Severní Afrika a Blízký Východ

Severní Afrika a Blízký
Východ
Severní Afrika-geografie
• Severní Afrika
• Africká litosférická deska, která tvoří většinu
kontinentu, se na severu stýká s Euroasijskou deskou
a podsouvá se pod ní (ve Středozemním moři)důsledkem je četná sopečná činnost a zemětřesení.
• Středozemní pobřeží- pohoří Atlas (vysoký ,Malý) je 2.
největší pohoří v Africe ) 4165 m.n. m. Rozprostírá se
na území Maroka, Tuniska a Alžírska. Je to výrazná
klimatická bariéra, která znemožňuje vlhkým větrům
dostat se dále
•
nad kontinent. Dříve byly sev.
svahy Atlasu zalesněny tvrdolistými lesy, později
vykáceny, dnes eroze.
Severní Afrika-geografie
• - z ekonomického hlediska i z hlediska
koncentrace obyvatelstva jsou
nejvýznamnější pobřežní nížiny, oázy a dolní
tok Nilu. Důležité je závlahové hospodářství,
významné je pěstování datlí, citrusů,
bavlníku, obilnin a dalších plodin typ. pro
středomořskou oblast.
• - země SA mají na svém území poměrně
značné nerostné bohatství (ropa, zemní plyn,
fosfáty). SA představuje v současné době
ekonomicky nejsilnější oblast kontinentu,
nebereme-li v úvahu JAR.
Severní Afrika-Sahara
• Sahara
• - 7,8 mil km2. Vznik je zapříčiněn suchými severových.
pasáty a studeným Kanárským
• proudem ze sev. Afriky. Před 11 tis.lety byla Sahara
mnohem vlhčí než teď (vyschlá
• řečiště v údolí, jeskynní malby). K vysušení došlo asi
před 3 tis. lety př.n.l.
• - na vyvýšeninách – skalnaté a hornaté pouštěhamaba
• - ve sníženinách štěrkové pouště (serír, reg) a písečné
pouště (erg- asi 20% povrchu)
• Severní Afrika-Obyvatelstvo a
historie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Lidé
Lidé v Severní Africe mohou být rozděleni do následujících skupin: obyvatelé (většinou
Berbeři) oblasti Maghreb, obyvatelé saharské oblasti (např. Tuaregové a další skupiny),
obyvatelé nilského údolí (např. černošští obyvatelé údolí – tzv. Nilotikové) a další menší
skupiny původního černošského a berberského obyvatelstva. Maghrebští Berbeři mají
světlejší pokožku, než ti ze západu. Jsou považováni za původní obyvatelstvo této oblasti
a za potomky černých Berberů smíšených s kavkazkými a asijskými národy, které
migrovaly přes kontinent.
Kultura
Severní Afrika je přirozeně dělena do tří kulturních regionů : Maghreb (Severozápadní
Afrika), Sahara, a údolí Nilu
Historie
Po období středověku bylo území pod kontrolou Osmanské říše až na Maroko. Po 19.
století bylo kolonizováno Francií, Velkou Británií, Španělskem a Itálií. Běkem 50., 60. až
70. let získaly všechny severoafrické státy nezávislost, až na malé španělské
severoafrické državy na severu Maroka a Západní Saharu, které přešla pod marockou
vládu.
Severní Afrika-Obyvatelstvo a
historie
• - problémem některých zemí např. Alžírska a
Egypta je islámský fundamentalismus a jeho
akce proti cizincům, což vede k omezování
cestovního ruchu, z něhož plynou do
ekonomik těchto zemí velké příjmy. V řadě
zemí SA se rychle rozvíjí cestovní
ruch.Přímořská letoviska na pobřeží Tuniska,
Maroka a Alžírska přitahují hlavně Evropany,
hojně navštěvované jsou také architektonické
a umělecké památky v Egyptě a zříceniny
Kartága.
Severní Afrika-přehled států
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Severní Afrika je region, tvořený těmito zeměmi:
Alžírsko
Egypt
Libye
Mauritánie
Maroko
Súdán
Tunisko
Západní Sahara
Někdy se do tohoto regionu řadí také Azory, Kanárské ostrovy, Etiopie, Eritrea, Madeira, Mali, Niger a
Čad.
Severozápadní část Afriky, tj. území států Maroka, Západní Sahary, Alžíru, Tuniska, Libye a Mauritánie
(tedy kromě údolí Nilu) je nazývána Maghreb nebo Tamazgha. Ve francouzštině se takto označují tři
bývalé francouzské kolonie. V arabských jazycích se takto označuje pouze oblast Maroka.
Některé státy na severu Afriky, zejména Egypt a Libye, se často počítají do území označovaného jako
Blízký Východ, protože mají podle určitých aspektů blíže k západní Asii než k oblasti Maghreb. Část
Sinajského poloostrova patřícího Egyptu spadá také pod Asii, což z Egypta tvoří transkontinentální zemi.
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Alžírsko Alžírská demokratická a lidová republika
‫الجمهورية الجزائرية الديمقراطية الشعبية‬
Al-Jumhūrīyah al-Jazā'irīyah ad-Dīmuqrāţīyah ash-Sha'bīyah
Al-džumhúríja al-džazá'iríja ad-dímúkrátíja aš-Ša'bíja
vlajka
Hymna: Kassaman (Qassamman Bin Nazilat Il-Mahiqat)
geografie
Hlavní město: Alžír (‫(ولية الجزائر‬Al-Djazzâïr ,
Rozloha:
2 381 741 km² (11. na světě)
z toho 0 % vody
Nejvyšší bod: Tahat (3003 m n. m.)
Časové pásmo:
+1
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
obyvatelstvo
Počet obyvatel:
32 349 881 (37. na světě, 2004)
Hustota zalidnění:
13,5 ob. / km² (196. na světě)
Jazyk:
arabština (úřední)
Náboženství: islám
státní útvar
Státní zřízení: republika
Vznik:
19. března 1962 (nezávislost na Francii)
Prezident:
Abdal Azíz Buteflika (‫عبد العزيز بوتفليقة‬Abd al-`Az` ,īz Bū Tiflīqa)
Předseda vlády:
Abdal Azíz Belchadem
Měna:
alžírský dinár (DZD)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 012 DZA DZ
MPZ: DZ
Telefonní předvolba: +213
Národní TLD: .dz
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Alžírsko (arabsky ‫ ; الجزائر‬Alžírská demokratická a lidová republika) je stát, který leží na severu Afriky a má 998 km dlouhé pobřeží
Středozemního moře. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na
jihozápadě s Mali (1376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1559 km).
Administrativní dělení: 48 provincií
Velká města: Alžír (1 700 000), Oran (769 000), Constantine (591 000), Annaba (446 000)
Nejníže položené místo: Chott Merlhir - 40 m. n. m.
Nejvýše položené místo: Tahat 3003 m. n. m.Obsah [skrýt]
Dějiny
V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Foiničanů. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania
Caesarensis. Na počátku 16. století se území dostalo pod vliv Osmanské říše. V r. 1834 bylo Alžírsko připojeno k Francii. Nezávislost
byla vyhlášena 3. 7. 1962.
V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V letech 46 až 429 ovládali toto území Římané, které
vystřídali Vandalové a Byzantici. Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který
udělal z Alžírska základnu korzárů. Francie provedla invazi do země v roce 1830 a v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod jejich nadvládu.
Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší
pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století
právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali mimo francouzské právo nemajíce občanství
ani volební právo.
Počátek 20. st. přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok
1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta
národního osvobození). (AFRISOU, Bajer)
V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve
městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s
profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 odletěla do Francie.
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany
Huarim Bumedienem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho
následovníků.
V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace(pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I
následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem časté personální změny v nejvyšších pozicích důraz byl kladen na
silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení tří revolucí: 1. průmyslová 2. agrární 3. kulturní Poté následují bouřlivé
události z konce 80. let. (AFRISOU, Bajer)
V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek
stávkujících. Prezident Šadlí Benžedíd, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v
rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě
– 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Šadlí Benžedíd byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.
V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení
apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.
Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala
Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji
činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti
nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamín Ziruál, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997
se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje
náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.
Politika
Hlavou státu je prezident, volený maximálně na dvě volební období po pěti letech. Prezident jmenuje předsedu vlády, který sestavuje
vládu.
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Alžírský parlament je dvoukomorový. Sestává se z dolní sněmovny, Národního shromáždění s 380 poslanci a pětiletým volebním
obdobím a horní sněmovny, Rady národů s 144 místy.
Mapa Alžírska
Na jihu země se rozkládá poušť Sahara s pohořím Ahaggar a Tassili, které dosahuje výšek až 3000 m. n. m. Na severu dominují dva
paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým
Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700 - 1200 m. n. m. se rozprostírá plošina šotů se slanými jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází
žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem. Sahara zabírá přibližně tři čtvrtiny
rozlohy státu. Střídají se pouště písečné, kamenné a štěrkové.
V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami.
Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.
Ekonomika
Páteří alžírského hospodářství je ropa, zemní plyn, fosfáty, polymetalické rudy a rtuť. Dalšími důležitými odvětvími jsou zpracování železa
a oceli a potravinářský a textilní průmysl. Čtvrtina lidí se pohybuje v zemědělství, které ale tvoří jen 13 % HDP.
Obyvatelstvo
Okolo 90 % Alžířanů žije v severní, pobřežní oblasti, zbytek, 1,5 milionu lidí, žije v jižních pouštích převážně v oázách. Kolem dvou pětin
všech obyvatel je negramotných, protože zde děti pracují už od útlého věku a do školy chodí jen krátce nebo vůbec.
Alžírsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří Arabové a berberské kmeny, na alžírském území tvoří kmenová sdružení Kabylů, Mozabitů a
Tuaregů.
Alžírsko má 32,5 milionu obyvatel (2007) - Dominantní skupinou alžířští Arabové 59%, Berbeři 26%, Beduíni (beduinští Arabové) 15%,
Státním náboženstvím je sunnitský islám, vyznává ho přes 99% obyvatel Alžírsko se dělí na 3 kulturní oblasti - na severu podle velkých
měst na pobřeží, ve středu Alžír (Al Jazá´ir), nejvýznamnější přístav, 3 miliony obyvatel - od západu je to Oran (Wahran)- druhé největší
město Alžírska s 800 tisíci obyvateli, obchodní centrum, významné kvůli ropným terminálům a Constantine na západním pobřeží - oblast
Sahary - pouštní národy, na jih od 33 rovnoběžky je už Sahara, dalším centrem je až Tamanrasset – centrum staré říše Kel Ahaggar
Cestování mezi jednotlivými oblastmi je doporučováno pouze letecky
Další specifickou oblastí je Kabylie - hornatá oblast na pobřeží mezi městy Alžír a Constantine, obývána Berberi (Šawijové), chtějí
autonomii, zejména kulturní a jazykovou, mluví se zde berberským jazykem amazight (AFRISOU2007, Bajer)
Kultura
Nová ústava zakotvila islám jako státní náboženství a arabskou a berberskou národnost jako základ státu. Výrazem venkovských tradic
jsou každoroční tzv. datlové slavnosti a tanci a závody velbloudů.
Literární díla jsou vydávána jak ve francouzštině a arabštině, tak v různých berberských dialektech.
Egypt
•
Egypt je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na
Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem.
Ze severu ho omývají vody Středozemního moře (arabsky ‫ البحر البيض المتوسط‬al-bahhr
al-abyadd al-mutawasitt), z východu pak Rudé moře (arabsky ‫ البحر الحمر‬al-bahhr alahhmar).
Egypt geografie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Geografie
Povrch
Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na
západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je
většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším
bode, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. na severu
libyjské pouště se v západo-východním směru se nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je
Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem -137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou
pouští až Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru , nejvyšší hora zde je Šajid.
Charakteritiské zde jsou suchá údolí, vádí, kterými protékají značné množství vody po občasných deštích.
Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničená
Suezským a Akabským průlivem. Sinajský poloostrov již patří k Asii, a leží zde nejvyšší hora Egypta,
Gebel Katherína , 2637 m.
Vodopis
jedinou řekou Egypta je Nil. Na Nilu byla v roce 1970 postavena Asuánská přehrada. Je 111 metrů
vysoká, má rozlohu 5000 km², dlouhá je 500 km (zasahuje až do Súdánu), hloubku 95 metrů, objem
zadržené vody je 130 mld m³. Na severu Nil tvoří deltu o rozloze 24 000 km². Na pobřeží ji tvoří několik
velkých lagun, oddělených kosami, na západě i východě delty je několik velkých jezer, z nichž největší
jsou Majrút, Edku, Burullus (1900 km²) a Manzala (2400 km²)
Egypt-historie,politika
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Historie
Starověký Egypt
Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Egypt.
Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla
Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Následovaly Střední a
Nová říše. Po té se Egypt dostal pod nadvládu Řeků a Římanů.V egyptě se
vyráběl Papyrus na který psali.
Politika
Egypt je prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 drží Národní
demokratická strana. Současným prezidentem je Muhammad Husní
Mubarak (od 1981). Do 454 členného pralamentu se volí jednou za 5 let.
Významným opozičním hnutím je Muslimské bratrstvo.
Egypt-obyvatelstvo,ekonomika
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Obyvatelstvo
Počet obyvatel a hustota zalidnění:
V roce 1998: 64,2 mil.; 59 obyvatel / km2
V roce 2000: 65,6 mil.; 65,7 obyvatel / km2
Roční přírůstek obyvatelstva:
Období let 1980 – 1992: 2,4 %
Období let1992 – 2000: 1,7%
Střední délka života:
Muži: 64 let, světový průměr totožný
Ženy: 67 let, světový průměr 68 let
Dosažené stupně vývoje:
Urbanizace: 45%
Gramotnost: 51%
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Etnické složení:
Většina obyvatel jsou Arabové, arabština je i úředním jazykem.
Náboženské složení:
Sunnitští muslimové: 90 %
Křesťané: 10 %
Ekonomika
V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde
dosahovalo v roce 1997 1080 USD. 46 % obyvatel pracuje ve službách, 21 % v průmyslu a
33 % v zemědělství. Země dováží hlavně stroje, ropu a spotřební zboží a to nejvíce od
USA, Itálie a Británie. Do USA, Německa a Itálie pak vyváží paliva. Důležitým zdrojem
příjmů je také turistika, hlavními turistickými destinacemi jsou Hurghada a Šarm as Šajch.
Měna: Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE)
Libye
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Libye‫الجماهيرية العربية الليبية الشعبية الشتراكية العظم‬
Al-Jamāhīriyah al-‘Arabiyah al-Lībiyah al-Sha‘biyah al-Ishtirākiyah al-‘Uzzmī
Al-Džamáhíríja al-arabíja al-líbíja aš-ša´abíja al-ištirákíja al-´uzmá
Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje
vlajka
Hymna: Allahu Akbar
geografie
Hlavní město:
Tripolis (‫ طرابلس الغرب‬,Ţarābulus al-Gharb)
Rozloha:
1 759 540 km² (16. na světě)
z toho 0 % vody
Nejvyšší bod:
Bikku Bitti (2267 m n. m.)
Časové pásmo: +2
obyvatelstvo
Libye
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Počet obyvatel: 5 499 074 (103. na světě, odhad 2003)
Hustota zalidnění:
3,1 ob. / km² (219. na světě)
Jazyk: arabština
Náboženství:
islám
státní útvar
Státní zřízení:
džamáhíríje
Vznik: 24.12.1951 (Nezávislost
- na Itálii)
"Vůdce revoluce":
Muammar Kaddáfí
Předseda vlády: Shukri Ghanem
Měna: libyjský dinár (YER)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:
434 LBY LY
MPZ: LAR
Telefonní předvolba:
218
Národní TLD:
.ly
Libye-historie,hospodářství
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Dějiny
Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe.
Muammar Kaddáfí například podporoval povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky
ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky
intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což
Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo
střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a
pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.
Hospodářství
Libye má zájem na přílivu zahraničních investic do ropného průmyslu, který se vinou
desetiletí zahraničních sankcí potýká s celkovou technickou zaostalostí (v 90. letech se
odhadovalo, že je k obnově ropného průmyslu třeba 30 miliard USD). Libye v současné
době diverzifikuje své hospodářství a snaží se po vzoru některých bohatých ropných zemí
v Perském zálivu rozvinout sektor služeb. V posledních letech například Libye začala
modernizovat svou leteckou společnost Afriqiyah Airways, která má ambici stát se hlavním
leteckým přepravcem mezi Evropou a Afrikou.
Maroko
•
Maroko, arabsky: ‫( المغرب‬al-Maghrib, doslova „Západ“), je stát na nejzazším
severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na jihu
Západní Sahara (uznáme-li ji za součást Maroka, pak Maroko sousedí na
jihu s Mauritánií) a na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a
Melilla.Obsah
• Maroko-geografie,podnebí
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Geografie
Pouštní duny v Maroku
Marocká krajina je nejvíce ovlivněna třemi aspekty – pohořím Atlas, Saharou a atlantským pobřežím. Atlas prochází zemí od jihozápadu
(Antiatlas s vrcholy přes 2 500 m n. m.) přes jeho největší část – Vysoký Atlas dosahující výšek přes 4 000 m n. m. – až k severu (pohoří
Rif s vrcholy přes 2 000 m n. m.) a severozápadu země (Střední Atlas s vrcholy přes 3 000 m n. m.), kde strmě padá do Středozemního
moře a pokračuje po pobřeží do Alžírska. Ve Vysokém Atlasu rozprostírajícím se ve střením Maroku najdeme i nejvyšší bod Maroka a
celé Severní Afriky – Džabal Tubkal dosahující 4 167 m n. m. Atlantické pobřeží je ploché a stoupá do vnitrozemí k tabulovité krajině
marocké mesety (kolem 800 m n. m.).
Na východě a jihovýchodě přechází pohoří Atlas v alžírskou náhorní plošinu šotů a v Saharu.
Vodstvo
Většina marockých řek ústí do Atlantického oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebou, Oum Er Rbia, Tensift, Sous. Řeka
Muluja (Moulouya, Mulúja) ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary.
Režim řek je charakteristický vodnatostí v zimním období zatímco nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají
vádí.
Podnebí
Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn
Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými
teplotami 28 °C.
Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní
kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy.
Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství
srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).
Maroko-politika,hospodářství
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Státní zřízení, vláda, legislativa
Podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií. Ve skutečnosti má však největší vliv na rozhodující otázky sám
král, který je hlavou státu, vrchnim velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva. Má nejvyšší
zákonodárnou moc, protože schvaluje všechny zákony usnesené parlamentem, jmenuje ministry, může rozpustit parlament a vyhlásit
výjimečný stav.
Jednokomorový parlament má 333 křesel z nichž se dvě třetiny obsazují přímými volbami na 6 let. Zbývající poslanci jsou delegováni z
obecních parlamentů a stavovských organizací. Parlamentu předsedá předseda vlády.
V Maroku platí všeobecná vojenská povinnost na 18 měsíců.
Jednotné právo se rozvinulo z francouzských a islámských zákonů. Pod jeden nejvyšší soud spadá devět pracovních soudů a dále
provinční a obecní soudy.
Zemědělství
Zemědělství se podílí na HDP mezi 13 a 20 % v závislosti na sklizni a zůstává i přes rozvoj ostatních odvětví významným článkem
ekonomiky země. V zemědělství je zaměstnáno přibližně 40–45 % činného obyvatelstva (průměrný věk zemědělců je přes 50 let a cca 80
% z nich je negramotných). 67 % zemědělců jsou malorolníci s plochou půdy do 5 ha. Z celkové plochy orné půdy je zavlažováno pouze
15 %.
Maroko-politika,hospodářství
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou subtropické ovoce (z toho 55 % všech ovocných sadů připadá na olivovníky, dále pak datle, citrusy, opuncie), zelenina a
obiloviny (ječmen, pšenice, kukuřice, aj.). Pěstují se též luštěniny, cukrová řepa a třtina a olejniny (kromě oliv ještě slunečnice, podzemnice olejná). V oblasti jižního
Maroka se též pěstuje argana spinoza, z jejíž stromů se získává olej bohatý na vitamín E využívaný v marocké kuchyni i při výrobě dermatologických mastí a léků.
Z živočišné výroby převažuje chov suchu odolných zvířat – ovcí a koz. V poslední době roste i produkce skotu a drůbeže. Počet kusů v domácích stádech je silně
ovlivňován dostupností píce, která je závislá na vydatnosti srážek. Významnou součást živočišné výroby tvoří produkce mléka (též důležitá součást marocké kuchyně).
Lesnictví
Téměř 20 % území Maroka pokrývají lesy, zejména pak v horských oblastech. Ekonomicky využitelných porostů je však maximálně 5 % z celkového porostu a navíc se
stavy lesů snižují zejména z demografických důvodů a těžby dřeva na otop. Svůj vliv hraje i znečištění a ve vzácných cedrových lesích působení opic, které žerou
semínka z cedrových šišek.
V lesích převažují listnaté stromy, z nichž nejvýznamnější je korkový dub. Korek je tak důležitým vývozním artiklem. Významnými artikly jsou i cedrové dřevo, tříslovina a
pryskyřice. Naopak jehličnatých stromů je v Maroku nedostatek a musí se dovážet.
]
Rybolov
Díky dlouhému pobřeží (3 500 km pobřeží s více než 1 000 000 km2 pobřežních vod) je významným exportním artiklem i rybolov. Ročně Maroko vyprodukuje 900 000 t
ryb a mořských plodů a přináší ročně do státního rozpočtu až 300 mil. USD. V rybolovu je zaměstnáno více než 400 000 osob a marocká flotila má bezmála 20 000
rybářských lodí včetně 350 chladících.
Rybářské lodě ve městě Essaouira
Středomořské pobřeží se na marockém výlovu podílí pouze 4,2 % v celkovém objemu. Nejvýznamnější oblasti jsou naopak jižní oblasti atlantického pobřeží (v přístavu
Laayoune v Západní Sahaře bývá vyloženo přes 40 % vylovených ryb). Dalšími hlavními rybářskými přístavy jsou Agadir, Tantan, Essaouira, Safi, El-Jadida, Casablanca,
Mohamedia, Rabat, Kenitra, Larache, Tanger, Al-Husejma a Nador.
Maroko-politika,hospodářství
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Marocký rybolov se rozděluje na čtyři hlavní oblasti, z nichž byl v minulosti nejhodnotnější lov hlavonožců. Stav jejich zdrojů však za
poslední roky katastroficky poklesl a s ním i výlov těchto živočichů. Druhou skupinu tvoří lov ryb typu sardinek, makrel a ančoviček. Třetí
nejvýznamnější skupinou jsou tzv. bílé ryby (mečoun, treska, tuňák, aj.). Poslední skupinou jsou měkkýši a korýši.
Zemědělské produkty jsou pro Maroko významnou exportní položkou, zejména se zeměmi Evropské unie (v roce 2003 tvořil s EU obchod
se zemědělskými produkty 13 % z celkového vzájemného obratu). Od 1. ledna 2004 byly pro Maroko stanoveny relativně výhodné kvóty
na vývoz zeleniny, především rajčat.
Průmysl a stavebnictví
V průmyslu je zaměstnáno v Maroku přibližně 400 000 osob (2000). Průmysl a stavebnictví se na celkové tvorbě HDP podílí přibližně 30
%. Z průmyslu je nejvíce zastoupen oděvní a pletařský, zemědělsko-potravinářský, chemický, hutnický a strojírenský a elektrotechnický
průmysl a elektronika.
Z důvodu poklesu poptávky po marockém textilním zboží však podíl textilního a kožedělného průmyslu klesá, zejména ve prospěch
metalurgie a elektrotechniky. Kromě těchto dynamicky se rozvíjejících odvětví dále vláda preferuje průmysl zpracovávající umělé hmoty,
strojírenský průmysl (montáž motorových vozidel) a potravinářský průmysl.
Největšími průmyslovými oblastmi jsou lokality mezi Casablanckou a Mohamedií, mezi Casablancou a El Jadidou a mezi Rabatem a
Kenitrou. Zakládají se však stále nové průmyslové zóny, zejména pak na severu země v okolí měst Tanger a Oujda.
Chemický průmysl je zastoupen zejména v souvislosti s těžbou fosfátů (Maroko má největší fosfátové zásoby na světě).
Tradiční součástí průmyslu jsou také umělecká řemesla, díky jejichž vysoké úrovni tvoří tato odvětví významnou součást zahraničního
obchodu a turistického ruchu. V zemi je takto více než 500 výrobních družstev zaměstnávajících přibližně 21 000 řemeslníků. Z
uměleckých řemesel se nejvíce vyváží koberce.
Stavebnictví
Maroko-politika,hospodářství
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Ve stavebnictví je v Maroku zaměstnáno přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a tvoří tak významné odvětví státního
hospodářství.
Těžební průmysl
Nedílnou součástí průmyslu v Maroku je i těžba nerostných surovin, a to zejména fosfátu, jehož největší světové zásoby se nachází právě
na území Maroka (dle Marockého tisku až 75 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t [2]). V exportu fosfátů je Maroko na
prvním místě na světě (celkem zaujímá jednu třetinu světového trhu se surovými fosfáty), zatímco v těžbě je na třetím místě za USA a
Ruskem, neboť bohaté zásoby nejsou zatím plně využívány (v roce 2004 bylo vytěženo 25,4 mil. t fosfátů).
Kromě fosfátů disponuje Maroko ještě nerostnými zdroji mědi, fluoridu, olova, barytu a železa. V Maroku jsou také malá naleziště zlata a
stříbra.
Významným hospodářským odvětvím je i cestovní ruch.
[editovat]
ObyvatelstvoNejvětší města v Maroku (2004)[3]
[editovat]
Vzdělanost
Přestože od roku 1963 platí všeobecná povinná školní docházka, je podíl negramotného obyvatelstva v Maroku téměř 50 %, z nichž jsou
většinou vesničané.
V Maroku je sedm univerzit. Nejprestižnější je islámská vysoká škola ve Fèsu založená roku 859 a velká státní univerzita v Rabatu.
Tunisko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Tunisko je stát v severní Africe. Jeho sousedy jsou Alžírsko, Libye. Obyvatelstvo tvoří z 95
% Arabové. Největší města Tuniska jsou Tunis, Sfax a Sousse.Obsah [skrýt]
Geografie
Rozlohou je Tunisko přibližně dvakrát větší než Česká republika, čili přesně 163 610 km2.
Podnebí země je středomořské subtropické, což znamená horká léta a mírné zimy. Povrch
je tvořen na severu pohořím Atlas, dále nížinami a slanými pánvemi - šotty. Na jihu je
plošina Dahar a poušť Sahara. Severní částí Tuniska protéká řeka Medžerda (Medjerda).
Nejvyšším bodem je hora Džabal Šambí (1544 m. n. m.)
V lesích severní části Tuniského Atlasu roste dub korkový, eukalypt, ze kterých se vyrábí
korek a eukalyptový olej na vývoz. Většina divokého povrchu Tuniska porůstá na severu
suchá makchie (křoví), uprostřed suché travnaté stepi, solná jezera a na jihu pouště.
Hospodářství
Tunisko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Zemědělství je zdrojem obživy pro asi 20 % obyvatel. Pěstuje se pšenice, ječmen, olivy,
rajčata, melouny, citrusy. Významný je rybolov a chov ovcí.
Z nerostných surovin je nejvýznamnější těžba fosfátů, ropy, zemního plynu a soli.
Mezi významná průmyslová odvětví patří potravinářství, petrochemie, průmysl chemický,
textilní a hutnický.
Velmi významný je rozvoj turistiky, státem podporované. Průměrné pískové pláže, teplé a
nepříliš čisté moře dělají z Tuniska horší turistickou destinaci. Mnoho turistů převážně z
Evropy sem přijíždí zejména kvůli relativně nízkým cenám a památkám, např. Kartágu.
Politika
Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje
demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát
v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním
společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD)
dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný.
Tunisko-mapa
Blízký východ
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Jihozápadní Asie
Základ JZ Asie tvoří prahorní Arabský štít. Ve třetihorách pak do Euroasijské desky narazila deska
Arabská a vznikl tak Arabský poloostrov.
Suezský průplav spojuje JZ Asii s Afrikou.
Mezopotámská nížina v povodí Eufratu a Tigrisu byla kolébkou civilizací.
Kontinentální typ tropického pásu se vyznačuje mimořádnou suchostí, výjimečně horkým létem a
vysokým obsahem prachových částic v ovzduší.
Pouštní a polopouštní pánve jsou zcela bez vodních toků či s toky, které ústí do koncových jezer nebo
končí v poušti. Na arabském pol. Jsou častá suchá koryta- po většinu roku a často i několik let bez vody.
Řeka Tigris má dostatek vody jen na horním toku, protože je zásobená vodou ledovců a horského sněhu (
Tigris= řeka aridní oblasti).
Světovým extrémem je Mrtvé moře- leží 400 m pod hladinou světového oceánu (mezi Izraelem a
Jordánskem).
Obyvatelstvo:
Současné době převládá v JZ Asii islám (s výjimkou Libanonu a Izraele) a to jeho sunnitská větev, pouze
v Iráku a Íránu mají výraznější podíl šíité. Národnostní problém představuje kurdská menšina v Turecku a
Iráku. V Libanonu jde o vnitřní spory mezi křesťany a muslimy, Izrael má trvalé problémy s okolním
světem.
V roce 1947 rozdělilo OSN území Palestiny na židovské a arabské. Vypukla válka mezi Izraelem a arab.
zeměmi, válečný stav se ještě několikrát opakoval. Proběhlo obrovské stěhování Židů do vlastního státu.
Hl. městem se stal Jeruzalém.
kibucy= zemědělská družstva (kolektivní vesnice), typ. Je společné vlastnictví výrobních
prostředků
Blízký východ
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
1991 proběhl ozbrojený zásah OSN na osvobození okupovaného Kuvajtu (Irákem)- došlo
k obrovské ekologické katastrofě (havárie ropného tankeru).
Zemědělství:
- v okolí Středomoří je dostatek srážek- Turecko (vývoz pšenice), Izrael (subtrop.plodiny)
- živočišná výroba se téměř nevyskytuje, pouze ovce a kozy (vepři ne kvůli víře)
- rostlinná výroba je závislýma zavlažovacích systémech. Pěstuje se ovoce, zelenina,
obilniny, citrusy (Izrael, Libanon), palma datlová (Irák, Saudská Arábie), bavlník.
Průmysl:
- největší naleziště ropy a zemního plynu→ petrochemie. OPEC= společenství zemí, které
vyvážejí ropu ( Indonésie, Irák, Írán, Saudská Arábie, SAE, Kuvajt, Katar) – poslední 4
země jsou monarchie, mají nízký podíl na HDP.
- chem. průmysl- výroba zbraní a nebezpečných chemikálií
Blízký východ- přehled států
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
IrákIrácká republika
‫الجمهورية العراقية‬
al-Džumhúríja al-Irakíja
vlajka
Hymna: Mawtini (‫(موطني‬
geografie
Hlavní město: Bagdád (‫(بغداد‬
Rozloha:
437 072 km² (57. na světě)
z toho 1,1 % vody
Nejvyšší bod: Haji Ibrahim (3611 m n. m.)
Časové pásmo:
+3
obyvatelstvo
Blízký východ-Irák
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Počet obyvatel:
24 683 313 (44. na světě, 2005)
Hustota zalidnění: 56 ob. / km² (138. na světě)
Jazyk:
arabština, kurdština
Náboženství:
islám
Státní zřízení:
republika
Vznik:
1. října 1919 (nezávislost na Osmanské říši)
Prezident: Džalál Talabání (‫(ﺟﻪلﻝ تالﻪباﻧﻰ‬
Předseda vlády:
Džavad Maliki
Měna:
irácký dinár (IQD)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 368 IRQ IQ
MPZ:
IRQ
Telefonní předvolba: 964
Národní TLD:
.iq
Irák-obyvatelstvo
Irák
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Irák, oficiálním názvem Irácká republika ( al-Džumhúríja al-Irakíja), je stát v jihozápadní Asii čili na Blízkém Východě. Na jihu sousedí s
Kuvajtem a Saúdskou Arábií, na západě s Jordánskem, na severozápadě se Sýrií, na serveru s Tureckem a na východě s Íránem.Obsah
[skrýt]
Historie
Oblast mezi řekami Eufrat a Tigris byla kolébkou nejstarších civilizací. První městské státy zde začaly vznikat již 3450 př. n. l. První
velkou říši vytvořil akkadský panovník Sargon někdy kolem 2300 př. n. l. Známý Babylon porazil roku 612 př. n. l. Asýrii. V roce 538 př. n.
l. jej zase dobyli Peršané. Po porážce Peršanů Alexandrem Velikým v 4. stol. př. n. l. se Mezopotámie stala součástí řecké Seleukovské
říše. Později byla oblast pod nadvládou Říma a ještě později Peršanů. V polovině 7. stol. n. l. ovládli tuto oblast muslimští Arabové.
V letech 750–1258 došlo k velkému rozkvětu a Bagdád se stal největším kulturním a obchodním centrem muslimského světa. Vpád
Mongolů v roce 1258 znamenal postupné pustošení a úpadek země. Roku 1534 byla země připojena k Osmanské říši. Koncem 19.
století se zde objevují Britové a Němci.
Od roku 1921 se země ocitla pod britským protektorátem. Formální nezávislost byla vyhlášena 3. října 1932. Během II. světové války, kdy
se země přikláněla spíše k Německu, zemi opět okupovali Britové. V roce 1958 proběhl vojenský převrat. V roce 1967 se země zúčastnila
arabsko-izraelské války. V roce 1979 se stal prezidentem Saddám Husajn. Po dlouhodobých sporech napadla země roku 1980 svého
souseda Írán. Válka skončila po dlouhých osmi letech. Pro Irák však znamenala jen velké ztráty a dluhy. Kvůli bohatým ropným ložiskům
napadl Saddám Husajn v srpnu 1990 Kuvajt. Na základě rozhodnutí OSN americká vojska, podporovaná Brity a řadou dalších zemí
(včetně východoevropských), vytlačila Irák v únoru 1991 mimo území Kuvajtu. Na Irák bylo uvaleno přísné hospodářské embargo.
V roce 2003 po dlouhých diskusích a bez svolení OSN vtrhla americká vojska do Iráku s cílem zničit režim Saddáma Husajna a nastolit
demokracii. Současný stav v zemi je neuspokojivý a blízký občanské válce. Podle důvěryhodných zdrojů (Iraq Body Count) zemřelo už
více než 79 000 civilistů a toto číslo se každým dnem zvětšuje.
Obyvatelstvo
Náboženské a etnické skupiny v Iráku
Izrael
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Stát Izrael
‫מדינת ישראל‬
(Mədinat Jisra'el)
‫دولة إسرائيل‬
(Dawlat Isrā'īl)
vlajka
Hymna: Hatikvah
geografie
Hlavní město:
Jeruzalém (většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv)
Rozloha:
20 946 km² (151. na světě)
z toho 2 % vody
Nejvyšší bod:
Har Meron (1208 m n. m.)
Izrael
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Časové pásmo: +3
obyvatelstvo
Počet obyvatel: 7 026 000 (99. na světě, 2006)
Hustota zalidnění:
324 ob. / km² (34. na světě)
Jazyk: hebrejština, arabština (úřední)
Náboženství:
judaismus, islám, křesťanství
státní útvar
Státní zřízení:
republika
Vznik: 14. května 1948 (založen rozhodnutím OSN na území britského protektorátu)
Prezident:
Šimon Peres
Předseda vlády: Ehud Olmert
Měna: šekel (ILS)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:
376 ISR IL
MPZ: IL
Telefonní předvolba:
+972
Národní TLD:
.il
Izrael
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Izrael (hebrejsky: ‫ מדינת ישראל‬Mədinat Jisra'el, ‫)دولة إسرائيل‬‎ je stát na Blízkém východě. Leží na východním pobřeží Středozemního moře. Sousedí se Sýrií, Libanonem,
Egyptem, Jordánskem a Palestinským autonomním územím.
Podle izraelského Ústředního statistického úřadu tvořili ke konci roku 2006 z celkových 7 116 700 obyvatel 75,8 % (5.393.400) Židé, 19,9 % (1.413.000) Arabové a
zbývající 4,3 % (309.000) jsou další národnosti, zejména nežidovští přistěhovalci ze zemí bývalého SSSR, dále pak beduíni, Drúzové a další.
Historie Izraele
Podrobnější informace naleznete v článcích Starověké dějiny Izraele a Arabsko-izraelské války.
40. a 50. léta
Požadavek na vznik Izraele vzešel od židovských osadníků v tehdejší Britské Palestině, kam směřoval za druhé světové války i po ní proud židovských utečenců z Evropy.
Tyto snahy narážely na odpor zejména arabského obyvatelstva Palestiny. Nově založená OSN v plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947 rozhodla, že země bude
rozdělena na arabskou a židovskou část. Izraelci ihned po odchodu mandátních vojsk Velké Británie vyhlásili samostatný stát Izrael. Ten byl ihned po svém vzniku
napaden šesti arabskými státy, deklarujícími za cíl svého válečného úsilí jeho naprosté zničení. Izrael však ve válce zvítězil (i za značné zbrojní pomoci tehdejšího
Československa) a obsadil i některá území původně přiřknuta arabskému státu (zbytek obsadilo Jordánsko a Egypt). Obsazená území byla ještě rozšířena v roce 1956 v
tzv. bitvě o Suez s Egyptem, územní zisky však byly poměrně brzy vráceny.
60. až 80. léta
V roce 1967 porazil Izrael v tzv. šestidenní válce koalici Egypta, Sýrie a Jordánska vedenou Gamálem Násirem (v této válce získal Gazu, arabskou část Jeruzaléma,
Západní břeh Jordánu a celý Sinajský poloostrov), v roce 1973 pak odrazil nový útok Egypta a Sýrie pod vedením Sadata (Jomkipurská válka) a v roce 1979 s Egyptem
uzavřel mírovou smlouvu. V roce 1981 Izrael zaútočil na nově postavená jaderná zařízení v Iráku, která úspěšně zničil. Roku 1982 pak byl Egyptu vrácen Sinajský
poloostrov. Naproti tomu Západní břeh Jordánu i Gaza byly ponechány pod Izraelskou kontrolou a od roku 1967 je Izrael systematicky osidloval židovskými osadníky, což
dodnes způsobuje velké problémy. Izrael se také angažoval v občanské válce v Libanonu (1975-1990). Ještě v současnosti je oficiálně ve válce se Sýrií a do roku 2006 s
Libanonem.
Jicchak Rabin si podává ruku s Jásirem Arafatem. Za nimi prezident Clinton.
90. léta
Během války v Zálivu na území Izraele Irák vypálil 39 raket. Jen díky intervenci Spojených států americkým, aby tento konflikt nepřerostl ve válku, Izrael na útok
neodpověděl. Na počátku 90. let začal Izrael spolupracovat s Organizací pro osvobození Palestiny pod vedením Jásira Arafata, který za tuto spolupráci získal Nobelovu
cenu míru. V září 1993 podepsaly Izrael a OOP tzv. Dohodu z Osla, zahrnující autonomii částí Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. V říjnu 1994 podepsal Izrael
mírovou smlouvu s Jordánskem o vzájemné pomoci. Od poloviny 90. let se však vztahy mezi Izraelem a Palestinou začaly opět zhoršovat a následný mírový proces z
roku 1999 skončil novou vlnou násilí. Přibližně od konce září 2000 propukla tzv. druhá intifáda.
Současnost
Od roku 2002 staví Izrael cca 600 km dlouhou bezpečnostní zeď (security fence), která má dle izraelského ministerstva obrany snížit množství teroristických útoků[2].
Haagský tribunál zeď ve svém poradním stanovisku[3] Valného shromáždění OSN označilo jako nelegální (ve smyslu mezinárodního práva), neboť na některých místech
vede přes okupovaná území, která OSN nepovažuje za součást Izraele. Dokončení zdi by tak fakticky znamenalo anexi území, která Izrael okupoval po vítězství v
Šestidenní válce. Proti výstavbě zdi se postavila i Evropská unie.[4]
V říjnu 2004 schválil izraelský parlament evakuaci a následnou likvidaci 25 židovských osad ležících na palestinském území. Jednalo se o všech 21 osad v tzv. pásmu
Gazy a 4 menší osady na západním břehu Jordánu. Návrh prosadil i přes odpor některých ministrů předseda vlády Ariel Šaron. Samotná evakuace začala v srpnu 2005 a
na některých místech muselo být použito násilí. Obytné domy byly následně zničeny, nad územím převzala oficiální kontrolu palestinská samospráva.
Izrael
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Přestože izraelské hospodářství existuje v těžkých podmínkách zdlouhavého konfliktu s arabskými zeměmi, bývá Izrael řazen mezi vysoce rozvinuté země s významnou
účastí státu v mnoha firmách, srovnatelně například s Francií.
Ještě nedávno tradiční hospodářství opírající se o zemědělství se během posledních desetiletí přeorientovalo na nejnovější průmyslové technologie.
Hospodářství závisí na dovozu nerostných surovin a vojenského zařízení, obilí a fosilních paliv - uhlí, zemního plynu - a zejména ropy, kterou Izrael zpracovává (na
zemědělská hnojiva, rafinuje z ní benzín a leteckou naftu, vyrábí z ní farmakologika a léky). Nejrozvinutější je průmysl letecký, komunikační, softwarový, elektronický,
zbrojní, potravinářský, textilní, tabákový, chemický, zpracování fosfátů ap.[8] Důležitý je i dovoz surových diamantů - Izrael je světovým centrem obchodu s diamanty a
jejich zpracování. Významnou součástí exportu jsou broušené diamanty, hi-tech zařízení a zemědělské produkty (ovoce a zelenina).
Hlavními obchodními partnery Izraele jsou Spojené státy americké, následují pak další rozvinuté světové země. Právě díky vřelému vztahu s největší světovou
supervelmocí získává Izrael velké množství vojenské techniky a další hospodářské podpory, což je v přímém rozporu s jeho sousedy, arabskými státy, kde je rozšířen
hlavně antiamerikanismus a nenávistné tendence k Izraeli samotnému, jakož i k západní demokracii. To je také motorem celého vleklého konfliktu mezi Izraelem a
arabskými státy.
Zemědělství
Velmi vysoká je úroveň zemědělství (na asi 15,45 % orné půdy, 7 % pastvin a 5,3 % lesů), ve kterém pracují 3% obyvatel. Z hlediska objemu produkce jsou
nejvýznamnější kibucy, osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou
mošavy (mošav ovdin nebo mošav šitufi): sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Nejdůležitějšími
plodinami jsou zelenina, citrusové plody, olivy, tabák, vinná réva a obilí. Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů a ovcí. Izrael se potýká s nedostatkem
pitné vody. Jeho jediným větším zdrojem je Genezaretské jezero, z něhož je přiváděna voda do celé země, tak je umožněno zavlažování a kultivace pouště.
Cestovní ruch
Velký význam má i turistika a návštěvy poutníků z řad křesťanů i židů, byť je její rozvoj omezen hrozbou teroristických útoků ze strany radikálních palestinských skupin.
Hlavní obchodní partneři
USA, Velká Británie, státy Beneluxu, Švýcarsko, Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko.
Armáda
Vojenská služba v armádě je od 18 let věku povinná (pro muže i většinu žen), ale nevztahuje se na izraelské Araby, pro které je dobrovolná. Vojenská služba se
nevztahuje též na ortodoxní Židy.
Jaderný program
Izrael s pravděpodobností blížící se jistotě vlastní jaderné zbraně, jejich vlastnictví ale nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátilPrvní informace o izraelském jaderném
programu přinesl izraelský jaderný technik Mordechaj Vanunu, který několik let pracoval v jaderném komplexu Dimona. Spekuluje se také o tom, že v roce 1979 provedl
Izrael spolu s Jihoafrickou republikou jaderný test
Správní rozdělení
Jordánsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Jordánsko, oficiálním názvem Jordánské hášimovské království, je stát v oblasti Blízkého východu. Jeho sousedy jsou Irák, Izrael,
Saúdská Arábie, Sýrie. Ve starších pramenech je současné území uváděno jako Zajordánsko (myšleno na východ od řeky Jordán).
Součástí Jordánska bylo do r. 1989 území Západního břehu Jordánu, tehdy zvané též Předjordánsko, kterého se Jordánsko oficiálně
vzdalo v zájmu zklidnění v této oblasti; toto sporné území je dnes jedna ze dvou součástí Palestiny (obsáhlý odkaz na problém Palestiny a
celého Blízkého východu).
V roce 2005 je Jordánsko poměrně bezpečná země i pro turistiku, za předpokladu, že se pohybujete v obydlených oblastech větších měst
a pobřeží Rudého moře. Naproti tomu odlehlé oblasti bezpečné nejsou a mohou ještě stále obsahovat např. miny zbylé po válečných
konfliktech – běžně v nich najdete značku lebky se zkříženými hnáty, která označuje neprověřené území.Obsah [skrýt]
Přírodní poměry
Na východě tvoří tři čtvrtiny země kamenitá poušť. V zemi se nachází Jordánské údolí, které je součástí Velké příkopové propadliny.
Protéká jím řeka Jordán, která se vlévá do Mrtvého moře, které je 394 m pod úrovní oceánu. Na Západním břehu jsou asi 900 m vysoké
vápencové kopce. Velká příkopová propadlina pokračuje na jih až do zálivu Akaba, kde Jordánsku patří 20 km dlouhé pobřeží. Nejvyšší
hory jsou na jihu země, nejvyšší hora, Džabal Ram, měří 1754 m. Na sever od těchto hor povrch země klesá a přechází v kamenitou
poušť.
Podnebí
Na západě jsou středomořské klimatické podmínky, na východě pak pouštní s tím, že počet srážek klesá úměrně směrem do vnitrozemí.
V 90 % země jsou průměrné roční srážky menší než 20 cm, na některých místech dokonce pouhých 2,5–5 cm. Hory jsou na tom lépe,
neboť sem zasahují vlhké větry od Středozemního moře. V Ammánu jsou průměrné roční teploty 8 °C v lednu a 25 °C v červenci. Srážky
zde pak činí 27 cm.
Ammán je nejvýznamnějším průmyslovým centrem a je v něm přes 50 % veškerého průmyslu v zemi. Je to významné místní centrum a
stal se i bankovním střediskem. Zarká (421 000 obyvatel v roce 1994) je druhým největším městem a Irbid (281 000 obyvatel v roce
1994) je třetím největším městem. Všechna města leží na severu, jediným jižním význačnějším městem je Akaba, jediný Jordánský
přístav.
Doprava
Jordánsko
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
V zemi je vybudováno přes 1 154 km železnic a 6 856km silnic. Jordánská letecká společnost The Royal Jordanian Airline poskytuje
mezinárodní služby na letištích v Ammánu a Akabě. Ammán je spojen silnicí s Akabou, na západ s Jeruzalémem a na sever s
Damaškem. Ze Sýrie vede železnice, procházející Ammánem a pokračující na jih do Naqb Ishtaru s odbočkou do Akaby.
Těžba
Nejdůležitější nerostnou surovinou jsou fosfáty, které jsou také nejdůležitější vývozní komoditou. Ročně se jich vytěží přes 4 000 000 tun.
Druhou nejdůležitější surovinou je potaš, který se těží z Mrtvého moře a jeho roční těžba se pohybuje přes 1 000 000 tun ročně. V zemi
jsou menší zásoby mědi, železné rudy a niklu, těží se i mramor a keramická hlína. Ze Saúdské Arábie se do rafinérií ve městě Zarká
přivádí ropovodem ropa. Na severovýchodě se od roku 1989 těží zemní plyn, který se využívá v termálních elektrárnách.
Zemědělství
Východní Jordánsko jsou převážně pouště a jižní jsou polopouště. Pouze 4 % země jsou vhodné k obdělávání půdy a 8 % se používá
jako pastviny. Přesto je zemědělství hlavní činností a zaměstnává 20 % aktivního obyvatelstva. Hlavními produkty jsou rajčata, olivy,
tabák, citrusy a pšenice. V zemi je víc než milion ovcí, 450 000 koz, 33 000 kusů dobytka a 14 000 velbloudů. Některá z těchto zvířat jsou
ještě stále chována kočovnými beduíny. Vážným problémem je eroze půdy. Některé oblasti jsou uměle zavlažovány. Nejlepší půdou pro
pěstování ovoce je Západní břeh, ale celkem dobře se plodinám daří i v údolí řeky Jordán a na svazích kolem něho. V oblasti jižní pouště
byly zřízeny farmy využívající vodu která se čerpá z hlubokých podzemních zásobníku vody. Rybaření v řece Jordánu a Jarmúk slouží
jako potravinový zdroj.
Průmysl
Hlavní průmyslová odvětví jsou spojena s fosfáty, uhličitanem draselným, ropnými rafinériemi a výrobou cementu. V Jordánsku se
nachází také některá odvětví lehkého průmyslu. Ropná rafinérie ve městě Zarká zajišťuje dodávky pro místní spotřebu nafty a elektřiny.
Další důležitá elektrárna je v Ammánu; 99 % veškeré elektrické energie zajišťují tepelné elektrárny. Rozvíjejí se některá menší
průmyslová odvětví – konzervování ovoce a zeleniny, výroba cigaret, olivového oleje a mýdla. Turistický průmysl utrpěl velké škody při
ztrátě Západního břehu s mnoha památkami z biblických dob. V plánu je výstavba nových rekreačních středisek a Slabě na hranicích s
Izraelem.
Obyvatelstvo
Obyvatelstvo Jordánska tvoří z 98 % Arabové a přes 80 % jsou sunnitští muslimové. Arabsko-izraelské konflikty v letech 1948
(palestinská válka) a 1967 (Šestidenní válka) způsobily, že do Jordánska uteklo mnoho palestinských uprchlíků, nichž 200 000 pobývá v
uprchlických táborech
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Libanon (arabsky Lubnán ‫لبنان‬je stát (a stejnojmenné poho (ří) na Blízkém Východě, při východním pobřeží Středozemního moře. Hraničí na východě se Sýrií, na jihu s
Izraelem.Obsah [skrýt]
Přírodní poměry
Libanon je malá hornatá země ležící ve východním středomoří (pobřežní hranice - 225 km). Ačkoliv se země nachází u moře a nedaleko je syrská poušť, v libanonském
pohoří jsou v zimě vhodné podmínky pro lyžování, hlavně díky až 3000 m vysokým horám. Tento hornatý pás se dělí na pohoří Libanon a Antilibanon. První z nich leží
rovnoběžně s pobřežím v celé jeho délce. Antilibanon se táhne podél hranice se Sýrií. Zasněžené hory daly zemi také jméno (aramejské slovo laban znamená „bílý“). V
pohořích Libanon a Antilibanon, rozdělených údolím Bikáa se vyskytují vzácné a chráněné zbytky cedrových lesů. Libanonu se říká země cedrů a cedr je zobrazen na
státní vlajce. Více než polovina území je položena výše než 1000 m.n.m. (AFRISOU,Bajer)
Obyvatelstvo
V Libanonu žije 3,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů. Existují také nejpočetnější arménská a jiné menšiny. 60 % Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, hlavně
maronité. Gramotných je 89 % obyvatel země. Úředním jazykem je arabština, většina nápisů ve městech je ale pro jistotu ještě anglicky nebo francouzsky.
Historie
Osmanská říše a první světová válka
Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanská říše. Roku 1861 Libanon získává autonomii. Během první světové války dochází v roce 1915 k nastolení
vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Jamala Pashy. Spolu s porážkou centrálních mocností dochází také k rozpadu Osmanské říše.
Velká Británie a Francie podepisují tajné Sykes-Picotovy dohody, kterou si rozdělují arabské provincie Osmanské říše. Libanon spolu se Sýrií se mají stát sférou vlivu
Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsazuje Velká Británie Libanon. Poté Libanon opouští a přichází zde Francie a
Libanon okupuje (Francie se přitom odvolává na uzavřené Sykes-Picotovy dohody).
Velká Británie, Francie a USA navrhují mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 je tak Libanon prohlášen
mandátním územím Společnosti národů. Správa země je svěřena Francii a Libanon se tak stává francouzskou kolonií. Roku 1920 dochází k vyhlášení Velkého Libanonu
pod francouzským mandátem.
Roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak dochází k vyhlášení libanonské ústavy (dochází např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou
republiku, Libanon je definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstává francouzským mandátním územím.
Druhá světová válka
Během druhé světové války je Libanon pod dozorem vichystické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přichází jednotky Velké Británie a Svobodné
Francie. Konečně roku 1943 je oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně je uznána nezávislost země. Jednotky Francie jsou však zcela staženy až roku 1946, to
znamená po konci druhé světové války.
V roce 1943 dochází v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Jde o dohodu nepsanou, jejíž součástí je rozdělení moci v zemi
mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Jako jediná arabská země podepisuje Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu. Roku 1958 dochází ke spojení sousední Sýrie s
Egyptem. Vzniká tak Sjednocená arabská republika. Je výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šíří mezi arabskými zeměmi.
Libanonští křesťané se přirozeně obávají možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž
požadují především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrací s prosbou o pomoc na USA. Ty
vysílají do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace je zvolen nový prezident a následně jsou staženy jednotky USA.
S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) dochází mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP
také podniká útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten provádí odvetné akce, při nichž proniká na libanonské území.
Občanská válka
Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském
konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat
stát ve státě.
Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině
sedmdesátých let stáli proti sebe křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.
Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy
křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské
dělníky do uprchlického tábora.
Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské
bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukají další boje, ale Syřané jsou již na straně Palestinců!
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojují i izraelské síly a podporují křesťanské jednotky plukovníka
Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Litání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na
opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.
Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní
Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).
Od léta 1981 do léta 1982 jsou přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté, ovšem Palestinci pokračovali v
ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu. Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily
třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že
Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.
16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním
Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy B. Džamáíla. Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném
Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i ministr obrany Ariel Šaron.
Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno
odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael
zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze
země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.
Občanskou válku ukončila Taífská dohoda. Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském
Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v
zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou
občanskou válku v Libanonu.
Libanon od počátku 90. let
V roce 1990 začíná poválečná obnova země (jih je přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nachází 40 000 syrských
vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k
odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Je ustavena vláda Rafíka Harírího,
jež prosazuje ekonomickou obnovu země. S tím roste také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračují útoky Hizballáhu na Izrael z
jižní části Libanonu, na něž reaguje Izrael odvetnými útoky.
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Až v květnu 2000 ukončuje Izrael okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po
stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti Shabba farms.
Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestuje proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie
do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stahuje také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům
Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.
14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i
jeho ekonomické liberální politiky. Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezují pouze na
křesťanskou komunitu. Je to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. 4. 2005 je dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu. Syrskému
stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek
z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o
opaku.
12. července 2006 dochází ke konfliktu na libanonské hranici. Jedná se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, Při
níž je 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požaduje jejich propuštění a Hizballáh požaduje propuštění svých zajatců v Libanonu. Také
OSN vybízí k propuštění a vybízí také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedou o to, zda byli zajati na
izraelském nebo libanonském území.
Izrael zahajuje letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízí ke zdrženlivosti a vysílá sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračují. OSN
vyzývá k ukončení konfliktu a 16. 7 přijíždí do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské
vládě. Je zničena infrastruktura a trvá vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršují a OSN není schopná
pomáhat. Kofi Annan navrhuje opatření k zastavení krveprolití. 25. 7 umírají 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské
mise OSN. Pozice UNIFIL se stávají terčem útoků z obou stran. 30. 7 je proveden nálet na město Kana, při němž přijde o život přes 50
lidí, převážně dětí. OSN posílá humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob je vysídleno, 100 tisíc utíká do Sýrie. OSN prodlužuje mandát
mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračují i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijímá RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna
dochází k zastavení vojenských útoků a je udržováno příměří. Izraelská armáda se stahuje za modrou linii a libanonští vojáci se
rozmisťují po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhají jednání a jednotky UNIFIL jsou rozšířeny ze 2000 příslušníků na
cca 15 000.
Hospodářství
V občanské válce z let 1975 – 1990 ztratil Libanon mnoho ze svého bohatství. Dříve se mu přezdívalo „Středomořské Švýcarsko“, ale
dnes je situace jiná. V 90. letech ustálil ekonomickou i politickou situaci Rafík Harírí (který byl roku 2005 zavražděn). Libanon vykazuje
velikou míru zadlužení – 170 % HDP. Ekonomika dnes roste tempem 4 %, ale HDP na osobu dosahuje pouhých 5 000 USD a čtvrtina
obyvatelstva žije pod hranicí chudoby.
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Vyváží se hlavně potraviny a zemědělské výrobky (pomeranče, olivy, tabák), dováží se stavebniny (pro
obnovu), stroje a spotřební zboží, částečně také elektrická energie. Ze Sýrie se dováží ropa. Hlavní
obchodní kontakty jsou s Francií, Německem, Itálií a Sýrií.
Vláda a politický systém
Libanon je republika v čele s prezidentem, sídlícím v hlavním městě Bejrút. Administrativně se člení na 6
provincií (muhafazat).
Bejrút (území hlavního města)
Bikáa
Severní Libanon
Jižní Libanon
Horský Libanon
Nabatíja
Libanon je parlamentní republika – politické strany organizované většinou na konfesním principu. Platí
ústava z 23. 6. 1926 (nejstarší bez přerušení platná ústava v arabském světě), její nejdůležitější revize:
Taef Agreement (Taífská dohoda-21.9.1990) → tzv. druhá republika (transformace „prezidentské
republiky“ v republiku s dominantním postavením vlády – zase „sektářské dělení moci“ + výhoda pro
muslimy na úkor početně ubývajících křesťanů). Od poloviny 70. let 20. stol. do parlamentních voleb v
roce 1992 občanská válka znemožnila efektivní fungování centrální vlády a konání voleb. Podle Ústavy:
parlamentní volby každé 4 roky (poslední květen - červen 2005) prezident volen Parlamentem max.
jednou na 6 let (poslední prezidentské volby v roce 1998) (AFRISOU, Bajer)
Libanon
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
V zemi existuje nespočet politických stran, které se dělí podle etnického nebo náboženského klíče, jsou voleny do Národního shromáždění (Assemblee Nationale –
francouzsky, Madžlis Alnuwab – arabsky). 64 křesel patří křesťanům a 64 muslimům.
Významnou politickou silou je šiítské hnutí Hizballáh, které je někdy označováno za teroristickou organizaci (pro USA, Kanadu, Izrael je to teroristická organizace – nikoliv
však pro EU). Hizballáh páchal v dobách občanské války útoky na Izrael a z Izraele je stále snaha tuto organizaci zlikvidovat.
Hnutí Hizballáh vzniklo v roce 1982 na jihu Libanonu. Hlavní záměr bylo nastolit teokracii íránského typu a boj proti falangistům, izraelské armádě a zahraničním silám
(USA). Po skončení občanské války se transformovalo v politickou stranu a v roce 1992 získalo zastoupení v parlamentu (celkem 12 křesel ze 128). Ve volbách v roce
2006 získalo už 16 křesel. Polním velitelem a duchovním je Hassan Nasrallah, duchovním vůdcem je Hussein Fadlallah.
V polovině července 2006 provedl Hizballáh útok na pohraniční stanoviště izraelské armády, zabil 8 vojáků, 2 unesl a podpořil předchozí požadavek extremistického hnutí
Hamás na výměnu těchto rukojmí za zhruba 1000 vězněných extremistů a zahájil raketový útok na izraelská města, ten pak de facto opět vyhlásil Libanonu válku –
provedl námořní i leteckou blokádu, ostřeloval libanonské cíle, se snahou zničit především Hizballáh a libanonskou infrastrukturu, a provedl i invazi na libanonské území.
Města
Bejrút 1 500 000 obyvatel
Tarábulus (Tripolis) 200 000
Zahlá 200 000
Sajdá (Sidon) 100 000
Súr (Tyros) 70 000
Další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání.
Zajímavosti
Název Libanonu existuje již 4 000 let
Název Libanonu byl 76 krát zmíněn v Bibli
Libanon je jediná blízkovýchodní země, která nemá poušť
Byblos je nejstarším městem na světě
Libanon má 17 náboženských komunit
70% studentů studuje v soukromých školách
Na každých 10 obyvatel připadá 1 lékař
V Libanonu je 15 řek
Bejrút byl sedmkrát zničen a znovu postaven
Okolo 3 500 000 Libanonců žije v Libanonu, ale libanonská diaspora v různých částech světa čítá cca 12 000 000 [zdroj?]
Saudská Arábie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Saúdská ArábieSaúdské arabské království
‫المملكة العربية السعودية‬
Al-Mamlaka al-'Arabíja as-Sa'údíja
vlajka
znak
Hymna: Aš al-Malik
geografie
Hlavní město:
Rijád
Rozloha:
2 218 000 km² (14. na světě)
z toho zanedbatelné % vody
Nejvyšší bod:
Jabal Sawda' (3133 m n. m.)
Časové pásmo:
+3
obyvatelstvo
Počet obyvatel:
24 293 844 (45. na světě, 2003)
Hustota zalidnění:
12 ob. / km²
Jazyk:
arabština (úřední)
Náboženství:
islám
státní útvar
Státní zřízení:
království
Vznik:
23. září 1932 (sjednocení země)
Král:
Abdalláh ibn Abd al-Azíz
Korunní princ:
Sultán ibn Abd al-Azíz
Měna:
saúdský riál (SAR)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 682 SAU SA
MPZ:
KSA
Telefonní předvolba:
+966
Národní TLD:
.sa
Saúdská Arábie (Království Saúdské Arábie) je království, zaujímající většinu plochy Arabského poloostrova v jihozápadní Asii. Má 24 milionů obyvatel a patří díky
zásobám ropy k nejbohatším na světě. Ropa tvoří téměř 95 % vývozu země. V zemi má absolutní moc král, volený parlament neexistuje. Ze Saúdské Arábie také pochází
Usáma bin Ládin.Obsah [skrýt]
Dějiny
Historie území dnešní Saúdské Arábie sahá až do starověku (různé kmeny jako Dilmunové a Sumérové ji obývaly po více než 5000 let). Kolem 20. let 7. století
zaznamenalo toto území vzestup islámu a díky nejsvatějším městům Mekce a Medině vzrostl i význam saúdského poloostrova.
Saudská Arábie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Vzestup dynastie Saúdů se datuje do roku 1744. Tehdy Muhammad bin Saúd[1], panovník nad městem Ad-Dir'iyyah poblíž Rijádu, spojil síly s klerikem Muhammadem
ibn Abd-al-Wahhabem k vytvoření nové politické entity. Tato aliance zformovala vládu dynastie v tomto státě v tzv. Prvním Saúdském státu (1744-1818, charakteristickým
sjednocováním území z oblasti Rijádu v centrální části poloostrova směrem k hranicím moře), Druhém Saúdském státu (1824-1891, kdy vláda Saúdů byla přemožena
rodem Pashů na přání ottomanského sultána) a Třetího Saúdského státu (od roku 1902, kdy Abdul Azíz Al-Saúd znovu dobyl Rijád, 1926, kdy jej uznala Velká Británie a
23. září 1932, kdy se byla všechna území spojena jako jedno království, což dalo základ modernímu státu, v této podobě trvajícího až do současnosti).
31. července 1987 bylo při střetech se saúdskoarabskou policií zabito 402 poutníků v Mekce (2/3 z nich byli Íránci).
Saúdská Arábie získala od Číny 50-60 raket CCS-2. Dodávku raket dojednal v ČLR saúdskoarabský velvyslanec v USA princ Bandar bin Sultan. Peking souhlasil patrně
již v červenci 1985 a od roku 1986 do ČLR začali jezdit na školení členové budoucí obsluhy těchto raket.
Poloha a přírodní podmínky
Saúdská Arábie je 28krát rozlehlejší než Česká republika. Sousedí na jihu s Jemenem a Ománem, na východě při Perském zálivu se Spojenými arabskými emiráty,
Katarem, Bahrajnem a Kuvajtem, na severu s Irákem a Jordánskem, na západě pak přiléhá k Akabskému zálivu a Rudému moři. Pozemní hranice dosahují délky 4 415
km, mořské pobřeží 2 640 km.
Velkou část země zaujímá náhorní plošina, pozvolna se svažující k východu. Na západě Saúdské Arábie podél Rudého moře vystupují pohoří Hidžáz a Jemenské hory,
dosahující až 3 133 m (Džabal Sawda). Celý jihovýchod země představuje velká poušť Rub al-Chálí (česky „Prázdná čtvrť“). Menší pouště Dahná a Nafúd se prostírají i v
centrální a severní části země. Podnebí je suché subtropické, kontinentální s výraznými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Průměrné teploty se pohybují od 10-15 °C v
zimě po 30-35 °C v létě, za horkých letních dnů však ve vnitrozemí teplota může vystoupit až k 50 °C, v zimě zase hory občas pokrývá sníh. Roční úhrny srážek (s
maximem v zimním období) se pohybují stěží kolem 50-100 mm a jsou oblasti, kde nezaprší i několik let. V zemi nejsou žádné stálé vodní toky. Zásobování stále
rostoucího počtu obyvatel vodou se stává vážným problémem.
Pouště představují 59 % plochy Saúdské Arábie, 40 % připadá na zemědělsky využitelné oblasti (v naprosté většině pouze pastviny, skutečné dešťové a závlahové
zemědělství je omezeno na malou oblast Jemenských hor na jihozápadě státu). Lesy zaujímají toliko 0,6 % země. Saúdská Arábie musí asi 70 % všech potravin dovážet.
Hlavním přírodním bohatstvím země je ropa. Saúdská Arábie vlastní zdaleka největší světové zásoby této suroviny a se 13 % podílu na světové těžbě je také jejím
největším producentem. Těžby a zpracování ropy se podílí na tvorbě HDP asi 35 %.
Politika
Posvátné místo všech muslimů - Mekka a Svatyně Kaaba
Saudská Arábie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Král Abdalláh
Státní ideologií je wahhábistická forma islámu a pouze muslimové mohou být státními občany Saúdské Arábie, přičemž odpadlictví od víry je trestné. Práva žen jsou
potlačována, ženy nesmí řídit auta a musí chodit zahaleny, tak, jak je to přikázáno v Koránu. Na dodržování těchto pravidel dbá Náboženská policie. Král podporuje USA v
tažení proti terorismu, jelikož teroristé ohrožují od roku 2003 režim přímo v Saúdské Arábii. Král je nejvyšší autoritou zákonodárnou, výkonnou, soudní i náboženskou.
Jmenuje vládu, v níž většinu křesel zaujímají členové královské rodiny as-Saúdů. Královský titul není automaticky dědičný způsobem obvyklým ve většině monarchií,
panovníkova nástupce vybírají čelní představitelé královské rodiny. Nápodobou parlamentu je Národní poradní rada, jejíchž 150 členů jmenuje na čtyřleté období král.
Země se člení na 13 provincií, jejichž guvernéry jmenuje král, opět zpravidla z řad své rodiny. Protože král Fahd byl v roce 1996 stižen mrtvicí a nebyl schopen plného
výkonu panovnických povinností, faktickou vládu v zemi řídil až do jeho smrti v roce 2005 jeho mladší nevlastní bratr Abdalláh (nynější král), mající pověst umírněného
reformátora. V únoru 2005 se uskutečnily vůbec první pokusné volby v dějinách země – výběr městských zastupitelstev v provincii Rijád. Volební právo však zatím mají
pouze muži.
Saúdové jsou krajně podezřívaví k ochotě USA je bránit. Po íránské revoluci Američané sice rozmístili v Saúdské Arábii stíhačky F-15, prezident Carter ovšem vzápětí
veřejně prohlásil, že jsou neozbrojené. Slabost saúdských vojsk dokazují události z roku 1991. V lednu 1991 Iráčané krátce okupovali město Khafji, čemuž saúdské
jednotky nedokázaly zabránit.
Obavy Saúdů vyvolávají dodávky raketových systémů do okolních zemí. Čína například do Íránu dodala 25 kusů CSS-8, které doplnily sovětské Scud B a Scud C. Izrael
má v arzenálu rakety Jericho-1 s doletem 500 km a Jericho-2 s doletem 1500 až 2000 km. Syřané mají brigádu Scud-B, Libyjci jich mají 80 kusů a stejně tak Jemenci.
Spojené arabské emiráty koupily v roce 1989 25 raket Scud-B od Severní Koreji. Stejně tak se Severní Koreou spolupracoval od roku 1981 Egypt.
Města
Rijád - hlavní město (3,5 mil. obyvatel)
Džidda - někdejší metropole, největší přístav při Rudém moři (2,5 mil.)
Mekka - nejposvátnější poutní místo muslimů (1,2 mil.)
Medína - poutní místo muslimů, roku 622 se sem uchýlil prorok Muhammad (824 000)
Dammám - přístav při Perském zálivu, středisko vývozu ropy (568 000)
Janbú al-Bahr - druhý nejvýznamnější přístav při Rudém moři (113 000)
Zahrán - středisko ropného průmyslu v sousedství Dammámu (86 000)
Džizán
Džubajl