docsieyes - Sweb.cz
download 
Stížnost Transkript
sieyes - Sweb.cz
Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 1 Vladimír Vokál VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE SIEYES Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 2 Věnováno tátovi 2 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 3 Úvod: Přežít. Tohle slovo nebylo v dobách hrdinů a slavných vůdců francouzské revoluce příliš populární. Naopak v porovnání s Carnotovým válečným povykem proti monarchistickým kontrarevolucionářům a s Maratovými požadavky na popravu tisíců hlav prohnaných aristokratů působí doslova zbaběle a zpátečnicky. Přesto se i v časech reků najde několik jednotlivců, kráčejících proti strhujícímu proudu, daleko od divokého toku nevyzpytatelných dějin, navíc s vědomím, že každý extrém je pomíjivý a jakékoliv vyhranění může být za proměnlivých okolností osudové. Strach z šílené gilotiny, sloužící bez rozdílu všem režimům, po celé desetiletí naháněl hrůzu mnoha vlivným osobnostem. Stačí si vzpomenout na přizpůsobivého Talleyranda, vypočítavého Fouchého nebo proradného Barrase. Jsou pouhou menšinou oproti všem těm statečným Mirabeauům, Baillyům, Condorcetům, Dantonům, Saint-Justům, Desmoulinsům, Malesherbesům, Rolandům, Brissotům či Vergniaudům. Přesto zde tyto osobnosti jsou a vzhledem ke stopám, jež zanechaly v revolučních kronikách, se s nimi musí počítat. Přežít bylo jejich heslem od začátku až do konce. Raději utéct do zámoří jako autunský biskup, raději zalézt do podkrovní komůrky jako vévoda z Otranta nebo raději ujet na svůj venkovský statek jako vikomt Barras. Život je za všech okolností důležitější než čest a jistota přednější než pomíjivá sláva. Každý ze slavné trojice ke svému údělu přistupoval po svém. Jeden se proplétal životem pomocí jemných diplomatických kliček, druhý pomocí neviditelných zákulisních intrik a třetí pomocí nepokrytého až hulvátského lhaní. Žádný z nich však neproplul složitými peripetiemi přelomu 18. a 19. století s takovou precizností a klidem jako nejslavnější kanovník z jihofrancouzského Fréjusu. Talleyrand v krizovém okamžiku emigroval, Fouché zmizel v pařížském podsvětí a Barras se s tučným balíkem revolučních asignátů uklidil daleko od Paříže na těžko dostupný francouzský venkov. Sieyes neodešel z politiky nikdy. Byl vždy u všeho a prokázal oproti svým kolegům ve všech situacích pětadvacetileté revoluční éry precizní chameleónství, nemající ve francouzských dějinách obdoby. Seděl v Generálních stavech, provolávaje slávu liliím. Seděl i v Konstituantě při schvalování Listiny lidských práv a svobod. Byl při tom, když si hladové Pařížanky přišly do Versailles pro „pekaře a pekařku". Jako abbé hlasoval v Národním shromáždění pro konfiskaci vlastnických statků duchovenstva. Stál po boku svých kolegů při velkolepých oslavách prvního výročí Pádu Bastily na Martových polích a o rok později byl na stejném místě svědkem střelby Lafayettových gard do rozvášněného davu nepřátel monarchie. Kráčel v čele pohřebního průvodu slavného Mirabeaua. Seděl uprostřed Konventu, odsuzujícího násilí Komuny při zářijových událostech dvaadevadesátého roku. Ve stejném shromáždění hlasoval o několik měsíců později pro královu smrt. Patřil nejprve ke spojencům a později k odpůrcům Dantona i Robespierra. Po thermidoru seděl ve Výboru veřejného blaha a za direktoria koordinoval zahraniční politiku. Při italském a egyptském tažení tlumil mezinárodní tlak 3 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 4 jako velvyslanec Francie v Berlíně. Byl významným direktorem, vlivným konzulem, předsedou Senátu a císařským hrabětem. Nejdříve vystupoval jako Bonapartův stoupenec a později patřil k jeho legitimní opozici. Po Napoleonově deportaci na Svatou Helenu se nesmířil s nástupem Bourbonů, jimiž byl vzápětí prohlášen za královraha. V nedalekém bruselském exilu sledoval s uspokojením rostoucí odpor vůči restauraci poměrů po Vídeňském kongresu, aby se mohl jako revoluční legenda vrátit po Červencové revoluci do Paříže. Byl jmenován do proslulé akademie jako věhlasný ústavní teoretik a zemřel v úctě ve věku 88 let. Být u všeho a zároveň nebýt ničím poskvrněn. Souhlasit se vším, ale v konfliktních situacích raději s únikovým dodatkem. Být všude, ale nevyjadřovat se k ničemu. A když už o něco jde, raději mlčet. A Sieyes mlčel stále, čímž budil dojem, že ví něco podstatného, o čem druzí ani netuší. Jeho mlčení se stalo proslulým, a když už promluvil, všichni očekávali dějinný zvrat. Při důležitých hlasováních se dokázal nenápadně vytratit, přečkat nepříznivý čas ve stínu událostí a v pravý okamžik se vrátit. Když se bývalého kanovníka ptali, jak mohl přežít všechno to revoluční řádění popravčího nástroje doktora Guillotina, odpověděl: „Raději jsem nemluvil." Doba plodí různé osobnosti. Statečné i zbabělé, moudré i prohnané nebo silné i slabé. Emmanuel Joseph Sieyes patří k těm, které nemůžeme nikdy hodnotit černobíle. V určité chvíli dokázal být statečný, vzpomeneme-li si na jeho výzvu k přeměně reprezentantů měšťanstva v rámci Generálních stavů na Národní shromáždění. Byl i moudrý, když tvrdil, že tak zvané pravdy dějin jsou stejně neskutečné jako tak zvané pravdy náboženské. Byl silný ve chvíli, kdy hlasoval pod tlakem umírněných girondinů pro smrt krále. Byl však zbabělý, když nedokázal vést otevřenou kritiku vůči císaři po svém jmenování předsedou Senátu. Byl i prohnaný, když si nechal zadní vrátka pro spolupráci s opozicí při Bonapartově převratu v listopadu 1799. A byl i slabý, když se nedokázal vzepřít Robespierrově vůli a souhlasil s likvidací girondinů i svého bývalého spojence Dantona. Sieyes byl prazvláštním výplodem pohnuté doby. Jeho morální odkaz se tak může stát nekompromisním zrcadlem politické současnosti. Plzeň, 31.3.2002 4 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 5 DĚTSTVÍ Zdaleka ještě ne předseda Národního shromáždění, jakobínů i Konventu, direktor, konzul i prezident Senátu, jeden z nejvlivnějších mužů Francouzské revoluce a doživotní starý mládenec, přichází na svět 3.května 1748 ve Fréjus, v malém jihofrancouzském městě plném katolických předsudků a maloměšťáckých návyků. Ve Versailles tehdy na dvoře Ludvíka XV. vládne skupina, koketující s královou milenkou Jeanne Antoinette de Pompadour, vrcholí válka o rakouské dědictví, po dvou neúrodných letech zmítá zemí série rolnických povstání a Paříž je plná pouličních nepokojů. Ne zrovna nejvhodnější prostředí pro nový přírůstek do rodiny Sieyesových. Neklid v zemi se však oklikou vyhýbá slunečnému kraji Provence na malebném pobřeží Středozemního moře. Oblast žije ze zámořského obchodu a rybolovu. Léto je bezstarostně horké a zima příjemně mírná. Ani války, ani neúroda ani epidemie nezasáhnou tuto svěží část vnitřně nejrozporuplnější země Evropy 18.století. Mladý Emmanuel-Joseph, jak je místním farářem pátý přírůstek do rodiny Honoré Sieyese pokřtěn, má to štěstí, že se rodí do doby osvícené, doby plné světla a nových myšlenek. Do doby, v níž se již za jiné než oficiální názory neupaluje. Pravda. Několik filozofů sedí ve vězení i za Ludvíka XV, ale platí i to, že většina z nich má volné pole působnosti, neomezenou možnost cestování jak po vlasti, tak po celé Evropě, a jejich mozky navíc myšlenkově nezahálejí. Svět je už dávno kulatý. Měsíc už se dávno točí kolem Země a Země kolem Slunce. V hlavách Diderotů, Voltairů, Rousseauů, Montesquieuů a mnoha jiných se pozvolna rodí encyklopedická myšlenka a lidské tělo už není pouze cílem hříchu, ale i výzkumu. Opravdová Francie, její státní zřízení, církev, armáda i soudy, však žijí o krok pozadu, jakoby o století zpět, blíže středověku. Na trůně ve Versailles sedí stále Bohem vyvolený král, zmocněnci monarchie mají jako kdysi neomezenou moc v regionech, již jim svěřil panovník, a vyššího společenského postavení mohou dosáhnout pořád jen privilegovaní, tedy šlechta a církev. Těm ostatním zbývá jediná možnost, jak užít život lépe a plnohodnotněji. V ní jim nemůže a vlastně nechce bránit ani samotný král. Tou možností je zbohatnout, jsou to peníze, potažmo bohatství a hmotné statky. A těch, kteří této možnosti hbitě využívají je najednou nespočetně. Přibývá jich jako hub po dešti a v zemi náhle vzniká široká skupina občanů, majících stejné finanční prostředky a stejné vzdělání jako klér a aristokracie, ale jejich možnosti podílet se na správě a kontrole státních záležitostí jsou nulové. Velmi jednoduše tak vzniká třetí stav, plný oprávněných nadějí, ale i peněz a vnitřních rozporů. Kam až mají jít požadavky této skupiny si zatím nikdo netroufá odhadovat. Rousseau hovoří o přírodní nevinnosti lidské povahy, Voltaire požaduje osvícenskou monarchii, ale není zde nikdo, kdo by jednoznačně a banálně shrnul v několika řádcích základní požadavky třetího stavu. Kdyby existovala prozřetelnost, mohli bychom předpokládat, že už jí absence těchto jasných požadavků vadila natolik, aby si na jihu Francie našla v polovině 18.sto- 5 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 6 letí hned dvě malé kolébky a jejich droboučkým okupantům jako správná sudička dala v rámci svých osudů za úkol zaplnit tuhle prázdnou a stále více postrádanou mezeru ve společnosti. Jedna kolébka se náhodou nacházela ve šlechtické rodině Mirabeauů v Aix a druhá v měšťanské rodině Sieyesů ve Fréjus. Oba dva svede dohromady až revoluce v roce 1789, ale oba dva, každý ze své pozice, budou celý svůj život pochybovat o správnosti společenských poměrů ve Francii a oba dva pomohou velkou měrou tyto poměry změnit. Vraťme se však rychle ke kolébce malého Emmanuela Josepha. Není to kolébka nikterak chudá. Emmanuel je sice už pátým dítětem Honorého a Anne-Angles Sieyesových, ale tento rozumný párek by si nikdy nepořídil potomka, kdyby věděl, že si jej nebude moci dovolit. Emmanuel je v pořadí pátým dítětem, ale ve skutečnosti má při svém narození pouze tři sourozence. Dvě sestry a jednoho bratra. Historie nezná jméno, rok narození ani pohlaví tvorečka, který nepřežil déle než několik měsíců a který mohl být stejně slavným bratrem budoucího „krtka" Konventu, jak nazval Sieyese Robespierre. Sourozenců Sieyesových bylo nakonec šest. Čtyři chlapci a dvě dívky. A protože v dobré křesťanské rodině na jihu Francie je tradicí, že klan si vzájemně pomáhá, stane se později zvykem, že slavný bratr Emmanuel zařídí svým nejbližším velmi slušnou existenci buď v podobě dobře placeného místa ve státní správě, nebo v podobě solventního ženicha. Emmanuel v rodinných záležitostech pokaždé splní, co slíbí, a tak se například po jeho přímluvě může stát jeho bratr Joseph-Barthélemy Sieyes-Labaume v roce 1800 členem státního kasačního tribunálu a druhý bratr Léonce Sieyes ve stejném roce poslancem Zákonodárného sboru. Asi nejvíce vlastností dědí budoucí abbé po svém otci Honorém. Tento okresní královský výběrčí daní a zároveň poštmistr ve Fréjus je moudrý a vzdělaný muž. Na druhou stranu však nemluvný a nesmělý, v případě nutnosti silně přizpůsobivý. Má své jasné názory, ale nesnaží se je prosazovat za každou cenu a slyší na argumenty druhých. Jeho postava je středně vysoká, poněkud shrbená, pleť vybledlá a na tváři nejde rozpoznat jeho věk. Emmanuel si velmi váží kvalit svého otce a i po odchodu z Fréjus s ním udržuje nepřetržitou korespondenci. Radí se s ním o důležitých rozhodnutích a ne zřídka dá na jeho dobře míněné rady. Honoré má ve Fréjus vysoké společenské postavení. Je jedním z mála státních úředníků ve městě a díky tomu, že vlastní rozsáhlé pozemky na venkově, jež mu vynášejí slušnou roční rentu, patří Sieyesovi i mezi jakousi místní společenskou smetánku. Není tudíž pochyb o tom, že se všem dětem dostane náležitého vzdělání. Sieyesova matka Anne-Angles pochází z významné provensálské rodiny. Její otec byl vyhlášeným notářem a díky jeho úspěchům Anne dostává do života veliké věno, několik zajímavých pozemků a navíc pěkný dům. Je to skvělé startovné pro mladou rodinu, ale Honoré velmi záhy dokazuje, že se nemusí finančně spoléhat pouze na svou ženu. Emmanuel od dětství obdivuje vojenské úspěchy slavných francouzských válečníků. Jako každý zdravý kluk sní o armádní kariéře. Vzhlíží ke Colignymu, Jindřichu Navarrskému , de Rosnymu a dalším čítankovým hrdinům a ve svých představách je 6 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 7 touží napodobit. Jak jinak se stát slavným? Jak jinak se zapsat do povědomí všech lidí? Časem si ovšem najde cestu zcela odlišnou a mnohem účinnější. A předurčí mu ji právě rodiče. Emmanuel se totiž stává pro své úspěchy v elementární škole tím pravým vyvoleným, který má potvrdit dobré rodinné jméno a jako ideální adept na kněze je poslán v deseti letech na studia do jezuitské koleje ve Fréjus. Je kolem toho spousta pláče a nářků, ale všechno špatné se časem zapomene a Emmanuel se brzy stane pilným žáčkem Kristova učení. Domů to přitom nemá daleko, a tak nenastává nežádoucí oddělení od milované rodiny. Atmosféra jezuitských kolejí už není dávno tak vypjatá jako kdysi. Studenti sice musejí dodržovat přísný režim, ale na druhou stranu mají obrovskou možnost přijít do styku s veškerým věděním své doby. Jezuité patří odjakživa k nejvzdělanější části společnosti, a Emmanuel tak má jedinečnou příležitost čerpat vědomosti od moudrých učitelů. Od začátku je dobrým studentem a jeho představení i rodiče z něj mají radost. Učí se antickou i středověkou filozofii. Přichází poprvé do styku s Platónem a Aristotelem. Obdivuje svatého Augustina, Tomáše Akvinského, ale i Spinozu nebo Descartese. Miluje barokní hudbu, gotické a renesanční, výtvarné i sochařské umění. Ale seznamuje se také s myšlenkami liberalismu. Jezuité uvádějí učení Hobbse, Humea nebo Lockea spíše jako odstrašující příklad, budoucí duchovní však musí znát filozofii svých nepřátel. Jen tak proti nim naleznou vhodné argumenty. Na vlastní oči také může sledovat přechod jezuitských kolejí pod světskou správu duchovenstva v první polovině šedesátých let, jak o tom rozhodl pokrokový ministr Choiseuil. Tolik potřebná reforma školského systému však změnila minimum na samotné výuce. Emmanuel u jezuitů dospívá v mladého muže. Je mu sedmnáct let, když je vyslán na studia do semináře Saint-Sulpice v Paříži a doposud nepoznává sladkosti života, včetně té nejsladší, lásky. Ve chvílích volna i o prázdninách k tomu má přitom mnoho vhodných příležitostí, ale nikdy neudělá rozhodující krok. Ne, že by o mladého synka místního poštmistra nebyl zájem. Emmanuel není žádný šereda a už jeho rodinný původ zaručuje mnoho zajímavých nabídek. Jeho přirozený stud, a také poslušnost vůči rodičům, kteří z něj chtějí mít kněze, mu to však nedovolí. Raději proto vysedává u knížek, rád si povídá s lidmi a nebo nejraději naslouchá povídání dospělých. Svou klidnou a zádumčivou povahou tak vzbuzuje pocit předčasně dospělého muže. KANOVNÍKEM Saint-Sulpice je velmi malebné místo. Je lemováno vysokými kopci a Paříž je coby kamenem dohodil. Studené zimy a mírná léta jsou pravým opakem všeho, co zná mladý Emmanuel z Provence. A právě zde začínají jeho přípravná studia na kněze. V Saint-Sulpice má zůstat více než čtyři roky a budou to léta tvrdá a plná odloučení. Být pár kroků od rodiny je přeci jen něco jiného, než tvrdnout stovky kilometrů od rodného města, navíc sám, bez přátel a pochopení. Emmanuel se v místním klášte- 7 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 8 ře uzavírá ještě více do sebe a jeho prává povaha získá typicky neproniknutelný charakter. Nevelký mladý muž se světlými jemnými vlasy, velikýma černýma očima a stále zavřenými malými ústy s tenkými rty je často viděn v knihovně a studovně. Dosahuje slibných výsledků. Je nadějí místních učitelů, a tak je od jisté doby pravidelně posílán na rozšiřující kurzy do Paříže. V ní nemá čas se ani pořádně rozkoukat. To udělá až později, ale setkává se při společných hodinách se studenty Sorbonny s velmi zajímavými lidmi. První skupinou jsou učitelé, většinou bez kanovnického roucha. Na půdě univerzity si dovolují v rámci hodin filozofie a teologie říkat velmi kritické poznámky a Emmanuel jim s nadšením naslouchá. Dělá si bedlivě poznámky a snaží se pochytit maximum z výkladu. Právě tyhle neocenitelné zkušenosti v budoucnu využije při svých kritických analýzách francouzské společnosti. Druhou skupinou jsou studenti, většinou děti bohatých Pařížanů. Uvědomuje si s jakou lehkovážností přistupují ke studiu. Přednáškám nevěnují pozornost a výklad profesorů považují za nudnou lamentaci přestárlých kmetů, která je nezbytnou nutností k ukončení vysokoškolského studia. I proto si s nimi nemá co říct a nezíská mezi mladými kolegy žádného významnějšího přítele. Do semináře se pokaždé vrací se smíšenými dojmy. Na jedné straně je plný nových poznatků a na straně druhé zklamán přístupem svých vrstevníků. Nikomu se však se svými pocity nesvěřuje a snaží se je spíše vyjádřit na papíře. A jsou to pocity kritické. Pocity odhalující nespravedlnost společenského vývoje, pocity přitom přísně křesťanské a oprávněné. Začíná tak jeho dlouhá a plodná spisovatelská dráha. Učitelé nejprve nevěnují píšícímu studentovi větší pozornost. I oni si dělají zajímavé poznámky do šuplíku a tiše se radují ze zajímavě sepsaných postřehů. Emmanuel však poznává, že svými myšlenkami v psané podobě oslovuje stále širší publikum. Jeho filozofické úvahy a církevně-politické rozbory v osvícenském duchu najednou budí pozornost v jeho nejbližším okolí. Proto dá časem své práce přečíst svým učitelům. Naštěstí Saint-Sulpice není místem odpočinku ortodoxních katolíků. Zdejší duchovní přicházejí dennodenně do styku s obyčejnými lidskými osudy. Vnímají chudobu nemajetného obyvatelstva a zároveň se jim nelíbí obrovské rozdíly mezi tím, jak mají možnost ovlivňovat své okolí privilegovaní, a jak ti ostatní, kterých je však ve Francii většina. I proto Emmanuelovi psaní kritických poznámek a pamfletů nezakazují. Jen mu doporučují, ať s nimi zatím nevystupuje veřejně. Čas na odhalení nutnosti společenských změn ještě zdaleka nenastal. Emmanuelovi je ale najednou dvacet dva let a musí se rychle rozhodnout. Chce pokračovat v kněžských studiích a nebo se chce věnovat teologii ze světské perspektivy? Rodiče i učitelé nechávají důležité rozhodnutí na něm samotném. Sieyes však neváhá ani okamžik a přihlašuje se bez otálení do kněžského kurzu. 28.července 1772 je zatím bez licence vysvěcen na kněze a čeká jej povinná dvouletá praxe v semináři Saint-Firmin. Proč se Emmanuel rozhodoval tak jednoznačně není jasné, ale možná si uvědomil sílu, kterou má v rukou duchovní při ovlivňování názorů svých svěřených oveček. Jistěže přitom nemyslel na nějakou radikální ideovou masáž podle svého vlastního receptu. Myslel to určitě v poctivém slova smyslu. 8 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 9 Uvědomoval si, že kněz může dobrým přístupem a správnými názory pomoci formovat osvícenské myšlení svých bližních a z jeho zkušeností byla podobná osvěta ve Francii nezbytností. Je také stále blízko Paříži, a může tak sledovat zcela bezprostředně aktuální politické dění. Pryč je dlouhá éra madam Pompadour, kterou v královské lóži hbitě a plnohodnotně nahrazuje mladičká květinářka, pozdější hraběnka Dubarry. Utichla i tolik nenáviděná Sedmiletá válka. Vévoda de Choiseuil je už dávno v nucené penzi na svém venkovském sídle a zemi vládne konzervativní triumvirát Maupeau, Terray a d’Aiguillon. Ruší se Choiseuilem zavedené městské parlamenty, které měly alespoň částečně posílit vliv třetího stavu a prohlubuje se stále větší zadlužení státních financí. Sieyesovi vadí zarytý konzervativizmus a neschopnost sociální reflexe dvorské kliky. Začíná sílit i opozice uvnitř samotné církve a budoucí abbé se k ní aktivně přidává. V této době se setkává zejména s některými pokrokovými duchovními, kteří se záhy stávají jeho osobními přáteli a rádci. První je abbé Gros de Besplas, významný mluvčí liberálního křídla v kléru. To on jej přivedl do Saint-Firmin a ve finanční nouzi mu dokázal několikrát pomoci. Jeho druhým přítelem se stává abbé Meffray de Cézarge. Sieyes si pamatuje Meffraye už z Fréjus, kde se abbé spřátelil s Emmanuelovým otcem. A právě díky němu se Sieyes seznamuje s chartreským biskupem Lubersacem, u něhož později získá významné místo generálního vikáře. Píše se však rok 1774 a Sieyes konečně obdrží oficiální kněžskou licenci a stává se z něj abbé. Jako mladý kanovník dostává přidělenu faru v Pignans, což je městečko vzdálené asi třicet kilometrů od Fréjus. Je zase blízko své rodině a stráví zde klidný rok. Stále však neztrácí kontakt se svými přáteli a v jednom dopise od Lubersaca mu biskup nabízí vcelku zajímavé místo sekretáře na diecézi v Trégnier, která spadá pod jeho chartresské biskupství. Lubersac, který se ve stejné době stává také krajským správcem královského duchovního majetku, se rád obklopuje schopnými lidmi a bez váhání pomůže slibnému začínajícímu knězi, jehož služby navíc bude v budoucnu potřebovat. Po příchodu do Trégnier zjišťuje abbé, že diecéze je v katastrofálním stavu. Každý si dělá, co chce, je zde obrovský nepořádek ve spisech, ztrácejí se dokumenty a není v pořádku účetnictví. Sieyes se pouští do složité práce a brzy uvede věci do náležitého stavu. A protože se na svém místě osvědčuje, nominuje ho biskup Lubersac za klér na jednání stavů v roce 1776 v Bretagni. Sieyes se nesnaží aktivněji vystupovat. Ve svých několika příspěvcích spíše upozorňuje na praktické finanční problémy regionu a dělí se s posluchači o své zkušenosti z působení na chartresském biskupství. Společně s Lubersacem se v této době dostává třicetiletý abbé poprvé na královský dvůr ve Versailles. Poměry se v mnohém změnily. Mladý král Ludvík XVI. vyhání konzervativní zpátečníky a do královské rady povolává finanční i filozofické reformátory. Jediným člověkem, který ve Versailles nepřeje změnám, tak zůstává královna Marie Antoinetta, obklopená ortodoxní zlatou mládeží v čele s královým bratrem, hrabětem d’Artois. Lubersac představuje Sieyese celé duchovní a aristokratické elitě, a ten se svým 9 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 10 klidným chováním, výborným vystupováním, ale i dobrou pověstí, kterou mu udělal jeho představený, i trefnými poznámkami, ihned zalíbí mnoha významných dvorským osobnostem. Mladý kanovník padne na první pohled do oka stárnoucí dceři Ludvíka XV., princezně Sofii. Té je už sice hodně přes padesát, ale protože potřebuje akutně nového kaplana, vybírá si zajímavého Sieyese. Někteří historici od Bastida až po Netona vyslovují spekulace nad tím, zda mezi princeznou a abbém nevznikl skrytý milostný vztah. Přikláním se v této věci spíše k názoru, že by bylo velmi překvapivé, kdyby člověk, schopný tak dokonalého milostného odříkání, selhal po tolika odmítnutých možnostech, navíc s ženou, která by mohla být jeho matkou. Každopádně vzniklo mezi Sofií a Sieyesem téměř čtyři roky trvající přátelství, založené na důvěře a osobních sympatiích. Sofie umírá předčasně v roce 1782 a Sieyes slouží poté krátce u další královské princezny Alžběty. V té době se však v Chartres uvolňuje místo, na nějž abbé čekal mnoho let. Přímo na biskupství totiž potřebuje Lubersac nového schopného generálního vikáře. A protože je Sieyes právě k dispozici, dostává bez váhání místo on. Jako generální vikář získává abbé tolik potřebnou finanční nezávislost a konečně se může vrátit ke své největší vášni, kterou bylo odjakživa psaní. Začíná tak klíčové období v Sieyesově životě, v němž se dostane do celofrancouzského shromáždění kléru a díky své publikační proslulosti následně také do mimořádně svolaných Generálních stavů. V PŘEDVEČER REVOLUCE Příčiny pádu absolutistické monarchie konce 18.století ve Francii byly dvojí: předně šlo o vnitřní ekonomickou krizi, zapříčiněnou zhoršujícím se stavem hospodářství, o stoupající vnitřní zadluženost, jež tvořila v roce 1789 až 5 miliard livrů, a také o vysoké daně, které brzdily výrobu. Nepříznivé situaci neprospělo ani odvolání populárního a schopného kontrolora státní královské pokladny Jacquese Neckera na počátku osmdesátých let. Jeho nástupci Joly de Fleury, Lefebre d’Ormesson, Charles Alexandre Calonne ani Loménie de Brienne situaci vůbec nezlepšili a v důsledku toho stouply ceny o více než 60%, zatímco mzdy pouze o dvacet procent. Obrovskou část královského rozpočtu navíc odčerpávala válka, podporující boj amerických osad proti Anglii, která si vyžádala přes další 2 miliardy livrů. Druhá příčina oslabení monarchie spočívala v samotné podstatě královského absolutismu. Přes velmi reformní a osvícenské postoje Ludvíka XVI. byl stále v platnosti starý řád, v němž měl monarcha bohem posvěcené a církví pomazané neomezené pravomoci. Je nutné si uvědomit, že Francie patřila mezi nejcentralističtější a nejortodoxnější monarchie v Evropě. A právě vakuum mezi demokratickým osvícenstvím na jedné straně a faktickou absencí jakýchkoliv pravomocí běžného občana na straně druhé vytvořilo silnou společenskou poptávku zejména u bohatších měšťanských kruhů po urychlených demokratizačních procesech. První pokus o zavedení pomy- 10 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 11 slné plurality ve společnosti učinil ministr Calonne, který chtěl rozšířit pravomoci místních municipalit na základě lokálních voleb. Měla vzniknout plnohodnotná demokratická zastupitelstva, jež měla volit své zástupce do vznikajících regionálních celků. Tak měly vzniknout jakési regionální parlamenty. Myšlenka však byla uskutečněna pouze napůl, neboť tato shromáždění měla ve finále pouze poradní charakter a výkonná moc zůstávala i nadále v rukou kritizovaných královských zmocněnců. Navíc stále existovalo obrovské napětí mezi ekonomickými a společenskými výhodami takzvaných privilegovaných (šlechta a duchovenstvo) a neprivilegovaných vrstev (zejména sílící měšťanstvo). A právě v téhle situaci přijíždí po několika letech do Paříže ještě ani ne čtyřicetiletý člen horní komory shromáždění francouzského kléru Emmanuel Joseph Sieyes. Vlasy má stále řidší a pomalu šediví. Nevelká hubená postava je mnohem shrbenější než před časem, takže jediné, co na něm zůstává stále stejné jsou jeho veliké černé neproniknutelné oči. Stává se svědkem střetu kontrastů dvou rozdělených světů. Na jedné straně vidí úporný život pařížské periferní spodiny, bídu, špínu a utrpení chudiny, a na straně druhé se setkává s okázalým přepychem mladých osvícenců, pocházejících většinou z bohatého měšťanstva a starodávné aristokracie. Tito optimisté spřádají sny o lepším světě, čtou proslulé francouzské filozofy, novátorské publicisty, chodí na satirická divadelní představení a organizují dobrodružné expedice za poznáním nově vzniklých nezávislých amerických osad. Připomeňme si, že Sieyes od narození nepoznal bídu. Rodina pocházela ze středních maloměstských poměrů, při studiích v lůně církve se setkal s blahobytem prvního stavu a svým bezproblémovým životem kanovníka proplouval až doposud bez sebemenších útrap a obtíží. Na hony mu tedy byly vzdáleny problémy pařížské lůzy a bez sebezardění zapadl do bezstarostné společnosti pokrokových snílků. Módním hitem vyhlášených salónů se na konci osmdesátých let stává bezesporu slavný markýz de Lafayette. Potomek starodávné francouzské šlechty se vrací z nového světa ověnčen slávou z boje o americkou nezávislost. Přátelí se s Franklinem, Washingtonem i Jeffersonem, dopisuje si s osvícenci v Prusku, Rakousku i Nizozemí, stýká se s Neckerem, Malesherbesem, Beaumarchaisem, je obdivován mladými dvorními dámami, obletován krásnými dcerami bohatých Pařížanů a navíc není bez politických ambicí, což o sobě beze studu dává veřejně vědět. Sieyes se seznamuje se svým o devět let mladším kolegou krátce po markýzově návratu z Ameriky do Francie. Lafayette je na jaře roku 1787 jmenován do poradního královského sboru notáblů, složeného z významných osobností Francie, kteří mají za úkol pomoci monarchii dostat se z vleklé společensko-ekonomické krize. Abbé Sieyes se ve stejné době prosazuje do shromáždění francouzského kléru a vystupuje v něm velmi pokrokově v osvícenském duchu. Lafayette, „nakažený" občanským duchem americké ústavy, vyžaduje při každé příležitosti urychlenou změnu společenských poměrů. Když krátce po svém jmenování do sboru notáblů žádá urychlené svolání Generálních stavů, je označen královým bratrem hrabětem d’Artois, budoucím Karlem X., za pošetilce a revolucionáře. Francie však správně vycítila svou šanci a veřejné mínění se brzy přihlásilo k poža- 11 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 12 davkům na větší podíl občanů při správě věcí veřejných. Od tohoto okamžiku nemůže monarchie couvnout. Ortel smrti nad královským absolutismem je ve Francii vyřčen jednoznačným požadavkem lidu na svolání Generálních stavů. Sieyes si nutnost demokratizačních procesů a hluboké právní reformy uvědomoval velmi dobře. Byl to právě vzdělaný klér, kde probíhaly nejživější diskuse na toto téma. I proto využil skvělé příležitosti a přednesl na regionálním shromáždění v Orleánsu projev o nutnosti vyrovnání práv privilegovaných vrstev a tzv. třetího stavu. Ve stejné době navíc vydal Esej o privilegiích, která se setkala se všeobecným souhlasem francouzské inteligence. Oba známí reformátoři se názorově sbližují v Société des Trente, neboli ve Spolku třiceti, jehož členy jsou nejvýznamnější reformní představitelé francouzské společnosti posledních let. Vedle Sieyese a Lafayetta byl nejproslulejším politikem klubu hrabě de Mirabeau, nepřekonatelný orátor a nejzavilejší kritik bourbonského absolutismu. Hrabě byl výrazně kontroverzní postavou pro své nekontrolovatelné vášně. Ve svých necelých čtyřiceti letech byl prolezlý všemi druhy nemocí, včetně těch pohlavních a vinou své rozporuplné povahy byl několikrát za svého života uvězněn pro dluhy, zpronevěru, urážky i manželské podvody. Na druhou stranu se stal známým svými nespočetnými pamflety proti despotismu, králi i církvi a vysloužil si tolik potřebný respekt široké veřejnosti. Další osobností klubu byl známý liberál Adrien Duport, který se proslaví v budoucnu zejména jako zakladatel pařížského klubu jakobínů, a také matematik a sekretář francouzské Akademie věd markýz de Condorcet. To, že se výše jmenovaní dali dohromady však nebylo vůbec žádnou náhodou ani překvapením. Francouzská reformní elita se už dávno před tím scházela na utajených sněmech obskurní, ale stále vlivnější organizace svobodných zednářů. Hlavním pojítkem Sieyese, Lafayetta i Mirabeaua se i proto stala reforma království a zejména vypracování ústavy. Přestože věřili v konstituční monarchii a předpokládali, že za reformní proces se postaví i samotný Ludvík XVI., velmi úzce spolupracovali s Palais Royal, což v dobách konce minulého století předznamenávalo napojení na rebelantského člena královské rodiny, vévodu Orleánského. Égalité, jak mu později přezdívali, se netajil svými královskými ambicemi. Mezi zednáři bylo veřejným tajemstvím, že králův bratranec přislíbil v případě svého triumfu vytvoření pluralitního systému, v němž by monarcha hrál spíše exekutivní než zákonodárnou roli. Vévoda v tomto smyslu udržoval kontakty s britskou administrativou, čímž chtěl docílit i mezinárodního souhlasu s případnými „pozitivními" změnami v jeho prospěch. Realita předrevolučních dob však byla jiná a více než „kdo nám bude vládnout?" zaznívala mezi osvícenskými intelektuály osmdesátých let otázka „jak nám bude vládnout?". Bourbonský dvůr sice nebyl v zemi vzhledem k nutným nákladům na jeho zbytečnou činnost příliš populární, což navíc umocňovala nenávist, kterou chovali Francouzi k neoblíbené „Rakušance" Marii Antoinettě, přesto byl Ludvík XVI. respektovaným a uznávaným monarchou. Na venkově hlavně díky své zbožnosti a mezi inteligencí proto, že po svém nástupu povolal do ministerských funkcí respektované státníky od Turgota, přes Malesherbese až po Neckera. Sieyes tohle vše velmi dobře věděl a jeho návrhy, s nimiž mezi své kolegy ze Société des Trente přicházel, byly tímto faktem silně ovlivněny. Uvažme navíc, že budoucí 12 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 13 královrah na rozdíl od Mirabeaua, kterého dvůr uvrhl do vězení, nebo Lafayetta, kterého roajalisté možná oprávněně podezírali z republikánství, patřil Sieyes k nejkonzervativnějšímu stavu Francie, ke kléru. Církev nejenže stála za králem, ale byla navíc závislá na zpátečnickém papežském stolci. Sieyes proto přicházel s návrhy, jimiž si proti sobě tuto tradiční část francouzské společnosti, která byla ještě k tomu jeho chlebodárkyní, za žádných okolností nepopudil. V eseji o privilegiích proto zatím nepíše nic o zrušení monarchie. Nekritizuje církev ani šlechtu. Upozorňuje jen na to, že dva stavy, jež zahrnují necelých pět procent národa, tedy klér a aristokracie, rozhodují bez nutnosti stanoviska „zbylých" devadesáti procent Francouzů o věcech, které se týkají všech. Sieyes uznává ve zmíněném Eseji z roku 1788 váhu obou privilegovaných vrstev. Jen se podivuje nad tím, proč je disproporce mezi stavy tak nepřekonatelná. Říká, že určité rozšíření rozhodovacího procesu pro měšťanstvo by nebylo v žádném rozporu s myšlenkou monarchie. Naopak by mohlo být řešením ekonomické krize, do níž se země dostala. Výraznou část národního bohatství totiž tvoří právě třetí stav, který by se v případě širší možnosti spolurozhodování mohl aktivněji podílet na odstranění momentálních problémů. Zatím žádná revoluce, žádná radikální slova. Ba právě naopak smířlivý a kompromisní tón, který nemůže nikomu uškodit. Přesto mu pamflet získá širokou popularitu mezi reformním kněžstvem i mezi pokrokovým měšťanstvem. Neříká vlastně nic nového. Už před ním vyzvalo několikrát ke zrovnoprávnění francouzských stavů shromáždění notáblů. O rozšíření plurality na třetí stav usiloval v minulosti jak Voltaire, tak Rousseau, Montesquieu, ale i Mirabeau, Necker či Choiseuil. A možná právě v tom je skryto tajemství budoucího úspěchu kanovníka z Fréjus: zásadně neříkat nic nového. To je až příliš nebezpečně. Kola dějin se otáčejí moc rychle na to, aby se dalo neuváženě hazardovat s nebezpečným radikalismem. Důležité není „co a jak říci", ale „kdy to říci". Najít vhodný okamžik. Využít příznivého momentu. Takhle se musí dělat politika. Nebo alespoň politika, s níž se dá vydržet co nejdelší dobu. Radikální myšlenka vyžaduje silnou odvahu a může vynést svého autora velmi rychle na politické výsluní. A hřát se na něm je jistě velmi příjemné a opojné. Ale vynese ho tam až příliš rychle, a to vzbuzuje pokaždé silnou nedůvěru u ostatních zájemců o podíl na moci. Kam zmizeli všichni ti Barnavové, Baillyové, Rolandové, Dantonové či Robespierrové. Na začátku jejich dráhy byla pokaždé velmi silná myšlenka. Její prosazení si však bez rozdílu vyžádalo vytvoření množství nepřátel, kteří se nakonec postarali o likvidaci jejího autora. Sieyes nepatřil mezi statečné vůdce. Kdepak. Jemu až příliš vyhovovalo teplé místečko generálního vikáře chartreského biskupa se slušnou roční odměnou. Na druhé straně si jako schopný stratég a prognostik uvědomoval, že dějiny kráčí jiným směrem, než by se jeho představeným líbilo. A právě v tomto okamžiku můžeme na Sieyesovi odhalit jeho nejvýraznější talent. Včas odhalit vítr změn a v pravý okamžik naskočit do rozjetého vlaku. Logické změny na konci osmdesátých let 18.století zastihly reformní expres na hlavním nádraží v Paříži a po vydání nenápadného a intelektuály chváleného Sieyesova spisu o privilegiích si nenápadný abbé koupil jízdenku hned do první třídy. 13 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 14 Jedním z hlavních požadavků Société des Trente se v roce 1788 stal aktuální požadavek na svolání Generálních stavů. Osvícenští představitelé navíc žádali, aby počet jejich členů z řad třetího stavu, tedy měšťanstva, byl dvojnásobný než počet privilegovaných vrstev z řad šlechty a duchovenstva, a to nejen v rámci Generálních stavů, ale i v rámci již fungujícího a aktuálně probíhajícího shromáždění notáblů. Dvůr se dlouho s touto myšlenkou nechtěl ztotožnit, a proto na veřejnost působila jako blesk z čistého nebe zpráva, že královská rada přijala na konci prosince tento tolik diskutovaný a kontroverzní návrh. Spolek si mnul ruce a společně s ním také jeho nový člen, poněkud kontroverzní autunský biskup z tradičního starofrancouzského šlechtického rodu Charles Maurice Talleyrand-Périgord. Ačkoliv patřil k vysoce postaveným představitelům kléru, byl horlivým zastáncem společenských reforem v osvícenském duchu a těšil se u veřejnosti značné popularitě. Sieyesovi se příliš nezamlouvala morální pověst tohoto proslulého smilníka, černé ovce francouzské katolické církve. Na druhé straně byli jako členové prvního stavu mezi takovým množstvím nižších i vyšších šlechticů a měšťanů ve spolku dosti osamoceným živlem, a proto si hned od začátku velmi rozuměli. Až na původ měli oba dva mnoho společného. Ani jeden z nich nechtěl být původně duchovním. Oba lákala vojenská kariéra a v obou byl tento zastydlý ranný pud nahrazen výraznými politickými ambicemi. Každý se sice vydal na svou dráhu poněkud jinou cestou, ale oba brzy získali za svou veřejnou činnost všeobecné uznání. Talleyrand uspěl ve funkci královského ochránce církevního majetku a Sieyesovi se podařilo vyniknout v rámci celofrancouzského shromáždění církevních hodnostářů. O obou se v osvícenských kruzích velmi dobře vědělo a oba se těšili všeobecné známosti a oblibě. Skvělý základ pro budoucí politické spojenectví, které vyvrcholí po mnoha letech nejistot a peripetií jejich vrcholným dílem, kterým byl listopadový převrat z roku 1799, jímž vyzvedli na světlo dějin generála Bonaparta. Excelentní ukázka dokonalé spolupráce. Zatím se oba církevní hodnostáři jen zlehka oťukávají. Oběma je však jasné, že pozvolné změny společenského vývoje Francie se neustále urychlují a na spadnutí jsou vzhledem k rostoucímu zadlužení a akutní neúrodě rozsáhlejší občanské nepokoje. Zima 1788-1789 jich je plná a královské gardy nejsou daleko od zahájení střelby do hladovějících pařížských davů. A je to právě Duportův dům, kde poprvé zaznívá požadavek na konstituční a parlamentní monarchii. Svolání Generálních stavů se stává podle Condorceta pouhou etapou v hlubším reformním procesu, jehož cílem je konečná likvidace despotismu královských intendantů a zavedení demokratického pluralismu. V očích měšťanů oprávněný požadavek, v očích reformních šlechticů a církevních hodnostářů bláhový sen. Na konci roku 1788 se však tento nepředstavitelný přelud stává nepopiratelnou skutečností a z celé země přicházejí rozsáhlé ohlasy na náznaky reformních změn. Volney hlásá ve svém Strážci lidu požadavek na vytvoření ústavy. Ve stejném duchu vydává Thouret rouenské Rady dobrým Normanům, hrabě Mirabeau v Aix Výzvu k lidu provensálskému, Robespierre v Arrasu Výzvu k lidu artesienskému, Desmoulins svou Filozofii pro francouzský lid a Target List Generálním stavům. Politické požadavky se stávají významnou silou, s níž se najednou musí počítat, a dříve neskutečné se stává zcela reálným. 14 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 15 Král neotálí a 1.ledna 1789 oficiálně svolává Generální stavy na 27.dubna. Už opětovným jmenováním Neckera dal veřejnosti jasný signál, že si uvědomuje vážnost krize, v níž se jeho království nachází. Jeho kroky jsou však pomalé a těžkopádné. Král příliš váhá a události mu nevědomky utíkají mezi prsty. Osudové okamžiky jeho života. A v tento vhodný okamžik vystupuje ze svého stínu i Sieyes. V lednu vydává stěžejní spis první fáze revoluce s názvem Co je třetí stav? Přitom se jedná o pouhý pamflet, který měl původně vyvolat jen diskusi o postavení měšťanstva ve Francii. Abbé však do jeho obsahu ve stručnosti shrnuje to, co tehdy tvrdil každý, ale nedovážil se za to veřejně postavit. „Co je třetí stav? Nic! A čím se musí stát? Vším, ačkoliv pouze požaduje, aby byl jen něčím." Nejspíše to byla jednoduchost, která zabezpečila spisu takový úspěch. Možná to byla i její forma, která se zapsala do povědomí široké veřejnosti. Pamflet je totiž napsán v duchu katechismu, který autor tak skvěle ovládá. Je tvořen elementární formou otázek a odpovědí, a tak čtenář nepotřebuje nic domýšlet. Před jeho očima Sieyes definuje základní požadavky následujícího mnohaletého reformního procesu proměny středověké feudální společnosti v moderní demokratický stát. „Kdo by se odvážil tvrdit, že třetí stav v sobě nezahrnuje vše, čeho je nutné dosáhnout k vytvoření národa? Je to silný a statný člověk, jehož jedna ruka je stále ještě spoutána. Zkusme vyloučit z rozhodování privilegované stavy. Národ tím nic neztratí, ba právě naopak získá. Co je tedy třetí stav? Všechno, ale toto všechno je spoutáno a potlačováno. A čím by byl třetí stav bez privilegovaného stavu? Všechno, ale toto všechno by bylo svobodné a vzkvétalo by. Bez něho se nemůže nic obejít a bez ostatních by šlo všechno nekonečně lépe." Jaký z toho tedy plyne závěr? „Třetí stav zahrnuje úplně všechno, co náleží k národu. Naopak všechno, co nenáleží k třetímu stavu, nemůže být považováno za součást národa." Sieyes tvrdí, že společnost může fungovat bez jakékoliv účasti šlechty a duchovenstva. Třetí stav tedy není jen jednou vrstvou společnosti z celkových tří, ale je fakticky celým národem, a to plnohodnotným a fungujícím. Autor těchto slov se už tehdy nemusel obávat žádných restrikcí a postihů. To věděl až velmi dobře. Strach by mu něco vrcholně statečného ani nepovolil vykonat. Prostě vystihl pravý okamžik a jako první vyřkl obecně známou pravdu. A nutno dodat, že se napsáním pamfletu stává slavným. Ač kanovníkem, je neoficiálně prohlášen mluvčím třetího stavu. Na druhou stranu nelze spisu upřít novátorské rysy a jistou dávku osobní statečnosti. Nikoliv však vzhledem k důsledkům, které mohly dopadnout na Sieyese z královy administrativy. Ta už dávno nezavírala filozofy za jejich rebelantské „úlety". Mohla však na něj dopadnout zvůle kléru, jehož byl stále vysokým představitelem. Abbé byl rozhodnut aktivně se zúčastnit zasedání Generálních stavů a v církvi měl do doby vydání pamfletu vcelku významné postavení, které by mu účast na jednání ve 15 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 16 Versailles mohlo jednoduše zajistit. Spisem si však popudil ortodoxní zastánce starého režimu a jeho zvolení se stávalo nejistým. Vysloužil si zejména velmi ostrou kritiku ve svém působišti v Chartres, kde stále zastával funkci generálního vikáře biskupství, a nakonec nebyl po ostré hádce s místními hodnostáři doporučen jako zástupce oblasti. I proto přesunuje Sieyes své politické aktivity na půdu pařížských volitelů třetího stavu, u nichž se těší po vydání svého pamfletu významné přízni. Paříž je však přeplněna silnými osobnostmi a „nový" muž z francouzského venkova není zvaným hostem. Pařížské volitele koordinují takové postavy jako Target, Camus, Bailly nebo doktor Guillotin. Další slavné osobnosti, které by jim mohly překazit jejich plány, neodpovídají slibně rozehrané partii. Přesto Sieyes uspěje a přes určité problémy je zařazen jako dvacátý do seznamu kandidátů za třetí stav v Paříži. Ale až 29.dubna se dovídá po bouřlivých týdnech svůj volební výsledek. Je zvolen jako poslední z Paříže a poslední z celé Francie. Poslední v pořadí, ale nikoliv poslední v důležitosti. Nemohlo být pochyb o tom, že autor kultovního pamfletu Co je třetí stav? bude zvolen. Mezi pařížskými voliteli se v průběhu roku 1789 rozpoutala ještě jedna důležitá diskuse: co bude hlavním tématem a programem třetího stavu hlavního města? Má to být snaha o zmírnění finančních dopadů hospodářské krize? Nebo se má jednat o reorganizaci správního systému Francie? Oba body jsou velmi důležité a volitelé s nimi souhlasí. V ten okamžik ale vstává nenápadný rodák z Fréjusu a na půdě shromáždění tvrdí, že to vše je na jednu stranu velmi důležité, ale „…užitečné bude umístit na začátek našeho programového soupisu požadavek na schválení deklarace lidských práv." Další body pro abbého. Po ničem jiném běžný měšťan nevolal. Chtěl ukončit staletí tyranie a začít nový život ve zcela nových právních podmínkách. INICIATIVU PŘEBÍRAJÍ GENERÁLNÍ STAVY Když se do Paříže shromažďovali zástupci všech tří stavů z celé země, přiváželi si ze svých regionů takzvané soupisy požadavků, jež je třeba urychleně přijmout. Aristokracie, klér i třetí stav jednoznačně odsuzovaly současný královský absolutismus a jako jediné východisko z této situace považovaly schválení ústavy, která by omezila pravomoci dvora, zaručila národní zastoupení, schvalující daně a vydávající zákony, a přenechala místní správu krajským shromážděním. V ostatních požadavcích se stavy lišily, ale začátek vypadal vzhledem k předchozím obtížím slibně. Zejména uvnitř třetího stavu se však průběžně radikalizovala skupina, jejíž požadavky šly nad rámec všeobecné shody. A právě jejím mluvčím se od počátku stává abbé Sieyes. Žádá kromě kontroverzní listiny základních práv také zrušení privilegií, zavedení svobody tisku, svobodu vyznání, všeobecné volební právo pro všechny platiče daní, volný přístup všech Francouzů ke královským úřadům a kontrolu moci královské mocí zákonodárnou. Pod podobné návrhy se však většina „privilegovaných" nemohla podepsat. „Vrchol 16 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 17 drzosti" nastal, když poslanec z třetího stavu Le Chapelier vznesl před zahájením rokování požadavek na zrušení počítání hlasů podle stavů a zavedení hlasování podle hlav. Třetí stav měl sice stejný počet zástupců jako šlechta a duchovenstvo dohromady, ale staletí starý jednací řád přikazoval hlasovat nejprve v jednotlivých sněmovnách, a poté měl mít každý stav jediný hlas, což při většinovém poměru konzervativních hlasů v privilegovaných částech fakticky znamenalo, že „měšťané" budou pokaždé přehlasováni v poměru dva ku jedné. 5.května vstupuje Ludvík XVI. do velkého sálu dvorních zábav ve Versailles se znalostí všech těchto problémů. Mohl si zástupce svého království prohlédnout už při oficiálním představení 2.května. Nejprve přijal ve své pracovně za zavřenými dveřmi klér. Silně věřící monarcha byl spokojen. Mezi duchovenstvem spatřil mnoho známých tváří. Mimo konzervativního abbého Montesquioua, zastánce absolutistického řádu, se mezi bílými límečky mihla také klidná tvář Talleyrandova, jemuž měl král před nedávnem možnost pogratulovat k povýšení na autunského biskupa a který se před lety tak skvěle vyznamenal jako královský ochránce církevního majetku. Šlechtu přijal Ludvík XVI. podle tradice ve své pracovně při otevřených dveřích, ale jeho dobrá nálada se rychle vytratila. Nejvýraznější postavou aristokracie byl totiž markýz de Lafayette, který při volbách málem neuspěl ve svém okresu v Riomu. Král se nemohl zbavit podezření, že tento hrdina americké války za nezávislost má výrazné republikánské smýšlení, čímž se stavěl do role nepřítele bourbonské monarchie. V podezření jej utvrzovala i Marie Antoinetta, jež markýze osobně nesnášela. Nejhlubší znepokojení však vyvolalo u krále složení třetího stavu. Když si jej nechával představit ve své ložnici, nemohl si nepovšimnout, že všichni přítomní se chovají silně odměřeně. Navíc se oblékli jednotně do tradičního černého obleku, což oproti šlechtickému barevnému ošacení působilo na Ludvíka XVI. přísným dojmem. V zástupu neproniknutelných tváří spatřil zlověstný úsměv hraběte Mirabeaua. Tento „zvrhlík" si podle krále zasloužil sedět ve vězení a ne zastupovat tisíce občanů v nejvyšším orgánu Francie. Král přijal s potěšením, že se tento sarkastický kritik nedostal do Generálních stavů za aristokracii. Proto byl zděšen, když jej spatřil v řadách měšťanstva. Sieyesovu přítomnost zatím nezaznamenal. Abbého tvář nebyla tehdy ještě příliš známá. Pro Emmanuela Josepha to vlastně bylo první delší setkání se svým budoucím spojencem i soupeřem dohromady. Král na něj působil bezstarostným dojmem, což jej znepokojovalo. Země je na pokraji bankrotu a král si s ničím nedělá starosti? Místo, aby se jich předběžně ptal na návrhy řešení krize, pronáší banální myšlenky o božské prozřetelnosti a dává jasně najevo, kdo je v místnosti pánem a kdo má jen poslouchat. Žádná vstřícnost, žádný pokus o navázání formální komunikace. Sieyes si teprve v téhle chvíli uvědomuje tváří v tvář králi váhání monarchie v klíčový okamžik. Mnohem později, když bude v Konventu občan Sieyes hlasovat o vině občana Capeta, připomene si abbé jeho osudové váhání. Dospívá tudíž k názoru, že třetí stav se může spoléhat pouze sám na sebe. Konečně je tu 5.květen 1789. Král se rozhoduje na poslední chvíli posunout o týden důležité rokování. Procesí dvanácti set poslanců prochází městem, kde se bude v následujících dnech odehrávat strhující drama. Široké versailleské ulice jsou pře- 17 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 18 plněny davem Pařížanů, kteří se přišli podívat na velkou slávu. Přichází třetí stav. Lidé jásají a provolávají svým hrdinům slávu. Mnohem menší nadšení budí šlechta a se stejným mlčením je přijato duchovenstvo. V jejich čele kráčí třicítka prelátů ve fialových sutanách. Kráčí důstojně a vznešeně. Uvědomují si svou důležitost a dávají to na sobě znát. Za nimi jde malý hudební sbor a teprve pak je možno rozpoznat zástup dvou set farářů v černém kněžském rouchu. Mnohé z nich uráží to, že jsou odděleni od svých představených a mnozí z nich jim to nikdy neodpustí. I tady je třeba hledat budoucí výkvět revoluční Francie. Jsou tu faráři, kteří odhlasují republiku, kteří zvednou ruku pro královu smrt, kteří se vysloví pro likvidaci girondinů i Dantona a kteří pošlou pod gilotinu královnu i Robespierra. I tito duchovní budou v následujících dnech rozhodovat o osudu Francie. Dav zvědavě hledá své hrdiny: Lafayetta, Mirabeaua a Sieyese. První jde uprostřed svých reformních přátel mezi šlechtou. Jeho rusovlasou hlavu zdobí nádherný klobouk ozdobený peřím. Mirabeau, majestátní svou brunátnou ošklivostí, jde v čele třetího stavu. Budí největší pozornost asi jako Sieyes. Ten však zcela jiným způsobem. Sieyes totiž zatím ve Versailles není. Dav hledá autora pamfletu Co je třetí stav? marně. Ten, který jako první nastínil požadavky neprivilegovaných, jehož bystrozrak správně předpověděl vše do posledního detailu, chybí. Není jasné, proč zůstal na slavnostní průvod abbé ve svém pařížském bytě. Důvody mohly být různé. Nemoc, nechuť k masovým shromážděním, strach. Ale na odpoledním zasedání je už všechno v pořádku. Vůdce třetího stavu se dostavil a společně s ostatními naslouchá nejprve projevu krále, poté strážce pečeti Barentina a následně i projevu toho nejočekávanějšího, ministra Neckera. Král nemluví špatně. Správně pojmenovává neudržitelný stav hospodářství své země. „Je třeba přijmout radikální hospodářská opatření," říká. Ale to je vše. Když popisuje politické poměry Francie, neříká nic nového. I nadále je to on, kdo bude předkládat i schvalovat zákony. On bude jmenovat ministry, odvolávat je, on bude jmenovat své krajské intendanty a kontrolovat místní soudy. Varuje před jakýmkoliv novátorstvím. Král se místy při svém projevu zajíká. Není zvyklý mluvit před tak velkým shromážděním, a také proto působí jeho projev na mnohé poslance plačtivě. Zdrženlivě tleská shromáždění svému monarchovi. Sieyes očekával od krále více. Ve stejném duchu, navíc bezobsažně, mluví i Barentin. Všichni proto nedočkavě čekají na Neckerův proslov. Necker mluví dlouho. Tři hodiny mluví o finančních záležitostech, tři hodiny vyjmenovává opatření, jež je nutno přijmout při řešení vleklé finanční krize. Ale ani náznak politického programu, ani zmínka o ústavě nebo o otázce hlasování podle stavů nebo podle hlav. Další zklamání. Třetí stav je nespokojen a odchází, aniž by byly splněny jeho požadavky. Je jasné, že drama teprve přichází a válka mezi králem a jeho poddanými začíná. Konflikt předznamenala vlastně jedna nepatrná epizoda, vhodná spíše do bulváru. Při zasedání 5.května si dal podle zvyku král klobouk na hlavu. Pokryla si tedy hlavu i šlechta. Třetí stav však chtěl učinit totéž, ale král rychle smekl. Raději držel klobouk v ruce, než aby přihlížel tomu, že třetí stav má v jeho přítomnosti klobouky na hlavách. Alespoň tak to líčí Dumas a není třeba mu nevěřit. 18 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 19 Tentýž večer je učiněn pokus o zvrat v jednání. Požadavek na hlasování podle hlav mají projednat jednotlivé sněmovny stavů. Po skončení prvního zasedání se scházejí poslanci z jednotlivých provincií a diskutují o řešení. Třetí stav je druhý den jednomyslný: „Hlasujme podle hlav," volá Sieyes, který už aktivně přebírá roli jednoho z vůdců shromáždění. Dva zbylé stavy jsou však proti a raději přistupují k aktu ověřování mandátů svých poslanců. A právě tehdy znovu s plnou silou zazní ona slavná Sieyesova slova: „Tři stavy? Ne tři národy!" Už nejde ustoupit a tak 6.května prohlašují zástupci „měšťanstva" Generální stavy za Poslaneckou sněmovnu a zároveň vyzývají poslance zbylých stavů, aby se dostavili k jednání. Privilegované stavy však ustoupit nehodlají. Duchovenstvo sice váhá pod tíhou argumentů pokrokového abbého Grégoira, ale zatím nic nepodniká. Ve středu 10.června ráno vstupuje Sieyes do sněmovny a zjišťuje, že se stále skládá téměř výlučně z třetího stavu. Zvolá: „Přetněme lano, je čas!". Odhodlává se k poslednímu zákroku. Vyzývá všechny poslance bez rozdílu stavů, aby se dostavili do zasedací místnosti ke společnému ověření mandátů. Zdá se, že tenhle krok je rozhodující při zpětném zjišťování legitimity budoucího Ústavodárného shromáždění. Bez účasti privilegovaných je totiž sněmování právně napadnutelné. Jejich tábor se začíná rozpadat. Sieyesovu výzvu uposlechlo několik desítek členů kléru i šlechty. A nevyhnutelný proces pokračuje. Název Generální stavy je zpátečnický a nevyjadřuje podstatu věci. „Třetí stav zahrnuje nejméně devadesát šest setin národa, může tedy zahájit dílo, které od něho očekává země. Proto se bezodkladně zabývejme ustavením shromáždění," prohlašuje svým tichým a nenápadným hlasem 15.června Sieyes. Začíná bouřlivá diskuse. Všichni vesměs souhlasí, ale je tu spor o název instituce. Jindy nepodstatná záležitost, ale v tomto případě jde o mnohem více. Jediné slovo může dát národu impuls, že to s ním jeho zvolení zástupci myslí vážně. Padají návrhy: „Shromáždění známých a prověřených zástupců francouzského národa, Zákonné shromáždění zástupců většiny národa, jednající v nepřítomnosti menšiny". Mirabeau chce jít mnohem dále a navrhuje: „Zástupci francouzského lidu". Sieyes naposledy vyzývá zástupce šlechty a kléru, aby se do hodiny dostavili do zasedacího sálu. „Nedostaví-li se, nebude se k nepřítomným přihlížet." Sieyes se chová neoblomně a statečně. Tahle osudová slova říká s vědomím, že Versailles jsou obklíčeny německými a švýcarskými vojsky. Doslova celá baterie dělostřelectva míří na budovu. Stačilo jediné královo slovo. Ale privilegovaní se ani po výzvě nedostavují. Někteří méně odhodlaní zástupci lidu začínají pochybovat: „Přeci samotný třetí stav nemůže vytvořit Generální stavy." Sieyes se zvedá ze svého místa a svou shrbenou pomalou kněžskou chůzí se vydává k řečništi. „Ano, třetí stav opravdu nemůže vytvořit Generální stavy," říká klidně. „Tím lépe. Ustaví se jako Národní shromáždění." Návrh je podán a následně 17.června schválen 490 hlasy pro a 90 hlasy proti. Konečně 19.června ustupuje duchovenstvo. Těsnou většinou se rozhoduje, že bude zasedat společně s třetím stavem. Šlechta podává protest a král na jeho základě uzavírá budovu shromáždění. 20.června najdou zákonodárci zavřené dveře a rozho- 19 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 20 dují se, co dál. Poslanec Guillotin, ano, právě ten, který zanedlouho předloží králi k posouzení onen hrůzný popravčí předmět, jenž se stane nástrojem a zároveň symbolem revolučního konventu let 1793-1794, navrhne, aby se shromáždění odebralo do nedaleké Míčovny. A tam, za předsednictví Baillyho, skládají všichni poslanci proslulou přísahu, „…že se nikdy nerozejdou a že se shromáždí všude, kde by to okolnosti vyžadovaly, dokud nebude vypracována ústava." Kategorická slova. A kdo je jejich autorem? Nikdo jiný než Sieyes. Král stále váhá. Nařizuje stavům, aby jednaly odděleně. Ale poslanci už si nenechají cokoliv nařizovat. Dokonce hrozí použitím násilí. Poslanec Glezen v reakci na to prohlašuje: „Jakže! Panovník hovoří jako velitel, když by měl přitom přijít k poradě?" Sieyes se však už ničeho neobává. Ví, že je vše rozhodnuto a prostě konstatuje: „Pánové, nebojte se, jste dnes tím, čím jste byli včera." Násilí odmítá i šlechta a její část pod vedením vévody Orleánského se konečně přidává ke shromáždění. Ludvík XVI. nakonec svoluje a svým prohlášením ze dne 27.června 1789 vyzývá zbylou část šlechty a duchovenstva, aby se připojila k Národnímu shromáždění. To už vyvíjí samostatnou legislativní činnost a povoluje regulaci daní, zavedení svobody tisku a uznání individuální svobody občanů. Královská moc se tak dobrovolně dostává pod kontrolu zástupců národa a vzniká tím Francouzská konstituční monarchie. Historické okamžiky. PŘEDSEDOU ÚSTAVODÁRNÉHO NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ Sieyes je opět u toho. Shromáždění se rozhoduje urychleně přijmout ústavu a za tímto účelem vytváří 7.července Ústavní výbor. A kdo jiný může stanout v jeho čele než autor slavné přísahy v Míčovně. Radikální poslanci však chtějí dát lidu mnohem silnější signál, a tak 10.července vychází ve všech pařížských novinách, že předchozího dne se Národní shromáždění rozhodlo přejmenovat na Ústavodárné národní shromáždění. Od příště tedy budou historici tuto novou instituci nazývat zjednodušeně Konstituantou. Král je však vůči změnám nedůvěřivý a s obavami hledí na demokratizační proces po celé zemi: v Paříži vzniká shromáždění komuny, totéž se děje i v Lyonu a Rouenu. Proto soustřeďuje kolem hlavního města několik tisíc vojáků, připravených na rozkaz zasáhnout. Zda chtěl král rozehnat shromáždění, není jisté. Ve svém dopisu poslancům sděluje, že chce spíše předejít přítomností armády možným nepokojům a incidentům. Ty však vyprovokoval sám tím, že 8.července odvolal Neckera a na jeho místo dosadil konzervativního barona de Breteuille. Pařížské shromáždění komuny reaguje podrážděně a vyzývá k ozbrojení Pařížanů. Ti vtrhnou do Invalidovny a opatří si 32 000 pušek. „Na Bastilu!" zvolá Santerre. Lid dobývá symbol absolutismu. Pařížané obsadili proslulou věznici a hlavu jejího guvernéra vláčí po městě, říká tentýž večer posel králi. Ale to je snad vzpoura? Táže se Ludvík XVI. Nikoliv sire, to je revoluce, zní odpověď. Král druhý den odvolává armádu z města a následně povolává zpět Neckera. Bailly 20 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 21 je zvolen starostou Paříže a Lafayette jmenován velitelem nové ozbrojené složky, Národní gardy. Revoluce vítězí. Jak píše Dawson, Ústavodárné shromáždění přistoupilo po uklidnění situace k práci v náladě bezmezného optimismu, v duchu svého arciteoretika Sieyese, který prohlásil, že takzvané pravdy dějin jsou stejně neskutečné jako tak zvané pravdy náboženství. „Zapomeňme na minulost a pracujme pro potomky," prohlašuje abbé. I na náboženství brzy jde, ale ve hře jsou zcela jiné karty. Jedná se o funkcích. Ústavodárné shromáždění sice fungovalo jako suverénní instituce, ale zatím ještě neexistovaly jeho orgány a nemělo zvoleno své funkcionáře. Ovšem, mělo své přirozené vůdce. Lafayette, Mirabeau, Bailly, Sieyes, to byli ti praví, ale fakticky nestál nikdo v jeho čele. 1.srpna se tedy rozpoutal boj o předsednictví. Ve shromáždění existovaly v této ranné revoluční době dvě frakce. Jedna konzervativní, těšící se přízni dvora, a druhá liberální, podporovaná reformními osvícenci. Bylo tudíž přirozené, že když padl z řad liberálů návrh na Sieyese, nominovali konzervativci do boje o důležité předsednické křeslo svého člověka, kterým byl Thouret. Tento rouenský rodák se těšil mezi poslanci veliké vážnosti. Byl skvělý právník a výborný řečník. V očích konzervativní opozice pro něj mluvilo to, že v červnu hlasoval proti názvu Národní shromáždění, formulaci, již navrhl právě Sieyes a jež znamenala pomyslný začátek revoluce. Liberální i konzervativní kliky rozehrály obratnou zákulisní hru. V prvním kole proti sobě kandidovali hned čtyři významní politici: Sieyes, Tronchet, Thouret a Le Chapelier. Do druhého kola postoupili podle očekávání Sieyes a Thouret a dalo se předpokládat, že hlasování bude vyrovnané. Sieyesovi v konečném účtování pomohlo to, že se za něj postavil všeobecně oblíbený Lafayette. Přesto poměr hlasů dopadl nepředstavitelně těsně: 406 pro Sieyese a 402 pro Thoureta. Ten po ohlášení výsledků ihned uznal porážku a sportovně svému soupeři poblahopřál. Pod Sieyesovým předsednictvím je odhlasováno zrušení všech feudálních výsad a titulů, vyhlášena svoboda tisku, králi potvrzeno právo veta a schválena Deklarace lidských práv. Sieyes vše řídí velmi věcně a konstruktivně a dodává jednání důstojnost i legitimitu. Vinou lidových nepokojů po celé zemi je však shromáždění na počátku srpna nuceno přerušit práci na ústavě a vydat Srpnové dekrety, jimiž potlačuje vrchnostenské soudy, výhradní práva, šlechtická privilegia i stavovské rozdíly. Král sice odmítá dekrety potvrdit, ale po nátlaku tak učiní v říjnu stejného roku. Po schválení Srpnových dekretů se shromáždění opět vrací k práci na ústavě. Sieyes znovu kraluje a na základě jeho návrhu je předloženo koncem srpna Prohlášení práv člověka a občana a pokračují přípravy na dokončení závěrečné verze ústavy. Od jisté doby se však abbé otevřeně nevyjadřuje k nejdůležitějším problémům. Bez komentářů řídí zasedání, a do rozpravy aktivněji nevstupuje. Iniciativu si spíš nechává na zákulisní diskuse a stává se z něj zasmušilý tajemný patron. Objasnit důvody tohoto slavného mlčení, jež zahájil někdy v průběhu srpna roku 1789 a jež mu zachránilo život, jsou zahaleny tajemstvím a je možné o nich pouze spekulovat. Prvním důvodem by mohlo být jeho řečnické nadání. Obvykle totiž mluví ten, kdo mluvit umí. A jaký vlastně byl Sieyes řečník? Upřímně řečeno, prachmizerný. Jeho 21 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 22 současníci se vesměs shodují na tom, že měl velmi tichý, chraplavý hlas, vyjadřoval se složitě a jeho projevy byly dlouhé a nudné. Než se stal poslancem Generálních stavů, získal svými spisy po celé Francii nebývalou popularitu. Lidé jej právem považovali za ideového vůdce reforem a mezi slavnými jmény mnoha osobností a talentů Ústavodárného shromáždění měl doslova výsadní postavení. V prvních napjatých týdnech se třetí stav nikdy neobešel bez stanoviska chartreského generálního vikáře a při krizových momentech dokázal Sieyes trefně pojmenovat stav věcí a nalézt z něj východisko. Jakmile se však situace zklidnila a abbé měl pronést souvislejší analytický text, bylo zle. Předně šlo o problematickou délku jeho vystoupení. Smysl úvah byl jistě v pořádku a obsahoval i důležité návrhy. Sieyes však mluvil příliš dlouho a kvůli rozsáhlosti jeho projevů se z nich vytrácel význam. Jako duchovní měl zároveň tendenci poučovat a mimoto mluvil velmi monotónně. Posluchače tak, přes předcházející Sieyesovu proslulost po celé Francii, sáhodlouhé projevy abbého spíše nudily a nevěnovali jim tolik potřebnou pozornost. Možná si brzy uvědomil tento svůj handicap, a proto mluvil stále méně. Opravdu nebyl rodilým řečníkem, a to se v době, kdy tribunám vévodil největší rétor své doby, hrabě Mirabeau, neodpouštělo. Stejně neschopným řečníkem byl podle dobových pramenů například i Talleyrand, což jej později zavedlo na diplomatickou dráhu, kde je více než jinde zapotřebí opatrné jednání v zákulisí. A v tom se oba duchovní vyznali skvěle. Mimochodem stejnou schopnost projevil i mistr nad mistry v zákulisních intrikách, původně také abbé, Joseph Fouché. Církev si vychovala velmi schopné věrozvěsty. V určité fázi Sieyes přestal vystupovat zcela. Psal sice mnoho článků a odborných textů do novin, takže v povědomí veřejnosti se stále udržoval, ale nikdy nechtěl být příliš kontroverzní na to, aby jej mohl někdo napadnout. Představme si obraz šedého čtyřicátníka, který sedí nehybně v předsednictvu shromáždění a jako nestranný moderátor pouze předává slovo diskutujícím. Zvláštní obraz. Později, když už neseděl za předsednickým stolem, byl na půdě shromáždění viděn stále méně. Až do konce byl aktivním členem výboru pro vytvoření ústavy, ale se svými pozměňovacími návrhy nevystoupil nikdy na plénu. Při schvalování ústavy v roce 1791 sice několikrát po čase opět promluvil, ale už jen zcela věcně a spíše shrnul předešlé výhrady, než aby přišel s něčím novým. Při hlasování sice nechyběl, ale jakmile přišlo na lámání chleba, z neznámých důvodů onemocněl nebo se vydal pracovně na venkov. Francouzský historik Aulard zdůvodňuje příčiny jeho mlčení uraženou ješitností. „Mlčel tvrdošíjně proto, že nechtěl poslouchat výhrady od svých kolegů na formu jeho řečí." Vždyť v prvních měsících revolučního hnutí byl faktickým ideovým vůdcem reforem a určitě jej urážel neuctivý tón poslanců Konstituanty k jeho osobě. Důvody však budou i jiné. Sieyes nebyl v žádném případě jediným špatným řečníkem shromáždění. Takových byla v Jízdárně Tuilerií, kam se brzy po pádu Bastily parlament přestěhoval, široká paleta a Emmanuel Joseph určitě patřil k lepšímu průměru, přestože byl přes svůj předchozí věhlas pro většinu posluchačů zklamáním. Politické ovzduší se ale od června 1789 pozvolna měnilo a to, co ještě nedávno zavánělo radikalismem, bylo po několika měsících převratných změn zpátečnictvím. Na počátku revoluce existovaly dva politické proudy. Konzervativní a liberální. 22 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 23 Zjednodušeně řečeno tradicionalističtí monarchisté a pokrokoví konstitucionalisté. Sieyes se logicky řadil k těm druhým. Uvědomoval si, že zrušení monarchie by za stávajících podmínek znamenalo občanskou válku a zároveň počátek mezinárodní izolace Francie. Požadoval přesto velmi demokratickou ústavu, jež by zaručila rovná práva všem občanům bez rozdílu. Po pádu Bastily však politická scéna doslova rozkvetla. Konzervativní pozice, neboli politickou pravici, hájili Černí v čele s Cazalesem, Maurym nebo Montesquiouem a Monarchisté, vedení Mounierem. Scházeli se v klubu Přátel monarchistické ústavy a jejich cílem bylo hájit zájmy privilegovaných vrstev a krále. Vydávali například z osobního králova fondu noviny L_Ami du roi. Liberální pozice, neboli politický střed, tvořili Konstituční monarchisté, kteří hájili zájmy třetího stavu a chtěli pod záštitou umírněné monarchie nastolit demokratickou zastupitelskou vládu. Patřili sem například Lafayette, Camus či Target. Poslední skupinou byli pokrokové proudy, jež hájily levicové pozice. Předně tu byl takzvaný Triumvirát, složený z Duporta, Lamethe a Barnava, který sice respektoval krále, ale měl k jeho krokům vážné výhrady. Na druhou stranu si uvědomoval možné negativní důsledky, které by přinesl nástup radikálů. Ty reprezentovala od počátku Demokratická strana, vedená Robespierrem a Buzotem. Sieyes se nikdy oficiálně nepřiřadí k žádné z těchto pěti skupin. Asi nejblíže má sice ke Konstitučním monarchistům, ale zároveň si všímá upadající pozice Lafayetta a jeho intuice ho táhne k Triumvirátu. Předseda shromáždění si však nemůže dovolit bojkotovat politické dění. K jasnější politické profilaci, která však navenek nepoškodí jeho zájmy, mu pomáhá vytvoření jakobínských spolků. Tito členové Společnosti přátel ústavy nemají konkrétní politický program a neřadí se k žádnému politickému proudu. I proto se zde mohou vedle sebe setkávat politici od vévody Orleánského a Mirabeaua až po Dantona či Desmoulinse. To Sieyesovi vyhovuje. Udržuje kontakty se všemi, s nikým se nehádá, všechny náležitě vyslechne a vše rád prodiskutuje. Ze Sieyese se stává řádný jakobín. A právě na této půdě se seznamuje s člověkem, jehož nepřízeň jej zanedlouho málem připraví o hlavu. Na jednom pařížském zasedání se potkává v předsednictvu s advokátem Maximilienem de Robespierrem a hned je mu jasné, že z tohoto zatím nenápadného politika jednou vyroste silný a nekompromisní vůdce. Robespierre je o deset let mladší, zato má nemalé zkušenosti s prací v terénu. Rozumí problémům obyčejných lidí, jejich názory hájí a, což je mnohem nebezpečnější, také je hlásá. Od začátku požaduje všeobecné hlasovací právo a tvrdí, že Prohlášení lidských práv je jen cárem papíru, který se nedodržuje. „Musíme jej uvést v platnost," tvrdil na říjnovém zasedání parlamentu. „Všichni občané bez rozdílu mají právo účastnit se všech stupňů zastoupení. Nic není ve větším nesouladu s VAŠÍ Deklarací práv, před níž musí zmizet každá výsada, každý rozdíl, každá výjimka. Ústava stanoví, že svrchovanost je v lidu, v každém jednotlivci tohoto lidu. A každý jednotlivec má proto právo podílet se na vytváření zákona, jímž je zavazován, a na správě svých veřejných záležitostí, protože jinak není pravda, že všichni lidé jsou si rovni v právech, že každý člověk je občan." Sieyes naslouchá těmto slovům se značným znepokojením. Ano na začátku revolu- 23 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 24 ce, jejíž byl duchovním otcem, tvrdil, že třetí stav je tou jedinou správnou a celou součástí francouzského národa, ale on za třetí stav považoval řádné daňové poplatníky. Majetné měšťany, sedláky, obchodníky. Prostě ty, kteří vytvářejí národní bohatství a kteří jej díky revoluci také začínají konečně vlastnit. Nepomyslel na ty milióny nemajetných rolníků, nádeníků a posluhovačů. Podmínkou účasti na správě věcí veřejných má být služba státu, tedy daňový odvod. Navíc většina „nemajetných" je negramotná, neschopná relevantně zacházet s informacemi a tudíž je třeba zabránit, aby nepřevzala iniciativu. To by mohlo znamenat nastolení vlády „lůzy" a anarchie a v civilizované Francii něco podobného připustit nelze. Tato diskuse se rozpoutala ve shromáždění při projednávání volebního censu. Bylo navrhováno, aby měl volební právo ten, který platí daň, rovnající se podle místních podmínek deseti librám (plat námezdních pracovních sil za měsíc přitom nedosahoval ani setiny této částky). Jeden volič tedy připadal zhruba na sto aktivních občanů. Mnohem více diskriminační bylo právo být volen. Poslanci, kteří tvořili Zákonodárné shromáždění, museli vlastnit pozemky a platit daně, rovnající se 52 librám, což podle Desmoulinse znamenalo, že by absurdně nemohl být do nejvyššího orgánu francouzského království zvolen například ani filozof Jean Jacques Rousseau. První setkání „nepodplatitelného" a „mlčícího" tváří v tvář je doprovázeno na půdě jakobínského klubu nesouhlasnou výměnou názorů na toto téma, v níž Sieyes hájí stanovisko Konstituanty a Robespierre ho ostře kritizuje. Padnou údajně ostrá slova z obou stran. Ve chvíli, kdy názor mladého advokáta na fóru převáží, se však Sieyes rychle stahuje a začne svou nově naučenou hru: vyhni se konfliktu a raději ustup. Abbé začíná reagovat na přímo položenou otázku neurčitě a mlhavě. Jeho odpověď může znamenat souhlas i odpor, ale přitom není jasné, co svými slovy míní. Jako šnek se stahuje do své bezpečné ulity a v pravou chvíli se nenápadně vytratí. Šance na prosazení svých názorů má větší ve shromáždění. Ne mezi jakobíny. Robespierre neočekává podobnou reakci a je vyveden z míry. Poprvé vidí předsedu shromáždění v takto zvláštní dvojaké roli. V tuhle chvíli předpokládá, že Sieyes vyčerpal všechny argumenty a uznává vítězství svého rivala. Sieyes však své argumenty nikterak nevyčerpává. Je stále přesvědčen o své neměnné pravdě. Jen zjišťuje, že vítr dalších a mnohem radikálnějších změn sílí. Buržoazní revoluce se vymyká jejímu kormidelníkovi z rukou a stále větší podporu získávají pokrokoví radikálové. Začíná se obávat toho, že když zůstane na svých konzervativních pozicích, může záhy dopadnou stejně jako ortodoxní monarchisté, kteří jsou nuceni ve stále větší míře opouštět Francii a emigrovat do zahraničí. Hněv lidu se brzy obrátí proti svým nepřátelům a v tomhle případě jde už o život. Jakobínská půda už není tou pravou tribunou, která mu s úctou naslouchá. Jen rychle zpátky do sněmovny. 24 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 25 V BAHNĚ Sieyes je zděšen, když se dovídá, že hladové Pařížanky si přišly pro krále a královnu do Versailles. Tisícihlavý dav je schopen všeho a králův život je bez vojenské ochrany v ohrožení. Abbé s obavami vzpomíná, jak lid hlavního města přemohl obránce Bastily. Vzpomíná si i na hlavu guvernéra věznice, kterou demonstranti nosili napíchnutou na píku po celé Paříži. Co když se něco podobného stane i na půdě parlamentu. Co když si rozhněvaný dav přijde pro zákonodárce Konstituanty, podporující monarchii. Co když si vyžádá hlavy těch, kteří nechtějí uzákonit rovné volební právo? A proto se nenápadně stahuje. Už nechce dělat předsedu shromáždění. Raději sedět v „bahně" parlamentu a bedlivě registrovat, kam směřuje vývoj událostí. Bahno, tak kritici nazývají tu část shromáždění, která „dřepí" v politickém středu. Nevyhraněná, přizpůsobivá a proměnlivá v názorech. A Sieyes se stává součástí toho nejbahnitějšího bahna. Sedá si do absolutního geometrického středu, kde má všechny na očích a může vše nepozorovaně sledovat. Málokdy se vyjádří jednoznačně a při důležitém hlasování se přiklání k většině. Ostřížím zrakem si rychle spočítá hlasy a hbitě zvedá ruku s početnější částí. Když si je většinou jistý, nebojí se k ní veřejně přihlásit a svým názorem ji podpořit. V říjnu jako duchovní s obavami naslouchá slovům biskupa Talleyranda, který vzhledem k finanční tísni královské pokladny navrhuje konfiskaci církevního majetku ve prospěch státu. Talleyrand prohlašuje: „Duchovenstvo není takovým vlastníkem jako jiní vlastníci. Národ, který má rozsáhlou pravomoc nad všemi korporacemi, má skutečné právo i nad duchovenstvem; má právo zrušit ty skupiny duchovního stavu, které by se mohly zdát pro společnost zbytečné, a tak by se stal jejich majetek spravedlivým dědictvím národa. Vlastnictví může být před zákonem posvátné, ale zákon může hájit jen to, s čím souhlasí jeho tvůrci. Všichni víme, že část tohoto majetku, nezbytná pro existenci beneficiantů, je jediná, která jim patří. Ostatní majetek je majetkem chrámů a chudých. Jestliže národ zajistí beneficiantům existenci, není jejich majetek ohrožen. A tak si národ může za prvé přivlastnit majetek klášterů, jež je třeba zrušit, ovšem musí zajistit existenci těm, kteří v klášterech žijí. Za druhé může zabrat beneficie bez funkcí a za třetí může zredukovat na nejnižší míru nynější důchody titulárních držitelů půdy. Národ by tak převzal závazky, jimiž byly tyto pozemky zatíženy." Sieyes je šokován. Biskup, oddaný věřící, jeho přítel a pronáší podobná slova? Cožpak v něm církevní výchova nezanechala alespoň zbytky loajality? Když však abbé zbystří pozornost a podívá se na rozložení sil, přidá se rychle na stranu většiny a sám si přisadí. Svou důstojnost protentokrát odhodí stranou a stává se jako Talleyrand mluvčím historické změny – dvě děti církve. Odpůrci vyvlastnění církevního majetku, zejména Cazales argumentovali Deklarací lidských práv, kde se uvádí, že vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo. Sieyes je však jako autor Deklarace jejím velmi dobrým znalcem a prohlašuje: „V Deklaraci se ale uvádí, že je možno se tohoto práva zbavit, když to vyžaduje veřejná nezbytnost, která je vyhlášena zákonem, a to za předpokladu spravedlivého a předběžné- 25 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 26 ho odškodnění." Navíc duchovenstvo podle něj není vlastníkem, ale správcem majetku. Zákon byl v listopadu 1789 schválen výraznou většinou hlasů a Sieyes slavil s Talleyrandem po čase výrazný úspěch, ale za cenu toho, že popřel sám sebe. Církev zradí ještě dvakrát. Jednak ve chvíli, kdy rok na to podpoří zrušení mnišských řádů, a jednak ve chvíli, kdy bude hlasovat pro Občanskou ústavu duchovenstva, podle níž byli faráři voleni stejně jako ostatní státní úředníci. Z toho si však abbé raději nic nedělá. Nebýt poražen, to je mnohem důležitější cíl. Ještě jednou však projeví na půdě Konstituanty svůj vyhraněný názor. Pan de Robespierre může mít pravdu, že právo volit mají mít všichni občané, ale to je vzdálená hudba budoucnosti. V téhle době si něco podobného Francie nemůže dovolit. A proto v prosinci 1789 shromáždění schvaluje zákon, podle něhož jsou politická práva vyhrazena majetnější menšině. Desmoulinsova slova, že privilegovaní podle kvality původu jsou nahrazeni privilegovanými podle výše svého majetku, se naplňují. A autorem není nikdo jiný než Emmanuel Joseph Sieyes, který přes strach vystupuje z bahna a obhajuje volební census. Sieyes rozděluje občany do tří skupin: Pasivní občané jsou zbaveni volebního práva proto, že byli zbaveni práva vlastnického. Samozřejmě, že jim zůstává právo na ochranu své osoby, svého vlastnictví, své svobody, ale právo aktivní účasti na utváření veřejné moci již pozbyli. Přes tři milióny občanů Francie tak ztrácejí hlasovací právo. Aktivní občané museli platit přímou daň, rovnající se minimálně třem pracovním dnům. Těchto občanů bylo přes čtyři milióny a sdružovali se v základních shromážděních, v nichž zakládali obecní rady a jmenovali voliče. Třetí skupinou byli voliči, z nichž jeden připadal na sto aktivních občanů. Bylo jich tedy kolem 40 tisíc. Ti museli platit daň, rovnající se minimálně deseti pracovním dnům. Ti se sdružovali v takzvaných departementních shromážděních, kde volili poslance parlamentu. Tento stav potvrdila i ústava z roku 1791 a byl zrušen až novou republikánskou ústavou z roku 1793. A rychle zpátky do ulity. Dlouhé měsíce abbé ve shromáždění nediskutuje k ničemu důležitému. Je však vidět v zákulisí. Velmi dobře cítí, že navrch získávají přívrženci velitele gardy Lafayetta. Už dlouho se mu nelíbila radikální atmosféra jakobínského klubu. Odmítá temnou politiku bývalého přítele ze Société des Trente Adriena Duporta. Když se jednou společně s Mirabeauem vydá na utajené shromáždění nejradikálnějších jakobínů v Templu, prohlásí po odchodu pohrdavě: „Sklepní politika!" Zůstává sice formálně členem, ale společně s Lafayettem, a také slavným matematikem, markýzem Condorcetem, zakládá Společnost 1789. Více než o klub jde spíše o politickou akademii, zasedající v hnízdě vévody Orleánského v Palais Royal. Sieyesovi se daří přitáhnout do klubu i mnoho dalších významných přátel. Kromě Le Chapeliera jsou tu i budoucí vůdce Girondy Brissot, a také starý přítel z lůna církve biskup Talleyrand. Společnost hájí zájmy konstituční monarchie a snaží se brzdit radikální snahy některých jakobínských předáků. Jedná se o pokus zasnoubit monarchii s revolucí, prohlašuje abbé. Sieyes už na začátku roku 1790 navazuje spojení s Klubem přátel monarchistické 26 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 27 ústavy, jehož neformálním vůdcem je Stanislav de Clermont-Tonnerre. Udržuje s tímto jistě zajímavým člověkem čilou korespondenci, ale velmi diskrétně a veřejně podobné kontakty odmítá. V klubu je totiž mnoho přeběhlíků z řad bývalých ultrakonzervativních monarchistů jako jsou Malouet nebo abbé de Montesquiou. A jaký je vlastně postoj Sieyese ke dvoru Ludvíka XVI.? Z korespondence není snadné rozpoznat vývoj jeho stanoviska. Každopádně patřil na počátku všech změn k jednoznačným odpůrcům bourbonského absolutismu. Jeho Esej o privilegiích i pamflet Co je třetí stav? to jasně dokazují. Na druhé straně lze jednoznačně říci, že nikdy nepatřil k horlivým republikánům. V červenci 1789 mu stačilo, že král uznal Ústavodárné shromáždění a až na výjimky se nesnažil vetovat přijaté zákony. Smířil se s konstituční monarchií a v tomto duchu vystupoval i na půdě parlamentu. Stal se později příznivcem klubu feuillantů a spolupracoval s monarchisty. I Michelet píše, že Sieyes patřil k zastáncům dvora a spekuluje, že mohl být společně se svým kolegou Mirabeauem dvorem dokonce placen. Tahle odvážná myšlenka se však nikdy nepotvrdila, a to ani po otevření královských dokumentů při procesu s králem. Opak by jistě stál v tak napjaté době Sieyese krk. Hledat příčiny toho, proč se tedy nakonec přihlásil k republikánské většině je těžké. Ale opět to bude nejspíše jeho snaha nevyčnívat z davu a přizpůsobit se většině, která jej přiměla zastávat opačný postoj než v úvodních revolučních letech. V roce 1790 je však Sieyes stále ještě horlivým přívržencem konstituční monarchie. Je ve styku s králem a v zákulisí stále něco kutí. Nikdo neví co, ale všichni vědí, že jediný, kdo z toho bude mít prospěch bude samotný Sieyes. A tu se vše ukazuje v těch správných konturách. Nehorázná troufalost je na světě. Sieyes vystupuje z bahna a ve vhodný okamžik se opět stává tvůrcem francouzských dějin. 8.června se totiž po dlouhé odmlce nechává zvolit předsedou Ústavodárného národního shromáždění. Dlouho nestál v čele této instituce nikdo známý a důležitý, a tak Sieyesovo jméno působí na poslance svěže a majestátně. Tvůrce deklarace lidských práv, autor Eseje o privilegiích, zakladatel myšlenky Národního shromáždění, vůdce revoluční filozofie. Málokdo předpokládal, že se Sieyes ještě odhodlá vstoupit na nejvyšší politickou scénu. Většina se smířila s jeho mlčením. A málokdo počítá s něčím jiným. Kdepak, abbé zdaleka neříká své poslední slovo. I on ví, že je teprve na počátku své dlouhé politické dráhy. Je samozřejmě zvolen jednoznačně a jeho třítýdenní předsednictví není bez úspěchu. Sieyes má všechno dopředu do největších detailů připraveno. Nesmí promeškat žádnou příležitost. Situace uvnitř Francie je stabilizovaná, není tedy třeba na tomto poli nic nového iniciovat. Naopak mezinárodní pověst Francie je pošramocena. Emigranti v čele s královým bratrem, hrabětem d’Artois, štvou proti mladé konstituční monarchii a zrovna nejspokojenější se zacházením s církevním majetkem není ani císařský bratr Marie Antoinetty v Rakousku, a také papež vyjadřuje jisté pochybnosti. Francie potřebuje jasného spojence, a kdo jiný než Spojené státy americké podobnou roli sehrají bez nejmenšího zaváhání. Sieyes vše předem prodiskutuje s přítelem všech Američanů, Lafayettem. Amerika je na začátku revoluce nejprve na vážkách, jak se má k situaci stavět. Demokratizační změny osvícenští státníci jistě vítají, ale na druhé straně tolik kritizo- 27 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 28 vaný Ludvík XVI. v průběhu bojů o nezávislost americkým osadám velmi významně pomohl, a taková služba se nezapomíná. Americká vláda se staví vůči Francii prozatím neutrálně. A Sieyes, horlivě podporovaný Lafayettem, to chce urychleně změnit. Po konzultaci s dvorem i vládou zasílá prezidentu Washingtonovi srdečný dopis, v němž jménem královské rady a shromáždění vyzývá zámořského spojence k úzké ekonomické a politické spolupráci. Příznivá odpověď z Filadelfie na sebe nenechává dlouho čekat a Sieyes si mne ruce. Opět prokazuje své politické umění, aniž by navíc musel dávat okatě najevo své stanovisko k nějaké kontroverzní záležitosti. Je opět na koni a navíc se stává tvůrcem francouzské zahraničněpolitické doktríny. I to se mu bude v budoucnu hodit. Ale tři týdny v tak horkém křesle stačí. Lidem se po čase znovu připomíná, ale raději rychle zpátky do bahna hlídat si svůj krk. Jakobíni v čele s Duportem a Robespierrem však brzy rozpoznávají taktiku rodáka z Fréjus. Na svých zasedáních několikrát upozorňují na jeho obojaká stanoviska, na jeho neustálé mlčení a nevyhraněné postoje. Ve chvíli, kdy mu končí jeho mandát v předsednictvu Konstituanty, je mu zlomyslně nabídnuto křeslo mnohem nejistější a nebezpečnější. Robespierre se rozhodne předhodit Sieyesovi funkci předsedy jakobínského klubu. Zlomyslná nabídka. Radikálové si všímají, že abbé dává přednost konzervativní Společnosti 1789 a nejednou jej zahlédli i v kontrarevolučním Klubu Valois. Předpokládají proto, že funkci zbaběle odmítne. Sieyes je z návrhu zděšen. Všichni jeho současní spojenci, včetně dvora, považují jakobíny za jakési následovníky svobodných zednářů, za pololegální sklepní organizaci, jež se v poslední době radikalizuje a v ulicích vyvolává záměrně nepokoje, jež vydává obskurní časopisy plné pomluv vlády, a pamflety, kritizující celé současné státní zřízení. Přijmout nabízenou funkci znamená přihlásit se ke všem těmto praktikám a odmítnout znamená přihlásit se jednoznačně k umírněným, potažmo ke kontrarevoluci. Jakobínský klub je nejsvětějším chrámem revoluce. Jak kdosi napsal, jakobíni jsou něco jako pretoriáni, osobní stráž, tělesná garda, hlídající svatyni revoluce. Co si tedy počít? Sieyes si neví rady, a tak se radí se svými přáteli. Obklopí se Mirabeauem, Lafayettem, Talleyrandem a na rovinu jim sdělí své obavy z budoucího vývoje. Ani tito velikáni však nedají abbému jednoznačnou radu. Sieyes se nakonec musí rozhodnout sám. A rozhodnutí je to vskutku složité. Dostaví se 20.června do ulice Saint-Honoré podle původní domluvy. Jeho příchod je doprovázen potleskem a slova se rychle ujímá předsedající. Sieyes si mezi těmi mnoha bezejmennými tvářemi ihned všimne ironického úsměvu Robespierra, nedůvěřivého pohledu Dantonova, spatří Duporta, bratry Lamethovy a mnoho dalších postav, známých ze shromáždění. Kdosi jej navrhne za předsedu klubu. Je natolik rozrušen, že ani neví, kdo. Táží se ho, zda souhlasí a Sieyes pronese do hlubokého ticha svým slabým hlasem jediné slovo: „Souhlasím!" Jednoznačná volba, bouřlivý potlesk. Vše je jasné. Jakobíni jsou spokojeni, že v jejich čele stane otec revoluce. Robespierre je šokován. Absolutně nepředpokládal, že se tento buržoazní teoretik opováží vstoupit do temného sklepení revolučního podsvětí. Uvědomuje si, že se stává pro tyto hrdiny dějinného pokroku nedotknutelným, 28 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 29 a tím ještě nebezpečnějším než nyní. Zbavit se této amorfní vši bude do budoucna velmi těžké, ne-li nemožné. I Sieyes zvažuje své následné kroky. Nechce si popudit Lafayetta ani jeho spojence, a tak v tisku prohlašuje, že se funkce předsedy jakobínů ujímá jen nakrátko. Dokud se nenajde vhodnější kandidát, který se tomuto postu bude věnovat naplno. Vychytralé východisko z bezvýchodné situace. A opravdu jej brzy nahradí po vlastní abdikaci mnohem vhodnější kandidáti. Sieyes se stahuje do své ulity a opět o něm není na čas slyšet. MIRABEAU Málokterá figura Francouzské revoluce vzbuzuje tolik protichůdných pocitů a postojů jako nejskvělejší řečník své doby, hrabě de Mirabeau. Nejradikálnější odpůrce bourbonského absolutismu se záhy mění v přívržence bourbonského konstitucionalismu, autor největšího množství pamfletů proti královně se mění v jejího obhájce a nejzavilejší jakobín je z klubu pro své charakterové vlastnosti málem vyloučen. Lidé jej po smrti nejprve umístí do Panteonu vedle Voltaira, aby ho po třech letech z tohoto pomníku revoluce vyhostili a potupně zahrabali na hřbitově gilotinovaných. Jeho životní osudy jsou plné dramatických peripetií. Pamětníci tvrdí, že už jako dítě byl velmi neposlušný a nekontrolovatelný, ale na druhou stranu bystrý. V Paříži se objevuje poprvé ještě za vlády Ludvíka XV. Tehdy je vyslán přísným otcem, aby studoval jazyky a matematiku u abbého Choquarta. Po studiu se dostává k vojenskému pluku v Saintelle. Tam svým nezřízeným chováním nadělá obrovské množství dluhů, a proto raději zbaběle dezertuje. To se mu však nevyplácí, je zajat a následně vězněn na citadele ostrova Ré, odkud je po rodinné intervenci propuštěn a vyslán na vlastní žádost jako poručík na Korsiku. Po jeho návratu dochází k relativnímu zklidnění jeho nevázanosti a od roku 1770 žije nejdříve v Aix u otce a později v Paříži. Tam se seznamuje s vlivnými lidmi a úspěšně proniká na dvůr stárnoucího Ludvíka XV. ve Versailles. Krátce na to se žení, opět začíná dělat dluhy a opět je na jejich základě nejprve dán pod kuratelu a později po další sérii kontroverzních hádek a soubojů uvězněn v Pontarlieru. Tam se seznamuje s mladou markýzou de Monnier a kvůli ní z vězení utíká. Společně s ní se usazuje v Dijonu, kde je však po několika měsících zatčen a znovu vězněn. Útěk se mu však podaří zopakovat a prchá se svou milenkou nejprve do Švýcarska, a poté do Holandska. Tam jsou oba po roce dostiženi, paní de Monnier je dána do polepšovny a Mirabeau je opět vězněn ve Vincenne, a to celkem tři roky. Poté se sice na krátko stěhuje na venkov za nemocným otcem, ale v roce 1782 je po páté uvězněn kvůli sporu s manželem jeho milenky, markýzem de Monnier. Vše je vyřízeno komplikovaným vyrovnáním, na jehož základě je markýza izolována v klášteře. O rok později se rozvádí se svou ženou a krátce se věnuje zahraničněpolitickým aktivitám. Už o další rok později odjíždí do Londýna společně s mladou Holanďankou a jejím dvouletým nemanželským hochem. Poté se vrací do Paříže a v roce 1786 přijíždí do Berlína, kde je pověřen di- 29 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 30 plomatickým posláním od Ludvíka XVI. V roce 1789 je zvolen do Generálních stavů a začíná tak jeho krátká, ale neuvěřitelná politická dráha. V čem vzbuzoval tento neřestný aristokrat mezi lidmi na jednu stranu takový obdiv a na stranu druhou tak silnou nenávist? Možná bylo vše skryto v jeho fyzickém zevnějšku. Shrbený a odulý nemrava s obří hlavou, tváří zjizvenou po neštovicích, ač relativně mladý, přesto vypadající na starce. Jeho neposkvrněným a majestátním spojencům, počínaje Lafayettem až po Barnava, musel připadat jako společenský vyvrhel a svým způsobem jím opovrhovali. Přesto pokaždé, když promluvil, všichni ztichli a s úctou naslouchali neupravenému prostopášníkovi se směšnou parukou. Jeho projevy byly nepřekonatelné. Ačkoliv improvizoval, budil dojem precizní připravenosti. Projevy obsahovaly strhující úvod, skvělou gradaci, neuvěřitelná srovnání a bonmoty a na závěr nechyběla tolik potřebná pointa. Vztah Sieyese a Mirabeaua nebyl jednoduchý. Abbé záviděl svému šlechtickému spojenci výřečnost a sílu hlasu. Ve srovnání s ním působil stroze a uboze. Přítomnost hraběte vyvolávala bez výjimky neobvyklou pozornost, kdežto Sieyese si při vstupu do místnosti pro jeho šedivý a nevýrazný zjev málokdo všiml. Na počátku revolučních změn však tito dva velikáni vytvořili bezchybnou dvojici, jejímž byl Sieyes perem a Mirabeau hlasem. Oba podporují schválení Deklarace lidských práv, jsou pro zabavení majetku církve, hájí volební census, jsou pro spojenectví se Spojenými státy a oba tajně vyjednávají s dvorem. Chodí si společně s Lafayettem do královského paláce pro instrukce, čímž nevědomky zrazují revoluční myšlenku. Každý však k tomu má jiný důvod. Mirabeaua opět zasahuje finanční tíseň a malá služba ve prospěch monarchistů za solidní odměnu nemůže horlivého jakobína ohrozit. Sieyes oproti tomu nechodí ke dvoru ze zištných důvodů. Hraje svou tradiční dvojakou roli. Na jedné straně bývalý předseda jakobínů a na druhé straně sympatizant kontrarevolučních dvorních spolků. Na rozdíl od Mirabeaua není v tíživé finanční situaci. Skromný život starého mládence zatím nevyžaduje přemrštěné finanční náklady, to přijde až později, takže mu bohatě vystačí příjem z poslaneckého platu Ústavodárného shromáždění. Navíc se mu ještě zdaleka neztenčily úspory z bývalého výnosného místa generálního vikáře v Chartres. Dobrá rezerva na zlé časy. Spojenectví obou politiků je však narušeno ve chvíli, kdy se Mirabeau dostává pod palbu sílící kritiky radikálů a Sieyes začíná mít strach ze spojení s napadaným kolegou. Vše se vyhrocuje ve sporu o mesdames, neboli o královi tety, dcery Ludvíka XV., jež král podle Dumase nadneseně přezdíval Hadra, Krákora a Potvora. Princeznám se totiž v revoluční Francii příliš nelíbí. Nejsou si jisty svou bezpečností a žádají krále, aby mohly vycestovat do ciziny. Ten svoluje, ale proti je opozice. Uvnitř jakobínů probíhá ostrá diskuse, v níž se střetnou bratři Lamethové s Mirabeauem, který stojí momentálně na vrcholu moci ve funkci předsedy Národního shromáždění. Hrabě tvrdí, že bránit někomu ve svobodné vůli nemá smysl, oproti tomu zejména Alexandre Lameth tvrdí pravý opak a vysvětluje to tím, že králova rodina musí zůstat v Paříži, jinak bude myšlenka revoluce ohrožena. „Nepatřím k těm, kdo si myslí, že je v zájmu dobré politiky, abychom pana de Mirabeau šetřili, abychom ho nepřiváděli k zoufalství…" křičel z tribuny jakobínské- 30 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 31 ho klubu slavnější z obou bratrů. Podle Desmoulinse se tato veřejná urážka hraběte silně dotkla: „Z obličeje mu kanuly veliké krůpěje." Mirabeau vytušil, že mezi jakobíny ztrácí půdu pod nohama. Zmohl se na slabou odpověď: „Zůstanu, pokud mě nevyženete!" A už se do Saint-Honoré nikdy nevrátil. Možná i proto, že krátce na to 2.dubna 1791 umírá. Sieyes je smrtí svého přítele šokován. Ztrácí spojence, bez něhož už nikdy nebude silný jako doposud. Ztrácí oporu, jíž se mohl kdykoliv zaštítit a jež mu vždy pomohla proti úkladům nepřátel. Každý povoz potřebuje schopného kočího a silného vola, říká se, a o této dvojici to platilo dvojnásob. Abbé si při vzpomínce na hraběte vybavuje dlouhé hodiny hádek ve sněmovně Generálních stavů, kdy ho na jedné straně Mirabeau kritizoval za sympatie s církví a na straně druhé horlivě podporoval v otázkách privilegií třetího stavu. Připomíná si jejich společné návštěvy u dvora, u jakobínů i mezi feuillanty. Vybavuje se mu vzpomínka na velikánova slova: „Mlčení pana Sieyese se stává veřejným neštěstím!", v nichž jako první prohlédl vypilovanou taktiku abbého zákulisní existence. Poslední den hraběte byl plný bolesti a utrpení. Umíral pomalu a těžce. Jeho posledním slovem bylo „spát", čímž chtěl bezesporu ukončit marný zápas se smrtí. Dva dny nato se v Paříži konal velkolepý pohřeb. Sieyese mrzelo, že hlavní osobou předlouhého průvodu se stal Lafayette. Tihle dva velikáni se neměli příliš v lásce. V raných dobách Société des Trente Lafayette nikdy hraběte oficiálně nepozval do svého salónu. Svým způsobem pohrdal tímto pochybným aristokratem, který měl za trest ve své tváři zobrazenu neřest ve formě ošklivosti. Mimoto měl značné nejasnosti kolem Mirabeauových finančních machinací. Přesto Lafayette slízl veškerou slávu, když kráčel v čele pohřebního průvodu, obklopen dvanácti ceremoniáři se slavnostním řetězem. Sieyes chtěl alespoň částečně strhnout pozornost na svou osobu, aby tím vyjádřil, že to byl právě on, který se mohl považovat za opravdového přítele zesnulého. Proto si okázale stoupl vedle Mirabeauova soka Charlese Lametha a teatrálně se do něj zavěsil. Lidé dojatě tleskali tomuto smířlivému gestu. A jak může revoluce po právu odměnit svého hrdinu? Že jej pochová do slavného Panteónu. A autor této myšlenky? Kdo jiný než Sieyes. KONEC ÚSTAVODÁRNÉHO SHROMÁŽDĚNÍ Není nic horšího pro konstitučního monarchistu než okamžik, kdy jej zradí samotný konstituční monarcha. Pravidelný návštěvník královského paláce v Tuileriích se až zprostředkovaně dovídá, že jeho chráněnec s rodinou se rozhodl zradit revoluci a jako obyčejný zloděj se špatným svědomím opustil svůj národ ve chvíli, kdy ho lid nejvíc potřeboval. Takováhle troufalost se neodpouští. Znamená to, že král celou tu dobu pouze předstíral souhlas se všemi demokratizačními změnami, jež se od pádu Bastily v zemi odehrály. Podepisoval všechny potřebné zákony, vyhlášky a usnesení ne snad pro- 31 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 32 to, že by chtěl urychlit nástup demokracie, ale proto, že měl strach z následků v případě, že by nepodepsal. Když bude stát Sieyes před Konventem za dva roky a bude se rozhodovat o králově vině, vzpomene si na tyto okamžiky plné zklamání, pocitu viny a znechucení. Tím, že král zradil národ, zradil hlavně ty, kteří mu přes všechny jeho předchozí kontrarevoluční poklesky uvěřili a dali mu přes odpor sílící opozice důvěru. Král dal svým činem jasně na srozuměnou, že revoluční proces považuje za chybný a raději zaprodá svou vlast zahraničním nepřátelům, kontrarevoluční emigraci, a navíc se postaví do jejího čela. Tohle se nemělo stát a Sieyes dobře věděl, že to znamená jediné. Revoluce začne nabírat na radikálnějších obrátkách a do jejího čela se postaví všichni ti, kteří od začátku odmítali abbého tezi o jejím zasnoubení s monarchií. Sieyes si alespoň částečně oddychne v okamžiku, kdy je král zadržen ve Varennes a přiveden zpátky do Paříže. Zahraniční nepřátelé si netroufnou zaútočit na zemi, která zadržela vlastního krále. Ale abbé zároveň tuší, že je učiněn rázný konec všem kompromisním pokusům o spolupráci s Bourbony. Republikánský hlas sílí a nezadržitelná reakce na královské přečiny bude brzy následovat. Kordeliéři na svých lidových sněmech žádají shromáždění, aby krále sesadilo a vyhlásilo republiku. Revoluce neodpouští těm, kteří chybovali. Proto se znovu raději stáhnout a nerozptylovat svou přítomností své nepřátele, říká si Sieyes. Útěk krále vskutku zamíchá politickými kartami. Robespierre má konečně argumenty proti všem liberálům, konzervativcům i roajalistům. Konečně může proti všem těm rádoby konstitucionalistům zvednout hlas a ušlápnout je v jejich umírněnosti. A udělá to velmi rafinovaně. Robespierre totiž ví, že končí mandát Ústavodárného shromáždění a chystají se volby do nového Zákonodárného shromáždění. Je jasné, že budou-li kandidovat současní poslanci, budou díky své nesmírné popularitě znovu zvoleni a liberální vláda konstitučních monarchistů v čele s Lafayettem si upevní své pozice. To však revolučním jakobínům nevyhovuje. Chtějí radikální změnu a tu stávající konstitucionalisté nezaručují. Robespierre proto navrhne usnesení, v němž se prohlašují všichni stávající poslanci za nezvolitelné do dalšího shromáždění. Nejprve vše vypadá tak, že návrh nemá šanci na schválení. Proti vystupuje velká část řečníků a zdá se, že „nepodplatitelný" utrpí těžkou prohru. Většina těch, kteří návrh podporují, však veřejně nevystoupí, a proto když dojde na hlasování, Robespierre slaví triumf. Sieyes sedí na svém místě v „bahně" a v duchu uvažuje. Na jedné straně ztratí lukrativní zaměstnání a popularitu. Na straně druhé se na čas vytratí z nejvyšší politiky a bude v klidu pracovat v ústranní, což mu zaručí jediné: nikomu nebude stát za to, aby jej napadal. A kdo si za čas vzpomene na to, že Sieyes byl kdysi přítelem monarchie. Hlasuje tedy pro návrh a osobně jde Robespierrovi poblahopřát k úspěchu. 32 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 33 ROK V ÚSTRANÍ Jakmile se uzavírají dveře Ústavodárného shromáždění, rozhoduje se Sieyes bez rozmyslu odejít na venkov. Zatím zdaleka nepřemýšlí, co bude v následujících měsících dělat. Vzhledem ke svému skromnému životu si za poslední léta ušetřil vcelku slušné jmění. Během dvou let ve shromáždění se navíc setkává s tolika vlivnými a bohatými lidmi, kteří mu mohou v případě nouze bez problémů pomoci, že si nemusí dělat pražádné starosti. A tak bez rozmyslu využívá nabídku jednoho z nich a usazuje se nedaleko Paříže v Auteuil, v malebném městečku, které je sice coby kamenem dohodil od hlavního města, ale na druhou stranu zdejší lidé žijí způsobem, který jako by zapomínal na blízkost centra politického a společenského dění. A to Sieyesovi vyhovuje. Potřebuje už dlouho zasloužený odpočinek. Musí si přiznat, že to byly perné dva roky, a přestože se to nezdá, byly zaplněny dennodenními úkoly, jež měly ve finále přetvořit absolutistickou monarchii v osvícenské království a dát zemi demokratickou ústavu. A povedlo se! Je třeba dodat, že to nebylo vůbec jednoduché. Do cesty se poslancům Konstituanty stavěli všemožní nepřátelé revoluce od konzervativních monarchistů až po ultraradikální anarchisty. Obě skupiny měly jednoznačný cíl. Za každou cenu zničit zárodky rodícího se parlamentního systému ve Francii. Nebezpečí bylo zažehnáno, úkoly jsou splněny, je čas odejít. Ale přestože Sieyes svůj odchod z politiky předem plánoval, nemohl se ubránit smutnému pocitu, že se ani s ním, ani s ostatnímu odcházejícími členy Konstituanty, nikdo pořádně a s úctou nerozloučil. Po rozpuštění shromáždění nenásledovalo žádné oficiální poděkování otcům zakladatelům francouzské demokracie. Měl z toho všeho dojem, že lid je ve skutečnosti spokojený s odchodem svých ústavodárců. Že je přesycen jejich zákonodárnou aktivitou a teď si přeje změny jiné, jejichž důsledky však nikdo zatím nedomýšlí. Auteuil je příjemné místo na utřídění všech těch neuspořádaných a hlodajících myšlenek. Odpočinek od nejvyšší politiky nikdy nikomu neuškodil a abbé si to velmi dobře uvědomuje. Za dva roky stresu a přepracovanosti v Ústavodárném shromáždění sešel jako nikdy před tím. Jeho nevýrazná barva v obličeji zcela vybledla. Světlé vlasy se přeměnily v definitivně šedý odstín a jeho od mládí shrbená postava dostala ještě charakterističtější skrčenou podobu. S jakou oblibou si budou v budoucnu všímat Sieyesova nakrčeného postoje známí pařížští karikaturisté. I proto se na dva měsíce izoluje od okolního světa a uzavírá se ve smutné a navíc trucovité náladě, jak potvrzuje v dopise jednomu ze svých přátel ClermontTonnerovi. Ale každý odpočinek má kromě začátku také svůj konec a Sieyes to s relaxací nevydržel nikdy moc dlouho. Místní tisk se zmiňuje, že už 30.října asistuje Sieyes při konání jistého republikánského shromáždění na místní radnici. Abbé během svého podzimního rozjímání nikterak nezahálel. Velmi přesně si spočítal, že s konstitučními monarchisty bude brzy na politickém kolbišti amen a nechce-li, aby se k moci dostali jakobínští radikálové v čele s Robespierrem, je třeba podpořit ty, kteří mají v novém Zákonodárném shromáždění umírněnou většinu. Naštěstí to nejsou Kordeliéři, kterých je ve sněmovně pouhá hrstka. Ani jakobíni, kte- 33 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 34 ří sice posílili své postavení, ale přesto nemají většinu. Při volební prohře feuillantů, kteří se v nesprávný okamžik, ovšem už bez Sieyese, postavili na stranu neobhajitelného krále, získali většinu v parlamentu umírnění republikáni, kteří si podle názvu kraje, odkud vzešla jejich veliká část, říkají girondisté. Sieyesovi vyhovuje jejich liberální program, zaměřený na rozvoj středního a vyššího měšťanstva, nelišící se zásadně od Lafayettových cílů, ale s tím rozdílem, že jejich záměrem není konstituční monarchie, ale demokratická republika. Pro abbého není lehké učinit ve svých názorech tak neuvěřitelný zvrat. Sympatizant Ludvíka XVI. se má stát hrobníkem bourbonské monarchie? Ale proč ne, říká si v duchu Sieyes. Král si vše zavinil sám svým neuváženým útěkem. Zabývat se momentálně jeho záchranou nemá smysl. Proto si Sieyes dává za úkol navázat během následujících měsíců kontakt s vůdcem girondinů Brissotem de Waville. Do té doby je však ještě kontaktován Zákonodárným shromážděním ve věci konzultace Civilní ústavy kléru. Od dob Výboru pro ústavu z roku 1789 je Sieyes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských teoretiků konstitučních systémů a ani nová sněmovna při konkrétním problému neváhá oslovit největšího ústavního znalce Francie. Sieyese polichotí tato pocta a je mimoto uspokojen z toho, že je po něm stále ještě poptávka a nebylo na něj zapomenuto. Zůstat v dobrém slova smyslu v povědomí lidí. To je ten nejlepší způsob, jak si do budoucna zajistit výtečný politický comeback. A tak si abbé s chutí čte v novinách i to, že během listopadu 1791 je bývalý předseda Ústavodárného shromáždění pozván jako odborný konzultant na zasedání vlády ve věci francouzské ústavy. Nastává zima, na venkově se ochladí a Sieyese to stále více láká do hlavního města. V průběhu prosince se tedy vrací do svého pařížského bytu a začíná se podle plánu pozvolna zapojovat do politického života. A ani se nemusí příliš přetvařovat. Až na výjimky se politická scéna zcela vyměnila. Bailly i Lafayette, jeho bývalí spojenci jsou v ústraní a nejvlivnějšími muži se po zesnulém Mirabeauovi stávají regionální advokáti a novináři Brissot a Vergniaud. Druhý jmenovaný nepřiroste Sieyesovi nikdy k srdci. Je příliš přímočarý a nabubřelý. Zato v Brissotovi najde abbé věrného společníka. Poznává jej už v Chartres jako klidného a uvolněného advokáta, který je přístupný diskusi a přes komunistické výstřelky z mládí odmítá po špatných zkušenostech jakýkoliv radikalismus. Požaduje pád monarchie, ale není skalním republikánem. Neprosazuje společenskou a majetkovou rovnost jako Marat, ale respektuje vlastnictví jako základní princip svobody. Přesně to abbé potřebuje. Když Brissota za necelé dva roky obviní Camille Desmoulins ze zrady, Sieyes se pokusí marně svého přítele podpořit. Při podobném případě s Vergniaudem nehne ani prstem. Sieyes je sice stále pravidelným návštěvníkem monarchistického salónu madame de Sta_l, ale jeho osazenstvo je mu stále vzdálenější. Po mnohaleté spolupráci se abbé názorově rozchází se svým přítelem Talleyrandem, přestává komunikovat s Lafayettem a na vlastní žádost už není zván na oficiální dvorní hostiny. Naopak upevňuje své přátelství se slavným matematikem Condorcetem. I ten se postupně stahuje z klubu feuillantů a stává se blízkým přítelem girondinů. 34 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 35 Kromě toho poznává také další velmi zajímavou dámu. Do svého salónu jej jednou pozve choť moudrého a velmi vlivného ministra spravedlnosti Marie Jeanne Rolandová. Oba si brzy porozumí a vznikne mezi nimi velmi pevné přátelství. Ani tehdy však abbé nepřekračuje svůj stín a nevydává se za dobrodružstvím lásky, přestože by mohl. Zůstává navždy starým mládencem. Jak je mu smutno, když revoluční tribunál rozhoduje dva roky nato o popravě této jedinečné a moudré dámy. V intenzivním přátelství s girondisty zůstává Sieyes až do voleb na konci léta 1792. Do Konventu, jak se nově nazývá Národní shromáždění, kandiduje kde jinde než v kraji Gironde, a při setkání volitelů v Libourne je jednoznačně zvolen. Získává 529 hlasů ze 653. Když předsedající oznamuje výsledky, dodává žertem: „Přátelé, právě jste zvolili jednoho z nejvýznamnějších představitelů Konstituanty, o němž kdysi slavný Mirabeau prohlásil, že jeho mlčení se stává veřejným neštěstím." Bonmot sklidil obrovský potlesk a přes ironický podtext slov předsedajícího měl Sieyes radost, že si jeho proslulé účinkování ve shromáždění pamatuje tolik lidí. Francie nikdy nezapomíná na své hrdiny a Sieyesovo jméno bude stejně slavné až do jeho smrti. KONVENT A je to opět lid, který rozhoduje o osudu Francie na následující dlouhé roky dopředu. Nespokojenost veřejnosti se stavem věcí veřejných vyhnala Pařížany do ulic a ještě starý parlament pod jejich tlakem a na základě vlny násilností v hlavním městě odhlasuje sesazení krále. Francie se stává republikou a nová sněmovna je pověřena vypracováním republikánské ústavy. Na hranicích se v ten samý okamžik šikují nepřátelská vojska a v konzervativních regionech hrozí vypuknutí roajalistických povstání. V téhle napjaté atmosféře se na podzim roku 1792 schází Konvent. První revoluční instituce, v níž se scházejí všechny skutečné osobnosti, ovlivňující politický vývoj od roku 1789. Konstituanta byla pouze směsicí právníků, aristokratů a kléru z Generálních stavů. V Zákonodárném shromáždění zas nesměli zasedat osobnosti Konstituanty. Teprve Konvent ukázal, kolik velikých politiků má Francie. Nový parlament se schází poprvé 20.září v Jízdárně Tuilerií ve chvíli, kdy zuří bitva u Valmy a nejbohatší Pařížané se narychlo stěhují na jih do Marseilles. Je sice veskrze republikánský, ale stáčí se podívat do jeho pléna a bedlivý pozorovatel rozezná klíčící politický konflikt. Proti sobě stojí dvě bezprostřední hybné síly současných událostí. Po pravici předsedajícího v nižších sedadlech sálu se usídlili zástupci Girondy, umírnění republikáni, podporovaní středními a vyššími vrstvami buržoazie. Gironda chce vést válku proti nepřátelům revoluce, ale nechce jen to. Chce ještě k tomu revoluční myšlenky šířit i do okolních zemí, a to i pomocí válečných výbojů. Jsou to tedy girondini a nikoliv radikální sansculoti, kteří už v prvních měsících republiky zasívají odhodlané semínko války. Nalevo od předsedajícího a většinou v horních řadách se usídlili Montagnardi, neboli poslanci Hory, podporovaní rovnostářskými jakobínskými kluby. Hora nechce vést 35 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 36 válku. Je pouze pro obranu, nikoliv pro expanzi. Zároveň se nespokojuje s dosaženým výsledkem ekonomické a společenské revoluce. Požadavky jakobínů proto směřují k nastolení rovnosti i za cenu násilí. I na této straně politického spektra je tudíž zasazeno semínko budoucích komplikací. Na rozdíl od válečné expanze girondistů lze záměry Montagnardů nazvat požadovanou vládou teroru. Už od podzimu tedy budou mít obě silné skupiny na všechny podstatné věci ve francouzské politice odlišné názory. Je tu ještě jedna menší skupina zákonodárců, do jejíhož čela je zvolen ministr spravedlnosti Danton. Je stejně radikální v sociálních požadavcích jako Hora, možná ještě radikálnější, ale mnohem pragmatičtější ve způsobech jejich prosazování. Je pro aktivní vedení války, pro dialog s girondiny, pro shovívavost v otázce odsouzení krále i pro dialog s evropskými mocnostmi, včetně tolik nenáviděné Anglie. Ani jedna z těchto politických skupin však nedisponuje v Konventu většinou. Dokonce nemá většinu ani prostý součet všech těchto stran dohromady. Největší část shromáždění totiž tvoří politický střed, nevyhranění centristé, takzvané „Bahno" Konventu. Toho byla nadpoloviční většina a pouze na něm záviselo, kdo bude mít v parlamentu faktickou majoritu. Od Sieyese se jednoznačně očekává, že se přidá k pravici. Jeho velmi dobré osobní kontakty s Brissotem, Condorcetem a dalšími dávají tušit, že v Konstituantě liberálně konzervativní abbé se usadí na pravé části politického spektra, což za absence konstitučních monarchistů a feuillantů znamená jediné – Gironda. Sieyes se dostává do Konventu až na začátku října. Ověření jeho mandátu mu trvá delší dobu než ostatním, a tak si může poprvé prohlédnout osazenstvo shromáždění až v průběhu jednání. Zasedací pořádek Konventu však není pravidelný. Poslanci nesedí ani podle abecedního pořadníku, ani podle krajů z nichž pocházejí. Zákonodárci sedí už od začátku podle své politické příslušnosti, popřípadě podle sympatií, které k té či oné straně chovají. S jakým rozčarováním však vůdci girondistů sledují Sieyesův krok na své nové místo. Hora to není, oddychnou si, směřuje do spodních lavic. Ale nesedá si ani na pravou stranu sálu, mezi své přátele Brissota a Condorceta. Kdepak, Sieyes ví, kam patří. Nikdo mu nemusí vysvětlovat, že jeho místo je v „Bahně", opět ono staré „marais" z Konstituanty. Odtud se budou znovu excelentně sledovat názorové proměny shromáždění. O to jde v tradičním geometrickém středu shromáždění. Bude mít znovu skvělý výhled na hlasování a při kontroverzních bodech bude po rychlém obhlédnutí situace moci zvednout ruku s tím nejlepším politickým programem všech dob – s většinou. Abbé velmi dobře ví, proč si sedá na to nejméně vyhraněné místo. Bedlivě se rozhlíží kolem sebe. Ještě to nemůže tušit, ale za pět let bude veliká část jeho současných kolegů po smrti a jedním z posledních reliktů revoluce z roku 1789 se stane on. Bude jakousi živoucí atrakcí, na jednu stranu obdivovanou a na stranu druhou haněnou jako zrádce všech stran i přátel. Sieyes však nikdy ve skutečnosti nezradí. Je stejný jako samotný francouzský národ. Proměnlivý ve svých náladách, ale stálý ve svých základních principech, které vyjadřuje nejslavnější revoluční heslo: volnost rovnost a bratrství. Národ nejprve uvěřil mo- 36 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 37 narchii, která to se svými poddanými myslí dobře. Ve chvíli, kdy dvůr začal váhat, byli to konstitucionalisté, kteří byli po právu oslavováni. V určité fázi však i oni přestali dostatečným způsobem odrážet požadavky národa a do popředí se dostali republikáni. Nejprve umírnění – girondisté, a později radikální – jakobíni. Všichni ale v rozhodujícím okamžiku příliš váhali, nebo naopak překročili míru všeobecného mínění. A Sieyes byl vskutku pravým Francouzem. V osmdesátých letech vnímal jako oprávněné požadavky měšťanstva na vyrovnání práv mezi privilegovanými a třetím stavem. Po pádu Bastily zjistil, že si s tím nevystačí na dlouho a postavil se do čela monarchistů, požadujících demokratickou ústavu. Po útěku krále velmi dobře věděl, že monarchie se neudrží déle než rok. Zjistil, že král není prvním Francouzem, ale jedním z mnoha nepřátel národa, hodlajících zničit revoluci zvnějšku, a tak při svém ročním odpočinku v Auteuil navázal těsné kontakty s republikánskými girondiny. Veřejné mínění se však v roce 1792 posunulo radikálně doleva a z pravicového republikána se brzy vyklubal jakobín. Raději ale zůstat středovým jakobínem, než radikálním sansculotem. Tak rychlá přeměna by jednak působila špatně na okolí a jednak je známo, že prudce vychýlené politické kyvadlo se brzy přehoupne na druhou stranu. Nač se tedy stylizovat do role bezohledného Fouchého, který nejprve slibuje hory doly Brissotovi, aby za několik měsíců střílel do konstitučních roajalistů v Lyonu z děl nasekané olovo. A tahle středová role vydrží Sieyesovi téměř dva roky. Díky ní vlastně přežije, přestože je tisíckrát napadán a proklínán nenávistnou Horou. Nikdy se nepřikloní k žádnému výstřelku. Zůstane izolován od válečného pokušení Girondy i od následných extrémů Marata. Nezláká ho ani Dantonova nenadálá umírněnost na konci roku 1793, nevěří ani Hébertistům, ani Saint-Justovi. Nepatří nikomu, ale nikomu také nevadí. A když už proti němu nastartují všemožní Couthonové nebo Héronové, nemohou najít nic kompromitujícího, co by Sieyese potopilo. „Krtek". Výstižné pojmenování. Bude rýt v kuloárech shromáždění, ale nikdy jako konspirátor. Bude si jen s každým podávat roce a usmívat se na něj. Jen ať se nestane někomu nepohodlný. Nikterak královská role, ale i v hrdinských dobách se najdou i ti, co musejí zůstat za každých okolností naživu. A z revolucionářů roku 1789 jich po 9.thermidoru 1794 nezůstane mnoho. „Že se tyto trosky starého světa uchovaly vzdor tolika bouřím, byl nepochybně zázrak, zázrak obezřelosti", píše Dawson. Obezřelost. I tak by se dala nazvat jedna ze Sieyesových dominantních vlastností. První dojem ze shromáždění je rozpačitý. Příliš mnoho významných osobností a Sieyes je považován za jednu z nich. Ne příliš dobrý začátek. Být osobností totiž také znamená nést osobní politickou zodpovědnost. Což by ovšem nebylo to nejhorší, ale znamená to také zpovídat se z ní. A to už není žádná legrace. Kam zmizeli všichni ti zodpovědní Lafayettové, Neckerové nebo Baillyové. V lepším případě se ujeli schovat na venkov nebo do ciziny a v horším je ještě čeká gilotina. Tohle nemá téměř pětačtyřicetiletý abbé zapotřebí. Nabízené funkce proto odmítá a hlásí se díky svým konstitučním počinům z první ústavy jako řadový člen do Ústavněprávního výboru Konventu. Bude zde sedět společně s Painem, Pétionem, Barerem, Dantonem i s přítelem Condorcetem. 11.října 1792 se stává členem zahraničního výboru Konventu a po čase se opět nenápadně se zapojuje do zahraniční politiky, jež ho bude provázet hlavně v období thermidoriánské reakce a za direktoria. 37 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 38 OSOBNOSTI KONVENTU První týdny Konventu jsou vcelku poklidné. V atmosféře relativního klidu však Sieyes cítí blížící se bouři. Válka proti zahraničním nepřátelům se sice přiklání na stranu revoluce, ale za zdmi věznice v Templu stále tluče královské srdce. „Dokud bude král naživu, nebude mít revoluce klidu," prohlašuje Marat. Abbé cítí napjatou atmosféru a z následného vývoje událostí má strach. Když se rozhlédne po shromáždění, vidí v něm příliš veliké množství silných a kontroverzních osobností. Jako ostrá jehla se jeho pohled střetává s nejvýraznějšíma očima Konventu. Shora, z nejvyšších řad na něj podezíravě hledí „nepodplatitelný". Sieyes se ihned otáčí, aby se jejich zraky nesetkaly. Z tohoto muže, ač téměř na den přesně o deset let mladšího, bude mít hrůzu až do své smrti, přestože on už bude dávno mrtvý. Znají se už z Ústavodárného shromáždění, kde oba patří původně ke konstitučním monarchistům, ale Robespierre se brzy přidává k radikálním jakobínům a jejich cesty se rozcházejí. Robespierre nedůvěřuje muži, který tolikrát mění své stanovisko, a také proto jej mnohokrát záměrně vyzve, aby projevil jednoznačně svůj názor. A když abbé znovu jen brilantně mlží, utvrzuje se mladý právník z Arrasu v tom, že Sieyes nikdy nebude jeho spojencem. Hned v roce 1789 se Robespierre stává přívržencem všeobecného hlasovacího práva, a už tehdy se s abbém neshoduje. Jako úplně první vystupuje na veřejnost s republikánskými myšlenkami. 18.května 1790 vzbuzuje proti sobě nevoli Ústavodárného shromáždění, když prohlašuje, že král není reprezentantem, ale zmocněncem národa. Popírá tak jako první monarchii z boží milosti. Definitivně se loučí s myšlenkou konstituční monarchie po nezdařeném útěku krále. Prohlašuje: „Byl jsem obžalován z toho, že jsem republikán; byla mi tím prokázána přílišná pocta, nejsem jím. Kdyby mě byli obvinili, že jsem monarchista, byli by mne zneuctili; nejsem jím už." Od té doby se stává jakýmsi idolem ctnosti a všichni v něm vidí apoštola demokracie. Tento apoštol se bude snažit po mnoho měsíců ušlápnout přizpůsobivého revolučního kanovníka a bude to právě on, který jej nazve la taupe de la revolution, krtkem revoluce. „Nikdy nepromluví na shromáždění, ale nikdy nepřestává jednat v suterénu Konventu. Snaží se hodně ovlivňovat a vrtá se do všeho. Zvíří prach a následně rychle zmizí. Vyvolá neklid, dá věci do pohybu, poštve všechny proti všem, ale v pravý čas rychle zmizí." Jako kdyby „nepodplatitelný" mluvil o Fouchém. Ale čas budoucího ministra policie nastane až mnohem později. Zatím jeho roli plní výborně Sieyes. Ne však v tom špatném slova smyslu. Ale je třeba si uvědomit, že Robespierre komentuje abbého jako svého myšlenkového protivníka, a tak jej také hodnotí. Ostrá slova na jeho adresu lze kromě osobních sporů přičítat i zásadním ideovým rozdílům. Sieyes ve skutečnosti mnoho ve sněmovně nepodniká. Drží si pevně své místo v geometrickém středu a komentáře si nechává na vhodnější příležitost. Z Robespierra má však panickou hrůzu. Stane se jeho noční můrou, a když v roce 1832 vážně onemocní, šeptá svému ošetřovateli: „Jestliže přijde pan de Robespierre, řekněte mu, že nejsem doma." Železná ruka budoucího nejvlivnějšího člena Výboru pro obecné blaho odsoudila nekompromisně všechny nepřátele de- 38 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 39 mokracie, republiky a rovnosti. A Sieyes jako přívrženec volebního censu a v minulosti i konstituční monarchie takovým nepřítelem rozhodně být musel. Jen nezavdával příčinu ke své likvidaci. Jako poslední relikt „staré" revoluce obcházel kuloáry Konventu a nesnažil se nikoho vyprovokovat jakýmkoliv kontroverzním stanoviskem. Svůj krk měl opravdu příliš rád, a také si ho udržel. Z horních řad sněmovny je bedlivě sledován ještě dalšíma neproniknutelnýma očima. Jsou to zběsilé oči nejslavnějšího a zároveň nejkontroverznějšího novináře revoluce Marata, jenž nenechá rovný vlas na žádném zbloudilém umírněnci. Sieyes takovýmto umírněncem je a má se čeho obávat. Přitom by nemusel mít generačně k „Příteli lidu" příliš daleko. Marat je o pouhé čtyři roky starší a společně patří ke dříve narozené půlce shromáždění. Mají však zcela odlišnou sociální zkušenost. Sieyes vyrůstal a do revoluce také žil v klidném středostavovském prostředí – žádný přepych, ale ani žádná bída. Protestantský původ mladého Jeana Paula však předurčil jeho následné životní osudy. Je nucen utíkat z náboženských důvodů s rodiči do neznámých zemí. V jeho rodu se mísila španělská, švýcarská, francouzská i sardinská krev. Zprvu se věnoval lékařské dráze a díky svým skvělým znalostem to dotáhl až na ošetřovatele tělesné stráže králova bratra, hraběte d’Artois a měl být dokonce jmenován ředitelem madridské Akademie věd. Jeho lékařská činnost se těšila obrovské vážnosti, a tak všechny překvapila jeho politická horlivost v prvních dnech revoluce. Stal se mluvčím nejchudší části obyvatel a založil nejradikálnější revoluční časopis L_Ami du peuple, Přítel lidu. Z erudovaného vědce se stává nejzběsilejší tribun, jehož jediným heslem je okřídlená věta: „…slibuji, že budu vyhledávat a trestat všechny zrádce a tyrany národa…" Poslanci je Marat považován v lepším případě za blázna a v horším za zločince. Zná od začátku krvavou cestu revoluce, a tou bez váhání kráčí. Ví, že to bude znamenat mnoho tisíc mrtvých, ale s tímto faktem je smířen. A nežádá pouze tisíce poprav. Žádá desetitisíce a později dokonce statisíce mrtvých nepřátel revoluce. Sieyes ví, že hněv tohoto člověka by mohl být stejně nebezpečný, jako hněv „nepodplatitelného". V Konventu sedí i Danton. Původně nevýrazný advokát, známý spíše svou prostopášností, se proslavil při útocích Pařížanů na královské Tuilerie v roce 1792. Krátce nato byl jmenován náměstkem ministra spravedlnosti a později se stal sám ministrem tohoto důležitého revolučního resortu. „Jak jsi se dostal na ministerstvo?" tázal se ho jeden známý. „Na prvé kouli, která vletěla do Tuilerií," odpověděl zakladatel radikálního klubu Kordeliérů. Tak, jako je Sieyes nazýván krtkem, je přirovnáván Danton k buldokovi. Nehezký exteriérem, ale zarputilý svou povahou. A to proti všem: proti dvoru, zahraničním interventům a nakonec i proti svému původnímu spojenci Robespierrovi. A tahle zarputilost jej bude stát hlavu. Mezi poslanci sedí například i Billaud-Varennes, autor nového revolučního kalendáře a později člen Výboru pro veřejné blaho. Advokát z La Rochelle a autor podrobných pamětí revoluce se nejprve vypořádává s girondisty, později s Hébertisty, Dantonisty i s Robespierrem, aby byl v roce 1795 odsouzen k deportaci na Guayanu. V exilu ještě žije dlouhý život, utíká do New Yorku, skrývá se na Antilách, vydělává obchodem i otrokářstvím i příležitostným advokátstvím a umírá až v roce 1819 odvržen na Haity. 39 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 40 Dále je tu obskurní přízrak Konventu Couthon. Tento bývalý girondin bude navždy velkou záhadou revolučních dob. Jeden z mnoha advokátů sněmovny patří od začátku změn k umírněným jakobínům a až na základě osobního setkání s Robespierrem se po váhání přidává na stranu Hory. Stane se však brzy jejím horlivým mluvčím a je vyslán na misi, jež má potlačit Lyonskou vzpouru. Couthon si však podle Konventu počíná příliš ohleduplně a je následně vystřídán. Na jeho místo se dostává Fouché, stejný poslanec, který jej pošle o rok později pod gilotinu. Couthon následně zcela podlehne vlivu „nepodplatitelného" a bez zaváhání přijme jeho tragický osud. Je to Couthon, který prohlásí „…boj palácům, mír chýžkám…" a je to tentýž Couthon, jehož krok není nikdy slyšet v chodbách shromáždění. Přesto každý ví, že je na blízku. Jeho odvážný krok totiž vystřídá v mladém věku následkem těžkého revmatismu skřípění ocelových řetězů kolečkového vozíku a pro mnoho hloupých románových schematiků se Couthon stane nespravedlivě směšnou figurou revolučního běsnění. Směšnou karikaturou revolučních hrůz je naopak potulný herec Collot d’Herbois, iniciátor zářijových poprav vězňů v roce 1792 a jeden z největších jakobínských teroristů. Je to on, jehož písemně zaslaný hlas rozhodne o okamžité popravě Ludvíka XVI., a právě on bude jedním z nejzuřivějších vykladačů revoluční diktatury. Jako prokonzul bude v Lyonu iniciovat popravy tisíců mladých liberálů a roajalistů, za což sklidí velikou dávku kritiky od Robespierra. Aby unikl jeho hněvu, podpoří jeho svržení a sám se postaví na stranu vzbouřených thermidoriánů. Odplata jej však nemine a stejně jako Billaud je o rok později deportován na Guayanu, kde v roce 1796 umírá. V Konventu sedí i liberální internacionalista Anacharsis Clootz, osvícenec německoholandského původu, popravený v březnu 1794; Saint-Just, Robespierrova pravá ruka, vykladač ideologie veřejného blaha. Dále skvělý vojenský stratég a zachránce republikánské Francie Carnot, budoucí člen Výboru pro obecné blaho, ale odpůrce tyranských praktik roku 1793 a 1794. Přesto se ani tento státník nemůže zbavit zodpovědnosti za mnohé neblahé rozsudky smrti v některých nejasných politických procesech. Budoucí direktor a ministr vojenství konzula Bonaparta nepopírá svá pochybení, ale snaží se je ospravedlnit pohnutou dobou. Je tu i skvělý řečník Barere, který přežije i Sieyese; zběsilec Carrier, který nechá v roce 1793 na Loiře utopit téměř 20 tisíc lidí; geniální malíř David, budoucí abbého společník v bruselském exilu; brilantní a statečný novinář Desmoulins, popravený v procesu s Dantonem, vůdce Girondy Brissot; jeho zástupce Vergniaud, precizní právník a skvělý řečník, naneštěstí příliš lehkovážný a důvěřivý; radikální republikán Pétion, který za dva roky spáchá sebevraždu při útěku z vězení, obratný diplomat Phillippeaux, popravený při procesu s Dantonem a mnoho dalších výrazných jmen francouzské republikánské historie. Příliš mnoho silných osobností, to si abbé uvědomuje velmi rychle. A rozdíly vycházejí najevo vcelku záhy. Girondisté slaví triumf při válečné strategií proti zahraničním interventům a Hora zas úspěšně vyvolá proces s králem. Jedno z nejtemnějších dramat revoluce právě začíná. 40 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 41 PROCES S LUDVÍKEM XVI. „Jestliže bude souzen, je jasné, že bude mrtev!” prohlašuje na adresu krále na podzim roku 1792 Danton. Vůdci umírněné Girondy si tuto nekompromisní realitu uvědomují, a také proto se snaží proces co nejvíce oddálit. A jak se v téhle zapeklité situaci zachová Emmanuel Joseph Sieyes? Zatím vyčkává a kloní se spíše k umírněným příznivcům rozsudku, podporujícím referendum. Od bývalého člena organizace konstitučních monarchistů Société des Trente i konzervativního Klubu Valois, návštěvníka roajalistického Salónu madame de Sta_l a přítele králových přívrženců Baillyho a Lafayetta se zřejmě nedá předpokládat nic jiného. Přesto zbytek sympatizantů dvora Ludvíka XVI. v Konventu očekával více pomoci. Té se však od Sieyese dočká málokdo. Abbé se za žádnou cenu nechce kompromitovat přátelením s kontrarevolučními živly, zvlášť poté, co je svědkem zběsilého zářijového zabíjení vězňů, k jehož autorství se přihlásila radikální část pařížské Komuny. Brutálně zavražděnou nevinnou obětí se stane mimo jiné i nebohá princezna de Lamballe, která odnese nenávist lůzy vůči její přítelkyni, královně Marii Antoinettě. Sieyes se nechce dočkat něčeho podobně drastického, a proto se pokaždé kloní k jasné většině. Žaloba na krále je vznesena už 16.října 1792, přesně rok před popravou Marie Antoinetty, a 7.listopadu se Konvent rozhoduje, že bude žalobcem a soudcem v jedné osobě. Už tehdy velmi radikální Saint-Just nekompromisně požaduje krátký a jednoznačný verdikt: „Král je vrah z Bastlily, z Nancy, z Martova pole, z Tournay i Tuilerií. Který cizinec, který nepřítel vám způsobil více zla?" Girondisté se rozhodují proces odložit, ale policie objevuje zazděnou „železnou skříňku" s kompromitujícími dvorskými materiály, v nichž se prokazuje, že král vyjednával tajně s nepřítelem. Do té doby váhající Robespierre od tohoto okamžiku požaduje odsouzení monarchy a v Konventu konstatuje: „Nemáte vynést rozsudek pro člověka, nebo proti němu, ale učinit opatření pro veřejné blaho a vykonat akt národní prozíravosti." 6.prosince je s konečnou platností jmenována komise, pověřená shromážděním obžalovacího materiálu proti Ludvíku Kapetovi, jak je král nazýván svým občanským jménem. Samotný proces je zahájen 11.prosince 1792 žalobou, přednesenou poslancem Lindetem, budoucím umírněným členem Výboru pro obecné blaho. Žaloba přinesla velmi povrchní historický přehled zdánlivých prohřešků Ludvíka XVI. v jednotlivých etapách revoluce a přiblížila obojetnou politiku krále vůči Francii i zahraničním interventům. O dva týdny později, bezprostředně po Štědrém dnu, přečetl králův advokát de Seze propracovanou obhajobu, popírající královu vinu a připomínající monarchovu nedotknutelnost, kterou zahrnovala Ústava z roku 1791. Toho se chytli také girondini a Vergniaud připomněl, že zmíněná nedotknutelnost může být zrušena pouze lidem, tedy veřejným referendem. Proti byl Robespierre: „Lid už rozhodl dvakrát o osudu Ludvíka XVI. Prvně, když se chopil zbraní, aby ho svrhl z trůnu a vyhnal, a podruhé, když dal jasný signál a uložil zákonodárcům povinnost odsoudit ho jasným způsobem pro blaho vlasti a pro příklad světu. Vystavovat stát vládní krizi tváří v tvář nepřátelům, kteří se proti nám spojili, není nic jiného než přivést nás znovu ke království cestou anarchie a nesváru." 41 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 42 V prosinci Konvent rozhoduje, že rozsudek má být vynesen 14.ledna 1793, a shromáždění má odpovědět na tři základní otázky. Je Ludvík Kapet vinen ze zločinu spiknutí proti veřejné svobodě a úkladům proti národní bezpečnosti? Je třeba, aby se národ vyjádřil k vynesení rozsudku? Jaký trest má být králi vyměřen? 10.prosince předkládá Lindet jménem žalovací komise zprávu o Ludvíku XVI. Shromáždění naslouchá obsáhlému výčtu zločinů a dvojakostí svého bývalého pána ve všech kritických obdobích revoluce. Přestože zpráva neobsahuje žádný konkrétní důkaz o vině, poslanci jsou natolik ohromeni účinkem a silou Lindetových slov, že ji berou jednoznačně na vědomí. Den nato je vyslýchán samotný král. Jde o důstojný akt, při němž tento zdrcený otec a manžel bez lítosti a pohnutí odpovídá pevně na desítky dotazů a obvinění. Když se jej Barere snaží konfrontovat s konkrétními činy, uvedenými v Lindetově zprávě, Ludvík jednoduše odpovídá, že si na nic podobného nepamatuje a přenáší odpovědnost na konkrétní ministry, kteří vykonávali v danou dobu exekutivní činnost. Když mu poslanec Valazé nechává přednést průkazné listiny s jeho podpisem, odmítá uznat jejich pravost. Příznivý dojem z výslechu pokazil pouze okamžik, kdy byla králi přinesena tajná železná skříň z Tuilerií, kterou kdysi údajně zhotovil se svým kovářem Gamainem a v níž bylo ukryto několik kompromitujících materiálů, dokazujících navázanost dvora na některé významné revoluční osobnosti včetně Mirabeaua, Lafayetta, Talleyranda, republikánského generála Dumourieze a dalších. Odmítl uznat, že dal skříň zhotovit a neidentifikoval ani klíč, který měl sám vyrobit. Touto očividnou lží proti sobě poštval mnoho svých bývalých příznivců. Sieyes naslouchá královým slovům s rozpaky. Jejich vztah nebyl vždy jednoznačný. Od počátečních neshod, přes pozdější náklonnost, až po pozdější netečnost. Abbé chápe, proč Ludvík neříká celou pravdu. Je to jemu tolik známý strach, který mu velí bránit se jakýmikoliv prostředky až do konce. Přesto očekával od krále v tak krizovém okamžiku mnohem více. Je učiněn ještě jeden pokus. Umírněný girondista Buzot, který se za pár měsíců otráví jako štvanec při útěku do jeskyní u Saint-Emilionu, podá návrh na vyhnanství pro všechny Bourbony, včetně Filipa Orleánského, králova bratrance, zvaného Égalité. Jak jinak v téhle spletité situaci zachránit královi život? Hora, jejímž členem vévoda Orleánský je, však prohlédne úhybný manévr Girondy a ústy svého tribuna Chabota prohlásí: „Předstírá se v tomto okamžiku, že osud orleánské větve je svazován s osudem krále, aby snad mohli být všichni zachráněni, nebo přinejmenším, aby byl zmírněn rozsudek nad Ludvíkem Capetem?" Návrh nakonec nebyl přijat, a to i přes to, že pro něj hlasoval i Robespierre, který nechtěl, aby byla Hora ztotožňována s politikou orleánského rodu. Sieyes prožívá na přelomu roku 1792 obrovské dilema. Uvědomuje si, že otázka odsouzení krále se stává tématem, jež ovlivní politický vývoj Francie na dlouhou dobu dopředu. Dějiny narýsují linii: to, co bylo před rozsudkem, a to, co následovalo po něm, ať už bude rozsudek jakýkoliv. Historik revoluce Lamartin tvrdí, že navzdory vlivu postupně sílících Robespierrových názorů chtěl abbé za každou cenu zachránit králův život, přestože si uvědomoval jeho vinu. Jeho současníci říkají, že hlavním důvodem, proč nebyl zpočátku pro králo- 42 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 43 vu popravu, byly jeho osobní sympatie ke královské rodině. Kromě toho se však Sieyes domníval, že na zachování králova života závisí udržení mezinárodní stability. „Král může být rukojmím za mír," konstatoval abbé. Vina nad králem je při závěrečném nekonečném hlasování vynesena 14.ledna jednomyslně. Není pochyb o tom, že panovník, utíkající před vlastním lidem, král, jenž se bojí svých vlastních poddaných, člověk, který si žádá ochranu zahraničních interventů a demokratické změny považuje za dějinný omyl, je vinen. Následně se má hlasovat o referendu. Přenechá Konvent nejdůležitější rozsudek na rozhodnutí lidu, nebo převezme do svých rukou dějinnou odpovědnost a rozhodne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sám. Není pochyb o tom, že shromáždění je pravým odrazem společnosti. Francie neměla nikdy před tím a ani dlouho potom ve svém nejvyšším zákonodárném sboru tolik skvělých osobností a pevných charakterů. A rozhodnutí je jasné. 278 hlasů pro referendum a 426 hlasů proti. Celá umírněná Gironda je zděšena, první porážka je na světě. Před poslanci je poslední pokus, který má zvrátit královu popravu, a tím je tajné hlasování. Ale Hora žádá transparentnost. „Skrývá snad někdo své názory a stydí se za ně?" hřímal z tribuny Robespierre. Jednání o rozsudku mělo být kromě toho ještě otevřené veřejnosti a radikalita pařížské lůzy byla tak známá, že se většina poslanců zalekla rozhněvaných sněmovních tribun. A podle toho také hlasování nakonec dopadlo. Marné byly výhrůžky z ciziny. Neúčinné byly hrozby občanské války ve vzbouřeneckých regionech. Konvent překročil pomyslný Rubikon a rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pro trest smrti bez odkladu se v konečném hlasování rozhodlo 361 poslanců, proti bylo 334 a 26 zákonodárců hlasovalo pro trest smrti s odkladem. O rozsudku tudíž rozhodla většina jediného hlasu. Králův advokát, ctihodný Malesherbes, málem celou situaci neunesl a nebyl daleko od fyzického zhroucení. Celý zdrcený nebyl schopen dokončit jedinou větu a žádal o to, aby královi obhájci mohli vystoupit druhý den s odvolací řečí. Vše bylo marné, prodloužení procesu bylo okamžitě zamítnuto. Napjatý Sieyes bedlivě sledoval všechna hlasování. Pokaždé správně uhodl rozložení sil a hlasoval s většinou. Ve chvíli, kdy je vyzván, aby se vyjádřil k trestu, vstane, za hlubokého ticha v sálu se jako stín přiblíží k tribuně a téměř neslyšně pronese osudovou větu: La mort, sanse frase, smrt bez okolků. Věta jej proslaví, ale zároveň navždy označkuje jako regicide, kralovraha. Jaké pohnutky mohly silně věřícího kanovníka dovést k tomuto rozhodnutí? Odpověď není možné hledat na úrovni viny, či neviny Ludvíka XVI. Šlo jednoduše o následné směřování revoluce, jejíž stávající představitelé toužili vykročit za vytvořením nové společnosti bez vzpomínek na chmurnou minulost. A samotná existence absolutního monarchy, který byl jejím nesporným symbolem, jim v tom jednoznačně bránila. Snad i proto se Sieyes rozhodl pro nelehkou budoucnost kralovraha. Neexistuje však v jeho životě okamžik, kdy by svého rozhodnutí jakýmkoliv způsobem litoval. I při deportaci do Bruselu v roce 1815 prohlásil, že nikdy „…ani na okamžik nezalituje svého rozhodnutí." Na druhé straně je třeba přiznat, že králova smrt vzbudila u samotných soudců nebývalou lítost. Přestože například Danton odsoudil zasahování evropských velmocí do procesu slovy „…žasnu nad troufalostí cizích mocností, které hodlají ovlivnit na- 43 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 44 še rokování…", nebyl to dostatečný důvod k tomu, aby raději při hlasování o vině a o referendu zůstal doma. Nenašel odvahu být při tom, a stejně tak nemohl hlasovat pro zproštění obžaloby. Teprve když byli všichni absentéři vyzváni, aby se dostavili, přišel i on. Se smutkem v duši, protože důvod jeho absence nebyl pouhé slabošství a nerozhodnost. Když se 16.ledna vrátil do Konventu, měl oči plné slz a jeho odpuzující tvář budila dojem nekonečné únavy. Osud tomu chtěl, že strávil uplynulé noci u lože umírající manželky. Přesto hlasoval pro smrt. Ten, na něhož zahraniční interventi spoléhali vzhledem k vynaloženým finančním prostředkům nejvíce. Ne! Danton nebyl neúplatný. Na to příliš miloval život, a možná i proto si osud jako protiváhu vybral smrt jeho nejmilovanější ženy. Samotný nepodplatitelný nemohl noc před rozsudkem spát. Robespierre neměl rád slovo smrt a nerad se stavěl do role soudce. Při vynesení rozsudku jevil známky pohnutí. Nic to však nezměnilo na následném nekompromisním tónu jeho slov: „Ti, kdo usilují rozcitlivět srdce pro tyrana na úkor lidskosti, si zaslouží být stíháni jakožto rušitelé veřejného klidu." Po procesu se radikálně změnil poměr sil ve shromáždění. Doposud vládnoucí Gironda se dostala do defensivy a nejmocnější skupinou mezi poslanci se stala posílená Hora. Historik Mathiez poznamenává, že Gironda mohla v rozhodujícím okamžiku zaujmout jasné stanovisko k procesu. Ale po zkušenostech se neodvážila přímo postavit proti navrhnutému trestu smrti. „Ponechali druhořadým osobám," tvrdí Mathiez. „které měly více odvahy než oni sami, nebezpečnou čest navrhnout vypovězení nebo vězení a uchýlili se k manévru o odvolání se k lidu." Ten se jim však nakonec nevydařil a Gironda ukončila debaklem své nejúspěšnější období. Teď už bude následovat pouze pád. Sieyes vyšel z procesu posílen. Králova poprava, kvůli níž truchlil doslova celý národ, jej sice silně dojala, ale abbé v rozhodujícím okamžiku nezaváhal a přímočarým a srozumitelným gestem si vysloužil respekt radikálů. Během následujícího roku a půl bude právě jeho rozhodné hlasování tím hlavním důvodem, proč se vyhne krvežíznivé gilotině. Ani Robespierre, který jej nazve krtkem shromáždění, na něj nevztáhne ruku. Ústavodárná autorita, spojená s jednoznačným hlasováním v procesu s Ludvíkem XVI., který pro mnoho poslanců Hory znamenal rozhodování o osudu republiky, vystavila Sieyesovi více než roční glejt, zaručující mu v pohnutých dobách nedotknutelnost, a tím i život. Zajímavá dohra procesu se odehrála v duších francouzských spojenců, Američanů. Popravu Ludvíka XVI. nepřijali s pochopením a v následujících měsících se spíše postavili na stranu umírněných girondistů, kteří při útěku v mnoha případech našli na půdě nezávislých amerických osad svůj azyl, jak to platilo například u Talleyranda. Jak píše Michelet: „Překvapivou podívanou v Konventu skytl pohled na ledovou a němou postavu Američana Thomase Payna, když se četlo jeho prohlášení. Litoval, že nemohl promluvit dříve, neboť chtěl navrhnout trest, pro který by hlasoval celý národ: internaci a po obnovení míru vyhnanství. Tázal se, zda-li chce Francie ztratit svého jediného spojence, vázaného vděčností k Ludvíku XVI." Příliš pozdě. 21.ledna skončila na náměstí de Greve předčasně cesta muže, který nepochopil svou dějinnou úlohu a který více než po kralování toužil celý život po spokojeném rodinném životě. 44 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 45 OD PROCESU S KRÁLEM K THERMIDORU Od královy popravy 21.ledna 1793 se Sieyes na dlouhé měsíce odmlčel. Nač zbytečně popouzet sílící radikály. Raději se příliš neukazovat a hlavně nemluvit. Abbé komentuje jen několik málo důležitých zákonů a spíše se staví do role legislativního teoretika, kterou mu okolí stále častěji přisuzuje. Do diskusí o nové ústavě se však zapojuje jen okrajově a k jejímu autorství se nehlásí. Hlasuje jako vždy s většinou a přátelí se s každým a zároveň s nikým. Stává se ryzím politickým sólistou a spoléhá pouze sám na sebe. Tragické etapy revoluce vnímá s pohnutím, se znepokojením, ale i se strachem, že se stane jednou z možných obětí. Přímo panickou hrůzu má Sieyes z nejvýraznější osobnosti revolučního teroru, z Robespierra. Muže bez emocí, a také bez slitování. Měl na abbého celou tu smutnou dobu spadeno, ale Sieyes nikdy nezavdal příčinu ke své likvidaci. Nikdy neudělal zásadní politickou chybu. Když od něj přestal nepodplatitelný cítit nebezpečí, dal mu na čas pokoj. Teprve ve chvíli, když Robespierre zavětřil vítr změn na počátku léta 1794, opět Sieyese poškádlil. Zničit jej však nestačil. Kdepak. Na slavného lišáka nikdy nevyzrál. O řadu nad ním sedí v Konventu další abbé, Joseph Fouché, který právě v tomto zlomovém okamžiku vystupuje ze svého stínu a zapisuje se krvavým písmem do revolučních kronik. Jako republikový protektor v Lyonu nechá společně se svým společníkem Collotem d’Herbois povraždit stovky nevinných obětí. Říká tomu daň za svobodu, ale není to nic jiného než výhrůžka pro ostatní. Sieyes bledne při pomyšlení na to, jak je šedesát mladých mužů vyvedeno za město ke břehu Rhony, svázáno do nesourodého chumáče a postaveno deset kroků před několik nabitých kanónů. Pak už je slyšet jen strašné rány a nasekané olovo zkosí bědující nešťastníky. Silně věřící Sieyes odsuzuje i další Fouchého maškarádu, kterou zinscenuje společně s Collotem. Skvělý vypravěč Zweig popisuje mistrně trapnou scenérii, odehrávající se uprostřed přísně katolického města. „Povykující tlupa vleče za sebou, tančíc triumfálně indiánský tanec, předměty uloupené v kostelích, mešní nádoby, kalichy, ciboria a obrazy svatých. Za nimi ťápe osel, kterému zručně narazili přes uši ukradenou biskupskou mitru. Ubohému šedivkovi přivázali na ocas krucifix a bibli, a tak se za bílého dne, k náramné kratochvíli povykujících lidí, kymácí evangelium blátem ulice na oslím ohonu." Sieyes je zděšen. Že by služebníci revoluce dokázali klesnout tak hluboko? Ale podobné zprávy přicházejí i z ostatních částí Francie. Normandie, Gaskoňsko, Pikardie, dokonce i Sieyesova rodná Provence je v jednom revolučním ohni. Prostě absolutní hrůza a ponížení všech ideálů revoluce. Šílená gilotina objíždí jako posel smrti regionální centra a svým krvavým ostřím nekompromisně zjednává pořádek. Abbé se i proto čím dál více konzervuje a uzavírá okolí. S podobnými šílenostmi nechce mít nic společného. Pouze, když dochází na lámání chleba, přidává se nenápadně k vítězi, aby nevzbudil jeho podezření. Téměř bez povšimnutí, až na krátkou epizodu s Brissotem, přechází likvidaci girondistů. Nevystupuje ani proti likvidaci Héberta, ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by se zastal Dantona. Když jej krátce před thermidorem osočí v tisku Robespierrovi spojenci, raději se na nějaký ten den neukazuje 45 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 46 v Konventu, aby nevzbudil pozornost a schovává se kvůli údajné nemoci na venkově. Okamžiky mezi lednem 1793 a červencem 1794 vnímá Sieyes pouze jako izolované epizody zvráceného stavu věcí veřejných. Začátek války proti zahraničním interventům přechází s obavami, stejně tak je rozpačitý z nového Revolučního tribunálu a z rostoucí moci sněmovních výborů, zejména veřejného blaha a veřejné bezpečnosti, jehož je zpočátku společně s Brissotem členem, ale záhy z něj odchází. Vůbec se nediví zběhnutí nejlepšího revolučního generála Dumourieze k nepříteli. Má obavy z toho, aby nebyl obviněn v procesu s girondisty. Neví, jaký vliv na budoucí události bude mít zavraždění Marata. Nerozumí, proč poslanci požadují popravu nešťastné královny Marie Antoinetty a v neposlední řadě jako katolický duchovní nechápe ustavení existence Nejvyšší bytosti. Je snad jediný revoluční počin, který se z toho několikaměsíčního běsnění Sieyesovi zamlouvá, a tím je vytvoření nového revolučního kalendáře. Jeho schválení chápe jako jednoznačné vypořádání se s minulostí a až jej bude za mnoho let Napoleon rušit, bude to právě Sieyes, který jej obviní z restaurace předrevolučních poměrů. Příčiny pádu revolučního teroru není jednoduché pojmenovat. „Naše oči byly upřeny příliš vysoko, než aby viděly, že země, po níž kráčíme, je zborcena krví." Takto hodnotí příčiny ve svých pamětech Billaud-Varenne. Robespierre, mimochodem v té době poměrně často stonající, asi ve skutečnosti opravdu nevnímal realitu. Žil v domnění, že lid přijímá vládu výborů. Přitom si nevšiml, že Pařížané už jsou otráveni nedostatkem potravin, strachem z tajné policie i stále častějšími zbytečnými popravami. Byl to právě Robespierre, společně se svým věrným pomocníkem Couthonem, kteří prosadili krvavý zákon o výjimečném stavu z 22. prairialu, na jehož základě bylo za květen a červen roku 1794 popraveno téměř 1500 podezřelých lidí. Nebyl to však pouze lid, který požadoval změnu. Uvnitř samotných jakobínů rostla v průběhu jara nespokojenost se způsobem vlády. Faktická moc se soustředila do rukou trojice Robespierre, Saint-Just a Couthon a tihle tři diktovali v posledních měsících bez větší opozice Konventu svou politiku. Byli to oni, kdo se postavili do nenáviděné role žalobců i soudců. Robespierrův podpis rozhodl o likvidaci Héberta, Saint-Justovo naléhání přesvědčilo nepodplatitelného, aby nechal odsoudit Dantona. Uprostřed vlivných poslanců se náhle zrodilo podezření, že to mohou být právě oni, kteří budou dalšími na řadě. A kdo jsou ti vyvolení, kteří mají svrhnout teror? Nejsou o moc lepší, než Robespierrovci. Ba právě naopak. Je tu například Carrier, který poslal pod gilotinu nejschopnější vůdce girondy. Tentýž Carrier, který krvavě potlačil povstání v Nantes a při jehož řádění ve Vendée padlo za obět téměř dvacet tisíc nevinných lidí. Budoucí direktor Tallien, který stejně krvavě potlačoval povstání v Bordeaux i na jiných místech. Nebýt toho, že se zamiloval do šlechtičny, pozdější kněžny de Chimay, nikdy by se nestal umírněným centristou. Robespierre brzy poznal jeho věrolomnost a těsně před thermidorem jej nechal vyloučit z klubu jakobínů. Kdyby se Tallien se svým značným vlivem nepřidal na stranu pučistů, kdoví, kde by mu byl konec. Dále mezi hlavními vzbouřenci figuroval zkorumpovaný vikomt Barras, násilník z Marseilles Fréron, budoucí roajalista Bourdon, no a samozřejmě také lyonský „katan" Fouché. Sieyes opět větří vítr změn, ale nechce se s těmito zkorumpovanými pokrytci žád- 46 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 47 ným způsobem spojovat. Své ruce si ušpinil pouze hlasováním pro královu popravu a za násilné hanebnosti z posledních měsíců nenese žádnou vinu. Jediný, s kým mezi vzbouřenci tajně sympatizuje je statečný Carnot, který se i v nejtěžších okamžicích dokázal postavit Robespierrovi a byl jím za to po právu nenáviděn. Na slavného myslitele, matematika, velitele i vojenského zachránce Francie si však nepodplatitelný do důsledku netroufl. Důležitý den D se ale blíží a vzbouřenci stále nemají dostatečné množství spojenců. Proto jdou v okamžiku pravdy i za posledním zbytkem středových konstitucionalistů, v jejichž čele stojí neformálně Sieyes a žádají je o pomoc. Abbé souhlasí, že je třeba změnit kurz, ale k převratu se nehodlá oficiálně připojit. Že by další zadní vrátka? Setkání konstitucionalistů s thermidoriány popisuje autenticky Michelet. Pučisté to podle něj nejprve zkusili s lidskostí: „Jak se můžete dívat, jak se dennodenně zpod gilotiny koulí šedesát až osmdesát hlav? Zastavme tu příšernou káru!" Sieyesovi lidé na to odpověděli chladnokrevně: „A kdo s tím běsněním začal? Přece vy!" Pučisté tedy přišli s jinou taktikou a spustili na demokraty, dovolávaje se spravedlnosti: „Nepatrná menšina utlačuje republiku. Spočtěte si robespierrovce. Jejich strana zajde na nedostatek lidí. Poušť, která se kolem ní šíří, je jejím ortelem." Ale ani to na Sieyese a jeho mlčící hrstku spojenců nezabralo. Svým způsobem jim vyhovoval stále napjatější stav věcí. Robespierre je přestal pronásledovat, protože zvětřil nebezpečí jinde. A krvelačným vzbouřencům příliš nedůvěřovali, protože se za poslední měsíce chovali ještě nebezpečněji, než samotný Robespierre. Zabrala na ně až vypočítavá taktika Barerova. Ten zaútočil s pokušitelskou metodou: „Vy jste rozhodující většina. Kdo jiný povládne po Robespierrovi, když ne vy?" Muži tak často krutě ponižovaní a provokovaní konečně zabrali na důmyslnou vábničku a přislíbili účast na převratu. Ale s jedinou podmínkou. Rozhodující útok nepovedou oni, ale samotní tvůrci puče. Sieyes se opět jistil, kdyby převrat nevyšel. Ale puč z 27. července 1794 vyšel a skončil přes dílčí problémy jednoznačným vítězstvím thermidoriánů. Robespierrovi lidé přesto jednali v posledních okamžicích statečně a přes hrůznou odpovědnost, kterou nesli za politické popravy za poslední rok a půl, si zachovali před dějinami čistou tvář. Jejich poslední okamžiky v izolaci na pařížské radnici byly strhující. Radikální Pařížané stáli za nimi a čekali na jediný oficiální pokyn k zahájení ofenzívy proti vzbouřencům. Stačil jediný Robespierrův podpis a vše mohlo skončit jinak. Robespierre se však rozhodl čekat. Věděl, že se proti němu postavila většina Konventu a jako poctivý člověk, který ctí právo a spravedlnost, nechtěl prolévat další krev. V emotivních chvílích na radnici vykřikl Couthon: „Takže nám nezbývá než umřít?" V posledním zoufalství vzal tento záhadný člověk do ruky pero a na oficiální list radnice s výzvou k povstání napsal tři písmena ROB. Snad chtěl v nerozhodné chvíli zastoupit svého vůdce, ale jeho poctivost po chvíli zvítězila a on odhodil pero. „Tak přeci piš!" vybídli ho údajně zástupci radnice, ale on se zmohl jen na rezignující odpověď: „Ale ve jménu koho?" Historie bude hodnotit jejich skutky velmi tvrdě a nekompromisně. Svým statečným postojem v červenci roku 1794 však robespierrovci dokázali, že jim ve finále nešlo o moc ani o peníze, a alespoň zčásti tak ospravedlnili své předešlé revoluční přehmaty. 47 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 48 Sieyes cítil uspokojení nad tím, že se přidal na správnou stranu a vzhledem k uklidnění situace se začal postupně poněkud více zapojovat do aktivní politiky. Noví vůdci republiky mu však příliš nevoní, a tak v thermidoru druhého roku republiky začíná Sieyesův hlavní politický boj, který jej za šest let vynese na krátko do pozice zachránce svobodné Francie. VLÁDA THERMIDORIÁNŮ Po formální stránce zůstalo po červenci roku 1794 vše při starém. Nekonaly se nové volby, které by radikálně obměnily Konvent a vláda výborů zůstala přes dílčí změny zachována. Ve své podstatě se však změnilo úplně vše. Stěžejní Výbor veřejného blaha byl až na Carnota zcela obměněn a stejná situace nastala i v bezpečnostním a legislativním výboru. Na místa bývalých robespierristů, buď popravených nebo zatlačených do pozadí, byli jmenováni přední thermidoriáni, a tím nastal totální zvrat i v celkové státní politice Francouzské republiky druhého roku. Jedním z prvních počinů bylo pozastavení hromadných poprav. Revoluční tribunál se stal nefunkčním a po likvidaci Hory neměl nový režim téměř žádného vážnějšího nepřítele, alespoň pro tuto chvíli. Na první pohled se zdá, že pučisté vstoupili na světlo dějin s čistými záměry. Zrušení poprav však bylo slavnostně oznámeno až ve chvíli, kdy se thermidoriáni vypořádali se svými zbylými protivníky z řad Robespierrových stoupenců. A jejich průvodcem na poslední cestě nebyl nikdo jiný než nenasytná slečna Gilotina. Teprve po stovkách poprav a nechutných soudech s nepřáteli nastalo uvolnění a jeden z nových vůdců Barras oficiálně oznámil konec kolektivních procesů. Ke změně politického kurzu však nedošlo pouze v otázce hromadných poprav. Zanedlouho byl například zrušen symbol revoluce - jakobínský klub. A nezasloužil se o to nikdo jiný, než jeho bývalý předseda Fouché. Také Sieyes dělal svého času předsedu tohoto semeniště revolučních myšlenek. Jeho uzavření se jej však nikterak nedotklo. Po roztržce jakobínů s Mirabeauem choval vůči klubu nedůvěru a v posledních měsících mezi jakobíny raději nechodil vůbec. Jako bývalý vůdce politického středu a odpůrce revoluční diktatury přivítal Sieyes i další opatření nové vlády, kterým bylo odstranění maximálních cen a zrušení řízeného hospodářství. Bývalý vůdce třetího stavu byl spokojen s tím, že malá a střední buržoazie bude moci opět svobodně podnikat a tento fakt dokázal náležitě obhájit v jednotlivých francouzských regionech. Heslem nových vládců Francie se stala věta: „Chceme chránit dobré občany proti zločincům, bránit zlovolným v rušení veřejného pořádku, stíhat marnotratníky a fanatiky." Bývalý třetí stav jásal a abbé s ním. Po čase byl opět ustaven ve Francii pořádek. I Sieyes si však uvědomuje, že vinou vládnoucích figur skýtá tento pořádek řadu rizik a de facto stojí na hliněných nohou. Abbé tuší, že na domácí politické scéně mu pšenka nepokvete. Přestože politický střed, jehož byl vůdcem, rozhodl o pádu Robespierra, rozhodující moc získali po likvidaci jakobínských spolků bývalí radikální členové Hory, tedy bývalí prokonzulové- 48 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 49 teroristé, kteří si krvavě počínali při potlačení protirepublikánských povstání ve vzbouřeneckých regionech. Proti nepodplatitelnému se postavili pouze proto, že i Robespierrovi začali jejich zrůdné excesy vadit, a pro očištění myšlenky národní rovnosti je začal nekompromisně stíhat. Bylo otázkou času, kdo zvítězí, a protože Robespierrových nepřátel kvůli strachu stále přibývalo, byli to právě thermidoriáni, kteří se mohli radovat z konečného jednoznačného vítězství. Sieyesovi vadí, že právě tito zaprodaní korupčníci ovládli mocenské pole Francouzské republiky druhého a třetího roku a začali se špinavým štítem s očistou a následnou restaurací umírněných revolučních poměrů z roku 1791. Abbé věděl, že to bude právě jejich temná minulost, která je zničí a odhodí na propadliště dějin, ale zároveň věděl, že kvůli jejich strachu z možného odhalení a kvůli jejich neprůstřelné nenapadnutelnosti, mohou vládnout Francii ne-li několik měsíců, tedy několik let. Sám se nechce za žádnou cenu očernit, a tak se raději zásadnějšího vlivu na domácí politickou scénu vzdává ve prospěch mnohem většího vlivu na politiku zahraniční. Jako člen zahraničního výboru přichází stále častěji do styku s představiteli evropských mocností a snaží se s nimi vyjednat co nejlepší mírové podmínky pro Francii. Zdá se, že jako diplomat funguje Sieyes zcela vzorně a vyslouží si za to po čase 5. května a později po nutné měsíční pauze 2. srpna 1795 jmenování do stále důležitého Výboru veřejného blaha, kde dostává na starosti zahraniční politiku své země (členové výboru se obnovovali měsíčně z jedné čtvrtiny a odstupující členové se do něj mohli vrátit až po nucené měsíční přestávce). Na své nové cestě diplomata potkává abbé velmi zajímavého kolegu. Je jím Jean Jacques Cambaceres, pozdější Napoleonův vévoda z Parmy. Oba mají od počátku své politické dráhy mnoho společného. Není mezi nimi veliký věkový rozdíl a zároveň patří oba mezi revoluční liberály a skryté konstitucionalisty. Oba jsou rozhodnuti v lednu roku 1793 hlasovat stejně o králově rozsudku. Sieyes tehdy ustupuje Hoře, ale Cambaceres hlasuje pro smrt s dodatkem, že má být rozsudek vykonán pouze v případě nebezpečí zahraniční intervence. Vzbudil tím značnou nevoli Robespierra, ale hned po ustavení Výboru veřejného blaha byl do něj zvolen na návrh „bahna" Konventu, a po včasném rozchodu s girondiny unikl jen o vlásek gilotině. Byl to stejný zázrak, který uchoval na živu Sieyese. Oba „arciteoretici" konstitucionalistů se za to prozřetelnosti odvděčili svými následnými kroky. O těch Sieyesových bude ještě řeč, ale za zmínku stojí, že to byl právě Cambaceres, který vypracoval na návrh Konventu teoretické základy pro budoucí Napoleonův kodex, zásadní právní dokument francouzské historie, jehož části platí ve Francii dodnes. Oba dva demokraté navazují zejména v thermidorském období a v době direktoria neformální spojenectví, které přeruší až na začátku roku 1800. A byli to právě oni, kterým se povedlo uzavřít tolik očekávaný mír s Pruskem a Španělskem. Zároveň se dohodnou na tom, že se nebudou podílet na vypracování nové ústavy z roku 1795. Opět je důvodem nechuť spolupracovat s Tallienem a jemu podobnými zločinci. Přesto oba velmi dobře vědí, že zásadní politická reforma je zapotřebí. Bývalí radikální příznivci Hory se opět bouří v ulicích a neklid vyvrcholí událostmi v germinalu, tedy v březnu 1795, kdy je Sieyes zvolen do Výboru veřejného blaha. Tehdy dorazila skupina radikálních vzbouřenců až do Konventu a předala protest ve znění: 49 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 50 „Nemáme chleba, už skoro litujeme všech obětí, které jsme přinesli revoluci!" a vyhrožovali lidovým povstáním. Zbylí radikální členové Konventu se mobilizují a zmatek nastává i na pařížské radnici, kde jsou bývalé síly Hory stále velmi vlivné. Jakobíni požadují návrat k revolučním poměrům a chtějí vyšetřit nepřátele lidu, „otroky bohatství". Sieyes a jemu blízcí najednou dostávají strach. Vidí nebezpečnou paralelu se zářijovými nepokoji v roce 1792, které vyústily v radikalizaci parlamentu a v následné dva roky krvavého teroru, a proto podnikají nezbytná opatření. Abbé dává hned 21. března odhlasovat sporný zákon, který má zajistit pořádek a vyklidit ulice. Zákon nařizuje okamžité vykonání trestu smrti pro ty, kteří obklíčí Konvent a budou na něj dělat jakýkoliv druh nátlaku. Povstání je brzy potlačeno a Sieyesovi přátelé slaví politický triumf. „Zajistili jsme mír na hranicích i v ulicích!" hlásají. Vítězství nad radikály využijí Sieyesovi lidé k důslednému vymícení posledních mocenských pohrobků jakobínské Hory. V procesu se „Čtyřmi" jsou deportováni bez soudního procesu do Guayany bývalí regionální teroristé včetně Collota a Billauda a k trestu smrti je odsouzen předseda Revolučního tribunálu z let 1793-1794 Fouquier-Tinville spolu se čtrnácti bývalými porotci. Jen o fous uniká Fouché. Sieyes necítí k tomuto slizkému převlékači kabátů vůbec žádné sympatie. Právě proto, že oba vyšli z lůna církve, Sieyes nikdy nezapomněl na to, jak Fouché v Lyonu zesměšnil svátost bible a jak krvavě si počínal při potlačování roajalistického povstání. Jediné, co nad tímto neskutečným přízrakem francouzské politické scény Sieyes pociťuje je křesťanská lítost. Možná i proto, a kromě toho i z důvodů pohnutých osudů Fouchého ženy a dětí, jako klíčová postava Výboru veřejného blaha netrvá na důsledném stíhání a pouze požaduje jeho odchod z Konventu. Fouché se následující dva roky toulá pařížským podsvětím, získává cenné kontakty mezi dobře informovanou lůzou a vytváří si nerozbitnou síť tajných agentů a spolupracovníků, kterou tak mistrně využije za napoleonské éry. Žije však zároveň na hranici chudoby a dlouhé měsíce se neúspěšně doprošuje služby ve státní správě. Tu mu poskytne až za čas Barras na přímluvu Talleyranda, a také Sieyese. Důsledky událostí v germinalu jsou jednoznačné. Horou vybitý politický střed se vrací k mocenským pozicím z roku 1791 a je jen otázkou času, kdy nastane odsun zbylých thermidoriánů. ZMĚNA KURZU Všechny předešlé události vyúsťují v průběhu roku k ústavní změně, jež ovlivnila Francii na další čtyři roky dopředu. Je třeba říci, že Sieyes se na ni aktivně nepodílel. Jednak se více než domácí politické scéně věnoval v roce 1795 diplomacii a jednak stále více pochyboval o thermidoriánských spojencích. Těžko vycházel s Tallienem a překvapivě složité vztahy začínal mít i s Carnotem. Na jednu stranu byl spokojen s tím, že své bývalé společenské a ekonomické pozice nabyla umírněná buržoazie z roku 1791, jak to mistrně vyjádřil jeho přítel Boissy d’Anglas: „Vládnout 50 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 51 nám mají ti nejlepší a nejlepší jsou ti, kteří jsou nejvzdělanější a kteří mají největší zájem na vytváření zákonů. Takové lidi však najdete až na výjimky jen mezi těmi, kteří vlastní majetek a kteří jsou oddáni zemi, kde tento majetek mají." Na druhou stranu se však nemohl spojit s bývalými teroristy a v průběhu následujících let s nimi vedl ostré myšlenkové polemiky. Mimochodem byl to právě Boissy d’Anglas, který se kromě jiných čile podílel na Sieyesových diplomatických aktivitách z roku 1795. Boissy pocházel z výrazně protestantské rodiny a vinou tohoto faktu se za starého bourbonského režimu před rokem 1789 jen těžko prosazoval do vyšších státních funkcí, přestože k tomu měl předpoklady. V lednu 1793 hlasoval proti králově popravě a jako jeden z vůdců umírněných unikl společně se Sieyesem jen o vlásek gilotině. Oba se na několik měsíců stáhli z politického života a ne příliš ochotně se přidali na stranu thermidoriánů. V jádru slušní lidé nechtěli spolupracovat s týmem bývalých vrahů. Boissy však začal po ústavních změnách v roce 1795 komunikovat s roajalisty a následně na to byl na základě podezření z rozvracení republiky vypovězen ze země. Zpět jej povolal až Napoleon, který ho jmenoval nejprve senátorem a později dokonce stejně jako Sieyese císařským hrabětem. Boissy a abbé spolupracovali v průběhu napoleonského období zejména na ústavních otázkách. Později se však shodli na tom, že je nutné zastavit Napoleonovu expanzivní politiku a oba se po svém podíleli na jeho pádu. Na druhou stranu jej oba podpořili při návratu z Elby, z čehož měli za restaurace Bourbonů značné problémy. Boissy se dostal do opozice a Sieyes byl vypovězen do Bruselu. Jejich přátelství pokračovalo až do roku 1826, kdy Boissy umírá. Dalším výrazným hráčem na diplomatickém poli a Sieyesovým významným spojencem byl Barthélemy. Tento královský markýz a pozdější císařský hrabě patřil k žákům vévody de Choiseuil a nutno dodat, že ho jeho diplomatická škola mnohému naučila. Byl to právě on, který podepsal v roce 1795 Basilejský mír s Pruskem, a ukončil tak krvavý konflikt na východních francouzských hranicích. Společně s abbém se čile zapojil do diskusí o budoucí anexi Belgie, a za zásluhy byl dva roky na to jmenován jedním z pěti direktorů. Brzy se však znelíbil Barrasovi, který jej nechal odvolat pro podezření z roajalismu. Odnesl nelibost prvního direktora stejnou měrou jako Carnot, na čas opustil Francii a zavítal do Spojených států amerických. Zpět byl povolán Napoleonem a Sieyesem v listopadu 1799 a za odměnu patřil k horlivým stoupencům konzulátu a později císařství. Po Waterloo však Napoleona zradil a přidal se jednoznačně na stranu Ludvíka XVIII. Zemřel ve vysokém věku v roce 1830 v Paříži. Posledním důležitým diplomatem, s nímž Sieyes spolupracoval spíše z donucení, byl Reubell. Tento energický Alsasan patřil k bývalým teroristům a proslavil se zejména krvavým potlačením roajalistického povstání ve Vendée. Jako předseda Konventu byl po thermidoru jedním z hlavních představitelů země a společně se Sieyesem se angažoval v otázce anexe Porýní a Belgie. Díky obratné zahraniční politice nových francouzských diplomatů nastalo v průběhu roku 1795 uklidnění mezinárodní situace. Protifrancouzská koalice se mezitím rozpadla a trojblok Rusko, Rakousko a Prusko začalo spíše zajímat dělení Polska. Díky 51 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 52 Barthélemyho aktivitám se Francie k této věci postavila neutrálně a její bývalí nepřátelé dali republice oddechový čas. Barthélemy navíc podepsal v červenci mír se Španělskem a Sieyes s Reubellem dojednali krátce před tím Haagskou mírovou smlouvu s Holandskem, podle níž získala Francie Flandry a Maastricht. Holandsko ze zároveň zavázalo, že se stane válečným spojencem republiky s povinností vytvořit dispoziční armádní oddíl o síle 25 tisíc mužů a že zaplatí kromě toho celkové válečné odškodné 100 miliónů zlatých. Jediným neúspěchem zahraniční politiky nového Výboru veřejného blaha, která podléhala přímo Sieyesovi, byla neschopnost uzavření kompromisní dohody s Rakouskem a Anglií. Rakušané zásadně nesouhlasili s anexí Belgie a nepřistoupili ani na nabídku, že Francie přenechá Rakousku za Belgii celé Bavorsko. K anexi tedy nakonec došlo bez souhlasu habsburského mocnářství, což mělo za následek rozpoutání nového konfliktu. Po ročním klidu tedy opět nastalo v Evropě období válečného stavu. Z politického teoretika Sieyese se během několika měsíců stává ryzí politický praktik a jeho váha na domácí politické scéně po období skrývání a strachu opět několikanásobně vzrůstá. Je to znovu onen starý lišák Sieyes z Generálních stavů, který má promyšleny své kroky na několik tahů dopředu. Počítá s každou eventualitou a nenechá se ničím a nikým vyvést z míry. Na první pohled budí dojem nestranného a prozíravého diplomata, jehož jediným zájmem je udržet svrchovanost francouzské republiky, ale přitom tahá za nitky veřejného dění na domácí politické scéně a dokáže mistrně předvídat následný politický vývoj. Uvědomuje si jednoznačně, že změna ve vedení země je nezbytná, a to jak personální, tak organizační. Proto podporuje diskusi o novém návrhu ústavy, kterou předložil shromáždění Boissy d’Anglas. Jako vlivný člen Výboru veřejného blaha sice nepovažuje za nutné vstupovat do jedenáctičlenné komise, mající za úkol do konce srpna 1795 připravit konečný text ústavy, který bude následně předložen Konventu. Přesto prostřednictvím d’Anglase práci komise zpovzdálí kontroluje a předkládá jí své návrhy. S finálním produktem je v rámci stávajících podmínek vcelku spokojený. Rozhodující moc už nebude mít podle předloženého návrhu propříště národní shromáždění, které způsobilo v průběhu minulých let Francii dlouhé období politické nestability, ale užší skupina na buržoazii napojených spolehlivých lidí. Zákonodárná moc má být navíc tak složitá, že bude těžké prosadit populistické návrhy, vedoucí k opětnému nastolení diktatury Hory. Sieyes je s konečným návrhem spokojený, a tak pro něj na podzim roku 1795 s klidným svědomím hlasuje. DIREKTORIUM Nová ústava vychází ze zásady trojího dělení moci. Zákonodárný pilíř tvořil dvoukomorový parlament, jejíž dolní komorou byla Rada pěti set. Jako „předchůdkyně" současných poslaneckých sněmoven navrhovala a schvalovala zákony a předkládala horní komoře kandidáty do direktoria. Jejím členem mohl být občan starší třiceti let. 52 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 53 Horní komorou byla Rada starších, jakási obdoba senátu. Neměla právo zákonodárné iniciativy, ale mohla vetovat návrh dolní komory. Volila členy direktoria a jejími členy se mohl stát pouze ženatý nebo ovdovělý muž starší čtyřiceti let. Soudní moc tvořila důmyslná soustava nezávislých oblastních soudů s tím, že přestal fungovat institut Revolučního tribunálu. Exekutivní pilíř zastávalo pětičlenné direktorium, jehož členem se mohl stát občan starší čtyřiceti let (ani zmínka o manželské povinnosti nebo vdovectví. Že by prozřetelný zásah svobodného muže – kanovníka Sieyese?). Parlamentní levice však do ústavy prosadila jeden nepříjemný prvek, který měl zajistit postupnou obměnu nejvyššího orgánu v zemi. Direktorium se totiž mělo každoročně obnovovat z jedné pětiny a navíc měl o pořadí odstupujících rozhodovat los. Ani tato okolnost však neodradila Sieyese od toho, aby přijal kandidaturu na člena direktoria a byl jednoznačně prohlasován jak v Radě pěti set, tak v Radě starších vedle Barrase, La Revelliera, Latourneura a Reubella. Jakmile se však dovídá, že by měl v jednom orgánu zasedat vedle Reubella, kandidaturu okamžitě stahuje a na jeho místo je dosazen Carnot. Není vůbec jasné, proč mezi těmito dvěma velmi rozhodnými muži panovalo v tak zásadním okamžiku tolik neshod. Traduje se, že v době, kdy Sieyes patřil k odpůrcům Hory, navrhoval Reubell jako bývalý radikální kordeliér potrestání všech umírněných. Údajně chtěl Sieyesovy příznivce odsoudit společně s girondiny. Nabízí se i varianta, že se osobně i názorově rozešli při dojednávání míru s Holandskem a Belgií. Každopádně Sieyes z osobních důvodů odmítá přijmout místo direktora a v Radě pěti set se staví do čela opozičních poslanců, kteří si říkají „Neodvislí" – nespolupracují ani s novými direktory ani s bývalými příslušníky Hory ani s roajalisty. Ale jsou to právě oni, kteří v zásadních okamžicích rozhodnou o osudu země. Sieyes se opět staví do pozice jazýčku na vahách a náležitě toho využívá. Pozice neformálního vůdce poslanců politického středu jej dokonce vynáší v roce 1797 na čas do pozice předsedy Rady a jako člen zahraničního výboru během následujících čtyř let neformálně řídí francouzskou diplomacii. Hned na počátku nového volebního období jej však osud konfrontuje s nejhorší situací v jeho dosavadním životě. Ve svých sedmačtyřiceti letech se dostává do těsné blízkosti smrti a situace jej poznamenává natolik, že po období loajality s republikánskou církví se opět vrací do lůna církve katolické. Nikdy nepřestává věřit v Boha, ale pod vlivem vnějších okolností se na počátku revoluce vzdává aktivní kanovnické dráhy a společně s Talleyrandem buduje státní církev založenou na občanských principech. Už je však čas na vystřízlivění a Sieyes se po hrůzném zážitku vrací tam, kde začal jeho politický růst. V historických análech se píše velmi málo o tom, kdo byl onen útočník, který málem zničil život jednoho z nejvýznamnějších vůdců francouzské revoluce. Lze jen spekulovat o tom, zda to byl radikální jakobín, konzervativní roajalista nebo zda objednávka na tento strašlivý čin nevzešla ze samotného direktoria, potažmo od tajné policie, kterou od počátku nové vlády řídí Sieyesův nepřítel Cochon. Každopádně velmi příznačné jméno pro předchůdce Josepha Fouchého. S trochou jemnocitu bychom mohli jeho příjmení přeložit jako „Necuda", v horším případě jako „Prase". 53 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 54 Žádné spekulace však nevyřeší to, že Sieyes je na několik dlouhých týdnů vyřazen z politického života. Veřejnost bedlivě sleduje jeho zdravotní stav a pro jeho předešlé zásluhy s ním silně sympatizuje. Není divu, když se jedná o posledního velikého vůdce revoluce z roku 1789. Moniteur každý týden přináší pozitivní zprávy o lepšícím se zdravotním stavu významného poslance a po čase je oznámeno, že se občan Sieyes vrací zpět do aktivního politického života. Od té doby si však dává větší pozor na své bezpečí. Málokdy vychází bez doprovodu, uzavírá se mnohem více do sebe a důvěřuje stále menšímu množství lidí. Jakoby se vrátila situace z doby jakobínského teroru. Jen s tím rozdílem, že jeho politická prestiž narostla do nebývalé velikosti. A proč toho v nejbližší době nevyužít? Zatím je však čas. Politické události nabírají na obrátkách, a tak je Sieyes svědkem zápolení bývalých jakobínů a roajalistů proti stávajícímu režimu. Ani abbé se současným zřízením příliš nesouhlasí, přesto se nepřiklání k žádné ze stran a snaží se spíše tlumit mezinárodní tlak na Francii. V roce 1796 dochází ke „spiknutí rovných", které vede radikální socialista Gracchus Babeuf. Jeho skupina se pokusí uskutečnit první komunistický puč v lidských dějinách a při přípravách na státní převrat zamýšlí zrušit soukromé vlastnictví a sociální nerovnosti. Spiknutí je však záhy odhaleno a jeho účastnici popraveni. Sieyes sice společně s Barrasem žádá ohleduplné zacházení s výtržníky, ale jen proto, aby zmírnil rostoucí nespokojenost bývalých jakobínských skupin. Naopak se nebrání razantně vystoupit proti sílícím monarchistům. Uvědomuje si, že pokud by moc ve státě převzali oni, patřil by jako kralovrah k prvním, s nimiž by se stoupenci bourbonské restaurace vypořádali. Sieyes dokonce v listopadu 1797 navrhuje vypovězení všech šlechticů, aby se do budoucna předešlo nebezpečí státního převratu z jejich strany. Návrh je sice schválen, ale v praxi se nikdy důsledně nerealizuje. To ani není Sieyesovým záměrem. Chce pouze roajalisty maximálním způsobem postrašit, aby se do budoucna předešlo jejich nežádoucím aktivitám. Ke změnám dochází i v samotném direktoriu. V roce 1797 odchází Carnot a Barthélemy a svůj vliv postupně ztrácí i Tallien. Naopak z emigrace se na Sieyesův popud vrací jeho bývalý přítel z dob Ústavodárného shromáždění Talleyrand, který se po přímluvě u Barrase stává ministrem zahraničních věcí. Do státních služeb je povolán i Joseph Fouché a při svém tažení do Itálie se přes noc proslaví Korsičan Bonaparte. Nové figury na šachovnici a hra se stává mnohem přehlednější, ale o to zajímavější. Sieyes si mne ruce a v klidu vyčkává. Raději na několik týdnů odjet na zahraniční mise a nechat domácí politickou scénu vykvasit. Však se uvidí. TVŮRCE STÁTNÍHO PŘEVRATU Sledovat zákulisí jednoho z nejzajímavějších a nejfantastičtějších státních převratů v historii je úžasná podívaná a být navíc jedním z jeho tvůrců, to už něco znamená. Za celých těch deset let zakusil Sieyes mnoho vítězství i porážek, radostí i starostí, 54 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 55 nadšení i hrůzného strachu. Přitom ani netušil, že ta nejvelkolepější podívaná z pozic politického piedestalu jej teprve čeká. „Promlčel se na vrchol moci", tvrdil kdosi z jeho odpůrců. A něco na tom opravdu je. Od roku 1789 byl až na výjimky členem všech vyšších zastupitelských orgánů a přitom přežil všechny režimy. Vyhnul se nebezpečí girondistů, dokázal se zbavit Robespierra, vypořádal se s thermidoriány a vycházel s direktoriem. Byl mistr v dokonale propracované zákulisní taktice. Byl u všeho, ale nikdy se jednoznačně nevyjádřil k ničemu. Zcela nepozorovaně se objevil tam, kde ho nikdo nečekal, na nikoho se nevyptával a přesto věděl o každém vše. Spolupracoval s vládou i opozicí, ale vždy tak, aby dotyční byli přesvědčeni o jeho věrnosti a aby spolupráce s druhou stranou vypadala jako pouhé vyzvídání. Snažil se minimálně mluvit o sobě. Věděl, že sebestřednost je zárodkem všeobecné nenávisti. Vzpomínal na Dantona, který na sebe upozorňoval natolik, až jej dostihla Robespierrova kletba. Pamatoval i na frenetického Marata, který doplatil na absolutní nenávist druhé strany, a ta jej zcela logicky zastihla v podobě dýky girondistické mstitelky Charlotty Cordayové. A nerad si připomínal také Mirabeaua, kterému hněv jakobínů uspíšil vývoj jeho zákeřné nemoci. Sieyes se však řídí zcela jinými pravidly. Být za dobře s každým a nerozhádat si to s nikým. Jen jedinkrát vzbuzuje hněv nebezpečného protivníka a stojí jej to málem hlavu. Nebýt toho, že jej Robespierre považuje za příliš malou loutku a nebýt několika chytrých úhybných manévrů, kdoví jak by vše dopadlo. Stínová politika bývalého kanovníka se stává legendární. Mezi politickými elitami se na konci devadesátých let 18.století vyprávěla jedna humorná historka: Jakýsi cizinec se jednou rozhodl zavítat na zasedání Rady pěti set. Když byl doveden do sálu, velmi pozorně si prohlížel všechny ty slavné přítomné. Spatřil Barrase, Carnota, Talliena i Cambacerese, ale chyběl mu ten nejslavnější a nejproslulejší z nich. „Kde je pan Sieyes?" zněla otázka. A vtipný průvodce mu odpověděl: „Kdyby byl zde v sále závěs, byl by Sieyes určitě za ním." Tichošlápek, to je to správné pojmenování Sieyesovi povahy. Ale jak říká přísloví: tichá voda břehy mele. A Sieyes mlel břehy politické řeky už natolik dlouho, aby se mu něco z toho mohlo vrátit v podobě zasloužené odměny. Nejslavnější z pozůstalých. Tak by se dalo charakterizovat Sieyesovo postavení v poslední fázi direktoria. Patřil k proslulým ústavním teoretikům a jeho činnost na počátku revoluce byla nezapomenutelná. To, že se o něm za celá ta léta teroru nemluvilo mu příliš neuškodilo. Ba právě naopak. Zdůraznilo to jeho důležitost. Jeho nový nástup byl chápán jako návrat čistých předrevolučních myšlenek a byl příslibem svěžího demokratického vývoje v následujícím období. Ale jak se všichni podobní proroci plní optimismu mýlí, když si jako symbol změn mezi sebe vybírají Sieyese. Krize direktoria dosahuje vrcholu na jaře roku 1799. Francouzské republikánské armády ustupují na všech frontách. Je ztracena Itálie, roajalisté přebírají iniciativu ve vzbouřeneckých regionech, chudí trpí nedostatkem potravin, majetné zatěžují neúnosné daně. Všichni volají po změně, a ta se dostavuje zcela náhodně a nechtěně. Osud tomu chce, že o následném vývoji rozhoduje před čtyřmi lety Sieyesem kritizovaný obyčejný los. Vládci země si obrazně hodili kostkou o to, kdo odstoupí z pětičlenného Direktoria 55 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 56 a bylo pouhou náhodou nebo snad záměrem pomyslné Fortuny, že Černý Petr zůstal v rukou nejenergičtějšího, ale zároveň nejkonfliktnějšího z direktorů Reubella. Stejného Reubella, kvůli němuž odmítl členství v tomto orgánu už před čtyřmi lety Sieyes. A kde jej zastihuje ta skvělá novina? Zrovna ve chvíli, kdy jako velvyslanec v Berlíně tlumí mezinárodní tlak, vytvářený na Francii při italském a egyptském tažení. Není pochyb o tom, že bude Reubellovým nástupcem a tahle možnost je mu písemně ihned nabídnuta. Spěšný posel vyřizuje zprávu rychlostí blesku do Německa a v odpovědi od Jeho excelence z Berlína stojí, že Emmanuel Joseph Sieyes „souhlasí s touto funkcí", což je hned druhý den uveřejněno v Moniteuru. 9.června se vrací do Paříže a sebedůvěra mu stoupá. Na rozkaz předsedy Direktoria Barrase je uvítán dělovými salvami. Počínaje tímto dnem nezůstane v orgánech bývalého Direktoria na kameni kámen. Jako první důležitý počin uzavírá Sieyes tajnou dohodu o spolupráci s Barrasem. Nepokrytý podvodník, hazardní hráč a lhář je prozatím spolehlivým a mocným spojencem pro následující kroky. Těmi jsou předně personální výměny ve vedení státu. Abbé vychází z myšlenky, že nejvíce posílí svou pozici tím, když vymění nebezpečné direktory a nahradí je bezmocnými a lehce ovladatelnými loutkami. Sieyes představuje pro národ demokratickou legendu. Je spojován se slavnými počátky společenských změn a nic na tom nemění fakt, že se na určitou dobu vytratil ze společenského života. Když se jej ptali, co dělal v oněch pohnutých a krví nasáklých letech, odpověděl slavnou větou: „J_ai vécu!", tedy „Žil jsem!", a tím i zůstal naživu. Sieyes má znovu vše do detailu promyšleno a nedlouhá inscenace začíná hned 16.června v Radě pěti set, kdy je na základě procedurálních nedostatků z direktoria odvolán Treilhard s odůvodněním, že jeho předchozí volba odporuje ústavě, podle níž je nutný časový odstup jednoho roku mezi odchodem ze zákonodárného sboru a volbou do direktoria. Ve skutečnosti Sieyes prostě neví, na čí stranu se tento bývalý advokát může v rozhodujícím okamžiku postavit. Ve sporu už byli v době, kdy proti sobě kandidovali za pařížský obvod do Generálních stavů. Sblížili se sice v otázce královy viny i v odporu proti Robespierrovi, ale rivalita z revoluční prehistorie nepominula. 17.června je proto Treilhard nahrazen bývalým ministrem spravedlnosti Gohierem. To však není vše. O dva dny později jsou zbaveni funkcí direktoři Merlin a La Revelliere, jeden úctyhodný autor nadčasového trestního zákoníku a pozdější Napoleonův státní rada a druhý předkladatel vydařené revoluční školské reformy, leč oba s vlastním názorem. Za ně jsou dosazeni generál Moulin a Roger Ducos, jeden úplatný žoldák s dobrým jménem u tolik potřebné armády a druhý bývalý předseda jakobínského klubu s máslem na hlavě, tudíž vydíratelný, potažmo snadno ovladatelný. Ani s tím se však Sieyes nespokojí. Vláda je plná možných nepřátel změn, říká, a proto se spojí s nejmladším členem Rady pěti set Lucienem Bonapartem a společně požadují změny na ministerských postech. Na základě rozhodnutí rady je novým ministrem války jmenován generál Bernadotte, mimochodem budoucí švédský král Karel XIV., ministrem spravedlnosti Cambaceres, Sieyesův přítel a spolutvůrce 56 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 57 Code Napoleone, převratného Bonapartova právního kodexu, ministrem financí Robert Lindet, bývalý umírněný člen Výboru veřejného blaha a žalobce Ludvíka XVI., a ministrem policie Joseph Fouché, proslulý lyonský katan. Sieyes si je vědom rizik, které s jeho jmenováním souvisí a tuší problémy, které mohou komplikovat celou situaci. Považuje však Fouchého za muže s neocenitelnými kontakty na dobře informované pařížské podsvětí, které v jeho následných plánech může sehrát svou roli. Navíc se abbé rozhoduje zničit předchůdce lyonského katana, kterým není nikdo jiný než Cochon. „Necuda" musí prostě za své předešlé hříchy z kola ven. Fouchého jmenování nakonec budí spolu se jmenováním jakobína Bernadotta asi nejvíce rozpaků. Veřejnost se začíná strachovat, zda nástup krvežíznivého prokonzula z Lyonu do funkce ministra policie nevrátí zpátky temné časy revolučních hrůz a strachu, zda se nevrátí do ulic špehové a vyzvědači a zda se neobnoví proslulý klub jakobínů v ulici Saint-Honoré. Sieyes však měl v následujících měsících zjistit, že šlo v případě těchto dvou mužů o jeden z nejprohnanějších tahů jeho kariéry, protože oba brzy prokázali své nesporné kvality. Navíc má na své straně dalšího nebezpečného intrikána Talleyranda. Když se tento papežem prokletý biskup vrací v roce 1796 do Francie, patří Sieyes mezi jeho nejbližší spolupracovníky, a je to právě on, který se společně s madam de Sta‘l, Neckerovou dcerou, a direktorem Barrasem zaslouží o Talleyrandovo jmenování ministrem zahraničí. Bývalý autunský biskup si od té doby hlídá strategické ministerské místo jako oko v hlavě a stejně jako jeho přítel z Generálních stavů vycítí i on, že svěží vítr změn se blíží a reorganizace státních záležitostí na sebe nedá dlouho čekat. Sieyes si velmi dobře uvědomuje, že vnitřní ani zahraničně politická situace republiky je neudržitelná a převzít iniciativu může na jedné straně novojakobínská fronta bývalých radikálů Konventu a na straně druhé sílící roajalistická opozice, vyvolávající nepokoje ve vzbouřeneckých regionech. Sieyes se snaží svou přirozenou autoritou tlumit tlak obou nepřátelských skupin. Nejprve jako ústupek jakobínům podporuje zavedení svobody tisku a následně zatěžuje armádními daněmi všechny plátce daně, tedy bývalý třetí stav, což je možné brát jako úlitbu konzervativním monarchistům. Ale nebojí se v pravou chvíli píchnout do vosího hnízda. Narůstající aktivitu stále ještě zakázaných, tudíž ilegálních jakobínských klubů, komentuje v den desátého výročí 14.července 1789 takto: „Byly to neblahé časy, kdy všechny pojmy byly tak zmatené, že ti, kteří nebyli úředně ničím pověřeni, chtěli tvrdošíjně zasahovat do všeho." Jeho slavnostní projev z 10.srpna je sice prodchnut smířlivými slovy, ale v jejich podtextu je možno zaznamenat upozornění na možný nástup radikálů i na sílící vlnu šlechtické opozice na venkově. Tradičně dlouhý a nudný text zdůrazňuje nutnost zavedení bezpečnosti a pořádku v soudnictví, v armádě, ale i v celkovém řízení státu a závěrečné křečovité zvolání „Ať žije republika" bezprostředně po neskrývaném přání nastolit vládu autorit jen odkrývá skutečné úmysly znalého politika. Sieyes se nachází na konci léta jako předseda direktoria na svém politickém vrcholu. Z bojišť přicházejí slibné zprávy. Situace na frontách se uklidňuje a mocenská špička se tak může pilně připravovat na rozhodující souboj. Kdo z něj vyjde vítězně není zatím vůbec jisté. Vláda přes úspěchy v posledních týdnech nemá kontrolu nad 57 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 58 státem pevně v rukou. Jednotlivé instituce republiky mají tak roztříštěné pravomoci, že stát řídí všichni a zároveň nikdo. Sieyes sice kontroluje Direktorium stejně jako Talleyrand vládní exekutivu, ale podpora zbylých účastníků je natolik nejistá, že se stát může cokoliv. Ve hře jsou kromě toho také silné opoziční síly, dále velmi ambiciózní velitelé republikánských armád od Jouberta a Massénu, až po Bernadotta, či Naopleona, a v neposlední řadě je tu stále hrozba zahraniční intervence, jež by v případě prohry republiky mohla ve Francii buď restaurovat starý královský režim nebo dosadit na místo vůdce francouzského národa podle potřeby nějakého „spojencům" naslouchajícího regenta. Abbé bezpochyby bedlivě monitoruje všechna vyvstalá rizika možných scénářů a minimálně během srpna dospívá k názoru, že pokud chce podobným problémům předejít, je třeba převzít iniciativu a chopit se moci sám, dokud je čas. Pokud s odstupem hodnotíme jeho následné kroky, není od věci zmínit, jaké možnosti pro Sieyese v téhle době vlastně přicházejí v úvahu. Předně je tu nejvyšší mocenský orgán státu, nově sestavené direktorium. V něm lze za jednoznačného spojence považovat pouze Ducose, který je do spiknutí společně s Talleyrandem zasvěcen asi nejvíce. Tento „kralovrah" vlastně nemá co ztratit. V případě neúspěchu se podle potřeb vrátí buď do svého rodného Daxu nebo si sedne zpátky na své teplé místečko v Radě starších. Nikdy samozřejmě nebude stát proti Sieyesovi, jemuž vděčí za návrat do aktivní politiky. Padesátiletý Ducos, mající před sebou ještě dobrých dvacet let slušného života, který ukončí nešťastně při srážce s kočárem na jedné ulici v Ulmu, není lstivým a úskočným druhem politika a pomoc od druhých si dobře pamatuje. Na druhé straně nebude nikdy nic oficiálně iniciovat. Zvedne se svým kolegou bez připomínek ruku, ale nebude za návrh aktivněji bojovat. I to však Sieyesovi stačí. Jen více takových. Ale v direktoriu jich ve skutečnosti více není. Abbé například očekával větší vděčnost od direktora Gohiera. Ten, na místo toho, aby byl rád za teplé a navíc výnosné místečko, projevuje nebezpečně vysoké ambice a tlačí se na Siyesovo místo. Naštěstí jde o slabou figuru, kterou je snadné přelstít, tudíž přímé ohrožení od bývalého ministra spravedlnosti z druhého roku republiky nehrozí. Moulin je podobný případ. Shodou okolností se nachází v červnu v Paříži a jako populární generál se hodí spiklencům do hry. Má však příliš mnoho vlastních názorů, což bývá pokaždé na škodu. Raději s ním nepočítat. V direktoriu tedy zbývá poslední, s kým je možné za určitých podmínek kalkulovat a díky němuž se mohou misky vah převážit na Sieyesovu stranu. Je to však člověk obávaný, zkompromitovaný a zkorumpovaný, přesto vlivný, a proto důležitý. Paul Barras, původně vikomt de Barras, slouží nejprve u vojska a u loďstva ve Východní Indii. Jakmile se však vrací z Asie do Paříže, začne vést prostopášný život a neuváženě rozhází téměř všechno své jmění. I z toho důvodu mu hrozí zatčení, ale z problémů mu nakonec pomáhají jeho aristokratičtí přátelé, díky nimž se dostává pod vliv radikálního šlechtického křídla, budoucích aktivních revolucionářů. Účastní se útoku na Bastilu a o tři roky později i útoku na Tuilerie. V září 1792 je zvolen do Konventu a přestože nepatří k nejčastějším řečníkům, získává si časem velmi vlivnou pozici. 58 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 59 V lednu 1793 hlasuje pro smrt krále bez odvolání a nedlouho poté je vyslán jako velitel armádní divize do Itálie. Největší věhlas získává krvavým potlačením povstání v Toulonu, kde se mimo jiné poprvé setkává s tehdy mladičkým důstojníkem Napoleonem Bonapartem. V březnu 1794 se vrací do Paříže a ihned se stává terčem Robespierrovi kritiky. I proto se spojuje s Tallienem a Fouchém a Robespierra společnými silami ničí. Během vlády thermidoriánů ruší hromadné popravy a 11.září 1795 je zvolen do Výboru pro veřejné blaho. Hned v říjnu je poté zvolen do direktoria a dlouho patří k jeho nejmocnějším členům. V září 1797 se zbavuje nepohodlných protivníků Carnota a Barthelemyho, jak jinak, než pomocí svého Toulonského objevu Napoleona Bonaparta, jemuž mimo to nabídne zajímavou nevěstu – svou bývalou milenku Josefinu Beauharnaisovou. Barras si už čtyři roky nepřipouští nikoho blíže k tělu a je před každým velmi ostražitý. Je záhadou, proč právě se Sieyesem začíná úzce spolupracovat. Oba dva političtí veteráni se nejspíše shodli na nutnosti radikálních změn. Oba však ze změn chtěli vyjít posíleni, což v konečné fázi muselo znamenat, že jeden z nich odejde poražen. To ví Sieyes, ale Barras je až příliš důvěřivý. Nečeká od katolického kanovníka jakýkoliv podraz. Bývalý vikomt nezná celou podstatu vychytralé Sieyesovy povahy, a to hraje ve prospěch abbého. Proto mu bez výčitek přenechává místo předsedy direktoria a do mocenského boje navenek příliš nezasahuje. Sieyes má tedy většinu direktorů na své straně, ale direktorium je v osmém roce republikánského kalendáře příliš slabé na to, aby samo udávalo rytmus změn. Každá idea potřebuje svůj meč, a tak se abbé začíná vážně zaobírat myšlenkou, kterého z populárních generálů dostane na svou stranu, a s tím obdrží i záruku, že armáda se postaví k chystanému převratu neutrálně, popřípadě v nutnosti pomůže. Sieyes má po ruce hned dva favority z řad armádních velitelů. Jedním z nich je generál Jean Victor Moreau, jeden z mála pamětníků skvěle organizovaného Dumouriezova vojska z roku 1792, poté úspěšný dobyvatel pevností v Dolních Flandrech, vítěz války o Holandsko, slavný soupeř arcivévody Karla v bitvách na Rýně, vítěz nad Rakušany, Carnotův přítel a vinou toho i nepřítel nového direktoria z roku 1797. Sieyes mu pomáhá v roce 1799 získat bývalé postavení a Moreau přislibuje do budoucna pomoc. S myšlenkou státního převratu sice souhlasí, ale vzhledem k problémům u armády nevidí sebe jako vhodnou osobu z vojenského prostředí. Mimoto je tu ještě mladý generál Joubert, vítěz od Mantovy a Rivoli, bývalý student práv, inteligentní, charismatický a energický vojevůdce. Stejně jako Moreau se v lecčems neshoduje s bývalým direktoriem, ale těší se značné obliby u nového prvního muže republiky Sieyese, který jej na začátku července 1799 jmenuje do funkce velitele italské armády a Francie tak díky němu získává své bývalé pozice z roku 1796. Joubert se zdá být tím pravým poslušným kordem. Nedostudovaný právník, životně nezkušený, a tím i nezatížený, navíc s neuvěřitelným charismatem a nadáním. Je úspěšný a oblíbený, ale při tom neprojevuje přehnané ambice. Je vděčný a proto zvládnutelný. Zkušený, ale příliš mladý na to, aby přechytračil starého havrana Sieyese. Má proč být nespokojený se současným systémem. Jako každému správnému vojákovi mu vadí poslední zásahy direktoria do organizace války. Zejména Barrasova tupost a Gohierova neznalost mu připadají velmi povrchní. 59 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 60 Nástup slavného Sieyese do funkce direktora generál vřele uvítal a nový první muž republiky jej za to brzy odměnil vojenskými poctami a vysokými armádními funkcemi. Jako bývalý student práv slýchával Joubert mnoho legend o Sieyesových nepřekonatelných teoretických znalostech ústavních systémů. Považoval abbého za symbol svobody a demokracie. Navíc to, že si jej Sieyes vybral za svého důvěrníka, považoval za nesmírnou poctu, kterou si náležitě oceňoval. A Sieyes dokázal při osobním kontaktu s generálem velmi dobře lichotit. Proto mělo jeho našeptávání okamžitý účinek. Joubert se stal jeho mečem a okruh Sieyesových přátel byl brzy informován o tom, že chystaný státní převrat bude mít svou oporu v armádě. K domluvě došlo někdy v průběhu června a července a generál ji stvrdil slavným výrokem, že: „…když budu chtít, stačí mi jen dvacet granátníků, abych se vším skoncoval." Sieyes ve skutečnosti nechtěl násilný puč, ale odhodlanost mladého vojevůdce byla stoprocentní zárukou v případě, že se situace vymkne vzbouřencům z rukou. Plán státního převratu, který Sieyes nakonec uskutečnil v listopadu pomocí Napoleona, byl tudíž připraven o mnoho měsíců dříve, a to ve stavu, kdy Bonaparte ještě stále pokoušel své štěstí v Egyptě. Situace se však nepředvídaným způsobem zkomplikovala a připravený plán byl během několika týdnů zcela nepoužitelný. Do války totiž opět vstoupilo Rusko a slavný Suvorov převzal iniciativu v italském tažení. Porážku zaznamenali jak Moreau, tak Macdonald a ruská armáda získala území, která Napoleon v předešlých letech tak obtížně vybojoval pro republiku. Sieyese se zmocnila panika. Když v roce 1793 hrozil vstup pruských a rakouských vojsk do Paříže, utěšoval se myšlenkou, že jde o civilizované a osvícené národy, jednající v duchu evropského mírového práva. O ruských praktikách však neměl iluze. Francie proto potřebovala v tomto okamžiku zázrak, který by ji stejně jako v roce 1793 zachránil od kontumační prohry. Více než zázrak však republika vyžadovala zachránce a všichni dobře věděli, že jeden z velmi vhodných adeptů, Napoleon Bonaparte, je daleko v Africe. Sieyes potřeboval v těchto pohnutých okamžicích urychleně upevnit své pozice. Gohier se nepříjemně tlačil na jeho místo a volal po odpovědnosti za nastalý stav. Nebyla však ještě zdaleka vhodná doba na státní převrat. Mezi spřízněnými poslanci propukla panika a v armádě panoval neklid. I proto možná abbé předčasně vytahuje z rukávu svůj jediný triumf a jmenuje generála Jouberta velitelem italského tažení. Mladý vojevůdce tak má před nevděčnou rolí pučisty zvládnout zahrát úlohu slavného zachránce vlasti. Joubert odjíždí na frontu s nesmírnou slávou. Politická reprezentace do něj vkládá poslední naděje. Těsně před odjezdem se Joubert žení, což jeho důvěru před veřejností ještě mnohonásobně posiluje. Netuší ale, že slib mladé ženě, že se zakrátko vrátí, a to buď jako vítěz nebo mrtvý, se neuvěřitelně osudově naplní. Hned v první bitvě u Novi je totiž Joubert, ženoucí se na koni v čele své armády, zasažen zbloudilou kulkou. Velení se sice ujímá schopný generál Moreau, ale na výsledku nic změnit nemůže. Republikánská armáda je šokovaná smrtí svého vojevůdce a Suvorov ihned přejímá iniciativu a zahání Francouze až za západní cíp Apeninského pohoří. Joubert se vrací do Paříže podle slibu mrtvý a je pochován 60 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 61 s nesmírnými poctami. Sieyes sice řeční o jeho zásluhách, ale je si jasně vědom toho, že ztrácí svůj jedinečný triumf v podobě poslušného a schopného generála. V srpnu roku 1799 se proto rozhoduje hledat nový meč. NA SCÉNU VSTUPUJE NAPOLEON BONAPARTE Mezi dalšími adepty na Sieyesovu armádní spojku byli v průběhu podzimu 1799 ještě další slavní generálové. Po Joubertově smrti se nejprve abbé snažil na svou stranu získat ministra války, generála Bernadotta. Tento velmi složitý a povahou uzavřený vojevůdce však více než na novou vládu třetího stavu z doby před rokem 1791, jak ji prosazoval Sieyes, sázel na obnovenou vládu umírněných jakobínů. Jediné, co od něj abbé v danou chvíli mohl získat, byl souhlas s tím, že nepodnikne v případě převratu žádná opatření proti vzbouřencům. To mu dávalo záruky, že se většina ministerstvu podřízených generálů nepostaví proti němu. Nedávalo mu to však jistotu, že jej někdo z nich ve finále podpoří. Úplně stejně jako Bernadotte reagoval v soukromém rozhovoru i další slavný generál Jourdan. Slavný vítěz od Fleursu z roku 1794 si svou reputaci pokazil následnými neúspěchy na Rýně. V roce 1797 se dostal do ostrého sporu s Barrasem a byl odvolán ze svých armádních funkcí. O to více byl slyšet na půdě Rady pěti set. Stejně jako Bernadotte volal po nové vládě výborů a prohlašoval se za novodobého a čistého jakobína. Podle Gohiera dokonce usiloval o vytvoření vlády jakobínských generálů. Sieyes jej v roce 1799 sice rehabilitoval, ale jednoznačně jej na svou stranu nezískal. Na druhou stranu však mohl být spokojen s jeho neutrálním postojem. Stále platným hráčem byl také markýz de Lafayette. Od dob, kdy zastával místo velitele Národních gard sice uplynulo mnoho let, ale hrdina války o americkou nezávislost se mezi řadovými vojáky i veřejností těšil nesmírné úctě a stále byl velmi populární. Bývalý rakouský vězeň v Olomouci žil momentálně nedaleko francouzských hranic v Holandsku a stále čekal na oficiální pozvání, aby mohl vjet po osmi letech do Paříže jako zachránce na bílém koni. Sieyes si svého bývalého přítele ze Société des Trente stále velmi vážil. Lafayette však pro něj je nechtěným konkurentem, a proto se rozhoduje jeho služby přes naléhání odmítnout. Hledání armádního spojence však bezprostředně po Joubertově smrti střídá starost s nestabilní zahraničněpolitickou situací Francie. Uklidnění na domácí scéně je jistě velmi důležité, to si Sieyes dobře uvědomuje. Domácí scéna ale nemůže existovat bez státní suverenity, a ta je v srpnu roku 1799 vážně ohrožena. Suvorov vítězí v Itálii, anglicko-ruská armáda se vyloďuje v Holandsku, v regionech se opět začínají aktivizovat roajalisté. To vše vede vrcholné politiky direktoria k úvahám nad dalším možným vývojem. Asi nejdál zachází ve svých myšlenkách Barras. Sieyesův spojenec tajně vyjednává s rakouským dvorem a společně s Gohierem se vážně zaobírají možností faktického předání moci Bourbonům, potažmo Ludvíku XVIII. Jakmile se Sieyes dovídá tuto informaci, neprodleně kontaktuje Barrase a snaží se mu jeho záměr vymluvit. 61 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 62 Argumentuje tím, že by bylo pošetilé, aby současné direktorium předalo moc těm, které národ před časem s ostudou vyhnal. Zároveň abbé upozorňuje na skutečnost, že v současném direktoriu sedí minimálně tři členové, kteří hlasovali pro smrt Ludvíka XVI. A bylo by od nich (čímž Sieyes bezpochyby myslel i sebe) pošetilé, aby pozvali do země bratra bývalého tyrana, na jehož likvidaci se aktivně podíleli. Sieyes se však změny v čele státu za takto napjaté situace nebál. Naopak hodlal iniciovat návrh, podle něhož by bylo možné pozvat jako jakéhosi zahraničního regenta člena některé významné evropské panovnické rodiny. Jako vhodný adept se jevil hlavně mladý pruský princ Ludvík Ferdinand a dokonce i vévoda Brunšvický. 16. září se konala v Lucemburském paláci tajná porada Direktoria společně s ministry, generály a významnými poslanci obou komor parlamentu, na níž měly padnout konkrétní návrhy na řešení krizového stavu. Šokující překvapení přichystali vrcholní politici svému národu. V tajném usnesení se například hovoří o většině přítomných, která se shodla na tom, že republika je ve stávající podobě neudržitelná a je třeba se zabývat novými formami uspořádání, včetně monarchie. Vedle Ludvíka XVIII. zaznívá jméno španělského následníka trůnu, vévody z Yorku a Sieyes zcela neplánovaně nabízí vévodu Orleánského. Shoda však nenastane a je třeba hledat jiné alternativy. Ty se měly vynořit úplnou náhodou o několik týdnů později, ale nepříznivé zprávy z bojišť stále přicházeli a ze situací bylo potřeba něco dělat. Sieyese začínají znepokojovat rostoucí ambice bývalých jakobínů. Situace v Radě pěti set se radikalizuje a zdá se, že pozice současných direktorů slábne. V čele státu dochází k formálnímu střídání a předsedou direktoria se podle zavedené procedury stává stále silnější Gohier. To abbému příliš nevyhovuje. V takto vypjatých okamžicích by si na místě nového předsedy představoval raději Ducose. Ale nedá se nic dělat. Ve shromáždění musí pozici direktoria obhájit všichni a všech pět direktorů si bez rozdílu uvědomuje, že sílící jakobíny je třeba zahnat do kouta. K radikálům se přes Sieyesovu podporu přidává v září generál Jourdan. V Radě pěti set navrhuje usnesení, že vlast je v nebezpečí. Stejné usnesení však zmobilizovalo jakobíny v roce 1793 a vedlo ke krvavé válečné diktatuře Hory. Direktorium podobný návrh nesmí připustit. Gohier je přemluven, aby proti schopnému generálovi a svému příteli ostře vystoupil a návrh razantně odmítl. Nový předseda není dobrý řečník, ostatně stejně jako Sieyes. Jeho projev je nudný a nevýrazný. Abbé však v suterénu shromáždění obchází své spojence mezi všemi parlamentními frakcemi a přesvědčuje je, že schválit usnesení by znamenalo návrat k teroristické vládě jakobínů. Roajalistická část shromáždění, a také sněmovní pravice se náhle zaleknou. Nechtějí nové září 1792 ani červen 1793. Konečné hlasování není vlastně ani těsné, ale ani jasné. 245 hlasů zvedná ruku proti návrhu a 171 pro návrh. Direktorium obhajuje v tak obtížný okamžik své vratké pozice. Mnoho však nechybělo. Proto raději zadusit jakobínský plamínek v zárodku. Je to bývalý předseda klubu jakobínů Sieyes, který dává bývalému předsedovi klubu jakobínů Fouchému pokyn k jeho opětovnému zavření. Policie vniká do Jízdárny, kde zasedá reformovaná „Společnost přátel rovnosti a svobody" a novodobé jakobíny rozpouští. Oficiálně je vše v klidu a tichosti zameteno pod koberec. Francie má zas na čas od radikálů pokoj, ale přijde doba, kdy jakobíni opět povstanou a budou bojovat za své myšlenky a cíle. 62 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 63 Když tu se situace na válečných frontách obrací k lepšímu. Suvorov ustupuje do Švýcarska a arcivévoda Karel zaznamenává v severní Itálii první porážky od Francouzů. Generál Masséna následně poráží Rimského-Korsakova a Rusko vystupuje z protifrancouzské koalice. Je znechuceno přístupem Rakouska a car Pavel I. nařizuje svým generálům, aby se s vojsky vrátili do vlasti. V Paříži si všichni oddechli. Koncem září už nikdo neočekává náhlý vpád nepřátel do Francie a situace na domácí politické scéně se zklidňuje. Novodobí jakobíni opět ustupují do pozadí a Sieyes může znovu začít hledat spojence pro uskutečnění zásadní změny režimu. Napjaté týdny severoitalských porážek jasně ukázaly, jak vratká je francouzská demokracie. Stačilo povolit radikálům řemínek a ti opět začali svůj známý vlastenecký povyk. Pařížská politická scéna se stala natolik nestabilní, že o nutnosti změny politického kurzu byl přesvědčen téměř každý. A všichni bez výjimky podnikali nezvratné kroky. Sieyes však věděl o úkladech svých protivníků téměř vše. Jeho bývalý kolega z Konventu Joseph Fouché mu pilně donášel informace o uskutečněných konspiračních schůzkách. Ví velmi dobře, že Barras je v neustálém styku s exilovým dvorem Ludvíka XVIII. a že místo direktora hodlá vyměnit za knížecí post v budoucí bourbonské administrativě. Ví i o kontaktech Gohiera na rakouský a pruský dvůr. Sám je v čilém styku s emisary mladého vévody Orleánského. Dává si na své soupeře veliký pozor. Přestože stále vystupuje jako spojenec, tajně spřádá proti svým kolegům neproniknutelnou síť intrik, do nichž jsou zapojeni všichni a zároveň o nich neví nikdo. Někdy koncem září mu Talleyrand s prohnaností jemu vlastní dojedná prapodivnou schůzku. V budově ministerstva zahraničních věcí se setká s Josefem Bonapartem. Člověk jinak velmi nevýrazný je cenný z jediného důvodu. Je bratrem Napoleona Bonaparta. Slavný generál, vítěz na italské frontě z roku 1797 momentálně bojuje s Angličany v Egyptě, ale více než s nimi bojuje spíše sám se sebou a se svými nenaplněnými ambicemi. Bláhový plán se brzy mění v neuvěřitelné strádání a podle původního předpokladu se jasné vítězství brzy stává vražednou ostudou pro francouzskou armádu. Jediné, co Napoleon může proměnit ve svůj triumf je nakonec množství objevených archeologických objevů z období starého Egypta. Jistě dobrá útěcha pro mecenáše dějin umění, ale ponížení pro skvělého válečníka. Ustřelený nos sfingy proto zůstane jedinou významnější památkou na pobyt budoucího francouzského císaře na severu Afriky. O porážkách Napoleona Bonaparta v Egyptě však Sieyes zatím nic netuší. Předchozí direktoři schválili generálův odjezd do Egypta jen z toho důvodu, aby se zbavili silné figury na domácí politické scéně. Abbé to velmi dobře ví a je si vědom i Bonapartovy značné popularity. Schopný generál, oblíbený u armády, rozhodný a odvážný. Skvělý spoluhráč pro státní převrat. Ale pouhý spoluhráč, navíc s omezenými možnostmi. Sieyes nechce rovnocenného partnera. Chce meč, který mu proseká cestu k moci. Potřebuje pouhý prostředek a ne podílníka. Napoleona považuje za vysokou figuru, ale ne za tu nejvyšší. Králem je tu on. Bonaparte má sehrát roli spojeneckého střelce. Nic víc. Odměnou mu bude ministerstvo války, nebo jiný vysoký post v nové administrativě. A světe div se, Josef Bonaparte na nabídku slyší. Posílá proto bratrovi do Egypta ur- 63 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 64 gentní vzkaz, že se s ním v Paříži počítá v rámci nového uspořádání. Kdo ví, komu se nakonec dopis dostal. Adresátovi však rozhodně nikoliv. Píše se totiž 9. říjen a generál Bonaparte společně s dalšími generály přistává na „Muironu" u břehu jižní Francie poblíž Sieyesova rodiště ve Fréjusu. Nikdo stále ještě netuší, že ve skutečnosti utekli od svých vojáků v neutěšené situaci, nedlouho před definitivní porážkou. Veřejnost se pouze dovídá, že egyptská armáda je v pořádku a Francouzi drží na severu Afriky stabilně své pozice. Občané na jihu Francie vítají generály se slávou a zpráva o jejich příjezdu je brzy ve všech novinách. O Napoleonovi se všude mluví a Francouzi, stále ještě rozčarovaní z ostudných porážek své armády, vítají s jásotem bývalého vítěze z italské fronty. Všichni si uvědomují, že nebýt odchodu Ruska z protifrancouzské koalice, byla by možná Paříž v těchto chvílích vítala ukrajinské Kozáky. Noviny proto po jeho příjezdu do Paříže raději píší o hrdinské výpravě korsického generála, o nebezpečných historkách z Egypta a všímají si přivezených artefaktů. Direktorium však brzy zjišťuje, že Napoleon ve skutečnosti neopustil zajištěnou armádu, ale ve skutečnosti desertoval. Ponechal vojáky svému osudu a sám si zachránil holý život. Hrdinský příběh končí a vláda se ptá, co za tím vším stojí? Proč se vrátil generál právě teď? Proč tolik publicity? Proč navštěvuje známé salóny a stýká se s významnými poslanci a ministry? Proč se kolem něj pořád točí Talleyrand a proč se u něj nechává objednat i ministr policie Fouché? Sieyes si začíná uvědomovat, že v případě generála Bonaparta silně podcenil situaci. Nezahrává si s žádným střelcem. Od pyramid se do Francie vrátil hotový vůdce, královská figura, ambiciózní a prohnaný politik se silným tahem na brankou. Vědí to i Gohier a Barras. Oba na zasedání direktoria několikrát nadnesou otázku, jak na návrat Bonaparta oficiálně zareagovat. Podle Moulina se měla diskuse o návratu přenést na půdu parlamentu. Direktoři se záhy dověděli pravý stav armády v Egyptě a hodlali o Bonapartově osudu co nejrychleji rozhodnout. Sieyes ještě stále neví, jak se k celé situaci postavit. Proto zpočátku oddaluje projednávání tohoto bodu. Později se přikláněl k usnesení, že generál Bonaparte sice opustil armádu v severní Africe bez svolení vlády, ale zanechal ji na místě v uspokojivém stavu. Byl to ale zejména generál Moulin, který nehodlal smést projednávaný bod ze stolu podobným způsobem. Považoval Bonapartovo chování za nezodpovědné a jako voják nemohl pochopit, jak může vrchní velitel opustit v napjaté situaci své vojsko. Abbé však stále váhá. Potrestání oblíbeného generála by veřejnost nesla z nelibostí a rozhodnutí o jeho likvidaci by spojovala právě se Sieyesem, který je nejznámější a nejproslulejší postavou současné vlády. Byl by dobrým spojencem pro státní převrat. Sieyes však stále není přesvědčen o jeho loajalitě. Neví, jak by na možnou nabídku zareagoval. Přeci jen je to bývalý radikální jakobín, přítel rodiny Robespierrů a navíc nevyzpytatelný Korsičan. Potřebuje o něm zjistit mnohem více informací a hlavně s ním potřebuje hovořit v tajnosti, mezi čtyřma očima. Prostředníkem se má stát kdo jiný než Talleyrand a informace o generálovi vyslídí Fouché. Schůzka mezi čtyřma očima je však neustále oddalována. Talleyrand, který musel před několika týdny opustit svůj ministerský post, váhá s jejím uskutečněním 64 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 65 z jediného důvodu. Není to Sieyes, kdo by neprojevil zájem o setkání, ale jde o zdráhavou neochotu samotného Napoleona. Mnohem více jej to táhne k Barrasovi, svému bývalému ochránci. Sieyese zatím nechává stranou a vyčkává. Talleyrand brzy vycítí Napoleonovu neochotu setkat se s prvním mužem republiky, ale snaží se Sieyese Bonapartovi vylíčit v těch nejlepších barvách. Bývalý arcibiskup už nechce spolupracovat se zkorumpovaným Barrasem a v dramatických událostech sází raději na populárního a proslulého kolegu z církevního semináře. Sieyese zatím oddálení schůzky neznepokojuje. Získal o generálovi mnoho užitečných informací od ministra policie. Předně se dovídá, že více než o rozhodující roli ve státním převratu se Bonaparte strachuje o to, aby nebyl pro dezerci postaven před vojenský soud. A proč by abbé neudělal pro mladého Korsičana jeden dobrý skutek? Napříště v direktoriu smetl ze stolu obvinění z dezertérství, které prosazoval Moulin a navrhl Radě pěti set slavnostní uvítání vítězného generála. Ani slovo o opuštěné armádě v Egyptě. Abbé zachraňuje populárního generála před procesem, ale co z toho ve skutečnosti má? Arogantní Korsičan jej ignoruje a raději tráví volné večery ve společnosti Barrasových kumpánů. Co to má znamenat? Tohle je vděk? Bonaparte se už stkal se všemi direktory ministry i s nejdůležitějšími poslanci. Je konec října, události neuvěřitelně pokročili dopředu a abbé se pořád nachází v mrtvém bodě. V pozici prvního muže republiky mu chybí nepostradatelný meč, kterým usekne pupeční šňůru, spojující současný režim s nestabilní minulostí. Znepokojený Sieyes proto záhy upozorní Talleyranda na pravý stav věcí a nařídí mu, aby brzy zjednal nápravu. Talleyrand se pokusí o nemožné a domluví na 24. října Sieyesovi oběd u Gohiera, na němž má být přítomen i Bonaparte. Abbé není příliš spokojený. Chtěl by si s generálem promluvit raději o samotě, ale nakonec přeci jen svoluje. Alespoň pozná, jak se Napoleon chová k jeho největšímu konkurentovi. Ale setkání nedopadá vůbec dobře. Sieyes očekával, že se k němu bude o dvacet let mladší generál chovat s náležitou úctou a že bude respektovat jeho státnické postavení. Naproti tomu byl Bonaparte velmi arogantní, povýšenecký a abbé si o něm udělal nepříznivý dojem. Gohier ve svých pamětech cituje Sieyesův komentář: „Všiml jste si, jak se ten malý drzoun ke mně chová? Vždyť bych ho mohl nechat zastřelit!" Sieyes začíná být netrpělivý a o Bonapartově chováni ihned informuje netrpělivě Talleyranda. Vyjádří nespokojenost s prostřednickou prací bývalého arcibiskupa a žádá vysvětlení. Talleyrand s klidem jemu vlastním slíbí nápravu. Seménko nedůvěry je zaseto mezi tyto dva politické spojence. Talleyrand se zmíní o své hádce s direktorem Cambaceresovi a nazve jej přitom pokrytcem. Později ve svých pamětech pro Sieyese najde mnohem příznačnější slova: „Hlásá rovnost nikoliv z filantropie, ale z nenávisti k moci ostatních." Příznačná charakteristika od největšího intrikána revoluce. Talleyrand si přesto stále uvědomuje nezbytnost Sieyesovy účasti na převratu. Nikdo jiný se netěší tak veliké důvěře veřejnosti a nikdo není silnější zárukou pro demokratický rozvoj Francie. Talleyrand však tuší ochabnutí Sieyesovy důvěry vůči své osobě, a tak si jako dalšího prostředníka mezi direktorem a generálem vybere akademika Roederera. Brzy se 65 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 66 ukáže, že to byl velmi moudrý tah. Pierre Louis Roederer měl generačně k Sieyesovi velmi blízko. Byli přáteli z Generálních stavů a patřili oba k umírněným konstitucionalistům. Roederer se po likvidaci girondistů stáhl z politiky a do veřejného života se zapojil až po thermidoru, kdy se angažoval zejména ve vědeckých radách Francouzského institutu. A právě z tohoto důvodu se těšil také velké důvěře Napoleona Bonaparta. Generál si nevážil příliš velkého množství lidí, ale v největší úctě choval vědce. Byl pravým zastáncem osvícenské metodiky a později za císařství se Francouzský institut i Akademie věd těšily obrovské státní podpoře. Napoleon si mimochodem vážil vědců natolik, že po zdařeném převratu jmenoval ministrem vnitra slavného fyzika Laplace. Pro absolutní nekompetentnost musel po několika týdnech padesátiletého vědce z funkce odvolat, ale nezanevřel na něj a jmenoval ho alespoň členem Senátu a později hrabětem. Napoleon Bonaparte byl přes svou nespornou genialitu plný neuvěřitelných osobních rozporů. Setkání Roederera se Sieyesem bylo příjemným osvěžením ponuré atmosféry posledních dnů. Oba se v období bezprostředně po thermidoru proslavili každý svým geniálním výrokem. Když se po návratu do veřejného života Roederer porozhlédl kolem sebe a zjistil, že státu začíná vládnout úzká skupina spekulantů v čele se zkorumpovaným Barrasem, zvolal „Lid si dal žádost o odchod do penze!". Sieyese se na oplátku zeptali, co dělal ta dlouhá smutně proslulá léta revolučního Konventu. Pohotový Sieyes se jen usmál a odpověděl: „Žil jsem!" Jakmile se tihle dva dali dohromady, spojenectví mezi abbém a Bonapartem bylo zaručeno. K první soukromé schůzce mezi Sieyesem a Napoleonem došlo 24. října. Oba diskutovali ve velmi obecných obrysech o současné situaci v zemi. „Od chvíle, kdy se začalo mluvit o lásce k vlasti, oba dva pochopili, že to znamená jediné – svržení vlády. Zbývalo jen najít prostředky a každý navrhoval ty své," píše o jejich prvním setkání Barras. Nutno dodat, že ten byl už tehdy velmi zaujatý. Rozehrál válku na dvou frontách. Byl stále ve styku s Bourbony a zároveň využíval prozatímní důvěry Bonaparta. Den na to 25. října už byl Sieyes poněkud konkrétnější. Nabídl Bonapartovi velení armády při převratu. A tehdy poprvé padá slovo převrat. Do té doby slůvko ne-li zakázané, tak alespoň silně tabuizované. Sieyes pozorně sleduje generálovu reakci a snaží se ze stále ještě mladické tváře vyčíst co nejvíce informací. Bonaparte zatím reaguje neurčitě a nic neslibuje. Přesto může být abbé s výsledkem spokojený. Napoleon předem neodmítá, a to znamená jediné. Generál se bude myšlenkou státního převratu bedlivě zabývat. I proto dal Sieyes okamžitě příslušné instrukce Fouchému i svým prostředníkům Talleyrandovi a Roedererovi, aby se pokusili Bonaparta dotlačit k souhlasu. Pomohla tomu i dílčí a na první pohled možná bezvýznamná událost, která však diskvalifikovala v boji o nejvyšší mocenské pozice jednu z nejvyšších šachových figur, Paula Barrase. 30. října proběhl u mocného direktora slavnostní oběd, na který byl pozván i Bonaparte. Generál mluvil velmi otevřeně a naznačil, že by se nebránil myšlence výraznější změny na domácí politické scéně. Barras mu na to odpověděl: „Je jasné, že republika je před zánikem. Je třeba jmenovat Hédouvilla prezidentem a vy se generále musíte vrátit k armádě." Napoleon neměl nic proti Hédouvillovi. 66 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 67 Populární velitel zrovna nedávno potlačil vleklé povstání ve Vendée a těšil se slušné popularitě, ale v politice neznamenal zhola nic, a proto se jej Barrasova poznámka silně dotkla. Cožpak je kdejaký Hédouville více než Bonaparte? Tohle není nabídka, ale ponížení. Generál ve slušnosti dojedl oběd, rozloučil se a ihned se vypravil do Lucemburského paláce za Sieyesem. Abbé teprve tehdy mohl prohlásit, že našel svůj meč. Ve skutečnosti však meč přišel za ním. K rozhodující schůzce mezi direktorem a generálem došlo 1. října u Napoleonova bratra Luciena Bonaparta. Sieyes udržoval s tímto nejmladším členem Rady pěti set velmi úzké kontakty už od svého nástupu do direktoria. Považoval jej za schopného řečníka a společně dokázali nezřídka prosadit velmi důležité návrhy, přestože byl Sieyes představitelem politického středu a Korsičan se otevřeně hlásil k jakobínské levici. Na schůzce dospěli účastníci k rozhodnutí, že státní převrat uskuteční do dvou týdnů a rozdělili si své role. Sieyes měl být politickým garantem změn. Napoleon měl posloužit jako armádní spojka a Lucien dostal za úkol zvládnout národní shromáždění. K tomu mu poskytl ten samý den Sieyes silnou politickou záruku. Odpoledne byl totiž Lucien zvolen předsedou Rady pěti set, což byl za dané situace velmi strategický mocenský post. A jak vlastně mohli tři lidé během dvou týdnů uskutečnit úspěšný statní převrat? Svědčí to jednak o jejich mimořádných schopnostech, ale zároveň také o stavu prohnilosti stávajícího direktoria. BRUMAIRE Svět jako by netušil, co se má během následujících listopadových dnů odehrát. Jeden z největších dějinných zvratů se blíží, nastává soumrak nad republikou a supi se postupně slétají nad její zdechlinou. Je logické, že jedním z nich je i Sieyes. Jako nejdéle sloužící revoluční politik přeci má za ty roky politických zvratů nárok na zaslouženou odměnu. Nesmí tentokrát nic ponechat náhodě. Zem se slehla jak po Maratovi, Dantonovi, tak po Robespierrovi, Tallienovi a Reubellovi. Sieyes má svůj vytoužený meč a atmosféra v zemi je zralá na systémovou změnu. Pro Sieyese bylo důležitým indikátorem změn prostředí velikých finančních magnátů, kteří ovládali nově vytvořenou pařížskou burzu cenných papírů. Často se s těmito vlivnými lidmi stýkal a v závěru direktoria byl bezesporu „jejich" člověkem. Svědčí o tom schůzka, kterou Bonapartovi záměrně zprostředkoval za asistence ministra Fouchého. Sieyes správně předpokládal, že Napoleon není žádný boháč. Spotřeba jeho rodinného klanu si vyžadovala pravidelně desetitisíce franků a s množstvím jídla obrazně roste chuť. Ne, že by se Kosičan topil v dluzích, ale každý finanční příspěvek pro něj znamenal nesmírné ulehčení jeho finanční situace. Proto Sieyes poradil svému příteli Collotovi, vlivnému finančníkovi, aby Napoleona navštívil a nabídl mu jistý peněžní obnos jako příslib solidní spolupráce do budoucna. Napoleon samozřejmě peníze přijal. Sieyes si dal nakonec práci i s tím, aby se Bonaparte dověděl, že za nápadem stojí on a hned druhý den ho při osobním jed- 67 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 68 nání v Lucemburském paláci informoval o schůzce s některými předními francouzskými bankéři. Ti mu údajně tlumočili, že finanční sektor stojí za převratem a Sieyes neopomněl připomenout vzkaz nejmenovaného finančníka, že pokud bude třeba opakovaně přispět, nepředstavuje to vůbec žádný problém. I tahle maličkost bude mít později podstatný vliv na politický rozchod obou pučistů. Znát zákulisní informace představuje občas výhodu, ale někdy se podobné znalosti stávají nepřekonatelným problémem. Abbé si pravý stav věci uvědomuje příliš pozdě. Čas však utíká a ztrácet vysoké figury během slibně rozehrané partie by bylo nerozumné. Dohoda je jasná. Na Sieyesovi je, aby zpacifikoval direktorium a vládu. Lucien zařídí podporu parlamentu a Napoleon bude kontrolovat armádu. Problém však spočíval v tom, že v boji o moc čekali na uplatnění i další mrchožrouti. Vláda byla jednoznačně pod kontrolou spiklenců. Jednotliví ministři, zejména však Cambaceres a Fouché s nimi byli dokonce v nejtěsnějším kontaktu a na vývoj událostí měli přímý vliv. Sieyes přetáhl podle očekávání z pětičlenného Direktoria na svou stranu vděčného Ducose, ale nepodařilo se mu přesvědčit Gohiera a Moulina. Barras se stal v této chvíli neřízenou střelou a nedaly se jednoznačně předvídat jeho reakce. Stále se spoléhal na přátelství s Napoleonem a také s Talleyrandem a Fouchém. Vinou své zkorumpovanosti však stál fakticky mimo vývoj událostí. Traduje se příhoda, podle níž se krátce po úspěšném převratu setkali Barras a Fouché. Bývalý direktor vmete svému ministrovi do tváře: „Jste bídák a ničema. Takhle se chováte k tomu, kdo vás ochránil před gilotinou a jmenoval vás ministrem? Co teď podle vás budu dělat?" Fouché s ledovým klidem odpoví: „Táhni si, kam chceš, bídáku!" a strčí mu do ruky ministerský příkaz, určený k odchodu do vyhnanství. Barrasovi nezbývá nic jiného, než spěšně odjet na své vzdálené venkovské sídlo, kde v nejbližších letech sepíše své obsáhlé a historicky velmi cenné paměti. Do politiky se už nikdy nevrátí. Přesto zemře v přepychu a v relativní spokojenosti. Pět let v čele státu mu zdaleka vystačilo k tomu, aby se zabezpečil na klidný a bezproblémový život. V týdnech před převratem je Paul Barras zcela odtržen od základních informací o stavu v zemi. Jedná se o systematickou práci ministrů, sloužících více než direktoriu spiklencům. Barras tuší, že mu ujíždí vlak, ale v rozhodujících okamžicích stále doufá, že za ním pučisté následně přijdou a nabídnou mu vysokou státní funkci v nové administrativě. Poslední roky se přeci bez Paula Barrase nerozhodlo ve Francii o čemkoliv podstatném. Nastává však etapa nová, kde se už místo pro bývalého královského vikomta nenašlo. Vše směřuje k osudovému dni. Všichni důležití účastníci spiknutí se v průběhu posledních týdnů před 18.brumairem rozhodují zachovávat okázalý odstup od stávajícího politického vývoje. Na otázku, zda nevědí o chystaném převratu, odpovídají jednotně, že nepředpokládají žádné neočekávané vyústění událostí. Sieyes se zaobírá běžnou denní administrativou a pořádá ve svém domě jako obvykle poměrně časté a hojně navštěvované recepce a bankety. Na veřejnosti budí klidný dojem, působí nevinně, bez znatelných vedlejších úmyslů. S každým si podává ruce a každého zdraví. Nevynechá nikdy nikoho. Nevyhýbá se ani Barrasovi, Moulinovi a Gohierovi, které dokonce navštíví tři dny před chystaným pučem. Ve svém soukromí však do největších podrobností promýšlí všechny možné alterna- 68 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 69 tivy, které mohou při převratu nastat. Dolaďuje podrobnosti osobně s Napoleonem a podle konstruktivních návrhů samotného generála soudí, že si vybral ten správný meč. Bonaparte plánuje puč velmi precizně, bez emocí a s chladnou hlavou. Přesně takového vojáka abbé potřeboval. Jen neudělat hloupou chybu. Sieyes velmi dobře ví i to, že jestliže se převrat zdaří, stane se podle domluvy nejvýznamnějším představitelem nové Francie. Bonaparta bude samozřejmě třeba odměnit vysokou a hlavně výnosnou státní funkcí. Jak poznal na vlastní oči, na peníze Korsičan slyší. Jen ať generál nepřekročí předem smluvené mantinely. Mít pod kontrolou armádu znamená disponovat nepředstavitelnou mocí a vábení této moci poznal v minulosti nejeden slavný uzurpátor. Sieyes ale předpokládá, že mladičký generál se neodváží vstoupit na takto tenký led, a proto se prozatím podobného scénáře neobává. Ostatní varianty si abbé ani nepřipouští. Za spiklenci stojí nejmocnější generál v zemi, a tak není třeba mít strach. Jen neudělat zbytečnou chybu a držet jednotnou linii. A protože Sieyes věří ve svůj triumf, v tajnosti nacvičuje gesto, které nikdy před tím v minulosti nepředvedl. Po úspěšném státním převratu bude bezpochyby on faktickou hlavou státu, a tuto nezpochybnitelnou pozici nepodtrhne dokonaleji nic jiného, než triumfální příjezd nového vůdce na bílém koni. To, co v minulosti dokázal Jindřich IV., Ludvík XIV., ale i Lafayette, Jourdan nebo Saint Just, okusí po letech politického čekání také Emmanuel Joseph Sieyes. Tentokrát strhne pozornost veřejnosti po právu na sebe, neboť on je tou hlavní osobností následujících změn. Dokáže všem, že stále ještě umí dělat vysokou politiku a předvede, kdo je ze všech nejslavnějších revolucionářů nejprozíravější. A i proto připravuje se svými blízkými dosud nevyzkoušený a pro kanovníka netypický cvik. A padesátiletý kanovník se v tréninku jízdy na koni vskutku snaží. Na jeviště však vstupují známí herci. Vše je připraveno, závěrečná scéna převratu může být zahájena. Vše začíná 9.listopadu za časných ranních hodin shromážděním většiny vysokých důstojníků armády v budově, patřící ministerstvu války, v ulici Chantereine. Na straně spiklenců je zatím veliká většina generálů, včetně Murata, Lannese a Berthiera. S nimi Bonaparte nezávisle na Sieyesovi uzavírá dohodu už při egyptské výpravě, popřípadě krátce po svém návratu do Francie. K jeho radosti dorazí na smluvené místo nakonec i Bernadotte, Jourdan, a také nevyzpytatelný McDonald. Po záměrně zkreslené informaci velitele pařížské posádky Lefebra o chystaném jakobínském spiknutí dochází k dohodě, že se armáda musí dohodnout na společné strategii. Fámu o jakobínském spiknutí dal před několika dny do oběhu ministr Fouché po domluvě se Sieyesem a 8.listopadu ji zveřejnila jako hodnověrnou informaci většina novin. Generálové však na imaginární nebezpečí slyší a urychleně požadují návrhy řešení. Bonaparte přítomné osloví a vyzve je, aby jej následovali do jeho rezidence, což se následně také plní. V tento okamžik však dělá Napoleon první podstatnou chybu. Na stejné ráno totiž pozvala jeho choť Josefína na snídani madame Gohierovou. Jakmile manželka prvního direktora spatřila příjezd tolika vojevůdců k Bonapartovým, okamžitě se omluvila a prozřetelně běžela celou záležitost oznámit svému muži. Napoleon tak dává nevědomky svým protivníkům širší časový prostor k zorganizování protiakce. 69 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 70 V Bonapartově domě nakonec dochází k dohodě, podle níž je třeba vyzvat parlament, aby vyhlásil výjimečný stav. A podle Muratova návrhu má být prozatímním velitelem ozbrojených sil jmenován Napoleon. Následně se podle předem dohodnutého scénáře schází v Tuileriích Rada starších, kterou vede Lemercier, také zasvěcený do spiknutí. Na návrh Sieyesem nastrčeného poslance Corneta je schváleno přeložení zasedání parlamentu do Saint-Cloudu a na základě připomínky další loutky, poslance Régniera, je vrchním velitelem ozbrojených sil v Paříži jmenován generál Bonaparte. První krok je úspěšně završen. Spiklenci se radují, zatím však velmi předčasně. Dalším podstatným krokem podle scénáře mělo totiž být odstoupení direktoria, čímž by se veškerá moc dostala do rukou schváleného velitele armády, a tím i do rukou spiklenců. Bonaparte však podle svého zvyku podceňuje situaci a nezískává na svou stranu důležitý jazýček na vahách, kterým byl v pětičlenném direktoriu Barras. Ten začíná být v posledních dnech před převratem znepokojivě nedůvěřivý a postupně nabývá dojmu, že se dostává mimo hru o mocenské posty. Na mocného direktora se však nikdy nezapomíná. To se dosud vymstilo každému. Barrasovo přestoupení na stranu Sieyesových protivníků je uspíšeno zprávou, kterou mu ráno 18.brumairu posílá direktor Gohier: „Generál Bonaparte chystá spiknutí. Nevím, kdo je do plánu zapojen, ale urychleně informujte další kolegy!" Barras neváhá a navštěvuje dalšího direktora, generála Moulina, který mu informaci ze svých nezávislých zdrojů potvrzuje. Oba jsou neuvěřitelně popuzeni a pokusí se svolat zasedání direktoria. Avšak Sieyes s Ducosem jako by se do země propadli. Dochází tedy k setkání pouhých tří direktorů, což však nemá požadovanou váhu. Neformálně se usnášejí na tom, že se pokusí udělat maximum pro potlačení protivládního spiknutí. Jsou však bezzubí, a proto i bezmocní. Chybí jim armáda a po marných pokusech sehnat ministra Fouchého postrádají i policii. Po ministrově poslovi je jim vzkázáno, že pan Fouché ještě spí. Teprve v téhle chvíli si trojice direktorů uvědomuje, že do spiknutí je zapleten celý státní aparát, včetně záměrně chybějících Sieyese s Ducosem a že se trojice direktorů ve skutečnosti stala první faktickou obětí dokonale připraveného státního převratu. Dohadují se proto alespoň na tom, že se pokusí oslovit své spojence v parlamentních radách a zkusí postavit spiklence mimo zákon. Jediná šance, jinak je konec, uvědomuje si Barras. Přesto uskutečňuje tento bývalý jakobínský terorista poslední pokus, kterým by se mohl připojit na stranu Bonapartových přívrženců. Posílá za generálem svého tajemníka Boteaua, aby mu vyřídil svou podporu a zeptal se jej na požadované instrukce. Tajemník zastihuje Napoleona ve chvíli, kdy na nádvoří Tuilerií přebírá oficiálně od předsedy Rady starších vrchní velení nad pařížským vojskem a kdy se chystá promluvit ke shromážděnému davu. Když Botteaua spatří, rozhorleně pronese na jeho adresu: „Co jste udělali s Francií, kterou jsem vám zanechal v tak skvělém stavu? Zanechal jsem vám mír, a našel jsem válku. Zanechal jsem vám vítězství a našel jsem porážky. Zanechal jsem vám milióny z Itálie, a našel jsem bídu a vydřidušské zákony!" Spontánní poselství vyslechl přihlížející dav se zatajeným dechem. Jediné slovo, které měl Botteau vyřídit od generála svému pánovi bylo „odstupte". Tajemník spěšně odběhl a vyřídil Barrasovi Napoleonův vzkaz. Bývalý vi- 70 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 71 komt ihned navštěvuje Talleyranda a do jeho rukou odevzdává rezignační listinu. Direktor dostal jednoduše strach a opět se prokázalo, že více než o postavení mu v tomhle okamžiku, stejně jako v celém jeho málo statečném životě, šlo pokaždé o zachování života. Většina direktoria tedy byla přes dílčí potíže přeci jen na straně puče. Následovaly připravené rezignace Sieyese a Ducose, a poté nevyhnutelně odstoupili i Moulin s Gohierem, kterému při podpisu rezignace evidentně skřípěly zuby. Vrchní velitel, generál Bonaparte, se tedy stává prozatímní hlavou státu. Jak však ostatní předpokládají, pouze prozatímní. Skutečná vedoucí pozice přeci čeká na někoho zcela jiného. V průběhu pozdního odpoledne nastává čas Sieyesovy očekávané odměny. Jezdecký trénink byl před několika dny úspěšně dokončen, a tak jej jeho podřízení před Lucemburským palácem vysadili do sedla nádherného bělouše a padesátiletý abbé vjel za značné pozornosti shromážděného davu na nádvoří Tuilerií. Přítomní generálové jej slavnostně přivítali, a na první pohled vojenský převrat tak dostal punc civilní podpory od nejslavnějšího žijícího revolucionáře, Emmanuela Josepha Sieyese. Vítězství tedy připadá Sieyesovi. Direktorium bez násilných prostředků odstupuje a první den převratu končí triumfem. Shromáždění je přemístěno do Saint Cloudu, vrchním velitelem vojska je potvrzen Bonaparte a duchovním vůdcem uznán Sieyes. Úspěch je potvrzen i posílením směnného kurzu státních cenných papírů, ale i relativním klidem na pařížské burze. Vše ale teprve začíná. Druhé dějství se připravuje a rozhodnutí má přijít až o den později, 19.brumairu. Bude třeba přesvědčit Rady. Sieyes však není ten pravý řečník, který by dokázal přesvědčit své kolegy. Když se druhý den odpoledne sejde dolní i horní komora parlamentu v Saint Cloudu, předá iniciativu do rukou bratrů Bonapartových. V Radě pěti set má vše vyřídit Lucien, který je předsedou sněmovny. V Radě však mají navrch jakobíni. Padají otázky, jaké nebezpečí vlastně hrozí Francii, kdo stojí za údajným jakobínským spiknutím, proč odstoupilo direktorium, proč pařížské posádce velí Napoleon Bonaparte? A vůdci spiknutí na ně nedokáží relevantně odpovídat. Napoleon, Sieyes, Ducos a další pučisté marně čekají v přízemí paláce na příznivé zprávy. Poslanci se dokonce rozhodují přísahat podle jmen věrnost ústavě, což by znamenalo popření událostí z předchozího dne. Atmosféra mezi spiklenci houstne. Za Bonapartem přiběhne generál Augereau a radí mu, aby se vzdal funkce vrchního velitele. Napoleon nakonec vybuchne a zakřičí na svého bývalého spolubojovníka z italského tažení: „Když jde o krk, nestarej se o maličkosti!" Sieyes si dobře uvědomuje vážnost celé situace. Postaví-li se proti nim parlament, je konec. Budou obžalováni z vlastizrady a následně popraveni. Společně s ostatními kolegy Bonaparta přesvědčil, aby se pokusil události zvrátit. Napoleon uposlechl a energicky vběhl do zasedací místnosti Rady starších. Začal mluvit. Uvedl jako vůdce jakobínského spiknutí Barrase a Moulina, prohlašoval, že mu jde o blaho republiky, ale přitom vyhrožoval a řečnil dosti nesouvisle. Aniž by mohl dokončit svou řeč, byl přerušen a hned nato dokonce napaden nespokojenými poslanci. Proto raději opustil sál a vydal se do zasedací místnosti Rady pěti set. Sotva však vešel do sálu, 71 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 72 ozvalo se: „Pryč s diktátorem, mimo zákon!" a zfanatizovaní zákonodárci generála napadli. Moulin s Gohierem včas upozornili některé své přátele na nastalou situaci, a ti, ač v menšině, vykonali ve shromáždění své. Napoleon se zalekl pověstného skandování i fyzického kontaktu. Stejným způsobem postavil kdysi Konvent mimo zákon Robespierra. Stala se však ještě mnohem horší věc. Bonaparte trpěl od mládí epilepsií a nepříjemný záchvat postihl vojevůdce v ten nejnevhodnější okamžik, právě ve stejný moment, kdy jej jeden z poslanců chytil za límec. Napoleon ztratil vědomí a upadl. Toho si všiml generál Lefebre a společně s desítkou granátníků svého velitele vysvobodil. Generál se probral až ve společnosti svých spojenců. Ti ho přesvědčili, že jedinou možností, jak zachránit situaci, je rozehnat parlament vojskem. Bonaparte se nenechal dvakrát přemlouvat a dal rozkaz Muratovi, aby tak učinil. Sieyes měl samozřejmě i v tomto rozhodném okamžiku připravenu únikovou cestu. Jak jinak! Jak píše Bastide, pro případ měl před budovou připravený kočár a s nemalým finančním obnosem se mohl bez problémů dostat během několika hodin daleko od Paříže. Útěk však nebyl zapotřebí. Obě rady se před vojáky bez váhání rozutekly. Převrat byl úspěšně dokončen. Zbytek sympatizujících poslanců následně odhlasoval vytvoření takzvané prozatimní konzulské komise, jejímiž členy byli zvoleni Sieyes, Ducos a Napoleon Bonaparte. Konzulát dostal do vínku rozsáhlé pravomoci, včetně vypracování nové ústavy. Za tento úkol zodpovídal osobně Sieyes. Do krajů byli podle usnesení obou komor parlamentu vysláni delegáti, kteří měli zaručit urychlené vykonávání rozhodnutí komise v jednotlivých departementech. Zákonodárný sbor byl nakonec odročen a jeho místo zaujaly dočasné výbory, složené ze zvolených poslanců. Jediným zachovaným ústředním orgánem státu se tak stala vláda. Došlo pouze ke změně na třech silových ministerstvech: války, vnitra a financí. KONZULÁT A CÍSAŘSTVÍ Kuriózní situace, která napověděla, kterým směrem se bude ubírat následný vývoj, nastala bezprostředně po 19.brumairu. Když se tři prozatímní konzulové poprvé sešli v Lucemburském paláci, Roger Ducos ze slušnosti navrhl, aby zasedání předsedal Napoleon. Sieyese se kolegova netaktní troufalost silně dotkla a pokusil se zaprotestovat. Ustoupil až samotný Bonaparte, když prohlásil, že se konzulové budou v řízení postupně podle abecedy střídat. Budoucí císař měl ve své velkomyslnosti jednoznačně navrch. 10.listopad 1799 byl velmi pochmurný den a skončil by pochmurně i pro Sieyese a jeho společníky, nebýt Bonapartovy rozhodnosti v pravý okamžik. Rozehnání zákonodárného sboru byl bezprecedentní čin, kterým se brumairiáni zapsali nesmazatelným písmem do světové historie. Přesto znamenal zklidnění nestabilní politické situace a eliminaci radikální jakobínské levice i pravicové roajalistické opozice. Sieyes si po úspěšném puči silně oddychl. Není se co divit. Ve svých více než padesáti letech se pustil do nejriskantnějšího projektu svého dosavadního života. Ale 72 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 73 vyplatilo se. Uvědomuje si však, že nebýt silového zásahu generála Bonaparta, byl by převrat dopadl zcela jinak. „Udělal jsem 18.brumaire, ale ne 19.brumaire." To jsou známá Sieyesova slova, jak je zaznamenal Stendhal. A přesně tak to bylo ve skutečnosti. Přestože Sieyes v prvních dnech i týdnech po převratu vystupuje jako nejvyšší představitel země a v oficiálních státních dokumentech je uváděn na prvním místě před Ducosem a Bonapartem, velmi dobře ví, že otěže moci má ve svých rukou Napoleon. Stačí rozhodný povel armádě a Korsičan se stane jediným vládcem Francie. Sieyes není bláhový a situaci chápe. Ví, že dříve či později se pokusí ambiciózní generál ovládnout celé politické pole a on bude v jeho hře zcela nadbytečnou figurou, která se hodila na začátku partie, ale při závěrečné ofenzívě je ji možno bez rozpaků obětovat. Ale abbé nechce vydobyté pozice opouštět jen tak zbůhdarma. Využívá proto své vedoucí postavení v komisi, připravující ústavu, a navrhuje systém, který zaručí jemu a jeho spojencům dostatečné záruky k tomu, aby jejich podíl na moci zůstal zachován, ale aby měl při tom Bonaparte dojem, že jediným vládcem Francie je on. Při vypracování ústavy je Sieyes ve svém živlu. Znovu se vrací do roku 1789, kdy vedl ústavní komisi Generálních stavů a Ústavodárného shromáždění. Tentokrát je však jeho návrh mnohem propracovanější. Abbé vycházel z myšlenky čtyřčlánkového dělení moci. O zákonodárnou se měl dělit tribunát, který měl navrhovat zákony, a zákonodárný sbor, který měl mít právo zákony schválit nebo odmítnout. Výkonnou moc měli zastávat dva konzulové, v čemž se Sieyes nechal zřejmě silně inspirovat republikánským systémem starého Říma, a vláda, složená z ministrů, neboli členů státní rady. Soudní moc měla zůstat zachována beze změn. Složitý ústavní systém však Sieyes doplnil čtvrtým pilířem, kterým byla moc ochranná. Ta měla být svěřena Senátu, který měl kontrolovat, zda jsou zákony v souladu s ústavou. Zároveň měl však také pravomoc tzv. „absorbce", neboli pohlcení. Ta spočívala v tom, že politik, zvolený, nebo kooptovaný do Senátu nesměl vykonávat současně žádnou jinou politickou funkci. V čele státu měl přitom stát „velký elektor", který měl mít právo vybírat z navržených kandidátů poslance a členy správních orgánů. Napoleon s návrhem vesměs souhlasil, ale rozšířil konzulát na tři členy, zrušil „absorbci" a přes Sieyesovo naléhání požadoval vyškrtnutí institutu „velkého elektora". Sieyes připomínky zapracoval a návrh ústavy byl po diskusi předložen ke schválení občanům v referendu. Ústava nakonec jednoznačně prochází a Sieyes slaví koncepční triumf. Svým návrhem se zapisuje zlatým písmem do francouzské ústavní historie. Konečný návrh ústavy obsahoval všechny podstatné Bonapartovy připomínky. Konzulové byli nakonec tři, z nichž měl první konzul výsadní mocenské postavení. Institut „velkého elektora" byl zrušen a právo „absorbce" bylo nahrazeno v konečném textu doživotním senátorským titulem s přiděleným státním panstvím. Přestože Sieyes prosadil do ústavy většinu svých návrhů, uvědomoval si, že Napoleon vedle sebe nestrpí rovnocenného partnera z nevojenské sféry. Po měsíci společného fungování v prozatímním konzulátu nabyl abbé přesvědčení, že Bonaparte chce Francii vládnout sám, bez jeho pomoci. Sieyes to pochopil velmi brzy a zcela svému konzulskému kolegovi ustoupil. Na jednom prosincovém zasedání konzulátu se 73 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 74 Napoleonovi svěřil, že jeho místo ve vládě je pouze dočasné, je omezené jen vypracováním návrhu nové ústavy a že se po jejím schválení z exekutivy stáhne. Napoleon ocenil Sieyesovu velkorysost, protože velmi dobře věděl, že se tento padesátiletý revoluční veterán těší u veřejnosti nesmírné obliby. Proto jej pověřil, aby sám vybral jednotlivé konzuly. Sieyes se cítil polichocen, ale zároveň chtěl této příležitosti využít k tomu, aby Bonapartovi přichystal malý naschvál. Chtěl vedle něj do konzulátu jmenovat politiky, kteří právě nepatří k přívržencům jeho vojenské politiky. I proto navrhl nejprve roajalistu Lubruna, bývalého tajemníka kancléře Maupeoua, který sloužil ještě na dvoře Ludvíka XV. Tento prohnaný lišák měl podle Sieyese skvělé organizační schopnosti a rozuměl zejména administrativě a financím. Byl však silným monarchistou, i když konstitučním. Právě proto je zajímavé, že se Napoleon s tímto téměř sedmdesátníkem brzy spřátelil a jmenoval ho později dokonce vévodou z Piacenzy. Také druhý naschvál se brzy obrátil proti Sieyesovi. Jako Bonapartova zástupce totiž navrhl svého přítele Cambacerese, který měl mít na starosti zejména soudy a kontakt se zákonodárným sborem. Bývalý ministr spravedlnosti úřad samozřejmě přijal, ale i on se brzy spřátelil s prvním konzulem a se Sieyesem jako budoucím vůdcem legitimní bonapartistické opozice se přestal stýkat. Napoleon oba návrhy přijal a nemusel toho nikdy litovat. Díky Sieyesovi tak získal dva skvělé spojence, jejichž služeb v budoucnu velmi hojně využíval. Za odměnu jmenoval Napoleon abbého předsedou Senátu. Do předsednictva Senátu byl Napoleonem jmenován „za odměnu" také loajální Ducos. Oba dva poté jmenovali 29 senátorů a ti společně dalších 29. Senátoři měli nesmírnou výhodu, že byli jmenováni doživotně. Předseda Senátu byl volen na 4 měsíce a nesměl být zvolen dvakrát bezprostředně po sobě. Po pauze však ano, což se stalo několikrát i v případě Emmanuela Josepha. Sieyes k funkci senátora navíc dostal správu výnosného státního panství v Crosny a státní rezidenci v předměstí Saint Honoré číslo 109. Přesto cítil k prvnímu konzulovi stálou zášť. Neodvažoval se ji však nahlas vyslovit. Tvrdil: „Tento člověk všechno ví, všechno chce a všechno může!" Proto raději na veřejnosti mlčel. Jen v zákulisí Senátu poštvával proti Napoleonovi své kolegy a snažil se je získat na svou stranu. Širší podporu však nikdy nezískal. Přesto byl nejvlivnějším představitelem protibonapartistické legitimní opozice ve Francii v letech 1800-1814. Senát se následně začíná scházet pouze dvakrát do měsíce, a tak se Sieyes po čase opět pomalu stahuje z aktivní politické scény. Ve své rezidenci sice pořádá večírky pro nespokojené opozičníky, ale vše probíhá v rámci únosných mezí a policie ministra Fouchého nikdy proti bývalému konzulovi nezasahuje. Ještě dvakrát vystoupí Sieyes na světlo dějin, aby prokázal svou mazanost. První případ se odehrává ještě za druhého konzulátu v roce 1800. Z italské fronty přicházejí zprávy, že Napoleon zaznamenal konečnou porážku a jeho armáda bezpodmínečně kapitulovala. Pro vlastenecky založeného Sieyese je válečná prohra tragédií, ale zemi musí přes porážku jejího prvního představitele někdo fakticky vládnout. Proto ihned po obdržení této zprávy svolává do svého sídla schůzku, jíž se kromě ministrů Talleyranda a Fouchého účastní i Lebrun a Cambaceres. Na ní jsou dohodnuty alternativy možné vlády bez Napoleona. O den později však přicházejí z Itálie zprávy přesně opačné a Napoleon slaví nesmírný triumf. Ministr Fouché pro- 74 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 75 to nechává likvidovat veškeré materiály z předešlé schůzky, které by mohly jednotlivé účastníky kompromitovat. Napoleon se však přeci jen dovídá, že Sieyes proti němu kuje pikle. Přesto proti němu nic nepodniká. Natolik si váží jeho služeb v rámci příprav na brumaire. Dokonce jej v roce 1809 povyšuje do hraběcího stavu a ocení ho nejvyššími francouzskými státními vyznamenáními. Naposledy Sieyes politicky vystupuje na konci Napoleonova stodenního císařství. Když se Senát dovídá o porážce u Waterloo, většina z přítomných požaduje Bonapartovo odstoupení a kapitulaci před evropskými velmocemi. Tu Sieyes ve svých téměř sedmdesáti letech promlouvá jako vlastenec a sděluje přítomným: „Napoleon prohrál bitvu, ale pomozme mu vyhnat ze země barbary, jenom on to ještě dokáže. Jestli i přes to bude chtít být despotou, pověsíme ho, ale dnes musíme jít s ním!" Sieyese podpoří i statečný Carnot, ale vše zhatí Fouché. Ten se nechává postavit do čela prozatímní vlády a za úplatek prodává zemi Ludvíku XVIII. a jeho spojencům. Sieyes už však nemá sílu strhnout pozornost veřejnosti na svou stranu. Společně s ostatními revolucionáři se vzdává místa v Senátu a odchází nadobro z politiky. BRUSELSKÝ EXIL „Revoluce prohrála!" Těmito slovy komentuje Sieyes druhou restauraci Bourbonů. Veřejně odsuzuje Fouchého, který se jako předseda direktoria nejvíce zaslouží o návrat Ludvíka XVIII. A je to opět tentýž zrádný Fouché, ale už ve funkci ministra policie Jeho Výsosti Ludvíka XVIII., který má na pokyn královského dvora vytvořit seznam nežádoucích osob. Vévoda z Otranta sice připomíná svému králi, že ve vyhnanství slíbil vyhlásit amnestii, ale jeho konzervativní a pomstychtivé okolí se chce jednou provždy vypořádat s těmi, kteří se podíleli na jejich vyhnání ze země. Seznam proskribovaných je nesmírně dlouhý. Až příliš. Je na něm tisíc nejslavnějších jmen novodobé francouzské historie. Tisíc republikánů, kralovrahů a bonapartistů. Vědců, ústavních teoretiků, generálů a umělců. Vlastně by na prvním místě měl figurovat sám Fouché, ale soudce sám sebe nikdy nesoudí. Seznam je však příliš dlouhý a „nový" předseda vlády Talleyrand nehodlá vyhostit stovky svých bývalých přátel. Seškrtá tedy seznam na čtyřicítku „nejnebezpečnějších" jmen. Jde většinou o bývalé členy Konventu, kteří hlasovali v lednu roku 1793 pro královu smrt. Pod písmenem S samozřejmě figuruje i Sieyesovo jméno. Není se co divit. Nejdéle sloužící politik, nejproslulejší ústavní teoretik republiky, spolutvůrce převratu Napoleona Bonaparta a jeden z jeho nejvyšších dvořanů, přestože ten oficiálně nejkritičtější. No a samozřejmě kralovrah. Na tenhle prohřešek Bourboni nikdy nezapomenou. Zejména dcera Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, přezdívaná madam Royal, která přežila všechna strádání po smrti svých rodičů a teprve po thermidoru mohla plná skryté nenávisti k republice odejít za svým strýcem hrabětem d’Artois, budoucím Karlem X. do Anglie, vyvíjela na královském dvoře silný nátlak na potrestání bývalých kralovrahů. 75 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 76 Fouché dekret o vyhnání čtyřiceti osobností nakonec podepisuje a Sieyes je nucen ve svých téměř sedmdesáti letech odejít do bruselského exilu. Proslulý státník je však v Belgii přivítán s velkolepou okázalostí. Místní tisk věnuje jeho příjezdu nesmírnou pozornost a abbé se usazuje na jedné z hlavních ulic ve městě Rue de l_Orangerie, v těsné blízkosti ministerstva financí. Není navíc v exilu sám. Jeho sourozenci za ním do Belgie pošlou jednoho z jeho synovců, aby na něj vzhledem k pokročilému věku dohlédl. Brusel vyhledali jako svůj exil i další slavní francouzští revolucionáři. Abbé je například v každodenním styku se slavným malířem Davidem, který mu na důkaz přátelství zhotovuje v roce 1617 nejslavnější portrét, nacházející se dnes ve Francouzské národní knihovně. Do Belgie zavítal po mnoha peripetiích i jeden z největších revolučních řečníků Barere, předseda Konventu v době procesu s Ludvíkem XVI. I s ním Sieyes uzavírá přátelství, ale ani jeden z trojice nejslavnějších exulantů se v Bruselu aktivněji politice nevěnují. Sieyes si žije bezstarostným staromládeneckým životem bez finančních problémů a věnuje se zejména psaní svých rozsáhlých pamětí. Je v občasném kontaktu s Belgickou akademií věd, ale z Bruselu nevyjíždí. Občas publikuje v místních novinách teoretické články, převážně k ústavněprávním záležitostem, ale širší publikum oslovovat nehodlá. Korespondencí se zároveň snaží napravit komunikaci s některými svými předešlými konkurenty, hlavně z pozdního období císařství. Dopisuje si proto hlavně s Cambaceresem, s nímž se politicky rozešel v období Bonapartova doživotního konzulátu. Zpočátku komunikuje i s Ducosem, svým kolegou z direktoria a prvního konzulátu, který se usazuje v Německu. Zpráva o jeho tragické nehodě v Ulmu jej zastihuje v roce 1816 a v bývalém spojenci ztrácí jednoho z posledních faktických přátel. V závěru exilu, kdy Sieyesovi táhne už na osmdesátku, se začínají u starého pána projevovat první zdravotní komplikace. Hůře se například pohybuje a čím dál tím více polehává. Období činorodosti jsou střídána obdobím únavy a abbé propadá melancholii a nostalgii. Stále častěji se mu začíná stýskat po rodné Francii. Nepříznivé zprávy o smrti jeho sourozenců a dalších členů rodiny mu nepřidávají na síle, a proto Červencová revoluce v roce 1830 a následné vyhnání Bourbonů přicházejí jako na zavolanou. Sieyes je povolán zpět do vlasti. SMRT Paříž opět bouří. Je nespokojena s konzervativní politikou nového krále. Karel X., bývalý hrabě d’Artois, pomstychtivý bratr Ludvíka XVI., je mnohem konzervativnější než jeho předchůdce. Ludvík XVIII. alespoň respektuje ústavu, i když si ji občas vykládá po svém. Oproti tomu Karel X. se netají úmyslem ústavu, tento poslední živoucí výdobytek francouzské revoluce, zcela eliminovat. To je však i pro jinak rezistentní francouzský národ, potupený Vídeňským kongresem a válečnými reparacemi, příliš a lid jdeopět do ulic a dovolává se svých práv. Politická situace si vyžádá oběť ve formě bourbonské monarchie a vynáší do čela státu konstitucionalisty v čele s orleánským rodem. 76 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 77 Nenáviděné proskripce jsou zrušeny a bývalí nepřátelé Francie jsou vyzváni, aby se vrátili z vyhnanství. Emmanuel Joseph Sieyes se vrací do Paříže společně s několika dalšími kralovrahy. Většina exulantů se však návratu do Francie vzhledem k pokročilému věku nedožívá a vrací se jich jen malá hrstka. Sieyes je právem nejproslulejším z nich, ale svou poslední fázi svého veřejného života nezačíná nejšťastněji. Je to sice on, který už v roce 1799 navrhuje jako jednu z možných variant vládnutí ve Francii konstituční monarchii s orleánskou dynastií u moci. Po pádu Napoleona Bonaparta a zejména po zkušenostech z restaurace Bourbonů se však abbé jednoznačně vrací ke svému myšlenkovému směřování z roku 1792. Tehdy stál na straně girondistů a společně s Brissotem patřil k přívržencům buržoazně demokratické republiky. Také v roce 1830 je Sieyes republikánem. Francii podle něj stačila zkušenost s Napoleonem Bonapartem, Ludvíkem XVIII. i Karlem X. Proč tedy jmenovat dalšího samovládce, i když konstitučního. Sieyes se i proto dostává do ostrého sporu s Guizotem i Thiersem. Prvního kritizuje za jeho konzervativní zahraniční politiku, orientovanou na neúspěšné pokusy o mír s Anglií a druhého za jeho obojakost v přístupu ke království. Thiers sice patří k zastáncům silné orleánské monarchie, ale je zároveň autorem výroku, že „…král kraluje, ale nevládne". V praxi však podle Sieyese budoucí prezident Francouzské republiky z roku 1871 káže vodu, ale pije víno. Ve svých názorech na novou situaci ve vlasti se abbé shoduje zejména s Roedererem, někdejší Sieyesovou spojkou na Talleyranda a Napoleona Bonaparta. Tento bývalý girondista se pokusil stejně jako abbé téměř ve svých osmdesáti letech po dlouhé a nucené odmlce znovu oslovit svými názory francouzskou veřejnost. Ta však je na straně nového krále Ludvíka Filipa a dřívější revolucionáři jsou odsouzeni do nevděčné role mimoparlamentní salónní opozice. Jediný, kdo se dává do služeb nového pána, je nakonec Talleyrand. Ostatně toto „hovno v hedvábí", jak kdysi nazval knížete Napoleon, sloužilo všem režimům bez rozdílu. Není sporu o tom, že by ho napodobil ještě Joseph Fouché, ale vévoda z Otranta ukončil svou životní pouť před deseti roky v Terstu. Sieyes však stárne a už nemá sílu čelit politickým útokům. Jeho posledním veřejným počinem tak zůstává znovuzaložení Francouzské akademie věd a morálky. Tento slavný institut byl založen v roce 1795 a lví podíl na jeho rozběhu měl právě Sieyes. Bonaparte jej zrušil, protože se na jeho chodu podíleli teoretici, vystupující proti doživotnímu konzulovi, a Bourboni neměli stejně jako Napoleon zájem na státem podporované a hlavně respektované opozici s akademickým zázemím. Plán na znovuzaložení akademie předkládá v roce 1832 královské radě Guizot, k němuž má Sieyes velikou nedůvěru. Přesto souhlasí se zapojením své osoby do projektu a celou vahou své osobnosti jej podporuje. Také na jeho návrh je akademie rozdělena na pět sekcí: a) filosofie, b) morálky, c) zákonodárství, práva a soudnictví, d) národního hospodářství a statistiky, e) dějin obecných a dějin filosofie. Sieyes se stává vlivným členem třetí sekce a dostává na starosti ústavní právo. Své milované ústavní teorii se však nemůže věnovat příliš dlouho. V roce založení akademie jej pronásleduje jedna nemoc za druhou a v jednu chvíli je jeho stav velmi vážný. V halucinacích se mu vybavují nejpříšernější okamžiky jeho života. Na snové 77 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 78 scéně bývalého konzula vystupují Robespierre, Danton, Napoleon, Barras, Fouché, Ludvík XVIII. a další. Ve chvílích bdělosti je silně melancholický. Prohlašuje: „Špatně vidím, špatně slyším, na nic už si nevzpomínám, nenacházím vhodná slova. Raději se schovat na tajné místo, kde mě nikdo neuvidí!" V okamžicích halucinace pro změnu prohlašuje: „Co je to ústava? Já jsem ústava!" Přestože jeho život visí v roce 1832 na vlásku, nakonec se z vážné nemoci úspěšně dostává. V posledních čtyřech letech života se však úplně vyhýbá jakékoliv veřejné činnosti. Dny tráví procházkami po Paříži se svými synovci, a když jej lidé na ulici poznávají, rád si s nimi krátce popovídá o současné politice, jejímž nepřestává být zavilým kritikem. Bydlí s rodinou ve svém sídle v ulici Saint Honoré 109, kde se usadil už v dobách direktoria. V závěru života řeší ještě jedno dilema: jak se postaví před smrtí k církvi. Na rozdíl od Talleyranda zůstane od revolučních dob navždy mimo ni. Přesto zůstává od nezdařeného atentátu věřícím katolíkem a i když si ve své závěti přeje civilní pohřeb, dostává na základě osobní žádosti poslední pomazání od abbého Poula. Sieyes umírá 20.června roku 1836 ve věku 88 let. Poslední obřad má přísně rodinný charakter a pohřební průvod je zorganizován vesměs anonymně za účasti nejbližších přátel. Noviny přinášejí zprávu o úmrtí slavného revolucionáře na základě přání rodiny až s malým zpožděním. Rodinní příslušníci chtějí zřejmě zabránit srocování Sieyesových sympatizantů, kteří by svou účastí na pohřbu dali vědět o nespokojenosti se stavem věcí veřejných. Při obřadu promluví jménem akademie hrabě Siméon a královským zmocněncem je přečten pozdrav od Ludvíka Filipa. Emmanuel Joseph Sieyes je pochován na hřbitově Pere-Lachaise v Paříži. 78 Velk‡ francousk‡ revoluce 25.4.2002 15:25 Str‡nka 79 Emmanuel Joseph Sieyes – životopisné údaje 1748 - narození E.J. Sieyese (3.května) 1772 - vysvěcen na kněze 1782 - končí ve funkci kanovníka princezny Sofie (od roku 1778) 1776 - jednání stavů v Bretagni 1788 - shromáždění kléru v Orleans 1789 - vydává stěžejní dílo první fáze revoluce Co je třetí stav? 1789 - je zvolen do Generálních stavů 1789 - navrhuje stavům jednat pod označením Ústavodárné národní shromáždění (ÚS) 1789 - je zvolen předsedou ÚS, první spor s Robespierrem 1791 - opět zvolen předsedou ÚS 1791 - zvolen předsedou klubu jakobínů 1791 - 1792 - rok v ústraní 1792 - zvolen do Konventu 1793 - hlasuje pro smrt Ludvíka XVI. 1794 - připojuje se po naléhání k opozici a pomáhá svrhnout Robespierra 1795 - členem Výboru veřejného blaha 1795 - odmítá členství v direktoriu 1797 - navrhuje přísný zákon proti konzervativním monarchistům 1799 - velvyslancem v Prusku 1799 - zvolen do direktoria a hned jmenován jeho předsedou 1799 - realizuje s Napoleonem státní převrat (brumaire) 1799 - jmenován prozatímním konzulem 1800 - předsedou Senátu 1809 - císařským hrabětem 1815 - vystupuje proti restauraci Bourbonů 1816 - počátek bruselského exilu 1830 - návrat do Paříže 1832 - spoluzakládá Francouzskou akademii 1836 - umírá (20.června)
