docČtení pro lidi - listopad_prosinec 2011
download 
Stížnost Transkript
Čtení pro lidi - listopad_prosinec 2011
Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích listopad - prosinec 2011 Cena 15,- Kč Dušičkové Čestice pro čtenáře Čtení nakreslil pan Milan Kos Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Dědek Poledník, Čtení pomáhá, Skončil seriál číslo dvanáct, Dědictví, Korouhev rytíře Koce, Blahopřejeme, Návštěva SŠ Vimperk, Haiku, Dušičky, Vánoce v Česku, Jihočeská panenka, Kouzelník, Dobrodružství skřítka Japy, Fotbalová sezóna 2011 -2012, Jiří Suchý, Hana Hegerová, Dějiny rodů Listování v občasníčku: 1.9. Začal další školní rok. 2.9. Ve škole v přírodě se pekly hnětynky na akci „Vyzdvihování posvícení“. 9.9. Předpouťová taneční zábava v sále Lidového domu Čestice. Hrála skupina Fatima. 11.9. Tradiční velká pouť v Česticích. 10 let uplynulo od teroristických útoků v USA. 12.9. Staročeské posvícení v Česticích. Bohužel v celé obci je bezproudí. 23.-24.9. V Hoslovicekém mlýně je víkend na téma „Domácnost paní mlynářky“ 24.9. Výbor členů MS Háj Čestice. 28.9. Státní svátek – Den české státnosti. Svátek slaví Václav 29.9. Opět bezproudí v celé obci. 4.10. Na hřiště dosedl vrtulník s termovizní. Pátralo se po nezvěstné p. Filousové. Drama mělo šťastný konec, hledaná se po několika dnech našla. 7.-9.10. Více než 100 dětí bojovalo o Korouhev rytíře Koce. 8.10. Prodej zelí před restaurací Čestice 9.10. Schůze členů ČSCH Čestice. Na Šumavě jsme zaznamenali první sněhovou nadílku. 15.10. Zakončení motocrossové sezóny v Česticích. Ve mlýně v Hoslovicích mohli zájemci shlédnout různé druhy zprcování dřeva. 16.10. Svátek slaví Havel 18.10. Zasedání zastupitelstva městyse. 19.10. Výborová schůze členek ČSŽ Čestice v salonku restaurace 26. a 27.10. Podzimní prázdniny 28.10. Den vzniku samostatného československého státu 30.10. V 03.00 hodin končí letní čas Občasníček před sto lety: 7.9. V Hamburku byl otevřen dvoupatrový dopravní tunel pod řekou Labe. Je na obou stranách vybaven výtahy pro osoby i vozidla. Leží 20 m pod hladinou Labe a je 400 m dlouhý. Spojuje čtvrť St. Pauli s jižním břehem řeky. 9.9. Uskutečnil se první poštovní let z Londýna do Windsdoru. V Berlíně došlo ke zhroucení místní burzy následkem marocké krize. 18.9. Ve španělské Valencii byla zahájena generální stávka, což vedlo k vyhlášení stanného práva. 25.9. Ve francouzském vojenském přístavu Toulon se potopil křižník Liberté, když na něm došlo k výbuchu munice. 150 vojáků zahynulo, 45 bylo těžce raněno. 30.9. Dolnorakouský zemský sněm zrušil celibát pro učitelky. Po sňatku již nemusely opustit místo. 1.10. U Austinu (stát Pensylvánie) se protrhla hráz přehrady. Neštěstí si vyžádalo 300 lidských životů. 8.10. Narodil se Karel Vlach, český dirigent, šéf Vlachova orchestru. 11.10. Při zemětřesení v Kalifornii přišlo o život 700 lidí. 16.10. Došlo k pokusu o atentát na amerického prezidenta Williama H. Tafta. Pod železničním mostem u Garianty bylo těsně před příjezdem rychlíku Jižní pacifické dráhy, v němž prezident cestoval, objeveno 36 dynamitových náloží. Hospoda je celá v novém, nosí si nos nahoru, a ČTENÍ v ní zúčastní se hodnocení Bramboru Vážení spoluobčané, dovolte mně, abych Vám podal několik informací z dění v naší obci. V měsíci říjnu byla dokončena oprava fasády a výměna oken na hasičské zbrojnici v Nahořanech. Na tuto akci jsme získali část finančních prostředků z grantového programu Jihočeského kraje na podporu jednotek sborů dobrovolných hasičů. Z vlastních prostředků jsme ke zbrojnici nechali zhotovit místo původní stříšky nový přístřešek, který bude nadále sloužit jako autobusová čekárna. V současné době je před dokončením rekonstrukce sochy sv. Vojtěcha mezi Česticemi a osadou Na kobylce. Z této původní a podle odhadů téměř 300 let staré barokní sochy se dochovalo pouze torzo. Socha byla na začátku léta sejmuta, zpevněna chemickými prostředky, dále z ní byla vyrobena forma a následný odlitek, který byl domodelován do pravděpodobné podoby původní sochy. Nová replika sochy bude usazena na místo začátkem měsíce listopadu, původní zakonzervovaná socha je uložena na zámku v Česticích. Na tuto akci jsme získali 70 % prostředků z Programu obnovy venkova Ministerstva pro místní rozvoj. V měsíci září jsme podali dvě žádosti o podporu do programu Státního fondu životního prostředí. První je žádost na vybudování sběrného dvora z budovy bývalé sběrny druhotných surovin v Česticích. Tento projekt předpokládá zajistit občanům možnost likvidace velkoobjemového, nebezpečného odpadu a elektroodpadu v průběhu celého roku, čímž by nám odpadla povinnost organizování jarních a podzimních sběrných dnů. Druhá žádost je na revitalizaci veřejné zeleně. Tento projekt má za úkol dendrologicky ošetřit vzrostlé stromy v našich obcích – zdravotní řez, odstranění proschlých větví, svázání korun stromů, v případě špatného zdravotního stavu i pokácení. Vzhledem k tomu, že většina těchto dřevin roste na frekventovaných místech (návsi, hřiště, hřbitov, apod), chceme tím zajistit bezpečnost občanů v jejich okolí. V polovině října uspořádali hasiči z Doubravice u Volyně novou akci pod názvem „Rybí hody“, kde bylo možno zakoupit živé ryby, ochutnat rybí speciality nebo si dát něco pro zahřátí a jen tak posedět a poslechnout pěknou muziku. Za to jim patří dík a uznání. Vzhledem k nastávajícímu zimnímu období, byla zajištěna firma, která bude provádět zimní údržbu místních komunikací. Jako i v loňském roce ji bude provádět stavební firma pana Josefa Nováka z Čestic ve spolupráci s panem Karlem Rezkem. V pátek 9.12. 2011 od 14 hodin se uskuteční v Lidového domu v Česticích další ročník tradičního setkání seniorů, s občerstvením a kulturním programem. Jako každoročně rozešleme pozvánky, ale jako každoročně se nám podaří, že na někoho zapomeneme a to hlavně z důvodu předčasných odchodů do penze, kdy se k nám tyto informace většinou dostanou pozdě. Přesto chci připomenout, že jsou všichni srdečně zváni a budeme se těšit, že se na této akci zase sejdeme. Pohádkový zvonkový průvod ČSŽ Čestice a SDH Čestice zvou dospělé a děti na pohádkový zvonkový průvod, který se bude konat v sobotu 26.11.2011. Sraz všech účastníků v 16.00 hodin u kostela v Česticích. Vítány jsou kostýmy andělů. Společně rozsvítíme vánoční strom na návsi a další na nádvoří čestického zámku, zapálíme první vánoční svíčku na adventním věnci a chybět nebude i malé občerstvení. Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová Poledník a Polednice hádali se u silnice. Poledník by věděl rád o kom ČTENÍ bude psát. Dědek Poledník Jiří Kolář Na Vacovsku v poledne nechodila bába Polednice, ale dědek Poledník. Sotva se slunce blížilo k nadhlavníku, což je v létě neklamný úkaz, že je poledne, už bylo vidět Poledníka, jak se blíží od Mladíkova k Vacovu. Bral to zkratkami a tak nebylo vzácností vidět mezi pěšinami v obilí sunoucí se postavu v dlouhém plášti a s nemožně pomačkanou hučkou na hlavě. Zdálky připomínal tak trochu Krakonoše, ale kdo přišel k němu blíž, byl notně zklamán. Zatímco Krakonoš dbal na svůj zevnějšek, tenhle dědek Poledník ani dost málo. Jeho plášť byl samá záplata a díra, černý a promaštěný, jakoby ho protáh soudkem s kolomazí, klobouk jakbysmet, vlasy až za uši a vousiska, ty vypadaly jak mnohaleté zarostlé roští. Když jsme jako děti táhly za ním v houfu, takhle jsme na něj pokřikovaly: Poledníku, kýho výra co to máš jen za kabát? Vždyť je na něm samá díra a záplaty akorát! Za to nám dědek Poledník hrozil svou sukovicí, ale jinak nám nic neudělal. Ba, někdy nám dal dokonce šňupnout ze svého paklíku šňupacího tabáku. To jsme si na něj vymysleli takovéhle říkadlo: My jsme děti malé, chudé, Jeden šňupec neubude! Samozřejmě, že mezi námi nebyly jen chudé děti. Tak Vašek Fialů byl syn pana řídícího, Vendelín Kojzarů byl syn pana starosty a můj tatínek byl dokonce velitelem četnické stanice. Protože dědek Poledník podomní ochod ani žebrotu neprovozoval, četníkům jeho polední návštěvy celkem nevadily. A že by se někdo Poledníka mohl bát, tak to sotva. Jednou vypadal dokonce tak zbědovaně, že mamince to nedalo a odlila drobet polévky od oběda: „Doneseš tady v hrnku trochu polévky Poledníkovi.“ Když jsem mu polévku přinesl, vyndal ze zamaštěné kapsy zamaštěného kabátu zamaštěnou lžíci (brr, já bych ji nevzal do pusy), kastrůlek vyprázdnil a slušně poděkoval. Za to jsem pak dostal jeden šňupeček tabáku navíc. Když si Poledník odbyl svou polední pochůzku, brzy ho bylo zase vidět, jak mizí pěšinami v obilí k Mladíkovu. V jedné věci ale poskytoval dědek Poledník neocenitelnou službu. Protože chodil v pravé poledne, sousedé si podle něj seřizovali hodinky. Věžní hodiny na kostele byly totiž tenkrát trvale porouchané. Jakmile se Poledník přiblížil k Vacovu, sousedé vytahovali z kapsiček u vesty kapesní hodinky značky Rozkopf, většinou na řetízku, a dávali si ručičky do zákrytu. Tenkrát totiž míval rádio jen pan starosta a to ještě byla velká vymoženost. Někdy se ale stalo, že Poledník se zdržel v hospodě Na zatáčce v Čábuzích a to pak sousedé hartusili. Co je to za pořádek, že neví, kolik je hodin, a že si půjdou stěžovat. Kam a komu, to ale nikdo nevěděl. Někteří rodiče, co měli rozjívené děti, žádali Poledníka, jestli by za přiměřený honorář nemohl občas postrašit jejich nezvedené ratolesti. To ale Poledník zásadně odmítal. On že tu není od toho, aby strašil děti, od toho jsou prý čerti a Mikuláš a vůbec, co si to o něm myslí, on že je tu jen kvůli přesnému času. A jestli prý si přejí strašit někoho o polednách, že může požádat svou profesní kolegyni Polednici. Ta bude chodit místo něho a ta že je svých povinností velice dbalá. Toho se však všichni zalekli, protože dědek Poledník jim byl přece jen bližší. Také my děti jsme raději vídaly Poledníka než nějakou divou ženu o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba. A tak k obecní spokojenosti zůstalo vše při starém. Dědek Poledník se dál objevoval mezi pěšinami v obilí, sousedé si dál podle něj nařizovali hodinky a my děti jsme si alespoň jednou za čas mohly pořádně kýchnout z jeho šňupacího paklíku. U lesa zablikla Šumavská světýlka. Je to pravda? Kdo to ví? Čtení vám hned odpoví. Čtení pomáhá Žáci 5. ročníku v hodinách českého jazyka představují knížky, které přečetli a doporučují je svým kamarádům k přečtení. Proto se rádi zapojili do celostátního projektu Čtení pomáhá. Cílem projektu je přivést děti ke čtení a zároveň je naučit pomáhat těm, kteří to potřebují. Na webových stránkách projektu (www.ctenipomaha.cz) našly děti seznam doporučených knih podle kategorie. Za každou přečtenou knihu a správně vyplněný test s kontrolními otázkami může žák získat virtuálních 50 Kč, které může doopravdy věnovat na charitativní projekt dle vlastního výběru z možné nabídky. Projekt Čtení pomáhá společně s Českou televizí, MF DNES, Lidovými novinami a iDnes.cz vyhlásil soutěž o nejlepší knihu pro děti a mládež. Výchozí knihy pro hlasování vybrala odborná porota, jejímž předsedou je Zdeněk Svěrák a členy Marek Eben, Alena Ježková, Jiří Dědeček a zástupci partnerů projektu. Se svými nominacemi však mohli přijít i všichni hlasující. Vítězem v kategorii 3.–5. třída je kniha Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Vítězem v kategorii 6.–9. třída je kniha Malý princ od Antoine de Saint-Exupéry. Nejvíce hlasů mimo nominované knihy v kategorii 3.–5. třída obdržela kniha Pippi Dlouhá punčocha od Astrid Lindgrenové. Nejvíce hlasů mimo nominované knihy v kategorii 6.–9. třída obdržela série knih Hraničářův učeň od Johna Flanagana. Pro zvýšení motivace a zároveň jako odměna pro nejpilnější čtenáře byla ve spolupráci s Cestovní kanceláří FISCHER vyhlášena soutěž tříd o týdenní letecký zájezd na Mallorcu, kterého se zúčastní vítěz každé ze tří věkových kategorií. Zda žáci 5. ročníku naší školy nastoupí do letadla, to zjistíme po 20. 5. 2012, kdy soutěž končí. Vše záleží na aktivitě, píli a úsilí každého z nich. Přeji příjemné zážitky při četbě knížek. A třeba…..Snažte se, páťáci!!! Mgr. Martina Kalová Beseda se spisovateli V pátek 16. 9. 2011 proběhla na naší škole beseda s autory knihy Šumavská světýlka – panem Zdeňkem Janíkem a paní Michaelou Vacíkovou. Děti se aktivně zapojily do poutavé besedy, odpovídaly na otázky a se zájmem poslouchaly přednes úryvků z knihy. Samy také otázky kladly. Beseda byla zajímavá a poučná. Skončil seriál číslo dvanáct Když jsme před dvanácti lety byli Českou spořitelnou pozváni na premiérový cyklozávod „Kolo pro život“ v šumavském Vimperku – mám na mysli skupinku klientů TK Němčice – netušili jsme, že Kolo pro život nabude obrovských parametrů pro špičkové závodníky i nejširší veřejnost. Takový seriál nemá v Evropě a asi ani ve světě obdoby, česká „Tour de Frace“ je to také nazýváno. U zrodu stál Roman Čermák, ředitel závodů a jeho tým, díky jemu máme stálou podporu a přízeň, za což děkujeme. Účast na závodech za ta léta se čítá již na desítky, poslední zářijovou sobotu za nádherného počasí babího léta se v Oderskch vrších na závodu Oderská Mlýnice zakončila již dvanáctá kapitola. Jen v tomto závodě startovalo tisíc šest set cyklistů – bikerů. Naše účast je tedy jako kapka v moři, nicméně důležitá. V současné době jezdí již jen exklienti, pro ně je kolo jako volný čas, jedna z důležitých podmínek k udržení abstinence od návykových látek – tvrdých drog. V „zákulisí“ se připravuje na příští rok seriál číslo třináct, rádi budeme zase „u toho“. Miroslav Zachariáš Čtyři fenky u Helenky léčí si své běsy. Když Helenka čte jim z ČTENÍ, to se všechny těší. Dědictví Naděžda Kopelentová V autě škodovky je příjemně teplo. Motor si bublá svoji monotónní píseň. Za okny auta mizí jeden patník za druhým a hustě se sypou sněhové vločky. „Docela příjemná cesta“, myslí si žena za volantem a spokojeně si zapaluje cigaretu. Po nějaké době žena trošičku znervózní. Začne se rozhlížet po krajině, jakoby cosi hledala. A je to pravda. Co by dala za jednu malinkou toaletu. Za kadibudku, jak ji náhle vytanul název onoho místa, který kdysi slyšela v nějakém filmu. Bohužel, o takové uzavřené komůrce si může nechat jenom zdát. Jaksi se v blízkosti našich státovek takováto zařízení nevyskytují, a tak jen vyhlíží nejbližší lesík. Na příhodném místě vystupuje do vlhkého, studeného počasí. Prudký vítr jí vmetl do tváře spoustu sněhových vloček. Žena si zapnula bundu až ke krku a ubíhá k lesu. Všude je klid, jen vítr rozezvučel les a rozhoupal vrcholy stromů. Z houštiny se ozval divný zvuk. Zvuk, který sem nepatří. Nejdříve si žena tohoto zvuku ani nevšimla, ale po kratičké chvilce se to ozvalo znovu. Žena se zarazila. Podezřelý zvuk jí cosi připomněl. Připomněl jí kňučení vysíleného a vyděšeného psa. Trochu se lekla. „Kde by se tu vzal pes? Co když je to nějaký zatoulaný, polozdivočelý ovčák?“ Pomalu začala couvat z lesa, když se ten zvuk ozval nanovo. Žena se zastavila. Váhala. Bojovala se strachem, ale zvědavost nabývala vrch. Opatrně vykročila vpřed. Něco jí za tím zvukem táhlo. Očima pročesávala nedalekou houštinku. Pozorně poslouchala, aby jí neunikl ani ten nejmenší šelest, ale prozatím byl všude klid. Začínala mít dojem, že se jí to vše jen zdálo. „Obejdu tu houštinu,“ řekla sama sobě a její vlastní hlas jí dodal odvahu. Leknutím sebou škubla, když se před ní rozhoupal malý smrček. Srdce se leknutím rozbušilo. „Pane Bože!“ vykřikla, když pod stromkem uviděla ležet čtyři promrzlé, špinavé pudly. „Co s vámi?“ bylo první, co jí napadlo. Sedla si na bobek. Dvě malá štěňata se pomalu začala plazit k ní. Žena dlouho nepřemýšlela. Popadla vyděšená štěňata a už s nimi chvátala k autu. Po chvilce se vrátila pro zbylé dvě fenky. Nebránily se, když je odvazovala, jen se strachem celé třásly. Celou cestu k domovu přemýšlela, co s tou pudličí smečkou bude vlastně dělat. Jak již zjistila, byl to samé fenky a všechny trikotky. Kdo si to v dnešní době jen vezme? Ona si je nechat nemůže. Má své vlastní psy. „Bože“, napadne ji, „proč já vlastně do toho lesa lezla?“ Ubíhají dny. Žena už začíná být z té chlupaté smečky nešťastná. Nikdo je nechce ani zadarmo. Konečně našla někoho, kdo je ochoten vzít si hned dvě. Nepřebírá. Popadne dvě fenky, které jsou nejblíže, a honem s nimi chvátá do auta, aby si to snad ti lidé ještě nerozmysleli. Lidé přijíždějí domů. Vyndávají špinavé feny. Stará zavrčí, štěně se jen strachem klepe. V kuchyni je vítá jásot dětí: „Mami, tati, to je dobře, že máme hned dvě!“ Sotva se děti trochu uklidní, hned se jde dělat. Nejdříve se obě fenky musí vykoupat, pak přijde fénování, česání a kartáčování a samozřejmě, že na své si přijdou i nožičky. Po několika hodinách se z chlupatých, zablácených zvířátek konečně vyklubaly dvě krásné fenečky. Fenky se ještě trochu klepou, ale odhodlaně snášejí zájem těch několika lidí kolem sebe, jakoby tušily, že od nynějška to bude jejich nová smečka. Po té očistné proceduře jsou obě fenky unavené, ale když na misce ucítí vůni masa, hned z nich veškerá únava opadá. Hltavě do sebe hází maso i těstoviny a poctivě vylizují misky, až vypadají jako umyté. Teprve pak si jdou spokojeně lehnout na připravenou deku. Spí tvrdě. Jen občas ze spánku zavrčí a jemně zakňučí, škubnou sebou. To prožívají ve snu svůj dosavadní život. Sny je vrací do minulosti. Hlavně starší fenka sebou nervózně hází a škube. To se jí zdá, že je zase doma, u svého pána. Hýčkaná a rozmazlovaná, obklopena pohodlím. Zas je ve své pudličí smečce a dovádí s nimi. Nebyl to špatný život. Když jsem byla doma s pánem, všechno bylo na mně. I ČTENÍ jsem nosívala páníčkovi v tlamě. Odmalička vyrůstala mezi psy. Ti starší na ni občas zavrčeli, s těmi mladšími si hrála a večer co večer se jim věnoval jejich pán. Ráda se nechávala česat a kartáčovat a ještě raději hladit a drbat na kudrnatých zádech a úplnou rozkoš prožívala, když ji pán hladil na skoro holém bříšku. Každý večer se dožadovala svého mazlení. Silným, dlouhým čumákem strkala do pánovy ruky, doku si jí nevšiml a nezačal se jí věnovat. Vyrostla. Už dávno nebyla tím malým, zlobivým štěnětem. Stala se z ní krásná psí slečna, a když přišla její doba, odvezl jí pán za ženichem. Byla vyplašená a trochu se toho cizího psa bála. Měla chuť utéci, kamsi se schovat nebo alespoň skočit pánovi do náruče, ale pak přeci jen zvítězila příroda a ona se za pár týdnů stala matkou. I to ji překvapilo. Kde se tu jen vzala ta hromádka bezbranných tvorů? Ale byl tu její pán a pomáhal ze všech sil. Čas šel dál. Štěňata odrostla, rozprchla se do nových domovů. Zas měla čas jen sama pro sebe. Pak opět jela za ženichem a opět měla stádečko kudrnatých štěňat. Tak jí plynul život. Střídala se období klidu s obdobími péče o potomky. Prožívala své radosti i své psí starosti. Až přišel ten den, kdy jejího pána odvezli divní lidé v bílých pláštích. Divně páchli a jejich auto divně houkalo. Pak již svého pána nikdy neviděla. Čekala na něj, tak jako čekali i ostatní z její smečky. Nežrala a nervózně pobíhala po bytě i po dvorku. Znala lidi, kteří jí sem nosili jídlo. Žena měla podobný hlas jako jejich pán i podobně voněla, ale neměla jeho lásku. Pro psy nastalo těžké období. Rány a nadávky, pak už jen rány a bolest. Zmizelo hlazení, pochvaly, laskání. Léto již bylo dávno pryč. Ze psí smečky zmizela již skoro všechna štěňata a i několik dospělých psů. Zbyla jen dvě štěňata, ona a její sestřička. Společně se k sobě tiskly, když se ve dveřích objevila žena. Měla to být jejich nová paní, ale zatím z ní čišela jen cizota a chlad. Z muže, který ji občas doprovázel, šel přímo strach. Ti dva marně přemýšleli, co s tímhle „dědictvím“. Začínala již zima, když je muž všechny čtyři naložil do auta. Vyplašeně se k sobě tiskly na zadní sedačce. Svým zvířecím šestým smyslem vytušily, že je čeká cosi zlého. A čekal je les a prázdnota. Děs a hrůza. Zima a hlad. Fena ze spaní hrůzou zavyla. Náhle ucítila dotek lidské ruky, která ji začala hladit a drbat v kudrlinkách na hlavě. A ženský hlas jí cosi šeptal. Otevřela oči a trošku nedůvěřivě se dívala na ženu, ale pak zaplavena velkou vlnou vděčnosti, ji olízla ruku. Fenky dostaly nová jména. Linda a Sinda. Po několika dnech již na ně slyšely. Šťastně se tiskly k novým pánům. Pomalu je opouštěl strach a ony zas radostně a vesele dováděly při vycházkách. Honily se za sněhovými vločkami a dováděly se sněhovými koulemi. A večer co večer přicházel čas na mazlení, drbání a škádlení a do psích očí se opět vracel jas, obraz štěstí a lásky. A večer, když lidé zhasli a spokojeně ulehli do postelí, fenky se nenápadně vydrápaly k nim. Vlhkými čumáčky se dotkly jejich paží. Stočily se do klubíčka na peřinu. A v ztemnělé místnosti už pak je bylo slyšet spokojené oddechování lidí i psů, kteří našli svůj nový domov. Opera v Sydney byla otevřena 20. října 1973 a během velmi krátké doby se stala nejvýraznějším symbolem celé Austrálie. Za její stavbou také překvapivě stojí i velmi silný příběh. Zajímavost: Kvůli velkým zmatkům a dodatečným změnám při stavbě byl dnešní hlavní operní sál původně určen pro činohru a má tak poměrně malé orchestřiště. Z toho důvodu jedna z nejslavnějších oper světa není paradoxně schopná uvádět ta největší operní díla. Sudička je hodně zlá, dvojčátka by zaklela. ČTENÍ všem drží pěsti, ať máte při hře štěstí. XXX. ročník Korouhve rytíře Koce Jako každý rok v říjnu jsme i letos pozvali naše známé oddíly na další ročník historickobranné hry Korouhev rytíře Koce. Ten letošní byl výroční – již třicátý. Naše pozvání přijaly oddíly Severka, Strážci, Vlčata a Kamzík z Č. Budějovic, Píďalky z Vodňan a Husot ze Strakonic, takže spolu s námi ze Střelky bylo letos více než 100 účastníků. A kam že všichni přijeli? Letos nás rytíř Koc pozval na posvícení, při kterém se možná otevře skála s pokladem a také na křtiny svých dvojčátek. Pátek V pátek dne 7. října se sjely oddíly do školy. Po zabydlení ve třídách se šlo za Kocem na zámek. Rytíř Koc nás přivítal a řekl nám, že chceme-li se pokusit otevřít skálu, máme jít do hospody za třemi potomky loupežníků, kteří snad znají to správné zaklínadlo. Do hospody v Nahořanech nás odvezl autobus. Překvapilo nás, že v hospodě jsou opilí loupežníci! Hádali se a přitom jsme se od nich dozvěděli heslo a místo, kde se nachází truhla. Truhlu jsme našli v lese po 2,5 km chůze u skály, která se nám otevřela. Byly v ní schovány staré fotky a divný dopis – zpověď jakési nešťastné ženy. Vzali jsme vše a vrátili se do školy. Kolem jedenácté jsme šli spát. Zapsala Jana Brožová Sobota V sobotu po snídani kvůli špatnému počasí k nám musel přijít rytíř Koc. Prozradil nám, co se ukrývalo v pátečním pokladu. Vysvětlil nám, kdo asi napsal dopis a proč jsou ohroženy jeho děti ženou, zvanou zlá sudička. A poradil, co dál - že budeme muset hledat papírové indicie u potomků lidí, které poznal na fotkách, podle nich poznáme, kde je hrob sudičky. A dále porazit černou družinu a od velitele vyzvědět, jak sudičku zlikvidovat. Družiny musely projít několik míst, kde plnily úkoly (u čarodějnice, u kejklířů, u kořenářky, u mlynáře, u porybného, u sládka atd.…) a za splnění úkolů dostaly obrázky, které nám napoví, kde hledat hrob sudičky. Sudička škodí, aby se pomstila za potupu a svou smrt v mladém věku. První úkol byl v Česticích u nového rybníka. Museli jsme složit rybí skládačku. Druhý úkol byl v místním pivovaru. Jeden z družstva si musel na hlavu navléci silonku a v té silonce byl tenisový míček. Hráč musel jen tou silonkou shodit pivní lahve naplněné vodou. Další úkol jsme plnili na Kobylce. Museli jsme vytvořit básničku. Čtvrtý úkol byl ve Dřešíně ve mlýně. Museli jsme ve mlýně vybírat zrníčka obilí z mouky. Za pátým úkolem jsme šli do poustevny. Když jsme všechny indicie dali dohromady, dopátrali jsme se místa, kde leží ostatky dívky – sudičky. Také jsme vymýšleli, jaký dárek dáme narozeným dvojčátkům a skládali písničku - ukolébavku, kterou zazpíváme v neděli na křtinách. Okolo poledne se nám podařilo porazit černou družinu a dozvěděli jsme se, že musíme získat prach a lektvar, kterým pokropíme kosti, když bude sudička přicházet. To se všem družinám povedlo v průběhu odpoledne a po setmění jsme mohli všichni vyrazit do zámeckého parku zničit zlou sudičku. Díky kouzelnému lektvaru a naší dobré spolupráci se nám to povedlo. V tělocvičně jsme potom naplno rozjeli turnaje ve vybíjené. Večerka byla v půl jedenácté. Zapsala Pavlína Kopáčková Korouhev je u konce, sotva co se změní. Starší Střelka vyhrála jak se píše v ČTENÍ. Neděle Po budíčku v 8 hodin jsme uklízeli ve třídách. Po deváté jsme si vzali štíty a míčky a v tělocvičně vypukly rytířské zápasy. Ty nám docela šly a byla to zábava. Také se po družinách chodilo na zámek za rytířem Kocem a jeho rodinou. Předali jsme vyrobené dárky a zazpívali ukolébavku. Za prokázanou statečnost nás rytíř Koc pasoval na rytíře a předal nám dar. Pak nastalo vyhodnocení. Mladší Amazonky se umístily na pátém místě a mladší Plameňáci byli druzí jen o jeden bod. A jak už to tak bývá, starší Střelka byla první, takže alespoň jedna korouhev zůstala doma. Zapsala Tereza Čapková Blahopřejeme všem, kteří se v listopadu a prosinci 2011 dožívají významného životního jubilea a přejeme do dalších let jen to nejlepší, zdraví, štěstí,pohodu a spokojenost p. Alžběta Vachulková ze Dřešína paní Anna Maroušková z Kobylky paní Anna Mikešová z Hořejšic pan František Bělohubý z Konopice paní Marie Hrušková z Čestic pan Josef Kukrál ze Dřešína pan Miroslav Bublík ze Dřešína paní Božena Bedlivá z Prkošína paní Marie Bedlivá z Čestic paní Marie Rezková z Čestic paní Marie Chvostová z Čestic paní Marie Láchová z Doubravice paní Věra Samcová z Čestic paní Božena Matějková ze Dřešína pan František Smola ze Dřešína 75 let 84 let 83 let 88 let 50 let 82 let 60 let 88 let 70 let 83 let 60 let 55 let 65 let 80 let 60 let pan Václav Krajánek z Čestic paní Věra Bejčková ze Dřešína pan František Havlan z Čestic paní Anežka Průchová z Němčic paní Yvetta Štěrbová z Prkošína pan Josef Vaněk z Nahořan pan Josef Švec z Němčic p. Marie Zahradníková ze Dřešína paní Anna Kadlecová z Počátek pan Václav Ouředník z Čestic paní Vlasta Záhorská ze Dřešína pan Ladislav Havlíček z Čestic p. Stanislava Kozáková ze Střídky pan Jaroslav Šťastný z Němčic paní Jiřina Novotná z Prkošína 83 let 83 let 85 let 86 let 50 let 65 let 65 let 82 let 55 let 60 let 65 let 50 let 50 let 85 let 70 let Léto babí – to nás baví když jsme s ČTENÍM sami. Někdy se nám ale zkazí – když odejdou známí. Návštěva žáků 8. a 9. tříd naší školy na Dni řemesel na SŠ Vimperk. Již podruhé organizovala SŠ Vimperk výstavu vyučovaných učebních i maturitních oborů, nazvanou Den řemesel. Naši žáci, pro které SŠ Vimperk zajistila také odvoz do areálu střední školy a přivezení zpět do naší školy, tak mohli shlédnout zajímavou prezentaci všech oborů vyučovaných na této škole. K nejzajímavějším patřili ukázky 4-letých oborů s maturitou Mechanik instalaterských zařízení, kde si někteří chlapci mohli v praxi vyzkoušet polyfúzní svařování plastového potrubí a pájení a svařování měděného potrubí a Mechanik elektronik. Dále byly prezentované tradiční 3-leté obory Elektromechanik pro zařízení a přístroje, Autoelektrikář, Instalatér, Pokrývač, Tesař, Zedník, Opravář zemědělských strojů a nový 3-letý obor Stravovací a ubytovací služby. Současně bylo možné v areálu školy si jako součást prezentace SŠ vyzkoušet různé vědomostní a sportovní soutěže, kterých se naši žáci také zúčastnili. Naše dívky například v minifotbalovém klání vyhrály nad dívkami ZŠ Vacov. Součástí prezentace oborů bylo také setkání výchovných poradců základních škol. zde jsme byli seznámeni se záměrem sloučení SŠ Vimperk a SOU Netolice, kdy dříve vyučované obory v SOU Netolice, tj. Kadeřnice, Číšník, Kuchař budou vyučovány nyní na SŠ ve Vimperku. Mgr. Roman Heimlich, učitel a výchovný poradce ZŠ Čestice. Již bez Honzových šumavských stop Ta zpráva mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Na Šumavě končilo to počasím nevalné léto a začínalo to typicky hezké babí léto, letos o něco dříve, koncem srpna. Zemřel Honza z Churáňova, tedy přeloženo: Jan Pešl, který se svojí rodinou žil dlouhá léta na šumavském Churáňově a také jsem ho dlouhá léta znal jako kamaráda i jako „správce šumavských běžeckých lyžařských tras.“ Mnohokrát, když jsem tam byl v zimě sám nebo také s němčickými klienty, byly stopy vzorně připravené a vydat se po nich na běžkách třeba na závodní tratě nebo na Zlatou studnu, Zhůří, či dál, byla radost. Občas jsem s běžkami přišel na lyžařský stadion, právě se vrátil třeba z Popelné ze zbrusu nové lyžařské stopy a říkal: „Jsou pro tebe.“ Honza Pešl byl také věčný optimista, byla radost si s ním povídat „o věcech šumavských“ či jiných ze života. Měl rád kromě své rodiny přírodu, svého psa, rád se ponořil do šumavského světa přírody. Měl i své další životní plány, leč zákeřná nemoc udeřila mocně a vyhrála v jeho padesáti letech. Další šumavská zima začíná nebo brzy začne, bohužel Honza z Churáňova ji už nezažije. Vzpomínka na něho však nezmizí na rozdíl od jarních sněhových tání, kdy šumavská zima předává každoročně svoji vládu jaru. Děkuji Ti za to, že jsem Tě znal takého, jaký jsi byl. Komunikativní, přátelský kamarádský. Miroslav Zachariáš Kulturní spolek zve všechny čtenáře na již tradiční Adventní odpoledne, které se bude konat na zámeckém nádvoří v neděli 18.12.2011. Jako vždy bude připraven bohatý kulturní program, prodej drobných vánočních dárků i občerstvení po celé odpoledne. Přijďte se poslední adventní neděli vánočně naladit. Krásné prožití vánočních svátků a do roku 2012 vykročení pevným krokem, zdraví štěstí a spokojenost přeje Jana Vlažná Zjistila jsem to, Povede se mi že haiku vůbec neznám, do ČTENÍ nějakou dát. to však nevadí. Jsem však v pořadí. Haiku Vážení a milí čtenáři čestického Čtení, dovoluji si nyní vystoupit jako zprostředkovatel dosud nepublikovaných veršů. Poslal mi je pan Zdeněk Janík a jde o útvar zvaný HAIKU. Tento typ básní pochází z Japonska a vyznačuje se pevnou a přísnou stavbou veršů. První a třetí verše jsou vždy pětislabičné, prostřední verš má vždy sedm slabik. Haiku je tedy tříveršové. Původní japonské haiku nebylo rýmované, v současnosti se u novodobějších spisovatelů někdy můžeme s rýmem setkat. V posledních letech se haiku rozšířilo po celé Evropě, tvoří ho dokonce i předseda Evropské unie José Manuel Barroso, samozřejmě ve své rodné vlámštině. Pan Zdeněk Janík napsal následující haiku, které chce věnovat čestickému Čtení. Kámen mudrců Nepotřebuji nic tak jak sluneční svit. Ten však zakryl mrak. Co jsem prožil, vím, co se stane – ve hvězdách zůstává mi: teď! Přemáhat bolest a naučit se s ní žít. Kámen mudrců! Mám v hlavě cedník, co by bránil odplouvat dobrým myšlenkám. Zůstaň chvíli stát Zůstaň chvíli stát a projdi se pozpátku cestou, kterous šel. Dík za vzpomínky retro prošlého času. I když jsou jen stín. Ber věci, jak jsou, dá-li se co napravit, pokus se o to. Aspoň že své sny prožívám zas jako dřív. Mladý s zdravý. Zase jeden z nás Zase jeden z nás říkám si, když vybírám parte ze schránky. Každý okamžik může být tvůj poslední. Nepromarni ho. Proč ti říkají Smrtholka a Zubatá? Patříš k životu. Proč – značí chtít znát, Pročpak – spíše vyzvídat. Proč ne? Vzdorovat! Zprostředkovatel haiku: Jana Voldřichová Betlémské světlo V pátek 23. prosince 2011 budou členky ČSŽ Čestice v Česticích na návsi rozdávat ve večerních hodinách betlémské světlo. Přesný čas bude uveden na plakátech. Když jsou tady Dušičky, nic zvláštního není, že na Pepu Křešničku vzpomíná i ČTENÍ. Dušičky William-Adolphe Bouguereau: Den mrtvých (1859) Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky (lat. In commemoratione omnium fidelium defunctorum), která připadá na 2. listopadu, je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za zemřelé. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská, která vzešla z prostředí katolického modernismu po I. světové válce. Památka se slaví od 10. století, v zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Z tohoto hlediska jsou nevhodné papírové a umělé květiny, které se v moderní době na hrobech čím dál více objevují jakožto důkaz o ztrátě povědomí o původním významu této tradice. Památka věrných zemřelých se slaví den po slavnosti Všech svatých 1. listopadu. V České republice je vzpomínka na všechny naše zemřelé vedle Vánoc největším společně prožívaným dnem, který věřící i nevěřící spolu „slaví“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici, vzpomínka na mrtvé je součástí každého slavení eucharistie. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše za zemřelé; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 Benedikt XV. toto dovolení rozšířil pro celou církev. Anglikánská církev slavení této památky zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit. Všech svatých Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. Svátek je slaven napříč křesťanstvím, přičemž církve vzešlé ze západního křesťanství jej slaví 1. listopadu, zatímco východní křesťané první neděli po letnicích. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičkami. V tyto dva dny je zvykem navštívit hřbitov a rodinný hrob a zapálit na něm svíčku. Historie svátku Na Východě se od 4. století slavil společný svátek všech mučedníků (v syrském obřadu v době velikonoční 13. května) a v byzantském obřadu první neděli po Letnicích. Důvodem zavedení svátku byla nemožnost slavit každý jednotlivý den světců. Papež Řehoř III. a následně Řehoř IV. svátek pro západní církev v 7. století přesunuli na 1. listopad, výroční den posvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) na křesťanský kostel dedikovaný Panně Marii a všem svatým mučedníkům (13. května 609). Od 8. století se v Irsku a v Anglii začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu (snad proto, že u Keltů je tento den počátkem roku). Slavení tohoto svátku se záhy rozšířilo a v Římě se tento svátek slaví od 9. století. Před zimnou si nakoupíme do svařáku koření. A co k němu upečeme? Vyberte si ve ČTENÍ. Vánoce v Česku Vánoce jsou považovány za nejdůležitější svátek i pro nekřesťany, kteří ho spojují se zakončením roku a s trávením času s v rodinném kruhu. Vánoce jsou slaveny 24., 25. a 26. prosince, ale předchází jim v křesťanském pojetí čtyřtýdenní období zvané advent. Všechny tři dny jsou oficiálním státním svátkem. S vánočním slavením je spojeno množství místních či národních zvyklostí. U nás je zřejmě nejrozšířenějším zvykem vztyčení vánočního stromu či stromku, který se zdobí vánočními ozdobami a pod který se v rodinách kladou dárky. Počátkem 18. století se součástí dekorace stalo i osvětlení a vánoční stromek se z Německa šíří dál. V českých zemích poprvé vánoční stromek připravil pro své přátele v roce 1812 ředitel Stavovského divadla J. K. Liebich na svém libeňském zámečku. Nový zvyk se poté začal prosazovat v bohatých pražských měšťanských rodinách a teprve později i do venkovských stavení. Rovněž bývá zvykem na Vánoce stavět jesličky neboli betlém: v Čechách se tento zvyk objevuje roku 1560 v kostele sv. Klimenta v Praze Charakter Vánoc do značné míry ovlivňují také koledy, česká tradice koled je pak zvláště bohatá. 24. prosince bývá tradicí, že se schází celá rodina na slavnostní večeři. Samotná večeře se tradičně skládala z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem a během její konzumace se dodržovaly jisté zvyklosti: mohlo se tak připravit o talíř více pro nečekanou návštěvu, případně položit pod talíř minci či šupinu. Od štědrovečerní tabule se obvykle směla vzdalovat pouze hospodyně. Po večeři bývá zvykem rozbalovat vánoční dárky, které dětem v českých zemích přináší Ježíšek. Štědrý den tradičně vrcholí půlnoční mší na které se zpívají koledy a začíná samotná církevní oslava narození Krista. Se štědrým večerem se pojí i řada lidových zvyků: lití olova, pouštění ořechových lodiček, házení střevícem či třesení bezem. Vánoční cukroví Vánoční cukroví a jeho pečení je jedna z obecně rozšířených vánočních tradic, která je ve velké části českých domácností dodržována. Většina z vánočních cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, čokolády a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické patří cukroví z lineckého těsta, které je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typická vůně je vanilka koření skořice. Betlémské světlo Jednou z novodobých vánočních tradic je betlémské světlo, které rozvážejí skauti. Světlo se každoročně zapaluje v Betlémě, a posléze putuje napříč Evropou. Do Česka betlémské světlo putuje z Vídně, kde jej rakouští skauti předávají o neděli Gaudete delegacím z celé Evropy; pro české země jej přebírají brněnští skauti, kteří jej v sobotu rozvážejí před 4. nedělí adventní, takže je pak k dispozici v kostelech, na náměstích, vánočních trzích, knihovnách apod (celá dvoustrana převzata z internetu) Náš kouzelník popleta chtěl vykouzlit sněžení, místo toho, trumbera, přikouzlil se do ČTENÍ. Jihočeská panenka 2011 V rámci turistického veletrhu „Jihočeský kompas“ v Českých Budějovicích se uskutečnil druhý ročník přehlídky sólových folklórních mladých talentů s názvem „Jihočeská panenka“. Vše se odehrálo v sobotu 8. října 2011 v sále Kulturního domu Metropol. Každá z účastnic folklórní přehlídky si vybírala dvě ze tří kategorií: sólový zpěv, tanec nebo sólová hra na hudební nástroj. Časový limit na celé vystoupení byl 3 minuty a podmínkou bylo vystupovat v krojích. Také čestická škola měla v přehlídce 2 účastnice – Janu Magovou a Pavlu Voldřichovou. Jana soutěžila v mladší kategorii (9 – 11 let), Pavla byla zástupkyní starší kategorie (12 – 15 let). Pro děvčata to bylo vskutku náročné, neboť na přípravu měla 14 dní a něco jiného je zpívat a tancovat se souborem a něco jiného je vystoupit jako sólo. Jana zahrála na zobcovou flétnu a pak tancovala na píseň „Káča má“. Aby se na pódiu nebála, vypomohla jí další členka našeho souboru Alice Pomahačová. Pavla zpívala píseň „Chodila jsem na bodláčí“ a sólový tanec zvládla na výbornou i bez výpomoci. Vystoupení děvčat se líbilo, obě dostaly Čestné uznání v oboru hudba, zpěv a tanec. Jana Voldřichová Kouzelník Kouzelník nemusí být jen osoba, která dokáže očarovat lidi svým chováním. Pro mě je kouzelník můj tatínek. Když potřebuji, otočí úzkým prstýnkem a hned má trochu času jen pro mě, i když je jindy samá práce. Pozná i bez křišťálové koule, že je mi smutno. Přijde za mnou a snaží se mě rozveselit svým úsměvem. Nemusí ani zatočit kouzelným prstýnkem a na stole se objeví ovocný čaj se sušenkami. Funguje to i naopak. Když je smutno tátovi, sedne si do křesla, nic neříká, jen bezděčně točí kouzelným prstýnkem. Hned vím, že si potřebuje popovídat. Moc mi nejde učení ve škole, proto poprosím mého kouzelníka, aby otočil prstýnkem, ale on mi odpoví : ,,Přečteme si to ještě jednou, pojď na to.“ A hned jsem o něco chytřejší. Trpím občas bolestmi kolen. Proto říkávám tatínkovi : ,, Tatínku, tatínku, kouzelníku můj, chci zase chvíli běhat jako kůň. “ Tatínek na to s úsměvem: „Slečno jak je libo.“ Chytne mě do náruče, zatočí se se mnou dokola a kolena na chvíli bolet přestanou. Svého kouzelníka si vážím. Jsem ráda, že ho mám, i když se mu všechny čáry nepovedou. Klára Podlešáková 7. C, ZŠ Dukelská Strakonice Kouzelník Opravdovými kouzelníky nejsou lidé, kteří dokážou například vytáhnout z klobouku králíka či vykouzlit růži, ale hasiči, policisté a záchranáři, kteří každý den nasazují své životy, aby zachránili životy jiných lidí. Ale nejsou to pouze oni... I vaše maminka může být kouzelnice, když vykouzlí jahodový dort, který vám udělá radost, nebo tatínek, který vás vezme do ZOO, kde zažijete spoustu dobrodružství.... Ale i zvířata jsou kouzelníci, no posuďte sami, nevykouzlí úsměv na vaší tváři dva vranní koně cválající po zelenavé louce, která se po ránu třpytí rosou?? Nebo když objevíte berušku sedící na kopretině? Vy jste ovšem také kouzelníci, když vykouzlíte dárek pro maminku či dědovi pomůžete uklidit... To samozřejmě neznamená, že kouzelník je každý.... Každý musí v sobě svého kouzelníka objevit... A když se bude hodně snažit, tak z něj může být i veliký kouzelník, jako je Cooperfield. (kaprfíld) Erika Hrachová 8. třída, ZŠ a MŠ Čestice Japa bydlí na palmě a je celý zelený Rád však mění barvy, protože chce do ČTENÍ. Dobrodružství skřítka Japy Na jedné vysoké kokosové palmě žil docela malý skřítek jménem Japa. Za normálních okolností měl úplně stejnou barvu jako palmové listí, takže ho málokdo spatřil. Pokud však měl špatnou náladu, byl nazlobený nebo smutný, jeho barva se různě měnila. To byl velice dobře viditelný a hrozilo, že by mu mohl kdekdo ublížit. V těchto chvílích se nejvíce bál dětí. Dospělí mají své starosti a neprohlížejí si koruny palem. I barevného skřítka by jistě přehlédli. Zato děti jsou v těchto věcech daleko vnímavější a jejich fantazie je nekonečná. Japa zažíval na své palmě různá dobrodružství. Jednou k večeru zabloudila pod palmu malá holčička. Byla celá uplakaná a Japovi jí začalo být líto. V tu chvíli začal celý modře svítit. Přesto si dodal odvahy a začal se k holčičce blížit. Ta ho brzy spatřila. Nejdříve se trochu polekala, ale jen docela maličko. Ani Japa nevěděl, jestli by raději neměl utéct. „Jé, ty jsi krásný,“ našla první odvahu holčička. A Japa se rychle dověděl, že se jmenuje Bětuška a že se ztratila mamince. Začali si spolu povídat a jak se Japa uklidňoval, jeho barva opět přecházela do zelené a Bětuška ho přestávala vidět. Nevěděla, proč se skřítek ztrácí. Už už začala natahovat moldánky. „Bětuško!“ ozval se docela blízko hlas její maminky. Bětuška rázem zapomněla na skřítka a běžela po hlase. Jistě svou maminku brzy našla. Jindy si pod palmou hráli malí kluci s míčem. Míček jim vylétl vysoko a zachytil se v listí Japovy palmy. Aby míček dostali zpět na zem, začali kluci házet do koruny palmy vše, co našli – nejdřív malé kamínky a klacíky, pak i větší kameny. Japa dostal strach, že ho něčím zasáhnou a začal celý červenat. Kluci zahlédli červené světýlko a hned je začalo zajímat víc než jejich míček. Našli dlouhý klacek a snažili se Japu srazit. Jednoho dokonce napadlo, že na palmu vyšplhá a světýlko chytí. Japa zářil jako červánky. Chlapec začal lézt na palmu, ale moc dobře mu to nešlo. Ostatní ho povzbuzovali pod stromem a jedním okem stále sledovali skřítka, který se snažil ukrýt mezi listím palmy. Červené světlo ho však stále prozrazovalo. Měl velký strach a barva se měnila ve žlutou. To chlapce zajímalo ještě více. Najednou se chlapci, který lezl na palmu, smýkla noha a bum! Spadl dolů jako zralý kokos. „Jau, jau,“ naříkal, „moje noha.“ Kamarádům nezbývalo než mu pomoci, nechali skřítka i míček, kde byli a odešli se zraněným kamarádem. To si Japa oddechl! Hned se mu vrátila jeho zelená barva. Japa neustále přemýšlel, jak by to udělal, aby se jeho barva neměnila a aby si mohl v klidu a beze strachu žít na své palmě. Jednou na jaře, když palma kvetla, seděl Japa u palmového květu a opět přemýšlel, co by měl udělat, aby si už mohl beze strachu užívat každý den. Sluníčko mile hřálo, a tak se stalo, že u květu usnul. Když se vzbudil, sluníčko už se klonilo k obzoru. Na květu vedle něj seděla malá panenka. Japovi se velice líbila, ale zároveň se bál. Podíval se na sebe – ale co to? Nečervená! Osmělil se a zeptal se panenky: „Kdo jsi?“ „Ani nevím,“ špitla panenka. „A jak se jmenuješ?“ vyzvídal dál Japa. Panenka jen pokrčila rameny. „Kde ses tady vzala?“ nedal Japa pokoj s otázkami. Ani tohle panenka nevěděla. Protože však byla hezká a voněla jako palmový květ, začala bydlet na palmě s Japou. Skřítek jí dal jméno Jaja a bylo jim spolu dobře. Všude chodili spolu a světe div se! Japa přestal měnit své barvy. Ať se kolem něj dělo cokoli, už měl stále svoji zelenou barvu, která ho v palmovém listí ochránila před vším zlým. Co se vlastně stalo? Inu, láska je mocná čarodějka. Když máme někoho rádi, dokážeme i nemožné. Stanou se zázraky. Japu už nikdy nikdo neviděl. Možná ještě dnes žije spokojeně se svojí Jajou na jedné vysoké kokosové palmě. Jana Voldřichová Za podzimem uděláme snad stříbrnou bodku. Chceme totiž mít ve ČTENÍ fotbalovou fotku. Fotbalová sezóna Čestice 2011 – 2012 V letošním ročníku se za TJ Čestice představí kromě tradičního mužstva mužů také žáčci v kategorii starší přípravky. To jsou žáčci narození v roce 2001 a mladší. Bylo to průlomové rozhodnutí zase po několika letech, kdy Čestice mají žákovské družstvo. I tak jsem se museli spojit se základní školou Volenice, odkud máme dva hráče do žákovského družstva. K tomu, aby mohlo mužstvo se přihlásit do soutěže, bylo zapotřebí udělat mnoho dalších potřebných věcí. Za prvé zajistit branky, sítě, registrace, dresy, míče, značení hřiště, trenéra, zapojení rodičů a řešit dopravu na zápasy. Byly to další náklady, které se díky dárcům podařilo minimalizovat. Je to velice náročná soutěž, protože hrajeme s kluby jako Vodňany, Volyně, Blatná, Katovice a navíc poprvé, takže se nedalo očekávat žádných velkých výsledků. Kluci ale hrají a jsou zaregistrováni za klub, což je vklad do budoucnosti. V družstvu mužů došlo také k několika změnám. Oficiálně skončil Radek Lejsek a Petr Pahorecký, ale oba slíbili, že v případě potřeby vypomohou. Na půlroční hostování zatím přišel Petr Němec z Vacova. Velice jsme byli rádi, že nám u mužstva zůstal trenér Josef Berger. Před sezónou muži sehráli tři přátelské zápasy se Střelskými Hošicemi s výsledkem 1:1, druhý s Civa – Trans s výsledkem 1:3 a poslední s Mnichovem doma 4:0. Hned první mistrovský zápas s Westrou Strakonice se velmi vydařil posile mužstva Petru Němcovi, který měl hlavní zásluhu na vítězství 2:0, když branky dával Maršala a Martin Novák. Druhý zápas ve Strakonicích s mužstvem Balvanů jsme po vyhrané 1. půli 1:0 brankou Maršly nakonec prohráli 2:1, třetí utkání jsme hráli doma s Pracejovicemi a skončilo jasným vítězstvím 4:0 když branky dávali Maršala, Bláha, Pavlíček a Petr Němec. Strakonická pouť naše mužstvo zastihla v Drahonicích, kde jsme 2 brankami Maršaly, a dále Pavla Bláhy a Honzy Nováka vyhráli 4:1. Měli jsem ovšem v tomto zápase velké štěstí, neboť soupeř nepotrestal mnoho našich chyb v obraně. Po čtyřech odehraných zápasech jsme se dostali na 3. místo v tabulce. Horší už to bylo ale ve Štěkni, kde hráči Štěkně už dokázali těch našich chyb v obraně využít a naše mužstvo odešlo poraženo 7:2. Následné domácí utkání s mužstvem Libějovic proběhlo v naší režii s celkovým skóre 3:0, když dvě branky dával Maršala a jednu Pavlíček. Za vké zimy se sehrálo 15.10. za ranního mrazíku v Katovicích s mužstvem Champions. Fotbalová sobota byla pěkná robota. A kdo nás jak odmění? Jen pochvalou ve ČTENÍ! Takových sobot by čestický fotbal potřeboval více, protože muži vyhráli 5:0 a žáci poprvé v Bavorově 4:2. Branky mužů dávali Maršala 3 a Martin Novák 2 a za žáky Růžička 2 a Kvěch 2. Kdo se přišel podívat na následující zápas doma s Hoslovicemi, určitě nelitoval, protože kromě vítězství domácích v poměru 4:2 viděl úžasnou branku, která se vidí tak jednou za pět let. Tu si nadělil Petr Němec ke svým 34. narozeninám. Branky dával dále Honza Bláha, Martin Novák a Petr Němec přidal ještě jednu. Poslední zápas v sobotu 29.10. naši fotbalisti vyhráli doma nad mužstvem Kladrub brankami Maršaly (2) a Martina Nováka 3:1. Co říci závěrem k podzimní části, která ještě není zcela u konce? Do ukončení sezóny chybí ještě 2 zápasy. Určitě se dá říct, že se hra příchodem Petra Němce zlepšila, dosáhlo se lepších výsledků, mužstvo aktuálně je na 2. místě tabulky. Začalo se 2x týdně trénovat, což je pozitivní, i docházka se zlepšila. Jen mladších ročníků mužů by to chtělo ještě docházku nepatrně zlepšit. U družstva žáků je velkým úspěchem už to, že se vůbec našla síla začít hrát. Václav Rada V úterý dne 9. srpna 2011 se v bytovce číslo 153 velkolepě slavilo. A bylo opravdu co. Pan Josef Kyznar ten den slavil své devadesáté narozeniny. Kdo šel ten den kolem bytovky č.153 jistě ucítil tu lahodnou vůni, která se linula ze všech oken od pečení, smažení, vaření a jiných příprav na oslavu.V sušárně pak byla pro našeho oslavence přichystána štědrá hostina, na které se sešla většina spolubydlících z obou bytovek č.153 a 154. Po slavnostním přípitku, přečetla dcera pana Kyznara, paní Věra Hadová, překrásný a veršovaný životopis tatínka, který sama s pomocí rodiny složila. Na oslavě zahráli našemu oslavenci Jan a Jan Hartlovi několik písní. Mezi nejoblíbenější písně pana Kyznara patří písně Ó Velvary a Šumař Bárta, které si sám oslavenec zazpíval a zadirigoval. Zpívalo se, jedlo i pilo skoro do 1 hodiny ranní. Druhý den ráno jsme oslavu zakončili společnou snídaní obyvatel č.153. Pane Kyznare, do dalších let Vám přejeme hlavně pevné zdravíčko, ať Vám chutná pivíčko, na procházkách jistý krok, vždyť jste čilý, jak mladý hoch, také spoustu radosti, ne však žádné starosti. Spoustu krásných dlouhých let, ať jste silný jako lev. Za kolektiv spolubydlících z bytovek č. 153 a 154 přejí Irena a Jan Hartlovi Jen dva měsíce schází a už bude zase jeden rok za námi. Listopad je vzpomínkový, zaslouží si velký svátek ti, co s námi žili a už nejsou mezi námi. S koncem října také končí sezóna v hoslovickém mlýně. Snad příští rok až opět začne sezóna, zase ti ochotní a šikovní se vrátí do doby, kdy se ještě všechno dělalo ručně a lidí si více věcí vážili. Také to každý neuměl a mladí se tomu dnes jen diví. Zase ale umí s technikou, která dříve nebyla. V listopadu je také vzpomínka na Josefa Křešničku, narozením i odchodem ze světa. Kulturní vzpomínka Čestickým bramborem si každé dítě vzpomene na školu v dospělosti a připomene si dětství. Konec října, poslední sobota snad bude zase hezké harmonikářské odpoledne jako bylo loni. Sešli se tam lidé, kteří se už třeba dávno neviděli. Harmonika nahradí i celou kapelu. Dříve skoro v každé vesnici někdo uměl na harmoniku. Za první republiky se mladí scházeli na návsi a při harmonice zpívali. Ti starší když nakrmili, odpočinuli si a zavzpomínali. Když se drávalo peří, také se o doderné při harmonice tancovalo. Takže dík všem, kdo toto organizují a také těm, kdo hrát umí. Kdo to neumí, rád poslouchá a písničky mu připomenou mládí. Alespoň se něco na vesnici děje. Každý rok něco přidá a něco ubere. Ještě, že jsou v roce jen 4 roční období a že jsou jen 4 světové strany. Kdyby měl rok období a světových stran jako je stran v politice, měl by rok určitě víc měsíců. V dnešní době nic není jisté. Dík za každé ráno, jen vzpomínání vám nikdo neukradne. M. Staňková, Němčice Že je jim osmdesát let? To snad možné není. O jejich životě a práci informuje ČTENÍ. Jiří Suchý (* 1. října 1931 Plzeň) je český divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik, výtvarník a sběratel. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semaforu, bratr Ondřeje Suchého. Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, později vytvořil autorskou dvojici s Jiřím Šlitrem. Po Šlitrově smrti se jeho hlavním divadelním partnerem stala Jitka Molavcová. Narodil se v roce 1931 a až do roku 1936 žil v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze. Ve filmu se poprvé objevil již v roce 1944, kdy jako kompars hrál jednoho z vystupujících z tramvaje ve filmu Sobota. V roce 1947 začal pracovat jako grafik v reklamních ateliérech Propagační tvorba, kde se seznámil s Viktorem Sodomou. Ten spolu se svou manželkou Vlastou hrál pro své kolegy písně převzaté ze západního rozhlasu (např. Johnny Ray, Elvis Presley), někdy se soukromě scházeli i v závodním klubu Reduta na pražské Národní třídě. Spolu s ním vymýšlel první privátní rozhlasové programy. V letech 1952–1954 byl na vojně ve Slaném, kde zakresloval mapy a při tom poslouchal mnichovský rozhlas a psal texty na odposlechnuté melodie (dochovaný text Potkala ryba papouška později nazpívala Ljuba Hermanová). Poté se věnoval především divadlu, nejprve působil v Redutě, poté spoluzaložil Divadlo Na zábradlí. V roce 1959 založil spolu s J. Šlitrem divadlo Semafor, kde působí dodnes. Toto divadlo bylo velmi populární, což vedlo k řadě problémů, které vyvrcholily podpisem 2000 slov, který Suchý později odmítl odvolat. Po roce 1989 se stal opět ředitelem Semaforu. Nedávno překvapil svým sňatkem s o mnoho let mladší dívkou – šatnářkou v Semaforu. Jiří Suchý je také držitelem mnoha ocenění, např. Medaile Za zásluhy II. stupeň (1995), Čestná medaile T.G.Masaryka (7.3.1998), Cena Thálie – Zvláštní cena kolegia (2001), Doctor honoris causa – JAMU, Cena Ministerstva kultury (2005), Cena Jaroslava Seiferta (2005). Hana Hegerová, vlastním jménem Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková (* 20. října 1931 Bratislava, Československo) je významná československá zpěvačka a herečka, nekorunovaná královna československého šansonu. Zahraniční kritici ji nazývají Velkou dámou šansonu, Piaf z Prahy, nebo také Šansoniérkou se slovanskou duší. Prosadila se především jako zpěvačka šansonů, která nemá v zemích bývalého Československa žádnou srovnatelnou konkurenci. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala především schopností dramaticky interpretovat text. Velké uznání sklidila i v cizině, hlavně v německy mluvících zemích. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu v Národním divadle v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na Vysokou školu ekonomickou. Když nemohla, pracovala v komárenských strojírnách a přednášela na tamní učňovské škole. Po absolvování odborného divadelního kurzu při státní konzervatoři v letech 1951 až 1953, se stala roku 1953 členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. V té době již měla dítě. V roce 1954 hrála titulní roli ve filmu Frona pod uměleckým jménem Hana Čelkové. V roce 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka. Od roku 1961 vystupovala v pražském divadle Rokoko. V letech 1962 až 1966 vystupovala v divadle Semafor, kde hrála v Dobře placené procházce. S kolegy ze Semaforu hrála i ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (role Edity). Dosáhla velkých mezinárodních úspěchů svou interpretací původních i cizích šansonů Absolvovala celou řadu úspěšných vystoupení doma i v zahraničí. V roce 1967 vystoupila s francouzsky zpívanými písněmi v Pařížské Olympii a na Světové výstavě v Montrealu. Začali jí vydávat gramofonové desky v NSR, vystupovala v televizních pořadech NDR V 70. letech 20. století se umisťovala pravidelně v první desítce ankety Zlatý slavík V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Je držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury. Dne 12. srpna 2011 ohlásila konec své koncertní kariéry. Škodlivá prý vůbec není závislost na našem ČTENÍ. Dějiny rodů – pokračování Josef Vichr Strádaly blíže Šimanova na sušicku patřily již před 16. stoletím rodu Kraselovských z Kraselova. Roku 1587 Patřila ves Strádaly k Ohrazenicům. Potom patřila dílem Vilémovi Přídruhovi Kocovi z Dobrše. 26. srpna 1659 prodala dvůr Strádaly Eliška Malovcová z Branišova Žofii Vojislavové z Hozlau. Od ní koupili 24. dubna 1673 strádalský majetek František Karel Perglár z Perglasu a jeho manželka Anna Marie Chanovská. Ti ve Strádalech postavili „sídlo se stavením k bytu.“ Od Anny Marie Chanovské koupila statek 16. října 1700 Anna Františka, baronka z Lanau, rozená Magnová a připojila Strádaly k žihobeckému panství. Na počátku 16. století patřily Vojnice a Kalenice jednomu rodu. Václav Sádlo z Kladrubec (blatensko) prodal před rokem 1540 tvrz, dvůr a ves Vojnice, mlýn a lesy Hradiště a Zhůří Adamovi Kocovi z Dobrše. Vojnice patřily dlouhou dobu k ohrazenickému panství. Později, až do roku 1803 zůstaly součástí horažďovického panství. Jan Kryštof Koc z Dobrše s manželkou Marií z Běšin si Tažovice oblíbili a koncem 80. let 17. století v Tažovicích vystavěli malý barokní zámek. Pro další vývoj Tažovic bylo podstatné, že Kocové z Dobrše opustili dosavadní sídlo v Ohrazenicích a panství bylo řízeno z Tažovic. Ohrazenická rodová větev Koců z Dobrše se vyčlenila v prvé polovině 16. století Adamem Kocem z Dobrše, který v letech 1538-1548 byl purkrabím na Novém Městě (Kašperské Hory) a držel Ohrazenice a Vojnice. Jeho synové Dětleb a Jan Markvart založili dvě vedlejší Ohrazenické rodové větve. Dětleb Koc se stal zakladatelem rodové větve Hlavňovické (sušicko) a Jan Markvart vlastní rodové větve Ohrazenické. Po třiceti letech bydlení na zámku v Tažovicích Jan Kryštof Koc zemřel roku 1715 a jeho manželka Marie z Běšin o rok později. Oba byli pochováni ve farním kostele ve Volenicích v rodinné hrobce pod kazatelnou. Panství se ujal jeho syn Jan Markvart, narozený roku 1693 v Ohrazenicích. Jeho tři sestry byly v té době již provdané. Nejstarší Ludmila se již v roce 1697 provdala ve Volenicích za Jaroslava Měřovského z Kadova. Nejmladší Johanka v roce 1705 měla svatbu v Ohrazenicích s Václavem Josefem Pikhartem z Dřímsthalu a poslední Konstancie se v roce 1710 ve Volenicích provdala za Jaroslava Dlauhoweského z Dlouhé Vsi. Jaroslav Dlauhoweský ale za tři roky po svatbě zemřel a Konstancie Kateřina se po pěti letech znovu v Česticích provdala za Chvala Jana, z jiné rodové větve Koců z Dobrše. Bohuchval Jan se usadil v Přestanicích (sušicko) a byl jedním ze sedmi synů Václava Bartoloměje Koce a matky Ludmily Janovské z Janovic na Hlavňovicích. Jan Markvart Koc v začátku vlády na Tažovicích prožíval dvě velké události. 4. února 1716 v kostele sv. Štěpána v Praze měl svatbu s Marií Josefou Bechyňovou z Lažan a dokončil úplné sjednocení tažovicko-ohrazenického panství. Od svého bratrance Jana Viléma Koce získal zbylou část a nechal zapsat do zemských desek. V listopadu roku 1716 se mu v Praze narodil syn Jan Markvart. On se stal v sedmi letech sirotkem a novým majitelem panství. Jeho otec Jan Markvart zemřel ve třiceti letech v roce 1736. Do doby zletilosti se o statek starala jeho matka Marie Josefa, rozená Bechyňová, která u syna zůstala celou dobu. Otec Jana Markvarta zemřel roku 1723 a byl pohřben ve Volenicích. Syn Josefy Bechyňové se s matkou vyrovnal v roce 1748. Vyplatil matce 23.566 zlatých. Sám nastoupil úřednickou dráhu a v polovině 18. století dosáhl hodnosti c.k. rady a potom zemského soudce. Jan Markvart byl dvakrát ženat. Poprvé s Ludmilou Dohalskou z Dohalic v roce 1738, která byla na panství Volšovy u Sušice. Ona v 18 letech roku 1740 zemřela po porodu syna Jana Markvarta. Jan Markvart se znovu oženil s Annou Malovcovou z Chýnova v Praze roku 1741. Vzhledem ke svým úřadům bydlel Jan Markvart jak v Tažovicích, tak i v Praze. V roce 1744 daroval pražskému společenství hudebníků, vdov a sirotků 1.000 zlatých. Když se muž na ženu kření, všechno spraví nové ČTENÍ. Zámek ve Vojnicích Za vlády Jana Markvarta Koce za Tažovicích správu panství zajišťovali úředníci. V roce 1757 byl správcem Jan Novela, purkrabí. V letech 1739-1746 Vojtěch Tadeáš Čabanovský, který v roce 1739 založil pro jednotlivé vesnice pozemkové knihy. Dále na panství byl písař. Podle tereziánského katastru v letech 1756-1757 náležely k panství Ohrazenice: Volenice, Krejnice, Lhota Tažovická, Lhota pod Kůstrým a Tažovice. Hospodařilo celkem 100 hospodářů. Mlýny byly v Ohrazenicích, Volenicích, Tažovicích s pilou zvaný Šebelovský mlýn. Ve Volenicích byl panský ovčín s 530 ovcemi a obecní kovář. Panský pivovar vyráběl 295 sudů piva. Na panství je již zaznamenána škola a celé panství patřilo k farnímu kostelu sv. Petra a Pavla ve Volenicích. Ve druhé polovině 18. století měl majitel panství Guldener z Lobec synka málo chápajícího a musel mu jednat učitele. Učitel u svého žáka neměl úspěchu. Poradil otci, aby se hoch učil společně s dětmi panské čeládky. Z počátku to bylo pro Guldenera ponížením. Guldener věnoval v panském ovčíně místnost a roku 1796 potvrdil úřad novou filialní školu. Do tažovické školy chodily děti ze Škůdry, Lhoty Tažovické a Ohrazenic. Roku 1818 obec Tažovice společně s vrchností vystavěli školní budovu. Roku 1857 byla škola zvýšená, aby jí velké vody neškodily. Roku 1875 byla škola rozšířena na dvoutřídní. Poslední držitel tažovického panství byl rovněž Jan Markvart, jehož otec byl předcházejícím majitelem. Narodil se 29. prosince 1739 na Ohrazenicích a ve stáří čtyř let mu zemřela matka, Marie Anna Malovcová z Chýnova. Mladý Jan Markvart se stal také úředníkem a dosáhnul funkce guberniálního rady. Za zásluhy byl 31. července 1767 povýšen do panského stavu. Prosazoval názor, že každý má právo si svobodně zvolit jakékoliv náboženství. Zajímal se o českou literaturu, kterou shromažďoval a byl jejím znalcem. (redakce neručí za správnost textu – pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce listopad - prosinec 2011 Cena 15,- Kč Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846