V. Karásková-Psychomotorika

IKS-PSYCHOMOTORIKA
Vážení studenti,
těší mne, že jste se rozhodli rozšířit si své teoretické vědomosti z oblasti tak atraktivního
pohybového programu jako je psychomotorika. Sami poznáte, že se vám pak bude lépe
organizovat a řídit cvičební jednotka s psychomotorickým obsahem, ke spokojenosti vaší i
vašich klientů.
Text předmětu obsahuje šest kapitol a každá je zakončena tzv. dlouhým úkolem. Jsem
ovšem přesvědčena, že po prostudování textu kapitoly, bude pro vás hračkou odeslat
správně vypracovanou odpověď.
1 Trochu teorie úvodem
Ikona1
V této kapitole se seznámíte s teoretickými východisky psychomotoriky a obohatíte se o další
termíny z odborné terminologie dané oblasti.
Teoretický prolog
Ikona5
Podle celistvé koncepce by měl být vývoj dítěte chápán jako proces neustále rostoucí
diferenciace, strukturalizace a organizace k vyšší funkční komplexnosti, a sice v těsném
vzájemném vztahu s okolním světem. Toto, jak kvantitativní, tak i kvalitativní zvyšování
kapacity dětského organizmu na jedné straně, závisí na kvalitě vlastních smyslových a
pohybových orgánů. Na druhé straně je ale nutné, aby vnější svět s veškerým svým
bohatstvím podnětů a svým informačním obsahem byl plně účinný. Člověka a okolní svět je
podle toho třeba chápat jako protilehlé členy jednoho kruhového celku viz obrázek níže.
Tento kruh lze využít jako názorný model mnohavrstevných působících souvislostí.
Smysluplné pohybové reakce vyžadují spolupůsobení smyslů, stejně jako motorika tříbí
smysly a zvyšuje jejich výkonnost. Vědomi si tohoto vzájemného účinku hovoříme o
senzomotorice jako o funkční jednotě vnímání a pohybování se. Termín psychomotorika
posouvá chápání této funkční jednoty ještě dále, když k ní přičleňuje i emociální rovinu.
Člověk tedy vnímá, zaujímá citovou pozici a jedná. Je známou skutečností, že pohyb má vliv,
ať již pozitivní nebo negativní na naši psychiku a následně naše stavy psychické mají
přirozeně vliv na naši motoriku. Na základě tohoto faktu může odborník prostřednictvím
psychomotoriky pozitivní působit na jedince, čili rozvíjet komplexně jeho procesy psychické,
senzorické i motorické.
Co je to psychomotorika
Ikona10
Psychomotorika je ucelený pohybový program postavený na těsném spojení mezi percepcí,
pohybem, prožitkem. V užším smyslu představuje psychomotorika souhrn pohybových aktivit
člověka, které jsou projevem jeho psychických funkcí a jeho psychického stavu, je to tedy
integrovaná součinnost psychiky a motoriky.
Duševní a tělesná složka jsou v těsném vzájemném vztahu, takže je na ně třeba nahlížet jako
na dvě stránky jednoho jediného jevu. Pohybové aktivity psychomotorického charakteru
zlepšují tělesnou zdatnost. Duševní obsahy jako nálady, city a afekty pronikají při nich na
povrch a projevují se držením těla a pohybem. Všechny pohyby jako např. úsměv, mávnutí
ruky, ochablý postoj, mnutí rukou, vyjadřují duševní pochody, které se odehrávají v mysli
člověka. Děti často spontánně hopsají a tancují, když se na něco těší, bezděčně prožívají
radost z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení. A naopak lze u nich rozladěnost, hněv a smutek
pozitivně ovlivnit psychomotorickými cvičeními radosti. Psychomotorika ale nezdůrazňuje
jen aspekty přítomnosti citu během pohybového zážitku. Jsou v ní obsaženy také kognitivní
podíly v závislosti na tom, jak silnou výzvou je konkrétní pohybový úkol pro řešení problému
v rámci pohybového chování dítěte. Směřuje tedy k vytvoření tzv. bio – psycho - sociální
komfortu jedince.
Výlet do historie
První náznaky záměrného psychomotorického působení na klienty můžeme datovat do let
1780 – 1789 do Francie, a to v koncepci Abbe‘ de l’Eppee. Tato koncepce byla následně
rozvinuta francouským lékařem Jeane Mare Itardem (1818 – 1880). Kořeny psychomotoriky
coby zábavné výchovy pohybem spadají do období 20. let minulého století, kdy se ve Francii
formulovala tělesná výchova pro mentálně postižené. Cílem léčebné tělesné výchovy nebyl
výkon, ale právě prožitek z pohybu, na jehož základě se zlepšovaly některé psychické funkce
nemocných i osob s postižením. Z tohoto postupně vznikla psychomotorika jako pohybový
program nejen pro osoby nemocné, ale i zdravé a termín psychomotorika se ujal i u nás.
Vycházelo se z přirozených tělesných cvičení, rytmické gymnastiky, pantomimy za podpory
podnětů pedagogů, terapeutů, ale i psychologů a sociologů. V 50. letech se rozšířila v
Německu, kde došlo k transformaci do dvou obdobných směrů: psychomotorika a
motopedagogika.
Motopedagogika
Ikona3
Základní mottem motopedagogiky je výchova prostřednictvím pohybu.
Jedná se o koncepci jednotné výchovy a vzdělávání osobnosti prostřednictvím motorických
učebních procesů a změn chování. Snahou je rozvinout schopnosti dítěte tak, aby bylo
schopno vyrovnávat se se sebou samým, okolním světem věcí a osob, a odpovídajícím
způsobem jednat. Tyto učební procesy se odehrávají v motorické, kognitivní, afektivní a
sociální oblasti. Pohyb je chápán jako jisté médium k dosahování výchovně vzdělávacích cílů.
Přitom se disponibilní pohybové vzory stále uzpůsobují podle obměny nových požadavků.
To se děje tím adekvátněji, čím komplexněji je příslušná pohybová situace vnímána
mezisenzorickou vazbou vnímání. To znamená, že senzorický vstup, schopnost vnímat,
spoluurčuje psychomotorické chování. Z toho vyplývá, že před výběrem cviků se primárně
stanoví pedagogické aspekty cvičení, jako např. zdokonalování spolupráce ve skupině.
Mototerapie používá stejné učební obsahy jako motopedagogika. Jenom jejich používání
v kontextu terapie klientů s postižením je mnohem obtížnější než v oblasti zdravé populace.
Proto je třeba v mototerapii uplatňovat diferencovanější didakticko-metodická opatření pro
dosažení stejných motopedagogických cílů. Pro motopedii, obor zabývající se pohybem dětí,
jsou základem poznatky z běžného vývoje a vývoje s poruchami s poruchami velmi důležitým
a základním předpokladem toho, aby bylo možné nabídnout adekvátní pohybová působení.
Termín motologie se nabízí analogicky k termínu psychologie. Zatímco obsahem termínu
psychologie je zkoumání duševních procesů, je motologie naukou o lidském pohybu. Obě
disciplíny se zabývají lidským chováním. Toto chování se odehrává neviditelně, duševně, v
citové a duševní oblasti. Viditelné je teprve tehdy, projeví-li se formou pohybu. Jinými slovy:
Člověk může být „pohnutý“ jak zevně, tak vnitřně. Vždyť slovo emoce doslova znamená
„pohyb ven“. Ve skutečnosti pronikají vnitřní citová pohnutí ven, chtějí se vyjadřovat,
motoricky realizovat. A to je podstata motologie.
Cíle psychomotorických cvičení
Ikona10
Psychomotorika je výchovný program a z toho plyne i hlavní cíl: harmonická osobnost z
hlediska fyzického, psychického i společenského.
Specifické cíle psychomotorického programu lze soustředit do tří základních kompetencí:
kompetence interakce s prostředním, kompetence sociální interakce, osobní kompetence.
Kompetence interakce s prostředním
Snahou je, aby dítě získalo co nejvíce zkušeností vnímání pohybu z oblasti materiální, aby se
adaptovalo na okolní svět věcí s jeho hmotnými předměty, přístroji a překážkami a tento svět
aktivně uzpůsobovalo podle sebe. Dítě se přitom nejen učí zacházet s objekty, ale i chápat
fyzikální zákony.
 Manipulace s věcmi a předměty, a to zejména s přírodními materiály, předměty denní
potřeby, sportovním náčiním a nářadím, specifickými psychomotorickými
pomůckami.
 Orientace v prostředí a v prostoru.
Kompetence sociální interakce
Další kompetencí je oblast společenská. Sociální kompetencí rozumíme učit se přizpůsobit se
jiným osobám, přitom ale ve skutečné komunikaci prosazovat i vlastní potřeby.
 Navazování kontaktů.






Rozvoj verbální a neverbální komunikace.
Rozvoj kooperace ve dvojici, ve skupině.
Vytváření připravenosti pomáhat; odpovědnost, schopnost iniciativního převzetí
odpovědnosti.
Respekt ke druhým.
Sociální vnímání, empatie.
Odstraňování bariér ostýchavosti mezi jedinci různého pohlaví a s další jinakostí.
Osobní kompetence
Osobní kompetence, tj. získávat informace o sobě a svém tělu, o schématu těla, jeho velikosti,
o jednotlivých částech a afektivně je užívat.
 Vlastní síla, identita.
 Uvědomování vlastních citů a pocitů.
 Ovládání vlastního těla v čase a v prostoru.
 Regulace svalového napětí a uvolnění.
 Zlepšování hrubé a jemné motoriky.
 Zvyšování kreativity, originality, spontánnosti a flexibility.
 Podpora vjemových funkcí.
 Podpora řeči.
Principy psychomotorických cvičení
Takto pojatý pohybový program je cílený a odpovědný, ale i hravý, zábavný, podporující
iniciativu, samostatnost, tvořivost a respektující individualitu každého jedince.
Jaké jsou základní principy:
 Psychomotorické aktivity a hry tvoří témata a pohybové úkoly, které cvičenci řeší
samostatně nebo ve spolupráci s ostatními cvičenci v malých i velkých skupinách.
 Cvičení charakterizují hravost a zábavnost, prožitek.
 Je respektována individualita každého dítěte, volnost.
 Cviky jsou spojeny s bezprostřední tělesnou interakci, kooperací a emocionální
komunikací.
 Aktivity mají nesoutěživý charakter, cvičenci se ze hry zásadně nevylučují.
 Děti si vzájemně pomáhají, mají odpovědnost za druhého.
 Důraz je kladen na uvědomování si vlastních pocitů a citů.
 Je pracováno se zpětnou vazbou.
 Motivace probíhá prostřednictvím zajímavých cvičebních pomůcek.
 Významná je barevnost prostředí i pomůcek.
 Originalita a jednoduchost cvičení umožňuje rychlé osvojení si pohybů.
 Cvičenec má možnost seberealizace a realizace vlastních podnětů.
Využití psychomotorických cvičení
Pohybový program nachází uplatnění jako možnost podpory rozvoje dětí, ale i dospělých
zejména:
 V zařízeních a institucích, v nichž jsou umístěné děti se speciálními vzdělávacími
potřebami, tedy ve speciálních školách, v sociálně pedagogických zařízeních atd.
 U žáků méně pohybově nadaných.
 U klientů s postižením, nemocných, v rekonvalescenci apod.
 U klientů v seniorském věku.
 S profilaktickým záměrem a pro zpestření hodin tělesné výchovy na všech stupních
škol.
Ikona4
V této kapitole jsme si ukázali jednu věc: i když se vaši klienti těší na psychomotoriku,
protože si tam budou hrát, vy víte, že jim dáváte mnohem více než jen zábavu.
Vyberte si libovolnou publikaci s klíčovým slovem Psychomotorika a po jejím prostudování na
ni napište půlstránkovou recenzi.
Literatura
Ikona7
Adamírová, J. (1995). Hravá a zábavná výchova pohybem. Praha: Unie zdravotnictví TV
ČASPU.
Adamirova, J. (2000). Základy psychomotoriky. Praha: ČASPV.
Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum.
Blahutková, M. (2007). Psychomotorika. Brno: MU.
Ehrich, P., Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes
lernen.
Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK.
Majewski, A., Majewska, J. (2011). Zarys Psychomotoryki. Gdańsk: Harmonia.
Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport: Kinderturnen. Aachen: Meyer &
Meyer Verlag.
Sekułowicz, M., Kruk-Lasocka, J., Kulmatycki, L. (2008). Psychomotoryka ruch pełen
znaczeń. Wrocław: Wydawnictwo Naukowe Dolnośląskiej Szkoły Wyższej.
2 Pedagogické aspekty psychomotorických cvičení
Ikona1
Dobrý tělocvikář si uvědomuje, že neučí tělocvik, ale učí žáky. Pokud chcete, aby se žáci cítili
ve vaší hodině dobře, měli byste si osvojit alespoň základní pedagogické aspekty. A to bude
cílem této kapitoly.
Teoretický prolog
Ikona5
Významným rysem psychomotoriky je, že její nároky zvládne každý. Šikovný učitel umí
jednotlivá cvičení přizpůsobit úrovni a požadavkům dané skupiny, se kterou pracuje. I jedinci,
kteří při běžném sportu nebo tělesné výchově nebývají úspěšní, nacházejí v psychomotorice
seberealizaci. Jsou zde chváleni, povzbuzováni, což je pro ně samotné i pro jejich další vztah
k pohybu velmi důležité. Pro většinu žáků je daleko významnější proces okamžitého zážitku
než dlouhodobé zlepšování pohybových výkonů. Důležitá je bezprostřední zkušenost, kterou
při pohybových aktivitách získávají, zážitek a vědomí, že dosáhly určitého výsledku, který i
ostatní zaregistrovaly. V psychomotorice se naskýtá prostor právě pro navození příjemných
pocitů a ventilaci či odstranění těch negativních, které mohou brzdit následný rozvoj v
různých oblastech.
Psychomotorika je pohybový program různorodých a pestrých činností prováděných ve
speciálně zaranžovaném scénáři cvičební hodiny. Tělocvična se tak stává přirozeným polem
pro experimenty v oblasti potřeb žáka. O tom, zda se splní všechna uvedená očekávání – o
tom rozhoduje především učitel.
Role učitele
Vedení hodiny tělesné výchovy s psychomotorickým obsahem vyžaduje od učitele nejen
specifické oborové znalosti, ale i vyšší míru schopnosti vcítit se do problémů žáků. Pro učitele
je velkým závazkem, být zodpovědný za způsob, jakým žáci prožívají a pociťují hodinu
tělesné výchovy s psychomotorickým zaměřením. Samostatné jednání a vlastní aktivita žáků
je závislá na pozitivním emocionálním vyučovacím prostředí a na učiteli, který se vyznačuje
trpělivostí, porozuměním, akceptováním a respektováním žáka.
Ikona10



Místo povelů a kritiky učitel radí, pomáhá tam, kde je potřeba pomoci, zainteresovaně
se podílí na činnosti žáků. Jeho řízení se vztahuje hlavně na přípravu hodiny, témata
navrhuje, přijímá nápady a návrhy žáků. Průběh hodiny řídí nedirektivně, přátelsky, se
zájmem, s humorem a tolerancí. Navozuje příjemnou a sbližující atmosféru.
Zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků, vytváří vhodné skupiny.
Poskytuje zpětnou vazbu, nejlépe po ukončení činnosti vyhodnotí její průběh, klady i
nedostatky a nechá žáky vyjádřit vlastní pocity (libosti, nelibosti), prožitky a názory.
A ještě 5 rad navíc:
Ikona10

Před započetím hodiny nezapomeňte připravit všechny pomůcky.




Před započetím vlastního cvičení seznamte žáky s používaným nářadím nebo náčiním.
Cvičení dobře vysvětlete, nechte žáky dotazovat se a začněte s činností až tehdy, když
ji všichni pochopí. Náměty pohybových aktivit musí být vysvětleny srozumitelnou
formou, to znamená, že učitel musí umět použít žákům srozumitelnou formu řeči.
Provedení by nemělo být svazováno přesnými pravidly. Nechte žákům nechat dostatek
volného prostoru ke kreativitě. Tímto způsobem může být rozhodujícím způsobem
ovlivněna motivace každého žáka zapojit se aktivně do činnosti.
V neposlední řadě chci poukázat na to, že se ukázalo jako velmi důležité zapojení
dospělého nebo dospělých do hry. Právě při hře má žák možnost manipulovat se svoji
silou nejen při činnosti s vrstevníky, nýbrž získává zkušenosti v hraní si také s
dospělými, kteří mu ulehčují nalezení jeho „já“. A v neposlední řadě je to i pro
dospělé zážitek znovu obnovit zapomenuté prožitky z dětství.
Organizační podněty







Didakticky nejvhodněji je začít formou hry; pohybové aktivity nejprve cestou
individuální motoriky, později ale stále více motoriky sociální.
V průběhu hodiny není žádoucí spěch a překotná aktivita, protože narušují pohodu a
nedovolují žákům „prožití“ cvičení.
Při dělení žáků do skupin upřednostňujeme řady před zástupy.
Pokud se chceme organizovat činnost jako soutěž, soupeřící skupiny vybíráme tak,
aby měly rovnocennou šanci na úspěch.
Při společném cvičení celé skupiny se doporučuje organizace v kruhu pro pocit
skupinové sounáležitosti.
Nepoužíváme příjmení, tvoří bariéry v komunikaci, naučme se oslovovat žáky
křestními jmény.
Používáme vhodný hudební doprovod se správným tempem.
Psychomotorika se žáky se zdravotním postižením
Ikona3
Před vlastní cvičební hodinou si připravíme cvičební náčiní v potřebném množství a kvalitě.
Dbáme na to, aby se žáci převlékly do volného oblečení, přezuly do obuvi s pevnou patou,
aby byly vymočené. Pokud žák nosí brýle, zkontrolujeme čistotu skel.
V průběhu cvičební hodiny zařazujeme raději více různých druhů činností než jednu činnost
ve více obměnách. Vybíráme zásadně taková cvičení, která jsou adekvátní tělesné, psychické
a sociální úrovni žáka. Výběr cvičení do cvičební hodiny není ovlivňován ani tak věkem a
pohlavím žáků, ale spíše jejich individuálními možnostmi. Zásadně vylučujeme cvičení, při
kterých hrozí nebezpečí zranění.
Každou novou činnost žákům srozumitelně vysvětlíme, názorně ukážeme, případně se
kontrolní otázkou přesvědčíme o tom, zda nám žáci porozuměly. Pokud použijeme cvičební
náčiní, necháme žáky, aby si pomůcku osahaly, vyzkoušely její vlastnosti. Pomáhají otázky
typu „Kdo umí…?“ „Kdo dokáže…?“ Obvykle postupujeme od cvičení jednotlivce s náčiním,
ke cvičení ve dvojicích a ve skupinách, kdy je nutná nejen dovednost ovládat náčiní, ale i
komunikace a spolupráce.
Pro žáky pohybově lépe disponované volíme cvičení složitější, fyzicky náročnější,
smysluplná a emocionální. Příliš triviální činnosti ztrácí brzy na přitažlivosti a žáci se začnou
nudit.
Pro žáky pohybově méně disponované volíme nejprve cvičení bez náčiní, posléze se snadno
ovladatelným náčiním. Volíme cvičení jednoduchá, při nichž výkon není pro výsledek
rozhodující. Žákovi tak umožníme zažít pocit úspěchu, který přirozeně komentujeme.
Před realizací konkrétních cvičení doporučujeme nejprve najít s žáky společnou řeč. Tím
máme na mysli, že žáky nejprve připravíme tak, aby byly schopné správně reagovat na
základní povely: otočíme se, stoupneme si proti sobě, vytvoříme řadu, kruh apod.
Náplň cvičební hodiny můžeme obměňovat nejen různými pohybovými obsahy, ale i
didaktickými formami. Například činnosti jednotlivce je možno provádět současně, ale i
postupně (štafeta, vstřícná štafeta). Při společném cvičení celé (ne příliš početné) skupinky
žáků doporučujeme prostorovou organizaci v kruhu, protože kruh formuje u žáků pocit
skupinové sounáležitosti. Soutěže jednotlivců nedoporučujeme, protože vítěz je jen jeden. Při
soutěžích vybíráme do soupeřících družstev žáky sami tak, aby družstva měla rovnocennou
šanci na úspěch. Při štafetových soutěžích je vhodnější organizovat družstva žáků do řad nežli
do zástupů. Pokud by hrozilo riziko, že neúspěšný žák může být terčem posměchu kamarádů,
soutěžení raději vyloučíme.
Ne vždy reagují žáci na cvičení tak, jak očekáváme. Nenecháme se zaskočit, berme žáky
takové, jaké jsou. Pružně přizpůsobíme pohybový obsah, využijeme spontánně vzniklých
pedagogických situací. Pokud se nám ovšem nepodaří odhadnout přiměřenost cvičení
adekvátně k možnostem žáků, pak se cvičení žákům nedaří a ztrácejí o ně zájem. V takovém
případě nemá smysl setrvávat u této činnosti příliš dlouho.
V každé cvičební hodině maximálně usilujeme o příznivou atmosféru. Radost a veselí nutně
patří do tělocvičen a do cvičebních místností. Vyjadřování pocitů je součástí citového života
žáků. Proto navenek projevované prožitky nebudeme pokládat za projev nekázně. Nechejme
žáky, aby se zasmály, aby si sdělily dojmy ze cvičení.
Nechejme se sami vtáhnout do dění ve cvičební hodině. Když žáci vidí, že i my jsme
činnostmi zaujati, samy se ochotněji zapojí. Nebojme se cvičit se žáky, nebojme se tělesného
kontaktu s nimi.
Atmosféru v hodině ovlivňuje i naše verbální chování. Vhodné je například oslovovat žáky
křestními jmény, protože žákům se líbí, když jejich jméno vyslovuje někdo jiný. Také pojmy
šťastný, smutný, veselý, rozhněvaný nejsou projevem naší slabosti, ale naopak patří do
slovníku učitele, vychovatele.
V přátelské a radostné atmosféře se žák cítí příjemně, bezpečně, akceptovaně. Získává odvahu
překonávat eventuální ostych při společných cvičeních. Mají-li žáci sami nápady a podněty
ke cvičení, využíváme jich.
Každý učitel i vychovatel má prakticky ověřené způsoby stimulace konkrétních žáků k
činnosti. U žáků stavíme častěji na okamžité situaci než na dlouhodobé perspektivě. I dobře
míněná stimulace ze strany učitele musí být adekvátní individualitě žáka. Překročí-li svoji
hranici, stává se nátlakem, zejména v situacích, kdy se žákovi činnost nedaří.
Někteří žáci se obtížně zbavují strachu, např. při cvičeních s překonáváním překážek nebo při
pobytu v uzavřeném prostoru. Pomoci může vlídné slovo, zjednodušené podmínky, ukázka
cvičení statečnějším kamarádem nebo souběžné provedení cvičení učitele se žákem.
Vysoce stimulující a vysoce frekventované je užití pochvaly. Chvalme, ale nepřechvalme.
Nebezpečí nadměrně frekventovaných pochval je především ve vzniku závislosti žáka na
souhlasu dospělého a ve vzniku nereálného sebeobrazu žáka.
Hudba je vítaným zpestřením zvukové kulisy ve cvičební hodině. Navozuje příjemnou
atmosféru, nenásilně vede žáka při pohybových činnostech, pomáhá při relaxaci.
Připomínáme, že hudbu vybíráme v předstihu podle charakteru pohybových činností.
Mějme vždy na paměti, že radost a příjemné prožitky z prováděné činnosti jsou pro žáky
podstatnou informací. Jsou-li pohybové aktivity spojovány s příjemnými emocemi, je to
motiv pro vyhledávání pohybových aktivit i mimo školu či zařízení.
Ikona4
V této kapitole jsme si zdůraznili hlavní aspekty pedagogické činnosti učitele při organizaci a
řízení psychomotorických aktivit. Pokud spojíte tyto vědomosti s praktickými zkušenosti,
pedagogický úspěch vás nemůže minout.
Absolvovali jste již pedagogickou praxi a máte vlastní zkušenosti s řízením pohybových
aktivit. Popište obtížnou pedagogickou situaci, se kterou jste se setkali i to, jak jste ji vyřešili!
Literatura
Ikona7
Blahutková, M., & Koubová, J. (1995). Psychomotorika aneb prožitek z pohybu. Brno:
CDVU MU.
Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: MU.
Ehrich, P., & Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes
lernen.
Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení. Olomouc: UP.
Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK.
Zimmer, R., & Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf.
3 Cvičební pomůcky v psychomotorice
Ikona1
Již víme, že v psychomotorice používáme množství rozmanitých cvičebních pomůcek. A
právě tomuto tématu se budeme věnovat v následující kapitole. Seznámíme se s dělením
cvičebních pomůcek a některé si názorně představíme.
Teoretický prolog
Ikona5
Přitažlivost psychomotorických cvičení spočívá mimo jiné i v používání pestrých cvičebních
pomůcek. Motivující prostředí lze vytvořit z klasického tělovýchovné náčiní a nářadí, z
atraktivních psychomotorických pomůcek, ale i z nenáročných pomůcek, známých z běžného
života. Mnoho z toho, co můžeme ve výuce použít, se dá zhotovit. Například rollbrett nebo
pytlík s pískem lze s trochou šikovnosti vyrobit ve školní dílně. A v neposlední řadě je pro
děti zážitek, když pomáhají a vytváří sami cvičební pomůcky.
Dospělí často vyhazují bezmyšlenkovitě věci, které mají pro děti vysoký herní potenciál:
noviny, papírové role, kelímky od jogurtů, pivní tácky a šňůry na prádlo – všechny tyto věci
jsou ve fantazii dětí hodnoceny zcela jinak, než si my dospělí vůbec můžeme představit. Jako
sportovně-herní objekty se dají také použít i větší materiály denního užití, které dospělí již
vyřadili, např. i věci ze staveniště (trámy, prkna, roury, drenážní roury, polystyrenové bloky,
dřevěné špalky, provazy a plachty, duše, vědra, krabice). Všechny tyto materiály se společně s
pomocí dospělých dají přetvořit v úžasné pohybové pomůcky. Tak mohou například
vzniknout různé dráhy či cvičební zařízení, které se mohou mnohostranně kombinovat.
Současně dostávají předměty v psychomotorické hře symbolický charakter: prostěradlo se
stává strašidlem, pivní tácek kamenem, na který se může stoupnout, abychom překonali řeku.
Předností je, jestliže jsou pomůcky všestranněji využitelné. Tak může například lano dobře
sloužit k přetahování, na uzlování, k vytvoření figury na podlaze, stejně jako druh překážky.
Obdobně lze použít i domácí potřeby (plastové talířky, šálky, mísy, kbelíky apod.) ke
srovnávání zvuků, ale také při hře na role nebo jako materiál pro souboje. Rollbrett může
představovat zároveň auto, loď i letadlo, vedle toho však může v kombinaci s jinými
pomůckami plnit nějakou zcela jinou funkci. Cvičební náčiní lze tedy obecně podle jeho
možností využívat i jako stavební materiál, hudební nástroj, dopravní prostředek, jako
překážku, k házení, k přenášení, k balancování apod.
Dělení pomůcek v psychomotorice
Ikona10
Psychomotorické pomůcky, přesněji náčiní lze rámcově rozdělit do tří hlavních skupin:
Typické pomůcky
V psychomotorice se užívají pomůcky běžně známé z tělocvičného prostředí. Z náčiní jsou to
především míče, švihadla, tyče atd. Z tělocvičného nářadí jsou to zejména žíněnky, lavičky,
žebříky atd.
Netypické pomůcky
Do této skupiny pomůcek řadíme především předměty denní potřeby a předměty známé z
běžného života, které si přenášíme do cvičební místnosti. Mohou to mít různé noviny,
kelímky, krabičky, zipy, peříčka, trubičky, špagety atd.
Specifické pomůcky
Specifickými pomůckami rozumíme pomůcky, vyrobené speciálně pro účely psychomotoriky.
Cenově jsou ovšem náročnější. V dnešní době je jich již celá řada a jejich počet a rafinovanost
neustále roste.
Příklady typických a netypických pomůcek
Ikona5
Kolíčky
Prádelní kolíčky jsou svým mnohostranným využitím oblíbeným a pro děti poutavý předmět.
Doporučujeme pro jedno dítě 10 barevných, plastikových nebo obarvených dřevěných
kolíčků. Používáme k činnostem s připínáním a odepínáním kolíčků, k plošným obrazcům,
k přenášení předmětů, v kombinaci se švihadlem, novinami apod. Využíváme je i při
upevňování znalosti barev.
Manipulace s kolíčkem cíleně zvyšuje úroveň jemné motoriky dítěte. Přispívá k procvičení
stisku ruky, zde zejména tzv. „pinzetového stisku“ (stisk palcem a ukazováčkem). Pozor,
menším dětem se to ze začátku bez častého procvičování hned nepodaří.
Malá deka
Malá deka, ale i prachovka nebo utěrka (obdélníky z prostěradel, koberců) je nejvhodnější z
barevného materiálu, protože kromě funkce cvičebního náčiní má i další výchovné využití.
V nouzi dobře poslouží i zbytky záclonoviny. Při cvičeních využíváme klouzavosti deky na
podlaze, v kombinaci s drátěnkou k házení apod.
Obr. 2
Velká deka
Jako velkou deku použijeme méně kvalitní nebo vyřazenou deku přikrývkové velikosti. Při
cvičení dbáme ve zvýšené míře na bezpečnost dětí. Využíváme klouzavosti na podlaze,
k přenášení, v kombinaci s míčem apod.
V této souvislosti chci upozornit, že stejnou funkci může plnit i síť proti ptákům, kterou lze
koupit v různých velikostech. Materiální vlastnosti této sítě z ní dělají ideální náčiní pro děti.
Jsou lehké, elastické, dětské ruce je výborně udrží, jsou průhledné a dají se flexibilně upravit
podle počtu dětí. Díky velmi nízké váze sítě se s ní dá lehce mávat a vznáší se.
Kelímek
Ke cvičení používáme kelímků od jogurtů, od rostlinného másla apod. Pro každé dítě
počítáme nejméně se dvěma kelímky. Používáme k balancování, přenášení předmětů, jako
hudební nástroj, využíváme klouzavosti po podlaze. Lze používat v kombinaci s míčkem.
Vhodný je míček pro stolní tenis, pro některá cvičení je vhodnější dřevěná kulička.
Noviny
Noviny mají velké množství uplatnění podle toho, kterou z jejich vlastností využijeme. Máme
na mysli např. tvar, velikost, hmotnost, variabilitu tvaru atd. Podle toho se noviny mohou stát
překážkou, cvičebním náčiním, částí oděvu, dalekohledem, telefonem či hudebním nástrojem.
Papírová plata
Papírová plata jsou zbytkový materiál po přepravě vajec. Jedná se tedy o cvičební pomůcku
finančně nenáročnou a přitom bezpečnou. Cvičení kombinujeme s míčky pro stolní tenis.
Využíváme je především pro odbíjení, házení a chytání. Po barevné úpravě lze využít k
výuce poznávání barev. Pro každé dítě připravíme dvě papírová plata.
Papírové (pivní) tácky
Papírovými tácky rozumíme kolečka z tvrdého papíru (tzv. pivní tácky). Používáme je
zejména při zdokonalování taktilního vnímání a při cvičeních pro poznávání vlastního těla,
k házení, k balancování, jako mety apod. Děti je ze všeho nejdříve používají jako disk a hází
s nimi. Využíváme především tvar a velikost tácků, ale i barvu, povrch apod. U některých
cvičení lze se stejným efektem nahradit tácky plechovými víčky od zavařenin. Na každé
zúčastněné dítě musí být minimálně deset pivních tácků.
Zvoneček
Zvoneček si vyrobíme následujícím způsobem: do dna kelímku (od rostlinného másla)
uděláme malý otvor, kterým provlékneme asi 1 m dlouhý provázek. Uvnitř kelímku konec
provázku zajistíme, např. knoflíkem, uzlem. Zvoneček držíme za provázek tak, aby se
kelímek lehce dotýkal podlahy a mohl vést míček položený na podlaze uvnitř kelímku.
Lapátko
Jednoduchým způsobem si lze z kelímku vyrobit lapátko. Do dna kelímku uděláme malý
otvor, kterým provlékneme provázek. Uvnitř kelímku jej zajistíme přivázáním ke knoflíku.
Na druhý konec provázku upevníme kuličku (s otvorem). Kývavý pohybem se dítě snaží
umístit kuličku do kelímku.
Hrkátko
Do kelímku vložíme pingpongový míček, horní část kelímku potřeme kvalitním lepidlem a
přiložíme horním dílem druhý kelímek, nejlépe stejného průměru. Lze použít v průpravné
části hodiny, ke cvičení s vyloučenou zrakovou kontrolou apod.
Hadice
Hadice je z průhledné umělé hmoty o délce asi 4 m. Do hadice vložíme kuličky (korálky),
konce hadice zasuneme do sebe (slepíme).
Klubíčka
Používáme klubíčka se zbytky barevné vlny. Používám k namotávání na části těla, k házení
v kruhu, ke kutálení apod.
Plovací kolo
Plovací kolo (většího průměru) nebo duši z kola osobního automobilu nafoukneme.
Používáme k házení, k válení, k přenášení, v kombinaci s jiným náčiním apod.
Slepenec
Dvě větší plovací kola dobře nafoukneme, položíme na podlahu a horní strany potřeme
lepidlem. Obě kola pak přitiskneme potřenými stranami k sobě, položíme na podlahu a
zatížíme do zaschnutí.
Využíváme jako metu, k házení, k válení, k válení s míčem apod.
Pytlíčky
Pytlíčky zhotovíme z pevné plátěné a barevné látky o rozměrech asi 15x15 cm. Naplníme
korálky (kuličkami) a sešijeme. Používáme k přenášení, házení, házení na cíl, vedení tyčí po
podlaze, využíváme i barevnost náčiní.
Papírové pytle
Pro každé dítě použijeme jeden velký papírový pytel, do kterého vystřihneme otvory pro paže
a hlavu (podle velikosti dětí). Dítě vzpaží a přes hlavu mu pomůžeme papírový pytel obléct.
Pytel sahá asi po kolena. Při pohybu (varianty chůze a běhu, poskoky, tanec, převaly apod.)
dítěte vydává šustivý zvuk.
Peříčka
Přinést si peříčko (a) dostanou děti jako domácí úkol. Využíváme lehkosti peříčka
při foukáním, chytání ve vzduchu, plácání na podlahu za peříčkem, šimrání apod.
Vor
Několik papírových trubek (5 - 10) položíme vedle sebe na podlahu, potřeme po stranách
lepidlem, přitiskneme k sobě a necháme zaschnout. Používáme pro chůzi (bosky),
k přenášení, jako překážky apod.
Víčka od plastových lahví
Barevná víčka od plastových lahví používáme k házení, přenášení, kutálení, ke cvičením
s poznáváním barev, k sestavování plošných obrazců atd.
PET láhve
Bezpečným a finančně nenáročným náčiním jsou PET lahve. Na vyzvání nám je děti jistě rádi
přinesou z domu. PET lahve můžeme použít jako mety, k přenášení, k házení a trefování nebo
mohou florbalové hokejky. Výchovně můžeme využít barevnosti PET lahví, podle účelů je
můžeme i plnit korálky nebo pískem. Za všechny činnosti s lahvemi uvedeme alespoň tuto
soutěž: Na podlahu položíme množství PET lahví. Děti rozdělíme do dvou družstev. Úkolem
jednoho družstva je lahve povalit na podlahu, úkolem druhého družstva je lahve postavit.
Dlouhé (balanční) lano
Dlouhým lanem rozumíme vlastně delší švihadlo v délce asi 3-5 m. Nedoporučujeme používat
svázaná krátká švihadla ani lana pro šplh (zejména ne k přeskokům). Při cvičení s dlouhým
lanem důsledně respektujeme bezpečnostní zásady a volíme jen takové činnosti, které jsou
adekvátní fyzickým a psychickým možnostem dětí. Používáme k podbíhání, poskokům,
přeskokům, k chůzi apod.
Dlouhá guma
Dlouhá guma jako cvičební náčiní je neprávem opomíjená. Předností jejího využití jsou nízké
pořizovací náklady a vysoká efektivnost cvičení, zejména při rozvoji koordinace pohybů.
Některé děti mohou mít problémy s prováděním poskoků či přeskoků přes gumu a s
plynulostí při návaznosti. Ke cvičení používáme gumu o délce asi 5 m, konce jsou spojené
(uzel, šev).
Nafukovací míček
Nafukovací míčky patří ke známým a oblíbeným cvičebním pomůckám. Můžeme je použít v
průpravné i v hlavní části cvičební hodiny. Nafukovací míčky se líbí i proto, že jsou barevné.
Tuto přednost využíváme při pohybových činnostech s rozlišováním barev. Protože pomalu
létají, jsou snadno ovladatelné i pohybově méně disponovanými dětmi. Počítáme obvykle
s jedním míčkem pro každé dítě, ale vždy máme několik míčků v rezervě. Nafukování míčků
pokládáme za součást cvičení dětí.
Nafukovací míček vyžaduje od dětí díky svému materiálu opatrné zacházení. Vlastní
dynamika, pomalé a tiché pohyby míče působí často uklidňujícím způsobem na chování dětí.
Děti mohou dobře sledovat let míče a mají tak relativně dlouhou dobu na přípravu k dalšímu
pohybu. To přispívá ke zlepšení jejich orientačních a řídících schopností.
Hra s nafukovacím míčem vyžaduje jen minimum instrukcí ze strany učitele, nehrozí zde
žádné nebezpečí zranění a nemusí být dodržovány přesné organizační formy.
Vedle malých míčků jsou vhodné i velké nafukovací míče s průměrem od cca 55 cm do 115
cm. Ty jsou ve svém pohybu ještě pomalejší a také díky odolnějšímu materiálu déle vydrží.
Vajíčko
Pro zatraktivnění hry s balónky se může do něj dát skákací kulička, případně u velkého
balónku i dvě až tři kuličky. Tím se naprosto změní dráha letu i rychlost balónku.
Vajíčko si vyrobíme tím způsobem, že do nenafouknutého míčku A vložíme malý míček B.
Míček B je naplněn vodou a zavázán. Pak míček A nafoukneme a zavážeme. Vzniklo
„vajíčko“, které má překvapivé letové vlastnosti. Používáme k házení ve dvojici, v kruhu.
Kometka
Kometku vyrobíme z barevné igelitové tašky, z níž vystřihneme obdélník asi 10x30 cm.
Jednu z kratších stran nastříháme na úzké pásy do hloubky asi 20 - 25 cm. Druhou, kratší
stranu omotáme kolem korkové zátky běžné velikosti a přilepíme. Používáme k házení na
vodorovný nebo svislý cíl, na pohyblivý cíl, na dálku apod.
Příklady specifických pomůcek
Plachta
Plachta je kruhová, o průměru 3 - 7 m, z dílů několika opakujících se barev se všitým
provazem na okraji k lepšímu uchopení. Je ušitá z tenkého a pevného materiálu. Uprostřed
plachty je otvor o velikosti tenisového míčku. Cvičení s plachtou je založeno na souhře, a
proto někdy doplňujeme slovní dopomocí, např. nahoru, dolů atd. Abychom zajistili
bezpečnost dětí při některých cvičeních, umístíme pod plachtu žíněnky. Využíváme
k podbíhání, hledání se pod plachtou, v kombinaci s míčem apod.
Místo plachty můžete vyzkoušet i použití jiného materiálu, který má podobně vlastnosti:
krycí folie, rybářská síť, prostěradlo, vlněná pokrývka.
Papírová trubka, válec
Vděčným náčiním jsou papírové trubky. Lze je snadno získat v prodejnách bytových doplňků
jako střed po odmotání balíku záclon nebo koberců. Délka trubky je asi 1,5 - 2 m, průměr asi
10 cm. Také vnitřní role toaletního papíru nebo papírové role z domácnosti slouží velmi
dobře jako herní a pohybový předmět. Aby vyjádřili děti něco ze sebe, mohou si je přinést již
nějak pomalované.
Válec na cvičení lze zakoupit nebo vyrobit smotáním a slepením molitanového pásu.
Nejvhodnější je délka 1 - 1,2 m, průměr asi 40 cm. Lze použít i válcového dílu z molitanové
stavebnice.
Trubky i válce využíváme jako cvičební náčiní, nářadí, k balancování, přenášení, k úpolovým
cvičením, k házení apod. Papírovou rolí se může pohánět míč nebo se může použít jako
kukadlo či megafon. Výhodou při jejich aplikaci je relativní bezpečnost.
Balanční desky (Obr. 18)
Balanční desky slouží k rozvoji odvahy, obratnosti a rovnovážných schopností dítěte. Podle
konstrukce umožňuje deska balancování ve směru předozadním, pravolevém nebo ve všech
směrech. Je možno ji zakoupit nebo vyrobit vlastními silami. Cvičení začínáme od nízkých
poloh (leh, sed) k vyšším. V případě, že se dítě bojí, ale i z důvodu bezpečnosti, cvičíme
nejprve ve dvojici s držením se za ruce, kdy jedno dítě stojí na podlaze.
Rollbrett
Rollbrett je pevná dřevěná deska (asi 40 x 60 cm) opatřená zdola kolečky, která umožňují
pohyb rollbrettu všemi směry. Rollbrett je možno zakoupit, případně vlastnoručně zhotovit.
Při cvičení více dětí je třeba dbát ve zvýšené míře na bezpečnost, protože vzájemné vyhýbání
může být příčinou střetů a srážek (kolize dvou rollbrettů, prsty pod kolečky, náraz do stěny
apod.). Na rollbrettu necvičíme nikdy bez obuvi.
Při cvičení s rollbrettem jsou aktivizovány a procvičovány především koordinační schopnosti,
obzvláště rovnováha, vizuální vnímání a orientace v prostoru. Děti získávají zkušenosti s
regulací brzdících a zrychlovacích procesů, z prožitku rychlosti, z řízení pohybů.
Rollbrett má velmi silný motivační náboj, protože jeho ovládnutí je otázkou několika vteřin.
Nevyžaduje žádné velké pohybově-technické předpoklady a většina dětí ho velmi brzy ovládá
tak, že je schopna sama najít různé variace použití. Vynikající je zejména při práci
s hyperaktivními dětmi, se slabší koncentrací, ale i s dětmi motoricky zdrženlivými nebo děti
bez přílišného nadšení. Začínáme jízdou od nejnižších poloh v lehu na břiše s odrážením se
rukama od podlahy, přes jízdu vsedě, v kleku, až ve stoji. Rollbrett můžeme používat jako
transportní prostředek pro náčiní, spolužáka, lze jej tlačit i táhnout. Cvičení lze organizovat
individuálně, ve skupinách, štafetovým způsobem, jako soutěž atd. Kombinační možnosti
rollbrettu s jiným nářadím a jeho použití ve velkoplošných pohybových situacích umožňují
neustálé obměny.
Pedalo
Pedalo nepatří k nejlevnějšímu cvičebnímu nářadí, avšak jeho obliba neustále vzrůstá a jsme
přesvědčeni, že za několik let nebude chybět v žádné tělocvičně. Tvoří jej tři dřevěná kolečka
s gumovým ráfkem spojená naproti sobě dvěma pedály v opačné úrovni. Pedalo se pohybuje
protichůdným šlápnutím na pedály okolo prostřední osy.
V současné době se vedle klasického pedala vyrábí (Obr. 23) i tandemová pedala pro 2 a více
dětí za sebou i paralelní pedala se třemi deskami pro dvě děti vedle sebe. Funguje na stejném
principu, pouze stupátka jsou spojena 6 kolečky a tím se dosáhne větší stability. Zatímco
jednoduché pedalo vyžaduje lepší koordinaci a smysl pro rovnováhu, má dvojité pedalo širší
plochu mezi kolečky, takže je manipulace s ním značně ulehčena. Na rozdíl od rollbrettu,
který umožňuje jízdu všemi směry, pedalo lze používat pouze k jízdě vpřed a vzad. Pedalo
může být kombinováno s jinými pomůckami, což umožňuje další způsoby využívání.
Igelitový pás
Igelitový pás je vlastně nekonečný pás. Připravíme jej z igelitového pásu asi 1 m širokého a 7
m dlouhého, jehož konce sešijeme. Používám k chůzi, cvičení v kruhu, k převalům apod.
Strachový tunel
Tunel ušijeme z neprůhledného, ale prodyšného materiálu a délce asi 3 - 4 m, o průměru asi 1
m, nebo jej koupíme hotový. Tunel používáme k rozvoji odvahy dětí, tj. k prolézání
samostatně, pozpátku, proti sobě, přes nerovnosti atd.
Šlapátka
V přírodě používáme chůdy, v tělocvičně nám stejnou funkci splní šlapátka. Šlapátka lze
vyrobit ze dřeva nebo z vhodných prázdných nádob, které obrátíme dnem vzhůru. Pod dno
uděláme proti sobě dva otvory, kterými protáhneme provázek. Délka provázku závisí na
výšce dětí.
Lyže s dvojitým (trojitým) vázáním (Obr. 26)
Potřebujeme dvě hladké úzké desky. Do třetiny každé desky napříč položíme řemínek
s přezkou a na něj obdélník z umělé hmoty, který je jen o málo větší než chodidlo dítěte.
Obdélník přilepíme k desce. Stejným způsobem upevníme i druhý (třetí) řemínek do dvou
třetin desek. Samozřejmě, že lyže si můžeme zakoupit nebo si je nechat vyrobit. Používáme
pro synchronní pohyby dvojice (trojice) dětí vpřed, do stran, vzad apod. Pokud nemáme lyže
v dispozici, mohou nám podobnou službu udělat i papírové krabice od bot.
Stopy chodidel
Obr. 1
Stopy chodidel (i rukou) jsou z neklouzavého umělého materiálu. Po rozložení na podlahu
přechází děti tak, že chodidla pokládají přesně na stopy na podlaze. Vhodná je obuv
s odolnou protiskluzovou podrážkou. Rozvíjíme především vizuální a taktilní vnímání,
vjemové aktivity, rovnováhu, sociální aktivity, koordinaci rukou a očí.
Balanční válec
Balanční válec je pomůcka, se kterou formou zábavy a různých her získávají děti větší pocit
jistoty při držení rovnováhy. Zpočátku doporučujeme chůzi v uličce mezi dvěma lavičkami.
Vhodné je chodit po válci naboso, neboť dochází k prokrvení a reflexní masáži chodidel.
Pokud je válec dutý, lze dovnitř umístit předměty vydávající zvuk, cvičení bude ještě
zábavnější.
Pomůcky pro žonglování
Pro počáteční výuku žonglování se obvykle používají šátky. Jsou z velmi jemňoučkého
materiálu a díky jejich nízké váze se déle vznášejí ve vzduchu. Lze je zakoupit v základních
barvách červené, modré, zelené a žluté a tím jsou i mnohostranně využitelné.
K žonglování používáme i měkké míčky. Vyrobíme si je z nafukovacích balónků, které
naplníme moukou a zavážeme. Můžeme použít nejen pro začínající žongléry, ale také dále
k přenášení, k házení, k trefování apod.
Pro šikovnější děti lze použít žonglovací kruhy. Princip žonglování s kruhy je totožný, jako
s míčky, ale výsledek je daleko efektnější!
Ikona4
Teď již víte, že v psychomotorice lze využít ke cvičení prakticky vše. I moment překvapení je
v psychomotorice významným motivačním prvkem.
Fantazii se meze nekladou. Sami jistě naleznete ve svém okolí nějaký předmět zužitkovatelný
ke cvičení. Vymyslete s ním tři cvičení psychomotorického charakteru. Takže: mnoho zábavy
při zkoušení a objevování!
Literatura
Ikona7
Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: Masarykova univerzita.
Gegier, B. (2007). Aber ich kann doch gar nicht Sport unterrichten! Iserlohn: Verlag an der
Ruhr.
Gerling, I. E. (2006). Kinder turnen. Aachen: Meyer & MeyerVerlag.
Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: Vydavatelství UP.
Vopel, K. W. (2005). Gry i zabawy interakcyjne dla dzieci i mlodziezy. Kielce: Jedenosc.
Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Schorndor: Verlag Hofmann.
4 Senzorické vnímání – příklady cvičení
Ikona1
V této kapitole již konečně přejdeme k příkladům psychomotorických cvičení. Představíme si
příklady cvičení, která významně přispívají ke zvýšení senzorické citlivosti, konkrétně
kinestetického a auditivního vnímání.
Teoretický prolog
Ikona5
Žáci se učí celým svým tělem, všemi svými smysly a tyto informace jsou podstatným
poznávacím zdrojem pro příjem a zpracování okolních vlivů, neboť představují pro děti
přístup ke světu. Smyslové podněty jsou kořenem každé zkušenosti, pomocí které si mohou
uspořádávat svět a více mu porozumět. Pro mladší žáky existuje pouze to, co mohou vnímat
vlastními smysly. Neznámý předmět ohmatávají, čichají k němu. Ty nejmenší děti ho berou
do pusy, aby ho lépe poznaly (ústa jsou první vjemový orgán). Všechny smyslové systémy
ukazují pozoruhodnou plasticitu, čím víc jsou používány, tím jsou diferenciovanější v jejich
funkčních schopnostech. To činí vnímání v určité míře trénovatelné.
V průběhu času se žáci učí vybrat z množství smyslových stimulů, které na ně působí, pouze
ty důležité a na ty nedůležité nehledět. Takto se jim například daří, přes silné „ruchy“ v
bezprostředním prostředí koncentrovaně naslouchat hlasu učitelky, která něco vysvětluje.
V realitě je vnímání zřídka omezeno na smyslovou modalitu. Vizuální, taktilní, auditivní a
kinestetická vnímání jsou integrována do jednoho komplexního celku, aniž by tomu, kdo je
přijme, byly známé jednotlivé prameny informace. Abychom při pohybových aktivitách
snížili dominanci vizuálních informací nad ostatními a dali jim šanci se rozvíjet, je účelné
zrak omezit nebo úplně na určitou dobu vyřadit.
Kinestetické vnímání
Ikona5
Ve všeobecném chápání je vnímání spojováno většinou s akustickými a vizuálními
smyslovými podrážděními. Přitom představují právě taktilní a kinestetické smysly základ
rozvoje vnímání. Tyto smysly nám dávají informace o vlastním těle a jeho vztahu k
přitažlivosti Země.
Kinestetické vnímání je schopnost registrovat a uvědomovat si pohyby vlastního těla nebo
jejich částí a jejich vzájemné postavení. Je umožněno čidly ve svalech, šlachách a kloubech –
proprioreceptory, které mozku předávají informace o napětí svalů a postavení kloubů. Rozvoj
kinestetického vnímání se může uskutečňovat prostřednictvím psychomotorických aktivit, při
kterých jsou proprioreceptory aktivovány silným tahem nebo tlakem na šlachy a klouby.
Stejně tak mohou tuto schopnost zvyšovat i uvolňovací cvičení se změnami napětí.
My se však nyní budeme věnovat tělu jako výrazovému prostředku. Prostřednictvím řeči těla
můžeme imitovat např. pohyby určité věkové skupiny lidí a nebo skupiny lidí s jistým
povoláním, zvířata, situace atd. A přitom nejen karikovat typické projevy, ale také poznávat
své vlastní tělo a objevovat jeho komunikační a vyjadřovací schopnosti.
V dalším textu uvádíme příklady cvičení bez náčiní, i když jsme si vědomi, že: Používání
různých pomůcek v prvních fázích učení sice pohybovou vyjadřovací schopnost trochu
snižuje, nicméně žáci tak snáze překonávají počáteční obtíže a překážky v neobvyklých
pohybových situacích, pociťují totiž potřebu „něčeho se držet“, aby se pak později mohly na
vlastní pohybový projev plně spolehnout.
Příklady cvičení jednotlivce
Jestliže se rozhodnete zařadit cvičení na rozvoj kinestetického vnímání, doporučuji vám
zařadit nejdříve cvičení jednotlivce a teprve potom cvičení ve dvojici, v trojici, ve skupině.
Ikona10
Chůze vpřed, vzad, pomalu, rychle, chůze po vnitřní části chodidel, po vnější části chodidel,
chůze po špičkách, chůze po patách, to jsou činnosti, které většina učitelů běžně ve svých
hodinách používá. Náročnější jsou různé formy chůze, při nichž se žáci pohybují po prostoru
tělocvičny a podle našich pokynů provádí např. chůzi s dupáním, loudání se, pochodování,
vrávorání, línou chůzi, spěch apod.
Zajímavá jsou cvičení, kdy se žáci pohybují po prostoru tělocvičny a podle našich pokynů
pohybově imitují chůzi různých lidí, které viděli v běžném životě nebo v televizi např. jdeme
tak, jak chodí stará paní, námořník, opilec, máma s kočárkem, voják, potápěč apod. Žáci
imitují další obměny chůze dle našich pokynů: stoupáme do vysokého kopce, sestupujeme s
kopce, lezeme na skálu, vystupujeme po žebříku, přeskakujeme potok apod. Obdobně imitují
žáci chůzi v různém prostředí: Přecházíme na druhou stranu tělocvičny jako: po kamenech, po
úzké lávce, po krk ve vodě, v nízké jeskyni, v úzké jeskyni chůzi stranou, po ledu, v blátě, po
kolena ve sněhu apod.
Velkou představivost žáků vyžadují pokyny: jdeme jako bychom byli o půl metru menší, o
půl metru vyšší, jako tlustější, jako chudší, jako bez sedacích svalů, jakoby tělo bylo ze skla,
ze železa nebo z měkké gumy. A ještě větší představivost žáků vyžaduje znázornění
protikladů pohybem: rovný - křivý, krátký - dlouhý, tlustý - tenký, malý - velký apod.
Protiklady můžeme zadávat my nebo sdělíme jen jeden výraz a žáci sami naleznou protiklad.
Vynikající činností je vyjadřování rčení nebo přísloví pohybem. Žáci se rádi vtělují do
různých rolí nebo představují jiné osoby. Přitom nacházejí a osvojují si nové možnosti
vyjadřování, učí se vcítit se do různých situací, musí zapojit představivost a fantazii.
Zdokonalují se i kognitivní procesy spojené s pochopením podstaty a obsahu rčení. V
neposlední míře se rozšiřuje i slovní zásoba žáka. Čeština je na rčení a přísloví bohatá: nosit
někoho na rukou, vodit někoho za nos, běžet hlavou proti zdi, jít na vzduch, vzít nohy na
ramena, chodit v bludném kruhu, vlézt někomu na záda, chodit s klapkami na očích, popadat
se za břicho, lézt únavou po čtyřech apod.
Dále v textu uvádíme jen příklady rčení s využitím označení části těla. Při této činnosti si pak
žák upevňuje i názvy jednotlivých částí těla: Drží hlavu vzhůru; zatnul zuby; svěsil hlavu;
má z toho těžkou hlavu; ohrnuje nad tím nos; zachoval kamennou tvář; zavírá před tím oči;
spadla mu brada; sklopil oči; má svázané ruce; složil ruce v klín; má stažený zadek; má nohy
jako z olova; strká do všeho nos; vodit někoho za nos; proklouzlo mu to mezi prsty; přivítal
ho s otevřenou náručí; mávl nad tím rukou; dělá na něho ramena; má z toho zamotanou hlavu;
postavil se k tomu čelem; pověsil se mu na krk; drží se toho zuby nehty; podlamují se mu
kolena; stojí nohama pevně na zem; vlézt na záda; vzít nohy na ramena; popadat se za břicho;
mít někoho v hrsti; ztrácet půdu pod nohama; srazit někoho na kolena; lézt někomu po zádech
apod.
Příklady cvičení ve dvojici
Ikona5
Spoustu legrace si žáci užijí při cvičení ve dvojici s námětem - zrcadlo. Uvedeme si několik
příkladů, ale jistě vás napadne řada dalších variant.
 Dva žáci stojí (sedí) čelem k sobě a dotýkají se lehce dlaněmi (jedním prstem). Jeden
provádí pomalu kroužky, nejprve malé, pak větší až veliké, druhý zrcadlovitě
napodobuje.
 Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden vykonává různé pohyby končetinami nebo trupem,
druhý zrcadlovitě napodobuje.
 Dvojice stojí čelem k sobě, uchopí se za ruce. Jeden provádí různé druhy poskoků,
např. dva poskoky na pravé a druhý žák totéž zrcadlovitě na levé; obdobně poskoky s
unožováním apod.
 Zajímavou obměnou bude, když si žáci stoupnou za sebe. První provádí různé pohyby
na místě a druhý žák „jako stín“ napodobuje. Jinou obdobou předchozího cvičení je
změna výchozí polohy např. žáci zaujmou vzpor klečmo čelem k sobě. Jeden provádí
úkroky stranou, vpřed, vzad – druhý žák zrcadlovitě opakuje.
 Zkusit můžete i následující zábavné cvičení: Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden dělá
různé grimasy obličeje, druhý jako v zrcadle napodobuje.
 Zrcadlo může odrážet i ozvěnu. Dvojice žáků stojí čelem k sobě. Jeden říká různým
hlasem libovolná slova, vykřikuje apod., druhý bezprostředně opakuje stejným
způsobem. Pokud jsou žáci velmi šikovní, mohou vyzkoušet těžší variantu: Dva žáci
stojí čelem k sobě, jeden z nich provádí různé pohyby pažemi, druhý opakuje, ale o
jeden krok pozadu.
 Větší prostor potřebujeme k následujícím cvičením:
 Dva žáci jdou těsně za sebou (hlavička a ocásek hada), druhý drží prvního v pase.
První žák střídá rytmus a směr chůze, druhý se přizpůsobuje. Šikovnější žáci to
dokážou bez držení se.
 Dva žáci jdou (běží) těsně vedle sebe (šéf a strážce). První mění rytmus a směr běhu,
druhý jej těsně sleduje.
 Dva žáci jdou těsně vedle sebe, jeden střídá dlouhé a krátké kroky, druhý se snaží
napodobovat. Obměna: chůze po špičkách – po patách.
Příklady cvičení ve skupině





Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým. První žák provádí (podle
pokynů učitele nebo vymýšlí sám) různé klony a pohyby pažemi, ostatní postupně
napodobují to, co cvičí žák sedící před nimi. Vznikne pěkná vlna. Pokud můžeme,
provádíme toto cvičení před zrcadlem.
Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým, nohy napnuté. Každý žák
drží v pase spolužáka, který sedí před ním. Zástup žáků nyní zkouší pohyb vpřed „po
zadečku“, aniž by se žáci pustili.
Žáci v zástupu jdou k metě a zpátky tak rychle, jak jen můžou. To by však bylo příliš
jednoduché. My jim to ztížíme následujícím úkolem: musí se neustále dotýkat
špičkami svých chodidel obou pat před sebou jdoucího spolužáka.
Žáci stojí v zástupu ve stoji rozkročném. Každý provede předklon, jednu ruku natáhne
dopředu, druhou ruku mezi kolena vzad a takto se za ruce uchopí navzájem celá řada.
Nyní se řada pohybuje vpřed chůzí, volným poklusem, vpřed, do stran.
Žáci utvoří kruh a posadí se na podlahu. Uchopí se za ruce a nyní se snaží všichni
současně vstát, aniž by se pustili.


Žáci stojí v kruhu. Na náš pokyn předpaží a každou rukou chytí jednu ruku
libovolného spolucvičence. Vznikne uzel, který se snaží žáci rozmotat do kruhu,
ovšem nikdo se nesmí pustit. Náročné cvičení, které se ne vždy podaří.
Zadáme nebo žáci si sami vyberou libovolný dopravní prostředek nebo stroj (např.
letadlo, traktor, parník apod.). Každý žák si sám vybere některou z jeho součástí (kolo,
volant, výfuk, okno apod.). První žák začne pohybem představovat danou součást a
ostatní se postupně přidávají, až všichni společně vytvoří zadaný stroj. Stroj se nyní
pohybuje vpřed, žáci současně vydávají patřičný zvuk.
Auditivní vnímání
Ikona5
Sluchový analyzátor přijímá zvukové podněty, a tato kvalita je významným předpokladem
jakékoliv pohybové činnosti žáka. Auditivní vnímání tvoří nedílnou součást vnímání pohybu
zejména při tvorbě tzv. specifických pocitů.
Určité zvuky a tóny jsou vnímány a rozlišovány z jistého akustického pozadí. Abychom
dosáhli lepší koncentrace na auditivní vnímání, měli bychom mít vyloučenou zrakovou
kontrolu. V následujících příkladech cvičení je tedy lepší mít oči zavázané (šátkem), aby se
prodloužila fáze koncentrace.
Příklady cvičení
Ikona10








Všichni žáci mají zakryté oči. Předpaží a chodí volně po prostoru. Každý vydává
nějaký zvuk (brm-brm, bzz-bzz apod.). Zvuky slouží k bezpečné orientaci v prostoru a
vzájemnému vyhýbání se.
Žáci leží na podlaze na zádech, mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Všichni jsou
zcela potichu. Po chvíli ticha vyzveme žáky, aby vyjmenovali všechny zvuky, které
slyšeli.
Žáci dělají co největší hluk (dupáním, křikem apod.). Na naše písknutí ztichnou.
Učíme je vnímat rozdíl mezi tichem a hlukem.
Žáci sedí v kruhu a mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Stojíme mimo kruh a
vydáváme různé zvuky (tleskáme, pískáme apod.), přitom měníme své místo. Žáci
rukou ukazují místo, kde stojíme.
Žáci sedí v kruhu a vytleskávají nebo vydupávají rytmus, který jsme jim předtím
zadali. Obměna: Ztížením cvičení je, mají-li 2-3 skupinky žáků vyjadřovat rozdílný
rytmus a udržet jej.
Žáci sedí ve větším kruhu, dvojice žáků stojí uprostřed, oba mají zakryté oči. Jeden Romeo, druhý žák – Julie. Romeo volá: „Julie, kde jsi?“ Julie odpovídá a dvojice se
snaží setkat. Všichni žáci se postupně vymění.
Žáci stojí v kruhu, jeden žák s vyloučenou zrakovou kontrolou, stojí uprostřed.
Jednomu ze žáků dáme budík a středový žák podle sluchu budík hledá.
Žáci stojí v kruhu. Uprostřed stojí žák, který má vyloučenou zrakovou kontrolu.
Předpaží a jde k libovolnému spolužákovi stojícímu v kruhu. Řekne: „Pepino pípni!“
Vybraný žák pípne a středový žák se snaží uhodnout podle hlasu, kdo to je.




Ve dvojici žáků má jeden žák vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý žák (vidící) stojí
před ním a vydává určitý zvuk, např. syčí, píská, tleská apod., a pomocí tohoto zvuku
vodí nevidícího žáka po prostoru tělocvičny.
Žáci utvoří dvojice. Jeden žák má vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý stojí za ním a
slovně jej převádí na druhou stranu tělocvičny. Obměna: Lze ztížit překonáváním
vodorovných a svislých překážek.
Žáci vytvoří dvojice a domluví si společně jedno zvíře. Jeden žák z každé dvojice jde
na druhou stranu tělocvičny a vydává zvuk domluveného zvířete. Druhý žák s
vyloučenou zrakovou kontrolou jde přes plochu tělocvičny po zvuku směrem ke
svému „bráškovi“.
Dvě řady žáků sedí zády k sobě, 2-3m od sebe. Libovolný žák z první řady řekne:
„Dobrý den.“ Žáci z druhé řady hádají, kdo to řekl. Pokud uhodnou, následuje
výměna.
Ikona4
Ukázali jsme si několik příkladů cvičení k rozvoji senzorického vnímání. Samozřejmě, že je
v praxi nemusíte aplikovat přesně dle popisu. Spíše to chápejte jako inspiraci a náměty, které
si v praxi přizpůsobíte dle možností vašich žáků.
Popište 3- 4 cviky, které by rozvíjely vnímání žáka v oblasti: Dotek v odlišných kvalitách,
jako nositel různých informací.
Literatura
Ikona7
Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum.
Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP.
Karásková, V. (2010). Neučím tělocvik, učím žáky. Olomouc: UP.
Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport : Kinderturnen. Aachen: Meyer &
Meyer Verlag.
Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf.
Zimmer, R. (2009). Kreative Bewegungsspiele : psychomotorische Förderung im
Kindergarten. Freiburg im Breisgau : Herder.
http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fsps/js07/psychom/index.html
5 Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty
Ikona1
Jak zaujmout žáky, jak motivovat žáky k učení, to je problém, se kterým se musí učitel
neustále potýkat. Jedním z přístupu k výuce je využívání možností, které poskytují
psychomotorické aktivity s didaktickými náměty. V této kapitole se dovíte jak na to.
Teoretický prolog
Ikona5
Spojení didaktických námětů s pohybovou aktivitou je výsledkem sympatické snahy o inovaci
vyučovacích prostředků. Toto spojení evokuje emočně přitažlivé prostředí, inspirující k
tvořivé, samostatné i kooperující činnosti; tedy ideální prostředí pro vzdělávání žáků.
Současně akcent na integrační, interdisciplinární povahu, odpovídá moderním přístupům k
vyučování ve škole. Umožňuje horizontální, mezipředmětovou propojenost osvojovaných
poznatků vymezených kurikulárním rámcem příslušného vzdělávacího programu „napříč“
jednotlivými předměty.
Hovoříme-li o psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty, pak máme na mysli
pohyb jako prostředek sebevyjádření, prostředek interakce s materiálním a sociálním
prostředím, prostředek k poznání sebe sama. Výběr funkční pohybové aktivity závisí na
věkových, psychických a motorických dispozicích žáků i na faktoru prostoru, který může být
často faktorem limitujícím.
Činnost učitele při psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty lze charakterizovat
takto: „vysvětlit, ukázat, povzbuzovat a pak postupně rezignovat z vedoucí úlohy".
Ikona10
Jako příklady uvedeme náměty psychomotorických aktivit s didaktickými náměty z
matematiky a jazyka českého. Příklady, které dále uvádíme, byly v různých souvislostech
ověřovány v praxi základní školy. Můžeme je odpovědně doporučit především k procvičování
a opakování učiva. Svůj didaktický smysl mohou mít ovšem také i při prvotním seznamování
s novým učivem, využívajícím zkušeností dětí z reálného životního prostředí.
Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky
Ikona5
Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky jsou obvykle založeny na
vlastním pohybu dítěte a aktivní manipulaci s předměty, doprovázené hlasitým „počítáním“ –
spojují se tak např. předmětné představy počtu a operace s jeho pohybovými, hmatovými,
sluchovými a citovými prožitky. Různé druhy pohybových aktivit umožňují žákovi rovněž
rozeznávat a formulovat problémy a úlohy, porovnávat věci a jevy, určovat rozdíly, učit se
rozumět vztahům a závislostem, odhadovat a určovat výsledek a kontrolou výsledku se
přesvědčovat o reálnosti svého odhad.
 Budík
Žáci ve stoji znázorňují pomocí horních končetin čas, jak jej ukazují hodinové
ručičky. Např. tři hodiny, šest hodin, půl druhé apod.
 Hodiny
Žáci utvoří řadu. Třetina žáků v řadě představuje malou ručičku, další žák je střed











hodin, zbytek řady je velká ručička. Na pokyn učitele znázorňují žáci svým
postavením zadaný čas.
Umíme to?
Skupina žáků vleže na podlaze vytváří svými těly tvary číslic zadaných učitelem.
Číslíčka
Rozdáme žákům startovní čísla (libovolná čísla v probíraném oboru numerace). Podle
pokynů učitele pak žáci tvoří různé, resp. různě uspořádané soubory, např. od
nejmenšího čísla po největší, od největšího po nejmenší, skupina sudých nebo lichých
čísel, skupina násobků čísla 3, 4,…
Kdo víc?
Žáci jsou rozděleni do dvou soupeřících družstev. V určité vzdálenosti před žáky
umístí učitel kartičky od 1 do 20. Kartičky jsou otočeny číslem dolů. Na pokyn učitele
začnou z každého družstva žáci po jednom vybíhat, otočí jednu kartičku, číslo ukáží
družstvu a vrací se s ním zpět. Jedno družstvo sbírá kartičky od 1 uspořádané
vzestupně, druhé od 20 uspořádané sestupně. Každý žák přináší jen jednu kartičku ve
správném pořadí. Vítězí družstvo, které získá více kartiček.
Délka jména
Žáci stojí v zástupu (na lavičce). Jejich úkolem je seřadit se podle počtu hlásek
křestního jména, aniž by sestoupili s lavičky.
To jsem já
Žáci si v kruhu dřepnou, učitel jim přidělí čísla (od 1). Učitel pak jmenuje čísla a žák,
jehož číslo je o 1 (o 2, o 3) nižší (vyšší) rychle provede výskok z dřepu.
Spolu
Učitel pustí hudbu, žáci ve dvojicích se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po
zastavení hudby řekne učitel číslo, např. 8. Každá dvojice se musí dotýkat podlahy
osmi body.
Číselný koš
Žáci sedí v kruhu, učitel žákům přidělí čísla od 1. Učitel vyvolává různá čísla a určení
žáci si navzájem vyměňují svá místa, např. sudá čísla, lichá čísla, násobky 4,
obsahující v zápisu číslo 1 apod.
Obměna: uprostřed kruhu stojí žák, který se snaží zaujmout některé z uvolněných
míst.
Molekuly
Učitel pustí hudbu, žáci se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po zastavení hudby
zvolá učitel číslo (např. 5) a žáci rychle utvoří stejně početné skupinky (např. po 5
žácích).
Světýlko
Učitel znázorňuje laserovým ukazovátkem na strop číslice, symboly početních
výkonů, geometrické tvary a žáci v lehu na zádech počítají, popisují, označují
znázorněné tvary.
Na čísla
Žáci sedí ve dvou řadách čelem k sobě uprostřed místnosti. V každé řadě jsou žáci
stejným způsobem „očíslovaní“, nejlépe vzestupně od 1. Učitel vysloví zadání
matematického příkladu, např. 2+2, 3.2, a žáci, kteří mají přiděleno číslo rovnající se
výsledku (součet 4, součin 6) vstanou, běží ke stěně a zpět. Kdo se posadí sedí dříve
na své místo, získává pro družstvo bod.
Více – méně
Před učitelem stojí dvě skupiny žáků. Učitel řekne směrem ke každé skupině jedno

číslo (může přitom vždy na skupinu ukázat). Všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je
menší, dřepnou, všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je vyšší, vzpaží.
Zlomky
Žáci se podle pokynů učitele rozdělují počet žáků ve třídě na třetiny, čtvrtiny, šestiny,
osminy (podle počtu žáků).
Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z jazyka českého
Ikona5










Moje písmenko
Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla začáteční písmenko svého
křestního jména nebo příjmení (ve stoji, v lehu).
Na písmenka
Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla písmenko, které učitel řekne.
Obměna: Písmenko znázorní společně dvojice žáků.
Udělej písmenko
Žáci utvoří dvojice. Jeden žák z dvojice v lehu (ve stoji), druhý s ním manipuluje tak,
aby vytvořil písmenko (libovolné nebo určené učitelem).
Kolik slabik
Žáci stojí v kruhu, ruce v bok (drží se za ruce). Učitel říká libovolná slova a žáci vždy
udělají tolik dřepů, kolik slabik slovo má.
YaI
Žáci zaujmou turecký sed (sed na židli), prsty ze strany na ramena. Učitel říká různá
slova, obsahující měkké i nebo tvrdé y, např. dítě, rýma, sýr atd. Je-li ve slově měkké i
- žáci vzpaží, je-li ve slově tvrdé y - žáci upaží povýš.
Na písmena
Skupina žáků se uchopí za ruce a na pokyn učitele vytvoří svými těly určité písmeno.
Lze organizovat jako soutěž dvou skupin žáků.
Kdo dřív
Žáci vytvoří dvě družstva. Na pokyn učitele soutěží družstva o nejrychlejší seřazení
žáků podle abecedy prvního písmena křestního jména nebo příjmení. Lze ztížit stojem
na lavičce, přičemž nikdo nesmí z lavičky sestoupit.
Rodina hlásek
Žáci utvoří čtyřčlenné řady. V každé řadě představuje jeden žák samohlásku, jeden
tvrdou souhlásku, jeden měkkou souhlásku a poslední obojetnou souhlásku. Učitel
vysloví libovolnou hlásku, např. C. Žáci, kteří představují měkké souhlásky rychle
oběhnou svou rodinu hlásek a vrátí se zpět na své místo. Lze obměnit jiným
pohybovým úkolem, např. výskok apod.
Počítej slabiky
Nejvíce šestičlenná družstva žáků vytvoří v rozestupu řady. V každém družstvu jsou
žáci očíslovaní od 1 do např. 6. Učitel řekne slovo (př. osel) a podle počtu slabik (př.
2) vybíhá z každého družstva jeden žák (př. s číslem 2) a oběhne svou řadu. Kdo je
dřív na svém místě, získává bod pro družstvo.
Na slabiky
Žáci ve dvojicích se drží za ruce a běhají po prostoru. Učitel řekne slabiku a žáci se
zastaví a ztvární ji svými těly. Pohyb po prostoru lze doplnit hudbou.



Abeceda
Každému žákovi dáme kartičku s písmenem. Podle pokynů učitele pak tvoří žáci různé
skupiny, např. souhlásky a samohlásky, měkké, tvrdé, obojetné a samohlásky, seřazení
podle abecedy A-Z nebo Z-A apod.
Na značky
Na podlaze místnosti napíšeme křídou velká písmena. Žáci se pohybují volně po
prostoru místnosti a podle pokynu učitele pak zaujímají místo na různých písmenech,
např. na samohlásky, na tvrdé souhlásky, apod.
Slovo
Žáci utvoří dvě družstva. Učitel zadá určité slovo a žáci po jednom z každého družstva
vybíhají štafetovým způsobem k metě, kde každý napíše křídou na podlahu jedno
písmeno z určeného slova. Lze ztížit překonáváním překážek při běhu k metě.
Ikona4
Ukázali jsme si, jak spojit pohyb s opakováním učiva z tzv. „naukových“ předmětů. Kdo
z vás má v sobě aspoň kapku kantorské krve, tomu se cvičení musela zalíbit a ostatním se
zalíbí, až si je se žáky vyzkouší v praxi.
Zpracujte příklady minimálně tří psychomotorických aktivit s didaktickými náměty: abych
vám úkol ulehčila, můžete si vybrat: z přírodopisu nebo zeměpisu.
Literatura
Ikona7
Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP.
Krejčová, E., Volfová, M. (1994). Inspiromat matematických her. Praha: Prometheus.
Smith, Ch. (1994). Třída plná pohody. Praha: Portál.
Tywoniuk-Malysz, A., Panczyk, W. (1996). Terenowe zabawy i gry dydakticzne o charaktere
ruchowym. Zamosc: ODN.
6 „Adrenalinové“ aktivity
Ikona1
V této kapitole se vám pokusím ukázat, že i v podmínkách školní tělesné výchovy lze
realizovat cvičení nejen fyzicky náročná, ale i emočně přitažlivá a zábavná. Budeme se
věnovat tzv. „adrenalinovým“ a úpolovým aktivitám s psychomotorickým nábojem.
Teoretický prolog
Ikona5
Každý pracovník, který se profesně orientuje na edukaci žáků v prostředí tělesné výchovy ví,
že dnešní žáky již nebaví cvičení, která vykonávali v tělesné výchově jejich rodiče a
prarodiče. Chtějí cvičení zajímavá a zábavná. Primární potřebou žáků dnešní doby je potřeba
dobrodružství. Proto ve svém volném čase sedí u adrenalinových počítačových her a
televizních thrillerů. Domovní dveře zůstávají kvůli zodpovědnosti rodičů zavřené, neboť
před domem vede silnice, která představuje nebezpečí. Ještě horší verzí je, když rodiče
nesledují obsah volnočasových aktivit svých dětí. Hrozí nebezpečí, že budou aktivně
vyhledávat a vymýšlet rizikové činnosti, žel často spojené i s ohrožením života. Naskakují na
jedoucí vlaky, „surfují“ na jejich střechách, vozí se mezi tramvajemi. Přirozeně, že by si děti
neměly hrát na železničním náspu nebo poblíž vodního jezu, ale měli bychom jim pomoci
uspokojit potřebu „nervového vzrušení“, kterou jim jejich běžný život upírá.
Co je pro „adrenalinové“ pohybové aktivity charakteristické?
„Adrenalinové“ pohybové aktivity úzce souvisí s formováním osobnostní a sociální stránky
osobnosti žáka. Vedle nesporných benefitů v oblasti pohybové jsou tyto činnosti zaměřeny
především na rozvoj odvahy a sebevědomí žáka, ale také na rozvoj zodpovědnosti. Jako
takové vyžadují přirozeně od žáků vyšší nasazení, než na jaké jsou zvyklí.
Pro uvedená cvičení je charakteristické:
 evokují činnost nadledvinek produkující adrenalin,
 navozují stav euforie,
 podněcují psychofyzické vzrušení,
 dodávají energii k akci,
 žák není divákem, ale přímý účastníkem činnosti,
 cvičení jsou spojena s napětím, kdy žák přesně neví, co se stane,
 žák sám se vystavuje přiměřenému riziku (strach, neúspěch, zesměšnění apod.).
Co musí respektovat učitel?
Ikona10
Aby se žák cítil při cvičení alespoň emočně bezpečně, potřebuje příznivé a přátelské klima v
tělocvičně. Předpokladem jsou pečlivé verbální instrukce učitele, průběžná motivace a slovní
dopomoc, jasná organizace a příprava pomůcek, znalost dopomoci a záchrany. Neméně
významné je společné prožívání činnosti se žáky, prožívání jejich úspěchu a pochvala za
každé individuální zlepšení či projevenou snahu. Tak je můžeme postupně získat pro cvičení a
jak známo, chuť ke cvičení je nakažlivá.
Přirozeně, že realizace „adrenalinových cvičení“ klade vyšší nároky na pedagoga.
Upozorníme alespoň na některé aspekty:
 volit cvičení podle věku a individuálních dispozic žáků,
 zajistit dopomoc a záchranu,
 materiálně a prostorově zajistit bezpečnost pohybových aktivit,
 trvat na respektování pravidel a pokynů,
 předvídat obtíže při cvičení,
 povzbuzovat nesmělé žáky,
 nekárat a neironizovat žáky za nedostatek odvahy,
 vést žáky k odpovědnosti za sebe i za své spolužáky,
 respektovat nápady žáků k obměnám pohybových aktivit.
Pozor ovšem na hranici, která je u jednotlivců individuální. I když motorická úroveň není u
těchto druhů pohybových aktivit rozhodující, co pro jednoho je ještě dobrodružstvím a
příjemnou výzvou, může evokovat u jiného pocit ohrožení a nebezpečí. Z toho vyplývá
nutnost diferencovat v nárocích, aby každý žák musel vyvinout odvahu a podstoupit riziko
jemu přiměřené.
Velká důslednost je nutná při zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků, neboť někdy
někteří žáci mohou reagovat naprosto nepředvídatelně. Pedagog stojí vždy v nejkritičtějším
místě cvičení, pokud poskytuje záchranu žák, musí být pedagogem jednoznačně instruován.
Vyžadujte kázeň, nikoliv však klid a ticho, nechte žáky sdělit si své pocity ze cvičení, zasmát
se.
Co je charakteristické pro úpolové pohybové aktivity?
Nedílnou součástí „adrenalinových“ pohybových aktivit jsou cvičení úpolového charakteru.
Souboje a rvačky mají motivující charakter od předškolního věku až po dospělost.
Spojování dovedností na jedné straně a sociální výchova na straně druhé vyžaduje zásadně
nějaké konání, které se zaměřuje na zodpovědnost za sebe samého a možnost řádně se zapojit
do výuky. Otevřené pohybové úkoly motivují žáka přijít samostatně na nějaké kreativní
řešení. Takže méně rozhodující je výsledek nebo produkt, spíše jde o procesně orientovaný
průběh, při kterém neexistuje žádné „špatně” či „správně”. Pouhé předvádění a napodobování
technické dovednosti nebo zadaného pohybového cvičení by nespělo k žádnému užitku.
Výhodou je, že neexistuje nutnost dodržovat nějaké požadované limity standardních
sportovních disciplín jako je např. judo nebo zápas, a v tomto vidím velký plus.
Možné přínosy hodin tělesné výchovy s úpolovými pohybovými aktivitami, tj. s tématy boje
a souboje jsou:
 Zlepšení schopnosti vnímání.
 Rozšiřování pohybových zkušeností, vyjadřování se tělem.
 Riskování něčeho a následné zodpovídání.
 Zažití nějakého výkonu a reflektování na něj.
 Společné jednání, soutěžení a dorozumívání se.
 Oční kontakt umožňuje získání naprosto nových zkušeností a přes základní optický
smysl také akustické, kinestetické a emocionální vnímání.
Ikona3
U chlapců lze již od raného dětství pozorovat všeobecné přidělení rolí, které se díky okolí a
výchově pevně zakořenily v chování. Zatímco pro dívky jsou rvačky a bitky společensky
nepřijatelné, chlapci často stojí před tlakem být těmi silnějšími, ačkoliv zevnějškem ne vždy
tomuto obrazu odpovídají.
Právě hry, které jsou zaměřeny na tělo a pohyb, nabízejí chlapcům získat cit pro rozvíjení
jejich těla. Mohou si zakusit atributy připisované chlapcům, jako síla, moc, odvaha, riziko a
poměr již zmiňované blízkosti a vzdálenosti a eventuálně je nově definovat. Jde v podstatě o
speciální pohybové výzvy zaměřené na procvičení síly, odvahy a snášení rizika.
To jsou právě ty pohybové zkušenosti, jimž se dívky mnohdy sami vyhýbají, nebo jsou jim
společensky zakázány. Mají však přímý vliv na sebezáchovu a zdravé sebevědomí, proto
bychom je i v jejich výchově neměli ignorovat.
Rozdíly mezi souboji chlapců a dívek
 Při porážkách se dívky navzájem utěšují. Ve skupině vyhledávají kontakt s jinými
dívkám, aby si s nimi vyměnili nabyté zážitky.
 Chlapci se spíše izolují a porážku se snaží před ostatními spolužáky utajit.
 Souboje mezi chlapci jsou zpravidla kratší než mezi děvčaty. Protože jim jde
především o co nejrychlejší rozhodnost.
 Dívky při skupinových hrách raději hledají spojence a postupují více takticky.
 Dívky jdou do soubojů obezřetněji.
 Aby vůbec došlo k soubojům, zdá se být u dívek obzvlášť důležitá svobodná volba
partnera.
Co musí respektovat učitel?
Ikona10
Formy organizace vyučování musí odpovídat věku a stupni samostatnosti žáků. To znamená,
že začínáme s cvičeními v menších skupinách nebo pouze s jedním partnerem.
Osvědčená pravidla a rituály
 Nejvyšší pravidlo zní: „Nikomu nesmí být ublíženo!“ V detailu to znamená nekopat,
nedávat údery, neškrábat, neštípat, netahat za vlasy, netahat za oblečení apod.
 Omluvit se při každém porušení předem daných pravidel.
 Nelechtat.
 O volbě partnera rozhodují žáci. Volba partnera by měla zásadně být svobodná. Se
vzrůstající důvěrou začínají žáci akceptovat svého soupeře více než náhodný princip.
Aspekty motorické a sociální
 Na začátku i na konci každého souboje pozdravit partnera, a tak mu vyjádřit respekt.
 Každý má právo souboj předčasně ukončit několikerým plácnutím na žíněnku, či
partnerovo tělo resp. hlasitým zvoláním „stop“.
 Doba trvání souboje by se měla obměňovat podle stáří a obtížnosti úkolu.
 Učitel může souboj kdykoliv ukončit, zdají-li se mu bojující příliš zarputilí a
agresivní.
 Osvědčila se otázka, zda-li je žák ke cvičení připraven.
 Po souboji by si měli oba soupeři vyměnit své pocity a postřehy.
Aspekty sociálně-emocionální
 Z velkých skupin přes malé, k souboji v páru.





Od svobodně vybraného partnera k náhodnému.
Od volných k přísnějším pravidlům a přesným pohybovým úkolům.
Z malé odpovědnosti k důsledné zodpovědnosti (přesun částečné učitelské pravomoci
na žáky).
Z malého resp. nepřímého kontaktu k většímu resp. přímému.
Vyrovnaná bilance vítězství a porážek, vedoucí ke zvýšení tolerance k frustraci.
Ikona3
Existuje mnoho úpolových her a cvičení, která se dají střídat a obměňovat. Např. užití
handicapu dává soubojů zcela nový směr i u zhruba stejně silných partnerů (např. s jednou
rukou za zády, pohybovat se pouze na jedné noze apod.). U nerovnocenných partnerů mohou
proti sobě nastoupit i dva proti jednomu, potom se postupuje tak, že výhra toho silnějšího se
počítá dvojnásobně. Je-li v souboji dívka proti chlapci, dostává zpravidla bodový náskok.
Ikona10
Příklady „adrenalinových“ pohybových aktivit
Žáci v zástupu zaujmou sed roznožný, těsně k sobě a vzpaží. Jeden žák si lehne (s dopomocí)
na paže sedících a vzpaží. Sedící spolužáci si jej podávají nad hlavou vzad (Obr. 1).
Obr 1
Žáci drží lavičku na obou koncích a zvednou ji do výše pasu. Jeden žák si lehne na břicho do
středu lavičky a pevně se jí drží rukama i nohama; pod něj umístíme žíněnku. Stojící žáci
opatrně obrací lavičku kolem podélné osy – „grilování“ (Obr. 2).
Obr. 2
Dvě gymnastické žíněnky postaví žáci na hranu naproti sobě. Jeden žák se snaží prolézt
soutěskou na druhou stranu, ostatní mu úkol ztěžují tím, že tlačí z obou stran na žíněnky (Obr.
3).
Obr. 3
Jeden žák si stoupne na žíněnku, ostatní žáci si dřepnou kolem žíněnky, uchopí každý jednu
úchytku a posunují žíněnku po podlaze různými směry. Stojící žák se snaží udržet se na
žíněnce (jako na rodeu) (Obr. 4).
Obr. 4
4 – 6 žáků zaujme vzpor klečmo na žíněnce (jeden vedle druhého). Na jejich záda položíme
žíněnku (vznikne tzv. „hamburger“). Všichni ostatní žáci vymýšlejí co nejvíce způsobů
překonání žíněnek. Možné varianty nápadů jsou přelezení, přeběhnutí, také valivým
pohybem podélně a příčně (žádná salta), kotouly apod. (Obr. 5). Další možností je, že si na
horní žíněnku lehne další spolužák. Klečící žáci se pohybují do stran, vpřed a vzad a ležící se
pohybuje jako na vlnách. Ležícímu poskytujeme záchranu.
Obr. 5
Příklady úpolových pohybových aktivit
Jeden žák leží na břiše na podlaze (na žíněnce), druhý si na něj kolmo lehne na břicho. Spodní
žák se snaží vyprostit (Obr. 6).
Obr. 6
Jeden žák si lehne na podlahu, pokrčí upažmo a dlaněmi se „přilepí“ k podlaze. Druhý žák jej
uchopí za kotníky a snaží se jej posunout, tedy „odlepit“ jeho dlaně od podlahy (Obr. 7).
Obr. 7
Různé způsoby přetlačování, přetahování ve dvojici (Obr. 8 a 9), ve skupině (Obr. 10 a 11).
Obr. 8
Obr. 9
Obr. 10
Obr. 11
Jeden ze dvojice žáků upaží. Druhý se snaží jeho horní končetiny připažit (Obr. 12).
Obr. 12
Jeden žák skrčí horní končetinu v lokti, druhý se mu ji snaží natáhnout (Obr. 13). Obdobně
můžeme cvičit s dolními končetinami.
Obr. 13
Čtyři žáci stojí v rozích pomyslného čtverce. Dva proti sobě stojící po diagonále drží každý
jeden konec švihadla. Švihadla v místě křížení dvakrát překřížíme přes sebe. Na pokyn se
začnou všichni žáci přetahovat (Obr. 14).
Obr. 14
Ikona4
Věřím, že vás tato kapitola zaujala. Pokud chcete získat další informace z této oblasti,
podívejte se do doporučené literatury.
Uveďte tři cvičení „adrenalinového“ charakteru s využitím plných míčů.
Literatura
Ikona7
Karásková, V. (2010). Pohybem k odvaze a zodpovědnosti. Olomouc: UP.
Karásková, V. (2012). Adrenalin v tělocvičně. Olomouc: UP.
Müller, C. (2003). Bewegte Grundschule. Aspekte einer Didaktik der Bewegungserziehung als
umfassende Aufgabe der Grundschule. Sankt Augustin: Academia.
Vetter, M. a kol. (2008). RisKids. Basel: SolArgent Media AG.