu, do níž sama přispěla nemalým
dílem. Do polistopadové československé, ale i české diplomacie zasáhl nejvýrazněji další z redaktorů, který začínal v zahraniční vysílání ČsRo – Jiří Dienstbier;17 od prosince 1989 do června 1992 byl ministrem zahraničí Čalfových vlád,
Luboše Dobrovského, někdejšího redaktora-dopisovatele z Moskvy, jmenoval
prezident Havel druhým ministrem obrany a posléze svým kancléřem; kariéru
politika zakončil Luboš Dobrovský tam, odkud se dostal na seznam Jednotné
evidence – v Moskvě jako tamní velvyslanec ČR.
Do státních služeb vstoupil hned po Listopadu i další redaktor ČsRo Vladimír Príkazský; v Čalfově vládě byl jmenován v únoru 1990 ministrem bez
portfeje a pověřen vést resort medií. Vlado Príkazský byl slovenské národnosti, ale působil v českých sdělovacích prostředcích. Všichni tři jmenovaní
ministři patřili k prvním signatářům Charty 77. Pod prvním prohlášením Charty
77 je i podpis dalšího redaktora ČsRo Rudolfa Zemana; série rozhovorů s ním
o cestě Lidovek od samizdatu na pulty trafik a do oficiální distribuce, začala
v minulé kapitole.
94
S těmi, kdo se po Listopadu vrátili do ČRo jako Jindra Sobíšková, která tam
po Listopadu opět pracovala pod jménem svého manžela jako Klímová,18 nebo
někdejší vedoucí vnitropolitické redakce Libuše Šneková, se setkáme, v kapitole Odchody a návraty.
Československá televize (ČST) má v seznamech Jednotné centrální evidence
peloton 42 redaktorů, komentátorů, hlasatelů a dalších pracovníků; v čele je obdobně jako u předešlých masmédií ústřední ředitel ČST Jiří Pelikán a jeho náměstci Zdeněk Noháč a Viktor Růžička. Souhra okolností tomu chtěla, že abecední seznam vedou hned dva redaktoři vynikající publicistiky i pořadů Zvědavé
kamery Otka Bednářová a Vladimír Branislav a na začátku druhé dvacítky
je doplňují Ota Nutz a Karel Kyncl. V první dvacítce pak najdeme oba první
polistopadové ředitele ČST, i když tehdy jsou označeni jako dva rovní mezi
rovnými:
Jindřich Fairaizl, redaktor-komentátor, stanul po rychlé výměně několika
dočasných mužů19 v čele tohoto stále víc a víc vlivného sdělovacího prostředku
11. ledna 1990 reportér proslulých pořadů (ale i překvapující dramatik); vydržel
ve funkci jen jeden měsíc, dva týdny a tři dní. Byl jednou z prvních obětí štvanic, které rozpoutala agentománie. I když obrátky nabrala až mnohem později,
Jindřich Fairaizl byl 18. února 1990 ke dni 1. března t. r. odvolán z funkce
ředitele ČST a jmenován do ní byl…
…Jiří Kantůrek, redaktor, jehož besedy v televizi patřily ke kamínkům mozaiky osvobozené publicistiky, která spoluvytvářela občanskou společnost. Tomuto
poslání zůstal věren, i když po sovětské okupaci před 30 roky začal ústup ke
kolaboraci a přizpůsobování se reálnému socialismu, pokládanému mnohými
za normální stav české společnosti. Dvacet nejplodnějších let směl být jen při
budování plaveckých bazénů; pro publicistiku měl prostor pouze v samizdatu
– podílel se v 80. letech na Originálním videojoumalu a byl šéfredaktorem opozičního časopisu Alternativa. Na obrazovce ČST se objevil až v listopadu 1989,
kdy uváděl pořady OF. Posléze se stal ředitelem ČST i jejím korektním komentátorem, otevřeným názorové pluralitě.
[Pokračování v článku Dialog důležitý předpoklad demokracie na s. 327]
Bedřich Rohan,20 dopisovatel z Paříže, po vpádu cizích vojsk do Československa emigroval opět do Anglie, odkud spolupracoval s německou agenturou
DDP a až do odchodu do důchodu působil jako novinář ve zpravodajství BBC.
[…] Od poloviny 80. let se věnoval již jen psaní knih. Dílko Kde vynalezl Marx
revoluci a obrazové publikace pro řadu Terra magica London, Wales a Skotsko
vyjadřují jeho intimní vztah k Anglii, zatímco velká obrazová kniha o Praze
s fotografiemi Leoše Nebora a knížky Kafka bydlel za rohem a Ústecký šoulet
jsou svědectvím o jeho vztahu k rodné zemi. K jeho oblíbeným historickým
postavám patřila baronka Sidonie Nádherná. V devadesátých letech byl proto
iniciátorem převozu jejích ostatků z londýnského hřbitova do barončina domova: Vrchotových Janovic.
Miroslav Jelínek
Kamil Winter, redaktor Televizních novin,21 byl hrdý na svou účast při osvobození Československa v řadách čs. zahraničního vojska na Západě. V roce 1945
po návratu do osvobozené vlasti v hodnosti poručíka působil ve vojenském tisku a
zúčastnil se norimberského procesu s hlavními nacistickými válečnými zločinci
v letech 1945–46 po celou dobu jeho trvání. Po návratu do Prahy zakotvil v zahraniční rubrice Rudého práva, v roce 1948 se ujal jejího vedení. V padesátých
95
letech však jako západní voják musel z redakce odejít a byl sedm let zaměstnán
v Tesle. V první polovině šedesátých let, v době politického „tání”, nastoupil do televize, kde posléze převzal vedení zpravodajské redakce. Vystupoval jako jeden
z představitelů Prahy v přímo televizí vysílaných necenzurovaných československo-rakouských Rozhovorech mezi městy, které moderovali Jiří Pelikán a ředitel rakouské televize Helmut Zilk. Tento bezprecedentní průlom do železné
opony sledovalo na obrazovkách celé Československo i Rakousko.
Ve dnech sovětského přepadení Československa řídil Kamil Winter vysílání
zpravodajství Čs. televize – po přechodu do ilegality z různých utajených stanovišť. Ohrožen okupanty opustil, vybavený aktovkou s jedním párem rezervních
ponožek, tajně republiku a uchýlil se podruhé do emigrace. Z Vídně odletěl do
Londýna, kde při politické rozpravě na televizi BBC vystoupil tak, že jeho sovětský oponent odmítl s ním setrvat v jedné místnosti. V Anglii zůstal rok. Zpracovával televizní dokumenty pro BBC a přednášel na univerzitách v Oxfordu,
Sussexu a Cambridge.
Poté přijal nabídku místa profesora žurnalistiky na americké univerzitě v Jižním Illinois, kde přednášel jako Professor Emeritus i po svém odchodu do důchodu v roce 1988. Zásluhou své charismatické osobnosti, velkým vědomostem
a pedagogickým schopnostem byl mimořádně úspěšný. Stipendium každoročně
udílené na této škole nadaným studentům nese na počest Kamila Wintera jeho
jméno. Jeho životní dráha připomíná titulek, který vyšel v roce 1970 v týdeníku
Time nad zprávou o přesídlení Miloše Formana, Jána Kadára a Ivana Passera
do USA: Czechoslovakia‘s loss, America‘s gain (Ztráta pro Československo, zisk
pro Ameriku).
Miroslav Galuška
Mario Ilk, redaktor Čs. televize, před rokem 1968 pracoval v Televizních
novinách a jeho tvář znali lidé i z vysílání během obsazování republiky sovětskými vojsky. Potom se stejně jako my ostatní, na dvacet let z obrazovky vytratil. Pracoval v různých dělnických profesích a do televize se vrátil hned po 17.
listopadu 1989. Těžká dlouhodobá nemoc jeho ženy Lídy, která byla rovněž členkou našeho klubu, a péče o ni, mu však nedovolily věnovat se plně televizi, a tak
se zanedlouho jeho stálé zaměstnání proměnilo jen na externí spolupráci.22 (mj)
Přemysl Janýr23 je v seznamech jako pracovník Čs. televize.
V seznamech představuje jednoho z organizátorů „nelegálních“ organizací,
které vznikly v průběhu r. 1968, jak psal v úvodu k seznamům náměstek generálního prokurátora; v tomto případě člen přípravného výboru pro obnovu činnosti Čs. sociální demokracie. Na podzim 1968 byl na studijním pobytu ve Vídni,
který proměnil záhy v exil. Ještě v Listopadu se vrátil do Československa, kde
reprezentoval proud, který byl v opozici k oficiálnímu vedení exilové ČSSD. Tyto
rozmíšky komplikovaly utváření demokratického politického spektra v prvních
dvou letech po Listopadu, jak je o tom zmínka mj. v souvislosti s glosou Nadi
Vencovské v této kapitole.
(bek)
ČTK Praha je zastoupena v seznamech Jindřichem Suchým,24 ústředním ředitelem, a 21 redaktory. O své činnosti napsali dva z nich v I. sborníku: šéfredaktor
Hospodářských informací Vladimír Brabec o agenturním servisu zahraničního
tisku a zástupce šéfredaktora mezinárodní redakce Dušan Provazník o tom, jak
to bylo v četce 21. listopadu.25 Z práce někdejšího náměstka Lubomíra Fišera 26
má trvalou hodnotu už to, co četce odevzdal již koncem padesátých let a v še96
desátých letech, když se měnila z agentury plně spjaté s ideologií TASS v agenturu s obsáhlým propojením na světové agentury Reuter, PA, AFP a DPA.
Modernizace ČTK, o kterou Lubomír Fišer usiloval, nespočívala jen v prvním computerovém vybavení, ale v přetváření její informační činnosti, odsouzené v dobách normalizace jako revizionismus a kapitalistická komercializace.
Šlo o vytvoření reklamního podniku Made in Publicity, široce spolupracujícího
se západními firmami, Pressfota, první narušení monopolu zahraničního obchodu ustavením obchodního podniku Terra, založení redakce ekonomických informací ze zahraničí a časopisu 100+1 Zahraniční Zajímavost směřovalo k přeměně čs. tiskové agentury ve finančně samostatný rentabilní subjekt, nezávislý
i na vedoucí úloze KSČ.
K cílům se usilování tzv. progresivní skupiny četkařů, mezi nimiž měl Fišer
významnou roli, nepodařilo v podmínkách šedesátých let dokončit. Nicméně
úsilí zde bylo a ve zpravodajství se projevilo alespoň částečným rozbíjením informační izolace od demokratického a ekonomicky vyspělého světa. Orientace na
tržní ekonomiku v tehdejší ČTK usilovně sledovaná, svou hru prohrála až v období normalizace. Progresivní myšlenky byly po roce 1968 také z ČTK vykázány.
Jejich nositelé odešli nedobrovolně k lopatám nebo do emigrace. Luboš Fišer volil
druhou z těchto cest.
Vladimír Brabec
Práce má v Jednotné centrální evidenci deset kolegů, včetně jejich šéfredaktora Ladislava Velenského; toho čekal týž rozsudek jako Miroslava Jelínka
(Mladá fronta), Zdeňka Fořta (Zemědělské noviny) a Milana Jungmanna (Literární listy) – byl to jejich „honorář“ za společné publikování Dvou tisíc slov.
Deník pod jeho vedením se stal přímo vlajkovou lodí vrcholné fáze reformních
šedesátých roků u nás, a tak není divu, že mezi těmi deseti je i Václav Kraus,
jenž si přinesl psací stroj do kanceláře tehdejší ministra lesního a vodního hospodářství Josefa Smrkovského, aby na něm vyklepal titulek Oč dnes jde? k článku, který se stane nejcitovanějším ze všeho, co otiskly noviny v době Pražského
jara.27 Požádal jsem Ladislava Velenského o vzpomínku na jeho noviny.
Když jsem přemýšlel, jaký titulek bych dal této své vzpomínce, napadl mě tento:
Jak jsme okradli dělnickou třídu o Práci
Již od počátku Pražského jara stála Práce v jeho nejexponovanějším středu.
V lednu otevírá Pražské jaro úvodník Josefa Smrkovského Oč dnes jde? a 5. března
dvoustránkový rozhovor O pravdě v ekonomice i politice a skutečných zájmech pracujících, který mi poskytl prof. Ota Šik. Během několika hodin byla Práce vyprodána. Zavedli jsme mj. zdánlivě nezajímavou, leč z hlediska důsledků velmi účinnou novou rubriku – Dělnické slovo. V ní se k současným poměrům vyjadřovali
dělníci, a to i členové KSČ. A kupodivu všichni měli stejný názor, jako ostatní veřejnost. Nikdy žádný novinový útvar nesklidil větší podporu a zároveň větší nenávist
konzervativců. Prý jej odsoudil sám Brežněv při návštěvě předsedy ÚRO v Moskvě.
Aparát, který měl neměnná pravidla, jak věci řídit, ztrácel stále víc svou mocenskou pozici. Do jeho nomenklatury patřilo také obsazování řídících postů
v ústředních denících, rozhlasu a televizi. Strana přece určovala, co si má národ
myslet. I toto tabu bylo prolomeno v Práci. Kolektiv redakce požádal ÚRO, aby
odvolal dosavadního šéfredaktora, a zvolil si nového ze svých řad. Předsednictvo ÚRO pak pod tlakem veřejnosti a bez souhlasu ÚV KSČ návrh schválilo.
A tak jsem se stal šéfredaktorem.
97
Rozhlas, televize a noviny zažívaly svobodu slova, s jakou se v minulosti
nikdy nesetkaly; nebyl to zdaleka jediný vklad Pražského jara. Spontánně se tu
vytvářela skutečná občanská společnost. Vznikaly nové spolky a o svůj vliv se
hlásily zájmové organizace. Nejvíce to bylo vidět na té největší – na odborech.
Z převodové páky strany vyrůstala široce rozvrstvená, silná a samostatná organizace, u konzervativců snad nejvíce obávaná.
Bylo to vidět zejména po nástupu normalizace. Strana zveřejnila tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a v něm obvinění: Obzvláště silný
zápas se sváděl o odbory, které chtěla pravice zbavit jejího třídního obsahu. Nové
kolaborantské vedení ÚRO pak přispěchalo také se svým obsáhlým poučením
po vzoru KSČ, nazvaným Závěry z krizového vývoje v ROH.
Deník Práce byl obviněn ze zločinného spiknutí, kde se měla zformovat
pravicově oportunistická skupina: Byli to zejména redaktoři J. Štern, J. Vávra,
E. Jiříček, J. Vančura. Zaujala pozici drahého centra v odborech a svým záměrům podřizovala celý obsah listu. S pražskou redakcí byli v úzkém spojení
i nejexponovanější představitelé pravice Smrkovský, Kriegl, Vaculík, Sviták,
Pachman, kteří odmítali vedoucí úlohu KSČ se záměrem vytvořit z odborů opozici vůči KSČ.
Ladislav Velenský
Z Mladé fronty je v Jednotné centrální evidenci naproti tomu jen Miroslav
Jelínek,28 šéfredaktor deníku, a redaktorka Marie Hlavicová. Překvapuje to
vzhledem k tomu, jak v reformních letech MF psala. Ostatně už fakt, že M. Jelínek patřil mezi ty novináře, jejichž odvolání bylo jmenovitě požadováno Sověty, to dokládá. Ale tady se setkáváme jednak s rozdílným metrem v tom, jak
hodnotili svoje novináře různé režimní instituce, ale také jak pružné páteře,
různí kolegové měli.
Ostatně i fakt, že redakce MF se nejdůsledněji bránila tomu, aby kolegové,
kteří ji museli na počátku normalizace opustit, se nemohli do ní po Listopadu
vrátit, něco dokládá. Také málokde najdeme tolik útoků na skutečný smysl reformního období jako v deníku mfDnes, jak se nazývá jeho zprivatizovaný potomek.
Zemědělské noviny se šesti zářezy do pažeb bolševických ostřelovačů jsem
zařadil do pelotonu tří redakcí, neboť jejich šéfredaktor Zdeněk Fořt sdílel osud
šéfů novin, které společně uveřejnily Dva tisíce slov: tento manifest se stal dík
trochu bigotní vnímavosti moskevských ideologů i jejich tuzemských soudruhů
ve víře nejprožluklejším z textů Pražského jara.
I když historik Jiří Hoppe, který snad ze všech nás zná nejlíp žurnalistickou produkci té doby, říká: Myslím, že mnohem radikálnější byl asi o čtrnáct dní
později třídílný článek Richtova týmu Před rozhodnutím – s podtitulem Nový československý model socialismu.29 To byla opravdu bible revizionismu a naprosto
jasná výzva dělat si věci po svém a odtrhnout se od toho sovětského bloku. Obsah
této série statí charakterizují jejich titulky: Oč dnes skutečně běží? – O socialismus svobodný a demokratický – O socialismus s všeobecnou podnikavostí – O socialismu moderně orientovaný – O humánní poslání strany – O změnu celého modelu.
Tento článek ovšem uveřejnilo Rudé právo; mezi jedenácti redaktory a ředitelem brněnské filiálky, kteří museli opustit redakci, jsou zástupci šéfredaktora Emil Šíp a Zdislav Šulc30, redaktoři kulturní rubriky Miloš Fiala, Jaroslav
Opavský, v čele s vedoucím odd. literatury a umění Milošem Vacíkem, polisto98
padový ředitel ČRo Václav Vrabec, Jaroslav Patera, Antonín Petřina a samozřejmě JUDr. Jiří Sekera, šéfredaktor 31
do redakce přišel Jiří Sekera v červnu 1968 jako jeden ze tří zástupců šéfredaktora. V srpnových dnech byl jmenován vysočanským sjezdem šéfredaktorem
listu. Tuto funkci vykonával do dubna 1969, kdy byl odvolán v souvislosti s nástupem Husákova vedení do čela strany a převeden do tehdejšího týdeníku Hospodářské noviny. Řídil týdeník do listopadu 1970, kdy byl vyloučen ze strany,
opětovně odvolán z funkce a jako řadový redaktor bez možnosti publikovat
vlastní materiály přeřazen do rubriky světové ekonomiky.
Z Lidové demokracie najdeme mezi sedmi kolegy na seznamu vedle šéfredaktora Františka Toušky takové osobnosti, jako byli Rudolf Ströbinger, divadelní recenzent a opora její kulturní rubriky Pavel Grym, Jan Kaštánek nebo
Alena Smetanová. Jeden návrh přišel i z mého Ústí n. L. – tamější zpravodajka
LD Jitka Funková, která v tomto špinavém a ještě dlouho, dlouho po válce
nějak zvláštně rozbitém městě štvala nejen tím, co psala, ale také svou elegancí
skutečné dámy.
Svobodné slovo má v Jednotné centrální evidenci šéfredaktora Jiřího Pavlise,
kterému přitížila jeho spolupráce na projektu nového systému politických stran,
kterou razili ti z inspirátorů reformy, kteří chtěli z opatrnosti zamezit obnově činnosti soc. dem. jako druhé socialistické strany. Z šesti redaktorů tohoto deníku
upoutali, vybraných do seznamů, zaujali jejich kolegy tři další, takže o nich uveřejnili glosu, medailon nebo dokonce fejeton.
[Jím si připomínáme jako autora nad jiné kultivovaného, jakým byla legendární rozhlasová legenda Karel Kyncl. Je tu tak trochu „mimo pořadí“, neboť
i když byl „rozhlasák tělem i duší“ do seznamů byl zařazen jako redaktor Čs.
televize, kam si na pár týdnů „odskočil“ a po nich strávil mnoho, mnoho let jako
disident, exulant. A tak se k nám dostal v jedné z těch svých profesí, kterou vykonával, zrovna když psal 11. dubna 1976 fejeton, a inspiroval jej redaktor propuštěný ze Svobodného slova.]
Karel Kyncl (*1927, U1997) byl v Českém rozhlase skoro celý život – od
roku 1943. Začal totiž tehdy v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, kam
ho přivedl jeho spolužák Jiří Horčička. A byl tam s jednou dlouhou pauzou do
poslední chvíle života. Tam se také stal tím, čím je v paměti svých posluchačů
i po ní. Zaměstnán byl až o pět roků později, když s Pavlem Kohoutem doslova
opanovali Mevro. Pak přes kulturní rubriku Mladé fronty, propagandistických
her ve stylu sorely dospěl do 60. roku. Tehdy jej ředitel ČsRo, příští úhlavní
„přítel“ všech jeho kolegů Karel Hoffmann, poslal jako zpravodaje z USA, kde
ho proslavily přímé reportáže z atentátu na Kennedyho.
V roce 1965 se vrátil bohatší o to, co ztratil – své mylné přesvědčení. Vpád
interventů ho zastihl za dálněvýchodní hranicí této velmoci – v Japonsku. Po návratu se změnil tak, že se s ČsRo rozešel. Ještě krátké období ukrajování salámu
prožívá v Čs. televizi. Pak jsou tu pro něj jen pomocné práce a soudy, z nichž
některé díky své advokátce Dagmar Burešové vyhrál. Ale podpisem Charty 77
se stává pobyt tady pro jeho rodinu nemožným. S pomocí osobností, s nimiž
kdysi dělal interview (jmenujme především spisovatele Grahama Greena), odjížděl do Anglie. Tam pracoval pro měsíčník Index on Censorship zabývajícím
99
se všemi možnými projevy cenzury; občas pracoval i pro BBC. V Londýně zůstává i po Listopadu. Jako zpravodaj ČRo, kam se na sklonku života vrátil; byl
to přece jeho osud.
Fejeton o počasí
Karel Kyncl
Když mrazivý vítr honí po obloze mraky, ačkoliv by podle všech zásad slušnosti, roční doby a našeho klimatického pásma mělo být teplo a slunečno, když
lednové počasí je v poslední době deformováno do srpnového a srpnové do
lednového, myslívám na Jaroslava Černého. Nejen proto, že v jeho společnosti
se zapomínalo na nepřízeň počasí i na ostatní nepřízně. Tento bývalý člen bývalého Klubu recesistů se otázkami povětrnosti jaksi programové zabýval.
Pamatuji se, jak mi kdysi dávno v redakci Mladé fronty – když jsme se dívali oknem na bezútěšný liják – pravil, že by bylo relativně snadné zkrátit tohle
boží dopuštění na zanedbatelné minimum. Stačilo by příslušně využít rotace
zeměkoule, stačilo by ozubit rovník, vyrobit dostatečně veliké ozubené kolo,
zavěsit je na sférický kardanový závěs a postavit malou dřevěnou boudu, odkud
by se to všechno ovládalo několika pákami. V případě příznivých povětrnostních podmínek by se ono ozubené kolo přitlačilo na rovník, rotace zeměkoule
by se zpomalila a krásný den by trval třeba osmačtyřicet hodin. A naopak délku
dne nevlídného by bylo možné zredukovat řádově na polovinu.
Projekt ztroskotal na technických maličkostech — nepodařilo se najít pevný
bod na upevnění sférického kardanového závěsu a stavební firmu, jež by byla
ochotna převzít výstavbu dřevěné boudy. A zahraničně politický redaktor Mladé
fronty (později Svobodného slova) Jaroslav Černý měl na řešení obou problémů málo času.
Od roku 1969 měl dělník v expedici Melantrichu Jaroslav Černý času
habaděj, ale to už bylo všeobecně jasné, že je-li v našem světě něčeho chronický
nedostatek, jsou to právě pevné body. Začal proto rozpracovávat problematiku
poroučení větru a dešti jinak, i tentokrát v nejlepších tradicích Klubu recesistů.
Vycházel ze základního předpokladu, že každý národ má takové počasí, jaké si
zaslouží.
Idealističtí snílkové, říkal, budou jistě platnost tohoto axiomatu zpochybňovat. Budou tvrdit, že nás nájezdnické koně a jiné hybné síly dějin kdysi dotlačily do určitého životního prostoru a šmytec. Budou tvrdit, že základní povětrnostní podmínky jsou každému národu nadiktovány přírodou. Když sídlí za polárním
kruhem, sotva prý se dá očekávat, že se bude věnovat pěstování kokosových
palem, a když zakořenil na rovníku, je prý pošetilé žádat, aby chodil v kůži
ledních medvědů a lovil harpunou tuleně.
Proti těmto malověrným deterministům – zdůrazňoval Jaroslav Černý – je nutno
postavit naše pokrokové stanovisko: není pevnosti, které bychom nedobyli. Přijde doba, kdy budeme uplatňovat svůj rozhodný vliv nejen na tlakovou níži nad
Islandem a na hřeben vyššího tlaku vzduchu nad Biskajským zálivem, ale i na
Golfský proud – a vůbec na stupeň severní šířky, na němž sídlíme.
Jiná věc, pravil, s níž se musíme vyrovnat, jsou pochybnosti, je-li vůbec nutné,
aby se ausgerechnet u nás měnilo podnebí. Tento názor je nerealistický a směšný u národa, u něhož se staleté výsledky populační exploze rovnají spíš nesmě100
lému pufnutí než explozi. Mohou jej zastávat jenom ti, kdo nechápou, že národy
s uspokojivějšími výsledky populační exploze mají nezadatelné právo rozhodovat, jaké povětrnostní podmínky jsou vhodné pro všechny ostatní, a nezadržitelně docházet k závěru, že nejvhodnější jsou jejich vlastní podmínky. To je zapříčiněno činností dosud neznámého orgánu, který má každý člověk umístěn v hlavě
poblíž středního ucha. Tento orgán se nazývá simplifikační adaptér. Simplifikační adaptér automaticky a zcela nezávisle na rozumu převádí vjemy okolního
světa zprostředkovaně pěti smysly na základní jednotku, takzvaný normál. Je pochopitelné, že normálů a jim odpovídajících nenormálů je velice mnoho. Pro obyvatele bažinatých krajin jsou normálem komáři a nenormálem bezvodé pouště,
obyvatelé Himálají pokládají za výstřední nenormál píseň Kolíne, Kolíne, stojíš
v pěkné rovině, synové zmrzlé tundry nezahoří pro plavky bikini. Je jenom logické, že se do tohoto zmatku hodnot musí vnést nějaký řád. A to je právě posláním početně nadřazených národů: mají přirozené právo vyhlásit funkci svých
simplifikačních adaptérů za jedině objektivní měřítko pravdy, svůj normál za
normál a ostatní normály za nenormály.
Po vyvrácení námitek proti změnám klimatu je třeba se shodnout už jenom
na technickém provedení těchže – dovozoval Jaroslav Černý. Jsou v podstatě
možné dvě cesty: statická a dynamická. Oběma je společná přesvědčovací metoda za použití nájezdnických koní, jakkoli mechanizovaných. Cesta dynamická však spočívá ve fyzickém přemístění národa z jednoho místa na druhé, například od pobřeží vlahého moře, z důvěrně známých hor nebo od břehů mohutné
matky řek na odlehlé ledové pláně bičované větrem. Cesta statická se naopak
vyznačuje tím, že národ zůstává na původním místě a stěhuje se k němu počasí.
Jaroslav Černý se po jistém váhání klonil spíše ke druhé alternativě, i když mu
nebyly neznámy těžkosti s tím spojené. Předvídal postavení obrovské skleníkové klenby nad naším životním prostorem, pod níž by se dala regulovat teplota
i vlhkost vzduchu. Problémem byl vhodný materiál pro klenbu, který musel být
selektivně a průhledný i neprůhledný, optimálně pevný a odolný proti vlivům
vnitřním i vnějším. A problémem – největším problémem – byla také výměna
zkaženého vzduchu. Všechny propočty neustále ukazovaly, že za skleníkových
podmínek pod klenbou rapidně klesá procento kyslíku, chovanci lapají po dechu a šíří se mezi nimi nezdravé představy, že přírodní mráz, sníh, déšť a dokonce
i podzimní plískanice jsou kvalitativně lepší než centrální air condition.
Dělník v expedici Melantricha, český novinář a celoživotní recesista Jaroslav Černý neustále experimentoval a hledal způsoby, jak ovzduší pod klenbou
učinit dýchatelnějším. Na začátku letošního roku se otrávil svítiplynem.
Praha, v pátek 11. dubna 1975 32
A ten dělník je uveden v seznamu: Jaroslav Černý, vedoucí zahraničního
oddělení redakce Svobodného slova. Dál podle abecedy následují:
Pavel Krása,33 se po Listopadu podílel na vytvoření Klubu novinářů Pražského jara ´68, založení Syndikátu novinářů ČR, krátce působil ve Svobodném slovu i v deníku Právo lidu, přičemž „povýšil“ na zástupce šéfredaktora, aby se
v téže funkci podílel na vytvoření „růžových“ Novin, které však za pár měsíců
zanikly.
Již jako patnáctiletý se účastnil bojů na pražských barikádách v květnu 1945.
V roce 1950 maturoval a od 1. února 1951 se stal členem sportovní redakce Svobod101
ného slova. V letech 1951–53 absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů (PTP). Po návratu z vojny pokračoval jako sportovní
redaktor. Ve Svobodném slovu se v roce 1968 podílel aktivně na demokratizaci
a publikoval řadu článků, v nichž na konkrétních příkladech dokumentoval zvůli moci komunistických funkcionářů vůči mnoha protifašistickým bojovníkům
z řad čs. zahraniční armády. Tato jeho činnost vedla k jeho odchodu z redakce
(30. května 1970) a vystoupení ze Svazu českých novinářů (20. 4. 1972). Od 1.
srpna 1970 byl volným novinářem a po zákazu publikování až do 9. prosince
1975 byl bez zaměstnání. Poté nastoupil jako propagační referent podniku
Drobné zboží v Praze.
František Helešic
Ladislav Sprock, redaktor deníku Svobodné slovo, byl v roce 1991 také zástupcem šéfredaktora deníku Právo lidu Přemysla Janýra, neboť nechtěl už
psát o bramborách a obdobných tématech, která mu byla přidělována, když se
ještě za „totáče“ směl vrátit do Svobodného slova. Jeho spolupráce s StB, která
mu to umožnila, byla zveřejněna v tzv. Pithartovu seznamu – a byl nucen znovu
odejít. Nedlouho po tom umírá.
Jeho příběh představuje lidskou tragédii, ke které tohoto kolegu přivedla praxe
přetrvávající moci jeho „řídících orgánů“. Byla zneužita tragická ztráta dítěte.
Vázací akt, který L. S. podepsal, mu umožnil návrat do znormalizované redakce. V r. 1991 byl v podezření, že to je právě on, kdo byl úkolován na postupném
znemožnění deníku, který se mohl stát opozičním vůči mainstreamu, prosazenému tehdy v mediální oblasti. (bek)
Květy: z této redakce je v Jednotné centrální evidenci pouze Vladimír
Stuchl,34 šéfredaktor časopisu. Ale když byl v roce 1969 odejit, následovala jej
na protest téměř celá redakce. Stuchl se pokoušel navázat na svou úspěšnou
dráhu spisovatele, ale normalizační poměry mu to nedovolily. Od roku 1972
nastoupil jako redaktor do agentury Dilia, k čemuž dohlížitelé nad ideologickou
jednotou svolili.
Signál má v seznamech předsedu novinářské organizace Vlado Kašpara
jako šéfredaktora35 a básníka Ivo Štuku, redaktora.
Svět sovětů má v evidenci jenom šéfredaktora Jana Bureše. Viděli jsme
ostatně, že právě tato „přebudovaná“ redakce patřila k iniciátorům Slova do
vlastních řad.
Učitelské noviny mají v seznamech čtyři kolegy, mezi nimi je jeden z autorů samizdatu Ze zásuvky a bloku Zdeněk Janík a také členka ediční rady tohoto
sborníku Agáta Pilátová.
Deník Volkszeitung plnil obdobnou funkci jako německé zahraniční vysílání Čs. rozhlasu – informovalo nejen příslušníky německé menšiny doma, ale především čtenáře za hranicemi. A zpravodaj německého deníku v příhraničí se Saskem a někdejší Lužicí z dnešního Trojmezí Jan Sieredzki patřil k nejčtenějším
novinářům, které jsem poznal. Je také jediný z této redakce, na koho si normalizátoři vzpomněli. Také ihned po vpádu „ostwehru“ po boku sovětské intervenční
armády se Honzovi dostalo z několika míst varování. Ztratil se. Nás, jeho kamarády, požádali ti, kdo měli na starosti Honzovu bezpečnost, abychom po něm nepátrali.36 Skoro úplně zmizel ze světa, kdyby jej nepřipomněli Hajnovi spřeženci.
102
Časopisy bytostně spjaté s reformními roky i kroky
Literární noviny / Literární listy / Listy – už jen změny titulů, které si vyžádaly zákazy a povolování, jak do jejich existence zasahovaly změny společenské temperatury, napovídají, jakou roli hrál tento časopis Svazu čs. spisovatelů
v reformní době.37 Vedle dvou šéfredaktorů Milana Jungmanna a Jiřího Šotoly [i to byl v seznamech, pokud jsem zaznamenal, unikát] jsou uvedeni titulárně tito redaktoři LtN: Dušan Hamšík, Petr Chudožilov, Alexander Kliment [zároveň také člen redakční rady LL], Karel Kosík [uveden jako redaktor
LL a časopisu Plamen, a nikoliv, že to je významný český filosof], PhDr. Jiří
Pinc [jediný uveden s akademickým titulem a ještě jako pracovník Čs. svazu
spisovatelů, redaktor LL], Milan Šulc, Ludvík Vaculík, Ludvík Veselý.
A. J. Liehm je v seznamech uveden jako reprezentant Čs. filmu v Paříži,
a ještě jen iniciálami místo křestního jména Antonín (Jaroslav osobně neužívá),
že byl redaktorem LtN a titulů, pod kterými toto periodikum vycházelo, pro
aparátníky z let 1971–73 už také neexistovalo.
Seznamy opominuly také připočíst tuto činnost dvěma více než stálým spolupracovníkům: Petr Pithart se asi nezapsal tolik mezi nepřátele režimu na věčné časy jako odborný asistent Právnické fakulty UK, ale spíš spoluprací s redakcí Literárek (a jejich následujících titulů); byl ostatně nominován jako vedoucí
vnitropolitické rubriky Lidovek, které měly být v r. 1968 obnoveny. A také Radoslav Selucký se stal osobností víc svou ekonomickou publicistikou a spoluprací s redakcí Literárek nejen jako pracovník VŠE Praha.
Zatím co Politika měla být programovým časopisem stranických reformních proudů, Reportér vznikal a zanikal v přímém souboji novinářů a stranického aparátů. Do čela Politiky byl jmenován Alois Svoboda,38 který představuje
osobnost, do jejíhož osudu, jako se přímo vtiskl osud celé generace, která vstupovala do redakcí zároveň s osvobozujícími boji. Vycházení tohoto týdeníku
urychlila okupace, takže začal vycházet už v době, kdy se redakce teprve připravovala na svou práci. Ale díky okupací prosazované normalizaci vlastně zanikl
dřív, než stihl zdomácnět.
S designovaným šéfredaktorem Politiky je z celé redakce v seznamech jen jeho
životní družka Anna (Dula) Tučková; ona byla také členka redakce Reportéra, a tak před svým odchodem „od novin“ spojuje přesvědčením i osudem oba
publicistické kolektivy; je tedy přirozené, že je v tomto sborníku zastoupena svým
medailonem na zakladatele a prvního šéfredaktora Reportéra, časopisu, z něhož
jsou uvedeni v Jednotné centrální evidenci jmenovitě: Stanislav Budín, Jiří
Hanák, Stanislav Haštaba, Jiří Hochman, Josef Holler, Jiří Lederer, Irena Petřinová, Jiří Ruml a Jiří Seydler. Ale především Adolf Hradecký,
šéfredaktor časopisu Reportér:
Co všechno jsme s ním prožili my, redaktoři časopisu Reportér, na němž měl
lví podíl. Nebál se riskovat v časech, jejichž složitost dnes už sotva kdo z mladých
dovede pochopit. Vzpomínám na jednu schůzi redakce v onom památném jaru
´68, kdy několik bouřliváků rozhodlo, že Adolf Hradecký do čela časopisu
nepatří pro svou minulost v KSČ (oni ji ostatně měli také). Žádali, aby složil funkci šéfa a na jeho místo jmenovali Stanislava Budína. Moudrý člověk Standa
Budín, který sám prožil mnohé čistky, hned po schůzi řekl, že on se do šéfárny
stěhovat nebude a že žádá Hradeckého, aby pokračoval ve své práci. Tak se také
103
stalo; Budín psal dál své komentáře a Áda sestavoval každé číslo. Když pak v srpnu
byla redakce obsazena okupační armádou, zorganizoval Áda přesun redakce do
protialkoholní léčebny u Apolináře 41. Psací stroje jsme pak měli mezi postelemi s kurty pro alkoholiky. Áda zajistil tisk mimořádných čísel i jejich rozvoz –
pomáhali nám tehdy hasiči. Později se redakce přestěhovala do Světa v obrazech. Pokračovali jsme jako před tím až do května 1969, kdy nás zastavili.
Ádovi tehdy nabídli funkce, mohl dál pracovat v novinách, stačilo jen podepsat Slovo do vlastních řad. Všechny nabídky tvrdě odmítl a sdílel s námi osud
vyloučených a vyřazených z jakékoliv novinářské práce.
Anna Tučková
Student / Studentské listy patří oproti tomu k časopisům bytostně spjatým
s vrcholícím reformním hnutím. Také u nich změny jména ilustrují, jak se střídala období zákazů a milostivého léta. Do Jednotné centrální evidence byli najmenováni: Svatopluk Pekárek, šéfredaktor Studentských listů, Petr Feldstein,
zástupce šéfredaktora časopisu Studenta, Alexej Kusák, šéfredaktor Studenta,
ale také pracovník oddělení kultury ÚV KSČ,39 což seznamy nezaznamenaly, právě tak, jako že tento významný bojovník za moderní výtvarné umění byl synovcem jiného Alexeje… Čepičky. Ivan Sviták, pracovník Filosofického ústavu,
pak je intelektuál, který nejvíc svou iniciativní publicistikou proslavil Studenta.
Dialog, redakce časopisu a vydavatelství KNV Ústí n. L. má do Jednotné
centrální evidence zařazeny dva pracovníky a jednoho víc než stálého spolupracovníka, jím je spisovatel Josef Jedlička,40 prozaik, esejista a v době exilu komentátor Svobodné Evropy. Spolupracoval s redakcemi Sešitů pro mladou literaturu, Tváří, Hostem do domu, Plamenem, Dialogem, Průbojem aj. Velkou senzaci
sklidila jeho opožděná prvotina Kde život náš je v půli se svou poutí 41 a jeho
eseje z doby exilu České typy; pro pochopení sepětí mostecké krajiny a tvorby
jejího malíře Bohdana Kopeckého je významná vstupní esej pro malířovu monografii Země vyvzdorovaná (1968).
Miroslav Kindl, ved. redaktor časopisu Dialog, patří opět mezi příklady liknavosti vykonavatelů zvůle: v seznamu má udán jako rok narození 1947, ve skutečnosti však se narodil 1927. 42
Miroslav Sameš, pracovník KNV Ústí n. L., redaktor nakladatelství a časopisu
Dialog, byl reportér tělem i duší – a zřejmě právě proto vyhledal místo, kde by
mohl podepsat anti-chartu, aby se díky tomu směl vrátit k reportážím. Jeho staronoví normalizační kolegové mu zadávali témata, která už sami nechtěli. A tak se
i v jeho okolí po čase zapomnělo, že se svou partnerkou, moderátorkou ústeckého rozhlasu Zdenkou Mlezákovou, byli první, kdo na Ústecku zajistili pravidelné televizní vysílání zpráv. Bylo to za okupace z vysílače na Bukové hoře. Oficiální ČST se zmohla jen na kancelář s krajským zpravodajem, kameramanem
a asistentkou produkce. Ani za Zelenkovy vlády se na nic takového nezmohla.
– Kdo by si na to vzpomněl, když vysílač na Bukovce byl odstřelen. A poslední
roky života, kdy už mohl psát lepší věci než ty drobty, které směl za totáče, čas
musel dělit mezi návrat do redakce deníku a péči o Zdenu, které psychické postižení nadobro znemožnilo nejen návrat před mikrofon, ale vůbec i ten obyčej(bek)
ný všední život. A taková to byla krásná holka.43
V době, kdy se po Listopadu do ústeckého deníku Průboj vrátil první z jeho
redaktorů před rokem 1970, publikoval SN-Průboj 20. /21. ledna 1990 článek,
104
který vycházel z jakési sociologické analýzy K některým problémům severočeské kultury; dočteme se v něm mj., co už po letech víme: že stačilo včas podepsat
např. anti-chartu, a z dosud nepřijatelné osobnosti byl zas člověk, který má i za
režimu, jehož byl nepřítelem na věčné časy, právo šířit slovem i obrazem své
názory: například […]Miroslav Sameš směl později [tzn. poté, co podepsal anti-chartu] psát hry pro pražský rozhlas, ale pro ústecký až v posledních letech.44
Svaz novinářů, Koordinační výbor tvůrčích svazů,
ale také Fakulta sociálních věd a publicistiky
V centrální evidenci nemohou chybět ani představitelé organizací, které jsme
zvolili pro obranu našeho stavu: František Kaucký, vedoucí tajemník Ústředí
novinářů ČSSR, a Stanislav Maleček, vedoucí tajemník Svazu českých novinářů. A obdobně funkcionáři Koordinačního výboru tvůrčích svazů, jehož byl
SČN členem a který vznikl především z iniciativy FITESu: filmový režisér Ladislav Helge, místopředseda FITES, a publicista v oblasti filmové tvorby Luděk Pacovský (*1930, U2000), placený tajemník FITES.
Nikdo si nedovede představit FITES, jehož kroky by neřídil právě on. V ovzduší
přicházejícího Pražského jara se stal jeho tajemníkem. Věděl, proti čemu jde do
boje; už po maturitě v r. 1948 se opakovaně nedostal na vysokou školu. Nastoupil jako soustružník do ČKD a dálkově vystudoval obory knihovnictví a novinářství i filmovou vědu na Filozofické fakultě UK. Byl inspektorem pro kulturu
jižních Čech a po návratu do Prahy se stal redaktorem Osvětové práce. Za pár
let si jej aparát ÚV KSČ vyžádal do odboru pro film; když však soudruzi zjistili, že je nemanipulovatelný, obratem ho vyhodili. A tehdy se podílel na vzniku
FITESu, který ještě plné dva roky po příjezdu sovětských tanků odolával tlakům normalizace, než byl rozpuštěn. Pacovský byl vyloučen z rodné strany
a dlouho i marně sháněl jakoukoliv práci. Nakonec začal dělat nočního taxikáře.45 Vydržel to sedm let, ačkoli sám o sobě říkal, že je nejen mizerný řidič, ale
i absolutní technický antitalent. Měl bohužel pravdu, takže rodina i přátelé po
celou dobu hynuli strachy. Dělal tu práci rád, protože mu umožňovala kontakt
s normálními lidmi. Jenom kdybych při tom nemusel řídit, říkal. S sebou vozil plátěný pytlík s mincemi, aby mohl zákazníkům vracet drobné, což se stalo zdrojem
veselí mezi jeho přáteli. Ovšem ve chvíli, kdy zjistili, že zná kdejakou kličku pracovního práva, se z něj stal jejich člověk – specialista pro boj s kádrováky.
Podpisem základního dokumentu Charty 77 přišel i o taxikařinu a během
štvanice proti chartistům také o zdraví: postihl ho první těžký infarkt. Ledva se
zotavil, začal s přáteli organizovat kampaň za propuštění Václava Havla z vězení, na jejímž konci pak 27. dubna 1978 vznikl VONS – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Následovalo zatýkání, bytové prohlídky, nekonečné výslechy na StB, další infarkt a posléze jeho úplně poslední zaměstnání: domácí
pracovník družstva invalidů META. Rozloučit se s ním 10 roků a dva měsíce po
Listopadu přišla jen rodina a pár kamarádů; za VONS tam byli dva, které měl
snad nejradši – Rudolf Battěk a Jiří Gruntorád, za skauty prof. MUDr. Luboslav
Stárka, za FITES Martin Skyba, V. Havel poslal velký věnec z růží a prezidentMiroslava Filipová
skými stuhami.46
Není ani náhodou, že seznam učitelů naší profese má uvedenu jako školu
Fakultu sociálních věd a publicistiky UK a nikoliv Fakultu žurnalistiky, kterou se stala během normalizace, když se zbavila takových „zbytečností“, jako
105
byla např. konečně na milost vzatá sociologie. V případě FSVP šlo o jejího děkana Gustava Bareše,47 PhDr. Andreje Gjuriče z katedry psychologie, Vladimíra Nepraše, vědeckého pracovníka FSVP, spolupracovníka Reportéra, a Vladimíra Juříka, docenta fakulty. Nejvíc mě však zaujal: Jaromír Hořec, podle
seznamů šéfredaktor časopisu Univerzity Karlovy, odborný asistent fakulty.
Především to však byl 9. května ´45 zakladatel deníku Mladá fronta – a nejen
MF. Současně s ní vznikl tehdy časopis Středoškolák a Mladý technik, pro mladé tvůrce skupinová revue Generace, zábavný týdeník MY 45 až 51. Patřil mezi
ně také časopis pro kluky, ale i holky Vpřed, kam po svých sporech s vedoucími
funkcionáři Junáka (a k žalu nás kluků a holek, kteří jsme vytvářeli tu čtvrtmilionovou organizaci skautů) přešel i Jaroslav Foglar; a setrval tam, než se střetl
s politicky sice jinak vyhraněnými, ale stejně bigotními funkcionáři, vzdálenými světu dětí a byl odejit do Městské stanice mladých turistů. S Jaromírem Hořcem to také trochu souvisí. Mezi spory, které vedly k jeho nucenému odchodu
z Mladé fronty, byl totiž i Hořcův nesouhlas s těmi, kdo chtěli organizaci dětí
slepě podřídit vzoru sovětského pionýra a organizovali likvidaci jak skautingu,
tak čtenářských hlídek, klubů mladých aj.
Ještě v předjaří 50. roku se tehdy dočkal zakladatel a první šéfredaktor Mladé fronty Jaromír Hořec vyhazovu. Ono se vždycky něco našlo – přetrvávající
přátelství s mladými Jugoslávci bývalo pro lidi, spjaté s hnutím mládeže nejobvyklejší. Také si sám tehdy připadal, že už z celé „původní redakce Mladé fronty jsem tu zůstal skorem poslední. Grossman, Morák, Listopad, Fleischmann
odešli, byli umlčeni, nebo se rozlétli do světa. Ale i méně známí redaktoři jako
ekonom Gruber, sociolog Baumann, sporťák Průdek opustili již dříve Mladou
frontu, když usoudili, že ta budoucí bude mít s původní málo společného“.48
Ale jaro 60. let bylo příliš krátké. Poté, co byl Jaromír Hořec „odejit“ z fakulty i univerzitního časopisu, věnoval se opět tomu, čemu i v období dohasínajících 50. let – vydávání knížek. Ale věnoval se především té literatuře, která
podle názoru normalizátorů neměla být vydávána. A tak byl v roce 1981 uvězněn za tzv. podvracení republiky, jehož se dopustil tím, že šířil tzv. ineditní literaturu (založil samizdatovou edici Česká expedice, kde vyšlo 120 svazků).
Po roce 1989 byl jmenován docentem Fakulty sociálních věd UK, jako rodák z Chustu, kam přišli jeho rodiče ve službách rodícího se čs. státu, se stal
i předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a členem předsednictva Masarykova demokratického hnutí, kde redigoval časopis ČAS. Kromě sbírek poesie a prací o literatuře (např. Doba ortelů), redigoval mj. periodikum Taneční
hudba a jazz (1958–1969) a sám je autorem textů známých písní z této doby.
Není malých časopisů
Koho dál vytipovali autoři centrální evidence v těch nejmenších redakcích.
Drážní časopisy nesou stejný titul: Železničář. V nich pracovali a museli odejít
tři, z toho dva z jediné redakce Železničář severovýchodu. Miroslav Kratochvíl přispěl do tohoto sborníku pilnou četbou jednoho z nejlepších českých
novinářů Ferdinanda Peroutky a jeho – jak jim říkal – Ekonomických pohádek.
Jsou skutečně k poučení, zvlášť pro nás, kteří jsme si zvykli na poslušné zákryty u některých složitějších témat. A na nechuť napsat víc než tu velice jednoduchou definici čehokoliv. Druhá je Mirkova kolegyně z téže redakce, Jiřina Peřinová. A třetí – šéfredaktor tohoto časopisu v Českých Budějovicích Josef Galo.
106
Zdeněk Fuka, šéfredaktor Nové Prahy už mezi námi dávno není, ale jeho
žena, ing. Božena Fuková, členka týmu prof. Šika, přišla mezi nás před několika roky v předvečer svých 75. narozenin. Byla slovenskou poslankyní, nejmladší z těch čtyř, kdo hlasovali proti smlouvě o dočasném pobytu vojsk
v ČSSR, o dalších třech (MUDr. František Kriegel, JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň) se mluví často.
Loni dostala od pana prezidenta vyznamenání; zatím se na ni zapomínalo.
Zavinil to vlastně Petr Pithart. Do své knihy Osmašedesátý, která odstartovala
kritiku reformního vrcholu z vlastních řad, uvedl jako čtvrtého poslance generála Prchlíka, aniž si to – jak by se od vědce mělo žádat – pořádně zjistil. Tento
omyl, ale také neodpovědnou ledabylost, po něm opakovali autoři dalších historických knih. V roce 2014 byla Boženě Fukové udělena i Cena Charty 77 za
občanskou statečnost. Bohužel, nemohla ji osobně převzít, protože je odkázána
na trvalou péči zdravotního zařízení.
Další zápis o ledabylosti byrokratů normalizace: Jiří Löwy (správně Loewy), redaktor časopisu Přást, Benar n. p. Benešov n. Pl., ve skutečnosti v letech 1967–69 šéfredaktor oborového časopisu bavlnářství, ale také politický
vězeň 1950–53. 49
V souvislosti s Jiřím Loewym, kterého navrhly normalizační orgány Severočeského kraje, sluší se také jmenovat další z návrhů téhož kraje: JUDr. (správně
má být RNDr.) Josef Veverka, v seznamech sice už důchodce, ale byl to vpravdě novinář, který byl pronásledován všemi nedemokratickými režimy, co se tu
vystřídaly, jak dokládá dokument SN ČR:
Návrh na čestné členství in memoriam pro dr. Josefa Veverku
Na základě konsultace s předsedou rehabilitační komise Syndikátu dr. Josefem Malečkem50 a se syndikem liberecké pobočky Lubošem Příhodou předkládáme návrh na udělení čestného členství Syndikátu novinářů ČR in memoriam
pro pana RNDr. Josefa Veverku, narozeného 4. února 1903 v Nymburce, zemřelého 8. října 1971 v Liberci.
Dr. Veverka byl vůdčí novinářskou osobností osvobozeného pohraničí, kde [po
návratu z koncentračního tábora] založil deník Stráž severu; […] první číslo vyšlo
21. května 1945. Jako čelný funkcionář Čs. sociální demokracie a jako zastánce
demokratických principů v době rostoucího tlaku KSČ na prosazování totalitního režimu v období let 1947–48 byl persekvován. Dalším jeho hříchem byl postoj
k německé otázce, kde trval na důstojném řešení problematiky a vystupoval proti
šikanování německých občanů, lidí ze smíšených manželství apod. V 50. letech
byl uvězněn. V r. 1968 patřil k funkcionářům K 231 a usiloval o obnovu činnosti
Čs. sociální demokracie. Tehdy se také zabývala jeho rehabilitací novinářská organizace v kraji. Normalizace však neumožnila ukončit tento proces. Dr. Veverka byl
znovu perzekvován. Mezi jeho mladší spolupracovníky patřili členové Klubu
novinářů Pražského jara jako Jiří M. Palát a šéfredaktor zahraničního Práva
lidu Jiří Loewy. Jako doklad o činnosti dr. Veverky uvádíme článek Ladislava Tůmy,
redaktora Svobodného slova, uveřejněný v časopise Pól, Praha 1990, č. 2.
Za rehabilitační komisi SN ČR v Ústí n. L.
Syndik pobočky v Ústí n. L.:
Jindřich Beránek Karel Sedlecký
V Ústí n. L. 20. 11. 1990 Čestné členství schválila správní rada SN ČR
společně s dalšími návrhy.
107
Po boku dr. Veverky byla v životě a je i v centrální evidenci Emilie Veverková, důchodkyně: Paní Emilka, členka KNPJ ´68, kam vstoupila společně s kolegou Jiřím Loewym, který v redakci jejího muže začínal svou novinářskou kariéru. V prosinci 2012 oslavila své 100. narozeniny a v tomto století napsala
vzpomínkovou knížku o svých osudech po boku novináře, který byl víc pronásledován, než mohl redigovat Stráž severu stejně, jako za protektorátu byl odvlečen z Dělnického rozhlasu; tu knížku vydal v roce 2009 pod titulem Znovu
bych mu ruku podala nakladatel, lékař a evangelický kazatel dr. Susa.
Ludvík Zavřel, ved. propagace n. p. Desta Děčín, jak jej představuje Jednotná centrální evidence, ale byl od roku 1952 do podzimu 1969 vedoucím redaktorem časopisu Zdvih, později přejmenovaném na Destatelegraf. [Předsednictvo OV KSČ nařizovalo svým usnesením z 18. září 1969] podnikovému řediteli
ing. Grégrovi odvolat z funkce vedoucího redaktora závodního časopisu Ludvíka Zavřela. „V této souvislosti byla kritizována i moje exponovanost v místní
odbočce SČN, 25. září jsem proto odstoupit z krajského výboru Národní fronty,
kde jsem zastupoval organizaci Svazu novinářů… 13. ledna 1970 bylo se mnou
zavedeno disciplinární řízení a byl jsem vyloučen z KSČ. Do 2. března 1970
jsem pracoval v Technickém zpravodaji a od tohoto dne pak byl zbaven práce
v propagaci. Od té doby jsem byl přeřazován na různá manuální pracoviště a 29.
února 1972 byl z Desty propuštěn. V Děčíně ani Severočeském kraji se mi nepodařilo zaměstnání najít, proto jsem se nakonec uchytil v Praze, nastoupil jsem
jako dělník Staveb silnic a železnic. Intenzita represí zde byla – až na problémy
bytové a finanční – mnohem snesitelnější, a to díky kolegům novinářům, kteří
zde již pracovali, tak poměrům v práci na stavbách. […]“
Z kolegova dopisu rehabilitační komisi SN ČR v Praze
Richard Paleček, redaktor Rozhlasu po drátě Třebíč, zastupoval v raných
dobách naší novinářské organizace jako místosyndik brněnský Syndikát; zastával tehdy funkci mluvčího Úřadu pro hospodářskou soutěž, který byl usídlen
také do Brna.
Miloslav Zeman, redaktor časopisu Jiskra Třebíč,51 patřil mezi nejmladší
členy KNPJ ´68 od jeho založení; bylo mu tehdy právě šestapadesát, a proto
patřil k „pionýrské organizaci“ mezi námi. Svůj čas dělil mezi sport a noviny
v Třebíči, kde žil od svých 23 let. Totiž – pokud mu nebyla tato činnost za normalizace zakázána. S obojím začal jako student jihlavské průmyslovky, kdy
psal o sportu do MF, a tak po maturitě nastoupil do ČTK. Na atletických hřištích
závodil v skoku do dálky i trojskoku a do konce svého života byl držitelem dorosteneckého rekordu okresu v hodu kladivem (47,94 m). Když se mohl vrátit do
veřejného života, věnoval tu část, která patřila sportu, hokejovému hnutí. A tak
není divu, že knížka Hokejový profesor, kterou napsal vedle práce v tamních
novinách, je o nejznámějším sportovci z Třebíče – Vladimíru Bouzkovi.
Mezi novináři z odborných a politických periodik jsem zaregistroval mj. zápis:
Jiří Čutka, redaktor Nové mysli, sekretář Č. Císaře; ale pro mne a mé vrstevníky to byl učitel na katedře knihovnictví a novinářství (později samostatné
katedře novinářství) FF UK, kde přednášel soudobou českou literaturu; v roce
1972, kdy byl stále na indexu, jej obsadil režisér Jaroslav Papoušek do jedné
z výrazných postav rekreantů ve filmu Homolka a tobolka.
S dalšími kolegy, zařazenými do seznamů, jsme se setkali, nebo setkáme na
stránkách tohoto sborníku. Je to např. Jana Klusáková, redaktorka časopisu
108
Film a doba, o jehož konci píšeme v kapitole Od jara do srpna 1969, Petr
Kettner, externí novinář, předseda Klubu volných novinářů – jeho článek otiskuje tento sborník, s. 192n.
Různé kraje, různá měřítka
Nová svoboda, Ostrava je v seznamech zastoupena pouze kolegou Ivanem
Kubíčkem, redaktorem deníku.
Pravda, Plzeň dvěma: vedle šéfredaktora Jana Vencovského byla zařazena do evidence redaktorka Anna Fiedlerová-Linhartová.
Naproti tomu Jihočeská pravda, České Budějovice šesti redaktory. Mezi
nimi je i Boris Jachnin; společně s bývalým budějovickým zpravodajem Mladé fronty Václavem Vejsadou se rozhodli pro nakladatelskou profesi. Regionální
pouta překročila jejich Růže edicí populárních českých novel, románů i povídek
Česká čtyřkorunovka (později Česká četba). Dodnes mi je připomene každá repríza filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara v televizi. Ale křivdil bych jim i jejich spolupracovníkům, že otvírali čtenářům jen tento druh knížek odsouzených
tehdy k zapomnění. Vždyť v této edici opět spatřila světlo světa díla A. C. Nora
(Zločin na samotě), Jaroslava Durycha (Píseň o růži), ale i nová próza autora
zapovězeného, jako byl například František Křelina, Cestou do Aiginy. Když
odešel Boris Jachnin mezi redaktory Jihočeské pravdy, objevila se mezi redaktory Nakladatelství Růže další významná osobnost – spisovatel Mertl.
Věroslava Mertla spojuje mnohé právě se skupinou ruralistů, které vracela do
literárního života budějovická Růže, trvalý zájem nejen o téma českého venkova, ale i o místo víry v jeho proměnách. I proto patřil mezi spoluzakladatele revue
Arch; jeho slovo zaznívalo mezi čtenáři velice často, o což se staral svou spoluprací s redakcemi Čs. rozhlasu, Svobodného slova, Lidové demokracie, Sešitů pro
mladou literaturu, Obroda a později i Akordu, Proglasu, Literárních novin, Prostoru aj. V r. 2001 mu byla udělena Státní cena za literaturu za jeho eseje a román Hřbitov snů. Ten je bolavým i moudře smířeným pokusem o románové
zúčtování s etickými výzvami půlstoletí, které se rozprostřelo mezi koncem protektorátu a euforickým obdobím po listopadu 1989 (internetový Slovník české literatury po r. 1945). Po nuceném odchodu z nakladatelství v r. 1970 (a rozsudku
nemožnosti publikovat) mu nabídla zaměstnání Čs. strana lidová, jejímž byl
okresním tajemníkem v Budějovicích.
Do seznamu nepřátel režimu navrhli vládci jižních Čech ještě čtvrtého člověka, spjatého s tak malou institucí, zástupce ředitele Nakladatelství Růže historika Roberta Saka.
Podobný příběh najdeme i mezi osmi kolegy, kteří byli zařazeni do Jednotné
centrální evidence z Pochodně Hradec Králové v čele s šéfredaktorem deníku
Miroslavem Bednářem. Mezi nimi je uveden také Otakar Rýdlo jako redaktor hradeckého deníku, i když je v tomto sborníku zastoupen brněnským příspěvkem.52 Vracel se do rodného kraje trochu oklikou přes spolupráci s Východočeským nakladatelstvím Kruh z brněnské mutace Mladé fronty, kde byl redaktorem kulturní rubriky. Do tohoto nakladatelství (obdobně jako Vejsada Jachnina) přizval Otu někdejší kolega z redakce deníku MF Miroslav Rampa.
Průboj, Ústí n. L. má v Jednotné centrální evidenci 11 návrhů, včele se šéfredaktorem ing. Egonem Friesem.53 Je to nejvíc ze všech novin, i když v re109
dakcích ústředních deníků byl dvojnásobný počet redaktorů ve srovnání s krajskými. Jen Rudé právo mělo týž počet „nepřátel režimu na věčné časy“; Práce
jich měla deset, Svobodné slovo a Zemědělské noviny po šesti […]. Vedle glos
na některé kolegy, uveřejňuje tento sborník v minulé a této kapitole vzpomínky
Milady Berkové na její pobyt ve vazbě v Litoměřicích a Jaroslava Haidlera
na Borech, ale i na jeho návrat do redakce a proměnu Průboje na Severočeský
deník v kapitole Odchody a návraty. 54
Josef Bursík, redaktor kulturní rubriky deníku, byl dalším, kdo odešel po srpnu
1968 do nakladatelství jako jeho šéfredaktor; v centrální evidenci je i ředitel
Severočeského nakladatelství Liberec Ladislav Dvorský, také spolupracovník
Průboje, libereckého týdeníku Vpřed a měsíčníku Dialog.
SNL mělo za jejich vedení vynikající edici dětského humoru, v roce 1969
tam vyšly poprvé Pohádky ze čtyř studánek Václava Čtvrtka (Rumcajs, Hrompac a Tancibůrek, Maková panenka a motýl Emil, Křemílek a Vochomůrka).
Vstupním dílem edice byl však Tajný lodní deník, který napsal sám Dvorský,
byl totiž básník i spisovatel, graficky pak dotvořil tento doslova výron klukovské fantazie šéf Ypsilonky Jan Schmid. Oba se dobře znali z loutkového divadla
v Liberci, pro které Ladislav Dvorský pravidelně pracoval a kde byl Jan Schmid
šéfem výpravy. Tato knížka si přivezla z Ameriky ocenění jako nejkrásnější
knížka roku pro děti. V SNL také začala vydávat osobitě koncipované dílo Jiřího Ortena pozdější chartistka Marie Rút Křížková.
Za zaznamenání stojí, že z těch jedenácti kolegů už v období 1968/69 v Průboji nepracoval redaktor zahraniční rubriky Jiří Zelinka; byl totiž jedním z poradců dr. Františka Kriegla. Jako poslední, kdo odešel v roce 1969 z redakce
[a nepodepsal tedy Duchkovo a Hacmacovo Slovo…] byl Karel Sedlecký, kterého však centrální evidence uvádí už jen v jeho normalizační profesi: ved. redaktor-textař VD Kontakt, Ústí n. L., ačkoliv byl do znormalizování Svazu českých novinářů předsedou jeho severočeského KV SČN.
Do krajského deníku přišel Karel Sedlecký 55 z okresních novin Mostecka
v šedesátých letech, kdy se stal šéfredaktorem Průboje Egon Fries a postupně
z něho vytvořil list, který byl oporou reformního proudu té doby. Karel patřil
k lidem, kteří tuto proměnu dnes a denně uskutečňovali, a proto také mezi ty,
koho ústečtí normalizátoři počínaje Hajnem56 a konče posledním šéfem SKV
KSČ Šípkem57 pronásledovali. Paradoxně přišel například zmocněnec SKV KSČ
zkontrolovat, zda Karlův zaměstnavatel nepřekročil výši platu, povolenou pro
něho po dobu normalizace, ještě v lednu 1990! Byl novinářem, jakých je dnes
vzácně: viděl smysl své činnosti v tom, aby na stránkách jeho deníku byly především informace o tom, co se děje v jeho městě, v jeho kraji i v myslích lidí,
kteří tam žijí, a ne v tom, aby noviny sloužily jeho osobní kariéře. Své komentáře
věnoval především transformaci společnosti, každému úsilí, jak proměnit život v kraji, který byl jeho domovem, a aby prostředí tam bylo opravdu k životu.
Věděl dobře, zač bojuje: V srpnu ´94 jsme spolu šli na každoroční setkání
kolegů z osmašedesátého, což znamenalo několik kilometrů pochodu na chatu
Egona Friese v Babinském lese. Karel už dva roky zápolil s následky úrazu a s tím,
že první operace kyčle nedopadla dobře. Po endoprotéze se však už vrátil do
redakce eSDéčka. Ale objevila se nějaká nová komplikace. „To víš, co můžeš
čekat po těch letech života v Mostě a v Ústí,” řekl mi při rozhovoru o jeho krev110
ních destičkách, kvůli kterým musel do Plzně na hematologii. Prodělal první
léčebnou kůru. V zimě ´96 začala druhá. Ale ta skončila 15. březen navečer.
Navždy. A tak ani nevěděl, že jej přeskupená akciovka odvolala z funkce v redakci.
Rovnost Brno má v sezamech pět kolegů v čele s šéfredaktorem deníku
s PhDr. Bohuslavem Marčákem, CSc., mezi nimi je i polistopadový šéfredaktor Rovnosti Lubomír Selinger. V jiných seznamech je ovšem spolupracovnice Rovnosti, inspektorka kultury KNV Brno, novinářka a historička médií Bronislava Gabrielová.58
V období normalizace nesměla být uvedena ani v tiráži Bulletinu Moravské galerie, který redigovala; ani nesměla veřejně působit. Pracovala v Moravské galerii v Brně, zpočátku jako pomocná administrativní síla. Podařilo se jí
zde díky systematické neúnavné činnosti vybudovat v republice ojedinělé oddělení odborných informací o současném výtvarném umění a autorech na Moravě i v celém Československu; mj. shromáždila rozsáhlé dokumentační soubory o nekonformních a zakázaných výtvarnících. V odborném tisku i denících
publikovala o řadě autorů články pod pseudonymem nebo šifrou. V čase uvolnění vytvořila edici Výtvarní umělci dneška, pro kterou připravila řadu monografických studií o předních brněnských autorech. V r. 1990 byla Bronislava
Gabrielová oficiálně jmenována odbornou redaktorkou Bulletinu Moravské
galerie v Brně. Pod jejím vedením se z původně nevelké ročenky stal odborně
i typograficky vynikající titul celostátního významu. – Spolu s redaktorem Bohumilem Marčákem pracovala kolegyně Gabrielová řadu let na historii moravské žurnalistiky a výsledkem jsou dvoudílné Kapitoly z dějin brněnských
časopisů.
Jana Čipáková 59
Svoboda, Praha,60 ale původně Kladno, má v centrální evidenci čtyři kolegy a Večerní Praha také čtyři, mezi nimi autorku článku o samizdatu Zásuvka
neboli šuple Olgu Šulcovou.61
III. Nebyli jsme sami, kdo vadil
V seznamech Jednotné evidence z českých krajů a centrálních orgánů je 13,7 %
novinářů a lidí spjatých s činností médií; to samo potvrzuje snahy okupantů,
ale i některých jejich domácích služebníků, aby se obrátily mocenské zásahy
především na oblast veřejných sdělovacích prostředků. Ale nebyli jsme jediní,
koho postihla snaha o to, aby se nejen nemohli vrátit ke své práci, ale jejich
osud měl především působit na jejich kolegyně a kolegy jako dočasné memento na věky věků. Podnikl jsem sondu i do dalších oblastí, ke kterým jsme
měli jako novináři blízko. Protože jsem se s těmito lidmi setkával a jejich příběhy vytvářely kamínky a ty mozaiku, jak vypadal život za normalizace, přidal
jsem namísto dlouhých seznamů jmen pár kamínků do této mozaiky.
Studenti
V seznamech najdeme také ty, kdo 17. listopadu 1968 svým prohlášením
započali vlastní příběh našeho sborníku – představitele studentského hnutí. Seznamy Jednotné centrální evidence jich uvádějí sedm. Se šesti z nich jsem se
osobně setkal jako novinář. A to i poté, co jsem se díky událostem přesně o 21
111
roků později mohl vrátit do redakce. To svědčí o tom, že je ani perzekuce, které
byli vydáni, nedokázala zbavit přesvědčení o potřebě aktivity ve veřejném životě. Jediný, komu se to nepodařilo, byl ten, který byl pro studentské hnutí let
1968/69 nejznámější – Lubomír Holeček, student UK.67 Překazila mu to událost, která se stala v květnu 1976 na zastávce tramvaje Invalidovna v Karlíně.
Luboš Holeček původně studoval na pražské technice, kde redigoval společně s Jiřím Müllerem časopis Buchar; od r. 1966 byl předsedou komise Vysokoškolské rady [tzv. Komise jedenácti], která usilovala o to, aby se studentské
hnutí oddělilo se od ČSM. V r. 1967 byl vyloučen z fakulty, protože se zastal J.
Müllera a obdobně jako Müller byl – přes svůj špatný zdravotní stav – odveden
na vojnu. V r. 1968 po vojenské prezenční službě se vrátil ke studiu, tentokrát
na Filosofické fakultě UK. Spoluorganizoval několik velkých shromáždění, mj.
20. března v tehdejším Parku kultury a oddechu, které přenášel rozhlas. V listopadu 1968 se stal členem Akčního výboru pražských studentů, který vyhlásil
okupační stávku; proběhla od 18. do 21. listopadu 1968. Bydlel tehdy u svého
kolegy Jana Kavana a byl také posledním, koho si pozval Jan Palach 19. ledna
1969 do nemocnice. Na jeho pohřbu promluvil; řekl, že si Jan Palach nepřál,
aby jeho čin někdo následoval, což dnes zpochybňují někteří pracovníci Ústavu
pro studium totalitních režimů. Znovu byl vyloučen ze studií rozhodnutím kárné komise Filosofické fakulty UK v roce 1970 pro tzv. pravicově orientovanou
a negativní činnost ve studentském hnutí a ve veřejnosti v letech 1968/69, která
ve svých důsledcích vedla k desorientaci studentstva a mládeže a proti konsolidačnímu úsilí našeho lidu.
Vojtech Čelko, student Filosofické fakulty UK,63 si „zasloužil“ tento záznam svou činností v tzv. studentské stranické organizaci na fakultě. Do rozpadu Československa ředitel Domu slovenské kultury (1985–93) v novobarokním
paláci někdejšího Aventina; když byl z vůle první politické reprezentace samostatné SR odvolán, patřil k nejbližším spolupracovníkům dr. Prečana v Ústavu
pro soudobé dějiny, kde měl na starosti kontakty s médii. Patřil také k iniciátorům časopisu slovenské menšiny u nás; dodnes je členem výboru Klubu kultury
SN ČR a jedním z redaktorů jeho časopisu Kultura 2014...
Jan Kavan, představitel Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy.64
Jana Khonová, studentka Filosofické fakulty UK.65
Karel Kovanda, člen předsednictva Svazu vysokoškolských studentů Čech
a Moravy,66 v listopadu 1968 předseda Akčního výboru studentské stávky a na
jaře 1969 byl zvolen předsedou Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy. V tom roce také ukončil studia na Vysoké škole zemědělské a v r. 1970
emigroval do USA. Za hranicemi vystudoval politologii a živil se jako novinář
na volné noze, vysokoškolský učitel, překladatel (v letech 1977–79 pracoval
např. jako jazykový specialista v rádiu Peking).
Jiří Müller, student strojní fakulty ČVUT,72 pokusil se založit nekomunistickou studentskou organizaci, za což byl v r. 1966 vyloučen ze studia. Po rehabilitaci v r. 1968 dokončil studia [složil státní závěrečnou zkoušku a obhájil diplomovou práci], ale byl pro svou účast ve studentském hnutí ještě před
promocí vyloučen [1970]. Promoval až v r. 1990, kdy byl také zvolen poslancem
ČNR. Když se v druhých svobodných volbách [1992] Občanské hnutí, do jehož
klubu po rozpadu OF vstoupil, do parlamentu nedostalo, působil dále ve Špalíč112
ku, kde bylo centrum OH. Protože hnutí nevyznávalo strukturu obvyklého partajnictví, vykonával práci místopředsedy pro organizaci nebo tajemníka. Po sloučení Svobodných demokratů – na něž později OH transformovalo – s někdejší
Čs. stranou socialistickou [přejmenovala se na Liberální stranu národně sociální
(!)] Jiří Müller odešel, vrátil se do Brna, kde žila jeho rodina.
Ivo Ryc, studující Univerzity J. E. Purkyně Brno.
Zvláštní kapitolu tvoří Richtův tým na rozcestí
Útlá knížka Civilizace na rozcestí, vydaná v r. 1966, kdy nabylo čs. reformní
hnutí největší intenzitu, provázely naděje, že i politika nabere odborný, společenskými vědami zásadně ovlivněný charakter. Také encyklopedie, pokud obsahují jako hesla některé z autorů, uvádějí jako nejvýznamnější význam jejich
aktivit mezi 50. a 60. roky, že se podíleli na mezioborových studiích, na jejichž
základě byla zpracována tato knížka. Vedle dr. Radovana Richty, DrSc., který byl
v roce 1966 vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu ČSAV, tvořilo pracovní tým 28 pracovníků dalších ústavů akademie, šesti vysokých škol a jeden
náměstek ministra. Bez impulsů této studie si málokdo z nás, kdo jsme tu dobu
prožívali, dovede představit své tehdejší myšlení.
Osud těchto 29 intelektuálů se neliší od osudu jiných skupin občanů a tedy i novinářů. Byli mezi nimi ti, kdo zůstali věrni tomu, čím před půlstoletím charakterizovali společenské souvislosti vědecko-technické revoluce, ale také ti, kdo se přizpůsobili staronové době bez událostí, v nichž všední dny střídala jen důsledně prověřená,
a tedy shora schválená výročí.
Mezi ty druhé patřil až do smrti v červenci 1983 vedoucí týmu dr. Radovan
Richta, DrSc: data jeho další kariéry netvořilo jen šéfování znormalizovaného
Ústavu pro filosofii a sociologii (od r. 1970), ale povýšil v roce 1977 z členakorespondenta na akademika a stal se členem prezidia ČSAV. V roce 1982 byl jmenován profesorem Filosofické fakulty UK a ve svém roce úmrtním dostal ještě
Řád práce. Členem prezidia ČSAV stal také doc. ing. František Valenta, CSc. –
tak byl ovšem uveden v knížce z r. 1966; v r. 1983 už dva roky zdobila jeho jméno profesura a titul dopisujícího člena ČSAV; od r. 1983 byl i ředitelem Ekonomického ústavu. Jako zástupce dr. Richty ve funkci ředitele Ústavu pro filosofii
a sociologii uvádí Tribuna už v r. 1971 dr. Jindřicha Filipce, CSc.; v Civilizaci
na rozcestí byl uveden jako vědecký pracovník Historického ústavu; později
přešel do Filosofického ústavu, v roce 1968 se habilitoval jako docent, ale stejně
jako Richta i on za normalizační aktivitu obdržel profesuru na Filosofické fakultě UK (1988), kde externě přednášel. Obdobně jako u dr. Filipce uvádí Český
biografický slovník XX. století 68 také u jeho ženy: dr. Blanka Filipcová, CSc.:
1970–90 v Ústavu […] reprezentovala normalizační kurs. Dr. Jaroslav Havelka
jako člen týmu pracoval na ministerstvu školství; po srpnové okupaci stanul
v čele obnoveného úřadu cenzury Výboru pro tisk a informace; v letech 1969–84
byl náměstkem ministra práce a sociálních věcí. Nestor týmu, prof. ing. Antonín
Hodek, přešel ze zrušeného Filosofického ústavu v r. 1970 do Richtova ústavu,
a byl jmenován předsedou vědeckého kolegia filosofie a sociologie celé znormalizované akademie.
Opakem byly postoje doc. dr. Ladislava Tondla, DrSc., vedle Richty nejvýznamnější osobnosti týmu. V r. 1966 pracoval v Ústavu teorie informací a automatice ČSAV, kam byl v r. 1958 z politických důvodů „odejit“ z Filosofické fakulty UK; v r. 1968 byl jmenován profesorem FF UK, kam se také na krátký čas
113
mohl vrátit. Současně založil a řídil Ústav teorie a metodologie vědy ČSAV, zlikvidovaný na začátku normalizace. Pro své polit, postoje musel v roce 1970 opustit
ČSAV; 1970-89 pracovník Projekt. ústavu dopravních a inženýrských staveb,
uvádí Český biografický slovník.69
V centrální evidenci jsou mezi pracovníky ústavů ČSAV a vysokých škol
mj. uvedeni následující příslušníci Richtova týmu a z Filosofické fakulty UK,
jak o ní psal prof. Prečan:
Prof. Ladislav Tondl, vedoucí Kabinetu pro metodologii vědy ČSAV; Doc.
dr. Jiří Cvekl, CSc., vedoucí odd. historického materialismu Filosofického ústavu, jenž se podílel v 60. letech na mezioborových výzkumech problematiky vědecko-technické revoluce a moderní civilizace, usiloval o rehabilitaci předtím oficiálně zavrhované filosofické antropologie, sociální psychologie a psychoanalýzy; po
roce 1970 mu prakticky znemožněna vědecká a publikační činnost.
Doc. ing. Jiří Hermach, CSc., pracovník Ústavu sociologie a filosofie se věnoval v době, kdy byl členem týmu, problémům vztahu filosofie a přírodních věd;
1969 vyloučen z KSČ a poté zbaven místa v ústavu a pracoval jako dělník v kotelně. Od roku 1985 žil v Rakousku.
Karel Durman, docent Filosofické fakulty UK; Jaroslav Kladiva, děkan
Filosofické fakulty UK; Luboš Kohout, docent Filosofické fakulty UK; Karel
Kosík, ovšem v centrální evidenci jenom jako redaktor Literární listů, člen redakce Plamene; prof. dr. Milan Machovec, profesor Filosofické fakulty UK
a dr. Jiřina Šiklová, vědecká pracovnice Filosofické fakulty UK.
V Richtově týmu byla i šedá zóna – u dvou třetin jeho členů nebyla zaznamenána větší změna. Například pedagogičtí odborníci pokračovali v rutinní činnosti nepříliš nápadných změn – ostatně už od doby, co ministr František Kahuda postupně pomalými kroky rušil, co radikálně zavedl v poúnorové reformě.
Jen po roce 1989 už nemuseli vymýšlet různé zastírací manévry, jaké provázely
jejich práci za normalizace. Mnohé z nich zastihly změny po Listopadu ještě při
fyzické síle uplatnit se – mj. na nově vzniklých univerzitách. Mnozí pomáhali,
aby se postupně zaplnily mezery ve společenských znalostech vývoje věd a zamlčovaných osobností (za všechny připomeňme např. práce dr. Milana Průchy pro
poznání východisek Patočkova pojetí dějin). Postupně se uvolnil prostor pro
bádání a modernizaci přírodních a exaktních věd. Bohužel, to v čem byl specifický význam čs. reformy, v rozvoji společenských věd a jejich účinné aplikaci
na veřejné dění, zůstal u nás nejdéle prostor uzavřen.
Inspirátoři Dvou tisíc slov byli v seznamech jen zčásti
Prof. MUDr. Jan Brod, ředitel Výzkumného ústavu oběhu krevního, Praha;
RNDr. Miroslav Holub, vědecký pracovník Mikrobiologického ústavu, v seznamech
ovšem chybí: že to je také básník a publicista;70 akademik Otto Wichterle, ředitel
Ústavu makromolekulární chemie. Mimo centrální evidenci tak zůstali prof. MUDr.
Otakar Poupa, ředitel Ústavu patologické fyziologie II. lékařské fakulty UK a prof.
MUDr. Bohumil Sekla, ředitel Biologického ústavu Lékařské fakulty UK.
Naši učitelé
V seznamech jsem mj. našel i několik kantorů, které jsme měli jako budoucí
novináři na FF UK v době tání; vzhledem k organizaci výuky na vysokých školách tehdy šlo vesměs o ty, kdo nás učili „marxák“. Miloše Bártu uvádí Jednot114
ná celostátní evidence jako asistenta na strojní fakultě ČVÚT, ale v době po 20.
sjezdu KSSS, který byl mezníkem v poválečném vývoji, působil v Ústavu pro
vědeckou práci kateder marx-leninismu. V jeho čele byl v letech 1957–62 doc.
dr. Miloš Kaláb; díky tomu jsme jako první vysokoškoláci od 50. let nemuseli biflovat Dějiny VKS(b). Miloš Bárta nás tehdy učil o proměnách veřejného
sektoru.
Po Listopadu, kterým skončilo dvacetiletí návratu k tuhé závislosti na postalinistickém bolševismu, byl tajemníkem Komise vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967–70, v jejímž čele stál prof. RNDr. Vojtěch Mencl,
v seznamech uváděný jako rektor Vojenské politické akademie.
Prof. Miroslav Kusý, byl navržený do evidence centrálními orgány, byť byl
vedoucí ideolog. oddělení ÚV KSS, ale učil během své stáže v Praze také na Fil.
fakultě UK. Miro Kusý nás – neboť tak se mu už tehdy říkalo – na seminářích
v semestrech 1956/57 učil to, co nemělo daleko k předmětu, který se teď nazývá
politickou filosofií.
Pavel Machonin, uváděný v seznamech jako ředitel Ústavu politických a sociálních věd UK, nás v rámci Kalábova ústavu učil sociologii, i když pro ten pojem
musel hledat vhodný „pokrývačský“ název. [Byla totiž i v době tání ještě označována za „buržoazní pavědu“ – alespoň některými učiteli, které jsme dostali,
když katedra novinářství opustila FF UK a „nabobtnala do rozměrů“ Institutu
osvěty a novinářství.]
Mezi ostatními učiteli si nás získal doc. dr. Alexandr Ort, podle seznamu
nepřátel režimu zástupce ředitele ÚMPE ministerstva zahraničí, už tím, že nás učil
moderní světové dějiny a ještě nás na ně zval na „zamini“ do Toskánského paláce.
Lidi, kteří mě potkali
Našel jsem v seznamech i dva ministry kultury, Galušku a Dostála, kteří oba
před svým vstupem do vlády prošli redakcemi novin. I proto jsem se s nimi
potkával. Členství ve vládě zaznamenala centrální evidence pochopitelně pouze
u toho z období 1968/69. Miroslav Galuška byl šéfredaktorem Kulturní politiky,71 dokud to byl orgán Výboru socialistické kultury, tzn. od roku 1963 do
srpna 1964; mezi jeho érou a smutně proslulým šéfovstvím Františka J. Kolára
se v křesle šéfredaktora vystřídali ještě dva lidé. Na MK Galuška odcházel po
úspěších na světových výstavách, na Bruselu (1958) se podílel již jako pracovník tiskového odboru ministerstva zahraničí, na Montrealu (1967) už jako generální komisař čs. účasti. Sám ministr se aktivně účastnil významných kulturních
akcí i v regionech a osobně podporoval moderní umění, což byl výrazný rozdíl
proti jeho předchůdci (tedy proti aktivnímu kolaborantu okupantů K. Hoffmannovi). V éře, kdy stál Galuška v čele resortu, počalo ministerstvo kultury s propočtem finančních výnosů, které by bez konkrétní kulturní instituce neexistovaly. Tento záměr se nepodařilo dokončit, protože už v dubnu 1969 podal ministr
Galuška demisi na protest proti odvolání Alexandra Dubčeka.– Do politických
diskusí po Listopadu výrazně zasáhl svým překladem projevu prezidenta SRN
Weizsäckera z roku 1985, který otvíral české veřejnosti názory nové generace
Německa na „vinu otců“ a inspiroval ducha sebereflexe.
Pavel Dostál je v centrální evidenci označen ještě jako odborný pracovník
Parku kultury a oddechu;72 politikem a výrazným publicistou se stal až po Listopadu. Kolem něho a jeho výkonu funkce ministra se vytvořila až legenda,
protože se snažil vycházet vstříc zejména osobnostem v resortu. Přitom mu však
115
nesystematické vzdělání bránilo v tom, aby vždy dokázal rozeznat skutečné osobnosti a ty, kdo na osobnosti především prosazovali sebe sama. Ale na příkrý soud
zemřel příliš záhy i příliš rychle. A to, co u něho převažovalo – schopnost vcítit
se do potřeb lidí tvůrčích – nedokázal už žádný z jeho nástupců naplnit. Zvlášť,
když se tento úřad obsazoval díky politikaření trapnými lidmi.
Jenže člověk se nepotkává jen s ministry; dovolím si zastavit u jmen, která zná
mnohem míň lidí než ty, co stojí v čele státu. Dokud jsou u moci, může vždy přetrhnout dost nadšených, aby si s nimi mohli přiťuknout, nechat se vyfotografovat,
ohřát se v záři jejich popularity, aby o to rozumněji o nich mluvili, až „u lízu“ nebudou.
S Robertem Horákem, v inkriminovaném období tajemníkem Socialistické
akademie Praha, jsem se setkával ve Špalíčku. Zůstal věren ideálům, ke kterým
směřoval dávno, dávno před rokem 1989. Zůstával imunní k rozpadům institucí. Byl tím, kdo svým nenápadným příkladem učil řadu mladých mužů, co to je
kvalitní a poučená politická analýza. Nikdy se nenabízel k žádné funkci. Už to,
že jsme vstoupili do KSČ – byť s jakýmikoliv dobrými úmysly – nám nedovoluje
stavět se do popředí. Získali jsme ale nějaké zkušenosti a ty bychom měli dávat
k dispozici. Rád jsem si tu moudrost opakoval, kdykoliv jsem pocítil, že mne
svrbí nějaká lačnost, že možná nejsem tak starý… A pak najednou Robert nebyl. Tím víc teď cítím, jak chybí.
Jeho žena, Ljuba Horáková byla s nástupem normalizace odejita z redakce
Mladého světa; posléze se stala po Mirkovi Jelínkovi, jenž odešel v létě 1991 do
Práva lidu, šéfredaktorkou obnoveného časopisu MY 91, který vydávalo nezprivatizované vydavatelství Mladé fronty.
Poznámka o nezprivatizovaném vydavatelství MF se týká zcizení deníku
MF Dnes novináři, kteří v něm sloužili znormalizovanému SSM, a posléze odprodeji tohoto zcizeného majetku zahraničnímu vydavateli. Tento majetek měl
podle zákona o majetku strany a dalších režimních organizací propadnout lidu
ČSSR (a tedy státu); ten jej měl postupně rozdělit ve prospěch organizací mládeže. Proto se také vedení této redakce ve spolupráci s reemigrantem Karlem Hvížďalou bránilo, aby se do redakce vrátili kolegové, které jejich předchůdci
v rámci normalizace vyházeli. Proto tam nebylo např. místo pro jednoho z prvních vyhozených novinářů po přijetí moskevských protokolů, Miroslava Jelínka.
Ale ani třeba pro ústeckého zpravodaje Honzu Macha, na kterého ještě vzpomenu
v článku o Specialitě menu na severu Čech. Vzali jsme ho s sebou do regionálního deníku…
Jako PhDr. Slavomila Pejčocha, pracovníka místopředsedů vlády Valeše
a Šika, zná centrální evidence; ti, kdo četli některou z jeho knih, jej znají pod
pseudonymem Slavomír Ravik, tak totiž léta po r. 1990 publikoval pravidelné
přehledy českého tisku v edici Bylo-Nebylo (např. svazek rok 1995 nese titul
Latrína v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), napsal studii o posrpnovém vývoji Zahradní slavnost pro 15 milionů aneb Jak vyhovět Murphyho zákonům. Ale
vydal i studie o sociologii náboženství (Bůh žije, Starý a Nový zákon), monografie žurnalistů (Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina), příručky, které se týkaly
starožitností a kuriozit, Velkou knihu o Praze aj., aj., aj… Jeho soused Richard
[dr. Richard Seemann, po dvě období předseda Rady ČRo a pořád ještě komentátor Šestky] říkal: Zase bušil do klávesnice. – Od kolika? – Jak to mám vědět,
když jsem vstal, už tam seděl, když jsem šel kolem okna do postele, taky tam
seděl… Co z toho života může mít? Radost, že může psát. Dvacet let nesměl.
116
Miloš Zeman, pracovník Vysoké školy ekonomické, četl jsem v centrální evidenci, navržené orgány hl. m. Prahy. Jméno jeho rivala i Alter ego Klause jsem našel pouze jedno. Týkalo se sice také promovaného inženýra, ale křestní jméno
měl Lubomír a byl vedoucím metalurgického odd. v Slévárnách ČKD.
Různá Poučení, Analýzy vyvolávají nejdřív „nekošér“ sešlosti, jako jsou třeba kluby a k nim pak přiřazují jednotlivá jména. Dvě takové organizace jsem
poznal naopak: poznal jsem nejdřív lidi a z nějakého toho Poučení se až pak
dovídal, proč jsem se s nimi neměl stýkat. Ale stýkal jsem se, a tak se nemůžu
divit, že jsme na tomtéž seznamu společně. Klub 231, na který vzpomínal ve
sloupku Oty Rydla Zdeněk Rotrekl, pro mne znamenali tito tři „sousedé“
z Jednotné celostátní evidence:
Jaroslav Brodský je podle ní generální tajemník K 231 a podle mne pan
učitel z učňáku, co mi psal na čtvrteční stránku zájmů, jaké sbírat houby v jaké
době. Byl odsouzen se skupinou učitelů, protože se scházeli a diskutovali, jak
změnit školství, narušené Kahudovou a Nejedlého reformou z května ´48. Byl
zavřen v Leopoldově, jeden čas prý společně s G. Husákem. V 60. letech pracoval v Ústí n. L. jako učitel na tamějším učilišti; po srpnu ´68 odešel do exilu,
v Ústí zůstala jeho dcera, která byla zaměstnána, pokud vím, jako účetní v tamějším Domě kultury ROH.
Bedřich Barták, výtvarník Divadla Teplice, patřil k zakládajícím funkcionářům K 231 spolu s Jaroslavem Brodským, který žil v sousedním městě. Ještě
před svým zatčením v r. 1950 grafik Barták vytvořil své nejznámější dílo – firemní symbol Supraphonu (lva s lyrou). Do Krušnohorského divadla byl přijat
po amnestii v r. 1960, protože tam byla subretou jeho žena Anna Bartáková,
později sólistka Hudebního divadla v Karlíně. V té době také spolupracoval
s naší redakcí, kde mj. ilustroval pro víkendové vydání SN Průboj na literární
dvoustraně humoristické povídky svého kolegy, herce teplického divadla Jiřího
Sýkory73 ještě před jeho odchodem do exilu; v USA pak působil jako komentátor Hlasu Ameriky. – Bedřich Barták vystavoval své scénické návrhy na pražském Quadrienale 1979 i na přehlídce české jevištní tvorby v Opavě 1977 a 1981;
dožil se ještě konce režimu a zemřel na jaře 1990 v motolské nemocnici.
Čeněk Sovák, zařazený do centrální evidence jako pracovník Čs. rozhlasu, tam
naopak nemá ve své charakteristice, že byl v roce 1949 odsouzen k smrti; byl
tehdy zaměstnán jako překladatel na kanadském vyslanectví. Odvolal se a byl mu
rozsudek změněn na doživotí a posléze na 25 let. Po amnestii v roce 1960 pracoval jako pomocný dělník, ale od r. 1963 také pro Čs. rozhlas, v letech 1969–
70 jako jeho redaktor. Z kriminálu, kde pracoval mj. v knihovně, se vrátil vybaven řadou encyklopedických znalostí, ty pak využil pro pořady Kolotoč. Poté,
co byl odejit z rozhlasu, byl zaměstnán jako topič, ale uveřejňoval překlady
z angličtiny pod cizími jmény. A hlavně – angažoval se v pražské Bertramce.
Tři kriminály za letáky a jiné noviny jako tři rudé třešničky navrch
Specialita menu na severu Čech
Jindřich Beránek
Fakt, že Miladu Berkovou odvezli do vazby v Litoměřicích v souvislosti s prvním výročím vpádu sovětských okupantů a jejich satelitů, prožil Jaroslav Haidler ještě v redakci. Měl na starosti už od příchodu Egona Friese do čela
117
Průboje problémy bezpečnosti, a proto taky studoval dálkově práva. Radil jsem
se s ním [byl jsem v redakci předsedou ZV ROH], jak znemožnit okamžitou
výpověď, kterou dostala od úřadujícího zástupce šéfredaktora Duchka. Nicméně záhy dopadla klec i na něj. Několikrát jsem ho musel urgovat, aby mi
napsal něco o svém pobytu na Borech. Stále odpovídal, nač jsem se taky ptal,
ale týkalo se jeho jednání s tím či oním nakladatelstvím. Zkrátka, žije už svými
knížkami.
Posílám doplňky vydolované z paměti: Na Borech jsem byl od 20. dubna 1972 do
20. října téhož roku Dělal jsem si legraci, že v den mého nástupu do kriminálu se
narodil Hitler. Odsouzen jsem byl ke třem a půl roku, ale díky prezidentské amnestii jsem šel sedět na půl roku. Mé údajné protistátní články psané z rehabilitačních procesů byly publikovány před nástupem Ludvíka Svobody na Hrad.
Před okresním soudem mě hájil advokát dr. Nedvědický, který – jak jsem se
později dozvěděl – byl agentem StB. Taky během procesu ani jednou nevystoupil a v závěrečné řeči jen požadoval nižší trest. Já se odvolal ke Krajskému
soudu, jemuž předsedal dr. Meloun. Ten mě zprostil obžaloby. Jenomže Hajnovi se to nelíbilo a prostřednictvím okresního prokurátora podal stížnost k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek prvoinstančního soudu sice potvrdil, ale musel
vzít v potaz amnestii, a tak mě poslal na Bory aspoň na půl roku.
A ještě jedna zajímavost: Na Borech jsem se potkal s Petrem Uhlem, choval
se dost zdrženlivě. Na své cele měl totiž agenta, o němž jsem já před časem napsal jako o oběti režimu. Přišel za mnou do redakce s rozsudkem, kde ho odsuzovali k trestu smrti za špionážní činnost pro Západní Německo. Vyprávěl, že
pochází ze smíšené rodiny a do Německa docházel tajně za svými příbuznými.
Dostal trest smrti, ale Zápotocký ho omilostnil. No, nalétl jsem. Napsal jsem o něm
článek. Přišlo mi dost ohlasů, protože byl napsán dost sugestivně s ohledem na jeho
vyprávění. Nejkurióznější však je, že se ke mně přihlásil i po návratu z vězení
a setkali jsme se několikrát. Že byl agentem, jsem se dozvěděl až z Cibulkových
seznamů. Už je po smrti. Spáchal sebevraždu. Jeho syn se angažoval ve vydávání novin v Teplicích. Dokonce kandidoval do Senátu. Psal jsem mu, zda je potomkem onoho Mirka Vilíma, ale on to ani nevyvrátil, ani nepotvrdil.
Jaroslav Haidler
Má Černá kniha
Jiří Zdvořáček
Má Černá kniha74, nazvaná Fakta, dokumenty, city – Československo 1968 vznikla jako logické pokračování činnosti ze srpnových dnů roku 1968 po vpádu pěti
vojsk do naší země. V těchto dnech jsme neúnavně zajišťovali tisk všech letáků
a tiskovin v reprografickém oddělení Krajské knihovny Maxima Gorkého, kde
jsem v té době pracoval jako vedoucí. Vedoucí, který ale stejně inklinoval více
k té samotné manuální práci na ofsetovém stroji, k redakci a grafické úpravě
těchto tiskovin, protestujících proti okupaci. Dnes vzpomínám na celý kolektiv,
který od strojopisných prací až po kolportáž tiskovin snad ani nespal. Na lehátkách v jednom odděleni knihovny jsme odpočívali, po pár hodinách jsme se
nechali budit, abychom znovu pracovali. Aspoň jednoho jména musím vzpomenout – jména Aleny Bílkové, která se neúnavně starala o grafiku našich
prací. […]
118
Po moskevských jednáních s naší vládní delegací (pokud se tak dá nazvat
jejich internace) jsem se s realitou, že náš obrodný proces je potlačen, nechtěl
smířit. Navíc jsem viděl, že se začíná projevovat diametrální rozdíl mezi míněním lidí a politikou vlády a KSČ. Po odstranění všech progresivních sil z vedení státu začalo období normalizátorů typu Husáka, Biľaka a dalších. V těchto
chvílích mi bylo strašně líto té naší práce z období srpna 1968 a nechtěl jsem se
smířit s tím, že všechno končí. Proto jsem v období od listopadu 1968 do května
1969 realizoval svou myšlenku vytvořit knihu, která by alarmovala vědomí lidí,
kteří ji mají, nebo si ji budou půjčovat.
Alena Bílková, Jiřímu Zdvořáčkovi
– suchá jehla, 1973
Po svém zatčení v listopadu 1969 jsem vyšetřovatelům StB zdůvodňoval,
proč jsem knihu napsal tím, že jsem chtěl uchovat pro budoucnost a historicky
dokladovat určitý úsek dějin naší země. Moc mi to nepomohlo – po těžkých
sedmi měsících vazby jsem byl odsouzen za podvracení republiky na 2,5 roku
119
nepodmíněného trestu. Na rozdíl od osob s kriminálními delikty, které odcházely z výkonu trestu dříve, jsem s laskavým svolením svých věznitelů vydržel do
posledního dne. Ano, 20. května 1972 jsem se vrátil do náruče své ženy a syna,
kterému v ten den bylo již skoro pět let. Mé zážitky za těch bezmála tisíc dnů,
strávených ve vězení totalitního režimu by vydaly na objemnou knihu. Byl jsem zatčen 20. listopadu 1969. Bez tří dnů, přesně po dvaceti letech
jsem se vlastně dočkal toho, v co jsem stále věřil. A jsem rád, že jsem se toho
dožil v stále ještě aktivním, produktivním věku. A věřím rovněž tomu, že my
i naše děti již nikdy tuto šanci nepustíme z rukou. […]
[…] vybavily se mi situace z toho roku, psala grafička Alena Bílková, které si
člověk nese do konce života. Paradoxně jsme uprostřed tanků a cizích vojáků byli
nejsvobodnější. O to tíživější bylo období potom. Ovšem proto také i nezapomenutelné. V září cesta do Francie s prof. Holubovou, která nám přednášela dějiny umění, návrat do tmy. Palachův týden, studentská stávka, normalizace. Ještě
že obludnost jsem poznávala během pětiletého období na Pedagogické fakultě
po absolvování školy. Dodnes jsem vděčna Jiřímu Zdvořáčkovi, že nepadlo moje
jméno, když byl vyslýchán nejen pro vydání Černé knihy, ale také v souvislosti
s aktivitami knihovny v srpnových dnech […]
8. 9. 2008 Petrovice 75
Proč to bylo na severu Čech, jaké bylo
Jaký postih novinářů tam byl ve srovnání s jinými kraji? V Jednotné centrální evidenci novinářů je najdeme nejen v redakcích krajského deníku, okresních
týdeníků a studiích Čs. rozhlasu jako po celé republice. Jen samostatné televizní studio jako v obou moravských krajích, zde nebylo. V době všeobecné aktivity po vpádu vojsk Sovětů a jejich satelitů zde vznikly dvě redakce pro televizní zpravodajství přímo v objektech vysílačů na Ještědu a na Bukové hoře nad
údolím Labe, mezi Děčínem a Ústím; paradoxně v nich však nepracoval ani
jeden kolega z tříčlenné zpravodajské redakce ČST.76
Navíc však na severu Čech působila redakce kulturně-politického měsíčníku
Dialog, který vznikl v polovině 60. let. Jeho zřizovatelem bylo KNV ve stejnojmenném vydavatelství; z jeho redakce jsou v seznamu novinářů dva kolegové
[Miroslav Kindl a Miroslav Sakeš] a pět stálých spolupracovníků [spisovatel J.
Jedlička, první předseda jeho redakční rady politik J. Lošťák, šéf krajské plánovací komise J. Zahálka, vysokoškolský učitel J. Žemlička, učitel a katolický intelektuál L. Bumba]. Obdobné časopisy měly jen dva kraje – pomineme-li
pochopitelně kraj, který tvoří hlavní město. V Brně vycházel Host do domu [časopis
Svazu čs. spisovatelů], z jeho tvůrčího kolektivu obsahuje evidence čtyři spisovatele-redaktory, resp. stálé spolupracovníky; Ostrava nemá v centrální evidenci
z redakce časopisu Červený květ [vydával jej původně také KNV, v r. 1960 jej
převzalo tamní krajské nakladatelství, později pojmenované Profil] nikoho, je
v ní pouze jeden redaktor nakladatelství a z přispěvatelů jen mimoostravské
osobnosti (např. A. Lustig).
Do článku, jak se seznamy Jednotné centrální evidence promítly do přece jen
specifického vztahu tohoto kraje k reformním tendencím, ale zároveň i do vyššího stupně v normalizačním násilí vůči stoupencům reformy, uvedu přehledem
o počtu redaktorů krajských deníků, kteří byli zařazeni krajskými orgány znormalizované „kompartaje“ do seznamů na věčné časy.
120
Průboj, Ústí n. L. 11 redaktorů
Pochodeň, Hradec Králové 8 redaktorů
Jihočeská pravda, Č. Budějovice 6 redaktorů
Rovnost, Brno 5 redaktorů
Svoboda, Praha (Kladno) 4 redaktoři
Večerní Praha 4 redaktoři
Pravda, Plzeň 2 redaktoři
Nová svoboda, Ostrava 1 redaktor
V pořadí měla rozhodující roli vedle sympatií šéfredaktorů a jejich týmů k reformním tendencím, nebo ke konzervativnímu křídlu „kompartaje“, jak se projevovalo v obsahu novin, ale také kritérium, jaké braly v úvahu orgány toho kterého kraje.
Pracoval jsem v kraji, kde byl postižen nejvyšší podíl vyloučených členů KSČ;
podíval jsem se do centrální evidence hlouběji a nalézám v ní ty, kdo patřili mezi
naše pravidelné spolupracovníky, nebo se výrazně podíleli na rozvoji médií mezi
politiky a lidmi z veřejné správy, kterými přehled začíná, neboť především oni
ovlivňovali lokální rozdíly otevřenosti mezi správou obcí, měst, ale i orgánů státu
v regionu a občany ve srovnání s ostatními kraji. Ale samozřejmě nejen ty.
Na severu Čech rádi přirovnávají
Tak vedoucí stanice mladých turistů Míla Draxl měl metaforické jméno ústecký Foglar. A Jiří Lošťák, tajemník KV KSČ Ústí n. L. pro ideologický úsek,
byl ústecký Čestmír Císař. Přišel na kraj z Mostu, kde díky němu tamější intelektuálové (spisovatel Josef Jedlička, malíř Bohdan Kopecký a novinář vyslaný sem z Rudého práva „poznat život“ Radovan Brychta) získali tiskové
médium v Kulturním kalendáři Mostecka; jeho redaktorem byl Dalibor Kozel 77.
Jiří Lošťák jako předseda školské a kulturní komise KNV přispěl k rozvoji
kulturních institucí a umožnil otvírat cestu na veřejnost umělcům, kteří vyznávali mnohem modernější estetické normy, než bylo jinde zvykem. Když pak byl
v r. 1964 odvolán z funkce ideologického tajemníka SKV KSČ Jaroslav Hajn,
dovršil ve funkci, v níž jej vystřídal, svůj podíl na uvolnění prostoru pro rozvoj
kultury a uměleckou tvorbu podporou kulturně-politické revue Dialog; ta svým
významem vysoko překročila rámec kraje.
Poté, co byl Jiří Lošťák odvolán z funkce, přešel do Chemopharmy, kde byl při
svém vstupu do světa literatury zaměstnán spisovatel ing. Vladimír Páral. A když pak
musel opustit Ústí, pracoval jako listonoš v rajónu, kde byla natočena nejúspěšnější
filmová pohádka Pyšná princezna, v údolích kolem Ploučnice. Ve svém obvodu
organizoval místní noviny Silnice, které spojovaly lidi v nejsevernějším cípu Čech.
Ale v centrální evidenci byl po Lošťákově odchodu na KV KSČ i jeho nástupce v čele školské a kulturní komise ing. Jiří Hlaváč, místopředseda KNV Ústí
n. L.78 Další političkou byla Vlasta Klímová, tajemnice OV KSČ Ústí n. L.79
Rok 1968 opravdu nespadl s višně. I ve straně nastupovala nová generace. Já
si vzpomínám na Pavla Kohouta a Jirku Pelikána, kteří už v ÚV ČSM koncem
padesátých let velmi kriticky vystupovali k systému řízení a práci organizace
mládeže a pionýra. Pamatuji se, jak jsem osobně v r. 1956 (a to jsem byla v Moskvě), ale i mí vrstevníci, pochybovala o postupu proti Maďarsku. Pak na vysoké
šedesátá léta – to už nebyla škola pro výuku „tří zdrojů marxismu“, ale zařazeny
byly předměty sociologie, teorie řízení, právo, mezinárodní vztahy, logika.
121
[…] Mnozí profesoři a asistenti přednášeli u nás ve VUMLu. Až později jsem přišla
na to, že tam byli jako posluchači dva pracovníci KS StB; jeden z nich pak zatýkal
Emila Norka (v té době ředitele VUMLu) po vítězném hokejovém utkání s Ruskem.[…]
Nezapomenu na to, jak v osudný den mě manžel vzbudil o půlnoci, že jedou
tanky, a představ si, milice chtěla vydat zbraně, že jde do toho. Poslouchali jsme
na OV rádio, ve kterém nabádali, aby se žádné takové kroky nepodnikaly. Rozmluvila jsem jim to. Mnozí brečeli – to je fakt.
Vlasta Klímová v omluvě, ze setkání krajské knihovny a MDA 11. září 2008.
Tyto tendence podporovali bezprostředně pracovníci ideologického odd. na
sekretariátu KV KSČ, z nich byli na seznam centrální evidence vybráni: František Hořejš, vedoucí odboru politických informací KV KSČ, Arnošt Kačena, pracovník ideolog. odd. KV KSČ, Jaroslav Zima, pracovník KV KSČ, pravidelný komentátor Průboje, [za své postoje byl v 70. letech vězněn]. Přímo na
KV KSČ pracovala kancelář pro výzkum veřejného mínění, která velice otevřeně publikovala názory a byly – zejména v oblasti ideologického úseku uplatňovány: z pracovníků na seznamech uvádím: ing. Stanislav Stejskal, zást. ved.
OPASI, KV KSČ, Pravoslav Nykodým, pracovník OPASI Litoměřice, před
tím pracovník sociologických výzkumů téhož odboru KV KSČ 80, Vladimír
Pek, na KV KSČ vedl odd. vědeckých informací.
Liberecký experiment v řízení strany i veřejné správy
Je obsažen ve dvou zápisech, navržených severočeskými normalizátory do
Jednotné centrální evidence: Ladislav Belda, ved. tajemník OV KSČ v Liberci; Antonín Kábele, profesor Střední zemědělsko-technické školy ve Frýdlantu; ale byl tam navržen za svou činnost ve funkci předsedy OV KSČ v Liberci.
Antonín Kábele byl příslušník první generace novinářů, kteří přišli do
redakcí po r. 1945 [a také promoval na katedře novinářství]. Na přelomu 50.–
60. let musel tuto práci opustit a stal se předsedou JZD Raspenava na Frýdlantsku. Do tohoto nejsevernějšího výběžku Čech posílala poté novinářská katedra
své studenty na brigády. Doc. Klimeš měl zřejmě představu, že prom. fil. Kábele na ně bude působit pozitivně – ať už ve smyslu překonávání rozdílu mezi
městem a vesnicí, nebo fyzickou a duševní prací.
Antonín Kábele totiž patřil k těm, kdo „mysleli vlastní hlavou“ – alespoň
to o něm tvrdí jeho spolužačka z dálkového studia na Roztěži Dula Tučková.81
A tak, když se později vrátil na zemědělské „průmyslovce“ k profesuře „malé češtiny“, průvodnímu cyklu svého, ale i Aniččina nebo našeho studia, přemýšlel, jak
zlikvidovat podřízenost členů strany byrokratům ze sekretariátů. Našel v tom
pomocníka ve vedoucím tajemníkovi OV KSČ na Liberecku Ladislavu Beldovi. Ten zrušil systém tajemníků, kteří ve svých kancelářích rozhodovali o všem;
sám se považoval jen za šéfa těch, kdo by měli v aparátu sloužit tomu, co rozhodne demokraticky zvolený výbor členů strany. V jeho čele byl ten, co „dokázal myslet vlastní hlavou“ už v 50. letech. Že nezůstala realizace demokracie
v řízení veřejného prostoru bez následků, dokládá zařazení češtináře Kábeleho
i jediného vlivného aparátníka z okresu na seznam těch, kdo vadili především
těm, co za normální považovali vykazovat souhlas s centrální zvůlí těch vyšších
a vyšších byrokratů.
122
Mezi těmi, kdo podporovali tento experiment, byl nejznámější z lidí v centrální evidenci Jiří Moulis, předseda MěstNV Liberec.82 Ale podporovali tyto
tendence lidé z intelektuálních kruhů např. vysokoškolští učitelé tehdejších společensko-vědních kateder, z nich byli do centrální evidence vybráni ing. Emil
Dušek, profesor katedry ML, PhDr. František Fišera, profesor katedry ML,
ing. Jitka Srpová, profesorka ML všichni VŠST, Liberec a jako organizační duše těchto vrstev Margit Tomášková, tajemnice Socialistické akademie
Liberec.
Margit byla v Liberci do r. 1938 členkou německého Komsomolu; okupaci
prožila v anglickém exilu. Už jako tajemnice KV Socialistické akademie patřila
k reformnímu křídlu inteligence v celém kraji. Po nástupu její dcery do knihovny
Liberce se tam vrátila a přispívala ke studiu podílu čs. Němců na odboji proti
Hitlerovi. Její dcera Věra, provdaná Vohlídalová, se stala po Listopadu 1989 ředitelkou liberecké Státní vědecké knihovny, kterou vybudovala v nebývale moderním stylu s bohatým knižním fondem. Jako každý, kdo projeví iniciativu, vzbuzuje
nelibost byrokratů, navyklých spíše činnost vykazovat než realizovat. A tak si
Ministerstvo kultury „uřízlo ostudu“, když se marně snažilo Věru Vohlídalovou
stíhat u soudu, že nedodržovala výkaznictví investičních prostředků, ustupující
po roce 1990 „do světa zapomnění“. A protože ani tak tvůrčí osobnost, jakou
byl Pavel Dostál, nedala na varování kamarádů svých i Věřiných, patří prohraná
soudní pře k jedné z mála ostud jeho úřadu.
Na vysokém podílu těch, kdo možná déle než v jiných regionech zůstali věrni tomu, co přinesl rok 1968, měl nesporně vliv fakt, že město Liberec a jeho
okolí bylo nejtragičtěji postiženo sovětskou okupací, jak to ostatně připomíná i
reportáž 21. srpna 1969 v Liberci Luboše Příhody.83
Malá divadla, kluby mladých, ale i Porta
Úvod k této části tvoří dva zápisy do Jednotné centrální evidence exponentů
pravicového oportunismu… Patří dvěma osobnostem, které přišly do Podkrušnohoří v roce 1963 z Broumova s divadlem malých jevištních forem [jak se tehdy těm oblíbeným souborům říkalo] Kladivadlo: Pavel Fiala, ředitel Kladivadla Ústí n. L.84 a Vladimír Šuman, vedoucí organizace a řízení GŘ Čs. energet.
závodů, zakládající člen Kladivadla.85 Ten soubor sklízel všude úspěchy, jen doma
nebyl prorokem. A tak jeho členové přijali nabídku, aby se stali souborem Stavby mládeže Tušimice.86 Ti, kdo mohli spojit svou životní kariéru s budovanou
elektrárny, ji tam našli, jak dokládá mj. charakteristika Vladimíra Šumana. Pavel
Fiala se stal programovým pracovníkem Domu kultury v Kadani a jeho tehdejší
partnerka, Uršula Kluková, tajemnicí celostaveništního výboru ČSM. Postupně
se na jevišti objevily nové tváře. Snad nejznámější z nich byl šofér staveništního
auta Josef Dvořák.87
Svaz mládeže na Ústecku patřil k těm regionálním organizacím, které plně
prosazovaly zásadu proměnit se z „převodové páky“, jakou chtěla mít Strana nad
mladými, v organizaci mladých, která by uspokojovala jejich zájmy. A ti, kdo
v té straně na Ústecku chtěli skutečně pomoci ČSM, se postarali, aby např. v řadě
měst uvolnil tamní RaJ vždy vhodnou provozovnu jako klub mladých. V nich se
měly střídat se svými programy existující divadla malých jevištních forem. Už
před příchodem Kladivadla existovalo několik souborů tohoto žánru; v Chomutově, to bylo Divadélko v podloubí, jehož herci i autory byli Ladislav Vencálek
123
a Zdeněk Šlais. Ten, když se jeho parťák vrátil jako novinář na Moravu, se přestěhoval do Děčína, kde vedl klub mladých v Podmoklech; hostovaly tam snad
všechny soubory tohoto žánru. V Ústí byl soubor PAF (Pět agitačních forem),
který těžil ze satirických postřehů party železničních inženýrů a techniků.88 Podobný soubor, Flogiston, měli mladí lidé na Jablonecku.
Proslulé bylo Docela malé divadlo v Litvínově, které vedl Miroslav Kovářík. Zvolilo trochu jiný žánr – moderní poezii ze světa i z domova. Tak objevil
sdělnost, hodnotu a působivost poezie, kterou psal vyznavač dixielandu a básník mladé generace Václav Hrabě.89 Krátce po předčasné a nešťastně náhodné
smrti tohoto autora uvedlo DMD představení z jeho poezie Stop-time, s kterým
bylo zváno do klubů v řadě a řadě měst. Otevřelo pro Mirka Kováříka i možnost další existence, neboť ze zvůle normalizátorů pod Krušnými horami musel
opustit nejen krajské studio rozhlasu, ale i tamní pódia. V Praze se stal populární
tím, v čem pokračoval – pořady mladé poezie Zelené peří.
Příznačný byl článek, který jsem připomněl v předchozím článku této kapitoly:
v době, kdy se po Listopadu do ústeckého deníku Průboj vrátil první z jeho redaktorů před rokem 1970, a také tamější Sociálně-ekonomický ústav ČSAV (SEÚ) čekal, kdo mu „přidělí“ jeho další perspektivu, publikovali snaživí muži těchto dvou
institucí minulého režimu ve víkendovém čísle SN-Průboj 20./21. ledna 1990 článek
K některým problémům severočeské kultury; vycházel ze sociologické analýzy pracovníků ústavu. Dočetli jsme se v něm: Příznačné pro regionální tak zvanou kulturní
politiku Severočeského kraje byly zákazy produkce našich předních umělců, kteří
sice mohli pokukovat v Praze, tedy v centru, ale nebyli dost dobří pro region: například […] dramatizaci Páralova románu Generální zázrak [šlo o inscenaci Činoherního studia,] hráli sice v Praze a jinde, ale v Liberci nesměli […]. Miroslav
Kovářík mohl vystupovat na pražských pódiích, ale na severočeských ho orgány
viděly nerady, ačkoli byl v šedesátých letech spoluzakladatelem Porty. [Pozor, Mirka Kováříka navrhly do centrální evidence partajní orgány severních Čech
a ne Prahy.]
Ostatně i Porta se dostala do centrální evidence, díky dvěma z jejích zakladatelů: Jako redaktor „pro mládež“ byli Jan Dušek a další pracovník studia čs.
rozhlasu Miroslav Kovářík prvními moderátory festivalu skupin country and
western a trampských sborů Porta. Ten název byl odvozen od plastiky Brána Čech
– Porta Bohemica, kterou stvořil sochař a keramik Miroslav Raboch a o niž se
v Ústí nad Labem soutěžilo. Porta jako soutěž skupin country and western a trampských sborů byla také vrcholem tohoto druhu klubových aktivit mladých a pro
mladé. Písničky patřily k programům klubů a k jejich podpoře organizovaly redakce Průboje a ústeckého studia ČsRo společné pořady vždy ve čtvrtek. Spojovala je rubrika Písničku posílá. První poslala mladým čtenářům i posluchačům tehdy maturantka Helenka Vondráčková Červenou řeku, mezi dalšími byla
písnička Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě od Vaška Neckáře, který byl ještě nedávno elévem činohry v Divadle pracujících Most a určitě nějaký klasický western od chomutovské skupiny Atlovců. Písničku vysílalo ústecké rádio, zvláštní
stránka Průboje otiskovala její melodii s kytarovými značkami ve formátu, aby se
dala nalepit do notesu. A zároveň v tento den uveřejňoval inspirátor Porty Kapitán
Kid [Jaroslav Velínský] v Průboji svou školu hry na kytaru. Ostatně v prvních
ročnících Porty organizovala redakce na festivalu soutěž pro kluky a dívky
o kytaru Průboje.90
124
První písničkář, který jezdil do klubů mladých, byl Karel Kryl. Vím to, protože jsem jej slyšel v Teplicích, kde vypaloval keramiku v tunelu Spojkeru, zpívat
Deštivý den,91 napsal jsem 3. března 2014 do vzpomínky na něj. I to bylo jednou
z řady příčin, proč je v Jednotné celostátní evidenci také řádek: Josef Dušek,
vedoucí Estrádního agentury Sever, Ústí n. L. (tak zní zápis v centrální evidenci a shoda jmen s redaktorem ČsRo je náhodná).
Josef Dušek byl původně včele ústeckého KPFKE; to byla první agentura,
která zadávala veřejná vystoupení Karla Kryla. Na koncertním úseku tohoto
podniku byl zaměstnán od r. 1964 mj. známý publicista Jiří Ješ, který jeho prostřednictvím pořádal svoje „bernsteinovské hovory o hudbě“ – především v Kytlicích, kde měla řada umělců své chalupy a chaty…
Jaký byl konec Klubu-Kladivadlo – neboť tak se rok před osmašedesátým
jmenovalo, aby i názvem dokumentovalo, že nezve své diváky jenom na představení, ale i na diskusi po něm. Mohlo je k ní inspirovat to, co právě shlédli.
Nebo to, čeho byli svědky – ať už cestou do divadla, z práce nebo ve škole.
Dodnes si pamatuji, že nejdelší [a na pokračování] byla debata, zda se dá něco
kloudného udělat, aniž se musí překročit nějaké paragrafy. Předák z místní federace strojvůdců ji začal vyprávěním, jaké předpisy musel zrovna porušit, aby
dodržel jízdní řád.
Souboru byla administrativně ukončena/zakázána činnost k 31. 12. 1971,
napsal mi vedoucí souboru Miloš Dvořák, který se staral o organizaci, ekonomiku, dopravu a já nevím, o co všechno, aby na Pavla Fialu zbyla jen ta „nadstavba“, jak se slušelo tvorbu v duchu sorely s vracející se vírou v jediný světový
názor nazývat.
Od začátku roku 1972 působil zbytek souboru dva měsíce pod názvem Groteska; od 1. března do 31. 7. 1972 pod názvem Činoherní studio mladých (ČSM).
Abychom se zbavili té zkratky ČSM, přejmenovali jsme se od 1. srpna 1972 na
Činoherní studio – pod tímto názvem působí v Ústí n. L. soubor dosud.92
I když na počátku normalizace musel opustit Kladivadlo jeho zakladatel Pavel Fiala, generační divadlo lidí, kteří tehdy překročili limitu Kristových let,
z Ústí tehdy nezmizelo. Ba přečkalo celou normalizaci.
Úplného zrušení souboru se soudruzi i později báli. Jak se mi svěřil bývalý
ředitel Státního divadla ZN Joža Mikula, měli obavy, aby to nevyvolalo negativní zásah (příkladně ve vysílání Svobodné Evropy), jako tomu bylo v souvislosti se zrušením Krejčova Divadla za branou, vzpomíná Miloš Dvořák ve své
knížce.93 Soudruzi si tehdy libovali, že se jim podařilo změnit divadlo dle svých
představ. Leč brzy se ukázalo, že se přepočítali. Ale to už je jiná historie… Význam Kladivadla spočívá i v tom, že jeho existence umožnila pozdější působení
Činoherního studia. Pokud by neexistovalo, nikdy by nikoho nenapadlo na začátku 70. let zakládat v Ústí n. L. jakýkoliv nový divadelní soubor.
Zrušit takový soubor se podařilo až v sezóně 2013–14 radním krajského města Ústí n. L. Čeho se báli vládci nad Ústečany, když měli mocnou zbraň „jedině
pravou ideologii“, to si dovolili, když mohli používat podle své zvůle peníze.
Protože ty jsou až… no, přede vším.
Že mají svou moc odvozenou z volebního výsledku? To si mysleli. Na podzim byly nové volby a sociální demokracie, jejíž radní tu vůli usurpovanou
k moci vykonal, ostrouhali v Ústí, ani nevěděli jak. Nebo snad věděli?
125
[Ne]svoboda ve Svobodě
Naďa Komendová
Když začala normalizace, většina redaktorů Svobody musela redakci opustit.
Mezi vyhozenými byl Ervín Motl, který vstoupil do strany v době Pražského jara.
A vystoupil, když přijely sovětské tanky. Pak nemohl najít práci, až v nějaké
vzdálené cihelně jako pomocný dělník. Tam ale vedení závodu šidilo dělníky.
Dělníci se obrátili na Ervína, který se tu stal osobností. Co dělat? Ervín jim
řekl: „Obraťte se na odbory. Ty mají hájit vaše práva.“
Dělníci se obrátili na odbory, ty začaly hájit jejich práva. A výsledek? Ervín
byl zatčen pro pobuřování a uvězněn na Borech.
Gizela Svobodová94 v plátěném stanu v horku i v zimě prodává cigarety.
Láďa Hausdorf si ničí páteř na „gránichu“. Jindra Fučík má spálené paže k loktům
od nějaké žíraviny v papírně. Zdeněk Matoušek nádeničí v třísměnném provozu
v gumárnách a předčasně umírá. Emanovi Pechanovi, zpravodaji z Benešovska, zbývá jen dřina v lese. Jeho synovi zmařili studium na střední odborné
škole.
„Na koleně ano, na kolenách nikdy!“ prohlašoval svého času Miroslav Vízdal. Ale včas poklekl a dostal teplé místo v Tvorbě. Zde přináší důkaz, že jsme
ve Svobodě přímo zabíjeli lidovou uměleckou tvořivost. Opovážili jsme se udělat
legraci z estrády ve Veltrusích, kde místní zpěvačka přišla na každou písničku
v jiné róbě – podle Yvetty Simonové. Na diskuzi, na kterou si nás pozvali, probral
autor článku, Eda Škoda, číslo po čísle. Nedokázali najít ani jediný původní
tvůrčí nápad. Byla to obyčejná estráda, složená z okoukaných manýr. To považoval M. Vízdal za lidovou uměleckou činnost.
Včas poklekl Vladimír Pánek – včasným obratem po srpnu 1968 si vysloužil
post ve Světě sovětů, odkud ho vyhodili pro neschopnost; potom šéfovství v Týdeníku Rozhlas, kde dával v době normalizace příležitost třeba vedoucímu tajemníkovi OV KSČ v Kladně, aby se vyplakal, jak trpěl, když ho z této funkce v polednové atmosféře vyhodili ti, kteří ho nazývali „grófem“.
Jediný z bývalých členů redakce Svobody podepsal Slovo do vlastních řad zpravodaj kladenské mutace Václav Janda. Ale to už byl vedoucím redaktorem Kladenské
záře. Tenhle frázista, mistr stylu „provádění opatření“, který navíc neuměl pravopis, za své pokleknutí posléze dostal místo v nějakém prosovětském bulletinu.
Když po srpnu zlikvidovali vzpurné Literární listy, nabídl mi vedoucí tiskového odboru ÚV KSČ místo v Listech, které po nich nastupovaly. Svěřili by mi
stránku dopisů. – Jak lákavé! Právě tu rubriku jsem dělala ve Svobodě. Ale to už
by v redakci nebyl Milan Jungmann, A. J. Liehm, Ivan Klíma…
Řekla jsem: „Nesouhlasím s tím, jak byly Literárky zlikvidovány a nesouhlasím s politikou strany vůči inteligenci.“ – Přislibování jsem tedy odmítla.
Události málem ostudné
Naďa Vencovská
Poté, co jsem byla vyhozena z redakce Večerní Plzeň, jsem se po nějakém čase
přestěhovala i s manželem (byl rovněž propuštěn) a dětmi do Prahy; manžel zde
sehnal místo – vždy po třech měsících s obnovovanou pracovní smlouvou. Já
nastoupila jako průvodčí Dopravního podniku hl. m. Prahy. Avšak ani kurs pro
126
řidiče tramvaje jsem nemohla ukončit „z politických důvodů“. V téže době byl
propuštěn i manžel a odbor pracovních sil mu sehnal místo nočního vratného ve
Strojobalu v Praze-Michli. Já jsem ke všemu utrpěla úraz na tramvaji a stoupat
do vyšších pater našeho bytu se pro mne stalo utrpením a takřka nemožné.
Jedna šance byla ve změně působiště – opustit Prahu. Přestěhovali jsme se
do Příbrami, kde se mi podařilo sehnat místo účetní na pile. Manžel musel vzít
za vděk místo nakladače a vykladače vagónů na místním nádraží. Odešel do
důchodu za 1600,- Kčs měsíčně. Doma byly čtyři děti a smůla se na nás lepila
stále dál. Ze zdravotních důvodů jsme kvůli dítěti museli na doporučení lékaře
znovu změnit prostředí.
Tentokrát to byla Bechyně, kde jsem začala jako dojička, pak uklízečka, výhybkářka, koulovačka vagónů a dokonce i hajzlbaba. Nejhorší bylo, že jsem měla do
Bechyně špatné spojení, a tak jsem domů jezdila jednou za dva dny a v noci jsem
spávala na stole v kanceláři a v teplých dnech někde na stráni. Takže opět změna zaměstnání – sehnala jsem zástup na noc do pekárny, poté jsem v místním
kině čistila dvoje ohromná kamna, uklízela a jezdila pro filmy na nádraží – to
všechno za 920 Kčs měsíčně…
Nadin manžel, Jan Vencovský, byl jako šéfredaktor deníku západních Čech,
plzeňské Pravdy, uveden na návrh tamních krajských orgánů v Jednotném
seznamu centrální evidence; v důsledku toho prožíval stejné osudy jako stovky
jeho kolegů. – Naďa Vencovská95 po listopadu 1989 pracovala v redakci čtvrtletníku Pól, který v Praze vydával po svém návratu z exilu Jiří Loewy; byl totiž
nucen předsedou přípravného výboru ČSSD Klabanem, aby změnil titul Práva
lidu, které vydával za hranicemi od roku 1978. O této druhé ostudné události
v článku Měl podle svých věznitelů zemřít, ale byl příliš živý příklad pro své
kolegy v kapitole Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám tohoto sborníku (s. 237n).
(bek)
Ne, jak jste tu dobu prožili, ale jak se máte na tu dobu dívat
Čs. televize v éře Jana Zelenky II.
Daniel Růžička
Nejvíc TV pořadů, které měly v duchu normalizace osvětlit události v letech
1968–69, bylo vyrobeno a vysíláno v letech 1970–71 [několik již v roce 1969!]
a podepsáni byli jen ti, kdo se rozhodli nové moci sloužit – režiséři Miroslav
Hladký, Jaroslav Hužera, Miloš Pavlinec, Zdeněk Lavička, kameraman Antonín Kovács apod. Šlo v nich především o to, že byli diskreditováni představitelé
demokratizačního procesu v KSČ, mnoha společenských organizacích a různých
názorových proudů. 96
1969 Premiéra 5. 9. Vlastenci bez masky – pořad o událostech kolem 21. srpna
1969, kdy podle komentáře mělo vystoupení reakčních živlů na Václavském náměstí zvrátit pozitivní vývoj v naší zemi. Šlo o dlouho připravovanou akci kontrarevolučních sil s cílem přivést naši zemi do hluboké krize. Rekapitulaci událostí
střídají záběry z výslechů zadržených narušitelů pořádku – před vyšetřovatelem
a kamerou se postupně objevili striptérka, zvědavý mladík, svedený mladý člen
KSČ, starší muž oblečený do šaškovského obleku, mladík, u něhož byl nalezen
127
prak, otec dvouměsíčního dítěte, kouřící dívka, která utekla z domova, a když
neměla peníze, chodila se staršími pány. Během nepokojů byly stavěny barikády, drancovány výlohy, rozšiřovány protistátní tiskoviny, při organizování
nepokojů vydatně pomáhali zahraniční diplomaté. To byla škola, která nás naučila poznávat kontrarevoluci. Jde o to, abychom si to pamatovali, uzavírá
komentář.
Premiéra 15. 11. 17. listopad a studentská současnost – námět Miroslav
Žižka, kamera Antonín Kovács, režie Miroslav Hladký, průvodce Miloš Frýba.
Dokumentárně publicistický pořad připomíná historii 17. listopadu 1939 a kriticky rozebírá opoziční studentské hnutí na konci 60. let; hlavním smyslem pořadu bylo odsoudit je, protože se postavilo proti sovětské okupaci. Uvádí případ
studenta strojní fakulty ČVUT Jiřího Müllera: od roku 1964 vydával časopis
Buchar a vyvíjel podvratnou činnost. Kolem něho vznikla studentská akademická rada, která usilovala o rozbití ČSM. Dalšími opozičními studenty byli
Luboš Holeček, Jan Kavan, Karel Kovanda, Jana Kohnová aj. Připomínal, že
jejich opoziční akce začaly už v letech 1965–66 (např. při pražských Majáles);
v r. 1968 skupina pořádala mítinky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka
a vydávala tiskoviny. Po srpnu 1968 pořádali demonstrace proti sovětské invazi
a organizovali demonstrace i v Anglii. V lednu 1969 zneužili Palachová činu.
Obrovská skupina mládeže byla v letech 1968–69 dezorientovaná a manipulovaná.
Premiéra 19. 12. Causa Jan Masaryk – námět Vladimír Solecký, scénář a režie
Miroslav Hladký, kamera Antonín Kovács; Kampaň a její autoři – První část
třídílného dokument, který reagoval jako kontrapropaganda na čtyřdílný dokument Vlastimila Vávry o smrti Jana Masaryka z r. 1968 Na pomoc generální prokuratuře. Jedná se o jeden z prvních propagandistických pořadů, kde se o Pražském
jaru 1968 hovořilo už jako o kontrarevoluci. I. díl objasňuje vznik kampaně
o smrti Jana Masaryka ve sdělovacích prostředcích: v časopise Student vyšel 10.
3. 1968, v den 20. výročí této události, článek Ivana Svitáka; druhý den na tento
článek reagovala generální prokuratura a začalo vyšetřování smrti. Hlásili se
různí svědci, jejich výpovědi vycházely ve Svobodném slovu a Lidové demokracii. Autoři pořadu se zabývají Ivanem Svitákem a také Beno Weiglem, mezinárodním hochštaplerem – ten pod pseudonymem Michael Rand uveřejnil článek
v časopise Der Spiegel o záhadné Masarykově smrti, z něhož Sviták ve svém
článku vycházel.
1970 Premiéry 9. 1., 6. 2. druhý a třetí díl Causy Jan Masaryk. Dokument
„Svědkové“ a svědkové v případě samotné smrti reaguje na fakta uvedená ve
Vávrově dokumentu: Našly se evidentní rozpory ve svědeckých výpovědích. Pořad v roce 1968 dal zaznít hlasům, jež rozpoutávaly nacionální vášně a antikomunistické nálady. Diplomat, politik, člověk mapuje poslední den Jana Masaryka. K celé kauze se vyjadřují pracovníci generální prokuratury a sám generální
prokurátor říká, že tvrzení pořadu Vlastimila Vávry není doloženo. Nejmenovaný průvodce na závěr této trilogie doufá, že tento pořad odhalil mnohé z příčin
a důsledků rozpoutaných vášní a tiskové kampaně v roce 1968, jež vedla ke
zneužití domněnek a faktů o posledních chvílích Jana Masaryka.
Premiéra 20. 4. Svědectví od Seiny – dokumentární pořad o československé
poúnorové emigraci a jejích aktivitách soustředěných kolem Pavla Tigrida a časopisu Svědectví po r, 1968. Autoři neuvedeni.
128
Premiéra 11. 5. Devadesát devět podpisů – námět a režie Miroslav Hladký,
kameraman Antonín Kovács. Dokument o signatářích z n. p. ČKD Praga, kteří
požádali v otevřeném dopisu z července 1968. ÚV KSSS o pomoc a „záchranu socialismu“ v naší zemi.
Premiéra 14. 6. O Čapajevovi, jednom okrese a spoustě jiných věcí – scénář
a režie Jaroslav Hužera. Dokument o událostech roku 1968 v Nymburce ve
výpovědích tamějších funkcionářů o jaru 1968, srpnu 1968 a prvních krůčcích
normalizace. Jako ilustrace se objevují objevují ukázky z inscenace Čapajev97
nymburského divadla.
Premiéra 10. 7. Hlas z druhého břehu – případ Hatala – námět Zdeněk
Lavička, režisér Miloš Pavlinec. Dokument se inspiroval ve faktu, že v r. 1970
předal prezident ČSSR vyznamenání za statečnost vedoucímu obchodu Potraviny v Košicích Pavlu Hatalovi za záchranu života ženě poslance Národního shromáždění J. Belase. Ženu napadly kontrarevoluční síly 23. srpna 1968. O incidentu v pořadu hovoří syn napadené ženy Jožka Belas, příslušník SNB Blažek
a samotný Hatala. – Nešlo o předobraz k divadelní hře [ale i filmu] Tobě hrana
zvonit nebude, věčného tématu Vojtěcha Trapla?
(dr)
Premiéra 17. 7. Vražda na pokyn? – Babice 1951 – scénář Vladimír Fiala,
kamera Antonín Kovács, režie Miroslav Hladký. Proč se vracíme k bestiální
trojnásobné vraždě poctivých a nevinných lidí? Ve vysílání Svobodné Evropy
19. března 1970 označil totiž bývalý redaktor Čs. rozhlasu Sláva Volný babický
případ za provokaci Státní bezpečnosti, zazní v komentáři na úvod a následuje
rekonstrukce případu dle oficiálního výkladu: V květnu 1968 se najednou Sláva
Volný pokouší obrátit celou věc naruby a označil Ladislava Malého za agenta
StB. Šíří se fámy, že Malý žije, a pomahači teroristů se pokrytecky dožadují rehabilitace a finančního odškodnění.
Premiéra 28. 7. Válka bez uniforem – autor námět a scénáře Zdeněk Lavička
je uveden pod pseudonymem Jiří Martin, režisér Miloš Pavlinec. Dokument o historii SNB srovnává situaci s Maďarskem, kde v r. 1956 byli komunisté a příslušníci
bezpečnosti první oběti kontrarevoluce. U nás byla v r. 1968 situace podobná, útoky
na Bezpečnost se stupňovaly, po dvaceti letech znovu šlo o socialismus v naší zemi. Premiéra 10. 9. Srpnové pastorále – scénář a režie Jaroslav Hužera. Dokument
o vesnici Zaječov, která se přátelila se sovětskými vojáky a získala za to jméno
Brežněves. Členové JZD se proslavili svou pomocí a přátelstvím k sovětským
vojákům krátce po srpnu 1968, předseda MNV hovoří o přejmenování obce, její
obyvatelé vyprávějí o krásných zážitcích se sovětskými vojáky a ti o nich hovoří
jako o bratrech-kamarádech.
Premiéry 8. 10. a 22. 10. Dnes rozhodujeme o zítřku, 1., 2. – režie obou pořadů
Hana Horáková. Do angažované publicistiky se zapojil i sám ústřední ředitel
Čs. televize Jan Zelenka dvěma rozhovory: první s předsedou vlády Lubomírem
Štrougalem začal otázkou: Naše země je zkonsolidovaná politicky i hospodářsky,
jaké jsou perspektivy a další postup vlády? Štrougal nechce přeceňovat výsledky, tři čtvrtě roku je krátká doba. Podstatné ovšem je, že byla zastavena živelnost, inflační tlaky a obnovil se proporcionální rozvoj. Dále hovoří o motivech
politické konsolidace, o tom, že strana prošla očistou, o pohovorech se členy
strany a výměně stranických legitimací. Druhý aktuální rozhovor vedl ústřední
ředitel Zelenka s místopředsedou federální vlády ing. Václavem Hůlou. […]
129
V tom roce měly také premiéry dvě propagandistické přednášky – 15. 10.
a 26. 11. Třídy a třídní struktura společnosti a Na pomoc politickému vzdělávání. Ve druhé nepředstavený funkcionář KSČ sedí u konferenčního stolu v zasedačce a má přednášku na téma Boj za obnovu jednoty KSČ po r. 1969. Pravicové síly se v r. 1968 soustředily na rozbití vedoucí úlohy strany, někteří straníci
zklamali; to je potvrzení, že strana může být vedoucí silou pouze za předpokladu marxleninské jednoty. Boj je boj a my jsme ho vyhráli, je nutno cílevědomě
působit na protisocialistické živly, říká.
Premiéra 28. 10. Náš rozhovor – scénář a režie Jiří Soldát – redaktora Jiřího
Šolce s novým předsedou Svazarmu generálem Rytířem o činnosti této organizace po r, 1968, kdy krize dopadla i na Svazarm a ten musel svést boj o zachování existence, samostatnosti i svém.
Premiéra 6. 12. Žijeme spolu – další Hužerův dokumentární film o soužití Čechů
se sovětskými vojáky po srpnu 1968. Výpovědi děvčat o tom, proč začaly chodit
se sovětskými vojáky, vyprávění důstojníka čs. armády o tom, jak byli přijímáni
sovětští vojáci po srpnu a jak nám pomáhali, žena hovoří o oslavách 1. máje v kasárnách, dozvídáme se o pomoci sovětských vojáků v továrně v Hrochově Týnci,
v elektrárně u Pardubic, v zemědělství, ve stavebnictví. Dokument prolínají záběry
z vesnické tancovačky, kde se sovětští vojáci baví s tamními děvčaty.
Premiéra 20. 12. Včera, dnes a zítra – scénář dr. Jaroslav Marek, předseda
politicko-výchovné komise ÚV ČSTV. Beseda na téma normalizace ve sportu
a tělovýchově: v r. 1968 hrozilo rozbití jednoty naší tělovýchovné organizace,
znovu se obnovovaly Česká obec sokolská a Orel, princip demokratického centralismu byl diskreditován a vedoucí úloha KSČ v tělovýchově oslabena. Heslo
Tělovýchova bez komunistů vyštvalo dlouholeté funkcionáře ve sportovních svazech,
vychovatelé sportovců demonstrativně odevzdávali stranické legitimace. Ve svazech
se do sportovní přípravy promítla apolitičnost – zmizely přednášky o socialistickém systému výchovy a o dějinách tělesné výchovy.
1971 Premiéra 21. 1. Dobré účty scénář Vladimír Kužel, režisér Zdeněk Hnilica, kamera Antonín Kovács. Publicistický pořad navazující na dokument Vesnický příběh z r. 1968.
Premiéra 25. 5. Vyznání – publicisticko-dokumentární zamyšlení režiséra
Jaroslava Hužery spojené s literárně dramatickým průřezem hry Vojtěcha Cacha
Duchcovský viadukt. Pořad spojují ukázky z divadelní hry s osobními výpověďmi herců-komunistů. Pořad otevírá režisér svou osobní výpovědí na téma, co ho
přivedlo do KSČ. Poté již hovoří další: Jiřina Švorcová, Světla Amortová98
a její manžel Karel Beníško, Lída Plachá, Josef Mixa99, Bohuš Pastorek.
Beseda o kultuře – režie Jiří Venera. Předvolební besedu Televizních novin
o kultuře a umění po krizovém období 1968–69 vedl šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek,
zúčastnili se jí Vojtěch Mihálik, Miloš Axman, Josef Páleníček, Vladimír Procházka. Léta 1968–69 byla jen epizodou, pronáší v ní Hájek a Mihálik tvrdí: Těm, kteří
byli aktéry pravicových sil, lze dnes říci – naše kultura bez nich existuje lépe.
Ani v tomto roce nechyběla přednáška Na pomoc politickému vzdělávání
– RSDr. Ivan Hrůza z Vysoké školy politické při ÚV KSČ v ní hovoří o příčinách kontrarevoluce v r. 1968; zdůrazňuje vedoucí úlohu KSČ podloženou historickými zkušenostmi a její doktríny vycházející z nauky klasiky marxleninismu. Zejména však poukazuje na nebezpečí tzv. demokratického socialismu.
130
V r. 1970 bylo televizní vysílání prostoupeno nebývalým množstvím služebných politických publicistických pořadů, které dezinterpretovaly události roků
1968 a 1969 a skandalizovaly výrazné a veřejnosti známé stoupence reformního procesu v KSČ i ve společnosti. Díky novému kádrovému pořádku, který
začal platit v r. 1970 a určoval funkce v televizi, jejichž obsazení musely schválit různé stupně orgánů KSČ, díky nově ustanovenému kádrovému odboru ČST,
který dbal na správný výběr kádrů a vyjadřoval se k personálním záležitostem,
i díky směrnici k úpravě honorářů v tisku, rozhlasu a televizi, která měla pomoci zvýšit politickou angažovanost novinářů a redaktorů, postupně vznikl v Čs.
televizi nový, mladý a politicky poslušný kolektiv novinářů a tvůrců, na které se
mohlo Zelenkovo vedení nejen v sedmdesátých letech spolehnout.
Poznámky:
1
Hochman, Jiří: Všechno bylo jinak. Všechno je jinak. Všechno bude jinak. Curych, Konfrontace 1979, s. 158n. – Knížka vyšla jako Revue napětí a humoru, čís. 6/ ročník I.,
šéfredaktor Vladimír Škutina.
2
Löffelmann, Ctirad: Sdělení Generální prokuratury ČR. In Noviny, Praha 10. července 1992, s. 10. – Tento dokument byl součástí materiálů z bývalého Předsednictva ÚV KSČ, které Policie ČSFR předala Generální prokuratuře 26. dubna 1992. Ta
jej poskytla redakcím.
3
Maňák, Jiří: Čistky v Komunistické straně Československa 1969–1970; Praha 1997,
Sešity Ústavu soudobých dějin AV ČR sv. 28, s. 79.
4
Viz c. d. s. 79. – In Beránek, Jindřich: Knížka, jejíž údaje jsme psali svými osudy; Praha,
Zpravodaj KNPJ ´68 1997, č. 3, s. 3n.: Připomíná-li knížka, že z očisty nebyly vyňaty
ani nekomunistické strany a společenské organizace v Národní frontě (s. 79), lze konstatovat, že se týká každého z nás. Pravda, jsme v ní obsaženi každý jen jako součást množiny. Vznikla […] ze spolupráce se sociology na studii o proměnách společnosti po r. 1968.
5
I když, jak uvidíme ve statích o působení Jednotné centrální evidence, „pro věčné
časy“ to nebylo; „směnka“ na tichý souhlas, aby dotyčný mohl pokračovat ve své profesi, byl čtyři roky po vyhlášení těchto seznamů podpis anti-charty, trvala tato „milost“ shůry pro ty, kdo podepsali spolupráci s StB; a protože se po r. 1984 uvolnil
režim v cestách za hranice, rozrostl se i okruh těch, koho se orgány MV jako „protihodnotu za tuto benevolenci“ – aspoň příslušní činovníci se tak vůči nám, kdo jsme
měli být výstrahou pro ostatní, tvářili – pokoušely zavázat k spolupráci. V návrzích
orgánů KSČ hlavní slovo měly jejich kontrolní a revizní komise, kde byl nejvyšší
muž Miloš Jakeš – do r. 1977, kdy se stal tajemníkem ÚV KSČ a kandidátem na
členství v ÚV. Byl to – jen v tomto případě opravdu dočasný – případ; pro Jakeše
se tím odstartoval – sice ne právě raketový – odpal vzhůru; po deseti letech, 17. prosince 1987, se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ. Ale v této funkci nevydržel ani
dva roky: 24. listopadu 1989 byl na zasedání ÚV KSČ, které se konalo ještě na levém
břehu Vltavy (v partajní Sorbonně), nucen odstoupit a jedenáct dní po té jej sjezd
(KSČ na něj odcestovala na břeh pravý, do Pakultu) z jeho „rodné“ strany vyhodil.
6
Na řadu z nich jsem upozornil redakci dopisem z 6. září 1992, který provázel glosu
Pečliví lajdáci. Po své půlroční existenci však oranžové Noviny zanikly. Tam, kde
jsem upozorňoval na tyto mylné údaje, uveřejňuji ve výběrech z těchto seznamů
kurzívou, jak na skutečná fakta, tak i na některé další údaje, kvůli nimž je jmenovaný nepřítelem režimu na věčné časy.
7
RNDr. Jan Svoboda ve skutečnosti byl v r. 1968 ředitelem tohoto ústavu; stal se jím,
když jeho starší kolegové čekali za hranicemi, zda se vrátí, nebo využijí vlny sympatií
k okupované ČSSR a založí si světovější kariéru. Po Listopadu byl dvakrát řádně zvolen ředitelem ústavu, který se mezitím přejmenoval na ÚMG [molekulární genetiky];
131
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
jen už se dík důsledkům toho, že byl zařazen na tento seznam, nestihl stát prezidentem
Akademie věd jako oba jeho následovníci (prof. Říman za normalizace a prof. Pačes na
přelomu století); za to získal v r. 2010 nejvyšší vědeckou cenu ve své vlasti – Českou hlavu.
Mezi návrhy z regionů českých zemí má kvantitativně sice primát Ostravsko, ale
s ohledem na podíl obyvatelstva v celé České republice, kde jej předstihuje jen kraj
Jihomoravský, je to nižší průměr; vliv na to má hlavně vysoký podíl funkcionářů
z Ostravska v tzv. promoskevském křídle (Kolder, Indra, Mamula aj.), ale bylo tomu
obdobně i mezi novináři; hned za tímto krajem následují početně východní Čechy,
kde byli nejvýrazněji pronásledováni stoupenci reforem už od r. 1956. Počet návrhů
na seznam tu překročil i mnohem početnější kraje, než byly Hradecko s Pardubickem, jedná se vedle kraje Jihomoravského především o Středočeský; na specifikum
hlavního města Prahy jsem upozornil výše. – Orientační podíly obyvatelstva v jednotlivých krajích ČSR jsou převzaty z přehledu po nejbližším sčítání lidu, sumarizovaného v r. 1983 in: Malá československá encyklopedie; Praha, Encyklopedický
ústav ČSAV 1984, I. díl, s. 812.
Maňák, Jiří c. d. s. 59.
Maňák, Jiří c, d, s. 25n.
Zdvořáček, Jiří: Moje Černá kniha. In: úvod k části Specialita menu na severu
Čech; tato kapitola, s. 116n.
In: Souboj slova a obrazu… c. d. s. 128. – Jaroslav Velinský (*1932, U2012) byl až
renesančně všestranný umělec. Jako Kapitán Kid byl skladatelem trampských písní,
jako spisovatel vydal řadu detektivek a románů sci-fi, jako kreslíře jej zaměstnávala
propagace Domu kultury od roku 1967, kdy se tam připravoval první ročník soutěže
trampských písní a skupin country and western Porta.
viz článek: Ješutová, Eva: Rozhlas zažil i nějaký ten návrat. In: tento sborník, kapitola Odchody a návraty, s. 330.
Václav Daněk (*1929) byl od r. 1954 až do odchodu do penze v r. 1994 redaktorem
Čs. rozhlasu, kde především redigoval literární pořady. V literární tvorbě byl překladatelem poezie a po r. 1970 publikoval i vlastní verše; po maturitě v r. 1948 byl několik prvních let hercem operetního divadla Na Fidlovačce a studoval dramaturgii
na DAMU. Je členem českého PEN klubu.
Jako příklad uvádím Václava Havla, který jako člen redakční rady proměnil časopis
Tvář, takže z prvotního záměru být časopisem pro začínající autory se z ní stala
programově revue pro nekomunistickou skupinu intelektuálů, na níž se podíleli dále
druhý šéfredaktor Jan Nedvěd, tehdy literární kritik, dnes politolog Bohumil Doležal, historik a esejista Emanuel Mandler, publicisté Karel Štindl a Jan Lopatka,
z nichž jen poslední je uváděn v seznamu Jednotné centrální evidence.
In: úvodní článek kapitoly Květy jara – plody podzimu. In: tento sborník, s. 90n.
Jiří Dienstbier (*1937, U2011), jeden s prvních signatářů, ale i mluvčích Charty 77,
v letech 1979–82 vězněn pro činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných; podílel se na založení Čs. helsinského výboru, patřil do Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislého mírového sdružení a Kruhu československo-polské solidarity, vydával samizdatové noviny a časopisy, patřil mezi kmenové autory samizdatových Lidových novin.
Klímová, Jindra: Kapky činů v moři událostí, viz v tomto sborníku: kapitola Odchody a návraty, s. 337n.
In: Růžička, Daniel: Sametová revoluce v Československé televizi. V kapitole 17.
listopad 1989 a co následovalo; s. 284n.
Bedřich Rohan (*1920, U2006), rodák z Ústí nad Labem emigroval v roce 1939 do
Anglie, kde vystudoval anglistiku a germanistiku. Jeho rodiče byli zavražděni nacisty
v Osvětimi. Za války sloužil u britského Královského letectva. V květnu 1945 se vrátil
132
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
do Prahy a pracoval jako redaktor zahraniční rubriky Rudého práva. V době politických procesů byl propuštěn a poslán do ČKD. V šedesátých letech byl redaktorem
Mladé fronty, odkud přešel do ČTK jako zpravodaj z Bělehradu. Po návratu odešel
do zpravodajského filmu a odtud s Jiřím Pelikánem do Československé televize. In: Jelínek, Miroslav: Odešel, hodiny tíkají dál. Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2006; č. 4. s. 8n.
K zápisu do Jednotné centrální evidence je připojen text z medailonu, který byl připraven pro Mezinárodní politiku, v jejímž redakčním kruhu byl Kamil Winter členem.
In: Kamil Winter (*1918, U2001). Zpravodaj KNPJ ´68; Praha 2001, č. 1, s.4n.
(mj, fh): Mario Ilk (U2001). Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2001, č. 1, s. 5.
Přemysl Janýr (*1926, U1998), novinář a politik; v r. 1949 vystudoval Vysokou
školu politickou a sociální v Praze; protože nechal přespat u sebe kolegu, který sem
přijel z emigrace tajně, byl zatčen a odsouzen k deseti rokům vězení. V r. 1955 podmíněně propuštěn, pracoval v dělnických profesích a časopisecky publikoval povídky, fejetony a spolupracoval s rozhlasem. Po rehabilitaci v r. 1965 působil jako novinář. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Posledních
10 let před návratem v r. 1989 působil v tiskovém odboru Úřadu spolkového kancléře. Publikoval články a komentáře v rakouském, německém, švýcarském i čs. exilovém tisku. Vydával ve Vídni občasník Korespondence. Koncem Listopadu ´89 se
vrátil a podílel se na obnovení činnosti Čs. sociální demokracie a jejího tisku –
1990–91 jako šéfredaktor Práva lidu, od r. 1994 politické revue Trend. O úsilí
obnovit činnost ČSSD napsal dokumentární publikaci Neznámá kapitola roku 1968.
Zápas o obnovení Československé sociální demokracie; Praha, ÚSD AV ČR 1998.
O Jindřichu Suchém (*1925, U2013) v nekrologu Brabec, Vladimír: Mohl být ředitelem jen svobodné ČTK. In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 116.
Brabec, Vladimír: Dočkej času, četko. Cenu informace ze světa hradila prosperita
operací, které ji umožnily. In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 65n. Provazník,
Dušan: ČTK a 21. srpen. In: tamtéž, s. 113n.
Lubomír Fišer (U1997) patřil mezi ty, kdo museli emigrovat, protože řídil práci
agentury a odmítal okupaci. Pomáhal vybavit z tzv. strategických rezerv nezbytnou
technikou skrytá náhradní pracoviště, když byla zabrána budova ČTK a zajišťovat
vysílání zpravodajství ČTK o průběhu okupace a odporu proti nové sovětizaci odběratelům v zemi i v zahraničí. V exilu se rozhodl se pro novou životní dráhu, pro
práci odbornou. Velmi v ní uspěl a stal se posléze ředitelem informační soustavy
známé západoněmecké farmaceutické firmy Bayer A. G.
Vladimír Brabec
Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 1997. č. 1, s. 10.
Kraus, Václav: Smrkovský dlouho mlčel, napila se kávy a řekl: „Myslíš, že to mám
risknout?“ In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 8n.
Blíže o Miroslavu Jelínkovi v závěrečné části kapitoly Odchody a návraty, pod titulem Byl to pan novinář, s. 350n.
Richta, Radovan aj. Před rozhodnutím. Nový československý model socialismu.
Praha, Rudé právo 1968, 10. července, s. 3; 11. července, s. 5; 12. července, s. 5; in:
Hoppe, Jiří: Pražské jaro v médiích; c. d. s. 233n.
Doc. ing. Zdislav Šulc (* 1926) je autorem statí sborníku Souboj slova a obrazu…,
Praha. KNPJ´68: Vzbouření v Rudém právu, s. 32n. a Z jeviště, kde se hrálo drama ekonomické reformy, s. 62n.; dále v tomto sborníku text jeho ženy: Šulcová, Olga: Vzpomínka na jeden samizdat ... Zásuvka neboli šuple, s. 232n.
JUDr. Jiří Sekera (*1930) přispěl do tohoto sborníku statí Stíny pod sluncem svobody, in kapitola Slovo z vlastních řad, s. 370n.
Kyncl, Karel: Fejeton o počasí. In: Československý fejeton/fejtón (1975 – 1976).
Uspořádal Ludvík Vaculík. Praha, nakladatelství Novinář 1990, s. 25n.
133
Pavel Krása (*1930, U2007), místopředseda Klubu novinářů Pražského jara 1968,
předseda členské komise SN ČR a člen jeho řídícího výboru; byl činný rovněž v celostátním vedení Svazu PTP a byl vedoucím redaktorem jeho Zpravodaje. In: Helešic,
František: Zemřel Pavel Krása. Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2007. č. 2, s. 6.
34
Vladimír Stuchl (*1922, U1990) se sice dožil Listopadu, ale na rozmezí mezi zimou a předjařím odešel navždy.
35
Medailon Vlado Kašpara Národností Slovák, státní příslušností Čech in publikace Souboji slova a obrazu s mocnými s. 28n. a poznámky č. 33, 34.
36
Jan Sieredzki odešel i se svou ženou, kterou si vzal, když se vrátila kdysi z koncentráku. Dostala se tam podobně jako její šéf v době protektorátu. Nebyl jím nikdo jiný
než někdejší šéfredaktor Rudého práva Záviš Kalandra, jehož sekce Kominterny
v Československu na pokyn Stalinových pochopů vyloučila z komunistického hnutí
a prohlásila za trockistu. Budoucí paní Sieredzká byla sekretářkou v Mazáčově nakladatelství, kde Kalandra redigoval Slovník aktualit. V červenci, když jsem pracoval
na LVT, trávil jsem nejeden volný večer na chalupě Sieredzkých kousek od Raspenavy.
A tak jsem nemohl v tom čase, kdy byl zrušen dohled cenzury, nezapsat její vzpomínky na činnost jejího dávného šéfa. V srpnu jsem je připravil i s dokumentačním materiálem pro víkendové vydání. Měly vyjít v sobotu, 24. srpna 1968. Když jsem se prvně
setkal s výhružkami Honzovi, vystříhal jsem v obavě o oba pečlivě jméno jeho ženy
z rukopisu. Byly v něm podrobnosti o tom, s kým vším se Kalandra setkával příkaznepříkaz. Mnohé potkal podobný osud, jen je popravovali nacisté a ne vlastní kati jako
Kalandru. Snažil jsem se vymazat z paměti i dívčí jméno Honzovy ženy. Bohužel se mi
to podařilo. To „bohužel“ konstatoval i autor monografie o Kalandrovi dr. Bouček. (bek)
37
Jejich historii sleduje i pozn. č. 8, s. 42, v kapitole 17. listopad 1968 – 25. leden 1969; týká
se Lidových novin, jako jejichž náhrada vznikly a celá desetiletí také existovaly.
38
O Aloisu Svobodovi, Dule Tučkové a redakci časopisu, kde se už neměli sejít in:
Souboj slova… c. d., ss. 19n, 138n. a 146n.
39
Alexej Kusák má zásluhu o prosazení výstav moderních výtvarných děl; za své
emigrace propagoval české moderní tvůrce za hranicemi.
40
Josef Jedlička (*1927, U1990) Ze studií na FF UKU byl po únoru 1948 vyloučen
a žil v Litvínově, kde byl postupně dělníkem, vychovatelem, učitelem a etnografem,
ale především se účastnil aktivit kolem redakce Kulturního kalendáře Mostecka (blíže o tom Koukal, Pavel: Svět vnitřní emigrace in: kapitola Šedá zóna v tomto sborníku; s. 216n).
41
Jedlička, Josef: Kde život náš je v půli se svou poutí, Praha, Čs. spisovatel 1966.
42
Více o činnosti M. Kindla bylo uvedeno v kapitole Od jara do srpna 1969; s. 52
a pozn. č. 7, s. 81n.
43
Miroslav Sameš (*1934, U20??) se po studiu žurnalistiky vrátil do rodného města
Železný Brod jako redaktor tamních Novin Jablonecka; brzy zaujaly daleko za hranicemi okresu jak živým obsahem, tak nebývale moderní grafikou. Dostal nabídku,
aby spolupracoval na rozvoji vydavatelské činnosti v západní části regionu spjaté se
vznikem revue Dialog. Z jeho reportážních cest do Norska a Grónska vznikla knížka
Malým vozem za Polárkou. Liberec, Severočeské nakladatelství 1969.
44
sine: K některým problémům severočeské kultury. Ústí n. L., Průboj 1990, 20/21. ledna,
s. 7. – Spíše než „hry“ bych charakterizoval Samešovy scénáře jako „rozhlasová pásma“.
45
In: Souboj slova… c. d. s. 151 závěrečná příhoda, jak si taxikáře Luďka Pacovského
zastavila Jiřina Švorcová v glose Potkali jsme se na Bohemce.
46
Zkráceno z glosy (mif) [Filipová, dříve Černá, Miroslava]: Vzpomínka na Luďka
Pacovského, in Mediažurnál, Praha, SNČR 2000, č. 2, s. 11.
47
In: Souboj slova … c. d. s. 164.
33
134
Hořec, Jaromír, Sígl, Miroslav (eds.): Generace 45. Pamětníci Mladé fronty 1945–50.
Nakladatelství Rio-press, Praha 1997, s. 30. – Doc. PhDr. Jaromír Hořec, CSc. (*1921
v Chustu na Podkarpatské Rusi, U2009) byl český básník, novinář a publicista; původně se jmenoval Halbhuber, ale jméno si změnil inspirován Halasovým veršem
člověka hořce mám rád. Šéfredaktorem deníku mladých se stal jako účastník odboje;
byl tam spolu s budoucími zakladateli deníku mladých – básníkem Františkem
Listopadem, literárním kritikem a příštím tvůrcem celé epochy Divadla na Zábradlí
Janem Grossmannem a Jaroslavem Morákem. Už citát z Hořcovy vzpomínky naznačuje, že se všichni tito lidé, ač stáli jako občané i intelektuálové nalevo, záhy rozešli
s KSČ, kterou sovětský vliv nevedl jen k stalinismu, ale i k byrokratismu – a ten
byl pro tyto mladé příslušníky inteligence nepřijatelný. Mnozí se rozešli s poúnorovým režimem nadobro, jiní dožili stranou, zatrpklí a odsouzení k netvůrčí otrocké
činnosti, jaké se i v redakcích najde dost. Poznal jsem tyto osudy zejména v době,
kdy jsem zpracovával historii jednoho z těch časopisů mladých, s kterým skupina
Jaromíra Hořce přišla: MY 45 až 51 – jednoho z prvních časopisů zlikvidovaného,
protože neodpovídal schématu, které režim tehdy bezduše a otrocky přejímal
z SSSR. – Jaromír Hořec prožil toto období dohasínajících 50. let ve službách Svazu
protifašistických bojovníků, kde v letech 1950–53 pracoval v nakladatelství Mír,
poté se stal šéfredaktorem časopisu Hlas revoluce a byl jím do roku 1965, kdy odešel
na Fakultu sociálních věd a publicistiky jako odborný asistent a stal se zároveň šéfredaktorem Univerzity Karlovy.
(bek)
49
O Jiřím Loewym (*1930,- U2004) více v medailonu Měl podle svých věznitelů zemřít, ale byl příliš živým příkladem pro své, kolegy, který publikuje tento sborník
v kapitole Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám, s. 237n.
50
Dr. Stanislav Maleček byl s dr. Veverkou zvolen v r. 1945 za ČSSD poslancem
Prozatímního národního shromáždění.
51
Miloslav Zeman (* 1933, U2012) byl nejen mezi prvními, ale také aktivními členy
Syndikátu novinářů ČR; patřil mezi ty, kdo založili jeho regionální sdružení na Vysočině a do jeho vzniku byl předsedou kontrolní komise Jihomoravského územního
sdružení SN v Brně. Péči o ochranu majetku celého Syndikátu se věnoval jako
služebně nejstarší člen Kontrolní skupiny SN, do níž byl opakovaně volen na řadě
jeho valných hromad, včetně té v r. 2010.
52
Otakar Rydlo je zastoupen v tomto sborníku sloupkem z jeho setkání s brněnským
básníkem a novinářem Zdeňkem Rotreklem. A protože v něm tento intelektuál myšlenkově spjatý s katolickou modernou odpovídá mj. proč právě on je členem Klubu
novinářů Pražského jara ´68, zařadili jsme jej do kapitoly diskusí o smyslu doby
reforem Slova do našich řad, s. 195n.
53
O jeho odvolání v kapitole Od jara do srpna 1969; ss. 52 a 81n.
54
Berková, Milada: Vyšetřovali již před tím moje děti; s. 63n. Haidler, Jaroslav in:
Specialita menu na severu Čech; s. 118; Haidler, Jaroslav: Slovo šéfredaktora; s. 346n.
55
Karel Sedlecký (*1937, U1995) byl před tím, než byl na sklonku r. 1969 „odejit“
z redakce deníku, vedoucím jeho víkendové magazínové koncepce SN Průboj. Zároveň byl vyloučen ze Svazu novinářů, kde byl předsedou KV SČN [viz glosa vložená do článku Slovo do vlastních řad v kapitole Od jara do srpna 1969, s. 49]. Po
dobu normalizace pracoval ve VD Kontakt (po normalizační likvidaci malých družstev VD Mechanika Teplice) jako v dnešní terminologii manažer výměnných akcí
a editor časopisu pro sběratele všeho druhu. Tak jej také nepřesně označuje Jednotná
centrální evidence. Po návratu do redakce novin, které změnily svůj titul na Severočeský deník, byl vedoucím zpravodajů.
56
Jaroslav Hajn (*1919, U ?) byl ideologickým tajemníkem KV KSČ do r. 1964, kdy
byl z této funkce odvolán a pracoval jako historik v Památníku Terezín. Po normalizaci se do politických funkcí vrátil jako čelný představitel normalizačního režimu:
48
135
nejprve do funkce, o kterou přišel v r. 1964, a v roce 1972 se stal vedoucím tajemníkem Severočeského KV KSČ; v dubnu 1984 vystřídal M. Jakeše ve funkci předsedy
Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ a v té se dožil během Listopadu ´89 i svého
definitivního pádu.
57
RSDr. Václav Šípek (*1931) byl do druhé poloviny 60. let, než odešel na komunistickou Sorbonnu, redaktorem Průboje; po promoci na podzim r. 1968 odešel do čelných funkcí Štrougalova Výboru pro práci KSČ v českých zemích, což byla „předporodní“ fáze normalizace v historické části republiky. Odtud se vrátil v r. 1984 do Ústí
n. L., kde vystřídal Jaroslava Hajna v čele SKV KSČ. Jako jeho vedoucí tajemník
naposled zasáhl, když povolal Lidové milice, aby sjednaly pořádek, jak si jej on představoval v městě, kde se chystala generální stávka. V ústrety útvarům, které přicházely z revíru na sever od Ústí, vyšel jeden z osmašedesátníků, před normalizací ředitel
tamní Prefy Jindřich Žáček. Přesvědčil příslušníky útvaru, že pravý opak nastolí skutečný pořádek do života obyčejných lidí. Poté už působil Rozhodnutím strany doktor
Šípek veřejně jen jako šéfredaktor Hraničáře, časopisu Klubů českého pohraničí,
kde se snažil získat ztracený vliv šovinistickým šířením strachu z budoucnosti.
Bronislava Gabrielová (*1930, U2005) pracovala po r. 1991 v redakci brněnské mutace Práva lidu až do jejího zániku. V roce 2002 byla kolegyni Gabrielové udělena
Cena města Brna v oboru žurnalistika-publicistika, kterou město ocenilo její celoživotní umělecko-kritickou práci.
59
Podle nekrologu in Mediažurnál, Praha, SN ČR, duben 2005, s. 4.
60
O redaktorech tohoto deníku dále v článku Nadi Komendové: [Ne]svoboda ve Svobodě; s. …n.
61
Šulcová, Olga: Zásuvka, neboli Šufle. In: kapitola Od samizdatu k Lidovkám; s.
232n. – Olga Šulcová (*1938), podepsala Chartu 77 společně se svým mužem Zdislavem; je autorkou knížek Záhada červeného křesla a jiné příběhy. Praha, Troja
1999, jejíž první vydání vycházelo v samizdatu Ze zásuvky a bloku, a Univerzální
žena z nečasu do času (1954–2010). Olomouc, Nakladatelství Burian a Tichák 2012.
58
Lubomír Holeček (*1943, U1976) zemřel v květnu 1976, kdy ho srazilo a usmrtilo
auto, které vjelo na tramvajový ostrůvek [!] v Praze na Invalidovně. – Do polistopadového veřejného života uvedl jeho ženu, ing. Taťánu Holečkovou, Vladimír Špidla;
když se stal v roce 1998 ministrem práce a sociálních věcí: byla místopředsedkyní
Výboru pro zdravotně postižené občany. Když se stal výkonným místopředsedou
tohoto Vládního výboru ministr vlády Karel Březina, stala jeho náměstkyní. Tuto
funkci zastávala i ve vládě Jiřího Paroubka.
63
PhDr. Vojtech Čelko (*1946) patřil mezi nejmladší, kdo byli uvedeni v seznamu
Jednotné centrální evidence…
64
Bc. Jan Kavan (*1946 v Londýně), kde byl jeho otec diplomatem a kde zůstal v r.
1969 v exilu. Jako student žurnalistiky patřil mezi čelné představitele studentského
hnutí. Po návratu z exilu byl ministrem zahraničí ČR (1998–2002), poté předsedou
Valného shromáždění OSN (2002–03), poslancem (1990-92, 2002-06) a senátorem
(1996-2002). Kavanova maminka Rosemary, se kterou se jeho otec za války v Británii oženil, je autorkou vzpomínkové knihy Cena svobody. Brno, Doplněk 1997,
která vyšla s předmluvou Artura Millera.
62
PhDr. Jana Khonová, Ph.D. (*1942) je ředitelkou Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství PedagF UK. Po listopadu vedla v Praze agendu Solženicynovy nadace
a organizovala Letní školy historie pro učitele dějepisu. Její manžel, Jiří Holub, byl jako
vyslanec v Itálii jedním z prvních diplomatů Dienstbierova ministerstva zahraničí.
66
Karel Kovanda (*1944 v Gilslandu – Anglie) – Po návratu do ČR vstoupil do státních služeb v resortu ministerstva zahraničí; 1997–98 vedl jako náměstek ministra
65
136
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
zahraničí přístupová jednání v NATO a 1999–2005 byl prvním vyslancem republiky
ve štábu této organizace.
Ing. Jiří Müller (*1943) se věnoval po Listopadu ´89 vedle své politické činnosti
v OF, později OH, především nadační činnosti; od r. 1990 až dosud je předsedou
správní rady Vzdělávací nadace Jana Husa v Brně a Londýně, v letech 1990–2006
byl členem správní rady Nadace Charty 77 a Nadace ADRA; v letech 1999–2001 byl
členem SR Masarykovy univerzity v Brně.
Tomeš, Josef a kol., Český biografický slovník XX. století, Praha, Litomyšl Paseka–
Ladislav Horáček, Petr Meissner 1990, třísvazkový komplet.
Tomeš, Josef: c. d. III. díl, s. 366.
Miroslav Holub byl spolu se svými kolegy z vědeckých ústavů iniciátorem textu,
který v konečné redakci autorsky stvořil Ludvík Vaculík a byl publikován 27. 6. 1968
jako Dva tisíce slov… – viz publikace Souboj slova… c.d., ss. 94–104.
Miroslav Galuška (*1922. U2007) ministr kultury v letech 1968-69; byl po válce
redaktorem kulturní později zahraniční rubriky Rudého práva (byl mj. zpravodajem
z Norimberského procesu) a poté Tvorby. Od roku 1952 pracoval jako vedoucí tiskové odboru ministerstva zahraničí a v letech 1958–61 velvyslanec v Anglii. Osvědčil se jako generální komisař naší účasti na Světových výstavách v Montrealu
(1967), Ósace (1970) a v Seville (1992). O časopise Kulturní tvorba in: Souboj slova
a obrazu… c. d., s. 32.
Pavel Dostál (*1943, U2005) založil v 60. letech pod vlivem Semaforu soubor Skumafka, kde se uplatnil jako herec i autorsky; také později patřil k iniciátorům pro
vznik klubů mladých v jeho rodné Olomouci, kam zval Karla Kryla, J. R. Picka a další
osobnosti tohoto hnutí. Za okupace v r. 1968 se angažoval ve vysílání Rádia Ječmínek. V r. 1969 vystoupil po sedmiletém členství z KSČ a pracoval v dělnických povoláních. Po sametové revoluci se věnoval politice, a v červnu 1990 a opakovaně v r.
1992 byl zvolen poslancem Sněmovny národů FS; po zániku Československa, proti
jehož iniciátorům se angažoval, odešel jako komentátor do redakce Práva. V r. 1996
byl zvolen znovu za soc. dem. poslancem a od roku 1998 byl až do své smrti ministrem kultury ve vládách M. Zemana, Vl. Špidly, St. Grosse i J. Paroubka.
Jiří Sýkora (*1933, U1997) odešel pro neshody s vedením divadla, jehož ředitel byl
nucen posléze na jaře 1968 rezignovat. Jako herec bez angažmá se stal mj. představitelem stěžejních rolí v Jakubiskových filmech Kristove roky (1967) a Ptáčkové,
sirotci a blázni a dále jedné ze dvou hlavních rolí ve slovenském filmu režiséra Leo
Havetty Slávnost v botanické zahradě (oba v r. 1969); v r. 1968 hrál partnera Jany
Brejchové v Papouškově filmu Nejkrásnější věk a menší role v Hanibalově Červené
kůlně, Farářově konci Evalda Schorma, Jirešovu Žertu, jakož i nešťastného ženicha
Medunu, který padl u Králového Hradce v TV seriálu Sňatky z rozumu u režiséra Filipa.
Zdvořáček, Jiří (*1944) Z úvodu k ukázce ze jmenovaného samizdatu. In: Kindl,
Miroslav (ed.): Volali jsme bratrství; c. d., s. 51n.
Alena Bílková (*1946) autorka grafiky v dopise editorovi; do r. 1970 studovala na
Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté byla do r. 1975 asistentkou na
katedře výtvarné výchovy PF v Ústí n. L. S ústeckou knihovnou, kde byla zaměstnána její maminka, spolupracovala již jako studentka. V současné době je na volné
noze a má ateliér společně s manželem, sochařem Michalem Bílkem, v ústecké části Krušných hor, v Petrovicích.
Krajská redakce ČST působila od poloviny 60. let v Domě tisku, který mělo Ústí n. L. od
r. 1945 ve svém centru; v té polovině 60. let se z něj vystěhovala redakce krajského
deníku [zůstal tam jen zpravodaj pro město a okres Ústí]; takže tam vedle zpravodajů ČST sídlila ještě oblastní redakce ČTK, Rudého práva, Mladé fronty a Zemědělských
novin; zpravodajové Svobodného slova, Lidové demokracie a Práce měli své redakce
137
v sekretariátech stran, resp. odborů. Zpravodajství i další programy pro celostátní
stanice ČsRo zajišťovalo Krajské studio ve svých vilách, jak v Ústí n. L., tak v Liberci; tam se orientovalo jednak na publicistiku, jednak na natáčení her pro mládež
ve spolupráci s činohrou Divadla F. X. Šaldy, Naivním divadlem (tak se jmenuje
někdejší loutkové divadlo, v jehož svazku vznikla Ypsilonka). Ve vile libereckého
studia sídlilo i Severočeské nakladatelství. Uvádím tyto informaci, protože různé
rozmístění redakcí a institucí vedlo k partnerské spolupráci novinářů a literátů.
77
In: medailon Svět vnitřní emigrace – tato publikace, s. 218n.
Jezdili jsme spolu od roku 1970 tzv. vlakem vyhnanců po celou „mírnější“ fázi normalizace. Ta skončila zpracováním Jednotné centrální evidence. Podle míry zavinění se řídila vzdálenost, kterou jsme po trati Ústí-Most musili projet. Nejblíž vystupovali subalterní úředníci v Chabařovicích a v Bohosudovu; exmístopředseda KNV,
jeden příslušník Bezpečnosti a já v Teplicích. Z lidí, které zde jmenuji, nejdál jezdil
Arnošt Kačena z ideolog. oddělení KV KSČ – do Mostu. Ale tam musel odjíždět už
o dva spoje dřív…
79
Vlasta Klímová, za svobodna Hůrková (*1933), patřila k představitelům ČSM, kteří proměnili v 60. letech organizaci podle živých zájmů chlapců a děvčat; jako tajemnice KV ČSM měla v aparátu např. odborného pracovníka pro společenské tance, ale i pro sociologické analýzy; ten posléze přešel do OPASI stranického sekretariátu.
Sama před rokem 1968 přešla do aparátu strany. Současně odcházel z aparátu ČSM
i její nadřízený, předseda KV ČSM Jiří Neubert. Jak rozdílnými byli politiky, dokládá jeho kariéra, která vyvrcholila v posledním období normalizace: Neubert se stal
tajemníkem ÚRO a v r. 1986 i poslancem FS; v parlamentu rezignoval v lednu 1990
v důsledku změny režimu; z odborů byl nucen odejít jako čelný představitel bývalého režimu v „závěsu“ za Jakešem. – Vlasta Klímová se po nástupu normalizace vrátila
na Žatecko, kde měla v Postoloprtech rodiče. Díky tomu, že ji tam znali od mládí,
nechali ji tam existovat jako prodavačku v bývalém okresním městě. Žije tam ostatně dodnes a jako řada osmašedesátníků hledala uplatnění pro svou další veřejnou
činnost v sociální demokracii.
78
Pravoslav Nykodým vystudoval při zaměstnání sociologii na Fil. fakultě UK; poté
vedl výzkumy veřejného mínění, které v letech 1967–69 organizoval KV KSČ
v Ústí n. L. V 70. letech pracoval na výzkumech veřejného mínění v KÚNZ; na
přelomu let 1988–89 emigroval do SRN.
81
Tučková, Anna: Vzpomínky in Listy, Olomouc–Praha, 2012, č. 6, s. 32.
80
82
V Mohauptovu štábu pracoval v srpnových dnech mj. Václav Havel. In: Souboj
slova … c. d. s. 122n.
Příhoda, Luboš: 21. srpen 1969 v Liberci. In: kapitola Od jara do srpna 1969
v tomto sborníku, s. 64n.
84
Od září 1965 žilo a hrálo Kladivadlo v Ústí n. L. Nejprve jako poloprofesionální scéna
tamějšího Divadla Zd. Nejedlého, po jedné z řady reorganizací jako profesionální
scéna Státního divadla ZN. A od roku 1967 jako divadlo-klub, kde se nejen hrálo, ale
také živě diskutovalo o problémech místní i celorepublikové společnosti. Po nuceném odchodu Pavla Fialy, který byl vůdčí osobnost tohoto „malého divadla“, bylo
Kladivadlo několikrát přejmenováno, až se ustálil název Činoherní studio. Pod ním
přečkalo všechny zvraty režimu, až mu v r. 2013 změnili svévolně podmínky existence radní města [blíže o tom na s. 125].
85
Po roce 1989 byl Vladimír Šuman zvolen jako poslanec za ODA předsedou branně-bezpečnostního výboru; nakonec byl poradcem ministra obrany.
86
Ve vesnici Tušimice, nedaleko Kadaně, býval státní statek, který na přelomu 50. a 60.
let letech ustoupil stavbě jedné z řady velkokapacitních elektráren, které vyrůstaly
83
138
mezi Ledvicemi a Tisovou. Projektanti usídlení v prostorách, kde dosud hospodařil
zrušený agrární n. p., začali psát na svou adresu název té obce, a tak tomu zůstalo
dodnes. I když už málokdo víme, na jakém katastru obce ETU I. nebo ETU II. vlastně stojí.
87
Josef Dvořák (*1942) se objevil na jevišti Kladivadla na jaře 1965 v už téměř nazkoušené komedii Máslo, všechny rovnal, jak se sluší na inspicienta – jenom se ten
říditel chodu na jevišti stával víc a víc nepostradatelnou postavou. A tak v ústecké
verzi Másla už převzal roli principálovu.
88
Z jejich analýzy jsem jako novinář publikoval mj. rozbor, jaké škody působí na
železničním svršku nekritické přejímání sovětských nápadů, např. těžkotonážní
hnutí, za což tehdy – přes počáteční kritiku – obdrželi ocenění za přínos technickému
rozvoji.
89
Václav Hrabě (*1941, U1965) se stal básníkem své generace. Vystupoval v Redutě,
Olympiku a jiných klubech; od 60. let si mladí lidé opisovali jeho verše; jejich knižní vydání, které vyšlo jako program představení DMD Litvínov v roce 1969, jako by
předznamenávalo budoucí existenci samizdatů i jejich hodnotu a význam pro ty, kdo
se k ní dostali. První knížku poezie Václava Hraběte vydalo oficiální nakladatelství až v roce 1977: Blues v modré a bílé. Praha, Melantrich [12 let po smrti básníka
a v nákladu, který vůbec nepokrýval zájem ]; znovu vyšly básně Václava Hraběte až
dvacet let po básníkově smrti ve výboru Jaromíra Pelce [Černé nebe nad městem,
1985]; týž básník pak 34 let po smrti Václava Hraběte připravil konečně úplné vydání jeho dochovaných básní [Blues pro bláznivou holku, 1991]. – Vedle Mirka Kováříka, který recitoval verše Václava Hraběte v amfiteátru Lochotín i pro 30tisícové
publikum, patří k zaníceným interpretům písní na jeho verše Vladimír Mišík.
První dva ročníky Kytary Průboje vyhrály souhrou okolností dvě nadané romské
dívky, třetí se nekonal, Porta přestala v Ústí za normalizace existovat. Přejal ji po
čase SSM a konala se pravidelně v Plzni na Lochotíně.
91
Beránek, Jindřich: Čas nebyl jeho pánem. In: www.vasevec.parlamentnilisty.cz/
blogy/cas-nebyl-jeho-panem-i-proto-se-nepodrizoval-nikdy-jeho-diktatu-ci-modesrdce-karla-kryla-puklo – Text pokračoval příhodou, která se týká dalšího zápisu
v seznamech: bylo to na přehrávkách, na které Josef Dušek, ředitel Krajského podniku pro film, koncert a estrády (KPFKE) v Ústí n. L., pozval i Karla Kryla: Přišel
na jeviště […] ve svetru, s kytarou, aby mohl vystupovat za honorář. Člen přehrávkové komise vedle mne sykl: „Ani se neumí obléknout!“ Protože jsem jej už slyšel
[…] nedovedl jsem si představit, že by přišel v tmavém společenském obleku. […] Ve
chvíli, kdy dozněla „Pieta“, nepochyboval o hodnotě vzdoru, kterým rozezněl Karel
Kryl sál, ani kritik jeho svetru.
90
Miloš Dvořák, někdejší vedoucí (a taky pilný archivář) Kladivadla, v mailu z 26.
srpna 2013 píše: … srdečně Ti děkuji za monografii „Souboj slova a obrazu s mocnými“, které se mi od Tebe dostalo. […] Chtěl bych Tě upozornit na malou chybičku,
která se Ti tam vloudila. Před časem jsi volal a chtěl ode mne zjistit autorství novoročenky „s kulatým červeným/zeleným čtvercem“. V publikaci ji reprodukuješ, ale
jen její polovičku. Když jsme spolu mluvili, neřekl jsi mi, pro co to sháníš. […] Šlo
o novoročenku na rok 1969, kterou rozesílala redakce ústeckého vydavatelství a časopisu Dialog (nikoliv Kladivadlo) – myslím, že to dost dosvědčuje podpis Mirka Kindla
a pana Šebesty (staršího), který tam v té době působil – myslím – jako ekonom.
Promiň, že jsem Ti toto vše neřekl už tehdy do telefonu, když jsi ty informace sháněl,
ale dost jsem nerozuměl, o co Ti jde.
93
Dvořák, Miloš: Kladivadlo. Listování archívem divadla a ukázkami textů Pavla Fialy. Trutnov, PAF!, s. r. o. 1998; s. 52. – Za citovaným textem je už jen řádka: Tady
definitivně končí historie Kladivadla..
92
139
94
Cesta Gizely Svobodové (*1926, U 2003) do Prahy vedla z rodného Humenného
přes německé koncentráky Osvětim, Birkenau, Glivice, Ravensbrück a Recov. Po
studiu na novinářské fakultě Vysoké školy politické a sociální nastoupila v roce
1949 do Rudého práva, pak byla v Mladé frontě a od roku 1953 redigovala Čs. novináře
a v roce 1966 nastoupla do Svobody. V letech 1968/69 se podílela na aktivitách Pražského jara, byla delegátkou mimořádného sjezdu ČSSN i ustavujícího sjezdu Svazu
českých novinářů. Za tyto aktivity byla vyloučena z KSČ a musela opustit redakci;
až do listopadu 1989 pracovala v pohostinství a prodávala v nádražním stánku. Hned
po Listopadu se vrátila mezi novináře. Svůj elán a čas věnovala činnosti v Syndikátu a Klubu novinářů Pražského jara ´ 68, jehož byla tajemnicí. (mj) In: Mediažurnál,
Praha, SN ČR 2003, č. 3, s. 7 – redakčně kráceno.
95
Naďa Vencovká (*1928) původním povoláním herečka, později redaktorka železničářského časopisu na severu Čech do čistek po 68. roce, kdy musela následovat svého manžela, šéfredaktora Západočeské Pravdy. K svému životnímu jubileu vydala
v edici Studánky opožděný literární debut Milenci, nakladatelství Dita, Kruh, Hradec
Králové 1998, 68 s.
Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech – viz pozn.
č. 42, s. 85.
97
Poslední vydání prózy, kterou napsal politický komisař legendárního komandíra
z doby občanské války na Rusi Furmanov, u nás vyšlo v r. 1949 [Praha, Naše vojsko]; z této beletrie vycházel jak sovětský film z r. 1934, tak dramatizace Miloslava
Stehlíka, uváděná u nás. Sama předloha i autor její české verze patří k typickým
reprezentantům sorely, tzn. estetické normy 50. let. Dokládají to nejen hry M. Stehlíka, které patří k nejpůsobivějším dílům české dramatiky tohoto stylu, počínaje nejznámější Mordovou roklí [1949] s námětem třídní diferenciace na české vesnici
z doby okupace, ale i Stehlíkova pracovní kariéra. Po maturitě 1936 vystudoval
dramaturgii a estetiku na FF UK, válku prožil u kočovné společnosti a obé se projevilo – na rozdíl od jeho epigonů v 50., ale zejména 70. letech – právě v působivosti
jeho děl. Po r. 1945 pracoval v divadlech, která se programově hlásila k oficiální
kulturní politice KSČ; odešel z vedení činohry pražského ND v r. 1955 jako poslední dramaturg jeho předkrejčovské éry. V letech 1955–66 byl dramaturgem Divadla
Čs. armády na Vinohradech [opět posledním před érou Františka Pavlíčka]. V letech
1970–76 se s nastupující normalizací jako dramaturg znovu vrátil do činohry ND.
96
Herečka Divadla ČSA na Vinohradech Světla Amortová patřila podle svědectví tehdejší členky souboru Vlasty Chramostové k iniciátorům rezoluce za nejvyšší trest
pro jejich někdejší kolegyni Jiřinu Štěpničkovou.
99
Josefa Mixu (*1921) spojilo hned první divadelní angažmá v Mladé Boleslavi (1946
–48) s čelnou postavou sorely 50. let a normalizace Antonínem Dvořákem, šéfem
činohry ND do března 1954, signatářem Slova do vlastních řad a šéfem literárně
-dramatické redakce Zelenkovy ČsT (1970–80). Dík tomu patřil Mixa k představitelům velkých rolí ideově-politických záměrů (Śvanda dudák v reprezentativní inscenaci tylovské akce v ND; to byla ovšem také jediná Mixova větší role v českém filmu),
zatím co např. Karel Höger, jako představitel buržoazních herectví, byl v ND obsazován jen sporadicky. Členem činohry ND byl Mixa v letech 1948–91 s přestávkou
let 1971–73, kdy byl jmenován uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Z této funkce
byl odvolán pro svá nekompetentní rozhodování, a tak se vrátil do činohry ND.
98
140
Charta 77
a anti–charta
Dopis profesora Patočky oznamuje parlamentu, že byl zabaven text Charty 77,
který byl určen pro Federální shromáždění Česko slovenské republiky.
142
Novináři mezi chartisty
Seznam signatářů prohlášení Charty 77 je převzat z dokumentace, kterou uspořádal a ve středisku, které vedl v Scheinfeldu-Schwarzenbergu dr. Vilém Prečan.1 Vždycky se choval tak jako ve dnech, kterým věnoval nejznámější z množiny
dokumentací – Černou knihu.
Prohlášení předané orgánům ČSSR dne 1. ledna 1977: O smyslu, cílech
a úmyslech Charty 77 – konstitutivní prohlášení obsahuje seznam 242 signatářů
a v něm následující novináře a publicisty:
Otta Bednářová, novinářka
Miroslava Černá-Filipová, novinářka
dr. Jiří Čutka, věd. pracovník, [ze strany vyloučen jako redaktor Nové mysli a tajemník Čestmíra Císaře]
Jiří Dienstbier, novinář
Luboš Dobrovský, novinář
Zdeněk Fořt, novinář
Jiří Hanák, novinář
ing. Jiří Hanzelka, cestovatel a spisovatel,2 [po Listopadu ´89 člen KNPJ ´68]
143
Zcela zvláštní místo v publicistice H + Z má Zvláštní zpráva č. 4, napsána
v r. 1964 na základě jejich předchozí cesty po SSSR, na přímý podnět L. I. Brežněva; kopii dostali naši představitelé. Vzhledem k obsahu o sovětském hospodářství byla prohlášena za přísně tajnou a uveřejněna až v r. 1990. – Jen v samizdatu mohly vyjít také jejich zakázané knihy: Cejlon, ráj bez andělů (oficiálně až
v r. 1991), jakož i Sumatra, naděje bez obrysů.
Jiřina Hrábková, novinářka, [žena Jiřího Rumla]
Jaroslav Jírů, CSc., historik, [zahraničně-politický komentátor samizdatových LN].3
Karel Kyncl, novinář
Jiří Lederer, novinář
Jan Lopatka, lit. kritik,4 [byl vydavatelem samizdatového časopisu Kritický
sborník a spoluautorem Slovníku českých spisovatelů. Toronto 1982; v samizdatu vydal také Radiojournal v ko(s)mickém věku. 1984, běžné vydání vyšlo až po
smrti autora 1994].
Jan Lopatka se pro svůj krajně skeptický odstup od režimu nezkompromitoval ani veřejným přitakáním Pražskému jaru ´68 [nikdy nevstoupil např. do
KSČ]. A tak měl po zastavení Tváře v r. 1969 poměrně relativně snadnou ústupovou cestu do vnitřní emigrace a šedé zóny. Pracoval jako technik a programátor [mj. společně a Janem Nedvědem a dalšími pořádali kurzy začínající IT a pro
práce na jednotné klasifikaci strojírenských výrobků]; soukromě se zabýval tvorbou Egona Bondyho, ale až do r. 1975 se nezúčastnil ani aktivit kolem ineditní
literatury. Na rozdíl od předchozí doby začal spolupracovat s Václavem Havlem
na vydávání samizdatů. Po podpisu Charty 77 v r. 1976 až do r. 1989 pracoval jako
umývač nádobí apod. Po Listopadu nakrátko přichází na Filosofickou fakultu
UK jako pedagog a publikuje v Literárních novinách. Zhoršující se zdravotní
stav, problémy s alkoholem a těžkosti v profesním působení[musel např. opustit
redakci LtN] ho přivedly k rozhodnutí pro sebevraždu.
(bek)
dr. Sergej Machonin, divadelní kritik a překladatel
Anna Marvanová, novinářka
Ivan Medek, hudební kritik 5
Jan Nedvěd, novinář
dr. Vladimír Nepraš, novinář
dr. Ludvík Pacovský, novinář
Jan Patočka ml., dělník, [v 90. letech redaktor Českého deníku a jiných medií,
nejmladší syn prof. Patočky]
dr. František Pavlíček, spisovatel, [od 4. 2. 1990 do 31. 3. 1991
ústřední ředitel ČsRo]
Jan Petránek, novinář
Vladimír Príkazský, novinář
Drahuše Proboštová, novinářka
Jiří Ruml, redaktor
Vladimír Škutina, novinář
Věra Šťovíčková, novinářka
Jan Trefulka, spisovatel, [ale také šéfredaktor časopisu Host do domu]
ing. Petr Uhl, novinář
Ludvík Vaculík, spisovatel [a redaktor …]
144
neboť tím byl ve svém původním povolání ve vydavatelství RP, týdeníku Beseda naší rodiny, především v mládežnické redakci Čs. rozhlasu, kde byl už
jako „muž od novin“ skutečně vidět. Nebo spíš slyšet. Nastoupil tam, když
skončil své opravdu první angažmá v roli vychovatele Rušného domu. Neboť
tak se jmenovala knížka, jejíž vydání v roce 1963 bylo důvodem k „promoci“
tak váženým titulem. Byla o tom, jak měl vychovávat kluky, které vlastně nelze
vychovat. Až potom napsal Sekeru, která byla důvodem, abychom jej povýšili
v osmašedesátém na přední místo mezi všemi literáty – i spisovateli.
dr. Jiří Vančura, historik
Ale tím se musel stát proto, že jej to dvacetiletí, ve kterém podepsal Chartu 77, vzdálilo od všech redakcí. Taky na jeho konci napsal své dílo asi nejznámější Naděje a zklamání. Nejznámější, třebaže poprvé vyšlo za hranicemi a ještě
pod pseudonymem Miroslav Synek. – Vynutil si to fakt, že kniha o událostech, nad kterými se zamýšlí, nemohla ani dvacet roků, co se staly, vyjít doma.
Až po druhé se to podařilo. A vyšla skutečně doma. Protože nakladatelství neslo totéž jméno, jako noviny, kde jsem jako kandrdas k Jirkovi vzhlížel s úctou.
A rád jsem ho četl, když jiný Jirka – Pelikán – přenesl Listy do Prahy a Jiří
Vančura nastoupil do jejich redakce doma. Zase přestal být historikem, i když
– stálo by jej číst, kdyby nenahlížel i ty současné problémy prismatem lidské
zkušenosti, která se nazývá historia?
(bek)
František Vaněček, novinář
Dagmar Vaněčková, novinářka
Přemysl Vondra, novinář
dr. Václav Vrabec, novinář a historik
Rudolf Zeman, novinář
(Dokument č. 5) ze dne 1. února 1977 přináší seznam dalších 208 signatářů,
mezi nimi jsou kolegové:
Růžena Drozdová, novinářka
dr. František Helešic, vědecký pracovník, [historik sdělovacích prostředků]
Petr Chudožilov, spisovatel, [redaktor Literárek obnovených v r. 1968 i jejich
nástupnických titulů]
Přemysl Janýr, dělník,6 [z pověření kancléře Kreiského přijímal chartisty, kteří
využili jeho nabídku k exilu v Rakousku]
Mojmír Klánský, novinář
Alexandr Kramer, novinář [po listopadu v Lidovkách a v Právu autor tak zajímavých rozhovorů, že mu porota přiřkla Cenu Karla Havlíčka; na II. valné hromadě SNČR byl zvolen zástupcem syndika.]
ing. Karel Lánský, novinář
Stanislav Milota, kameraman
Ervín Motl, novinář [O jeho věznění ve vzpomínce Nadi Komendové na kolegy
z redakce Svobody, v předešlé kapitole na s. 125.]
Helena Němcová, novinářka, [jako členka vedení Klubu volných novinářů patří
mezi zakladatele Syndikátu novinářů, v r. 1990 byla kooptována mezi poslance ČNR]
Irena Petřinová, novinářka
Karel Prášek, novinář
Miroslava Rektorisová, novinářka
145
Jan Ruml, skladník,7 [spolupracoval při vydávání samizdatových Lidových novin, Revolver Revue, při jehož proměně v časopis Respekt se také angažoval]
Zdislav Šulc, novinář
Všechna čísla samizdatového čtvrtletníku Ze zásuvky i z bloku jsou uložena v knihovně Libri prohibiti.8 Každé číslo tvořil soubor strojopisných textů,
jehož celkový rozsah se pohyboval v rozmezí 50–150 hustě psaných stran. První vydání vyklepávala s deseti kopiemi převážně moje žena Olga. Později začala pořizovat druhé vydání dcera Ivana a třetí Luboš Kohout.
První dvě čísla Ze zásuvky i z bloku vyšla v roce 1984 a jsou značena římskými číslicemi I a II. V roce 1985 bylo číslování přerušeno (v knihovně Libri
prohibiti je však časová posloupnost zachována). Stalo se tak na radu právníků,
kteří upozorňovali na vyšší trestní sazby při odhalení samizdatu s povahou periodika. V roce 1986 však bylo číslování obnoveno a zpravidla doplněno i měsícem vydání. Do konce roku 1989 vyšlo celkem 24 čísel.
Zdislav Šulc
Olga Šulcová, novinářka
Jan Vít, novinář
(8) 9. března 1977: Seznam 617 dosavadních signatářů; jako novináři vystupovali:
Daniel Kroupa, novinář 9
František Tumpach, redaktor
ing. Václav Žák, programátor, [šéfredaktor Listů po Jiřím Pelikánovi]
(27) 8. října 1979: seznam dalších 39 signatářů, mezi nimi:
Jaroslav Fridrich, redaktor
(28) 9. června 1980: seznam dalších 48 signatářů, mezi nimi:
Jefim Fištejn
Josef Koudelka, fotograf
(7)Od 7. ledna 1982 započalo nové číslování dokumentů se jmennými seznamy –
13. března 1983: seznam 37 dalších signatářů – mezi signatáři:
Ivan Lamper, dělník,10 [spoluzakladatel samizdatových časopisů Revolver Revue – společně s Viktorem Karlíkem a Jáchymem Topolem – a Sport]
(26) 29. března 1987 – Po lednu 1981 jsou číslovány dokumenty každý kalendářní rok; mezi novými členy:
Jáchym Topol, důchodce [takto je podepsán; publicistická aktivita, viz zápis ze
7. seznamu ]
(56) 30. září 1987: seznam nových signatářů a odvolání jednoho podpisu Prohlášení Charty 77, mezi novými:
Karel Biňovec,11 důchodce [redaktor Čs. rozhlasu v Ostravě, který jej v srpnových dnech také řídil]
(15) 31. března 1988: vedle sdělení také seznam 26 nových signatářů a odvolání dvou podpisů Prohlášení Charty 77, mezi novými signatáři
Mária Komárová, redaktorka
(49) 30. června 1989: Noví signatáři Prohlášení Charty 77 za období od 1. dubna do 30. června 1989;
Petr Burian, herec [v r. 1990 kooptován a poté i zvolen do Sněmovny národů
FS; redaktor víkendové revue Obrys-Kmen] 12
146
(76) 31. prosince 1989: Sdělení a seznam 141 nových signatářů Prohlášení
Charty 77 od 1. října do 31. prosince 1989;
Viktor Karlík, výtvarník, [spoluzakladatel Revolver Revue viz signatář Ivan
Lamper ze seznamu 7/83]
Tluče Rudé právo, tluče na buben.
Kdo podepsal Chartu, má být zahuben.13
Všivá doba
Z deníku chartisty
František Vaněček
Jako bouře, jako smršť se ženou na hlavy signatářů Charty 77 články z novin,
rádia i televize. A samozřejmě vše pod komandou policie. Kdo mohl čekat, že
tak nevinný text Charty přivede mocipány na pokraj šílenství. Teď se u nás
přesvědčujeme, jak vystrašení jednou budou naši gubernátoři. Zatýkání, výslechy, sprosté útoky ze všech stran, to není úradek zdravého rozumu. Zdá se, že
ze strachu úplně zmagořili.
A je dobře, že jsme se ženou mezi těmi, kteří to všechno vyvolali. (I když se
nám asi povede zle.) […]
q
Tak a jsme bez telefonu. Přístroj sice máme, ale nevydá ani hlásku. Je to
určitě proto, že jsme ho v noci začali vypínat. Ale to noční buzení už bylo k nevydržení. Teď nám ho však někdo vypnul natrvalo. Po dlouhém zjišťování jsme
se dozvěděli, že prý byl někde překopán kabel. Je zajímavé, že všem ostatním
v domě telefon jde. Jenom nám ne. Jaká to je smůla, když někdo trefí krumpáčem akorát do drátku naší televizní skupiny. […]
q
Když jsem odcházel od Sojků, nabízel mi jeden pracovník celní správy zahraniční porno. Za šedesát korun jeden sešit. Měl jich v aktovce kupu. Byrokrati si přivydělávají, jak jen mohou. A dělníka prohánějí za fušku.
Zase jsem byl pár dní bez práce. Nakonec mi na národním výboru přidělili
opět práci pomocného dělníka. V hotelu. […]
q
V celém hotelu vyměňují koberce. Stojí to pakatel. Půldruhého miliónu korun. Kladeči koberců se pomalu plouží po hotelu nebo sedí celé hodiny u stolků
v kavárně jako normální hosté a popíjejí drahé zahraniční drinky. Nejraději skotskou. Kouří výhradně ameriky. Mají život v květech, jak říká jeden z mých kamarádů na adresu nespočetného množství těch, kteří se teď přiživují na kultuře.
Tohleto jsou však reprezentanti dělnické třídy, která je podle tvrzení našich nejvyšších příkladná pro všechny.
Několik dní mi vrtalo hlavou, kde na to tihleti berou peníze. Předevčírem jsem
dostal na svou otázku odpověď. Soudruzi vedoucí (v hotelu je každý vedoucí
členem KSČ, kdyby nebyl ve straně, nebyl by ani vedoucím) mi poručili nosit
z jednotlivých pater role koberců. Myslel jsem, že jsou nové. Alespoň tak vypadaly. Šlo prý však o použité, které je nutno vyměnit.
Na rolích byly visačky se jmény ředitele, jeho náměstků nebo vedoucích jednotlivých provozů či úředníků.
147
Jména pokojských, údržbářů, číšníků, kuchařů či zřízenců jsem na visačkách
neviděl. Koberce odváželo hotelové auto do domácností jednotlivých adresátů.
Říkají nám, že strana je předobrazem budoucí společnosti.
q
Poslední den v hotelu jsem odpracoval jako výtahář na noční směně. Dopravil jsem pár hostů do pokoje. Mezitím jsem si četl zajímavou, obsáhlou studii Františka Kautmanna o Kafkovi, která koluje jako samizdat a vyjde prý v Petlici.
Bylo po půlnoci, když mne z nejhořejšího poschodí upozornil signál, abych
tam přijel. Přivolal mne vrchní z baru. Do výtahu mi naložil dva generály. Oba byli
na mol. Starší, tlustší a menší z nich, který měl na rameni o jednu hvězdičku víc,
vešel do výtahu první. Šel pořád dál, jakoby kráčel nějakou chodbou. Vrazil do
protější stěny, praštil se do hlavy a upadl. Jeho kolega mu chtěl pomoci, ale jak
se sehnul, upadl taky. Scéna jak z Gogola. Na zemi v prachu se válející lampasáci se přiblble smáli a marně se snažili vstát. Ve snaze je zvednout jsem jednomu z nich šlápl na ruku. Začal řvát, že mu stojím na noze. Obával jsem se, že
zaneřádí výtah a já to budu muset po nich uklízet. Sjel jsem proto s nimi rychle
dolů do přízemí. Spolu s nočním vrátným jsme je s velkou námahou dostali smykem před hotel na chodník. Měli jsme štěstí. V té chvíli jel kolem taxík. Napadlo
mne poslat oba zválené a pomačkanou státní bižuterií vyzdobené hrdiny někam
mimo Prahu. Taxikáři jsem proto řekl, že si pánové přejí jet do Karlových Varů.
Mladší a větší z generálů se toho chopil a blábolivě vykřikoval, že prý Karlovy
Vary už několik let neviděl a že si dá plzeň v Puppu.
Taxikář byl rád takovému ritu, jaké nemá každý den. Pojistil se však tím, že
chtěl na generálovi zálohu tisíc korun na konečné vyúčtování, že udělají ve
Varech. Generál vytáhl svazek pětistovek, (na štábu asi brali nějaké zvláštní
kolaborné), dal taxikáři tři. (To je víc než můj měsíční plat.) Vrátný dostal od
taxikáře stovku. Rozdělil se se mnou.
Když jsem se vrátil do kabiny výtahu, ležela na podlaze generálská brigadýrka.
V tom fofru jsme si jí ani nevšimli. Chtěl jsem si ji nechat na památku z hotelu,
ale dal jsem ji dnes Jirkovi. Má unikátní sbírku naprosto nepotřebných blbostí.
U něho je na pravém místě.
q
Dostal jsem vyrozumění bezpečnosti, že se mám dostavit k přezkoušení z dopravních předpisů. Nejsem sám. Už několik mých přátel, signatářů Charty 77,
kterým řidičské průkazy bezpečnost odebrala, předvolali. Většina z nich zkouškou prošla, i když nebyla lehká. Šel jsem tam. Zkoušeli mne dva mladíci, kteří
se nedávno naučili jezdit na kole. S motorovými vozidly jezdím už více než
třicet let. Štěstím a také proto, že jsem vždy jezdil opatrně, jsem dosud neměl
dopravní nehodu. Zkoušky jsem udělal a řidičák mi vrátili.
V těch několika týdnech, kdy jsem oprávnění k řízení neměl, jsem se odvážil
jet autem jen asi třikrát. Vždycky když pršelo. Příslušníka SNB zavazuje přísaha k obětavému plnění služebních povinností, třeba i s nasazením života. Jak je
vidět, nesmí přitom být nepohoda.14
Každý je odněkud, František Vaněček (*1923, U1999) z jihu Čech, a tak za
Protektorátu pracoval v tužkárně; na vojně onemocněl, napsal rozhlasovou hru
a přispíval do různých médií. V letech 1948–51 působil v aparátu národních výborů, KSČ a krátce i v armádě. Onemocnění tuberkulózou si však vyžádalo několik
148
let po nemocnicích a sanatoriích a také dvě operace plic. Od r. 1956 pracoval v novinách – v Jihočeské pravdě, karlovarské Stráži míru a od r. 1961 v Rudém právu.
Spolupracoval také s Čs. televizí na pořadech Advokátní poradna a Mohu do toho mluvit.
Po sovětské okupaci opustil redakci Rudého práva, odmítl se účastnit prověrek a nastoupil jako hlídač na pražských parkovištích. Psal fejetony pro samizdat. Jeho Sto bodů (Stokrát se bojí) bylo přeloženo do mnoha jazyků. V lednu
1977 byl – se svou manželkou Dagmar – mezi prvními signatáři Charty 77.
V jejich bytě na Petřinách se na seminářích scházelo široké spektrum účastníků od křesťanů přes bývalé komunisty po underground. V r. 1980 manželé
Vaněčkovi následovali obě své dcery a vystěhovali se do Vídně. František Vaněček tam redigoval Výběr, sborníček informací a komentářů, který se tajnými cestami šířil do Československa. Od Listopadu ´89 žili Vaněčkovi střídavě
ve Vídni, kde si dcery založily rodiny, v Praze a na chalupě ve Vyšném u Nových Hradů. 15
II. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Nemám ospravedlnění pro ty, kdo podepsali
v Národním divadle nebo kdekoliv jinde
Pokračování z kapitoly 17. listopad 1968 – 25. leden 1969
l Kdo s tebou jednal o záměru vydat chartu, respektive, kdo ti přinesl chartu
k podpisu?
Chartu jsem podepsal v prosinci ´76; přinesl mi ji Luboš Dobrovský – patřil
k těm, kdo oslovovali přátele nebo dobré známé, jejichž názory a aktivity znali.
l Jak jsi vnímal anti-chartu?
Anti-charta pro mne byla věc naprosto odporná, naprosto v intencích části
českého kulturního provozu v minulosti i současnosti. Já pro ty, co se podepisovali ať už v Národním divadle nebo kdekoliv jinde, nemám ospravedlnění.
l Bůhví, kde mohli podepsat ti, co je nikdo ani nepozval, ale cítili, že mohou
nějak naskočit do režimního rychlíku a neplahočit se dál jako občané II. řádu.
Měli jsme mezi sebou i takové kolegy… Věnovali jsme jim stať Nepodepisovalo
se jen v Národním divadle.
Taky je dost lidí, kteří říkali, že to podepsal za ně někdo jiný, na Svazu výtvarníků nebo na Barrandově. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Steigerwald anti-chartu
podepsal, Steigerwald tvrdí, že ji nepodepsal, jiní tvrdí, že ho viděli opilého ve
Slávii, když byla ta absurdní komedie v Národním divadle. Takových lidí je celá
řada, já na to mám jedinou odpověď: pokud to někdo nepodepsal, nebo to bylo
i zmanipulované, měl možnost to veřejně o sobě rozhlásit. Sice by mu to nepublikovalo Rudé právo ani nevysílala televize, ale bylo by jistě dost jiných lidí,
kteří by to ocenili. Ale neznám takový příklad.
l Byly ovšem případy, že ti, kdo například odmítli odvolat individuálně svůj
podpis pod nějakým prohlášením – dosáhli teď, když se podepsali v houfu, kde se
jedinec ztrácí, že všechny jejich zákazy padly – herci mohli filmovat a točit v televizi, novináři a spisovatelé publikovat, baviči a zpěváci zaplňovat estrády,
hrály se zase písničky Wericha a Voskovce…
149
Já vím, že nebylo nic příjemného vidět v televizi na smrt nemocného Jana
Wericha, jak tam je. Takové pokoření si nezasloužil a navíc, jak se traduje a je
to asi pravda, to bylo víc kvůli jeho dceři Janě než kvůli sobě samému. To je
trochu rozdíl proti těm, kdo čekali, aby mohli podepsat anti-chartu.
Další část rozhovoru v kapitole Od samizdatů k Lidovým novinám
Profesor Jan Patočka *1. 6. 1907, U13. 3. 1977
Všivá doba
František Vaněček
Nešťastná třináctka16
Nebylo to v pátek, ale v neděli, kdy zemřel pan profesor Patočka, nedaleko svého
domova, ve strahovské nemocnici. Úředně se sice říká, že zemřel na následky srdečního kolapsu. Ovšem příčinou tohoto kolapsu byl mnohahodinový výslech
Státní bezpečnosti. Bylo mu bezmála sedmdesát let.
Bezcitní estébáci nerespektovali stáří ani jeho chatrný zdravotní stav. Útrapy, které musel od nich v posledních dnech snášet, byly k nepřežití. A to všechno jenom proto, že našim mocipánům připomínal jako mluvčí Charty 77 povinnost respektovat lidská práva a svobody, tedy to, čím se zavázali, když podepsali
mezinárodní smlouvy.
Včera jsme byli na jeho pohřbu. Hned ráno k nám přišly Jana a Oldřiška. Na
břevnovský hřbitov u Svaté Markéty máme od nás jen pár kroků. Věděli jsme, že
se pohřeb neobejde bez asistence policie, ale to, co jsme pak zažili, se dá těžko popsat.
Už na cestě před hřbitovem jsme byli filmováni. Několik estébáckých kameramanů a fotografů nás zabíralo drze a bezostyšně přímo do obličeje. Na hřbitově už bylo několik set lidí. To jsme ovšem ještě nevěděli, že mnohé z těch, kteří
se chtěli pohřbu zúčastnit, policie zatkla anebo je na hřbitov nepustila. Mezi
účastníky se říkalo, že kromě jiných zatkli i Pavla Landovského, ale ten se pojednou na hřbitově objevil s kytičkou, kterou položil v kapli u rakve. Tušil, že
mu budou chtít účast na pohřbu znemožnit, a tak přespal u známých, a postranními cestami se dostal na hřbitov.
Mezi stovkami těch, kteří se s panem profesorem přišli rozloučit, se nápadně
producírovali estébáci. Neustále fotografovali, filmovali a při tom bez­ohledně
šlapali po hrobech. Viděl jsem, jak povalili jednu náhrobní desku. Dodali pohřbu i zvukovou kulisu. Nad hřbitovem kroužila nízko helikoptéra a za hřbitovní zdí túrovali závodníci Rudé hvězdy neustále několik motorek najednou. Pro
řev motorů nebylo slyšet vlastního slova. Úděsné aranžmá, tak cizí českému
duchu a tak nezvyklé v civilizované Evropě. Olda Kryštofek, který stál vedle
mne, už to nevydržel a začal do řevu motorů křičet: To znám z koncentráku.
Když stříleli nacisté naše kamarády, tak taky túrovali motorky.
Od básníka Jaroslava Seiferta přinesli trnovou korunu, kterou položili na rakev.
S berlemi by se byl těžko na hřbitov dostal, a tak alespoň poslal svému dlouholetému příteli poslední symbolický pozdrav. Na hřbitově nefotografovali jen estébáci. Dagmaře dal jeden známý nepozorovaně svitky filmů, které se jí podařilo
ze hřbitova propašovat. K večeru jsme se sešli s přáteli. Dozvěděli jsme se, jak
rozsáhlé manévry estébáků pohřeb vyvolal. Celou režii vlastně převzala bezpečnost. Poručila pohřební službě, aby záměrně nechala vytisknout úmrtí oznámení se zpožděním, takže je nebylo možné doporučit ani pražským adresátům.
150
Květinářské prodejny ve vnitřní Praze nesměly přijímat objednávky na věnce na tento pohřeb. Jediná pražská provozovna, která tiskne smuteční stuhy, byla
urychleně na dva dny uzavřena. Už v ranních hodinách uzavřela policie hlavní
přístupové cesty ke hřbitovu. Ve stejnou dobu zatýkala policie známé a zejména
v kultuře proslavené lidi. Státní bezpečnost zatýkala i na pražských nádražích.
Profesor Vysoké technické školy v Bochumu Walter Biemel přiletěl na pohřeb
ze západního Německa. Ráno ho však v hotelu zatkli, dovezli na letiště a poslali zpátky domů, aniž se mohl se svým přítelem naposled rozloučit.
Slepému Klementu Lukešovi nedovolili ani to, aby zpovzdálí poslouchal.
Vezl ho na pohřeb jeden z přátel. Museli se však obrátit a jet pryč. Na hřbitov se
dostali skutečně jen ti, kteří přicházeli postranními cestami a pěšky. Bylo mezi
nimi mnoho mladých lidí. Ti měli pana profesora zvláště rádi. Mezi sebou mu
říkali Paty.
Svým životem a smrtí se zařadil mezi právem vzpomínané Jany, kteří tragicky zemřeli v poslednich desetiletích: Jan Opletal, Jan Masaryk, Jan Palach. […]
Charta 77 se v Brně ustavila zvláštně
Lví podíl na vzniku zdejšího signatářského uskupení měl studentský vůdce z r.
1968 Jiří Müller17, který se právě vrátil po pěti letech z lochu, a několik jeho vězeňských druhů z rodiny Šabatovy a Ruskovy (Šabata senior a Antonín Rusek senior
byli spolu s Müllerem propuštěni v Den lidských práv OSN, tj. 10. prosince 1976).
V první vlně brněnských signatářů bylo šestnáct z jednadvaceti těch, kteří na začátku sedmdesátých let zahučeli do krimu jako Poslední Mohykáni občanské a demokratické obnovy z konce 60. let. Tuto exkluzivní sestavu dotvářely mj. dvě neméně
exkluzivní dvojice: filozofka a teoložka Božena Komárková a evangelický pastor
Jan Šimsa na jedné straně a spisovatelé Jan Trefulka a Milan Uhde18 na straně druhé.
Osmašedesátnické zakotvení brněnského disentu se vyznačovalo dvěma
ideovými hranami: bylo sice výrazem demokracie veskrze radikální, ale zároveň se střežilo hrubě antisocialistických motivů a důrazů. Příznačné například
je, že s myšlenkou připomenout stoleté výročí Českoslovanské sociální demokracie (1878) nepřišli exkomunisté, ale osobnosti, které se vymezovaly jako
nezávislí socialisté. Hlavním iniciátorem akce byl Jiří Müller, autorem manifestu Sto let českého socialismu 19 pak brněnský historik Jaroslav Mezník. Mezi
dvacítkou signatářů najdeme kromě nezávislého socialisty Rudolfa Battěka
i Václava Havla, ale jen výjimečně exkomunisty. Smyslem manifestu bylo totiž
ukázat, že původní požadavky českého dělnického hnutí nebyly dosud splněny,
a některé dosažené byly dokonce po roce 1948 a 1968 zrušeny.
Děkujeme Petru Pospíchalovi za cenné připomínky. Autoři20
Život manifestu z roku 1978 21
[Text manifestu Sto let českého socialismu] vznikl mezi brněnskými Nezávislými socialisty, což – podle vzpomínky jednoho ze signatářů, evangelického faráře
Jana Šimsy – zmátlo i StB, která ve svém pragocentrismu vyslýchala lidi kolem
Václava Černého, protože takové prohlášení prý muselo vzniknout v Praze.22 […]
Na manifestu Sto let českého socialismu jsme pracovali čtyři u mne doma,
vzpomíná Albert Černý23. Jarek přišel s myšlenkou, konceptem, Ruda Battěk,
Jiří Müller a já jsme se podíleli na formulacích. Samozřejmě jsme také přispěli
myšlenkově, ale základ byl Jarkův. […]
151
Prohlášení, které podepsalo […] několik dalších přátel (celkem šlo o 23 chartistů), hodnotí poslední předseda exilové soc. dem. Karel Hrubý ve sborníku Léta
mimo domov těmito slovy:
Signatáři se výslovně přihlásili k tradicím počátků dělnického hnutí, jak ho tehdy
reprezentovala sociální demokracie. To bylo v jubilejním roce strany zvlášť povzbudivým svědectvím toho, že i domácí opozice se hlásí k tradicím sociální demokracie.
V červenci 1978 se obrátili Nezávislí socialisté na SI dopisem, v němž informují, že Helsinská smlouva vytvořila pouze formálně právní podmínky pro
občanskou mimovládní iniciativu, ve skutečnosti však není vládou dodržována.
Socialisté patří u nás k tradičně pronásledovaným občanům nepochybně proto, že jejich idea důsledného spojení sociální spravedlnosti a individuální svobody má neobyčejně silné sociální zázemí. Zůstává trvalým paradoxem, že v době,
kdy představitelé politického vedení státu zdůrazňují v mezinárodně politických
vztazích potřebu kontaktů, spolupráce a dohod se socialistickými a soc. dem.
stranami, vnitropoliticky se stupňují perzekuce vůči socialistům[…] a občanům,
kteří s nimi spolupracují, [jak dosvědčuje] návrh na udělení vazby u ing. Rudolfa Battěka, Alberta Černého a vazba evangelického faráře Jana Šimsy…
Pod dojmem těchto zpráv vydala SI na své schůzi v Paříži dne 21. srpna
1978 prohlášení, v němž odsuzuje okupaci Československa a pranýřuje perzekuci stoupenců demokracie a lidských práv prováděnou Husákovým režimem.
Prohlášení podepsal mj. místopředseda SI Francois Mitterrand.24
Ze života autora manifestu
V r. 1969 vytvořil tehdy ještě doc. Mezník [profesorem starších obecních
dějin byl prohlášen v r. 1992]25 se stejně smýšlejícími lidmi z brněnské organizace Čs. strany socialistické nekomunistickou socialistickou opozici. V r. 1972
byl spolu s ing. Petrem Wurmem, ing. Janem Schopfem a dalšími zatčen a 10.
dubna stanul před soudem ve skupině, kde za hlavního činitele byl označen
MUDr. Milan Šilhán.26 Byli odsouzeni k trestům od 2 roků + 2 měsíce (ing.
Schopf) do 5 let (dr. Šilhán); doc. Mezník dostal 3 a půl roku. Po návratu z vězení pracoval jako dělník v brněnské Transportě; mezi prvními, v prosinci 1976,
podepsal Chartu 77. Poté byl ještě znova vězněn.
(bek)
Werich být svědomím národa nechtěl
Jiří Černý
„Bojím se, že o takovém životě je kniha málo a řádka moc,“ napsal Jiří Hanzelka Janu Werichovi k sedmdesátinám a ono to ještě víc platí k dnešním nedožitým devadesátinám herce, spisovatele a zpěváka, který se už za života stal celonárodní institucí. Na jaře 1968, kdy se poprvé po dvaceti letech zase mohlo mluvit
svobodně, usedalo bezmála celé tehdejší Československo k televizorům, aby
nejdřív jednou týdně, potom dvakrát a nakonec každý den sledovalo odpovědi
na otázku Vladimíra Škutiny Co tomu říkáte, pane Werichu? […]
Pokud byl Jan Werich jakž takž zdravý, zápolil s totalitními kulturtrégry
s pomocí jinotajů na divadle a ve filmu. Později pozvedal ducha české kultury
skvělými pohádkami a nepřekonatelným přednesem Haškova Švejka i židovských
anekdot na gramofonových deskách. Ale Werichových sil ubývalo a nátlak reálného socialismu sílil. Do toho jako bomba spadla Charta 77. Celý nápad s peti152
cí se Werichovi nezdál a v soukromí ho přirovnal k dráždění býka červeným hadrem. Už dva roky předtím dost zdráhavé přijímal samizdatovou knížku gratulací
Když se řekne Jan Werich, kterou zorganizoval a předal mu novinář Jiří Lederer.
Uvážíme-li Werichovu neochotu k veřejným projevům, lze těžko pochopit, proč
svolil k tomu, aby si sedl do auta, které pro něj poslal Husákův ministr kultury Klusák,
nechal se dovézt do Národního divadla a zúčastnil se tam otřesné, ponižující podívané, kdy výkvět české kultury za účasti televizních kamer naslouchal Jiřině Švorcové,
která nejpokleslejším jazykem ždanovovských mozkořezů naplila na pár statečných
signatářů Charty. Dodatečná vysvětlení Werichovy účasti tím, že byl mylně informován, jsou nevěrohodná; Werich nebyl žádný prosťáček. Ovšem odmítnout podepsat
Prohlášení uměleckých svazů, tzv. anti-chartu, znamenalo ještě víc rozběsnit komunistickou moc. A Werich věděl, že mu už mnoho dní nezbývá a že by rád ještě alespoň
jednou předstoupil před publikum. Splnilo se mu to hned na podzim v Lucerně při
jubilejních oslavách Vest Pocket Revue.27 Hubený, nemocný, jen těžko se došoural
k mikrofonu. Tam se ale vedle Jiřího Suchého pomalu napřimoval a volně, rozhodně
pověděl, nejen nabité Lucerně, že moudrá vláda nikdy nebere hercům to, co mají
nejraději, jejich práci. Potlesk neměl konce a zní mi v uších dodnes. Jan Werich, který
nikdy netoužil po tom být svědomím národa, jím v té chvíli byl. 5. února 1995 28
Pod souhrnným názvem anti-charta představujeme […] kampaň, kterou
v letech v letech 1976 a 1977 vedly čs. sdělovací prostředky proti Chartě 77. [Separát RR uveřejnil] ukázky dobových novinových a časopiseckých titulků, výbor z článků, které ve zmíněných měsících publikoval náš tisk, a faksimile
soupisů těch, kdo podepsali tzv. anti-chartu a jejichž jména pak vycházela
v Rudém právu od 29. 1. do 12. 2. 1977. Zároveň připomínáme, že tyto soupisy, jak z nich samotných vyplývá, nejsou úplné a že různé jejich přepisy, obměny a výňatky z nich publikovaly v daném období i další noviny. K tomu
dodáváme několik základních údajů o dvou velkých akcích, které se k tzv.
anti-chartě bezprostředně vážou.
Z úvodu separátu, který vydala v roce 2007 Společnost pro Revolver Revue
k 40. výročí Charty 77, ale také anti-charty a celé kampaně kolem ní.
Nepodepisovalo se jen v Národním divadle
Jindřich Beránek
„Dne 28. 1. 1977 se v Národním divadle sešli na pozvání čs. výborů uměleckých
svazů spisovatelé, divadelníci, hudebníci, výtvarníci a architekti, aby – jak shrnovalo následující den Rudé právo – manifestovali své jednotné odhodlání uskutečňovat kulturní politiku strany a státu.“ […] Další setkání, tentokrát skladatelů,
textařů, hudebníků a zpěváků z oblasti zábavného a populárního umění, se uskutečnilo v pátek 4. 2. 1977 odpoledne v pražském Divadle hudby – zde se k provolání přednesenému v Národním divadle oficiálně připojila tzv. lehká múza.29
„Souh“ Kozák, dosazený do čela umravněného svazu spisovatelů, zahájil shromáždění lidí, jimž většinou svým talentem nesahal ani po ramena. Někdejší aparátník si z bojů o kolektivizaci přinesl pár námětů a jimi zapleveloval své knížky;
a svými knížkami dík povinným odběrům i veřejné knihovny. Do bytů se dostaly
tam, kde neměli na dárek pro zasloužilé občany víc, než stál tento levný, ale přece
jen kulturně vypadající tovar. — Do tohoto příběhu se Miroslav Sameš dostal dík
153
své neschopnosti nebýt reportérem. Nikdo ho v lednu 1977 nepozval, aby se dostavil 28. dne do hlediště Národního divadla, kde Jiřina Švorcová četla provolání. […]
Mirek Sameš byl reportér tělem i duší – a zřejmě právě proto vyhledal místo,
kde by mohl podepsat anti-chartu, a díky tomu se směl vrátit k reportážím. Tu větu
jste už četli, pokud postupujete v případě tohoto sborníku jako u běžné knížky
stránku po stránce; listujete-li v něm však podle problémů či jmen, které vás zajímají, objevila se v kapitole Květy jara – plody podzim, kde jsem se zastavil mezi Novináři v seznamu škůdců režimu glosou u jednoho ze svých někdejších kolegů.30
Do centrální evidence, která měla určit nepřátele režimu na věčné časy, měly
jim být odepřeny možnosti vrátit se ke své práci, se dostal jako redaktor vydavatelství a časopisu Dialog. Na sklonku 60. let to byla, i přestože měla své sídlo
sto kilometrů od Prahy, významná revue. Mirka jsem poznal, když ještě dělal
Noviny Jablonecka, okresní žurnál, jenž se velice výrazně lišil od svých blíženců. Namísto usedle konvenčních oznamů a hesel, které Mirkovi druzi považovali za titulky, v nich měl vždycky nápad. Oproti konvenčně lámaným stránkám
sazby, kam přenášeli metéři navykle zkušenost, jakou převzali, když byli ještě
tovaryši, od svých majstrů před desítkami let, z Mirkových archů na mne dýchla vždycky svěží inspirace zapomínanou avantgardou.
[…] Měla stále nádherný hlas. Dělila jej mezi politické projevy a recitaci
Kainarových veršů. Dávnou ozvěnou z nich zněly metafory z dob civilizačních
proměn věku a rytmus swingu i blues, té mnohem barevnější reality, než nabízel
šedý mor, kterým se přítomnost vracela do let padesátých. To byla Švorcová herečkou, která svým mládím zosobňovala ideál estetické krásy – Šírin Nazima Hikmeta; naposled tak zazářila jako Šura z Věčně mladé historie. Té tuctové sovětské hře dal Kohout-básník onen zpěvný verš, jakým se ještě v době, kdy zrovna
probíhal XX. sjezd, sem tam vyjadřoval; a Kohout-dramatik, kterým se stával, jí
dodal lehkost a vtip vaudevillu. Zakrátko dostala Jiřina Švorcová roli oficírské
paničky v Kohoutově Sbohem, smutku. Nevěděla si s ní rady, jako si nevěděla rady
s tím, jak jí přibývají roky a ubývají ctitelé. Tehdy se vše svádělo na slabiny autorovy druhé, nepříliš zvládnuté hry z vojenského prostředí. Ale od té doby již nepotkal herečku úspěch, jaký skrývala symbióza tří Š: Šura, Šírin, Švorcová. S XX.
sjezdem ztrácela i to, co se jí zdálo neotřesitelnou vírou. A tak politika – vlastně
funkce v ní – bylo to jediné, co aspoň zvenčí připomínalo onen čas krásného ideálu.
Prohlášení, jež Jiřina Švorcová přednášela proti těm, kdo se v prohlášení
Charty 77 přihlašovali k jiné politice, kde by státostrana dodržovala principy,
jak se k nim zavázala v Helsinkách. Její projev se však nesl fanfárou zcela jiných veršů, než sama přednášela: Ve jménu života i radosti i krásy. Jejich původce Stanislav K. Neumann byl přímo antipód Josefa Kainara. Kainar byl součást její reminiscence na doby, kdy sama byla estetickým ideálem svých dnů,
i když básník sám odešel navždy už před šesti roky.
Byl-li v čase anarchie S. K. Neumann spíš ideologem než básníkem její svobody – vždyť hlásal víc ideologii života než jeho poezii – pak ve třetině krátkého století 31 se stal pouhým souputníkem ideologie, založené na lži. Knihou
proti André Gidovi a jeho svědectví o procesech zradil i to dobré, co před velkou válkou hlásal a čím uchvátil tolik českých intelektuálů. Ba ještě víc, pomohl založit způsob, jímž státostrana začala ovládat občany svého státu hned po
únoru ´48; a k této zkušenosti se pak vrátila s nástupem normalizace a nejmasověji jej uplatnila právě v anti-chartě.32
154
Umělci národu – národ sobě
Ten titulek jsem opsal z Tvorby, z časopisu, který se po své už čtvrté obnově dal
zcela do služeb normalizace,33 šéfredaktorem se stal Jiří Hájek (*1919, U1994) –
neplést si jej s Jiřím Hájkem, kterému časopisy jako Tvorba už osm let vyčítaly
kdeco. Tohle je „kulturträger 50. let“, ale také zakladatel Plamene a jeho šéfredaktor
do 68. roku. Jeho příběh v Tvorbě je pro tuto dobu poučný, protože ukazuje, jak si
nikdo – ani člověk, který se tak včas jako tento JH dovedl pro státostranu „správně“
rozhodnout – nemůže „mírnichstýrnichs“ prosazovat svůj shora nepožehnaný názor. Šéfredaktor Hájek skončil už při nejednom – pro sebe tak obvyklých – vybočení. V roce před antichartistickou kampaní byla dvě. První se týkalo česko-slovenských osobních sporů, které promítl do svého článku; a kvůli němu StB zabavila už
vytištěné číslo Tvorby; smělo vyjít o den později, arci s korekcí určitých článků. To
byl jen vroubek, pád šéfredaktora zavinil až druhý lapsus. Hájek-otec otiskl povídku
svého syna Petra Exil. To se už nepodařilo zavčas napravit. Povídku syna, příštího
Klausova kancléře Petra Hájka, vyhodnotili souvěrci Hájka-seniora jako popření
principů husákovsko-bilľakovské „encykliky“ Poučení z krizového vývoje. A vlivný
muž veřejných sdělovacích prostředků34 byl tehdy „vykopnut“ zdánlivě výše, ale
„jen“ do akademické sféry. Na jaře 1990, tedy opět „právě včas“ odešel do penze.
Ale poučný příběh své doby pokračuje. Poté, co Jiří Hájek vybočil z řady, byl do
čela Tvorby jmenován Jaroslav Kořínek. On je teprve ten typický likvidátor svobody tisku; také ničím jiným než tupou službou vyšším normalizátorům se do historie českého tisku nezapsal. Při čistkách v redakci Rudého práva se stal zástupcem
šéfredaktora, patřil mezi první nálev signatářů Slova do vlastních řad a z vedení
Rudého práva přešel po osmi letech do čela týdeníku. Za svou „službu“ byl také
odměněn – přiměřeně své funkci poslušného „šafáře“ – v roce 1981 obdržel Řád práce.
Ten hlas, který Tvorba slíbila poslat [z kuloárů ND ve formě informace o podpisových arších], formuloval občasný divadelní kritik, dramaturg, Miloš Vojta –
tudíž člověk, který na rozdíl od šéfa Kořínka musel přece jen něco umět, například bulharštinu, protože z ní občas překládal, dali komunisté Huba, Záborský,
Seidl, Grus, Dohnal, Drottnerová, Kovářík, Šmeral, ale i ti, kteří nejsou členy KSČ:
Höger, Werich, Šejbalová, Hrušínský, a ať prominou všichni, které nejmenuji, protože těch, kdo byli ten den v Národním divadle, těch bylo více než tisíc. 35
Páteční dopoledne v Národním divadle mělo neopakovatelnou atmosféru, začala
svou stať „posila“ kulturní rubriky Rudého práva Vladimír Hrouda. Stovky nejlepších
tvůrců. Jen zřídkakdy vídáme pohromadě […] A mnozí se právě tady v ND viděli
po mnoha létech, hovořili spolu […] Téměř tisíc podpisů je jen začátek. Už nyní
však přicházejí další z divadel, filmových ateliérů, z pracovišť televize a rozhlasu, svá jména připojují i další hudebníci ze symfonických a tanečních orchestrů,
malíři, sochaři, grafici, tvůrci užitého umění i ti, co pro nás navrhují nové domovy.
Naši umělci se dobře poučili... [Pan Hrouda promine, že jsem si z jeho množiny
slov nazvané Další a další vybral ta, která dodnes nějak zaznívají.] 36
Tolerance k podpisu anti-charty
To bychom nemohli rehabilitovat nikoho – V rehabilitační komisi, kterou
po Listopadu zřídil ministr kultury Milan Uhde, jsme sjednocovali hlediska, koho
rehabilitují obce, společnosti a jiná sdružení mezi tvůrčími pracovníky. Když
jsem se zmínil, že pro Syndikát novinářů mezi rehabilitované nepatří signatáři
anti-charty, protože jim to umožňovalo vrátit se ke své práci, reagoval zástupce
muzikantské organizace slovy: Ale to bychom nemohli rehabilitovat nikoho.37
155
Srovnáme-li různá etická selhání z doby normalizace, pak signatáře anticharty hodnotí lidé snad s největší možnou tolerancí. Zřejmě tu působí fakt, že
se pod ni podepsalo víc než sedm tisíc občanů. A že důsledky toho vlastně
obohacovaly život ostatních. Například Rudolf Hrušínský, který se nesklonil,
aby sám vystoupil na pranýř a veřejně odvolal svůj podpis pod Dvěma tisíci
slov, kdy byl mezi padesáti jejich prvními signatáři, směl hrát pouze v činohře
ND, kde měl pracovní smlouvu. Film nebo televizní inscenace byly pro něho
zakázány. Mělo-li v r. 1970 premiéru ještě osm „jeho“ TV filmů, v r. 1971 byl
dokončen a promítal se 1 film v kinu a jedna inscenace v ČST; v r. 1972, ´73,
´74, ´75 nic, až v r. 1976 díky postupné milosti pánů, jak jsem o tom psal v předchozí kapitole, byly uvedeny dva filmy: Malý tygr a Dým bramborové nati. Ale
v r. 1977, natočil šest filmů pro kino, jeden film pro děti a tři pro TV. Všechno
bylo jinak a dočkali jsme se zase setkávání s tímto českým Gabinem.
Od počátku normalizace neslyšeli lidé z rozhlasu písničky Osvobozeného divadla; ale krátce poté, co na televizní obrazovce mohli 28. ledna 1977 vidět onu tolik
diskutovanou a lidsky trapnou epizodu – těžce nemocný Jan Werich přijel do
Národního divadla, aby se podepsal na jeden z připravených archů – zazněly Ježkovy písničky po dlouhé době zase na kmitočtech přidělených stanicím ČsRo…
Editorka separátu Revolver Revue Terezie Pokorná píše v jeho úvodu, že navíc
je nutné přičíst [ke všem ostatním důvodům hned od Listopadu ´89] vysokou míru
benevolence, ba přímo vstřícnosti, kterou vůči signatářům anti-charty projevili četní bývalí chartisté a disidenti s vlastní pošramocenou, tj. komunistickou minulostí
50. a 60. let, ale také osoby do Listopadu 1989 vždy politicky bezúhonné, k nimž patří
v prvé řadě Václav Havel nebo třeba Bohumil Doležal.38 Jiří Ruml signatářům anticharty ve fejetonu k dvacátému výročí Charty 77 39 div nepoděkuje („Anti-charta
nám spíš pomohla, než jen uškodila“). Milan Machovec jde ve svých sympatiích ještě
dál – prostřednictvím tisku40 vyzná Heleně Vondráčkové vděčnost za to, že po celá
ta léta posilovala [jeho] a tisíce, když zpívala „Miláčku“ nebo „Kde jsi včera byl,
se ptám“. Dávalo nám to sílu přežít ten komunistický režim. Ukazuje tu pan profesor svou slabost pro něžné pohlaví, dělá si legraci anebo je to jen další z projevů
humoru nechtěného, jakých najdeme požehnaně i v souvislosti s akcí tak truchlivou, jako byla tzv. anti-charta? V každém případě se zdá, že banalizace a nivelizace postojů, které zdejší občané zaujímali v době normalizace, je u nás po více než
deseti letech ve svobodných poměrech již dokonale završena a všeobecně přijata.
Terezie Pokorná dodává, že pozornost si ovšem zaslouží většina výroků lidí
z umělecké branže, které představují pestrou typologii přístupů od zatloukání
přes mlžení až po zpupnost a agresivitu. Jako příklad uvedla žalobu Heleny
Vondráčkové na Jana Rejžka, protože zmínil její jméno mezi podpisy signatářů
v Rudém právu, Zpěvačka tvrdí: Žádnou anti-chartu a podobné pamflety jsem nikdy
nepodepsala.41 Citovala prohlášení mluvčího prezidenta Havla Ladislava Špačka: Dagmar Havlová si není vědoma, že by tehdy nějaký takový dokument podepsala,42 ale i slova toho, kdo přednesl prohlášení v sále Supraphonu, Karla Gotta:
U tzv. anti-charty, to jsme skočili na špek, zneužili nás. […] A to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů.43 Na závěr této
části separátu Revolver Revue jeho editorka cituje režiséra Jiřího Menzla: Běsnění kolem anti-charty se nedalo vyhnout. Dnes je pro člověka, kterej byl tenkrát
nanejvýš v Pionýru, snadný to odsuzovat. Připomíná mi to nesmiřitelnost svazáků
v padesátých letech. Historická zkušenost mě poučila, že pokud chce člověk
něco dobrýho udělat, musí si někdy umět nechat strčit čumák do louže.44
156
Terezie Pokorná uzavírá stať: V takovém kontextu bohužel už ani nepřekvapí, že jména těch, kteří pocítili potřebu svou účast na tzv. anti-chartě veřejně
označit za selhání hodné lítosti (Michal Pavlata, Jiří Ornest či Zdeněk Svěrák),
spočítáme na prstech jedné ruky. A jeví-li se nám pak dnes celá tzv. anti-charta
a její reflexe jako tragédie i fraška zároveň, je už jen v podivné logice věci, že
jsme tři výše jmenované muže, kteří se tehdy zachovali ne zrovna statečně, náchylní v současnosti považovat bezmála za hrdiny jen proto, že se při pohledu
na vlastní minulost dokázali zachovat — normálně?45
Je zřejmé, že protichartistická kampaň – a v ní především ohromující účast
tzv. elity národa – vyvolává celou řadu zásadních otázek. Nezdá se, že na ně
může uspokojivě odpovědět zdvořilé či zpupné mlčení, anebo velkorysá či zbabělá snaha přesvědčovat sebe i jiné, že čas vše zahojí.46
Coda epizody, kterou nezažil jen můj kolega Mirek
V článku Novináři v seznamu škůdců režimu, kde jsem se poprvé o Miroslavu
Samešovi zmínil, jsem citoval z doby těsně polistopadové přiznání sociologů,
že mezi příklady normalizační diskriminace autorů byl tento případ: Miroslav
Sameš směl později psát pro pražský rozhlas [tzn. poté, co podepsal anti-chartu], ale pro ústecký až v posledních letech.47 V ústeckých poměrech dlouho nepomáhal Mirkovi ani fakt, že zajel někam, kde mohl připojit podpis pod „prohlášení tvůrčích svazů“. V Ústí n. L., kde jej do centrální evidence navrhli, si
dali na čas.
Ostatně po Listopadu mu tuto spolupráci s ústeckým studiem ČsRo „hoši
z Hacmacova týmu“ notně opepřili. Vysílali ukázky z pásem, která mu tehdy
zadali. Sami se jich zbavili, a tak pro Mirka zbývala pásma, jako byly evergreeny
ústeckého studia k výročí Února. Byly to dvě příhody a ty se při každém jubileu
střídaly: První byla, jak pod vedením komunistů opravili dělníci v Dílnách ČSD
Louny celý vlak vagónů a v těch vypravili do Prahy své stoupence na Gottwaldův projev, že se právě vrátil z Hradu. Druhý se týkal důvodu, proč byl papírnám v České Kamenici přiznán „hrdý název“ Papírny 25. února – přestaly
dodávat rotační papír Svobodnému slovu a Lidové demokracii. A protože v té
době nabíral právě dogmatický antikomunismus zcela jiný aktuální smysl, museli jsme se mnoha jeho bojovníkům plných zcela čerstvých sil zpovídat, že
jsme Mirka Sameše vzali jako reportéra do redakce Severočeského deníku, ve
který jsme proměnili za normalizace zprofanovaný Průboj. My, co jsme s ním
byli už před 17 roky na seznamech nepřátel režimu na věčné časy. Jak je vidět
– lehké to neměl ani za totáče, ani po něm.
Brzy dostal v redakci velkou konkurenci. Když přišel do redakce Josef Tománek. Jako je někdo rozený básník, Tománek byl rozený reportér. Prostě Mirek našeho společného mládí – jen o dvě generace mladší. Náměty k reportážím
jej doslova potkávaly. Tak se seznámil mj. s panem Reportérem naší mezigenerace – Josefem Klímou. A když pak Josef zdědil po babičce 60 tisíc, založil díky
jim a díky jejich spolupráci na dálku takový malý, ale nápaditý časopis pánů
Repotérů Koktejl. Dnes to je takový velký ilustrovaný magazín o světě a ze
světa. Ale s tím už pan Reportér Tománek nekoexistuje; někdy na přelomu tisíciletí se rozhodl ho prodat. Jeho první knížka z cest Prsatý muž a zloděj příběhů
byla pro něj víc. Ale to už je příběh, který s naším sborníkem nesouvisí. Ale tak
už to v našem povolání chodí. Žádný post nemáme navždycky. Ani člověk tak
nadaný, jako byl Mirek.
157
Člověka až závrať chytá
Ve jménu života, i radosti, i krásy, aneb S kým a pro koho
Jindřich Beránek
Druhý z editorů separátu RR o anti-chartě, Viktor Karlík, připravil soubor výstřižků a citací z dobového tisku. Najdeme v něm nejen 13 článků z Rudého
práva od 31. ledna do 12. února 1977,48 které přinášely podpisy signatářů, ale
i rezoluce pracujících na podporu anti-charty. Vedle archů, které signovali jmenovitě pozvaní umělci a kulturní činitelé v divadlech Národním a hudby, byly tu
citovány i subskripční listiny, jejichž zaplnění organizovaly iniciativně aparáty
normalizačních tvůrčích svazů na sekretariátech nejen v Praze a Bratislavě, ale
také na krajských výborech Svazu výtvarných umělců, v divadlech, v orchestrech včetně České filharmonie, v redakcích a kancelářích nakladatelství, uměleckých agentur atd., atd.
Navíc uveřejnilo např. Kino, časopis filmových fanoušků, Vyjádření režisérů, scenáristů a dramaturgů Filmového studia Barrandov k tzv. Chartě 77.49 Mezi
73 podpisy nejsou jen personifikace této „všivé doby“, jakými byli Ivo Toman
a prof. dr. Miroslav Hladký,50 či jména, která nemají žádnou skutečnou hodnotu
než připomenutí „vyžírků“ na účet „státostrany“, jako byli Vojtěch Trapl, Karel
Valtera a v této době už i zasl. um. František Vlček, František Hubáček nebo Miloš
Makovec. Asi nikoho nepřekvapilo, že tam byli vždy a všudy přítomní nár.
umělci Otakar Vávra a Karel Steklý, zasl. umělci Jaroslav Balík, Miroslav Fábera, Lubomír Lipský a Václav Vorlíček, což je další abiturient našeho gymnasia, který tu je i s Milošem Macourkem, Štěpán Skalský, Karel Misař, Hynek
Bočan, Ivo Novák, náš učitel na fakultě dr. Karel Štorkán, ale také Jaromíra
Kolárová, nadaná žena dogmatika mezi novináři F. J. K., jehož ani kriminál
nedokázal poučit. Ale jsou tam, bohužel, i lidé, kterých jsem si musel z nějakého důvodu osobního vážit, jako jsou Miroslav Vydra, Věra Kalábová, Jiří Svoboda, Rudolf Ráž, Jiří Just, můj spolužák z fakulty i jejího kanoistického oddílu
Václav Šašek. Ba, nacházím tam jméno toho, kdo dnes veřejně kárá kdekoho
jako Karel Steigerwald.
Obdobně jsem nacházel řadu jmen mezi nejrůznějšími množinami těch, kdo
se nepodepisovali jen v Národním divadle. A kolik bylo mezi těmi sedmi tisíci
jmen těch, za nimiž si nedovedu nic představit. Tak proč je jmenovat? Což není
odvaha nepovinná? Ale je nepovinná i etika?
Ani Viktor Karlík do výběru z novin a časopisů a snímků z těch shromáždění na „houfní“ podporu anti-charty nezařadil všechny články na toto téma. Musel brát ohled nejen na omezené možnosti rozsahu, píše, ale i na přesvědčení, že
mimořádné množství zmíněných textů a jejich značná stereotypnost by mohly
snadno překročit míru čtenářské trpělivosti. [Snažili se jej] koncipovat tak, aby
zůstaly co nejvíce zachovány základní rysy této tiskové kampaně; proto jsme
například také nezasahovali do příznačných stylistických a gramatických „zvláštností“ publikovaných článků, statí a ohlasů a v původním znění ponechali
všechny svérázné omyly jazykové i věcné: v Čechově [namísto Čechovově] Strýčku Váňovi, Klement Lukáš [ačkoliv se slepý disident jmenoval Lukeš – oba tyto
„omyly“ (!) spadají na účet Průboje], skupina Ploštic People of universe DG
307 [proces s plastiky, tedy se skupinou The Plastic People of the Universe a DG
307] ap.51
158
Anti-charta a proces se členy Plastic People
I když ten proces se konal čtyři měsíce před zveřejněním Charty 77, to „pravé“ využití se objevilo až poté – v roce 1977. Také článek v Mladém světě, na
který se v následující ukázce odvolává víkendově rekreační Ahoj na sobotu, byl
už trochu „de mode“. Není nic staršího než včerejší noviny, zní jeden z axiomů,
o kterých se nediskutuje v souvislosti s deníky. Za jak dlouho může však „zasmrádnout“ týdeník? Mladý svět s Případem Magor vyšel tři týdny před Silvestrem, ale dva a půl měsíce po onom soudu; a redaktor Ahoje se zamýšlel ještě
o pět týdnů později – tedy až druhou sobotu po Novém roce, kdy se kampaň proti
Chartě 77 právě naplno rozjela:
Je až neuvěřitelné, čeho všeho se dá použít k útokům proti naší republice.
Možná, že si ještě vzpomínáte na zprávu o odsouzení výtržníků Ivana Jirouse,
Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska a Vratislava Brabence. Docela běžná zpráva o normálních výtržnících. Po přečtení si leckdo řekl, že je to správné, objevilo se v Ahoji na sobotu.52 Odlišného mínění však byli a jsou různí přítelíčkové
a známí těchto čtyř výtržníků. Budiž. Je ale zcela něco jiného, když z různých
štvavých vysílaček a na stránkách různých zahraničních časopisů se objeví, že
komunisté v Československu terorizují mladé umělce. […] Potom celý případ,
který velmi výstižně nazval týdeník Mladý svět Případ Magor, se dostává na zcela
jinou rovinu. […] Jednomu z nich přezdívali Magor. Magoři však byli všichni.
To však už do éteru štvavé vysílačky nevyslaly.
Ten proces byla opravdu taková událost, že mu „světový formát“ věnoval
takovou pozornost, i když šlo o věc tak okrajovou vedle zásadních problémů,
kterým se její redaktoři museli věnovat?
Naše mládež má ráda populární hudbu a může se jí věnovat bez jakýchkoli
zábran. Chodí na vystoupení nejrůznějších skupin. V Československu v současné době působí na 1400 beatových skupin, z nichž většina vystupuje veřejně
a žádné z nich není omezována činnost nebo ovlivňován repertoár, začala Jiřina
Houfová v čase procesu samého, jak se v Rudém právu má. Až dál se prokousala
k tomu, proč si to má čtenář pamatovat: pasuje do houfu jména, proti kterým je
třeba bojovat vždy a za všech okolností:
Je to hrstka stále týchž lidí, která chce ze všeho vytloukat politický kapitál.
A tak ti různí Mlynářové, Krieglové, Havlové a další se obracejí na západní
sdělovací prostředky, různé komitéty, protestují, organizují akce. Proto vůbec
nepřekvapuje, že jsou původci či spolutvůrci i této nejnovější „senzace“. A nepřekvapuje ani to, do jakých spodin naší „kultury“ jsou dnes nuceni sahat, kde
hledají své opěrné body.53
Ještě nedozněly ataky proti těm, kdo přišli vyjádřit beatovým muzikantům
sympatie, protože chtěli žít po svém, když se objevilo redakční stanovisko Rudého práva 54 vůči Chartě 77. Vyšlo týden poté, co bylo předáno státním orgánům předáno prohlášení a seznam 242 signatářů charty. A o dalších pět dní
později, 12. ledna 1977, zveřejňuje Rudé právo zásadní komentář, který dal celé
kampani správný titul:
Kladu si jen otázky: Kdože to jsou? Kdo si osobuje právo mluvit „za nás
všechny“?
159
Pravda, nekladl jsem takové otázky hned, ale až tak za týden, když jsem si
přečetl výrok, který dr. Vojtěch Trapl 55 poskytl Rudému právu; v něm sám sebe
nazývá filmový režisér, dramaturg a scenárista; a já náhodou viděl tři roky před
tím v přímém TV přenosu z libeňského jeviště jeho hru Tobě zvonit hrana nebude. Právě to mne utvrdilo v pocitu, zda ten Trapl náhodou nenapsal sebekritiku,
kdo je samozvanec: Zřejmě mají pocit méněcennosti a neuspokojení, protože
jim chybí jistota pramenící z poctivé práce pro společnost. Trpí komplexem velikášství, i když je nikdo nepověřil a neurčil za mluvčí národa.56
Režisér a scénárista Trapl natočil v 50. letech několik dokumentárních filmů,
ale teprve po roce 1970 využil svou příležitost. Stal se z něj vedoucí dramaturgické skupiny (1970 –72) a až do odchodu na penzi „mimořádný profesor“ na
Fakultě žurnalistiky (1972–76) a na FAMU (1976–89). Od 70. let také psal schematické divadelní hry (Ananké, 1972, Tobě hrana zvonit nebude, 1973 a dalších
šest textů do roku 1987), tři romány aj. Díky své normalizační aktivitě mohl
vstoupit i do hraného filmu jako režisér (naštěstí jen třikrát). Podle své divadelní hry natočil drama Tobě hrana zvonit nebude (1975), rekonstrukci únorových
událostí z roku 1948 pod názvem Vítězný lid (1977) a nakonec uvedl do kin
drama Velké přání (1981). Podpořil normalizaci v televizi politickými inscenacemi podle svých námětů, předloh a scénářů. Trapl vytvořil pokleslý, trapný
brak i dno české filmové a TV produkce 70 až 80. let. Po roce 1989 se stáhl do
ústraní a překládal pro nakladatelství Onyx knihy s duchovní tématikou.
Ale nečetl jsem tehdy dost pozorně noviny; ušlo mi, že hned nazítří dostal
článek Ztroskotanci i samozvanci nejvyšší schválení v říši dogmat:
Moskva 13. ledna (ČTK) – Pod titulkem Rudé právo odhaluje provokatéry
uveřejnila čtvrteční Pravda výtah z redakčního článku středečního Rudého práva.
Nic nepřekáží, aby kampaň dostala ty pravé grády a nevznikaly ty pochyby,
jaké jsem před pár řádky zmínil: Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový
a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. […] V jedné kopě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionismu – mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní. […] 57
S mnoha jsem se setkal a kroutím hlavou, do jakých schémat je snaživci dokázali vtěsnat, kdo zmnožovali tuto kampaň v tzv. „světovém formátu“, ale nejen tam. Tak si dva dni po zveřejnění Ztroskotanců… „přisolila“ na stránkách
Mladé fronty Gusta Fučíková: Při mnohdy těžkém boji za uplatnění životodárných zásad KSČ jsem se mnohokrát setkala s jejich nepřáteli. Jedním z takových
intelektuálů je i Václav Černý, o němž už 15. 4. 1938 v Tvorbě napsal J. Fučík:
„Svou neživostí a strnulostí je V. Černý jako stvořen k tomu, aby ve svém Kritickém měsíčníku soustřeďoval vše, co trpí strnulostí a nedostatkem života. Celým
tím svým nekritickým zmatkem je nejjasnějším příkladem měštáckého anarchismu – panského anarchismu, jak říkal Lenin anarchismu, který je skrz naskrz
reakční a tím nebezpečnější skutečné svobodě, čím svobodymilovněji se tváří.“
Vidím, že tato cesta je trvalým programem V. Černého i jeho kumpánů.58
V době, z které cituje Gusta Fučíková slova svého druha, byl doc. Václav Černý
v čele katedry srovnávacích literatur, kam nastoupil po Šaldově smrti (1937).
Habilitoval se u Šaldy, za jehož nástupce byl tehdy považován. Téhož Šaldy,
kterého se jako svého učitele dovolával Julius Fučík. Jmenování Václava Čer160
ného řádným profesorem bylo v letech 1938/39 zamítnuto, protože byl v poměrech II. republiky pro politické předáky mnichovanské éry příliš levicový (toto
jmenování se uskutečnilo až po válce). Po svém návratu z Ženevy, kde byl sekretářem Institutu slovanských studií a docentem literární komparatistiky na
tamní universitě, přišel na Staroměstskou reálku v školním roku 1936/37 a působil zde i v následujícím škol. roce 1937/38.59
Gusta Fučíková, z neznalosti nebo záměrně (?), šíří lež, že by byl Václav Černý odjakživa považován za „pravičáka“. To je v hlubokém rozporu nejen s výše
uvedeným faktem, ale např. i s jeho činností v odboji: jako vůdčí činitel Přípravného revolučního národního výboru měl na starosti kontakty mezi demokratickým a komunistickým odbojem. Proto také, když byl v lednu 1945 zatčen, vyšetřovali jej gestapáci z protikomunistického oddělení [jeho vyšetřovatelem byl
vedoucí tohoto oddělení komisař Fridrich, nadřízený Fučíkova komisaře Böhma].
V průběhu revoluce se dostal z věznice a pracoval v ČNR; spolu s ostatními členy
tohoto štábu pražské revoluce se stal členem Zemského národního výboru, kde
vedl na návrh KSČ referát školství a kultury. Ale brzy na tuto funkci rezignoval
a vrátil se na Karlovu universitu, kde získal konečně řádnou profesuru.
I ta zkostnatělost časopisu Kritický měsíčník je velice diskutabilní. Pro mne
například proto, že právě v něm vyšlo v r. 1948 – záhy po pařížském vydání –
stěžejní filosofické dílo světa po II. velké válce Existencialismus je humanismus
Jean Paul Sartra. O tom, že bylo jako výrazně levicové považováno už tehdy,
svědčí mj. fakt, že se právě v tomto roce dostal Jean Paul Sartre i na index
katolické církve.60 Byl ovšem krátce po českém vydání tohoto díla na indexu
i u nás. Je to ostatně jeden ze základních paradoxů našich soudobých dějin. Souvisí to právě se snahou popřít integritu vývoje českého politického národa, jak
jsem o tom psal v I. sborníku v souvislosti s tím, že uvolnění dogmatických poměrů z 50. let prosazovali v reformním období především ti, kdo ještě první
období politiky KSČ do roku 1948 považovali za přirozenou součást vývoje
v levém spektru českého politického národa.61
Redaktoři novin, do kterých jsem kdysi nastupoval pyšný, že právě tam jsem
dostal nabídku, se rychle naučili dávkovat odsuzující názory podle stavu a zaměstnání, jak to bylo běžné v dobách masových rezolucí – v době procesů 50.
let. V době, kdy jsem tam nastoupil, už přežíval snad jen při výběru jednotných
kandidátů NF pro volby – ten za sportovce, ta za dojičky. Teď se snad už jen
nepožadují nejvyšší tresty jako v letech padesátých. V témže článku Mladé fronty,
z něhož jsem citoval, jak především sama sebe nám zas připomenula „státní
vdova“ Gusta Fučíková, najdeme tedy názor za sportovce:
Nositel Řádu práce, brankář Dukly Praha Ivo Viktor: Tito lidé, jejichž jména
jsou mi povědomá z roku osmašedesátého, si nezasluhují nic jiného než opovržení.
Za dělníky: seřizovač obráběcích strojů n. p. Motorlet v Praze 5, Jinonicích
Michal Medek: Jistě bych měl mluvit především za sebe, ale skupinu „chartistů“ odsuzuje většina našich dělníků a techniků. Všichni ti známí Krieglové, Havlové, Hájkové a další vystoupili od krizových let už několikrát. Jejich exhibicionismus pokračuje tzv. „chartou 77“. Jsou směšní a odsuzují se sami.62
V dalším týdnu se objevují v kampani, jak tomu bývalo v desetiletí předminulém, aktivistické rezoluce; plní rozšířenou zprávu jmény firem. Tehdy negovaly Chartu 77, dneska si kupují reklamu na jiných bohulibých reklamních akcích. Jenže v té době žádná firma reklamu nepotřebovala. Problém nebyl odbyt,
ale zásobování. […]
161
Dostáváme do redakce záplavu stanovisek z veřejných schůzí, výrobních porad,
shromáždění; zní v nich pevné odhodlání pokračovat v práci pro socialismus
a nedat se zmást. Napsali nám například zaměstnanci závodu Praga Strašnice,
družstevníci JZD Prvního máje ve Šťáhlavech […] hospodářští pracovníci Kabla
Kladno, komplexní racionalizační brigáda 9. května v technickém rozvoji Aritma
Vokovice, pracující Dolu K. Gottwald v Libušině, kolektiv hrdiny socialistické práce
M. Žabčíka z Dolu A. Zápotocký v Ostravě, BSP opravářů STS Přerov, BSP Strojosvitu Krnov, tři kolektivy Výzkumného a zkušebního ústavu v Letňanech, […] účastníci schůze Oděvního průmyslu v Brodku u Konice, pracovníci IMADOS Praha,
poslankyně SNR a členka BSP v Západoslovenských nábytkářských závodech Olga
Pšúriková, seřizovač obráběcích strojů Motorletu Jinonice Michal Medek [hele,
ten už je tu zase, co asi stačí obrábět, když stačil napsat nejen do Mladé fronty, ale
i do Rudého práva a bůhví kam asi ještě], olympijský vítěz a mistr Evropy v hodu
diskem L. Daněk, předseda Svazu ledního hokeje ÚV ČSTV JUDr. Zdeněk Andršt,
profesoři UK v Praze V. Rzounek [správně jej rudoprávní redaktor dal na první místo
v prohlášení „za profesory“, kterého si nemohl nevšimnout už tři roky před touto
kampaní prof. Prečan63 v článku Společenské vědy ve svěráku „konsolidace“], MUDr.
J. Skořepa a další, proděkan farmaceutické fakulty v Hradci Králové doc. dr. Vladimír
Jokl, členové interního oddělení OÚNZ Trenčín, akademický malíř Vladimír Šolta.64
Mezi těmi, kdo si pospíšili, a „zapojili“ se ještě před vyhlášením provolání
do protichartistického chóru, byli představitelé církví, jak svědčí článek Lidová
demokracie, uveřejněný už 11 dní před oním shromážděním v ND: K informaci
Rudého práva o pamfletu hanobícím naši socialistickou společnost, v němž se
autoři snažili zneužít i náboženskou problematiku, zaujala stanovisko také Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Zdůrazňuje v něm, že žádný funkcionář této církve pomlouvačný hanopis nepodepsal, a připomíná svá kladná
stanoviska k budování socialismu. [Jakub Trojan ani Ladislav Hejdánek nejsou
reprezentanty této církve? Třebaže jde o osobnosti, které dovedly inspirovat – a nejen evangelíky.] Také zaměstnanci České katolické charity s veškerou rozhodností odsuzují hanebný čin hrstky ztroskotanců. […] Klidně hájíme své místo v této
společnosti a není nám třeba nějakých vnějších popudů, praví se v prohlášení
římskokatolických ordinářů ČSR z jejich pátečního shromáždění v Praze. […]
Chceme, aby zde bylo zcela jasno. Proto my, římskokatoličtí ordináři ČSR prohlašujeme, a to s veškerou závažností, že nejsme signatáři této charty. 65
Autory i signatáře smutně proslulého pamfletu charta 77 odsuzují ve svých
prohlášeních Rada židovských náboženských obcí v ČSR, věřící Pravoslavné
církve v ČSSR, Náboženská společnost čs. unitářů, Úzká rada Jednoty bratrské a představitelé Církve československé husitské.66
Neuplynul měsíc od sešlosti v ND, a po kléru se přidali i funkcionáři „masové organizace“ duchovních, kteří vykonávali své zaměstnání se souhlasem prorežimní „církevní byrokracie“, a tak mohla Lidová demokracie oznámit: Praha
22. února (ČTK) – Na Nové radnici v Praze došlo v úterý k tradičnímu každoročnímu setkání vedoucích činitelů Národního výboru hlavního města Prahy s představiteli pražského městského Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris.
V srdečné a otevřené besedě informovali zástupci pražských katolických kněží
představitele hlavního města […] o jednoznačném odmítnutí tzv. charty 77.67
Národní umělec Bohumil Říha, člen předsednictva Svazu českých spisovatelů: Připadá mi to jako hlas z nějaké vzdálené planety. Neumím si totiž vysvětlit, co tím pisatelé sledují.
162
Prof. MUDr. Vladimír Balaš, DrSc., děkan fakulty všeobecného lékařství
Univerzity Karlovy v Praze, přednosta 1. chirurgické kliniky fakulty všeobecného lékařství: Jakým právem špiní zemi, ve které žijí?
Zasloužilý umělec akademický malíř Alois Fišárek: Co jim u nás vadí? Těžko pochopit. 68
Ředitel Divadla na Vinohradech, zasloužilý umělec Zdeněk Mika: V jednom
mohou mít jistotu. Pracující této země jimi budou vždy opovrhovat!
Členka výboru Svazu českých spisovatelů, spisovatelka doc. dr. Božena Rotterová,
CSc.: Pamflet je v rozporu se zájmy našeho lidu a slouží antikomunistické propagandě.
Z velkého množství dopisů našich čtenářů, kteří nejsou členy KSČ, citujeme
stanovisko akademika Josefa Kratochvíla z Ústavu pro výzkum obratlovců Československé akademie věd: Nezbývá jim než hanobit a pomlouvat svůj národ.
Prodávat pomlouvačně traktáty našim nepřátelům. Prožil jsem období předmnichovské republiky. Vím, co je bída a ústrky. Na brněnské Vysoké škole zemědělské
jsem se nemohl habilitovat jen proto, že jsem nebyl členem agrární strany.69
Také snaživý PhDr. Josef Haubelt, CSc., filozofická fakulta UK, se opět ozývá opakovaně: Co si vůbec Kohout, Havel a jim podobní myslí? Chceme přesný
opak toho, co si přejí oni. 70
Profesor PhDr. ing. Bohumil Bartoš, Fakulta žurnalistiky UK: Zrádce je
mnohem horší než nepřítel. Nadarmo si chartisté neříkají cizinecká legie. Jsou
to duchovní žoldnéři.
Rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zasloužilý umělec, laureát státní ceny Klementa Gottwalda profesor Jan Simota: Překvapuje nás drzost
tohoto podivného seskupení. 71
Anti-charta podle vzoru Průboj
Jindřich Beránek
Do předešlé kapitoly jsem zařadil Specialitu menu na severu Čech. Byl-li tam
postih normalizátorů silnější než jinde, museli tam „uvědomělí“ žurnalisté prokazovat nadměrnou aktivitu i v této kampani. Podívejme se teď nikoliv na sběr
podpůrných hlasů, ale na osobní útoky proti těm signatářům, o kterých mnohde
ani nevěděli. Jako v článku, který nesl titulek:
Galérka chátry 77
Podepisovala celá rodina
[…]72 Nyní si někteří vzali vzor z televizního seriálu Zpívá celá rodina. Aby
bylo dosaženo většího počtu signatářů charty 77, tak celá rodina sice nezpívala,
ale pro změnu podepisovala – otec, syn, dcera, manželka a také příbuzní. Prostě
mají to v rodině, alespoň si nebudou nic navzájem vyčítat. Co jméno, to titul
vpředu či vzadu, nebo celá škála. Psycholožka, pedagožka, diplomatka, historička, socioložka, novinářka, novinář, technik, bývalý politik, právník a podobně.
Do reprezentačního vzorku sociálního složení chyběli dělníci. Kde je ale
vzít? Jít za nimi do továren a tam jim předložit tzv. chartu 77 k podpisu? To by
asi špatně dopadlo, mohlo by tam dojít přitom k úrazu. Valcíři a havíři mají
někdy dost pádnou ruku. […]
163
Ejhle, „také dělník“
Proto přišli vhod zkušenosti z roku 1968. Mezi organizátory jsou přece také
„velcí myslitelé“. Jednoho takového „také dělníka“ našli v jedné restauraci na
Staroměstském náměstí v Praze, když se vracel z vánočních svátků z Ostravy do
Rychnova na okrese Děčín. Víc než dělníkem je obdivovatelem smutně proslulé kapely Plastic people of universe DG 307. […] Jinak tento „dělník“ vystřídal
už na svých 26 let řadu zaměstnání u různých stavebních podniků, státních lesů,
v libereckém divadle, v Národním divadle v Praze apod.
[…] V devatenácti letech měl první střetnutí se zákonem, které skončilo podmíněným trestem na půl roku. Naposledy byl v roce 1976 šest týdnů ve vyšetřovací
vazbě a nyní čeká, jak to s ním dopadne. Takže Zdeněk Vokatý, jak se tento „dělník“
– signatář jmenuje, musí za lidská práva a svobodu pro sebe nyní moc bojovat.
Podařená galérka
Snad je mu duševní útěchou a posílením jeho přítelkyně Miloslava Števichová která s ním v Rychnově č. 138 bydlí. Tomuto domu říkají „hašišárna“
nejen v Rychnově, ale zasvěcení i v Praze. […]
Další signatář, Ivan Dejmal, rovněž šestadvacetiletý, má trvalé bydliště v Ústí
n. L.-Trmicích, Horská 4, nyní čistič výloh v Praze. Celkem čtyři roky trestu na
svobodě mu vynesla jeho činnost v občanském životě a v době vojenské služby.
Vavřinec Korčiš z Litvínova, devětadvacetiletý, připojil ke svému podpisu
pod chartu 77 rovněž dělník. „Revoluční činnost“ má v krvi. Jeho otec, také
signatář charty 77, byl v roce 1968 jedním z předních ideologů a organizátorů
všech protisocialistických akcí jako podnikový sociolog v Chemických závodech v Záluží. Junior Korčiš se zhlédl vTrockém, dokonce byl členem trockistické skupiny, kterou vedl pan ing. Petr Uhl. Paragraf 98 trestního zákona zhodnotil jeho činnost po zásluze dvěma roky výkonu trestu odnětí svobody.
Nebudou nám chybět
Tak to jsou signatáři charty 77. Ti tedy také chtějí absolutní svobodu. Ale to
autorům a organizátorům charty 77 vůbec nevadí. Před cizinou jsou to dělníci.
[…] Kdyby odešli za svou vytouženou „svobodou“ na Západ, vůbec nám zde
nebudou chybět. […] Jedno české přísloví říká „Vrána k vráně sedá – rovný
rovného si hledá“. Kdo by si chtěl sednout na stejné bidélko s těmito signatáři
charty 77 a rozmnožit „galérku chátry 77“? (jš)
Co spojuje signatáře „charty 77“
V pokřiku mrňat, rojících se ze dveří školky zaniká hysterická fistule i vrčivý baryton signatářů. […] Ze sítí chartistů časem odpluly „velké ryby”: Rudolf Hrušínský,
Jan Werich, Peter Karvaš a další. Není divu. Leninská kulturní politika přistupuje
k tvůrcům umění nejen zásadově, ale i s maximální trpělivostí […]. Důkazů je
bezpočet. Třeba: dílo Jaroslava Seiferta bylo v minulých letech vydáváno, ačkoliv pod Seifertovými křídly se v roce 1968 cítili dobře právě Vaculík, Kohout a další.
U příležitosti pětasedmdesátin přijal Seiferta ministr kultury a poděkoval mu za
celoživotní dílo. […] A Pavel Landovský, jeden ze signatářů? Hrál ve svém divadle právě v posledních sezónách ve velkých rolích (v Čechově [! – viz pasus o věcných chybách] Strýčku Váňovi dokonce titulní). Přesto si stěžuje a podepisuje.
Jsou však i „neústupní”, to jest nenapravitelní: Karel Pecka – v padesátých
letech byl trestán, ze svého pobytu ve vězení vytěžil témata knížek, které mu
164
v šedesátých letech vycházely. Jiné téma nezvládal a jiný postoj k životu nezaujal. […] Pecka si stěžuje a podepisuje.
Jak se jmenuje ta pijavice, která odsává jejich tvůrčí sílu? Pohleďme: Josef
Topol – nadaný dramatik, který v roce 1959 zaujal svou hrou o životě mladé
generace Jejich den. Před několika lety skončil jako autor, jemuž se přihodilo to
nejhorší: pseudoproblém a jeho vyjádření v dramatu ztratilo sdělnost. Z představení Divadla za branou odcházeli diváci – kromě snobů ovšem – o přestávce.
[…] Ivan Diviš – známý pražský básník a alkoholik. Končí jako archivář v suterénu stanice Svobodná Evropa i v suterénu lidství. Je to docela zákonité: umělecký talent zpravidla odumírá, jakmile opustí živnou půdu rodné země. […]
I když žijí tady, přesadili Vaculíkové a Topolové své kořeny tam – a tím zpla(Iml)
něli. Pijavice sebezrazení – to je příčina jejich slabosti! 73
165
Většina článků s touto tematikou byla v Průboji podepsána maximálně šifrou. Když jsme se vrátili, našli jsme jejich autory díky tomu, že jim byly vypláceny mimořádné honoráře z mimořádných fondů. Normalizační představitelé
Svazu českých novinářů pro ně určili Fond solidarity – peníze oficiálně určené
pro pomoc národům, které to s ohledem na svou převážně koloniální minulost
potřebovaly. A vedoucí tajemník SČN Miroslav Dočkal nebyl na svou redakci,
odkud nastartoval svou druhou šéfredaktorskou kariéru, skoupý.
Právě v souvislosti s Dočkalem jsem si uvědomil, že jsem v té angažovanosti našel jako jediný podpis pod názorem Jaroslava Duchka, který jako pověřený
zástupce šéfredaktora v roce 1969 vyčistil Průboj od 11 novinářů zařazených do
centrální evidence a několika dalších – především – kolegyň, aby ji tak předal
před-, před-, předminulému šéfredaktorovi Dočkalovi, jenž se osvědčil už v letech 1954–57. Duchek se nedočkal povýšení, ani když Dočkal odešel za další
kariérou do pražské city; byl vedoucí tajemník Svazu českých novinářů a posléze programový šéf Čs. rozhlasu. A tak se Duchek dál snažil, ve sledované
době na adresu chartistů adresoval výrok, jímž se zapíše do dějin – dík straně 36
separátu RR o anti-chartě: Nemáte ani za nehet šance.74
Elitář, signatář, chalupář Ladislav Lis a další
Průboj 29. ledna 1977 ukázal charaktery některých signatářů charty 77, kteří
v našem kraji pracují nebo žijí. Ovšem několik jich také do Severočeského kraje dojíždí za rekreací. […] Podívejme se na jednoho z dalších signatářů, nyní
chalupáře JUDr. Ladislava Lise, dnes 61letého důchodce, který patří k tzv. elitě
mezi signatáři. […]
Farma bez krmné základny
Chalupa je v Sosnové 84, v překrásném údolí. V současné době zde Lis chová 6 beranů, 4 malé beránky, hejno slepic, 8 loveckých psů, asi 10 koček, v létě
ještě husy a kachny. V oblasti, která je chráněnou rezervací, je to jistě slušné
hospodářství na mladého důchodce. Přece zde však něco chybí – vlastní krmná
základna, takže nakrmit tolik krků dá jistě dost starostí.
Dýchánky v „Pekle“
Pan Ladislav Lis má ještě jiné starosti. Udržovat styk s Jiřím Pelikánem
a Hochmanem, s centrem organizátorů a signatářů v Praze a k tomu často
hostit své přátele. Do hájenky „Peklo“, jak je chalupa nazývána, jich přijíždí
dost: Ludvík Vaculík, malíř Císařovský, bývalí novináři Karel Kyncl a Jiří Dienstbier, bývalý pracovník Ústavu pro veřejné mínění Klement Lukáš [Lukeš
– viz pasus o věcných chybách], Jiří Frodl, dr. Václav Vrabec, Kamila Moučková, Věněk Šilhán atd.
Při takovémto dýchánku (nebudeme říkat poradě) se podávají domácí klobásy. Jsou specialitou pana domácího, který je sám dělá. Recept před svými přáteli přísně tají. Kdyby znali původ obsahu klobás, bylo by možná po přátelství.
No, a že se také občas něco vypije, to už patří k věci. Na množství se nehledí.
Jedna slečna si tak přebrala, že nebýt příslušníků SNB, kteří byli na obchůzce,
těžko by se sama z blízkého potoka dostala. […]
Tak si tedy žije jeden ze signatářů charty 77 se svou družkou A. K., pracov(jš)
nicí Čs. televize, nyní na mateřské dovolené.75 […]
166
Z Prahy do světa – a taky aspoň za humna Poříčí
Tam se tehdy tisklo Rudé právo, než si vybudovalo nový palác o ulici dál. No,
býval na Florenci, ale na tom už nezáleží. Stejně musel padnout kvůli přání
developerů. Tentokrát těch domácích. Ale i tak začneme článkem redaktora,
který v tom následníku Práva kdysi rudého stále píše a komentuje o tom, co na
nás působí ze světa.
Praha 24. ledna (Od našeho zpravodaje) [tj. Rovenského, Dušana] – Byla to
vskutku tisková konference, která nemá dlouhou dobu obdobu. V pražském hotelu Intercontinental se v pondělí sešli pracující několika pražských obvodů se
zástupci zahraničního tisku, se zahraničními korespondenty akreditovanými v Praze, aby vyjádřili své stanovisko ke kontrarevolučnímu pamfletu charta 77. Požádali o zprostředkování tiskové konference federální ministerstvo zahraničních
věcí, protože cítili naléhavou potřebu tlumočit zahraničním novinářům své
stanovisko […]. V předsednictvu tiskové konference zasedli představitelé Pražské odborové rady, zástupci pražských závodů – Aritmy Vokovice, Laboratorních přístrojů, Tesly Radiospoj, Československých aerolinií, herci Národního
divadla, vědečtí pracovníci ČSAV a zástupci vysokých škol – prostě lidé, kteří
chtěli říci korespondentům západního tisku, jak je hluboce pobouřily hanebné
lži obsažené v pamfletu charta 77. […]
Člen činohry ND Jiří Vala: Na našich jevištích nebude nikdy místo pro nihilismus a morbidnost, které popírají podstatu života. Nebude místo ani pro sadismus a pornografii, jež jsou v rozporu s etickými zásadami socialistického člověka. Chceme přinášet lidem světlo, radost a krásu, a to bez pomoci a rad signatářů
pamfletu charta 77.
Zpravodajka amerického deníku Daily World vznesla na konferenci dotaz
týkající se údajné diskriminace dětí zkrachovaných exponentů pravice při přijímání na vysoké školy a při volbě jejich zaměstnání. Prorektor Univerzity Karlovy
prof. Vítězslav Rzounek v odpovědi ukázal, že podobná tvrzení jsou nepravdivá.
Zpravodaj britské tiskové agentury Reuter se zřejmě domníval, že z konference vytěží, jak je u buržoazních novinářů zvykem, senzaci pro západní tisk.
Reagoval tedy na pořad Čs. televize, který byl vysílán v neděli a který na průkazných faktech ukázal, jak západní zastupitelské úřady byly spojeny s pravicovými exponenty. Položil otázku, zda byl pořad v přímé souvislosti se zatčením
Otty Ornesta a dalších tří osob. Byl zřejmě zklamán věcnou odpovědí vedoucího tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí soudruha Kadnára, že vyšetřování dosud neskončilo a o jeho výsledku bude veřejnost včas informována.
Reuter tedy má o jednu senzaci méně. […] 76
A dál na známou notu „světového formátu“
Už potřetí se do Rudého práva přidal dr. Josef Haubelt:
Zkoušejí to postaru. Tak jako v roce 1968, kdy po telefonu naléhali, aby ten
či onen odvolal své stanovisko. Tak někdo, kdo se představil jako pražský korespondent agentury Reuter, volal PhDr. Josefa Haubelta, CSc., z filozofické fakulty
Univerzity Karlovy a chtěl mu vsugerovat, že jeho názor na chartu 77, vyjádřený
v Rudém právu, je v rozporu se stanoviskem dalších profesorů této katedry.
Nepochodil. PhDr. Haubelt sice vyjádřil svůj osobní názor, ale korespondent
Reutera, byl-li to on, si mohl v Rudém právu přečíst, že totožné stanovisko zaujal
167
celý profesorský sbor této katedry. […] S takovými metodami nepochodí, žádné
„písničky po telefonu“ jim nikdo trpět nebude. I kdyby se při tom dovolávali velectěné agentury Reuter.77
Hamburský deník Die Welt je hlavním politickým listem Springerova koncernu. A právě tomuto listu, který v širokém spektru západoněmeckých denních
novin představuje nejzažší pravici, jímž nejreakčnější kruhy německého imperialismu prosazují svou revanšistickou politiku, poskytl interview František
Kriegel, hlavní domácí inspirátor tzv. charty 77. […] Tímto rozhovorem se pan
Kriegel svlékl do naha. Dokonale do naha.78
Ještě, že je odkud opisovat:
Československý rozhlas vysílal v pondělí odpoledne dokumentární pásmo
Kdo je profesor Jan Patočka?, z něhož uveřejňujeme podstatnou část. [Práce]
Padá maska vědce, odděleného od politického života. Na první pohled je jedno zřetelné: ideologií, kterou profesor Patočka odmítá a prohlašuje za falešnou
autoritu, je míněna ideologie dělnické třídy – marxismus-leninismus. […] Ve
snaze zakrýt před naším lidem své skutečné reakční cíle se i profesor Patočka
uchyluje k jednomu z nejstarších triků zpátečních sil – prohlašuje, že není stoupencem žádné ideologie, že je pro tzv. dezideologizaci. […]
Profesor Patočka je dnes spolu s dalšími jednotlivci z řad československých
občanů pomocníkem antikomunistických kruhů v jejich kampani proti Československu. […] Hlasatel „demokracie“ a „čisté vědy“ slouží nedemokratickým
špinavým cílům imperialismu.79
Československý rozhlas vysílal včera v podvečer publicistický pořad […] Kdo
je Václav Havel? Dnes přinášíme podstatný výtah z tohoto pořadu. [Lidová
demokracie] Začátkem šedesátých let vstupuje milionářský synek V. Havel na
prkna, která znamenají svět. Ale ne jako pouhý herec, ale jako dramaturg, dramatik, básník. V této době se s ním seznámil i soudruh Tomáš Řezáč:
Bylo to někdy v roce 1962 nebo 1963 – říká T. Řezáč –, kdy jsem se poprvé setkal
s V. Havlem ve vinárně Viola, ve které se provozovala hudba, poezie. V. Havel tam přinesl svou první nevydanou sbírku básní. Dával ji kolovat kolem stolu
[…] Nechci vykládat pozdní moudrosti, ale mně V. Havel připadal jako člověk
nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený. Patrně byl namyšlený na minulost
své rodiny. V. Havel byl člověk, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něho;
měl jeden zvláštní rys: Vždycky víc poslouchal, než mluvil. Snažil se zapamatovat
a potom, jak jsem na to přišel v poslední době, si také zaznamenával, co lidé
kolem něho vyprávěli. U V. Havla bylo od začátku jedno zajímavé: Vždycky se
stýkal s umělci nebo pseudoumělci, kteří stáli na druhé straně barikády, kteří žili
v té pohodlné poloilegalitě – s lidmi, kteří mu dávali rozumy. V některých verších, pokud si je dnes pamatuji, byl Havel téměř doslovně poplatný válečným
a poválečným sbírkám Jiřího Koláře. Toto jméno už dneska zaniklo, tato poezie se nevydává a vydávat nebude […] J. Kolář se hlásil k takovému tomu
americkému civilismu, vyráběl ze života uměle peklo […] Na tento způsob přistoupil i V. Havel. Jeho sbírky, přestože v té době byl nesmírný zájem o mladé
talenty, nikdo nevydával. V. Havel si z toho odvodil pro sebe určité poučení.
Jestliže neprorazí normálním způsobem, musí se do literatury vlomit, jak se
říká, zadními dveřmi. […] 80
168
Kupujte hřebeny! Nastala všivá doba.81
Všivá doba
František Vaněček – potřetí
V kotelně jsme měli velký poplach. Děvče, které dělá každé dvě hodiny chemický
rozbor kotelní vody, přiběhlo, že prý nám voda prosakuje do vodovodu. Udělala si z dlouhé chvíle zkoušku vody, než si uvařila kávu a zjistila, že je plná chemikálií. Okamžitě jsem zastavil hořáky, uzavřel kotel a bojlery. Zavolal jsem své vedoucí, aby přišli a zařídili další. Nešlo nám na rozum, jak by se voda z kotle a topení
mohla dostat do vodovodu, ale další rozbor potvrdil, že děvče má pravdu. Byla jenom otázka, kam až jsme vodovod zasvinili. Vzaly se vzorky vody z okolních domů
a z ulice vzdálené asi tak pět set metrů od kotelny. Všude byla špatná. Zavolali jsme
hygienikům, aby k nám okamžitě přijeli. Do hodiny u nás byla mladá lékařka s asistentkou. Vzaly si vzorky a odjely. Prý si rozbor udělají samy. Asi za tři hodiny přijely znovu. Přály si, abychom zavolali i děvče z naší laboratoře. Zdůraznily nám, že
prý o tom nesmíme nikde mluvit, ale ta voda i s těmi chemikáliemi je prý normální pražská užitková voda, kterou už dlouhý čas my, Pražané, pijeme a připravujeme si z ní jídla. Dávno prý už překročila normy, ale hygienici prý nemohou
nic dělat, protože by Praha zůstala bez vody.
Je ten reálný socialismus vůbec pro lidi? 82
o
Volali nás oba k výslechu. Na písemnou pozvánku jsem nereagoval. Jen aťsi
pro nás přijdou. Naše ostuda to není. V okolí jsme známi jako slušní lidé a sousedé vědí, že nás policie šikanuje jen za to, co si i oni potají a potichu myslí.
Přijeli ráno. Dagmaru jsem nepustil. Nejen, že má srdeční vadu, ale není jí
už několik dní dobře a polehává. Na StB se mě ptali, zda se jich moje žena bojí.
Porušil jsem zásadu mlčení. Řekl jsem jim, že ne a že má větší životní trénink
než já. Když jí bylo šest let, tak gestapo zatklo jejího otce a několikrát prohledalo
byt. Žily pak s matkou samy celou válku. Skoro šest let. Pan podplukovník se při
tom na mne ani nepodíval a hledal něco ve spisech. Za chvilku začal blábolit nějaké fráze o tom, že dělnická třída nedopustí, aby někdo rozvracel, co vybudovala.
Vzpomněl jsem si na právě dělníky pozměněné heslo: Republiku si pozvracet nedáme. Zase jsem porušil mlčení a zeptal se ho, čím je vyučený. Neodpověděl. Pak ale došlo konečně k tomu, proč nás vlastně volali. Jen tak jakoby mezi
řečí prohodil: Jestli si myslíte, že máte dcery v té Vídni v bezpečí, tak to se mýlíte.
A vy už jim pomoci nemůžete v ničem, ale my do té Vídně přece jen dosáhnem.83
o
Na okraji nevelké vesnice jen pár kilometrů od Českých Budějovic žije sama
ve své chalupě stará paní, důchodkyně, vdova.
Jedné noci ji probudil velký rachot. Polekala se. Na dvorku jejího stavení
stálo nákladní auto a z něho se s rámusem sypalo uhlí. Přemohla leknutí i strach
a vyšla ven, přesvědčit se, co se vlastně děje. Ze tmy se proti ní vynořili dva vojáci.
Vylekala se ještě víc, protože poznala, že to jsou okupanti. Tvářili se však přátelsky a ona, i když neumí ruský, pochopila z jejich posuňků a řeči, že za uhlí
chtějí peníze na pivo. Dala jim padesátikorunu spíš ze strachu, než aby přemýšlela o výhodnosti obchodu. Hlavně si však přála, aby už byli pryč. Rychle se
uchýlila do bezpečí své chalupy, ale se spánkem byl konec.
169
Ráno, když otevřela dveře, našla na prahu ještě dvě kila másla […]
o
Do vesnice ležící pár kilometrů od Prahy přijíždějí téměř pravidelně party
sovětských vojáků a na polní cestě za jednou stodolou otevřou svou pojízdnou
prodejnu na nákladním automobilu. Prodávají všechno, co se dá v kasárnách
ukrást. Nabízejí především benzin. Po něm je velká poptávka. Prodají ho vždy
několik barelů. Není se co divit, vždyť u benzinové pumpy stojí třikrát tolik.
A protože jsou už znalí situace na československém vnitřním trhu, nabízejí většinou jen nedostatkové zboží. Například pytle cementu, prkna, okna, hřebíky
všech velikostí, žárovky a další elektromateriál. Tu a tam se jim podaří ukrást
i vrtačku, nějaký ten vařič či páječku, různé části autovýzbroje, někdy i fotoaparát, tranzistorové rádio či televizor. Vojenských dek mají vždy na prodej desítky,
stejně jako rybí konzervy, hrudky másla či konzervované ovoce.84
q
Po poradě se ženou si začínáme obstarávat nesčetné doklady a potvrzení,
potřebné na otevření vrátek do Rakouska. Večer jsme své rozhodnutí sdělili
dcerám do Vídně. Vykřikly radostí. [...]
Dostali jsme úřední papír, ve kterém stojí psáno, že prý jsme oba bez státní
příslušnosti a na území Československé socialistické republiky jsme se zdržovali přechodně.
Myslí si, že když nejdříve děti a pak nás po nesčetných šikanách a výhrůžkách vystrkali za hranice, budou mít od nás pokoj. Tak to se pletou!85
Poznámky:
Prečan, Vilém: Charta 77. 1977 – 1989. Od morální k demokratické revoluci. Čs.
středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a Bratislava, Archa 1990,
526 s., ss. 383n. a 489n.
2
Jiří Hanzelka (*1920, U2003) byl nejen cestovatel a spisovatel, jak sám uvádí jako
signatář Charty 77, ale i scenárista, fotograf, filmový producent, filmový režisér; jen
z prvních cest 1948–52 napsali společně s Miroslavem Zikmundem 702 reportáží
pro Čs. rozhlas, 220 pro týdeník Svět práce a 73 pro Svět motorů (vedle řady jednotlivých článků). Už to dokládá, že mezi novináře oba patří a jejich členství v jednom
ze zakladatelských klubů Syndikátu novinářů (a tedy i v tomto seznamu) je zcela na
místě. – Během normalizace získal zaměstnání až v r. 1983, kdy začal jako sadař
v podniku Sady lesy zahradnictví prořezávat stromy v pražské Seminářské zahradě.
O čtyři roky později se přestěhoval do Sedla u Jindřichova Hradce.
3
Jaroslav Jírů (*1935) vystudoval historii a získal kandidaturu věd za práci o vztahu
mezi francouzskou zahraniční politikou a ČSR v letech 1933-39. Pracoval v několika redakcích (Odborář, Nová mysl, dokumentátor Rudého práva), než nastoupil v r.
1967 do Čs. rozhlasu jako člen redakce mezinárodního života. Jako účastník demokratizačního procesu byl z rozhlasu propuštěn. Mezi zaměstnáními, která zastával,
byla i práce v korektorně Melantrichu, která vedla k jeho kontaktům s redaktory
Svobodného slova. – Bezprostředně po Listopadu byl zástupcem šéfredaktora Lidových novin a za éry svého kolegy Jiřího Dienstbiera v čele ministerstva zahraničí
pracoval i v diplomatických službách [údaje podle rigorózní práce Zdeny Kotalové,
Redakce mezinárodního života ČsRo, Praha, FSV UK 2012].
4
PhDr. Jan Lopatka (*1940. U1993) – Studoval českou literaturu a estetiku na FF
UK v letech 1958-62; titul získal o dva roky později za práci o rozhlasové interpretaci literárních textů.
1
170
Ivan Medek (*1925, U2010) novinář, původní profesí muzikolog, syn legionáře, básníka a spisovatele Rudolfa Medka. V r. 1968 vstoupil do Čs. strany lidové a pracoval
až do podpisu Charty 77 v Supraphonu. Poté dostal výpověď a po násilném jednání
StB v r. 1978 emigroval do Vídně, kde spolupracoval s Hlasem Ameriky, Svobodnou
Evropou, Deutsche Welle a Radio Vatican. Po návratu domů v r. 1989 byl poradcem
České filharmonie a v letech 1993–98 pracoval na Hradě v Kanceláři prezidenta
V. Havla nejprve jako vedoucí odd. vnitřní politiky, posléze jako kancléř.
6
Přemysl Janýr po podpisu Charty 77 zprostředkoval dalším signatářům kontakty
s rakouskou televizí a vídeňskými zpravodaji evropských novin. – Vedle údajů z poznámky č. 23, s. 133 se sice po Listopadu ´89 stal šéfredaktorem tradičních novin soc.
dem. Právo lidu (od počátku r. 1991 je vydával jako deník), ale už 7. dubna 1991 jej
z této funkce odvolal druhý sjezd po obnovení činnosti ČSSD v Československu.
[Byl to další z aktů, kterými se lidé, řízení bývalými StBáky, snažili zabránit, aby tu
měla vliv jiná média než ta, které ovládl mainstreamu někdejších sdělovacích prostředků. Popud k odvolání šéfredaktore PL vzešel od Marka mladšího. Tento syn
známého spisovatele byl mj. správcem hotelu Vítkov, který sloužil zájmům bývalých
zpravodajských služeb]. V další činnosti Př. Janýr, jako politik i novinář, podporoval
uvnitř ČSSD opozici proti Miloši Zemanovi, který vystřídal v čele této strany Janýrova přítele ještě z předúnorových dob, občasného navrátilce z amerického exilu
Jiřího Horáka.
(bek)
7
Jan Ruml (*1953) byl od dubna 1990 náměstkem ministra vnitra ČSFR; v této funkci
před volbami v r. 1990 výrazně zasáhl do kauzy předsedy ČSL Josefa Bartončíka, když
se v televizi vyjádřil k jeho pozitivní lustraci. V r. 1991 při dělení OF vstoupil do ODS,
za niž byl v r. 1992 zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Jako člen
ODS byl ministrem vnitra ČR v první i druhé vládě V. Klause. V r. 1996 byl zvolen do
Poslanecké sněmovny PČR a mandát zastával do předčasných voleb 1998. V r. 1997
se začal vymezovat proti politice předsedy ODS Klause. 27. listopadu 1997 vrcholila krize v ODS, Ruml spolu s Ivanem Pilipem veřejně vyzvali předsedu strany Klause, aby odstoupil [tzv. Sarajevský atentát]. Oba oznámili založení názorové frakce
ODS, jejíž členové podpořili účast v úřednické vládě Josefa Tošovského, což ale
vedení ODS odmítalo. V lednu se ustavila nová politická formace pod názvem Unie
svobody, Jan Ruml byl zvolen jejím předsedou. Po volbách 1998, kde získala Unie
svobody 8,6 % hlasů, Ruml odmítl po volbách spolupráci s ČSSD. Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS pak Unii svobody vyloučila z podílu na vládě. Ruml poté
podpořil spolupráci menších pravicových stran v rámci Čtyřkoalice.
(bek)
8
Knihovna Libri prohibiti, kterou vede Jiří Gruntorád, je přímo proti sídlu Syndikátu
novinářů ČR: Praha 2, Senovážné náměstí 2. – Nejen proto o ní můžeme mluvit, že
jde o dobré sousedy. Ve fondech této bibliotéky nenajdeme jen všechna samizdatová
čísla Zásuvek, která byla upečena u Zdislavovy ženy Olgy v kuchyni. Ostatně, sama
na to vzpomíná v článku Zásuvka neboli šuple, který jsme zařadili do kapitoly Od
samizdatu a médií exilu k Lidovým novinám, s.232n. Ale stejně tu najdeme i řadu
publikací členů našeho klubu, i KNPJ samého.
(bek)
9
Daniel Kroupa (*1949) – I když vystupuje po Listopadu ´89 především jako filosof,
v poslední době politolog, pod petici Charty 77 sám sebe označil za „novináře“.
10
Ivan Lamper (*1957) – první šéfredaktor týdeníku Respekt (1990-94).
11
Karel Biňovec (*1924, U1990) – novinář, básník, fejetonista. Vystudoval režii na JAMU
a byl režisérem v Teplicích a Novém Boru. Po zrušení divadel v malých městech pracoval jako redaktor v Opavě a během 60. let přešel jako literární redaktor do ostravského studia Čs. rozhlasu. V r. 1969 byl odejit z rozhlasu a mohl publikovat jen v zahraničí nebo disentu. Jeho fejetony vysílala pravidelně Svobodná Evropa, byl členem
redakční rady časopisu Alternativa a přispíval do měsíčníku Severomoravská pasivita. V r. 1990 byl kooptován jako poslanec do ČNR a je i mezi autory, které zařadilo
5
171
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
nakladatelství Novinář do knížky fejetonů Slovo do pranice. Jako samizdat vydal tři
sbírky básní: Zpěvy levicového oportunisty, Předjaří a poemu Stín (1989).
Petr Burian (*1949) – herec, režisér, ale i básník a novinář; po skončení mandátu redaktor víkendové přílohy Haló novin. Básnickou sbírku Úzkost (1981, 1982) vydala Česká
expedice; Stále stejné zdi (Mnichov 1995), Básně bez sametu (Praha 1995), Úsvit přichází
slzami (1999), Před prahem mlčení (2000), To Karmické? (2005), I v obezdění šance (2014).
Vaněček, František: Všivá doba. Z deníku chartisty. Středokluky, nakladatelství
Zdeňka Susy 2002. Třetí rozšířené vydání, 156 s., s. 9.
Vaněček, František: c. d. s. 10, s. 13, 14, 24n.
Vaněček, František: c. d. s. 153 – medailon, který přidal na konec Všivého života nakladatel té knížky MUDr. Zdeněk Susa, nedává jen odpověď, odkud byl František, kam
se svou ženou vypravil a odkud se vraceli domů. Dagmar Vaněčková (*1933, U2015)
se i po Františkově odchodu vracela do jeho míst na jihu Čech – do Budějovic, na
chalupu ve Vyšném (protože na Novohradsko to měli oba z Vídně nejblíž). Až poslední dobou se díky neduhům žilo Dáše nejlíp v Třeboni. A tam také 4. května 2015 zemřela. Ještě stihla s pomocí svých přátel kolem olomoucké redakce Listů včele s Václavem Burianem vydat své causerie Od Islandu po Madeiru (z nich mnohé také v Listech
vyšly, ale i ve Vídeňských svobodných listech či Prostoru, kam všude přispívala). A představila je také před dvěma roky v prostorách Gruntorádovy knihovny Libri prohibiti.
Co už nestihla – dočkat se tohoto sborníku, kam jsme vybrali záznamy, glosy a sloupky jejího Františka k její, ale i své potěše. Neboť Dagmar nazírala i ty nejaktuálnější
události stále odkazem jejich činů, které vyvrcholily chartou a jejím posláním. (bek)
Vaněček, František: c. d. s. 31n.
O Jiřím Müllerovi viz glosa v článku o Jednotné centrální evidenci škůdců režimu
v kapitole tohoto sborníku Květy jara – plody podzimu s. 112n. a pozn. čís. 67.
Oba byli spjati zejména s publicisty okolo časopisu Host do domu, jehož byl Jan
Trefulka (*1929, U2012) šéfredaktorem.
Sto let českého socialismu [publikováno 7. 4. 1978] připomnělo založení první sociálně
demokratické strany v Čechách dne 7. dubna 1878. Zvláště zdůraznilo skutečnost,
že mnohé požadavky dělnického hnutí nebyly dosud splněny, a některé dosažené
byly dokonce po r. 1948 a 1968 zrušeny. Podepsalo je třiadvacet signatářů Charty
77: Rudolf Battěk, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Přemysl Janýr, Božena Komárková, Anna Koutná, František Kriegel, Karel Kyncl, Milan Machovec, Jaroslav
Mezník, Ervín Motl, Jiří Müller, Petr Pithart, Aleš Richter, Zuzana Richterová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Jan Šimsa, Jan Tesař, Jakub
Trojan, Zdeněk Vašíček, Jan Vladislav. – Poznámka z časopisu Protestant.
Z článku Šabata, Jaroslav aj.: Disidentské Brno aneb Brno v Husákově éře. In: Protestant, nezávislý evangelický časopis; Brno, 2007, čís. 1. – Redakční sdělení: K třicátému výročí zveřejnění Charty 77 uveřejňujeme text, který zápas o lidská práva líčí
v brněnských souvislostech. – Článek končí citovaným poděkováním; na internetové
stránce je následující dvojice odkazů: http://protestant.evangnet.cz/category/cislo/
12007 a vedle toho … cz/category/autori/jaroslav-sabata.
Beránek, Jindřich: Manifest a jeho autor Jaroslav Mezník. In: Trend, Praha 2009,
č. 4, s. 16
Šimsa, Jan: Historie nejen zkoumaná, ale i zodpovědně žitá. In: Literární noviny
Praha 2008/09, č. 52/1.
Albert Černý (*1937), herec a publicista, signatář Charty 77, jehož jméno bylo ohlášeno 10. října 1978 s dalšími 49 občany. Po Listopadu byl členem ČSSD, na druhém sjezdu
v Ostravě-Vítkovicích po obnovení činnosti dokonce kandidoval na předsedu strany
proti dr. Horákovi, který žil sice od r. 1948 v exilu, ale spoluvytvářel opoziční skupinu proti oficiální ČSSD v zahraničí. Ve výroční den sociální demokracie 7. dubna
172
24
25
26
27
28
29
30
31
1991 znechucen vývojem většinové ČSSD opustil sjezd i stranu. Zůstal i nadále aktivním příslušníkem skupiny sociálních demokratů OF, vedených Rudolfem Battěkem
(později Asociace sociálních demokratů). Na její kandidátce za OF v Jihomoravském
kraji byl také v r. 1990 zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.
– Citované svědectví je z rozhovoru, který poskytl autorovi článku v měsíčníku Trend.
Hrubý (ed.), Karel: Léta mimo domov. K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha 1996, 240 s., redaktor: Loewy, Jiří, obálka: Trinkewitz, Karel – text
in: Druhé dvacetiletí (1969–1989), kapitola 10 Spjati s domovem, s. 103.
Prof. PhDr. Jaroslav Mezník (­­
*1928, U2008) se po Listopadu věnoval badatelské
a pedagogické činnosti na Masarykově univerzitě v Brně; v letech 1994–95 byl děkanem její Filosofické fakulty a byla mu udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity; v jubilejním roce 1998 obdržel Řád T. G. Masaryka a obdržel Palackého medaili za rozvoj společenských věd. V 90. letech vydal také obě své stěžejní historické
knihy: Praha před husitskou revolucí. Praha 1990 a Lucemburská Morava 1310–
1423. Praha 1999; paměti o svých zkušenostech po únoru ´48 vydal pod titulem Můj
život za vlády komunistů (1948–1989). Brno 2005.
MUDr. Milan Šilhán (*1922, U2007) byl po prvních svobodných volbách I. náměstkem ministra zdravotnictví; po rozpadu OF i Občanského hnutí vstoupil do soc. dem.,
kde působil mj. v odborné zdravotní komisi, a byl po určitý čas i jejím předsedou.
Premiéra Vest Pocket Revue, kterou napsal Jan Werich (*1905, U1980) s Jiřím Voskovcem pro jeho spolužáky z čs. lycea ve francouzském Dijonu, se konala 19. dubna 1927 v Umělecké besedě. Měla to být premiéra a zároveň derniéra; její úspěch
u publika i některých kritiků vedl k tomu, že byla znovu uváděna – pod hlavičkou
Osvobozeného divadla poprvé 8. května – a dosáhla více než 200 repríz (údaje se
pohybují mezi 208 až 245). Setkání Suchý–Werich v Lucerně k 50. výročí uvedení této
hry se konalo 25. dubna 1977 [tedy 55 dní po shromáždění v Národním divadle s účelem vyhlásit anti-chartu]. Druhé a zřejmě poslední Werichovo vystoupení na veřejnosti se opakovalo 13. května t. r.. 14. února 1980 v časných ranních hodinách zemřela Werichova žena Zdena (*1906), 31. října 1980 Jan Werich sám a 9. května 1981 jeho
dcera Jana (*1934); Jiří Voskovec (*1905) zemřel 1. července 1981.
(bek)
Černý, Jiří: NAČERNO v Českém rozhlase. Komentáře 1994–2000. Praha, Torst 2000;
s. 88n. – Komentář byl vysílán v předvečer nedožitých stých narozenin JW.
Karlík, Václav, a Pokorná, Terezie: ANTIcharta, artahcITNA. Praha, Společnost pro
Reporter Revue 2010, 80 s.; s. 9, 11. – Z důvodů, které obsahuje už literární inspirace k tomuto záměru v úvodní části tohoto článku [Neumannův Anti-Gide], volíme
tento způsob přepisu. Jednak po celou kampaň se neustálil způsob psaní jak u původního provolání [oficiální tisk je střídavě nazýval chartou, „chartou“, tzv. chartou, chartou 77, tzv. chartou 77, „chartou 77“, dokonce i tzv. Chartou 77, Chartou 77, nebo „Chartou 77“ in: c. d. s. 7.], tak i jeho anti-provolání. V tomto sborníku dávám přednost literatuře
i názorům, které byly formulovány v období let 1968-89, popřípadě bezprostředně
po Listopadu ´89, kdy šlo ještě o bezprostřední formulaci prožitku té doby. Časem šednou vzpomínky na takový bezprostřední prožitek a nahrazuje je zmoudřelá zkušenost z dalšího vývoje; popřípadě se minulost zejména v oblasti politiky stává součástí pro sváry příštích let. Tak se například příští etická stránka jednání stává nástrojem
pro zcela aktuální souboj mezi pravicí a levicí v hodnocení vztahu konkrétních lidí.
In: bek: Novináři mezi škůdci režimu. Tento sborník, s. 104n.
Podle historika Erica Hobsbawma (*1917, U2012) začalo krátké století velkou válkou, tedy v roce, od něhož vloni uplynulo sto roků, i když samo skončilo už v r.
1991, kdy také skončila existence světa, jenž byl rozdělen po II. válce světové. Jeho
třetina tedy uplynula právě v r. 1939, kdy se 1. září v Evropě tento konflikt rozhořel
plnou silou útokem provokatérů z Abwehru v polských uniformách na německou
vysílačku v Gliwicích. Levicový literát André Gide vydal dva roky před tím repor-
173
32
33
34
37
35
36
38
41
42
43
44
45
39
40
táž Návrat ze Sovětského svazu; v ní vyjádřil své bolestné zklamání, když poznal
pravdu o Stalinovu režimu; SKN, který nikdy v této zemi nebyl (!), vydal vzápětí
svou kritiku Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí. Praha 1937.
Svou roli v české společnosti sehrálo až poválečné vydání Anti-Gida: stalo se povinnou četbou pro zisk Fučíkova odznaku. Z něho řada snaživých středoškolských profesorů udělala podmínku, díky jejímuž splnění může být maturant připuštěn ke zkoušce
dospělosti. Organizátoři anti-charty si na tento vzor vzpomněli, a tak jako pedagogické
kádry za vlády dua Nejedlý-Kahuda nad školstvím v epoše neustálých reforem, předkládali signatářům své anti-charty i dalším, kdo jí měli vyslovit svou podporu režimu a odsuzovat něco, co neměli ani znát. Jako Neumann neznal, co se děje v zemi, kterou hájil
proti tomu, kdo se odtud vracel. I to je jeden z dokladů faktu, že normalizační režim
byl jen zpozdilým nastolením režimu, který zde byl v 50. letech a jehož škodlivá přežilost byla tehdy zřejmá již víc než dvacet roků. U nás, v té „zemi fučíkovsky zaslíbené“.
Do minulosti tohoto tradičního časopisu po 45. roce nahlédl už sborník Souboj slova
a obrazu… jak reminiscencí jeho „sekernické“ minulosti pod vedením G. Bareše, tak
po roce 1963, kdy se týdeník pod hlavičkou Kulturní tvorby pod vedením M. Galušky
jako šéfredaktora nejen proměnil, ale po té co se Galuška po svém intermezzu na světových výstavách vrátil na ministerstvo kultury, v éře J. F. Kolára v r. 1968 také zanikl.
Nejen totiž psal; ihned po svém návratu do mediálního prostoru, stal se pravidelným účastníkem TV-besed, které charakterizují Divadelní noviny v polemickém komentáři: „V odporném debatním pořadu Čs. televize Pět u číše vína (lidem obecným přejmenovaném
na Pět rošťáků u hořčáku) si s dalšími normalizačními aparátníky (M. Moc, O. Švestka
ad.) vyřizoval zbaběle účty s těmi, kteří byli umlčeni a nemohli se bránit.“ – In: Fialová, Stella: Jiří Hájek, muž uhlířské víry?Divadelní noviny. Praha 2012, 19. března.
Vojta, Miloš: Umělci národu a národ sobě. Tvorba, Praha 1977, 2. února.
Hrouda, Vladimír: Další a další. Rudé právo, Praha 1977, 31. ledna.
(bek): Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad 1989. Zpravodaj KNPJ ´68,
Praha 2005, č. 1-2. s. 5.
Oba z okruhu spolupracovníků prvního programově nekomunistického časopisu Tvář
– zejména v jeho druhé etapě. Časopis byl založen Svazem čs. spisovatelů v r. 1964
původně pro mladé začínající autory a jeho šéfredaktorem byl jeden z nich, František
Vinant. V r. 1965 jej však vystřídal Jan Nedvěd a v redakci působili vedle Bohumila
Doležala také Jiří Gruša, Jiří Pištora, Marie Šolleová a Jana Dvořáková. Do jeho redakční rady přibyl mj. historik Emanuel Mandler, který si získával na veřejnosti jméno
díky svému působení v jiném časopise této epochy, Dějiny a současnost. Proti oběma byl uplatněn politický nátlak – v ĎaS byla vyměněna redakce a Tvář byla zcela
zastavena. S její obnovou se stal předsedou její redakční rady Václav Havel, dosud
jeden z jejích členů. Jan Nedvěd byl jediný v jejím vedení členem KSČ, což byla podmínka pro jeho jmenování šéfredaktorem v r. 1965; ve funkci byl po celou další existenci časopisu. Jen se po Listopadu už nestal souputníkem jejich politických kariér.
Nebyli tedy hrdiny morálky jen ti tři, které Terezie Pokorná dále jmenuje.
(bek)
In: Lidové noviny. Praha 1997, 29. ledna – tedy k 10. výročí Charty.
In: Lidové noviny. Praha 2000, 30. října.
In: Lidové noviny. Praha 2000, 14. října.
In: Lidové noviny. Praha 1998, 24. ledna.
In: Magazín Dnes. Praha 2000, 18. října.
In: Pátek LN. Praha 2001, 27. září,
Pokorná, Terezie: Úvodem. Prosinec 2001. In: c. d., s. 5n. – Terezie Pokorná (*1965)
vystudovala divadelní a filmovou vědu na FF UK, zároveň se podílela na řadě nezávislých kulturních aktivit. Na počátku 90. let působila v Nezávislém tiskovém středisku (Informační servis, Respekt), pak v redakci Revolver Revue. Od r. 1993 je její šéfredaktorkou.
V 90. letech pracovala i v Kabinetu pro studium českého divadla a jako dramaturg
174
48
46
47
49
50
53
54
55
51
52
56
59
57
58
v Divadle Na zábradlí, kde spolupracovala zejména s Janem Grossmanem, o kterém
napsala diplomovou práci (Jan Grossman a Divadlo Na zábradlí). Je editorkou jeho
kritického díla (Analýzy, Československý spisovatel, 1991 – s J. Holým) a kritických
prací Sergeje Machonina (Šance divadla, Divadelní ústav, 2005 – s B. Topolovou). Kromě
Revolver Revue a Kritické Přílohy RR, publikovala studie, rozhovory a recenze např.
v Divadelní revui, Literárních novinách, Divadelních novinách a Respektu.
Pokorná, Terezie: Pod souhrnným názvem anti-charta. Listopad 1996. In: c. d. s. 11.
sine: K některým problémům severočeské kultury. Ústí n. L., Průboj 1990, 20/21. l., s. 7.
Karlík, Viktor: Člověka až závrať chytá – Ve jménu života, i radosti, i krásy aneb S kým
a pro koho. In: c. d. ss. 45–69; a fotografie z obou hlavních podpisových shromáždění,
vedle ilustračních snímků na jednotlivých výstřižcích ss. 45–47, 56 a 70–77. Viktor Karlík (*1962) výtvarník a redaktor Revolver Revue. V r. 1981 absolvoval Střední průmyslovou
školu grafickou v Praze a pracoval v depozitáři Orientální sbírky Národní galerie. V osmdesátých letech se podílel na řadě samizdatových a jiných neoficiálních kulturních aktivit; r. 1985 patřil mezi zakladatele Revolver Revue, o deset let později Kritické Přílohy
RR, stál u zrodu týdeníku Respekt (je autorem loga) a graficky upravil desítky knih.
In: časopis Kino. Praha 1977, č. 3.
Tentokrát se už nemusela redakce omlouvat za tu profesuru jako necelých osm let
před tím, kdy se mu v případě Slova do vlastních řad dostalo teprv docenta, ale v seznamu čís. 1 někdo předběhl, že ještě nedostal těchto honosných „třicet stříbrných“.
Pokorná, Terezie: c. d., s. 7.
Bolt, Ladislav: Zamyšlení při sobotě. Praha Ahoj na sobotu, 1977, č. 2.
Houfová, Jarmila: Na lavici obžalovaných výtržníci. Rudé právo, Praha 1976; 25. září.
(RP): Čí je to zájem? Praha, Rudé právo 1977, 7. ledna.
JUDr. Vojtěch Trapl (*1917, U1998) byl v době, kdy byly zavřeny vysoké školy, zaměstnán v německé firmě Prag-film, a to jej přivedlo k této činnosti. V letech 1945– 48 byl předsedou závodní rady ČSF, poté jako kádr KSČ se stal ředitelem Krátkého filmu Praha
(1948–53), vedoucím Studia pro úpravu zahraničních filmů (1953-55), režisérem krátkých
osvětových filmů ve studiu Gottwaldov (1955–60), lektorem FS Barrandov (1960–64),
vedoucím referátu pro film a televizi, režisérem a scenáristou zemědělských filmů u Ministerstva zemědělství (1964–69). Ten výčet je charakteristický: i za podpory všech kádrových plus, jeho postupný sestup dokládá, že se odhaluje víc a víc nedostatek předpokladů.
(va): V socialismu je naše síla a jistota. Praha, Rudé právo, 1977; 19. ledna. – O osudu
Traplových her na obrazovce in: Růžička, Daniel: Jak chtěla znormalizovaná televize… In. kapitola Slova do našich řad, s. 197.
(RP): Ztroskotanci a samozvanci. Praha, Rudé právo 1977, 12. ledna.
(r): Odsoudili se sami. Praha, Mladá fronta 1977, 14. ledna.
Opírám se mj. o svědectví ing. Zdeňka A. Čapka, který na této škole maturoval v roce
1942, a protože bydlil obdobně jako Václav Černý v Dejvicích, stýkal se s ním i mimo
školu. Vzpomínal mj., že po něm posílal jeho oblíbený profesor rukopisy do redakcí
apod. Zdeněk A. Čapek absolvoval abiturientskou dvouletou strojírenskou nástavbu,
kterou po 17. 11. 1939 zřídilo ministerstvo školství obdobně jako administrativní a zdravotnickou školu pro maturanty. Jako závěrečnou práci projektoval soustruh, který pak
vyráběl jeho zaměstnavatel; po roce 1945 promoval na ČVUT dokonalejším strojem.
Po roce 1948 emigroval a žil v USA. Seznámili jsme se při jeho návštěvách v Praze
v letech 2004 a 2006, protože jsme byli abiturienty téhož Reálného gymnasia v Praze
I. Jím se stala Staroměstská reálka po sjednocení organizace protektorátních a německých škol. Toto gymnasium bylo zrušeno v r. 1953 jako jeden z posledních ústavů v důsledku Kahudovy školské reformy z května 1948. Václav Černý byl jako
soukromý docent stále zaměstnán na státní reálce, i když mu byl úvazek snížen na
14 hodin. Těsně před zavřením vysokých škol učil jako mimořádný profesor ved-
175
60
63
64
61
62
le pražské filosofické fakulty i na Masarykově univerzitě v Brně, a tak se na reálku,
pozdější RG v Praze I. vrátil po 17. listopadu 1939.
(bek)
Dovolím si v té souvislosti vzpomenout na zážitek svých předpubertálních let, kdy
jsme jako primáni chodili naslouchat profesoru Černému za dveře vyšší třídy, kde
hřímal věty jako: Ta stará prostitutka Církev!
In: Souboj slova a obrazu… c. d. s. 138n.
(r): Odsoudili se sami. Praha, Mladá fronta 1977, 14. ledna.
In: Listy. Řím 1974/75.
Náčelník Armádního výtvarného studia Šolta byl poslední manžel Jiřiny Švorcové. Shodou okolností jsem se stal svědkem přípravy jeho životní výstavy. Připravoval ji kunsthistorik dr. Jiří Dolejš, kdysi spolupracovník kulturní rubriky Průboje a revue Dialog. Byl
sice vyhozen mezi prvními učiteli z ústecké Pedagogické fakulty, ale mohl dál odborně
pracovat v litoměřické galerii, kde „nekazil mládež“. Tam byl pověřován přípravou výstav a katalogů podobných „tvůrců“, o které jeho kolegové nestáli. Z přípravy Šoltovy
výstavy jsem pochopil proč. Práce nebrala konec; náčelník AVS stále měnil, co tam bude
a nebude, co bude vedle sebe a v jakém pořadí. K tomu se družily záchvaty nepříčetnosti,
jaké u narkomana nejsou nic vzácného. Až jednou už to ani paní Švorcová nevydržela,
odvedla Jiřího na kávu. „Copak nevidíte, pane doktore, že není schopen něco kloudného
udělat. Sestavte výstavu, jak myslíte, a kdyby měl nějaké námitky, řekněte, že jsem to tak
rozhodla já.“ A protože se Jiří vždycky při cestě od těch dvou Š stavoval u nás, aby si
ulevil, stal jsem se bezděčně svědkem celé té přípravy. Pokud Jiří Dolejš nemusel trávit
čas s kádry, podle vz. Šolta, založil v galerii sbírku naivních malířů. Po Listopadu ´89 se
vrátil na – tehdy už Univerzitu Jana E. Purkyně – a učil to, co před nástupem normalizace:
filosofii, estetiku a kunsthistorii. Než jej stačili jmenovat docentem, k čemuž se habilitoval
už v r. 1969, tragicky zemřel krátce po svých 60. narozeninách. Doplatil na svou důvěru
v řecký ideál. Šel si jako vždycky zaplavat, jen tenkrát nějaká cévka ten sportovní výkon
nevydržela… Dvakrát tedy zasáhl osud dřív, než stačil úřední šiml splnit všechny formality. Zemřel bez titulu, který jiným rozdávali režimní byrokraté jak na běžícím pásu. (bek)
(čtk): Chtěli zneužít socialistickou demokracii. Praha, Lidová demokracie 1977, 17. ledna.
(čtk): Cílem církví v ČSSR je podporovat rozkvět vlasti. Praha, Lidová demokracie
1977, 22. ledna.
67
(čtk): Tradiční setkání. Praha, Lidová demokracie 1977, 22. února.
68
(va), čtk: Klid pro mírovou práci si nedáme narušit. Praha Rudé právo 1977, 18. ledna.
69
(va): V socialismu je naše síla a jistota. Praha, Rudé právo 1977, 19. ledna.
70
sine: Jsme hrdi na socialistickou vlast. Praha, Rudé právo 1977, 21. ledna.
71
sine: Klid pro budovatelské úsilí. Praha, Rudé právo 1977, 22. ledna.
72
(jš): Galérka chátry 77. Ústí n. L. Průboj 1977, 29.–30. ledna.
73
(Iml): Zradou sebe sama ke svobodě? Ústí n. L. Průboj 1977, 26. – 27. února.
74 Duchek, Jaroslav: Bez šance. Ústí n. L. Průboj 1977, 12. – 13. února.
75
(jš): Elitář, signatář, chalupář Ladislav Lis a další. Ústí n. L. Průboj 1977, 12.–13. února.
76
Rovenský, Dušan: Rozhodné odmítnutí kontrarevolučního pamfletu. Praha, Rudé právo, 1977, 25. ledna.
77
(vr): S tím už nepochodí. Praha, Rudé právo 1977, 25. ledna.
78 (dra): Svlékl se do naha. Praha, Rudé právo 1977, 19. února.
79
Kdo je profesor Patočka? Praha, Práce 1977, 22. února.
80
Kdo je Václav Havel? Praha, Lidová demokracie 1977, 10. března.
81
Jedno z hesel v Praze po 21. srpnu 1968. – Vaněček, František: c. d. s. 82.
82
Vaněček, František: c. d. s. 128n.
83
Vaněček, František: c. d. s. 127.
84 Vaněček, František: c. d. s. 137n.
85 Vaněček, František: c. d. s. 131, 132.
65
66
176
Slova
do našich řad
Názory občanů na Pražské jaro 1968
a reformní hnutí 60. let ve výzkumech sociologů
v září 1968, po 25 letech (1993), po 30 letech (1998) a po 40 letech (2008)
myšlenky PJ zaujaly
jenom některé
většinu národa
téměř celý národ
1993 1998 12
40
35
14
42
32
myšlenky PJ měly podporu 2008
jen mezi některými skupinami většiny národa celé společnosti 19
49
10
Výsledky v procentech; dopočet jiné odpovědi (nevím, neměly vůbec žádnou podporu aj.)
Má význam vracet se k událostem Pražského jara? rozhodně ano
spíše ano
spíše ne
rozhodně ne
neví
1993
1998 2008
11
21
39
16
13
21
29
30
7
13 15
26
29
16
14
Výzkum veřejného mínění, který byl proveden přímo v roce 1968 a o němž píše v první stati o druhém životě Pražského jara Lubomír Brokl, jsme vybrali do těchto signálních výsledků různých výzkumů veřejného mínění, jak se mění, pokud jde o názorovou
pluralitu podle toho, zda je respondent členem komunistické strany, nebo není, zda ve
veřejném životě zastává alespoň jednu funkci:
Postoj k veřejnému hlásání jiných než socialistických názorů (v %)
Správné
Záleží na tom, kdo by je hlásal
Nesprávné
nevím
Členové Má alespoň Lidé, kteří nejsou
KSČ / KSS jednu funkci členy komun. strany
37
26
35
2
42
25
30
3
45
24
24
7
Podstatnou část svazku Spory o dějiny IV1 tvoří původní články na témata, o nichž nedostatečně diskutuje odborná obec, jsou nedostatečně známá veřejnosti, případně jsou
účelově a pokřiveně interpretována. Jde však o důležité problémy z hlediska objektivity i z hlediska demokracie, která se neobejde bez návaznosti na minulé zkušenosti
a pozitivní tradice. […] Bohužel, po roce 1989 nebylo věnováno tématice demokracie
a podmínkám nutným k jejímu úspěšnému rozvoji dostatek pozornosti ani v odborné
literatuře ani v tisku.
Několik článků se zabývá problematikou filozofických základů moderní západní demokracie včetně české, postmodernami pokusy tyto základy zpochybnit nebo vymazat
z historické paměti […] Poslední tématikou se speciálně zabývají dva důkladné
a zajímavé články, postavené na sociologickém průzkumu po 2. světové válce a v roce
1968… Marie L. Neudorflová
v předmluvě k sborníku Masarykova ústavu AV ČR
178
Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968
Češi a demokracie, tehdy a nyní 2
Lubomír Brokl 3
Masivní politická propaganda nesvobodných a závislých médií normalizačního
režimu a jeho politika po dvacet let vnucovala Čechům a Slovákům interpretací
Pražského jara jako antikomunistické a antisovětské kontrarevoluce, podnícené
imperialistickou ideologickou diverzí, přestože tyto události všichni zažili jinak
a jinak si je i pamatovali.
Svobodná, polistopadová média, která se deklarují jako nezávislá, a většinou i svobodná demokratická polistopadová politika dalších deset let interpretují „osmašedesátý“ sice jakoby právě opačně než předchozí období, ale opět
zcela jinak, než si tyto události lidé pamatují a jinak než tyto události proběhly.
Po listopadu 1989 převládlo hodnocení Pražského jara zhruba pěti vnitřně propojenými tezemi,4 které se sice nikdy nikdo nepokusil prokázat, jež však přesto
stále politicky i mediálně fungují:
1. Osmašedesátý byl vnitrostranickou záležitostí komunistické strany, byl bojem uvnitř KSČ, který se společnosti netýkal.
2. Byl pokusem o vylepšení komunismu.
3. Byl snahou o jiný způsob existence marxistů-leninistů v totalitním režimu.
4. Byl nezodpovědnou avantýrou, která měla tragické důsledky
5. Hlavní společenský rozpor probíhal mezi komunisty a ostatní společností
Pražské jaro je tak již více než třicet let interpretováno více či méně negativně,
jako událost trestuhodná, nezodpovědná, jako událost, která byla vlastně jen bojem
o pozice ve zločinecké organizaci KSČ a v nejlepším případě jako událost, která
měla pouze vylepšit zločinný komunistický systém. Pražské jaro je v podstatě
interpretováno tak, aby bylo zejména novými generacemi pociťováno jako jedno z našich nesčetných, mediálně konstruovaných kolektivních národních traumat,
v lepším případě jako málo významná, spíše trapná a zapomněníhodná událost.
Zájem stojící za první historickou interpretací je zřejmý a byl i očividný.
Události osmašedesátého, i to, co jim předcházelo, byly zřetelně pojmenovány
jako antisovětské a antikomunistické a každý také viděl, odkud tanky přijely,
a slyšel, jakou řečí jejich posádky mluvily. Zájem stojící za druhou historickou
interpretací je také zřejmý, ale na rozdíl od prvního případu není očividný a teprve na svou analýzu a pojmenování čeká.5
[…] V zahraničí bylo Pražské jaro od počátku hodnoceno adekvátně, v duchu
Brzeziňského teze o tom, že se opět vynořují původní, hibernované historické
struktury. Protože spory o minulost jsou vždy spíše spory o současnost (a často
i o budoucnost), předkládaná opožděná analýza zřejmě zdaleka nepatří jen historii. Její suchá data vracejí tehdejší i dnešní české populaci identitu, která jí
byla a dosud je z nejrůznějších účelových politických i osobních důvodů upírána.
Čím byl osmašedesátý?
Následující část je založena na sociologickém výzkumu postojů a hodnot
československé populace v roce 1968, který tehdy koncipoval autor prezentované stati pro mezioborový výzkumný tým pro reformu politického systému při
179
Ústavu státu a práva ČSAV na základě svých interních studií v tomto týmu.6 Projekt
oponovali a doporučili přední odborníci (Jaroslav Klofáč,7 Pavel Machonin,8 Václav Lamser,9 Čeněk Adamec,10 Miroslav Disman,11 Zdeněk Šafář, Zdeněk Mlynář12).
Dotazníkové šetření pro uvedený tým ve dnech 2. až 14. května 1968 realizoval
v terénu na vzorku 3 600 dotázaných tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění ČSAV, který disponoval potřebnou tazatelskou sítí. Srpnová okupace 1968
způsobila, že výzkum již nebyl pracován a vyplněné dotazníky se ztratily. […]
Ve druhé polovině 90. let byla nalezena13 třetina těchto dotazníků. Po více
než třiceti letech byly zpracovány a analyzovány v oddělení Sociologie politiky
Sociologického ústavu AV ČR vedeného autorem této stati.14 Jelikož bylo nalezeno pouze 1 194 dotazníků (603 českých a 591 slovenských), vznikl problém
reprezentativnosti souboru,15 jehož struktura neodpovídala struktuře původního
výběru 3 600 dotázaných. Proto byl soubor podle nejdůležitějších charakteristik
(věku, vzdělání a území) převážen.16 […]
Pluralita – ideová, politická, zájmová
1. Názorová pluralita. Otázka: Považujete za správné, aby bylo možné veřejně hlásat i jiné než socialistické názory? Proti možnosti hlásat i jiné než
pouze socialistické názory se vyslovila pouze menšina dotázaných [27,1 %].
Téměř třetina dotázaných [30,0 %] využila možnosti neutrální odpovědi
„Záleží na tom, kdo by je hlásal“ či „Nevím“. Při tomto podílu neutrálních
odpovědí se pro možnost veřejného hlásání i jiných než socialistických názorů vyslovilo celkem 43 % dotázaných […]. Tabulka na s. 179 ukazuje, že
postoje skupin, které měly být oporou režimu, a ostatní populace se v zásadních politických otázkách lišily jen málo.
2. Jediná závazná linie v politice. Otázka: Je správné, aby v politice byla jedna
linie závazná pro všechny, nebo je správné, aby mezi sebou soupeřilo několik skupin, každá s vlastní linií? Proti existenci jediné závazné linie v politice se vyslovilo 69 % všech dotázaných, 24,1 % se vyslovilo pro jedinou politickou linii a 6,9 % uvedlo „nevím“. Z celkového počtu se proti jedné závazné
linii v politice vyslovilo […] dokonce i 62,2 % členů komunistické strany.
3. Inkompatibilita funkcí. S oddělením významných funkcí (v té době bylo
obvyklé spojení nejvyšší funkce v komunistické straně s funkcí hlavy státu)
tak, aby jedna osoba zastávala pouze jednu významnou funkci, souhlasí 86,4 %
respondentů (z toho 71,2 % rozhodně). […]
4. Pluralita zájmů. Otázka: Považujete za správné, aby každá skupina občanů měla
stejné možnosti své názory a zájmy prosazovat do praktického života? Většina,
65,7 % všech dotázaných, považovala za správné, aby různé skupiny občanů
měly stejné možnosti prosazovat do praktického života své názory a zájmy. […]
V duchu teorie a praxe demokracie se projekt výzkumu neomezil pouze na
demokratické hodnoty a postoje, tak na vlastní mechanismy politické sféry,
na politické strany.
5. Občanská společnost. Tento demokratický princip byl ve výzkumu indikován
následující otázkou: Skupina osob, která chce prosadit a uspokojit své zájmy
a potřeby, se rozhodne založit samostatnou organizaci (spolek). Co myslíte, je
správné povolit jim to? Po třiceti letech panství nedemokratických režimů dotazovaní zaujali v řešení tohoto nezvyklého problému tolerantní, rozvážný a demokratický postoj. Kladný postoj zaujalo celkem 46,1 % dotázaných, […] podmíněně „záleží na tom, co chtějí prosadit“ odpovědělo 39,5 % všech dotázaných[…].
180
Pluralita politické moci – politické strany
Dvě otázky směřovaly bezprostředně k základům režimu, k panství komunistické strany a jejího totalitního režimu. Jedna z otázek spojovala hodnocení
s probíhajícím procesem demokratizace, druhá problém jednoznačně formulovala jako otázku získání státní moci soupeřením politických stran ve volbách. […]
Opory moci – komunisté a funkcionáři: Výsledek odpovědí samotných členů strany a funkcionářů ve srovnání s nekomunisty na stejnou otázku Souhlasíte s tím, aby v naší republice vedle KSČ (KSS) byly i jiné politické strany, které
by s ní mohly soutěžit o hlasy občanů ve volbách a tím získat dílní moc? má
zásadní význam pro naše zkoumání toho, čím byl osmašedesátý a pro ověřování převládajících interpretačních stereotypů.
Postoj nekomunistů, komunistů a funkcionářů k soupeření více politických stran
o státní moc ve volbách
70
60
50
40
30
20
10
z toho členové
KSČ/KSS
funkcionáři
nekomunisté
Souhlasí
57 % 64 66
podmíněně
0%
7 11
nesouhlasí
37 % 26 17
neví
2%
3
7
Jednou ze základních tradovaných a mediálně posvěcených tezí je formulace, že základní štěpící linie v roce 1968 procházela mezi komunisty a nekomunisty: Fronta hlubokého společenského konfliktu probíhala mezi komunistickou
stranou a nestraníky. Dokonce i v roce 1968 tudy stále ještě probíhala, – byť
linie fronty poněkud rozmazaná.17 […]
K obdobným výsledkům dospěly v roce 1968 i jiné výzkumy, např. Předběžná zpráva o demoskopickém šetření k problematice politického systému NF
a volební soustavy v ČSSR Drahoše Šmejce18 a Jiřího Hudečka, které se uskutečnilo od 4. do 15. srpna 1968, na vzorku 2 966 dotázaných. Autor těchto řádků
byl tehdy jedním z oponentů výzkumu. Podle výsledků tohoto výzkumu se 4/5
všech dotázaných vyslovily pro to, aby v politice mezi sebou soutěžily různé
politické koncepce; […]dotázaní si přejí takové politické klima, v němž by poli181
tické strany a velké dobrovolné organizace působily se svými programy jako
vzájemní oponenti. 19 …více jak 9/10 dotázaných tíhne k takovému pluralitnímu
politickému systému, v němž by existovalo několik politických stran jako reprezentanti různého přístupu k realizaci společného cíle. Mezi názory členů a nečlenů KSČ v populaci nejsou rozdíly (92 %: 93 %). Silněji si tento politický systém
přejí členové jiných politických stran než KSČ, plných 100 %, politická příslušnost plně neodhaluje motivaci různých názorových tendencí. V různých korelacích se pro pluralitní politický systém vyslovilo celkem 76 % až 96 % obyvatelstva (jednalo se o reprezentativní vzorek populace). 20
Samo Pražské jaro bylo důsledkem zrání a uvolňování mezinárodního napětí od kubánské krize roku 1962. To ostatně tenkrát cítili a věděli všichni a většina, jak ukázaly výzkumy veřejného mínění v devadesátých letech (viz dále), a přes
veškerá mediální vypírání mozku to zřejmě ví i dnes. Podle jedné populární
definice je sociologie věda, která více či méně přesnými čísly říká to, co stejně
všichni nějak vědí nebo tuší.
Postoj k občanským právům a svobodám
Proti omezování občanských svobod (svobody tisku a projevu, práva shromažďování) státními orgány se vyslovilo 62,2 % respondentů […]. Pro hájení
občanských práv třeba i stávkou se vyjádřilo 56,2 % dotázaných z toho 68 % (těch,
kdo zastávají nějakou funkci). Občané chtěli být informováni a chtěli vládu a parlament (Národní shromáždění) kontrolovat. Zveřejňování zápisů z jednání vlády,
Národního shromáždění a dalších oficiálních jednání v novinách si přálo 75,5 %
dotázaných […]. Zveřejňování zápisů jednání orgánů KSČ a KSS týkajících se
všech občanů si přálo 87,3 % respondentů (z toho 72,2 % rozhodně ano). […]
Pouze 9,8 % respondentů nevědělo nebo nemělo na tuto otázku vlastní názor.
Tolerance
Pouze 26,7 % respondentů považovalo za správné, aby se menšina podrobila
rozhodnutí většiny a přestala se snažit o prosazení svých názorů. Naopak 13,8 %
respondentů se domnívalo, že menšina, přesvědčena o správnosti svého názoru,
by se neměla přestat snažit o prosazení svých názorů. […] Stejný názor zastávalo 34 % komunistů.
S umlčením názorů vystupujících proti socialistickému charakteru státu vyslovilo nesouhlas 49,1 % respondentů (z toho 28,4 % rozhodně). Výrazněji se
proti umlčování protisocialisticky vystupujících názorů vyslovili respondenti
s vysokoškolským vzděláním (63,1 %). Nerozhodných bylo 27,2 % respondentů. Pro umlčení těchto názorů bylo celkem 23,6 % dotázaných. Většina členů
komunistické strany se ve 42,9 % vyslovila proti umlčování nesocialistických
názorů, z toho 26,4 % rozhodně, 30,4 % se vyslovilo pro umlčení takových
názorů.
S názorem, že by se mělo zakročit proti odpůrcům probíhající demokratizace,
nesouhlasilo 40,3 % respondentů, […] nerozhodných bylo 35,7 % respondentů.
Autoritární konstanta
Soustředíme-li pozornost na záporné, nedemokratické odpovědi ve zkoumaném souboru, zjistíme, že se pohybují v určitém poměrně stabilním rozpětí asi
7 až 15 %. Svědčí to o existenci určitého konstantního intervalu nedemokratických, autoritárních postojů v populaci. Slovenské odpovědi na rozdíl od čes182
kých, inklinují spíše k horní hranici pozorovaného intervalu. Tato hodnotová
orientace může souviset spíše s osobnostními charakteristikami části dotazovaných než s věcnými politickými problémy.
I. Z hlediska demokratických a nedemokratických postojů
1. Identifikované většinové postoje a hodnoty československých občanů v roce
1968 občanů byly demokratické.
2. Jejich struktura, pokud je tematicky srovnatelná s jinými výzkumy, se podstatně
neliší od běžné struktury občanských postojů v demokratických společnostech.
3. Odpovědi, které občané uváděli, byly jednoznačnou preferencí tradiční parlamentní demokracie (soupeření stran volbami o moc ve státě, svobodné šíření opozičních „nesocialistických“ názorů, právo menšin manifestovat svůj
názor a usilovat o získání většiny, tolerance atd.).
4. Odpovědi občanů jednoznačně vyjadřovaly postoj aktivní občanské participace prostřednictvím vytváření institucí občanské společnosti.
5. Občané se většinově vyjadřovali pro občanská práva a pro jejich občanskou
obhajobu.
6. Dotazovaní většinově zastávali postoje tolerance a snášenlivosti.
II. Hlavní společenské štěpící linie
1. Výzkum identifikoval rozdělení společnosti podle postojů demokratických
(většinových) a nedemokratických (menšinových). Tato postojová diferenciace probíhala napříč společenskou strukturou, např. podle stupně vzdělání,
věku.
2. Výsledky výzkumu naprosto vyvracejí základní polistopadovou politickou
tezi, že hlavní společenský rozpor charakterizující Pražské jaro byl rozpor
mezi komunisty a ostatními občany. Diferenciace na demokraty, definované postoji uvedenými výše, a nedemokraty probíhala i uvnitř komunistické strany a uvnitř souboru výzkumem identifikovaných funkcionářů, a to
v obdobné většinové proporci ve prospěch demokratů, jako v ostatní společnosti.
3. Toto zjištění vyvrací další rozšířenou tezi o tom, že Pražské jaro bylo pouze
vnitrostranickou záležitostí, bojem uvnitř komunistické strany, který se společnosti netýkal.
4. Převládající hodnoty a postoje identifikované ve výzkumu u občanů (nekomunistů), členů KSČ/KSS i funkcionářů, byly vlastně klasickými občanskými demokratickými hodnotami a postoji. To neznamená, že za nimi stály
propracované a osvojené demokratické či liberální teorie a návyky. Prezentované zjištění „pouze“ demonstruje sílu neformálního, tradicionálního (zejména prostřednictvím rodin), předávání určitého systému kolektivních symbolů a hodnot, které byly díky tradiční historické sociální struktuře a politické
kultuře demokratické. Toto zjištění vyvrací další polistopadovou politickou
tezi o tom, že Pražské jaro bylo pouze pokusem o vylepšení komunismu.
5. Výsledky výzkumu na rozdíl od dosavadních hodnocení a i na rozdíl od tehdejší sebereflexe komunistické strany ukazují, že komunistická strana tehdy
stála spíše před svým zhroucením, než před svým obrozením. Ukazují, že
reálně šlo o obrození demokracie, nikoli o obrození komunistické strany
jako politické organizace, její moci a jejích hodnot. Komunistická strana se
v 60. letech, zejména po převládnutí idejí šéfa sovětské komunistické strany
183
Chruščova o nástupu „všelidové společnosti“, začala, na rozdíl od sousedních komunistických zemí, v Československu skutečně rozplývat ve společnosti. [...] Výzkumem zjištěné většinové, demokraticky orientované postoje tehdejších členů komunistické strany a souboru dotázaných, kteří vykonávali
alespoň jednu funkci, nám ukazují tehdejší komunistický systém jako hroutící se systém, který se bez vnější pomoci nemohl udržet.
6. Výsledky výzkumu prokázaly vazbu vzdělání, a to i tehdejšího, s demokratickými postoji, kterou zdůrazňuje demokratická teorie.
7. Kromě štěpení na demokraty a nedemokraty, o němž nás informují data výzkumu, probíhal štěpící rozpor mezi Čechy a Slováky. Třídění dat podle území
ukazuje, že Češi zodpovídali většinu otázek demokratičtěji než Slováci. […]
Čím Pražské jaro zůstalo…
… ve vědomí občanů po třiceti letech různých negativních mediálních kampaní, budeme dokumentovat na dvou průzkumech veřejného mínění z 90. let, na
průzkumu realizovaném po 25 letech i po 30 letech. Oba průzkumy bohužel
nebyly realizovány ve stejné struktuře, takže v našem zkoumání chybí pro srovnání ty položky, o něž nám jde, které však nebyly v roce 1998 šetřeny:
Pražské jaro představovalo pokus o obnovu demokracie
Pražské jaro představovalo boj dvou frakcí v komunistické straně.
Poznámka editora: Pro potřeby tohoto sborníku přidáváme – pokud bude z hlediska otázky, položené respondentům, možné porovnat rozdíly v názorech veřejnosti – ještě výzkum o dalších deset let později, na počátku roku 2008.
… po pětadvaceti letech
Podle průzkumu veřejného mínění, uskutečněného v září 1993 [Pohled na
události Pražského jara z odstupu 25 let. ÚVVM, sběr dat 4.– 8. 9. 1993], bylo
s událostmi roku 1968 obeznámeno 93 % dotazovaných, osobní vzpomínku na
tyto události měla v roce 1993 ještě více než polovina (61 %) populace. Polovina populace považovala Pražské jaro za pokus o obnovu demokracie (47 %)
a pětina občanů (21 %), akceptovala mediální obraz, že šlo o pouhý boj frakcí
uvnitř KSČ. Avšak celých 27 % občanů uvedlo, že nedokáže věc posoudit; události Pražského jara nezajímaly 5 % populace. Pozitivně, jako záchranu socialismu, srpnovou okupaci hodnotily 3 % občanů. […]
Obraz Pražského jara podle věku obyvatel ČR v září 1993 (v %)
Pražské jaro představovalo Pokus o obnovu Boj dvou Nedokáže Nezajímá se
demokracie frakcí v KSČ posoudit
celkem
15-29 30–59 nad 60
47 37 51 57 21 15 27 22 27 41 20 19 5
7
2
2
Z tabulky je patrné, že s mladšími věkovými skupinami hodnocení osmaše-
desátého jako pokusu o obnovu demokracie ubývá; současně stoupá neschopnost
událost posoudit. Neroste, nýbrž také klesá akceptování mediálně politického
hodnocení osmašedesátého jako boje dvou frakcí uvnitř komunistické strany.
184
Pozoruhodnou informací je hodnocení pamětníků kolem šedesáti a více let.
Jejich procentní údaj je v roce 1993 velmi blízký hodnotám demokratických postojů, které identifikoval náš výzkum v roce 1968. Významnou informací je číselný
rozdíl ve věkové skupině dotazovaných od 15 do 29 let s ostatními skupinami
u kategorie „nedokáže posoudit“. Tento rozdíl vypovídá o tom, že významné systémové a identitotvorné hodnoty nebyly téměř u poloviny příslušníků této generační kohorty dnešních 24 až 38letých předány. Předávání hodnot a vzorců chování a jejich mezigenerační akceptování podle funkcionalistických teorií patří
k základním nástrojům fungování společností. Předávání a akceptování historických hodnot patří ke zpětnovazebním identitotvorným mechanismům, bez
nichž se společnost stává kráčející mrtvolou. 21
Podle tří čtvrtin dotázaných občanů v roce 1993, byly myšlenky Pražského
jara „záležitostí většiny národa“, z toho podle 40 % „téměř celého národa“.
O omezeném ohlasu pouze mezi některými skupinami občanů bylo přesvědčeno 12 % dotázaných a neumělo odpovědět také 12 % dotázaných. V roce 1998
byl tento obrázek shodný: podle 73 % dotázaných šlo o záležitost „téměř celého
národa“, z toho podle 42 % o záležitost „většiny národa“ (celkem 74 %). Omezený ohlas měly tyto události podle 14 % odpovědí a neumělo odpovědět 11 %
dotázaných.
…a po třiceti letech
Podle výzkumu veřejného mínění v roce 1998 bylo o Pražském jaru informováno celkem 84 % dotázaných. Z toho podrobně 34 % občanů, částečně 50 %
občanů a neinformováno bylo 16 % občanů. Podle údajů citovaného průzkumu
poklesl počet informovaných občanů za pět let mezi lety 1993, kdy informovanost o těchto událostech uvedlo 93 % občanů, a 1998 téměř o deset procent.
Informovanost o Pražském jaru v roce 1998 podle věku dotázaných (v %)
věk
%
do 19
20–29
do 44
45–59
nad 60
60
72
86
91
96
Neznáme sice nějaký obvyklý poměr mezi pocitem informovanosti o téže
události u jejích pamětníků a u generace nepamětníků, aby bylo naše hodnocení
objektivní, avšak je zřejmé, že hypotetičtí autoři mediálních kampaní uplynulých třiceti let, sotva mohou být s uvedeným výsledkem spokojeni. Stupeň informovanosti je zřejmě ještě stále poměrně vysoký, a to jak podle jednotlivých
věkových skupin, tak podle vzdělání.
… podle vzdělání dotázaných
základní
78
středoškolské
bez maturity
středoškolské
s maturitou
vysokoškolské
84
87
96
Vliv myšlenek Pražského jara
Oba výzkumy veřejného mínění, z nichž se snažíme získat potřebnou informaci řešily též otázku, koho ve své době podle dotazovaných myšlenky Pražského jara zaujaly a zda má smysl se k nim vracet – viz stejnojmenná tabulka na
z let 1993 1998 ve srovnání s rokem 2008.
185
Hodnocení, že myšlenky Pražského jara zaujaly všechny nebo téměř všechny mezi roky 1993 až 1998, se nic v podstatě nezměnilo. Také tato data, navzdory převažujícím interpretacím ukazují, že osmašedesátý zůstal ve vědomi občanů tím, čím skutečně byl – věcí demokracie, která byla záležitostí všech nebo
téměř všech občanů.
Pozn. editora: Mezi avizované souměřitelné otázky, kladené ve výzkumu, který
provádělo Centrum pro výzkum veřejného mínění při SoÚ AV ČR na počátku roku
2008 Občané o Pražském jaru a srpnu 1968. Podle nich se ve srovnání s rokem
1998 asi o 8 procent zvýšil podíl těch, kdo zastávají názor, že nemá smysl se vracet
k myšlenkám a principům hlásaných v době Pražského jara. Na druhé straně odpovídá tento poměr téměř ve stejné skladbě těch, kdo ten názor zastávají jako absolutní a těmi, kdo jej berou jen jako možnou variantu.
Tento způsob oscilování je dokladem toho, jak současná situace mění názory veřejnosti: jestliže nezájem o možnosti společenského vývoje, které nabízelo reformní
hnutí vrcholící v Pražském jaru, nebudí u necelé desetiny občanů zájem, pak to jsou
ti, kteří se svezli na vlně neoliberálního přerozdělení majetků. V roce 1993, kdy se
české pravici podařilo zbavit se „slovenského penězovodu“ si připadala na vrcholu
svého postavení ve společnosti. Také hned v následujících volbách Klausova ODS
naposled výrazně zvítězila ve volbách 1996,22 sestavila koaliční vládu, která se záhy
poroučela; vedle všeobecně uváděného „Sarajevského atentátu“ tu však hlavní roli
sehrál hluboký ekonomický propad a Klausovy „balíčky“, které poprvé lidem v nahotě ukázaly, že katedrové reformy nemusí být tím nejlepším rozhodnutím. Proto
také při výzkumu v roce 1998, kdy velký kritik kuponové privatizace a další kroků
Klausovy reformy, Miloš Zeman, výrazně zvítězil nad svým celoživotním rivalem,
přišly vzpomínky na stále opovrhované záměry Šikových partnerů, došly sluchu a dobrému hodnocení v českém veřejném mínění.
(bek)
[…] Zmíněný výzkum nás informuje o tom, že „respondenti s kladným názorem“,
tj. ti, kteří uvedli, že „se máme k osmašedesátému vracet“, toto své stanovisko
zdůvodnili argumenty: – je to poučení pro budoucnost (33 %), – má i místo
v historii (23 %) atd., aniž ovšem z výzkumu víme, s čím vlastně dotazovaní tato
odůvodnění spojují, o jaké místo v historii jde, zda o to skutečné, čestné místo, nebo
o ono mediálně a politicky podstrkávané místo, místo hanby. Nedovídáme se, zda
se k tomu dotázaní chtějí vracet proto, že tam lze hledat demokratickou identitu
(jež tam vskutku byla), nebo proto, že to je odstrašující příklad, který si národ již
nesmí zopakovat (jak národu po 30 let namlouvají někteří politikové a média).
Na to, že jde o obsahově pozitivně orientované informace, lze usuzovat spíše
logikou, že při negativním hodnocení založeném na mediálních stanoviscích by
dotazovaní spíše odpověděli, že se k té události již nemá smysl vracet. […]
V letech 1993 až 1998 vzrostl počet kladných odpovědí, že k událostem osmašedesátého roku má smysl se vracet z jedné třetiny na polovinu (32 %: 50 %).
Naopak zřetelně klesl počet záporných odpovědí (55 %: 37 %). Jelikož počet
odpovědí „nevím“ zůstal stejný, jde zřejmě skutečně o posun v postojích.
Poznámka editora: Jak jsem připomněl v souvislosti s výzkumem 2008, je součet
„kladných odpovědí“ 41 % – o 9 % nižší než v roce 1998, ale o 11 % vyšší než byl
v r. 1993, kdy neoliberální proud slavil vrchol své politické linie zbavením se Slovenska. Pokud jde o „záporné odpovědi“ v r. 2008: 45 %, je o 8 % víc, než bylo v roce
1998, ale o 10 % méně, než tomu bylo v době vrcholu Klausova způsobu transformace nejen ekonomiky, ale i celé vnitropolitické situace. Zůstává tedy výzkum, který
186
udělalo CVVM těsně před tím, než hluboká finanční krize přerostla v krizi ekonomickou a celospolečenskou, kdesi na půl cesty. Jedno varování měla už české společnost za sebou z hluboké krize po roce 1996, a tak byla skeptická a nedala tolik na
„experta“ Topolánkovy vlády na ekonomickou problematiku, inženýra lučební chemie Kalouska, který tehdy ubezpečoval, jak mají situaci ve své kompetenci. A na to,
že se my Češi rádi vracíme k minulým jistotám, nezapomněl ani důležitý segment
respondentů.
(bek)
Postoj tehdejších vedoucích představitelů na jednáních koncem srpna Moskvě hodnotilo 41 % dotázaných jako spíše statečný, 13 % spíše jako „ostudu
národa“, 19 % odpovědí bylo formulováno „udělali, co mohli“, „nemohli jinak“
a 27 % nedokázalo věc posoudit. Mizivě se vyskytovaly odpovědi ve smyslu, že
jednali bojácně, zbaběle apod.
Závěrem
1. Výsledky výzkumů předložené v této studii vyvracejí snad všechny teze o české
nedemokratičnosti, o nedemokratické české povaze, o české netolerantnosti,
xenofobnosti apod., podložené pouze názory a zájmy různých skupin či
osobností, které však jsou i přes jejich chatrné základy (nebo právě proto)
soustavně publikovány ve většině našich médií i v objemných souborech
publicistiky typu Češi nechtějí demokracii.23
2. Tzv. tvrdá data, s nimiž jsme v této stati pracovali, zde byla ve své většině
představena vůbec poprvé. Určitá historická časová řada, již tato data naplňují, nám umožňuje formulovat závěr, že historické struktury a hodnoty české populace se při každé příležitosti, která umožňovala jejich svobodnou
artikulaci, manifestovaly jako hodnoty demokratické, s tendencí transformovat
se prostřednictvím demokratických postojů do občanských aktivit a institucionalizovat se v demokratických institucích.
3. V tom spatřujeme specifiku české populace ve střední Evropě24 a touto specifikou lze pravděpodobně i vysvětlit mnohé z různých vnějších tlaků jako
kontinuálně se prosazující tendenci českého systémového okolí tuto specifiku různými způsoby a prostředky eliminovat či přizpůsobit historicky dané
středoevropské poloze.
4. „V prvních letech po pádu komunismu se novým politickým elitám a tvůrcům veřejného mínění podařilo znehodnocováním téměř všech konstitutivních národních a státních hodnot dosáhnout stavu blízkému hodnotové anomii, stavu bez pozitivních integrujících hodnot. Velké hodnoty dějin a státní
tradice, které nebyly zcela odhozeny komunisty, jsou právě proto (politikou
a publicistikou) odhozeny nyní. Hodnoty komunisty odhozené, většinou odhozené i nadále zůstaly, protože je nové elity díky svému vzdělání za komunistické éry a její cenzuře, neznaly a nyní je nepoznávaly…“ 25 K hodnotám
politikou a publicistikou odhozeným a nepoznávaným patří také Pražské
jaro 1968, jehož povaha byla na rozdíl od domácích poměrů v zahraničí rozpoznána a zhodnocena okamžitě […]. Pražské jaro představuje systém dosud
fungujících kolektivních demokratických symbolů, jež mají konstitutivní
hodnototvornou a indentitotvornou funkci, kterou plní po celá tři desetiletí
navzdory systematickým snahám zleva i zprava o jejich převyprávění [...].
5. Z předložených dat je patrné, že s nastupujícími novými a novými věkovými
kohortami se demokratický étos a obsah Pražského jara zvolna vytrácí, přes187
tože celková vzpomínka je stále relativně silná a živá. Informovanost o Pražském jaru slábne mnohem pomaleji, než si přejí ti mnozí, kteří ve svých
národních kolektivních symbolech nalézají v lepším případě nejvýše ozvěny
nacionální, nikoli demokratické. Vzpomínku na Pražské jaro se sice nedaří
z obecné paměti vymazat, ale s odstupem let již zabstraktnělou vzpomínku
se daří poněkud deformovat v proporcích původní události. Je nejvyšší čas
se po více než šedesáti letech opět systematicky začít zabývat konstitutivními a identitotvornými demokratickými hodnotami, které na rozdíl od jiných
středoevropských národů jsou v našich dějinách hojně zastoupeny a jimiž se
jiní, na rozdíl od nás, nepřestali nikdy zabývat.
„O zradě a zapomnění“ 26 podle Petra Pitharta
ale také o útěku do soukromí, do svobody s návyky ujařmených
Dokončení úvahy, kterou začal autor 21. srpna 1969, kdy zásahem československých
ozbrojených sil a zákonným opatřením předsednictva parlamentu, které dalo právní
podklad k represím, skončil obrodný proces [viz článek Václavské náměstí 21. srpna
1969, s. 77]. Jí začíná Pithartova cesta k tomu, co pod pseudonymem J. Sládeček formuloval v roce 1980, kdy vyšla v Kolíně nad Rýnem jeho knížka Osmašedesátý. Ve své
následující knize [Devětaosmdesátý] v tom hledá i důvod, proč později mnozí z nás,
chodili zvonit klíči.
[…] Tehdy naposledy u nás lidé politikům opravdu důvěřovali (věřili pak ještě
pár měsíců po Listopadu 89 nám). […] Za dvacet let, tři měsíce [a tři dny, 25.
listopadu 1989], se objeví na Letně, kde se sejde na osm set tisíc lidí) zmíněný
Alexandr Dubček. Dole pod ním budou statisíce lidí nadšeně skandovat: „Dubček na Hrad!“
Co se stalo s těmi lidmi za tu dobu, za těch dvacet let? Na co všechno zapomněli? Či spíše, co vytěsnili ze své paměti? Co všechno a proč jsou ochotni
odpustit? V jakém chlácholivém bezvědomí to po celou dobu tady žili? Nešlo
jistě o to hodit po plačtivém vůdci kamenem, stačilo by mlčet či hvízdnout na
prsty. Ale možná, že tím skandováním chtěli podvědomě říci: Nebyl jsi lepší,
statečnější než my, nebudeš se aspoň nad nás povyšovat, proto patříš na Hrad…
Symboly nemusí mít se skutečností mnoho společného, bývají také jen nelogickou, nesmyslnou odpovědí na poptávku. Ta je u symbolů důležitá. Zřejmě zde
nebyla poptávka po hrdinech bez bázně a hany.
V roce 1969 bylo před námi dvacet předlouhých let normalizace a bylo
v podstatě rozhodnuto, jakých dvacet let to bude. Čas bezčasí a odvratu od všeho, co přesahuje soukromí, začíná příznačně útěkem do bezpečí, do ústraní, do
bočních ulic a pasáží, do domovních vchodů. Vlastně do děr. Nejdříve se v nich
chceme ukrýt před obušky my, co jsme ještě vyšli do ulic, později se v nich zabydlují vlastně všichni. Mnozí v děrách zůstávají dodnes, i když je už mají zařízené
podle evropských standardů.
Chalupy jsou jen nadužívaným symbolem útěků do soukromí; byl to celý
vypracovaný způsob života. Na ty chalupy se z práce utíká už v pátek v poledne
a vydrží se tam pokud možno až do pondělního rána. Protože život bude teď –
jinde. Nebude v zaměstnání, nebude v obci, ve spolku, nebude nikde tam, kde
se lidé za normálních okolností setkávají a sdružují, aby něčeho společně dosáhli, něčemu zabránili. Bude docela jinde, než se bude povinně předstírat.
188
Život jinde předpokládá v zaměstnání pokud možno jen přečkat. Práce, ba dřina
bude patřit jen na vlastní, na chalupu, na melouch. Přes týden je třeba dát odpočinout bolavým zádům, zahojit poraněné ruce z víkendové dřiny, nabrat síly, sehnat
libové řízky a natahat zásoby lahvového piva na dny toho opravdového života.
Nastává hromadný útěk od všeho pospolitého do soukromí, od všeho, co pud
sebezáchovy člověka jako bytosti společenské přesahuje, útěk do privatissima.
Do pevnůstek, opevněných před režimem nějakou dobu ještě dotírajícím, do
pelíšků rodin, přehledných společenství důvěryhodných přátel, party z nohejbalu, hospodského stolu štamgastů. Podnikavější pak do uzavřených okruhů – velkých rodin či klanů těch, kteří si vzájemně poskytují výhodné služby.
Vlastně to bude úhrnem jakási naše první velká privatizace, uskutečněná však
nikoli v občanské, ale právě v rodové, klanové společnosti. Napříště už společnost nebude nic jiného než prázdná oficiální fráze. […] Tato první privatizace
znamená jednoznačný regres, byť pochopitelný, ale co čert nechtěl, zrovna ta se
na rozdíl od té z první půle devadesátých let povede bohužel téměř na sto procent. Společnost, která koncem šedesátých let začala opět opatrně komunikovat
i bez požehnání shora a začala se spontánně propojovat a organizovat, v níž se
pomalu začaly obnovovat vztahy založené na vzájemné důvěře, tato společnost
se znovu rozpadne na prvočinitele zajišťující jen elementární potřeby. Mít nakloněnou prodavačku v zelenině, uplaceného řezníka, instalatéra, kterého jsme
seznámili s doktorem, a doktora, kterému jsme přihráli instalatéra. Zkrátka zajistit si alespoň minimum bezpečí a jistot před nevlídným vnějším světem.[...] Oněch dvacet let rozhodlo nejen o průběhu událostí, které začínají 17. listopadu
1989, ale ty roky rozhodují ještě dodnes i o tom, co se z Listopadu vyvinulo. Taková že je síla minulosti? Ano, je taková, zejména když se k ní nikomu, a politikům
reformátorům na prvním místě, nechce vracet. […] Když se pak transformuje
a reformuje, jako by tu nic takového jako normalizace předtím nebylo, když se
začíná s iluzí čistého stolu, ze kterého byla údajným revolučním vzmachem
smetena komunistická totalita. Důkazem té vzdalující se revoluce zůstává nakonec už jen to, že jsme tenkrát bez dovolení shora zvonili klíči.
Taková je síla minulosti, zejména když erudovaní, ale jinak omezení a přitom sebevědomí ekonomové nezapočítají do svých reformních strategií výchozí stav – ztrátu posledních zbytků důvěry jako významné položky sociálního
kapitálu, bez kterého kapitalismus funguje, jako když motor automobilu jede
jen na polovinu válců. Když nevezmou v úvahu, že jsme se za normalizace
odnaučili.
S Matějem Stropnickým „Proti škole beznaděje“ 27
Pro vnímání roku 1968 je stále poměrně zásadní příspěvek Petra Pitharta, tedy
jeho kniha Osmašedesátý, [poznamenal v rozhovoru s významným levicovým
politikem z generace, která nedávno překročila limit mezi mládím a dospělostí,
Kristovy roky, jeho vrstevník mezi publicisty Zbyněk Vlasák].
Je to podmanivá kniha.28 Stylisticky brilantní, osobně zaujatá, argumentačně
přesvědčivá. Podlehl jsem jí jako mnozí další a chtěl jsem původně některé
Pithartovy teze prohloubit a doložit, protože faktografie je spíš slabší stránkou
jeho rozsáhlého eseje. Přijal jsem především Pithartovu kritiku rozjívenosti novinářů a vůbec intelektuálů Pražského jara, které viní z neodpovědného hospodaření se svěřenou svobodou slova. Revoluce rezolucí, říká tomu. Chce doložit,
189
že se u nás v osmašedesátém hodně mluvilo, psalo a teoretizovalo, ale málo
politicky myslelo a konalo. Tato žvanivost spojená s neodpovědností vůči jejím
dopadům v naší tehdejší mezinárodní situaci vede podle něj přímo k srpnu.
l Z prohloubení a doložení Pithartových závěrů jsi ale sám nakonec uhnul. Proč?
Mé studium Pithartovy závěry prostě přestávalo potvrzovat. Jako problematická
se ukázala jeho osobní zaujatost, kdy se snaží ze sebe až sebemrskačsky celou zkušenost Pražského jara co nejrychleji setřást – jako mladické poblouznění, jako
omyl. Nechce už být reformistou, a tím míň komunistou. Sám sebe vidí v opozici vůči hlavnímu hybnému proudu reformního procesu, jako realistu.
Pithartovo „poučení“ tak spočívá hlavně v tom, že socialismus je nereformovatelný. A to nejen u nás v roce 1968, ale provždy a všude. Proč? Reformně-komunistická politika je pro něj nerealistická, neuskutečnitelná a vlastně nežádoucí. Stíhá výsměchem její program (neúplné socialistické) demokratizace, proti
níž staví (úplnou liberální) demokracii.
Jenže Pithartův přístup je zaprvé nekritický vůči liberální demokracii, která
často nedává skutečný, ale jen formální podíl na moci všem. A zadruhé demokracii pojímá jako kamennou, neměnnou veličinu. Demokracie je ale mnohem
spíše písečná duna, tu je jí méně, tu více, stále se přesýpá, podle toho, kdo si co
vybojuje. Přibývá-li práv a prostředků k jejich užívání všem, mluvme o demokratizaci, ubývá-li jich naopak, nebo přibývá některým na úkor jiných, jde třeba
o oligarchizaci. Každopádně jsou to ale procesy.
Co se týče reformně-komunistické taktiky v osmašedesátém, Pithartovi nebyla ani dost radikální a bezohledná vůči tomu, čemu se tehdy říkalo internacionalismus, ani dost umírněná právě s ohledem na něj. Tento přístup je ale v něčem
zavádějící a částečně i nerealistický.
l V čem zavádějící a v čem nerealistický?
Zavádějící je tam, kde nerozlišuje, že reformně-komunistický hlavní proud
má i během Pražského jara svou dějinnou alternativu, která se – a to je důležité,
jinak bychom se dostali na pole kontrafaktuální historiografie – projevuje. Radikálně-demokratické prostředí reformně-komunistický plán Pražského jara již v jeho
průběhu vědomě překračuje. Mezi projevy tohoto patří nepochybně výzva Nutnost
nové iniciativy z května osmašedesát, na niž nepřímo navazují Dva tisíce slov,
a celý Vysočanský sjezd po invazi – a ani jeho deklasováním tento proud nemizí.
Nerealistická je Pithartova kritika reformně-komunistické taktiky hned ve
dvojím: Tam, kde radí Dubčekovu vedení pevnou rukou reformu mírnit s předpokladem, že „bratrské země“ na redukovanou podobu demokratizace přistoupí. Jenže žádná taková redukce by se neobešla bez omezení svobody slova – nejspolehlivější záruky toho, že se demokratizace nestočí zpátky ve svůj opak.
A nerealistická je Pithartova kritika i tam, kde naopak žádá po Dubčekovu
vedení, aby reforma probíhala důrazněji a rychleji. Měla-li být reforma demokratická, vyžadovala si postupné získávání spojenců, politickou práci, přesvědčování atd.
Jak tohle může „realista“ Pithart nevidět? – ptal jsem se sám sebe stále častěji. Práci jsem musel na dva roky odložit a dál věc studovat. Nešlo už o to, prohloubit, co říká Pithart, ale najít způsob, jak překonat jeho jednostranné pojetí, z něhož
na konci nezbývá už nic než nihilismus à la Thatcherová: There is no alternative.
Tak jsem došel k tomu, že tuto reformu měnící se ve specifickou revoluci nového typu je třeba popsat z co nejvíce úhlů. A jako klíč jsem zvolil vztah jednotlivých skupin aktérů k nejzřetelnějšímu faktu Pražského jara – ke svobodě slova.
190
l
V kapitole o realistech se kromě Pitharta a Husáka zmiňuješ také o Václavu
Bělohradském a jeho pojmu antipolitika.29 Kde mezi těmito třemi vidíš spojitost?
Husáka, Pitharta a Bělohradského spojuje to, že se svou realistickou kritikou
osmašedesátého vymezují proti Dubčekově, ale i třeba Šabatově politice nerealistické. Každý samozřejmě z jiných pozic, vždyť Husák je, zjednodušeně řečeno,
komunista, Pithart konzervativec a Bělohradský liberál. Chtěl jsem dát prostor
kritikům z různých myšlenkových světů, jejichž východiska se liší, ale závěrečná
hodnocení Pražského jara se svým způsobem shodují. To přece stojí za povšimnutí.
Ne náhodou mluví o své normalizaci Husák jako o reálném socialismu,
Dubčekův, Mlynářův a Šabatův (a asi i Allendeho a jiných) socialismus je pro
něj nereálný. Jenomže právě ten, prý nereálný, socialismus měl v osmašedesátém a nejen u nás nejmasovější spontánní podporu, jaké se kdy který typ zřízení
těšil. Byl nereálný, protože byl bez zavírání, bez cenzury, bez autoritářství, jinými slovy – bez tanků, a to ať už faktických jako po roce 1968, nebo metaforických jako od roku 1948?
Tvrdím, že právě tento typ myšlení, který v tancích vidí, tu s větším, tu s menším
jásotem, potvrzení toho, že to stejně nemohlo a nikdy v budoucnu nebude moct se
socialismem dopadnout jinak, je na svém dně hluboce nihilistický, neboť zatracuje člověka. Pak už nezbývá než uznat, že nelze usilovat o spravedlivou společnost,
protože to přece musí dopadnout špatně. Nejomezenějšími projevy v této škole beznaděje vyniká třeba Karel Steigerwald nebo výtvarník David Černý. Odtud i název
práce Myslet socialismus bez tanků a má snaha otevřít cestu pojetí, které chápání
osmašedesátého jako antipolitické vzpoury proti realitě politiky pomůže překonat.
l Zdá se tedy, že i ve tvém případě platí, že pokud se někdo pokouší redefinovat
pohled na minulost, je to proto, aby rozšířil možnosti přítomnosti. Které možnosti tak podle tvého názoru dnešku chybí?
Neumím přijmout myšlenku, že soukromé zájmy vedou k veřejnému blahu;
že nekonečná obhajoba svobody jednotlivce rozšiřuje prostor svobody všech. Absolutně je to mnohem spíš tak, že je buď svoboda, nebo chléb, jak se říká. Dobrá politika musí umět vážit obojí, kde přizná více jednoho, musí přidat i druhého.
Tento protiklad nemají dnešní elity ve své většině dostatečně na paměti, stejně jako
ho – s jinou preferencí – ignorovaly elity normalizační. To nejcennější na Pražském
jaru tak bylo to, že hledalo svobodu zdola, z míst, kde chléb není samozřejmý.
Stropnického spor s Pithartem není o tom, jak hodnotit rok osmašedesátý
Je to spor o současné politice
Jan Šícha
Podle mého názoru30 Stropnický málo respektuje, že Petr Pithart psal svou knihu […] ještě před Gorbačovem a uprostřed toho, co tanky v české společnosti
nadrobily. Je úplně v pořádku, že Stropnický přistihuje Pitharta při chybách.
Jenže my už můžeme reflektovat další Pithartův politický a myslitelský život.
Pithart se na konci 70. let hlavně potřeboval se socialismem rozejít. Učinil
tak v na české poměry výjimečně široce založeném plánu, kdy společně se dvěma kolegy napsal alternativní narativ českých zemí (Podiven, Češi v dějinách
nové doby). Pithart se stal nesocialistickým politikem s reflektovaně konzervativními principy, který jako takový vyčnívá z éry kapitalistického marasmu více
191
než dvacetiletí po roce 1989. Pozornost, jakou aktivní politik Stropnický věnuje
aktivnímu politikovi Pithartovi je určitě jeden z mála autenticky českých politicko-intelektuálních střetů. Knihu ale trochu vychyluje jedním směrem.
Stropnického rozhodnutí pro zásadní polemiku s Pithartem lze ale pochopit,
když si připustíme, že reflexe 68. roku se nikam nehne, pokud se zájemci o tento
zlomový český rok nevyrovnají s prací Petra Pitharta. Stropnický chtěl překonat
Pitharta a povedlo se mu to. V situaci, kdy v české společnosti vyhasl vulgární
obraz osmašedesátého jako sporu uvnitř různých frakcí KSČ a překonal se i obraz
současných poměrů jako něčeho, co nemá s dobou před rokem 1989 vůbec nic
společného. Nedokončená revoluce z roku 1989 tak sahá jako po inspiraci po
zardoušené revoluci z roku 1968. […]
Reálný pohled na Pražské jaro reflektuje Husák / Pithart
K pozoruhodným provokacím Stropnického knihy patří popis dvou realistů
reflektujících Pražské jaro. Gustáva Husáka a Petra Pitharta. Oba, byť tak rozdílného osudu, považovali příchod tanků za nutný a Pražské jaro za proces plný
zásadních chyb. Dát tyto dvě postavy české politiky vedle sebe už samo o sobě
zakládá zajímavé pole uvažování. O Pithartovi Stropnický píše v kapitole Zdroj
neodpovědnosti. Kdo chtěl odmítnout Pražské jaro, po tancích i před nimi, všímal si svobody slova jako projevu neodpovědnosti. Stropnický vyjmenovává
podobnosti v argumentaci u Husáka, Pitharta či Biľaka. Pithartovu analýzu roku
1968 Stropnický shledává jako mylnou a namítá: Během třiceti dnů na přelomu
března a dubna 1968 došlo k obměně na postu prezidenta, předsedy Národního
shromáždění i Národní fronty, byla ustavena nová vláda v čele s novým předsedou, došlo i k další obměně předsednictva strany a velká část cílů obsažených
v Akčním programu začala být legislativně rozpracovávána.31 Stropnický konstatuje, že Pithart opouští model socialismu zmožen vlastními protimluvy.
Pithartův pohled na osmašedesátý je překonaný, ale jeho kniha zůstane zdrojem vážných podnětů. Pithart je v kontextu novodobých českých dějin zajímavější než Husák. Jako politik byl často v diskrétně vyjádřeném, ale jednoznačném konfliktu s dobovými samozřejmostmi (od rozdělení státu až po přímou
prezidentskou volbu). Přesto se udržel v nejhornějších patrech politiky, a vývoj
věcí mu často již dosti krátkém časovém odstupu dával zapravdu. Připadá mi,
že Stropnický svým provokativním srovnáním realistů trefil dost zajímavou žílu
pro úvahy, už protože se musí najít způsob, jak myslet o Petru Pithartovi. Jinak
se mi ale zdá, že Pithart svou jednoznačností Stropnického vylákal do polemického pole. Jako čtenář bych byl raději, kdyby Stropnický zůstal na poli reflexivním a například se ve svém originálním myšlení více věnoval podnětům Karla
Kosíka. To totiž za lidi typu Matěje Stropnického hned tak někdo neudělá a text
působí dojmem, že Stropnický Kosíka spíše vyzdvihuje, než zpracovává. Autor
ale chtěl zvítězit v polemice a podle mého názoru si vedl velmi dobře. […]
Z historie „volných”
Útržky vzpomínek Petra Kettnera
Za okny tehdy před třiceti lety32 se zvedal vítr budoucího Pražského jara. Zavál i do
ústředního sekretariátu Svazu novinářů. Páni, pevně usazení ve svých funkcích
a přesvědčení o své neodvolatelnosti zde, ten záchvěv zřejmě mírně pocítili.
Chystal se novinářský sjezd a tehdy jsme se i my, novináři na volné noze, sešli,
192
abychom se přihlásili o svá práva, která nám byla upírána. Volného novináře
považovala totiž tehdejší strana – a tedy i představitelé svazu – za „trhovce
s články“. Upírala jim práva, která tehdy právě i ti trhovci na jarmarcích měli.
Někteří z nás deseti, patnácti „volných”, co jsme se sešli nejprve dost neoficiálně, doslova tajně, jsme měli svého garanta v tehdejším Svazu spisovatelů.
Tam nám především dr. K. Bureš potvrzoval blankety pro ONV – úřad sociálního zabezpečení, a my jsme tak měli za sebou již několik knížek, rozhlasových
či divadelních her. Nebyl to tedy vlastně „náš“ problém. Chtěli jsme však pomoci kolegům, které živila skutečně jen publicistika a kteří potřebovali mít vůči
úřadům krytá záda, tj. razítko v občance, že nejsou příživníky. To je už ale pro
dnešní mladé novináře pojem zcela neznámý a zřejmě i nepředstavitelný. Tehdy
každý policajt je však mohl bez onoho razítka sebrat, zajistit pro příživnictví,
vyslýchat a někdy i obvinit. Za této situace jsme s Gabrielem Laubem, Zuzanou
Tausingerovou, Evou Kloboukovou z Brna a Evženem Klingerem navštívili
tehdejší vedení, např. Marcela Nolče, a vystoupili jsme s požadavkem být na
sjezdu zastoupeni, abychom tam mohli hájit své zájmy.
Moudří se poradili a kývli. Dovolili nám sezvat do klubu asi tři desítky dobrých novinářů-publicistů, kteří nepracovali toho času v žádné redakci, ale přispívali pravidelně a externě a založit tak vlastní klub. Tam už byli Dagmar Štětinová (psala především pro rozhlas pohádky a dramatizace), Milena Hrušková
(úspěšná fotoreportérka), taktéž Oldřich Škácha a Zdeněk Thoma, Antonín
V. Novotný, Jiří Navrátil („strýček Jakub“ v rozhlase pro mládež) a další. Nebudu vypočítávat těch třicet, možná více lidí. Dohodli jsme se, že založíme přípravný výbor budoucího klubu.[…] Připravili jsme potom rychle návrh stanov
a předložili je sekretariátu Svazu. Dokud bylo železo žhavé, svolali jsme schůzi
„volných novinářů a publicistů“ na volné noze a zvolili první řádný výbor. Byl
jsem ustaven jeho předsedou. Byla to prakticky opět již zmíněná jména osob,
nejvíce aktivních a obětavých pro druhé […] Okamžitě jsme se sešli a připravili
návrh pro předsednictvo svazu, aby zejména zákony o pojištění a sociálním zabezpečení byly rozšířeny v kapitole vypočítávající oprávněné osoby, také o novináře a svobodné publicisty.
Naše žádost nebyla odmítnuta a nad očekávání okamžitě v parlamentu schválena. Tak jsme od té doby stáli v jedné řadě mezi spisovateli, výtvarnými umělci,
herci a jinými svobodnými umělci, vykonávajícími své umělecké povolání na
volné noze. My ve výboru klubu jsme od té chvíle garantovali jména žadatelů
a kontrolovali v tom smyslu, zda podle našich stanov dosáhli tito členové úrovně umělecké, výdělečného minima z publicistické činnosti, potřebného k členství v našem klubu. Na celostátním novinářském sjezdu, kam jsme dostali pět
nebo šest delegačenek, mohli jsme se konečně již reprezentovat. Jenže, když se
schvalovaly stanovy a určoval se název klubu, více než dvě třetiny členstva si přály
název Klub nezávislých novinářů. Nějak si toho slova uprostřed „nahoře“ nevšimli, a tak jsme se nazvali. Teprve, když jsem se na sjezdu přihlásil do diskuse jako předseda „nezávislých“, přiběhl za mnou tehdejší tajemník Áda Hradecký, tehdy ještě dost ustrašený (bojovníkem se stal až o pár týdnů později), a žádal
mne: „Petře, je tu Hendrych, tajemník ÚV KSČ! Když si přečetl slovo „nezávislý“,
málem ho klepla „pepka“. Jestli chceš mluvit, uveď klub „volných“ novinářů.”
Tak jsme tedy byli bez schválení pojmenováni. Vystoupení však – až na ono
slovíčko – zůstalo podle plánu. Chtěli jsme poukázat na to, že díky tomuto klubu
už nikdo z našich volných nebude stranicky šikanován, protože klub mu nahra193
zuje redakci a garantuje mu samostatné živobytí. Snažili jsme se jednat s redakcemi, dohodnout s kolegy „gážisty“, že volné novináře, členy klubu, tedy novináře kvalifikované, budou přijímat ke spolupráci jako kolegy a ne grafomany či
označené stranou vymyšleným termínem dělnických dopisovatelů.
Většina našich členů klubu, bylo jich již přes sedmdesát, byli známí ze spolupráce rozhlasové, televizní, psali povídky, fejetony, ale také reportáže a články odborné či úvahy všeho druhu, pro tiskové agentury. Ne, nikdy nám nebylo
docela dobře. Chuť diskriminovat volného novináře patřila a patří i nadále k novinářskému folklóru. Vědomí, že zaměstnanec má vždy přednost, dává jedněm sebevědomí a externistům se zadávaly často úkoly, na které nikdo neměl chuť.[... ]
A tak jsme se dostali až do roku 1968, kdy do této země vnikly okupační
armády. Někteří z volných novinářů okamžitě emigrovali. Klub však nadále
existoval a snažil se starat se ze všech možných sil o volné kolegy. Především
o jejich sociální a důchodové pojištění.
Náš klub, jako většina tzv. progresivních redakcí, zaštítil se Husákovým ujištěním, že „před leden 1968 se nikdy nepůjde“ a chovali jsme se dále svobodně. Jenže
– jak známo – Husákovi došla trpělivost. Dospěl k neblaze proslulému „dubnovému plénu ÚV KSČ 1969“ a teď se teprve definitivně lidé rozdělili. Na ty, co
vítali okupanty, na mlčící střed a na ty, které se strana rozhodla vyhladit. Slovo do
vlastních řad bylo dýkou v zádech. I na novinářském svazu byli v tzv. obrodném
procesu zatlačeni a nahrazeni jedni lidmi s progresivními názory. Mezi bojovníky
patřili Áda Hradecký, František Kaucký, Standa Maleček. Ne, zase nebudu dál
jmenovat. Na mnohé by se nedostalo a právem by se mohli cítit ukřivděni. Ti, co
získali ve Svazu moc, sevřeli opratě pevněji. Náš klub se zatím rozrostl nevídanou
měrou. Hlásili se k nám novináři, kteří byli v očistném stranickém procesu ze svých
míst vyobcováni. Hledali u nás ochranu ti novináři, kteří cítili, že jejich boj za demokracii je nadlouho ztracený. Nezapomněl jsem, že právě pro tuto okolnost jsme
náš klub zakládali: aby novinář nebyl jen hříčkou v rukách partajní mašinérie.
Úřednice sekretariátu Svazu paní Lišková nám šla na ruku, i když se často musela
zaštítit. Dávala razítka do občanky na pojistnou licenci, ale teď jen na základě podpisu. A já jsem podepisoval všem, kteří to potřebovali. V tom čase jich bylo mnoho.
Tak tu seděli před námi v jednom šiku žadatelé: Jiří Kantůrek, Jiří Dienstbier, Karel
Kyncl, Jiří Hochman, Vladimír Bystrov, Vlado Kašpar, oba šachoví velmistři dr. Kaválek a Luděk Pachman a také výtvarníci-novináři Vladimír Renčín a Vladimír
Jiránek, dnes to všechno jsou pojmy umělců, tehdy o tři desítky let mladší. Všichni
tehdy vděčně přijali razítko, které jim nahradilo razítko redakce, odkud byli vyhoštěni. Razítko, které mělo zázračnou moc a postavám svazových normalizátorů se je
podařilo zrušit až téměř po půldruhém roce. Někomu se povedlo kličkovat s tím razítkem a pojištěním i dva roky. Nemrzelo mne, když jsem se později pro tuto pomoc
potřebným dostal na pověstnou listinu pravicových oportunistů (otištěná po listopadu 89 v Lidových novinách). Znamenalo to pro mne zákaz všeho psaní. Naštěstí
– tentokrát z ruky Donáta Šajnera – list papíru ze Svazu spisovatelů, že proti mé práci
literární nejsou námitky a tím ani proti mému pojištění umělců, mne zase ochránil
před mytím oken, asfaltováním střech a jinou činností, která čekala na mé kolegy.
Dvě schůze „volných“ z té vzrušující doby
Jednu jsem svolal pro rozšířené předsednictvo. Tam bylo asi dvacet kolegů
a Marcel Nolč k nám mluvil „o pomoci vojsk“. Tehdy kolega Faltus, muž z nejodvážnějších, vstal a řekl: „Marceli, ty si vážně myslíš, že to byla pomoc a ne
194
okupace? Dívej se mi do očí a řekni to ještě jednou.“ Generální tajemník zrudl
a vykoktal: „Byla to internacionální pomoc.“ A utekl.
Druhou schůzi už svolal sám a předhodil plénu požadavek, abych byl z funkce
předsedy odvolán. A že předsednickou židli je ochoten přijmout fotoreportér
Jarda Humpál. Jenže, když jsem dal o Nolčově návrhu hlasovat, vyslovila mi tato
plenárka a mnoho desítek novinářů důvěru a návrh Nolčův zamítla. Jediný mužský
hlas se zdržel. Ten kolega snad ještě žije, nerad bych jeho jméno uváděl […].
Schůze byla okamžitě rozpuštěna a mně položen nůž na krk. Rezignoval jsem.
Nevím, co bylo potom. Dáša Štětinová mi později vyprávěla, že se Humpál
choval dobře a pomáhal lidem. Nemám důvod jí nevěřit. Ten nový výbor, už bez
Lauba a Tausingerové (odešli za hranice), ještě nějaký čas živořil. Potom ho svazové „načalstvo“ zrušilo. Peníze, pár desítek tisíc, co jsme si naspořili z příspěvků, kulturní a společenské činnosti, převedl novinářský ÚV na své konto a nikdy nebyly ty peníze klubu vráceny. Ani za Syndikátu […].
Čas, kdy nás, možná stovky novinářů, volali před prověrkové komise
Bylo jich několik a my jsme seděli jako v čekárně u zubaře. Po jednom jsme
vcházeli dovnitř. Padla otázka: „Byl vstup vojsk internacionální pomocí?” Kdo
řekl, že okupací, letěl hned. Vyslovili mu zákaz činnosti. Z jedné vody načisto
tak letěli Faltys, Kaucký, Hás, Sígl, Straka, Sobíšek… Komisi tehdy vedl známý sekretář Večerní Prahy František Nebl, přísedící pan Skála a paní Ťupalová.
Odvolání se nekonalo.
Vrátili jsme se po „sametové revoluci“ a byli jsme jednou ze čtyř zakládajících organizací nového syndikátu. V podmínkách svobodného tisku měl a má
náš klub stále menší význam a vliv. Ti, kteří nám kdysi byli vděčni za kratší či
delší možnost další novinářské existence, už na to asi dávno zapomněli. Vlivní
gážisté či dnešní politikové, jimiž se někteří stali, zachovali se úměrně svému
postavení. To, co bylo, vymazali ze své paměti.
Vzhledem k zdravotním problémům i věku jsem odstoupil z předsednické
funkce, do níž jsem byl po „sametové revoluci“ znovu zvolen. Vystřídali se v ní
už dávno zemřelý Jarda Humpál a v té porevoluční pánové Dušan Závada, Zdeněk Menzel, Vladimír Chrastina, pokud jsem na nikoho nezapomněl. A já sám
jsem v tomto klubu setrval ze stařecké sentimentality. Až se tomu divím…
I když najdeme Otu Rýdla mezi těmi kolegy, kteří byli „odejiti“ z redakce
hradecké Pochodně, značná část jeho novinářské práce byla spjata s kulturní
rubrikou v brněnské mutaci MF. Z té doby je ostatně i jeho dlouholetá známost
s dalším laureátem Státní ceny za literaturu v normalizační centrální evidenci,
brněnským novinářem a v této souvislosti hlavně básníkem Zdeňkem Rotreklem. Ota za ním šel pro následující sloupek na sklonku roku 1995, kdy mu 28.
října předal prezident Havel Řád TGM III. třídy.
Tobě ho dávám opravdu rád…
Otakar Rýdlo
Ke Zdeňku Rotreklovi jsem musel jet ráno tak říkajíc nazdařbůh. Po deváté
už nebývá doma. Přišel mi otevřít v tmavém obleku, bílé košili s kravatou.
V klopě saka nenápadný miniaturní maltézský kříž.
„To mám na tebe štěstí,“ zaradoval jsem se.
195
„To teda máš. Za půl hodiny pro mně přijedou autem a povezou mě do Vídně na velvyslanectví.“
Na účel cesty jsem se neptal, na oficiality si moc nepotrpí. […] Jako básník
a spisovatel je známý dost. Ale co Rotrekl publicista a novinář? Zakládali jsme
spolu přece i Syndikát novinářů… Zvedl se od stolu a malým gestem naznačil,
že se hned vrátí. Přinesl starý silný školní sešit v tuhých černých deskách plný
novinových už zahnědlých výstřižků.
„Tohle je z mých prvopočátků po pětačtyřicátém. To jsem byl stálým dopisovatelem pražské Lidové demokracie o kultuře.“
Podivil jsem se krátkosti příspěvků. Byly to malé dvojsloupky, některé sázené kurzívou.
„Jsou to vlastně malé eseje. Taky jsem psal do Tigridova Vývoje. Ale únorem
v osmačtyřicátém to skončilo.“
To byla první krátká etapa Rotreklovy publicistiky. Psal do časopisů Jitro,
Řád, Úsvit, Akord. Byl členem Syndikátu čs. spisovatelů a dalších literárních
sdružení. Ještě studoval. Po absolvování Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně odmítl vstoupit do KSČ. Při tom byl předsedou brněnských vysokoškoláků. To všechno byl takový „zločin“ v očích nového režimu, že právě
17. listopadu – na Mezinárodní den studentstva – byl mladý člověk odsouzen
k smrti provazem. Rozsudek byl sice změněn na doživotí, ale mladý intelektuál si
odseděl třináct let v nejhorších věznicích na Borech, v Leopoldově, pracoval
v uranových dolech na Bytízi. Po propuštění dělá lampáře, chodí po brněnských
ulicích rozsvěcet u výkopů petrolejové lampičky. V roce 1968 je rehabilitován
a na univerzitě promován. A zase, podruhé kromě básnické tvorby působí jako
publicista. Je kulturním redaktorem pražského časopisu Obroda pro Moravu.
Je členem K231 a při obrodném procesu jezdí mluvit po moravských městech.
„A víš, že to někteří lidé nemohou ještě dnes pochopit, že jsem členem Klubu novinářů Pražského jara?“ Vzájemně srozuměni jsme se nad tím jen pousmáli.
Někteří lidé znají básníka, snad i jeho dílo, ale ne rozměr jeho ducha.
Ale i tato etapa byla krátká, kraťounká. Po srpnu je znovu diskriminován, zakazován, netištěn. Dalších dvacet let je disidentem. Proto po 17. listopadu 1989 mluví
na náměstí Svobody, na akademické půdě, v divadle, v jihomoravských městech.
A opět, potřetí, se vrací k publicistice. Je redaktorem Lidové demokracie, obnovuje
zahradníčkovský Akord a stává se jeho šéfredaktorem, dodnes je členem redakční rady Proglasu, spolupracuje s rozhlasem a televizí. Spoluzakládá spisovatelskou i novinářskou organizaci. Je přespříliš aktivní, dvakrát onemocní. Po prvním návratu
z nemocnice jsme ho s kolegou zastihli uprostřed hraniček rukopisů a dopisů
a na náš dotaz po smyslu toho všeho lakonicky odvětil: „Pořádám pozůstalost.“
Ale vycházejí mu knihy, píše zase do novin, schůzuje, beseduje a stále není hotov.
„Tuhle mám hřích mládí, román. A měl bych prohlédnout pozůstalost kamaráda Ládi Bařiny.“ „A napsat o tom, s kým jsi seděl v kriminálech a co jsi tam
zažil,“ připomínám mu.
Ozval se domovní zvonek. Mladý přítel, který pro něj přijel, ocenil oblečení,
pečlivé a decentní. Když si všiml malé repliky maltézského kříže, zeptal se: „To
nemáš větší? Víš, jak si Vídeňáci potrpí na řády a vyznamenání!“
Museli jsme chvíli vyvracet jeho námitky, ale nakonec si dal říci. A ukázal
nám další: Řád svatých Cyrila a Metoděje i Řád T. G. Masaryka. A k tomu spiklenecky dodal: „Když mi ho prezident předával, přiklonil se ke mně a do ucha
mi řekl: Tobě ho dávám opravdu rád… Ale nechtěl se tím jistě nikoho dotknout.“ 33
196
Když o něco později [v roce 2009] obdržel Zdeněk Rotrekl Státní cenu za literaturu, objevil se na jednom z tradičních setkání KNPJ – a že prý asi dluží za
nějaký ten rok příspěvky. Před pokladníka položil čtyřmístnou sumu a s provinilým úsměvem podotkl, že něco bral. Státní ceny se totiž v dobách, kdy nebyl
ještě zvláštní okruh ČT art, těšily publicitě hodné recenzí nebulvární beletrie
v bulvárním tisku.
(bek)
Čs. televize v éře Jana Zelenky III.
Jak měli občané nazírat období reforem, které vedly k Pražskému jaru
Daniel Růžička34
Psal se 18. srpen 1988 a primetime 1. programu Čs. televize ve 20 hodin vysílal
pořad Po dvaceti letech. Před diváky byl do poslední chvíle utajen v programovém časopisu Týdeník Čs. televize i v denním tisku byl totiž bez bližších podrobností anoncován pouze jako Dokumentární pořad. K 20. výročí srpnové internacionální pomoci bratrských socialistických zemí (tj. vstupu vojsk pěti zemí Varšavské
smlouvy do Československa 20.–21. srpna 1968) jej připravila Ústřední redakce
TN ve spolupráci s Hlavní redakcí publicistiky a dokumentaristiky 35 [dramaturg Dušan Macháček, námět a scénář Ivan Hrabec, Václav Mrzena, kamera Jindřich
Zelenka, střih Hana Jarešová, Helena Kučerová, vedoucí výroby Evžen Hart,
zvuk Jaroslav Brát, komentář četli Eva Krupová, Viktor Vrabec, režie Jan Dvořák]. Dokument, složený z archivních filmových materiálů, doplňovala publicistická vystoupení předních komunistických odborníků a divákům v souladu
s Poučením z krizového vývoje, uceleně vyložil příčiny, vývoj a důsledky krize
v roce 1968.
V době vysílání tohoto pořadu stál v čele KSČ devátý měsíc nový generální
tajemník Milouš Jakeš36, na Pražském hradě vládl prezident Gustáv Husák37,
v čele parlamentu [Federálního shromáždění] byl Alois Indra38; V nejvyšších patrech
KSČ ještě stále měli vliv Vasil Biľak39, Karel Hoffmann40 i Jozef Lenárt41. A na
Kavčích horách seděl ve funkci ústředního ředitele ČST od 7. srpna 1969 Jan Zelenka.
Dvacátý rok tedy vládnou společnosti Československa lidé, kteří v roce 1968 stáli proti Alexandru Dubčekovi a jeho pokusu o reformu KSČ a aktivně se podíleli
na příjezdu okupačních tanků. Obrazně řečeno, po hlavních okupačních tanků se pak
po dubnu 1969 vyšplhali do funkcí, do kterých by se zřejmě nikdy nedostali.
V Sovětském svazu mezitím probíhala Gorbačovova42 politika zvaná perestrojka, kterou doprovázela větší otevřenost v informování, tzv. glasnosť.43 V Československu se perestrojka a glasnosť odehrávaly jen v projevech politiků. Zmínění starci se v panickém strachu z jakékoli změny poměrů cítili novou sovětskou
politikou ohroženi, a proto při každé možné příležitosti prohlašovali, že rok
1968 se sovětskou perestrojkou, potažmo československou přestavbou vůbec nesouvisí. Jakeš v r. 1988 v rozhovoru pro televizní stanici NBC, který upravený odvysílala i ČST, zopakoval, že v žádném případě nelze spojovat čs. přestavbu
s rokem 1968, nejde o navazování. Nejednotnost vedení KSČ v r. 1968 ve svém
důsledku ohrozila socialismus. Zdůraznil, že je nejdůležitější udržet řízení procesu přestavby v rukou KSČ. Protože i on si byl jistě vědom toho, že domácí
reformní komunisté očekávali svou politickou rehabilitaci, odsouzení srpnové
okupace a změny na vrcholných politických místech.
197
Televizní pořad Po dvaceti letech proto v takových politických podmínkách
nemohl divákům ani v r. 1988 přinést nic jiného, než dvě desetiletí stále stejný výklad. Autoři shrnuli události Pražského jara ´68 měsíc po měsíci, tradičně
odsoudili Alexandra Dubčeka a jeho vedení KSČ jako slabé, nerozhodné, nejednotné a bez vizí, které dopustilo nástup kontrarevoluce. Pro ilustraci uvádím citace z komentáře autorů scénáře Ivana Hrabce a Václava Mrzeny: Obroda nebo destrukce? To bylo to, oč začínalo jít. Rodila se naděje a s ní i opojení.
Vedení strany však mlčelo. Uplynul leden, vedení strany nevyužilo celý měsíc,
i když tenkrát se mohlo zdát, že se nic nestalo.[…] Politiku KSČ veřejnost spontánně podporovala. Nejvyšší stranický orgán však tápavě hledal akceschopnost
a jednota se mu začala ztrácet v nedohlednu. Objevovaly se menší či větší skupiny lidí, které slovníkem ledna prosazovaly zájmy cizí socialismu. Vedení začalo podléhat tlaku pravice a odpovědi na otázky hledat spíše v minulosti. Proto
také ne náhodou celá řada lidí rok 1968 chápala jako jakýsi antiúnor – návrat
před únor 1948. Tak měla vypadat nová politika? Hlasy těch, kteří upozorňovali, že vzniká nebezpečí návratu zpět, byly umlčovány. […] V krajích a okresech zůstávaly stranické orgány a organizace ochromeny a komunisté se ocitali v izolaci. Boj o charakter strany a celé společnosti probíhal v období
příprav na mimořádný sjezd. Vrcholil mocenský zápas o sdělovací prostředky.
Poctiví novináři byli umlčováni, většinu redakcí zcela ovládla pravice.[…]
21. srpen. Vstup spojeneckých vojsk na československé území sice odvrátil
největší možné nebezpečí, ale tím vnitropolitická krize dospěla do nejdramatičtějších podob. Obrovskému náporu vyhrocených nálad podlehlo v celém státě mnoho lidi, kteří ztratili základní orientaci a jen těžko hledali cestu z deziluzí.[…]
Čs. společnost byla zklamaná, protože se nesplnily naděje, které nejen komunisté, ale naše národy a národnosti vkládaly do možností vytvořených po Lednu
1968. Ani po vstupu vojsk socialistických zemí se naše společnost nevymanila z traumat, zmítala se stále ve stavu nepřetržitých krizí. Toto velmi slabé a nejedné stranické a státní vedení nebylo schopné zastavit destruktivní vývoj.[…]
Za zmínku stojí i výběr obrazového materiálu, který byl čerpán z archívů
ČST a Krátkého filmu. Také nepřinesl nic nového, jen tendenčně vybrané záběry z existujícího materiálu. Příznačné je to např. v pasáži věnované prvomájovým oslavám, kde divák vidí na záběrech z průvodu pouze lidi s protikomunistickými hesly. Zmanipulované jsou samozřejmě i záběry ilustrující srpnovou
okupaci. Podle nich okupanti v srpnu 1968 v ulicích nestříleli a neumírali lidé,
nikdo proti okupaci neprotestoval, ale čs. občané především živě diskutovali
se sovětskými vojáky, mnohdy s chápavým výrazem ve tváři.
V pořadu hovořili a rok 1968 hodnotili komunističtí odborníci a funkcionáři:
prof. ing. Zdeněk Hába z Ekonomického ústavu ČSAV, ministr kultury SSR Miroslav Válek, publicista Miroslav Hladký, kritik dr. Jiří Hájek, ředitel Ústavu pro výzkum veřejného mínění PhDr. Karel Rychtařík, vedoucí katedry dějin KSČ Vysoké školy politické PhDr. Václav Čada, předseda českého ÚV Svazu protifašistických
bojovníků Václav Hájek, Milan Matouš z Večerní univerzity marxismu-leninismu ÚV KSČ, ředitel Ústavu marxismu-leninismu KSS Viliam Plevza aj. […] Jen v jednom se projevil nový přístup. V úvodní anketě se kromě očekávaných názorů, že
tehdy šlo o likvidaci socialismu, překvapivě objevily i jiné odpovědi: nerada bych
odpovídala, vy si děláte legraci, to, co se dělo, mi sedělo. Tyto pasáže měly divákům
dokázat, že u nás glasnosť probíhá a je možné otevřeně vyslovit jakýkoli názor,
který může být dokonce prezentován i v oficiálních sdělovacích prostředcích.
198
K výročí lednového zasedání ÚV KSČ v roce 1968 a jeho důsledkům byl
připraven publicistický pořad Proč byl leden nutný?44 Na obrazovce se objevil
také mimořádně, v televizním programovém věstníku Týdeníku Čs. televize neanoncován, 4. ledna 1988 ve 20:00 na 1. programu. Politicko-historický přehled
důležitých událostí doplnila beseda s komunistickými odborníky: prof. Zdeněk
Hába tvrdil, že ekonomové v letech 1967–68 a předbojovnici revizionismu tvrdili, že plán nemusí být, neboť trh řídí vše; ing. Miroslav Chuchmák dodal, že
základní změny v řízení v roce 1968 byly revizionisticky prováděnou ekonomickou
reformou. Zatímco dnes (tj. v roce 1988 – pozn. dr) zákon o státním podniku znamená
hospodářskou samostatnost podniků. Na závěr pořadu byli diváci ubezpečeni,
že heslem přestavby je Více socialismu, více demokracie, zatímco socialismem
s lidskou tváří se v roce 1968 zaklínala především pravice a kontrarevoluční síly.
19. srpna pak byla uvedena část věnovaná ´68. roku z cyklu Kronika našeho
života.45 Tento cyklus, složený z archivních filmových materiálů s komentářem
mimo obraz, byl premiérově vysílán v roce 1985 u příležitosti 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Netřeba dodávat, že výklad událostí se od výkladu v pořadu Po dvaceti letech nijak nelišil.
Kde nestačily dokumenty
U příležitosti 20. výročí internacionální pomoci ČST odvysílala ještě 11. srpna 1988 jeden díl ze seriálu Třicet případů majora Zemana s příběhem z roku
1968 nazvaný Štvanice.46 O osm dní později, 21. srpna 1988, televize ještě uvedla
celovečerní film režiséra Václava Vorlíčka Bouřlivé víno47 podle románu Jana
Kozáka Svatý Michal o složité situaci na moravském venkově v roce 1968
s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. Počtem bylo v roce 1988 ke krizovým
létům 1968–69 odvysíláno nejvíce pořadů za posledních dvacet let.
Dne 20. srpna 1980 televize nabídla v repríze Tobě hrana zvonit nebude, 48
televizní zpracování představení pražského Divadla S. K. Neumana. Poprvé
byla uvedena záhy po divadelní premiéře v r. 1974 Autor hry Vojtěch Trapl si
zvolil za téma skutečnou událost, při níž málem přišla o život mladá žena jako
oběť davové psychózy v r. 1968. Hrdinka hry, povoláním prokurátorka, chce
usvědčit hlavní inspirátory a viníky zločinu. Kvůli tomu prožívá konflikty nejen
se svými přáteli, ale i s vlastní rodinou. Nakonec se jí podaří prokázat vinu těch,
kdo stojí před soudem. Premiéru měla tato divadelní inscenace už 3. listopadu
1974. Svou divadelní hru Trapl v r. 1975 ještě zfilmoval; ve filmu se však děj odehrává v létě 1968, zatímco v tomto televizním zpracování v srpnovém okupačním
týdnu 1968, což poznáváme podle fotografií, se kterými se v inscenaci pracuje.
[Využívat propagandisticky víc vlastních inscenací televizních her při výročích událostí z období 1968–69 mohla postupně, jak je nové vedení realizovalo.
V tom se stal průkopníkem právě seriál] Třicet případů majora Zemana, který
události Pražského jara 1968 umělecky (a propagandisticky) zpodobňuje také: v díle
Klauni jsou tematizovány ohrožování umělecké fronty v roce 1967 i její podvratná činnost proti socialismu a v díle Štvanice útok kontrarevoluce proti Sboru
národní bezpečnosti; hlavní představitel seriálu major Zeman je u kontrarevolučního rehabilitačního soudu obviněn z údajného porušování zákonů v 50. letech.
Díl Studna49 se vyrovnává se zmatkem po Pražském jaru – Zeman se 17. dubna
1969, v den nástupu Husáka do čela KSČ, vrací do funkce, ze které byl v r. 1968
odvolán. Tyto díly byly v seriálovém celku vysílány v letech 1980, 1985 a 1989
a mimo tato vysílání byla Štvanice ještě samostatně uvedena 15. srpna 1988.50
199
4. prosince 1983 se vysílal jeden z mála uměleckých pohledů na události
roku 1968 z produkce Čs. televize Parcela 60, katastr Lukavice51 Autor námětu a scénáře Pavel Čírtek, redaktor Televizních novin, byl za tuto inscenaci vyznamenán rezortní Cenou Čs. televize a stal se ředitelem televizního studia Brno.
Příběh se odehrává na jihomoravské vesnici v červnu 1968. Běžný obecní spor
o vinici, na které se nacházejí prameny pro budoucí obecní vodovod, přeroste
– slovy noticky – v dramatický zápas o charakter našeho společenského zřízení. Parcelu chce od dědiců právě zemřelého majitele koupit občan Luža (v podání Ilji Prachaře), bývalý kulak a – jak se ukáže – vedoucí pravice na vsi. Hlad
po majetku a msta za združstevněnou půdu ho staví do opozice proti socialistickému zřízení, které ve hře reprezentují poctiví komunisté – předseda MNV a řídící
učitel Šimon (hrál Vilém Besser) a velitel místní jednotky Pohraniční stráže
Potočný (Jiří Vala). Zatímco Potočný je představitelem tvrdého komunisty, který se obává o socialistické zřízení, Šimon pod tlakem pravičáků zakolísá.
Smetky, které sklidila ze srpnových žní Jan Zelenka et Co.
Listujeme-li televizním programem po letech zpět k r. 1968, nenajdeme v něm
mnoho pořadů, které by se k onomu období vysílaly. Nelze se divit, každá připomínka byť i náležitě ideologicky přetavená byla pro Husákův režim nebezpečná. Oživovala by vzpomínky dotčené generace, podněcovala by zájem mladých. Nejlepší proto bylo veřejně zapomenout. Ústřední ředitel ČST Jan Zelenka
to ostatně vystihl v r. 1984 na televizní obrazovce jasně: Všechno to kryli různí
političkové, samozvaní tribuni lidu, jejichž jména jsme už téměř zapomněli a připomínají je občas jen antikomunistické centrály na západě. V srpnových dnech se
proto v televizním vysílání nejčastěji objevovaly divácky atraktivní zábavné
a hudební pořady se špičkou tehdejší herecké a hudební scény a populární celovečerní filmy a televizní komedie.
15. dubna 1984 bylo uvedeno Vystoupení ústředního ředitele s. dr. Zelenky
k 15. výročí dubnového pléna ÚV KSČ v roce 1969. Zelenka v čtvrthodinovém
projevu zrekapituloval krizové období, připomněl kontrarevoluční činnost televize, pochválil normalizační politiku Gustáva Husáka i jeho samotného: Tragédií naší komunistické strany tehdy bylo, že pravicová většina předsednictva ÚV
KSČ v noci na 21. srpna ve svém prohlášení připraveně zradila svou socialistickou vlast, internacionalismus, zaštítila nejreakčnější síly, které zaútočily na
principy našeho socialismu. Rozhlas a televize se zmocnily zrádcovského prohlášení s takovou silou a s takovou promyšlenou demagogií, že vyvolaly v širokých vrstvách paniku a nejistotu a způsobily dezorientaci statisíců poctivých
lidí. […] S odstupem času můžeme dostatečně posoudit, jakým bylo štěstím, že
do vedení strany byl povolán člověk s takovými politickými zkušenostmi a autoritou, jako byl soudruh Husák. S uspokojením Zelenka divákům sdělil, že se
naše přátelství a spojenectví se Sovětským svazem ještě více upevnilo.
Od poloviny sedmdesátých o v osmdesátých letech bylo odvysíláno jen několik pořadů, které se událostí v roce 1968 v různých souvislostech jen dotkly:
1975 – Hvězdy můj osud – pořad konfrontující výroky hvězdopravce Rudolfa
Hřebačky se skutečností. Z okna strahovské staré knihovny hledí na hvězdy Jitka
Zelenohorská, oblečena v gotickém kostýmu uvádí diváky do pořadu na téma:
astrologie je pavěda. Hřebačkovy astrologické předpovědi se nikdy nevyplnily.
Člen brněnského OV KSČ se v pořadu zmiňuje o Hřebačkových politických aktivi200
tách v Brně 1968 a jeho kontaktech s pravicovými oportunisty, od nichž čerpal
rozumy a pak je vydával za své předpovědi – předpověděl pád SSSR, vojenský vstup
USA do Evropy. Byl stíhán za příživnictví a nedovolené podnikání, proběhl soud.
Scénář Vladimír Fiala a Vladimír Gruber, režie Jan Říha. (Premiéra 11. 8. 1975)
1977 Vysoká hra – publicistický pořad o činnosti západních zpravodajských
centrál, rezidentech, rezidenturách v ČSSR a lidech, kteří rozvratné působili proti socialistickému zřízení. Režie Miloš Pavlinec. (Premiéra 23. 1. 1977)
1978 – portrét Gustáva Husáka k jeho 65. narozeninám Zápas za šťastný život lidu. Po vítězství pracujícího lidu, pln rozletu a energie, se najednou stává
obětí vykonstruovaných obvinění. Prožívá těžká léta, zůstává však komunistou.
Při první příležitosti se opět vrhá do práce, vede nový boj s těmi, kteří pod záminkou nápravy chyb chtějí zlikvidovat socialismus. Vyústěním zápasů za návrat k socialismu je zvolení s. Husáka do čela strany v dubnu 1969. Po dvou
letech namáhavé práce se schází 14. sjezd KSČ, naše společnost je konsolidovaná a ekonomika stabilizovaná a jde kupředu, horuje komentář. Autoři neuvedeni. (Premiéra 10. 1. 1978) 1984 – Krok do neznáma – dvoudílný propagandistický pořad o emigraci a migrantech, který uváděl Miloš Kopecký. Rok 1968 je tu zmíněn v souvislosti s intelektuály, novináři, spisovateli a představiteli obrodného procesu, kteří se stali v emigraci obchodníky s minulostí. Scénář Miroslav Bouda a Petr Kubka, režie
Jan Dvořák. (Premiéra 1. 7. 1984)
1984 – První fotografie – portrét jednotky Lidových milicí ČKD Sokolovo,
která v roce 1965 obdržela Řád Rudé hvězdy. Její členové vzpomínají nejen
na únor 1948, ale hlavně na krizová léta 1968: Objevily se tehdy názory, že Lidové milice nejsou zapotřebí, útočili na nás ze všech stran, dokonce i v časopise
Obrana lidu. Pravicové živly věděly, že milice jsou opora strany. Scénář Ivan
Hrabec, režie Jiří Venera. (Premiéra 23. 2. 1984)
Fenomén roku 1968 po třiceti letech
František Helešic, Miroslav Jelínek
Na rok 1998 připadá třicet let od událostí, které jsou spojeny s fenoménem Pražského jara 1968. Za tu dobu vyšlo mnoho knih a tisíce článků věnovaných tomuto tématu doma i v zahraničí. Po listopadu 1989 vyšly některé práce vydané
v disentu či v zahraničí. Obraz o tom podávají i odborné časopisy jako Historie
a vojenství a Soudobé dějiny.
Paříž si připomněla výročí Pražského jara
Západ vždy věnoval velkou pozornost významu Pražského jara 1968. Ústav
pro soudobé dějiny AV ČR uspořádal ve spolupráci s Nadací Konráda Adenauera 12. srpna tiskovou konferenci k srpnu 1968. Významným činem se stalo
dvoudenní kolokvium s mezinárodní účastí, které proběhlo v Paříži 16. a 17.
června na téma Československé jaro 1968. Pořádal je francouzský senát za spoluúčasti českého Senátu pod záštitou prezidentů J. Chiraca a V. Havla.
Podle J. Chiraca byl rok 1968 v Československu jedním z nejdůležitějších
bojů za svobodu. Mezi pěti sty účastníky byli i čeští a slovenští politici, historici a publicisté. Ve čtyřech tematických okruzích byly sledovány všeobecné i spe201
ciální aspekty vývoje Pražského jara 68. Předseda Senátu ČR P. Pithart promluvil k otázkám pluralismu a jeho omezení v roce 1968, J. Rupnik – jeden
z hlavních organizátorů tohoto kolokvia – se zabýval specifikou čs. komunismu. A. J. Liehm promluvil o úloze kultury v přípravě Pražského jara, Jiří Pelikán o úloze medií, bývalý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny V. Prečan vystoupil
s přehledem a hodnocením literatury o Pražském jaru, vydané po roce 1989.
P. Tigrid jako jediný z účastníků kolokvia se svým antikomunistickým postojem prohlásil, že pokus o reformování komunismu neusiloval o zavedení demokracie.
Referáty a diskusní příspěvky se zabývaly vztahy zemí Varšavské pětky k Československu v roce 1968, případně Francie. Slovenské velvyslanectví přispělo
výstavou o A. Dubčekovi. Paradoxně také z Moskvy se ozval hlas ruských intelektuálů, zástupců řady společenských organizací, navrhujících konání vědecké
konference a fotografické výstavy u příležitosti 30. výročí Pražského jara.
Jak psal po třiceti letech český tisk
Nejde o bibliografický přehled, ale spíš jen o připomenutí některých článků,
které se dotýkají problematiky tohoto výročí a jak tehdy hodnotili publicisté a někteří politici události z roku 1968. Je zajímavé porovnat jejich stanoviska s výsledky veřejného mínění, jak o nich píše Lubomír Brokl v úvodní studiu k této kapitole.
V Právu z 3. ledna uveřejnil Miroslav Šiška celostránkový článek Leden trhnul oponou. Je věnován lednovému plénu ÚV KSČ, jeho přípravám, příjezdu
Brežněva do Prahy 8. prosince, vlastnímu průběhu událostí v prosinci 1967 a lednu
1968. Týž autor 28. března uveřejnil pod titulem Pražské jaro očima čtyř záznam
rozhovorů, které prostřednictvím agentury RIA-Novosti speciálně pro Právo
poskytly čtyři někdejší vlivné osobnosti Sovětského svazu: Michail Gorbačov,
Vadim Zagladin, Konstantin Katušev a významný ruský historik Rudolf Pichoja,
který již dříve přinesl svědectví o přípravě intervence do Československa. Souhrn
jejich odpovědí ukazuje jejich názory na tzv. „silové” řešení čs. problematiky, kdy
všichni – až na Gorbačova – stále hovoří o „vstupu” vojsk a ne o intervenci.
Celé lidské dějiny jsou hledáním třetí cesty mezi krajnostmi – tato slova A. J.
Liehma zdůrazňuje redaktor Alexander Kramer v rozhovoru s významným novinářem roku 1968 (Právo 9. května). Interview se věnuje jeho zážitkům osudu
po roce 1968, kdy opustil Československo a působil v různých částech světa.
O měsíc později uveřejnilo Právo článek Antonína J. Liehma My a dějiny (3.
června). Píše, jak jej od února zvali zástupci Maďarska, Rakouska, Polska i Německa na různé akce týkající se jara 1848 v paměti toho kterého národa. Jen Češi
nic. Ani o jaru 1848, ani o jaru 1968. Reaguje tak na článek M. Churáně v Lidových novinách s titulkem Proč neoslavujeme pražské jaro, když cituje slova
britského ministra zahraničí Cooka: Jsme všichni děti pražského jara a konstatuje: Jen v Čechách je ticho po pěšině. Jen Češi zřejmě skutečně nemají rádi
dějiny a milují selektivní paměť.
Právo věnovalo výročí srpnové okupace značnou pozornost publikováním
řady tématických stran. 20. srpna věnovala tomuto výročí část literární přílohy
Salon, kde je Hanákova glosa Sráči, dokončení životopisu Eduarda Goldstückera a esej Václava Bělohradského Praha 68: rozum a svědomí. Den poté Jiří Hanák
v poznámce Zpoždění třiceti let připomíná ruským intelektuálům, že jejich dnešní rozhorlení nad událostmi starými 30 let je poněkud zpozdilé.
202
Týdeník Reflex uveřejňoval od počátku roku seriál Osudové osmičky a v něm historii českého státu od vyvraždění Vršovců až po rok 1968. Tomu dosud věnoval
dva články: v 1. čísle Rozpačitý prolog Pražského jara z pera historika, který se
stal tehdy kariérním politikem, Petra Mareše. Postihl trhliny v tehdejším komunistickém monolitu po XX. sjezdu KSSS, průběh a důsledky IV. sjezdu čs. spisovatelů koncem června 1967, růst reformního křídla uvnitř KSČ a aktivizaci
dogmatiků. Zvolení Dubčeka bylo podle autora rozpačitým prologem k procesu
nazývaným později eufemisticky Pražským jarem.
Článek v 26. čísle z 25. 6. je výstižně nazván 2000 slov: Pražské jaro na
počátku léta – opět z pera Petra Mareše. Podle něj se Dubčekovo vedení polekalo ani ne tak samotnou výzvou 2000 slov, jako skutečností, že se československý tisk vymkl z rukou centrálních orgánů. Zrušení cenzury se tak stalo faktem.
Pozdvižení stranického grémia vyvolaly spíše části výzvy obrácené do budoucnosti, volání po konkrétních činech demokratizace. Proti akčnímu programu,
který autor pokládá za zpozdilý, se 2000 slov jevilo spíše jako recept, jak dál ve
vývoji společnosti. Ale času k případnému naplnění této výzvy se již nedostávalo.
Lidové noviny uveřejnily 16. 5. exkluzivní rozhovor Tomáše Sniegoně s bývalým velvyslancem SSSR v ČSSR (1965–73). V rozhovoru Červoněnko obhajuje
své tehdejší názory a postoje. V poznámce k rozhovoru napsal historik A. Benčík,
že Červoněnko zůstal tělem i duší diplomatem Brežněvovy éry. Diplomatem, který
sice nelže, ale zcela vědomě a v rozporu i s jemu známými fakty neříká pravdu.
Lidové noviny zavedly rubriku Lidé roku 68. Úvodem k ní otiskly rozhovor Petrušky Šustrové s francouzskou historickou Muriel Blaiveovou, která tvrdí, že
o rok 1968 se v ČR veřejnost nezajímá, že o Pražském jaru mluví jen komunisté a jejich oběti. Doplňkem k tomuto rozhovoru byl úryvek z přednášky P. Pitharta na zmíněném kolokviu v Paříži Proč se stydíme za rok 1968. 27. července
zahájily LN uveřejňování vlastních profilů lidí roku 68. Prvním byl Čestmír Císař,
který autor, Petr Zítek, nazval Dvojitý prezidentský kandidát věří v socialismus.
Následoval Karel Kovanda od Petrušky Šustrové Ze studentského vůdce úspěšný diplomat, Milan Kundera od Adama Drdy V roce 68 představoval českého
levicového intelektuála. Antonín Benčík nazval profil Vasila Biľaka Komunistický profesionál, lhář a podrazník. Týž autor napsal o Václavu Prchlíkovi Generál, který se postavil proti Novotnému. Jaromír Navrátil, v roce 68 osobní tajemník Josefa Smrkovského, nazval jeho profil Symbol velikosti i slabosti reformního procesu.
Třetí číslo Pelikánových Listů přináší anketu Co byl rok 1968, na kterou odpovědělo ze 30 požádaných dvacet osobností z domova i ciziny. Ze zahraničních to byli např. Tamás Bauer, Larisa Bogorazová, Ralf Dahrendorf, Michail
Gorbačov a Eva Hahnová; z domácích přispěli E. Goldstücker, E. Kohák, P.
Kohout, J. Müller, E. Mandler, J. Pelikán, P. Pithart, K. Skalický, R. Slánský,
J. Šabata a V. Trojan. Eduard Goldstücker považuje Pražské jaro 68 za osvobozovací pokus, závan svobody a naději na důstojnější život. Je jen cosi v nepořádku, když v mnoha zemích světa žije vzpomínka na Pražské jaro jako nejeden
z hvězdných okamžiků tohoto století, jen u nás ne. Podle Pavla Kohouta je Pražské jaro pevnou součástí dějin Československa, a proto zažívá již druhou vlnu
kritiky. Přední studentský funkcionář v roce 68 Jiří Müller se domnívá, že rok
68 byl nejvýznamnější politickou zkušeností československé společnosti po roce
1948… Přispěl k svobodě. Pro Jiřího Pelikána zůstává platný odkaz roku 68 pro
dnešek v tom, že žádný politický systém není definitivní nebo konečný. 203
Za pozornost stojí příspěvek Rudolfa Slánského Naše jaro a perestrojka.
Právě pokus o reformu u nás měl podle autora odraz v sovětské perestrojce, která
ukázala, že systém je reformovatelný. Výsledkem nebyla pouhá modifikace totalitního systému, ale jeho proměna v třeba dosud nedokonalý, ale přece jen
pluralitní politický systém s tržní ekonomikou. Navíc navodila podmínky pro
ukončení studené války i pro rozpad sovětského impéria, v jehož důsledku mohlo
Československo plně obnovit svou suverenitu. Poukazuje na řadu shodných rysů obou
procesů – nejednalo se podle předem připraveného scénáře, reforma začala uvnitř
komunistické strany jako pokus o zmírnění negativních rysů, reformátoři byli
limitováni svými ideologickými bariérami a minulou praxí, emancipační hnutí
předbíhalo proces politických reforem. Jejich tempo a rozsah přestali určovat
reformátoři, ale obrovský celospolečenský tlak a logika nezbytných proměn.
Dubček i Gorbačov dávali přednost komunikaci před použitím síly. Pražské jaro
bylo podle Slánského vánkem svobody, který i přes porážku přinesl své plody.
Tato etapa reforem byla bez iluzí zhodnocena a po listopadu 89 bylo možno rovnou
formovat pluralitní politické struktury a od základu transformovat ekonomiku.
Také zamyšlení Jaroslava Šabaty je vyjádřeno v titulu jeho příspěvku Jaro
začalo v srpnu. Cituje profesora Patočku, který tragický srpen považoval za
světlý bod možné syntézy. Patočka tak podle Šabaty předjímal zápas o novodemokratickou orientaci české politiky. Dubčekovci podle Šabaty se nepropracovali
k radikální obnově universalistické perspektivy rozděleného světa, nezbavili se
myšlenky socialismu s lidskou tváří, proto srpnový úlek se mnohým jevil jako
konec jara. Tento deficit levice se vyjevil v roce 1989 a nebyl ještě překonán.
Literární noviny č. 27 z 8. července přinesly obsáhlé zamyšlení Michala Reimana Rok 1968, co s ním? V úvodu autor ocenil výjimečnou roli Literárek ve
společenském životě šedesátých let. Široce poukazuje na kořeny rodícího se
Pražského jara po Stalinově smrti, na roli kultury a umění a na její tlak na vládnoucí struktury. Právě dezinterpretace Pražského jara pomíjí podíl kultury, vědy
a žurnalistiky na Pražském jaru. Také obavy, že zkušená socialistická opozice,
která se stala součástí sil kolem Charty 77, bude hrát významnou roli po Listopadu 89, vedla k útoku na dědictví Pražského jara. Proto ta snaha pošpinit socialistickou myšlenku, ukázat Pražské jaro jako střet uvnitř komunistické strany a ne
jako výsledek výrazného pohybu ve společnosti.
Hospodářské noviny věnovaly výročí značnou pozornost především událostem kolem 21. srpna; ve výroční den otiskla mj. známý popis noci z 20. na 21.
srpna v sekretariátu ÚV KSČ z memoárové knihy Dušana Havlíčka Noc, v níž
zaznělo …to je zrada! V témže vydání uveřejnily HN komentář Eduarda Goldstückera; ten svým rozsáhlým příspěvkem vytvořil celostranu publikovanou 27.
srpna spolu s článkem Vladimíra Brabce o událostech v ČTK v tehdejší době.
Zvláštní přílohu věnovala výročí MF Dnes 21. srpna. Řadu článků pro ni napsal Karel Pacner, který již proslul názorem, že kdyby nepřišla vojska, koneckonců by o ně později požádal Dubček. Zřejmě proto, že velice dobře zná tuto metodu,
dočteme se v úvodu přílohy, že Češi (dokázali) dovést umění přetvářky a přizpůsobivosti poměrům téměř k dokonalosti. K tomu snad stačí jen poznamenat, že
byli i tací, ale ne všichni. Příloha je zajímavá především článkem Jana Rybáře,
v němž velitel sovětské divize stále ještě dnes tvrdí, že se jednalo o přátelskou pomoc.
Nejsprostší útok na osmašedesátý rok a jeho protagonisty uveřejnila MF Dnes
z pera známého spoluautora normalizačního seriálu Jak se máte, Vondrovi. Karel
Steigervald považoval za potřebné dát i do titulku sprosté slovo Merde! 52
204
Poznámky
Neudorflová, Marie L. (ed.): Spory o dějiny, svazek IV, Praha, Masarykův ústav AV
ČR 2013, s. 7n.
2
Brokl, Lubomír: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968. In: Spory
o dějiny, c. d. s. 11n.
3
Prof. dr. Lubomír Brokl (*1937) sociolog a politolog, absolvoval FF UK v roce
1961 a v r.1965 absolvoval vědeckou přípravu na Ústavu sociálních věd UK (obor
sociologie a sociální psychologie), 1961–68 působil na katedře sociologie FVL UK
a 1967–68 v Ústavu státu a práva ČSAV, poté v Sociologickém ústavu ČSAV, kde
však byl v r.1970 propuštěn v souvislosti se zrušením SoÚ z ideologických důvodů.
Během normalizace působil v podnikové sociologii (1975–90 VÚSTE), po Listopadu se podílel na obnově SoÚ AV ČR, kde působil jako vedoucí politickovědního
týmu, později oddělení, 1993–98 zástupce ředitele a 1998–2003 předseda vědecké
rady. V r. 2000 se habilitoval na FSV UK v oboru politologie. V současné době působí na Filosofické fakultě hradecké univerzity a zaměřuje se na výzkum politických
stran, politické a mimopolitické reprezentace zájmů, občanské společnosti a teorii
politických systémů a demokracie.
4
Formulace jsou převzaty z literatury, mají své autory, byly však tolikrát opakovány,
že fungují jako ideové a ideologické interpretační stereotypy. Tak jsou v této stati
i užívány. Autorská citace by tuto jejich sociální a politickou funkci převedla do jiné
roviny, o niž nám primárně nejde.
5
Její směr pravděpodobně ukazuje již druhé vydání knihy Bořivoje Čelovského, Konec českého tisku, Tilia, Šenov u Ostravy, 2002.
6
K problematice sociální struktury a politického systému, týmový materiál č. 13/1967
a K problematice demokracie, týmový materiál č. 14/1967.
1
Jaroslav Klofáč (*1921, U1981) od r. 1964 první prezident Čs. sociologické společnosti, když před tím založil obnovenou katedru tohoto oboru. Spolu s Vojtěchem
Tlustým autor knihy Současná empirická sociologie. Malá moderní encyklopedie,
Orbis, Praha 1959 a dvoudílné Soudobé sociologie, připravený třetí díl již po roce
1968 nevyšel.
8
Pavel Machonin (*1927, U2008) v té době vedoucí týmu pro výzkum sociální
struktury, publikace: Machonin, P. a kol., Československá společnost 1967. Sociologická analýza sociální stratifikace, Epocha, Bratislava 1969.
9
Václav Lamser (*1924, U1986 v německém Bielefeldu, kam po r. 1968 emigroval),
sociolog a sociální psycholog; metodolog oboru, autor knihy Základy sociologického výzkumu, Svoboda, Praha 1966.
10 Pracovník ÚVVM Čeněk Adamec (*1916, U1997) byl odborníkem evropské úrovně na výzkum veřejného mínění. Již za studií na Vysoké škole obchodní jej zaujaly
práce Gallupova ústavu; během války, kterou strávil jako příslušník čs. dělostřelecké
baterie v Anglii, měl možnost poznat práci Britského ústavu pro výzkum veřejného
mínění i s činností Mass-Observation a s gallupovským Public Opinion Quarterly.
Po válce byl pracovníkem původního Ústavu pro výzkum veřejného mínění, zrušeného počátkem roku 1948, rehabilitován nastoupil do obnoveného ÚVVM v 60.
letech.
11
Miroslav Disman (*1925, U1996) byl pedagog a metodolog sociologických výzkumů, po roce 1968 exulant, autor knihy Jak se dělá sociologická znalost, Karolinum, Praha, 1993.
12
Zdeněk Mlynář (*1930, U1997) byl vedoucím mezioborového týmu pro reformu
politického systému při Ústavu státu a práva, kam nastoupil po studiích na Právnické fakulty Lomonosovovy univerzity v Moskvě (kde byl jeho spolužákem mj.
7
205
M. S. Gorbačov). Od r. 1964 byl tajemníkem právní komise ÚV KSČ; od 4. dubna
1968 byl členem sekretariátu ÚV KSČ, od 1. června 1968 tajemníkem ÚV KSČ a po
vysočanském sjezdu členem jeho předsednictva; obě funkce vykonával do 16. listopadu 1968, kdy odešel pro nesouhlas s postupující normalizací z vedoucích funkcí.
Pracoval poté v entomologickém oddělení Národního muzea do podpisu Charty 77,
mezi jejíž iniciátory patřil. Poté emigroval do Rakouska, kde působil jako odborník
na politické systémy sovětského typu až po perestrojku. Od roku 1982 pracoval
v Rakouském ústavu pro mezinárodní politiku v Laxenburgu. Po návratu do Prahy
působil v levicovém nekomunistickém hnutí (naposled jako čestný předseda Levého
bloku). Jeho nejznámější kniha, memoáry Mráz přichází z Kremlu, Kolín n. R. 1978,
Praha 1990, byla přeložena do 11 jazyků.
Bývalým pracovníkem ÚVVM ČSAV J. Bečvářem, který po dohodě s autorem této stati předběžnou informaci o získaných datech publikoval v Sociologickém časopise 1/99.
14
Zpracovány na základě získaného ročního grantu GA ČR (č. 407/99/0714) a publikovány v Pracovních textech Sociologického ústavu pod názvem Postoje československých občanů k demokracii v roce 1968, L. Brokl, A. Seidlová, J. Bečvář, P. Rakušanová, Dorčin Peres 1999. Původní stejnojmenný projekt kromě faktorové analýzy
předpokládal i poměrně komplikované vnitřní kontroly v dotazníku, konstrukci indexů a typologii postojů, sloužících k vypracování poznávacích nástrojů pro další předpokládané výzkumy i valorizaci získaných poznatků. Protože tyto záměry po třiceti
letech již nebyly aktuální a s přihlédnutím ke třetině původně vyšetřeného vzorku, bylo
od této metodologické analýzy upuštěno. Faktorovou analýzu provedla A. Seidlová.
Poděkování za průběžné konzultace náleží kolegům P. Machoninovi a M. Tučkovi.
15
Uvedený počet dvanáct set dotázaných je dnes při stejném kvótním výběru běžným
vzorkem známých výzkumů veřejného mínění.
16
Podkladem pro vážení dat byly výsledky sčítání obyvatelstva v roce 1970 (publikace
Sčítání lidu, domů a bytů – 1970, FSÚ 1974).
17
Pithart, Petr: Osmašedesátý, Praha, Rozmluvy 1990, s. 259n.
18
Externí výzkumný tým ÚV NF. – D. Šmejce poznal editor tohoto sborníku jako vedoucího ideologického oddělení KV KSČ v Ústí n. L., který byl inspirátorem podpory reformnímu hnutí, jak o tom píše v části kapitoly Květy jara – plody podzimu,
nazvané Specialita menu na severu Čech, s. 117n.
19
Šmejc, Drahoš, Hudeček, Jiří: Zpráva o demoskopickém setření k problematice politického systému NF a volební soustavy v ČSSR, srpen a září 1968, 189 s. – oponované dílo s. 48.
20
Šmejc, Drahoš… c. d. s. 50, 51.
21
Deutsch Karl W.: Nervy vlády, Svoboda Praha 1971, s. 215 - „Vůle jednotlivců
nebo skupin se dá paralyzovat zničením jejich uložené minulé informace nebo přerušením jejího toku do systému.“ […] Přitom „není rozhodujícím prvkem přítomnost
nového vetřelce, nýbrž absence nebo porucha vnitřního kanálu kontroly“ zpětné vazby.
22
Vítězství ve volbách 2006 ovlivnilo opakované přiřčení zahraničních hlasů k výsledkům tak malého a zároveň dost velkého kraje, kde to mělo vliv na zisk dvou
mandátů, o které tehdy Topolánkova ODS zvítězila nad Paroubkovou ČSSD. Vedle
tohoto „náhodného“ přiřčení zahraničních hlasů k Jihočeskému kraji tu sehrály svou
roli i další volební „fauly“ jako např. Kubiceho zpráva atd.
(bek)
23
Stránský, Martin Jan: Češi nechtějí demokracii. Chomutov, Milenium Paublishing 2000.
24
Tato specifika je zřejmě dána historicky odlišnou sociální strukturou bez vlastních
(či s minimálními) národních feudálních struktur. Tím se česká sociální struktura
historicky podobá sociální struktuře americké společnosti bez feudálů.
25
Brokl Lubomír: Pravda, která zůstala, Praha, Lidové noviny 1993, 30. prosince.
13
206
Pithart, Petr: Devětaosmdesátý, c. d. s. 13n.
Vlasák, Zbyněk: Rozhovor s Matějem Stropnickým: Proti škole beznaděje. Salon Práva, Praha 2013, s. S 7.
28
Pithart, Petr (Sládeček, J.): Osmašedesátý. První vydání Index, Kolín n. R. (BRD) 1980.
29
Stropnický, Matěj: Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů
československého roku 1968. Praha, Scriptorium 2013, část třetí – projev neodpovědnosti, s. 90.
30
Šícha, Jan: „Myslet socialismus bez tanků“ Matěje Stropnického, četba předvolební. In: Deník Referendum, internetové periodikum, 19. 10. 2013 12;54 hod.
S autorem této stati se editor seznámil v Ústí n. L. na přelomu let 1989/90, když se
vracel do redakce, odkud byl odejit 22. září 1969; tehdy byl student germanistiky na
tamní Pedagogické fakultě Jan Šícha v čele stávkového výboru ústeckých vysokoškoláků. Od počátku jsme spolupracovali při přeměně bývalého orgánu KV KSČ
Průboje na demokratické noviny Severočeský deník. Po studiu nastoupil jako vedoucí čs. střediska na čs. ambasádě v Bonnu a po skončení této mise pracoval na Ministerstvu zahraničí na tomto úseku.
31
Stropnický, Matěj: c. d., s. 84
32
Kettner, Petr, Z historie „volných”. Útržky vzpomínek; in Mediažurnál, Praha SN
ČR, 1997, č. 3, s. 28n.
33
Rýdlo, Otakar: Tobě ho dávám opravdu rád... In: Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 1996,
č. 1, s. 13n. – O autorovi sloupku v kapitole Květy jara..., s. 109.
Zdeněk Rotrekl (*1920. U2013). O udělení Státní ceny za literaturu na s. 381,
pozn. čís. 16.
34
Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech, referát
na Mezinárodní konferenci Pražské jaro 1968. Literatura – film – média, 20. – 22. května
2008; in sborník materiálů z konference, Praha, Literární akademie, 2009, 388 s., s. 356n.
35
Po dvaceti letech. © Československá televize Praha, 1988. 86 minut.
36
Milouš Jakeš (*1922), jeden z čelných představitelů konzervativního křídla KSČ,
se účastnil v srpnu 1968 moskevských jednání, po dubnu 1969 se podílel na normalizaci a čistkách v KSČ. V letech 1966–68 náměstek ministra vnitra pro civilně
správní úsek, člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, 1968–77 předseda
ÚKRK KSČ, 1977–89 člen ÚV KSČ, do r. 1981 kandidát předsednictva ÚV KSČ,
1981–89 člen PÚV KSČ a od r. 1987 zároveň generální tajemník ÚV KSČ.
37
Gustáv Husák (*1913, U1991) patřil v 60. letech k odpůrcům Antonína Novotného.
V době Pražského jara ´68 vystupoval jako věrný stoupenec Alexandra Dubčeka a jeho
reforem. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády, byl jedním z iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Během moskevských jednání
v srpnu 1968 přešel do křídla probrežněvovských politiků. V dubnu 1969 se stal
prvním tajemníkem ÚV KSČ (funkce později přejmenována na generálního tajemníka) a odstartoval politiku normalizace; v r. 1987 vystřídán Miloušem Jakešem.
1975–89 československý prezident.
38
Alois Indra (*1921, U1990) patřil v r. 1968 ke konzervativním politikům, kteří se
podíleli na přípravách sovětské okupace. 1963–68 ministr dopravy, 1971–89 předseda Federálního shromáždění. Ze srpnového jednání v Moskvě se hned nevrátil a nechal se tam hospitalizovat, a přijel až později.
39
Vasil Biľak (*1917, U2014) patřil v r. 1968 k vůdčím představitelům konzervativních sil v KSČ, vystupujících proti reformnímu Dubčekovu proudu, aktivně se podílel na sovětské intervenci a po ní na likvidaci Pražského jara. V 70. a 80. letech byl
hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu s rozhodujícím vlivem v aparátu UV KSČ, zahraničně politické a ideologické sféře. Od ledna do srpna
26
27
207
1968 první tajemník ÚV KSS, od dubna 1968 do prosince 1988 člen předsednictva
ÚV KSČ, od listopadu 1968 do prosince 1988 tajemník ÚV KSČ. 40
Karel Hoffmann (*1924, U2013) se v srpnu 1968 osobně aktivně podílel se na přípravě sovětské okupace, 21. srpna nechal jako ředitel Ústřední správy spojů vypnout rozhlasové vysílače, za což byl odsouzen v r. 2003, když odvolací soud překvalifikoval původní zločin velezrady na zneužití pravomoci veřejného činitele;
následně jej Vrchní soud v Praze odsoudil pro trestný čin sabotáže na šest let do
vězení. Do vězení K. Hoffmann nastoupil 9. srpna 2004, ale byl po 25 dnech propuštěn pro špatný zdravotní stav. V roce 2009 zamítl jeho žalobu Evropský soud pro
lidská práva, k němuž se odvolal. 41
Jozef Lenárt (*1923, U2004) zaujímal během Pražského jara nevyhraněné postoje,
v srpnu 1968 podpořil sovětskou intervenci a posléze se stal jedním z představitelů
normalizační politik. 1963–68 předseda vlády ČSSR.
Michail Gorbačov (*1931) byl liberální sovětský komunistický politik; v letech
1985–91 generální tajemník ÚV KSSS, 1990–91 první prezident Sovětského svazu. Svou politikou se zasloužil o rozpad komunistického systému a bloku socialistických zemí.
43
Perestrojka – ekonomická a sociální reforma sovětské společnosti, kterou zahájil
v roce 1985 tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Sovětská společnost se důsledkem této politiky liberalizovala. V Československu byla perestrojka překládána termínem „přestavba“. V některých momentech se perestrojka podobala reformnímu hnutí Pražského jara 1968.
Glasnosť – doprovázela sovětskou perestrojku. Šlo o Gorbačovovu politiku otevřenosti a odpovědnosti, díky níž se nejen sovětští občané dozvěděli pravdu o zločinech
proti lidskosti, kterých se dopustil Stalinův režim, nebo o havárii v jaderné elektrárně v Černobylu.
44
Proč byl leden nutný? © ČST Praha, 1988.35 minut. Námět a scénář Ivan Hrabec,
kamera Jiří Průcha, střih Jindřich Juna, vedoucí výroby Vojtěch Pelák, režie Václav
Dvořák.
45
Kronika našeho života. © ČST Praha 1985. 30 minut. Dramaturg Martin Chlupáč,
scénář Václav Brabec, Antonín Faltys, Ivan Krempa, Ivan Mann, redaktor Pavel
Dumbrovský, Ivan Hrabec, režie Tomáš Bílý.
46
Štvanice. 25. díl seriálu Třicet případů majora Zemana. © ČST Praha 1979. 82 minut. Ideový námět plk. Jan Kovář, námět a povídka Jiří Procházka, scénář Jiří Sequens,
dramaturg mjr. Leoš Jirsák, kamera Václav Hanuš, Josef Hanuš, režie Jiří Sequens.
47
Bouřlivé víno. © Filmové studio Barrandov 1976.135 minut. Námět Jan Kozák, scénář Jan Kozák, Miloš Macourek, Václav Vorlíček, dramaturg Oldřich Železný, střih
Miroslav Hájek, kamera Josef Illik, režie Václav Vorlíček.
48
Tobě hrana zvonit nebude. © ČST Praha, 1974. 71 minut. Námět a scénář Vojtěch
Trapl. dramaturg Lidmila Hustolesová, kamera Eduard Landisch, střih Jiří Šebelka,
vedoucí výroby Jiří Dvořáček, režie Karel Pokorný.
49
Třicet případů majora Zemana. © ČST Praha, ÚRABB 1974–1979. Klauni – scénář
Jiří Procházka, Štvanice – Scénář Jiří Procházka a Jiří Sequens. Studna – Scénář Jiří
Procházka, režie Jiří Sequens.
50
V roce 1980 byl seriál nasazen tak, aby se tento díl vysílal 15. srpna a Studna 22. srpna.
51
Parcela 60, katastr Lukavice . ©ČST Praha, 1983. 75 minut. Námět a scénář Pavel
Čírtek, dramaturg Helena Slavíková, kameraman Václav Myslivec, střihač Jiří Šebelka, vedoucí výroby Alexandr Vorel, režie Evžen Sokolovský.
52
Helešic, František, Jelínek, Miroslav: Fenomén roku 1968. Zpravodaj KNPJ ´68,
Praha 1998, č. 3, s. 5n. – Text je pro potřebu sborníku upraven.
42
208
Šedá zóna
DOKUMENTY
IV. SJEZDU SVAZU
ČESKÝCH DRAMATICKÝCH
UMĚLCU
Výstavní panel Jazzové sekce, jaké využívá na svých expozicích k jubileím roků,
končící na 8 nebo na 3, ale také na cifry jako 9 nebo 4, popřípadě i na číslice 7 nebo
2, eventuálně 5 či 0. Takže, jak vidět, nějaké jubileum máme vždycky.
Karel Srp vyznává zásadu, že by měl vystavovat jenom to, co sám prožil nebo
prožila sekce – což bývá téměř vždycky totéž. Tak před každou jubilejní výstavou
začíná probírka kartonů, kde má uloženy výstavní exponáty. Jde většinou o pečlivě
schraňované noviny, což není náhoda, ale víra, že všechno, co se stalo, by mělo být
zapsáno do novin a nikdo to nesmí zakazovat.
210
Co se ještě stalo v roce 1987 vedle toho, co zaznělo v Pakultu 5. května
4. března byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu.
V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění
a třicet šest nosičů virů. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nosičů virů.
l 9. – 13. dubna v Československu pobýval na oficiální návštěvě generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Naděje veřejnosti, že se tato návštěva stane
impulzem pro zahájení společenských změn, byly však zklamány.
l 14. září byl v Rudém právu otištěn článek k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka.
Jednalo se o první oficiální připomenutí této osobnosti od srpna 1968. Autorem
článku byl historik Jan Galandauer.
l
1987 / 1977
V pondělí 4. května se v pražském Pakultu schází sjezd Svazu čs. dramatických umělců. Jeho předsedkyní je herečka Vinohradského divadla Jiřina Švorcová, která právě před 10 roky, 3 měsíci a 7 dny přednášela text anti-charty.
Tentokrát však naprosto vymizela, i když hovořila zase na začátku, měla fotografie před plným sálem. Tentokrát měl skutečné sólo jiný herec Vinohradského
divadla, Miloš Kopecký. Promluvil až v úterý 5. května. Ale v tom okamžiku
nebylo nic staršího než dnešní noviny, které přinášely zprávy ze včerejška.
Před 10 a čtvrt rokem se zaštítila Švorcová verši Ve jménu života, i radosti,
i krásy. S. K. Neumann, jejich autor, se svým Anti-Gidem stal kmotrem pro ryzí
politikum, které tehdy stvořila. Miloš Kopecký se naopak inspiroval projektem
muže, který v tomto věku, kdy – netušil to on, ani my – právě končilo krátké
století, stál v čele státostrany velmoci, Michaila Gorbačova. Ten chtěl oživit
„socialismus“ a přispět k jeho konkurenceschopnosti ve světě, který za dva a půl
roku nebude. Miloš Kopecký reagoval na mimořádně pomalou reakci šéfů
zdejší státostrany, na snahu omezit vše jen a jen na ekonomickou sféru, kde už
se naučili s velkým rámusem přesypávat „červený kyblík šroubků do modrého”,
protože toho si kvůli tomu randálu všichni všimnou, jako by se něco opravdu
„přestavovalo”. Jenže z úst tohoto salónního komika a člověka osvěžující sprchou své ironie všechny i sebe sama, najednou zazněla slova:
Odejděte včas – to jest hned, může Vám být ještě poděkováno.
Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později,
ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně – jenže ne už důstojně, nýbrž jako
komické figury.
Co řekl Miloš Kopecký
na sjezdu Svazu čs. dramatických umělců v květnu 1987
a co mělo zůstat lidem utajeno
Soudružky a soudruzi, dámy a pánové,
mnohokrát ve svém životě jsem byl svědkem, jak různé etapy či události
byly s verbální marnotratností a lehkou myslí označovány za historické. Velká
slova byla vždycky po ruce a nikdy jich nebyl nedostatek. Nuže: jestliže někdo
toužil žít ve velké době, v době, která vším právem si činí nárok být zvána epochální a historickou, může být spokojen: je to teď.
211
To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si
zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby
a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. […] Nepleťme si,
prosím, změnu politického kursu s historickým zemětřesením. To není změna
kursu, to je revoluce, revoluce uvnitř revolučního tábora, a nikoli jen v jeho
generálním štábu.
A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to
také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jako by“, prostě „jako“?
[Tak začal svůj projev herec. A stal se ten projev legendou, která se šířila
jako v dobách, než vznikl moderní informační prostředek, pro který má čeština
termín noviny. K prostředkům, jež tu byly v době předmediální – novinám psaným
nebo novinám šířeným pusou –, museli lidé sáhnout, protože jim cenzura nedovolila získat zprávu z hromadných sdělovacích prostředků, jak režim oficiálně
nazýval běžně fungující média. Jen k nim deset roků po anti-chartě přibyl jeden
tehdy extramódní prostředek – tajně nahrávané diskety.
Z následujících 12 odstavců povolil cenzurující „novinář“, že obyčejný občan
může znát jen tři. Totiž: cenzura byla přece zákonem z jara ´68 zakázána, ale
normalizovaná skutečnost vyžadovala, aby se ve veřejnosti nešířily pobuřující
myšlenky, a tak učinila šéfredaktory a jimi pověřené pracovníky, aby cedili, co
ze šířených novinek smí a nesmí obyčejný občan znát. Z následující partie směl
tedy znát následující věty]:
Příliš mnoho nadějí bylo už zklamáno a zklamané naděje vedou jen k zemdlenosti, únavě, lhostejnosti, apatii. V takové morální atmosféře, v takovém
politickém klimatu, můžete, máte-li poctivé úmysly, padnout vyčerpáním, ale
nemůžete nic budovat.
[Ale nesmí znát, co Miloš Kopecký před delegáty mj. říkal, ale zůstane
poloskryto – aspoň v podtisku]:
Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém,
bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání. Hluboce věřím, ba
jsem přesvědčen, že také tady, u nás, v mé vlasti najdeme dosti sil dát socialismu
jeho pravou podobu, nutně věrnou jeho podstatě, k čemuž se naskýtá jedinečná
příležitost. Dějiny nejsou příliš štědré a neplýtvají poskytováním takových
příležitostí; nabídnou-li však takovou možnost a ona zůstane nevyužita, je-li
s ní jen flirtováno, dostaví se zákonitě trest těžký, někdy osudový. V těchto chvílích nejsou dovoleny žádné, dokonce ani (osvědčené) obratné triky. Zatím tomu
„doopravdy“ u nás mnoho nenasvědčuje. […]
Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak
plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho
lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč
někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně.
Dnes je snad nejdůležitější, kdo k tomuto lidu hovoří.
[…] Můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé,
truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými
zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat
nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní,
212
než jsou, už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí. […]
Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas
odejít. Vy – mnozí vás – kteří jste uměli včas přijít a splnit své poslání, jež bylo
nezbytné a je tudíž stále úctyhodné, musíte první pochopit, že váš čas vypršel.
Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy,
kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním
zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další
a zbytečné stíny.
[Na tomto místě zaznělo ono: Odejděte včas… A teprve poté bylo dovoleno,
aby si obyčejný čtenář přečetl dvě další výtky, jaké vmetl herec politikům přímo
do tváře]:
[…] Můžete se ptát, proč právě herec se tím znepokojuje. Nejsem přece
politik, nikdy jsem žádné proslovy nepronášel, politiku dělal jsem na jevišti,
před kamerou, před lidmi; dělal jsem politiku svou prací. Nevím, zda dobře,
nebo špatně, ale vím, že vždycky počestně. Nejsem politik, jsem herec, komediant, august. Ale právě proto: abych mohl být herec, komediant a august, který
plní svou sociální funkci, a není tudíž darmožrout, musím se chvět a mít trému
nad otázkou duchovního a morálního vzduchu své země, neboť je to základní
předpoklad a podmínka mé umělecké existence a pravdivosti. […]
[Vše, co herec řekl, si občan musel opatřit jinak. Nicméně teprve po čtrnácti
cenzurovaných odstavcích a devíti povolených prohlásil herec]:
Je tu kardinální problém, problém všech problémů – naše mládež
Nemyslím, že je o něco horší, než jsme byli my. Možná, že by dokonce byla
o něco lepší – […]
Je jen ve velmi špatném stavu. Naše mládež je – zní to neuvěřitelně, po
tolikeré péči a proslovech – duševně zanedbaná. Po hmotné stránce se má výborně,
a vida, přece to nestačí. Ona je důkazem, že ne samým chlebem živ je člověk.
Nemluvím teď o té části mládeže, která je ve stavu marasmu, to je zvláštní kapitola, mluvím, a musím bohužel generalizovat, o mládeži vůbec. V něčem je i tak
lepší, než jsme byli my. Není pokrytecká. Vidí nás shovívavě v mírně komickém
osvětlení, a tak dokonale na nás kašle, že jí ani nestojíme za to, aby se příliš přetvařovala. Ovšem nesmí se jí lhát, na to je zvláště alergická. Je alergická na naši
celonárodní schizofrenii: mluvit jinak na veřejnosti a jinak doma, v soukromí. A je
bohužel nevzdělaná, nic neví, netouží vědět, svět pro ni začíná dnem, kdy se narodila.
Komu žalovat? Mnohé jí bylo zatajeno a všechny hodnoty a nejsvětější pojmy
byly v jejích očích zdiskreditovány – také slovo socialismus, bohužel.
[To dál už nám bylo naopak číst povoleno]: Naší povinností je způsobit, aby
pravě ona zahořela pro věc socialismu, tak jako jsme hořeli my, jako jste –
nepochybuji o tom – hořeli vy, dokud jste byli ještě mládeží. Musí mít však
možnost, aby vzplanula; neví, že socialismus může mít i více půvabů, než kolik
zatím spatřila a těžko ze sebe vykřeše jiskru nad tou lehkou karikaturou, kterou
jí za doprovodu slavnostních řečí ukazujeme.
Tato mládež nemá historickou paměť, nezná svou historickou minulost, nezná
kořeny, ze kterých vyrůstá. […] Tato mládež má všecky důvody, aby byla hrdá
213
a pyšná na svou zemi, na její staletou kulturu, na její demokratické tradice, na
její perspektivní socialistickou přítomnost, na všechny velké muže a ženy, které
dala světu. Naše mládež tu hrdost necítí. Stojí v obdivu nad posledním západním
automobilem. Neví, že Karlova univerzita byla založena dříve, než byla objevena
Amerika. Možná, že pro některé z nich by to bylo objevení Ameriky. Neklaďme
jí to zcela za vinu. Některé velké postavy našich dějin ani nezná. Změňme morální a duchovní klima naší vlasti a změníme tím i mnoho jiného, k lepšímu nepochybně. Říkejme mládeži vždycky jen pravdu, vrátí se nám to s velikým ziskem.
[Ale dál to opět bylo nejen mládeži, ale i dospělým nepřístupné]:
Pravda je revoluční, řekl Gramsci – proč se jí tedy bát? Mládež je zmatena
a ničemu nevěří. Upřímně: Divíte se tak příliš? Televizní inscenace a filmy,
zabývající se tzv. problémy mládeže, jsou většinou neprominutelně povrchní,
neboť předkládají jako problém jen následky a symptomy morální a intelektuální
krize daleko hlubší a širší. Proto nemluvím o televizi, divadle či filmu, neboť to
jsou jen velmi závažné problémy dílčí. […]
Ta mládež slyší na jméno GORBAČOV. Soudruh Gorbačov byl u nás mimořádně spontánně vítán – jen jako představitel spřátelené země? Ne, jako naděje.
Slovo Gorbačov se překládá do češtiny slovem naděje.
Pokud tzv. nového myšlení se týká: nové myšlení může nastat v oblasti technické, když je vynalezen parní stroj nebo štěpení atomu; v oblasti politické, objeví-li se nové sociální skutečnosti; v oblasti filozofické, narodí-li se například
Marx; v oblasti revoluční, narodí-li se Lenin; jinak žádné nové nebo staré myšlení
neexistuje. Myšlení může být jen dobré nebo špatné, citlivé nebo tupé, povrchní
nebo hluboké. Naše společnost však stojí před naléhavým, generálním úkolem začít
myslet vůbec. Neboť myslet jsme se, žel, málem odnaučili. Bude-li naše myšlení
v pořádku, ujišťuji vás, že bude posléze v pořádku i divadlo, televize, film, tisk.
[…] Protože nechci rozmnožovat omyly, kterých i tak je dost, zdůrazňuji, že
nehlásám žádný radikalismus, ba pravě naopak. Radikalismus, ba jisté radikalistické fešáctví je starým neduhem českého politického života. Mezi četnými
poučeními z naší historie je také poučení, Havlíčkem už zaznamenané, že planý
radikalismus je zhoubou každého vážného a seriózního politického snažení.
Ne k radikalismu vyzývá nás tato doba, ale naopak k opravdovosti, kultuře
srdce, poctivé práci, vzdělání a racionalitě. Tedy k vlastnostem, kterých už
Marx a Engels si nejvíc cenili. Lidská inteligence je nejsilnějším spojencem
socialismu, který sám je plodem lidské inteligence, [končí povolené odstavce
projevu; zdá se mi dodnes paradoxní, koho zcenzuroval novinář-dohlížitel prý v
zájmu režimu, který měl plná ústa marxleninismu. Ale proč se divím: není snad
marxleninismus jeden ze způsobů, jak potírat odkaz Marxův?]
Před 169 lety se narodil Karel Marx, muž, který mne inspiroval, Jak říci to, co
jsem chtěl říci. Nechť mi odpustí, že jsem to neřekl lépe. Děkuji vám za pozornost. 1
Ještě než na břehu Svratky rozkvetl Rozrazil
Ptáte se, jak se dostal celý ten Kopeckého projev k lidem? Jednu z reálných
cest připomněl Petr Oslzlý ve svém „životopisném interview“, které poskytl pro
knihu o dvou tisícistránkových dílech: 2
„Podařilo se nám v Brně dosáhnout toho, že nás divadelníci odhlasovali jako
delegáty sjezdu Svazu českých dramatických umělců. [Petr Oslzlý (*1945), připo214
míná, že tehdy začala skupina, která vedla Divadlo na provázku a HaDivadlo, hlavně
čtyři lidé, on, Petr Scherhaufer, Josef Kovalčuk a Artnošt Goldflam, iniciovat pohyby ve Svazu dramatických umělců. Byl to ten, kde promluvil zvláštním způsobem
Miloš Kopecký. To jsme poslouchali s nadšením. Pak jsem mu řekl: Pane Miloši,
to bylo úžasné, půjčíte mi to? A on mně dal výtisk své řeči, a aniž by to věděl,
tak se mi podařilo tu noc zorganizovat rozmnožení toho textu a rozšířit ho po
celé republice. Miloš Kopecký tím asi byl překvapen, nicméně se stal hrdinou.”
V redakci jsme měli jistou pozitivní oázu,
říká Marta Bystrovová z někdejší kulturní rubriky Svobodného slova
l
Když jsem přišel na podzim 1973 do Prahy, táta měl dík známé trafikantce
zamluvenou Lidovou demokracii. Tam se mi nelíbila kultura, protože byla taková
zapškle zastaralá. Kdežto ve Svobodném slovu byla taková „up to date“, jak se
říká. Proto jsem se setkal s Martou Bystrovovou, která tam tehdy pracovala.
Myslím, že redakce Svobodného slova měla výhodu, že v ní ještě panoval duch
původního Melantricha, a její kulturní rubrika – aspoň myslím – byla jakousi
pozitivní oázou pro mnoho kolegů, spolupracovníků, a snad i čtenářů. Samozřejmě,
nebyly to noviny svobodné, jak si je představujeme dnes. Ale v mezích možností
jsme se snažili informovat poctivě, mnohdy v náznacích, když to nešlo jinak.
Zažívali jsme ovšem každotýdenní hodnocení a pokyny (šly z ÚV KSČ přes
Národní frontu na šéfredaktora, který na ÚV KSČ zván nebyl, musel mu to
někdo přeříkat, a on pak ta sdělení přenášel do konkrétních rubrik) o tom, co
jsme udělali špatně a co se nesmí. Třeba v prvních letech normalizace to byla
jména domácích i zahraničních umělců, kteří se vyslovili proti okupaci Československa; nebo když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, a potom, když
zemřel, byl shora striktně vydán rozsah, kolik řádků o něm a o oficiálním pohřbu
můžeme uveřejnit. My to ovšem obešli: těsně před uzávěrkou jsme zašli do
sazárny a požádali metéra, aby dal do rodinných oznámení (to byla řádková
inzerce) zprávu o konání soukromého obřadu… Hlídali jsme do noci, aby to
někdo na poslední chvíli nevyhodil. Lidi si zvykli číst mezi řádky, stanice jako
Svobodná Evropa či Hlas Ameriky tyto informace pochopitelně citovaly, a jistě
i proto bylo Svobodné slovo (ale i Lidová demokracie) vydáváno v omezeném
počtu, říkalo se tomu stop náklad.
Důvěra, kterou jsme si během druhé poloviny šedesátých let, v době zvláštních vydání o srpnové okupaci, ale i později, vydobyli, se naplno vrátila potom
v Listopadu 1989. Od první chvíle k nám chodili zbití studenti, stávkující kumštýři, telefonovali čtenáři, varovali, co se kde děje, a my o tom pravdivě referovali. Pod okny na Václavském náměstí pak stály už zvečera davy a lidi volali:
„zítra zase pravdu!”
l Zmínila jste „duch Melantricha“ – jak jste ho poznala?
Já jsem v roce 1966 po maturitě, když mě nepřijali na novinářskou fakultu,
přišla do Slova jako elévka, ale už před tím na dvanáctiletce jsem tam psala.
Oba moji rodiče v Melantrichu pracovali už za mlada – tam se také vzali, maminka odešla, ale otec pracoval v technické správě až do penze; takže jsem k té
redakci měla vztah od malička. Táta nosil kvalitní knížky, které nakladatelství
Melantrich vydávalo; znala jsem starší redaktory, kteří byli opravdovými osobnostmi – taky je později vyhnali, mnozí strávili jako národní socialisté léta ve
215
vězení. Ale: v šedesátých letech, která už pamatuji, se někteří mohli vrátit. Byli
tam lidé, kteří věděli, jak se noviny dělaly ještě za první republiky a před
komunistickým pučem (nemluvím o válce, to byla jiná kapitola). A tihle pamětníci měli velký vliv na nás mladé. Učili nás, jak se píše. I když se musely
dodržovat určité mantinely, byla tam jistá novinářská kultura přítomna.
Svobodné slovo jako noviny Čs. strany socialistické mělo tu výhodu, že v rámci
Národní fronty se v nich tolerovalo něco trochu jiného než přímo ve stranickém
tisku. My, Lidová demokracie, Zemědělské noviny a myslím i Večerník Brno
měly taky povinně menší náklad, a podle toho byly sledovány – až v druhém
plánu. A my v kulturní rubrice jsme nepsali jen o tom, o čem by se „mělo“ psát.
Pokud možno jsme vpašovali vždycky nějakou informaci, jakou by jinde asi
nemohli dát. Vyhledávali jsme nové talenty, měli jsme pro ně pravidelnou
rubriku – a později se z nich ze všech staly hvězdy různých oborů. Psali jsme o neoficiálních umělcích a jejich akcích – ne snad o disidentech, to by neprošlo, ale
o těch, kteří rozhodně nebyli režimními slouhy a vytvářeli jistý „druhý okruh“
kultury, za nímž šlo mladé a nekonformní publikum.
K nám do redakce taky přicházeli novináři, kteří jinde nemohli pracovat, ale
směli psát v nestranickém tisku. To jsme samozřejmě nevěděli, že mezi nimi
jsou i agenti, ale všichni takoví rozhodně nebyli. Výhodou taky bylo, že nás
nenutili do různých funkcí. Sice občas přišli, že bychom měli vstoupit do komunistické partaje, ale celkem snadno jsme se vymluvili.
Další výhodou bylo, že jsme sídlili na Václavském náměstí, v samém centru
Prahy. K nám se stahovaly všechny nitky z divadel, Rokoko bylo přímo v naší
budově, Semafor nebo Činoherní klub za rohem… Znali jsme se a psali o nich.
V čele kulturní rubriky byl za mě Vlastimil Vrabec. To byl pán, skoro slepý, ale
obrovsky vzdělaný v literatuře. O ní také psal. Nechával nás dělat a my jsme
byli mladá sestava. Jen namátkou: Radka Kvačková a já jsme s ním začínaly,
pak jsme odešly na mateřskou dovolenou a přišli Petr Kovařík, Irena Krausová
(Gérová), Mirka Spáčilová, Pavel Kácha…
Samozřejmě zpočátku to byla i ohromná doba – na konci šedesátých let se
otvíraly archívy, situace se uvolňovala, my, mladí, jsme mohli psát, co jsme cítili,
otevírat témata do té doby tabuizovaná. To všechno bylo v šesta-, sedma-, osmašedesátém roce. Já jsem ještě zažila člověka, který tam seděl jako cenzor z HSTD
(Hlavní správa tiskového dozoru), ale odcházel odtamtud, protože přestala existovat cenzura. To bylo zase něco! Jindřich Lion psal reportáže a rozhovory s osobnostmi ze zahraničí, mladý reportér Jiří Hodač reportoval z cely smrti, dělali jsme
stránku pro mladé, dnes by vyzněla asi naivně, ale tehdy byla zase něčím novým.
Pak přišel srpen ´68. Vydávali jsme zvláštní vydání, rozváželi balíky novin po
ambasádách… Jistěže taky ne všichni, pořád nás ale bylo pár, kteří se nebáli. V šedesátém devátém jsme ještě referovali o Janu Palachovi, za rok ale už začaly prověrky. Byla jsem na mateřské a šéfredaktor Jan Machoň mi volal: „Marto, doufám,
že nemáte v těchto dnech cestu do redakce?“ Já jsem tam totiž chodívala i s kočárkem. Ale on mě takto varoval a já díky tomu unikla prověrkám. V novinách z 21.
srpna byly reportáže, pod kterými jsem byla podepsaná, a tak by na mě určitě ty
nepříjemné otázky čekaly. V roce 1970 se narodil Vláďa, a tak jsem se do redakce
vrátila až po dvou letech. Vzhledem k tomu, že můj muž vyhozený z Barrandova
už pomalu nesměl nikde psát, nepřemýšlela jsem, zaměstnání jsem potřebovala.
II. část vyprávění Nebylo jen Několik vět
v kapitole Od Palachova týdne k 15. listopadu. (bek)
216
Střípky vzpomínek
na spolužáka a kamaráda Vláďu Jiránka
Agáta Pilátová
První dobrý politický komentář, který jsem četla, byl od Vládi Jiránka. Tedy –
četla… spíš se s potěšením podívala na nenapodobitelnou, úspornou kresbu
dvou charakteristických postaviček. Jejich dialog byl uveden pod obrázkem
a stručně a trefně se vyjadřoval k aktuálnímu společenskému problému. Bylo to
tuším ještě na škole, tedy koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let.
Vláďův rukopis se teprve formoval, ale vše podstatné už tam, myslím, bylo: názor
na konkrétní situaci i druhá, nejspíš filosofická dimenze tématu, nadhled. A samozřejmě
svébytný humor. I když, pravda, některé jeho dobové politické anekdoty vlastně
moc humorné nebyly; ostatně podobně jako doba, k níž se vyjadřovaly.
Vládi nebylo třeba ptát se na názor, vyplýval jasně z obsahu jeho kreseb
a textů. Myslel si většinou to, co já (a mnoho lidí v našem ročníku a v celé zemi),
akorát to uměl mnohem, mnohem lépe říct. A nakreslit. Vybavuji si, že mě to
mnohému naučilo.
o
Nejsnazší by bylo vyprávět o nějaké společné studentské taškařici, jakých se
za našich let na fakultě konalo bezpočet; Vláďa nikdy žádnou nezkazil, spíš
kreativně inicioval. Spoluorganizoval třeba slavný kuličkový turnaj filosofické
fakulty, byť ho nevyhrál, vítězem byl Petr Hořejš, já byla druhá a třetí Jana
Štroblová, pozdější významná česká básnířka. Hned tentýž večer o turnaji informovala Svobodná Evropa jako o protestní akci (což ale nebyla pravda), a nás si
pozvali na koberec na „stranu“, tj. na výbor fakultní organizace KSČ. Dopadlo
to naštěstí dobře, nikoho za to nevyhodili.
Ale tohle vyprávět nechci; jedno z mých nejsilnějších setkání s Vláďou
Jiránkem bylo nepřímé – u televize! Když se v ní totiž koncem 70. let min. stol.
začali objevovat Vláďovi Králíci z klobouku, celá naše rodina se zas vrátila k obrazovce, od níž odešla s počátkem normalizace. A stalo se, že díky večerníčkům,
na něž se naše děti dívaly, jsem se opět po čase setkala s Vláďou. A s jeho králíky, častými hrdiny někdejších Jiránkových politických karikatur ze „zlatých
šedesátých“, kdy leccos přece jen šlo. Pak několik let po něm nebylo vidu ani
slechu – ostatně jako po mnoha z nás, co kolem roku 1968 působili v médiích.
A teď najednou hned celá série vesele půvabných příběhů králíčků z klobouku
kouzelníka Pokustóna. Radovala jsem se spolu s dětmi, a já navíc proto, že Vláďa
zase „může“. Aspoň něco. A tohle bylo věru velkolepé. Ostatně pořady, články
a vůbec tvorba pro děti byla jednou z mála možných způsobů seberealizace
(a i obživy), kdy jsme si nezadali s normalizačním režimem a ještě mohli přinést
lidem něco radosti nebo užitku. Pokud jsme ovšem uměli něco takového jako
Vláďa Jiránek. Vydávám svědectví, že naše děti na králících vyrostli, kamarádí
s nimi – díky filmům i knížkám – i jejich děti. Tahle opakovaná setkání s Vláďovou tvorbou jsou za všechny osobní schůzky.
o
Další zážitek je nejspíš z devadesátého roku. Výstava politických karikatur.
Fronta lidiček se posunovala podél zdí narvané výstavní síně a jeden každý se
smál. Šlo to neuvěřitelně pomalu, had diváků spíš postával, než by se svižně pohyboval, každý chtěl u jednotlivých obrázků postát aspoň chvíli. A přece se nikdo
217
nestrkal, nepospíchal, všude kolem pohoda. Diváci si ukazovali jednotlivé obrázky,
komentovali je a sem tam někdo řekl něco jako – „a pamatuješ, jak tenkrát v Mladém světě byly jeho karikatury odvážné?“ V rohu stál nikým nepozorován autor
karikatur – Vláďa Jiránek. Tiše se usmíval. Bodejť ne, takový úspěch potěší.
Přiznám se, nešla jsem tenkrát k němu, nějak se to v té chvíli nehodilo. Raději
jsem ho nechala, aby si nerušeně vychutnal úspěch. Přesto jsem měla pocit, že
tohle setkání je velice intenzivní a stojí za víc než minutové potřesení rukou.
Svět vnitřní emigrace
Zapovězený autor Dalibor Kozel
Pavel Koukal 3
Období po naší příliš něžné revoluci bylo pro českou literaturu především období návratů, ať už po 42 nebo 22 letech. Vraceli se zapovězení autoři a z exilu,
samizdatu, šuplíků i ze stoupy k nám konečně přicházely jejich knížky. Po hladových letech jsme se hltavě vrhali po každé novince, i když jsme jejich příval
chvílemi ani nedokázali strávit. Vracely se důvěrně známé tituly časopisů (některé jako ústecký Dialog na škodu věci stejně rychle zanikly) a objevovaly se
desítky nových, kulturní a literární revue nevyjímaje. Každý měl tolik co říci
a všichni se překotně hlásili o slovo.
Mnozí se však bohužel vrátit nemohli, třebaže by si to nesmírně zasloužili.
Jedním jsme si však byli jisti: nikdo by neměl zůstat zapomenut. Období
polistopadové euforie rychle pominulo a brzy jsme se smířili s tím, že už teď
záleží jen na nás, jak tuto zásadu zvládneme naplnit. Jak splatíme dluhy, které
bez sebemenších výčitek zanechali jiní, jak napravíme bezpráví, po léta páchané
na kultuře i na lidech… Nevrátil se už ani mostecký spisovatel, bás­ník,
překladatel, novinář a nakladatelský redaktor Dalibor Kozel, jehož život byl
přesným obrazem doby ve století, poznamenaném tolika nepřívětivými zvraty.
Narodil se v Louce u Litvínova 7. prosince 1921, přesně tři roky poté, co jeho
otec spolu s ostatními dobrovolníky přispěl k porážce Provincie Deutschböhmen,
když dobyli tamní strategicky důležité nádra­ží.
Do dětství mu vstoupila hospodářská krize a do dospívání stále vzrůstající nebezpečí fašismu. Měšťanku vychodil v Horním Litvínově a v roce 1937 se nechal zapsat na českou Obchodní akademii v Teplicích. Sotva nastoupil do 2. ročníku, došlo
k záboru pohraničí a škola se s většinou studentů přesu­nula do Loun, kde bydlel
na privátě. Jeho židovskou bytnou zavřeli do koncentráku, ale školu ještě stačil
absolvovat. Pak už jej čekalo jen totální nasazení, ale v tomto případě měl Dalibor
přeci jen štěstí. Přidělili jej sice do Říše, ale jeho pracoviště bylo u slévárny v Mostě.
Dělal tam všechno možné, a jak už to bývá, ještě se stačil seznámit se svou budoucí ženou. Po osvobození se s ní nějaký čas nesměl oženit, protože byla Němka…
V roce 1945 začal studovat na FF UK v Praze. Ale prostor se mezitím zúžil
na malinkou skulinku, v níž narážel na scestné poučky o úloze spisovatele v socialistické společ­nosti. Chtěl napsat oslavnou báseň v próze na Johanna Sebastiana
Bacha, ale místo toho se tiše zamýšlel nad politickými procesy, překládat Heinricha Heina, ale měli zájem jen o poezii bojující, tak se stalo, že v atmosféře
první poloviny 50. let už nebyl schopen odstartovat.
Naštěstí byl příliš ostýchavý a již tehdy natolik kritický sám k sobě, než aby
se snížil k psaní agitačních veršovánek, před nimiž se neubránili ani mnozí reno218
movaní básníci. Odhalení kultu osobnosti v roce 1956 působilo jako bomba
a záro­veň životadárný lék pro něho jako autora. Jako pracovník SHD využíval
každého, jen trochu kulatějšího výročí Velké mos­tecké stávky nebo Dne horníků
k hlubším exkurzím do naší literatury. Mezi těmi, které by neměly zůstat zapomenuty, je sborník Náš revír (1954), kde se našel prostor i pro Františka Cajthamla-Liberté a Kar­la Čapka, z nichž ani jeden neměl pro 50. léta vhodný kádrový
posudek. V téže době připravoval už i Světélka, sborník naší i světové hor­nické
poezie, který však čekal na své vydání plných patnáct let. Snad to bylo i k něčemu dobré, neboť jen tak mohl nakonec vyloučit veškerý balast a sbírku, nazvanou Ty stará šachto Elly, sbohem (Dialog 1969) postavit na nejvyšší kvalitě.
Dřevořez Bohdan Kopecký, Humboldka
Pod dojmem dějinných událostí roku 1956 napsal Kozel novelu Ves Mühlheim
(vyšla v měsíčníku Nový život), která patří k jeho nejlepším dílům. Poté se vrhl
na překlad Posledního roz­hovoru Vincence van Gogha od Fritze Gaye. Na přelomu
k šedesátým letům napsal řadu kvalitních povídek, z nichž většina bohužel jen
probleskla v novinách nebo ve vysílání ústeckého rozhlasu. Nejzdařilejší povídky
chtěl vydat pod názvem Pokoj pro slušného studenta… Také chtěl napsat román
o malíři, neboť inspirace nechyběla ani v tomto případě – starali se o ni jeho
přátelé Jiří Schmidt, Svatopluk Sulek i čerstvě ob­jevený Bohdan Kopecký. Místo
příležitostných brigádníků, kteří si na sever přijížděli vylepšovat svůj kádrový
profil, se už pomalu začínala stabilizovat severočeská kulturní fronta. Vedle
jeho celoživotního přítele Ilji Barta se k ní hlásili mostecký rodák Jaroslav Putík
i kritik Milan Jungmann, pocházející z Hořan. V roce 1963 prošla Kozlova generace další vlnou uvolnění. V té době se seznámil s fotografem Josefem Sudkem,
bás­níky Ludvíkem Kunderou, Karlem Šiktancem a Ivanem Divišem. Napsal
knížku pro mládež Zrzoun Kazan; o tři roky později vyšla ve Státním nakladatelství dětské knihy s Kopeckého ilustracemi. Režisér Jaroslav Šikl zase natočil
podle Kozlova scénáře dokument o malíři Bohdanu Kopeckém Variace 63…
219
Předělem pro novináře Dalibora Kozla se stal už rok 1958. Tehdy v únoru
odstartoval úvodník Jiřího Lošťáka Kulturní kalendář Mostecka v nové podobě
kulturního časopisu pro tamní region. Již obsah prvního čísla udivuje množ­
stvím sympatických spolupracovníků a zajímavých námětů ze všech oblastí
kultury i regionální historie. Časopis rok od roku zkvalitňoval svůj obsah, který,
jak jistě není nutno zdůrazňovat – zcela logicky dosáhl svého vrcholu v roce
1968. Dne 22. srpna tohoto roku vyšlo i jeho zvláštní vydání, osudové pro všechny,
kdo se na něm podíleli: Dalibora Kozla, Josefa Jedličku, Bohdana Kopeckého4
i Emila Juliše5. KKM sice vycházel pod Kozlovým vedením ještě celý další rok,
než se všichni postupně stali oběťmi normalizátorů.
Než k tomu došlo, proběhla snad nejpozoruhodnější kapitola Kozlova živo­ta
– v době již spíše nejisté se stal šéfredaktorem mosteckého nakladatelství Dialog,
které spolu se stejnojmenným ústeckým časopisem velmi význam­ně zasáhlo do
kulturního spektra nejen regionu. Příliš brzy se však stalo his­torií a díky své
produkci 46 titulů i živou legendou. Vedle Kozlova překladu Paramýtů Maxe
Ernsta v noblesním provedení vycházely básnické sbírky Emila Juliše, Ivana
Diviše, Jana Kameníka (pseudonym katolické básnířky Ludmily Maceškové)
i Jiřího Koláře. Připravovaly se knížky Vladimíra Vokolka, Josefa Jedličky i dalších, ale zůstalo už jen u zbož­ných přání. Ani Silokřivky Ilji Barta, vyobcovaného
ze Svazu spisovatelů, by už nevyšly, kdyby celý náklad neodkoupilo město Duchcov.
Soubor skvě­lých fotografií Josefa Sudka Mostecko a Humboldtka nešel do stoupy
jen kvůli svému názvu, ale přímo na prodejnách se z něho odebíraly Kozlovy
prů­vodní texty. Z řady zájmových a regionálních titulů byl poslední Almanach
k 50. výročí duchcovského gymnázia, cenzurovaný nejen v korekturách, ale
dokonce i tuší přes řádky o nezákonnostech padesátých let.
Volba pro rok 1970 a následující: vnitřní exil
V březnu 1970 byl Dalibor Kozel vyloučen ze strany a dostal dvouměsíční
výpověď z práce. Na dlažbě se ocitli i Emil Juliš a Vladimír Vokolek a 29.
dubna se v Průboji objevila poslední tečka za existencí Dialogu. Pak už se jen
do nekonečna omílalo vyděračské a denunciantské Poučení z krizového vývoje
a Dalibor Kozel se ocitl v mnohem tíživějším postavení než Diviš nebo Jedlička,
kteří zvolili exil. Naopak, dostal se do absolutní izolace, takže byl nakonec
exulantem doma, ve své vlastní panelákové pracovně s věčně staženou roletou.
Přátelé se velmi rychle vytratili, až nakonec zbyl jen Juliš, Kopecký a Bart,
který se stále snažil nějak pomoci, logicky však bez valného výsledku. Severočeské nakladatelství striktně odmítlo jeho Pověsti Lužice, neuspěl ani u filmu,
kde se Vojtěch Cach přimlouval za Zrzouna Kazana.
Poslední vzepjetí zažil v době, kdy mu dal Ilja Bart k posouzení básnickou
sbírku Můj sever. V náhlé inspiraci vznikla jeho vlastní sbírka Krajina severu,
která přes kladné doporučení kritika Milana Blahynky a přímluvu malíře
Svatopluka Sulka zůstala až do roku 1989 trčet v šuplíku nakladatelství Prá­ce.
Přes všechnu snahu i nadšená doporučení básníka Emila Juliše zůstala stranou
zájmu po celých dvacet polistopadových let…
Starost o obživu rodiny vzala na svá bedra jeho statečná žena Thea. Dalibor
získal sem tam pár korun za příležitostné práce, s nimiž občas přicházel ředitel
Městských di­vadel pražských Lubomír Poživil, nebo brožurky pro duchcovský
zámek, národní výbory a jubilující požární sbory, které jsem mu přihrával, aby
je pod pseudonymem K. Bořek připravil do tisku včetně grafické úpravy. Do
220
pub­likace o zaniklé obci Liptice (1976) jsem zařadil kresbu umlčeného malí­ře
Bohdana Kopeckého, kterého v té době definitivně vypudili z Litvínova. Ze
všech drobných publikací si zvláště cením básnické antologie Nelson 1934,
vydané roku 1979, jíž jsme záměrně vtiskli podobu, jakou měla před lety edice
mosteckého Dialogu. Tehdy jsem si již dovolil uvést Dalibora Kozla pod jeho
vlastním jménem. Zařadil jsem tam Kozlovu báseň z Krajiny severu i čtyři jeho
překlady básní o Nelsonu, mj. od Bertolta Brechta a K. K. Doberera. Měl z toho
radost…
Už tehdy však ve svém panelákovém exilu s úzkostí sledoval zhoršení zdravotního stavu. Skončily i občasné odpolední cesty za korunu městskou dopravou
k posezení v hospůdce na Křižatkách, ke kterým měl nostalgický vztah vzhledem
k pobytům uměleckých přátel Bohdana Kopeckého, Jiřího Bradáčka, Stanislava
Hanzíka i Ivana Diviše, jenž své „severočeské“ sbírce básní, poprvé vydané
v mnichovském exilu, dal jméno Křižatky. V před­tuše blízkého konce domlouval
Dalibor Kozel na jaře 1982 s přáteli v mos­tecké tiskárně Severografia vydání
soukromého tisku Je devět večer a já tu čekám, který by vedle této skladby
obsahoval sedm básní v próze a výběr z překladů. Nemoc se nakonec projevila
v rychlé a nečekaně tragické podo­bě a dne 12. listopadu 1982 přišel konec celého
utrpení… Zůstala velká vina, jejíž dosah si sotva přiznají ti, kteří nedokázali
pochopit básnickou duši křehkého člověka, zcela bezbranného před nástrahami
bezcit­ného světa ideologií.
Buď fit, soudruhu
Karel Tejkal
Týdeník ÚV KSČ Tribuna nás posílal do Muzea SNB, abychom poznali, jak
a proč bránili revolucionáři socialismus a jeho výdobytky, zatímco my jejich
památku špiníme. Klíčovým zločinem bylo slovo fit, jehož užíváním pášeme
ideologickou diverzi. Byl to nebezpečný útok v tradici těch, jimiž komunistický
tisk zahajoval tažení, která mnohdy končila pro napadené hodně špatně.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se nestalo
vůbec nic. Hnutí české organizace Československého svazu tělesné výchovy
Pohybem ke zdraví pod ústředním heslem Buď fit pokračovalo. Dodnes si nejsme
jisti, co nás tenkrát zachránilo. Jsem přesvědčen, že moudrost i osobní statečnost
funkcionářů, kteří českou obdobu světem se šířícího programu a hnutí prosadili,
podporovali, ze státních prostředků financovali a před podobnými nejapnými
útoky chránili. Tři jména budiž uvedena s omluvou, že statečných bylo víc:
Miroslav Hlaváček, předseda ČÚV ČSTV, a jeho spolupracovníci Pavel Klapuš
a Vladimír Jarkovský.
Začalo to, jak také jinak, v osmašedesátém. Mocná Sparta si vytvořila v předtuše zlatých časů propagační firmu jménem Sportpropag. Získala pro ni i kanceláře s noblesním na tu dobu vybavením, např. na každém stole telefon se státní
linkou. Jedna byla na Náměstí Míru, jiná ve Vršovicích v Moldavské ulici, další
i se skladovými prostory v Braníku. Zlaté časy nenastaly, s nástupem normalizace
se vrátil tuhý socialismus a propagace zůstala slovem trpěným, leč podezřelým.
Již zmínění prozíraví funkcionáři se dopustili rafinované lsti: propagaci povýšili
na propagandu, v té době to bylo slovo obecně uznávané a žádané, a dali mu
nenapadnutelnou náplň v podobě pohybu, důležité složky zdravého životního
221
stylu. Byl to na počátku opravdu boj o slovíčka – propaganda místo propagace,
zdravý životní styl bylo nutné nahradit životním způsobem. Těžšího kalibru
byly námitky, že oficiální program tělovýchovné organizace počítá s takzvanou
masovou tělovýchovou, zakládá pro ni v rámci své organizace oddíly a odbory,
má dokonce i odznak zdatnosti několika stupňů s odpudivým heslem Buď připraven k práci a obraně vlasti se symbolem praporu a rudé hvězdy. A hlavně se
jedná o tělovýchovu organizovanou, pod kontrolou prověřených cvičitelů, s jednoznačným ideovým zaměřením – domnívali se normalizátoři. Kolonky oficiálních
statistik sice vykazovaly každoroční nárůst členů i nositelů odznaku zdatnosti,
jednoho jediného živého, kdo podmínky skutečně splnil, však abys pohledal.
V turistických odborech mládeže TOM se mnohde ukryli bývalí skauti a pokračovali ve své činnosti, základní a rekreační tělesnou výchovu pod zkratkou
ZRTV vedli více než často někdejší Sokolové. Oslovení soudruhu stanovy ČSTV
striktně předepisovaly, málokomu se však chtělo je vyslovit. Dnes to lze jednoznačně říci: tělovýchovu pod svoji kontrolu komunistická strana nedostala, tu,
které se ošklivě říkalo masová, masovka, už vůbec ne. Čekám tu námitku a jsem na
ni připraven. Ano spartakiády byly hlásnou troubou režimu, ale jenom v projevech
funkcionářů, v oficiálních heslech a úvodnících Rudého práva. Pro mnohé to byly
sokolské slety pod jinou značkou, společné cvičení ve skladbách většinou velmi
kvalitních, např. cvičení rodičů s dětmi, ženy tančící na Smetanovu hudbu atd.
Ale to jen na okraj, hnutí Pohybem ke zdraví pod heslem Buď fit je mým tématem.
Začalo jednolistovými letáky s nesmělými výzvami, zdravotními argumenty,
nejprve bez valné odezvy. Až v polovině sedmdesátých let začal frontální útok.
Docent FTVS Zdeněk Teplý vymyslel geniální test FIT rodina, ve světě ojedinělý,
dodnes nepřekonaný. Nejprve pět, později devět jednoduchých soutěží, např.
skok do dálky z místa, člunkový běh, dvanáctiminutový běh atd. s bodovacími
tabulkami, které umožnily porovnávat výkony jednotlivých členů rodiny, soupeření mezi generacemi. První desetitisícový náklad byl za pár týdnů rozebrán.
Tiskly se další sešity, celkem se test dočkal stotisícového nákladu. K testu brzy
přibyl každodenní celoroční program 12 x 12. Rozvrh nenáročného sportování
pro každého. Opět stovky tisíc výtisků. Aby pohyb bez trenérů a cvičitelů měl
kvalitu, vznikla knižnice 12 x 12, dvanáct brožurek srozumitelných návodů jak
plavat, běhat, jezdit na kole, na lyžích. Pro děti sepsali zkušení autoři program
12 x 4, půvabnou knížku ilustrovanou Radkem Pilařem, následovala encyklopedie
pohybu pod názvem Pohyb já a…s ilustracemi Vladimíra Renčína – to už nebyla brožura, ale kniha o 120 stránkách. Mimochodem ne všichni její autoři
uvedení v tiráži jsou praví. Metoda pokrývačů, kdy ti, kdo mohli, půjčili jméno těm,
kdo nesměli, došla uplatnění i zde. Ke cti Pavla Klapuše nutno říci, že jméno půjčil,
aniž chtěl vědět, co jsem napsal. Dvakrát ročně vycházel kalendář s nabídkou
stovek nejrůznějších pochodů, běhů, sportovních soutěží pro širokou veřejnost,
vše zdarma, stačilo napsat si. Vznikaly areály zdraví, nenáročná sportoviště pro
každého, na adresu hnutí PS 81 v Praze 2 docházely denně stovky dopisů (za
rok jich bylo více, než kolika se chlubila Večerní Praha) s žádostmi, dotazy,
nápady. Pod křídly Československého svazu tělesné výchovy vznikla paralelní
tělovýchovná organizace, vskutku aktivní, bez jakéhokoliv ideologického balastu.
Sportovním redakcím deníků, rozhlasu i televize se to líbilo a naše troufalost
rostla. Založili jsme tzv. informační středisko a poskytovali zprávy všeho druhu.
Občas i troufalé. Aby naši patroni a zastánci na ČSTV měli dostatek argumentů,
využili jsme občas metody Járy da Cimrmana. V našem případě to byl V. I. Lenin.
222
Nabídli jsme novinám zprávu, že podle sovětských pramenů Lenin bruslil,
sáňkoval, lyžoval, věnoval se turistice a občas utrousil moudro o užitečnosti
takového počínání. Něco jsme opravdu kdesi vyčetli, něco si domysleli a vymysleli, novináři možná tušili, ale hráli to s námi a otiskli. Na sjezdech tělovýchovy pak mohlo zaznít, že jak psalo nedávno Rudé právo, již velký Lenin…
Vrcholem bylo, že jeden z našich bludů citoval na sjezdu KSČ soudruh Lubomír
Štrougal. To nám až zatrnulo, ale nakonec z toho byl neprůstřelný argument
i proti v úvodu vzpomínané Tribuně. Jak na sjezdu zdůraznil soudruh Štrougal…
Možná i proto podnik Sportpropag přežil. Komunistů v něm mnoho nebylo,
dokonce muselo vedení přemluvit jistou uklízečku, aby byla tak laskava a přijala místo – bylo totiž členkou KSČ a mohla počet držitelů rudé knížky v podniku doplnit na počet čtyř, což byla podmínka pro založení základní buňky.
Odborářské schůze i veřejné stranické sedánky byly nudnou povinností zpříjemněné jen dobrým pivem vršovické restaurace. První ředitel, prostý slušný člověk,
Trojan se jmenoval, přednášel vždy politický referát. Ani neskrýval, že na bílém
papíře formátu A4 má nalepen výstřižek z Rudého práva a ten nedbale čte. Až
s příchodem nového kolegy se schůze staly vítanou událostí. Jmenoval se inženýr Miloš Zeman, byl vedoucím jednoho z oddělení tajemného názvu oddělení
komplexního modelování, prvních vlašťovek výpočetní techniky. Dnes je prezidentem České republiky. Tenkrát se nabídl, že politické referáty bude připravovat
a přednášet sám. Pouze vážně nemocní na schůzích chyběli, takovou podívanou
si nikdo nechtěl nechat ujít. Čeho se čtenáři Technického magazínu a diváci
televize dočkali v roce 1989, jsme si my užívali již o deset let dříve. Miloš Zeman
napsal i fundovaný lektorský posudek na encyklopedii Pohyb já a… I v něm
předběhl dobu. Autorům, kromě stylistických neobratností vytkl opomenutí
Sokola, jeho tradic a významu.
V prosinci roku 1989 jsem požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou,
opět jsem chtěl být redaktorem rozhlasu. Ale ta výpověď byla zvláštní neobvyklou formulací. Děkoval jsem za smysluplně prožitá téměř dvě desetiletí užitečné práce. Pravda nepohnuli jsme zeměkoulí, neotřásli režimem. Ale radost jsme
lidem i sobě dělali. A to nebylo v oné ušmudlané, šedivé a nepoctivé době málo.
Divadelní časopis Rozrazil
Jindřich Beránek
Snad jsem ani v té chvíli netušil, jak šťastná mi přála náhoda, když mi žena
oznámila, že se u nás o tom přehozeném říjnovém svátku staví v Praze její kolegyně a kamarádka z Brna.6 A protože sem přijede i s manželem, naplánovala mi,
že mne vezme do divadla. Manžel té paní doktorky z brněnské lékařské knihovny byl dramaturg HaDivadla, a protože jejich hostovačky Na Chmelnici jsou
beznadějně plné, přijal jsem tu zprávu s povděkem. Jakou hodnotu měla, jsem
zjistil záhy, když jsem se taky začal zajímat, co vše předcházelo faktu, že i v Praze vyjde divadelní časopis Rozrazil. A potvrdilo se to v okamžiku, kdy jsme šli
od devítky k Junior klubu. Sice mi nejdřív došlo, že jsme opustili Vodičkovu
ulici, kde jsme tehdy bydleli, těsně před tím, než se tam vrátila zas jednou
historie… Ale nakonec jsem té historii stejně neutekl.
Pár mylných informací mi stihl Josef Kovalčuk cestou vysvětlit – třeba, že
se s Arnoštem Goldflamem dohodli s oběma Petry z Provázku [režisérem
223
Scherhauferem a mozkem Oslzlým]: když jim nedovolili jejich časopis tisknout,
budou si jej „tisknout“ svými prostředky. Založili redakční radu, ve které [to už
jsem si „doplnil“ poté, co jsem se po Listopadu mohl vrátit do novin; v oné době
– chápu – byla ta jména tabu] byl třeba Jan Skácel, Miloš Válka, Ludvík
Kundera, Antonín Blažek, Josef Vávra…. Jediné jméno, které jsem znal, byl
Václav Havel.
Díky svému průvodci jsem jej neměl ani za autora Hostiny filosofů, jak se
domnívala řada návštěvníků [a kterou, dnes vím, napsal filosof a politolog
Vladimír Čermák], ale věděl jsem, že to je zatím jeho poslední hra, kterou
napsal, zeitstück o noci na 28. říjen 1918 Zítra to zpustíme.
Rozrazil lékařský – Veronica officinalis
I když si ten opojný název květu říká o proslulý verš, kterým Nezval v roce
1955 vydal signál, že už se nemusí sorela 50. roků. „Ten časopis jsme nazvali
Rozrazil, 7 což je Veronika,“ vzpomínal muž, který zastával v divadelním spolku
funkci dramaturga, ale pro časopis to byl jeho šéfredaktor Petr Oslzlý, „a jaksi
spřízněně chvíli existoval ekologický časopis Veronika, s nímž jsme spolupracovali velice blízce. Já osobně jsem s těmi ekologickými kruhy byl velmi spojen
a propojoval jsem je zase na Divadlo na provázku. Byl jsem prvním z moderátorů
setkání Brněnského ekologického fóra.“
Na to vše vzpomínal šéfredaktor šestnáct let po premiéře, když jej zpovídali
historici vyprávěných dějin. Rok po ní jej zpovídal novinář, reemigrant Karel Hvížďala; tehdy mu přišlo na mysl především to, že pražskou premiéru měl Rozrazil
nejen týden po své brněnské premiéře a dvou reprízách, ale především právě ten
28. říjen, kdy se smělo mluvit nahlas o narozeninách státu a nejen o Dnu znárodnění.
„Myšlenka vytvořit časopis na scéně8 se zrodila z mnohaleté marné snahy vydávat skutečný, tištěný divadelní časopis, který by byl časopisem naší generace, časopi­sem alternativních či studiových divadel. První pokus, který jsme podstoupili
společně s kolegou Kovalčukem, se měl jmenovat Studia. Jeho cyklosty­lované nulté
číslo způsobilo skandál ve Svazu českých dramatických umělců. Moje vstupní
stať byla označena jako existenciální, pacifistická, kosmopolitická a další směsicí pojmů, které v očích funkcionářů byly největším antimarxistickým kacířstvím.
Nakonec se ode­hrál jakýsi ideologický soud, který měl posou­dit míru mého
zavinění. Ten soud jsem s po­mocí přátel vyhrál, neměli argumenty. Druhý
pokus, do kterého jsme se pustili vzápětí — po­jmenovaný stejně jako velké
festivalové akce, tedy Divadlo v pohybu, zůstal pouze ve strojo­pise. Nakonec
jsme přišli na to, že když ne­můžeme vydávat časopis tištěný, budeme vy­dávat
časopis hraný. […]
Byla to první inscenace, kterou nám nikdo ne­schvaloval. Protiútok byl o to
ostřejší. KSČ a StB, jejíž účast byla jasně rozpoznatelná, k němu našla ochotného
služebníka v osobě ředitele Státního divadla v Brně Jiřího Ma­jera. Ale reagovali
pomalu, než se vzpamatovali, podařilo se nám zahrát řadu před­stavení. Po prvních deseti jsme útok odra­zili, až po jednadvaceti další uvádění zaká­zali. To
bylo začátkem prosince 1988. Napsali jsme otevřený dopis, ale žádné noviny ho
neotiskly v plném znění. Po dvou měsících tvr­dého sporu ztratili argumenty
a uvádění zno­vu povolili. Už neměli pevnou půdu pod no­hama, už nemohli
prostě bez vysvětlení jen něco zakázat. A nám tajně pomáhala skupina mladých
brněnských právníků okolo soudce Milana Pálenička. Inscenace byla sestavena
jako časopis, byly v ní stati, recenze, ukázky z literatury, básně apod. […]
224
Pražská premiéra se odehrála 28. října 1988, v Klubu Na Chmelnici, v den, kdy
v Praze probíhala velká demon­strace. Kolem Klubu projížděly antony, autobusy
s pohotovostními jednotkami StB a vod­ní děla. Někde v tom směru za městem
mají kasárna. Publikum přicházelo přímo z Václav­ského náměstí a většinou celé
mokré. Když herci začali v Havlově hře zpívat Kde domov můj, všichni vstali. Mokří
a nesvobodní osla­vovali takto smutně vznik svobodného Česko­slovenského státu.“
Kdy jde jen o selskou bouři a kdy už o revoluci
Režim počítal, že do čela každého podniku, každé instituce, ale i každé dílny,
byť tvůrčí, postaví svého člověka. V případě Brna „byl v roce 1979 coby člen
KSČ (v té době v angažmá v Mahenově činohře) dosazen na místo uměleckého
šéfa Divadla na provázku a Hadivadla“ absolvent herectví JAMU Jaroslav
Tuček.9 O Rozrazilu 1/88 a schvalovacím řízení píše:
„Následná diskuse byla „u zdi“, opatrně statečná, zcela vystihující tehdejší
napjatou politickou situaci. Osobnosti brněnské divadelní kultury obhajovaly
čin mladé generace, odchované československým školstvím, tedy jimi. Oceňovaly
humor části nazvané Zítra to spustíme, hloubku meditativní Hostiny filozofů, rytmus
a spád scénického časopisu i nezvyklost a nápad realizovat na jevišti živé noviny. Pak umělecká rada doporučila inscenaci ke schválení.
Při odchodu mi profesor Vlašín10 řekl: Jste odvážní a dobří, nu, snad vám to
bude ku prospěchu. Bojím se o stavbu i o vás…
Byl jsem předvolán ke kádrovému náměstkovi, tři „kluci“ měli všetečné
otázky: Kdo pozval na premiéru paní Havlovou? Kdo ji vpustil do sálu? Od koho
měla vstupenky? Proč jste o její návštěvě neinformoval ředitele? Pánové snad
ani nechtěli znát odpovědi, protože hlavní muž výslech uzavřel: Soudruh šéf
zase neví nic. Je to pořád dokola. Takhle to dál nepůjde. Prostě se ten pelech
zavře! Ať si to vyřeší ředitel, od čeho tady je! […]
Dne 28. října 1988 se Rozrazil hrál v pražském Junior klubu. V Praze se manifestovalo, lidé vyjadřovali velkou nespokojenost, po ulicích jezdily vozy zásahových jednotek, blikaly policejní majáčky. Junior klub praskal ve švech. Soubory
hrály jako o život, diváci řvali, aplaudovali. O pauze se mezi diváky šeptalo: On
jim to napsal Havel…”
28. říjen, který byl v roce 1988 po dlouhé době opět vyhlášen svátkem k příležitosti 70. výročí vzniku Československa. Během oslav konaných již v předchozích dnech vyhlásil prezident Gustáv Husák amnestii týkající se téměř 5 tisíc
uvězněných osob. Zároveň bylo zastaveno stíhání dalších 15 tisíc lidí, amnestováni byli rovněž českoslovenští občané zdržující se v zahraničí, kteří byli
odsouzeni za nedovolené opuštění republiky, v případě, že neprojevují negativní
vztah ke státnímu zřízení. V odpoledních hodinách 28. října se na Václavském
náměstí shromáždilo několik tisíc osob k poklidné demonstraci. S akcí již delší
dobu dopředu počítaly orgány Státní bezpečnosti, proto bylo asi 140 „rizikových“
osob zadrženo ještě před konáním demonstrace. Proti demonstrujícím na Václavském náměstí tvrdě zakročily bezpečnostní orgány a demonstrace byla za použití
pendreků, vodních děl, obrněných transportérů a psů rozehnána. 133 účastníků
bylo zadrženo, s 29 účastníky bylo zahájeno trestní řízení.
l
„Začala mi být zima, dostal jsem třesavku. Naproti, přes ulici v restauraci,
jsem si dal horký grog a dva acylpyriny. O slávu pražského uvedení jsem přišel,
místo toho jsem získal pořádnou chřipku a cestu do Brna protrpěl.
225
V polovině listopadu mně sdělil kádrový náměstek, že ředitel okamžitě
zakazuje další účinkování Rozrazilu v Praze. Dále mi sdělil, že bude s vedením
obou souborů zavedeno kárné řízení, protože nepředložily texty Rozrazilu ke
schválení. Po konzultaci s oběma Petry jsem kádrovému náměstkovi sdělil, že
není důvod kárná řízení zavádět ani rušit smluvně zavázaná představení, neboť
proběhla řádná schvalovací jednání, ve kterých se divadelní teoretikové i další
významné osobnosti vyjádřili k Rozrazilu kladně. Zápis z porady byl předán
řediteli i odboru kultury a ohlasy na pražské uvedení jsou nadšené.
Následoval zákaz zájezdů Rozrazilu nejen do Prahy, ale i do Hradce Králové.
Chtěl jsem rozhodnutí písemně. Místo toho zaslalo ředitelství do Prahy mým
jménem podepsané telegramy rušící představení Rozrazilu. Lidé obou souborů
na mě koukali jako na vraha, Peter, zelený vzteky, drtil mezi zuby: Myslí si, že
možú všetko, kokoti. Jarošu, ať nás pozavírajú, naše ostuda to nebude. Povedz im to!
V Rovnosti vyšla drtivá kritika, kterou na produkci Rozrazilu napsal vedoucí
odboru kultury Karel Dvořák11.“
Karel Dvořák uvedl: Připomínkovali jsme, že některé věci v představení
mohou být zavádějící. Zvláště úvodní anketa, v níž většina hlasů zní negativně.
Že by snad inscenátoři nenašli jediného člověka, který by se na téma demokracie
u nás vyjád­řil zasvěceněji? […] Měli jsme námitky i proti manipulaci s československým praporem na je­višti, proti scénce, z níž vyplývá, že nábožensky založený člověk nemá u nás šanci udělat maturitu. Měli jsme i další výhrady, například vůči některým citátům.
Josef Kovalčuk i Petr Oslzlý shodně potvrdili, že příslušné státní a stranické
orgány usilovaly přímo o kriminalizaci celého případu, přičemž hlavní záminkou
se stalo údajné hanobení státní vlajky. Vlajka totiž při prvních reprízách zůstávala i po děkovačce na jevišti a diváci po ní spěchali k šatně.
Problémy s cenzurou začaly již před schvalovacím uvedením, které divadla
záměrně oddalovala, aby cenzuru vystavila časovému tlaku, píše prof. Jiří Voráč 12
z Ústavu filmu a audiovisuální techniky Masarykovy univerzity. Samotné schvalo­vací představení se odehrálo nakonec až v předvečer ohlášené premiéry. Tato
taktika vyšla. Premiéra proběhla podle plánu 21. října 1988 a během následu­
jícího víkendu byl Rozrazil reprízován hned dvakrát denně (z toho plynul důle­
žitý argument proti cenzuře — kolik lidí již inscenaci vidělo). Cenzura však
[…] žádala úpravy, na což tvůrci reagovali tím, že na místě pří­padných cenzurních škrtů budou inscenovat „bílé stránky“. Cenzura nakonec po mnoha sporech
s divadlem vydala koncem listopadu zákaz dalších repríz (v té době bylo odehráno již jednadvacet představení). Hlavní roli v této kauze hrál vedoucí odboru
kultury jihomoravského KNV Karel Dvořák a tehdejší ředitel Státního divadla
Brno Jiří Majer; oba se odvolávali na to, že údajně dostávají na adresu Rozrazilu „řadu kritických připomínek k jeho ideovému vyznění“. Divadla přešla do
protiofenzivy. Rozeslala všem redakcím otevřený dopis, který ovšem nebyl ni­kde
celý otištěn. Divadla také požádala spřátelené právníky o vypracování právní
expertizy (zejména ve věci údajného hanobení státní vlajky). Divadla se dále obrátila
na oficiální Svaz českých dramatických umělců s žádostí o podporu. Svaz vyslal
svoji speciální komisi, která se spolu s místními schvalovacími orgány (KNV,
KV KSČ) zúčastnila zvláštního uvedení Rozrazilu (5. ledna 1989). Insce­naci
neshledala „závadnou“ a prosadila zrušení zákazu, jak v jiném rozhovoru potvrdil „šéfredaktor“.
226
[…] bylo to někdy kolem 20. ledna, vzpomínal Petr Oslzlý.13 A před ním jsem
se setkal s Jaroslavem Šabatou, který tehdy pronesl památnou větu: Jestli se
vám do konce ledna povede získat souhlas k tomu to hrát, tak tento režim do
konce roku nevydrží. – A oni nám to tehdy schválili za přispění člena komunistické
strany, ale slušného člověka, to zdůrazňuji, filmového režiséra Svobody, kterého
pověřili předsedáním toho výjezdního zasedání, na němž jsme představení
hájili. […] Konečný verdikt byl, že nám to povolili, v té chvíli to nechali jen na
Svazu dramatických umělců a tam už nebyla taková atmosféra, aby potvrdili
zákaz, přestože v čele byla Švorcová; ale ani ona nebyla zase tak zběsilá,
dovedla si vážit divadla jako takového. Takže nám to povolili.
Oponentní vystupování těch, kdo stáli na straně nespokojených, není tak
překvapivé. Spíš vzbuzuje podiv, že se dočkali podpory i mezi těmi, kdo patřili
do té chvíle k lidem z druhé strany barikády. To je symptomem, že doba nazrála
nejen k tomu, co bychom v duchu historické tradice mohli nazývat „selskými
bouřemi“. Naruší pořádek, ale ke skutečné změně společenských poměrů přispěla až ta vystoupení, ke kterým se přidávají i lidé, s kterými mohli dosud
představitelé režimu počítat.
Nenašel-li režim už takovou podporu jako například v souvislosti s antichartou, museli si jeho představitelé uvědomit, že je i ti, kterým se zdánlivě nic
neděje, odmítají podporovat. Že jsou těmi kůly v plotě.
Když se 1. února 1989 vrátil Rozrazil, časopis o demokracii, ale taky pro
demokracii znovu na repertoár, byla už Praha zcela na nohou. Po dvaceti letech
si najednou uvědomili lidé, proč se vlastně upálil student fakulty, kterou ještě
sice ovládají Haubeltové, Rzounci a podobní nositelé akademických titulů, ale
jsou to figury bez schopnosti stát se lidmi s intelektuální hodnotou (a možná
i proto si zvolili kariéru slouhů). Mají před sebou už jen tři čtvrtě roku této
parazitní vegetace. A mne rozesmálo, že se konečně Jaroslav Hacmac, který mne a řadu mých
kolegů v redakcích likvidoval, konečně dostal na šéfovský post. V tom posledním tři čtvrtě roce své kariéry se ještě stane ředitelem Českého rozhlasu a bude
šplhat, aby v ní obstál… Bůhví proč.
Poznámky
Úplné znění Vlček, Tomáš: Diskuzní příspěvek herce Miloše Kopeckého, pronesený
na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců, který se konal v Praze
ve dnech 4.–5. května 1987; edice Totalita in: www.totalita.cz/txt/txt_o_kopeckym_01.php – Jeho autor použil článek in: Rudé právo, Praha 1987, 7. května;
zvukový záznam příspěvku. Celý projev Miloše Kopeckého v několika přepisech
z nahrávky; např. ze Státního ústředního archívu fond SČDU, IV. sjezd, kr. 9. –
Xerokopie strojopisu, 8 s. in: www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty-a-texty-obcanskespolecnosti – 1987–1989/689-02.html
2
Nosková, Jana: Petr Olzlý. In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Petr (eds.): Vítězové?
Poražení? – Životopisná interview. Praha, nakladatelství Prostor 2005 (ve spolupráci
s ÚSD AV ČR). I. díl Disent v období tzv. normalizace, s. 685.
3
In Dalibor Kozel, Krajina severu. Básně z let 1973–1977, Duchcov, Kapucín 2011;
doslov Pavel Koukal, předmluva Mirek Kovařík, s. 74n.
Autor článku, Pavel Koukal, historik a archivář českého menšinového hnutí, jakož
i dělnického hnutí, zemřel 4. března 2014, dva měsíce a 9 dní před svými 70. narozeninami. Knižně vyšla jako jeho prvotina monografie o anarchistické literatuře
1
227
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
Trubači revolt (Liberec, 1984), kde nemohly být tehdy zveřejněny medailony tří
literátů, kteří mu v tomto směru byli nejblíže – vedle zmíněných Ilji Barta a Dalibora
Kozla to byl i první český novinář uvězněný po únoru 1948 Michal Mareš.
Bohdan Kopecký (*1928, U2010) se narodil v Litomyšli v rodině sklářského
mistra. Na Mostecko přišel jako voják PTP a kraj dolů se stal nejen jeho domovem,
ale i hlavním tématem jeho tvorby. Z kraje byl vyhnán za normalizace v roce 1977
(vykonavatelem zvůle byl ideologický funkcionář z Mostu Svoboda, který povýšil
na pracovníka KV KSČ a setrvával ve funkcích KSČM i po roce 1989). Od té doby
Kopecký žil v Litomyšli, byl zaměstnán jako pracovník propagace na JZD a násilně
vytržen z kraje, kam byl poúnorovým režimem nasměrován a kde našel své životní
téma.
Emil Juliš (*1920, U2006) byl zástupcem šéfredaktora literární revue Dialog, básníkem, který vydal ve sledovaném období sbírky Progresivní nepohoda, Liberec
1965, Pohledná poezie, Liberec 1966, Krajina her, Ústí n. L. 1967, Vědomí možností,
Ústí n. L. 1969, Nová země (náklad zničen), Ústí n. L. 1970, Caput mortuum, 1975,
Hra o smysl, 1980 (obě sbírky v ineditním vydání), Blížíme se ohni, Mnichov 1988,
Gordická hlava, Praha 1989.
Jubilejní, sedmdesátý 28. říjen 1988 připadal na úterek; podle praxe strany a vlády,
která kvůli některým svátkům ráda popřála občanům, aby se rozjeli někam, kde se
nesejdou ani pracovní kolektivy, ani party z všedních dnů. Proto se v případě úterního svátku přeložil den volna ze soboty na pondělek a ještě v případě potřeby
zavedla mimořádná opatření, jen aby byli lidé z velkých sídel pryč.
Nosková, Jana: Petr Oslzlý. In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Pavel (eds): c. d. I. díl,
s. 686n.
Hvížďala, Karel (*1941): Výslech revolucionářů z Listopadu 1989. Muž, který zahájil
divadelní stávku: Petr Oslzlý. Praha, Artservis 1990, s. 16n.
Tuček, Jaroslav (*1938): Paměti antihrdiny. Praha, Divadelní noviny 2013, 2. ledna.
– Ukázka z pamětí, které připravilo vydat nakladatelství Barrister a Principal.
Štěpán Vlašín, DrSc., (*1923, U2012) přední literární historik a kritik v období
normalizace, v letech 1961–89 byl vedoucím brněnského pracoviště Ústavu pro
českou literaturu; zabýval se především soudobou prózou. Snažil se přece jen
o serióznější přístup k nim než ideolog Vítězslav Rzounek z pražské Filosofické
fakulty a jeho asistenti.
Rovnost, Brno 1988, 30, prosince. – Prof. Voráč, který se tímto postupem brněnského
ideologického osvětáře také zabývá, poznamenává, že konkrétnější bylo jeho
vyjádření in: Mladá fronta, Praha 1989, 4. února, příloha Víkend, s. 6.
Voráč, Jiří: Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970–
1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací FF Q1, Brno, Masarykova univerzita
1998, s. 38n. Prof. dr. Jiří Voráč, PhD., (*1965) se věnuje především posuzování
filmové tvorby; bezprostředně po Listopadu byl šéfredaktorem nezávislého týdeníku
Moravské noviny a v r. 2008 obdržel cenu Františka Kriegla.
Nosková Jana… In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Pavel (eds): c. d.
228
Od samizdatů a médií z exilu
k Lidovým novinám
10. prosinec 1988 Škroupovo náměstí v Praze 3
– Den lidských práv pořádaný opozicí
Lidovky vyšly ...
První číslo samizdatových
LN vyšlo pod vedením
Jiřího Rumla v lednu
1988. Tomu však předcházelo číslo nulté, které se začalo distribuovat
11. září 1987, mělo rozsah zhruba 28 stran fomátu A4 a náklad kolem
300 ks.1
Lidé toto množství
opisováním postupně zvýšili asi až na 10 tisíc
exemplářů. Nyní máte jedinečnou možnost pročíst si kompletní vydání
samizdatových Lidovek.
Naskenovali jsme pro vás
všechny stránky.
Anonce internetových
stránek Lidovky.cz
Faksimile prvního čísla
je nalevo. Ještě v listopadu 1987 vyšlo druhé
nulté číslo samizdatových
Lidovek; začátky obou
úvodních článků reprodukujeme na následující
stránce. Autorem stati
„O skepsi a o tom, co
můžeme“ je komentátor
Jaroslav Jírů.
230
... a vycházejí
III. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Pokračování rozhovoru z kapitoly Charta a anti-charta
l
Je dost známé, jakou roli v existenci Lidovek jste měli ty a Jiří Ruml. Ale kdo
dál patřili ke kmenovým autorům?
Jiří Hanák, Tomáš Smetánka, Jan Lopatka, Andrej Stankovič, Jan Urban, Vladimír Mlynář, Josef Zub Vlček, Jan Lukeš, Pavel Rychetský, samozřejmě členové
redakční rady Jiří Dienstbier, Zdeněk Urbánek, Václav Havel a řada dalších s jednotlivými texty. Každý, včetně signatářů Charty, se mohl rozhodnout, zda publikovat pod svým jménem nebo pseudonymem. Výrazným spolupracovníkem byla
Eva Lorencová jako jazyková korektorka. A Aleš Ogoun jako výtvarný redaktor.
l Kdo se podíleli na tisku a distribuci?
Ve druhém roce tiskli LN Jan Vítek a Pavel Raunigr, distribuci realizovali různí
spolupracovníci, kteří vesměs režírovali další rozmnožování. Základní náklad byl
zhruba 100 kusů, odhadem v druhém roce byl celkový náklad několik tisíc výtisků.
l Kolik čísel bylo zabaveno?
Při domovní prohlídce u mě zabavili tři velké pytle různých textů, jednotlivé
archívní LN a u Jirky přesně nevím. Ale zabavili u něj zhruba dvě třetiny pro
dohotovené říjnové číslo.
Předposlední částí rozhovoru začíná kapitola 17. listopad 1989 a co bylo potom.
231
Vzpomínka na jeden samizdat, který nazývali autoři i čtenáři
Zásuvka neboli Šuple
Olga Šulcová
Dostala jsem svého času otázku, co vedlo ke vzniku samizdatu Ze zásuvky a z bloku.
Položila mi ji česká exulantka, t. č. působící na Yelské univerzitě ve Spojených
státech amerických. Odpověděla jsem, že naše domácí poměry.
Třebaže zákon, který by u nás v tzv. normalizaci zakazoval někomu publikovat, neexistoval a v žádné redakci nevisel jmenný seznam osob, v němž by byli
podle abecedy, stáří nebo velikosti uvedeni ti, co si nesmějí v médiích ani škrtnout, vytříďovací mechanismus působením autocenzury fungoval spolehlivě!
A to byl právě důvod, proč v polovině osmdesátých let vznikl samizdat, svými
autory i čtenáři přátelsky nazývaný Zásuvka či Šuple.
Nečekaně využili této možnosti podělit se jeho prostřednictvím o své myšlenky hlavně odborně erudovaní lidé: ekonomové, sociologové, historici, politologové… Především oni pociťovali nutnost ohlasu na svou práci – reakci na to,
čím se zabývají, co vyslovují…
Prvním a setrvale pilným přispěvatelem do tohoto samizdatu (ale nikoliv jen
do něho) byl můj muž, ekonom Zdislav Šulc. Následovali jemu názorově blízcí
ekonomové i lidé jiných profesí.
Dá se ten proces přirovnat k nabalování sněhové koule.
Zmíněný děj se začal odvíjet ještě před nástupem Gorbačova, pokud se nemýlím, tak v nedlouhé éře Černěnka. Zprvu šlo jen o pár strojopisných stránek,
záměrně bez bližšího označení, například bez dat či vydavatele. Jejich množství
ale postupně narůstalo. Ze Zásuvky se mimoděk stal čtvrtletník.
O to, aby jím skutečně byl, se až nemilosrdně staral častý autor Zásuvky,
univerzitní docent Luboš Kohout, v té době dělník na stavbě pražského metra.
Přispíval do Zásuvky svými zasvěcenými komentáři k různým etapám soudobých dějin. Každý třetí měsíc se u mě v tiskárně objevoval jako duch ze stroje
a svými rukopisy mi připomínal, že čtvrtletní čas Zásuvky se blíží. Coby autorka
jsem byla se svým pravidelným fejetonem vždy poslední. Zbývalo mi při práci
na směny a starosti o malé vnuky jen málo času na psaní.
Psali do Zásuvky: Rudolf Battěk, Čestmír Císař, Ivan Dejmal, Jan Dus, Jiří
Hájek, Miloš Hájek, Ladislav Hejdánek, Milan Hübl, Zdeněk Janík, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Eva Kantůrková, Helena Klímová, Luboš Kohout, Čestmír
Kožušník, Ivan Kubíček, Miro Kusý, Anna Marvanová, Vojtěch Mencl, Zdeněk
Mlynář, Jiří Ruml, Rudolf Slánský ml., Václav Slavík, František Šamalík, Jiřina
Šiklová, Věněk a Libuše Šilhánovi, Zdislav a Olga Šulcovi, Jan Štern, Dušan
Tomášek, Petr Uhl, Miloš Vacík, Václav Vrabec, Rudolf Zukal a někteří další.2
Jeden z jedenácti strojopisných exemplářů vždy putoval prostřednictvím Jana
Šterna, Petra Pitharta a Jiřiny Šiklové za hranice do dokumentačního střediska
v Scheienfeldu, vedeného Vilémem Prečanem. Řadu textů ze Zásuvky pak přetiskovaly exilové časopisy, zejména Listy, vydávané Jiřím Pelikánem v Římě.
Odtud se pak různými cestami dostávaly zpět do Československa a zde dále
rozšiřovaly.
Jak běžel čas, a Zásuvka tloustla, nestačila jsem už sama na její přepisování
s deseti kopiemi. Párkrát jsem si sice kvůli několikerému přepisování samizda232
tových textů vzala dovolenou nebo náhradní volno za přesčasy, ale jako trvalé
řešení to možné nebylo. Začala jsem se poohlížet po opisovačkách. Byly jimi naše
dcera, Ivana Hudcová, dcera manželů Kohoutových, paní Alena Kodymová, paní
Alena Šípová (manželka dalšího „zakázaného“ novináře, manželova kolegy Emila
Šípa) a paní Zdychincová. Ony podle tehdejších zákonů byly mnohem postihnutelnější než autoři samizdatů. Hrozilo jim dokonce až několikaleté vězení. Za
jejich kuráž při rozepisování samizdatových textů jim náleží obzvlášť velký dík.
V polovině dubna 2006 jsem pro potřebu univerzitního grantu alespoň stručně popsala, jak vznikl a vyvíjel se samizdat Ze zásuvky a z bloku. Nikdy před
listopadem 1989 ani po něm mi nepřišlo na mysl, že ony úkradkem psané texty,
plné neopravených překlepů a nikým neredigované, (vytvářené svými autory po
jejich často klopotných dnech v zaměstnání, v němž se živili), mohou pokládat
za cenné a s respektem o nich hovořit univerzitní vědci.
Když v r. 2001 začali na Karlově univerzitě sepisovat dějiny českého ekonomického myšlení, došli k závěru, že pro jeho teoretickou úroveň přísluší zde
místo dílu Zdislava Šulce Stát a ekonomika. Tuto samizdatovou práci pak v r.
2004 – po téměř dvaceti letech od jejího vzniku – vydalo nakladatelství pražské
univerzity Karolinum3. Zasloužili se o to prof. Milan Sojka, doc. Karel Půlpán
a doc. Stanislav Kameníček za přispění Mgr. Jana Čecha z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK.
Zásuvka se neomezovala jen na politické, ekonomické apod. úvahy a komentáře. Vycházely v ní fejetony, povídky, po Listopadu vydané knižně.4 Knižního vydání se v r. 2000 dočkaly i zasvěcené, především ekonomické statě Zdislava Šulce. Pod souhrnným názvem Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu
1968–1989 je vydal Ústav pro soudobné dějiny Akademie věd ve své edici Svědectví o době a lidech.5
Cestou z pohřbu Rivy Krieglové před několika lety jsme si cestou tramvají z Motola povídali s Kohoutovými. Docent Luboš Kohout, pilný autor někdejšího samizdatu, dnes tištěný v několika médích, mi při loučení u smíchovského Anděla teskně pravil: „Jak rád bych zas psal do nějaké Zásuvky…“
V zájmu občanské normálnosti I.
zněl název oddílu, který na výstavě Státního ústředního archívu6 od 12. listopadu do 15. prosince 2002 představil jako archívní dokumenty řadu časopisů, které patnáct let před tím plnily tu společenskou funkci, kterou znormalizované
sdělovací prostředky záměrně plnit nemohly. Vedle vlastních archívních dokumentů, a exponátů Národního muzea a Národního technického muzea je právě
pro tyto účely doplněna i Nezávislou knihovnou Libri prohibiti, jak dokládají
některé záznamy a ukázky z roku 1987.
JAZZsTOP, č. 1 a 3–4, 1987 [SUA, fond Šulcovi, kart. 11]: Samizdatový
časopis pro kulturu vydávala v letech 1987–1989 Nezávislá skupina členů Jazzové sekce (Ota Veverka, Jiří Gruntorád, Luboš Rychvalský aj.). Obsahoval statě, reportáže, fejetony, komentáře, rozhovory a informace o domácí a zahraniční
hudební scéně atd.
Časopis Vokno, č. 12/1987 [Libri Prohibiti]: Časopis Vokno vycházel v letech 1979–1989 jako samizdat s označením „pro jinou a druhou”, tzn. všech- ny
oblasti kultury, s těžištěm na hnutí undergroundu (jeho vznik, historie a dokumenty hnutí undergroundu v USA a v Československu). Do časopisu přispívali
233
Ivan Martin Jirous, Egon Bondy, Václav Havel, Milan Knížák aj. Vycházel
s přílohami – různé sešity (Dveře),
plakáty, pohlednice, samolepky.
Magazín Revolver Revue, č. 8/1987
[Libri Prohibiti]: Profesionální a nezávislé magazíny Revolver Revue vycházely v letech 1985–1990 v Praze třikrát
až čtvřikrát ročně v grafické úpravě Studia RR. Jednalo se o literární časopis,
tvořený z jedné třetiny původními příspěvky – úvahami, recenzemi, polemikami, rozhovory, poezií (V. Havel, Jáchym Topol, I. M. Jirous, E. Bondy, A.
Wágnerová, V. Kremlička aj.) a ze dvou
třetin (prvními) překlady z anglické,
polské a ruské literatury.
Časopis Alternativa, č. 1/1988
[SUA, fond Šulcovi, kart. 10]: Časopis
vydávalo v letech 1988–1989 Hnutí za
občanskou svobodu jako revui pro
nezávislou politiku. Redakční kolektiv tvořili J. Kantůrek, R. Battěk, P. Bratinka, M. Palouš, M. Šimečka aj. Časopis
obsahoval dokumenty, prohlášení, fejetony, rozhovory, dopisy, eseje apod.
Prohlášení Iniciativy sociální obrany, 8. 10. 1988 [SUA, fond Šulcovi, kart.
10]: Na podzim 1988 podnítil Stanislav Devátý vznik Iniciativy sociální obrany,
která vycházela z myšlenek Charty 77 a měla za cíl pomáhat diskriminovaným
nebo jinak poškozovaným spoluobčanům v různých sociálních oblastech.
Magazín SPUSA, č. 1/1988 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10]: Společenství přátel
USA vzniklo 7. 3. 1988 na protest proti jednostrannému informování československé veřejnosti socialistickými sdělovacími prostředky o USA. Iniciátory byli
Stanislav Devátý a ing. Tomáš Hradílek spolu s Rudolfem Battěkem, Karlem
Biňovicem, J. Šavrdou, Josefem Škvoreckým aj. Společenství začalo vydávat Magazin SPUSA (l988–89) – časopis pro kulturu a aktivity Společenství přátel USA.
Jazzová sekce [*1969]
Bylo-li7 pro první dvacetiletí Jazzové sekce charakteristické prolamovat se časem znormalizovaným, zůstala tato kulturní společnost pod vedením Karla Srpa
věrna tomuto poslání i ve zbývajícím čtvrtstoletí, které počal Listopad. Odehrává se to pod firmou Artforum, které má sídlo v katastru Pálffyho paláce. Aby
snad někdo nežil v představě, že jí ministerstvo kultury přidělilo tak honosný
palác, protože tam její šéf pracoval po Listopadu jako ředitel odboru: jde o prostor v zadním traktu Pálffyho paláce, tedy něco, co je spíš jako „ratejna“ za ratibořickým zámkem, které mohl dát ten poetický název – Staré bělidlo – jen romantismus vzpomínek Boženy Němcové na propukající pubertu Barunky Panklové.
Ostatně Karel Srp byl tím vysokým ministerským šéfem jen od února 1990 do
října téhož roku, kdy se mohl vrátit tam, odkud vzešel.
234
Když byl Karel Srp v roce 1988 propuštěn z kriminálu, nemohl o činnosti
Jazzové sekce ani snít – byla totiž už na podzim 1984 zlikvidována. 22. října
1984 byl dle zákona o přechodných opatřeních z roku 1968 definitivně rozpuštěn Svaz hudebníků – a tím i jeho Jazzová sekce. Podal si tedy ještě v předjaří
žádost, aby byla povolena obdobnou náplň, jako měla Jazzová sekce společnosti Artforum. Ta žádost byla vyřízena až za 13 měsíců – v červnu 1989. Než ji
mohl skutečně rozjet, přišel Listopad, pak ministerská kariéra, a tak se mohl
stát ředitelem fungující společnosti až od roku 1991. Za to si mohla připojit
k novému Artoforu i tradiční název Jazzová sekce.
Hovory s Karlem Srpem
„Moje původní profese byla chemie, dostat se na nějakou školu byl problém,
protože jsem neměl ty správné původy atd.“
l To mi připomíná Pavla Dostála, který byl taky chemik – měl maturitu na
chemickém učilišti v Ústí n. L.-Střekově; pamatuji, že tam začínal hrát v Malém
divadle; předním hercem tohoto vynikajícího ochotnického souboru byl mimochodem tatínek Josefa Cardy…
„Vaška Havla taky pustili jen na chemii… Ale z té první školy jsem byl vyhozen za přiznání, že jsem četl Hovory s TGM od Čapka. Tehdy to bylo na indexu, já to omylem ve škole řekl a bylo. Vyhazov byl neštěstí pro celou rodinu,
na další školu jsem se nedostal. Ale když jsem se po deseti letech dokopal
k maturitě, tak jsem si vytáhl právě Čapka, který byl už tehdy zase oficiální
autor, a zkoušel mne z toho kantor, který mne kdysi vyhodil.“
l S maturitou ses dostal do toho výzkumáku? V Českém biografickém slovníku8 jsem se dočetl, že jsi pracoval od roku 1959 – to ti už bylo dva a dvacet –
deset let ve Výzkumném ústavu osinkocementu…
„…odtud mne vykopli za srpen 68, a tak jsem se různě proflákával. Obcházel
ministerstvo vnitra, které chtělo tehdy mít dohled nad vším, kde se lidé shromažďovali, a žádal, aby nám povolili dobrovolnou kulturní organizaci. Do této sféry
jsem ale nešel nepřipraven. Měl jsem za sebou pernou školu Mezinárodního jazzového festivalu, kde jsem pracoval v tiskovém středisku. To všecko bylo ovšem zadarmo,
fandovsky jsme dělali věci, které s jazzem souvisely, výtvarné umění a poezii. Objevila se tu Viola, a ta dělala beat generation, při jazzovém festivalu jsme pořádali výstavy, kde se objevil jistý Fára… Určitě to znáš, máme všichni stejné intelektuální zázemí.“
l Samozřejmě, s Liborem Fárou jsme v půli 50. let svítili u E. F. Buriana, to
byl – k mému tehdejšímu zklamání – plukovník a hrdý náčelník Armádního uměleckého divadla; ale my hledali svou cestu bez uniforem. Musím říct, že skutečného Emila Buriana jsi mi pomohl zase znovu najít svou edicí jeho článků.
„Čili já jsem už byl tím nějak napumpovaný, i když jsme neznali všechno,
ale bylo tady něco, na čem se dalo stavět… Jenže přišel 21. srpen 1968.“
V době po 21. srpnu zaznamenává encyklopedie dr. Tomeše z produkce Jazzové sekce: V gramofonovém nakladatelství prosadila zvláštní edici Minijazzklub
– v ní vyšlo 30 EP desek; v Pantonu vyšly 2 LP desky živých záznamů z Lucerny – Jazzrockové dílny.
Členský bulletin Jazz vycházel od roku 1972; o jeho výtvarné řešení (jako
i o další edice) se staral Joska Skalník; vycházel Členský zpravodaj 43/10/88
(šlo telefonní číslo v sídle sekce na Kačerově) a byly zahájeny i filosofické semináře v Praze a potom i např. v Brně, v Olomouci, v Bratislavě, Žilině.
235
V knižní edici Jazzpetit vychází Rocková poezie (texty písní světových skupin jako Pink Floyd, Rolling Stones a další); O dada, surrealismu a o českém
umění Jindřicha Chalupeckého (v červenci 1980); Valochovy Partitury (v prosinci); Čapkovo Umění přírodních národů; připravuje vydání Borise Viana.
Na rok 1982 připravil Jazzpetit svou nejznámější edici, knihu Obsluhoval
jsem anglického krále Bohumila Hrabala9 (5 tisíc výtisků); podle této edice připravilo Divadlo na provázku v r. 1986 dramatizaci románu.
Dále vyšly v r. 1982 Fotografické dílo Jindřicha Štýrského, dva díly knihy o minimalismu, o Living Theatre, 1. díl encyklopedie světových rockových skupin Rock
2000 A – K, další díl L-R (1983) a poslední S – Z (1984); Tělo věc a skutečnost
v současném umění; Rock na levém křídle; Poslední z transportu; Případ Richard
Wagner, Kat beze stínu (1984). Kupodivu, jen tady se za normalizace dočkala
vydání rozsáhlá edice o díle jedné z nejvýznamnějších osobností české avantgardy, která spojila své dílo s ideály vedoucí strany režimu – E. F. Burianovi.
Každý titul je odbornou veřejností považován za převrat v české knižní produkci.
Mladí si materiály půjčovali a opisovali, např. knihu John Ono Lennon s fotografií
policií smazané Lennonovy zdi četlo odhadem 200 tisíc lidí. Rok před Seifertovou
smrtí vyšla v edici Dokumenty jeho řeč k udělení Nobelovy ceny, esej O patetickém
a lyrickém stavu ducha (1985). Další knihy chystané v r. 1985, antologie současné
americké poezie Dítě na skleníku a V melounovém cukru, byly policií zabaveny.
V roce 1985 byla vysazena alej stromů od sídla Jazzové sekce na Kačerově
k nemocnici v Krči (2 km); akce se zúčastnil spisovatel Karl Vonnegut a o rok
později vysadil svůj strom i další světový spisovatel John Updike.
VIII. Pražské jazzové dny (23. – 27. 5. 1979 mj. ve Smetanově síni Obecního
domu a ve sportovní hale na Folimance) poprvé za účastí zahraničních skupin
(mezinárodní punková skupina Art Bears).
IX. PJD (2. – 4. 11. 1979 v Radiopaláci, U Zábranských a na Folimance) do
haly na Folimance, kde bylo totálně vyprodáno, vtrhli SNB se psovody dovnitř
a při koncertu halu prohledávali. Rudé právo druhý den otisklo článek s titulem:
Vyhrožovat si nedáme.
Nepovolené X. PJD se konalo při soukromé projížďce parníkem po Vltavě.
V září 1983 zřídilo Ministerstvo kultury Českou jazzovou společnost (ČJS)
a dopisovou kampaní tam byli lákáni členové Jazzové sekce; využívaly se seznamy zabavené při následujících prohlídkách. ČJS byla bohatě fundována přes
Český hudební fond; do jejího čela byl postaven Antonín Matzner, který veřejně
ocenil péči státu o rock, poté, co bylo Jazzové sekci znemožněno pořád koncerty. Nebyl ostatně jediný, který si přiložil polínko svých „profesních zájmů“ na
hranici, kde se měla upálit Jazzová sekce.
V listopadu 1983 rozhodlo MK okamžitě propustit Karla Srpa ze zaměstnání v Pantonu. Stalo se tak, přestože se odbory distancovaly. Na Bienále užité
grafiky v Brně byly v srpnu 1984 na přímý rozkaz náměstka ministra kultury
svěšeny exponáty výtvarníka Josky Skalníka.
Proces proti Jazzové sekci
Když ne daně, tak nedovolené podnikání První nápad, jak odsoudit Karla
Srpa a jeho spolupracovníky se měl týkat daní. Je to policejně vyzkoušený recept
od chvíle, kdy se podařilo odsoudit šéfa mafie Al Capona za daňové delikty.
S ministerstvy vnitra a kultury měl spolupracovat i resort obchodu a ONV v Praze 4. Jeho úřednice našla místo nedoplatku předpokládaných dvou milionů jen
236
67 tisíc daní, které sekce získala, když platila odvoz popelnic, známky a čistící
prostředky. Policejní expert však žádný únik nezjistil, takže tento důvod k uvěznění nebyl. Na řadu přišlo nedovolené podnikání. Lze za ně odsoudit do dvou
let vězení, ale taky – v případě těžšího kalibru – do osmi let. Pro tento delikt
bylo postaveno před Obvodní soud v Praze 4 pět mužů z vedení Jazzové sekce.
Během vyšetřování dva důstojníci vnitra případ odložili, protože nenašli proti
sekci žádné důkazy; teprv třetí je nalezl, když dostal případ jako stranický úkol.
Majitel domku, kde měla Jazzová sekce na Kačerově své sídlo, dostal infarkt
a několik hodin po návratu z „jednání“ na ONV v Praze 4 zemřel. Po roce uvalili důstojník vnitra Špirk a prokurátor Monosport vazbu na osm mužů ze sekce.
Soud uznal jen mírnou verzi podnikání (do dvou let) a poškozování majetku
v socialistickém vlastnictví zrušil úplně. Srp dostal 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců
nepodmíněně, tři další podmínku. Soudce Stibořík byl poté přeložen. Proti věznění
se vzbouřilo mezinárodní veřejné mínění. Stovky známých osobností světové kultury začaly psát protesty prezidentu Husákovi. Protestovali diplomaté. Režim byl zmaten. Na 7. prosinec zorganizovali Josef Škvorecký a 2 kongresmani jazzový koncert
za svobodu v New Yorku v USA Gordon Skiling, současně proběhl obdobný koncert v Londýně. Druhý den se konala v Praze Lennoniáda: velká demonstrace
mládeže se svíčkami. 1. ledna byl Karel Srp jako poslední z Jazzové sekce propuštěn.
Od té doby se datuje těsná spolupráce sekce Jazzové sekce s Chartou 77 a celým
disentem.
9. prosinec 1988, Velkopřevorské náměstí v Praze 1. Na Malé Straně se konala
snídaně prezidenta Francois Mitterranda s disidenty. Během své státní návštěvy
ČSSR pozval představitele disentu do budovy Francouzského velvyslanectví
v Praze. V jeho doprovodu byli Roland Dumas, tehdejší ministr zahraničí, Dennis Delbourgh, pověřenec kabinetu premiéra, Jacques Blot, ředitel kanceláře
Francie pro Evropu, velvyslanec Francie v Praze, Jacques Humann, Stanislas Mrozek, první tajemník velvyslanectví pověřený vztahy s disentem a další. Z české
strany byli pozváni Karel Srp, Petr Uhl, Václav Havel, Jiří Dienstbier, Rudolf
Battěk, Ladislav Lis, Miloš Hájek, Václav Malý; nemohli se zúčastnit Jiří Hájek
(pro nemoc) a Alexander Dubček (byl zatčen před odjezdem z Bratislavy do
Prahy). – Druhá snídaně se uskutečnila 13. září 1990 a třetí 9. prosince 1993, za
měsíc, 8. ledna Francois Mittrerrand zemřel.
Pár měsíců po svém propuštění Karel Srp požádal o registraci Artfora, organizace se stejnou náplní jako měla Jazzová sekce. Po třinácti měsících jednání
bylo povoleno v červnu 1989. V roce 1991 byli členové výboru Jazzové sekce
rehabilitováni, ale majetek zabavený během vyšetřování ani peníze na kontech
Z dobových dokumentů vybral (bek)
nebyly navráceny.
Měl podle svých věznitelů zemřít,
ale byl příliš živým příkladem pro své kolegy
Jindřich Beránek
1. ledna 2014, to bylo deset roků, co jsme ve světě bez Jirky Loewyho. Nebylo
mu dopřáno dožít ani 74. rok života, když nás zaskočila zpráva z Wuppertalu,
že už není. Nekrology, ale i životopisné monografie jako například Tomešův
237
třídílný Český biografický slovník XX. století 10 o něm mluví jako o českém
novináři, publicistovi a politickém činiteli. Pro mne to byl především kamarád.
Nebylo to poprvé, co mu úřední zpráva vyměřila konec života. Stalo se tak
o 51 roků dřív, než ten život dospěl k svému konci. Byl tehdy mukl, kterého
zatkli ještě v roce 1948. Ale kterého také poslali jeho věznitelé jako těžce nemocného pět let poté z jáchymovských lágrů domů, aby tam umřel. Bylo to
v 53. roce, kdy smrt J. V. Stalina (5. března), po něm K. Gottwalda (14. března)
a na jeho konci i L. P. Beriji signalizovaly, že by mohla nadejít doba tání.11
Jen šťastná náhoda – vlastně skutečnost, že spoluvládci těch, kdo Jirku zavřeli
a poslali zemřít, poslali dva pražské lékaře hledající způsob léčby zhoubného
bujení zrovna tam, kam Jirka Loewy odjel čekat na svůj úděl – rozhodla jinak,
než ti, co poroučeli větru dešti. Dva lékaři, primář-chirurg Vítek a jeho žena,
primářka interny, se ocitli v České Kamenici, v nemocnici – tam spadala i Chřibská, kam se Jirka vrátil k mamince a vzepřeli té zvůli. A Jirka byl stále víc a víc
živý. Ostatně i doba se začínala vzpírat rozkazům těch, co poroučeli… Komu,
čemu?
A tehdy, kdy už nikdo nezvládal poroučet větru a dešti, jsme se také s Jirkou
seznámili. Naše kamarádství začalo, když jsem přijel s jarem 61. roku na sever
Čech. Trvalo i přes vzdálenosti, které nás dělily. Kde nás mohlo napadnout, že
těch 34 km vlakem z Benešova nad Ploučnicí, kde vedl Jirka už rok redakci
závodních novin Přást, do Ústí nad Labem, bude jednou z nejkratších. Nejdřív
jsme vydávali almanachy pro Svaz novinářů, aby měl z čeho přispívat na dovolenou svým členům – taky vycházel pro léto u vody a na LVT, v zimě na vánoce
a na hory. Později, když jsem tam měl zodpovědnost za vzdělávání novinářů,
vedl Jirka ve své redakci novinářskou školu. Plán mu přidělil místo a fondy na
eléva a řada těch, kdo toužili dostat se do redakce, tam získávala první zkušenosti, okoukli organizaci práce, no a my je omrkli, k čemu by se hodili.
Tak třeba pozdějšího komentátora deníku Právo z počátku 21. století Pavla
Vernera „vypustila“ Loewyho škola v době, kdy se měnil deník regionu. Někde
zanikly okresní noviny a místo nich vycházely čtyři stránky mutace v krajském
deníku s místním zpravodajstvím. Někde zůstaly i noviny okresní nebo se časem obnovily, jako třeba v Liberci. Před pár lety to bylo (a za pár desítek let zase
bude) centrum kraje. Byli jsme sice z jedné branže, ale konkurence. Regionální
deník tu vydával den co den mutaci. Redakce tam měla i své rubriky – a do té
kulturní jsme poslali jeho. Vydržel tam do počátku normalizace. Říkejte dneska
těm ideologům přes doby minulé, že mukl z Jáchymova vedl školu, kde vychovával
budoucí novináře. Copak oni, kdo vystudovali leninské pojetí tisku a po Listopadu 89 je obrátili naruby, jsou schopni tohle pochopit?
Někdy – rok po vpádu Sovětů a jejich satelitů – Jirka Loewy emigroval. Nejdřív do Rakouska a pak do Německa, kde se později usadil ve Wuppertalu. To
už nebyl redaktorem závodních novin podniku Benar, ale tiskovým mluvčím
celého bavlnářského koncernu. Muž s takovými znalostmi našel svou šanci
v holandském koncernu, který jej právě tam potřeboval. Dověděl jsem se o tom
po návratu z dovolené v Jugoslávii, kde měli novináři ze severu Čech dva karavany zaparkované v areálu hotelu pro jugoslávské kolegy na břehu Jadranu,
čtyři kilometry od Makarské. Záhy mě čekal zákaz vstupu do redakce. Podobných novinářů, jako byl Pavel Verner, stihl vychovat Jiří Loewy víc.
Pavel byl nejznámější z nich. V 90. letech, kdy se mohl vrátit, byl mj. zástupcem
šéfredaktora Národních listů a Týdne a po té mj. aspirant na šéfredaktora Práce,
238
a mluvčí ministra zdravotnictví Ivana Davida12. Kromě toho vydal řadu próz,
mj. román z prostředí stavby Dranciáš (1989), povídky Červenobílá kobra (1997
v nakladatelství Hynek), román Jak nezabít manžela (Maryša naruby), (MozART, 2007) nebo knihu povídek Láska v cizím pokoji (Akropolis, 2008). Už bibliografie ukazuje, že prózy Pavla Vernera, mj. místopředsedy české sekce Penklubu, vycházely i po jeho náhlé smrti, kterou na jaře 2002 předešel svého učitele
a vzor. Ostatně Pavel Verner následoval Jirku Loewyho i do sociální demokracie.
V roce 1968 došlo nejen k soudním, ale i novinářským rehabilitacím. Na podnět Jirky Loewyho jako první projednala rehabilitační komise ústeckého Svazu
novinářů případ jeho učitele, někdejšího šéfredaktora Stráže severu a poslance
za ČSSD dr. Josefa Veverky…13 Během dalších let mezi námi zůstávala železná
opona. Cesta do Jugoslávie byla na dlouhou dobu poslední z těch, které jsem
mohl absolvovat za hranice. Občas ke mně doputovalo některé číslo Práva lidu,
jež Jirka Loewy vydával ve Wuppertalu. Při prvním polistopadovém setkání mi
doplnil chybějící čísla, a předával mi vše, co se svými někdejšími žáky (nebo
kolegy) v Praze vydával.
Nebylo smyslem mé vzpomínky jitřit dál rány mezi členy sociální demokracie. Přesto však musím připojit intermezzo, které souvisí s tím, jak jsme dokázali – nebo spíš nedokázali – uvítat ty, kdo se vraceli z ciziny.
Je to jedna ze smutných událostí prvních měsíců po návratu demokratických poměrů. Prvního pokusu obnovit i ve vlasti činnost Čs. sociální demokracie využili totiž vedle stoupenců tohoto politického směru i lidé, přímo řízení
někdejšími pracovníky StB. A tak se první přihlášky podávaly v bytě, uvedeném,
že jej využívala StB pro své záměry.14 Důsledkem toho bylo neospravedlnitelné
jednání vůči novinám této strany: předseda přípravného výboru ČSSD, kterého
ovlivňovala trojice oponentů ústředního výkonného výboru exilové ČSSD 15,
podal udání mediálnímu výboru Čalfovy vlády přímo namířené proti tomu, že
kolega Jiří Loewy ve své vlasti protiprávně distribuuje Právo lidu, které v exilu
vydával od roku 1978.16 Jiří Loewy, aby předešel veřejným právním sporům,
které by musely poškodit politický směr, jaký vyznával, vydával nadále čtvrtletník v témže formátu pod titulem Pól. Jeho výkonnou redaktorkou v pražské redakci byla členka KNPJ ´68 Naďa Vencovská, dále s ním spolupracoval absolvent jeho žurnalistické školy Pavel Verner a další Jiřího přátelé z 60. let.
Tyto spory ukončila až volba Miloše Zemana předsedou ČSSD. Jiří Loewy
poté přestal čtvrtletník Pól vydávat a spolupracoval s řadou redakcí, jako byly
tehdejší Lidové noviny nebo oba měsíčníky, které měly k sociální demokracii
blízko (Právo lidu po r. 1997 a Trend po r. 2000).
Po večírku na počest ceny Ferdinanda Peroutky, která byla Jiřímu Loewymu
udělena za rok 2002, jsme spolu hovořili o nemoci, která pronásleduje jednoho
z těch, kdo na počátku 90. let stáli na druhé straně „sebevražedné“ barikády –
prvním sjezdem zvoleného předsedu ČSSD Jiřího Horáka. [Při loučení mi Jirka
řekl, že udělá první krok a zavolá mu. „Koneckonců, on mi tehdy neudělal to,
co se stalo,“ poznamenal.] Za pár dní mi Jirka volal. Byl to telefonát, v němž
bylo cítit slzy i radost. Radost ze znovunalezeného přátelství a dojetí z účasti
toho druhého na lidském trápení. A také o tom napsal v nekrologu, když jej
Jiří Horák necelého půlroku před Jirkovým odchodem předešel.
Nutno v této souvislosti zaznamenat, že mezi poslední činy Jiřího Loewyho,
ústředního tajemníka Čs. sociální demokracie v exilu, patřila schůzka, ke které
239
došlo v roce 1993 po zvolení Miloše Zemana na hradeckém sjezdu předsedou
strany v Lidovém domě. Na ní se dohodla další spolupráce mezi stranou, která
obnovila činnost ve vlasti, a stranou, která nesla pochodeň svobody a tradice
v době, kdy legální politickou činnost ovlivňoval s větší či menší intenzitou
a mírou represe oficiální režim. Exilová strana pak v roce 1995 ukončila svou
samostatnou činnost. Schůzky se zástupci nově zvoleného vedení ČSSD zúčastnili poslední předseda exilové sociální demokracie dr. Karel Hrubý, místopředseda strany prof. dr. Jaroslav Krejčí a ústřední tajemník Jiří Loewy. Prvním
ovocem tohoto jednání se stalo vítězství ve sporu o vlastnictví Lidového domu.
Ten spor byl ovšem hlubší: jednalo se o to, kdo je vlastně následníkem tradice
Čs. sociální demokracie. O tom totiž rozhodoval Ústavní soud.
Vlastnictví, které mnozí považují za to pragmaticky nejdůležitější, vyplývalo
z toho, že jen představitelé právně uznané nástupnické strany se mohou ujmout
funkcí v akciové společnosti. Tu nositelé stalinistického režimu ve své pýše nikdy
právně nezlikvidovali; tudíž jejich dědici při vší snaze napravit činy svých „otců“
také nemohli napravit. Šlo tedy o svědectví prokázané lidmi, kteří [zůstali sociálními demokraty] po celou dobu od jara 1948, kdy ČSSD u nás pozbyla svobody
rozhodovat sama o sobě. Svědectví, kterými provázel Jiří Loewy a jeho soudruzi
líčení před Ústavním soudem, nacházela sluch i rozvažování schopné je přijmout.
K tomu přispěli i další, kdo – jako třeba významný diplomat mezi exilovými sociálními demokraty, Oldřich Haselman – mohli navázat na své živé společenské kontakty.17
Ještě jednu zásluhu Jirkovi nesmím zapomenout: jde o to, co sám považuji
za největší posun v myšlení předposledního mezi předsedy české sociální demokracie: Je to grant, který vyhlásila Paroubkova vláda na studium odporu českých Němců proti Hitlerovi. Paroubek započal dráhu politika mezi národními
socialisty. Nebylo divu, že se v zásadní debatě o našich soudobých dějinách,
přikláněl k tzv. národnímu křídlu, možná až úzce vyhraněnému národnímu křídlu. Dlouhé debaty, které s ním na toto téma vedl Jirka Loewy (a ten už obdobné debaty zažil v exilu, když je v Právu lidu otvíral) vedly k tomu, že Jiří Paroubek dokázal překonat to, co zdálo být pevně zakořeněno v jeho mozku i srdci.
Dokázal se scházet nejen s Jiřím Loewym, ale i mnohem poučenějšími historiky
té doby a těch problémů. Strhl sám sobě ony brýle mámení a toužil, aby mohl
skutečně prohlédnout. Není bez zajímavosti, že v tom nalezl pomocníky právě
ve své straně v Ústí nad Labem. V tom Ústí, kde jsem se kdysi potkal s Jirkou Loewym a kde mohl premiér hovořit oficiálně, ale i zcela neoficielně třeba po členské schůzi ČSSD s historiky, jako byl v tamním muzeu Václav Houfek (a býval
tam až do své smrti i Gustav Krov) nebo duchcovský archivář Pavel Koukal.
Koneckonců i Jirka Loewy měl předchůdce ve svém úsilí přiznat československým Němcům, zejména těm, kterým se značně zjednodušeně a špatně říká
„sudetoněmečtí sociální demokraté“, jejich zásluhy na obraně republiky i na
snaze uchránit zde náš i svůj domov pro svobodné lidi. Byl to bratr toho, komu
jsou právem i neprávem přisuzovány všechny hříchy té doby, poslanec, kdysi
senátor Vojta Beneš. Sám Jirka nazýval projevy Vojty Beneše v parlamentu na
téma odsunu jeho „hvězdnou nocí“.
Odpusťte, že nepřipomínám publicistiku Jirky Loewyho. Editor Jirka Tomáš
[ostatně i ve své rodině má jednu absolventku Loewyho žurnalistické školy]
uspořádal a ve svém nakladatelství Akropolis vydal čítanku publicistických
článků, které napsal Jirka Loewy za poslední tři roky života. Je to knížka útlá,
jako bývají šperkovnice na drahokamy, které si bereme dnes a denně. Má titul
240
jednoho z nich – Kolik druhů sýra potřebuje člověk? Je pořád žhavě aktuální.
Nedávno mě o tom přesvědčila letmá návštěva supermarketu, když jsem cosi
potřeboval koupit o svátečním dnu. Poslyšte tedy, co Jirka napsal o přehlídce
všech možných sýrů v berlínském KáDéWé: „Supermarkety zvící pěti fotbalových hřišť nevyhledávám, necítím se tam dobře. A pokud jsem v Praze na Smíchově, 18 nejraděj chodím do večerky, která se jmenuje Březinka. Mají tam vše,
co potřebuji, ba i ledacos navíc. A jsou ke mně vlídní, mluví se mnou a ochotně mi
půjčují košík přes ulici.“ Tuto knížku vydalo Tomášovo nakladatelství Akropolis
před deseti roky. Snad, abychom tu prázdeň bez Jirky Loewyho líp snášeli. 19
I po třetí pomáhal republice ke svobodě exil
Bez výrazné pomoci exilu by Republika česko-slovenská20 nevznikla, ani nezískala svobodu po její ztrátě za okupace velkoněmeckou říší a jinak tomu nebylo
ani po té, co sověty vpádem svých divizí ji nedovolily, aby se proměnil v nezávislý, svobodný stát vazalský režim, který tu nastolily pod lidově „demokratickou“ zástěrou. Jiří Loewy a jeho Právo lidu, o kterých jsem psal v předchozí
eseji, byly poslední krok v této řadě. Navazovalo přímo na iniciativu demokratických socialistů mezi chartisty, kteří se manifestem 100 let českého socialismu
přihlásili v roce 1978 k jedné větvi českého politického národa. Bylo paradoxní,
že se Rudé právo přihlásilo svým podtitulem k prvnímu českému deníku, jehož
likvidace byla součástí stalinistické, ale dvacet let po únoru ´48 i poststalinistické
kamufláže. Až do Listopadu 1989 totiž ústřední orgán státostrany, která se prohlašovala za vedoucí sílu kolaborace s okupanty, tisknul formát Rudého světa
téměř miniaturní titul ukradený demokratickým socialistům.
Nicméně během té první půle jedenačtyřicetileté ztráty samostatnosti české
poznali i stoupenci komunistické hereze socialismu, jak málo svobody jim zanechal bolševický režim. A tak ji mnozí z nich museli hledat tam, kam moc sovětů
a jejich KGB nedosahovala. Mezi nejvýraznější osobnosti, které po pádu reformního jara v Československu, ovlivnily politiku našeho exilu na Západě a v jejím
duchu ovlivňovaly i dění na „domácí frontě“, byl šéfredaktor časopisu Listy, který
vycházel od r. 1970 v Římě. Už svým titulem se hlásil k poslední alternativě, pod
kterou ještě mohly vycházet nejvlivnější noviny českých intelektuálů. Jednalo
se o 19 exilových ročníků časopisu Listy v letech 1971 až 1989; dvě předcházející
zvláštní čísla LL kopírovala formát Literárních listů z roku 1968. – Od XX.
ročníku nastává pro Listy nové období. První číslo tohoto ročníku bylo sice vytištěno ještě v Německu a odtud distribuováno do Československa, ale od 2.
čísla mají Listy s označením nezávislý dvouměsíčník již svou redakci v Praze.21
V 90. letech byl šéfredaktorem Listů Jiří Vančura, poté Václav Žák, jenž je
nyní i předsedou redakční rady. Listy, původně časopis československé socialistické opozice, jsou nyní dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog. Od roku 2003 se
vydávání ujalo nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o, v Olomouci, v rodném
městě Jiřího Pelikána.
(bek)
Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 22
Již během studia na VŠPS byl Jiří Pelikán tajemníkem vysokoškolského výboru KSČ a členem předsednictva jejího krajského výboru v Praze. V letech 1948–
49 jako předseda akčního výboru Národní fronty prováděl poúnorové čistky
v řadách studentů i pedagogů vysokých škol. V roce 1948 byl také zvolen poslan241
cem Národního shromáždění. Od roku 1953 byl generálním tajemníkem a poté
v letech 1955–63 prezidentem Mezinárodního svazu studentstva. Slibnou kariéru
mu narušilo, že ještě v letech 1961–62 byl vyšetřován kvůli spolupráci s „projugoslávskou“ frakční skupinou Klementa Lukeše. Před perzekucí jej zachránil údajně
zásah Nikity S. Chruščova. A tak byl v roce 1963 jmenován ústředním ředitelem
Čs. televize; v této funkci se stal jednou z vůdčích osobností reformního hnutí.
Jako přední exponent demokratizačního procesu v Československu z ní byl
v říjnu 1968 odvolán na sovětský nátlak; aby zajistili zbývající reformní činitelé
jeho bezpečnost, jmenovala jej vláda kulturním radou čs. velvyslanectví v Římě.
Obdobně byl umožněn i odchod za hranice i jiným. V září 1969, po definitivní
porážce Československého jara, zůstal v exilu. V Římě vydával levicově orientovaný exilový časopis Listy, ale zároveň také politicky působil v Italské socialistické straně (Partito Socialista Italiano).23 V roce 1977 získal italské státní
občanství a v roce 1979 byl zvolen na kandidátce PSI jako vůbec první Čech
poslancem Evropského parlamentu; mandát vykonával dvě volební období. Kriticky reflektoval svou komunistickou minulost a usiloval o spolupráci všech demokratických socialistů v exilu i v domácí opozici; udržoval kontakty s exilovou
ČSSD zvláště s jejím reformním proudem. Také po Listopadu žil střídavě
v Římě a v Praze, kam přenesl redakci Listů, spolupracoval s vedením obnovené
ČSSD, podporoval její politiku a v závěru svého života se stal jejím členem.
Josef Tomeš
O časopisu Listy, který vydával v Římě Jiří Pelikán 24
Jiří Pelikán řídil Listy, časopis československé socialistické opozice, s redakčním kruhem, jehož složení bylo v různých časových obdobích doplňováno
a někdy i obměňováno. Jeho členy byli – v abecedním pořádku – Dušan Havlíček, Zdeněk Hejzlar, Milan Horáček, Vladi­mír Horský, František Janouch, Cyril
John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London (U8. 11.
1986), Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Radoslav
Selucký, Milan Schulz, Jan Skála, Lubomír Sochor (U14. 11. 1986), Daniel Strož,
Ota Šik, Zdena Tominová, Vladimír Tosek (U8. 12. 1987), Ruth Tosková a Čestmír Vejdělek. Na tvorbě časopisu se ovšem podílelo i mnoho dalších spolupracovníků, zejména z Československa, jejichž jména nebyla z pochopitelných
důvodů uváděna. Poté, kdy byl Jiří Pelikán zvolen poslancem Evropského
parlamentu, se počátkem roku 1982 vedení redakce ujal Vladimír Tosek a po
jeho smrti Čestmír Vejdě­lek. Jiří Pelikán však zůstával aktivním šéfredaktorem
časopisu po celou dobu.
Vladimír Tosek řídil redakční práce od dubna 1982. Na červencové schůzce
redakčního kruhu Listů v Kolíně nad Rýnem bylo v roce 1986 rozhodnuto, že
od podzimu bude jmenován výkonným redak­torem Listů. Od prvního čísla
1987 je také v tiráži uváděn jako „redaktor časopisu“, avšak na podzim téhož
roku – podle sdělení Ruth Toskové – se manželé Toskovi vrátili z Říma do
Londýna, kde Vladimír Tosek 8. prosince zemřel. Dušan Havlíček
Vladimír Tosek emigroval dvakrát do Anglie25
Po demobilizaci čs. samostatné brigády v Anglii v roce 1945 se přihlásil Vladimír Tosek jako posluchač filologie na Karlově Universitě a požádal o přijetí
k odposlouchávací službě Čs. rozhlasu. Již následný rok byl od 1. července
1947 jmenován šéfredaktorem krátkovlnného rozhlasu. Tuto funkci zastával až
242
do 31. května 1951, kdy byl „po vzájemné dohodě“ propuštěn. Stal se jednou
z tisíce obětí padesátých let, kdy lidé, kteří sloužili za války v zahraničních čs.
jednotkách, navíc v Anglii, byli tehdy z čistě ideologických důvodů vyhozeni.
Využil svou znalost osmi jazyků a živil se jako překladatel v knižních nakladatelstvích. Zájem o něho měla Čs. televize, která plně využila jeho jazykových
znalostí. Stal se tak jednou z osobností Pražského jara, když svými pořady plně
podporoval jeho myšlenky. V srpnu 1968 se plně podílel na protiokupačním vysílání.
Odešel pak do Rakouska a Itálie, kde pracoval v tamní televizi. V roce 1971
emigroval se svou rodinou opět po třech desetiletích do Velké Británie; zde
pracoval v BBC a angažoval se v Amnesty International. O tom, jak spolu s Jiřím
Pelikánem vydával a redigoval Listy, uvádí tento sborník v úryvku z knižní
analýzy Dušana Havlíčka. Nešetřil svých sil a pracoval bez ohledu na svůj
zdravotní stav. Jeho srdce dotlouklo v Londýně dva roky před Listopadem 1989.
Bylo mu teprve 68 let.
Richard Seemann
Bedřich Utitz – publicista nakladatelem26
Když se vrátil v ´45. roce domů příslušník čs. brigády ve Velké Británii Bedřich
Utitz, byl natolik zklamán politickým vývojem, který vyústil do druhé světové
války, že vstoupil do KSČ. Do roku 1950 působil v ČTK a poté v informační
agentuře Telepress; když skončila, byl Utitz bez zaměstnání. Obtížně, v protižidovské vlně v době po procesu se Slánským, hledal místo, dokud nenašel práci
knihovníka. Podařilo se mu však nastoupit do Čs. rozhlasu, když se politická
atmosféra zmírňovala. Až se řediteli Karlu Hoffmannovi zdála uvolněná až příliš.
Uspořádal řadu poslechů, a nakonec bylo z rozhlasu vyhozeno šest vedoucích
pracovníků. Utitzovi bylo vytknuto, že zveřejnil projev Eduarda Goldstückera,
pozitivní komentář k Brandtovu sbližování Východu se Západem a pozitivní
nekrolog kancléře Konráda Adenauera. Vyhozen nebyl, ale „odměnou“ mu byla
roční redakční stáž v americkém vysílání komunistické Kuby. Po návratu do
Prahy se stal Bedřich Utitz vedoucím německého vysílání ČsRo. Měl především
propagovat komunismus v západním Německu.
Utitz naopak propagoval především politické uvolnění a společenské posuny
v Československu mezi posluchači NDR, kde se dostal na černou listinu. Po
srpnu 1968 byl vyslán na roční dovolenou do západního Německa, odtud se
nevrátil. V roce 1971 založil s politologem Adolfem Müllerem v Kolíně nad Rýnem
samizdatové nakladatelství Index. Vyšlo v něm přes dvě stě knih. V roce 1978
byl Bedřich Utitz zbaven československého státního občanství a v SRN působil
jako svobodný novinář.
Po Listopadu ´89 Bedřich Utitz spolupracoval s rozhlasem, Lidovými novinami, Svobodným slovem, Týdnem a Novou Přítomností. V roce 1998 převzal za
výjimečné výsledky v oboru novinářské práce cenu Karla Havlíčka Borovského
a byl mu udělen Řád T. G. Masaryka. V roce 2005 se vrátil natrvalo do republiky.
Jiří Hraše
Dvě štafety z let padesátých
Svobodná Evropa [1951–94]
Češi a Slováci mají ve vysílání Rádia Svobodná Evropa (RFE) dvě prvenství:
jako první zahájili nejprve zkušební vysílání ve výroční den pádu Bastily 14.
července 1950 a 1. května 1951 v 11 hodin dopoledne zahájila československá
redakce také pravidelné vysílání. Většinu údajů o RFE jsme získali z publikace
243
Svobodně! a v ní zejména ze studií historika Prokopa Tomka.27 [Pokud doplňují
tuto mozaiky glosy a vsuvky jiných autorů, je to uvedeno jeho jménem nebo
šifrou.]
Od počátku roku 1950 se postupně tvořily pracovní týmy jednotlivých redakcí. Náboru vhodných pracovníků pro čs. část se účastnila i Rada svobodného
Československa, která na žádost The National Committee for Free Europe již
26. srpna 1949 oslovila řadu exulantů i mimo Spojené státy s nabídkou zaměstnání při předběžně nespecifikované odborné činnosti v USA. Ne všichni oslovení se nakonec podíleli na práci „rozhlasového“ výboru NCFE. Někteří se
zapojili i do výzkumné práce dalších výkonných výborů. Na výzvu reagoval
kladně i tehdy v Německu žijící Pavel Tigrid. Ten se stal také druhou významnou
osobnosti čs. redakce, když první byl legendární novinář Ferdinand Peroutka,
od 6. dubna 1950 její ředitel.28 Pavel Tigrid od roku 1950 organizoval v Mnichově tamní pracoviště čs. redakce RFE, jehož se stal programovým ředitelem.
Programy zkušebního vysílání roku 1950 se natáčely v Empire State Building; z New Yorku záznamy letecky putovaly do Mnichova. Vysílal je krátkovlnný vysílač o výkonu 7,5 kW Barbara, umístěný na nákladní automobil na
bývalé vojenské základně Lampertheim poblíž čs. hranic; první pevný vysílač
RFE byl postaven v Biblis u Frankfurtu n. M.29
Také startem pravidelného vysílání připadlo prvenství čs. redakci. 1. května
1951 v 11:00 hod. se na střední vlně 417n ohlásil Hlas svobodného Československa, to je rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Toto hlášení se střídalo
s druhým: Hlas slobodného Československa, to je rozhlas Slobodná Európa. Čs.
redakce se vyznačovala ještě jednou zvláštností – jako jediná spojovala vysílání
pro lidi dvou jazyků a národností, pro Čechy a Slováky. Přes různé tlaky zejména ze strany slovenských exilových organizací zůstalo toto spojení zachováno
až do roku 1992 (rozdělení Československa).
Vedoucím výkonné části RFE v Mnichově byl od podzimu 1952 Miloslav
Kohák,30 otec filosofa a religionisty Erazima Koháka. Vybral jej poté, co odešel
Tigrid do Spojených států, ředitel čs. sekce RFE Peroutka. V roce 1955 byl
jmenován ředitelem čs. vysílání RFE v Mnichově Julius Firt31; jeho zástupci
byli dr. Martin Kvetko a dr. Jaroslav Pecháček. Ve funkci ředitele působil Firt
do roku 1960, kdy odešel poprvé na odpočinek.
Na jeho místo byl jmenován komentátor Osvald Kostrba [Jindřich Skalický];
nebyla to šťastná volba a autor stati, Prokop Tomek, dává letům 1957 až 1968
mezititulek Podivné období přerodu, i když Kostrba alias Skalický byl odvolán
a ředitelem čs. vysílání RFE v Mnichově se znovu stal Julius Firt; a zůstal jím
až do roku 1965. Konflikty mezi Kostrbou a redaktory znásoboval i jeho zástupce pro slovenskou část redakce Vladimír Graněc.32
Nebyl to však jediný důvod k takovému označení; a tak v roce 1965 byl ředitelem československého vysílání RFE v Mnichově jmenován Jaroslav Pecháček.
Zároveň se výrazně proměnilo celé vysílání.33 Obsah vysílání RFE byl výrazně
postaven na srovnávání – např. analyzoval projevy komunistických funkcionářů a srovnával je se skutečností nebo poměřoval životní podmínky v Československu a na Západě včetně výkonů tržního a plánovaného hospodářství; soustřeďoval se nikoliv teoreticky na ideologii a politologii, ale kriticky pohlížel na
denní realitu a snažil se vytvářet informační i názorovou alternativu. Čs. redakce
vysílala denně od 5:00 do půlnoci. Každá hodina začínala desetiminutovým
zpravodajstvím následovaným 10–15 programovými tematickými celky. Mezi
244
ně patřily např. Den doma i ve světě (komentáře k aktuálním událostem), Slovo
a svět (politické aktuality), Slovenská tribuna, Rozhovory a reportáže (rozhovory s uprchlíky), Práce a život (odbory a srovnávání podmínek pracujících na
obou stranách železné opony), Kulturní hlídka, Bojující církev (život katolíků
v ČSSR) nebo Za železnou oponou (problémy života v socialismu). K popularizaci
vysílání přispěl mj. hodinový písničkový pořad Zuzana, moderoval jej Jiří
Planner, jemuž se podařilo emigrovat ze zájezdu divadla Semafor.
V období let 1967 a 1968 došlo ke krátkému uvolnění režimu; ve vztahu
k Svobodné Evropě nešlo jen o Pražské jaro, ale o do té doby nebývalou událost:
Z Prahy dorazilo do Mnichova pět novinářů z redakce časopisu Student a setkali se 7. července v budově Svobodné Evropy s ředitelem Pecháčkem, jeho
předchůdcem Firtem i Bellušem, dále s redaktory RFE Jiřím Kovtunem, Jaroslavem Dreslerem a Antonínem Kratochvílem. První část jejich rozhovoru vyšla
24. července v 30. čísle Studenta. V následujícím čísle vyšlo prohlášení, které
slibovalo uveřejnit pokračování v příhodnější době. Poslední číslo časopisu
(ještě před vpádem Sovětů) vyšlo 14. srpna 1968, a tak velký rozhovor nebyl už
nikdy na stránkách Studenta zveřejněn.
Okupace Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy znamenala
ohromný mezník také pro práci a další vývoj čs. redakce RFE. Po jistém čase
dožívajících iluzí se ukázalo, že skončila doba nadějí na gradualistický vývoj
čs. socialismu ke svobodě společnosti a vývoj se vrátil politicky nazpět. Okupace způsobila také největší poválečnou čs. uprchlickou vlnu na Západ. Bylo to
současné oživení a příliv mladých, kvalifikovaných a informovaných pracovníků
do RFE. Po dvaceti letech exilu se naskytla šance omladit stárnoucí kolektiv.
Takovou příležitost ostatní redakce RFE neměly. Do RFE přišla mladší generace
(například novináři Sláva Volný, Karel Jezdinský, Josef Jedlička a Milan
Schulz), vyzrálá ve zcela jiných podmínkách než generace poúnorového exilu.
Obměna přinesla ale i spor. Je otázkou, zda šlo především o spor generační,
nebo zda ideologická otázka hrála skutečně takovou roli. Mladší generaci
neoslovovaly již takovou měrou tradice masarykovské první republiky a je to
pochopitelné. Nebylo tomu jen proto, že tito lidé vyrostli v jiných podmínkách,
ve společnosti, která demokratickou minulost republiky odmítala. V Československu i na Západě ale rezonovaly v šedesátých letech jiné myšlenky.34
Do čs. redakce se s posrpnovou emigrační vlnou dostal v září 1968 i mladý
uprchlík Pavel Minařík […]
Causa Pavel Minařík
[…] jako školenému rozhlasovému hlasateli35 se mu podařilo velmi záhy
získat zaměstnání v RFE. O dva roky později jej objevil a získal pro spolupráci
s rozvědkou jeho přítel a současně příslušník Oblastního odboru I. správy MV
v Brně Jan Berman „Berný“. Minařík jako agent s krycím jménem „Ulyxes“
a od roku 1972 „Pley“ podával do ledna 1976 I. správě FMV veškeré jemu dostupné informace o dění v RFE a později i v exilových organizacích. Třikrát tajně
navštívil ČSSR, aby se sešel se svými „řídícími orgány“. Minaříkův význam bývá přeceňován. V době přijetí do RFE byl mladý, neměl
žádné politické zkušenosti ani známé, tak nemohl být politickou osobností a stal
se ochotným pomocníkem exulantů. Připojil se k řadě exilových organizací a získal
i důvěru bývalého ředitele čs. redakce RFE Julia Firta. Ale ani jeho postavení v RFE
nebylo významné. Sám přiznával jako hlavní zdroj svých informací kantýnu.
245
Podával návrhy na různé akce, od zastrašování až po pumové útoky; těmi se
zabýval od roku 1972 až do doby svého návratu. Prezentoval je jako možnost
narušit vysílání RFE, nikoliv jak způsobit obětí na životech. V roce 1972 hledal
možnost, jak donutit kolegu Pavla Pecháčka, aby prozradil jméno svého
tajemného informátora z prostředí ÚV KSČ. Navrhoval například jej vylákat do
Vídně, unést nebo zbít.36
Na podzim 1975 podal agent „Pley“ v RFE výpověď a 16. ledna 1976 se vrátil
do Československa. Jeho kariéra v RFE by tak jako tak skončila, protože se
plánovalo v rámci omezování stavu zaměstnanců jeho propuštění. Hranici přejel
v autě československé rozvědky s falešným diplomatickým pasem a třináct dní
po návratu, 29. ledna 1976, vystoupil na tiskové konferenci v Praze. Pavel Minařík byl představen jako příslušník čs. rozvědky; po příjezdu do ČSSR jej ministr
vnitra Obzina se zpětnou plaností od 1. září 1968 přijal k SNB v hodnosti nadporučíka a současně povýšil na kapitána. Dočkal se i přijetí do KSČ. A tak zahájil připravenou diskreditační kampaň proti RFE s krycím názvem Infekce. Po sérii vystoupení v médiích a propagandistických cestách do Maďarska
a Polska se dočkal i studií, kam jej režim před deseti roky nepustil. Dostalo se
mu toho i s úroky: na podzim 1976 odjel do Sovětského svazu na Fakultu žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a na Fakultu mezinárodních
vztahů a mezinárodního práva Státní univerzity v Kyjevu. Po návratu byl
povýšen do hodnosti majora a z rozvědky přemístěn do tiskových a propagačních
složek ministerstva vnitra; roku 1982 se stal zástupcem šéfredaktora časopisu
FMV Signál. Ze služebního poměru příslušníka SNB odešel na vlastní žádost
31. března 1990 v hodnosti podplukovníka.
Ještě před tím, než propukla uvedená kampaň, vystřídal Jaroslava Pecháčka
ve funkci ředitele čs. redakce v Mnichovu jeho náměstek Samuel Belluš. O čem
kapitán Minařík jen meditoval, se podařilo v roce 1981 skupině Ruka, v jejímž
čele byl jeden z nejaktivnějších teroristů Carlos. To vedlo americké vedení
k tomu, aby hledalo účinné řešení. Prozatím odvolalo Belluše, který byl ve funkci
ještě spolu s Firtem. Analýza materiálů, kterými kpt. Minařík podpořil svou kampaň, ukázala, že pocházely právě z Firtova trezoru. Nastalo krátké provizorium,
během něhož byl v roce 1982 jmenován ředitelem novinář Jan Schneider.
V následujícím roce jej vystřídal Ota Pick.37 V roce 1985 našli lidé z vedení
RFE/RL konečně člověka, který prokázal již v minulosti, že dokáže čelit provokacím StB: ředitelem čs. sekce RFE byl v březnu 1985 jmenován dosavadní šéf
čs. vysílání Hlasu Ameriky, muž, který i ve Svobodné Evropě prokázal svou
erudici na různých pozicích Zdeněk F. Šedivý. 38
Nevítaní exulanti
Zdeněk F. Šedivý, s nímž jsem měl možnost scházet se po jeho návratu do
vlasti v kavárně Slávie,39 nedůvěru k exulantům nepřikládal jen nám doma.
Přivítala jej ostatně, jakmile se objevil v Evropě, která hlásala, že je i institucionálně Svobodnou. Stalo se, když jej do Evropy poslali jeho američtí šéfové.
Měli k tomu důvod: „důvěra“, se kterou se nechával starý mládenec Firt vozit
„úlisným Ulyxem (= Odysseem Minaříkem)“ po večeři domů, ba dokonce mu
svěřil klíče od bytu i trezoru, nebyla totiž jediným, co jel do Mnichova odstranit.
Do sídla RFE/RL [neboť sloučení obou blízkých institucí se tehdy stalo skutkem
a znamenalo mj., že obě se staly nepřítelem čís. 1 pro řadu nedemokratických,
ba přímo teroristických režimů] jej musel tehdy dopravit svým autem její ame246
rický director. Exulanti v čs. redakci to nedovolili. Naštěstí měl u sebe soukromé
telefonní číslo jejich nadřízeného.
Obdobné bylo i jeho „přijetí“ po Listopadu ´89 doma. Kolega Šedivý, který
před 41 roky odcházel z redakce Práva lidu, zamířil do Lidového domu. Nezájem. Tam spíš otvírali dveře redakce komentátorům, kteří v televizi ještě nedávno odhalovali „zradu Solidarnośći“ na občanech Polska, nebo brali sotva opeřené
elévy než redaktora s jeho zkušenostmi. Nabídli mu sice v roce 1991 lidovci
křeslo šéfredaktora Lidové demokracie, ale hned na to ji nechali zprivatizovat
– prodali ji a. s. Pragoprint, za kterým byla kontraverzní osoba advokáta Fidelise
Schlée. Ten poté nechal Lidovou demokracii sloučit s Lidovými novinami, tím
bylo její vydávání zastaveno.40
Po 72 letech tedy tradiční noviny zanikly. I když Lidová demokracie
vycházela pod tímto titulem až od roku 1945, navazovala na lidovecké noviny
Lidové listy, které vycházely od roku 1922. Předešla tak o čtyři roky svého
„souputníka“ z posledního půlstoletí Svobodné (dříve České) slovo a o dva roky
odborářům ukradenou Práci. Oba deníky opakovaly tutéž likvidační frašku –
jen komedianti měli jiná jména.
Slovo – tak překřtil po roce 1996 někdejší noviny čs. socialistů, respektive národních socialistů, koncern Chemapol dalšího „podnikatele zrozeného kompartajním
režimem“ ing. Junka – vycházelo od roku 1998 jako mutace Zemských (toto adjektivum bylo permutováno ze Zemědělských) novin; sice určitý čas ještě vycházelo,
ale jeho redaktoři byli na přelomu srpna a září 1998 valnou většinou propuštěni.
V Deníku Práce jeho privatizátor, akad. sochař Vladimír Stehlík, vyměnil
i podstatnou část redakce v čele se šéfredaktorem Parmou. Toho přijal okamžitě
jeho souputník režimem pod vedoucí rolí KSČ ing. Junek. Parma byl poslední
předseda ZO KSČ v redakci Práce „za totáče“ a do svého čela jej po Listopadu
povýšil kolektiv normalizačních žurnalistů, kteří se usnesli, že odbory tu nemají
v nových poměrech co dělat. Junek udělal z Parmy šéfredaktora dohasínajícího
Svobodného Slova. – Takže je jasné, kdo se postaral, aby tu neměli co dělat
takoví exulanti, jako byl novinářský matador, který získal zkušenosti v médiích
svobodného světa, a tak příliš přerůstal poměry malého českého dvorku, jaký se
nám tu manažeři minulých poměrů po Listopadu rozhodli budovat.
(bek)
V čele čs. vysílání RFE byl Zdeněk F. Šedivý do roku 1988. V předvečer konce
rozděleného světa prošla Svobodná Evropa znovu krátkým provizoriem – v první
polovině roku 1989 byl v čele čs. vysílání úřadující ředitel Karel Kašpárek
(Lamberský)41. V červenci 1989 byl jmenován ředitelem čs. vysílání z Mnichova
poprvé příslušník mladší generace pracovníků Pavel Pecháček.42
Základní kaménky této mozaiky posbírány ze stati Prokopa Tomka,
pokud podpis či šifra neoznačily jiný zdroj.
Krátce po jeho nástupu vysílala Svobodná Evropa jednu z nezapomenutelných
nahrávek – projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, který tak vstoupil po třetí
do historie. V roce 1938 v něm jednal lord Runciman s představiteli henleinovské
volkspartei; v roce 1968 se tu scházel se svými věrnými Antonín Novotný a nyní
odtud šlo svědectví, že si soudobí představitelé připadají jako kůly v plotě. Opouštěli
je i jejich dosavadní souputníci. V tom smyslu připomínám závěrečnou část minulé
kapitoly, kde poslední mezititulek článku o divadelním časopise Rozrazil říkal:
vzpoury porobených jsou jen „selské bouře“, vzpoura těch, kdo byli dosud součástí
moci, je proměňuje v revoluci.
247
Jakešův projev vyvolalo prohlášení Několik vět, k jehož širokému ohlasu přispívala sama Svobodná Evropa promyšleným dávkováním signatářů, jak je k tomu
nabádal svým „scénářem“ Václav Havel. Ostatně Jakeš ve svém projevu reagoval
hned na třetí jméno prvního seznamu – Hanu Zagorovou.
Pavel Pecháček se vrátil do Mnichova; ihned požádal čs. ambasádu v Bonnu
o vstupní vízum do ČSSR. Počátkem listopadu se konalo v Římě svatořečení kněžny
Anežky. Pavel Pecháček byl v Římě u mikrofonu a dvě hodiny komentoval tuto
událost. Čs. televize nasadila v té chvíli na I. program Krásnou Angeliku. Nevím,
kolik diváků dokázala odlákat z II. okruhu, na kterém se neodvážil nevysílat tuto
bohoslužbu ani Zelenka a jeho „melody souzi“. Nevím, jak druzí. Ale já jsem si
tehdy pustil k obrazu „na dvojce“ zvuk z rádia. V prosinci 1988 bylo ukončeno
rušení Svobodné Evropy. Ví Bůh, jestli si začal něco Jakeš s liberalizací, nebo na ten
technický špás už jeho režim neměl. O pár dní později obdržel Pavel Pecháček
žádané vízum. V úterý 21. listopadu 1989 přiletěl do Prahy jako zvláštní zpravodaj
RFE. Rozjel se na Václavské náměstí a vysílal. Měl totiž i akreditaci. (bek)
Svědectví [1956–92]
Redakční úvodník prvního čísla má titulek Výzva a je datován 28. října 1956.
Jako čtvrtletník pro politiku a kulturu vycházel nejprve v New Yorku, od konce
roku 1960 v Paříži a v belgické tiskárně v Bruggách – po Listopadu 1989
v Praze v Melantrichu.43 V exilu, zvláště ve starších časopisech, bylo Svědectví
jako časopis pro dialog i s reformními komunisty přijato zpočátku kontroverzně.
Naproti tomu ohlas doma, v Československu, naplnil Tigridův předpoklad. I to
byl jeden z důvodů, proč čs. totalitní moc (v době pokusu o návrat předreformního
režimu v roce 1967) zorganizovala i soud s Pavlem Tigridem pro údajné rozvracení republiky a vyzvědačství a ocejchovala jej jako špióna CIA.44
Když bylo časopisu 25 roků, konalo se v říjnu 1981 v bavorském Frankenu
shromáždění; příspěvky, které tam zazněly, vydalo knižně mnichovské nakladatelství Opus Bonum; Pavel Tigrid na otázky Jiřího Lederera mj. odpověděl:
Doufal jsem, že i když domů pronikne jen pár desítek výtisků, kvalita obsahu,
úroveň a zajímavost i aktuálnost otázek v nich diskutovaných se samy postarají
o další rozšiřování publikace uvnitř země půjčováním a přepisováním. Tento
předpoklad se ukázal v naprosto nečekané míře správným. Nemálo k tomu přispěla oficiální propaganda, která od prvního čísla věnovala časopisu velkou
a soustavnou pozornost. Například hned po druhém čísle, nemýlím-li se, věnoval
Ivan Skála půl strany velkého formátu Rudého práva emigrantskému plátku
Svědectví… První číslo vyšlo v jednom tisíci výtisků a hned se sešlo, na štěstí,
požehnaně předplatitelů. Do Československa jsme posílali poštou a hlavně prostřednictvím přátel v Evropě tak asi sto, možná sto padesát výtisků…
Poslední číslo vyšlo roku 1992 v Melantrichu a bylo věnováno tématu Nacionalismus – novodobá droga. V jeho úvodním slově Na cestu nové republice Pavel
Tigrid psal: Když jsme se rozhodli věnovat toto číslo Svědectví otázce nacionalismu, věděli jsme proč… Po pádu komunismu se stal největším nebezpečím pro
další vývoj nejen ve střední a východní Evropě, ale v celém (nesnadně) se integrujícím zemědílu krajní nacionalismus.
Končí tak éra, trochu symbolicky, jednoho časopisu a jedné republiky, zvané
ČSFR. Je to nesrovnatelné v dopadu na naši národní, státní a občanskou realitu,
ale přece jen jistá spojitost tu je. Všechno má svůj čas – i tato revue. Přijdou
jiné, jinak pojaté, jinak zacílené. Tento časopis podával skoro půl století svě248
dectví o jedné éře. Ta skončila, vysvětluje Pavel Tigrid v Redakčním sdělení,
proč se takto rozhodl.
Jarmila Cysařová45
¨
RFE/RL – Rádio Svobodná Evopa/Rádio Svoboda přesídlilo sice do Prahy,
ale zaměřilo se na jiné státy, kam se rozhodly Spojené státy, které tuto instituci
financují, nasměrovat pomoc při rozvoji společenskému zřízení podle svých
představ. Česká redakce (slovenská se osamostatnila zároveň se Slovenskou
republikou) se sem přestěhovala v roce 1995 a celá RFE/RL sídlila v někdejší
budově Federálního shromáždění, dokud nebyla vybudována nová budova
v Praze-Strašnicích. Protože s novými poměry je ČR považována za demokratický a svobodný stát, který takovou pomoc zvenčí nepotřebuje, stala se její
česká redakce součástí Českého rozhlasu, kde vysílá na stanici ČRo 6 – nyní ČRo
Plus. Od té doby také přešlo její vedení a složení do kompetence této veřejnoprávní instituce.46
Listy jsou tak ze všech médií jediným, které vychází dodnes i ve svobodné
zemi.
Exilové Právo lidu sem dovezlo v roce 1989 jen jediné číslo, ale dál nevycházelo z vůle několika sociálních demokratů, jak o tom píši na dvou místech
tohoto sborníku. Vydávání Svědectví ukončil jeho zakladatel Pavel Tigrid o tři
roky později sám.
(bek)
Poznámky:
Redakční text z internetových stránek deníku Lidové noviny. Samizdatové LN. www.
lidovky.cz/historie-obrazem.aspx. Tyto stránky obsahují faksimile všech čísel od č.
09/1987 po šestnáctistránkové č. 12/1989, které se již distribuovalo v běžné novinové síti a připravila je redakce usídlená v budově na počátku Opletalovy ulice, kde
sídlila na přelomu 19. a 20. století redakce a tiskárna Národních novin. Také nám, kdo
jsme tam za studií praktikovali, nabádal jeden z metérů k úctě ke schodišti, kterým
jsme scházeli k sazárně, neboť se po něm pohyboval – byť ztěžka – ještě Jan Neruda.
2
Jmenovaní jsou vesměs uvedeni v seznamech Centrální evidence aktivistů pravicového oportunismu… viz článek v kapitole Květy jara, plody podzimu, s. 93n. – V našem výběru z 6 334 občanů tam jsou všichni zúčastnění novináři z redakcí Rudého
práva, Práce, Reportéra, Učitelských novin a Večerní Prahy.
3
Šulc, Zdislav: Stát a ekonomika. Praha, Karolinum 2004, samizdat 1985.
4
Šulcová, Olga: Záhada červeného křesla. Praha, nakladatelství Troja 1999, 174 s.
5
Šulc, Zdislav: Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968 -1989. Praha, Ústav
pro soudobné dějiny AV ČR 2000, edice Svědectví o době a lidech sv. 7, 292 s.
6
Katalog, který vydal SUA pro výstavu k Dějinám českého tisku na území České
republiky. SUA, Praha 2002, 100 s., obsahuje vedle běžných informací o vystavených exponátech, také některé přehledy, přesahující rámec této výstavy. Bylo tomu
tak například u úvodní stati Blodigová, Alexandra, Jirák, Jan, Köplová, Barbora,
Sekera, Martin: Kontury vývoje českého novinářství na území Čech. In: c. d. s. 9n.
– Údaje o sledovaném oddílu in: c. d., s. 89n.
7
Zkrácená verze stati Beránek, Jindřich: Nejubilejní výročí Karla Srpa. www.publica.cz, 2011, 17. 01., 00;56 hod.
8
Tomeš, Josef: Český biografický slovník XX. století. Praha, Paseka a Petr Meissner
1999, III. díl, s. 182. – „Od 60. let publikoval v hud. časopisech; 1964 spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu… 1972-84 redaktor hud. vydavatelství Pan1
249
ton, 1984-86 zeměd. dělník, 1971–78 místopředseda a od 1978 předseda Jazzové
sekce Svazu hudebníků, 1974–81 dramaturg Pražských jazzových dnů, redaktor knižních publikací, časopisů Jazz Bulletin a Discorama, producent gramofonových desek Jazzová dílna, v září 1986 zatčen a v březnu 1987 odsouzen na 16 měsíců do
vězení v monstrprocesu s Jazzovou sekcí (v lednu 1988 propuštěn, spoluzakladatel
Hnutí za občanskou svobodu, v prosinci 1988 účastník setkání čs. disidentů s fr.
prezidentem Mitterandem, od února do října 1990 ředitel odboru na Ministerstvu
kultury ČR; od 1991 ředitel Artfora-Jazzová sekce.
9
Není bez zajímavosti, že v roce nedožitých 100. narozenin spisovatele vydal Jazzpetit reprint I. vydání prózy s dodatkem Karla Srpa a dalších Komu to vadilo, obsahující dokumenty z trestního stíhání členů Jazzové sekce. Sponzorem této reedice, jakož i dalších akcí Jazzové sekce během posledních 16 let, je ing. Andrej Babiš a koncern
Agrofert, jehož je akcionářem.
10
11
Tomeš, Josef a kol., Český biografický slovník c.d., II. díl, s. 284.
Ostatně i tuto dobu jako milníky určují úmrtí těch, kdo ve svých zemích nesou vinu
za to, že namísto demokratického socialismu byla prosazena byrokratická diktatura:
B. Bieruta v Polsku (12. března 1956) i prvního a posledního prezidenta NDR W.
Piecka (7. září 1960). M. Rákosi byl v Maďarsku dvakrát na Chruščovův přímý
příkaz zbaven všech funkcí - poprvé po Stalinově smrti a pak poté, co v dubnu 1955
odstranil z čela vlády I. Nagye a sám se dal zvolit do jejího čela. Za rok, v červenci
1956, byl však příkazem odstraněn ze země a „poslán na léčení“ do Kirgyzie.
12
Tato spolupráce skončila a Vernerova záhy vydaná publikace David a Goliáška vyvolala i soudní spor.
Viz v této publikaci informace na s. 107 o dr. Veverkovi, která připomíná, že mu bylo
uděleno čestné členství SN ČR.
14
Nejen to, řidič předsedy ČSSD, kterým byl po svém návratu z exilu v USA Jiří Horák, byl člověk uvedený v Cibulkových seznamech jako rezident StB; obdobně byl
mezi agenty StB uveden i pán, kterým oponenti ÚVV exilové sociální demokracie
krátce po břevnovském obnovovacím sjezdu vyměnili ve funkci ústředního tajemníka Jiřího Paroubka, a na druhém polistopadovém sjezdu v Ostravě-Vítkovicích, kde
se definitivně zpřetrhaly vazby se skupinou sociálních demokratů OF vedených Rudolfem Battěkem, jej nominovali pro volbu prvního místopředsedy strany. Když se
objevily uvedené seznamy, byl tento člověk okamžitě zbaven všech funkcí ve straně,
ale to se již blížil konec éry předsedy Horáka.
13
Jednalo se prof. dr. Radomíra Lužu, profesora lycea v New Yorku Jiřího Horáka (oba
žili v USA) a dr. Přemysla Janýra, který pracoval v exilu v tiskové skupině rakouského kancléře Kreiského.
16
Exulant Jiří Loewy vydal tehdy tento časopis k 100. výročí, co byla v Břevnově založena Českoslovanská sociální demokracie. V ČSSR byl tehdy vydán manifest Sto
let českého socialismu, jehož hlavním autorem byl přední účastník hnutí protikomunistické socialistické opozice v Brně, profesor Jaroslav Mezník; podrobněji o tom
v článku Charta se v Brně ustavila zvláštně, s. 151n.
17
S Oldřichem Haselmanem, touto významnou osobností brněnské kulturní veřejnosti
(jako synovec Mahenův byl i správcem jeho odkazu) jsme se rozloučili na tamním
hřbitově společně s poslancem Lubomírem Toufarem (Oldovým synovcem), Albertem Černým (blízkým soudruhem Oldřicha i Jarky Mezníka), paní Jacqueline. aj. –
V konkrétním případě vysvětlil problém mj. i tehdejšímu prezidentu Ústavního soudu Zdeňku Kesslerovi, se kterým se setkali jako abiturienti tamějšího gymnasia;
a dobře se znali i jako funkcionáři dvou nekomunistických Akademických klubů
před rokem 1948.
15
250
Pokud bydlel Jiří Loewy v Praze, měl jakési sociální bydliště nedaleko Nikolajky – kde
bydlel Jiří Tomáš a kde bylo i sídlo nakladatelství Akropolis.
19
Beránek, Jindřich: Deset let bez Jirky Loewyho, in Deník Referendum-Víkend, 5. 1.
2014 – změny v původním textu autor.
20
Tento způsob psaní bezprostředně po vyhlášení samostatného státu dokládá mj. i známá
první poštovní známka, jejíž návrh vznikl v ateliéru známého malíře a uvědomělého
českého občana Alfonse Muchy:
nahoře nápis pošta
a dole česko-slovenská,
při čemž diakritická znaménka jsou uvnitř příslušných liter. První známky byly
vydány již 18. prosince 1918 a Mucha pro návrh využil motiv, který zpracoval při
výzdobě snad nejproslulejší pražské secesní budovy – Obecního domu, v němž také
zasedal první zastupitelský orgán nového státu – Národní výbor.
21
Havlíček, Dušan: Listy v exilu. Olomouc, nakladatelství Burian a Tichák, s.r.o.,
2008, 904 s., s. 10.
22
Mezititulek pojmenovala monografie o Pelikánovi, kterou napsal italský historik a bohemista Francesco Cáchami; vydalo ji brněnské nakladatelství Doplněk spolu s Masarykovou demokratickou akademií v roce 2008 (překlad Bohumil Klipa). Text
medailonu in: Tomeš, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách České
sociální demokracie. Praha 2013, s. 155n.
Jiří Pelikán (*1923, Olomouc, U1999, Řím), novinář a politik; syn sochaře a medailéra Julia Pelikána (1887-1969). Již jako student reálného gymnázia v Olomouci se
v r. 1939 pod vlivem staršího bratra zapojil do komunistického odboje a vstoupil do
ilegální KSČ. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem a vězněn. Po půlroce byl propuštěn
a pokračoval v odbojové činnosti; v létě 1941 přešel do ilegality a od r. 1942 do
osvobození působil pod jménem „Paroulek“ jako tajemník obecního úřadu v Kořenci
na Blanensku. Po osvobození studoval do r. 1949 na Vysoké škole politické a sociální
v Praze, kde patřil k čelným aktivistům komunistického mládežnického a studentského hnutí.
23
V roce 1974 se StB pokusila neúspěšně zabít nebo zranit Pelikána prostřednictvím
výbušné zásilky ve fingovaném balíku. O pražském soudu s iniciátory Římského
atentátu informovala Jarmila Cysařová (viz dále pozn. č. 45) v Listech č. 1/2004.
24
Havlíček, Dušan: c. d., s. 10.
25
Vladimír Tosek (*1919, U1987) se narodil půl roku po vzniku Československa
v Praze–Vinohradech v rodině obchodníka. V roce 1938 absolvoval Státní francouzské gymnázium; již tehdy době se projevoval jeho fenomenální talent na jazyky,
a tak ještě v září odjel do Manchesteru, aby studoval High School of Comerce.
Absolvoval až po okupaci Československa. Rozhodl se emigrovat, což mu zachránilo
život, protože jeho rodiče i příbuzní se stali oběťmi nacistického holocaustu. V roce
1941 vstoupil do československé vojenské jednotky ve Velké Británii. Text upravil
autor medailonu: Seemann, Richard, in Svět rozhlasu č. 31/2014, s. 74.
26
Z medailonu Hraše, Jiří, in: Svět rozhlasu č. 24/2010, s. 54, vybral Richard Seemann.
Bedřich Utitz (*1920) se narodil do českoněmecké židovské rodiny ve Vídni. V jeho
jedenácti letech se rodina přestěhovala do Prahy a zde v letech navštěvoval v letech
1930-38 německé gymnázium. V roce 1939 emigroval do Anglie, kde v letech 194045 působil v československé zahraniční jednotce na Středním Východě, ve Velké
Británii a ve Francii. V letech 1946-48 byl Utitz redaktorem ČTK a jejím dopisovatelem v Berlíně; poté působil v informační agentuře Telepress až do jejího konce
v roce 1950.
MgA. Jiří Hraše (*1930, U2012) rozhlasový režisér, teoretik, vš. pedagog, muž mnoha kulturních aktivit. Jako režisér i spoluautor se intenzivně podílel na rozhlasových
18
251
pořadech zlaté éry 60. let – publicistických a dokumentárních, ale též programů pro
náročné posluchače; krátce se věnoval rovněž uměleckému vedení hlasatelů. Za
normalizace zůstal bez stálého pracovního poměru. Zabýval se teoreticky i prakticky
uměleckým přednesem, vytvářel scénáře a režíroval ve Viole, kterou spoluzakládal,
ale také v Lyře Pragensis, působil jako porotce krajských a celostátních přehlídek.
Byl předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, iniciátorem vydávání revue Svět
rozhlasu, autorem četných analýz, studií, medailonů i spoluautorem několika publikací, hybatelem tvůrčích seminářů, přehlídek tvorby aj. recitačních i divadelních
soutěží. Po Listopadu spolupracovals rozhlasem velmi intenzivně externě. (lako)
27
Junek, Marek (ed.): Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951–2011. Praha, Radioservis 2011. 256 s. – Tuto publikaci předali pracovníci Rádia Svobodná Evropa/
Rádia Svoboda Klubu novinářů Pražského jara 21. září 2011, kdy jsme se s nimi
mohli setkat v novém objektu RFE/RL v Praze-Strašnicích. Z ní jsme pro tento
„kamínek do mozaiky“ zkrátili některé texty dr. Tomka. – Mgr. Marek Junek, PhD.,
(*1975) pracoval v době vydání c. d. na Katedře středoevropských studií FF UK
v Praze; věnoval se zejména slovenským soudobým dějinám.
Do sborníku přispěli vedle oficiálních představitelů také statí o hudebním vysílání RFE antropolog Mgr. Filip Pospíšil, PhD., který se věnuje neoficiální kultuře,
a teatrolog prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., statí Svobodná Thálie Svobodné Evropě.
Hudební vysílání nabývalo v posrpnovém vysílání na významu zejména u mladé
generace (souviselo s příchodem Karla Kryla a Yvonny Přenosilové mezi její zaměstnance), bylo těžištěm prvního období propagace moderní hudební tvorby, proti
níž zvedl boj Ždanov. Divadlo a dramatické žánry měly své těžiště zejména v první
etapě činnosti redakce. Reprezentují to ostatně jména takových tvůrců, jako byli
dramaturg a režisér čapkovské generace Josef Kodíček, dramatik Zdeněk Němeček
a ostatně i sám Ferdinand Peroutka. U kabaretních žánrů začíná tento seznam
klasikem 40. let Snížkem, přes komika Járu Kohouta, jenž zůstal u inspirace předměstskou operetou. Ostatně i titul Justovy práce naznačuje, že divadlo, zejména jeho
větev zrozená Voskovcem a Werichem, bylo posilou i pro pracovníky Svobodné
Evropy, a nečekal, až tyto ideje přenese do české společnosti RFE. Náš sborník je
však zaměřen na publicistiku, kterému se věnovali především oba historici z tvůrčího
týmu publikace.
PhDr. Prokop Tomek (*1965) pracuje ve Vojenském historickém ústavu; historii
RFE a jejímu významu pro naše soudobé dějiny věnoval svou disertační práci
(2012); dále se věnuje problematice komunistického vězeňství a třetího odboje. Pro
sborník Květy jara – plody podzimu jsme využili z jeho stati Rádio Svobodná Evropa
a jeho československá redakce [s. 23n], zejména části věnované Létům normalizace
a détante [s. 37n], Čs. redakci RFE v osmdesátých letech [s. 39n], a Reakci komunistické moci v Československu na vysílání RFE [s. 176n.]. S ohledem na rozsah
publikace musela zůstat mimo náš zájem 20stránková pasáž Balony svobody nad
Československem [s. 154n], která provázela počátky činnosti v 50. letech a byla zakotvena v této téměř horké fázi „studené války“. Osobně mne to mrzí, protože jsem
prožil zajímavou epizodu, když jsem se jako voják zákl. služby zúčastnil prvního
cvičení Varšavské smlouvy na našem území, které mělo být zcela utajeno – přesto se
i nám v mundúrech tehdy dostalo docela aktuální zpravodajství, jež se snášelo z balónů i do vojenských prostorů na jihu a jihozápadě Čech. Pro dr. Tomka zřejmě byla
tato epizoda také lákavá, neboť jí věnoval jednu ze svých knížek.
(bek)
28
Ferdinand Peroutka (*1895, U1978): američtí představitelé NCFE si slibovali od
něj mnohé pro jeho spojení s demokratickou minulostí ČSR, kdy byl symbolem
české demokratické žurnalistiky. Za své postoje ručil po celou dobu nacistické
okupace vězněním v koncentračním táboře. Po válce ve složitém ovzduší omezené
demokracie dokázal zachovat kritický postoj jako šéfredaktor časopisu Dnešek.
Brzy po únoru 1948 odešel před nevyhnutelnou novou perzekucí do exilu. V RFE
252
pracoval do odchodu na odpočinek roku 1961. Dalších deset let psal pro RFE své
pravidelné úvahy, „talky“, jako volný spolupracovník.
Pavel Tigrid (vlastním jménem Pavel Schönfeld, *1917, U2003): získal rozhlasové
zkušenosti jako hlasatel v londýnském BBC za II. světové války; po ní byl šéfredaktorem kritických týdeníků lidové strany Vývoj a Obzory. Za únorového převratu
pobýval na reportážní cestě do americké okupační zóny, odkud se již nevrátil. Po
odchodu z RFE se na podzim roku 1952 přestěhoval do USA, kde v roce 1956
založil Svědectví, které od roku 1960 až do konce osmdesátých let vydával v Paříži.
Po roce 1989 působil v Československu jako poradce prezidenta Havla, na jehož
pozvání se tehdy 31. prosince vrátil; z politických funkcí, které zastával, připomeňme,
že byl ministrem kultury v první Klausově vládě (1994–96). Do koaličního kabinetu
jej nominovali lidovci, v jejichž tisku patřil před únorem ´48 k předním osobnostem
[doplnil bek].
29
Zkušební vysílání zahájily 4. srpna 1950 i polská a maďarská redakce.
30
Miloslav Kohák (*1903, U2002) patřil mezi účastníky protinacistického odboje,
byl činný v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a redaktorem časopisu V boj.
Po vazbě na Pankráci a třech letech v Mauthausenu se vrátil. Pracoval jako tajemník
ministra Jaroslava Stránského, vedoucí těsnopisné a tiskové služby Národního
shromáždění a od roku 1947 byl redaktorem Svobodného slova. V březnu 1948
odešel i s rodinou do exilu. V Německu pracoval pro uprchlíky v YMCE (angažoval
se v čele této organizace už v 30. letech, kdy pracoval jako parlamentní stenograf).
V létě odešel do Spojených států, kde se od 1. ledna 1950 stal vedoucím čs. sekce
Studijní a publikační služby NCFE, členem Rady svobodného Československa a redaktorem měsíčníku Zprávy z Československa.
31
Julius Firt (*1897, U1979) stejně jako Peroutka zajišťoval kontinuitu s první
republikou [kdy působil v čele koncernu Lidových novin a nakladatelství Borový]
i s předúnorovou politikou [kdy stál v čele vydavatelství Melantrich a patřil k vůdčím
politikům Čs. strany národně socialistické]. Mezi nejvýznamnější počiny Firtovy
éry patří rok 1956, kdy prostřednictvím RFE lidé za železnou oponou mohli seznámit
s tím, co pronesl první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov v únoru na
XX. sjezdu; v projevu odhalil a odsoudil praktiky a některé deformace režimu, který
vedl jeho předchůdce J. V. Stalin. Projev nazývaný Kult osobnosti a jeho důsledky byl
přednesen na uzavřeném a neveřejném jednání. Dále to bylo zpravodajství a publicistika, které objasňovaly v červnu 1956 nepokoje v Polsku a v říjnu t. r. revoluci
v Maďarsku. Svobodná Evropa objasňovala tak obraz světa, kde Chruščov svým
odhalením přispěl k uvolnění mezinárodních vztahů, ale neváhal ovšem krvavě
potlačit maďarské povstání.
[z příspěvku Ivany Příbramské
in: Události na časové ose www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa]
Martin Kvetko (*1912, U1995) bývalý poslanec Demokratické strany a pověřenec
pro zemědělství, nebyl nikdy do této funkce jmenován oficiálně. Byl pověřen
výkonem funkce Slovak Deputy Chief poté, co v r. 1954 se vrátil do New Yorku
Michal Múdry-Šebík. Kvetko si uvědomoval důležitou věc: do vysílání RFE bylo
zapotřebí získat i představitele katolického (luďáckého) exilu. Brzo se tak dostal do
sporů s čs. vedením RFE a byl propuštěn ze služeb rádia. Do vysílání RFE pak
přispíval pouze jako externista pod pseudonymem Ivan Lhotský. [Z příspěvku
Junek, Martin: Slovenská redakce Rádia Svobodná Evropa. In: c. d., s. 61n.]
V další své činnosti přivítal federalizaci republiky, o kterou – na rozdíl od stoupenců
separatismu – usiloval. Jako jeden z mála poúnorových exulantů se vrátil po roce
1989 do vlasti a zapojil do aktivní politiky. V prosinci 1989 Strana slovenské obrody
přijala původní název Demokratická strana a Martin Kvetko se stal jejím předsedou.
V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka.
253
Firtovým zástupcem pro první polovinu 60. let byl jmenován někdejší příslušník evangelické části Demokratické strany Samuel Belluš (*1916, U1998) a zůstal jím i za jeho nástupce; v roce 1975 pak byl jmenován ředitelem celé čs. redakce.
I on se dožil Listopadu a jako Martinu Kvetkovi mu prezident Havel udělil Řád
TGM.
Samuel Kostrba-Skalický musel v roce 1960 odejít do vídeňské redakce a Vladimír
Graněc propuštěn. Později se „proslavil“ jako hazardní hráč, který podvodem vyhrál
šest milionů marek a následně měl zakázán vstup do všech heren v okolí Mnichova.
[Informace ze stati Junek, Martin: c. d., s. 61n.]
33
Jaroslav Pecháček (*1911, U1997) patřil k účastníkům protinacistického odboje
(byl odsouzen do káznice); po válce se stal tajemníkem předsedy Čs. strany lidové
Msgre. Šrámka. Krátce po únoru ´48 emigroval a na Tigridovu výzvu nastoupil do
RFE v Mnichově. Při vysílání používal pseudonym Pavel Borový. Před svým
jmenováním pracoval 13 roků v newyorské kanceláři RFE. Funkci ředitele čs.
vysílání v Mnichově zastával do roku 1975, kdy odešel do penze a vrátil se do Států.
34
Tomek, Prokop: Léta normalizace a détante. c. d., s. 38n. – Text od glosy o prvním
setkání pražských a mnichovských novinářů je doslovnou citací převyprávěného
textu.
35
Pavel Minařík (*1945) se pokoušel studovat, ale nepodařilo se mu to, a tak od roku
1965 pracoval v Čs. rozhlasu v Brně.
36
Minaříkovy úvahy přesahovaly rámec normálu: Jeho děti (Pavla Pecháčka) si hrají
přímo před domem. Syn je velice přítulný když slyší, že ho někdo volá česky. I když
dotyčného nezná, rozběhne se k němu a povídá. I na tomto poli by se dalo něco pro
vystrašení Pavla Pecháčka udělat.
37
Jan Schneider (*1922) emigroval v roce 1947 a pracoval v RFE na různých
pozicích; ale překročil penzijní věk, a tak odešel už v následujícím roce na odpočinek.
– Ota Pick (*1925) byl za války příslušníkem čs. brigády ve Velké Británii; do
Anglie emigroval i po únoru ´48. V USA působil jako vysokoškolský pedagog. Po
dvou letech ve funkci ředitele čs. vysílání v Mnichově působil do roku 1991
v orgánech NATO. Po návratu do Prahy byl profesorem politologie na Karlově
univerzitě a od jara 1994 do ledna 1998 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.
Po něm byl v této funkci do roku 2004 Jiří Šedivý, do května 2013, kdy se stal
prvním náměstkem ministra zahraničí, Petr Drulák a současným ředitelem ÚMV je
Petr Kratochvíl.
(bek)
38
Zdeněk F. Šedivý (*1923, U2005) po válce pracoval v redakci Práva lidu jako její
severočeský zpravodaj. 11. listopadu 1947 uveřejnil materiál, který rozhodl o jeho
dalším osudu: odhalil pozadí tzv. mostecké špionážní aféry jako provokace StB vůči
tehdejšímu ppor. Pravomilu Reichlovi, která přivodila velké zatýkání na Mostecku
a Teplíčku. Sám Gottwald tehdy den před zahájením brněnského sjezdu ČSSD požadoval zatčení redaktora Šedivého; nestalo se tak na přímý zákrok Zdeňka Fierlingera
(i když Šedivý jako blízký spolupracovník V. Holuba, jednoho z předáků protifierlingerovského křídla, nepatřil k „jeho“ lidem).
V únorových dnech jej akční výbor Syndikátu novinářů mezi prvními vyloučil, a tak
Zdeněk Šedivý záhy emigroval. První roky exilu žil v Lucembursku; na počátku
roku 1951 přešel do Mnichova, kde se podílel na přípravě programu Svobodné
Evropy. Byl editorem vysílání pro dělníky a autorem mnoha politických programů
a komentářů pod pseudonymem Ondřej Baraba. V květnu 1956 odešel do Spojených
států, kde byl ve Washingtonu přijat do Hlasu Ameriky jako hlasatel a překladatel,
později jako redaktor a režisér.
39
Scházel se tam se svými kamarády, jak byli zvyklí, když po válce přišli do Prahy
studovat, začít svou kariéru etc. A když potom s jarem ´48 utekli na Západ, slibovali
si, že se tam zase sejdou. Někdejší diplomat Oldřich Haselman, který mne do této
32
254
40
41
42
43
44
společnosti uvedl, měl například kamarádku ze studií, u které mohl v Praze bydlet
hned za mostem Legií. Zdeněk F. Šedivý sem jezdil příměstskou dopravou z vilky
někde mezi Zbraslaví, Radotínem a jeho rodnými Řevnicemi, kde si po návratu
založil nový domov i rodinu.
Zdeňku F. Šedivému se tedy nepodařilo uplatnit své zkušenosti ze západních médií
v redakcích novin; proto se věnoval literatuře faktu. První vydal trojici knížek, které
právě odhalují zákulisí akcí organizovaných StB: Velká operace. Pardubice, Papyrus
1996, 174 s., vypravuje příběh brněnského národního socialisty, Zenklova asistenta
Vlastimila Chalupy, který se stal rafinovaným agentem StB. Nejprve přivedl do
kriminálu řadu svých straníků z ilegálních organizací, které zakládal. Po fingovaném
útěku do emigrace zřídil v Paříži Čs. zahraniční ústav v exilu – jeho prostřednictvím
získával pro StB informace o politické emigraci. Pro spolupráci získal významné
exulanty jako byli např. Radomír Luža, Mojmír Povolný; na čas oklamal i Ferdinanda
Peroutku. Šedivého knížka i práce Jiřího Málka z Ústavu dokumentace zločinů
komunismu vedla otrlého Chalupu, aby s oběma vyvolal soudní spor, který prohrál
a tak skončil i Chalupův pokus o návrat do české politiky.
Kniha Světlana. Pardubice, Papyrus 1997, 158 s., nese titul podle protikomunistické
skupiny, kterou organizoval v 50. letech rozporuplný partyzánský důstojník Josef
Vávra-Stařík, spolupracovník a pozdější nepřítel major Schramma, ale i Slánského.
V emigraci ovlivňoval studenta Choce, který byl později se svými druhy popraven
za údajnou Schrammovu vraždu; přitom neexistují pro takový čin důkazy a ukazuje
se, že mnohé akce ovlivňovaly rozpory mezi různými estébáckými klany. VávraStařík byl nakonec vylákán do sovětského pásma Vídně a odtud unesen a také
popraven. A protože se on i jeho „partyzáni“ zapletli do dění kolem smrti Jana
Masaryka, doplňuje tuto trojici Šedivého děl monografie Jan Masaryk. Pardubice,
Papyrus 1998, 140 s.
Projevům nelidského zacházení s lidmi věnoval Zdeněk F. Šedivý dvě dokumentární
publikace, které vydalo nakladatelství Moravská Bastei MOBA: Uranový gulag. Jáchymovské peklo. Brno-Veveří 2003, II. vydání 2005, a Domeček. Mučírna na Hradčanech. Brno-Veveří 2004. – Zdeněk Šedivý nebyl jen novinář a autor související
literatury faktu. V jeho bibliografii je i několik básnických sbírek, naposled Jen
jednou se vrátit (z roku 2002); proto také byl členem exilového PEN Klubu německy
mluvící oblasti i české Obce spisovatelů.
MUDr. Karel Kašpárek (*1923, U2008), pracoval po příchodu do exilu nejprve
pro francouzskou zpravodajskou službu v Rakousku; od roku 1954 byl redaktorem
zpravodajství RFE; později se stal předsedou zaměstnanecké rady.
Pavel Pecháček (*1940) se dostal v liberálním období do Čs. rozhlasu, i když jeho
otec pracoval už ve vedení čs. vysílání. Po vstupu vojsk emigroval i s rodinou;
v RFE pracoval jako redaktor-reportér a režisér pod pseudonymem Petr Horák.
V době, kdy RFE/RL redukovala stav pracovníků musel odejít a pracoval v Hlasu
Ameriky, kde používal pseudonym Pavel Skála.
Máme-li si připomenout, kdo stáli Pavlu Tigridovi po boku, pak mezi členy první
redakční rady jsou Vilém Brzorád, tři příslušníci opozičního, tzv. reformního proudu
v sociální demokracii, Jiří Horák, Josef Jonáš a Radomír Luža, národní socialista
a poslední předseda Rady svobodného Československa Mojmír Povolný, exredaktor
mladofrontovních periodik Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Emil Kovtun; později k nim
přibyli (nebo je vystřídali) Jan Čep, Vladimír Peška, Jiří Kovtun, Jacques Rupnik ad.
– O Pavlu Tigridovi podrobněji v pozn. č. 8
Mezi dvěma spoluobžalovanými s Tigridem byl mj. tehdy začínající spisovatel Jan
Beneš (*1936, U2007), jehož prvotina Do vrabců jako když střelí [1961], próza
s vojenskou tematikou, vyšla v době, kdy i o mne pečovalo Naše vojsko jako o mladého autora. Zaujaly mne rovněž osudy básníků a literátů z prvních redakcí
255
mladofrontovních periodik, mezi něž patřil např. připomenutý Jiří Kárnet; souviselo
to s prací na diplomce o týdeníku MY 45 – 51. Se Svědectvím jsem měl příležitost
setkávat se, protože jednotlivé výtisky přicházely poštou na adresu ústecké redakce
MF, kde jsem pracoval v první třetině 60. let.
(bek)
45
Text je upraven podle medailonu, který pro internetovou publicistiku Totalita
zpracovala PhDr. Jarmila Cysařová (*1929, U2013). O této původně herečce,
první recenzentce televizní publicistiky v deníku Práce i historičce Ústavu pro
soudobé dějiny AV ČR v 90. letech více ve sborníku Souboj slova a obrazu s mocnými
(2013), na němž se autorsky i editorsky podílela.
46
Nejdéle sloužícím vedoucím této stanice byl současný generální ředitel ČRo Peter
Duhan.
256
Od Palachova týdne
do 15. listopadu 1989
Lennonova zeď
Mírový klub Johna Lennona
byl jednou z občanských iniciativ, které vznikly v druhé polovině 80. let (z dalších například Hnutí za občanskou svobodu či Společnost přátel USA). Založili
jej v Praze členové Jazzové sekce Ota Veverka, Stanislav Penc a Heřman Chromý.
[H. Chromý spolupracoval s Petrem Uhlem na Infochu a byl také kvůli tomu
zatčen. Po volbách 1990 byl předsedou
Klubu poslanců OF v ČNR a při rozpadu OF odešel s P. Kučerou, M. Zemanem a dalšími do ČSSD, kde se ovšem
později nedostal na volitelné místo.] Náplní činnosti klubu bylo rozvíjet alternativní kulturu a spolupráce s ostatními nezávislými iniciativami, se kterými
klub organizoval řadu opozičních akcí,
například koncerty, demonstrace či kampaně za osvobození politických vězňů.
V roce 1990 vydal Mírový klub Johna Lennona dvě útlé brožurky, z nichž
ta první Poslední interview je shodná
s knihou John Ono Lennon vydanou
Jazzovou sekcí již v roce 1981. Také
v druhé knížce je využit materiál z výše jmenované knihy, ale je zde navíc
popsán průběh demonstrací u Lennonovy zdi na pražské Kampě v letech
1981–1989.
258
Nebylo jen Několik vět
II. část vzpomínek Marty Bystrovové na život tehdejší šedé zóny
Na jaře 1989 jsme uspořádali besedu se spisovateli, kteří se zastali na konferenci Václava Havla, v polovině roku jsme podepsali Několik vět a petici za propuštění kolegů novinářů – „štvavá“ rádia naše jména opakovaně četla, šéfredaktor se zavíral v pracovně a dělal, že neslyší, zatímco paní v recepci zvyšovala
hlasitost přijímače – byli jsme v pohotovosti i v Listopadu a zažili tu euforii
s naplněným Václavským náměstím, s těmi, kdo přicházeli (přes naši kulturní
rubriku) na melantrišský balkon, a potom shromáždění na Letné, zúčastnili
jsme se dění ve Špalíčku. U všeho jsme byli (jistěže ne všichni, někteří nás odrazovali, někteří se stáhli a vyčkávali, někteří nás ještě udávali, ale to naše „jádro“ nadšeně doufalo, že změna je nevyhnutelná).
Čs. rozhlas před Listopadem 1989
Eva Ješutová 1
Čs. rozhlas jako monopolní provozovatel státního rozhlasového vysílání zaměstnával v r. 1989 jen v českých zemích více než 3000 lidí. Provozoval celostátní
programový okruh Hvězda, čtyři národní programové okruhy Praha (Bratislava) a Vltava (Děvín), stanici pro mladé EM2, okruh Melodie, síť krajských
rozhlasových studií a zahraniční vysílání Radio Praha. Kromě toho bylo možné
zachytit i programy zahraničních stanic, vysílajících v češtině a slovenštině –
Svobodnou Evropu, BBC, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Deutschlandfunk, Radio Luxemburg, Radio Vatikán, které totalitní režim souhrnně nazýval ilegální
a štvavé vysílačky a příjem jejich signálu na území ČSSR dlouhá léta záměrně
rušil. V r. 1989 poslech cizích stanic již nepředstavoval problém, neboť v prosinci
1988 byla v souladu s mezinárodními konvencemi zastavena činnost rušiček.
Základním východiskem pro činnost rozhlasu byly závěry XVII. sjezdu
KSČ a dokument Hlavní směry hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na
léta 1986–1990 s výhledem na období do roku 2000, závěry následných zasedání ÚV KSČ, dokument předsednictva ÚV KSČ Uplatňování leninské zásady
otevřené informovanosti veřejnosti tiskem, rozhlasem a televizí a další obdobné dokumenty. V r. 1989 byl v jejich intencích zpracován Výhled rozvoje Čs.
rozhlasu do r. 2005, který hned v úvodu praví: Strategii a cíle působení systému
ideologické práce na nejbližší období stanovilo 10. zasedání ÚV KSČ, které mj.
zdůraznilo nezbytnost cílevědomého, komplexního a koordinovaného působení
jednotlivých prvků celostního systému ideologie.3 Celý text zdůrazňoval ideologické působení, ofenzivní pojetí socialistické propagandy a kontrapropagandy.
Rozhlas a perestrojka
Politické změny druhé poloviny 80. let, které vlivem nástupu Gorbačova a tzv.
perestrojky přinesly mírné uvolnění poměrů i v Československu, se pochopitelně
promítly také v Čs. rozhlase. Jejich prvním projevem byla postupná výměna kádrů
na vedoucích postech. Na nich, až na nepatrné výjimky, setrvávali stalinisté, často
v důchodovém věku, dosazení do funkcí na začátku normalizace. Ti pochopitelně
nemohli být nakloněni jakýmkoli změnám. To vyvolávalo nespokojenost u střední
generace, která svou rozhlasovou kariéru zahájila také počátkem normalizace,
259
kdy nastoupila na místa po vyhozených redaktorech. Postupně skončili ve funkcích ředitel Českého rozhlasu dr. Karel Hrabal, ředitel politického zpravodajství
a publicistiky Květoslav Faix, ředitel Úseku kádrové a personální práce Vladimír Vondrášek a ředitel Zahraničního vysílání Karel Šimon. Ředitelem ČRo se
k 1. červnu 1985 stal RSDr. Karel Kvapil (zeť tehdejšího předsedy Federálního
shromáždění Aloise Indry), K. Faixe ve funkci ředitele vysílání politického
zpravodajství a publicistiky vystřídal PhDr. Štefan Babiak, bývalý zahraniční
zpravodaj Čs. rozhlasu v Moskvě. Vladimíra Vondráška nahradila PhDr. Jana
Špíšková, která dosud vedla jednu ze sekcí ZV. Ředitelkou zahraničního vysílání se stala PhDr. Helena Landovská. Kromě výrazného omlazení se projevila
i jiná tendence – nižší řídící funkce, tzv. střední článek řízení, nebyly už obsazovány výlučně straníky, ale postupně se začala zohledňovat i odbornost.
Atmosféra v rozhlase se začala podstatněji měnit od počátku r. 1989. Při
akcích Palachova týdne bylo zadrženo několik pracovníků rozhlasu, což bezpečnostní složky pochopitelně oznámily zaměstnavateli. V předchozích letech
by došlo okamžitě k rozvázání pracovního poměru, tentokrát účastníci demonstrací absolvovali pouze pohovor s poučením o závadnosti svého jednání.
Nový přístup se projevil ve sdělovacích prostředcích v přístupu k opozičním
občanským hnutím a iniciativám. O jejich existenci ani činnosti dosud téměř
neinformovaly. Výjimkou nebyl ani Čs. rozhlas. Když už situace byla neudržitelná, zmiňoval se o nich pouze okrajově jako o nelegálních strukturách a narušitelích veřejného pořádku, většinou v souvislosti s demonstracemi. I o jejich
konání Čs. rozhlas stroze informoval teprve poté, kdy většina občanů znala podrobnosti z vysílání cizích stanic. Jestliže se sdělovací prostředky o nezávislých
iniciativách do této doby téměř nezmiňovaly a ignorovaly zasílané dokumenty
i zprávy o přijetí aktivistů těchto iniciativ významnými zahraničními politiky,
pak (patrně na pokyn ÚV KSČ) od počátku r. 1989 přešly do útoku. Vyvinuly
maximální snahu o zdiskreditování dle oficiální dobové terminologie nelegálních struktur a jejich představitelů. V Čs. rozhlase byla tato snaha patrná od
dubna 1989, kdy ústřední ředitel zdůraznil, že je nutné posílit kontrapropagandistický obsah zpravodajství. Vyzval k přípravě pořadů, odhalujících provázanost nezávislých iniciativ se západními výzvědnými službami a jejich financování ze zahraničí. Paradoxem bylo, že prakticky ve stejné době se ředitel ČRo
K. Kvapil zúčastnil jako člen československé oficiální delegace v Londýně
jednání Informačního fóra v rámci KBSE k otázce dodržování lidských práv.
Oproti tomu západní sdělovací prostředky věnovaly opozičnímu hnutí v ČSSR
značnou pozornost. Od srpna 1988 do srpna 1989 odvysílaly Svobodná Evropa, Hlas
Ameriky, BBC, Deutschlandfunk a Vatikán 516 příspěvků o aktivizaci opozičního
hnutí v ČSSR. Zatímco ve sledovaném období r. 1988 připadalo na měsíc 28 příspěvků, v r. 1989 to bylo 50 příspěvků. Současně výrazně stoupla sledovanost zahraničních rozhlasů. Poslech západních rozhlasových stanic v listopadu 1989
přiznávalo 43 % dotázaných, informovanost o jejich vysílání 85 % (rovnoměrně
byli zastoupeni členové KSČ). V hodnocení pravdivosti, pohotovosti a obsažnosti zpravodajství došlo k výraznému posunu ve prospěch západních sdělovacích prostředků.4
O iniciativě kulturních pracovníků v lednu 1989 se dozvěděli občané naší
země pouze ze zahraničních médií. O procesu s Václavem Havlem informoval
rozhlas velice stručně. Nekompromisně ovšem zakročil proti signatářům petice
za jeho propuštění z řad výkonných umělců a zakázal jejich účinkování. Inter260
preti Bratislavské lyry byli na příkaz ústředního ředitele prověřováni, zda se
nezapojili do činnosti v tzv. kulturní iniciativě či neangažovali ve Výboru za
podmínečné propuštění Václava Havla. Pro Zahraniční vysílání platil zákaz zařazovat do vysílání osobnost roku – Michaela Kocába. Ústřední ředitel na operativních poradách opakovaně vyzýval k využití seznamu signatářů nejrůznějších petic, který dodal ÚV KSČ.
Na seznamech zakázaných umělců byli např.: Hana Zagorová, Michael Kocáb, Ivan Hoffman, Jiří Suchý, Vladimír Merta, Milan Hlavsa, Petr Skoumal,
Wabi Daněk, Marta Kubišová, Jiří Dědeček, Petr Novák, Rudolf Pellar, Martha
Elefteriadu.
Velice opatrný postup volilo vedení Čs. rozhlasu v poskytování informací
o dění v Polsku, Maďarsku a NDR. V případě NDR měli zpravodajové neustále
zdůrazňovat, že se jedná o diskusi na platformě socialismu. O řadě akcí v zemích zatím ještě socialistického bloku Čs. rozhlas neinformoval vůbec nebo
odvysílal informace okleštěné tak, že neříkaly prakticky nic (např. byl vydán
pokyn neuvádět čísla při demonstracích).
Za jeden z prvních projevů vnitropodnikové demokracie lze považovat předložení návrhu na zřízení Úseku programových služeb, plánování a koordinace
programu k veřejné diskusi po pracovní a stranické linii (v průběhu dubna a května 1989). Vytvoření úseku spojením nesourodých útvarů sledovalo jediný cíl –
vytvořit funkci pro zasloužilého pracovníka v důchodovém věku. Negativní stanoviska prakticky ze všech stran ústřední ředitel respektoval a útvar nevznikl.
Výměna na postu nejvyšším
K 1. červenci skončil ve funkci ústředního ředitele Ján Riško a jeho místo
zaujal dosavadní ředitel Českého rozhlasu Karel Kvapil, který byl jeho hlavním
kritikem a oponentem. Kvapil sám později v rozhovoru pro Mladou frontu (1.
července 1990) neshody s Jánem Riškem charakterizoval jako spor o celkovou
koncepci vysílání – proti Riškově pojetí rozhlasu jakožto hlásné trouby stranického aparátu a novinových úvodníků stavěl tlumočení názorů širokých vrstev
a přesvědčivé argumenty. Ředitelem ČRo byl jmenován dosavadní ředitel krajského studia v Ústí nad Labem Jaroslav Hacmac.
Počátkem letních měsíců se ve veřejnosti lavinovitě šířila petice Několik
vět, která ve 4. bodu požadovala, aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné
skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách. S přibývajícím počtem jejích signatářů rozhlas, v duchu tehdy běžných praktik, aniž odvysílal text petice, vysílal odsuzující stanoviska. Jejich získávání zejména z řad
kulturních pracovníků bylo značně obtížné vzhledem k divadelním prázdninám,
a také protože řada umělců podepsala petici. Ústřední ředitel svolal na 10. července stranicko-služební aktiv s povinnou účastí od úrovně vedoucích odborů,
na kterém pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ analyzoval petici Několik vět. 3. srpna proběhl stranicko-politický aktiv, na kterém se za účasti vybraných jedinců projednával dopis předsednictva ÚV KSČ.
Zásadní personální a programové otázky se řešily na operativních poradách.
Na podzim 1989 se operativních porad pravidelně zúčastňovali Karel Kvapil,
Štefan Babiak, Helena Landovská, František Sojka, Ilja Jenča, Ladislav Ander261
lík, Alois Šrubař, Zdeněk Němec (CZV KSČ) a podle projednávané problematiky občas Taťána Košťálová, Olga Černá, Miroslav Kaiser, Zdeněk Kacetl, Jaroslav Hacmac. Před výročím srpnové okupace se projednávala opatření k ostraze
a služby vedoucích pracovníků ve dnech 19. – 21. srpna. Ústřední ředitel nabádal, aby v příspěvcích k srpnovému výročí volili komentátoři věcný a uvážlivý tón a hledali pozitivní řešení daného problému; doporučil prověřit i výběr
hudby.
Na doporučení operativní porady byl sice do zpravodajství 13. října zařazen
příspěvek o udělení Mírové ceny německých knihkupců na knižním veletrhu ve
Frankfurtu nad Mohanem Václavu Havlovi, ovšem s kontrapropagandistickou
vysvětlivkou. O tom, jak bylo vedení Čs. rozhlasu vzdáleno realitě, svědčí fakt,
že ještě dne 3. listopadu 1989 vybíralo vhodné účastníky kurzu pro nomenklaturní kádry, zaměřeného na ideologický boj – místo konání Moskva ve dnech 3.
března – 27. dubna 1990, pořadatel Akademie společenských věd. Podmínkou bylo,
že účastník je v nomenklatuře ÚV KSČ a nejméně 5 let členem KSČ. Ostatně
Kolegium ústředního ředitele ještě 16. listopadu v podobném duchu projednávalo
kádrové návrhy.
O činnosti 17. 11. 1989 a v druhé půli Listopadu – viz následující kapitola.
Jiskření uvnitř Československé televize
Daniel Růžička
ČST navzdory jistému uvolnění ve společnosti v roce 1989 nadále hájila zájmy
konzervativního vedení KSČ. Stejně jako většina funkcionářů ve vedení KSČ,
získala i většina vedoucích pracovníků ČST své pozice díky sovětské okupaci
v srpnu 1968. Proto myšlenku perestrojky, jež se blížila myšlenkám politiky
Pražského jara 1968, nemohli přirozeně přijmout za svou.
Několik vět
Další významná kritika režimu od umělců přišla koncem června, kdy v západních médiích byla zveřejněna petice Několik vět. Následovala rychlá reakce
státní moci. Text petice byl v televizním zpravodajství odsouzen. Z vysílání byly
okamžitě stahovány pořady s prvními signatáři Několika vět, protože ČST „nadále neměla prezentovat v této době lidi, kteří jdou proti stávající politice KSČ.
ČST musí hrát pozitivní roli v současném boji s nelegálními strukturami“.
Nedáme jim „prostor“
Ústřední ředitel ČST na poradě vedení svým podřízeným oznámil, že prý
„nebyly vyhotoveny žádné seznamy lidí, kteří nesmějí vystupovat na obrazovce.
Když však někdo ztratí morální a politický profil, nemůžeme mu dávat prostor
na obrazovce.“ Natočené pořady čekaly na zařazení „ve vhodném termínu“.
Nikdo však nedokázal definovat, kdy „vhodný termín“ nastane.
Protože signatářů petice Několik vět přibývalo, hrozilo, že bude-li se ČST
takto chovat i nadále, nebude s kým natáčet televizní pořady a co vysílat.
Stranické orgány se všemi signatáři zavedly „disciplinární řízení“, ale jejich
„opatření“ stále více narážela na solidaritu ostatních umělců, kteří protestovali
proti diskriminaci svých kolegů, zpěváků a hudebníků. Česká filharmonie dokonce přerušila spolupráci s Čs. televizí a Čs. rozhlasem.
262
Šedá zóna nabírá jasnější barvu
Pod vlivem společensko-politického hnutí ve druhé polovině roku 1989
zavládla i mezi programovými pracovníky ČST větší odvaha vyjádřit svůj názor
navenek. V srpnu byl do pořadu Hospodářský zápisník pozván, do té doby širší
veřejnosti neznámý, prognostik Miloš Zeman, který počátkem srpna publikoval
v časopise Technický magazín prognózu o špatném stavu čs. hospodářství.5
V říjnovém sobotním večerním živě vysílaném zábavném pořadu Jedeme
dál zazněl telefonický rozhovor s režisérem Milošem Formanem, který v roce
1968 emigroval do Spojených států.6
Redakčně upraveno z internetové publicistiky Totalita se souhlasem autora.
Střípky a ohlédnutí
Heleny Pecharové
Plýtvání talenty
V době normalizace se to dělo ve všech oborech. Ovšem u známých tváří to
bylo pro veřejnost nejnápadnější. Například herec Václav Voska, nejen že nesměl vystupovat v obraze. Autoři půvabného dokumentu o Karlově mostě měli
potíže s odvysíláním, protože k němu svým nezapomenutelným hlasem četl
komentář (mimo obraz) právě Václav Voska.
Oficiální písemné zákazy nebo seznamy nežádoucích osob vlastně neexistovaly. A přesto se uplatňovaly až do Listopadu 1989, nejen proti těm, kteří se
politicky nebo společensky angažovali v roce 1968, ale i proti současným kritikům režimu.
Na pokyn stranických orgánů, i z vlastní iniciativy některých vedoucích pracovníků ČST, „nedoporučování“, ochrana obrazovky a diváků před „nespolehlivými“ umělci a dalšími osobnostmi, se odehrávala telefonicky nebo osobními
pohovory a pokyny. Například ještě v říjnu 1989 byli z jedné televizní inscenace
vyškrtnuti herci Jiří Bartoška, Jiřina Jirásková, Josef Kemr a Rudolf Hrušinský st.
Při repríze Chalupářů byla vypuštěna úvodní a závěrečná písnička, zpívaná
Waldemarem Matuškou. Zdůvodněním bylo, že „nelze propagovat emigranty,
kteří špiní svou vlast…“
Obavy z přímých přenosů
V červnu zpěvák Michal Kocáb v přímém televizním přenosu z festivalu
populární hudby Děčínská kotva řekl (v jasně cílené souvislosti), že každá země
má takovou vládu, jakou si zaslouží… Druhý den mohlo vedení už jen konstatovat, že Kocáb je sice výborný hudebník, ale v přímém přenosu mu nelze dát
do ruky mikrofon, aby mluvil, protože ten výrok nebyla náhoda, ale plán.
Diváci přestávají ČST důvěřovat
Průzkumy ukázaly, že zatímco v roce 1982 důvěřovalo ČST 17 % diváků,
v polovině roku 1989 to už bylo jen 7 % dotázaných. Diváci stále více projevovali zájem o zahraniční vysílání, především o zpravodajství televizí SRN a Rakouska. V roce 1989 to bylo už 37 %. Dokonce stoupl i počet zájemců o vysílání sovětské televize z 3 % (v r 1982) na 18 % (v roce 1989), polské z 9 %
na 18 %.
263
Z rýmovaných komentářů
Karel Kryl
Zmapované texty začínají, tuším, roku 1982 nebo 1983. To, když Jiří Lederer
– žurnalista, který byl vykopnut z Těžkoslovenska – hodlal v zahraničí obnovit
vydávání časopisu Reportér. Trvalo to dlouho, než vyšlo první číslo. Objevilo
se, bohužel, na mém stole až po úmrtí Jiřího Lederera. Vyšlo přičiněním Vladimíra Škutiny.7
Na výlet do Wroclawi jsme se vydali.8 Poprvé po více než dvaceti letech zase
jednou na Východě. S obavou a nepříjemným šimráním v zátylku. Ale bylo
tomu jinak.
Dva fantastické koncerty v divadelním sále, setkání – první vůbec – s novými posluchači, kteří se probojovali z nejrozličnějších směrů do značně zpustlého přátelského města. Polsko-česká-slovenská setkání na okraji a polsko-český
repertoár: Nohavica, Dobeš, Rímský, Nos, Streichl, Hutka, Třešňák, Karásek
a Veit – ostatní nepustili. Pohromadě v kantýně pro účinkující.
Po celou tu dobu utíkali východoněmečtí občané přes Československo do
Maďarska a odtud na Západ.
Na koncertě, poté co dozpíváno, pravil zástupce východoněmecké opozice,
že v Berlíně je v ulicích přes sto tisíc demonstrantů. A já – v zamyšlení nad tím,
kdy už konečně taky u nás – psal jsem písničku letě nad svou zemí.
Braniboři v Čechách
Na čele hradní posádky
jel Gero vybrat desátky,
by oslaviti mohl státní svátek;
leč prázdné město, ves i bor,
neb Sasík, Prajz i Branibor
už dávno přestal střádat
do prasátek
A Pepa – ručky od práce –
se plíží podél paláce,
jenž ukrývá se
v malostranských střechách,
a s vášní lovce mamuta
jde vykrádati auta,
jež zanechali Braniboři v Čechách.
Už nechce platit hradu hry:
přes Čechy vytáh na Uhry,
tam na Dunaji nalodil se na vor
a proti proudu pádluje
a vesele si jódluje
jak štajerák, jak Tyrolák či Bavor.
Proč by si jeden nepokrad?
I v tom je Pepa demokrat:
vždyť šikulovi má být dána šance!
My přežili jsme Habsburka
a dneska máme wartburka
a tuzexový konto v Živnobance.
Zří Gero oheň na střeše
a alarmuje Mikeše,
by polapil tu nevolnickou chátru,
a Mikeš v roli spojence
jde chytat Němce pro Němce,
neb prospívá to ledvině a játru.
Pak odstartuje po lupu
na víkendovou chalupu,
tam s kamarády švihne pivní kůru
a na poměry skuhraje
ví, že to zas ňák uhraje –
a už se těší – na demokraturu…
listopad 1989
264
15. listopadu 1989 se poprvé režim otřásl
O tom, jak byla ekologie pro obyvatele Podkrušnohoří důležitým a znepokojivým tématem, svědčí události, které se odehrály 11. listopadu 1989 v severočeských Teplicích. Kraj tehdy zahalila vlna smogu a stovky lidí v plynových
maskách vyšly do ulic. S transparenty a skandováním demonstrovaly proti stavu
životního prostředí a vyzvaly stranické orgány k diskusi. Následovaly další ekologické protesty v Mostě, Chomutově, Ústí nad Labem a opět v Teplicích, kde
se snažily okresní orgány na shromáždění na zimním stadionu celou situaci
demagogicky vysvětlit a marně uklidňovaly veřejnost. Přislíbený dialog s městskými a okresními orgány tehdy ale odsunula do pozadí situace v Praze, kde 17.
listopadu začaly studentské protirežimní demonstrace. Mezi organizátory shromáždění lidí v Teplicích byl podnikový právník Lubomír Voleník.9
Stalo se v kraji, kde měl stát svou palivo-energetickou základnu; a proto vyplácel každému občanu 2000 Kč ročně – lidé to nazvali pohřebným; jenže ve středu 15. listopadu veřejně už prohlásili: Dost.
Lubomír Voleník:
Práce mi pomáhá žít
Když dr. Voleník z obrazovky obhajoval závěry svých lidí, přestala ho veřejnost
vnímat jako muže s hendikepem. A přece jeho nemoc byla na počátku mnoha
rozhodnutí. Kde by jiný rezignoval a poddal se osudu, volil on zcela jinou cestu
– vzal ten osud do svých rukou. Proto jsme se JUDr. Voleníka zeptali:
l Spoléhal jste v minulosti na nějaké instituce, když jste měl bránit práva svá
i své rodiny?
Spoléhat před rokem ‘89 na nějaké instituce? Člověku nezbylo, než aby se
spoléhal především sám na sebe. To jsem zjistil zejména tehdy, když jsem sám
přestal chodit a setkával se s lidmi, kteří měli obdobné problémy jako já. Viděl
jsem, že člověk musí válčit především sám za sebe, a když má sílu, pomáhat
i druhým. Sám jsem se například nedostal po zkouškách na právnickou fakultu
z toho důvodu, že jsem neměl doporučení od zaměstnavatele. V té době jsem
totiž už marodil. Podařilo se mi umluvit posudkového lékaře na ONV, aby mi
doporučení podepsal.
l Proč jste se v okamžiku své životní křižovatky rozhodl právě pro studium
práv? Byl jste vyučený elektrikář…
Můj zdravotní stav se začal měnit už po vojně, a tak jsem vystudoval večerní průmyslovku, abych si zachoval určitý pracovní potenciál jako technik. Ale
potom jsem přestal chodit. Na Slupi ve Výzkumném ústavu revmatických chorob se mnou ležel doktor Fáček; bylo mu sedmasedmdesát, patnáct let chodil
o berlích kvůli artróze a pořád vykonával advokacii. Já si říkal: možná to by byl
správný směr. Navíc jsme měli i v rodině několik generací velice slušných právníků, takže snad zapracovaly i geny. Zvolil jsem si práva, protože jsem věděl:
i když se třeba nebudu s to pohybovat, co budu mít v hlavě, mohu využít a eventuálně ještě pomoci druhým. To je to nejlepší, co člověk může dělat.
l Co rozhodlo, že jste v roce 1990 vstoupil do politiky?
265
To souvisí s tím, co obnáší žít v severních Čechách pod Krušnými horami,
v té krajině, která je strašně krásná a přitom má ošklivé šrámy v důsledku důlní
těžby a vůbec koncentrace průmyslu. Mám dva syny – ti byli tehdy v polovině
80. let malí. Viděl jsem sám, jak to špatné životní prostředí negativně působí
právě na mé děti.
Tehdy jsem se začal brát za to, aby se zlepšil ten stav. Byl jsem několikrát
nazván ekoteroristou; to je takový zajímavý terminus technicus, který vymysleli tehdy straničtí tajemníci. Když pak ještě před 17. listopadem začaly teplické
demonstrace, které jsem pomáhal organizovat, a když mi při nich parádně zřídili staršího syna, kterému bylo tehdy patnáct let, tak jsem už nemohl zůstat klidným. Nešlo už jen o pomoc jednotlivým lidem, co se na mě náhodou obrátili, ale
o práci, která bude obecně prospěšná i těm, kteří se třeba ke mně nikdy nedostanou.
l Vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu není jednoduché zvládat všechny
problémy spjaté s veřejnou činností. Máte nějaký recept?
Už v roce ´78 jsem zjistil, že existuje jediný recept. Mně doopravdy pomáhá
práce. Mí spolupracovníci žehrají, že jsem v ní od rána do noci. Říkají, že to
nemohu vydržet. Ale kdybych seděl doma a nedělal nic, budu na tom fyzicky
psychicky stokrát hůř. Práce je pro mne svým způsobem asi droga, ale je nad
všechny léky. Podařilo se mi před třemi roky vysadit veškeré medikamenty,
které jsem bral proti bolestem od roku ‘71. Práce a to, že mohu být užitečný, mi
pomáhá žít. Myslím, že jen takový život má smysl.
l Na počátku vaší politické dráhy stálo životní prostředí, ale teď jste v čele
Nejvyššího kontrolního úřadu…
Na ochranu životního prostředí jsem nikdy nezapomněl, stejně jako jsem
nezapomněl na severní Čechy. Máme například v plánu kontrolní akce, zaměřené na výdaje investované do ochrany a zlepšení životního prostředí. Tam, myslím, máme velice slušné výsledky. Naše kontroly jsou také velice dobře hodnoceny zejména na západ od našich hranic. Chystá se kongres Světové organizace
nejvyšších kontrolních úřadů a my se přihlásili právě do komise, která se zabývá kontrolou výdajů do oblasti životního prostředí. To je místo, kde můžeme
přispět k tomu, abychom nejen prezentovali naši republiku, ale i ukázali, jak se
dokážeme vypořádat s problémy životního prostředí: že nebudeme prostředky
ze státního rozpočtu cpát do kapes několika lidí, kteří se na tom jenom přiživí,
ale že budou vynaloženy skutečně ve prospěch všech lidí v téhle zemi, aby to
pomohlo přírodě, aby to pomohlo lidem snáz tady žít.
V parlamentu jsem pracoval jako tajemník výboru pro životní prostředí. Myslím, že jsem tam pomohl na svět řadě právních předpisů. To byly věci, které
jsem měl už delší dobu před rokem ‘89 v hlavě. Ve Federálním shromáždění jsem
ovšem musel také zúročit, že jsem právník – a právníků tam tolik zase nebylo.
Dodnes se stýkám s těmi kolegy, kteří se zabývají problémy životního prostředí v severních Čechách, a nevzdávám se toho, abych jim nepomáhal dál.
Mám určité zásady, které nikdy neopustím. Mezi ně patří přesvědčení, že lidé, aby
mohli dobře žít, potřebují solidní životní prostředí, ale musí se o ně sami přičinit.
l Vaše rodina, pokud vím, stále žije v severních Čechách, a vy se synem jste
přes týden tady.
Ono je to všechno trochu komplikovanější. Když na mne spadlo kladivo a ocitl
se na postu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, tak jsem do problémů, kterými žiji, zatáhl celou svou rodinu. Najednou byla manželka postavena před
266
problém, abychom se přestěhovali do Prahy. Před tím, než tušila, že já se dostanu do takové pozice, vzala na sebe břímě – stala se ředitelkou zdravotnické
školy, kde vyrostla, kde začala učit, při práci vystudovala vysokou školu. Ta škola
byla tehdy ve svízelné situaci a manželce bylo trapné odejít odtamtud. Potřebuje tam některé věci dotáhnout, takže je pořád pracovně vázána v Teplicích.
A ty děti už jsou dospělí kluci a oba dva se zašprajcovali. Oni v Teplicích
vyrostli. Já se jim ani nedivím, Teplice jsou jedno z nejkrásnějších měst, které
znám, a oni tam mají své kamarády, svůj svět, kterého se nechtějí vzdát. Věřím,
že se nám podaří časem přesvědčit aspoň jednoho, aby sem s námi šel. Ono je
těžké nechat kluka, kterému je sedmnáct, osmnáct let, samotného, takže je to
tak komplikované. Starší syn studuje v Praze na Vysoké škole ekonomické třetí
rok, takže tu nejsem úplně sám. Někdy za námi přijede manželka.
l Do parlamentu jste byl zvolen za OF, při jeho rozpadu jste vstoupil do ODS.
Jak jste vycházel s kolegy, kteří se rozhodli jinak? Byli jste například v jedné kanceláři teplických Vodovodů a kanalizací dva budoucí poslanci a váš kolega je v OH.
S Dr. Dannebergem jsme stále přátelé. Stýkáme se dál jako před tím. Nemyslím, že by stranická příslušnost mezi nás postavila přehradu, kterou nedokážeme překonat. Lidí si cením podle toho, jak je znám, ne podle toho, v jaké partaji momentálně jsou. To nikdy nebylo kritérium, které bych bral vážně.
l Myslíte, že tento váš postoj rozhodoval, když jste kandidoval na prezidenta
NKÚ? Před vyhlášením vaší kandidatury byly bouřlivé diskuse, zda může být
v čele člověk spjatý s určitou stranou.
Když jsem viděl tu téměř neřešitelnou situaci a byl postaven před rozhodnutí, zda kandidaturu přijmu, byla to jedna z věcí, která mě vedla k tomu, že jsem
řekl: Asi to tak má být.
Já nijak nelpěl na tom, abych kandidoval na funkci prezidenta NKÚ. Řeknu
to upřímně: raději bych dělal práci spjatou víc s čistým právem. Měl jsem šanci
na jmenování do Ústavního soudu. Z hlediska právního by to byla možná práce
zajímavější. Na druhé straně zjišťuji, že na NKÚ mohu svou profesi také uplatnit, že z pozice NKÚ mohu vstupovat rozumným způsobem do legislativního
procesu a pomoci při korekci právního řádu, aby byl pokud možno kompaktní
a nebylo v něm tolik děr, které tam bohužel ještě jsou a umožňují i některá jednání státních úředníků, která vzbuzují řadu pochyb.
l Obracejí se na vás jistě s nejrůznějšími stížnostmi i jednotliví občané, třebaže to zákon o NKÚ vylučuje. Jaký mají osud?
Samozřejmě, že se obracejí. Někdy mám pocit, že nás lidé berou za poslední
místo, kde se mohou dovolat nějaké spravedlnosti. Na jedné straně to člověka potěší, na druhé straně je to zase strašně zavazující. Na základě podnětu od
občana nemůže NKÚ přímo jednat, ale ta podání, která se dotýkají kompetence NKÚ, stejně využíváme. Máme-li nějaký relevantní podnět, zařazený do plánu
kontrolních akcí, tak ho konfrontujeme s tou skupinou podání, která se blíží předmětu kontroly; upozornění na různé nešvary nám umožní lépe se v té kontrole
orientovat třeba právě na problémy, na něž nás občané upozornili. Takže to
nevyznívá úplně naprázdno.
Naprostá většina dopisů jde úplně mimo působnost NKÚ. Ty se snažím postoupit resortním ministrům, státním orgánům, popřípadě orgánům činným
v trestním řízení. Přece jen, když tu věc postoupí prezident NKÚ, má to jinou
relevanci, než když napíše občan sám.
267
U soukromoprávních záležitostí se
snažíme poradit, jak dovést při ke
zdárnému konci. Takže v žádném případě se nesnažíme zbavit veškeré odpovědnosti. Už to, že se na nás někdo
obrátí, nás zavazuje, abychom se jako
lidé chovali k jiným lidem slušně.
ç Studium zákonů i návrhů právních
norem patří dnes spíše ke koníčkům
než povinnostem JUDr. Lubomíra Voleníka. K jeho nejčastějším společnicím patří dýmka; má jich v kanceláři
dva plné stojany, jeden je vidět mezi
telefony…
Foto: Jan Parkman
Prezident NKÚ JUDr. Voleník byl na
návštěvě svého u zástupce PhDr. Peřicha na chalupě, když přijel stopem
syn pana viceprezidenta. Jeho vyprávění oba čelné funkcionáře úřadu potěšilo: Vezl mě takový „expert“. Povídali jsme si o politice a on všechny kritizoval, všichni byli lumpové. Akorát
nevím, co sedí za blbce na tom Nejvyšším kontrolním úřadě, povídá, oni jsou
snad doopravdy neúplatní.
Ekologická politika dostává sice zelenou
– ale dost ztěžka
Jindřich Beránek
Ekologická hnutí měla už v době svého vzniku na rozdíl od jiných podporu
shora. Jednalo se však spíš o podporu organizovaného způsobu života a činnosti menšího rozsahu. Tam, kde začali – zejména mladí lidé – bránit, aby ekonomický rozvoj byl v souladu s udržitelným životem, obvykle naráželi. A tak se
vedle těch oficiálních aktivit objevují občanské iniciativy (a také organizace,
o kterých se zmiňuje tento seznam, se těmto aktivitám věnují). Není ostatně
náhodou, že bezprostředně před Listopadem v Praze proběhly masivní akce odporu v podkrušnohorských Teplicích, a že v Praze byly demonstrace proti plánu
na tehdy první monstrózní dopravní cesty v prostoru Stromovky.
Hnutí spjatá s podporou ekologické politiky vyvolal v život především ohlas
závěrů konference OSN ve Stockholmu, která v roce 1972 vyhlásila následující
rok Mezinárodním rokem ochrany životního prostředí. U nás s nápadem založit
takové hnutí přišli mladí lidé z Ústavu krajinné akademie věd ČSAV. Obrátili se
tehdy o podporu oblíbený týdeník této generace Mladý svět, a tak vzniklo první
takové hnutí.
Brontosaurus to nepřežil, protože přerostl své možnosti
Známý symbol Brontosaura nakreslil Vladimír Jiránek – a záhy se rozletěl
mezi mladé lidi. Na rozdíl od jiných hnutí, která měla tak živou odezvu, našel
268
Brontosaurus oficiální podporu. Dokonce i Český ÚV Svazu socialistické mládeže jej vzal za svůj a odborníci připravili pro ně 10 témat s úkoly; tak vznikla
Akce Brontosaurus, která získala i materiální pomoc v podobě podpory České
státní pojišťovny. Začala se tvořit centra hnutí v Praze, Brně, Pardubicích, Uherském Hradišti a jinde. Už v roce 1974 se pod vlajkou Brontosaura uskutečnily
pobytové víkendové i prázdninové akce v přírodě, ale jejich největší rozvoj nastal až v roce 1978, kdy Mladý svět začal organizovat Prázdniny s Brontosaurem.
V roce 1978 se hnutí stalo samostatně řízenou činností SSM. Brontosauři
vymysleli a zrealizovali množství nejrůznějších aktivit, z nichž mnohé existují
dodnes, například festival filmů s tématikou životního prostředí Týká se to také
tebe, písničkový festival Cantata natura, propagační Ekostan na Portě, soutěže
Hledáme dokonalé projekty a další.
Po Listopadu se Hnutí Brontosaurus osamostatnilo a v lednu 1990 proběhla
jeho první konference, na které vznikla také nová organizační struktura. Základem se staly hospodářsky zcela samostatné články a byla zvolena Rada Brontosaura, ta zastupuje hnutí jako celek a koordinuje jeho činnost mezi Valnými
hromadami. První valná hromada proběhla na podzim roku 1990 v Litvínově.
Ukázala, že některé základní články se kromě ekologické výchovy více angažují v působení na státní orgány, zabývají se odbornými problémy, zřizují informační centra pro veřejnost.
Byla i oficiální ekologická politika
Mezinárodní konference OSN si vynutila na státech sovětské zóny, aby se
přihlásily k podporám politiky na ochranu životního prostředí. Bohužel, už sám
nástup normalizace přezíral však skutečně reálné kroky na jeho ochranu a záhy
byla odvolána všechna významná opatření, která se podařilo před tím prosadit.
Klasickým příkladem je povolení výstavby II. etapy elektráren v severozápadních Čechách, kde odpíral KNV v Ústí n. L. vydat na ně stavební povolení,
dokud se nevyřeší odlučování síry při spalování hnědého uhlí. Podobně se překračovaly limity povrchové těžby, což vedlo k obrovskému postižení krajiny
Krušných hor apod. Blíže o tom v článku Ochrana životního prostředí nechtěné
dítě režimu, který následuje za touto statí.
Hnutí Duha
založila skupina studentů v Brně ještě před Listopadem. Od té doby se rozvinulo v organizace, na jejichž činnosti se podílejí stovky lidí, tři desítky místních skupin a národní centrum, které sídlí v Brně a malou částí v Praze. Podle
sociologických průzkumů je dnes Hnutí DUHA nejznámější ekologickou organizací v České republice.
Systematicky se věnuje tématům, která mají zásadní vliv na ekologickou
situaci v naší zemi: energetice, lesnictví, těžbě nerostných surovin, dopravě atd.
Lesy: představují snahu obnovit ekologickou stabilitu lesů. Doprava: chce
zachránit železniční síť v regionech, především tedy vystupuje proti rušení
místních a regionálních tratí i vlakových spojů. Namísto výstavby nových dálnic prosazuje celkový útlum přebujelé dopravy a důraz na příznivější způsoby.
Energie: by měla mít čistší a bezpečnější výrobu; hnutí vede kampaně proti
dostavbě jaderné elektrárny Temelín, proti rozšíření těžby uhlí, za úspory energie a lepší využití obnovitelných zdrojů. Suroviny: chce výrazně snížit těžbu neobnovitelných surovin tak, abychom je nevyčerpali během jedné generace.
269
Děti Země
Toto ekologické hnutí bylo založeno také před listopadovou revolucí v roce
1989 na schůzkách 27. září a 27. října. Od počátků se Děti Země vyvinuly v celonárodní organizaci čítající pobočky ve čtrnácti městech a obcích České republiky. Patří mezi největší české ekologické neziskové organizace. Za uplynulých
devět let zaznamenaly na jedné straně mnoho úspěchů, ale i neúspěchů. V nejbližší době se chce soustředit hlavně na dvě nejdůležitější věci:
„Za záchranu Veseckého údolí“. Cílem je zabráni realizaci přehrady a navazujícího rekreačního areálu v údolí Lučního a Mlýnského potoka v LiberciVesci. Její postavení přehrady prosazoval někdejší primátor Liberce a poslanec
ing. Jiří Drda (ODS). Tato přehrada vedla Děti Země k Drdově kandidatuře na
Ropáka roku 1998.
Kampaň „Za snížení emisí dioxinů v ČR“ má jasný cíl: uzákonit limit pro
emise dioxinů ze spaloven odpadů a realizaci dalších opatření ke snížení emisí
dioxinů (např. zakázat pálení chlorovaných odpadů v zařízeních, která k tomu
nejsou určená). Mezi nejvýznamnější úspěchy Dětí Země patřila v minulém století záchrana desítek mláďat raroha velkého a orla královského na Slovensku
a sedmi druhů ohrožených rostlin v západní části Českého středohoří; bezprostředně po Listopadu zastavení projektů jaderných výtopen v Čechách včetně
projektu jaderné výtopny firmy Siemens v Plzni a další, zákaz výroby freonových sprejů, záchrana slepého ramene Labe u městečka Sadská, ukončení provozu nebezpečné skládky toxického odpadu u Liberce.
Nadace Veronica,
o které padla zmínka v souvislosti s divadelním časopisem Rozrazil, chce
podporovat především šířit myšlenky šetrného vztahu k přírodě. V centru její
pozornosti jsou místní i regionální projekty na zachování přírodních a kulturních hodnot krajiny zejména na Moravě a ve Slezsku. Mezi nejvýznamnější
podpořené projekty patří např. rekonstrukce výstavního prostoru v galerii u Klimešů v Pouzdřanech, příspěvek na dokončení centra ZO ČSOP Kosenka ve
Valašských Kloboukách nebo podpora výstavní a osvětové činnosti v Domě
ochránců přírody v Brně.
Ochrana životního prostředí – nechtěné dítě režimu
Karel Löbl 10
Z krajů přicházely stížnosti na tzv. kyselé deště, přicházející zčásti ze zahraničí,
na negativa velkolomového dobývání hnědého uhlí, na vysokou prašnost, na odpad
z chemických závodů, na skládky, chyby v melioracích, při odlesňování apod. […]
Práce Rady pro životní prostředí při vládě ČSR se postupně rozjížděla. Postupně,
neboť jsme museli nesmírně pracně a trpělivě přesvědčovat kolegy ministry, aby
byli ochotni naší problematikou se ve svých zpravidla výrobních resortech vůbec
zabývat. Někteří, například ministři zemědělství a zejména lesního a vodního hospodářství, kteří byli přímo členy Rady, brali její pracovní zaměření s velkou vážností.
Resorty, které v Radě zastupovali náměstci ministrů nebo ředitelé odborných útvarů, považovaly svou angažovanost jen v rovině osobní angažovanosti svých delegovaných pracovníků a za ministerstvo koordinaci otázek životního prostředí odmítaly nebo se ke své nominaci do Rady chovaly vlažně, spíše jako pozorovatelé. […]
270
Rada pro životní prostředí při české vládě si přes různé překážky pozvolna
vydobyla uznání zejména svou integrující činností. Měla záštitu nad řadou
ozdravných opatření v severních Čechách, při pozastavování těch výrob, v nichž
vedlejším produktem byly tehdy těžko zpracovatelné škodliviny. Pracně projednávala krajinné ochranné oblasti, podklady k chránění historických staveb a jiných památek. Když nemohla zabrzdit demolici jádra Mostu kvůli rozšíření
velkolomu hnědého uhlí, podpořila technicky unikátní přesun pozdně gotického arciděkanského chrámu v Mostě, nejrůznější akce pro odsíření a projekty proti
polétavému prachu. S některými organizacemi NF, ministerstvem lesního a vodního hospodářství a dalšími resorty včetně České plánovací komise se po trnité
cestě plné administrativních nástrah rozjížděla i akce výstavby malých čistíren
odpadních vod, čištění vodních toků a spolu s národními výbory prosadila i zákaz divokých skládek. […] Připravovalo se ustavení národního parku Šumava.
Do popředí naší činnosti naléhavě vstupovaly také mezinárodní aspekty. Již
v 70. letech byl zřejmý vliv transportu škodlivin na velké vzdálenosti. Byla
o tom řada mezinárodních konferencí, na nichž jsme byli otevřeně pranýřováni
zejména za naši energetiku. Naproti tomu nás se týkaly emise z hnědouhelných
elektráren NDR a z elektráren polských postavených po válce mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem a ničících severozápadní návětrné svahy Jizerských hor a Krkonoš.
Na tomto příkladu jsme považovali za ověřenou nezbytnost mezinárodně
koordinovat konkrétní opatření. Krkonošská komise i Rada pro životní prostředí po léta upozorňovala místopředsedu federální vlády Jaromíra Obzinu, jenž
měl tematiku na starosti na federální úrovni jako předseda FMTIR, aby se na
setkání se svým východoněmeckým a polským partnerem pokusil prosadit modernizaci provozu těchto hnědouhelných tepelných centrál. Doporučovali jsme,
aby své partnery vzal vrtulníkem nad Krkonoše, nechť vidí, co jejich elektrárny
způsobují. Obzina skutečně dal zhotovit návrh nějakého memoranda o životním
prostředí, s nímž měl přijít Husák na setkání vrcholných představitelů dělnických stran a vlád ČSSR, NDR a PLR. Pokud vím, nic se nestalo. Prý naši partneři naléhavěji cítili jiné úkoly. Ignorance problému životního prostředí byla
značná nejen v naší vládnoucí špičce.
Po volbách v roce 1986 byla problematika životního prostředí do poslední
chvíle podřízena místopředsedovi vlády ČSR Rudolfu Hegenbartovi a poté
přičleněna k ministerstvu vnitra ČSR. Teprve později jsem se dozvěděl, že na
ustavení ministerstva pro životní prostředí měl dlouhé měsíce zájem vedoucí
oddělení státní administrativy, jímž byl v posledních letech Hegenbart. Zavětřil
vysokou političnost tématu. Pravda, asi dvakrát, na jaře a na podzim 1989, svolal poradu nezávislých odborníků k vytipování a řešení problémů životního prostředí. V předsednictvu byli vedle Hegenbarta ministr Jireček, předseda komise
ČNR pro životní prostředí akademik Rosický i já. V plénu byli odborníci, z nichž
část, jak potom vyšlo najevo, byla z disentu, včetně Bedřicha Moldana, Josefa
Vavrouška a Ivana Dejmala, budoucích ministrů životního prostředí (pokud
vím, v diskusi nevystoupili).11 Neznám, kdo byl „zvatel“ těchto porad. Zřejmě
ministr Jireček podle Hegenbartových pokynů. Patrně se chtělo část disentu
připoutat k řešení konkrétních úkolů. Nové podněty, jež v diskusi zazněly, jsem
se snažil od prosince 1989 využít jako předseda výboru pro životní prostředí
Sněmovny lidu FS. Ale to již někteří účastníci těch porad byli vysokými vládními úředníky. Bez Hegenbarta a v demokratickém ovzduší.
271
Jan Ruml na podzim ´89 mezi přáteli:
K Listopadu u nás došlo skoro pět minut po dvanácté
Dušan Spáčil
Karel Sýs a Dušan Spáčil – dva novináři, kteří se v průběhu posledních dvou let
odcházejícího režimu ocitli na opačných křídlech společenských sil, spojoval
jeden zájem: nedívat se na historické události jenom prizmatem antagonistických ideologií, ale zaznamenat, jak je prožili lidé z obou stran střetu. Před čtyřmi roky jim vyšlo osm rozhovorů: Záhady 17. listopadu. Karel Sýs vyzpovídal
záhadnou osobnost Hegenbarta, poradce premiérů (Štrougala, Adamce i Čalfy)
ekonoma Nevařila a odborníka na mezinárodní a globální problémy Sedláka,
posledního generálního tajemníka KSČ Urbánka; Dušan Spáčil pak představitele mladého disentu Devátého a Rumla jr., prof. Jičínského a Uhla. K pohledu
druhého z obou novinářů mezi nimi se ještě vrátíme.
(bek)
l Váš tatínek byl šéfredaktorem ilegálních Lidových novin.12 Vy jste byl před
Listopadem ale už také důležitým chartistickým publicistou a novinářem, začal
rozhovor s Janem Rumlem.
Otec byl výkonným šéfredaktorem a s Rudou Zemanem to nejvíce táhli. Já
jsem pro LN – ještě s Mlynářem a Dobrovským – dělal spíše logistiku – i když
taky jsem tam občas něco napsal. Lidovky byly pro mne ale jen jednou z novinářských aktivit. Víc jsem se zabýval Originálním videojournalem, což byla
v té době nová audiovizuální forma žurnalistiky. To mě bavilo. Podílela se na
tom spousta pozoruhodných lidí – Jiří Kantůrek, Andrej Stankovič a hlavně
Pavel Kačírek, který to režíroval, byli tam zajímaví kameramani, Jarmila Bělíková, Honza Kašpar, Jarda Kořán, Olga Havlová, dělal tam i Richard Kraus
a další.
Pak jsem ještě s lidmi, kteří dělali Revolver Revue, založil takový provokativní politický časopis. Jmenoval se Sport, ačkoli se sportem vůbec nezabýval.
Vyšlo asi čtyři nebo pět čísel. Měl být tak trochu opozicí vůči Lidovým novinám,
které nám tehdy přišly jako hodně umírněné. To bylo tím, že Lidovky byly v podstatě projektem bývalých osmašedesátníků, kteří se snažili o objektivnější žurnalistiku a střízlivý pohled. My mladší jsme chtěli být radikální a protikomunisticky zaměření. […]
lA ten zlom přišel s perestrojkou?
Částečně asi ano – atmosféra se trochu uvolnila, nátlak na disidenty už nebyl
tak masívní, a tak se věci začaly zcela přirozeně měnit. Ne úplně škatulkovat,
ale už se daly pojmenovat – byli zde ekologové, trochu jinde stáli mírotvorci, to
byla Nezávislá mírová iniciativa, ještě jinde stál HOS, taková političtěji artikulovaná platforma. Také křesťané už měli svoje aktuální texty. A to se samozřejmě odrazilo v publicistice. […]
Zatímco otec se soustředil na koncepční věci, já byl takový poletucha, pomáhal jsem třeba s kanálem do zahraničí, neustále jsem něco organizoval. Taky
jsem telefonoval zprávy Medkovi a do Svobodné Evropy – byl jsem vlastně takový pošťák. Pak jsem za to šel sedět, a když jsem se vrátil z vězení, trochu
jsem se uklidnil a pustil se do nezávislé publicistiky, což byly Lidovky, Originální videojournal a časopis Sport. S tím souvisí i to, jak jsem působil v době
revoluce. Když došlo k 17. listopadu, všichni jsme o sobě věděli a velmi jedno272
duše jsme se svolali do bytu k Sašovi Vondrovi, kde se sešli novináři z redakce
Vokno, z Originálního videojournalu, Informací o Chartě 77, Lidovek, Sportu
a z Revolver Revue. Založili jsme Nezávislé tiskové středisko.
Navezli jsme tam utajené kopírky
a začali psát. Pak jsme se za pár dní
přesunuli do galerie U Řečických, kde
Nezávislé tiskové středisko začalo naplno pracovat.
Už celý ten rok předtím byl docela
bouřlivý, to vlastně začalo v lednu palachiádou, kterou jsem sledoval na Václaváku jako novinář. Psal jsem o tom,
co se děje, a taky zajišťoval práci kameramanů, kteří natáčeli. Potom z toho
vznikl dokument Palachův týden, který vyšel jako jeden díl Originálního
videojournalu. Pak jsem se účastnil demonstrace na prvního máje, kde mě se
Standou Devátým sbalili. No a pak
ještě srpnových a říjnových událostí.
Pořád to byly policejní represe, někdy
brutální, někdy méně.
[…] Tehdy se odehrával zajímavý
spor, který do dneška není úplně dostatečně popsaný, mezi takzvanými umírněnými a radikály. Říkali jsme, že se
musí stávkovat a demonstrovat, že se musí jít veřejně do ulic, kdežto někteří lidé
z Charty, dokonce i Havel, který na sobě cítil tíhu odpovědnosti za celý disent,
nabádali k opatrnosti. Říkali, ať necháme ulice esenbákům, varovali před střety.
Tvrdili – máme pravdu a ta pravda jednou zvítězí! Kdežto my jsme chtěli něco dělat, protože se už v okolních státech děly věci. V Polsku v červnu vládla Solidarita,
v Maďarsku se vedly kulaté stoly. Na podzim nastala trabantová invaze do Prahy, pak už padla i Berlínská zeď – a tady furt nic nebylo. Psal jsem do komentářů, co ti Češi vlastně chtějí. Nakonec zjistí, že jsme svobodní, ale že vůbec nic
pro to neudělali. Nabádal jsem k tomu, abychom si vytvářeli vlastní dějiny a byli
aktivním subjektem dění a ne jenom pasivním objektem událostí okolo nás.
O tomhle jsme diskutovali v tehdejším disentu. Časem se ukázalo, že ten střet
na Národní třídě byl naprosto nevyhnutelný a došlo k němu skoro pět minut po
dvanácté. […]
l
Předpokládali jste, že Albertov bude zlomová akce?
Já myslím, že to nikdo takhle nepředvídal, byť okolnosti a události kolem nás tomu
nasvědčovaly. Netušili jsme, že všechno bude během týdne hotové. Mysleli jsme,
že to bude na delší dobu, představovali si, že dojde k nějakému dlouhému vyjednávání s režimem, který se bude snažit uchovat některé pozice za dílčí liberalizaci. Vůbec jsem nedoufal, že to úplně padne a že se hned udělá čára, za kterou bude
všechno úplně jinak. Byl jsem však nervózní z jednání s komunisty, protože jsem od
začátku zastával názor, že se s komunisty vůbec jednat nesmí. Že oni to prohráli a jsou odpovědní za to, co se tady dělo, takže by měli být postaveni před soud.
Měl jsem nekompromisní postoj, který jsem později samozřejmě měnil. […]
273
Další ukázky z oddílu výstavy
Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků
V zájmu občanské normálnosti II.
Bulletin Nezávislého mírového sdružení – iniciativy za demilitarizaci společnosti, č. 6, únor 1989 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10 ]: Nezávislé mírové sdružení vydalo několik bulletinů, v nichž informovalo o své činnosti domácí
i mezinárodní. Členy redakční rady byli mimo jiné Jana Petrová, Miloš Zeman
a Radek Zeman. Tiskový orgán Sdružení vycházel v letech 1988–89. Redakci
tvořili J. Hájek, H. Marvanová, J. Šabata, R. Šormová, J. Štern, L. Vydra, R. Zeman aj. Časopis se zabýval mírovou problematikou, odzbrojením, demilitarizací společnosti (výchova, škola), odpírači vojenské služby, zavedením civilní
služby, aktuálními politickými událostmi.
Dialog 88, č. 3, 1989 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10 ]: Dialog 88, samizdatový
časopis pro politiku reformně komunistického směru (redakční kolektiv tvořili
A. Dubček, M. Hübl, M. Hájek. Z. Jičínský aj., vycházel v letech 1988–89. Obsahoval eseje, stati, manifesty prohlášení, proslovy a autentické zpravodajství. V únoru 1989 z redakčního kolektivu vznikl Klub za socialistickou přestavbu Obroda.
Informace o Chartě 77 č. 20 z 1. 11. 1989, s. 4, Sdělení VONS č. 1098 (zásah
proti Lidovým novinám) [Libri prohibiti] Bulletin Informace o Chartě 77 (Infoch),
který vydávala nezávislá redakční skupina signatářů Charty 77 pod vedením
Petra Uhla v letech 1978–90. Kromě dokumentů Charty Infoch pravidelné zveřejňovala sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl jako Československá liga pro lidská práva členem Mezinárodní federace pro lidská práva.
Další iniciativy
České děti, ekologicko-monarchistické hnutí, zveřejnily manifest Návrat krále, v němž stojí mj.: Království není vláda menšiny na úkor většiny či vláda většiny
na úkor menšiny, království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů země a národa. Království je posvátné… Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid. Jestliže si zvolí komunistickou, bude komunistická.
My jsme však přesvědčeni, že vláda nemusí mít, ba nemá mít žádný politický
program. Je buď dobrá, nebo špatná. Navrhujeme přechod politických stran do
oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení apod.
Manifest podepsalo 28 signatářů, mj. Ivan Martin Jirous, Petr Placák (mluvčí), Andrej Stankovič, Jáchym Topol. České děti připomněly, že české království
trvá a návrat krále je nejvyšším cílem. Opoziční hnutí České děti vydalo v roce
1989 tři čísla časopisu Koruna.
Československá demokratická iniciativa (ČSDI) byla československá a česká politická strana v letech 1989–90. Vycházela z tradic českého disentu, po sametové revoluci působila jako liberálně pravicový proud v rámci Občanského fóra
a v červnu 1990 se transformovala do Liberálně demokratické strany. Hlavními
postavami ČSDI byli Bohumil Doležal13 a Emanuel Mandler,14 kteří se v roce 1987
se podíleli na vzniku Demokratické iniciativy. Jako jediný opoziční subjekt se
ještě před 17. listopadem 1989 snažila o oficiální registraci, o niž zažádala 11. listopadu. 1989. V žádosti se vyslovila pro dodržování lidských práv a svobod a obnovu
tržní ekonomiky, odmítnutí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, uspořádání svobodných voleb a přijetí nové ústavy. 19. listopadu 1989 bylo vedení ČSDI
274
krátce ještě zatčeno komunistickými bezpečnostními složkami a po několik hodin
vazebně zadržováno. Pouze Karel Štindl unikl zatčení, zkontaktoval se s lidmi
okolo Václava Havla, vedl s nimi polemiku ohledně programových obrysů rodícího se protitotalitního hnutí a spolupodepsal zakládající listinu Občanského
fóra.
K formální registraci ČSDI došlo 31. ledna 1990. Doležal a Mandler se na
přelomu let 1989–90 stali v rámci kooptací poslanci Federálního shromáždění.
ČSDI tehdy spolupracovala s Občanským fórem, ale brzy se začala proti OF
vymezovat. Ve volbách v červnu 1990 se stali Doležal i Mandler za Občanské
fórum opět poslanci Federálního shromáždění, Karel Štindl byl zvolen do České národní rady. Ještě během června ale došlo k rozkolu a v následné době již
ČSDI působila jako pravicová opozice vůči Občanskému fóru. 21. června 1990
byla ČSDI přejmenována na Liberálně demokratickou stranu, která existovala
až do poloviny 90. let, ale nezískala výraznější vliv. V listopadu do čela strany
nastoupila Viktorie Hradská, která již delší dobu aktivně usilovala o spojení
s Občanskou demokratickou aliancí (ODA). Na počátku roku 1992 Liberálně
demokratická strana byla zrušena dobrovolným rozpuštěním s likvidací.
Poznámky:
1
Eva Ješutová byla autorkou článků Proměna rozhlasového programu, Československý rozhlas a srpen 1968, Od konsolidace k normalizaci. In sborník Souboj slova a obrazu s mocnými… s. 47n, 107n, 136n.
2
Stanice EM začala vysílat 4. září 1989. Její název vznikl sloučením počátečních
písmen oblíbených pořadů pro mládež – slovenského Elánu a českého Mikrofóra.
Kromě oficiálního názvu byl též používán název E+M.
3
Výhled rozvoje Čs. rozhlasu do r. 2005, Praha 1989.
4
Krejčí, Oskar: Proč to prasklo aneb hovory o demokracii a „sametové“ revoluci,
Praha, TRIO 1991, s. 50n.
5
A zejména o zaostávajícím školství, což vedlo k jeho popularitě mezi studenty
a mladou inteligencí. – Zeman, Miloš: Prognostika a přestavba, in Technický magazín, Praha 1989, č. 8.
6
V této souvislosti je nutné připomenout, že přes všechny výhrady vůči těm, kdo
v souvislosti s proměnami politických poměrů v reformním období, natáčel v Praze
i jinde v českých zemích Miloš Forman se svými domácími i zahraničními spolupracovníky výpravný film Amadeus, který měl premiéru v roce 1984. Inu, před přísunem velkých deviz šla i leninsko-internacionalistická ideologie do kelu. – Něco
obdobného prohlásil Jan Zelenka už dávno před tím v případě, kdy se projednával
jeden z jeho třídně ne košer erotických úletů.
(bek)
7
Kryl, Karel: Rýmované komentáře. Praha, Torst 2013; s. 9.
8
In: c. d., s. 70n.
9
Zahálka, Jaroslav: Osobní výpověď. In: Kindl, Miroslav a kol.: Volali jsme bratrství.
Ústí n. L., Dialog 1990, s. 45. – Ing. Jaroslav Zahálka (*1931) po absolvování VŠE v Praze nastoupil v roce 1954 na KNV v Ústí n. L., kde pracoval v různých funkcích do roku
1969, kdy byl z politických důvodů [jako šéf krajské plánovací komise] propuštěn.
Do roku 1989 naposled pracoval jako referent detašovaného pracoviště Ústavu racionalizace ve stavebnictví Praha v Ústí n. L. Po celé období (1969 –89) mu byla zakázána veřejná a publikační činnost. V prosinci 1989 se stal ředitelem Sociálně ekonomického ústavu ČSAV v Ústí n. L. a v roce 1994 děkanem Fakulty životního
prostředí Univerzity J. E. Purkyně tamtéž. – Müllerová, Michaela: rigorózní práce,
c. d., s. 108n. (redakčně kráceno).
275
10
11
12
13
14
O JUDr. Lubomíru Voleníkovi (*1950, U2003) je následující rozhovor. Beránek,
Jindřich: Práce mi pomáhá žít. In: Rádce spotřebitele, č. 1, Praha, Economia, duben 1995.
Löbl, Karel: c. d. s. 510n.
Přímo z disentu byl Ivan Dejmal, který byl v r. 1970 zatčen pro svou činnost v Hnutí revoluční mládeže a zároveň vyloučen z Vysoké školy zemědělské; vydával samizdat Ekologický buben a jako rodák z Podkrušnohoří se angažoval zejména v Severočeské hnědouhelné pánvi – také v roce 1991 tam byly na jeho návrh vyhlášeny limity
těžby. Ing. Josef Vavroušek, v r. 1968 účastník expedice Lambaréne, patřil do tzv.
šedé zóny: byl mezi zakládajícími členy Kruhu nezávislé inteligence a do r. 1990 pracoval ve Výzkumném ústavu pro vědeckotechnický rozvoj. RNDr. Bedřich Moldan
byl významnou osobností oficiálního vědeckého života – po studiích na MFF UK se stal
vědeckým pracovníkem Ústředního ústavu geologického. – Po pádu režimu ing. Ivan
Dejmal (*1946 v Ústí n. L., U2008) postupně vedl ekologickou sekci programové komise OF a v letech 1991–92 vystřídal dr. Moldana jako ministr životního prostředí české
vlády; v Klausově kabinetu byl tento resort obsazen „podnikatelem“ Bendou a Ivan Dejmal
se stal členem Strany zelených. Společně s Vavrouškem založili Společnost pro trvale
udržitelný rozvoj. Ing. Josef Vavroušek (*1944, U1995) byl jednou z nejvýznamnějších
osobností moderní humanitní společnosti a tedy i politiky. Po r. 1989 byl ministrem-předsedou Federálního výboru pro životní prostředí, členem Koordinačního centra OF, po
jeho rozpadu republikové rady OH (SD). Po roce 1992 pracoval v Institutu aplikované ekologie v Kostelci nad Černými lesy až do své tragické smrti 18. března 1995.
RNDr. Bedřich Moldan (*1935) byl prvním ministrem české vlády pro životní
prostředí po listopadu 1989 do r. 1991. V roce 1992 byl postaven do čela Centra pro
otázky životního prostředí při UK a habilitoval se jako docent, o pět let získal profesuru. Politicky byl činný v ODS, později TOP 09.
In: Spáčil, Dušan, Sýs, Karel: Záhady 17. listopadu. Svědectví po 21 letech. Praha,
nakladatelství Futura 2010, s. 115n.
Bohumil Doležal, Ph.D. (*1940) byl literární kritik, později politický komentátor,
publicista a vysokoškolský učitel. Od roku 1964 až 1965 a 1968 až 1969 působil
jako literární kritik v časopisu Tvář. Za normalizace nejprve pracoval v dělnických
profesích a následně, a to až do roku 1989, jako počítačový programátor. Společně
s Janem Lopatkou podepsal jako jeden z prvních již v prosinci 1976 dokument
Charty 77. Po sametové revoluci politik menších pravicových stran Československá
demokratická iniciativa a Liberálně demokratická strana, poslanec Sněmovny lidu
a Sněmovny národů Federálního shromáždění, bezprostředně po vzniku samostatné
České republiky byl politickým poradcem premiéra Václava Klause.
Emanuel Mandler (*1932, U2009) byl redaktor, novinář, historik, politolog, publicista a politik. Po dokončení studia na Filosofické fakultě UK roku 1955 pracoval
jako archivář a funkcionář ČSM, od roku 1957 jako redaktor státního školního časopisu Dějepis ve škole. V období let 1962–65 byl spolupracovníkem časopisu Dějiny
a současnost a od roku 1964 redaktorem časopisu Tvář. Jeho aktivita ukončena roku
1965, kdy na nátlak ÚV KSČ byla vyměněna redakce Dějin a současnosti a zcela
zastaveno vydávání Tváře. V roce 1968 začal v obou časopisech opětovně pracovat,
až do jejich nového zrušení roku 1969. Za normalizace pracoval v družstevnictví na
výrobě hraček a jako učitel programování.
276
17. listopad 1989
a co následovalo
První zprávu o událostech 17. listopadu rozhlas odvysílal ve 23:50 hod.
Obsahovala pouze informace převzaté z oficiálního zpravodajství ČTK: Mezinárodní den studentstva: K tomuto významnému výročí se v Praze konalo také
studentské shromáždění, kterého se na Albertově zúčastnilo 15 tisíc osob. Akce
byla povolena ONV v Praze 2 a po shromáždění se účastníci vydali na vyšehradský Slavín ke hrobu K. H. Máchy, kde vzpomínkovou akci zakončili. Akci
i následný průvod zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Pořádkové jednotky byly nuceny
přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku.
Rozhlasový dovětek: Pro toto období je charakteristický stále otevřenější
dialog se všemi, kterým leží na srdci perspektivy socialismu. Akci a následný
průvod ovšem zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Vykřikovala hesla hanobící ústavní činitele a představitele strany a státu. Shromáždění chtěli zneužít pro své osobní ambice i někteří známí exponenti společenské krize let 1968/69.
Eva Ješutová
Ani zmínka o masakru demonstrantů na Národní třídě. 1
Noviny o zásahu proti demonstraci
Policejní akce proti demonstraci studentů 17. listopadu2 na Národní třídě skončila v pátek v půl desáté večer. […] Sobotní deníky přinesly víceméně nekonfliktní původní zpravodajství svých reportérů z manifestace na Albertově, včetně
kladení věnců na Vyšehradě. Zpráva o následné protivládní demonstraci a o brutálním zakončení celé akce ve venkovských vydáních chybí. Aktuálnější pražská
vydání deníků většinou využila nekomentovanou citaci zprávy ČTK. Výjimkou
byl deník Lidová demokracie, který svůj původní příspěvek o závěru demonstrace zakončil: Na Perštýně průvod zastavily pořádkové jednotky a vyzvaly shromážděné, aby se vrátili na nábřeží. Ústupová cesta zpět však byla zatarasena.
Lidé znovu zpívali státní hymnu a lidovou píseň Ach synku, synku. Sedali si na
zem, dožadovali se přístupu na Václavské náměstí a někteří podávali příslušníkům
VB květiny a opět zapalovali svíce. Znovu volali po otevřeném dialogu s našimi
představiteli. Přibližně za hodinu pořádkové síly po několikanásobně opakovaných výzvách k rozchodu a uvolnění Národní třídy tvrdě zasáhly [zvýraznil mš].
Zpravodajství Lidové demokracie bylo tedy první, které alespoň náznakem dalo
veřejnosti najevo, že se v Praze odehrálo něco neobvyklého.
Milan Šmíd
Pokračování v článcích Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu
– s. 291n. a Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci – s. 298n.
Jiří Ruml a Rudolf Zeman zase spolu – Po 34 dnech za katrem trvalo ještě devět
dnů, než se dostalo i do Ruzyně, co se stalo na Vyšehradě a potom na Národní třídě.
A tak na velkou manifestaci na Letenskou pláň v sobotu 25. listopadu dorazili vedle 750 tisíce občanů z celé řady měst a obcí
i oba redaktoři Lidovek.
I když režim jim nedovolil LN vydávat, šířily
se už rok jako samizdat. Jen z říjnového čísla se StB
podařilo zabavit značnou část a s ní zavřít i oba
redaktory. Blíže o tom v předposledním z pěti rozhovorů se syndikem Rudolfem Zemanem 17.
listopad 1939 končil v Ruzyni, o 50 let později
začal na dohled odtud – viz s. 280.
278
Hovoříme se studentem z Albertova 17. listopadu 1989, který byl
poslancem prvního svobodně zvoleného Parlamentu
Jindřich Beránek
Mezi studenty, kteří měli svůj podíl na všem, co následovalo po vzpomínce na
události, jež se staly půlstoletí po 17. listopadu 1939, bylo několik jak v českém, tak tehdy ještě i československém parlamentu. Bezprostředně po převratovém kvasu tam byl v lednu 1990 doplněn do Sněmovny lidu Federálního shromáždění student medicíny a člen MěstV SSM Jan Bubeník (*1968), který patřil
od počátku mezi přední studentské vůdce. Později byl kooptován do České národní rady ještě syn jednoho z předních disidentů, tehdy student Matematickofyzikální fakulty Marek Benda (*1968).
Ostatní představitelé studentských organizací se dostali do parlamentních komor až v prvních svobodných volbách 7. června 1990: Marek Benda a Jan Bubeník do ČNR (při čemž ten po půlroce na mandát rezignoval). Do Parlamentu
ČSFR, Sněmovny lidu FS, byli zvoleni z organizátorů akce na Albertově na
kandidátce OF už jen Jiří Dienstbier (*1969) a Jan Vidím (*1962) oba z nezávislého studentského hnutí (Stuha). 3
l Jméno Jiřího Dienstbiera je ve veřejném životě známé díky jeho otci; ale i syn
se stačil v politice zapsat. Už před 25 roky. Co tomu předcházelo?
Politika je něco, do čeho jsem se narodil, do čeho jsem nebyl přiveden, ale je
to pro mě naprosto přirozená věc. Jsem vychován tak, že se má člověk zajímat
o to, co se kolem něho děje, a snažit se to ovlivňovat. Spíš se pozastavuji nad
tím, když některým lidem je lhostejné, co se kolem nich děje. Byl jsem aktivní
ve studentském hnutí, a tak jsem se podílel na přípravě manifestace 17. listopadu 1989. Už před tím jsme organizovali petice za zřízení studentských samospráv. Jako zástupce studentského parlamentu jsem pak byl na kandidátce OF
zvolen do Federálního shromáždění v prvních svobodných volbách v roce 1990.
l V době, kdy jste byl poslancem, se rozpadlo OF,4 jako řada členů hnutí, které
tehdy vzniklo proti Klausově ODS, jste nakonec přešel do sociální demokracie.
Před vámi to byli mj. tehdejší místopředseda FS prof. Jičínský, autor programů
OF Miloš Zeman, člen nejužšího vedení OF Petr Kučera, předseda poslanců ČNR
Heřman Chromý, tehdy ministryně a dnes předsedkyně seniorů soc. dem. Květa
Kořínková – a to nemluvím o dlouhé řadě regionálních politiků po listopadu 89.
V Občanském hnutí, které se přejmenovalo na Svobodné demokraty, jsem byl
do faktického zániku, kdy se po sloučení s LSNS ta strana zcela změnila a s původním programem neměla nic společného. Krátkou dobu jsem nebyl v žádné
straně, ale protože pro mne je politika naprosto samozřejmá a chtěl jsem ovlivňovat, co se kolem děje, tak byl pro mne přirozeným krokem vstup k Mladým
sociálním demokratům a následně do sociální demokracie, protože svými názory jsem orientován sociálním směrem.
l Kterou fakultu jste v tom přelomovém roce 1989 reprezentoval?
V listopadu jsem byl ve 2. ročníku strojní fakulty. Maturoval jsem na strojní
průmyslovce, kam jsem se dostal na odvolání. Před tím mne dvakrát nepřijali na
gymnázium; ale pak usoudili, že bych na průmyslovku mohl. A následně – byť
technický směr není něco, k čemu bych měl blízko, ale chtěl-li jsem studovat ně279
jakou vysokou školu – jsem pokračoval na technice. Vybral jsem si obor, který
měl s tou technickou stránkou relativně nejméně společného, a to byla ekonomika a řízení strojírenské výroby – v podstatě ekonomické studium na strojní
fakultě. Tohle bylo řešení jak studovat něco, co by mě trošku zajímalo. Okamžitě
po listopadu, hned v prosinci 89, jsem si podal přihlášku na Právnickou fakultu.
Technické fakulty byly obrovské molochy s několika tisíci studenty. Když
jsme na jaře 89 organizovali petici za studentskou samosprávu, tak jsme moc
nevěřili, že bychom mohli být nějak úspěšní. Ale mně tehdy pomohla zajímavá
okolnost. Protože jsem se pravidelně účastnil manifestací, pozvali mne po Palachově týdnu na kárnou komisi fakulty – dostali hlášení od VB, že jsem tam byl
legitimován. Se mnou tam pozvali za tentýž prohřešek ještě asi deset dalších
studentů, o kterých jsem vůbec nevěděl.
Tam jsem si na ně vzal kontakty, a když jsme potom začali organizovat petici za studentskou samosprávu, tak jsme spolu s těmito studenty sebrali během
pár týdnů k sedmi stům podpisů. A v týdnu před 17. listopadem se nám podařilo
– mám pocit že snad na jediné fakultě v ČR – zvolit samosprávný orgán studentů.
l Já vyznávám jednu teorii: když se projevů nespokojenosti zúčastňují jen ti,
co jsou tzv. dole, tak to jsou jen „selské bouře“. K převratu může dojít až tenkrát, kdy se na těchto projevech začne podílet i establishment.
V tom smyslu je zajímavý moment, že se tehdy na organizaci manifestace
17. listopadu dohodla naše nezávislá studentská skupina s městskou Vysokoškolskou radou SSM a pořádaly to obě organizace společně. Za omezujících podmínek
jsme museli např. akceptovat, že se půjde z Albertova na Vyšehrad a ne do centra.
Takže oficiální část byla pořádána a konala se s podporou SSM.5 Paradoxní je,
že ten, kdo s námi za tehdejší establishment, Vysokoškolskou radu SSM, jednal,
byl její místopředseda Martin Mejstřík, dnešní čelný hlasatel antikomunismu…
l Čemu jste se věnoval poté, co skončil váš mandát ve Sněmovně lidu FS?
I poté jsem se o politiku – byť neprofesionálně – zajímal. Byl jsem členem
Mladých sociálních demokratů, jedno volební období jejich předsedou. Druhé
volební období (rozhovor se uskutečnil v roce 2009) jsem členem zastupitelstva
na Praze 2; v současné době jsem předsedou kontrolního výboru a členem komise pro výchovu a vzdělávání. 6
IV. rozhovor s Rudolfem Zemanem
17. listopad 1939 končil v Ruzyni,
o 50 let později začal na dohled odtud
l
Jak došlo k vašemu zatčení?
Ráno po 9. hodině, 13. října 1989 v Krymské ulici, v bytě Jirky Rumla, kdy
jsme měli hotovou víc než polovinu říjnového čísla Lidovek a byli jsme domluveni, že projdeme připravené texty. Tam nás přepadli, chvíli to bylo poněkud vzrušivé, protože mladý Bezuch se tam vřítil s několikačlennou tlupou a já zrovna
sahal na tužku. Začal na mne řvát, tak jsem se ohradil… Zkrátka nás tam zatkli,
Jirku tam nechali, protože dělali domovní prohlídku, mě odvezli do Dejvic k tamním policajtům a čekali, až přijdou jejich agenti a informátoři. Se mnou postávali venku na ulici, dokud nepřišel jejich občan z lidu, který – jak jim ukládá
zákon – musí být přítomen domovní prohlídce. Pak mě odvezli na Nový svět.7
280
Moje žena Marcela to nevěděla, byla trochu překvapená, když se nahrnuli
do našich malých místností. Byla ovšem fantastická, protože jsem ještě nikdy
neviděl, co dokáže. Jeden policajt šel do skříně, kde měla svoje osobní prádlo.
Jak ta ho seřvala, úplně neuvěřitelně. Říkala: Nesahejte na to, když tak vám
to ukážu sama, ale na to nesahejte! Tak probírali asi dvě hodiny domeček,
sklep, půdu, kůlnu, mě pak odvezli do Bartolomějské a začali sepisovat obsah
pytlů.
Po třech hodinách zvládli možná polovinu. Blížila se pátá hodina, přerušili
prohlídku (asi padla), posadili mě do auta a jeli směr Ruzyně – a to je kolem
Nového světa. Požádal jsem kapitána Počtu, který byl mým vyšetřovatelem,
abychom se tam zastavili, že tam mám léky na vysoký tlak. On kývl, ale samozřejmě se na to vykašlal. Dovezli mě do Ruzyně a odvedli do cely v suterénu.
Tam jsem byl čtyři dny. S jedinou výjimkou, že v sobotu tam přišla paní, vlastně
soudružka prokurátorka a oznámila mi, že jsem byl vzat do vazby. Takže já jsem
vlastně v cele předběžného zadržení byl čtyři dny. V pondělí mě fotografovali,
oblékli do tepláků a dali do cely ve třetím poschodí. Poprvé jsem se dostal na
vzduch až po měsíci, procházel jsem se v betonovém kotci.
l Jak vypadaly výslechy?
Ten Počta za mnou tam jezdil, vždycky mne zavedli do návštěvních místností. Já jsem s ním měl spory kvůli dopisům. On mně nechtěl pouštět spoustu
dopisů, protože jsem se moc nežinýroval. Abych dal o sobě přece jen vědět, tak
jsem ty dopisy upravoval, abych tam dostal alespoň nějakou reálnou informaci.
První výslech – já jsem měl advokáta Josefa Lžíčaře – byl až poslední týden
vazby. Počta se mne ptal na různé věci a já jsem stereotypně říkal: Na tuto otázku odpovím až před soudem. To jsem ještě věru nevěděl, že žádný soud nebude.
l Věděli jste, co se děje v Praze?
My jsme měli na cele Rudé právo, když jsem dostal na celu spolubydlícího
– mimochodem bonzáka, ale o to teď nejde – tak ten měl objednané Rudé právo.
Tam byly nějaké informace o tom, že se cosi stalo, 17. listopadu, že bylo nějaké
větší shromáždění. Jirkovi Rumlovi donesl na celu bachař Mladou frontu, takže
ten byl přece jen trochu víc informován. Nicméně nikdo z nás nepočítal s tím,
že ty události měly takové tempo a že se ocitneme za pár dní na svobodě.
l Vy jste s Jiřím Rumlem přišli z Ruzyně rovnou na shromáždění na Letné. Jak
to na vás působilo?
Nás pustili v sobotu po půlnoci – po jedné hodině. Byly tam před branou
zahraniční televize, pak naši nejbližší, kamarádi. Jeli jsme se podívat na Václavák, zastavil jsem se U Řečických, kde bylo tiskové středisko… V podstatě jsem
moc nespal, byla mně strašná zima. Pak nás vyvezli na Letnou, kde jsme měli
říct pár slov. Václav byl strašně nervózní. Přišel za mnou a říkal, jestli by nevadilo – jsou takové zprávy, že by mohlo dojít k leteckému zásahu – a tak, jestli
by mně nevadilo…. Já jsem řekl, že to není důležité, když už promluvil Jirka
Ruml. Pak si ze mě dělali v hospodě srandu, protože na Jirku někdo křikl: Co
jste měli k večeři? A Jirka odpověděl: Bublaninu. Takže jsem musel chlapcům
štamgastům vysvětlovat, že nám zase tak dobře nevařili, ale Jirka má žaludeční
dietu. Já tedy bublaninu neměl. Já mám takovou šťastnou povahu a výchovu,
že sním cokoliv, co je poživatelné. Ale za necelé dva měsíce jsem tam zhubl
o 14 kilo.
281
l
Museli jste samozřejmě už v té chvíli uvažovat, že Lidovky budou na pultech
a v schránkách na dopisy. Jak vypadaly vaše první kroky v redakci Lidovek?
S kým jste uvažovali, že je budete připravovat, aby se proměnily ze samizdatového časopisu na noviny, které jdou do běžné distribuce?
Na první schůzce redakce Lidovek, ve vinárně U piaristů,8 se střetly dva názory:
první byl pokračovat jako týdeník s tím, že by se mohl rychleji připravit přechod
– ať už půjde o zajištění výroby, vytvoření redakce. Druhý názor byl pro deník.
Já i Jirka Ruml jsme zastávali názor, že Lidové noviny musí vycházet jako
deník. Měli jsme samozřejmě přechodná období, kdy ten titul vycházel dvakrát
týdně, potom – myslím, že to bylo 1. dubna – jsme začali vycházet jako deník.
Poslední část rozhovoru v kapitole Odchody a návraty.
Petr Uhl a Drahomíra Dražská
Dělal, co sám považoval za správné
Na 582 stranách pamětí-rozhovoru, který s Petrem Uhlem vedl Zdenko Pavelka
v době, kdy byl editorem Mediažurnálu, se vyskytuje jméno Drahomíry Dražské pouze jednou.9 Dost překvapivé na to, kolikrát už psali naši kolegové
o její lživé informaci, že jakýsi student „mat-fyz“ zahynul při srážce průvodu
s příslušníky pohotovostních složek Ministerstva vnitra. Měla ji podstrčit právě
VIA [Východoevropské informační agentuře], kterou Petr Uhl vedl. Ostatně jméno domnělého mrtvého studenta se v objemné knize objevilo i v souvislosti s Uhlovou kandidaturou na ředitele ČTK jen čtyřikrát. I to je překvapující.
l Ten vývoj byl hodně zřetelný, takže mě udivuje, že pro vás byl 17. listopad
1989 překvapením,vyvolal Zdenko Pavelka onu zmínku o Dražské.10
„Rozhodně byl. Dokonce tak, že jsem nevěřil, že je to definitivní pád režimu. Tahanice ohledně lži Drahomíry Dražské nebo jí vybájeného Martina Šmída jsem prožíval v kriminále, byl jsem tam šest dnů, od neděle dopoledne do
soboty do dvou hodin po půlnoci. Neměl jsem dost informací, a vlastně jsem to
pochopil, až když jsem jel autem z Litoměřic z vazby do Prahy s majorem StB
a on mi dost volně a nezainteresovaně vykládal, co se děje. Že už to tady budou
muset dělat jiní, už ne on a jeho spolupracovníci. V té chvíli jsem pochopil, že
se mnou jede jako moje ochranka.“
l Aby se vám náhodou něco nestalo?
„Já mu den předtím, když mi ve věznici oznámil, že budu asi propuštěn, říkal,
že Litoměřice jsou stalinistické město, obsazené po válce znovu Čechy, se silnou
komunistickou stranou a silným stalinistickým křídlem, takže se bojím. Že oni
mají všude svoje lidi, i mezi vězeňskými dozorci, kteří by mohli být s místními
spojeni. Rozhodně se mi nechtělo čekat v nočních Litoměřicích na vlak.“
Obdobně jsou i zmínky o údajném Martinu Šmídovi spíš můstkem v konverzaci, který připomene časový kontext apod. 11 Nejzávažnější je takový účel použit k oživení interview v souvislosti s nabídkou funkce ředitele ČTK: […] „když
jsme se z Pešti vraceli do Prahy, někdo se mne zeptal – asi Saša Vondra –, zda
bych nechtěl dělat ředitele ČTK. Bylo jasné, že to je Havlův nápad nebo že to
s ním probíral. Já na to řekl, že by to bylo zvlášť povedené vzhledem k nepravdivé zprávě o smrti Martina Šmída. Její autor by byl odměněn tím, že dostane
tuto funkci. Ale že si myslím, že bych to vzal.“ 12
282
Méně překvapující už byl tento fakt v okamžiku, když jsem se setkal s otcem
Martina Šmída. Setkali jsme se před rokem nad sborníkem Souboj slova a obrazu proti mocným. Není divu, že ho, známého mediálního odborníka, zajímala
knížka, kterou napsali novináři o sobě, svých médiích i o své organizaci v době
jara naší země. Hovořili jsme i o této novinářské koláži, že začne 17. listopadu
1968 – vyhlášením desatera studentských požadavků. Dr. Šmíd byl tehdy jako
student žurnalistiky mluvčí Svazu vysokoškolského studentstva; obratem mi
nahrál na fleš dokument 8 – K Palachovi naposledy. Informoval o něm 29. ledna
2009, kdy si myslel, že vše o té době už bychom měli znát. Jak je vidět, pro
některé kolegy tyto informace notoricky neexistují. Ponechme teď stranou, zda
z lenosti či jiného důvodu. Odcházel jsem s tím, že z internetové Louče můžeme
použít dokumenty, které propojí živé vzpomínky a dají barvám a tvarům naší
koláže přesnější kontury. Činím tak tedy i v tomto případě.
(bek)
Mrtvý student – fáma nekončí, ale je to ještě důležité?
Milan Šmíd
Drahomíra Dražská konečně promluvila a sdělila národu,13 že si mrtvého studenta Martina Šmída vymyslela. V Lidových novinách ji zpovídali Jaroslav Veis
(spoluscenárista Chaunova dokumentu Mrtvý student, který se nikdy nenarodil)
a Alena Müllerová z ČT. Dá se jí však věřit?
Způsob, jakým Dražská mluvila, ve mně vyvolává spíše dojem dobrého „nabrífování“. Například omluva rodičům při rozhovoru v ČT (Dražská: Chci se
omluvit rodinám, kterým jsem pravděpodobně svým výmyslem znepříjemnila pár
dnů) jakoby vypadla z oka omluvy Petra Uhla. Její názor na Uhlův postup při
publikaci falešné zprávy mi zase silně připomíná mé vlastní vyjádření (Dražská: Proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto
profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří… Šmíd před léty: Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že
novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu „naletěli na
návnadu“, je to jejich chyba.)
Nelze tedy než souhlasit s komentářem LN, ve kterém Daniel Kaiser napsal:
Člověk, který se přiznává k bájné lhavosti, ovšem jako kdyby naznačoval, že si
s námi možná hraje i teď. Informační hodnota vystoupení D. D. tedy spočívá ve
sdělení, že záhada trvá.
Nevím, proč novináři nevyhledali ve svých archivech informace z let 1999–
2000, kdy byla Dražská obžalovaná z četných podvodů. Viz například zprávu
v deníku Slovo z 23. 6. 2000: Obžalobě z podvodů čelí před soudem čtyřiatřicetiletá Drahomíra Dražská, která se proslavila tím, že ve dnech takzvané sametové
revoluce v roce 1989 rozšířila nepravdivou zprávu, že při zákroku na Národní třídě
zemřel student Martin Šmíd. […] Dražská byla již před dvěma lety podmíněně
odsouzena za to, že z několika desítek lidí vylákala sumy od stovek až po tisíce korun. I přes podmíněný trest přitom v této činnosti pokračovala. – Celkem je nyní
zdokumentováno šedesát skutků, uvedla včera soudkyně Jana Petráková. […]
Co dělala a dělá Dražská po všechna ta léta? Čím si vydělává na živobytí
a splácení dluhů? To všechno jsou otázky, které zůstávají nezodpovězené, podobně jako otázka klíčová, zda volba jména Martin Šmíd byla náhoda nebo
záměr, tedy zda StB či policie nedodaly k bájné lhavosti Dražské nějaký záměr283
ný spin, což Dražská ve své výpovědi popírá. Zda to byla náhoda či záměr, dnes
vidím tak 50 na 50, i když se mi znovu vnucují otázky: Co se stalo v noci ze 17. na
18. listopadu? Jak to, že mrtvý student, který byl večer ještě beze jména, to
jméno v sobotu ráno náhle dostal, s možností dosti adresné identifikace (student
mat fyz)?
Když jsme před několika týdny s Martinem a bývalou manželkou Janou diskutovali před kamerou Igora Chauna o svých zážitcích a názorech na věc […],
Martin tehdy z nás vystupoval nejrozumněji. Jako matematik srovnává Dražskou
s černou skřínkou, do které nikdy nebudeme moci proniknout. Kromě toho její
obsah dnes už pro nás není vůbec důležitý. Protože jak ukázaly dějiny, ten zchátralý a životaneschopný režim by u nás padnul tak jako tak, když ne v listopadu,
tak v prosinci či lednu, nejpozději v srpnu 1991, kdy se začal rozpadat Sovětský
svaz.
Jsem rád, že Chaun ten dokument natočil, neboť snad dostatečně ukazuje,
jak nedůvěryhodnou osobou je Ludvík Zifčák, který se od chvíle, kdy se dostal
do vazby, snaží kalit vodu smyšlenkami o připraveném spiknutí. Je zajímavé, že
tomuto spiknutí dnes nejvíce věří bývalí funkcionáři ÚV KSČ, například Miloš
Jakeš, včera v ČT1 Karel Urbánek, nebo předlistopadový vedoucí ideologického
oddělení ÚV KSČ Jaroslav Jeník, který v publikaci Vítězové? Poražení? na
stránce 317 říká: Ať mi nikdo neříká, že Zifčáka tam položila Státní bezpečnost.
To bylo v nějakém scénáři a ten se psal někde na CIA.
S medvídkem a žabičkou
jako s razítky Koordinačního centra OF vskutku revolučními
Jiří Černý
Ve chvíli, kdy večer 17. listopadu 1989 policajti mlátili studenty na Národní
třídě, uváděl jsem v rámci celostátního srazu semaforského J-klubu na druhém konci Prahy, ve vysočanském Gongu, svého hosta a kamaráda Zdeňka Svěráka. Byl to veselý, poťouchlý večer. Prostě jsme netušili.
Na druhý den sraz pokračoval v Dopravních podnicích, ale to sobotní odpoledne už viselo ve vzduchu napětí. Před šestou se uprostřed vystoupení Dáši
Andrtové zjevili na pódiu bledí herci Kratina, Kňažko a Zahajský. „Dnes večer
nehrajeme, přidejte se k nám!“ Stávka studentů a herců až do odvolání a generální za týden navrch.
Trnul jsem odhodláním a štěstím, že to začalo. Herci odjeli s kritikem Janem
Rejžkem a písničkářem Honzou Burianem do dalších divadel a my tam zůstali s několika sty tleskajícími lidmi a slzícím režisérem Vladimírem Svitáčkem.
Dal jsem lidem na rampu dva mikrofony a oni chodili a vyprávěli. Mluvil patnáctiletý zmlácený student i dívky, které měly u pohotovostních jednotek bratra
a přítele. Většina posluchačů zažila první tři naprosto svobodné hodiny svého
života. Říkal jsem si: tohle je skutečná svoboda, bez těch zábran, které jsme ještě měli v roce 1968.
Nedělní ráno jsem protelefonoval pátráním, zda se dá věřit zprávě o úmrtí
studenta Šmída. Na Karlově náměstí už bouřili herci Petr Haničinec a Martin Stropnický, v redakci Svobodného slova nám Michael Kocáb s Michalem
Horáčkem svěřovali názor premiéra Adamce, že s ničím nehneme, dokud
284
na Václavském nebude 200 nebo 300 tisíc lidí. Večer se nás sešlo asi dvě stě
novinářů v zasedací síni Lidové demokracie.14 Jak jsme se tam přesouvali od
Vinohradského divadla, občas nás předjely žluté esenbácké volhy. Jejich majitelé se pak po nás ptali, ale paní vrátná nás zapřela a jenom nás prosila, abychom
netleskali, že je to venku slyšet. Tak jsme se rozhodli, že budeme na souhlas jen
mávat. Vypadali jsme jak v mateřské školce dospělých. Kolem navrhovaného
prohlášení se natahovala debata, nakonec byla pěkně ostrá, hlavně zásluhou přítomných studentů z žurnalistické fakulty. Sál Charitas jsme opouštěli po skupinkách, zadním vchodem. Na ulici jsem se zeptal Dany Mazalové a Jirky Závozdy,
jestli by jim vadilo, kdybych to zavolal do Svobodné Evropy. Řekli, že nevadilo.
A tak jsem volal a manifestoval, a tak vůbec, až mě po telefonu sehnal hudební publicista Vláďa Hanzel [už pár měsíců jsme o něm věděli, že je tajemníkem Václava Havla] a pozval do Koordinačního centra Občanského fóra; jeho
založení jsem prošvihnul právě kvůli té novinářské schůzi. Ještě v úterý odpoledne jsem stál mezi lidmi pod balkónem Melantrichu; ve středu už jsem z něj
mluvil za nezávislé novináře. […]
[V centru jsme] všichni občas dělali všechno, přesně tak, jak nám to zkušení
organizátoři zpovzdálí vytýkali. A tak jsem výjimečně i řídil jednání (většinou
se toho skvěle ujímal Václav Malý), strážil dveře, doplňoval karatisty, kteří vodili Havla a Dubčeka na manifestaci, přijímal delegace z krajů, bral si přesná,
podepsaná svědectví o pohybech uvnitř armády a předával je skupině historiků
(ze strachu před novinářskou kachnou), tlumočil jsem, mluvil do zahraničních televizí a rozhlasů (když Havel, Malý a další nebyli k mání), jezdil po školách
a ještě dvakrát mluvil na Václavském.
Svou normální práci, poslechové klubové antidiskotéky, jsem musel na dlouhé
týdny přerušit, ale tři pražské, U Zlatého melounu, na Strahově a Na Chmelnici,
jsem přece jen absolvoval – diskutovali jsme o revoluci, to už jsme jí tak říkali.
Do smrti nepochopím, jak v klubu U Zlatého melounu vydrželi Američané, jimž
tlumočnice sem tam něco laskavě šeptla.
Domů jsem chodíval hluboko po půlnoci, a třebaže bývalo před Laternou
magikou dost ochotných šoférů, většinou jsem si vychutnal cestu nočním Staroměstským náměstím a Letenskou plání. Do centra docházely nové a nové zprávy o tankových kolonách a připravených milicionářích, ale jaksi jsme je v návalu jiných starostí rychle zapomínali (sem tam i prověřovali) a v setmělých ulicích
jsem neviděl jediného esenbáka. Mráz praštěl, každou hodinu se něco stalo a já
byl šťastný jako nikdy v životě. Ráno jsem to při snídani nesoustavně popsal
rodině a pádil někam do škol nebo do centra, které jsme přesunuli do Aurory.
Jako novinář jsem si v životě nemohl stěžovat na nezajímavou společnost,
ale první tři týdny v centru OF, to byl oživlý sen bláznivého manažera, kterého
napadlo svolat ve stejnou dobu na stejné místo nejlepší politiky, herce, zpěváky, ekonomy, spisovatele, sportovce, cestovatele, bohoslovce, dělníky, studenty,
novináře. Prvně v životě jsem podával ruku Alexandru Dubčekovi, Milanu Kňažkovi, Věře Čáslavské, Ivanu Haškovi, Jiřímu Hanzelkovi, Jiřímu Hájkovi, Radimu Paloušovi a desítkám jiných. Škoda, že nebyl čas to procítit. Já, který se
tak snadno dojmu třeba v kině, jsem to prožíval jak v úprku, všechno mi splývalo.
Když jsem se potřeboval soustředit, většinou jsem se upnul na někoho z těch
desítek obyčejných lidí, poslů, svačinářů, písařek, tlumočnic, které jsem znal
jen podle tváří. […]
285
Jeden romantický fotograf přirovnával práci v centru ke skvěle sehranému
orchestru. Nevím, jak to vypadalo při jednáních s Ladislavem Adamcem, tam jsem
nikdy nebyl […]; ale v podzemí Laterny nebo Aurory jsme připomínali spíš
rugbystickou bitvu o šišku. K nejdůležitější myšlence, ke konečnému návrhu
jsme se prodírali často s křikem, klidnému Jirkovi Kantůrkovi jednou hlas skočil vzteky do fistule, Ivan Lamper prásknul dveřmi a já měl chuť něžnou spisovatelku, dávnou kamarádku z dob Mladého světa Edu Kriseovou roztrhnout: to
když jsem nechal ve spěchu napsat žádost pasovým orgánům NSR, Rakouska
a Švýcarska, aby umožnily výjezd československým držitelům tzv. azylových
pasů (například Sváťovi Karáskovi), zanesl jsem to podepsat Václavu Havlovi,
neprodyšně uzavřenému právě před nějakým jednáním, a Eda mi to vyčítavě vrátila: „Nezlob se, ale on přece nemůže podepsat dopis s gramatickou chybou.“ Nadechl jsem se, žádost – kde místo „abyste“ bylo nesprávně „aby jste“
– roztrhal a raději sám napsal tři nové. Snad to Němci ocenili. Vedle Havlova
tradičně čitelného podpisu tam byla dvě razítka, narychlo sehnaná, leč dlouho
používaná, vskutku revoluční: medvídek a žabička z dětské tiskárničky. [Ta
byla i na kartách ke vstupu. Doba polaroidových průkazek přišla mnohem později.]
Teprve uvnitř OF jsem pochopil zastaralost pojmů jako politická pravice
a levice, a vůbec nedostatečnost tradičních představ o politickém rozvrstvení.
Radikály zde byli mladý Jan Ruml, zkušený sociální demokrat Rudolf Battěk
i katolík Václav Benda, snaha o rozumnou, spolehlivou dohodu byla většinou
typická pro právníky Zdeňka Jičínského a Petra Pitharta, prognostika Václava Klause (jednoho z mála, kteří nikdy nebyli vězněni a k nimž jsem se smíšenými pocity zápecníka – patřil i já) a mladého Sašu Vondru. Každý zástupce studentů byl jiný. Jednalo se rychle, často byl někdo okamžitě vyslán, aby
sepsal nějaké stanovisko či odjel kamsi jednat, a mnohdy se to všechno včetně
návratů stihlo ještě před koncem schůzky. Václav Havel byl v životní formě.
Jakkoli nedospalý, zpravidla shrnul, co se řeklo před ním a jasně se pro něco
vyslovil nebo sám přišel s jiným nápadem.
Jeden krajan z Ameriky, který dvakrát pomáhal při prezidentské kampani
Reaganovi, mi občas telefonoval: „Děláte jednu pitomost za druhou a Adamec
vás tahá za nohu!“ Sám jsem pár věcí zvoral jaksepatří. Proslulé je mé popletení stávkových instrukcí ze 4. prosince, kdy jsem na Václavském náměstí zopakoval den staré prohlášení OF a nezareagoval na změny v projevech řečníků těsně
přede mnou. Ještě hůř jsem si poradil s hrozícím rozkolem ve studentském centru v Disku, kde jeden inženýr studentům radil, aby podpořili Adamce, který prý
bude určitě nazítří zvolen novým generálním tajemníkem. Tak jsem v noci před
jednou přivezl mezi studenty Havla, ten se z posledních sil vydrápal na pódium
a řekl to své obvyklé: „Vy to vzdát nemůžete, my starší jsme taky unavení a taky
to vydržíme, počkáme si, co zítra vydá ČTK a pak se poradíme.“ Studenti zatleskali a bylo po krizi. Jako vždy, nejdůležitější bylo určit program nejbližší manifestace. Mnozí západní odborníci kroutili nad tím nedostatkem strategie hlavami.
Já tomu všemu občas nevěřím ani teď.15
Vypískaný Štěpán – „Čtvrtek 23. listopadu byl stěžejním dnem pro další vý-
voj. Televizní noviny odvysílaly reportáž o tom, jak v ČKD vypískali Miroslava
Štěpána,“ vzpomíná Marta Skarlandtová.
(dr)
286
Televizní garáže na Kavčích horách
I po událostech 17. listopadu 1989 zachovávalo nejen Rudé právo, ale i Československý rozhlas a Československá televize oficiální linii. Večer v pátek 17.
listopadu odvysílaly Televizní noviny opatrně sestříhané a komentované informace o pietním studentském mítinku k uctění památky Jana Opletala a o jejich
nepovoleném pochodu do centra Prahy.
Televizní pracovníci byli u událostí následujících dní, ale přes snahu většiny
z nich, se jim nedařilo dostat na obrazovku úplné a objektivní informace.
„Považovali jsme za nutné, aby do Prahy vyjely reportážní vozy a všechno natáčely… Abychom získali co nejvíce lidí, svolali jsme na úterý 21. listopadu, formálně pod hlavičkou ROH – setkání zaměstnanců- do garáží přenosových vozů. Tam byl
dostatek místa. Protože přenosy měly asi jen 150 lidí, bylo by snadné nás umlčet,
požádali jsme o podporu i další profese: osvětlovače, stavebně dekorační techniku,
vysílací a záznamová pracoviště, techniku zpravodajství a další…“ vysvětluje vznik
garáží tehdejší předseda dílenského výboru ROH přenosové techniky A. Dekoj.
Veřejnost netušila, jaký „boj“ se, přímo v televizi, odehrává o pravdivé, aktuální
zpravodajství, o možnost vysílat přímé přenosy, živé-neupravované vstupy do vysílání.
V úterý 21. listopadu se zaměstnanci sešli v garážích, kde požadovali objektivní zpravodajství, přímý přenos z připravované demonstrace na Václavském náměstí a v Televizních novinách uveřejnění petice, kterou zaměstnanci
ČST den před tím poslali Federálnímu shromáždění, České národní radě a předsednictvu vlády ČSR. Ústřední ředitel L. Batrla označil petici za protisocialistický pamflet. A diváci ve večerním pořadu Aktuální vystoupení, nakonec viděli
generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše.
Někteří ředitelé a vedoucí útvarů se dívali na shromáždění v garážích jako
na „chátru ze dvora“ a prohlašovali, že účast bude považována za absenci, spojenou se sankcemi.
Ve středu 22. listopadu se v garážích znovu protestovalo proti zkreslenému
zpravodajství. A zaměstnanci opět pohrozili účastí na generální stávce. Ale to
už pracovníky televize přišla na Kavčí hory podpořit pražská veřejnost. Vedení
nakonec připustilo, že v rámci pořadu Studio Kontakt se z demonstrace na Václavském náměstí živě odvysílají jednotlivé vstupy. Ale reportéři byli upozorněni,
že pokud připustí nějaké protistranické vystoupení, nebo rozhovory, bude vysílání
odpojeno a zařadí se připravený zábavný pořad. Ale štáby se snažily zůstat ve
vysílání a ukázat i obrazem lidem v celé republice, co se v Praze děje… (pech)
Akce vlna – Ve čtvrtek 23. listopadu byla pro Prahu a Středočeský kraj vyhlášena bezpečnostní akce s krycím názvem vlna, jejíž podstatou mělo být
přerušení „nežádoucího televizního a rozhlasového vysílání“.
Sametová revoluce v Československé televizi
Daniel Růžička
V noci na čtvrtek 23. listopadu byl areál Kavčích hor obklíčen pohotovostním
oddílem SNB s bílou výstrojí, známou nejen z Národní třídy. Oficiálně prý šlo
o cvičení a vedení Čs. televize o tom údajně nebylo informováno. Po důrazných
protestech zástupců Garáží a rozhořčených televizních pracovníků musel být
pluk ještě během čtvrtka stažen.
287
Ústřední ředitel L. Batrla pak jeho přítomnost ve večerních Televizních novinách popřel: „Pokud jde o obsazení televize Bezpečností, není to pravda. Požádal jsem jen o výpomoc Obvodní oddělení SNB v Praze 4 při ostraze vchodů,
kterými se do televize snaží vstoupit různí lidé, kteří s televizí ani programem
nemají nic společného.“ I to byla jen částečná pravda.
Ve skutečnosti byli příslušníci Bezpečnosti po celých Kavčích horách: ve
všech vrátnicích, v objektu Televizních novin i na technických pracovištích. Na
odbavovacím pracovišti se podle pamětníků, objevili i se psy.
Podle bývalé pracovnice jednoho ze sekretariátů ústředního ředitelství bylo
v zasedací místnosti ústředního ředitele soustředěno asi 25 uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří měli na starost „ochranu“ vedení televize.
Podle jejího svědectví jednotlivé sekretariáty navštěvovali i příslušníci Státní
bezpečnosti, kteří obhlíželi situaci.
Kromě Bezpečnosti byly na Kavčích horách soustředěny i další ozbrojené
složky. Očití svědci potvrdili, že na chodbě před saunou, u dabingových studií
a v místech dnešního autoprovozu byla rozložena asi stovka mimotelevizních
příslušníků Lidových milicí a v chodbách pod studii KH 3 a KH 4 několik desítek vojáků ČSLA.
K jakému účelu byla tato ozbrojená síla určena, můžeme dnes jen spekulovat. K ochraně objektu Čs. televize? K zastrašení televizních pracovníků? Měla
připravit půdu pro případné převzetí televize Bezpečností či armádou?
Případnou odpověď můžeme najít například ve vystoupení 1. místopředsedy
federální vlády zodpovědného za sdělovací prostředky Mateje Lúčana na mimořádném zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989: V televizi se stávkuje, technici odmítli prostě poslouchat ředitele. Vytáhli přenosové vozy do ulic a přenášejí ty rozhovory. Tisíc dvě stě lidí přímo stávkuje a ti ostatní? […] Vytipovali jsme
si kádry, které jsou spolehlivé, a dá se s nimi pracovat, aby vysílání tak nějak
šlo. Trpěl jsem, zda vůbec nějaké vysílání bude. Zároveň jsme učinili opatření,
kdyby se nedalo vysílat. Hledali jsme různé cesty, jak zabezpečit přes různé
kanály, respektive i vypnout, když bude potřeba. Se soudruhem Václavíkem [ministr národní obrany ČSSR – pozn. dr] jsme se také dohodli o stáhnutí techniků,
kteří by v případě potřeby do toho šli. Jenže vždy musíme volit určitý štáb lidí,
kteří tam tu techniku na místě ovládají, nebo se nejméně musí zaučit, aby tu
moderní techniku zvládli. Dohodli jsme se tedy na ostraze budovy, aby tam nechodili jako do holubníku. Posílili jsme tam soudruhy z ministerstva vnitra,
poslali tam své příslušníky, proto aby tam nechodili agitovat atd. Včera například dva herci vyskočili – už ani nevím, Hanzlík a Vostrčil – tlačili na ředitele
televize, aby jim dal přenosové zařízení, že oni půjdou po Václaváku, aby byly
objektivní informace, budou dělat rozhovory s jednotlivými účastníky na Václaváku […] Máme připravenu variantu – havarijní situaci. Všechno bude záviset
od toho, jak se věci budou dál vyvíjet […] Prostě přijata jsou určitá opatření,
aby tyto prostředky se tak jako tak udržely v rukou, i když je to třeba neustále
kontrolovat, protože ti, kteří stojí pevně, jsou pod obrovským tlakem.
Bývalý náměstek federálního ministerstva vnitra Alois Lorenc ve své knize
Neskartované vzpomínky píše: 24. listopadu 1989 mi ministr vnitra F. Kincl uložil,
že mám počkat na zavolání generála M. Vacka, který mne bude informovat o opatřeních armády. Mělo jít o zabezpečení vysílání rozhlasu a televize pro případ, že
by jejich provoz byl narušeni. […] V těchto dnech byl vyhlášen třetí stupeň
[spoluúčast armády při ochraně určitých budov – pozn. dr] ale vzhledem k ros288
toucímu napětí, k nejrůznějším zpravodajským poznatkům o stávce v televizi, […]
nebyla vyloučena potřeba vyhlášení vyššího stupně opatření, který nebyl vyhlášen
již celých 20 let. Navíc zabezpečení vysílání televize armádou bylo novou věci. 16
Odvysílání záběrů z Národní třídy
V pátek 24. listopadu dosáhli protestující důležitého vítězství. Po Televizních
novinách, kde bylo oznámeno Jakešovo odstoupení, se na 1. programu objevily
studentské záběry z Národní třídy. Protože však na Kavčích horách stále nebylo
bezpečno, museli ti, kteří se na přípravě jejich vysílání podíleli, vše utajit. Hrozilo
totiž nebezpečí, že StB odvysílání znemožní, ať již na půdě ČST či na vysílačích.
Kardinál i Letná v televizi
V sobotu 25. listopadu se v jídelně na Kavčích horách sešli zvolení zástupci
jednotlivých úseků a dodatečně podpořili práci zástupců garáží, kteří celý týden vyjednávali s vedením ČST: Z. Duška, F. Filipa, P. Gerolda, J. Hruškovou, J.
Chocholatou, J. Rubeše, E. Sedláře a M. Skarlandtovou; byl ustaven stávkový výbor
ČST, který definitivně odmítl jednat s vedením celopodnikové organizace KSČ,
která do té doby měla v instituci významný vliv. Pod tlakem stávkového výboru vedení souhlasilo s přímým přenosem ze shromáždění Občanského fóra na Letenské
pláni. Vstupy z Letné střídaly vstupy z jednání komunistů v pražském Paláci kultury.
Již dopoledne však byla odvysílána mše z katedrály sv. Víta, kterou celebroval kardinál František Tomášek. Večer na obrazovce vystoupil nový šéf KSČ
Karel Urbánek a poprvé i Václav Havel. V neděli byl z Letné odvysílán další
přenos. Zpravodajství již bylo objektivní a vyvážené. ČST tak srovnala krok se
společenským děním.
Jednání v jídelně na KH pokračovalo i v neděli 26. listopadu. Vedení ČST
obdrželo požadavky na další přímé přenosy a na každodenní vystoupení zástupců OF v Televizních novinách. Do nově vzniklé Ústřední programové rady bylo
zvoleno 15 zástupců. Hosty víkendového jednání byli televizní redaktoři, propuštění po roce 1969, a mluvčí vlády ČSSR ing. Miroslav Pavel.
Odvolán ústřední ředitel
V pondělí 27. listopadu bylo v ČST založeno celotelevizní Občanské fórum
a pracovníci televize poté manifestačním průvodem podpořili probíhající generální stávku. Manifestační průvod prošel trasu od Kavčích hor přes Pražské povstání k jižní vrátnici KH, kde proběhl společný mítink s obyvateli a pracovníky
podniků Prahy 4. Z praktikáblu k nim promluvila za herce Divadla na Vinohradech Eliška Balzerová a Jiří Kantůrek přečetl program OF.
Téhož dne vláda odvolala ústředního ředitele Libora Batrlu. Novým šéfem
se stal dosavadní vládní mluvčí Miroslav Pavel. Odvysílán byl dokument o událostech 17. listopadu a Václav Havel představil program Občanského fóra.
Vypuštění čtvrtého článku Ústavy
V úterý 28. listopadu byly vysílány přímé vstupy z mimořádného sjezdu KSČ
a o den později pětihodinový přenos z Federálního shromáždění, kde poslanci
odhlasovali vypuštění článku č. 4 o vedoucí úloze strany z Ústavy. V televizních
pořadech se začaly objevovat dosud zakázané osobnosti. Nový ústřední ředitel
ČST oznámil pracovníkům shromážděným v garážích přenosové techniky, že
televize přestala být ideovým nástrojem jedné politické strany.17
289
Vzpomínky a vyprávění o listopadových událostech,
jak je shromáždil a zaznamenal „televizní kronikář“ Daniel Růžička
Lubomír Feit: „Proč revolta vznikla na přenosech? Především proto, že zdejší
pracovníci drží asi nejvíce pospolu a důvěřují si. Věřím, že hnutí vzniklé v garážích bylo přirozené, neboť tihle lidé jsou, na rozdíl od tvůrčích pracovníků,
nejvíc nezávislí, a tak se nejméně báli. Také díky jim jsou začátky revoluce zachyceny na četných záznamech. Myslím si, že kdyby impuls tenkrát nevyšel
z přenosů, přišel by určitě později odjinud.“
Petr Gerold: „Garáže odstartovaly změny v ČST – i odvolání dosavadního vedení: ústředního ředitele Batrly, jeho náměstků Diviše, Vondry, Manna,
ředitele pražského studia Pružiny, šéfredaktora zpravodajství Macháčka, i redaktora programu Mrzeny, či ředitele brněnského studia Čírtka…, odvolání
zdiskreditovaných redaktorů: Vejvody, Fořta, Morávka, Krause, Žákové…“
Lubomír Feit: „Po zkušenostech z roku 1968 jsme| počítali i s tím, že možná budeme muset vysílat z náhradních pracovišť. Proto jsme měli tichou dohodu s kolegy z radiokomunikací. Věděli jsme, že v případě nouze můžeme přenosový vůz odvézt a být na ČST nezávislí, protože šlo jen o to dostat signál na
vysílač. Proto jsme také v době, kdy byly Kavčí hory obleženy pohotovostním
plukem, včas vyvezli některé přenosové vozy za brány televize, aby nám je
nemohli uvnitř zablokovat.“
Petr Gerold: „Je důležité připomenout jména těch, kteří od počátku stáli se
mnou na vrcholu obrodných procesů: Z. Dušek, F. Filip, J. Hrušková, J. Chocholatá, J. Rubeš, E. Sedlář, a M. Skarlandtová.“
Antonín Dekoj: „My jsme byli během týdne na tribuně velmi zřídka. V zákulisí jsme se věnovali organizační práci. Dostávali jsme dovnitř novináře, studenty, herce, zajišťovali jsme komunikaci s různými stávkovými výbory apod.
Naší hlavní starostí bylo, aby ti, kteří odešli za vedením ČST předložit naše
požadavky, cítili naši podporu a měli tak pro jednání lepší pozici. “
Lubomír Feit: „Trvalo dost dlouho, než jsme dostali povolení k odjezdu.
Fascinující však bylo: i když jsme na plný Václavák dorazili až odpoledne, k soše
sv. Václava jsme se dostali bez problémů. Televize najednou měla jméno.“
V rámci pořadu Studio Kontakt bylo odvysíláno šest živých vstupů a poté, co
jeden z řečníků pochválil rok 1968, byly další čtyři vstupy odvysílány ze záznamu.
„Byl jsem v režii a řídil vlastní vysílání. Pamatuji si na několik telefonátů
z vedení, které chtělo přenos ukončit, ale na to jsme nedbali. Pak jsme přenos
museli skončit a moderátorka to z hlasatelny dost nešťastně uzavřela,“ vzpomíná M. Švehla, jeden ze tří zástupců šéfredaktora Hlavní redakce Televizních
novin.
Jana Hrušková: „Byla to nádherná doba, protože se povedlo v podniku, kde
všichni měli z něčeho strach a museli poslouchat, vydolovat z lidí odvahu. Najednou se objevili ti, kteří se nebáli na pódiu říci něco nahlas; pak tam byly
stovky těch, co poslouchali a mysleli to dobře a pak tam byli i ti, kteří se báli
a stáli tam jen proto, že cítili, že se něco obrací.“
Antonín Dekoj: „Dění v garážích nehodnotím jako nějaké hrdinství. V určitých fázích jsme měli obavy, že přijede Bezpečnost a odveze nás. Proto jsme
se zajišťovali prostředky, se kterými jsme byli zvyklí den co den nakládat. Průběh mítinků jsme snímali kamerou, natáčeli na magnetický záznam a současné
290
jsme signál propojili do interní televizní sítě. Díky kolegům v Národním technickém dozoru a v tehdejším studiu Jezerka se záběry z garáží dostaly i se zvukem do eurovizní sítě, a to myslím, právě v době, kdy byly Kavčí hory obleženy
pohotovostním plukem SNB. Strašné mě fascinovala ta nesmírná jednota, technického národa, kdy stačilo říci slovo a všechno fungovalo – obdobně jako
v Srpnu 1968. To platilo i později j ve vztahu s translacemi, spojaři, rozvodnými
závody při pohotovosti pro možnost okamžitého výjezdu přenosových vozů.“
Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu
Eva Ještutová
I v sobotu, která následovala po pátku 17. listopadu, pokračovalo vysílání Čs.
rozhlasu v dosavadním duchu: Naše veřejnost byla už informována o včerejší
manifestaci. Už v průběhu této akce byly snahy učinit z ní demonstrativní vystoupení proti socialistické společnosti, socialistickému společenskému zřízení,
KSČ a vládě. To se pak projevilo v dalším vývoji, kdy se dav vydal z podnětu
různých lidí do centra hlavního města ve večerních hodinách. Podle dalších
informací z českého ministerstva vnitra a životního prostředí bylo při potlačování demonstrace zraněno 17 osob, na místní oddělení VB předvedeno 143 osob,
z nichž 9 zadrženo pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu a 70 osob
zajištěno pro přečin.
Ani v neděli 19. listopadu se zpravodajství příliš nezměnilo, pouze bylo sděleno, že západní sdělovací prostředky hlásí, že při zásahu pořádkových jednotek
byl 17. listopadu těžce zraněn student Martin Šmíd, který údajně 18. listopadu zemřel.
V pondělí 20. listopadu ostrahu budovy rozhlasu posílili pracovníci Veřejné
bezpečnosti a do pohotovosti byli uvedeni členové Lidových milicí. Napětí v rozhlase se stupňovalo. Někteří pracovníci byli přímými svědky událostí 17. listopadu,
ale v rozporu s posláním novináře nemohli posluchače pravdivě informovat. Před
budovou rozhlasu se shromáždil dav převážně mladých lidí a skandoval:
Rozhlas lže! Chceme slyšet pravdu!
Ve stejné době se v rozhlasovém studiu 218 z iniciativy režisérů sešla necelá
stovka zaměstnanců. Odhlasovali rezoluci požadující, aby Čs. rozhlas okamžitě
zaujal stanovisko k událostem a začal vysílat objektivně a pravdivě. Za vedení
se zúčastnil pouze náměstek ředitele Českého rozhlasu František Sojka. Byl
požádán, aby tlumočil ústřednímu řediteli K. Kvapilovi a řediteli ČRo J. Hacmacovi pozvání na setkání s pracovníky rozhlasu 21. listopadu do studia 1.19
V zamlčování informací Čs. rozhlas pokračoval i nadále.
Demonstrace před rozhlasem proběhla i následující den. V úterý 21. listopadu se vydal před 13. hodinou několikatisícový dav z Václavského náměstí na
Vinohradskou třídu. Před budovou rozhlasu opět zazněla hesla: Chceme slyšet
pravdu! Máte naši podporu! Poté shromáždění lidí v počtu 15 až 20 tisíc zazpívalo státní hymnu. Zpravodajství sice informovalo o manifestaci na Václavském náměstí, o požadavcích politického pluralismu, svobodných voleb a větší
veřejné informovanosti, ale o demonstraci před budovou rozhlasu a předání petic jeho řediteli nepřineslo ani zmínku. Zpravodajství z těchto dnů je ukázkou až
křečovitého dodržování stereotypních metod tehdejšího vedení a naprosté závislosti zpravodajské směny na oficiálních textech, které ani v nejmenším neinformovaly o skutečném dění.
291
Prvním, kdo přinesl objektivní informace o událostech, byla stanice EM. Již
v neděli 19. listopadu shromáždili její redaktoři (Daniela Sedlářová, Ivan Rössler, Ivan Jablonský a další) množství informací a příspěvků, ale z rozhodnutí
ústředního ředitele je nesměli odvysílat. V pondělí 20. listopadu se však živé
vysílání Magazínu Mikrofóra a Kontinentů změnilo – bez ohledu na předem
schválené vysílací plány – ve zpravodajský informační proud. Redaktoři přímo
z terénu vysílali ohlasy na události a názory nejrůznějších jedinců i skupin.
Druhou čestnou výjimkou bylo Vysílání pro hlavní město Prahu, jehož pracovníci hned v pondělí 20. listopadu vyjádřili řediteli studia RSDr. Zdeňku Třešňákovi odsouzení brutálního zákroku na Národní třídě a své rozhodnutí pravdivě
informovat Pražany. Když byli odmítnuti, iniciovali prostřednictvím rozhlasové
odborové i stranické organizace odvolání K. Kvapila z funkce ústředního ředitele. Od toho dne v Pražském zvukovém deníku informovali o stávce studentů
a divadelníků a v následujících dnech ve vysílání zněly i názory studentů a dělníků.20
Ryba smrdí od hlavy
V úterý 21. listopadu byla celá redakce Mikrofóra povolána k ústřednímu
řediteli Kvapilovi. Informoval o negativní reakci a hrozbách M. Jakeše, že nechá zastavit vysílání takových programů jako Mikrofórum, bude-li v tomto duchu pokračovat. Za redakci odpověděla D. Sedlářová, že redakce bude i nadále
pracovat podle svého nejlepšího svědomí. Na to Kvapil odvětil, že v takových
chvílích je svědomí novináře přepych (!), že jsme zaměstnanci Čs. rozhlasu.21
Týž den se ve studiu 1 shromáždilo na 300 zaměstnanců. Přišlo i pozvané vedení
ve složení K. Kvapil, J. Hacmac, Š. Babiak a Z. Němec. Shromáždění požadovalo odvysílání rezoluce rozhlasových pracovníků, požadující přešetření brutálního zákroku ze 17. listopadu a souhlas s cíli OF. K. Kvapil varoval před podléháním emocím a vyzýval k dodržování disciplíny a kázně. Další setkání bylo
svoláno na příští den ve 13 hod.
Téhož dne, 21. listopadu, se odpoledního živého vysílání Mikrofóra opět
účastnili zástupci studentských stávkových výborů Šimon Pánek, Martin Mejstřík a Pátková. Do redakce Mikrofóra přišel Rudolf Hrušínský st. a natočil prohlášení, varující před provokatéry a projevy násilí.
Ústřední ředitel nechal odvysílat rezoluci ve své vlastní verzi. Původní verze
byla odevzdána do Svobodného slova, které ji 22. listopadu otisklo, byla přečtena na Václavském náměstí a v některých pražských divadlech. Vysílání Mikrofóra kladně hodnotil ředitel Českého rozhlasu J. Hacmac. Vedení rozhlasu porušilo úmluvu a svolalo schůzi na 12:30 hod. (později získala označení veřejná
stranická). Většina zaměstnanců se však o jejím konání nedozvěděla. Když se
dostavili podle původního plánu ve 13:00 hod., K. Kvapil schůzi ukončil, znemožnil přečíst prohlášení a odmítl nechat o něm hlasovat. Zároveň zakázal další shromažďování na půdě Čs. rozhlasu.
Následujícího dne, ve čtvrtek 23. listopadu, vyšlo v Rudém právu dementi
prohlášení ze Svobodného slova jménem pracovníků rozhlasu-komunistů, kteří
ovšem neměli možnost se k tomu vyjádřit. Týž den odvysílalo Mikrofórum společné prohlášení OF a studentských stávkových výborů: […] my studenti, jsme
součástí Občanského fóra, které je otevřené pro všechny představitele občanů
v našem státě, tzn. jak pro všechny strany, pro všechna mládežnická hnutí, pro
všechna studentská hnutí, prostě je otevřeno pro všechny občany, z tohoto důvo292
du jsme vytvořili novou sedmibodovou výzvu ke spoluobčanům, která je konečná, na které se shodly všechny pražské vysoké školy. Rozesíláme ji všude po
republice, na ostatní vysoké školy i do všech ostatních závodů.22 Samozřejmě ve
vysílání zazněly i negativní reakce. Hodnocení vysílání ředitelem Českého rozhlasu J. Hacmacem bylo opět pozitivní.
Od 23. listopadu si redakce pronajala hotelový pokoj přímo proti Melantrichu. Odtud Ivan Jablonský komentoval veškeré dění na Václavském náměstí,
v přímém vstupu zazněl hlas Rudolfa Hrušínského a poprvé v historii československých masmédií v přímém přenosu i hlas Václava Havla. Svobodná Evropa
vyzvala své posluchače, aby přeladili na Mikrofórum, které vysílá živě. Vzápětí
do studia 7, odkud Mikrofórum vysílalo, vpadl K. Kvapil v doprovodu J. Hacmace a jeho náměstka F. Sojky. Z příkazu K. Kvapila bylo okamžitě přerušeno
živé vysílání. Po slovní potyčce mezi redakcí a vedením byl zařazen na nátlak
K. Kvapila poslední publicistický příspěvek – prohlášení svazáků Pohotovostního pluku, kategoricky žádajících potrestání studentů, kteří byli na Národní
třídě. Dále se už vysílala jen hudba. Členové redakce se odmítli na konci vysílání odhlásit a odešli ze studia.
Pražský zvukový deník jako první odvysílal reportážní záběry z fiaska Miroslava Štěpána mezi dělníky v ČKD 23. listopadu.
Vznik Občanského fóra Čs. rozhlasu
Občanské fórum rozhlasových pracovníků se ustavilo večer 23. listopadu
v Divadle hudby. Jeho vůdčí osobností se stal režisér Karel Weinlich. Hlavním
požadavkem bylo pravdivé a objektivní informování veřejnosti. V prohlášení,
které bylo následně přečteno, se jasně ukázalo, jak je toto základní poslání sdělovacího prostředku znemožněno: Připojujeme se ke společenství OF, s jehož
zástupci v minulých dnech jednal předseda vlády Ladislav Adamec. Konkrétně
si to představujeme tak, že my jako občané ČSSR, pracovníci Čs. rozhlasu ustanovujeme OF Čs. rozhlasu. Představujeme si, že se v tomto volném společenství
spojí všichni ti, jimž není lhostejný dosavadní způsob vysílání Čs. rozhlasu.
Další bod otevíráme otázkou: proč jsou lidé nuceni chodit po ulicích s megafony? Proč se informace o současném dění rozšiřují mezi občany pomocí množených prohlášení, rezolucí a oznámení o tom, co se děje? Proč už třetí den Svobodné
slovo ozvučuje Václavské náměstí? Protože rozhlas a televize neplní svou základní funkci: informovat nejširší vrstvy obyvatel. Šířit profesionálně, pravdivě a odpovědně informace se znalostí skutečného stavu věcí a dějů, které prožíváme. Jedině
tak se dá předejít nebezpečným emocím, malověrnosti a unáhlenosti. Navrhujeme:
1) využít přenosové techniky (přenosové vozy, mikroporty apod.);
2) s okamžitou platností začít shromažďovat dokumenty se svědky dne 17. listopadu 1989;
3) vstoupit do živého dialogu s pracovníky závodů (t. j. dělníky, techniky, administrativou).
Je na nás, jak tento návrh uvést v život.23
Ve stejný den jako OF vznikl po odborové linii rozhlasový stávkový výbor
vedený PhDr. Josefem Kleiblem.24 Protože trval zákaz aktivit v hlavní budově,
působilo centrum OF v režisérském oddělení v Opletalově ulici. K. Weinlich
společně s J. Kleiblem kontaktovali bývalé pracovníky rozhlasu vyhozené v období normalizace. Založením OF ČsRo a ustavením Stávkového výboru skončila fáze roztříštěnosti a dílčích iniciativ. Další postup byl ve vzájemné koordi293
naci akcí, včetně pravidelného spojení s koordinačním centrem OF ve Špalíčku.
V pátek 24. listopadu ředitel ČRo J. Hacmac k překvapení všech vysílání Mikrofóra znovu hodnotil kladně a ocenil postoje redaktorů. Vysílání se opět rozběhlo naživo, zazněly nejrůznější názory k současnému dění. Ve stejném duchu
vysílání Mikrofóra pokračovalo ve dnech následujících, jeho redaktoři byli pohotově všude, kde se něco dělo, a informovali posluchače. Ke zdárnému průběhu
vysílání přispívali všichni, kdo se na něm podíleli, redaktory Mikrofóra počínaje
přes spolupracovníky z ostatních redakcí, studenty, techniky a posluchači konče.
V 17 hod. se sešli členové OF ČsRo (asi 600 zaměstnanců) na shromáždění
v Malostranské besedě. Odhlasovali požadavek na odstoupení vedení ČsRo
včetně ústředního ředitele: My, členové OF Čs. rozhlasu, žádáme důrazně odstoupení
vedení Čs. rozhlasu včetně jeho ústředního ředitele RSDr. Karla Kvapila, CSc.,
tedy všech, kteří v minulosti zneužívali všech funkcí ke zkreslování politické,
ekonomické a ekologické situace u nás i v zahraničí. Je to samozřejmě nejen
porušování novinářské etiky, ale také zdiskreditování Čs. rozhlasu v očích široké
veřejnosti. Je smutné, že široké vrstvy obyvatelstva dávají přednost vysílání zahraničních stanic před vysíláním Čs. rozhlasu v touze po objektivním zpravodajství.
Vedení a ústřední ředitel v nejdůležitějších chvílích těchto pohnutých dní brání
úplnému, objektivnímu a pravdivému informování naší veřejnosti a my požadujeme jejich odstoupení z funkcí. […]25 Prohlášení ještě tentýž den večer předali Karlu Kvapilovi. Odmítl je akceptovat a trval na svém řádném odvolání ÚV
KSČ a vládou, která jej do funkce jmenovala.
25. listopadu se zaměstnanci rozhlasu na podporu prohlášení OF z předchozího dne sešli nejprve před budovou na Vinohradské, protože ostraha je nevpustila dovnitř. Veřejně byla přečtena rezoluce s požadavkem na odstoupení K. Kvapila. Tento dokument byl doručen i na ÚV KSČ. Na schůzce s vedením, která
následovala, bylo dohodnuto, že OF ČsRo dostane přidělenu místnost v Opletalově ulici a telefony. […] Na mítinku na Letné svolaném OF vystoupil jménem
zaměstnanců rozhlasu Jan Rosák a informoval o posledních událostech v ČsRo.
26. listopadu OF ČsRo vydalo [prohlášení, v němž sice] vítá iniciativu vedení
a některých členů KSČ v ČsRo připojit se ke generální stávce 27. listopadu. Po
událostech minulého týdne však pochybujeme, že tito lidé mají morální nárok
stávku organizovat monopolně, bez náležitého informování OF. […]V době, kdy
dosavadní vláda ČSSR jedná se zástupci jiných politických stran s tzv. opozicí
o sestavení vlády, není možné, aby příští vedení Čs. rozhlasu bylo složeno jen ze
zástupců jedné strany. […]26
Na zasedání ÚV KSČ 26. listopadu v noci informoval ústřední ředitel ČsRo
Kvapil o situaci v rozhlase a metodách, kterými se vedení snažilo eliminovat
narůstající tlak OF. První formou bylo vysílání stanovisek komunistů k probíhajícím událostem, druhou aktivizace členů strany, odborářů a svazáků v rozhlase.27
Dne 27. listopadu se uskutečnilo první jednání zástupců vedení ČsRo, pobočky OF a celozávodních organizací KSČ, ROH a SSM. Za vedení se zúčastnili K. Kvapil, J. Hacmac, Š. Babiak, H. Landovská, JUDr. L. Anderlík a PhDr. D.
Sedlářová, za OF Karel Weinlich, Jan Rosák, Viktorín Šulc, JUDr. Lucie Weissová, za KSČ Zdeněk Němec, za SSM Miroslav Svoboda a za ROH Helmut
Vondrášek [a v tomto složení se pak scházelo vedení a rozhlasovým OF a složkami ještě několikrát]. Vyhodnotili vysílání ČsRo ze soboty a neděle. Přítomní
odsouhlasili, že na okruhu Hvězda mezi 12. a 14. hod. zajistí pracovníci redakcí
zpravodajství a publicistiky a redakcí mládežnické publicistiky v Praze a Brati294
slavě vysílání informací o celém spektru událostí v republice. V tomto čase se
slovenské okruhy Bratislava a Děvín připojí k Hvězdě, na spojených stanicích
Praha a Vltava zazní Má vlast a Slovanské tance. Rozhodlo se také o zahájení
přípravy živě vysílaného 60minutového diskusního pořadu k současné situaci
ve společnosti a možnostem jejího vývoje, kde budou zastoupeny různé strany
politického spektra.
OF ČsRo v dalším prohlášení [konstatovalo]: Stávky na celém území Československa jasně dokázaly, že lidé, kteří se v uplynulých letech, ale zejména v posledních dnech zdiskreditovali, nemohou zastávat vedoucí funkce. Z tohoto principu vychází hlavní činnost OF ČsRo, konkrétní řešení je samozřejmě věcí morální
vyspělosti každého jednotlivého pracoviště. Jsme přesvědčeni, že nepůjde o čistku
nebo splácení účtů, ale konečně už o pojmenování věcí pravými jmény. S tím souvisí i občanská a pracovní rehabilitace těch našich spolupracovníků, kteří byli
nuceni opustit v posledních dvaceti letech rozhlas z tzv. politických důvodů.28
Jednání zástupců vedení a OF proběhlo 28. listopadu […]. Byla zkontrolována příprava besedy za účasti různých názorových skupin a byl určen vysílací
čas na týž den po skončení Rozhlasových novin. Bylo dohodnuto, že o jednání
zástupců vedení OF se zástupci vlády ČSSR bude informovat zpravodajství.
Ústřední ředitel požádal přítomné o dodržování pracovní kázně a disciplíny
a poukázal na nepřípustný odklon hlasatelů od textu. K. Weinlich informoval
o přípravě celorozhlasového OF; Z. Němec o přípravě celorozhlasového aktivu
komunistů. Dočasně byly pozastaveny již schválené reorganizace.
Členové OF ČsRo zaslali premiéru federální vlády L. Adamcovi dopis: Vážený pane premiére, my členové OF Čs. rozhlasu a Stávkového výboru Čs. rozhlasu důrazně žádáme odstoupení ředitele RSDr. Karla Kvapila, CSc. a jeho
kolegia, tedy všech, kteří v minulosti zneužívali svých funkcí ke zkreslování ekonomické, ekologické, kulturní situace u nás i v zahraničí. To ostatně dokládaly
i jejich jednoznačné reakční postoje vůči naší snaze věcně a pravdivě informovat
nejširší veřejnost v právě uplynulých dnech. Tím tedy nejen porušili novinářskou
etiku, ale především zdiskreditovali Čs. rozhlas v očích národa […] to není útok
proti KSČ. […] Na důkaz toho navrhujeme i jako ústředního ředitele Karla Starého, současného pařížského zpravodaje redakce mezinárodního života, člena KSČ,
s tím předpokladem, že jeho nejbližší spolupracovníci budou zástupci jiných
politických stran a občanských sdružení. […] Za OF dopis podepsali Weinlich,
Šulc, Linhart, za Stávkový výbor ČsRo J. Kleibl, Š. Šejvl a D. Czechová. 29
Zástupci vedení ČsRo a OF (Palouš, P. Pospíchal, Weinlich, Percl) se sešli
na jednání, kterému předcházela rámcová dohoda OF s předsedou vlády Adamcem o přidělení prostoru ve sdělovacích prostředcích. OF se dohodlo s vedením
ČsRo na vysílacích časech na okruhu Hvězda; vedení nabídlo OF i podíl na
dialogovém pořadu na okruhu Praha. Koordinátorem pro ČsRo se za celostátní
OF stal Petr Pospíchal.
Jednání se konalo i 29. listopadu, kde K. Kvapil informoval o výsledcích
včerejšího večerního jednání se zástupci celostátního OF. Š. Babiak zhodnotil
besedu Dialog, vysílanou předchozího dne na stanici Praha, a navrhl pro tento
typ pořadu týdenní interval. Přípravou pověřil Ladislava Tůmu, který již kontaktoval P. Pospíchala. Bylo rozhodnuto, že pokud jednání FS přesáhne 18. hodinu, bude přímý přenos pokračovat i v čase přiděleném OF. Závěrem zaznělo
stanovisko k odpolední schůzi OF ČsRo v Radiopaláci na Vinohradech, jejímž
295
cílem bylo hlasování o důvěře ústřednímu řediteli K. Kvapilovi. Většina účastníků schůze se ztotožnila s názorem, že je nutné, aby K. Kvapil z funkce odstoupil, protože neumožnil, aby rozhlas v posledních dnech pravdivě a objektivně
informoval o dění v zemi. Tím, že vysílání zpráv bránil, způsobil dezinformování veřejnosti a ztrátu důvěryhodnosti Čs. rozhlasu. K. Kvapil uvedl, že přispěl
k tomu, aby vážná situace byla řešena demokraticky; na svém postoji by nic
neměnil. Zástupkyně stanice EM Daniela Sedlářová zrekapitulovala každý den
uplynulého týdne, jak vedení nejprve bránilo vysílání a pak postupně měnilo
své postoje. Při následném hlasování vyslovili přítomní zaměstnanci většinou
hlasů K. Kvapilovi nedůvěru (694 pro odvolání, 30 proti a 41 se hlasování zdrželo).30 K 29. listopadu 1989 registrovalo OF ČsRo 900 podpisů pracovníků.31
V týž den se sešla koordinační skupina, která ustavila Demokratické fórum komunistů ČsRo. K požadavkům, zformulovaným předchozího dne celostátním
Demokratickým fórem komunistů, připojila dva další články:
1. Žádáme odstranění systému nomenklatur.
2. Zásadně snížit administrativně byrokratický aparát a v této souvislosti uvolnit nadměrný majetek ve prospěch společnosti.32
30. listopadu na jednání mezi vedením ČsRo a OF ředitel zpravodajství a publicistiky Š. Babiak zhodnotil vysílání minulého dne, jehož dominantou byl přímý
přenos ze zasedání parlamentu. K. Kvapil upozornil, že je nutné oddělit novinářský profesionalismus od politického přesvědčení, předkládat posluchači objektivní nadhled (!) a zaměřit se na objevování osobností ve všech složkách společnosti. Diskutovala se potřeba širšího hudebního spektra včetně dříve nehraných
zpěváků a autorů. Š. Babiak byl pověřen projednat s ředitelem techniky ing. Junkem přidělení pracoviště pro přípravu pořadů OF, J. Hacmac zajistit přidělení
prostoru pro výbor OF. Jednalo se i o vysílání tzv. trezorových pořadů a jejich
zařazování do vysílání prostřednictvím Hlavní redakce programu.
Výbor OF ČsRo téhož dne rozhodl, že pravidelných schůzek s vedením rozhlasu od 10 hod. se budou účastnit K. Weinlich a V. Šulc. Každému jednání
bude přítomen zástupce centrálního OF […]. OF odeslalo další dopis premiéru
L. Adamcovi, ve kterém jej informovalo o výsledku hlasování na aktivu rozhlasových pracovníků v Radiopaláci: Máme informace, že podobné aktivy proběhly a jsou organizovány v krajských studiích […]. Abychom přispěli k vyřešení
vzrušené a neklidné situace, k vytvoření konstruktivní atmosféry s odvoláním na
důvody obsažené v našem minulém dopise, žádáme Vás o urychlené řešení situace
vyplývající z Vaší kompetence. Řešení vidíme pro danou chvíli v postupu, jaký byl
už zvolen v jiných sdělovacích prostředcích: jmenování nového vedení, které by
pak ustavilo programovou radu zastupující současné vlivné společenské síly.33
Od 30. listopadu 1989 začalo na stanici Hvězda ráno od 6:00 – 6:30 a v podvečer od 18:00 do 19:00 hod. vysílat Občanské fórum. Program tvořilo zpravodajství, reportáže, rozhovory, poznámky, úvahy a tematicky koncipované pořady. Doplňovala je populární hudba, převažovaly písně dosud zakázaných autorů
a interpretů – např. Marty Kubišové, Jaroslava Hutky, Karla Kryla a dalších.
Podle statistik výzkumného oddělení byla poslechovost na stanici Hvězda v letech 1980–88 značně stabilní a dosahovala 7 %. Na stanici Praha byla v tutéž dobu
dvojnásobná. V lednu 1990 poslouchalo pořad Občanské fórum přibližně 24 %
posluchačů a zvýšil se i dopisový ohlas. Vysílání OF dostalo v prosinci 1594
dopisy, v lednu 1 640 dopisů. Přes počáteční potíže s úrovní pořadů mělo vysílání OF (později v souvislosti s volbami 1990 se název relace změnil na Ra296
diofórum) velký význam. Poprvé od 60. let se vracela do programu živá, bezprostřední publicistika, což posluchači uvítali, jak vyplývá z dopisového
ohlasu.
Následujícího dne na jednání zástupců vedení a celozávodních organizací
jako dominantu včerejšího vysílání hodnotil Š. Babiak zpravodajství ze zasedání vlády. Informoval o přidělení výrobních časů pro přípravu pořadů OF v R 11
od 16 do 18 a v R 26 od 19 do 20 hod. a o vysílání tiskové konference V. Komárka od 14 hod. ve Vinohradském divadle. Začátek odvysílá rozhlas v přímém
přenosu, z celé tiskové konference pořídí záznam, který odvysílá. Výbor OF
získal dvě místnosti ve 4. patře budovy na Vinohradech, kde sídlil bývalý sekretariát kádrového a personálního útvaru. Byla ustavena komise pro zabezpečení
kádrových materiálů, v níž vedení zastupovaly J. Špíšková a R. Prosová.
Vznik Programové rady
Rozhlasové OF předložilo 1. prosince k projednání návrh na ustavení Programové rady, složené ze zástupců všech hlavních redakcí, jako oponentního
orgánu vedení ČsRo: Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu nejsou
složeny z expertů schopných zajistit bezchybný chod vysílání. […] proto navrhly zřízení programové rady, která svým složením vyjadřuje současnou politickou strukturu naší společnosti a zároveň je po stránce odborné garantem potřebné profesionality. Prvním cílem programové rady je zabezpečit, aby celé
vysílání Čs. rozhlasu bylo naprosto objektivní, nikým neovlivňované, nestranné,
úplné a pravdivé; mimo jiné by tak do budoucna odpadlo vymezování časových
úseků pro vysílání Občanského fóra.
Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu – po konzultacích na jednotlivých pracovištích i vzhledem k důvěře jim projevené – oznamují toto složení
programové rady: PhDr. Jan Czech, CSc., Marcela Dolečková, ing. Zbyněk
Honys, PhDr. Jiří Kamen, Radek Mácha, Karel Mastný, Hynek Pekárek, Milan
Rykl, Blanka Stárková, Daniela Sedlářová, Eva Šimsová, PhDr. Jiří Štilec, CSc.
Za krajské vysílání Luděk Zapletal (Ostrava), Karel Starý a Karel Weinlich.
Takto složená Programová rada je odpovědná za vysílání Čs. rozhlasu. Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu budou kontrolovat, zda se nezpronevěřuje svým cílům a úkolům stanoveným OF. V opačném případě může být každý
z jejích členů odvolán na základě vyslovení nedůvěry hlasováním všech členů Občanského fóra Čs. rozhlasu. Funkce člena programové rady je neplacená a dobrovolná. O jejím jednání budou pracovníci Čs. rozhlasu pravidelně informováni.34
První společné jednání PR s vedením se konalo 4. prosince v 10 hod. v místnosti ústředního ředitele. Rozhodlo o pozastavení reorganizací úseku techniky,
ekonomiky a správy a úseku informatiky, potvrdilo vytvoření legislativně právního a organizačního odboru od 1. ledna 1990, převod odboru automatizace systému řízení pod útvar programových a dokumentačních fondů do Českého rozhlasu, převod ostrahy objektů z hospodářsko-provozního úseku do odboru obrany
včetně schválené systemizace a vytvoření funkce metodika a vzniku úseku hudebních těles.
Karel Starý jmenován ústředním ředitelem
3. prosince vláda ČSSR odvolala K. Kvapila z funkce ústředního ředitele ČsRo.
V úvodu jednání programové rady 4. prosince informoval K. Kvapil o svém odvolání a jmenování K. Starého do této funkce s tím, že do jeho návratu z Paříže
297
je řízením rozhlasu pověřen J. Hacmac. K. Weinlich seznámil přítomné s prohlášením OF a stávkového výboru ČsRo o složení programové rady. Poté K.
Kvapil jednání opustil. Následovalo první jednání rady, jehož se zúčastnili
všichni její členové s výjimkou R. Máchy a K. Starého. Přítomni byli zástupci
všech krajských studií.
Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci
Milan Šmíd
Deníky Lidová demokracie a Svobodné slovo patřily v roce 1989 k těm centrálním
médiím, která občas vybočovala z oficiální ideové linie českého tisku, i když jen
v omezené míře a ve vymezených oblastech – například ve zpravodajství o kultuře nebo při informování a v komentářích o událostech v zahraničí.35 […] Protože část politického vedení lidovců a socialistů, povzbuzená perestrojkou a mezinárodním vývojem, se snažila v rámci Národní fronty o jistou emancipaci ve
vztahu ke KSČ, kritika a výtky ze strany FÚTI a oddělení ÚV KSČ, po kterých by
kdysi možná padaly hlavy, zůstaly častokrát v roce 1989 neoslyšeny.
[…] před volbami v červnu 1990 se vedení obou politických stran snažila
z aktivity svých deníků v listopadových dnech získat politický kapitál, přičemž
Čs. strana socialistická [ČSS] byla na tom ve srovnání s lidovci [ČSL, později
KDU-ČSL] lépe. V redakci Svobodného slova totiž pracovali redaktoři, kteří
měli úzké vztahy k lidem z disentu a ze samizdatových Lidových novin a kteří
se okamžitě zapojili do událostí opozičního hnutí, což vyvrcholilo zorganizováním pověstných balkonů Melantrichu.36
Také v korektorně Svobodného slova pracoval po roce 1968 vyhozený redaktor zahraničního zpravodajství Čs. rozhlasu Jaroslav Jírů; v šedé zóně mezi disentem a redakcí se pohyboval redaktor a překladatel Dušan Provazník, jenž se
podílel společně s Petrem Kučerou na zajištění balkonu Melantrichu pro první
demonstraci v úterý 21. listopadu.37 [Adam Černý, který tehdy pracoval v zahraniční rubrice tohoto listu, vzpomíná: díky Jaroslavovi Jírů měli také k dispozici zahraniční tisk (především francouzský); Jírů i Dušan Provazník díky „pokrývačům“, tzn. pod jménem některého z kolegů, kteří nebyli „na indexu“,
přispívali i do deníku.] Vedení ČSS se sice od mimoredakčních aktivit redaktorů svého stranického listu distancovalo, ale netrestalo je. Později se naopak opatrně přihlásilo k [jejich] opozičním aktivitám.
Naproti tomu vedení lidovců, zaskočeno samostatností redaktorů v sobotním vydání Lidové demokracie, dlouho váhalo s tím, jak se k událostem oficiálně postavit, což se projevilo i v opatrnější redakční politice Lidové demokracie,
která významné původní zpravodajství – například o první tiskové konferenci
Občanského fóra – „ukrývala“ do nenápadných noticek uvnitř listu.
Protože v neděli žádné noviny nevycházely, [na události, které se daly od sobotního rána do pohybu – vyhlášení stávky studentů a divadelníků a návrh na generální stávku na 27. listopadu, fáma o mrtvém studentovi – reagovaly rozhlas a televize.] V průběhu neděle se tuto fámu oběma médiím podařilo vyvrátit, když oba
studenti MFF UK uvedeného jména byli představeni veřejnosti živí a zdraví.
[…] Kromě neutrálně podaných vlastních informací o situaci na školách [a citace oficiálních stanovisek, jako bylo] prohlášení ministryně školství, se Městský
výbor SSM vyjádřil kriticky k zásahu pořádkových sil na Národní třídě a připo298
jil se k požadavku studentů o jeho vyšetření. Novináři pražských celostátních deníků měli o víkendu možnost být v blízkosti událostí nejen na pražských ulicích,
ale [také] ve školách, divadlech, v politickém zákulisí, například v Činoherním
klubu, kde se v neděli 19. listopadu večer ustavilo Občanské fórum. Záleželo
však na tom, co se z výsledků jejich zpravodajské práce objeví v pondělí na
stáncích.
Pondělí 20. Listopadu
Nejodvážnější v tomto směru byl deník Svobodné slovo […]. Hlavním materiálem titulní stránky bylo Naše prohlášení k 17. listopadu 1989, což byl materiál podepsaný předsednictvem a sekretariátem ÚV ČSS, klubem poslanců
ČSS a redakcemi Svobodného slova a týdeníku Ahoj na sobotu. Toto prohlášení v rámci perestrojkových mantinelů volalo po řešení společenských problémů, po dialogu a po změnách v legislativě týkající se shromažďovacího, spolčovacího a petičního práva. […] tento dokument vznikl o víkendu na sekretariátu
ČSS a jeho autory byli ústřední tajemník ČSS Jan Škoda, Stanislav Křeček, Jiří
Vyvadil a Marta Bystrovová. Předseda strany Bohuslav Kučera byl o dokumentu informován telefonicky.
Nicméně Svobodné slovo 20. listopadu nese do jisté míry ještě pečeť oficiální schizofrenie. Na jedné straně list přináší na svoji dobu „odvážné“ politické
stanovisko, tiskne vlastní příspěvky týkající se zákroku na Národní třídě [Ohlasy pátečního večera, Vlastníma očima, Mluví Martin Šmíd], rozsáhle informuje
o divadelních stávkách [Koncert, který jen začal, Proč v sobotu přestala hrát
všechna pražská divadla], na straně druhé umisťuje na první stranu pražského
vydání [televizní projev] předsedy české vlády Františka Pitry K aktuálním
otázkám. Dále pak ve zvláštním jednosloupku přecházejícím z 1. na 3. stranu
s titulkem Informace ČTK cituje oficiální zpravodajství, které informuje o akci
režírované ze zahraničí, o provokující skupině osob známých z různých protispolečenských vystoupení, nebo o vyvolávání emocí a nepřátelských nálad. [To
bude ostatně patřit k pozůstatku dosavadní prorežimní servility ve většině deníků i vysílacích médií. – bek]Kromě toho řada reportážních materiálů, jež redaktoři v průběhu víkendu zpracovali, šéfredaktor do vydání nepustil. […] Marta
Bystrovová o přípravě pondělního vydání uvedla: Vedení redakce na naši aktivitu
nejdříve nic neříkalo, pak nařídili, že musí všechno, co jde do novin, číst, a nakonec jsme zjistili, že z oněch svědectví 17. listopadu vyšel jen zlomek. Šéfredaktor je u sebe sušil asi týden. 38
Podobně se zachovalo i vedení deníku Lidová demokracie, které se – na rozdíl
od Svobodného slova – v pondělí už neodvážilo umístit materiál o událostech
v Praze na prominentní místo listu. Titulní strana se na první pohled ničím neodlišuje od podoby listu charakterizované konformitou obsahu i formy. Hlavní
tématem titulní strany je druhý sjezd Českého svazu ochránců přírody […] pod
ním je krátké osmiřádkové Stanovisko předsednictva MěV ČSL v Praze a plný
text Vystoupení předsedy vlády ČSR F. Pitry [jakož i další oficiózní informace]
a zpravodajství vlastních redaktorů stručně shrnující základní události víkendu.
Mladá fronta se v pondělním vydání zaštítila prohlášením předsednictva MěV
SSM s neutrálním titulkem Společné prohlášení v čele listu. Toto prohlášení
přijaté, jak zdůrazňuje perex zprávy, za přítomnosti předsedy ÚV SSM Vasila
Mohority, vyjádřilo znepokojení a rozhořčení nad událostmi a požadovalo prošetření postupu pořádkových sil. [Vedle oficiálních textů] je vlastní zpravodaj299
ství redaktorů s nadtitulkem Pátrání Mladé fronty po osudech zraněných přebito
hlavním titulkem Fáma vyvrácena; […] studentskou demonstrací a protesty
[se]nezabývá a publikuje „tradiční“ zpravodajská a mládežnická témata.
Tehdejší redaktor Mladé fronty Vladimír Kovářík popsal situaci v redakci
Karlu Hvížďalovi v roce 1990: Šéfredaktorka soudružka Miloslava Moučková
se nás pokoušela zkraje organizovat a řídit. Přišla s fintou, že s námi souhlasí,
že všechno do novin dáme, ale že ty zprávy musíme mít perfektně ověřené… zatímco my jsme žhavili telefony…ona za zavřenými dveřmi plnila sama pondělník…
to znamená četkou a žvástama. Když my jsme měli zpravodajství v kupě, tak
jsme zjistili, že noviny jsou plné, a že se tam už nic nevejde.39
Pro pondělní vydání deníku Práce, za jehož vydavatelem stála jednotná odborová organizace, bylo hlavní zprávou dne zpravodajství Ze sobotních výročních jednání ROH. Prominentní místo měla také informace o druhém sjezdu ochránců přírody. Při informování o studentské demonstraci se redakce Práce zcela spolehla
na zpravodajství ČTK […] Také materiály na 2. straně listu, které se věnují demonstraci ze 17. listopadu, pocházejí výhradně z oficiálních zdrojů zpravodajství ČTK
[vystoupení F. Pitry, zatčení Petra Uhla, vyjádření ministrů školství a zdravotnictví
atd.] původní je pouze redakční poznámka komentující víkendové události. Je otištěna bez titulku pod názvem rubriky Poznámka a její obsah plně souzní s postojem
vlády a se zpravodajstvím ČTK, o čemž svědčí už její úvod: Je mnoho smutných
a trapných věcí kolem demonstrace, která následovala po uctění památky 17. listopadu, než aby bylo možné zůstat jen u věcných zpráv konstatující fakta. Především
– skutečnost, že tohoto památného dne bylo tak hrubě zneužito, mnohé napovídá. [...]
Je možné a velice pravděpodobné, že autorem této poznámky, prezentující pod
značkou (r) redakční stanovisko, byl samotný šéfredaktor František Coňk, kterému
se téměř celý týden, až do plenárního zasedání ÚV KSČ podařilo udržet redakční
politiku deníku Práce v linii majitele vydavatelství, tj. Ústřední rady odborů.
Na rozdíl od Práce deník KSČ Rudé právo událostem věnoval poměrně velký prostor. „Otvírákem“ titulní strany bylo prohlášení předsedy české vlády
Pitry Výzva k rozvaze a občanské odpovědnosti. Zhruba dvě třetiny tiskové plochy této strany se věnují situaci po 17. listopadu. Jednak v úvodníku Rozhodně
proti provokacím a dále v rozsáhlém zpravodajství, převážně ze zdrojů ČTK,
uvedeném titulkem Pokus vyvolat společenský neklid s podtitulky Domnělá
oběť student Karlovy univerzity Martin Šmíd před televizní kamerou – Zadržen
šiřitel provokační verze. List se soustředil hlavně na vyvrácení „provokační verze“ fámy o mrtvém studentovi a tomu věnoval nejvíce prostoru. Autor původní
reportáže Očité svědectví Jiří Kohout, který byl v pátek večer svědkem událostí,
které Svobodná Evropa vylíčila tak drasticky, zde tvrdí, že [tyto] zprávy byly
v rozporu s tím, co viděl. Doslova: Ke střetům a použití obušků docházelo, když
konkrétní osoba kladla odpor při předvádění nebo zjišťování totožnosti. Ale mlácení a kopání do lidí, potoky krve, jak to líčili údajné svědkové v citovaných vysílačkách, jsme neviděli. Jiří Kohout pak sice popisuje některé dění na Václavském náměstí v neděli odpoledne, nicméně se snaží vyvolat pocit, že v Praze
je sice nálada vzrušená, ale situace je klidná. V materiálu Pokus vyvolat společenský neklid deník shrnuje zprávy vydané ČTK, ovšem informace o studentských aktivitách, nebo o vyhlášení stávky divadelníků zde chybějí.
Jak je možné vysledovat z obsahu pondělních vydání denního tisku, ČTK
celý víkend plnila funkci centrální mocí kontrolované tiskové agentury, v níž
300
autocenzura vedoucích funkcionářů a editorů stále měla navrch nad zpravodajským posláním agentury – pravdivě informovat o událostech, bez zkreslování pohledu ideologickými a provládními brýlemi. [Ovšem situace v samotné ČTK byla
už v pondělí 20. listopadu odlišná; autor stati uvádí v poznámce z publikace, kterou
vydala agentura po několika měsících, jak ji] popisuje redaktor Zdeněk Rosenbaum: Celá redakce je rozhořčena způsobem, jakým doposud ČTK informuje
o událostech v Praze […] Píšeme fleš o zahájení demonstrace. Ústřední ředitel a jeho
náměstek ji chtějí vidět. Ve vzrušené debatě se hádáme o její znění. Jen formulaci
„účastníci shromáždění vyjadřují nespokojenost s vedením čs. státu a společnosti“ jsme přinuceni změnit na „nespokojenost s vládou“. Jinak zpráva vyšla
v původní verzi. Máme pocit, že jsme po letech vyhráli první důležitou bitvu. 40
Úterý 21. Listopadu
Teprve v úterý se projevil v ústředních tiskových médiích posun ve směru
k nezávislé žurnalistice, zvláště v denících Svobodné slovo a Lidová demokracie, pro něž se události 17. listopadu stávají hlavním tématem […] a naprostou
většinu domácího zpravodajství tvoří původní a nezkreslené informace o tom,
co se v Praze děje.
Titulní strana Svobodného slova na první pohled postrádá dramatičnost pondělního vydání. Prominentní místo zde zaujímají [sice ještě] zprávy s domicilem ČTK: Z předsednictva ÚV KSČ, Mimořádná schůze vlád ČSSR, ČSR a SSR,
Pozornost přestavbě (setkání Miloše Jakeše s aktivem SČSP), Host u G. Husáka, Diskuse s M. Štěpánem. Teprve v dolní polovině strany se objevují situační
zprávy a reportáže Jsme pro dialog, Školy se mění v diskusní kluby, Včerejší den
v Praze (Spontánní demonstrace na Václavském náměstí). […] tato tři témata přecházejí na 4. stranu, která je zcela zaplněna zevrubným zpravodajstvím z pražských ulic a náměstí, citacemi četných prohlášení a rezolucí, jakož i zprávami
o studentských stávkách. K tématu demonstrací se vyjadřuje i 2. strana se zahraničním zpravodajstvím citací zahraničních ohlasů V centru pozornosti, jakož
i kulturní zpravodajství na straně 5 Solidarita umělců. Strategie úterního vydání
Svobodného slova byla jasná: do čela umístit stručné oficiální zprávy z dílny ČTK
a splnit tím nepsanou povinnost distribuce stranických a vládních stanovisek,
ovšem zbytek vydání naplnit vlastním, na těchto stanoviscích nezávislým, obsahem.
Také Lidová demokracie v úterý věnovala titulní stranu oficiálnímu zpravodajství ČTK […] nicméně opticky zde vystupují do popředí – jakoby se ČSL
a Lidová demokracie inspirovala pondělním vydáním Svobodného slova – zprávy
Prohlášení redakce Lidové demokracie a Stanovisko orgánů Čs. strany lidové.
Pod titulkem K vývoji současné situace v Praze publikuje Lidová demokracie na
1. straně ještě proklamaci ČNR vyzývající k rozvaze a odpovědnosti a prohlášení sekretariátu ÚV SSM podporující stanovisko vysokoškoláků SSM a žádající dialog. Vlastnímu zpravodajství o událostech v Praze je pak věnována celá
3. strana (Rozhořčení a oprávněné požadavky – Protestují nejen vysokoškoláci
– Desítky rezolucí a prohlášení) a část strany čtvrté (Manifestace v pražských
ulicích, Svědectví z minulých dnů – popis zákroku na Národní třídě 17. listopadu). V souhrnném zpravodajství na 3. straně pod mezititulkem Reprezentace
veřejnosti Občanské fórum deník Lidová demokracie jako první oficiální médium zmiňuje založení Občanského fóra, což byla svým způsobem průlomová zpráva, neboť se tu také poprvé objevuje informace o plánované generální stávce vyhlášené na pondělí 27. listopadu. Deník Svobodné slovo tento den o OF ještě mlčel.
301
V Mladé frontě stále přetrvávala tendence nahlížet na události z pozice mládežnického hnutí a svého vydavatele, Socialistického svazu mládeže. Zprávy
ČTK [jako jinde] doplňuje obsáhlé Prohlášení sekretariátu ústředního výboru
SSM, reportáž z Městské vysokoškolské rady Než vyšli na Václavák a glosa Bez
megafonu, k lidem s nadtitulkem Vasil Mohorita: Jednoznačně podporuji studenty. […] další zpravodajství na 2. straně reagovalo na pondělní neorganizované shromažďování na Václavském náměstí s řečníky u sochy sv. Václava, […]
dále jsou stručné situační zprávy o demonstraci v Brně a o dění na univerzitách
a ve školách v dalších městech. V pravidelné komentářové rubrice pod titulkem
Kdo nemá šanci Petr Šabata a Jindřich Štěpánek docházejí k závěru, že není
možné na dění těchto dní odpovědět starým naučeným způsobem; […] nikdo,
kdo není schopen jasně a prozíravě myslet a jednat, by už neměl dostat šanci.
Další stanoviska a prohlášení, jakož i původní zpravodajství – například ze setkání občanů protestujících proti znečištění životního prostředí v Teplicích – se
nacházejí na 7. předposlední straně. Také deník Mladá fronta ještě v úterý mlčel
o existenci OF. Ovšem na druhé straně jako jediný seznámil veřejnost s iniciativou Michala Kocába a Michala Horáčka MOST, která v těchto dnech sehrála
zprostředkovatelskou roli mezi vládou a opozicí. […]
Rudé právo v úterý podobně jako ostatní deníky informují o zasedání předsednictva ÚV KSČ, o jednání tří vlád s výrazným titulkem Dialog ano – konfrontace ne. Velký prostor dostávají rezoluce adresované vedení KSČ Chceme
klid a pořádek a také zpráva o setkání Miloše Jakeše s funkcionáři SČSP […]
Rudé právo sice nezamlčelo demonstrace na Václavském náměstí – Praha 20.
listopadu – Demonstrace 150 tisíc lidí v ulicích hlavního města, tuto informaci
však vyvažuje stanoviskem Co nám řekli dělníci v pražské Lokomotivce.
Deník Práce [vedle tří zpráv obvyklých ve všech médiích, zakončuje] stručnou situační zprávu o průběhu událostí na Václavském náměstí, kterou doplňuje zprávami ČTK z krajů. […]
Ve středu 22. listopadu
se ke dvojici „neposlušných“ deníků stran NF […] již naplno připojila Mladá fronta, kde šéfredaktorka Miloslava Moučková ztratila kontrolu nad chodem
redakce. O tom, jak tento proces v redakci probíhal, existují různá, často nekompatibilní svědectví. Tak např. Vladimír Kovářík v roce 1990 v rozhovoru
s Karlem Hvížďalou uvedl, že poté, co se proti šéfredaktorce Moučkové v pondělí 20. 11. postavil místní personál reprezentovaný [organizacemi ROH a SSM],
sama zvolila ústup se zdůvodněním, že ji ÚV SSM povolal do svého aparátu,
během patnácti minut vyklidila svou pracovnu a šéfování se ujal triumvirát ve
složení Karel Pacner, Bořek Hanuš a Libor Ševčík.41 Ovšem triumvirát, který V.
Kovářík zmínil, se utvořil podle Karla Pacnera až později, při přípravě mimořádného víkendového čísla,42 tedy po zasedání ÚV KSČ a demisi bývalého stranického vedení.43 […] Emailová korespondence a osobní rozhovory s Martinem
Komárkem a Liborem Ševčíkem vedené v roce 2013 však víceméně potvrdily
Kováříkovo svědectví, podle něhož od úterý 21. listopadu Miloslava Moučková
a její zástupci redakci již neřídili, neboť se podle Martina Komárka prostě vypařili. Redakci řídil neformální výbor… Shoda panuje také v tom, že vůdčí postavou v něm byl Libor Ševčík, ale kromě Bořka Hanuše a Karla Pacnera se v rozhodování o chodu redakce angažovali také Marcela Pecháčková, Ondřej Neff,
Vladimír Kovářík, Martin Komárek, možná i další lidé. Pokud šéfredaktorka do
302
redakce zavítala – jak uvádí Karel Pacner například ve čtvrtek 23. listopadu
společně s Vasilem Mohoritou44 – neměla na obsah vydání vliv.
[Toho dne] všechna pražská vydání umisťují do čela titulních stran úterní
televizní projev Miloše Jakeše. Pro venkovská vydání deníků, která [jej] nestihla zařadit, je hlavní zprávou informace o setkání předsedy vlády Ladislava Adamce s představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti. Vlastně až tento den všechna média otevřeně informují o tom, že existuje
„iniciativní sdružení“ Občanské fórum, jehož jedním z představitelů je Václav
Havel. Stalo se tak v reportážích z úterní manifestace na Václavském náměstí,
na které Václav Havel a herec Jiří Bartoška jménem OF vystoupili.
Rudé právo uzavřelo informaci o jejich vystoupení větou: Poté bylo přečteno provolání iniciativního sdružení Občanské fórum, aniž měl čtenář možnost
se s požadavky OF seznámit. Ovšem i ostatní deníky byly ve středu v tomto
ohledu ještě zdrženlivé. Jediná Lidová demokracie přinesla zprávu o úterní první
tiskové konferenci OF, která se konala po demonstraci pro domácí i zahraniční
novináře. Pod titulkem Cíle Občanského fóra se však čtenář dozvěděl pouze to,
že v prohlášení OF předaném předsedovi vlády se mj. žádá odstoupení některých čs. politických činitelů, vyšetření brutálního zákroku bezpečnosti 17. listopadu 1989 v Praze a osvobození politických vězňů.
Svobodné slovo, podobně jako ostatní deníky, při informování o setkání na
úřadu vlády přejaly verzi ČTK, ve které se píše, že předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec se včera setkal s představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti. O dvě stránky dále pak list cituje Václava
Havla, který na Václavském náměstí oznámil, že delegaci Občanského fóra
dnes odpoledne přijal předseda federální vlády. Kdo tedy jednal s premiérem
– Občanské fórum nebo pražská veřejnost? Čtenář si mohl vybrat.
Zatímco trojice celostátních deníků Svobodné slovo, Lidová demokracie
a Mladá fronta se již ve středu 22. listopadu vydaly cestou na KSČ, na vládě
a nadřízených orgánech nezávislé žurnalistiky, Rudé právo a Práce stále projevovaly loajalitu vůči svým vydavatelům v tom smyslu, že zvolily taktiku výzev
k rozvaze a opatrnosti, ne-li přímo varování před anarchií a rozvratem.
Poslední bitva v redakcích se chystala vzplanout
Deník Práce své souhrnné materiály uváděl titulky: Rozvahu, klid a pořádek
(22. 11.), Hlas rozumu musí zvítězit (23. 11.), Rozhodující jsou zájmy pracujících
a Východiska hledat s citem (24. 11.). Rudé právo šlo ve svém aktivismu ještě dále,
jak ukazuje editorský přístup ke zpracování hlavních zpráv o událostech: Projevme
všichni vysokou občanskou odpovědnost, rozum a rozvahu (titulek Jakešova projevu
v Čs. televizi), Anarchie a rozvrat nejsou naším programem (zpráva o zasedání
městského výboru KSČ), Dělnické slovo z kladenské ocelárny (vše 22. 11); Podpora dělné diskusi, Dialog, ale po práci, Jedna hodina stávky v Praze by stála
35 miliónů Kčs (23. 11.). Tento přístup vyvrcholil v pátek 24. listopadu, v den,
na který bylo svoláno plenární zasedání ÚV KSČ. Tehdy Rudé právo nabádá
a varuje: Zabraňme narušení výroby, Horníci SHD proti rozvratu, Stávky nejsou
řešením, Podpora úsilí o nastolení klidu a pořádku, Klid pro tvořivou práci.
Příklad Mladé fronty je dokladem toho, jak od pondělka 20. listopadu do
konání generální stávky 27. listopadu docházelo uvnitř redakcí k názorovému
tříbení, ve kterém se střetávali radikálové se zastánci opatrného přístupu k informování o protivládních protestech, přičemž síla radikálů prosazujících svo303
bodu a nezávislost médií postupně získala ve všech redakcích – s výjimkou
Rudého práva a deníku Práce – převahu, čímž nomenklaturní šéfy ochotné
i nadále poslouchat oficiální místa, zcela vyřadila ze hry. Tištěná média se v těchto dnech z větší části vymanila z kontroly ÚV KSČ a FÚTI, na což vládnoucí
moc a její zastánci zareagovali snahou o narušení jejich distribuce.
Již v úterý 21. listopadu se ve Svobodném slovu objevuje noticka Sdělení
čtenářům, ve které se oznamuje, že včerejší vydání našeho listu vyšlo v obvyklém
pondělním nákladu. Byli jsme však upozorněni, že v některých místech nenašli předplatitelé náš deník ve schránkách – problémy s distribucí nebyly zaviněny námi.
V průběhu týdne náhle začala váznout distribuce pražského tisku do některých regionů. Přicházely zprávy o tom, že balíky Svobodného slova i jiných
deníků nedošly na místo určení. Některé z nich se později našly vyházené podél
cest a kolejí.45 Bylo jasné, že se kdosi snaží zabránit šíření informací o událostech v Praze do zbytku republiky, odkázané na stále ještě centrálně kontrolovaná a řízená média. Začala nevyhlášená bitva o veřejné mínění v celém Československu, v níž měla média v příštích dnech sehrát důležitou roli.
o
V listopadu 1989 proběhly změny ve vedení redakce pouze v Mladé frontě
a v Čs. televizi [podrobněji o tom článek Daniela Růžičky o sametové revoluci
v ČST, stejně jako o odvolání „perestrojkového“ ústředního ředitele Čs. rozhlasu, Indrova zetě Kvapila, počátkem prosince informuje článek Evy Ješutové.]
V prosinci došlo také k formální změně v čele deníku Práce: po vrcholovém
jednání orgánů někdejšího ROH vystřídal šéfredaktora Františka Coňka 11.
prosince Ivan Červenka. V Rudém právu došlo k výměně šéfredaktora před mimořádným sjezdem KSČ 15. prosince, kdy na místo Zdeňka Hořeního byl jmenován Zdeněk Porybný, ale až do roku 1990 byl uváděn jako „pověřený řízením“. V Lidové demokracii v souvislosti se sjezdem ČSL vystřídal Stanislava
Tomse 22. prosince 1989 Jiří Navrátil. Jaroslav Mašek skončil ve funkci šéfredaktora Svobodného slova 15. března 1990 a novým šéfredaktorem se stal Lubomír Petřík. Dosavadního ředitele ČTK Ottu Čmolíka nahradil 4. prosince
Aleš Benda, kterého po čtvrt roce vystřídal Petr Uhl.
Baťa neznámý a opět známý
Karel Halberštát Když v prosinci roku 1989 přijel do Zlína Tomáš Baťa, vítalo ho zaplněné náměstí. Ale jen ti nejstarší lidé věděli, že jde o Tomíka, jediného syna někdejšího
krále ševců. Když potom šedovlasý pětasedmdesátník promluvil z radničního
balkónu pěknou češtinou se známým valašským přízvukem, ptali se ti mladší,
koho to vlastně vítají. Snad ne toho kapitalistu a vykořisťovatele dělníků, jak ho
po léta líčila komunistická propaganda?
Letitý nános lží a polopravd zanechal v myslích lidí výrazné stopy. Nová doba
a porevoluční euforie vyvolaly proto otázky, jak to vlastně s tím Baťou a s jeho
podnikáním doopravdy bylo. A tak Zlíňané, a nejen oni, začali Baťu znovu objevovat. Budiž řečeno, že za vydatné pomoci sdělovacích prostředků. Byli to
tedy především regionální novináři, kteří, ač sami procházeli historickou přeměnou, začali odhalovat dosud tajené děje, osoby a události, které před více než
půlstoletím formovaly tvář Zlína a okolí.
304
První ucelený pohled na baťovskou historii přinesla kniha Sedm století zlínských dějin. V roce 1991 ji jako svoji první a zatím jedinou vydal Klub novinářů Zlín. Téměř polovina jejího obsahu byla věnována éře Tomáše Bati a jeho
nástupců. Čtenáři v ní našli řadu dobových fotografií a přes obsáhlý rodokmen
nahlédli do historie zlínských Baťů sahající až do 17. století.
Velkou událostí byl o rok později Světový sjezd absolventů Baťovy školy práce. Do Zlína přijelo na pět set někdejších mladých mužů působících v nejrůznějších zemích světa, mnozí s řády a vyznamenáními za účast v bojích proti nacistickému Německu v době druhé světové války. Sjezd umožnil veřejnosti nahlédnout
do dalších článků zlínské historie, především pak do systému výchovy v závodech
někdejší firmy Baťa. Ukázal, že baťovští mladí muži nebyli jen hýčkanou elitou,
ale že jejich přípravu na život provázela tvrdá práce, večerní studium a tvrdý
režim v internátech.
Dějiny národů i jednotlivců nejsou černobílé. Proto i novináři nemohli opomenout neobyčejný příběh nevlastního bratra zakladatele firmy Jana Antonína
Baťu. Muže, který po tragické smrti Tomáše převzal řízení podniku a po válce
se se svým synovcem soudil o majetek. A dlouho trvalo, než byl českými soudy
zbaven nálepky kolaboranta. Bohužel, až mnoho let po své smrti.
A život ve Zlíně šel dál. Baťovo jméno se vrátilo do krajské nemocnice a do
názvu hlavní třidy města. Vznikla Univerzita Tomáše Bati. Bývalá továrníkova
vila po náročné rekonstrukci slouží veřejnosti, u hrobů Baťovy rodiny na Lesním
hřbitově již neslídí estébáci. Ze společného pomníku shlížejí na známý mrakodrap, „jednadvacítku“, bronzové sochy obou bratrů. Tomáš Baťa se objevil dokonce na poštovních známkách. Ty však byly, k ostudě českých úřadů, v roce
2006 vydány soukromou německou společností.
K poznávání života a díla geniálního zlínského ševce přispěla i řada vydaných knih. Zmiňme alespoň některé z nich: už druhého vydání se dočkala publikace Zdeňka Rybky Základní zásady Baťova systému pro podnikatele a vedoucí pracovníky. Podobně vyšly, díky zlínské univerzitě, i Úvahy a projevy
Tomáše Bati. Často velmi dramatické osudy baťovských manažerů přiblížila kniha zlínského historika Zdeňka Pokludy s názvem Baťovi muži. Pražský publicista Pavel Hajný se v knize Marie Baťová zaměřil na osud někdejší první
dámy Zlína. Životu zlínských mladých mužů se věnuje kniha Gabriely Končitíkové Baťovský Zlín. Záslužným počinem byl i dvacetidílný seriál o firmě Baťa,
který pro své čtenáře připravila regionální redakce deníku mf DNES. Dodejme
ještě, že těm, kteří v záplavě informací nechtějí ztratit časové souvislosti, je
určena malá, ale prospěšná knížka již zmíněného Zdeňka Pokludy Baťa v kostce.
Odkaz žije, dokáže-li nás inspirovat
Píšeme rok 2014. Historie obuvnického impéria je z větší části odtajněna,
veřejnost je nasycena informacemi. Mladí novináři si již nepletou Tomáše s Janem
Antonínem, kdo se chce fenoménu Baťa důkladně věnovat, má k tomu dostatek
příležitostí. Na stole je proto otázka, v jaké míře můžeme využít baťovské způsoby podnikání a vedení firem v dnešní době. V době moderních informačních
technologií, kdy poznámkové bloky a tužky tehdejších manažerů nahradily počítače a chytré mobily. Dlouholetý předseda zlínského Klubu ABŠ ing. Svatopluk
Jabůrek je přesvědčen, že to možné je. A dokonce i nutné. „Jde jen o to se s tehdejšími formami řízení a s motivacemi lidí seznámit, využít je v denní praxi,“
říká tento odchovanec Baťovy školy práce.
305
Dokazují to ostatně i příklady některých současných firem, jak o tom hovoří při různých konferencích a seminářích jejich šéfové. Baťovské zkušenosti
nenechali ležet ladem například ve společnostech Fosfa Břeclav, Continental
Barum Otrokovice, KOMA MODULAR Vizovice, Kovárna VIVA Zlín a Kovosvit Sezimovo Ústí. Podnikatelský duch Tomáše Bati tedy ani v jednadvacátém století neztratil na významu.
Dostali svobodu slova ti, komu ji normalizace vzala?
Jak dopadly rehabilitace, první velký úkol Syndikátu, který přijal ve dnech svého
vzniku?46 Vedle toho od počátku KNPJ ´68 působil na to, aby se mohli vrátit
k žurnalistické práci ti, kdo byli zbaveni v normalizačních čistkách možnosti
vykonávat své povolání a‚ zažívat svobodu slova – tu se podařilo prosadit právě
v období Pražského jara 68. A byla tu i snaha pomoci kolegyním a kolegům,
kteří během dlouhých let protiprávního režimu odcházeli s nízkými důchody do
výslužby. Proto také Syndikát novinářů hned na prvním shromáždění vytvořil
z iniciativy Stanislava Malečka rehabilitační komisi, aby také pomáhala kolegům v návratu do redakcí, popřípadě vytvořila takový systém sociálních opatření, aby si mohli vytvářet podmínky pro důstojný život.
Jsou naléhavější případy – Na první výzvu rehabilitační komise KNPJ ´68 při
snaze vypomoci rehabilitovaným novinářům odpověděl básník a novinář Vladimír Kovacs-Farský dopisem:
Vážení přátelé a kolegové, v příloze vám sice posílám prohlášení a potvrzení
z pošty o výši důchodu, ale domnívám se, že nejsem sociální případ. Do důchodu jsem šel jako horník, a protože jsem pracoval stále v hlubině, dostal jsem první
kategorií. Jak jsem na naší schůzi v Ústí n. L. slyšel, jsou v naší organizaci mnohem naléhavější případy, a proto se rád zříkám podpory v jejich prospěch. Nicméně je od vás hezké a potěšující, že se o kolegy staráte. Mně osobně postačí morální rehabilitace a s novou novinářskou legitimací mi také uděláte velkou radost.
Dlouho se však Vláda Farský z novinářské legitimace netěšil. 23. července 1990
zemřel. Bylo mu 67 let. Do mosteckých dolů přišel poté, co byl záhy po únoru 1948
odsouzen za svou činnost v liberálních maďarských novinách. Po rehabilitaci v 60.
letech publikoval v časopise Dialog, v literární příloze Průboje a stal se redaktorem kulturně politického časopisu Kulturní kalendář Mostecka.47 Tento časopis byl
normalizátory prohlášen za hlavní orgán tamních „pravicových oportunistů“ a Vláďa Farský putoval opět na hlubinný důl. I když tentokrát bez soudního rozsudku.
JUDr. Stanislav Maleček uplatnil jako dlouholetý funkcionář novinářské organizace své zkušenosti obránce práv žurnalistů. Jako jeden z mála žijících poslanců
prvního čs. parlamentu po r. 1945 měl schopnost jednat na nejvyšších politických i státních institucích. Jako vynikající právník dokázal precizně formulovat
požadavky pronásledovaných novinářů a přetavit je do legislativních návrhů.
Díky tomu mohli být například rehabilitovaní novináři, kteří již pobírali penzi,
zaměstnáni v době po listopadu ´89 v redakcích, aniž by se jim krátil důchod.
(Tehdy se to týkalo jen soudců a novinářů; předpokládalo se totiž, že lidem, kteří
prokázali po okupaci ČSSR, že jsou jim mravní zásady nad okamžitý prospěch,
umožní pracovat, aby se jejich zaměstnavatelské organizace v obou resortech
nemusely v režimu obnovené demokracie spoléhat jen na ty, kdo se bez ohledu
na etické principy těchto povolání stali služebníky kolaborantského režimu.)
306
V některých podnicích pracovaly vlastní rehabilitační komise. Nejlepší spolupráci měla komise Syndikátu s rehabilitační komisí Čs. rozhlasu. Tam také přijali – na rozdíl od jiných redakcí – víc rehabilitovaných novinářů než jinde. Ovlivnil to zejména fakt, že ve vedoucích funkcích tam pracovali členové KNPJ ´68
jako dr. Richard Seemann (později předseda Rady ČRo), dr. Václav Vrabec
(později místopředseda Rady ČTK); ale i další čelní funkcionáři projevovali
zájem, aby se uplatnili rehabilitovaní novináři. Tento stav trval po dobu existence ČsRo; s rozpadem Československa získaly monopol na zpravodajství a publicistiku redakce dosavadního Českého rozhlasu, v nichž prim hráli „svazáčtí”
aktivisté; tato falanga byla stažena do českého média veřejné služby – tak si to
ostatně přáli i strůjci rozpadu ČSFR v čele s Václavem Klausem, politiky ODA48
a slovenskými separatisty. Značná část rehabilitovaných novinářů proto po 1. lednu 1993 musila končit.
Zároveň zřídil Syndikát Fond pomoci pronásledovaným novinářům; jeho posláním bylo poskytovat materiální pomoc novinářům ČR a v mimořádných případech i novinářům jiných zemí. Fond spravoval 10členný výbor, v jehož čele
byl redaktor ing. Jiří Svejkovský, místopředsedkyní byla Anna Tučková […]
Z Fondu byl jednak doplácen důchod těm, kterým se nepodařilo zvýšit jeho výši,
vypočtenou podle sníženého pracovního příjmu, což byl důsledek normalizační
šikany, jednak jednorázové dávky např. o Vánocích.
Rehabilitační komisi Syndikátu novinářů49 podalo žádosti o morální, pracovní, po případě sociální rehabilitaci 769 kolegů a kolegyň. Komise rozhodla
na základě předložených dokladů a svědectví o rehabilitaci 680 z nich.
Základním kritériem byla skutečnost, že byla žadateli znemožněna publicistická činnost v souvislosti s demokratickými postoji novináře, s tím, že zastával
názory, které vedly v uplynulých 42 letech mocenský aparát k postihu novináře.
Komise nevyhověla žádostem převážně z důvodů: k rozvázání pracovního poměru došlo jako důsledek zániku časopisu, ale novinář se mohl jinde podílet na
publicistické práci; kolega sice odešel z určité redakce, redigoval však publikace, které sloužily režimu a podobně. Byly i případy, že novinář, který byl vyhozen z některého ze sdělovacích prostředků, ale podepsal anti-chartu. Po jejím
podpisu se totiž mohli takoví lidé do médií vrátit.50
V průběhu rehabilitací bylo ve třech případech zpochybněno rozhodnutí RK
SNČR: ve dvou z nich novináři osvědčení vrátili, v případě třetím probíhal tehdy
spor mezi vydavatelstvím, které důvod výpovědi zpochybňuje, a naší kolegyní.
V uvedených případech vesměs kolegové nepostupovali s plnou odpovědností
a dosvědčili vlastně verzi svého někdejšího vydavatele.
Kolegům a kolegyním, kteří odešli již do důchodu, ale byla jim vyměřena
s ohledem na perzekuci nízká penze, byl vyplácen příspěvek z prostředků novinářské sekce Literárního fondu. Příspěvek byl dopočten do částky 2300 Kč (v r.
1990 2100 Kč) a neupravoval se po valorizaci důchodů. Vyplácel se do přiznání důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.51
V souvislosti s přijetím zákonů o mimosoudních rehabilitacích52 v první půli
r. 1991 ustavil ministr kultury ČR PhDr. Milan Uhde komisi MK pro mimosoudní
rehabilitace jako svůj poradní orgán ke dni 12. července 1991; měla podle § 13,
odst. 2 [citovaného zákona ČNR posuzovat] žádosti tvůrců ve svobodném povolání, postižených v minulosti z politických důvodů, o vydání osvědčení o tom, že
se jedná o umělce, jemuž bylo přerušeno (či z politických důvodů zaniklo) sociální zabezpečení umělce.53 Z 87 osvědčení zaslaných MK ČR se podařilo minis307
terstvu práce a sociálních věcí po přezkoumání jejich oprávněnosti dokázat, že
pouze v 6 případech zaniklo sociální zabezpečení tvůrčího pracovníka z politických důvodů: jednalo se o případy Evy Kantůrkové, Miroslava Zikmunda,
Ludvíka Vaculíka, Přemysla Wiesnera a dále p. L. Kolka, p. J. Zezulky. [Protože z uvedených šesti případů se čtyři týkaly členů KNPJ ´68,] stal se na základě
písemné žádosti Syndikátu novinářů ČR právoplatným členem tohoto orgánu rovněž zástupce této organizace.54 V době svého působení obdržela komise MK
celkem 155 žádostí. Celkem 86 umělcům a 17 vdovám po již zemřelých umělců
bylo doporučeno vydat osvědčení podle § 13 zák. č. 231/1991.
Zákon s mnoha mezerami, aneb Aby se vlk napapal…
Teprve od 1. dubna 1991 platil zákon o mimosoudních rehabilitacích, na jehož
§ 22 se mohl rehabilitovaný novinář odvolat: Požádá-li ten, jehož pracovní vztah
skončil z důvodů uvedených v § 21 do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, aby ho organizace znovu zaměstnala, je tato organizace povinna ho zaměstnat na místě odpovídajícím smlouvě v době ukončení pracovního vztahu.
Ovšem tento paragraf má několik podmiňujících předpokladů – mezi nimi nechyběla slova: pokud organizace má možnost ho zaměstnat. Kolik novinářů se
za těch šest měsíců, vyhlášených až 19 měsíců po pádu normalizačního režimu,
muselo trpce přesvědčit, že ty možnosti je zaměstnat nejsou žádnou výjimkou?
Zákon o mimosoudních rehabilitacích […] má mezery, na které Rehabilitační
komise MK upozornila premiéra dr. Čalfu. Ten nás odkázal na novelizaci zákona, kterou však posléze Federální shromáždění už neschválilo. Společně s dalšími organizacemi tvůrčích pracovníků jsme zpracovali memorandum, které
shrnuje hlavní nedostatky zákona. Toto memorandum [mělo] být předmětem
jednání mezi ministry kultury a práce a sociálních věcí. Smíšená komise ministra kultury delegovala k tomuto jednání zástupce Syndikátu novinářů. [Jednalo
se] převážně o vyřízení následujících případů:
• zaměstnanecký poměr nebyl ukončen, ale postižený byl přeřazen na daleko
méně placenou funkci;
• řadu let byla znemožněna plná původní činnost a byl vyplácen jen základní plat;
• zaměstnanecký poměr byl ukončen „z důvodu invalidity“ a důchod vyměřen
v minimální výši; obdobné jsou také případy, kdy šikanovaný zemřel v době,
kdy nebyl zaměstnanecký poměr ukončen;
• činnost ve svobodném povolání nebyla povolena nebo byla omezena regionálně či pro zahraničí, ale nebyl o tom vydán žádný písemný doklad;
• autoři musili uplatnit svá díla pod cizím jménem [pomocí tzv. „pokrývačů“]
a tak jim nebyly výnosy započteny do základu pro výpočet důchodu;
• pracovní poměr trval, ale byla znemožněna jiná pracovní činnost.55
Většina těchto případů se nedotýká jen novinářů nebo tvůrčích pracovníků,
ale tisíců dalších občanů nejrůznějších profesí, kteří byli přesunuti pouze na jiné
pracoviště, ovšem s výrazně sníženým platem. Postup podle zákona o rehabilitacích však takovým lidem nezakládal právo žádat o rehabilitaci, ačkoliv byla
zakázána dosavadní práce. Žádat mohl jen ten, kdo dostal od zaměstnavatele
výpověď. Provádění uvedeného zákona se [zakládalo] na potvrzení té organizace, která novináře propustila. Podklady, prověřené rehabilitační komisí, mají jen
podpůrný charakter tam, kde k nim vydavatelství nebo příslušná komise v organizaci byla ochotna přihlédnout. […]
308
Na Memorandum odpověděli jenom dva poslanci a jeden ministr
Memorandum rozeslala rehabilitační komise Ministerstva kultury všem poslancům ČNR a českým poslancům Sněmovny lidu i Sněmovny národů; ze všech
reagovali pouze dva – Pavel Dostál a Eva Kantůrková. Na memorandum odpověděl i tehdejší ministr práce a sociálních věcí ing. Horálek, ale s notnou
dávkou skepse: Ze sondážních jednání o možnosti novelizovat tento zákon je
zřejmý odmítavý postoj k rozšiřování okruhu občanů, na něž se zákon vztahuje,
a to jak z důvodu politického, tak i finančního. Tento zákon byl přijat již s vědomím, že všechny křivdy nelze nikdy zcela napravit. (bek)
Poznámky:
Ješutová, Eva: Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu. In: tato kapitola, s. 289.
Šmíd, Milan: Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989. www.
louc.cz/pril01/listopad.pdf, Praha 2011, s. 10n.
3
Jan Vidím (*1962) byl v březnu 1990 zvolen předsedou Českomoravského studentského parlamentu. Už věkový rozdíl mezi věkem většiny studentských vůdců a Vidímem ukazuje na přece jen jiné životní zkušenosti, které si do politiky přinášel. Student
Vidím přerušil po dvou letech studium na Vysoké škole ekonomické, oženil se a absolvoval vojenskou presenční službu; na VŠE se vrátil až v roce 1987; ale s ohledem na
události roku 1989 studium nedokončil. V t. r. zastupoval VŠE ve studentském spolku
Stuha a po událostech 17. listopadu byl zvolen předsedou Stavovské unie studentů.
Ostatně ročník 1962 byl i předseda Koordinačního stávkového výboru studentů
Martin Mejstřík, v té době student loutkářství na Divadelní fakultě AMU a jeden
z iniciátorů časopisu Kavárna A. F. F. A., kde publikovala řada těch, kdo se podíleli
na demonstracích studentů: pozdější filmový režisér Igor Chaun, absolvent studia
žurnalistiky Pavel Žáček (v letech 1990-91 šéfredaktor Studentských listů), Monika Pajerová ze Studentského tiskového informačního střediska FF UK (po roce
1990 pracovala na ministerstvu zahraničí – např. jako kulturní atašé ve Francii);
úspěšný scénárista filmů režiséra Hřebejka Petr Jarchovský, šéfredaktor časopisu
Sorry, který vycházel na katedře žurnalistiky, Milan Podobský aj.
4
Jiří Dienstbier, jak dokládají parlamentní archívy, do 19. 3. 1991 hlasoval za poslanecký klub OF a od 12. 5. 1991 do 5. 6. 1992 za klub OH. Vyplývalo to z vývoje
systému stran, kvůli němuž byly první volby určeny jen na dvouleté období.
5
Martin Klíma (*1969), posluchač 3. ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK,
přednesl oficiální projev jménem nezávislých studentů. Bylo to 17. listopadu 1989
na Albertově, odkud před půlstoletím vyšel průvod s rakví medika Jana Opletala.
6
Beránek, Jindřich: Poslanec studentů ze 17. listopadu Jiří Dienstbier ml. Praha,
Trend 2009, č. 7/8, s. 22n.
7
V této uličce na Hradčanech, kde žil v 16. století Tycho de Brahe a na přelomu 19.
a 20. věku sourozenci Frimlovi, bydlel tehdy Rudolf Zeman.
8
Tato vinárna na počátku Panské ulice se zapsala do historie české žurnalistiky hned
po válce, tam pravidelně pobývala první redakce Mladé fronty včetně slovenského
korespondenta Smeny a externího experta MF pro dostihy a sázky Přemysla Neumanna, jenž na ni vzpomínal jako na své pracoviště.
9
Pavelka, Zdenko: PETR UHL, Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Praha,
Torst 2013, 600 s. – Za s. 582 jsou bibliografie, rejstřík aj. – Zdenko Pavelka patřil
v redakci Práva k zakladatelům čtvrteční přílohy Salon, po svém odchodu do důchodu se stal redaktorem časopisu Syndikátu novinářů Mediažurnál a věnoval se i další
editorské činnosti. Ta postupně narůstala, a tak od ročníku 2014 působí jinde.
1
2
309
Pavelka, Zdenko: c. d., s. 375n.
V listopadu 1989 jsem přišel z vazby, kam mne na šest dnů šoupli, protože jsem rozšířil falešnou zprávu o zabitém studentovi Martinu Šmídovi na Národní třídě. c. d. s.
15. – […] první komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu vznikla ve Federálním
shromáždění už koncem roku 1989 a činná byla do voleb 1990. Předsedal jí komunistický poslanec ze Slovenska Jozef Stank. […] Vyslýchala mne a mou ženu k objasnění záležitosti s Martinem Šmídem. Mluvím teď o druhé vyšetřovací komisi pro
objasnění událostí 17. listopadu 1989. Federální shromáždění, zvolené v červnu 1990,
ji ustavilo v září. Komise pak pracovala do ledna 1992, kdy vydala závěrečnou zprávu. Protože jsem byl autorem oné zprávy o úmrtí – neexistujícího, jak se ukázalo –
studenta Martina Šmída, kterou jsme vydali ve VIA, považoval jsem za profesionální
i politickou chybu, že mne nevyslechla. c. d., s. 499.
12
Pavelka, Zdenko: c. d. s. 408.
13
Šmíd, Milan: Mrtvý student – fáma nekončí, ale je to dnes ještě důležité. Sloupek
pro rubriku Informace, glosy, polemiky; www.aktuálně.cz 2009, 18. 11.
14
Byla v paláci Charitas na konci Karlova náměstí u Moráně; má dva vstupy vedle
Václavské pasáže.
15
Černý, Jiří: S medvídkem a žabičkou; úvodní vzpomínka v almanachu Něžná revoluce v Pražských ulicích, Praha, Lidové nakladatelství. 1990, s. 5n., editoři Jan Halada a Mirko Ryvola. – Redakční úprava se souhlasem autora.
16
Sametová revoluce – situace v Čs. televizi, in www. totalita, cz/1989/
17
Z textu pro interní bulletin České televize, č. 11/1999
18
Velké činoherní studio.
19
Největší z rozhlasových studií, určené pro Symfonický orchestr ČsRo.
20
Týdeník Rozhlas, Praha 1990, č. 46, s. 1
21
Prouza, J.: Mikrofórum v době revoluce, s. 8
22
c. d., s. 10
23
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
10
11
24
Po zákazu shromažďování na půdě rozhlasu se část zaměstnanců přemístila na prostranství vedle budovy rozhlasu, kde založili stávkový výbor. Do jeho čela navrhl J.
Kleibla K. Weinlich.
27
28
29
30
31
32
33
34
35
25
26
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRO.
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
Mimořádné zasedání pléna ÚV KSČ dne 26. listopadu 1989, stenografický záznam
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
Týdeník rozhlas, Praha 1991, č. 59, str. 2
Prohlášení Demokratického fóra komunistů Čs. rozhlasu.
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo.
Programová rada Čs. rozhlasu. In: Týdeník Rozhlas, Praha 1989, č. 52, str. 2.
Měly tu výhodu, že se o šéfredaktorech rozhodovalo formálně ve vedení Čs. strany
lidové a Čs. strany socialistické, tedy nikoli na ÚV KSČ, přestože lze důvodně předpokládat, že konečné slovo mělo Oddělení masových sdělovacích prostředků a sekretariát ÚV KSČ. (mš) – Blíže o tom viz Bystrovová, Marta: V redakci jsme měli
takovou oázu. In: kapitola Šedá zóna, s. 213.
310
Nejblíže k disentu měla redaktorka kulturní rubriky Irena Gerová, která se pravidelně stýkala s Václavem Havlem a jeho přáteli [In: Gerová, Irena: Vyhrabávačky.
Praha, Paseka 2009]. S přispěvateli Lidových novin a jejich redakcí byli ve spojení
další členové redakce (Mirka Spáčilová, Petr Kučera, Marta Bystrovová, Jana Šmídová).
37
Sedláček, Karel, Nevole, Milan: Balkón Melantrichu – fenomén listopadu 1989.
Praha, Nakladatelství Eva–M. Nevole 2010, s. 8.
38
Hvížďala, Karel: Výslech revolucionářů… c. d., s. 56
39
Výslech revolucionářů… c. d. s. 56
40
In: Kronika sametové revoluce, Praha, ČTK 1989, s. 8.
41
Výslech revolucionářů… c. d., s. 60.
42
Pacner, Karel: Život novináře aneb To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc.
Edice Paměť, sv. 56. Praha, Academia 2012, s. 293n.
43
Podle dalších zdrojů se uvedený triumvirát formalizoval až v pondělí 27. listopadu,
což potvrzuje vydání Mladé fronty z úterka 28. listopadu. Na první straně se tam
objevila noticka Vedení deníku MF, která o personálních změnách v redakci podrobně informuje: Řízením deníku MF byl v pondělí vydavatelem pověřen dosavadní
zástupce šéfredaktorky Jaroslav Pešek (člen KSČ), Do doby, než vydavatel schválí
nové vedení redakce, byli pověřeni jeho zastupováním vedoucí oddělení Bořek
Hanuš (člen KSČ) a komentátoři K. Pacner a L. Ševčík (nestraníci). Šéfredaktorka
M. Moučková odchází pracovat do politických orgánů a její zástupce P. Majcharčík
je nemocen. (MF) Jmenování Jaroslava Peška nemělo na obsah listu žádný vliv, jeho
jmenování bylo formální, pouze kvůli tomu, že měl ze své bývalé funkce zástupce
šéfredaktorky podpisové právo.
44
Pacner, Karel: c. d., s. 294. – Šlo o zásah Vasila Mohority, kdy odstranil z části
venkovského vydání a celé pražské mutace [kterou ovšem PNS distribuovala do
krajských měst zvláštními vlaky, které odjížděly po 2. hod. ranní] fotografii Václava
Havla a Marty Kubišové na melantrišském balkónu.
45
V pátek 24. listopadu Svobodné slovo zveřejnilo svědectví Jana Vaculíka, režiséra
dokumentaristy, Viděl jsem na vlastní oči. Vaculík popisuje, jak se ve středu časně
ráno musel zastavit kvůli poruše automobilu u Bakova nad Jizerou. Kolem hrčel
vlak, ze kterého padaly balíky novin. Opodál stál náklaďák a traktor. Do pole se
rozlétlo několik výtisků Svobodného slova. Postavy ve tmě sbíraly noviny a rychle je
nakládaly na valníky. Jako bývalému novináři se mně taková distribuce tisku nelíbí.
Toto svědectví FÚTI o den později ve zprávě ČTK zpochybnilo, když prověřování
ve spolupráci s federálním ministerstvem dopravy a spojů a Správou pošt a telekomunikací Praha žádné nedostatky – s výjimkou Mladé fronty 23. listopadu – nezjistilo.
46
Autor vychází ze stejnojmenného článku pro Mediažurnál. Praha, SNČR prosinec
2004.
47
Osud zakladatele tohoto časopisu in: Koukal, Pavel: Svět vnitřní emigrace. Zapovězený autor Dalibor Kozel, v kapitole Šedá zóna, s. 218n.
48
První z nechuti řešit problémy ekonomické problémy Slovenska, které dík industrializaci této země započaté v době, kdy Stalinova exekutiva připravovala válku proti
Západu, a byl tu proto problém řešit restrukturalizaci zbrojního průmyslu, orientovaného na obtížně realizovatelnou produkci sovětské koncepce; druzí proto, že v posledních volbách do Federálního shromáždění vypadli ze hry – do ČNR, budoucího
Parlamentu ČR dostali přece jen pár mandátů.
49
Ze Zprávy, kterou podával autor této stati jako předseda rehabilitační komise SNČR
valné hromadě Syndikátu novinářů v r. 1992; dokument pro delegáty vznikl 25. listopadu 1991. – Prvním předsedou RK SNČR byl JUDr. Stanislav Maleček; po roce
36
311
50
51
52
53
54
55
však byl nucen abdikovat z rodinných důvodů a tuto funkci vykonával dosavadní
místopředseda komise, kterým byl autor tohoto článku.
Byli i jedinci, kterým k tomu pomohla spolupráce s útvarem StB pro tzv. vnitřní
bezpečnost; první ze zveřejněných seznamů dal v 91. roce k dispozici médiím tehdejší předseda české vlády dr. Pithart. Na případy z obou těchto množin kolegů,
které vzal minulý režim na milost a s nimiž jsem se konkrétně setkal, píši v jedné
z glos uvnitř seznamu Jednotné centrální evidence…, v souvislosti s anti-chartou aj.
(bek)
Z případů, které jsem doporučoval k přiznání sociální podpory, uvádím pro ilustraci
tehdejší měsíční důchody tří kolegů: ing. Milada Berková 1 362 Kčs, Milada Brožová 1355 Kčs a Bohumil Mašek 1 736 Kčs včetně příplatku na bezmocnost ve výši
200 Kčs.
Zákon FS č. 87/1991 Sb., a zákona ČNR č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR
v mimosoudních rehabilitacích.
V téže Zprávě o činnosti komise Ministerstva kultury pro mimosoudní rehabilitace… s. 1.
V téže Zprávě o činnosti komise MK, s. 4. – Předsedou rehabilitační komise byl
PhDr. Jarmil Burghauser (Asociace hudebních umělců a vědců) a jejími členy: PhDr.
Milan Jungmann (Obec spisovatelů), PhDr. Josef Balvín (Divadelní obec), Zdeněk
Hess (Herecká asociace), Erich Sojka (Obec překladatelů), RNDr. Petr Pokorný
(Svaz autorů a interpretů), PhDr. Anna Fárová (Unie výtvarných umělců), ing. arch.
Zdeněk Vávra (Obec architektů), režisér Jiří Krejčík (Unie filmového a tel. svazu),
PhDr. Jaroslav Olša (umělecké sdružení ARTES), Jan Berger (Svaz rozhlasových
tvůrců), Mgr. Jindřich Beránek (Syndikát novinářů ČR), z Ministerstva kultury ČR
JUDr. Jan Rabas (rehabilitační komise MK), JUDr. Jiří Kordač (odbor legislativní
a právní) a tajemnice komise Alena Malcevová (sekretariát ministra).
Zpráva RK Syndikátu novinářů valné hromadě 1992.
312
Odchody a návraty
Kresby i komentáře Karla Kryla
připravili spolupracovníci ženy Karla Kryla Marie Magdaleny pro edici jeho díla,
kterou vydávalo nakladatelství Torst – v tomto případě šlo Zemi lhostejnost, ale objevuje se tu také část z Rýmovaných komentářů. První komentář, který publikujeme,
prošel – na rozdíl od většiny této publicistiky Karla Kryla – pražským, tehdy prestižním titulem Studentské listy. Poslední Krylův komentář, který se objevil v celostátních novinách na sklonku roku 1992 Podotčeno, si vybralo vedle Znojemska a dalších
místních novin také Svobodné slovo. Ostatně o tom, kdo nestál o Karla Kryla-komentátora, zasvěceněji píše jeden z editorů Země lhostejnosti v doslovu, z něhož jsme
vybrali následující text:
Z ediční poznámky1
Během roku 1991 začal Karel Kryl od písní, poezie a rýmovaných komentářů
směřovat k publicistice. Jedním z jeho prvních textů bylo Zamyšlení z Brixenu, napsané pro Studentské listy […]. Jak zmínil tehdejší šéfredaktor tohoto čtrnáctideníku Pavel Žáček, jejich redakce s Krylovými názory nesouhlasila, ale na rozdíl od
řady jiných periodik mu jeho nové texty tisknout neodmítla.
Karel Kryl se zaujetím glosoval aktuální politické dění a jevy, kterým tehdy přikládal význam jen málokdo. Jako neúnavný politický analytik je dokázal postřehnout
z mnohdy nenápadných poznámek v médiích i z náznaků svých dobře informovaných
přátel a známých. Odchodem ze Svobodné Evropy v polovině roku 1991 ztratil možnost
prezentovat své texty širší posluchačské obci. Je ovšem třeba dodat, že ani ve Svo314
bodné Evropě neexistovala tehdy velká vůle dávat Krylovým politickým komentářům
prostor, což se vystupňovalo zejména v posledních dvou letech jeho působení v mnichovské stanici. Nejprve tam byl veden jen jako hudební a sportovní redaktor, v závěru pak jeho názory narážely na čím dál větší nesouhlas. Své komentáře měl možnost
prezentovat prakticky pouze v hudebním vysílání. Tam občas „pašoval“ i komentáře
svých kolegů, jimž vedení stanice odmítlo dát prostor v politických relacích.
I když se Kryl po odchodu ze Svobodné Evropy pokoušel získat jiné vlivné cesty
k posluchačům, ze strany potenciálních partnerů většinou nešlo o dostatečně vážný
zájem. Bylo tomu tak i v případě Slovenské televize […]. Nepochodil ani v tisku s celostátní působností, několik nabídek ze strany tendenčních periodik naopak odmítl.
Nalézt vlivné noviny nestranící tomu či onomu politickému proudu je u nás složité
i dnes, o to obtížnější to bylo na počátku devadesátých let. Jediným periodikem umožňujícím pravidelnější Krylovu publicistickou činnost bylo regionální Znojemsko, z jehož strany šlo o velmi záslužný čin. Dosah Znojemska byl ovšem minimální. K tomu,
aby se Krylův zájem a chuť publikovat častěji zvýšily, chyběl odpovídající ohlas, který
potřeboval víc než cokoli jiného. Jeho komentáře tak vznikaly především jako reakce na konkrétní události. […] Pokud jde o reakce v tisku, dostalo-li se v několika málo
případech Krylovým textům širší publicity, setkávaly se stejně jako v případě jeho polistopadových rýmovaných komentářů s převážně negativním ohlasem. Mnozí je považovali za Krylův příklon k opačnému politickému názoru, než byl ten v dané chvíli vládní
a hradní, mnohými považovaný za jediný přijatelný. Kryl, který si zakládal na politické
nezávislosti a neúplatnosti, tato osočení komentoval: „Ten, kdo nemá shodný názor
s vládnoucí stranou či premiérem, ještě nemusí být levičák.“ […]
Vojtěch Klimt
Zamyšlení z Brixenu
Karel Kryl
…za Havlíčkem do Tilsu
jezdí řada opilsů… (J. M.) 2
Vyjel jsem si. Na čtyři dny – na zotavenou. Do Brixenu, města, které se dopatřením dějin přestěhovalo z c. k. Rakousko-Uherska do Itálie. I ten zmíněný Tils
patří dnes k Brixenu, třetímu největšímu městu provincie Alto Adige – jižní
Tyrolsko. Cesta z Mníšku pod Alpou trvá sem vlakem tři a půl hodiny. Obvykle.
Vlak vyjížděl z nádraží s půlhodinovým zpožděním. Namísto přes Kufstein –
přes Salzburg-Solnohrad. Pak poutí přes Kitzbühel a Zell am See, přes celé alpské
zimní teritorium – s dvojnásobným přesedáním – neplánovaným, pochopitelně.
Do Brixenu jsme dorazili za 10 hodin. Vysvětlení? Teroristé vyhodili do povětří
koleje mezi Kufsteinem a Wörglem. To vše, protože je válka. I neutrální Rakousko se ocitlo – byť velmi vzdáleně – ve válce.
Sedím v Brixenu u kafe a sodovky, hledím do klášterní zahrady – vpravo Dóm
a v čele Alpy – a přemítám. Nad dvojím metrem. Není tomu tak dávno, co zde
vůkol létaly povětřím sloupy vysokého napětí, to ve jménu autonomie jižních
Tyrol a právu německého jazyka na italském území. Dnes jsou již jizvy zaceleny – snad jen zdánlivě.
V roce 1968 vpochodovala vojska pěti států Varšavské smlouvy na území
Československa. Ve jménu doktríny. Mimo pár protestů „svobodný svět“ nehnul
brvou.
Roku 1990 prohlašuje na Václavském náměstí americký prezident, jaké pochopení musí mít Česko-Slovensko (vzhledem k vlastní historii) pro tragickou
315
situaci v kuvajtsko-iráckých „vztazích“. Československo pak vysílá jednotku do
Arábie: snad na důkaz světovosti. Světovost, krom semtexu, jediná. S požehnáním
Organizace spojených národů.
Nositel Nobelovy ceny míru mezitím válcuje Pobaltí. Československo jednotku
nevysílá, Organizace spojených národů je hluchá, slepá a němá. Jiný metr, zřejmě. Jucháme, jací jsme kabrňáci. Naše jednotka je nejlepší. Napadá mě rouhání:
kde zůstala v 68. jednotka kuvajtská, kde jednotka Spojených národů? A kde
zůstaly obě v roce 1991, nejsou-li v Litvě, Estonsku, Lotyšsku? A to už se ani nezmiňuji o osudu Kurdů, Palestinců v domácím vězení vlastních území. Dost nepopulární zamyšlení v této divné době.
Dějiny své doby žije a tvoří každý z nás. Sám za sebe – a za své děti. Svět je
malý – a zmenšuje se čím dál víc. Válka v Perském zálivu zasáhla dnes až do Brixenu, do Wörglu, do Vídně; zítra třebas do Prahy či do onoho Mníšku pod Alpou.
Kuvajt a Litva – dva metry pro morálku? Nebo je olej hustší než krev?
Má idyla je vylhaná
jak Praha Karla Plicky.
Lže požehnání pohana,
byť znělo katolicky.
Rum do odlívky s valiem
a dojati až k pláči
jsme šťastni, když si nalijem –
a jedno, kdo nám stáčí.
Tma v ubikaci bojarů –
a mraky nad Žižkovem
a gauner vzdychá po jaru
a vraždí ducha slovem.
Sbor ropuch zpívá rekviem:
jsme s nimi na prameni.
Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni… (1991)
Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89
František Helešic, František Kaucký, Pavel Krása 3
Celých dvacet normalizačních roků se mnozí novináři, vypovězení z redakcí po
srpnu 68. roku, scházívali, aby pohovořili o současných událostech a aby se
podělili o naděje do budoucna. Když přišla chvíle zlomu – 17. listopad 1989 –
vznikly v podstatě tři skupiny, jejichž aktivity směřovaly k pozdějšímu vzniku
Syndikátu novinářů ČR. Bylo to Nezávislé sdružení novinářů (Jaromír Štětina
a další), Klub volných novinářů (Petr Kettner aj.) a zejména Klub novinářů
Pražského jara ´68.
Prvním kamínkem mozaiky bylo setkání v Riegrových sadech 29. listopadu,
na němž se sešli novináři z pražských redakcí časopisů i deníků a několik zástupců novinářů-osmašedesátníků. Setkání přijalo 12 tezí, v nichž se vyjádřilo k podobě Syndikátu novinářů jako profesní nepolitické organizaci a odmítlo Slovo
do vlastních řad, které bylo začátkem morálního a profesionálního rozkladu
naší žurnalistiky. 380 účastníků souhlasilo, jenom 3 byli proti.
Také novináři osmašedesátníci hned po 17. listopadu vyvíjeli aktivitu k obrodě novinářského stavu. V bytě Antonína Šedy, bývalého šéfredaktora Vojenského zpravodajství, se schází iniciativní skupina: Vladimír Kašpar, bývalý předseda Ústředí novinářů ČSSR a předseda Svazu českých novinářů v letech 1968–69,
František Kaucký, bývalý tajemník Ústředí novinářů ČSSR v letech 1968–69,
Stanislav Maleček, bývalý vedoucí tajemník Svazu českých novinářů v letech
1968–69, Miroslav Jelínek, bývalý šéfredaktor Mladé fronty, Pavel Krása, bý316
valý redaktor Svobodného slova. Tato skupina dala podnět k vytvoření Klubu
novinářů Pražského jara ´68 a ke zrušení zkompromitovaného Svazu novinářů.
Navrhla založení Syndikátu novinářů, který naváže na činnost předválečné novinářské organizace. Z jejího pověření jednali Vlado Kašpar a František Kaucký s představiteli Mezinárodní organizace novinářů, kterým odevzdali dopis,
žádající zejména intervenci ve prospěch dosud vězněných redaktorů samizdatových Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana.
V následujících dnech došlo k dalšímu velkému shromáždění novinářů
v pražském sále Charitas na Karlově náměstí, kde o charakteru připravovaného
Syndikátu promluvil Stanislav Maleček – jediný pamětník činností syndikátu
předválečného.
Iniciativní skupina novinářů Pražského jara ´68 vypracovala dopis Čs. svazu
novinářů. Prvním z deseti požadavků bylo okamžité zrušení všech vyloučení ze
Svazu novinářů za účast na obrodném procesu 1968. Dalším z požadavků bylo
odstoupení těch novinářů, kteří se účastnili redakčních čistek v letech 1969/70,
jež postihly 731 novinářů – i když ve zprávě pro předsednictvo ÚV KSČ se uvádí,
že 2000 novinářům nebyly vydány novinářské průkazy – vyhlášení profesní
organizace novinářů, obnova vydávání časopisu Reportér, možnost využívat
administrativu Svazu novinářů včetně telefonů a místností pro jednání. Dopis
byl odevzdán 27. 11. nové předsedkyni Čs. svazu novinářů Jaroslavě Markové,
zvolené 25. listopadu na mimořádném zasedání ÚV ČSSN. (Tento dopis projednalo také předsednictvo Českého svazu novinářů, jehož novým předsedou byl
zvolen Zdeněk Hrabica.) V tisku bylo publikováno 2. prosince stanovisko ÚV
Českého svazu novinářů, v němž se pokládá za neplatné usnesení o zrušení
členství v ČSSN těm žurnalistům, kterým bylo po roce 1968 za jejich politické
postoje znemožněno vykonávat novinářské povolání. Současně s tím se shromáždilo téměř 80 bývalých novinářů před budovou Svazu novinářů v Pařížské ulici, aby svou přítomností podpořili vyjadřované požadavky. Po skončení
jednání mohla čtyřčlenná delegace oznámit, že všechny její požadavky byly
přijaty.
Zástupci nově vznikajících iniciativních skupin – členové Nezávislého sdružení novinářů, Klubu nezávislých novinářů, skupiny novinářů Pražského jara,
posluchači Fakulty žurnalistiky UK v Praze, ČSSN (ČSN) a dalších novinářských
seskupení – svolali všechny české a moravské novináře na sobotu 16. prosince
1989 na 13. hodinu do Sjezdového paláce PKOJF, aby se společně poradili o současném stavu a budoucím uspořádání novinářské obce. Iniciativní skupina novinářů Pražského jara ´68 pozvala k informativní schůzce na stejný den na 10.
hodinu do budovy Svazu v Pařížské ulici vyloučené novináře, při které si měli
ujasnit společné stanovisko k odpolednímu shromáždění. Na této schůzce byl za
účasti 63 novinářů ustaven Klub novinářů Pražského jara ´68 a přípravný výbor.
Při dalším setkání 20. prosince byl zvolen první výbor KNPJ ´68 – předsedou se stal Miroslav Jelínek, místopředsedou Pavel Krása a tajemníkem Antonín Šeda. Přípravou rehabilitací byl pověřen Stanislav Maleček. Byly schváleny
stanovy klubu a výbor byl postupně doplněn o další členy. Na mimořádný sjezd
SČN a ČSSN, který se konal 6. ledna 1990 v Paláci kultury na Pankráci za účasti slovenské delegace, bylo zvoleno 35 delegátů KNPJ. Od svého vzniku vydává
KNPJ členský zpravodaj, který je obrazem činnosti klubu v uplynulých letech.
Členové KNPJ se od samého začátku existence Syndikátu novinářů významně
podílejí na jeho práci.
317
K patnáctému výročí uveřejnil Mediažurnál, prosinec 2004, článek předsedy
SN ČR Miroslava Jelínka Syndikát slaví patnácté narozeniny. Číslo obsahovalo
také článek Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89 [jeho autory byli
pamětníci prvních schůzek, zakládající členové KNPJ ´68], článek o rehabilitacích napsal editor tohoto sborníku, člen rehabilitační komise SN ČR, 1991–92
její předseda.
Když bylo Syndikátu novinářů 25 roků
Miroslav Jelínek
Syndikát vznikl 16. prosince 1989 na shromáždění novinářů na pražském Výstavišti a na troskách zprofanovaného Svazu československých a Svazu českých novinářů navázal na činnost Syndikátu českých novinářů, který působil
v našich krajích v období před druhou světovou válkou. Jeho vznik poznamenala euforie tehdejší chvíle, kdy svoboda slova opět začala platit jako nejvyšší
hodnota žurnalismu. Pod jeho kuratelou vznikla řada profesních klubů a sdružení novinářů v jednotlivých krajích. Syndikát se ve stanovách, přijatých na první
valné hromadě, deklaroval jako profesní a odborová organizace. Jako právní nástupce zaniklých svazů novinářů získal i jisté jmění. Byly to nemovitosti v českých zemích i na Slovensku a smluvní zajištění sídla v Pařížské ulici.
O tomto kroku bylo rozhodnuto na sjezdech, které se uskutečnily 6. ledna 1990
v Paláci kultury na Pankrácké pláni. Tehdy zanikly Český i Čs. svaz novinářů; mezi
oba syndikáty byl rozdělen majetek – Syndikát slovenskych novinárov získal
svazové rekreační středisko na Slovensku a budovu v centru Bratislavy, SN ČR
pak zámek Roztěž a středisko v jižních Čechách. Budova v Pařížské ulici, která
byla svazu propůjčena poté, co původní sídlo předúnorového syndikátu na
Fochově [dnes Vinohradské] třídě vzalo za své při stavbě budovy Federálního
shromáždění [později Svobodné Evropy, dnes Národního muzea…]. Aby byl
majetek správně rozdělen, vyplatil český syndikát kolem 200 tisíc Kčs slovenskému syndikátu v hotovosti. Toto naprosto regulérní řešení nepochybně způsobilo, že mezi českými a slovenskými novináři nedošlo nikdy k žádným národnostním třenicím a oba syndikáty podnes přátelsky spolupracují. […]
SN ČR pokračoval ve vydávání Světa v obrazech a obnovil vydávání týdeníku Reportér. Divoké privatizaci, která se rozvíjela po příkladu některých deníků, se Syndikát snažil čelit založením holdingové společnosti Českomoravský novinář. Do ní se soustředila řada firem: jednak redakce obou časopisů,
nakladatelství Novinář, firma pro distribuci tisku NAT, firma Hotelové služby
pro obsluhu rekreačních středisek a další [následoval přehled o podnikatelské
činnosti SN ČR, která neskončila úspěšně…].
Další problém vyplýval z rozporu české a evropské právní úpravy sdružování občanů, který si vyžádal pro SN ČR výjimku sjednanou při vstupu do bruselské federace. Český zákon o sdružování totiž znemožnil, aby si SN ČR mohl
ponechat charakteristiku profesní a odborové organizace, jakou byly novinářské
svazy v Evropě a jakou byl i předválečný syndikát. Musel se tedy rozhodnout,
zda bude profesní nebo odborový. Vzhledem k tehdy panující a do dneška přežívající averzi novinářské obce k odborům, stal se Syndikát profesním sdružením.
Ztratil tak možnost vyjednávat kolektivní smlouvy s vydavateli a toto zařazení
jej postavilo na úroveň spolků holubářů, filatelistů a podobných. […]
318
Poznámka editora:
Jako svědectví o vzniku Syndikátu novinářů jsme vybrali články, uveřejněné před
deseti roky. Vůdčí roli v rozhodnutí založit SN ČR, a navázat tak na tradici demokratických spolků žurnalistů, sehráli kolegové z té generace, která v 60. letech
vyvolala podporu reformnímu hnutí; 4 to uvolnilo poměry, které po únoru ´48 postupně sešněrovaly celý náš společenský život – a tedy obsah i smysl médií, jenž
se skrýval pod heslovitou zásadou prosadit leninské pojetí tisku. Ve sborníku, věnovaném novinářům a médiím v roce 1968 jsem charakterizoval proměny v této
generaci: Vůdčí intelektuální sílu reformního hnutí představovala generace, která
vstupovala do veřejného života převážně po válce a zároveň přejímala zkušenost
svých otců z Mnichova, protektorátní okupace i ze svého dětství ztrpčeného velkou hospodářskou krizí. Záhy po únoru se mnozí setkávali nejen se stalinismem, ale
hlavně s byrokratismem, který záhy infikoval ruský pokus o nastolení socialismu.[…] Tradice, ze které vyrůstalo dělnické a socialistické hnutí v někdejším
Království českém, se zdály být neskonale vzdálené; omezující pohled na protinacistický odboj vedl k tomu, že plasticita této tradice byla znormalizována do
několika málo pečlivě prokádrovaných „národních hrdinů“, takže se ztratilo
povědomí, jak hluboce doplatilo komunistické hnutí – stejně jako všechny další
významné myšlenkové proudy naší společnosti – na systematickou čistku mezi
českými moderně uvažujícími osobnostmi, jak ji počal Reinhard Heydrich po
svém příchodu v září 1941 realizací politiky So, oder So.5
Uprostřed doby, která uplynula od publikování citovaných článků, nás opustili tři ze čtyř jejich autorů. Už v první polovině této dekády se podařilo dokončit řešení některých problémů; proto také otiskujeme článek v redakční úpravě
z přelomu let 2009/10, která doplnila údaj o propůjčené budově v Praze 1, Pařížské třídě konstatováním: Mezi tím získal SN ČR své sídlo v budově SMOSK
díky tomu, že je akcionářem tohoto sdružení a v budově na Senovážném náměstí má možnost rozvíjet spolkovou činnost. Ale i z tehdejší verze vypouštíme další část souvětí týkající se ztráty vlastnictví budovy, jež měla být náhradou za dům
zbouraný v souvislosti se stavbou bývalého Federálního shromáždění: že je stále předmětem právního sporu SN ČR s českým státem. Tento spor byl po řadě
odvolání a dovolání právě v roce 2015 ukončen. Rozsudek přiznal Syndikátu
finanční vyrovnání za jeho tradiční sídlo v ústí Vinohradské třídy [dříve Stalinovy, předtím Fochovy, Schwerinovy a ještě, ještě před tím Fochovy…]. Střídání
tří maršálů, po kterých byl pojmenován snad nejdelší bulvár naší metropole,
symbolizuje změny režimů, za kterých tu působil Syndikát, Spolek nebo Svaz
novinářů; je jich téměř symbolicky zrovna tolik, jako bylo těch superoficírů, co se
podíleli na jejich nastolení. Ať už přímo nebo jako soudobá metafora historické
analogie.
(bek)
Sobota 16. prosince 1990
Vznik Syndikátu novinářů České republiky odhlasovalo na své valné hromadě, která se konala ve Sjezdovém paláci v Praze, celkem 1449 přítomných
novinářů z domova i z exilu, čtyři hlasy byly proti. Jde o dobrovolné, nezávislé,
nepolitické, profesně jednotné odborové sdružení se sídlem v Praze. Zástupci
bývalého Čs. svazu novinářů a Českého svazu novinářů, které v minulých dnech
na svých zasedáních ukončily svou činnost, dále jde o členy z Nezávislého sdružení novinářů, Klubu novinářů Pražského jara ´68, Fakulty žurnalistiky UK a Fede319
rálního úřadu tiskových informací se ve svých diskusních příspěvcích jednoznačně vyslovovali pro založení syndikátu, kterážto účinná funkční forma má
u nás tradici z doby první republiky a je užívána i v jiných evropských zemích.
Přestože cílem valné hromady nebylo hodnotit činnost bývalého Svazu novinářů, mnozí diskutující uvedli, že autorita a akceschopnost této novinářské organizace upadala, byl označen za baštu neostalinismu a za mocenský nástroj KSČ. Byla
schválena prozatímní správní rada v čele se syndikem Vlado Kašparem a jeho
zástupci Vladimírem Bystrovem6 a Rudolfem Zemanem.
Pátek 20. dubna 1990
V Praze se konala první řádná valná hromada Syndikátu novinářů za
účasti 1933 členů, tj. 39,9 % z celkového počtu 4844 členů. Přijala nové stanovy, schválila plán činnosti a sociální program do roku 1995. Na první schůzi
správní rady byl zvolen Rudolf Zeman (*1939) syndikem, jeho prvním zástupcem Vladimír Bystrov.
Miroslav Sígl 7
Nejsme opět jediní,
kdo podlehli opojení z náhlé svobody
Vladimír Bystrov
Syndikát novinářů České republiky byl založen na shromáždění jeden a půl tisíce novinářů v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti, tehdy ještě Parku
kultury a oddechu Julia Fučíka, [...] jako historicky první takzvaná společenská
organizace již nepodřízená kuratele komunistické strany.8
Vyjadřoval vůli po rozchodu s dosavadním jednotným ideovým Československým svazem novinářů, sloužícím jako nástroj přímého vlivu totalitní moci
na tvůrčí pracovníky hromadných sdělovacích prostředků, degradované na propagandisty oficiální politické linie komunistického režimu. Syndikát novinářů
se naopak charakterizoval jako dobrovolné, nezávislé, nepolitické, profesní sdružení s posláním poskytovat svým členům ochranu v oblastech, týkajících se jejich
profesních zájmů, zejména pracovních, sociálních, zdravotních a ekonomických
včetně pomoci začínajícím novinářům a novinářům-důchodcům a být obhájcem
svobody slova a projevu a práva a povinnosti novináře pravdivě informovat veřejnost v souladu se zásadami stanovenými tiskovým zákonem.
Nikdo z účastníků ustavujícího shromáždění tehdy netušil, že hvězdná minuta
Syndikátu novinářů jeho založením okamžitě vyhoří. Že novináři v opojení z náhlé
svobody slova nebudou schopni podobně jako většina společnosti představit si zákonitosti přicházejícího volného trhu. Že nedokáží reflektovat zakladateli nové
organizace předjímané možnosti zranitelnosti a limitovanosti této svobody a vůbec
postavení novináře tváří v tvář problematice a zájmům neméně svobodně se rozvíjejícího informačního trhu. Že jsou po předchozích letech násilného centrálního
řízení a nucené solidaritě poznamenaní stejně jako celá společnost odporem k sebebohulibějšímu sdružování a sjednocování a raději spoléhají na individuální až
egoistické kompromisy, které však v konečném účtu mají charakter vždy de
facto ústupků či dokonce proher. Natvrdo řečeno: že stejně jako většina společnosti novými podmínkami nějak prokličkují, a kdyby na sůl nebylo, někdo už to
rozhodne.
320
Když počátkem devadesátých let vypukla první z větších krizí v Českém deníku
a vedení syndikátu nabídlo ohroženým novinářům spolupráci při vyjednávání,
dostali výpovědi a hledajíce útočiště v jiných redakcích nebo úplně opustivše
mediální svět ronili krokodýlí slzy nad zánikem tehdy nepochybně pozoruhodného demokratického listu. Ustanovení o vytváření zájmových nebo odborových
sdružení, jejichž prostřednictvím by novináři opřeni o autoritu zastřešujícího Syndikátu novinářů řešili své profesní problémy přímo v redakcích nebo vydavatelstvích, zůstalo jen na papíře. Až na pár neúspěšných pokusů opět nebyl zájem.
Syndikátu novinářů tak zbyla pouze role zastupovat zájmy českých novinářů
navenek při jednání se státními a veřejnými institucemi doma nebo v zahraničí.
Opíraje se přitom jen o členskou základnu tvořenou z velké části novináři, kteří
byli totalitním režimem perzekvováni a pro něž byl návrat do novinářské organizace především satisfakcí, přičemž o její další poslání a cíle se už tolik nezajímali. A často stále poznamenáni ideály reformního komunismu z osmašedesátého toho ani nebyli schopni. […]
V. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Jak se staly Lidovky opět deníkem
Jindřich Beránek
Dokončení z kapitoly 17. listopad 1989 a co bylo potom.
l
Měli jste samozřejmě už své spolupracovníky. Ale to byli většinou publicisté,
kteří bývají pravidelnými spolupracovníky titulu. Měli jste však také nějakou
zásobárnu jmen mezi těmi, kdo budou zajišťovat zpravodajství a další služby,
které tvoří každodenní základy deníku? Byli mezi nimi například ti, se kterými
se počítalo, když se před lety uvažovalo o tom obnovit Lidové noviny?
Myslíš v 68. roce? Vycházeli jsme především z lidí, kteří se podíleli na přípravě samizdatových Lidovek. Byli to lidé, kteří vedli určité rubriky jako třeba
Jarda Jírů zahraničí, pak tam byl ještě takový okruh spolupracovníků, kteří se
přímo nezúčastnili tvorby novin, ale byli z nějakých důvodů diskriminováni jako
žurnalisté a přihlásili se, a tak dostali šanci. Někteří po čase odešli, ale objevila
se tam řada lidí, kteří představovali nejmladší žurnalistickou generaci a objevili
se tenkrát v Domě železničářů na svolané schůzce. V tom létě 1989 se postavili
proti oficiálnímu názoru Svazu novinářů a poté přešli přirozeně do Lidových
novin; za všechny bych jmenoval třeba Petru Procházkovou, Jiřího Závozdu.
Dost často jsem se tehdy domlouval ve Svobodném slově, kde docházelo po
listopadu k napětí mezi redakcí a vedením strany, které ten deník vydávalo. Mnozí odtamtud tehdy chtěli odejít a řada jich také odešla právě do Lidových novin.
l Zmínil ses o Jaroslavu Jírů – ten pracoval v Melantrichu, tedy ve vydavatelství, kde Slovo vycházelo, jako korektor. A tiskli mu tam články pod jménem
některého z „pokrývačů“. Paralelně s tvým interview jsem připravil také rozhovor s Martou Bystrovovou, která v mých očích reprezentovala ty naše kolegy,
kteří tvořili šedou zónu, a posléze přešli k vám, do Lidovek.
Marta Bystrovová patřila mezi poslední, kteří k nám ze Slova přišli.9
l Byla jednak zástupkyní šéfredaktora, jednak ji do té redakce kdysi přivedla
doslova rodinná tradice. Oba její rodiče byli „melantrišáci“, kdo tímto vydava321
telským domem neprošel a koho tato množina lidí nepřijala mezi sebe, to těžko
vnímá. Nicméně i ona – přes všechnu vůli se domluvit – pocítila, jak těžko se
překonává moc diletantů.
Nicméně nakonec jsme se spolu domluvili. Připravoval jsem tehdy projekt
kvalitní sobotní přílohy. Přinesla návrh, na kterém jsem v závěrečné fázi trochu
spolupracoval, a pak celou tu přílohu vedla. A musím říct, že to byl nejkvalitnější projekt, který se na půdě legálních Lidových novin zrodil.
l S jakými představami jste budovali redakci novin, které vstupovaly na běžný
mediální trh? Vím sám, že se tehdy v redakcích objevovali lidé, kteří si představovali, že pro noviny stačí umět napsat nějaký text…
Chtěli jsme především, abychom měli vedení jednotlivých rubrik z novinářských osobností. Dost dlouho mi například trvalo, než jsem přesvědčil tehdy
Adama Černého, aby přešel do Lidovek. Nabízel jsem mu tehdy post šéfa rubriky, přestože jsem věděl, že se to třeba dotkne Honzy Petránka. Ale Adam, jak
jsem znal jeho věci, byl tím člověkem, který pro to měl předpoklady.
Stejně jsem měl tak velice kvalitní spolupracovníky, jako byl třeba Honza
Lukeš, který pak dva, tři roky šéfoval kulturu. Celé to byla riskantní operace.
Člověk si spíš zpětně uvědomuje, jak je komplikované dát rychle dohromady
kvalitní, perspektivní noviny, které mají už určité jméno a tradici, ale nemají za
sebou žádnou praxi. Samizdatové Lidové noviny byly strašně odvážný pokus
dělat noviny v měsíční periodicitě. Z toho vyplývalo také, že zároveň bylo třeba
vybudovat souběžně vydavatelský podnik, vlastnický subjekt atd. To všechno
byly věci, které jsem musel poznávat, a kdybych je znal víc, tak by mnohé
v těch Lidových novinách bylo promyšlenější.
Z generace mladých novinářů rád vzpomínám na Jirku Závozdu, který už
pracoval v deníku, měl zkušenosti z Práce a později byl šéfredaktorem některých médií. Ze Svobodného slova tam přešla Mirka Spáčilová, Franta Růžička,
Jana Šmídová, Eva Martínková… Zajistit chod deníku byla sebezáchovná věc.
Někteří z našich spolupracovníků z doby samizdatu měli určité zkušenosti, ale
byli dlouho mimo. A taky už do práce v deníku neměli tu chuť, měli jiné podmínky, aby se tomu mohli věnovat způsobem, jakým bylo potřeba. Když něco
vytváříš, tak ta doba ti utíká šílenými kilometrovými kroky během půldne.
Je to ostatně i generační záležitost. Noviny do takového 67. roku byly svázány s požadavkem, aby lidé neudělali nějakou chybu, aby bylo dokonalé zpracování jejich autorského sdělení. I když už od poloviny 60. let to začínalo být
mnohem pružnější.
l Jak se vám dařilo zajistit to, co musí být v deníku a s čím třeba měsíčník nebo
týdeník nemusí počítat: televizní program, předpověď počasí, sportovní rubrika
s nejaktuálnějšími výsledky…
To bylo logické, stejně jako to, že to bude strašně rychlý proces. Když budeš
dělat týdeník, musíš ho formovat úplně jiným způsobem. Zatím co tohle byla
přesně situace, kdy kvalitní zpravodajství, názorová stránka, každý den, šestkrát
do týdne je to podstatné, za týden ti uteče tolik věcí… Nehledě na to, že tady
byly určité tiskárenské kapacity, při tom se tehdy měnily technologie. My jsme
začali v budově, kde bývaly Zemědělky, které přešly do tehdy nové budovy
Rudého práva, jak se tam uvolňovalo pět místností, tak jsme se tam stěhovali.
Proč to říkám? Protože to bylo problematické vlastně ve všem. My jsme dělali
na horkou sazbu, jiné deníky už dělaly na fotosazbu – Mladá fronta, Rudé prá322
vo, Zemědělky… Papír byl problém, který jsme vyřešili, ale byly tu uzávěrky,
které musely být dřív než u konkurence.
Když se vrátím na počátek, k debatě zda deník nebo týdeník. Ta vyplynula
z toho, že mnozí nevěřili tomu, že budeme schopni to všechno zvládnout, personálně vytvořit tým, který bude schopen ten deník dělat.
l Ty jsi v něm byl na počátku zástupce šéfredaktora; po volbách, kdy se Jiří
Ruml stal poslancem, jeho šéfredaktorem. Ale nakonec jsi byl ředitelem vydavatelství, v němž působilo i nakladatelství LN…
Původně byla představa, že všechno kvalitní, co vzniklo v samizdatu, bude vycházet v nakladatelství a vydavatelství Lidové noviny. Měl jsem tu naivní představu,
která zpočátku vycházela, že noviny budou tak úspěšné, aby mohly poskytovat
finanční podporu tomuto záměru. Proto se tam zpočátku objevovala celá řada takových záměrů. Druhý důvod, který mne k tomu vedl, byl, že se lidé z těch stávajících nakladatelství, kteří tady poslušně drželi hubu a krok, tehdy se začali přizpůsobovat době a mnohé ty věci se vydávaly tam. Takže spousta našich záměrů
vycházela jinde.
Zavolal jsem kamarádovi ještě ze studií, Dušanu Kubálkovi, aby přišel do našeho nakladatelství. Ten se stal jeho šéfredaktorem i ředitelem. A skutečně Dušanovi se podařilo a hned první rok tam vyšla řada titulů, mnohdy finančně úspěšných, protože po těch titulech byl hlad a měly velké náklady. To byla jedna věc.
Postupně se tam objevoval třeba Videojournal. Přišli za mnou chlapci z rockové muziky, že by Melodie mohla projít rekonstrukcí; jenže vydavatel – teď už
nevím, jestli to byl Orbis nebo kdo – ji nechtěl přenechat Lidovým novinám.
Jenže ten projekt už byl rozjetý, a tak vznikl ve vydavatelství LN Rock a pop,
kde byl šéfredaktorem Jirka Černý a ze začátku tam byl Honza Dobeš… Byl
tam kdysi populární časopis Dějiny a současnost. Jak se všechno otevřelo, tak
se také rozvolnily některé vztahy a svazky. Lidé začali vidět své zájmy i jinde,
a tak se to vydavatelství postupně rozpadlo nebo skončilo v okamžiku, kdy Lidové noviny koupil jiný vydavatel.
l K tomu postupnému odchodu lidí: pro mne bylo poslední „kdy“, když jsem
ještě vnímal, že trvá tradice navazující na samizdatové Lidovky. Dokonce jsme
mnozí říkali: tady je to ještě Hanákovo a tady už to nejsou ty Lidovky.
Přišli tam jiní lidé, kteří je jinak ovlivňovali. Například Václav Bělohradský,
který měl tehdy spojení na Jozefa Zielence…
l Jenže to je opravdu jiná historie než ta, která se tvořila v druhém životě československého jara. Konec konců rozešlo se i to Československo.
Lidové noviny ve stáncích a na předplatné
Marta Bystrovová
V Listopadu, respektive v prosinci 1989, mělo Svobodné slovo půlmilionový
náklad a mohlo se možná ubírat národně socialistickým směrem – nově, svobodně, ale s podporou silné prvorepublikové tradice významného vydavatelského domu. Měli jsme výhodu revolučního balkónu Melantrichu a záviděníhodnou důvěru čtenářů. Ale straničtí funkcionáři tohle všechno promarnili. Postupně
ztratili prestiž a nakonec i noviny. Dělali chybu za chybou, naivním politikařením se snažili získat budoucí vliv, ale neuměli to, používali ke svým politickým
323
tahům noviny a proti tomu jsme v redakci protestovali, dokonce stávkovali. Já
jsem tento postoj považovala za zradu.
Byla jsem od listopadu zástupcem šéfredaktora a viděla jsem, jak rychle se
dobré jméno a pozice novin vinou vydavatele vytrácejí. V první vlně odešli do
Lidovek myslím Radka Kvačková, Mirka Spáčilová, František Růžička, Jana
Šmídová, ostatní se vydali jinam a já pak přijala od šéfredaktora Rudolfa Zemana nabídku založit a vést sobotní přílohu LN, Nedělní Lidové noviny. Poslední
kapkou byla drobná zpráva o Tisovi, kterou mi bratři z náměstí Republiky měli
nesmyslně za zlé. Už jsem toho měla dost. A od roku 1991 jsem – s přestávkou
při zakládání časopisu Týden – pracovala v Lidovkách.
Z Jindřišské téměř po dvaceti letech na Kavčí hory
Helena Pecharová
Odejít z Československé televize, po roce 1968, museli především ti, kteří byli
známí z obrazovky, kteří v době Pražského jara zastávali důležité funkce na
pracovišti, nebo v organizacích (FITES, umělecké svazy atd.). Ale stejní odvážlivci, kteří stáli za kamerou, kteří na tajných místech v srpnu zajištovali ilegální
vysílání, zvukaři, střihači, produkční, kteří přes různé hlídky a kolem tanků převáželi natočené materiály a další stateční a obětaví lidé, bez kterých by se vysílání také neobešlo, ti většinou ušli nelítostné čistce. Ale neprávem se na ně zapomíná. Nedostávají ocenění, nepíší se o nich knihy, nezaslouženě jsou většinou
opomíjeni i v historii televize.
Nejpečlivější kádrovou „uklízečkou“ byla nově dosazená předsedkyně CZ
výboru KSČ, soudružka Davidová. Lidi osobně neznala, o jejich charakter a talent se nezajímala, tvrdě soudila podle papírů a „donesených“ zpráv. Čím výraznější tvůrčí osobnost – tím hůř.
V r. 1968 jsem pracovala v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky.
Jednoho podzimního rána nás před redakčními místnostmi zastavilo hemžení
příslušníků SNB. Každý jsme museli dát otisky všech deseti prstů. Prý redakci
někdo vykradl. Ve skutečnosti nebylo co krást a také nikdo nic nepostrádal. Ale
šéfredaktorem redakce byl Viktor Růžička a pracovali tu například kolegové:
Frydrych, Kyncl, Tosek, Popp, Daneš, Škutina, Fairaizl a další, jejichž otisky se
zřejmě mohly bezpečnosti hodit do budoucna.
Odchod byl skutečně „nezapomenutelný“
– Nikdo za nic nemohl. Byla jsem druhá nejmladší (po Petru Krulovi), koho
televize tehdy „zatratila“. Propuštění mi oficiálně sdělil Jaroslav Bouz, dočasně
pověřený vedením redakce. Pozval mě na přátelský oběd a snad i pravdivě, s omluvami, mě přesvědčoval, že za nic nemůže.
– Mladý, svědomitý produkční, který byl členem dílenského výboru ROH, mě
kdesi na chodbě šeptem požádal: „Prosím tě, odejdi z televize dobrovolně. Kdybys to neudělala, budeme o tom na výboru hlasovat, a protože ti nic jiného nezbývá, víš, jak to dopadne. A já bych se za to celý život styděl...!“
– Zbývalo mi už jen pár televizních dní, když jsem ve městě, na ulici, potkala
ústředního ředitele Jana Zelenku. Přátelsky se poptával, jak se mám. „No, jak
asi, když mě propouštíte?!“ Zdálo se, že upřímně tvrdí, že za to nemůže, že to
jde mimo něj a že s tím nic nenadělá...
324
Televizní práce je kolektivní, v partě. Kamarádi mi udělali ještě večírek na
rozloučenou.
Horší to bylo s hledáním zaměstnání.
Desítky přečtených inzerátů. A na konci cesty za nimi vždy stejné nejde to.
Byla jsem nežádoucí živel třeba pro roli písařky i v podniku Vodovody a kanalizace. „Proč pravě vás, s vysokou školou, s tituly… Z toho by byly jen oplétačky!“ Nakonec mě zaměstnal odvážný ředitel projektového ústavu. Jaksi jsem se
ztratila v odborné knihovně, i když o mně kádrovák musel pravidelně podávat
hlášení na OV KSČ (žižkovském). Plat byl definitivně minimální, takže se nezasvěcená nová účetní přišla zeptat, jestli v mé sumě nejsou spletená čísla, nebo
desetinné čárky.
Návrat
Málokdo z nás věřil, že se ještě vrátí k milované novinařině. Byl to pěkný
zážitek, když nás po Listopadu nový ředitel televize konečně pozval k popovídání o našich představách další televizní budoucnosti. Bylo nás jen pár, v té
partě „zatracenců“, kteří jsme ještě nebyli v důchodu. Hodně kolegů už zemřelo, řada byla v emigraci. Časy byly bouřlivé, proměny překotné:
– Pozvánku na setkání poslal ředitel Miroslav Pavel.
– V termínu, uvedeném na pozvánce, nás přijal už další ústřední ředitel, který
ho vystřídal – Jindřich Fairaizl.10, 11
– A když jsme, podle svých možností v krátkém čase, nastoupili, smlouvu
s námi podepisoval na toto místo nově jmenovaný Jiří Kantůrek.
Všechno bylo jinak
– Pohotové kamery, místo dvoupásů – elektronika, místo ruční práce ve střižnách – samé knoflíky. Propojovaní mezi městy, státy. Místo krabic – filmy, které cestovaly letadly, vlaky – přímé vstupy zpravodajů i z opačného konce světa… Čerstvě natočený a sestříhaný vlastní dokument si autor mohl odnést na
videokazetě domů a pilovat k němu komentář…
Od mladých kolegů jsme se museli učit jak malí školáci.
Co nás mrzelo:
– Že začala být vítanější témata s deprimujícími podrobnostmi o různých darebácích, než náměty o zajímavých tvůrčích lidech. A místo informací o kultuře,
vědě… byla nějaký čas snaha přetahovat diváky od konkurence skandály a katastrofami. I televize tak přispívala k „blbé náladě“.
– Že se poslanci nedali přesvědčit televizními odborníky, v čele s ústředním
ředitelem, kterým byl už tehdy zkušený Ivo Mathé – aby tehdejší 1. program,
pokrytý plně sítí vysílačů, zůstal České televizi. A vznikající soukromá Nova,
aby dostala tehdejší 2. program, teprve dobudovávaný, který měl menší dostupnost. Rozhodli opačně.
A tak od začátku, logicky, Nova vítězila v průzkumech sledovanosti, protože
její signál dosahoval i tam, kam z technických důvodů dvojka nemohla.
– Že skvělého ústředního ředitele Ivo Mathé, který dokonale znal techniku
i provoz televize, vystřídali, z nepochopitelných důvodů, mladíčci Puchalský
a po něm Chmelíček, kteří věděli jen málo o televizi a nic o řízení velké organizace.
Ale bylo to krásné – navrátit se k novinářské práci.
325
Legendární František Gel začínal své promluvy ke studentům žurnalistiky:
„Víte, co je na novinářské práci nejúžasnější? To, že se člověk setkává s neobyčejnými, vzácnými lidmi.“
Lidé z maringotek 12
Takový koncentrovaný báječný zážitek měl celý náš televizní štáb, když jsme
v roce 1990 natáčeli dokument, pojmenovaný v titulku. Vyprávění čtrnácti novinářů, vědců, spisovatelů, kteří se vrátili od lopaty a čerpadel znovu ke své práci:
Jiří Čutka, František Helešic, Jan Kopecký, Jan Křen, Václav Kural, Jiří Seydler, Jan Štern, Věnek Šilhán, Ladislav Svoboda, František Povolný, Vladimír
Karfík, Karel Pecka, Zdeněk Pochop, František Tichý.
Byli vděčni podnikům Geologie Praha a Vodní zdroje, že je vůbec zaměstnaly.
Litovali spolupracovníky, kteří se návratu už nedožili. Shodli se, že je posilovalo
vzájemné přátelství, sympatie lidí i v zapadlých končinách, kde pracovali, že spolu
diskutovali, četli, učili se, psali, i když do šuplíků v maringotkách. Snažili se, aby
i tuhle manuální práci dělali dobře a aby je i bavila! Důležité by ta rodinné zázemí...
Člen kolegia ČSAV, šéfredaktor Divadelních novin, náměstek ministra, profesor Univerzity Karlovy Jan Kopecký vzpomínal, že jim třikrát vykradli maringotku, ale věci se neztrácely. „Zloději“ hledali poznámky, papíry…
Všichni se shodli, že bylo zajímavé poznat život i z jiné strany, obdivuhodné
lidi, se kterými se dřív nesetkávali, poezii, ale i každodenní drsnost přírody,
rozlišovat věci důležité pro život od těch nepodstatných… Ale svorně usoudili,
že to poznávání a ztráta nejlepších tvůrčích let trvaly příliš dlouho!
Cesty a křižovatky Hanzelky a Zikmunda
Zážitkem bylo i natáčení dokumentu s oběma cestovateli. V roce 1990 bylo
ing. Zikmundovi 71 a ing. Hanzelkovi 70 let. Radovali se jako kluci z toho, že
po tom vynoření se z temnot zákazů jsme vlastně první, kdo je přivádí na veřejnost. Miroslav Zikmund vzpomínal, jak v srpnu 1968 svým přátelům v Moskvě
oficiálně zoufale sděloval, co tady jejich spoluobčané vyvádějí a žádal o pomoc,
jejich protest… a jaké z toho pak byly maléry.
Jiří Hanzelka se teď už jen smál tomu, jak hned 21. srpna, po vstupu vojsk,
šéfredaktor Mladé fronty M. Jelínek k němu domů do Dejvic přivezl v noci
z redakce balíky dopisů čtenářů (hlavně ke Dvěma tisícům slov), které pisatele
mohly kompromitovat. A tenkrát, ještě v noci, je zničili na zahradě rodinné vilky,
ve výkopu pro budoucí bazén.
Miroslav Zikmund, aby měl z čeho žít [po totálním zákazu všech činností]
rozprodával exkluzivní památky z cest. Jiřího Hanzelku, po marném shánění
jakékoliv práce, zaměstnal odvážný zahradník ze Seminářské zahrady na Petříně. Dojemné bylo i setkání cestovatelské dvojice s jejich milovanou tatřičkou
v Technickém muzeu v Praze.
Pamětníků ubývá
V posledních letech vznikla řada studentských závěrečných prací a doktorandských studií o roce 1968 a souvisejících událostech. A důležité bylo rodinné zázemí. Těch, kteří dobu zažili, ubývá. To byli prarodiče těchto studentů. Rodiče teprve přicházeli na svět. Ve škole o té době ani oni nic pořádného neslyšeli. Pro dnešní
osmnáctileté je téma dávnou minulostí. Proto je tak významné, že mladí lidé vyhledávají pamětníky, zpracovávají dokumenty a vzpomínky hlavně z oblastí, z mimo326
pražských divadel, organizací a závodů. Tyto práce vznikají převážně na univerzitách v Praze a v Brně. Jejich seznamy jsou na internetu, Masarykova univerzita
uveřejňuje nejzajímavější z nich.
Jiří Kantůrek vyznával zásadu
Dialog je nejdůležitější předpoklad demokracie
Jindřich Beránek
I proto patřily jeho besedy v televizi Věc veřejná, Tváří v tvář nebo pořady Jsme
s Vámi, buďte s námi k základním kamínkům mozaiky, která ve druhé půli 60.
let spoluvytvářela občanskou společnost. Byl samozřejmě odejit.
Mohl se na obrazovky Čs. televize opět vrátit až po Listopadu 1989 – nejprve
v relacích Občanského fóra jako jeho mluvčí a až na počátku r. 1990 tam byl také
zaměstnán ve funkci šéfredaktora Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky.
12. března 1990 se stal ústředním ředitelem Čs. televize a byl jím do 31.
prosince 1992, kdy zaniklo Československo a s ním i Čs. televize. Byl tedy jejím ředitelem posledním. I pak ovšem se snažil působit na názory veřejnosti až
do jara 1998, kdy mu už zákeřná nemoc nedovolila vystupovat. Tehdy mu byl
rozhovor se třemi novináři ze Švédska, Portugalska a Latinské Ameriky, kteří
k nám přijeli 30 roků po Pražském jaru ´68, podnětem k poslednímu komentáři,
který kdy napsal. V titulku měl řečnickou otázkou: Stydí se Češi za rok 1968?
Zahraniční novináři se ptali například, zda se dnes Češi za rok 1968 stydí,
když se o něm u nás tak málo píše. Proč se k těmto světlým okamžikům evropského politického vývoje 60. let tak málo hlásíme nebo dokonce, proč je dnes
pojem osmašedesátník spíš nadávkou? […] Jak se stalo, že dnes někdo bezostyšně napíše, že události roku 1968 byly údajně jen bojem mezi dvěma konkurenčními frakcemi KSČ, který většinu národa nezajímal a byl lidem lhostejný?
A jak se stalo, že zákon o protiprávnosti komunistického režimu klade na stejnou roveň politické procesy 50. let a odporný Husákův normalizační režim 70.
let s nadějeplnými událostmi roku 1968.
Tento názorový zlom se prosadil až dost dlouho po listopadu 1989. Ještě
v prostředí Charty 77 byl proud reformních komunistů legitimní a uznávanou částí
disentu. Lidé, kteří se dokázali rozejít s komunistickou politikou, kteří se právě
na událostech roku 1968 přesvědčili o neformovatelnosti tzv. reálného socialismu, byli přínosem právě svými znalostmi mechanismu fungování totalitní moci,
svými zkušenostmi s režimem, jehož svržení pak v disentu aktivně připravovali…
A naopak levný antikomunistický tón včetně znevažování roku 1968 zaznívá
nejčastěji od lidí, kteří právě v letech husákovské normalizace úspěšně studovali,
konformně si zajišťovali existenci a svou společenskou kariéru, případně podpisovali různé anti-charty. Právě tito „hrdinové“ antikomunistického boje s režimem až
po jeho porážce zanášejí, podle mého názoru, do hodnocení roku 1968 nejvíc falše.
S rozpadem Čs. republiky schválili jeho iniciátoři přání těch, kdo zároveň s halasnou proklamací zásad nezávislé žurnalistiky stali se i bojovníky za takový druh
neoliberální demokracie, kde světa osou sám je zralý muž a pravda je, co k jeho
prospěchu.13 A takovou oficiózní složkou médií veřejné služby se postupně stávala Česká televize.
Mezi první proměny patřilo, že se v duchu neoliberální ideologie zavedl
princip volného obchodu v této – snad dosud veřejnoprávní – instituci. Uplatnil
327
se především při platbě za produkci programů, kde se otevřely pokladny dokořán různým podnikatelským subjektům. Ředitelem takové instituce veřejné služby by zřejmě Jiří Kantůrek nedokázal být. V té chvíli už jej postupující choroba
zbavovala postupně možnosti veřejně vystupovat. A tak zůstal jeho posledním
novinářským činem onen komentář na obranu tradice Pražského jara. Bylo ostatně i jeho dílem i jeho osudem.
Rozhlas zažil i nějaký ten návrat…
Eva Ješutová
Závěrečná část informací o proměně Čs. rozhlasu z ideologického nástroje státostrany
v mediální organizaci veřejné služby pokračuje jednáním Programové rady 4. prosince 1989 poté, co ji opustil Karel Kvapil, jehož vláda odvolala z funkce ústředního ředitele ČsRo, a jmenovala do ní zpravodaje ČsRo z Paříže Karla Starého
– jak to ostatně navrhovalo rozhlasové OF v dopise premiéru Ladislavu Adamcovi.
Programová rada na tomto jednání potvrdila vysílací časy pro OF i všechny
dohodnuté podmínky. Koordinátorem vysílání OF určila Pavla Linharta. Informovat o činnosti OF ve zpravodajství zahraničního vysílání měl za úkol zvolený tříčlenný kolektiv ve spolupráci s vedením ZV. Dále rozhodla, že schvalování pořadů zůstane i nadále na úrovni vedoucího redaktora a šéfredaktora. Rozhodla
také zrušit mimořádná opatření u podpisových vzorů v rozmnožovně a dálnopisu, realizací byl pověřen L. Anderlík. Bylo dohodnuto, že programová rada se
bude scházet k jednání denně, se zástupci krajských studií 1 x týdně, vždy v pondělí. Předmětem jednání byly rovněž připomínky k reorganizaci, příprava formulace základních bodů programové a organizační činnosti Čs. rozhlasu a úprava ideově tematického plánu na příští rok.
5. prosince se Programová rada sešla v 7:30 hod. za účasti ředitele Českého
rozhlasu J. Hacmace. Za krajská studia byli přítomni Šimková a B. Brádle. Z. Honys a K. Mastný navrhli, aby se v zájmu zvýšení kvality pořadů OF určil systém
pracovníků odpovědných za jednotlivá vysílání. J. Czech charakterizoval Programovou radu jako dočasný orgán, pokrývající politické a odborné spektrum
Čs. rozhlasu. Programová rada byla představena pracovníkům rozhlasu na aktivu ve Studiu 1.
Občanské fórum Čs. rozhlasu zveřejnilo své stanovisko ke změnám ve federální vládě: Plně podporujeme prohlášení představitelů OF na včerejší masové
demonstraci na Václavském náměstí. Zejména složení vlády považujeme za neuspokojivou odpověď na současnou politickou situaci, za pokračování praktik
monopolu jedné strany, což je v příkrém rozporu se současnou vůlí lidu. Z těchto důvodů budeme i my pozorně sledovat další vývoj a jsme rozhodnuti připojit
se rozhodným způsobem ke generální stávce, vyžádá-li si to situace.
K vnitropodnikové situaci v ČsRo: stávkový výbor vítá utvoření programové
rady a doufá, že je to počátek zásadního obratu k získání otřesené důvěry posluchačů. Vyslovuje jí podporu za podmínky, že její činnost bude v souladu s naléhavými požadavky našeho lidu.14
Programová rada 6. prosince odsouhlasila požadavek krajských studií, aby v ní
všechna studia měla svého zástupce, a návrh na pořizování dokumentačního záznamu vysílání. K. Weinlich seznámil účastníky jednání se stanoviskem koordinačního výboru hnutí Verejnosť proti násiliu Čs. rozhlasu v Bratislavě, informo328
val o situaci v České televizi a jménem OF Čs. rozhlasu apeloval na kvalitu 90
minut vysílání Občanského fóra na Hvězdě. Ke zlepšení mělo přispět stanovení
zodpovědného redaktora pro každý den a přenesení odpovědnosti za zprávy
z centra na Viktorína Šulce. Do funkce ředitele Českého rozhlasu navrhlo Občanské fórum dr. Jana Czecha, CSc. Návrh odsouhlasilo 11 členů, 1 se zdržel.
Rozhodnutím Programové rady byl zastaven systém povolenek k činnosti pro
jinou redakci.15
Závěrem rada přijala stanovisko k ukončení činnosti KSČ: Na základě toho,
že Čs. rozhlas je vládní institucí a v souladu se zrušením čl. 4 Ústavy ČSSR je
nutné okamžitě přijmout opatření k ukončení činnosti CZV KSČ a ZO KSČ v Čs.
rozhlase včetně rozpuštění jednotky Lidových milic Čs. rozhlasu.
První kroky nového ředitele ČsRo Karla Starého
Ve 14:00 hod. se za účasti členů PR uskutečnila na Úřadu vlády ČSSR inaugurace nového ústředního ředitele Čs. rozhlasu Karla Starého. Při setkání s vedoucími pracovníky, zástupci OF a stávkového výboru Čs. rozhlasu uvedl, že
Čs. rozhlas bude vždy a za každých okolností pravdivě informovat o veškerém
dění v Československu i v zahraničí. Za hlavní úkol označil vypracování takového vnitřního řádu, aby se do vysílání Čs. rozhlasu dostalo vše podstatné, co se
děje ve společnosti. Rozhlas musí být sdělovacím prostředkem, který má své nezastupitelné místo v systému informací a zajistí vysílání pro všechny politické strany
a hnutí. Už se nesmíme nechat strhnout k minulosti, ale je třeba se dívat dopředu.16
Vyzval vedoucí rozhlasové pracovníky, aby jej v tomto úsilí podpořili. Na
tiskové konferenci o dva dny později prohlásil, že Čs. rozhlas potřebuje novou
řídící strukturu, která by odpovídala potřebám moderního média. V budoucnu
bude nutné ustavit vyšší dozorčí orgán, který by dbal na nestrannost vysílání.
Všechny politické strany, nově vznikající hnutí, seskupení a organizace, které se
budou začleňovat do vytvářejícího se demokratického systému v naší zemi, musejí dostat prostor k vyjádření svých názorů, citovala ČTK K. Starého: Nebude
však dlouhodobě možné, abychom trvale poskytovali zvláštní vysílací časy Občanskému fóru. To si vyžádala doba, dnes to má smysl a je pojistkou toho, aby
se nemohl zastavit proces, který u nás začal. Zatím bude vysílání OF pokračovat
až do okamžiku, kdy jeho představitelé sami nepřijdou se žádostí o ukončení.
Obnovíme ho však, kdykoliv to bude nutné.17
Od 7. prosince se K. Starý pravidelně účastnil jednání Programové rady.
Mimo řádných členů se jednání zúčastnili i zástupci stávkového výboru ČsRo,
zástupci koordinačního stávkového výboru studentů a Petr Pospíchal za koordinační centrum OF. Na prvním jednání informoval K. Starý o svých základních
stanoviscích a představách o funkci rozhlasu jako vládní instituce. Posoudil návrh koordinačního výboru stávkujících studentů na vysílací časy na stanici
Hvězda, po diskusi je odsouhlasil na okruhu Hvězda i EM. Realizací pověřil
D. Sedlářovou a R. Máchu.
Schválil návrh na vytvoření programového týmu k posouzení dokumentačních materiálů z let 1968–69 a jeho koordinací pověřil dr. Kleibla. Současně
vydal pokyn k zpřístupnění veškerých materiálů Ústředního archivu Čs. rozhlasu v Přerově nad Labem. Informoval o jednání s ČsT ohledně společné Programové rady pro obě elektronická média, složené ze zástupců politických stran
a veřejných struktur. Ing. Honyse pověřil projednáním problematiky vysílání
OF s P. Pospíchalem z KC OF. Na návrh OF a Programové rady pozastavil vý329
konné funkce náměstků J. Hacmace, H. Landovské, V. Bejdy a M. Kriha do
vytvoření nového kolegia s tím, že odpovědnost přešla na šéfredaktory a vedení
úseků. J. Kleibl jménem stávkového výboru ČsRo informoval o přípravě vysílání během stávky. Byl akceptován návrh ředitele Starého, aby během ní nebylo
přerušeno vysílání. K. Starý informoval Programovou radu o tom, že v pondělí
11. prosince se setká s řediteli a zástupci OF krajských studií.
Na jednání Programové rady 11. prosince dohodl ústřední ředitel, že od 12:00
hod. budou na všech spojených 7 okruzích vysílány znělky, I. Jablonský přednese prohlášení stávkového výboru ČsRo a upozorní na osmihodinové vysílání
se studenty na okruhu EM od 15:00 hod. Luboš Dobrovský za KC OF navrhl
vytvořit po konzultaci s prof. Miro Kusým18 pracovní skupinu k analýze personální situace v rozhlase, doporučil prověřit výpovědi pracovníků po r. 1968 a přijmout odpovídající závěry. Navrhl ustavit skupinu nezávislých komentátorů
a jedenkrát denně zajistit souhrnné komentované zpravodajství. Zástupce VPN
informoval, že v 15;00 hod. se v Bratislavě koná aktiv pracovníků slovenského
rozhlasu, který se vyjádří k jeho dosavadnímu vedení.
V úvodu jednání 12. prosince zvolila PR předsedou K. Starého. Rada doplněná o některé vedoucí pracovníky bude fungovat jako poradní orgán ústředního
ředitele a dočasně převezme statut kolegia. K. Starý informoval o jednání s předsedou vlády ČSSR o ustavení Politické programové rady ČsT a ČsRo, o stanovisku vlády k prezidentské kampani a o svém stabilním přizvávání na jednání
vlády. Programová rada byla rozšířena o ředitele techniky ing. Junka. Projednala situaci na jednotlivých pracovištích a rozhodla, že Zahraniční vysílání do
vyřešení statutu (spolupráce s ministerstvem zahraničí) bude řídit dr. Kacetl
v koordinaci s Programovou radou ZV (M. Dolečková, B. Stárková, Dvořák).
V ČRo byl ve funkci šéfredaktora hlavní redakce pro děti a mládež potvrzen
Bohumil Kolář, zástupce D. Sedlářová, dalšího člena měl určit dr. Czech. Redakce dostala za úkol připravit koncepci hudební redakce pro děti a mládež.
Hudební složka stanice EM měla opět přejít pod hlavní redakci pro mládež.
Dalším úkolem bylo zajistit lepší vykrytí programu EM.
V hlavní redakci hudebního vysílání zůstal šéfredaktorem dr. J. Štilec, zástupci
Pavel Vaculík a dr. Ivan Ruml. Hlavními úkoly redakce je šíření duchovních hodnot
a problematika zřízení úseku hudebních těles. Šéfredaktor hlavní redakce literárně
dramatického vysílání dr. J. Kamen, jehož zástupce stanoví dr. Czech, připraví
organizační strukturu a zajistí odpisy nevysílatelných her. Rada rozhodla, že návrh
na obsazení funkce šéfredaktora hlavní redakce programu předloží ředitel ČRo
dr. Czech ústřednímu řediteli společně s návrhem organizační struktury redakce. O situaci v hlavní redakci zábavy bude informovat ředitel ČRo, který rovněž
navrhne ústřednímu řediteli na funkci šéfrežiséra Josefa Henkeho a bude se zabývat situací Vysílání pro hl. m. Prahu a Středočeského krajského vysílání. Ústřední
vysílání politického zpravodajství a publicistiky hodlal ústřední ředitel řídit přímo
prostřednictvím šéfredaktorů, kteří budou stanovovat koncepci a plán vysílání.
Ústřední ředitel schválil ustavení pracovní skupiny pro přípravu koncepce pořadů z let 1968–69 včetně návaznosti na archivní a dokumentační materiály. Členy
se stali Josef Kleibl, Ivan Rössler a Dušan Všelicha. Zabezpečení příkazu ústředního ředitele o zákazu manipulace s kádrovými materiály měl prověřit L. Anderlík.
15. prosince oznámil ústřední ředitel zrušení stávající znělky Rozhlasových
novin k 14. prosinci 1989 [Kupředu levá] a odstranění totalitních symbolů z budovy Čs. rozhlasu, k němuž dojde i u všech dalších objektů Čs. rozhlasu. Rada
330
rozhodla změnit zprofanovaný název stanice Hvězda na Československo. K. Starý
informoval o svém jednání s bývalými pracovníky ČsRo Karlem Kynclem a Jarmilou Lakosilovou, vyhozenými z Čs. rozhlasu po r. 1968. Programová rada
zvažovala možnost spolupráce s takto postiženými pracovníky.19
Podpořila výzvu redakce pro děti a mládež k instalaci pamětní desky k vysílání Čs. rozhlasu v roce 1968. Místnosti uvolněné celozávodním výborem KSČ
přidělil ústřední ředitel pracovní skupině pro přípravu pořadů z let 1968–69. Dále
s okamžitou platností pozastavil výkonné funkce ředitelce kádrového a personálního útvaru J. Špíškové a rozhodl o vydání kádrových materiálů pracovníkům. Pro skartaci přebytečných kádrových materiálů a mikrofiší jmenoval komisi ve složení J. Krušina, R. Prosová a dva zástupci OF, které určí K. Weinlich.
Vedoucí na všech úrovních dostali za úkol projednat prohlášení vedení Čs. rozhlasu a OF z 12. prosince:
SLOVO KE VŠEM
Nové vedení Čs. rozhlasu a OF z řad jeho pracovníků si je vědomo atmosféry ve společnosti. Rozhodlo se proto všestranně a kvalifikovaně přezkoumat podíl
rozhlasového vysílání během uplynulých dvaceti let na podpoře normalizační
politiky minulého politického a státního vedení. Už dnes je zřejmé, že někdejší
odvolané vedení Čs. rozhlasu, jakož i všechna vedení předchozí, která rozhlas řídila v období normalizace, nesou svůj díl odpovědnosti za spoluúčast na úpadku
občanských, kulturních i mravních hodnot ve společnosti. Vedení Čs. rozhlasu,
dosazené po nezákonné intervenci pěti států do Československa 21. srpna 1968, provedlo v letech 1969–70 represivní politickou čistku mezi zaměstnanci rozhlasu.
Prověrkové komise nezákonně přinutily několik stovek svých spoluzaměstnanců
opustit rozhlas. Tento akt politické represe bude důsledně prošetřen a vedení Čs.
rozhlasu bude hledat způsob, jak jeho důsledky zmírnit, jak dát pracovní příležitost před lety diskriminovaným zaměstnancům, kteří o tuto spolupráci projeví
zájem. Vedení rozhlasu ustaví komisi složenou jak ze současných, tak někdejších
zaměstnanců rozhlasu, která ve spolupráci s OF rozhlasu nalezne způsob omluvy a nápravy křivd.
Nové vedení rozhlasu a OF Čs. rozhlasu by chtělo posluchače ujistit, že mezi
současnými zaměstnanci rozhlasu převažují čestní, profesionálně zdatní, občansky nezávislí a o obnovu dobrého jména své instituce usilující pracovníci. Ve
spolupráci s širokou posluchačskou obcí a se všemi politickými silami, které
v této zemi usilují o demokracii a pluralismus, bude usilovat o to, aby Čs. rozhlas
v co nejkratší době nalezl opět své místo ve vytváření nových, demokratických
principů obrozující se společnosti, která s novou vládou národního porozumění
vykročila k přípravě svobodných voleb.
Vedení Čs. rozhlasu a OF Čs. rozhlasu chce zajistit všem zaměstnancům klid
pro odpovědnou a závažnou práci, odmítá dělení lidí podle politické příslušnosti a bude se striktně řídit politickými principy, na nichž je založena vláda národního porozumění.
Všechna už přijatá nebo chystaná opatření směřují k tomu, že ti vedoucí
pracovníci, kteří byli aktivními tvůrci normalizační politiky a nesou vinu za výše
zmíněné politické represe, museli nebo budou muset zvážit, zda je přijatelné,
aby setrvali na svých místech.20
15. prosince požádal ústřední ředitel K. Starý dopisem premiéra M. Čalfu
o odvolání náměstků, kterým 7. prosince pozastavil výkon funkcí.
331
S článkem 4 z ústavy zmizela i znělka o vedoucí roli státostrany
Zástupci Čs. vládní a občanské komise pro analýzu událostí v roce 1968 Igor
Kratochvíl a Karel Lánský projednali s ústředním ředitelem ČsRo Karlem Starým činnost komise v Čs. rozhlase a spolupráci s rozhlasovou pracovní skupinou pro události roku 1968. Dohodli se na zpřístupnění archivních nahrávek
vysílání ČsRo a dalších dokumentů, aby se mohlo objektivně zhodnotit tehdejší
vysílání. Komise dostala k dispozici místnosti a technická zařízení, aby mohla
splnit vládní úkol a ukončit činnost do konce r. 1990. Rozhlasová komise měla
zahájit pravidelnou práci od nového roku. Kromě spolupráce s vládní komisí
měla soustřeďovat svědectví bývalých pracovníků rozhlasu a posoudit možnosti nápravy křivd způsobených jejich propuštěním. Shromažďováním veškerých
údajů o bývalých zaměstnancích byl pověřen J. Kleibl.
Rada konstatovala, že závodní výbor ROH ztratil oprávnění přijímat jakákoliv rozhodnutí, neboť nová odborová struktura se začala vytvářet po linii stávkových výborů.
Dr. Czech informoval o začlenění redakce zábavy do hlavní redakce literárně dramatického vysílání. Vedoucím se stal PhDr. Zdeněk Bouček.
18. prosince informoval ústřední ředitel radu o jednání s ministrem zahraničních věcí ohledně Zahraničního vysílání. ZV zůstane ve struktuře Čs. rozhlasu a ministerstvo jmenuje svého zástupce do kolegia ČsRo. Do funkce šéfredaktora zpravodajství a publicistiky byl navržen ing. Honys. Jeho jmenování projedná ústřední ředitel s prof. Kusým, stejně jako kádrové návrhy VPN na změny
v ČsRo na Slovensku.
19. prosince pověřil ústřední ředitel ing. Z. Honyse řízením ústředního vysílání politického zpravodajství a publicistiky, PhDr. Jana Lorence řízením Zahraničního vysílání. J. Czech pověřil řízením Středočeského krajského vysílání
JUDr. Václava Žmolíka, Vysílání pro hl. m. Prahu PhDr. Jana Prokopa a navrhl
Milana Rykla za šéfredaktora hlavní redakce programu. L. Anderlík informoval
o jednání se zástupci církevních kruhů o vysílání církevní tematiky a zřízení
redakce náboženského vysílání v rámci ÚVPZP od 1. ledna 1990.
Rozhodnutí ústředního ředitele Čs. rozhlasu č. 44 nařídilo úpravu všech vnitropodnikových norem v souvislosti se zrušením článku 4 Ústavy ČSSR.21
Rozhodnutím č. 45 odvolal ústřední ředitel K. Starý z funkcí náměstků
Š. Babiaka, F. Sojku, Jána Toseckého a ing. Alexandera Millyho, z funkce kádrové a personální ředitelky J. Špíškovou, z funkcí vedoucích odborů kádrového
J. Krušinu a personálního V. Hudečkovou a z funkce vedoucí sociálního oddělení S. Adamovou. Z funkcí šéfredaktorů odvolal Josefa Hajdučíka (redakce
zábavy), Jaroslava Veverku (Středočeské vysílání), Z. Třešňáka (Vysílání pro hl.
m. Prahu) a PhDr. Zdeňka Kacetla (Zahraniční vysílání) a rozhodl o vyhlášení
organizačních změn k 1. lednu 1990. Jmenoval ing. Z. Kubína (Odbor automatizace a systemizace řízení) předsedou reorganizační komise a uložil mu připravit návrh organizační struktury do 28. února. Zvolená varianta měla být dopracována nejpozději do 30. června 1990. Současně zrušil k 1. lednu 1990 útvar
kádrové a personální práce, štábní útvar a sekretariát náměstka pro techniku,
ekonomiku a správu. Vedoucímu sekretariátu L. Anderlíkovi uložil vypracovat
do 31. prosince 1989 novou koncepci personalistiky a vzdělávání v ČsRo a uvést
stávající předpisy do souladu s provedenými úpravami.
22. prosince oznámil ústřední ředitel, že od 1. ledna 1990 začne pracovat
nové kolegium, čímž skončí činnost Programové rady. Ředitelem Čs. rozhlasu
332
na Slovensku se stal ing. Viliam Roth. Rada přijala prohlášení k situaci v Rumunsku a podpořila kandidaturu Václava Havla na prezidenta ČSSR. Schválila
ing. Libora Vacka do funkce tiskového tajemníka Čs. rozhlasu.
Ústřední ředitel odsouhlasil návrhy ředitele ČRo J. Czecha na personální
změny a pověřil JUDr. Jiřího Mejstříka výkonem funkce náměstka ředitele
ČRo, Antonína Vašíčka řízením KS Ostrava a potvrdil Jaroslava Poštolku jako
ředitele KS Ústí nad Labem. Programová rada potvrdila Statut legislativně
právního odboru a odsouhlasila novou základní strukturu personalistiky a vzdělávání. Ředitel úseku techniky ing. Jaroslav Junek informoval o novém uspořádání útvaru od 1. ledna 1990; do hlavních řídících funkcí byli zařazeni Zdeněk
Škopán a ing. Pavel Baladrán.
Ing. Honys měl prověřit situaci v redakci zvláštního zpravodajství (tzv. monitoru), proti jejíž činnosti byly vzneseny stížnosti.22 Informoval o zasedání poradního orgánu ČTK, jehož se zúčastnil, a o organizaci vysílání OF. Po stránce
organizační zabezpečuje vysílání Hana Pipková, po stránce programové JUDr.
Václav Musílek. L. Anderlík oznámil, že uzávěrka pro vydávání kádrových materiálů je 29. prosince, nevyzvednuté materiály budou počátkem ledna skartovány pod dohledem určené komise.
Programová rada původně vznikla jako oponentní orgán vedení Čs. rozhlasu, složený z odborníků na jednotlivé programové a provozní činnosti. Namísto
toho se na přechodnou dobu stala řídícím orgánem, suplovala funkci jak kolegia
jakožto poradního orgánu, tak operativního vedení. Řešila veškeré záležitosti
nezbytné pro fungování Čs. rozhlasu.
Od prosince 1989 se začaly uskutečňovat v ČsRo rozsáhlé programové i institucionální změny. Do vysílání ČsRo se postupně vraceli zakázaní autoři a jejich díla.23
Vzrostl počet mimořádných přímých přenosů a aktuálních pořadů. Došlo k četným
personálním změnám na vedoucích místech, měnila se organizační struktura.
Karla Starého po dvou měsících vystřídal ve funkci ústředního ředitele ČsRo
František Pavlíček.24 K rozhlasové práci se po rehabilitaci vrátili někteří redaktoři, vyhození po srpnu 1968. Právě oni se stali důvodem k nespokojenosti části zaměstnanců, která na podzim 1990 vyústila v ustavení Iniciativní skupiny 17.
listopadu, jejímž mluvčím se stal Václav Musílek:25
Čs. rozhlas je zmítán nejistotou a mlhavými perspektivami, trpí nevyjasněnou koncepcí, akumulací problémů, jejichž řešení se odkládá. Základem rozporů jsou generační konflikty, demokratické principy jsou leckdy nahrazovány
snahou po centralizaci, boj za budoucnost rozhlasu se mění na boj za budoucnost osobní. […] Slov už jsme od vedení rozhlasu slyšeli hodně, činy však chybějí. Pokud i nadále budou rozhodovat tito lidé, pak máme o jeho další podobě
vážné pochybnosti.26
Vedení ČsRo se neustále potýkalo s řešením často bezvýznamných sporů
a nezbýval mu čas na skutečnou řídící a koncepční práci. Opožďovala se i mediální legislativa, která byla jedním ze základních předpokladů transformace
rozhlasu z byrokraticky řízeného sdělovacího prostředku v moderní na demokratických principech fungující médium. Cesta k tomuto cíli byla ještě dlouhá…
ª
ª
ª
Na rozdíl od květnového povstání roku 1945 a srpnových dní roku 1968 nepatří
Listopad 1989 k heroickým okamžikům v historii Čs. rozhlasu, na něž mohou být
jeho pracovníci právem hrdi. Čs. rozhlas pod kuratelou KSČ respektoval, až na ne333
patrné výjimky, linii vytýčenou jejím ústředním výborem. A jako celek v Listopadu ´89 totálně selhal, promarnil svou příležitost stát se potřetí v historii sdělovacím prostředkem ve službách národa a rehabilitovat se u posluchačů. Nevyužil
svých předností nejpohotovějšího, všudypřítomného sdělovacího prostředku, a to
za situace, kdy denní tisk pravdivě informující o dění v Praze se jen obtížně dostával k mimopražským občanům. Byrokraticky řízené, zmanipulované a samostatného myšlení neschopné rozhlasové zpravodajství nebylo na revoluční přeměny připravené. Proto nebylo schopné pružně reagovat. Pokud se mezi redaktory
našly čestné výjimky, usilující o pravdivé informování, vedení jim v tom zabránilo.
Životní cesta Libuše Šnekové
Jarmila Lakosilová 27
Libuši Šnekovou (*1919, U2010) jsem poznala někdy na podzim roku 1962,
pár týdnů po svém nástupu do rozhlasu, jako pěkně oblékanou ženu, věcnou
a energickou, která říká do očí i nepříjemné věci. Její cesta vedla od skautingu
k odboji na počátku let čtyřicátých, po jeho prozrazení do nacistického vězení,
až posléze ji zážitky z okupace a silné sociální cítění přivedly hned po válce do
KSČ. Na studium se však nedalo pomýšlet ani tehdy: předválečná dvouletá obchodní škola doplněná ročním kurzem němčiny musela stačit k tomu, aby si
mohla znovu najít práci a dokázala přispívat matce na živobytí. Až po únoru
1948 postupně přišla na to, kam vlastně ji její vlastenecké a sociální cítění přivedlo. Ale, řečeno volně jejími slovy, politický rychlík se už mezitím rozjel a ona,
jak sama přiznala, neměla odvahu z něho vyskočit. Svých možností, známostí
a znalostí i toho, že díky rozhlasu mohla oslovovat velký počet lidí, však využívala k pomoci potřebným. Patřila k těm, kdo neměli stranickou legitimaci jako
pracovní knížku. A pokud vím, také nikomu vědomě neublížila.
Do služeb Čs. rozhlasu nastoupila v Brně na jaře 1946 jako korespondentka
reportážního a zpravodajského oddělení. Po půl roce byla tato bystrá a svědomitá úřednice [jak je uvedeno v jejím hodnocení] přijata definitivně. Brzy začala navíc ke své práci zdarma upravovat drobné zprávy, pak připravovat pořad
z dopisů i delší zpravodajské relace, až se za necelé čtyři roky stala redaktorkou
ženského vysílání. Odtud byla v květnu 53 přeložena do sesterské redakce pražské a v období pokračujícího politického tání od počátku 60. let ji vedla.
Lidé – život – doba
Její redakce připravovala od pondělka do pátku 25´ až 30´ Vysílání pro ženy,
později také nově vzniklou sobotní Tribunu zaměstnaných žen, podílela se na besedách, diskusích, komentářích a nedělních Živých slovech. Libuše i při šéfování
dělala na plný úvazek pořady. Jimi se především snažila, většinou s mnoha přizvanými odborníky, pomáhat těm nejpotřebnějším: dětem z dětských domovů či z rozvrácených rodin, lidem starým, nemocným a všem jakkoliv postiženým – nejen
tělesně či duševně, ale i těm, jimž se děla křivda z kádrových nebo jiných důvodů.
Za své lidi, pokud se třeba dostali do průšvihu kvůli příliš kritickému pořadu,
dovedla vždy bojovat a měla pochopení i pro jejich problémy zdravotní či rodinné.
Když se 1. 7. 1962, po vzniku samostatné publicistické Hlavní redakce politického vysílání [HRPV] stal jejím prvním šéfredaktorem Jiří Ruml, podněcující novoty, vznikla záhy proslulá tribuna kritických společensky angažovaných
pořadů Lidé – život – doba. Účast v ní byla dobrovolná, ale byla také věcí cti,
334
neboť měla velkou poslechovost. Pořady do ní se vybíraly po poslechu a hodnocení na poradě vedení, vždy za účasti tvůrců, podle náročných kritérií. Negativní jevy se v těchto LŽD většinou nejen pranýřovaly, ale hledaly se i jejich
společné příčiny a cesty vedoucí k nápravě. Nebylo náhodou, že L. Šneková
a její lidé patřili k častým autorům těchto problémových pořadů. – Během pokračujícího politického kvasu, v létě roku 63, byla jmenována vedoucí redaktorkou nově vzniklé vnitropolitické redakce,28 do níž přešlo i celé osazenstvo vysílání pro ženy. Po kárném odvolání J. Rumla, od listopadu 63, se na šest let stal
šéfredaktorem HRPV poctivý a slušný František Hon. V redakční práci proto
nedošlo k očekávanému útlumu: dobré nápady se realizovaly dál.
A léta běží, vážení…
Značný ohlas mezi posluchači začal mít v polovině 60. let ve vnitropolitické
redakci vzniklý pořad A léta běží, vážení…[ALBV] Díky průbojnosti L. Šnekové, pochopení ze strany nejvyššího vedení a také díky zájmu členů její redakce
se z původně jednotlivých pořadů stala programová řada vysílaná na stanici
Praha čtyřikrát týdně a posléze každé ráno od pondělka do pátku. Během 60. let
v ní nešlo vždy jen o životní příběhy a vzpomínky. Mluvilo se tu také o různých
problémech stáří, života v domovech důchodců, nedostatečné péči státu o staré
spoluobčany, přizvaní odborníci se s posluchači dělili o své zkušenosti, doporučovali jim různá řešení, radili. Kromě podílu na vzniku a naplňování řady ALBV
Libuše v rozhlase vytvářela či podporovala mnoho proreformních pořadů. Prosadila i živě vysílanou Návštěvu na Nové radnici, v níž s primátorem či jinými
pražskými politiky hovořila (často za účasti nápadité Jindry Sobíškové, nyní
Klímové) o problémech hlavního města. Telefonáty posluchačů se tehdy mohly
jen zapisovat a jednotlivé čitelné záznamy v tichosti během vysílání předávat
diskutujícím. V letech 65–67 dokázala spolupracovat i s Čs. televizí, konkrétně
s její redaktorkou Marií Voseckou a režisérem Václavem Sklenářem. Společně
připravili víc než deset obsáhlých publicistických relací. Měly společný název
Civilní pře a Libuše v nich stejně důsledně jako ve svých pořadech rozhlasových o negativních jevech nejen informovala, ale hledala i jejich příčiny. Živé,
nepředtáčené debaty, která následovala po úvodní reportáži z terénu, se svými
telefonickými dotazy, názory či připomínkami účastnili také diváci.
Člověk volá člověka
Kromě účasti na publicistické řadě LŽD a relací, jimiž se snažila pomáhat
při propagaci, zřizování i provozu SOS dětských vesniček, věnovala nejvíc úsilí pořadu Člověk volá člověka, zaměřenému na organizování pomoci sociálně či
jinak potřebným. Připravovala ho zpravidla jednou měsíčně v letech 1966 až 70
hlavně z došlých dopisů za pomoci redaktorky Věry Macháčkové. Sama ho nejen
uvedla v život, ale vymyslela pro něj i název. Díky působení tohoto pořadu ženy
téměř ve všech pražských obvodech, ale též v mnoha dalších městech zakládaly
střediska pro příjem a výdej darovaného šatstva i dalších potřebných věcí. Šlo
ale třeba rovněž o zprostředkování pomoci s nákupy, úklidem, nošením uhlí,
nabídky práce pro invalidy, návštěvy u osamělých starých lidí a mnohé jiné.
Spontánní občanská spolupráce, kterou pořad vyvolával, se mnohým stranickým funkcionářům už dlouho nelíbila. V 70. roce byl proto zrušen. Jeho autorka
předtím dostala písemnou výtku za to, že kritizovala neschopnost socialistického státu postarat se o své občany a podkopávala tak vedoucí úlohu KSČ.
335
Pravicová oportunistka
V červnu 1970 byla pro své kritické pořady i nesouhlas se vstupem armád
vyloučena z KSČ a na podzim odvolána z funkce vedoucí redaktorky (od listopadu 68 vedla nově vzniklou redakci sociálně politickou). Jako bývalá účastnice odboje nemohla dostat výpověď, a tak tato představitelka pravicového oportunismu z rozhlasu odešla až na základě vynucené dohody v závěru roku ´71.
Měla tehdy dvaapadesát let, byla na vrcholu svých tvůrčích sil.
Po odchodu z rozhlasu a definitivní ztrátě iluzí ji zachránilo manželství s redaktorem Karlem Dostálem nejen proto, že si spolu výborně rozuměli. On byl navíc
vyučený strojní sazeč, a tak se mu podařilo získat práci aspoň v nočních směnách.
Stáhli se do soukromí. Všechnu energii věnovali opravám zchátralé chalupy ve východních Čechách. A když on se dal do ediční přípravy samizdatového vydávání
Hrabalových spisů, dala se ona aspoň do přepisování různých zakázaných rukopisů.
Léčba rozhlasem
Před pětadvaceti lety se oba znovu stali plnoprávnými svobodnými občany
a Libuše se hned začátkem roku 90 s obrovskou energií vrhla do práce. Jako
externistka začala navrhovat a připravovat desítky rozhlasových pořadů. Svým
suverénním vystupováním ji brzy zaujal tehdejší ministr financí Václav Klaus.
S ním až do léta 92, kdy se stal předsedou vlády, natáčela jednou týdně neformální rozhovory pro Radiofórum. (Později však jím byla zklamaná.) Ve stejné
době se věnovala též jiným žánrům a přiváděla k mikrofonu mnoho pozoruhodných osobností. Patřili k nim někdejší redaktorka časopisu Vlasta Věra Hájková
(spolu v 60. letech pomáhaly probojovat SOS dětské vesničky skýtající mateřskou péči opuštěným dětem), Jaroslav Jakoubek, Kateřina Pošová, Marie Svatošová, Jan Špáta, kladenské sestry Válovy, Marie Vodičková, Jaromír Vašta,
Josef Zieleniec a mnozí další. Sama si z polistopadové etapy její tvorby nejvíc
cením pořadů literárních: hodinového pásma Neklidné srdce Miroslava Macháčka (spoluautor Karel Dostál), Pátečního večera s Bohumilem Hrabalem
a jedinečného psaného dokumentu Živý sen paní Kolaříkové z časů jejího věznění v období stanného práva za heydrichiády.
Redakce vzdělávání, dokumentu, Audiostudio, Svobodná Evropa
S největším elánem se však Libuše od Listopadu 90 dala v Hlavní redakci vzdělávání [HRV] do realizace svého někdejšího projektu Člověk volá člověka, o jehož
obnovu se na návrh dramaturgyně stanice Praha zasadil generální ředitel Čs. rozhlasu František Pavlíček. Reakce na vysílání byla pro mnohé nečekaná: třeba po
jediné výzvě k těm, kdo, řečeno slovy hlavní tvůrkyně tohoto pořadu, dovedou
myslet srdcem, došlo v dubnu 91 během jediného týdne téměř sedm set písemných ohlasů. Na přípravě relací, která byla dost náročná kvůli množství korespondence a potřebě navazovat mnoho nových kontaktů, se tehdy často podílela
někdejší vynikající rozhlasová a později televizní redaktorka Otka Bednářová
z Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Svými zkušenostmi však přispívaly snad všechny
nově vzniklé či vznikající dobročinné organizace. Škoda, že pořad byl kolem poloviny let devadesátých znovu zrušen, litovala jeho autorka, která lidskost a soucit
se strádajícími považovala za jedny z nejdůležitějších občanských ctností.
Spolupracovala též s tehdy ještě samostatnou redakcí dokumentu, kterou vedla rehabilitovaná Alena Maxová (*1920), s nově vzniklým Audiostudiem Václava
Daňka, později s redakcí rozhlasových her a dokumentu; dlouho, často a sou336
stavně s Ivanem Binarem ze Svobodné Evropy. Do konce tisíciletí tak vychrlila
snad několik set pořadů, a to za nesmírně obtížných podmínek: všechny zvukové záznamy natáčela na vlastní malý reportážní magnetofon a po přetočení nahrávky na potřebnou vyšší rychlost je sama upravovala na staré střihačce ve své
„mateřské“ redakci patřící do HRV. Dělávala to hlavně po večerech, kdy již o střihačku většinou nebyl zájem.
Časem ale začala být svou pracovní dychtivostí i výkonností jaksi na obtíž.
Stará paní, cizí živel… Tu a tam probleskla i závist, došel nějaký ten anonym,
k uchu dolétlo pár hrubých slov. K čemu zrovna jí může být známost s Václavem Klausem? Proč zrovna ji napadlo tak brzy oslovit také toho a toho? Proč
bere témata těm mladším, co mají celou kariéru před sebou? Houževnatě odolávala. Doháněla těch bezmála dvacet ztracených let a také zaháněla samotu poté,
co v září ´95 náhle ovdověla. Přišla tak nejen o životního partnera, ale také o spoluautora některých pořadů a prvního kritika všeho, co vytvářela. Víc než antidepresiva jí pomáhala léčba rozhlasem. Ta však pár let po manželově úmrtí definitivně skončila poté, co byla svou o generaci mladší kolegyní, někdejší Sally z Mladého
světa, jejíž přijetí i znovupřijetí do rozhlasu sama prosadila, od střihačky opakovaně vykázána. Svým způsobem to bylo horší než pozdější povodeň (2002), po
níž jí v karlínském přízemním bytě nezůstala ani manželova fotografie.
Rozhlasové tázání
Zájem o rozhlas ji však neopustil. Zůstala do konce svých dnů kritická a věcná. Hodně četla, hlavně různé paměti, literaturu faktu, cestopisy, ale ráda sáhla
i po novinkách z novodobé historie, politologie, sociologie; sledovala týdeník
Respekt i některé deníky. Mrzelo ji, že Český rozhlas hlavně informuje a baví.
K čemu jsou ale člověku informace, když mu je skoro nikdo nepomáhá dávat do
souvislostí? Pořadů o problémech naší společnosti je minimum, a když už se
nějaký objeví, ukazuje jen co se děje, ale ne už proč, jaké jsou souvislosti různých konkrétních jevů a co dělat k nápravě. Vadilo jí třeba formálně téměř stejné dopolední vysílání Radiožurnálu a Prahy (s její likvidací a nahrazením podbízivou Dvojkou by se nikdy nesmířila); vytýkala rozhlasovým tvůrcům časté
nefunkční přerušování či podbarvování mluveného slova hudbou, absenci do
hloubky jdoucích kritických pořadů, ale i těch, které by se věnovaly tématům
sociálním či vzdělávání. V novém tisíciletí víc než kdy jindy postrádala někdejší pestrost rozhlasových žánrů. Domnívala se, že není zapotřebí, aby také Praha
měla v každou celou hodinu stále stejné zprávy znemožňující uvádění pořadů
delších než 55 minut. Takových a jiných připomínek či otázek na adresu vedení
rozhlasu veřejné služby mívala v rozmluvě se mnou hodně. Kriticky se dívala
i na sebe a na vlastní minulost, což je výjimečné v každém věku. Sama ale už
napravovat nic nechtěla. Od toho jsou tu přece mladí…
Klub angažovaného myšlení
Věra Horká
K těm, kdo se již po rehabilitaci ani na pár měsíců do Čs. rozhlasu nevrátili
a nechtěli spolupracovat ani externě, patřila bývalá vedoucí redaktorka rubriky
společenských věd, rodačka z Tábora, Věra Horká (*1921, U2000). Tato dlouholetá mimořádně schopná iniciátorka a organizátorka týmové tvůrčí redakční
337
práce i kontaktů s posluchači již po Listopadu o obnovení spolupráce s rozhlasem nestála. Po odchodu do důchodu (1975), jehož se dožila v archivu Pražského stavebního podniku, totiž Prahu brzy natrvalo opustila. Vložila, spolu s manželem, všechny úspory do koupě staré venkovské chalupy, bývalé zemědělské
usedlosti ve Vladyčíně, na pomezí rodných jižních Čech. Tam se z Prahy i s mladším synem, vyučeným zahradníkem, manželé Horkých jako důchodci přestěhovali. Věra i zde hodně četla, poslouchala zahraniční i náš rozhlas, sledovala
politické dění, vedla domácnost, zahradničila. Udržovala kontakty s několika
bývalými kolegy, pomocí prostředníků si přivydělávala překlady populárně vědeckých textů. Až po převratu vyšlo najevo, že pod jménem Václava Mezřického přeložila i náročné vědecké dílo – Ekologickou syntézu od R. Duvigneauda
(Praha, Academia 1988).
Po Listopadu se začala angažovat v místním tisku, podílela se na přípravě
knihy o historii obce, psala příběhy a pohádky pro své vnuky. Měla jsem radost,
když na mé naléhání přijela do Prahy a aspoň jednou se šla společně projít starými známými chodbami, bývalými redakčními místnostmi i několika studii na
Vinohradské 12. A když jsem se pak s ní dala do řeči, žasla jsem, jak kriticky
stále viděla dění doma i za hranicemi, jaký si udržovala přehled o knihách, divadlu, filmech, ale také o lidech v kultuře i v politice. Minulostí se nezabývala.
Pouze jednou sepsala krátkou vzpomínku na unikátní projekt redakce společenských věd, který iniciovala, pomáhala uvádět v život a na jehož realizaci se celé
tři roky velkou měrou podílela. Asi dvě třetiny jejího informativního textu z roku
´91 i se závěrečným hodnotícím pohledem nejen na tehdejší působení redakce,
kterou v bouřlivé závěrečné etapě šedesátých let vedla, po drobných úpravách
zveřejňujeme.
(lako)
Již před rokem ´68 se rozhlas snažil udržovat živý kontakt s posluchači především formou dopisů i různých anket a soutěží. Seriál pořadů v letech 1967–69,
který jsme nazvali Klub angažovaného myšlení [KAM], povýšil toto spojení do
roviny víceméně filozofické, aktuálně teoretické, v úsilí vytáhnout občana z tehdy
běžné lhostejnosti a vtáhnout ho do angažovaných postojů. To se realizovalo
pomocí přednášek a besed či živých debat o občanské odvaze a zbabělosti,
o kariéře, vztahu člověka a instituce, o možnostech a mezích politiky, hodnotových schématech, rozhodování jednotlivce v různých situacích a jiných aktuálních otázkách. Autory byli nejen filozofové, ale ve značné míře i sociologové,
politologové a spisovatelé – můžeme jmenovat aspoň některé: Jiří Hermach,
Zdeněk Jičínský, Alexander Kliment, Ivan Klíma, Jaroslav Kohout, Karel Kouba, Milan Machovec, Radovan Selucký, František Šamalík, Vojtěch Tlustý, Miloš Černý, Jindřich Filipec, Miroslav Jodl, Jiří Klabouch, Rudolf Kocanda, Zdeněk Mlynář, arch. Otakar Nový, Václav Slavík, Jan Šindelář, Jiří Cvekl, Miloslav
Král, MUDr. František Bláha, Karel Mácha a řada dalších. Byli zváni i představitelé nekomunistických stran Národní fronty.
Od druhého ročníku (ledna ´68) jsme zavedli tzv. radioautomat – v něm si
posluchači sami hlasováním volili náměty besed. Ze dvou tisíc členů se hlasování účastnila zhruba polovina. Na každý pořad docházelo tak padesát dopisů
s diskusními příspěvky. Vydali jsme i několik bulletinů a jeden otevřený dopis
informující o povaze Klubu. V mnoha místech pořádali posluchači společné
poslechy a následné debaty; některých jsme se účastnili a nahrávky použili ve
vysílání. Zavedli jsme i tzv. dispečinky – při nich se mohli debaty účastnit čle338
nové shromáždění v několika krajských rozhlasových studiích a ve studiu pražském; hlásili se znělkou a živě vstupovali do vysílání.
Zvláště pro mladší a zcela mladé to po dvaceti letech tréninku v jednotě
názorů, muselo být něco zcela objevného: pokoušet se vytvářet si vlastní názor
vyprovokovaný úvahami špičkových autorů tehdejší doby. Rozhlasová setkání
nepodávala nic hotového, uváděla se alternativní řešení, subjektivní postoje. Z posluchačských řad přicházely i krajní reakce, v besedách s posluchači a v dispečincích se objevovaly dalš