Keře, keříčky a liány introdukované v parcích a arboretech

Keře, keříčky a liány introdukované v parcích a arboretech
muchovník vejčitý – Amelanchier ovalis Medic. (A. vulgaris Moench.)
Roste na skalnatých a prudkých svazích alespoň částečně prosluněných, v keřovém nebo
polozapojeném dřevinném porostu, ale také ve světlých doubravách a borech, často na
vápencových půdách. Je druhem vápencových hor Mediteránu. Nejblíře nám se vyskytuje na
jižním Slovensku (Kováčovské kopce).
netvařec křovitý – Amorpha fruticosa L.
Ve své severoamerické domovině roste údajně na březích vodních toků a v mokřadech, v
Evropě vstupuje na stanoviště suchá, šíří se na vřesoviště a do pobřežních porostů.
Netvařec křovitý je nenáročný na stanoviště, snáší velmi dobře i sucho, pěstuje se občas v
parcích, využívá se do výsadeb ke zpevňování svahů, nejčastěji se vysazuje v teplejších
oblastech. Za květu je hojně vyhledáván včelami. Celá rostlina je mírně jedovatá.
podražec velkolistý – Aristolochia durior L. (A. macrophylla Lam)
Roste v lesích, na skalnatých stanovištích, v nadmořské výšce od 50 až do 1300 m. Druh snáší
i středoevropské klimatické podmínky, pěstuje se u nás především v teplejších oblastech.
Využívá se k pokrytí sloupů, plotů, zdí apod. Původní Američané používali odvar z kořene
této rostliny v tradiční medicíně. Do Evropy byl přivezen v roce 1783, k nám v roce 1835.
Podle tvaru květu je druh anglicky znám jako “Dutchman’s pipe”.
temnopldec (“černý jeřáb”) planikolistý – Aronia arbutifolia (L.) Pers
Je samosprašný. Je nenáročný na půdu a zcela mrazuvzdorný do min. -34°C, slunný druh.
Pěstuje se zejména pro zářivě vybarvené podzimní listy, jejich odstíny jsou ohnivě červené až
vínové.
temnoplodec (“černý jařáb”) černoplodý – Aronia melanocarpa (Michx.)
Elliot (A. nigra Dipp.)
Má ráda dostatek slunce, proto vybíráme slunné stanoviště. Dosahuje pěkných výnosů i ve
špatné půdě a v nepříznivých klimatických podmínkách.
temnoplodec („černý jařáb“) třešňolistý – Aronia x prunifolia (Schneid.)
Graebn.
Vyhovuje mu plné slunce nebo polostín. Je mrazuvzdorný do -37°C. Daří se téměř ve všech
půdách. Snáší sucho i vlhko.
aukuba japonská – Aucuba japonica Thunb.
Světlomilný druh, nesnášející přímé slunce; nesnáší velké výkyvy teplot – jen v rozmezí 5 –
20°C (při nižších zmrzne; při vyšších ztrácí listy). Snáší výkyvy vlhkosti od bahnita po
vysnutí (ale nesnáší dlouhodobější sucho). Snáší suchý vzduch, ale občas potřebuje rosit.
dříšťál Gagnepainův – Berberis gagnepainii Schneid.
Polostinný druh, náročný na živiny báze i nitráty; snáší částečně krátkodobě přísušek, ale
upřednostňuje půdy vždy čerstvě vlhké. Omrzá.
budleja (komule) Davidova – Buddleja davidii Franch.
Roste na horských křovinatých svazích, v pásmu od 800 do 3000 m n.m. Komule Davidova
vyžaduje přiměřeně vlhké a propustné půdy s dostatečným množstvím vápníku, snáší i sušší
půdy. Poloha má být slunná a výhřevná. Snese i polostín, pak ale méně kvete a snáze namrzá.
Na zimu neuškodí lehká přikrývka z listí (kořenový krček). Namrzlé rostliny dobře regenerují,
nevadí ani znečištěné ovzduší. Zatím známe zhruba 50 variet a kultivarů. Kvetou v barvách
od bílé až po tmavě fialovou, též známe i dvoubarevné kultivary, některé jsou i ozdobné
panašovaným listem. U některých odrůd jsou květní laty dlouhé až 80 cm. Rozkvetlý keř láká
svou vůní hmyz, především motýly (v noci lišaje).
zimostráz vždyzelený – Buxus sempervirens L.
Roste v rozmezí 100–2000 m n. m. Třetihorní relikt. Široce pěstovaný druh, v některých
oblastech může i zplaňovat (např. Azorské ostrovy).
Roste v keřovém patře smíšených lesů, v houštinách, křovinách (garrigue), na skalnatých
svazích i ve skalních puklinách. Převážně na vápencích. Poměrně nenáročná dřevina, snáší
vysoké teploty, sucha, odolná vůči mrazu, daří se jí na slunci i v zástinu. Nejčastěji v
xerotermofilních společenstvech na skalnatých svazích. V sousedním Německu je zařazen ke
zvláště chráněným druhů.
Jedovatá dřevina, otrava se projevuje zvracením, kolikou, průjmem, svalovou slabostí a
zástavou dechu. Při užití většího množství může nastat smrt už po 12–24 hodinách.V lidovém
léčitelství dříve hojně užívaná droga. Kůra i listy obsahují malé množství silice a alkaloidy
(buxin, parabuxin, buxinidin, atd.). V minulosti se používaly k výrobě tinktury užívané jako
laxativum, antirevmatikum a antipyretikum. Rozdrcené dřevo se užívalo k léčbě dny, kožních
nemocí, revmatismu, také jako náhražka chininu při střídavé zimnici. Pro nepříznivé vedlejší
účinky se však od léčení zimostrázem upustilo.
Jako okrasná dřevina zastává zimostráz významné místo v parkové a zahradní kultuře už od
starověku s dalším bohatým rozšířením v době baroka a rokoka (stříhané bizarní i
geometrické tvary, labyrinty). V současnosti jedna z nejčastěji pěstovaných dřevin parků a
zahrad. Výborně snáší sestřih a tvarování.
čimišník stromovitý – Caragana arborescens Lam.
Do Evropy se druh dostal v polovině 18. století, u nás je znám od roku 1835. Ve své
domovině roste na okrajích lesů, ve světlých lesních a pastevních oblastech; toleruje vyšší
nadmořskou výšku, značné kolísání teplot (až do -38°C) i vlhkosti. Na pěstování nenáročný
druh; preferuje slunná stanoviště, jinak je indiferentní k půdě (snad kromě extrémně suchých
písečných půd) i ke kvalitě ovzduší.
kdoulovec japonský – Chaenomeles japonica (Thumb.) Lindl. ex Spach
V domovině roste převážně v nadmořských výškách 500 až 900 m. Do Evropy byl dovezen
okolo roku 1800, u nás pěstován asi od roku 1865. Vyžaduje umístění na plném slunci až v
polostínu a vápnitou půdu, která může být i poněkud kamenitá, ne však příliš suchá. Plody
jsou jedlé, ale pro poněkud kyselou a svíravou chuť se obvykle nepojídají samostatně, spíše se
přidávají jako dochucovadlo např. do sirupů, želé apod. nebo se využívá jejich příjemné vůně
(např. vložené do skříně brzy provoní v ní uložené oblečení).
bělas viržinský – Chionanthus virginicus L.
Rostlina preferuje slunné, teplé stanoviště a spíše kyselou humózní neustále vlhkou, ale
dobře odvodněnou půdu. Keř je plně mrazuodolný až do – 34°C.
žanovec měchýřník (ž. obecný) – Colutea arborescens L.
Severní hranice areálu prochází nejjižnějšími oblastmi Slovenska. U nás je pravděpodobně
výskyt tohoto druhu jen druhotný. Vyhovuje mu plné slunce a každá nepříliš těžká, propustná
vápenitá půda, i v sušších polohách.
dřín květnatý (dřínovec květnatý) – Cornus florida L.
- vyžaduje úrodné, humusem bohaté půdy, která musí být dostatečně propustná, aby nedošlo
k přemokření. Půda by měla být neutrální až mírně kyselá. Upřednostňuje stanoviště na plném
slunci až v částečném stínu. Je citlivý na přehnojení. Řez se dělá pouze v nutnosti.
ruj vlasatá – Cotinus coggygria Scop.
- roste na výslunných kamenitých svazích v pásmu nížin a pahorkatin, v dalších částech areálu
potom nejčastěji v horských lesích a křovinách, v pásmu od 700 do 2400 m n. m. Vyhovuje
jim chráněné, teplé a velmi světlé stanoviště. Hlavně kultivary s barevnými listy je vhodné
pěstovat na plném slunci, jinak ztrácejí své krásné zbarvení. Zelenolisté odrůdy sice snesou i
mírnější zastínění, avšak i jim se lépe daří na plném slunci. Půdu vyžaduje ruj dobře
propustnou, nejlépe hlinitopísčitou s přídavkem vápence. Rostliny jsou poměrně odolné vůči
suchu, respektive lépe snesou přísušek než trvale mokrou půdu. Mrazy snáší rostlina dobře,
pouze při velmi nízkých teplotách namrzají konce mladých výhonů.
skalník Dammerův – Cotoneaster dammeri Schneid.
- je stálezelený a snáší znečištění ovzduší. Snese slunce i polostín, je vápnomilný, snáší
hlinitopísčité půdy. Důležité je, aby byla půda dostatečně propustná. Ve vyšších polohách
může namrznout nadzemní část, ale velmi dobře regeneruje z kořenů.
trojpuk drsný – Deutzia scabra Thunb.
Druh je slunný až poloslunný. Vyžaduje humózní, hlinité půdy, středně vlhké, živinově
chudší (kyselé). Vonný.
chvojník dvouklasý – Ephedra distachya L.
Roste na vátých píscích a v lesních lemech, v nížinách, na Slovensku zhruba ve výšce 110 m
n. m. Slovenské lokality se nacházejí na nejsevernějším okraji evropské části areálu. Vyžaduje
hodně slunce a suché kamenité nebo štěrkovité půdy. Snesou velké sucho. V chladnějších
polohách je vhodný lehký zimní kryt chvojím.
fontanezie (bezucha) Fortunova – Fontanesia fortunei Carr.
Prospívá na výsluní i v polostínu a spokojí se s běžnou zahradní půdou, dobře propustnou
půdu a teplo. V chladnějších polohách je vhodný zimní kryt.
vilín japonský – Hamamelis japonica S. et Z.
Tento druh má rád půdy bohaté, lehce kyselé a vlhčí. Dobře snáší slunce i lehký stín. Listy se
na podzim barví do žluta až žluto-oranžova. Zajímavé je, že kvete již v únoru a březnu, květy
jsou žluté a voní.
vilín měkký – Hamamelis mollis Oliv.
Slunný až poloslunný druh. Vyžaduje stálou vlhkost půd, které ale musí být propustné.
Nesnáší půdy na vápencích. Mrazuvzdorný. V druhé polovině zimy se holé větve pokrývají
malými, světle žlutými mnoholistými kvítky s příjemnou sladkou vůní. Okrouhlé měkké listy
se na podzim vybarvují do žluta.
ibišek syrský – Hibiscus syriacus L.
V Evropě poprvé doložen v roce 1596. U nás se s oblibou pěstuje v zahradách jako okrasný
keř, vysazuje se solitérně i do živých plotů. Je od přírody zvyklý na prudké slunce i mrazivé
počasí. Jednotlivé květy sice kvetou velmi krátce, ale postupně rozkvétají z pupenů nové a
nové květy, takže rostlina zůstává v plné kráse obvykle od června až do konce září. Keřům se
nejlépe daří v bohaté a hluboké, středně vlhké půdě, která musí být dobře propustná. Při
hledání výsadbového místa se vyhneme mrazovým kotlinám a místům se silným nebo častým
průvanem. Tyto lokality ibiškům nesvědčí. Pěstujte zásadně na slunečném místě. Dostatek
slunce přímo ovlivňuje kompaktnost vzhledu rostliny a zejména bohatost a kvalitu kvetení.
S ubývající intenzitou slunečního svitu výrazně ubývá i květů. Rostliny pěstované ve stínu
jsou navíc nevzhledné a více náchylné k nemocem a škůdcům. Chceme-li rostlinám pomoct
přečkat zimu s co nejmenšími následky, máme k dispozici hned několik velmi účinných
opatření. Mladé rostliny je dobré před příchodem zimy ochránit před působením zimního
slunce. To může v teplejších dnech prohřát tenké větvičky a rostlinu aktivovat k postupnému
rašení. Návrat mrazů potom může způsobit poškození. Jako velmi účinná forma ochrany
poslouží přikrývka z chvojí, béžové agrotextilie nebo přechodné zastínění jakýmkoliv větším
předmětem. Riziko mrazových poškození můžeme omezit i přiměřenou vrstvou kůrového
mulče v okolí kořenového krčku.
cesmína ostrolistá – Ilex aquifolium L.
U nás je druh pěstován od roku 1880 na Sychrově. Tato rostlina hrála svoji důležitou úlohu i v
historii. Pěstovala se jako léčivka, keltští druidové považovali keře za svaté, užívala se k
dekoracím během starořímských Saturnálií. Dodnes se využívá jako vánoční rostlina, a to
především v Anglii.
Potřebuje polostinné stanoviště s kvalitní, humózní půdou a aspoň mírně alkalickou reakcí.
Výhodné je přidávat do půdy mletý vápenec. V zimním období může listy poškozovat přímé
slunce. Je lépe je před případným popálením lehce zakrýt chvojím či přistínit netkanou textilií
nebo stínovkou. Nikdy nepoužíváme materiál zcela nepropustný pro světlo, protože
vždyzelené rostliny ani v zimě nepřestávají transpirovat. Stanoviště by mělo být chráněné
před větrem. Výhodná je například závětrná strana budov. V zimě mohou cesmíny namrzat,
ale díky silné regenerační schopnosti dobře obrážejí. Citlivější bývají zpravidla druhy
pestrolisté. Cesmíny i v bezmrazých zimních dnech zaléváme, zvýšenou péči věnujeme
mladým rostlinám.
kolkvicie krásná – Kolkwitzia amabilis Graebn.
Druh vyžaduje úrodné půdy často vápnité, dobře propustné půdy, snáší občasné přísušky.
Nejlépe se mu bude dařit na plném slunci i když snese i částečné přistínění. Je mrazuvzdorný.
bobkovišeň lékařská – Laurocerasus officinalis L.
Snáší suchá a stíněná stanoviště. Do Evropy přivezen roku 1546. Dobře roste i v městském
prostředí, snáší zastínění, zásaditou hlinitou půdu bohatou na živiny a dobře přezimuje.
Vysazuje se i do živých plotů. Teplomilná dřevina, je mrazuvzdorná do -25°C a v případě
omrznutí znovu obráží. Na zimu je lepší spodní část zakrýt listím. Je odolná na znečištěné
ovzduší.
Pěstují se různé kultivary, které se liší především tvarem nebo zbarvením listu. Rostlina je
jedovatá, obsahuje kyanoglykosid prunolaurin. Z listů se získává silice tzv. bobkovišňová
voda využívaná ve voňavkářství.
Na území dnešní Francie rostla už ve třetihorách. Je záměrně pěstována už od 16. století
(1576), sloužila léčebným účelům.
mahonie cesmínolistá – Mahonia aquifolium (Pursh) Nutt.
U nás se pěstuje od poloviny 19. století. Roste téměř v jakýchkoliv podmínkách, nejvíce se jí
daří v polostínu ve vlhčí a lehčí půdě. Daří se jí naprosto všude, ve stínu, na suchu, v chladu i
na slunci. Listy zůstávají na rostlině i v zimě. Výjimku tvoří extrémně silné mrazy, které je
mohou zahubit, ale rostlina na jaře opět vyraší nové.
Dříve se využívaly i plody do kompotů nebo marmelád, šťáva z plodů k obarvování vín.
Dřevo mahónie obsahuje mírně jedovaté alkaloidy (berberin), v plodech je však těchto látek
neškodné minimum. Nedokonale zralé plody v minimální míře obsahují mírně jedovatý
alkaloid berberin, který však zpracováním nebo usušením téměř mizí. V plně zralých plodech
je ho pouze stopové neškodné množství, uvádí se 0,015 %. Ovšem v kořenech, kůře a listech
je těchto jedů podstatně více a to už neškodné není. Příznakem otravy berberinem je
nevolnost. Výtažek z dřeva mahónie bylo dříve využíváno pro barvení vlny, jelikož má
výrazné zlatožlutou barvu.
mišpule německá – Mespilus germanica L.
U nás se mišpule německá pěstuje už od 12. století. Druh je dnes zatím velmi přehlíženým
ovocem, ale naši předkové ho sázeli až do 19. století celkem často. Mišpule německá nemá
žádné zvláštní nároky na péči ani hnojení. Je odolná proti nízkým teplotám, poměrně dobře
snáší mrazy, je málo náročná na půdu, dobře roste i v půdách těžších a chladnějších. Nejlépe
jí však svědčí půdy živné, vápenité, hlinité, na teplé poloze a na plném slunci, snáší však i
velmi dobře polostín. Téměř vůbec netrpí škůdci, není nutné ani dobré ji řezat. Plody jsou
jedlé v přezrálém stavu (sklízejí se po prvních mrazech). Přemrzlé změklé plody obsahují
75% vody, 7,5% vlákniny, okolo 10% cukrů, dusíkaté látky, stopové prvky a vitamíny
(železo, vitamín C), organické kyseliny, z nich pak nejvíce kyselinu jablečnou.
citronečník trojlistý – Poncirus trifoliata (L.) Raf.
Jeho plody jsou jedlé, avšak značně kyselé, běžně se nekonzumují. Jsou to dekorativní
dřeviny, které lze pěstovat i v teplých oblastech ČR. Používá se také jako podnož pro
pěstované citrusy. Citronečník trojlistý je odolný vůči nemocem vyjma exocortis, proti
houbovým chorobám kořenů i proti mnoha škůdcům. Vyžaduje dobře drenážovanou a
provzdušněnou zeminu s vysokým podílem živin v organické formě, půda nejlépe písčitojílovitá. Snáší však i těžší a vlhčí půdy. Není tak náročný na mykorrhizu jako citrusy. Nesnáší
půdy slehlé, suché, mělké, výrazně kamenité, písčité, močálovité s vysokou hladinou spodní
vody. Citlivý je na vápenec (do 10 % · aktivního vápna), zasolenou půdu a chloridy. U nás se
doporučuje pH 6,5 i méně. Poncirus má poměrně dlouhou vegetační dobu, proto se mu daří
jen ve vinohradnických oblastech nebo chráněných lokalitách u jižních zdí apod. Vyzrálé
letorosty s ukončenou růstovou periodou vydrží pokles teploty i pod -20°C a nezmrznou.
křídlatec trojlistý – Ptelea trifoliata L.
Roste v dubových lesích i prérii, v okolí vodních toků, na půdách suchých, vápenatých. Jako
dekorativní dřevina se objevuje v kultuře, pěstuje se v několika kultivarech. Kůra se používá
jako tonikum, pro svou hořkost se používala k vyhánění střevních parazitů. Plody lze údajně
upotřebit jako náhražku chmele. Druh je znám svými okrasnými plody v zimě.
hlohyně šarlatová – Pyracantha coccinea M.J.Roemer
Snáší znečištěné ovzduší. Vyžadují dobrou, propustnou, půdu se slabě kyselou až silně
zásaditou reakcí. V letním období snáší přísušek. Potřebuje slunce až polostín, ve stínu málo
kvete a plodí, keře jsou méně husté. Při silných mrazech ( pod -23°C) mohou namrzat listy,
případně mladé roční výhony.
škumpa orobincová – Rhus typhina L.
Škumpa orobincová se řadí mezi rostliny invazní. Pokud je pod ní udržovaný, v dnešní době
moderní anglický trávník, škumpa nemá možnost, aby se rozrostla. Pokud ale vysadíme
škumpu tam, kde bude tráva sekána jen několikrát za rok nebo vůbec, budeme překvapeni jak
rychle roste. Množí se pomocí kořenů a semen, takže za několik let mohou pod matečným
stromem vyrůst desítky i stovky mladých rostlin. Nejjednodušším a zároveň nejekologičtějším
způsobem likvidace, je likvidace mechanická, ale ta bohužel většinou nestačí. I přesto, že celý
porost vykácíme, brzy se objeví nový. Proto je nutné použít i chemii.
Celá rostlina je jedovatá. Mohou za to polyfenolické látky zvané urushioly, které jsou
přítomny zejména v bílém latexu, který rostlina roní při poškození. Urushioly jsou silnými
alergeny a kontaktními jedy. Ve styku s nechráněnou pokožkou vyvolávají dermatitidu, která
se projevuje zarudnutím, vyrážkou, puchýři a kožními lézemi.
Škumpa orobincová vyžaduje plné slunce; na půdu není náročná, ale nesnáší stín a
zamokřenou půdu.
rybíz krvavý (meruzalka krvavá) – Ribes sanguineum Pursh
Druh má nejraději plné slunce a středně živnou, propustnou půdu, na pH reakci půdy. Rybíz
krvavý je mrazuvzdorný do -29 °C. V létě tvoří plody, které jsou jedlé, ale nepříliš chutné.
Hodí se spíš jako podnož na roubování jiných duhů rybízů. Je pěkným dekorativním druhem
pro „živé ploty“, hlavně v době květu.
trnovník srstnatý – Robinia hispida L.
Vyžaduje slunečné stanoviště nebo polostín, propustnou, spíše písčitou nebo hlinitě písčitou
půdu. Nepotřebuje půdu bohatou na živiny. Výborně snáší sucho, nízkou vzdušnou vlhkost a
vysoké teploty. Je v našich podmínkách mrazuvzdorná, bez problémů vydrží mínus 20 stupňů
C, problém mu nečiní ani sucho či delší přemokření půdy.Plně mrazuvzdorná rostlina.Má
křehké dřevo, ve větru se může lámat.
růže bedrníkolistá – Rosa pimpinellifolia L. (R. Spinosissima L. non L. 1753)
Růže bedrníkolistá je slunným až poloslunným druhem, stanoviště vyžaduje půdy
provzdušněné vždy alespoň slabě vlhké půdy neutrální až mírně vápnité. Je to plně
mrazuvzdorná rostlina.
Plody jsou velmi sladké, příjemné chuti. Jí se čerstvé, používají se na marmelády, sirupy,
vína, likéry a suší se především do čajů. Obsahují více vitaminu C, než růže šípková. Čaj z
šípků růže bedrníkolisté je nasládlý a velmi barevný, plody obsahují množství zdraví
prospěšného barviva. Okvětní plátky se máčí ve vodě, obalují v cukru a zdobí se s nimi
dezerty. Mladé výhonky se vaří jako zelenina, semena se melou a přidávají do moučných
směsí, kvůli obsahu vitaminu E.
jeřábovec (tavolníkovec) jeřábolistý – Sorbaria sorbifolia (L.) A.Br.
Není náročný na půdu, ale v živné a vlhké půdě na plném slunci bude nejkrásnější. Roste
středně rychle. Je absolutně mrazuvzdorný do -45°C, ale rostliny mohou trpět pozdními
mrazíky, velice dobře však regenerují. Keř je vhodný do skupinové výsadby nebo jako volně
rostoucí živý plot.
tavolník van Houtteův – Spiraea x vanhouttei (Briot) Carr.
Tavolník van Houtteův vznikl v kultuře ve Francii kolem roku 1862 křížením
východoasijských tavolníků Spiraea cantoniensis a Spiraea trilobata. Nyní je pěstován po
celém světě. U nás patří k nejběžněji pěstovaným keřům v parcích, zahradách a v městské
zástavbě, často i jako živý plot.
Nenáročný keř, preferující slunná či poloslunná stanoviště a dobře propustné půdy. Dobře
snáší zasolení i znečištěné ovzduší. Množí se výhradně řízkováním. Bohatě kvete během
května, květenství jsou často napadána spálovitostí, následkem čehož často netvoří plody.
šeřík karpatský (Josikové) – Syringa josikaea Jacq. fil. ex. Reichenb.
Druh upřednostňuje půdy neutrální až zásadité, bohaté na živiny, vlhčí a dobře odvodněné.
Pro bohaté kvetení doporučujeme plné slunce. Plně mrazuvzdorný do min. -29°C.
tamaryšek francouzský – Tamarix galica L.
Vyhovuje mu dobrá, hluboká, propustná a úrodná půda na plném slunci, je tolerantní k
zasolení půdy a vysokým teplotám. Tamaryšek francouzský roste na mořském pobřeží, na
březích řek a kamenitých svazích, na vlhkých, slaných nebo sádrových půdách ve slunných
polohách, od nížin až do pásma kopců.
tamaryšek malokvětý – Tamarix parviflora DC.
Ve Středozemí roste obvykle v pobřežních oblastech, na písečných dunách, slaniskách. Dobře
snášejí sucho, Zpevňuje svahy, má totiž dlouhé postranní kořeny, ze kterých často vyrůstají
mladé výběžky.Tamaryšek malokvětý je v kultuře často zaměňován za jiné pěstované druhy.
hlodáš evropský – Ulex europaeus L.
Roste na suchých, skalnatých a písčitých stanovištích, na mýtinách, kolem cest i ve světlých
lesích. Vyžaduje slunná stanoviště s velkou vzdušnou vlhkostí. Nesnáší tuhé zimy u nás
omrzá. V některých zemích, kde je jeho výskyt nepůvodní, se projevuje jako značně invazivní
druh, na přírodních stanovištích potlačuje původní vegetaci. Podle údajů IUCN patří hlodáš
evropský dokonce ke 100 nejinvazivnějším druhům světa. Semena Ulex europaeus obsahují
jedovatý alkaloid ulexin
kalina vrásčitolistá – Viburnum rhytidophyllum Hemsl.
Poprvé byla vysazena v Průhonicích v roce 1910. Nenáročný druh, preferující teplejší,
osluněná či polostinná stanoviště a hlubší nezamokřené propustné půdy; může růst jak v
kyselém, tak v zásaditém substrátu. Při silných mrazech může vymrzat. Plstnatý prach je
alergenní.
vajgélie květnatá – Weigela florida (Bunge)Hemsl.
Do Evropy byl druh dovezen roku 1845, v Čechách až od roku 1924, poprvé v parku v
Průhonicích. keř; je dlouhověký, vydrží až 50 let. Preferuje slunná stanoviště, dobře
propustné, avšak nikoli suché, kyselé nebo mírně zásadité půdy s dostatkem živin. V zimě
občas namrzá, ale dobře obráží. Existuje velké množství kultivaru různobarevných kvěrů a
listů.
vistárie čínská – Wistaria sinensis (Sims) Sweet
Wistárie čínská je jedna z nejkrásnějších lián. Původní druh wistárie čínské měl modrofialové
květy v 15 -40cm dlouhých převislých hroznech (tzv. modrý akát). Během dlouhé kultury
byly vyselektovány nebo záměrně vyšlechtěny kultivary a květy mnoha barev, od čistě bílé až
po červenofialovou. Je možné s ní pokrýt fasády a zdi. V Evropě je pěstována asi od roku
1816, v ČR se poprvé objevuje kolem roku 1913. Vistárie čínská vyžaduje slunné, teplé a
chráněné stanoviště (např. jižní zeď), půda by měla být propustná, výživná a vápnitá, nesnáší
přemokření.