stáhnout zde PDF

Area …sive parva, sive magna…
Parcela ve vývoji raného
a komunálního města
Rudolf Procházka
Area …sive parva, sive magna…
The House Plot in the Development of the Early and Communal Town
The house plot constitutes the basic spatial as well as property rights unit of the medieval town. The regular allotment of the European Middle Ages
has its roots in Antiquity and examples may also be found in some early medieval trade-oriented settlements. Allotment is an inseparable element
of the founding of towns during the High Middle Ages. Reconstructing the original allotment arrangement is an important, but also extremely difficult
task facing multidisciplinary exploration. Several patterns of allotment development – subject to changes especially during the period when wooden
structures were prevalent – are known to date. Dividing up the town into ideal plots, such as those mentioned in written sources, was seldom actually
carried out. Irregular parceling beginning as soon as the founding phase of development is typical. Only in a few cases has it been possible to ascertain
where fences or walls stood, for the most part municipality boundaries can only be ascertained by means of comparing the building situation with
written sources and the oldest allotment layouts.
Pojem parcely a její počátky
v písemných pramenech
Výzkum parcelace patří do širokého souboru témat, která lze shrnout pod pojem „člověk a prostor“. Problematika
nakládání společnosti a jejích segmentů okolím představuje jeden ze základních kamenů archeologického zkoumání
a mimo jiné do jisté míry zahrnuje i odraz sociálních struktur včetně vlastnických vztahů, ekonomiky apod.
Parcelou lze v intravilánu vrcholně středověkého (institucionálního) města rozumět vyměřený a ohraničený výsek
plochy obsahující většinou jednu obytnou stavbu a její příslušenství. Je předmětem svobodné, dědičné držby (nájmu)
a zpoplatněna zeměpánovi. V latinsky psaných pramenech se v českých zemích nazývá area, v zahraničí se však
můžeme setkat i s jinými latinskými termíny (např. v Pomořanech hereditas či curia; Rębkowski 2001, 97, 98). Spolu
s obytným domem představuje základní prostorovou jednotku městského půdorysu a samozřejmě také úhelný kámen
majetkové struktury se zásadním dopadem na sociální postavení majitele (držitele) – jen (quasi) vlastník mohl být
plnoprávným měšťanem.
Parcela sice vystupuje v masovém měřítku až s rozvojem institucionálního města, její počátky jsou však starší. Znala ji
již antika, vyznačující se strukturovanými formami vlastnictví a držby nemovitostí. Právní forma držby parcel je odvozena
z antické prekarie (precarium), tedy doživotního nebo dědičného nájmu. Udržela se i v raném středověku zejména
v oblasti zacházení s církevním majetkem, byla však využívána i světskými vlastníky (Hedwig 2000; Kudrna 1959, 66–72).
Dle klasika bádání o parcelách Hanse Strahma se právní pojem parcely objevuje ve třech významech: 1) svobodné
vlastnictví, 2) dědičně propůjčená nájemní držba (Erbleihe), 3) zakladatelské, resp. skupinové propůjčení do nájmu
(Strahm 1945, 35–40). Právo na svobodnou držbu, resp. nájem půdy, kde příslušná činže jako forma uznávacího poplatku
je nízká a pevně stanovená, je nedílnou součástí „práva obchodníků“ (ius mercatorum, Kaufmannsrecht) již hluboko
v prekomunálním období a posléze náleží k nedílné součásti vybavení sídliště vybaveného trhem a samozřejmě
institucionálního města. Je to jeden z výrazných znaků, kterým se město odlišuje od agrárního venkova. Jen na okraj
je třeba připomenout, že přinejmenším do 10. století mohli být „právem na půdu“ (Bodenrecht) vybaveni osobně
nesvobodní obchodníci, později tato vrstva mizí v procesu emancipace (Dilcher 1996, 26–28).
V první formě se parcela objevuje již v pozdně merovejské době (formulář Marculfův kolem 700); již tehdy má vyhraněně
čtyřúhelný půdorys. V podobě nesvobodné nájemní držby za poplatek (činži) se s areou setkáme v pozdně karolinském
období. Pregnantní doklad hlásící se k r. 976 (zfalšováno 991) známe z Pasova; jistý držitel jednoho zdejšího městiště
již nemá platit činži. V období vzniku porýnských městských komun se nesvobodná držba mění ve svobodný dědičný
nájem umožňující volnou dispozici. Jiný pozoruhodný doklad představuje dar pěti městišť císařem Otou I. r. 952 z královského
majetku klášteru sv. Ambrože v Miláně. Dle dochovaného popisu parcely přiléhají k ulici a jsou přesně ohraničeny. Při ulici
se nacházejí stánky či loubí s prodeji, přímo v dokumentu vypočítanými. Brzy se také dovídáme o rozměrech raně
středověkých parcel. Tak r. 1002 daruje král Jindřich II. klášteru Niederaltaich svou parcelu v Regensburgu o rozměrech
40 × 80 stop. Hranici na jedné straně představuje ulice běžící k řece, na druhé area jistého Ruoziho. Roku 1026 se
v Řezně daruje area odlišných rozměrů (6 × 12 prutů; prut odpovídá asi 4 m). Už v 10.–11. století je území městské parcely
chráněno tzv. mírem, tj. požívá ochrany zákona, o čemž svědčí např. výsady pro Janov r. 958 (Strahm 1945, zvl. 22–30).
V Kolíně nad Rýnem, kde jsou unikátně dochovány listiny dokumentující převody majetku (tzv. Schreinskarten, od r. 1130
předchůdci pozemkových knih), lze soudit na mnohasetletou kontinuitu parcelního členění (Steuer 1995, 98 s další lit.).
Je zjevné, že součástí lokačních počinů směřujících ke vzniku sídliště s trhem již v prekomunálním stadiu bylo i rozčlenění
zvoleného areálu na parcely. Tak interpretuje H. Strahm např. pramen z r. 848, kde se zmiňuje záměr arcibiskupa
ve Vienne svolat obchodníky a založit forum (forum publicumque construere et convocare mercatum); obdobné
„svolání obchodníků“ nacházíme v případě mladšího zakládacího privilegia pro Freiburg i. Br. (1120), kde je o něco později
rozměření skutečně doloženo (Strahm 1945, 29). Podle právního svodu brněnského písaře Jana z poloviny 14. století
měly odstupy mezi městišti dosahovat 3 stopy, které mohly vyplnit ploty či zdi, archeologicky často nezjistitelné; toto
ustanovení nebylo ovšem striktně dodržováno. Tamtéž najdeme také známé, zvykově dodnes dodržované pravidlo
o povinnosti výstavby plotu na pravé straně pozemku, stojíme-li zády ke komunikaci (Flodr 2001, 202–206, zvl. 204;
srov. Isenmann 1988, 47, 48, 156). Svobodná držba symbolicky zpoplatněné stavební parcely představuje důležitý
indikátor sociálního postavení odlišujícího městského řemeslníka či obchodníka od úročného sedláka. Např. při založení
kombinovaného tržního a zemědělského sídliště Grosswusterwitz u Brandenburgu na Havole měli sedláci platit z lánu,
obchodníci a řemeslníci, vlastníci domů při tržišti, ovšem z areí (Schich 1993, 86, 87).
6
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 1
1: Haithabu (SRN). Zástavba
zkoumaná v letech 1935–1936,
9. stol. (Jankuhn 1963).
2: Dorestad (Holandsko).
Schéma rozmístění domů a hrází,
8.–1. pol. 9. stol.;
1, 2, 12 – přístavní hráze a konstrukce,
3 – přední,
4 – zadní řada domů,
5–6 – zadní vymezení parcel,
7 – hranice parcel,
8 – předpokládané hranice parcel,
9, 10 domy,
11 – parcely
(Van Es-Verwers 2002).
1
2
7
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Archeologie a výzkum rané
(proto)parcelace
Rudolf Procházka
Výzkum struktury sídlištních útvarů patří k těm tématům, kdy k poznatkům získaným na základě písemných pramenů,
plánů či ikonografie může významně přispět archeologie a stavebně historický průzkum. Jedním ze subtémat je studium
způsobu vymezení základních sídelních jednotek, které odrážejí skladbu společnosti. Role archeologie je zejména
v raně středověkém období mimo oblast kdysi ovládanou římskou říší zcela nezastupitelná a svůj význam si udržuje
i ve vrcholném středověku, v řadě případů i později. Otázku parcelace, což je dle některých badatelů nevhodný termín
pro období před vznikem katastrálních plánů, nelze samozřejmě oddělit od skladby a uspořádání vlastní zástavby.
Stavební pozemek se může stát samostatným předmětem výzkumu až tehdy, kdy přestává být ve vědomí lidí nedílně
spojen s domem, tedy když s plochou obytné stavby není zcela ztotožňován a začíná se samostatně vymezovat jako
majetkoprávní pojem. Zjištění způsobu vymezení hranice parcely patří proto ke klíčovým úkolům bádání v této oblasti.
Pomineme-li nyní téma proměn skladby zástavby, jejího zónování apod., klademe si obvykle následující otázky: 1) jak se
vyvíjel rozsah a tvar (proporce) arey, 2) jak byla parcela vymezena, 3) jaký byl vztah parcely k domovnímu (parcelnímu)
bloku, 4) jak probíhal proces ukončený fixací tzv. historické parcelace v prvních katastrálních plánech nejčastěji
z 1. poloviny 19. století. Není snad třeba připomínat, že parcelace představuje určitý (střední) stupeň prostorového
uspořádání sídlišť, nedílně tudíž souvisí s formováním jejich půdorysu jako vyššího stupně prostorové skladby.
Z archeologických nálezů je zjevné, že počátky pravidelného členění sídlišť do ohrazených usedlostí sahají např. v severozápadní
Evropě již do doby římské, vývoj však neprobíhal přímočaře – např. v 5. století se konstatuje dočasný návrat k volnější,
ploty nečleněné zástavbě; v anglosaské Anglii lze pozorovat rozvoj pravidelných oplocených usedlostí v 7. a 8. století
(Hamerow 2004, zvl. 88, 89, 97). Ohraničené, patrně dědičné parcely s obytnými domy kolem více či méně pravidelné
komunikační sítě strukturovaly mnohá raná emporia a přístavní města při Baltském a Severním moři. Jejich konkrétní
podoba se však lišila od místa k místu. Např. plocha Haithabu o rozloze 20–30 ha byla v 9.–11. století pokryta parcelami
o rozměrech 6–10 m × 12–20 m, jimž odpovídaly poměrně malé dřevěné domy, zaujímající podstatnou část pozemku;
chybí vedlejší zástavba (obr. 1: 1). Je pravděpodobné, že šlo o útvary vycházející geneticky z germánských venkovských
dvorců, ovšem v prostorově redukované podobě. V některých částech areálu byla doložena proměnlivost prostorového
uspořádání zástavby. Ve fríském Dorestadu v závěru západofrancké říše (vrchol v 9. století) sestávala raná městiště
o šířce 24 m ze tří dílčích pásů o šířce 8 m; na každém stál jeden dům o délce až 30 m, orientovaný užší stranou
k Rýnu (obr. 1: 2; Van Es-Verwers 2002; Jankuhn 1963, 117–124; Schietzel 1969, 19–29; Steuer 1995, 99; Vogt 1986, 259).
Z písemných pramenů je známo, že zde východofrancký král, utrechtský biskup a další velmoži vlastnili parcely
a pronajímali je jak svobodným dálkovým obchodníkům, tak i nesvobodným obchodníkům, závislým na velkých
pozemkových vlastnících (Steuer 1995, 95). Anglosaské emporium Hamwic po polovině 8. století sestávalo z nepravidelných
městišť o šířce 11–12, ale také 20 m s více objekty, z nichž obytné stály okapově při komunikacích uspořádaných
v pravidelném rastru. Zde lze již hovořit o parcelních blocích jako v antických či vrcholně středověkých městech
(Morton 1992a; 1992b, 35–40, 46–48). Poznání struktury této lokality ovlivnila interpretaci pravoúhlých útvarů indikujících
patrně organizaci osídleného areálu uvnitř hradby velkomoravského hradiště Břeclavi-Pohansku z 2. poloviny 9. století
J. Macháčkem (Macháček 2005, 115 a n).
Pravidelná struktura ohrazených pozemků obdobného členění charakterizovala i vikinský York, anglosaský Winchester
pozdního 9. století a další obdobná místa (Hall 1992, 455, 463; 1994, 34–36). Vikinský a irský Dublin 10.–11. století sestával
rovněž z ohrazených městišť, která vybíhala radiálně z hlavních ulic, avšak chyběl pravidelný komunikační rastr. Obdobně
organizovaný Waterford v téže oblasti byl v 1. polovině 11. století členěn na obdélné parcely delší osou kolmé ke komunikaci,
povětšině s jednou stavbou, ohrazení se však neuvádí. Tato struktura se zhruba udržuje přinejmenším do 1. poloviny 13. století,
i po změně stavebního charakteru domů (Wallace 1992; Hurley 2001, 17–14). Obdobně osídlení 11.–12. století v Antverpách
tvořila obdélná, ke komunikaci hloubkově orientovaná městiště zaujatá patrně jedním, obdobně štítově umístěným domem;
tato struktura se udržuje přinejmenším do 1. čtvrtiny 13. století (Veeckman 2001, 143–147). Ve Schleswigu lze sledovat
ranou parcelaci ve dvou odlišných částech, založených ve 2. polovině 11. století a udržujících se do poloviny 13. století.
V pobřežní části byly štítově orientované domy pravidelně uspořádány podél komunikace, ale patrně bez oplocení a dalších
objektů, zatímco na lokalitě „Schild“ byla odkryta nepravidelná struktura širokých městišť, vymezená ploty, s nepravidelně
umístěnými domy a chlévy, ponechávajícími ovšem dostatek volného místa pro vjezd. V polovině 13. století dochází k úplné
restrukturalizaci půdorysu spojené např. s nahrazením kostela se hřbitovem tržištěm a samozřejmě novou parcelací
tvořenou úzkými městišti (Vogt 1986, 257, 258). Švédskou Sigtunu pozdního 10. století formovaly relativně krátké parcely
podél komunikací, které zaujímal takřka celé štítově i okapově orientovaný dům. V 11. století se nehrazená městiště prodlužují
na přibližně 30 m a zastavují několika za sebou řazenými, funkčně odlišnými objekty (obr. 2: 2). V následujících fázích,
sledovatelných dobře až do počátku 13. století, se parcely ještě poněkud prodloužily, což umožňoval volný prostor na okrajích
areálu; základní půdorysná struktura se však jeví kontinuitní až do 2. poloviny 13. století. Teprve se ztrátou významu města
po r. 1290 řídne osídlení, parcely se slučují, zástavba částečně ztrácí sevřený charakter. Předpokládá se, že vznik města
byl záležitostí plánovité akce. Analogický ráz parcelace zástavby se uvádí z dalších skandinávských lokalit obdobného
typu z období po r. 1100, z Bergenu (obr. 2: 1), Trondheimu či Osla (Schia 1992; Tesch 2001; Molaug 2001; Herteig 2002).
Spíše rozptýleným dvorcovým uspořádáním usedlostí se vyznačuje Hamburk 10.–11. století (Busch 2001, 269). Též raná
fáze vnitrozemského Lundu v jižním cípu Švédska (asi 990–1050) měla charakter spíše venkovské dvorcové zástavby,
zatímco ve 2. polovině 11. století se utváří struktura hlubokých městišť se štítově orientovanými domy, obdobná již uvedeným
přímořským městům (Carelli 2001, 661–667). Vidíme, že parcelace emporií a raně městských přímořských útvarů v severní
a severozápadní Evropě se vyznačuje značnou různorodostí, vedle prostorově omezených, jedinou stavbou vybavených
usedlostí se zejména od 11. století setkáváme také s rozměrnějšími pozemky s více funkčně diferencovanými stavbami.
V zásadě však raná parcela těchto útvarů je převážně menší, jednodušeji a variabilněji strukturovaná než městiště
institucionálních měst.Volná, neuspořádaná zástavba však přinejmenším do konce 11. století zcela nemizí. Zdá se však,
že poměrně brzy se prosazuje snaha o určité řadové uspořádání pozemků podél komunikací, i když pravoúhlý rastr typu
Hamwic je spíše výjimečným jevem. Vzhledem k omezeným plochám výzkumu je zatím na řadě lokalit obtížné se vyjádřit
ke zrodu parcelního bloku jako kompaktního útvaru, až na výjimky lze hovořit spíše o seskupeních městišť
vymezených komunikacemi.
8
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
1
Obr. 2
1: Bergen (Norsko). Struktura
zástavby u přístavu před požárem
z let 1170/1171 (Herteig 2002).
2: Sigtuna (Švédsko). Půdorys
nálezové situace a rekonstrukce
zástavby čtyř parcel z poloviny
11. stol., 4. fáze (Tesch 2001).
2
9
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Z vnitrozemských lokalit raně urbánní éry bylo díky dobrému zachování dřevěných prvků možné detailně poznat
zástavbu Basileje v poloze Petersberg (11.–12. století). Charakterizovala ji rozdílná parcelace kolem komunikačních tahů
s jednotkami o rozměrech 6–8 × 25 m, případně 15 × 15 m. Zato jižně návrší ležící Schneidergasse byla zhruba současně
členěna do poměrně úzkých parcel o šířce kolem 10 m (Matt 1997, 282–284). Určité indicie svědčí pro vytyčení
8,5 m širokých parcel na jižní straně tržní ulice Marktstrasse v Osnabrücku snad již v 1. polovině 11. století s následnou
kontinuitou (Schlüter 2002, 86–88). I v řadě raně městských útvarů ottonské a v některých případech i sálské německé
říše přežívá nepravidelné uspořádání zástavby, např. v Münsteru, Magdeburku či Halberstadtu (Piekalski 1999, 152, 153).
Obr. 3
Ladoga (Rusko). Varjažskaja ulica.
Zástavba sklonku 10. stol.,
horizonty II (1) a III. (2);
(Petrenko 1985).
1
2
10
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 4
Novgorod (Rusko).
1: Výzkum na ploše Ilinskij raskop,
70. léta 11.–poč. 12. stol. Příklad
menších usedlostí „středních“ vrstev
obyvatelstva („sotni“).
2: Výzkum na ploše Trojickij raskop,
2. pol. 12. stol. Příklad zástavby
velkých usedlostí
(Chorošev et alii 2001).
1
2
Je nepochybné, že uplatnění relativně stabilní, kontinuitní parcelace, se kterou se setkáváme v západoevropském
i skandinávském prostředí již (v naší periodizaci) v raném středověku, souvisí s dominancí individuálního dědičného
vlastnictví a různých forem dědičné držby půdy. Slovanská střední a východní Evropa nedisponuje tolika přímými
písemnými doklady o organizaci zástavby a právních formách držby půdy včetně stavebních pozemků. Z analýzy
archeologických pramenů, byť ve stavu do konce 70. let minulého století, plyne mnohem slabší tendence ke tvorbě
uzavřených dvorců ve slovanském prostředí ve srovnání s germánskými komunitami (Donat 1980, 125–131).
11
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Soudí se nicméně, že např. knížecí sedláci – dědici v přemyslovském státě 10.–12. století, mohli poměrně volně disponovat
půdou, jejíž držba musela být do značné míry individualizovaná, přičemž existovaly určité kolektivní organizační formy
(vicinát, opole), jejichž role ve vztahu k vlastnictví není dosud dostatečně objasněna (Žemlička 1997, 193, 194). Příklad
raně středověkých Mstěnic naznačuje organizaci zástavby ve formě usedlostí. I když rekonstrukce prostorového
rozvržení jednotlivých, V. Nekudou interpretovaných fází vzbuzuje určité pochybnosti, časoprostorová nestabilita
usedlostí, zahrnujících oddělené objekty diferencované funkce s náznaky oplocení, v období 11. a 12. století je vysoce
pravděpodobná (Nekuda 2000; Procházka 2002). Je nepochybné, že změna místa usedlosti byla běžnou součástí
života slovanských sídlišť, vazba na určitý stavební pozemek ještě zdaleka nedosahovala stupně typického pro vrcholný
středověk. Situace mladohradištní zástavby na území pozdějšího města Brna (rámcově 12. století) vypovídá o existenci
výrobních, dále majetkově nečleněných(?) výrobních areálů s bateriemi pecí či různých jam (např. Procházka – Loskotová 1999).
Na druhé straně existence popluží, vyčleněných v rámci konkrétních vesnic spolu s příslušnými usedlostmi jako vlastnictví
olomouckého biskupství v listině biskupa Jindřicha Zdíka z 2. čtvrtiny 12. století, vypovídá o možnosti prostorového
vymezení konkrétního pozemkového majetku včetně obydlí s příslušenstvím (CDB I, č. 115, 116–123). V této souvislosti
lze připomenout neuspořádané půdorysy některých přímořských emporií na slovanském území, např. obodritského Ralswieku,
Obr. 5
Novgorod (Rusko). Výzkum na ploše
Trojickij raskop, dvorec A, 12. stol.
(Sorokin 2001).
1
2
12
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 6
Opole (Polsko). Zástavba hradu,
horizont C, poslední čtvrtina
11.–počátek 12. stol.
(Bukowska – Gedigowa – Gediga 1986).
vedle lokalit pravidelněji uspořádaných, jako je např. pomořanský Wolin či severoruská Stará Ladoga. U těchto sídlišť
však musíme vzít v úvahu etnicky silně smíšené obyvatelstvo. Zejména přístavní sídliště Wolinu z 2. poloviny 9. století
překvapuje pravoúhlým rastrem komunikací svírajících čtyřparcelní bloky omezené ovšem zřejmě jen na obytný dům.
V Ladoze se konstatuje vývoj od shlukovité zástavby k zahuštěné sídelní struktuře regulované sítí komunikací (obr. 3).
Některé „protoparcely“ byly zřejmě (zčásti?) ohrazeny či děleny různými typy dřevěných stěn, z publikovaných plánů
a popisů však nelze zatím odvodit jednoznačně rozpoznatelné okrsky (Cnotliwy 1962, zvl. 55–58; Filipowiak 1986, 9, 10;
1995, 97; Herrmann 2002, zvl. 314, 315, Abb. 4, 5; Kirpičnikov 1985, zvl. 15, 16; Müller – Wille 2000; Petrenko 1985).
Pozoruhodná parcelní struktura se plně rozvinula u nástupce Staré Ladogy, Novgorodu. Zde se ve 2. pol. 10.–15. století
prolínaly rozsáhlé dvorce (choromy) bojarů (obr. 4: 1, 5) s menšími usedlostmi ostatního obyvatelstva (obr 4: 2)., přičemž
obojí byly ohrazeny palisádovými, košatinovými ploty, respektive ohradami z vodorovně kladených dřev. Lze zde
nepochybně hovořit o parcelních blocích. Zatímco první skupina obyvatel svými parcelami plně disponovala, druhá byla
patrně poněkud omezena územními organizačními jednotkami, tzv. setninami (sotně). Velikostně variabilní městiště
většinou pravoúhlého tvaru, zahrnující několik dvorcově uspořádaných staveb podléhala po r. 1000 změnám, scelování
i dělení. Je pozoruhodné, že ač ve městě existoval německý hanzovní dvůr, prvky západoevropského městského práva
zdejší společnost neabsorbovala (Chorošev 2001; Chorošev et alii 1998, 23–25; Janin 2001; Sorokin 2001). Ze všech
dosud uvedených příkladů zjevně vystupuje význam plotu jako symbolu jasně vymezujícího majetkové jednotky, funkce
obranná měla druhořadý význam.
Dobré podmínky pro uchování reliktů dřevěných konstrukcí na řadě polských lokalit centrálního významu z 10.–12. století
umožnily utvořit určitou představu o vývoji prostorového členění tamní zástavby. O shrnutí problematiky raně středověké
„parcelace“ se na základě poznatků z vybraných lokalit Pomořan a Slezska, jakož i Běloruska, Rusi a Skandinávie pokusila
Romana Barnycz-Gupieniec. Domnívá se, že nástup zástavby s určitými pravidelnými rysy v polských zemích lze klást
obecně do 12. století, i když uvádí lokality, kde se níže uvedené rysy objevují již ve století jedenáctém (Opole, Wroclaw).
13
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 7
Vratislav (Polsko). Ostrów Tumski.
Plocha VI, zástavba:
1: vrstva V (11./12. stol.),
2: vrstva IV (2. pol. 12. stol.);
(Moździoch 2004).
3: Plocha IIIA/2–3, vrstva D/2,
XI. sídlištní horizont, 2. čtvrtina 11. stol.;
zástavba tzv. zagródy včetně plotu
(Kaźmierczyk 1995).
1
2
3
14
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 8
Gdańsk (Polsko).
1: Lokalita 1, plocha I–V;
schéma sídlištních horizontů období
950–1308.
2: Lokalita 1, plocha I–V,
4. horizont předlokačního osídlení,
2. čtvrtina 13. stol.
(Barnycz-Gupieniec 1974).
Jde zejména o respektování komunikací, určitou míru stability stavebního místa v čase apod. Starší období se vyznačuje
spíše nepravidelnou, volnou zástavbou, kde se stavební pozemek, dosud neohraničený, omezuje na plochu obytné
stavby a nejbližšího okolí umožňujícího komunikaci. Až do 12.–13. století autorka klade výskyt tzv. zagród, tj. usedlostí
zahrnujících více objektů a vymezených ploty (Barnycz-Gupieniec 2000, zvl. 29–37).V posledních letech publikované
příklady v zásadě potvrzují tyto závěry s tím, že respektování obvykle vydřevených komunikací na některých hradech
piastovského státu lze klást již do 11. století, aniž by ovšem v té době šlo hovořit o vymezených usedlostech (Glogów,
Hendel 2002, zvl. 169, 170). V Opole se již ve vrstvě EIII a zejména EII, z nichž poslední ovšem dle výskytu moravské
keramiky, nepochybně importované, nelze klást před polovinu 11. století, dá hovořit o částečně pravidelné zástavbě
s vydřevenou komunikací, ke které část jednoprostorových srubových domů přiléhá. Tato cesta byla respektována do
konce existence hradu v 1. polovině 13. století, přičemž zejména ve 12. století si zahuštěná zástavba vynutila určitou míru
pravidelnosti (obr. 6). Ohrazené „parcely“ zde ovšem nejsou doloženy (Bukowska – Gedigowa – Gediga 1986). Obdobný
ráz má výsek srubové zástavby s úsekem vydřevené cesty ze středomoravského hradu Přerova, pravděpodobného
sídla polské posádky v první čtvrtině 11. století (Kohoutek 1995, 190, obr. 3, 191). Zato na akropoli piastovské Vratislavi
lze snad již od 1. čtvrtiny 11. století hovořit o usedlostech obsahujících i hospodářské objekty, byť chybí prostorové
ohraničení ploty; zástavba však ve srovnání s emporiální zástavbou stále nese určité rysy chaosu, usměrňovaného
především hlavními komunikacemi (obr. 7: 3). Relativně pravidelně byly rozmístěny zejména objekty ve vrstvách
2. poloviny 11.–12. století na ploše VI v prvním předhradí, a to nejméně ve dvou řadách podél dřevěné cesty (obr. 7: 1, 2).
Lze však dobře pozorovat změny umístění srubových a košatinových objektů v rámci jednotlivých řad, svědčící pro
nestabilitu „protoparcel“, místy však je určitá kontinuita místa doložena (srov. Kaźmierczyk 1991; 1993; 1995; Moździoch
2004, zvl. 322–330; Piekalski 1999, 153–155). „Zagrody“ sestávající z více objektů patrně dominovaly v předlokační
Vratislavi na levobřeží Odry v pozdním 12. a na počátku 13. století. Zejména nové výzkumy ve východní části městského
jádra přinesly pozoruhodné doklady zástavby pozdně předlokačního období a první lokace z doby po r. 1214. Již ve
druhé fázi osídlení byly v sondě 1 zachyceny ploty ohrazující usedlosti z poslední dekády 12. století; zánik tohoto ohrazení
ve 4. fázi prozrazuje určitou nestabilitu předlokační struktury (Niegoda 2005, 69–71; Buśko 2005a, 185, 186; Buśko et alii
1985). Z množství polských lokalit vzpomeňme ještě
„rybářské sídliště“ ve východní části hradu Gdańska.
Výstavba stabilních cest v 1. polovině 12. století
napomohla výrazně stabilizaci zástavby, což je dobře
patrné na důkladně prozkoumané ploše V lokality I
(obr. 8). Srubové, hustě rozmístěné objekty oscilují
vesměs na přibližně stejném místě kolem ústřední cesty
(Barnycz-Gupieniec 1974, zvl. 103, 104, ryc. 6, 7; 2005).
I ve Štětíně se po polovině 11. století objevují usedlosti
s více objekty, byť jejich strukturu narušovaly ve
2. polovině 12. století dánské nájezdy. Tendence
k pravidelnému rozmístění zástavby podél vydřevených
cest se projevují již na sklonku 10. století, ne-li dříve,
zvýšená stabilita usedlostí se konstatuje ve století
dvanáctém. Publikované plány, zvl. plochy VI podhradí,
však naznačují výrazné změny v rozmístění objektů
i komunikací v jednotlivých vrstvách (Cnotliwy 1996, 154;
Wilgocki 2004; Losiński 1994, 108, 109; Dworaczyk et alii
2003, zvl. 273–294). Jiný příklad představuje lotyšská
Riga. Pro období 12. až poč. 13. století se na základě
1 zjištěných situací uvažuje o existenci palisádami
oplocených „protoparcel“ doprovázených jiným typem
zástavby, totiž samostatně stojícími srubovými domy
podél vydřevených cest (obr. 9). Často se konstatuje
kontinuita místa obytné stavby i po požárovém zničení
předchozí (Caune 1984, 73–82; 1990, 174).
Je evidentní, že v řadě sídlišť profilujících se jako obchodní
a výrobní centra, případně centra moci, se projevují
i v oblasti slovanských etnik určité tendence k pravidelné
zástavbě. Při úvahách o příčinách tohoto trendu musíme
vedle proměny nazírání na soukromý majetek vzít
v úvahu také zvýšenou koncentraci obyvatel, nutící
nejdříve stabilizovat komunikační síť. Právě vznik
(relativně) stálých cest působil zjevně jako prostorový
katalyzátor uspořádání zástavby, rastrového systému
však bylo dosaženo jen výjimečně. Navzdory řadě
náběhů ke vzniku ohraničené parcely se přece jen zdá,
že skutečná parcelace vznikla jen v Novgorodě.
V předlokačním období však nebylo dosaženo právní
kontinuity držby domu, resp. usedlosti s pozemkem,
odpovídající západoevropským normám.
2
15
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 9
Riga (Lotyšsko), ulice Peldu, Udensvada.
Zástavba 12.–1. pol. 13. stol.
(Caune 1984).
1
2
Období institucionálních měst
Archeologických a písemných dokladů týkajících se parcelace přibývá ze západní Evropy od 12. století v epoše vzniku
komunálních měst. Přitom řada lokalit vykazuje zjevnou kontinuitu základního prostorového uspořádání přinejmenším
od pozdního období raného středověku, v německé terminologii zvaného Hochmittelalter. Zjevný je trend k vytváření
bloků pravoúhlých parcel.
Lübeck, lokovaný ve dvou etapách (r. 1147 a 1159), vykazuje zpočátku poměrně velké parcely, které se ještě ve 12. století
dále dělí. Potvrdil se tím obecný předpoklad H. Strahma odvozený z písemných pramenů. Týž autor vyslovil názor, že držitel
takové lokační „praparcely“ (Urparzelle) s ní mohl dále podnikat, tj. dále ji prodat, rozdělit apod. Archeologický výzkum plochy při
Fischstrasse prokázal v 1. fázi v rámci 3. čtvrtiny 12. století dvě parcely o poměru stran 1:3 (27 × 78 m – 2106 m2; 23 × 78 m – 1794 m2).
Ještě před r. 1175 proběhlo rozdělení, kdy vznikly parcely o poměru stran 1:1, 3:4 (rozměry 27 × 28 m – 756 m2; 23 × 29 m – 667 m2).
Rohové parcely dosáhly ovšem dvojnásobné plochy – 23 × 49 m (1127 m 2), resp. 27 × 50 m (1359 m 2). Po r. 1175 proběhlo
další dělení, kdy podél ulice Alfstrasse vznikla dvě městiště o stranách v poměru 1:2, 14 × 27 m (378 m 2), při Fischstrasse
tři malé arey v poměru 1:3 a 2:3 (310 m 2, 173 m 2, 161 m 2). Je evidentní, že dělení usnadňoval ráz zástavby, kdy zpočátku
bylo zastavěno jen 8 % plochy dřevěnými stavbami, v závěru 12. století dosahoval podíl zástavby na některých
městištích zmíněné plochy až 45 % (obr. 10: 1). V rámci zahušťování zástavby se postupně zastavovaly plochy zahrad.
Z jiných částí města známe i další rozměrové varianty – 22 × 40 m, 27 × 55 m apod. (Legant – Karau 1993). Zástavba
posledních parcel již dosáhla 45 % plochy. Určité paralely vykazuje také Braunschweig. Staré Město založené kolem
r. 1065 má vřetenovitý půdorys se čtyřmi podélnými a čtyřmi kolmo orientovanými ulicemi. Na počátku vývoje, na přelomu
11. a 12. století, zde byly prokázány velké parcely s plochami mezi 900 až 1200 m2, výjimečně až 2000 m2, které se udržují
ještě v 1. polovině 13. století (obr. 10: 2). Ve 2. polovině 12. století byla Jindřichem Lvem založena městská část zv. Hagen
východně Starého Města; zde se uplatnily poměrně pravidelné parcely o šířce 15–22,5 m a hloubce 38–45 m,
16
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
na základě holandského prutu (3,766 m). Mladší části
města, které dosáhlo postupně po r. 1200 rázu „pětiměstí“,
se vyznačují různorodou parcelací v jednotlivých blocích
(Rötting 1990, 143, 144; 2002, 137–140). Nejnověji podrobně
publikovaný výzkum šesti historických parcel v části
Neustadt, lokované bezprostředně po r. 1200, prokázal
izolované těsně předlokační osídlení reprezentované
jedním patrně obytným domem. Následně vyměřená
městiště o šířce 17–21 m, tedy rázu velkých parcel
(Grossparzelle), s doloženými dělicími ploty si až na
jednu výjimku udržela svůj půdorys až do novověku
(Kablitz 2005, zvl. 97–138).
1
Široké parcely stojí na počátku vývoje též v Göttingenu,
založeném kolem poloviny 12. století, které se nejlépe
dochovaly v církevní držbě far hlavních městských
chrámů (rozměry 38 × 38 m), existují však i relikty
ve světské držbě. Dělicí procesy, které odráží i areální
činže vyměřovaná dle velikosti parcel, probíhaly ještě
v 1. polovině 14. století a zachycují je rejstříky činží;
výrazný posun ve stupni dělení naznačují rejstříky let
1334 a 1364. Archeologicky byl tento proces nejlépe
doložen na Johannisstrasse 26–29 (Schütte 1990, 122, 123).
Dělení velkých parcel z 12. století v následujícím věku
se konstatuje také v Bruggách (Van Eenhooge 2001,
124, 125, fig. 2132, 133, Fig. 10). Je zjevné, že raná fáze
komunálních měst se v řadě případů vyznačuje relativně
širokými parcelami s volnou, jen menší část plochy
pokrývající zástavbou. Jak ukazují vestfálské příklady
publikované G. Isenbergovou, dělení velkých parcel,
zde reprezentované lokalitou Minden-Bäckerstrasse
s kontinuitou trojice velkých městišť snad již od počátku
2. tisíciletí, jejichž volné vjezdy se na přelomu 14. a 15. století
vydělily jako samostatná městiště, nepředstavuje jedinou
možnost areálního vývoje. V Münsteru (Alter Steinweg 8)
lze totiž předpokládat již ve 12. století vznik pravidelně
rozvržených, relativně úzkých parcel, z nichž dvě se
ještě ve 13. století spojily do velkého městiště (Isenberg
1990). Lze uvést též Osnabrück, kde při Marktstrasse
snad již od 11. století pokračuje kontinuita těsně přiléhajících,
relativně úzkých městišť (8,5 × 47 m; Schlüter 2002, 86, 87).
Kontinuita základního, ovšem dle jednotlivých lokalit
se různícího schématu parcelace vyplývá též z odkryvů
mladších tržních sídlišť ve Skandinávii, přetvářejících
se ve 12.–13. století v právní města. Z příkladů lze uvést
norské Oslo či švédskou Sigtunu (Molaug 2001, 777, 778;
Tesch 2001, 725–731).
Parcelní hranice tvoří ve starším období (do 13. století)
povětšině košatinové ploty, někdy i stěny ze štíp
(Eberswalde); ve švédském Lödöse se v 11. století
uvádějí příkopy (Carlsson 1993, 75–82; Kranendonck 1997).
Obr. 10
1: Lübeck (SRN). Alfstrasse–Fischstrasse.
Vývoj parcelace ve 2. pol. 12. stol. (Legant – Karau 1993).
2
17
2: Braunschweig, Altstadt (SRN). Ideální rekonstrukce
nejstarší parcelace kolem r. 1100–1115 (Rötting 2002).
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Obr. 11
Freiburg i. Br. (SRN).
1: Gauchstrasse/Unterlinden,
parcelace 13. stol.
(Untermann 1995, Baeriswyll 2003).
2: Salzstrasse–Grünwaldstrasse,
parcelace kolem r. 1200
(Untermann 1995; Baeriswyll 2003).
Rudolf Procházka
Od 12. století jsou častěji zejména v německém prostředí písemně doloženy rozměry městišť, byť regionálně velmi
nerovnoměrně (viz obr. 24). Klasické se po této stránce staly parcely zährinských měst o rozměru 50–60 × 100 stop,
doložené již v privilegiu pro Freiburg in Breisgau. Je zřejmé, že nejde o úzké, výrazně hloubkové parcely, které v řadě
měst 13. století dominují. Rozměry evidentně vycházejí z raně středověkých dvorců s volnou zástavbou. Výše činže
dosahovala 12 denárů. Na základě pouhého studia písemných pramenů, promítnutých do nekriticky pojatého novověkého
půdorysu historických zährinských měst, zvláště právě Freiburgu, dospěl H. Strahm a další badatelé k představě,
že celá města byla vyměřena podle ideálního parcelního schématu obsaženého v privilegiích (16,2 × 32,4 m). Přitom je
třeba mít na paměti, že Freiburg ještě v zakládacím privilegiu z r. 1120 údaje o areálním poplatku a velikosti areí postrádal,
obdržel ho až ve výsadách z r. 1186 (srov. Strahm 1945; Schich 1993, 81–83; Baeriswyll 2003, 105–114). Ve městě Kenzingen,
založeném r. 1249, bylo hned stanoveno, že východiskem pro činži má být čtvrtina freiburské arey (tedy 30 × 50 stop),
což potvrzuje daňový význam ideální freiburské arey (Schich 1993, 83). Pozoruhodné informace přinesla lokační listina
pro část Dammstadtu u Hildesheimu, kde na neosídlené louce měla být vyměřena městiště o rozměru 6 × 12 prutů (asi
24 × 48 m). Pokud místní situace nedovolovala dosáhnout zmíněné šířky, měla být chybějící část kompenzována
zvětšením délky. Velký rozměr parcel se vysvětluje potřebami soukenického řemesla (Schich 1993, 84–86). Jednoznačněji
ovlivňovaly plochu areí zemědělské potřeby, jak může naznačovat i příklad českého Sezimova Ústí (předměstí) blížícího
se charakterem např. struktuře zaniklé vsi Mstěnice (viz níže; Nekuda R. – Nekuda V. 1997). Archeologické a stavebně
historické výzkumy zährinských měst Burgdorfu, Bernu a Freiburgu však ukázaly, že situace byla složitější, než se příliš
schematicky odvozovalo z písemných pramenů. Nejvíce se ideální parcele blížila městiště ve Freiburgu, tzv. Harmoniegelände,
kde se skutečná šířka městišť pohybuje v intervalu 15–17,5 m; v dalších ulicích nejstarší části pak 16–17 × 32–37 m.
Zejména délka se musela přizpůsobovat skutečnému tvaru bloků (obr. 11: 2). Již z počátku se patrně projevoval rozdíl
mezi centrálními a okrajovými částmi města, navíc se po r. 1200 prosazuje obecný trend k užším, hloubkově orientovaným
parcelám obdobně jako v dalších městech (Untermann 1995, 151–155). Např. v ulici Gauchstrasse-Unterlinden se v raném
13. století setkáváme s menšími, nepravidelnými parcelami o šířce 6–7,5 m (obr. 11: 1; Untermann 1995; Baeriswyll 2003,
zvl. 112–122 s další lit.). V jádru malého města Burgdorf (2,2 ha), založeného kolem r. 1200 vévodou Bertholdem V. z Zähringenu,
dosahovala městiště rozměrů 10–15 × 30 m. Sídliště Holzbrunnen po začlenění k městu v mezidobí 1250–1300 bylo
parcelováno na městiště o šířce pouhých 6,5–7,7 m a hloubce mezi 16 a 20 m (blíží se ideálním rozměrům 25 × 50 stop
(Baeriswyl 2003, zvl. 54–57, 69–73).
Zejména ve 13. století neprobíhá jen dělení paralelní s podélnou osou, ale i příčné. Bloky dostávají oboustrannou
parcelaci s příslušnou zástavbou. Svědectví o převažujících hloubkových parcelách o šířce 11–15 m, zaujatých v čele
dřevohliněnými domy, přinesl pro 13. století výzkum zaniklé zástavby v ploše náměstí Rathausplatz v Laufenu, ve městě
založeném na konci 13. století (Pfrommer – Gutscher 1999, zvl. 95–98). Kombinaci užších a relativně širokých areí
(13 a 20–26 m) indikuje rozmístění suterénů domů také v zaniklém Nienoweru (1190/1210–1270) v Dolním Sasku
(Küntze 2005, zvl. 188).
1
18
2
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
1
Obr. 12
Vratislav (Polsko).
1: Rynek. Struktura parcelace
ve 2. pol. 13. stol. se zakreslenými
zděnými a zjištěnými dřevěnými domy.
2: Rynek 4, 5.
A – stav ve 13. stol.,
B – stav z konce 15. stol.;
1 – existující zdiva 13. stol.,
1a – odstraněná zdiva ze 13. stol.,
2 – zdiva II. fáze,
3 – zdivo III. fáze
(Chorowska 1994).
2
V nově zakládaných městech středovýchodní Evropy se hlavní formou držby stavebního pozemku stává dědičný
svobodný nájem udělený vlastníkem pozemku, tedy pozemkovou vrchností. Protihodnotou je areální činže. Vlastník mohl
s městištěm volně disponovat, mohlo tedy být předmětem prodeje, dědictví, mohla na ně být uvalena renta. Uživateli
náležela i libovolná úroveň pod povrchem terénu, překročení hranice do veřejného pozemku, jímž byla komunikace
přilehlé ulice či náměstí, bylo však vázáno na svolení městské správy, tedy nejdříve obvykle rychtáře, posléze rady.
Panovník ani církev totiž nemohli svou půdu trvale zcizit. Vlastní činže měla stejně jako v západoevropských městech
vzhledem k vcelku nepatrné výši ovšem spíše symbolický význam (Flodr 2001, 202–206; Pošvář 1956, 186, 187). Vlastník
parcely disponoval tedy proti staršímu období mnohem vyšším stupněm právní jistoty, což byl jeden z hlavních přínosů
tzv. „německého práva“ implantovaného v souvislosti s příchodem převážně německých osídlenců na naše území.
Výše areální činže bývala různá. Poplatek 12 denárů, který platila zährinská města, má svůj původ snad ve Flandrech,
kde se již r. 1114 objevuje ve Valenciennes a St. Omeru r. 1127. Ze západní Evropy však známe i poplatky poloviční či nižší
a naopak dvojnásobné. Jsou doložena i osvobození od areální činže, případně diferencovaný přístup podle polohy
v rámci města (Kaiserswert 1181) či k zastavěným a volným areám ve snaze poslední zaplnit (Saint Cergues). Skutečný
poplatek někdy vycházel z podílu skutečné plochy areí vůči ploše „praparcely“ (Münster), jindy velikost nerozhodovala
a platil se paušál (Villingen 1284). Ze západního Švýcarska a Savojska je doložena platba dle počtu délkových jednotek
v průčelní frontě domu. V Basileji se poplatky zjednodušily na dvě výše plateb podle dvou velikostních kategorií arey.
Někde existovaly kategorie obyvatel, které mohly být od poplatků osvobozeny. Hans Strahm uvádí ještě další varianty
způsobu stanovení reálných plateb (Strahm 1945, 43–55). Zdá se, že v našem prostředí byly mechanicky přejímány
západoevropské vzory. Tak Uničovu r. 1223 (1233) a Hornímu Benešovu r. 1253 bylo vyměřeno 6 denárů, Uherskému
Hradišti dle vzoru Brna r. 1258 12 denárů, přičemž ve 14. století se v posledně uvedeném městě řídila výše skutečného
poplatku zhruba poměrem velikosti arey k ideální „praparcele“ (CDB II, č. 246, s. 237–239; III/1, č. 76, s. 82, 83; IV/1, č. 267,
s. 458–460; V/1 č. 156, s. 245–248).
Dokladů parcelací lokačních měst ze střední Evropy „kolonizované“ ve 13. století, získaných kombinací písemných
a ikonografických pramenů v kombinaci se stavebně historickým průzkumem a v posledních desetiletích
i archeologickým výzkumem, je značné množství, zejména z východních částí Německa a Polska. Obecně lze říci,
že parcelace znamená vždy radikální změnu dosavadního prostorového uspořádání, i když v některých případech
jí předcházelo pronikání nových typů konstrukcí do staré zástavby (Wrocław, Buśko 2005, 186; Niegoda 2005, 70, 71);
zcela výjimečně se setkáme i s existencí staré i nové zástavby vedle sebe (Štětín, Cnotliwy 1996, 158–160;
Wilgocki 2004, 143, 144).
Pro tato území jsou k dispozici i analýzy výskytu městišť ve středověkých pramenech včetně terminologie (Schich 1993;
Goliński 1995; Sowina 1995). Povšimněme si nejdříve velkopolské Poznaně, založené r. 1253, kde lze práci A. Rogalanky
(1977) označit za velmi kvalitní příklad metodiky rekonstrukce parcelního vývoje v předarcheologické epoše. Její práce
metodicky navazovala na řadu analytických článků věnovaných metrice historických měst na základě dochovaných
novověkých plánů, stojících staveb, případně středověkých účetních pramenů (přehled viz Buśko 1995, 343, 344).
Analýzou obdobných zdrojů dospěla zmíněná badatelka k hypotéze, že původně bylo na náměstí i v ulicích z něho
vybíhajících vyměřeno asi 150 parcel o shodném povrchu asi 1/8 jitra, avšak různého geometrického tvaru. V důsledku
bezprostředně se rozvíjejícího dělení vznikla nerovnoměrná struktura velikostí hloubkových městišť (šířka 5–18 m). Mezi
ulicemi se odlišují „lepší“ se dvěma frontami domů a druhořadé pouze s jednou frontou. Parcely se nejdříve dělily podélně,
posléze i příčně, některé jen na jedné straně zastavěné ulice obdržely dvoufrontovou zástavbu. Na konci 13. století
už drželo parcely 212 rodin, avšak jen 80 na původních městištích. Spojování parcel se podařilo prokázat výjimečně.
19
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obdobně byly doloženy velké lokační arey o šířce 50 stop ve velkopolské Sieradzi, přičemž při náměstí byly seskupeny
do čtyřparcelních bloků. Před obdobím dochovaných písemných záznamů muselo docházet k podélným dělením,
zatímco dělení příčná, vedoucí ke vzniku nových městišť v týlu nebo po stranách nárožních městišť, jsou doložena
od 15. století. Urszula Sowina uvádí analogické procesy z dalších měst, zejména někdejšího východního Pruska
(Sowina 1995, 325–327).
V blízkém Slezsku uvádí C. Buśko na základě analýzy plánů 30 tamních měst velikost lokačních parcel asi 60 × 120
a 60 × 240 stop, kolem poloviny 13. století se objevily parcely o rozměrech 50 × 150 nebo 50 × 200 stop. Vzorem byla
patrně Śróda Śląska. Pozoruhodných výsledků bylo dosaženo zejména ve Vratislavi. Na hlavním náměstí (Rynek)
lokovaném v mezidobí let 1214–1238 dosahovaly šířky městišť zhruba 60–120 stop (20–40 m; obr. 12: 1), v ulicích Igielna
a Noźownicza však jsou doloženy šířky 20 a 40 stop (Buśko 1995, 344; Buśko et alii 1996). Poměrně široké lokační
parcely z 2. čtvrtiny 13. století se začaly brzy dělit, a to nejen na dvě části při zachování vnějších hranic, ale výjimečně
i asymetricky, kdy docházelo k posunům hranic, a tudíž zmenšení plochy. Většinou se tak mělo dít v toleranci
vratislavských statutů z r. 1377. Ojediněle byl zábor sousední plochy větší, snad obvykle ovšem ve fázi nahrazení
zděné zástavby kamennou; parcela domu Rynek 17 se rozšířila na úkor dvou sousedů. V případě domu Rynek 5 došlo
k záboru dosud přinejmenším zděnými konstrukcemi nezastavěné části pozemku souseda (Rynek 4) až na přelomu
14. a 15. století (obr. 12: 2). K těmto údajům se dospělo na základě analýzy plánů a zděné nadzemní architektury,
archeologický výzkum však závěry stavebně historické analýzy v zásadě nezměnil (Chorowska 1994, 21–26;
Chorowska – Lasota 1995; Lasota 2002, 69–77). Pozornost si zaslouží též výzkum původně velké lokační parcely
Więzienna 10–11, která dosahovala šířky patrně 75 stop (22,3 m) a rozdělila se až kolem poloviny 15. století na dvě
nestejně velká městiště (40 a 35 stop, tj. 12,8 a 9,5 m; Buśko 1999). Jedinečný vhled do parcelace měst lokovaných
v rámci kolonizace 13. století v Braniborsku poskytl výzkum malého města Eberswalde, založeného r. 1283. Hloubkové
parcely s povrchovou dřevěnou zástavbou vícedílných domů v čele dosahovaly šířky cca 11–15 m, oddělovaly je dřevěné
ploty (obr. 13; Kranendonck 1997).
Obr. 13
Eberswalde (SRN), půdorys dřevěné
zástavby v rozpoznatelných
parcelních hranicích, po r. 1283
(Kranendonck 1997).
Nástup hloubkových, relativně úzkých parcel v lokačních městech střední Evropy ve 13. století dokládají archeologicky
zjištěné příklady např. z východních Pomořan. V Greifswaldu se zjištěné plochy nejstarších parcel pohybují v rozmezí
od 130 do 320 m2; jde o obdélníky o poměru stran 1:3 nebo 1:4. V ulici Rakowerstrasse 11 byly z období 1240–1250 zjištěny
rozměry parcel 8,5 × 26–27 m, ohraničené žlábky, patrně relikty plotů. Marian Rębkowski nevylučuje existenci několika
velikostních typů parcel uplatněných v různých částech měst, což ovšem blíže nedokládá. Konstatuje také větší
proměnlivost v délce než v šířce areí, první se lišil od bloku k bloku. Dřevěná zástavba podporovala i zde určitou
nestabilitu majetkového členění. V lokalitě Schuhhagen r. 1265 vedlo zřízení vydřevené cesty ke změně hranic parcel,
k obdobné události došlo též v centrální části města na Brüggstrasse před r. 1270 snad jako následek požáru. Relativně
úzká městiště (cca 8,5–9, 5 m) s počátky těsně před r. 1270 byla zjištěna též v Kołobrzegu, v ulici Ratuszowa, přičemž
nejstarší dělící plot pochází až z počátku 14. století. Výrazná změna proti prvotní parcelaci (šířka necelých 8 m) byla
zjištěna zejména v ulici Armii Krajowej, nejpozději související s výstavbou zděných domů. Předpokládá se, že v uvedených
pomořanských městech docházelo hned při lokaci k vyměřování různě velkých parcel, ovšem s využitím několika
typizovaných rozměrů; poměry šířky a délky se většinou pohybovaly v rozmezí 1:3 nebo 1:4. (Rębkowski 2001, 82, 83,
99–104; Schäfer 2001). Ve Štětíně – Panenské ulici byla ve 2. čtvrtině 13. století dobře doložena restrukturalizace prostoru.
20
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Na místě 10–15 předlokačních příbytků zde byla vytyčena dvě lokační městiště o ploše kolem 300 m2, která ohraničovaly
poměrně robustní ploty. I lokační zástavba podléhala prostorovým změnám. Pozice kamenné zástavby v této ulici však
indikuje určité posuny parcelních hranic vůči stavu ve 13. století s dominujícími dřevěnými domy (Cnotliwy 1996, 158–160;
Rębkowski 2001, 101; Wilgocki 2004, 142–144). Zmínku si také zaslouží výzkumy parcelní struktury pomořanského
Elbingu (Elbląg), kde bylo analýzou reliktů především zděných staveb stavěných po r. 1288 potvrzeno užití dvou měr,
staro- a novochelmského prutu (4,70, resp. 4,32 m). Šířky parcel pak bylo možné rozdělit do tří kategorií v rozmezí
1–2,5 prutu, přičemž šířka městišť se liší v různých částech města také dle užití jedné či druhé varianty měrných
jednotek. Je zjevné, že dominovaly poměrně úzké arey, neboť podíl kategorie o šířce 2,1 prutu dosahoval pouze 2,1 %
(Kasinowski 1992, zvl. 67, 68).
Třinácté století přineslo radikální změny také v dosavadní zástavbě Rigy. Od nového vyměření se konstatuje přítomnost
velkých i malých parcel, které si udržovaly stabilitu až do 19. století, vyšší míra proměnlivosti platí pro zadní hranice
městišť. Přitom ale byl zjištěn zánik některých vedlejších ulic, příčně spojujících hlavní tahy, ve 14. století. V některých
částech města však existují vedle sebe arey zhruba stejné velikosti; největší nepravidelnosti se konstatují ve východní
části, kde se mělo udržet místní obyvatelstvo (Caune 1984, 112–114, 129–138; 1990, 177, 178).
Četné doklady rozměrů většinou relativně širokých lokačních parcel máme i z oblasti Nové braniborské marky či území
Pomořan a Kujaw kolonizovaných řádem německých rytířů, a to z privilegií po r. 1330. Z těchto pramenů odvozuje W. Schich
převažující rozměr arey asi 17 × 26–30 m (4 × 6–7 prutů). Šlo o základní plochu „celého městiště“, sloužící jako podklad
pro zdanění; místy se jako základ vzal poloviční rozsah – „der halbe Hof“. Velké lokační parcely sloužící taktéž jako
daňová jednotka jsou doloženy ve stejné velikosti též z Krakova a Poznaně (21 × 42 m). Tyto velké parcely lze skutečně
doložit na hlavním náměstí; již z r. 1302 je z nejstarší městské knihy k dispozici doklad o rozdělení parcely na polovinu.
O stabilizaci struktury „polovičních“ a „celých“ areí (area integra) se uvažuje s rozšířením zděné zástavby ve 14. století
(Schich 1993, 101–104). Situace v Poznani, kde prameny uvádějí velikost „praparcely“ Krakovu velmi blízké velikosti,
je složitější a dosavadní poznatky získané A. Rogalankou (1977) a W. Schichem (1993, zvl. 104–108) je třeba konfrontovat
s dalšími poznatky plynoucími z archeologického a stavebně historického výzkumu, obdobně jako se stalo ve Vratislavi.
Vedle těchto případů disponujeme také zprávami již o počátečním členění bloků na poměrně úzké a hluboké parcely.
Z českých měst 13. století je zatím publikováno málo průkazných dokladů parcelního členění, chybějí obdobně jako
v jiných středoevropských zemích analýzy domovních bloků, o celých městech ani nemluvě. Při určování parcelních
hranic se, pokud vůbec, vychází povětšině z rozmístění obytných objektů, ať již zjištěných archeologickou nebo stavebně
historickou metodou. Problematika parcelace se jen velmi málo odráží v dosud publikovaných souhrnných pracích
(např. Klápště 2005, zvl. 366 n; Richter – Velímský 1993; Velímský 1989; 1990; 1995a, b).
Není pochyby, že klíčovou lokalitu pro objasnění geneze vrcholně středověké parcelace v českých zemích představuje
Praha. Navzdory vysoké intenzitě výzkumné činnosti různých oborů chybí pro ucelené uchopení problému dostatek
příslušných analytických studií. Zejména zásluhou L. Hrdličky se podařilo vyřešit otázku vzniku základní půdorysné
osnovy osídlení pravobřeží Vltavy (např. Hrdlička 2000). Jejím úhelným kamenem se stalo vytyčení Staroměstského
náměstí a z něj vybíhajících radiálních komunikací včetně spojek k levobřežní a vyšehradské části předlokační aglomerace
snad již v závěru 11. století. Ve 2. polovině 12. a na počátku 13. století byl celý prostor intenzivně osídlen. Nejspíše
v poslední třetině 12. století začíná výstavba románských kvádříkových domů. Objevují se i další progresivní stavební
prvky, ke kterým lze řadit dřevohliněné domy se zapuštěným podlažím, nepochybně součásti složitě strukturovaných
usedlostí, aniž ovšem patrně došlo k plánovitému rozměření celého půdorysu. Pozice kvádříkových domů většinou při
historické uliční čáře naznačuje především respektování komunikační sítě, jinak se rozmísťovaly nejspíše živelně do
stávající zástavby či volných ploch. Vlastníci těchto domů s největší pravděpodobností západoevropského, zejména
německého původu nepochybně přinášeli ze své vlasti tam obvyklé chápání městiště a forem jeho držby, přičemž se
mohli opírat o privilegium Soběslava II. patrně z let 1174–1178 (Kejř 1969, 116–142). Převažuje názor, že kvádříkové domy
byly součástí dvorcových parcel s další vesměs dřevěnou zástavbou, které byly zpočátku odvozovány především z historických
komunikací a parcelních hranic (zvl. Čarek 1947, 428–443; Píša 1971, 94–132; srov. diskusně Líbal – Muk 1996, 48).
Zmíněnou strukturu parcel kvádříkových domů naznačují některé předběžně publikované archeologické odkryvy.
Před finální publikací ploch s nejvyšší vypovídací hodnotou (např. Husova ulice, čp. 352/1, náměstí Republiky – kasárna
Jiřího z Poděbrad) však nemáme ani jeden řádně zdůvodněný příklad (Hrdlička 1983; Juřina 2006). Zatím nejpodrobněji
publikovaná situace výzkumu tzv. Sixtova domu a jeho sousedů na Staroměstském náměstí (čp. 553/I, 554 a 555)
trpí nemožností provázat románské a raně gotické fáze zástavby při komunikaci s jednotlivými fázemi vývoje osídlení
v hloubi městišť. Dosavadní, do určité míry patrně hypotetické závěry ukazují na počátku vývoje dvě nepravidelné
parcely s románskými domy v severovýchodních koutech. Raná gotika přináší podélné dělení areí včetně prokázané
parcelní zdi z přelomu 13. a 14. století. Je ovšem dosti pravděpodobné, že zděným stavbám předcházelo výrazně
výrobně profilované osídlení zachycené v hloubi parcel a že kvádříkové objekty byly vkládány do prostředí rozvíjející
se dřevěné zástavby domů se zapuštěnými podlažími ve 2. fázi osídlení (Bureš et alii 1998). Pro představu, že předlokační
Praha 12. až počátku 13. století mohla představovat směsici pokročilých a tradičních, proměnlivých forem držby
stavebních pozemků, svědčí též situace v prostoru tzv. havelského města. Právně dočasně samostatný lokační
útvar pravděpodobně z 30. let 13. století kolem obdélného tržiště charakterizují většinou poměrně široké parcely
zaujaté v čele raně gotickými, okapově orientovanými domy s věžemi, dochovanými zejména v pěti představitelích
v jihovýchodní frontě Rytířské ulice, s parcelními šířkami přibližně 12,5; 19, 25 m. Archeologicky zjištěné velmi intenzivní
osídlení s železářskými výhněmi a „zemnicemi“ v prostoru Ovocného trhu zjevně pokrývá plochu pozdějšího tržiště
havelského města, při jehož založení byl areál nepochybně zásadním způsobem restrukturalizován. Situaci komplikuje
výskyt dvou románských domů v hloubi dvou parcel severozápadní fronty tržiště v dnešní Havelské ulici, které mohou,
ale také nemusí předcházet lokaci havelského města (Dragoun et alii 2002, 240–243; Huml 1992; Kejř 1975; Líbal et alii
1966; Líbal – Muk 1996, 66–69; Muk 1964).
21
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Mimořádně zajímavý, byť pozdní doklad konkrétních postupů parcelace představuje Nové Město pražské založené
r. 1348. Velký areál nebyl zpočátku celý rozměřen, nejdříve vznikla komunikační síť a hlavní tržiště. Dílčí lokátorské akce
měšťanů a dalších subjektů jsou doloženy na území Nového Města pražského již před jeho založením (1348), o čemž
svědčí zpráva z r. 1316. V první etapě lokace do 60. let 14. století byly pozemky přidělovány panovníkem přímo vlastníkům,
později přibývá dokladů o aktivitách řady lokátorů pronajímajících rozdělené pozemky za plat jednotlivým nájemcům
(Lorenc 1973, zvl. 90–178; ke stavu archeologického poznání Kašpar 2005).
Zaniklé městečko z 2. poloviny 13. století Hradišťko u Davle-Sekanka se vyznačovalo čtyřúhlým náměstím obklopeným
parcelami o přibližné šířce kolem 10 m. Parcelní hranice však nebyly zjištěny, prostorová struktura byla odvozena
od rozmístění reliktů zahloubených částí obytných staveb, přičemž parcelace, resp. rozmístění objektů v severozápadním
a jihozápadním koutě tržiště nejsou zcela objasněny. Otázky vzbuzuje též předsazení některých objektů před
předpokládanou uliční čáru, jakož i při navržené rekonstrukci nejasný přístup k městištím v jihovýchodní části areálu
a některé další nepravidelnosti (Richter 1982, 214–218; srov. Klápště et alii 1996, 153).
Určitý řád prostorového členění naznačují výsledky odkryvu rovněž jen krátce ve 3. čtvrtině 13. století existujícího Starého Mýta
u Vysokého Mýta. Víceletý výzkum je jako řada dalších jen předběžně publikován. Zástavba, jejíž pozůstatky představují zejména
zahloubené části obytných objektů, obklopovala obdélné tržiště a přinejmenším z jeho severozápadního kouta vybíhající ulici.
V některých článcích uváděné pravidelné rozestupy zmíněných reliktů – 10 m – je třeba do doby uveřejnění komplexního zpracování
brát s velkou rezervou (obr. 14). Z publikovaného výseku celkového plánu lze odvodit odstupy i výrazně větší nebo naopak
menší, jakož i uvažovat místy i o více fázích zástavby na parcelách. Doklady parcelních hranic se zatím neuvádějí (Richter 1994;
Richter – Velímský 1993, 96–99, 101, Abb. 12; Velímský 1989, 79, 80, obr. 13). V odstupech 10–20 m jsou vzdáleny obdobné relikty
na lokalitě Kolová-Starý Zámek, krátkodobě v mezidobí 1232–1286 osídleného předchůdce města Kynšperka n. Ohří. Lze zde
uvažovat o parcelách o šířce kolem 20 m (Richter – Velímský 1993, 92–96; Velímský 1992, 130, 131). Konečně víceletý výzkum
zaniklého předchůdce města Děčína v poloze Mariánská louka, existující v poslední čtvrtině 13. až třetí čtvrtině 14. století,
poskytl pozoruhodné relikty vícefázové zástavby. Z různých předběžných publikací lze pouze soudit na relativně pravidelnou
parcelaci odkryté plochy po r. 1300, s domy štítově orientovanými ke komunikaci (nejpodrobněji Velímský 1991).
Obr. 14
Staré Mýto
(k. ú. Tisová u Vysokého Mýta, ČR).
Výsek zkoumané plochy s relikty
zahloubených částí domů,
stav do r. 1975
(Richter – Velímský 1993).
Podstatně více poznatků je k dispozici z další zaniklé lokality, předměstí Sezimova Ústí (2. polovina 13. století–1420).
Dřevohliněná zástavba nejstarší fáze byla vzhledem k orientaci objektů alespoň od poslední čtvrtiny 13. století
parcelována, komplexní představu o členění osídlení máme až ze zánikového horizontu počínaje 2. polovinou 14. století.
V některých případech lze hledat počátky příslušných prostorových jednotek alespoň v 1. polovině 14. století. Šířky
předměstských městišť lze třídit do tří skupin, nejčastěji je zastoupen rozměrový interval 18–24 m, maxima se pohybují
kolem 55 m. Je zjevné, že v poslední fázi převládly velkoplošné domy, resp. usedlosti, což si vynutilo podstatné změny
starší parcelace (Richter – Krajíc 2001, 123, 126, 138–143). Předměstské parcely se spíše svým dvorcovým uspořádáním
a šířkou podobaly vesnickým stavebním pozemkům 2. poloviny 14. století doby přibližně o 150 let starší, kde taková
struktura těsně souvisela s agrární produkcí jednotlivých emfyteutických nájemců.
Pozoruhodnou, byť rovněž jen dílčí sondu do vývoje parcelace českých měst představuje výzkum Hradce Králové.
Dle stavebně historického průzkumu se šířka lokačních(?) městišť pohybovala mezi 5 až 12 m, což vzbuzuje určité
pochybnosti, zda jde skutečně o první fázi majetkového členění. Stáří dochovaných domovních jader nepřesahuje
22
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 15
Hradec Králové (ČR).
Velké náměstí čp. 143 a 144,
2. horizont osídlení, závěr 13. stol.;
parcelní plot s přistavěným
hospodářským objektem
košatinovými stěnami
(Richter – Vokolek 1995).
pozdní 14. století směrem dolů. O větších městištích v první fázi vývoje by mohla svědčit situace ve dvorní části parcel
čp. 143 a 144. Nejstarší jámy patrně z doby před polovinou 13. století nerespektují dělicí parcelní hranici, ležely však
na ploše vymezené vzadu plotem. Po zvýšení terénu planýrkami ještě před polovinou 13. století vznikl dělicí parcelní(?)
plůtek a městiště byla prodloužena do týlu. Bylo též zaznamenáno dočasně jiné utváření terénu po obou stranách plůtku.
Následné zvrstvení se však již takto rozlišit nedalo. Ve vyšší úrovni byl však zaznamenán parcelní plot 2 m posunutý
vůči nejstaršímu směrem k východu, avšak po nové planýrce rozdělení opět zaniklo. Mladší plot z 2. poloviny 13. století
se vrátil do linie nejstarší stěny, avšak v nejmladší fázi z konce téhož věku se dělicí linie posunula o 1 m k západu (obr. 15).
Autoři příslušné publikace uvažují o absenci vytyčení parcel určitou dobu po vysazení města, zatímco ke stabilizaci na
dnešní linii došlo až na sklonku 13. století. Situace poněkud připomíná situaci v Uherském Hradišti, Hradební/Růžové ulici
(viz níže). Pozornost si také zaslouží posun linie náměstí k severu někdy během 13. století; svědčí pro to objekty zjištěné
pod chodníky, jejichž vzdálenost k nejstaršímu zadnímu plotu v týlu parcel čp. 143 a 144 dosahuje ideálních 45 m, doložených
na jižní straně tržiště (Richter – Vokolek 1995, zvl. 122, 123). K pozoruhodným zjištěním náleží také blok zástavby nalezený
v místě Malého náměstí severovýchodně hlavního tržiště (Velké náměstí), který byl dle kůlových jamek mezi dvěma
zahloubenými objekty (suterény) ve 13. století patrně parcelován a zanikl již na přelomu 13. a 14. století. Otázku nejranější
parcelace oživují nálezy z Velkého náměstí, na počátku 13. století využívaného patrně jinak než jako tržiště, jak lze soudit
z dřevěné podlahy povrchové stavby a různých jam (Sigl 1999; Sigl – Vokolek 1992).
Lokační parcelaci z poslední čtvrtiny 13. století, až do 15. století indikovanou různými projevy (plot, rozdílné zvrstvení
podél hranice), se podařilo na místě mladohradištního, patrně též strukturovaného areálu s komunikacemi doložit
ve Štěpánkově ulici v Chrudimi. Současné dělící linie bylo dosaženo až v pozdním středověku (Frolík – Sigl 1995).
Kombinací archeologického a stavebně historického výzkumu byla sledována parcelace v Mostě, v bloku při prostředním
náměstí (čp. 224 a 226) v areálu první lokace po r. 1230, kde se ovšem nepodařilo zachytit doklady dělicích stěn. Zjištěné
ploty jsou považovány za součást různých vnitřních členění městišť. Nepodařilo se také prokázat rozdílný charakter vrstev
podél nějaké dělicí linie. Dle umístění „zemnice“ se považuje za nejstarší parcela domu čp. 226. Za pozornost stojí existence
dvou samostatných zděných jader z doby před r. 1300 na parcele čp. 226, aniž by snad došlo k rozdělení městiště. Na základě
analýzy zejména zahloubených objektů včetně jímek byl stanoven jednoznačně středověký původ čtyř domů bloku
s příslušnými městišti – parcelace ale mohla být stanovena jen velmi rámcově (Klápště 2002, 184–197). V rámci jiného bloku
rovněž v nejstarším areálu při nejsevernějším z trojice náměstí se od počátku uvažuje o třech lokačních městištích, příslušné
úvahy se však opírají také jen o rozmístění zahloubených objektů a posléze zděných domů (čp. 45–47). Již na počátku
14. století se předpokládá vydělování malých parcel při boční ulici (Velímský 1995a, 75).
23
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Problematika prvotní parcelace patří na území Moravy a českého Slezska rovněž ke stále velmi nedostatečně řešeným
tématům, zejména z hlediska archeologických pramenů. Chybějí studie, které by řešily vývoj parcelních hranic nějaké
části středověkého města na základě zevrubné analýzy archeologického výzkumu s případným využitím jiných druhů
pramenů. Přitom je zjevné, že retrospektivním využitím plánů stabilního katastru, středověkých účetních pramenů
a umístění historických staveb se středověkými jádry se jen v několika málo velkých městech dostaneme zhruba
k polovině 14. století (Brno, Znojmo, Uherské Hradiště). Zvláště je však třeba zdůraznit záslužné práce O. Vičara
o středověké parcelaci Brna, vycházející z kombinace písemných, plánových a ikonografických pramenů (Vičar 1965;
1966; 1968; 1969).
2) Je otázkou, zda z ustanovení
„area …sive parva, sive magna“
starší listiny plynou dvě velikosti
parcel, jak se domnívá J. Klápště;
každopádně areální činže měla
být stejná bez ohledu na velikost
(Klápště 2005, 364). Ustanovení
si povšiml i W. Schich (1993, 92).
3) Autorům děkuji za poskytnutí
rukopisu otištěného v tomto
sborníku.
4) Zápis z r. 1355 uvádí sílu zdi o síle
dvou cihel, tedy cca 25–28 cm,
překrytou skloněnou stříškou
umožňující spad vody do dvora
stavitele: „Der fridzaun, der
czwishen ir paider hofen ist,
der schol abgeen und inner drein
iarn schullen si paid auf Cunracz
hofgrunt ain fridmauer de czwair
cygel dicke sei und ainer daumbellen
hoher, dann der czaun alsand ist,
mauern und an di selb mauer mag
ir irchgeicher paun mit aynem
hangunden dach, das uber di
mauer nicht gee, und von dem das
wasser in seinen aigen hoff fall.“
S nerovnoměrností pozemků, jejichž rozloha se řídila patrně nejvíce přáním a možností vlastníka (nájemce) parcely, počítá
již lokační listina jednoho z prvních královských měst Uničova z r. 1223 (CDB II, č. 246, s. 237–239; III/1, č. 76, s. 82, 83). 2)
Bohužel zdejší prvotní parcelace zatím nebyla archeologicky ověřena.
Pomocí archeologických pramenů byly určité poznatky získány v Opavě, kde byla zachycena řada dřevěných parcelních
plotů. Historická parcelace značné části vnitřního města nevykazuje většinou velké rozdíly v šířce obdélných, hlubokých
areí, aniž bychom ovšem snad s ojedinělými výjimkami mohli hovořit o pravidelném rozměření (Kiecoň – Zezula 2004, 58,
obr. 1). Závažná, zatím patrně nejobsáhlejší zjištění k danému tématu přináší nová studie (Zezula – Kiecoň – Kolář v tisku), 3)
zejména v souvislosti s odkryvem na tzv. Drůbežím trhu, kde se podařilo zachytit řadu nepochybně parcelních plotů
v zadních partiích městišť. Zde budiž jen stručně uvedeno, že ukazují na stabilitu orientace parcelních os, avšak v některých
případech lze z jejich umístění odvodit i místy značné lokální posuny. Parcelami probíhaly i vnitřní ploty rovnoběžné
orientace s hraničními, což může v některých případech ztížit interpretaci. Členění parcel košatinovými ploty se uvádí
bez dalších podrobností též z Olomouce – Pekařské ulice. Změna struktury parcelace v průběhu středověku oproti
lokační etapě se předpokládá též v ulici Úzké, kde nejstarší arey se zahloubenými objekty (sklepy?) byly orientovány
do této boční spojky. Pozoruhodným zjištěním je vznik nynější parcelní hranice mezi městišti domů Pekařská 5, 7 až
v pozdním středověku, po zániku tří fází tamní zástavby (Bláha 1999, 185, 190, 204, obr. 13, 205–208). Asi nejvíce pozornosti
bylo věnováno parcelaci tří zkoumaných městišť v Barvířské ulici, kde bylo prokázáno dodržování uliční čáry od 13. století,
avšak členění bloku prošlo určitými změnami. V případě nejstarší fáze, tří suterénů dřevěných domů v ploše dvou parcel
Barvířská 8 a 10, se podařilo zjistit stopy dřevěného plotu, který je odděloval od městišť v sousední Riegrově ulici.
Na přelomu 14. a 15. století došlo v souvislosti s výstavbou kamenných domů ke změně, kdy na místě starší zástavby
byly vyměřeny dvě arey vymezené již mělce založenými zdmi. Šířka pěti měřených parcel v bloku se pohybuje v rozmezí
7–16 m, ve čtyřech případech 7–10 m (Michna 1982, zvl. 224–228).
Historická parcelace Brna, jehož městský charakter je mimo pochybnost od 30. let 13. století, se vyznačuje značnou
variabilitou, která byla patrně alespoň zčásti výsledkem dílčích, postupných lokátorských počinů v rámci vyměřené
komunikační struktury a parcelních bloků (obr. 16). Část z platů církevním institucím z některých domů, doložených od
poloviny 14. století, považoval B. Mendl za platy areální, uvažoval v této souvislosti o lokační aktivitě příslušných subjektů.
Záležitost bude třeba dále řešit v rámci komplexní analýzy rent (Mendl 1935, 137–139; Vičar 1968, 71; 1969). Specifickou
problematiku představuje možnost nerovnoměrného nástupu parcelace, plošně se prosazující snad nejdříve v severní
části města. Výrobní areály z 1. třetiny 13. století, doložené v jihovýchodní části formujícího se města s kontinuitou
domácího obyvatelstva, nemusely být v 1. čtvrtině 13. století ještě parcelně členěny (Procházka 2000, 120, 121). Nejvíce
relativně velkých městišť se soustřeďuje při náměstí Svobody (Dolní trh), najdeme je také na mnohých nárožích, ovšem
ne na všech. Dosahují často šířky 20 m, výjimečně i 26 m (Kobližná 3); zde je v pramenech 14. století doloženo určité
zvýhodnění vzhledem k narušování jejich plochy projíždějícími vozky (Flodr 2001, 203). Již pro přelom 13. a 14. století lze
konstatovat přítomnost velmi úzkých areí, a to pod 10 m (Dominikánská 13–7 m). Jen výjimečně najdeme skupiny parcel
obdobné šířky – např. na severovýchodní straně Jánské ulice (3 arey o šířce kolem 13 m) či na jihozápadní straně ulice
České (13–18 m). Dle měření O. Vičara vycházejícího především z mapy stabilního katastru z r. 1825 činí nejčastější poměr
šířky a délky městišť 1:3 (37 %), 1:2 (30 %) a 1:4 (23 %). Jen 8 % areí dosahovalo největší šířky v rozmezí 18,1–23 m, většina,
54 %, se pohybovala v intervalu 8,1–13 m (Vičar 1969, 37). Brno se sice vyznačuje snad největším počtem zkoumaných
ploch v historickém jádru na sledovaném území, nedostatek zjištěných ohraničení však omezuje možnosti zjištění
prvotního parcelního členění. Hlavní metodou tak zůstává konfrontace historické parcelace s rozmístěním dochovaných
či odkrytých obytných staveb případně dalších objektů. Jedním z výjimečně dobře dochovaných ohrazení je dvoufázová
palisáda, resp. žlab na Františkánské ulici 9 v ploše komunikace z 1. poloviny 13. století, který jen naznačuje zcela jinou
strukturu zástavby tohoto prostoru před konstituováním židovského osídlení. Historická parcelní čára se zde konstituuje
výstavbou zděného domu na přelomu 13. a 14. století (Procházka 2000, 52–55). Z dalších výjimek lze uvést kamennou
zeď uzavírající vzadu městiště domů č. 2/4, 6, 8 vůči markrabské parcele na Mečové 2 na Starobrněnské ulici, postavenou
patrně již v 1. polovině 14. století (obr. 16: 1; Holub – Kováčik et alii 2003, 63). Soudě dle řady zápisů v nejstarší brněnské
pamětní knize (1343–1376, resp. 1379), představovala nejběžnější hranici mezi městišti zeď, přičemž je doloženo několik
případů, kdy nahradila starší plot (Flodr 2005, např. 51, č. 41 k r. 1349, 70, č. 92 k r. 1355). 4) V knize lze zaznamenat také
společný záchod dvou sousedů, v jednom případě stojící na konci společného (parcelního) plotu, a to k r. 1346 a 1371
(Flodr 2005, č. 1485, 1604, 548).
Navzdory četným archeologickým výzkumům v donedávna nejzachovalejším bloku tzv. Velkého Špalíčku nebyla
geneze tamní velice variabilní parcelace (rozpětí 7–38 m) zatím plně objasněna. Dosavadní poznání naznačuje v zásadě
stabilitu lokačního členění; nejasnosti přetrvávají zejména v rozmezí zadních částí městišť v severozápadní části bloku
(srov. Merta – Peška 2003). Dosavadní pokusy určit původní parcelní členění na některých zkoumaných plochách
vycházejí z konfrontace Vičarovy rekonstrukce městišť pro polovinu 14. století (Vičar 1965) s rozmístěním především
obytných staveb, neboť dělicí ploty či zdi se až na výše uvedené výjimky nedaří doložit (obr. 16: 4; Merta – Peška 2005).
Instruktivní příklad, kdy lze z rozmístění obytných objektů s vysokou pravděpodobností odvodit hranici areí, představuje
nálezová situace v městištích Dominikánská 13 a 15. Z každé strany historické dělicí linie, fixované ze strany č. o. 13 zděným
24
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
jádrem středověkého původu, byl zjištěn jeden dřevohliněný dům, okapovou stranou přiléhající k sousedovi (obr. 16: 2).
Oba zanikly požárem ve 14. století. Na některých velkých nárožních parcelách bylo zjištěno několik reliktů dřevohliněných
domů ze 13.–14. století, aniž bychom ovšem z toho mohli jednoznačně odvodit existenci více menších městišť (Procházka
2000, 46–50). Rezidenční funkce Brna za Lucemburků, vedoucí k usazování šlechty, podpořila slučování parcel pro potřeby
výstavby šlechtických paláců, někdy na místě sloučených městišť – Dominikánská 9, známý Dům pánů z Kunštátu
či dům pánů z Boskovic ve Veselé ulici, před r. 1365 (obr. 16: 3; Mendl 1935, 302; Vičar 1971, 59 – zde i příklady obdobných
akcí měšťanů). Specifický proces představuje vydělování malých městišť z rámce velkých, často nárožních parcel
v 15. a 16. století (ulice Starobrněnská/Mečová, Radnická/Pánská; obr. 16: 6, 7; Procházka et alii 2006, 247–249).
V nejstarší městské pamětní knize se vedle odkupu blíže nespecifikované části parcely lze setkat i s prodejem jedné
třetiny městiště za 1 hřivnu (Flodr 2005, k r. 1368, č. 2066, 679; k r. 1367, č. 2371, 791).
Obr. 16
Brno, výřez z mapy stabilního
katastru z r. 1825.
1 – linie parcelní zdi v týlu městišť
domů Starobrněnská 6–8;
2 – parcelní hranice mezi domy
Dominikánská 13 a 15 respektovaná
suterény dřevohliněných domů
z 13./14. stol.;
3 – Dominikánská 9,
Dům pánů z Kunštátu sjednotil
v polovině 14. stol. dvě městiště;
4 – Kobližná 4, plocha barokního
paláce po sjednocení tří středověkých
parcel, archeologicky pravděpodobně
doložených již ve 2. polovině 13. stol.;
5 – náměstí Svobody 17, plocha
gotického a renesančního paláce
po sjednocení dvou středověkých
parcel, archeologicky potvrzených
již pro přelom 13./14. stol.;
6, 7 – šedě vyznačeny plochy
parcel vydělených
v 15. století (Mečová ulice – 6),
případně v 16. stol. (Panská ulice – 7)
z velkých rohových parcel.
Z přítomnosti tří nároží zahloubených objektů, odkrytých na severovýchodní straně centrálního Masarykova náměstí v Jihlavě,
založené kolem r. 1240, se soudí na změnu půdorysu, resp. na jeho reglementaci až po vydání stavebního řádu r. 1270
(např. Hejhal – Hrubý 2005, 129; Hoffmann 1967). K určité opatrnosti při vylučování takových nálezů ze souvislosti s tržní funkcí
vybízejí některé zahraniční analogie. Např. ve vestfálském Osnabrücku byly r. 1200 v prostoru tzv. Markstrasse postaveny
podsklepené domy s tržní funkcí; dřevěný, zčásti zapuštěný obchůdek z konce 13.–14. století byl zachycen ve slezské Bytomi
(Schlüter 2002, 77, Abb. 15, 82–84; Wójcik – Kühnel 2004, 48). Pro určité posuny alespoň na periferii ortogonálního půdorysu
Jihlavy však svědčí několik zahloubených objektů, patrně suterénů dvoupodlažních domů, v komunikaci ulice Divadelní
v severní části historického jádra (Procházka 1996, 130, 132, 134; Štrof – Zatloukal 1997). Z analýzy dochovaného souboru
25
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
5) Náležitému pochopení nálezové
situace brání částečný nesoulad
v číselném značení zdiv a domů
v textu a přiložených půdorysných
plánech citované publikace
(Kováčik – Merta 2002).
Rudolf Procházka
13 raně gotických zděných domů na hlavním tržišti Jihlavy lze odvodit časné počátky poměrně pravidelných hlubokých
a úzkých městišť, jejichž metrická analýza byla částečně provedena, ovšem jen na základě zděných gotických jader domů.
Z údajů publikovaných A. Vošahlíkem lze uvažovat o parcelní šířce 8–11 m (obr. 17). Dana Novotná uvádí interval 10–14 m.
Výjimečně široký raně gotický palác čp. 66–67 dosahoval před rozdělením po r. 1400 šířky 21 m. Přitom ve zděné fázi byly
přední části městišť v celé šířce zastavěny (Novotná 2006, zvl. 233, 235; Vošahlík 1981). Zatím také nebyla provedena
konfrontace dochovaných středověkých substancí s místopisnou rekonstrukcí, kterou na základě účetních pramenů sestavil
pro 1. polovinu 15. století F. Hoffmann (2004). Složitější vývoj parcelace naznačují výsledky výzkumu v Husově ulici čp. 26, 28, 32,
kde nejstarší jáma a liniový výkop nerespektují hranici městišť čp. 28 a 32, kterou patrně stabilizovala zděná výstavba snad již
ve 2. polovině 13. či na počátku 14. století. Nezastavěnou část nárožního městiště čp. 26 vymezovala vůči Husově ulici parcelní
zeď (Kováčik – Merta 2002). 5)
Obr. 17
Jihlava (ČR).
Parcelace náměstí ve 2. polovině
13. století s vyznačenými jádry
kamenných domů (Vošahlík 1981).
Již několikrát byl publikován příklad Uherského Hradiště, založeného někdy v mezidobí 1253–1257. Písemné prameny
zde ojedinělým způsobem zpřístupnily technologii lokace. Celé město bylo rozčleněno do 22 kontextů, tedy parcelních bloků
po čtyřech městištích dle nedochovaného registru zvaného „liber locationum“, tedy kniha lokací (obr. 18). Vzhledem ke
skutečnosti, že obyvatelstvo sestávalo z přesídlenců z trhové vsi Veligradu a vsi s trhem Kunovic, přičemž tyto dvě komunity
zaujaly mlýnským náhonem (starým říčním ramenem?) oddělené poloviny města s vlastními tržišti, připadlo na každou část
11 kontextů. V praxi se patrně toto členění již od počátku uplatnilo jen výjimečně, avšak sloužilo jako podklad pro výměr areální
činže. Z každé ideální parcely se mělo vybírat 12 denárů dle vzoru Brna, skutečné součty plateb dle rejstříku činže z r. 1370
se této částce jen přibližují. Zejména při náměstích se dochovaly některé bloky se čtyřmi, případně pěti většinou širokými
parcelami, nacházíme však i kontexty devítiparcelní, např. při Havlíčkově ulici. Šířky čtyř městišť v jihozápadním bloku při
Mariánském (Staroměstském) náměstí dosahují 17–20 m (17, 18, 19,5, 20 m), což nasvědčuje existenci určitého ideálního
modulu blížícího se 19 m, tj. zhruba 60 stopám. Tento modul se patrně skutečně uplatnil kolem severního Staroměstského
(Mariánského) náměstí, kde zejména bloky při delších stranách vykazují zhruba shodnou šířku kolem 75 m a šířky bloků při
kratších stranách se jim dosti blíží (obr. 18). Bloky, vyjma dvou na východní a jihovýchodní straně, byly ve středověku
pravděpodobně zastavěny jen jednostranně. Rejstříky městské sbírky, vycházející již z ocenění domů, jakož i areální činže
z let 1370–1371, dosvědčují, že v té době je třeba počítat se stabilní parcelací odpovídající stavu zachycenému stabilním
katastrem. Velká plošná scelení parcel nastala v důsledku výstavby budov františkánského a zejména jezuitského konventu
v pozdní gotice a baroku (Procházka – Sulitková 1984, 8, 9, 53–59; Čoupková 2001, 99–114). Nicméně ve 13. až počátku
14. století musíme místy počítat s odlišným členěním, jak dosvědčuje např. situace na Otakarově ulici (obr. 19; 20: 3). Nynější
parcelou č. 128 zde probíhal plot indikovaný sloupovými jamkami, které se však vyskytovaly jen v přední části městiště.
Prokazatelné stopy zídky zhruba v historické parcelní hranici na severozápadní straně pocházejí asi až z 15. století.
26
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 18
Uherské Hradiště (ČR),
plán stabilního katastru z r. 1827.
Arabskými čísly vyznačena
předpokládaná místa původních
parcelních bloků (kontextů)
staroměstské (severní) a kunovické
(jižní) části města; dělící linii
představuje mlýnský náhon, patrně
staré říční rameno (přerušovaná čára).
V severozápadním, šestiparcelním bloku Mariánského náměstí byla archeologicky zkoumána nárožní parcela. Její historický
rozsah alespoň v přední části při tržišti se pro 2. polovinu 13. století víceméně potvrdil (šířka 18 m). Problematičtější
je vymezení zadní části, kde ve 2. a 3. fázi (2. polovina 13.–počátek 14. století) ve vzdálenosti 30 m od průčelí končila
zástavba městiště hloubkově umístěným druhým domem. K jeho vnější stěně takřka přiléhal další dům, z nějž byla
odkryta jen malá část, lze však uvažovat o orientaci do boční ulice (dnes Sojákova). Ač šlo o parcelu patrně původně
procházející celým blokem, lze předpokládat, že k jejímu rozdělení došlo ve 13. století (obr. 20: 1). Na mapě stabilního
katastru z 2. čtvrtiny19. století se za hlavním městištěm při náměstí nacházejí již dvě vydělené parcely, jejichž hranice
se zhruba kryjí se situací ve 13. století.
Změna parcelní hranice byla prokázána také v týlu trojice historických areí v bloku sevřeném ulicemi Růžovou, Hradební
a Masarykovým náměstím. Místo trojice parcel zde ve 2. polovině 13. a 14. století nacházíme patrně parcely dvě, stejně
orientované. V místě hranice parcel č. 14 a 15 byla zjištěna jedna dvojice rovnoběžných, patrně současných košatinových
plotů v odstupu 40 cm. O něco později vznikl další, mírně se od zmíněné dvojice odchylující plot 1,2–1,8 m východněji;
nejmladší plot se nacházel ještě dále na východ (2–2,1 m od východního z první dvojice). Vzhledem ke skutečnosti,
27
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
že tyto ploty byly zachyceny jen v úseku o délce kolem 4 m, není jisté, zda jde o poměrně značnou rozkolísanost hranice
dvojice parcel, nebo zda přinejmenším jedna ze zmíněných dvojic představuje vnitřní členění plochy některé z areí
(obr. 20: 4; 21; 22). Je však třeba zdůraznit, že tyto ploty se nápadně odlišovaly přímočarou orientací a z části i robustností
od řady podobných útvarů zachycených zejména v západní části zkoumaného areálu, které nepochybně sloužily pro
domácí zvířata (obr. 21).
V r. 1997 se podařilo odkrýt část předpokládaného IV. kontextu (bloku) v místě jižního dvora někdejšího jezuitského
kláštera při Masarykově náměstí. Čtyřfázová dřevěná zástavba 2. poloviny 13.–14. století nedodržovala zcela prvotní
uliční čáru komunikace vybíhající z jihozápadního kouta tržiště (obr. 20: 2). Bohužel publikovaný výsek nedovoluje
jednoznačně se vyjádřit k parcelaci bloku, neboť ve třech fázích byl zachycen jen jeden dům; ve druhé fázi zabraly
dva souběžné domy část komunikace, ve třetí a čtvrté se stavby vrátily zhruba na původní linii. Je možné, že se stále
pohybujeme jen na jednom městišti a jedna ze dvou odkrytých staveb, bez otopného zařízení, měla hospodářský
význam. Je třeba též uvést oddělení zástavby od ulice ve čtvrté fázi plůtkem. Podélné osy dvou štítově orientovaných
staveb 2. fáze se proti orientaci barokního bloku odchylovaly více k jihozápadu. Zcela nejasné je členění páté fáze, kdy
se podařilo jen na severovýchodním okraji plochy odkrýt kamenné nároží vysunuté do starší cesty (Beroušek – Kováčik
1998; Kohoutek – Procházka 1997, 253; Procházka 1996, 130, 133, 501, Abb. 9; Procházka – Snášil 1984, 47–50). Hypotézu,
že již v 1. čtvrtině 13. století bylo jádro Třebíče, později města benediktinského kláštera, parcelováno, podpořil v nedávné
době nález plotu v těsné blízkosti a stejné orientace s historickou parcelní hranicí ve dvoře domu na Karlově náměstí 25;
dendrodata z kůlů naznačila jejich smýcení kolem r. 1220 (Obšusta 2002, 112, 113).
Obr. 19
Uherské Hradiště (ČR),
Otakarova ulice, zkoumané části
parcel 129, 130.
Zástavba 2. poloviny 13. století
s lokačními parcelami A, B.
1: pokus o rekonstrukci zástavby
13./14. stol. na parcele A
(kresba Petr Kos).
2: 1 – parcelní hranice z 15. stol. zhruba
shodná s hranicí z r. 1827;
2 – jamky plotu dělícího lokační
parcely A, B;
3 – základová břevna a sloupy
povrchových domů;
4 – obrysy zahloubených částí domů
1. fáze, na parcele A též povrchové,
dvouprostorové stavby 2. fáze;
5 – obrysy jam (č. 20 – studna);
6 – kamenné konstrukce včetně
hradby v týlu plochy;
7 – vypálené plochy, většinou
výmazy topenišť
(Procházka – Snášil 1984).
1
2
Takřka ze tří čtvrtin do r. 2006 prozkoumané Staré Město u Žďáru, forum trvající necelou jednu generaci ve 2. polovině
13. století, zatím pochopitelně postrádá analýzu urbanistické struktury. Zdá se, že alespoň části půdorysu rozvrženého
kolem centrální cesty, se silným zastoupením reliktů obytných staveb, byly parcelovány, což zatím nelze zodpovědně
tvrdit o západním kvadrantu s převahou výrobních zařízení. Před publikací analýzy parcelní struktury se ovšem k velikosti
předpokládaných areí nelze zodpovědně vyjádřit, M. Richter uvažoval v některých případech o šířce kolem 10 m. Pouze
v jednom případě byly odkryty relikty obdélného, na jedné straně otevřeného ohrazení, patrně obnovovaného, které
však vně obklopují zahloubené objekty (Geisler – Malý 2006; Richter 1974; Richter – Velímský 1993, 91, 92; Zatloukal
1999). Obdobně jen hypoteticky lze konstruovat alespoň část sídliště 13. století v Rýmařově s pravidelnou strukturou
suterénů dřevohliněných domů, aniž by byly stopy parcelních plotů doloženy (naposled Goš – Karel 2003). Zejména
některé parcely o šířce kolem 20 m kolem náměstí poddanského městečka Modřice jižně od Brna svědčí o významném
podílu zemědělské výroby dosvědčené písemnými prameny 14. a 15. století (zvl. Lechner 1902, 3, 9, 10, 132, 133). Archeologicky
zkoumané nárožní městiště čp. 93 včetně patrně druhotně vyděleného čp. 91 se vyznačovalo šířkou 48 m a do 15. století
poměrně extenzivním, velmi různorodým využitím (obr. 23: 2). K objektivnímu posouzení parcelace zde ovšem bude
třeba nejdříve provést topografickou analýzu, kterou umožňují městské knihy souvisle sahající až do 16. století. Postupně
urbanizovaná lokalita založená na stávajícím místě po r. 1200 se prostorovou strukturou s několika lenními dvory olomouckého
biskupství, které mohou prozrazovat některé široké parcely, ve středověku více blíží vesnicím; jako městečko se uvádí
až r. 1340 (obr. 23: 1; Procházka 2003, 284–287).
28
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 20
Uherské Hradiště (ČR).
Archeologicky zjištěné nebo
indikované parcelní hranice.
1: Mariánské náměstí (blok 7).
2: Masarykovo náměstí, uliční čára
vymezující zaniklý blok 4.
3: Otakarova ulice (blok 11).
4: Hradební ulice (blok 2).
Obr. 21
Uherské Hradiště (ČR), Hradební ulice;
parcelní ploty 172 (A), 458 (B), 178 (C),
223 (D) spolu s dalšími plůtky v týlu
městišť při Kunovickém (Masarykově)
náměstí, 2. pol. 13.–14. stol.
29
1
2
3
4
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Obr. 22
Uherské Hradiště (ČR), Hradební ulice,
pohled ze severovýchodu na ploty
178, 223; 2. pol. 13.–počátek 14. stol.
1
2
Obr. 23
Modřice (ČR).
1: městečko na plánu stabilního katastru z r. 1825 (Kuča 2000). 1 – náměstí Svobody č.p. 91–93, plocha původně velké parcely lenního dvora(?), archeologicky
zkoumané; 2 – fara; 3 – farní kostel sv. Gottharda; 4 – areál odstraněného biskupského hradu; 5 – místo brány uváděné v 15. stol.; 6 – mlýn z 2. poloviny 13. stol.
2: plocha parcely č.p. 91–93 s pozdně gotickou zděnou zástavbou v čele (tmavě šedě), překrývající zčásti zkoumaný podsklepený dřevohliněný dům,
v nároží vlevo hliník (středně šedá plocha) porušený pecí z 14./15. stol. a zásobními jamami z 15. a 16. stol., vpravo zásobní a odpadní jámy 13.–16. stol.
Dosavadní stav bádání naznačuje, že ve středověkých městech sledovaného regionu většinou neprobíhaly plošně
rozsáhlé změny parcelace, že nerovnoměrnost parcelního členění má svůj počátek většinou již v lokační fázi. Výjimku
ovšem představují lokality, kde dochází k zásadním restrukturalizacím půdorysu (Slavkov u Brna, Bruntál; Vitula 1999,
Procházka – Doležel 2001, 37; Kiecoň 2005). Dřevohliněná zástavba i značná mobilita měšťanů, dosvědčená však až
prameny o sto a více let mladšími než doba založení příslušných měst, podporovaly změny parcelního členění.
30
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Město
Rok vzniku pramene
Velikost arey dle pramene
Přibližná délka ve stopách
Regensburg
Regensburg
Freiburg i. Br.
Hildesheim, Dammstadt
Flumet
Diessenhofen
Freiburg i. Ü. (Fribourg)
Bern
Kenzingen
Kleve
Soldin (Myślibórz)
Königsberg Kneiphof
Bartenstein (Bartoszyce)
Bartenstein (Bartoszyce)
Sehwetlz (Świecie')
Lauenburg (Lebork)
Tuchel (Tuchola)
Putzig (Puck)
Bütow (Bytów)
Schippenbeil (Sepopol)
Rastenburg (Ketrzyn)
Berent (Kościerzyna)
Danzig Neustadt (Gdańsk, Nowe Miasto)
Danzig Jungstadt (Gdańsk, Mlode Miasto)
Krakov
Poznaň
Gerdauen (Železnodrožnyj)
Gerdauen (Železnodrožnyj)
Allenburg (Družba)
Nordenburg (Krylovo)
Drengfurt
Sensburg (Mrągowo)
Sensburg (Mrągowo)
1002
1026
1152/1126
1196
1228 (cca 1200)
1260 (1178)
1249 (1170/80)
1218 (1191?)
1283 (1249)
1242
1326 (1281)
1327
1332
1332
1338
1341
1346
1348
1346
1351
1357 (cca 1350)
1350
1352 (cca 1342)
1380
1385 (1257)
1398 (1253)
1398
1398
1400
1405
1405
1444 (1404/1407)
1444 (1404/1407)
40 × 80 stop
6 × 12 prutů
50 × l00 stop
6 × 12 prutů
50 × l00 stop
52 × 100 stop
60 × 100 stop
60 × 100 stop
30 × 50 stop
44 × 140 stop
4,5 × 7 prutů
2 × 4/5 prutů
tržiště 4 × 7
ulice 4 × 8 prutů
2 × 10 prutů
3 × 7 prutů
3 × 7prutů
3 × 7 prutů
4 × 6 prutů
4 × 6 prutů
4 × 6 prutů
4 × 7 prutů
2 × 7 prutů
2 × 8 prutů
36 × 72 loktů
36 × 72 loktů
tržiště 4 × 7 prutů
ulice 4 × 8 prutů
4 × 7 prutů
4 × 7 prutů
4 × 7 prutů
tržiště 2 × 9
ulice 2 × 8 prutů
40 × 80
72 × 144
50 × l00
84 × 144
50 × 100
52 × 100
60 × 100
60 × 100
30× 50
44 × 140
54 × 84
30 × 60/75
60 × 105
60 × 120
30 × 150
45 × 105
45 × 105
45 × 105
60 × 90
60 × 90
60 × 90
60 × 105
30 × 105
30 × 120
72 × 44
72 × 44
60 × 105
60 × 120
60 × 105
60 × 105
60 × 105
28 × 135
28 × 120
Obr. 24
Některé údaje o velikosti parcel z písemných pramenů. Většina lokalit pochází z území ovládaného řádem německých rytířů (Soldin až Sensburg), dnes na území
Polska a Ruska (Schich 1993; Strahm 1945). V krajním pravém sloupci jsou údaje sjednoceny ve stopách dle uvedených autorů, je třeba vzít v úvahu, že velikost prutu
se pohybuje v rozmezí asi 3–4,5 m, stopa kolem 0,32 m. K různosti velikosti prutů a loktů viz Strahm 1945, 27, pozn. 19; Schich 1993, 83, pozn. 8, 85,
pozn. 21, 95, 96, pozn. 58, 103, pozn. 81.
Závěr
V nejobecnější rovině lze říci, že parcela se vyvíjela od relativně většího pozemku s rozměrově blízkou šířkou a délkou,
který kořenil ve dvorcovém schématu zástavby zejména germánských zemí raného středověku i v městišti antickém,
k hloubkové, relativně úzké parcele posilující tendenci k sevřené zástavbě řadové. To ovšem neznamená, že i v raném
středověku se nelze setkat s úzkými městišti, např. u některých skandinávských emporií a prekomunálních útvarů.
Složitější situaci nacházíme u slovanských etnik, na jejichž území se sporadicky, a to jen u multietnických emporií, objevují
doklady pravidelné zástavby. Určitou výjimku představuje velkomoravské hradiště Břeclav-Pohansko. Od 11. a zejména
12. století lze též na hradech a v suburbiích slovanské střední Evropy pozorovat tendence k pravidelné zástavbě kolem
zpevněných komunikací, objevují se usedlosti s funkčně diferencovanými objekty a v některých případech i s ploty.
Fenomén ohrazení patří k nejdůležitějším znakům signalizujícím vznik parcely jako projevu individuálního vlastnictví,
i když k její majetkoprávní stabilizaci byl potřebný impuls v podobě „ius teutonicum“. Patrně zejména v Praze a v Brně
bude možné řešit otázku předpokládaného nerovnoměrného prosazení klasické parcelace spjaté s „německým“ právem.
Zatímco základní prostorové uspořádání západoevropských a severoevropských měst nese značné rysy kontinuity,
byť s mnoha výjimkami, přináší zavedení parcelace do lokovaných měst střední Evropy zásadní změnu. Teprve nyní zde
vznikají sídliště, jejichž půdorys sestává z jasně vymezitelných, poměrně stabilních bloků dále členěných na plošně
i právně zakotvená městiště.
Ještě lokovaná německá města 12. století se často vyznačují velkými parcelami s nízkým podílem zástavby, které podléhají
brzy dalšímu dělení. Třinácté století je podstatně různorodější, to se týká i českých a polských zemí. Dle šířky bychom
snad mohli městiště rozdělit do 4 kategorií: 1) úzká – do 10 m, případně do 30 stop, střední (10–15 m, do 45 stop), široká
(do 20 m, cca 60 stop), velmi široká (nad 20 m). Velikost parcel záleží na různých okolnostech, mj. časovým rozpětím,
fázováním urbanizačního procesu, kde různé části města mohou mít rozdílné členění. Jinde se projevuje výrazný rozdíl
mezi prvotní parcelací prestižních částí, především hlavního tržiště a bočních ulic, a to v obou směrech (srov. Vratislav
a Jihlava). Vedle poměrně úzkých parcel se i ve 13. století setkáváme i s rozměrnými městišti, která nemusejí být do nástupu
písemné registrace městskými knihami ve všech případech dále dělena. Relativně pravidelnou prvotní parcelaci nacházíme
31
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
především na náměstích některých měst (Vratislav, zčásti Uherské Hradiště). Někde probíhalo dělení těchto pravidelných
parcel postupně, ale důsledně (Vratislav), jinde nedůsledně, resp. byla hned vyměřena různě velká městiště (Uherské
Hradiště). Jiný faktor ovlivňující šířku parcel představuje podíl zemědělské výroby v ekonomice města – silně zemědělsky
profilovaná městečka tíhnou k širším parcelám vesnického rázu. Zde by bylo třeba srovnat parcelaci areálů v hradbách
a na předměstích; mnoho v tomto směru naznačují široké arey pozdní fáze suburbia Sezimova Ústí. Na další vývoj parcel
komunálních měst působila řada faktorů, zpočátku snazší dělení ztěžuje zahušťování a zejména „zkamenění“ zástavby.
Nestabilní zástavba s dřevěnými ploty umožňuje dílčí posuny na úkor souseda, místy „v síle zdi“ dokonce legalizované
městskými statuty. Přesto zejména písemné prameny od 14. století ukazují na majetkový význam stability parcelní
hranice chráněné městským právem.
Charakteristickým jevem významných měst ve 14.–16. století je slučování městišť pro potřeby výstavby reprezentativních
paláců, případně vydělování menších parcel v zadních, nezastavěných částech městišť (příčné dělení). Mohou tak vzniknout
nové uliční fronty obytné zástavby. Zcela specifickým případem je zábor měšťanských městišť, např. medikantskými
kláštery, doložený v intenzivně, dynamicky osídlovaných lokalitách; tato otázka se však již poněkud vymyká ze zde
řešeného tématu. Změny parcelace přinášejí také ojedinělé radikální změny struktury zástavby.
Je třeba zdůraznit, že parcelní vývoj nelze posuzovat schematicky na základě jediného pramene, zvl. novověkých plánů,
a zejména mechanicky přenášet trendy zjištěné v jednom městě na další. Je nutné připustit, že v řadě případů se nejstarší
parcelní hranice nepodaří zjistit vůbec, a to i v případě kombinace metod klasické historie, stavebně historických
průzkumů i archeologie. V rámci archeologického průzkumu nelze zejména opomíjet sledování výkopů v komunikacích,
zejména v návaznosti na stávající historickou zástavbu. Objektivních výsledků širší platnosti lze dosáhnout pouze
komplexním studiem dostupných pramenů a terénními výzkumy celých bloků historické zástavby nebo alespoň jejich
podstatných částí. Maximální pozornost je třeba věnovat indicíím dělicích stěn, ať již v podobě přímých reliktů nebo
rozdílů ve tvorbě uloženin.
Prameny a literatura
BAERISWYL, A. 2003
Stadt, Vorstadt und
Stadterweiterung im Mittelalter,
Schweizer Beiträge zur
Kulturgeschichte und Archäologie
des Mittelalters 30, Basel
BRANDT, K. –
MÜLLER-WILLE, M. (HRSG.)
2002
Haithabu und die frühe
Stadtentwicklung im nördlichen
Europa, Neumünster
BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 1974
Drewniane budownictwo mieszkalne
w Gdańsku w X–XIII wieku, Gdańsk
BUKOWSKA-GEDIGOVA, J. –
GEDIGA B. 1986
Wczesnośredniowieczny gród
na Ostrówku w Opolu, Lódź
BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 2000
Studia nad drewnianym
budownictwem w średniowiecznej
Polsce na tłe porównawczym,
Lowicz
BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 2005
Planigrafia materialu zabytkowego
z osady podgrodowej
wczesnośredniowiecznego
Gdańska (stanowisko 1), Gdańsk
BEROUŠEK, J. –
KOVÁČIK, P. 1998
Příspěvek k historické topografii
Uherského Hradiště, Sborník prací
filozofické fakulty brněnské
univerzity M3, 63–76
BLÁHA, J. 1999
Archeologické poznatky ke stavební
konstrukci nejstarších měšťanských
domů v Olomouci, Archaeologia
historica 24, 189–213
32
BUREŠ, M. – FINKOVÁ, K. –
KAŠPAR, V. – PETŘÍČKOVÁ, J. –
VAŘEKA, P. 1998
Výzkum parcely domu U Sixtů
čp. 553/I na Starém Městě pražském,
Archeologické rozhledy L, 603–618
BUSCH, R. 2001
Die Entwicklung des Hausbaus
in Hamburg aufgrund archäologischen
Quellen, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001,
265–275
BUŚKO, C. 1995
Stan badań nad parcela
mieszczańska w średniowiecznych
miastach śląskich, Kwartalnik historii
kultury materialnej 43/č. 3, 343–350
BUŚKO, C. 1999
Rozplanowanie parcely i struktura
zawodowa jej meszkańców,
in: Buśko, C. – Piekalski, J. (edd.),
Ze studiów nad źyciem codziennym
w średniowiecznym mieście.
Parcele przy ulicy Więziennej 10–11
we Wrocławiu, Wrocław, 203–215
BUŚKO, C. 2005a
Wrocław u progu lokacji,
in: Buśko, C. (ed.) 2005b, 177–194
BUŚKO, C. (ED.) 2005b
Wschodnia strefa Starego Miasta
we Wrocławiu w XII–XIV wieku.
Badania na placu Nowy Targ,
Wrocław
BUŚKO, C. – CZERSKA, B. –
KAŹMIERCZYK, J. 1985
Wrocławskie zagródy z XI–XII w.
odkryte na Ostrowie Tumskim
w 1985 r., Śląskie Sprawozdania
Archeologiczne 26, 62–70
BUŚKO, C. – CHOROWSKA, M. –
PIEKALSKI, J. 1996
Średniowieczna dzialka
mieszczańska w ulicy Igielnej 14
we Wrocławiu, Śląskie sprawozdania
archeologiczne 37, 261–276
CARELLI, P. 2001
Building Practices and Housing
Culture i medieval Lund: A Brief
Survey, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001,
659–675
CARLSSON, K. 1993
Lödöse: Lödöse als Handelsort
vor und während der Hansezeit,
in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001,
Archäologie des Mittelalters
und Bauforschung im Hanseraum.
Eine Festschrift für Günter P. Fehring,
Rostock, 75–82
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
CAUNE, A. 1984
Žilišča Rigy, XII–XIV vek, Riga
CAUNE, A. 1990
Gebäude und topographische
Strukturen in Riga vom
12. bis 14. Jahrhundert aufgrund
der archäologischen Ausgrabungen,
Lübecker Schriften zur Archäologie
und Kulturgeschichte 20, 1988,
173–186
CDB
Codex diplomaticus et epistolaris
regni Bohemiae I, II, III /1, IV/1,2, V/1,
Friedrich, G. – Kristen, Z. –
Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.),
Pragae 1907–1974
CNOTLIWY, E. 1962
Pozostalości budownictwa
drewnianego z IX–XII w. ze
stanowiska 4 w Wolinie, Materialy
zachodnopomorskie VIII, 29–84
CNOTLIWY, E. 1996
Szczecin u schylku wczesnego
i w późnym średniowieczu w świetle
badań archeologicznych,
in: Wilgocki, E. – Krajewski, P. –
Dworaczyk, M. – Kozlowska, D. (edd.),
50 lat archeologii polskiej na Pomorzu
Zachodnim, Szczecin, 153–170
VAN ES, W. A. –
VERWERS, W. H. J. 2002
Aufstieg, Blüte und Niedergang
der frühmittelalterlichen
Handelsmetropole Dorestad,
in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.)
2002, 281–301
FILIPOWIAK, W. 1986
Wolin–Vineta, Wykopaliska
zatopionego miasta – Ausgrabung
in einer versunkenen Stadt, Rostock
FILIPOWIAK, W. 1995
Wolin – die Entwicklung des
Seehandelszentrums im 8. 12. Jh.,
Slavia Antiqua XXXVI, 93–104
FLODR, M. 2001
Brněnské městské právo, Brno
FLODR, M. (ED.) 2005
Pamětní kniha města Brna z let
1343–1376 (1379), Brno
FROLÍK, J. – SIGL, J. 1995
Změny městské parcelace
v Chrudimi (Štěpánkova ulice čp. 85),
Archaeologia historica 20, 133–140
ČAREK, J. 1947
Románská Praha, Praha
GEISLER, M. – MALÝ, K. 2006
Výsledek výzkumné sezóny 2004
a doklady železářské produkce
ze středověkého městečka ve Žďáru
nad Sázavou, Archaeologia technica 17,
107–110
ČOUPKOVÁ, M. (ED.) 2001
Nejstarší uherskohradišťská
městská kniha – Liber negotiorum
civitatis Hradisch, Uherské Hradiště
GLÄSER, M. (HRSG.) 2001
Der Hausbau. Lübecker Kolloquium
zur Stadtarchäologie im Hanseraum III,
Lübeck
DILCHER, G. 1996
Bürgerrecht und und Stadtverfassung
im europäischen Mittelalter, Wien
GOLIŃSKI, M. 1995
Dzialka miejska v ślaskich źródlach
pisanych (XIII–XVI w.), Kwartalnik
historii kultury materialnej 43,
333–342
DONAT, P. 1980
Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa
vom 7.–12. Jahrhundert, Berlin
DRAGOUN, Z. – ŠKABRADA, J. –
TRYML, M. 2002
Románské domy v Praze, Praha
DWORACZYK M. –
KOWALSKA, A. –
RULEWICZ, B. 2003
Szczecin we wczesnym
średniowieczu. Wschodna cześć
suburbium, Szczecin
VAN EENHOOGE, D. 2001
The Archaeological Study of buildings
and Town history in Bruges.
Domestic architecture in the Period
1200–1350, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001,
121–141
33
GOŠ, V. – KAREL, J. 2003
Počátky Rýmařova, Archeologia
historica 28, 297–302
GUTSCHER, D. –
PFROMMER, J. 1999
Laufen Rathausplatz. Eine hölzerne
Häuserzeile in einer mittelalterlichen
Kleinstadt: Hausbau, Sachkultur
und Alltag, Bern
HALL, R. 1992
Archaeological Introduction,
in: Ottaway, P. (ed.), Anglo-Scandinavian
Ironwork from 16–22 Coppergate,
The Archaeology of York The Small
Finds, London, 455–463
HALL, R. 1994
Viking Age York, York
HAMEROW, H. 2004
Early Medieval Settlements.
The Archaeology of Rural
Communities in North-West Europe
400–900, Oxford
HEDWIG, A. 2000
Precaria, in: Bretscher-Gisiger, Ch. –
Meier, T. (Hrsg.), Lexikon des
Mittelalters 7, CD Rom Ausgabe,
Stuttgart, 170–171
HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. 2005
Dřevěná architektura 13. století
v Jihlavě, Pelhřimově a Humpolci,
in: Merta, D. – Peška, M. (edd.), Forum
urbes medii aevi II, Brno, 126–147
HENDEL, Z. 2002
Glogów okolo roku 1000,
in: Dzieduszycki, W. (ed.),
Trakt cesarski
Ilawa–Gniezno–Magdeburg–Poznań,
163–175
HERRMANN, J. 2002
Zu Burgen und Handelsplätzen
im westslawischen Gebiet,
in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.)
2002, 303–319
HERTEIG, E. 2002
Ergebnisse der Ausgrabungen
im mittelalterlichen Hafenviertel
von Bergen mit besonderem Blick
auf die Stadtgründungsproblematik,
in: Müller-Wille, M. (Hrsg.) 2002,
359–378
HOFFMANN, F. 1967
Jihlavský městský stavební řád
z r. 1270, Jihlava
HOFFMANN, F. 2004
Místopis města Jihlavy v první
polovině 15. století, Jihlava
HOLUB, P. – KOVÁČIK, P. –
MERTA, D. – PEŠKA, M. –
ZAPLETALOVÁ, D. –
ZŮBEK, A. 2003
Předběžné výsledky záchranných
výzkumů v Brně v roce 2002,
Přehled výzkumů 44, 57–100
HRDLIČKA, L. 1983
Strategie a taktika současného
archeologického výzkumu
v historickém jádru Prahy,
Archeologické rozhledy 35,
609–638
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
HRDLIČKA, L. 2000
Centrum raně středověké Prahy,
in: Piekalski, J. – Wachowski, K. (edd.),
Średniowieczny Śląsk i Czechy.
Centrum średniowiecznego miasta.
Wrocław a Europa środkowa,
Wroclaw, 191–214
HUML, V. 1992
K počátkům havelského města,
Archaeologia historica 17, 63–82
HURLEY, M. H. 2001
Domestic Architecture in Medieval
Cork and Waterford (11th–17th Century),
in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 15–34
CHOROŠEV, A. S. 2001
Die Grundstücke im mittelalterlichen
Novgorod, in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.)
2001, 149–166
CHOROŠEV, A. S. – SOROKIN, A. –
PETROV, M. 1998
Property Layout in Medieval
Novgorod in the Tenth to Fifteenth
Century, in: Brisbane, M. – Gaimster, D.
(edd.), Novgorod: the Archaeology
of a Russian Medieval City
and its Hinterland, London, 23–30
CHOROWSKA, M. 1994
Średniowieczna kamienica
mieszczańska we Wroclawiu,
Wroclaw
CHOROWSKA, M. –
LASOTA, CZ. 1995
Rekonstrukcja ukladu dzialek
w blokach przyrynkowych
we Wroclawiu, Kwartalnik historii
kultury materialnej XLIII, 351–369
Rudolf Procházka
JUŘINA, P. 2006
Objev kamenného románského
paláce na Novém Městě pražském,
in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii
aevi III, Brno, 170–177
KIRPIČNIKOV, A. N. 1985:
Ranněsredněvěkovaja Ladoga
(itogi archeologičeskich issledovanij),
in: Sedov, V.V.(ed.), Sredněvěkovaja
Ladoga. Leningrad, 3–26
KABLITZ, K. 2005
Die Braunschweiger Neustadt
im Mittelalter und in der frühen
Neustadt. Archäologische
Untersuchungen an der
Weberstrasse und der Langen
Strasse 1997 bis 1999,
Rahden/Westf
KLÁPŠTĚ, J. 2002
Zrcadlo archeologického výzkumu,
in: Klápště, J. (ed.), Archeologie
středověkého domu v Mostě
(čp. 226), Mediaevalia archaeologica 4,
Praha – Most, 184–197
KASINOWSKI, A. 1992
Ein Blick auf die Mittelalterliche
Raumdisposition von Elbing
und ihre Realisierung:.
In: Stadt–Baukomplex–Bauparzelle,
Archaeologia Elbigensis 1, 67–78
KAŠPAR, V. 2005
Co mohou očekávat archeologové
na Novém Městě pražském
na počátku nového tisíciletí?
In: Procházka, R. (ed.), Forum urbes
medii aevi I, Brno, 46–56
KAŹMIERCZYK, J. 1991
Ku początkóm Wrocławia I. Warstzat
budowlany i kultura mieszkalna
Ostrówa Tumskiego od polowy XI.
do polowy XIII. wieku, Wrocław
KAŹMIERCZYK, J. 1993
Ku początkóm Wroclawia II. Warsztat
budowlany i kultura mieszkalna
Ostrówa Tumskiego od polowy XI.
do polowy XIII. wieku, Wrocław
KAŹMIERCZYK, J. 1995
Ku początkóm Wrocławia III. Gród
na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu,
Wrocław
KLÁPŠTĚ, J. 2005
Proměna českých zemí
ve středověku, Praha.
KLÁPŠTĚ, J. – RICHTER, M. –
VELÍMSKÝ, T. 1996
Hausbau früher Lokationsstädte
in Böhmen, in: Brachmann, H. –
Klápště, J. (Hrsg.), Hausbau
und Raumstruktur früher Städte
in Ostmitteleuropa, Památky
archeologické – Supplementum 6,
148–165
KOHOUTEK, J. 1995
Počátky města Přerova,
Archaeologia historica 20, 187–200
KOHOUTEK, J. –
PROCHÁZKA, R. 1997
Uherské Hradiště(okr. Uherské
Hradiště), Hradební–Růžová ulice,
Přehled výzkumů 1993–1994, 251–253
KOVÁČIK, P. – MERTA, D. 2002
Záchranné výzkumy v Jihlavě na ulici
Husova čp. 26, 28 a 32, Sborník
Muzea Vysočiny XIII, oddíl věd
společenských, 3–14
KEJŘ, J. 1969
Zwei Studien über die Anfänge der
Städteverfasssung in den böhmischen
Ländern, Historica XVI, 81–142
KRANENDONCK, P. 1997
Eine Stadt aus Holz und Lehm.
Die erste Bebauung eins Quartiers
der Altsstadt von Eberswalde,
Landkreis Barnim, Archäologie
in Berlin und Brandenburg
1995–1996, 160–163
ISENMANN E. 1988
Die deutsche Stadt im Spätmittelalter,
Stuttgart
KEJŘ, J. 1975
K interpretaci práv měšťanů
svatohavelského města pražského,
Pražský sborník historický IX, 5–18
KUČA, K. 2000
Města a městečka v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku IV. díl,
Ml-Pan, Praha
JANKUHN, H. 1963
Haithabu. Ein Handelsplatz
der Wikingerzeit. Neumünster
KIECOŃ, M. 2005
Bruntál (okr. Bruntál),
Přehled výzkumů 45, 279–281
JANIN, V. J. 2001
Fürst oder Bojaren: Wer hatte
die Macht im Staat Novgorod?
Die staatliche Organisation Novgorods,
in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.) 2001,
125–132
KIECOŃ, M. – ZEZULA, M. 2004
Počátky a rozvoj města Opavy
ve 13. a 14. století ve světle poznatků
z archeologických výzkumů v l.
2000–2002, in: Abłamowicz, D. –
Furmanek, M. – Michnik, M. (edd.),
Początki i rozwój miast Górnego
Śląska, Studia Interdyscyplinarne,
Gliwice, 2004, 57–77
KUDRNA, J. 1959
Studie k barbarským zákoníkům Lex
Baiuvariorum et Lex Alamanorum
a k počátkům feudálních vztahů
v jižním Německu, Praha
ISENBERG, G. 1990
Archäologische Beobachtungen
zur Ausbildung der Parzellenstrukturen
und zur baulichen Nutzung
der Grundstücke im mittelalterlichen
Städten Westfalens, in: Lübecker
Schriften zur Archäologie und
Kuturgeschichte 20, 109–118
34
KÜNTZEL, T. 2005
Keller des 13. Jahrhunderts in der
Stadwüstung Nienover, in: Merta, D. –
Peška, M. (edd.) Forum urbes medii
aevi II, Brno, 184–201
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
LASOTA, CZ. 2002
Rozwój zabudowy murowanej
w średniowieczu, in: Piekalski, J. (ed.),
Rynek wroclawski w świetle badaň
archeologicznych II, 69–77
LEGANT-KARAU, G. 1993
Vom Grossgrundstück zur
Kleinparzelle. Ein Beitrag der
Archäologie zur Grundstücks- und
Bauentwicklung Lübecks um 1200,
in: Gläser, M. (Hrsg.) Archäologie
des Mittelalters und Bauforschung
im Hanseraum, Eine Festschrift für
Günter P. Fehring, Rostock, 207–215
LECHNER, K. (ED.) 1902
Die ältesten Belehnungs- und
Lehensgerichtsbücher des Bisthums
Olmütz. Brünn
LÍBAL, D. – MUK, J. 1996
Staré Město pražské. Architektonický
a urbanistický vývoj, Praha
LÍBAL, D. – MUK, J. –
PAVLÍK, M. 1966
Raně gotické havelské město, Pražský
sborník historický 1966, 44–55
LORENC,V. 1973
Nové Město pražské, Praha
LOSIŃSKI, W. 1994
W sprawie genezy osiedli
wczesnomiejskich u Slowian
nadbaltyckich, Slavia Antiqua 35,
102–128
MACHÁČEK, J. 2005
Raně středověké Pohansko
u Břeclavi: munitio, palatium nebo
emporium moravských panovníků?
Archeologické rozhledy LVII, 100–138
MATT, CH. P. 1997
Zur Parzellenstruktur der Stadt
Basel vor 1300. Urbanism in Medieval
Europe, in: De Boe, G. – Verhaege, F. (ed.),
Papers of the Medieval Europe
Brügge Conference I, Zellik, 278–290
MENDL, B. (ED.) 1935
Knihy počtů města Brna z let
1343–1365, Brno
MERTA, D. – PEŠKA, M. 2003
Proměny domovního bloku Velký
Špalíček v Brně, in: Rožmberský, P. –
Schmidová, F. (edd.), Dějiny staveb
2002, Plzeň, 118–130
MERTA, D. – PEŠKA, M. 2005
Stavební vývoj domu Kobližná 4
v Brně před výstavbou
„Schrattenbachova paláce“ v 18. století,
in: Rožmberský, P. (ed.), Dějiny staveb
2005, Plzeň, 149–59
35
MICHNA, P. 1982
Ke stavebním dějinám středověkých
domů v Olomouci (Archeologický
průzkum dvou městišť v Barvířské
ulici), Sborník památkové péče
v Severomoravském kraji 5, 179–237
MOLAUG, P. B. 2001
Medieval House Building in Oslo,
in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 765–781
MORTON, A. D. 1992
A Saxon Southampton (Hamwic),
in: Urbanism – Pre printed Papers I.
Medieval Europe 1992. A conference
on medieval archaeology in Europe
21 st–24 st September 1992 at the
University of York, York, 185–188
MORTON, A. D. 1992B
Excavations at Hamwic 1, London
MOŹDZIOCH, S. 2004
Wrocław–Ostrów Tumski in the Early
Middle Ages, in: Urbanczyk, P. (ed.),
Polish Lands at the Turn of the first
and the second Milenia, Warsaw,
319–338
MUK, J. 1964
Příspěvek k poznání památkové
hodnoty havelského města v Praze,
Památková péče 24, 65–72
MÜLLER-WILLE, M. 2000
Alt–(Staraja) Ladoga,
in: Bretscher-Gisinger, Ch. – Meier, T.
(Hrsg.), Lexikon des Mittelaters I,
CD Rom Ausgabe, Stuttgart, 476
MÜLLER-WILLE, M. 2002
Ribe–Reric–Haithabu. Zur frühen
Urbanisierung im südskandinavischen
und westslawischen Gebiet,
in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.)
2002, 321–337
MÜLLER-WILLE, M. –
JANIN, V. J. – NOSOV, E. N. –
RYBINA E. A. – RADTKE, CH.
(HRSG.) 2001
Novgorod. Das mittelalterliche
Zentrum und sein Umland
im Norden Russlands. Studien
zur Siedlungsgeschichte und
Archäologie der Ostseegebiete I,
Neumünster
NEKUDA, R. – NEKUDA, V. 1997
Mstěnice,
Zaniklá středověká ves 2, Brno
NEKUDA, V. 2000
Mstěnice. Zaniklá středověká ves
u Hrotovic 3. Raně středověké
sídliště, Brno
NIEGODA, J. 2005
Zmiany w zagospodarowaniu
przestrzeni w rejonije placu Nowy
Targ w XII–XIV w, 69–84,
in: Buśko, C. (ed.) 2005, 69–84
NOVOTNÁ, D. 2006
Možná podoba nejstaršího
kamenného domu v Jihlavě,
in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii
aevi III, Brno, 230–241
OBŠUSTA, P. 2002
Přehled archeologických výzkumů
středověkého města Třebíče,
Západní Morava VI, 104–118
PETRENKO, V. P. 1985
Raskop na Varjažskoj ulice (postrojki
i planirovka), in: Sedov, V.V.(ed.),
Sredněvěkovaja Ladoga. Leningrad,
81–116
PFROMMER, J. –
GUTSCHER, D. 1999
Laufen, Rathausplatz. Eine hölzerne
Häuserzeile in einer mittelalterlichen
Kleinstadt. Hausbau, Sachkultur
und Alltag. Wien–Bern
PIEKALSKI, J. 1999
Od Kolonii do Krakowa, Przemiana
topografii wcześnych miast,
Wrocław 1999
PÍŠA, V. 1971
Románské domy v Praze. Příspěvek
k poznání románských staveb,
Monumentorum tutela – Ochrana
pamiatok 7, 85–52
POŠVÁŘ, J. 1956
K dějinám městského stavebního
práva v Čechách a na Moravě do
počátku 19. století, Právněhistorické
studie II, 176–193
PROCHÁZKA, R. 1996
Zur Frage der ältesten Bebauung
in den südmährischen Städten,
in: Brachmann, H. – Klápště, J. (Hrsg.),
Hausbau und Raumstruktur früher
Städte in Ostmitteleuropa, Památky
archeologické – Supplementum 6,
120–141
PROCHÁZKA, R. 2000
Zrod středověkého města
na příkladu Brna (K otázce odrazu
společenské změny
v archeologických pramenech),
in: Ježek, M. – Klápště, J. (edd.),
Medievalia archaeologica 2, 7–158
PROCHÁZKA, R. 2002
Vladimír Nekuda: Mstěnice. Zaniklá
středověká ves u Hrotovic 3. Raně
středověké sídliště, Brno. 2000,
Archeologické rozhledy LIV, 947–950
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
PROCHÁZKA, R. 2003
Etnické změny a počátky
jihomoravských měst, Archaeologia
historica 28, 267–295
PROCHÁZKA, R. – BORSKÝ, P. –
ČERNOUŠKOVÁ, D. – HOLUB, P. –
KOLAŘÍK, V. – MERTA, D. –
PEŠKA, M. – SADÍLEK, J. 2006
Zděný dům středověkého Brna.
Inventář stojících archeologicky
plošně odkrytých reliktů,
in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii
aevi III, Brno, 242–265
PROCHÁZKA, R. –
DOLEŽEL, J. 2001
Současný stav poznání počátků
jihomoravských měst, Přehled
výzkumů 42 (2000), 25–74
PROCHÁZKA, R. –
LOSKOTOVÁ, I. 1999
K topografii a interpretaci
předlokačního osídlení Brna,
Archaeologia historica 24, 169–188
PROCHÁZKA, R. –
SNÁŠIL, R. 1984
Hlavní rysy lokační zástavby
Uherského Hradiště ve 2. polovině
13. století, Urbes medii aevi, Praha, 43–52
PROCHÁZKA, R. –
SULITKOVÁ, L. 1984
Uherské Hradiště ve 13.–15. století.
Sociálně-ekonomická struktura,
topografie, Uherské Hradiště
RĘBKOWSKI, M. 2001
Pierwsze lokacje miast w ksiestwie
zachodniopomorski. Przemiony
przestrzenne i kulturowe, Kolobrzeg
RICHTER, M. 1974
Archeologický výzkum a otázky
nejstarší sídlištní topografie Žďáru
nad Sázavou, in: Bartušek, A. et. alii:
Dějiny Žďáru nad Sázavou III,
Brno – Žďár nad Sázavou, 231–240
RICHTER, M. 1982
Hradišťko u Davle, městečko
ostrovského kláštera, Praha
RICHTER, M. 1994
Hrnčířská pec ze Starého Mýta
(k otázce počátků vrcholně
středověké keramiky), Mediaevalia
archaeologica bohemica 1993,
Památky archeologické –
supplementum 2, 145–57
RICHTER, M. – KRAJÍC, R. 2001
Sezimovo Ústí. Archeologie
středověkého poddanského
města 2. Levobřežní předměstí –
archeologický výzkum 1962–1988.
Praha – Sezimovo Ústí – Tábor
36
Rudolf Procházka
RICHTER, M. –
VELÍMSKÝ, T. 1993
Archäologische Erforschung
von Stadtwüstungen
des 13. Jahrhunderts in Böhmen,
in: Fehn, K. u.a., Siedlungsforschung.
Archäologie – Geschichte –
Geographie 11, 83–110
SCHLÜTER, W. 2002
Archäologische Zeugnisse zur
Entstehung der Stadt Osnabrück,
in: Steuer, H. – Biegel, G. (Hrsg.),
Stadtarchäologie in Norddeutschland
westlich der Elbe, Zeitschrift für
Archäologie des Mittelalters,
Beiheft 14, Bonn, 37–103
RICHTER, M. –
VOKOLEK, V. 1995
Hradec Králové, slovanské hradiště
a počátky středověkého města,
Hradec Králové – Praha
SCHÜTTE, S. 1990
Die Entwicklung der Gebäude- und
Parzellenstruktur im Hoch- und
spätmittelalterlichen Göttingen,
Lübecker Schriften zur Archäologie
und Kulturgeschichte 20, 119–138
ROGALANKA, A. 1977
O ukladzie i wielkości parcel
w średniowiecznym Poznaniu,
in: Błaszczyk, W. (ed.), Początky
i rozwój Starego miasta w Poznaniu
w świetle badań archeologicznych
i urbanistyczno-architektonicznych,
Warszawa–Poznań, 323–376
RÖTTING, H. 1990
Zur hochmittelalterlichen
Gebäude- und Parzellenstruktur
des Marktortes und des frühen Stadt
von Braunschweig im Weichbild
„Altstadt“, Lübecker Schriften zur
Archäologie und Kulturgeshichte 20,
139–148
RÖTTING, H. 2002
Die Entwicklung des frühen Stadt
am Beispiel der Braunschweiger
Altstadt. Archäologisch- historische
und archäometrische
Forschungsergebnisse, Zeitschrift
für Archäologie des Mittelalters,
Beiheft 14, 125–167
SCHIA, E. 1992
The townyards in medieval Oslo. Size
and Layout from the 11 th to the 16 th
century, Archaeologia Elbigensis 1,
151–162
SCHIETZEL, K. 1969
Die Ausgrabungen in Haithabu
1963–1964, in: Schietzel, K. (Hrsg.),
Berichte über die Ausgrabungen
in Haithabu, Bericht 1, Neumünster,
9–59
SCHICH, E. 1993
Zur Grösse der Area in den
Gründungsstädten im östlichen
Mitteleuropa nach den Aussagen
der schriftlichen Quellen,
in: Stuart, J. – Sarnowsky, J. –
Laudage, M. L. u.a (Hrsg), Vera lex
historiae, Studien zu mittelalterlichen
Quellen, Festschrift für Dietrich
Kurze zu seinem 65. Geburtstag am
1. Januar 1993, Köln–Wien–Weimar,
81–115
SIGL, J. 1999
Změna struktury městské zástavby
na Malém náměstí v Hradci Králové,
Archaeologia historica 24, 161–168
SIGL, J. – VOKOLEK, V. 1992
Výzkum Velkého náměstí v Hradci
Králové (dr. M. Richterovi k 60.
narozeninám), Archaeologia
historica 17, 83–90
SOROKIN, A. N. 2001
Eine Stadt aus Holz. Die Hofanlagen
Novgorods: Planung,
Flächenaufteilung und Bauformen,
in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.) 2001,
167–195
SOWINA, U. 1995
Średniowieczna dzialka miejska
w świetle źródel pisanych,
Kwartalnik historii kultury
materialnej 43, č. 3, 323–331
STEUER, H. 1995
Freiburg und das Bild der Städte
um 1100 im Spiegel der Archäologie,
in: Schadek, H. – Zotz, T. (Hrsg.),
Freiburg 1091–1120. Neue
Forschungen zu den Anfängen
der Stadt, Sigmaringen, 79–123
STRAHM, H. 1945
Die Area in den Städten, Schweizer
Beiträge zur allgemeinen
Geschichte 3, 22–61
ŠTROF, A. –
ZATLOUKAL, R. 1997
Jihlava (okr. Jihlava), Přehled
výzkumů 1993–1994, 205
TESCH, S. 2001
Houses, Town Yards and Town
Planning in Late Viking Age
and Medieval Sigtuna,
in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 723–741
UNTERMANN, M. 1995
Das Harmoniegelände in Freiburg im
Breisgau, Forschungen und Berichte
der Archäologie des Mittelalters
in Baden Württemberg 19, Stuttgart
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
VEECKMAN, J. 2001
Domestic Architecture in High
and Late Medieval Antwerp
(Belgium), in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001,
143–157
VELÍMSKÝ, T. 1991
Město na louce, Děčín
VELÍMSKÝ, T. 1989
K problematice počátků českých
měst – prostorový vývoj a nejstarší
zástavba, Archaeologia historica 14,
67–93
VELÍMSKÝ, T. 1990
Archäologie und Anfänge der
mittelalterlichen Städte in Böhmen,
in: Arbeits- und Forschungsberichte
zur sächsischen Bodendenkmalpflege,
Beiheft 19, Archäologie und
Stadtkernforschung in Sachsen,
Berlin, 121–158
VELÍMSKÝ, T. 1991
Město na louce, Archeologický
výzkum na Mariánské louce v Děčíně
1984–1989, Děčín
VELÍMSKÝ, T. 1992
Zur Problematik der Stadtgründung
des 13. Jahrhunderts in Kynšperk
nad Ohří, Památky archeologické
LXXXIII, 105–148
VELÍMSKÝ, T. 1995a
Archeologie a problematika studia
středověkého městského domu
a parcely, Archaeologia historica 20,
71–80
VELÍMSKÝ, T. 1995b
K vývoji obytné zástavby v českých
lokačních městech ve 13. a 14. století,
in: Wachowski, K. (ed.), Kultura
średniowiecznego Śląska i Czech,
Miasto, 70–80
37
VIČAR, O. 1965
Místopis Brna v polovici 14. století
(prostor uvnitř městských hradeb),
Brno v minulosti a dnes 7, 242–291
VIČAR, O. 1966
Místopis Brna v polovici 14. století
(předměstí), Brno v minulosti a dnes
8, 226–273
VIČAR, O. 1968
Nejstarší městská měření v českých
zemích, Dějiny věd a techniky I,
69–88
VIČAR, O. 1969
Středověké městské parcelace,
Zprávy památkové péče 29, 35–38
VIČAR, O. 1971
Jak vypadaly měšťanské domy
v Brně v polovici 14. století,
Monumentorum tutela – ochrana
pamiatok 7, 57–82
VITULA, P. 1999
Slavkov u Brna (okr. Vyškov),
Palackého nám., Přehled výzkumů 39
(1995–1996), 459
VOGT, V. 1986
Zum Parzellengefüge in der Stadt
um 1200, in: Steuer, H. (Hrsg.),
Zur Lebensweise der Stadt um 1200,
Ergebnisse der Mittelalterarchäologie,
Zeitschrift für Archäologie des
Mittelalters, Beiheft 4, 257–262
VOŠAHLÍK, A. 1981
K počátkům stavebního vývoje
měšťanských domů v Jihlavě,
Památky a příroda 6, 449–471
WALLACE, P. F. 1992
The Viking Age building of Dublin,
Dublin
WILGOCKI, E. 2004
Zmiany w zabudowie
wczesnośredniowiecznego
Szczecina w świetle badań pracowni
archeologicznej zamku ksiąźat
pomorskich w Szczecinie,
in: Czaja, R. – Nawrolska, G. –
Rebkowski, M. – Tandecki, J. (edd.),
Archeologia et historia urbana.
Pamięci Tadeusza Nawrolskiego,
Elbląg, 139–147
WÓJCIK-KÜHNEL, I. 2004
Rozplanowanie przestrzenne
centrum miasta Bytomia w obrebie
wspólcześnego rynku na podstawie
badań archeologicznych,
in: Boźek, G. (ed.), Bytom i jego
dziedzictwo w 750-lecie nadania
praw miejskich, Bytom, 37–52
ZATLOUKAL, R. 1999
Zpráva o archeologickém výzkumu
ve Žďáře nad Sázavou, trať Staré
Město, v letech 1996 až 1999,
in: Ježek, M. – Klápště, J. (edd.),
Mediaevalia archaeologica 1,
193–207
ZEZULA, M. – KIECOŇ, M. –
KOLÁŘ, F. V TISKU
Archeologické doklady k vývoji
půdorysu, uliční sítě a parcelace
středověké Opavy, in: Měřínský,
Z. (ed.), Forum urbes medii aevi IV,
Brno
ŽEMLIČKA, J. 1997
Čechy v době knížecí (1034–1198),
Praha
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Area …sive parva, sive magna…
Die Parzelle in der Entwicklung
der frühen und kommun
alen Stadt
Rudolf Procházka
Unter der Parzelle (Area, hereditas – Hofstätte, Grundstück) versteht man im Intravillan der hochmittelalterlichen
Rechtsstadt einen vermessenen und abgrenzten Abschnitt der Fläche, der meistens einen Wohnbau und sein Zubehör
enthält. Sie war Gegenstand des freien, erblichen Besitzes (Pacht) und wurde dem Besitzer – dem Herrscher oder
anderer Obrigkeit – bezahlt. Sie stellt die räumliche Grundeinheit des Stadtgrundrisses dar und natürlich auch den
Grundstein der Eigentumsstruktur mit wesentlicher Bedeutung für die Stellung des Besitzers, der durch den Besitz
der Parzelle (des Hauses) automatisch zum vollrechtigen Bürger wurde. Die Gründung der Stadt bedeutete auch die
Vermessung ihres Areals in Baugrundstücke, wie bereits die Gründungsurkunde von Freiburg i.Br. aus dem Jahre 1120
verrät. Die Rechtsform des Parzellenbesitzes ist von dem antiken precarium, also der lebenslangen oder erblichen
Pacht abgeleitet, die sich auch im Frühmittelalter erhielt (Hedwig 2002; Strahm 1945). In Form des freien Eigentums
begegnet man die Parzelle schon in der späten Merowingerzeit; schon damals hatte sie den typischen viereckigen
Grundriss, der das ganze Mittelalter durch sein typisches Merkmal war. Schriftliche Belege der Existenz der Area als
abgegrenzten Baugrundstücks vermehren sich im 10.–11. Jahrhundert. Parzellen mit Wohnhäusern entlang des mehr
oder weniger regelmäßigen Straßennetzes strukturierten manche frühe Emporien und Hafenstädte an der Atlantik-,
Nordsee- und Ostseeküste (Dorestad, Haithabu; Jankuhn 1963; van Es – Verwers 2001). Es scheint, dass „Protoparzellen“
der frühen Städte auf slawischem Gebiet in manchen Fällen mit dem Wohnbau identisch waren. Kompliziertere
Strukturen, in der polnischen Literatur „zagrody“ genannt und aus mehreren Objekten bestehend, wurden in der
Vorlokationsphase von Breslau im späten 12. und am Anfang des 13. Jahrhunderts entdeckt (Buśko 2005a). Auch
andere slawische Vorlokationsstädte gelangten mindestens ortsweise zu einer Art Parzellation, was vor allem die dicht
besiedelten Zentren wie Prag, Sczcecin oder Novgorod des 12.–Anfang 13. Jahrhunderts betrifft. Im Fall von Novgorod
setzte sich das doppelte Eigentumsprinzip durch – einerseits das private Eigentum der Bojaren, andererseits der Besitz,
der durch die Vertreter der „sotni“ (Hundertschaften, organisierte Bevölkerungsgruppen) verwaltet wurde (Bureš et alii
1998; Filipowiak 1995; Wilgocki 2004; Sorokin 2001). Im pommerschen Wollin wurde im 9. Jahrhundert sogar die Bebauung
nach dem rechtwinkelartigen Strassengitter organisiert, je nach vier Häusern. Die Raumverteilung der slawischen
„Protoparzellen“ wies jedoch Zeichen der Unbeständigkeit auf, was besonders für Anwesen in frühmittelalterlichen
Dörfern gilt (Nekuda 2003). Nichtdestoweniger z. B. die Urkunde von olmützer Bischof Jindřich Zdík aus den Jahren
1131–1141 deutet die Kenntnis des privaten Besitzes der Gehöfte mit Ackergrund an, die jedoch im Rahmen der Dörfer
räumlich nicht abgegrenzt werden konnten (CDB I, N. 115). Es scheint, dass gewisse Tendenzen zur Regelmässigkeit
durch den Aufbau der relativ stabilen Wege und Verdichtung der Bebauung verursacht wurden, am nähesten der westlichen
Parzelle stand vielleicht Novgorod.
Die in letzten Jahren ergrabenen Flächen im inneren der „gewachsenen“ deutschen Städte wie Osnabrück zeigen
gewisse Kontinuität der Parzellengefüge weingstens seit dem 11. Jahrhundert (Schlüter 2002). Das gilt auch für ähnliche
skandinavische Anlagen (Sigtuna;Tesch 2001). Aus der im 12. Jahrhundert gegründeten Städte gewann man mehrmals
Belege von Verteilung der usprünglichen grossen Urparzellen (Lübeck, Braunschweig; Legant – Karau 1993; Rötting
1990; 2002). Die Parzelierung im 13. Jahrhundert ist sehr verschiedenartig, es überwiegen aber schmale bis mittelgrosse
Hofstätten.
In den neu gegründeten Städten Mittelosteuropas wurde zur Hauptform die erbliche freie Pacht, die von dem Grundstückbesitzer,
also der Grundobrigkeit erteilt wurde. Als Gegenwert diente die Arealmiete. Der Besitzer konnte über die Hofstätte frei
verfügen, sie konnte also verkauft, geerbt oder mit Rente belastet werden. Dem Nutzer gehörte auch das beliebige
Niveau unter der Terrainoberfläche, bei der Überschreitung der Grenze des öffentlichen Grundstücks – der anliegenden
Straße oder des Platzes – war es jedoch auf die Bewilligung der Stadtverwaltung gebunden, also zunächst des
Dorfrichters, später des Stadtrats. Die Brünner Stadbücher aus der Mitte des 14. Jahrhunderts zeigen schon eine
beträchtliche Stabilität der Parzellation und das Respektieren der Grenzen, die meistens gemauert waren (Mendl 1935;
Flodr 2005; Isenmann 1988). Bemerkenswerte Belege teilweiser Lokationsaktionen aus der Initiative privater
Subjekte sind aus der Zeit des Ausbaus der Prager Neustadt in der 2. Hälfte des 14. Jahrhunderts bekannt. Die dortige
Parzellation knüpfte auf die Vorlokationsparzellation der Epoche romanischer gemauerter Häuser aus der 2. Hälfte
des 12.–1. Hälfte des 13. Jahrhunderts nicht an, deren Vorkommen die Grenze der Prager Altstadt überschritt, die in den
30er Jahren des 13. Jahrhunderts abgegrenzt worden war. Interessante Gründungsaktion stellt auch der Ausbau der
sg. Gallus Stadt in den 30er Jahren des 13. Jahrhunderts dar wann ältere Besiedlung wahrscheinlich auch mit romanischen
Steinhäusern neu parzelliert wurde (Líbal et alii 1966).
Aus zahlreichen Grűndungsstädten Westeuropas sowie aus Polen sind Angaben über ideale Parzellenausmaße bekannt,
die jedoch in der Praxis nicht immer eingehalten wurden; die bekanntesten betreffen Städte, die in Südwestdeutschland
durch Herzöge von Zähringen im 12. Jahrhundert gegründet wurden (Baeriswyll 2003; Schich 1993; Strahm 1945;
Untermann 1995). Die Berechnung des Parzellenzinses war unterschiedlich – entweder ging sie von dem Anteil der
tatsächlichen Fläche der Grundstücke im Bezug auf die „Urparzelle“ voraus (Uherské Hradiště, Mainz, Hildesheim – Dammstadt)
oder es wurde gleich ohne Rücksicht auf das Flächenausmaß bezahlt; bekannt sind auch Beispiele von mehreren fixen
Zinshöhen (Basel), als auch andere Varianten (Strahm 1945).
In den neu gegründeten Städten des slawischen Mitteleuropas setzen sich im 13. Jahrhundert eher tiefe schmale
Hofstätten durch (Jihlava, Greifswald, Kolobrzeg, Elbląg; Rębkowski 2001; Vošahlík 1981); manchmal ging man aus
der ursprünglichen grossen Parzellen aus, die bald geteilt wurde (Wrocław; Chorowska 1994). Der im Titel des Artikels
benutzte Textabschnitt aus der Urkunde für Uničov aus dem Jahre 1223 deutet an, dass die Parzellation von Anfang
an sehr ungleichmäßig sein konnte. Bis auf ein Paar Ausnahmen (z. B. ein Teil der Parzellen in Uherské Hradiště)
scheint es, dass mindestens in böhmischen und mährischen Städten bereits gleich nach der Gründung Parzellierung
ungleiche Hofstätten vermessen wurden. Die Teilung der Parzellen erfolgt nicht nur in der Längs-, sondern auch
in der Querrichtung im Rahmen der Bebauung der ganzen Umfassung der Parzellenblöcke, was besonders
im 14.–16. Jahrhundert belegt wird.
38
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Zu den besten Versuchen der Rekonstruktion der Parzellengliederung aus der „vorarchäologischen“ Periode gehört
unbestritten die Arbeit A. Rogalankas über mittelalterliches Poznan (Posen; Rogalanka1977).
Manchmal ist es auch eine deutliche Neigung zu breiten Parzellen zu beobachten, und zwar dort, wo die Befestigung
den Umfang der Siedlung nicht einschränkte und Wirtschaft stark landwirtschaftlich geprägt wurde, was der Fall der
wachsenden Dörfer, später Märkte (Modřice, Markt 1340) oder der Vorstädten (Sezimovo Ústí 14./15. Jahrhundert) war.
Dort enwickelt sich das Schema der Gehöfte, das z. B. aus Ortswüstungen Mstěnice oder Pfaffenschlag bekannt ist
Nekuda V. 1975; Nekuda R. – Nekuda V. 1997; Procházka 2003; Richter – Krajíc 2001).
Starke Veränderungen der Parzellation wurden z. B. in Greifswald festgestellt, auf einer Stelle als Folge eines Brands.
Einzelfälle dieser Art kann man auch in anderen Städten beobachten (Rebkowski 2001; Procházka 1996). Die Frequenz
dieser Veränderungen sank deutlich mit der Verbreitung der gemauerten Bebauung.
Belege der Parzellenverteilung sind aus tschechischen Ländern nicht so zahlreich, wie wir es wünschten. Besonders
fehlt es an ganzen erforschten Blöcken, wo Grenzmauern oder Zaune genügend belegt wären. Meist bleibt Verteilung
der mittelaltelichen Wohnbauten, eventuell weiterer Objekte bestimmend (Brno, Most), die man mit Veduten, dem
Urkatasterplan und erhaltenen Steuerregistern vergleicht (Klápště 2002; Vičar 1965; 1969). In Brno ist es anzunehmen,
dass um 1300 mit sog. historischen Parzellengrenzen in groben Zügen zu rechnen ist. Im Südteil der Stadt, wo slawische
Bevölkerung im 12. Jahrhundert lebte, setzte sich die Parzellierung allmählich seit der 2. Viertel des 13. Jahrhunderts
durch (Merta – Peška 2003; 2005; Procházka 2000). Fragmente der Holzäune aus dem 13. bzw. 14. Jahrhundert, die
gewisse Änderungen der Parzellengrenzen verraten, wurden in Hradec Králové, Chrudim, Opava und Uherské Hradiště
freigelegt (Frolík – Sigl 1995; Procházka 1996; Richter – Vokolek 1995; Zezula – Kiecoň – Kolář, im Druck).
Es ist zu betonen, dass die Parzellenentwicklung nicht schematisch anhand einer einzigen Quelle, besonders der neuzeitigen
Pläne (Urkataster) zu beurteilen ist. Vor allem darf man die in einer Stadt festgestellten Trends nicht mechanisch
in weitere Städte übertragen. Es ist zuzulassen, dass in vielen Fällen die ältesten Parzellengrenzen überhaupt nicht
festgestellt werden können, nicht einmal im Fall der Kombination der klassischen Geschichte und der bauhistorischen
Untersuchungen. Im Rahmen der archäologischen Untersuchung dürfen besonders Bodeneingriffe auf den Straßen
nicht außer acht gelassen werden, besonders in Anknüpfung auf die bestehende historische Bebauung. Bei der Grabung
muss man vor allem den Zäunespuren, Schichtungunterschieden usw. maximale Aufmerksamkeit widmen. Objektive
Ergebnisse mit breiterer Gültigkeit sind nur mittels des komplexen Studiums vorhandener Quellen und der Erforschung
ganzer Blöcke der historischen Bebauung oder wenigstens ihrer wesentlichen Teile zu erzielen.
39
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Bildbeschreibungen
Rudolf Procházka
Abb. 1
1: Haithabu (BRD). In Jahren
1935–1936 erforschte Bebauung,
9. Jh.; nach Jankuhn 1963.
2: Dorestad (Niederlande).
Raumverteilung der Häuser
und Dämme, 8.–1. Hälfte des. 9. Jhs.;
1, 2, 12 – Hafendämme und Konstruktionen;
3 – vordere Häuserreihe;
4 – hintere Häuserreihe;
5, 6 hintere Bebauungsgrenze(?);
7 – Parzellengrenzen;
8 – vermutete Parzellengrenzen;
9, 10 Häuser;
11 – Parzellen.
Nach Van Es-Verwers 2002.
Abb. 8
Gdańsk (Polen).
1: Anlage 1, Grabungsfläche V;
Schema der Bebauung in einzelnen
Grabungshorizonten, 950–1308.
2: Anlage 1, Grabungsfläche V,
4. Siedlungshorizont der Besiedlung
vor der Stadtgründung, 2. Viertel
des 13. Jhs. Nach Barnycz – Gupieniec
1974.
Abb. 2
1: Bergen (Norwegen).
Bebaungstrukturen am Kai vor dem
Brand in 1170/1171. Nach Herteig 2002.
2: Sigtuna (Schweden). Grundriss
des Befundes und Rekonstruktion
der Bebauung der vier Grundstücke
aus der Hälfte des 11. Jhs., 4. Phase,
nach Tesch 2001.
Abb. 10
1: Lübeck (BRD). Alfstrasse- Fischstrasse.
Entwicklung der Parzellierung
in der 2. Hälfte des 12. Jhs.;
nach Legant – Karau 1993.
2: Braunschweig, Altstadt (BRD).
Rekonstruktion der ältesten
Parzellierung um 1100/1115.
Nach Rötting 2002.
Abb. 3
Ladoga (Russland). Strasse
Varjažskaja ulica. Bebaung vom Ende
des 10. Jhs., Siedlungshorizonte II (1)
a III (2). Nach Petrenko 1985.
Abb. 11
Freiburg i. Br. (BRD).
1: Gauchstrasse/Unterlinden,
Parzellierung des 13. Jhs.
2: Salzstrasse–Grünwaldstrasse,
Parzellierung um 1200. Nach
Untermann 1995; Baeriswyll 2003.
Abb. 4
Novgorod (Russland).
1: Novgorod (Russland).
Grabungsfläche Ilinskij raskop,
70. Jahre des 11.–Anfang des 12. Jhs.
Beispiel der kleineren Hofanlagen
der „sotni“.
2: Grabungsfläche Trojickij raskop,
2. Hälfte des 12. Jhs. Beispiel
der grossen Hofanlagen.
Nach Chorošev et alii 2001.
Abb.5
Novgorod (Russland).
Grabungsfläche Trojickij raskop,
Hof A, 12. Jh. Nach Sorokin 2001.
Abb. 6
Opole (Polen). Bebauung der Burg,
Horizont C, letztes Viertel
des 11.–Anfang des 12. Jhs. Nach
Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986.
Abb. 7
Wrocław (Polen). Ostrów Tumski.
Grabungsfläche VI, Bebauung.
1: Schicht V (11./12. Jhs.).
2: Schicht IV (2. Hälfte des. 12. Jh.).
Nach Moździoch 2004.
3: Grabungsfläche IIIA/2–3,
Schicht D/2, XI. Siedlungshorizont,
2. Viertel des 11. Jhs.; Bebauung
der sg. „zagróda“ einschliesslich
des Zaunes. Nach Kaźmierczyk 1995.
40
Abb. 9
Riga (Lettland). Strassen Peldu
und Udensvada. Bebauung
des 12.–1. Hälfte des 13. Jhs.
Nach Caune 1984.
Abb. 12
Wrocław (Polen).
1: Platz Rynek.
Parzellierung der 2. Hälfte des 13. Jhs.
mit verzeichneten Holz- und Steinhäusern.
2: Platz Rynek 4, 5.
A – Stand der Bebauung im 13. Jh.,
B – Stand der Bebauung
aus dem Ende des 15. Jh.;
1 – bestehendes Mauerwerk aus
dem 13. Jh.,
1a – beseitigte Mauern aus dem 13. Jh.,
2 – Mauern der II. Phase,
3 – Mauern der III. Phase.
Nach Chorowska 1994.
Abb. 13
Eberswalde (SRN), Grundriss
der Holzbebauung in sichtbaren
Parzzellengrenzen, nach 1283.
Nach Kranendonck 1997.
Abb. 14
Staré Mýto (Katastralgebiet Tisová
bei Vysoké Mýto, Tschechien).
Ausschnitt der Grabungsfläche mit
Resten der eingetieften Häuserteilen,
Garbungstand bis 1975.
Nach Richter – Velímský 1993.
Abb. 15
Hradec Králové (Tschechien).
Platz Velké náměstí Konskr.
N. 143, 144, 2. Siedlungshorizont,
Ende des 13. Jhs. Parzellenzaun
mit angebautem Wirtschaftsobjekt
mit Flechtwänden.
Nach Richter – Vokolek 1995.
Abb. 16
Brno (Tschechien), Ausschnitt
aus dem Urkatasterplan 1825.
1 – Linie der Parzellenmauer
im Rücken der Hofstätten
Starobrněnská Strasse 6–8;
2 – Hofstättengrenze zwischen
den Häusern Dominikánská 13, 15,
die von Erdkellern aus 13./14. Jh.
respektiert wurde;
3 – Dominikánská 9, Haus der Herren
von Kunštát, Vereinigte um die mitte
des 14. Jahrhunderts zwei Hofstätten.
4 – Kobližná 4, Hausstätte des
Barrockpalastes nach Vereinigung
von drei mittelalterlichen Parzellen,
archäologisch wahrscheinlich schon
in der 2. Hälfte des 13. Jhs. belegt;
5 – Platz náměstí Svobody 17,
Hausstätte des gotischen und
Renaissancepalastes nach der
Vereinigung von zwei mittelalterlichen
Parzellen, archäologisch schon für
die Wende des 13./14. Jhs. bestätigt;
6, 7 – Parzellen, die auf den
ursprünglichen grossen Eckparzellen
im 15. Jh. (Mečová Strasse – 6), oder
im 16. Jh. (Pánská Strasse – 7)
enstanden (grau).
Abb. 17
Jihlava (Tschechien).
Parzellierung des Platzes
in der 2. Hälfte des 13. Jhs.
mit verzeichneten Steinhäusern.
Nach Vošahlík 1981.
Abb. 18
Uherské Hradiště (Tschechien),
Urkatasterplan 1827.
Mit arabischen Nummern sind dei
vermuteten Parzellenblöcke der
Stadtgründungszeit der Stadteile
von Staré Město (im Norden) und
von Kunovice (im Süden) verzeichnet;
die Trennlinie stellt der Mühlgraben
dar, wahrscheinlich der alte Flussarm
(unterbrochene Linie).
Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města
Rudolf Procházka
Abb. 19
Uherské Hradiště (Tschechien),
Otakarova Strasse.
1: Rekonstruktionsversuch
der Bebauung des 13./14. Jhs.
auf der Hofstätte A.
2: erforschte Teile der Parzellen
N. 129, 130, Bebauung der 2. Hälfte
des 13. Jhs. mit den Urparzellen A, B.
1 – Parzellengrenze des 15. Jhs., mit
der Grenze von 1827 übereinstimmend;
2 – Pfostengrübchen des
Parzellenzauns (A, B) aus dem 13. Jh.;
3 – Grundschwellen und Pfosten
der ebenerdigen Häuser;
4 – Grundrisse der eingetieften
Häuserteilen der 1. Phase, auf der
Parzelle A auch des ebenerdigen
Baues der 2. Phase;
5 – Gruben (N. 20 – Brunnen),
6 – Steinkonstruktionen
einschliesslich der Stadtmauer
im Rücken der Fläche;
7 – ausgebrannte Flächen,
meist Ofenestriche.
Nach Procházka – Snášil 1984.
Abb. 20
Uherské Hradiště (Tschechien).
Archäologisch bestimmte oder
angezeichnete Parzellengrenzen.
1: Platz Mariánské náměstí
(Parzellenblock 7).
2: Platz Masarykovo náměstí,
das beseitigte Hausblock 4
abgrenzende Strassenflucht.
3: Otakarova Strasse (Parzellenblock 11).
4: Hradební Strasse (Parzellenblock 2).
41
Abb. 21
Uherské Hradiště (Tschechien),
Hradební Strasse, Parzellenzäune
N. 172 (A), 458 (B), 178 (C), 223 (D)
mit anderen Zäunchen im Rücken
der Hofstätten am Platz Kunovické
(Masarykovo) náměstí, 2. Hälfte
des 13.–14. Js.
Abb. 22
Uherské Hradiště (Tschechien),
Hradební Strasse, Blick vom
Südosten auf die Zäune N. 178, 223;
2. Hälfte des 13.–Anfang des 14. Jhs.
Abb. 23
Modřice (Tschechien). Markt
auf dem Urkatasterplan 1825;
nach Kuča 2000.
1: Platz náměstí Svobody, Konskr.
N. 91–93, archäologisch erforschte,
ursprüglich grosse Parzelle eines
vermutlichen Lehenshofes;
2 – Pfarre; 3 – Pfarrkirche von St. Gotthard;
4 – Areal der beseitigten Bischofsburg;
5 – die Stelle des Tores, im 15. Jh. erwähnt;
6 – Mühle aus der 2. Hälfte des 13. Jhs.
2: Parzellen der Häuser Konskr.
N. 91–93 mit einem spätgotischen
Steingebäude im Vorderteil
(dunkelgrau), das einen teilweise
freigelegten Erdkeller überlagert,
in der Ecke links eine Lehmgrube aus
der 2. Hälfte des 14. Jhs. (mittelgrau),
von einem Backofen aus dem 14./15. Jh.
und Vorratsgruben des 15.–16. Jhs.
gestört; rechts Vorrats- und
Getreidegruben, 13.–16. Jh.
Abb. 24
Angaben über die Parzellengrössen
aus den Schriftquelen. Der Grossteil
der Anlagen stammt aus dem Gebiet,
das vom Deutschritterorden
beherrscht wurde (Soldin bis
Sensburg), heute auf dem Territorium
Polens und Ruslands (nach Schich
1993; Strahm 1945). In äusserst
rechter Spalte werden die Angaben
in Füssen nach erwähnten Autoren
geeinigt. Es ist anzunehmen, dass
Grössen der Rute sich im Bereich
ca 3–4,5 m, des Fusses um 0,32 m
bewegen. Zu verschiedenen Grössen
der Ruten und Ellen siehe Strahm
1945, 27, Nachw. 19; Schich 1993, 83,
Nachw. 8; 85, Nachw. 21; 95, 96,
Nachw. 58; 103, Nachw. 81.