Vyda ená expedice za úplným zatm ním M síce 21. února 2008 aneb

Vyda ená expedice za úplným zatm ním M síce 21. února 2008 aneb

Vyda ená expedice za úplným zatm ním M síce 21. února 2008
aneb
Cesta až na konec sv ta
ě
ě
Poslední úplné zatm ní M síce, které jsme do ervna 2011 (ne)mohli pozorovat z území
eské republiky, je nenávratn pry . Vzhledem k mé silné sympatii k tomuto bezpochyby
úžasnému úkazu se dalo vcelku jist o ekávat, že jsem si jej za žádnou cenu nemohl nechat
ujít. Ano, už mi bylo mnohokrát vytýkáno, že tento úkaz už v dnešní dob nemá žádnou
v deckou hodnotu a že je to prost jen úkaz pro blaho oka pro p ípad, že není co na práci
a v televizi nic nedávají, ale tím m rozhodn nikdo neodradil. Navíc po neúsp šném výletu
za úplným zatm ním M síce v b eznu 2007 jsme s Daliborem Hanžlem cht li náš defekt
napravit a tato únorová podívaná se tak stala velkou výzvou pro expedici v p ípad
zataženého po así. By název tém v bec nesouvisí s posledním dílem trilogie Pirát
z Karibiku, ob as jsem si p ipadal jako kapitán Jack Sparrow, jehož neúnavný duch se stav l
tvá í v tvá nemožnému. Jako správná expedice se ani tato neobešla bez komplikací, které
jsme museli ešit kolikrát na poslední chvíli. Jack Sparrow by koukal.
č
Č
ě
č
ě
č
ě
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ě
ř
ě
ř
ů
ť
ů
ě
ř
č
ě
č
ř
ř
ř
ř
ě
ě
ě
S Daliborem jsme m li dohodu, že v p ípad lokální obla nosti se prost vydáme každý svým
autem do nejbližších eských dálav, kde se sejdeme. Pokud nad naší republikou zavládne
silná obla nost, vydáme se mým autem do nejbližšího zahrani í. O expedici projevil zájem
i Petr Komárek, sou asný vedoucí hv zdárny, jehož jsem upozor oval, že pokud se pojede za
hranice, Dalibor svým vybavením zaplní zadní prostory auta tak, že maximální po et lidí na
výlet z stane u ísla dva. Laskavý Dalin však oželel sv j dvaceticentimetrový reflektor a naše
skupina se tak otev ela do po tu t í. Ovšem to byly pouhé plány. Realita nás ješt mnohokrát
dostihla.
ř
č
č
č
č
ě
č
ň
č
ů
ů
č
ě
ř
ě
č
ř
ď
P edpov po así jsem sledoval den co den už dlouho p ed kýženým 21. únorem a když se
kone n zastavila na stále opakujícím se (a zp es ujícím se) stavu, bylo mi docela smutno. Od
západu se m la v noci hrnout fronta z ob asným dešt m a na horách se sn hem, a to mluvím o
st ede ní noci. Samotný úkaz m l za ít až asn ráno na tvrte ní obloze. Bylo tedy jasné, že
nastává dosti podobná situace, jako p ed rokem v b eznu, kdy jsme se rozhodli jet st emhlav
proti front a narazit tak na jasnou oblohu na jejím konci. Tehdy se ale ukázalo, že bylo
pot eba jet mnohem dál a že vývoj oblak je nevyzpytatelný, takže z tohoto pohledu bylo
lepší uvažovat o úprku p ed frontou sm rem na východ. Po mnohých dohadech a konzultacích
jsme se tedy dohodli, že vyrazíme na Slovensko. První potíž ale nastala už ve chvíli, kdy jsem
den p ed zatm ním podlehl ekonomické krizi p i plánu jet do Brna mým autem, odkud by se
jelo dále na východ. Dalibor se tedy musel smí it s tím, že se vyrazí z Brna jeho Favoritem.
Vzhledem ke stavu jeho auta dal ultimátum, že maximální destinace se bude nacházet 400 km
po komunikacích na východ. Šance tu byla, protože t ch 400 km se shodovalo s cestou
sm rem k Bratislav a Rimavské Sobot , nebo k Martinu (a dál na východ sm rem
k Popradu), kam nás meteorologické modely jen lákaly (alespo tedy na ást úkazu). Poslední
k ížová kontrola p edpov di m v Pardubicích ve st edu kolem 16. hodiny ujistila, že máme
velkou nad ji. Nadšený Petr Komárek (kterému jsem teprve odpoledne toho dne ekl, že je
v Daliborov aut pro n j místo) dostal za úkol sehnat slovenskou dálni ní známku. Úkol to
byl nesnadný, ale Petrovi se to poda ilo. Se sbaleným vybavením jsem o p l páté vyrazil
z domu na nádraží a p íjemný pohled na blankytnou oblohu m mírn uklid oval. Dalibor
po ítal s tím, že vyrazíme n kdy kolem osmé ve erní, což parádn korespondovalo
s posledním možným vlakovým spojem, který nás s Petrem m l do Brna p esunout. To jsem
ale netušil, že tady nap tí zna n vzroste.
ř
č
ř
ě
č
ř
ň
ě
ě
ě
č
ě
ř
č
ě
č
č
č
ř
č
ř
ř
ě
ů
ř
ě
ř
ě
ř
ř
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ň
ě
ř
č
ě
ř
ř
ě
ř
ě
ě
ě
č
ů
ř
ě
ě
ř
ň
ě
ě
č
č
ě
ř
ě
ě
č
1
Jak tak stojím p ed nádražní budovou, nosní uli ky mi dráždí odpudivý kou z cigaretového
dýmu. Otá ím se k jeho zdroji a jistý starší muž popotahuje jeden kus cigarety za druhým.
V tom mi vibruje v kapse mobil, tak jej vytahuji a p e ítám zprávu. Je od Dalibora a zní asi
takto: „Nemam auto, je rozbity. Sezen jiny.d“. Musím uznat, že v tom okamžiku jsem
nev d l, jestli spíš šílet, nebo vát, nebo rozdupat mobil. V tom vidím Petra, jak se vesele
p ibližuje na svém kole a uvazuje ho k zábradlí nedaleko nádraží. Už v té dob za ínám volat
všem známým i neznámým z Brna, protože p ípadný výjezd z Pardubic by byl z mého
pohledu prohrou v souboji s asem. Navíc už jsme si koupili lístky do vlaku. Ani bych se
nedivil, kdyby každý, koho jsem p es mobil žádal o auto, urychlen zav sil. P eci jenom
takhle narychlo p j ovat auto n komu tém neznámému je pro každého majitele vozu
nep edstavitelný hazard. Evi ka Neureiterová mi doporu uje hutný seznam lidí, ale jaksi
všichni jsou známí spíš Dalibora, než moji. Ale jako iniciátor akce p ekonávám bariéru
a s ostudou je obvolávám. Našt stí nikdo nezav šuje, jenom s mým pochopením odmítá.
Krásný úpl kový M síc práv vychází.
ř
č
ř
č
ř
ě
č
ě
ř
ě
ř
č
ř
č
ě
ě
ř
ř
ů
ě
ě
ř
č
ř
č
č
ř
ě
ě
ě
ě
ň
ě
ě
P ijíždí vlak, do kterého nastupuji s ohromnou nejistotou. Popravd nám ob ma na chvíli
p ipadá ten nástup jako nesmyslný krok vzh ru. P esto Petr je v tší optimista a když nalézáme
volné kupé, prost se jen dívá na M síc. Je krásn jasno a ta bílá koule tam na obloze nás nutí
n co rychle vymyslet. Nevzdávat to. Zatímco já volám Daliborovi, který s nervozitou
(a patrným hn vem k situaci) nás nutí vysko it z vlaku a jet z Pardubic mým autem, Petr se
stále škrábe na hlav . A pak z n j vychází nejzlomov jší otázka celé expedice: „A co Honza
Vodrážka?“ No jasn ! Náš svérázný pardubický kamarád, který v Brn studuje, by se k nám
nemusel oto it zády. Petr tedy ape prsty po mobilu a volá. Honza to zvedá, Petr vysv tluje
situaci, sm je se, baví se, zav šuje a povídá: „Máme auto.“ Ani nevíte, jak dob e mi najednou
bylo. Ale rad ji jsem si opakoval, že ješt stále nemusí být vyhráno.
ř
ů
ě
ř
ř
ě
ě
ě
ě
ě
č
ě
ě
ě
ě
ě
ť
ě
č
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ě
Na brn nském nádraží se setkáváme s Daliborem, kterého jsme o aut informovali z vlaku.
Hned pochodujeme na Honzou ur eném míst , kde nás eká další šok. Honzovo op vované
auto je Moskvi s pom rn velkým prostorem, ale k správnému ízení pot ebuje p ednášku.
Z vý tu nejzajímav jších vlastností nezabírá 3. rychlostní stupe hned, ale musí se za adit
meziplynem. Ani brzdy nejsou tak silné. Já se auta lekám hned, ale Dalibor, a s obavami, se
hrdinn u í s ním ídit. Od nádraží jedeme k Honzovým kolejím, kde nám auto p edává
a lou í se. Taky nás uklid uje tím, že bude v kontaktu po celou noc. Dalibor p ebírá ízení a já
mén náro nou roli navigátora. V rukou mám autoatlas R z roku 2004 a pro slovenskou
stranu pak autoatlas SFR. U Dalibora doma v brn nských Medlánkách ješt nabíráme jeho
vybavení a hurá k hranicím! No, hurá zrovna ne ...
ě
ě
č
ě
č
ě
č
ř
ř
ř
ě
č
ň
ř
č
ě
č
ř
ř
č
ň
ř
ř
Č
ě
č
Č
ě
ě
ě
Cesta vede p es Vyškov, Krom íž, Otrokovice, Zlín až na Horní Lide , kde je poslední
benzínka p ed hranicemi. Už v p li cesty (která je kv li provozu skute n pomalá) najednou
Dalibor zjiš uje, že auto n jak cuká a pomalu ztrácí akceleraci. Nejd ív to bereme s legrací,
ale když už jsme za Zlínem, ost ílený Moskvi p estává jet do kopce víc jak 40km/h
a s radostí ješt více zpomaluje. Dalibor, a tla í na plyn na doraz, to vidí marn . Ob as
problikne kontrolka s olejem. Stavíme kousek od jedné benzínky na v tším prostranství, kde
auto dojíždí doslova díky setrva nosti. Petr tedy blouzniv ch apá po mobilu a volá. První
Honzova otázka prý byla: „Vy jste mi to rozbili?“ Kdepak. Nerozbili. Petr kýve, rozumí,
souhlasí, klidn konverzuje. Z jeho výrazu se mi op t zvedá rtu na m i i nad je. Jakmile
Petr zav šuje, vesele povídá: „To je prej normální. Máme zatahat za n jaký trubi ky
u karburátoru a nechat ho chvilku vychladnout ... A pak to pojede.“ No tak jo. Necháme auto
chvilku vychladnout. Co si ale perfektn pamatuji, byl náš výraz p i pohledu pod kapotu.
ř
ř
č
ů
ů
ě
ř
č
ť
ě
ř
ř
č
ř
ě
ě
č
č
č
ě
ě
č
ň
ě
ě
ť
ě
ě
ř
ě
č
ě
č
ě
ř
2
ě
ě
ě
Já už jsem vid l motor auta v autoškole, ale najít v téhle ruské mašin karburátor byla vážn
epizoda sama. Petr instinktivn zatahal za všechny trubi ky a pá ky, co byly v dohledu, ímž
u m zase rtu klesla. B hví, za co vlastn zatahal a jestli ješt nastartujeme. M síc na obloze
vystoupal výš zase o n kolik stup .
ě
č
č
č
ů
ť
ě
ě
ě
ě
ů
ě
ň
ě
Po chvilce, kterou Dalibor definoval jako „referen ní“, se klí ek v zapalování op t otá í a nic.
Auto jen bublá. No paráda. Ale p i druhém oto ení skute n naskakuje hluboký dunivý zvuk,
atmosféra okolo nás nápadn b lá kou em z výfuku a Dalin zkouší pomalou jízdu po
prostranství. Ano! Jede to! Jedeme dál!
č
č
č
ě
ř
ě
č
č
ě
ř
ě
Kolem jedenácté ve erní se kone n dostáváme k poslední benzínce, kde tankujeme do
plného stavu nádrže. Všude je mrznoucí mlha, ale auto má našt stí funk ní a skute n ú inné
topení. Vzáp tí zjiš uji, že i tato benzínka byla volbou š astné náhody, nebo další už je
zav ená a tahle zavírala hned po nás. Já si koupil chlazené kafe, abych byl dále pln
nápomocen. Jenomže po jeho vypití, když už se ocitáme za hranicemi, najednou cítím
mraven ení po celém t le a neuv iteln to ící se hlavu. V sed zhluboka dýchám a když
p ichází další p estávka pro zpomalující se auto (už to nebylo tak hrozné), zjiš uji, že moje
nohy necht jí poslouchat moje t lo. Zkrátka, je mi blb . To je ovšem k dobru, protože jsem si
tím definitivn potvrdil, že moje t lo kofein nemá v oblib . Takže jestli chci p íšt nespat,
rozhodn to nem žu ešit kofeinem.
č
č
ě
ě
č
ť
ě
č
ť
č
ť
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ř
č
č
ť
ř
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ě
ě
ř
ů
ě
ř
Slovenská dálni ní známka už zdobí p ední sklo a já ve svém podivném stavu tu první
slovenská slova a nápisy. Auto jede kone n na plné obrátky do Púchova, odkud nás už po
celou cestu dál doprovází eka Váh. M síc si s ní hraje, zamrzlé kusy toku odráží jeho
st íbrnou zá i. ím víc se ale blížíme k Žilin , tím v tší je mlha. V Byt e se napojujeme na
dálnici, která nás vede až k Martinu. Hodiny ukazují spolehlivou p lnoc, což m zase rtu
nad jom ru tla í nahoru. Navíc, by tak pozd (nebo spíš brzo ráno) mi zvoní mobil. Honza
Vodrážka je prý v hospod a podle n j je v Brn M síc ješt slab vid t v obla nosti.
Do áste ného zatm ní zbývají 2 hodiny a 43 minut. M síc se ale ztrácí v husté mlze úpln .
č
ř
č
ě
č
ě
ř
Č
ě
ř
ě
ř
č
ů
ť
ě
ě
ť
ě
ě
č
ě
ě
ě
ě
ě
ě
ě
č
ě
č
ě
ě
č
ě
ě
Dálnice nás vede ím dál blíž k prvním v tším poho ím. Okolo jsou skute n mlhou zahalené
kopce a nejbližší z nich leží v Malé Fat e. Ta je od nás ješt asi 60 km daleko a ob asné
objíž ky nás zdržují. P esto jsem vd en asovému „itinerá i“ zatm ní, nebo zatím to
stíháme p esn . M sto Martin je na sm rovkách ím dál ast ji, a tak se na parkovišti u jedné
slovenské benzínky rozhodujeme, kudy dál. Za Martinem se dá jet bu to na východ
k Popradu, kde je ale hustá mlha a nikdo z nás to tam nezná natolik, abychom mohli
spolehliv najít n jaký pro auto p ístupný vrchol nad hranicí nízké obla nosti. Druhou
variantou je v Martinu odbo it na jih a malými cesti kami jezdit pod vrcholky Malé Fatry
s perfektním výhledem na západ. Pravda, p edpov
íká, že v t chto místech se zatáhne
b hem úplného zatm ní, ale to by nám až tak nevadilo. Proto tedy volíme druhou možnost,
která nás vede do nadmo ských výšek okolo 900 metr po malých vesnických cestách. Mlha
se tu už skoro nenachází. V Su anech odbo ujeme na Tur ianskou Štiavni ku a cesti ka vede
p es pole a lesy až do Sklabini. Za ním pak už vidíme krásn západ a horské vršky.
Za Sklabi ou jedeme sm rem na Horné Jeseno, kam už ani nedojíždíme. Na p li cesty, v poli,
je ideální pozorovací lokalita.
č
ř
č
ě
ř
ď
č
ě
ř
ě
ě
ť
ě
č
č
ř
ě
ě
ř
č
č
ď
ě
ě
ř
č
č
č
ě
ď
ě
ř
ě
ř
ě
ů
ř
č
č
č
č
č
ě
ř
ů
ě
ň
ě
ě
ě
ě
ě
ě
Vybalujeme své v ci a do zatm ní zbývá ješt skoro hodina. M síc krásn svítí a jen st ží lze
v jeho blízkosti odhalit Regula, natož pak celé souhv zdí Lva. Východn od M síce je Saturn.
Ješt stále se motám, takže to zkouším rozchodit v poli. Petr je nadšením bez sebe, ale já to
ě
ě
3
ě
ě
ě
ě
rad ji stále beru s rezervou. Pohled na tu podhorskou krajinu ozá enou st íbrným m sí ním
svitem je ale kouzelný.
ř
Polostínová fáze byla patrná tém
ě
ř
č
35 minut p ed áste nou. Foto: Dalibor Hanžl.
ř
ř
č
č
Dalibor si nabíjí pohon montáže p es baterii v aut . Já už vybaluji sv j stativ a videokameru.
Petr vybaluje své MTO a všichni hledíme k nebi. Nejd ív to vypadá jako vsugerované zdání,
jenže pak se všichni shodujeme, že s M sícem n co není vpo ádku. Už ve 2:08 je levý horní
okraj M síce mírn ztmavený. Ano, fotky i video to potvrzují. Do áste né fáze zbývá p es
p l hodiny, a p esto je polostín pom rn dost znatelný. M síc vypadá, jakoby ho zakou il ten
ku ák na pardubickém nádraží.
ř
ě
ů
ř
ě
ě
ě
ř
ě
ů
č
ř
ě
ě
č
ř
ě
ř
ř
Nad jometr kone n zaznamenává skute n vysoké hodnoty, protože za íná áste né
zatm ní. Nedivím se, že se toho lidi báli, vážn to vypadá, jako kdyby M síc n co z kraje
požíralo. Ovšem lidi nem li triedry, já ano. V binokuláru je znatelný okraj stínu a dokonce
i p i malém procentu zastín ní jsou krásn vid t povrchové útvary utopené v zemském stínu.
Naše stíny na zemi jsou ale, by velmi nepatrn , zeslabovány. Každou minutou je ten pohled
k nebi úžasn jší a mn už je trochu líp. Dokonce mám hlad, tak žaludek zásobím chlebem od
maminky a druhou rukou st ídav ma kám REC u videokamery a koukám na úkaz triedrem
10x50. Je to nádhera. Dokonce už je znatelný nahn dlý nádech ztemn lého m sí ního okraje.
Tam n kde dole svítí Martin a udržuje se tam pom rn hustá mlha. Pod kopcem, kde stojíme,
svítí zem d lské st edisko. Ob as tam drancuje traktor. Tak se tam jdu kouknout a vidím, že
u vchodových dve í stojí skupinka teple oble ených lidí. Ruce natahují k nebi a pijou n co
horkého z hrnku. A pak, že zatm ní nikoho nezajímá.
ě
č
ě
č
ě
č
ě
ě
č
ě
č
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ť
ě
ě
ě
ř
ě
č
ě
ě
ě
ě
ě
ř
ě
ě
č
ě
č
ř
č
ě
4
ě
Polostínová fáze p echází v áste nou. Foto: Dalibor Hanžl.
ř
č
č
Kolem 3:20 už M síc zna n potemnil a já se zase koukám na naše stíny. Už nejsou tak
kontrastní. Dokonce, i když je M síc ješt z p li osv tlený, za ínají být vid t jednotlivá
souhv zdí mnohem lépe a nízko u severovýchodního obzoru na sebe upozor uje Mlé ná
dráha. V triedru je M síc krásn rozd lený na bílou a oranžovou polovinu. Za ínám
rozpoznávat i slabé hv zdy Lva a Petr vedle m cvaká už asi desátý snímek. Ze západu se
ob as p isune n jaký cirrus, ale jinak je stále krásn .
ě
č
ě
ě
ě
ů
ě
č
ě
ě
ě
ř
č
č
ě
č
ě
ň
ě
ě
ě
ě
M síc mizí v zemském stínu. Foto: Dalibor Hanžl.
ě
5
M síc asi 6 minut p ed úplným zatm ním. Foto: Dalibor Hanžl.
ě
ř
ě
Já (vlevo) a Petr Komárek (vpravo) vedle Honzova auta. Poblíž je i Daliborova montáž
erpající energii z autobaterie. Foto: Dalibor Hanžl.
č
6
Do zatm ní zbývá asi 10 minut.
Teprve te už natá ím jako o život,
zkouším r zné expozice a clony,
r zné vyvážení barev, abych dostal co
nejkrásn jší video. A vcelku se da í.
Pohled okem to ale nenahradí,
protože
silný
kontrast
mezi
osv tlenou a ztemn lou stranou
M síce dokáže oko vnímat úpln
jinak. Na obloze to vypadá, jakoby
tam byl basketballový mí , který je
tak lesklý, že odráží z kraje silné
sv tlo. A v souhv zdí Lva je to
všechno tak úžasn fotogenické.
M síc tvo í spolu s Regulem i Saturnem pravoúhlý trojúhelník a postupn se to m ní
s pohybem M síce k východu. Naše stíny už jsou vážn skoro pry a poslední úzký srpe ek
neztemn lého M síce se zužuje. Bohužel už p ichází ím dal více obla nosti, ale nevadí to.
Dokonce celá scenérie s protrhanou vysokou a st ední obla ností je velmi efektní. Ten pohled
zkouším zaznamenávat i kamerou a v triedru je patrný i našedlý nádech na okraji zemského
stínu, jehož barva m že být i modrá. To zp sobuje náš ozon, i když ne vždy je to vid t.
Tentokrát je to mnohem mén patrné, než t eba p i konci zatm ní v íjnu 2004. A je to tu.
Velmi dlouho o ekávaný pohled na oblohu se mi kone n po 3 a p l roku dlouhé dob
rozevírá. Klidná no ní krajina obohacená nezvykle oranžovo- ervenou koulí na nebi. Mrak
p ibývá a p esto lze spat it slabé hv zdy v okolí m sí ního kotou e. Když pak vysoké mraky
p echází p es M síc a blíží se i mlha, ást oblohy se ztrácí. M síc je sice ješt mén vid t, ale
zato má novou barvu, kterou jsem u
zatm ní ješt okem nespat il. Ve st ední
ásti potemn lého kotou e se na ervenalá
barva m ní v nar žov lou. I když je jasné,
že obla nosti bude víc a víc, už te mám,
co jsem cht l. Spat il jsem úplné zatm ní
na t i roky poslední a poda ilo se mi jej
zv nit na pásek videokazety. V p lce
totality už nemá význam dál nic fotit
a to it, protože obla nost siln houstne.
Asi deset minut p ed koncem se M síc
ztrácí úpln .
ě
ď
č
ů
ů
ě
ř
ě
ě
ě
ě
č
ě
ě
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ř
č
č
č
ů
ě
ě
ř
ř
ě
č
č
ů
ř
ř
ě
ě
ř
ů
ů
č
ě
ě
ě
ě
ř
č
ě
č
č
ě
č
ě
ď
č
ě
ř
ě
ř
ě
ě
ě
ě
č
ě
č
ř
ř
ř
ě
č
ř
č
č
ř
ů
ě
ř
č
ů
č
č
ě
ř
ě
ě
Cesta zp t byla ve znamení Daliborova hrdinství. I p es únavu držel nohu na plynovém pedálu
p es další ty i hodiny. Auto už kupodivu nem lo takové problémy, takže nejhorším faktorem
pro pomalou jízdu byl provoz. Únava krotila i m , ale snažil jsem se vydržet. Petr Komárek se
ale únav nebránil a z našich bund si na zadním sedadle ustlal. Slovensko nás inspirovalo pro
další p ípadnou expedici, protože k tomu zkrátka místní krajina p ímo vyzývá. Když jsme po
desáté ranní dojeli až do Brna, už jsem paradoxn p estal usínat, ale ten kofein ve mn stále
pracoval. Auto jsme zastavili tak, jak to Honza cht l, na parkovišti u vysokoškolských kolejí
(hned vedle druhého ruského auta) a klí e p edali vrátnému. Tady jsme se taky rozd lili a plni
skv lých pocit šli strávit druhou p lku dalšího všedního dne.
ě
ř
ř
č
ř
ě
ě
ě
ř
ř
ě
ř
ě
ě
č
ě
ů
ř
ě
ů
Na záv r by to cht lo n jaké to pod kování. Jednozna n pat í Honzovi Vodrážkovi za
výp j ku jeho Moskvi e, nebo bez toho bychom asi duševn zkrachovali. Osobn bych cht l
ě
ů
č
ě
ě
č
ě
č
ť
ě
ě
7
ř
ě
ě
pod kovat i Daliborovi, který celou cestu od ídil sám. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych ve
svém kofeinovém stavu ídil já. Pod kování taky pat í HMI za jejich p edpov di
a spolehlivý model ALADIN. T m, co zatm ní nevid li, ur it doporu uji podobnou
podívanou, která se odehraje letos 16. srpna, nebo i když p jde jen o áste né zatm ní, tak
jak jsem se sám p esv d il, M síc zakrytý i z p edpovídaných 81 procent p ipraví bezesporu
bravurní podívanou. Úplné zatm ní nás v R eká až 15. ervna 2011, tedy až za 3 a p l
roku.
ě
ř
Č
ř
ě
ř
ě
ě
ř
ě
č
ť
ř
ě
č
ě
ů
ř
ě
ě
č
č
č
ě
ř
Č
ě
č
č
Fotogenický trojúhelník Saturn – M síc – Regulus. Foto: Dalibor Hanžl.
ě
8
ů