Číslo 1/2007 (formát Adobe PDF - 4.33 MB)

Číslo 1/2007 (formát Adobe PDF - 4.33 MB)

OBSAH
Z NAŠÍ ČINNOSTI
Jiří Hlaváček: Zpráva o činnosti Společnosti přátel Afriky za rok 2006 . . . . 3
Usnesení Valné hromady Společnosti přátel Afriky
konané dne 30. ledna 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Josef Regner: Zpráva o činnosti Společnosti česko-arabské v roce 2006
a výhled činnosti na rok 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Usnesení Valné hromady Společnosti česko-arabské. . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Mohammed Al Nabulsi: Zpráva o činnosti Komise pro práci
se sdělovacími prostředky SČA za rok 2006 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Milena Zeithamlová: Plán činnosti jednotlivých
Sdružení přátel Společnosti česko-arabské na rok 2007 . . . . . . . . . . . . . . . 12
Rostislav Tesař: Aktivity konce roku 2006 v pobočce Brno . . . . . . . . . . . . 13
STÁTNÍ SVÁTKY A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ
Josef Poláček: Před půlstoletím získala Ghana svobodu . . . . . . . . . . . . . . . 14
Vladimír Klíma: Padesát let nezávislé Ghany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
JUBILEA
Jaroslav Hladík: Cestovatel Miroslav Zikmund oslavil na sv. Valentýna
významné výročí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
STUDIE A DOKUMENTY
Zdeněk Beránek: Řekni to a zemři! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Bronislav Ostřanský: Súfismus jako příspěvek
k mezináboženskému dialogu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Projev dr. Mohameda Salaymeha, mimořádného a zplnomocněného
velvyslance Státu Palestina v ČR dne 1. 12. 2006 při příležitosti
Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
KULTURA
Bořek Homola: Ryszard Kapusćiński – cestovatel, spisovatel, afrikanista . . . 28
Pavel Kumpán, Vlastimil Novák: Mizející Jemen. Fotografie z expedic
1995–2006. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Pavel Onderka: Núbie v dobách faraónů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI
Jaroslav Bureš: Nadace Anny Lindhové pro dialog kultur
a posilování náboženské tolerance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
O B S A H
Kateřina Tomášová, Markéta Antonínová: Národní parky jižní Etiopie . . . 32
Zdeněk Beránek: Jih promluvil k Severu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Alois Wokoun: Písničky po africku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Rostislav Tesař: Máme na sebe čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Jiří Hlaváček: Společnost přátel Súdánu – informace o činnosti. . . . . . . . . 39
Dagmar Turnhoferová: Dny arabské kultury v Českých Budějovicích . . . . 40
Afrika dětskýma očima 2007. Loutky a hračky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Afrika dětskýma očima 2006 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Arabský svět dětskýma očima 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Jaroslav Hladík: CESTY 2007. H+Z – Afrika snů
a skutečností 1947–2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
CO SI PŘEČÍST
Gilles Kepel: Válka v srdci islámu (recenze Zdeňka Beránka pod názvem
Fitna v srdci islámu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Eva de Vitray-Meyerovitch: Rúmí a súfismus
– úvod do islámské mystiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Zdeněk Vágner: Sloní píseň (2005) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
ZVEME VÁS
K pramenům Nilu (Společnost přátel Afriky v Olomouci) . . . . . . . . . . . . . 48
Česká egyptologie (cyklus přednášek
v Moravském zemském muzeu, Brno). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Egyptologické jaro 2007 „Memfis v proměnách staletí“
(cyklus přednášek konaných v Náprstkově muzeu v Praze) . . . . . . . . . . . . 50
Cyklus výstavek na téma „Afrika“ (Náprstkovo muzeum v Praze). . . . . . . 51
Pražská pobočka obchodní společnosti hledá: studenty/studentky nebo
pracovníky se znalostí angličtiny/arabštiny k příležitostným překladům
a tlumočení. Požadujeme komunikativní znalost anglického jazyka, příjemné vystupování a schopnost domluvit se arabsky. Nabízíme velmi
dobré finanční ohodnocení za odvedenou práci.
V případě zájmu kontaktujte vedoucího pražské pobočky
Ing. Milce, tel.: 731 856 272, nebo e-mail: [email protected]
Z NAŠÍ
ČINNOSTI
Zpráva o činnosti
Společnosti přátel Afriky
za rok 2006
Vážené přítelkyně a přátelé Afriky,
Afrika a řešení jejích problémů, jako jsou
např. rozvoj zemědělství, venkova, degradace
půd, desertifikace, ale i přístup k vodě, k energii, v podstatě široká škála problémů kontinentu podobně již zmapovaná jak v Rozvojových cílech tisíciletí, tak v Implementačním
plánu johannesburgského Světového summitu
o udržitelném rozvoji.
Česká republika, jako součást demokraticky
hospodářsky vyspělé Evropy, Organizace pro
ekonomickou spolupráci a rozvoj, Evropské
unie a dalších vládních i nevládních sdružení,
bude muset podat nejpozději na jaře 2008
podrobnou zprávu, jak přispěla k řešení problémů afrického kontinentu a jaké nové závazky vůči tomuto kontinentu chce přijmout. Proto jsem se v říjnu 2006 jménem Společnosti
obrátil na ministra zahraničních věcí s návrhem zorganizovat ve druhé polovině roku
2007 konferenci, na které by byly za účasti
všech zainteresovaných subjektů – ústředních
orgánů státní správy, podnikatelského sektoru,
kulturních a sportovních organizací, společenských organizací, humanitárních organizací
a také akademické obce a odborníků – provedeno vyhodnocení česko-afrických vztahů
a vypracována ucelená strategie České republiky vůči africkému kontinentu. Nabídl jsem
při zorganizování takové konference spolupráci naší Společnosti. Bohužel naše Společnost
zatím neobdržela odpověď ministra ani jím
řízeného resortu. Předsednictvo SPA doporučuje zaurgovat stanovisko Ministerstva zahraničních věcí, aby mohlo být započato s přípravou této konference.
vítám Vás na pravidelné Valné hromadě
Společnosti přátel Afriky, jejímž cílem je
vyhodnotit činnost Společnosti za rok 2006,
schválit rámcový plán činnosti na rok 2007,
schválit hospodaření Společnosti a také zvolit
předsednictvo Společnosti.
Všichni jsme svědky stále rostoucího zájmu
české společnosti o dění v Africe, o bližší
seznámení se s její kulturou, tradicemi a také
s jejími přírodními krásami. V České republice dnes působí řada organizací, zájmových
skupin, bezpočet iniciativních a zapálených
jednotlivců, kteří se snaží o propagaci Afriky
a kteří Afriku milují. Sami jste jistě postřehli,
kolik akcí ať už většího či malého rozsahu probíhá např. nejenom v hlavním městě, ale
i na úrovni krajů a obcí. To je vysoce pozitivní jev a jsme rádi, že i Společnost přátel Afriky k němu podle svých omezených možností
přispívá.
Afrika se dostává do popředí zájmu téměř
v celé vyspělé Evropě a tento trend se postupně prosazuje i v České republice především
na nevládní úrovni a snad i stabilněji zakotví
na vládní, oficiální úrovni. Pro to byl v r. 2006
vytvořen, doufejme, že pevnější než pouze
formální základ. Návštěva ministra zahraničních věcí České republiky v Namibii, Angole,
Tanzanii a Nigérii v lednu a vůbec první
návštěva hlavy českého státu v Africe –
v Nigérii, v Angole a v Jihoafrické republice
v prosinci by mohly přinést zvrat zatím v relativně pasivní zahraniční politice vůči africkému kontinentu a jeho subsaharské části.
Jak jsem upozorňovali již na loňské Valné
hromadě, především v letech 2008–2009 bude
středem pozornost světového společenství
Vraťme se však od světové politiky ke každodenní činnosti Společnosti, která se v loňském roce prostřednictvím svých 12 Sdružení
3
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
a 4 krajských poboček soustředila na pořádání
přednášek, besed, výstav a participaci akcí
pořádaných i jinými organizacemi. Ve svém
vystoupení nechci provádět výčet jednotlivých
akcí, zastavím se jen u některých. Předpokládám, že předsedové Sdružení a poboček
budou v diskusi sami informovat o svých aktivitách a výhledech do roku 2007. Pochopitelně, že limitujícím faktorem v činnosti Společnosti jsou finanční prostředky, neměly by však
být limitující lidské zdroje a iniciativa. Děkuji
tímto všem sponzorům činnosti Společnosti,
zvláště pak Ministerstvu zahraničních věcí.
Sdružení pro Jižní Afriku v čele s dr. Hulcem vloni zrealizovalo přednášku „Jihoafrické
národní parky“ v Malém sále Městské knihovny, kde byla mimořádně vysoká účast. Sdružení participovalo na řadě akcí pořádaných Velvyslanectvím Jihoafrické republiky v Praze,
které se pod vedením nové velvyslankyně snaží o aktivní prezentaci této zajímavé a velmi
důležité části afrického kontinentu. Při
příležitosti Valné hromady SPA si dr. Hulec
dovolí přednést kratší přednášku věnovanou spirituálním představám Holubových
Mašukulumbů. V r. 2007 Sdružení pro Jižní
Afriku zopakuje přednášku o Jihoafrických
národních parcích pro EURAG (European
Federation of Welfare for the Elderly), rozloženou do tří hodinových přednášek: březen,
duben a květen v Klubu aktivního stáří ve
Vltavském kulturním středisku.
Sdružení pro Zimbabwe, Zambii
a Malawi naplánovalo na druhou polovinu
tohoto roku přednášku s dia či filmem o všech
zmíněných zemích v souvislosti s vydáním
Dějin Zimbabwe, Zambie a Malawi autorů
O. Hulce a J. Olši, jr., nakladatelstvím Lidové
noviny. Díky iniciativě velvyslance ČR v Zimbabwe J. Olši, jr., zimbabwskému velvyslanectví se sídlem v Berlíně a konstruktivnímu
přístupu Národní galerie a Botanické zahrady
v Praze se podařilo zorganizovat v letních
měsících úspěšnou výstavu zimbabwského
sochařského umění.
Sdružení přátel Namibie v srpnu a září
2006 uskutečnilo výstavu fotografií T. Boněka
v Galerii Josefa Adamce s doprovodným programem (přednáška Krásný sen, nebo temná
noční můra? Minulost a budoucnost Afriky,
Ztracený svět Kalahari, přednáška o Laurensi
van der Postovi, Konflikty a setkávání v jihozápadní Africe, přednáška s promítáním unikátního barevného dokumentárního filmu
o nomádském kmeni Himbů, který v 50. letech natočili Eberhard a Heidi von Koenen).
V návaznosti na výstavu se podařilo dohodnout několik vystoupení v rozhlase (Regina,
ČR6) a další přednášky na různých místech.
Tato činnost přesahuje i do roku 2007. V roce
2007 bude hlavním cílem Sdružení hledání
kontaktů na namibijské občany žijící v ČR
a na naše občany, kteří mají vztah k Namibii.
Ve spolupráci s nimi by pak Sdružení provedlo větší akci ve druhé polovině roku 2007.
Sdružení přátel Súdánu připravilo
v r. 2006 ve spolupráci s Národním muzeem –
Náprstkovým muzeem asijských, afrických
a amerických kultur putovní výstavu „Núbie
v dobách faraonů“, která se věnuje starověkým
dějinám Súdánu. Výstavu v r. 2007 převezmou Muzeum Kroměřížska (leden–duben)
a Regionální muzeum v Mikulově na Moravě
(květen–červen). V případě dostatku finančních prostředků by chtělo Sdružení vydávat
Súdánskou ročenku.
Sdružení pro východní Afriku a Madagaskar a Sdružení lusofonních zemí uspořádala v r. 2006 přednášky s promítáním diapozitivů o Madagaskaru, Tanzanii, Keni
a lusofonních zemích a hodlají v těchto aktivitách pokračovat i v r. 2007.
Sdružení přátel Etiopie patří tradičně
k nejaktivnějším. Ve své činnosti využívá velmi úzké kontakty s etiopskou komunitou žijící
v České republice. Ve spolupráci s Občanským
sdružením v Kosmonosech Sdružení participovalo v lednu 2006 na sympoziu věnovaném
osobnosti českého cestovatele Antonína Steckera. Sdružení zorganizovalo přednášky současných cestovatelů po Etiopii (v červnu
dr. Petříčka, v prosinci Mgr. Antonínové a Tomášové). V srpnu 2006 zemřel nejstarší člen
Sdružení pan Jaroslav Krob, jehož bohatý soukromý archiv z pobytu v Etiopii ve 30. letech
minulého století obohatí sbírky Náprstkova
muzea díky iniciativě předsedkyně Sdružení
paní Vlčkové. Tradičně vysokou hodnotu
má bulletin „Etiopie“. Aktivity Sdružení, které soustřeďuje téměř pětinu členů SPA,
4
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
i v r. 2007 budou pokračovat v nastoupeném
aktivním trendu.
Ekologická sekce Společnosti přátel Afriky se v lednu 2006 účastnila slavnostního
zahájení Mezinárodní roku pouští a boje proti desertifikaci otevřením putovní výstavy
Ministerstva životního prostředí v Botanické
zahradě hl.m. Prahy za účasti ministra životního prostředí ČR L. Ambrozka a velvyslanců
afrických států, akreditovaných v ČR. Výstava pak putovala po celý rok po krajských městech ČR.
V březnu se uskutečnila přednáška L. Mojžíšové a R. Kotrby „Přírodní rezervace Ghany“ v Náprstkově muzeu jako součást besedy
„Úloha žen v hnutí za nezávislost Ghany“,
kterou uvedla velvyslankyně Ghany paní
V. Kufuorová v rámci aktivit Sdružení pro
Ghanu. Ve vztahu ke Ghaně a africkému kontinentu bych chtěl vyzvednout činnost dr. Vladimíra Klímy. Ghana oslaví letos v březnu zlaté výročí své nezávislosti.
V únoru až prosinci 2006 se členové sekce
účastnili práce na projektu ITS-ČZU „Chov
antilopy losí v ČR“. Speciálně cvičený tým
10 členů sekce prováděl kromě krmení a čištění náročnou pomoc při immobilizaci 20 antilop a jejich převozu z farmy Březová do nové
stáje v Lánech. Zkušenosti tohoto projektu
jsou a budou aplikovány ve vybraných zemích
Afriky. V květnu se uskutečnila přednáška
„Přírodní rezervace Senegalu a kroky k záchraně antilopy Derbyho“ K. Koláčkové
a N. Al Hakimové na ČZU, v prosinci 2006
pak přednáška „Národní parky jižní Etiopie“ M. Antonínové a K. Tomášové, na ČZU
s diskusí o možnostech česko-etiopské spolupráce na úseku ochrany přírody.
Pro rok 2007 sekce plánuje řadu přednášek
(Domestikace některých afrických živočichů,
Ing. R. Kotrba, duben, Národní parky Tanzanie, Ing. L. Mojžíšová, říjen, Projekt ochrany
afrických antilop, Mgr. P. Hejcmanová, PhD.,
listopad).
V r. 2006 byly aktivní krajské pobočky
Společnosti, zvláště pak brněnská, královéhradecká a plzeňská.
Brněnská pobočka uspořádala např. v lednu setkání s velvyslankyní JAR, v březnu
„Večírek pro Afriku“ (etnická hudba spojená
s prezentací SPA Brno v klubu Livingston
ve spolupráci s Humanitárním hnutím Narovinu) a přednášku o Africe, v květnu Den
Afriky v Semilase. V září se zástupci pobočky zúčastnili konference k problematice
desertifikace a pouští organizované Ministerstvem životního prostředí a Mendelovou
zemědělskou a lesnickou univerzitou v Brně,
kde byla prezentována i kniha člena SPA
dr. Mrázka věnovaná libyjské poušti. Pobočka
napomáhala při navazování obchodních vztahů mezi českými podnikateli a jihoafrickým
velvyslanectvím, do konce roku pak realizovala řadu besed a setkání k propagaci Afriky.
Pro rok 2007 se pobočka Brno soustředí
na stálé aktivity, např. klasické besedy a přednášky pro různé organizace a školy s tématikou afrických zemí, publikační činnost v Bulletinu SPA a brněnských novinách, vystoupení
v Českém rozhlase a TV Brno, účast na akcích
v regionu, které budou zaměřeny na Afriku,
např. vernisáže výstav, semináře, odborné
přednášky a oslavy výročí apod. Pobočka
bude realizovat tradiční Den Afriky v ZOO
Brno, celodenní společnou akci za účasti členů SPA a rodin Afričanů žijících v Brně, živé
besedy a etnickou hudbu, prodej knih a kreslení dětí, společný zájezd pro studenty z afrických a arabských zemí na vybrané historické
památky v okolí Brna, odborné přednášky členů pobočky pro studenty VŠ Brno o obchodování s africkými zeměmi, soutěž a výstavku
prací dětí základních škol v kreslení s africkými a arabskými tématy. Členové pobočky se
účastní setkání cestovatelů H+Z v Prosiměřicích, uskuteční slavnostní předvánoční schůzku pobočky s přednáškami a volným programem, společně se Solid Africa, přednášky
věnované speciální tématice (ochrana africké
přírody, multikulturní prostředí, adaptace příslušníků afrických národů do českého života
apod.). Samozřejmě bude také pokračovat
v podpoře projektu adopce dítěte z Keni
na dálku.
Královéhradecká (nejmladší) pobočka
uspořádala v dubnu přednášku „Vzpomínky
na Afriku“ sociální antropoložky, kulturoložky
a afrikanistky PhDr. Hany Novotné, Ph.D.
Řada besed a přednášek byla věnována fenoménu islám a jeho vlivu na vývoj ve světě
5
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
včetně afrického kontinentu. Na rok 2007 připravuje pobočka besedu „Kultura násilí nejen
za apartheidu“ a filmové představení filmu
„Tsotsi“. Rovněž plzeňská pobočka a její
členové jsou aktivní. Olomoucká pobočka se
nachází ve stavu stagnace, resp. krize. Přivítali bychom v rámci diskuse vystoupení představitelů krajských poboček, protože tam
začíná být postupně i těžiště činnosti Společnosti.
Závěrem mi dovolte poděkovat všem členům Společnosti za jejich práci, zvláště těm,
kteří jsou organizačně aktivní. Přeji Vám v novém roce mnoho úspěchů v osobním životě
a mnoho elánu při práci pro Společnost a pro
propagaci afrického kontinentu v České
republice a v Evropě.
Jiří Hlaváček
předseda Společnosti přátel Afriky
Usnesení Valné hromady
Společnosti přátel Afriky
konané dne 30. ledna 2007
Pobočka Brno – SPA i SČA
Ing. Rostislav Tesař – předseda
Ing. Zdeněk Tomáš – místopředseda SČA
RNDr. Ivan Mrázek – místopředseda SPA
Ing. Zdeněk Javora – místopředseda SČA
Valná hromada Společnosti přátel Afriky
A. Schvaluje:
1. Zprávu předsednictva o činnosti v roce
2006.
2. Projekty Společnosti a Sdružení na rok
2007 s tím, že jejich realizace bude závislá
na výši dotace MZV ČR. Úpravou projektů pověřuje předsedu a 1. místopředsedu.
3. Zprávu o hospodaření a revizní zprávu.
Pobočka Hradec Králové – SPA i SČA
Mgr. Zuzana Machová-Bohuslavová – předseda
Místopředseda bude oznámen později.
B. Souhlasí s ustavením nové pobočky v Českých Budějovicích a jejím vedením pověřuje Moniku Měrotskou. Vedením Sdružení Zambie, Zimbabwe a Malawi pověřuje
dr. Otakara Hulce.
Souhlasí, aby statutárními zástupci byli
nově zvolený předseda a 1. místopředsedkyně ing. Marie Hrušková.
Podpisové právo mají doc. dr. Antonín
Libický a ing. Marie Hrušková. Na bankovním příkaze a šeku musí být vždy dva
podpisy.
Místopředsedkyně ing. Marie Hrušková je
zodpovědna za hospodaření Společnosti.
Zpracovává návrhy projektů, které předkládají předsedové Sdružení spolu s vyhodnocením jednotlivých akcí po jejich realizaci,
a souhrnně spolu s vyúčtováním dotace je
předává MZV ČR.
Pobočka České Budějovice – SPA
Monika Měrotská – předseda
Místopředseda bude oznámen později.
Pobočka Olomouc – SPA
Ukládá předsednictvu, aby do jednoho
měsíce pomohlo vyřešit otázku předsedy za
Ing. Hlídka, který působí v Brně.
Pobočka v Plzni – SPA
MUDr. Zdena Sýkorová-Bartáková – předseda.
Uděluje jim právo zastupovat předsednictvo
SPA (i SČA) v rámci aktivit pobočky a zároveň jim uděluje právo podpisové.
Ukládá předsednictvu a předsedům Sdružení zabezpečit po stránce organizační, obsahové a technické realizaci projektů na rok 2007.
Po každé akci předat hodnocení místopředsedkyny M. Hruškové. Dbát na maximální úspornost.
C. Potvrzuje do funkce předsedy poboček
a jejich zástupce:
6
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
Do příští valné hromady připravit úpravu
stanov a přihlášky.
Vyhodnotit diskusi a k podnětným návrhům
připravit opatření.
Pokračovat v přípravě konference k problematice vztahů mezi ČR a Afrikou, která by
mobilizovala pro rozvoj vztahů s Afrikou
před zahájením předsednictví ČR v EU. Spojit
se s organizátory Měsíce Afriky, který je připravován na květen 2007 a stát se spoluorganizátory. Tímto úkolem byl pověřen dr. Jelínek
a předsednictvo určí ještě jednoho zástupce.
Ukládá 1. místopředsedkyni zpracovat projekty na rok 2008 a předat je ve stanoveném
termínu MZV ČR. Podklady za Sdružení předají předsedové nejpozději do 28. února 2007.
Valná hromada děkuje touto cestou MZV –
odboru Afriky a BV, OKKV za jejich podporu
v činnosti. Děkuje africkým zastupitelským
úřadům za jejich účinnou pomoc. Za spolupráci děkuje zvláště Náprstkovu muzeu, Moravskému zemskému muzeu a regionálním muzeím, Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda
v Prosiměřicích, Kontinentům a dalším spřáteleným institucím a organizacím.
Děkuje členům, kteří přispěli mimořádným
příspěvkem na vydávání Bulletinu, a věří, že
tak učiní i v roce 2007. Dává poslední výzvu
neplatičům a upozorňuje, že pokud nezaplatí
do konce měsíce dubna, nebude jim zasílám
Bulletin.
Schváleno na Valné hromadě SPA 30. ledna
2007.
Pozn. Dne 20. února 2006 byla vyřešena otázka
předsedy pobočky SPA v Olomouci. Stal se
jím Richard Baťa; místopředsedové jsou
Mgr. Kotulák a MUDr. Jorda.
Zpráva o činnosti
Společnosti česko-arabské v roce 2006
a výhled činnosti na rok 2007
Vaše Excelence, dámy a pánové, vážení přátelé,
Zmínit se o všech akcích, které jsme v průběhu roku organizovali či se na nich nějakým
způsobem podíleli, z časových důvodů nelze.
Uvedu alespoň některé z nich pro vykreslení
plastického obrazu o naší činnosti. Ostatně
očekávám, že v diskusních vystoupeních předsedů Sdružení a představitelů poboček zazní
i podrobnější komentáře k jednotlivým akcím,
které proběhly, ale hlavně nás seznámí s projekty, které připravují.
Pokračovali jsme ve vydávání našeho kvartálního Bulletinu. Děkuji všem členům
redakční rady za jejich nehonorovanou práci
a současně vyzývám všechny členy k zasílání
příspěvků v průběhu celého roku. Uvítáme
i náměty na zlepšení obsahu i formy tohoto
periodika, musíme mít ovšem na zřeteli naše
omezené finanční prostředky.
V této oblasti se nám podařilo získat několik grantů na naši činnost – např. od Ministerstva kultury a pražského magistrátu. Největším zdrojem financí pro naši činnost
sešli jsme se opět po roce ke zhodnocení
naší činnosti za uplynulé období a k projednání našich plánů na rok 2007.
Naše Společnost, která v uplynulém roce
vstoupila do druhého patnáctiletí své činnosti,
založila své aktivity na dobrovolné práci
svých členů, kterých jsou nyní stovky, a to nejen v Praze, ale velmi potěšitelně roste členská
základna i v regionech. Naše pobočky, především v Brně, Hradci Králové, Plzni a v dalších
městech, v uplynulém roce zorganizovaly
desítky velmi zajímavých akcí se solidní účastí. Podařilo se nám tak uspořádat řadu akcí
mimo Prahu a počet mimopražských akcí se
nyní zcela vyrovná projektům realizovaným
v Praze. Za to patří dík především vedení
poboček a v neposlední řadě neúnavné koordinátorce, naší místopředsedkyni paní ing. Hruškové.
7
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
zůstává ovšem Ministerstvo zahraničních
věcí, které zajištuje cca 40 % našich nákladů.
Od loňského roku se značně zkomplikovaly
podmínky pro získání grantů, zpracování
žádostí i jejich vyhodnocení je dosti pracné
a složité, nicméně pí. místopředsedkyně
Hrušková ve spolupráci s pí. Zeithamlovou
a Trkalovou si s tím dokázaly poradit. Problémem zůstává, že finance dostáváme až
koncem pololetí, což negativně působí
na rozsah akcí v prvních šesti měsících roku.
Snažíme se proto na toto období zajištovat
granty od jiných organizací a sponzorů. Je
třeba akce velmi opatrně plánovat a dodržovat finanční disciplínu.
Průřez našimi akcemi začnu v naší nejaktivnější pobočce v Brně.
Osvědčila se zde spolupráce obou našich
sesterských Společností, tj. naší a Společnosti
přátel Afriky – podobný model činnosti ostatně volí i další pobočky a vytvářejí jednu organizační jednotku. V Brně se konal v únoru
v egyptské restauraci Faraon již druhý ročník
Arabské kuchyně – byly tam nejen kulinářské
zážitky, ale i pohledné břišní tanečnice.
Proběhl koncert hudby z Maroka a Alžíru,
v dubnu setkání s libyjskými studenty a delegací ZÚ Libye. Zajímavá byla vernisáž výstavy dětských kreseb s arabskou tématikou
a dlouho očekávaný křest knihy dr. Mrázka
o Libyi. Pobočka uspořádala několik seminářů
s arabskou tématikou, její členové několikrát
vystupovali v rozhlase.
I pobočka v Hradci Králové uspořádala řadu zajímavých akcí – přednášku „Úvod
do islámu“ dr. Tampierové, přednášku dr. Sánky z Islámské nadace s názvem „Prorok
Muhammad“, zorganizovala výstavu obrazů
s libyjskou tématikou spojenou s přednáškami
o Libyi Mgr. Housky a o Jemenu, zaměřenou
na současnou situaci v zemi. Pobočka připravuje i vlastní webové stránky.
Z dalších akcí naší Společnosti bych zmínil
výstavu obrazů iráckých malířů na hradě Svojanov či výstavu obrazů našeho člena V. Pechara „Staroegyptský portrét“ v Muzeu Vyškovska v červnu až srpnu.
Výbor projednal spolupráci s Česko-marockou obchodní komorou a pokračoval ve spolupráci s nadací Anny Lindhové, zastupované
v ČR naším členem – dr. J. Burešem z ÚMV.
Řada akcí proběhla v rámci Arabských
kulturních dnů, které se konaly v menším
rozsahu než v předloňském roce – to vyplývalo i z naší dohody s Radou arabských velvyslanců v Praze. Nicméně i v rámci Dnů
proběhla řada úspěšných akcí – konaly se pod
záštitou Ministerstva kultury a pražského primátora dr. Béma. Dny byly zahájeny 5. 9.
„Večerem arabské poezie“ v Zrcadlové kapli
Klementina. Večer byl věnován poezii jemenského básníka p. Mohammeda Al Sharafi,
kterého jsme při této příležitosti pozvali
do Prahy. P. Sharafi osobně přednesl své verše, včetně těch inspirovaných jeho předchozími pobyty v Praze, a vystoupil na několika
seminářích o současném Jemenu. Zajímavá
byla výstava fotografií „Libanon v míru“.
Bohužel jsme v té době museli reagovat na
nové napadení Libanonu.
V Městské knihovně proběhly Dny arabského filmu – bylo promítnuto celkem 6 arabských filmů. V knihovně byla v té době instalována i výstavka vítězných prací soutěže
„Arabský svět dětskýma očima“.
Ve spolupráci s Botanickou zahradou v Tróji proběhlo na přelomu září a října setkání
s arabskou kuchyní, hudbou a tancem a na
výstavě dětských kreseb i předání diplomů
vítězům soutěže.
V rámci Dnů se uskutečnily v domě Sue
Ryder přednášky J. Ženky o muslimském Španělsku a S. Dvořákové o islámské architektuře. Mgr. Houska vedl seminář na VŠVS a MV
o Libyi. Česká televize natočila pro svůj program Babylon řadu záběrů z našich akcí, včetně vystoupení předsedy Společnosti a několika členů o naší činnosti.
V Náprstkově muzeu proběhla zajímavá
výstava „Tradiční řemesla Maghrebu“, v rámci doprovodného programu jsme zajišťovali
výtvarné dílny.
Chci zde poděkovat především členům přípravného výboru projektu Dnů arabské kultury p. Beránkovi, El Fahelovi, Houskovi, Prokešovi a rovněž ing. Trkalové a dr. Dvořákové.
Vytvořili jsme lektorský sbor, který má
24 členů – především z řad studentů FF UK,
pracovníků Ústavu Blízkého východu a Afriky
za podpory jeho ředitele doc. Gombára a arab8
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
ských občanů, zejména z Libanonského
a Palestinského klubu. Nabídli jsme v rámci
grantu služby lektorů středním školám, přestože je to pro ně bezplatné, odezva dosud byla
minimální. Chceme najít formu, jak tento
potenciál lépe uplatnit.
V prosinci jsme ve spolupráci s velvyslanectvím státu Palestina uspořádali slavnostní
večer s vystoupením p. velvyslance, ředitele
Informačního střediska OSN v Praze a předsedy Společnosti. Součastí setkání byl i kulturní
program, arabské občerstvení a na závěr byl
promítnut palestinský film.
V Náprstkově muzeu jsme uspořádali besedu se skupinou iráckých specialistů v oblasti
památkové péče, kterým pardubická univerzita zajištuje odborné školení.
V těchto dnech předpokládáme jednání
s arabskými velvyslanci ohledně termínu,
forem a náplně letošních Dnů arabské kultury. Z naší strany připravujeme rozsáhlou
výstavu o Jemenu ve spolupráci s jemenskými partnery, zahrnující fotografie, šperky,
předměty denní potřeby a promítání filmů.
Chceme instalovat výstavu známek arabských zemí. Počítáme i s výstavou obrazů
iráckých malířů.
Chceme rozvinout i činnost pobočky v Karlových Varech s využitím prostor Arabského
centra ve spolupráci s ČAOK a pokusit se
založit pobočku v Ostravě.
Počítáme samozřejmě s našimi tradičními
akcemi – egyptologickými přednáškami,
semináři o jednotlivých arabských zemích,
uspořádáním orientálních trhů atd. Tyto akce
budeme samozřejmě pořádat ve spolupráci
s našimi partnery – jako je Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum, další regionální muzea a organizace. Chceme pokračovat
ve spolupráce s Kluby arabských občanů v ČR
a dalšími organizacemi, které mají podobné
cíle jako my.
Ve spolupráci s agenturou Babylon uspořádáme v červenci seminář k 10. výročí úmrtí
velkého arabského básníka Jawahiriho.
S Ústavem Blízkého východu a Afriky a VŠ
veřejné správy a mezinárodních vztahů připravujeme návrh grantového projektu s názvem:
„Za hranice tabu: Soudobá a tradiční role ženy
v eurostředomořském prostoru“. Součástí projektu bude celodenní workshop, beseda s veřejností, projekce filmu a výstava. Partnery
jsou dále Center for Arab West Understanding
z Egypta, Youth Development and Voluntary
Work (Palestina, Jordánsko) a Káhirská univerzita.
Bližší informace o těchto projektech nám
mohou sdělit jejich autoři v diskusi – předpokládám, že v rámci diskuse vystoupí s informacemi o budoucí činnosti svých poboček
a jednotlivých Sdružení i jejich předsedové či
členové.
Počítáme s tím, že bude i nadále aktivně
pracovat naše Komise pro práci se sdělovacími
prostředky, jejímuž předsedovi ing. Mohammedu Al Nabulsimu i jeho pravé ruce H. Jumrové děkuji za řadu článků zveřejněných
v denním tisku.
Je třeba poděkovat nejen našim sponzorům,
jako je Ministerstvo zahraničních věcí a jeho
krajanský odbor, Ministerstvo kultury, pražský
magistrát, abych zmínil ty největší, ale i našim
dalším partnerům, tj. vedení Náprstkova muzea, Moravskému zemskému muzeu v Brně,
velvyslanectvím arabských států v Praze, ale
především všem našim členům a funkcionářům, kteří obětují nejen svůj volný čas, ale
často i poskytnou bezplatné služby ve svých
firmách, protože bez této podpory by Společnost nemohla fungovat.
Josef Regner
předseda Společnosti česko-arabské
9
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
Usnesení Valné hromady
Společnosti česko-arabské
konané dne 1. února 2007
A. Valná hromada Společnosti česko-arabské
schvaluje:
1. Zprávu o činnosti SČA v roce 2006.
2. Zprávu o hospodaření v r. 2006 a revizní
zprávu.
3. Záměry činnosti SČA na r. 2007.
SČA dr. M. Ransdorfa) o pomoc s navázáním kontaktů s podobnými organizacemi,
které existují v zemích EU,
c) vyhodnotit diskusi a k podnětným návrhům přijmout opatření k jejich případné
realizaci,
d) předložit ve stanoveném termínu návrhy
projektů na r. 2008. Předsedové Sdružení je
předají do 15. února 2007.
B. Souhlasí s tím, aby
a) statutárními zástupci SČA byli i nadále
ing. Josef Regner, předseda, a Ing. Marie
Hrušková, l. místopředsedkyně,
b) podpisovým právem disponovaly ing. Marie Hrušková, Hana Jumrová a Milena Zeithamalová s tím, že každý příkaz nebo šek
musí být opatřen dvěma podpisy,
c) byla Ing. Marie Hrušková i nadále odpovědna za hospodaření SČA, za zpracování
a předkládání projektů, hodnocení akcí
a vyúčtování dotace MZV ČR,
d) byl v případě písemného styku s MZV ČR,
Ministerstvem financí, finančními úřady,
bankami, peněžními ústavy uveden podpis
Ing. Marie Hruškové doplněný razítkem
Společnosti česko-arabské.
E. Děkuje všem členům, kteří zaslali mimořádný členský příspěvek na podporu vydávání
Bulletinu. Zvláště pak Ing. Al Atoom Mousovi za dar v částce 6 000 Kč. Neplatiče upozorňuje, že nezaplatí-li do konce měsíce
června, předsednictvo zváží otázku dalšího
zasílání Bulletinu a jejich vyřazení z evidence. Žádá členy o včasné zaslání změn adres.
F. Valná hromada děkuje:
a) Odboru Afriky a Blízkého východu MZV
ČR a odboru krajanských a kulturních vztahů MZV za pomoc při realizaci některých
projektů a zvláště pak za materiální pomoc,
b) Radě velvyslanců arabských států za jejich
podporu v činnosti, zvláště pak při organizaci Dnů arabské kultury,
c) všem spřáteleným organizacím, které se
podílely na realizaci některých projektů.
Zvláště pak děkuje Náprstkovu muzeu,
Moravskému zemskému muzeu a regionálním mezeím ve Vyškově, Trutnově, Frýdku
Místku, KC Hanzelky a Zikmunda v Prosiměřicích a agentuře Babylon,
d) Ministerstvu kultury za udělení dvou grantů, Magistrátu hl. m. Prahy za finanční podporu akcí pořádaných pro školy,
e) redakční radě Bulletinu a všem přispivatelům za jejich práci. Tiskové komisi za její
celoroční publikační činnost. Zváží její rozšíření pro styk s médii,
C. Souhlasí:
a) s ustavením pobočky SČA v Českých
Budějovicích a jejím vedením pověřuje
Dagmar Turnhoferovou,
b) s osamostatněním pobočky SČA v Plzni
a pověřuje jejím vedením Mgr. Petru Písařovou. Zároveň děkuje panu prof. MUDr. Jaroslavu Slípkovi za jeho dlouholeté a úspěšné
vedení pobočky. Navrhuje, aby prof. Slípka
i nadále vedl Sdružení přátel Iráku.
D. VH pověřuje předsednictvo:
a) jmenovat jednoho z členů koordinátorem
pro styk s Nadací Anny Lindhové,
b) požádat některého z poslanců Evropského
parlamentu (nejlépe dlouholetého člena
10
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
f) všem předsedům Sdružení a poboček za
jejich aktivitu.
příspěvky do Bulletinu, případně připomínky a náměty.
G. Všem členům ukládá podílet se více na
zajišťování akcí a propagaci SČA, zasílat
Schváleno na Valné hromadě SČA 1. února
2007.
Zpráva o činnosti Komise pro práci
se sdělovacími prostředky SČA
za rok 2006
Po úspěchu v předchozích letech 2004
a 2005 Komise pro práci se sdělovacími prostředky SČA (dále jen Komise) pokračovala
navzdory těžkostem v plnění svého cíle
a dosáhla v loňském roce 2006 řadu úspěchů.
Zpráva o činnosti Komise, která byla předložena v minulém roce valné hromadě, byla
také přeložena do arabštiny a předložena Radě
arabských velvyslanců.
Je třeba uvést, že na uveřejnění řady článků
měla nemalou zásluhu zástupkyně předsedy
Komise paní Hana Jumrová.
Komise v průběhu loňského roku úspěšně
uveřejnila 12 článků v různých denících a časopisech, převážně z pera předsedy a místopředsedkyně Komise.
Ve všech článcích Al Nabulsi vystupoval
jako člen Společnosti, což pomohlo k tomu,
aby se česká veřejnost více dozvěděla o existenci Společnosti. Dokonce se poprvé podařilo, a to hned ve dvou článcích (Arabští podnikatelé v Hospodářských novinách a Arab
s českýma očima v Haló novinách) přímo
hovořit o Společnosti a jejím poslání.
Články též pomohly k tomu, aby česká veřejnost lépe poznala arabská stanoviska ke žhavým
mezinárodním tématům, jakým je např. konflikt
na Blízkém východě či uveřejnění karikatur proroka Mohameda. Podařilo se, rovněž poprvé,
hovořit o česko-arabských ekonomických
vztazích a jejich aspektech. Některé z článků
pak byly zaměřeny na vytvoření dobrých vztahů
mezi arabskou a českou kulturou a měly svůj
podíl na zmenšení „arabofóbie“. Obsah článků
byl tedy plně v souladu s cílem a posláním Společnosti.
Články obecně vyvolaly pozitivní reakci
v různých kruzích včetně arabského, například
velvyslanec Saúdské Arábie princ Mansur bin
Khalid, doyen arabských velvyslanců v Praze,
přijal předsedu Komise a vyjádřil mu ocenění
za jeho publikační činnost.
Předseda Komise se rovněž účastnil řady
akcí mezinárodního charakteru, které proběhly v Praze, a na nich informoval o existenci
Společnosti. Jednalo se např. o festival „Jeden
svět“ organizovaný čs. a evropskými společnostmi (Člověk v tísni) nebo přednášku
s panelovou diskusí, kterou uspořádala stanice
Svobodná Evropa pro amerického imáma
M. Arafata. Předseda Komise se též zúčastnil
mezinárodního Fóra 2000, které se koná v Praze koncem každého roku.
Komise také zasílala některé články přeložené do arabštiny Jeho Královské Výsosti
princi El Hassanovi se stručným seznamujícím článkem o Společnosti.
Komise bude i nadále psát a uveřejňovat
články a hledat další kontakty, aby rozšiřovala
informace o Společnosti a arabském světě
v dalších médiích.
Závěrem bych chtěl poděkovat vedení a členům Společnosti za morální podporu a redakční radě Bulletinu za uveřejnění některých
článků.
Mohammed Al Nabulsi
předseda Komise
pro práci se sdělovacími prostředky SČA
11
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
Plán činnosti jednotlivých
Sdružení přátel
Společnosti česko-arabské na rok 2007
zvem Arabia felix. Ostatní Sdružení se zaměřila na přípravu přednášek s tématikou o jednotlivých státech. Tuniské Sdružení jedná
s paní Abdouniovou, výbornou znalkyní života v Tunisku a autorkou publikace o Tunisku,
o přednášce na téma Život žen v Tunisku.
O všech dalších přednáškách budete ještě
informováni. Koncem dubna proběhne setkání
s jordánskými občany žijícími v České republice. Alžírské sdružení doplní filmový festival
přednáškou o alžírské kinematografii. Libanonské sdružení připravuje literárně umělecký
večer o libanonských spisovatelích. S nakladatelstvím Babylon se připravuje slavnostní
večer na téma 10 let od smrti básníka Jawahiriho s ukázkami autorových veršů v arabštině
a češtině a arabskou vážnou hudbou. Při této
příležitosti bude vydána nákladem Babylonu
publikace o životě básníka.
Realizace většiny těchto akcí je závislá na
finanční podpoře Ministerstva zahraničních
věcí a podpoře a konkretní spolupráci s některými zastupitelskými úřady.
Společnost česko-arabská svou činnost každým rokem rozšiřuje, její organizační zajištění
je stále náročnější. V minulých letech nesl
hlavní zátěž řídící výbor. Letos se snažíme
přenést částěčně úkoly na jednotlivá Sdružení,
proto jsme také přistoupili u některých Sdružení k posílení vedení vytvořením funkce asistenta; jde většinou o mladé arabisty, kteří jsou
schopni zajistit i přednášky a odborné diskuse
k danému teritoriu. Uvítáme každého, kdo by
měl u tuto práci zájem.
V letošním roce jsme po konzultaci se
zastupitelskými úřady naše akce časově rozložili rovnoměrně po celý rok. Spolupracujeme
s některými zastupitelskými úřady na konkrétních přípravách.
Začínáme již v březnu půlročním cyklem
přednášek ve spolupráci s Náprstkovým
muzeem na téma – Egyptologické jaro Memfis
v proměnách staletí. Přednášky se konají
od 8. března do 10. května v přednáškovém
sále Náprstkova muzea, a to každý čtvrtek od
17 hodin. Další velkou akcí bude výstava
bankovek států evrostředomořské oblasti
v Českém centru v Rytířské ulici. V červnu
je rovněž zajištěn (12.–16. 6.) sál v Městské
knihovně na promítání a příp. přednášku festivalu alžírských, libanonských a palestinských
filmů. Prostory sálu budou rovněž využity na
výstavu vítězných prací soutěže Arabský svět
dětskýma očima.
Dále jedná Sdružení přátel Iráku s iráckým
zastupitelským úřadem o spolupráci na zajištění výstavy obrazů iráckých výtvarných
umělců. Výstava by se měla konat ve dnech
5.–20. září v prostorách galerie radnice Prahy 2 u Karlova nám., kterou disponuje Ministerstvo kultury.
Koncem roku se budeme podílet na výstavě
fotografií o Jemenu Ing. Františka Okáče s ná-
Závěrem bych Vás ráda informovala, že se
po valné hromadě organizačně oddělila Společnost česko-arabská a Společnost přátel
Afriky, s tím, že M. Zeithamlová vyřizuje organizační záležitosti pouze pro Společnost
česko-arabskou (vč. spolupráce s pobočkami)
Společnost přátel Afriky organizačně zajišťuje
Eva Popílková-Kulíšková a Jitka Vlčková.
Bulletin zůstává společný. Pokud jde o příspěvky do Bulletinu, zasílejte je na adresu
[email protected]. Nemáte-li možnost
příspěvek zaslat mailem, pošlete jej na adresu
Ing. M. Hrušková, SČA, Jerevanská 7, Praha 10, 100 00.
Milena Zeithamlová
Společnost česko-arabská
12
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
Aktivity konce roku 2006
v pobočce Brno
Je mi jasné, že tyto informace budou už čerstvou minulostí, až nový Bulletin spatří světlo světa, ale dovolte mi zmínit se o několika
zajímavých akcích, které jsme zrealizovali.
A třeba i jako návod na rozšíření činnosti pro
ostatní pobočky….
Přednáškový sál Moravského zemského
muzea byl přeplněn posluchači všech věkových kategorií při přednášce známé reportérky Pavly Jazairiové s tématem arabských
zemí: Východ-západ. Spolu, nebo proti sobě?
Výchovná třídenní akce Domu dětí v Lužánkách pro starší žáky ZŠ z Brna a okolí patřila
Africe a výchově proti rasismu a my jsme
pomohli s přípravou a významně se zúčastnili
jako lektoři. Zpětné pozitivní ohlasy ze škol
přinutily pořadatele (i nás) pokračovat i v dalším roce. Na Fakultě sociálních studií jsme
zase pro veřejnost i vysokoškoláky společně
uskutečnili Africkou noc, kde prezentovaly své
země delegace ze tří afrických států. Nechyběly africké bubny a tance ani ochutnávky jídel.
Vyvrcholením roku v naší „vnitrospolečenské“ činnosti jsou tradiční Vánoce v Africe,
letos už třetí. Přemístili jsme je do větších prostorů, protože jsme museli umístit 150 návštěvníků a jejich děti, které tam nejdříve obdaroval
Mikuláš s čertem a andělem (takže to byla
spíše mikulášská), pak všechny udivoval kouzelník, a dospělí zase sbírali peníze na adopci
a tedy školné pro naši holku Dianu z Keni.
Ze vzácných hostů přijela nestárnoucí paní
ing. Hrušková, dr. Korvas, ředitel muzea Vyškov, kde se příští rok budeme podílet na některých jejich akcích, byly projevy i slavnostní
řeči a hlavně panovala hezká předvánoční
atmosféra. Vždyť bylo radostné, ba přímo
symbolické, že jsme tam všichni seděli společně, bez rasových i náboženských předsudků a mezi tím nezřízeně běhaly děti černé,
smíšené i bílé a pokřikovaly po sobě tím nezaměnitelným brněnským hantecem…
Co mě ale jako předsedu brněnské pobočky
zvlášť těší, že jsme vždy, kde to šlo, dělali věci
společně se sdružením Afričanů Solidafrica,
čímž se toto „spojovací“ úsilí pobočky projevilo ve větší výsledné akceschopnosti (samozřejmě i finanční) a prostřednictvím toho
i v užším napojení na to, co vlastně realizujeme a máme v názvu – na Afriku…
Taky jsme ale měli závěrečnou schůzi výboru pobočky, a byť jsme se mírně chválili,
budeme v příštím roce nejenom pokračovat
v osvědčených akcích, ale máme už připraveny i další možnosti – ale o tom až příště.
Takže přejeme z Brna hezký začátek roku
2007, přátelé Afriky a arabských zemí…
a nechť už konečně svět pochopí realitu a odlišnosti individuálního vývoje v každé zemi
a nejsou další zbytečné ztráty na životech ani
jediného člověka, ať žije kdekoliv!
Rostislav Tesař
předseda pobočky Brno
13
S TÁT N Í S VÁT K Y
A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ
Před půlstoletím
získala Ghana svobodu
Čas je nezadržitelný a jde – nehledě na různé historické peripetie – stále vpřed k pokroku
a svobodě lidstva. Dne 6. března 2007 uplynulo již 50 let od dosažení nezávislosti Zlatého
pobřeží v západní Africe, tehdejší britské
kolonie. Zlaté pobřeží vstoupilo do novodobých lidských dějin likvidace kolonialismu
pod historickým názvem Ghana (podle
někdejší středověké africké říše) jako první
evropská kolonie v Černé Africe po druhé světové válce, která dosáhla nezávislosti. 2. října
1958 získala nezávislost rovněž jako první
kolonie v tehdejší Francouzské Černé Africe
Guinea. Ghana a Guinea tak nastartovaly
dekolonizační proces v Africe, známý pod
názvem „Rok Afriky“ 1960.
Velkou zásluhu na osvobození Zlatého
pobřeží z koloniálního útlaku afrického obyvatelstva měl doktor Kwame Nkrumah (1909–
–1972). Jeho politickou filozofii tvořily antikolonialismus, antirasismus a panafrikanismus. Nkrumah po absolvování základního
a středního vzdělání na rodném Zlatém pobřeží studoval a přednášel v letech 1939–1945
v USA na Lincolnově univerzitě a na Pensylvánské univerzitě. V letech 1945–1947 žil
ve Velké Británii, kde studoval na Londýnské
univerzitě a na Londýnské škole ekonomiky
a politických věd. Kwame Nkrumah započal
svoji politickou činnost již v USA, kde založil
Sdružení afrických studentů USA a Kanady.
Po dosažení nezávislosti Ghany v roce 1957
vykonával doktor Kwame Nkrumah funkci
ministerského předsedy své vlasti a v roce
1960 – Roce Afriky – byl zvolen prezidentem
Republiky Ghana. V roce 1964 byl zvolen
doživotním prezidentem Ghany. V roce 1963
se na africkém summitu v etiopském hlavním
městě Addis Abebě aktivně podílel na založení Organizace africké jednoty (OAJ). Kontra-
revolučním vojenským státním převratem
24. února 1966 – v době Nkrumahovy zahraniční cesty do Čínské lidové republiky – byla
v Akkře svržena Nkrumahova progresivní vláda. Prezident Guinejské republiky Ahmed
Sékou Touré tehdy slavnostně prohlásil svrženého prezidenta Nkrumaha za svého spoluprezidenta. Prezident doktor Kwame Nkrumah
pak zbytek svého života prožil v exilu. Jeho
milovaná Ghana se v dalším vývojovém období přes různé peripetie vládních režimů
postupně vracela ke stále živým myšlenkám
velkého bojovníka za svobodu Afriky a zakladatele Republiky Ghana doktora Kwame
Nkrumaha.
I po uplynutí půlstoletí od dosažení nezávislosti Ghany je zcela nezbytné zdůraznit to,
že panafricky orientovaná africká inteligence
na tehdejším Zlatém pobřeží v čele s doktorem
Kwame Nkrumahem zásadně pozitivním způsobem ovlivnila další vývoj země. V říjnu
1945 se v Manchesteru konal pátý panafrický
kongres, který přijal „Provolání k dělníkům,
rolníkům a inteligenci koloniálních zemí“.
V něm bylo mj. řečeno: „My, delegáti
V. panafrického kongresu, věříme v právo
všech národů na samosprávu. Potvrzujeme
právo všech koloniálních národů, aby spravovaly svůj osud. Všechny kolonie musí být svobodné od cizí imperialistické kontroly, ať už
politické nebo ekonomické. Národy kolonií
musí mít právo zvolit vlastní vlády bez jakýchkoliv omezení ze strany cizích mocností.
Říkáme koloniálním národům, že musí bojovat za dosažení těchto cílů všemi prostředky,
které mají k dispozici.“
Autorem „Provolání“ byl Kwame Nkrumah, který o tom později ve své autobiografii
napsal: „Kongres odhlasoval též dvě důležité deklarace, adresované imperialistickým
14
S T Á T N Í
S V Á T K Y
A
V Ý Z N A M N Á
mocnostem světa, z nichž jednu napsal
dr. DuBois a druhou já. Tato prohlášení tlumočila pevné odhodlání lidu kolonií stát se
svobodným a odsuzovala monopol kapitálu
a používání osobního bohatství a průmyslu
pro vlastní obohacování. Deklarace dále plně
uznávaly hospodářskou demokracii jako jedinou pravou demokracii a apelovaly na všechen lid kolonií – intelektuály, příslušníky
svobodných povolání a dělnictvo – aby se
vzchopil k boji za svobodu a uchránil svět ze
spárů imperialismu.
Ačkoliv uvedená panafrická konference
byla pátá svého druhu, její duch, program
a ideologie byly zcela odlišné od všech čtyř
předchozích. Předešlé čtyři konference byly
svolány a podporovány hlavně intelektuály
středních vrstev a buržoazními černošskými
reformisty. V. všeafrický kongres byl obeslán
dělnictvem, členy odborů, zemědělci, družstvy a africkými a jinými barevnými studenty.
Poněvadž Afričané měli na Kongresu převážnou většinu, Kongres přijal za svou ideologii
afrického nacionalismu – odpor afrického
nacionalismu proti kolonialismu, rasismu
a imperialismu v Africe a jako svou vedoucí
ideu marxistický socialismus.“
Nkrumahovo provolání mělo živý ohlas
v africkém antikolonialistickém hnutí v zemi.
Británie nebyla takováto situace vhod a snažila se ze všech sil o upevnění svého postavení
v zemi. Docházelo ke stálému zhoršování
sociální situace afrických pracujících v rámci
prohlubujícího se koloniálního vykořisťování
zdrcující většiny afrického obyvatelstva.
K boji proti drahotě se připojila i národní buržoazie. Obětí drahoty a nezaměstnanosti se
stali i demobilizovaní vojáci, kteří za druhé
světové války bojovali v Malajsku a v Barmě
proti japonskému militarismu a po návratu
do Afriky chtěli, aby jejich země dosáhla
nezávislosti podobně jako některé asijské
země. V lednu 1948 začal bojkot dováženého
anglického zboží a 28. února 1948 došlo
v hlavním městě Akkře ke krvavému potlačení
pokojné demonstrace bývalých vojáků, kteří
chtěli předat své oprávněné požadavky guvernérovi kolonie. Během několikadenních srážek bylo zabito 29 a zraněno 237 Afričanů.
Události na Zlatém pobřeží v lednu a únoru
V Ý R O Č Í
1948 ukázaly revolučnost situace v zemi
a zároveň krach zastaralého systému nepřímé
správy.
V červnu 1949 vznikla nová Ústavní lidová
strana (Convention People’s Party – CPP)
v čele s dr. Kwame Nkrumahem, která si jabo
první politická strana v dějinách Zlatého
pobřeží vytyčila cíl postavit se do čela lidového hnutí za národní samostatnost. Program
CPP však v sobě zahrnoval kromě požadavků
nezávislosti rovněž další radikální požadavky:
zničení imperialismu, zničení všech forem
národnostního a rasového útlaku jakož i likvidaci kapitalistického vykořisťování člověka
člověkem. Strana získala podporu dělníků,
rolníků a drobných obchodníků a rovněž podporu odborů.
Kwame Nkrumah vyzval na shromáždění
v Akkře 8. ledna 1950 k zahájení kampaně
pozitivních akcí, používající nenásilné metody
boje (stávky, bojkot britského zboží, shromáždění, demonstrace apod.). Britský guvernér
vyhlásil mimořádný stav a policejní silou
potlačil hnutí. Vůdcové strany a odborů byli
zatčeni a odsouzeni za „podněcování ke
vzpouře“. Kwame Nkrumah byl odsouzen
ke třem rokům vězení. Kolonizátorské represálie přispěly k růstu autority a vlivu Ústavní
lidové strany v lidových masách. V srpnu
1950 už strana CPP měla 45 000 členů. A tehdy také vznikla pozdější ghanská červeno-žluto-zelená státní vlajka.
Není divu, že Ústavní lidová strana přesvědčivě zvítězila v únoru 1951 ve volbách do
zákonodárného shromáždění. Kwame Nkrumah musel být propuštěn z vězení a po roce
práce ve výkonné radě se 5. března 1952 stal
ministerským předsedou Zlatého pobřeží.
V čele země však nadále byl britský guvernér
s právem veta.
Období let 1951–1956 bylo charakteristické
politickým bojem Ústavní lidové strany
za dosažení statutu dominia pro Zlaté pobřeží.
Na základě nové ústavy, která vstoupila v platnost v dubnu 1954, se v měsíci červnu téhož
roku konaly přímé volby do zákonodárného
shromáždění na zásadě všeobecného volebního práva, jež se staly novým vítězstvím Ústavní lidové strady. Marné byly následující snahy
anglických kolonizátórů, kterým nevyšly spe15
S T Á T N Í
S V Á T K Y
A
V Ý Z N A M N Á
kulace s provedením nových předčasných
voleb do zákonodárného shromáždění. Tyto
volby v červenci 1956 přinesly vítězství
Ústavní lidové strany a porážku opozičních
reakcionářů, kolaborujících s britskými kolonizátory. Nové zákonodárné shromáždění
schválilo návrh Nkrumahovy vlády obrátit se
na britskou vládu s požadavkem poskytnout
zemi dominiální statut. Britům nezbylo nežli
souhlasit s vyhlášením nezávislosti kolonie
od 6. března 1957.
Koloniální režim na Zlatém pobřeží (nyní
nazývaném Ghana) byl likvidován po hrdin-
V Ý R O Č Í
ném antikolonialistickém boji afrického lidu.
Svobodná Ghana se stala pod vedením Ústavní lidové strany v čele s doktorem Kwame
Nkrumahem přitažlivým vzorem pro ostatní
africké země, které se dosud nacházely v koloniálním područí.
Ghanská republika a její poctivý, kultivovaný lid slaví 6. března 2007 padesát let své
nezávislosti. Občané České republiky sdílí
radost obyvatel Ghany z 50. výročí jejich svobody!
Josef Poláček
Společnost přátel Afriky
Padesát let nezávislé Ghany
Když v plebiscitu (1956) rozhodli obyvatelé Britského Toga o připojení svého území
k sousední britské kolonii Zlaté pobřeží, osvobozenecké hnutí tam již vrcholilo. Svůj nový
název Ghana převzala po staré africké říši, která kdysi ležela daleko od ní, stovky kilometrů
na severozápad. 6. března 1957 vyhlásil její
nezávislost Kwame Nkrumah, předseda vlády
(později prezident) státu, v němž spatřoval
rovněž zárodek budoucí celoafrické jednoty.
Dnes je Ghana třikrát větší než ČR a má dvojnásobek obyvatel. Tropických deštných pralesů podstatně ubylo, ale přetrvala závislost
na světových cenách kakaa a zlata, významných vývozních komodit. Výkon mohutné
hydroelektrárny v Akosombu na řece Voltě
závisí na kolísavých dešťových srážkách, a tak
energetické problémy vyřeší jednou snad
až tranzitní ropovod či plynovod. Ghana je
nadále nositelkou afrických tradičních kulturních hodnot. Ve druhé polovině 20. století pro-
běhlo několik vojenských převratů, a tak
období civilních vlád zpravidla číslujeme
a hovoříme o první, druhé, třetí a čtvrté
(nynější) republice. V jejím čele byl v letech
1992–2000 prezident Jerry J. Rawlings
a v parlamentu převládali poslanci jeho
Národního demokratického kongresu (NDC).
Na sklonku roku 2000 zvítězila ve volbách
Nová vlastenecká strana (NPP) a její představitel John Kufuor stanul v čele státu jako prezident Ghanské republiky. O čtyři roky později byl znovu zvolen na další čtyřleté funkční
období. Ghana se dlouhodobě podílí na mírovém řešení západoafrických regionálních konfliktních situací. I proto si její státní svátek se
sympatiemi připomínáme nejen my, kdo jsme
tam pracovali, ale také další členové naší Společnosti přátel Afriky.
Vladimír Klíma
Společnost přátel Afriky
16
JUBILEA
Cestovatel Miroslav Zikmund oslavil
na sv. Valentýna významné výročí
Na svatého Valentýna, svátek zamilovaných, ve středu 14. února 2007 oslavil ve Zlíně své 88. narozeniny legendární cestovatel,
novinář, fotograf, filmař a spisovatel
ing. Miroslav Zikmund. Již během války,
v době společných studií, se začal s Jiřím Hanzelkou připravovat na pozdější zahraniční
cesty.
V dubnu letošního roku tomu bude přesně
60 let, kdy společně s Jiřím Hanzelkou podnikli první studijní cestu do Afriky, Latinské
Ameriky, a později, v létech 1959–1964
do Asie a Oceánie.
Od roku 1951 byl Miroslav Zikmund spisovatelem a novinářem na volné noze. Po dobu
zákazu veškeré veřejné a publikační činnosti
(1969–1989) se věnoval genealogii a pořádání
obsáhlého archivu H+Z, který spolu s Jiřím
Hanzelkou darovali Muzeu jihovýchodní
Moravy ve Zlíně. V samizdatové edici Petlice
vyšly práce Cejlon, ráj bez andělů, Zvláštní
zpráva č. 4. Cestopisné reportáže a komentáře
Hanzelky a Zikmunda byly publikovány v nejrůznějších českých i zahraničních novinách
a časopisech: pravidelně je vysílal Čs. rozhlas.
Společně natočili 4 celovečerní filmy (Afrika 1. Z Maroka na Kilimandžáro, Afrika 2.
Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny
do Mexika, Je-li kde na světě ráj…) a přes
150 krátkých středometrážních filmů, určených převážně pro čs. televizi. Všechna díla
byla vytvořena v neoddělitelné spolupráci
s Jiřím Hanzelkou. Jejich cestopisné reportáže
podrobně seznamují čtenáře s mimoevropskými zeměmi, jež autoři navštívili. Napsali celou
řadu cestopisů, které vyšly v mnohamilionovém nákladu v několika desítkách jazyků,
z nichž nejznámější jsou například třídílná
Afrika snů a skutečnosti, S československou
vlajkou na Kilimandžáro, Přemožení pouště,
Afrika kolem Tatry, Tam za řekou je Argentina, Za lovci lebek, Mezi dvěma oceány, Obrá-
cený půlměsíc, Tisíc a dvě noci, Světadíl pod
Himalájem, Živá Afrika a mnoho dalších.
Po roce 1989 píše a opět vydává nové knížky:
Modrý Mauritius … a přece Austrálie! (1999),
Sloni žijí do sta let (společně Horký, Náplava
2002), Tam-tamy času (společně Stingl, Švaříček, Hanzelka 2003).
Bohužel, den po narozeninách Miroslava
Zikmunda zemřel 15. února 2003 po dlouhé
nemoci v Praze jeho přítel, parťák ing. Jiří
Hanzelka a nerozlučná cestovatelská dvojice
proslulá svým logem H+Z se navždy rozdělila.
V současné době pan Zikmund, od roku
1992 čestný člen prestižního Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE v Prosiměřicích, spolupracuje na scénářích, vystavuje
originální doposud nepublikované fotografie,
poskytuje rozhovory pro rozhlas, tisk, televizi,
17
J U B I L E A
lektoruje knihy, prostě je neustále činný
a nesmírně aktivní a také nezapomíná cestovat. V roce 1992 navštívil Austrálii a Nový
Zéland, 1994 jihovýchodní Asii a v dalších
létech znovu Austrálii, Izrael, Egypt, Maroko,
Španělsko, Maledivy, Srí Lanku atd.
Jsme velmi rádi, že si ve svém časově nabitém programu našel vždy čas a přijel do Prosiměřice téměř každoročně poslední víkend
v říjnu na setkání cestovatelů CESTY, kde
svojí přítomností a laskavým vystupováním
vzbuzuje zaslouženě velkou pozornost, úctu
a obdiv všech přítomných.
Členové a příznivci Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice přejí
panu Zikmundovi do dalších let z celého srd-
ce hlavně pevné zdraví, životní elán, nadšení
a energii, která je panu Zikmundovi zcela
vlastní a pro všechny naprosto obdivuhodná
a příkladná.
Těšíme se, že se opět všichni společně setkáme 27.–28. října 2007 na letošním jubilejním 20. ročníku setkání cestovatelů CESTY
2007, na který již nyní zveme veřejnost. Letos
bude mít v podtextu setkání s černou Afrikou
jako připomínku 60. výročí první společné
cesty Hanzelky a Zikmunda v roce 1947.
Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda
GLOBE Prosiměřice
www.globe.euweb.cz
18
STUDIE
A DOKUMENTY
Řekni to a zemři!
novináři patří k těm několika málo na světě,
kteří ráno opouštějí své domovy, aniž by měli
jistotu, že se živí dostanou do redakce. Titéž
novináři vyvíjejí úžasné usilí, aby jejich noviny mohli vyjít, aniž by měli jistotu, že se tyto
noviny ráno dostanou do novinových stánků.“
I přesto dodnes zůstává alžírský tisk relativně svodobný, zcela jistě je jedním z nejsvobodnějších v arabském světě. Navzdory tomu,
že tlak ze strany režimu nepolevuje, nezdá se
pravděpodobné, že by se novináři hodlali
v nekončícím boji o svobodu slova vzdát.
Příběh nezávislého tisku v Alžírsku
za uplynulých šestnáct let je skvělou ukázkou možností existence svobody slova
v arabském světě. Před šestnácti lety působila v zemi jen vládou kontrolovaná média
šířící pozitivní zprávy o budování nové
a sociálně spravedlivé společnosti. Dnes zde
existuje kolem třiceti nezávislých periodik,
která nijak nešetří kritikou vůči režimu
prezidenta Butefliky.
V 90. letech byl mladý nezávislý tisk terčem vražedných útoků ze strany islamistických radikálů, dnes je jeho největším
nepřítelem vládnoucí režim, která se snaží
ukázat novinářům, že to bude on, kdo určí
konečné hranice svobody slova.
Spojenci nevěřících
Umírněné křídlo islamistů vyhrálo s velkou
převahou na konci roku 1991 první svobodné
parlamentní volby v Alžírsku. Armáda, která
nebyla připravena stát se pasivním pozorovatelem experimentu koexistence politického
islámu a demokracie, převzala moc a výsledek
voleb anulovala. Část dosud umírněných islamistů odhodila politická hesla, vzala do rukou
samopaly a připojila se k již dříve aktivním
radikálům. Ozbrojený odboj získal masový
charakter. Země, dříve vydávána za vzor dobře fungujícího sekulárního režimu, se ponořila
do období násilí, v důsledku něhož přišlo
o život na sto tisíc lidí.
Většina obětí alžírského islamistického
terorizmu pocházela z řad zcela obyčejných
obyvatel. Jak deklarovala radikální organizace
GIA (Islámská ozbrojená skupina), každý, kdo
se proti tomuto „hříšnému a odpadlickému“
režimu aktivně nepostaví, bude považován
za jeho spojence. V některých případech byly
vyhlazeny celé vesnice, jindy radikálové kontrolovali městské čtvrti, kde aplikovali svéráznou verzi islámského práva.
Jinou metodou, ke které se islamisté uchýlili, byly cílené vraždy. Jejich obětmi byli především policisté, vojáci či udavači, ale velmi
často také intelektuálové, umělci a novináři.
„Zemřeš, pokud to řekneš; zemřeš, i pokud
to neřekneš; tak to řekni a zemři!“ napsal
v jednom ze svých úvodníků na začátku 90. let
alžírský spisovatel a novinář Tahár Džaút.
Možná netušil, jak rychle se jeho hrozivé proroctví naplní. Dne 26. května 1993 byl před
svým domem v městečku Baïnem poblíž Alžíru postřelen neznámým útočníkem. O týden
později svým zraněním podlehl a stal se tak
jako první alžírský novinář obětí povstání
radikálních islamistů.
V následujících pěti letech vlny násilí, která
zachvátila tuto severoafrickou muslimskou
zemi, bylo podobným způsobem odstraněno
na padesát novinářů.
Alžířští novináři byli často představování
jako bojovníci přední linie ve válce proti netoleranci radikálního islamismu, přičemž tuto
interpretaci přejala i oficiální propaganda
alžírského režimu. Ve skutečnosti tito novináři čelili nejen zastrašování a útokům ze strany
islamistů, ale právě i vytrvalému tlaku a represím ze strany sekulárního režimu.
Tuto situaci vystihuje dodnes velmi rozšířený bonmot, jehož autorem je Saíd Mukbil,
novinář zavražděný v roce 1994: „Alžírští
19
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
Posledně jmenovaní byli považováni za
obzvlášť důležité „prodejné přisluhovače“
režimu a jako takoví určeni k likvidaci.
Nesmiřitelný postoj islamistů k novinářům
lze demonstrovat na faktu, že se na něm shodly i jinak vzájemně si konkurující skupiny,
radikální GIA a relativně umírněná AIS
(Islámská armáda vykoupení), jež vznikla
až po zrušení výsledků parlamentních voleb
a jejíž bojovníci se mnohdy rekrutovali ze členů zrušené politické strany FIS (Islámská
fronta spásy).
Zatímco GIA považovala za potenciální cíl
eliminace každého, kdo nebyl v jejích řadách,
AIS se omezovala na likvidaci pouze těch
osob, „které se aktivně podílejí na boji proti
islamistům, včetně členů místních samospráv,
vojáků, policistů a samozřejmě udavačů.“
Schovívavá byla AIS i vůči cizincům, jejichž
vraždy odsuzovala, nejednalo-li se o ty, kteří
„přijeli do Alžírska v rámci vojenské spolupráce s diktátorským režimem, nebo dokonce
trénují vojáky tohoto režimu v boji proti
mudžáhidům.“
O nutnosti boje proti novinářům ovšem
panovala mezi oběma islamistickými organizacemi shoda. Jak GIA tak AIS jim hrozily
smrtí, pokud nepřestanou se svou kampaní
založenou na překrucování a zkreslování faktů. V komuniké GIA z roku 1993 se psalo, že
„pokud proti nám budou novináři bojovat
perem, my proti nim budeme bojovat mečem“.
AIS zase hrozila smrtí těm novinářům, kteří
spolupracovali „s touto zvrhlou tyranií“.
AIS však v praxi své hrozby vůči novinářům nikdy neuplatnila. V jednom z mála případů únosu dokonce novináře propustila, protože ho její islámský soud shledal nevinným.
Ze strany GIA, která byla za vraždy novinářů
odpovědná, se pak jednalo o součást její strategie zlikvidovat, pomocí násilí dosahujícího
až absurdních rozměrů, základy dosavadního
fungování společnosti. O tom svědčí i fakt, že
u vražd novinářů nerozhodovalo jejich politické či náboženské přesvědčení ani to, jestli psali francouzsky či arabsky, ani politické zaměření jejich periodika. Nerozlišovalo se ani
podle sociálního klíče, většina zavražděných
novinářů bydlela v lidových čtvrtích, často
ve velmi chudých předměstích Alžíru.
Je pravda, že mnozí novináři, hlavně frankofonní, byli skutečně velmi tvrdými zastánci
„vyhlazení“ islamistů a často kritizovali režim
za jeho „kompromisní“ přístup. Někteří z nich
dokonce označovali za chybu, že se v zemi
vůbec kdy konaly svobodné volby. Obětmi
útoků se však stávali i novináři velmi tvrdě
kritizující režim, kteří nesouhlasili se zrušením výsledků voleb a nastolením polovojenské vlády. Ušetřeni nebyli ani proislamističtí
novináři arabsky vyjadřující svůj odpor vůči
„západní kulturní invazi, sekularismu a modernitě“.
Jako příklad je možné uvést vraždu Bensadallaha Lahséna, ředitele týdeníku El-Irchad,
který byl svými postoji blízký umírněnému
islamistickému hnutí Hamas (Hnutí za mírovou společnost). Terčem útoku se stala i mladá redaktorka Chedídža Dahmání, která byla
čerstvou absolventkou islámských věd.
Cílem radikálních islamistů z GIA tedy
nebyla cílená eliminace protivníků „bojujících
perem“, ale zastrašení každého, kdo se jakýmkoliv způsobem podílel na fungování alžírské
společnosti. V případě vražd novinářů se navíc
bezpochyby jednalo i o zvýšení potřebné publicity. Zbývá dodat, že GIA byla tvořena často
nezávisle operujícími skupinami, jejichž velitelé, „emíři“, se v nemálo případech rekrutovali z řad místních zlodějů, překupníků či dealerů drog. Motivy jejich aktivit tedy leckdy
nebyly náboženské ani politické, ale čistě zištné či osobní.
Informace pod kontrolou
Ve druhé polovině 90. let dala umírněná
skupina AIS přednost vyjednávání s režimem, zatímco GIA se propdla do vnitřních
bojů mezi jednotlivými frakcemi. Brutální
masakry z let 1997 a 1998 byly jen krvavou
labutí písní ozbrojeného islamistického
povstání. Ve stejné době ustaly i vraždy novinářů.
Aktivity GIA měly sice na svědomí život
více než padesáti žurnalistů a další dvě stovky
jich zahnaly do emigrace, pro svobodu slova
v dlouhodobém horizontu ovšem hrozbu znamenat nemohly. Ta je v Alžírsku, tak jako
i v jiných arabských zemích, dlouhodobě
ohrožena spíše tlakem ze strany režimu, eko20
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
nomickými faktory, stejně jako nedostatkem
tradice a zkušeností.
Nezávislý tisk začal v Alžírsku fungovat
po demokratických reformách na konci 80. let.
Režim si tehdy ponechal kontrolu jen nad televizí a rozhlasem. V prvním roce existence
nezávislého tisku požívali novináři asi největší svobody slova v moderní historii Alžírska.
Režim však brzy začal rozvíjet metody, kterými hodlal získat nad šířením informací opět
kontrolu.
Většina těchto metod se pohybovala v rámci platných zákonů. V době islamistického
povstání však bylo až nápadně mnoho případů
vražd novinářů, které nikdy nebyly vyřešeny.
Novináři i zahraniční pozorovatelé se shodují,
že režimu nebyla zmizení některých novinářů
vůbec proti mysli. Leccos nasvědčuje, že to
byl i příklad Tahára Džaúta, citovaného v úvodu. Ten totiž tehdy patřil mezi nejhlasitější kritiky režimu. Je podivné, že jeden z údajných
vrahů, které policie pár dnů po novinářově
smrti vypátrala, byl v době vraždy v Maroku,
zatímco druhý byl právě na tréningu se svým
házenkářským týmem.
V boji o kontrolu nad tiskem však režim
používal a dodnes používá spíše legální metody, v jejichž aplikaci se stal opravdovým přeborníkem.
Jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak
uplatnit autoritu režimu, je ekonomický
nátlak na vydavatele. Ten byl nejsnáze aplikovatelný zejména v době, kdy v Alžírsku
existovaly pouze státem ovládané tiskárny
a reklamní agentury. Dluh vydavatele tiskárně byl zpravidla tolerován do doby, než
se na stránkách jím vydávaných novin objevil příliš kritický článek či nevhodná karikatura. Pak se mohlo stát, že se noviny
vůbec nedostaly do tisku a jejich vydavateli byla navíc účtována pokuta za opožděnou
platbu. Tato situace se v posledních letech
mírně zlepšila díky existenci soukromých
tiskáren. Například nejčtenější deníky, arabofonní El-Khabar a frankofonní El-Watan,
tisknou svá vydání pro hlavní město v soukromých tiskárnách. Také soukromé tiskárny jsou ale pod přísným dohledem
a v několika případech byly i ony odsouzeny k peněžitým trestům.
Časté jsou též zásahy proti jednotlivým
novinářům. Ty probíhají v zásadě dvojím
způsobem. Nejjednoduší je, pokud se justici
podaří prokázat, že novinář se provinil proti
zákonu, který trestá hanobení ústavních činitelů. To byl příklad karikaturisty Ali Dilema
z frankofonního listu Liberté, který byl
v roce 2003 odsouzen za kresby zesměšňující kampaň za znovuzvolení prezidenta Butefliky.
V nedávné době, během aféry kolem karikatur proroka Muhammada, byli uvězneni
novináři z arabofonních časopisů Ar-Risála
a As-Sáfir. Tito stoupenci umírněného islamismu byli přesvědčeni, že alžírští muslimové
mají právo vidět na vlastní oči karikatury, které zesměšňují islám, a ve svých časopisech
otiskli jejich kopie. Byli okamžitě zatčeni
a souzeni podle zákona o rouhání. Použití
tohoto zákona, který v Alžírsku normálně existuje pouze de iure, ukazuje vynalézavost
vládnoucího režimu v boji proti nezávislému
tisku.
Druhým způsobem používaným proti jednotlivým novinářům je obvinění z trestného
činu, který s novinářskou profesí nijak nesouvisí. Asi nejznámějším je případ Muhammada
Benšikú, který se stal doslova symbolem boje
za svobodu slova. Ten byl po návratu z návštěvy Francie v roce 2003 obviněn z porušení
devizového zákona.
Benšikú byl ovšem známým a neúnavným
kritikem Buteflikova režimu. O ministru vnitra Jazídu Zerhúnímu uveřejnil reportáž,
ve které ho obvinil z mučení vězňů v 70. letech. Prezidenta republiky pak zřejmě příliš
nepotěšil publikací knihy: Buteflika, alžírský
podvodník. Odsouzený novinář je dodnes
ve vězení. Proti jehu listu Le Matin byl navíc
použit starý trik: pod hrozbou dalšího obvinění musel do 72 hodin zaplatit dlužné částky
státní tiskárně.
Nekritizovat zadarmo
Existující limity svobody slova v Alžírsku
však nemá na svědomí pouze vládnoucí autoritativní režim. Na vině jsou často vydavatelé
i samotní novináři. Někteří vydavatelé jsou jen
nastrčenými loutkami režimu a jimi vydávané
21
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
„nezávislé“ noviny mají jen odlákat čtenáře
hlavním alžírským deníkům.
Pro komerční vydavatele je zase často kritika režimu jen dobře se prodávajícím artiklem a nehodlají riskovat zbytečně, bez vidiny
na kompenzaci v podobě zvýšení prodeje. To
je asi jedna z příčin, proč v alžírských novinách není problém nalézt dokola se opakující
články o Muhammadovi Benšikúovi, urážky
vládních stran a laciné karikatury zesměšňující prezidenta Butefliku. Je ale skutečnou
vzácností nalézt v nich článek, který by analyzoval roli armády a důstojnických klanů
v politice, nebo zasvěcený komentář o politické krizi vyvolané Buteflikovou nemocí
a předpokládaným bojem o nástupnictví. Příčinu je možno hledat také v nedostatku zkušeností a vzdělání většinou velmi mladých
alžírských novinářů.
Problémem je ovšem také autocenzura.
Novináři se vyhýbají zejména kritice armády
a alžírské zahraniční politiky. Autocenzura se
navíc netýká jen kritiky režimu; velké nezávislé deníky v mnohých případech neotiskly
svým redaktorům kritiku opozičních stran.
Nejznámějším se stal příklad Lily H. znásilněné v sídle radikálně sekulární opoziční strany
RCD. Poté, co se jejím případem odmítlo
zabývat vedení strany, narazila na odpor
i u vedení frankofonního deníku El Watan.
Příběh nezávislého Alžírského tisku ukazuje,
že prosazení svobody slova naráží v muslimském prostředí v zásadě na podobné problémy
jako v jiných částech světa. Výjimkou jsou
90. léta, kdy násilí páchané radikálními islamisty zasáhlo velké množství novinářů, aniž by
ovšem bylo namířeno výhradně vůči nim. Násilí islamistických radikálů ale nemělo na svobodu slova v tištěných médiích v dlouhodobém
horizontu zásadní vliv. Jednalo se o přechodný
patologický jev. Problémy trvalejšího charakteru, např. tvrdý tlak ze strany autoritativního
režimu, nezkušenost novinářů, autocenzura,
stranická příslušnost novin a politické a ekonomické zájmy vydavatelů, nejsou specifikem
Alžírska ani arabského světa.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
Súfismus jako příspěvek
k mezináboženskému dialogu
Misijní aktivity súfijských řádů (taríq),
respektující specifiky prostředí, v němž působí, a přizpůsobující své vyjadřovací prostředky
západnímu čtenáři či posluchači, se vydatně
podílely a podílejí na formování toho, co se
mnozí islamologové neváhají označovat
výmluvným novotvarem euroislám. Z islámského mystického podhoubí vzešla celá dlouhá řada hnutí, řádů, proudů či společností, které dnes křehce balancují na samé hraně toho,
co je běžný muslim v současnosti ochotný ještě za islám vůbec považovat. Mnohá hnutí
rámec islámu již dávno překročila a samy se
dnes považují za svébytná učení či náboženství (vzpomeňme namátkou jen bahá’í,
o jehož islámských kořenech a východiscích
nemůže být sporu) a jiné proudy těží z nepřehledného synkretismu, v němž i při nejletměj-
ším pohledu nemůžeme nepostřehnout zřetelné stopy islámské mystiky.
Nabízí se nám provokativní, leč zcela stěžejní a oprávněná otázka, zda v současnosti
ještě vůbec můžeme pojmy islámská mystika
a súfismus (tasawwuf) považovat bez výhrad
za synonyma, zda je možné být súfijem (tedy
stoupencem islámské mystiky – alespoň
v původním významu tohoto slova) a přitom
se nepovažovat za muslima. Tato představa,
která na první pohled působí značně paradoxně, není vůbec tak nepřípustná, jak by se mohlo jevit. Řada konkrétních lidských příkladů
na Západě nás může snadno přesvědčit, že
cesty individuální zbožnosti jsou nevyzpytatelné; najdeme mezi nimi jedince, kteří přijali
za své učení jednoho z mnoha řádů či mistrů,
kteří vyvíjejí své misijní aktivity dnes i s vy22
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
užitím moderních prostředků komunikace
včetně internetu, ale přitom by se rozhodně
bránili, kdyby byli přímo označeni za muslimy. Jejich súfijské přesvědčení jim nijak
nebrání, aby svůj život nikterak nesvazovali se
zákazy a příkazy, jež islámská ortopraxe předkládá svým stoupencům a k nimž se často stavějí přinejmenším vlažně.
O vztazích mezi islámem a křesťanstvím,
o perspektivách, ale též limitech, mezináboženského dialogu se léta vede živý dialog,
ostatně na toto téma bylo napsáno množství
více či méně zasvěcených a zdařilých děl.
V tomto příspěvku bych se rád věnoval poněkud jinému tématu, a to súfismu jako „mostu
k mezináboženskému dialogu“ a cennému
příspěvku k myšlenkám abrahámovského ekumenismu. K tomu, čím se bude lišit přístup
súfije k jinověrcům od obdobného pohledu nemysticky zaměřeného muslima, se nejlépe
propracujeme, zamyslíme-li se nad samotnými specifikami islámské mystiky.
Jako ústřední neuralgické body stěžující
jakýkoliv křesťansko-muslimský dialog se často zmiňují především osobnost Ježíše Krista,
moment lásky k Bohu a v neposlední řadě existence prostředníka mezi Stvořitelem a jeho
Stvořením, tedy lidstvem, ať již má podobu
pevné církevní struktury či jinou. V debatách
o náboženství se přitom neustále objevují ty
samé argumenty a stereotypy. Jeden z nich
představuje i přesvědčení o vstřícnosti muslimů vůči Ježíšovi tak prudce kontrastující
s křesťanským přístupem k proroku Muhammadovi.
Postoj súfijů ke křesťanům se odvíjí v intencích jejich chápání osobnosti Ježíše Krista
(respektive „chápání jeho nepochopení a desinterpretace“ křesťany samotnými – jak muslimové všeobecně předpokládají). Všeobecně
známou skutečností zůstává, že postava Ježíše
jako nejvýznamnějšího proroka před Muhammadem byla súfijům obzvlášť drahá. Názorný
příklad nám podává život a dílo mučedníka
islámské mystiky al-Halládže, který ve svém
obdivu k Ježíšovi zašel dokonce tak daleko, že
byl svými nepřáteli přímo obviňován ze skrytého křesťanství. Příčina těchto nařčení mohla
mimo jiné spočívat v konceptu, s nímž se
poprvé setkáváme právě v al-Halládžově uče-
ní a který se dále ve vývoji islámské mystiky
pevně uchytil a etabloval.
Al-Halládž shledával v každém člověku
dvojí přirozenost – to lidské, což nazýval jako
násút, a to božské přezdívané láhút. V poměru
obou složek se liší člověk od člověka; obecně
pak můžeme říci, že právě lidé duchovní
a mezi nimi zvláště spirituální elita, kam náležejí nejen „světci“ awlijá’, ale především proroci, se vyznačují výrazně převažujícím podílem složky božské a tedy výrazně potlačeným
momentem toho lidského. Zmíněná myšlenka
nás ovšem nesmí ani částečně svádět k představě o bohočlověku v tom smyslu, jak ji vnímají křesťané. Jak muslimové, mluví-li
o Bohu, zdůrazňují slovy Koránu: Nezplodil
a nebyl zplozen a není nikoho, kdo by mu byl
roven. Na podporu tohoto postoje ostatně
mohou citovat koránské verše, mezi nimiž
svou jednoznačností vyniká verš 169. ze súry
Ženy: Vlastníci Písma (tedy křesťané a židé –
pozn. B.O.)! Nepřehánějte v náboženství svém
a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím
a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem
z něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly
jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude
to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným
Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě,
vždyť náleží mu vše, co na nebesích je
i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.
Stejně tak, jako muslimové nemohou přijmout křesťanské (či přesněji řečeno – křesťanská) vnímání Ježíšovy podstaty, rovněž je pro
ně nepřijatelná představa jeho smrti na kříži
a vykupitelského poslání. Kříž tak představuje
pro muslimy symbol ponížení, nikoliv vykoupení. K Ježíšově smrti na kříži se vyjadřují
verše 154–156. súry Ženy: A pak prokleli jsme
je (židy – pozn. B.O.) za to, že porušili úmluvu svou, neuvěřili ve znamení Boží, zabíjeli
nespravedlivě proroky, a také za slova jejich:
„Srdce naše jsou neobřezána.“ Ba ano, Bůh
jim je zapečetil kvůli nevěrectví jejich a jen
málo z nich uvěřilo; a za nevěrectví jejich
a za slova jejich o Marii, jež nehoráznou byla
pomluvou, a za slova jejich: „Věru jsme zabili
Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“
Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali,
ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou
23
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
o něm rozdílného mínění, jsou vskutku
na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili
jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl,
neboť Bůh je mocný a moudrý.
Uvedená dvě stanoviska k Ježíšově podstatě a smrti vytvářejí pevné mantinely, které jsou
pro muslimy věroučně závazné. Ovšem jednotlivé mystické řády se vždy lišily mírou své
„umírněnosti“, tedy tím, do jaké míry trvaly
na důsledném respektování veškerých ustanovení náboženského práva, nebo naopak
připouštěli větší či menší ignorování oněch
ustanovení s poukazem na „vyšší“ stupeň duchovního vzestupu, jehož na své cestě dosáhli,
a který je právě oním legitimizujícím faktorem
pro „opomíjení“ pravidel závazných pro „prosté“ věřící.
Pro velké súfijské mistry středověku bylo
typické, že jako lokální autority byli respektováni a obdivováni muslimy i jinověrci, kteří se
dostali do jejich okolí. Takovým ukázkovým
příkladem byl největší súfijský básník všech
dob, mawlána Džaláluddín Rúmí, proslulý
indický „divotvůrce“ šajch Mu’ínuddín Čiští
a mnoho dalších. Právě ve spojitosti se súfijskými mistry se často vynořuje jedna základní
asociace, a tou je tolerance. S moudrostí, která překračuje veškeré konfesionální hranice,
se setkáváme v „moudrostech dervišů“, které
tak působivě podal západnímu publiku velký
znalec a popularizátor súfismu Idries Shah.
Mnohem méně kontroverzním bodem
v našem kontextu zůstává moment lásky
k Bohu. Zde je třeba učinit menší odbočku.
Původně to byla právě zmiňovaná láska, co
způsobovalo ostré střety mezi mutakallimy,
tradicionalistickými teology, a súfiji. Až do
doby vystoupení vrcholného představitele
islámské teologie imáma al-Ghazzálího (zemřel roku 1111), který ve svém impozantním
díle smířil mystiku a teologii a mimo jiné
akceptoval právě zmiňovaný cit lásky k Bohu,
v tomto smyslu neměli súfijové na růžích
ustláno. Láska je cit předpokládající přiměřenost obou stran, tedy milující i milované, zdůrazňovali ortodoxní teologové, a jak tedy
může cítit člověk, zcela malý a bezcenný,
jemuž se jen díky Božímu milosrdenství
dostává tak výjimečného místa v plánu Stvo-
ření, pociťovat lásku ke svému zcela dokonalému a ovšem transcendentnímu Stvořiteli.
Archetypem lásky se pro mystiky stala
pololegendární postava Rábi’y al-Adawíji,
prosté dívky, původem otrokyně, žijící ve druhém století hidžry v Basře. Právě Rábi’a a především koncept lásky, který s sebou přinesla,
tvoří podle mínění mnoha muslimských myslitelů onu pomyslnou hranici, kde se raná
islámská askeze mění ve vlastní mystiku. Jak
napsal profesor at-Taftazání, súfismus v pravém slova smyslu se formuje v okamžiku, kdy
se jeho stoupenci od většinového proudu věřících začali lišit nejen svou horlivostí a asketickými sklony, ale kdy se k tomu všemu připojují i nové podněty duchovní, a zde naráží
právě na osobnost (snad bychom byli přesnější, použili-li bychom slovo symbol) Rábi’y
al-Adawíji.
Stvoření světa bylo – jak súfijové pevně věří
– vrcholným aktem Boží lásky. Slavný hadíth
qudsí (výrok pocházející od Boha a vyslovený
Muhammadem) praví Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Proto jsem stvořil Stvoření, abych byl poznán. A súfijové
dodávají: A milován. Právě láska je onou silou,
která udržuje běh tohoto světa, bez níž by se
jeho promyšlené uspořádání rozpadlo v nicotu. Obzvlášť působivě nám to vykresluje svými verši právě Džaláluddín Rúmí a rozvádí
francouzská znalkyně jeho díla a autorka brilantně napsaného a i do češtiny přeloženého
Úvodu do islámské mystiky Eva de VitrayMeyerovitch.
Všeobecná náboženská tolerance súfijů
(která nicméně nikdy nezašla tak daleko, aby
zpochybňovala základní postulát všech muslimů, a to přesvědčení, že islám představuje
vrcholné zjevení, kterým se uzavírá řetězec
všech předchozích proroctví) je jen těžko zpochybnitelná. V historii sice nacházíme též
některé súfijské taríqy i v roli strážců ortodoxie, bojujících proti extravagancím jiných
taríq; nicméně po pravdě to není zrovna reprezentativní příklad súfijských aktivit. Lidé
všech možných vyznání mohli mít dle súfijských mistrů podíl na poznání skutečné Pravdy, tedy Boha.
Pluralita v přístupu k Bohu se ostatně odráží i v množství súfijských řádů a jejich odno24
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
ží, které ve vrcholném středověku čítaly stovky položek a i v dnešní době se počítají
na desítky. Súfijští mistři se rádi vyjadřovali
v podobenstvích. Obzvlášť drahým symbolem
jim byla pouť do Mekky. Poutníci z nejrůznějších končin islámského světa se každoročně
vydávají ke Ka’bě, putují různými cestami
a na nich tráví často celá léta. V cíli svého
putování zažívají vzácný pocit Jednoty – klíčový moment, který tolik znamená i pro současné poutníky, kteří právě tento prožitek zdůrazňují, když se ve svých vzpomínkách rádi
vracejí k Velké pouti do Mekky.
Právě súfismu – jak tvrdí mnozí orientalisté
– islám vděčí za tu skutečnost, že z náboženství arabského se stal náboženstvím kosmopolitním, v němž v současnosti arabští věřící
tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů.
Súfijské misie šířily islám i po té, co ustaly
vojenské expanze a rozhodně i po té, co se
v 16. a 17. století dostává „svět islámu“ nezadržitelně do defenzívy. V této souvislosti je
třeba zdůraznit, že to byly právě dnes nejlidnatější muslimské země jako Indonésie, Bangladéš či Pákistán, jejichž obyvatelstvo bylo
pro islám získáno nikoliv silou zbraní, ale
tichou a pozvolnou činností především súfijských misií. Ve středověké historii se tolikrát
opakující mustr, kdy za vojsky na dobytá území pronikali obchodníci a súfijové je třeba
vnímat jen jako jednu z možností. Byla to
například subsaharská Afrika či jihovýchodní
Asie, kam si islám v súfijském hávu našel
cestu i bez válek a masivních vojenských
expanzí.
Súfismus tedy nesporně sehrál zásadní roli
v šíření islámu i v jeho „zkosmopolitnění“.
Současný islám se nachází na rozcestí a – jak
napsal vlivný francouzský islamolog a sociolog
Gilles Kepel ve své knize Válka v srdci islámu
– právě muslimové v Evropě mohou a měli by
sehrát zcela klíčovou roli v „reformě“ islámu,
která jediná může zabránit pokračujícímu vleklému sledu „mezicivilizačních“ střetů a konfrontací. Súfismus jako nedílná součást islámu
(i „euroislámu“ v uzším slova smyslu) v tomto
směru může představovat cenný a vlivný příspěvek k mezináboženskému dialogu; už jen
tím, že vždy představoval významnou alternativu k „islámu většinovému“.
Bronislav Ostřanský
Orientální ústav AV ČR
Projev dr. Mohameda Salaymeha,
mimořádného a zplnomocněného
velvyslance Státu Palestina v ČR
dne 1. 12. 2006 při příležitosti
Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem
Dámy a pánové, vážení přátelé,
Valným shromážděním OSN v prosinci 1977.
Tehdy to bylo třicet let po rozhodnutí Valného
shromáždění o rozdělení Palestiny. Toto rozhodnutí představovalo začátek tragédie našeho palestinského lidu, která trvá dodnes.
V převážné většině Palestinci žijí jako
uprchlíci uvnitř své vlasti nebo v sousedních
zemích a druhá část žije pod rasistickou koloniální okupací.
Rozhodnutí Valného shromáždění OSN
vyhlásit den 29. listopadu za Mezinárodní den
srdečně Vás zdravím a vítám na dnešním
shromáždění, zejména vítám mezi námi
zástupce Ministerstva zahraničních věcí České republiky, představitele diplomatických
misí a společenských organizací. Rád bych
také poděkoval Společnosti česko-arabské
za organizaci tohoto dnešního setkání, které
se koná při příležitosti Mezinárodního dne
solidarity s palestinským lidem, vyhlášeného
25
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
solidarity s palestinským lidem je jasnou
výzvou k tomu, aby bylo umožněno našemu
lidu uplatňovat svá nezadatelná národní práva
na sebeurčení a vytvoření vlastního nezávislého státu.
Podle charty OSN byla tato mezinárodní
organizace založena, aby bylo umožněno
národům uplatňovat právo na sebeurčení.
Radě bezpečnosti OSN byla dána úloha
zachovat mezinárodní mír a bezpečnost. Tyto
humánní principy tvoří břeh bezpečí pro každý slabý národ nebo stát před tím, který má
větší sílu a usiluje o hegemonii. OSN byla
založena na principu „síla práva, ne právo
síly“, proto bylo přirozené, že se náš národ
stále dovolává OSN, aby znovu získal zpět svá
práva. Je politováníhodné, že četná doporučení a rezoluce Valného shromáždění stále nenašly cestu k uplatnění. Překážka vždy spočívala
v odmítnutí Izraele podrobit se rezolucím
mezinárodní legitimity. K tomu Izrael podněcovalo opakované veto v Radě bezpečnosti
OSN, které zabránilo schválení rezolucí, což
signalizuje existenci dvojího metru v mezinárodní politice.
Letošní oslava Mezinárodního dne solidarity nabývá na významu, kdy náš lid uskutečnil
důležité kroky na cestě posílení politického
systému, a to přijetím a uplatněním demokratického systému vládnutí. Důkazem toho bylo
konání prezidentských, parlamentních a komunálních voleb. Celý svět byl svědkem transparentnosti a poctivosti těchto voleb, přestože
se konaly ve velmi obtížných podmínkách.
Poprvé v historii, kdy jeden národ praktikoval
demokratické právo volby pod cizí okupací
a současně zbaven svobody.
K utrpení, kterému byl všude palestinský
lid vystaven, se přidala hospodářská, ale
i finanční blokáda, která vedla k šíření chudoby do nevídaných rozměrů. Toto vše bylo
doprovázeno neustálými útoky izraelských
okupačních sil, jako je zabíjení, ničení obydlí,
plenění úrody a kolektivní tresty. Chtěl bych
Vám připomenout, že počet zabitých Palestinců od září 2000 již přesáhl 4 300 mužů a žen,
z nichž třetinu tvořily děti. Letos se zvýšil
počet zabitých Palestinců. Například ve středu
8. listopadu, během masakru v Beit Hanun
v pásmu Gazy, bylo zabito sedm dětí z jedné
rodiny. Nejmladší byl kojenec a nebylo mu ani
šest měsíců.
Spravedlnost a logika vyžadují, aby každá
strana vynaložila maximální úsilí ke splnění
svých závazků. Z naší strany jsme vynaložili maximální úsilí a dospěli jsme k jednostrannému příměří, které trvalo dva roky.
Před několika dny jsme také dospěli k dohodě
o příměří v pásmu Gazy. Žádáme proto Izrael, aby zastavil všechny agresivní vojenské
akce na okupovaných palestinských územích
s cílem dosáhnout úplného a vzájemného příměří, abychom vytvořili příznivé klima a zajistili potřebné zázemí pro obnovení mírových
jednání. To proto, abychom nalezli spravedlivé řešení na základě podepsaných dohod
a plánu „cestovní mapy“, schváleného rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1515, která stanoví vytvoření dvou států. Jak jistě víte, splnění těchto rezolucí vyžaduje upřímné úsilí,
dobrou vůli a průbojnou sílu mezinárodního
společenství. Už je na čase, aby byla svolána
mezinárodní konference k vyřešení izraelskoarabského konfliktu ve všech směrech a aby
tzv. kvartet (USA, EU, Rusko a OSN) hrál
roli poctivého prostředníka a soudce, současně ručil za podepsané dohody opírající se
o rezoluce mezinárodní legitimity a princip
výměny území za mír a vytvořil pro to nutné
mechanismy. Z naší strany a navzdory útlaku,
zabíjení a ničení, kterému jsme neustále
vystaveni, je naše ruka nabízena k dosažení
míru, pro který se náš palestinský lid, jako
strategickou volbu, vědomě a z vlastního přesvědčení rozhodl.
Vše, co izraelská vláda plánuje a provádí,
aby udržela svoji nadvládu nad velkými
a důležitými oblastmi západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a údolí Jordánu,
vede ke zmaření řešení postaveného na základě vytvoření dvou států. Vrhá tak celou oblast
do většího násilí a chaosu, jejichž důsledky
nezůstanou jen v oblasti Blízkého Východu.
Okupace našich území nemůže trvat věčně. Je načase ukončit krveprolévání a dlouhá
desetiletí nenávisti. Dodržujeme vše, co
jsme v předešlé době mnohokrát prohlásili
o našem odhodlání vytvořit palestinský
nezávislý stát s hlavním městem posvátným
Jeruzalémem na našich územích okupova26
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
ných ve válce v červnu 1967 a nalezení spravedlivého a dohodnutého řešení problému
palestinských uprchlíků na základě mezinárodní rezoluce č. 194. Náš palestinský stát
bude mírumilovným státem, který bude žít
v bezpečí a míru a v dobrých vztazích se
svými sousedy včetně Izraele. Bude jedním
ze silných pilířů regionální a mezinárodní
bezpečnosti.
Na závěr Vám všem děkuji za účast a pozornost a přeji si, abychom příště spolu oslavili
vznik samostatného palestinského státu.
27
K U LT U R A
Ryszard Kapusćiński
cestovatel, spisovatel, afrikanista
S Ryszardem Kapusćińskim jsem se sešel
poprvé v Addis Abebě, když tam císař Haile
Selasie připravoval založení Organizace africké
jednoty. Napsal jsem o tom tehdy pro své noviny zprávy a reportáže, stejně jako Ryszard
napsal pro své. Za několik let o tom Ryszard
napsal knihu. Zvláštní, pozoruhodnou, ne příliš
rozměrnou publikaci fiktivních rozhovorů,
týkajících se události, jíž jsme byli oba svědky,
rozhovorů s lidmi, kteří se pohybovali kolem
tehdejšího císaře a znali poměry „Na dvoře krále králů“. Tak se taky knížka jmenovala. A měla
úspěch nejen v Polsku a nejen v Evropě. Když
vyšla u nás, rád jsem k ní napsal doslov.
Po úspěchu tohoto díla následovaly další práce Ryszarda Kapusćińského, z nichž nejvíce
zaujaly esejistické reportáže z Íránu (Na dvoře
šáha šáhů), ze střední Ameriky (Fotbalová válka) a později ze Sovětského svazu (Impérium).
To už nebyly jen reportáže, ale úvahy plné
faktů a hledání pravdy. Kapusćińského knihy se
dostaly do celého světa a autor bvl označován
za mistra lapidární formy a analytika politických
převratů a sociálních procesů v „třetím světě“.
V 90. letech, po jeho afrických esejích pod
titulkem „Eben“, se stal nejen v Polsku, ale
po celém světě vyznamenávaným autorem.
Poláci ho zvolili novinářem století, ve Španělsku dostal cenu prince Asturského, v Německu byl navržen na cenu Egona Erwina Kische.
I když psal o kterémkoli místě na světě, jež
poznal, jeho největším námětem zůstávala
Afrika, tedy především lidé Afriky. Kapusćiński, který prožil v Africe řadu let, nás ve svých
statích a esejích přesvědčuje, že nejen dříve,
ale i nyní Evropa a Amerika Africe nerozumí,
a proto se k ní chová neadekvátně. Na příkladech úkazuje, že neklid v Africe je do značné
míry importovaný, vyvolaný staletími kolonizace a útlaku. Přitom Afričané jsou – a v autorových esejích z Afriky je to jasně cítit –
v podstatě mírumilovní a poctiví lidé, i když
známe případy některých vůdců, na jejichž
poctivost bychom nesázeli. Kapusćińského
obraz Afriky je proto skutečně nanejvýš
humanistický a zároveň pravdivější než obraz
Afriky, jak jej známe ze současných sdělovacích prostředků.
Ve svých posledních dílech se Kapusćiński
Afrikou, ale i ostatními částmi světa, které
procestoval, zabývá hlouběji, filozofičtěji, univerzálněji. Zdraví mu nedovolilo už tolik
cestovat, a tak se vrací ke svým zápiskům
a jaksi „ke kořenům“. Píše své zážitky jako
reportér „Svět v poznámkovém bloku“ a nakonec jakousi závěrečnou zprávu „Moje cesty
s Herodotem“, reflexe výprav, na něž se padesát let vydával, a to s knížkou, kterou dostal,
když mu bylo 24 let a kterou prý stále vozil
s sebou při putování po světě. Pasáže z „Historií“ Herodota z Hallikarnasu (5. století
př. n. l.) jsou mu odrazovým můstkem, námětem k úvahám o světě dneška při srovnávání se
světem před více než dvěma tisíciletími. Je to
dílo plné zajímavých poznání, neuvěřitelných
příhod a porozumění světu.
Kapusćiński napsal kromě knih i mnoho
článků, analýz a studií týkajících se žurnalismu a světa médií vůbec.
V jednom americkém časopisu vyšla jeho
stať o změnách v obsahu médií: „Dříve byla
hodnota novinářské informace měřena tím, jak
obtížné bylo nalézt pravdu. Neboť v pravdě
spočíval důležitý instrument v boji o vliv
a moc … Dnes hodnota informace není opřena o pravdu, nýbrž o atraktivnost. Musí se
zkrátka dobře prodávat. Pravdivá informace
nemá žádnou cenu, pokud není zpracována
senzačně a nezaujme náladové publikum …“
Když se stalo jasným, že informace je
výnosný obchod, pronikl do říše médií bezohledně velký kapitál. Dříve idealističtí hledači pravdy byli ve vrchních poschodích
mediálního světa nahrazeni obchodníky.
Tradiční kritéria jako „pravdivost“ nebo
„vylhanost“ nejsou už vůbec důležitá. Infor28
K U L T U R A
mace je plně závislá na pravidlech trhu,
maximálním profitu a monopolu. Tyto změny nahradily i někdejší heroické bojovníky
žurnalismu anonymní masou ,mediálních
zaměstnanců‘ … Lidé v médiích ztratili
svou nezávislost a právo na vlastní interpretaci faktů.“
Kapusćiński pak naznačuje, jak je dnes
těžké pochopit dějiny. Žijeme v paradoxním
světě. Na jedné straně vývoj komunikační
techniky vytvořil z naší planety jeden jediný
organismus. Svět by tedy měl být jednodušeji
pochopitelný. Jenže na druhé straně právě velké mezinárodní problémy, otázky budoucnosti
lidstva hrají – kromě válek ovšem – v médiích
stale menší roli. Jsou totiž nahrazovány lokál-
ními senzacemi, klepy a tím, co v Americe
nazývají „news, you can use“.
Tyto skutečnosti vylučují z médií do značné
míry také problémy Afriky a ostatního třetího
světa. Ryszard Kapusćiński to viděl a kriticky
zaznamenával.
Nyní však tato jeho práce, bohužel, skončila. Jeho nedávný odchod ze světa, těsně
před tím, než by oslavil 75. narozeniny, však
nemůže znamenat, že by jeho knihy, plné
porozumění životu obyčejných lidí v zemích,
které poznal, zmizely z vydavatelských
a knihkupeckých pultů.
Bořek Homola
Společnost přátel Afriky
Mizející Jemen
Fotografie z expedic 1995–2006
Jemen, zvaný také od dob římských pro své
příznivé klima a bohatství plynoucí z polohy
na obchodních cestách starověku Arabia Felix,
Šťastná Arábie, vždy evropské cestovatele přitahoval svou tajemností, odlehlostí, stopami historie starověkých civilizací, ale i neobyčejně krásnou krajinou a nádhernou architekturou.
Světu uzavřený Jemen byl do 60. let minulého století zemí nevelkých, hradbami obklopených měst, zemí tisíců izolovaných, často
opevněných venkovských sídel. Byl zapomenutým koutem světa, enklávou středověku
ve dvacátém století. Byla to země bez moderní správy a ekonomiky, zato však země
s nesmírně bohatým architektonickým a kulturním dědictvím.
Revoluce v 60. letech, které odstranily přetrvávající středověké uspořádání společnosti,
tempo změn výrazně urychlily. Populace se
v posledním půlstoletí více než ztrojnásobila,
lidé si museli najít obživu v nové ekonomice,
která se daleko více otevřela světu. Hradby
měst byly zbořeny, pevnostní usedlosti na těžko přístupných místech zvolna opouštěny.
Nedostatek prostředků však vylučoval masivní modernizaci. Historická centra měst tedy
nebyla vystavena grandiózním přestavbám,
ale spíše pozvolné proměně a bohužel i pozvolnému chátrání. Ze zahraničí podporované
snahy o záchranu památek zůstávaly vysoce
selektivní, naprostá většina i těch kulturně nejhodnotnějších celků byla ponechána samovolnému vývoji.
Situace se příliš nezměnila ani v současnosti. Památky UNESCO – hlavní město S.an’ā či
Šibām v H.ad. ramawtu – jsou výkladní skříní
země, většina ostatních sídel se dochovala spíše shodou okolností. Prostředky, které jsou
vynakládány na úsilí alespoň výběrově uchovat unikátní jemenskou architekturu, jsou
řádově menší, než by bylo potřeba. Lze očekávat, že v přelidněném Jemenu, který se stále
více zapojuje do globalizované ekonomiky,
trendy nepříznivé pro uchování památek
v příštích desetiletích ještě zesílí a že věci, pro
které je Jemen dnes vnímán jako živoucí
muzeum arabské architektury a tradic, budou
i nadále zrychlujícím se tempem mizet.
Pro Pavla Kumpána se první návštěva
Jemenu v roce 1995 stala jen jednou z více než
dvaceti za poslední desetiletí. Začal jej systematicky zkoumat a zaznamenával i jeho proměny. Vlastimil Novák je specialistou
na islámské mincovnictví a do Jemenu se
29
K U L T U R A
vypravil v letech 1997 a 2005 studovat jemenské mince a dokumentovat místní řemeslné
a etnografické tradice pro Náprstkovo muzeum. Jejich společná expedice v roce 2005
zamířila do několika oblastí, které patří
z architektonického a etnografického hlediska
k nejpozoruhodnějším. V navštívených místech donedávna viděli cizince jen zřídka,
v příštích letech však zde lze očekávat značný
nárůst turistického ruchu.
Prvním cílem výpravy byly vysokohorské
masivy Džabal H.arāz a Džabal Bura’ západně
od hlavního města S.an’ā. S výjimkou vylidňující se isma’ílitské části H.arázu jde o oblasti
stále téměř intaktní a etnograficky výsostně
hodnotné, s původními etnickými a urbanistickými celky. Další cesta vedla přes poušť
Ramlat as-Sab’atajn do H.ad. ramawtu, do dvou
výrazných h. ad. ramawtských severojižních
wádí – Wādī ’Amd a Wādī Daw’an. Obě tyto
lokality se vyznačují masivním odchodem
obyvatelstva ze starých hliněných sídel v hůře
přístupných místech do nových celků budovaných modernějšími metodami tam, kde je
možné zajistit dostatečnou infrastrukturu. To
má za následek narušení urbanistické, řemeslné a etnografické kontinuity vývoje. Na řadě
míst je otázkou několika let, kdy stará původní vrstva zcela zmizí.
Předkládané fotografie jsou rozčleněny
do tří tematických celků věnovaných hlavnímu městu S.an’ā, horským oblastem Džabal
H.arāz, Džabal Bura’ a oblasti H.ad. ramawtu
s wádím Daw’an. V rámci těchto celků jsou
pak na informačních panelech některé vybrané
fenomény detailněji dokumentovány. Výstavu
doplňuje vybraný soubor trojrozměrných
etnografických předmětů pocházejících ze
zmíněné expediční cesty.
Pavel Kumpán, Vlastimil Novák
Núbie v dobách faraónů
Společnost přátel Afriky (Sdružení přátel
Súdánu) ve spolupráci s Národním muzeem
(Náprstkovým muzeem asijských, afrických
a amerických kultur) uspořádaly výstavu věnující se starověkým dějinám Núbie – historického
území, které je v současnosti rozděleno mezi
Republiku Súdán a Egyptskou arabskou republiku. Výstava byla veřejnosti představena nejdříve
v Praze, v prostorách Náprstkova muzea, ale
vzhledem k tomu, že již od počátku byla koncipována jako putovní, budou ji zájemci o starověké dějiny Afriky a o Afriku všeobecně moci
vidět v rozšířené podobě v roce 2007 nejdříve
v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži a posléze
v Regionálním muzeu v Mikulově. K výstavě
byl vydán katalog a v rámci výstav v Kroměříži
a Mikulově se plánují doprovodné přednáškové
cykly. Výstava představuje na čtyřicet exponátů
ze sbírek Náprstkova muzea a Městského muzea
v Moravské Třebové, z nichž nejstarší jsou datovány do období Střední říše (21.–17. stol. př.
n. l.) a nejmladší z doby příchodu křesťanství
do nilského Súdánu (4.–6. stol. n. l.). Velká část
exponátů pochází z výkopu Československého
(dnes Českého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, které proběhly
v první polovině 60. let minulého století v rámci mezinárodní akce UNESCO na záchranu
památek Núbie v důsledku výstavby Velké asuánské přehrady. Bezesporu nejvýznamnějším
exponátem výstavy a zároveň jedním z nejvýznamnějších předmětů pocházejících z nilského
údolí v českých veřejných sbírkách vůbec je
reliéfní blok s vyobrazením núbijského krále
Taharky, který vládl spojenému království
Egypta a Núbie v letech 690–664 př. n. l. Reliéfní blok s největší pravděpodobností pochází
z chrámu či svatyně, kterou tento panovník
nechal vystavět v sídelním městě soustátí –
egyptské Memfidě. Předmět byl zakoupen
v Egyptě Františkem Ferdinandem d’Este
a před jeho převodem do sbírek Národního
muzea byl součástí sbírek zámku Konopiště.
Pavel Onderka
Společnost česko-arabská
30
INFORMACE
A Z A J Í M AV O S T I
Nadace Anny Lindhové
pro dialog kultur a posilování
náboženské tolerance
Nadace Anny Lindhové pro dialog kultur,
jejímž členem je i SČA, poprvé v tomto roce
udělí euro-středomořskou cenu za „dialog
zaměřený na vzájemný respekt lidí vyznávající různá náboženství a další víry“. Z desítek
návrhů předložených jednotlivými zeměmi se
dostaly do užšího pětičlenného semifinále dva
návrhy z České republiky; to pokládám
za obrovský úspěch. Centrum pro blízkovýchodní studie (CMES) navrhlo Daniela Barenboima, což je slavný židovský hudebník, stoupenec i aktivista míru na Blízkém východě
a blízký přítel Edwarda Saida, neúnavného
bojovníka za práva Arabů, který před dvěma
lety zemřel. Podařilo se mu vytvořit orchestr
složený z arabských a židovských hudebníků,
symbolizující vizi budoucí koexistence. Soubor koncertoval na palestinských územích
a v dalších arabských zemích.
Druhý návrh předložilo Blízkovýchodní
centrum v Praze. Doporučilo ocenit habešský
křesťanský klášter Dejr Már Músá al-habaší,
který se nachází v Sýrii, v hornaté krajině
vzdálené 80 km od Damašku (poblíž městečka
Nebek). Přesněji se jedná o zbytky kláštera,
který je nyní obnovován. Mladý jezuita
z Říma, otec-padre Paolo Dall’Oglio, se rozhodl v roce 1982 vybudovat na tomto místě
letní tábor, který sloužil k liturgickým a pracovním činnostem. Jeho hlavním cílem bylo
sblížit křesťany a muslimy pomocí dialogu.
Nemalá část západních křesťanů věří, že Bůh
křesťanů je jiný než muslimů, ale arabští křesťané mají odlišný názor a oslovují Boha stejně
jako muslimové – Alláh. Otec Paolo a Diacono Jak z Aleppa zorganizovali a zahájili
činnost klášterní komunity v roce 1991.
Vycházeli ze tří principů: oživení spirituálního
života v absolutním smyslu; evangelické jed-
noduchosti založené na společné práci, společném využívání materiálních věcí; kulturní
otevřenost a pohostinnost. Otec Paolo hovořil
v interview pro ALF o specifické arabskosemitské pohostinnosti symbolizované beduínským stanem (podrobně viz www.euromedalex.org/newsletter/en/october2006.htm).
Dlouhodobým cílem bylo objevit tajemství
různorodosti a podpořit vznik sdílené, pluralitní kultury založené na míru, vzájemném
respektu (mezi konfesemi a etnickými skupinami či mužem a ženou) a posilování globální
občanské společnosti. Láska se podle otce
Paola podílí na formování protiválečných
postojů a celkovém odporu k válce.
Ekumenická činnost je klíčová, aniž by byly
opomenuty křesťanské a syrské, arabské kořeny. Z těchto důvodů se liturgickým a sociálním
jazykem společenství stala arabština. Součástí
klášterního komplexu je i rozsáhlá knihovna,
která obsahuje různé tituly – jak z religionistiky (klasické islámské a křesťanské spisy), tak
z různých vědeckých oborů, včetně klasické
arabistiky a orientalistiky.
Konkrétní činnost je zaměřena na pořádání
seminářů, přednášek a celkově na vedení průběžného dialogu s islámským světem. Souběžně vzniká i virtuální podoba kláštera na internetu (www.deirmarmusa.org). Komunita
z Dejr Már Músá se nazývá al-Chalíl (tj.
komunita Abraháma), která má ještě více podtrhnout ekumenický charakter tří světových
náboženství, protože stoupenci křesťanství,
islámu i judaismu přijali Abraháma za svého
společného duchovního prapředka – praotce,
který existoval ještě před vznikem jejich náboženství. Klášter proto plánuje akci nazvanou
Iniciativa Abrahámovy cesty (Abraham Path
Project), což je projekt duchovně-kulturní
31
I N F O R M A C E
A
turistiky. Cesta bude začínat v Urfě (horní
Mezopotámie), povede kolem Eufratu do syrského Halabu, dále bude pokračovat podél
řeky Orontes až do kláštera Dejr Már Músá.
Odtud bude směřovat do údolí Jordánu, Jeruzaléma a nakonec do Hebronu (al-Chalíl), kde
leží Abrahamův hrob. Poutníci ji mohou
absolvovat pěšky či v jakémkoli dopravním
pozemním prostředku. Přínos projektu Abrahámovy cesty se neomezí pouze na kulturní
a spirituální oblast, ale bude spojen i s ekonomickým rozvojem přilehlých regionů.
Otec Paolo vyjádřil v interview pro ALF
obavy, že část západních křesťanů bude vydávat katolickou církev za symbol převahy
západní civilizace a varoval před vnucováním
západního kulturního modelu světu. Kulturní
pluralismus, relativismus a vzájemné ovlivňování musí mít prioritu v globalizovaném světě.
Je jasné, že prozelytismus nelze zakázat, ale
měly by být přijaty mezinárodní zákony na
omezení excesů a porušování lidských práv
Z A J Í M A V O S T I
spojených s šířením víry. Myšlení otce Paola
jde tak daleko, že odmítá ateisty označovat
hanlivě za nevěřící, a vyslovuje se pro široký
komplex tolerovaných kulturních a duchovních identit založených více na synkretismu
než na výlučnosti, který by zahrnul i lidi nevyznávající žádnou náboženskou víru.
Myšlení otce Paola a činnost kláštera Dejr
Már Músá odpovídá humanismu nové doby,
který zdůrazňuje právo na odlišnost, porozumění a toleranci, což jsou i základní principy
Nadace Anny Lindhové. Otec Paolo v prosinci převzal středomořskou cenu porozumění
během každoročního zasedání Nadace Anny
Lindhové, která byla poprvé udělena u příležitosti zasedání nadace ve finském Tampere
v listopadu 2006. Jsem přesvědčen, že mu
po právu náleží.
Jaroslav Bureš
představitel Nadace Anny Lindhové
v České republice, SČA
Národní parky jižní Etiopie
tedy region Jižních národů [Southern Nations,
Nationalities and People’s (SNNP) Regional
States]. Ono totiž součástí naší cesty nebylo
jen navázat kontakty na mezinárodní úrovni,
ale také navštívit poslední místa výskytu antilopy buvolce Swayneova (Alcelaphus buselaphus swaynei), který je etiopským endemitem a v současné době jej můžeme nalézt pouze ve třech chráněných oblastech Etiopie. Ty
se také staly cílem naší cesty, která se uskutečnila v období říjen–listopad 2006; po
návštěvě Addis Abeby se tedy směr naší cesty
ubíral na jih.
Školní rok 2006/2007 je pro Institut tropů
a subtropů při České zemědělské univerzitě
v Praze (ČZU) ve znamení nových událostí,
jelikož byl otevřen nový magisterský studijní
obor „Management volně žijících zvířat
a jejich chovů v tropech a subtropech“. A protože je pro univerzity podstatné podělit se
o zkušenosti a nabýt nové, byla naše cesta
do Etiopie zaměřena na navázání kontaktů se
třemi institucemi. První z nich byla Fakulta
lesnictví a přírodních zdrojů ve Wondo Genet
(Wondo Genet College of Forestry and Natural Resources), součást Univerzity v Awasse
(275 km jižně od Addis Abeby), kde s výukou
podobného studijního oboru již mají zkušenosti a letos otevřeli pro tento obor novou
katedru. Druhou byla etiopská pobočka
holandské nadace African Parks Foundation
(APF), se kterou již měl Institut možnost pracovat v rámci svých aktivit v Senegalu, a třetí,
ale rozhodně ne pro čtenáře neznámou, byla
česká NGO Člověk v tísni, která již několik let
působí v oblasti, jež byla pro nás klíčová –
Přírodní rezervace Senkelle
Swaynes’s Hartebeest Sanctuary
(SSHS)
Z Awassy směrem na západ to není daleko
(asi 20 km) do Senkelle Swaynes’s Hartebeest
Sanctuary neboli rezervace na ochranu buvolce Swayneova. Tato rezervace byla zřízena
v roce 1974 za vlády císaře Haile Selassie, leží
32
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Okolo vesnic se to hemží dětmi a mnoho těch
odrostlejších chodí pást do rezervace dobytek
(nutno podotknout že ilegálně), který je
v rezervaci několikanásobně početnější než
chráněný buvolec.
Fungování rezervace zajišťuje správa
Ministerstva zemědělství, přesněji Oddělení
ochrany přírody (The Ethiopian Wildlife Conservation Department) v Addis Abebě; v současné době nemá vlastní rozpočet a finančně
závisí na rozpočtu Národního parku Awash.
Rezervace má jednoho správce, osm strážců,
jednoho účetního a dva řidiče, celkem tedy
dvanáct lidí. Rozpočet rezervace činí 15 tisíc
euro na rok plus plat 2 tisíce euro ročně pro
všechny zaměstnance. Materiální zázemí je
velmi omezené, zaměstnanci mají k dispozici
ubytování ve třech malých domcích bez vody
a elektřiny, v kanceláři správce můžeme kromě stolu a několika židlí nalézt jen knihovnu
s několika málo svazky knih. Přístup zaměstnanců k informacím je tedy téměř nulový.
Solární systém na výrobu elektřiny je
nefunkční a na jeho opravu nejsou peníze.
Chybí tady infrastruktura, škola i zdravotní
péče je pro vesničany příliš daleko, ovšem
zásadním problémem je nedostatek vody.
Podle místních je voda nedostupná v hloubce
do 400 m. Po pádu socialistického režimu,
během kterého populace buvolce Swayneova
čítala až 3 200 jedinců (osobní sdělení Mesfin Anbese, správce rezervace), poklesl
jejich stav na 240 jedinců v roce 2005. Tento pokles je důsledkem tlaku lidské činnosti,
jako je pytláctví, pastva dobytka na území
rezervace, osídlení části rezervace a pěstování plodin. Od roku 2002 organizují strážci
každoroční sčítání, díky němuž dnes můžeme říci, že populace opět pomalu narůstá;
v minulém roce čítala 369 jedinců (osobní
sdělení, zaměstnanci SSHS). Na tomto trendu má nemalý podíl zákaz lovu buvolců
vyhlášený místním „abagadou“ (tradičním
vůdcem) tak, že „kdo zabije buvolce, jakoby
zabil člověka“.
Buvolec Swayneův, Senkelle (foto K. Tomášová)
300 km jižně od Addis Abeby a nachází se
mezi dvěmi regiony – Oromia a region Jižních
národů. Leží v nadmořské výšce 2 000 m n. m.
a ode dne svého založení do dnešních dnů se
její rozloha zmenšila z původních 54 km2
na pouhých 36,4 km2. Severní a západní hranice sousedí s pozemky bývalé státní farmy,
jež byla dříve využívaná k pěstování kukuřice
a dnes je ilegálně osídlena místním obyvatelstvem. Ačkoliv hranice rezervace není z velké
části oplocena, jen malá část domů, a to v jihozápadním cípu, leží na jejím území.
V Senkelle je krajina různorodá, střídá se
travnatá savana s křovinatou a stromovou,
ve východní části je ukryto údolí s galeriovým
lesem s palmami. Rezervace slouží k ochraně
především buvolce Swayneova, ale můžeme
tady vidět i jiná zvířata. Nám se poštěstilo
spatřit pár šakalů obecných (Canis aureus),
podle místních strážců se tady údajně vyskytují také oribi (Ourebia ourebi), kudu velký
(Tragelaphus strepsiceros), lesoň jižní (Tragelaphus scriptus), prase savanové (Phacochoerus aethiopicus) nebo hyena skvrnitá (Crocuta
crocuta), karakal (Caracal caracal) a serval
(Felis serval).
Místní lidé jsou muslimové náležící
ke dvěma etnickým skupinám – Sidama
a Arssi Oromo. Ačkoliv jsou to velmi milí
a přátelští lidé, mezi nimi navzájem bohužel
dochází ke konfliktům. Živí se pěstováním
kukuřice, fazolí, pohanky a brambor, v rezervaci sbírají trávu, kterou suší na střechách
domů a prodávají na trhu, kupující z ní vyrábějí ošatky a jiné vybavení do domácnosti.
Až 95 % produkce je určeno na prodej a jen
zlomek je využíván pro vlastní spotřebu.
Národní park Mazie
Statut národního parku získal teprve nedávno, v roce 2004. Dříve mělo toto místo statut
33
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Národní park Nech Sar
Vstupní tabule, NP Mazie
Ještě více na jih, 500 km od Addis Abeby,
u města Arba Minch leží národní park Nech
Sar. Jeho pláně a pohoří se rozkládájí mezi
dvěmi jezery Abaya a Chamo. Založen byl
v roce 1972 a náleží k regionu Jižních národů.
Před necelými dvěmi lety uzavřela etiopská
vláda smlouvu s holandskou nadací APF, park
tak vstoupil na 25 let pod její správu. Rozloha
parku činí 51 400 ha a jeho kouzlo spočívá
ve velké různorodosti prostředí a vegetace.
V blízkosti města Arba Minch nalezneme sice
malý, ale biologicky bohatý les se spodní
vodou, která vyvěrá v několika pramenech
pojmenovaných jako „Forty springs“, z nichž
je částečně zásobováno město pitnou vodou.
Po překročení kopce mezi jezery se dostaneme
do srdce parku na pláně Nech Saru s otevřenými pastvinami a akáciovými savanami. Vý-
(foto K. Tomášová)
„Kontrolované lovecké oblasti“. Jeho management zajišťuje regionální správa Jižních národů, Oddělení přírodních zdrojů.
Národní park Mazie má rozlohou něco přes
20 tisíc ha, ovšem na jeho hranicích se nemohli shodnout ani dva pracovníci místní správy
parku. V terénu najdete jen dvě tabule a několik zářezů na stromech (známé místním) označující existenci parku, formálně je veden
na mapě jen pomocí čtyř bodů. Centrem parku
vede frekventovaná silnice, která je lemována
sloupy vysokého napětí. Pro park, v době
našeho pobytu v Etiopii, nebyl ještě určen
správce a zcela chybí zázemí pro vedení
a správu parku.
Krajina v Mazie je od Senkelle odlišná, protékají tudy dvě sezónní a jedna celoroční řeka,
porost je spíše monotónní, s převahou rodu
Combretum sp. Spatřili jsme zde buvolce
Swayneova, oribi, vodušky znamenané (Kobus
ellipsiprymnus) a paviány anubi (Papio anubis). Místní obyvatelé nám potvrdili přítomnost kudu velkého, bahnivce severního
(Redunca redunca), lesoně jižního, prasete
savanového, lva (Panthera leo), leoparda
(Panthera pardus), karakala, kočky divoké
(Felis silvestris), hyeny, psa ušatého (Otocyon
megalotis) a kočkodana obecného (Chlorocebus aethiops). Okolo řeky Mazie jsme našli
také stopy buvolů (Syncerus caffer), kteří se
ještě před čtyřmi lety pohybovali také po celé
ploše parku. Vesničané nám potvrdili, že
v parku buvoly nadále loví mladí muži z kmene Mali z jižního údolí Omo při iniciačních
obřadech.
Zástupci komunity Guji, NP Nech Sar
(foto M. Antonínová)
chodní část parku je lemována pohořím Amaro Mountains.
Buvolci Swayneovi se zde zdržují především na otevřených pláních v počtu pouhých
dvaceti sedmi kusů a jelikož jejich počet stále
klesá, bylo by vhodné učinit podrobnější studii o jejich ekologii. Taková studie doposud
chybí.
Poměrně hojné jsou tady zebry stepní
(Equus burchelli), gazely Grantovy (Gazella
granti), kudu velký, můžete spatřit také bahnivce horské (Redunca fulvorufula), vodušku
jelenovitou (Kobus defassa), dikdiky (Madoqua guentheri), chocholatky schovávané
(Sylvicapra grimmia), skáloleze (Oreotragus
oreotragus), prase savanové, štětkouna afric-
34
I N F O R M A C E
A
kého (Potamochoerus porcus), šakala pruhovaného (Canis adustus), šakala čabrakového
(Canis mesomelas), hyenu skvrnitou, psa
hyenového (Lycaon pictus), leoparda (Panthera pardus) a příležitostně také lva (Panthera leo). Z opic paviána anubi, guerezu (Colobus polykomus) a kočkodana obecného.
V jezeře jsou k vidění hroch obojživelný
(Hippopotamus amphibious) a krokodýl nilský (Crocodylus niloticus).
Vedení parku se potýká s problémem osídlení parku komunitou Guji Oromo. Dříve,
v letech 1991–2004, v tomto parku žila také
komunita Kore patřící pod správu Jižních
národů. Správa tohoto regionu se na základě
dohody s komunitou postarala o vystěhování
těchto obyvatel 10 km za jižní hranice parku
a poskytla jim podporu formou výstavby zdravotního střediska, dvou budov základní školy
a vrtu s pitnou vodou. Oromia region však
problém komunity Guji, osidlující ilegálně
území parku a tím území Jižních národů, stále
neřeší. Z pochopitelných důvodů panují mezi
oběmi komunitami velmi napjaté vztahy
a během našeho pobytu se schylovalo k otevřenému konfliktu. Obě komunity se živí zemědělstvím a chovem dobytka, je obvyklé vidět
stáda krav komunity Guji pasoucí se společně
se zebrami uvnitř nechisarských plání.
V současné době v parku fungují pravidelné
hlídky, jsou nepřetržitě v provozu dva policejní posty uvnitř parku a přístupová cesta je
v rekonstrukci.
Nedaleko parku leží krokodýlí farma, zaměřená na prodej kůží zejména do Itálie a Francie. Chovný materiál získává odchytem nově
vylíhnutých krokodýlků na březích jezer
Abaya a Chamo. Odhaduje se, že ročně se
vylíhne kolem obou jezer 7–12 000 jedinců,
z toho je pro farmu odchyceno přibližně 4 000
jedinců ročně. Krokodýli se na farmě porážejí
ve 3–4 letech v délce 150 cm, výrobní náklady jedné kůže činí 106 birrů a prodejní cena
500–900 birrů (pro informaci 1 USD = 8,7039
birrů). Přesné údaje o tom, kolik mladých krokodýlů se každoročně vylíhne, nejsou, ale
na první pohled je zřejmé, že se populace volně žijicích krokodýlů zmenšuje. APF proto
plánuje v tomto roce uskutečnit podrobnější
studii a navrhnout strategii ochrany.
Z A J Í M A V O S T I
Národní park Abiyata-Shalla
Tento národní park leží u hlavního tahu
z Addis Abeby do Awassy a byl zřízen především k ochraně vodního ptactva, jelikož jeho
součástí jsou dvě jezera – Abiyata a Shalla.
Pro nás byl návštěvou neplánovanou, přesto
však v mnoha směrech také překvapivou.
Jezero Abiyata je sodného původu, na jeho
severním břehu stojí továrna na těžbu sody,
jejíž činnost, spolu s farmami ležícími na jediném přítoku tohoto jezera, bohužel způsobuje
rapidní úbytek vody v jezeře. U jezera Shalla
vyvěrají horké prameny, které místní lidé
s oblibou užívají ke koupání, praní či vaření
kukuřice. Jezero též slouží jako zdroj vody pro
U horkých pramenů, NP Abiyata-Shalla
(foto M. Antonínová)
dobytek přicházející sem v období sucha ze
vzdálenosti i více než 60 km. Národní park
Abiyata-Shalla má krásnou a členitou krajinu,
její krása se bohužel pomalu ztrácí pod tlakem
lidského působení, neboť celý park je trvale
osídlen a využíván k pastvě dobytka a pěstování obilnin. Eroze půdy už dospěla do kritického stádia. Přesto, když máte štěstí, můžete
tady pozorovat četná hejna plameňáků malých
(Phoenicopterus minor), dropa kori (Ardeotis
kori), racky mořské (Larus marinus), břehouše černoocasé (Limosa limosa), ostralky štíhlé
(Anas acuta) či lžičáky pestré (Anas clypeata).
Jedinou atrakcí pro turisty je chov pštrosů
(Struthio camelus), velbloudů (Camelus dromedarius) a gazel Grantových v malé ohradě
u vstupní brány do parku.
Naše cesta za poznáním a navázáním kontaktů splnila všechna očekávání i tajná přání.
35
I N F O R M A C E
A
Kontakty navázané s Fakultou lesnictví
a přírodních zdrojů ve Wondo Genet
a s African Parks Foundation nezůstanou
bez odezvy. Proběhla četná jednání o možné
budoucí spolupráci zejména v oblasti ochrany přírody v Etiopii, ale také díky zájmu
představitelů české NGO Člověk v tísni
(ještě jednou děkujeme Jiřímu Plecitému)
nebude opomenuta ani stránka „lidská“, která je mnohdy při rozhodování o přírodních
zdrojích nejen v Africe klíčová. Rádi
bychom společně v příštím roce zorganizovali vzdělávací třítýdenní kurz pro studenty
z Etiopie a dalších afrických zemí a také
z Evropy, zaměřený právě na hodnocení
národních parků a analýzu potřeb při jejich
řízení – jak z hlediska biologického, tak
Z A J Í M A V O S T I
z hlediska lidských zdrojů. Účastníci se tak
budou moci naučit teoretickým i praktickým
dovednostem přímo v prostředí národních
parků a chráněných území Etiopie. Jsou plánovány i některé odborné studie nezbytné
pro bližší poznání buvolce Swayneova a pro
jeho ochranu. Nakonec bychom chtěli těm,
kteří ještě neměli možnost Etiopii navštívit,
dát jednoznačné doporučení to udělat. Etiopie je okouzlující země nejen s velikou rozmanitostí krajinnou, ale také s rozmanitostí
lidskou, jejíž kulturu a zvyky si jistě zamilujete na první pohled. Alespoň v našem případě tomu tak bylo…
Kateřina Tomášová, Markéta Antonínová
Česká zemědělská univerzita, Praha
Jih promluvil k Severu
15. listopadu 2006 ve 13 hodin středoevropského času ohlásili moderátoři Sami Zajdán
a Shiulie Ghosh z velínu v katarském hlavním
městě Dauha „začátek nové éry televizního
zpravodajství“. Několik vteřin předtím oznámila atraktivní znělka spuštění nové světové
zpravodajské televize s názvem Al-Jazeera
English. Záměry realizátorů tohoto projektu
rozhodně nejsou skromné. Předpokládají, že
nová globální zpravodajská televize, která
bude ke svým divákům promlouvat v angličtině, bude znamenat pro světovou mediální
scénu stejný zvrat, jaký nastal před lety
na Blízkém východě, kdy svůj provoz zahájila
arabsky mluvící stanice al-Džazíra.
Dnes již světově proslulé zlaté logo ve tvaru kapky, do kterého zručný arabský kaligraf
vtěsnal slovo označující Arabský poloostrov
(al-Džazíra), zná téměř každý televizní divák
na světě. Světlo mediálního světa spatřilo
před více než deseti lety, 1. listopadu 1996.
Krátce předtím se vlády v malém emirátu
Katar zmocnil Šajch Hamada bin Chalíf, mladý a energický muž s velkými plány. Právě
projekt arabského zpravodajského kanálu byl
jedním z jeho prvních počinů.
Podle dnes známého „zakladatelského
mýtu“ oslovil tehdy emír tým techniků a novi-
nářů, který byl původně sestaven v rámci projektu arabské televize, na které se měla podílet
saúdská společnost Orbit communications
a britská stanice BBC. Plán však pro neshody
partnerů zkrachoval. Nabídka katarského emíra, který disponoval zdánlivě nevyčerpatelnou
ropnou rentou, přišla arabsky hovořícím
a na západě vyškoleným odborníkům zřejmě
vhod. Dostali příležitost podílet se na skutečně revolučním díle, které na Blízkém východě
výrazně posunulo hranice svobody slova.
Al-Džazíra se skutečně výrazným způsobem lišila od ostatních arabských stanic. Díky
tomu, že její katarský donor nesledoval v rámci arabského světa žádné významné politické
cíle a nesnažil se ani šířit novou revoluční ideologii, nemuseli žurnalisté al-Džazíry brát
ohledy na místní autoritativní režimy. Na televizní obrazovce tak začaly dostávat prostor
myšlenky a názory, které se dosud v arabském
světě šířily jen prostřednictvím médií nepoměrně omezenějšího vlivu. V diskuzních pořadech a zpravodajských relacích katarské televize se mimo jiné objevovali představitelé
rozličných opozičních hnutí, od Muslimských
bratrů přes prozápadní liberály až ke globálním džihádistům. Arabský divák tak získal
možnost být o dění ve svém regionu informo36
I N F O R M A C E
A
ván takřka nezávislým médiem, jež ovšem
nesídlilo v některém ze západních velkoměst,
ale přímo v srdci arabské vlasti. Arabové tak
díky al-Džazíře získali možnost sami sledovat
a interpretovat dění nejen ve vlastním regionu,
ale na celém světě.
Spuštění stanice Al-Jazeera English 15. listopadu by mělo představovat krok o jeden řád
výše. Blízkovýchodní novináři nyní již nebudou sledovat světové dění jen pro potřeby
arabských diváků, ale budou svůj autentický
pohled nabízet celému zbytku planety. Podle
oficiálního prohlášení stanice by mělo být
cílem „vyvážení současného informačního
toku a referovat z rozvojového světa na Západ,
z Jihu směrem na Sever.“ Řečeno terminologií
Edwarda Saida: Orientálci, kteří byli po staletí jen pasivním předmětem zkoumání a interpretace ze strany Západu, kterou navíc sami
přejímali, budou od nynějška zbytku světa
předávat svůj pohled nejen na sebe, ale
i na samotný Západ.
Autor knihy Orientalismus, která byla vydaná v 70. letech, by asi při jejím psaní jen
těžko uvěřil, že jeho anglicky mluvící kolegové z Columbijské univerzity by na obrazovkách mohli sledovat přenos z tiskové konference v Bílém domě komentovaný v jejich
vlastním jazyce zaměstnancem arabské televizní stanice. Skutečnost byla tehdy zásadně
odlišná. Jak Said rozhořčeně psal, během kritických okamžiků v arabsko-izraelských vztazích nastupoval běžně do televizní debaty
jeden zástupce Izraele a proti němu za druhou
stranu americký diplomat působící v některé
z arabských zemí. „Nikoho nenapadlo, že by
Arabové mohli mluvit sami za sebe.“ Rozhodnutí přikročit k anglickému vysílání ze strany
al-Džazíry lze rovněž vnímat jako obranu proti obdobným projektům ze strany BBC, která
chystá spuštění arabské mutace své stanice
BBC world. V současné době funguje v regionu arabofonní stanice al-Hurra (Svobodný)
sídlící ve Spojených státech. Její pořady, které
mají za cíl „zredukovat protiamerické nálady“
v arabském světě, lze sledovat ve 22 zemích
oblasti.
Zázemí, které bude mít Al-Jazeera English
k dispozici, snese srovnání s dalšími globálními zpravodajskými televizemi. Celkem již
Z A J Í M A V O S T I
zaměstnává 800 lidí (z toho 300 novinářů)
a tým se pravděpodobně ještě rozroste. Vysílat
bude ze čtyř hlavních center (z Dauha, z Londýna, z Washingtonu a z Kuala Lumpur) a studia bude mít v dalších 20 důležitých zemích.
Vzhledem k potřebě vysílat anglicky není tým
anglické al-Džazíry výhradně arabský. Naopak, tvoří ho zaměstnanci z 55 zemí světa.
Generálnímu řediteli společnosti Al-Jazeera
Group Wadáhu Chanfárovi se podařilo přitáhnout do novinářského týmu zkušené západní
reportéry zvučných jmen, např. nositelku
několika ocenění Julianu Ruhfusovou. I přes
to, že se nebude jednat o čistě blízkovýchodní
tým, měla by být jedinečnost pohledu al-Džazíry zachována. Jak to vyjádřila jedna z moderátorek Felicity Barr: „Bude se jednat o skutečně mezinárodní stanici, bezpochyby ale
bude představovat blízkovýchodní pohled.“
Důležitou součástí vysílacího schématu
bude globální zpravodajství. Al-Jazeera English bude mít své zpravodaje na všech kontinentech, přičemž nebude zanedbávat ani
mediálně méně elitní oblasti, tj. Afriku nebo
Latinskou Ameriku. Podobně jako u arabské
sestry i zde budou hrát klíčovou roli publicistické a diskuzní pořady. Vlajkovou lodí má
být pořad Frost over the world, který nese
jméno novináře Sira Davida Frosta. Náplní
této každodenní hodinové relace budou
reportáže týkající se hlavních světových událostí a rozhovory s důležitými protagonisty
světové politiky. Budou existovat i pořady
zaměřené na konkrétní problémy, např. pozadím aktuálního krvavého konfliktu mezi Eufratem a Tigridem se bude zabývat show Inside Iraq.
Je otázkou, zda se anglické al-Džazíře
podaří splnit proklamované cíle. Svůj originální pohled bude prostřednictvím kabelové sítě
a satelitního vysílání nabízet 80 milionům
domácností. Po formální stránce přináší bezpochyby špičkovou kvalitu srovnatelnou
s hlavními globálními rivaly, BBC a CNN.
Nosnost „originality“ přístupu však bude
možné posoudit až s delším časovým odstupem. Není vůbec jisté, zda se podaří zopakovat úspěch arabské al-Džazíry. Ta před deseti lety vstupovala do naprosto prázdného
prostoru na arabském mediálním trhu. I přes
37
I N F O R M A C E
A
svou proslulost však dodnes trpí mnoha problémy. Tolik opěvovaná „objektivnost
a vyváženost“ je často spíše kopírováním
názorů mnohdy velice radikální „arabské
ulice“. I přes tuto jistou „bulvárnost“ je ale
al-Džazíra ekonomicky spíše neúspěšná.
Potenciální inzerenti si nechtějí pálit ruce
styky s televizí, která se dostala do sporu
snad s každou vládou od Perského zálivu
po Atlantský oceán a četná (většinou absurdní) obvinění se na její hlavu sypala i z administrativních budov z vnitřní části washingtonského dálničního obchvatu.
Z A J Í M A V O S T I
Klima v oblasti, do které 15. listopadu
vstoupila Al-Jazeera English, je však odlišné.
Přijít s něčím novým na trh, kde působí televize jako CNN či BBC, sice není zdaleka nemožné, je to však nepoměrně složitější než
v případě arabského trhu před 10 lety. I tak je
ovšem situace, kdy arabský monarcha zmobilizuje velkou část přijmů z černého zlata na
projekt, který má „vyvážit globální tok informací“, obrovským posunem kupředu.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
Písničky po africku
Při loňské vernisáži výstavy zimbabwských
soch v Botanické zahradě v pražské Tróji se
této události nepřipíjelo jen sektem. Jako tryskající šampaňské zazněly i africké písně
v podání příbramského ženského pěveckého
sboru. Podobně svěže zdraví Afriku na českomoravských pódiích v poslední době i naše
dívčí kvarteto Yellow Sisters, které vyhrálo
soutěž Colours Talents. Uchvátí obecentvo
i bez doprovodné kapely svým africkým
pěveckým šarmem, přestože nemají čokoládovou pleť.
Ty podle žhavého názvu skupiny Sestry
nejsou sestrami a přece si rozumí lépe než leckteré rodné příbuzné. Ke svému temperamentnímu pěveckému výrazu se ryze inspirovaly
přímo v Africe. Dostaly se tam bez stipendia,
dotace nebo omámením sponzorů. Jejich touha po Černém kontinentu byla silná, třebaže
měly jen na letenku do Madridu. Tam se
nestyděly přivydělat si na přelet na Kanáry
pouličním zpěvem a pěveckým oživením metra, přestože dvě doma absolvovaly i univerzitu. A na plážích Kanárských ostrovů si vyzpívaly letenky do Gambie. Tam měla blondýnka
Antonia už předtím příbuzenský vztah, proto-
že její manžel pochází z této západoafrické
země.
Její zpívající partnerka Lucie má sice za
manžela Kanaďana, ale ten se chlubí africkou
babičkou. Další cestovatelka Bára byla už
před 9 lety zpěvačkou afro-hip-hopové kapely a Léňu přitahovala Afrika při řádném studiu jazzového zpěvu na VOŠ Jaroslava Ježka.
Tato dívčí čtveřice, pokud nezpívá třeba
lidovou africkou píseň „Jamale benna saro
bambulanye…,“ si své písně po africku sama
skládá i improvizuje. Někdo z nich slyší jazz,
jiný soul, další reggae i mladší žánry – a všichni mají pravdu. Děvčata vášnivě experimentují, kombinují a kojí tím i svá děťátka, když
zkouší v bytě. Stimulující Yellow Sisters jste
už mohli slyšet také v rozhlase i v televizi.
K letošnímu jaru se křtilo jejich cédéčko „Singalana“, kterou vydali v Indies Rekords
a jehož zvukové ukázky i bližší informace
najdete na internetu. Africky rytmicky bohatou zvukomalbou evokuje to album den
od východu slunce a rozkvětu snové květiny
Singalany.
Alois Wokoun
Společnost přátel Afriky
38
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Máme na sebe čas
Na Vánoce jsem si pod stromeček naložil
dříve objednanou knížku Lucie Tamášové
Afrika očima dětí, vydanou Humanitárním
hnutím, které zajišťuje adopci dětí na dálku. Je
tam množství fotografií dětí z Keni, zubících
se do objektivu bělostnými zuby, dětí slušně
oblečených a šťastných. Bohužel, texty, což
jsou jejich osobní výpovědi o tom, jak žijí, co
je trápí a po čem touží, už tak optimistické
nejsou. Píší je děti, které nepoznaly dostatek
jídla i pití, nemají ani vlastní postel, většinou
nemohou užívat elektrické osvětlení, ale jsou
šťastné, že mohou chodit aspoň do školy.
Jsou stejně chytré, talentované a zvídavé
jako naše děti a moc se nespoléhají na to, že
jejich zemi i jim někdo pomůže. Ve svých
krátkých výpovědích, střípcích ze života, tyto
děti ve věku do 15 let popisují tvrdou realitu
svého života. Píší o rodičích, kteří nemají práci, o otci-alkoholikovi či otci, který opustil
rodinu. Jsou smířeni s dětskou prací, velmi
dospěle píší o obřízce, prostituci, Aids, krádežích i o nerovnosti mezi muži a ženami. Dobře ví, že zatím nemohou mnoho ovlivnit, ale
jejich uvědomění toho, co není správné, to je
dobrým začátkem budoucích změn, kdy budou
mít sílu je realizovat…
„Máme na sebe čas, protože to je to jediné,
čeho máme dostatek,“ vyznává se moudře tři-
náctiletý školák, a pokračuje „a proto si vyprávíme příběhy, tančíme a zpíváme.“ Dokonce
vidí výhodu i v tom, že ve slumu si může povídat s kamarádem díky tenkým stěnám na sebe
natlačených chýší.
Brněnská pobočka každoročně pořádá
výchovnou akci „Afrika očima dětí“, kdy naše
dobře vzdělané a v relativním nadbytku žijící
děti píší a kreslí své představy Afriky – exotická zvířata, palmy, pouště, chýše. V takové
„realitě“ tam ale žije tisíce dětí v jejich věku,
které čekají na aspoň malé lidské štěstí a doufají, že budou žít lépe než jejich předchůdci.
Ano, právě na Vánoce, svátky rodinné pohody, ale i hojnosti a plýtvání, jsem dostal tuto
knihu naplněnou živočišnou lidskostí a pokorou k osudu, plnou nejjednodušších dětských
přání, ale přesto, jak my, znalci, víme, i obtížně realizovatelných…
Byť je to třeba jen kapka v moři, jsem rád,
že v naší pobočce každoročně skládáme peníze na školné Dianě, jedné z tisíců takových
dětí z té kouzelné a „romantické“ Afriky,
o kterých podává svědectví tato knížka!
A také věřím, že i naší činností přispíváme
k lepšímu postavení a vnímání Afriky.
Rostislav Tesař
předseda pobočky Brno
Společnost přátel Súdánu
– informace o činnosti
V roce 2006 připravila Společnost přátel
Súdánu ve spolupráci s Národním muzeem –
Náprstkovým muzeem asijských, afrických
a amerických kultur putovní výstavu s názvem Núbie v dobách faraónů, která se věnuje starověkým dějinám Súdánu a má představit nejvýznamnější artefakty vztahující se
k dané tématice ve veřejných sbírkách České
republiky. K výstavě byl vydán stejnojmenný
katalog.
V letošním roce 2007 je výstava přemístěna
do Kroměříže (konec ledna až konec dubna
2007); poté bude instalována v Mikulově (květen až říjen 2007). Společnost by se chtěla
v roce 2007 zaměřit i na současný Súdán.
Bude třeba zahájit intenzivnější činnost. V případě dispozice finančními prostředky by chtěla Společnost vydávat Súdánskou ročenku,
která by informovala o dění v Republice
Súdán (politika, kultura, historie, recenze pub39
I N F O R M A C E
A
likací aj.). Jednalo by se o černobílou publikaci v rozsahu kolem 100 stran a nákladu 400 ks
(odhadovaná cena 30 000 Kč). Předseda Společnosti v závěru roku 2007 plánuje cestu
do Súdánu, kde by shromáždil podklady pro
Z A J Í M A V O S T I
fotografickou výstavu o současném životě
v súdánském hlavně městě.
Jiří Hlaváček
Společnost přátel Afriky
Dny arabské kultury
v Českých Budějovicích
FARHA – studio orientálního tance působí
v jižních Čechách již čtyři roky. Prostřednictvím tance a hudby se snažíme seznamovat
veřejnost s arabskou kulturou. V měsíci dubnu
chceme uspořádat v Českých Budějovicích
ve spolupráci se Společností česko-arabskou
Dny arabské kultury, abychom více přiblížili lidem život v arabských zemích. V rámci
této akce chceme divákům nabídnout filmy
z tohoto prostředí, přednášku na téma Jak žijí
lidé v Orientu a také Arabský večer plný hudby, tance a zajímavého povídání. Diváci shlédnou tance v našem podání, poslechnou si písně skupiny ZIRIAB a zajímavé vyprávění
dr. Charifa Bahbouha a dalších hostů. Také
ochutnají arabské občerstvení a čaj. Podobné
akce, např. taneční show, přednášky, představení syrské a libanonské kuchyně, jsme pořádali již v minulosti. I nadále bychom chtěli
tímto způsobem ukazovat lidem kulturu
a život v arabských zemích, nejenom jako studio orientálního tance, ale jako součást pobočky Společnosti česko-arabské v Českých Budějovicích.
Více se o uvedených akcích dočtete na
www.farha.cz.
Dagmar Turnhoferová
předsedkyně pobočky SČA
v Českých Budějovicích
Afrika dětskýma očima 2007
Loutky a hračky
Společnost přátel Afriky vyhlašuje nový ročník soutěže Afrika dětskýma očima. Tématem letošního ročníku je africká loutka a hračka.
Soutěž je rozdělena do pěti kategorií
l. Předškolní děti
2. Děti od 6 do 10 let
3. Děti od 11 do 15 let
4. Mládež od 15 do 18 let
5. Handicapované děti
Rozměry a techniky prací nejsou ničím omezeny. Nevyžádané práce se nevracejí.
Práce do soutěže zasílejte do 30. 6. 2007 na adresu:
Jana Jiroušková, Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských,
afrických a amerických kultur, Betlémské náměstí l, 110 00 Praha l
40
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Afrika dětskýma očima 2006
V roce 2006 se soutěže Afrika dětskýma
očima účastnil rekordní počet dětí. Celkem
do soutěže zaslalo své práce 532 mladých
umělců a umělkyň. Zaslaných prací však bylo
více, neboť někteří účastníci se jen těžko rozhodovali, kterou práci mají zaslat, a tak pro
jistotu poslali do soutěže prací několik (prací
bylo celkem 751). Kromě klasických technik,
jako je kresba, malba či linoryt, se v tomto
ročníku objevily poprvé i práce, které vznikaly na počítači v grafických programech. Několik prací, které byly vytvořeny v programu
Adobe Photoshop, zaslala Základní umělecká
škola v Písku. Hlavním tématem loňského ročníku byla maska. Mladí výtvarníci se však
nevěnovali pouze maskám v pdoobě kresby či
malby, ale vzniklo několik zajímavých masek
z keramiky nebo kašírovaných portrétů nejrůznějších duchů a démonů. Poděkování pořadatelů patří všem, kteří našli odvahu a své práce
do soutěže zaslali.
Jan Německý, Nové Město na Moravě
Jan Babej, Nové Město na Moravě
Míša Hanusová, Písek
Zuzka Surovčíková, Písek
Natálie Coledani, Krumvíř
Mirek Boháč, Krumvíř
Eliška Šebestová, Krumvíř
Aneta Kopecká, Krumvíř
Dominica Trutmanová, Krumvíř
Maska vyrobená v programu Photoshop,
Tereza Kořenová, 9 let, Písek
Tereza Kořenová, Písek
Anežka Bartošíková, Písek
Jan Čapek, Lukáš Maryška, Písek
Jakub Huleš, Barborka Žáková, Písek
Štěpánka Kašová Písek
Hana Špačková, Praha
Alice Mudrová, České Budějovice
Ivan Sárský, Říčany
Andrea Novotná, Plzeň
Petr Neústupný, Sedlčany
Daniela Davidová, Karlovy Vary
Barbora Šulová, Karlovy Vary
Tereza Moseová, Karlovy Vary
Štěpán Gajdoš, Kroměříž
Adéla Tvarůžková, Kroměříž
Keramická maska
Seznam oceněných prací
Leona Bačíková, Písek
Kristýna Kutějová, Nové Město na Moravě
41
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Výtvarná soutěž
Arabský svět dětskýma očima 2007
Společnost česko-arabská pořádá již třetím rokem soutěž Arabský svět dětskýma očima. Cílem
výtvarné soutěže je seznámit děti a mládež s bohatou kulturou a historií arabského světa. Soutěž
je určena pro děti od 4 do 18 let.
Je rozdělena do pěti kategorií:
1. Předškolní děti
2. Děti od 6 do 10 let
3. Děti od 11 do 15 let
4. Mládež od 15 do 18 let
5. Handicapované děti
Každé přihlášené dílo by mělo být označeno
jménem autora, věkem a názvem školy v pravém
dolní rohu. Je třeba rovněž sdělit, zda si autor pře
je, aby mu jeho dílo bylo po výstavě vráceno.
Maximální rozměr prací je formát A3.
Vítězné práce budou vystaveny v rámci Arabských kulturních dnů,
které se uskuteční v červnu 2007.
Vyhlašovatelem soutěže je Společnost česko-arabská, Jerevanská 7,
Praha 10, 100 00.
Zájemci mohou své práce posílat na adresu: Milena Zeithamlová,
Kazašská 1426, Praha 10, 101 00 – nejpozději do 15. května 2007.
CESTY 2007
H+Z – Afrika snů a skutečností 1947–2007
V letošním roce máme dvě zajímavá výročí,
která chceme v našem Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE připomenout.
Nepochybně velkou událostí je uplynulá
doba 60 let od startu první, téměř roční cesty
dnes již legendárních cestovatelů a čestných
členů našeho Klubu, Hanzelky a Zikmunda,
do Afriky v dubnu 1947, která pokračovala
později dalšími výpravami do Ameriky a Asie.
Druhou událostí je neuvěřitelné 20. výročí
pořádání tradičního setkání cestovatelů
CESTY v Prosiměřicích, které se uskuteční
ve dnech 27.–28. října 2007.
Pro letošní ročník CESTY 2007 začínáme
připravovat program, který by měl být atraktivní a sestavený z přednášek, osvědčených
vynikajících lektorů, kteří v minulosti získali
Cenu Koktejlu, Cestovatelů H+Z nebo World
Heritage, ale vůbec nevylučujeme i ostatní
kvalitní přednášející. Proto se obracíme na Vás
s přáním, aby Vaše nabídka přednášky bylo to
nejlepší, co můžete nabídnout do programu
podzimního setkání.
Mottem setkání bude pravděpodobně parafráze: „H+Z – Afrika snů a skutečností
1947–2007“. Do hlavního programu preferujeme témata ve dvou okruzích v následujícím
pořadí:
01. Africká témata (příroda, lidé, život, historie, etnografie, zajímavosti, po stopách
H+Z atd.).
42
I N F O R M A C E
A
02. Další špičková atraktivní témata z libovolného místa na světě různého zaměření.
Z A J Í M A V O S T I
sestavit předběžný program a případně oslovit
další lektory, o kterých máme skvělé reference. Chápeme, že říjen je ještě hodně daleko,
ale chceme vše důkladně připravit. Pokud
nabídnete přednášku a později nebudete moci
přijet, prosíme Vás o včasnou omluvu, abychom mohli „díru“ v programu doplnit. Uvítáme i doporučení na další zajímavé cestovatele,
kteří umí povídat i fotografovat.
Naše technické možnosti: dataproketor,
notebook (pokud vezmete svůj, je to lepší),
diaprojektor. Případné technické požadavky je
potřeba včas oznámit a s námi konzultovat.
Další podrobnosti prokonzultujeme v průběhu příštích měsíců.
S pozdravem za Klub cestovatelů Hanzelky
a Zikmunda GLOBE
Doporučujeme se zaměřit na konkrétní
lokalitu (ne „letem světem“ celou zemí),
na událost, zajímavost, skupinu obyvatel, sídlo, přírodní lokalitu atd., aby ji bylo možné
solidně a výstižně popsat ve 45 minutách, které bude mít každý lektor k dispozici.
Letošní ročník nebude „soutěžní“, to znamená že se nebudou udělovat ceny jako v minulých
letech, protože nejlepší budou všichni v programu. Oceněni kromě tradičního honoráře (celková hodnota je 500 Kč) a drobné vinařské pozornosti budete i speciálními diplomy magazínu
Koktejl a našeho Klubu.
Samozřejmě budou i dva semináře (páteční
a sobotní), jejichž témata a náměty připravujeme. Rádi přijmeme i Vaše návrhy.
Předpokládáme, že Vaše nabídky pošlete
nejpozději do června 2007, abychom mohli
Jaroslav Hladík
[email protected]
www.globe.euweb.cz
43
CO SI PŘEČÍST
Fitna v srdci islámu
né Kepelovy práce Boží pomsta. Křesťané,
židé a muslimové znovu dobývají svět (1996).
V době mezi původním vydáním Kepelovy
práce Válka v srdci islámu (2004) a jejím
českým překladem došlo k mnoha zásadním
událostem. Na pařížských předměstích hořela
auta, Britové zažili bombové útoky přímo
v centru metropole, v Iráku se naplno roztočila spirála sektářského násilí a palestinská území se po volebním vítězství Hamásu ocitla
na pokraji občanské války. I přesto však kniha
zůstává aktuální. Kepelovo vcelku jednoduché
sdělení, že se muslimský svět v novém miléniu ocitl ve stavu fitny (arabské slovo, použité
i v originálním názvu práce, značící intriku či
svod, ale také nepokoj, povstání či zhroucení
řádu), totiž bylo zmíněnými událostmi jen
potvrzeno.
Palestina
Válka v srdci islámu je rozdělená do sedmi
hlavních částí. Jako prolog k celé monografii
slouží Kepelovi kapitola věnovaná palestinsko-izraelskému mírovému procesu v posledním desetiletí minulého a v prvním desetiletí
tohoto milénia. Ten mu umožňuje definovat
faktory, které ovlivnily vývoj v celém blízkovýchodním regionu. Prvním byl bezesporu
nástup nové politické síly v podobě islamistů,
kteří zahájili svůj boj proti Izraeli i proti dosud
„vládnoucí“ sekulární elitě Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny. Vzestup vlivu
islamistů pokračoval i během tzv. mírového
procesu v 90. letech.
Nalezení mírového řešení mohlo pro Arafáta znamenat posílení jeho vnitropolitického
postavení. Avšak s tím, jak se celý proces
zadrhával, docházelo k dalšímu vzestupu vlivu
islamistů. Ve stejné době vyvolával palestinsko-izraelský problém zájem amerických neokonzervativců. Ti svým odmítnutím mírového
procesu a podporou izraelských anekcionistů
pod vedením Benjamina Netanjahúa dávali
najevo rozchod s dosavadní pragmatickou
politikou konzervativců.
Velmi čtivým a nápaditým jazykem (překladatelům nelze v tomto ohledu mnoho vytknout) je čtenáři Kepelovy práce zprostředkován výlet snad do všech problematických
oblastí současné ummy od Palestiny přes
afghánská horská údolí až do saúdské pouště
a válkou zmítané Mezopotámie. Nechybí přitom ani zastávky v kuloárech amerických
vládních budov ovládaných neokonzervativními intelektuály či v mešitách navštěvovaných příslušníky francouzské muslimské diaspory. Při takto velkorysém záběru je však
prostor věnovaný jednotlivým problémům
nutně velmi omezený a autorovi navíc znemožnil formulovat srozumitelnou jednotící
tezi.
Válku v srdci islámu tak lze chápat jako
aktualizované shrnutí dosavadního Kepelova
bádání. Například problematice muslimských
komunit na Západě se Kepel věnoval podrobněji již v několika monografiích (kupříkladu
Les banlieues de l’islam. Naissance d’une
religion en France (Islámská předměstí, zrození jednoho náboženství ve Franci, 1987).
Pohled na americká fundamentalistická hnutí,
která ovlivnila neokonzervativní intelektuály,
pak český čtenář zná z dosud jediné přelože-
Nádor džihádismu
V další dvou částech knihy se Gilles Kepel
věnuje anabázi džihádistů v době mezi afghánskou válkou a útoky na New York a Washington 11. září 2001. Pro informovaného
čtenáře přinese tato část jen stěží nějaké překvapivé informace. Kepel popisuje, jak
pomohla válka v Afghánistánu vytvořit zárodky globálního džihádistického hnutí, přestože základním cílem džihádistů ve všech
koutech arabského světa v té době zůstával
boj proti místním režimům. Prvním impulzem ke změně orientace na boj přímo proti
44
C O
S I
P Ř E Č Í S T
zahraničním mocnostem (především Spojeným státům) byla přítomnost spojeneckých
vojsk podílejících se na operaci Pouštní bouře
na posvátné půdě království Saúdské Arábie.
Druhým impulzem bylo vyčerpání arabských (zejména egyptských) džihádistů během
boje proti sekulárnímu režimu v polovině
90. let. Egyptský radikál Ajmán az-Zawáhirí,
který dosud boj proti cizím mocnostem odmítal a tvrdil, že „i cesta k osvobození Jeruzaléma povede napřed přes Káhiru,“ se tak začal
přiklánět ke globální strategii Usámy bin
Ládina. Asi nejzajímavější je zde Kepelův
pohled na americkou reakci na aktivity globálních džihádistů. Francouzský orientalista upozorňuje na fakt, že se americká administrativa
po 11. září nedokázala rozejít s vojenskou
doktrínou formulovanou v dobách studené
války. V boji proti Al-Qáidě se tak snažila stůj
co stůj zasáhnout hlavu nepřítele, což vedlo
k tomu, že „odstranila viditelné části nádoru
jako nezkušený chirurg, ale nezabránila bujení
a mutacím.“
i rozkol mezi samotnými většinovými šíity,
kteří se dělí na lidové křídlo vedené Muqtadou
as-Sadrem a na konzervativnější část, které
dominují strany ad-Daawa a SCIRI.
Z muslimských zemí pak věnuje Kepel
podrobněji pozornost ještě Saúdské Arábii,
kde se již od 70. let výrazněji projevují radikální islámská hnutí, která se vymezují proti
oficiálnímu wahhábitskému učení. Již v roce
1979 obsadili saúdští islamisté mešitu v Mekce a na konci 90. let pak řada z nich následovala místního rodáka Usámu bin Ládina při
jeho globálním džihádistickém tažení proti
Američanům. Dojem vnitřní stability, který
tato ropná monarchie navenek vzbuzuje, je
podle Kepela rozhodně klamný.
Francouzská naděje
Závěrečná kapitola zavede čtenáře do Francie, Kepelova rodiště a působiště. Právě tato
země se svou několikamilionovou muslimskou komunitou může podle něj naznačit nový
směr, kterým by se mohla muslimská umma
vydat na cestě ze své současné krize. Není
však příliš jasné, na základě jakých skutečností Kepel k tomuto závěru došel. V kapitole
s dramatickým názvem „Bitva o Evropu“ je
totiž podán obraz muslimské diaspory
ve Francii, který příliš mnoho optimismu
nevzbuzuje. Současná generace mladých muslimů se těžko integruje do francouzské společnosti. Kepel přitom nevylučuje, že na vině
může být i rasismus (odmítá ovšem pojem
„islamofobie“, který údajně „vymysleli islamisté, aby předešli jakékoliv kritice“).
Ať je však příčina tohoto problému jakákoliv, důsledkem je posílení vlivu islamistických
a fundamentalistických hnutí. Tato hnutí totiž
nabízejí řešení frustrace mladých muslimů,
přičemž toto řešení může mít čistě duchovní
rozměr (pietistická hnutí), nebo nabízí i cestu
politickou (v krajním případě džihádistická
hnutí). Monopol v politické oblasti mají islamisté podle Kepela z toho důvodu, že se levicové strany nacházejí v hluboké krizi a nejsou
tak schopny nabídnout alternativu. Krajní pravice, jež by za normálních okolností chudé
obyvatele předměstí přitahovala, je pak silně
xenofobně orientovaná.
Krize v Zálivu
Vývoj v Iráku po invazi v březnu 2003 se
stal pro Kepela dalším důvodem pro kritiku
americké zahraniční politiky. Etnicky i nábožensky vnitřně rozdělený Irák, kde od 70. let
vládl klan okolo Sadáma Husajna, příslušníka aflaqovského křídla strany Baath, měl
pro americké neokonzervativce představovat
největší překážku pro jejich hlavní zahraničněpolitické cíle: zajištění bezpečnosti Izraele
a postupnou demokratizaci regionu, jako předehru k jeho začlenění do globálního společenství pod hegemonií Spojených států.
Na základě lživých argumentů o podpoře
mezinárodního terorismu a o vývoji zbraní
hromadného ničení se americká administrativa
rozhodla Sadámův režim svrhnout vojenskou
cestou. Neokonzervativní ideologové měli
za to, že se v „osvobozeném Iráku odehraje
remake postkomunistického vývoje ve východní Evropě,“ který nastartuje demokratizační vlnu v dalších státech Blízkého východu. Namísto toho se však Irák stal dějištěm
sektářského násilí, které ho přivádí na pokraj
rozpadu. V této souvislosti analyzuje autor
45
C O
S I
P Ř E Č Í S T
I nepolitická pietistická hnutí však Kepel
považuje za nebezpečná, protože mají tendenci nutit své následovníky k uzavírání se
před majoritní společností. Autor pochybuje
také o důvěryhodnosti relativně umírněných
islamistů, kteří se hlásí k doktríně Muslimských bratrů, a kritizuje i kontroverzního muslimského intelektuála Táriqa Ramadána.
Kepelův esej je poutavým čtením, které
představuje soudobý muslimský svět tak, jak
ho vidí jeden z nejvýznamnějších současných
orientalistů. Snaha zaujmout čtenáře však
někdy vede ke značně pochybným závěrům.
Kepel například vysvětluje náklonnost amerických neokonzervativců k iráckým šíitům
vizuální podobností mezi rabíny (celá řada
neokonzervativců má židovský původ) a šíitskými duchovními. Jistou vypovídací hodnotu
některých „anekdot“ však nelze popřít. Například u informace o posledních hodinách útoč-
níků z 11. září, které byly z velké části vyplněny sledováním pornografických kanálů
v hotelovém pokoji. Problémem je rovněž silně protiamerický tón, který vyvolává občas
dojem, jako by za současnou blízkovýchodní
krizi bylo zodpovědných jen posledních několik let americké politiky. Chybí přitom informace o muslimské komunitě ve Spojených
státech, jejíž integrace je možná úspěšnější
než na starém kontinentě.
Kepel, Gilles (2005). Válka v srdci islámu.
Praha : Nakladatelství Karolinum, 296 s.,
2006.
Z originálu Kepel, Gilles (2004). Fitna:
Geurre au coeur de l’islam: essai. Paris : Gallimard (přeložili Olga a Zdeněk Velíškovi).
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
Rúmí a súfismus
– úvod do islámské mystiky
Eva de Vitray-Meyerovitch
Práce o životě a díle Džaláluddína Rúmího
(1207–1273), islámského učence a zakladatele řádu Tancujících dervišů, jehož orientalisté
považují za největšího mystického básníka
všech dob. Autorka, náležející k předním světovým odborníkům na súfismus, zde uvádí
i četné výňatky z dosud nepublikovaných
vzácných rukopisů.
Pojednání o súfismu popisují řád takíje,
stejně jako etapy (makámat), kterými prochá-
zí poutník (sálik) na mystické Cestě, ale též
iniciační tradici, odevzdání určitého duchovního vlivu, božské inspirace (baraka), které
může udělit jen člověk náležející k řetězu
(silsila), sahajícímu až k samému Prorokovi
(blíže viz na http://www.cadpress.sk/islam.
htm).
F. R. Hrabal
CAD PRESS
http://www.cadpress.sk
46
C O
S I
P Ř E Č Í S T
Zdeněk Vágner: Sloní píseň (2005)
1. vydání. Praha : Knižní klub, 2005, 240 s.
Poslední kapitola knihy je věnována obšírnému pohledu na problematiku pytláctví, dramatickému odhalení a zajišťování pytláckých
band. Je v ní zohledněna zkorumpovanost
těchto band z řad domorodců a státních úředníků přes arabské a indické obchodníky se zvířecími produkty a trofejemi pro východní
medicínu. Čtenáře autor informuje o protipytláckém tažení a organizaci soudních procesů.
Vše začíná u najímání domorodých pytláků.
Dovídáme se rovněž, že i někteří rádoby strážci zvěře jsou schopni si přivydělávat pytláctvím…
SLONÍ PÍSEŇ je neméně zajímavá a čtivá.
Autor je přesvědčen, že by jeho otec obě knihy kladně ocenil.
Knihu uzavírá rozhovor RNDr. Hynka
Adámka se samotným autorem a malý slovníček slangových svahilských výrazů.
V podobném stylu jako kniha „Lví píseň“
(2004) je vedena autorova druhá kniha SLONÍ
PÍSEŇ, která je vlastně volným pokračováním
knihy předešlé (blíže viz recenze v Bulletinu
4/2006) a navazuje na ni. Opět se zde setkáváme s přírodními biotopy Tanzanie, samotné
příběhy jsou stejně tak úžasné a zajímavé jako
africká příroda sama. Autor si zde všímá nejen
přírody a zvířat jako celku, ale vnímá i jednotlivé detaily přírodních krás a úkazů (např.
východ a západ slunce, sílu probouzejícího se
a usínajícího dne). Rovněž v této knize jsou
mu zde při ruce stopaři Džuma a Panga, se
kterými prožívá každodenní rytmus afrického
života. Co se domorodých kmenů týče, je třeba upozornit na kmen Wasondžů, žijící při tanzansko-keňských hranicích mezi jezerem
Natron a NP Serengeti. Je to kmen nebezpečných a nepřístupných lidí, nepřijímajících
civilizaci. I s tímto kmenem se dokázal autor
celkem dobře sblížit.
Jiří Zlámal
Společnost přátel Afriky, Olomouc
47
Z V E M E VÁ S
Společnost přátel Afriky
v Olomouci
Pravidelná neformální setkání členů a sympatizantů v prostorách Vzdělávacího centra pro
veřejnou správu ČR, o.p.s. Dolní náměstí č. 7, Olomouc (učebna v 2. patře – nad Galerií G)
úterý 15. května 2007 v 18.00 hod.
K PRAMENŮM NILU
minisympozium o nejdelší řece světa a zemích, kterými protéká
Zdeněk Kotulák
U pramenů Nilu v Ugandě
Vladimír Jorda
Nil – staletí záhad a objevů
Jitka Ševčíková
Kamenná krása na Nilu
Vojtěch Ševčík
Egypt pod hladinou
Vítězslav Ševčík
Od Nilu na buggy safari
Gwadie Ayele
Modrý Nil v Etiopii
SPOLEČNOST PŘÁTEL AFRIKY V OLOMOUCI
v tomto roce oslavuje své 20. výročí vzniku
http://spa.afrikaonline.cz
48
Z V E M E
V Á S
Programové oddělení Moravského zemského muzea
ve spolupráci se Společností česko-arabskou a Společností přátel Afriky
si Vás dovolují pozvat na cyklus přednášek
ČESKÁ EGYPTOLOGIE
3. dubna 2007
EGYPT A CHETITÉ
Přednáší:
Mgr. Jana Mynářová, Ph.D.
Český egyptologický ústav UK Praha
10. dubna 2007
EGYPTSKÁ ARCHITEKTURA
Přednáší:
Mgr. Jaromír Krejčí, Ph.D.
Český egyptologický ústav UK Praha
17. dubna 2007
EGYPTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Přednáší:
Mgr. Jiří Janák, Th.D.
Český egyptologický ústav UK Praha
24. dubna 2007
AMENHOTEP III.
– OSLNIVÉ SLUNCE EGYPTA
Přednáší:
doc. PhDr. Břetislav Vachala, CSc.
Český egyptologický ústav UK Praha
ZAČÁTKY V 17.00 HODIN. VSTUPNÉ 25, 20 KČ.
DIETRICHSTEINSKÝ PALÁC,
PŘEDNÁŠKOVÝ SÁL, I. POSCHODÍ,
ZELNÝ TRH 8, BRNO
49
Z V E M E
V Á S
Egyptologické jaro 2007
„Memfis v proměnách staletí“
Náprstkovo muzeum, přednáškový sál,
čtvrtky od 17.00 hod.
5. 4. 2007
PhDr. Hana Navrátilová, Ph.D.
Ramessovská Memfis
12. 4. 2007
Mgr. Jana Mynářová, Ph.D.
Novoříšská Memfis – město Egypťanů a cizinců
19. 4. 2007
Pavel Onderka
Memfis v dobách „černých faraónů“
26. 4. 2007
Mgr. Filip Coppens
Pohřebiště posvátných zvířat v severní Sakkáře
3. 5. 2007
doc. Dr. phil. Wolf B. Oerter, CSc.
Koptové v memfidské oblasti
10. 5. 2007
prof. PhDr. Ladislav Bareš, CSc.
Velkoměsto mrtvých
– memfidská pohřebiště v Pozdní době
(10.–4. stol. př. n. l.)
50
Z V E M E
V Á S
Cyklus výstavek na téma „Afrika“
Výstavky, umístěné ve 2. patře Náprstkova muzea, představí v průběhu roku několik aspektů
africké kultury. Bude prezentována nejen tradiční kultura, ale i moderní africká společnost.
Moc fetišů
8. března – 29. dubna
Výstava představí oblast Konga z pohledu magie. Návštěvník se seznámí s historií a mocí jednotlivých figur nkisi a nkonde, jež jsou uloženy ve sbírkách Náprstkova muzea. Výstava je zařazena do programu mezinárodní akce Dny Frankofonie 2007.
Africké korálky
10. května – 24. června
Výstava seznámí návštěvníky nejen s jednotlivými typy korálkových ozdob z různých oblastí
subsaharské Afriky, ale také představí různé techniky, kterými se tyto ozdoby vyrábí. Ve výtvarných dílnách si návštěvníci vyzkouší vlastní dovednost.
Makondské masky
5. července – 9. září
Makondové žijí na území současného Mosambiku. Makondští řezbáři vyrábějí helmové antropomorfní masky. Výstava seznámí návštěvníky se základními typy makondských helmových
masek.
Jorubské masky – gelede
13. září – 11. listopadu
Výstava představí jorubské masky tajné společnosti gelede z oblasti severozápadní Nigérie
a Beninu. Vystoupení masek nazývané gelede je oslavou ženského předka. Většina masek představuje ženy. Tyto ženy nejsou však chápány jako manželky či matky. Většina zpodobněných žen
jsou obchodnice, které nabízejí své zboží na trhu a jsou zcela ekonomicky nezávislé na svých
manželích. Významné postavení v této společnosti mají starší ženy, které ovládají tajné znalosti.
Uctívané jsou ženy, které již nemohou mít děti. Podle Jorubů pouze ženy znají tajemství zrození
člověka a jen ony dokáží vytvořit lidskou bytost a přivést ji na tento svět.
Masky Čokve
15. listopadu 2007 – leden 2008
Příslušníci etnika čokve žijí na území Demokratické republiky Kongo, Angoly a Zambie.
Výstava představí sbírku iniciačních masek z oblasti severní Angoly. Doprovodné texty k této
výstavě budou vytvořeny ve spolupráci s ředitelem Antropologického muzea v Luandě
s dr. A. Kwononokou.
51
Bulletin Společnosti přátel Afriky
a Společnosti česko-arabské
č. 1 – březen 2007, 15. ročník. Uzávěrka tohoto čísla byla 14. 3. 2007
Bulletin je vydáván za přispění
Odboru kulturních a krajanských vztahů Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Redakční rada:
PhDr. JAROSLAV BUREŠ, CSc., Ak. sochař JIŘÍ ČERNOCH,
doc. PhDr. EDUARD GOMBÁR, CSc., JUDr. JIŘÍ HLAVÁČEK,
Mgr. MIROSLAV HOUSKA, PhDr. JOSEF POLÁČEK, CSc.,
doc. Ing. DANA ŠTEMBERGOVÁ, CSc., PhDr. MARCELA PALÍŠKOVÁ,
MILENA ZEITHAMLOVÁ
Návrh obálky:
Uspořádala:
Výroba:
VLADIMÍR PECHAR
Ing. MARIE HRUŠKOVÁ
ESKIRA s.r.o.
Kontaktní adresa: Jerevanská 7, 100 00 Praha 10, tel. 604 378 949
Společnost přátel Afriky – webová stránka: spa.afrikaonline.cz
– e-mail: [email protected]
Společnost česko-arabská – webová stránka: czech-arab.org
– e-mail: [email protected]
Příspěvky do Bulletinu můžete posílat mailem na adresu: [email protected]