meetingpoint 1 CZ.indd

(Ú)vodník
5°4°06
Vážení soudruzi a soudružky,
byla jsem jmenována naším pracovním družstvem Setkávací bod, abych zde přednesla průběžnou zprávu o plnění
prvního roku čtvrté pětiletky našeho společného snažení.
V úvodu bych chtěla zdůraznit, že práce nás zemědělců není bez problémů. Například v úseku překladu ubyla oproti
loňskému roku šestina pracovníků. Ovšem naši družstevníci
se nezalekli, a díky svému svědomitému snažení nadále pod
vedením soudružky Katky Vítězoslavovny plní plán.
Už v minulých obdobích jsme upozorňovali na nedostatečnost a zastaralost úseku mechanizace a na potřebu
výrazné modernizace k vytvoření podmínek pro lepší využití
a zhodnocení zemědělské produkce. Přestože naše žádosti
nebyly plně vyslyšeny, nadále budujeme mír a socialismus
a nedostatky nahrazujeme důmyslnými zlepšovacími návrhy
pracovníků. Težká a odpovědná práce horníků, hutníků i
dělníků tak nese své ovoce a zeleninu a ničí snaha nepřijde
vniveč.
Také soudruh Bolívar Milanovič, který je v našem družstvu pověřen tvorbou plakátů, brožur a hesel, pracuje bez ohledu na počasí a nedostatek barvy. I soudruh a soudružka z oddělení dozoru plní plán, dokonce na více než 100 procent.
Práci oddělení zásobování potravinami rovněž není
téměř co vytknout. Družstevníci své svačiny dostávají včas
a v bohatém sortimentu, poměrně úzký je pouze sortiment
polotovarů a (co pokládám za vážnější) i sortiment dětské a
kojenecké výživy a dietních potravin. Celkově však lze říci,
že zemědělských surovin je dostatek, je však potřebné s nimi
dobře hospodařit.
Jako úkoly pro naši budoucí práci jsme si stanovili
odstranění nedostatků v rozšiřování produktů a zlepšování
kvality trhu se zemědělskými produkty vůbec, aby pracující
v potravinářském průmyslu mohli lépe vytvářet předpoklady
pro další zlepšování výživy našich pracujících.
Závěrem bych chtěla snad ještě říci, že hlavní je, soudruzi, že pětiletku prozatím plníme a naše hospodářství, abych
to vyjádřila tak nějak lidově, no, prostě roste.
Čest práci!
Silvie Petrovna Šustrová, vedoucí družstva
P.S.: Ze závěrů posledního sjezdu s předsedou závodního
výboru vyšla zpráva o ohrožení příjezdu soudruhů z Madridu.
Při objednávce přepravních poukázek pracovníci zahraničního letiště zaměnili cílovou stanici Brno za cílovou stanici
Bern. Španělští rolníci však chybu naštěstí odhalili včas (při
mezipřistání v Mnichově), a zabránili tak svému přesunu do
nespravné kapitalistické země. Jejich hlavní rekvizity, které
hají zvláštnímu přepravnímu režimu, již
navíc podlédo Švýcarska odeslány. Doufejme, že
ovšem byly
na letišti vše zdárně vyřeší a páteční
soudruzi
představení „Země zbraní“ nebude ohroženo.
strana
1
SETKÁNÍ
dnes
10:30, HaDivadlo
A. P. Čechov: VATERLOSE (PLATONOV)
Essen
10:30, Divadlo Bolka Polívky
M. Gorkij: POZOR NA DĚTI!
Moskva
15:00 a 18:00, Marta
N. Koljada: HUSA
Lodž
18:30 a 21:30
R. Queneau: ZAZIE V METRU
Praha
21:30
A. N. Ostrovskij: I CHYTRÁK SE SPÁLÍ
Sofie
Folkwang University Essen
ESSEN – NĚMECKO
A.P. Čechov
VATERLOSE (PLATONOV)
Režie: Eva-Maria Baumeister
Dramaturgie: Hanns-Dietrich Schmidt
Scéna: Michaela Kratzer
Kostýmy: Veronika Bleffert
Hudba: Werner Kuschmierz
Hrají: Antje Härle, Daniel Flieger, Kinga Prytula, Sonia Hausseguy,
Walid El Sheikh, Florian Hänsel, Katharina Brankatschk
Délka představení: 85 min.
Jazyk představení: němčina
Absolventská inscenace studentky režie Evy-Marie
Baumeisterové vychází z nejstarší divadelní hry A. P. Čechova
Platonov z roku 1882, kterou ovšem výrazně krátí na hodinu a půl
čistého hracího času, přičemž množství postav je zredukováno na
sedm. Rozhodujícím faktorem pro výběr tohoto textu byla dle slov
režisérky především jeho aktuálnost, související s tématem hledání
hodnot a idejí.
strana
2
18:00, HaDivadlo
Russian State Institute of Cinematography named after S.
Gerasimov
MOSKVA, RUSKO
Maxim Gorkij
POZOR NA DĚTI!
Režie: Grigory Lifanov
Scéna a kostýmy: Marianna Dirzu, Marina Kozakova
Hudba: ruský folklór, Alfred Shnitke
Hrají: Anton Korshunov, Ivan Prosetsky, Sergej Laktunkin, Mihail
Kohanov, Marina Aksenova, Lilia Juravleva, Richard Bondarev,
Mihail Patlasov, Maksim Kostromikin, Ludmila Kolesnikova, Ivan
Lapin, Irina
Kondrasheva, Vladimir Golithin, Israel Velasko
Délka představení: 80 min.
Jazyk představení: ruština
Hra „Pozor na děti“ M. Gorkého je ironickým, pravdivým a
živým příběhem o ruském charakteru, schopnostech ruských
obchodníků a ruské nepředvídatelnosti. Ačkoliv se děj odehrává
na začátku 20. století, zápletka a téma zůstávají dodnes aktuální.
Dva obchodníci se dozví, že do jejich provinčního města má přijet
velkovévoda, který je majitelem místního lesa. Oba obchodníci
přitom s tímto lesem mají své plány. Jenže nejsou sami, zájem
má snad úplně každý. A tak začíná soutěž. Les je přitom již dávno
prodaný nově příchozímu Němci a ruským byznysmenům tak
nezůstane vůbec nic. Při vzniku inscenace byl použit nový způsob
herecký práce, který vychází z práce během workshopů. Tato
metoda, jež je nazývána „emocionální a sémantická výchova“ je
používána během celého studia na institutu.
10:30, DBP
The Polish National Film, Television and Theatre School in Łódź
LODŽ, POLSKO
Nikolaj Koljada
HUSA
Režie: Waldemar Śmigasiewicz
Scénogra. e: Maciej Preyer
Hrají: Magdalena Członka, Marietta Źukowska, Katarzyna Anzorge,
Michał Filipiak, Rafał Dąbrowski
Délka představení: 75 min.
Jazyk představení: polština
Hra současného ruského autora Nikolaje Koljady se z
kontextu jeho ostatní tvorby (jako např. Merlin Mongoł nebo Dcera
mrtvého krále) poněkud vymyká. Je sice nesmírně vtipná, zároveň
však jde o hlubokou a inteligentní komedii o sociálním a emočním
životě provinčních divadelních umělců. Použitý princip divadla
na divadle pak umožňuje hercům přidávat další významy, stejně
tak jako vystupovat z role, komentovat a opět se identifikovat
s postavou. Absolventská inscenace čtvrtého ročníku herectví
vznikla pod taktovkou slavného polského režiséra Waldemara
Śmigasiewicze, který je zároveň pedagogem divadelní akademie
ve Varšavě.
15:00 a 18:00, Marta
strana
3
Divadelní fakulta, Akademie múzických umění
PRAHA, ČESKÁ REPUBLIKA
Raymond Queneau
ZAZIE V METRU
Režie a úprava textu: Jolana Kubíková
Scéna a kostýmy: Hana Roubíčková, Zuzana Přidalová
Hudba: Zdeněk Král
Produkce: Viktorka Schmoranzová a Michaela Rýgrová
Hrají: Barbora Popelková, Daniel Čech, Svatava Milková, Jana
Vanýsková, Martin Bohadlo, Jakub Slach, Jana Štefíčková, Michal
Moučka, Petr Reif, Milan Tomáš, Miroslava Čechová, Václav
Bartoš, Václav Bejtler, Luboš Pavel, Tamara Urválková, Norbert
Žid
Délka představení: 90 min.
Jazyk představení: čeština
Paříž padesátých let. Kabarety, putyky, tržiště. Pamětihodnosti,
které jsou zapomnění hodné. Život ve velkoměstě očima Zazie
aneb lehce surreálný underground laděný do bleděmodra. Na
první pohled jednoduchý příběh o svérázné školačce, která
poprvé přijíždí do Paříže a touží vidět metro, v druhém plánu
vypovídá o osamění, nesrozumitelnosti světa, nefunkčnosti jazyka
a lidských vztahů. Jak říká režisérka: „Není to Honzíkova cesta, ale
mnohovrstevnatý text s prvky nereálna a nonsensu, jehož poetický
jazyk otevírá prostor pro fantazii.“ Do děje jsou zapojeny hudba
(mj. zhudebněné některé z Queneauových básní), kabaretní
výstupy a panoptikální obrazy, ve kterých se odráží Queneauovo
silné ovlivnění surrealismem a studiem filozofie. „To, co jste dělali
doposud, muselo stát za houby. Stačí se na vás podívat. Vypadáte
šíleně.“
18:30 a 21:30, Divadlo Husa na provázku
National Academy for Theatre and Film Arts
SOFIE, BULHARSKO
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
I CHYTRÁK SE SPÁLÍ
Režie: doc. Veselin Rankov
Scéna a kostýmy: Jelena Kesich
Choreografie: Alexsandra Hong
Hudba: doc. Danko Jordanov
Délka představení: 105 min.
Jazyk představení: bulharština
Ambiciózní mladý muž se rozhodne přizpůsobit
bezohlednému světu bohatých. Podlézavost v kancelářích
bohatých a něžnost v postelích jejich znuděných žen jsou kroky
k vysněnému cíli – zasnoubení s dívkou s tučným věnem. Jedno
z klasických děl A. N. Ostrovského je interpretováno jako noční
můra mladého muže, který se rozhodl jít za úspěchem tou méně
snadnou cestou. Inscenace plná humoru, gagů a klaunství na
ploše grotesky odhaluje lidské vztahy v imperiálním Rusku 19.
století, přičemž je přirovnává ke vztahům dnešním. Problémy,
které zde dramaturgie předestírá, jsou blízké mladým lidem a
jejich rozpoznávání v dnešní společnosti je hlavním cílem tvůrčího
týmu.
21:30, DBP
strana
4
offlexe
METODA SUZUKI
BIČ NA VÁS
Jestli něco chybí tradiční přípravě českého herce,
je to dril, kázeň a disciplína. Zdá se, že nezbývá než tyto ryze
antišvejkovské, a tedy z gruntu nečeské, elementy dovážet.
Z Ruska, Polska, Bali, Číny a jiných zapadlých koutů světa.
Tentokrát se do Brna dovezl z Ameriky Mexičan Marcos
Martinez s metodou Japonce Tadeshi Suzukiho, částečně proto,
aby zdejším studentům poskytl desetidenní intenzivní pohled na
hereckou práci z nového úhlu, částečně proto, aby mi umožnil
napsat větu s neobyčejnou koncentrací velkých písmen.
Výsledky společné práce dovezeného lektora
a domácích studentů jsme měli možnost zhlédnout v
šedesátiminutové ukázkové hodině. Krátká cvičení doplnil
pedagog zasvěceným komentářem a zarámoval z jedné strany
teoretickým úvodem a z druhé strany debatou, jak už bývá při
podobných příležitostech zvykem.
Suzukiho metoda (pokud můžu na základě tak
rychlíkového vhledu generalizovat) se snaží pomocí praktických
cvičení dovést každého jednotlivce k objevování – a snad i
objevení – vlastního energetického centra. Vychází z tradice
divadel kabuki i nó, stejně jako jiných pohybových disciplín v
nejširším smyslu toho slova, za všechny se okatě hlásilo kendó
a Saturninovo oblíbené jiu-jitsu. Vysoká tělesná náročnost
nedovoluje používat mozek, projevují se tak staré podvědomé
návyky, se kterými se dále pracuje – ty dobré se posilují, ty
špatné nahrazují jinými.
Na konci cesty by měl stát herec, který si uvědomuje
vlastní tělo, dokáže pracovat s těžištěm, umí dávkovat svou
energii, má uvolněný hlasový aparát a především, cituji přímo
Marcose Martineze: “Není nuda se na něj dívat”. Nakolik se
to daří, se budete muset zeptat přímo účastníků semináře.
Z našich pohodlných židliček vypadalo pinožení budoucích
herců celkem malebně. Nesporné ale je, že podobné výlety do
odlišných systémů herecké přípravy jsou smysluplnější než třetí
odvar ze Stanislavského či Čechova.
Škoda jen, že nebyl prostor a podle všeho
strana
ani všeobecná chuť k delší diskusi. Snad příště...
Mikuláš Bryan
5
reflexe
exelfer
I. Bergman:
ŠEPOTY A VÝKØIKY
:namgreB .I
YKIØKÝV A YTOPEŠ
NENÍ PĚKNÉ MÍT MRTVOLU V DOMĚ. BYL TO CELKEM
PĚKNÝ POHŘEB.
ŠEPTAT A KŘIČET VE 3000 ZNACÍCH
První inscenací představenou na festivalu Setkání byly
Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana.
Drama tří sester a Anny. Drama o samotě nemoci,
nemoci samoty a smrti, odcizení, smrti. Těžké drama inscenované jako težké drama, správně.
Rozdvojení postavy Agnes v její relativně spokojené
minulosti a Agnes v její umírající přítomnosti, jež spojuje vzájemné tiché spiklenectví, vytváří pro inscenaci rámec oscilace
mezi vzpomínkou, snem a skutečností. Vzpomínka ve své subjektivní vyhrocenosti, sen ve své imaginativnosti, skutečnost
ve své opravdovosti. Nepřetržitá přítomnost Agnes na scéně
je nepřetržitou přítomností smrti a neskutečna. Agnes je duch.
Agnes je podmínka. Agnes je narušitel.
Zpočátku téměř nepřetržitý proud hudby postupně
narušován promluvami, tichem. Čistá práce s šepoty a výkřiky. Výkřik jako univerzální prostředek vyjádření emoce. Vždy
stejný a jiný.
Narušení, přerušení (života, skutečnosti, vnímání) jako
princip. Razantní stylová proměna hudby od instrumentální k
elektronické, vpád industriálních ruchů.
Scénografie, zpodobující v náznaku interiér starého
panského sídla, z obou stran nabourána prostory pro Agnes,
kam nikdo jiný nevkročí, pouze Agnes má právo z nich vystupovat. Světlo, jehož odstíny jsou podle možností přirozené,
barvící se do ruda ve chvílích narušení logiky a kontinuity
vyprávění vstupem snu, či fantasie.
Kontinuita postav dramatu je rovněž narušena. Dochází k proměně hereckého výrazu. Prvotní
chladný realismus střídá sugestivní
exprese. Zhroucení. Princip narušení, či přerušení je přítomen
ve všech složkách divadelního
výrazu. Součástí inscenace
se stává i aplaus obecenstva,
který odstřihne poslední scénu
od reality.
Zhroucení
systému
přetrvává až do pohřbu Agnes,
jejího odstranění. Byla to právě
přítomnost Agnes mrtvé, která bránila
kontinuitě. Plynulé pokračování je možné až
nyní. Je třeba znovu nastolit řád, jež byl narušen.
Ano, řád tato inscenace má, v téměř filmově plynulém
sledu scén, v soustředěnosti hereckých výkonů, v přesném
a promyšleném použití symbolů jako hlína (nebo země), led,
voda, očista, rostlina.
Smrt. Zmrtvýchvstání.
Růst. Stagnace.
Špína. Čistota.
strana
Šílenství. Karneval. Život.
6
Iveta Ryšavá
Bezeslovná tajemství, izolace, poruchy komunikace a
vztahy muže a ženy jsou obsedantními tématy bergmanových
příběhů žen, psaných mužem s pochopením pro věci obecně
lidské.
Soubor bratislavské VŠMU si nezvolil jednoduchý titul.
Bergmanovy filmové povídky mají bezpochyby literárně autonomní existenci, jejich přenesení na divadelní jeviště se ale
potýká s absencí uměleckých prostředků, jimiž disponuje filmové médium, s popisem tónin a barev, světelných nálad, zaostřením na jednotlivé detaily, u Bergmana právě tak podstatné.
Pak je možná vhodnější v zájmu celkového vyznění rezignovat
na některé divadelně obtížně přenositelné motivy a soustředit
se na hlavní dramatickou linii. U bratislavského představení si
nejsem zcela jistá, která že to vlastně byla.
Příběh se začíná odvíjet ve chvíli, kdy se na rodinnou
usedlost za umírající Agnes ( Tatiana Poláková a Henrieta
Rabová) vracejí její sestry Karin (Jana Knapíková) a Maria (
Andrea Matvoňová). Na smrtelné posteli se Agnes s aureolou
svatého utrpení stává katalyzátorem tajemství, o nichž lze
pouze šeptat a nenávistí, které lze pouze křičet. Umírající
žena, navíc rozdvojena do zesláblé trosky na kolečkovém
křesle a postavy z deníkových záznamů, je tu představena
jako naprasklá nádoba, z níž kromě zvratků unikají pouze
vzpomínky, její smrtí se ale děj nijak neposouvá. Hranici mezi
skutečností a ireálnem, normálností a šílenstvím, životem a
smrtí, jež je u Bergmana přirozeně oboustranně prostupná,
bratislavská inscenace spíš násilně penetruje. Nesourodě
kombinuje obnažující naturalismus s obrazovou a náznakovou
metaforikou. Rudě nasvícený duch rozkládající se Agnes pak
působí s větrákem pod bílou sukničkou více jako obří česnek
než zoufalá bytost stojící na pomezí světů.
Šepoty a výkřiky jsou příběhem žen trpících pod Damoklovým mečem potlačených emocí. Jejich představitelky
ukázaly nespoutané živelné psychologické herectví a daly
jasné obsahy zaznívajícím slovům, problém je ale pravě tam,
kde slova nestačí, napětí roste právě tam, kde už nelze mluvit.
Mužské postavy jsou oproti nim buď karikaturami, papírovými
panáčky nebo odrazovými můstky pro výkony svých ženských
protějšků.
Nápaditá inscenace s velkým osobnostním potenciálem se pak bohužel stává sledem působivých obrázků a
přehnaně zdůrazňovaných trhaných gest, animální křik bez
předchozí nastřádané agrese ztrácí
opodstatnění a zůstává symbolickým zvukem.
Simona Petrů
strana
7
reflexe
A. P. Èehov:
PLATONOV
exelfer
:voheÈ .P .A
VONOTALP
MINIMÁLNY PRAOTEC ČECHOV
INTELEKTUÁLNĚ PATETICKÝ VIBRÁTOR
Na predstavenie Platonova Folkwang Highschool
Essen som šla s tým, že ešte celkom dobre si pamätám túto
inscenáciu v podaní hercov VŠMU v réžii Mariána Amslera,
ktorí sa ňou prezentovali na Setkání 2003. Ta bola veľmi pozitívne hodnotená ako na našom festivale, tak i na pražskom
Zlomvaze a dokonca získala i ocenenie Dosky 2003 ako objav
roka. Pravdupovediac som sa trochu obávala, ako si Essen s
Platonovom poradí a ešte v tak neuveriteľne rekordnom čase,
ako 80 minút celkového času bezpochyby je. Avšak po zhliadnutí musím otvorene konštatovať, že už dlho som nevidela tak
živé, svieže, otvorené a prirodzené divadlo, nebrániace
sa komike ani tragike a
na druhej strane neoperujúce s týmito
dvoma veličinami
ako by ich nikdy
nebolo dosť.
Vy v á ž e n o s ť
po všetkých
stránkach
– hereckej, výtvarnej i réžijnej.
Ľahkosť
a nadhľad s akým
inscenačný tým pristúpil
k Platonovi, k stodvadsaťpäťročnej divadelnej klasike mi prišiel úžasne inšpirujúci. Režisérka
(Eva-Maria Baumeister) cítí rytmus dnešnej komunikácie, jej
skratkovitosť, heslovitosť a taktiež jej vačšiu otvorenosť. Text
(a to si len myslím, pretože nemecký jazyk až tak neovládam)
bol radikálne upravený, ale nič zásadného z Čechovovho
pôvodného textu mi tu nechýbalo. Ba naopak – zhuštenosť mi
prišla v rámci režijnej koncepcie na mieste. Inscenátori sfúkli
niekoľko centimetrovú vrstvu prachu z Čechovovej drámy a
aktuálnosť a blízkosť, akou na mňa dýchol essenský Platonov
mi takmer vyrazil dych. Režisérka evidentne odhalila jednotlivé
postavy a dokázala ich pomenovať tak, aby korešpondovali so
súčasnosťou.
I výtvarná zložka sa niesla v znamení minimalizmu.
Dve pohovky, zrkadlo a potom už „len“ herci, ktorí tento jednoduchý priestor postavený na arénu dosytosti naplnili. Po
hereckej stránke predstavenie totiž taktiež oplývalo výrazovou
pestrosťou. Oslnilo prekvapivým ľahkým a nenásilným expresionismom, fyzickou presnosťou a jasnosťou, dôveryhodným
ponorom a odovzdanosťou. Úžasne pôsobivá kombinácia až
karikatúrnej komiky s tragikou nenaplnených prianí, lások,
ideálov a snov v začarovanom kruhu života. V tomto prípade
excelovali Sonia Hausséguy (Mária Grekova), Daniel Flieger
(Sergej Vojnicev) a Katharina Brankatschk (Sasha).
Konečne nám bol pán Čechov predstavený v plstrana
nom rozsahu svojho humoru i tragiky.
Tak teda, německy neumím ani slovo, takže co mi ta hra
asi řekne? Vcházím do sálu, kde je rozložena minimalistická scéna.
Diváci sedí ze tří stran hlavního jeviště - vyvýšeného pódia, tribuny.
Jeviště přechází šikmou ve stranu čvrtou, kde nesedí diváci, do
jakéhosi bílého pokoje s bíle potaženou pohovkou a stolkem s pitím.
Mezi tribunou a šikmou k pokoji je nízké zrcadlo. Na hlavním jevišti se
nachází moderní křeslo, kožená pohovka a na ní herečka v bílém. Po
festivalové znělce slyšíme dialog ze záznamu. Herci jsou mimo jeviště
mezi diváky. Postupně přichází na jeviště a v silné groteskní stylizaci
se přivítají s hostitelkou. Všichni jsou moderně oblečení v bílém, s
červenými doplňky. I tak jsou svým kostýmem typizováni. Usazují
se do vedlejšího pokoje, za zrcadlo, na pohovku do řady. Vytvoří tak
čtvrtou stěnu publika. Ticho, nic se neděje. A je tady, formální hra.
Konečně se herec představující Platonova odhodlá a jde na jeviště.
Nereálný realismus, antiiluzivní iluzivnost. Tři ženy přichází
za Platonovem a svádí ho, on se pro nějakou nemůže rozhodnout,
trápí je, vede nějaký intelektuální řeči. Ženy odchází, přichází přítel,
má mikrofon, usedají na pohovku na jevišti jako v nějaké televizní
talk show. Platonov mluví do mikrofonu, přítel má monolog, baví se
s publikem, snaží se s ním komunikovat - rozumíte mi ? ano, ne vděčné u mezinárodního publika, pak si přisedá ke mně (sakra proč
zrovna ke mně!) mlátí mě mým sešitkem s poznámkama do hlavy,
dobře, rozbor je mrtvý, taky se na to za stravenku můžu ... Platonov
se ho snaží přerušit svým mluvením do mikrofonu, ale moc se mu
to nevede, všichni se koukají na jeho přítele, jak mě mlátí (za to o
tobě, herče, teď napíšu mezi řádky, že jsi hrál jak žába). Následuje...
nic, ticho, nic se neděje, hraje hudba jakýsi rekviem či co. Po hodně
dlouhé a chtělo by se říct nudné době, kdy se Platonov ze země
dívá do zrcadla, se začne s manželkou dlouze modlit, nakonec to
násilně ukončí. Z dalšího dialogu vybírám pár srozumitelných slov:
nihilismus, patos, intelektuál, monotónní, evoluce, Shakespeare
(smích). Doprostřed jeviště vbíhá jedna z potencionálních milenek,
a strhává na sebe veškerou pozornost stylem: dávejtedobrýpozorte
ďvámřeknuněcohoooodnědůležitýho, což je fajn, akorát by to musela
uhrát, anebo bych ji musel rozumět, nicméně chyba je v Platonovovi,
a ne v okolním světě. Dobré je, že se snaží, aby ji poslouchala i
herečka, která hraje manželku - ta jediná zůstala na jevišti a nečině
sedí a hledí. Poté, co to malé děvče odběhne, manželka odchází. Na
onen svět, dozvídáme se z pozdějších komentářů ostatních postav.
Svůj odchod demonstruje svléknutím. Měla se ovšem svlíknout celá,
aspoň bych do konce představení nepřemýšlel, proč tak neučinila.
Platonov ještě něco vykřikuje z balkónu, jeho žena je mrtvá, on se
nezabije, na jeviště už nevyleze. Rekviem, na jevišti nikdo není,
minutu, dvě a konec.
Představení mě celkem bavilo, až na některá místa, ve
kterých jsem se nudil, jelikož jsem ztratil rytmus. Konec mi přišel
natahovaný a myslím, že by šel zkrátit. Rád bych rozuměl německy,
anebo si dal překlad, což by možná nebyl takový problém napříště
zajistit překladatele a sluchátka, pro ty, kteří by chtěli. Anebo je chyba
ve mně, že mě němčina nikdy nebavila. Jo, ještě herecké výkony byly
soustředěné a cením je.
P.S. Přemýšlel jsem, kde jsem viděl představení, které
by se tolik a tak nějak podobně zaobíralo formální stránkou hry v
současnosti... a vzpomněl jsem si... byl to Hamlet na loňském
Setkání z Essenu. Že by nějaký místní problém?
8
Katarína Koišová
Lukáš Večerka
strana
9
reflexe
R. Sikora:
JITRO KOUZELNÍKÙ
VEČER KOUZEL, ZEL A KNÍKŮ
Měl jsem neodbytný pocit, že režisér včerejšího
domácího opusu strávil příliš mnoho času sledováním
alternativní scény, okukováním současného německého divadla,
listováním v Barbově antropologickém slovníku a čtením Josefa
Čapka. Inscenace šla proti shakespearovskému půdorysu textu,
proti tradičnímu divadlu, proti netradičnímu divadlu, místy proti
divadlu vůbec a kolikrát i proti zdravému rozumu. A ve výsledku
bohužel chutnala jako kulinářský experiment pejska a kočičky.
Přitom se tu sešel celý hrnec složek, které by mohly dělat dobré
divadlo. Neoprýskané režijní nápady, odvaha k politickému
názoru, herecké nasazení, moderní svícení, cit pro výtvarnou
zkratku... Jenže ono nestačí do hrnce naházet, promíchat a
doufat.
Základní stylizace hereckých postav vycházela z
jakéhosi klasicistního deklamačního přednesu textu čelem do
diváka říznutého nečekaně vkládanými expresivními pohyby.
Nic proti tomu. Ani jedno ale nebylo ve většině případů dotaženo
tak, aby se polohy vzájemně nerušily. Složitý text v ústech herců
vyčerpaných vším tím křečovitým zmítáním často ztrácel spád či
nepěkně škobrtl (několikrát si dokonce ošklivě natloukl ciferník),
snaze o efektní scénickou akci naopak často, především v
davových scénách, chyběla vnitřní náplň, a smrskávala se tak
na sadu nepochopitelných prostocviků. Když se ovšem čas od
času zadařilo, narodila se úsporná a působivá vyjádření – lady
Macbeth opakovaně trestající během monologů svůj neúrodný
klín krátkými neurotickými údery rukou, Macbeth olizující si
zakrvácené prsty...
Větší péči by si zasloužil i sborový přednes, který,
ač využívaný poměrně hojně, se omezil na pouhé přeříkávání
textu s občasnými plakátovými změnami intonace. Což se
samozřejmě záhy oposlouchá a omrzí. U země s bohatou tradicí
skupinové recitace to zarazí obzvlášť.
Snímání “zahraničních“ událostí v přímém přenosu
a jejich promítání na zadní igelitovou stěnu je sice v principu
nosné řešení (i když možná vedené samoúčelnou snahou být
“moderní“), bohužel ale naprosto ztrácí na účinu realizací. Přísná
stylizace hereckých akcí, kterou jeviště ještě snese, působí
na kameře dojmem zoufalé ochotničiny, potažmo filmového
amatérismu. A vznikající švy mezi zdravě nerealistickým
jevištním děním a nesnesitelně nadsazeným jednáním týchž
postav na plátně jsou k nevydržení. O další rušivé předěly se
postaralo ještě předčítání scénických poznámek před začátkem
každého výstupu.
Síla
inscenace tak zůstala rozmělněna v
jednotlivostech. Scéně vévodící královské vaně-trůnu naplněné
krví svržených předchůdců. Ve stylizované papírové koruně
rozložené na zlatý pilový list dopadající na Macbethovu šíji.
V hereckých výkonech, obzvlášť přihlédneme-li ke ztíženým
podmínkám. V bušení na všudypřítomný igelit.
Příště by prospělo méně kouzel a víc čar. Obrysových
i stínování. Tahat z klobouku vany o překot megalomanské
jednobarevné plochy si může dovolit možná tak moderní
výtvarné umění. Protože na něj se nikdo nedívá
dvě hodiny.
strana
10
Zlý pes Mikuláš
exelfer
:arokiS .R
ÙKÍNLEZUOK ORTIJ
ROZJITŘENÉ VÁŠNĚ ZA KOUZELNÉHO JITRA
Na půdorysu velké tragédie neméně velkého alžbětince
rozepisuje Roman Sikora, „rozrežírovává“ Jiří Honzírek a
rozehrávají herci absolventského ročníku brněnské JAMU
nelítostný střet dvou stejně nelítostných světů. Příběh je
zasazen do doby největšího vzmachu britského koloniálního
impéria, ale nejen díky minimu dobových reálií jasně prosvítají
(častěji spíš neonově září) konotace na snahy od Anglie sice
poněkud západním směrem vzdáleného, ale stejný rozmach
zažívajícího impéria novodobého.
Sikora doplňuje Shakespearova Macbetha řadou
motivací a jednoznačně vykládá i situace, na kterých se zavařil
nejeden shakespearologický, teatrologický či dramaturgický
mozek. Tak se například přízračná scéna osudové věštby
čarodějnic mění v čistě pragmatický čin žen toužících po hrnci
lákavě vonící, leč ve výsledku stejně otrávené polévky. Podobně
je zlidštěn obraz paní Macbeth, která se potom, co neuspěla na
poli určeném ženám (protože ne a ne (u)rodit), snaží realizovat
v čistě mužském světě.
Režisér inscenuje příběh o tom, jak chrabrý Macbeth
k moci přišel a vzápětí o ni zase přišel na prázdné scéně, a
hlavním scénografickým prvkem se tak stávají sami herci, často
stylizováni do podoby antického chóru nebo spíš pokusu o
burianovský voiceband.
Chórické, někdy až příliš recitační pojetí inscenace
klade výrazné nároky na pozornost diváka (posluchače), a tak
není divu, že se ten leckdy v složité zápletce poněkud zaplete.
Orientaci v textu mu ale ulehčují výkony herců, kteří sice svými
party frontálně útočí přímo na publikum, ale nezapomínají ani
na svého partnera a pokoušejí se s ním vést opravdový dialog.
Za ocenění také stojí, že příběh přece jen jasnou a vysoce
dramatickou zápletku má, a nejedná se tak jen o sled více či
méně zdařilých jevištních obrazů a rezignaci na dramatickou
situaci. Většina je jich ovšem tak dramaticky dramatických,
že divák v dvou a půl hodinové inscenaci zatouží po
nějakém tom odlehčení, alespoň po takovém
malém pidivtípku.
V druhé části večera je recitační
charakter inscenace sice zachován,
ale do popředí se protlačí i samotné
herecké jednání a dostane se i na
pár nápaditých jevištních metafor
(účinnou zkratkou je třeba rezignace
Macbetha na mírové snahy
ponořením se do vany plné krve, ve
které si s oblibou se svými parníčky
pohrával předchozí král Duncan).
Navíc se více uplatňují i filmové záběry
ze zákulisí divadla zobrazující zákulisní
praktiky britské diplomacie.
Z ostře vyhroceného konfliktu dvou kultur
zobrazených snad ve všech jevištních složkách nakonec vychází
nelichotivěji britská monarchie, ale přesto není inscenace od
začátku vystavěna jako křiklavý plakát o intrikánství
vyspělé civilizace a divák si může sám vybrat,
zda se přikloní na stranu ničivé pudovosti, nebo
strana
kruté blazeovanosti. A nebo si raději zachová
rezervovaný odstup.
Jitka Páleníková
11
Na začátek obligátně: co vás vedlo k inscenování původně
filmového scénáře Ingmara Bergmana?
Michal Ditte (dramaturg): V první řadě se nám Ingmar Bergman
líbil, v druhé řadě nás k tomu vedlo to, že režisérka je žena,
v třetí řadě jsme chtěli něco, co je „klasické“ s ohledem na
repertoár současného divadla, které inscenuje zejména
moderní texty. Byla to pro nás zároveň výzva inscenovat
filmový scénář.
Jakým způsobem jste Bergmanův scénář upravovali?
M. D.: Text samotný jsme upravovali pouze do té míry, že jsme
přehazovali pouze jednotlivé výstupy. Do promluv postav jsme
prakticky nezasahovali. Dialogů je tam ostatně velice málo.
Iveta Jurčová (režisérka): Bylo potřeba pracovat jinak se
situacemi, střihy, návraty do minulosti; vlastně bylo potřeba
text upravit tak, aby se vše odehrálo během jednoho rodinného
setkání, nikoliv tak, že se setkají tito dva, pak jiní dva...
Ačkoliv jste v posledním ročníku režie, máte za sebou již
několik inscenací. Je toto představení nějakým způsobem
výlučné v kontextu vaší tvorby?
I. J.: Ani ne. S Michalem (dramaturg inscenace, pozn. red.)
tvoříme už několik roků tvůrčí tým, myslím, že naše poetika
je už nějakým způsobem vyhraněná. Myslím, že je v tom
rozpoznatelný specifický rukopis. Možná je to jiné po formální
stránce, protože předtím jsem pracovala s amatérskými herci,
tato inscenace je však úplně obsazená absolvujícím hereckým
ročníkem VŠMU. Celé ty čtyři roky se věnují zejména
Stanislavského herecké metodě, tady jsem cítila možnost, že
by si tyto poznatky mohli ověřit.
S tím souvisí poslední otázka: jakým způsobem
jste pracovala s herci, nakolik byli v rolích osobně
angažovaní?
I. J.: Zpočátku jsme nešli příliš do hloubky textu, spíš se snažili
pochopit atmosféru. A potom jsme dost pracovali s osobními
zážitky herců. Myslím, že Bergman sám ve své tvorbě pracuje
s vlastními zážitky, zejména z dětství. Snažili jsme se hledat
skutečné emoce, o které by se bylo možné opřít.
M. D.: Ještě třeba říct, že jsme udělali takovou dohodu - že
Bergmanův film zhlédneme až po premiéře, abychom nebyli
nějak ovlivnění. A dohodu jsme dodrželi.
Díky!
O
T
Práce s kýčem jako uměleckým prostředkem
se mi vždy vyplácí... Není nejlehčí udržet
se na správné straně hranice. Šachová hra
s mizanscénou, výpovědní hodnota ticha v
kontrastu s křikem a přebytek klišé, aby uniklo
pár silných - krutých momentů, je pro někoho
důvtipné, no, a pro jiného alibismus. Jakkoli,
Tři mušketýři byli v podstatě o tom čtvrtým, příběh Agnes byl však o jejích
třech sestrách.
K
...inscenátory ŠEPOTÙ A VÝKØIKÙ
Ingmar Bergman: ŠEPOTY A VÝKŘIKY,
Bratislava
Í O
Hovory s...
Ø ET
Lucia Repašská
Použití malého množství výrazného světla v celém představení
umocňovalo málo výrazný pocit z inscenace, alespoň pro tuto chvíli.
Nelze ovšem nevyzdvihnout znamenitý nápad děkovačky.
Veronika Kastlová
Toto představení lze velice těžko hodnotit nedlouho po skončení. Jsem
přesvědčena, že spousta momentů musí být nejprve pozapomněna,
a posléze znovu si uvědoměna. Ale myslím, že v tom byla atmosféra
Bergmanových filmů přítomna, byl to s úctou inscenovaný Bergmanův
film.
Zebra
A. P. Čechov: VATERLOSE, Essen
Bylo to bílé, čisté, přesné, trefné, výstižné, ale jinak keine Ahnung. Bylo
to krásný, bylo to moc dobrý. Vynikající byly výpovědi přímo do publika,
Platonov byl jasně vyložený. Ještě jednou opakuju krásné, přesné,
dodávám stručné, rychlé.
Kateřina Fojtíková
Vinou jazykové bariéry jsem spoustě věcem nerozuměla, některé figury
mi nebyly vůbec jasné. Překvapila a zároveň mě potěšila syrovost a přímé
obracení se k publiku. Herecké výkony čisté, transparentní. Výborný byl
představitel Platonova. Ačkoliv mi unikl význam inscenace, mělo to velké
emocionální působení.
Zebra
Z této inscenace jsem nadšená. Dramaturgicky výborně vyložené,
scénografie perfektní. Situace byly výborně rozehrány díky tomu, že se
šlo pod text, po smyslu, plně vystoupila životnost toho textu a tématu; plně
obhájili, že je to aktuální, že fin de siécle se cyklicky opakuje.
Anna Saavedra
Roman Sikora: JITRO KOUZELNÍKŮ, Brno
Celkový dojem z této inscenace je - bylo to chladné, vadilo mi, že herci
mezi sebou prakticky nekomunikovali a neustále pálili své texty do
publika, to bylo až příliš velké odosobnění. Nebyly tam žádné přirozené,
lidské dialogy. Výborným scénografickým prvkem byla vana. Hlavní
představitel táhl celé představení, jeho monolog byl vynikajicí, naproti
tomu jeho partnerka byla slabší, její postava neměla žádný vývoj. Dobře
vyřešený byl závěr.
Olga Novotná
Téma hry se mi zdá hloupé, podbízivé. Inscenace se vlekla, zbytečně
roztahaná. I když - jednotlivé nápady byly dobré, např. promítání, vana...
Dost tomu pomohly výborné herecké výkony. Celkově bych to však
nehodnotil nijak pozitivně.
Filip Skřivan
strana
12
Hra mi přišla dobrá, kombinaci shakespearovské látky a aktuálních
reálií (narážky na Irák a problematiku s tím spojenou) bych
ocenil. Mám pocit, že podobnou inscenaci jsem už viděl,
myslím tím její ladění, poetiku, připomíná mi to trochu
strana
Činoherní studio. Závěr působil velice silně.
Michal Čáp
13
FRANCOIS PITIPITIPA
Původně jste zpíval v klubech na pařížském předměstí St.
Denis. Jak jste se objevil u divadla?
Bylo to prosté a jednoduché: přihlásil jsem se na konkurz do
jednoho pařížského divadla. Nevzali mě, ale doporučili mi zkusit
to v Čechách. Původně jsem začínal v neznámém pražském
divadle, ale byl jsem tak dobrý, že jsem musel odejít. Teď pracuji
na volné noze.
Máte nouzi o práci nebo musíte některé nabídky odmítat?
Odmítám tak devadesát procent nabídek. Neustále po mně někdo
chce, abych támhle zazpíval, támhle uváděl ples, tuhle hrál hlavní
roli… Kupříkladu Hamleta jsem hrál už v šesti inscenacích.
Jak se staráte o svůj hlas? Pijete vlastní moč?
Občas to dělávám. Skutečně to pomáhá, ale není to moc chutné.
S kolegou Niccolem se na toto téma dost často hádáme.
To věřím. Na váš web píše v průměru tak osm stovek fanynek
denně. Jak se vám žije, když vás zná opravdu každý?
Po městě se pohybuji výhradně v masce Frankensteina (smích).
To skutečně pomáhá (hurónský smích). Ale teď vážně – vlastně
mě docela těší přízeň něžného pohlaví, nikdy nemusíte řešit,
s kým strávíte noc…
NICCOLO PICCOLO ALIAS PEROKLES SÁDLO
Máte nezvyklý pseudonym, Perokles Sádlo. Můžete vysvětlit
čtenářům jeho význam?
To nemůžu. Je to mé osobní tajemství. A pokud ho chci někdy
někomu prozradit, pak pouze krásné ženě, pouze u mě doma.
Jak se těšíte na letošní festival?
Velice. Věřím, že se mi konečně podaří najít osudovou lásku.
Dobře, ale jak se těšíte z profesního hlediska, jste přeci
moderátorem festivalu.
Říkám, že velice. Budu dělat všechno pro to, abych se líbil,
příjemně vystupoval, byl neodolatelný a svůdně krásný.
V Itálii, kde jste se narodil jste známý jako herec v ero…
… o tom se bavit nebudeme, je ti to jasný?!
Omlouvám se, ale každý si přece ty filmy může koupit na
videokaz…
Konec, končím! Finito, finito, furfante!
BOHOUŠ SAMEC
Jak dlouho už patříte do kosmopolitního trojlístku moderátorů
letošního festivalu?
Asi rok. A stále si zvykám. Pocházím z dědiny, zatímco oni sú
světaznalí.
Jak vás objevili?
Jednou bylo jejich vystópení u nás v Klobúkách, tak tam du a oni,
že chcú dobrovolníka, tam vylozím na pódium, a oni pak, že su
jako dobrý. Že dělám dobře tou hubou.
Myslíte beatbox? Jak jste se to na venkově naučil?
No, pásl jsem ovce dřív. To člověk sedí na kopcu a čumí, tak co má
dělat. Fujary maj Slováci, my máme huby, tak jsem si tak
dělal rádio na tom kopcu, dyž tam není elektrika.
strana
A jaké máte pocity před festivalem?
Tož dobré, no.
14
vy
Hovory s...
b
o
n
á
l
ub
USA, 22. 1. 1970 – Letecká doprava se díky nasazení Boeingu 747 „Jumbo
Jet“ na lince New York – Londýn stává masovou.
Předtím zřejmě byla vegetariánská…
USA, 18. 9. 1970 – Jimi Hendrix neodhadl dávku.
USA, 5. 10. 1970 – Ani Janis Joplinová nemá dobrý odhad.
SSSR, 30. 6. 1971 – Kosmonauti na palubě Sojuzu 11 překonali rekord v délce pobytu ve vesmíru. Při návratu na Zemi se
však kabina jejich kosmické lodi dehermetizovala.
Uganda, 25. 1. 1971 – Generálmajor Idi Amin Dada provedl
puč, rozpustil parlament a zakázal politické strany. Svou moc
opřel o armádu a tvrdý teror vůči obyvatelstvu. Na co by se ho
asi zeptal Václav Moravec?
Čína, 21. 2. 1972 – Richard Nixon si podává ruce s Mao Ce-tungem.
Ekvádor, 15. 2. 1972 – Prezident Velasco Ibarra je svržen vojenským převratem. Stejně jako jeho předchůdci v letech 1935,
1947, 1956 a 1961.
Austrálie, 18. 12.1972 – Labour Party znovu u moci. O čtyři
dny později navazuje diplomatické styky s Čínskou lidovou
republikou.
Francie, 27. 1. 1973 – Válka ve Vietnamu končí remízou.
USA, 27. 2. 1973 – Členové indiánského hnutí obsadili rezervaci oglalských Siouxů a žádali reformu kmenové vlády.
Arábie, 28. 10. 1973 – Ropný šok. Kdo zavřel kohouty?
USA, 9. 8. 1974 – Richard Nixon si nepodal ruce s vyšetřovacím výborem aféry Watergate. Novým prezidentem se stává
Gerald Ford.
Etiopie, 12. 9. 1974 – Císař Haile Selassie I., „negus negusti“
(král králů = císař), byl prohlášen za sesazeného prozatimní
vojenskou vládou a fakticky svržen.
Oběžná dráha, 17. 7. 1975 – Kosmické lodě Apollo 18 a Sojuz
19 si podaly manipulační ramena.
Evropa, prosinec 1975 – Duo Meinhofová-Bader a Molučané seznamují starý kontinent s novinkou v řešení politických
konfliktů.
SRN, 26. 5. 1976 – Filozof Martin Heidegger dokončil své bytí
a čas.
Kanada, 17. 7. – 1. 8. 1976 – Na olympijských hrách v Montrealu vynikl finský běžec Lasse Viren, přirovnávaný dokonce
k legendárnímu Paavo Nurmimu.
Československo, 7. 1. 1977 – V pražské restauraci U tygra
vzniká dokument, jenž změní život mnoha lidem.
USA, 16. 8. 1977 – Král opustil Graceland. Zřejmě nadobro.
Guyana, 18. 11. 1978 – Vůdce sekty „Svatyně lidu“ Jim Jones
přichází na trh s novou příchutí žluté limonády. 900 ochutnavačů této cyankali verze už však své dojmy nikomu nesdělí.
Československo, 27. 9. 1979 – V Ústavu mateřství v Praze–Krči poprvé spatřil světlo světa grafik Meeting
Pointu a vzkřikl „bezpatkové písmo!“.
Afghánistán, 27. 12. 1979 – Po invazi sovětských vojsk vyhlašuje USA obilní embargo na
SSSR.
strana
15
OPONA SE ZATAHUJE
k r e s l í :
m a r k é t a
&
r o m a n
TI v RÁŽi
dnešní číslo Meeting Pointu pro vás připravili:
šéfredaktorka: Silvie Šustrová
šéfredaktorka EN verze: Kateřina Boukalová
produkce: Martin Dudák
grafika a sazba: Jan Bolívar Pohořelický
korektorka CZ verze: Jitka Páleníková
korektor EN verze: Alexander Packer
Iveta Ryšavá, Simona Petrů, Katarína Koistrana redakce:
šová, Lukáš Večerka, Mikuláš Bryan, Jan Havlice,
Anna Saavedra
překladatelé: Majka Kyselá, Marek Procházka, Míša
Tvrdoňová, Alžběta Nagyová
16