Československý politický exil za studené války

Československý politický exil za studené války: první roky
Igor Lukeš
Češi stereotypně opakují, mám-li začít očividně chybnou generalizací, že nejsou v cizině
doma. Ztělesňují vlastnosti vylíčené Robertem Musilem, který poznamenal, že „uprostřed
Evropy, kde se protínají staré světové osy, slovům kolonie a zámoří se naslouchalo jako
něčemu dosud nevyzkoušenému a vzdálenému“.1) Titul známého českého románu Opustíš-li
mne z padesátých let vyjadřoval nejen oficiální vládní linii této doby, nýbrž i v této zemi
uznávané pravidlo. A proto vztahy mezi Čechy v Čechách a na Moravě a v exilu nebyly nikdy
tak pevné a uctivé jako vztahy mezi ostatními Středoevropany doma a v zahraničí.
To poněkud překvapuje. Koneckonců českou národní věc často podporovali exulanti –
okamžitě se vybaví Jan Ámos Komenský, Tomáš G. Masaryk, Milan Štefánik, Edvard
Beneš, legionáři v první světové válce a ti, kteří sloužili u Royal Air Force (RAF) za druhé
světové války. Jsem přesvědčen, že na této generalizaci je více než jen zrnko pravdy, třebaže
to někteří Češi popírají. Jedním z nich je Jan Kolár (1923–1978). Naznačoval totiž, že
překročením hranic komunistického Československa neodešel „do ciziny“, protože „v cizině“
vládla diktatura, kterou nechával za sebou. „Cizinci“, kteří zůstali doma, očividně toto
smýšlení opětovali: českého spisovatele Kolára si značně váží ve Francii, v rodné zemi však
zůstává neznámý.2)
Tento esej zkoumá první roky československých politických exulantů, kteří přišli do
Spojených států v důsledku komunistického převratu v Praze v únoru 1948. Začnu stručnou
historií jejich hlavních institucí a osobností. Potom porovnám a postavím proti sobě
politickou exilovou obec z roku 1948 a její předchůdce v exilu: s Masarykovým týmem v
průběhu první světové války a Benešovou zahraniční vládou v Londýně (1939–1945).3)
Rada svobodného Československa, Rádio Svobodná Evropa, Svědectví: Zenkl, Peroutka a
Tigrid
Poté, co poražení demokratičtí politici překročili železnou oponu, pouze ti šťastní směli
zůstat po nějakou dobu ve „zlaté kleci“, na základně zpravodajské služby Spojených států u
Frankfurtu. Tomuto zařízení velel plukovník Charles Katek, nedávno vyhoštěný z Prahy, kde
sloužil tři roky v roli šéfa vojenské mise Spojených států.4) Mnoho uprchlíků snilo o
Československý politický exil
Americe, ale pouze ti, kteří mohli prokázat, že jsou okamžitě zaměstnatelní, zde měli naději
na úspěch. Ostatní byli nemilosrdně odmítnuti; což se stalo i generálu Františku Moravcovi,
jenž obdržel vysoká vyznamenání a jehož dcera navíc byla americkou občankou a žila v té
době ve Spojených státech.5) Kanada byla poněkud otevřenější, ale pouze pro lidi
s vysokoškolským technickým vzděláním; vyžadovala rovněž zkoušku z tělocviku, jejíž
součástí byly „sklapovačky“ a běh na určitou vzdálenost. Nový Zéland oznámil, že je otevřen
pro čtyřicet mladých mužů z Československa, avšak podmínkou sine qua non byl důkaz o
vysokém počtu spermií.6)
Od roku 1947 do března 1950 uprchnulo z politických důvodů na Západ přibližně dvě stě
třicet šest tisíc Čechů.7) Bylo mezi nimi třicet pět poslanců parlamentu, dvanáct velvyslanců a
ministrů, dvanáct generálních konzulů, na sto diplomatů, osmnáct generálů armády a letectva
a stovky veřejných činitelů. To byli muži a ženy, kteří v létě 1948 zahájili československou
politickou činnost v exilu.
Od začátku usilovali o vedoucí pozici v československé exilové obci dva muži. Jedním
byl Petr Zenkl (1884–1975), ministr vlády, který rezignoval v říjnu 1938 a strávil celou válku
jako německý vězeň. V roce 1946 se Zenkl stal prvním místopředsedou vlády. Od roku 1945
do roku 1948 úzce spolupracoval s americkým velvyslanectvím v Praze. Byl to demokratický
politik, kterého si Američané nejvíce vážili. Jak se dalo očekávat, po únorovém převratu byl
pod stálým dohledem Stb. Američané použili své nejlepší zpravodajské síly, aby jej dostali na
Západ. Tento pokus se zdařil a Zenkl byl přivezen do Spojených států – zjevným úmyslem
bylo instalovat jej do čela budoucí československé exilové organizace.
Její status a strukturu probíralo memorandum Velvyslanectví Spojených států v Praze s
datem říjen 1948. Navrhovalo vytvoření „dobře organizovaného orgánu složeného
z prominentních Čechů v zahraničí“, poněvadž by to znamenalo „velký morální přínos pro
Spojené státy, a to dokonce i tehdy, pokud by jejich agenti v Československu nepůsobili.
Ačkoli se velvyslanectví domnívá, že vytvoření formální vlády z uprchlíků by v tomto okamžiku
nebylo moudré, odsud se zdá, že je ve velkém našem zájmu poskytnout morální soulad, aktivní
povzbuzení a pevné řízení exulantským skupinám.“8)
Někteří v exilové obci si nemysleli, že kandidát Američanů Zenkl je tím správným
mužem na nejvyšší místo. K nim patřil i Ferdinand Peroutka (1895–1978), skvělý novinář,
známý intelektuál a blízký přítel Masaryka i Beneše.9) I když svou touhu být vůdcem nikdy
nevyjádřil, měl vlastní ambice: chystal se vyzvat svého soupeře Zenkla, přestože od začátku
tvrdil, že nemá v úmyslu ho nahradit. Jeho postavení posilovaly věrohodné zvěsti, že Beneš
2
Igor Lukeš
by rád viděl právě jeho, Peroutku, svým nástupcem – tato zpráva se dostala na Západ
prostřednictvím Amelie Posse-Brázdové.10) Toto soupeření muselo být čím dále tím
nepříjemnější, protože Zenkl a Peroutka společně strávili válku jako spoluvězni
v koncentračním táboře.
Rada svobodného Československa (RSČ) vznikla 25. února 1949 ve Washingtonu.
Oficiální prohlášení sestavil a přečetl Ferdinand Peroutka. Její plénum mělo sto
čtyřiasedmdesát členů, rada třicet členů a prezidium dvanáct. Prezidiu předsedal Zenkl, jeho
zástupcem byl Slovák Jozef Lettrich.11) RSČ uvědomila třicet devět vlád a jednadvacet vlád,
včetně Spojených států, Velké Británie a Francie, RSČ „zaznamenalo“.
Zakladatelé organizace prohlašovali, že RSČ se bude skládat ze zástupců všech Čechů a
Slováků coby jednotlivců. Ve skutečnosti však byl důsledně dodržován stranický princip.
Jednoduše řečeno, šlo o dílo etablovaných demokratických politických stran, které – společně
s komunisty – vytvořily v roce 1945 Národní frontu: v organizaci měli hlavní slovo národní
socialisté, sociální demokraté a slovenští demokraté. Připojit se smělo několik agrárníků,
nikoli však národní demokraté. Přívrženci generála Lva Prchaly byli vyloučeni úplně.
Toto odporovalo stanovisku, které zastával Peroutka, jenž v lednu 1949 napsal, že přece
z totalitního Československa uprchnuli lidé, a nikoli politické strany. Proto by jednotlivci měli
mluvit spíše sami za sebe než za strany. Během několika měsíců se RSČ ocitla v palbě kritiky
dalších, jako například historiků Eduarda Táborského a Radomíra Luži. V září 1949 obvinili
vůdce organizace, že zcela bez problémů zapomněli na svou odpovědnost za zhroucení
demokracie v roce 1948 a že zaměřují svou energii převážně na osobní mocenský zápas,
nikoli na úkol obnovy demokracie v Československu. Varovali, že to musí odcizovat lidi
doma od exilových organizací. Bohužel, nápaditý Luža byl kooptován do vládnoucí skupiny
až v únoru 1957.
Americké patrony výkony organizace RSČ od začátku neuspokojovaly. Začátkem roku
1951 se setkali s jejím vedením a vyjádřili svou nevíru v její operační schopnosti. Peroutka
využil tohoto zásahu ve svůj prospěch a předložil návrh na omezení funkčního období. Což
bylo nepochybně zaměřeno proti Zenklovi a způsobilo, že existující konflikt Zenkl-Peroutka
v lednu 1951 eskaloval v roztržku v RSČ, když Zenkl společně se svými dvanácti přívrženci
z rady odešel. Ostatní (Peroutka a šestnáct dalších) zůstali a trvali na tom, že kvórum je
zachováno. Toto schisma formálně skončilo v lednu 1952 a v dubnu Zenkl získal místo na
vrcholu nazpět. Peroutka se však nikdy nepřestal domnívat, že jeho soupeř byl ustaven do
vedení RSČ jen proto, že jej podporovali Američané, nikoli však proto, že by byl způsobilý
3
Československý politický exil
učinit z ní životaschopnou politickou sílu. Zenkl zůstal ve vedení RSČ, která však téměř
neprováděla žádnou činnost.
Intenzita schismatu Zenkl-Peroutka se zmírnila, když Národní výbor pro svobodnou
Evropu (National Committee for a Free Europe – NCFE) zahájil vysílání Radia Svobodná
Evropa (Radio Free Europe – RFE). Česká sekce připadla Peroutkovi, z něhož činily jeho
ostře pronikavé analytické schopnosti a brilantní styl působivého hlasatele. Postupem času si
Američané uvědomili, že to byl on, a nikoli Zenkl, kdo mluví jejich jazykem a chápe měnící
se požadavky na propagandu za studené války.
Ukázalo se, že RFE je skutečně dynamickou organizací. V Československu však bylo
radio tak silně rušeno, že stanice v podstatě se svými posluchači nemohla komunikovat.
Spolehlivějšími posluchači, kromě Stb v Praze, byli Peroutkovi američtí šéfové. České
zaměstnance RFE odrazovalo zjištění, že politický ředitel RFE William E. Griffith je
připraven zarazit vše, co by mohlo urazit Slováky, římskokatolickou církev či německé pocity.
Tato politika vedla k vypouštění některých odkazů na Tomáše Masaryka, většiny odkazů na
Edvarda Beneše a všech zmínek o Janu Husovi. Griffith také bránil zevrubnému zaobírání se
nacistickými zločiny. Zoufalý Peroutka ztratil veškerou objektivitu, když si do svého deníku
poznamenal, že Griffith je „svěží mladá nafouklá krysa“ a jeho „nejhorší nepřítel“.12)
Griffith nechoval žádné sympatie vůči nacistickým zločinům, ale zastával pragmatické
stanovisko, že Spojené státy by nemohly znovu vybudovat silnou a demokratickou Evropu bez
Německa. Kromě toho RFE bylo hostem bonnské vlády a v souladu s tím se muselo chovat.
Při jedné příležitosti zjevný patron exulantů NCFE Čechům řekl, že duch Postupimi, který
poskytl právní základ pro vyhnání sudetských Němců z Československa (článek XII, červenec
1945), je mrtev. Ohledně této otázky exulanti srazili šiky a ve formálním memorandu
energicky dokazovali, že „transfer“ sudetských Němců z Československa musí být považován
za nezvratný. Američané si musejí uvědomit, že toto není bitva, již stojí za to podstoupit, a
české osazenstvo RSČ/RFE a jeho američtí patroni se neformálně dohodli, že toto téma
vypustí.
Ani RFE nebyla uchráněna sektářských sporů. Hašteření mezi mnichovskou základnou,
vedenou energickým Pavlem Tigridem, a týmem řízeným Peroutkou v New Yorku přerostlo
v létě 1952 v otevřenou slovní válku. Američané podporovali Peroutku a jeho oponent musel
na podzim rezignovat. Tigrid měl nyní příležitost osobně zakusit právě onu absurditu, kterou
líčil ve svých románech Franz Kafka: jeho žádost o americké vízum americké velvyslanectví
v Bonnu zamítlo, protože Tigrid, jehož demokratická a antitotalitní důvěryhodnost byla bez
4
Igor Lukeš
poskvrny, se ocitl na černé listině údajných komunistických sympatizantů. Bylo zapotřebí
intervencí, z nichž jedna pocházela od jeho soupeře Peroutky, aby Tigrid mohl vycestovat do
Spojených států, kde poznal život číšníka v Brooklynu a na Manhattanu.13)
Založení časopisu Svědectví v roce 1956, v době polského října a maďarské revoluce,
poskytlo Tigridovi druhou příležitost. Svědectví zahájilo činnost v Paříži a zanedlouho se stalo
vlivnější než RSČ, a dokonce i vlivnější než česká sekce RFE. Značně je četla česká exilová
obec a vědělo se, že jeho exempláře v Praze kolují po kancelářích ÚV KSČ; o jednotlivých
článcích se příležitostně diskutovalo – občas bouřlivě – v politbyru strany. Tigridovo
Svědectví si udrželo vysoký standard až do konce: právě tento časopis byl první, který odhalil
potenciál Václava Havla a označil jej za nejlepší volbu ohledně budoucího prezidenta
osvobozeného, postkomunistického Československa.
O lidských kvalitách předáků RSČ není pochyb. Luža má pravdu, když zdůrazňuje, že ve
srovnání s novými politickými elitami, které přišly v Praze k moci v důsledku sametové
revoluce v roce 1989, mají navrch. Není však možné neučinit závěr, že jejich hlavní
organizace RSČ nebyla úspěšná v dosažení význačných cílů. Petr Zenkl, Jozef Lettrich,
Václav Majer, Štefan Osuský, Arnošt Heidrich, Adolf Klimek a Jaroslav Stránský byli čestní,
vlastenečtí a naprosto slušní lidé, nebyli však o nic neomylnějšími a charismatičtějšími v roli
vůdců exilu, než když byli politiky v Československu. Byli to schopní straničtí administrátoři,
nikoli však muži, které by ostatní za všech okolností následovali.
Masaryk, Beneš a exil roku 1948: srovnání
Dovolte mi nyní porovnat situaci československých exulantů po roce 1948 se situací
Masarykovou od roku 1915 do roku 1918 a Benešovou za druhé světové války.
1) Masaryk a Beneš působili v zahraničí v době války. To značně posilovalo jejich
postavení: Západ měl skutečný zájem na podpoře skupin, které oslabovaly nepřítele.
Naproti tomu exulanti z roku 1948 přišli na Západ v době míru. Samozřejmě, že to byl
obtížný mír, mír to však byl. I když napětí bylo vysoké, pouze několik lidí v Londýně, Paříži
či Washingtonu si myslelo, že válce se Sovětským svazem se nelze vyhnout. Navíc
vzpomínka na nedávný požár byla živá jak v Evropě, tak ve Spojených státech. Proto se Češi a
ostatní východoevropští exulanti se svým antikomunistickým zápalem a neskrývanou touhou
po další válce pro mnohé na Západě stávali nevítanými.
5
Československý politický exil
2) Českoslovenští osmačtyřicátníci mezi sebou neměli žádného Masaryka, Beneše, ba
ani Jana Masaryka. Bez dobře známé a všeobecně vážené postavy se hodnota celé skupiny
v očích jejích potenciálních patronů snižovala. Zároveň to také ztěžovalo vnitřní sjednocení
této skupiny. Nepřítomnost jasně viditelného vůdce plodila permanentní hrozbu v podobě
rozpolcenosti. Jak jsme již byli svědky, toto nebezpečí nebylo nikdy zažehnáno. Roztříštěnost,
ostré osobní neshody, žárlivost a malicherná soupeření byly pro skupinu exulantů z roku 1948
normou až do konce.
3) Muži, kteří stáli po boku Masarykově a později Benešově, byli ze srovnatelného
sociálního prostředí. Někteří z nich se museli stejně jako Masaryk a Beneš hodně nadřít, než
se stali finančně zajištěnými. Kolem roku 1915 však všichni patřili ke střední nebo horní
střední třídě a měli pouze jediný cíl, totiž vytvoření (Masaryk) nebo znovuvytvoření (Beneš)
státu pro český (nebo československý) národ.
Samozřejmě, že Benešovo rozhodnutí přijmout akt čtyř mocností, který podepsaly v září
1938 v Mnichově, bylo mezi jeho kolegy příčinou sporu a během počátečních etap války se
musel vypořádat se značnými protesty proti svému vedoucímu postavení. Ale i ti Češi, kteří
doma ostře vystupovali proti prezidentově „mnichovské“ politice, jej později v exilu
podporovali bez jakýchkoli výhrad. Benešova exilová vláda nakonec ztratila jen podporu
jednotlivců, jež bylo možno odbýt jako výstředníky (generál Prchala), slovenské nacionalisty
(Hodža) či sudetské Němce (Jaksch).
Naproti tomu osmačtyřicátníci měli o světě nápadně odlišné ideologické představy. Na
krajních koncích politického spektra jedni byli marxisty, kteří se cítili doma v Titově
Bělehradě (Bohumil Laušman), druzí katoličtí fundamentalisté, které přitahoval Frankův
Madrid (Bohdan Chudoba). Takřka všichni se snažili podporovat dědictví Tomáše Masaryka,
prodělali však příliš mnoho zkušeností, jež jim pokřivily ducha (například mnichovskou krizi,
likvidaci Československa v březnu 1939, slovenský stát za války, Buchenwald, Heydricha,
Lidice, Sitzkrieg vs. Stalingrad a Benešovy cesty do Sovětského svazu za války), než aby
mohli bez problémů vidět minulost v podobném – nemluvě o identickém – světle.
Nešťastný pokus o koexistenci demokratických stran a Komunistické strany
Československa (KSČ) umožňoval různé výklady. Většina exilových vůdčích postav zastávala
přirozeně názor, že československé demokraty, ač dělali, co mohli, nakonec v únoru 1948
zničil komunistický parní válec tlačený zezadu ruským tankem, abychom si vypůjčili slova
Jana Masaryka. Avšak někteří si nebyli tak jisti. Chudoba obviňoval demokratické strany:
„Únor ’48 nespadl jen tak s nebe. Pečlivě ho svými útoky na všechno křesťanské a klaněním
6
Igor Lukeš
se Moskvě připravili naši socialisté.“ Také Kolár odmítal svádět rok 1948 na spiknutí pod
dohledem Kremlu. Ve skutečnosti z něj obžalovával celý nekomunistický tábor. Podle něj
nebyl „osmačtyřicátý“ převratem, nýbrž pouze ranou z milosti. „Stáli jsme před výzvou – a
nevěděli jsme o tom; selhali jsme – a nevěděli jsme o tom. Teprve když nám byl předložen účet
- jsme začali lomit rukama: nikoli nad sebou, jak by se slušelo, ale nad krutostí tohoto
účtu.“14)
Kolárova kritika mířila na ty exilové demokratické politiky, kteří kapitulovali před
moskevským požadavkem, aby Československo v roce 1947 odstoupilo od Marshallova
plánu; na ony demokraty, včetně Ferdinanda Peroutky a Huberta Ripky, kteří předtím, než
hodili všechno za hlavu a utíkali, jako by jim pod nohama hořelo, hovořili pochvalně o
Sovětském svazu, a na ty, kteří ještě několik dní před převratem vstoupili do Společnosti
československo-sovětského přátelství. Vezměte v úvahu jeden příklad: Pavel Tigrid
publikoval v roce 1946 varovný článek, že Československo je již natolik svázáno se
sovětským blokem, že v konfliktu Východ-Západ by se ocitlo ve válce se Západem, s nímž je
pojí politická, kulturní a náboženská pouta. V krizi, která následovala po publikaci článku,
Tigrida napadl nejen předseda vlády Gottwald, ale i jeho kolega z lidové strany Msgr. Hála.
Následně jej z ministerstva zahraničí nevyhodil komunista Vlado Clementis, ale demokrat
Arnošt Heidrich, se kterým se Tigrid měl za necelé dva roky sejít v exilu.15)
Kolár shrnul morální dilemata představovaná Únorem 1948, když vznesl obvinění, že
polovina těch, kdo nesou odpovědnost za národní katastrofu, sedí nyní na pražském Hradě,
druhá polovina je v exilu, zatímco loutkáři byli ti, kteří to upekli na Jaltě.16)
4) Když Masaryk v roce 1915 zahájil svou kampaň, mohutně jej podporovaly různé
slovenské organizace, zejména v Americe. Když Beneš předsedal dalšímu exilu, byl již československý dialog dost napjatý. Totální povaha druhé světové války však uvrhla Čechy a
Slováky do situace, kdy prostě své neshody museli urovnat. Ani jejich hostitelé a spojenci, ani
lidé doma by v době, kdy vládl Obergruppenführer Heydrich či kdy hořely Lidice a Ploština,
nestrpěli nacionální ostřelování. Stalinistický totalitní režim, který přišel k moci v únoru 1948,
byl ještě úspěšnější ve vytváření falešné představy, že na česko-slovenské frontě probíhá
všechno v pořádku a v klidu.
Což vůbec nebyl případ exilu roku ’48. Konflikty mezi českými a slovenskými politiky
byly zřejmé hned od začátku. Situaci ještě komplikovali sociální demokraté, kteří i v exilu
zůstávali pevně oddáni tou dobou již zastaralému a škodlivému pojetí čechoslovakismu. To
jim znemožňovalo přijmout požadavek kvót ve vedoucích politických orgánech, což vedlo
7
Československý politický exil
k dalším potížím. Již v létě 1949 si povzdechl Jozef Lettrich: „Zdá se, že politická shoda
[mezi českými a slovenskými exilovými vůdci] není možná. Nedokážeme se dohodnout ani na
základních zásadách. Staneme se terčem posměchu doma, v exilu i celého světa. Co nás
vlastně drží pohromadě? Snad těch tři sta dolarů měsíčně?“ tázal se Lettrich, narážeje na plat,
který tou dobou od vlády Spojených států dostával každý z vůdců československé exilové
obce.
5) Ani Masaryk, ani Beneš se nemuseli zabývat sudetoněmeckou otázkou tolik jako
exulanti po Únoru. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva ze Sudet představovalo pro
osmačtyřicátnické politiky v zahraničí rozštěpující problém. Ohromná většina pokládala
vyhnání za uzavřenou kapitolu. Vyhnání podle nich vyrostlo z politického, historického a
etického kontextu, který je zplodil, totiž z války, a bylo provedeno s výslovným souhlasem
Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu.
Nikoli každý však tento úhel pohledu sdílel. Ferdinand Peroutka jako jeden z prvních
naznačoval například různým sudetoněmeckým emisarům, svým americkým dohlížitelům
v Radiu Svobodná Evropa a svým kolegům v exilu, že Československo nelze vzkřísit jako
demokratický stát, dokud se nevyrovná s vyhnanými sudetskými Němci. Kolár šel příznačně
ještě dále. Vznesl obvinění, že český „pseudorevoluční teror“ proti neozbrojeným sudetským
Němcům má svůj původ v šesti letech české nemohoucnosti a nečinnosti během války. Kolár
dokonce spojil vyhnání s komunistickým převzetím moci. Tvrdil, že odsun naplnil v květnu
1946 voličské urny rudými hlasy. Právě vyhnání Němců totiž ukovalo společnou platformu
pro demokratické strany a KSČ. Byla vybudována na tomto pocitu společné národní viny.17)
6) Masaryk i Beneš měli nezávislé zdroje příjmů. Osmačtyřicátníci neměli vůbec žádné
bohaté podporovatele. Byli proto nuceni pokorně přijímat malé sumy (dvě stě až tři dolarů
měsíčně), které byly tajně vypláceny některým osobnostem v RSČ z pokladny americké
zpravodajské obce. Tyto platy byly mezi emigranty zdrojem závisti a vnitřních konfliktů.
Někteří chtěli vědět: kdo ty peníze rozděluje? Podle jakého principu? Proč ten proces není
průhledný? Jsou ty peníze spojeny s nějakými podmínkami? Takové otázky nebyly nikdy
zodpovězeny a rozdílení platů bylo dále prováděno v tajnosti mezi jedním či dvěma členy
exilové obce a temnými postavami ve Washingtonu, které tvrdily (v rozporu s veškerou
evidencí), že jsou soukromými sponzory usilujícími o podporu věci svobody a demokracie,
nikoli agenty vlády Spojených států. Tato podpora ustala až v roce 1957.
7) Masaryk opustil habsburskou říši v roce 1915 s pomocí svého pasu, v němž byl
uváděn jako poslanec vídeňského parlamentu. Beneš byl předtím, než se v létě 1939 vrátil do
8
Igor Lukeš
Evropy a do politiky, profesorem University of Chicago.
Českoslovenští demokraté překročili železnou oponu dříve, než mohli zahájit své
aktivity ve jménu demokracie a proti komunistické vládě. Klement Gottwald údajně žoviálně
poznamenal, že ho nezajímá, co jeho protivníci zamýšlejí po únoru 1948 se sebou udělat.
Jestli se rozhodnou odejít do exilu, bude to dobře. Stát aspoň ušetří peníze za jejich penze.
Skutečnost však byla jiná. Pouze Pavlu Tigridovi, Sergeji Ingrovi, Jindřichu hraběti
Kolowratovi a několik dalším se poštěstilo být v době převratu v zahraničí a jen několik
smělo odejet bez překážek ze země (Jaromír Smutný). Zbytek musel vymyslet nějaký
nebezpečný plán útěku. Což nebylo snadné. Pohraniční území se proměnilo ve vojenskou
zónu, v níž se mohlo bez výstrahy střílet, a mnozí významní demokratičtí politici a aktivisté
byli pod neustálým dohledem dokonce již před komunistickým převratem (Petr Zenkl, Otta
Hora, Vladimír Krajina a František Moravec).
Pouze francouzská zpravodajská služba byla ochotná s pašováním lidí ven pomáhat.18)
Ale v březnu 1948 však zfušovala útěk Msgr. Jana Šrámka a Msgr. Františka Hály a téměř
zpackala útěk Huberta Ripky. Většina ostatních demokratických politiků musela uprchnout
bez cizí pomoci poté, co jim jejich západní přátelé odmítli pomoci (Ladislav Feierabend). Jiní
se dostali ven především za pomoci svých přátel z velvyslanectví Spojených států, kteří tím
riskovali své diplomatické kariéry (mezi takové anděly strážné patřili například Walter Birge,
Charles Katek, velvyslanec Laurence Steinhardt, Spencer Taggart, Kurt Taub a Louise
Schaffnerová). Britové pomáhali téměř výlučně vlastním občanům, například britským
manželkám československých pilotů, kteří sloužili u RAF. Všichni ostatní, včetně bývalých
pilotů RAF s československým občanstvím, byli od styku s ambasádou odrazováni. Mnozí,
kteří byli ponecháni, aby si poradili, jak umějí, se nikdy na druhou stranu nedostali. Do této
skupiny patřil generál letectva Karel Janoušek, za druhé světové války jeden z prvních, kdo
pomáhal organizovat spojenecké snahy při obraně Velké Británie, který nakráčel do pasti
nastražené Stb v pohraničním území. Smrt Jana Masaryka zůstává obestřena tajemstvím
dodnes: někteří se domnívají, že zemřel proto, že jeho útěk na Západ sovětský systém
naprosto nemohl strpět. Velmi záhadný je případ Bohumila Laušmana, kterého v prosinci
1953 unesla Stb a který za nevysvětlených okolností zemřel v českém vězení o deset let
později.19)
Všechny takové útěky byly nervy drásající. Někteří lidé unesli letadla (některé únosy
provedli sami piloti – byli to pravděpodobně bývalí piloti RAF, jiné pasažéři, například
Kolár), jiní obsadili expresní vlak (expresní vlak č. 61 v září 1951) a použili ho k proražení
9
Československý politický exil
železné opony. Naprostá většina se prostě pokoušela přejít pěšky obtížným hornatým terénem.
Součástí některých útěků byla složitá soustava tajných postupů. Například Mojmír
Povolný se ve svých pamětech zmiňuje, že opustil Československo v časných ranních
hodinách 16. dubna 1948 poté, co ho k pohraničnímu území zavezli dva muži, které nikdy
předtím neviděl. Zanechali Povolného v rukou člověka v uniformě pohraniční stráže.
(Povolný ho považoval za člena odbojové skupiny, který měl jeho útěk na starosti.) Ten
zavedl v noci Povolného na hranici a přesně mu ukázal, jak se dostane přes železnou oponu
k Američanům. Po roce 1989 objevil Povolný v archivu Státní bezpečnosti v Praze oficiální
hlášení podané agentem Stb Josefem Damiánem, který popisoval, jak pomáhal Povolnému
dostat se z Prahy přes hranici do americké zóny v Německu. Proč Stb prováděla tuto a mnoho
jiných operací tohoto druhu, zůstává záhadou.20)
Jiné případy byly dokonce ještě více zarážející. Vezměme si například Stanislava Lišku,
policejního důstojníka, který v roce 1945 vstoupil do amerických zpravodajských služeb.
V roce 1948 zařídil útěky několika významných demokratů, včetně manželky Pavla Tigrida,
aby to však zakryl, účastnil se četných operací Stb, které nalákaly do pasti demokratické
odpůrce komunistického režimu a dostaly je do vězení – takzvaná Operace KÁMEN. Když
Stb odhalila jeho dvojí loajalitu a chystala se ho zatknout, Liška uprchnul přes hranice
k Američanům. V uprchlickém táboře jej jedna oběť takové operace Stb, která se následně
opětovně pokusila o překročení hranic, což se jí podařilo, označila za agenta Stb. Liška se
energicky bránil: ať údajně udělal pro Stb cokoliv, činil tak na základě pokynů od Američanů.
Jeho žádost o americké vízum byla obratem schválena a Liška zmizel ve Spojených státech.
Traumatická zkušenost útěku zůstávala zapsána v paměti všech politických exulantů po
zbytek jejich života. Byla s to se dokonce projevit v podobě zneschopnění. Například
Peroutkovi se podařilo překročit hranice v květnu 1948, ale jeho milovaná Slávka, která
putovala s jinou skupinou, byla na cestě chycena. Než se opět shledali v Londýně - Slávka se
nakonec dokázala dostat ven za pomoci fiktivního manželství – o nějakých šest měsíců
později, Peroutka nebyl ochoten udělat nic, co by Slávce, která byla po jistou dobu v péči Stb,
mohlo ublížit.
8) Masarykův tým pracoval ve Francii, Velké Británii a Spojených státech, v zemích, jež
se za první světové války těšily v českých zemích a na Slovensku skvělé pověsti. Benešova
základna ve Velké Británii během Sitzkriegu mohla být ve světle Chamberlainova fiaska
nevýhodou, jakmile se však začalo střílet, záporné stránky zmizely.
V protikladu k tomu měli osmačtyřicátníci značnou nevýhodu v tom, že museli projít
10
Igor Lukeš
německým územím, či dokonce z něj působit. Česká společnost byla v poválečném období
ostře protiněmecká. To, že exulanti žili či pracovali v Německu, je v očích jejich politické
základny doma kompromitovalo. Je tomu tak, že Praha nikdy nepřestala zdůrazňovat, že
centrála antikomunistických aktivit podporovaná Spojenými státy byla umístěna ze všech míst
právě v Hitlerově oblíbeném městě Mnichově. Pokaždé, když hlasatelé oznámili, že vysílají z
„Mnichova“, jejich věc tím v očích veřejnosti značně utrpěla.
9) A nakonec si je třeba uvědomit, že žádná exilová organizace nemůže dosáhnout
ničeho významného bez odpovídajícího vývoje doma. Nic natolik účinně nezpochybnilo
legitimitu RSČ a ostatních složek exilové obce z roku 1948 jako nepřítomnost české a
slovenské lidové podpory Polákům a Maďarům v roce 1956. Ohlušující ticho, které
přicházelo z Československa během oněch dramatických týdnů, takřka RSČ a československý
politický exil obecně zbavovalo jejich politické legitimity.
Kolár byl zničený z toho, že v jeho rodné zemi nedošlo v roce 1956 k povstání, a své
názory vyjádřil bez obalu. Bylo odpudivé, prohlásil, že zatímco se mladí lidé v Budapešti
vrhali proti sovětským tankům, české hospodyně se řadily do fronty na mouku a cukr do
zásoby. Po jeden kritický týden, psal Kolář, byl přesvědčen, že Praha „vykoupí mlčení za
,Mnichova‘, přijetí ,Košického‘ programu, záležitost Marshallova plánu, únorový převrat: nic
se však nestalo“. Ještě více Kolára zděsilo zjištění, že když Poláci a Maďaři povstali proti
sovětské diktatuře, Čechy a Slováky bylo vidět fandit na fotbale.21)
Závěr
I tento krátký seznam rozdílů mezi činností Masarykovou a Benešovou na jedné straně a
exulantů z roku 1948 na straně druhé umožňuje nahlédnout, že ti druzí se ocitali v nevýhodě.
Masaryk a Beneš působili za poměrů, které poskytovaly jim i jejich hostitelům pohodlí práce
v morálně a politicky přesně vyhraněném prostředí. Kromě toho se připravovali na exil
s předstihem. Měli styky, podporovatele a zdroje příjmu. Exulanti za studené války se ničemu
takovému netěšili. Ba co hůře, někteří z nich museli uprchnout před poměry, které sami
pomohli nastolit. Již pouze to problematizovalo jejich budoucí politickou životaschopnost.
Bylo by hloupé si neuvědomovat, že tito exulanti vězeli v realitě světa rozděleného do
dvou bloků. I v době, kdy napětí bylo velmi vysoké, na podzim roku 1948, americká politika
měla (slovy memoranda americké ambasády) „vyjadřovat zájem na Československu jako na
11
Československý politický exil
zásadně demokratické zemi a zároveň s tím jasně říkat, že nejsme ochotni za ni řešit její
záchranu“.22) Americké potřeby se vyvíjely v souladu s potřebami studené války. Když se
ukázalo, že konflikt Východ-Západ bude dlouhodobou záležitostí odehrávající se pod
smrtonosným jaderným deštníkem, českoslovenští exulanti se potáceli na pokraji trvalého
rizika, že se stanou pro Washington přítěží.
Muselo pro ně být těžké pokračovat v práci pro svobodnou střední Evropu, když se
každý, kdo naznačoval, že sovětský systém by se mohl rozpadnout, jevil jako iracionální a
nebezpečný. Muselo být obtížné neztrácet víru, když veškeré politické elity přijaly sovětskou
tezi, že nárok Kremlu na moc ve Varšavě, Budapešti a Praze je nesporný.
Představme si, že by ke skupině československých politických exulantů patřil český
„Roosevelt“, „Churchill“ a „De Gaulle“, že zbytek by se skládal z Masaryků a že ti všichni by
byli vrženi do reality rozděleného světa, jíž museli čelit skuteční vůdci RSČ v roce 1948.
Podařilo by se jim svrhnout totalitní režim v Praze a obnovit v zemi demokracii? Myslím si,
že nikoli. Toto by mělo přimět k zamyšlení ty, kteří by snad měli sklon stavět se pohrdavě
vůči omezeným úspěchům československých exulantů. Poctivě řečeno, nejpřísnější soud,
který můžeme vyslovit, zní, že dělali pouze to nejlepší, co mohli.
Poznámky:
1) Robert Musil, Muž bez vlastností, nakl. Odeon, Praha 1980, I, str. 32. V podobném tónu byla
vystavěna okolo zvuku slova „zámoří“ jedna česká populární píseň, krátce oblíbená v šedesátých
letech.
2) Milan Drápala, Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–
1948, nakl. Prostor, Praha 2000, str. 278.
3) Po letech nezájmu se nyní činnosti československého politického exilu za studené války v České
republice intenzivně studují, například v Centru pro československá exilová studia na Palackého
univerzitě v Olomouci. Vynikající sekundární prameny zahrnují práce: Radomír Luža:
Československá sociální demokracie: kapitoly z let exilu, 1948–1989, nakl. Československé
dokumentační středisko: Doplněk, Praha/Brno 2001; Bořivoj Čelovský: Emigranti, nakl. Tilia,
Šenov u Ostravy 1998; týž, Politici bez moci, nakl. Tilia, Šenov u Ostravy 2000; Zdeněk Jirásek,
Československá poúnorová emigrace a počátky exilu, nakl. Prius, Brno 1999; Pavel Kosatík,
Ferdinand Peroutka: pozdější život, 1938–1978, nakl. Paseka, Praha 2000; Milan Drápala, Na
ztracené vartě Západu: antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, nakl. Prostor,
Praha 2000; Karel Hrubý a Stanislav Brouček, red., Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století,
nakl. Karolinum, Praha 2000.
4) B. Čelovský, Politici bez moci, str. 15-16.
5) Národní archiv Spojených států, RG 59, LOT 54D426, záznamy Úřadu pro východoevropské
záležitosti.
6) Z. Jirásek, Československá poúnorová emigrace, str. 37.
7) Libuše Paukertová, „Několik základních údajů o odchodech z Československa, 1948-1991“, v:
12
Igor Lukeš
Karel Hrubý a Stanislav Brouček, red., Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. století, str. 27.
Paukertová dále určila, že nějakých dvě stě šedesát tisíc odešlo do exilu v průběhu období od roku
1948 do konce padesátých let. Celkem od roku 1948 do konce roku 1989 uprchnulo z politických
důvodů na Západ na půl milionu Čechů a Slováků.
8) Národní archiv Spojených států, 860F.00/10-648, Velvyslanectví Spojených států, Praha, státnímu
sekretáři, Washington, D. C., 9. října 1948.
9) Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život, 1938–1978, nakl. Paseka, Praha 2000.
10) P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 107-109.
11) Josef Lettrich, History of Modern Slovakia, nakl. Frederick A. Praeger, New York 1955.
12) P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 171-172.
13) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 173-174; a P. Kosatík, Ferdinand Peroutka, str. 172174.
14) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 285.
15) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 166.
16) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 281.
17) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 283.
18) „Changing Patterns of Power: Thy Mysterious Case of Vladimir Komarek,“ Journal of Cold War
Studies, 3, 1, roč. 2001, str. 61-102.
19) O únosech, které prováděla Stb za studené války, Pavel Žáček, „Rakouský pašerák agentem Stb:
Únos v režii politické policie,“ Revue Proglas, XII, 8 (2001), str. 24-27.
20) Mojmír Povolný, Má cesta dvacátým stoletím, nakl. Šimon Ryšavý, Brno 2001, str. 30.
21) M. Drápala, Na ztracené vartě Západu, str. 287.
22) Národní archiv Spojených států, 860F.00/10-648, Velvyslanectví Spojených států, Praha, státnímu
sekretáři, Washington, D. C., 9. října 1948.
Igor Lukeš (1950), přednáší historii a mezinárodní vztahy na Boston University. Autor je
členem redakční rady revue Střední Evropa. Jeho knihu Československo mezi Stalinem a
Benešem vydalo nakladatelství Prostor. Poslední text, který jsme od tohoto autora v revue
Střední Evropa publikovali, byl Střední Evropa: po NATO Paideia (2002, č. 113).
Z angličtiny přeložil Daniel Korte.
13