aneb procházka po dějinách české a světové literatury

Transkript

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun
Mgr. Milan Šimek
aneb procházka po dějinách
české a světové literatury
Kapitoly z dějin literatury
1
Předmluva
D
vojdílná brožura Literární notes si neklade za cíl být akademickou publikací dějin
světové a české literatury. Jedná se o jakousi příručku pro učitele středních škol,
využitelnou
v běžných hodinách českého jazyka a literatury. Stejně tak ji
mohou ke studiu využít
i studenti středních škol. Kromě chronologického vývoje
dějin naší a světové literatury zde čtenář najde v kostce i pár poznámek z oblasti teorie
literatury, nezbytných pro základní znalosti, které jsou potřebné při studiu literatury. Kromě
toho jsou do publikace vloženy
i ukázkové rozbory uměleckého textu a také ukázky
z literárních děl (hlavně poezie) pro bližší orientaci. Při vyučovací hodině lze tyto texty
rozebírat do libovolné hloubky. Plánuje se, že součástí této brožury bude i pracovní sešit
s literárními ukázkami určenými k rozboru.
U některých děl je připojen přídavek, mající charakter poznámek ze čtenářského deníku, který
má sloužit k detailnějšímu rozboru daného uměleckého díla. Možná že náročnější čtenář,
zajímající se podrobně o dějiny literatury, nenajde v textu jméno nebo dílo svého oblíbeného
autora, o němž se domnívá, že by zde neměl chybět. Když jsem psal tuto brožuru, stále jsem
přidával nové a nové autory a literární informace a brožura začínala příliš bytnět. Proto jsem
musel své "choutky" začít krotit, abych to s rozsahem této publikace nepřehnal. Měla to být
především příručka, kterou si s sebou vezme učitel do vyučovací hodiny a bude pracovat
s daty zde uvedenými. Jakmile ztrácel text na přehledu, rychle jsem se vrátil zpět do reality
a text začal opět zhušťovat. Pozorný čtenář si jistě všimne, že v posledních kapitolách jsem
se už snažil být více strohý.
Možná někoho zarazí, že někde jsem se rozepisoval v bohatších souvětích, jinde jsem použil
strohý výtah, případně excerpta. Souvislejší text jsem použil tam, kde bylo zapotřebí něco
vysvětlit, popsat nějaké vztahy apod., kdežto výpiskovou formu jsem použil všude tam, kde se
jednalo o pouhý přehled dat a kde nehrozila nějaká dezinterpretace nebo nesrozumitelnost
předkládaných informací. Pokud tato příručka přinese užitek buď pedagogickým
pracovníkům anebo studentům, budu jedině potěšen. Všem jejím uživatelům přeji hodně
úspěchů při studiu dějin literatury.
Roztoky u Křivoklátu.
Milan Šimek
2
1. Úvod do literární teorie
1. 1. Obecné poučení o literatuře
Literatura jsou veškeré písemné jazykové projevy každého národa.
Rozdělení literatury:
a) věcná (poznání, sdělení)
b) krásná (estetický účinek)
Literaturou se zabývá literární věda, dějinami literatury se zabývá literární historie.
Literaturu řadíme mezi umění. Protože pracuje se slovy, řadíme ji mezi slovesné umění.
1. 1. 1. Umění a estetika
Umění je nejvyšší forma estetického osvojování skutečnosti. Je to druh lidské tvořivosti,
v němž převažuje estetická funkce.
Estetika je nauka o krásnu.
Estetika obecná se zabývá krásnem v přírodě a lidských výtvorech.
Estetika speciální zkoumá krásno v jednotlivých druzích umění.
Druhy umění:
 statická
 dynamická
- architektura, sochařství, malířství, užité umění (vnímáme je naráz)
- taneční umění, pantomima, hudba a literatura (vnímáme je v delším
časovém úseku)
Další rozdělení umění:
a) zobrazující: malířství, sochařství, literatura, umělecká fotografie
b) nezobrazující (výrazové): architektura, tanec, hudba
c) slovesné:
literatura
d) syntetické:
balet, opera, drama, film
Umění je přímé ztělesnění hlubokých zážitků člověka a národa a je povoláno vzbuzovat
v člověku vnitřní touhu po skutečně krásném životě. Umění každý vnímá jinak podle svých
schopností a inteligence.
Člověk pozoruje svět kolem sebe a esteticky jej vnímá, tzn. rozlišuje krásné a ošklivé. Dochází
u něj k estetickému zážitku. Při styku s uměleckým dílem dochází k uměleckému prožitku
(vyšší forma estetického vnímání).
3
Stupně estetického osvojení skutečnosti:
a) estetický zážitek
b) estetické hodnocení
c) estetický soud
Při častém styku s uměním si vnímatel vybuduje estetický vkus.
1. 2. Základní rozdělení literatury
1. POEZIE
2. PRÓZA
3. DRAMA
Poezie (básnictví) je slovesné umění vyjadřující se veršem. Dále se dělí na lyriku, epiku
a lyrickoepické básně.
Próza je literární dílo, které není napsáno ve verších, případně v dramatické podobě.
Drama. Zde se děj uskutečňuje formou dialogu (rozhovoru) mezi jednotlivými postavami.
Střed děje tvoří dramatický konflikt.
4
2. Základní literární pojmy
2. 1. Poezie
POEZIE
Slovesné umění vyjadřující se veršem. Dělí se na lyriku, epiku a lyrickoepické básně.
Lyrika
Nemá děj, autor vyjadřuje především pocity, názory a dojmy.
Epika
Obsahuje především děj.
Lyrickoepická poezie
Zde jsou děj i citové stavy člověka v rovnováze.
Báseň
Literární dílo sepsané ve verších a výrazně rytmicky organizované.
Verš
Základní stavební jednotka básně tvořící uspořádaný zvukový celek.
Byliny
Ruské hrdinské zpěvy, vzniklé v 11. – 16. století. Rozšiřovali je potulní pěvci –
skoromochové (guslaři). Hrdinové jsou bohatýři vynikající neuvěřitelnou silou a oddaně
sloužící panovníkovi a vlasti.
Znaky bylin:
Epiteton constans (stálý básnický přívlastek)
Epifory
Anafory
Paralelismy
Antiteze (přirovnání provedené protikladem)
Pravidelný nerýmovaný verš
Balada
Epická báseň s pochmurným a spádným dějem. Balada je tragédie vypravovaná ve formě
básně nebo písně.
Rozdělení balad:
Balada fantastická: boj postavy s démonickou silou.
Balada sociální: boj se společenským problémem.
Balada lidová x balada umělá
Balada skotská: měla nápěv.
5
Česká lidová balada: Čelakovský, Erben
Česká sociální balada: Neruda, Bezruč, Wolker, Erben
Básnická povídka
Veršovaný lyrickoepický útvar z období romantismu (Mácha – Máj).
Bukolická poezie
Opěvuje pastýřský život, vyzdvihuje únik před vřavou světa.
Dvorská (kurtoazní) lyrika
Šlechtická poezie z 12. – 13. století. Opěvuje rytířskou lásku.
Elegie
Báseň psaná v elegickém distichu. Výrazný je zde stesk, smutek a nostalgie.
(Elegické distichon = dvojverší složené z daktylského hexametru a pentametru)
Epigram
Stručný, satiricky vyhrocený básnický útvar.
Epitaf
Náhrobní nápis
Kaligram
Báseň vytištěná do určitých obrazců.
Poéma
Rozsáhlá lyrickoepická báseň nebo povídka.
Refrén
Část textu, která se opakuje.
Říkadlo
Jednoduchá veršovaná a rýmovaná básnička s výrazným rytmem.
Sonet
Znělka. Báseň má nejčastěji 14 veršů ( 2 x 4 verše a 2 x 3 verše)
Volný verš
Verš, který nevážou žádná rytmická a rýmová pravidla. Nositelem rytmu je především
intonace.
Intonace
Melodie jazykového projevu.
6
Přírodní lyrika
Druh poezie opěvující kouzlo a krásu přírody.
Kvarteto
Čtyřverší.
2. 2. Próza
PRÓZA
Literární dílo, které není napsáno ve verších, nebo v dramatické podobě.
Rozdělení prózy:
1. nauková (odborná)
2. rétorická (řečnická)
3. dokumentární (listiny)
4. publicistická (žurnalistická)
5. umělecká
Umělecká próza:
Román, novela, povídka, vyprávění, pohádka atd.
Pohádka
Prozaický útvar s neskutečným dějem. Mívá zpravidla dobrý konec, vítězí zde dobro nad
zlem, chytrost nad hloupostí. Pohádkový hrdina překoná všechny potíže a nesnáze, má
ušlechtilé vlastnosti a nakonec dosáhne svého cíle.
Rozdělení pohádky:
1. lidová
2. umělá
Rozdělení pohádek podle obsahu:
1. kouzelné (nadpřirozené bytosti)
2. novelistické ( vítězí zde důvtip a chytrost)
3. zvířecí
Povídka
Kratší prozaický útvar, který vznikl v 19. století. Povídkový hrdina na rozdíl od románového
hrdiny bývá ustálený a výrazně se nevyvíjí.
Mýtus (báje)
Jedná se o příběh, do něhož lidé dávných dob vtělili své představy o vzniku světa, o životě
bohů, o přírodních jevech, o člověku atd.
7
Pověst
Jedná se o vypravování, jež se vztahuje k historické době, místu či osobě. Pověsti často tvoří
celé cykly. Jsou zpravidla zcela nebo z velké části smyšlené.
Bajka
Krátký prozaický (někdy i veršovaný) příběh, kde zvířata nebo věci jednají jako lidé. Všímá si
lidských vlastností. Základem je alegorie (jinotaj) a vyhrocená pointa.
Autobiografie
Vlastní životopis
Bibliografie
Informativní záznamy o literárních dílech.
Fejeton
Literární útvar zpravidla publicistického stylu, který dříve obsahoval literární a divadelní
kritiky. Krátký, vtipný článek napsaný „pod čarou“ (podčárník).
Horror
Dílo záměrně vyvolávající hrůzu a zděšení.
Legendy
Životopisy svatých.
Novela
Druh povídky. Je stručná, bez popisu, s překvapivým závěrem.
Pasionál
Soubor legend o mučednících.
Pikareskní román
Středověký román, jehož hrdinou je šibal, šašek, rošťák.
Romaneto
Druh novely se záhadným příběhem, který je však nakonec vysvětlen (Jakub Arbes).
Satira
Literární dílo, využívající humoru ke kritizování nedostatků společnosti i jedince.
Science-fiction
Vědeckofantastická próza.
Traktát
Učený výklad, pojednání.
Western
Druh dobrodružné literatury s námětem z Divokého západu.
8
2. 3. Drama
DRAMA
Literární dílo předváděné na scéně. Děj se zde uskutečňuje formou dialogu mezi jednotlivými
postavami. Střed děje tvoří dramatický konflikt.
Schéma dramatu:
a) expozice
b) kolize
c) krize
d) peripetie
e) katastrofa
Rozdělení dramatu:
a) komedie (veselohra)
b) tragédie (truchlohra)
c) tragikomedie
Commedia dellárte
Improvizovaná divadelní hra ze 16. století. Herci měli pouze stručný scénář a používali
masky.
Činohra
Divadelní hra. Hrdinové jsou obyčejní lidé, příběh se odehrává ve všedním životě.
Fraška
Obhroublá komedie.
Filmová adaptace
Přepis látky z oblasti literatury nebo dramatického umění do filmové podoby.
Skript
Scénář.
Monolog
Souvislý mluvní projev jedné osoby.
Dialog
Rozhovor
9
3. Versologie, základní stavební jednotky literárního díla,
básnická pojmenování, figury a trópy
3. 1. Jednotky tematické výstavby literárního díla.
Nejmenší stavební jednotkou literárního díla je motiv. Motiv podává věcnou informaci
o situaci.
Fabule je příhoda, o které se vypravuje (dějový půdorys díla). Fabuli si čtenář sestavuje až po
přečtení díla.
Syžet (sujet - námět) je způsob, jakým jsou uspořádány informace.
Téma znamená v poetice ústřední myšlenku díla. Téma literárního díla odhalujeme až
v průběhu četby. Téma se dá definovat i jako ideový a dějový základ díla. U složitého
literárního díla rozeznáváme základní téma a dílčí témata.
Literární látka je základem obsahu literárního díla.
Námět je výsek určité skutečnosti, který autor použije ve svém díle.
Postava je člověk zachycený v literárním díle. Hlavní postava bývá také jinak nazývána
hrdinou. Vedlejší postavy dokreslují literární prostředí.
3. 2. Základní stavební jednotky básně
Báseň je literární dílo sepsané ve verších a výrazně rytmicky organizované. Báseň bývá
členěna do strof (slok).
Strofa (česky sloka) vzniká spojením jednotlivých veršů a představuje obvykle nějaký
myšlenkový celek. Některé typy strof se ustálily a mají normovanou podobu.

distichon – dvojverší (první a druhý verš se vzájemně doplňují, rozvíjí, nebo popírají),
viz elegické distichon a hrdinské dvojverší.

tercina – tříveršová strofa, v níž se rýmuje 1. a 3. verš, střední je spojen rýmem s
lichými verši následujícího tříverší

ritornel – lyrické trojverší

stance – strofa složená z šesti veršů se střídavými rýmy a dvou veršů s rýmy
sdruženými

decima – desetiveršová strofa se čtyřmi různě umístěnými rýmy.
10
3. 2. 1. Prosodie
Prosodie je nauka o stavbě verše. U básně předpokládáme rytmus, rým nebo volný verš.
Rytmus je záměrné uspořádání zvukových prvků, jež se záměrně opakují v každém verši.
Jedná se např. o střídání slabik přízvučných a nepřízvučných.
Časomíra je princip řazení slov ve verších do rytmických řad podle délky slabik. Rytmus
v časoměrném verši je založen na střídání krátkých na dlouhých slabik.
Sylabotónický systém se vyznačuje pravidelností v počtu slabik a pravidelností v rozložení
přízvuků. Na těžkou dobu (stopa, iktus) připadá slabika přízvučná, na lehkou nepřízvučná.
Časomíra se v české poezii dodržovala většinou ve starší literatuře, v soudobé poezii je
akcentována spíše zřídka.
Přehled stop:
Jamb:
nepřízvučná x přízvučná
xx
Daktyl:
přízvučná x nepřízvučná x nepřízvučná
xxx
Trochej:
přízvučná x nepřízvučná
xx
Pro češtinu je příznačnější využívání daktylu, trocheje nebo používání daktylotrochejského
rytmu. Jamb je častější např. v angličtině.
3. 2. 1. 1. Prozodické systémy
sylabický (sylaba = slabika)
rytmus založen na shodném počtu slabik a rýmu (čs. lidové písně, staročeská lyrika)
1)
2) tónický
rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných
slabik ve verši (ruská hrdinská epika, Čelakovský – Ohlas písní ruských, germánská
poezie)
3) časoměrný
rytmus založen na střídání krátkých a dlouhých slabik
slabika krátká – s krátkou samohláskou
slabika dlouhá:
přirozeně (s dlouhou samohláskou)
polohou (následují 2 souhlásky)
(antická literatura, např. homérský epos, Kollárova Slávy dcera – předzpěv)
11
4) přízvučný (sylabotónický)
rytmus založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik (běžné např.
pro českou poezii)
3. 2. 2. Druhy rýmů
3. 2. 2. 1. Prvotní rozdělení:
Rým mužský:
Rým ženský:
rýmují se jednoslabičná slova (máj x háj).
je-li přízvuk na předposlední slabice od konce (dvojslabičná slova).
Daktylský rým:
Rým koncový:
Rým vnitřní:
rýmují se víceslabičná slova.
nachází se na konci veršů.
nachází se uprostřed verše.
3. 2. 2. 2. Základní rozdělení:
Název rýmu:
Sdružený
Střídavý
Přerývaný
Obkročný
Postupný
Rýmové echo:
schéma rýmu:
aa bb cc
ab ab cd cd
abcb
abba
abc abc
rým, v němž je jedno rýmující se slovo obsaženo ve slově
druhém.
(Přišel mi k svátku gratulovat Olda
A přinesl mi žlutý tulipán
A pěknou reprodukci od Marolda
Je na ní vidět bitva u Lipan
Rýmová absence
Nepřítomnost rýmu na místě, kde je očekáván na základě předchozího řazení rýmů.
12
3. 3. Básnická pojmenování, figury, trópy
Básnický jazyk využívá celé řady stavebních prvků kvůli dosažení větší vyjadřovací
pestrosti a k zajištění vyšší stylistické úrovně. Nejenom v poezii, ale také v próze, případně
i v běžné komunikaci lze využít například básnických pojmenování (trópů) a stylistických
figur.
3. 3. 1. Trópy (básnická pojmenování)
Podstatou trópů je přenášení významu na základě nějaké podobnosti nebo souvislosti.
Metafora
Označuje jeden jev pojmenováním jevu jiného a srovnává je (přenesené pojmenování).
Ledovec pleti tvojí
se pomaloučku sesul
a v morénu se změnil
tvůj starý náhrdelník
(V. Holan)
Metonymie
Přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti.
(Číst Jiráska)
Přirovnání
Vystižení a určení jevu na základě shodných vlastností s jevem jiným.
Tvá postava je palmě podobná
a prsy tvé hroznům.
I řekl jsem: vylezu na palmu,
Zmocním se plodů jejích.
(Píseň písní)
Antiteze
Příměr protikladem.
Nezhaslo slunce, zemřel člověk.
(K. Toman)
To nejsou vlnky,
to rusalek jsou jména.
(F. Halas)
Antonomasie
Označení osoby obecným pojmenováním nebo užití vlastního jména v obecném významu.
Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý.
(S. Čech)
13
Apostrofa
Oslovení věcí, osob nebo abstraktních pojmů.
Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků,
na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská.
(S. K. Neumann)
Paralelismus
Druh přirovnání, kdy jsou dva jevy volně vedle sebe.
Přihnali se tři mladíci k vysoké hoře,
na ní pták Velikán - hora nad horou.
(F. L. Čelakovský)
Personifikace
Přenesené pojmenování lidských vlastností a jednání na věci neživé (zosobnění,zživotnění).
Synekdocha
Přenesené pojmenování jednoho jevu na jiný na základě věcných souvislostí kvantitativních.
f)
označení celku jeho částí
Vyletěla holubička ze skály,
probudila černé oči ze spaní
g)
nahrazení množného čísla jednotným
Na slunce vyjdem,
když na stromech je květ
Hyperbola
Nadsázka.
Litotes
Zjemnění.Vyskytuje se hojně v mluvě básnické i v próze jako záměna pojmu s jeho zápornou
protivou (např. to není špatná práce = jest dobrá)
Eufemismus
Použití jemnějšího výrazu. (Odejít navždy - místo zemřít)
Dysfemismus
Záměrné použití hrubšího výrazu (opak eufemismu, chcípnout místo zemřít ).
Ironie
Úmyslné a průhledné vyjádření protikladem, výsměch.
To se ti teda povedlo!
Perifráze
Opisné pojmenování
14
3. 3. 2. Stylistické figury
Básnické (stylistické) figury jsou stylistickým prostředkem básnictví a rétoriky, které
užívají odchylky od norem běžného sdělovacího jazyka k estetickému prohloubení vlastností
řeči. Figur je několik typů, např. okrasné, zvukové, syntaktické, výpustkové atd.
Asyndeton
Bezespoječné spojení slov ve verši.
Patří, bledne, trne, žasne (Vrchlický)
Polysyndeton
Nahromadění spojek ve verši.
A ten shon a ruch a vřava (Vrchlický)
Parenteze
Vsuvka.
Až plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci.
(A. Sova)
Elipsa
Výpustka. Vynechání méně důležitých větných členů.
Tělo jeho – skála na skále ležící (Erben)
Hendiadys
Souřadnou formou se vyjádří dvě představy, z nichž jedna je významově podřadná.
Zasypali ho věnci a kvítím. (místo věnci z kvítí).
Onomatopoia
Zvukomalba. Využití zvukové stránky slova k vyjádření zobrazovaného jevu (např. přírodní
zvuky).
Místností zněl břinkot a řinčení rozbíjeného skla.
Aliterace
Opakování shodných hlásek na začátku po sobě následujících slov nebo veršů .
Náslovný rým.
Nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá.
(K. H. Mácha)
Asonance
Souzvuk koncových hlásek na konci veršů.
Čí jsou to ovečky,
co se v horách pasou?
To jsou Janíkovy,
co ho věšet budou.
(Lidová poezie)
15
Anafora
Opakování stejných slov na začátku veršů.
Darmo, řeko, tvoje lkání,
darmo tmavou nocí zní.
(K. H. Mácha)
Epanastrofa (palilogie)
Opakování stejných slov na konci jednoho a na začátku druhého verše.
Všude pusto, všude temno, mrtvo,
temno, mrtvo po prostorách světa.
(Ján Botto)
Epifora
Opakování stejných slov na konci veršů.
Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy?
Tak těžké, vonné, sametové vlasy!
Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy.
Chci spát. Dej mi své vlasy.
(K. Toman)
Epizeuxis
Opakování stejných slov v jednou verši (zpravidla za sebou).
Klobouk na stranu a ruku do boku,
je mi lehko, lehko - jako do skoku.
(J. Neruda)
Eufonie
Umělecky působivé uspořádání hlásek na základě jejich opakování . Libozvučnost.
Ó podzime,
tak dlouze tvé housle hrají,
mou duší tou
hrou unylou utýrají.
(P. Verlaine, překlad F. Hrubín)
Litotes
Vyjádření kladu dvěma zápory.
Jsem do ní ještě zblázněn celý,
mne ona nemá nerada.
(F. Violin)
Oxymóron
Spojení významově protikladných slov.
Živá mrtvola.
Paronomázie
Nahromadění několika slov odvozených od téhož kmene.
Skleničko ty skleněná.
16
Pleonasmus
Nadbytečné uskupení významově blízkých slov.
Modrý blankyt.
Refrén
Celek, který se opakuje na určitých místech básně.
Klimax (gradace)
Zesilování významu.
A ve hrozném předtušení
běží žena - ach neběží,
letí, letem ptáka letí.
(K. J. Erben)
Antiklimax
Zeslabování významu.
3. 3. 2. 1. Řečnické figury:
Řečnická otázka
Otázka, která nevyžaduje odpověď a na niž zpravidla odpověď ani není očekávána.
A já se ptám. Copak si tohle musíme nechat líbit?
Řečnická odpověď
Mluvčí si odpovídá na řečnickou otázku nečekaným způsobem.
Co je radost v zlaté síni?
V purpur přioděná lež. (Hálek)
Apostrofa
Oslovení nepřítomné osoby nebo neživé věci.
Ó matko má, dnes v světlo proměněná! (Březina)
Aposiopese
Významově neukončená výpověď např. z důvodu rozrušení nebo bezmoci.
Ale vždyť já přece…
Apokopa
Zánik nebo vypuštění hlásky na konci slova.
Zem místo země.
17
Antiteze
Protiklad.
Nebyla to hvězda jasná,
ale byla panna krásná (Čelakovský)
4. Slovníček literárních směrů a skupin
Česká literární moderna
Umělecká skupina význačných představitelů mladé literární generace 90. let 19. století, kteří
se odmítavě stavěli k buržoazní společnosti. K nejvýznamnějším představitelům moderny
patřili především : F. X. Šalda, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, J. S. Machar. V
programovém dokumentu Manifest České moderny vystoupili zejména proti nacionalismu a
oportunismu české buržoazní politiky. Vyslovili požadavek všeobecného hlasovacího práva,
ochrany pracujících před vykořisťováním. Kriticky se rovněž stavěli proti eklekticismu,
diletantismu a proti povrchní módnosti soudobé tvorby. Vyslovili právo na svobodný projev a
kritický soud. Hlásili se k individualismu, tvůrčí nezávislosti, originalitě a otevřenosti. Česká
literární moderna se však kvůli názorové nejednotnosti poměrně brzy rozpadla, přesto
ovlivnila další vývoj české kultury.
Dadaismus
Směr v literatuře a umění vzniklý r. 1916 ve Švýcarsku jako revolta proti hrůzám první
světové války a pochybným hodnotám tehdejší společnosti vůbec (franc. dada = v dětské řeči
koníček). Cílem bylo radikální odmítnutí kultury a všech dosud uznávaných estetických i
morálních tradic. Program dadaismu formuloval básník Tristan Tzara. Ve výtvarném
projevu používali dadaisté obrácené písmo, nalepovali roztrhaný papír nebo rozbité sklo na
hrubé plátno, verše byly provázeny změtí náhodných a nesmyslných zvuků. Žádali rozbití
všech literárních konvencí, propagovali neslučitelnost umění s logikou a poezii nesmyslu a
prosazovali úplnou destrukci jazyka. Hlavními propagátory v literatuře se stali básníci André
Breton a Philippe Soupault. Dadaismus poměrně brzy zanikl a ještě během 20. let 20. století
se přetransformoval v surrealismus. V české literatuře se dadaismus neujal, najdeme zde
spíše pokusy o surrealistickou poezii.
Dekadence (úpadek)
Myšlenkový a umělecký proud v umění poslední čtvrtiny 19. a začátku 20. století. Projevoval
se kultem výlučné individuality a citové přejemnělosti, odvratem od života, vytváření
odvozených umělých světů. Přiklání se k iracionalismu. Prosazuje se náladovost a přemíra
fantazie, umělci se snaží navodit exotickou atmosféru. Básníci vyjadřují úzkost a depresi
člověka odumírající epochy. Hlavními představiteli se stali Paul Verlaine, Stéphane
Mallarmé, z českých autorů pak lze jmenovat Jiřího Karáska, Karla Hlaváčka, Antonín a Sovu
nebo Otokara Březinu, respektive určité období jejich tvorby.
18
Devětsil
Umělecké sdružení mladé socialistické generace založené v říjnu 1920 v Praze a vydávající
své umělecké časopisy (ReD a Pásmo). Členy Devětsilu byli revolučně smýšlející básníci
Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl , Jaroslav Seifert a další, ale
kromě nich i literární kritici (Karel Teige, Bedřich Václavek), divadelníci (Jindřich Honzl,
E. F. Burian, Jiří Frejka, Jiří Voskovec, Jan Werich), hudebník Jaroslav Ježek a dále celá řada
výtvarníků, malířů a architektů. Programové zásady byly zprvu neseny v duchu proletářského
umění, později řada členů inklinovala spíše k poetismu.
Existencialismus
Staví na iracionalistické a nevědecké představě člověka izolovaného od všech souvislostí
materiálního světa. Postavy řeší konflikt mravní volby, hrdinové v krátkém rozmezí zaujímají
zcela protikladná, nereálná a logicky nezdůvodněná rozhodnutí. Objevuje se konflikt
svobodného jedince a davu, motiv nesmyslnosti lidské existence a strach měšťáka před
dělnickým hnutím. Hlavními představiteli jsou Jean Paul Sartre, Albert Camus, Simone
Beauvoirová. Za duchovního otce existencialismu je považován dánský filozof Kierkegaard.
Expresionismus
Umělecký směr z první čtvrtiny 20. století. Zrodil se jako protiklad pozitivismu, naturalismu a
impresionismu. Expresionismus si klade za cíl být novým životním pocitem. Ukazuje úpadek
člověka 19. století a chce nastolit věk nového lidství. Vyjadřuje pocit rozkládajícího se
jedince v rozkládající se společnosti. Společenské nedostatky napadá prostřednictvím satiry.
Expresionismus je uměním výrazu a projevem vnitřních hnacích sil. Užívá silných kontrastů,
je subjektivní. Expresionisté zpravidla zobrazují jen to, jak se situace a události odrážejí
v mysli člověka. Touží přeměnit svět a špatnost lidské povahy. Mezi nejznámější
expresionisty patřil Bertold Brecht nebo J. R. Becher. Čistého expresionistu v české
literatuře nenajdeme, spíše jen tyto znaky nesou některá díla Františka Langra, Karla
Čapka, S. K. Neumanna, Josefa Čapka či Jana Bartoše.
Fin de siècle (konec století)
Označení uměleckých tendencí a směrů konce 19. století ve Francii. Jako životní hodnoty
byly prosazovány bohémský dandysmus, odmítání dosud uznávaných hodnot a vyhlašující
konec skomírající civilizace. V kultuře ožívají anarchistické nálady. Nastupuje trpící hrdina.
Nejvýznamnějším představitelem se stal J. K. Huysmans, v české kultuře byl fin de siècle
reprezentován Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Fin de siècle je svým
způsobem totožný s dekadencí.
19
Futurismus
Umělecký směr z první čtvrtiny 20. století se stal výrazem živelné revolty anarchisticky
založených skupin proti současným buržoazním pořádkům. Negoval tradiční hodnoty, normy
a konvence, usiloval o zrušení dosavadních literárních pravidel, naopak chtěl vyjádřit
bezprostřední hřmot moderní civilizace hukot strojů, letadel atd. prostřednictvím
onomatopoie, kakofonie a působit na čtenáře i vizuálně. Snažil se zrušit i interpunkci.
Zakladatelem futurismu se stal italský básník a dramatik F. T. Marinetti. Futurismus není
čistý umělecký směr, ale spíše jako tendence, trend, který odstartoval celou řadu jiných
uměleckých směrů.
Impresionismus
Umělecký směr se začal prosazovat od 70. let 19. století nejprve v malířství. Základem je
preferování smyslových vjemů a podnětů před intelektuálním přístupem ke skutečnosti.
Zájem se orientuje na celkovou barevnou náladu. Literární impresionismus se projevil
především v lyrice. Preferoval eufonické a barevné prvky jazyka, vyzdvihl barevné asociace.
Hlavními reprezentanty se stali Paul Verlaine, Hugo von Hofmannstahl, Erich Maria
Rilke, v české poezii pak Antonín Sova a Karel Hlaváček. V próze pak impresionismus
reprezentují Marcel Proust, André Gide, Gabriele DÁnnnunzio nebo Anton Pavlovič
Čechov, v české literatuře Vilém Mrštík a Růžena Svobodová.
Kritický realismus
Významný umělecký a literární směr 19. a 20. století. Vznikl v období vrcholného rozvoje
kapitalistické společnosti. Kritický realismus staví do středu pozornosti společenského
člověka a provádí hlubokou analýzu literárních postav i společenského dění a sleduje člověka
v jeho vývoji. Kritický realismus přináší konflikt mezi proklamovaným ideálem a střízlivou
skutečností a pranýřuje politický systém i pokryteckou maloměšťáckou společnost.
K nejvýznamnějším představitelům kritického realismu patří Stendhal, Honoré de Balzac,
Gustave Flaubert, Romain Rolland, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray,
John Galsworthy, Henrik Ibsen, Knut Hamsun, Martin Andersen Nexö, Ivan Sergejevič
Turgeněv, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Anton Pavlovič
Čechov, Arnold Zweig, Lion Feuchtwanger, v české literatuře pak Alois Jirásek, Teréza
Nováková, Antal Stašek a Karel Václav Rais.
Kubismus
Umělecká tendence ve francouzské poezii na počátku 20. století. Literární kubismus vycházel
z výtvarného umění. Akcentoval duševní stavy založené na volné asociaci představ a vizuální
hodnoty (kaligramy). Nejvýznamnějšími představiteli se stali Guillaume Apollinaire nebo
Jean Cocteau.
Kubofuturismus
Jedná se o nejvýznamnější větev ruského futurismu ve 20. a 30. letech 20. století.
Nejvýznamnějším představitelem se stal Vladimír Majakovskij.
20
Lumírovci
Literární uskupení soustředěné kolem časopisu Lumír. Za duchovní vůdce jsou považováni
Jan Neruda, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický. Lumírovci navazují
na program skupiny májovců a své poslání spatřují v boji za svobodu básnické tvorby
a světovost české literatury. Snažili se seznámit českého čtenáře s hlavními díly světové
poezie. Projevovali zájem o anglosaskou a románskou literaturu. Jelikož dbali na čistotu
literární formy, leckdy sklouzávali až k pouhému formalismu.
Májovci
Literární generace vstupující do české literatury ve 2. polovině padesátých let 19. století.
Jméno získali podle almanachu Máj, který začali vydávat v roce 1858. Mezi májovce řadíme
především Jana Nerudu,Vítězslava Hálka, Adolfa Hejduka a Karolinu Světlou. Májovci
se přihlásili k ideálům revoluce r. 1848 a nadřadili otázky všelidské otázkám národním.
Požadovali, aby literatura nebyla omezena pouze jen na národní zřetel. Zasloužili se
o prosazování aktuálních problémů v literatuře. Jejich tendence mířila ke kosmopolitismu.
(Kosmopolitismus = světoobčanství; názor zdůrazňující příslušnost jedince i celého národa
k lidstvu)
Modernismus
Souhrnné označení pro některé nerealistické směry v umění, zvláště v literatuře 20. století
(expresionismus, futurismus, dadaismus, imažinismus, konstruktivismus, surrealismus,
absurdní drama, nový román). Vznik těchto směrů byl ovlivněn krizí kapitalismu.
Naturalismus
Umělecký směr ve 2. polovině 19. století, který se uplatnil hlavně v literatuře a malířství.
Vznikl v 60. – 80. letech ve Francii. Charakteristickým znakem je snaha o co nejvěrnější
vystižení životní pravdy. Autor si počínal subjektivně nezaujatě, a to i v líčení odpudivých
detailů. Podobně jako kritický realismus se snažil zkoumat společnost a zobrazovat člověka
v podmínkách, v nichž žije. Hrdina naturalistického románu nemá obecný charakter, jeho
počínání se soustřeďuje spíše na jeho temperament, pudy atd. Autor usiluje o popisně
pravdivé vylíčení neutěšených stránek života soudobé společnosti. Hlavními představiteli
naturalismu jsou Émile Zola, bratři Goncourtové, J.-K. Huysmans, Guy de Maupassant,
Knut Hamsun, v české literatuře pak nejvýznamnějším představitelem naturalismu byl Karel
Matěj Čapek-Chod, J. K. Šlejhar a Vilém Mrštík.
Neorealismus
Umělecká tendence projevující se po 2. světové válce v italské literatuře a ve filmové tvorbě.
Vyznačuje se požadavkem realistického dokumentu a krajně analytického, až drsného
pohledu na skutečnost. Hrdiny jsou vesměs prostí lidé s morálními zásadami. Největšího
věhlasu se dočkal spisovatel Alberto Moravia.
21
Poetismus
Básnický směr v české literatuře dvacátých let 20. století. Rozvíjel se výhradně v české
kultuře. Vznikl v prostředí pražského Devětsilu. Jeho zakladateli a mluvčími byli Vítězslav
Nezval a Karel Teige. Dále se k němu hlásili Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert. Alespoň
několika sbírkami v duchu poetismu tvořili v jeho duchu i další básníci. Poetismus se
distancoval od romantického pojetí umělce. Zdůrazňoval nutnost svébytnosti básnického díla.
Rozvinul umění rýmu a asonance, akcentoval osvojení a užívání básnických prostředků.
V poetice byl výrazně uplatňován prvek hry. Poetismus nechtěl být pouze literárním
programem, ale měl ambice stát se způsobem jak se dívat na život, aby byl básní. Cílem
poetismu bylo úplné oproštění se od politiky a optimistický pohled na svět. Z toho vyplynul
i jejich styl rozvíjející lyriku a hravost. Jeho hlavními tématy se staly pocity štěstí a radosti,
emotivní stránka byla pro poetismus velmi důležitá. Základem jejich filosofie byl problém
odcizení a sebeodcizení člověka - tj. mezilidských vztahů, domnívali se, že došlo k deformaci
mezilidských vztahů a vůbec vztahu člověka k okolnímu světu
Prokletí básníci
Označení skupiny francouzských básníků poslední třetiny 19. století. Patřili sem hlavně
Tristan Corbière, Jean Arthur Rimbaud, Stephane Mallarmé a Paul Verlaine. Někdy
k nim bývá řazen i Charles Baudelaire. Byli výluční svým způsobem života, psali
protitradiční verše plné imaginace a nezřídka i zatrpklého obsahu.
Proletářská poezie
Básnický směr českého socialistického umění. Pod vlivem ruské revoluční poezie
(Majakovskij, Blok) prosazoval proti individualistické a pesimistické poezii zájmy a potřeby
proletariátu. V dílech zobrazoval třídní protiklady, dynamiku sociálního zápasu vedoucího k
revoluční přeměně lidstva. Proletářská poezie usilovala o přístupný a názorný umělecký výraz
blízký prostotě lidového čtenáře. Tento směr se objevil v básnických sbírkách Jiřího
Wolkera, Josefa Hory, Stanislava Kostky Neumanna, Jaroslava Seiferta, Konstantina
Biebla, Jindřicha Hořejšího nebo slovenského básníka Ladislava Novomeského.
Proletářské prvky nalezneme i próze, například v dílech Marie Majerové, Ivana Olbrachta
a Vladislava Vančury.
Ruchovci
Generační seskupení spisovatelů kolem almanachu Ruch (1868). Poezie ruchovců vyrůstala z
dobové atmosféry patetických projevů národního uvědomění a akcentovala vlasteneckou
a reflexivní lyriku. Snažili se oživit myšlenku slovanské sounáležitosti s důrazem na
historickou tradici. Z významných básníků tohoto uskupení lze jmenovat Svatopluka Čecha
a Josefa Václava Sládka.
Socialistický realismus
Vnucená kulturní linie všem socialistickým zemím, prosazovaná KSSS. Socialistický
realismus navazuje na kritický realismus, akcentován je prostý občan, nejčastěji dělník a jeho
začleňování do pracovního kolektivu. Hlavní roli tu hraje práce při formování člověka
socialistické epochy, akcentováno je pracovní hrdinství, láska k SSSR a proletářský
internacionalismus. Umění musí být stranické, lidové a pravdivé. V duchu socialistického
realismu tvořila většina spisovatelů jednotlivých zemí v období socialistického režimu.
Velkým propagátorem tohoto umění byl literární kritik Bedřich Václavek.
22
Surrealismus
Literární a umělecký směr, který vznikl ve Francii ve dvacátých letech 20. století. Je
uměleckým odrazem na události 1. světové války. Mezi nejvýznamnější umělce patřili
Guillaume Apollinaire, André Breton, Phillippe Soupault, Paul Eluard, Louis Aragon,
Benjamin Péret, Robert Desnos.
Surrealismus usiloval o vyloučení rozumové kontroly při umělecké tvorbě (rychlý zápis sledu
představ a myšlenkových pochodů). Objevily se nové tvůrčí techniky, např. zkoumání snů,
technika koláže a surrealistická hra (jeden z účastníků hry se táže, druhý, aniž zná otázku,
odpovídá). Roli v tvorbě hraje náhoda, sen, podvědomí, překvapivé obrazy. Poezie se zřekla
pravidelného rytmu a rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše.
Surrealismus se rozpadá před 2. světovou válkou. Ovlivnil celou řadu českých básníků,
nejsilněji Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho.
Symbolismus
Umělecký směr stavící na symbolech, původně vznikl ve Francii na přelomu 19. a 20. století.
V jeho duchu psali například Stephane Mallarmé, André Gide, Émile Verhaeren, Edgar
Alan Poe, Paul Verlaine, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Rainer Maria Rilke,
Hugo von Hofmannstahl, William Butler Yeats, z českých autorů pak Otokar Březina.
Zpočátku se symbolismus odvrací od společenských zápasů za lepší svět, později se objevuje
i sociální podtext. Touží po smyslovosti , často se hovoří pouze v náznacích. Skutečnost se
má podle symbolistů vyvolávat, nikoli pojmenovávat. Symbolismus rozvíjí básnickou
obraznost.
Vitalismus
Literární tendence v české literatuře těsně po první světové válce. Vznikla jako reakce na
totální destrukci všech iluzí a hodnot. Cílem je navodit atmosféru radosti z žití, oslavu
citového a smyslového vyžití, nadšení nad krásou prosté existence. Umělecký styl je zbaven
přílišných formálních okras. K hlavním průkopníkům patřili S. K. Neumann, Jiří Wolker
nebo Fráňa Šrámek.
23
5.Všestranný rozbor básně – ukázky
5. 1. František Halas- Praze
PRAZE
Malověrní Čas kostižerný
jí jenom krásu dal
a z polí stenných křik iluminoval
kamenné texty portálů a zdí
Tak bude vždy
Malověrní
Tak bude vždy
Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem
Je lehké listí vavřínů
a těžký padlý stín
Já vám Já vím
Jenom ne strach jen žádný strach
takovou fugu nesložil
sám Šebestián Bach
co my tu zahrajem
přijde-li čas
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás´
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
24
František Halas ve své básnické tvorbě postupně opouštěl pesimismus a subjektivismus
a snad pod tíhou nacistické okupace a též momentů, které tuto okupaci předcházely
a determinovaly, nacházel nové ideje a hodnoty. Jako skutečný umělec se cítil být
spoluodpovědný za osud národa.
Ve své velkolepé sbírce Torzo naděje (1938) vyjadřuje cítění našeho lidu v době
fašistického expanzionismu. Zvláště ve skladbě Zpěv úzkosti cítíme rozhodný
a nekompromisní odpor k fašismu a víru ve vítězství.
Okupace na něho dolehla obzvlášť těžce. Je však rozhodnut vnitřně se vypořádat
s neblahým osudem. Tvoří další básně, které jsou vydány ve sbírce V řadě v roce 1948.
Z doby pro náš národ neobyčejně těžké je i vynikající báseň PRAZE.
Při prvním pohledu na báseň si uvědomíme jistou nepravidelnost jejích čtyř heterogenních
strof. Vertikální veš je tvořen na bázi rétorické údernosti, strohosti a básnické zkratky
s naprostým vyloučením interpunkce. Rým není nápadně zjevný, místy je nepravidelný,
ve všech slokách se střídá ob verš epiforicky. Tato epiforičnost má svůj kompoziční
i obsahový význam. Epiforami snad vyjadřuje zlovolnou a těžkopádnou naléhavost doby.
Rovněž využívá sémantickou aplikaci jednotlivých monotónně se opakujících fonémů.
V tomto případě se jedná o foném „r“. Při hlasité reprodukci básně tu zvlášť vynikne jeho
funkční dislokace ve verši a my až fyzicky cítíme strach, drsnost a tragickou rozvrácenost
doby. Lze tedy klasifikovat verše této básně i jako onomatopoické.
Z hlediska rytmické stránky je kompozice díla značně složitá. Nepřevažuje zde ani jeden
rytmický prvek, střídá se tu trochej s jambem a v téže sloce nalezneme rovněž i rytmus
daktylotrochejský.
Již v úvodní apostrofě Malověrní jako bychom cítili veškerou tíhu doby a bezedné
zoufalství národa bez jiskérky naděje spojené s bezbřehou obavou o osud národa, jemuž
se před očima zjevuje hrůzný přízrak krvelačného fašismu.
„ Malověrní „ – Jak stručné a přitom jak hluboce výstižné ! Jeho verš je neobyčejně hutný
a pádný.
Následující výraz „Čas kostižerný“ až onomatopoicky zobrazuje zub času nahlodávající
vše, čím žije tehdejší přítomnost. A přesto. Odedávna tu stály zdi, kamenné portály,
chrámy a věže a nejinak tomu bude i nadále. Nenajde se žádná síla, která by zahubila
velikost slavného města v srdci Evropy. Přicházejí epiforické verše „Tak bude vždy„
s vloženou apostrofou, aby hrdě zdůraznily svou identitou neměnnost a posvátnou
pravdivost tohoto tvrzení. V této sloce jako bychom umrtvili čas a petrifikovali věčné
curriculum vitae naší minulosti. Přes tuto statickou nehybnost první sloky cítíme, jak na
nás dosedá obava z hrozivé budoucnosti. Dokazují to úvodní umělecké obrazy další sloky.
Nemůžeme neslyšet obrazné dunění kopyt a řinčení zbraní věštící budoucí Apokalypsu,
předzvěst příští války. Tvrdé slabiky slov tupě a vytrvale bijí do naší mysli. ( za
vraty/tvrdá kopyta/kopyty rozryta atd.)
25
Autor zatím nebezpečí popisoval, po dvojverší
Je lehké listí vavřínů
a těžký padlý stín…
se staví na odpor.
Následující epizeuxis „Já vím Já vím“ nás odvrací od zobrazované skutečnosti a přivádí
naši pozornost ke vnitřnímu hlasu rozhořčeného jedince.
Nový verš další sloky, břitce a stroze řečený, ve své lakoničnosti graduje sílu a odvahu.
Vyslovuje důvěru tomuto národu, jehož vzmach přirovnává monumentální síle
Bachových fug.
V poslední strofě nám připomíná slavnou českou minulost. Využívá svatého Václava jako
symbol našeho národa personifikovanou antonomasií „ ..a kníže kopí potěžkal“.
Připomíná tím, že nastal čas jednat. Na tento vynikající básnický obraz obdařený
mohutnou duševní silou kupí i reminiscenci na slavnou husitskou minulost.
Kontrastním spojením „Myslete na chorál/Malověrní“ zdůraznil formou antonomasie
nutnost neklesat na mysli, ale naopak se stát zaslouženými dědici husitské revoluce.
Jednotný boj pod vlajkou husitského kalicha za zvuku monumentálního chorálu Ktož jsú
boží bojovníci v boji proti novodobým německým křižákům tak bude očistnou katarzí
našeho národa.
Zrod této básně byl nanejvýš revolučním počinem, neboť vlévala v těžkých dobách našim
ponižovaným a ustrašeným občanům optimismus do žil.
26
5. 2. Jaroslav Vrchlický - Přišla jeseň
PŘIŠLA JESEŇ
Zvadlé zas listí
šustí a svistí.
Přišla k nám jeseň po špičkách,
přes noc k nám přišla v mlhavé páře,
ztlumila barvy, zmírnila záře,
do stromů dýchla zlato a nach.
a zvadlé listí
šustí a svistí.
Vyšel jsem z parku. Sychravé pole,
sem tam jen zažloutlé řípy kus,
úhory pusté, strniště holé
se stádem rozkejhaných hus.
V dáli jen u lesa v stříbrném vzduchu
tam ještě jediný sekáč stál,
své kosy vzmachem bez všeho ruchu
poslední žluté klasy žal.
A mně se zdálo, jak splýval v mlze,
to že ten podzim, jež přišel k nám,
do ňader aster nasypal slzy,
pavučin zavěsil na každý trám.
To že ten podzim po špičkách přišel;
vida té kosy vzmach a sklon,
zřetelně z klasů šumět jsem slyšel:
Jeseň jsem, konec, smrt a skon!
Zvadlé zas listí
šustí a svistí,
přišla k nám jeseň po špičkách.
Ve skříňku starých vzpomínek sahá,
zežloutlé listí a stužky z ní tahá,
v srdci však není zlato či nach,
tam zvadlé listy
jen šustí a svistí.
(Hořká jádra, 1889)
27
Báseň Přišla jeseň autor zařadil do sbírky Hořká jádra, která byla vydána v roce 1889. Báseň
má nepravidelné sloky a vesměs vertikální verš. První a poslední sloka začínají dvojverším
Zvadlé zas listí
šustí a svistí.
Rovněž konec obou slok je téměř totožný.
Pro lepší obrazotvornost využívá autor hojně onomatopoických slov (šustí a svistí). Verš je
dynamický, metricky přesný (rytmus daktylotrochejský) a dá se dobře recitovat. Báseň má
jakousi pochmurnou náladu, je z ní cítit syrovost a šerost podzimu s nádechem nostalgie.
Veršem Přišla k nám jeseň po špičkách chtěl autor naznačit, že se opět dostavil podzim, aniž
bychom to nějak výrazněji postřehli. Přišel a naznačil nám svoji přítomnost ranními mlhami.
Příroda již nehýří tak jasnými barvami, dnu schází letní jas, stromy ztratily svou svěží zeleň
a rozzářily se zlatými a purpurovými barvami.
Třetí sloka naznačuje, že se nejedná o pozdní podzim, nýbrž o jeho začátek. Zastihli jsme
totiž na poli ještě osamělého sekáče kosícího poslední zlaté klasy obilí v obavě, aby jej
nezaskočila zima a nepřízeň počasí.
Krásnou metaforou do ňader aster nasypal slzy nám básník popsal mlhavé ráno, kapky rosy,
uvíznuvší v květech aster. Kultivovaným veršem pavučin zavěsil na každý trám... nám
přiblížil existenci babího léta, které všude rozprostřelo své hebounké pavučiny, na nichž se
uchycují kapky rosy rozechvívané větrem.
V předposlední sloce užil básník nádherné personifikace:
To že ten podzim po špičkách přišel,
vida té kosy vzmach a sklon.
Jako by se podzim odvážil přijít teprve tehdy, když vše bylo již sklizeno. Vzápětí nás vyvádí
z této příjemně melancholické nálady do chmurného rozpoložení:
Jeseň jsem, konec, smrt a skon.
Asyndetické spojení slov ve verši zdůrazňuji onu neúprosnost nejenom blížícího se konce
roku, ale také i koloběhu života. Strohé, neúprosné a nemilosrdné. Nejenom v řeči básnické,
ale i pro běžného člověka je podzim symbolem stáří a blížící se zimy - tedy smrti.
Přichází poslední sloka, graficky a rytmicky podobná první sloce. Obě jsou psány obkročným
rýmem. Zde vystupuje do popředí vzpomínání. Je symbolem nostalgie a touhy po něčem
nenávratně ztraceném. Nastává účtování se životem, pomyslné listování šustivými
zažloutlými stránkami osobních kronik. Proto dochází v předposledním verši ke změně (listí
změněno na listy). Životní iluze se rozplývají a zůstává jen tvrdá realita stáří.
28
5. 3. Jiří Žáček - Noc na svobodárně
NOC NA SVOBODÁRNĚ
Jak mám šplhat z ringu pokoje
do visutých zahrad poezie
když tam vedle za membránou zdi
cizí žena píseň lásky vyje
když pěst krve zběsile mi buší
do radaru uší
Ale ona bezohledně
sténá do samoty
kde se k sobě něžně tulí
moje boty
Náš přední český básník Jiří Žáček (1945) žije v povědomí kulturní veřejnosti především jako
skvělý satirik a humorista, neboť jeho glosy, úvahy, sentence a aforismy lze přiřadit k tomu
nejlepšímu, co bylo v naší poezii 70. a 80. let vytvořeno. Ironické aperçu , exaktní jazykový
výraz, sporé, leč přesvědčivé vyjadřovací prostředky - to jsou atributy, jimiž lze hodnotit
především jeho skvělou knížku Rýmy pro kočku. Jiří Žáček však umí také překvapit
i neobvyklostí svých básnických imaginací. Příkladem toho je i báseň Noc na svobodárně ze
sbírky Tři roky prázdnin.
Báseň Noc na svobodárně se skládá ze dvou asymetrických strof semihorizontálního
charakteru. Rovněž rým v první šestiveršové sloce je asymetrický. První čtyřverší obsahuje
rým obkročný, následující dvojverší je napsáno v rýmu sdruženém. Druhé čtyřverší je složeno
z rýmu přerývaného, poslední verš má rým zkrácen (lze jej považovat za ocasatý).
Po stránce rytmické je kompozice rovněž nepravidelná, převažuje trochej se sporadickým
výskytem daktylu na konci veršů. V básni rovněž absentuje interpunkce.
Bývá zvykem, že básník vyslovuje svoji otázku na konci básně, která má nutit k zamyšlení,
případně je jejím prostřednictvím vysloveno nějaké poselství. V této básni je otázka
vyslovena hned v úvodu. V prvním verši autor metaforicky přirovnává svůj dočasný domov
k ringu. Čtyři stěny podobně jako čtyři provazy ringu nelítostně vězní duši básníka. Čtyři
stěny tvoří autorovo zápasiště s múzami. Tvořit v nevlídném pokoji verše určitě nebude nijak
snadné, což potvrzuje verš ...do visutých zahrad poezie... Výraz "visutý" má metaforicky
znázornit, jak těžce se dostává do tvůrčí nálady. Obzvláště těžké to bude v případech, když je
vystaven narušenému soukromí a kdy je slyšet takřka vše, co se děje za zdmi jeho pokoje.
.... když tam vedle za membránou zdi... Metaforický výraz " membrána" přesně charakterizuje,
jak pofidérní může být zdánlivé soukromí zavřeného bytu. Zeď se stává nechtěným
prostředníkem mezi dvěma mikrosvěty sousedním pokojů. Metamorfuje se v membránu, která
znásobuje touhu poznat více to, co rozněcuje smysly , a působí tak na básníkovu
obrazotvornost.
29
V dalším verši již autor konkretizuje , co jej natolik rozrušilo:
... cizí žena píseň lásky vyje...
Erotické zvuky rozněcují smysly ještě více, než kdybychom byli fyzicky přítomni
milostné touze dvou lidí za zdmi pokoje, právě proto, že si ve svých představách domýšlíme,
jak asi milostný akt probíhá. Ve zmíněném verši je akcentován přívlastek cizí žena, jímž autor
vyslovuje svoji nezúčastněnost a vedlejší roli v této milostné hře, a tím tak v lítostivém
podtextu zvýrazňuje svoji samotu.
V tomtéž verši ...cizí žena píseň lásky vyje... nás zaujme propojení eufemismu (píseň
lásky) s dysfemismem (vyje). Toto spojení má evokovat i jeho smíšené pocity. Protože není
"účastníkem erotického děje, staví se k milostnému aktu za zdí až s averzí, proto výraz "vyje".
Dráždivé zvuky burcují jeho fantazii, křivka jeho erotického vzrušení stoupá a on sám není
schopen se soustředit na jakoukoliv jinou činnost. Naopak jej cizí vzrušení více přitahuje. To
velice přesvědčivě vyjadřují poslední dva verše první strofy:
... když pěst krve zběsile mi buší
do radaru uší
Druhá sloka přenáší pozornost do nitra básníkova, o němž je zmínka spíše latentní. Odvrací se
od reality a připomíná svoji samotu. Milující se žena nebere ohled na básníka za zdmi pokoje
a vychutnává si svou rozkoš. Pro muže za zdí se stává nepřítelem, neboť, řečeno slovy
Shakespearovými vidí básník jejich „štěstí přes svůj kříž.“
Ale ona bezohledně
sténá do samoty...
Postesknutí nad samotou graduje závěrečným distichem:
kde se k sobě něžně tulí
moje boty
V posledních verších vycítíme trochu trpké ironie, neboť není zajisté radostné konstatování
(vyjádřeno personifikací), že jedinými objekty tulícími se k sobě, jsou jeho boty.
Báseň nás upoutá svoji metaforickou bohatostí i přehledným formálním plánem a celkovým
rozvržením. Pozitivní je i skutečnost, že nepropadá bolestínským náladám, ale s notnou
dávkou ironie konstatuje svůj neradostný stav.
30
6. Počátky slovesného umění
N
a úsvitu dějin lidstva byl člověk závislý na přírodě, prožíval naprostý pocit
bezmocnosti. Zaznamenával přírodní jevy a děje, jimž nerozuměl. Pokoušel si je tedy
vysvětlit po svém. Dochází u něj k přesvědčení, že jeho život je řízen nadpřirozenými
jevy. Proto se u něj vytvořila jakási primitivní forma náboženského vědomí. Ještě nedokázal
věřit v boha, nýbrž na dobré a zlé duchy, věřil v reinkarnaci (převtělování mrtvých do stromů
nebo zvířat
a ptáků). Jim také zasvětil primitivní náboženské obřady (rituály).
magické obřady (snaha naklonit si démony) + slovní projevy, zpěv, pohyb (tanec),
rytmus
magické průpovědi, zaklínadla, zaříkadla (zaklínání nemoci,nepřítele, touha po
lásce, úspěch v lovu, úroda)
pranostiky (o počasí a hospodaření) – vycházely z dlouhodobého pozorování
klimatických poměrů
přísloví (po generace získávané zkušenosti vedly k formulování návodů k jednání)
pořekadla, říkadla (bez mravního poučení) – hraní si s jazykem
výroční obřady (např. při rovnodennosti, slunovratu)
obřadní rodinné nebo kmenové cykly (svatba, křtiny, pohřeb)
mýtus: vyprávění, názory a představy o vzniku světa, člověka; pokus o výklad
(fantastický)
Charakter jazyka v lidové slovesnosti:
1. opakování slov
2. rytmický veršovaný projev
3. věty zvolací, přací, citově zabarvené
Ústní lidová slovesnost přetrvala všechny historické epochy a pokračovala i v době, kdy už
dávno bylo známo písmo. Hojně se rozvíjela až do 19. století. Takto udržované kulturní
tradice ve slovesném umění nebo v hudbě nazýváme folklór.
folklor
 venkovský
 městský
Folklór vyjadřuje:
lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku
znaky:
 ústní tradování
 anonymita autora
 kolektivnost (jedinec a myšlení všech, vyhovuje všem)
 variabilita (neustálený text, obměny)
31
Druhy folklóru:
lyrika (písně milostné, svatební, žertovné, pracovní, verbovní, národní, vojenské,
zbojnické, ukolébavky ap.)
epika (eposy, byliny, báje)
pověsti
 místní
 historické
 heraldické
pohádky
 fantastické, kouzelné
 novelistické
 o zvířatech
anekdoty
drama
(obchůzkové, zpěvohra ap.), loutkové divadlo (Matěj Kopecký)
význam:
zvláště v období pobělohorském a obrozenském (vzor pro literaturu, inspirace)
sběratelé lidové slovesnosti:
F. L. Čelakovský (slovanské národní písně, přísloví)
K. J. Erben (české písně a říkadla, pohádky)
B. Němcová (pohádky)
J. Š. Kubín (vyprávění z Podkrkonoší, pohádky)
J. Jindřich (písně z jižních Čech)
F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček (moravské písně)
J. Kollár, P. J. Šafařík (slovenské písně)
32
7. Starověká literatura
HISTORICKÝ KONTEXT
První starověké civilizace se začaly formovat v subtropickém pásmu
(měly zde nejlepší klimatické podmínky k životu) kolem 5. tisíciletí
př. n. l. Zpočátku jejich hlavní obživou bylo zemědělství. Vzrůstající
majetková a sociální diferenciace způsobila, že vládnoucí třída si
potřebovala upevnit a ochránit svůj majetek a mocenské pozice, a proto
vytvořila státní aparát. Vznikly první starověké státy s despotickým
režimem. Pro všechny byl společný neomezený způsob vlády aristokracie
s podporou starověké církve a mocenských složek (armáda, úřednictvo).
Nejtěžší práce vykonávali otroci.
CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ
Jelikož veškeré manuální činnosti ležely na bedrech poddaných
a především otroků, mohla se aristokracie věnovat duševním
činnostem. Duchovní poznání a abstraktní myšlení nabývalo na
intenzitě, proto bylo zapotřebí získané informace a zkušenosti
zaznamenat. S tím souvisí vynález písma, o něž se jako první
zasloužili Sumerové ve 4. tisíciletí př. n. l. I všechny ostatní
starověké
státy
si
vytvořily
svoje
vlastní
písmo
( piktografické – obrázkové, klínové, hieroglyfy atd.). Psalo se
např. na papyrus, tesalo se do kamene či psalo na hliněné
destičky. Písmo zpočátku sloužilo k zaznamenání užitečných dat
(astronomická pozorování, účetní knihy, pozorování přírody
apod.), později s rozvojem umění se stále více využívalo
k zaznamenání prvních literárních děl většinou s náboženskou,
mytologickou nebo hymnickou tematikou. Zaznamenávaly se
především hymny, epické příběhy a další mytologická zpracování.
Některá díla se zachovala i do současnosti. K nejslavnějším
civilizacím řadíme: Sumer, Babylónii, Egypt, chetitskou a perskou
říši, Fénicii, Indii a Čínu a samozřejmě nejvyspělejší státy
starověku:Řecko a Řím.
33
7. 1. Orientální literatura
7. 1. 1. Literatura Blízkého východu
 sumerská,akkadská(Mezopotámie)–4.tis. př.n.l.
Sumerové jsou považování za vynálezce prvního písma .
Klínové písmo, hliněné destičky, trojhranné rydlo.
Na území Mezopotámie vznikla celá řada městských států, kterým se podařilo ovládnout
sousední městské státy, a na čas tak vtiskly Mezopotámii svůj kulturní ráz. Kulturní
rozkvět je spojován s hegemonií města Akkad.
akkadský epos o Gilgamešovi (král, hrdina sumerských vyprávění, hledá tajemství
věčného života, řeší základní životní problémy)
 staroegyptská – 4. tis. př. n. l.
hieroglyfické písmo, papyrus, třtinové pero
Starověký Egypt se formoval již od 5. století př. n.l.. Proslulosti dosáhl až od 3. tisíciletí
př. n. l.,. kdy dochází ke spojení dvou království (Horní Egypt, Dolní Egypt). Od té doby
nosí faraóni na hlavě dvouhlavou korunu symbolizující ono spojení.
Hieroglyfické písmo (hieroglyfy = posvátné vrypy) prošlo dlouhodobým vývojem. Bylo
příliš složité, proto došlo časem k jeho zjednodušení ( písmo hieratické = kněžské, písmo
démotické = lidové). Písmo se používalo ve státní správě (písaři), k vedení análů (slavné
činy faraónů), k básnické tvorbě.
milostné písně,
oslava života faraonů,
Kniha mrtvých (rady zemřelému),
životopisy (Sinuhet)
Achnatonův Hymnus na slunce
ACHNATONŮV HYMNUS NA SLUNCE
(asi 1360 př. n. l.) – Přeložil Z. Žába, přebásnila V. Kubíčková
Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svojí.
Skvěješ se vznešené a velké
vysoko nad zeměmi všemi,
paprsky tvoje objímají světy,
světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,
ty spoutáváš je pro drahého syna.
34
hebrejská – 1. tis. př. n. l.
Jedná se o židovskou literaturu, která tvoří most mezi orientální a evropskou literaturou.
Palestina, ve starověku nazývaná Kanaán, patří k nejstarším osídleným územím. Zde se
také nacházelo nejstarší město světa Jericho (10. stol. př. n. l.). Asi ve 13. stol. př. n. l.
přišli do Kanaánu Hebrejci (Židové). Židé byli vyznavači jediného boha Jahve. Právě zde
byly vytvořeny základy ke křesťanskému náboženství.
bible – soubor textů, pravidla náboženské víry a morálky, pak součástí křesťanské bible
(Písmo svaté) – základní součást evropské kultury. Bible se skládá ze Starého
a Nového zákona. Zatímco Starý zákon uznávají Židé i křesťané, Nový zákon pouze
křesťané. Bible vznikala po staletí, její nejstarší části byly napsány asi v 10. až 9.
století př. n. l. Autory bible byli kněží. Prastarou ústní tradici židovského národa
zpracovávali podle potřeb svého náboženského učení. Do dnešní podoby byl
biblický text upraven po návratu Židů z babylónského zajetí (6. – 4. století př. n. l.).

Starý zákon = historické, liturgické, právnické a literární texty
3 oddíly
Tóra (nejstarší) – knihy Mojžíšovy (5)
soubor Proroků (z dějin Izraele, skutky proroků: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Dvanáct
proroků)
tzv. svaté spisy = básnické knihy
KNIHA MOJŽÍŠOVA PRVNÍ (GENESIS)
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel
se nad vodami.
I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.
A viděl Bůh světlo, že bylo dobré: i oddělil Bůh světlo od tmy.
A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den
první.
Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod!
I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž
jsou nad oblohou. A stalo se tak.
I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.
Řekl také Bůh: Shromážďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a
ukaž se místo suché! A stalo se tak.
I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl
Bůh, že to bylo dobré.
35
(Základem Nového zákona je vyprávění o Ježíši Kristu, který se obětoval, aby spasil
lidstvo. Tuto část bible nepovažují Židé za svou.)
Žalmy (náboženská lyrika),
Milostná Šalamounova Píseň písní
Kniha Danielova s mystickými zjeveními a spisy historické:
- biblické příběhy – Josefův, kniha soudců, knihy královské
- mýty o stvoření světa a člověka (Adam a Eva, vyhnání z ráje, Kain a Abel, potopa,
spravedlivý Noe, babylónská věž)
- dějiny Židů (Abraham, Mojžíš, přikázání Hospodinova, David a Goliáš)
činnost proroků (předpovídají příchod Mesiáše – vykupitele)
7. 1. 2. Literatura indická
2. tis. př. n. l.
Nejstarší literární památky indické kultury - posvátné knihy – védy
Jedná se o sbírky všech tehdejších vědomostí. Obsahují hymny, modlitby, různá zaříkávání
a také popis výkladu světa a jeho vzniku. (Díla byla psána neznámým védským jazykem,
v průběhu staroindické civilizace se vyvinulo písmo sanskrt)
Indické eposy – hrdinské zpěvy Mahábhárata a Rámájana (4.st.př.n.l. – 4.st.n.l.)
První (Velké vyprávění o Bháratovcích) líčí kruté bratrovražedné boje mezi dvěma
znepřátelenými rody. Obsahuje přes sto tisíc veršů. Příběh Rámájana vypráví o princi
Rámovi a jeho ženě Sítě. Oba byli donuceni odejít do vyhnanství, kde se démoni zmocnili
krásné Síty a unesli ji na ostrov Srí Lanku. Ráma ji s velkou opičí armádou po mnoha
dobrodružstvích a bojích s lidmi i démony nakonec získal zpět.
Bhagavadgíta ( Zpěv vznešeného) – vrchol indické filozofické poezie z 5. stol. př. n. l.
Kniha, jejíž součástí je i Mahábhárata, se pro svou moudrost stala pro většinu Indů svatou
knihou a ovlivnila i mnohé myslitele a básníky Evropy (J. W. Goethe).
Kámasútra - text pojednávající o lidské sexualitě a soužití mezi mužem a ženou. Autorem
textu je indický filozof Mallanaga Vatsjajana, který žil v období mezi 4. a 6. stoletím našeho
letopočtu.
Za nejslavnějšího básníka starověké Indie je považován KALIDÁSA (konec 4. stol.
a počátek 5. stol. n. l.), žijícího za vlády Guptovců. Z Kalidásova díla se zachovaly dvě
lyrické sbírky. Opěvoval krásné ženy, ctnostné brahmány, vzorné krále a vznešené askety.
Vrcholem jeho tvorby je báseň Oblak poslem lásky.
36
OBLAK POSLEM LÁSKY (5. stol.) – Přeložil Oldřich Friš
Na dveřích je v erbu namalován
lotos vedle ulity,
znaky vštěp si v srdce, abys tak dům
poznal, stranou ukrytý.
Jistě nezáří, když odešel pryč
jeho starostlivý pán:
lotos ztají krásu, když je sluncem
na pospas tmě ponechán.
V hravé slůně podobu svou zmenši
– mohl bys ji polekat –
na pahorek sedni, jejž jsem popsal,
když jsem dříve líčil sad,
oko blesku otevři jen málo,
chceš-li zhlédnout komnaty,
vzplaň jen mírně, jak když světlušek pruh
šlehne ve tmách rozžatý.
Spatříš-li tam uvnitř útlou dívku
s okem něžné gazely,
snědou, ztepilou a štíhlou v pase,
ret kdys rudě setmělý,
která tíží boků zvolna kráčí,
lehce nakloněna vpřed,
nejkrásnější výtvor, jejž kdy v světě,
nedostižný tvůrce zhnět.
Věz, že je to moje tichá žena,
drahá mně jak život sám,
nyní opuštěná věrná labuť,
když zde bez ní prodlévám,
něžná, těžkou touhou umučená,
ztrápená dny vleklými,
něžný, křehký kvítek lotosový,
smutně zvadlý za zimy.
7. 1. 3. Čínská literatura
K vrcholu klasické lyrické poezie dochází v Číně v 8. století n. l. Čína byla v té době centrem
hospodářského , politického i kulturního života ve východní Asii. Kolem císařského dvora se
soustřeďovali básníci nejzvučnějších jmen. Mezi nejslavnější básníky starověké Číny patřili
LI PO a TU FU.
Li Po představuje v čínské poezii typ věčného bouřliváka a nespokojeného tuláka. Psal hlavně
verše o víně, přátelství, volnosti a přírodě. Rovněž kritizoval i sociální nespravedlnost
a zkorumpovanou vládnoucí byrokracii. Na kritiku tehdejších poměrů se zaměřil i Tu Fu.
37
LI PO
VĚČNÁ PÍSMENA
V bambusech
čeřených větrem
před mými okny
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím: já
Li Po
7. 2. Antická literatura
Literaturu starověkého Řecka a Říma lze považovat za základ evropské vzdělanosti. Stala se
dlouhodobým inspiračním zdrojem pro národní evropské literatury, které pak zase
ovlivňovaly mimoevropský literární vývoj v období středověku i novověku.
7. 2. 1. Řecká literatura
8.st.př.n.l.– 1.st.př.n.l., po mocenském ovládnutí Řecka Římem stále byla řecká kultura
zdrojem pro římskou kulturu, nicméně se díky hegemonii římské republiky dostávala pod
její vliv.
7. 2. 1. 1. Periodizace:
a) Prehistorická fáze – ústní lidová slovesnost – mýty (báje)
b) Období archaické – do 6.st. př. n. l.
7. 2. 1. 2. Epika (nejrozšířenější)
Eposy Ílias a Odyssea, pravděpodobným autorem byl básník HOMÉR (8.st. př. n. l.).
Příliš o něm nevíme, zřejmě oslepl. Vyskytly se i názory, že dílo nenapsal on.
Epos Ílias vypráví o trójské válce. Záminkou k ní byl únos tehdejší nejkrásnější spartské
královny Heleny Paridem, synem trójského krále Priama. Helena však již byla manželkou
spartského krále Menelaa. Meneleaos vyzve krále ostatních řeckých států k trestné výpravě
do Tróji. Vrchním velitelem výpravy se stane mykénský král Agamemnón.
38
V příběhu vystupuje celá řada slavných mytických bojovníků (Řek Achilles x Trójan
Hektor) Maloasijské město Trója se jinak řecky nazývalo = Ílion.
Epos Odyssea vypráví a o desetiletém bloudění ithackého krále Odyssea po skončení
trójské války a o jeho šťastném návratu na ostrov Ithaka, kde jej čekala jeho věrná
manželka královna Penelopé (symbol věrnosti). Odysseus při své strastiplné cestě přišel o
své druhy, zažil spoustu neuvěřitelných příhod (setkání s lidožravými Laistrygóny,
jednookým kyklopem Polyfémem, kouzelnicí Kirké, Sirénami, obludnými Skyllami atd.)
Poznámka:
S událostmi eposu Odyssea spojují svůj mytický život i starověcí Římané. Mezi obránci
Tróje působil i Paridův přítel Aeneas, jemuž se podařilo se skupinou přátel utéci z dobytého
města. Podobně jako Odysseus i on bloudil Středozemním mořem, až na konec přistál
u břehů Apeninského poloostrova a založil zde první italské město Alba Longa . Tento
příběh zpracoval římský básník Publius Vergilius Maro v eposu Aeneis. To dokazuje, jak
Římané vycházeli ze starořecké literatury. Protože sami o svém původu jako zpočátku
primitivní kočovníci mnoho nevěděli, snažili se odvodit svůj původ od slavných
mytologických postav. Totéž pak činili i římští letopisci. Když měli mezery ve znalostech
svých nejstarších dějin, pomohli si „opisováním“ od řeckých letopisců (viz vyhnání
aténských tyranů x vyhnání tyranských etruských králů z Říma).
Znaky homérského eposu:
– rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech
– bohatá dějovost (příběhy, mnoho postav, určité místo, více dějových linií)
– popisné pasáže i lyrické vložky
– členěn do zpěvů, kapitol
– obsahuje tzv. prvky epické šíře (epiteta, přirovnání, detailní popisy) – zpomalují děj
(retardace)
– hlavní postavy – výjimeční hrdinové, nositelé příběhů
– zdroj – ústní lidová slovesnost, mýty
– forma: veršovaná skladba – časoměrný hexametr (překlad do češtiny jako šestistopý
daktyl, daktylotrochej)

7. 2. 1. 3. Lyrika:
elegie (původně píseň s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv) –
ARCHILOCHOS
monodická lyrika (pro sólový zpěv, doprovod lyry) – SAPFÓ (básnířka žijící na ostrově
Lesbos. Protože opěvovala krásu ženského těla, soudilo se, že byla homosexuálně
orientována. Od té doby se homosexuálně orientovaným ženám říká lesby nebo lesbičky
podle obyvatelek ostrova Lesbos).
milostná píseň, pijácká (k pobavení) – ANAKREÓN; anakreontská lyrika – o víně,
ženách, zpěvu, považuje se za méně umělecky hodnotnou.
ALKAIOS – milostné verše, pijácké básně (žil rovněž na ostrově Lesbos).
sborová lyrika (ódy, oslava řecké aristokracie a vítězů olympijských her) – PINDAROS
bajka (vyjadřuje lidovou moudrost, zvířata nebo věci jednají jako lidé) – AISOPOS
(Ezop). Ezop byl otrok, mrzák, leč byl velice nadaný, zcestovalý a světa znalý. Svou
modrostí překonával filozofy. Podle vyprávění byl zabit kněžími pomocí lsti. Formu
bajky vytvořil proto, že jako otrok nemohl plnoprávné občany kritizovat přímo).
39
b) Období attické 5. – 4.st. př. n. l. – vrchol řecké otrokářské demokracie, rozkvět Athén
(Attika = kraj kolem Athén)
Řecké drama – vyvinulo se z obřadních her (oslava boha Dionýsa)
1 herec a chór (sbor), později 2 – 3 herci (vždy muži)
Preferovalo se drama před komedií. Nejslavnější dramatici: Aichylos, Sofokles, Euripides.
7. 2. 1. 4. Tragédie:
AISCHYLOS
Náměty z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů,
Tragédie Peršané – o řecko-perských válkách, sám je zažil. Konfrontace perských žoldnéřů
a řeckých hrdinů bojujících za vlast. Boj za vlastenecké a pokrokové ideály. Prosazování
společenských, právních a morálních principů.
Tragédie Oresteia. Příběh pochází z dob trójské války. Král Agamemnón je při návratu
z trójské války téměř u prahu svého domu zabit manželkou Klytaimnéstrou a jejím
milencem Aigisthem. Právo rodové společnosti stálo na zásadě: oko za oko, zub za zub.
Smrt zabitého má být pomstěna nejbližším příbuzným novou vraždou. A tak jediný syn
Orestes, který byl ukryt v cizině, je povinen pomstít smrt svého otce Agamemnóna, tj.
zabít svou matku. Ale nová vražda žádá nové potrestání. Orestés je hlasováním soudního
sboru osvobozen, přičemž na příště už bude krevní msta zakázána a všechna řešení
sporných záležitostí bude přináležet soudnímu sboru.
SOFOKLÉS
Tragédie Antigona .Antigona plní mravní příkaz – pohřbí přes zákaz bratra Polyneika,
proto je odsouzena ke kruté smrti. Polyneikés totiž opustil svou vlast a vrátil se po čase
s vojskem, aby si dobyl vládl nad Thébami. Je však poražen a padne. Nový vládce Kreón
zakáže pohřbít Polyneika jako vlastizrádce. Trest však posléze stihne i Kreonta.
Tragédie Élektra . Élektra je Orestova sestra, dcera krále Agamemnóna. Zachovává
věrnost a úctu k mrtvému otci a hrdinný vzdor vůči jeho vrahům, kteří se zmocnili vlády.
Věří, že se Orestes vrátí z ciziny domů a potrestá vraždu otce. Dostává mylnou zprávu, že
Orestes zemřel, a proto se rozhodne krevní mstu vykonat sama. Nečekaně se však vrací
Orestes a trest vykoná s její pomocí sám.
Tragédie Král Oidipus. Syn thébského krále Laia Oidipus je pohozen svými rodiči
a vyroste v cizí zemi. Bůh Apollón mu věští, že se stane vrahem svého otce a manželem své
matky. Aby se vyhnul děsné sudbě, nevrací se Oidipus k domnělým rodičům, ale zamíří do
Théb. Na cestě se potká s neznámým cizincem , dostane se s ním do sporu a zabije ho.
Netuší, že zabil krále Laia, svého otce. Zachrání pak Théby od těžké pohromy a dostane za
odměnu osiřelý Thébský trůn a vlastní matku, královnu Iokasté, za manželku. Po letech
vypukne ve městě mor. Apollón dává novou věštbu: mor nepřestane, dokud bude v zemi žít
vrah Laikův. Když se Oidipus dozví krutou pravdu, raději se oslepí, aby neviděl svou bídu.
Hrdina je tedy trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky.
40
U Sofokla jsou trestáni hrdinové za to, že si dovolili zamířit výše, než je dovoleno člověku.
Utrpení je u Sofokla jen často součástí osudu, proti němuž se nelze protivit proti boží vůli.
EURIPIDÉS
Měl kritický poměr k mýtu, zájem o skutečné lidi, jeho dílo často zachycuje téma lásky,
psychologii ženy. Byl stoupencem demokracie.
Drama: Élektra (mýtus o pomstě Orestově). Podle něj (na rozdíl od Sofokla) Orestes neměl
právo zabít svou matku.
Tragédie Trójanky – hrůzný obraz válečného utrpení žen a dětí, proti nesmyslnému
válčení.
Tragédie Alkéstis. Alkéstis prokáže nezměrnou lásku ke svému manželovi, králi Admétovi,
že se dobrovolně vydá smrti, aby zachovala Admétův život. Alkéstis však zachrání silák
Hérakles. Vyzdvihuje velkou mravní sílu jedince v těžkých ranách osudu.
Euripidés zavádí na scénu ”deus ex machina” – nadpřirozený zásah božstva, náhlé
nemotivované řešení, neúprosná logika vyšší spravedlnosti.
Tragédie Ifigenie v Tauridě. Příběh přátel Oresta a Pylada. V zemi Taurů, odkud mají
přinést posvátný obraz, se dostanou do sporu, kdo má podstoupit smrt, tedy přinést oběť
tamějším bohům. V kritické chvíli se šťastnou náhodou sourozenci poznají a společným
úsilím
uniknou
moci
barbarů.
Tragédie Médeia. Barbarka Médeia se v Kolchidě zamilovala do Iásona. Při útěku s ním
z vlasti zabila svého bratra. Po čase Iáson opuští Medeiu, aby se oženil s dcerou
korintského krále. Zoufalá Médeia, aby ublížila Iásonovi, zabije jejich společné děti.
Příběh vášnivé a nešťastné ženy.
znaky antické tragédie:
– čerpá z mytologie (téma)
– hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
– konflikt se silnějšími (osud, bohové, společenské zákony) končí tragicky (hrdina
fyzicky podléhá, ale mravně vítězí)
– forma: verš
– existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)
– jednota času, děje a místa
– děj se nečlení na dějství
– spojení mluveného slova, zpěvu, tance
7. 2. 1. 5. Komedie
(Řekové ji brali jako nižší druh umění)
ARISTOFANÉS
Hry: Jezdci, Mír, Žáby, Lysistraté ( Athéňanka Lysistraté se rozhodne, že manželky a děti
válečníků nebudou dále strádat neustálými boji. Proto vyzve ostatní ženy, aby odmítaly
mužům jejich manželské povinnosti do té doby, než skončí válka. Nátlak na muže se podaří
a válka skončí. Hra končí průvodem, v němž nahá žena symbolizuje tělesnou lásku
a usmíření).
41
Aristofanés řeší aktuální politické otázky, názory, kritika přetvářky, podlosti ap. Jeho dílo
je úzce spojeno s velkými událostmi a intimními detaily politického a kulturního života
Athén na sklonku 5. stol. př. n. l.
znaky antické komedie:
– veselohra, komický účinek
– zesměšňuje jevy života, šťastný, smírný konec
– útok na politické poměry, soudobou morálku
– nevázaný žert
– dialog
Poznámky k řeckému divadlu:
Divadlo je čistě řeckým přínosem naší kultuře. Vzniklo pravděpodobně z prastarých
slavností na počet boha Dionýsa, v nichž vystupoval sbor mužů oblečených do kozlích kůží.
Aby všichni diváci dobře viděli, sedávali na stupňovitých lavicích, podepřených lešením.
Později se hrálo divadlo v kruhových amfiteátrech. Před půlkruhovým jevištěm byla
umístěna kamenná budova jeviště , na kterou se upevňovala opona a zavěšovaly se
dekorace. Používala se propadla, pohyblivé plošiny, skryté žebříky. Dunění hromu se
vytvářelo kutálením bronzového sudu plného kamení po kovové plotně. Do rozměrného
hlediště, kde byla vynikající akustika, se vešlo až 17 tisíc diváků. Hudební a taneční
představení se odehrávala v krytých divadlech zvaných odeion. V divadlech nesměly
vystupovat ženy, proto muži hráli i ženské role. Hrálo se v maskách, které zakrývaly mimiku
obličeje. Zpočátku hrál v tragédiích pouze jeden herec, zpravidla sám autor. Teprve
Aischylos zavedl druhého herce, čímž umožnil použít ve hře dialog. Sofokles přidal třetího,
případně čtvrtého herce. Masky na obličeji charakterizovaly postavu a charakter. Kromě
toho herci nosili boty na vysokých podpatcích, tzv. kothurny. Zatímco Sofoklés zobrazoval
ve svých hrách lidi takové, jakými by měli být, Euripidés ukazoval svět, jaký opravdu byl.
7. 2. 1. 6. Historická próza
HÉRODOTOS – otec historie (řecko-perské války), skvělý vypravěč zajímavých povídek
o vládcích i prostých lidech
THÚKYDIDES –největší řecký historik, hutným slohem podal obraz dějin peloponéské
války., dokázal věrohodně charakterizovat hlavní politické osobnosti.
7. 2. 1. 7. Řečnictví (rétorika)
DÉMOSTHÉNES
Filipiky = útočné řeči proti králi Filipu Makedonskému
42
7. 2. 1. 8. Filozofická próza
PLATÓN
Své filozofické názory psal ve formě dialogů, kritika athénské demokracie, filozofický
idealismus.
Ústava
ARISTOTELES
Poetika
Rétorika
(encyklopedické dílo)
c) Období helénistické 4.–1. st. př. n. l. – po dobytí Řecka Alexandrem Makedonským
vědecké dílo
EUKLEIDÉS
ARCHIMÉDÉS
MENANDROS – tvůrce tzv. nové komedie
7. 2. 2. Literatura římská
od 3.st.př.n.l. – 5.st.n.l.
Latinská, většinou nepůvodní (vliv řecké literatury)
Podobně jako kdysi Řekové přejímali podněty z prastarých orientálních kultur, stejně tak
římská kultura přejímala hodnoty a vzory řecké kultury a upravovala si je podle svých
potřeb i národního naturelu.
Dějiny římské literatury začínají latinskými překlady řecké epiky i dramatické tvorby.
Římané neholdovali jako Řekové tragédii, inklinovali spíše ke komedii. Zde navázali na
řecké vzory.
43
a) Období archaické – 3.st. př. n. l.
7. 2. 2. 1. Komedie
Titus Maccius PLAUTUS
Vliv Menandra; čerpá ze života obyčejných lidí (otroci, vojáci, milenci)
Jeho počáteční komedie jsou volnými překlady helénistických originálů. Zachovalo se od
něj 21 komedií.
Komedie o hrnci (Aulularia)-(O lakomci , toto dílo mělo vliv na Molièra.
Pseudolus - O prohnaném otroku pána Kallidora, který napálí podvodníky, snažící se
Kallidora podvést.Chytrost a důvtip otroka triumfují nad vyděračstvím a lakomstvím.
Voják Tlučhuba (Miles gloriosus). Mazaný otrok pomůže získat pro svého pána
milovanou dívku (podobný příběh jako v Pseudolovi). Napáleným je tentokrát voják,
nadutý chvastoun.
Amfitryón . Hra je pojmenována podle thébského krále a komicky zpracovává báji o lásce
boha Dia k Alkméně, manželce Amfitryónově. Zeus přichází k Alkméně v podobě
Amfitryóna. Skutečný král se vrátí a v příběhu kvůli záměně osob dochází k celé řadě
komických situací.
Marcus Portius CATO
První kronikář (analista) píšící latinsky.
Anály Origines (Počátky) – zachytil zde římské dějiny od doby královské až do roku své
smrti (149 př. n . l.. Dílo se však nedochovalo.
De agricultura (O zemědělství) .
b) Vrcholné období – zlatý věk 1. st. př. n. l. – poč. n. l.
7. 2. 2. 2. Řečnictví (rétorika)
Marcus Tullius CICERO
(období občanských válek – politické řeči, dopisy); vzor klasické latiny.
Byl všestranně vzdělán v právnictví, historii, literatuře a filozofii. Jeho díla se četla po celý
středověk, obzvláště pak v období renesance a osvícenství. Roku 63 př. n. l. se stal
konzulem a potlačil Katilinovo spiknutí. Za vlády prvních triumvirů r. 58 př. n. l. musel
odejít do vyhnanství. Po návratu ztratil veškerý politický vliv a věnoval se už jen literární
činnosti. Po Caesarově smrti byl r. 43 př. n. l. zavražděn.
Známé jsou jeho soudní nebo politické projevy:
44
In Catilinam oratio prima:
„Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Quam diu etiam furor iste tuus nos
eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia?... „
De oratore (O řečníkovi) – údajně nejlepší dílo římské prózy.
De officiis (O povinnostech)
„ Zapomínat na stará přátelství pro nová je jako vyměňovat plody za květy:“
CICERO
7. 2. 2. 3. Paměti (memoáry)
Gaius Julius CAESAR (100 – 44 př. n. l.)
Caesar byl vynikajícím vojevůdcem, státníkem i spisovatelem. Z jeho literární činnosti se
nám zachovala pouze dvě díla:
Zápisky o válce galské (Commentarii de bello gallico).
Caesar zde popsal války proti Galům, své výboje do Germánie a Británie. Skládají se ze
7 knih a každá popisuje události jednoho roku. Jedná se o tendenční dílo, neboť v něm chtěl
obhájit nutnost nových válečných výprav. Kniha přináší cenné popisy krajin a jejich
obyvatel (cenný pramen poznání nejstarší historie Německa, Francie a Anglie). Vyznačuje
se pevnou skladbou, jasným, pravidelným a prostým slohem.
Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello civili)
Skládají se ze 3 knih, v nichž je popisována občanská válka v Římě. Caesar v této knize
chce dokázat, že občanskou válku nezavinil on, nýbrž jeho odpůrci. Dílo je nedokončené.
7. 2. 2. 4. Epika
Titus LUCRETIUS CARUS
Představitel epikureismu (zdůraznění etických principů přátelství, rozumné využívání slasti,
požitkářství).
Od Lucretia se dochovala didakticko-epická báseň De rerum natura (O podstatě věcí)
Jedná se o nejúplnější výklad antického materialismu. Lucretius patřil k nejoblíbenějším
autorům antiky.
7. 2. 2. 5. Lyrika
Gaius Valerius CATULLUS
Významný římský básník.
Zachovala se sbírka 116 básní. Nejznámější jsou milostné básně, inspirované milostným
poměrem k ženě jménem Clodia. Aby uchránil její čest, používá pro ni pseudonym Lesbia.
V básních vyzpíval celý příběh své lásky, v níž se nakonec trpce zklamal.
45
LÁSKA K LESBII
Vivamus, mea Lesbia, atque amemus
Rumoresque senum severiorum
Omnes unius aestimemus assis
Soles occidere et čediče possunt:
Nobis cum semel occidit brevis lux,
Nox est perpetum una dormienda.
Lesbie, žijme a mějme se rádi!
Ať starci přísní s námi se vadí,
slunce ať zhasne nebo se vrátí,
kdys věčný sen též bude nám spáti.
Polibků tisíc, sto tisíc dej mi,
s duše mé těžké starosti sejmi,
tisíc zas nových a tisíc zase,
co je nám po tom, kdo na to ptá se.
Sto a sto nových, stotisíckráte,
ať starců závist v počtu se zmate,
polibky mé až na tvoje líce
pro velký počet nesečtou více.
(Překlad: Jaroslav Vrchlický)
c) Literatura císařského období
K největšímu rozkvětu umění dochází za vlády císaře Octaviana Augusta. Římské umělce
finančně podporoval boháč Maecenatus, aby mohli plně umělecky tvořit (viz odtud termín
mecenáš).
Publius VERGILIUS Maro
Je považován za nejslavnějšího římského epika.
Zpěvy pastýřské (Bukolica)
Zpěvy rolnické (Georgica)
Z vesnického prostředí, obdiv a láska k venkovu, rodné zemi
epos Aeneis – na oslavu Augustova rodu. Zde zpracoval báji o trójském Aeneovi, údajném
praotci rodu Iuliova, z něhož pocházel. Aeneas, syn bohyně Venuše, opustí po pádu Tróje
svou vlast a dojde po mnoha letech bloudění se svou družinou do kraje Latium na
Apeninském poloostrově. Vergilius zde napodobil Homérovo vyprávění o Odysseovi.
V díle oslavuje bájné počátky pozdější římské moci, která se rodí z vůle bohů.
46
AENEIS (Předzpěv)
Arma virumque cano, Troiae qui primus ab oris
Italiam fato profugus Laviniaque venit
litora multum ille et terris iactatus et alto
vi superum, saevae memorem Iunonis ob iram…
Quintus HORATIUS Flaccus
Nejprve se postavil se zbraní v ruce za záchranu republiky, později však začal sympatizovat
s vládou Augustovou, neboť císař zajistil Římu klid a pořádek. Ve svém díle propagoval
starořímské ideály.
Satira, písně, lyrika
Rozhovory (Sermones) – napadal slabosti a chyby římské společnosti.
Ódy (Carmina) – hymny, modlitby k bohům, příležitostné básně
„ Tomu, kdo mnoho žádá, mnoho schází.“
HORATIUS
Publius OVIDIUS Naso (43 př. n. l. – 18. n. l.)
Nejslavnější básník starověku.
milostná poezie
Amores (Milostné zpěvy)
Umění milovat (Ars amaturica) – rady, jak si získat a udržet lásku
Léky proti lásce (Remedia amoris)
mytologická poezie.
Proměny (Metamorphoses) = 250 řeckých a římských bájí s motivem proměny (např.
matka Niobé se změní v plačící kámen)
Za vlády císaře Augusta byl vykázán Ovidius z Říma a poslán do vyhnanství do městečka
Tomidy (dnešní Konstanta v Rumunsku) v roce 8 n. l. Svůj stesk po vlasti líčí ve svých
elegiích.
Elegie (z vyhnanství)
Tristia (Žalozpěvy)
Epistulae ex Ponto (Listy od Černého moře)
47
ŽALOZPĚVY (9–12. st. n. l.) – Přeložil R. Mertlík
Poslední okamžiky v Římě
Kdykoli přesmutný obraz té noci mi na mysl přijde,
kdykoli jsem poslední chvíle prožívat ve Městě směl,
kdykoli vzpomenu na noc, v níž tolik jsem drahého nechal,
kanou mi z očí i teď bohaté krůpěje slz.
Již se blížilo ráno, kdy Caesar mi rozkazem určil,
abych Italské země opustil nejzazší kraj.
Neměl jsem dostatek času ni chuti k přípravě vhodné,
neboť na dlouhou dobu otupěl zcela můj duch,
o své sluhy jsem nedbal a nemyslil na volbu druhů,
na věci, potřebné k cestě, také ne na vhodný šat.
7. 2. 2. 6. Satira
Marcus Valerius MARTIALIS – psal epigramy
IUVENALIS
Psal satirická díla.
Gaius PETRONIUS
Vzdělaný, ale výstřední spisovatel za vlády císaře Nerona.
„Arbiter elegantiarum“ – rozhodčí ve věcech vkusu.
Satirický román Satyricon – próza smíšená s verši, humoristické a erotické motivy,
zesměšnění negativních rysů života. Upadl v císařovu nemilost a byl nucen spáchat
sebevraždu.
7. 2. 2. 7. Historie
Titus LIVIUS
Dějiny Říma od založení města (Ab urbe condita) – 142 knih, vypráví o dějinách věčného
města od Aeneova příchodu do Itálie do roku 9. př. n. l. Livius čerpal nekriticky od starších
autorů, patriotismus.
Publius Cornelius TACITUS
Nejlepší římský historik.
Letopisy (Annales) – do Neronovy smrti.
Historie (Historiae) – od smrti Augustovy.
48
d) Období úpadku – 2.st. n. l.
MARCUS AURELIUS,
Římský císař, hluboké vzdělání
Hovory k sobě – filozofické myšlenky, část napsal na území dnešního Slovenska.
„Lepší je výčitka od génia než pochvala od idiota.“
MARCUS AURELIUS
APULEIUS
Satirický román Zlatý osel (Asinus aureus)- pohled na společnost očima zvířete.
SUETONIUS
Životopisy dvanácti císařů (De vita Caesarum)
Historický význam starověké římské literatury tkví v tom, že se
stala jakýmsi
přechodovým článkem mezi řeckou a západoevropskou literaturou, na kterou působila až
do 18. století. Rovněž dala světu některá vynikající díla. K antickému odkazu se vraceli
umělci především v období renesance, klasicismu a neoklasicismu.
49
8. Středověká literatura
HISTORICKÝ KONTEXT
Období středověku (feudalismu) lze datovat od 5. století (pád
západořímské říše) až do konce 15. století ( zámořské objevy).
Základem feudalismu je vztah člověka k půdě. Panovník
propůjčuje svým poddaným půdu (léno neboli feudum). Poddaní
(vazalové) odvádějí naturální dávky a jsou povinováni vrchnosti
vojenskou službou. Vše se děje na principu tzv. vazalských vztahů.
V čele společnosti stojí panovník, volený nebo vybíraný z řad
šlechty. Šlechta se dělí na vyšší a nižší. Spolu s duchovenstvem
patří k vládnoucím strukturám společnosti. Jim je podřízeno
měšťanstvo, rolníci , bezzemci, námezdní pracující a ostatní
chudina (+další vyděděnci ze společnosti). Středověká společnost
stojí na principech monoteistických náboženství (v Evropě
především křesťanství)
, na vazalských vztazích (naprostá
podřízenost vrchnosti) a na rozdíl od starověku zde nefunguje
otrokářská společnost. Feudalismus dělíme na raný, vrcholný a
pozdní (krize feudalismu a přechod k novověku).
50
Středověký světový názor a středověká kultura.
Duchovně byla takřka celá Evropa založena na bázi křesťanského
světového názoru. Křesťanství nejen formovalo světový názor
každého jednotlivce, ale výrazně rozhodovalo o charakteru
uměleckých děl. Hlásá neměnnost řádů světa, přikazuje každému
podřídit se křesťanským pravidlům, rozděluje svět na „trojí lid“
(panstvo, duchovenstvo a ostatní poddaní). Ve všem se hledá
odraz činnosti a vůle boží. Kdo odmítá přijmout Písmo svaté, je
nemilosrdně perzekvován. V umění dominuje náboženská
tematika. Vedle náboženského nazírání časem proniká do umění
i světská tematika. Církev se stává hlavní nositelkou umění
a vzdělanosti. Zakládají se klášterní školy. Hlavním hrdinou
středověké literatury se stává světec. Vyznačuje se silou víry,
oddaností k bohu , moudrostí i mravní dokonalostí. Mezi hlavní
literární žánry patřily legendy, písně, modlitby a náboženská
dramata. Hlavním kulturním a dorozumívacím jazykem v Evropě
se stala latina, kterou pak vystřídaly národní jazyky (hlavně
v renesanci). I některá slavná díla byla psána v národním jazyku.
Souběžně s tím se formovala i ústní lidová slovesnost.
8. 1. Literatura náboženská
(psána v latině)
základní text – křesťanská bible, hlavní a nejdůležitější dokument středověku
má 2 části:
Starý zákon (viz hebrejská literatura)
Nový zákon = křesťanská část bible 1.–2. st.n.l. (řecky)
obsahuje:
4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – o životě Ježíše Krista
epištoly (listy apoštolů věřícím)
Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) – o konci světa, posledním soudu
legendy – o životě a činech světců; zázračné jevy
lyrické písně a modlitby
51
8. 2. Literatura světská a laická
(psána v národních jazycích)
Pro šlechtu a rytíře:
iterární díla jsou spjata s životem a světovým názorem feudálů. Ústředním hrdinou
se stává bojovník, šlechtic, rytíř. Do popředí se dostává osobní statečnost, síla a moc
vládce nebo bojovníka, oddanost svému pánu. Stěžejním projevem této tvorby se
stala veršovaná epika přednášená obvykle za doprovodu strunného nástroje. Nejstarší fázi
tohoto druhu umění reprezentuje tzv. hrdinská epika. Typickým příkladem jsou
francouzské písně
o činech (Chansons de geste). I v dalších národních kulturách
vznikly podobné hrdinské eposy.
L
Hrdinské národní eposy
Francouzská Píseň o Rollandovi (synovec Karla Velikého) Roland ztělesňuje postavu
statečného bojovníka, který ve jménu cti a oddanosti svému lénnímu pánovi pohrdne smrtí
a postaví se na odpor saracénské přesile. On a jeho družina padnou, ale ostatní Karlovo
vojsko je zachráněno.
Německá Píseň o Nibelunzích
Španělská Píseň o Cidovi (španělský hrdina v boji proti Maurům)
Ruské Slovo o tažení Igorově
znaky:
 příběh s bohatým dějem, hlavní a vedlejší dějové linie
 epická šíře, obšírné popisy, mnoho postav
 hlavní postava – hrdina (statečný, odvážný, čestný)
rytířský (dvorský) epos
Ústřední postavou je často soudobý rytíř, odvážný bojovník, spravedlivý vládce, ochránce
chudých, žen apod., např. bájný král Artuš, makedonský Alexandr Veliký (jako rytíř)
dvorská (kurtoazní) lyrika – milostná poezie
hluboký cit, láska k vyvolené paní, obdiv, úcta (rytířský kult ženy), často láska
neopětovaná, nešťastná; milostné nabídky jako galantní hra; původ – jižní Francie
(Provence) – 12. stol.
autoři:
 přednašeči, zpěváci:
 trubadúři (Francie)
 minnesängři(Německo)
 žakéři, žertéři – původně pomocníci, předváděči
 forma:
 pastorela (pastýřská milostná píseň)
– epištola (milostný list)
– alba (loučení za úsvitu, svítáníčka)
52
b) pro měšťanstvo:
o současném životě, rozporech, nedostatcích
zábavnost a komika
šiřitelé – studenti, žakéři
forma: fabliaux – komická veršovaná povídka
zvířecí epos – spojení bajek
drama – na tržištích, před chrámem
Rytířská epika:
Rytířský epos částečně navazoval hrdinskou epiku. Vypráví o hrdinských činech slavných
historických nebo mytologických postav. Najdeme zde obměny osudů Alexandra Velikého,
tentokráte zasazené do středověkých souvislostí. Oblíben byl i tzv. bretoňský cyklus
o osudech hrdinů kolem krále Artuše. K velice oblíbeným patří vypravování o lásce
Tristana a Isolda. Oba podlehli účinkům kouzelného nápoje lásky. Nakonec spolu umírají.
Společná smrt milenců je oblíbeným tématem těchto rytířských příběhů. Výše uvedené
příběhy bývají také atraktivní látkou pro filmové zpracování.
Zatímco u řady rytířských eposů neznáme autora, u eposu Parzifal známe autora. Je jím
Wolfram z ESCHENBACHU (poč. 13. století).
PÍSEŇ O ROLANDOVI
Kdo slyšet chce, ať tiše poslouchá.
Povím teď příběh, sotva kdo jej zná,
jak rytíř Roland cti své věrně dbal,
a do smrti až při svém králi stál…
Král Karel … se vrací do Francie. V soutěskách hlídá jeho návrat zadní voj
s dvanácti nejlepšími a nejvěrnějšími. Je mezi nimi i Roland a jeho dobrý přítel
Olivier. Uprostřed hor náhle spatří, že se k nim blíží obrovská přesila nepřátel;
Olivier třikrát vyzve Rollanda, aby zatroubil na svůj roh Olifant a přivolal hlavní voj
králův; ale Roland nechce, nebojí se přece Saracénů! Třikrát odmítne Olivierovu
žádost a raději se připraví k boji:
”Král tu s námi zanechal dvacet tisíc mužů a mezi nimi není jediný zbabělec. Pro
vlast je třeba snášet každé neštěstí, vytrvat v horku a vydržet v tom mrazu, prolít krev
a třeba i obětovat život. Ohánějte se kopím, já zase Durandalem, svým dobrým
mečem; jestliže umřu, ať každý řekne, kdo dostane můj meč do ruky: Tohle byl meč
bohatýra!”…
Tak dojde k boji. Nové a nové dvojice vyjíždějí proti sobě, aby se utkaly. Bitva už
zuří v plném proudu, dřevce rozbíjejí zlacení a smaragdy na vykládaných štítech,
meče roztínají tepané pancíře , z kopí odletují třísky. Zatím královo vojsko daleko
vpředu pozoruje, jak se nad francouzskou zemí zdvíhá prudká bouře. Hrom burácí a
vichřice duje v průtržích mračen a krupobití, blesk stíhá blesk a hřímá téměř bez
ustání: po celé zemi není jediného domu, aby jeho zdi nepraskaly v bouři a
v náporech padajících vod. O polednách je všude tma jako o půlnoci, jen světla
blesků svítí do temnoty. A není nikoho, kdo by se neděsil, a mnozí říkají: ”Je konec
světa, přišel poslední den!” Ale nikdo neví a netuší, že je to smutek nad koncem
hrdinů, že živly oplakávají mladé životy bojovníků.
53
8. 3. Počátky našeho písemnictví až do doby husitské
Pol. 9. st. – poč. 15. st.
Česká literatura patří k nejstarším v Evropě (přes 1000 let)
V období středověku se používaly tyto jazyky:
staroslověnština
latina
čeština
8. 3. 1. Staroslověnské písemnictví
Pol. 9. st.
Velká Morava
Pronikání křesťanství
ze západu (z východofrancké říše, expanze)
z východu (z Byzance)
N
aše písemnictví bylo ve svých počátcích spjato s rozvojem křesťanství a kulturní
činností duchovních. Počalo se utvářet souběžně s ústní lidovou slovesností kolem
9. století. První literární památky se objevují v době existence velkomoravské říše
a pokračují v období vytváření prvního přemyslovského státu.
Na našem území se střetávaly vlivy dvou kulturních oblastí (západoevropské kultury
a byzantské kultury). Velkomoravská říše byla církevně závislá na kněžích východofranské
říše a spadala pod arcibiskupství v Řezně. Všechny církevní odvody tedy plynuly tam.
Navíc kněží církevní obřady vykonávali v latině, jimž prostí lidé, zúčastňující se obřadů
vůbec nerozuměli.
Právě politické i jazykové důvody vedly velkomoravského knížete Rastislava k rozhodnutí
obrátit se na byzantského císaře o zprostředkování křesťanské mise do Velké Moravy.
Zároveň potřeboval upevnit spojenectví se silným sousedem v případě ohrožení říše ze
strany východofranské říše, případně i jiného nenadálého nepřítele.
863 – příchod Konstantina–Cyrila a Metoděje (Soluň)
význam
 politický (hráz proti francké expanzi)
 náboženský (křesťanství v jazyce slovanském)
 literární (základ slovanského písemnictví)
staroslověnština – 1. slovanský kulturní jazyk
hlaholice (z malé řecké abecedy) – 1. slovanské písmo, mladší cyrilice – základ azbuky
nejstarší texty – náboženské a bohoslužebné, srozumitelné lidu, překlad bible.
54
Proglas
předmluva k překladu evangelia (Konstantin)
nejstarší dochovaná slovanská báseň; program cyrilometodějské mise
ideová a společenská závažnost:
proklamuje nutnost vzdělanosti, právo na kulturu v srozumitelném jazyce = počátek
demokratizace kultury
básnická krása: přenesená pojmenování (zvl. Přirovnání), oslovení
Kyjevské listy
hlaholicí psaný zlomek misálu (mešní knihy) – v originále
Život Konstantina – Cyrila, Život Metoděje
(dříve Panonské legendy)
vrchol literární činnosti pozdně velkomoravského období, obrana díla obou bratří,
životopisy
Životy věrozvěstů = vyprávění historické, životopisné, v próze, bez zázračných
a fantastických prvků (na rozdíl od legendy)
Paterik (Knihy otců) – vyprávění o mniších, vzdělavatelná četba
Zákon sudnyj ludem (pro laiky) a
Nomokánon (církevní předpisy) = právnická literatura
modlitby, překlady částí bible
Po smrti Metodějově byly zakázány staroslověnské bohoslužby; staroslověnská kultura
přetrvala jen v Sázavském klášteře (kulturní centrum přemyslovského státu) – do 11.st.
Docházelo k stále častějšímu pronásledování Konstantinových a Metodějových žáků
a převahu nabývala liturgie a literatura latinská. Kromě latinsky psaných textů vznikala
i díla psaná ve staré češtině, např. nejstarší česká píseň Hospodine, pomiluj ny (Pane,
smiluj se nad námi) z konce 10. století nebo z počátku 11. století (má staroslověnský původ
a byla pravděpodobně zpívána jako hymna při různých slavnostních příležitostech) a nebo
legenda Život knížete Václava z první poloviny 10. století.
HOSPODINE, POMILUJ NY (10. stol.)
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
55
PROGLAS (konec 9. stol.) – Převedeno do nové češtiny
Dar tento jest zajisté od Boha daný,
dar boží jest do údělu na pravici,
dar duším, nikdy se nekazící,
těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Všichni, kdož spanilost svých duší
vidíte, neboť toužíte radovat se,
zapudit temnotu hříchu
a zbavit se zkázy tohoto světa
a rajský život nalézti
a uniknout plameni hořícímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boží,
nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné,
tak je to i s každou duší bez knih,
jež nezná zákona božího,
zákona knižního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.
Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůně květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.
Ještě víc však duše bez knih
zdá se být v lidech mrtva.
Bratři, to vše jsme my uvážili
a povíme vám radu výbornou,
která všechny lidi zbaví
života zvířeckého a žádostivosti,
abyste, majíce mysl nerozumnou
a slyšíce slovo cizím jazykem,
neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.
Neboť svatý Pavel uče toto řekl,
modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:
Chci raději pět slov pověděti
a svým rozumem je říci,
aby i všichni bratři rozuměli,
nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.
56
ŽIVOT KONSTANTINA – CYRILA (konec 9. stol.)
Když byl čtyřicet měsíců působil na Moravě, odešel vysvětit své žáky. Na cestě přijal jej Kocel,
kníže panonský, a oblíbil si velmi slovanské knihy, takže se jim naučil a dal také na padesát žáků
v nich vyučiti. A s projevy veliké úcty jej vyprovodil. Konstantin však nevzal od Rastislava ani od
Kocela ni zlato, ni stříbro, ni jiné věci, poslouživ jim slovem evangelia bez reptání; toliko si vyprosil
od obou devět set zajatců a propustil je.
Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola, a
vyvolali trojjazyčný blud řkouce: ”Člověče, vylož nám, jak to , žes nyní Slovanům vytvořil písmena
a učíš jim, předtím však jich nikdo jiný nevynalezl, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř
Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin. My známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha v knihách
slaviti: hebrejský, řecký a latinský.”
Odpověděl jim filosof: ”Což nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí
na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Kterak se tedy vy nestydíte připomínati jen tři
jazyky a chtíti, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte
Boha za bezmocného, jako by toho nemohl dáti, či za závistivého, jako by nechtěl? My přece známe
mnoho národů, které mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo,
tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Egypťané, Arabi, Syrové a mnozí jiní
… Což vyšlo slovo boží od vás? Či dospělo k nám samým? Domnívá-li se kdo, že je prorok nebo že
má Ducha, nechať pozná, že to, co vám píši, jsou příkazy Páně. Pakliže tomu kdo nerozumí, ať si
nerozumí. Protože, bratři, horlete o prorokování a nebraňte mluviti jazyky. Všecko pak děj se
způsobně a v pořádku. A opět dí: A každý jazyk ať vyzná, že Pánem je Ježíš Kristus, v slávě Boha
Otce. Amen.”
Těmito a jinými hojnějšími slovy je zahanbil, a zanechav jich, odešel.
ŽIVOT SVATÉHO VÁCLAVA – PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU
(asi konec 10. st.) – Převedeno do nové češtiny
Žil v Čechách kníže veliký slávou, jménem Vratislav, a žena jeho Drahomiř. I narodil se jim
prvorozený syn, a když jej křtili, nazvali ho jménem Václav…
I dala jej bába jeho Ludmila vyučiti knihám slovanským podle návodu kněze, a osvojil si smysl
jejich dobře. Vratislav pak jej odeslal do Budče. I počal se pacholík učiti knihám latinským a naučil
se jim dobře.
V té době zemřel kníže Vratislav. I ustanovili Václava knížetem na stolci dědičném a od té doby
Boleslav počal mu býti poddán. Byli však oba malí, matka pak jejich Drahomiř upevnila zemi a
spravovala svůj lid, až vychovala své syny a až Václav počal spravovati svůj lid. Měl pak čtyři
sestry; i provdali je do různých knížectví a vybavili je.
I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý
biskup nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, přečítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen
knihám rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení
evangelia, nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, chudé i bohaté, miloval,
kostely všechny okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré konal v životě svém.
57
8. 3. 2. Období latinsky psané literatury
Poč. 12. st. – pol. 13. st.
Již za rozvoje staroslověnského písemnictví se u nás začala uplatňovat latinsky psaná próza.
Rovněž se jednalo o různé legendy. Tím že byla zakázána na přelomu 11. a 12. století
slovanská bohoslužba, staroslověnské liturgické texty postrádaly svoji smysluplnost. Tato
skutečnost otevřela cestu latinsky psané literatuře.
8. 3. 2. 1. Dějepisná próza :
KOSMAS
Kronika česká (Chronica Boemorum) – 12. st.
– autor (1045 – 1125) – děkan svatovítské kapituly, vzdělanec
– téma: české dějiny od nejstarších mytických dob; 3 knihy (části)
prameny:
nejstarší příběhy z doby pohanské (”bájné podání starců”)
vyprávění pamětníků
zážitky Kosmovy
– styl:
živé vypravování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty
z římských autorů, próza prokládána časoměrnými verši; zábavné historky, líčení
bitev x dílo nejen historické, ale i umělecké (herojská kronika) x cesta
k zesvětšťování literatury
– 1. dílo kronikářského typu (3. kniha), 1. dějiny národa
– vlastenecký ráz (bohemika = česká slova v latinském textu, „vacca quae jalovica
dicitur“)
– tendenční dílo – straní katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců,
chybí záměrně zmínka o slovanské vzdělanosti
Kosmas byl velice zcestovalý, neboť působil v diplomatických misích. Podnět k napsání
kroniky vzešel hlubších potřeb vytvořit národu svoji vlastní minulost. Kosmas chtěl postavit
českou kulturní minulost na úroveň ostatních evropských národů. První části kroniky jsou
pravděpodobně nevěrohodné (praotec Čech, Krok, Kazi, Teta, Libuše, první mytická
přemyslovská knížata, příběh o Přemyslu Oráčovi, o věštící Libuši – tyto příběhy mají svoji
podobu i v jiných evropských kulturách. K výčtu jmen přemyslovských knížat došlo
pravděpodobně jen omylem chybným přečtení starobylého textu. Jedinou historicky
doloženou osobou je kníže Bořivoj, který na dvoře velkomoravského knížete přijal se svoji
družinou křest.
kronika – literární žánr, popis jednotlivých událostí v chronologickém sledu;styl prostý,
věcný
Pravděpodobný text, z něhož Kosmas myslně vydedukoval jména bájných přemyslovských
knížat:
Krok(y) (pře)kaz …, Tetko, přemýšl(ej), Nezamýšl…m na t…vojn(y). Kř(íži se)
neklan(íme, host..vítá(me).
58
8. 3. 2. 2. Latinsky psané legendy, přepisy bible, liturgické texty
Byly psány především v klášterech.
Kristiánova legenda – Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily
pronikání češtiny – glosy (vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady
Znovu prosazování česky psané literatury.
2. česká duchovní píseň Svatý Václave
přelom 12. a 13. st.
– světec zobrazen jako rytíř
– vyspělejší forma: 3 sloky, složitější styl i nápěv; básnické přívlastky,
verše se zvukovou shodou (asonance)
– z písně duchovní se stala slavnostní a válečná, později vlastenecký
prosebný zpěv za celý český národ.
SVATÝ VÁCLAVE (12. stol.)
Svatý Václave,
vévodo české země,
kněže náš,
pros za ny boha,
svatého ducha!
Kyrieleison!
Nebeskéž jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktož tam pójde:
v život věčný,
oheň jasný
svatého ducha!
Kyrieleison!
Pomoci tvé žádámy,
smiluj sě nad námi,
utěš smutné,
otžeň vše zlé,
svatý Václave!
Kyrieleison!
59
8. 3. 3. Česky psaná literatura v období vrcholného středověku
Přelom 13. a 14. st.
Období: vrcholný středověk, vláda posledních Přemyslovců a Lucemburků
proces:
demokratizace a zčeštění literatury
laicizace (zesvětštění) – autoři nejen kněží; témata nejen náboženská
Zvláštnosti staročeských památek:
výlučné postavení verše (vliv ústní lidové slovesnosti, ústní šíření literatury, určena
pro poslech – neznalost písma)
nezájem o původnost námětu (cizí prameny)
zlomkovitost
anonymita autora
obtížná datace
Žánry:
duchovní lyrika (Ostrovská píseň, Kunhutina modlitba)
duchovní epika (legendy; např. o sv. Jiří)
světská lyrika
světská epika (epos, kronika)
sociální satiry
drama
zábavná a odborná próza
–
Literatura počátku 14. stol.
Alexandreis – přelom 13. a 14. stol., veršovaná skladba
– neznámý autor, šlechtic, vyjadřuje politické názory vyšší české šlechty.
– téma: oslava makedonského krále Alexandra Velikého – ideál
středověkého panovníka (zobrazen jako rytíř);, srovnání Alexandra
s Přemyslem Otakarem II.
České prostředí, vojenská taktika i jména
– forma: rytířský epos, čeština, 8slabičný verš, gnómická trojverší
(průpovědi)
– kompozice: předmluva, výklad Alexandrova původu, hrdinské činy, smrt,
marná cesta za světovládou a slávou
– předlohy: latinská a německá
– rozsah: asi 9000 veršů (zachovala se třetina – 9 zlomků)
60
ALEXANDREIS (přelom 13. a 14. stol.)
RADY ARISTOTELOVY
Poslúchaj mne tuto sada,
toť jest mojě prvnie rada:
Jměj dvór svój po kněžskéj vnadě,
své šlechticě jměj v svéj radě;
chovaj sě obojětníkóv,
hospodinie čsti proradníkóv!
Ti toho jsú obyčějě:
oko sě jich vešdy směje,
jazyk jmajú vňuž meč v sobě,
jenž seče straně na obě.
Z chlapieho řáda nikoli
i jednoho v čest nevoli:
nebo chlap, když jest povýšen,
nesnadně bude utišen.
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá
a chlápě najviece chlípá.
Aspis slóve hádek jeden,
ten jest tak velmi nezbeden,
jakž nedbá i jedněch kúzel,
hlavu stáhne jako uzel;
když kto kúzly chce jej jieti,
nemóže ničše prospěti;
jedno ucho k zemi stulí
a druhé chvostem zatulí.
A taktéž chlap, když bude vyší,
dobře slyšě, však neslyší.
Kteříž potok voden bude,
ten sě vždy viece zabude
než která hluboká řěka,
ježto širocě vytieká.
Takéž chlap, když obohatie,
když sedí, daní neplatě,
dobřě znav, však nepozná tě.
Dalimilova kronika – poč. 14. stol.
– nejstarší česky psaná veršovaná kronika (přístupnost, obliba). Pochází
z prvních let vlády Jana Lucemburského, asi r. 1314. Obsahuje historické
nepřesnosti.
– autor neznámý (název je omyl z 16. st.), nižší šlechtic
– straní nižším vrstvám, proti přívalu němectví hledá spojence v českém
sedláku (viz Oldřich a Božena), národní zájem – uvědomělé vlastenectví
– téma: dějiny od nejstarších dob do r. 1314
– forma: prostý vyprávěcí sloh, zajímavost děje, přístupný jazyk,
bezrozměrný verš.
61
Kronika zachycuje události od stavění věže babylónské, zmatení jazyků a pokračuje přes
příchod praotce Čecha až po rok 1314. Pozornost soustředí na vládu panovníků. Na jejich
počínání a chybách chce ukázat vývoj historie. Nese počáteční prvky demokratismu a
vlastenectví. Svými příběhy chtěl anonymní autor posílit pozici české literatury. Nelíbí se
mu totiž vliv cizích literatur, zvyků a stejně tak i módy.
DALIMILOVA KRONIKA (poč. 14. stol.)
O SEDLČIE KNIENI BOŘENĚ – Transkribováno
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Sta sě, že když skrzě jednu ves jědieše,
uzřie, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Sedlka velmi krásna bieše,
k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ju sobě za ženu pojě.
Ta knieni šlechetna bieše,
jmě Bořena mějieše.
Páni mu z toho za zlé mějiechu,
kněz vece: – Páni neradi slyšiechu,
z chlapóv šlechtici bývajú,
a šlechtičí syni chlapi bývajú,
neb ostaralé střiebro šlechtu činí
a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.
Vyšli smy všickni z otcě jednoho,
a ten sě čte šlechticem,
jehož otec měl střiebra přěmnoho.
A když jset tak šlechta s chlapstvem smiešena,
bude Bořena má žena.
Radějí sě chcu s českú sedlkú snieti,
než královnu Němkyňu za ženu jmieti.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
proto Němkyně bude přětiti jazyku mému.
Němkyně bude němečskú čeleď jmieti,
němečsky bude učiti mé děti,
proto bude jazyka rozdělenie
a inhed země jisté zkaženie.
Páni, neviete dobra svého,
lajíce mi z malženstva mého.
Kde byšte řěčníky brali,
když by přěd knieňú stáli?
Když s Bořenú syna měl,
tomu byl Břěcislav vzděl.
Každý v cizině si stýská,
a tak hledá srdce blízká.
”Každý k vládě zve si rádce,
cizince jen hňup a zrádce.
Cizák s cizáky se spojí,
váš hlas před ním neobstojí,
najde na vás na sta hříchů,
dům vám vezme, skot i líchu.
62
Neměň své za cizí právo,
neskláněj se, česká hlavo,
o to prosím naléhavě.
V jednotě je cesta k slávě.”
Kunhutina modlitba
Píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže
Spor duše s tělem
Legenda o Jidášovi
Legenda o svařeném Jiří
Latinská tvorba:
Za vlády Jana Lucemburského – zvýšení významu šlechty.
Chronicon Aulae Regiae (Zbraslavská kronika)
Kronika vlády Václava II. – do roku 1338.
Autor: Petr Žitavský. Jedná se o vynikající dílo.
–
Literatura doby Karlovy – 2. pol. 14. st.
Rozkvět českého státu (jádro světové říše, styky Prahy s kulturní Evropou),
vznik pražského arcibiskupství (1344), založení pražské univerzity (1348), stavitelské
památky (gotika)
8. 3. 3. 1. Literatura latinská :
KAREL IV.
Vita Caroli (vlastní životopis)
Maiestas Carolina – zemský zákoník
Moralitates – sbírka mravních sentencí
Legenda o svatém Václavu
Latinsky psané odborné traktáty (filozofie, náboženství atd.)
VITA CAROLI – VLASTNÍ ŽIVOTOPIS (1346)
Potom otec náš vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže dále vésti války proti řečeným
pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdati ta města i vedení války. My pak
jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastati se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás
napřed do Čech, kdež jsme nebyli po jedenácte let. Shledali jsme pak, že několik let předtím zemřela
naše matka, jménem Eliška.
Ještě pak za jejího života byla mladší sestra naše, jménem Guta, poslána do Francie a
provdána za Jana, prvorozeného syna krále francouzského Filipa, jehož sestru, jménem Blanku,
jsme měli za manželku. Třetí pak a poslední naše sestra, jménem Anna, byla v těch dobách u řečené
naší sestry ve Francii. A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani
bratra, ani sester, aniž nikoho známého.
63
Gesta Romanorum (Příběhy římské)
Exempla – alegorické výklady při kázání (z doby antického starověku)
Duchovní poezie
8. 3. 3. 2. Literatura česká (převažuje):
Literatura městská
Cílem této literatury je kritizovat a odhalovat rozpory a problémy v tehdejší společnosti.
Pozornost autorů se tedy velice často obrací proti vládnoucím silám ve středověké
společnosti. Kritika obsahuje prvky komična, jejím cílem je také pobavit. Dílo nepostrádá
ironii. Tvoří se satirická a parodická díla. Kvůli své žánrové odlehčenosti byla vyhledávána
širokými masami. Jejími nejčastějšími tvůrci byli klerikové, studenti a žakéři. Vedle satiry
byla oblíbeným žánrem také bajka a v neposlední řadě i drama. K nejznámějším dílům
mravoučné poezie patří alegorický Spor duše s tělem, který je jakousi literární konfrontací
náboženských mravních ideálů a kritického pohledu na některé jevy současného života.
Legendy
dvojí styl
zájem o současný život, skutečný svět; srozumitelná,přístupná forma (Legenda o sv.
Prokopu)
úsilí o výlučnost, exotičnost; vybroušená náročná forma (Život sv. Kateřiny)
Dramatická tvorba:
Počátky dramatu:
Hry pašijové, vánoční, o vzkříšení Krista. Divadlo hráli studenti a žakéři. Objevují se
světská i náboženská témata.
Mastičkář
– zlomek velikonoční hry (latinský podklad)
– námět: 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo
– obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků
– postavy: mastičkář Postrpalk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín
(lidový, výřečný – vychvaluje léky)
– charakteristika jazykem (knižní × hovorový, až vulgární)
– střídání veršů českých a latinských – makaronismy
Zábavná próza – rytířská epika, např. Tristram a Izolda, Trójanská kronika
Světská lyrika – milostná píseň, např. Dřěvo sě listem odievá, Závišova píseň
s přírodními motivy, Tajná žalost, Ztratila jsem milého.
64
DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ (14. stol.)
Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku zpievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé srdce pilú.
Pila řěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divi sě tobě,
jže nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štráfoval
a řka: Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?
Neustavičný milovník
jako u řeky hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Ktoť sem, tenž nosímť pílu,
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčkem viem.
Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna,
on jí a ona jemu,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach, naň! Zlýť obyčejť jmá,
nepřějtež mu, ktoť jeho zná.
Poniž on vás, panny i panie,
přězdiec jemu ”ruší nás”,
vyscěrčmež jeho pryč od nás!
8. 3. 3. 3. Mravokárná a satirická poezie
Sociální satiry – (kritika ze stanoviska nižších vrstev)
Píseň veselé chudiny (o bídě;vtip, ironie) = žákovská, vagantská poezie
Podkoní a žák (spor studenta a panského služebníka o tom, kdo se má lépe; ironie a
trpkost); forma dialogu, živý, přístupný jazyk
65
Satiry Hradeckého rukopisu
– autoři neznámí (i z měšťanstva)
– poprvé kritika nedostatků světských i církevních, obraz měšťanského života
– Desatero kázanie božie – veršované kázání, útok na hříšníky; autor jim vyhrožuje
formou přirovnání (osud trubců v úle)
”Trúp ziedá cuzé úsilé,
líbo málo, líbo velé;
a když sě léto skonává,
tehdy sě zle trúpóm stává,
že jě včely ven vypudie,
s sobú bydliti nedadie.”
–
–
Satiry o řemeslnících a konšelích – kritika nepoctivosti a okrádání; výhrůžka méně
útočná (peklem)
bajka O lišce a džbánu – veršované exemplum (krátké vyprávění s poučením)
SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC
Nová rada – alegorie; zvířata radí lvovi = rada králi, jak má vládnout (ideál panovníka
podle představ vysoké šlechty)
Odborná próza:
kronika Přibíka Pulkavy z Radenína
slovníky – mistr Klaret
právnické spisy – Ondřej z Dubé
8. 3. 4. Předhusitská a husitská literatura
Konec 14. st. – pol. 15. st.
Prohloubení rozporů ve společnosti, odpor proti náboženskému a mravnímu úpadku
katolické církve - úsilí myslitelů a kazatelů o nápravu (reformu); rostoucí zájem o bibli
(vzor pro mezilidské vztahy) - úplný překlad do češtiny
Karel IV. vedl skrytou válku s vyšší českou šlechtou, která se za jeho předchůdce Jana
Lucemburského zmocňovala královského majetku a zvykla si na neomezenou moc. Karel IV.
potřeboval mocného spojence v boji se šlechtou a toho našel v církvi. Jednak byl velice
zbožný katolík a jednak si potřeboval církev naklonit. Proto ji intenzivně podporoval. Za
jeho vlády se tak stala církev nejbohatším a nejmocnějším feudálem v zemi. Panovníkovi se
sice podařilo omezit a udržet v rozumných mezích moc a postavení šlechty, společnost za to
však zaplatila výše uvedeným dominantním postavením církve, která tohoto postavení
nezřídka zneužívala a dávala okázale na odiv své bohatství.
66
Preláti, biskupové a další církevní hodnostáři plýtvali svým bohatstvím a zdaleka nežili
podle Písma svatého. To dráždilo ostatní část společnosti, a proto docházelo ke kritice
církve.
Mizí: duchovní a rytířská epika (světec a rytíř) = vysoký styl
středověké drama
světská lyrika
V popředí:
satira (kritika nedostatků)
duchovní píseň (možnost účasti lidu; má funkci nejen modlitby, ale reaguje na otázky
praktického života)
traktát (učené pojednání, středověká náboženská úvaha)
kronika
kázání (působivost živého slova, funkce informační a agitační)
Změna: česká literatura = literatura psaná česky, určena Čechům
Převládá prostá forma, srozumitelnost
Vrcholí proces
počešťování literatury (čeština i v oblasti teologické a správní)
demokratizace (literatura pro lid)
laicizace (zesvětštění, sepětí s dobovými problémy)
8. 3. 4. 1. Předchůdci Husovi
– většinou kazatelé, usilují o nápravu společnosti na podkladě náboženském
Matěj z Janova – učenec, latinské spisy, analýza současnosti. Jeho kázání bylo určeno
jen pro akademické publikum.
Konrád Waldhauser – kazatel německého patriciátu a univerzitních studentů (pozván
Karlem IV.), kázal německy, proto jeho kázání nenašlo v širokých vrstvách podporu.
Jan Milíč z Kroměříže – český kazatel, nejradikálnější, zřekl se bohatství; největší vliv
na chudinu, žil ctnostně.
– centrum kazatelství – Betlémská kaple
+ další lidoví kazatelé.
TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO – laik (bez teologického vzdělání), zchudlý šlechtic,
zeman, o náboženských otázkách píše česky (= pro lid); vliv Milíčův
Dílo: sborníky traktátů:
Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (o dokonalém životě)
Řeči besední (o základech věrouky)
Řeči nedělní a sváteční (výklad částí evengelia) – náboženská výchova, návrat ke
křesťanským ideálům a mravním příkazům.
67
Usiloval o zharmonizování společnosti, o nápravu chyb
význam:
1. klasik české naučné prózy
2. zpřístupnil nejvyšší soudobou vzdělanost širšímu čtenářstvu
3. věcné, srozumitelné vyjadřování, dokonalý jazyk
8. 3. 4. 2. Literatura období příprav husitského hnutí
Mistr JAN HUS (asi 1370 – 1415)
Narozen v Husinci u Prachatic; z chudé rodiny; studium na pražské univerzitě, kde
působil jako univerzitní mistr (1396), vysvěcen na kněze (1400), pak rektor univerzity
– v jeho osobě se spojuje učenecké i lidové křídlo proticírkevní opozice (teorie i praxe);
kazatel v Betlémské kapli
– ovlivnil Václava IV. , přiměl jej k vydání Kutnohorského dekretu (1409),
omezujícího vliv cizinců na pražské univerzitě (prospěch hlasů 3 :1 ve prospěch
domácích studentů)
– spory s církví:
pro obhajobu názorů anglického reformátora Johna Wicliffa
pro vystoupení proti odpustkům a kritiku církve (bohatství, rozmařilost, mravní
zkaženost); pronásledován, dán do klatby, vypovězen z Prahy; kázal pak na Kozím
Hrádku a na Krakovci
na církevním koncilu (sněmu) v Kostnici – vězněn, jako kacíř 6. 7. 1415 upálen.
Dílo:
latinsky – pro učence, zejména:
spis O církvi (De ecclesia) – popírá papežovo postavení, hlavou církve je Kristus
a příslušníkem jen ten, kdo nemá hřích)
O pravopise českém (De orthographia bohemica), zrušení spřežkového pravopisu
a zavedení nábodeníček.
česky – pro lid
Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb, úvahy o mravním životě a
kritika společnosti
”lépe jest pro pravdu smrť trpěti než pro
pochlebenství časnú odplatu vzieti”
Knížky o svatokupectví – ostrá kritika církve, jejího bohatství, zištnosti, prodávání
odpustků; doklady ze současného života
”Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě,
miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu,
braň pravdy až do smrti”
68
Postila – výklad části evangelia formou kázání nebo traktátu (z lat. post illa verba, tj. po
oněch slovech, tj. slovech evangelia)
Dcerka – o správném životě žen a dívek
Listy z Kostnice – promluvy k čtenáři (obdoba kázání)
Husův vliv na vývoj českého pravopisu:
Hus je zřejmě autorem spisu O pravopise českém (De orthographia bohemica),
místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický (rozlišující, tj. se znaménky);
dlouhé samohlásky označoval čárkou, např. á, měkké souhlásky tečkou (tzv. nabodeníčko),
např.ż; dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy, nahrazoval německá slova
českými, i nadále prosazoval psaní a výslovnost tvrdého a měkkého l.
Hus jako mluvčí lidu
urychlil vyvrcholení odporu proti církvi
odhaloval příčiny společenských nedostatků
Stoupenci Husovi :
Kazatel Jeroným Pražský (upálen roku 1416)
Kazatel Jakoubek ze Stříbra
JAN ŽELIVSKÝ – kazatel a mluvčí pražské chudiny
Kázání o nepravostech církve, boj za spravedlivější společnost v duchu Písma svatého.
8. 3. 4. 3. Literatura v době husitských bojů
rozvoj lidového zpěvu – husitské chorály (= jednoduchý sborový zpěv) v Jistebnickém
kancionálu (zpěvníku),
Ktož jsú boží bojovníci
– nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová
– cíl: povznést sebevědomí, dodat odvahu, statečnost, požadovat kázeň, sjednotit k boji
– prosté výrazové prostředky, působivý nápěv
JISTEBNICKÝ KANCIONÁL
KTOŽ JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI (poč. 20. let 15. stol.)
Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.
69
Tenť pán velíť se nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.
Protož střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!
Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!
Dávno Čechové řiekali
a příslovie měli,
že podlé dobrého pána
dobrá jiezda bývá.
Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!
Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!
A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
bóh pán náš, křikněte!
Povstaň, povstaň, veliké město pražské
– píseň Prahy s výzvou k boji proti Zikmundovi
Žižkův vojenský řád – zápis východočeského bratrstva, kázeňský řád s vysokými
morálními požadavky, stejnými povinnostmi pro všechny a s tvrdými tresty; přijat na
sněmu v Německém Brodě 1423.
70
VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ
Píseň o vítězství u Domažlic (latinsky psaná historická báseň, dokument)
Husitská kronika (próza, latinsky). Jedná se o jednu z nejcennějších památek této doby.
Zpracovává podrobně události z let 1414 -1421 pohledem husitského měšťana. I když stojí
za husitským hnutím, projevuje odpor proti radikálním názorům táboritů.
Budyšínský rukopis – tři veršované polemické skladby proti Zikmundovi:
Žaloba Koruny české,
Porok (= výtka) Koruny české,
Hádání Prahy s Kutnou Horou (alegorie, střetnutí přívrženců husitství s nepřáteli)
polemika – spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků
8. 3. 4. 4. Literatura doby polipanské
po porážce husitů u Lipan 1434
v popředí literární polemika:
PETR CHELČICKÝ (1390 – 1460)
– zeman, samouk, kritik společnosti
Obhajoval pasivitu (”neodporovat zlu násilím”), pokoru, chudobu; odmítal potřebu vyššího
vzdělání i instituci státu.
Dílo:
–
traktát O trojím lidu (1425)– odsuzuje středověké dělení společnosti na tři stavy
(kněžský, vojenský a robotný)
–
traktát Sieť viery pravé – kritika církve, hromadění majetku; touha po spravedlivé
společnosti, představa ideální církve. Vychází z biblického vyprávění o rybářích, kteří
zásluhou Kristovou nalovili takové množství ryb, že se až sítě trhaly. V alegorickém
výkladu síť znamená Kristovu církev, kterou protrhly především dvě velryby – císař a
papež. Podporuje spravedlivé uspořádání prostých vztahů mezi lidmi.
–kázání s úvahami Postila (1441)
traktát O boji duchovním (1421) – vystupuje proti násilí.
O církvi svaté – vyslovuje názory na původ a organizaci církve.
Na základě myšlenek Chelčického vznikla v r. 1457 jednota bratrská (Řehoř Krajčí,
Kunvald v Orlických horách); kritizována katolíky i husity
Z jeho učení vycházeli i T. G. Masaryk a L. N. Tolstoj.
Mikuláš Biskupec, Jan Rokycana, Ctibor Tovačovský z Cimburka, Václav Šašek
z Bířkova – další představitelé.
Literatura zábavná:
Vznikala zvláště za Jiřího z Poděbrad – oživení kulturních a politických styků, (české
poselstvo krále Jiřího do ciziny)
Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě Lva z Rožmitálu s družinou po západní a jižní
Evropě (viz Jirásek, Z Čech až na konec světa).
71
9. Renesance a humanismus
HISTORICKÝ KONTEXT
Ve 14. století se v Itálii zrodilo hnutí, které si kladlo za cíl obnovit
hodnoty antické kultury. Umělci a učenci zdůrazňovali přirozené
vlastnosti člověka, především jeho rozum. Pro šlechtu a měšťany
přestal být vzorem rytířský způsob života, rovněž pro ně bylo
nedostačující zabývat se jen scholastikou. Odmítali zabývat se
pouze životem svatých. Když v polovině 15. století Turci dobyli
Cařihrad a přerušili slibně se rozvíjejí obchod mezi Evropou
a Orientem, hledali se nové cesty na Východ. Po zámořských
objevem se změnil životní styl i nazírání na život a společnost.
Značná část Evropy zbohatla díky zámořským objevům. Lidé
začínají pochybovat o církevních dogmatech (geocentrismus, země
je placatá atd.), získané bohatství si chtějí nějak smysluplně užít.
Proto společnost začíná být více založená na smyslném opojení
životem, prosazují se více světská témata umění. V Itálii navíc
nastává éra obdivu k slavné minulosti římského impéria. Dochází
ke snaze obrodit antickou kulturu a navázat na její tradice, odtud
renesance = znovuzrození.
72
Důraz na vrozené vlastnosti člověka a jeho rozum se projevil
v umění a literatuře, rovněž také i v celkovém pojetí
renesanční vědy. Znakem skutečné vzdělanosti se stala znalost
antické latiny a literatury. Nicméně přesto literární autoři začali
tvořit svá díla i v národních jazycích. Jelikož hlavním
předmětem studia byl člověka jeho pozemský život, dostal
název humanismus (humanus = lidský). Osvobozování se
z područí feudální a církevní ideologie je patrné i v literatuře.
Od nadějí v posmrtné vykoupení se nejen literární hrdinové ale
i skuteční lidé obracejí k plnému až vášnivému využití
pozemského života. Literatura ztrácí univerzalistický charakter
(již není naprosto stejná bez ohledu k národní příslušnosti), ba
naopak vznikají literatury národní se všemi specifickými rysy.
Pro národní literatury je společné sebevědomí lidského jedince,
životní optimismus, touha po úplné nezávislosti a svobodném
rozvoji všech lidských možností a tužeb,zobrazení života ve
všech jeho podobách,
odlišný je národní podtext každé
národní literatury, využití národních specifik, a tudíž
i zpracování odlišných témat, a rovněž i využití osobitých
narativních prvků, daných pro určitou geografickou oblast
a limitovaných historickou předurčeností.
Na umění, literaturu a vzdělání už nemá monopol pouze
církev, nýbrž bohaté měšťanstvo a vzdělané aristokratické
vrstvy. Dochází proto k masivnějšímu rozvoji mnohostranné
kultury a vzdělanosti. Rozšíření čtenářské gramotnosti
umožňuje rovněž i vynález knihtisku (1450 – Jan Gutenberg).
Rozvíjí se vědecké poznání. Rozvíjí se výroba, což narušuje
feudální vztahy. Stále významnějšího postavení si vydobývá
měšťanstvo jako hlavní nositel kultury. Období renesance lze
označit jako zlatý věk literatury.
73
Počátek 14.st. (v Itálii) – počátek 17.st.
Termín vznikl z fr. La renaissance (= znovuzrození), z lat. Humanus (= lidský)
N
a charakter renesance mají vliv: zámořské objevů, vzestup měšťanstva a měst,
rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo,
důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg – rychlejší předávání
zkušeností a vědění; inkunábule – prvotisky (do r. 1500)
znaky:
znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti
středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství:
návrat k přírodě, objev perspektivy
mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř,
básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce,
konstruktér, teoretik umění (od toho vznikl přenesený pojem – renesanční člověk, tj.
všestranně nadaný, zabývající se značnou šíří své činnosti)
v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city
člověka), alegorie
9. 1. Evropská renesance
9.1.1. Italská literatura
Objevuje se už na přelomu 13.a 14.st.
DANTE ALIGHIERI (1265–1321)
Florenťan; kritik doby, vyhnanec, zúčastnil se politického života ve službách florentské
republiky. Když se ve městě zmocnili vlády političtí odpůrci, hájící zájmy šlechty
a nejbohatšího měšťanstva, byl nucen uprchnout a zbytek života strávil ve vyhnanství. Tam
také bylo vytvořeno jeho nejvýznamnější dílo Komedie, jíž dal Boccaccio přezdívku
Božská. Psal italsky.
epická báseň Božská komedie
– 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická
pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
74

průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol
nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)

forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník;
typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
 renesanční znaky:
 trest za lidské viny
láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
touha člověka (autora) po poznání
láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje,
Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky
autora k Beatrici)
„Lasciate ogni speranza, vou chéntrate“
Zanechte vší naděje, kdož sem vstupujete
(Dante, Peklo III, 9)
DANTE ALIGHIERI
BOŽSKÁ KOMEDIE (1307–1321)
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenž povede tě místy věčných vzdechů.
Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolně výti.
Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
že buď kdy buď, přec dojdou vykoupení.
Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, než má je,
s níž nechám tě, až budu musit jíti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved v jeho kraje.
On tam je králem, ač má všude vládu,
tam jeho město, jeho trůn tam stojí:
”Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!”
A já mu dím: ”Slyš, pěvče, prosbu moji
při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:
Abych zde ušel horšímu snad boji,
mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,
bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě
75
ni jiskru naděje Pán nezůstavil!”
Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě.
GIOVANNI BOCCACCIO (1313–1375)
–zakladatel novodobé prózy, syn benátského kupce. Od mládí psal zábavné příběhy
s milostnou tematikou. Pod Petrarcovým vlivem se zaujal pro humanismus. Je autorem řady
latinských poučných pojednání , prvního Dantova životopisu a komentáře k Dantově
Komedii.
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10
mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý
časový úsek, omezený počet postav
„ Je lépe litovat, že jsme něco zažili než litovat, že jsme nezažili.“
BOCCACCIO
renesanční znaky:
zcela světská témata (např. láska, nevěra)
kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich
chamtivosti, hlouposti apod.
žena jako rovnocenný partner muže
FRANCESCO PETRARCA (1304–1374)
– básník lásky a pozemského života, vlastenec bojující za sjednocení Itálie.
Politická báseň Má Itálie! (Italia mia!)
Za své politické činnosti se Petrarca setkal s Karlem IV. a roku 1356 navštívil Prahu. Pro
svou znalost antické kultury byl přezdíván otcem humanismu.
Sbírka Zpěvník (psaný italsky)- téměř 400 básní opěvujících dívku Lauru., známá pod
názvem Sonety Lauře.
Sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým
(kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet =
antiteze, terceta = syntéza, pointa
–
vliv na Kolára, Vrchlického, Machara, Nezvala
Petrarca psal především pro dvorské publikum. Typické pro renesanci bylo, že většina autorů
tvořila na objednávku renesančních vládců , na jejichž dvorech žila.
„Dva milostné dopisy píšeme těžko: první a poslední.“
PETRARCA
76
FRANCESCO PETRARCA – SONETY LAUŘE
TY ZLATÉ VLASY, CO TAK SLADCE VLÁLY
a co je vánek splétal v prstencích,
ty krásné oči, co tak hořívaly
tou něžnou září, co teď hasne v nich,
ta tvář a soucit, rozestřený na ní,
ať už to byla pravda nebo klam:
jaký div, že jsem chytl na potkání,
byl-li troud Lásky ve mně přichystán?
Když přicházela, když se kolem brala,
šla jako anděl, a když promlouvala,
jako by někdo z nebe promlouval.
Bylo to pro mne božské navštívení,
živoucí den; a i když se dnes mění,
když luk klesá, rána trvá dál.
NICCOLO MACCHIAVELLI (1469-1527)
Historicko-politický spis filozofického charakteru Kníže (Il Principe,1513) – prosazování
vlády pevné ruky, možnost i využití násilí ke sjednocení Itálie. Kniha má politologický
charakter, zabývá se státními praktikami, byla zneužita ve 20. století fašisty.
LUDOVICO ARIOSTO (1474-1533)
Epos Zuřivý Roland (Rolando furioso), vrcholné dílo italské renesance.
Lidová tématika pověstí o rytířích z doby Karla Velikého. Byla zde využita tradice homérské
a latinské hrdinské poezie. Příběh je však odlišný od původní předlohy, neboť hrdinové myslí,
cítí a jednají již jako renesanční lidé.
TORQUATO TASSO (1544-1595)
Pozdní renesance, počáteční barokní rysy, prvky protireformace. Mládí prožil v jezuitských
školách.
Epos Osvobozený Jeruzalém (Gerusalemme liberta, 1575) – nábožensko-hrdinský opos
o dobývání Jeruzaléma vojskem křižáků. Dílo je literárně precizní. Do konce života autora
však pronásledoval pocit, že není nábožensky bezúhonné, že až propadal záchvatům šílenství
(strach z kacířství).Ke konci života přepracoval toto dílo a dal mu název Gerusalemme
conquiscata (Dobytí Jeruzaléma). To však nedosahovalo kvalit původního díla. I další jeho
díla už nedosahují takových kvalit jako Osvobozený Jeruzalém.
77
Básněmi se rovněž zabýval i věhlasný astronom a filozof GIORDANO BRUNO, který kvůli
svému tvrzení o kulatosti Země a nekonečnosti vesmíru byl postaven inkvizicí před soud .
Protože odmítl svá tvrzení odvolal, byl roku 1600 upálen.
„Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým já jej poslouchám.“
GIORDANO BRUNO
9. 1. 2. Francouzská literatura
15. – 16. st.
Poezie:
FRANÇOIS VILLON (1431 – po r. 1461)
1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se
soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby). Pokrokové názory, lyrická
poezie.
básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
– obraz vlastní bídy, kritika společnosti
– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
– forma: francouzská (villonská) balada
– lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
– refrén
– 2 – 3 rýmy
– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha
Balada o oběšencích, Závěť.
Je zakladatelem tzv. francouzské balady (obsahovala poslání – envoi), smyslové opojení
životem.
ČTYŘVERŠÍ, jež, složiv svou Závěť, napsal Villon v pařížském Châtelet, odsouzen k smrti oběšením.
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.
78
PIERRE DE RONSARD (1524–1585)
Autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů.
Hodně cestoval, kvůli nedoslýchavosti se musel vrátit domů a začal psát.
Sbírka milostných sonetů Amours (Lásky), Sonnets pour Hélène (Sonety pro Helenu).
PIERRE DE RONSARD
LÁSKY (1578) – Přeložil Vladimír Holan
II. (François)
Patnáctiletá dětská krása její
a zlatý vlas v prstýncích přemnohých,
čelo jak růže, dívčí pleť a smích,
jenž vede duši k hvězdám pro naději,
ctnost kouzel těchto hodná v každém směru,
nad mléčnou hrudí hrdlo jako sníh,
srdce již zralé v prsou nezralých
a v lidské paní krása božská věru,
to oko schopné proměnit noc v den,
ruka, jež zahání mi starost mou,
ač život můj mi svírá prsty svými,
s písní tak sladce přerušovanou
vzdechem či úsměvem: tož takovými
kouzelníky já byl jsem oblouzen.
Próza:
FRANCOIS RABELAIS (1494–1553)
Původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista.
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) , groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání
člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy
MICHEL DE MONTAIGNE (1533–1592)
Syn šlechtice, obdivoval antické autory. Podle něj člověk není schopen poznat skutečnou
pravdu, jelikož žije v zajetí předsudků a ustálených zvyků. Základ lidského vědění neviděl
v rozumu, ale v sebepoznávání. Propagoval myšlenku plného a radostného života, v politice
zastával anarchistický individualismus, v náboženství pochybovačnost (de omnibus
dubitandum = o všem je třeba pochybovat ) a ve výchově přirozený vývoj, pohyb a cvičení.
Ovlivnil budoucí osvícenské myslitele.
79
–
tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na
rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování
„ I na tom nejvyšším trůnu sedíme na vlastním zadku.“
MICHEL DE LA MONTAIGNE
Poznámka:
Německá renesance se plně nerozvunula, větší vliv na umění měla reformace. Jediným
významnějším autorem se stal Hans Sachs, tvůrce her a frašek. V Německých zemích se
těšily velké oblibě lidové knížky.
9. 1. 3. Španělská literatura
16.a 17.st. – zlatý věk španělského písemnictví
Španělsko té doby byla vrcholná velmoc, největší koloniální stát
Renesance ve Španělsku (v mnohém čerpající z lidové tvorby) umožnila rozvoj velkého
množství literárních forem. Jednou z nich byla španělská comedia. Nemuselo se jednat o
veselohru, mohla to být třeba forma veršované hry, vybudované na působivé zápletce
a rozdělené do tří aktů. Do přestávek mezi akty se vkládaly samostatné výstupy, nejčastěji
s anekdotickým dějem, tzv. mezihry. Za tvůrce tohoto dramatu je považován Lope de Vega.
drama:
LOPE DE VEGA (1562–1635)
Napsal asi kolem 2000 her. Zachycoval citové a morální konflikty
hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
obraz odboje proti zvůli a útisku, důraz na soudržnost lidí a jejich kolektivní cítění
v okamžiku nebezpečí.
(Do španělské vesnice Fuente Ovejuna přijíždí panovačný a bezohledný rytíř Goméz. V té
době si má starostova dcera Laurencie vzít svého vyvoleného Frondose. Komtur Goméz
urazil a ponížil starostu, jeho dceru Laurencii znásilnil a Frondosa ztýral. Proti komturovu
jednání se postaví celá vesnice a vesničané komtura zabijí. Při vyšetřování se všichni drží
při sobě a jako jedno tělo se prohlašují za vraha. Don Rodrigo, který případ vyšetřoval,
nakonec udělil vesničanům milost).
80
TIRSO DE MOLINA (1584-1648)
Pokračovatel Lope de Vegy.
Hra Svůdce sevillský a kamenný host (El burlador de Sevilla y convidado de piedra).
Postava záletníka Dona Juana.
Don Juan se po řadě milostných dobrodružství dostane do Sevilly, kde zabije komtura,
jehož dceru svedl. Později si domluví společnou hostinu s komturovou kamennou sochou, je
však za svou vyzývavost potrestán. Komturova ruka sežehne Dona Juana, který v poslední
chvíli marně volá po zpovědi.
Důraz na neodvratnost božího trestu.
PEDRO CALDERON DE LA BARCA (1600-1681)
Tvořil v pozdní renesanci a na přechodu k baroku. Zatímco jeho první díla ještě mají
renesanční optimismus, jeho pozdní díla již obsahují barokní prvky.
Nevychází z konkrétního života, spíše z idejí.
Lehká komedie Dáma skřítek (La dama duente)
Drama Život je sen (La vida es sueňo)
( Polský princ Segismundo překonává sám sebe i krutost, jež mu byla předpovídána, teprve
tehdy, když projde sebepoznáním, když získá životní zkušenost. Teprve pak je nejen
osvobozen z vězení, do něhož byl uvržen svým otcem, ale stane se skutečně svobodným
a morálně odpovědným jedincem.)
Próza:
pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym)
hrdinou je pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) jako průvodce společenských
vyděděnců , kritika společnosti
MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA (1547–1616)
Vrcholný představitel španělské renesance. Pocházel z rodiny zchudlého šlechtice. V mládí
byl těžce zmrzačen v bojích proti Turkům. Strávil pět let v zajetí alžírských pirátů. Po
návratu do vlasti zápasil až po zbytek života s bídou.
Dvoudílný rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha (El ingenioso
hidalgo Don Quijote de la Mnacha)
Titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek
(směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) , touží obnovit slávu potulného středověkého
rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné,
nelze prosadit)× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl
pro realitu a dobré živobytí
Román vznikl jako satira na rytířské romány. Kontrast mezi duševním stavem pošetilého
snílka a reálným světem se postupem času jeví v jiném světle. Jako by si rozum a nerozum
vyměňovaly místo. Výstřednost Dona Quijota, jeho bludná cesta za spravedlností, jeho sen
o ryzí lásce a jeho nezištnost odhalují výstřednost a nečistotu soudobé společnosti.
význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
Vliv na Dyka, Vančuru aj.
Cervantes psal verše, dramata, mezihry, novely a romány.
81
„ Čestní muži se žení rychle, moudří nikdy.“
CERVANTES
Portugalská renesance:
Mnoho významných autorů Portugalsko nemá. Nejvýznamnější je Luíz Vas de Camoês,
vynikající tvůrce sonetů. Jeho stěžejním dílem je národní epopej Lusovci (o plavbě Vasca de
Gamy). Životopisný román o tomto básníkovi napsal František Kožík (Básník neumírá).
9. 1. 4. Anglická literatura
14.a 16.st.
poezie:
GEOFFREY CHAUCER (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky (Canterburry Stories) – obraz soudobého anglického
života, pestrá drobnokresba charakterů a situací napsaná s humorem.
Největšího rozkvětu dosáhlo anglické drama. Slučovalo v sobě staré lidové tradice
s novými myšlenkovými i formálními výboji evropské renesance.
Drama:
CHRISTOPHER MARLOWE (1564-1593)
Bouřlivák a volnomyšlenkář, zastával materialisticko-ateistický světový názor, kvůli tomu
mohl být i zavražděn. Je považován za nejznámějšího anglického dramatika před
Shakespearem.
Nejznámější hry:
Tamerlán Veliký (Tamburlaine the Great)
Maltský Žid (The Jew of Malta)
Edward II. – jeho vrcholné dílo.
Psal i básně a překládal latinskou poezii (Ovidius)
BEN JOHSON (1572 – 1637)
Tvůrce satirických komedií ze soudobého života.
WILLIAM SHAKESPEARE (1564–1616)
– největší světový dramatik, básník
autor asi 36 her a sbírky sonetů. Nejčastější veršovou formou je blankvers.
Shakespeare se narodil ve Stratfordu nad Avonou jako syn řemeslníka a svobodného
rolníka. V 18 letech se oženil a poté odešel do Londýna. Tam se stal hercem a
spolumajitelem jedené z nejlepších divadelních společností. Koncem 16. století již byl znám
jako úspěšný autor. Svá díla prezentoval v divadle Globe. Na sklonku života se natrvalo
vrátil do svého rodiště. Opakovaně se objevilo několik tvrzení, že hry nepsal Shakespeare,
nýbrž někdo jiný, nebo že autorem je žena atd., nic z toho se však nepodařilo prokázat.
82
Shakespearovy historické hry, komedie a tragédie čerpají látku z národních britských
kronik, z antické historie, z italských i domácích novel a básní, ze starších her, z ústního
podání i lidových balad. Jeho hrdinové odhazují pouta středověké omezenosti a vrhají se do
víru pozemského života a jsou sami strůjci svého osudu.
Rozdělení Shakespearova dramatického díla:
1. Historické hry (antické náměty)
2. Historické hry (události z anglických dějin)
3. Dramata lidských vášní
4. Komedie
Historické hry z antických dějin:
Julius Caesar
Titus Andronicus
Antonius a Kleopatra (Antony and Kleopatra)
Coriolanus
Historické hry z anglických dějin:
Jindřich IV. (Henry IV) –dvoudílná historická hra ,postava Falstaffa, rytíře veselé postavy.
Richard II.
Richard III. – postava krutého, bezohledného a zákeřného krále, deformovaného nejen
tělesně ale i duševně („Království za koně!“)
Jindřich VIII. (Henry VIII) – příběh bezohledného panovníka a jeho 6 žen.
Dramata lidských vášní:
Romeo a Julie (Romeo and Juliet)
tragédie o 5 dějstvích
1.
italské město Verona, 16. století (období vrcholné renesance)
2.
příběh tragické lásky dvou mladých lidí – Montekova syna Romea a Julie Kapuletové;
nepřátelství, zaujatost a vzájemná nenávist obou rodů
seznámení Romea na slavnosti Kapuletových se 14letou Julií, slib věrné lásky, (tzv. balkónová
scéna) tajný sňatek v klášteře v cele mnicha bratra Lorenze (Vavřince); souboj Tybalta s
Romeem (v potyčce Tybalt probodne Merkucia, přítele Romeova, a ten ho za to zabije); Romeo
utíká z města do Mantovy; připravován sňatek Julie s hrabětem Parisem, Julie se vzpírá,
Lorenzo jí nabízí uspávací lék, který způsobí zdánlivou dočasnou smrt; vysvětlující zpráva
Romeovi nešťastnou náhodou nedoručena; Romeo se dozví o Juliině ”smrti”, v rodinné hrobce
se otráví; když Julie procitla a spatřila mrtvého Romea, probodla se dýkou; nad hrobem
milenců uzavírají oba rody smír
83
3.
Julie – chytrá, statečná, citlivá, sličná, oddaná dívka; boj o právo na lásku, život a samostatné
rozhodování
Romeo – upřímně milující Julii, odhodlaný obětovat pro ni vše
Montekové × Kapuleti
Tybalt – Juliin bratranec, rváč
výmluvný a vtipný Merkucio, Romeův přítel
chůva – lidová postava
v úvodu – chorus (obyvatelé Verony) – ujasňuje děj, uvádí do děje (vztah k antice)
plně renesanční typy
4.
srážka vůle a vášně jedince s nově vznikajícími buržoazními mravními normami; příčina
tragédie – lidská vášeň (rodová zášť) a náhoda (posel nedošel včas)
přání autorovo, aby Anglie žila v míru pod vládou humanistických panovníků (inspirace –
válka růží)
aktuálnost – láska × nenávist důsledky
5.
poezie (vyšší vrstvy – Julie, Romeo) i próza (nižší vrstvy – chůva)
komické prvky v tragédii (mluva chůvy, komičnost v neschopnosti vyjádřit se jednoznačně)
blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
lidové obraty v promluvě prostých lidí
stavba dramatu – vzor antické tragédie; prolog ve formě sonetu (uvedení do italské Verony)
vztah k antickému dramatu:
chorus – úvod do situace (× antické hry – vyjádření veřejného mínění)
vliv řeckého bájesloví (viz Juliina promluva)
proti středověkému myšlení překročen rámec desatera (Cti otce svého a matku svou ...), ne
neposlušnost, ale plné smyslové
vyžití, samostatnost a aktivita postav
Kupec benátský (The Merchant of Venice), hlavní postava lakotný kupec Shylock.
Hamlet, princ dánský
alžbětinská tragédie o 5 dějstvích
1.
dánský hrad Elsinor, současnost – počátek 17. století
2.
Hamletův otec zemřel za podivných okolností; podezření, že byl zavražděn svým bratrem, který
se hned oženil s ovdovělou královnou; Hamletovi se zjevil otcův duch, dohady potvrdil 
nutnost pomsty; Hamlet předstírá šílenství, aby nebyl podezřelý; prožívá těžké duševní stavy
(úvahy o smyslu lidské existence; humanistické ideály, ale současně pesimismus, definující
podlost světa  uvažuje o sebevraždě); s potulnou hereckou společností inscenuje představení,
zobrazující otcovu smrt; zděšený král tuší nebezpečí, prozradil se jako vrah, ale Hamlet se
nemůže vzchopit k činu; v rozmluvě s matkou odhaluje její nitro, ona volá o pomoc; Hamlet,
domnívaje se, že za závěsem se skrývá král, probodne Polonia, otce své milé Ofélie, která zešílí
a utopí se; její bratr Laertes chce pomstít otce i sestru, obrátí se proti Hamletovi; Hamlet po
návratu z Anglie, kde měl být úkladně zavražděn, zastihne na hrobě Ofélie Laerta a je jím
vyzván na souboj – zraní Hamleta obráceným hrotem svého kordu, ten mu jej vytrhne, zabije
84
krále i Laerta a umírá; umírá i královna, která se napila otráveného vína, připraveného pro
Hamleta
3.
Hamlet – typ rozpolceného člověka: touha po naplnění ideálů × pocit povinnosti trestat zlo,
pochybnost a nedůvěra ve vlastní síly, ale touha po činu
Claudius – Hamletův strýc a nevlastní otec (manžel matky – vdovy), zrádný, zákeřný a podlý;
neschopný vlády, ale ctižádostivý
Gertruda – Hamletova matka, královna, vnitřně rozpolcená (dobro i zlo)
Horatio – Hamletův nejlepší přítel, čestný a spravedlivý; harmonická osobnost, schopna soudit
Hamletovo jednání a Claudiovu vinu
Polonius – královský komoří, otec Ofélie a Laerta, svou oddaností králi je až směšný, doplatí
životem na svou chorobnou snahu zalíbit se
4.
stíny a krize renesanční doby, bezohledná touha po moci se nezastaví ani před násilím a
intrikami;
úvahy o smyslu života (Hamletův monolog), lidské existence; Hamletův čin (jeho pomsta) se v
chaosu doby jeví jen jako marné, sebevražedné gesto (Hamletovo poznání a skepse)
5.
dramatické dialogy, hluboce úvahový monolog, blankvers; využití metody divadla na divadle;
pojetí divadla jako zrcadla člověka a doby
HAMLET, KRÁLEVIC DÁNSKÝ (1601) – Přeložil E. A Saudek
III, 1
***
HAMLET
Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát –
nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít – spát –
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To, jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
sprostoty panstva, útlak samozvanců,
soužení lásky, nedobytnost práva,
svévoli úřadů a kopance,
jež od neschopných musí strpět schopný,
sám kdyby moh svůj propouštěcí list
si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
se potil krví na galejích žití,
než jen, že strach z něčeho po smrti,
85
z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
se nevrací, nám ochromuje vůli
a dává snášet raděj zla, jež známe,
než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?
Tak svědomí z nás ze všech dělá baby,
tak pomyšlením v nedokrevnou šeď
ruměná svěžest odhodlání chřadne
a podniky, jež mají spár a spád,
se pro ten ohled vychylují z dráhy
a tratí jméno skutku. Ale tiše!
Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko,
v svých modlitbách mých hříchů všech.
Othello
milostná tragédie o 5 jednáních
Černý vojevůdce benátské armády Othello postupně podléhá Jagovu našeptávání a v návalu
žárlivosti zabije svou ženu Desdemonu. Jago – rysy sobectví, kariérismu a intrikánství.
Když si uvědomí Othello, co udělal, spáchá sebevraždu.
1.
Benátky, 15. století
2.
tajný sňatek Desdemony a Othella proti vůli Desdemonina otce; po jeho smrti cesta na Kypr;
Jago namlouvá Othellovi, že Desdemona je nevěrná, že ho zradila s Cassiem (nastraží důkazy –
Desdemonin šátek v Cassiově pokoji) – nepřímo nabádá k tragédii; Othello v žárlivosti
nevinnou Desdemonu uškrtí; když se dozví pravdu, rozhodne se Jaga zabít, ale pouze ho zraní a
sám se ze zoufalství probodne
3.
Othello – vznešený pokřtěný Maur ve službách Benátek; chorobná žárlivost, nadměrná
důvěřivost Jagovi, oběť intrik
Desdemona – dcera Brabantiova, Othellova žena, čestná, věrná, oddaná, poslušná
pyšný senátor Brabantio
Cassio – Othellův pobočník
Jago – Othellův praporečník, vášnivý intrikán, sám žárlivě podezřívá Othella z pletek s jeho
ženou Emilií; závistivý (Othello dal ve služebním postupu přednost Cassiovi), nemorální;
dovedně manipuluje lidmi
4.
odsouzení lži a žárlivosti
5.
blankvers
Othellovy promluvy: protiklad rétorického, až patetického blankversu a nesouvislých,
přerývaných vět (jakoby řeč cizince) = rozpor:
vnějšková charakteristika Othella × niterní prožitky (kultivovanost × prudká, vášnivá citovost)
86
Král Lear (King Lear)
Pyšný král nedovede zprvu rozeznat pozlátko od pravého zlata, nedovede rozpoznat ryzost
charakteru své nejmladší dcery Kordélie od sobecké krutosti dvou starších dcer. Teprve,
když je jimi vyhnán do bouře a vichru, odhazuje na pustém vřesovišti svůj královský
majestát a s ním i své královské brýle mámení. Teprve poté začne Lear vidět svět jinýma
očima, očima chudých bezzemků, vyhnaných z půdy a ze svých domovů.
„Vy nazí ubožáci, ať jste, kde jste,
kdož svíjíte se pod bičem té bouře,
jak hlava bezdomá a prázdný břich,
jak cáry zedrané vás chránit mají
v takový čas jak dnes? Ó, málo, málo
jsem toho dbal. Jen, přepychu, ten hořký
si vezmi lék a trp, jak chudí trpí,
abys jim rozdal, čeho příliš máš,
a nebe spasil od nařčení křivdy.“
Macbeth
Hlavní hrdina, původně chrabrý vojevůdce, se dal zlákat vidinou slávy a v touze po
královské koruně zavraždí za pomoci své ženy skotského krále a sám dosedá na trůn. Jedním
zločinem to nekončí. Následují další a další. Cesta k moci je tedy lemována krveprolitím.
Pozdě si Macbeth uvědomuje, že život bez smyslu pro povinnost a službu, bez lásky
k bližnímu a národu je jen „těkavý stín“.
Komedie:
Komedie plná omylů (The Comedy of Errors)
Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew)
Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost)
Sen noci svatojánské ( A Midsummer-Night´s Dream)
Ve hře vystupují reálné postavy i pohádkové bytosti. Všichni řeší problémy s láskou.
V popředí se odehrává svatba vévody Thésea s královnou amazonek – Hippolytou. Náplní
komedie se stává láska ve všech podobách. V komedii se prolínají roviny skutečné a snové.
Hra je veselá a svěží, oslavuje lidský důvtip.
Veselé paničky windsdorské (The Merry Wives of Windsdor), i zde vystupuje Falstaff,
který je jakýmsi protějškem Dona Quijota. Falstaff vyniká nejen obrovskou chutí k dobrému
jídlu a pití, ale je především vtipný a veselý bohatýr, pranýřující přežilé ideály rytířské cti.
Mnoho povyku pro nic (Much Ado Abouth Nothing)
Jak se vám líbí (As You Like It)
Večer tříkrálový (Twelfth Night or Chat You Will)
Cymbelín (Cymbeline)
Bouře (The Tempest)
Zimní pohádka (The Winter´s Tale)
87
shakespearovské drama – znaky:
neomezenost látky, času, místa
obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň,
přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy
(Juliina chůva, Falstaff)
příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém
dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace),
motivy řeckého bájesloví
blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
Shakespeare vytvořil nový typ dramatu. Jeho dílo je osvobozeno od náboženského pojetí
lidského života a jednání. Dává člověku svobodnou vůli a odpovědnost a zobrazuje jeho
pozemský život ve všech radostech i tragických konfliktech. Je schopen důmyslně rozvíjet
dramatické zápletky, rychle mění děj a místo a střídá scény ostrými kontrastními sestřihy.
„Kdo trpí sám,
ten trpí mnohem tíž,
že vidí štěstí druhých
přes svůj kříž.“
SHAKESPEARE
Filozofická literatura:
Nejznámější díla:
THOMAS MORE – Utopia
TOMASSO CAMPANELLA – Sluneční stát
9. 1. 5. Česká renesanční literatura
70. léta 15.st. – 20. léta 17.st.
Renesance se u nás v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze
v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi
specifické znaky českého humanismu:
snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti
vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí
obsahově – převaha naukového charakteru literatury
literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi
vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
Náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15.a 16.st.
(s reformačním hnutím)
88
2 linie:
latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z
Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský (psal prózu i
verše), eneáš Sylvius Piccolomini – Česká historie (protihisitsky zaměřené), Erasmus
Rotterdamský – Chvála bláznovství (život jako blázinec plný pošetilostí a klamu).
národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané)
Nauková literatura:
VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD (Chrudim)
Překladatel a právník:
O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost,
počátky česky psané vědy
Cestopisy
KRYŠTOF HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC
Renesančně vzdělaný umělec, psal i hudbu, popraven r. 1621 na Staroměstském náměstí
jako jeden ze 27 českých pánů a měšťanů,.
- Cesta do Benátek a Egypta
VÁCLAV VRATISLAV Z MITROVIC
Příhody Václava Vratislava z Mitrovic (přelom 16. a 17. stol.- cesta do Cařihradu )
Kroniky:
VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN
Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti,
zájem o pověsti, obliba u čtenářstva
89
Péče o jazyk a překlady:
JAN BLAHOSLAV (1523–1571)
– znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání)
– obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s
pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu;
doplněna sbírkou přísloví
Muzika
– hudební teorie (pro zpěváky a skladatele)
–Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní)
– pečoval o bratrský archiv
– přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na
Moravě, doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost,
život, srozumitelnost
Dovršení jazykového vývoje v 16.st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku)
”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16.st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní
vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.
JIŘÍ MELANTRICH Z AVENTINA
– tiskař a vydavatel.
DANIEL ADAM Z VELESLAVÍNA
– slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře
historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost
90
Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)
JÁN JESENIUS
Filozof a lékař, uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu, popraven 1621 na Staroměstském
náměstí pro účast ve stavovském povstání
VAVŘINEC BENEDIKT Z NEDOŽIER (1555–1615) (nebo také z Nedožer)
Filolog, studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v
Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky
91
10. Baroko
HISTORICKÝ KONTEXT
Barokní kultura se objevuje na sklonku 16. století a přetrvává celé
17. století. V průběhu 1. poloviny 18. století se transformuje do
rokoka, případně do barokního klasicismu v těch zemích, kde nebyla
tak silná katolická protireformace.
Existuje v době krize feudalismu a v politicky poměrně neklidné době.
V některých
státech
dochází
k pokusu
o
první
buržoazně
demokratické revoluce (Nizozemí, Anglie). Měšťanstvo totiž výrazně
zbohatlo, má tedy poměrně silné ekonomické postavení, ovšem
politická moc mu schází. V Evropě se rozhoří třicetiletá válka,
poslední válečný konflikt v Evropě vedený z náboženských důvodů,
i když mocenské cíle tu rozhodně nehrály druhořadou úlohu. Po
třicetileté válce tradiční bašty katolicismu posílily a rovněž se upevnil
katolicismus ve střední Evropě. Právě katolická církev je nositelem
nové barokní kultury, která je protikladem předchozí renesanci.
Baroko přineslo do architektury a výtvarného umění nádheru
a okázalost. Charakterizují jej zvlněné, nepravidelné formy, křivky
a oblouky. Bohatost a košatost uměleckého vyjádření je patrná
i v barokní hudbě a literatuře. Baroko zachvátilo nejen všechny
druhy umění, ale postihlo i módu a jako první umělecký sloh
proniklo i za hranice Evropy všude tam, kde získávala kulturní
pozice katolická církev, tedy i do Latinské Ameriky.
Protože nositelkou baroka je katolická církev, je pochopitelné, že se
opět do umění vracejí náboženská témata. Není však už možné
navrátit se k modelu asketického života jako v gotice. Člověk
proživší renesanční smyslovost by nebyl osloven. Cílem věřícího je
být oslněn přebujelou nádherou a být ohromen. Proto se objevuje
výrazný dekoratismus až manýrismus v umění. Senzualita zůstává,
přidává se i erotický podtext. Vedle sebe se objevuje slast i bolest,
pocity viny a hříchu, vše je založeno na kontrastu protikladu. Umění
dokáže evokovat i skryté podvědomí a živočišné pudy, které v sobě
prozatím dusil.
92
10. 1. Základní charakteristika barokního umění
Šíří se hlavně v 17. století
O
bdobí válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost
a protikladnost vývoje v Evropě, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského
světa ap.; růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka,
upevňování nevolnického systému.
Základní znaky
nedůvěra v rozum, absolutizace víry
odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru
mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena)
naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)
monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní
napětí, patos, nadsázka
zásada kontrastu , dramatičnost (např. krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro,
chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj)
v architektuře:
– kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)
– křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)
– mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika
– vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové
sloupy na náměstích
– Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini
v sochařství:
– sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta; Matyáš Braun
(sochy neřestí a ctností na Kuksu), Ferdinand Brokoff
v malířství:
– šerosvit (kontrast světla a stínu); vlámský malíř Rubens, holandský Rembrandt,
v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký
v hudbě:
– varhanní hra, fuga, opera; J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček –
předchůdci Mozartovi; chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby
v literatuře:
– aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát,
reflexivní lyrika; využití obraznosti, alegorie symbolů
93
10. 2. Barokní literatura v Evropě
.
N
ěkteří autoři žijící absolutních monarchiích, kde má dominantní úlohu katolická
církev, (např. Španělsko, země pod nadvládou Habsburků) nebyli schopni odpoutat se
od náboženských otázek, od pocitu viny a hříchu, proto i v době, kdy renesance
zažívala svůj rozkvět, si po smyslové stránce počínali umírněněji. Proto některá jejich díla
v období renesance nemůžeme považovat za čistě renesanční a humanistická, spíše už za
„první vlaštovky“ barokní literatury.
Básník Torquato Tasso (1544–1595) nábožensko – hrdinská epopej Osvobozený Jeruzalém
(téma křížové výpravy)
dramatik Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) autor filozofických a symbolických her, např.
Život je sen
Literatura od 2. poloviny 16. století si nekladla za cíl bezprostřední poznání skutečnosti, ale
snažila se postihnout a zdůraznit předpokládané duchovní a přírodní principy. Objevují se
filozofické spekulace, uvolňuje se obraznost a fantazie. Opět vzrůstá váha víry. Spisovatelé
hledali jistotu, obraceli se do věčnosti, k nadpozemským silám a hodnotám. Snažili se
vystihnout i atmosféru napětí a vzrušení. Postavili znovu člověka mezi absolutní síly dobra
a zla, mezi Boha a ďábla. Hrůzy prožité v době třicetileté války se pochopitelně odrazily
v myšlení středověkého člověka, který se už nemohl radovat tak jako dříve. Z literatury
však nezmizel úplně pozemský svět ani smyslová zkušenost, pouze ustupují do pozadí.
Poznávaná skutečnost se však mění ve znaky, symboly, které mají vyjádřit nevyslovitelné.
Objevuje se vysoký stupeň stylizace a abstraktnosti. Autoři se snažili vyjádřit ideály
náboženského a společenského života v jejich obecnosti.
JOHN MILTON (1608–1674)
Anglický básník,tvůrce pamfletů v období anglické buržoazní revoluce. Zabýval se i
výchovou (demokratizace církve a modernizace výchovy)
Nejznámější epopej: Ztracený ráj ( Paradise Lost) – duchovní epos na biblické téma
(o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu)
HANS JAKOB CHRISTOFFEL VON GRIMMELSHAUSEN (1621–1676)
Román Dobrodružství Simplicia Simplicissima (obraz hrůz třicetileté války z pohledu
prosťáčka – podobné Komenského Labyrintu).
94
10. 3. Česká barokní literatura v době pobělohorské
Rozvíjí se po porážce na Bílé hoře roku 1620:
– potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil
– hospodářský rozvrat a utužení nevolnictví
– rekatolizace, germanizace
R
oku 1627 bylo císařem Ferdinandem II. vydáno tzv. Obnovené zřízení zemské jako
reakce na povstání českých stavů. Bylo povoleno pouze katolické náboženství.
Protestanti buď museli přestoupit na katolickou víru, nebo opustit vlast. Toto
opatření od dalšího roku platilo i pro Moravu. Mnozí vzdělanci (mezi nimi i Komenský)
museli opustit vlast. Majetek exulantů byl zkonfiskován a získal ho císařský dvůr, který ho
pak rozděloval cizí katolické šlechtě. K velkému majetku tak přišel např. Albrecht
z Valdštejna. Proto se česká literatura dělí na emigrantskou a domácí.
10. 3. 1. Emigrantská literatura
(nekatolická inteligence)
V Polsku (Lešno) – JAN ÁMOS KOMENSKÝ,
V Německu – PAVEL SKÁLA ZE ZHOŘE – dílo Historie církevní,
PAVEL STRÁNSKÝ –latinský spis O státě českém – obhajoba předbělohorských Čech),
JAN ÁMOS KOMENSKÝ (1592–1670)
Vedle Jana Husa další osobnost světového významu; představuje spojení reformační tradice
s renesančními ideály (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání,
pansofista.
Jižní Morava; studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých
protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak
ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské
1628 –odchod do polského Lešna
1640 –pozván do Anglie (založit akademii věd), pak ve Švédsku (učebnice)
1648 –vestfálský mír = konec jeho nadějí na návrat do vlasti - Kšaft umírající matky
jednoty bratrské = alegorická forma závěti
”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda
věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!”
1650 –v Šarišském Potoku (Uhry)
1654 –v Lešně – při požáru shořel materiál k slovníku Poklad jazyka českého
od r. 1656 v Holandsku (Amsterodam), kde zemřel; pohřben v Naardenu
95
Dílo:
Před odchodem z vlasti:
Labyrint světa a ráj srdce (2 části)
satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor)
průvodci: Vševěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se
nedostatkům)
prohlížejí všechny stavy a zaměstnání đ realistický obraz doby, smýšlení a lidí
ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války tj.)
2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana)
názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné
větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená
do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se
předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny
alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň
přenesený význam
Útěšné spisy, např. Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovi)
Pedagogické práce (”učitel národů”)
spisy teoretické (latinsky):
Velká didaktika (Didactica magna)
zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma
a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou
výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody;
důležitost kázně); spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy
do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále
latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské (pro matky, výchova v předškolním věku)
spisy praktické – učebnice:
Svět v obrazech (Orbis sesualium pictus) – 1. obrázková učebnice na světě, spojení
jazykového a věcného vyučování
Brána jazyků otevřená (Ianua linguarum reserata) – učebnice latiny
96
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti (Škola na jevišti – soubor
divadelních her využitelných ve škole)
Encyklopedické práce – vševědné (pansofie) – navazuje na Štítného, Blahoslava,
Veleslavína
úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) – nedokončeno
práce na slovníku mateřštiny
pojednání O poezii české (propaguje časomíru)
–
úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění
mezi národy, o věčný mír (panharmonie); doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva
Divadlo veškerenstva věcí (Teatrum universitatis rerum) – encyklopedický souhrn
poznatků, dílo nebylo nikdy dokončeno.
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione
consultatio catholica) – pokus o nápravu lidské společnosti, nedokončeno, diktoval svému
žákovi.
Ostatní práce:
Cesta světla (Via lucis ) – Prameny, z nichž se může formovat moudrost.
Kancionál, tj. Kniha žalmů a písní duchovních – vyvrcholení bratrské písňové tvorby.
Anděl míru (Angelu pacis) – určeno pro mírovou konferenci v Bredě.
„ A poněvadž jste již ukázali, co dokážete, když své síly stavíte proti sobě, bude čas ukázati,
co dokážete, jestliže se spojíte.“
Jedno potřebné (Unum necessarium) – jeho závěť, zamyšlení nad jeho celoživotními
snahami a jejich smyslem.Labyrinty, kterými lidé procházejí, je možno překonat, dovede-li
člověk odlišit potřebné od nepotřebného.
Komenského dílo znamená dovršení české reformace a je svou pokrokovostí dokladem
sepětí s evropským myšlením o společnosti. Jeho mistrovské ovládání jazyka znamená spíše
vyvrcholení humanismu než začátek baroka.
DIDAKTIKA ANALYTICKÁ (1647)
XXII. Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý
zájem o učení.
XXIII. Nadání, úsudek a píle, jsou –li vzájemně spojeny, činí pokroky hodné podivu.
XXIV. Částečný nedostatek nadání či úsudku vyvažuje píle.
XXV. Kde nenacházíme nadání, úsudek ani píli, tam se při vyučování či učení nedopracujeme
úspěchu buď vůbec, nebo jen v malé míře...
97
KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ (1650)
Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již
dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi
byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, příkladem některých bohatých měšťanů
římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku
zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy
našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto
náději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a
nesnadné časy přechovávala, nýbrž i v čem koli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží
rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám, zejména:
Napřed milost k pravdě boží čisté, kterou nám před jinými národy prvé službou mistra Jana
Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými
Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu basilejském, teď
pak mocí válečnou a ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli,
posavad se přidržeti jsem hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá!
Ujmiž se zase práva svého, když tobě milosrdenství prokáže Pán a pravdě své průchod navrátí Pán,
slitovník tvůj.
10. 3. 2. Domácí literatura
a) Oficiální,
jezuitská
–vydána Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)
BOHUSLAV BALBÍN (1621–1688)
–jezuita
latinské dílo Učené Čechy ((Bohemia docta)- literární a kulturní dějiny
–Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro
Lingua slavonica, precipue Bohemica) -obsahuje právo národa na vlastní jazyk – vydána až
na počátku národního obrození
Duchovní lyrika:
BEDŘICH BRIDEL (1619–1680)
Básník, překladatel, mysticky pojatá poezie, řeší základní otázky lidské existence.
Poema Co Bůh? Člověk? – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské
existence
vánoční poezie Jesličky
Hagiografické dílo: Život svatého Ivana, prvního poustevníka v Čechách (Sv. Jan pod
Skalou)
98
ADAM MICHNA Z OTRADOVIC (1600 – asi 1676)
Básník, skladatel a varhaník.
autor ukolébavek (Hajej, můj andílku), milostných písní (Pod našima okny), vánočních koled
(Chtíc, aby spal) – v kancionálu Česká mariánská muzika
CHTÍC, ABY SPAL (Česká mariánská muzika, 1647)
Chtíc, aby spal, tak zpívala
synáčkovi
matka, jež ponocovala,
miláčkovi:
Nynej, rozkošné děťátko,
synu boží,
nynej, nynej nemluvňátko,
světa zboží!
Tobě lůžko jsem ustlala,
Spasiteli,
tvory k tvé chvále svolala,
Stvořiteli.
Nynej, kráso a koruno
svrchovaná,
nynej, milujících ceno
vinšovaná!
Nynej, ta jest matky žádost,
holubičko,
nynej všech anjelův radost,
má perličko:
slávu chválu vždy nabudeš
od mamičky,
když se vyspíš, jísti budeš
med včeličky.
Osladímť ním tvou kašičku
k tvé libosti,
otevřeš, vím, svou hubičku
k té sladkosti:
Nynej ráje mého kvítku,
rozmarýne,
z tebeť sobě dělám kytku,
jež nezhyne.
Ó fialo! ó lilium!
ó růže má!
Nynej, vonné konvalium,
zahrádko má!
Ó loutno má, ó labuť má,
můj slavíčku!
Nynej, líbezná harfo má,
cymbálíčku!
Na dobrou noc, ej, hubička,
99
nynej, dítě,
kolíbat bude matička,
nynej hbitě!
Spí miláček, umlkněte
anjelové,
se mnou k Bohu přiklekněte
národové!
FELIX KADLINSKÝ (1613-1678)
Ohlasy antických motivů v barokním básnictví. Bukolické motivy.
Zdoroslavíček v kratochvilném háječku postavený – zpracováno podle německé
předlohy.
Zájem o historii:
JAN FRANTIŠEK BECKOVSKÝ (1658–1725)
Poselkyně starých příběhův českých, adaptace Hájkovy kroniky.
TOMÁŠ PĚŠINA Z ČECHORODU – zabýval se historií Moravy.
Cenzura, ničení českých nekatolických knih je spojeno s jezuitou Antonínem Koniášem,
autorem soupisu zakázaných knih. Koniáš je autorem spisu Klíč kacířské bludy
k rozeznání otvírající (Clavis haeresim claudens et aperiens).
- likvidace nekatolické literatury
Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili
(často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka” , např.:
Matěj Václav Šteyer - Brus jazyka českého
Václav Jan Rosa, Čechořečnost
– latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování
jazyka (tzv. purismus, z lat. purus = čistý) tvořením novotvarů (např. čistonosopléna
= kapesník, břinkoklapka = klavír, skokotnosta = taneční mistr)
b) Pololidová
– přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
– literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost
lidového prostředí
– kantor Václav František Kocmánek, autor 7 interludií
– interludium = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch
sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy
– skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj.
skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby
100
– zábavná literatura:
kramářská nebo jarmareční píseň
O zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je
o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu
obrázků, prodávali texty písní
písmácké paměti,
FRANTIŠEK JAN VAVÁK – psané česky, dochovávají dokumentárně přesné
zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro
všední život
c) Ústní lidová slovesnost
– tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a
uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové
balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn)
– inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození.
Protipanský charakter lidové tvorby (Pásli ovce Valaši).
Knížky lidového čtení
Loutkové divadlo (Matěj Kopecký)
101
11. Klasicismus
HISTORICKÝ KONTEXT
Již v první polovině 18. století se začínají iozývat hlasy odsuzující
baroko jako sloh postrádající řád, uměleckou kázeň a čistotu. Tato
historická epocha je poměrně politicky a společensky neklidná. Období
násilného znevolnění s sebou přineslo období rebelií a odporu proti
vrchnosti. Tyto projevy nespokojenosti prochází napříč celou Evropou.
V Americe dochází v povstání severoamerických osad a k jejich boji za
nezávislost na britské koruně, ve Francii propuká buržoazní revoluce,
evropští intelektuálové jsou nadšení revolučními osvícenskými idejemi.
V některých zemích se panovníci cítí být osvícenými panovníky, neboť
chápou, že dosavadní systém se již vyžil a je třeba provést reformy
(Marie Terezie, Josef II., Petr I. Veliký, Kateřina II. , Friedrich II.
V této době jsou rovněž položeny základy k národnímu obrození
a rovněž nastává velký pokrok ve vědě a technice.
Velké hospodářské změny, převratné vědecké objevy a technické
vynálezy si vyžadovaly racionální přístup ke společenským poměrům
a také i k umělecké tvorbě. Novým principem uměleckého pohledu je
obdiv k dokonalosti, kráse a síle lidského ducha. To vše jsou vlastnosti,
které propagovala antika a renesance, proto se k těmto obdobím
klasicismus vrací. Nápodoba antiky se objevuje hlavně v architektuře.
V malířství se často objevují akty nebo žánrové obrázky na pozadí
antických krajin. Umění odráží nové myšlenky osvícenství, víru v lidský
rozum a ducha.
Zvláštní formu měl klasicismus ve Francii. V období vlády Napoleona
Bonaparta se nazývá empír (= impérium). Vyznačuje se zvláště
čistými formami, strohostí a bez dekorativních prvků.
102
11. 1. Základní znaky umění v období klasicismu
2. pol. 17.st., 18.st.
(z lat. Vynikající, vzorný)
znaky:
jednotné principy a pevný řád
rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu × baroko)
krása je v pravdě a v obrazu přírody
vzor – antické umění
literární žánry
vysoké (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev, např. vladařů, vojevůdců;
rýmovaný verš
nízké (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze současnosti; verš i
próza
klasicistické drama dodržuje 3 jednoty: místa, času a děje (ristoteles)
v hudbě: F. J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven
11. 2. Francouzská literatura
17. st. (absolutistický stát Ludvíka XIV.)
K
lasicismus zdůrazňoval myšlenku povinnosti, podřízení soukromých zájmů cílům
veřejným. Literatura byla rozdělena na vysokou a nízkou. Přísně od sebe byly
odděleny tragika a komičnost. K vysokým žánrům patřily óda, epos a tragédie.
Měly zobrazovat život vysokých vrstev, náměty se většinou braly z antických dějin nebo
mytologie. Komika patřila do nízké literatury.
NICOLAS BOILEAU (1636-1711) – zpracoval pravidla klasicismu
Báseň: Umění básnické – zákoník literatury klasicismu pro celou Evropu.
Francouzská literatura se stává modelem klasicistického estetického ideálu.
Vytvořil zákon 3 jednot (jednota času, místa a děje).
Tragédie:
PIERRE CORNEILLE (1606–1684)
První velký klasicistní dramatik.
Drama Cid, napsáno podle španělské předlohy
základní konflikt: povinnost a čest × cit a láska
Rodrigo-Cid zabije otce své milé Chimeny, který urazil jeho otce. Chimena, ač Rodriga
miluje, žádá jeho smrt. Po králově zásahu dojde ke smíru.
Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu; vznešenost a odvaha) × Xiména (přes lásku
103
k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce)
alexandrin = rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá
s 13slabičným veršem.
JEAN RACINE (1639–1699)
Tvůrce psychologické tragédie, kde se cit a ideál harmonie střetává s egoistickými
vášněmi.Antické náměty bývají upraveny v duchu psychologie soudobých postav
z dvorského prostředí.
Drama Faidra – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi; Když je Faidra nevlastním
synem odmítnuta, obviní ho a zahubí..
-důraz na psychologii postav
komedie:
MOLIÈRE (1622–1673)
Vlastním jménem JEAN-BABTISTE POQUELIN
Klasik světové komedie. Byl synem zámožného měšťana. Od mládí ho přitahovalo divadlo.
Aby nedělal rodině hanbu (herectví bylo opovrhováno), změnil si jméno. Nejprve
vystupoval s kočovnou společností, později již jako slavný herec a autor byl přijat do
královských služeb.
– kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem;
smírné řešení konfliktu; hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků)
– politická satirická hra
Tartuffe – kritika pokrytectví a církve (1664)
jazyk: verš i próza, prostá mluva
– kritika záporných lidských vlastností:
klasicistní komedie o 5 jednáních
1.
Francie, 17. stol.
2.
do počestné a klidné rodiny bohatého měšťana Orgona se vetřel pokrytec Tartuffe –
předstíranou zbožností a horlivostí si získal Orgona, který mu úplně podlehl, důvěřoval mu,
svěřil mu i státní tajemství, odkázal svůj majetek, slíbil svou dceru Marianu, ač milovala
Valéra; Tartuffe podle využíval Orgona, svedl i jeho manželku Elmíru a donutil Tartuffa, aby
vydědil syna Damise; Orgon nedbá na varování svých blízkých, až se o pravdě sám přesvědčí
díky léčce, kterou připravila Elmíra; Tartuffe vyhrožuje Orgonovi vězením, ale nakonec je
uvězněn sám na základě tajného rozkazu krále; Orgon svolí k sňatku Mariany a Valéra
3.
bohatý měšťan Orgon, důvěřivý slaboch
pokrytec Tartuffe – touží po bohatství, keré mu nepatří; zištný, úlisný vychytralý,
bezcharakterní podvodník a lhář, panovačný, předstírá zbožnost a čestnost; manipuluje životem
celé rodiny Orgonovy
Kleantes, bratr Orgonovy ženy Elmíry – prozíravý, rozumný
104
4.
satira na pokrytectví a církev, kritika společenských praktik (zneužití moci)
5.
výrazné charakteristiky protikladných postav; komické situace a zápletky, nadsázka
verš i próza, vznešená i prostá mluva; verš alexandrín (dvanácti až třináctislabičný vzestupný
rýmovaný verš s rozlukou po šesté slabice (třetí stopě)
řešení konfliktu smírem
satirický i humorný tón
hra
Lakomec (LÁvare) (1662)– lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat
všechno
klasicistní komedie o 5 dějstvích
1.
Paříž, 17. stol. (1670)
2.
Starý Harpagon omezuje své děti, okrádá služebnictvo, touží po mladé ženě Marianě, ač ji
miluje jeho syn Kleantes, pro něhož vybral bohatou vdovu; chce své děti výhodně provdat –
dceři Elišce našel bohatého starce Anselma; proměnu Harpagonova smýšlení způsobí ztráta
jeho peněz 30 000 zlatých dukátů (vzal je sluha La Fl che, aby pomohl Kleantovi); výměnou za
peníze se Harpagon vzdá Mariany; když se ukáže, se Mariana a Valér, kterého miluje
Harpagonova dcera Eliška, jsou dětmi bohatého Anselma, nenamítá Harpagon nic proti svatbě
svých dětí, zvláště když Anselmo zaplatí obě svatby a nevyžaduje věno – Valér se ožení
s Eliškou, Kleantes s Marianou
3.
Harpagon, šedesátiletý lichvář, chamtivý, lakomý, bezcitný boháč; pro peníze obětuje vše:
citové vztahy, děti, rodinu; ztráta peněz pro něho znamená šílenství, ztráta smyslu života (viz
Harpagonův monolog: ”Peníze, mé penízky …”)
2 Harpagonovy děti:
Eliška – spravedlivá, upřímná
Kleantes – chytrý a podnikavý
Anselmovy děti Valér a Mariana
4.
kritika chorobné touhy po penězích – peníze jsou vášní, která člověka vylučuje ze života; člověk
zaslepený touhou po bohatství nebere ohled na city ani lásku; výsměch lidské chamtivosti
vtipná komediální zápletka, komické zábavné nedorozumění (dvojí proti sobě postavené
intriky), živé dialogy
satirický tón, výsměch
zdařilá charakteristika postav, zvláště titulní postavy (hyperbola)
postavy ztvárněny satiricky i humorně (sympatie diváků)
řešení konfliktu smírem
dodržení jednoty místa, času a děje, ale psána v próze (× klasicistní vkus)
motiv převzat z Plautovy Komedie o hrnci
105
Don Juan – pokrytecký šlechtic; kritika rozmařilosti
Misantrop (Le Misantrope) – nepřítel lidí; kritika vypočítavosti šlechty
Zdravý nemocný(Le Malade imaginaire) – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví
lékařů
Aktovka Směšné preciézky (Les precieuses ridicules) – kritika afektovaných mravů
a komicky šroubované řeči.
Hra Škola žen (L´École des femmes) Odsouzení morálky založené na tyranství a lepé
poslušnosti. Kritika tupého poddanství dětí vůči rodičům a ženám vůči mužům.
Bohatý měšťák Arnold si koupil právě šlechtický titul pán z Pařezova. Vychovává si jako
budoucí manželku svou schovanku v nevědomosti a bázni boží. Protože ji živí a šatí,
považuje ji za svůj majetek. Schovanka Anežka, zprvu naivka, se posléze vzepře proti
Arnolfovi.
Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme) – zesměšnění měšťáků, kteří se touží
dostat mezi šlechtu.
Scapinova šibalství (Les Fourberies de Scapin) – sluha jako chytrák
„Ze všeho, co je věčné, je láska nejkratší.“
„Závistivci umírají. Ale nikdy ne závist.“
MOLIÈRE
bajky:
JEAN DE LA FONTAINE (1621–1695)
12 knih Bajek; příběhy zvířat – nositelů lidských vlastností (pokrytectví, lstivost, intriky)
11. 3. Italská literatura
Vznik tzv. commedia dell'arte – národní veselohra; všední problémy zachyceny ironicky,
výstižně zobrazeno měšťanské prostředí; herci měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali;
dialog doplňován komickou pantomimou; stále stejné postavy (masky), tato forma ustrnula.
CARLO GOLDONI (1707–1793)
Hry:
Poprask na laguně (Le baruffe chiozzotte)
Mirandolina (La locandiera)
Rozmarná žena (La dona volubile)
Hrubiáni (I rusteghi)
Sluha dvou pánů (Il servitore di due patroni)
Jeho hry jsou lidové, úsměvné a vtipné. Od commedie dellárte přešel Goldoni
k charakterové komedii.
„ Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho,kdo neumí číst.“
CARLO GOLDONI
106
12. Osvícenství
12. 1. Základní znaky
18. st.
Znaky:
navazuje na renesanci, rozvíjí tradice racionalismu, optimismu; kritika absolutismu a
reakce
důvěra v ”osvícený” rozum (poznaná pravda), prosazuje svobodu myšlení a rovnost
sepětí osvícenství s literaturou: spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky,
publicisty
zvlášť výhodné podmínky (boj proti absolutismu)
FRANCOIS-MARIE AROUET – VOLTAIRE (1694–1778)
historik, filozof, dramatik, básník, prozaik, publicista
– jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu
– próza Candide neboli Optimismus – filozofický román o hledání lidského štěstí
(putování hlavního hrdiny a jeho sluhy světem). Kritika tvrzení, že všechno na světě je
správně řízeno a že každé zlo je k něčemu dobré.
Směšnohrdinský epos Panna o janě z Arku.
Filozofické listy (Les Lettre philosophiques)
Prosťáček (LÍngénu)- Příběh prostého přírodního člověka, jehož názory a zdravý rozum se
dostávají do rozporu s předsudky a fanatismem.
Filosofický slovník (Le Dictionnaire philosophique)- ostře protináboženské dílo.
„Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému.“
„Měňte své radovánky, ale nikdy neměňte své přátele.“
VOLTAIRE
CHARLES DE MONTESQUIEU (1689–1775)
– kritik doby
román Perské listy (Peršanova cesta do Evropy za vzděláním)
107
Tzv. encyklopedisté – mladší generace
– vydali Velkou encyklopedii – souhrn dosavadního vědění
např. matematik d’Alembert a filozof Denis Diderot.
Pokus o shrnutí veškerých poznatků lidstva (pansofie), ateismus, materialismus.
DENIS DIDEROT (1713–1784)
filozof, autor románu v dopisech Jeptiška (La Religieuse) (autobiografie dívky přinucené
vstoupit do kláštera) román Jakub fatalista (Jacques Le Fataliste) (o otázkách
společenské morálky; dialog bodrého sluhy s pánem)
dialogizovaný román Rameauův synovec (Le Neveu de Rameau) – o vypočítavém
příživníkovi.
Pierre Augustin Caron de BEAUMARCHAIS (1732-1799)
Komedie Lazebník sevillský (Le Barier de Seville) – zhudebnil G. išaro
Figarova svatba (Le Mariage de Figaro) – zhudebnil W. A. Mozart.
12. 3. Anglická literatura
DANIEL DEFOE (1660–1731)
– dobrodružný román Robinson Crusoe (o ztroskotanci na pustém
ostrově); vztah člověka k přírodě, oslava lidské práce, aktivity
JONATHAN SWIFT (1667–1745)
– filozofický satirický a utopický román Gulliverovy cesty (kritika poměrů
v Anglii a představa ideální společnosti)
Dílo obou autorů je spojováno s počátky realismu v Anglii.
Gulliverovy cesty – jedná se o čtyřdílný alegorický cestopis, případně také utopický smyšlený
román. Zachycuje putování Lemuela Gullivera po fiktivních ostrovech, trvající téměř
sedmnáct let. Gulliver navštíví během cest například zemi Liliputů, proti nimž vypadá jako
obr. Jindy se dostává naopak do země obrů. Srovnává poměry v daných královstvích s vlastní
domovinou. Svým románem autor nepřímo napadá politické a sociální poměry v Anglii.
Alegoricky se dotýká její morálky, společenské nespravedlnosti a lidských nedostatků.
Gulliverovy cesty obsahují prvky alegorie, parodie, satiry a utopické literatury.
108
13. Preromantismus
13. 1. Znaky preromantismu
znaky:
přechod mezi klasicismem a romantismem
důraz na cit
odmítnutí konvencí, příkazů, řádu – i v umělecké tvorbě (požadavek tvůrčí svobody)
návrat k přírodě, k lidové slovesnosti
vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života
obdiv k schopnému, podnikavému jedinci
O
bjevuje se v době rozkladu feudálního zřízení, kdy vedoucí úlohu při vytváření
nových forem života přijímala buržoazie. Nad troskami starého světa se formovaly
nové ideje a estetické hodnoty, které měly vtisknout rozpadajícímu se světu novou
jednotu. Protest proti nespravedlnosti se již v literatuře 18. století promítal nejen do
rozumové, ale také i do citové oblasti v hledání vnitřní čistoty , ve vyzdvižení prostého
a nezkaženého člověka. Nové hnutí preromantismus preferovalo citovost, proto se mu také
někdy říkalo senzualismus. Je protikladem k racionálnímu výkladu světa.
ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST (1697–1763)
Kněz, autor románu Manon Lescaut
(kritika touhy po majetku a penězích × láska). Peníze fungují jako osudová protisíla lásky.
Román přebásnil Vítězslav Nezval.
JEAN-JACQUES ROUSSEAU (1712–1778)
– zastánce názoru, že jen příroda zachovává člověka v jeho svobodném, přirozeném stavu,
civilizace ho kazí (člověk je od přírody dobrý)
„Laissez faire, laissez pazder, la nature va del même.“
Nechte věemu volný průchod, příroda si to zařídí sama.
V přírodě spatřoval příslib nové svobody člověka. Své představy o přírodním, přirozeném
a citově bohatém rozvoji člověka vtělil Rousseau do pedagogického románového pojednání
Emil neboli o výchově (Émile ou de l éducation), které bylo jako bezbožné odsouzeno
k veřejnému spálení.
109
EMIL ČILI O VÝCHOVĚ (1762) – Přeložil A. Krejcar
Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči, všichni se rodí nazí a
chudí, všichni podrobeni životním neštěstím, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho
druhu; konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka, z něhož není vyňat žádný
smrtelník. Začnete tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti neodlučitelné; to
nejlépe působí pravou humanitu.
V šestnácti letech mladík již ví, co znamená trpět; vždyť trpěl již sám; ale sotva ví, že jiné
bytosti trpí též; strasti vidět a necítit jich není ještě znát je a protože, jak jsem již stokráte řekl, dítě
si nemůže představit, co cítí ostatní, nezná žádných nehod, leč nehody své; jakmile však první vývin
smyslnosti roznítí v něm oheň obraznosti, začíná se vmýšlet do postavení svých bližních, začíná být
dojímán i jejich nářky a cítit i jejich bolest.
– Nová Heloisa (La Nouvelle Héloïse) – román lásky v dopisech, líčení citů a přírody
„ Muž vypravuje, co ví, žena, čím by se zalíbila.“
J. J. ROUSSEAU
13. 3. Německá literatura
Literární hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor) – proti společenské nespravedlivosti,
útlaku, nesvobodě, pokrytectví. Skupina neuznává žádná pravidla., ideál tvůrčí svobody.
GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729-1781)
Kritik a dramaturg prvního německého divadla v Hamburgu. Bojoval proti napodobování
francouzského klasicismu. Stal se zakladatelem německé měšťanské tragédie.
Hra Emilia Galotti – hrdinové pocházejí z měšťanských vrstev. Vážený občan Galotti
nemůže uchránit svou dceru Emilii před zvůlí panovníka italského státečku, který dal
zavraždit Emiliina snoubence. Než by se Emilie poddala, přijme raději smrt z rukou otce.
Veselohra Mína z Barnhelmu (Minna von Barnhelm).
Drama Moudrý Nathan (Nathan der Weisse)– idea náboženské tolerance a humanismu.
Leasing psal rovněž bajky a epigramy.
JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744–1803)
Tvůrce nové preromantické estetiky; úvahy o národní individualitě, národní kultuře (kult
lidového génia); podpořil národně osvobozenecké hnutí slovanských národů
Sbírka Hlasy národů v písních (Stimmen der Völker in Liedern)
Myšlenky k filozofii dějin lidstva /Idein zur Philosophie der Geschichte der Menschheit)
– názor, že každý národ obohacuje svým příspěvkem vývoj lidstva, směřující k humanitě
a k plné lidskosti. Víra v budoucnost slovanských národů.
110
JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749–1832)
básník, dramatik, prozaik, vědec
studium práv, přírodních věd, nešťastná láska
román v dopisech Utrpení mladého Werthera (Die leden des Jungem Werthers)-citové
problémy řešeny sebevraždou
Tragédie Ifigenie na Tauridě – námět z antických bájí o Trójské válce
Tragédie Torquato Tasso – o tragickém životě italského renesančního básníka.
Tragédie Egmont – oslavující národně osvobozenecký boj Nizozemců proti španělskému
útlaku (zhudebnil L. van Beethoven jako předehru).
Viléma Meistera léta učednická (Wilhelm Meisters Lehrjahre) – výchovný román. Hrdinou
je kupecký syn, který při svém putování s kočovnou hereckou společností se seznamuje
s mnoha lidmi různých osudů a intenzivně prožívá své citové vztahy.
Obdiv k lidové slovesnosti
sbírka Balady
– vrchol tvorby – dvojdílná filozofická báseň v dramatické podobě Faust. Námět volně
navazuje na starou pověst, dochovanou v knížkách lidového čtení, podle níž učený doktor
Faust v rouhavé touze po poznání prodal svou duši ďáblu, a tím propadl zkáze.
Principy zla a dobra, zničení a vykoupení.
„ Člověk neztrácí vždy, když se něčeho odříká.“
„Lépe být smutný s láskou než veselá bez ní.“
J. W. GOETHE
FRIEDRICH SCHILLER (1759-1805)
Na rozdíl od bohatého a finančně zajištěného Goetha byl finančně závislý na vrchnosti a často
býval nemocen. Působil jako spisovatel, překladatel, upravovatel cizích spisů, autor
historických prací.
Óda Na radost (Lied an die Frede) – Zhudebněna Beethovenem v 9. symfonii.
Drama Loupežníci (Die Räuber) – Hraběcí syn Karel Moor byl intrikami svého bratra
Františka připraven o otcovu důvěru, poté i o snoubenku a dědická práva. Z lásky ke svobodě
a z touhy pomstít se se stane Karel psancem a vůdcem loupežnické tlupy. S její pomocí chce
odčinit křivdy a násilí. Loupežníci se mu však vymknou z rukou a jednají jako bezohlední
zločinci. Karel, rozhodnut podstoupit očišťující trest, jde požádat chudé lidi, , aby ho vydali
soudu, a získali tak vypsanou odměnu.
-tragika Karlova pokusu bojovat proti bezpráví bezprávím.
Drama Úklady a láska (Kabale und Liebe) – tragický příběh lásky mezi dcerou chudého
hudebníka a synem konzervativního , intrikánského šlechtice demonstruje zkaženost
vládnoucích vrstev.
Hry s historickým námětem:
Trilogie Valdštýn (Wallenstein)- politické zápasy v době třicetileté války.
Don Carlos – nizozemská revoluce proti španělské nadvládě.
Panna orléánská (Die Jungfrau von Orleans)- O Johance z Arcu.
Marie Stuartovna (Maria Stuart)- boje o anglickou korunu.
Vilém Tell (Wilhelm Tell)- legendární postava z dějin Švýcarska.
111
13. 4. . Ruská literatura
IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV (1768–1844)
Nejznámější : Bajky
CHODCI A PSI
Dva přátelé šli jednou za šírání
zabráni zcela do své debaty.
Vtom ucítil je hafan pod vraty
a začal výt a štěkat, až bůh brání.
A za ním druhý, třetí, čtvrtý, pátý –
půl stovky psů už štěká mezi vraty.
Tu jeden z chodců pro kámen se shýb.
Druhý však řekl: ”Chceš je rozdráždit?
Když hodíš, budou jako pominutí.
Nevšímej si jich. Uděláme líp,
když půjdem dál. Vyštěkají se s chutí,
a jak je znám, za chvíli bude klid.”
A opravdu. Jen minuli pár plotů,
poslední alík ňaf – a bylo po štěkotu.
Nedej se odradit, když děláš dobrou věc,
že kolem vyje rozběsněná smečka.
Kdo moudrý je, ten křik i závist přečká,
a pomlouvači zmlknou nakonec.
MICHAIL VASILJEVIČ LOMONOSOV (1711–1765)
– přírodovědec, filolog, básník (ódy)
ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV (1749–1802) – filozof, spisovatel (ostrá
kritika nevolnického zřízení, samoděržaví)
Putování z Petrohradu do Moskvy /Putěševstvije iz Petěrburga v Moskvu) – cestopisný
román. Obžaloba nevolnického zřízení, absolutistické zvůle, zákonodárství a soudnictví.
Jako jediný autor našel odvahu vykreslit otřesný obraz života nevolníků a naznačil možnost
a potřebnost revolučních změn. Kateřina II. Nechala knihu zkonfiskovat , autora zatknout
a odsoudit jej k trestu smrti. Radiščevovi byl pak posléze trest změněn na vyhnanství na
Sibiř.
112
13. 5. Česká literatura
Důraz na cit – spojení veřejného a soukromého citu (Jan Kollár)
kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti (Rukopisy, F. L. Čelakovský, J.
Kollár)
rozpětí citu: láska k ženě, k národu, k lidstvu; bratrství (slovanská vzájemnost,
všeobecná humanita – J. Kollár)
v důsledku slabosti české buržoazie nemožnost sny realizovat, proto buď nadměrný
entuziasmus nebo naopak elegismus (J. Kollár)
úsilí o rozvoj národního jazyka (zvl. básnického a odborného – J. Jungmann)
Období preromantismu se u některých evropských národů časově shoduje s obdobím
osvícenství a s národním obrozením.
113
14. Národní obrození
Osvícenství v období klasicismu přineslo mimo jiné i rozvoj
vzdělanosti. Především v českých zemích bylo osvícenství spojeno
s obrozením národního povědomí a důrazem na uvědomělé používání
mateřského jazyka. Využívání mateřštiny podporovala i česká
vlastenecká šlechta. Čeština ve městech upadala, hojně se ve
společenském styku používala němčina, částečně také francouzština.
K rozvoji češtiny přispěla školní docházka, první české noviny, šíření
knih mezi širokými vrstvami obyvatelstva a dále také rozvoj divadla.
Národní buditelé spatřovali spásu v prostém venkovském lidu, kde se
ještě používala nezkažená čeština. Hlavním cílem se stal boj proti
germanizaci. Nadšenci nepochybovali, že se čeština stane jazykem
národní vědy, kultury i školství. Národní obrození mělo kromě
pozdvižení českého jazyka také evokovat vlastenecké myšlení. Proto
se umělci ve svých dílech nezřídka navracení ke slavné české
minulosti, aby probudili své současníky z národní i politické letargie.
1. Česká literatura do 1. poloviny 19. století
14. 1. Příčiny národního obrození:
K
dyž zanikl samostatný český stát (období třicetiletí války), bylo české obyvatelstvo
vystaveno protireformačnímu tlaku katolické církve. Habsburkové se obklopovali
německy mluvící vysokou šlechtou a zvláště po Obnoveném zřízení zemském
dochází nejen k násilné rekatolizaci obyvatelstva, ale rovněž i k násilné germanizaci.
Habsburkové jako vítězi třicetileté války ve středoevropském prostoru si do Čech zvou
německou šlechtu, které přidělují zkonfiskovaný majetek po protestantské šlechtě
a měšťanstvu. Nastává postupný úpadek české kultury, literaturu nevyjímaje. Česky psané
literatuře se odcizuje nejen šlechta, ale i většina vzdělanců. Kromě několika málo česky
píšících autorů můžeme najít především latinsky, případně německy psanou literaturu.
V polovině 18. století nalezneme česky psané pouze tzv. knížky lidového čtení, případně
kramářské písně. Kramářské (jarmareční písně) se šířily mezi lidem tisky prodávanými na
jarmarcích, kde byly předzpěvovány prodavašem nebo najatým kejklířem, který zpravidla
ukazoval vybrané výjevy písně na vyvěšené tabuli s obrázky. Písně vyprávěly o historických
nebo pseudohistorických událostech, živelných pohromách, hrůzostrašných příhodách,
aktuálních mordech atd.
114
Na rozvoji česky psané literatury mají tzv. národní buditelé, kteří si kladli za cíl pozvednout
češtinu na mezinárodní úroveň, nenechat ji zaniknout a také všeobecně pozvednout národního
a vlasteneckého ducha národa. Kvůli sepětí s prostými lidovými vrstvami mělo národní
obrození demokratický charakter.
Velké společenské hnutí:
národně osvobozenecký boj
národní a demokratické uvědomování lidu
formování novodobého českého národa
počátky novodobého českého kulturního života
označováno jako vzkříšení národa ( křisitelé) nebo probuzení ( buditelé)
Bylo urychleno: rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) a osvícenskými reformami
Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781)
Nositel hnutí: česká buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid - zájmy dočasně stejné)
zdroje národního obrození: (viz A. Jirásek, F. L. Věk)
revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848)
myšlenka slovanské vzájemnosti – posila národního sebevědomí
poezie inspirována lidovou slovesností
sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová aj.)
lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České
expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny
činnost drobné venkovské inteligence – učitelů, vlasteneckých kněží (viz Raisovi
”zapadlí vlastenci”)
lidové divadlo (i loutkové – Matěj Kopecký)
obrozenská věda, a to
jazykověda (jazyk – základní znak národa) obrany českého jazyka
historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní
sebevědomí)
spisovný jazyk (místo latiny) – němčina, pak čeština
14. 2. Periodizace českého národního obrození
– činnost tří tvůrčích generací
1. fáze = obranná (převážně vědci) – od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol.
2. fáze = ofenzivní (vědci i básníci) – od poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.
3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah – 30. – 50. léta 19. stol.
14. 2. 1. fáze národního obrození – obranná
cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk (vzor – čeština veleslavínská)
zájem o českou kulturu a dějiny
Jazykověda
vydána Balbínova obrana českého jazyka z r.1775 a obrana jazyka od Karla Ignáce Tháma
115
JOSEF DOBROVSKÝ, (1753–1829)
Nejvýznamnější osobnost národního obrození
”první světový Čech v nové době” (T. G. Masaryk)
Narozen v Ďarmotech u Rábu (v Uhrách); studium na gymnáziu v Německém
(Havlíčkově) Brodě, pak v Klatovech, dále filozofie a teologie v Praze; kněžské povolání
nevykonával, stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice a věnoval se vědecké práci;
studijní cesty do Švédska a Ruska
Dobrovský dobře znal příčiny úpadku české literatury. Domníval se, že se v budoucnu
nepodaří vytvořit vysokou českou kulturu. Považoval česky psanou literaturu prospěšnou
pro ty vrstvy, které jiný jazyk neznají. Proto také svá díla psal v němčině. Prvořadý úkol
spatřoval v ustálení jazykové normy. Proto vytvořil novodobou mluvnici českého jazyka.
Dílo
v oblasti
jazykovědy:
Podrobná mluvnice češtiny
(Ausführliches Lehrgebäude der bömischen Sprache)
1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible; ač skeptický k
možnosti znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil jazykovou
normu, navrhl tzv. analogickou opravu pravopisu (pravopis i-y, platí dodnes)
slovníkářství:
Německo – český slovník (Deutsch – böhmisches Wörterbuch) – 2dílný
literární historie:
Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur)
dějiny jazyka v souvislosti s dějinami literatury, přísně kritický vztah k faktům (osvícenec),
oslava českého jazyka doby veleslavínské
slavistiky: (vědy o slovanských národech)
Základy jazyka staroslověnského (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris)
1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, jazyka našich prvních literárních památek
prozodie:
stať Česká prozodie – propagoval přízvučnou prozodii, stanovil pravidla českého
trochejského sylabotónického verše
Přínos:
Dobrovský položil
1) základy obrozeneckého hnutí a literatury
2) základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy
3) základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou pravdu) – odmítl
např. pravost Rukopisů, dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka
4) základy slavistiky
116
14. 2. 2. Přínos národního obrození pro historii
Vznik Královské české společnosti nauk– 1774, pak Českého muzea (1818) a Matice české
(1831)
GELASIUS DOBNER (1719–1790)
Propagátor kritické metody v dějepisectví.
Vydal Hájkovu Kroniku českou, opatřil ji však kritickými poznámkami, kde poukázal na
výmysly a nepravdy.
FRANTIŠEK MARTIN PELCL (1734–1801)
Nová kronika česká; dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě.
Analýza úpadku česky psané literatury, aktuální problémy české jazykové kultury.
14. 2. 3. Počátky novočeského básnictví
VÁCLAV THÁM (1765 – asi 1816)
almanach (sborník) Básně v řeči vázané (1785) – původní tvorba i překlady,vliv
anakreontské poezie.
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER, (1795–1814
sestavil 5 almanachů :
Sebrání básní a zpěvů – převaha původní tvorby
Óda na Jana Žižku z Trocnova -oslava husitského hrdiny jako vlastence
vznik první novočeské básnické školy – program vlastenecký i formální (sylabotónický
verš, obliba ódy, bajky, eposu)
ŠEBASTIÁN HNĚVKOVSKÝ (1770-1847)
sentimentální balada Vnislav a Běla
směšnohrdinský epos o dívčí válce Děvín (zesměšnění lidských slabostí)
14. 2. 4. Počátky obrozeneckého divadla
působivost mluveného slova
úkol:
zajistit pravidelná česká představení
vychovat české herce
vytvořit české hry
vliv na národní uvědomování lidu
117
první scény:
– v Kotcích (od r. 1738)
– ve Stavovském divadle (od r. 1783) – česky se hrálo jen výjimečně
– ve Vlasteneckém divadle – Bouda (1786–1789) na Koňském trhu (dnes Václavské
nám.)
repertoár Boudy:
– překlady klasiků (Molière, Shakespeare, Schiller)
– veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci)
– vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka)
pokračovatelé:
JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (1783–1844), autor veseloher a frašek,
Nejznámější komedie.
Čech a Němec, Pivovar v Sojkově, Berounské koláče
Živá, vtipná mluva
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792–1859)
autor veseloher, zakladatel moderního českého divadla
Rohovín čtverrohý,
Divotvorný klobouk,
Hadrián z Římsu,
Zlý jelen
Veselohra na mostě
Každý něco pro vlast
kritika špatných lidských vlastností (lakota, sobectví, přetvářka, nadutost, prospěchářství)
14. 2. 5. Fáze národního obrození – ofenzivní
vliv napoleonských válek, národně osvobozeneckého hnutí v Evropě
vypracován 1. novodobý český národně kulturní program
znaky období:
rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby (Jungmann)
historismus (kult dávnověku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby – Palacký,
Šafařík, Rukopisy)
slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky – Kollár, Šafařík, Čelakovský)
aktivita (nejen cenit minulé, ale vytvářet nové hodnoty)
pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky
preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse
Dobrovského)
cíle: výchovně vlastenecké, internacionální a estetické
118
14. 2. 5. 1. Literatura vědecká –důsledně v českém jazyce
JOSEF JUNGMANN (1773–1847)
jazykovědec, překladatel, básník, propagátor češtiny, iniciátor preromantického pojetí
národníliteratury.
Narozen v
Hudlicích u Berouna, v rodině domkáře, ševce a kostelníka.
působil na gymnáziu v Litoměřicích, pak na staroměstském gymnáziu v Praze. Pomýšlel na
vytvoření české encyklopedie.
„ Čechem je ten, kdo česky mluví a píše, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví
německy.“
Dílo
jazykověda:
shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka - Slovník česko-německý – 5dílný (120000
slov)
čerpal:
z literárních památek
z řeči lidu
z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura,
závoj, tklivý)
vytvářel novotvary (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.)
= důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího
jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný
Vznik českého odborného názvosloví – vliv na rozvoj přírodních a humanitních věd
Jungmannova škola básnická a vědecká – spolupracovníci: Antonín Marek, Milota Zdirad
Polák, fyziolog Jan Evangelista Purkyně, botanik Jan Svatopluk Presl
stať Rozmlouvání o jazyce českém – kulturní program generace, obraz nízké úrovně
češtiny poč. 19. stol.
nový názor: znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka (Čech je ten, kdo mluví česky)
× osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálně)
vznik 1. českého vědeckého časopisu Krok; záměr vytvořit českou encyklopedii
Literární historie a teorie:
Slovesnost – učebnice literární teorie a poetiky + čítanka (pro gymnázia); texty od Husa po
současnost
Historie literatury české – přehledné dějiny české literatury, knihopis (= soupis literárních
památek od nejstarších dob po současnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s
výkladovou statí) = obraz bohatství české literatury
Básnická tvorba:
1. česká romance Oldřich a Božena
119
Překlady:
důkaz schopnosti češtiny vyjádřit i nejnáročnější myšlenky světové literatury;
z francouzštiny: Chateaubriand - Atala
z angličtiny: John Milton - Ztracený ráj
z němčiny: Goethe- Heřman a Dorota
z ruštiny: Slovo o pluku Igorově
PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795–1861)
Slovák, psal česky (evangelík)
zakladatel slovanské archeologie:
pokračovatel Dobrovského v slavistice
Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů, důkaz starobylosti slovanského usídlení
v Evropě
Literární historik:
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (německy) – Slovanstvo
považováno za jeden národ, slovanské jazyky za nářečí; výklad české literatury
v kontextu literatury všech slovanských národů; myšlenka velikosti Slovanstva, Češi
součástí velkého celku
Básník:
sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou
Literární teoretik:
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (anonym, s Palackým) – požadavek
umělecky náročné tvorby, pěstování časoměrného verše.
FRANTIŠEK PALACKÝ (1798–1876)
Narozen v Hodslavicích na Moravě; zemský historiograf; jako politik – liberál (spolu s
Havlíčkem), zastánce federalistické koncepce rakouského státu, tj. austroslavismu
Organizátor:
založení Časopisu Společnosti vlastenského muzeum v Čechách
založení Matice české (vydávání českých knih)
Historik:
edice kronik Staří letopisové čeští (14.–16. stol.)
Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (5 dílné) – německy od r. 1836, česky od
r. 1848
základní historické dílo do r. 1526
výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického;
vyzdvihuje dobu husitskou
vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry)
inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.
120
Palacký si osvojoval osvícenské kritické metody. Pracoval jako hraběcí archivář. Oženil se
s dcerou bohatého advokáta a velkostatkáře Terezií Měchurovou, proto nebyl finančně
závislý, a mohl se proto věnovat bádání. Je přesvědčen o nutnosti boje za politické
osamostatnění české národní společnosti.
Vrcholné období českých dějin Palacký spatřoval v husitské době. Roku 1848 v období
buržoazní revoluce vystupoval jako vůdčí představitel staročeské konzervativní politiky.
Stal se předsedou Slovanského sjezdu. Uskutečnění velké středoevropské federace
považoval za nejúčinnější zajištění českých národních zájmů. Přání vybudovat
demokratickou a svobodnou společnost.
Palacký byl nejuznávanější politickou a kulturní osobností českého života v polovině 19.
století.
14. 2. 5. 2. Literatura umělecká
JAN KOLLÁR (1793–1852)
Slovák, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti; psal česky (evangelík)
Narozen v Mošovcích , studium v Bratislavě, pak v Jeně (Německo)
Vliv pobytu v Jeně:
po stránce národní a myšlenkové – vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody
a útlaku doma), obavy před rozpínavostí německého národa
poznal rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva (názvy slovanského
původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech)
po stránce osobní – seznámení s Friderikou Wilhelminou Schmidtovou (Mína)
Básník:
sbírka Básně (1821) – elegie, ódy, epigramy, milostná lyrika (Míně) se stala základem ke
skladbě Slávy dcera (1824) – Mína splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je
symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa), provází básníka po
slovanské pravlasti – motiv putování (viz Dante, Komenský);
skladba obsahuje Předzpěv a 5 zpěvů (původně 3), nazvaných podle řek protékajících
slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj; pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron
(slovanské peklo)
Předzpěv
téma:
záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem
slovanská vzájemnost
odsouzení germanizace
víra v slavnou budoucnost Slovanstva
humanismus
”Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok”.
121
forma:
elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální
zpěv o slavné budoucnosti
časoměrná prozodie:
spojení hexametru (6stopý verš) s pentametrem (5stopý verš) = elegické distichon
Zpěvy (oddíly) – obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů; prozodie
přízvučná
např.: Pracuj každý s chutí usilovnou (výzva k práci pro národ a k svornosti)
Co z nás Slávů bude o sto roků? (předvídá slavnou budoucnost)
Teoretik:
myšlenky všeslovanské (panslavismus):
spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými – představa zvláště
kulturní vzájemnosti
Sběratel:
slovenských lidových písní: Národnie zpievanky
SLÁVY DCERA (1824)
PŘEDZPĚV
Aj zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled.
Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799 – 1852)
Narozen ve Strakonicích; po studiích vychovatel, pofesor na univerzitě ve Vratislavi, pak
v Praze.
Sběratel:
slovanské lidové tvorby
Slovanské národní písně (3 svazky)
přísloví a pořekadel
Mudrosloví národu slovanského v příslovích
Překladatel: Herder, Goethe aj.
Redaktor: Pražské noviny
122
Básník:
ohlasové poezie = tvorba v duchu lidové slovesnosti
sbírka Ohlas písní ruských – vyjádření slovanské myšlenky; inspirace ruskou lidovou
slovesností; ruské byliny přetváří, dokresluje
témata:
vítězství Rusů nad Turky (b. Rusové na Dunaji r. 1829)
vítězství nad Napoleonem 1812 (b. Velká panichida)
bohatýrská minulost (b. Ilja Volžanín, Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič)
převaha epiky nad lyrikou (odpovídá charakteru ruské lidové slovesnosti)
např.:
báseň Bohatýr Muromec (podle byliny Ilja a Kalin - car)
obraz přírody: sokol a 3 jestřábi
+
další obraz: dobrý junák a 3 Tataři
=
kompoziční paralela
Muromec – mstitel bezpráví
tónická prozodie
umělecké prostředky: antiteze –
”Vzav se tu odněkud kůň vyjíždí,
on nevyjíždí, on větrem letí.”
opakovací figury: epizeuxis, anafora, epifora, epanastrofa
rusismy (mládec, sobaka)
sbírka Ohlas písní českých – zachycuje ráz českého lidového života
témata:
obraz českého lidu – humor, satira (b. Český sedlák)
nenávist k útisku (b. Vrchní z Kozlova)
oslava husitského vojevůdce (b. Prokop Holý)
balada v lidovém tónu (b. Toman a lesní panna) – považována za baladu světové úrovně.
převaha lyriky nad epikou
Rukopisné padělky (RKZ)
Rukopis královédvorský – ”nalezen” r. 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku z
konce 13. stol.
Rukopis zelenohorský – anonymně zaslán Národnímu muzeu r. 1818, ”nalezen” na Zelené
Hoře u Nepomuku, označen za památku z 10. stol.
obsahují převážně skladby epické
spory o Rukopisy trvaly do 80. let 19. stol. – dokázána jejich nepravost (zvl. v časopise
Athenaeum; filozof T. G. Masaryk, filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární
historik Jaroslav Vlček aj.)
123
význam:
měly dokázat starobylost naší kultury (touha po velkých eposech)
měly posílit národní sebevědomí (= projev vlastenectví)
jsou básnicky cennými díly 1. pol. 19. stol.
inspirovaly Zeyera, Smetanu, Alše, Mánesa
Pravděpodobní autoři podvrhů:
Václav Hanka – knihovník a archivář Českého muzea, jazykovědec (znalec
staroslověnštiny, staročeštiny, polštiny, ruštiny), básník
Josef Linda – novinář a spisovatel (román Záře nad pohanstvem, drama Jaroslav Šternberk
v boji proti Tatarům)
14. 2. 6. Fáze národního obrození – vyvrcholení národního obrození
Doba mezi dvěma revolucemi:1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu)
vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismus (Palacký)
radikálové (Sabina, Frič) a liberálové (F. Palacký, K. Havlíček)
v literatuře:
spjatost s národním obrozením (J. K. Tyl, K. J. Erben)
počátky realismu (K. Havlíček Borovský, B. Němcová)
romantismus (K. H. Mácha)
rozkvět divadla, publicistiky, poezie, satiry, venkovské prózy
14. 2. 6. 1. Spjatost s národním obrozením
JOSEF KAJETÁN TYL (1808–1856)
Narozen v Kutné Hoře; tvůrce českého realistického dramatu, novinář a redaktor: Květy,
Sedlské noviny.
Organizátor: českého společenského života: bály, besedy, recitace
herec, dramatik a povídkář:
povídky:
obraz bídy lidu – p. Chudí lidé
těžký život umělců – p. Pouť českých umělců, Rozervanec (pravděpodobně o
Máchovi)
historie (předchůdce Jiráskův) – p. Dekret kutnohorský
Havlíček ostře kritizoval Tylovu povídku Poslední Čech (povrchnost, sentimentalismus)
124
dramata:
ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, lokální fraška se zpěvy
Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, aj.)
historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři , Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její
synové – děj se odehrává v 10. století, vypráví o zavraždění knížete Václava, zápas
křestěnství s pohanstvím, konflikt rozdílných osobností Václava a Boleslava, řešení
vztahu českého knížectví k německé říši..)
dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění aj.)
adaptace (Paní Marjánka, matka pluku)
Fidlovačka
fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená
Praha (vdova Mastílková); píseň Kde domov můj (1834 zpívá slepý houslista Mareš) –
melodie Františka Škroupa .
historické hry:
vznikly kolem r. 1848; jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847–48;
Kutnohorští havíři
historicky:
bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol.
podnět:
stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol.
svět havířů:
Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější, bojovnější
panský svět:
Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat
Jan Hus
historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti;
Husovi přátelé: Jeronym, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu
×
nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli
dramatické báchorky
s pohádkovámi motivy
Strakonický dudák
dějové schéma:
láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat
postavy a dvojí svět:
české lidové postavy (typy kladné):
Kalafuna – český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po
domově
Kordula – starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná
Dorotka – dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná
125
cizí svět
Vocilka –
typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv.
”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička
pohádkové postavy:
princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, marnivost (×
české prostředí)
svět víl
neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným
(Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)
ústřední postava Švanda
vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a
nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím
vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému
(pracovitost, národní hrdost)
jazyk postav (charakterizační prostředek):
český, lidový (Kalafuna, Švanda)
světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny)
neživotný a strojený (Zulika)
poetický (víly – mluví ve verších)
záměr:
oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví
varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (1847)
historická hra, 5 jednání
1.
Kutná Hora, bouře havířů na konci 15. stol; inspirací byly stávky smíchovských havířů a
tiskařů kartounů v 40. letech 19. stol. (aktualizace námětu)
2.
nenávist havířů k útisku a nesmiřitelnost s vykořisťovateli; intriky městského písaře Rekordata
a láska Anežky, dcery havíře Opata, a Hynka, syna mincmistra Beneše; nespokojenost havířů,
snaha Opata vyjednávat, ale uvězněn; havíři shromážděni na vrchu Špimberku, nové
vyjednávání, rukojmí a krvavý soud; Benešova smrt, loučení Hynka s Anežkou
3.
a)svět havířů:
Opat – starší havíř, usiluje o dohodu, jednání (nemá odvahu bojovat); ušlechtilý, zbožný
kališník, poctivý, pokorný
Vít – mladší havíř, přímý, smělý, statečný, bojovný zastánce práv havířů, vůdce havířské bouře,
nebojí se krveprolití, vymůže na králi spravedlnost
Šimon – Vítův pomocník, veselý, výmluvný, vznětlivý
Holý – kolísavý typ, nerozhodný, věčně nespokojený
126
b)panský svět:
Beneš z Veitmile, mincmistr – zpupný, proradný, mstivý, krutý okradač, sebevědomý; zneužívá
svého postavení a důvěry krále
Rekordat, městský kutnohorský písař – intrikán, škodolibý ironik, sebevědomý, podlézavý
hejtman Oněk – ješitný, omezený, bezohledně zištný
c) král Vladislav II. Jagellonský – osobně nevystupuje, ale mluví se o jeho dobrotě (využíván
zištnými lidmi)
Anežka, dcera havíře Opata – nevidí společenské rozpory
Hynek, syn mincmistra Beneše, bez předsudků svého stavu
4.
hra je historická jen svým tématem, ideově vyslovuje ideály bouřlivých let 1847–1848
(nesmiřitelnost rozdílných zájmů a názorů  výzva k boji proti útisku a nesvobodě; sociální
tendence; spor poctivé práce a vlastenectví s kořistnickým zneužíváním vysokého postavení, s
lhostejností ke státu;
spor lidové dobroty a důvěřivosti s panskou zlobou, podvody, korupcí a intrikami;
úsilí o volnost, svobodu, o právo a spravedlnost
5.
jazyk prostý, svěží, výrazově bohatý; čerpá z lidové mluvy; každá z postav mluví řečí svého
stavu, prostředí a povahy; hornická úsloví i odborné výrazy (havíři), náboženské obraty (Opat)
řeč postav přizpůsobena situaci (Anežka jinak mluví s otcem, jinak s Hynkem či mincmistrem)
KAREL JAROMÍR ERBEN (1811–1870)
Z Podkrkonoší; písmácká rodina; gymnázium v Hradci Králové, filozofie a práva v Praze;
přítel Palackého, současník i protichůdce Máchův (blízké otázky, ale odlišné odpovědi)
Byl stoupencem německých romantiků bratří Grimmů.
vědec:
český a slovanský historik, právník, archivář, vydavatel staročeských památek, překladatel
(Nestorův Letopis ruský)
novinář:
Pražské noviny
sběratel:
lidové slovesnosti (pokračovatel Čelakovského)
českých národních písní: Prostonárodní české písně a říkadla
pohádek: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních
např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska
127
básník:
sbírka Kytice z pověstí národních (1853)
české báje, obraz dávných lidových představ a názorů na život; většinou forma klasické
balady
1) základní motivy:
boj člověka s přírodou, s nadpřirozenými silami (bezmocnost)
základní vztahy mezi lidmi (jejich narušení x konflikt)
v popředí motiv mateřské lásky
vina x trest (často neúměrný, krutý)
např.
b. Vodník – zlá nadpřirozená síla, střetnutí dvou mateřských lásek; dcera potrestána:
poprvé, že neposlechla matku
podruhé, že matku uposlechla, ale opustila dítě (kterákoliv volba vede k tragédii)
lidové pověry (víra v sen)
4 zpěvy, každý má jinou scénu, časové období
b. Zlatý kolovrat – matka macecha zabila nevlastní dceru, aby zajistila štěstí vlastní dceři;
za to obě stihl spravedlivý trest (pohádka)
b. Záhořovo lože – polemika s Máchou; báseň o vině a odpuštění (Erbenův hrdina ho
dosáhne, Erben odmítá vzpouru proti společenským a mravním zákonům × Mácha:
revolta, vzdor)
b. Holoubek – romantická kresba přírody, krása české krajiny
b. Věštkyně – alegorická politická koncepce, vyslovena jistota o budoucnosti národa;
vlastenectví
2) kompozice sbírky:
(přesný stavební záměr); 13 básní, vzájemný vztah:
úvodní Kytice – závěrečná Věštkyně (motiv národního smutku i naděje; matka – vlast)
Poklad – Dceřina kletba (mateřská vina)
Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti)
Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra a zla, legendárnost, pohádkovost)
Štědrý den – tajemné roční období, zvyky, obyčeje, pověry
hlavní druhy lidové epiky: pohádka, legenda, pověst, převaha balad
3) jazykové prostředky:
spjaty s obsahem: lidovost
popis osob – stručně, názorně:
”malá, hnědá, tváře sivé” (Polednice)
”vyšla babice kůže a kost” (Zl. kolovrat)
128
obraz krajiny – rovněž úsporný výraz (jedním veršem):
”okolo lesa pole lán” (Zlatý kolovrat)
dramatičnost, dialogy
metafory, metonymie, apostrofy, přirovnání, anafory, epifory ap.
zvukomalba:
”vyvalily se vlny zdola”
”na topole podle skal zelený mužík zatleskal”
inspirace:
pro malíře (Aleš, Mánes)
pro hudební skladatele (Dvořák, Fibich)
pokračovatelé:
Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker
Kytice z pověstí národních (1853 – bachovský absolutismus!)
básnická sbírka (původně vyšlo časopisecky 11 balad)
1.
obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život (životní úděl člověka)
vliv bájí; záměr jednolitosti (viz titul)
základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly (bezmocnost), základní vztahy
mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), zvláště vztah matky a dítěte (motiv mateřské
lásky nebo nelásky), motiv viny a trestu (narušení základních vztahů vede ke konfliktu);
osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vysoký a nevyhnutelný
trest)
2.
lyrickoepické básně, převážně forma lidových balad, ale i jiné druhy lidové epiky – pohádka
(Zlatý kolovrat), pověst (Věštkyně), legenda (Záhořovo lože)
celkem 13 skladeb
3.
b. Kytice – úvodní, symbol mateřídoušky na hrobě zemřelé matky je útěcha pro její děti –
sirotky (duše matky se vtělila v kvítek); 2. část – poslání sbírky – autor přirovnává své pověsti
ke kytici uvité z mateřídoušky; matka jako symbol vlasti, národa; autorův výklad původu bájí i
svého záměru
b. Poklad – námět Velkého pátku – odkrývají se poklady; matka pro bohatství zapomněla v
jeskyni (otevřené skále) dítě; po roce se v modlitbách k dítěti vrací, myslí jen na jeho záchranu,
bohatství ji už neláká (zlato se proměnilo v kamení)
b. Svatební košile – balada o návratu mrtvého milého; dívka prosí v modlitbách, aby se vrátil,
jinak vyhrožuje sebevraždou (= provinění); mrtvý milý si přichází pro nevěstu v měsíční noci,
vezme jí modlitební knížky, růženec i křížek po matce a spěchají na hřbitov; dívka se skryla v
umrlčí komoře, zachránila se modlitbami a pokáním (život vítězí nad smrtí)
b. Polednice – rozhněvaná matka přivolala na neposlušné dítě polednici, pak se ho snažila
zachránit, ale v náručí ho udusila
b. Zlatý kolovrat – pohádka (námět B. Němcové) o krásné Dorničce, která se měla stát ženou
krále, ale nevlastní matka s dcerou ji v lese zabily; zločin vyšel najevo – za zlatý kolovrat,
129
přeslici a kužel stařeček vyměnil dívčí ruce, nohy a oči a živou vodou dívku zahojil; podvedený
král obě zlé ženy potrestal stejně, jako ony Doru; odsouzeno sobectví a touha po bohatství,
zvítězilo dobro
b. Štědrý den – touha po poznání budoucnosti; sestry Marie a Hana prosekaly o půlnoci led đ
vidina Haniny svatby a Mariiny smrti se splnila; příběh vytvořen uměle, využity lidové obyčeje
đ o budoucnosti raději jen snít
b. Holoubek – balada; mladá žena zabila svého muže a znovu se vdala; nad jeho hrobem tklivě
zpíval holoubek o její vině svědomí ji dohnalo k sebevraždě
b. Záhořovo lože – polemika s Máchou (jeho revolta, ale Erbenův smysl pro řád, mravní
zákon); báseň o vině a odpuštění (motiv dobra); legenda barokně romantická; cesta mladého
poutníka do pekla (otec ho úpisem zaprodal Satanu), setkání se zločincem Záhořem, který mu o
pekle vypravuje; mladíkův návrat – zdrtil Záhoře zprávou, že na něho v pekle čeká úděsné lože
đ Záhořovo pokání (90 let), obrostl mechem, z jeho kyje vyrostla jabloň đ získává odpuštění
b. Vodník – krutý zásah zlé nadpřirozené síly – neposlušná dcera se utopila, stala se
vodníkovou ženou, stýskalo se jí po matce, navštívila ji, ale nevrátila se a opustila dítě đ krutá
vodníkova pomsta; střetnutí dvou mateřských lásek, bezvýchodná situace volby; 4 zpěvy, 4
různé scény i časová období; vliv lidové pověry (víra v sen); využití refrénu, zvukomalby,
dramatické dialogy
b. Vrba – sepětí mladé ženy s vrbou (zakletí); vrba byla skácena đ žena zemřela; kolébka pro
dítě z vrbového dřeva = matčino náručí; píšťalka z vrbového proutí – matčin hlas
b. Lilie – balada o dívce, která se po smrti vtělila v bílou lilii; v noci jako dívka okouzlí muže a
stane se jeho ženou; chrání ji (květ) zdí před sluncem; v jeho nepřítomnosti dá matka zeď zbořit
a tím dívku zahubí
b. Dceřina kletba – balada; rozmluva matky s dcerou, která zabila své dítě a chce se oběsit;
proklíná svého svůdce i matku
b. Věštkyně – alegorie; projev vlastenectví, víra v budoucnost národa; motiv národního smutku
a naděje (motiv proroctví); věštkyně jako Libuše předpovídá osudy českého národa
4.
kompozice skladby – přesný stavební záměr (vzájemně si tematicky odpovídají básně 1. a
poslední, 2. a předposlední atd.)
např. Kytice –Věštkyně (motiv národního smutku a naděje, matka = vlast, národně buditelské a
politické poselství)
Poklad – Dceřina kletba (motiv mateřské viny)
Svatební košile – Vrba (vztah mrtvých k živým)
Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti)
Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra, pohádkový námět)
proti Štědrému dni měla být báseň Svatojanská noc – nedokončena (tajemná roční období)
Holoubek měl být středem sbírky
Lilie – balada přidána ve 2. vydání (1861)
jazyk
jazykové prostředky spjaty s obsahem: lidové prostředky, zvukomalba
živé dialogy
popis osob – stručnost, ale názornost
Polednice: malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba
Zlatý kolovrat: vyšla babice kůže a kost
líčení krajiny – úsporně, ale názorně (jedním veršem)
okolo lesa pole lán
okolo hřbitova cesta úvozová
metafory, epiteta, apostrofy, epifory, epizeuxis, elipsa
130
KAREL SABINA (1813–1877)
Přítel Máchův (1. podrobná kritická studie o Máchovi – Úvod povahopisný)
básník –
romantické verše
prozaik – román Oživené hroby – autobiografické prvky, vězeňský deník
libretista – libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, k
opeře Viléma Blodka V studni
literární historik – studie o obrozenecké literatuře
politik a novinář – v r. 1848 krajně levicové stanovisko, vězeň, po propuštění ve službách
tajné policie.
JOSEF VÁCLAV FRIČ (1829–1890)
básník, povídkář, dramatik, překladatel, redaktor radikálně demokratického almanachu
Lada Nióla (1855)
autor Pamětí (4dílné, nedokončené) – svědectví o mládí, popis událostí r. 1848, 1849
radikální český politik, vězněn
14. 3. Počátky českého realismu
14. 3. 1. Satira – kritika soudobé společnosti
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1821–1856)
Klasik české politické satiry
Narozen v Borové u Přibyslavi; studium na gymnáziu v Německém Brodě, kněžský
seminář v Praze (vyloučen), pobyt v Rusku jako vychovatel - Obrazy z Rus (kritika carské
samovlády); liberál (jako Palacký); po revoluci 1848 – proti reakci vídeňské vlády pronásledován a souzen, 1851 policejně odvezen do vyhnanství do Tyrol (Brixen), kde
vznikly jeho satiry
Dílo
novinář:
Pražské noviny (literární příloha Česká včela), Národní noviny (satirická příloha Šotek),
časopis Slovan (v Kutné Hoře); programové články v souboru Duch Národních novin
131
literární kritik:
boj o umění pravdivé, hodnotné – Kapitola o kritice
překladatel:
např. Gogolových Mrtvých duší
básník, satirik, epigramatik:
Epigramy – krátké, satiricky útočné básně s pointou; Havlíčkův kritický poměr k životu
a světu;
ironicky věnovány Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu (5 oddílů);
útok na katolickou církev (Z historie literatury české), byrokracii a stát (Etymologický,
Selský, Demokratský), na nezdravé jevy v národním životě (Verba docent, exempla
trahunt, Poeta laureatus)
lidovost:
v demokratickém obsahu
ve formě (nápis, ukolébavka, modlitba, popěvek)
v stylových prostředcích: veršový i větný paralelismus, rytmická pravidelnost
v jazyce: prvky lidového, hovorového jazyka (plesnivina, pačesy)
satiry – vrchol tvorby:
Tyrolské elegie
podnět a inspirace: vlastní zážitek
téma:
záměr:
zatčení, cesta do Brixenu, život ve vyhnanství; obraz tragédie osobní i národní
boj proti reakci státu, kritika policejního systému, pokrytectví; opovržení
rakouskou vládou
žánrově:
netradiční elegie – satira (elegický tón + ironie, výsměch); situační a jazyková
komika
autoportrét: (příslušnost k českému národu, muzikant – 2. zpěv), zatýkání jako ironický
vtip (”přátelský čin Bachův”) × projev zvůle
Křest sv. Vladimíra (torzo)
inspirace Nestorovým Letopisem ruským
téma a záměr:
kritika absolutismu jako způsobu vlády, katolické církve (Jezovitský
marš), pokrytectví, zištnosti
forma vyjádření:groteskní děje se odehrávají zdánlivě v dávných dobách vznikajícího
ruského státu za knížete Vladimíra (pro oklamání cenzury), ale aktualizace –
kritika rakouské vlády, výsměch, ironie
postavy:
car Vladimír (zpupný, omezený násilník) × pohanský bůh Perun (ubohý sluha
absolutistického vládce)
jazyk:
lidovost, prostá písňová 4veršová sloka, jednoduchý verš, rytmus
Král Lávra
téma:
parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu o králi s oslíma ušima
záměr:
narážky na dobovou situaci, omezenost, tupost a zloba panovníka
forma:
parodie historií o hodných panovnících (× brutální, nelítostné činy)
132
postavy:
král, holič Kukulín, čeští muzikanti
společné znaky satir:
výraz odporu proti jakémukoli násilí a útlaku; kolektivní historická a politická zkušenost
národa
Král Lávra (1870)
satirická skladba
1.
Čechy za rakouské nadvlády (zdánlivě cizí svět)
2.
příběh o králi s dlouhýma ušima (irský pohádkový námět nebo midasovský námět o králi s
oslíma ušima)
král není zlý a má divný zvyk: holit a stříhat se dává jen jednou ročně a hned nechá holiče
popravit, aby neprozradil tajemství; za mladého Kukulína prosí o milost matka đ za slib, že
tajemství nevyzradí, se stává dvorním královým holičem; tajemství ho tíží, pošeptá je do vrby;
ta však tajemství prozradí, když basista cestou na hrad ztratí kolíček a náhradní vyřeže z vrby;
basa potom hraje píseň o králi s oslíma ušima, lid měl dál krále rád i s jeho ”ozdobou”
3.
král Lávra – dobrotivý i krutý, omezený hlupák – nelítostné, brutální činy (asociace se
slaboduchým Ferdinandem Dobrotivým na císařském trůnu)
holič Kukulín – mladičký holič, bojácný, upovídaný, neschopný udržet tajemství
basista Červíček – typ českého muzikanta
4.
satira, kritika hlouposti, omezenosti a zloby panovníka (oslí uši = politický symbol)
5.
lidový humor, aktuální písňová podoba (jednoduchý rým, čtyřveršová sloka); smírný konec –
parodie historií o hodných panovnících
v podtextu – úděl pronásledovaného novináře (kdo odhaluje kritikou oslí uši, je stíhán)
názornost, konkrétnost, vtip
prostý jazyk, lidová mluva
Křest svatého Vladimíra (1876)
satirická skladba (fragment)
1.
zdánlivě z historie ruské (pro oklamání cenzury); historické jádro – z Nestorova Letopisu (kníže
Vladimír, šíření křesťanství)
2.
car Vladimír má boha Peruna za svého sluhu; chce jeho zahřměním ušetřit na slavnostní
dělostřelbě při oslavě svého svátku, Perun odmítá sloužit, proto zatčen vojenským soudem,
odsouzen k smrti; potíže pak nepřestávají – hledání nového boha, aby udržel lid v poslušnosti –
vypsán konkurs, hledání ”církve nejcírkvovatější” đ pochod jezuitů z Říma (jezuitský marš)
3.
car Vladimír – krutý a omezený despota, sobec; zpátečnický panovník, nečestný, hloupý,
domýšlivý a vypočítavý
bůh Perun – neškodný služebník absolutistického režimu; jediný úkol – ohlupovat lidi,
udržovat je v poslušnosti
symbol křesťanství × pohanství
133
4.
autor nechtěl věrně zachytit události, ale aktualizovat námět đ kritika a zesměšnění carské
vlády (tím i rakouského absolutismu) a církve, kariérismus, zištnost hlavní opory státu, soudů,
vojska – odpor proti násilí vůbec (autorova důvěrná znalost poměrů v Rusku i v Rakousku)
5.
satirická ”legenda”, velmi oblíbená, zlidověla;
groteska: využití jevů vzájemně se vylučujících + nadsázka đ komika, karikatura
komika situační i jazyková, narážky, sarkasmus, parodie
jednoduché verše podobné lidové slovesnosti (písni), pravidelný rým, písňový rytmus;
makaronismy – střídání českých a latinských veršů v jezuitském marši
lidový jazyk, hovorové výrazy i vulgarismy
jednota obsahu a formy
Tyrolské elegie (1861)
satirická skladba na motivy vlastního zážitku (9 zpěvů)
1.
Německý Brod – místo Havlíčkova zatčení, deportace do Tyrol, do Brixenu; před vánoci 1851
2.
Havlíčkova násilná deportace; vstupní motiv – elegie, parafráze na lidovou píseň Sviť, měsíčku,
polehoučku skrz ten hustý mrak – dialog s měsícem – jediným druhem osamělého básníka;
2. zpěv – autoportrét (příslušnost k národnímu celku – Čechy, lidovost – muzikant, ale i
odbojník a buřič); zatčení uprostřed noci (burcoval svou kritikou vídeňské pány) – zobrazeno
ironicky jako ”přátelský čin Bachův”, jakoby jeho starostlivost o zdraví; smutné loučení s
matkou, ženou a Zdenčinkou, detailní popis cesty (borovský kostelíček), na Jihlavu, k Alpám;
vrchol v 8. zpěvu – epizoda o nebetyčných Alpách (zesměšnění rakouského režimu), příhoda se
splašenými koňmi; závěr – zpátečnictví vlády
3.
autor – nepodléhá smutku (podpora národního sebevědomí), přemáhá osobní smutek a trpký
pocit
rakouská policie, komisař Dedera
4.
kritika absolutismu, pokrytectví a reakčnosti rakouské vlády, neschopnost policejního systému;
hluboké opovržení
osobní tragédie je tragédií národní (individuální osud je totožný s lidským údělem)
5.
humor, ironie, satira, sarkasmus; komika situační i jazyková
netradiční elegie (elegický tón + ironie, výsměch) đ satira
principy lidové slovesnosti (stylizace do postavy lyrického hrdiny lidových písní, důvěrný vztah
k přírodním jevům, kompoziční paralelismus, ustálené obraty lidových vypravěčů, jednoduchý
verš, písňová forma)
lidový jazyk (ve výběru slov, tvarech, výslovnosti, stylizaci)
134
14. 3. 2. Venkovská próza – realistický obraz venkovského života v pol. 19. stol.
BOŽENA NĚMCOVÁ (1820 – 1862)
Vídeň, mládí v Ratibořicích (Náchodsko); vliv babičky; provdána za úředníka finanční
stráže Josefa Němce – pro vlastenectví často překládán
poznání různých míst (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná, Slovensko)
citlivost k sociálním otázkám: úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve
společnosti
vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K. Havlíčka)
Dílo
vstup do literatury – vlastenecké verše (např. Ženám českým)
pohádky:
Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně), Slovenské pohádky a pověsti;
nadaná vypravěčka
národopisné studie:
Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu, kultura, zvyky, kroje apod.)
publicistická tvorba:
např. stať Selská politika (z r. 1848 – skeptický postoj venkova ke konstituci)
povídky:
např. Chudí lidé (Červený Kostelec), Pan učitel (Česká Skalice), Dobrý člověk, Chyže pod
horami (Slovensko) aj.
Divá Bára
dcera pastýře Jakuba; nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost) × Eliška z fary;
přerůstá konvenční představy o pasivní úloze ženy ve společnosti – je smělá, statečná,
zdánlivě drsná, v jádru ušlechtilá, v zájmu přítelkyně se staví proti celé obci;
ve všech povídkách vystupuje postava všestranně dobrého člověka
tzv. obrazy venkovského života – vrchol tvorby:
Babička (1855)
vznik po smrti syna Hynka; hmotný nedostatek, vzpomínky na dětství – doplněny a
rozšířeny o poznání lidového života
cíl:ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka
postavy:
z venkovského prostředí:
135
– babička Magdalena Novotná, ústřední postava; vztah k práci, životu, přírodě, vlasti;
moudrost a životní zkušenost, ušlechtilost
Barunčini rodiče – Proškovi (inklovi): zpanštělá matka × sdílný, srdečný otec
děti: Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka
lidové typy: mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova; příběh Viktorčin
panský svět:
paní kněžna, komtesa Hortensie; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; autorčina
idealizace skutečnosti
kompozice:
dějová pásma
příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté
od 8. kapitoly – rámec: Staré bělidlo v proměnách ročního období
prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení
epilog – poslední léta babiččina, pohřeb
V zámku a v podzámčí (1856)
dějiště:
Nymbursko; příjezd Skočdopolových z Prahy na zámek – nová šlechta
dvojí svět:
zámek: Skočdopolovi, mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli
podzámčí:
vdova Karásková s dětmi (Vojtěch, Jozífek), krejčí Sýkora, podruzi
(Dorota)
postava dobrého člověka – lékař (zná obě prostředí)
základní stavební princip = kontrast (už v titulu):
sobectví, bezcitnost na zámku × obětavost, vzájemná pomoc v podzámčí, panský pes ×
utrpení dětí, přepych × chudoba, zápas s cholerou
realistický pohled na skutečnost (popisný, detailní realismus), ale v závěru idealizace
(romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu)
Pohorská vesnice
Chodsko; ideální shoda vrchnosti s poddanými; nejvyšší míra idealizace
Divá Bára (1856)
povídka
1.
19. stol., prostředí vesnice, volná příroda – Nymbursko
2.
příběh dcery obecního pastýře Jakuba; vesničany označována za ”divou” (matce prý
podstrčila polednice své dítě, protože se prohřešila, když v poledne odešla ze světnice); Bára
vyrůstala ve volné přírodě, odlišovala se od ostatních; pomohla přítelkyni Elšce z fary –
postrašila ženicha, který jí byl vnucován (bohatý rychtář), ale ona ho nechtěla; za to Bára
potrestána – zavřena v noci do umrlčí komory; tam ji našel myslivec, oblíbil si ji
136
v závěru dvě svatby: Elška a lékař, kterého měla ráda, a Bára a myslivec
5. Bára – nový typ dívky (nezávislá, nepodřízená muži), silná, temperamentní, statečná, zdánlivě
drsná, ale v jádru ušlechtilá a citlivá, odvážná a smělá, přerůstá konvenční představy o pasivitě
ženy v tehdejší společnosti
Elška z fary – její protiklad
6. úsilí o lepší postavení ženy ve společnosti; obraz autorčiny vlastní povahy
1. převaha spisovné češtiny
Babička (1855)
povídka – obraz venkovského života; ilustrace A. Kašpara
1.
Ratibořice – Staré bělidlo, 1. pol. 19. stol.
7. vzpomínky autorky na vlastní dětství a babičku doplněny a rozšířeny poznáním lidového života,
zvl. Na Domažlicku
řada obrazů z venkovského života; příjezd babičky na Staré bělidlo k Proškovým, její všední
den, světnička; hosté na Starém bělidle, návštěvy ve mlýně, cesty do myslivny, vyprávění o
Viktorce, návštěva u paní kněžny na zámku (babiččino vypravování o pobytu ve Slezsku a o
návratu do Čech), rodinné slavnosti, pouť; obraz ročních období – podzim s prací a zábavami
(dračky, přástky, Mikuláš), příchod zimy (štědrovečerní zvyky, masopust, vynášení smrti), jaro
– povodeň, příchod pana Bayera – vypravuje o životě na horách, příjezd pana Proška, dožínky,
návrat Míly z vojny, svatba s Kristlou; vypravování dětí o škole, vzpomínky na babiččina dívčí
léta, vyprávění o Jiříkovi, jak se stal pruským vojákem, Bayerovo vyprávění o Rýbrcoulovi, o
postřelené srně, o popravě zločinců v Hradci, o babiččině dceři Johance, o lásce Hortensie
k malíři, o smrti Viktorčině; v závěru vylíčení babiččiny smrti a pohřbu
3.
a)postavy z venkovského prostředí (protiklad k zámku)
babička Magdalena Novotná – prostá, moudrá, zkušená žena, laskavá, pracovitá, obětavá,
přívětivá, starostlivá; vztah k přírodě, zvířatům, k vlasti; dobro konané kněžnou = dobro
babiččino; veskrze dobrý člověk
Barunčini rodiče – Proškovi (inklovi) – málomluvná a zpanštělá matka × přímý, sdílný,
srdečný otec
děti:
Barunka (autorka) – zvídavá, citlivá, bystrá
Jan, Vilém, Adélka – bezstarostné, hravé
lidové typy – mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova, Viktorka
panský svět – idealizovaný
paní kněžna, komtesa Hortensie, služebnictvo na zámku
4.
úsilí ukázat harmonický život prostých lidí, dokonalého člověka jako vzor lidskosti a
ušlechtilosti
5.
nejednotný děj – řada obrazů z venkovského života, spjaty ústřední postavou
kompozice: dvě dějová pásma
a) příjezd babičky, Staré bělidlo a okolí, hosté
137
b) od 8. kapitoly rámec: rok na Starém bělidle, obraz života ve všech ročních obdobích
prolog – vzpomínka na babičku, její oslovení
epilog – poslední dny babiččina života, pohřeb
epizoda – příběh Viktorčin
popisný realismus s prvky idealizace
V zámku a v podzámčí (1856)
realistická povídka – obraz venkovského života
1.
Nymbursko, polovina 19. století
2.
zbohatlý pan Skočdopole si koupil zámek a šlechtický titul; příjezd z Prahy na zámek se
služebnictvem a psem Joli; odlišný život v podzámčí – chudoba, hlad, utrpení dětí, cholera,
zemřela vdova Karásková, syna Vojtěcha se ujal krejčí Sýkora; intriky na zámku, onemocní i
paní Skočdopolová, léčí ji lékař, který zná i prostředí chudých đ její proměna, pomoc chudým;
před odjezdem do Itálie poskytne peníze na studia Vojtěchovi, který se za záchranu Joliho
dostal předtím do barončiných služeb (páže Albert); paní Skočdopolová se smíří i s tím, že její
muž má nemanželské dítě Emila
3.
postavy a dvojí svět:
a) zámek:
Skočdopolovi, zvláště zbohatlá a ješitná paní baronka (von Springenfeld); není zlá, ale chce
napodobit šlechtu, důvěřuje komorné
komorná mamsel Sára – proradná, neupřímná, prohnaná, vypočítavá
komorník Jacques
zhýčkaný pes Joli
8. podzámčí:
vdova Karásková s dětmi (Jozífek zemřel hlady, Vojtěch)
krejčí Sýkora s dětmi chudí, ale vzájemně si pomáhají, lidští, obětaví
podruzi, zvl. Dorota
lékař – postava dobrého člověka, zná obě prostředí, ovlivňuje baronku
4.
obraz sociálních rozdílů na vesnici, úsilí o lepší život chudých představa světa harmonického,
usmířeného, zbaveného rozporů (idealizace)
9. základní stavební princip – kontrast: viz už titul
sobectví, bezcitnost, přetvářka × vzájemná pomoc, obětavost
bezstarostný život v přepychu × hlad, chudoba, zápas s cholerou
panský pes × Jozífkova smrt
mamsel Sára × klíčnice Klárka
závěr povídky – zlom a obrat:
od realistického pohledu na svět k romantické představě harmonického světa = idealizace (vliv
utopického socialismu)
popisný realismus s prvky kritiky
spisovná čeština s prvky hovorovými
138
10. 4. Slovenská literatura do 1. poloviny 19. století
D
o 40. let 19. stol. neexistoval jednotný celonárodní spisovný jazyk. Na Slovensku
se používala stará čeština, tzv. bibličtina (jazyk bible kralické). Hledaly se cesty
k vytvoření skutečné spisovné slovenštiny. Protože slovenština ze západního
Slovenska byla výrazně odlišná od východoslovenštiny, za rozumným kompromis se
považovalo vytvořit spisovnou slovenštinu ze středoslovenského nářečí.
První pokusy o vytvoření spisovné slovenštiny. – už v 2. pol. 18. stol. – Josef Ignác
Bajza.
Koncem 18. stol. Anton Bernolák (na základě západoslovenského nářečí); přesto
jazyková nejednota.
Katolíci – bernoláčtina (epik Ján Hollý) × evangelíci – bibličtina (čeština Bible kralické,
např. Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík aj.)
V 40. letech 19. stol. – vznik celoslovenského spisovného jazyka (na základě
středoslovenského nářečí), tzv. štúrovština: Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal
Miloslav Hodža
Slovenština – účinný prostředek boje proti maďarizaci; sjednocení národa
Slovenština byla přijata v novinách a časopisech (Slovenskie národnie noviny)
a v literární tvorbě – generace štúrovců (převážně básníci)
znaky literatury:
vliv lidové slovesnosti (vzor), zvl. Balady
vliv romantismu (zvl. Máchy)
inspirace životem lidu, slovenskou přírodou
14. 4. 1. Poezie
10. 4. 1. 1. vliv lidové slovesnosti
ĽUDOVÍT ŠTÚR (1815–1856)
Básník, vědec, spisovatel
Jazykověda:
Náuka reči slovenskej (gramatika slovenštiny)
Nárečia slovenskuo, alebo potreba písania v tomto nárečí (× Kolár, Hlasové o potřebě
jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky)
Poezie:
sbírka Zpevy a piesne (vlastenecké a milostné verše)
139
SAMO CHALUPKA (1812–1883)
Propagátor hrdinského zpěvu
Mor ho! – oslava národní hrdosti a boje za svobodu; boj Slováků proti přesile římského
císařského vojska v dávnověku i současné myšlenky o svobodě a lidských právech (posila
národního sebevědomí)
JÁN MATÚŠKA
Autor hymny Nad Tatrou sa blýska
vlastenecké písně (zlidověly) –
10. 4. 1. 2. Vliv romantismu
ANDREJ SLÁDKOVIČ (1820–1872)
lyrický básník (vlastenecká a reflexivní lyrika)
skladba Marína – oslava lásky, krásy a mladosti; básníkova láska k Maríně (osobní cit) +
láska k lidu (vlastenectví);
”dvoje veľkých ľúbostí”
heroicko-idylický epos Detvan – lyrickoepická báseň, oslava detvanského junáka Martina
(zabil bílého sokola krále Matyáše); přiznal se, za svou smělost získal oblibu krále; využití
slovenských folklorních motivů: valaška = symbol práce a boje, fujara, písně = symbol
mladosti, opasek a vrané vrkoče = symbol fyzické krásy, prsten = symbol lásky
záměr: oslava slovenského lidu = zdravý základ společnosti
JANKO KRÁĽ (1822–1876)
revolucionář (1848 – ideje svobody, rovnoprávnosti)
–
ohlasy lidové slovesnosti:
zbojnická tradice – b. Zverbovaný
balady v lidovém tónu – b. Zakliata panna vo Váhu a divný Janko (autor = lyrický
hrdina, bohatýr)
romantický epos Výlomky z Jánošíka – téma odboje lidu
10. filozofická úvaha – cyklus Dráma sveta
140
JÁN BOTTO (1829–1881)
lyricko-epická skladba Smrť Jánošíkova
nebohatý děj (čerpá ze závěru lidové pověsti o zbojníkovi), líčení přírody, úvahy, písňové
vložky
Jánošík – symbol boje za svobodu, spravedlnost, mstitel křivd
– kompozice: 9 zpěvů a předzpěv
14. 4. 2. Próza
JOZEF MILOSLAV HURBAN (1817–1888)
– historické povídky (Olejkár) a satiry na maloměsto (Od Silvestra do Troch kráľov)
JÁN KALINČIAK (1822–1871)
– próza Reštavrácia (obraz voleb 30. let, prvky realismu)
141
15. Romantismus
HISTORICKÝ KONTEXT
Období romantismu pokrývá téměř celé 19. století. Zachycuje sociálně
i politicky neklidnou dobu. Vychází z principů národního obrození,
reaguje na buržoazně demokratické revoluce v Evropě, na vědeckotechnickou revoluci a průmyslovou revoluci. Občan sice vítá pád
zkostnatělých feudálních revolucí, na druhé straně je zaskočen dravostí
a sociální bezohledností, s jakou buržoazie upevňuje svou moc. Starý
typ vykořisťování je nahrazen jiným, ještě rafinovanějším. Kromě řady
buržoazních revolucí v Evropě se člověk – romantik dočká krvavé
krymské války, prusko-francouzské války, rusko-turecké války,
vytvoření dvojspolku, posléze trojspolku, velkých sociálních nepokojů
ve Francii, pařížské komuny, války Severu proti Jihu v Americe, ale
také nových objevů zeměpisných i v oblasti vědy a techniky.
Největšího rozmachu doáhl romantismus v literatuře a hudbě. Právě
slovesné umění a hudba dokáží rychle reagovat na dynamiku
společenských změn, typických pro romantismus.
Architektura nedokáže přinést nic nového, jako by se vyčerpala
umělecká invence. Proto se vytvářející tzv. historizující slohy.
Napodobují se již zaniklé umělecké slohy (pramenící ze záliby
romantiků v zašlých dobách), takže vzniká tzv. novogotika,
novorenesance, novoklasicismus atd. Ani výtvarné umění nepřináší
nic nového a převratného. V hudbě dochází k rozvoji lidové písně,
k vybroušení sonátové formy, velký význam má romantická opera.
Vzniká nový útvar – symfonická báseň. Orchestr nabývá na
mohutnosti a používají se v něm hudební nástroje tak, jak je známe
ze současnosti. Základem není symetrie a soulad, ale dramatická
proměna, disonance, revoluční vzmach a citová bouře. Literatura
klade důraz i na sociální otázky, ale ještě je nedokáže pojímat a
hodnotit podobně jako kritický realismus.
142
15. 1. Znaky romantismu
L
iterární směr (ve všech evropských literaturách) i životní postoj (touha po svobodě)
vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě); naděje
na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nesplněny zcela
(revoluční zvraty, napoleonské války, policejní režimy), proto nespokojenost člověka,
buřičství
znaky:
důraz na city a fantazii (× osvícenský a klasicistní důraz na rozum)
protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti (individualismus) - pocit osamění,
odcizenosti
východiska: obdiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice; únik
do vlastního nitra
ústřední hrdina splývá s autorem; je výjimečný, neschopnost a nezájem přizpůsobit se
(vyvrženec společnosti, loupežník, vrah, kat, cikán)
časté téma – nešťastná láska
neúspěšné buřičství světabol, skepse (spleen, chandra)
nové estetické hodnoty a subjektivní vztah ke skutečnosti; kontrastnost, smysl pro
barvitost, hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost
slovesné druhy a formy – obliba poezie, zvl. lyrickoepické básně (balady), veršované
povídky, romány, dramatické básně; v próze zvl. historická povídka a román
Romantismus se obvykle nevyskytuje v čisté podobě, ale s prvky klasicismu,
preromantismu, sentimentalismu nebo realismu.
V hudbě:
německé – C. M. von Weber, F. Schubert, R. Schumann , pozdní L. van Beethoven
italské – G. Rosini, G.Verdi
polské – F. Chopin
Vlastenecká opra, nové harmonické prostředky, národní hudba, rozvoj lidové písně
Ve výtvarném umění:
E. Delacroix, čeští malíři A. Kosárek, J. Navrátil (krajinářství, portréty)
V architektuře:
Stavby hradů a zámků, obnovování zašlých slohů
Všeobecné znaky platné pro veškeré umění a společenské nazírání:
Námětem = venkovský lid, příroda,
Záliba v zašlých dobách, zobrazení vnitřně rozpolceného jedince, přednost citu před
rozumem, subjektivismus a individualismus, revoluční myšlenky, tajemnost přírody,
pesimismus, skepse, světobol, únik člověka před společností.
143
Literatura se nestává jen prostředkem společenského boje, nositelem idejí, ale začíná rovněž
vyjadřovat i vnitřní zkušenost člověka, které zažil různé sociální bouře, revoluce, změny
politických poměrů atd. Vytváří jednak příznivé podmínky pro jeho rozvoj a emancipaci, ale
na druhé straně začíná zachycovat jeho rozpor mezi vnitřním světem jedince, jeho snahami
a touhou po lepším světě a ostatním světem. Precizně zachycuje tento stav francouzský
spisovatel Alfred de Musset v románu Zpověď dítěte svého věku.
„ Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814,
nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo, už není, všechno to, co bude, ještě není.“
Kapitalistická společnost ovládla svět svou peněžní morálkou a ryze materialistickým
pohledem na svět, který se člověku stále více odcizuje a z toho pramení zvětšující se pocit
osamění. Chybí zde jakýsi záchytný pocit, k němuž by se člověk mohl upnout. Člověka
přepadají pocity skepse, beznaděje a sociálního vykořenění. Proto je romantická literatura
postavena na konfliktu a na vypjatém subjektivismu, proto romantik uniká raději do světa
fantazie, protože v reálném světě nevidí jistotu.
Největší význam, alespoň v začátcích, má poezie. Jednak dokáže rychle reagovat na sociální
změny a rychle vyjádřit básníkův subjektivní pocit a postoj. Kromě toho má daleko bohatší
možnosti na malé ploše vyjádřit básníkovu imaginaci a fantazii. Kromě toho se dalším
oblíbeným žánrem stává literatura s historickými náměty. Umělci hledají vzory v dávné
minulosti (o slavné postavy a hrdiny se mohou opřít, neboť právě ony jim dodávají vnitřní
sílu a zároveň ukazují směr, jak jednat). Starobylé příběhy ze slavných dob národa mají
zbavovat čtenáře pocitu malověrnosti a dodávat jim sílu. Proto vzniká tzv. historický román.
Za jeho zakladatele je považován Walter Scott.
Romantikové rovněž uctívají svobodu. Proto bývá mnohdy ústřední postavou jejich děl
člověk nějak vyřazený ze společnosti (zločinec, vandrák, poustevník atd.), který žije
v příkrém rozporu se společenskými pravidly. Právě duše těchto rozervanců fascinují nejen
autory, ale i čtenáře.
15. 2. Světová romantická tvorba
15. 2. 1. Německá literatura
Přelom 18.a 19. stol. – poezie ”modrého květu”
NOVALIS (1772–1801) (vl. jm. Friedrich von Hardenberg)
– sb. Hymny noci (Hymnen an die Nacht) – kontrast dne, života (světla) a noci, smrti (tmy)
– nedokončený román Heinrich von Ofterdingen – středověký básník hledá ”modrý květ”
= symbol pravé poezie a života (modrý květ = noc a smrt)
bratři GRIMMOVÉ (Jakob a Wilhelm)
– vztah k lidové tvorbě a germánské mytologii – vydali německé lidové pohádky
144
HEINRICH HEINE (1797–1856)
Německý lyrik a prozaik, ovlivnil celou řadu dalších romantických básníků
Nejslavnější báseň: Lorelei
Kniha písní (Buch der Lieder) – lyrická sbírka o 5 částech (subjektivní prožitky, nešťastná
láska, ironie)
KDYŽ HLEDÍM DO TVÝCH DLOUHÝCH ŘAS
Přeložil Vítězslav Nezval
Když hledím do tvých dlouhých řas,
vše míjí, vše, můj žal i čas;
však když ti beru polibek,
je mi, jak byl bych požil lék.
Když smím se na tvá ňadra klást,
cítím to jako rajskou slast;
když říkáš však: můj nejmladší!,
tu se hned hořce rozpláči.
LORELEI
Já nevím, co vskutku je se mnou,
že jsem tak zkormoucen;
jak dávnou tu báji temnou
mám vypudit z hlavy ven.
Stmívá se, chladný vzduch vane
a klidně plyne Rýn;
jen temeno hory plane,
tam slunce, dole stín.
Překrásná panna, s tváří,
jež podivný má jas,
tam zlatými šperky září
a česá zlatý svůj vlas.
A s hřebenem zlatým si hraje,
zabrána do zpěvu;
ta píseň tak čarovná je,
tak mocného nápěvu.
Tu na plavce v člunu padne
tak divoký stesk a žal;
on nevidí skály zrádné,
zrak nahoru upírá dál.
Vím, klesne pak pod temnou vodu
člun s plavcem, skončí se báj;
to písní svou, plnou svodů,
jej strhla Lorelei.
145
„Co je to výprask, ví každý z nás dost dobře. Ale co je to láska, to nikdo
pořádně neví.“
„Zkušenost je dobrá škola, ale školné je vysoké“
HEINRICH HEINE
GEORGE GORDON BYRON (1788–1824)
Představitel aktivního (revolučního romantismu).
Byron byl příslušníkem staré aristokratické rodiny. Dostával se do rozporu se svým
prostředím, a proto žil většinou v cizině. V mládí musel překonávat zdravotní handicap, to
jej zocelilo. Výstředním životem a výrazně emotivní poezií splňoval ideály romantismu.
– moderní epos Childe Haroldova pouť (Childe Harold´s Pilgrimage) – autobiografické
rysy, putování hlavního hrdiny po Evropě, zvl. na jih, do Řecka; obdiv k slavné
minulosti a k přírodě × protest proti nesvobodě a tyranství v současnosti; byronismus –
spor hrdiny se světem, osamocený boj za svobodu proti tyranům, světabol (spleen)
– romantické básnické povídky Džaur (The Giaour), Korzár (The
Corsair), Lara – hrdinové se bouří proti celé společnosti
– lyrickoepické skladby – děj s prvky lyriky, reflexe, popisu
– dramatické básně Manfred, Kain (Cain)
– báseň Vězeň chillonský (The Prisoner of Chillon)
Protest proti tyranství a nesvobodě porobených národů. Vstoupil do řecké armády a bojoval
proti turecké nadvládě. V Řecku onemocněl a zemřel.
„ Láska se podobá spalničkám. Čím starší jsou lidé, tím je to nebezpečnější.“
GEORGE GORDON BYRON
PERCY BYSSHE SHELLEY (1792–1822)
Představitel aktivního (revolučního romantismu).
Úsilí o básnickou syntézu ideálů krásy s revoluční věštbou přeměny světa. Píše lyriku
milostnou, přírodní i politickou, ódy, satiry i alegorie.
- básnická tragédie Cenci (prostředí renesanční Itálie, nenávist k tyranství)
– lyrická dramatická báseň Odpoutaný Prométheus (Prometheus Unbound)
– obměna staré antické báje o hrdinovi, který se vzepřel bohům a přinesl
lidem oheň - hrdý vzdor proti osudu a moci = titanismus; kontrast
lidskosti a božské tyranie, víra v konečné vítězství dobra:
146
Pro spory s vládnoucí společností musel jako Byron opustit vlast. Zahynul při mořské bouři
v Itálii.
”Snášet žal, i když zoufá naděje,
odpouštět bezpráví, ač kruté je,
vzdorovat moci, i když zrdtit chce.

Titáne, ke tvé slávě být jak ty,
svobodný, dobrý, krásný, radostný,
v tom je moc, život, štěstí, vítězství.”
WALTER SCOTT (1771–1832)
básník, sběratel lidových skotských balad, prozaik (historické romány)
– např. Ivanhoe – děj z anglické historie z konce 12. stol., napětí, milostná tematika,
prostředí rytířských soubojů, atmosféra hrdinství, cti, nadšení, vlastenectví
Statečný rytíř Wilfred Ivanhoe se zúčastní křižáckých výprav po boku anglického krále
Richarda Lví Srdce ve 12. století. V době jeho nepřítomnosti vládne v Anglii Richardův
bratr Jan Bezzemek. Je rozhodnut Richardovi trůn již nevrátit. Tomu se však podařilo za
pomoci rytíře Lockleyho (Robin Hood) se znovu zmocnit vlády. Ivanhoe pomáhá
Richardovi v jeho boji. Zároveň se však zamiluje do krásné Roweny. Ivanhoe musí
mnohokrát prokázat nejen válečnické schopnosti, ale také i rytířské ctnosti.
- výpravná báseň Jezerní panna (The Lady of the Lake)
- román Wawerley – ze skotských dějin
- román Rob Roy
WILLIAM WORDSWORTH (1770-1850)
První anglický romantik spolu s Coleridgem byl představitel tzv. „jezerní školy“ (Lake
Poets). Nadšení pro radikální revolučnost. V mládí se přidal na stranu francouzských
girondistů. Snil o členství v Konventu. Kvůli nedostatku peněz se musel vrátit do Anglie.
Básnická sbírka Lyrické balady (Lyrical Ballads) – napsal ji společně s Coleridgem.
SAMUEL TAYLOR COLERIDGE (1772-1834)
Společná básnická tvorba s Wordsworthem, představitel „jezerní školy“
Básnická sbírka Lyrické balady (Lyrical Ballads) – napsal ji společně s Wordsworthem.
Píseň o starém námořníku (The Rimeof Ancienit Mariner) – mytologická romantická
balada o osudu námořníků na proklaté lodi.
Stal se jakobínem:
Báseň Óda na pád Bastily (Ode on Destruction of the Bastila).
Plánoval vytvořit v Americe komunistickou kolonii.
EMILY BRONTËOVÁ (1818–1848) – období viktoriánské Anglie; román Na větrné
hůrce (Wuthering Heights) – vzpoura proti viktoriánskému potlačování citů. Pronikání
realismu. Autorka poukazuje i na méně dobré vlastnosti člověka, který bývají vyvolány
právě láskou. Dobře zde je zachycena lidská bezmocnost, strach a nenávist.
147
FRANÇOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND (1768–1848)
–
básnická povídka Atala – návrat ke křesťanství a mystice před ”rozvratem” doby,
únik do minulosti, prostředí exotické americké přírody, příběh nešťastné lásky Indiána
Šakty a dívky Ataly, zasvěcené matkou Bohu; barvitost, biblický patos, zvukomalebnost.
VICTOR HUGO (1802–1885)
básník, prozaik, dramatik
básnický cyklus Legenda věků (La Legende de Siècles) (3dílný) – obraz vývoje
lidstva k humanitě; kontrastnost, motivy nešťastné lásky; vliv na Vrchlického, Machara
drama Ruy Blas
drama Hernani
drama Král se baví (Le roi sámuse) – obě díla (Král se baví a Hernani) byla zhudebněna
jako opery italským skladatelem G. Verdim, (Král se baví = opera Rigoletto).
próza – román Chrám Matky boží v Paříži (Notre Dame de Paris) – součást volné
prozaické trilogie (r. Dělníci moře, Ubožáci); Paříž 15. stol. za Ludvíka XI., obraz
královského dvora, církevních hodnostářů i spodiny lidstva; kontrast krásy a ošklivosti
(Esmeralda × hrbáč Quasimodo), zla a ušlechtilosti (pokrytecký kněz Froll × Quasimodo);
dramatický dějový spád.
Vrcholné dílo:
Román Bídníci (Les Misérables). Celosvětový úspěch též slavila i muzikálová podoba.
Román Dělníci moře (Les Travailleurs de la mer)
Román Člověk, který se směje (L´homme qui rit)
Román Devadesát tři (Quattre-vingt-treize)
Hugo patřil k nejslavnějším umělcům Francie. Den jeho smrti se stal dnem francouzského
národního smutku. Byl nejen zakladatelem, teoretikem a praktikem francouzského
romantismu, ale dalece přesáhl rámec jakékoli literární školy.
Bídníci (Ubožáci) (1862)
rozsáhlá románová skladba, romantické dílo
1.
Paříž, 30. léta 19. st.
2.
bývalý galejník (odsouzen za krádež chleba) Jean Valjean se za pomoci biskupa Myriela stane
vzorným člověkem a starostlivým ochráncem Cosetty i podnikatelem, který zmírňuje bídu
chudých; hlavní dějová linie – příběhy J. Valjeana, nešťastné svobodné matky Fantiny a její
dcery Cosetty, mladého zchudlého šlechtice Maria; bezcitnost policejního inspektora Javerta,
který ve Valjeanovi pozná uprchlého galejníka a pronásleduje ho; vedlejší dějová linie –
příběhy uličníka Gavroche, zločiny rodiny Thénardierových
148
3.
Jean Valjean – bývalý galejník, společností odsouzený, nucen skrývat svou totožnost; stane
selaskavým, obětavým, se smyslem pro spravedlnost; zbohatne, zvolen starostou (krycí jméno
Madeleine)
Javert – policejní inspektor, zásadový, přísný, bezcitný
4.
boj s předsudky a nespravedlností společenských zákonů v době francouzské restaurace a
červencové monarchie; protest proti lidskému ponižování a bídě
vzorový vedlejší příběh čisté, upřímné lásky Cosetty a Maria
5.
rozsáhlý děj, zdánlivě roztříštěná kompozice; spojovací postavou je hlavní hrdina
jazyková charakteristika postav (rozdílnost podle postavení)
5 dílů
Chrám Matky Boží v Paříži (1831)
historický román, romantické dílo
1.
Paříž, 15. století – francouzská společnost za vlády Ludvíka XI.
2.
život zobrazen v různých prostředích: šlechta, církev, měšťanstvo, král, prostí lidé, studenti,
žebráci, cikáni – středověk (doba Villonova)
pověstný ”Dvůr divů”, kde žije krásná tulačka Esmeralda, tančí, pronásledována mnichem, z
něhož má strach (Frollo)
×
chrám, kde žije zvoník Quasimodo, kněz Claudius Frollo, který se ho ujal v dětství a vychoval
ho;
vášnivá láska Frollova k Esmeraldě, posílá Quasimoda, aby ji unesl, ale Esmeraldu zachrání
vojáci, jimž velí Phoebus; ten se do Esmeraldy zamiluje, smluví si schůzku, ale překvapen
Frollem, který Phoeba probodl dýkou. Z vraždy obviněna Esmeralda; Quasimodo (také ji tajně
miluje) ji ukryje v chrámu do bezpečí a pečlivě ji střeží. Tuláci ji chtějí osvobodit, ve zmatku ji
uchvátí Frollo, ale Esmeralda se vzpírá, proto je dána zlé stařeně, aby ji týrala, ale ona v ní
pozná svou dceru; chystá se poprava Esmeraldy, z věže se dívá Frollo; Quasimodo ho shodil a
sám zemřel v hrobce u Esmeraldy.
3.
Quasimodo, zvoník v Notre-Dame, ošklivý, hluchý hrbáč, všemi nenáviděný (v jeho ošklivosti
spatřováno ztělesnění zla), ač je laskavý, ušlechtilý, schopen upřímných citů a lásky i oběti
vlastního života (romantický protiklad krása × ošklivost, výjimečnost hlavního hrdiny)
kněz Claudius Frollo – asketický učenec, pokrytec a ničema (ač měl být božím sluhou),
pohledný, ale zlý, hrubý, schopen vášně i nenávisti
Esmeralda – mladá, krásná tulačka, důvěřivá, schopná vášnivě milovat i naopak nenávidět
postavy díla pojaty jako symboly
4.
romanticky dojemný, citově působivý příběh středověké Francie; hlavní děje se odehrávají v
chrámu a na náměstí (největší pozornost autora); neomezená moc církve, právo na straně
bohatých, vzájemná propojenost a souvislost postav
prvky romantismu i realismu (lidové scény); výkladové pasáže (popis chrámu)
osudové zvraty a nečekaná rozuzlení
dramatičnost, dějové napětí
149
5.
2 díly románu
1. díl – 6 knih, 28 kapitol,
2. díl – 5 knih, 33 kapitol
významové antiteze: Quasimodo – směšný, ošklivý × ušlechtilý, citlivý; Esmeralda – mládí,
krása, mravní čistota × prostředí bídy a morálního úpadku; Frollo – vášnivá povaha ×
asketismus, kněz
jazyk: pásmo autorské řeči – spisovný jazyk
řeč postav – podle jejich společenského postavení; prvky hovorové řeči
„Kdo chyběl při žních, bývá při vinobraní.“
„Bída vede lid k revolucím a revoluce zase vedou lid zpět do bídy.“
VICTOR HUGO
STENDHAL , vl. jm. Henri Beyle, (1783–1842)
Francouzský spisovatel a esejista, jeho dílo není čistě romantické, stále více nabírá rysy
realismu a psychologické prózy. Psal i odborné stati, např. o dějinách malířství, o Haydnovi
a Mozartovi atd.
Jeho dílo tvoří přechod mezi romantismem a realismem; psychologická próza
román Červený a černý (Le Rouge et le Noir) – příběh Juliena Sorela, jeho ctižádostivost
a snaha vyniknout ve společnosti i cestou pokrytectví a přetvářky; barvy symbolizují
vojenskou uniformu a kněžskou kariéru.
Julien Sorel nechce jít ve šlépějích svého otce, chudého dřevaře a rozhodne se dosáhnout
lepší kariéry. Pomocí milostných avantýr a intrik jde za svým cílem. První Julienovou
milenkou se stává manželka venkovského starosty. V její rodině pracuje Julien jako učitel.
Dokáže se přetvařovat. Rychle mění názor tak, aby se dokázal svým chlebodárcům
zavděčit. Ve druhém díle přichází Julien do Besançonu k markýzi de la Mole. Zde svede
jeho dceru a čeká s ní dítě. Do děje zasahuje zneužitá manželka venkovského starosty
a píše markýzi udavačský dopis. Najevo tak vyjde celá špatná Juliánova minulost. Julien se
pokusí udavačku zabít, při přestřelce v kostele ji pouze zraní. Ocitne se před soudem
a dostává trest smrti. Román má silné sociální a psychologické zabarvení.
román Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme) – příběh mladého šlechtice, dějiště
v Itálii a v bitvě u Waterloo; intriky, pokrytectví, tragický konec.
Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Fabrizzio del Dongo, plný vášně, touhy, energie
a nenávisti k tyranům. Je velkým obdivovatelem Napoleona. V jeho životě hrají rozhodující
úlohu dvě protikladné ženy. Jednou je mladá a krásná Klélie a druhou již starší vévodkyně
Sanseverinová. Klélie umírá v důsledku smrti svého syna a kvůli psychické zátěži. Po její
smrti se Fabrizzio uchýlí do kláštěra. Žije však již jen jediný rok.
román Lucien Leuwen – rozčarování politickými i sociálními poměry ve Francii.
150
ALFRED DE MUSSET (1810–1857)
Francouzský básník, prozaik a dramatik. Pocházel ze šlechtické rodiny. Navázal milostný
vztah z francouzkou spisovatelkou Georges Sandovou.
– román Zpověď dítěte svého věku (La Confession dún infant du siècle) –
intimní a generační román s autobiografickými rysy (vztah k spisovatelce
G. Sandové)
– drama Se srdcem divno hrát (On ne badine pas avec lámour) -jemná
povahokresba a lyrická atmosféra.
– Hamletovská tragédie Lorenzaccio – patří k vrcholům francouzského
romantického divadla.
„ Láska sílí z podvýživy a umírá na přesycenost.“
ALFRED DE MUSSET
15. 2. 4. Americká literatura
EDGAR ALLAN POE (1809–1849)
básník a prozaik
báseň Havran (Raven) – krása a láska × úzkost ze života a smrti
Jeho poezie se vyznačuje smyslem pro melodii slov a zvukomalebnost rýmů.
Jako prozaik má vynikající smysl pro evokaci atmosféry tajemství a záhady a schopnost
precizní logické dedukce.
prózy, např. Vraždy v ulici Morgue (The Murders in the Rue Morque)- detektivní příběhy
s nádechem tajemna (Zlatý skarabeus). Vytvořil základy kriminálního románu a
detektivky.
Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulím) – hrůzostrašný děj, počátky hororu, základy
detektivní prózy
Ovlivnil celé generace autorů. (dílo bylo úspěšně zfilmováno).
HENRY WADSWORTH LONGFELLOW (1807–1882)
Americký básník a prozaik.
Básně o otroctví (Poems on Slaveny) – boj proti otroctví
– epos Píseň o Hiawathovi (The Song of Hiawatha)– čerpá ze starých indiánských pověstí.
(do češtiny přeložil J. V. Sládek).
151
15. 2. 5. Ruská literatura
V ruské literatuře vznikají romantičtí hrdinové v napjatém ovzduší protestů proti carismu
a v období povstání děkabristů v první čtvrtině 19. století. V literárních dílech dochází
k prolínání romantismu a realismu.
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799–1837)
básník, prozaik, dramatik, o život přišel předčasně v souboji.
Puškin pocházel ze slavné šlechtické rodiny. Pro své politické verše a sympatie s děkabristy
(báseň V Sibir) byl poslán do vyhnanství. Soustřeďuje se na všední hrdiny.
romantická poéma Kavkazský zajatec (Kavkazskij plennik)
romantická poéma Cikáni (Cygany) - atmosféra ruského společenského dění vrcholícího
v revolučním hnutí a posléze v době jeho porážky.
Lyrickoepická skladba Bachčisarajská fontána (Bachčisarajskij fontan)
Poéma Měděný jezdec (Mědnyj vsadnik)
Historická povídka Kapitánská dcerka (Kapitanskaja dočka)- vypráví o době
Pugačovova povstání.
– román ve verších Evžen Oněgin (Jevgenij Oněgin)– pocity ústředního hrdiny jako
”zbytečného člověka”; šlechtic plný předsevzetí a úmyslů, ale neschopen je uskutečnit,
ztrácí smysl života;
– Taťána – nositelka nejkrásnějších ženských vlastností, ušlechtilosti a opravdového citu.
Evžen Oněgin (1825)
veršovaný román, romantické dílo
1.
ruská vesnice a Moskva, počátek 19. stol.
2.
příběh ruského šlechice, který přijíždí na venkov ujmout se dědictví po zemřelém strýci; dosud
vedl světácký, hýřivý život, nudil se, ale ani venkov ho nezměnil; seznámení s mladým
statkářem a básníkem Vladimírem Lenským, zavedl ho do rodiny Larinových (vdova s dvěma
dcerami); Oněgin poznal Olgu i Taťánu (pro ni je ztělesněným ideálem, zamilovala se do
něho); Taťánin dopis Oněginovi = vášnivé vyznání lásky, Oněgin odmítl, při návštěvě
Larinových naschvál flirtoval s Olgou, vzbudil žárlivost Lenského, vyzván na souboj, v němž
Lenský zabit; Olga se provdala za důstojníka, Taťána s matkou odjela do Moskvy, po čase se
provdala za staršího generála; Oněgin ji znovu potkal už jako přední dámu společnosti, touží
po ní, píše jí dopisy, ale zůstávají bez odpovědi, navštívil ji, vyznal jí lásku, ale Taťána, ač ho
stálé tajně milovala, odmítla a zůstala věrná svému muži
3.
Evžen Oněgin – ústřední titulní postava, typ petrohradského šviháka, šlechtice; člověk
společenský, vzdělaný, schopný, ale povrchní, znuděný, lehkovážný, neschopný realizovat nic ze
svých předsevzetí; tzv. zbytečný člověk, bez hlubších cílů, věčně nespokojený
Vladimír Lenský – mladý statkář, nepraktický snílek, neúspěšný básník, bezbranně naivní
Taťána – sentimentální, romantická, citlivá dívka, upřímná, skromná, důvěřivá
Olga – veselá, trochu koketní
152
4.
obraz ruské společnosti na poč. 19. stol. + příběh titulního hrdiny (těsné sepětí)
5.
román ve verších, prolínání romantismu s realismem, prvky lyriky, epiky i dramatu; 8 hlav
(částí), každá uvedena moty z ruských i cizích autorů
princip výstavby díla: tzv. zrcadlová kompozice (Oněgin – Lenskij, Olga – Taťána, město –
vesnice)
Taťánin dopis Oněginovi:
”Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci,
a duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
by ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného...? Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou v mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
153
– a nebyl to jen sen – jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se co děj. Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: Já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený!
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání
a směle svěřuji se vám...”
próza: Bělkinovy povídky (Pověsti Bělkina)- humorné a žánrové scénky z ruské provincie.
Spor o pozitivní smysl života.
Poéma Poltava – obdiv k Petru Velikému
Fantastická novela Piková dáma (Pikovaja dama)- příběh o Heřmanovi, který v honbě za
osobním štěstím a penězi je ochoten zaprodat se nadpřirozeným silám a dopustit se zločinu.
Věří, že díky štěstí v kartách se mu změní život k lepšímu. I když ze staré hraběnky vymámí
postup karetní hry, zaviní její smrt, přesto se stařena ze záhrobí pomstí a on vše prohraje
a nakonec zešílí. (Příběh zhudebnil jako operu P. I. Čajkovskij).
Tragédie Boris Godunov
Hra Kamenný host (Kamenným gosť) – o Donu Juanovi
154
MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (1814–1841)
básník, prozaik, dramatik, pro své svobodomyslné názory byl poslán do vyhnanství.
Podobně jako Puškám zahynul v souboji.
– poema Démon – romantická básnická povídka s filozofickou úvahou o dobru a zlu;
Démon zavržen bohem pro svou vzpouru, odsouzen k věčné samotě, ale zatouží po
štěstí – lásce k pozemské dívce Tamaře (chce rozbít prokletí,ale prohrává); zlo je
výsledkem nedostatečnosti dobra. Toto dílo předělával takřka celý život.
– psychologický román Hrdina naší doby (Geroj našej vremeni) – postava ”zbytečného
člověka” (mladý aristokrat Pečorin, vyděděnec z vlastní vůle, hledá smysl života).
- filozofické drama Maškaráda (Maškarad)- kníže Albenin je démon přenesený do
společenské reality. Pohrdá společností, s níž se nechce ztotožnit. Miluje svou čestnou
a laskavou ženu, ale uvěří fámám o její nevěře, a proto ji otráví. Jediného člověka, jemuž
mohl důvěřovat.
15. 2. 6. Polská literatura
V Polsku se romantismus ztotožňoval přímo s polským národním osudem a se ztrátou
polské samostatnosti. Vyjadřoval tragiku polského utrpení vyplývajícího se zánikem
svobodného státu. Velká část umělecké obce i polská inteligence odešla do emigrace.
ADAM MICKIEWICZ (1798–1855)
Romanopisec a básník, Pocházel z rodiny drobné šlechty, žijící v Litvě.
Dziady – baladický příběh o konfliktu zklamané lásky v době povstání
epos Pan Tadeáš – o nepřátelství dvou zemanských rodů.
Básnická povídka Konrád Wallenrod – téma národně osvobozeneckého boje; Litevec
v postavení velmistra řádu německých rytířů se obětuje, aby pomstil svůj národ.
155
V
českých zemích neexistovala pokroková šlechtická intelegince (podobně jako
v Rusku nebo Polsku), která by vytvořila jakési jádro národně osvobozeneckého
boje. Nositelem nového společenského vědomí zde byla především maloburžoazie
spíše střední třídy. Proto se ani u nás romantismus příliš nerozvinul. Jediným romantickým
umělcem mimořádné velikosti se stal Karel Hynek Mácha.
KAREL HYNEK MÁCHA (1810–1836)
Nejvýznamnější a nejdůslednější básník českého romantismu
studium práv; záliba v cestování (okolí Prahy, Krkonoše, východní Čechy,
zříceniny hradů, Itálie) a v divadle (ochotník); krátce advokátním praktikantem
v Litoměřicích; tam těsně před sňatkem s Lori Šomkovou, matkou svého syna, zemřel na
následky nemoci a vyčerpání; tamtéž pohřben, ale v r. 1939 jeho ostatky převezeny na
vyšehradský hřbitov
 Praha,
Dílo: poezie, próza, fragmenty dramat
počáteční tvorba – německy; česky – vliv Jungmannův
První básně, např. V svět jsem vstoupil, Noc aj. vyjadřují:
odpor k poměrům doby, pocit osamělosti a pesimismu, zklamání, protiklad snu
a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti, touha po lepším světě; jedinou jistotou je
země
”Hledám lidi, mém jak ve snu žili –
bez srdce však larvy najdu jen;”
…”a na prsa horoucí
pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.”
Lyrickoepická báseň Máj (1836) – vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
dějiště: krajina pod Bezdězem, u Doks
prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko
k filozofickým úvahám o smyslu života x ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená
rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti); slova Vilémova (= autorova)
jsou obžalobou společnosti
”Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
156
Čí vinou kletbu nesu?”
1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy zločince Viléma
3. zpěv – vrchol básně – krása přírody × lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa
země – poslední pozdrav vězně; země – jediná jistota – kolébka, hrob, matka, vlast);
vzpomínka na dětství – nejkrásnější období života
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech
vrací na popraviště:
”Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!”
úvaha nad tragikou lidského osudu
2 intermezza:
1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody
umělecké prostředky:
obraz přírody
citově podmanivý, dynamický, barvitý (kombinace pastelových barev)
”Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;”
kompoziční princip
kontrast (v rovině tematické i jazykové)
dramatický vzestup, vrchol (3. zpěv) a sestup (jako drama)
subjektivizace epiky
básníkovo ztotožnění s hrdinou
epiteta konstans (bělavé páry), ornans (růžový večer, večerní břeh)
metafory (bledá tvář lůny), personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný
bol)
kontrasty (život × smrt, světlo × tma)
oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit)
metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas)
apostrofa země (”Ach zemi krásnou, zemi milovanou, …”)
pleonasmus (modrý blankyt)
gradace (temná noc, temnější mně nastává)
zvukové hodnoty díla:
rytmus:
vzestupný (jamb – viz zač. 1. a 2. zpěvu) a trochej
157
zvukosled:
”brunatné slunce rudě zasvitnulo”, ”bílých skví se šatů stín”
zvukomalba:
nocí řinčí řetězů hřmot
podtržen poměr mezi dvěma významovými celky:
”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (= dav, pomalý chod, –o–)
jenž v jeho středu jde, jak jindy ozdoben.” (pružná chůze odsouzence, –e–)
dobový ohlas Máchova Máje:
nepochopen současníky (potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna zvuková krása;
subjektivní poezie se zdála nebezpečná; domněnka, že odvádí od vlasteneckých
a národních zájmů – Čelakovský)
Šaldova studie Mácha snivec a buřič – vyzdvihuje tři symboly Máje: symbol poutníka,
vězně a země;
Máchův vliv na všechny další generace (např. májovci, Nezval, Hora – Máchovské variace
apod.)
ilustrátoři: J. Zrzavý, C. Bouda, A. Procházka, M. Aleš, L. Jiřincová, J. Šerých, K.
Svolinský aj.
próza:
román Cikáni – nejepičtější; složité lidské vztahy; život vyděděnců, romantické tragické
zápletky, realistická kresba postav
povídky Obrazy ze života mého – lyričnost, autobiografické prvky
Pouť krkonošská – obraz přírody, básnická próza
Marinka – obraz pražské chudiny Na Františku; Marinka = ideál krásy × drastická
skutečnost, prostředí chudoby
náměty historické:
román Křivoklad = 1. část zamýšleného 4 dílného cyklu Kat (Valdek, Vyšehrad,
Karlštejn)
téma: vnitřní tragédie osamoceného člověka (Václav IV. a kat)
Máj (1836)
lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech; romantické dílo
1.
2.
Krajina u Doks, pod Bezdězem (jezero); bez bližšího časového vymezení
noc před Vilémovou popravou a ráno; pak po sedmi letech
prostý děj – tragédie Jarmilina (utopí se ze zoufalství nad osudem Vilémovým), tragédie
Vilémova (popraven za vraždu otce, kterého neznal, jako soka v lásce); v popředí úvahy o
smyslu života a odpor ke společnosti
1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky a nevěry (Jarmila marně čeká Viléma), první
tragédie (Jarmilina)
158
2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy Vilémovy (noc); vězeň Vilém
uvažuje o vině a nevině, o smyslu života, o životě a smrti; marná vzpoura proti osudu pocit
křivdy a vzdoru
3. zpěv – vrchol (poprava Vilémova); krása přírody × lidský osud; Vilémovo (= autorovo)
vyznání lásky k přírodě, rodné zemi a obžaloba společnosti (apostrofa Země, poslední pozdrav
vězňův, vzpomínka na dětství; nejkrásnější období života)
4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění s ústřední postavou i poutníkem (”Hynku! Viléme !
Jarmilo!”); autor – poutník se po letech vrací na místo Vilémovy popravy – zamyšlení nad
tragikou lidského osudu
1. intermezzo – duchové na popravišti (po 2. zpěvu) čekají na návrat nešťastníka do země
2. intermezo – obraz klidné horské krajiny (po 3. zpěvu) a nářek Vilémových druhů, kteří ztratili
svého vůdce
motto: ”Daleká cesta má! Marné volání!” – touha po volnosti v nesvobodném světě,
pesimismus
3.
vězeň Vilém (v mládí vyhnán z domu, stal se vůdcem loupežníků – ”strašný lesů pán”), žárlivý
a pomstychtivý; vzpoura proti mechanickému přijímání spravedlnosti (do jaké míry byl vinen);
ztotožnění autora s hlavní postavou
4.
ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, bezcitnost v mezilidských vztazích,
lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti osudu) autorova obžaloba společnosti i
odraz jeho rozbolestněného nitra; v kontrastu ke společnosti – obraz krásy májové přírody
Moderní básnická řeč
umělecké mistrovství Máchovo: nedůležitý, jednoduchý příběh;
obraz přírody – barvitost, citová působivost, pohyb a napětí barvy světlostně kontrastní,
pastelové, záměrná kombinace (modrá a bílá, zelenorůžová apod.)
využití kontrastu v rovině tematické (jarní příroda × poprava, život × smrt), i jazykové (”na
tváři lehký smích, hluboký v srdci žal”)
subjektivizace epiky (vztah básníka a lyrického hrdiny)
kompozice: dramatický vzestup, vrchol a sestup (jako drama)
básnické prostředky, např:
epiteton konstans – bělavé páry, bledá tvář luny
epiteton ornans – růžový večer, bledé jasno, večerní břeh, jezera hladká
přirovnání – co slzy lásky
metafora a personifikace – jezero zvučelo tajný bol
oxymóron – umřelé hvězdy svit atd. – viz závěr 3. zpěvu
metonymie – hrdliččin zval ku lásce hlas
pleonasmus – modrý blankyt
apostrofa – poslední pozdrav vězňův (země jako jediná jistota je mu vším)
gradace – temná noc, temnější mně nastává
zvuková stránka: – důraz na zvukovou krásu verše, melodičnost
zvukosled – brunatné slunce rudě zasvitnulo (opakování u)
bílých skví se šatů stín (opakování í)
… první máj, večerní máj, byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas (opakování a)
zvukomalba – řinčí řetězů hřmot
podtržen poměr mezi dvěma významnými celky:
159
”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (opakování o – pomalý chod davu)
jenž v středu jeho jde, jak jindy ozdoben” (opakování e, pružná chůze mladého odsouzence)
rytmus – vzestupný (jamb) – viz začátek 1. a 2. zpěvu
Poněkud odlišný typ romantické poezie tvořil Karel Jaromír Erben., který se brání chaosu
nové doby. Mácha se nebojí odhalovat tragické konflikty člověka. Je považován za prvního
českého moderního básníka.
160
16.Realismus
HISTORICKÝ KONTEXT
Takřka souběžně s romantismem existuje v literatuře ještě realismus.
Z toho vyplývá, že historické události, deklarované v kapitole
o romantismu, platí i o tomto uměleckém slohu. Realismus reaguje na
sociální antagonismus ve společnosti, na sociální napětí mezi
společenskými vrstvami a především pak na dravou formu kapitalismu,
přecházejícího v imperialismus, kdy zisk a bohatství je alfou a omegou
veškerého počínání velkoburžoazie. Obyčejný člověk se stává pouhou
součástkou v neúprosném soukolí kapitalistické velkovýroby a těžce nese
svůj kříž. Kapitalismus se netají tím, že redukuje veškeré vztahy mezi
lidmi na vztahy zbožní a peněžní.
Realisté podobně jako romantici cítí tíseň z odlidštění, děsí se
zákonů trhu a mají strach z dalšího vývoje kapitalistické
společnosti. Na rozdíl od romantiků však usilují o poznání
objektivní skutečnosti a snaží se pravdivě zobrazovat
a popisovat veškeré tehdejší sociální jevy spojené s nerovností,
nespravedlností a nesvobodou. Jelikož dokáže kriticky odhalovat
nedostatky v tehdejší společnosti a poukazuje na ně, nazýváme
jej kritický realismus. Také hledá nové umělecké formy.
Objevují se nové realistické typy literárních hrdinů. Už to nejsou
charakteristiky tzv. jednou provždy, např. lakomec, neohrožený
hrdina apod., nýbrž literární postava je ovlivňována
společenským prostředím, v němž žije, a v průběhu
příběhu se vyvíjí. K zachycení vývoje je však třeba
rozsáhlejšího žánru. Proto se rozvíjí například román
Kritický realismus se rozvíjí především v době buržoazních
revolucí v Evropě. Kritičtí realisté stavěli oproti dravčí
kapitalistické morálce do popředí abstraktní ideály. Podstatou
kritického realismu je komplexní zobrazení společenského
člověka, jeho psychologická analýza, společenská angažovanost,
historická konkrétnost zobrazovaných jevů a kritická analýza
skutečnosti.
161
R
ealismus má své kořeny dávno předtím zrodem buržoazních revolucí. Realistické
tendence lze vypozorovat již v dílech Shakespearových, Cervantesových či
Molièrových. Přežívá na rozdíl od romantismu celé 19. století a má své zastoupení
v literatuře 20. století.
Protože v Anglii proběhla buržoazní revoluce daleko dříve, objevuje se předvoj realistické
literatury právě zde již ve 2. polovině 17. století.
Za předvoj kritického realismu lze považovat tyto anglické autory:
DANIEL DEFOE (asi 1660 -1731)
Žurnalista a prozaik.
Nejslavnější dílo: Robinson Crusoe – jako typ podnikavého a praktického jedince. Román
byl napsán podle skutečné události na základě vyprávění námořníka Alexandra Selkirka.
JONATHAN SWIFT (1667-1745)
Spisovatel, satirik.
Nejznámější dílo: Gulliverovy cesty (Gulliver´s Travers)
Na zábavných příhodách může čtenář sledovat soudobé mravy a společenské zřízení v Anglii,
které Shift podrobuje nepřímo sžíravé kritice.
HENRY FIELDING (1707-1754)
Spisovatel, romanopisec, dramatik, žirnalista, advokát, kritik soudobé Anglie. Proslul jako
ochránce chudých a bezbranných.V Londýně založil první detektivní pátrací odddíl „ Bow
Street Runners“.
Nejznámější dílo: román Tom Jones.
Vystupuje proti pokryteckým kariéristům, svatouškům a prostopášným londýnským
aristokratům a do protikladu k nimi staví své nové hrdiny, citově a charakterově čisté.
16. 1. Základní znaky realismu
P
řevládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita =
skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu:
skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení
exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách);
snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká
analýza společnosti
znaky:
pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života
společnosti a nitra člověka
typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí;
někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj
názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.
162
Realismus
ve výtvarném umění
– fr. malíři G. Coubert, H. Daumier, rus. malíř I. Repin, češ. malíři Karel Purkyně,
Antonín Chitussi aj.
v hudbě
– fr. skladatel G. Bizet, italští skladatelé G. Verdi, G. Puccini
Naturalismus
– krajní směr realismu; aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na
literaturu člověk je omezen svou biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu
prostředí a dědičnosti; lat. natura = příroda
HONORÉ DE BALZAC (1799–1850)
–
zakladatel realismu, přední francouzský spisovatel. Vystudoval práva, chtěl se však
stát spisovatelem. Aby si vydělal, byl nucen psát tzv. černé romány, plné tajemství, náhod
a zločinů. Toužil zbohatnout, přesto po celý život splácel dluhy. Chtěl se dostat do
aristokratické společnosti a být „lepším člověkem“, přestože tuto společenskou vrstvu
kritizoval ve svých dílech. Neprávem si přivlastnil i šlechtický titul (de Balzac). Psal celé
noci a téměř se upracoval k smrti. Ve svém díle chtěl obsáhnout celý pohled na společnost
a jednotlivce a všechny projevy reality a poetičnosti. Jeho literární odkaz je nobyčejně
bohatý.
cyklus Lidská komedie (La Comédie humaine) – téměř 100 románů, obraz francouzské
společnosti od francouzské revoluce; důkladný popis různých prostředí i postav všech
společenských vrstev; měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví
–
např. román Otec Goriot (Le Père Goriot)– z prostředí měšťanského penzionu;
ústřední (titulní) postava – bohatý kupec, který svým dcerám rozdělil majetek a byl pak jimi
opuštěn; Evžen Rastignac – mladý muž ”na vzestupu”, zpočátku sympatický, ale formován
prostředím, jeho charakter se mění (honba za kariérou); Vautrin – uprchlý zločinec, zlý,
cynický, ovlivňuje Rastignaca (jak být úspěšný v dravčí společnosti); prolínání osudů
několika postav; mravní hodnoty přepočítávány na peníze, majetek; jakýkoli cit, je-li
upřímný a otevřený, je považován za slabost; podrobné popisy města, ulic, domů, zařízení
bytu; jazyk charakterizuje postavu i prostředí; realistický román encyklopedický.
–
román Eugenie Grandetová (Eugénie Grandet) – o lakomci, který zničí
štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství
163
–
román Ztracené iluze (Les Illusions perdues) – venkovský básník Lucien
Rubempré poznává v Paříži rub a líc umělecké slávy (úspěch záleží na
zájmu těch, kterým umělec slouží); dilema: žít čestně × zaprodat se.
Hlavní hrdina Lucie de Rubempré.
–
román Lesk a bída kurtizán (Splendeurs misères des courtisanes)
– o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím.
– román Bratranec Pons (Le Cousin Pons)
– román Sestřenice Běta (La Cousine Bête)
Otec Goriot
Gorily je otcem dvou dcer – Anastázie a Delfíny. Snaží se pro ně udělat vše, co je v jeho silách a
zabezpečit jim šťastný život. Jednu dceru provdá za hraběte a druhou za bankéře. Žádná z nich mu
však neoplatila lásku a starosti, které s nimi měl. Zůstává sám, opuštěn, obraný o veškerý majetek a
opovrhovaný společností. Starý Goriot umírá a právě v této době se o něho stará dobromyslný student
práv Evžen Rastignac.Je pobouřen a zklamán morálkou nevděčných dcer i celé společnosti. Do děje
vstupuje uprchlý trestanec Vautrin, oplývající všemi špatnými vlastnostmi. U Rastignaca dochází
k charakterové proměně. Stává se z něho vypočítavý a intrikánský člověk. Pod vlivem Vautrina
pochopí, že v takové společnosti, v níž žije, nelze dojít ke štěstí, penězům a dobrému zaměstnání
poctivou prací a ušlechtilými úmysly. Při svém vzestupu se nezdráhal navázat intimní styky s jednou
z Goriotových dcer.
V tomto díle je vylíčena soudobá francouzská společnost, v níž vládnou neřest, podvody a intriky. Tam,
kde vládnou peníze, se také markantně zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými.
Evženie Grandetová (1833)
realistický román z cyklu Lidská komedie
1.
Francie, přelom 18. a 19. stol.; provinční město
2.
obraz života rodiny Grandetovy; dcera Evženie ani její matka nevědí o Grandetově bohatství;
příjezd synovce Karla, jehož otec bankrotoval a spáchal sebevraždu; Karel žádá Grandeta o
půjčku, aby mohl odjet do Indie; Evženie se do Karla zamilovala a půjčila mu své peníze; před
odjezdem si oba slíbí věrnost; Grandet se to dozvěděl; s dcerou se smířil až po smrti její matky,
ale vyžádal si její dědický podíl; nutil ji do sňatku s bohatým, ale nemilovaným mužem; Evženie
se podřídí přání otcovu až tehdy, když se z dopisu od Karla dozví, že se vrátil z Indie jako
boháč a v Paříži se pro peníze oženil s ženou, kterou nemiloval
–
Felix Grandet – lakomý, chamtivý, zlý, bezcitný a pokrytecký; nutí rodinu žít
v bídě; pro majetek ochoten kohokoli uneužít (i bratra)
Evženie – Grandetova dcera, upřímná, citlivá, schopná věrné lásky, pro niž obětuje vše;
bezmocná a podřízená vůli otcově; ideální ženská bytost
– tragický příběh znázorněného života
kritika společnosti, v níž majetek a peníze jsou nadřazeny lidským citům a tragicky ovlivňují
vztahy mezi lidmi
164
- mistrovství autorovo ve stavbě rozvíjení tématu, dramatičnosti, popisu a charakteristice osob a
prostředí; živé dialogy, jazyková charakteristika postav
Balzac kromě postav charakterově pokřivených vytvořil i celou řadu postav čistých, většinou
bezmocně rezignovaných a křivených společností. Zobrazoval velký svět šlechticů
i finančníků, obchodníků i žurnalistů. Zachytil velké množství povah a osudů. Balzakovy
postavy bývají obdařeny silnými vášněmi, které je buď popohánějí dopředu, nebo je vedou
k záhubě.
„ Není velkých talentů bez velké vůle.“
HONORÉ DE BALZAC
STENDHAL (1783-1842)
Prozaik
(viz Romantismus)
GUSTAV FLAUBERT (1821–1880)
Významný francouzský prozaik
– mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů
–
román Paní Bovaryová (Madame Bovary)– hlavní hrdinka Ema, dcera bohatého
sedláka, trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží po přepychu, romantice,
hledá smysl života, utíká před banalitou k nové lásce, ale deziluze ji zabíjí; Emin
manžel – venkovský lékař Karel Bovary – je sice dobrák, ale omezený člověk; lékárník
Homais – upovídaný, plný frází o pokroku, měšťák, patolízal; realistický román
psychologický
– román Citová výchova (L´Éducation sentimentale) – příběh rozčarování z prázdného
života měšťácké společnosti; autobiografické rysy
–
Historický román Salambo – odehrává se ve starověkém Kartágu za vlády
Hamilkarovy.
Nedokončený román Bouvard a Pécuchet – jemný humor, u nás zpracován jako televizní
seriál
Flaubertovo dílo ovlivnilo celou řadu spisovatelů.
„Hlupák je každý, kdo myslí jinak než my.“
GUSTAVE FLAUBERT
165
GUY DE MAUPASSANT (1850–1893)
Novelista a romanopisec, mistr povídky a novely; převaha popisu a vypravování., pracoval
na ministerstvu námořnictví i ministerstvu školství, byl žákem Flaubertovým.
povídka Kulička (Boule de suif) – z prusko-francouzské války, o nevěstce, kterou zbabělí
spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila.
román Miláček (Bel-ami) – o pařížském novináři, který k rychlému vzestupu bezohledně
využívá žen
Miláček je společenský román z Paříže 70. let 19. století. Georges Duroy, bývalá voják,
díky příteli Forestierovi získává práci v redakci. Je však bez nadání, proto mu jeho články
píše Forestierova žena Madelaine. Duroy využívá jejích kontaktů a dostává se do vyšší
společnosti. Nachází si zde řadu milenek, aby prostřednictvím těchto vztahů šplhal stále
výše ve společenském žebříčku. Po smrti Forestiera se ožení s Madeleine. Nepřestává však
udržovat milenecké pletky s významnými ženami. Nakonec se stává ředitelem velkého
novinářského podniku.
ÉMILE ZOLA (1840–1902)
představitel naturalismu (teoretik i tvůrce); vývoj tvorby od studia člověka (”lidského
živočichopisu”) a jeho pasivity přes kritiku společnosti až k obrazu lidské aktivity;
román Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) – hrdinka je hříčkou vlastních sklonů
a vrozených chyb, výsledek vlivu prostředí a dědičnosti, zbavena vlastní svobodné vůle
románový cyklus Rougon–Macquartové (Les Rougon-Macquart), podtitul
„Přírodovědný a sociální dějepis jedné rodiny za 2. císařství“ např.
Román Břicho Paříže (Le Ventre de Paris)
Román Zabiják (LÁssomoir)– z prostředí pařížských krčem, vliv alkoholu na morální
svědomí, kritický tón.
Román Germinal – z prostředí hornické stávky.
Romány Nana, Lidská bestie (La Bête humanine) – obraz vysoké společnosti a polosvěta.
Nana = těžký osud prostititky, Lidská bestie – temné pudy ovládající člověka,
psychologická sonda do nitra jednoho strojvůdce.
166
Zolův Zabiják líčí vražedné následky alkoholismu. Popisuje především dělníky a nejnižší
vrstvy francouzské společnosti. Venkovanka Gervaisa přichází se svým přítelem Lentierem
do Paříže. Po Lentierově odchodu se provdá za klempíře Coupeaua. Sama pracuje jako
pradlena. Jednou se stane Coupeauovi úraz a způsobí mu dlouhodobé zdravotní potíže.
Muž začíná pít a propadne alkoholu, který jej zahubí. Gervaisa propadne pití také, jelikož
nevidí východisko ze svých problémů. Podílí se na tom i její dvera Nana, která se živí
prostitucí.
ANATOLE FRANCE (1844-1924), vl. jm. Francois-Anatole Thibault)
Básník, prozaik, kritik a esejista, syn pařížského knihkupce.
První básnické pokusy byly ovlivněny parnasismem.
Sbírka Pozlacené básně (Les Poèmes dorés).
Prvním úspěšným dílem se stal román Zločin Silvestra Bonarda (Le Crime de Sylvestre
Bonard), kde se ukázal jako perfektní stylista.
Zpočátku se stavěl proti Zolovi a symbolistům, později se Zolou bojoval za rehabilitaci
francouzského důstojníka židovského původu Alfreda Dreyfuse, obžalovaného za velezradu
kvůli domnělé spolupráci s Němci. Na přelomu 19. a 20. století se zapojoval do
společenského dění a bojoval za socialistické ideály. Jejho literární dílo není přesně
zařaditelné, neboť má široký záběr od úsměvného vyprávění, přes ironickou a satirickou
kritiku tehdejších poměrů ve Francii v tradicích antické a osvícenské filozofie. Bojoval za
vítězství levicových stran a za odluku státu od církve. Byl velice zcestovalý. Předsedal na
schůzích francouzské komunistické strany.
Další významná díla:
Historie naší doby (Histoire contemporaine)
Ostrov tučňáků (L Íle des pinquins)
Bohové žízní (Les Dieux ont soif)
Vzpoura andělů (La Révolte des angel)
Život Jany z Arku (La Vie de Jeane dÁrc)
Aurelian
V posledních dílech je cítit jeho zklamání tehdejší měšťáckou společností, která ztrácela míru
a smysl pro důstojnost. Psal náznakovým impresionistickým stylem.
167
16. 3. Anglická literatura
CHARLES DICKENS (1812–1870)
Přední představitel kritického realismu.
– kritika sociální nespravedlnosti, obraz osudů nešťastných dětí bez domova
a rodiny (vlastní životní zkušenost)
Romány:
Oliver Twist – líčí otřesné výjevy ze života londýnského podsvětí, mladý chlapec Oliver
se učí ve zlodějské bandě krást.
David Copperfield – pocity ponížení a odporu. Jeho otec posloužil jako prototyp pro
jednu z postav.
Malá Dorritka (Little Dorrit)- příběh z vězení pro dlužníky (Dickens jako malé dítě toto
prostředí zažil na vlastní kůži).
Román Mikuláš Nickleby (Nicholas Nickleby)- vycházel v časopise na pokračování,
podobně jako Olivek Twist.
–
vrcholný román Kronika Pickwickova klubu (The Posthumou Paper of
the Pickwick Club) – široký obraz soudobé Anglie, kritický postoj k jejím
institucím, úsměvný humor;
–
dva vynikající typy: Samuel Pickwick – v jádru dobrý člověk, ale
maloměšťák, trpí přehnanou představou o vlastní důležitosti; stále něco
předstírá, navenek je strojený, nepřirozený, tím směšný, autorem jemně
ironizovaný; původně komická figurka se mění v charakterního hrdinu ×
Samuel Pickwick – vyniká lidovým vtipem a přirozeným humorem;
lidový jazyk; realistický román humoristický.
„ Nikdy není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.“
CHARLES DICKENS
WILLIAM MAKEPEACE THACKERAY (1811–1863)
romanopisec,
kritičtější,
výsměšnější
pohled
na
anglickou
společnost
Kniha o snobech (The Book of Snobs) – o kariérismu a hlouposti, o přetvářce, pokrytectví
a podlézavosti. Ironická paralela mezi světem lordů a světem lotrů.
Paměti Barryho Lyndona (The Lucko f Berry Lyndon) –postavy vznešených podvodníků
a falešných hrýčů. Je smazána hranice mezi zločineckým podsvětím a vznešenou
společností.
Vrcholné dílo: Trh marnosti (Vanity Fair) – román bez hrdiny, podávající široký obraz
soudobé anglické společnosti (podnikavá a mazaná Becky a dobrosrdečná přítelkyně
Amélie)
168
16. 4. Ruská literatura
Odraz carského samoděržaví, sociálních konfliktů, touhy po svobodě
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (1809–1852)
 realismus spjatý s romantismem
Úspěšná prvotina Večery na dědince nedaleko Dikaňky (Večera na chutore bliz
Dikaňki).
Sborník novel Mirhorod (Mirgorod) – 4 povídky. Nejznámějším příběhem je Taras
Bulba o boji ukrajinského kozáka (zhudebněno L. Janáčkem). Pro Tarase Bulbu
neexistuje nic než vědomí zodpovědnosti za osud národa. Vlastní rukou zabíjí syna
Andreje , který zradil vlast pro lásku k Polce. Hrdině snáší krutou popravu druhého syna
Ostapa a nakonec podstupuje smrt vlastní.
Satirická komedie Revizor – kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti,
omezenosti, pokrytectví; protiklad omezeného vládce malého města, pokrytce (= policejní
direktor) a podvodníka, vychytralého prospěcháře, který se vydává za revizora (=
Chlestakov)
Do městečka má přijet revizor, což zcela vyvede z rovnováhy zdejší úředníky, protože si
neplní své povinnosti a jsou náchylní k úplatkům. Revizora si spletou s petrohradským
povalečem Chlestakovem, jemuž záměna vyhovuje. Společně s vypočítavým sluhou Osipem
si Chlestakov podmaňuje městské úředníky. Dostane se také do rodiny místního hejtmana,
jemuž chce svést ženu a pak požádá o ruku jeho dceru. Chlestakov z města odjíždí
a občané se dozvídají, že se jednalo o podvod, neboť přijíždí skutečný revizor.
Román Mrtvé duše (Mjortvyje duši) – otřesné svědectví o nevolnickém Rusku,
o statkářích; hlavní hrdina statkář Čičikov zbohatl kupováním ”mrtvých duší” (nevolníků),
za něž zdarma získával půdu v méně zalidněné oblasti.
Komedie Ženitba (Ženba)- proti byrokratismu, peněžní morálce a maloměšťáctví.
„ Svini vleze štěstí samo do rypáku.“
N. V. GOGOL
169
IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV (1818–1883)
Ruský romanopisec, studoval v Berlíně filozofii a klasickou filologii, procestoval mnoho
zemí.
Povídkové pásmo Lovcovy zápisky (Zapiski ochotnika) – rámcové postavy: autor – lovec
a jeho průvodce Jermolaj; obrazy ruské přírody a života na venkově, kritika nevolnictví;
řetěz scén ze života statkářů a nevolníků
Román Otcové a děti (Otcy i děti) – střetnutí dvou generací, rozvrstvení ruské statkářské
společnosti. Obsahuje rysy psychologické literatury a zobrazuje rozpor pohledu na
společenský vývoj v Rusku.
Román Šlechtické hnízdo (Dvorjanskoje gnězdo)řeší palčivé otázky společenského života.
Román Jarní vody (Vešnije vody) – milostná zápletka, zfilmován..
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (1828–1910)
Spisovatel a filozof, šlechtic, narozen v Jasné Polaně, prosazování postoje neprotivit se
násilí (něprotivlenija zlu nasilijem), charitativní a pedagogická činnost. V Jasné Polaně
založil školu pro rolnické děti a sám v ní vyučoval.
Povídky Sevastopolské povídky (Sevastopolskije rasskazy) – zachycení hrůz Krymské
války.
Historický román – epopej Vojna a mír (4dílný) (Vojna i mir) – z doby napoleonských
válek; bohatá galerie postav ze všech vrstev společnosti (téměř 250); bitva u Slavkova,
tažení na Moskvu, Napoleonův ústup; hlavní postavy: Pierre Bezuchov – názory autorovy
(hledá smysl života) × šlechtic Andrej Bolkonský; Nataša Rostová, z historických postav
Kutuzov, Napoleon
Psychologický román Anna Karenina – dva milostné rodinné osudy: vášnivá láska
A. Kareniny k mladému důstojníku Vronskému, končící sebevraždou × milostné štěstí
manželů Levinových; hluboká analýza citových a duševních stavů člověka, psychologie
lásky
Próza Kreutzerova sonáta (Krejcerova sonata)- řešení společenských problémů.
Hra Živá mrtvola (Živoj trup) – odsouzení nelidských principů zaostalého vesnického
života.
Román Vzkříšení (Voskresenije)- Odsouzení buržoazní společnosti a morálky.
„ Ze všeho nejvíce mluví ten, kdo nemá co říci.“
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ
170
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ (1821–1881)
Ruský spisovatel, původně byl vojenským inženýrem. Odsouzen vojenským soudem
k smrti za účast v hnutí petraševců, trest mu pak byl změněn na žalář na Sibiři. Zážitky
z káznice ovlivnily jeho život i tvorbu. Zrodily v něm soucit s lidským utrpením. Ve svých
románech zachytil všechny vrstvy společnosti, lidi s duševními poruchami a vášněmi,
zločince, revolucionáře i prostitutky.
Román Zločin a trest (Prestuplenije i nakazanie) – studie o lidském svědomí; hlavní
hrdina – chudý petrohradský student Rodion Raskolnikov musí pro nedostatek prostředků
přerušit studia; pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, po těžkém vnitřním boji se
přiznal (úvaha – zda silný jedinec má právo zabít člověka, i když je to bezcenný ničema);
využití vnitřního monologu (výčitky, úvahy); realistický filozofický román
„ Největší štěstí je, když člověk ví, proč je nešťasten.“
F. M. DOSTOJEVSKIJ
Román Bratři Karamazovi (Bratja Karamazovy) –otcovražda a hledání viníka mezi třemi
syny.
Statkář Karamazov je otcem čtyř synů. Má ty nejhorší vlastnosti, a proto jej synové
nenávidí. Jedním je duševně labilní Dmitrij, další je racionalista Ivan, hloubavý Aljoša
a zlý Smerďakov. Ten otce nenávidí nejvíce. Pochází z nemanželského vztahu se služkou
Jelizavetou Smrdutou. Právě Smerďakov otce zabije. Po svém strašném činu dostane
epileptický záchvat. Z vraždy je obviněn Dmitrij. Ten se obvinění nevzpírá a odchází na
Sibiř se svou milovanou Brusenkou, o niž se jeho otec také pokoušel. Smerďakov se sice
přizná k vraždě, ale nakonec spáchá sebevraždu. Autor se zde zabývá otázkou osudu, viny,
tíhy svědomí, lidské zodpovědnosti, citů a pokání.
Román Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za
idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními)
Zápisky z Mrtvého domu (Zapiski iz mjortogo doma)- pozornost věnuje lidskému
utrpení. Dílo bylo zhudebněno jako opera Leošem Janáčkem.
Román Běsové (Běsy)- napsáno podle skutečného příběhu revolucionáře Něčajeva, který
připravoval povstání a dal zavraždit studenta Ivanova, protože neuposlechl jeho příkazu..
Objevuje se zde kritika radikálního revolučního hnutí. Klade si otázku, odkud se berou
radikální revolucionáři a jak získávají své stoupence.
Dostojevskij bránil humánní ideály,viděl dobře zlo soudobého společenského zřízení, bál
se však radikálního převratu. Vyzýval k mravní obrodě člověka v duchu křesťanských
ideálů.
171
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV (1860–1904)
– zakladatel lyrického a psychologického dramatu
Lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos,
jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost
i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské
společnosti, naznačeny perspektivy šťastného života
–
např. drama Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad;
– autorova účast s lidským osudem, pochopení pro smutek; různé vrstvy
ruské inteligence – rozčarování životem, diskuse o lepším světě
–
humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku, např.
Pavilon č. 6
Strýček Váňa spravuje vesnický statek, kam přijíždí profesor Serebrjakov se svou ženou
Jelenou. Váňa (vlastním jménem Vojnickij) byl bratrem profesorovy první ženy.I jemu
učaruje Jelenina krása, přestože se jedná o nudnou ženu. Vojnickému dochází, jak svůj
život zbytečně promrhal. Mezi profesorem a Vojnickým dojde ke konfliktu, když se Vojnický
dozví, že profesor chce prodal statek, který Vojnický spravuje. Serebrjakov s Jelenou
odjíždí a statek zůstává takový, jako byl předtím. Čechov se zabývá naplněním lidského
života a obětováním se pro druhé.
„ Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy“
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV
16. 5. Polská literatura
HENRYK SIENKIEWICZ (1846–1916)
Autor historických románů, pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny.
– historické romány Křižáci (Krzyzacy) -boje Poláků proti křižákům zač. 15. stol., bitva u
Grünwaldu.
– trilogie Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem), Potopa (Potop), Pan Wołodyjowski
(boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. stol.; milostný motiv: tragická láska
Zbyška z Bogdanče k Danušce, dceři Juranda ze Spychova)
– román Quo vadis (ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů)
172
BOLESŁAW PRUS (1847–1912)
– historický román Farao (boj egyptského vládce Ramsese XIII. s církví o moc)
– román Loutka (rozkvět a úpadek liberálního varšavského měšťanstva)
16. 6. Severská literatura
HENRIK IBSEN (1828–1906)
norský dramatik
–
romanticko-realistická dramatická báseň Peer Gynt – název podle
populární postavy norských pohádek, fantasty, rváče a dobrodruha, je
neschopen zmáhat překážky, sní a promarní vše, i lásku Solvejžinu;
prolínání pohádkového světa s filozofickými úvahami o životě. Autor
vyzdvihuje moc lásky a víry v ní a rovněž i význam rodiny.
–
dramata s naturalistickými rysy – Divoká kachna, Hedda Gablerová
–
dramata ze současnosti – Nora, Nepřítel lidu (En folkefiende), Opory
společnosti (Samfundets stötter) –kritika měšťácké morálky, Stavitel
Solness (Byggmester Solness)- pesimismus a rozčarování.
AUGUST STRINDBERG (1849–1912)
švédský prozaik a dramatik
–
román Červený pokoj (Röda rummet) –kritika společnosti.
SELMA LAGERLÖFOVÁ (1858–1940)
švédská prozaička, nositelka Nobelovy ceny
2dílný román Gösta Berling o dobrém, ale lehkomyslném člověku.
173
HANS CHRISTIAN ANDERSEN (1805–1875)
dánský prozaik, pohádkář
–
Pohádka mého života (Mit Lyvs eventyr) –vzpomínková próza, vlastní
osudy
– Malá mořská víla
16. 7. Americká literatura
MARK TWAIN (1835–1910)
novinář a humorista;, vl. jm. Samuel Lenghorn Clemens.. Byl literárním samoukem.
Jeden čas byl lodivodem na Mississippi. Vystřídal řadu zaměstnání.
Prózy:
Princ a chuďas ( The Prince and the Pauper)
Život na Mississippi (Life on Mississippi)
Satirický román Pozlacený věk (The Gilded Age)
–
romány Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer)
a Dobrodružství Huckleberryho Finna (The Adventures of Huckleberry
Finn)– zážitky z dětství, kritika maloměstského života; využití
hovorového jazyka
„ Ženy, které nejsou pyšné na své šaty, bývají pyšné na to, že nejsou pyšné na své šaty.“
„ Láska je to, čemu se po svatbě řílá omyl.“
MARK TWAIN
174
16. 8. 1. Česká literatura 60.a 70. let 19. století
a)
po porážce revoluce 1848; období Bachova absolutismu policejní opatření,
persekuce, významné osobnosti umlčeny (žaláře, vyhnanství – Havlíček, Sabina, Frič),
specializace na vědeckou práci – Palacký, Šafařík; v 50. letech zemřeli Kollár,
Čelakovský, Havlíček, Tyl
b) nová politická situace – od vydání Říjnového diplomu 1860 (slib konstituce),
hospodářský vzestup českého měšťanstva; rozštěpení národní strany na staročechy
(Rieger, Palacký) a mladočechy (Sladkovský, Grégr); neúspěch politických nadějí
české buržoazie r. 1867 (rakousko-uherské vyrovnání)
c) rozkvět kultury: vznik Sokola (M. Tyrš), pěveckého spolku Hlahol, Umělecké besedy
(centrum umělců);
1862 otevřeno Prozatímní divadlo (1864 k výročí Shakespearovu uveden cyklus jeho her),
1868 položen základní kámen k Národnímu divadlu (sbírky pod heslem Národ sobě) =
národní manifestace kulturní a politická, projev síly národa; architekt Josef Zítek, malíři
Mikoláš Aleš (cyklus Má vlast), Frant. Ženíšek, Václav Brožík, Vojtěch Hynais
(opona), sochaři Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch aj., hudební skladatelé
Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich; divadlo dostavěno 1881, požár,
znovu otevřeno 1883 (vždy Smetanovou Libuší)
d) nástup nové literární generace = májovci
almanach Máj (1858) – název ze sympatií k Máchovi; redaktor Josef Barák; Jan Neruda,
Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Adolf Heyduk, Václav Šolc, Rudolf Mayer; vrstevníci
májovců: Gustav Pfleger-Moravský, Jakub Arbes;
ze starší generace přispěli do almanachu Sabina (buřič, revolucionář), Němcová (úsilí o
realismus), Erben (lidovost)
zásady májovců
svou tvorbou bojovali proti útisku sociálnímu i národnostnímu (zájem o přítomnost)
lidovost (tvorba pro lid a o něm)
realismus (pravdivý obraz skutečnosti)
úsilí povznést českou literaturu na světovou úroveň (”dohánění Evropy”)
175
16. 8. 1. 1. Poezie
JAN NERUDA (1834–1891)
Praha (Malá Strana); studium práv a filozofie; cesty – Paříž, Balkán, Egypt aj.
- novinář – redaktor Národních listů (bystrý pozorovatel života a lidí, dobrý psycholog
první tvůrce fejetonů u nás
- kritik (literární a divadelní)
- básník – 6 básnických sbírek
- prozaik
Dílo
sb. Hřbitovní kvítí – pesimismus, skepse (vliv národní situace, básníkovy chudoby
a nešťastné lásky); písně soucitu (odlišnost od prvotiny Hálkovy)
sb. Knihy veršů – trojdílný soubor:
1. část – básně epické, zvl. sociální balady, např. Dědova mísa (vnuk poučil otce, že se
chová k starci bezcitně); Před fortnou milosrdných = epická báseň se sociální
tematikou; forma starcova monologu (k vnukovi) – o chudobě, která vede k bezcitnosti
2. část – básně lyrické: cyklus Otci, Matičce, Anně
rozdílnost autorova vztahu k otci a matce (hluboce citový vztah)
3. část – básně příležitostné, např. Vším jsem byl rád – tzv. bilanční báseň, zamyšlení nad
dosavadním životem zklamání, ale i vítězství, básníkova spokojenost, jasnější životní
nálada – viz refrén:
”... a čím jsem byl, tím jsem byl rád”
sb. Písně kosmické (o vztahu člověka a kosmu), optimistická perspektiva, vliv vědeckých
poznatků a technického pokroku; např.:
báseň č. 1 Letní ty noci zářivá – zlidštění vesmíru, jeho velikost a nekonečnost, hymnické
ódy, expresivní využití zdrobnělin (měsíček – tatíček, hvězdičky – dětičky); dějství
kosmické a lidské;
báseň č. 13 Také to Slunce ohnivé – oslava mateřské lásky jako vesmírného principu
báseň č. 21 A mluví člověk – cesta lidí od bezmoci k vítězství (poznání vesmíru); víra v
schopnosti člověka a lidského rozumu, v sílu národa; motiv lva v závěru jako metafora
”My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!”
báseň Vzhůru již hlavu, národe – vlastenecká výzva do boje proti malosti; povzbudivá
síla pro malý národ plyne z kosmu:
”Viz: jsou tam (ve vesmíru) i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!” –
”... bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!”
176
sb. Balady a romance – vrchol lidovosti;
moto: ”Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat
z úst jak lidu roste”
Útvar balady a romance autor osobitým způsobem přetváří lyrickoepické básně dějového
významu nebo úvahové; opouští tradiční nadpřirozené náměty, příklon k motivům ze
života (lidské vztahy);
náměty:
biblické a legendární (většina), s humornou nebo sociální pointou; prostředí české
vesnice, např. Romance štědrovečerní, Balada rajská, Balada májová
národní – láska k lidu a české zemi (Balada česká), pokus o charakteristiku českého
člověka a národa – paralela s vínem (Romance o Karlu IV.), obraz radostné nálady
(Romance o jaře 1848)
tragické lidské osudy – Balada dětská (smrt v podobě hravého dítěte), Balada horská
(naivní víra dítěte, že bylinami lze zacelit Kristovy rány)
balady staršího typu (vina a trest), např. Romance helgolandská, Balada stará –
stará
sb. Prosté motivy – intimní a přírodní lyrika; 4 oddíly (Jarní, Letní, Podzimní, Zimní) proměny přírody paralelou s proměnami v životě lidském; tón lidové poezie
sb. Zpěvy páteční – vydána posmrtně (Vrchlickým) – národní a vlastenecká lyrika; víra v
slavnou budoucnost národa; forma – žalozpěvy a hymny na téma národního utrpení a
odboje (tradiční motivy – láska a bolest, lev, kalich); b. Láska – autorův vřelý vztah k
národu, b. Jen dál – výzva k činům (viz refrén – bojové heslo pronášeno v různých
obměnách); základní obraz moře (lidstvo) umělecky v básni rozvíjen
– prozaik
fejetony a novinářské prózy (asi 2000), otiskovány pod značkou D; zajímavá aktuální
témata, živý jazyk; soubory fejetonů (i cestopisných):
Různí lidé, Studie krátké a kratší, Žerty hravé a dravé, Menší cesty, Obrazy z ciziny
povídky
soubor Arabesky – črty z prostředí Prahy; kritika společnosti i sebeironie (Byl darebákem)
Trhani – povídka o životě dělníků pracujících na stavbě železnice; tragické osudy
Povídky malostranské – vrcholný soubor (13 próz) o životě Malé Strany z dob Nerudova
mládí; pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života;
zdánlivě idyla, ve skutečnosti tragické události, tón vážný i humorný, řešení tragické i
smírné; příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář aj.) nebo chudina,
žebráci (Vojtíšek); autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo),
převaha vypravování v ich-formě; autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s
některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve
Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě); mnohé postavy podivínské
(povídka Hastrman, Doktor Kazisvět aj.)
p. Týden v tichém domě – osudy obyvatel městského činžáku; maloměšťáci s předsudky,
pokrytectvím, zištností, morální zchátralostí (rodina Ebrových) i chudina (Žanynka,
mládenec);
177
forma próz: povídka (Týden v tichém domě), novela (Doktor Kazisvět, Hastrman), dopis
(Psáno o letošních dušičkách), deník, zápisník (Figurky)
kompoziční podobnost novel:
detailní popis a charakteristika postav na začátku, vysvětlení přezdívek, pak příběh s úvodní
větou o počasí, překvapivý závěr
Nerudův přínos:
po Máchovi opět velký básník – spojil světovost s češstvím, osobní postoj se
společenským a národním
tvůrce sociální balady
rozsáhlé spektrum lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová)
vynikající fejetonista
novátor české prózy – umění vypravěčské, charakterizační a popisné; lidovost a
demokratismus
zájem o městské prostředí a nižší společenské vrstvy
život zobrazen bez idealizace, realisticky; často satirický nebo ironický pohled
rozmanitost forem
jazyk plní funkci charakterizační a odpovídá i tematické rovině
Povídky malostranské (1878)
sbírka povídek (13), původně vydávané časopisecky
1.
Malá Strana v Praze z dob Nerudova mládí (1. pol. 19. stol.) autobiografické rysy
2.
obraz svérázného a neproměnného, strnulého způsobu života Malé Strany; v popředí typické
postavy, a to příslušníci drobné buržoazie, živnostníků nebo chudiny (žebráci); nechuť ke
změnám, události a konflikty; zájem o městské prostředí
3.
Týden v Tichém domě – úvodní, nejrozsáhlejší povídka, život obyvatel měšťanského domu –
hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu pro
zápisky, v nichž posuzoval spoluúředníky, a napsal článek do novin; rodina domácího Ebera
(šijí vojenské prádlo na výdělek, maloměšťácké chování); starý mládenec doktor Loukota;
pohřeb staré panny Žanýnky, svatba Josefinky a strojmistra Bavoráka
Pan Ryšánek a pan Schlegl – nepřátelství bývalých přátel (kvůli lásce k jedné ženě, jež si vzala
pana Schlegla, ale po porodu zemřela); sedávali 11 let u téhož stolu v hospodě, ale
nepromluvili; usmíření až po dlouhé nemoci pana Ryšánka
Přivedla žebráka na mizinu – o žebráku Vojtíškovi, který byl znám po celé Malé Straně; za to,
že odmítl žebračku ”babu miliónovou”, ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý; lidé si ho
proto přestali všímat, nic mu nedávali; nalezli ho pak zmrzlého
O měkkém srdci paní Rusky – chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat, až jí to policie
zakázala
Večerní šplechty – rozhovory studentů na střeše domu v Ostruhové ulici; postava autora
(Hovora)
Doktor Kazisvět – příběh lékaře Heriberta, samotáře, který nikoho nechtěl léčit; při pohřbu
rady Schepelera náhodou zjistil, že není mrtvý, a zachránil ho, ale zkazil radost dědiců i vdovy
(viz přezdívka a titul); lidé ho obdivovali, ale on je dál odmítal a neléčil
178
Hastrman – příběh pana Rybáře (přezdívka podle zeleného fráčku), který má sbírku domnělých
drahokamů (ve skutečnosti polodrahokamů); když pozná svůj omyl, je zoufalý, že ztratí přízeň
svých blízkých; je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez bohatství
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a zřídil
krámek; nikdo však od něho nechtěl kupovat (je cizí, mouka je prý cítit kouřem); spáchal
sebevraždu
U tří lilií – romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) – o dívce, jež v hospodě
tančí; dostává zprávu, že jí zemřela matka, ale pokračuje dál v zábavě; lidská otrlost, kterou
nepohne ani smrt
Svatováclavská mše – vzpomínka autora na mládí; nechal se zavřít na noc do
svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda sv. Václav bude o půlnoci sloužit mši, ale
všecko zaspal
Jak to přišlo ... – příběh z dětství, kdy se s kamarády domluvil, že zničí Rakousko; utvořili tajný
spolek, vypracovali tajný plán dobytí Prahy, koupili si pistoli a všechny peníze dali hokynáři
Pohorákovi na střelný prach; ten peníze propil, a tak zachránil Rakousko
Psáno o letošních Dušičkách – o tlusté slečně Máry, která zůstala starou pannou; kdysi jí
písemně vyznali z žertu lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili (prý z
vzájemné ohleduplnosti); Máry jim oběma na Dušičky dává na hrob věnec
Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a přestěhuje se na
Malou Stranu, aby mohl studovat. Ale lidé v domě – figurky – jsou tak zajímaví, že ho
rozptylují. Bydlí u záletné konduktérky, je vyzván nadporučíkem, kerý za ní chodí, na souboj a
obstojí v něm, žije tu malíř Augusta, jeho manželka, která šišlá, když mají peníze, Provazník
píšící škodolibě anonymní dopisy atd.
4.
realistický obraz života, kritika maloměšťáctví a jeho projevů (nadřazenost, pokrytectví,
vypočítavost, touha po majetku, pomluvy, lidská lhostejnost – příčiny tragédií); bez idealizace
některé povídky laděny vážně, jiné humorně až satiricky; buď líčena řada postav nebo jen jedna
scéna; úsměvná ironie
postavy středních městských vrstev, podivíni nebo žebráci
5.
forma – převaha povídek, ale i novely (Hastrman, Doktor Kazisvět), využití formy dopisu
(Psáno ...), deníku a zápisníku (Figurky); umění vypravěčské a charakterizační i popisné;
podobná kompozice obou novel (od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o
počasí, pak následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku; překvapivý závěr a doklad osobního
vztahu autora k postavám; autobiografické rysy
jazyk – lidový, prostý i nespisovný lidovost, funkce charakterizační
VÍTĚZSLAV HÁLEK (1835–1874)
Mělnicko; venkov; Nerudův přítel; studium filozofie
Dílo
novinář: Národní listy
organizátor kulturního života (Umělecká beseda)
básník
– zpoč. vliv Máchy a Byrona lyrickoepická báseň Alfred
– epika – sb. Pohádky z naší vesnice (sociálně-kritický postoj)
179
– lyrika – sb. Večerní písně – optimismus a radost ze života (× Nerudův pesimismus);
lehká, zpěvná forma; prosté, citové verše; inspirace: šťastná láska, vztah k přírodě;
lyrika:
osobní, intimní, milostná (láska k ženě), např. básně X, XVIII – oslava pozemské lásky,
přírodní motivy, náboženský motiv (modlitba, sepjaté ruce)
přírodní (harmonie v přírodě vzorem pro člověka), např. báseň I – Přilítlo jaro zdaleka
(jarní příroda, vnímaná všemi smysly)
společenská (oslava národa a umění, odpovědnost umělce ve společnosti), např. básně
LI – Kdo v zlaté struny zahrát zná, LXI – Nekamenujte proroky (umělec, básník =
mluvčí národa, prorok)
sb. V přírodě – obraz rodného kraje, symbolický význam: harmonie, klid × lidská
společnost plná rozporů
prozaik – povídkář
témata:
vztahy rodičů a dětí, výměnkářská otázka: p. Na vejminku
touha po majetku; zatvrzelost a neústupnost vesnických lidí; peníze určují lidské vztahy:
p. Muzikantská Liduška (o lásce, které rodiče nepřáli)
sociální struktura vesnice, vztahy mezi lidmi – p. Na statku a v chaloupce – kontrastní
prostředí: blahobyt × chudoba, sedlák Líska × Jíra a Lenka, rozvrácená rodina ×
spokojenost a lidské štěstí
Muzikantská Liduška (1861)
povídka s venkovskou tematikou
1.
vesnice, polovina 19. stol.
2.
láska Lidušky k Toníkovi, ale rodiči donucena k sňatku s bohatým sedlákem; příprava svatby,
Toník v domnění, že ho Liduška zradila, před obřadem od muzikantů utekl; Liduška před
oltářem svého vnucovaného ženicha odmítla, utekla z kostela, marně Toníka hledala na všech
vesnických muzikách; neštěstím zešílela přezdívka ”muzikantská” Liduška
3.
Liduška, dcera Staňkových, nejkrásnější ze vsi, věrná Toníkovi, ale nedovedla se vzepřít
rodičům
Toník, chudý vesnický muzikant, zoufalý nad svým osudem
bohatý sedlák Krejza – vyhovoval představám Liduščiných rodičů jako její ženich
4.
individuální tragédie – kritika chorobné touhy po penězích; majetek ničí mezilidské vztahy a
lidské štěstí
(Hálkovo úsilí přispět k mravní obrodě českého venkova)
5.
prostý, srozumitelný jazyk
180
ADOLF HEYDUK (1835–1923)
– básník,nadšený stoupenec československé vzájemnosti. napsal přes 60 sbírek přírodní,
vlastenecké
i
osobní
lyriky.
Citové
vyznání
ke
Slovensku.
– sb. Cimbál a husle – vztah k Slovensku; inspirace slovenskými lidovými
písněmi, oslava podtatranské přírody
16. 8. 1. 2. Próza
Úsilí o současný společenský román i o témata historická
venkovská próza:
KAROLÍNA SVĚTLÁ (1830–1899) (vl. jm. Johanna Rottová). Umělecké jméno přijala
podle rodiště svého manžela v Podještědí. Pocházela z patricijské rodiny.
Autorka povídek a románů; příběhy emancipovaných ženských hrdinek – vzory pro národní
společnost (dovedou se zříci osobního štěstí a obětovat se)
– tzv. ještědské romány – vrchol tvorby, 5 příběhů žen, prožívajících konflikt mezi láskou
a mravní povinností; v závěru vítězství odpovědnosti; úsilí o realismus, ale ještě prvky
romantismu:
– romány Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina, Nemodlenec
– povídka Hubička – o lásce Vendulky a Lukáše; v úpravě Elišky Krásnohorské libretem
k Smetanově stejnojmenné opeře
– povídka Černý Petříček – z pražského prostředí z dob mládí autorky
– román s historickou tematikou (z doby josefinské) Zvonečková královna.
Kříž u potoka.
Příběh vypravuje o prokletí rodu Potockých a velké lásce, která toto prokletí zničila.
Mladá Evička, sirotek vyrůstající ve mlýně Dolanských, si často chodívala sedat na
kamennou mohylu. Dozvěděla se, že se zde staly dvě vraždy, za nimiž stál nejstarší bratr
Potocký. Donutil ke svatbě Józu Kobosilovou, dal jí napít čarovného lektvaru, aby získal
její lásku. Józa se však pomátla a spáchala sebevraždu. Zůstalo po ní narozené dítě.
Evička se ze zvědavosti vydává na statek Potockých, kde žijí bratři Ambrož a Štěpán. Nad
nimi visí věštba nešťansného manželství. Evička se však prokletí nebojí a provdá se za
Štěpána. S pomocí Ambrože, který zemřel při rvačce, aby ochránil bratra před intrikami
venkovských boháčů, je prokletí rodu Potockých zlomeno.
181
Vesnický román
Antoš Jírovec odchází z hor na rychtářův statek do služby. Po smrti rychtáře se rychtářka
do všemi oblébeného Jírovce zamiluje a vezme si ho za muže, přestože je o deset let starší.
Manželství se zdá být klidné, jenže po čase začne rychtářka nesmyslně žárlit. Její chování
vlastně vypudí manžela z domu. Po čase se Jírovec vrátí zpět, ale zamiluje se do
rychtářčiny služebné Sylvy, která se starala po jeho odchodu o jeho dvě děti a měla je jako
za vlastní. Korovcova matka mu však tento sňatek nepovolí. Proto zůstane Jírovec se svými
syny v horské chaloupce sám. Vesnický román řeší nárok jedince na vlastní štěstí a citovou
svobodu.
Jádrem jejích románů je vždy dramaticky vzrušený a eticky významný příběh řešící
konflikt morálky, tradic a osobního štěstí. Mezi Světlou a Nerudou došlo k citovému
vzplanutí, oba si vyměnili spoustu milostných dopisů. Světlá však nedovolila Nerudovi
překročit meze přátelství. Rozhodla se přinést oběti ve prospěch nadosobního mravního
ideálu celou svou literární tvorbou.
sociální román:
GUSTAV PFLEGER – MORAVSKÝ (1833–1875)
román Z malého světa – obraz života pražských dělníků (rozbíjení strojů 1844,
dělnické bouře); sociální i národnostní konflikty (čeští dělníci, německý továrník);
romantické motivy, úsilí o realismus.
Jeho hrdinové, pojatí autobiograficky, ztělesňují autorovy citové problémy
a společenské představy. Většinou to bývají zklamaní osamělí jedinci, kteří se marně
pokoušejí vymanit z prostředí, v němž žijí.
Román Ztracený život – hlavní postavou je revolucionář Olšovský (připomíná J. V.
Friče). Na pozadí bachovské perzekuce je řešen politický konflikt, zda zvolit radikální
revoluční řešení či umírněný postup.
Román Paní fabrikantová – o tragické milostné vášni provdané ženy a matky, která
zachraňuje svou čest sebevraždou.
JAKUB ARBES (1840–1914)
Spisovatel, novinář, autor literárního útvaru romaneta, zájem o sociální problémy,
redaktorem Národních listů. Pro své názory byl často vyšetřován policií a vězněn.
– román Kandidáti existence – pokus pomoci dělnictvu (vliv utopického socialismu)
– román Štrajchpudlíci – o tiskařských dělnících z pražských barvíren kartounů
– tvůrce romaneta = próza nevelká rozsahem, s dramatickým a dobrodružným,
fantastickým dějem a výraznou pointou; zdánlivé záhady vysvětleny logicky, vědecky
např.
Newtonův mozek – o stroji rychlejším než světelný paprsek; zpětný pohled (cesta do
minulosti plné bojů) protiválečné zaměření
Svatý Xaverius – o domnělé záhadě obrazu v malostranském kostele sv. Mikuláše
182
Charakteristickým rysem Arbesových romanet je jejich autobiografičnost, radikální sociální
názor, racionalismus a filozofický determinismus.
Román Moderní upíři – jedinec se může obohacovat jen vykořisťováním jiných.
16. 8. 2. Česká literatura 80. a 90. let 19. století
Další vzrůst hospodářské moci českého měšťanstva, ale spory o českou národní orientaci
mezi staročechy (pasívní opozice) a mladočechy (aktivita) v boji státoprávním; vznik
Českoslovanské sociální demokracie (1878) – boj o rovné volební právo; rozmach
národního hnutí v celé Evropě
1) Poezie
formování dvou literárních skupin nové generace, návaznost na májovce:
a) ruchovci – tzv. škola národní (S. Čech, E. Krásnohorská, dočasně J. V. Sládek ad.);
1868 almanach Ruch (na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu);
časopis Osvěta;
v tvorbě:
v popředí ideje národního obrození; bojové, vřelé vlastenectví, důraz na domácí tradice (ot.
Národní a sociální), slovanství, historismus, zájem o venkov; dominantní postavení
poezie (lyrika vlastenecká, úvahová, národní)
b) lumírovci – tzv. škola kosmopolitní (J. V. Sládek, J. Vrchlický, J. Zeyer); časopis
Lumír, od r. 1877 redigovaný Sládkem;
v tvorbě: úsilí povznést českou literaturu na světovou úroveň, vliv myšlenkových proudů
cizích; původní tvorba i překlady; požadavek umělecké svobody; nové formy; poezie
lyrická (zvl. Intimní)
2) Próza
rozkvět románu historického (A. Jirásek, V. B. Třebízský, Z. Winter) a venkovského
(K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek, J. Holeček); metoda kritického realismu
h) Drama
obraz minulosti (A. Jirásek); současná vesnice (L. Stroupežnický, bratři V. a A. Mrštíkové,
G. Preissová)
183
Významné osobnosti:
SVATOPLUK ČECH (1846–1908)
Benešovsko; básník i prozaik (satirik a fejetonista), novinář; ruchovec, vlastenectví;
cesty do ciziny (Dánsko, Kavkaz)
Dílo
i) epika – epopeje
historická témata – z husitství (Husita na Baltu, Žižka), z pobělohorské doby (Václav
z Michalovic)
venkovská témata:
Ve stínu lípy – oslava českého kraje, rodné země; 7 veršovaných veselých i smutných
příběhů, které si vyprávějí sousedi pod košatou lípou – idylický epos (klidný
venkovský život bez rozporů; přírodní prostota)
Lešetínský kovář – příběh venkovského kováře Václava a dcery Lidunky, kteří brání svůj
majetek proti německému kapitálu
Sekáči – o životě venkovských dělníků, odpor k útlaku
alegorické básně, např. Evropa, Slavie (reakce na události doby)
satiry ve verších, např. zvířecí epos Hanuman (obraz opičího města, proti chybám čes.
Národní povahy, národní lhostejnosti)
j) lyrika – politická, národní, vlastenecká (láska k vlasti, ideje národní a
sociální svobody)
sb. Jitřní písně, např. b. Dosti nás – výzva k národnímu sebevědomí, boj proti
malověrnosti, vliv slavné české minulosti
”Jsme malí, slabí – Dosti těchto řečí!” –
”Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malý ten, kdo zná jen malý cíl.”
Skladba Písně otroka – vrchol politické lyriky; obraz otroka – symbol nesvobodného
člověka, národa i básníka; alegorická forma; 3 oddíly skladby:
lyrické verše (vzpomínky na dávnověk)
epické jádro (romanticko-exotický příběh lásky otroka k otrokyni Zajmě, touha po
svobodě, ale tragický závěr)
vrchol – závěr (básníkova vize budoucnosti, naděje na svobodu = pohled dopředu, ale
ještě řinčení okovů = pohled zpět, do skutečnosti)
rétorický, patetický verš, využití přirovnání, refrénu, apostrofy, metafory
k) próza – satiry (broučkiády)
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století = ostrá kritika českého
maloměšťáctví, zvl. Staročechů; komický hrdina, pražský měšťák pan Matěj Brouček se
octl uprostřed husitské Prahy (ve snu) – prchal z bitvy na Vítkově; jeho zbabělost,
184
národní lhostejnost, bezcharakternost, prospěchářství, falešné vlastenectví v kontrastu se
statečností a odhodláním husitů (Janek od zvonu)
Čechův přínos:
rozvíjí dědictví Kollárovo (ideové – slovanství, formální – útočnost, patos) a Havlíčkovo
(satira, humor)
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889)
satirická próza
1.
Praha – konfrontace dvou období: konec 19. století a 15. století (1420, bitva na Vítkově hoře)
2.
pražský měšťan Matěj Brouček odchází opilý z hospody Na Vikárce, spadl do sudu a usnul;
ocitl se v husitské Praze, obležené Zikmundovými křižáky; setkává se s měšťanem Jankem
Domšíkem (Janek od Zvonu), kerý ho pozve do domu, aby si odpočinul, převleče ho do
dobových šatů, hovoří s ním o politické situaci; dává mu zbraň, ale Brouček s ní neumí
zacházet, ač se chlubí svými hrdinskými činy; na rozdíl od statečných husitů se chová zbaběle,
uteče z bitvy, má být jako zběh upálen; vtom procitá ze sna
l)
Matěj Brouček – představitel českého měšťanstva konce 19. stol. (staročech);
pokrytectví, národní lhostejnost, bezcharakternost, zbabělost, prospěchářství,
vlastenecké fráze; stará se o vlastní prospěch
husité (Janek od Zvonu) – odvaha, bojové nadšení za spravedlivou věc, statečnost a
odhodlání, obětavost
Jan Žižka, hejtman Chval, Bradatý aj.
Domšíkova žena Magdalena, dcera Kunhuta
m) kritika českého maloměšťáctví, bezpáteřnosti, prospěchářství a falešného
vlastenectví
motiv husitství – jeden ze základních motivů Čechovy tvorby
n) satirická alegorie
spisovná čeština a staročeština (mluva postav 15. století)
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ (1847–1926) (vl. jm. Alžběta Pechová)
Hlasatelka národního poslání poezie.
o) literární kritička (proti tzv. kosmopolitismu Vrchlického a lumírovců)
p) básnířka (intimní a přírodní lyrika, slovanství), např. sb. Z máje žití,
K slovanskému jihu
q) libretistka – k Smetanovým operám Hubička (podle povídky K. Světlé),
Tajemství, Čertova stěna
r) překladatelka (Mickiewicz, Byron)
185
JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845–1912)
Zbiroh (venkov) jako syn zednického mistra. Studium přírodních věd přerušil odjezdem
do Severní Ameriky., kde působil jako vychovatel, učitel a redaktor krajanských novin.
2 roky v Sev. Americe (fejetony v Národních listech). V Americe žil nuzně, pracoval i na
stavbě železnice. Původně ruchovec, pak přechod k lumírovcům (vydavatel Lumíra), byl
odhodlaným vlastencem. Po návratu do vlasti se stal profesorem angličtiny na obchodní
akademii a na filozofické fakultě. Trpěl zvláštním druhem nervové nemoci.
Dílo
–
básník
a) osobní (intimní) lyrika – zachycuje základní situace lidského života (život, smrt),
lidskou bolest, osobní žal nad ztrátou první ženy, lásku k druhé ženě a dětem, k matce,
stest po vlasti; forma elegie
např. sbírky Básně, Jiskry na moři (b. Pevně dřímáš), Světlou stopou, Sluncem a stínem
(b. V mé duši tisíc skřivánků)
b. Na hrobech indiánských (sb. Básně) – kontrast svobody a bezpráví, autorův soucit
s Indiány; násilí amerických kolonialistů (ironicky ”příchod osvěty”, civilizace, touha
po zisku); krásy americké přírody
b) sociální a vlastenecká lyrika, např. b. Role chudých (sb. Na prahu ráje) – hluboký
vztah k domovu, venkovu; sociální nespravedlnost;
b. Točič (sb. Světlou stopou) – o tiskařském dělníkovi a jeho snu o štěstí;
b. Silen buď (sb. V zimním slunci) a b. Hlavy vzhůru (sb. Ze života) – výzva k národní
hrdosti a sebevědomí, víra v lepší budoucnost
Byli jsme a budem,
jak jsme byli dosud,
ranami a trudem
nezlomí nás osud.”
c) oslava venkova a selství – rolník = symbol národní nezdolnosti; hluboký vztah
k přírodě, obrazy vesnice; např. sb. Selské písně a České znělky, b. Velké, širé, rodné
lány – obraz letní přírody přede žněmi; rozlehlost krajiny, barvitost (zlatá a modrá
barva), autor vnímá přírodu všemi smysly
d) klasický básník pro děti – obrazy ze světa dětí, učí lásce k rodičům, domovu, vlasti,
přírodě; prostý, srozumitelný výraz, zpěvnost; 3 sbírky – Zlatý máj, Skřivánčí písně,
Zvony a zvonky, např. b. Lesní studánka
s) překladatel, zvl. Z angličtiny – Longfellow, Byron, Burns, 33 dramat
Shakespearových
186
Sládkův přínos:
básník českého lidu, jeho domova, vlasti, boje za národní svobodu
hluboká procítěnost veršů i projev vzdoru
prostý, hutný, střídmý jazykový výraz
zakladatel české básnické tvorby pro děti
LESNÍ STUDÁNKA (Zvony a zvonky,1894)
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
i nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
JAROSLAV VRCHLICKÝ (1853–1912) (vl. jm. Emil Frída)
Louny; syn knihkupce, studium filozofie; profesor srovnávacích literatur na pražské
univerzitě; vytvořil nejbohatší a nejvšestrannější dílo (80 bás. Sbírek, celkem 270 knih);
vykonal práci celé generace (to, co jiné literatury vytvářely po celá staletí)
Dílo
poezie – asi 4 tisíce básní
– intimní lyrika
v raném období – láska k ženě, dětem, rodině, pocit štěstí, např. sb. Dojmy a rozmary,
Eklogy a písně
pozdní lyrika – obrat od vyznavače lásky k životu k rezignaci a samotě (vliv osobního
zklamání, životní tragédie – manželská krize a nepochopení mladou nastupující
generací i vliv situace společenské v 90. letech)
např. sb. Okna v bouři, b. Za trochu lásky šel bych světa kraj – vyjádření smutku,
protikladnost zpovědi: odmítá lásku, ale touží po ní
187
přírodní lyrika – obrazy přírody splývají s obrazy básníkových šťastných chvil
života – sb. Strom života
vlastenecká a reflexivní lyrika – o budoucnosti národa, láska k českému jazyku,
např. sb. Má vlast, Písně poutníka; rétorika a patos
formalistní lyrika, např. v sb. Hudba v duši – mnohotvárnost forem,
experimentální přístup k básnickým útvarům u nás dosud neznámým (ritornel,
rondel, rondó, balata, rispet, sestina aj. vedle sonetů, villonských balad),
z orientálních forem např. gazel; totéž i ve sb. Dojmy a rozmary, Moje sonáta,
Sonety samotáře
epika
cyklus Zlomky epopeje (básnické dějiny lidstva – podle vzoru Hugova); epické příběhy,
reflexe, obraz vývoje lidstva, zklamání z přítomnosti, např. sb. Duch a svět (4 oddíly –
úvahy o vztahu člověka a vesmíru, o otázkách mravních, oslava řecké antiky,
křesťanství); b. Spartakus – vzpoura otroků v stv. Římě;
závěr: ”Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit,
co křížů ještě se vztyčí!”
sb. Selské balady – vlastenecká a sociální tematika, sociální balady; působivý obraz
selských bojů proti panskému útisku v 15. – 18. stol.; postavy Ulického, Koziny,
selských rebelů × krutých feudálních pánů (Lorecký, Lomikar, hrabě Breda);
b. Lorecký ze Lkouše – podle skutečné události v Šamonicích u Písku; Lorecký zabit i se
svými dvěma syny; vůdce rebelů Petr Dulík; naturalistické drastické obrazy
b. Balada vánoční – selské povstání 1680; zajatí sedláci bez soudu pověšeni na nejbližší
stromy
b. Hrabě Breda – jeden z největších utiskovatelů poddaných – potrestán za své násilí
úsečnost, sevřenost vyjádření, výrazné charakteristiky postav
drama
veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad;
melodramatická tragédie Hippodamie (s hudbou Zd. Fibicha) – trilogie Námluvy
Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie); čerpá z řecké mytologie
překlady světové poezie i dramatu (z 18 světových literatur) – Hugo, Rostand,
Baudelaire, Dante, Petrarca, Tasso, Calderón, Byron, Shelley, Poe, Ibsen, Goethe,
Schiller, Mickiewicz, Whitman aj.
Vrchlického přínos:
výraz hlubokého prožitku z milostného citu (láska šťastná i zrazená)
upřímnost a otevřenost, láska k lidem a přírodě
obrazové bohatství (metafory, přirovnání, nadsázka)
v překladech uvedl ve známost řadu autorů
připravil půdu pro impresionismus a symbolismus
největší český básník min. století (ač generace 90. let – Machar – Vrchlického
kritizovala, následující generace ocenily hodnoty jeho díla; dovršil úsilí o světovou
úroveň české literatury.
188
Noc na Karlštejně (1884)
veselohra s historickým námětem o 3 jednáních; zpracována jako filmový muzikál
1.
Karlštejn, vláda Karla IV. (2. pol. 14. st.)
2.
1. jednání – příjezd císaře Karla IV. na Karlštejn (1363); očekáván hosty; proti zákazu
(Karlštejn pro ženy nepřístupný) přijel a i císařovna Alžběta (ze žárlivosti) a v přestrojení
Alena, milenka královského číšníka Peška Hlavně (vsadila se s otcem, který slíbil dát ji
Peškovi, ještě než bude pasován na rytíře, podaří-li se jí vniknout na Karlštejn)
2. jednání – císařovna převlečená za panoše hlídala císařovu ložnici místo Peška; když odešel
Karel IV. na pobožnost, žádal ji Petr, král cyperský a jeruzalémský, který vyjednával s Karlem
IV., o polibek (tušil v ní ženu); Alžběta zlomila jeho meč – tím se prozradila, poznána i Karlem
IV.
3. jednání – Alena s Peškem na dostaveníčku pozorováni a znepokojováni, strhla se bitka;
Pešek purkrabímu oznámil, že je tam Alena; zpráva o tom byla ztotožňována s přítomností
Alžběty; císař oběma odpustil, Pešek pasován na rytíře, Alžběta doprovázena císařem na svůj
hrad Karlík; Karlštejn zpřístupněn i ženám
Alena – statečná, odvážná, vtipná a podnikavá dívka
Alžběta – manželka Karla IV., žárlivá, obdařena nadměrnou silou
císař Karel IV. – zobrazen nejen jako nesmlouvavý panovník, ale i ze své lidské stránky jako
moudrý, vlídný
historická hra, veselohra, živé dialogy postav
ZA TROCHU LÁSKY ŠEL BYCH SVĚTA KRAJ (Okna v bouři, 1894)
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
189
JULIUS ZEYER (1841–1901)
Praha; básník, prozaik a dramatik; novoromantik; studium jazyků a literatur, dějin umění
a filozofie, vychovatelem v Rusku; cesty – Německo, Švédsko, Itálie, Řecko, Turecko,
Španělsko, Tunis apod.; kontakty se světovou literaturou záliba v cizích látkách, zájem
o historii
Dílo
a) poezie, zvl. Epika – z čes. Národních dějin – skladba Vyšehrad, Čechův příchod
(inspirace pověstmi), z cizích dějin – Karolínská epopeja (o rytířské družině Karla
Velikého)
b) próza: román Ondřej Černyšev – z prostředí carského dvora 18. stol.; Román o
věrném přátelství Amise a Amila (starofrancouzské téma – rytířský středověk), román
Jan Maria Plojhar – psychologický román s autobiografickými prvky (tragický příběh
snílka), povídka Dům U tonoucí hvězdy (příběh českého medika a jeho umírajícího
slovenského přítele v Paříži), Tři legendy o krucifixu – náboženská tematika (osudy
ukřižovaných lidí)
drama: romantická pohádka podle slovenského námětu Radúz a Mahulena (se
scénickou hudbou Josefa Suka) – o síle opravdové lásky princezny Mahuleny
k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla
16. 8. 3. Realismus v české próze
Návaznost na počátky uměleckého realismu od 40. let 19. stol. (Havlíček, Tyl, Němcová);
rozdělení univerzity na českou a německou (1882)
realismus ve vědě – požadavek pravdy a svobody vědeckého bádání
vliv pozitivismu; boj o pravost RKZ, vydání Ottova slovníku naučného; časopis Čas
(redaktor Jan Herben), vědecký časopis Athenaeum (vydavatel T. G. Masaryk);
vědecké osobnosti: filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk (studie Česká otázka, Jan
Hus, Karel Havlíček aj.), estetik Otakar Hostinský (studie O realismu uměleckém),
historik Jaroslav Goll, jazykovědec Jan Gebauer (Historická mluvnice, Staročeský
slovník), literární historik Jaroslav Vlček (Dějiny české literatury)
kritický realismus v české próze – tendence sociální i národně osvobozenecké;
historický román
(s výchovnou tendencí národní) – historická věrnost, typizace; vliv
francouzské a ruské literatury
venkovský román (znalost venkova, národopisné studie, regionální charakter prózy);
návaznost na Hálka
190
realismus v českém dramatu – vliv evropského dramatu (Ibsen, Gogol); ředitel ND
Adolf Šubert, dramaturg Ladislav Stroupežnický
naturalismus – ve společenském románu (=dokument doby); záliba v negativních
jevech, pesimismus (K. M. Čapek – Chod, V. Mrštík)
16. 8. 4. Historická próza
VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ (1849–1884)
Prozaik, katolický kněz.
Témata husitství, pobělohorské doby a selských vzpour z doby Josefa II.; román Bludné
duše (selské povstání na Třebízsku u Slaného).
ALOIS JIRÁSEK (1851–1930)
Vrcholný představitel české historické prózy 19. stol.
Hronov, studium historie, profesorem dějepisu v Litomyšli, pak v Praze; malířské nadání
(přátelství s Alšem); vliv Palackého koncepce dějin.
Vrchol českých dějin spatřoval v husitství a naopak úpadek viděl v době pobělohorské.
Nositelem dějinných hnutí je pro Jiráska lid, nikdy nestavěl pouze na hlavní postavě.
Dílo
a) próza – témata:
– nejstarší období dějin:
Staré pověsti české (ale i novější – o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi); prameny – Kosmas,
Dalimil
– husitství:
román Mezi proudy (3 dílný) – obraz narůstání společenských rozporů za Václava IV.,
počátky reformního hnutí; vydání Kutnohorského dekretu, osudy Jana Žižky
román Proti všem (3 části) – rozmach a vrchol husitství po bitvu na Vítkově hoře (obd.
1419 – 1420); husité, Jan Žižka, zeman Ctibor z Hvozdna; císař Zikmund
román Bratrstvo (3 dílný) – doznívání husitských válek na Slovensku; bitva u Lučence,
Jan Jiskra z Brandýsa × Hunyady
román Husitský král (2 dílný, nedokončený) – o vládě Jiřího z Poděbrad po vznik jednoty
bratrské
román Z Čech až na konec světa (podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova) – mírové
poselství Jiřího z Poděbrad do západní Evropy
– národní obrození:
román F. L. Věk (5 dílný) – obraz počátků národního obrození, divadla, básnictví a vědy;
vlastenectví, národní uvědomování; historická postava Fr. Vladislava Heka, vlastenců
Václava Tháma, Václava Matěje Krameria, pátera Vrby aj.; prostředí Prahy a Dobrušky
191
román U nás (4 dílný, kronika) – obrození na čes. vesnici (Padolí = Hronov); postava
pátera Havlovického = kněze Regnera
novela Filozofská historie (cyklus Maloměstské historie) – život litomyšlských studentů
(Frýbort, Vavřena, Zelenka, Špína); příprava majáles, události roku 1848 (pražské
barikády); vlastenci (slečna Elis, Lenka) × poněmčené měšťanstvo (aktuár Roubínek)
– doba pobělohorská:
román Temno – obraz obd. protireformace, působení jezuitů (páter Koniáš) a cizí katolické
šlechty v severovýchodních Čechách a v Praze, pálení českých knih; ústřední postavy –
děti tajného evangelíka Machovce
obraz protifeudálních selských rebelií:
román Skály (selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický)
román Psohlavci (povstání Chodů kon. 17. st. proti Lamingerovi, Jan Sladký Kozina)
román Skaláci (selská vzpoura 1775 na Náchodsku)
b) drama – témata:
– historická:
husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni,
vytrvalost v boji až do smrti
z období obrozenského – M. D. Rettigová – veselohra, litomyšlská idyla vlastenky a
kuchařky
– pohádková:
Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter)
– současnosti (venkov):
Vojnarka (láska milenecká × mateřská), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Jiráskův přínos:
nejrozsáhlejší, nejucelenější umělecký obraz českých dějin
výchovný význam – znalost dějin je posilou národního sebevědomí; autorovo
vlastenectví
tvůrce realistického historického románu (historická pravdivost na podkladě
důkladného studia historických pramenů, úsilí o objektivitu)
živost, barvitost, dramatičnost vyprávění, plastický a dynamický obraz hromadných
davových scén (bitev)
umění portrétu (hejtmané, zemané ap.)
dílo nemívá monografický charakter, postavy vyjadřují názory typické pro širší kolektiv
(tzv. kolektivní hrdina)
forma epopeje (literární útvar velmi rozsáhlý, zobrazuje život hrdinů na pozadí
historických událostí; prolínání několika dějových linií)
Jiráskův jazyk – prostý, srozumitelný; využití historismů a archaismů (k charakteristice
doby)
192
Filozofská historie (1878)
historická povídka
1.
Litomyšl a Praha, 1. pol. 19. stol. rok 1848 (národní obrození)
2.
obraz života studentů filozofie na litomyšlském gymnáziu (2leté studium jako příprava pro
studium v Praze na univerzitě); svobodomyslné smýšlení studentů, úsilí uskutečnit tradiční
studentskou zábavu – majáles – i přes zákaz (v r. 1847); 1. května se majáles konal, účast
studentů, žen a dívek, zvl. Vavřeny (miloval Lenku), Fryborta (oblíbil si Márinku) a vlastenců;
naopak odpor poněmčelých obyvatel Litomyšle, konzervativců – aktuár Roubínek, Rollerová;
o prázdninách se studenti rozešli, Špína odešel do kláštera; na jaře 1848 vytvořili studenti
studentskou legii, vydali se tajně do Prahy (revoluce), bojovali na barikádách; setkali se se
Špínou (padl); po porážce revoluce studenti z Prahy utekli; šťastný konec – Frybort se oženil s
Márinkou, Vavřena se stal lékařem a vzal si Lenku
3.
litomyšlští studenti – vlastenci:
Vavřena – nejvážnější, poctivý, opravdový vlastenec, nadaný student
Frybort – Hanák, vlastenec, bodrý, nejveselejší, trochu pohodlný v učení
Zelenka – nejpilnější, pasivní, vypočítavý, nerozhodný
Špína – nejsmutnější, zamlklý, osiřelý; stal se řeholníkem, tragicky zahynul
jejich bytná slečna Elis – starostlivá, hodná
kontrast: aktuár Roubínek a jeho rodina – poněmčelí měšťáci, s výjimkou neteře, sirotka Lenky
(schovanky), která sympatizovala se studenty
4.
obraz studentského života; národní, vlastenecké smýšlení studentů, revoluční nadšení v r. 1848
× upjatý konzervatismus poněmčených měšťáků
historicky věrný obraz národního obrození na malém městě
5.
jazyk srozumitelný, živý (dialogy)
povídka je součástí souboru tří povídek Maloměstské historie (vedle povídek U Rytířů a Na
Staré poště)
F. L. Věk (1890–1907)
historický román
1.
Dobruška a Praha, doba národního obrození (od 70. let 18. stol. do 20. let 19. stol.)
2.
I. narození Věkovo r. 1769 v rodině dobrušského kupce; z dětství si pamatuje selskou vzpouru
1775
a souseda Žalmana, tajného evangelíka, jemuž vzali bibli; Věkova studia v Praze (choralista u
benediktinů), zakázané knihy v klášterní knihovně, setkání s Mozartem; po zrušení kláštera si
přivydělává na studia hodinami hudby v rodině Butteauově; láska k jejich dceři – němé Paule,
seznámení s vlastencem Thámem; Věk se věnuje hudbě a divadlu, zanedbává studium; profesor
St. Vydra, vlastenec (cordatus Bohemus) pozná jeho mezery v matematice, ale ocení historické
znalosti; po otcově návštěvě v Praze donucen vrátit se domů, chce utéci zpět do Prahy, ale
rozmluví mu to Thám; v Dobrušce se stává národním buditelem
193
II.
Po smrti otcově Věk navštíví Prahu; v Krameriově expedici se scházejí vlastenci
(Prokop Šedivý, Šebastian Hněvkovský, rychtář Vavák, kněz P. Vrba); nešťastný osud Pauly
jako ženy Tháma (bída, Thámovo opilství); Věkův sňatek s Márinkou Snížkovou; jeho
obrozenecká činnost na venkově, účast v Praze na korunovaci Leopolda II.
III. příchod ruských vojsk (Suvorov) do Čech (napoleonské války), Věkova výprava se synem do
ležení ruských vojsk; Věkův rozhovor se zajatými Francouzi (vliv fr. osvícenství); dozví se o
Paulině nevěře Thámovi s hercem Amlingem; požár Dobrušky zničil i Věkův obchod
IV. Věk získal pomoc a podporu známých, ale nová rána – státní bankrot r. 1811; studia
Věkova syna Vašíka v Litomyšli, úpadek divadla v Praze, Thám opuštěn Paulou, zemřel Vydra,
Kramerius; noví vlastenci – profesoři Jan Nejedlý a Josef Jungmann, farář P. Ziegler – jejich
obětavá buditelská práce
V. v popředí Věkův syn, právník Václav Vlastimil Věk a jeho lásky, styky s vlastenci (V. K.
Klicpera, J. N. Štěpánek, M. Z. Polák); smír Tháma s Paulou na jejím hrobě v Haliči, Thámova
smrt; dekret z r. 1816 – zavedení češtiny na gymnáziích
3.
hl. postava F. L. Věk (historická osobnost Františka Vladislava Heka z Dobrušky) –
představitel obrozenské inteligence, národní buditel na vesnici, vlastenec, syn dobrušského
kupce
jeho pečlivý a přísný otec
tajný evangelík Žalman udržuje víru svých předků přes pronásledování
představitelé národního obrození, skutečné historické osobnosti: Kramerius, Thám,
Dobrovský, Vavák, Hněvkovský
4.
záslužná práce průkopníků obrozenských snah, zvl. na venkově, pro lid, jejich obětavost ve
prospěch českého národa, v závěru optimismus do budoucnosti; historická věrohodnost – obraz
počátků národního obrození, počátků novočeského básnictví, divadla, vědy
5.
jazyk přístupný, srozumitelný
román – epopej, románová kronika (podrobný obraz národního obrození)
Psohlavci (1886)
historický román
1.
Chodsko, Domažlice, 17. stol., doba pobělohorská
2.
dávná práva Chodů (výsady) od českých králů za pohraniční služby – po bitvě na Bílé hoře
anulována; panství domažlické prodáno císařem Ferdinandem II. Lammingerovi jako dědičný
majetek; Chodům nařízeno perpetuum silentium (věčné mlčení), ale odpírali poslušnost;
”majestáty” ukryty u staré Kozinovy matky; spor o Kozinovu lípu (kácena na příkaz vrchnosti),
rvačka Koziny s panskou čeledí; chodská privilegia nalezena (část) a veřejně spálena;
deputace Chodů do Vídně, soudní pře neúspěšná, Kozina a Hrubý v žaláři, odsouzeni k smrti
oběšením, Hrubý zemřel v žaláři, Kozina popraven v Plzni (1695); před smrtí vyzval Lomikara
na boží soud (Lomikar do roka a do dne zemřel); Chodové po smrti Kozinově donuceni k
robotě, povstání potlačeno
3.
Jan Sladký Kozina – bojovník za práva Chodů, statečný, nesmlouvavý
Kozinova matka – hrdá, čestná, statečná žena
Kozinovi spojenci, bojovní, kurážní zastánci chodských práv:
praporečník Matěj Přibek
194
dudák Jiskra Řehůřek
Hrubý
Lamminger (Lomikar) – tyran, krutý, zlý, bezcitný
4.
realistický obraz skutečné historické události
vzor statečnosti, odbojnosti; boj proti bezpráví
5.
tradiční románová koncepce
jazyk – využití chodského nářečí (přímá řeč postav) k charakteristice prostředí a lidových
postav; archaismy – charakteristika doby
„ Kdo honí štěstí, sám je štván.“
ALOIS JIRÁSEK
ZIKMUND WINTER (1846–1912)
profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii; vynikající psycholog (studie
rozvrácených duší, dokonalá povahokresba), mistr krátkých próz historických (historická
realistická novela) a humoristických
– soubor Rakovnické obrázky, Pražské obrázky
– román Mistr Kampanus – z doby pobělohorské, o českém vědci,
básníkovi a rektoru pražské univerzity, očitém svědku stavovského
povstání; jeho tragický osud je varováním před ústupky zlu; archaizovaný
jazyk
Román Rozina sebranec
Rozina byla šestnáctiletá dívka, vyrůstající v rodině svých pěstounů kováře a rukavičnice.
Kovář byl často opilý a tloukl ji, nevlastní matka pro ni neměla vlídné slovo. Jediný, kdo se
k ní choval laskavě, byl převor Antonín, který ji kdysi nalezl u prahu kostela sv. Františka.
Proto jí lidé přezdívali sebranec. Rozina se seznámila s benátským sklářem Nikolou, ten ji
však opustil. Zklamaná dívka se vdala za bohatého stavitele Karfa. Manželství však bylo
nešťastné. Rozina se totiž zamilovala a svého muže podváděla s milencem, dokonce pro
něj i kradla. Protože Karfovi způsobila nemalé potíže, rozhodl se ji vyhnat z domu. Kvůli
špatné pověsti jeho ženy vyloučili cechmistři Karfa z Cechu. Ten si plný nenávisti objednal
nájemného vraha, který Rozinu zabil. Vrah byl z vraždy usvědčen, utekl, ale nešťastnou
náhodou se smrtelně zranil. Karfovi nebyla prokázána vina, a proto jej soud zprostil viny.
195
16. 8. 5. Venkovská próza
Obraz vesnice i s jejími nedostatky; snaha hledat řešení, např. návratem k ideálům
křesťanství (Holeček, Herben); regionální charakter prózy (odraz autorova vztahu
k určitému kraji); využití dialektismů (charakteristika postav i prostředí)
KAREL VÁCLAV RAIS (1859–1926)
Lázně Bělohrad (Podkrkonoší), vesnickým učitelem na Českomoravské vysočině;
zobrazil těžký život venkovanů v horských krajích, růst bídy (pokračovatel Hálkův).
povídkové soubory:
otázka výměnkářská, vztah rodičů a dětí, touha po majetku – např. Výminkáři, Rodiče
a děti
romány:
– idylický obraz venkova v minulosti:
román Zapadlí vlastenci – z Podkrkonoší (Pozdětín); obraz náročné a obětavé práce
drobné vesnické inteligence (učitelé, kněží) v době národního obrození (farář Stehlík,
řídící učitel Čížek, učitelský pomocník Čermák); obrozenské vlastenectví; národnostní
spory na česko-německém rozhraní
román Západ – z Českomoravské vysočiny (Studenec = Kameničky obraz Ant. Slavíčka);
vesnice 2. pol. 19. století (autorova současnost); oslava ušlechtilosti a lidské dobroty
(farář Kalous, kaplan Voříšek, vesnický učitel Pondělíček) – úsilí zmírnit bídu lidí
kritický pohled na skutečnost, až naturalistický obraz mravního rozkladu: román
Kalibův zločin – tragédie dobráka dohnaného intrikami a rozvracením manželství
k vraždě
Realistické prózy: Pantáta Bezoušek, O ztraceném ševci
Raisův přínos:
realistický obraz sociálních poměrů na vesnici; hlubší psychologická kresba postav;
idylismus i naturalismus
zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních
zásad, ale příliš slabí na ovlivnění osudů trpících
196
Zapadlí vlastenci (1893)
venkovský historický realistický román; ilustrace Adolfa Kašpara
1.
Podkrkonoší, vesnice Pozdětín (Paseky), 40. léta 19. století, doba obrozenská
2.
poměry na národnostním rozhraní (uvědomovací činnost vlastenců); obraz horské vesnice,
život učitelů a kněží, vlastenců, kteří oddaně působili mezi krkonošskými horaly v zapadlém
kraji, odříznuti od světa; vedle faráře Stehlíka a řídícího učitele Čížka žije v Pozdětíně dočasně
učitelský pomocník Karel Čermák; vyrostl v chudobě, nemohl dostudovat; na faře si zamiloval
schovanku Albínku, dceru chalupníka Podzimka; odmítaná vdova Žalačka způsobila
pomluvami roztržku mezi milenci a dočasné odloučení, aby se pomstila; náhodně se Čermák
setká i se svým otcem Karlem Tarrantem, kterého neznal; Čermák jmenován kantorem
v Milovech zásluhou faráře a oženil se s Albínkou
–
vlastenci – řídící učitel Čížek a farář Stehlík – oba obětaví lidumilové,
dobrosrdeční, vlastenci a hudebníci, národní buditelé, pořádali besedy, hráli
české hry, zpívali české písně, půjčovali knížky); stali se chudým lidem dobrými
rádci a oporou
nesmělý, dobrosrdečný, vlídný, snaživý učitelský pomocník Čermák
nositelé vyšších morálních zásad, šíří kulturu a národní uvědomění mezi prostými venkovany
4.
obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence v době národního obrození na
vesnici
–
výrazné charakteristiky postav – prostřednictvím promluv i podle jmen (ptačí
jména, zdrobněliny); spis. Čeština a nářečí (dialogy)
idyla; román bez ústřední postavy
využití zápisků horského písmáka Věnceslava Metelky, který byl učitelským pomocníkem,
rolníkem a houslařem
TERÉZA NOVÁKOVÁ (1853–1912)
Praha, život na Českomoravské vysočině (Litomyšl, Poličsko, Skutečsko); národopisné
studie z východních Čech vliv na beletristickou tvorbu; pokračovatelka K. Světlé;
převaha monografických románů (děj se týká jedné postavy, jejího vývoje)
román Jiří Šmatlán – příběh poličského tkalce, hledače ”praudy boží” = spravedlivějšího
života; jeho vývoj: od náboženské víry (původně katolík, přestup k evangelictví) přes
čtenářskou vášeň (písmácká hloubavost) až k sociálně demokratickým názorům o
spravedlnosti pro chudé (vliv dělníka Hamerníka); dokumentární realismus a kritika
společnosti
román Děti čistého živého – tragický osud příslušníků náboženské sekty abrahamitů
román Na Librově gruntě – východočeská vesnice v pol. 19. století, útlak roboty, daní
197
historické romány z venkovského prostředí:
román Jan Jílek – tajný návrat českobratrského emigranta z Německa; vězněn, věrnost víře
román Drašar – z doby národního obrození; tragický příběh kněze a obrozenského literáta
Michla
městské prostředí:
Maloměstský román – o osudu dcery Karla Havlíčka Zdeňky
Jiří Šmatlán (1906)
venkovský kritickorealistický román
1.
východní Čechy, Poličsko, 2. pol. 19. stol.
2.
příběh chudého tkalce Šmatlána, který se vyznačoval čtenářskou vášní a náboženskou
hloubavostí; hledal celý život ”vopraudouskou praudu boží”, tj. spravedlnost; původně katolík,
vyrostl u své tety, selky v Javorově, přestoupil k evangelictví, stýkal se s farářem a tkalcem
Plíhalem (půjčoval si knihy a kalendáře); seznámení s dělníkem Hamerníkem z brněnské
továrny  informace o dělnickém hnutí a socialistických ideálech (rovnost a bratrství); stal se
stoupencem utopického socialismu a umírá s vírou, že je blízek té ”vopraudouské praudě”.
–
ústřední postava Jiří Šmatlán – vývoj od náboženské víry přes čtenářskou
zkušenost (písmák) k utopickému socialismu – úsilí najít spravedlnost, lepší život
na pozadí jeho příběhu života zobrazen vesnický život ve východních Čechách
4.
realistický obraz venkovského života
–
využití nářečí – charakteristika prostředí i postav
ANTAL STAŠEK (1843–1931)
Podkrkonoší (Semily); otec Ivana Olbrachta;
povídkový cyklus Blouznivci našich hor – o životě lidí v Podkrkonoší, hledání
spravedlnosti a štěstí; duchověrectví (spiritismus)
román V temných vírech – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí
román O ševci Matoušovi a jeho přátelích (původně povídka Švec Matouš) – obraz 40.
let 19. století, revoluce 1848 a 50. let; švec Matouš Štěpánek, od mládí bouřlivák, sní
o lepším životě (vliv utopického socialismu) a účastní se boje proti kapitalistům
198
JOSEF HOLEČEK (1853–1929)
–
románová kronika Naši (10 dílů) – obraz jihočeské vesnice (Vodňansko,
Písecko) v 1. pol. 19. stol.; rodina sedláka Kojana a jeho syna Bartoně;
sedlák = představitel národní moudrosti; podrobné prokreslení prostředí
JAN HERBEN (1857–1936)
zakladatel časopisu Čas;
–
autor románové kroniky Do třetího a čtvrtého pokolení – obraz
moravského Slovácka, život tří generací rodiny Hrabcovy (obd. Od Marie
Terezie do pol. 19. stol.)
JINDŘICH ŠIMON BAAR (1869–1925)
katolický kněz;
–
autor románové trilogie Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy –
z prostředí Chodska 40. let 19. stol.; zachytil působení Boženy Němcové
na Domažlicku (1. díl)
– biografický román Jan Cimbura – idealizace jihočeského sedláka
Paní komisarka
Děj se odehrává ve vesnici Klenčí u Domažlic. Hlavní postavy tvoří Božena Němcová
a farář Faster. Ve vesnici vznikne spor o lůsy – část obecního lesa. Farář se snaží zabránit
nepokojům mezi vesničany. V tom jej podporuje Božena Němcová. Kvůli svým
vlasteneckým snahám je farář přeložen na jinou faru. Teprve poté si vesničané uvědomují,
jaký byl páter skvělý člověk.
Příběh pokračuje dalšími dvěma díly trilogie:
Osmačtyřicátníci a Lůsy. V díle se autor zabývá rovněž vlivem germanizace
a odnárodnění.
KAREL KLOSTERMANN (1848–1923)
– obraz Šumavy a jižních Čech v románech Mlhy na blatech a V ráji
šumavském
199
IGNÁT HERRMANN (1854–1935)
Chotěboř (Doubravka); život v Praze pražská tematika próz
– novinář (Národní listy, literárněhumoristický časopis Švanda dudák)
– prozaik humorista – drobné žánrové obrázky – zdůrazňují popisnost,
hromadění drobných detailů, mistrné charakteristiky postav, nedějovost,
idylizace, sentimentalismus – např. povídka Sudička, román Otec
Kondelík a ženich Vejvara
– román s autobiografickými rysy U snědeného krámu – z prostředí
drobné pražské buržoazie (zištnost, dravost) × postava slabého,
osamoceného člověka, neschopného odporovat
16. 8. 6. Naturalismus v české próze
KAREL MATĚJ ČAPEK – CHOD (1860–1927)
–
román Kašpar Lén mstitel – tragický příběh vraha – mstitele, zedníka
Léna
– román Turbína – příběh patricijské rodiny – bankrot továrníka a životní
ztroskotání jeho dcery
– romány Antonín Vondrejc a Jindrové – tragická osudovost milostných
vztahů;
Autorův vývoj od naturalistického determinismu k úsilí o mravní obrodu; nejen objektivní
registrátor jevů, ale i výraz subjektivního, soucitného vztahu k lidem (× Zola); jazyk
obohacen archaismy, novotvary, vulgarismy; znalost řeči pražské periferie.
16. 8. 7. Realistické drama
LADISLAV STROUPEŽNICKÝ (1850–1892)
–
veselohra Naši furianti – z jihočeské vesnice; zápletka: spor o to, kdo má
být ve vsi ponocným; autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi
lidmi na vesnici; složité charaktery postav jejich furiantství (starosta
obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha – poznali
svět životní moudrost)
200
Naši furianti (1887)
realistická komedie o 4 dějstvích
1.
jihočeská vesnice Honice (Písecko); 2. pol. 19. stol.
2.
spor o to, kdo má být ve vsi ponocným (slabá dějová zápletka); vzájemné rozepře, schválnosti a
sváry, nepřátelství a smíření; spor starosty a radního o věno dětem; podvody, pytláctví
–
starosta Filip Dubský s ženou (majetek – 2 grunty), starosta obce, nejbohatší
sedlák ve vsi; furiantství – pocit nadřazenosti
radní Bušek s ženou (1 grunt) – snaha nenechat se zahanbit, ponížit; vášnivý pytlák
jejich děti (příprava sňatku) – Václav Dubský a Verunka Bušková
kandidáti na ponocného:
poctivý Bláha – (jako vysloužilý voják poznal svět), chudý, čestný
krejčí Fiala – podvodník, nepoctivý, vychytralý, úlisný
švec Habšperk – (poznal svět jako řemeslník) životní moudrost odhaluje nepoctivost,
ovlivňuje rozhodování, je vtipný, prozíravý; furiantství (jako i Bláha) – považuje ty, kteří
nepoznali svět, za nevzdělance
4.
závažná hra o mezilidských vztazích (aktuální); složitost majetkového i povahového rozvrstvení
postav
autorův kritický a úsměvně ironický postoj, výsměch omezenosti vesnických boháčů a tzv.
furiantství, jehož podstata tkví
u každého v něčem jiném (viz děda Dubský v závěru: ”Všichni jste furianti”)
– nejen zábavná hra, žánrová drobnokresba
chápající humor, situační komika
jazyk – lidový dialog, prvky nářečí
GABRIELA PREISSOVÁ (1862–1946)
Otřesné tragédie ze slovácké vesnice: Gazdina roba, Její pastorkyňa (stará mlynářka se
dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery); lidské vztahy ovládány majetkem
a vnějším pokrytectvím; psychologická kresba postav; hudební zpracování: J. B. Foerster
– opera Eva, L. Janáček – opera Její pastorkyňa
Její pastorkyňa. Původně byla napsaná jako divadelní hra, později dostala prozaickou
formu. Hlavní postavou je Buryjovka – zvaná kostelnička. V mládí se zamilovala do
bezcharakterního a lehkomyslného mladíka, který ji opustil. Kostelnička chce zabránit
neštěstí své schovanky Jenůfy. Krásná Jenůfa se zamilovala do Štefy a čekala s ním dítě,
jenže Štefa si ji odmítl vzít. Kostelnička chce Jenůfu odvrátit od hanby, a proto dítě odnese
pryč a hodí jej pod led. Jenůfě pak řekne, že zemřelo. Čin se však provalil a kostelnička musí
jít do vězení. Jenůfa se provdá za hodného muže.
201
ALOIS (1861–1925) A VILÉM (1863–1912) MRŠTÍKOVÉ
– realistická tragédie Maryša (5 jednání) – ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů,
úlohy
peněz
na
vesnici
a
síly
předsudků
v tehdejším
životě;
– Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou
(věková nerovnost, ale majetek) × citový vztah Maryšin k chudému Franckovi;
kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie: expozice (základní situace, naznačena
zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize
(Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno),
peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt);
– funkce slováckého nářečí: charakteristika postav a prostředí
– próza bratří Mrštíků:
románový cyklus Rok na vsi – z rozhraní Slovácka a Hané
– próza Viléma Mrštíka:
román Pohádka máje – oslava přírody a lásky; milostný idylický příběh Helenky a
pražského studenta Ríši; lyrizace děje (vliv impresionismu), personifikace přírodního
dění;
– román Santa Lucia – o studentu umírajícím v Praze bídou (vliv naturalismu)
Maryša (1894)
sociální kritickorealistické venkovské drama (tragédie); premiéra v ND
1.
prostředí slovácké vesnice, konec 19. století (1886)
2.
obraz majetkových rozdílů na vesnici, nešťastný život dívky Maryši v manželství z donucení
rodičů;
1. dějství – expozice: základní situace – jednání Lízala a Vávry o věno, loučení rekrutů (mezi
nimi Francek, kterého Maryša miluje)
2. dějství – kolize (zápletka): Maryša odmítá sňatek s mlynářem Vávrou (prosí matku, ptá se
babičky, prosí otce, rozmlouvá s Vávrou), nakonec souhlasí
3. dějství – krize (vyvrcholení): návrat Francka, setkání s Maryšou, spory o věno pokračují
4. dějství – peripetie (obrat ve vývoji děje): otec Lízal lituje Maryšu, chce ji vzít domů, Francek
ji láká do Brna, Vávra mu vyhrožuje a střílí na něho
5. dějství – katastrofa (závěr): Maryšino rozhodnutí – otrávila nemilovaného muže, Vávra
umírá, Maryšino přiznání
3.
selská dívka Maryša – mladá citlivá i vzdorná (touha po opravdové lásce jí nedovolila žít
rezignovaně) × náboženská víra (neměla sílu vzepřít se rodičům ani opustit svého muže)
sedlák Lízal a jeho žena Lízalka – Maryšini rodiče; majetek (dva půllány); zištnost, krutost a
bezcitnost, přísnost, vychytralost, tvrdé jednání s dcerou, lakota; otec lidštější než matka
mlynář Vávra, vdovec s třemi dětmi – krutý, sobecký, vypočítavý, náladový, agresivní, zištný
Francek, syn baráčnice Horačky – věrný, statečný, hrdý; prudká povaha, buřičství
4.
manželství uzavřené pro peníze a majetek nemůže být šťastné (věková nerovnost, bez vztahů
citových)
202
opravdový cit × touha po bohatství
rozhodující úloha peněz na vesnici a síla předsudků v tehdejším životě
5.
tragédie o 5 dějstvích podle vzoru antického dramatu (viz 2); děj soustředěn k hlavní myšlence
a spěje rychle k dovršení
slovácké nářečí  funkce charakterizační: prostředí (vesnice), vesnické postavy
dílo je vrcholem české realistické dramatiky
scénické poznámky autora: využití písní, hudby, krojů
16. 8. 8. Slovenská literatura v období realismu
Oživení kulturního ruchu po pádu Bachova absolutismu; 1861 národní shromáždění
v Martině Martinské memorandum (územní, jazykové a politické požadavky) – vládou
odmítnuto;
1863 – vznik Matice slovenské (kulturní spolek) a 3 slovenských gymnázií; po rakouskouherském vyrovnání zostřená maďarizace, zrušení Matice slovenské i slovenských
gymnázií, růst sociálního útlaku, vystěhovalectví; prohloubení česko-slovenské kulturní
spolupráce
–
Přechod od romantismu k realismu
SVETOZÁR HURBAN VAJANSKÝ (1847–1916)
– básník – sbírka Tatry a more (téma boje za národní svobodu)
– prozaik – román Suchá ratolest (marně doufá v zemanstvo jako nositele národního boje)
PAVOL ORSZÁGH HVIEZDOSLAV (1849–1921)
největší slovenský básník 19. stol.
Oravsko; hlasatel spolupráce s Čechy
Dílo
– lyrika – téma
rodného kraje a lidu
bratrství s Čechy – např. b. Bratom Čechom, Vrchlickému, Praze
protiválečné – sb. Krvavé sonety – vliv 1. světové války, otřesné obrazy válečných
hrůz, touha po míru
– epika
skladba Hájnikova žena – z Oravska; mravní čistota prostých lidí (hajný Michal Čajka
a jeho žena Hanka) × zhýralost panstva (hrabě Artuš Villáni); konflikt mezi lidovým
203
světem a panstvem vyřešen tragicky; přírodní motivy, reflexe (úvahy o lidském štěstí),
písňové vložky
eposy Ežo Vlkolinský, Gábor Vlkolinský (zemanstvo × lid vesnice)
drama
Herodes a Herodias – biblický námět
– překlady
Shakespeare, Goethe, Lermontov, Mickiewicz, Petöfi
–
Realismus v slovenské próze
MARTIN KUKUČÍN (1860–1928)
Orava; učitel a lékař; žil převážně v Chorvatsku a Jižní Americe
Dílo
– povídky
z vesnického života (Rysavá jalovica)
ze života studentů (Mladé letá); autobiografické rysy
optimismus, zdravý humor, detailní obrazy skutečnosti, lidový jazyk
–
román Dom v stráni – jihoslovanská tematika, konflikt dvou světů;
příběh lásky statkářského syna (Niko) a selské dívky (Katica); střetnutí
citu a rozumu

204
Místo pro poznámky:
205
Mgr. Milan Šimek
II. díl
Literatura přelomu 19. a 20. století
Česká a světová literatura 20. století
206
17. Literární moderna
HISTORICKÝ KONTEXT
Přelom 19. a 20. století je poznamenán mezinárodním napětím, kdy
dochází ke stupňování nacionalistických nálad a kdy se kapitalismus
prezentuje ve své nejhorší podobě – imperialismu. Dochází nejen
k socïálním nepokojům, ale také k projevům nenávisti vůči koloniálním
mocnostem (např. búrská válka), dále ke dvojstranným válečným
konfliktům (rusko-japonská válka), balkánské války, které později
přerostou v dosud největší válečný konflikt v dosavadních dějinách – v 1.
světovou válku.
Mezinárodní politická situace a nálady ve společnosti se nutně odráží
i v umělecké sféře. Umění tak reaguje na zvýrazňující se a prohlubující
se sociální konflikty, na znechucení kapitalistickou mašinerií, na rozvrat
moráoky a hodnot, které s sebou tato doba přináší.
Nastává doba hledání a tápání, a proto se umění štěpí do celé řady
uměleckých
směrů
a
skupin
(impresionismus,
symbolismus,
dekadence, lartpourlartismus atd), což je symbolem chaosu
a dezorientace. Většinou převládá pesimistický životní pocit a beznaděj,
a proto celá řada umělců se raději odvrací od reality a obklopuje se
čistým uměním. I přes pesimismus a někdy i destruktivní tvorbu
vznikají umělecky výrazná díla. Dominantní s tomto směru je
především slovesné umění, hudba a malířství.
207
17. 1. . Základní znaky
Konec 19. stol.
spěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost; koncem
století – změna: rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy,
chaos
a desorientace růst napětí, neshod a kritické pozornosti ke
každodenní realitě, odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti 19. stol. pesimistický životní pocit, beznaděje;
vliv filozofie Artura Schopenhauera; něm. Filozof Friederick Nietzsche: obdiv k silnému
jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství; nový životní pocit
souvisí i s vlnou spiritualismu (duchovnost)
odraz v literatuře proměny směrů, zvl. V poezii (hledání nového uměleckého slohu,
cest), vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu; zdůrazňování
svobody jedince (individualismus); prosazování nových estetických norem rozmanitost
stylů, směrů, žánrů a různá východiska: idealistické teorie, náboženské představy, radikálně
revoluční názory
Ú
Společné rysy:
soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citovost smyslů a nervů na
podněty)
právo na osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností,
prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky
17. 2. Nové umělecké směry konce 19. století
1) impresionismus
z lat. Impressio = dojem
původně francouzští malíři C. Monet, A. Renoir, E. Lvovi, sochař A. Rodin, hudební
skladatel C. Debussy;
v malířství:
jasné, čisté barvy; vystižení bezprostředního dojmu, nálady (hra světel a stínů), mozaika
barev, neurčité kontury
v literatuře:
sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady,
neopakovatelné chvíle (smutek, radost, melancholie, nostalgie)
potlačení rozumové účasti na obsahu
volné řazení zrakových a sluchových dojmů (melodičnost)
v popředí lyrika, zvl. Přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice, oslabení příběhu,
fragmentárnost)
208
fr. Básník P. Verlaine, v české literatuře A. Sova, K. Hlaváček, v próze F. Šrámek
2) symbolismus
reakce na realismus, naturalismus i impresionismus
vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazových pojmenování (přenášení významů,
vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování představ rozvoj
básnické obraznosti)
důraz na hudebnost verše
podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit
volný verš
fr. Básníci Ch. Baudelaire, P. Verlaine, A. Rimbaud, S. Mallarmé aj., v české literatuře
O. Březina, A. Sova, K. Hlaváček
3) dekadence
z fr. Décadence = úpadek
zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem; pocity rozkladu
a smrti (únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do
světa snů, k mystice – víra v nadpřirozený svět, v Boha)
úsilí o ”čisté umění” (lartpourlartismus – umění pro umění)
fr. Básníci P. Verlaine, S. Mallarmé, ang. Spisovatel O. Wilde, v české literatuře Karel
Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovi
17. 3. Moderní světová literatura
17. 3. 1. Prokletí básníci
Ve své době byli sice nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali
měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové poezii.
CHARLES BAUDELAIRE (1821–1867)
básník a překladatel (E. A. Poe), kritik; do češtiny přeložen poprvé Vrchlickým;
protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži
– lyrická sbírka Květy zla (Les fleurs d umal) -odsouzena z mravnostních důvodů
k pokutě.
titul – spojení představy krásy a zla (oxymóron); provokující otevřenost, pobuřující
cynismus hledá krásu i v ošklivosti
např.
209
b. Zdechlina – syrový obraz rozkladu a hniloby × závěr: skutečná krása mrtvých lásek;
kontrast: život × smrt; krása je v pravdě (vliv klasicismu)
b. Co povíš dnes večer – intimní zpověď, čistá lyrika; pocity smutku, samoty × touha po
kráse a plném životě
b. Ó, já tě zbožňuji – zoufalství, milostná zklamání × uctívání krásy; láska × pohrdání;
láska přináší radost, ale i zklamání; naturalistická přirovnání
b. Vztahy – vztah člověka k přírodě = harmonie; bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost;
v přirovnání – dojmy sluchové, čichové, vizuální, chuťové; forma sonetu
b. Epigraf na odsouzenou knihu – útok na čtenáře, kteří autora nepochopili; báseň v próze
Koláč – doklad básníkova sociálního cítění
Baudelairův přínos:
hledání harmonie, čistoty × skutečný svět
touha po kráse a jejím pravdivém, citlivém (až syrově otřesném) vyjádření
bohatá obrazotvornost, fantazie, lyrismus, vytříbená forma
cynismus a otevřenost pobuřuje měšťáky
ZDECHLINA – zkráceno (Květy zla, 1857)
Přeložil František Hrubín
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků.
***
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojila kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
To všechno kleslo a stoupalo jak vlna,
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bych, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
210
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.
***
– A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávou zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky zrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!
„ Žena je něžnější než květ, ale tvrdší než kámen.“
CHARLES BAUDELAIRE
PAUL VERLAINE (1844–1896)
Přední francouzský básník, představitel symbolismu, jeho poezie je smyslová, náladová
a bezprostřední.
Nejznámější básnické sbírky:
Saturnské básně (Poèmes saturniens)
Galantní slavnosti (Féte galantes)
Bohémský způsob života, toulky Evropou s Rimbaudem; za jeho postřelení vězněn
– programová báseň Básnické umění
– formulace principů symbolistické poezie:
obsahová neurčitost (nepřímý, volný vztah ke skutečnosti, obraz nemá přímo
zachycovat realitu)
básnění náznakem a odstínem
vnitřní opravdovost, citovost; subjektivita
hudebnost
(”Především hudbu,
ta buď vším v tvých verších”)
představivost a sen
vsugerovat čtenáři pocit nálada okamžiku
211
b. Podzimní píseň (sb. Saturnské básně) – přeložena mnoha básníky (Holan, Hrubín,
Seifert, Jelínek aj.);
pocity vzbuzené podzimní přírodou nejistota, beznaděje
smyslové vnímání, odstíny citu; zachycení okamžité nálady, volně řazené představy,
náznakovost, symboly; hudebnost (využití dlouhých vokálů, dvojhlásky ou, sykavek);
rytmus verše
PÍSEŇ PODZIMNÍ (Saturnské básně, 1866)
Přeložil V. Holan
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotónní.
Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.
A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.
JEAN ARTHUR RIMBAUD (1854–1891)
”božský rošťák” (F. X. Šalda)
Psal jen 5 let, pak vedl dobrodružný život koloniálního vojáka, tuláka a afrického
obchodníka se zbraněmi.
Dokonalé básnické dílo vytvořil ve svých 15–19 letech; uveřejněno jen v časopisech
(soubor Iluminace vydal posmrtně P. Verlaine)
b. Mé bohémství – výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví
(rozbitý střevíc, děravé kapsy, svrchník už shodil skutečnost, roztržené kalhoty); pocit
spokojenosti, štěstí a klidu (”Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu”) – zvukomalba
b. Večerní modlitba – bohémství, tuláctví – snaha šokovat čtenáře (viz název =
pobuřující, ironizující)
”Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky...”
212
zákl. umělecký prostředek – protiklad; sen se prolíná s realitou, která bolí:
”Mé sny jak trus.....mně
tvoří sladké připáleniny...”
obě básně
– budovány na všestranném smyslovém vnímání
– bezprostřední subjektivní prožitek
– forma sonetu
– využití zvukomalby:
”A milý jako bůh ve svatostánku
očím do výše a kupředu
se souhlasem svých slunečnic a vánků”
– všední slova
b. Opilý koráb
– snová báseň (nikdy neviděl moře) fantazie, obrazotvornost; obraz bouřlivé plavby
– řetězec metafor, které přecházejí do symbolického vyjádření symbolický obraz
básníka totožného s lodí (pohyb v jeho tvorbě)
”mne, zbloudilou loď”, ”...já, koráb z mlhovin”...
b. Samohlásky – zvuk každé samohlásky spojuje s barvou:
”A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek”
b. Spáč v úvalu – obraz přírody a spícího vojáka; závěrečný verš je šokující (hrůzný
okamžik – mrtvý voják); forma sonetu
Rimbaudova poezie:
budována na bezprostředním osobním zážitku a fantazii
metafory často kontrastní, barvité
propracovaná zvuková stránka verše (zvukomalba)
vedle důsledně spisovného jazyka i obraty z periferie
kritický vztah k měšťácké společnosti, šokující otevřenost
VEČERNÍ MODLITBA
Přeložil Vítězslav Nezval
Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.
213
Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny
a ze srdce mi něžná pěna stříká
jak temné zlato z květu kaliny.
Když snědl jsem své snění ke chlebu
a když vypil dvacet tři džbánků,
chystám se na malou potřebu.
A milý jako bůh ve svatostánku
močím do výše a kupředu
se souhlasem svých slunečnic a vánků.
STÉPHANE MALLARMÉ (1842–1898)
– hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě.
Nejvýznamnější sbírky:
Faunovo odpoledne (LÁprès-misi dún Faune)
Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (Un Coupde dés Jamaik nábolira le hazard)
Madrigaly - vydané posmrtně
Pod silným vlivem německého operního skladatele Richarda Wagnera pokládal verš za
komorní hudbu a přikláněl se k jeho ideálu uměleckého díla jako syntézy všech druhů
umění.
ZJEVENÍ
Přeložil František Hrubín
Luna se rmoutila. V snách, slzy na líci,
andělé zpod smyčců z violy nyjící
loudili do ticha mdlých květin bílé vzlyky,
v nichž azur korunek tál pod něžnými smyky
– to byl den, kdy úst mých prvně se dotkla tvá.
Mé snění, které mě tak rádo trýznívá,
teď opájelo se znalecky vůní smutku,
jejž utržený Sen nechává bez zármutku
v srdci, když konečně utrhlo onen sen.
Zrak vbitý do dlažby, bloudil jsem celý den,
když, slunce ve vlasech, ty zjevila ses v šeru
večerní ulice, i myslil jsem si věru,
že vílu s věnečkem ze záře zase zřím,
tu, kterou vídal jsem, hoch rozmazlený vším,
jak kolem přechází a z nedovřených dlaní
sype sníh vonných hvězd v mé krásné usínání.
214
OSCAR WILDE (1854–1900)
Dramatik, básník, prozaik; představitel anglické dekadence
Postavil se proti jakékoli užitkovosti uměleckého díla. Literatura nemá být mravoučná.
Kritizoval puritánskou morálku, vedl bohémský život. Za mravnostní delikty bylodsouzen
na dva roky do vězení.
jediný román Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray)
(jediný cíl života = krása a rozkoš; složitá fantazie)
Obraz Dorana Graye je symbolický a alegorický román o kráse, mládí, umění, životním
naplnění a neodvratné smrti člověka. Osmnáctiletý pohledný Dorian Gray se nechává
malovat Basilem Hallwardem. Dorian chce zůstat přitažlivý a nestárnoucí. Užívá si všeho,
co život nabízí. V průběhu děje se však mění. A jak se mění on, mění se i jeho obraz.
Dorian si to uvědomuje a malíře zabije. Výčitky svědomí jej nutí, aby se polepšil. Zůstává
však stále stejně podlý, a proto obraz ve vzteku probodne. Zároveň ale usmrcuje i sebe.
Nakonec lidé našli pod obrazem, který opět zářil krásou osmnáctiletého mladíka, pouze
starého, šedivého muže.
List z vězení De Profundis (Z hlubin)
Báseň Balada ze žaláře v Readingu (The Ballad of Reading Gaol)
Pohádkové sbírky, např. Šťastný princ a jiné pohádky (Happy Prince and Other Tales)
(např. Slavík a růže), oblíbená povídka Strašidlo cantervillské.
Komedie:
Ideální manžel (An Ideal Husband)
Jak je důležité míti filipa (The Importace of Beány Ernest)
Vějíř Lady Windermereové (Lady Windermere´s Fan)
Dekadentní hra Salome
Autorova ostrá ironie, schopnost výstižně poukázat na antagonismus viktoriánské
společnosti, jemné paradoxy a živé dialogy mu zajistily místo mezi předními spisovateli té
doby.
„ Ženy jsou k tomu, abychom je milovali, a ne abychom je chápali.“
17. 3. 3. Ostatní literatura – významné osobnosti
WALT WHITMAN (1819–1892) – průkopník civilismu
severoamerický básník, publicista, hlasatel demokracie (b. O sobě zpívám)
215
sbírka Stébla trávy (Leaves og Grass)
– nový
obsah:
moderní
život,
civilizace
oslava všedních věcí, přírody, lidské práce, družnosti, člověka
rozmanitost světa a života, jeho protiklady
snaha vsugerovat představu krásy i radosti oživit život, dát mu jas a krásu (život je
pozemský dar);
tematická rozsáhlost, myšlenková hloubka, civilní patos (zvolací věty)
nové pojetí krásy a pravdivosti
– nová forma: rozbití tradičních forem básně, nová obraznost: pásmo dojmů a představ lyrické pásmo (zdánlivě bez logické souvislosti), hudba slov (dlouhé samohlásky, např.
b. Zpěv radostí, ráznost pochodu), náznaky – symboly, fantazie
– volné členění básně
– prozaizace poezie volný verš = na rozhraní poezie a prózy (nemá předepsaný počet
slabik, přízvuků, nositelem rytmu = intonace, která ztotožňuje verše s významovými
celky textu; verš nemusí být nerýmovaný; výskyt přesahu)
ÉMILE VERHAEREN (1855–1916)
Belgický básník, dramatik, esejista.
Sbírka v duchu symbolismu Večery (Les Soirs)
Sbírka v duchu civilismu Bouřlivé síly (Les Forces tumultueuses) – oslava práce
a technického pokroku.
obraz průmyslového velkoměsta i venkova (Flandry); symbolismus a civilismus sociální
revolta; obavy o člověka a budoucnost světa.
RAINER MARIA RILKE (1875–1926)
rodák z Prahy; vývoj od impresionismu, dekadence k hymnickým meditacím (o životě,
lásce, utrpení, smrti)
– sbírky Kniha hodin, Nové básně, Sonety Orfeovi
b. Závěrečný zpěv (Nové básně)
”Velká je smrt
a my jsme její radostný hlas.
Když zdá se, že život zní nejplněji,
tu slyšíme ji,
jak vzlyká v nás.”
ALEXANDR ALEXANDROVIČ BLOK (1880–1921)
představitel symbolismu, vyrostl v šlechtickém prostředí
Básnická sbírka Strašný svět (Strašnyj mir)- tragický pohled na svět.
Verše o krásné dámě, poema Dvanáct (Dvěnadcať) -po říjnové revoluci 1917.
216
IVAN KRASKO (1876–1958)
Slovenský básník, představitel Slovenské moderny; studium techniky v Praze, žil
v Čechách do r. 1914; dvě sbírky: Nox et solitudo a Verše
základní rysy Kraskovy poezie:
intimní lyrika, vzpomínky a zpovědi, pocit marnosti a zklamání
obraz sociálního a národnostního útisku, revolta (b. Otcova roľa)
motivy krajiny (= obraz básníkova nitra a nálad)
motivy soumraku a noci – odraz trýzně neřešitelných životních otázek (b. Zmráka sa)
17. 3. 4. Česká moderna 90. let
Prohloubení krize politické (nedořešen boj za politickou svobodu národa, sociální rozpory)
rozchod kultury s vládnoucí společností, pocity hořkého zklamání a osamocenosti program negace dosavadních společenských a uměleckých ideálů
Mladá generace spisovatelů vystoupila s Manifestem České moderny (1895)
J. S. Machar, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, J. K. Šlejhar, F. V. Krejčí, F. X. Šalda aj.
bez jednotného uměleckého programu (různorodost zaměření spisovatelů)
jednotící prvek: rozchod s vládnoucí politikou, nonkonformismus; polemické srážky
s představiteli politiky
odlišnost od předchozí generace (ostré útoky proti lumírovcům i realistům), návaznost
na Havlíčka a Nerudu
individualismus, právo na osobité pojetí tvorby; senzualita
Krátké trvání skupiny pro vnitřní diferencovanost; pronikání nových uměleckých směrů
= ”otvírání oken do Evropy”
Významní představitelé české literatury 90. let
JOSEF SVATOPLUK MACHAR (1864–1942)
Autor Manifestu České moderny, mluvčí generace Česká moderna, básník, představitel
realistické subjektivní a politické lyriky, satirik..
Narodil
se
v Kolíně
v rodině
mlynářského
stárka.
30 let působil jako úředník ve Vídni, ale podílel se na českém politickém a kulturním
životě; před 1. světovou válkou nepřítel prázdného vlastenectví a klerikalismu; po válce
názorové rozpory, stoupenec krajně pravicové pozice. Macharovo počáteční nadšení
z nového státu vyprchalo a dostavilo se rozčarování. Názorově se rozešel s Masarykem
a uchýlil se k individualismu.
217
Raná tvorba:
b. sbírka Confiteor I. – III. (z lat. Zpovídám se, vyznávám) – společenská a politická
lyrika;
polemické zaměření, pocit zklamání, rozchod s dosavadní literaturou; soustředění na vlastní
nitro, nálady; subjektivní obsah poezie, provokativní otevřenost: kritika měšťáctví,
buržoazní politiky, falešné morálky, frázovitého vlastenectví; ironie, výsměch; verš
prozaizovaný, bez patosu; jednoduché jazykové prostředky, prvky hovorového jazyka
sbírka Čtyři knihy sonetů – tón zklamání, vyjádření pocitů generace, např. b. Sonet o sobě
– prosazuje individualismus, dokazuje nelhostejnost, charakterizuje smysl své tvorby
b. Sonet o dějinách sonetu – charakteristika předchůdců, otevřená polemika se vznešeným
rétorickým patosem lumírovců; proti bohaté metaforičnosti a zdobnosti důraz na
významovou stránku poezie (sdělení); nutnost přímého pojmenování a kritičnosti
sbírka Tristium Vindobona (žalozpěvy z Vídně)
– lyrika politická, inspirace Ovidiovými žalozpěvy z vyhnanství; kritika
české politiky, skeptický pohled do budoucnosti; vřelé vlastenectví
autorovo
sbírka Zde by měly kvést růže
– veršovaná epika, kritika měšťácké společnosti – pokrytectví, zbabělosti,
neupřímnosti; osudy žen, jejich otrocké postavení ve společnosti;
prozaizace verše, využití hovorového jazyka; forma nadsázky, ironie, sarkasmus
totéž v románě ve verších Magdaléna
pozdní lyrika – obrat:
po letech odporu a negace hledá pozitivní východiska, ideály – nachází je v minulosti, zvl.
V antice (ideál harmonie osobnosti) básnický cyklus Svědomím věků (vliv V. Huga
aj. Vrchlického), např. sbírka V záři helénského slunce – starověké Řecko, Řím, obdiv
k silným individualitám, nepokořeným, s lidskou důstojností
Přínos Macharův:
odvážná kritika měšťácké společnosti (lhostejnost, pokrytectví, prázdné vlastenectví)
kritika církve
realistický, střízlivý, otevřený, strohý, analytický a provokující pohled na skutečnost
subjektivní a politická lyrika, veršovaná epika (důraz na významovou stránku poezie),
individualismus
forma: satira, ironie, sarkasmus, nadsázka; záliba v sonetu; prozaizace poezie
návaznost na Havlíčka, Nerudu
)
218
ANTONÍN SOVA (1864–1928)
Představitel České moderny, impresionista a symbolista, básník české krajiny (rodného
kraje),
”největší moderní básník lásky” (J. Hora)
Obliba jižních Čech
1) impresionistická přírodní lyrika
sbírka Květy intimních nálad
– U řek – lyrická krajinomalba, básnický impresionismus – zachycení
okamžiku: barevné odstíny a subjektivní nálady (viz titul), bolestné snění;
ne objektivní obraz krajiny do ní promítá své duševní stavy,
melancholii a smutek; hudebnost verše; podobně i b. Olše
sbírka Z mého kraje – citlivý vztah k rodnému kraji, barevnost, smysl pro odstíny
(malířský zrak), impresionistická vnímavost – detaily přírodních proměn i projev
sociálního cítění (chudoba, drsnost krajiny)
sbírka Soucit a vzdor – výraz revolty, odporu, vzpoury (b. Suchopar); hudebnost (b. Píseň)
sbírka Zlomená duše (b. Smetanovo kvarteto Z mého života) – rozpor snu a skutečnosti;
pocit, že každá radost musí být vykoupena hořkostí a smutkem (skladatelova tragédie,
zákonitý úděl génia, uštvaného okolím); volný verš
2) symbolistická poezie
sbírka Ještě jednou se vrátíme
b. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy – obsahová neurčitost, náznakovost, vnitřní citová
opravdovost, snaha vsugerovat pocit, náladu okamžiku; melodičnost
2 okruhy motivů – ústřední motiv sadu a motiv plavby – oba časově určeny ročním
obdobím: jarem a podzimem = symbolické obrazy pro vyjádření duševního stavu
lyrického hrdiny
(smutek, hořkost, nemožnost uskutečnit krásné a velké životní představy); ne přírodní, ale
intimní lyrika; forma vyjádření – střídání tázacích a oznamovacích vět
sbírka Údolí nového království – vrchol individualismu
– vidina budoucí společnosti – šťastná země sociálního vykoupení; motiv
poutníka – básník se z hor snů vrátil k zemi:
”… v údolí, kde jsem byl zrozen. Tam hlína voněla,
lidská bolela srdce a duše marně toužily.”
Návrat do reálného světa – ne harmonické uklidnění, ale citové disonance; patetický, široce
stavěný volný verš
sbírka Zpěvy domova – reakce na 1. světovou válku, vyznání vztahu k národu, domovu,
odpor k válce
219
3) próza
Ivův román, Výpravy chudých, novela Pankrác Budecius kantor; lyrizace epiky
Sovův přínos:
citlivý vztah k rodnému kraji
básnický impresionismus a symbolismus, lyrika přírodní a intimní
své subjektivní nálady vkládá do obrazu krajiny
sociální cítění a patos aktivního boje, vzdoru
mnohotvárnost a tvůrčí proměnlivost
patetický verš i píseň
U ŘEK (Květy intimních nálad, 1891)
U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řek vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.
U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.
Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou.
OTOKAR BŘEZINA (1868–1929)
Představitel České moderny, symbolista, vl. jm. Václav Jebavý.
Počátky; učitelem v Nové Říši na Moravě a v Jaroměřicích, pocházel z rodiny chudého
obuvníka.
– myšlenkový vývoj od pochmurných nálad až k sociální humanitě;
– básník přesvědčen o existenci nadpozemské skutečnosti, odvrací se od pozemského
života, navazuje kontakt s duchovním světem
sbírka Tajemné dálky
Moje matka – hymnický výraz, patos; ústřední postava = sám básník: zpověď z bolestných
zážitků, hluboký vztah k mrtvé matce; pocit samoty
sbírka Svítání na západě (titul – oxymóron); západ – smrt je vykoupením z pozemského
utrpení
– Tys nešla – neurčitost tématu (čekání na ženu, inspiraci, matku, smrt?);
obraz duševního stavu lyrického hrdiny, smyslově konkrétní obrazy
(zapojeny všechny smysly – rozsvítil lampy, natrhal kvítí, vůně
v plamenech šlehají krví; vína, v nichž slunce minulá svítí, vína hořkla)
osobitý výraz, široký proud obraznosti
220
sbírka Větry od pólů – vrchol abstrakce, filozofie smyslu života: soucit, bolest, láska
sbírky Stavitelé chrámu a Ruce – spojení člověka s vesmírem, optimističtější víra
v budoucnost;
– mlhavá představa o sbratření lidstva (symbol spojených rukou)
”… ruce milionů potkávají se, magický řetěz,
jenž obmyká všechny pevniny… vzpíná se k bratřím.”
–
knihy esejí: Hudba pramenů, Skryté dějiny
Březinův přínos:
bezmezné obrazové bohatství (napětí mezi světem pozemským a metaforickými
představami)
zhuštěný, hymnický výraz, patos
citovost (bolest, stesk)
Březinovo kosmické vizionářství × Whitmanovo pozemšťanství, Sovův návrat k zemi
bohatý jazyk (náboženské pojmy, biblické parafráze), složitá stavba dlouhých souvětí
hudebnost verše
MOJE MATKA (Tajemné dálky, 1895)
Šla žitím matka má jak kajícnice smutná;
den její neměl vůně, barev, květů , jasu:
Plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala ze stromu času.
Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené jí sklenul azyl.
Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,
smrt svoji líbala, a v těžké agónii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.
Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i vizi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.
Ó matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!
Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svýmvlíbalas mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.
221
A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.
V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.
A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván ze stromu trhám času.
„Mluvíte-li se ženou, naslouchejte především tomu,
co vám říká očima.“
OTOKAR BŘEZINA
KAREL HLAVÁČEK (1874–1898)
Představitel české dekadence; dekadentní básník a proletářský malíř, skupina kolem
časopisu Moderní revue (též Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic)
sbírka Pozdě k ránu
– úvodní text: neskutečná krajina, snový pohádkový měsíc, přelom mezi nocí a dnem;
přírodní jevy jsou obrazem básníkova nitra; pocit melancholie, zmaru, marnosti
sbírka Mstivá kantiléna – vzpurné revoltující tóny; symbol odboje – motiv gézů
(z nizozemského odboje proti Španělům)
b. Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
b. Hrál kdosi na hoboj
tematická neurčitost: snovost krajiny pozdě k ránu, pocity smutku, marnosti, úzkosti;
záměrná monotónnost; hudebnost, melodičnost verše (eufonie, opakovací figury, rým).
SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNO NEJHLOUBĚJI
(Pozdě k ránu, 1896)
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají …
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
222
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat …
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …
Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji.
FRANTIŠEK XAVER ŠALDA (1867–1937)
– profesor světových literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity;
– básník, prozaik (román Loutky a dělníci boží), dramatik (Zástupové, Dítě), největší
literární kritik 19. století;
– nové pojetí literární kritiky = samostatná tvorba, rovnocenná umělecké
činnosti; velký společenský význam kritiky; zvědečtění kritiky (od
zachycení dojmů z díla k objevování a vysvětlování zákonitostí literárních
jevů)
studie Syntetism v novém umění – zdůrazňuje nejen pasivní popis vnější
skutečnosti, ale celistvý pohled (jednota světa, schopnost osobitě vidět
celek)
Boje o zítřek – úvahy o smyslu umění v životě, psychologie umělecké tvorby;
význam literatury:
schopnost orientovat člověka k plnějšímu vnímání a chápání reality
výchovné poslání
intenzivní prožitek života
Duše a dílo – medailony českých a světových autorů (např. Mácha, Němcová, Vrchlický,
Sova, Březina, Ibsen, Flaubert aj.)
– zdůrazňuje individualitu a nezávislost uměleckého projevu; Šaldův
metaforicky rozvinutý jazyk, bohaté parafráze, blízkost básnickému
vyjádření
– nový žánr – kritická esej o umění (menší literární útvar, pojednává duchaplně
a zajímavě o otázkách filozofických, uměleckých; styl je na rozhraní uměleckého
a vědeckého, zdůrazňuje autorovu osobitost)
– studie Mácha snivec a buřič (3 osobní symboly Máje – poutník, vězeň, země)
223
O nejmladší poezii české – Šaldovo pochopení pro nejmladší literární talenty (Wolker)
Šaldův zápisník (1928–1937) – časopis s vlastními kritickými a beletristickými příspěvky,
náročné požadavky na uměleckou hodnotu díla
17. 4. Česká literatura přelomu století
T
endence překonat individualismus, sblížit literaturu se životem; vliv anarchismu
(úsilí o neomezenou svobodu člověka, odmítnutí autority státu), antimilitarismu
(hnutí odmítající válku), civilismu (oslava moderní techniky a civilizace)
a vitalismu (oslava života, přírody; radost, citové a smyslové prožitky); odpor
k společnosti, pesimismus buřičství skupina tzv. anarchistických buřičů – dočasně
spojeni negací soudobé společnosti; časopis Nový kult (1897–1905), založen S. K.
Neumannem; pak hledání nových cest a životních jistot, např. v přilnutí k rodné zemi (K.
Toman), ve vitalismu (F. Šrámek), v socialismu (S. K. Neumann); originální sociální poezie
(P. Bezruč), satira a skepse (V. Dyk, F. F. Gellner);
další dočasná skupina výrazných individualit uměleckých a literárních – kolem Almanachu
na rok 1914 – odmítnutí individualismu a symbolismu, obrat k světu moderní civilizace (S.
K. Neumann, K. Čapek, O. Theer, O. Fischer, P. Křička, malíři J. Čapek, V. Špála, E. Filla
aj.)
17. 4. 1.Generace Buřičů
VIKTOR DYK (1877–1931)
Básník, dramatik, prozaik – největší ironik, romantik, reflexivní lyrik; právník a politik
V době studií práv se zúčastnil politického života jako příslušník radikální pokrokové
strany. Za první světové války byl vězněn, po osvobození se jako poslanec a senátor
národně demokratické strany přikláněl spíše ke konzervativismu.
poezie – výraz negace, vzpoury, skeptických nálad (po potlačení hnutí Omladiny), odmítavý
individualistický postoj
sbírky A porta inferi, Síla života, Marnosti – osobitý výraz: ironie, sebeironie, aforistická
a epigramatická úsečnost, sevřenost, vyhraněná pointa i paradox; výrazný rým; vliv
symbolismu a macharovské útočné kritičnosti
sbírky Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice – satiry na politický a společenský život
v Čechách, ironicky komentuje dobové dění, prodejnost politiků
skladba Milá sedmi loupežníků – balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě; vliv tradic
romantické literatury o odbojných vyděděncích, vyslovení prožitku mládí, úsilí zbavit se
pout a dobových konvencí; vliv anarchismu; lyrické postavy, dialogizovaná forma, kult
vášně a síly.
224
sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok = tzv. ”válečná tetralogie” –
inspirovány 1. světovou válkou; základní téma: myšlenka národa a státní samostatnosti;
výzvy k odvaze, činu vliv na národní sebevědomí v době vzniku sbírky i později; obavy o
osud národa
např. b. Země mluví – zákl. myšlenky jednotlivých strof: těžký osud lidí, utrpení; odsouzení
lhostejnosti a nečinnosti; výzva k obraně vlasti, k boji za svobodu; budoucnost je v rukou
národa:
”Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistála.”
Varování před zradou; povinnost občana bránit zemi, jeho zodpovědnost i za příští
generace;
nutnost oběti – zrada je zkázou národa závěr:
”Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!”
– alegorická sbírka Devátá vlna – rozpor ideálů a skutečnosti, melancholie, předtucha
smrti
próza, např. novela Krysař – podle staré německé pověsti o krysaři, který zachránil město
Hammeln od krys, ale nedostal sjednanou odměnu, proto zavedl zvukem píšťaly obyvatele
do propasti – pomstil se za jejich lakotu; neštěstí přežili jen blázen a nemluvně – symbolický
význam: oslava toho, co popírá rozum (dítě ho ještě nemá, blázen ho už ztratil); autorovo
vyjádření odporu k malosti, vzpoura proti ní; dramatizace novely E. F. Burianem v D40.
drama, např. Zmoudření dona Quijota; vliv symbolismu; osobitě přetvářená látka
Cervantesova románu – tragický příběh o neřešitelnosti rozporu mezi snem a skutečností;
ztráta iluzí = zmoudření, které však člověka zabíjí (ztrácí smysl života); autorova touha po
vyplnění snů a po kráse vtělena do postav osamocených, bouřících se jedinců (donkichotský
zápas za ideál).
FRANTIŠEK GELLNER (1881–1914)
Padl v prvním roce války; kreslíř, karikaturista a ilustrátor, žurnalistický satirik, básník
a prozaik; bohémský způsob života (anarchistická revolta)
Byl symbolem osamocené revolty proti vládnoucí moci.
sbírky Po nás ať přijde potopa! a Radosti života – doklad antiliterárního stylu:
225
využití dobových forem lidové zábavy (kuplety, šansony)
pravidelný verš, forma popěvku, písně (refrény)
blízkost k hovorovému, prozaickému sdělení
neobrazné vyjadřování, převážně přímé pojmenování (= odlišnost od symbolistů)
obraz velkoměsta (kavárny, noční podniky, hospody) odpor k měšťáckému světu,
falešné morálce a pokrytectví
zdánlivě cynický výsměch, ironie, pamfletický útok (zastírá touhu po silném citu a
bolest, hořkost, zklamání, rezignaci)
”Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.”
(b. Přetékající pohár, sb. Po nás ať přijde potopa!)
otevřenost až šokující, věcnost, racionální pohled (vliv Havlíčka, Machara)
forma osobní zpovědi lyrický hrdina (neúspěšný student, bohém, piják)
”Má řeč je hrubá jako můj smích
a jako moji známí.
A alkohol (to myslil bych!)
jemnosti nepřidá mi.”
(b. Což, páni spisovatelé, sb. Radosti života)
VŠICHNI MI LHALI (Radosti života, 1903)
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Žurnály, básníci, učenci lhali,
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.
226
FRÁŇA ŠRÁMEK (1877–1952)
Básník, prozaik a dramatik
Sobotka, gymnázium v Písku a Roudnici, vojenská služba v Českých Budějovicích odraz v tvorbě; vězněn za antimilitaristické postoje; v 1. světové válce na frontě v Itálii,
Haliči a Rumunsku; hluboký vztah k rodnému kraji
poezie
sbírka Života bído, přec tě mám rád – básníkův vztah k životu, provokující buřičství,
výsměch (vědomí neuskutečnitelnosti životních ideálů, nutnost přizpůsobit se)
b. Curriculum vitae, b. Píšou mi psaní – rebelantská píseň, humor a ironie:
”Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.”
”… já jsem rezervista,
básník anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.”
Sbírka Modrý a rudý – anarchistický útok na společnost, na rakouský militarismus;
b. Raport – forma vojenského hlášení; paralela: umírající voják a umírající kůň protiválečný protest
V obou sbírkách: osobitý, prostý jazyk, veršová písňová forma
sbírka Splav – milostná lyrika (poezie mládí a lásky), vyjádření vztahu člověka k přírodě,
radost ze života, ale i odraz válečných hrůz; oslava domova a rodného kraje; lyrika
zpěvná, prostá, citová, vliv vitalismu
”Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal.
Však zahrádku mám krásnou, z růží sad,
a kdyby vás tam někdy v noci slavík vlákal,
tam z oněch slov je růží sad.
Snad máte hvězdy radši. Umru rád,
sad růží mých se v louky hvězdné změní.
Však umřít nedejte mi. Není, ach není
slov krásnějších, než našeptá vám z růží sad.”
(b. Čtrnáctiletý)
sbírka Rány, růže – verše z doby konce 1. republiky a okupace – vlastenectví, odpor
k fašismu
227
próza
– povídkový soubor Prvních jedenadvacet – námět ze života buřičů, ztroskotanců,
společensky vyřazených, ale citlivých lidí; kritika a ironie
impresionistický román Stříbrný vítr – příběh dospívajícího studenta Jan Ratkina, střetnutí
s pokryteckou měšťáckou společností a morálkou jeho vzpoura proti ní (čistota, křehkost
mládí × nepochopení a necitelnost dospělých);konflikt lze překonat jen díky hlasu
”stříbrného větru” = symbol věčného mládí a naděje;
rysy impresionismu: postavy bez pevných rysů, dvojznačné, tajemné; uvolněná dějová
stavba – řazení detailů a epizod, zachycení dojmů, smyslového vnímání; postižení
citové atmosféry, odstínů nálady; lyrizace prózy; snovost a neurčitost
vitalistický román Tělo – chvála plného života (× válka, která ničí štěstí lidí); ženský
protest proti válce
povídky Žasnoucí voják – o tragédiích vojáků, nesmyslnosti války
drama, zvl. Impresionistické
Léto – lyrická oslava mládí a lásky (Jeník Skalník a Stázka) v kontrastu s měšťáckým
světem, koketérií a nudou intelektuálů; lyrická atmosféra horkého letního večera
Měsíc nad řekou – pocit rezignace a stesku stárnoucí generace; dějiště – malé město
(zřejmě Písek) při sjezdu abiturientů; ironický úsměv nad někdejšími životními plány,
vyrovnanost a smír × svět jejich synů a dcer (rozhovor Villyho a Slávky) – nadšení,
okouzlení; zachycení nálady okamžiku, působivost základní scenérie (viz titul) na city
člověka
Šrámkův přínos:
smyslová obraznost, impresionismus a vitalismus, oslava prostých životních hodnot
Stříbrný vítr (1910)
lyrický generační román s autobiografickými prvky a impresionistickými rysy
1.
prostředí maloměsta, doba autorova mládí
3. citlivý a nepoddajný student Jeník Ratkin se vzpírá tyranství svého přísného otce, měšťanské
morálce starého světa dospělých, kteří mu nerozumějí; i gymnázium se mu stalo žalářem –
konflikty, odpor proti násilí, nedůvěřivosti, podezírání, zkostnatělosti profesorů, kteří neměli
pochopení pro mládí; soucit Ratkina a přátelství s krutě zbitým spolužákem alcara, poznání
mravně rozvrácené rodiny spolužáka Staňka, první milostné zkušenosti; poznání starších
studentů Valenty a zhýralého Zacha, s nimiž hledá volný život i zábavu; z profesorů jediný
Ramler chápal studenty a sympatizoval s nimi (rozuměl mládí, jejich stříbrnému větru, krásnému
poselství odněkud zdaleka, které rozechvívá):
”Po špičkách má se chodit okolo mládí a ne řinčet řetězy. Mládí klesá a trpí. Spikli se proti
mládí; zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým se neukazuje cesta. – Mládí má
zápasit, má i krvácet z ran, musí i leccos ztratit, jen když slyší z dálek svůj stříbrný vítr.”
Jeníkova chlapecká láska k Aničce Karasové (”Anička posedlá”) a jeho zklamání; v závěru
vrcholí jeho proces zrání v muže, nelekne se bolesti a útrap ani smutku, neboť v tom je sláva
života – rozloučení s Janem Ratkinem, ”včerejším a pošetilým” – připraven zápasit s životem a
vítězit
228
4. dospívající student Jeník Ratkin, syn soudce, citlivý, vznětlivý a nepoddajný; přes konflikty mládí
poznává smysl života a jeho krásu
jeho otec – přísný, hrubý, bezcitný × jeho citlivý bratr Jiří, obdivovaný Jeníkem, ale
odsuzovaný jeho otcem
sympatický, chápající mladý profesor Ramler
Anička – dcera lékárníka, citově nestálá, ironická, povrchní, rozmarná, pohrdavá
4.
obraz citové krize dospívajícího studenta, protest proti maloměšťáckému pokrytectví,
vzájemnému nepochopení; rozpor mladých představ o životě a konvencí starého světa, obdiv
mládí, lásce a životní aktivitě
5. lyrizace prózy – zachycení citové atmosféry, snu, pocitů a naděje (”stříbrný vítr” = symbol
věčného mládí)
impresionistické rysy – postavy bez pevných rysů, dvojznačné, tajemné; stavba románu
uvolněná, nedějová (mozaika epizod a detailů); náznak, zachycení nálady okamžiku, odstínů
nálady, snovost a neurčitost
básnické výrazové prostředky
epizody – strýc Jiří, dobrodruh, ztratil smysl života
profesor Ramler – ztroskotanec v lásce
oba se chtěli vymknout všednosti a nudě, ale neuspěli  blízkost Ratkinovi, ale jeho nezlomné
úsilí vyniknout
Měsíc nad řekou (1922)
lyrické drama o 3 dějstvích
1.
malé město (Písek), autorova současnost (vzpomínky na mládí)
2.
2 linie:
a)sjezd bývalých abiturientů gymnázia; vzpomínky dvou spolužáků, přátel – premianta Hlubiny
(přezdívka Orel), který se vzdal svých ideálů, marně se snažil vyniknout, a převzal papírnický
krám, který vyženil, a Roškota; v nynějším bytě Hlubinově spolu tehdy bydleli; Roškot prozradí,
že Hlubina napsal román Měsíc nad řekou; ač před Hlubinou rodina tají sjezd, on o něm ví a
hodlá s sebou vzít manželku a poděkovat jí za dosavadní spokojený život;
b)noční nostalgický rozhovor Slávky, dcery Hlubinovy, a Vilíka, Roškotova syna
Vilík zpočátku předstíral povrchnost a opovržení city, ale najde pochopení pro náladu
okamžiku, krásu – hučící řeku s měsícem a zvonění zvonů; krásné chvíle obou skončí návratem
k střízlivému životu
návrat spolužáků ze sjezdu, rozhořčení, když zastihli dvojici mladých, ale smír, rozloučení
Slávky a Vilíka = rozloučení s mládím, Slávčina rezignace na velké životní štěstí: ”Všechny
zvony prý vyzvánějí … ale ty jich už pojednou neslyšíš. Mohla bys skočit kamsi po hlavě …
neskočíš. A tu tedy víš, že jsi už na jiném břehu – –.”
3.
starší generace přátel ze studií (Hlubina a Roškot)
v konfrontaci se stárnoucí generací svých dětí (27letá Slávka a Vilík)
moudrost starých mužů (výsměch mládí a fanfarónství) × stesk stárnoucí mladší generace
(nerada se loučí s mládím, které nenávratně minulo a přišel čas pro střízlivé úvahy
o budoucnosti)
229
4.
obraz citového okouzlení životem a přírodou, zachycení nálady okamžiku, stesku a smutku nad
odcházejícím mládím; impresionistické rysy
6. zachycení dojmů, pocitů v dialozích s lyrickými prvky a přírodními obrazy, osobitý básnický text
zachycující melancholický klid
KAREL TOMAN (1877–1946)
básník, redaktor Národních listů
Ač předkové byli rolníci, jako by se narodil tulákem; vliv anarchismu – bohémský život
(nedostudoval práva, neschopen se podřídit); dobrodružné toulky po celé Evropě –
nespokojenost se světem omezujícím člověka, projev vzdoru; v cizině si uvědomil svou
náležitost k rodné zemi návrat, cesta k smíru a harmonii, chvále života
dílo nepříliš rozsáhlé (7 sbírek), ale vzácně dokonalé, trvale kvalitní; úzkostlivá, přísná
autokritika, tvůrčí kázeň, hutnost výrazu; vznik lyriky z hlubokého osobního prožitku
sbírka Pohádky krve – vliv dekadence a symbolismu; subjektivní ladění; láska k ženě,
k životu × kritika měšťáctví; b. Píseň – významové a zvukové složky v dramatickém napětí:
obraznost, kontrasty × melodická stavba, písňové prvky – báseň je zpěvem (kantiléna – i
mstivá)
sbírka Torzo života – lyrika erotická a revoltující, počátek boje s individualismem, o životní
aktivitu; sen o svobodném životě, soucit s trpícími, harmonizující tendence i ve formě
výpovědi (rytmus, melodičnost, přesný rým)
sbírky Melancholická pouť a Sluneční hodiny
prožitky z cest, tulácká zkušenost, sociální motivy i touha po domově; boj se smutkem
sbírka Verše rodinné a jiné – převaha harmonie
vrchol tvorby – sbírka Měsíce – 12 básní s obrazy proměn přírodního dění a lidské práce;
oslava domova, syntéza reálného a symbolického obrazu skutečnosti; b. Září – spojováno se
svátkem sv. Václava závěr:
”Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím”
sbírky Hlas ticha a Stoletý kalendář – z obd. Meziválečného; osudy lidí, koloběh života; b.
Vlastní podobizna – odhaluje podstatu buřičství Tomanovy poezie: motiv hlubokého lesa,
v něm vyvěrá zpěvavý pramen; motiv světla rodícího se z tmy a motiv života, tiché
a zádumčivé písně, motiv snu zástupů, který mu v srdci zpívá
230
Tomanův přínos:
vyjádření hloubky prožitku, vývoj od bohémství, tuláctví a neklidu k harmonii, přilnutí
k rodné zemí; zhuštěný, strohý výraz
STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875–1947)
básník, prozaik, publicista, překladatel, politik
– složitý básnický vývoj od dekadence a symbolismu přes anarchismus, civilismus,
naturismus, účast v poválečné avantgardě až ke komunismu, proletářské poezii,
dogmatickým stalinským postojům v 2. pol. 30. let a k protifašistickému hnutí; redaktor
časopisu Nový kult (anarchisté), Červen (proletářští básníci) aj., spoluredaktor
Almanachu na rok 1914
Dílo
vstup do literatury – sbírky Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé,
Satanova sláva mezi námi – vliv symbolismu, dekadence, satanismu
b. Vypučel jsem nad bahna – abstraktní alegorie, individualismus, dekadentní nálada,
stylizace do postavy Satana = symbol síly, pýchy, vzpoury, ale i pozemskosti, života,
radosti a krásy
sbírka Sen o zástupu zoufajících – cesta od individualismu k lidské společnosti, od
symbolů ke konkrétním pojmenováním; obraz velkoměsta, každodenního všedního
života, lidské radosti (Whitmanův vliv – civilismus)
sbírka Kniha mládí a vzdoru – projev anarchismu
Odchod na Moravu (Řečkovice, Bílovice u Brna) – mezník v tvorbě: důvěrné poznání
přírody a oslava člověka – sbírka Kniha lesů, vod a strání – přírodní a milostná lyrika (vliv
vitalismu, naturismu);
forma básní – parafráze modliteb, např. b. Vstupní modlitba nebo Jarní zvěstování:
”Zdrávas, země,
plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy,
země,
požehnaný plod života tvého
člověk”
Totéž i v publicistice – fejetony S městem za zády, programová stať Ať žije život! A
sbírka Láska
sbírka Nové zpěvy – oslava civilizace, techniky, moderního života, velkoměsta; vliv
civilismu;
= novost tematická, nová umělecká forma – whitmanovský volný verš, nová obraznost:
prolínání přírodních a civilistních motivů, např. skřivan jako pracující pilka (b.
Skřivan), rotačka přirovnána k důstojnému slonu (b. Chvála rotačky)
231
sbírka Rudé zpěvy – proletářská poezie; agitační, revoluční, politická lyrika; adresné
apostrofy (oslovení), strohá údernost politických výzev (revoluční hesla), náboženské
symboly, ale politický obsah
přívrženec zásad socialistického realismu sbírky Srdce a mračna (obdiv k SSSR),
Sonáta horizontálního života (varování před fašismem, odraz španělské občanské
války, básníkova polemika s Halasem – b. Staří dělníci); polemický pamflet proti
francouzskému spisovateli André Gidovi – Anti-Gide neboli optimismus bez pověr
a iluzí
tvorba za okupace sbírky Bezedný rok (reakce na Mnichov), Zamořená léta (obraz
války, okupace) – vyšly po válce
populárně odborná próza historická – knižní cykly Dějiny lásky, Dějiny ženy,
Francouzská revoluce; román Zlatý oblak (oslava lásky, života ve volné přírodě)
NEZRAZUJ (Bezedný rok, 1945)
Jen o tebe mi, lide, běží, lide můj,
jen o tebe nám běží,
nezrazuj,
na domovině šero leží,
zradíš-li světla vděčný přívod,
zradil jsi sebe, děti, život,
nezrazuj.
Šero je pouhá hříčka času, lide můj,
šero je episoda,
nezrazuj,
trvá zdroj světla, vzduch i voda,
osení klíčí, sklizeň bude,
máj v milionech srdcí hude,
nezrazuj.
Letničky zvadly, zhasl povrch, lide můj,
z přeludů povrch vratký,
nezrazuj,
nepoznals věčné vesny statky,
jak strom však z každé zimy zdejší
zazelenáš se košatější,
nezoufej, nezrazuj!
232
PETR BEZRUČ (1867–1958) ,Vl. jm. Vladimír Vašek.
syntéza všech proudů poezie přelomu století – realistického, symbolistického,
impresionistického i sociálního.
Opava, syn slezského buditele a profesora Ant. Vaška. Bezručův otec kritizoval pravost
rukopisů (RK a RZ) a byl za to jejich fanatickými obhájci uštván k smrti.
Autor jediné básnické sbírky Slezské písně (první básně v časopise Čas, pak soubor
Slezské číslo); obraz sociálního a národnostního útisku na Ostravsku (b. Zem pod horami),
výzva k odboji; bída havířů, beskydských horalů, ovdovělých žen a sirotků; útisk
uhlobaronů a jejich pomahačů: německá škola, polský kostel, odrodilci (Bernard Žár),
krčmáři a lichváři
úvodní báseň Červený květ – obraz kaktusu s jediným rudým květem = symbol vzpoury,
vlastního osudu (bez lásky), nebo obraz jediné sbírky
nový typ sociální balady: b. Maryčka Magdónova (citová účast básníka na krutém osudu
– refrén), b. Kantor Halfar – autor svědkem krutého příběhu učitele, který vzdoroval
odnárodňování, učil česky
básníkova autostylizace:
b. Já (věštec, mluvčí slezského lidu, lidový bard, šílený rebel), b. Ty a já, Horník,
Ostrava (výraz vzdoru, nenávisti)
”přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!”
b. Škaredý zjev (vliv dekadence), Kdo na moje místo?, b. Jen jedenkrát (paralela:
nešťastný osud země a osud básníkův)
intimní lyrika – b. Labutinka aj.
Samostatná skladba (po odmlčení) Stužkonoska modrá – vzpomínky na mládí, kritika
poměrů v 1. republice
Bezručův přínos:
prolínání lyričnosti, epičnosti a dramatičnosti, ironie, útočnosti i melancholie, intimního
a společenského, subjektivního a objektivního, symbolického a realistického vyjádření
originální, celistvý tvar, zdroj sociální poezie
souvislost s tvorbou Erbena, Nerudy, Vrchlického (balada), Čecha (vlastenectví,
sociální motivy), Machara (realistické obrazy, ostrá kritika), Sovy a Březiny (obraznost,
symbolismus, impresionismus v obraze přírody), Tomana a Šrámka (písňový pamflet,
útočnost, revolta, provokace)
jazyk – nářeční prvky (lašská slova kopalna, robit, vráz)
forma – obsahová hutnost krátké, úsečné verše; rým, převaha daktylského rytmu;
vzrušené apostrofy, hyperbola, otázky, výsměšná ironie
233
Slezské písně (1909)
básnická sbírka – pův. Slezské číslo, od. R. 1909 Slezské písně
1.
oblast Těšínska, Ostravska, Opavy, Beskyd; 2. pol. 19. stol.
7. sbírka básní epických a lyrických – obraz národního a sociálního útisku slezského lidu; výzva
k vzpouře a naděje na úspěch; lyrika společenská, přírodní, intimní
dílčí vedlejší témata – antika, lidová slovesnost (Ondráš), láska, marný boj proti přesile
(Leonidas), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat)
vzpoura, revolta (Ostrava)
autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí – stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako
pokračování lidového mýtu nebo jako kolektivní akce
epické básně – balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar)
lyrika intimní – autor sám vstupuje do situace jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený
květ)
lyrika – společenská – odnárodňování (70 000, Bernard Žár) = popolšťování a poněmčování;
lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu (Praga caput regni)
postavy vykořisťovatelů – uhlobaroni a jejich pomahači : polský kostel, německá škola,
odrodilci, lichváři a krčmáři
×
bída chudých – havíři, beskydští horalé, ovdovělé ženy, sirotci
3.
b. Červený květ – úvodní; obraz kaktusu, v noci rozkvetl rudým květem (duše osamělé, které
rozkvetly – promluvily jen jednou)
symbol  revolty
 vlastního osudu (bez lásky)
 jediné básnické sbírky autorovy
b. Kantor alcar – sociální balada, příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil
česky, nedostal proto stálé místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie – konečně dostal
místo za hřbitovní zdí)
b. Maryčka Magdonova – sociální balada; tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a
musí se starat o své sourozence; přistižena v panském lesu při sbírání dřeva, vedena do
Frydku, skončila život sebevraždou symbol osudu slezského lidu; autorova citová účast
řečnické otázky v refrénu; nový typ sociální balady – s dramatickým konfliktem
básníkova autostylizace – např. v básni Já
3 oddíly – básník = mluvčí slezského lidu, lidový bard, toulavý šumař, bláznivý gajdoš, šílený
rebel; stvořen démonem pomsty (”Bůh mne jim nedal”); výsměšná ironie, zloba a vztek;
b. Markýz Gero (autor lidový písničkář, útok proti útisku a bezcitným utiskovatelům,
konfrontace)
b. Ty a já – výraz pohrdání a vzdoru při setkání s uhlobaronem (”Uhni mi z cesty!”), výčet
všech vin a zločinů
motiv revolty – např. b. Ostrava
těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva
234
”Přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!”
8. Oni a my
”Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde,
tož v své krvi oni a v jich krvi my!”
9. Pětvald
”Hodina přijde, den, velký den,
obzor je plameny zúžen…”
charakteristika kraje – b. Zem pod horami (chudoba, útisk), b. Slezské lesy
10. Jen jedenkrát – paralela: nešťastný osud země i básníka (bez lásky), prolínání lyriky sociální a
osobní, intimní
intimně laděné básně – Motýl, Labutinka
odrodilství – b. Bernard Žár – stydí se za rodnou řeč, zavrhne i matku, která se pak na pohřbu
jediná modlí česky
11. forma vyjádření – hutnost výrazu, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy
(apostrofy), věty zvolací – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi
verš rytmický (zvl. Daktyl), pravidelný – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi
verš rytmický (zvl. Daktyl), pravidelný rým (zvl. Střídavý)
využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky; impresionistické obrazy přírody
ironie, výsměch
jazyk – nářeční prvky (lašská slova – kopalna, robit, vráz), vliv polštiny, zvl. Ve větné stavbě
(nech je nám Petr neb Pavel)
patetický, náročný styl
moto:
”Co v duších prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici,
(všichni byli lepší než já!)
jsem zkusil chybným veršem říci.”
235
18. Literatura 1. poloviny 20. století
HISTORICKÝ KONTEXT
První polovina 20. století byla neobyčejně dynamická a bohatá na
historické události. Svět byl nejprve poznamenán řadou válečných
konfliktů spíše regionálního charakteru (rusko-japonská válka,
balkánské války), dvě nejstrašnějšími válkami v dějinách lidské
civilizace (1. a 2. světová válka), mezi nimi došlo ke světové
hospodářské krizi a ke vzniku první komunistické velmoci. Po skončení
2. světové války se svět výrazně polarizoval na blok kapitalistických
států, blok nově se utvářejících států sovětského typu pod diktátem
Moskvy a na tzv. státy třetího světa. I navzdory prožitým válečným
hrůzám se vládnoucí režimy nepoučily a kvůli napětí vyvolanému
studenou válkou se svět několikrát ocitl na prahu jaderné katastrofy.
V umění dále fungovaly umělecké směry a skupiny vzniknuvší na
přelomu století, objevily se i směry nové (např. proletářská poezie
u nás) První světová válka výrazně ovlivnila umělecký svět.
Vznikají díla, která reagují na události světové války, objevuje se
poezie plná radosti z toho, že lidé válku přežili a nyní vychutnávají
život plnými doušky (vitalismus). Radost však netrvala dlouho.
Světová hospodářská krize vyvolala existenční starosti, a proto
část umělecké fronty upadá do stavů skepse, beznaděje
a zoufalství. Objevuje se existencialismus, absurdní drama atd.
Druhá světová válka jako nejstrašnější válečný konflikt v dějinách
lidstva ovlivnil ještě více uměleckou tvorbu než předchozí světová
válka. Vznikají díla popisující masové válečné scény, ale také i díla
zaměřující se na osudy jednotlivců. Řada umělců se se zážitky
z války (např. z koncentračních táborů) nevyrovnala ještě dlouho
po skončení války a pustila se do tvorby ještě řadu let po válce.
Sovětská kulturní fronta de facto donutila přijmout ve státech
sovětského bloku přijmout nový umělecký princip tzv. socialistický
realismus, jehož cílem bylo zobrazovat socialistického občana
především ve světě práce a v budovatelských aktivitách.
236
R
ozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství
fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad
Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident
T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku
1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava
dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka
18. 2. Umělecké směry počátku 20. století
vitalismus – z lat. Vita = život
směr v české literatuře: reakce na válku, vyjádření radosti z nejprostších maličkostí,
z pouhé existence; jednoduchost, prostý a srozumitelný obraz – F. Šrámek, K. Čapek,
J. Wolker
civilismus
obraz technických vymožeností, moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské
práce; americký básník W. Whitman, belgický básník a dramatik É. Verhaeren,
v české literatuře např. S. K. Neumann
expresionismus – z lat. Expressio = výraz
protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu; literární, výtvarný a divadelní směr
(V. van Gogh, E. Munch, P. Gauguin); umění výrazu, vyjádření obavy o osud člověka;
chápání reality zevnitř, nikoli zvenčí; vyjádření duševních pocitů – děsu, hrůzy z násilí;
v české literatuře Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis aj.
futurismus
do umění přítomnosti a budoucnosti (lat. Futurum = budoucí) proniká moderní život; obraz
světa v pohybu, který je zachycen rozložením do časově následných fází (italský básník
Filippo Tommaso Marinetti); osvobození (izolace) slov a vět zdůrazňuje rychlost
pohybu; výrazná grafická podoba básně (viz např. Majakovskij); odstraněna interpunkce
kubismus
v malířství (Pablo Picasso); úsilí postihnout podstatu věcí rozklad skutečnosti na
jednotlivé prvky, geometrické tvary (kubus = krychle); mnohopohledovost (z více
stran), tlumené barvy
kubofuturismus
v literatuře (Guillaume Apollinaire) – spojení futuristického dynamismu a kubistické
mnohopohledovosti; zachycení složité skutečnosti z mnoha úhlů pohledu;
polytematičnost (uvolnění dějových souvislostí, spontánní proud představ), prolínání
časových rovin; zdůraznění grafické podoby básně obrazové básně (kaligramy)
237
dadaismus
vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života; zdůrazňuje uměleckou absurditu,
primitivitu (dada v dětské řeči = hračka); princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů;
zakladatel – francouzský básník rumunského původu Tristan Tzara; úsilí šokovat,
burcovat, provokovat
poetismus
výlučně český avantgardní směr (od pol. 20. let 20. stol.); Karel Teige – autor Manifestů
poetismu; měsíčník ReD (Revue Devětsilu); skupina Devětsil (založena 1920) – literáti,
kritici, výtvarníci, hudebníci, dramatici;
využití obraznosti, fantazie; princip lyrismu, kompoziční metoda volné asociace (řetězení)
představ, narušena logická stavba básně, odstraněna interpunkce, inspirační zdroj –
lidová zábava (cirkus, kino, varieté); odmítnutí původního tendenčního umění: místo
obrazů dělnického boje a práce obraz dělníka uprostřed zábavy; úsilí poznat krásy světa
– ”umění žít” (Teige), ”aby svět byl básní” (Nezval); obohacení výrazové stránky
poezie (experimenty se slovy);
programová díla poetismu: V. Nezval, Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Papoušek na
motocyklu; potom i K. Biebl, J. Seifert, V. Vančura aj.
surrealismus
z fr. Surréalisme = nadrealismus; zakladatel André Breton; využití obraznosti, fantazie;
psychický automatismus (volný tok obrazů bez rozumové kontroly a zábran); vliv
Freudovy psychoanalýzy; vyjádření bezprostředních subjektivních dojmů, fantazie
a snu; obohacení citové stránky poezie (o způsobu tvorby surrealisty – viz povídka
K. Čapka Básník); u nás vznikla surrealistická skupina v r. 1934 (v čele Nezval),
rozpuštěna 1938
existencialismus
z fr. Existence = bytí, jsoucno; vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného
a odcizeného jedince; obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami; v mezních
situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství, pocit hnusu snaha
osvobodit se; život chápán jako směřování k smrti; J. P. Partre, A. Camus,
(předchůdce F. Kafka), v čes. Literatuře J. Orten
proletářská literatura a socialistický realismus
marxistické směry; Neumannův časopis Červen, Kmen, Proletkult, Nejedlého Var
(Wolkerova stať Proletářské umění – 1922; = program: umění třídní, revoluční,
stranické, tendenční, optimistické); vliv Maxima Gorkého; obraz společenských
rozporů, sny o spravedlivější společnosti, patos, hrdinství, kolektivismus; první sbírky
proletářské poezie: Neumannovy Rudé zpěvy, Wolkerova Těžká hodina
238
18. 3. Světová literatura
GUILLAUME APOLLINAIRE (1880–1918) , vl. jm. Wilhelm Apollinaris Kostrowicki
Básník a spisovatel, syn polské šlechtičny a italského šlechtice.
– vliv na moderní světovou poezii, dramatik, představitel kubofuturismu; rysy poezie:
vliv války
obdiv k moderní technice, civilizaci, městu
krása je v nejvšednějším životě
obraznost, fantazie, volná asociace představ, polytematičnost
–
Pásmo –sbírka Alkoholy (Alcools) = polytematická báseň – spontánní
proud představ, obrazů, skutečnost zachycena z mnoha pohledů, prolínání
časových rovin (tempo moderního světa), narušena logická souvislost
veršů, bez interpunkce; stírají se rozdíly mezi lyrikou a epikou; verše o
Praze (okouzlení Prahou)
sbírka Kaligrafy (Caligrammes) = básně obrazy; text spojen s grafickým uspořádáním
v optický celek – vizuální lyrismus (působivost)
ANDRÉ BRETON (1896–1966)
– básník, esejista, zakladatel surrealismu; důraz na svobodu osobnosti, její
cit; využití psychického automatismu
Breton a Philippe Soupault vytvořili společně první surrealistický text Magnetická pole
(Les Champs magnétiques).
Zakladatelé surrealismu: A. Breton, P. Soupault a Louis Aragon.
PAUL ÉLUARD (1895–1952) , vl. jm. Eugène Grindel
Autor protiválečných básní, pak stoupenec surrealismu, esejista, přidal se po válce
k dadaistům a surrealistům.
Významná sbírka Hlavní město bolesti (La Capitale de la douleur)
„V okamžiku lásky vše trvá navždy a nic víc neexistuje.“
PAUL ÉLUARD
239
Próza:
MARCEL PROUST (1871–1922)
Francouzský prozaik. Svým románem Hledání ztraceného času výrazně ovlivnil další vývoj
prózy ve 20. století.
– román Hledání ztraceného času (A la recherche du temps perdu)-8dílný
– nekonvenční postup – detailní vyjádření zážitků a pocitů vypravěče,
psychických procesů (vnitřní monolog)
Román Hledání ztraceného času psal Proust 14 let. Vypravěčem příběhů je Marcel, který
líčí své zážitky z mnoha stran a úhlů pohledu. Kupř. v prvním díle se dozvíme o lásce
Marcelova strýce Swanna k Odettě de Grécy. Jejich příběh se udál o třicet let dříve, než se
Marcel narodil. V dalších dílech sám Marcel zažívá několik milostných vzplanutí. Na
pozadí příběhu můžeme rozpoznat různé dějinné události, všímáme si tehdejších mravů ve
společnosti atd. Příběh tvoří neustálý tok představ, asociací i halucinací. Prolínají se v něm
zážitky ze současnosti i minulosti.
„ Krásné ženy ponechme mužům bez fantazie.“
MARCEL PROUST
ROMAIN ROLLAND (1866–1944)
Francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik.
– představitel humanistické tradice; Nobelova cena; prozaik, hudební vědec,
autor životopisů významných osobností (Beethoven, Tolstoj aj.);
– předválečná tvorba – 10 dílný cyklus Jan Kryštof (Jean-Christophe)román–řeka – životní osudy geniálního německého hudebníka
(Beethoven)
– protiválečné zaměření: novela Petr a Lucie (Pierre et Luce) – založena
na kontrastu: hrůzy války × vysněný svět dvojice milenců, problémy
války × rozvíjející se cit lásky; lyrické, poetické ladění příběhu,
shakespearovský motiv; dějiště – válečná Paříž, od ledna do března 1918;
tragický konec: společná smrt v kostele při náletu obžaloba
nesmyslnosti války
– tentýž protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše (LÁme
enchantée) a Dobrý člověk ještě žije (Colas Breugnon)
Petr a Lucie (1920)
lyrická novela
1.
Paříž, období 1. světové války (od středy večer 30. 1. do Velkého pátku 29. 3. 1918)
2.
setkání Petra a Lucie náhodně v pařížském metru při náletu, pak znovu ve městě sblížení,
vzájemná náklonnost a láska; prožívají chvíle štěstí, aniž by si připouštěli nebezpečí války (její
nesmyslnost, utrpení); úvahy o životě (Petr má odejít na frontu, ale snaží se nemyslet na to);
sami v kostele uzavřeli na Velký pátek sňatek:
240
”Veliký příteli, před tebou se s ním snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.”
Tragicky zahynuli ve vzájemném objetí při náletu pod troskami pilíře, o který se opírali a který
se zřítil a pohřbil je
–
Petr Aubier, 18 letý syn soudce; protiválečný postoj, nechápe smysl války,
vkládá všechny naděje do vztahu k Lucii, sklon idealizovat svět; vliv nábožensky
založené matky
Lucie – dcera dělnice v továrně na výbušniny; malířka kopií slavných obrazů; odlišný pohled
na svět (odmala se sama musí živit); láska je smyslem života; něžná, citlivá, prostá dívka
4.
zoufalý protest proti válce, proti zbytečným ztrátám životů nevinných lidí odsouzení
nesmyslnosti války;
lidské srdce a láska je silnější než nesmyslné zabíjení; humanistický postoj autorův
– novela založená na kontrastu:
hrůzy války × láska, vysněný svět
platonická láska × předtucha smrti (život × smrt)
úvahové pasáže, lyrické prvky i rétorický styl
HENRI BARBUSSE (1873–1935)
Básník, prozaik, publicista. Odešel dobrovolně na frontu, hrůzy zde zažité popsal ve svých
dílech.
–
román Oheň (Le Feu)– otřesný deník vojenské čety (pohled ”zdola”),
vlastní zážitky z fronty; netradiční román – pásmo scén, úvah, příběhů bez
ústředního hrdiny
Oheň
Příběh se odehrává na francouzsko-německé frontě v době první světové války. Román nemá hlavního
hrdinu. Autor zde vystupuje jako vypravěč spolu se svými spolubojovníky. Deníkovou formou zachytil
své zážitky a také výpovědi dalších vojáků. Barbusse vytvořil netradiční román, kde téměř chybí děj.
Do textu také zasahují filozofické úvahy nad utrpením v zákopech. Také se liší kapitola od kapitoly
užití jazykových prvků, aby se zdůraznilo, že na líčení válečných hrůz se podílí víc lidí.
Román Jasno (Clarté) – popis válečných hrůz.
ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY (1900–1944)
– francouzský hrabě, prozaik a esejista, šlechtický původ, letec v 2. světové
válce, zahynul při průzkumném letu, autor pohádkové prózy Malý princ
(Le Petit Prince) – setkání letce s malým princem z neznámé planety;
proklamace nutnosti přátelství a odpovědnosti; projev víry v člověka
a jeho velikost; rozdílnost pohledu na svět: dítě × dospělý člověk
Psal tzv. letecké romány, např. Noční let ( Vol de nuit), novela Letec (LÁviateur),
Vojenský pilot (Pilote de guerre).
241
Malý princ je smyšleným pohádkovým příběhem ve světě bez zla a starostí. Malý princ
protestuje proti násilí a válce. Pilot ztroskotá a na Sahaře se setká s malým princem. Ten
přiletěl z neznámé planety, kde neexistuje zlo. Zde na zemi se setkává s lidmi plnými zla
a špatných vlastností. Nechápe svět dospělých lidí, kteří se během dospělosti změnili od
doby, co byli ještě dětmi. I když se jedná o pohádkový příběh, je určen spíše pro dospělé
kvůli filozofickému obsahu.
JAMES JOYCE (1882–1941) , vl. jm. Augustine Aloysius.
Irský prozaik, novátor v próze; osobitý styl: metoda volného proudu vědomí,
mnohovýznamový sled dojmů a obrazů, působivý jazyk; vztah k rodné zemi (povídky
Dubliňané Dubliners); román Odysseus (Ulysses) – parafráze antického mýtu, obraz
současného Dublinu a vztahů mezi lidmi (prázdnota, banalita všedního života, ale i jeho
neopakovatelnost)
Román Odysseus zachycuje jeden den ze života hrdiny. Má experimentální charakter a je
neobyčejně náročný na čtení. Nemá klasickou dějovou linii. Jazyk díla je mimorádně
individualistický, obsahuje hodně mnohotvarů a hříček a prolínají se zde různé literární
styly.
JOHN GALSWORTHY (1867–1933)
Romanopisec a dramatik.
– vrchol tradice anglického kritického realismu;
– trilogie Sága rodu Forsythů (The Forsytie Saga) – život vyšších vrstev společnosti
viktoriánské Anglie, dílo bylo opakovaně zfilmováno; návaznost mají romány Moderní
komedie A Modern Comedy) a Konec kapitoly (End of the Chapter)
Román Venkovské hnízdo (The Country House)
GEORGE BERNARD SHAW (1856–1950)
– Nobelova cena; světový dramatik, kritik a esejista, autor např. dramatu Pygmalion
(sázka profesora fonetiky Higginse, že v krátké době vychová a uvede do vznešené
společnosti nevzdělanou květinářku Lízu (námět pro muzikál My Fair Lady);
– v dramatech kritika hlouposti, pokrytectví, falešné morálky
Živnost paní Warrenové (Mrs. Warren´s Profession)
César a Kleopatra (Caesar and Kleopatra)
Pygmalion
Svatá Jana (Saint Joan) – Johance z Arku.
242
Pygmalion (podle hry vznikl muzikál My Fair Lady)
Profesor Higgins se vsadí s plukovníkem Pickeringem, že naučí za půl roku pouliční
květinářku Lízu Doolittlovou, dívku hrubé a nekultivované mluvy, spisovně mluvit
a vychová z ní pravou dámu. Higgins si bere Lízu domů a začně ji převychovávat. Po půl
roce uvede Lízu do společnosti velvyslanců. Líza okouzlí všechny přítomné svým půvabem.
Higgins vyhrál sázku a nechá Lízu odejít. Po čase se mu po ní začne stýskat, a tak jí
navrhne, aby se k němu přestěhovala. Líza však dala přednost mladému Fredymu, který se
do ní zamiloval.
18. 3. 3. Německá literatura
THOMAS MANN (1875–1955)
Představitel humanistické a demokratické prózy; Nobelova cena
generační román Buddenbrookové (Buddenbrooks. Vervalo einer Familie)– o vzestupu
a pádu lübecké podnikatelské rodiny (inspirace vlastními životními zážitky); tetralogie
Josef a bratři jeho (Joseph und seine Brüder)
– převyprávění biblické legendy, obecně o mezilidských vztazích
Novela Mario a kouzelník (Mario und der Zauberer) – upozornil na nebezpečí fašismu.
Znalosti poměrů rodného města Lübecku využil i starší bratr Heinrich Mann (1871–1950)
prozaik, dramatik a esejista.
Román Profesor Neřád (Profesor Unrat)
Profesor Neřád vyučuje řečtinu a latinu. Je studenty nenáviděn kvůli své despotické
povaze. Při špehování studentů jednou objeví zábavní podnik Moderý anděl. Zde se
seznamuje se zpěvačkou špatné pověsti Fröhlichovou. Ta jej však velmi přitahovala,
a proto se stal profesor častým návštěvníkem Modrého anděla. Kvůli tomu je pak propuštěn
ze školy. Po odchodu z města si bere zpěvačku za ženu. Jejich dům se stává doupětem orgií.
Na popud studenta Lochmana, který má s profesorem nevyřízené účty, je Raat zatčen
a uvězněn.
ERICH MARIA REMARQUE (1898–1970) vl. jm. Erich Paul Remark
Německo-švýcarský prozaik a dramatik.
– generační román Na západní frontě klid (ironický název)(Im Western nichts Neues) –
o osudech studentů (hlavní postava Pavel Bäumer), kteří prožili válku na záp. frontě;
ztrácejí všechny životní iluze, protestují, snaží se přežít; drsné obrazy z bojiště,
vzpomínky hlavního hrdiny i svérázný lidový humor; tragický konec nenaplněného
života
– volné pokračování – román Cesta zpátky (Der Weg zurück)- osudy lidí zničeny válkou;
návrat domů a konec frontových přátelství; zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě a
vykořeněnosti
– totéž román Tři kamarádi (Drei Kameraden- život v předválečném Německu); romány
Jiskra života (Der Funke Leben), Čas žít, čas umírat (Zeit zul eben und Zeit zu
sternem) se vztahují k 2. světové válce
243
Román Nebe nezná vyvolených (Der Himmel kennt keine Günstlige) – prostředí
automobilových závodů.
Román Černý obelisk (Der schwarze Obelisk) – život v předválečném Německu
Román Vítězný oblouk (Arc de Triomphh)
LION FEUCHTWANGER (1884–1958)
Romanopisec a dramatik
–
autor historických románů se současným podtextem; zvl. z židovských dějin, např.
Židovka z Toleda, trilogie Židovská válka; Žid Süss (Jud Süss), z francouzské historie –
Lišky na vinici (Die Füchse im Weinberg) ,
Historický román Škaredá vévodkyně (Die hässlihe Herzogin)
biografický román Bláznova moudrost (Narrenweisheit) -o J. J. Rousseauovi; biografický
román o španělském malíři Goya; trilogie Čekárna (Der Wartesaal)– obraz soudobého
Německa, vlastní zkušenost vyhnance (útěk před Hitlerem do Ameriky)
Trilogie Zaslíbená země (Das Gelobte Land)
Bláznova moudrost aneb smrt a slavné mrtvýchvstání Jeana Jacquese Rousseaua.
Rousseau se uchýlil se svou ženou do městečka Ermenonville. Jeden ze sluhů, který zde
sloužil, se chtěl zmocnit Rousseauova slavného rukopisu, a proto jej zabil . Vražda zůstala
neodhalena. Příběh je zarámován do předrevolučního období ve Francii a také již do
francouzské revoluce.
Lišky na vinici. Děj románu se odehrává v předvečer Velké francouzské revoluce
a popisuje její události. Druhá linie příběhu se soustřeďuje na boj amerických osad za
svobodu. V příběhu vystupují skutečné významné osobnosti té doby (Ludvék XV., Josef II.,
Marie Antoinetta, Voltaire, Beaucharchais, Franclin atd.). Feuchtwanger se tímto
románem postavil proti útlaku, nesvobodě a bezpráví.
BERTOLT BRECHT (1898–1956)
– dramatik, režisér, divadelní teoretik; tvůrce tzv. epického divadla (snaha rušit divadelní
iluzi, otevřená scéna, vypravěčský komentář, oslovování publika, výmluvné texty a songy);
autor dramat společensky kritických, protiválečných a protifašistických, např. Žebrácká
opera (Dreigroschenoper), Matka Kuráž a její děti (Mutter Courage und ihre Kinder),
Strach a bída třetí říše (Furcht und Elend des Dritten Reiches)
244
18. 3. 4. Ruská literatura
VLADIMIR MAJAKOVSKIJ (1893–1930)
Básník, dramatik, publicista. Již od roku 1908 začal politicky pracovat. Zakladatelem
avantgardní sovětské poezie. V předrevoluční době je hlavním jeho tématem vzpoura
jednotlivce proti státním institucím a oficiálním hodnotám soudobé spolčenosti. Pak se stal
propagátorem sovětské kultury.
Vývoj od kubofuturismu k socialisticky orientované poezii; za 1. světové války autor
poemy Oblak v kalhotách (Oblako v štanach)– vlastní prožitky a postoje; víra v revoluci
(poema Správná věc (Chorošo), poéma V. I. Lenin)
Pro stovky propagačních plakátů OKNA ROSTA napsal revoluční verše. Kvůli roztržkám
s přáteli o jeho dílo ukončil život sebevraždou.
SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN (1895–1925)
– představitel básníků – imažinistů (smyslová obraznost, volný verš)
Píseň o velikém pochodu (téma občanské války), sbírka Zpověď chuligána (Ispověd
chuligána) -bohémství, lyrická skladba Anna Sněžina.
–
IVAN BUNIN (1870–1953)
– mistr povídky; přilnutí k venkovu, obraznost
Sbírka Na kraj světa (Na konec světa)
Próza Suchodol – zobrazení rozpadu patriarchální vesnice.
MAXIM GORKIJ (1868–1936) , vl. jm. Alexej Maximovi Peškovprozaik a dramatik; ”most” mezi ruskou a sovětskou literaturou; povídky a romány
psychologické, socialistickorealistické, generační
Pocházel z chudé rodiny, brzy ztratil oba rodiče. Těžce se protloukal životem, neměl žádné
vzdělání, stal se literárním samoukem a získal rozsáhlé vědomosti. Východisko ze
společenské krize viděl v revoluční přeměně společnosti.
Píseň o bouřlivákovi (Pěsňa o Burevestnike) – revoluční výzvy.
Román Foma Gordějev – o kupci, který se postavil proti své třídě.
Hra Na dně – demaskoval kapitalistickou společenost a slabost abstraktního humanismu.
Román Matka (Mať) – první dílo socialistického realismu.
Autobiografické dílo: Dětství (Dětstvo), Ve světě V Ljuďach), Moje univerzity (Moji
univerzitěty).
Hry Vassa Železnovova, Megér Bulyčev a ti druzí (Megér Bulyčev i drugije)
Romány Podnik Artamonových (Dělo Artamonovych), Život Klima Samgina (Žizň
Klima Samgina).
245
ISAAK BABEL (1894–1941)
– povídkový soubor Rudá jízda – vlastní zkušenosti, tažení s kozáky r. 1920, obraz
drsného života, složitých konfliktů, dramatičnost.
MICHAIL ŠOLOCHOV (1905–1984) – Nobelova cena;
Prozaik, publicista.
Donské povídky (Donskije rasskazy).
4 dílný román Tichý Don (Tichou Don) - o životě kozáků v 1. světové válce a po ní.
román Rozrušená země (Podňataja celina) - o kolektivizaci po říjnové revoluci, drsný
obraz skutečnost), novela Osud člověka (Suďba člověka) -tematika války
a
poválečného světa.
Osud člověka. Hlavní postavou příběhu je Andrej Sokolov, který pracoval jako řidič
nákladního automobilu. Při jednom z útoků během druhé světové války havaroval. Němci
jej našli a zajali. Pokusil se však z německého zajetí utéct. Přeběhl k Rudé armádě, ale
v nemocnici zjistil, že jeho rodina (žena a tři děti) už nežije. Po válce se opět vrátil
k povolání řidiče. Jeho životu dalo smysl setkání s malým chlapcem Váňou, který také přišel
o rodinu. Když se to Andrej dozvěděl, představil se mu jako jeho otec. Šolochov vytvořil
příběh člověka, který se nevzdává ani po tragických zážitcích z války.
18. 3. 5. Americká literatura
ERNEST HEMINGWAY (1899–1961) – Nobelova cena
– představitel prózy tzv. ”ztracené generace” (lost generation) = američtí spisovatelé, kteří
odešli do války jako studenti – dobrovolníci s představou boje za svobodu a demokracii;
brzy pochopili svůj omyl, ”vystřízlivěli”; válka jako první velký životní zážitek je
natrvalo poznamenala - pocit vykořeněnosti
– román Sbohem, armádo (A Farrewell to Arms) – vlastní zážitky a vzpomínky z fronty;
ideová dezorientace hrdinů upínají se proto k základním hodnotám individuálního
lidského života (láska, přátelství, odvaha, čest); hlavní hrdina opouští frontu (do
neutrálního Švýcarska)
– román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls) – reakce na španělskou
občanskou válku; boj proti fašismu; hlavní postava – americký dobrovolník Robert
Jordan, těžce raněn, čeká na smrt a teprve nalézá skutečný smysl života (láska
k španělské dívce)
– symbolická novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea) – obraz zápasu s přírodou
a zlem do posledních chvil života; vzdát se = ztratit lidskou důstojnost; kubánský stařec
Santiago, chudý rybář, vedl statečný, ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj
úlovek; smysl novely: oslava lidské aktivity a nezdolnosti (Nobelova cena)
– novátorský Hemingwayův styl: skrytá dramatičnost zdánlivě střízlivých popisů;
v podtextu zachycena atmosféra situace i charaktery hrdinů; hutnost a strohost výpovědí
246
(záměrně jednoduché, většinou souřadně připojené věty); hrdinové prokazují morálně
lidské kvality
Další významná díla:
Zelené pahorky africké (The Green Hilus of Africa) – cestopisná kniha. Používá zde
metody nezúčastněného zhuštěného vypravování.
Muži bez žen (Men Wihtout Women)- sbírka povídek.
Poslední roky pobýval na Kubě. Kvůli depresím spáchal sebevraždu.
Typický hrdina Hemingwayových děl je člověk, který stojí sám proti nějaké živelné síle –
přírodě, osudu. Je na konci sil a musí dokázat, kolik je v něm odolnosti a vůle. Na tyto
situace reaguje s chlapskou přímočarostí.
Stařec a moře (1952)
lyrická novela
1.
kubánská vesnice poblíž Havany, 40. léta 20. století
2.
boj starého rybáře s obrovskou rybou, se žraloky a s nebezpečím moře; dlouho předtím neměl
při lovu štěstí; jezdil s ním chlapec, aby se naučil lovit ryby, ale jeho otec mu to zakázal; stařec
Santiago se vydal na moře sám – tři dny trvalo, než se mu podařilo zdolat obrovskou rybu;
mezitím uvažuje o životě, o chlapci, o rybě jako soupeři, ač ji má rád, mluví k ní; ze souboje
s ní je vyčerpán, ale šťastný; vrací se s rybou, přivázanou k loďce, domů, ale napaden žraloky;
ač jich mnoho zabije, z ryby mu zůstane jen kostra
3.
stařec Santiago – zkušený kubánský rybář, houževnatý, odvážný, vytrvalý, fyzicky i duševně
silnýčlověk; hloubavý, hrdý, schopen bojovat do posledních sil; když je v nebezpečí smrti,
vystaven těžké životní zkoušce, prokazuje své morální lidské kvality, osvědčuje pevný charakter
4.
úvaha o hrdinství člověka; oslava věčné lidské aktivity, nezdolnosti, souboj člověka s přírodou
a úzké sepětí s ní; smyslem lidského života a štěstí není zisk, bohatství, ale hluboké uspokojení,
čestný zápas, vypětí sil k uskutečnění cíle
”člověka je možno zničit, ale ne porazit”
5.
jednoduchý příběh, prosté pojmenování aktérů – stařec, moře, ryba metafora o životě (člověk,
příroda, zlo) s odkazy ke křesťanské symbolice (utrpení starce, stigmata ran na jeho dlaních)
spisovný jazyk, k oživení děje a obrazu prostředí v překladu ponechány španělské výrazy;
úsporný výraz, strohá stylizace vět, zvl. v dialogu
„Z živočichů se může smát jedině člověk,
ačkoli k tomu má nejméně důvodů.“
ERNEST HEMINGWAY
247
WILLIAM FAULKNER (1897–1962)
Básník, prozaik a esejista.
– obraz amerického Jihu, sociální a rasové problémy-(dvojromán Divoké palmy (Wild
Palms); složitý styl, epizodičnost, mozaika žánrů a citových zabarvení
Román Absolóne, Absolóne. Pojednává o tragických osudech jižanské rodiny v průběhu
zhruba sto let.
JOHN STEINBECK (1902–1968)
Nobelova cena; zobrazuje osudy kalifornských drobných farmářů v době hospodářské krize
ztráta půdy, vystěhovalectví, cesta na Západ, marné hledání obživy – v románě Hrozny
hněvu The Grapes of Wrath) – venkov jako útočiště před civilizací; mýtizace přírody
a půdy; vypravěčské umění
Další díla:
Sbírka povídek Nebeské pastviny (The Pastures of Heaven) – o kalifornských farmářích.
Román Pláň Tortilla (Tortilla Flat)
O myších a lidech (Of Mice nad Men) o tragédii bezdomovců.
Na plechárně (Cannery Row)
Toulavý autobus (The Wayward Bus)
Na východ od ráje (East of Eden).
Hrozny hněvu. Rodina Joadových má svou farmu v Oklahomě. Kvůli suchu, velkovýrobě
a konkurenci se jim nedaří podnikat. Proto odcházejí do Kalifornie v naději, že se jim tam
povede lépe. Přichází do uprchlického městečka. Hledají práci a dlouho o žádnou nemohou
zavadit. Berou práci aspoň jako česáči broskví. Syn Tom zabil šerifa, a proto prchají dále.
Při nebezpečné povodni se Růže narodí dítě. Svým mateřským mlékem pak Růža nakrmí
hladovějícího muže, kterého tak zachrání před smrtí.
THEODOR DREISER (1871-1945)
Prozaik, dramatik, žurnalista. Jeho tvorba představuje naturalismus a sociální realismus.
Základním tématem jeho díla je kariéra lidí, kteří touží po bohatství a slávě. Tomu obětují
i své city, čest a smysl života. Stávají se z nich buď ztroskotanci, nebo úspěšní cynikové.
Román Sestřička Carrie (Sister Carrie). Osmnáctiletá venkovská dívka Carrie přijíždí do
Chicaga, aby zde získala bohatství a usiluje o společenský vzestup. Práce v továrně ji
neuspokojuje, proto chce využít sví ženské přitažlivosti, aby zlepšila své postavení. Dává se
vydržovat jako milenka obchodním agentem. Když se však seznámí s bohatším majitelem
baru, opouští svého milence a žije s novým. I on ji však opouští, když se jí podaří dostat
k divadlu. Její partner to však těžce nese a svůj život končí sebevraždou. I když Carrie
dosáhla svého cíle, přesto se necítí šťastně.
Román Americká tragédie (American Tragedy). Mladý Griffith z chudé rodiny touží po
životě v bohatství a být obklopený krásnými ženami. Vystřídá řadu zaměstnání, kde se mu
však nelíbí. Nakonec se dostane do strýcovy továrny na prádlo. Naváže milostný poměr
s Robertou. Jakmile však pozná, že by mu mohla překážet v kariéře, snaží se jí zbavit.
Příležitost se mu naskytne při projížďce po jezeře. Napůl úmyslně, napůl náhodou těhotnou
Robertu utopí. Zločin je ale odhalen a Griffith je v soudním procesu odsouzen k smrti na
elektrickém křesle.
248
SINCLAIR LEWIS (1885-1951)
Prozaik, žurnalista. Jako první americký spisovatel dostal v roce 1930 Nobelovu cenu za
literaturu.
Román Arrowsmith. Příběh talentovaného vědce potýkajícího se s maloměšťáctvím svého
prostředí a s komercializací pronikající do vědeckého výzkumu v oblasti medicíny.
Román Babbitt. Vypravuje o marné vzpouře obchodníka proti rodinným a společenským
konvencím. Babbitt je typem „úspěšného“ amerického občana z doby poválečné prosperity.
FRANCIS SCOTT FITZGERALD (1896-194
Prozaik, patřil do tzv. ztracené generace.
Autobiografický román Něžná je noc (Tender Is the Night). Jedná se o životní příběh
amerického psychiatra Dicka Divera, který se odehrává hlavně v Evropě. Ve švýcarském
sanatoriu se setkává s duševně nemocnou dívkou Nicole, na níž má jejich citový vztah
blahodárný vliv. Po čase se oba vezmou. Harmonický vztah však naruší sobecká filmová
hvězda Rosemary. Nicolina nemoc se vrací a Dick postupně ztrácí veškeré iluze. Hledá
východisko v opětovné práci ve švýcarském sanatoriu, přicházejí ale další životní otřesy.
Vědomí závislosti na bohatých společenských vrstvách jej přivádí ke skepsi a alkoholu.
Román vrcholí citovým rozvratem v rodině a útěkem od „velké společnosti“.
Román Velký Gatsby (The Great Gatsby). Vypravěčem je obchodník s cennými papíry Nick
Carreway. Jeho sousedem je záhadný boháč Jay Gatsby, který upoutává pozornost newyorské
smetánky nákladným životním stylem a honosnými večírky. Jay usiluje o setkání s Nickovou
sestřenicí Causy, kterou kdysi miloval a ona jím pohrdla, protože tehdy nebyl dost bohatý.
V Daisině vztahu s jedním milionářem to neklape, Gatsby by tedy mohl mít šanci na úspěch.
Daisy Gatsbyho autem nešťastnou náhodou srazí milionářovu milenku Mertle a zabije ji.
Myrtlin manžel, naočkovaný milionářem Tomem, je přesvědčen, že mu ženu zabil Gatsby,
a proto jej zastřelí.
249
19. Česká poezie 1. poloviny 20. století
Doznívá prožitek války (Dyk, Sova, Toman)
poč. 20. let – nový proud – proletářská poezie (přiblížení dělnictvu, boj proti
sociálnímu útlaku a válce, sny o revoluci, kolektivnost, tendenčnost; programový
manifest – stať J. Wolkera Proletářské umění (Var 1922); Wolker, Neumann,
počáteční tvorba Hory, Hořejšího, Seiferta, Biebla
avantgarda – sdružení Devětsil (1920), původně program proletářských básníků, pak
poetismus; sborník Devětsil, brněnský časopis Pásmo, měsíčník ReD (Revue
Devětsilu); K. Teige, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, Voskovec a Werich aj.
v 30. letech
surrealismus (Nezval, Biebl, Teige aj.)
reflexivní a meditativní lyrika (Hora, Halas, Holan)
poezie duchovní křesťanské orientace (Hrubín, Reynek aj.)
pokračuje sociální linie (Neumann)
konec 30. let – ohlas španělské občanské války, odraz Mnichova 1938, ohrožení národa
sjednocení básníků – poezie domova, rodné země
Významné osobnosti poezie
JIŘÍ WOLKER (1900–1924)
– představitel proletářské poezie
Prostějov, nadání literární, hudební i výtvarné už na gymnáziu, studium v Praze,
předčasná smrt (onemocněl tuberkulózou)
Dílo
poezie
sbírka Host do domu = tvorba z mladších let; vliv vitalismu (Šrámek); tzv. poezie prostých
věcí, chlapecký pohled na svět, harmonie, zlidštění a zdůvěrnění, pocit radosti ze života
(vliv domova); časté náboženské obrazy, motivy srdce, očí; metafory, personifikace; prostý
verš – např. b. Poštovní schránka, Kamna (vzpomínka na matku), Věci (láskyplný pohled
na svět)
”…miluji věci a také miluji celý svět”
závěr – b. Svatý Kopeček (pův. samostatná) – odlišnost: autor opouští idylické pojetí světa
(vliv politických událostí 20. let), změna výrazu: je bohatší, první báseň pásmo
(=polytematická báseň) v naší literatuře
250
sbírka Těžká hodina = proletářská poezie; úvodní stejnojmenná báseň – svědectví o změně:
srdce chlapecké (pohřbíváno) se mění v srdce muže (ruce a mozoly, statečnost);
sociální balady – epická šíře, sociální tematika, dramatičnost – např. Balada o snu: obraz
sociálních rozdílů (paláce – podkroví, sytí – hladoví), touha po lepším světě (sen Jana a
Marie); dialog, nepravidelný verš; kompozice: od reportážního civilního začátku
k patetickému závěru; podobně i Balada o očích topičových, U rentgenu, Tvář za
sklem aj.
– odraz básníkovy nemoci: b. Epitaf, Umírající
próza
povídky, moderní pohádky (O milionáři, který ukradl slunce, O kominíkovi), drama – 3
aktovky, kritické a programové stati (Proletářské umění)
POŠTOVNÍ SCHRÁNKA (Host do domu, 1921)
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
JOSEF HORA (1891–1945)
básník, prozaik, lit. Kritik, překladatel (Jesenin, Blok)
Roudnicko, studium v Praze, novinář socialistické orientace, ač 1929 vyloučen z KSČ;
vývoj od proletářské poezie k osobité sociální a intimní poezii
Dílo
– poč. 20. let
– sbírky Básně, Strom v květu – vliv civilismu a vitalismu, pak proletářská poezie –
sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro – obraz společenských
rozporů, představa revoluční změny (= akt spravedlnosti), např. b. Dělnická madona –
básníkův soucit, úcta k práci; teoretická stať O proletářské poezii (Proletkult), romány
251
Socialistická naděje (téma politických bojů 20. let) a Hladový rok (téma 1. světové
války)
od poloviny 20. let a v 30. letech
reflexivní a meditativní lyrika
sbírka Itálie – obraz země slunce a barev, slavná minulost i nebezpečí fašismu, smyslové
dojmy; změna stylu – metaforická zkratka, přímé lyrické vyjádření, sevřený rytmický verš;
sbírka Struny ve větru – lyrika přírodní a intimní, nově motiv plynoucího času – nehmotný
pojem času přetvářen v konkrétní představu; stesk z pomíjivosti života
sbírky Tvůj hlas, Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha – vzpomínky, útěk do vlastního
nitra, pocit samoty
sbírka Máchovské variace – 16 jambických básní, spříznění s Máchou (100. výročí úmrtí),
téma lásky, země, domova, času
konec 30. let
– b. Španělsko v nás (ve sborníku Španělsko) – reakce na politickou situaci; sbírka
Domov – poezie rodné země, obava o její budoucnost – b. Zpěv rodné zemi: minulost
plná bojů × země rozkvétající; slavné tradice (refrén), obraz nezdolnosti a nepřetržité
kontinuity národa:
lyrickoepická b. Jan houslista – návrat českého hudebníka ze světa domů, aby prožíval
utrpení, kterým osudově prochází jeho země
DĚLNICKÁ MADONA (Pracující den, 1920)
Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl,
špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu,
jež porodila člověka.
Ach, kadidlo! Viděl bys kouřící kamna,
zápach chudého oběda bys pocítil,
hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy,
uzřel bys na slamníku.
Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá!
Spleť zamodralých na rukou žil,
vzdor odříkání pod čelem, rty vyschlé –
a slova lásky už dávno
pohltil chřtán bídy.
A tři králové! Vyhnuli se tomuto domu,
nestačilo jim darů pro tebe, ženo s dítětem.
Hvězda boží dala jim zabloudit.
Roztrousili své zlato, svou mast, svůj laskavý úsměv
po teplých příbytcích, měkkých ložnicích,
sami boháči, šli mezi své.
A Betlém
je pln chudých, odraných, neobutých,
slepých, nemocných, pobloudilých –
252
ty tu dýcháš tak těžce, krása opadla z tebe,
dítě–zázrak pije hořké mléko tvých žil,
ale věř:
Až doroste třiceti let,
vjede do města s evangeliem odboje na rtech,
ohlásí na náměstí příchod spravedlnosti,
ozbrojí zástupy, sen i kov dá jim do ruky –
a nedá se ukřižovat.
Neboť jeho modlitbou bude čin.
JINDŘICH HOŘEJŠÍ (1886–1941)
proletářský básník, překladatel francouzské poezie
sbírky Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník, Den a noc – obraz sociální bídy
velkoměstské periferie, víra ve změnu společnosti; milostná lyrika – láska spojena
s občanskou aktivitou; epizující tendence
JAROSLAV SEIFERT (1901–1986)
– Nobelova cena (1984)
– básník, prozaik, novinář, překladatel;
Praha – žižkovské předměstí; 1929 vyloučen z KSČ, po r. 1948 nucen několikrát se
odmlčet
Dílo
proletářská poezie
– sbírka Město v slzách – představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit
s chudými, vidiny lidského štěstí
– sbírka Samá láska
poetismus
– sbírky Na vlnách T.S.F., Slavík zpívá špatně, Poštovní holub
– neproblematické vidění světa, krása života, poetizace všedních věcí, ale i neklid, hledání
jistot, smutek; hravá lyrická obraznost, překvapivé metafory
30. léta
– intimní lyrika: sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem – rozpor snu
a skutečnosti, melancholické vzpomínky, zvl. Na matku, ztracený svět dětství; krása
české krajiny; obraznost, soustředění na detail, melodický verš (mistr kantilény)
– sbírka Zhasněte světla – reakce na mnichovskou zradu, posila národa, výraz naděje;
krása jazyka
253
za okupace
– sbírky Vějíř Boženy Němcové (tragika jejího osudu), Světlem oděná, Kamenný most
– Praha minulosti a básníkova mládí; symbol existence národa; citová vroucnost
po válce
– sbírka Přilba hlíny – 3 cykly: Osm dní (inspirace úmrtím T. G. Masaryka 1937), Říp
v okně (básně z let války), S otevřenou náručí (zážitky z května 1945)
– sbírka Šel malíř chudě do světa – inspirována kresbami M. Alše a českou krajinou
– skladba Píseň o Viktorce – tragika osudu Viktorčina v paralele s lidským údělem B.
Němcové; jímavá písňová forma; sbírka Maminka vzpomínky na domov, dětství;
upřímný synovský cit lásky, trvalé životní hodnoty
60. léta
– tvorba po desetileté odmlce – reflexivní lyrika; zásadní změna: místo pravidelného
verše a písňové formy uvolněný nerýmovaný verš, rytmizovaná próza; úvahy,
bilancování, intimní osobní vyznání, nepatetický pohled na svět – vliv existencialismu,
pocit úzkosti z totalitní moci; hořké životní zkušenosti – sbírky Koncert na ostrově,
Halleyova kometa, Odlévání zvonů
70. a 80. léta
– publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze –
sbírky Deštník z Piccadilly, Morový sloup, Býti básníkem; kniha vzpomínek Všecky
krásy světa
Seifertův přínos:
zpěvnost, citovost, půvab a výrazová prostota poezie, krása češtiny
OBRAZ VE VODĚ (Jablko z klína, 1933)
To není obraz,
to je stín, jenž vlá
v neviditelném kroužení,
to není obraz, to je hra,
která se promění.
To není obraz,
to je fotografie.
Ach, dej mně ji,
já vím, že se mi rozbije
o kámen v peřeji.
To není obraz,
to je hra a nic,
jež hoří v tříšti duhové,
a potom zpátky padajíc,
zní, mře a uplove.
254
PÍSEŇ O RODNÉ ZEMI (Zhasněte světla, 1938)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.
VÍTĚZSLAV NEZVAL (1900–1958)
– představitel poetismu a surrealismu, po válce oficiálního proudu poezie; básník, prozaik,
dramatik, literární teoretik.
Biskoupky na Mor., dětství v Šamikovicích; nedokončená studia, spisovatelská činnost,
člen Devětsilu
Dílo
– různorodost způsobů básnického umění, spontánní lehkost tvoření, inspirace: zážitky
z dětství, obraz vesnice i zaujetí velkoměstem, civilizací; tvůrčí zdroje: životní pocit
radosti, obrazotvornost
20. léta
– vliv Rimbauda, Apollinaira, Březinova symbolismu – sbírka Most (b. Podzim = báseň
obraz); poetismus – skladba Podivuhodný kouzelník (ve sborníku Devětsil) –
básnický autoportrét, ”čaroděj” učí člověka chápat krásu světa
sbírka Pantomima (1924) – programová manifestace poetismu; členitě sestavený celek:
drobné hříčky a kaligramy, divadelní a pantomimické scénky, básnické manifesty (Papoušek
na motocyklu čili O řemesle básnickém), cyklus Abeceda – 4–2 verší, asociace představ
z tvaru písmen; hravost
závěr poetistického období – sbírka Básně noci – její součástí je skladba Edison – vážnější,
hlubší pohled na skutečnost (vliv společenských událostí); oslava tvůrčí činnosti člověka,
pojetí práce jako dobrodružství, hrdinství; polytematická báseň; inspirace – osobnost
vynálezce žárovky; autorovo básnické vidění moderního světa a člověka
dvojí pocitová atmosféra: radost – smutek, život – smrt refrén:
255
”Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti”
×
”Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života a smrti”
vývoj směrem k převládajícímu pocitu radosti (viz i první verš jednotlivých zpěvů);
kompozičně ucelená skladba – 5 zpěvů: výchozí konkrétní zážitek – toulky po pražských
mostech v noci, přitažlivost jejich světel, pak Edisonův životopis ve starých novinách
1. zpěv – motiv sebevražedného stínu (rub chaotického tempa moderní doby), 2. zpěv –
obraz života mladého Edisona, 3. zpěv – obraz moderního světa techniky (mění se podstata
refrénu), 4. zpěv – vrchol, největší štěstí je štěstí z objevů, touha přetvářet, 5. zpěv – pocit
radosti
”zapomnění na stesk života a smrti”
– pravidelný rytmus, výrazná intonace, enumerace (výčet), využití refrénu; volná
návaznost – báseň Signál času: inspirace Edisonovým úmrtím, reakce na hospodářskou
krizi
30. léta
– 2 linie tvorby: politická (sociální) – vliv krize a surrealistická
sbírky Skleněný havelok, Zpáteční lístek, Pět prstů a hra Milenci z kiosku – ještě hravost
poetismu, ale i kritika doby a revoluční tendence
sbírka Sbohem a šáteček – okouzlení z cesty po Francii a Itálii, pocit štěstí
od r. 1934 mluvčím surrealismu (vliv André Bretona, Paula Éluarda):
–sbírka Žena v množném čísle – paralelní řazení subjektivních představ, využití
obrazotvornosti a fantazie (např. b. Litanie)
sbírka Praha s prsty deště – okouzlující lyrická krása Prahy, mnohostrannost skutečnosti,
střídání úhlů pohledu, prolínání minulosti a přítomnosti (b. Město věží)
– sbírka Absolutní hrobař – zde obraznost posloužila pro výraz odporu k fašismu
–souběžně vznikl jiný typ poezie (anonymně), např. sbírka 52 hořkých balad věčného
studenta Roberta Davida = sociální poezie, společnost viděna očima
nezaměstnaného studenta (společenská krize, nebezpečí fašismu); klasická forma
francouzské (villonské) balady
tvorba konce 30. let a za okupace
– základní motivy: vztah k matce, rodné zemi, domovu – sb. Matka naděje – motiv
matky = symbol statečnosti a naděje, vztah k ní = vztah k vlasti; úzkost (těžce nemocná
matka) se prolíná s obavami o budoucnost národa
4. sb. Pět minut za městem (1939) – výraz odporu k okupaci (b. Černý družba)
5. b. Óda na návrat K. H. Máchy – inspirován manifestačním převážením ostatků
Máchových z Litoměřic do Prahy; umělecké využití motivu země milované
z Máje
– divadelní hra Manon Lescaut (poetická adaptace Prévostova románu) – kouzlo
básnického jazyka, lyrický půvab verše = symbol národní nezdolnosti
– cyklus Historický obraz (1945) – verše z doby Mnichova, okupace a osvobození
(3 oddíly)
256
poválečná tvorba
– oficiální dobová ”socialistická” poezie: poema Stalin, sbírka Veliký orloj, skladba
Zpěv míru – budovatelské nadšení, revoluční elán, touha po míru (proti válce)
– sbírky Z domoviny, Křídla, Chrpy a města – znovu důvěrný vztah k rodné zemi,
vesnici z dětství (b. Na břehu řeky Svratky); posmrtně vydaný soubor Nedokončená
– drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou – varování před zneužitím atomové
energie, před nebezpečím neomezené moci a násilí
e) teoretické práce
– např. Moderní básnické směry, Manifesty poetismu (s K. Teigem)
paměti – Z mého života
Nezvalův přínos:
přední představitel avantgardy (poetismus a surrealismus) i sociální (a socialistické)
literatury
bohatství fantazie, obrazotvornosti, převládající pocit radosti ze života, optimismu
teoretické stati o moderním umění, překlady
různorodost tvorby, rozmanitost žánrová, formální
ABECEDA (Pantomima, 1924)
A
nazváno buď prostou chatrčí
Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu!
Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí
a člověk neví kam by složil hlavu
D
luk jenž od západu napíná se
Indián shlédl stopu na zemi
Poslední druhové zhynuli v dávném čase
a měsíc dorůstá prérie kamení
E
nevím k čemu bych tě přirovnal
Tři linky táhlý tón tvůj zaznívá
Telegrafistce někdo lásku lhal?
Tři linky každá stejně pravdivá
g
Teď vzpomínat mi každý dovolí
při g na pohotovost Fairbanksova lasa
Na zemi říje stádo buvolí
a já jím argentinský řízek z jejich masa
K
v optikově skříni viděl jsem
Paprsek letí tam a zase zpět
Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem
257
je být jak slunce býti jako led
L
horizontála l vertikální směr
Inženýr ví žes vzácná lýra jejich
Studenti říkají ti chybně úhloměr
Dělníku svítíš jak lampička na kolejích
N
Od hlavy až k patě
milenec k mé milé je láskou přitažen
Lásky je vratká však
jak spojovací linka hlásky N
P
jako tabulka na rozcestí
V lidové mluvě P symbol každé ctnosti
a někdy tebou mluví všecka lidská bída
ebrákům vstup se přísně zapovídá
RRR
bubínky daly se na pochod
přes devět mostů přes sedm vod
RRR
komedianti z Devětsilu
rozbili stánek na březích božského Nilu
BALADA PRVNÍ OSLOVUJÍCÍ FRAÇOISE VILLONA (52
hořkých balad věčného studenta Roberta Davida,1936)
Než budu, Mistře, viseti
a než si hodím pod bradu
tu smyčku, jež vše zpečetí,
chci zkusit též tvou baladu.
Mé knoflíčky jsou z perleti.
Ó, kdysi uměl jsem se bavit.
Jsem oběť svého století,
já, věčný student, Robert David.
Či mám snad raděj mlčeti
a pojít někde o hladu?
Muž bez práce, muž bez dětí …
Ach, div že časem nekradu!
Rád říkám svému děvčeti,
mlč, po smrti mě budou slavit –
a přejedu jí po pleti,
Když probudím se na smetí
a když mám dobrou náladu,
když sen jak motýl přeletí
přes zakázanou ohradu,
tu civím tupě na děti
258
a nemohu si nepředstavit
ten zázrak, v němž jsme zakleti,
Poslání:
Neublížil jsem kuřeti.
Můj žaludek už přestal trávit.
Umírám s nosem v poupěti,
ZPĚV MÍRU (1950) – úryvky
Aby byl člověk dlouho živ,
aby měl pastýř hojnost mléka
a rybám nevytekla řeka
v mé vesničce a kdekoliv,
zpívám zpěv míru.
Aby tvé dítě nebledlo
při pohledu na velké ptáky
a netřáslo se před vojáky,
kdykoliv něco provedlo,
Aby se blankyt oblohy
neměnil v padák zákeřníka,
oblohy blankytné jak štika
a strašlivé jak beznohý,
Aby se Paříž, Praha, Řím
vichrem, jenž od Bikini věje,
neproměnily na Pompeje
a New York nevzlít k pohořím,
Aby se obraz na stěně,
na kterou jej sám Rembrandt přibil,
neutrhl a nezalíbil
peklu jak vražda na ženě,
Aby se žlutá housátka
vybatolila na nádvoří,
kde děti, stařenky a choří
se sluní jako lehátka,
Aby se český zahradník,
jenž sází stromky na Polabí,
259
rozhlédl k zvonicím a aby
poslouchal, šťasten, ptačí křik,
KONSTANTIN BIEBL (1898–1951)
Po maturitě vojákem rakouské armády, na balkánské frontě zraněn; ve 20. letech cestoval
(Sumatra, Jáva, Ceylon, Alžír, Tunis); přátelství s Wolkerem.
Dílo
počáteční tvorba
– se strýcem Arnoštem Rážem – sbírka Cesty k lidem; poezie prostých věcí, chlapeckého
pohledu na svět;
– proletářská poezie – sbírka Věrný hlas , Zlom, Zloděj z Bagdádu – tlumený,
skromný výraz, jemná, hluboká citlivost, melancholie, soucit s trpícími
poetistické období
– hravá obraznost i vliv války a sociálních problémů; zkušenosti z cest, vztah k domovu –
sbírky Zlatými řetězy, S lodí, jež dováží čaj a kávu
6. b. Škála – hravost, experimenty se slovy, zvukosled
”Tyčinky v tichých a bílých liliích
ve světle zeleném světle zeleně
tma padá na jantar jak zlatá harfa v barvách sálá
Lolo Lolo
žluť smutku purpur strun
jdou loukou tmou”
– vrchol poetismu – skladba Nový Ikaros (4 zpěvy) – polytematická báseň; volný proud
podvědomých představ mnohotvárnost současného světa; obrazy z dětství, zážitky
z tropů, milostné vzpomínky, válečné hrůzy, smutek a tíha života; básník = mytický
mořeplavec Ikaros, vznáší se v prostoru a času
– surrealistické sbírky – Nebe, peklo, ráj a Zrcadlo noci
poslední tvůrčí období 1940–1950 (po odmlčení a do tragické smrti)
– sbírka Bez obav – tematicky pestrá – vzpomínky, zážitky z okupace i současná
budovatelská tematika
260
FRANTIŠEK HALAS (1901–1949)
básník protikladů, subjektivní a meditativní poezie, překladatel;
Brno; přátelství s J. Mahenem a kritikem B. Václavkem
Dílo
do poloviny 30. let
– vlivy: prožitek války a vzpomínky na matčinu smrt tragický životní pocit, skepse
(× Nezval)
sbírky Sépie, Kohout plaší smrt – sice stopy poetismu, ale motivy zániku, smrti, samoty,
úzkosti a zmaru; překvapující rafinované obrazy, nemelodičnost, dojem přerývanosti verše
– sbírky Tvář a Hořec – melodičtější výraz, úsilí zbavit se pocitu hrůzy – b. Doznání –
rozpornost opravdového hlubokého citu – štěstí i bolest lásky; útěk do vlastního nitra
a samoty
– b. Staré ženy – snaha postihnout s krutou reálností bolestnost stárnutí; virtuózní forma
litanie; motivy smrti, nicoty × Neumannova polemika – b. Staří dělníci (jejich dojemná
krása a aktivita)
2. pol. 30. let a obd. okupace
– změna: jasnější životní pohled; boj proti zlu
sbírka Dokořán – obraz dramatického světového napětí (reakce na španělskou občanskou
válku)
sbírka Torzo naděje – poezie ve službách společenského zápasu
b. Praze – tvorba zbavit se nepřátel, výzva k boji s fašismem, symbol – husitská a
svatováclavská tradice = posila národního sebevědomí
b. Mobilizace – reakce na mnichovskou zradu
b. Zpěv úzkosti – využití zvukomalby (refrén):
”Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali”
naděje na vítězství, výzva k boji proti bezpráví a násilí:
”Meč tvůj ať zvoní brzy”
účinné metafory, dramatické kontrasty, myšlenkové abstrakce spojeny s konkrétními obrazy
(oheň hrůzy, kraj snění, kotva naděje, nepřítel vztek); metafory z podstatných jmen (žízeň
hněvu)
– sbírka Naše paní Božena Němcová (1940) – osud ženy bojovnice – vzor národní
hrdosti a síly; symbolická krása její řeči
– sbírka Ladění – výrazová prostota dětských říkanek, záměrná melodičnost, krása jazyka
po válce
– sbírka V řadě – oslava hrdinství bojovníků na barikádách a sbírka A co? – vydána
posmrtně, představa budoucího života
261
básnická próza Já se tam vrátím (1939, vydána 1947) – oslava rodného kraje – Kunštát na
Mor. = pevná životní jistota; melodičnost a zpěvnost výrazu
Halasův přínos:
osobitá poezie – hledání odpovědí na základní filozofické otázky a smysl života
překonání pocitů skepse a pesimismu, vývoj k životní aktivitě
zvláštní poetika – vývoj od kontrastních obrazů ve verších se záměrně nelibozvučnými
rýmy a asonancemi, rušivou kakofonií (opak eufonie) k veršům melodickým,
libozvučným, s účinnými metaforami, působivými gradacemi, biblickými přirovnáními
nebo prostým básnickým sdělením (s využitím formy říkadel, lidových rčení i
neologismů); spojování konkrét s abstrakty
ZPĚV ÚZKOSTI (Torzo naděje, 1938)
Kolikrát verši můj
kolikrát klopýtals
v bolesti lásce žalu mém
soukromém
kolikrát verši můj
kolikrát tancovals
Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj
Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná
Té úzkosti dvanácté
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
a my jsme je milovali
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo jen
však vy nás poznáte
Ty vládkyně moří všemocná
To moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje
Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
262
Slunečný štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano
Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední
Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba
Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas
Ge Geni Genie země naší
na křídlech tvých
je plno plno slzí
Ge Geni Genie země naší
v hodinách zlých
meč tvůj ať zvoní brzy
VILÉM ZÁVADA (1905–1982)
básník Ostravska
Hrabová u Ostravy vztah poezie a rodného kraje
sbírky Panychida, Siréna – svět hornické a hutnické práce, prosté, srozumitelné obrazy,
nemelodický verš
sbírky Cesta pěšky, Hradní věž – sociální témata, reakce na společenskou situaci
(nebezpečí fašismu)
poválečná tvorba
sbírka Povstání z mrtvých – básně z protektorátního období a osvobození
sbírka Polní kvítí – pozitivní vidění světa, důvěra v člověka, rodný kraj
vyzrálé sbírky ze 70. let:
Jeden život – návrat do rodného kraje, vzpomínky na dětství, autobiografická zpověď
Na prahu – životní bilance a Živote díky – základní hodnoty života, touha po harmonii,
úvahy o smyslu života a poezie
263
BEZE JMÉNA (Polní kvítí, 1955)
Mé jméno není na plakátech,
ani nehraji na pódiu.
Chodívám v obyčejných šatech,
jak obyčejní lidé žiju,
co vystavěli v dávném věku
hrady a opevněné valy,
hrobky pro pozůstatky reků,
vodovody a katedrály,
v čas válek táhli se svou zbrojí
a v bitvách stáli jako skála.
Své nepřátele bili v boji,
až celá zem se drkotala.
Se šrámy vraceli se domů
a jak za směnou chodí směna
lámali znovu kámen v lomu
na města válkou vyvrácená.
Jim nikdo nepostavil sochu,
památník z bronzu odlévaný.
Ač slávy nedbali ni trochu,
pomník si sklenuli svou dlaní.
Ten pomník – zalesněné hory,
krví zbrocené barikády,
v zeleném poli bílé dvory
a země vzdělaná jak sady.
Mé jméno není na plakátech,
ani nehraji na pódiu.
Chodívám v obyčejných šatech,
jak obyčejní lidé žiju,
však hrdě vyzírá z mých rysů,
z mých očí hledí nezmenšena
ta moc neznámých statisíců,
ta sláva lidí beze jména.
264
VLADIMÍR HOLAN (1905–1980)
– originální moderní básník světového významu, tvůrce náročné abstraktní meditativní
poezie, překladatel (z francouzštiny, němčiny, polštiny)
Praha, dětství v Bělé pod Bezdězem (Máchův kraj)
Dílo
do r. 1938
– experiment, úsilí o tzv. absolutní poezii – sbírky Triumf smrti, Vanutí, Oblouk (z poč.
30 let) – originalita, vynalézavost vyjádření, úvahy o nejniternějších otázkách člověka:
tematika lidského bytí, trvání a omezenosti v čase, úvahy o smyslu života; vliv barokní
poezie, francouzské moderní poezie a Kantovy filozofie
– vysoký stupeň abstrakce, neobvyklá slovní spojení (smích půlnoci, k tobě se vzdaluji,
vzestupně tonout) a slovesné vazby (ležet kříž odříkání); zašifrovanost výpovědí,
neologismy, spojení abstrakt s konkrétním pojmenováním, napětí protikladů, věty
zvolací a tázací
– sbírka Kameni, přicházíš (1937) – ohlas světového dění, zvl. Španělské občanské
války
konec 30. let
– obrat k občanské poezii, reakce na ohrožení národní existence; souborné vydání – sbírka
Havraním brkem (skladby Září 1938 – obraz mobilizace, Odpověď Francii – odezva
na mnichovskou zradu, Sen – obraz protektorátní Prahy, Zpěv tříkrálový – věnovaný
památce mrtvých v Habeši a Španělsku) – protest proti násilí a zvůli
– patetický verš, velká obraznost, naléhavá sdělení
– vedle toho vznikla sbírka intimní lyriky – Záhřmotí a lyrickoepické příběhy První
testament, Terezka Planetová, Cesta mraku – tragické osudy, základní filozofické
otázky, hledání jistot, lásky a krásy, smyslu života i tvorby
c) poválečný soubor Dokument – 4 skladby, ohlas konce války a osvobození: skladba Dík
Sovětskému svazu – střetnutí zla, krutosti války a bohatýrských mstitelů; báseň
Panychida – polemika s Bohem (jeho netečnost k válečným hrůzám); panychida =
pravoslavný smuteční obřad; sbírka Rudoarmejci – portréty prostých vojáků, jejich
lidskost; využití detailu, oproštěný výraz, prozaizace verše; sbírka Tobě – útočné glosy
dobových událostí
od 60. let
– po 15 letém nuceném odmlčení (v 50. letech nepřijat totalitním režimem); návrat
k vnitřnímu světu člověka, meditativní lyrice i k příběhům
rozvíjejí se 2 linie:
expresivní lyrika, např. sbírky Bez názvu, Na sotnách, Asklépiovi kohouta; posmrtně
vydány sbírky Předposlední, Sbohem? – záměrná provokativnost, extrémnost výrazů,
zkratkovitost, útržkovitost, tázavost, nápověď; experimenty se slovy, neologismy; poezie
náročná, čtenářsky nesnadně přístupná a srozumitelná
265
tvorba příběhová, lyrickoepická – Příběhy a meditativní skladba Noc s Hamletem (s
epilogem Noc s Ofélií); střetání zla (malost nebo osudovost) s touhou po harmonii a
kráse; noční rozmluva básníka s Hamletem × filozofický dialog o smyslu bytí, dějinách,
o dobru a zlu, o poslání poezie:
”Umění je nářek,
něco pro někoho,
nic pro všecky; – –
Atonální harmonie.”
Holanův přínos:
osobitá, filozoficky laděná náročná poezie
bohatství jazykových prostředků – novotvary (kráčivec, loučenec, obsvětí, trialog),
mnohovýznamová pojmenování, slova z technických oborů (verš v radiaci), složité
metafory, nezvyklý způsob vyjádření (”Budu křížit slova”)
FRANTIŠEK HRUBÍN (1910–1971)
lyrický básník, prozaik, dramatik, překladatel (zvl. Francouzské poezie)
Praha, mládí v ,šanech, sepětí s Posázavím
Dílo
vstup do literatury v 30. l.
– sbírky Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě – milostná a přírodní lyrika (Posázaví),
oslava lidského života;
– sbírky Země po polednách, Včelí plást, Země sudička, Cikády aj. – spirituální ladění,
duchovní lyrika s prvky sociálními; motiv ohrožení; oslava chudoby, motiv země
a vesmíru, vztah k domovu = jistota a posila
obraz války a osvobození
– triptych Chléb s ocelí (Stalingrad, Chléb s ocelí, Pražský máj) občanská poezie
– poema Jobova noc (5 dílná skladba) – básníkova představa nového světa, obraz osudu
národa, válečných let i vlastní tvůrčí cesty; v 3. zpěvu vyznání lásky k rodné zemi –
motiv zlidovělé písně ”Čechy krásné, Čechy mé” – jako refrén
poválečná tvorba
– pocity ohrožení, nejistoty paralelně vedle obrazu každodenního života
skladba Hirošima – varování, hrozba atomové smrti × touha žít; připomínka osudu
japonského města
sbírka Můj zpěv – intimní zpověď člověka překonávajícího smutek a úzkost
b. Zpěv lásky k životu – okouzlení světem, přírodou, láskou; prožitek života všemi smysly;
krása jihočeské krajiny (máchovské obrazy); vědomí významu a trvalosti lidského díla
skladba Proměna – prolínání 2 dějových rovin:
mytické, dávné (mýtus o Daidalovi a Ikarovi)
reálné, současné (letní neděle u vody, novinová zpráva o pokusu s atomovou bombou)
266
– střídání obou v krátkých záběrech (těžištěm skladby je významové napětí mezi nimi)
– Daidalos – symbol touhy člověka po volnosti, vynalézavosti, ale i tragédie člověka
(problém zneužití rozumu a tvůrčích schopností); tragický let Ikarův – přízrak
atomového mraku; obraz lidského davu – netečnost k hrozivé zkáze; zavazující poznání:
”Ale nic se neděje bez nás”
tvorba od 60. let
– sbírka Až do konce lásky – milostná lyrika a úvahy o poezii a životě
poema Romance pro křídlovku – prostředí Posázaví, hlavní postavy: František, umírající
a sklerotický dědeček, Terina od kolotoče, Tonka, Viktor; příběh mladé chlapecké lásky
motivovaný osobním básníkovým prožitkem prvního poznání lásky a prvního poznání smrti
(jednota života a smrti) = příběh (zážitek) celého lidského života; vztah k Terině – nešťastně
šťastná láska, krátké rozloučení a osudové nedorozumění
spojující motiv křídlovky – hraje na vesnici o svatbě i o pohřbu
– složité prolínání časových rovin – minulosti a přítomnosti = čas básníkova pohledu
zpět; metoda montáže, filmového střihu a detailu
– sbírka Černá denice – věnována památce rodičů a sestry, Lešanské jesličky – vánoční
balada, opět protiklad života a smrti (kolébka – rakev)
próza
– vzpomínková próza U stolu a Lásky – medailony o přátelích; novela Zlatá reneta –
o návratu pražského knihovníka do kraje svého mládí; životní bilance
drama
– zájem o vnitřní svět člověka, lyrické (šrámkovské) ladění
Srpnová neděle – lyrická hra z jižních Čech; obraz mezilidských vztahů; kritika sobectví,
omezenosti, lhostejnosti a vnitřní prázdnoty; zvláštní dialog – spíše nesouvisející
monologické proudy – výpověď postav o sobě = obraz vztahů v období totality (”doba
monologů”)
postava redaktora a spisovatele Alfréda Moráka, dvojice manželů Vachových, paní Mixová
– složité vztahy mezi nimi × svět mladých (výstřední, ale citlivý a zdravý vztah k životu);
barvitý obraz přírody (třeboňský rybník), proměny: modrý opar, plné slunce, soumrak,
měsíční záře
Křišťálová noc – prostředí vesnice, tematika vztahu k práci a k majetku, životní
odpovědnosti člověka;
banální životy, zklamání a bezútěšnost
– metaforická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách – inspirace
historií, ale aktuální otázky moci, násilí, života a smrti
Kráska a zvíře (podle francouzské předlohy) – zfilmováno.
tvorba pro děti
– např. Říkejte si se mnou, Říkejte si pohádky, Hrajte si s námi (poezie), Špalíček
pohádek, Pohádky z tisíce a jedné noci atd.
pohled na svět očima dětí, čistota a krása jazyka, vypravěčské mistrovství
Poezie křesťansko – humanistické duchovní orientace – katoličtí autoři: víra v absolutní
jistotu božské autority a v bezvýhradnou platnost náboženských mravních zásad
Návrat k poetice barokního umění, k odkazu Březiny; hledání východisek z krizového stavu
světa a společenské morálky; blízkost ke katolicismu – J. Seifert, F. Halas, V. Holan,
F. Hrubín aj.
267
Romance pro křídlovku (1962)
básnická lyrickoepická skladba (vrcholné dílo); zfilmována
1.
jižní Čechy – netvořické náměstí; vzpomínky a úvahy v časovém rozmezí tří posázavských
poutí; 28. srpen 1930 – listopad 1961
autorova živá vzpomínka na mládí – příběh chlapecké lásky je motivován básníkovým prožitkem
prvního poznání lásky a prvního poznání smrti (láska s pocity štěstí a bolestné tragiky); ”noc všech
nocí”, kdy poprvé nese ”břímě lásky a smrti”; dvojí podoba lásky – k smyslné Tonce z vesnice a
k patnáctileté Terině od kolotoče – nešťastně šťastná láska, krátké, vnucené rozloučení a osudové
nedorozumění (obměna shakespearovského motivu, ale v českém prostředí); František a Terina jsou
žárlivě sledováni Viktorem od kolotoče (chce Terinu za ženu); František se o prázdninách musí starat
o dědečka po mozkové mrtvici (pan Sýkora – blouzní, žije jen dny svého mládí); náhlý odjezd
komediantů, dědečkovo úmrtí;
po letech setkání Františka s Viktorem; Viktorova zpráva o Terinině úmrtí; kdysi dva sokové
spolu navštívili hřbitov
František (autor) – dvacetiletý student, nesmělý, ale ”bláznivě živý”, upřímný, citlivý, romantický
Terina – patnáctileté děvče z maringotky od kolotoče, citlivá, upřímná, naivní a bezprostřední
Tonka – vyzývavá, svádějící Františka, prudká a vášnivá venkovská dívka
žárlivý Viktor od střelnice
vyjádření silného a krásného zážitku, který naplňuje celý život; = příběh celého lidského života
(jednota života a smrti), touhy po životě;
symbolický motiv Viktorovy křídlovky – hraje na venkovských svatbách i pohřbech;
prolínání několika dějových rovin i času (minulost, přítomnost, budoucnost)  skutečnost viděna ve
své celistvosti
forma: báseň v próze; volný verš bez rýmu
žalostná romance
JOBOVA NOC (1945)
Třetí zpěv (úryvek)
Na kraji pohrom, v srdci dálek
se česká země ocitá,
odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hukot úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté víno s temným.
Děvčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják hledě stranou
cítí pod botou okovanou.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
268
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
A v opuštěných domovech
zimou se na zdích sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých,
je vichr z krajin loupeživých
tak vyvracet zná v kořenech,
že ve světnicích rodných praská
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka – rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!
269
20. Česká próza 1. poloviny 20. století
pokračují realisté (A. Jirásek, Z. Winter, K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek),
naturalisté (Mrštíkové, K. M. Čapek-Chod), vrchol impresionismu (F. Šrámek)
obraz války (F. Šrámek, R. Weiner, J. John, J. Hašek, K. Konrád), legionářská
literatura (R. Medek, J. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl)
vliv expresionismu (Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis, J. Váchal aj.)
demokratický proud (K. Čapek, K. Poláček, E. Bass)
imaginativní próza (V. Vančura, K. Konrád, K. Schulz)
katolicky orientovaná linie (J. Deml, J. Durych, J. Čep)
společenská, sociální próza (I. Olbracht, M. Majerová, K. Nový, M. Pujmanová)
ruralisté (J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek, V. Martínek, A. C. Nor, J. Vrba, J.
Morávek)
psychologická próza (J. Havlíček, E. Hostovský, R. Weiner, J. Glazarová, B. Benešová,
A. M. Tilschová)
historická próza (J. Durych)
V 20. letech převaha menších prozaických žánrů; próza lyrická, utopická a reportážní, v 30.
letech dominantní postavení prózy, zvl. románu společenského, psychologického
a historického, zesílení epičnosti, tradiční žánr balady (baladická próza)
20. 2. Odraz 1. světové války v české próze
V
álečná léta 1914-1918 násilně přerušila uměleckou tvorbu našich umělců. Během
války i po jejím skončení se spisovatelé vracejí k národním tradicím, případně
zpodobňují otřesné zážitky z fronty. Děsivé zkušenosti z bojišť vedou k přesvědčení,
že destruktivní sílu války musí literatura překonat.
JAROMÍR JOHN (1882–1952)
prozaik, výtvarný kritik a estetik (vl. jménem Bohumil Markalous)
–
povídkový soubor Večery na slamníku – monology stylizované jako
projevy prostých lidí zavlečených do války; autentické výpovědi
a zpovědi; postavy sympatické, politováníhodné i darebácké; stesk po
domově (idealizovaná představa); oslava dovednosti a umu obyčejných
lidí, humorná i laskavá ironie
270
– prózy Zbloudilý syn – sadista za války, pak počestný živnostník, nakonec nacista,
Rajský ostrov – o budování Národního divadla, Moudrý Engelbert – obraz životního
zklamání, obžaloba měšťáckého pokrytectví; povídky Dořini milenci – satirická
a humoristická próza, autorův smysl pro lidské slabosti
JAROSLAV HAŠEK (1883–1923)
Praha, pobyt na Lipnici u Havlíčkova Brodu; bohémský život a tuláctví
odpor
k společnosti, měšťáctví; předválečný anarchista, protiměšťácký humorista, za války voják
rakouské armády, přešel do ruského zajetí, vstoupil do československých legií, po říjnové
revoluci 1917 do Rudé armády (osvětový politický pracovník, novinář); 1920 návrat
do Čech
Dílo
– humoresky k zábavě a satirické povídky (např. soubory Trampoty pana Tenkráta,
Můj obchod se psy aj.)
– satirický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (4 dílný,
nedokončený) – geniální satira na rakouský militarismus, světový humoristický román
o válce;
– hlavní postava – Švejk = literární typ: člověk válečné doby, hájící své právo na život;
jeho dvojjakost: prostomyslný dobrák nebo moudrý blázen (předstírá idiotství, válce se
brání svým chytráctvím); rafinovaná loajálnost – uvádí k absurdnosti všechny rozkazy,
zákony, zájmy státu, ale i destruktivní živel – vytváří zmatek, rozklad armády zevnitř;
intenacionální typ dobově podmíněný (umí prohrát válku tomu, kdo ho do ní pošle);
představitel lidového odporu proti násilí, válce, militarismu a ponižování člověka ×
Švejkovi nadřízení – oddaní služebníci rakouské armády – nadporučík Lukáš,
poručík Dub, kadet Biegler, hejtman Sagner, polní kurát Katz aj., představitelé vládní
moci (byrokraté rakouského státního aparátu) zobrazení groteskní nadsázkou (ztělesnění
zla, hlouposti, omezenosti, povýšenosti nebo chorobné ctižádostivosti)
– význam:
obraz surovosti a nesmyslnosti války, výsměch, protest proti ní
– forma:
uvolněná, nedějová, volně přiřazované epizody, Švejkovy rozhovory a vyprávění, jeho
osudy po odvodu, v průběhu cesty na frontu a do zajetí.
– dokumentaristické postupy – citace vojenských rozkazů, předpisů, novinových článků
a vyhlášek, přísloví, průpovídky, písně.
– jazyk:
lidová čeština, vulgarismy (funkce charakterizační) germanismy;
román přeložen do mnoha jazyků, dramatizován (E. F. Burian, B. Brecht), zfilmován
(poprvé s Karlem Nollem v hlavní roli, pak Sašou Rašilovem a Rudolfem Hrušínským)
271
postava Švejka vznikla už před válkou – v seriálu grotesek antimilitaristického zaměření:
Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (původně ”pitomec u kumpanie”, dobrák,
horlivý loajální český voják v rakouské uniformě), pak během války – Dobrý voják
Švejk v zajetí (proměna – buřič, protirakouský postoj)
Osudy dobrého vojáka Švejka (1921–1923)
satirický humoristický román (zpočátku v sešitech na pokračování); ilustrace Josefa Lady
1.
Praha po sarajevském atentátu, zázemí i fronta, 1. světová válka
2.
1. díl: V zázemí – Švejk na frontu (vozík tlačený paní Müllerovou), před odvodní komisí, v
blázinci, ve vojenské nemocnici, ve službách polního kuráta Katze, sluhou nadpor. Lukáše
2. díl: Na frontě – pěšky k posádce, setkání s poručíkem Dubem, cestování z místa na místo
3. díl: Slavný výprask – cesta vlakem do Uher, přes Slovensko do Polska, do předních pozic
rakouské armády, na srbské a ruské frontě
4. díl: Pokračování slavného výprasku – nedokončen, Švejk náhodně padl do ruského zajetí,
návrat k své marškumpanii
3.
postavy oddaných služebníků režimu:
poručík Dub – bývalý gymnazijní profesor, ztělesnění zla, podlosti, povýšenectví, lidské
malosti; jeho směšnost
kadet Biegler – omezený horlivec, chorobně ctižádostivý
hejtman Ságner – tupost, hloupost, bezmezná ctižádostivost
nadporučík Lukáš – obojakost, vypočítavost, přetvářka i dobrosrdečnost, sleduje své zájmy
a prospěch;
polní kurát Otto Katz – opilec, pokrytec, snaha vyhnout se vojenské službě
v protikladu k nim – lidové postavy (lidový odpor k válce a násilí), např. hostinský Palivec,
paní Müllerová
hlavní postava –voják Švejk: dvojakost – genialita × idiotství; chytrák, neustále aktivní,
rafinovaný, nic ho nevyvede z míry, překvapivě obratně se vyrovná s každou situací, klidný
”moudrý blázen” × předstírá prostoduchost, loajálnost, uvádí k absurdnosti všecky zájmy
státu, zákony, rozkazy) – ”prostomyslný dobrák”
destruktivní typ, vytváří zmatek, rozklad vojska zevnitř, dezorientace; obrana proti nebezpečí,
pocit volnosti i v nepřátelské společnosti
internacionální typ, dobově podmíněný (prohraje válku tomu, kdo ho do ní pošle)
4.
obraz nesmyslné a kruté války, ničemnosti a surovosti
geniální satira na rakouský militarismus
výsměch prohnilosti rakouské monarchie
zdravý rozum prostého člověka × nesmyslnost války, ponižování člověka
5.
forma – nedějová, uvolněná (volně přiřazované dějové epizody), v popředí Švejkovy rozhovory
a vyprávění (osudy, zážitky)
272
jazyk – obecná čeština, vojenský slang, argot, vulgarismy (funkce charakterizační), zkomolená
němčina, hra se slovy; dokumentaristické postupy – citace vojenských rozkazů, předpisů,
novinových článků a vyhlášek; písně, přísloví, průpovídky; živě hovorový spád
groteska – maska groteskního idiota, mystifikátora a nezodpovědného vojáka; humor hrubý,
tragický, absurdní (obrana i ochrana)
komika – ironie, parodie, posměšné napodobování, kontrasty, nadsázka, výmysly, situační
humor; neobvyklá spojení slov, asociace
Legionářská literatura – zobrazení války jako historické události; tematika zahraničního
odboje, působení našich vojáků jako zajatců v Rusku na straně odpůrců říjnové
revoluce; autoři byli většinou účastníky bojů
RUDOLF MEDEK (1890–1940)
účastník bitvy u Zborova
–
5 dílný románový cyklus Anabáze – kronikářské líčení válečných událostí v Rusku,
zvl. bojů československých legií na straně protibolševických sil; obraz bitvy u Zborova
v červenci 1917, zmatku a chaosu v Rusku, vyčerpávající cesty legií přes Sibiř do
Vladivostoku a návratu domů; řečnický patos, dramatičnost, epická šíře, básnické
vyjádření. Snaží se zodpovědět otázku smyslu tažení československých legií Ruskem
a zároveň vykreslit, jak se v této anabázi projevila povaha českého člověka. Ústup legií pro
něho znamenal rezignaci na mohutný sen o záchraně mocné slovanské říše.
Tragédie Plukovník Švec. Líčí podle skutečnosti sebevraždu legionářského plukovníka,
který chtěl tímto varovným činem zabránit rozkladu bojové morálky, na kterou působila
bolševická agitace.
Oslavná báseň Zborov (patos).
JOSEF KOPTA (1894–1962)
redaktor, spisovatel, účastník 1. světové války. Po absolvování obchodní akademie
narukoval na ruskou frontu, v zajetí vstoupil do legií.
– románová trilogie Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Třetí rota doma – epická šíře,
postup malé vojenské jednotky od Zborova přes Sibiř do Vladivostoku; zorný úhel
obyčejného pěšáka; lidové typy – obětavost, kamarádství, stesk po domově, hrdinství.
Zobrazení postupu třetí roty prvého sibiřského pluku od Tvorova po sibiřské magistrále
do Vladivostoku a pak domů působí méně oslavně než Medkovo zpracování téže látky.
– básnické sbírky Cestou k osvobození, Nejvěrnější hlas
FRANTIŠEK LANGER (1888–1965)
vojenský lékař čsl. legií v Rusku, prozaik a dramatik
– próza Železný vlk (listy z kroniky legií), pro děti Pes druhé roty; drama Jízdní hlídka
– o skupině legionářů obklíčených ruskými partyzány bolševiky;
273
– po válce autor veseloher: Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory aj., pro
děti psal loutkové hry, detektivku Bratrstvo bílého klíče a protifašistickou knihu Děti
a dýka
JAROSLAV KRATOCHVÍL (1885–1945)
důstojník čsl. legií, odmítl boj proti Rudé armádě; za 2. světové války zahynul v Terezíně;
kritik legionářské legendy
Cesta revoluce – vzpomínky a dokumenty z legionářského odboje
– 2dílný román Prameny – složitý obraz poměrů v carském Rusku, osud českého
intelektuála ve válce; autor sympatizuje s ruskou revolucí.
–
Tematika války se též objevuje i díle dalších českých autorů, např. K. Čapka, V. Vančury,
F. Šrámka, J. Durycha, R. Weinera, B. Benešové aj.
20. 3. Demokratický proud v české literatuře
KAREL ČAPEK (1890–1938)
Světově známý spisovatel, novinář (tvůrce tzv. sloupku), překladatel, získal doktorát
filozofie, bratr malíře, spisovatele a dramatika Josefa Čapka, manžel herečky Olgy
Scheinpflugové, osobní přítel T. G. Masaryka („pátečníci“). Měl mimořádnou slovní
zásobu.
Malé Svatoňovice, dětství v Úpici; studium filozofie v Praze, zájem o filozofický
pragmatismus (měřítko pravdy je v užitečnosti hodnotného díla, konaného s dobrým
úmyslem); novinář – Národní listy a zvl. Lidové noviny; záliba v cestování, práci na
zahradě (Zahradníkův rok), vztah k zvířatům (Měl jsem psa a kočku);
bratr Josef Čapek – malíř, spoluautor několika děl (Zářivé hlubiny, Krakonošova
zahrada, Lásky hra osudná aj.)
Dílo
a) do r. 1921
– povídky Boží muka, Trapné povídky – otázky svobody člověka, smyslu života,
možnosti poznání pravdy, motivy tajemství, záhad
– hra Loupežník – střetnutí výbojného mládí s opatrnictvím a pokrytectvím dospělých,
boj o právo na lásku, výsměch měšťáckým konvencím
– překlady moderních francouzských básníků – Francouzská poezie moderní doby
b) do pol. 20. let
– dramatické a románové utopie; převratné vynálezy ohrožují člověka
– alegorická hra RUR – kritický vztah k přeceňování techniky, úzkost nad budoucností
lidstva (vynález umělého člověka – robota ohrozí existenci lidstva); řešení konfliktu –
ve dvojici nejdokonalejších robotů Heleny a Primuse se probudí nová, lidská vlastnost –
274
–
–
–
–
cit, lidstvo je zachráněno (idealisticky humanistický závěr); slovo robot, dnes
mezinárodní, je Čapkovým novotvarem
hra Ze života hmyzu (spoluautorství s J. Čapkem) – prvky expresionismu; – kritika
lidských chyb a nedostatků – obrazně na jednání jednotlivých druhů hmyzu (mravenci,
motýli, chrobáci aj. = výrazné typy lidí, nositelé sobectví, vládychtivosti, povrchnosti,
lakomství, netečnosti ap.); postava tuláka – pozoruje hmyzí hemžení, hledá smysl života
utopický román Továrna na absolutno – vynález síly, která mění lidi; konflikty válka a ničení
utopický román Krakatit – o vynálezu nekonečně účinné třaskaviny, schopné zničit
celý svět; hlavní postava – vynálezce inženýr Prokop; ovlivněn poznáním venkovské
idyly i světa vládců a teroristů dochází k zdůrazňování každodenní drobné užitečné
práce pro lidstvo (humanistický závěr) myšlenka odpovědnosti vědce
utopické drama Věc Makropulos (opera L. Janáčka) – téma dlouhověkosti
a nesmrtelnosti
přelom 20. a 30. let
– drobné prózy, fejetony, sloupky
– povídkové soubory Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (původně v
časopisech pro zábavu) – témata z černé kroniky s detektivní zápletkou; zdánlivě
neřešitelná záhada je logicky vyřešena, ale neoznačeno, na čí straně je zlo (filozofie
relativismu); vypravěčské umění; živý hovorový styl, konkrétnost, srozumitelnost,
zaměření na detail
– cestopisné fejetony – Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky
z Holandska, Cesta na sever – vtipnost, originalita vyjádření dojmů z cest
c)
30. léta
– románová noetická trilogie (noetika = nauka o poznání)
– Hordubal (tragédie podkarpatského sedláka po návratu z Ameriky, odcizení ženy,
zavražděn)
– Povětroň (neznámý muž, letec, po havárii umírá nepoznán; rekonstrukce jeho života
podle vlastní fantazie jeptišky, jasnovidce a básníka vyznívá v názorech, že mohl být
kariéristou, básníkem, pedantem i romantikem)
– Obyčejný život (autobiografie železničářského úředníka v penzi, retrospektivní pohled)
– společná filozofie románů, tzv. relativismus (snaha vidět skutečnost z několika stran;
není jen jedna poznatelná pravda)
d)
e) konec 30. let
– ohrožení lidskosti, civilizace – nutnost sjednotit síly proti fašismu
– román Válka s mloky – satirická alegorie, fejetonní utopický román; kritika
kapitalistické zištnosti (kapitán van Toch), nebezpečí fašismu a rasismu,
představovaného mloky (polidštění mloci, obdoba robotů = hrozba lidstvu, zneužitelné
mechanické bytosti)
– román První parta – z hornického prostředí, o lidské solidaritě a obětavosti při neštěstí
v dole; symbolický význam – proti zkáze se lze bránit
– protifašistická a protiválečná dramata:
– Bílá nemoc – konflikt jedince (humanista doktor Galén) × držitelé moci, strůjci války
(vojenský diktátor Maršál, zbrojař baron Krüg); střetnutí ideálu demokracie s ideály
diktatury; proti epidemii nemoci zná lék jen dr. Galén, ale vydá ho jen s podmínkou
275
zastavení válek (léčí jen chudé); jeho ušlechtilý individuální odpor je zmařen
zfanatizovaným davem; varování před rozpínavostí fašismu
– drama Matka – fiktivní rozhovor matky Dolores se všemi mrtvými (otcem a jeho 3
syny) – byli odhodláni zemřít ve prospěch lidstva; posledního ze synů (Toni) odmítá
matka poslat do boje; po poznání krutosti nepřítele (nešetří ani děti) nastává zlom:
matčino (= autorovo) rozhodnutí v závěru hry (dává Tonimu do rukou pušku); nejen
varování, ale i výzva k boji proti násilí a nelidskosti
– nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna – mozaika charakterových rysů
samolibého muzikanta diletanta
f) tvorba pro děti
– např. Dášeňka, čili Život štěněte, Devatero pohádek (s J. Čapkem)
Čapkův přínos:
demokrat, humanista, filozofický typ spisovatele světové úrovně
rozmanitost žánrová, stylistické mistrovství (sklon k hovorovosti), myšlenková
závažnost děl, vytříbený bohatý jazyk
novinář – tvůrce ”sloupku” (= kratší text v pravém sloupci 1. strany novin, aktuální,
vtipné zpracování, tištěn kurzívou)
R.U.R. (1920)
Rossum’s Universal Robots; alegorické drama (předehra a 3 dějství)
1.
bez bližšího místního a časového určení; Rossumův ostrov, budoucnost
2.
Helena Gloryová na ostrově s továrnou na výrobu umělých lidí – robotů; chce docílit, aby se
s nimi jednalo jako s lidmi, přijata centrálním ředitelem Harry Dominem; Helenin soucit s
otrockým postavením robotů a obdiv – velmi inteligentní bytosti, mluví mnoha jazyky, hluboké
vědomosti; nemají však duši (rozum a cit); jinak od lidí nerozeznatelní, nahrazují lidskou práci;
1. dějství – vzpoura robotů proti lidstvu; Helena touží po návratu lidstva k přirozenému životu
a ničí recept na výrobu robotů
2. dějství – vzbouření roboti zničí lidstvo kromě stavitele Alquista, šéfa staveb R.U.R., který
nepohrdá lidskou prací
3. dějství – marná Alquistova snaha najít způsob výroby robotů, marné pitvy. U dvou robotů –
Helena a Primus se objevuje cit, láska, ochota obětovat se za druhého, stávají se lidmi a lidstvo
je zachráněno; Alquist v nich spatřuje nového Adama a Evu
3.
Helena Gloryová, manželka Dominova – ztělesnění ženského, citového, laskavého přístupu
k robotům i lidem
stavitel Alquist – za největší hodnotu považuje lidský život a práci, rozumový přístup k životu,
lidskost
Harry Domin – zastánce vznešené myšlenky povznést člověka, osvobodit ho od dřiny
4.
autorův kritický postoj k přeceňování techniky; potřeba vzájemné lásky a lidskosti, obava
o osud lidstva
kritika přehnané touhy zbohatnout a zpohodlnět
5.
novotvar robot (návrh Josefa Čapka, autorova bratra)
významová nadsázka (vynález lidí ohrozí existenci lidstva)
276
děj se odehrává v dokonalé budoucnosti, ale řeší problémy přítomnosti
Matka (1938)
drama
1.
blíže místně neurčený děj (asi Španělsko) a doba (španělská občanská válka)
prostředí měšťanské rodiny
2.
bolestný osud matky – vdovy po vojenském důstojníkovi – žije ve vzpomínkách na něho a své
čtyři mrtvé syny (fiktivní rozhovory s nimi); muž zahynul v boji s africkými domorodci v
koloniální válce; syn Ondra – lékař, zemřel jako oběť svých pokusů (lék proti žluté zimnici),
Jiří – pilot, havaroval, když chtěl s letadlem překonat výškový rekord, dvojčata Kornel a Petr
zahynuli v občanské válce (názorově protikladní, Petr zatčen a popraven, Karel padl v boji).
Posledního, nejmladšího syna Toniho matka nechce poslat do války, ač on na ni naléhá.
Vnitřní boj – vliv hlasatelky v amplionu (ztráta syna na potápějící se cvičné lodi Gorgona)
a poznání krutosti nepřítele (nešetří ani nemocné a děti); matčino (i autorovo) rozhodnutí v
závěru (”Jdi!”) – posílá Toniho zachránit ohrožené lidstvo
3.
matka Dolores – její vztah k rodině jako nejvyšší hodnotě, láska k mrtvým, obava o živé,
laskavost, statečnost unést bolestné ztráty, rozhodné gesto v závěru
její synové (viz 2) – cílevědomý Jiří, moudrý Ondra, Kornel – zastánce buržoazní diktatury,
Petr – zastánce proletářské revoluce
Toni – citlivý, tichý, pozorný, vědomí povinnosti bránit vlast, touha jít bojovat
mužský a ženský hlas v amplionu – důležitá působící síla na matčino rozhodování; burcují,
útočí na svědomí
4.
vrcholné Čapkovo drama
odsouzení války (ničí lidské hodnoty a životy, staví proti sobě i nejbližší)
pasivitou nebo neúčastí nelze zachraňovat ohrožený národ
výzva k boji proti nelidskosti a násilí + varování (nadčasovost)
vaha nad podstatou hrdinství (mužský a ženský postoj k životu)
5.
působivá fikce jako východisko
kontrast světa živých a mrtvých (ožívající vzpomínky)
působivé dialogy
pevná kompozice tradičního dramatu
Krakatit (1924)
utopický román
1.
Praha, Týnice, vojenská továrna v Balttinu, Itálie; rozhraní skutečnosti a snu
2.
příběh ing. Prokopa, geniálního vynálezce nekonečně účinné třaskaviny krakatit (podle
indonéské sopky Krakatoa); zraněn, v horečce bloudí, setkání s přítelem Tomšem (vyzvídá
chemický vzorec krakatitu), symbolická marná pouť Prokopa za neznámou krasavicí v závoji
(hledá ji ve všech ženách – Anči, Wille), cesta k Tomšovu otci, venkovskému lékaři (horečka,
277
halucinace), ošetřován jeho dcerou Anči; vylákán ředitelem vojenské továrny Carsonem do
Balttinu, uvězněn, donucován prodat vynález (ohrožení lidstva, boj o moc), láska k princezně
Wille (pomůže mu utéci do Itálie), setkání s Daimonem, neúspěšné varování Prokopovo 
výbuch; Prokop prchá z Itálie, setkání se stařečkem s panoptikem (obraz světa a varování)
3.
vynálezce inženýr Prokop, chemik – hledá cesty, jak využít síly, aby byl člověkem dobrým
a dosáhl štěstí; čestný, zodpovědný
přítel Tomeš – zištný, nezodpovědný
symbolické postavy: princezna Wille – vůle; šlechtic, diplomat d’Hemon (Daimon) – pokušení,
nenávist, lehkovážnost, zištnost; stařeček – Bůh; Carson – touha ovládnout svět
4.
varování před zneužitím techniky proti lidstvu
zamyšlení nad osudem člověka ve světě moderní techniky
ohrožení lidstva
nové myšlenky a vynálezy se netýkají už jen jednotlivce, ale celého lidstva
člověk strůjcem svého osudu  odpovědnost za své činy
smysl života je v drobné užitečné práci ve prospěch lidstva
5.
dějové napětí, horečná atmosféra, prolínání skutečnosti a snu, tajemna, pohádkové scenérie;
nejasné přechody (halucinace nemocného nebo přepracovanost)
jazyk – bohatství výrazu, ale v rovině hovorovosti, využití symbolů
využití kontrastu, např. dvojí Prokopův pobyt, dvojí nemoc, dvojí láska
český venkov, idyla × rušný život v knížecím zámku
klidné prostředí × rafinovanost prostředí, nebezpečné laboratoře, připravující světový převrat
opravdový, upřímný cit (Anči) × svět kariéry, násilí, přetvářky
dobrosrdečnost × vášnivost a vzrušující scény
Bílá nemoc (1937)
drama o 3 dějstvích
1.
blíže neurčené místo, autorova současnost
2.
epidemie nebezpečné ”bílé nemoci” (přízrak fašismu) – podle malé bílé skvrny, která se
zvětšuje; do tří měsíců se tělo zaživa rozpadá; účinný lék vynalezl jen dr. Galén, ale odmítá
léčit ty, kteří ohrožují mír, připravují válku; léčí jen chudé; nemocí postižený zbrojař baron
Krüg spáchá sebevraždu; když onemocněl i maršál, splnil Galénovu podmínku, aby mohl být
vyléčen, ale bylo už pozdě – zfanatizovaný dav lidí volajících po válce lékaře ušlapal a lék
zničil
3.
dr. Galén – představitel individuálního odporu (požadoval zastavit válku), jako lékař brání
život; humanista, charakterově pevný a statečný; protiválečný postoj, neústupný, rozhodný,
důsledný obránce míru; přezdívka ”doktor Dětina”; neoblomný, laskavý a člechetný
zbrojař Krüg (symbolické jméno) a maršál – strůjci války, touha po moci, nadvládě,
bezohlednost, nelidskost, zbabělost, neústupnost; nejvyšší cíl – fanatická víra ve své poslání
4.
autorovo varování před nebezpečím fašismu
konflikt ideálů demokracie a diktatury, konflikt jedince a společnosti
278
paradox: Galén přesvědčil vůdce války × ušlapán těmi, za něž bojoval
5.
živé dialogy, stejné promluvy – charakterizují postavy
fantastický motiv
Válka s mloky (1936)
fejetonní román s utopickým námětem
1.
nekonkrétní místo, svět před 2. světovou válkou
2.
objev mloků na jednom z Tichomořských ostrůvků kapitánem van Tochem při lovu perel;
možnost domluvit se s nimi (inteligentní tvorové) a využít je: učil je zabíjet žraloky, lovit perly,
zacházet s nožem a zbraněmi, mluvit; využiti jako pracovní síly v hospodářství – slouží lidem;
obchod s mloky (obchodník Bondy a jeho světová společnost na využití mloků); populační
exploze mloků, přemnožení, ohrožení lidstva (pracují pro armádu, lidé dodávají suroviny,
potraviny, zbraně); jejich vůdce Chief Salamander vyhlásí válku proti lidem (rozbíjet pevniny,
potřeba mělčin, životního prostoru pro mloky, nových a nových území); v závěru románu –
objev prvního mloka v Praze na Vltavě;
3.
kapitán van Toch z Jevíčka (Vantoch) – zištný, vypočítavý, lehkovážný
G. H. Bondy – obchodník, podnikatel, honba za ziskem
pan Povondra, vrátný v Bondyho podniku – prostý člověk s výčitkami svědomí, až pozdě si
uvědomuje, že se mločí problém týká i jeho země
mloci – tvorové zbavení lidských vlastností; průměrní, zmechanizovaní, společensky
nezodpovědní; beztvarý, zmanipulovatelný dav (vliv pana Bondyho a Chiefa Salamandra);
alegorie fašismu a diktátora
4.
kritika nezodpovědné podnikatelské zištnosti, varování před nebezpečím fašismu a rasismu
(kap. der Nordmolch o nadřazenosti baltského mloka)
útok na povrchnost, prodejnost novin, nedokonalost vědy, lživost kýčovitého umění, faleš
reklamních sloganů, prázdnotu proslovů; obraz morálního rozkladu společnosti (lhostejnost
k morálním hodnotám, které nelze zpeněžit)
kritika dobyvačné války
nebezpečí zániku lidské civilizace – varování
odsouzení takových lidských vztahů, z kterých se fašismus rodí
5.
a)děj rozvíjen s minimálním počtem postav, z náhodné základní situace fantastický děj
3 knihy:  epika, dobrodružný žánr, humor, satira
 soubor novinových zpráv, výstřižků pana Povondry; násilí, rasismus
 strohý reportérský záznam o konfliktu
v závěru – autorů monolog: nechce nechat zničit lidstvo, oponuje vnitřnímu hlasu (ve světové
válce mezi mloky mloci vyhynou; lidé se vracejí z hor na zbytky pevnin)
b)využití publicistického stylu a žánrů: fiktivní zprávy, referáty, expertýzy; hypotézy o původu
mloků, rádobyvědecké studie
využití detailu (výstřižky z novin, konferenční zprávy ap.)
c) sarkastický tón, výsměch, ironie, satirická alegorie
279
Ze života hmyzu, společný divadelní projekt bratří Čapků nás zavádí do říše hmyzu, který
pozorují očima na svět rezignujícího tuláka. Jednotlivé druhy hmyzu symbolizují výrazné
typy lidí, které jsou charakteristické pro soudobou společnost. Například motýli symbolizují
přelétavou lásku, chrobáci přičinlivost, mravenci militaristické fanatiky atd. Původně byla
hra pesimističtější, později byla upravena. Autor posílá tuláka pracovat s dřevorubci.
Záchranu člověka totiž vidí v práci pro kolektiv.
„Humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.“
„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten
lepší svět odchází.“
KAREL ČAPEK
KAREL POLÁČEK (1892–1944)
prozaik (kritik a humorista), novinář (Lidové noviny)
Rychnov nad Kněžnou, z židovské kupecké rodiny zájem o malé město a život
českých Židů; r. 1914 na frontě; za okupace zahynul v koncentračním táboře Osvětim
novinář
– v redakci Lidových novin; psal soudničky a sloupky - vtipně glosoval události; postřeh
a úspornost výrazu
próza
– satirický obraz českého maloměšťáka v období kolem 1. světové války – maloměšťáctví
ohrožuje lidstvo (není směšné, ale nebezpečné)
– román Muži v ofsajdu – o osudech otce a syna Habáskových – stoupenci žižkovské
Viktorky a pana Načeradce, majitele obchodu, přívržence Slávie; psychologie
a vášnivost klubových fanoušků
– román Hostinec U kamenného stolu – humoristická próza o venkovských lázních,
letních hostech; za okupace vyšel pod jménem malíře Vlastimila Rady
– román Dům na předměstí – společenská kritika a satira – o majiteli činžovního domu
(hrůzovláda i ve vlastní rodině) a nájemnících
– románová pentalogie Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město,
Vyprodáno (5. díl je nezvěstný) – vrchol tvorby; obraz provinciálního města před
1. světovou válkou, Poláčkovo rodiště, maloměstský svět; bez ústředního hrdiny;
množství figurek – obchodník Štědrý, synové Kamil (obch. příručí), montér Viktor
(opovrhovaný), nejmladší Jaroslav (zhýčkaný student), žebrák Chleboun, poslanec
Fábera aj.
– podstata maloměšťáctví: strnulost života, gesta a opakované fráze, malichernost,
banalita, nuda a prázdnota; změna a rozruch způsobila válka – vliv na učitele Krále pocit pýchy, moci; surový správce chudobince Wagenknecht – postrach vojáků;
zákopový život
– forma: publicistické prvky, charakterizační funkce jazyka: stereotypní opakování slov,
formulí, komika s tragikou
– varování: duševní lhostejnost maloměšťáka je nejvhodnější pro totalitní systém
280
– Bylo nás pět – úsměvná próza (vznik za protektorátu, vydáno posmrtně) – svět
maloměsta viděný očima dětí – 5 členná klukovská parta: vypravěč Péťa Bajza (autor),
Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Éda Kemlink, Zilvar z chudobince; pes Pajda
– svět dospělých – rodina obchodníka, lékárna, chudobinec
– situační komika (dobrodružství, ”vynálezy”, klukovské boje, střetnutí se sousedy)
a slovní humor
– jazyk: spojení zcela spisovných, až knižních výrazů – vliv školy a řeči dospělých
(pravil, jelikož, odvětil) se slovy expresivními (kulit vočadla), nářečními (nýčko,
prauda) a z obecné češtiny (abysem, dolejzá)
Poláčkův přínos:
umění zobrazit typ malého českého tyrana
přesně odpozorované detaily chování, psychologie i jazyka maloměšťáka
jazyková, situační a charakterová komika přechází z humorné polohy v pranýřující
satiru kritika maloměšťáctví
Bylo nás pět. Humoristická próza, v níž autor vzpomíná na radostné dětství strávené
v klukovské partě v Rychnově nad Kněžnou. Napsal ji krátce před transportem do
koncentračního tábora. Vypravěčem je chlapec Petr Bajza. Vypráví o svým kamarádech,
jimiž byli Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Při svých
výpravách zažijí spoustu dobrodružství i legrace. Humorně působí Bajzovy hyperkorektní
formulace z dětských úst. Vedle toho autor používá i krajového dialektu a obecné češtiny.
Kniha byla úspěšně zfilmována, rovněž je nezapomenutelné i zvukové podání v osobě
Františka Filipovského.
„Chcete vypadat veliký? Obklopte se malými lidmi.“
KAREL POLÁČEK
EDUARD BASS (1888–1946)
novinář, reportér, prozaik humorista, dramatik, kabaretiér
Praha, znalec její historie; zpěvák, konferenciér, textař v literárním kabaretu Červená
sedma, fejetonista, redaktor Lidových novin
–
publicistická tvorba, např. veršované Rozhlásky, fejetony, reportáže, sloupky
(Kázáníčka) všestranný rozhled, postřeh, smysl pro humor a pravdu vliv na
literární tvorbu (poutavý vypravěč, cit pro jazyk)
”Svou čest mám v novinách,
svou čest mám při knize,
já mohu vize mít, však nikdy provize”
pro děti – Klapzubova jedenáctka – fotbalové mužstvo synů českého chalupníka,
které se proslavilo ve světě – touha získat svět poctivostí a důvtipem
– vrchol tvorby – román z cirkusového prostředí – Cirkus Humberto
–
281
– ústřední postava – Vašek, syn jihočeského zedníka, jde všemi stupni výcviku v manéži
(bystrý, schopný, ctižádostivý), rychlá kariéra, sňatek s dcerou ředitele cirkusu
Berwitze, pak ředitelem cirkusu = doba největší slávy; autorova zasvěcená znalost
prostředí (exotika i těžká dřina);
– záměr: důvěra v českého člověka; jeho schopnosti, inteligence; úspěšnost v cizině
– novely Lidé z maringotek – satirický dekameron – milostné příběhy, rámcová próza.
Láska má v jednotlivých příbězích pokaždé jinou podobu. Všechny povídky čerpají
náměty z prostředí manéže a varietní scény. Mistrně je užito i jazyka jako
charakterizujícího prvku jednotlivých profesí a lidských typů. Kniha obsahuje povídky:
Proslov hraběte DÁscencons – Létardais, Vyprávění hráče na xylofon, Povídka krále
střelců, Vzpomínka malíře stínoher, Úvahy zkušeného iluzionisty, Příběh vysloužilého
voltižéra, Podotknutí mistra těžké váhy, Příhoda cirkusového kapelníka, Historie
manéžního šaška a Doslov mudrujícího excentrika.
20. 4. Imaginativní česká próza
Vliv postupů avantgardy, zvl. moderní poezie (metoda asociace, lyričnost, obraznost)
VLADISLAV VANČURA (1891–1942)
Prozaik, dramatik, scénárista a režisér, 1. předseda Devětsilu, povoláním lékař; za okupace
v ilegálním odboji, v době heydrichiády zatčen a popraven.
Dílo
a) v 20. letech
– vliv proletářské literatury; próza esteticky působivá, formálně neobvyklá, originální
– román Pekař Jan Marhoul – tragický osud zchudlého benešovského pekaře (baladické
ladění); poctivý, pracovitý dobrák; rozdával všem, kteří to potřebovali; zničen
v nelidském bezcitném světě sobectví; přítomnost vypravěče – obžalovává svět, apeluje
na čtenáře (patetické výzvy);
– jazyk: prolínání stylových rovin – knižní výrazy, archaismy × lidové prvky, hovorová
řeč × biblický styl; narušena dějová linie
– řečnické otázky vypravěče; obraznost, hyperbola
– román Pole orná a válečná – odsouzení nesmyslnosti válečného vraždění; nesouvislý
děj – volné řazení scén z fronty i zázemí (inspirace poetismem, lyrickým
polytematickým pásmem); postavy příslušníků šlechtické rodiny Danowitzů, idiota
Františka Řeky – nádeníka z jejich statku (blázen a vrah) ironický závěr: je se všemi
poctami pochován jako neznámý vojín – hrdina
– novela Rozmarné léto – vliv poetismu; příběh 3 přátel z plovárny v Krokových Varech
(majitel Antonín Důra, abbé Roch, důstojník Hugo), obraz poklidného radostného
života; klid narušen příjezdem kouzelníka Arnoštka s krásnou Annou konec
sterotypnosti; parodie na přízemnost maloměšťáků; jazyk postav
282
– spisovné, knižní výrazy komický účinek
b) v 30. letech
– baladický román Markéta Lazarová – z doby loupeživého středověku (v minulosti
hledá autor to, co nenachází v současnosti); renesanční typy lidí – žijí naplno, bez
polovičatosti, milují život, ale neváhají ho obětovat za dobrou věc; drsní, suroví,
nezkrotní, milující i nenávidějící; láska krásné a zbožné Markéty k zbojníku Mikulášovi
(láska překonává překážky, je smyslem života); básnická próza (lyrická); využití
kontrastů (ponížení × hrdost, bída × naděje);
– kompoziční prostředky: narušení dějové linie vypravěčem (autorův komentář) – mluví
k sobě, k postavám, oslovuje čtenáře (nutí k přemýšlení, odvádí od citové roviny);
– zvláštní výstavba vět (humanistická perioda)
– záměr: oslava krás života, protest proti měšťáctví
– povídky Luk královny Dorotky, romány Útěk do Budína, Konec starých časů, Tři
řeky návrat k dějovisti, posílení epického prvku
c) za okupace
– Obrazy z dějin národa českého (I. 1939, II. 1940, torzo 1948) – historické pásmo,
oddělené povídky nebo cykly (novela Kosmas); význam národní minulosti (poučení,
posila sebevědomí); monumentální styl, dokonalý jazyk
d) dramata
– např. Jezero Ukereve – z afrického exotického prostředí (proti kolonialismu), veselohra
Josefina – námět podobný Shawově Pygmalionu; prostředí konzervatoře
– jako scénárista a režisér – podíl na vzniku filmů, např. Před maturitou, Marijka
nevěrnice aj.
Vančurův přínos:
osobitost, originálnost; důraz na svébytnost uměleckého díla (neopakovatelnost); není
důležitý námět, ale způsob zpracování (dokonalost formy, stylu)
působivý jazyk – různé stylové roviny, obraznost, parodie, ironie, sklon ke knižnosti;
složitá souvětí (humanistická perioda)
účelnost uměleckého díla, vědomí souvislostí (”Život je výchova a cíl literatury”)
boj s měšťáctvím, nemorálností, protest proti válce
3 typy postav: tiší a mírní dobráci, renesanční uživatelé života, nespokojenci a rebelanti
283
Markéta Lazarová (1931)
baladicky laděný román
1.
loupeživý středověk; hrad Obořiště (Lazar), hrad Roháček (Kozlík) – okolí Mladé Boleslavi
(Šerpinský hvozd)
2.
král vyhlásil válku loupeživým rytířům, kteří ohrožovali obchodní cesty; nepřátelství mezi
loupeživým šlechticem Kozlíkem a jeho syny a mezi sousedním rodem Lazarů; při jednom
přepadení Lazarovy tlupy unesl Kozlíkův syn Mikuláš Lazarovu dceru
Markétu, kterou otec zaslíbil kláštěru; oba se do sebe zamilují, ač Markéta trpí tím, že zrušila
otcův slib; druhá dvojice milenců –
Kozlíkova dcera Alexandra a Kozlíkův zajatec, syn cizího hraběte, kerého přepadli; hejtmanské
vojsko udeřilo na Kozlíkovo opevnění a dobylo ho; zachrání se jen ženy a Mikuláš; Kristián se
vrací k otci, ale zakrátko hledá Alexandru, až útrapami zešílí a je jí nakonec při náhodném
setkání zabit; Mikulášova výprava vysvobodit uvězněného otce ztroskotá, všichni lupiči jsou
popraveni. Ženám lupičů – Markétě a Alexandře je odpuštěno, porodí děti, o něž se stará
Markéta
3.
drsní, suroví, nezkrotní středověcí hrdinové, milující i nenávidějící, žijící naplno (bez
polovičatosti) = renesanční typy lidí (milují život, ale neváhají ho i obětovat), aktivní, silou
lásky překonávají všechny překážky a odhodlávají se k hrdinským činům
autor v minulosti hledá to, co nenachází v současné společnosti
šlechtic Kozlík a jeho synové – živí se loupežemi; suroví, zlí, hrdí, nezkrotní, odhodlaní, pro
svůj cit podstoupí nejtěžší zkoušky
zbojník Lazar – statečný, drsný, živelný, surový; bojuje z vášni; nenávisti
charakterově protichůdní: oba lapkové, ale Kozlík je lepší: ”Kozlík je loupeživý rytíř, Lazar jen
loupežník.”
krásná Markéta, Lazarova dcera, citlivá, zbožná, odhodlaná, věrně a oddaně milující, schopna
podstoupit i nejtěžší zkoušky
4.
kritika soudobého měšťáctví, malosti a šedivé jednotvárnosti; oslava svobodného života a
společnosti, která člověka neomezuje; smyslem života je láska; oslava krás života, který je
nezničitelný, neztrácí půvab a pokračuje přes pokolení
porozumění pro odvahu, sílu a mládí, fantazii × ironie sobecká slabost, nuda, prázdnota
5.
kompozice
dějová linie narušovaná postavou vypravěče – dějové otázky, nutící k přemýšlení (důraz na
rozumovou a poznávací stránku chápání, odvádí od citové roviny)
autorův komentář: mluví k sobě (řečnické otázky)
k postavám Nešťastná Markéta! Není tato modlitba rouhavá?
k čtenáři Rozeznáváte, jak se prosebnice vynáší?
výrazné lyrické složky  básnická próza
kontrasty: bída × naděje, ponížení × hrdost, svět krásný × krutý, práce × nečinnost, síla ×
slabost
jazyk
284
různé stylové vrstvy (poetismy, básnické výrazy × vulgarismy, argot)
lidové prvky × knižní výrazy a archaismy
v kontextu se stylové roviny úzce prolínají
dlouhá souvětí sklon ke knižnosti (humanistická souvětí)
obraznost, ironie, osobitý výběr slov, originální spojení, četná citoslovce, oslovení, věty zvolací
a tázací
Lyrické postupy v próze uplatňovali také KAREL KONRÁD (1899–1971) např. prózy
Rinaldino, Dinah aj.,
KAREL SCHULZ (1899–1943) – román Kámen a bolest (o Michelangelovi) aj.
V románu Kámen a bolest nešlo autorovi pouze o životopisný příběh, ale především
o niterný zápas o nalezení smyslu uměleckého snažení. Snaží se dobrat pravdy, která je pro
něho totožná s krásou. Michelangelo zápasí nejen o uměleckou realizaci díla, ale pere se
i s nepochopením lidí, kteří rozhodovali o uměleckých zakázkách. Kniha patří ke
špičkovým biografickým dílům.
20. 5. Katolicky orientovaná česká próza
JAKUB DEML (1878–1961)
– básník, prozaik, publicista, překladatel, katolický kněz, přítel Březinův a Holanův; vliv
spiritualismu a existencialismu
– cyklus Šlépěje (26 svazků z let 1917–1941) – forma deníkových záznamů
– prózy Hrad smrti, Tanec smrti – pocity úzkosti z ohrožení, smrti, děsivé vize
– básně v próze Moji přátelé – lyrismus a imaginace; lyrický hrdina (podobný hrdinům
legend) hlásá život v pokoře, oslovuje květiny, trávy, stromy (obdiv přírodě) – využití
symboliky květin asociace s mnohotvárností světa; v podobenství zosobněné přírody
se dotýká tajemných a složitých projevů lidského života, jehož podstatou je láska
– citovost, patos, zvolání, otázky, apostrofy, naléhavé výzvy
JAROSLAV DURYCH (1886–1962)
– historická imaginativní próza, obdiv k baroku; lékař, publicista
– novela Sedmikráska – milostný příběh s prvky symbolismu; oslava chudoby jako
zdroje čistoty, prostoty, něžnosti; prolíná se pozemské a nadpozemské (”věčná láska”),
styl reálný i lyrickosymbolický
285
– téma ”bloudění” = cesta ke katolictví – román Bloudění (tzv. ”větší valdštejnská
trilogie”) – z období baroka, od Bílé hory po Valdštejnovu smrt; hrůzy 30leté války,
ospravedlnění rekatolizace; osudy českého protestanta Jiříka a španělské katoličky
Anděly; kontrastnost, dramatický spád, jazyková dokonalost
– tři povídky Rekviem (tzv. ”menší valdštejnská trilogie”)
– nový typ historické prózy – barvitý obraz doby, metaforičnost, dějová sevřenost
(zkratka, náznak), rytmizovaná próza
JAN ČEP (1902–1974)
prozaik, esejista, překladatel
– např. soubory povídek Zeměžluč, Letnice, Děravý plášť – motiv hledání domova jako
ztraceného ráje; reálná i symbolická rovina obrazů, lyričnost, bohatá souvětí,
paralelismus
–
20. 6. Společenská próza
V
liv kritickorealistických tendencí, zájem o osudy a proměny jednotlivce; často
socialistickorealistická orientace autorů (teoretik Bedřich Václavek, Kurt Konrad):
socialistický realismus měl být syntézou proletářské a avantgardní literatury, cílem
zobrazení současný svět a revoluční perspektiva; vzor sovětské literatury, zvl. Maxima
Gorkého
IVAN OLBRACHT (1882–1952) , vl. jm. Kamil Zeman.
prozaik (sociální tematika) levicově orientovaný politik, publicista, syn Antala Staška
Semily, po studiích novinářská a politická činnost, 1920 v Rusku (reportáže Obrazy ze
soudobého Ruska), vězněn (próza s prvky reportáže Zamřížované zrcadlo)
Dílo
a) tvorba předválečná a v 20. letech
– povídky O zlých samotářích – vyděděnci společnosti, osamělí jedinci v odboji proti
nespravedlivosti (tulák, kočovník, komediant); živí se způsobem společensky
neuznávaným; individualisté proti své vůli, touha po svobodě (např. povídka Bratr Žak)
– psychologický román Žalář nejtemnější – o chorobné žárlivosti a sobectví slepce
(komisař Mach), ztráta kontaktu se světem, nedůvěra k nejbližším, tyranství kritika
měšťáckého individualismu. Komisař Mach chorobně žárlí na svoji mladou ženu
Jarmilu. Sleduje ji na každém kroku. Po úrazu oka oslepne. Od toho okamžiku se život
Jarmily stává peklem. I když svého muže miluje, těžce snáší jeho duševní týrání. Mach
si nechává od studenta Krále předčítat Jarmiliny dopisy, nedůvěra jej dohání k šílenství.
Jarmila se nervově zhroutí. Ujímá se jí bratr Josef a odváží ji k sobě domů. Mach
dospívá k závěru, že nejtemnějším žalářem je láska, neboť ničí vůli, omezuje svobodu
a oslepuje.
286
– román Podivné přátelství herce Jesenia – konfrontace dvou herců – Jan Veselý × Jiří
Jesenius; kontrast romantické a realistické koncepce. Děj se odehrává před první
světovou válkou a během ní v Praze. Jiří Jesenius patří mezi nejuznávanější umělce.
Miluje krásnou Kláru Brožkovou. Rozmlouvá jí úmysl stát se operní pěvkyní. Do
Prahy přichází venkovský herec, ambiciózní jan Veselý. Jesenius mu pomůže zajistit
angažmá. Jesenius se dozví, že Veselý v Itálii zabil svou bývalou lásku a nyní spřádá
sítě kolem Kláry. Klára i Veselý odjíždějí z Prahy pryč. Jesenius je hluboce otřesen,
přestává hrát a dokonce pomýšlí na sebevraždu. Psychický otřes se mu však podaří
překonat a opět podává na jevišti excelentní výkony. Do Prahy se vrací Klára se svým
dítětem, jíž se Jesenius ujímá.
– román Anna proletářka – obraz politické situace 20. let, revoluční dělnické hnutí
(schematismus)
b) 30. léta
– zájem o Podkarpatskou Rus civilizací nedotčená krásná země, prastarý vztah lidí
k přírodě
– reportáže Země beze jména, rozšířeny pod názvem Hory a staletí
– baladický román Nikola Šuhaj loupežník – z konce světové války a poválečných let;
vesnice Koločava;
– 2 dějová pásma – vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a mýtus (nezranitelnost);
– Nikola – válečný zběh, odbojník proti křivdě a bídě (zbojník); ztělesnění touhy lidí po
svobodě (v očích venkovanů přerůstá v bájeslovnou přírodní sílu)
– charakteristika kraje, země – krásná, ale nešťastná (zaostalost); pověrčivost; osud
Nikoly, jeho bratra Jury a ženy Eržiky = osud celého kraje; scény ze života Židů;
vojsko, četníci
– osobitá kompozice: propojení legendy se skutečností, prolínání lyrické a epické roviny,
přírodní scenérie, psychologie postav; postupy reportážní i prvky lidové slovesnosti
– básnický jazyk – zvláštní slovní spojení (mléčná vůně Koločavy, tma tvrdá jako kamení),
úspornost výrazu, obrazný jazyk i archaické a knižní prostředky, biblické výrazy,
hebrejská slova
– soubor 3 povídek Golet v údolí (golet = židovská osada) – svět ortodoxních Židů
(povídky: Zázrak s Julčou, Událost v mikve a O smutných očích Hany Karadžičové).
Olbracht si všímá i sociálního rozvrstvení živovského obyvatelstva a boří tak mýtus, že
co Žid , to rabín nebo bohatý obchodník.
c) pro mládež
– Biblické příběhy – převyprávění příběhů Starého zákona, Ze starých letopisů (o české
minulosti), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (staroindické bajky)
Olbrachtův přínos:
vytříbený básnický styl a jazyk prózy, vypravěčské umění
287
Nikola Šuhaj loupežník (1933)
baladicky laděný román
1.
Zakarpatská Ukrajina, vesnice Koločava; 1. sv. válka a poválečná léta; vznik románu –
z vyprávění lidu + lidová pověst
2.
Nikola s přítelem dezertovali z fronty; nezranitelnost (lektvar od ruské čarodějnice); touha po
svobodě a Eržice, jako zběh pronásledován četníky, donucen skrývat se a stát se zbojníkem; lid
ho chránil, pomáhal mu (odboj proti křivdě a bídě); jeho život končí zradou kamarádů – ze
strachu a pro peníze zabit sekerou i s bratrem Jurou
dvě dějová pásma se prolínají: vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a motiv lidové pověsti
(legenda o jeho nezranitelnosti střelou)
nešťastný osud Nikolův a Eržiky souvisí s nešťastným osudem celého kraje (krása, ale chudoba
a zaostalost)
3.
Nikola Šuhaj – vojenský zběh, zbojník (individuální odboj) – bohatým bral a chudým dával;
statečný, odvážný; ztělesňoval touhu lidí po svobodě (jako Jánošík, Oleksa Dovbuš aj.); odboj
proti křivdě a bídě; zabíjel jen v sebeobraně
Eržika, Nikolova milá, obětavá a statečná
bratr Jura – opatrný, nedůvěřivý; zabíjel, aby nahnal strach
vojsko, četníci (Lenard)
venkované, scény ze života Židů
4.
úsilí zachytit dokumentárním způsobem krásu kraje a prastarý vztah tamějších obyvatel k
přírodě, jejich pověrčivost a jedinečnost, postava Nikoly Šuhaje přerůstá v očích venkovanů
v bájeslovnou přírodní sílu splynutí s ničivou silou nezkrotné přírody; obrazy na rozhraní
pravdivosti a fikce, reality a mýtu Nikola je živou legendou v boji proti bezpráví
5.
dramatičnost vypravování, smysl pro spád a tempo děje;
forma: postupy reportážní, prvky lidové slovesnosti, epická linie románu se spojuje s lyrickými
prvky (syntéza) – viz popis divoké horské přírody
jazyk – základ ve spisovné češtině, ale využití archaismů, jazyka bible, knižních výrazů
i hovorové řeči, nářečních prvků a hebrejských slov a rčení
– úspornost výrazu (např. charakteristika Eržiky)
”Jela na koni, ... pět řad žlutých a červených korálů na krku a pod sebou místo sedla pestrou
látku. Byla oděna tvrdou konopnou košilí a zástěrou s prošívaným pasem, mnohokrát
obtočeným kolem těla. Bylo jí šestnáct let, v černých vlasech měla zastrčeno několik kopretin
a byla krásná.”
– obraznost – volba slov a slovních spojení působí neotřele, nově (tma tvrdá jako kamení,
mléčná vůně Koločavy)
– baladická stylizace
288
MARIE MAJEROVÁ (1882–1967)
Spisovatelka, novinářka, kritička,představitelka meziválečné sociální prózy
a socialistického realismu, národní umělkyně. Ve svých dílech často zobrazovala
průmyslové Kladno a život proletariátu. Řadu děl věnovala mládeži.
Úvaly u Prahy, dětství na Kladně, redaktorka Rudého práva, politická činnost
– první povídky – individuální osudy žen, např. Panenství; vliv anarchismu v románě
Náměstí republiky (v pařížském prostředí); proletářská literatura – román
Nejkrásnější svět – obraz politických událostí 20. let; utopický román Přehrada –
vidina změny společnosti, využití avantgardních postupů;
– román Siréna – kronika několika generací dělnické rodiny Hudců, (Hudec vynálezce,
Pepek frajer a Hudcovka, Hudec policajt); důvěrná znalost hornického a hutnického
prostředí, obraz přeměny zemědělského Kladenska v průmyslovou oblast; využití
různých žánrových postupů (kronikářský záznam, dopis, deník, novinářské zprávy);
časové přeskoky, střídání vypravěčů, prolínání několika dějových pásem
– jazyk – kladenské nářečí, odborné termíny hornické a hutnické, rčení, přísloví
(Hudcovka)
– vrchol tvorby – Havířská balada – příběh Rudly Hudce (vedlejší postava Sirény, syn
Hudcovky) – pracuje jako horník v cizině; obraz hornické bídy – baladická stylizace
dějově sevřené novely; 3 kapitoly stylisticky odlišené (střídání vypravěčů, zvláštní
dialog, využití vnitřního monologu)
Havířská balada (1938)
novela – baladické ladění
1.
Sasko a Čechy, před 1. světovou válkou; doba krize
2.
havíř Jan Zvonař (vlastně Rudolf Hudec pod krycím jménem kvůli buřičství Hudců v Čechách)
odchází za prací do Německa; sňatek s Milkou, šťastný život, krásné rodinné vztahy; pak
tragické neštěstí v dole (zahynul nejstarší z 5 synů); hospodářská krize, nezaměstnanost,
chudoba těžký život, žebrota; přátelství a solidarita ostatních havířů pomáhala přenést se přes
největší útrapy; návrat domů do Čech, kde museli dál čelit bídě
3.
Rudolf Hudec (Jan Zvonař) pracuje jako horník v cizině (nejmladší bratr Hudce – policajta,
vedlejší postava románu Siréna) – pracovitý, čestný, poctivý, starostlivý
jeho žena Milka – stála věrně při svém muži i v nejtěžších chvílích, oddaná, schopná povzbudit
a snášet dobré i zlé
přítel Milfait – obětavý, starostlivý, upřímný, nezištný
4.
otřesný obraz hornické bídy; obdiv k mravním a citovým hodnotám člověka v mezních
situacích; význam lidské práce v životě člověka
5.
dějově sevřená novela s baladickým laděním
3 kapitoly stylisticky odlišené a postavené protikladně:
1. kapitola – vzpomínky Zvonařovy (vnitřní monolog)
2. kapitola – autorčino vypravování (konvenční, tradiční próza)
3. kapitola – zvláštní dialog (Milka a přítel Milfait na návštěvě u Hudců), úsporná výpověď –
jeden účastník mlčí, ale na jeho přítomnost Milka ve své výpovědi reaguje a navazuje
289
závěrečné poslání (souvislost s villonskou baladou)
využití moderních stylistických prostředků – polopřímá řeč, nevlastní přímá řeč
bohatství jazyka – lidový jazyk, odborné termíny hornické
KAREL NOVÝ (1890–1980)
prozaik, novinář, dramatik, národní a zasloužilý umělec. Spolupracoval s levicově
orientovanou inteligencí, kritizoval nezaměstnanost, fašismus a válku.
Benešov u Prahy
– románová trilogie Železný kruh (Samota Křešín, Ve vichru, Tváří v tvář) –
z venkovského proletářského prostředí (dělníci kamenolomu, chalupníci, žebráci) –
hledání svobody (= roztrhnout kruh bídy, ponižování a válečných útrap)
– novela Chceme žít – Benešovsko, období hospodářské krize, nezaměstnanost a bída,
stávky; příběh lásky švadleny Magdaleny a dělníka Josefa tuláci, dno společnosti,
tragický závěr: průvod nezaměstnaných zahnán střelbou
– Plamen a vítr – románová kronika Benešova, autobiografické prvky;
román Sarajevský atentát – historie vzniku 1. světové války
MARIE PUJMANOVÁ (1893–1958)
Prozaička, kritička a básnířka, autorka meziválečné sociální a psychologické prózy.
Praha, vzdělané měšťanské prostředí vzpomínková próza o harmonickém životě Pod
křídly;
– povídka Pacientka doktora Hegla – proti maloměšťácké morálce, za práva svobodné
matky (příběh byl úspěšně zfilmován).
– románová trilogie Lidé na křižovatce, Hra s ohněm, Život proti smrti
– obraz dvojího prostředí: dělnické v Úlech (= Baťův Zlín) – Ondřej Urban, Halačka,
továrník Kazmar, a intelektuální v Praze – pokroková inteligence, rodina advokáta
Gamzy;
– časové období: od 20. let do konce 2. světové války;
– nejzdařilejší 1. díl – promyšlená kompozice, vnitřní svět a vývoj postav; 2. díl – lipský
proces, obd. od nástupu fašismu v Něm. do okupace Československa; 3. díl – domácí
odboj české inteligence (Helenka Skřivánková, dcera Gamzova) a zahraniční odboj
(Ondřej v Sovětském svazu) – tendenčnost, schematismus
– moderní styl, využití nevlastní přímé řeči, vnitřního monologu a polopřímé řeči
– za okupace – povídka Předtucha – obraz psychologie dospívajících; střetnutí zájmů
rodičů a dětí; odraz atmosféry nacistické okupace (symbolický význam)
– novela Sestra Alena – z lékařského prostředí (rehabilitační ústav)
– poezie – verše o Praze – Vyznání lásky, Praha, lyrickoepická skladba Paní Curierová
aj.
290
Předtucha (1942)
psychologická povídka
1.
Pražáci na letním bytě; blíže časově neurčeno (náznakem zachyceno nejisté období okupace)
2.
odjezd Jarmiliných rodičů (otce Františka Jelínka – univerzitního profesora, matky) na
konferenci do Malory; synové Václav a Ivan nespokojeni, snaží se odjezd překazit, Jarmila
naopak spokojena. Dvoří se jí starší tramp Toufar, chce ji získat, zve ji do lesní chaty, snaží se
ovlivnit její chování – popuzuje ji proti její partě i proti rodičům; Jarmila váhá, ač cítí křivdu
a neupřímnost Toufarovu, přesto se vzepře otci, neposlechne jeho varování, těší se, že rodiče
odjedou; na cestě k Toufarovi zaslechne zprávu z rádia o vykolejení vlaku do Malory; uvědomí
si možný dosah katastrofy, obává se o rodiče; telegram od rodičů však rozptýlí její obavy –
zmeškali vlak, dojeli dalším, vyhnuli se katastrofě; Jarmilin vztah k Toufarovi rovněž vyřešen –
ztratila o něho zájem, prohlédla jeho pravé úmysly
3.
Jarmila – patnáctiletá dívka a její vztah k rodičům – vzdor, touha prosadit vlastní názory;
vnitřní nepokoj dospívajícího člověka, roztržky s nejbližšími
tramp Toufar – dvoří se naoko Jarmile, těší ho ovlivňovat ji, zastrašuje si, ironizuje rodiče
a její ohledy na ně, předvádí se, uráží Jarmilu, chová se jako povrchní, lehkomyslný frajer,
předstírá, že je redaktorem; je škodolibý, zákeřný
4.
obraz psychologie dospívajících; přes překážky a rány se probojovávají k zdravému postoji
k životu a světu
5.
jazyk – využití moderních stylistických prostředků; vedle tradičních dialogů v přímé řeči – řeč
polopřímá, nevlastní přímá řeč (vnitřní monolog), řeč smíšená
20. 7. Psychologická próza
P
sychologický román je sice žánr příznačný pro realistickou prózu 19. století,
nicméně se úspěšně rozvíjí i v průběhu 20. století. Zobrazení niterných reakcí
postav poutá autorovu pozornost podstatně více než vnější literární prostředí.
Patrný je zde vliv Sigmunda Freuda (pojetí podvědomí, psychoanalýza), zaměření na nitro
člověka, osudovou orientaci a patologické jevy.
JAROSLAV HAVLÍČEK (1896–1943)
Básník a spisovatel. Přes den pracoval jako úředník v bance, po nocích literárně tvořil.
Podlehl zánětu mozkových blan. Proslul jako vynikající analytik lidských povah.
– zájem o postavy rozvrácené patologickými vlastnostmi a osudem; degenerace měšťácké
společnosti
291
– román Petrolejové lampy – prostředí úpadku, příběh ženy, která přes hmotné zajištění
a dobrou povahu nenachází štěstí v manželství
– román Neviditelný – psychologická analýza příslušníka horních vrstev společnosti;
kariéra chudého člověka (cesta k moci a majetku), děsivé scény halucinačního šílenství
strýce z bohaté rodiny Hajnů (představa neviditelnosti)
– román Helimadoe – název sestaven ze začátečních písmen jmen pěti stárnoucích dcer
podivínského venkovského lékaře; postava vypravěče (pacienta)
román Ta třetí .
Petrolejové lampy. Hlavní hrdinka Štěpánka Kiliánová, ač z bohaté rodiny, neměla v životě
příliš mnoho štěstí. Trpí kvůli svému zjevu, jinak je příjemná a laskavá. Žádný muž se o ni
neuchází a léta jí přibývají. Ráda jezdí na statek své matky, o který se stará Štěpánčin
bratranec Jan Malina. Jeho mladší sourozenec Pavel nedokončí studia, zahálí a zadlužuje
se. Z vypočítavosti se ožení se Štěpánkou. Sňatek je však pro utrpením. Manžela totiž ona
vůbec nezajímá. Malina chytí syfilis a od té doby to s ním jde s kopce. Stává se z něj fyzická
a psychická troska. Po Pavlově smrti nachází konečně Štěpánka štěstí v soužití s Janem
Malinou. Román byl úspěšně zfilmován a a vysoce hodnocen především kvůli hereckému
mistrovství Ivy Janžurové a Petra Čepka.
Helimadoe. Hlavním námětem je dospívání malého chlapce v muže. Autor se sám
ztotožňuje s postavou studenta Emila. Podivínský lékař Hanzelín má pět dcer – Helenu,
Lídu, Marii., Doru a Emu. Z jejich jmen je utvořeno slovo HELIMADOE. Hanzelín léčí
především chudé. Sám pocházel z chudé rodiny a klopotně nabyl akademický titul. Po
pátém porodu mu žena zemřela, a tak byl na svá děvčata sám. Jim přenechal starost
o domácnost. Stanovil jim přesný denní rozvrh prací. Ačkoliv byly dcery kromě té nejmladší
již dospělé, žádní nápadníci o ně nejevili zájem. Emil, který docházel k Hanzelínovi na
lékařské prohlídky, zahořel pubertální láskou k starší Doře. Dora však snila
o dobrodružném životě, a proto utekla s potulným kouzelníkem. Jako jediná se dokázala
vymanit z otcova vlivu. Po jejím odchodu na její místo nastoupila Ema a kolotoč stereotypů
pokračoval dál.
EGON HOSTOVSKÝ (1908–1973)
Většinu života prožil v diplomatických službách a v dvojím exilu (za 2. světové války, pak
po r. 1948); zájem o lidi věčně pronásledované, náměty z židovského prostředí;
problematika vykořeněnosti, viny, úzkosti, rozkladu osobnosti; psychologické novely
a romány s problematikou samoty, neschopnosti dorozumění:
– román Případ profesora Körnera – gymnazijní profesor prožívá hlubokou vnitřní krizi
(nevěra manželky, domněnky o vlastní smrtelné nemoci) pocit odcizení, ztráty jistot,
zoufalství
– námět z emigrace – Listy z vyhnanství – touha po domově, vztah k novému místu
pobytu, román Cizinec hledá byt – pocit vyhnance v USA; v druhém exilu vznikl např.
román Nezvěstný – o událostech r. 1948 v Praze
292
JARMILA GLAZAROVÁ (1901–1977)
Spisovatelka a publicistka.
– románová prvotina Roky v kruhu – autobiografická próza, vzpomínky na vlastní
harmonické manželství; prostředí slezského městečka
– psychologický román Vlčí jáma – naopak obraz tyranie v manželství stárnoucí lakomé
a egoistické Kláry a mladšího muže Roberta × dojímavý a tragický příběh osiřelé citlivé
dívky Jany a jejího citového vztahu k otčímovi
– román Advent – baladická próza z 30. let – prostředí Beskyd; tragický příběh svobodné
matky Františky a jejího syna Metuda; ponižující bezprávné postavení na statku
bohatého vdovce, sedláka Podešvy, a děvečky Rozíny; vztahy člověka v touze po
majetku zbaveny lidskosti; střetnutí dobra a zla, oslava hluboké mateřské lásky;
kompoziční rámec jediné noci (Františka hledá ztraceného syna)
– publicistická kniha Chudá přadlena – o životě beskydských žen
VÁCLAV ŘEZÁČ (1901–1956)
autor psychologických románů (za okupace) a socialistickorealistických próz (po válce)
– prvotina – román Větrná setba – autobiografické rysy (vstup do války, morálního
rozvratu a bídy; touha po lepším životě)
– román Slepá ulička – z obd. krize, kontrast vypočítavého továrníka a osudu proletáře
– román Černé světlo – hl. postava vypravěče – mravně narušený člověk s pocitem
méněcennosti působí zlo
– román Svědek – hlavní postava starce, poznamenaného méněcenností – rozpoutává
v lidech temné vášně; vítězící dobro ztělesňují mladí lidé
– román Rozhraní – o vzniku románu; vnitřní morální zrání středoškolského učitele
Austa, začínajícího spisovatele; osudy jeho literární postavy (herec Haba) působí na
proměnu spisovatelovy povahy
Všechny tři psychologické romány vznikly za okupace; další Řezáčova tvorba (poválečná)
je schematická – romány o osídlování pohraničí (Nástup, Bitva)
BOŽENA BENEŠOVÁ (1873–1936)
Autorka povídek a románů, básnířka a literární kritička.
– obraz maloměsta, nudný život; hrdinové – mravní soudci maloměsta, nebo mladé dívky,
bránící se životnímu stereotypu (sen o plném a zajímavém životě); tragika marné
vzpoury, pasivní přizpůsobení
– povídkový soubor Rouhači a oblouzení
– psychologická novela Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová – symbolická próza
o vnitřním světě a citové výchově mladých × pokrytecký svět dospělých; přátelství
a důvěra vede k překonání bolestné a trapné životní zkušenosti
– románová trilogie Úder, Podzemní plameny, Tragická duha – obraz společenského
prostředí a vlivu války na život lidí
293
ANNA MARIE TILSCHOVÁ (1873–1957)
Autorka realistických, až naturalistických a psychologických próz.
– romány a románové cykly o rozpadávajícím se světě měšťanských tradic: Fany, Stará
rodina, Synové, Dědicové
– z prostředí umělců, vědců, lékařů; psychologická věrohodnost: román Vykoupení –
o životě Ant. Slavíčka – konflikt tvůrčí osobnosti a konvenční společnosti
– román Alma mater – z univerzitního prostředí, Orlí hnízdo – osudy rodiny Mánesů;
– sociální románová kronika Haldy – válečné hornické Ostravsko – dokumentární
svědectví
FRANZ KAFKA (1883-1924)
Německy píšící pražský spisovatel židovského původu. Narodil se v rodině despotického
velkoobchodníka. Vystudoval práva a stal se až do doby svého penzionování v roce 1922
úředníkem pojišťovny. Zemřel na TBC v Rakousku. Za jeho života vyšlo časopisecky
a knižně jen několik povídek.
Román Proces. Nedokončené dílo. Prokurista banky Josef je v den svých třicátin náhle
zatčen, aniž mu kdokoliv oznámí důvod zatčení. Je ponechán na svobodě a občas povolán
k výslechu. Soud je anonymní, nezkoumá vinu, protože obžalovaný je vinen v okamžiku,
kdy soud obviněný vyřkl. Josef pochopil marnost jakékoli obhajoby, proto rezignuje.
V předvečer jeho jedenatřicátých narozenin ho dva muži vyvádějí z bytu a v opuštěném
lomu za městem jej bez slova vysvětlení probodnou.
Román Zámek. Děj se odehrává v neurčené době v nejmenovaném městě. Hlavní hrdinou
je zeměměřič K.. Dostává se po podzámčí, kam měl přijít na rozkaz ze zámku. Ukáže se
však, že neměl být povolán a že jeho práce na zámku je nepotřebná. Snaží se spojit se
zámeckými úředníky, ale vůbec se mu to nedaří. Autor v tomto románu představil absurdní,
neskutečný svět. Postavy v románu jsou jen povrchně vysvětleny. Dílo je kritikou
starorakouského byrokratismu..
Kafkova tvorba se výrazně odlišuje od ostatních autorů.
20. 8. České drama 1. poloviny 20. století
Na české drama 1. poloviny 20. století má vliv moderní světové drama.
1) oficiální divadlo – Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech
režisérský typ
a) linie s prvky impresionistickými a vitalistickými, poetická náladovost;
– pojetí divadelní inscenace jako uměleckého celku (nejen text, ale i světlo, hudba, scéna,
talent herců) vzrůst úlohy režie a režiséra (vliv režiséra K. S. Stanislavského
z MCHATu (Moskevské umělecké divadlo) – v r. 1906 uvedl v Praze Čechovova
Strýčka Váňu
294
JAROSLAV KVAPIL (režisér Národního divadla), autor hry Princezna Pampeliška a
Rusalka (libreto k Dvořákově opeře) – poetičnost, impresionistický a symbolický smysl
– Fráňa Šrámek, Léto a Měsíc nad řekou - drama lyrické
b) prohloubení psychologie postav (vliv H. Ibsena), omezení přemíry zápletek v ději
JAROSLAV HILBERT
Vina – moderní tragédie, mravní problém svedené dívky (zbavit se společenských
předsudků); 5 postav, 1 měšťanský pokoj, časové rozmezí – odpoledne
c) historické drama
– realistické (A. Jirásek) nebo s prvky symbolismu a filozofické reflexe – (J. Hilbert,
Falkenštejn, Jiří Mahen , Jánošík)
d) vážné drama – František Langer, např. Periférie (o lidech na okraji společnosti,
hledání spravedlnosti),
– Jízdní hlídka, Dvaasedmdesátka – úsilí o harmonii všech složek dramatu
e) jevištní expresionismus (prudká, křečovitá gesta) – Karel Hugo Hilar (režisér ve
Vinohradském divadle, pak v Národním divadle) – inscenace hry bratří Čapků Ze
života hmyzu
2) neoficiální lidové divadlo – zábavní scény, šantány, kabarety: Červená sedma (Jiří
Červený, Ed. Bass), Revoluční scéna (Emil Artur Longen); představitelé lidové komiky
– Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian
– Dědrasbor – divadlo dělnické (Jindřich Honzl)
3) avantgardní scény – od pol. 20. let (protějšek tzv. ”kamenných divadel”)
– vliv poetismu, inspirace lidovou zábavou (kabaret, film, cirkus); divadlo tvůrčí, spjaté
se životem (dialog s diváky);
a) Osvobozené divadlo – založeno ve 20. letech, režiséři Jindřich Honzl, Jiří Frejka,
autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec , Jan Werich (divadlo autorské)
– první představení – Vest Pocket revue (Malá kapesní revue) – vliv poetismu ( uvolněná
stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na
tradiční postupy); písně, zábavná podívaná, nevázané veselí (studentská recese, tzv.
hlína) smích, situační a jazyková komika východisko z chaosu poválečné doby; jazyk
– komické novotvary (napnelismus), student. slang, prvky cizích jazyků
– v 30. letech přechod od dadaistického humoru a parodie k politické satiře (kritika
hospodářské krize, varování před fašismem); spolupráce s džezovým komponistou
295
Jaroslavem Ježkem (od r. 1929); vysoce intelektuální dialogy na předscéně (forbína) –
zčásti improvizované reakce na aktuální politické a kulturní události
– hry Caesar (proti fašismu, o nedostatcích demokracie), Osel a stín (spor o stín;
politické pozadí procesu), Kat a blázen (původ diktátora), Balada z hadrů (F. Villon
jako tribun lidu), Rub a líc (krize, fašismus), Těžká Barbora; poslední hra Pěst na oko
(reakce na události r. 1938)
– součást textů – moderní melodické a rytmické písně (David a Goliáš, Hej rup aj.)
– 1938 divadlo úředně zavřeno, V + W odjíždějí do USA; po válce působil Jan Werich
v divadle ABC
STONOŽKA
Já vám nemám tyhle lidi rád
Co se nechtěj a neuměj smát
Řekněte mi má to smysl
Pořád si kabonit mysl
Vždyť si člověk může brát
Příklad ze zvířat
Dejme tomu stonožka
Co má práce s obouváním
Jen se oběda dočká
Začne se zouváním
Na každou totiž nožku
Má ponožku v botě vložku
A stačí bláta trošku
Prošoupe rohožku
Ta snad má právo mít
K zoufalství vlohy
Co to jen musí být
Když ji rozbolejí nohy
Mám-li vztek víc než trošku
Že bez práce mám jenom hlad
Vzpomenu na stonožku
A jsem na světě rád
(Jedna z písniček Osvobozeného divadla V+W)
b) D 34-41 – avantgardní experimentální scéna založena v sezóně 1933/34 (další číselné
indexy označují vždy konec sezóny); režisér a dramaturg EMIL FRANTIŠEK BURIAN
(1904–1959) – spisovatel, skladatel, výtvarník, herec
– moderní lyrický divadelní styl – propojení všech složek (textové, mimické, hudební,
výtvarné, taneční, světelné), kritický pohled, reakce na společenské dění; využití
rytmizované sborové recitace – voiceband
různorodý repertoár:
adaptace děl klasiků (Klicpera, Shakespeare, Molière)
dramatizace, zvl. prózy (Haškův Švejk, Dykův Krysař aj.) i poezie (Máchův Máj)
montáže z lidové poezie (Vojna)
inscenace lidových dramat (Lidová suita)
296
hry současníků – Brecht, Žebrácká opera, Nezval, Milenci z kiosku a v r. 1940
veršovaná Nezvalova Manon Lescaut
– r. 1941 divadlo gestapem zavřeno (E. F. Burian v koncentračním táboře); znovu
otevřeno po válce jako D46, po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F.
Buriana
4) protifašistická divadelní fronta - konec 30. let a za okupace
– sblížení oficiálního a avantgardního proudu; aktuální dramata K. Čapka (Bílá nemoc,
Matka), V. Vančury (Jezero Ukereve) aj.
– za okupace většina divadel zavřena
20. 9. Literatura v době okupace
T
íživé společenské podmínky tzv. protektorátu, narušení přirozeného vývoje; oběti
fašismu, zákaz publikovat, ilegální tvorba
a) poezie – statečnost básníků, růst zájmu o poezii; využití náznaku, jinotaje (vleklá zima,
tma); zúžení tematických okruhů (cenzura): intimní život, příroda, chvála domova
(Hrubín aj.), oslava mateřštiny (symbol národní existence) – libozvučné, melodické
verše, písňová forma, výrazová dokonalost (Halasovo Ladění, Nezvalova Manon aj.),
významné osobnosti – 120. výr. narození B. Němcové (sbírky Halasovy, Seifertovy),
oslava Prahy (Halas, Seifert, Hrubín), abstraktní meditace (Holan), tvorba pro děti
(Halas, Hrubín)
– mladá generace - Skupina 42 (Jiří Kolář, Josef Kainar aj.)
JIŘÍ ORTEN (1919–1941)
– nejtalentovanější básník; vliv existencialismu
Kutná Hora, židovský původ rasová diskriminace
– sbírka Čítanka jaro důvěrný vztah k životu, citová působivost, sbírka Cesta k mrazu pocity samoty, strachu, životní absurdity (vliv nástupu fašismu); sbírky Jeremiášův
pláč, Ohnice, Elegie (posmrtně) – hledání jistot; meditativnost i melodický verš,
pravidelný rytmus, rým (lidová píseň)
ČERNÝ OBRAZ (Ohnice, 1941)
Marně lomcují opratě,
bič bije vzduch,
neuhodí tě, nemá tě,
marně lomcují opratě,
odkud odešel Bůh.
Kam šel? On jenom ví to, kam
šel za cosi se bít,
dát vítr mlýnským lopatám
a šel a šel, on sám ví kam,
297
šel do své lásky vbit.
Je jinde, jak to neříci,
jednou se vrátí snad.
Hle, pomatení biřici
jdou bohaprázdnou ulicí
životy zhasínat.
b) próza – nucený ústup od společenské reality
tematické rozvrstvení:
– próza historická jako podobenství o současnosti – poučení z minulosti = posila
sebevědomí
– V. Vančura, Obrazy z dějin národa českého, M. V. Kratochvíl, Osamělý rváč, Fr.
Kubka, Skytský jezdec, Pražské nokturno, Karlštejnské vigilie – novely, zdánlivě
bezstarostně vypráví milostné a křesťanské příběhy; J. Toman, Don Juan (obžaloba
násilí), J. Mařánek – trilogie o posledních Rožmbercích (Barbar Vok, Romance o
Závišovi, Petr kajícník), K. Schulz, Kámen a bolest (O Michelangelovi)
– próza psychologická – M. Pujmanová, Předtucha, V. Řezáč Černé světlo, Svědek,
Rozhraní, J. Havlíček, Helimadoe, E. Hostovský, Sedmkrát v hlavní úloze, Úkryt,
Cizinec (v emigraci)
– próza tzv. českého génia – oslava pracovitosti a schopnosti českého člověka dobýt svět
– E. Bass, Cirkus Humberto, F. Kožík, Největší z pierotů (biografický román o
francouzském herci českého původu Kašparu Deburauovi)
– inspirace lidovou tradicí – J. Glazarová, Chudá přadlena, J. Š. Kubín - tzv. ”jivínské
rapsodie” (soubor Hrozná chvíle, Blesky nad hlavou, Srdce v bouři), J. Drda, Městečko
na dlani (idylická scenérie krajiny, osudy obyčejných lidí, radostný vztah k životu)
298
21. Literatura 2. poloviny 20. století
HISTORICKÝ KONTEXT
Ve 2. polovině 20. století už lidstvo naštěstí nezažilo takové válečné
katastrofy, jakými byly první a druhá světová válka. Nicméně několik
desítek let bylo poznamenáno obdobím studené války, kdy byl svět
polarizován na dva nesmiřitelné tábory. Nicméně proběhla celá řada
dílčích válek, z nichž asi nejvíce ovlivnila svět umění Korejská válka
a především pak válka ve Vietnamu. Východ a Západ mezi sebou
soutěžily v závodech ve zbrojení. Pro naši zemi má velký vliv
uvolňování komunistického režimu v období tzv. Pražského jara ve 2.
polovině 60 let. Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 má rysy
národní, společenské i kulturní tragédie. Na dalších dvacet let se
v naší zemí upevnila totalita, která začala povolovat až teprve po
nástupu tzv. perestrojky v SSSR v polovině 80. let. Definitivní
osvobození od komunistické ideologie a pád totalitního systému
přinesl teprve 17. listopad 1989.
Pro mnohé umělce byly otřesné zážitky z 2. světové války tak
intenzivní, že se s nimi ve své tvorbě vyrovnávali ještě řadu let po
skončení války. Podobně jako Američané řešili v umělecké oblasti
své trauma z války ve Vietnamu, tak Češi a Slováci řešili trauma
způsobené
vpádem vojsk Varšavské smlouvy do naší země
v srpnu 1968 a následné období tzv. normalizace. V zemích
socialistického bloku bylo umění cenzurované, jedinou uznávanou
formou byl socialistický realismus. Mocipáni ze stranických
sekretariátů dovolovali ještě vznik jakéhosi neškodného rádoby
umění, které má za úkol pouze pobavit a neklást nebezpečné
otázky. Řada umělců, nebezpečných komunistickému režimu, buď
sama emigrovala, nebo byla donucena opustit vlast. Tito autoři
vydávali tzv. samizdatovou literaturu. To však neznamená, že by
v období totality nevznikala kvalitní díla. V literatuře i v moderní
hudbě (té neoficiální
a nepodporované) leckdy vznikly
umělecké perly. Ve světě se v umění experimentovalo, kulturní
scéna byla rovněž poznamenána sexuální revolucí. I nadále se
umělci zabývali palčivými otázkami lidské společnosti.
299
21. 1. Základní informace
V
liv zážitků z 2. světové války; použití atomových zbraní v Japonsku, poválečný
neklid, napětí mezi Západem a Východem, poznávání vesmíru, globální problémy
lidstva (nemoci, drogy, nezdravé životní prostředí, národnostní a rasové boje, hlad,
zločinnost); v 80. letech rozpad socialistického bloku
21. 2. Světová literatura
21. 2. 1.znaky
odraz války
– protest proti její krutosti
– patetická oslava hrdinství, statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní
literatura, zvl. ruská)
– nepatetický pohled (zdola), rozbor lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní
literatura)
– satirický nebo humoristický pohled
angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky doby,
krize mezilidských vztahů pocity ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza,
italský neorealismus; v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus –
optimistický pohled)
snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti, kariérismu – americká beatnická
generace, angličtí ”rozhněvaní mladí muži”
experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura, drama, francouzský
”nový román”
magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská
literatura)
vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické vize, fikce
postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná kompozice,
prolínání dějových a časových rovin aj.
rozmach tzv. populární (komerční) literatury – řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově
nehluboké, esteticky díla hodnotná i bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři
21. 2. 2.
Obraz války v literatuře
Sovětská literatura: Zde bylo téma války nejčastější kvůli hrůzám , které sovětský lid musel
prožít. Literatura se k válečným tématům vracela v několika vlnách.
ruské – JURIJ BONDAREV - Hořící sníh (patetický obraz hrdinství, panoramatická
próza), VIKTOR NĚKRASOV -V stalingradských zákopech, MICHAIL
ŠOLOCHOV- Osud člověka (nová podoba obrazu války, v popředí morálně
společenské problémy) ALEXANDR FADĚJEV – Mladá garda, BORIS POLEVOJ
300
– Příběh opravdového člověka ( o letci Meresjevovi, který byl sestřelen a zraněn se
plazil přes nepřátelské území).
německé – ANNA SEHGERSOVÁ - Sedmý kříž (Z koncentračního tábora uprchne sedm
vězňů, šest je brzy dopadeno a pověšeno pro výstrahu. Jeden kříž zůstal volný a stal se
pro vězně symbolem odhodlání k odporu proti fašismu), HARRY THÜRK- Hodina
mrtvých očí, KARLLUDVIG OPITZ- Můj generál (humorná forma), BERTOLD
BRECHT – hra Strach a bída Třetí říše.
americké – NORMAN MAILER - Nazí a mrtví, WILLIAM SAROYAN - Lidská
komedie, WILLIAM STYRON - Sophiina volba (psycholog. román), JOSEPH
HELLER - Hlava XXII ( s humorem a ironií),
anglické – PATRICK RYAN - Jak jsem vyhrál válku (humorná forma), ve filmové
podobě si jednu z postav zahrál i slavný beatle John Lennon.
francouzské – ROBERT MERLE - Smrt je mým řemeslem
21. 2. 3.
Existencialismus – návaznost na existenciální literaturu meziválečnou
JEAN-PAUL SARTRE (1905–1980)
– francouzský filozof a spisovatel
– povídky Zeď, román Hnus, filosofické úvahy Bytí a nicota; – o smyslu lidské
existence, svobodě člověka; absurdní shody náhod
ALBERT CAMUS (1913–1960)
– francouzský filosof a prozaik, Nobelova cena;
– rozsáhlejší novela Cizinec – děj v Alžírsku, vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí
Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení,
samoty, lhostejnosti k světu a životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí
k čemukoli)
„Nebýt milován, to je smůla, ale nemilovat,
to je neštěstí.“
ALBERT CAMUS
21. 2. 4.
Neorealismus – v italské próze 40.–50. let; návrat k realismu
(dokumentárnost, hodnověrnost), v popředí zájem o běžný život obyčejných lidí.
ALBERTO MORAVIA (1907–1990)
Spisovatel, publicista, dramatik, kritik.
obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti, sociální a milostná tematika, drsnost
charakterů, vyjádření smyslových pocitů; využití prvků filmové řeči (panoramatické
pohledy, detail, polodetail), lidový jazyk, např. romány Římanka, Pohrdání, Nuda,
Horalka aj.
301
Horalka (La ciociara). Román zachycuje poslední léta druhé světové války na území Itálie,
kdy se fašistický režim chýlil ke svému konci. Hlavní hrdinkou je Césira, římská vdova,
a její dcera Rosetta. Společně prchají z Říma na venkov, aby zde přežily. Obě tu zažívají
milostná dobrodružství, ale také i těžké duševní otřesy. Césira nejhůře nese ztrátu peněz
a znásilnění Rosetty marockými vojáky ze spojenecké armády. Cesta zpět do osvobozeného
Říma se stává jejich největším ponížením.
21. 2. 5.
Beatnici (ang. beat generation) – hnutí amerických básníků a prozaiků 50. -
60. let
beat = jednak ”zbitý” (unavený životem), jednak ”blažený” (=únik); projev negativismu,
revolty, výsměch tradičním hodnotám (bohatství, kariéra, rodina), oficiální morálce,
prosperující konzumní společnosti; příklon k orientálním filozofiím (zenbuddhismus),
hledání vnitřní svobody (buď výstřednost v módě nebo naopak vzhled zanedbanosti),
touha po rozkoši (vliv alkoholu, drog, tuláctví, džezové hudby; sexuální nevázanost),
dobrovolná chudoba
v literatuře : bezprostřední odvážná výpověď, erotická otevřenost, vulgarismy a slang snaha šokovat, provokovat
ALLEN GINSBERG (1926-1997)
– americký básník – vyjadřuje hrůzu a smutek ze současného světa; předchůdce
undergroundu
– sbírka Kvílení – naturalistické obrazy, vize a sny, autentický prožitek, extáze, revolta
”Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím,
hystericky obnažené a o hladu... shánějící dávku drogy”
JACK KEROUAC (1922–1969)
– americký prozaik, tulák
– román Na cestě (On the Road) – básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad
a myšlenek, řada postav, zvl. tuláků, putování za pocitem svobody; tzv. spontánní
próza – metoda záznamu bez zásahů a úprav
LAWRENCE FERLINGHETTI (1919)
Americký básník, prozaik, překladatel
Sbírky Krajiny života, krajiny umírání a Lunapark v hlavě.
CHARLES BUKOWSKI (1921–1994)
– americký spisovatel – navazuje na tuto linii v 80. letech
– povídky Všechny řitě světa i ta má, autobiografický román Hollywood – odvážná,
otevřená výpověď, cynismus
302
21. 2. 6. Rozhněvaní mladí muži
– ang. spisovatelé 50. let – proti anglickému konzervatismu, konvencím; nepřizpůsobivost
zavedenému pořádku, proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví; sociální kritika, humor,
hovorový jazyk
JOHN BRAINE (1922–1986) – román Místo nahoře (Room at the Top), příběh
ambiciózního a bezohledného muže.
KINGSLEY AMIS (1922-1995), román Šťastný Jim = tzv. univerzitní román, výsměch
atmosféře malé venkovské univerzity
– hlavní postavy obou románů – mladí muži, bouřící se proti snobství, konvencím, nudě
stereotypního života; paradox – dostávají se do vysoké společnosti sňatkem s bohatými
ženami
21. 2. 7. Nový román
– typ francouzského románu 50. let (antiromán, objektivní román); oslabení příběhu,
tradičních postav i vypravěče (tj. znaků tradič. románu); text = úvahy, reflexe, popis jevů
a věcí bez příčinných a časových souvislostí; několik úhlů pohledu, postavy nezřetelné,
většinou bezejmenné (on, ona), téma bloudění; opakování a variace sekvencí; experimenty
s jazykem (např. střídání slovesných členů a způsobů)
ALAIN ROBBE – GRILLET (1922-2008)
– román Gumy, román Žárlivost (série setkání A..., ženy plantážníka, s přítelem; čtenář
sleduje příběh očima klamaného manžela (v románě nevystupuje, není jmenován);
různé možnosti výkladu situací
21. 2. 8. Absurdní literatura, drama
– od 50. let – člověk zachycen v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s lidmi,
postrádá smysl života; bez souvislého děje a logického dialogu; téma – nemožnost
dorozumění (degradace jazyka), nesmyslnost lidského jednání, bezmocnost, stereotyp
SAMMUEL BECKETT (1906–1989)
– irský spisovatel, Nobelova cena; ovlivněn Jamesem Joycem. Psal nejprve anglicky,
později francouzsky.
– hra Čekání na Godota (En attendant Godot)
303
Čekání na Godota
Čekání na Godota představuje nejznámější absurdní drama. Není jasné, na jakém místě a kdy se
dvouaktová hra odehrává. Hlavními hrdiny jsou tuláci Vladimír a Estragon. Setkávají se na venkově,
na cestě, kde stojí pouze jeden strom. Čekají zde na jakéhosi pana Godota, který má změnit jejich
život. Nikdo však neví čím a jakým způsobem. Nesmyslný a stále se opakující rozhovor o Godotovi
náhle přeruší dvojice mužů - pana Pozza a jeho sluhy Luckyho. Ten tulákům sdělí, že dnes večer prý
pan Godot nepřijde, ale přijde prý určitě zítra. Sliby se však opakují. Proto se tuláků zmocní zoufalství
a chtějí ukončit svůj nesmyslný život. Šňůra od kalhot, na které se hodlají oběsit, se však utrhne.Oba
tuláci nejsou schopni nějakého činu a zůstávají bez pohnutí stát. Autor chtěl na nesmyslném čekání
tuláků ukázat absurdnost lidského žití a beznadějnost společnosti, ve které nehraje roli ani minulost,
přítomnost nebo budoucnost.
EUGÉNE IONESCO (1912–1994)
– francouzský básník a dramatik rumunského původu
– hry Plešatá zpěvačka (La cantatrice chauve), Nosorožec (Le Rhinoceros) – problém
komunikace mezi lidmi a stereotypnosti
21. 2. 9. Magický realismus
– 50. léta, v zemích silné tradice mytologie nebo ústní slovesnosti; prolínání skutečného
a snového světa (nezřetelné hranice); napětí mezi reálnem a fantazií
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ (1928)
– kolumbijský spisovatel, Nobelova cena
– román Sto roků samoty – rodinná sága (symbol – osud země); život provinčního
městečka od doby kolonismu v 19. stol. do pol. 20. stol., členové rozvětvené rodiny
stárnou, umírají, ale jakoby žijí i po smrti (reálné a zázračné)
ČINGIZ AJTMATOV (1928)
– kirgizský spisovatel
– román Stanice Bouřná – osudy železničáře v kazašské stepi – prolínání dějových
pásem, současnosti, legend i fikce budoucnosti obraz světa před zánikem; stejně
i román Popraviště
MICHAIL BULGAKOV (1891–1940)
– ruský spisovatel – román Mistr a Markétka (Master a Margarita)= podobenství:
příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování Krista
304
21. 2. 10. Literatura s prvky sci-fi (science fiction)
a) obraz fiktivní budoucnosti společnosti, člověka, vědy vědeckofantastická próza; osud
člověka v nepříznivém prostředí; stinné stránky technického pokroku
b) tzv. fantasy literatura – s bájnou a pohádkovou atmosférou
c) otřesné vize totalitní společnosti
RAY BRADBURY (1920)
– americký spisovatel a scénárista – povídky Marťanská kronika, román 451 stupňů
Fahrenheita (obraz technicky vyspělé, ale nekulturní civilizace, nemožnost vzepřít se)
Marťanská kronika. Autor zde v jednotlivých povídkách varuje před možným zneužitím
vědy a techniky. Své povídky rozdělil do tří okruhů. Jejich děj se odehrává v blízké
budoucnosti zhruba v prvním čtvrtstoletí 21. století na Zemi a Marsu.
STANISŁAW LEM (1921)
– polský spisovatel, spojení sci-fi s dobrodružným žánrem – r. Astronauti, Solaris
(úvahy o stavu lidské civilizace a o mravní odpovědnosti za ni).
ARTHUR C. CLARKE (1917-2008)
– anglický spisovatel, autor sci-fi literatury; nejznámnější – trilogie 2001: Vesmírná
odysea, 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a zatím
pětidílná sága o kosmické lodi Ráma (Setkání s Rámou, Návrat Rámy, Zahrada
Rámova, Ráma tajemství zbavený, Poslové Rámových světů – od 2. dílu spoluautor
Gentry Lee)
JOHN RONALD REUEL TOLKIEN (1892–1977)
– anglický spisovatel – fantasy literatura
– román Hobit – zápas dobra a zla, fantastický svět starodávných, šťastných,
mírumilovných lidí
– trilogie Pán prstenů (Lord of the Rings)
GEORG ORWELL (1903–1950)
– anglický spisovatel
– román Zvířecí farma – alegorická bajka, obraz totalitní společnosti, despotismu a násilí
(jeden druh zvířat tyranizuje jiné)
– román 1984 – o zničení člověka (degradací na zvířecí bytost) – vliv zatajovaných
krutostí v Rusku, varování
305
21. 2. 11. Postmodernismus – od pol. 40. let, zvl. poč. 70. let
– negativní postoj k dosavadním avantgardním tendencím, zvl. jen k formálnímu
experimentování; prolínání tradice a experimentu, hledačství pravdy, pochopení
chaotického světa; kniha má promlouvat k náročnému i méně náročnému čtenáři (dvojí
úroveň estetického vnímání)
UMBERTO ECO (1932)
– italský prozaik
– román Jméno růže – vzorové postmodernistické dílo: využívá postupů odborné,
publicistické i krásné literatury, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou,
hororem, historickým románem, filozofickým traktátem, studií o symbolech (titul),
sociologickou sondou do problematiky tolerance; sklon k mystifikaci (příběh jako
rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (citáty z krásné, filozofické, historické
literatury a bible), ironický přístup k minulosti (zlehčuje výklad reformace církve);
napínavý příběh – chlapec Adso (vypravěč) a františkán Vilém pátrají po záhadných
vraždách mnichů
VLADIMIR NABOKOV (1899–1977)
Ruský emigrant v Americe; román Lolita – psychologická studie muže a jeho sexuálního
vztahu k 12leté dívce.
– z českých autorů – Milan Kundera, Jiří Gruša
21. 2. 11. 1 Další významní světoví spisovatelé současnosti
JACQUES PRÉVERT (1900–1977)
– francouzský básník, inspirován surrealismem (slovní hříčky, výstavba
obrazu), hledá poezii ve všedním životě; milostná lyrika, šansony, scénky,
tvorba pro děti
– sbírky Slova, Déšť a pěkné počasí, Haraburdí, Slunce noci – lehkost,
náznak, jednoduchá gradace, refrény (vliv lidové slovesnosti), asociace
představ, okouzlení světem a poezií
VLADIMIR VYSOCKIJ (1938–1980)
– ruský herec, zpěvák vlastních textů – o válce, lásce, obyčejných lidech
BORIS PASTERNAK (1890–1960)
– ruský básník, překladatel a prozaik, Nobelova cena za literaturu v roce
1958, pod nátlakem režimu ji však byl nucen odmítnout, autor románu
Doktor Živago – kritický obraz stalinismu, budování socialismu,
pronásledování nepohodlných lidí
306
Doktor Živago. Hlavní postava, Jurij Andrejevič Živago, zůstává v deseti letech jako
sirotek. Stará se o něj rodina Gromekova. Protože měl velké nadání, vystudoval medicínu.
V jedné nemocnici se seznámí s Larisou Fjodorovnou. Vznikne mezi nimi citové pouto.
Během občanské války se stává doktor Živago zajatcem partyzánů, u nichž musí pracovat
jako lékař. Podaří se mu však uprchnout. Ztrácí Larisu. Po čase zakládá novou rodinu
a v tramvaji umírá na infarkt. Na pohřeb mu přichází i Larisa, která už v životě nenachází
žádné štěstí. Pasternak se zamýšlí nad údělem člověka smyslem jeho existence. Román byl
úspěšně zfilmován a v hlavní roli zazářil slavný herec Omar Shariff.
ALEXANDR ISAJEVIČ SOLŽENICYN (1918-2008)
– ruský spisovatel, Nobelova cena; poznal sovětské koncentrační tábory a
vyhnanství trilogie Souostroví Gulag, novela Jeden den Ivana
Denisoviče (otřesné svědectví o bezpráví, beznaději, obraz totalitního
systému vlády)
MIROSLAV VÁLEK (1929–1991)
slovenský básník
–
sbírky Dotyky, Nepokoj, Milovanie v husej koži – pocity ohroženého
lidstva, skepse, varování, vzpoura proti konzumní společnosti; prostý
výraz
DOMINIK TATARKA (1913–1989)
slovenský prozaik;
–
román Farská republika, novela Kohoutek v agónii – stálé hledání
životních a lidských hodnot
JOHANNES MARIO SIMMEL (1914)
– německý prozaik – čtivé příběhy s aktuálními společenskými problémy,
např. romány Láska je jen slovo, Všichni lidé bratry jsou
ARTHUR HAILEY (1920-2004)
– autor bestsellerů Letiště, Kola, Hotel, Konečná diagnóza, Penězoměnci
aj. – román profesní a katastrofický
MIKA WALTARI (1908–1979)
– finský spisovatel – román Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři,
otvírači lebek
307
21. 3. Česká literatura 2. poloviny 20. století
eská literatura navazuje na literární tradice předválečné literatury a literatury za
okupace, která sjednotila naše umělce v jednotné protifašistické frontě. Vytvořily se
předpoklady rozvoje i jiných druhů umění (film, televizní tvorba). Poválečná literatura
se rozvíjela v souvislosti s dobovými politickými a společenskými událostmi.
Č
Vývoj:
I. období 1945–1948:
radost z konce války, z osvobození od fašismu.
V popředí stojí psychologická próza. Hrdinové se snaží vyrovnat se s válkou ve svém
nitru. Objevují se reportáže, dokumenty a literatura faktu.
II. období 1948–pol. 50. let:
Definitivní vítězství komunistů, stalinský kult osobnosti, dogmatismus; oficiální literatura
s budovatelskou tematikou (schematismus). Vzniká budovatelský román, v němž se
stereotypně opakovaly některé dějové motivy (třídní srážky, sabotáže a jejich odhalování).
Schematické jsou rovněž i literární postavy (kulakové, kolísaví intelektuálové, uvážliví
političtí pracovníci). Rozvíjí se literatura, kde je ústředním tématem kolektivizace
a socializace venkova, dále pak historický román, zvýrazňující roli lidových mas
v dějinách.
III. období od pol. 50. let–1968:
Dochází k odklonu od schematismu. Do popředí se opět dostává psychologická próza,
zobrazující zpravidla mravní přerod intelektuála a jeho myšlenkové dozrání v souladu se
socialismem (Otčenášek – Občan Brych). Objevuje se i nová vlna válečné prózy
(zobrazující život v koncentračních táborech) Postupné uvolňování politických poměrů
vrcholilo Pražským jarem 1968; po srpnu 1968 nastal konec svobodného vývoje.
IV. období 70. a 80. let:
Tzv. normalizace, tj. totalitní komunistická diktatura
3 proudy literatury (vzájemně se ovlivňují, nakonec splývají):
oficiální, odpovídající vládnoucímu režimu
exilová (vydávaná v cizině) – Nakladatelství 68, časopisy Vokno, Revolver revue,
Svědectví (Pavel Tigrid)
samizdatová (rozmnožovaná strojopisně, nemohla nebo nechtěla být vydávána)
(edice Petlice – založil Ludvík Vaculík, edice Popelnice – vydávala undergroundová díla,
Pražská imaginace – edice Bohumila Hrabala
Mladí autoři vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se „útěky do přírody a na
venkov“.
308
V. období po listopadové revoluci 1989– konec totality.
Po listopadu 1989 dochází ke slévaní proudů české literatury. Velký význam má
memoárová a deníková literatura. Rozvíjí se imaginativní próza, historické prózy, rodové
ságy a kroniky, feministické prózy, knihy ve stylu ženy o ženách a pro ženy, sci-fi
literatura. Dochází k detabuizaci erotiky a ke komercionalizaci literatury.
21. 3. 1. Česká poezie v letech 1945 -1968
– reakce na válku, radost z nově získané svobody; patetická vyznání – F. HALAS Barikáda, V řadě, V. ZÁVADA - Povstání z mrtvých, J. SEIFERT - Přilba hlíny,
V. HOLAN - Dokument, F. HRUBÍN - Chléb s ocelí, Jobova noc
– zároveň znepokojení a obavy o budoucnost – F. HRUBÍN - Hirošima, Proměna
– poezie oslavující poválečnou dobu a politické osobnosti – I. Skála, V. Nezval aj.
– tematika rodného kraje, rodiny – J. Seifert, V. Závada, J. Kainar aj.
Literární skupiny
– Skupina 42 (1942–1948) – J. Kolář, J. Kainar, I. Blatný aj. – inspirace velkoměstskou
civilizací a periférií
– Skupina Ohnice (1939–1945) – K. Bednář aj. – vliv existencialismu, program ”nahého
člověka” (úzkost a zklamání)
– Skupina Rudého práva – 1945 – I. Skála aj.
– Skupina Mladé fronty – 1947 – program dynamoarchismu (dynamis = síla, archien =
vládnout) – F. Listopad, L. Fikar aj.
– Skupina surrealistů (1938–1948) – V. Effenberger aj.
– Skupina Ra (1942–1948) – L. Kundera aj. – tendence surrealistické
– Kulturní kádr Českého svazu mládeže – P. Kohout aj.
– Katoličtí básníci – B. Reynek, J. Zahradníček, V. Renč, Z. Rotrekl, I. Slavík aj.
– Brněnská skupina kolem časopisu Host do domu od pol. 50. let – O. Mikulášek, J.
Skácel aj.
– Skupina kolem časopisu Květen – 1955 – M. Florian, M. Holub, K. Šiktanc, J. Šotola,
M. Kundera aj. – program poezie všedního dne
– Skupina kolem časopisu Tvář (1963–1966), pak Sešity (1966–1969), znova Tvář (1968–
1969) – V. Havel, J. Lopatka, J. Gruša, Josef Topol aj.
Významné osobnosti
JIŘÍ KOLÁŘ (1914-2002)
– básník a výtvarník, člen Skupiny 42, od konce 60. let zakázaný autor; proti tradiční
poezii; monumentalizace všednosti, dramatické vidění běžného života (i odporných
jevů), obraz brutality doby; styl útržkovitých rozhovorů, slova součástí výtvarně
pojatých celků (koláž), řeč ulice
309
– sbírky Dny v roce, Prométheova játra (zkonfiskována v rukopise) aj.
JOSEF KAINAR (1917–1971)
básník existenciálního zaměření, člen Skupiny 42, halasovská linie (disharmonie, ironie,
sebeironie, drsnost); tendence k epice
– sbírky Nové mýty, Osudy – tragická osudovost; po r. 1948 dobová oslavná poezie
(Veliká láska, Český sen), pak společenská kritika a skepse, obraz světa sobectví
a smutku – sbírka Člověka hořce mám rád;
– sbírka Lazar a píseň – oba póly života, klady i zápory (viz titul) – nově využití obecné
češtiny; pan Lazar s Chryzantémou v klopě obchází město a mezi lidmi rozsévá
nedůvěru, pocity osamění a cizoty. Básně jsou psány obecnou češtinou.
– sbírka Moje blues – obhajoba života a lásky, životní bilance, otevřenost. V této sbírce
vrcholí básnická jazzová inspirace.
b. Stříhali dohola malého chlapečka (Nové mýty) – zhudeb. V. Mišík)
existenciální pocit (nebezpečí, předurčenost, stálý otáčivý pohyb železné židle = železná
nutnost)
b. Jaký to s ním bylo (Lazar a píseň) – pomocí příběhu odhalen lehkomyslný vztah k světu,
povrchnost člověka, lhostejnost okolí (závěr); depoetizace – volný verš, využití nespisovné
češtiny
Mimořádně kvalitní jsou také Kainarovy písňové texty. Byly knižně vydány pod názvem
Miss Otis lituje.
Kainar je rovněž autorem divadelních her: Zlatovláska, Nebožtík Nasredin.
STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA (Nové mythy,
1946)
Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa který pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře se dívává na jiné
ještě ne chytit a rváti se z cizího
310
a už přece
Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
Stříhali dohola malého chlapečka
dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začalo
IVAN BLATNÝ (1919–1990)
– básník Skupiny 42; od r. 1948 v emigraci v Londýně; trojí poetika: poetistická hravost,
surrealistická snovost, syrový realismus
– sbírky Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Hledání přítomného času,
v samizdatu Pomocná škola Bixley
LADISLAV FIKAR (1920–1975)
– básník, redaktor, překladatel, člen skupiny Mladá fronta
– sbírka Samotín – čistá, hluboce citová lyrika, smyslové okouzlení Vysočinou – láska
k domovu, halasovské ladění; po nuceném odmlčení vznikl básnický cyklus Kámen na
hrob (posmrtně) – životní bilance, předtucha smrti
FRANTIŠEK LISTOPAD (1921–1993)
– básník, prozaik, člen Skupiny Mladá fronta; po r. 1948 v emigraci, po listopadu 1989
návrat domů; prvotiny Sláva uřknutí, Malé lásky aj., v exilu např. sbírka Svoboda a
jiné ovoce, cyklus próz Umazané povídky; vliv Halase, existencialismu i lidové
slovesnosti
JAN ZAHRADNÍČEK (1905–1960)
vyhraněně metafyzické zaměření, člen katolické skupiny; v 50. letech nespravedlivě
odsouzen, uvězněn, v 60. l. rehabilitován; halasovské ladění (bez optimismu)
– sbírky Pokušení smrti, po válce Svatý Václav, Stará země, La Salleta – pocit
osamělosti, žalu, nicoty; víra v člověka – křesťana; válka chápána jako boží zkouška;
vyslovení touhy, aby se utrpení lidstva neopakovalo; od 50. let zákaz publikovat;
posmrtně vyšly sbírky Čtyři léta (verše z vězení), Znamení moci
– kontrast dobra a zla, zkušenost z komunistického režimu, analýza stalinismu v Čechách
311
VÁCLAV RENČ (1911–1973)
– katolický básník, překladatel (Rilke), v 50. letech vězněn
– po únoru 1948 – České žalmy - naléhavé volání po pošlapávané lidské důstojnosti,
úvahy o mravním selhání doby; volný žalmický verš; výbor z tvorby 50. let – Skřivaní
věž – doklad pevnosti, statečnosti a křesťanské pokory; ve vězení vznikly i 3 rozsáhlé
mariánské skladby: Sluncem oděná, Pražská legenda a Popelka nazaretská
JIŘÍ ŠOTOLA (1924–1989)
– básník skupiny Květen, prozaik a dramatik; poezie každodenního života – sbírky
Náhrobní kámen; Svět náš vezdejší; vrcholné sbírky Venuše z Mélu, Hvězda
Ypsilon, Poste restante aj. – vývoj od romantických veršů k epice (protiválečné pásmo
s židovskou tematikou Bylo to v Evropě), k filozofickým úvahám (b. Óda na smrt Karla
Hynka Máchy) a aforistickému výrazu; úsilí skloubit ideál se skutečností; výrazné užití
enumerace a expresivních výrazů
– pozdější próza: román Tovaryšstvo Ježíšovo – rekatolizace na Litomyšlsku v 17. st.;
modernizace historické prózy (aktualizace); po odmlčení – v 70. l. volně navazuje
román Kuře na rožni (pův. v samizdatu) – paralela mezi mocenskými manipulacemi
s lidmi a loutkami; román Svatý na mostě – demýtizace legendy o Janu Nepomuckém;
volná trilogie Malovaný děti, Róza Rio a Podzim v zahradní restauraci –
tragikomický příběh o osudech rodiny Flanderkovy; atmosféra 1. světové války
Kuře na rožni. Historický román se odehrává v rozmezí let 1800 (bitva u Marenga)
a 1805 (bitva u Slavkova). Vypravuje o bezradném a nesmyslném putování loutkáře
Matěje, vojenského zběha, smolaře a vagabunda. Na své cestě je nucen stále prchat. Po
čase je znovu odvelen k vojsku. Po slavné bitvě u Slavkova znova zběhl a zanedlouho
umírá. Matěje doprovází osamocení, strach a neklid. Šotolův hrdina představuje jedince,
na něhož historie nebere ohled, neboť je jen malým kolečkem ve složitém soukolí.
KAREL ŠIKTANC (1928)
básník skupiny Květen; v době normalizace zákaz publikování
– skladba Heinovské noci – o vypálení Lidic; monumentálnost, působivost – forma
pásma, propracovaná eufonie, rytmus i baladičnost, motivy bolesti a utrpení, obraz
hrubosti a násilí; vzrušená zvolání
– sbírka Zaříkávání živých – téma lidského osudu, zážitek existenciální úzkosti; 13 básní
komponovaných jako několik variací, opakovaných větných konstrukcí, kompozičních
a veršových schémat, do nichž vstupují celé verše podobného znění, ale různých obsahů
– skladba Adam a Eva – ”modlitba k bohyni paměti” – motivována biblickým
vyprávěním o stvoření světa s milostným příběhem o Adamovi a Evě; melodické verše,
zvukomalba
– sbírky Horoskopy, Mariášky, v exilu: Český orloj, Jak se trhá srdce aj. – výrazná
práce se slovem (novotvary, obecná čeština, archaické výrazy kontrast jazykových
rovin, metaforičnost, asociace, prolínání reality a fantazie
312
MIROSLAV FLORIAN (1931–1996)
básník a redaktor, člen skupiny Květen;
dobová optimistická poezie (Cestou k slunci), pak poezie všedního dne (Blízký hlas,
Otevřený dům, Závrať, Iniciály, Modré z nebe aj.); metoda pásma a volného verše
(mistr přesahu); sbírka Záznam o potopě – formální virtuozita, umění zkratky; sbírka
Tichá pošta - úsilí o lidskou kontinuitu, přátelství; v dalších sbírkách rozmělňuje a opakuje
tytéž motivy
MIROSLAV HOLUB (1923)
básník a vědec, člen skupiny Květen
– sbírky Denní služba, Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře – osobité
vyjádření: přímo a jednoznačně; maximální sdělnost, strohost (staví na slovese a
substantivu); téma lidské velikosti, hodnoty života; z lékařského prostředí – sbírky Kam
teče krev, Tak zvané srdce, Ačkoli – proti lhostejnosti, netečnosti, malosti hledá
obranu ve vědě, v pravdě; reportážní prózy z cest, např. Anděl na kolečkách, Žít
v New Yorku
VRATISLAV EFFENBERGER (1923–1986)
– básník Surrealistické skupiny; vydával strojopisné (samizdatové) sborníky (např.
Znamení zvěrokruhu), autor 8 básnických knih – výbor Lov na černého žraloka;
principy psychického automatismu, polemika s absurditou, bezmocností, citlivost
i krutost
OLDŘICH MIKULÁŠEK (1910–1985)
Významný brněnský básník, psal i fejetony a reportáže.
– brněnská skupina Host do domu; halasovská linie; vstup do literatury před válkou, po
válce sbírka s tematikou velkoměsta – Pulsy (vliv existencialismu, boj s lhostejností),
pak optimistické nadšení (sbírka Horoucí zpěvy) a znovu úzkost, pocit odpovědnosti
i chvála života – sbírka Ortely a milosti (kontrast lhostejnosti a aktivity, nenávisti
a lásky), Svlékání hadů (apeluje na charakter člověka, odmítá zpohodlnění – život
proměněný ve zvyk je protikladem života), To královské, Šokovaná růže – vznikla po
invazi sovětských vojsk – tóny rozhořčeného nesouhlasu; v samizdatu sbírka Agogh
(obava z ohrožení světa), poslední sbírka – milostná lyrika Čejčí pláč;
– formální znaky Mikuláškovy poezie: dlouhé větné celky, nepravidelnost v členění
strofickém, přesahy
313
JAN SKÁCEL (1922–1989)
– skupina Host do domu
– prvotina Kolik příležitostí má růže – osobitý výraz, hodnoty člověka, domova, téma
pozemské reality;
– sbírka Co zbylo z anděla – promyšlená kompozice, oslava lidskosti a prostoty, klidu
a moudrosti;
– sbírky Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky – mistrovství náznaku,
zámlky, krása reálného světa; v 60. l. zákaz publikovat, poezie vychází v exilu; teprve
v 80. letech vyšly další sbírky – Dávné proso, Znovu láska aj.; lyrickoepické prózy
Jedenáctý bílý kůň, posmrtně Třináctý černý kůň
VÁCLAV HRABĚ (1940–1965)
– básník a hudebník; jeho básnická tvorba s hudebními impulsy vyšla až posmrtně –
sbírky Stop-time (Blues v modré a bílé), Černé nebe nad městem souborně Blues
pro bláznivou holku; básně inspirovány beatnickou vlnou, upřímná výpověď citů
a názorů mladého člověka, touha po plném životě a svobodě × politické deformace; vliv
na Karla Kryla, Jaromíra Nohavicu aj.
VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
314
JIŘÍ SUCHÝ (1931)
– básník a písničkář, herec, zpěvák, ředitel divadla Semafor– soubory textů Klokočí,
Motýl, Pro kočku, Písničky
PÍSEŇ O ROSE (Klokočí, 1964)
Já zpívám píseň o rose
Která se v trávě třpytí
Nikdo však na ni není zvědavý
Na první pohled zdálo se
Že posluchače chytí
Teď však to vidím víc a víc
Že rosa
Nikoho
Nebaví
Snad že je příliš čistá
Nebo snad že studí
Jedna věc je však jistá:
Píseň o ní nudí
Myslel jsem totiž
(V tom je ta potíž)
Že trocha poezie
Nikoho nezabije
A proto píseň o rose
Začal jsem tady zpívat
Na první pohled zdálo se že chytí
Co už se stalo stalo se
Můžete klidně zívat ...
Rosa se přesto den co den
Po ránu
Na louce
Zatřpytí ... !
TULIPÁN – (Ze hry Jonáš a tingl-tangl)
Přišel mi k svátku
Gratulovat Olda
A přinesl mi
Žlutej tulipán
A pěknou reprodukci
Od Marolda
Je na ní vidět
Bitva u Lipan
Pověsil jsem si
Bitvu do pokoje
A tulipán jsem
Pod ni postavil
315
Jo umění a kytky
To je moje!
Pak jsem to s Oldou
Pěkně oslavil
Proč nechal jsem tulipán pod obrazem
Proč?
Proč jsem ho radši nepostavil na zem
Proč?
Když výstřel padne
Voják se kácí
Tulipán vadne
Barva se ztrácí
I kytka pozná
Že bitva hrozná
Životu nesvědčí
A proto tvrdím
Že když kvůli pánům
Se lidi začnou
Mezi sebou prát
Neprospívá to
Vůbec tulipánům
A nezlobte se
Já mám kytky rád!
21. 3. 2. Česká próza v letech 1945 -1968
– válečné prožitky (Drda, Fučík aj.)
– kronikářský román s dokumenty (Zápotocký, Pujmanová, Branald)
– budovatelský (výrobní) román (Řezáč, Marek, Říha aj.) – zúžené pojetí socialistického
realismu: dogmatické zjednodušování společenské funkce umění, přecenění aktuální
techniky a výchovného cíle na úkor estetických hodnot a tvůrčí individuality
– historický román (Pujmanová, M. V. Kratochvíl, Neff, Daněk, Šotola)
– psychologický román (Valenta, Mucha)
– vzpomínkové prózy – v 60. letech (Hrubín)
– reportážní próza (Majerová, Pujmanová, Olbracht, Glazarová)
316
21. 3. 2. 1. Válečná próza
– 1. vlna: beletrie i dokument, faktografičnost, reportážní prvky, (očité svědectví)
JAN DRDA (1915–1970) – prozaik, dramatik
Prozaik, dramatik, fejetonista, filmový scénárista.
Pocházel z Příbrami.
– vstup do literatury za války (Městečko na dlani); po válce soubor povídek Němá
barikáda – obraz boje s fašismem, nepatetické hrdinství obyčejných lidí nebo dětí
v mezních situacích: latinář Málek (p. Vyšší princip), František Milec (p. Hlídač
dynamitu), učitel Havlík (p. Včelař), Pepík Hošek (p. Pancéřová pěst)
– dramata s pohádkovými náměty – Dalskabáty, hříšná ves, Posvícení v Tramtárii
JIŘÍ MAREK (1914-1994)
– Muži jdou v tmě – 5 parašutistů se probíjí z fašistického obklíčení; zkouška charakterů,
mezní situace (strach i statečnost)
ADOLF BRANALD (1910)
Autor reportážně nebo faktograficky založené beletristické prózy.
– romány Severní nádraží, Lazaretní vlak – z vlastní zkušenosti železničáře za války
a z Pražského květnového povstání; reportážní prvky
Román Vizita. Příběh románu nás zavádí do nemocničního prostředí. Jednou z hlavních
postav je tulák a bacilonosič pan Prepsl. Je to typ bohéma, jemuž žádný humor a legrace
není cizí. Chová se nezodpovědně, ale jeho postava je cítit člověčinou. Román byl úspěšně
zfilmován a v hlavní roli zazářil Rudolf Hrušínský.
MARIE PUJMANOVÁ (1893-1958)
– 2. a 3. díl trilogie – Hra s ohněm, Život proti smrti
317
21. 3. 2. 2. Téma koncentračních táborů a vězení
JULIUS FUČÍK (1903–1943)
Komunistický novinář, spisovatel.
– Reportáž psaná na oprátce – dílo komunistického spisovatele, literárního teoretika
(stať Božena Němcová bojující);
– podle svědectví G. Fučíkové texty napsány ve vězení; záznam prožitků i retrospektivní
vzpomínky, dokument nelidskosti fašistů
povídkové soubory Milan Jariš, Oni přijdou, E. F. Burian, Osm odtamtud a jiné
21. 3. 2. 3. židovská tematika
– autobiografický román Jiřího Weila Život s hvězdou (odmítnutí nastoupit do
transportu, pásmo vzpomínek a reflexí), román Žalozpěv na 77 297 obětí, Na střeše je
Mendelssohn
– 2. vlna: přelom 50. a 60. let – větší míra psychologické analýzy, v popředí subjekt
člověka ve vztahu k době, ne události v širších souvislostech
ARNOŠT LUSTIG (1926)
Spisovatel, scénárista, publicista, autor próz s židovskou tematikou; vlastní zážitky
z Terezína, Osvětimi, Buchenwaldu; uprchl z transportu smrti, účastnil se pražského
povstání;
povídkové soubory Noc a naděje, Démanty noci – obyčejní hrdinové; mravní podstata
člověka v mezní situaci; přesvědčivost okamžiku, dramatičnost detailu; fyzicky
– oběti násilí, morálně – vítězi nad mučiteli; ”bezbranní vítězové”
– novela Dita Saxová – návrat židovské dívky z války, ale zklamání, nesplněna očekávání
– novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou – vzpoura mladé polské Židovky
(zastřelí v umývárně před plynovou komorou německého důstojníka) × pasivita
ostatních vězňů; v exilu vyšla v 70. letech novela Nemilovaná (o prostitutce
v terezínském ghettu)
NORBERT FRÝD (1913–1976)
– autor židovského původu, vězněn v Terezíně, Osvětimi, Dachau
– autobiografický román Krabice živých – z koncentračního tábora Gigling, stavba
továrny na zbraně, nelidské podmínky, formování odboje; filmový režisér Zdeněk
Roubíček, pomocný písař, vede kartotéku vězňů (mnohé zachraňuje před smrtí)
– trilogie Vzorek bez ceny a Pan biskup, Hedvábné starosti, Lahvová pošta –
memoárová literatura, dokumentárnost, osudy vlastní rodiny (rodiče, bratr, manželka),
hromadné vraždění, psychologie vězňů; autor = vypravěč a komentátor
318
LADISLAV FUKS (1923–1994)
– prozaik, autor válečných a psychologických próz
– román Pan Theodor Mundstock – osud pražského Žida za války, degradován na
metaře, čeká na transport do koncentračního tábora; plánovitě a detailně se připravuje,
promýšlí všechny situace (= groteskně tragická příprava na smrt, ale dává naději); nový
způsob zpracování konfliktu lidské bezbrannosti s brutálním násilím: neepicky
založená úvodní situace – setkání se stínem (Mon) = niterný přízrak, odštěpená část
Mundstockova nitra, partner dialogu, podobně i dialog se slípkou v bytě; neucelenost
děje, nedůležité vnější okolnosti, ale postižení hloubky a intenzity prožitku (tápání,
trýzeň, zápas, smrt); prolínání časových rovin (protektorát i průhledy do předválečné
doby = kontrast zvrácenosti × normálního života). Mundstockovo úsilí je absurdní jako
totální moc nad člověkem. Mundstock umírá pod koly německého auta, když přechází
ulici před shromaždištěm Židů na odsun.
– cyklus povídek Mí černovlasí bratři – vztahy 5 chlapců z gymnazijní třídy (3 z nich
Židé);
– román Variace na temnou strunu – iluzivní svět přecitlivělého Michala, představy
neodlišeny od reality;
– později autorův obrat od sond do lidských niter k hororu (postavy zrůdné, plodící zlo) –
román Spalovač mrtvol – příběh pana Kopfrkingla, psychopata z krematoria – stává se
udavačem a vrahem ve službách fašismu (román byl úspěšně zfilmován s Rudolfem
Hrušínským v hlavní roli). Hlavní postava se vnitřně mění pod vlivem nacistického
přítele. Když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně zavraždí svou židovskou
manželku, ubije tyčí svého syna Miliho v krematoriu a podobný osud chystá i své dceři.
Věří, že napomáhá odstraňovat lidskou bídu a neštěstí na tomto světě.
– povídky Smrt morčete – různá témata, židovská problematika, román Myši Natálie
Mooshabrové – horor a pohádka splývá s prvky sci-fi, s obrazem středověkého
způsobu života
– 2. etapa Fuksovy tvorby poznamenána přijetím normalizačních požadavků – díla
tendenční, např. Návrat z žitného pole (únorová tematika), balada Pasáček z doliny
(poválečné proměny) aj.; teprve v 80. letech návrat k obrazu temných životních pocitů:
román Obraz Martina Blaskowitze – problematika viny a trestu, opět válečné období;
poslední dílo – monumentální historický román Vévodkyně a kuchařka – doba konce
habsburské monarchie, využití postmodernistických postupů, poetičnost i ironie,
groteskní humor i sugestivní naléhavost
KAREL PTÁČNÍK (1921-2002)
– prozaik skupiny Květen – román Ročník jedenadvacet – podle deníkových záznamů,
téma nucených prací v Německu; příběh lásky českého chlapce Honzíka k Němce
Käthe; reportážní prvky i lyrické pasáže; stálé ohrožení života zkouška charakterů;
tytéž postavy vystupují i v románech z poválečného moravského pohraničí – Město na
hranici, Noc odchází ráno, Šestapadesátý;
– psychologický román Chlapák, po odmlčení, v 80. l. romány Dům uprostřed města a
Fasáda
319
JAN OTČENÁŠEK (1924–1979)
Spisovatel, autor rozhlasových a televizních her, zasloužilý umělec.
– novela Romeo, Julie a tma z doby heydrichiády, shakespearovský námět tragické lásky
– student Pavel a židovská dívka Ester; obžaloba fašismu a rasismu
– román Kulhavý Orfeus – osudy 5 přátel nasazených do pražské továrny, ilegální
organizace Orfeus, neúspěšná odbojová činnost (pokračují osudy Pavla z předchozí
novely)
Další významná díla: Občan Brych, Když v ráji pršelo, televizní hra Romeo a Julie na
konci listopadu, televizní scénář Byl jednou jeden dům.
Romeo, Julie a tma (1956)
novela s rámcem; film, dramatizace, opera, balet
1.
Praha, období 2. světové války – květen až červen 1942, heydrichiáda
2.
náhodné setkání studenta Pavla s židovskou dívkou Ester v parku; neměla odvahu nastoupit do
terezínského transportu; Pavel ji schoval do místnosti za otcovou krejčovskou dílnou v starém
činžovním domě, staral se o ni, dělil se o jídlo; z přátelství vznikne láska; v období stanného
práva je za přechovávání nehlášených osob ohrožena na životě celá rodina i okolí; Pavlovi
rodiče nejdříve tuší nebezpečí, pak se dozvědí o Pavlově činu; Ester objevil udavač Rejsek; ona
ví, že je sledována, nechce mít nikoho na svědomí, a proto vyběhla z domu na ulici a byla
zastřelena
3.
Pavel – student posledního ročníku gymnázia – statečný, citlivý, obětavý, cílevědomý, čestný;
pomoc Ester chápe jako samozřejmost
Ester – židovská dívka, dcera lékaře, odvlečeného do Terezína; romantická, citlivá, ohleduplná
a skromná; žije ve strachu, cítí se osamocená, nešťastná; z lásky k Pavlovi se odhodlá obětovat
svůj život
Pavlovi rodiče – schopni přemoci strach a neklid, obětaví a stateční, starostliví
tovaryš Čepek – pomocník v krejčovské dílně; pomáhá Pavlovi, projev lidskosti
soused Rejsek – udavač, kolaborant, odrodilec
4.
obžaloba fašistické bestiality a rasismu; protiválečné zaměření – varování (válka poznamenává
osud nevinných lidí, ničí plány a ideály)
svět zahnaný do ”tmy” zničil vztah dvou mladých lidí
shakespearovský motiv – křehký a bolestný příběh lásky
těžká doba však člověka morálně nepodlomila, je schopen aktivního odporu;
5.
sonda do psychologie člověka; tragicky laděná novela s překvapivým závěrem; rámec doby –
hrůzy okupace; (13 kapitol, úvod a závěr) – symbolika titulu
jazyk
spisovná čeština v autorské řeči; hovorová čeština v řeči postav; bohatý dialog – studentský
slang i nespisovná mluva; využití vnitřního monologu; lyrizace prózy, úvahové pasáže
320
LADISLAV MŇAČKO (1919–1994)
– ”československý” spisovatel, prozaik, autor reportáží; narozen na Moravě, většinu
života v emigraci; román Smrt si říká Engelchen – problematika partyzánského hnutí
(moravsko-slezské pomezí a střední Slovensko); odvážné svědectví doby,
psychologická kresba postav: partyzán Voloďa s pocitem nedobojovaného boje (mstít
se), židovka Marta – získává od Němců zprávy, ale miluje Voloďu deziluze
z vlastního života; Nikolaj – citlivý, ale tvrdý muž – po zranění se zastřelí; úvahy o tom,
co válka bere člověku, a o vině
BOHUMIL HRABAL (1914-1997)
– Ostře sledované vlaky – povídka výjimečně se souvislým dějem, v popředí motiv
hrdinského činu; železniční elév Miloš Hrma zneškodní válečně důležitý vlak
výbušninou, vzájemně se ale postřelí s dozírajícím německým vojákem a společně
umírají. Novela byla zfilmována Jiřím Menzelem a získala cenu Oscara.
JOSEF ŠKVORECKÝ (1924)
– román Zbabělci – o posledních dnech války v Náchodě; pohled z opačné strany –
Danny Smiřický je antihrdina (polemika s ideologickým pojetím doby). Autorovi nešlo
o historickou přesnost a objektivitu. Chtěl na Dannyho postavě zachytit atmosféru
posledních válečných dnů tak, jak ji prožívala tzv. zlatá mládež. Autentičnost románu
podtrhuje i hovorová čeština a „páskovský“ slang.
– 3. vlna: v 70. letech – válka ze zorného úhlu odstupu
OTA PAVEL (1930-1973)
Prozaik, tvůrce moderní sportovní reportáže, autor povídek s židovskou tematikou, novinář.
– povídky Smrt krásných srnců (např. povídka Kapři pro wehrmacht)
ZDENĚK PLUHAŘ (1913-1991)
Román Jeden stříbrný (z období SNP)
JIŘÍ WEIL (1900-1959)
Psychologický román Život s hvězdou. Je kafkovským odrazem absurdního světa. Kritikou
byl označen za existencionalistické dílo. Hlavní postavou je židovský úředník Josef
Roubíček. Po rozchodu se svou láskou Růženou žije sám v podkroví jedné pražské vily
a čeká na chvíli, kdy bude povolán do transportu. Nedopatřením jej však přehlédnou
v kartotéce, a proto není povolán do transportu. Rozhodne se pod vlivem tragických situací,
které vidí kolem sebe, vzít osud do rukou a nečekat jen pasivně doma, co se stane. Rozhodne
se, že uteče. Úkryt mu poskytne mladý dělník Materna ze sousedství. Ze své vnitřní potřeby
si zvolil cestu vzdoru.
321
21. 3. 2. 4. Tzv. budovatelský (výrobní) román
– próza poznamenaná režimem; navazuje na předválečný městský a venkovský román –
popis prostředí, schematické postavy (pozitivní hrdinové = dělníci a funkcionáři,
negativní = rozkolísaní intelektuálové, špióni); třídní srážky a sabotáže, obraz
znárodňování, budování, združstevňování vesnice, osídlování pohraničí po odsunu
Němců
VÁCLAV ŘEZÁČ - román Nástup a Bitva (osídlování pohraničí a vývoj k únorovému
převratu – Kadaň) JIŘÍ MAREK - Nad námi svítá, BOHUMIL ŘÍHA - Země
dokořán, F. K. SEDLÁČEK - Závod ve stínu, T. SVATOPLUK - Bez šéfa aj.; vzor
sovětské literatury, schematičnost, stereotyp v ideové a kompoziční stavbě,
nedostatečná psychologická motivace postav
JAN OTČENÁŠEK (1924–1979)
– po prvotině – budovatelském románu Plným krokem – pokus o román
s psychologickou tendencí Občan Brych – osobní rozhodování váhajícího
intelektuála, zda přijmout nebo odmítnout poúnorový režim; závěrečný souhlas se
socialismem; v 70. letech – román Když v ráji pršelo – v popředí pozitivní lidské
hodnoty, hluboký citový vztah mladé dvojice, smysl pro humor, schopnost překonávat
překážky; nedokončený román Pokušení Katarina
JAN PROCHÁZKA (1929–1971)
– prozaik a scénárista
novela Zelené obzory – obraz zápasu zemědělského odborníka s funkcionáři (vnitřní
rozpory společnosti); mladý hrdina nucen řešit problémy a upevnit si vnitřní jistoty
(zlidštěný hrdina); rovina společenská, ale i soukromá
21. 3. 2. 5. Historický román
– návaznost na předválečný román, ale jiná tematika – počátky dělnického hnutí,
dokumentárnost
ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (1884–1957)
Autor dělnické literatury, komunistický a odborový fukcionář, v letech 1953-1957
prezidentem republiky, synem spisovatele Ladislava Zápotockého-Budečského.
Trilogie Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem: vlastní
zážitky, zkušenosti dělnického a komunistického politika i jeho otce Ladislava
Zápotockého
322
– v 50. a 60. letech rozsáhlé románové cykly – v historii hledán klíč k pochopení
současnosti
VÁCLAV KAPLICKÝ (1895–1982)
– román Čtveráci (téma selských rebelií), Železná koruna (protireformace), Kladivo na
čarodějnice (inkviziční procesy), Táborská republika (období husitské revoluce).
MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL (1904–1988)
Prozaik, autor historických próz, filmových scénářů a divadelních her, zasloužilý umělec.
– román Pochodeň (tematika husitství), román Mistr Jan (biograficko-psychologický
román) – moderní postupy – vnitřní monolog, dialog, kázání, dopis
– v 70. letech – např. román Život Jana Ámose, Lásky královské (o posledních
Přemyslovcích); z 1. světové války romány Evropa tančila valčík a Evropa
v zákopech
OLDŘICH DANĚK (1927-2000)
– trilogie o Janu Lucemburském, Václavu II. a Václavu III. – Král utíká z boje, Král bez
přílby, Vražda v Olomouci
VLADIMÍR NEFF (1909–1983)
Prozaik, dramatik, filmový scénárista, autor historických románů a společenských satir,
národní umělec.
– vstup do literatury za války (psychologické prózy – Třináctá komnata); rodová
pentalogie Sňatky s rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský
vozataj – vzestup a pád dvou měšťanských podnikatelských rodů – Nedobylů a Bornů
(od 50. let 19. stol. do 2. světové války)
– v 70. letech – trilogie z období rudolfinské Prahy a třicetileté války – Královny nemají
nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka – osudy rytíře Petra z Kukaně, syna
pražského alchymisty, zastánce pravdy a spravedlnosti × nepřízeň mocných
JIŘÍ ŠOTOLA (1924-1989)
– Tovaryšstvo Ježíšovo (rekatolizace, 17. stol.)
323
JARMILA LOUKOTKOVÁ (1923-2007)
Spisovatelka, dramatička a překladatelka, vynikající autorka historických románů, biografie
historických osobností
Nejslavnější díla:
Navzdory básník zpívá (o F. Villonovi),
Není římského lidu ( z dějin raného římského císařství)
Spartakus
Pod maskou smích
FRANTIŠEK KOŽÍK (1909-1992)
Po zarostlém chodníčku (o L. Janáčkovi)
Největší z pierotů (o mimovi J. G. Debureauovi)
21. 3. 2. 6. Psychologická próza
– odvrat od schematických občanských postojů, pozornost věnována vnitřnímu životu
člověka – Edvard Valenta (1901 – 1989), Jdi za zeleným světlem
– psychologické a ideové zrání spisovatele Karla Šimona – za okupace nucen po
soukromém životním zklamání odejít z Prahy; pocit samoty, účast v odboji, po skončení
války zahynul; úvahy o smyslu lidského činu; metoda psychologické analýzy, střídání
ich-formy s přítomností vypravěče
JIŘÍ MUCHA (1915–1991)
– syn malíře a grafika Alfonse Muchy, za války důstojníkem letectva v západním odboji,
po válce vězněn díla s válečnými tématy: kniha reportáží Oheň proti ohni, román
Válka pokračuje – psychologické portréty účastníků válečných událostí
– z 60. let romány s autobiografickými prvky – Pravděpodobná tvář, Studené slunce
(deník vězně, osudy spolutrpitelů, úvahy o umění)
– z 80. let např. próza Podivné lásky – román v dopisech o vztahu B. Martinů k
Vítězslavě Kaprálové
324
21. 3. 3. České drama v letech 1945 -1968
– po válce
– doznívání okupační tendence s jinotaji – Jan Drda, pohádkové hry, např. Dalskabáty,
hříšná ves
– obnoveno D46, ale vliv totalitní ideologie
– 50. léta
– zánik satirické tvorby a divadla, nástup komedie (oficiální optimismus) – výsměch
”třídnímu nepříteli”
– téma vesnice za války a po ní – Miloslav Stehlík (1916) Mordová rokle
(tematika okupace) a Jarní hromobití (združstevňování vesnice)
– téma historie – Vojtěch Cach (1914), Duchcovský viadukt, Mostecká stávka; Milan
Jariš (1913), Boleslav I.
– budovatelská tematika – Vašek Káňa, Parta brusiče Karhana
– 2. pol. 50. let
– tzv. generační hry (dialog příslušníků 2 – 3 generací o smyslu života); úsilí
o pozitivního hrdinu
PAVEL KOHOUT (1928)
– Taková láska – forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda
studentky z nešťastné lásky
– dramata V. Nezvala, F. Hrubína
JOSEF TOPOL (1935)
– básník a dramatik ze skupiny Tvář
– hry o současných mladých lidech – Jejich den (střetnutí životních
koncepcí: ideály (umělecká dráha) × výhodné a výnosné zaměstnání
– Konec masopustu – hledání jistot na venkově × svět civilizace; metaforické drama
s poetickými prvky
–
v 60. letech – absurdní drama – obraz člověka, který ztratil smysl života
varování
325
VÁCLAV HAVEL (1936)
Spisovatel, dramatik, aktivista Charty 77, prezident republiky.
– hra Zahradní slavnost – banální životní situace v detailech; obraz života
a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo
Pludek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; odhalení
intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus, přizpůsobivost;
důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze,
mechanické opakování modelů sdělení jazyk plní funkci nedorozumění
– hra Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost
dorozumění – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se;
– další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky – Audience (spisovatel
Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem;
intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat
k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu),
Vernisáž, Protest; hra Largo desolato – strach člověka před
pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování
jeho individuality
rozkvět divadel malých forem (od r. 1955), zvl. V Praze:
Reduta – text–appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila (pořady z povídek, komentářů
a písniček)
Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima (Ladislav Fialka), Ivan Vyskočil)
Semafor (Sedm malých forem) – r. 1959 – hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří
Suchý– Jiří Šlitr
hry Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl–tangl., od 60. let Jiří
Grossmann a Miroslav Šimek
pražský revuální soubor Rokoko, satirické divadlo Večerní Brno, brněnský soubor Husa
na provázku aj.
326
21. 4. Česká literatura 70. – 80. let 20. století
oficiální proud literatury – podřízen programům sjezdů stranických a spisovatelských
samizdatové edice – strojopisy – Petlice (Ludvík Vaculík), Edice Expedice (manželé
Havlovi), Kvart (Jan Vladislav), Česká expedice, Krameriova expedice, Popelnice (pro
undergroundovou produkci) aj.
časopisy – Vokno (Ivan Jirous, František Stárek), Kritický sborník (Jan Lopatka), Revolver
revue (Saša Vondra, Jáchym Topol)
exilová nakladatelství CCC Books v Mnichově a Haarlemu, Sixty – Eight Publishers
v Torontu (Zdena a Josef Škvoreckých); Index v Kolíně n. Rýnem, Konfrontace v Curychu,
Poezie mimo Domov (PmD) v Mnichově, Arkýř v Mnichově, Křesťanská akademie v Římě
aj.
časopisy – čtvrtletník Svědectví (Pavel Tigrid) v Paříži, Obrys (Daniel Strož) v Mnichově,
Listy (Jiří Pelikán) v Římě aj.
I
přes tvrdou cenzuru se podařilo proniknout autorům se svou kritikou společenských
poměrů. Jednalo se však o drobné perličky. Nejlépe se dařilo sociální satiře
v humoristických časopisech. Poměrně snadno proklouzly oku cenzora různé sentence
a aforismy. Pokud se nejednalo o přímý útok na vedoucí postavení KSČ, dovolovala
cenzura takové méně neškodné „výpady“, aby se dokázalo, že u nás existuje svoboda
názorů.
" Za pravdu je různá sazba,
jindy pomník, jindy vazba.
Kdo ji řekne dřív než včas,
tomu pravda zlomí vaz."
Jiří Žáček
"Napovídání se trestá - našeptávání odměňuje."
"Pokřivení si většinou dobře stojí."
Milan Růžička
327
21. 4. 1. Česká poezie 70. a 80. let
oficiální – vedle režimu uznávaných básníků funkcionářů (Ivan Skála, Jan Pilař aj.) stojí
(sice na okraji) nejlepší čeští básníci: J. Seifert, O. Mikulášek, V. Holan, V. Závada
mladá generace – např. JIŘÍ ŽÁČEK (1945) – básník rozporného vidění světa; sbírky
Ráno moudřejší večera, Napjatá struna, Anonymní múza, Okurková sezóna,
Ptákoviny aj. – svěží pohled na skutečnost, smysl pro humor a radost, melodičnost, vtip;
tvorba pro děti (např. Slabikář, Aprílová škola)
TELEVIZNÍ DĚTI (Autostop)
Jak jsou čilé, jak jsou chytré
televizní děti!
Čtou a píšou ve třech letech,
diskutují v pěti.
Všecko znají, všecko vědí,
co bychom se báli –
zvládnou chvilky poezie,
ba i seriály.
Přehádají učitele,
trumfnou mámy, táty.
Mezi dvěma večerníčky
složí doktoráty.
Pročpak pro ně stavět školy,
internáty, menzy?
Než vyrostou z krátkých kalhot,
budou dávno v penzi.
„Rozum má své meze, ale omezenost je neomezená.“
JIŘÍ ŽÁČEK
LENKA CHYTILOVÁ (1952)
– královéhradecká básnířka, představitelka generace ”osamělých běžců”
– sbírky Dopisy, Třetí planeta, Proč racek přemýšlí, Průsvitný Sisyfos –
objevování základních životních hodnot (láska, čistota, něha) i obraz
rozporů ve světě, úvahy
328
MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ (1963)
– autorka jemné dívčí lyrické poezie (Sny bez přístřeší, Vítání světla, Na
prahu lásky), pohled dospívající dívky na svět
samizdatová a exilová – autoři zbavení možnosti publikovat (poslední sbírky Seifertovy,
Skácelovy, Mikuláškovy, Šiktancovy aj.)
písničkáři – protestní písně (obžaloba a výsměch brutální totalitní moci omezující člověka)
KAREL KRYL (1944–1994)
– před emigrací knížka Hraje a zpívá Karel Kryl; deska Bratříčku,
zavírej vrátka; v cizině – Kníška Karla Kryla, Slovíčka aj.
ANDĚL
Z rozmláceného kostela
v krabici s kusem mýdla
přinesl jsem si anděla –
polámali mu křídla.
Díval se na mě oddaně,
já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně
lahvičku od parfému.
A proto, prosím, věř mi,
chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat –
co mě čeká a nemine,
co mě čeká a nemine.
Pak hlídali jsme oblohu,
pozorujíce ptáky,
debatujíce o bohu
a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl,
pokoušel se ji schovat –
to asi ptákům záviděl,
že mohou poletovat.
A proto, prosím…
Když novinky mi sděloval
u okna do ložnice,
já křídla jsem mu ukoval
z mosazný nábojnice.
A tak jsem pozbyl anděla
on oknem odletěl mi –
však přítel prý mi udělá
329
nového z mojí helmy.
A proto, prosím…
JAROSLAV HUTKA (1947) , nucen emigrovat, usadil se v Dánsku.
– verše Klíč pluhu, fejetony Požár v bazaru
HAVLÍČKU, HAVLE (1977)
Mají Tě v ohrádce,
za mříž Tě vsadili,
andělé z Brixenu,
co vzývaj násilí.
Pohádka pro děti,
loutkové divadlo,
tahají za nitky,
nevyjdou na světlo.
/:A podle litery
paragraf – šavle
teď dumej o právu
Havlíčku, Havle!:/
Trochu‘s je popletl,
řídil ses zákonem,
co platí nad lidmi
a také nad pánem.
Pán se však urazil,
jaképak zákony –
on přece nejlíp ví,
kdo má být poslušný.
/:A podle litery…:/
Co Tě to napadlo
foukat jim do kaše,
nejezdil‘s na koni,
cválal jsi na bleše.
Pan Bach má básníky
ve velké vážnosti,
jak rád je v erárních
komůrkách pohostí!
/:A podle litery…!/
Vždyť je to nerozum
zkusit se s mocným přít.
Mohl ses dobře mít,
šlo by to zařídit
a při Tvých schopnostech
pán by Tě zaměstnal,
stačilo pochopit –
stranou bys nezůstal.
330
Potichu, bez hluku
přišli Tě navštívit,
korektně, zdvořile –
nemoh‘ jsi odepřít
Hostinské pokoje,
mistře, už čekají,
oblek si neberte,
lepší tam dávají.
V Brixenu na rynku
holky si šeptají:
Zavřeli Havlíčka,
lidi ho nedají,
vždyť uměl hezky říct,
nač my jen mysleli,
že pěknej mužskej byl,
proto ho zavřeli.
Básníci
IVAN WERNISCH (1942) sbírky Zimohrádek, Druhý břeh, Loutky, v Londýně Zasuté
zahrady; vysněné krajiny – okouzlení a útěcha, touha po jejich uskutečnění;
stylizovaný naivismus i ve slovní výstavbě (zkomolená, vymyšlená, archaická slova);
absurdita, bezútěšnost
IVAN DIVIŠ (1924-1999)
– od r. 1969 v exilu; holanovský styl, originalita, existenciální motivy
cizoty, úzkosti, hnusu v krutém světě; obraz rozkladu, devastace země
– např. Uzlové písmo, Umbriana, Morality, v exilu např. sbírky Křížatky,
Průvan, Odchod z Čech, Žalmy aj.; apokalyptické úzkostné vidiny,
zoufalství
surrealistická skupina
– Vratislav Effenberger, Jan Švankmajer aj.
331
skupina undergroundu – antipoetičnost, syrová obraznost, drsnost výrazu, vulgarismy
– 3 zdroje:
tzv. totální realismus (co nejpřesnější záznam nejbanálnější reality) – Egon Bondy,
tzv. trapná poezie (poetizace trapného, vliv dadaismu, surrealismu, L. Klímy) – Ivo
Vodseďálek
paranoicko-kritická metoda Salvadora Dalího (”odkrýt podlost stalinského mýtu”)
starší generace:
Egon Bondy, Ivan Jirous – Magor, Andrej Stankovič aj., mladší generace – Jáchym
Topol aj.
EGON BONDY (1930-2007)
– básník, prozaik, filozof
– filozofické práce Otázky bytí a existence, Buddha aj., román Invalidní
sourozenci (oslava radostného života na okraji zdegenerované
militarizované technické společnosti; obsáhlé básnické dílo, např. sbírky
Trapná poezie (depoetizace, potlačení metafory, říkankovitost, citace
frází a banalit), Velká kniha (ironie, odpověď na tzv. frézistickou poezii
o budování socialismu) aj.
ANDREJ STANKOVIČ (1940-2001)
– sbírky Osvobozený Babylon, Kecybely aj.
IVAN MARTIN JIROUS – MAGOR (1944)
– ironická, sarkastická, ale i expresivní poezie, např. sbírka Magorův ranní
zpěv, Mládí nevykouřené, z vězení Magorovy labutí písně
MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ (1981–1985)
6.
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrté mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v kláštěře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu s potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?
21.
Nad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe bych byl bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky.
332
21. 4. 2. Česká próza 70. a 80. let
oficiální – historická, venkovská, vědeckofantastická i ze současnosti, literatura faktu;
nezřetelné generační členění, ”vpád techniků” – autorů z praktických povolání (chemici
V. Páral, J. Švejda, důlní technik J. Freis, ale i lékaři (Ota Dub) aj. – témata z různých
prostředí, z každodenní praxe
Významné osobnosti
BOHUMIL HRABAL (1914–1997)
– vynikající vypravěč, prozaik světové úrovně; vstup do literatury v 50. letech, publikoval
částečně oficiálně, částečně v samizdatu nebo v cizině; právník, ale různá zaměstnání
(dělník, výpravčí, balič starého papíru, kulisák); navázal na vypravěčské umění
Haškovo – hospodské povídačky; vliv surrealistických postupů; zážitky z dětství,
okupace, život v Praze a Polabí; znalost prostých lidí, záliba v groteskních situacích,
povahách, šokujících nápadech; prvotina Perlička na dně (soubor povídek);
– povídky Pábitelé – o lidech zvláštním způsobem milujících život (vnitřně čistí,
opravdoví, navenek obhroublí); pábení = zvláštní způsob rozprávky s prvky poetismu,
surrealismu, naturalismu
– novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé – tvarové experimentování, dějová
složka na okraji zájmu
– próza Ostře sledované vlaky – naopak pevná dějová linie, okupační tematika; po r.
1968 dočasně zákaz publikovat – v zahraničí otiskl knihu Městečko, ve kterém se
zastavil čas (nymburský pivovar, hl. postavy – autorův otec, správce pivovaru, a jeho
bratr Francin; podobná tematika v trilogii Městečko u vody (Postřižiny, Krasosmutnění,
Harlekýnovy miliony)
– román Postřižiny – spojení groteskní hyperboly a jemné kritiky maloměstského
způsobu života
– postavy – krásná a romantická Hrabalova maminka a fanfaronský strýc Pepin –
nekonvenční vitalita obou, obdiv k novému, radost ze života bez předsudků; hovorové a
slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí
– Kluby poezie (původně Příliš hlučná samota a Něžný barbar – upravená verze), tzv.
”libeňské texty”, jednak tragickobohémský příběh autorova přítele Vladimíra periferní balada, jednak citlivý, poetický text o životní aktivitě člověka; Slavnosti
sněženek – povídky, vyznání lásky k životu, přírodě, lidem;
– v zahraničí vyšel i román Obsluhoval jsem anglického krále a trilogie Svatby v domě,
Vita nuova, Proluky (vypravěčem je autorova žena Eliška). Řada jeho děl byla
zfilmována, film Ostře sledované vlaky získal Oskara.
333
VLADIMÍR PÁRAL (1932)
– inženýr chemik, prozaik novátor a autor sci-fi
1) pětidílný cyklus (3 novely a 2 romány)
– tzv. černá pentalogie = kritika zmechanizovaného moderního života v konzumní
společnosti; satirický nadhled autora, kritika promarněného života (honba za majetkem,
kariérou a mocí)
Veletrh splněných přání – o vedoucím chemické laboratoře (Milan Renč) – vrostl do
stereotypního života, vyhovuje mu (hlášení, zbytečné porady, neúčelná činnost,
mechanické plnění úkolů bez iniciativy, hazardování s časem a energií); nový styl:
opakování slov, vět, odstavců = opakování životních úkonů; zhušťování výrazu
(heslovitost, náznakovost), substantivní vyjadřování – prvek odborného stylu
Soukromá vichřice – pohled na skupinu 8 pracovníků chemického závodu – měšťáctví,
zautomatizovaný život, láska degradována na sex
Katapult – vzpoura proti nudě manželského života 7 milostných vztahů, ale
nespokojenost. Hlavní hrdina inženýr Jošt hledá východiko z nudy v milostných
vztazích. Nachází partnerky pomocí inzerátu. Vedle svého normálního života tak žije
dalších sedm životů. Situace se mu vymkne z ruky. Už neví, jak dále pokračovat a ani
nemá zájem. Rozhodne se vrátit k rodině, při cestě letadlem však zahyne.
Milenci a vrazi – život jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc, kritika promarněných
životů.
Profesionální žena – parodie na seriály o nezdolných ženách, maloměšťácky konzumní
život.
2) tzv. ”bílá pentalogie” (vyšly zatím 4 svazky)
Mladý muž a bílá velryba – odsouzení životní lhostejnosti, kalkulování, vypočítavosti
a prospěchářství (Edita), neschopnost plně žít (Viktor), ale i touha něco dokázat (ulovit
”bílou velrybu”) umocnit život láskou a prací (Břéťa) – životní oběť
Radost až do rána – spokojenost s průměrností, prospěchářství, tzv. socialistický životní
ideál
Generální zázrak – sice ”román naděje”, ale marnost vymknout se stereotypu v životě a
prospěchářství
Muka obraznosti – autobiografické prvky; ironie místo kritiky; inženýr chemik
ztroskotává na pracovišti, touží stát se spisovatelem
3) žánrová oblast sci-fi
varovný román Pokušení A-ZZ – lidstvo v 21. století, luxusní život za cenu zrady nabízený
mimozemskou civilizací; Romeo a Julie 2300, Válka s mnoho–zvířetem, Země žen –
politickoideologická alegorie o násilí totalitní společnosti
4) romány Playgirls I, II – erotická tematika, otevřenost výpovědi, degradace lásky
334
OTA PAVEL (1930–1973)
– autobiografické prózy, přírodní a sportovní (novinář, sportovní reportér) – Dukla mezi
mrakodrapy; povídkové soubory Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby–
vzpomínky na otce a členy rodiny, přátele; přírodní obrazy – les, ryby, řeka;
vynikající vypravěč, citlivý a laskavý pohled na člověka
VÁCLAV DUŠEK (1944)
– prozaik, dramatik, scénárista – prózy z prostředí mladých lidí na okraji společnosti,
např. Druhý dech, Tuláci, Lovec štěstí – život narušené mládeže, recidivisté
JOSEF NESVADBA (1926-2005)
–
autor vědeckofantastických próz, např. povídky Tarzanova smrt, Einsteinův
mozek; Výprava opačným směrem, román Tajná zpráva z Prahy
RADEK JOHN (1954)
– prozaik, filmový scénárista, televizní reportér; zpracovává společensky ožehavá témata,
chorobné
projevy
soudobého
života
(alkoholismus,
brutalita,
drogy)
sociologickodokumentárním způsobem; prvotina Džínový svět – obraz mentality
mladých lidí 70. a 80. let; varovný román Memento – zachycuje 10 let života Michala
Otavy, bývalého studenta gymnázia, a jeho marné úsilí zbavit se drogové závislosti;
proces rozkladu osobnosti, prostředí narkomanů; líčení subjektivních pocitů hlavního
hrdiny (vnitřní výpověď) se střídá s odbornými výklady lékařů – informativnost,
dokumentárnost
Memento (1986)
reportážní román – publicistická beletrie; vznik – podle autentických materiálů
1.
Praha, 70. a 80. léta 20. stol., deset let života narkomana
2.
tabuizované téma narkomanie
příběh bývalého studenta Michala, který v 17 letech poprvé ze zvědavosti na diskotéce okusí
drogu a nedokáže přestat; obraz života Michala a jeho dívky Evy i ostatních z party: neustálé
shánění drog, peněz, krádeže, prostituce, domácí výroba pervitinu; marnost domluv rodičů,
snahy zbavit se závislosti; mravní úpadek, duševní a fyzické chátrání, zdravotní potíže
(halucinace, deprese), úmrtí přátel, sebevraždy; opakovaná léčení Michala, vězení; zpráva
o Evině sebevraždě Michalova podezřívavost, hledá viníky, snaha pomstít se; nakonec těžké
poškození mozku jako následek předávkování – Michal dožívá v psychiatrické léčebně bez
naděje na zlepšení stavu
3.
Michal Otava – nenapravitelný toxikoman, podléhá drogám, proces chátrání osobnosti;
v drogách hledá únik z těsného a necitlivého domácího prostředí; nuda
přítelkyně Eva Popelková – bez pevné vůle a vytrvalosti; schopná všeho pro drogu, i nevěry
Richard Růžička – vůdce party, zkouší na ostatních své experimenty s drogami, samolibý,
nezodpovědný, nebezpečný
335
Michalovi rodiče – omezují jeho přirozenou potřebu samostatnosti (zákazy, příkazy),
nedostatek citových vztahů, ač spořádaná rodina
4.
autorovo varování před vážným nebezpečím moderní civilizace – toxikomanií; téměř mizivé
procento úspěšnosti léčby; kritika neinformovanosti dospělých
5.
kompozice – využití retrospektivy, řetězovost (sled krátkých epizod, uzavřených obrazů
z minulosti, vybavování dřívějších zážitků (jako filmové sekvence)
– dynamičnost, rychlý dějový spád
– využití vnitřního monologu hlavního hrdiny (rozhovory k sobě a se sebou)
– krátké dějové úseky uvádějí citáty odborníků, v závěru strohé konstatování – styl protokolu,
zprávy
– dokumentárnost a informativnost, věcné informace, odborné výklady lékařů
– subjektivními pocity hrdiny prostupují konkrétní obrazy ze života narkomanů (detailní záběry
prostředí)
jazyk – obecná čeština, vulgarismy, slangové výrazy (perník, feťák, šleh) v dialozích postav
samizdatová a exilová – próza intelektuální, psychologická (Škvorecký, Salivarová,
M. Kundera, Vaculík, I. Klíma, Kohout), o odcizení člověka (Sidon, Pecka, Kliment),
o lidech na okraji společnosti (Kriseová, Trefulka, Kantůrková, Putík)
MILAN KUNDERA (1929)
prozaik, dramatik i básník; od r. 1975 žije ve Francii (1979 zbaven čsl. stát. občanství);
přední evropský spisovatel; vstup do literatury v 50. letech
– poezie (sbírka Monology), drama (Majitelé klíčů), povídky (Směšné lásky – 3 sešity,
o různých podobách lásky);
– román Žert – obraz tragických deziluzí ve světě, kde nevina je trestána jako vina; svět
komunistických fanatiků a udavačů, série žertů, týkajících se hlavní postavy: nevinný
žertík provokace vysokoškoláka – brán smrtelně vážně vyloučení ze strany, fakulty;
na vojně prožívá hlavní hrdina ”směšnou lásku”, pak návrat k vědecké práci a touha
pomstít se viníku – kamarádovi největší žert života, protože se mine cílem
– tvorba v emigraci – román Život je jinde – o básníkovi, jeho vývoji k revolucionářství
v roce 1948, k udavačství a spolupráci s StB = román o deformaci člověka
zdeformovaným revolučním ideálem; ironie, konec lyrického vidění světa; kompozice –
jako 7 dílná sonátová skladba
– román Valčík na rozloučenou – tzv. ”lázeňský román” o životě plném intrik
a neuvěřitelných náhod; komplikovaná zápletka slouží k vyjádření úvah o ušlechtilosti
a vandalství, o povrchnosti v mezilidských vztazích, vypočítavosti, sobectví
– román Kniha smíchu a zapomnění – několik variací příběhů o mravní devastaci
českých lidí doma i v cizině; spojeny osobou Taminy; nový tvůrčí postup, tzv.
románová polyfonie s filozofickými úvahami, ironií a kritikou
– román Nesnesitelná lehkost bytí – mnohovýznamová filozofická próza o problémech
vnitřní a vnější svobody, odpovědnosti za sebe i za druhé, možnostech seberealizace;
příběh dvou dvojic – lékaře Tomáše a servírky Terezy, Sabiny a France; mozaika osudů
336
bez chronologické posloupnosti, prolínání a doplňování dějových linií, vkládání snů snaha uniknout z tíživé reality (tíha emigrace)
– román Nesmrtelnost – založen na prolínání pásma reality a fikce: příběh dvou
povahově rozdílných sester (Agnes a Laura), jímž se prolínají fiktivní setkání a
rozhovory význačných postav světové kultury (Goethe, Rilke, Hemingway) a úvahy
autorovy (např. rozhovory vypravěče s postavami románu); kompozice opět po vzoru
hudební skladby (7 dílů) – variace základní myšlenky – podstata nesmrtelnosti;
postmoderní román o ohlupující povrchnosti, o podstatě lidského bytí
– prozaik, nakladatel; od r. 1969 univerzitním profesorem v Torontu; tam v r. 1971 založil
nakladatelství českých knih Sixty – Eight Publishers (s manželkou, spisovatelkou
Zdenou Salivarovou)
– generační román Zbabělci – o posledních dnech války v Náchodě (Kostelec); vypravěč
Danny Smiřický a jeho přátelé z džezové kapely – jejich statečné chování × předstírané
vlastenectví místní honorace s touhou po moci; autobiografické prvky, subjektivizovaná
ich-forma; monologická výpověď místy střídána s úsečnými civilními dialogy (vliv
Hemingwaye); strohost výpovědi souvisí s úsilím depatetizace a demýtizace skutečnosti
– postava Dannyho je v dalších pozdějších prózách: novela Konec nylonového věku
(období po únoru 1948 – Danny zastoupen v postavě profesora angličtiny i jako Sam
obdivovaný Irenou), román Tankový prapor (o vojenské službě v 50. letech –
omezenost důstojníků, ale jejich absolutní moc × prostí vojáci) – žánr groteskního
satirického románu;
– soubor příběhů Prima sezóna (z období války; septimán Danny a jeho lásky);
”politický román” Mirákl (události 50. let – číhošťský zázrak – a 60. let – Pražské jaro
a srpnová okupace 1968 – Danny jako účastník událostí); Příběh inženýra lidských
duší (Danny jako profesor na torontské univerzitě = svět posrpnové emigrace
a Dannyho vzpomínky na léta okupace doma) = volná pentalogie
– prózy s židovskou problematikou – povídkový soubor Sedmiramenný svícen
a Babylonský příběh a jiné povídky – z 60. let; detektivní prózy – kriminální román
Lvíče, cyklus Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat
poručíka Borůvky aj.; román Scherzo capriccioso (o A. Dvořákovi, Čechách
a Spojených státech)
Zbabělci (1958)
román s autobiografickými rysy (generační román)
1.
východočeské maloměsto (Kostelec; předlohou autorovo rodiště Náchod); konec 2. světové
války (týden na konci okupace, od 4. 5. do 11. 5. 1945 + retrospektivy)
2.
události dnů války až do osvobození zachyceny z pohledu ústřední postavy a zároveň vypravěče
Dannyho; bývalý gymnazista, za války nasazený na práci v továrně, hraje s amatérskou
džezovou kapelou jako saxofonista; tady má své přátele – trumpetista Benno Mánes (vrátil se
z koncentráku), kytarista Harýk a klavírista Fonda (syn plukovníka Čemelíka); napětí
posledních válečných dnů ve městě; složitosti prvních lásek (Danny, Irena, Zdeněk);
v kosteleckém pivovaru je ”středisko revoluce”, nudné hlídky zajišťující klid, rvačka s
komunisty, péče
o uprchlíky, srážka s ustupujícími Němci s oběťmi na životech, brutální
esesácké vraždění, oficiální vítání Rudé armády
337
3.
Danny Smiřický – téměř dvacetiletý bývalý gymnazista, muzikant (autobiografické rysy), snaží
se imponovat dívkám, předstírá páskovství, cynismus, ale v jádru citlivý, opravdový; odpor
k měšťáctví, únik z měšťácké společnosti
jeho přátelé z kapely a Irena
4.
vyjádření životního pocitu mladých v prostředí maloměsta (tzv. ”zlatá mládež”) – citovost
zastírána předstíraným cynismem a pesimismem; konfrontace s maloměstskou ”smetánkou”
a její hrou na revoluci (ale opatrnictví, přetvářka, předstírání aktivity);
5.
ústřední motivy – džezová hudba (blízkost k mluvené řeči a paralela: prudký rytmus –
dramatičnost dějových scén;
kontrast: aktivita maloměšťáků na poslední chvíli × jejich přízemnost đ parodie, ironie
způsob vypravování: ich-forma; Dannyho monology střídány s úsečnými dialogy dějových scén
(vliv Hemingwayova stylu)
autenticita výpovědi, depatetizace
PAVEL KOHOUT (1928)
– básník, dramatik, prozaik; politická činnost v 50. letech, od r. 1968 zákaz publikovat, od
r. 1978 v emigraci
– básnická sbírka Čas lásky a boje – dobový optimismus a budovatelské nadšení ;
dramatická tvorba – Zářijové noci (o povrchnosti politické práce v armádě), Taková
láska (o vztahu společnosti a jedince; forma inscenovaného sousedního procesu;
o sebevraždě studentky); August, August, August (z cirkusového prostředí)
– v emigraci – prózy Z deníku kontrarevolucionáře (konfrontace ruských osvoboditelů
v r. 1945 a okupantů v r. 1968); román Katyně (o absolventce odborné školy pro katy –
satira na mocenské praktiky StB, odhaluje mechanismy moci); román Kde je zakopán
pes (atmosféra 70. let, události kolem Charty 77), román Hodina tance a lásky
(z terezínské Malé pevnosti – konfrontace nacistické a stalinské totality), román Sněžím
(obraz polistopadových poměrů v Čechách); dramata, např. Marast, Atest, Safari –
prvky a postupy absurdního dramatu
ALEXANDR KLIMENT (1929)
– autor psychologické prózy; prvotina Marie (sonda do rodinného prostředí, metoda
psychologické analýzy pocitů postav); v zahraničí – román Nuda v Čechách
(rozhodování architekta mezi konformním způsobem života nebo emigrací a možností
seberealizace)
KAREL PECKA (1928-1997)
– prózy z vězeňského prostředí (političtí vězni v 50. l.) – román Horečka, Velký
slunovrat, Motáky nezvěstnému
338
LUDVÍK VACULÍK (1926)
– prozaik, fejetonista, autor textu Dva tisíce slov, organizátor edice Petlice (samizdat);
román Sekyra – protiklad oficiálních tezí o idyle na soudobé vesnici; téma návštěvy
pražského intelektuála u příbuzných v rodném kraji – ironický, kritický pohled,
originalita; prolínání prvků valašského nářečí a spisovného základu, osobitá syntax
– v samizdatu a exilu po 70. roce – román Morčata – kritika současnosti, modelový
román o absurditě a odcizení; realizuje postmoderní princip dvouúrovňového vnímání
díla: jednoduchý příběh, ale otevřený smysl díla – touha po přirozeném životě;
– román Český snář – otevřená dokumentární výpověď o životě hlavních představitelů
neoficiální kultury 70. let; forma deníkových záznamů, různá žánrová hlediska (román
milostný, fejeton, glosa, aforismy, kritické úvahy – politický román, reportáž, lyrická
próza, cestopisná črta, citace z deníků a dopisů, verše, záznamy snů); postoj skeptický
a pochybovačný, ale ne resignace;
– román Jak se dělá chlapec – reaguje na Smolnou knihu Lenky Procházkové – motiv
nevěry a žárlivosti
Další autoři, např. EVA KANTŮRKOVÁ (Přítelkyně z domu smutku), VLADIMÍR
ŠKUTINA (Prezidentův vězeň), IVAN KLÍMA (Milostné léto, Má veselá jitra, Láska
a smetí), EDA KRISEOVÁ
(Křížová cesta kočárového kočího), LENKA
PROCHÁZKOVÁ (Oční kapky, Smolná kniha), JAN TREFULKA (O bláznech jen
dobré, Svedený a opuštěný), ZDENA SALIVAROVÁ (Honzlová; Nebe, peklo, ráj),
JIŘÍ GRUŠA (Mimner aneb Hra o smrďocha), VĚRA LINHARTOVÁ (zakladatelka
české experimentální prózy, např. Meziprůzkum nejblíž uplynulého)
21. 4. 3. České drama 70. a 80. let
oficiální – poznamenáno ”normalizací”; hodnotnější hry – OLDŘICH DANĚK (1927) –
např. Válka vypukne po přestávce (ústřední postava herce, otázka umělcovy morálky),
Vévodkyně valdštejnských vojsk (drama o postojích lidí k válce, retrospektiva
Valdštejnova osudu), Zpráva o chirurgii města n. (o etice lékařovy práce);
KAREL STEIGERWALD (1945), např. Neapolská choroba (hra s prvky grotesky
a absurdního divadla, tragikomedie o nebezpečí totality);
JIŘÍ HUBAČ (1929), např. Stará dobrá kapela (televizní inscenace Nezralé maliny –
o setkání dávných kamarádů, hledání cesty k sobě, zklamání z nesplněných ideálů),
Ikarův pád aj.,
DANIELA FISCHEROVÁ (1948), Hodina noci mezi psem a vlkem (Villon jako
undergroundový básník)
vliv Československé televize v oblasti dramatické tvorby – množství seriálů –
nejúspěšnější tvůrce JAROSLAV DIETL (1929–1985) – mnohodílné seriály s aktuální
společenskou problematikou a obrazem mezilidských vztahů v různých prostředích,
např. Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Nemocnice na kraji města aj.
339
nová divadla malých forem, neprofesionální divadla, např. Studio Ypsilon, HA-divadlo,
Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep; dřívější
Semafor, Činoherní klub, Reduta
autorské osobnosti: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Bolek Polívka, Miroslav Horníček,
Jiří Suchý, Miroslav Šimek, Jiří Grossmann, Ivan Vyskočil aj.
samizdatové – většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí; domácí
divadlo Vlasty Chramostové, soukromé inscenace na Havlově Hrádečku;
autoři: Pavel Kohout, Václav Havel, Josef Topol, Ivan Klíma, Milan Uhde, Karol Sidon,
Pavel Landovský, Milan Kundera
21. 5. Polistopadová literatura
21. 5. 1 Česká poezie po roce 1989
ZDENĚK ROTREKL (1920)
– básník křesťanské orientace; výbory Básníkův skrytý čas, Sněhem
zaváté vinobraní, náročná sbírka Němá holubice dálek
mladší generace českého undergroundu:
JÁCHYM TOPOL (1962)
– básník, prozaik, redaktor Revolver Revue
– sbírka Miluju tě k zbláznění – lyrická montáž postřehů a pocitů; román
Sestra – drsně naturalistický i poetický text, plný snů i reálií, téma lásky
a podnikání
JAROMÍR TYPLT (1973)
– novosurrealistický básník a prozaik
– sbírka Koncerto grosso, próza Pohyblivé prahy chrámů a Zápas
s rodokmenem – texty a vize, obraznost, kultivovaný jazyk
340
21. 5. 2. Česká próza po roce 1989
a) vypravěčská (narativní) – s příběhem
MICHAL VIEWEGH (1962)
– novela Názory na vraždu – obraz českého maloměsta, pokus dobrat se pravdy, otázka
po předpokladech poznání; psychika maloměstských figurek při jejich různých reakcích
na vraždu mladé učitelky; prolínání komediálních i tragických momentů, nápaditá
forma
– Báječná léta pod psa – rodinná kronika z doby normalizace; autobiografický příběh
vlastního dospívání (obraz srpna 1968), období od r. 1962 do gorbačovské perestrojky;
v epilogu výčtem shrnuty osudy postav od listopadu 1989 do r. 1991; ladění satirické
i humorné
Výchova dívek v Čechách – autorem ironicky označen jako velký český postmoderní
pedagogický román (snaha povýšit atraktivní námět sebevraždy dívky do oblasti vyšší
literatury); umění sdělnosti, čtivosti.
Báječná léta pod psa. Autor zachycuje očima dítěte i dospělého atmosféru 60. let přes
normalizaci až po pád komunismu se všemi atributy pokrytectví a bezpráví, na nichž tento
režim stavěl. Příběh začíná Kvidovým narozením. Kvidův otec, inženýr ekonomie, musel
opustit své místo v Praze a přestěhovat se do malého městečka, kde přijal podřadnou práci
ve zdejších sklárnách. Žil v nuzných podmínkách. Teprve když se začal politicky angažovat,
začala růst i jeho kariéra. Stačilo však jenom málo – setkat se s pronásledovaným
spisovatelem Pavlem Kohoutem – a bylo po kariéře. Stal se z něj podnikový vrátný
a zanevřel na celý svět. V té době již Kvido studoval vysokou školu. Otcův stav se však stále
zhoršoval. Zvrat přinesl až rok 1989. Režim padl a otec začal pracovat u zahraničního
obchodu. Kdosi na něj vytáhl někdejší angažovanost. Kvůli pozitivním lustracím se tedy stal
cenovým referentem podniku a. s. Kavalier Sázava.
b) experimentální – destrukce příběhu, důraz na svět slova a fantazie; návaznost na tzv.
nový román
JIŘÍ KRATOCHVIL (1940)
– prozaik, esejista; prvotina Medvědí román – prolínání časových rovin (přítomnost
a minulost), skutečnosti a fikce, záměna postav; antiutopický orwellovský román,
memoárová kompozice (ich-forma); román Uprostřed noci zpěv – rysy magického
realismu – o hledání otce a sebe sama ve světě lží a násilí; dva základní příběhy:
v lichých kapitolách – rekapitulace vlastního života hrdiny od narození při
osvobozování Brna až po svatbu, v sudých kapitolách vypráví svůj životní příběh Petr
Simonides (vzpomínky na dětství, rodiče, školu); v závěru hrdinové obou rovin splývají
– jako by šlo o příběh jedné osoby (oba spojuje podobnost osudů, doba, prostředí
i některé podobné vlastnosti); odlišnost v stylistických prostředcích: bezejmenný hrdina
1. dějové roviny se vyjadřuje ve větách s dokonalým pravopisem, Petr v dlouhých
souvětích začínajících malým písmenem a neukončených tečkou; odlišné vlastnosti:
341
1. hrdina bez předsudků a zábran, s magickými schopnostmi, Petr mírný, mravný,
slušný – oba se shodují v touze uniknout zlu
MICHAL AJVAZ (1949)
– básník a prozaik, blízký magickému realismu
– román Druhé město – reálný obraz Prahy doplněn fantastickými a mystickými prvky;
próza plná nezvyklých zvířat a fantomů, s nimiž vypravěč zápasí
DANIELA HODROVÁ (1946)
– prozaička a literární kritička
– teoretická práce Hledání románu (typologie románu) a studie Román zasvěcení
– románová trilogie Trýznivé město (Podobojí, Kukly, Théta) – inspirace Prahou, její
magickou krásou, úvahovost, autobiografické rysy; ”básnický” průvodce tajuplnou
Prahou – Město vidím ...
342
22. Speciální témata
22. 1. Literatura pro děti a mládež
Specifickým literárním žánrem je literatura pro dětské a dospívající čtenáře.
Rozdělení:


Intencionální literatura pro děti a mládež - je psána pro tuto věkovou kategorii
záměrně.
Neintencionální literatura pro děti a mládež - není původně určena pro děti, ale dětští
čtenáři ji přesto čtou (např. Jules Verne, Johanthan Swift, Daniel Defoe, Walter Scott,
Karel May, Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben.)
Funkce a význam:
Probouzí u dětského čtenáře vztah k jazyku, obrazotvornost a rozšiřuje slovní zásobu. Lze ji
využít jako prostředek k nenásilnému vzdělávání, podněcování dětské fantazie a k přemýšlení.
Dítě má možnost si zároveň vštěpovat estetické a mravní zásady a hodnoty.
Rozdělení podle věku:




Období předškolního věku (3-6 let): leporela, omalovánky, říkadla, hádanky, jednoduché
příběhy (např. se zvířecí tématikou)
Období mladšího školního věku (6-11let): pohádky, povídky ze života dětí, příběhy
z přírody, dobrodružné příběhy, rytmicky jednoduché verše
Období staršího školního věku (11-15 let): dobrodružná literatura (western, příběhy ze
života divočiny, indiánů apod., ilustrované encyklopedie, dívčí romány
Období adolescentního věku (16-18 let): "červená knihovna", náročnější dobrodružná
literatura, science-fiction, encyklopedie, zájmová literatura (počítačová, sportovní) přepisy
filmových děl, monografie o celebritách, knihy ze studentského prostředí atd.
22. 1. 1. Česká literatura pro děti a mládež
Počátky
A
ž do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly
z lidové slovesnosti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé. Měly zachytit
a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. U nás vznikla literární díla se zaměřením na
českého čtenáři již ve 14. století. Nejznámějším autorem děl zaměřených na dětského čtenáře
se stal Tomáš Štítný ze Štítného. Dílo má spíše moralizující charakter.Teprve až zavedení
povinné školní docházky za vlády Marie Terezie v 70. letech 18. století si vyžádalo vznik
učebnic a encyklopedií pro děti. Vydávaly se tzv. adaptace - zjednodušené texty, překládané
hlavně z německé literatury.
343
Dalším významným autorem předtereziánské doby byl Jan Amos Komenský, který vytváří
pro děti první obrazovou publikaci Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech), která má
zároveň charakter česko-německo-latinského obrazového slovníku.
Teprve až ve 20. století vznikají díla, která jsou prvoplánově zaměřena na dětského čtenáře.
Někteří autoři se prezentují jako tvůrci dětské literatury. Až do konce 19. století bylo psaní
knih s cílem oslovit dětského čtenáře spíše ojedinělé.
21. 1. 1. 1. Nejznámější autoři píšící pro děti ve světové literatuře
Joy Adamsonová - Příběh lvice Elsy
Edmondo de Amicis - Srdce
Hans Christian Andersen - soubor pohádek, z nichž některé byly zfilmovány.
Elliott Arnold - Zlomený šíp, příběh z kmene Apačů
Cécile Aubryová - Bella a Sebastián
Charlotte Brontëová - Jana Eyrová
Lewis Carroll - Alenka v říši divů
Carlo Collodi - Pinocchiova dobrodružství
James F. Cooper - Stopař, Poslední Mohykán
James Oliver Curwood - Vlčák Kazan, Zlaté údolí
Arthur Conan Doyle - Pes baskervillský
Arkadij Gajdar - Čuk a Gek, Timur a jeho parta
Bratři Grimmové - významní pohádkáři
Rudyard Kipling - Kniha džunglí (příběh o Tarzanovi)
Astrid Lindgrenová - Pipi Punčochatá, Děti z Bullerbynu
Jack London - dobrodružné příběhy Bílý tesák, Volání divočiny, Jerry z Ostrovů
Karel May - série románů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, další hrdinové Old Surehand,
Old Firehand.
Alexander A. Milne - Medvídek Pú
Charles Perrault - sbírky lidových pohádek, Příběhy a pohádky z minulosti, Pohádky
matky Husy, Kocour v botách
Joanne Rowlingová - série příběhů a malém kouzelníkovi Harry Potterovi
Antoine de Saint-Éxupéry - Malý princ
Robert Louis Stevenson - Ostrov pokladů
Johanthan Swift - Gulliverovy cesty
J. R. R. Tolkien - Pán prstenů
L. N. Tolstoj - Kohout a liška
Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera, Dobrodružství Huckleberryho Finna
Jules Verne - vědeckofantastické příběhy: Dva roky prázdnin, Cesta kolem světa za 80
dní, Kapitán Nemo, Patnáctiletý kapitán, Lodivod dunajský
Oscar Wilde - Strašidlo cantervillské
344
21. 1. 1. 2. Nejznámější čeští autoři pro děti
Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka
Božena Benešová - Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová
Eva Bernardinová - Kluci, holky a Stodůlky
František Běhounek - Trosečníci polárního moře
Adolf Branald - Tisíc a jedno dobrodružství
František Branislav - Básně dětem
Karel Čapek - Devatero pohádek
Václav Čtvrtek - My tři a pes z Pětipes, Zlatá lilie, Rumcajs
Jan Drda - České pohádky
Karel Jaromír Erben - básně Kytice, pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Eduard Fiker - Nejdřív já
František Flos - Na modrém Nilu, Lovci kožišin, Lovci orchidejí
Jaroslav Foglar - Chata v jezerní kotlině, Pod junáckou vlajkou, Záhada hlavolamu
Ota Hofman - Útěk
František Hrubín - básnické sbírky, např. Jak se chytá sluníčko
Jan Karafiát - Broučci
Josef Lada - Kocour Mikeš
František Langer - Bratrstvo bílého klíče
František Nepil - Dobré a ještě lepší jitro, Střevíce z lýčí, večerníčkové pohádky
Marie Majerová - Robinsonka
Božena Němcová - Babička, upravené pohádky, např. Sůl nad zlato
Ivan Olbracht - Nikola Šuhaj loupežník, Ze starých letopisů
L. M. Pařízek - Prales leopardů
Eduard Petiška - Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie
Josef Věromír Pleva upravený příběh D. Defoea Robinson Crusoe
Karel Poláček - Bylo nás pět
Stanislav Rudolf - Myš dobré naděje, V každém okně Julie, To jsme prosím nebrali
Václav Řezáč - Edudant a Francimor
Bohumil Říha - Honzíkova cesta, Dětská encyklopedie
Ondřej Sekora - Ferda Mravenec
Helena Šmahelová - Velké trápení
Eduard Štorch -příběhy z pravěku: Minehava, Bronzový poklad, Lovci mamutů, U veliké
řeky, Hrdina Nik, Volání rodu
Karel Štorkán - Sladké hlouposti
Jan Werich - Fimfárum
Jiří Žáček - básnické sbírky Rýmy pro kočku, Tři roky prázdnin, Dvakrát dvě je někdy
pět
345
22. 2. Vědecko-fantastická literatura
P
oužívá se pro ni označení science -fiction (sci-fi). Tento literární žánr čerpá z poznatků
vědy a techniky, předjímá jejich možné důsledky pro člověka. První pokusy o literaturu
s utopickými náměty se objevují již v antice. Za prvního autora sci-fi lze považovat
Lúkiána ze Samosaty (2.stol. n. l.), který napsal příběh o cestě na Měsíc Vera Historia
(Pravdivé příběhy).
Ve středověku se objevuje hned několik autorů utopických děl, které však mají spíše
filozoficko-sociální charakter. (Thomas More, Tomasso Campanella, Francis Bacon).
Cílem je snaha vytvořit sociálně spravedlivý stát (Utopia, O slunečním státě).
V 19. století začíná vznikat více děl s fantastickou tematikou.
M. W. G. Shelleyová - Frankenstein, neboli Moderní Prometheus.
Jules Verne - Dva roky prázdnin, děti kapitána Granta, Patnáctiletý kapitán, Kapitán
Nemo, Ocelové město
H. G. Wells - Stroj času, Neviditelný, Válka světů, První lidé na Měsíci, Příběhy
o prostoru a čase, Moderní utopie
Ve 20. století začaly vycházet vědecko-fantastické příběhy i v časopisech. Zde tento žánr
dominoval. Mezi první české autory sci-fi literatury patřil Karel Čapek (Krakatit, Válka
s mloky, Továrna na absolutno, Bílá nemoc, R. U. R.). Určité sci-fái prvky se objevují i v díle
Jakuba Arbese (romaneta) Velký věhlas si od 60. let 20. století získali rovněž Josef
Nesvadba a Ludvík Souček. V současnosti nevychází příliš mnoho děl s vědeckofantastickými náměty. Objevuje se ve větší míře tzv. literatura faktu (Vladimír Ivanov,
Vladimír Liška), případně práce předních záhadologů.
22. 2. 1. Nejznámější díla světové literatury
Issac Asimov
Ray Bradbury - Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita
Arthur C. Clarke - Vesmírná odyssea
Aldous Huxley - Konec civilizace
I. A. Jefremov - Hvězdné koráby, Mlhovina v Andromédě, Na konci světa
George Orwell - Farma zvířat
Clifford Simak - Když ještě žili lidé
Jonh Wyndham - Den Trifidů
Stanislaw Lem - Astronauti, K mrakům Magellanovým, Návrat z hvězd, Solaris
J. R. R. Tolkien - Pán prstenů
346
22. 2. 2. Nejznámější díla české literatury
Karel Čapek – R. U. R., Krakatit, Továrna na absolutno, Válka s mloky
Josef Nesvadba – Einsteinův mozek
A
utoři vědecko-fantastických příběhů se snaží domýšlet, jak bude vývoj lidstva
vypadat, jaký bude mít vědecko-technický rozvoj dopad na celou společnost. Často
mívají příběhy pesimistický nádech (lidé budou ovládnuti roboty, jinými živočichy
(Huxley, Simak) nebo dokonce inteligentními rostlinami (Wyndham). Oproti tomu Karel
Čapek dává v závěru svých děl naději na zvrat k lepšímu.
22. 3. Česká literatura v naší kinematografii
V
e snaze přiblížit literární dílo lidem, kteří třeba zrovna příliš neholdují četbě knih,
sahají režiséři k osvědčeným románům, novelám, povídkám nebo pohádkám, aby
divákovi nabídli svůj umělecký pohled na literární dílo. Někdy se rozhodnou pro
úspěšnou knihu, jindy pro méně známé dílo, které se rozhodnou zpopularizovat. Kniha se
však musí upravit do takové podoby, aby byla použitelná do filmové podoby. Je tedy nejprve
napsat scénář k filmu. Ten může napsat buď spisovatel (autor díla, žije-li a je-li to ochoten
udělat) nebo jiný autor, který se zpravidla psaním scénářů živí. V posledních letech dochází
k jinému jevu. Nejprve je napsán scénář k filmu, z něhož se stane mimořádně úspěšný film.
Scénárista po úspěšném debutu svého filmu nebo seriálu pak přepíše scénář do knižní podoby,
takže si filmoví či televizní diváci mají možnost přečíst si příběh v románové podobě. Tyto
knihy bývají na knižním trhu velice úspěšné. Níže je uveden přehled úspěšných filmových
adaptací románů, povídek, pohádek, dramat či jiných příběhů pro děti od roku 1930 do konce
20. století.
Název filmu:
rok vzniku:
autor předlohy:
Dramata, příběhy řešící složité mezilidské vztahy, psychologické příběhy:
Advent
1956
Jarmila Glazarová
Bílá nemoc
1937
Karel Čapek
Helimadoe
1993
Jaroslav Havlíček
Hordubal
1979
Karel Čapek
Jan Cimbura
1941
Jindřich Šimon Baar
Jestřáb kontra Hrdlička
1954
Svatopluk Čech
Když v ráji pršelo
1987
Jan Otčenášek
Mladý muž a bílá velryba
1978
Vladimír Páral
Muzikantská Liduška
1940
Vítězslav Hálek
O ševci Matoušovi
1948
Antal Stašek
Občan Brych
1958
Jan Otčenášek
347
Ostře sledované vlaky
Paleta lásky
Petrolejové lampy
Předtucha
Radost až do rána
Skalpel, prosím
Smrt krásných srnců
Soukromá vichřice
Ta třetí
Turbína
Týden v tichém domě
Vlčí jáma
Vyšší princip
1966
1976
1971
1947
1978
1985
1986
1967
1968
1941
1947
1957
1960
Bohumil Hrabal
František Kožík
Jaroslav Havlíček
Marie Pujmanová
Vladimír Páral
Valja Stýblová
Ota Pavel
Vladimír Páral
Jaroslav Havlíček
Karel Matěj Čapek-Chod
Jan Neruda
Jarmila Glazarová
Jan Drda
Milostné příběhy, příběhy s milostným podtextem:
Bouřlivé víno
1976
Flirt se slečnou Stříbrnou
1969
Muka obraznosti
1989
Oldřich a Božena
1984
Pohádka máje
1940
Romeo, Julie a tma
1959
Stříbrný vítr
1954
Výchova dívek v Čechách
1996
Jan Kozák
Josef Škvorecký
Vladimír Páral
František Hrubín
Vilém Mrštík
Jan Otčenášek
Fráňa Šrámek
Michal Viewegh
Sociální problematika, konflikt jedince a společnosti:
Anna proletářka
1953
Botostroj
1954
Dům na předměstí
1933
Golet v údolí
1994
Hostinec U kamenného stolu
1948
Kříž u potoka
1937
Lidé z maringotek
1966
Nástup
1952
Pacientka Dr. Hegla
1940
Siréna
1947
Ivan Olbracht
Turek Svatopluk
Karel Poláček
Ivan Olbracht
Karel Poláček
Karolína Světlá
Eduard Bass
Václav Řezáč
Marie Pujmanová
Marie Majerová
Historické události, osobnosti naší historie
Evropa tančila valčík
1989
Filozofská historie
1937
Jan Hus
1954
Jan Roháč z Dubé
1947
Jan Žižka
1955
M. V. Kratochvíl
Alois Jirásek
M. V. Kratochvíl
Alois Jirásek
M. V. Kratochvíl
348
Kladivo na čarodějnice
Proti všem
Psohlavci
Putování Jana Amose
Svědek umírajícího času
V erbu lvice
1969
1957
1955
1983
1990
1994
Václav Kaplický
M. V. Kratochvíl
Alois Jirásek
M. V. Kratochvíl
Vladimír Körner
Alena Vrbová
Komedie, tragikomedie, satira:
Audience
Báječná léta pod psa
Cech panen kutnohorských
Dobrý voják Švejk (několik dílů)
Fidlovačka
Holky z porcelánu
Městečko na dlani
Muži v offsidu
Nezbedný bakalář
Pantáta Bezoušek
Pět holek na krku
Postřižiny
Pozor, vizita!
Saturnin
Slavnosti sněženek
Tankový prapor
U nás v Kocourkově
Žert
1990
1997
1938
1931,1956
1930
1974
1942
1931
1946
1941
1967
1981
1981
1994
1983
1991
1934
1968
Václav Havel
Michal Viewegh
Ladislav Stroupežnický
Jaroslav Hašek
Josef Kajetán Tyl
Jaromíra Kolárová
Jan Drda
Karel Poláček
Zikmund Winter
Karel Václav Rais
Iva Hercíková
Bohumil Hrabal
Adolf Branald
Zdeněk Sirotka
Bohumil Hrabal
Josef Škvorecký
Karel Poláček
Milan Kundera
Příběhy s dětským hrdinou, příběhy pro děti:
Babička
1940, 1971
Dědeček automobil
1956
Divá Bára
1949
Honzíkova cesta
1956
Klapzubova jedenáctka
1938
Malý Bobeš
1961
Metráček
1971
Robinsonka
1956
Záhada hlavolamu
1993
Božena Němcová
Adolf Branald
Božena Němcová
Bohumil Říha
Eduard Bass
Josef Věromír Pleva
Stanislav Rudolf
Marie Majerová
Jaroslav Foglar
Dobrodružné příběhy, sci-fi, příběhy z dávných dob:
Blbec z Xeenemünde
1962
Krakatit
1948
Markéta Lazarová
1967
Na Veliké řece
1977
Osoda Havranů
1977
Rozina sebranec
1945
Josef Nesvadba
Krakatit
Vladislav Vančura
Eduard Štorch
Eduard Štorch
Zikmund Winter
349
Údolí včel
Volání rodu
Zánik samoty Berhof
1967
1977
1983
Vladimír Körner
Eduard Štorch
Vladimír Körner
Filmy s válečnou tématikou, drama jedince poznamenaného válkou:
Anděl milosrdenství
1993
Vladimír Körner
Dita Saxová
1967
Arnošt Lustig
Ročník jedenadvacet
1957
Karel Ptáčník
Pohádky
Bajaja
Byl jednou jeden král
Dařbuján a Pandrhola
Hrátky s čertem
O statečném kováři
Radúz a Mahulena
Sedmero Krkavců
Tři zlaté vlády děda Vševěda
1950
1954
1959
1956
1983
1970
1993
1963
Božena Němcová
Božena Němcová
Jan Drda
Jan Drda
Božena Němcová
Julius Zeyer
Božena Němcová
Karel Jaromír Erben
Poznámka:
Uvedené filmy nejsou vyčepávající. Chybí zde například filmy s nízkou uměleckou úrovní,
pouhé adaptace divadelních her nebo díla, která se příliš neujala. Dále se někomu může zdát
přiřazení filmů do výše uvedených skupin jako zavádějící. Některé tituly totiž nelze
jednoznačně zařadit do určité skupiny. Může se kupříkladu jednat o film s válečnou tématikou,
jiný tam najde milostný podtext a někdo může uvedený titul chápat např. jako drama. Jedná se
tedy o přibližnou diferenciaci jednotlivých filmových titulů. Rovněž se může film dostat do jiné
výrazové dimenze než literární předloha. K výše uvedeným skutečnostem je tedy třeba
přihlédnout.
350
22. 4. Přehled nejvýraznějších českých zakázaných nebo
pronásledovaných autorů v letech 1948 -1980
LUDVÍK AŠKENAZY (1921-1986)
Prozaik, dramatik, reportér, scénárista, autor rozhlasových her a prací určených dětem.
Střední školu navštěvoval v Polsku, maturoval na Ukrajině. Studoval na filozofické fakultě ve
Lvově a stal se učitelem v Kazašské SSR. Jako příslušník čs. Armádního sboru v SSSR se
zúčastnil bitvy o Sokolovo. Pracoval v Čs. Rozhlase. Po roce 1968 zůstal trvale v SRN.
Májové hvězdy
Ukradený měsíc
Indiánské léto
Praštěné pohádky
Rasputin
IVAN BLATNÝ (1919-1990)
Básník a překladatel. Od roku 1948 se rozhodl žít v cizině. Zemřel ve Velké Británii.
Paní Jitřenka
Melancholické procházky
Hledání přítomného času
Neviditelný domov (antologie exilové poezie)
EGON BONDY (1930-2007)
Básník, prozaik, filozof, politolog, vl. jm. Zbyněk Fišer.
Jeho raná tvorba byla ovlivněna surrealismem. Začátkem 50. let vystoupil s vlastním
programem tzv. totálního realismu. Doktor filozofie a kandidát věd.
Diktatura proletariátu
Povídky o lásce
Korespondenční román
Pozvání k večeři
351
ADOLF BRANALD (1910)
Prozaik, autor reportáží a vzpomínkových próz, autor prací pro dětské čtenáře, dramatik.
Rodiče byli herci. Prošel různými zaměstnáními, byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel.
1965 – jmenován zasloužilým umělcem. Po roce 1970 nesměl publikovat.
Stříbrná paruka
Lazaretní vlak
Tisíc a jedno dobrodružství
Dědeček automobil
Vandrovali vandrovníci
Strážci majáku
Skříňka s líčidly
Vizita
JAKUB DEML (1878-1961)
Básník, prozaik, autor deníkových souborů, úvah o výtvarném a slovesném umění,
překladatel. Představitel katolické literatury, publikoval v mnoha časopisech.
Tanec smrti
Šlépěje
Zapomenuté světlo
Mohyla
JIŘÍ GRUŠA (1938)
Básník, prozaik, autor literárně kritických prací, překladatel.
Vystudoval filozofickou fakultu, působil jako redaktor literárních časopisů. V roce 1981 byl
zbaven československého občanství a žil v SRN. Po pádu komunismu krátce zastával funkci
ministra školství.
Mimner aneb hra o smraďocha
Dámský gambit
Kudláskovy příhody
352
JIŘÍ HANZELKA (1920-2003)
Autor cestopisných próz. Spolu s Miroslavem Zikmundem absolvovali s vozem Tatra cestu
kolem světa, natáčeli filmové reportáže a o cestách napsali knihu a také příspívali svými
reportážemi do novin a časopisů.
Afrika snů a skutečnosti
Za lovci lebek
VÁCLAV HAVEL (1936)
Dramatik, esejista, publicista, autor typografů. Patřil mezi první mluvčí Charty 77, za své
postoje byl několikrát souzen a uvězněn. Po pádu komunismu byl opakovaně zvolen
prezidentem republiky.
Zahradní slavnost
Audience
Vernisáž
Horský hotel
JOSEF HIRŠAL (1920-2003)
Básník, tvůrce konkrétní a vizuální poezie, překladatel, autor prací určených mladým
čtenářům. Jeho tvorba byla zařazena do zahraničních antologií moderní poezie.
O kohoutkovi a slepičce
Červená Karkulka
Enšpígl
ADOLF HOFFMEISTER (1902-1973)
Prozaik, básník, reportér, dramatik, publicista, autor cestopisných črt a prací pro děti, esejista,
karikaturista, kreslíř, malíř, ilustrátor, autor koláží.
1962 – jmenován zasloužilým umělcem.
1967 – jmenován národním umělcem.
Předseda Svazu čs. výtvarných umělců.
Hry a protihry
Podmořské hnězdy
Abeceda lásky
353
EVA KANTŮRKOVÁ (1930)
Prozaička, filmová scénáristka, absolventka filozofické fakulty, redaktorka Mladé fronty.
Jen si tak maličko povyskočit
Smuteční slavnost
Pozůstalost pana Ábela
Přítelkyně z domu smutku.
IVAN KLÍMA (1931)
Prozaik, dramatik, publicista, esejista, autor rozhlasových her, za války v koncentračním
táboře.Vystudoval češtinu a literární vědu na folozofické fakultě, redaktorem Literárních
novin. Byl rovněž profesorem na Michiganské univerzitě.
Milenci na jednu noc
Loď jménem Naděje
Má veselá jitra
PAVEL KOHOUT (1928)
Dramatik, prozaik, publicista, básník, autor literatury pro dětské čtenáře, scénárista,
překladatel a filmový režisér, autor písní, šéfredaktorem časopisu Dikobraz, redaktor Čs.
televize, v souvislosti s Chartou 77 byl úřady šikanován. V roce 1979 byl zbaven státního
občanství.
Zítra se bude tančit všude
Taková láska
Cesta zpátky
August, august, august
KAREL KRYL (1944-1994)
Autor písní, básník. Vystudoval střední keramickou průmyslovku. Byl donucen opustit
republiku, žil v SRN.
Bratříčku, zavírej vrátka
Kníška Karla Kryla
Rakovina
Maškary
354
MILAN KUNDERA (1929)
Básník, prozaik, dramatik, překladatel. V roce 1979 zbaven státního občanství, žil ve Francii.
Já truchlivý bůh
Žert
Nikdo se nebude smát
Majitelé klíčů
Směšné lásky
Ptákovina
Valčík na rozloučenou
GABRIEL LAUB (1928-1998)
Autor aforismů, publicista, prozaik, redaktorem Lidových novin, od roku 1968 v SRN,
překladatel Solženicyna.
Zkušenosti
Největší proces dějin
VLADIMÍR ŠKUTINA (1931-1995)
Publicista, prozaik, dramatik, autor literatury faktu, televizních seriálů a revue.
1962 – odsouzen an 10 měsíců za urážku hlavy státu., redaktorem Čs. televize.
1969-1974 – vězněn za televizní vysílánív srpnu 1968. Po podpisu Charty 77 mu byl odňat
invalidní důchod.. V roce 1977 emigroval do Švýcarska. Získal řadu mezinárodních cen.
Půjčovna talentů (televizní revue)
Ztracená revue) (televizní revue)
Jezdec a smrt (televizní seriál)
Co tomu říkáte, pane Werichu?
Jsme s vámi, buďte s námi
Přiložte životopis
Prozaik, literární kritik, překladatel. V roce 1968 odešel se svou ženou, spisovatelkou Zdenou
Salivarovou do exilu. V torontu založil nakladatelství Sixty-Eight Publisher.
Zločin v dívčí škole (filmové scénáře)
Flirt se slečnou Stříbrnou (filmové scénáře)
Farářův konec (filmové scénáře)
Zbabělci
Legenda Emöke
355
Ze života lepší společnosti
Tankový prapor
Hříchy pro pátera Knoxe (filmové scénáře)
LUDVÍK VACULÍK (1926)
Prozaik, fejetonista, kulturní a politický publicista, redaktorem Rudého práva .Kvůli článku
Dva tisíce slov (kritika tehdejšího politického systému) byl pronásledován.
Dva tisíce slov
Na farmě mládeže
Morčata
22. 5. Humor a satira v české literatuře
Humor ( z latinského slova humor = vlága, vlhkost): druh komického zabarvení jednotlivých
motivů, témat i celých děl. Na rozdíl od satiry a sarkasmu vyznívá humor laskavou
úsměvností, chápavým a shovívavým smíchem nad lidskými nedostatky, omyly a chybami.
V podtextu humorného vypravování se nezřídka objevují i prvky tragické, např. v prózách
Jana Nerudy, Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Karla Čapka a dalších.
Satira (z latinského slova satura, později satira = směs, všehochuť): poezie, próza či drama
vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo jedince, individuálním pokleskům
a chybám. Satirické dílo má charakter díla kriticky hodnotícího a odsuzujícího.
Příklady humoru a satiry v české literatuře:
(podrobnější informace viz v předchozích kapitolách)
Hra Mastičkář zesměšňuje šarlatánství prodavačů mastí.
Sociální satira Podkoní a žák – spor studenta a panského úředníka, kdo se má lépe. Vyznívá
v tom smyslu, že si nemají oba co závidět.
Středověké satiry v Budyšínském rukopisu kritizují světské i církevní nedostatky a způsob
měšťanského života.
Desatero kázáni božie, Satiry o řemeslnících a konšelích – kritizují nepoctivost a okrádání
lidí.
Václav Kliment Klicpera – veselohry Rohovín čterrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián
z Římsů, Zlý jelen – kritizuje špatné lidské vlastnosti.
356
Josef Kajetán Tyl – hry Fidlovačka, Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění,
Tvrdohlavá žena.
Karel Havlíček Borovský – Epigramy, Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král
Lávra.
Jan Neruda – Povídky malostranské
Svatopluk Čech – Hanuman – chyby české národní povahy
Pravda – nejostřejší satira o setoupení pravdy na zem.
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV: století – brojí proti falešnému
vlastenectví.
Jaroslav Vrchlický – veselohra Noc na Karlštejně.
Viktor Dyk – sbírky Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice – kritika politického
a společenského života a prodejnosti politiků.
Jaroslav Hašek – Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, Trampoty pana
Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Osudy dobrého vojáka Švejka za
světové války.
Karel Čapek – hra Ze života hmyzu
Hry Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha (Caesar, Balada z hadrů, Hej rup, Kat
a blázen, Vest Pocket revue)
František Langer – veselohry Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory
Vladislav Vančura – Rozmarné léto (kritika maloměšťácké omezenosti)
Karel Poláček Bylo nás pět, Hostinec U kamenného stolu, Dům na předměstí.
Eduard Bass – Klapzubova jedenáctka
Zdeněk Sirotka – Saturnin
Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek
Miroslav Horníček – Jablko jE vinno, Dobře utajené housle
Václav Havel – hry Zahradní slavnost, Audience, Vernisáž, Largo desolato.
Humor z divadla Semafor:
Jiří Suchý, Jiří Šlitr – Jonáš a tingl-tangl, Zuzana je sama doma
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann – Besídky
Tvorba divadel Rokoko, Večerní Brno, Husa na provázku.
357
P
olitická satira v období tzv. normalizace byla nežádoucí, proto ji komunistická strana
umlčovala. Někteří satirikové museli opustit vlast, viz např. Gabriel Laub nebo
Ladislav Surinčak. Totéž se týkalo i nepohodlných písničkářů, neboť v jejich písních
lidé nacházeli moudrost, sílu a jednotu proti nenáviděnému režimu (viz Kryl, Hutka,
V. Merta, J. Nos, J. Nohavica, D. Voňková a další).
Příklady satirických sentencí a aforismů Gabriela Lauba
Nic vám nepřijde tak draho jako laciné pravdy.
Lidstvo se množí mnohem rychleji, než je jeho celková zásoba myšlenek.
Dali mi za pravdu. Klackem.
Ležíme zde, jak zákony ekonomiky kázaly nám.
Matematika říká: nepřehlížet nuly!
Mám si vážit paralýzy proto, že je progresivní ?
Ve 20. století nesmíte myslet, že nesmíte myslet. Smíte myslet, že smíte.
Pravda je jako cibule. Kdo z ní chce strhnout slupky, nejen¨dnou zapláče.
Nikdy za ničím nestál, protože nechtěl sedět.
Temná doba je, když se zcela jasné věci říkají načerno.
Humor a satiru najdeme rovněž v písňových textech našich zpěváků, zpěvaček a skupin, kteří
měli v době normalizace buď omezenou nebo úplnou uměleckou tvorbu a možnost
vystupování. Někteří z nich vydávali své texty pod pseudonymy (Zdeněk Svěrák). Mezi
přední básníky – textaře patří Pavel Šrut, Jaromír Nohavica, Jiří Žáček, Vladimír Merta,
Jaroslav Hutka, Pepa Nos, duo Paleček Janík, duo Vodňanský a Skoumal, Jan Buran ,
Jiří Dědeček, Karel Kryl, tvorba skupiny Pražský výběr (/Michael Kocáb) a další.
Text písně Bitva o Karlův Most, zpívá Michal Prokop
Má vlasy dlouhý do půl pasu,
k turistům jistou náklonnost,
barokní sochy v letním jasu
sedí tu jako hejno vos.
Má vlasy do pasu a jen tak pro radost,
nabízí ortel nebo spásu, :] v bitvě o Karlův most.
358
To pro tebe král Karel Čtvrtý,
má lásko vlasatá,
dával do malty žloutek
a mrhal úsilím a pruty ze zlata.
Má vlasy dlouhý do půl pasu,
svůj bledej šampónovej chvost
a svádí právě toho času
bitvu o Karlův most.
Má v očích muškety, děla a čeká na Švéda,
klíč ke zbrojnici těla až na Kampě mu dá.
To pro tebe král Karel Čtvrtý, ...
Máš vlasy dlouhý do půl pasu,
tvou svatou válku vidí most,
barokní sochy v letním jasu
a Němců kolem jako vos.
Máš vlasy do pasu a jen tak pro radost
nabízíš ortel nebo spásu 3x[ v bitvě o Karlův most .
Love story 77, píseň Vladimíra Merty
V narvaným vlaku ona a voják
vklíněný dechem do davu
letmo se na ni zadívá
v sobotu mají doma zábavu
visí na ní očima zplihlýma
jako visívají prapory z balkónů
stojí u dveří záchodů a jedou dál
jen oni dva jen oni dva
a v kapse opušťák na pár dnů
a prázdná láhev od piva
Dívá se na ni jako se dívá
sedlák v cirkusu na koně
usíná vstoje a ona zívá
taky má známost na vojně
a vlak sténá a kymácí
stromy se klátí venku
359
ona má chvíli volna po práci
a on na pár dní dovolenku
A vlasy větru vrývají šmouhy
klikyháky do špíny na okně
míjejí výhybky semafory touhy
dýchá jí vlhko na krk - a ona hledí mimo mě
Páteční špínu spečenou ve vlasech
naráz nevymyješ šamponem
šoupnou tě támhle a pak zas sem
dva roky na nic a všechno na honem
saniťák ti dá ráno prášek
zapít lokem piva na bolest
a ona má na sobě ubohý tříčtvrťáček
půjčený na intru od holek
Vedle v kupé se někdo zasmál
jakoby šašek dostal kopanec
koleje duněly naschvál
mráz pryčna deka a kavalec
Nepadlo jediné slovo a byli víc než milenci
pohledy potají chtěly tak mnoho
a navenek nic než chci
vím že nemáš moc času a pojedeš vstoje dál
tak si vem potají všechnu mou krásu
svoji jsi mi dávno dal
Bylo jí míň než ženě let a víc než dítěti snů
milovali se v uličce něžně v objetí cizích pohledů
a my co jsme stáli kolem jsme studem hleděli mimo ně
žárlili plakali záviděli patami ryli do země
Odtrhla se od něj pohledem
a sklonila na chvíli hlavu
neměl co by jí mohl říci
vlak brzdil rtěnka dopadla na podlahu
Vystoupila a vlasy větru
vrývaly šmouhy do špíny na okně
a semafory touhy
křičely do noci
zeleně zeleně zeleně zeleně
360
22. 6. Další klenoty světové a české literatury
P
ři četbě klasické české a světové beletrie jsem narazil na celou řadu vynikajících děl,
které považuji za literární klenoty. Řada autorů není ani zmíněna v předchozích
kapitolách, ba dokonce se ani nedostala do literárních brožur nebo čítanek. Přesto
jsem nad stránkami těchto děl prožíval vzrušující a sváteční chvíle a do svých čtenářských
sešitů jsem si zapisoval nadšená slova chvály. Není možné vypsat u každého titulu důvody,
v čem je toto dílo krásné a o čem vypráví, to by bylo na další knihu. Nicméně považuji za
dobré se o těchto knihách zmínit a doporučit je k přečtení, neboť dokáží obohatit každého
vnímavého čtenáře.
22. 6. 1. Doporučená díla světové literatury
1. V. C. Andrewsová
2. V. C. Andrewsová
3. Bruno Apitz
4. Louis Aragon
5. Albert Ayguesparse
6. Henri Barbusse
7. Stan Barstow
8. Boileau - Narcejac
9. Charlotte Brontëová
10. Bernard Clavel
11. Denis Diderot
12. Theodore Dreiser
13. Lion Feuchtwanger
14. Lion Feuchtwanger
15. Gustav Flaubert
16. Joseph Heller
17. Hermann Hesse
18. Evan Hunter
19. Gabriel Chevalier
20. William Chorell
21. Christianne F.
22. Ken kesey
23. Eric Lambert
24. Ira Lewin
25. Sinclair Lewis
26. Susan Lewis
27. Jacques Lusseyran
28. Luwer Lytton
Tajemství rána
Svítání
Nahý mezi vlky
Aurelián
Dobrák Šimon
Oheň
Způsob lásky
Poslední stránka deníku
Jana Eyrová
Čas vlků
Jeptiška
Americká tragédie
Bláznova moudrost
Země zaslíbená
Salambo
Hlava XXII.
Narcis a Goldmund
Džungle před tabulí
Zvokokosy - Lázně
Ze skořápky ven
My děti ze stanice ZOO
Vyhoďme ho z kola ven
Deset tisíc zlodějů
Rosemary má děťátko
Babbitt
Tanči, dokud můžeš
Nalezené světlo
Poslední dny Pompejí
361
29. Guy de Maupassant
30. François Mauriac
31. Robert Merle
32. Robert Merle
33. Alberto Moravia
34. Joyce Carol Oatesová
35. George Orwell
36. Edit Pargeterová
37. Edit Pargeterová
38. Goffredo Parise
39. Michelle Prisco
40. Erich Maria Remarque
41. Erich Maria Remarque
42. Nora Roberts
43. Romain Rolland
44. Sidney Sheldon
45. David Scheinert
46. Alexander Solženicyn
47. John Steinbeck
48. John Steinbeck
49. John Steinbeck
50. John Steinbeck
51. Eugène Sue
52. Michail Šolochov
53. John Updike
54. John Updike
55. Mika Waltari
56. David Weiss
57. David Weiss
58. John Wyndham
59. Émile Zola
60. Stefan Zweig
Vášeň a jiné povídky
Beránek
Muži pod ochranou
Víkend na Zuydcoote
Horalka
Oni
Farma zvířat
Nebeský strom
Zelená ratolest
Chlapec a komety
Dědicové větru
Nebe nezná vyvolených
Jiskra života
Vražedná nevinnost
Jan Kryštof
Mistrovská hra
Proměny lásky a slávy
Souostroví Gulag
Hrozny hněvu
O myších a lidech
Na východ od ráje
Na plechárně
Tajnosti pařížské
Rozrušená země
Králíku, utíkej!
Chceš si mě vzít?
Egypťan Sinuhet
Mozart člověk a génius
Nahý jsem přišel na svět
Den Trifidů
Člověk bestie
Marie Stuartovna
22. 6. 2. Doporučená díla české literatury
1. Zora Beráková
2. Josef Bor
3. Bohuslav Březovský
4. Jan Drda
5. Zdena Frýbová
6. Pavel Frýbort
7. Jaroslav Hašek
8. Jaroslav Havlíček
9. Jaroslav Havlíček
10. Miroslav Horníček
11. Václav Kaplický
Zkouška dospělosti
Opuštěná panenka
Věční milenci
Němá barikáda
Hrůzy lásky a nenávisti
Vekslák
Osudy dobrého vojáka Švejka
Neviditelný
Petrolejové lampy
Dobře utajené housle
Smršť
Táborská republika
362
14. Jaromíra Kolárová
15. Vladimír Körner
16. Karel Konrád
17. M. V. Kratochvíl
18. Karel Kryl
19. Jarmila Loukotková
24. Oldřich Mikulášek
25. Josef Nesvadba
26. Vítězslav Nezval
27. Ivan Olbracht
28. Jan Otčenášek
29. Jan Otčenášek
30. Vladimír Páral
31. Vladimír Páral
32. Eduard Petiška
33. Alexej Pludek
34. Alexej Pludek
35. Alexej Pludek
36. Zdeněk Pluhař
37. Stanislav Rudolf
40. Václav Řezáč
41. Karel Schulz
42. Karel Šiktanc
43. Michal Viewegh
44. Jan Werich
45. Antonín Zhoř
Kladivo na čarodějnice
Chtěla bych ten strom
Údolí včel
Rozchod!
Osamělý rváč
Kníška Karla Kryla
Navzdory básník zpívá
Spartakus (I. a II. díl)
Není římského lidu
Vstup do ráje zakázán
Medúza
Ortely a milosti
Einsteinův mozek
Oči milenek
Dobyvatel
Občan Brych
Romeo, Julie a tma
Válka s mnohozvířetem
Radost až do rána
Čekám na tebe
Dvě okna do dvora
Hromotlucká historie
Ženy nemají pravdu
Skleněná dáma
Pyžamo po mrtvém
Barvoslepý
Dny narkózy
Černé světlo
Kámen a bolest
Heinovské noci
Báječná léta pod psa
Fimfárum
Sám proti osudu
363
22. 7. Elektronický slovník spisovatelů
T
uto kapitolu nelze využít v tištěné podobě. V níže uvedené tabulce najdete seznam
spisovatelů, jimž nebylo možné se věnovat podrobněji, případně zde narazíte na
jména, která chybějí v předchozím textu, a přesto by si tito autoři zasloužili
pozornost. Pokud se chcete dozvědět o níže uvedených autorech bližší informace, stačí jen
kliknout na jméno autora (podržet klávesu levý CTRL + kliknout myší) a jste-li připojeni
k internetu, načte se vám stránka o příslušné literární osobnosti ze serveru
www.spisovatele.cz.
Daniel Adam z Veleslavína
Kingley Amis
Jakub Arbes
Honoré de Balzac
Charles Pierre Baudelaire
Konstantin Biebl
Ray Bradbury
Otokar Březina
Miguel Y Saavedra
Cervantes
Svatopluk Čech
Čingiz Ajtmatov
Louis Aragon
Jindřich Šimon Baar
Henri Barbusse
Samuel Beckett
Giovanni Boccaccio
Adolf Branald
George Gordon Byron
Artur C. Clarke
Dante Alighieri
Guillaume Apollinaire
Bohuslav Balbín
Eduard Bass
Petr Bezruč
Karel Havlíček Borovský
Bertolt Brecht
Pedro Calderon de la Barca
Karel Čapek
Anton Pavlovič Čechov
Daniel Defoe
Denis Diderot
Fjodor Michajlovič
Dostojevskij
Alexandre Dumas
Paul Éluard
Lion Feuchtwanger
Jean de la Fontaine
John Galsworthy
André Gide
Johann Wolfgang Goethe
Maxim Gorkij
Jakub Deml
Ivan Diviš
Artur Conan Doyle
František Ladislav
Čelakovský
Charles Dickens
Josef Dobrovský
Jan Drda
Artur Hailey
Vítězslav Hálek
Jaroslav Hašek
Ernest Hemingway
Vladimír Holan
Jindřich Hořejší
Friedrich Dürrenmatt
Karel Jaromír Erben
Gustav Flaubert
Anatol France
FedericoGarcía Lorca
Allen Ginsberg
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Alexandr Sergejevič
Gribojedov
Václav Hájek z Libočan
Jiří Hanzelka
Václav Havel
Iva Hercíková
Josef Hora
Bohumil Hrabal
364
Viktor Dyk
William Faulkner
Jaroslav Foglar
Norbert Frýd
František Gellner
Jarmila Glazarová
Carlo Goldoni
Jiří Gruša
František Halas
Bohuslav Hasištejnský
Jaroslav Havlíček
Ota Hofman
Miroslav Horníček
Václav Hrabě
František Hrubín
Henrik Ibsen
Robinson Jeffers
Alois Jirásek
Jaromír John
Josef Kainar
Jan Karafiát
Egon Erwin Kisch
Pavel Kohout
Jan Amos Komenský
František Kožík
Stanislav Lem
Astrid Lindgrenová
Arnošt Lustig
Karel Hynek Mácha
Victor Hugo
Eugène Ionesco
Sergej Alexandrovič Jesenin
Zdeněk Jirotka
James Joyce
Eva Kantůrková
Jack Kerouac
Václav Kliment Klicpera
Jaromíra Kolárová
Karel Konrád
Miloš Václav Kratochvíl
Michail Jurjevič Lermontov
Jack London
Miloš Macourek
Josef Svatopluk Machar
Marie Majerová
Rudolf Medek
Alberto Moravia
Vladimír Neff
Jan Neruda
Stanislav Kostka Neumann
Ivan Olbracht
Jan Otčenášek
Ota Pavel
Zdeněk Pluhař
Jacques Prévert
Karel Václav Rais
Romain Rolland
Salman Rushdie
Jean Paul Sartre
Ondřej Sekora
Henryk Sienkiewicz
Ludvík Souček
Stendhal
Valja Stýblová
František Xaver Šalda
Helena Šmahelová
Miloslav Švandrlík
Lev Nikolajevič Tolstoj
Mark Twain
Ludvík Vaculík
Jules Verne
Guy de Maupassant
Robert Merle
Vladimír Nabokov
Božena Němcová
Pablo Neruda
Vítězslav Nezval
Jiří Orten
Vladimír Páral
Eduard Petiška
Edgar Allan Poe
Marcel Proust
Erich Maria Remarque
Jean Jacques Rousseau
Václav Řezáč
Walter Scott
William Shakespeare
Josef Václav Sládek
Antonín Sova
Bram Stoker
William Styron
Karel Šiktanc
Fráňa Šrámek
Rudolf Těsnohlídek
Josef Toman
Josef Kajetán Tyl
Vladislav Vančura
François Villon
365
Aldous Huxley
Miroslav Ivanov
Peter Jilemnický
Ivan Martin Jirous
Franz Kafka
Václav Kaplický
Rudyard Kipling
Ivan Klíma
Jan Kollár
Vladimír Körner
Ivan Andrejevič Krylov
Sinclair Lewis
Jarmila Loukotková
Jiří Mahen
Vladimír Vladimírovič
Majakovskij
Karel May
Adam Mickiewicz
Ondřej Neff
František Nepil
Josef Nesvadba
Ladislav Novomeský
Georgie Orwell
Boris Leonidovič Pasternak
Alexej Pludek
Karel Poláček
Alexandr Sergejevič Puškin
Jean Artur Rimbaud
Stanislav Rudolf
Bohumil Říha
Jaroslav Seifert
George Bernard Shaw
Alexandr Solženicyn
Antal Stašek
Ladislav Stroupežnický
Jiří Suchý
Josef Škvorecký
Eduard Štorch
John Ronald Reuel Tolkien
Karel Toman
John Updike
Paul Verlaine
Jaroslav Vrchlický
Mika Waltari
Thornton Wilder
John Wyndham
Émile Zola
Oskar Wilde
Zikmund Winter
Vilém Závada
Jiří Žáček
Tennessee Williams
Jiří Wolker
Markéta Zinnerová
Další doporučené
internetové odkazy pro
studium českého jazyka a
literatury:
Portál pro češtináře
Česká literatura
Kaminet
Portál české literatury
Čtenářské deníky
Pravidla pravopisu
Seminární práce
i-literatura
Encyklopedie spisovatelů
Diktáty a pravopisná cvičení
Maturitní otázky
Slovník zkratek
366
23. Použitá literatura a prameny
1. Maturita v kostce, Literatura - výukový CD ROM
2. Svět literatury, svazek I, kol., SPN, Praha 1967
3. Panorama české literatury, kol., Rubico, Olomouc 1994
4. Malá encyklopédia spisovatelóv sveta, kol., Obzor, Bratislava 1978
5. Slovník literární teorie, Vlašín a kol., Československý spisovatel, Praha 1977
6. Slovník literárních směrů a skupin, Vlašín a kol., Orbis, Praha 1976
7. Malý labyrint literatury, Kudelka Viktor, Albatros, Praha 1982
8. Slovník zakázaných autorů, kol., SPN, Praha 1991
9. Slovník českého románu 1945-1991, kol., Sfinga, Ostrava 1992
10. Slovník české prózy 1945-1994, kol., Sfinga, Ostrava 1994
11. Česká literatura po roce 1945, učebnice literatury pro 4. ročník středních škol, kol.,
Fortuna, Praha 1992
12. Čtenářský deník nejen k maturitě, Jiří Mrákota - vydavatelství jazykové literatury, Třebíč,
1999
13. Obsahy z děl české literatury, Ulrichová Libuše, Jas, Humpolec 1999
14. Čeští spisovatelé deseti století, Šťastný Radko, SPN, Praha 1974
15. Přehledné dějiny literatury I., Balajka Bohuš a kol., SPN, Praha 1969
16. Internetové odkazy
17. Dějiny středověku a raného novověku, III. díl, Beneš Zdeněk, Augusta Pavel, Práce, SPL,
Praha 1996
18. Dějiny novověku, I. díl, Augusta Pavel, Honzák František, Pečenka Marek, Práce, SPL,
Praha 1996
19. Dějiny novověku, II. díl, Augusta Pavel, Honzák František, Pečenka Marek, Práce, SPL,
Praha 1997
20. Vlastní poznámky, rešerše, analýzy a podklady ke studiu.
367
24. Rejstřík
24.1. Rejstřík komentovaných literárních autorů
A
D
ADAM MICKIEWICZ.................................... 155
ADAM MICHNA Z OTRADOVIC.................. 99
ADOLF BRANALD ......................................... 317
ADOLF BRANALD ......................................... 352
ADOLF HEYDUK ........................................... 181
ADOLF HOFFMEISTER ............................... 353
AISCHYLOS ...................................................... 40
ALBERT CAMUS............................................ 301
ALBERTO MORAVIA ................................... 301
ALEXANDR ALEXANDROVIČ BLOK....... 216
ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV .. 112
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN........... 152
ALFRED DE MUSSET ................................... 151
ALLEN GINSBERG........................................ 302
ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVÉ .................. 202
ALOIS JIRÁSEK............................................. 191
ANATOLE FRANCE ...................................... 167
ANDREJ SLÁDKOVIČ .................................. 140
ANNA MARIE TILSCHOVÁ......................... 294
ANTAL STAŠEK............................................. 198
ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY................. 241
ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST ............... 109
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV..................... 172
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER........ 117
ANTONÍN SOVA............................................. 219
ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ .............................. 322
APULEIUS ......................................................... 49
ARISTOFANÉS ................................................. 41
ARISTOTELES ................................................. 43
ARNOŠT LUSTIG ........................................... 318
ARTHUR C. CLARKE ................................... 305
DANIEL DEFOE ............................................. 108
DANIEL DEFOE ............................................. 162
DANTE ALIGHIERI......................................... 74
DENIS DIDEROT............................................ 108
B
BEDŘICH BRIDEL........................................... 98
BERTOLT BRECHT ...................................... 244
BOHUMIL HRABAL.............................. 321, 333
BOHUSLAV BALBÍN ....................................... 98
BOLESŁAW PRUS ......................................... 173
BORIS PASTERNAK...................................... 306
BOŽENA BENEŠOVÁ.................................... 293
BOŽENA NĚMCOVÁ..................................... 135
C
CAESAR ............................................................. 45
CARLO GOLDONI ......................................... 106
CATO .................................................................. 44
CICERO.............................................................. 44
E
EDGAR ALLAN POE ..................................... 151
EDUARD BASS ............................................... 281
EGON BONDY ................................................ 332
EGON BONDY ................................................ 351
EGON HOSTOVSKÝ...................................... 292
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ ......................... 185
ÉMILE VERHAEREN.................................... 216
ÉMILE ZOLA .................................................. 166
EMILY BRONTËOVÁ ................................... 147
ERICH MARIA REMARQUE ....................... 243
ERNEST HEMINGWAY................................ 246
EUGÉNE IONESCO ....................................... 304
EURIPIDÉS........................................................ 41
EVA KANTŮRKOVÁ ..................................... 354
F
FELIX KADLINSKÝ ...................................... 100
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ
....................................................................... 171
FRÁŇA ŠRÁMEK ........................................... 227
FRANCESCO PETRARCA.............................. 76
FRANCOIS RABELAIS ................................... 79
FRANÇOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND 148
FRANÇOIS VILLON ........................................ 78
FRANTIŠEK GELLNER................................ 225
FRANTIŠEK HALAS...................................... 261
FRANTIŠEK HRUBÍN ................................... 266
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ . 122
FRANTIŠEK LANGER .................................. 273
FRANTIŠEK LISTOPAD ............................... 311
FRANTIŠEK PALAC...................................... 120
FRANTIŠEK XAVER ŠALDA....................... 223
FRANZ KAFKA .............................................. 294
FRIEDRICH SCHILLER .............................. 111
G
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ .................. 304
GABRIELA PREISSOVÁ............................... 201
GEOFFREY CHAUCER .................................. 82
GEORG ORWELL.......................................... 305
GEORGE BERNARD SHAW ........................ 242
GEORGE GORDON BYRON........................ 146
368
GIOVANNI BOCCACCIO ............................... 76
GOTTHOLD EPHRAIM LESSING .............. 110
GUILLAUME APOLLINAIRE...................... 239
GUSTAV FLAUBERT .................................... 165
GUSTAV PFLEGER – MORAVSKÝ............ 182
GUY DE MAUPASSANT................................ 166
H
HANS JAKOB CHRISTOFFEL VON
GRIMMELSHAUSEN.................................. 94
HEINRICH HEINE ......................................... 145
HENRI BARBUSSE ........................................ 241
HENRIK IBSEN .............................................. 173
HENRY FIELDING ........................................ 162
HENRY WADSWORTH LONGFELLOW .. 151
HENRYK SIENKIEWICZ ............................. 172
HONORÉ DE BALZAC.................................. 163
HORATIUS ........................................................ 47
Ch
CHARLES BAUDELAIRE............................. 209
CHARLES DICKENS ..................................... 168
CHRISTOPHER MARLOWE ......................... 82
I
IGNÁT HERRMANN...................................... 200
IVAN BLATNÝ................................................ 311
IVAN BLATNÝ................................................ 351
IVAN BUNIN.................................................... 245
IVAN KLÍMA .................................................. 354
IVAN KRASKO ............................................... 217
IVAN OLBRACHT.......................................... 286
IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV ............... 170
J
JACK KEROUAC ........................................... 302
JACQUES PRÉVERT ..................................... 306
JAKUB ARBES................................................ 182
JAKUB DEML ................................................. 285
JAKUB DEML ................................................. 352
JAMES JOYCE................................................ 242
JAN ÁMOS KOMENSKÝ ................................ 95
JAN BLAHOSLAV............................................ 90
JÁN BOTTO..................................................... 141
JAN ČEP........................................................... 286
JAN DRDA ....................................................... 317
JAN HERBEN .................................................. 199
JAN HUS............................................................. 68
JAN KOLLÁR.................................................. 121
JAN NERUDA.................................................. 176
JAN OTČENÁŠEK.......................................... 320
JAN SKÁCEL .................................................. 314
JAN ZAHRADNÍČEK..................................... 311
JANKO KRÁĽ ................................................. 140
JARMILA GLAZAROVÁ .............................. 293
JARMILA LOUKOTKOVÁ........................... 324
JAROMÍR JOHN ............................................ 270
JAROSLAV DURYCH.................................... 285
JAROSLAV HAŠEK ....................................... 271
JAROSLAV HAVLÍČEK ............................... 291
JAROSLAV KRATOCHVÍL ......................... 274
JAROSLAV SEIFERT .................................... 253
JAROSLAV VRCHLICKÝ ............................ 187
JEAN ARTHUR RIMBAUD .......................... 212
JEAN RACINE ................................................ 104
JEAN-JACQUES ROUSSEAU....................... 109
JEAN-PAUL SARTRE.................................... 301
JINDŘICH HOŘEJŠÍ ..................................... 253
JINDŘICH ŠIMON BAAR ............................. 199
JIŘÍ GRUŠA..................................................... 352
JIŘÍ HANZELKA............................................ 353
JIŘÍ KOLÁŘ .................................................... 309
JIŘÍ KRATOCHVIL ....................................... 341
JIŘÍ ORTEN .................................................... 297
JIŘÍ SUCHÝ..................................................... 315
JIŘÍ ŠOTOLA .................................................. 312
JIŘÍ WEIL........................................................ 321
JIŘÍ WOLKER ................................................ 250
JOHANN GOTTFRIED HERDER................ 110
JOHANN WOLFGANG GOETHE ............... 111
JOHN GALSWORTHY .................................. 242
JOHN MILTON................................................. 94
JOHN RONALD REUEL TOLKIEN ............ 305
JOHN STEINBECK ........................................ 248
JONATHAN SWIFT ....................................... 108
JONATHAN SWIFT ....................................... 162
JOSEF DOBROVSKÝ .................................... 116
JOSEF HOLEČEK .......................................... 199
JOSEF HORA .................................................. 251
JOSEF JUNGMANN....................................... 119
JOSEF KAINAR .............................................. 310
JOSEF KAJETÁN TYL .................................. 124
JOSEF KOPTA ................................................ 273
JOSEF SVATOPLUK MACHAR .................. 217
JOSEF ŠKVORECKÝ .............................321, 337
JOSEF ŠKVORECKÝ .................................... 355
JOSEF VÁCLAV FRIČ .................................. 131
JOSEF VÁCLAV SLÁDE ............................... 186
JULIUS ZEYER............................................... 190
K
KAREL ČAPEK .............................................. 274
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ ............... 131
KAREL HLAVÁČEK ..................................... 222
KAREL HYNEK MÁCHA ............................. 156
KAREL IV. ......................................................... 63
KAREL JAROMÍR ERBEN........................... 127
KAREL KRYL................................................. 354
KAREL MATĚJ ČAPEK – CHOD................ 200
KAREL NOVÝ................................................. 290
KAREL POLÁČEK......................................... 280
KAREL PTÁČNÍK .......................................... 319
KAREL SABINA ............................................. 131
KAREL ŠIKTANC .......................................... 312
KAREL TOMAN ............................................. 230
KAREL VÁCLAV RAIS................................. 196
KAROLÍNA SVĚTLÁ..................................... 181
KONSTANTIN BIEBL.................................... 260
KOSMAS ............................................................ 58
369
KRYŠTOF HARANT Z POLŽIC A
BEZDRUŽIC ................................................. 89
L
LADISLAV FIKAR ......................................... 311
LADISLAV FUKS ........................................... 319
LADISLAV MŇAČKO ................................... 321
LADISLAV STROUPEŽNICKÝ ................... 200
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ ................... 170
LION FEUCHTWANGER ............................. 244
LIVIUS................................................................ 48
LUCRETIUS ...................................................... 45
LUDOVICO ARIOSTO .................................... 77
ĽUDOVÍT ŠTÚR ............................................. 139
LUDVÍK AŠKENAZY..................................... 351
LUDVÍK VACULÍK........................................ 339
LUDVÍK VACULÍK........................................ 356
M
MARCEL PROUST......................................... 240
MARCUS AURELIUS....................................... 49
MARIE MAJEROVÁ...................................... 289
MARIE PUJMANOVÁ ................................... 290
MARK TWAIN ................................................ 174
MARTIN KUKUČÍN....................................... 204
MAXIM GORKIJ ............................................ 245
MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA .. 81
MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV ......... 155
MICHAIL ŠOLOCHOV ................................. 246
MICHAL VIEWEGH...................................... 341
MICHEL DE MONTAIGNE ............................ 79
MILAN KUNDERA......................................... 336
MILAN KUNDERA......................................... 355
MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL................ 323
MIROSLAV FLORIAN .................................. 313
MIROSLAV HOLUB ...................................... 313
MOLIÈRE ........................................................ 104
PETR BEZRUČ ............................................... 233
PETR CHELČICKÝ ......................................... 71
PETRONIUS ...................................................... 48
PIERRE CORNEILLE.................................... 103
PIERRE DE RONSARD ................................... 79
PLATÓN............................................................. 43
PLAUTUS ........................................................... 44
R
RADEK JOHN ................................................. 335
RAY BRADBURY ........................................... 305
ROMAIN ROLLAND...................................... 240
RUDOLF MEDEK........................................... 273
S
SAMMUEL BECKETT .................................. 303
SAMO CHALUPKA........................................ 140
SAMUEL TAYLOR COLERIDGE ............... 147
SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN ........ 245
SINCLAIR LEWIS .......................................... 249
SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC......................... 66
SOFOKLÉS ........................................................ 40
STANISLAV KOSTKA NEUMANN ............. 231
STANISŁAW LEM.......................................... 305
STENDHAL...................................................... 150
STÉPHANE MALLARMÉ ............................. 214
SUETONIUS ...................................................... 49
SVATOPLUK ČECH ...................................... 184
T
TACITUS............................................................ 48
TERÉZA NOVÁKOVÁ .................................. 197
THEODOR DREISER .................................... 248
THOMAS MANN ............................................ 243
TIRSO DE MOLINA......................................... 81
TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO .................. 67
TORQUATO TASSO ........................................ 77
N
U
NICCOLO MACCHIAVELLI ......................... 77
NICOLAS BOILEAU ...................................... 103
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL ................ 169
NORBERT FRÝD............................................ 318
NOVALIS ......................................................... 144
UMBERTO ECO ............................................. 306
O
OLDŘICH MIKULÁŠEK............................... 313
OSCAR WILDE............................................... 215
OTA PAVEL .................................................... 335
OTOKAR BŘEZINA....................................... 220
OVIDIUS ............................................................ 47
P
PAUL VERLAINE........................................... 211
PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK.............................. 120
PAVEL KOHOUT ........................................... 338
PAVEL KOHOUT ........................................... 354
PAVOL ORSZÁGH HVIEZDOSLAV .......... 203
PEDRO CALDERON DE LA BARCA............ 81
PERCY BYSSHE SHELLEY ......................... 146
V
VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ .................... 191
VÁCLAV HAVEL ........................................... 326
VÁCLAV HAVEL ........................................... 353
VÁCLAV HRABĚ ........................................... 314
VÁCLAV KAPLICKÝ .................................... 323
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA ................ 118
VÁCLAV RENČ .............................................. 312
VÁCLAV ŘEZÁČ............................................ 293
VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ ................................ 71
VERGILIUS ....................................................... 46
VICTOR HUGO .............................................. 148
VIKTOR DYK ................................................. 224
VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD ............... 89
VILÉM ZÁVADA ............................................ 263
VÍTĚZSLAV HÁ ............................................. 179
VÍTĚZSLAV NEZV ........................................ 255
VLADIMÍR ŠKUTINA .................................. 355
VLADIMÍR HOLAN ....................................... 265
370
VLADIMIR MAJAKOVSKIJ ........................ 245
VLADIMÍR NEFF ........................................... 323
VLADIMÍR PÁRAL........................................ 334
VLADISLAV VANČURA ............................... 282
VOLTAIRE ...................................................... 107
WALTER SCOTT ........................................... 147
WILLIAM FAULKNER ................................. 248
WILLIAM MAKEPEACE THACKERAY ... 168
WILLIAM SHAKESPEARE ............................ 82
WILLIAM WORD........................................... 147
W
Z
WALT WHITMAN.......................................... 215
ZIKMUND WINTER ...................................... 195
371
24. 2. Rejstřík komentovaných literárních děl
0Ílias..................................................................... 38
Ivanhoe............................................................... 147
A
Americká tragédie .............................................. 248
B
Babička .............................................................. 137
Báječná léta pod psa .......................................... 341
Bídníci ................................................................ 148
Bílá nemoc ......................................................... 278
Bláznova moudrost............................................. 244
Božská komedie ................................................... 74
Bratři Karamazovi.............................................. 171
Bylo nás pět........................................................ 281
C
Cid...................................................................... 103
Č
J
Její pastorkyňa ................................................... 201
Jiří Šmatlán ........................................................ 198
K
Kartouza parmská .............................................. 150
Knihy veršů ........................................................ 176
Krakatit .............................................................. 277
Král Lávra.......................................................... 133
Král Oidipus......................................................... 40
Křest sv. Vladimíra ............................................ 132
Kříž u potoka...................................................... 181
Kuře na rožni ..................................................... 312
Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud ................ 126
Kytice z pověstí národních..........................128, 129
Čekání na Godota .............................................. 304
Červený a černý ................................................. 150
L
D
Lakomec............................................................. 105
Loupežníci.......................................................... 111
Divá Bára........................................................... 136
Doktor Živago .................................................... 307
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha ............ 81
M
G
Macbeth ............................................................... 87
Mahábhárata......................................................... 36
Máj ..................................................................... 158
Malý princ .......................................................... 242
Markéta Lazarová .............................................. 284
Marťanská kronika............................................. 305
Maryša ............................................................... 202
Matka ................................................................. 277
Médeia ................................................................. 41
Memento............................................................. 335
Měsíc nad řekou ................................................. 229
Miláček............................................................... 166
Muzikantská Liduška.......................................... 180
Gulliverovy cesty................................................ 108
N
E
Élektra .................................................................. 40
Evžen Oněgin ..................................................... 152
Evženie Grandetová ........................................... 164
F
F. L. Věk ............................................................. 193
Filozofská historie.............................................. 193
Fuente Ovejuna .................................................... 80
H
Hamlet, princ dánský ........................................... 84
Havířská balada................................................. 289
Helimadoe .......................................................... 292
Hledání ztraceného času .................................... 240
Horalka .............................................................. 302
Hrozny hněvu ..................................................... 248
Ch
Chrám Matky Boží v Paříži ................................ 149
I
Ifigenie v Tauridě................................................. 41
Naši furianti ....................................................... 201
Něžná je noc....................................................... 249
Nikola Šuhaj loupežník....................................... 288
Noc na Karlštejně............................................... 189
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do
XV. století ...................................................... 185
O
Obraz Dorana Graye ......................................... 215
Odyssea ................................................................ 39
Oheň................................................................... 241
Oresteia ................................................................ 40
Osud člověka...................................................... 246
372
Osudy dobrého vojáka Švejka ............................ 272
Otec Goriot ........................................................ 164
Othello.................................................................. 86
Š
Škola žen............................................................ 106
T
P
Paní Bovaryová .................................................. 165
Paní komisarka .................................................. 199
Petr a Lucie....................................................... 240
Petrolejové lampy .............................................. 292
Podivné přátelství herce Jesenia......................... 287
Povídky malostranské ........................................ 178
Proces................................................................. 294
Profesor Neřád................................................... 243
Předtucha ........................................................... 291
Psohlavci............................................................ 194
Pygmalion .......................................................... 243
R
R.U.R.................................................................. 276
Revizor............................................................... 169
Romance pro křídlovku ...................................... 268
Romeo a Julie....................................................... 83
Romeo, Julie a tma............................................. 320
Rozina sebranec ................................................. 195
S
Sestřička Carrie .................................................. 248
Slezské písně....................................................... 234
Stařec a moře ..................................................... 247
Strýček Váňa ...................................................... 172
Stříbrný vítr ........................................................ 228
Svůdce sevillský a kamenný host......................... 81
Tartuffe .............................................................. 104
Tyrolské elegie................................................... 132
U
V
V zámku a v podzámčí........................................ 138
Válka s mloky ..................................................... 279
Velký Gatsby ..................................................... 249
Vesnický román .................................................. 182
VITA CAROLI ...................................................... 63
Vizita .................................................................. 317
W
Z
Zabiják ............................................................... 167
Zámek ................................................................ 294
Zapadlí vlastenci ................................................ 197
Zbabělci ............................................................. 337
Ze života hmyzu.................................................. 280
Ž
Žalář nejtemnější................................................ 286
Život je sen........................................................... 81
Život s hvězdou.................................................. 321
373
25. Obsah Literárního notesu
PŘEDMLUVA....................................................................................................................................................... 2
1. ÚVOD DO LITERÁRNÍ TEORIE .................................................................................................................. 3
1. 1. OBECNÉ POUČENÍ O LITERATUŘE ................................................................................................................. 3
1. 1. 1. Umění a estetika ................................................................................................................................ 3
1. 2. ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ LITERATURY ............................................................................................................ 4
2. ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ POJMY ................................................................................................................ 5
2. 1. POEZIE ......................................................................................................................................................... 5
POEZIE ...................................................................................................................................................................... 5
Lyrika ......................................................................................................................................................................... 5
Epika .......................................................................................................................................................................... 5
Lyrickoepická poezie.................................................................................................................................................. 5
Báseň .......................................................................................................................................................................... 5
Verš ............................................................................................................................................................................ 5
Byliny ......................................................................................................................................................................... 5
Balada......................................................................................................................................................................... 5
Básnická povídka........................................................................................................................................................ 6
Bukolická poezie ........................................................................................................................................................ 6
Dvorská (kurtoazní) lyrika.......................................................................................................................................... 6
Elegie.......................................................................................................................................................................... 6
Epigram ...................................................................................................................................................................... 6
Epitaf .......................................................................................................................................................................... 6
Kaligram..................................................................................................................................................................... 6
Poéma ......................................................................................................................................................................... 6
Refrén ......................................................................................................................................................................... 6
Říkadlo ....................................................................................................................................................................... 6
Sonet........................................................................................................................................................................... 6
Volný verš .................................................................................................................................................................. 6
Intonace ...................................................................................................................................................................... 6
Přírodní lyrika............................................................................................................................................................. 7
Kvarteto...................................................................................................................................................................... 7
2. 2. PRÓZA ......................................................................................................................................................... 7
PRÓZA....................................................................................................................................................................... 7
Pohádka ...................................................................................................................................................................... 7
Pověst ......................................................................................................................................................................... 8
Bajka .......................................................................................................................................................................... 8
Autobiografie.............................................................................................................................................................. 8
Bibliografie................................................................................................................................................................. 8
Fejeton........................................................................................................................................................................ 8
Legendy...................................................................................................................................................................... 8
Novela ........................................................................................................................................................................ 8
Pasionál ...................................................................................................................................................................... 8
Pikareskní román ........................................................................................................................................................ 8
Romaneto ................................................................................................................................................................... 8
Satira .......................................................................................................................................................................... 8
Science-fiction............................................................................................................................................................ 8
Traktát ........................................................................................................................................................................ 8
Western....................................................................................................................................................................... 8
2. 3. DRAMA ........................................................................................................................................................ 9
DRAMA ..................................................................................................................................................................... 9
3. VERSOLOGIE, ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ JEDNOTKY LITERÁRNÍHO DÍLA, BÁSNICKÁ
POJMENOVÁNÍ, FIGURY A TRÓPY ............................................................................................................ 10
3. 1. JEDNOTKY TEMATICKÉ VÝSTAVBY LITERÁRNÍHO DÍLA.............................................................................. 10
3. 2. ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ JEDNOTKY BÁSNĚ .................................................................................................... 10
3. 2. 1. Prosodie........................................................................................................................................... 11
374
3. 2. 1. 1. Prozodické systémy .................................................................................................................................. 11
3. 2. 2. Druhy rýmů...................................................................................................................................... 12
3. 2. 2. 1. Prvotní rozdělení: ..................................................................................................................................... 12
3. 2. 2. 2. Základní rozdělení: ................................................................................................................................... 12
3. 3. BÁSNICKÁ POJMENOVÁNÍ, FIGURY, TRÓPY ................................................................................................ 13
BÁSNICKÝ JAZYK VYUŽÍVÁ CELÉ ŘADY STAVEBNÍCH PRVKŮ KVŮLI DOSAŽENÍ VĚTŠÍ VYJADŘOVACÍ PESTROSTI A
K ZAJIŠTĚNÍ VYŠŠÍ STYLISTICKÉ ÚROVNĚ. NEJENOM V POEZII, ALE TAKÉ V PRÓZE, PŘÍPADNĚ I V BĚŽNÉ
KOMUNIKACI LZE VYUŽÍT NAPŘÍKLAD BÁSNICKÝCH POJMENOVÁNÍ (TRÓPŮ) A STYLISTICKÝCH FIGUR. ........... 13
3. 3. 1. Trópy (básnická pojmenování) ........................................................................................................ 13
Metafora ................................................................................................................................................................... 13
Metonymie ............................................................................................................................................................... 13
Přirovnání ................................................................................................................................................................. 13
Antiteze .................................................................................................................................................................... 13
Antonomasie............................................................................................................................................................. 13
Apostrofa.................................................................................................................................................................. 14
Paralelismus.............................................................................................................................................................. 14
Personifikace ............................................................................................................................................................ 14
Synekdocha .............................................................................................................................................................. 14
Hyperbola ................................................................................................................................................................. 14
Litotes....................................................................................................................................................................... 14
Zjemnění.Vyskytuje se hojně v mluvě básnické i v próze jako záměna pojmu s jeho zápornou protivou (např. to
není špatná práce = jest dobrá) ................................................................................................................................. 14
3. 3. 2. Stylistické figury .............................................................................................................................. 15
Aliterace ................................................................................................................................................................... 15
3. 3. 2. 1. Řečnické figury: ....................................................................................................................................... 17
Antiteze .................................................................................................................................................................... 18
4. SLOVNÍČEK LITERÁRNÍCH SMĚRŮ A SKUPIN .................................................................................. 18
IMPRESIONISMUS............................................................................................................................................... 20
KUBISMUS ......................................................................................................................................................... 20
5.VŠESTRANNÝ ROZBOR BÁSNĚ – UKÁZKY........................................................................................... 24
5. 1. FRANTIŠEK HALAS- PRAZE........................................................................................................................ 24
5. 2. JAROSLAV VRCHLICKÝ - PŘIŠLA JESEŇ ..................................................................................................... 27
5. 3. JIŘÍ ŽÁČEK - NOC NA SVOBODÁRNĚ .......................................................................................................... 29
6. POČÁTKY SLOVESNÉHO UMĚNÍ............................................................................................................ 31
7. STAROVĚKÁ LITERATURA...................................................................................................................... 33
7. 1. ORIENTÁLNÍ LITERATURA.......................................................................................................................... 34
7. 1. 1. Literatura Blízkého východu............................................................................................................ 34
7. 1. 2. Literatura indická ............................................................................................................................ 36
7. 1. 3. Čínská literatura.............................................................................................................................. 37
7. 2. ANTICKÁ LITERATURA............................................................................................................................... 38
7. 2. 1. Řecká literatura ............................................................................................................................... 38
7. 2. 1. 1. Periodizace: .............................................................................................................................................. 38
7. 2. 1. 2. Epika......................................................................................................................................................... 38
7. 2. 1. 3. Lyrika: ...................................................................................................................................................... 39
7. 2. 1. 4. Tragédie:................................................................................................................................................... 40
7. 2. 1. 5. Komedie ................................................................................................................................................... 41
7. 2. 1. 6. Historická próza........................................................................................................................................ 42
7. 2. 1. 7. Řečnictví (rétorika)................................................................................................................................... 42
7. 2. 1. 8. Filozofická próza ...................................................................................................................................... 43
7. 2. 2. Literatura římská ............................................................................................................................. 43
7. 2. 2. 1. Komedie ................................................................................................................................................... 44
7. 2. 2. 2. Řečnictví................................................................................................................................................... 44
7. 2. 2. 3. Paměti ....................................................................................................................................................... 45
7. 2. 2. 4. Epika......................................................................................................................................................... 45
7. 2. 2. 5. Lyrika ....................................................................................................................................................... 45
7. 2. 2. 6. Satira........................................................................................................................................................ 48
7. 2. 2. 7. Historie ..................................................................................................................................................... 48
8.
STŘEDOVĚKÁ LITERATURA.............................................................................................................. 50
375
8. 1. LITERATURA NÁBOŽENSKÁ ....................................................................................................................... 51
8. 2. LITERATURA SVĚTSKÁ A LAICKÁ ............................................................................................................... 52
8. 3. POČÁTKY NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ AŽ DO DOBY HUSITSKÉ ........................................................................... 54
8. 3. 1. Staroslověnské písemnictví .............................................................................................................. 54
8. 3. 2. Období latinsky psané literatury...................................................................................................... 58
8. 3. 2. 1. Dějepisná próza ........................................................................................................................................ 58
8. 3. 2. 2. Latinsky psané legendy, přepisy bible, liturgické texty ............................................................................ 59
8. 3. 3. Česky psaná literatura v období vrcholného středověku ................................................................. 60
8. 3. 3. 1. Literatura latinská ..................................................................................................................................... 63
8. 3. 3. 2. Literatura česká......................................................................................................................................... 64
8. 3. 3. 3. Mravokárná a satirická poezie .................................................................................................................. 65
8. 3. 4. Předhusitská a husitská literatura ................................................................................................... 66
8. 3. 4. 1. Předchůdci Husovi.................................................................................................................................... 67
8. 3. 4. 2. Literatura období příprav husitského hnutí .............................................................................................. 68
8. 3. 4. 3. Literatura v době husitských bojů............................................................................................................ 69
8. 3. 4. 4. Literatura doby polipanské ...................................................................................................................... 71
9. RENESANCE A HUMANISMUS ................................................................................................................. 72
9. 1. EVROPSKÁ RENESANCE............................................................................................................................. 74
9.1.1. Italská literatura ................................................................................................................................ 74
9. 1. 2. Francouzská literatura .................................................................................................................... 78
9. 1. 3. Španělská literatura......................................................................................................................... 80
9. 1. 4. Anglická literatura........................................................................................................................... 82
9. 1. 5. Česká renesanční literatura............................................................................................................. 88
10. BAROKO....................................................................................................................................................... 92
10. 1. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA BAROKNÍHO UMĚNÍ.................................................................................. 93
10. 2. BAROKNÍ LITERATURA V EVROPĚ ........................................................................................................... 94
10. 3. ČESKÁ BAROKNÍ LITERATURA V DOBĚ POBĚLOHORSKÉ .......................................................................... 95
10. 3. 1. Emigrantská literatura.................................................................................................................. 95
10. 3. 2. Domácí literatura .......................................................................................................................... 98
11. KLASICISMUS........................................................................................................................................... 102
11. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY UMĚNÍ V OBDOBÍ KLASICISMU .................................................................................. 103
11. 2. FRANCOUZSKÁ LITERATURA.................................................................................................................. 103
11. 3. ITALSKÁ LITERATURA............................................................................................................................ 106
12. OSVÍCENSTVÍ ........................................................................................................................................... 107
12. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 107
12. 3. ANGLICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 108
13. PREROMANTISMUS................................................................................................................................ 109
13. 1. ZNAKY PREROMANTISMU ..................................................................................................................... 109
13. 3. NĚMECKÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 110
13. 4. . RUSKÁ LITERATURA ............................................................................................................................ 112
13. 5. ČESKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 113
14. NÁRODNÍ OBROZENÍ ............................................................................................................................. 114
1.
ČESKÁ LITERATURA DO 1. POLOVINY 19. STOLETÍ ................................................................................. 114
14. 1. PŘÍČINY NÁRODNÍHO OBROZENÍ: ........................................................................................................... 114
14. 2. PERIODIZACE ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ .................................................................................... 115
14. 2. 1. fáze národního obrození – obranná............................................................................................. 115
14. 2. 2. Přínos národního obrození pro historii ....................................................................................... 117
14. 2. 3. Počátky novočeského básnictví................................................................................................... 117
14. 2. 4. Počátky obrozeneckého divadla.................................................................................................. 117
14. 2. 5. Fáze národního obrození – ofenzivní........................................................................................... 118
14. 2. 5. 1. Literatura vědecká ................................................................................................................................ 119
14. 2. 5. 2. Literatura umělecká ............................................................................................................................ 121
14. 2. 6. Fáze národního obrození – vyvrcholení národního obrození ..................................................... 124
376
14. 2. 6. 1. Spjatost s národním obrozením............................................................................................................. 124
14. 3. POČÁTKY ČESKÉHO REALISMU .............................................................................................................. 131
14. 3. 1. Satira ........................................................................................................................................... 131
14. 3. 2. Venkovská próza ......................................................................................................................... 135
10. 4. SLOVENSKÁ LITERATURA DO 1. POLOVINY 19. STOLETÍ ........................................................................ 139
14. 4. 1. Poezie .......................................................................................................................................... 139
10. 4. 1. 1. vliv lidové slovesnosti .......................................................................................................................... 139
10. 4. 1. 2. Vliv romantismu .................................................................................................................................. 140
14. 4. 2. Próza........................................................................................................................................... 141
15. ROMANTISMUS........................................................................................................................................ 142
15. 1. ZNAKY ROMANTISMU ........................................................................................................................... 143
15. 2. SVĚTOVÁ ROMANTICKÁ TVORBA ........................................................................................................... 144
15. 2. 1. Německá literatura ...................................................................................................................... 144
15. 2. 2. Anglická literatura....................................................................................................................... 146
15. 2. 3. Francouzská literatura ................................................................................................................ 148
15. 2. 4. Americká literatura...................................................................................................................... 151
15. 2. 5. Ruská literatura ........................................................................................................................... 152
15. 2. 6. Polská literatura ......................................................................................................................... 155
16.REALISMUS................................................................................................................................................ 161
16. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY REALISMU ................................................................................................................ 162
16. 3. ANGLICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 168
16. 4. RUSKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 169
16. 5. POLSKÁ LITERATURA ............................................................................................................................. 172
16. 6. SEVERSKÁ LITERATURA......................................................................................................................... 173
16. 7. AMERICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 174
16. 8. 1. Česká literatura 60.a 70. let 19. století........................................................................................ 175
16. 8. 1. 1. Poezie .................................................................................................................................................. 176
16. 8. 1. 2. Próza .................................................................................................................................................... 181
16. 8. 2. Česká literatura 80. a 90. let 19. století....................................................................................... 183
16. 8. 3. Realismus v české próze............................................................................................................... 190
16. 8. 4. Historická próza .......................................................................................................................... 191
16. 8. 5. Venkovská próza .......................................................................................................................... 196
16. 8. 6. Naturalismus v české próze ......................................................................................................... 200
16. 8. 7. Realistické drama ........................................................................................................................ 200
16. 8. 8. Slovenská literatura v období realismu ....................................................................................... 203
17. LITERÁRNÍ MODERNA .......................................................................................................................... 207
17. 1. . ZÁKLADNÍ ZNAKY................................................................................................................................ 208
17. 2. NOVÉ UMĚLECKÉ SMĚRY KONCE 19. STOLETÍ ........................................................................................ 208
17. 3. MODERNÍ SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................... 209
17. 3. 1. Prokletí básníci............................................................................................................................ 209
17. 3. 3. Ostatní literatura – významné osobnosti ..................................................................................... 215
17. 3. 4. Česká moderna 90. let ................................................................................................................. 217
17. 4. ČESKÁ LITERATURA PŘELOMU STOLETÍ ................................................................................................. 224
17. 4. 1.Generace Buřičů........................................................................................................................... 224
18. LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ......................................................................................... 236
18. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 237
18. 2. UMĚLECKÉ SMĚRY POČÁTKU 20. STOLETÍ ............................................................................................. 237
18. 3. SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................................... 239
18. 3. 1. Francouzská literatura ................................................................................................................ 239
18. 3. 3. Německá literatura ...................................................................................................................... 243
18. 3. 4. Ruská literatura ........................................................................................................................... 245
377
18. 3. 5. Americká literatura...................................................................................................................... 246
19. ČESKÁ POEZIE 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ...................................................................................... 250
20. ČESKÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ....................................................................................... 270
20. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 270
20. 2. ODRAZ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY V ČESKÉ PRÓZE .......................................................................................... 270
20. 3. DEMOKRATICKÝ PROUD V ČESKÉ LITERATUŘE ...................................................................................... 274
20. 4. IMAGINATIVNÍ ČESKÁ PRÓZA ................................................................................................................. 282
20. 5. KATOLICKY ORIENTOVANÁ ČESKÁ PRÓZA ............................................................................................. 285
20. 6. SPOLEČENSKÁ PRÓZA ............................................................................................................................ 286
20. 7. PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA ........................................................................................................................ 291
20. 8. ČESKÉ DRAMA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ .............................................................................................. 294
20. 9. LITERATURA V DOBĚ OKUPACE ............................................................................................................. 297
21. LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ ......................................................................................... 299
21. 1. ZÁKLADNÍ INFORMACE .......................................................................................................................... 300
21. 2. SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................................... 300
21. 2. 1.znaky ............................................................................................................................................. 300
21. 2. 2.
Obraz války v literatuře.......................................................................................................... 300
21. 2. 3.
Existencialismus ..................................................................................................................... 301
21. 2. 4.
Neorealismus .......................................................................................................................... 301
21. 2. 5.
Beatnici................................................................................................................................... 302
21. 2. 6. Rozhněvaní mladí muži ................................................................................................................ 303
21. 2. 7. Nový román.................................................................................................................................. 303
21. 2. 8. Absurdní literatura, drama .......................................................................................................... 303
21. 2. 9. Magický realismus ....................................................................................................................... 304
21. 2. 10.
Literatura s prvky sci-fi...................................................................................................... 305
21. 2. 11.
Postmodernismus............................................................................................................... 306
21. 2. 11. 1 Další významní světoví spisovatelé současnosti .................................................................................. 306
21. 3. ČESKÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ ...................................................................................... 308
21. 3. 1. Česká poezie v letech 1945 -1968................................................................................................ 309
21. 3. 2. Česká próza v letech 1945 -1968................................................................................................. 316
21. 3. 2. 1. Válečná próza ....................................................................................................................................... 317
21. 3. 2. 2. Téma koncentračních táborů a vězení................................................................................................... 318
21. 3. 2. 3. židovská tematika ................................................................................................................................. 318
21. 3. 2. 4. Tzv. budovatelský (výrobní) román...................................................................................................... 322
21. 3. 2. 5. Historický román .................................................................................................................................. 322
21. 3. 2. 6. Psychologická próza ............................................................................................................................. 324
21. 3. 3. České drama v letech 1945 -1968................................................................................................ 325
21. 4. ČESKÁ LITERATURA 70. – 80. LET 20. STOLETÍ ...................................................................................... 327
21. 4. 1. Česká poezie 70. a 80. let ............................................................................................................ 328
21. 4. 2. Česká próza 70. a 80. let ............................................................................................................. 333
21. 4. 3. České drama 70. a 80. let ............................................................................................................ 339
21. 5. POLISTOPADOVÁ LITERATURA ............................................................................................................... 340
21. 5. 1 Česká poezie po roce 1989 ........................................................................................................... 340
21. 5. 2. Česká próza po roce 1989 ........................................................................................................... 341
22. SPECIÁLNÍ TÉMATA .............................................................................................................................. 343
22. 1. LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ .......................................................................................................... 343
22. 1. 1. Česká literatura pro děti a mládež .............................................................................................. 343
21. 1. 1. 1. Nejznámější autoři píšící pro děti ve světové literatuře ........................................................................ 344
21. 1. 1. 2. Nejznámější čeští autoři pro děti.......................................................................................................... 345
22. 2. VĚDECKO-FANTASTICKÁ LITERATURA .................................................................................................. 346
22. 2. 1. Nejznámější díla světové literatury.............................................................................................. 346
22. 2. 2. Nejznámější díla české literatury ................................................................................................. 347
22. 3. ČESKÁ LITERATURA V NAŠÍ KINEMATOGRAFII....................................................................................... 347
22. 4. PŘEHLED NEJVÝRAZNĚJŠÍCH ČESKÝCH ZAKÁZANÝCH NEBO PRONÁSLEDOVANÝCH AUTORŮ V LETECH
1948 -1980...................................................................................................................................................... 351
22. 5. HUMOR A SATIRA V ČESKÉ LITERATUŘE ................................................................................................ 356
22. 6. DALŠÍ KLENOTY SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATURY .................................................................................. 361
378
22. 6. 1. Doporučená díla světové literatury ............................................................................................. 361
22. 6. 2. Doporučená díla české literatury ................................................................................................ 362
22. 7. ELEKTRONICKÝ SLOVNÍK SPISOVATELŮ ................................................................................................ 364
23. POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY................................................................................................ 367
24. REJSTŘÍK................................................................................................................................................... 368
24.1. REJSTŘÍK KOMENTOVANÝCH LITERÁRNÍCH AUTORŮ .............................................................................. 368
24. 2. REJSTŘÍK KOMENTOVANÝCH LITERÁRNÍCH DĚL .................................................................................... 372
25. OBSAH LITERÁRNÍHO NOTESU.......................................................................................................... 374
379
Místo pro vaše poznámky:
© Milan Šimek
380

aneb procházka po dějinách české a světové literatury

Transkript

Podobné dokumenty