Evangelík 51 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické

Evangelík 51 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické

Sborový program . . . . . . .
......................
úterý
10:00 setkání maminek – 1.,3. (příp. 5.) úterý v měsíci
17:00 konfirmandi
19:00 mládež
19:30 sbor. diakonie (1x za dva měsíce)
Ekumenické setkání
s modlitbami a písněmi v duchu komunity Taizé se
uskuteční v našem kostele ve čtvrtek 17. března
od 19 hodin.
středa
10:00 biblická hodina v Domě seniorů Hvězda na Bílé Hoře
(1x měsíčně)
15:00 biblická hodina pro děti
16:30 náboženství a výtvarná dílna po malé děti (2x měsíčně)
Václav Morávek
20. března po výročním shromáždění a občerstvení
půjdeme společně k pomníku kapitána Václava
Morávka. V. Morávek byl člen odbojové skupiny
Tři králové. 21. 3. 1942 byl zastřelen nedaleko
Prašného mostu, kde je nyní obnoven jeho pomník.
Václav Morávek byl člen ČCE. Nosil při sobě kapesní
vydání Bible kralické a soustavně si v ní četl.
10. 4. se budete moci o Václavu Morávkovi dovědět
více na přednášce historika Eduarda Stehlíka ve sboru
v Dejvicích. Začátek v 17:30 hodin.
čtvrtek
15:00 senioři (1x měsíčně)
19:00 biblická hodina pro všechny generace
. . . . . . . . . . . . . . . . .
. Toto
. .praví. Hospodin:
. . . . . . . . . . . . .
Jako ten, kteréhož matka jeho těší, tak já vás těšiti budu.
(Izajáš 66,13 – biblický verš pro rok 2016 . . . .
podle Hesel Jednoty bratrské)
. . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
e
va
n
g
e
l
í
K
51
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
v Praze 6–Střešovicích
Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6
FARNÍ SBOR
ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE
EVANGELICKÉ
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Koncerty na kopci:
V pátek 18. března – Ensemble Guillaume a Harmonia
Delectabilis, řídí Lukáš Vendl, začátek v 19:30 hodin.
Na neděli 10. dubna zveme na koncert skupiny
Cuthna Antiqua, začátek v 17 hodin.
neděle
9:30 bohoslužby
souběžně nedělní škola pro děti
Jeroným Pražský
Happening u příležitosti výročí jeho upálení bude
v Praze v sobotu 28. května.
Mimořádná setkání
Na Květnou neděli 20. března se bude v rámci nedělních bohoslužeb
od 9:30 konat výroční sborové shromáždění. Na programu
bude zpráva staršovstva o životě sboru a jeho hospodaření. Zveme
členy sboru k rozhovoru o nás i o situaci církve. Každý člen sboru,
který se chce sborového shromáždění aktivně zúčastnit, nechť si
zkontroluje, zda je uveden na seznamu členů s hlasovacím právem.
Tento seznam bude k nahlédnutí v kostele tři týdny před shromážděním. Případně se můžete dotázat br. faráře Pokorného, zda jste
v něm uvedeni.
Noc kostelů
V pátek 10. června večer se otevřou dveře mnoha kostelů a modliteben po celé republice a také u nás ve
Střešovicích. Sledujte program na stránkách sboru
nebo na speciálním webu Noci kostelů
www.nockostelu.cz.
KontaK t y . . . . . . . . .
.................
Zveme vás na bohoslužby o Velikonocích:
20. 3. Květná neděle, výroční sborové shromáždění
24. 3. Zelený čtvrtek / 19:00 pašije s vysluhováním sv. večeře Páně
25. 3. Velký pátek / 9:30 (!) bohoslužby
s vysluhováním sv. večeře Páně
27. 3. Boží hod velikonoční / 9:30 bohoslužby
s vysluhováním sv. večeře Páně
1
Farní sbor Českobratrské církve evangelické
v Praze 6-Střešovicích, Náměstí Před Bateriemi 22,
162 00 Praha 6; telefon fary a faráře Pavla
Pokorného: 224 312 107; farářky Lenky Ridzoňové:
222 361 121, 605 081 279;
kurátora Tomáše Fendrycha: 725 594 400;
e-mail sboru: [email protected]
sborová internetová adresa: http://evangelik.cz/
Osobní setkání a úřední záležitosti po tel. domluvě.
Zpráva o životě Sboru
v roce 2015 . . . . . . . . . . . .
......................
Neděle je vrcholem uplynulého týdne a současně začátkem týdne
nového. A nedělní bohoslužby jsou ve Střešovicích středem našich
setkání. Průměrná účast je 119 lidí, z toho 23 dětí. V uplynulém roce
posloužili kázáním faráři sboru Pavel Pokorný a Lenka Ridzoňová,
vikář Benjamin Kučera, dále Jaroslav Vetter, Pavel Kočnar a Jana Plíšková a několik hostů odjinud. Na průběhu bohoslužeb se podílejí
presbyteři (služba u vchodu, sbírka, příprava a vysluhování VP), varhaníci (Jiří Schneider, Pavel Gregora, Patrik Pospíšil) a další hudebníci, čtenáři ohlášek, pěvecký sbor. Poslání nám vyřizují děti. V roce
2015 byla kázání na perikopy církevního roku, většinou stejné jako
měly děti v nedělní škole, podobně sledujeme cyklus nedělní školy
od září, jsou to příběhy Starého zákona od jeho začátku.
Po začátku bohoslužeb odcházejí děti do nedělní školy, jejich učiteli
zde jsou Olga Brožová, Romana Kuboňová, Markéta Kočnarová,
Ondřej Lukáš, Věra Matějková, Jonáš Plíšek, Ráchel Ridzoňová,
Ondřej Roskovec, Petr Ryšavý, Benjamin Schneider, Klára Schneiderová, Vladimír Urbánek, Anna Zemánková a Viktor Žárský, do prázdnin také Dora Tichá. Učitelé se dvakrát v roce scházejí k poradě
s farářkou. Program v nedělní škole se připravuje podle příručky vydávané naší církví. Do června se jednalo o cyklus nazvaný Církevní rok,
od září se probíraly biblické příběhy SZ „Dál přece nejdeme sami“.
Ve sboru je více rodin s dětmi, maminky s těmi malými se setkávají
jednou za 14 dní v úterý dopoledne, malé děti mají své biblické
vyprávění, spojené s výtvarnou dílnou ve středu odpoledne, školní
děti se scházejí na biblické hodině. Dvakrát měly děti možnost přespat v kostele.
Skupina pěti konfirmandů se od září rozrostla o dalších devět o něco
mladších, ti starší budou konfirmováni na konci června 2016.
Mládež má svá setkání v úterý večer, vedení měl na starost Michael
Pfann. V létě mládež spolu s farářem Pavlem Pokorným strávila
10 dní v Rumunsku se skupinou mladých z Rumunska a Německa.
Mládež také pravidelně poskládá 220 výtisků tohoto sborového
zpravodaje. Děkujeme! Děti s konfirmandy a mládeží byly s Danielou
a Pavlem Pokornými na sborovém táboře v Opatovicích u Čáslavi.
Třicátníci se scházeli od ledna do června v malé skupince, od září se
setkání nekonají. Označení „třicátníci“ je více dáno tradicí než
vymezením věku účastníků. Tématy byla např. polská Křížová a její
význam pro česko-německé a německo-české vztahy (O. Engelhardt)
nebo reminiscenční terapie (Alena Fendrychová).
Ve sboru je pravidelně biblická hodina pro dospělé, mluvíme o textech, které jsou následující neděli základem kázání. Ke ztišení, soustředění na biblický text, zpěvu a modlitbě uprostřed týdne zveme
další zájemce. V první polovině roku se několikrát konala také biblická hodina v rodině, střídavě na různých místech. Jednou za měsíc
se koná biblická hodina v domově seniorů Hvězda.
Každý třetí čtvrtek v měsíci patří odpoledne ve sboru setkání
seniorů. Našimi hosty v uplynulém roce byli např. Jiří Skuhra (o Shakespearovi), Vláďa Skála (orloje), prof. Emmerová (o Škvoreckém),
Dagmar Urbánková (vlastní tvorba), Ivo Novák (Jemen), Věra
Váchová (usedlosti starých Střešovic), Michael Pfann (normalizace ve
vzpomínkách farářů), Zdislav Šíma (sluneční hodiny).
Páteční podvečer asi dvakrát v měsíci patří pěveckému sboru. Někdy
mají zpěváci delší zkoušku i v sobotu dopoledne. Sbor slýcháme při
některých nedělních bohoslužbách nebo třeba při Noci kostelů. Sbormistrem je sborový kantor Jiří Schneider.
Několikrát v roce, jak jinak než v pátek, se setkala skupina pátečníků, již tradičně před prázdninami u Roskovců na zahradě a před
Vánocemi ve sboru.
Svou vazbu ke sboru cítí i skupina bývalých střešovických sdruženců,
pravidelně se zde setkávají dvakrát do roka.
Staršovstvo se schází ke svým poradám jednou za měsíc, práce staršovstva se aktivně účastní i náhradníci. O jednotlivé oblasti naší činnosti se starají ještě zvláštní komise (stavební, finanční, přátelé Oss
a správní rada fondu dostavby).
Sborová diakonie připravuje setkání seniorů, spravuje potravinovou
banku a navštěvuje potřebné. Snaží se sledovat, kdo tím potřebným
právě je. Své porady má sborová diakonie jednou za dva měsíce.
Ve sboru je nás hodně a ne vždy se dovíme, že by byl někdo rád,
kdybychom za ním přišli na návštěvu. Ať už farář, nebo někdo jiný.
Dejte, prosíme, vědět. Někdy se v rodině konají také bohoslužby
s večeří Páně.
V roce 2014 jsme založili sociální fond, ze kterého je možné poskytnout finanční podporu. O využití rozhoduje pětičlenná správní rada.
Pět sester z našeho sboru chodí navštěvovat mentálně postižené do
Ústavu sociálních služeb ve Vlašské ulici. Je to vždy v úterý mezi
16. a 18. hodinou. Bylo by dobře, kdyby se ještě někdo připojil.
V roce 2015 pokračoval vikariát Benjamina Kučery. S manželkou
Karlou se ve sboru dobře integrovali, Bena si velmi oblíbily (nejen)
některé děti na biblické hodině a byly zklamány, když jeho vikariát
skončil. Karla měla ve sboru také výstavu svých obrázků a je autorkou obrázku na batůžcích, které dostaly střešovické děti k Vánocům.
Od října jsou Kučerovi na faře v Opatovicích. Ordinace nových
farářů, absolventů vikariátu, se konala v říjnu v našem sboru.
V dubnu navštívila skupina střešovických náš partnerský sbor v holandském Oss. Tématem rozhovoru byly
dějiny reformace v obou našich zemích.
Společně jsme vyrazili taky na výlet do Kutné Hory.
Prohlédli jsme si město, katedrálu a navštívili sbor, kde
je farářem bývalý střešovický vikář Ondřej Zikmund.
V září jsme strávili jeden víkend v Chotěboři, tématem
sobotního rozhovoru byl takzvaný „restart“. Rozhodli
jsme se, že v tomto roce místo do Chotěboře pojedeme do Herlíkovic.
2
Informace o dění ve sboru jsou k nalezení na internetu (www.evangelik.cz). Každý měsíc je k dispozici
zpravodaj Evangelík, dvakrát ročně vychází tzv. „velký
evangelík“, který je zároveň sborovým dopisem,
putujícím elektronicky nebo poštou ke všem členům
sboru. O sborové tiskoviny a aktualizaci webových
stránek se stará Jana Plíšková.
Jednou za měsíc se konají bohoslužby v Roztokách
u Prahy, kde žije více aktivních evangelických rodin
z různých pražských i mimopražských sborů. Kazatelé
se zde střídají, opakovaně zde kázal Pavel Pokorný
a Pavel Kočnar. Pravděpodobně tu bude obnovena
činnost kazatelské stanice sboru v Libčicích nad Vltavou.
Naši kazatelé, kromě farářů sboru také Pavel Kočnar,
Jana Plíšková a Jaroslav Vetter, podle možností konají
bohoslužby i v jiných sborech, zvláště v neobsazených
sborech Ústeckého seniorátu.
Při nedělních bohoslužbách ve Střešovicích byli
pokřtěni: Běla Lomičová, Eliáš Vetter, Dorota a Jan
Vondráškovi, Johanka a Ondřej Kapounovi, Jonáš
Nadrchal, Miroslav Kovář a Roza Posoldová.
Konaly se taky svatby: Willem Iyumbo a Denisa Hallová; Šimon Pokorný a Anna Trojanová; Alexandr
Guma a Vendula Marešová; Filip Vetter a Jana Pertlíková; Jiří Černý a Alexandra Lammelová; Vojtěch
Turýnský a Ndeshipanda Alisa Nangolo.
Čas od času je však v našem kostele třeba uspořádat
i pohřeb. Je to významný rituál pro nejbližší i pro širší
společenství.
Loni jsme se takto rozloučili s těmito členy sboru:
Taťána Bartošková, Eva Černohlávková, Libuše Doubravová, Evžen Fitzner, Michal Flegl, Eva Kurnasová,
Jaroslava (Milena) Lichocká, Jiří Mařík, Jiří Vahala
a Sylvie Zemánková.
Do sboru přistoupili: Pavla Bojarová, Martina Kapounová, Anna Pokorná, František Tichý a Tomáš Tichý. Ze
sboru (a církve) vystoupil Bohumil Doležal, Jakub
Žárský přestoupil do sboru Žižkov I.
V květnu byla synodem zvolena nová synodní rada.
Jejími členy jsou také Pavel Pokorný (první náměstek
synodního seniora) a Jiří Schneider (první náměstek
synodního kurátora).
Od května farářka Lenka Ridzoňová administruje sbor
v Dejvicích, od září je zde zvolena na třicetiprocentní
úvazek (vedle pokračujících 70 % ve Střešovicích).
Bude v Dejvicích do konce října 2016, kdy tam
nastoupí nový farář.
Konventem byl zvolen nový seniorátní výbor. Druhým
náměstkem seniorátní kurátorky je Tomáš Fendrych,
Lenka Ridzoňová je v seniorátním výboru náhradnicí
za faráře.
V seniorátním odboru mládeže mají Střešovice
početné zastoupení: Benjamina Schneidera, Kateřinu
Urbánkovou, Marii Zemánkovou a Josefa Žárského.
V červnu byl Pavel Kočnar pověřen funkcí hlavního
vězeňského kaplana. Do věznice jako dobrovolníci
docházejí také Jana Plíšková a Viktor Žárský.
Pavel Pokorný pracuje jako kaplan v mobilním hospici
Cesta domů, Jana Plíšková jako kaplan ve Všeobecné
fakultní nemocnici. Jana Plíšková a Lenka Ridzoňová
pracují v redakční radě časopisu Český bratr a Jiří
Schneider a Jana Plíšková v Křesťanské revui.
Rok 2015 byl rokem husovským. Ve Střešovicích jsme si toto výročí
připomněli divadlem Jana Potměšila, celocírkevní oslavy v Praze se
účastnil také náš pěvecký sbor.
Ve sboru bylo několik koncertů k charitativním účelům, např. pro
sdružení Maturus a pro uprchlický tábor v severním Iráku. Několik
měsíců jsme vystavovali fotografie Karla Cudlína na podporu práce
Diakonie. Třikrát ve sboru koncertovali žáci ZUŠ Jana Hanuše.
Pokračovalo občasné promítání filmů z Jednoho světa, viděli jsme
filmy o Ukrajině, Sýrii a o hospici. Po filmu vždy následuje beseda
s hosty.
Své sborové prostory jsme otevřeli veřejnosti také při Noci kostelů.
Několikrát jsme vařili polévku nebo připravovali chleby pro bezdomovce.
Alena Fendrychová pracuje jako koordinátorka pomoci migrantům
v rámci Diakonie i naší církve. Několik mladších bratří a sester jelo
opakovaně a dobrovolně pomáhat uprchlíkům na hranice (Srbsko,
Chorvatsko).
Sestra Janáková a bratr Mundil vyprávěli své životní příběhy žákům
ZŠ v rámci projektu Paměť národa.
Alena Fendrychová připravila s Joelem Pokorným a mládeží reminiscenční divadlo, více o tomto způsobu zpracování vzpomínek jste si
mohli přečíst v prosincovém Evangelíku.
Na čtvrtou adventní neděli se samozřejmě hrálo divadlo také, dopoledne hrály děti aktuálně zpracované Evangelium podle Matouše,
odpoledne byla pohádka, nazvaná Květinová dívka a démon.
Ve Střešovicích se konala seniorátní diskuse o přechodu církve
k samofinancování. Diskuse dále pokračuje a získala název „střešovická iniciativa“.
Sbor je společenství lidí. Scházíme se, nějak k sobě patříme. Pojí nás
přátelství, mnozí se známe již spoustu let. S některými se ale navzájem moc neznáme, někdo přichází jen někdy nebo výjimečně. Protože se mu to nehodí nebo nemůže. Někoho pojí se sborem vzpomínání a modlitby. Na čelní stěně kostela je nápis Jeden jest Mistr váš
Kristus, vy pak všichni bratři jste. Nespojuje nás (jen) pouto přátelství, sympatií, zvyku či příbuzenství, ale společný Mistr, Pán Ježíš.
Tomu věříme, v něm je naše naděje. Za to děkujeme.
V této zprávě píšeme hlavně o aktivitách na půdě sboru. Všichni ale
z kostela vycházíme ven, do škol, do práce, žijeme mezi sousedy, ve
městě. Vnímáme a sledujeme, co se děje kolem nás. Vycházíme
z kostela po požehnání a s požehnáním – nejen pro sebe.
3
Za staršovstvo sboru Lenka Ridzoňová
V sobotu před první nedělí postní děti vařily ve sboru polévku.
V neděli ji pak nabízely za dobrovolný příspěvek do postní sbírky
Diakonie na pomoc v uprchlickém táboře v severním Iráku.
veliKonoce . . . . . . . .
.................
vůle K životu
...........
......................
Nerezignovat, ale najít ticho
na popravu
šel sám
až když padl
mu pomohli zvednout kříž
kam ho nese?
k vlastní popravě?
kvůli komu?
kvůli mně?
za ty kdo padají
pod křížem svým
i pod tím který spolunesou
prosíme
Bože můj
proč jsi mě opustil?
až do konce chci věřit
že poznám smysl
tebe
naději
co bude dál
do konce a pak
nevím
zavřená hladina
život ke smrti
hrob ve skále
může mrtvý klepat na dveře Božího království?
k těm dveřím nemůžu přijít sám
jsem nesen
otevírají se
svítá neděle
dobré ráno Bože můj
lr
4
Jsem na návštěvě u paní v LDNce. Sedím vedle postele a přemýšlím,
kde brát sílu a chuť k životu. Jak ji předat, jak povzbudit. Obdivuji.
Úsměv na tváři, děkování sestře za podané jídlo, za čistou postel.
Obdivuji. Úsměv na tváři sester, ošetřovatelů, uklízeček. Kde brát
úsměv? (Bohužel často chybí.)
Kamarádka s depresemi je nadopována prášky, tak se jí zrovna daří
fungovat. Říká, že to nebude dlouho, že se zase propadne.
Jak žít s nemocí, která se nezlepší, jak vstát, když mě každý pohyb
bolí? Jak myslet, když se mé já ztrácí vinou nemocné duše? Proč
vstávat, když nemám práci, nemám kam jít? Jak jít dál, když jsme
přišli o blízkého člověka? Jak žít dál, když jsme ublížili, neseme vinu,
která se nedá odčinit? Jak držet pohromadě vztah, který skomírá?
Jak a proč otevřít oči, udělat krok dopředu? Co mi dá sílu?
Kde berou sílu k cestě ty tisíce uprchlíků? Jsou na útěku před něčím,
žene je strach, válka, neštěstí. Jsou víc vyhnanci než závodníci, nejdou za nějakou metou vepředu; tam, kde byli, už to nebylo
k vydržení.
V cíli nedojde k jásotu. Po dlouhém boji, po dlouhé cestě přijde
únava. Postadrenalinový syndrom. Tělo ohlásí, že zásoby jsou vyčerpány do dna.
Vůle k životu nestačí. Potřebuji smysl. Viktor Frankl mluví o vůli ke
smyslu. Tu má jen člověk. Hledám slova povzbuzení, hledám ty konkrétní smysly, kvůli kterým žít. Hledám, jak ukázat k tomu Smyslu
vepředu, Bohu s námi, před námi, nad námi.
Žasnu, když vidím, za jakou málo viditelnou nadějí se někdo zvedá...
Prosím, abych to taky dokázala.
Ne každý dojde smíření. Se svou situací, věkem, s blízkými, s Pánem
Bohem. Ne každý dokáže mít ruce složené v klíně, přestat držet
otěže, odevzdat se.
Richard Rohr píše: „...učím se být trpělivější a soucitnější. Už nenutím jako dřív řeku, aby tekla, ani ji už nepotřebuji vlastnit a neříkám
každému, že právě do této řeky musí vstoupit; a dokážu dokonce
důvěřovat těm, kteří tuto řeku nazývají jiným jménem...
Pokud jste odpustili sami sobě svoji nedokonalost a svá selhání,
můžete je stejně tak dobře odpustit téměř komukoli dalšímu...“
Profesor Morrie je starý pán, nevyléčitelná nemoc ho postupně stravuje. Každé úterý se setkává se svým studentem a hovoří spolu:
„Vy jste se nikdy nebál, že zestárnete?“ zeptal jsem se.
„Mitchi, já stárnutí dychtivě přijímám.“
„Dychtivě přijímáte?“ podivil jsem se.
„Je to prosté. Jak vyspíváš, dovídáš se víc a víc. Kdybys ustrnul ve
dvaadvaceti, navždy bys zůstal nevědomý jako ve dvaadvaceti. Stárnutí není jenom rozklad. Je to růst. Kromě negativní zkušenosti, že
zemřeš, přináší klad v podobě porozumění tomu, že zemřeš, a díky
tomu jsi schopen vést hodnotnější život.“
„Jistě,“ přikývl jsem, „ale kdyby stárnutí bylo tak hodnotné, proč si
lidé tak často postesknou: Kéž bych byl zase mladý? Nikdo neřekne:
Škoda, že už mi není šedesát.“
Usmál se. „Víš, o čem to vypovídá? O neuspokojivém životě.
O nenaplněném životě. O životě beze smyslu. Protože když nalezneš
smysl života, nechceš se vracet. Chceš jít jenom dopředu... Když se
budeš neustále bránit stárnutí, budeš věčně nespokojen, protože
tak jako tak zastárneš.“
Paní Marta je v domově pro seniory už dlouho. Je jí 90 let. Její pohyb
je omezen, má jen jednu nohu. Hbitost, s jakou se přesouvá
z postele na vozík, je stejně neuvěřitelná jako její živý zájem o druhé,
o dění venku, o sbor, ve kterém už fyzicky nebyla hodně dávno.
Odcházím z pokoje s novou energií a chutí do života.
Karel Satoria nazývá štěstí „optimální existencí“. „Vnímat a učinit
z toho, co právě řeším, svůj vrcholový životní výkon. To nej..., čeho
jsem právě schopen. My, fundamentalističtí pravdoláskaři tomu
říkáme ,laskavé uchopení přítomnosti... Optimální..., tedy nejlepší
možné naložení s tím, co právě dělám. K tomu je důležitý vnitřní
postoj, který vyžaduje trochu odvahy: přijmout přítomnost, nezatracovat ji, nebát se jí a neodepřít jí ‚laskavé uchopení‘. Dát se dané
situaci, investovat do ní to nej..., čeho jsem aktuálně schopen
a čeho je jí třeba.“
Občas se setkám s někým smířeným. Vděčně slaví narozeniny s vysokým číslem nebo neúnavně pečuje o postižené dítě. Není moc vidět.
Různých akcí se neúčastní, protože nemůže. Ví, že není dokonalý
a některé věci měl udělat jinak. Poznal slzy. Vzpomíná a děkuje.
Občas má strach, ale toho, co bude, se neděsí. Umí odevzdat své
věci, svůj čas, své plány, sebe. Našel ticho.
Lenka Ridzoňová
(Přečtěte si: Viktor Emil Frankl: Vůle ke smyslu; Richard Rohr:
Pád vzhůru; Mitch Albom: Úterky s Morriem; Karel Satoria:
Povoláním člověk)
pohřeb? roZhodně ano . . . .
......................
Stává se, že někdo z našeho sboru zemře, a my se o tom ani nedozvíme. Anebo se pozůstalí rozhodnou pohřeb nedělat. Anebo jej
vykonají jen v nejužším rodinném kruhu. Bývá mi to líto. Něco mi
schází. A nejspíš nejen mně.
„Pohřbívat“ bez pohřbu je u nás dnes velmi rozšířeno. Můžeme mít
téměř dojem (alespoň my v Praze), že je to normální. A přitom je to
zvláštnost, kterou se ve světě vyznačuje právě jen Česká republika
a území bývalé Německé demokratické republiky. Těžko říci, proč to
tak je. Možná je to tím, že naši a východoněmečtí komunisté si
dávali tolik záležet na proticírkevní politice. Systematicky zaváděli
sekulární obřady, které měly nahradit tradiční rituály s náboženstvím
spojené. Jednotlivci bez pevného zasazení do společenství se snáze
ovládají, a tak jsme zřejmě ztratili smysl pro skutečný komunitní
život. A přitom druhé lidi potřebujeme. Nejen nejužší rodina, ale širší
příbuzenstvo, rodina víry nám poskytují zázemí, pomáhají formovat
naši identitu, posilovat naše sebevědomí. O tyto vztahy je třeba
pečovat.
Příslušnost k určitému společenství, jeho vnitřní vztahy, společné
hodnoty a řád se rituály potvrzují. A právě pohřeb k nim patří.
V odborné terminologii se řadí k rituálům, kterým se říká přechodové; jde o přechod z jednoho společenského statutu do jiného.
Takové rituály najdeme ve všech kulturách, přechody mezi různými
životními fázemi totiž bývají mimořádně náročné, kritické. Patří sem
narození, dosažení dospělosti, založení rodiny a smrt. Přechodový
rituál je zprávou pro obě strany: Jedinci se dává na vědomí, že je přijat do nového statutu, že společenství ho přijímá, a společenství
dostává zprávu, že je tu další člen v nové roli. Všechno se mění, když
do společenství přibude někdo nový (narodí se dítě) nebo když jedinec dospěje nebo založí rodinu nebo společenství opouští (umírá,
odchází).
Mezi okamžiky životních krizí, kterých se přechodové rituály týkají,
řadíme i smrt. Jakýpak přechod, když jde o konec? I tady totiž jeden
člen společenství přechází do jiného statutu, přesněji řečeno
dokonce do jiného, nového způsobu existence. Člověk smrtí nemizí.
Jak krásně vyjádřil básník Jan Skácel a zhudebnil Jiří Pavlica: „Stále
jsou naši mrtví s námi.“ Jsou stále s námi, ovšem jinak než předtím.
Pohřbem tuto změnu, tuto skutečnost bereme na vědomí a vzájemně se ve společenství podporujeme, abychom ji unesli.
Pohřeb usnadňuje přechod zesnulého do jiného „světa“. Nelze si
myslet, že je to jedno, mrtvý o tom nic neví – neboť zvláštností nás
lidí je, že dovedeme budoucnost předjímat. Pro člověka směřujícího
ke smrti představuje určitou útěchu právě to vědomí, že bude mít
náležitý pohřeb, že dostane odpovídající doprovod při vstupu do
nové formy existence, o které tak málo víme a tolik se jí obáváme.
Pohřební rituál prokazatelně přináší oporu, zakotvení, řád. Jednou za
mnou přišel jeden člověk a povídá: „Víte, před půl rokem mi umřel
táta a my jsme neudělali pohřeb. Nějak jsme nevěděli jak. Možná
jsme se báli. Ale mně je nějak divně. Něco bychom udělat měli.“
Chvíli jsme povídali o jeho otci, o jejich vztahu, o ostatních příbuzných. Nakonec jsme se domluvili, že nějaký obřad uděláme při ukládání urny. Rodina neměla nic společného s církví, náboženský obřad
jim nic neříkal, bylo to
zcela civilní. Řekl jsem
jen něco o tom, co se
předává z otců na syny,
něco o vděčnosti a smíření; syn sám pak uložil
urnu na místo, rozhlédl
se po příbuzných a řekl,
že je rád, že jsou tady
a že k sobě patří.
Vzpomínám na jednu
umírající hospicovou
pacientku, která si mne pozvala a povídá: „Nejdřív jsem rodině
říkala, ať žádný pohřeb nedělají. Ale pak jsem si to rozmyslela.
Říkám si, že když mne svět tak pěkně přivítal, musím mu dát šanci
se rozloučit.“ Tím přivítáním myslela svůj křest. A mně připadalo
úžasné, jak mluvila o tom světě. Protože když se narodí člověk, svět
to pocítí, svět se změní, a stejně tak to svět pocítí, když jediný člověk
ze světa odchází. Mluvíváme o lidské důstojnosti. Co to je? Kde je ta
důstojnost patrna? Tam, kde si druhého člověka všimneme. Při
pohřbu zaznívá jméno zesnulého. Je v centru naší pozornosti. Přiznáváme mu jeho důstojnost. Každý je důležitý. Dokonce i člověk dosud
nenarozený. I dítě, které zemře ještě v těle matky, si pohřeb zasluhuje. A rozloučit se s ním potřebují jeho rodiče, blízcí a jejich společenství.
K pohřebnímu rituálu patří také hostina. Nejde ale jen o jídlo samo
– společné stolování má starou symboliku, utužuje přátelské vztahy.
Dokonce mi nevadí, když je u toho veselo – ale to musím obšírněji
vysvětlit. Úmrtí člověka zpravidla provází pocit viny u lidí v jeho
okolí. Společenství přece ztrácí svého člena, neudělali jsme něco
špatně? Bývá s tím spojen taky pocit dluhu – udělali jsme pro něho
dost? Jednali jsme s ním vždycky poctivě? Se smrtí je spojena
potřeba odpuštění a usmíření. To má zaznít jednoznačně v kázání, v modlitbách a v písních. Jestliže to
vše proběhlo, jak mělo, pak je možno si dopřát
i nějaké veselí. Vyjadřuje se tím symbolicky důležitá
skutečnost: i po smrti jednoho z nás je nám zbývajícím dovoleno se v dalším životě radovat.
Pozůstalí mají často obavy z vlastních emocí: „Přece
se nebudu ještě trýznit!“ Domnívám se, že právě
pohřeb jakožto bezpečný rituál nabízí možnost, jak
s vlastními nesnadnými emocemi naložit, aniž
bychom je museli vytěsnit nebo potlačit.
5
Pohřeb dává prostor přátelům a vzdálenějším známým zesnulého, aby svůj vztah k němu a jeho blízkým vyjádřili. Jestliže se nejbližší rodina rozhodne
pohřeb nedělat, co si všichni tihle lidé počnou?
U nás ve střešovickém sboru míváme pohřby s rakví
v kostele. Pohřeb je setkání, loučení, doprovázení.
A také bohoslužba. S bohoslužbou v neděli si uvědomuji jistou spojitost, děje se v kontextu života,
a přitom vždycky nějakým způsobem odkazuje k lidské pomíjivosti, ke smrti, neboť z Kristova příběhu
tyhle motivy nelze vypustit. A právě i pohřební bohoslužba k životu vždycky nějakým způsobem odkazuje
– v každé bohoslužbě si Kristův příběh vyúsťující do
naděje vzkříšení připomínáme.
O posledních věcech člověka stojí za to včas
a důkladně přemýšlet. Nebojte se a neostýchejte se
nás ptát, s kolegyní sestrou farářkou Lenkou Ridzoňovou jsme oba ochotni o těchto věcech rozmlouvat
a pohřby konat.
Pavel Pokorný
funkční a využívané knihovny byl ochoten někdo dobré knihy věnovat, resp. je sponzorovat.
Je dobře, že i veřejné knihovny nabízejí kvalitní tituly, do sborové
knihovny bych nejspíš zamířila, když hledám knihu teologickou nebo
křesťanskou beletrii. Knihy C. S. Lewise a další nabízí třeba knihovna
v Praze-Braníku.
Jak je to s knihovnou ve Střešovicích?
V místnosti pokladníků najdete police s 660 knihami, podívejte se!
Další, většinou starší a nezařazené knihy jsou ve sboru na jiném
místě. Katalog si můžete prohlédnout na webu nebo na sborové
nástěnce.
Do knihovny přibude ročně několik knih. K zapůjčení je např. i DVD
o Přemyslu Pitterovi Milujte své nepřátele. Z poslední doby doporučuji například tituly holandského teologa Nico ter Lindena, na
sklonku roku vyšla v češtině jeho kniha Země pod duhou. Tato kniha
má v naší knihovně krásné kulaté číslo 660.
Lenka Ridzoňová
Zašedlý ležáK,
nebo živá Kniha?
Naše sborové knihovny . . . . . . . . . . . . .
......................
V kostele skříň, ve skříni police, v polici knihy v šedomodrém papíře,
na hřbetě číslo...
Tak nějak mi z dětství utkvěla v paměti sborová knihovna. Před
časem jsem pátrala, jak to s knihovnami vypadá dnes. Na moje
otázky odpovědělo 17 farářů.
Ve sborech knihovny máme, příp. jsme donedávna měli. Někde se
knihovny ruší. Většinou
z prostorových důvodů.
A taky proto, že si nikdo
nic nepůjčuje. A nepůjčuje si proto, že o dané
knihy nemá zájem,
eventuálně vůbec neví,
že by se něco půjčit
dalo.
Co v knihovnách nalezneme? Teologii, beletrii, dětské knihy, většinou z minulého století a starší. Často se sborová knihovna stane
oblíbeným cílem, kam složit nechtěné dědictví po předcích – přece
to nevyhodíme, dáme to do kostela... (to neplatí jen o knihách,
v kostele se přece hodí všechno).
Ale knihovna nemusí být jen skanzenem popsaného papíru.
V některých sborech mají knihovníka, ten se stará o pořádek a propagaci. V Horní Čermné je tzv. knihovna „stará“ (tři skříně)
a „mladá“ (poličky). V té mladé jsou hlavně katechetické pomůcky
a historiografie, zájemci občas přijdou. V Jindřichově Hradci je
nabídka knihovny široká; najdete tady náboženské knihy, encyklopedie a slovníky, trochu beletrie, CD a DVD a nově i učebnice. A něco
se půjčí tak třikrát do měsíce.
Ví se o knihovně ve sboru? Jsou knihy vidět? Máme katalog? Je
možné si jej najít na sborovém webu? Dovíme se o novinkách?
Třeba v Nosislavi se rozhodli knihovnu doplňovat a o novinkách
informovat v ohláškách.
Knihy jsou drahé a sbory většinou nemají peněz nazbyt, je tedy
pochopitelné, že nové knihy nejsou prioritou. Je ale škoda nevyužít,
resp. nenabídnout to kvalitní, co ve sborech máme. A možná by do
SbírKové Kupóny . . . . . . . .
......................
Sborové shromáždění v roce 2015 odsouhlasilo zavedení kupónů
pro chrámové sbírky. Každý člen sboru si může kupóny nakoupit
u pokladníků předem a pak, místo finanční hotovosti, jimi dle svého
uvážení přispívat do chrámové sbírky. Jejich smyslem je umožnit členům sboru i u těchto prostředků odpočet z daní tak jako u saláru
a darů věnovaných sboru nebo církvi.
Kupóny se začaly prodávat v polovině května 2015, nakoupilo se
jich za 29 600 Kč. Část sbírek placených kupóny tvoří přibližně
26 %, toto číslo průběžně narůstá.
Podle zprávy Romany Plischkové sepsala L. Ridzoňová
6
vaše příSpěvKy
na Sborové potřeby . .
.................
Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela,
všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou
nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u našich pokladníků (sestry Lída Pospíšilová
a Olga Brožová) nebo bankovním příkazem.
Číslo účtu: 2000275839/2010
Variabilní symbol (vyjadřuje účel)
salár .....................................................684
Jeronýmova jednota ..............................911
varhany (údržba, opravy) ................682 007
fond oprav .....................................682 008
sborová diakonie............................682 011
Sociální fond má účet 2500653381/2010.
Salár je dobrovolný příspěvek člena církve; doporučená výše je 5 % celoročních čistých příjmů; doporučený způsob úhrady je měsíční (nebo čtvrtletní)
trvalý příkaz z bankovního účtu.
Specifický symbol (není nutný, napomáhá však
identifikaci dárce) – použijte své osobní číslo (pod
kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru);
toto osobní číslo najdete na titulní straně
velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména;
také vám je na požádání sdělí bratr farář Pokorný
(tel. 224 312 107 nebo 731 314 689 nebo
e-mailem na adrese [email protected]).
do Střešovic oKliKou
.................
Pavel Pokorný je „mým farářem“ už 15 roků. A teď se
budeme potkávat i na půdě Ústřední církevní kanceláře. Byl totiž zvolen do nové synodní rady ČCE – jako
první náměstek synodního seniora.
Jako farář má za sebou dvanáctiletou službu ve sboru
v Trutnově, od roku 2000 je farářem v pražských Střešovicích.
Předtím ale ještě strávil jeden rok v USA, ve státě
Texas; vzdělával se tam v pastoraci, teoreticky i prakticky.
Pavel Pokorný se také věnuje nemocničnímu kaplanství, nejprve v pražské nemocnici v Motole, nyní již
pátým rokem spolupracuje s mobilním hospicem
Cesta domů.
S ženou Danielou má tři syny a nejmladší dceru.
Tvůj první sbor a zároveň jediný předchozí byl
tedy ten trutnovský. Jak na něj vzpomínáš?
Samozřejmě to byl daleko menší okruh lidí než tady
ve Střešovicích, alespoň těch bližších. To dost
významné tam ale spočívalo v tom, že jde o Sudety, ve sboru to bylo
pořád nějakým způsobem znát. Každý přišel odjinud. A krátce po
válce přišli komunisti; určitá atmosféra strachu a nedůvěry se tam
usídlila a měla vliv, a tak bylo zcela normální, že se lidé v kostele
navzájem neznali. Vnímal jsem to i já koncem 80. let, kdy jsem tam
přišel. Lidé nevěděli, jak se jmenují ti, co sedí v kostele v lavici vedle
nich. Prostě to nebylo zvykem. Zatímco v těch tradičních sborech,
tam se přece znají celé rodiny navzájem...
začátkem bohoslužeb chystal v kanceláři, se jemně pootevřely dveře,
pan farář nakoukl dovnitř a řekl: kdybys něco potřeboval, jsem tady.
A hned zase dveře zavřel. Je nablízku, kdyby bylo třeba, a právě nic
víc. A tak je to dodnes. I členství ve staršovstvu, které mu někdo
nabízel, moudře a jednoznačně odmítl.
Jak se tenkrát stalo, že jste celá rodina odjeli do té
Ameriky?
V 90. letech se i v církvi děly různé nové věci, jednou z nich byl vikariát. Na tom jsem se podílel i já a měl jsem spolu s dalšími na starosti pastorační seminář. Moc jsem toho o té věci nevěděl, co jsem
pochytil na naší fakultě, zdálo se mi trapně málo; bylo mi jasné, že
se potřebuji nějak vzdělat, což za normálního provozu ve sboru moc
nešlo. A tak jsem využil možnosti tříměsíčního studijního volna,
k němu si vzal neplacenou dovolenou a jel se vzdělávat na rok do
Texasu. Prvních pár měsíců jsem četl knihy, praxe se pak odehrávala
v nemocnici.
To je ale dnes už jiné, ne?
Jistě že se to už změnilo. Ale souvisela s tím ještě další věc – u řady
z nich, u těch starších, jsem pociťoval určitý zvláštní smutek z toho,
že život prožili v místě, ke kterému neměli vztah. Přicházeli tam po
válce jako mladí, zakládali tam rodiny, jenomže tam šli třeba z donucení, do baráků po Němcích; a jako by si to po těch letech celé ještě
nějak víc uvědomili. Časy se změnily, pro generaci, která se tam už
narodila, to neplatí. Dnes je celé město velmi živé, kulturní...
Od trutnovských ve sboru jsem hodně přijal. Už začátek byl pěkný,
přestože jsem po 14 dnech od nástupu odešel na dva roky na vojnu.
Lidi ze sboru mi psali a jezdili za mnou na návštěvy, pomáhalo mi to
tu vojnu přečkat. Když nám se Zvonkem Šormem pak krajský církevní
tajemník odebíral státní souhlas, jednoznačně se za nás postavili. Od
kurátora jsem se naučil úctě k církevním řádům a skutečně demokratickému jednání.
Kdo to vlastně celé vyjednal?
Já bych byl jel rád do Anglie; že to byl nakonec zrovna Texas, stalo se
na doporučení jedné kamarádky Tomáše Hančila, který dělal doktorát v Princetonu v New Jersey, a my jsme se tam s ní při návštěvě
Hančilových setkali. Ta mne navedla na pana profesora Underwooda
v Austinu. A Gerhard Frey-Reininghaus potom tady vyjednal stipendium. Zasloužila se o to taky paní Betty McGinnis. Navíc se ukázalo,
že v Texasu je církev, která má české kořeny – Unity of the Brethren.
Jejich farářka Linda Chandler byla nadšena tím, že tam přijede studovat český farář. Zorganizovala sbírku, což nám umožnilo, že jsme
mohli jet s celou rodinou. Do téhle církve mě pak hodně zvali, víckrát jsem u nich v různých sborech kázal. Setkání s potomky českých
imigrantů bylo nesmírně zajímavé. Byli nám něčím velmi blízcí
a přitom měli takové zdravé sebevědomí, které myslím většina
postkomunistických Čechů postrádá.
A po 12 letech jsi odešel k nám do Střešovic, ovšem
s přestupem přes Ameriku.
To byla podobná situace. Sotva jsem v Praze začal, odletěl jsem na
rok do Texasu. Ten skutečný začátek byl vlastně až po návratu,
v roce 2000. A řekl bych, že byl na církevní zvyky dost neobvyklý,
s Jaroslavem Vetterem, kterého jsem měl vystřídat, jsme můj první
měsíc pracovali ve skutečnosti oba, každý na půl úvazku. Celý červen
toho roku jsme byli na faře spolu a on mi sbor předával.
Jaká ta spolupráce byla?
Úžasná. Trpělivě mi vysvětloval vše, pokud šlo o chod sboru, včetně
technického zázemí a kontaktů na řemeslníky... Vyprávěl, jak on sbor
vidí, rozhodně ale neřekl ani slovo o jednotlivých lidech, to nechával
zcela na mém úsudku.
Výstup na Enchanted Rock (Texas) – poutní místo
severoamerických Indiánů
Pokud bývalý farář ve sboru zůstává, může být jeho postoj
k tomu novému někdy „problematický“. Jak to bylo v tvém
případě?
Myslím, že se to dá velmi výstižně vystihnout jedinou malou příhodou: V den mé instalace, v listopadu roku 2000, když jsem se před
7
Kvůli nedělním bohoslužbám jsi ale v Texasu rok nežil.
Ani ne rok, deset měsíců. Můj studijní program spočíval v četbě literatury z oboru pastorace a účasti na odborných seminářích, zabýval
jsem se v nich rituály, skupinovým poradenstvím a bioetikou. Líbil se
mi intenzivní způsob studia – na každou hodinu bylo třeba přečíst
literaturu, reflektovat četbu i dění na semináři a písemně tuto reflexi
zachytit. Větší písemná práce se týkala bioetiky; šlo o teologický
pohled na „kvalitu života“, které se dnes v medicíně věnuje hodně
pozornosti. Významnou součástí studia byla pastorační, kaplanská
praxe v nemocnici.
O jaké nemocnice šlo? Bylo jich víc?
Nemocnice to byly dvě. V té první bylo kaplanů-stážistů víc, já jsem
chodil na ortopedii. Řekl bych, že ta ortopedie byl určitý záměr, že
mě šetřili. O něco lehčí pacienti, žádná onkologie... Ovšem zas tak
snadné to nebylo. V té druhé nemocnici jsem byl na stáži sám
a podle potřeby jsem chodil na všechna oddělení. Kaplanská služba
je k dispozici 24 hodin denně, takže jsme měli i noční služby, byť jen
doma, na telefonu. Když zemře pacient, kaplan se volá zcela standardně. Úkoly jsou jasné: přijdeš za službu konající sestrou, posoudíš, zda je v pořádku, když jí zrovna umřel pacient, zatelefonuješ
rodině, domlouváš pohřební službu.
k odchodu důvod. Byly tam ale i jné svízele. Týkaly se spíš administrativy a byrokracie, vykazování počtu pracovních hodin, administrativa versus práce u lůžka. Koordinátorka s námi vedla velice zdlouhavé porady, a pak mi vytýkala, že mám málo času na práci
s pacienty, jak jsem jej ale měl mít?
Co je tedy v Cestě domů jiné?
Zápisy tam dělám taky, ale jsou funkční. Čtu záznam od ostatních,
od zdravotníka, sociálního pracovníka, psychoterapeuta, poskytuji
jim záznam svůj. To je na tom to pěkné, je to opravdu práce v týmu,
který bdí nad pacientem, a stejně tak nad jeho rodinou. I pro hospic
platí, že pacienti zas tak často kaplana nepotřebují, rodina ale ano.
Nejvíc těsně po úmrtí. A případně potřebují pomoc s pohřbem.
Takovou kaplanskou práci si tady u nás vůbec neumím
představit.
Já jsem si až tady, zpětně, uvědomil, v čem tam ta kaplanská „síla“
spočívá. Konkrétně při tom úmrtí – instrukce jsou velmi detailní, je
přesně dáno, co mám dělat, jsem pořád přítomen, i když mě některá
rodina třeba nepotřebuje. Pak přijede pohřební služba, naloží zesnulého na vozík a já jdu s ním, doprovázím ho až k bráně nemocnice.
To se s tím, jak se s tělem mrtvého zachází v českých nemocnicích,
nedá vůbec srovnat. Ještě bych chtěl zdůraznit, že jsem měl
postupně dvě supervizorky, které byly velmi odlišné, ale obojí bylo
pro mě velice přínosné. Já tu možnost probrat svou práci a své
dojmy se supervizorkou považuji za vůbec nejpodstatnější.
Jsi zvolen do nové synodní rady. Co tam máš na starosti?
Církevní publikace, vzdělávání kazatelů, pastorační pracovníky
a kaplany a zahraniční ekumenické vztahy.
Myslíš, že budeš muset v něčem polevit? Ubrat, pokud jde
o práci ve střešovickém sboru?
Já jsem už ubral. Ona to ale není jen otázka dostatku času, jde
i o jakési břemeno. Člověk na ty funkce musí také nějak myslet, nosí
si je s sebou. Skončil jsem tedy v církevní pastýřské radě a ve výboru
Asociace nemocničních kaplanů. A to musí být znát. Co se týče
sboru, ten to doufám nepocítí, to bych nerad. S Lenkou Ridzoňovou,
naší druhou farářkou, už jsme se dohodli, některé věci zjednodušíme
a ona převezme víc administrativy.
To je tedy postoj nemocnice. A co sami pacienti? Mají
o kaplana zájem větší, než jak to známe odsud?
Jistě je to jiné. Jak jsou ti Američané takoví svobodnější, mají taky
dost jasno v tom, co chtějí: Za hodinu jdu na operaci, chci, abyste se
se mnou pomodlil. Žádný dlouhý hovor. Většinou mě k pacientům
volali, ale někdy jsme je obcházel sám a svou službu nabízel; a to
pak jsem se s odmítnutím, někdy i dost razantním, taky setkával.
Být v synodní radě, to je, navzdory množství práce, určité
poslání duchovní. Co bys k tomu na závěr řekl?
Připadá mi, že je v církvi znát určitý neklid a nejistota, jako kdyby do
sborů šly dva trochu protichůdné signály – nastává těžká doba,
budeme muset platit faráře, na druhou stranu je tady balík peněz,
které se budou rozdávat... Něco to v církvi vyvolává a mně to není
jedno, zajímá mě to. Zajímá mě, co to s námi bude dělat mentálně,
a vlastně i duchovně! Jakkoli ta změna bude i bolestná, určitě znamená taky něco dobrého, novou naději. Právě na té mentální
a duchovní rovině. To svízelné, třeba že některé sbory opravdu zaniknou, zároveň může znamenat, že se můžeme zbavit nějakého,
možná zbytečného břemene, administrativního balastu, kusu starostí, které se netýkají podstaty. A určitě nás to přiměje přemýšlet,
k čemu že ta církev vůbec je, co může svému okolí a taky království
Božímu přinést. Tak takhle bych se na to rád díval.
A co bylo po návratu?
Začal jsem farářovat ve Střešovicích. A vrátil se k vikariátu. Ale zároveň to byla doba, kdy se začínalo mluvit o kaplanské službě. Rozneslo se, že jsem byl v té Americe, a tak mě pozvali do komise při
Ekumenické radě církví pro duchovní službu ve zdravotnictví. Ale
kromě toho jsem dostal nabídku, abych šel jako kaplan pracovat do
motolské nemocnice. Na malý úvazek, vedle práce faráře. Spolu
s doktorkou Kalvínskou jsem tam tu službu zakládal.
Nejstarší český kostel v Texasu z roku 1860
Nejdřív motolská nemocnice, pak hospic.
Můžeš to srovnat?
V Motole jsem byl asi 5 let. Nebýt neshody s šéfkou, asi bych neměl
8
Rozhovor připravila Jana Plíšková