Formální vzdělávání dospělých: Koncepce a praxe v Evropě

Transkript

F
Formální
ál í vzdělávání
v dělá á í dospělých:
d
ělý h
Koncepce a praxe v Evropě
BG
Evropská komise
Formální vzdělávání dospělých:
Koncepce a praxe v Evropě
Tento dokument vydala Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast
(EACEA P9 Eurydice).
Publikace vyšla tiskem v jazyce anglickém (Adults in Formal Education: Policies and Practice
in Europe), francouzském (L'éducation formelle des adultes en Europe: politiques et mise en
œuvre) a německém (Formelle Erwachsenenbildung: Massnahmen und Praktiken in
Europa).
ISBN 978-92-9201-170-3
doi:10.2797/57854
Publikace je k dispozici také na internetu (http://www.eurydice.org).
Konečné znění textu: únor 2011.
© Education, Audiovisual and Culture Executive Agency, 2011.
© Ústav pro informace ve vzdělávání, 2011.
Obsah publikace může být částečně reprodukován, s výjimkou reprodukce pro komerční
účely. Výňatku musí předcházet úplný odkaz na „Eurydice, informační síť o vzdělávání
v Evropě“ s datem vydání publikace.
Žádosti o povolení reprodukovat celou publikaci je třeba adresovat EACEA P9 Eurydice.
Education, Audiovisual and Culture Executive Agency
P9 Eurydice
Avenue du Bourget 1 (BOU2)
B-1140 Brussels
Tel. +32 2 299 50 58
Fax +32 2 292 19 71
E-mail: [email protected]
Website: http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice
PŘEDMLUVA
Během posledního desetiletí se celoživotní vzdělávání stalo
ústředním
tématem
evropské
politiky
spolupráce
v
oblasti
vzdělávání a odborné přírpavy. Vzdělávání dospělých je v tomto
programu
považováno
za
důležitou
součást
celoživotního
vzdělávání. Poskytovat dospělým příležitosti ke vzdělávání je
nezbytně nutné nejen proto, aby našli své osobní uplatnění na trhu
práce, ale rovněž z důvodu zajištění rozvoje ekonomiky i celé
společnosti. Investice do vzdělávání dospělých se vrací ve zvýšené
angažovanosti občanů v životě společnosti, v jejich lepším
zdravotním
stavu
a
pocitu
životní
pohody.
Mezi
osobní
a společenské přínosy vzdělávání dospělých pak patří lepší
zaměstnatelnost a možnosti získat kvalitní zaměstnání.
Téměř před deseti lety si členské státy Evropské unie stanovily pět cílů či referenčních úrovní (tzv.
“benchmarks”) v oblasti vzdělávání a odborné přípravy. Jedním z nich byla dohoda, že do roku 2010
by se mělo průměru nejméně 12,5 % dospělé populace účastnit celoživotního vzdělávání. V roce 2009
souhlasily členské státy s navýšením této referenční úrovně, a to na 15 % do roku 2020, jakožto
součást plnění strategického rámce pro spolupráci v oblasti vzdělávání a odborné přípravy
('ET 2020') (1). S podporou Evropské komise nyní členské státy společně pracují na dosažení
vytyčených cílů.
Sdělení Evropské komise “Na vzdělávání není nikdy pozdě” (It is never too late to learn, Evropská
komise,
2006)
vyzdvihlo
zásadní
přínos,
jaký
má
vzdělávání
dospělých
vzhledem
ke
konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a sociálnímu začleňování. Po tomto sdělení byl přijat Akční
plán vzdělávání dospělých (Action Plan on Adult Learning) “K učení je vždy vhodná doba” (It is always
a good time to learn, Evropská komise, 2007) jenž vytyčil pět hlavních bodů, na něž by se měly
praktiky a postupy v oblasti vzdělávání a odborné přípravy dospělých zaměřovat:
•
analyzovat dopad, jaký měly reformy realizované v různých oblastech vzdělávání a odborné
přípravy na vzdělávání dospělých
•
zlepšit kvalitu poskytování programů v sektoru vzdělávání dospělých;
•
dát dospělým více možností, jež by jim dovolily postoupit tzv. „o stupeň výše“, tj.dosáhnout
kvalifikace alespoň o jednu úroveň vyšší než doposud;
(1) Rada Evropské unie, 2009. Závěry Rady o strategickém rámci evropské spolupráce ve vzdělávání a odborné
přípravě (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.
3
•
urychlit proces posuzování dovedností a schopností a dále ověřování a uznávání výsledků
vzdělávání;
•
urychlit proces posuzování dovedností a schopností a dále ověřování a uznávání výsledků
vzdělávání;
•
zlepšit monitorování sektoru vzdělávání dospělých.
Akční plán vzdělávání dospělých probíhal do konce roku 2010 a Komise má v úmyslu v průběhu roku
2011 navrhnout nový akční plán. Nastala proto vhodná doba zhodnotit průběh původního Akčního
plánu a jeho priority a analyzovat, jak jednotlivé členské země přistoupily k řešení vytyčených úkolů.
V této souvislosti je mi proto potěšením představit zprávu Eurydice, jež byla připravena s cílem přímo
reagovat na zmíněný Akční plán vzdělávání dospělých, zvláště pak jeho cíle spočívajícího
v poskytování možností dospělým občanům postoupit “o stupeň výše” a zlepšit si dosažené vzdělání.
Zpráva se věnuje nejen příležitostem dosáhnout formálních kvalifikací určeným nízce kvalifikovaným
dospělým, ale zabývá se rovněž koncepcemi a opatřeními, které byly přijaty s cílem zvýšit participaci
na vysokoškolském vzdělávání. Všechny zmíněné aspekty ilustruje řada konkrétních příkladů.
Jsem přesvědčena, že tato zpráva přinesla cenné zhodnocení iniciativ a opatření, jež byla v oblasti
vzdělávání a odborné přípravy dospělých realizována. Věřím, že zaujme odpovědné osoby, které
rozhodují o vzdělávací politice, odborníky z praxe a zároveň i všechny ty, které zajímá efektivní
přístup ke vzdělávání dospělých.
Androulla Vassiliou
Komisařka pro vzdělávání, kulturu,
mnohojazyčnost a mládež
4
OBSAH
PŘEDMLUVA
3
OBSAH
5
ÚVOD
7
KAPITOLA 1: VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH:
REFERENČNÍ UKAZATELE
9
1.1. Úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace v Evropě
9
1.2. Účast dospělých v celoživotním vzdělávání
10
1.3. Účast dospělých ve formálním vzdělávání a odborné přípravě
12
KAPITOLA 2: VYMEZENÍ POJMU FORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A
ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH
17
2.1. Definice formálního, neformálního a informálního učení
17
2.2. Formální vzdělávání v rámci Šetření o vzdělávání dospělých
19
KAPITOLA 3: DOSPĚLÍ STUDENTI A KVALIFIKACE DO ÚROVNĚ STŘEDNÍHO VZDĚLÁNÍ
23
3.1. Organizační struktura a hlavní způsoby poskytování programů “druhé šance”
23
3.1.1.
3.1.2.
3.1.3.
3.1.4.
Programy poskytované do úrovně nižšího sekundárního vzdělání
Programy na úrovni středního vzdělávání
Rámcové programy pokrývající různé úrovně a typy vzdělání
Institucionální uspořádání
3.2. Přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám dospělých studentů
3.2.1.
3.2.2.
3.2.3.
3.2.4.
Modularizace programů a zvyšování flexibility vzdělávacích cest
Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení
Otevřené a distanční učení
Učitelé a lektoři
KAPITOLA 4: DOSPĚLÍ STUDUJÍCÍ VE VYSOKOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ
23
27
29
30
34
34
37
40
41
43
4.1. Koncepce, strategie a opatření směřované k povzbuzení participace dospělých studentů v oblasti
vysokoškolského vzdělávání
43
4.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení
4.2.1. Legislativní rámec a validace neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání
4.2.2. Přístup k vysokoškolskému vzdělávání založený na uznávání a validaci předchozího učení
4.2.3. Postup ve vysokoškolském vzdělávání na základě uznávání a validace předchozího učení
46
46
48
50
4.3. Přípravné programy pro netradiční uchazeče o vysokoškolské studium
52
4.4. Alternativní formy studia na vysokých školách
53
4.4.1. Jak rozumět terminologii
4.4.2. Účast studentů v jiné než denní formě vysokoškolského studia
4.4.3. Iniciativy na národní úrovni pro podporu alternativních forem vysokoškolského studia
5
53
54
55
KAPITOLA 5: FINANCOVÁNÍ FORMÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
A PODPORA STUDUJÍCÍCH
5.1. Zdroje financování formálního vzdělávání dospělých
5.1.1. Financování z veřejných zdrojů
5.1.2. Poplatky za studium placené studenty
5.1.3. Financování studia zaměstnavatelem
59
59
60
62
5.2. Finanční podpora studentům a studijní volno
5.2.1.
5.2.2.
5.2.3.
5.2.4.
59
Přímá finanční pomoc
Daňové pobídky
Studijní volno
Speciální podpora pro nezaměstnané studenty
63
63
66
67
68
ZÁVĚR
71
BIBLIOGRAFIE
75
GLOSÁŘ
79
SEZNAM OBRÁZKŮ
81
PODĚKOVÁNÍ
83
6
ÚVOD
Tato zpráva byla připravována s cílem reagovat na Akční plán vzdělávání dospělých (Action Plan on
Adult Learning) „K učení je vždy vhodná doba“ (It is always a good time to learn, Evropská komise,
2007) a – konkrétně – na definovaný cíl tohoto plánu rozšířit příležitosti pro dospělé při dosahování
vyšší kvalifikace (přesněji, kvalifikace alespoň o jednu úrovneň výšší než jakou měli předtím).
Následující dokument se tak zaměřuje na analýzu způsobů, jak poskytnout dospělým příležitost
dokončit základní vzdělání nebo dosáhnout středoškolské kvalifikace, a stejně tak se věnuje různým
opatřením přispívajícím k dostupnosti vysokoškolského vzdělávání pro dospělé, kteří se opětovně
vracejí do systému formálního vzdělávání.
Obsah zprávy
Dokument zahrnuje analýzu statistických údajů týkajících se úrovně dosaženého vzdělání obyvatel
Evropy a účasti dospělých ve vzdělávání a odborné přípravě. Objasňuje také pojem formálního
vzdělávání a odborné přípravy dospělých. Hlavní součást zprávy pak tvoří srovnávací přehled
koncepcí a opatření v jednotlivých evropských zemích určených k podpoře zvyšování kvalifikace
dospělých občanů.
Z důvodu lepších možností porovnání situace v jednotlivých evropských zemích se zpráva nezabývá
všemi programy formálního vzdělávání a/nebo kvalifikacemi určenými pro dospělé studenty, jež státy
nabízejí. Místo toho se zaměřuje zejména na programy vedoucí k získání národně uznávaných
kvalifikací, zejména těch, které jsou tradičně spojeny s počátečním vzděláváním a odbornou
přípravou, a zkoumá, jak lze tyto kvalifikace získat v pozdějším věku. Pokud je to důležité, zpráva
odkazuje rovněž na ostatní kvalifikace uznávané na národní úrovni.
Vedle programů formálního vzdělávání a odborné přípravy jako takových zkoumá zpráva i rozsah,
v jakém státy uznávají výsledky neformálního a informálního učení, a způsoby využití těchto výsledků
vzhledem k ukončení formálního stupně vzdělání či kvalifikace.
Uspořádání textu
Zpráva je rozdělena do pěti kapitol.
Kapitola 1 uvádí soubor indikátorů vzdělávání dospělých, které určují kontext pro další analýzu
příležitostí formálního učení dospělých v Evropě. Obsahuje údaje o rozvoji lidských zdrojů v Evropě
a o účasti dospělých v procesu celoživotního učení, přitom klade zvláštní důraz na formální vzdělávání
a odbornou přípravu.
Kapitola 2 se zabývá teoretickými východisky pojmu formálního vzdělávání dospělých. Analyzuje
a srovnává rozdílné definice formálního, neformálního a informálního učení, jež se používají ve
vzdělávací politice evropských zemí, a zejména se věnuje pojetí formálního vzdělávání dospělých
v rámci Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey – AES).
Kapitola 3 mapuje programy pro dospělé studenty vedoucí k získání kvalifikací, jež mohou být –
vzhledem k předpokládanému postupu studenta – považovány za rovnocenné kvalifikacím získaným
v hlavním vzdělávacím proudu, a to až do úrovně středního vzdělávání. Zkoumá, jak se tyto
programy « druhé šance » organizují a přizpůsobují potřebám dospělých studentů.
Kapitola 4 popisuje opatření, jež mohou zlepšit zapojení dospělých do procesu vysokoškolského
vzdělávání. Představuje programy, jež jsou zaměřené výhradně na dospělé studenty, a opatření, která
mají zlepšit dostupnost vysokoškolského vzdělávání pro tzv. netradiční studenty, včetně dospělých
občanů.
7
Konečně, kapitola 5 nabízi informace o způsobech financování formálního vzdělávání a odborné
přípravy dospělých studentů a uvádí přehled různých typů podpor, jež mohou usnadnit zapojení
dospělých občanů do formálního vzdělávání.
Kapitoly 3, 4 a 5 obsahují celou řadu konkrétních příkladů ilustrujících všeobecná tvrzení v textu
a poskytujících podrobnější informace o množství programů, opatření a konkrétních kroků, jež
v současnosti probíhají v celé Evropě. Tyto příklady jsou odlišeny od hlavního textu jiným typem
písma.
Metodika
Dokument vychází převážně z informací shromážděných sítí Eurydice a získaných z její databáze
Eurybase (2). To platí zejména o kapitolách 3, 4 a 5 této zprávy. V některých konkrétních případech
byly informace z databáze Eurybase doplněny údaji z jiných zdrojů. Mezi tyto zdroje patří soubory dat
sebraných v rámci studií Eurydice „Higher Education in Europe 2009: Developments in the Bologna
Process“ (Vysoké školství v Evropě 2009: Vývoj rámci boloňského procesu, Eurydice, 2009) a „The
Modernisation of Higher Education“ (Modernizace vysokého školství, Eurydice, připravované vydání),
stejně jako popisy národních systémů odborného vzdělávání vytvořené v síti Cedefop ReferNet (3).
Kapitola 1 této zprávy vychází z dat Eurostatu, z Průzkumu pracovních sil v EU (EU Labour Force
Survey, EU LFS) a z Šetření o vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES)).
Zatímco klasifikace ISCED 97 tvoří hlavní referenční bod pro zmíněnou komparativní analýzu,
dokument odkazuje rovněž na vývoj spojený s Evropským rámcem kvalifikací (EQF) a s jednotlivými
Národními soustavami kvalifikací (NQFs). Ve druhém případě jde zejména o země, které již Národní
soustavu kvalifikací oficiálně přijaly (4).
Příprava a vypracování zprávy byly koordinovány oddělením Eurydice při Výkonné agentuře pro
vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA). První verze textu byla předložena jednotlivým
národním oddělením Eurydice k připomínkám a ověření. Zpráva odráží situaci k listopadu 2010.
Všichni, kdo přispěli k této zprávě, jsou uvedeni na konci dokumentu a je jim vysloveno poděkování.
(2)
(3)
(4)
http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/eurybase_en.php
http://www.cedefop.europa.eu/EN/Information-services/browse-national-vet-systems.aspx
Do května 2010 byly národní kvalifikační poustavy zavedeny ve Vlámském společenství Belgie, v Estonsku, Francii,
Irsku, Maltě, Portugalsku a Spojeném království (Cedefop a Evropská komise, 2010).
8
KAPITOLA 1: VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH:
REFERENČNÍ UKAZATELE
Tato kapitola představuje soubor indikátorů, jež vytvářejí širší kontext pro oblast formálního vzdělávání
dospělých v Evropě. První část se soustřeďuje na údaje, jež se vztahují k rozvoji lidských zdrojů
v Evropě. Druhá uvádí všeobecné údaje o účasti dospělých na celoživotním vzdělávání, zatímco
poslední část kapitoly zkoumá data vztahující se k formálnímu vzdělávání a odborné ppřípravě
dospělých. Hlavními zdroji dat, z nichž tato kapitola čerpá, jsou Průzkum pracovních sil v EU (EU
Labour Force Survey, EU LFS) a Šetření vzdělávání dospělých (Adult Education Survey, AES)).
1.1. Úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace v Evropě
Vzdělanost dospělé populace se běžně používá jako ukazatel pro znalosti a dovednosti, jež daná
akonomika využívá. Tento indikátor tak shrnuje výši dosaženého formálního vzdělání dospělé
populace daného státu.
Podle Průzkumu pracovních sil v EU (EU Labour Force Survey, EU LFS) zhruba 70 % dospělých
v Evropě ve věku 25-64 let dosáhlo alespoň středního vzdělání. To znamená, že obyvatelé s nižším
dosaženým vzděláním (tzn. pod úrovní středního vzdělání) představují méně než jednu třetinu
dospělé populace v Evropě. Toto číslo však stále odpovídá asi 76 milionům dospělých lidí v Evropské
unii.
Obrázek 1.1: Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než středním (ISCED 3), věk 25-64 let (%),
2009
EU
BE
BG
CZ
DK
28.0
29.4 22.1
8.6
23.7 14.5 11.1
HU
MT
NL
AT
19.4 72.3 26.6 18.1
PL
12.0
PT
DE
RO
EE
SI
70.1 25.3 16.7
IE
28.5
SK
9.1
EL
ES
FR
38.8 48.5 29.6
FI
SE
UK
18.0 19.3 25.4
IT
45.7
CY
LV
27.6 13.2
IS
LI
34.1
:
LT
LU
8.7
22.7
NO
TR
19.5 71.8
Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v lednu 2011).
Porovnáme-li jednotlivé země, můžeme si v celé Evropě všimnout významných rozdílů. V České
republice, Německu, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku a Slovensku je podíl dospělých obyvatel, kteří
nemají ani střední vzdělání, relativně malý, pohybuje se mezi 9% až 15%. V Maďarsku, Rakousku,
Slovinsku, Finsku, Švédsku a Norsku nepřesahuje 20%. Na druhé straně ve Španělsku a Itálii dospělí,
kteří nedosáhli středního vzdělání, představují téměř 50% populace ve věku 25-64 let a v Maltě,
Portugalsku a Turecku je to kolem 70%.
Dostupné údaje z EU LFS také naznačují, že mladí lidé mají na rozdíl od starších mnohem častěji
přinejmenším střední vzdělání: podíl těch, kteří získali alespoň střední vzdělání je o téměř
9
20 procentních bodů vyšší ve věkové skupině 25-34 let, než ve skupině 55-64 let. Je důležité také
zmínit, že do kategorie obyvatel s relativně nižším dosaženým vzděláním patří především lidé, kteří
opustili počáteční vzdělávání ještě před uokončením základní školy. Do skupiny lidí s touto velmi
nízkou úrovní vzdělání patří asi 8 % dospělých v Evropské unii, což představuje cca 23 milionů
obyvatel.
V České republice, Dánsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Rakousku Polsku Slovinsku,
Slovensku, Spojeném království a Islandu podíl dospělé populace, která nedosáhla ani základního
vzdělání, nepřesahuje 2 %. V Bulharsku, Německu, Rumunsku a Švédsku je stále relativně malý,
mezi 3 % a 5 %. Řecko, Španělsko, Malta, Portugalsko a Turecko se nachází na druhém konci tohoto
spektra. V prvních třech jmenovaných zemích ti, kteří nedokončili základní vzdělání, představují něco
mezi 20 % a 25 % dospělé populace, zatímco v Portugalsku je to o něco více než 50 % a v Turecku
kolem 62 % ve věkové kategorii 25-64 let.
Obrázek 1.2: Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než základním (ISCED 2), věk 25-64 let (%),
2009
EU-27
BE
BG
CZ
DK
DE
EE
8.4
12.7
4.0
0.2
0.5
3.3
1.0
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
12.5 24.6 20.4 11.7 12.6 16.1
0.7
1.1
8.9
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
TR
1.5
23.6
7.2
1.1
0.5
50.8
4.9
1.8
0.7
8.3
4.9
0.3
1.7
:
:
62.3
Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v říjnu 2010).
1.2. Účast dospělých v celoživotním vzdělávání
Data, která umožňují hodnotit účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě, poskytují na
evropské úrovni tři průzkumy: Průzkum pracovních sil v EU (EU LFS), Šetření o vzdělávání dospělých
(Adult Education Survey, AES) a Pokračující průzkum odborného vzdělávání (Continuing Vocational
Training Survey, CVTS). Zatímco poslední průzkum se soustřeďuje výhradně na odborné vzdělávání
a přípravu, první dva poskytuji všeobecnější údaje o účasti dospělých na celoživotním vzdělávání.
Evropský průzkum pracovních sil představuje zdroj dat pro indikátor referenční úrovně EU
(benchmark) týkající se účasti dospělých v celoživotního učení. Tato referenční úroveň je stanovena
na 15% a má být dosažena do roku 2020 (5). Podle výsledků průzkumu provedeného v roce 2009 se
během čtyř týdnů před datem konání průzkumu téměř 10 % dospělé populace v Evropě účastnilo
nějaké z forem formálního či neformálního vzdělávání čiodborné přípravy.
Situace v jednotlivých zemí ukazuje, že severské země, Nizozemí a Spojené království již
stanoveného evropského cíle na rok 2020 dosáhly, a Rakousko a Slovinsko se k němu blíží. Naproti
tomu v Bulharsku a Rumunsku účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě zdaleka
(5)
Rada Evropské Unie, 2009. Závěry Rady o strategickém rámci pro evropskou spolupráci v oblasti vzdělávání
a odborné přípravy (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.
10
Kapitola 1: Vzdělávání a odborná příprava dospělých: Referenční ukazatele
nedosahuje stanovené referenční úrovně (účastní se zde méně než 2 % dospělých) a v Řecku,
Maďarsku, Slovensku a Turecku je situace obdobná (účastní se méně než 4 %).
Obrázek 1.3: Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě čtyři týdny před datem dotazování (EU LFS),
věk 25-64 let (%), 2009
EU
BE
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
9.3
6.8
1.4
6.8
31.6
7.8
10.5
6.3
3.3
10.4
6.0
6.0
7.8
5.3
4.5
13.4
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
TR
4.7
6.5
1.5
14.6
2.8
25.1
:
18.1
2.3
HU
MT
2.7
5.8
17.0 13.8
22.1 22.2 20.1
Zdroj: Eurostat, Průzkum pracovních sil v EU (data získaná v lednu 2011).
Vysvětlivka
Tento indikátor zahrnuje účast na formálním i neformálním vzdělávání či odborné přípravě.
Šetření o vzdělávání dospělých (AES) je novou součástí statistik EU týkajících se vzdělávání
a celoživotního učení, které poprvé proběhne v letech 2011-2012 v celé Evropě. Pilotní AES se však
již uskutečnilo na dobrovolné bázi mezi lety 2005 a 2008 ve 29 zemích EU, EFTA a kandidátských
zemích EU (6). Na rozdíl od Průzkumu pracovních sil je Šetření o vzdělávání dospělých koncipováno
specificky s cílem postihnout míru účasti dospělé populace na vzdělávání a odborné přípravě.
Poskytuje také podrobnější informace o učebních aktivitách a programech, jichž se dospělí účastní.
Porovnáme-li výsledky Průzkumu pracovních sil s výsledky Šetření o vzdělávání dospělých, mohou
nás na první pohled překvapit výrazné rozdíly. Podle Průzkumu pracovních sil se celoživotního
vzdělávání účastní méně než 10 % dospělých, zatímco z Šetření o vzdělávání dospělých vyplývá, že
na vzdělávání a odborné přípravě participuje zhruba 35 % dospělé evropské populace.
Zmíněné rozdílné výsledky obou průzkumů však lze částečně přičíst skutečnosti, že referenční období
EU LFS pokrývá pouze čtyři týdny před datem dotazování, zatímco referenční období pro AES
pokrývá 12 měsíců. To znamená, že osoby, které se neúčastnily žádné z forem vzdělávání v době čtyř
týdnů před konáním průzkumu EU LFS (a je proto na ně nahlíženo jako na « ne-studující »), se mohly
zúčastnit vzdělávání či odborné přípravy již dříve, napž. v uplynulých 12 měsících. Jak zdůraznil
Rosenbladt (2009), délka referenčního období hraje při zkoumání míry participace v celoživotním
učení důležitou roli, protože neformální učební aktivity jsou charakterizovány spíše krátkou dobou
trvání a jsou často rozloženy v čase.
Podle výsledků Šetření o vzdělávání dospělých jsou zeměmi, které dosahují nejvyšší účasti dospělých
na vzdělávání a odborné přípravě, Švedsko (73 %), Finsko (55 %), Norsko (55 %) a Spojené
království (49 %). Všechny tyto země mají vellký podíl účasti i podle Průzkumu pracovních sil Ve
srovnání s tím Šetření o vzdělávání dospělých ukazuje na relativně nízký podíl účasti dospělých na
(6)
Účastnící se země: Rakousko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko,
Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Irálie, Lotyšsko, Litva, Malta, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko,
Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Turecko a Spojené království.
11
vzdělávání v Rumunsku (7 %), Maďarsku (9 %), Turecku (14 %) a Řecku (15 %), a toto je potvrzeno
podobnými výsledky EU LFS.
Obrázek 1.4: Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES),
věk 25-64 let (%), 2007
x
Neúčastnili se pilotního průzkumu
EU
34.9
BE
40.5
BG
36.4
CZ
37.6
DK
44.5
DE
45.4
EE
42.1
EL
14.5
ES
30.9
FR
35.1
IT
22.2
CY
40.6
LV
32.7
LT
33.9
HU
9.0
MT
33.7
NL
44.6
AT
41.9
PL
21.8
PT
26.4
RO
7.4
SI
40.6
SK
44.0
FI
55.0
SE
73.4
UK
49.3
NO
54.6
TR
14.1
Zdroj: Eurostat, Průzkum vzdělávání dospělých (data získaná v lednu 2011).
Vysvětlivka
Tento indikátor zahrnuje účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě.
Přestože ve většině zemí jsou míry účasti v celoživotním vzdělávání v průzkumech EU LFS a AES
obecně dosti podobné, v některých případech výsledky vykazují značné rozdíly. Tato diskrepance je
nejpatrnější v Bulharsku a na Slovensku, kde je, podle průzkumu EU LFS, účast dospělých na
vzdělávání a odborné přípravě relativně nízká, zatímco podle šetření AES přesahuje průměr Evropské
unie. Tyto odchylky mezi výsledky EU LFS a AES ještě nebyly zcela objasněny.
1.3. Účast dospělých ve formálním vzdělávání a odborné přípravě
Výsledky Průzkumu pracovních sil stejně jako Šetření o vzdělávání dospělých ukazují, že poměr
dospělých obyvatel, kteří se účastní formálního vzdělávání a odborné přípravy (tj. vzdělávání, jež
poskytuje školský systém, univerzity nebo jiné formální vzdělávací a školící instituce, pro podrobnější
informace viz. Kapitola 2), je výrazně nižší než poměr těch, kteří se účastní neformálních vzdělávacích
aktivit (např. organizovaných a dlouhotrvajících vzdělávacích aktivit, které přesně neodpovídají výše
uvedené definici formálního vzdělávání, pro více informací viz Kapitola 2).
Podle údajů z Šetření o vzdělávání dospělých dosahuje průměrná účast dospělých na formálním
vzdělávání 6 %.
V jednotlivých evropských zemích se pak pohybuje od méně než 3 % v Bulharsku, Řecku, Francii,
Kypru, Maďarsku a Turecku do více než 10% v Belgii, Dánsku, Finsku, Švédsku a Spojeném
království. Nejvyšší míra participace byla zaznamenána ve Spojeném království, kde představuje
15 %.
12
V zemích, kde je podíl nekvalifikované dospělé populace relativně vysoký (pro více informací viz
podkapitola 1.1), je účast dospělých na formálním vzdělávání nebo odborné přípravě následující: 7 %
v Portugalsku, 6 % ve Španělsku, 5 % na Maltě, 4 % v Itálii, 2 % v Řecku a Turecku.
Obrázek 1.5: Účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem
dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007
Neformální vzdělávání a odborná příprava
Formální vzdělávání a odborná příprava
x
EU
6.2
31.5
BE
12.5
33.5
BG
2.7
35.2
CZ
3.9
35.4
DK
10.1
37.6
DE
5.2
43.1
EE
5.0
40.2
EL
2.3
12.7
ES
5.9
27.2
FR
1.7
34.1
IT
4.4
20.2
CY
2.9
39.5
LV
5.4
30.7
LT
6.3
30.9
HU
2.5
6.8
MT
5.2
31.3
NL
6.8
42.1
AT
4.2
39.8
PL
5.5
18.6
PT
6.5
22.5
RO
3.3
4.7
SI
8.7
36.1
SK
6.1
41.2
FI
10.2
51.2
SE
12.7
69.4
UK
15.1
40.3
NO
9.9
50.6
TR
2.3
12.8
Zdroj: Eurostat, Šetření o vzdělávání dospělých (data získaná v lednu 2011).
Je také zajímavé, že zatímco ve většině zemí je účast dospělých v neformálním vzdělávání a odborné
přípravě nějméně pětkrát vyšší než ve formálních vzdělávacích aktivitách, existují země, kde není
tento rozdíl tak výrazný.To platí zejména o Belgii, Maďarsku, Rumunsku a Spojeném království.
Věková struktura dospělých účastnících se formálního vzdělávání a odborné přípravy ukazuje, že
těchto programů se spíše účastní mladí lidé než starší ročníky. V průměru se v celé Evropské unii
účastní formálního vzdělávání 13 % obyvatel ve věku 25-34 let, zatímco ve věkové skupině 35-54 let
je to pouze 5 % a v kategorii 55-64 let již jen 2%.
Sledujeme-li však situaci v jednotlivých zemích, zjistíme, že v otázce měr účasti na vzdělávání
v různých věkových skupinách existují mezi zeměmi významné rozdíly. Ve Finsku je například účast
věkové skupiny 25-34 let relativně vysoká (24 %), avšak ve věku 35-54 let je jen 9 % a u kategorie 5564 pouze 1 %. Ve Spojeném království a v Belgii je situace poněkud odlišná. Ve Spojeném království
činí participace 23 % u věkové skupiny 25-34 let, ale u věkových skupin 35-54 a 55-64 let je stále
relativně vysoká, u první je to 15 % a u druhé 8 %. Podobná situace existuje v Belgii (22 % pro první,
11 % pro druhou a 7 % pro třetí skupinu). Jak tvrdí Rosennbladt (2009), analýza podle věkových
skupin může sloužit jako prostředek k určení těch států, kde je formální vzdělávání omezeno na
dětství a období rané dospělosti, a na země, kde naopak činí běžnou součást celoživotního učení.
13
Obrázek 1.6: Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování podle
věku, věk 25-64 let (%), 2007
25-34 let
35-54 let
55-64 let
x
EU
13.4
4.5
2.0
BE
21.8
11.2
7.4
BG
7.4
1.5
0.1
CZ
9.8
2.6
0.3
DK
28.0
7.0
2.1
DE
14.8
2.8
1.8
EE
11.3
3.5
0.6
EL
5.8
1.4
0.1
ES
11.8
4.1
1.8
FR
5.4
0.6
0.2
IT
12.5
2.6
0.7
CY
7.8
1.2
0.1
LV
10.8
4.7
1.3
LT
16.4
3.5
0.3
HU
7.2
1.5
0.0
MT
10.0
4.9
1.2
NL
15.2
5.1
2.4
AT
11.4
2.4
0.4
PL
13.4
3.2
0.1
PT
13.9
4.8
1.2
RO
8.7
2.4
0.1
SI
22.3
5.5
0.5
SK
12.7
4.5
0.1
FI
24.0
8.5
1.3
SE
26.5
11.4
2.7
UK
23.1
14.7
7.7
NO
20.8
8.2
2.3
TR
5.5
0.8
0.1
V některých zemích, jež mají relativně vyšší podíl účasti mladých dospělých (25-34 let) na formálním
vzdělávání, mohou být tyto údaje zkreslené skutečností, že počáteční vzdělávání a odborná
příprava (7) je zde rozloženo na delší období. V průzkumech tak mohou být mladí lidé účastnící se
formálního vzdělávání ve skutečnosti vysokoškolskými studenty, kteří ještě neukončili své počáteční
vzdělání, spíše než těmi, kteří se do systému formálního vzdělávání « vrátili ». To se může týkat zemí,
kde mladí lidé běžně začínají první cyklus terciárního vzdělávání až po dvacátém roce svého věku
(např. v Dánsku, Litvě, Finsku a Švédsku – Eurydice, 2010)), a zemí, kde účast na terciárním
vzdělávání vrcholí ve věku 22 let (Finsko, Švédsko, Island a Norsko – Eurydice 2007a) nebo 24 let
(Dánsko a Lichtenštejnsko – Eurydice, 2007a). Průzkum vzdělávání dospělých tak neumožňuje rozlišit
ty osoby, které jsou stále v procesu počátečního vzdělávání, a ty kteří se opět zapojili do systému
formálního vzdělávání po určitém časovém období, kdy stáli mimo něj.
Pokud jde o údaje týkající se účasti dospělých na formálním vzdělávání podle úrovně nejvyššího
dosaženého vzdělání, můžeme si všimnout, že ve všech evropských zemích ti, kteří mají nižší
dosažené vzdělání (tzn. ti, kteří dokončili maximálně základní vzdělání), mají nejnižší účast.
V průměru se v Evropské unii účastní pouze 2 % dospělých s nedostatečnou kvalifikací na formálním
vzdělávání a odborné přípravě, zatímco podíl účasti těch, kteří dosáhli středního vzdělání, je 6 %;
v případě osob s terciárním vzděláním pak 12 %.
(7)
Počáteční vzdělávání a odborná příprava jsou definovány jako “Všeobecné nebo odborné vzdělávání a příprava
uskutečňující se v systému počátečního vzdělávání, obvykle před nástupem do práce” (Cedefop, 2008).
14
Obrázek 1.7: Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem dotazování (AES)
podle nejvyššího dosaženého vzdělání, věk 25-64 let (%), 2007
ISCED 0-2
ISCED 3-4
ISCED 5-6
x
EU
2.4
5.6
12.1
BE
6.6
11.8
19.0
BG
0.2
2.5
6.0
CZ
0.7
3.2
9.7
DK
7.4
9.6
13.4
DE
2.5
5.2
7.1
EE
1.3
3.6
8.5
EL
0.4
2.5
5.2
ES
1.7
6.6
12.6
FR
0.4
1.3
4.0
IT
0.6
6.1
13.8
CY
:
1.0
7.8
LV
0.3
2.8
14.7
LT
2.0
3.9
12.6
HU
0.4
2.5
5.5
MT
2.1
6.6
18.1
NL
3.6
5.6
11.3
AT
1.0
4.1
8.1
PL
0.7
3.4
16.1
PT
3.6
14.1
14.7
RO
0.2
3.5
8.4
SI
2.1
8.9
13.6
SK
:
4.9
11.2
FI
3.7
11.7
12.7
SE
6.3
8.8
24.8
UK
7.8
17.2
20.6
NO
5.6
7.5
17.0
TR
0.6
6.2
7.8
Analýza podle jednotlivých zemí ukazuje, že v některých evropských státech se účast dospělých
s nedostatečnou kvalifikací na formálním vzdělávání pohybuje zřetelně nad průměrem Evropské unie.
Například v Norsku je to 6 % a v Belgii, Dánsku, Švédsku a Spojeném království mezi 6 % a 8 %. Zdá
se tak, že výše jmenované země jsou relativně více úspěšné v « přilákání » osob s nízkou kvalifikací
do programů formálního vzdělávání a odborné přípravy. Nejvice rovnoměrně rozložené míry
participace ve všech třech vzdělanostních úrovních má Dánsko.
Šetření o vzdělávání dospělých také nabízí zajímavé informace o charakteristikách učebních aktivit,
jichž se dospělí účastní. Jednou z těchto charakteristik je počet vyučovacích hodin daného
vzdělávacího programu. Podle dostupných údajů jsou formální programy v průměru výrazně delší než
neformální učební aktivity: průměrný počet vyučovacích hodin na účastníka formálního vzdělávání je
383, zatímco u neformálního vzdělávání a odborné přípravy je to jen 71 hodin.
Na úrovni jednotlivých zemí však můžeme pozorovat dosti významné odchylky. Počet vyučovacích
hodin ve formálním vzdělávání je zdaleka nejvyšší v Německu (905 hodin), výrazně nad průměrem
EU je také v Bulharsku (609 hodin), Lotyšsku (572 hodin), Portugalsku (543 hodin), Rakousku
(532 hodin) nebo Švédsku (515 hodin). Naopak ve Spojeném království trvají formální učební aktivity
relativně krátkou dobu : v průměru 121 hodin. To znamená, že průměrná doba trvání formálních
učebních aktivit ve Spojeném království je téměř stejná jako průměrná doba trvání neformálních aktivit
v Dánsku, Belgii, Španělsku nebo Maďarsku (neformální vzdělávací programy zde trvají v průměru
mezi 111 a 121 hodinami). Tyto skutečnosti mohou souviset s některýmí koncepčními rozdíly v pojetí
vzdělávání dospělých, které jsou rozvedeny v kap. 2.2.
Šetření o vzdělávání dospělých nabízí rovněž podrobné informace o tom, jaké množství peněz na
formální vzdělávání vynaloží jeho účastníci. Finanční výlohy zahrnují jak poplatky za registraci a účast
ve studiu, tak za studijní materiály. Podle dostupných údajů formální vzdělávání dospělých ve všech
evropských zemích vyžaduje vyšší soukromé finanční investice než neformální učební aktivity: ti, kteří
se účastní formálního vzdělávání utratili v průměru 603 eur, zatímco průměrná soukromá investice do
neformálního vzdělávání činí pouze 145 eur.
15
je zřejmé, že průměrné náklady na jednoho účastníka formálního vzdělávání se v jednotlivých
evropských státech liší. Zatímco dospělí účastníci formálního vzdělávání v Belgii, České republice,
Lotyšsku, Nizozemsku, Rumunsku, Finsku, Švédsku a Turecku utratili v průměru 400 eur za studium
v uplynulých 12 měsících, studenti v několika dalších evropských zemích uváděli mnohem vyšší
soukromé investice (viz obrázek 1.8).
Obrázek 1.8: Průměrné náklady na účastníka formálního vzdělávání a přípravy 12 měsíců před datem dotazování
(AES), věk 25-64 let (EUR), 2007
EU
BE
BG
CZ
DK
DE
EE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
603
226
462
368
739
1 025
565
1 308
703
:
:
3 336
397
531
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
NO
TR
431
1 061
336
1 454
681
1 120
294
1 015
407
153
393
438
1 136
359
Je však důležité poznamenat, že v zemích, kde jsou soukromé investice účastníků relativně vysoké,
jsou určité typy vzdělávacích programů pokrývány z veřejných prostředků a/nebo je některým cílovým
skupinám poskytována finanční podpora. Podrobnější informace o financování formálního vzdělávání
dospělých a odborné přípravy naleznete v Kapitole 5.
16
KAPITOLA 2: VYMEZENÍ POJMU FORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ
PŘÍPRAVA DOSPĚLÝCH
Pod « formálním vzděláváním dospělých» se obvykle rozumí vzdělávací aktivity, které vedou k získání
diplomů nebo osvědčení odpovídajících těm, jež lze získat ve školském systému. Přestože se na tyto
učební aktivity podrobně soustřeďují kapitoly 3 a 4 této zprávy, je důležité zmínit, že termín «formální
vzdělávání dospělých » může zahrnovat širší rozsah učebních aktivit.
Cílem této kapitoly je teoreticky ukotvit pojem formálního vzdělávání dospělých. Kapitola je rozdělena
do dvou částí. První část představuje hlavní definice formálního, neformálního a informálního učení,
které se ve vztahu k politice vzdělávání a odborné přípravy v Evropě používají. Druhá část se
soustřeďuje na pojetí formálního vzdělávání dospělých v rámci Šetření o vzdělávání dospělých (Adult
Education Survey, AES).
2.1. Definice formálního, neformálního a informálního učení
Na evropské úrovni v současnosti existují dvě hlavní terminologické studie, jež pojednávají
o formálním, neformálním a informálním učení: dvě vydání glosáře vytvořeného organizací Cedefop
(Cedefop, 2004 a 2008) a manuál Klasifikace učebních aktivit (Classification of Learning Activities –
CLA) připravený Eurostatem (Eurostat, 2006). Definice obsažené ve druhém dokumentu vycházejí
z glosáře Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (International Standard Classification of
Education – ISCED 1997, UNESCO, 1997). Dále existuje glosář vytvořený v rámci iniciativy Evropské
komise Studie evropské terminologie ve vzdělávání dospělých pro společné porozumění
a monitorování této oblasti (Study on European terminology in adult education for a common
understanding and monitoring of the sector – NRDC, 2010). Definice formálního, neformálního
a informálního učení vycházejí z výše uvedených glosářů Cedefop.
Glosář vytvořený organizací Cedefop v roce 2008 obsahuje výběr 100 termínů, které se používají
v Evropě v politice vzdělávání a odborné přípravy. Podle tohoto glosáře se formální učení definuje
jako:
Učení, jež probíhá v organizovaném a strukturovaném prostředí (tzn. ve vzdělávací nebo školící instituci nebo v
zaměstnání) a je výslovně vymezeno jako učení (pokud jde o cíle, dobu trvání a zdroje). Formální učení je z
hlediska studujícího záměrnou činností. Oobvykle vede k validaci a udělení certifikátu (Cedefop 2008, str. 85).
Neformální učení je definováno jako:
Učení, které je obsaženo v plánovaných činnostech, jež nejsou výslovně vymezené jako učení (pokud jde o cíle a
dobu učení nebo podporu v učení). Neformální učení je z hlediska studujícho záměrnou činností (ibid. p. 93).
Informální učení je:
Učení, které vyplývá z denní činnosti vztahující se k práci, rodině nebo volnému času. Není organizováno nebo
strukturováno, pokud jde o cíle, dobu trvání nebo podporu v učení. Informální učení je ve většině případů z
hlediska učícího se neúmyslné (ibid. p. 133).
Manuál Eurostatu Klasifikace učebních aktivit (CLA) definuje formální vzdělávání jako:
Vzdělávání poskytované v systému škol, vysokých škol, univerzit a jiných formálních vzdělávacích institucí, které
tvoří pomyslné vzdělávací stupně (« žebřík ») denního studia pro děti a mladé lidi, obvykle začínající mezi pátým a
sedmým rokem věku a pokračující až do věku 20 až 25 let. V některých zemích jsou na horním stupínku tohoto
« žebříčku » organizované programy současně probíhajícího zaměstnání na částečný úvazek a dálkového studia v
běžném systému středních škol a univerzit: takovým programům se začalo říkat « duální systém », nebo jim byly v
daných zemích přiřazeny podobné názvy (Eurostat 2006, str. 13).
17
Neformální vzdělávání je definováno jako :
Jakékoliv organizované a dlouhotrvající vzdělávací aktivity, které neodpovídají přesně výše zmíněné definici
formálního vzdělávání. Neformální vzdělávání se proto může konat jak ve vzdělávacích institucích nebo mimo ně a
může být poskytováno osobám všech věkových skupin. V závislosti na situaci v jednotlivých zemích může
zahrnovat vzdělávací programy zaměřené na gramotnost dospělých, poskytování základního vzdělání pro děti,
které nenavštěvují školu, životní dovednosti, pracovní dovednosti a všeobecnou kulturu. Neformální vzdělávací
programy nemusí nutně odpovídat systému vzdělávacího « žebříčku » a mohou mít odlišnou délku (ibid. p. 13).
Informální učení je :
Záměrné, ale méně organizované a méně strukturované ... a může obsahovat například učební aktivity, ke kterým
dochází v rodině, na pracovišti a v každodenním životě každého člověka na samostatně řízené, rodinou řízené
nebo společensky řízené bázi (ibid. p. 13).
V manuálu se ještě uvádí jeden doplňkový termín – náhodné učení – definované jako nezáměrně
učení. Náhodné učení je vyjmuto ze statistického pozorování.
Tabulky, které následují, poskytují přehled výše zmíněných definicí.
Obrázek 2.1: Pojmy formální, neformální a informální učení podle glosáře
Terminologie evropské politiky vzdělávání a odborné přípravy (Cedefop, 2008)
Formální učení
Poskytuje se v organizovaném a
strukturovaném prostředí
Výslovně vymezené jako učení
Běžně vede k validaci a
certifikaci
Záměrné
Neformální učení
Je obsaženo v plánovaných
činnostech, které nejsou výslovně
vymezené jako učení
Záměrné
Informální učení
Neorganizované a
nestrukturované
vyplývající z
každodenních činností
Ve většině případů
nezáměrné
Obrázek 2.2: Pojmy formální a neformální vzdělávání a informální a náhodné učení podle manuálu Klasifikace
učebních aktivit (CLA) (Eurostat, 2006)
Formální vzdělávání
Poskytuje se v systému
formálních vzdělávacích institucí
(včetně “duálního systému”)
Neformální vzdělávání
Informální učení
Náhodné učení
V rámci vzdělávacích institucí a
mimo ně
Organizované a dlouhotrvající
činnosti
Tvoří průběžný “žebříček”
vzdělávání
Nemusí nutně odpovídat systému
“žebříčku”
Délka trvání se může lišit
Záměrné
Záměrné
Méně organizované a
méně strukturované
než neformální
vzdělávání
Záměrné
Nezáměrné
Vyjmuto ze
statistického
pozorování
18
Kapitola 2: Vymezení pojmu formální vzdělávání a odborná příprava dospělých
Když porovnáme tyto dva typy definicí, můžeme si všimnout některých rozdílů v pojetí fomálního,
neformálního a informálního učení.
Podle glosáře Cedefop (Cedefop, 2008) je pojem formálního učení relativně široký: mezi formální
učení patří činnosti, které se konají v « organizovaném a strukurovaném prostředí » a které jsou
« výslovně vymezeny jako učení ». Ve srovnání s tím je neformální učení « zabudované do
plánovaných činností », ale tyto činnosti nejsou « výslovně vymezené jako učení ». To znamená, že
v rámci tohoto pojetí odpovídá formální učení nejenom školním či akademickým programům, které
vedou k národně uznávané kvalifikaci (např. osvědčení o ukončení středního vzdělávání,
bakalářskému titulu atd.), ale také nejrůznějším činnostem krátkodobého vzdělávání a odborné
přípravy, jež vedou k různorodým typům osvědčení.
Definice formálního vzdělávání, jež je obsažena v manuálu Klasifikace učebních aktivit (Eurostat,
2006) je ještě vice omezující. Na základě této definice je možné vyvodit, že formální vzdělávání
odpovídá programům, jež vedou k hlavním národním kvalifikacím získaným ve školském systému,
zatímco kurzy krátkodobého vzdělávání a odborného výcviku, směřující k různým typům osvědčení,
spadají do kategorie neformálního vzdělávání (např. kurzy gramotnosti dospělých). Je však nutné
zdůraznit, že vedle hlavních definicí uvedených výše, nabízi Eurostat ještě další kriteria, podle nichž
se rozlišuje formální a neformální vzdělávání. Tato kritéria rozšiřují pojetí formálního vzdělávání na
další učební aktivity, jimiž se zabývá podkapitola 2.2.
Další rozdíl mezi těmito dvěma sadami definic se týká informálního učení. Glosář Cedefop definuje
informální učení jako učení, které je « ve většině případů z hlediska učícího se nezáměrné », zatímco
manuál Eurostatu definuje stejný termín jako « záměrné, ale […] méně organizované a méně
strukturované » učení. Pokud jde o nezáměrné učení, zavádí Eurostat doplňující termín « náhodné
učení » a vyjímá tento typ ze statistického pozorování.
Přestože se výše uvedené rozdíly v definicích formálního, neformálního a informálního učení mohou
jevit jako dosti významné, vztahují se hlavně ke skutečnosti, že každý ze zmíněných dvou dokumentů
byl vypracován pro odlišný účel. Manuál Eurostatu měl sloužit jako nástroj pro sestavení a představení
srovnatelných statistických údajů a indikátorů učebních aktivit (jak v rámci jednotlivých zemí, tak jejich
porovnáním v rámci Evropy), zatímco cílem glosáře Cedefopu bylo identifikovat a definovat klíčové
termíny, jež jsou důležité pro pochopení současné politiky vzdělávání a odborné přípravy v Evropě.
Podkapitola 2.2 bere v úvahu některé rozdíly v pojetí definic formálního, neformálního a informálního
učení a soustřeďuje se na pojetí formálního učení definovaného v rámci Šetření o vzdělávání
dospělých.
2.2. Formální vzdělávání v rámci Šetření o vzdělávání dospělých
Manuál Eurostatu „Klasifikace učebních činností“ (Classification of Learning Activities, Eurostat, 2006)
byl vytvořen, aby sloužil jako pojmový základ pro Šetření o vzdělávání dospělých. Vedle základních
definicí formálního, neformálního a informálního učení (viz podkapitola 2.1) poskytuje manuál také
podrobné informace o operačních kritériích pro rozlišení různých typů učebních činností.
Pokud jde o formální vzdělávání, zde se používá jedno základní kritérium, podle něhož se rozlišuje
formální a neformální vzdělávání. Spočívá v tom, zda daná vzdělávací činnost vede k takovému
výsledku, který může být zařazen do Národní soustavy kvalifikací (NFQ). Národní soustava kvalifikací
se definuje jako :
Jednotný systém přijatý na národní a mezinárodní úrovni, podle něhož se mohou měřit a vzájemně porovnávat
všechny výsledky učení dosažené různými cestami, a který definuje vztah mezi všemi osvědčeními a kvalifikacemi
získanými v blasti vzdělávání a odborné přípravy. (Eurostat 2006, str. 15).
Manuál Eurostatu dále vysvětluje že :
19
NQF by mohla mít podobu regulačního dokumentu, jenž vymezí kvalifikace a jejich relativní postavení v hierarchii
dosažených výsledků učení – stejně jako instituce, jež tyto kvalifikace poskytují. Národní soustava kvalifikací může
být mechanismem, jenž propojuje úrovně dosažených výsledků učení s jinými, seznamuje s nimi širší veřejnost, a
/nebo může být regulačním prostředkem, který pro kvalifikace stanoví celkové standardy (ibid. str. 15-16) (8).
Vycházíme-li z této definice, je zcela zřejmé, že do konceptu formálního vzdělávání v rámci Šetření
vzdělávání dospělých patří nejenom vzdělávací činnosti, které vedou k získání kvalifikací v rámci
tradičního školského systému, ale všechny činnosti vedoucí k získání kvalifikace či certifikace, jež je
součástí Národní soustavy kvalifikací. Tento aspekt je nutné brát v úvahu, když analyzujeme výsledky
Šetření o vzdělávání dospělých, zejména účast dospělých na formálním vzdělávání. Je důležité
poznamenat, že Národní soustava kvalifikací je systém, který je definován v národním a ne
všeobecném měřítku, a proto se jeho rozsah může v jednotlivých zemích lišit. To lze ilustrovat
některými konkrétními příklady.
Kurzy základních dovedností jsou například takové učební aktivity, jež se soustřeďují na získání
základních dovednosti čtenářské a početní gramotnosti a IKT a často jsou považovány za typický
příklad neformálního vzdělávání dospělých. Popisy národních systémů vzdělávání vydané Eurydice
zahrnují několik příkladů různých programů zaměřených na základní dovednosti. Kurzy základních
dovedností sice mohou vést k získání různých typů osvědčení, ta se však všeobecně nepovažují za
národně uznávané kvalifikace. Proto je zcela opodstatněné, když se na kurzy základních dovedností
nahlíží jako na typický příklad neformálního vzdělávání dospělých.
V některých zemích však může být situace jiná. Například v Národním průzkumu učení dospělých
(NALS) (9) ve Spojeném království najdeme v pokynech pro rozhovory v rámci dotazování, že mezi
potenciální aktivity formálního učení patří činnosti, které vedou k získání « kvalifikací osvědčujících
získání klíčových nebo základních dovedností » (NatCen 2005, str. 38). To odráží skutečnost, že ve
Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mohou takové učební aktivity vést k získání
národně uznávaných kvalifikací, jež jsou obsaženy v Národní soustavě kvalifikací. Tyto kvalifikace
mohou mít různé názvy, jako např. základní dovednosti, čtenářská gramotnost dospělých,
matematická gramotnost, klíčové dovednosti, funkční dovednosti a hlavní dovednosti. Z toho vyplývá,
že v souladu s manuálem Klasifikace učebních činností (Eurostat, 2006) programy, které rozvíjejí
základní dovednosti v oblasti čtenářské a matematické gramotnosti, jsou ve Spojeném království
zařazeny pod formální vzdělávání, zatímco v mnoha jiných zemích by podobné učební aktivity nevedly
k získání akreditovaných kvalifikací a byly by proto zařazeny do neformálního vzdělávání. Podobně ve
Vlámskem společenství Belgie může být kvalifikace gramotnosti zařazena na úroveň 2 vlámské
soustavy kvalifikací.
Pokyny pro rozhovory v rámci dotazování švédského Šetření o vzdělávání dospělých také obsahují
některé učební aktivity, které mohou být v jiných zemích klasifikovány rozdílně (Löfgren a Svenning,
2009; Rosenbladt, 2009). Tyto pokyny například obsahují vedle potenciálních aktivit formálního
vzdělávání programy, které se nazývají « švédština pro cizince », zatímco v mnoha jiných zemích jsou
jazykové kurzy pro cizince spíše spíše za neformální vzdělávání. Další oblastí, v níž lze nalézt rozdíly
v klasifikaci učebních aktivit po celé Evropě, mohou být programy nazvané « odborná příprava na trh
(8)
(9)
Toto je velmi podobné pojetí Národní soustavy kvalifikací (NQF) jako koncept formulovaný v Doporučení pro
Evropský rámec kvalifikací. NQF je zde definována jako “ nástroj pro klasifikaci kvalifikací podle soustavy kritérií
pro stanovení určité úrovně dosaženého vzdělání, jenž má za cíl integrovat a koordinovat podsystémy národních
kvalifikací a zlepšit transparentnost, rozvoj a kvalitu kvalifikací a přístup k nim ve vztahu k pracovnímu trhu
a občanské společnosti.” (Rada Evropské unie, Evropský parlament, 2008, Doporučení evropského parlamentu
a Rady ze dne 23.4. 2008 ke zřízení Evropského rámce kvalfikací pro celoživotní vzdělávání. OJ C 111/1,
6.05.2008).
Dotazník Národního průzkumu učení dospělých (National Adult Learning Survey, NALS) 2005 obsahuje otázky
z předchozích průzkumů NALS (2001 a 2002), evropského Šetření o vzdělávání dospělých a Průzkumu
pracovních sil EU. Dotazník zahrnuje zvláštní část přizpůsobenou kvalifikacím v Anglii a Walesu a další část
přizpůsobenou Skotsku. Text odkazuje na část uzpůsobenou Anglii a Walesu.
20
Kapitola 2: Vymezení pojmu formální vzdělávání a odborná příprava dospělých
práce organizovaná prostřednictvím úřadů práce », jež se ve Švédsku řadí do formálního vzdělávání
(Löfgren a Svenning, 2009; Rosenbladt, 2009).
Jednou z ústředních otázek je ta, jak vnímat zmíněné rozdíly. Podle Rosenbladta (2009), se na
diference v klasifikaci učebních aktivit může pohlížet ze dvou odlišných úhlů. Na jedné straně mohou
být považovány za « metodologický zdroj nedokonalé komparability ». Na druhé straně – odchylky v
klasifikaci učebních aktivit v jednotlivých zemích mohou odrážet skutečné rozdíly v jejich vzdělávacím
systému (Rosenbladt, 2009). Jinými slovy, podobné učební aktivity mohou být v jiném kontextu
nahlíženy / uznávány na jiných úrovních. Některé země mohou řadit určité vzdělávací aktivity do vyšší
úrovně, například proto, že výsledky, ke kterým vedou (ve formě kvalifikací či osvědčení), lze zahrnout
do Národní soustavy kvalifikací. Jiné země (např.Švédsko) mohou mít jednoduše více forem
formálního vzdělávání (Löfgren and Svenning, 2009). Národní směrnice pro vedení rozhovorů v rámci
související s Šetřením o vzdělávání dospělých jsou z tohoto pohledu velmi bohatým zdrojem
informací. Tyto směrnice jsou bohužel ve většině případů dostupné pouze na národní úrovni
a v národních jazycích.
Národní průzkum učení dospělých Spojeného království (NatCen, 2005) obsahuje další prvek
související s formálním vzděláváním, jenž zadává příčinu k dalšímu rozboru. Do seznamu
potenciálních formálních učebních aktivit patří nejenom aktivity, jež vedou k národně uznávaným
kvalifikacím, ale také rozdílné moduly, jež s těmito kvalifikacemi souvisejí. V tomto kontextu je důležité
uvést, že programy (kurzy) formálního vzdělávání a odborné přípravy ve Spojeném království jsou
charakterizovány relativně krátkou délkou trvání ve srovnání s programy (kurzy) formálního vzdělávání
v jiných zemích (pro více informací viz podkapitola 1.3). To lze částečně vysvětlit existencí modulární
struktury programů. Jinými slovy, lze předpokládat, že v zemích s dobře vyvinutou modulární
strukturou (tzn. tam, kde se rozdílné moduly vážou k zvláštním osvědčením, jež se mohou získávat
postupně během delší doby), formální učební aktivity budou mít v průměru kratší trvání než v zemích,
kde modulární struktura nebyla ještě plně zavedena.
Jak se ukázalo v této kapitole, formální vzdělávání dospělých je složitý pojem a jednotlivé země se do
určité liší v tom, jak klasifikují učební aktivity na formální či neformální. To nemusí nutně znamenat
špatné třídění učebních aktivit, ale může to odrážet skutečné rozdíly ve vzdělávacích systémech
jednotlivých zemí. Nicméně formální vzdělávání dospělých obsahuje řadu vzdělávacích aktivit, jež
jsou považovány za formální ve všech zemích. Mezi tyto aktivity patří programy vzdělávání a odborné
přípravy vedoucí k získání osvědčení/kvalifikací, jež odpovídají těm, které lze získat v rámci školského
systému. Právě na takové aktivity se zaměřují kapitoly 3 a 4.
21
KAPITOLA 3: DOSPĚLÍ STUDENTI A KVALIFIKACE DO ÚROVNĚ STŘEDNÍHO
VZDĚLÁNÍ
V dnešní Evropě je absolvování středního vzdělání základním přepodkladem pro úspěšný vstup na trh
práce a pokračující zaměstnatelnost. Data Eurostatu ukazují, že ti, kteří mají dokončené přinejmenším
střední vzdělání, mají výrazně větší míru zaměstnanosti, než lidé s pouze základním vzděláním. Navíc
zaměstnání, jež vyžadují střední vzdělání, jsou často odměňována vyššími platy, zaměstnanci mají
lepší pracovní podmínky a více příležitostí pro pokračující profesní rozvoj, než zaměstanci, kteří
pracují v povoláních, pro něž stačí nižší úroveň kvalifikace.
Jedním z cílů Evropské unie je udržet mladé lidi v procesu vzdělávání a odborné přípravy
přinejmenším až do ukončení středního vzdělávání. Tento cíl je vyzdvižen v závěrech Rady ze dne
12.5.2009 ke strategickému rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy – 'ET
2020' (10), jenž obsahuje konkrétní referenční úroveň (benchmark) pro tzv. předčasné ukončení
vzdělávání a odborné přípravy: do roku 2020 má být podíl populace ve věku 18-24 let, jež má jen
základní nebo nižší vzdělání a již se dále nevzdělává, menší než 10%. Evropská vzdělávací politika
se zaměřuje na mládež a mladé dospělé zejména proto, že nekvalifikovaní mladí jedinci se vystavují
největšímu riziku dlouhodobé nezaměstnanosti nebo nestabilního zaměstnání. To může mít
dodatečné důsledky jako například sociální vyloučení.
Zatímco mladí lidé představují hlavní cílovou skupinu, na niž se – ve vztahu k dosahování středního
vzdělání – zaměřuje vzdělávací politika, dokončení tohoto stupně vzdělání může významně přispět k
ekonomické a sociální integraci osob v jakékoli fázi jejich života.
Tato kapitola se zabývá programy vedoucími k získání kvalifikací až do úrovně středního vzdělání, jež
mohou být z hlediska rozvoje potenciálního dospělého studenta považovány za odpovídající
kvalifikacím získaným v hlavním vzdělávacím proudu. Kapitola je rozdělena do dvou částí. První část
zkoumá, jak jsou tyto programy « druhé šance » organizovány, druhá se pak zabývá tím, jak jsou
přizpůsobeny potřebám dospělých studentů.
3.1. Organizační struktura a hlavní způsoby poskytování programů “druhé
šance”
Každá evropská země bez výjimky poskytuje lidem, kteří ukončili své počáteční vzdělávání aniž by
dosáhli středního vzdělání, určité možnosti zvýšit si kvalifikaci v pozdější fázi svého života. V různých
evropských státech však mají programy « druhé šance » různou organizační strukturu.
3.1.1. Programy poskytované do úrovně nižšího sekundárního vzdělání
Ve všech zemích EU tvoří v současnosti základní vzdělávání (tzn. primární (1.-5. ročník ZŠ) a nižší
sekundární (6.-9. ročník ZŠ)) dva stupně povinné školní výuky. Přesto kolem 23 milionů dospělých
opustilo v Evropě školu ještě před dosažením základního vzdělání (pro více informací viz obrázek 1.2
v Kapitole 1). Existuje pro to řada důvodů, mezi něž patří průběžně se měnící politická situace či
migrační trendy. V některých zemích nemají základní vzdělání ukončené hlavně ty populační skupiny,
k nimž lze jen obtížně proniknout, např. romská populace ve střední a východní Evropě.
(10)
Rada Evropské unie, 2009. Závěry Rady ke strategickému rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a
odborné přípravy (ET 2020), OJ C 119/2, 28.5.2009.
23
Ve většině evropských zemích se při ukončení nižšího sekundárního vzdělání či po splnění povinné
školní výuky vydává osvědčení (11). Přestože toto osvědčení většinou nestačí k tomu, aby byl jeho
držitel úspěšný na trhu práce, v mnoha zemích je jeho získání nezbytným předpokladem pro
pokračování na dalších stupních formálního vzdělávání. To se týká nejen mladých lidí, ale také
dospělých studentů. Jinými slovy – ti, kteří nemají ukončené základní vzdělání, nejsou často schopni
pokračovat ve studiu na úrovni středního vzdělávání. Jak můžeme vidět na obrázku 3.1, tento jev je
patrný v asi 20 evropských státech.
Obrázek 3.1: Ukončené nižší sekundární vzdělání (ISCED 2)
jako podmínka přístupu dospělých ke střednímu vzdělávání (ISCED 3), 2009/10
Ukončené nižší sekundární vzdělání
je nutnou podmínkou pro vstup do všech
vzdělávacích programů na úrovni ISCED 3
je nutnou podmínkou pro vstup do
některých vzdělávacích programů na úrovni
ISCED 3
není nutnou podmínkou pro vstup do
vzdělávacích programů na úrovni ISCED 3
údaje nejsou k dispozici
Zdroj : Eurydice.
Doplňující poznámky
Belgie (BE fr): Není vydáváno žádné osvědčeni na konci nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2). Na úrovni ISCED 3
existují dvě osvědčení získaná v rámci celostátního školského systému, jež na sebe navazují: kvalifikační osvědčení (CQ)
aosvědčení druhého stupně středního vzdělávání (CESS). Dospělí, kteří chtějí studovat v programech vedoucí k CESS, nemusí
mít nutně CQ.
Spojené království (ENG/WLS/NIR): Neexistuje žádné osvědčení nebo kvalifikace na konci nižšího sekundárního vzdělávání
(ISCED 2). Na úrovni ISCED 3 existují dvě všeobecné kvalifikace získané v rámci školského systému na rozdílných úrovních
definovaných Národní soustavou kvalifikací. Státní zkoušky vedoucí k získání GCSE (všobecné osvědčení středního vzdělání)
se konají běžně na konci povinného vzdělávání, kdy studenti dosahují věku 16 let, a pokud je absolvují se známkou nad určitou
prahovou hodnotou, odpovídá toto osvědčení urovni 2 NQF, zatímco zkoušky A levels (zkoušky pokročilé úrovně), jež studenti
běžně absolvují ve věku 18 let, odpovídají úrovni 3. Dospělí, kteří chtějí studovat v programech vedoucích k získání kvalifikace
na úrovni A levels, nepotřebují mít nutně GCES, pokud prokáží, že mají pro zvolené studium potřebné znalosti a schopnosti.
Norsko: Právní úprava stanoví, že střední vzdělávání je otevřené pro ty, kdo dokončili nižší sekundární vzdělávání nebo
studium odpovídající této úrovni. V případě studentů, kteří nezískali formální osvědčení, se často používá validace předchozího
učení.
Vysvětlivka
Země s tzv. systémem single-structure povinného základního vzdělávání (např. Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko,
Lotyšsko, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, Finsko, Island, Norsko a Turecko) mohou používat jiné výrazy k popisu nižšího
sekundárního vzdělávání (např. “poslední ročníky základního vzdělávání, poslední ročníky povinné školní docházky”).
(11)
Je důležité poznamenat, že v několika zemích neodpovídá konec nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2)
konci povinné školní docházky. V některých státech končí povinné vzdělávání rok nebo dva po ukončení nižšího
sekundárního vzdělávání (ISCED 2). V Maďarsku a Portugalsku končí povinná školní docházka, když studenti
dosáhnou věku 18 let, což většinou odpovídá konci středního vzdělávání V Nizozemsku musejí žáci zůstat ve
škole, dokud nedosáhnou základní kvalifikace nebo věku 18 let.
24
Kapitola 3: Dospělí studenti a kvalifikace do úrovně středního vzdělání
Například v Rakousku ti, kdo chtějí studovat na střední technické nebo odborné škole či akademicky
zaměřené střední škole, musejí mít ukončené všeobecné nižší sekundární vzdělání (ISCED 2). Navíc
bez osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělání je šance nalézt místo v učilišti relativně
nízká. Podobně je v Polsku prakticky nemožné pokračovat v dalším formálním studiu bez osvědčení
o ukončení povinné školní docházky. V Nizozemí a Slovinsku dospělí, kteří nedokončili nižší
sekundární vzdělávání, se mohou zapsat pouze do krátkých kurzů středního odborného vzdělávání,
ale nemohou být přijati do delšího studia středního vzdělávání, ať již zaměřeného všeobecně či
odborně.
Existují také země, kde završení nižšího sekundárního vzdělání není nutnou podmínkou pro postup na
úroveň středního vzdělávání a získání příslušných kvalifikací. V některých těchto zemích nevede nižší
sekundární vzdělávání (ISCED 2) k získání žádného osvědčení (např. V Belgii a Spojeném království).
V jiných zemích zase nepotřebují zájemci o střední vzdělávání žádné osvědčení o ukončení nižšího
sekundárního vzdělávání. Například ve Francii není státní zkouška konaná na konci nižšího
sekundárního vzdělávání (krevet) podmínkou pro přijetí do studia a odborné přípravy na střední
vzdělávací úrovni. Na Islandu je středoškolské vzdělávání otevřené všem zájemcům, kteří dosáhli
věku 16 let, a nejsou na ně kladeny žádné další kvalifikační požadavky. Ve Finsku si pak mohou
instituce poskytující střední vzdělávání vybrat až 30 % studentů v rámci flexibilního výběru
posluchačů, tzn. na základě validačních kritérií definovaných danými školami. Přesto, jak je ukázáno
dále v textu, Finsko zajišťuje a poskytuje formální vzdělávací programy pro dospělé, jež naplňují
kurikulum nižšího sekundárního vzdělávání.
V několika zemích mohou dospělí studenti bez nižšího sekundárního vzdělání získat osvědčení
o ukončení této vzdělávací úrovně (nebo podobnou kvalifikaci či osvědčení, jež jim otevře cestu
k dalšímu formálnímu studiu), pokud úspěšně završí vzdělávací program, jenž trvá jeden až tři roky.
Takové programy existují v zemích jako jsou Česká republika, Německo, Řecko, Itálie, Lotyšsko,
Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko. V některých případech mohou tyto programy obsahovat
i odbornou složku (např. v Lotyšsku, Maďarsku a na Slovensku).
V severských zemích (v Dánsku, Finsku, Švédsku a Norsku) si mohou dospělí studenti vybrat, zda
chtějí studovat jednotlivé předměty zvlášť nebo soubor předmětů dohromady, aby si dokončili základní
vzdělání odpovídající úrovním ISCED 1 a 2.
V Dánsku se všeobecné vzdělávání pro dospělé (AVU) skládá z kurzů jednotlivých předmětů, které mohou být
završeny zkouškou odpovídající závěrečným zkouškám na Folkeskole (státní základní škole). Je také možné
absolvovat všeobecnou zkoušku a získat osvědčení v 5 předmětech: dánštině, matematice, angličtině, přírodních
vědách a nebo ve francouzštině, němčině, dějepise a společenské nauce (společenských vědách). Toto osvědčení
umožní zájemci zapsat se do vyššího přípravného programu nebo vyššího přípravného kurzu zaměřeného pouze
na jeden předmět v odpovídajícím oboru studia (ISCED 3).
Ve Finsku je základní vzdělávání pro dospělé organizováno formou kurzů. Lidé mohou studovat jednotlivé
předměty (např. jazyky) a/nebo se mohou připravovat na zkoušky z několika předmětů, po jejich absolvování pak
mohou postoupit na úroveň středního všeobecného vzdělávání.
V Portugalsku a Španělsku – zemích, kde je celková úroveň dosaženého vzdělání dospělé populace
relativně nízká (pro více informací viz podkapitola 1.1) – jsou programy pro dospělé rozděleny do
několika podstupňů vedoucích k získání zvláštních osvědčení či kvalifikací. S tímto přístupem mohou
být dospělí studenti s různou úrovní znalostí a schopností integrováni do procesu vzdělávání
a odborné přípravy.
Ve Španělsku se vzdělávání a odborná příprava dospělých až do úrovně nižšího sekundárního vzdělávání
(odpovídající 10 letům školní docházky ISCED 1 a 2) skládá ze šestí stupňů. Zaměřuje se na osoby starší 18 let,
kteří nedokončili povinné vzdělávání. Znalosti a dovednosti, jež odpovídají primárnímu vzdělávání (prvním 6 letům
školní docházky, ISCED 1), se poskytují v programech běžně rozdělených do dvou úrovní (přestože některé
25
autonomní oblasti mají třístupňovou strukturu): čtenářská a početní gramotnost (první úroveň) a upevnění
základních dovedností (druhá úroveň). Nižší sekundární vzdělávání dospělých (ISCED 2) je rozděleno do tří
oblastí: komunikace, společenské vědy a věda a technika. Každá oblast je organizována v modulech (módulos).
Úspěšné ukončení všech modulů ve všech oblastech znamená završení nižšího sekundárního vzdělávání.
V Portugalsku se vzdělávání dospělých, jež odpovídá úrovni primárního a nižšího sekundárního vzdělávání,
poskytuje v různých schématech, zejména v kurzech EFA (Educação e Formação de Adultos), které jsou otevřeny
pro každého, komu je více než 18 let. Výsledky učení získané v prvních devíti letech školní docházky (ISCED 1 a
2), lze rozdělit mezi kurzy tří odlišných úrovní, jež vedou k získání osvědčení a odpovídají čtyřem, šesti a devíti
letům školní docházky. Kurzy pokrývají čtyři standardní oblasti: jazyk a komunikaci, matematiku pro život, IKT a
občanství a zaměstnatelnost. Jejich obsah je přizpůsoben specifickým potřebám dospělých. Kurzy na třetí úrovni
obsahují odbornou složku a vedou nejen k získání osvědčení základního vzdělání třetího cyklu, ale také k
odbornému osvědčení na úrovních 1 a 2. Kurzy EFA mohou být kombinovány s uznáním, validací a certifikací
kompetencí získaných v neformálním a informálním kontextu.
Celkově je dosti obtížné zhodnotit rozsah, v němž státní instituce napříč Evropou zajišťují poskytování
primárního a nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé studenty. V některých zemích se právní
předpisy výslovně zabývají základním, primárním či nižším sekundárním vzděláváním pro dospělé,
určují instituce, jež jsou odpovědné za jeho poskytování a v některých případech specifikují, v jakém
rozsahu má být toto vzdělávání poskytováno.
V Polsku zákon o školním vzdělávání (1991) stanoví, že vzdělávací systém musí nabídnout všem dospělým
možnosti dokončit si všeobecné vzdělání. Poskytovat takový typ vzdělání je povinností místních úřadů, tzv. komun.
Ve Švédsku se vyžaduje, aby každá obec poskytovala dospělým, kteří nezískali osvědčení o ukončení povinné
školní docházky, základní vzdělání (odpovídající úrovním ISCED 1 a 2). Vede k udělení osvědčení, pokud student
získá známku prospěl ve čtyřech hlavních předmětech: ve švédštině nebo švédštině jako cizím jazyce, angličtině,
matematice a společenských vědách.
V Norsku je primární a nižší sekundární vzdělávání pro dospělé organizováno obcemi. Ty jsou odpovědné za
vyhodnocení potřeb dospělých a plánování výuky. Primární a nižší sekundární vzdělávání se často nabízí ve
zvláštních kurzech otevřených každému, kdo dosáhl věku 16 let a tento druh vzdělání potřebuje. Kurzy nižšího
sekundárního vzdělávání pokrývají hlavně poslední tři ročníky povinného vzdělávání a vedou ke zkouškám v
různých předmětech.
Několik zemí udává, že poskytuje v relativně rozsáhlé míře kurzy vedoucí k osvědčení o ukončení
nižšího sekundárního vzdělání. Například ve Španělsku se ve školním roce 2008/2009 registrovalo
kolem 140 000 lidí v kurzech nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé, a to buď v prezenčních
(denních) nebo distančních.kurzech. V Polsku nižší sekundární vzdělávání poskytuje 148 institucí
(14 464 účastníků se hlásilo ve školním roce 2009/2010). V Řecku existuje 57 škol druhé šance
(SDE), které poskytují primární a nižší sekundární vzdělávání, a kolem 60 detašovaných oddělení
těchto škol (17 946 účastníků mezi lety 2005 a 2008). V Maďarsku poskytuje téměř 50 zařízení kurzy
nižšího sekundárního vzdělávání pro dospělé studenty.
V některých zemích je státem financované nižší sekundární vzdělávání organizované podle konkrétní
situace v závislosti na místních potřebách a dostupných finančních prostředcích. Takové údaje
přicházejí např. ze zemí jako jsou Česká republika, Slovensko a Rumunsko. V České republice se
například během školního roku 2008/2009 účastnilo pouze 368 dospělých studentů kurzů zaměřených
na dokončení nižšího sekundárního vzdělávání. Zároveň je důležité zdůraznit, že počet žáků, kteří
nedokončí základní školu, je v České republice velmi nízký a dospělí, kteří nemají nižší sekundární
vzdělání, představují pouze 0.2 % dospělé populace ve věku 25-64 let; jsou to většinou dospělí v
populačních skupinách, k nimž lze obtížně proniknout.
26
Nakonec je nutné poznamenat, že existují také země, kde kurzy či kvalifikace pokrývající znalosti
a schopnosti běžně odpovídající úrovním ISCED 1 a 2 netvoří ekvivalent ke stupňům základního
vzdělávání (primárnímu nebo nižšímu sekundárnímu), a/nebo příslušným osvědčením. To platí
zejména v několika státech, kde dokončení nižšího sekundárního vzdělávání není nutnou podmínkou
k postupu do studia na úrovni středního vzdělávání a pro získání příslušných kvalifikací. Například:
V Belgii, ve Vlámském společenství neposkytuje systém vzdělávání dospělým studujícím žádné možnosti získat
osvědčení nižšího sekundárního vzdělávání. Existují zde však kurzy základních dovedností v předmětech jako je
holandština, matematika, jazyky, IKT a společenské vědy (občanská nauka), jež poskytuje 13 center pro základní
vzdělávání dospělých a které jsou financované vlámskou vládou. Pokud studenti tyto kurzy úspěšně absolvují,
obdrží osvědčení udělené za každou oblast učení, ale všeobecné osvědčení o ukončení nižšího sekundárního
vzdělávání se neuděluje. Navíc čtenářská gramotnost na úrovni 2 je integrována do vlámské soustavy kvalifikací.
V Německy mluvícím společenství neexistují žádné programy pro dospělé studenty, jež by pokrývaly celý rozsah
vědomostí a dovedností získaných v primárním a nižším sekundárním vzdělávání. Avšak některé instituce
zabývající se vzděláváním dospělých poskytují kurzy, jež pokrývají rozdílné oblasti kurikula spojené s nižším
sekundárním vzděláváním. Tyto kurzy jsou neformální a nevedou k získání nějakých kvalifikací, ale absolvent
získá osvědčení o jejich ukončení.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mohou dospělí, jimž se nedostává dovedností v oblasti
čtenářské a početní gramotnosti, v jazyce a IKT, absolvovat kurzy základních dovedností vedoucí k získání
příslušných kvalifikací. Tyto kvalifikace se akreditují na třech odlišných úrovních v rámci devítiúrovňové Národní
soustavy kvalifikací (NQF): vstupní úroveň (dále rozdělena na podúrovně 1,2,3), úroveň 1 a úroveň 2. Neexistuje
však přímé přenesení jednotlivých podúrovní dané vstupní úrovně do úrovní národního kurikula – stupnice, jež se
používá k měření dosažených výsledků v primárním vzdělávání (ISCED 1) a nižším sekundárním vzdělávání
(ISCED 2 – známé jako klíčová etapa 3). Avšak jak úrovně národního kurikula, tak NQF pokrývají podobně široký
rozsah dosažených výsledků a možnost postupu z nejzákladnějších úrovní na ty, které jsou tradičně spojovány se
všeobecnými nebo odbornými kvalifikacemi.
Na Islandu mohou ti, kdo si potřebují zlepšit své základní čtenářské a početní dovednosti, absolvovat neformální
kurzy nevedoucí k získání kvalifikací, jež nabízejí místní obce a devět center celoživotního vzdělávání
3.1.2. Programy na úrovni středního vzdělávání
Jak již bylo zdůrazněno v úvodu k této kapitole, ukončení středního vzdělání se běžně považuje za
minimální požadavek pro vstup na trh práce a udržitelnou zaměstnatelnost.
V popisech národních systémů vzdělávání sítě Eurydice několik zemí výslovně uvádí « programy
středního vzdělávání pro dospělé ». Pro tyto programy je charakteristická jejich flexibilita a často jsou
poskytovány ve formě dálkového nebo večerního studia. Účastníci kurzů musí obvykle splnit různé
vstupní požadavky včetně kvalifikačních předpokladů (musí mít např. osvědčení o ukončení
základního vzdělání) a věkové hranice. Pokud jde o věk, uchazečům musí být nejméně 17-18 let.
Například ve školách pro pracující dospělé v Rakousku mohou studovat uchazeči, jimž je nejméně
17 let. Podobně je tomu v Dánsku, Španělsku, Polsku a Lichtenštejnsku, kde je vyšší sekundární
vzdělávání otevřené pro dospělé, kteří dosáhli věku alespoň 18 let. Přesto ve Španělsku a Polsku
mohou být v některých konkrétních případech ke studiu přijati i mladší uchazeči. Ve Švédsku musejí ti,
kdo chtějí studovat v programech středního vzdělávání, dosáhnout věku 20 let a v Norsku 21 let.
Několik evropských zemí (např. Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Malta, Rumunsko, Slovensko,
Spojené království a Island) neuvádí žádné programy, které by výslovně spadaly do kategorie
« střední vzdělávání pro dospělé». V těchto zemích však může být střední vzdělání (všeobecné nebo
odborné) vedoucí k získání státem uznávaných kvalifikací poskytováno v různých flexibilních formách
přizpůsobených potřebám dospělých studentů Například školský zákon v České republice a na
27
Slovensku stanoví, že kromě denního studia může být střední vzdělávání organizováno jako večerní,
dálkové, distanční nebo kombinované studium. Jinými slovy, přestože výše zmíněný právní předpis
výslovně nezmiňuje « dospělé studenty », umožňuje vzdělávacím institucím poskytovat střední
vzdělání v různých flexibilních formách studia. Tyto programy jsou otevřené pro všechny studující,
kteří již přesáhli věk pro povinnou školní docházku a splňují kvalifikační předpoklady.
V některých zemích existují také programy specielně vyhrazené pro dospělé, kteří se vracejí do
vzdělávacího procesu, aby mohli splnit požadavky pro přijetí do vysokoškolského studia (viz
podkapitola 3.4).
Stejně jako u základního vzdělávání, není snadné zhodnotit, v jakém rozsahu státní instituce
v různých evropských zemích poskytují střední vzdělávání pro dospělé studenty. V mnoha státech
závisí poskytování tohoto typu vzdělání na několika faktorech, zejména na počtu zájemců o studium,
dlouhodobých cílech jednotlivých zemí či regionů a kapacitě škol. Pouze v několika zemích jsou státní,
resp. regionální autority výslovně odpovědné za zajištění dostatečného množství vzdělávacích
zařízení, v nichž by střední vzdělání získali ti dospělí, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu,
a zejména ti, kteří si vzdělání na této úrovni potřebují doplnit.
Ve Švédsku jsou obce vázány zákonem poskytovat střední vzdělávání pro dospělé a zajistit, aby nabídka
vzdělávacích možností vycházela vstříc poptávce a potřebám občanů. Jestliže počet uchazečů přesahuje počet
volných míst v kurzu, musí být dána přednost těm, kteří měli omezené možnosti vzdělání získat,a těm, kteří splňují
určitá kritéria stanovená ve vyhlášce o vzdělávání. Každá obec musí navíc poskytovat informace o dostupnosti
vyššího sekundárního vzdělávání a pobízet dospělé starší 20 let, aby se do něj zapojili.
V Norsku mají od roku 2000 dospělí, kteří nezískali střední vzdělání, zákonem stanovené právo být přijati do
kurzu. Za poskytování středního vzdělávání jsou odpovědné místní školské úřady. Každá obec dostává ze státního
rozpočtu na tyto účely finanční prostředky. Všeobecné předpisy o středním vzdělávání a kurikulu jednotlivých
předmětů se vztahují také na vzdělávání dospělých. Zvláštní předpisy týkající se středního vzdělávání dospělých
stanoví, že poskytování tohoto typu vzdělání musí být flexibilní a musí se přizpůsobit individuálním potřebám
dospělých studentů.
Mimoto, z celostátních statistických údajů vyplývá, že státní a regionální autority v některých státech
činí rozsáhlá opatření vedoucí k zajištění středního vzdělávání co největšímu počtu dospělých
studentů. Například v Polsku bylo ve školním roce 2009/2010 zavedeno 7 104 flexibilních sekcí
(programů) všeobecného středního vzdělávání, do nichž se zapojilo 183 835 dospělých studentů
a 2 458 flexibilních specializovaných, odborných a technických sekcí (programů) středního vzdělávání,
jichž se zúčastnilo 42 350 dospělých studentů. Ve Španělsku fungovalo ve školním roce 2008/2009
1 241 skupin (večerních kurzů) všeobecného středního vzdělávání a 318 programů na pokročilé
úrovni odborného vzdělávání pro dospělé studenty. V Itálii existuje v současné době okolo
900 večerních progrmů na středních školách. Nejvíce navštěvované jsou přitom kurzy organizované
technickými a odbornými školami.
Nakonec je nutné poznamenat, že státní autority v Portugalsku prohlásily dokončení středního
vzdělávání (12 let školní docházky) za jednu z klíčových priorit své vzdělávací politiky. Tohoto cíle
dosahují rozšířením a diverzifikací vhodných příležitostí k poskytování odborného vzdělávání, validací
předchozího učení a poskytováním flexibilních kurzů pro dospělé. Očekávalo se, že mezi lety 20052010 v rámci státem financované « Iniciativy nových příležitostí » získá střední vzdělání jeden milion
dospělých lidí. Na konci roku 2010 byly výsledky následující : 1 602 136 (což odpovídá asi 30 %
ekonomicky aktivní populace) se do této inicitaivy zapojilo a 435 055 získalo příslušné osvědčení či
kvalifikaci.
28
3.1.3. Rámcové programy pokrývající různé úrovně a typy vzdělání
Zatímco dvě předchozí podkapitoly se zabývaly základním a středním vzděláváním poskytovaným
odděleně, je důležité uvést, že některé země vypracovaly společný rámcový program, podle něhož
nabízejí dospělým studentům vzdělání « druhé šance » na různých vzdělávacích úrovních. Takový
program se může skládat z poskytování všeobecného vzdělávání (např. všeobecného vzdělávání
dospělých v Dánsku) nebo může zahrnovat všeobecné a odborné vzdělávání (např. kurzy EFA
v Portugalsku). Také může poskytovat formální vzdělávání na různých úrovních vedle kurzů
neformálního vzdělávání (např. Vzdělávání pro společenský postup ve Francouzském společenství
v Belgii).
V Belgii ve Francouzském společenství je Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de promotion
sociale) zaměřeno na lidi starší 16 let, kteří si chtějí zlepšit úroveň vzdělání nebo své kariérní vyhlídky. Kurzy
poskytované v rámci tohoto programu mohou vést k získání kvalifikací odpovídajících těm, jež studenti nabydou v
počátečním vzdělávání a odborné přípravě hlavního vzdělávacího proudu, nebo k získání osvědčení udělenému
při ukončení programu Vzdělávání pro společenský postup (např. Kurzů IKT, běžných jazykových kurzů či
přípravných jazykových kurzů pro imigranty atd.). Programy společenského postupu se poskytují v institucích
různého typu. Podobný systém existuje ve Vlámském společenství.
Kurzy, jež se poskytují v Dánsku v rámci všeobecného vzdělávání pro dospělé jsou přístupné lidem starším 18 let
a skládají se ze tří úrovní: přípravné vzdělávání dospělých (FVU), všeobecné vzdělávání dospělých (AVU) a vyšší
přípravné kurzy zaměřené na jeden konkrétní předmět (HF). Přípravné vzdělávání dospělých je neformální a patří
do něj krátké kurzy dánštiny, čtení, psaní a matematiky na primární a nižší sekundární úrovni. Všeobecné
vzdělávání dospělých se skládá z kurzů zaměřených na jeden předmět, které mohou být zakončeny zkouškou,
jejíž úroveň odpovídá závěrečným zkouškám na Folkeskole. Vyšší přípravné kurzy pro dospělé zaměřené na
jeden předmět odpovídají úrovni všeobecného středního vzdělávání.
Iniciativa Návrat ke vzdělávání (BTEI) v Irsku je projekt zaměřený na řešení nízké úrovně vzdělanosti dospělé
populace. Poskytuje flexibilní dálkové (kombinované) studium a možnosti odborné přípravy pro dospělé, kteří se
navracejí do vzdělávacího procesu a chybí jim střední vzdělání. Kurzy, které jsou v rámci tohoto projektu nabízeny,
mohou být jak formální tak neformální a mohou například zahrnovat předměty vedoucí k získání osvědčení o
ukončení střední školy (Junior and Leaving Certificate – ISCED 3), kurzy základních dovedností a širokou škálu
modulů a programů, které jsou certifikovány Radou pro osvědčení o dalším vzdělávání a odborné (profesní)
přípravě (Further Education and Training Awards Council – FETAC).
V Nizozemsku se všeobecné střední vzdělávání dospělých (VAVO) skládá z dálkových (kombinovaných)
programů nižšího a vyššího sekundárního vzdělávání zaměřených na dospělé studenty, kteří ukončili
nepřerušované počáteční vzdělávání a odbornou přípravu bez uznávané kvalifikace. Programy poskytované v
rámci VAVO pokrývají přípravné kurzy pro střední odborné vzdělávání (VMBO, ISCED 2), střední všeobecné
vzdělávání (ISCED 2 and 3) a přípravné kurzy pro vysokoškolské studium (ISCED 2 and 3).
Kurzy EFA v Portugalsku se zaměřují na osoby starší 18 let, ktěří nezískali střední vzdělání. Cílem těchto kurzů je
zvýšit kvalifikační úroveň dospělé populace tím, že jí nabídnou vzdělávání a odbornou přípravu, a zároveň uznají
výsledky neformálního a informálního učení. Kurzy mohou vést k získání osvědčení o všeobecném vzdělání na
čtyřech úrovních (jež pokrývají primární, nižší sekundární a vyšší sekundární vzdělávání a odpovídají 4., 6., 9. a
12. ročníku základní a střední školy), a také k získání odborných kvalifikací na třech různých úrovních Kurzy EFA
odpovídají úrovním definovaným v Národní soustavě kvalifikací.
29
3.1.4. Institucionální uspořádání
Programy formálního vzdělávání a odborné přípravy pro dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího
procesu, jsou poskytovány v zařízeních různého typu. Některé země nabízejí tyto programy ve
stejných školských zařízeních, v jakých se poskytuje dětem a mládeži základní a střední vzdělávání,
zatímco v jiných státech nabízejí tento typ vzdělání převážně instituce, které již nespadají do systému
škol zajišťujících denní povinnou výuku. V mnoha evropských zemích můžeme najít kombinaci obou
typů institucionálního uspořádání. Cílem této podkapitoly je zmapovat tuto složitou oblast a zaměřit se
na zavedené instituce v některých zemích, jež poskytují formální vzdělávání a odbornou přípravu pro
dospělé, kteří se vrátili do vzdělávacího procesu. Obrázek 3.2 ukazuje hlavní instituce, které poskytují
střední vzdělávání dospělým studentům, a ilustruje různorodost existujícich institucionálních
uspořádání.
V zemích jako jsou Bulharsko, Česká republika, Rumunsko a Slovensko jsou školská zařízení pro děti
a mládež na úrovni základního a středního vzdělávání jedinými poskytovateli formálního vzdělávání
a odborné přípravy pro dospělé studenty. Programy pro dospělé studenty mají často formu dálkového,
večerního, externího nebo distančního studia a vedou je učitelé a lektoři pracující v systému
počátečního vzdělávání a odborné přípravy.
Podobně je tomu v Itálii, kde zařízení nabízející základní a střední vzdělávání pro děti a mládež jsou
rovněž významnými poskytovateli formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělým studentům.
V dohledné době však budou školy v Itálii fungovat jako sítě autonomních místních institucí, které mají
zajistit vzdělání a odbornou přípravu pro dospělým studentům.
V Itálii v současné dobe patří do stávající institucionální infrastruktury pro formální vzdělávání a odbornou přípravu
asi 500 stálých oblastních center (CTP), které sídlí ve státních školách zajišťujících povinnou výuku a kolem 900
večerních kurzů poskytovaných na středních školách. V rámci nového sytému bude poskytování vzdělávání na
nižší a vyšší sekundární úrovni spojeno a vytvoří se místní sítě – provinční centra pro vzdělávání dospělých
(CPIA). Tato centra budou mít vlastní zaměstnance a stanou se zcela autonomními samosprávnými vzdělávacími
zařízeními
V některých zemích se formální vzdělávání a odborná příprava určené dospělým nejčastěji poskytují
v institucích nezávislých na těch, jež zajišťují počáteční vzdělávání pro děti a mládež. Takové
institucionální uspořádání existuje v případě středního a vyššího odborného vzdělávání dospělých ve
Vlámském společenství v Belgii.
Ve Vlámském společenství Belgie existuje 111 center vzdělávání dospělých (Centra voor Volwassenenonderwijs
– CVO), kde mohou dospělí navštěvovat velké množství kurzů středního nebo vyššího odborného vzdělávání. Tato
centra se zaměřují na dospělé frekventanty kurzů a fungují nezávisle na systému škol zajišťujících povinnou výuku.
28 těchto center je oprávněno nabízet kurzy všeobecného vzdělávání na střední úrovni (tzv. vzdělávání druhé
šance).
30
Obrázek 3.2: Institucionální uspořádání poskytování středního vzdělávání dospělým,
2009/2010
Programy organizované školami hlavního
vzdělávacího proudu, které zajišťují
počáteční vzdělávání a odbornou přípravu
pro děti a mládež
Programy organizované ve zvláštních
institucích, které poskytují především
vzdělání pro dospělé
Údaje nejsou k dispozici
Zdroj : Eurydice.
Doplňující poznámka
Spojené království: Žádná ze dvou kategorií neplatí zcela pro koleje (colleges) dalšího vzdělávání. Přestože jsou tyto
školy hlavními poskytovateli formálního vzdělávání a odborné přípravy pro dospělé, zaměřují se také na studenty, kteří
dosáhli 16 let věku (a někdy, ve spolupráci se školami, na čtrnácti až šestnáctileté). Nelze tedy říci, že se primárně
soustřeďují na dospělé studenty. Existují take jiné typy institucí poskytujících tento typ vzdělání.
Vysvětlivka
Programy středního vzdělávání pro dospělé jsou organizovány ve školách hlavního vzdělávacího proudu, ve většině
případů mají formu dálkových nebo večerních kurzů.
Podobně ve Spojeném království – tzv. colleges v sektoru dalšího vzdělávání mohou poskytovat
programy formálního vzdělávání zaměřené na dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu. To
však není hlavním zaměřením těchto institucí, ale spíše dílčí úkol v rámci obecného cíle, kterým je
poskytnout vzdělání a odbornou přípravu lidem, kterým je vice než 16 let, což je věk, kdy žáci končí
povinnou školní docházku.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) poskytují koleje (colleges) dalšího vzdělávání denní
nebo dálkové studium a odbornou přípravu hlavně pro studenty, kteří jsou starší 16 let, včetně dospělých studentů.
Tyto koleje tradičně nabízely kurzy technického a odborného vzdělávání, mnoho z nich však své zaměření rozšířilo
a nyní nabízejí programy orientované více na všeobecné vzdělávání včetně získání základních dovedností,
všeobecného osvědčení středoškolského vzdělání (GCSE) a všeobecného osvědčení na pokročilé úrovni (GCE A
levels) pro dospělé, dále přístup do kurzů vysokoškolského vzdělávání, zejména krátkých programů odborného
vzdělávání zakončených základním diplomem (foundation degree). Koleje také ve spolupráci se školami poskytují
odborné a s prací spojené kurzy pro 14ti až 16ti-leté a poskytují hlavně kurzy denního studia pro 16ti až 19ti-leté
vedoucí k získání vzdělání na úrovni GSCE a GCE A levels. Koleje dalšího vzdělávání však nejsou jedinými
poskytovateli formálního vzdělávání pro dospělé. V Anglii a Walesu (ne však ve všech oblastech) existují rovněž
komunitní vzdělávací centra pro dospělé. Ta se soustřeďují na poskytování neformálního vzdělávání, ale mohou
také nabízet programy formálního vzdělávání pro dospělé, kteří se vrátili do vzdělávacího procesu. Tato centra
31
jsou spravována místními úřady a liší se od kolejí dalšího vzdělávání způsobem řízení a financování. Mezi ostatní
poskytovatele patří i soukromé nebo dobrovolné vzdělávací organizace, které jsou podporovány ze státního
rozpočtu.
Programy formálního vzdělávání na kolejích ve Skotsku mohou vést k získání nejrůznějších formálních kvalifikací
např. skotského osvědčení kvalifikací, národního osvědčení, vyššího národního osvědčení, vyššího národního
diplomu a skotské odborné kvalifikace. Většinu studentů na těchto kolejích tvoří dospělí starší 25 let.
Ve většině evropských zemí může být formální vzdělávání dospělých organizováno jak v zařízeních
hlavního vzdělávacího proudu, jež poskytují počáteční vzdělávání pro děti a mládež, tak v zařízeních
zaměřujících se specielně na dospělé studenty. Taková kombinace institucionálního uspořádání
existuje například v Estonsku, Španělsku, Francii, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Nizozemsku, Rakousku,
Portugalsku, Slovinsku, Finsku a Norsku. Ne všechny programy jsou však poskytovány ve všech
institucích.
Ve Španělsku může být základní vzdělávání (ISCED 1 a 2) a všeobecné vyšší sekundární vzdělávání vedoucí k
maturitě (baccalaureate) na úrovni ISCED 3 nabízeno buď ve školách, které poskytují vzdělání pro děti a mládež
nebo ve zvláštních školách pro dospělé. Středně pokročilé programy odborné přípravy (ISCED 3) mohou být také
poskytovány v obou typech institucí stejně jako v určitých odborně zaměřených školách.
Ve Francii jsou školy nižší a vyšší sekundární úrovně spojeny do skupin na základě geografické blízkosti a dávají
dohromady své finanční zdroje, aby mohly zabezpečit vzdělávací programy pro dospělé studenty. Každá skupina
tvoří síť GRETA (tzn. skupinu vzdělávacích zařízení). GRETY mohou také poskytovat vzdělávání a odbornou
přípravu nejen ve svých zařízeních, ale i mimo ně, např. v podnicích nebo ve vězeních. Záleží na tom jaké potřeby
mají místní úřady nebo místní podnikatelská sféra. Pokud jde o formální kvalifikace získávané v hlavním
vzdělávacím proudu, nabízejí GRETY programy, jež začínají na úrovni středního vzdělávání a končí u
krátkodobých programů na úrovni terciárního odborného vzdělávání a kvalifikací. Učitelé a lektoři jsou hlavně
odborníci, kteří pracují v rámci systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy, každá síť má však své vlastní
zaměstnance zodpovědné za plánování, organizaci a celkovou koordinaci učebních aktivit. Formální odborné
kvalifikace jako BEP nebo CAP (obě na úrovni ISCED 3) jsou také poskytovány Národní asociací pro odbornou
přípravu (AFPA). AFPA má 22 regionálních divizí a skládá se z 274 pracovišť poskytujících odbornou přípravu či
validaci a 207 pracovišť poskytujících profesní poradenství. Zatímco GRETY fungují pod ministerstvem školství,
AFPA spadá do kompetence ministerstva práce a zaměřuje se především na uchazeče o práci a další občany,
kteří jsou trhu práce ohroženi sociálním vyloučením.
Na Kypru mohou dospělí studovat na školách pro dospělé na středoškolské úrovni (esperina gymnasia) stejně
jako na Večerní průmyslové (technické) škole v Nicosii, která nabízí čtyřleté studium a vydává osvědčení, jež
odpovídá osvědčení o středním vzdělání (apolytirion).
V Litvě se formální všeobecné vzdělávání dospělých poskytuje v 17 centrech pro vzdělávání dospělých a
13 školách všeobecného zaměření pro dospělé. Navíc 33 škol všeobecného zaměření pro děti a mládež pořádá
zvláštní kurzy vzdělávání dospělých. Školy se všeobecným zaměřením a školy s výukou pro dospělé studenty
postupují podle kurikula zpracovaného pro primární, nižší sekundární a vyšší sekundární úroveń vzdělávání
dospělých.
V Lotyšsku mohou dospělí získat vzdělání na středoškolské úrovni buď ve večerních kurzech nebo ve školách
hlavního vzdělávacího proudu se všeobecným zaměřením nebo ve zvláštních školách, jež jsou známé jako
večerní nebo školy se směnným provozem a poskytují vzdělání druhé šance pro všechny věkové skupiny.
V Nizozemsku mohou dospělí studenti získat střední vzdělání buď na středních odborných školách nebo ve
43 regionálních přípravných centrech (ROC), které nabízejí plný rozsah odborně zaměřených programů pro
dospělé včetně formálního vzdělávání a odborné přípravy.
32
V Rakousku mohou programy formálního vzdělávání a přípravy pro dospělé poskytovat školy pro pracující
dospělé, které fungují hlavně v zařízeních, jež nabízejí střední technické a odborné vzdělávání dětem a mládeži
nebo v takových institucích jako jsou Volkshochschulen, Berufsförderungsinstitute, a také některé nevládní
organizace. Tři poslední poskytovatelé nabízejí hlavně programy druhé šance, zejména osvojení základních
dovedností, přípravné kurzy vedoucí k získání osvědčení o ukončení nižšího sekundárního vzdělávání (ISCED 2) a
kurzy, které připravují na zvláštní odbornou maturitní zkoušku (Berufsreifeprüfung).
V Portugalsku mohou být organizovány kurzy EFA (Educação e Formação de Adultos) ve státních, soukromých
nebo družstevních vzdělávacích zařízeních, centrech odborné přípravy, které patří Institutu pro zaměstnanost a
odbornou přípravu (IEFP) a dalším akreditovaným institucím. Existuje tam také síť 500 Center nových příležitostí,
kde si mohou lidé starší 18 let, kteří mají nejméně tři roky odborné praxe za sebou, nechat své předchozí učení
validovat, mohou tam absolovovat vzdělávací kurzy, nebo jim mohou být poskytovány služby profesního
poradenství. Centra nových příležitostí jsou podporována školami hlavního vzdělávacího proudu, centry odborné
přípravy, podniky, obcemi, agenturami místního a regionálního rozvoje a jinými institucemi.
Ve Slovinsku mohou být programy vzdělávání dospělých vedoucí k získání kvalifikace na vyšší sekundární úrovni
organizovány ve školách hlavního vzdělávacího proudu, jež poskytují počáteční vzdělání dětem a mládeži, stejně
jako ve zvláštních institucích, jež se zaměřují hlavně na dospělé (lidové střední školy, vzdělávací jednotky v rámci
podniků nebo komor).
Ve Finsku je možné poskytovat základní a střední vzdělávání v tzv. centrech vzdělávání dospělých, které se
nacházejí jak v institucích poskytujících vzdělávání pro děti a mládež, tak v samostatných středních školách pro
dospělé, které jsou přibližně ve 40 obcích. Základní a střední vzdělávání může být dále organizováno některými
lidovými středními školami jako jsou “letní univerzity (12) či “ letní školy středního vzdělávání””(13).
V Norsku mohou dospělí absolovovat kurzy základního vzdělávání jak v místních základních školách, tak v
obecních centrech vzdělávání dospělých. Střední vzdělávání mohou dospělí získat v tradičních středních školách
nebo v centrech vzdělávání dospělých zřízených obcí. Některé vzdělávací společnosti, instituce pro distanční
vzdělávání a úřady práce ještě nabízejí studijní celky, jež jsou uznávanými komponenty programů středního
vzdělávání.
Někdy lze zaznamenat rozdíly v institucionálním uspořádání programů všeobecného vzdělávání
a programů orientovaných na odbornou přípravu. To lze ilustrovat na příkladech z německy mluvících
společenství v Belgii, Dánsku, Německu a Estonsku.
V Německy mluvícím společenství Belgie jsou všeobecné formální vzdělávání a odborná příprava dospělých
organizovány pěti instituty pro vzdělávání dospělých (Institut für Schulische Weiterbildung). Ve školním roce
2007/2008 se většina institutů pro vzdělávání dospělých spojila se školami, jež poskytují střední vzdělávání pro
děti a mládež. Existují zde však také instituce organizující odbornou přípravu pro dospělé, rekvalifikační kurzy a
určité formy formálního vzdělávání ve zvláštních centrech, která se liší od tradičních školských zařízení a nejsou
na ně nijak navázána.
V Dánsku se všeobecné vzdělávání do vyšší sekundární úrovně poskytuje dospělým v samostatných
samosprávných zařízeních (centrech pro vzdělávání dospělých – VUC), zatímco kurzy odborně zaměřeného
vzdělávání na vyšší sekundární úrovni nabízejí zejména zařízení, která poskytují odpovídající vzdělání dětem a
mládeži.
(12)
(13)
Letní univerzity nabízejí krátkodobé kurzy z různých oborů, které nejsou zakončeny diplomem. Ve Finsku existuje
kolem 20 letních univerzit a kurzy se konají na 132 místech.
Letní střední školy jsou intenzivními a neformálními alternativami škol hlavního vzdělávacího proudu. Během léta
2010 se ve Finsku pořádalo 16 letních středních škol.
33
V Německu poskytují všeobecné vzdělávání pro dospělé samostatné instituce soustřeďující se na vzdělávání
dospělých, zatímco programy odborné přípravy na úrovni středního vzdělávání nabízejí soukromé instituce
poporované Federální agenturou práce a v menší míře také zařízení poskytující dané vzdělání dětem a mládeži.
V Estonsku mohou dospělí získat základní a střední vzdělání jednak v 16 středních školách (täiskasvanute
gümnaasium), nebo v 18 odděleních pro dospělé studenty zřízených ve školách všeobecného zaměření. Střední
odborné vzdělání lze získat v odborných školách hlavního vzdělávacího proudu.
Je důležité dále poznamenat, že zařízení poskytující formální vzdělávání pro dospělé studenty se
v mnoha zemích řadí mezi nejvýznamnější poskytovatele neformálního vzdělávání a odborné
přípravy. V některých zemích se pod jednou střechou neorganizuje pouze formální a neformální
vzdělávání, ale také širší škála služeb spojených se vzděláváním, například poradenské služby nebo
validace neformálního a informálního učení. Například ve Francii poskytují sítě GRETA programy,
mezi něž patří jak formální vzdělávání, tak kurzy neformálního vzdělávání, dále validace neformálního
a informálního učení, kurzy ušité na míru jednotlivým odvětvím a služby profesního poradenství pro
studenty.
Přestože se tato podkapitola nezabývala konkrétně rolí zaměstnavatelů a podniků při poskytování
formálního vzdělávání a odborné přípravy, je nutné poznamenat, že vedle projektů vzdělávání učňů,
kdy výuka probíhá střídavě ve vzdělávacím zařízení a na pracovišti, mohou někdy formální vzdělávání
poskytovat výhradně zaměstnavatelé. Například ve Spojeném království existuje možnost, že
programy vedoucí k národně uznávaným kvalifikacím, zejména k odborným kvalifikacím jako jsou
Národní odborné kvalifikace (NVQS), mohou nabízet organizace poskytující vzdělávání na pracovišti
nebo sami zaměstnavatelé. Mnoho takových programů je buď plně financováno vládou, nebo je
financováno částečně a zbytek pak platí zaměstnavatel. Obdobně v Německu nemusejí osoby starší
18 let během své odborné přípravy navštěvovat specielní školské zařízení odborného vzdělávání.
3.2. Přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám
dospělých studentů
Efektivní přizpůsobení formálního vzdělávání a odborné přípravy potřebám dospělých studentů může
hrát důležitou roli při odstraňování bariér, jež jim zabraňují se do vzdělávacího procesu zapojit. Existují
různé způsoby, jak toho dosáhnout. Například flexibilita programů se může zlepšit jejich modularizací
nebo alternativními formami poskytování, například formou večerních kurzů, distančním učením nebo
prostřednictvím tzv. e-learning. Dospělým studentům mohou být také nabízeny různé služby šité na
míru včetně služeb profesního poradenství nebo validace výsledků učení dosažených v neformálním
a informálním učení.
Následující podkapitola mapuje různé iniciativy spojené s modularizací formálních programů, validací
předchozího učení (za účelem získání formální kvalifikace), distančním učením a e-learningem.
Nastiňuje také, jak se vzdělávání učitelů a lektorů přizpůsobuje potřebám dospělých studentů.
3.2.1. Modularizace programů a zvyšování flexibility vzdělávacích cest
Modularizace jeko metoda navrhování vzdělávacích programů příspívá k individualizaci a diferenciaci
vzdělávacích cest. Programy rozdělené do několika rozdílných modulů nebo bloků umožňují
studujícím osvojovat si různé schopnosti vlastním tempem a postupně dosáhnout kvalifikace.
Modularizace může také usnadnit proces validace předchozího neformálního a informálního učení,
jelikož umožňuje použit validaci pro jednotlivé části (komponenty) celé kvalifikace.
Modularizace formálních programů pro dospělé studenty je zavedena nebo se zavádí v řadě
evropských zemí. Systematický přístup k modularizaci můžeme pozorovat například ve Španělsku
(všeobecné a odborné střední vzdělávání dospělých, v tálii (kurzy v rámci stálých oblastních center na
nižší sekundární úrovni a večerní kurzy na školách střední úrovně), Kypru (odpolední a večerní kurzy
34
v průmyslových školách, Litvě (všechny úrovně vzdělávání včetně základního a středního vzdělávání
pro dospělé), v Rakousku (kurzy pro pracující dospělé na střední úrovni technických a odborných škol
a na středních technických a odborných kolejích), Slovinsku (všeobecné a odborné střední
vzdělávání), Islandu (vzdělávání dospělých na středoškolské úrovni) a Lichtenštejnsku (programy na
odborných středních školách). Například:
Ve Španělsku byl zaveden modulový system v rámci středoškolského vzdělávání dospělých. Vzdělávací obsah je
uspořádán do tři tematických oblastí (komunikace, společenské vědy, a věda a technika) modulovou strukturou.
Počet a organizace modulů se v různých autonomních společenstvích liší. Přístup k těmto modulům je pružný a
studenti mohou vstoupit do modulu, který nejlépe odpovídá jejich předchozím dosaženým výsledkům a potřebám.
Aby mohli být studující přijati do prvního modulu, musejí prokázat, že dokončili 6. ročník primárního vzdělávání
nebo odpovídající úroveň, nebo že absolvovali úroveň dvě počátečního vzdělávání dospělých. Další možností, jak
získat přístup k jakékoliv úrovni středního vzdělávání pro dospělé, je prokázat patřičnou znalost ve vstupním
hodnocení. Odborná příprava (na středně pokročilé a pokročilé úrovni) je rovněž organizována v modulech.
Dospělí si mohou vybrat, že se zapíší pouze do modulů, jež jsou součástí programů odborné přípravy.
Na Islandu je středoškolské vzdělávání strukturováno pomocí modulů do systémů vyučovacích jednotek/kreditů.
To znamená, že vzdělávací obsah každého předmětu je na jeden semestr rozdělen do určitého počtu vyučovacích
jednotek. Každá dokončená vyučovací jednotka je oceněna určitým počtem kreditů (jeden kredit obvykle odpovídá
jedné vyučovací hodině za týden v průběhu jednoho semestru).
Belgie (všechna tři společenství) je příkladem země, která právě dokončuje postupné zavádění
modulové struktury do vzdělávání a odborné přípravy dospělých včetně formálních programů. Další
příklady zemí, jež postupně zavádějí modulové nebo na vyučovacích jednotkách založené struktury,
jsou Portugalsko a Spojené království. Portugalsko zahájilo komplexní reformu systému kvalifikací,
zatímco Spojené království směřuje k nové soustavě kvalifikací vycházející ze systému vyučovacích
jednotek/ kreditů.
Ve Vlámském společenství Belgie začala modularizace základního vzdělávání dospělých v roce 2000. Od roku
2007 všechny programy organizované centry pro základní vzdělávání dospělých (CBE) postupují podle nové
modulové struktury. V roce 2007 zveřejnila vlámská vláda řadu rozhodnutí týkajících se modulové struktury ve
středoškolském vzdělávání. Počítá se s tím, že existující lineární kurzy středního vzdělávání postupně zaniknou do
roku 2012 a od té době již budou muset být všechny kurzy nabízeny v modulové formě. Prozatímní hodnocení
tohoto opatření ukázalo, že 98.7% kurzů poskytujících vzdělávání na střední úrovni je již organizováno v
modulovém systému.
Francouzské společenství Belgie začalo zavádět modulovou strukturu pro programy společenského postupu v
roce 1991. Obě struktury lineární a modulová fungovaly několik let paralelně, dnes však již musejí být všechny
nové programy nabízeny v modulové struktuře, jež se skládá z jedné či více jednotek; každá jednotka zahrnuje
jeden kurz či soustavu kurzů.
V Německy mluvícím společenství Belgie jsou kurzy pro dospělé, jež nabízí pět institutů (Schulische
Weiterbildung), postupně nahrazovány vzdělávacími moduly skládajícími se z jedné či několika jednotek.
V Portugalsku probíhá modularizace programů společně s komplexní reformou odborného vzdělávání, která
započala v roce 2007. Reformy zahrnují vytvoření Národní kvalifikační soustavy, která bude obsahovat Národní
katalog kvalifikací (vypracovaný a průběžně aktualizovaný 16 sektorálními radami). Tato soustava má osm úrovní
a zahrnuje všechny kvalifikace, jež se v současnosti udělují v portugalském systému vzdělávání a odborné
přípravy. Národní katalog kvalifikací obsahuje také standardy pro cca 250 ne-terciárních kvalifikací, jež vycházejí z
modulové struktury. Dospělí mohou absolvovat různé moduly tím, že se zapíší do programů odborného vzdělávání
a přípravy, nebo pouhou validací znalostí získaných dříve prostřednictvím neformálního a informálního učení.
35
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) vytvořila Národní soustava kvalifikací (NQF) jednotný
rámec devíti úrovní (vstupní úroveň a dále úrovně 1- 8) pro jak všeobecné, tak odborné kvalifikace. Kvalifikace na
stejné úrovni obtížnosti se však mohou velmi lišit, pokud jde o obsah a délku kurzu. Kvalifikační a kreditní soustava
(QCF) je novou soustavou, která používá stejný systém úrovní jako NQF, ale liší se v tom, že každá kvalifikace se
skládá z jednotek, jimž je přiřazena odpovídající hodnota kreditů. Kvalifikace v QCF jsou udělovány na třech
úrovních – potvrzení o kvalifikaci, osvědčení a diplom, jež jsou definovány podle počtu kreditů přiřazených ke
každé jednotce či kvalifikaci. Ke konci roku 2010 se většina odborných kvalifikací přesunula do QCF. Dosud nebylo
rozhodnuto o tom, zda se z NQF do QCF přesunou rovněž kvalifikace všeobecného vzdělávání – zejména
Všeobecné osvědčení o středním vzdělání (GCSE) a Všeobecné osvědčení o vzdělání na pokročilé úrovni (A
Levels).
Jednou z typických vlastností modulového systému je to, že jednotlivé moduly nebo stavební prvky
mohou být uznány jako samostatné kvalifikace a mohou se okamžitě využít na trhu práce. Například
v Norsku odpovídá velký počet kurzů z oblasti pracovního trhu organizovaných Ministerstvem práce
a sociálních věcí modulům z kurikula pro středoškolské vzdělávání. V České republice se každá
kvalifikace na úrovni středního vzdělávání skládá z několika komponentů nazývajících se dílčí
kvalifikace. Dílčí kvalifikace se získávají pouze v systému dalšího vzdělávání a odpovídají znalostem
a dovednostem, jež se vyžadují pro vykonávání určité profesní činnosti. Tyto kvalifikace lze získat buď
formálním vzděláváním nebo validací dříve získaného neformálního a informálního učení. Mohou se
využít jednak pro přímý vstup na trh práce, jednak k tomu, aby byly postupně kumulovány či
doplňovány s cílem dosáhnout úplné odborné kvalifikace na úrovni středního vzdělání.
Existují také další organizační schémata vzdělávání dospělých, jež jsou podobná modularizaci
a umožňují postupné skládání výsledků učení. Například v některých zemích se mohou předměty
nižšího nebo vyššího sekundárního vzdělávání studovat a certifikovat odděleně.
V Dánsku je všeobecné vzdělávání dospělých organizováno v podobě kurzů zaměřených na jeden předmět.
Studující získají po ukončení studia každého jednotlivého předmětu formální osvědčení a nakonec mohou být
kurzy završeny závěrečnou zkouškou na úrovni všeobecného nižšího a vyššího sekundárního vzdělávání.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) neexistuje žádné jednotné osvědčení či diplom o
ukončení školní docházky ve věku 16 či 18 let. Studenti absolvují zkoušky na úrovni GCSE a A Levels z řady
předmětů, které jsou certifikovány odděleně.Tyto stupně vzdělání jsou přístupné i pro dospělé studenty, kteří
mohou studovat na kolejích dalšího vzdělávání nebo formou distančního studia, nebo (v mnoha oblastech Anglie a
Walesu) v komunitních vzdělávacích centrech pro dospělé. Tímto způsobem si mohou dospělí postupně doplňovat
vzdělání, které získali ve škole, aniž by museli opakovat předměty, jež předtím úspěšně absolvovali.
Země jako Česká republika, Estonsko, Maďarsko a Slovensko realizují zkrácené programy středního
vzdělávání, tzv. « překlenující programy », jež umožňují studujícím dále rozvíjet kvalifikace, které
získali dříve. Nemusejí tedy opakovat studium podobné tomu, které již absolvovali. Tyto překlenovací
programy jsou zaměřené na ty, kteří absolvovali krátký odborně zaměřený program na úrovni vyššího
sekundárního vzdělávání (ISCED 3C) a rádi by získali kvalifikaci umožňující přístup
k vysokoškolskému vzdělávání (ISCED 3A), nebo na osoby, které již získaly kvalifikaci na úrovni
středního všeobecného vzdělávání a rády by získaly i odpovídající odbornou kvalifikaci.
V Maďarsku se mohou dospělí, kteří absolvovali programy středního odborného vzdělávání, a nemají maturitní
zkoušku, jež by jim zajistila přístup k vysokoškolskému vzdělávání (érettségi vizsga), zapsat do kurzů zkrácené
výuky, které by je na tuto zkoušku připravily. V těchto kurzech se vyučují pouze předměty, které nebyly zahrnuty
do kurikula středního vzdělávání. Dospělí, kteří již mají maturitní zkoušku z všeobecně zaměřeného studia, ale
chybí jim odborná kvalifikace, mohou navštěvovat kurzy zkrácené výuky, které se skládají pouze z technických a
odborných předmětů.
36
3.2.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení
Uznání a validace předchozího neformálního a informálního učení je jednou z pěti prioritních oblastí
v Akčním plánu vzdělávání dospělých (Evropská komise, 2007). Téměř všechny evropské země
v současnosti vypracovávají systém validace neformálního a informálního učení nebo dále rozvíjejí
systém již zavedený. To jde ruku v ruce s kroky směřujícími k zavedení Národní soustavy kvalifikací
založené na dosažených výsledcích učení. Většina zemí však naráží na určité problémy spojené
s prioritní rolí formálního vzdělávání poskytovaného v tradičních školských zařízeních, neboť to je
často nahlíženo jako jediný možný způsob, jímž lze dosáhnout znalostí, dovedností a kompetencí
potřebných k získání hlavních národních kvalifikací jako je například osvědčení o ukončení středního
vzdělávání. Navzdory těmo bariérám již mnoho zemí zavedlo, alespoň do určité míry, postupy, jež
v sobě obsahují určité prvky validace neformálního a informálního učení ve vztahu k formálním
kvalifikacím získaným v hlavním vzdělávacím proudu.
Řízení o uznání a validaci předchozího neformálního a informálního učení někdy probíhá při vstupu do
programů fomálního vzdělávání a odborné přípravy. Tento typ uznávácí procedury poskytuje
dospělým studentům možnost zapsat se do kurzů, i když nesplňují tradiční kvalifikační předpoklady
pro přijetí.
Ve Finsku umožňují právní předpisy studentům zapsat se do programů středního vzdělávání, i když nesplňují
standardní vstupní požadavky (např. nemají osvědčení o ukončení zákaldního ). V těchto případech je student
přijat na základě validace neformálního a informálního učení. Vcelku lze říci, že střední školy s odborným
zaměřením přijímají větší počet kandidátů bez standardních vstupních kvalifikací než stejný typ škol se
všeobecným (akademickým) zaměřením.
Hodnocení budoucích studentů před zahájením kurzů, jež bere v úvahu všechny dosud dosažené
výsledky učení, lze také využít k tomu, aby byli uchazeči o studium umístěni do takových vzdělávacích
programů, jež jim vyhovují.
V Dánsku začíná odborné vzdělávání dospělých (GVU) vedoucí ke kvalifikacím, jež odpovídají vzdělání dětí a
mládeže dosaženému v systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy, individuálním hodnocením
předchozích zkušeností a kvalifikací daného uchazeče o studium. Toto počáteční ohodnocení, jemuž se říká
“hodnocení kompetencí” má určit úroveň každého uchazeče. Bere v úvahu předchozí formální a neformální učení.
Na základě tohoto hodnocení se pro každého účastníka kurzu připraví individuální vzdělávací plán. Tento plán
identifikuje mezery v učení daného frekventanta, které musí být řešeny ještě předtím, než přistoupí k psaní
závěrečného testu a složení závěrečné zkoušky. Zároveň se zpracuje “prohlášení o kompetenci”, v němž je
vyznačeno, které prvky z kurikula odborného vzdělávání a přípravy již frekventant ovládá.
Ve Španělsku současné předpisy týkající se primárního a sekundárního vzdělávání dospělých vyžadují, aby se
podle počátečního hodnocení studenti rozřadili do příslušných kurzů a byly jim poskytnuty poradenské služby.
Podmínky pro počáteční hodnocení se stanoví v každém autonomním společenství. V některých společenstvích
předpisy vymezují, že hodnocení může vzít v úvahu výsledky učení dosažené ve formálním a neformálním učení.
V některých zemích (např. Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Španělsko, Lotyšsko,
Rakousko, Polsko, Finsko a Norsko) mohou studující skládat zkoušky z formálních kvalifikací bez
předchozí účasti ve vzdělávacích programech. Přímý přístup ke zkouškám je umožněn v jednotliých
předmětech (nebo vyučovacích jednotkách a modulech) nebo v celých programech.
Ve Francouzském společenství Belgie se mohou kvalifikace hlavního vzdělávacího proudu získat buď účastí na
vzdělávacích programech nebo složením zkoušek organizovaných Zkušební komisí Francouzského společenství
(Jurys de la Communauté française). Tyto instituce udělují značný počet osvědčení na úrovni středního a
terciárního vzdělávání, která mají podle zákona stejnou platnost jako ta, jež udělují školy. Tento systém
představuje alternativní způsob, jak získat osvědčení o formálním vzdělání. Zkoušky se zaměřují hlavně na
37
samouky a dospělé osoby, které nemohou absolvovat tradiční formální vzdělávání. Podobný systém existuje I ve
Vlámském společenství Belgie.
V České republice školský zákon z roku 2004 umožnil dospělým složit závěrečnou zkoužku na konci středního
vzdělávání ze všech předmětů (nebo z jiných oddělených částí učiva) bez předchozí školní docházky. Je také
možné skládat různé části zkoušky ukončující vzdělání na jednotlivých typech středních škol (maturitní zkouška,
závěrečná zkouška nebo absolutorium). Navíc zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání z roku
2006 zavedl nový typ formálních kvalifikací nazvaných “dílčí kvalifikace”; příprava na ně se poskytuje jen v rámci
systému dalšího vzdělávání a mohou se získat buď účastí v organizovaném vzdělávání nebo validací předchozího
učení.
V Dánsku se všeobecné vzdělávání dospělých skládá z kurzů zaměřených pouze na jeden předmět na třech
jednotlivých úrovních. Dospělí, kteří studijní kurzy neabsolvovali, mohou skládat zkoušku z různých předmětů jako
nezávislí studenti.
V Estonsku mohou studenti dokončit základní nebo střední vzdělávání externími zkouškami a během přípravy na
zkoušky mají právo na konzultace a pomoc od učitelů.
Ve Španělsku školský zákon z roku 2006 stanoví, že školské orgány mohou organizovat kvalifikační zkoušky pro
studenty starší 18 let, kteří nemají osvědčení o ukončeném nižším sekundárním vzdělání (Graduado en Educación
Secundaria Obligatoria). Zákon také předepisuje školským orgánům, aby pravidelně organizovaly závěrečné
zkoušky vedoucí k získání osvědčení o ukončeném středoškolském vzdělávání (Bachiller) pro osoby ve věku
20 let či starší. Totéž se vztahuje na odborné vzdělávání a přípravu: studenti, kteří dosáhli věku 18 let, mohou být
rovnou připuštěni k závěrečné zkoušce pro kvalifikaci Técnico Superior. Navíc lidé s odpovídající profesní
zkušeností mohou požádat o hodnocení kompetencí vztahujících se k různým dílčím jednotkám Národního
katalogu odborných kvalifikací. Jednotky, které jsou úspěšně zvládnuty, se započítají do celkového hodnocení
úplných odborných kvalifikací.
V Lotyšsku zákon o odborném vzdělávání umožnil v roce 2011 dosáhnout odborné kvalifikace v rámci hlavního
vzdělávacího proudu pouhým vykonáním zkoušky, aniž by student předtím musel absolvovat příslušný vzdělávácí
program.
V Rakousku osoby pracující v podobné pozici jako učni, mohou vykonat zkoušku, po níž obdrží výuční list
(Lehrabschlussprüfung), a tak získají formální odbornou kvalifikaci.
V Polsku lidé starší 18 let, kteří nejsou studenty ani denního či večerního studia, mohou vykonat “zkoušky na
dálku”, jež vedou přímo k ukončení primárního nebo sekundárního vzdělávání.
Ve Finsku zákon o imatrikulační zkoušce umožňuje řediteli školy přijímat k závěrečné (imatrikulační) zkoušce po
ukončení střední školy i ty jedince, kteří nenavštěvovali příslušný kurz.
V Norsku mohou dospělí studenti vykonat zkoušky na úrovni nižšího i vyššího sekundárního vzdělávání z různých
předmětů jako externí kandidáti, aniž by se účastnili nejakých kurzů.
Vedle příkladů uvedených výše zavedlo Rakousko zvláštní odbornou maturitu pro dospělé studenty
(Berufsreifeprüfung), jež do určité míry uznává předchozí učení. Studenti nejsou například zkoušeni
z určitých prvků (částí) učiva, pokud prokážou příslušné kompetence.
V Rakousku se zvláštní odborná maturita pro dospělé studenty (Berufsreifeprüfung) skládá ze zkoušek z němčiny,
matematiky, moderního cizího jazyka a odborného předmětu vztahujícího se k oboru, v němž zkoušený student
pracuje. Diplom, jenž se po úspěšném vykonání zkoušky uděluje, svou hodnotou odpovídá osvědčení, jež se
uděluje po složení běžné maturity (Reifeprüfung) na středních školách, protože umožňuje jeho držitelům studovat
na rakouských univerzitách a dalších vysokých školách. Také státní úředníci, kteří tento diplom mají, jsou
zařazováni do stejných platových tabulek jako úředníci, kteří mají běžnou maturitu. Zvláštní odbornou maturitu
38
mohou skládat všichni dospělí, kteří předtím ukončili učňovský studijní program, studium na střední úrovni
technického a odborného vzdělávání, nebo navštěvovali školu pro zdravotní sestry nebo zdravotní personál, kurzy
pro řemeslníky (mistry řemesel), nebo složili kvalifikační zkoušku (Befähigungsprüfung).
V některých zemích mohou být znalosti, dovednosti a kompetence požadované k získání formálních
kvalifikacích uznávané a validované různými hodnotícími metodami, jež se liší od tradičních zkoušek
konaných ve škole. Mezi takové hodnotící přístupy patří metoda portfólia, praktických ukázek
dovedností, předvádění činností nebo pozorování. První přístup je dosti rozšířený ve Francii
a Portugalsku, zatímco ostatní přístupy můžeme ilustrovat na finském příkladu kvalifikací založených
na kompetencích.
Ve Francii je možné všechny odborné kvalifikace získat v určitém validačním procesu, jemuž se říká VAE
(Validation des Acquis de l'Expérience). Tento proces byl zaveden v roce 2002 zákonem o sociální modernizaci a
umožňuje dospělým studentům validovat výsledky učení, jež získali v různých prostředích (např. v profesní
činnosti, charitativní práci, společenských, politických a kulturních aktivitách) se záměrem dosáhnout formálních
kvalifikací. Pro přístup do validačního procesu VAE se vyžaduje minimální doba zkušeností v délce tří let. Validace
učebních výsledků, jež mají odpovídat kvalifikacím získaným středoškolském vzdělávání hlavního vzdělávacího
proudu, se skládá z několika stupňů a využívá zejména metod portfólia. Uchazečovo portfólio dokazovaných
znalostí a zkušeností se hodnotí na základě požadavků pro udělení určitého diplomu. Validační postup může vést
k přímému udělení úplné kvalifikace, nebo k udělení dílčích kvalifikací; v osvědčení je vymezeno, jaké prvky učiva
musí ještě žadatel zvládnout, aby dosáhl na úplnou kvalifikaci. Jestliže uchazeč neprokáže příslušné výsledky
učení, neobdrží žádné osvědčení.
Portugalsko vypracovalo v rámci Inicitaivy nových příležitostí systematický postup uznávání a validace
neformálního a informálního učení, jenž je znám pod názvem RVCC proces. Proces uznávání může vést ke
kvalifikacím na základní úrovni, jež odpovídají 12 letům školní docházky, nebo odborným kvalifikacím. Provádí se
pro každou kvalifikaci podle standardů klíčových kompetencí. Aby se mohli uchazeči do tohoto procesu zapojit,
musí jim být nejméně 18 let a musí mít minimálné tři roky profesní zkušenosti. Uchazeči, kteří splní vstupní
požadavky, si připraví portfólio kompetencí, v němž prokážou své znalosti a schopnosti. Každé portfólio hodnotí
porota. Uznávací proces může být zakončen udělením úplné nebo dílčí kvalifikace. Ve druhém případě může být
uznávání a validace předchozího učení ukončena absolvováním vzdělávacího kurzu (např. EFA kurzu nebo
modulové odborné přípravy). V průběhu celého procesu jsou uchazečům poskytovány podpůrné poradenské
služby.
Ve Finsku se validace předchozího učení používá hlavně pro kvalifikace založené na získávání kompetencí.
Existují tři úrovně těchto kvalifikací: kvalifikace na úrovni středního vzdělávání, kvalifikace na úrovni dalšího
vzdělávání a specializované odborné kvalifikace. Kvalifikace na úrovni středního vzdělávání odpovídají kvalfikacím
získaným v odborném vzdělávání dětí a mládeže. Aby student získal tuto kvalifikaci, musí prokázat znalosti a
schopnosti, jež se vyžadují pro danou profesi. Dospělí studenti mohou prokázat své odborné schopnosti v testech
kompetencí bez ohledu na to, kde a jak tyto schopnosti získali (např. uchazeči mohou vykonat zkoušky po
skončení nebo během formálního vzdělávání, nebo bez jakékoliv formální přípravy). Kvalifikační předpisy určují,
jaké požadavky na odborné dovednosti musí uchazeč splňovat, aby mohl získat osvědčení o kvalifikaci. Definují
také komponenty, které kvalfikaci tvoří, a metody, jimiž mají být odborné schopnosti prokázány (např. praktické
ukázky dovedností, pozorování, pohovory, dotazníky, portfólia pracovních úkolů a/nebo pracovních projektů).
Hodnotící metody jako portfólia, praktické ukázky dovedností, simulace pracovních činností nebo
pozorování jsou často používány při validačních postupech pro získání odborných kvalifikací, které
existují pouze v systému dalšího vzdělávání a odborné přípravy (např. u dílčích kvalifikací v České
republice). Tyto metody hodnocení se také používají v některých zemích jako nástroj pro vedení
studenta a pro poradenské služby. Tak je tomu například ve Spojeném království (Skotsko), kde se
metoda portfólia běžně užívá jako nástroj, jenž má studenta vést, pomoci mu zhodnotit pokroky ve
39
studiu a přijmout správná rozhodnutí týkající se jeho dalšího vzdělávání a odborné přípravy. Hodnotící
proces tudíž nevede k udělení formální kvalifikace nebo osvědčení, jeho výsledkem je spíše
nasměrování uchazeče k možnostem dalšího studia.
Vcelku se uznávání neformálního a informálního učení primárně jeví jako proces, který se používá ve
vztahu k odbornému vzdělávání a přípravě, spíše než k všeobecnému vzdělávání nebo akademicky
orientovaným kvalifikacím. Například Vlámské společenství Belgie udává, že v návrhu pro postup
uznávání výsledků předchozího učení (eerder verworven kwalificaties – EVK) je jasně vytyčen rozdíl
mezi odbornými a akademickými kvalifikacemi. Podle tohoto návrhu:
Akademické kvalifikace jsou kvalifikace, které mohou lidé získat ve vzdělávacím systému, a které jim umožňují
přístup k dalšímu vzdělávání či profesi a/nebo umožňují správné fungování ve společnosti. Profesní kvalifikace
jsou souborem kompetencí, jež daná osoba používá v rámci určité profese nebo v určitém společenském kontextu,
aby dosáhla výsledků, jež se od této profese či sociální role očekávají. Tyto kompetence lze získat ve školách
hlavního vzdělávacího proudu, ale také odborným výcvikem mimo vzdělávací systém (EACEA/Eurydice, 2010).
3.2.3. Otevřené a distanční učení
Jedním z největších úkolů pro dospělé studenty, kteří by se rádi vrátili k formálnímu vzdělávání a
odborné přípravě, je skloubit své studjiní povinnosti s dalšími, jakými jsou např. povinnosti v rodině
nebo v práci. Z tohoto důvodu mnoho dospělých, kteří se vracejí do vzdělávacího procesu, hledá
takové programy, kde jsou nároky na studium (z hlediska času, místa, tempa či metody výuky)
minimalizovány. Večerní a dálkové kurzy těmto požadavkům částečně odpovídají. Navíc existují další
formy vzdělávání, jež potřebám dospělých studentů obzvláště vyhovují, a to například otevřené učení,
distanční vzdělávání a e-learning.
Ve většině evropských zemí otevřené a distanční učení až do úrovně středního vzdělávání zajišťují
hlavně místní úřady (organizují se např. projekty ad hoc na úrovni školských zařízení) nebo na tomto
poli aktivně působí soukromí poskytovatelé vzdělání. Jen zřídka v této oblasti přijímají opatření či
přicházejí s iniciativou celostátní instituce.
Ve Francouzském společenství Belgie, ve Španělsku a Francii existují státní organizace, jež spadají
pod ministerstvo školství, které zajišťují poskytování otevřeného a distančního učení pro studenty
všeho věku, např. pro děti a mládež, stejně jako pro dospělé, kteří se vracejí do vzdělávacího
procesu. Tyto organizace buď poskytují výhradně formální vzdělávací programy (Španělsko) nebo
formální či neformální vzdělávání (Francouzské společenství Belgie a Franice).
Ve Francouzském společenství Belgie se začalo distanční učení zavádět v roce 1956, a to s dvěma hlavními
cíli. Za prvé: připravit studenty na zkoušky organizované zkušebními komisemi Francouzského společenství (Jurys
de la Communauté française), jež vedou k získání formálních kvalifikací na nižší a vyšší sekundární úrovni. Za
druhé: připravit uchazeče o místa a postup ve státní správě na zkoušky organizované státními institucemi. Zatímco
tyto původní cíle byly zachovány, rozsah poskytování distančního vzdělávání se postupně rozvinul. Podobným
způsobem bylo distanční učení poskytováno ve Vlámském společenství Belgie, ale do konce roku 2010
postupně tato forma učení zanikla. Stále však existují kurzy, které jsou k dispozici na otevřeném vzdělávacím
portálu a vlámská vláda podporuje otevřené a distanční vzdělávání různými dalšími prostředky (např. finanční
podporou kurzů, jež obsahují minimálně 25% distančního učení, a financováním projektů, jež se zaměřují na
rozvíjení kurzů s podstatným podílem distančního učení).
Ve Španělsku řídí formální distanční učení španělské ministerstvo školství prostřednictvím Centra pro inovaci a
rozvoj distančního vzdělávání (Centro para la Innovación y Desarrollo de la Educación a Distancia – CIDEAD).
Toto centrum má na starosti různé formální programy a kvalifikace (od primární po střední úroveň) a také program
školící učitele pro práci v distančním vzdělávání. Navíc některá autonomní společenství zřídila zvláštní centra pro
40
distančni vzdělávání dospělých, která také nabízejí různé programy formálního vzdělávání a získání formálních
kvalifikací (od úrovně primárního do úrovně vyššího sekundárního vzdělávání).
Národní centrum pro distanční vzdělávání (Centre national d'enseignement à distance – CNED) ve Francii,
založené v roce 1986, je veřejná instituce řízená ministerstvem školství. CNED poskytuje vzdělávání a odbornou
přípravu od dětství až po dospělost v kurzech jak formálního, tak neformálního vzdělávání. Pokud jde o formální
vzdělávání, CNED nabízí kvalifikace od úrovně středního vzdělávání až po úroveň vzdělávání terciárního. Navíc
také nabízí kurzy neformálního vzdělávání pro různé cílové skupiny jako jsou uchazeči o práci, zaměstnanci a
velké organizace (např. armáda, francouzská státní dráha a velké korporace).
Další příklady aktivní politiky v oblasti otevřeného a distančního vzdělávání můžeme nalézt v Dánsku,
které vytvořilo právní rámec, jenž umožňuje zlepšit poskytování otevřeného a distančního učení, a ve
Spojeném království, kde vláda podporuje rozvoj řady konkrétních projektů zaměřených na distanční
učení.
V Dánsku je otevřené učení regulováno zákonem o otevřeném vzdělávání. Cílem tohoto zákona je zajistit, aby
bylo v celé zemi odpovídajícím způsobem poskytováno odborně orientované vzdělávání. Otevřené vzdělávání
poskytují různé instituce řízené ministerstvem školství, které mají povolení nabízet odborně orientované programy
na úrovni středního a terciárního vzdělávání.
Ve Spojeném království existuje learndirect, síť učení online a informačních služeb, vybudovaná z pověření vlády
organizovat flexibilní kurzy s použitím nových technologií pro studující starší 16 let a zejména pro ty, kteří mají buď
málo dovedností či kvalifikací, nebo žádné, a není tudiž pravděpodobné, že se zapojí do tradičních forem
vzdělávání. V Anglii a Walesu se learndirect poskytuje v síti více než 750 online centrech a patří mezi ně také
programy neformálního vzdělávání a kvalfikační kurzy. V Severním Irsku funguje, learndirect ve spolupráci se
sektorem dalšího vzdělávání, aby se podpořil rozvoj forem učení v tomto sektoru využíváním learndirect produktů
a služeb. Ve Skotsku je learndirect součástí organizace Rozvoj dovedností Skotsko, která nabízí kurzy v řadě míst
a některé z nich jsou kurzy online. Možnosti vzdělávat se formou otevřeného a distančního učení nabízí také
mnoho jiných poskytovatelů. Ti mohou být akreditováni Komisí pro kvalitu otevřeného a distančního učení na
základě metod výuky, učebních materiálů i administrativních postupů. Rada byla původně založena na žádost
vlády, nyní je však nezávislou organizací.
3.2.4. Učitelé a lektoři
Existují také další způsoby, jak přizpůsobit programy formálního vzdělávání potřebám dospělých
studentů. Jedním z klíčových faktorů, které hrají roli při zajišťování toho, aby byly vzdělávací programy
ušité na míru potřebám dospělých studentů, jsou schopnosti učitelů a lektorů.
Ve většině evropských zemí musejí učitelé a lektoři, kteří poskytují programy formálního vzdělávání
dospělým studentům, splňovat stejné kvalifikační předpoklady jako ti, kteří poskytují primární, nižší
a vyšší sekundární vzdělávání žákům v systému počátečního vzdělávání a odborné přípravy. Ve
většině zemí však programy počátečního vzdělávání učitelů neobsahují žádné prvky, jež by se týkaly
vyučovacích metod a postupů zaměřených na dospělé studenty. V celé Evropě lze nalézt jen několik
málo výjimek. Například v Norsku je metodika vyučování dospělých studentů zahrnuta do běžného
počátečního vzdělávání učitelů. Ve Slovinsku musejí mít všichni učitelé středního vzdělávání
magisterský titul v určitém oboru (s výjimkou několika odborných oblastí, kde se takové vzdělání
nenabízí), do něhož běžně patří modul zaměřený na teoretickou znalost metodiky vyučování dětí,
mládeže a také dospělých. Jestliže není takový modul zahrnut do počátečního vzdělávání, musejí
učitelé absolvovat doplňující kurz v příslušné oblasti, aby mohli získat trvalé zaměstnání.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) existují rozdíly v přípravě učitelů pro práci ve
školním vzdělávání a v sektoru dalšího vzdělávání studentů starších 16 let. Budoucí učitelé, kteří
41
chtějí pracovat v oblasti dalšího vzdělávání, musejí při svém studiu zvládnout činnosti, jež mají za cíl
vybavit je kompetencemi potřebnými pro výuku jak dětí a mládeže, tak dospělých, kteří se vracejí do
vzdělávacího procesu. Zákonné požadavky na učitele pro školní vzdělávání (vzdělávání do věku 16 let
a ve věku od 16 do 19 let, jež probíhá ve školách) jsou jiné. To platí dokonce i tehdy, jsou-li programy,
které se vyučují na školách, a programy v institucích dalšího vzdělávání totožné.
Na závěr musíme zdůraznit, že zatímco ve většině evropských zemí nejsou metody zaměřené na
výuku dospělých studentů zahrnuty do počátečního vzdělávání budoucích učitelů základních
a středních škol, učitelé ve většině zemí mohou dále rozvíjet své dovednosti vyučovat dospělé
v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (CPD).
42
KAPITOLA 4: DOSPĚLÍ STUDUJÍCÍ VE VYSOKOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ
Poznámka redaktora: Z jazykových důvodů je v textu užíván výraz vysokoškolské vzdělávání. V ČR
však do této kategorie patří i vzdělávání na vyšších odborných školách.
Celoživotní vzdělávání je integrální součástí agendy Boloňského procesu a jeho význam byl
zdůrazněn ve všech sděleních Evropské komise (14), jež byla po Boloňské deklaraci (1999)
zveřejněna. Nedávno, v roce 2009, mu byla věnována zvláštní pozornost ve sdělení
z Leuvenu/Louvain-la-Neuve,v němž byl zdůrazněn význam zavádění politiky celoživotního vzdělávání
do sektoru vysokého školství.
Akční plán vzdělávání dospělých K učení je vždy vhodná doba (Evropská komise 2007) se přímo
zmiňuje o účasti dospělých na vysokoškolském vzdělávání. V rámci cíle postoupit « o stupeň výše »,
podle něhož by dospělí měli dostat příležitost dosáhnout kvalifikace alespoň o jeden stupeň vyšší, než
jakou měli dříve, akční plán požaduje zavádět opatření, jež by rozšířila možnosti dospělých zapojit se
do vysokoškolského studia.
Tato kapitola mapuje iniciativy různých zemí zaměřené na rozšíření přístupu do sektoru
vysokoškolského vzdělávání s cílem « přilákat » netradiční studenty, a to včetně dospělých, kteří se
vracejí do vzdělávacího procesu. První podkapitola poskytuje všeobecný přehled koncepcí, strategií
a opatření, jež mají povzbudit dospělé studenty, aby se zapojili do vysokoškolského vzdělávání.
Následující podkapitoly pak analyzují konkrétní akce, jež velkou měrou přispívají k rozšíření přístupu
ke vzdělání. Mezi ně patří umožnění netradičních přístupových cest k vysokoškolskému vzdělávání,
alternativní způsoby, jak se v tomto vzdělávání dostat na vyšší úroveň, a flexibilní formy poskytování
terciárních vzdělávacích programů.
4.1. Koncepce, strategie a opatření směřované k povzbuzení participace
dospělých studentů v oblasti vysokoškolského vzdělávání
Dospělí studenti (nebo dospělí vracející se do vzdělávacího procesu) představují kategorii
vysokoškolských studentů, kterou je dosti obtížné definovat. Na úrovni Evropy neexistuje běžně
přijímaná definice « dospělých studentů » ve vysokoškolském vzdělávání, jež by identifikovala tuto
kategorii, pokud jde o věk. Ve skutečnosti většina studentů, kteří studují na vysoké škole, již dosáhli
legálního věku pro určení dospělosti. V mnoha ohledech se dospělí studenti od těch mladších neliší –
všichni totiž mohou studovat jak v denním tak dálkovém studiu, nebo se zapsat do kurzů distančního,
elektronického (e-learning) či otevřeného studia.
Všeobecně se však vnímá, že dospělí studenti jsou starší než typický představitel vysokoškolského
studenta (15) a vstoupili do formálního vzdělávání znovu po určité době, kterou strávili mimo školský
systém. S největší pravděpodobnosti můžeme tuto skupinu studujících nalézt v různých flexibilních
studijních programech, například ve formě kombinovaného (dálkového), otevřeného, elektronického či
distančního vzdělávání. Na úrovni jednotlivých zemí je kategorie dospělých studentů někdy
definována přesněji, zejména ve státech, jež přijaly určité koncepce nebo strategie jak přitáhnout
dospělé studenty do vysokoškolského vzdělávání, nebo v zemích, které tuto kategorii studentů
zahrnují do svých národních statistik.
Dostupné průzkumy (Higher Education Academy EvidenceNet, 2010) naznačují, že dospělí studenti
nejsou homogenní skupinou. Ve skutečnosti je spojuje pouze jejich rozhodnutí zapojit se do
(14)
(15)
Praha 2001, Berlín 2003, Bergen 2005, Londýn 2007, Leuven/Louvain-la-Neuve 2009.
Pro více informací o typickém věku vysokoškolských studentů v celé Evropě viz přehled tabulek v publikaci
Eurydice Focus on Higher Education in Europe 2010 (Eurydice, 2010).
43
vysokoškolského vzdělávání v pozdějším stádiu života a často lze mezi nimi nalézt značné rozdíly
pokud jde o demografické charakteristiky jako je věk, socio-ekonomické postavení, společenská třída
atd. Některé země zavedly ve své vzdělávací politice taková opatření, jež s touto odlišností počítají.
Například Irsko a Spojené království (Skotsko) příjaly určitá opatření, jak řešit nedostatečné
zastoupení nezaměstaných dospělých studentů ve vysokoškolském vzdělávání. V jižní Evropě zase
Španělsko vypracovalo koncepci alternativního přístupu k vysokoškolskému vzdělávání zaměřenou na
tři rozdílné věkové skupiny dospělých studentů: studenty, kteří jsou starší než 25, 40 a 45 let.
V současnosti se jako země mající nejvíce konkrétní cíle související s koncepcí účasti dospělých ve
vysokoškolském vzdělávání jeví Estonsko a Irsko:
V Estonsku si strategie pro vysokoškolské vzdělávání na období 2006-2015 a její realizační plán pro období 20082010 vytkly za cíl zvýšit podíl třicetiletých či starších studentů v prvním a druhém cyklu studia na 25% do roku
2015 (v roce 2007 to bylo 22,0 % a v roce 2009 23,0 %).
V Irsku se dospělými studenty ve vysokoškolském vzdělávání rozumějí studenti ve věku 23 let a starší. V roce
2008 stanovil Národní plán pro rovnost v přístupu k vysokoškolskému vzdělávání na období 2008-2013 cíl zvýšit
podíl dospělých studentů v dennim (prezenčním) studiu z 13 % v roce 2006 na 20 % do roku 2013. Stanovil take
cíle pro zvýšení účasti dospělých studentů na prezenčním (dennim) a kombinovaném (dálkovém) studiu z 18 % v
roce 2006 na 27 % v roce 2013. Hlavní cíle tohoto plánu dále zahrnují podporu agendy celoživotního vzdělávání v
Irsku rozvíjením širších možností vstupu do vysokoškolského vzdělávání, významným rozšířením dálkových
flexibilních kurzů (ze 7 % v roce 2006 na 17 % v roce 2013) společně s finančními opatřeními, jež mají řešit
podporu studentů v procesu celoživotního vzdělávání.
Ve většině dalších evropských zemích se koncepce nebo strategie vysokoškolského vzdělávání nebo
strategie celoživotního učení dotýkají účasti dospělých studentů na vysokoškolském vzdělávání spíše
z obecného hlediska, zdůrazňujíc, že sektor vysokoškolského vzdělávání by měl podporovat
příležitosti formálního a neformálního vzdělávání pro dospělé jedince.
Navzdory skutečnosti, že většina zemí nemá v koncepci účasti dospělých na vysokoškolském
vzdělávání příliš mnoho konkrétních cílů, řada z nich realizovala různá opatření, která dobře reagují
na potřeby dospělých studentů.
Například v několika evropských zemích není získání tradičního osvědčení o ukončení všeobecně
nebo odborně zaměřené střední školy jedinou cestou, jíž lze vstoupit do vysokoškolského vzdělávání
(viz obrázek 4.1). To znamená, že uchazeči, kteří nevlastní standardní osvědčení ze střední školy, jež
jim zaručuje přístup k terciárnímu vzdělávání, mohou využít nejméně jednu další alternativní cestu ke
studiu na této úrovni. Alternativní možnosti nejčastěji zahrnují přijetí do studijního programu na
základě validace předchozího učení (viz podkapitola 4.2.2) nebo na základě absolvování konkrétních
programů připravujících na vysokoškolské studium (viz podkapitola 4.3).
V některých zemích si studenti mohou nechat uznat předchozí neformální či informální vzdělávání pro
vysokoškolské studium a nemusejí potom některé části (jednotky) učiva studovat. Přesto v Evropě
ještě není běžnou praxí uznávat výsledky neformálního a informálního učení jako odpovídající
výsledkům vysokoškolského vzdělávání (pro více informací viz podkapitola 4.2.3).
Když se dospělí studenti rozhodnou věnovat tradičnímu dennímu (prezenčnímu) studiu, často se
setkávají s řadou problémů. Důležitou roli v rozšiřování účasti dospělých na formálních vzdělávacích
programech tak hrají různé alternativní způsoby poskytování vysokoškolského vzdělávání (pro více
informací viz podkapitola 4.4).
44
Kapitola 4: Dospělí studující ve vysokoškolském vzdělávání
Obrázek 4.1: Alternativní přístupy k vysokoškolskému vzdělávání pro “netradiční” uchazeče,
2009/10
Alternativní cesty existují
Alternativní cesty neexistují
Zdroj: Eurydice
Kypr: Všichni uchazeči o vysokoškolské studium musí vlastnit osvědčení o ukončeném středoškolském vzdělání, ale jistý
počet studentů starších 30 let může být přijat na státní univerzity za určitých dohodnutých podmínek (např. mohou mít u
vstupních zkoušek horší známky). Navíc uchazeči o studium na Otevřené univerzitě Kypru získávají (podle věku) během
přijímacího řízení ještě body navíc.
Vysvětlivka
Alternativní přístupy existují: Alespoň jedna alternativní cesta k vysokoškolskému vzdělávání existuje (např. osvědčení
o ukončení všeobecného či odborného středního vzdělávání není nutnou podmínkou pro přijetí na vysokou školu).
Alternativní přístupy neexistují: Osvědčení o ukončení všeobecného či odborného středního vzdělávání je nutnou podmínkou
pro přijetí na vysokou školu.
45
4.2. Uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení
Vysokoškolské vzdělávání je často považováno za sektor, jenž je, pokud jde o proces uznávání
výsledků předchozího neformálního a informálního učení, nejnáročnější. Jelikož v celém procesu je
nutné připustit, že kurzy neformálního vzdělávání, zkušenosti z praxe a životní zkušenosti mohou
odpovídat výsledkům učení získaných prostřednictvím mnoha let formálního vzdělávání, a mohou
tudíž studujícího opravňovat k tomu, aby začal studovat vysokou školu, pokročil ve vysokoškolském
studiu nebo aby získal plnohodnotný vysokoškolský diplom, není divu, že názory, zda lze takový typ
vzdělávání uznat či ne, se dost často liší. Nicméně cíle, na nichž se Evropská unie v rámci
Boloňského procesu dohodla, vytvářejí stále rostoucí tlak na sektor vysokoškolského vzdělávání, aby
se v teorii i praxi přizpůsobil současným požadavkům.
4.2.1. Legislativní rámec a validace neformálního a informálního učení v oblasti
Právní předpisy různých evropských zemí řeší uznávání a validaci předchozího neformálního
a informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání různými způsoby. Zákony mohou nařizovat
a výslovně požadovat na školských zařízeních, aby si proces uznávání a validace osvojily, nebo
mohou těmto institucím umožnit, aby tento proces přijaly, pokud samy chtějí, nebo se tímto
problémem nemusejí vůbec zabývat (viz obrázek 4.2).
V několika málo případech právní předpisy výslovně požadují, aby vysoké školy zavedly postupy pro
uznávání předchozího neformálního a informálního učení, i když to může být různými způsoby
a v různém rozsahu. Například ve Švédsku, podle vyhlášky o vysokém školství z roku 2003, musejí
vysokoškolská zařízení na požádání ohodnotit výsledky předchozího neformálního a informálního
učení u uchazečů, kterým chybí potřebné formální kvalifikace. Ve Francii dávají právní předpisy
jedincům zákonné právo nechat si uznat a validovat předchozí zkušenostní učení v tom školském
zařízení, jež si vyberou. Ve Vlámském společenství Belgie byla v souladu s právními předpisy zřízena
zvláštní vysokoškolská instituce, a to Rada pro řešení sporů ohledně rozhodování o pokračování ve
studiu (The Council for Disputes about Decisions on Study Progress ), jež vyhodnocuje odvolání
studentů proti rozhodnutím vysokých škol v různých oblastech, včetně oblasti uznávání předchozího
učení.
Právní předpisy o vysokoškolském vzdělávání v Estonsku a Slovinsku také obsahují některé zvláštní
požadavky týkající se validace předchozího učení vysokými školami. V těchto dvou zemích však
validace neformálního a informálního učení nemůže nahradit kvalifikace na úrovni středoškolského
vzdělání získané v běžných školách, které jsou potřebné pro přijetí na vysokou školu (pro více
informací viz obrázek 4.1) – může být využita pouze pro postup v rámci vysokoškolského studia.
Estonské právní předpisy stanoví, že rada každé vysoké školy musí vytvořit podmínky a postupy pro
validaci předchozího učení a profesních zkušeností studentů. Vysoké školy musejí informovat
studenty o validačních postupech a zajistit jejich jednotnost. Slovinský zákon je již méně jednoznačný,
pokud jde o realizaci validačních postupů, stanoví však, že programy vysokoškolského studia mohou
být akreditovány jen tehdy, definují-li kritéria pro uznávání znalostí, dovedností a kompetencí
získaných před zapsáním do studijního programu. Kritéria pro akreditaci vysokoškolských institucí a
studijních programů z roku 2004 (revidovány v roce 2010) určují, že je možné brát v úvahu znalosti,
dovednosti a kompetence získané formálním, neformálním a také informálním učením.
Ve Francouzském společenství Belgie, České republice, Německu, Španělsku, Itálii, Litvě, Maďarsku,
Nizozemsku, Rakousku, Portugalsku, Islandu a Norsku zákon výslovně umožňuje vysokým školám
realizovat postupy pro uznávání předchozího neformálního a/nebo informálního učení, přičemž školy
se mohou samy rozhodnout, zda budou takové postupy zavádět a v jakém rozsahu (stanoveném
zákonem). V důsledku toho se státy zařazené do této skupiny velmi liší co do míry, v jaké jsou
46
validační postupy realizovány. Zatímco v některých zemích je validace předchozího neformálního
a/nebo informálního učení již zcela běžnou praxí, ve většině zemí se tato možnost užívá stále spíše
zřídka. Je také důležité si všimnout, že v každé zemi se právní předpisy zmiňují o validaci
neformálního a informálního učení jiným způsobem, a podobně se liší i v tom, v jakém rozsahu mohou
vysoké školy předchozí neformální a informální učení uznat (pro více informací viz podkapitoly 4.2.2 a
4.2.3).
Obrázek 4.2: Legislativní rámec pro validaci předchozího neformálního a informálního učení v oblasti
vysokoškolského vzdělávání, 2009/2010
Zákon výslovně požaduje, aby vysoké
školy* zaváděly postupy pro validaci
neformálního a informálního učení
Zákon výslovně povoluje vysokým
školám** zavádět postupy pro validaci
neformálního a informálního učení
Zákon nezmiňuje validaci neformálního a
informálního učení v sektoru
Údaje nejsou dostupné
Zdroj: Eurydice.
Dánsko: Odpovědnost za vysokoškolské vzdělávání je rozdělena mezi ministerstvo školství, ministerstvo pro vědu, techniku a
inovace, a ministerstvo kultury. Pokud jde o programy v gesci ministerstva školství, zákon požaduje, aby vysokoškolské
instituce uznávaly předchozí neformální a informální učení v přijímacím řízení. Pokud jde o programy v gesci ministerstva pro
vědu, techniku a inovace a ministerstva kultury, vysokoškolské instituce mohou (ale nemusejí) zavádět takové postupy v rámci
přijímacího řízení.
* nebo vyšší odborné školy (poznámka redaktora)
** nebo vyšším odborným školám (poznámka redaktora)
Existují také země, kde zákon výslovně nezmiňuje validaci předchozího neformálního a informálního
učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání (Bulharsko, Řecko, Kypr, Lotyšsko, Malta, Polsko,
Rumunsko, Slovensko, Spojené království, Lichtenštejnsko a Turecko). Přesto v některých z nich
uznávání a validace předchozího neformálního a informálního učení jsou zcela běžnou praxí.
Například ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Skotsko) existuje dlouhá tradice uznávání
předchozího učení v sektoru vysokoškolského vzdělávání, přestože tyto postupy nejsou regulovány
zákonem. To přímo souvisí se skutečností, že univerzity jsou autonomním institucemi odpovědnými za
kvalitu kvalifikací, jež udělují, a za podmínky, za nichž je udělují. Podobně je tomu v Polsku, kde na
národní úrovni není uznávání předchozího neformálního vzdělávání právně regulováno, ale
vysokoškolské instituce předchozí neformální učení často uznávájí a započítávájí je studentům do
předpokladů pro získání vysokoškolských kvalifikací a diplomů. O tom, zda je uznají nebo ne,
47
rozhodují tyto instituce samy. Kromě výše zmíněných případů mají země, jež do této skupiny patří,
velmi omezené zkušenosti s validací neformálního a informálního učení v oblasti vysokoškolského
vzdělávání. Ve většině z nich pojetí validace předchozího neformálního a zkušenostního učení teprve
vzniká a vysokoškolského sektoru se ještě netýká.
Vedle právního rámce je nutné si povšimnout, že celostátní úřady v některých zemích (např. Irsko a
Spojené království) vydaly konkrétní doporučení (směrnice), jak podporovat vysokoškolské instituce v
zavádění postupů pro uznávání a akreditaci předchozího učení.
Předchozí učení se v kontextu vysokoškolského vzdělávání může uznávat pro dva různé účely. Za
prvé, aby studenti mohli být přijati na vysokou školu, a za druhé, aby mohli předvést, že splnili,
částečně nebo úplně, požadavky daného vysokoškolského programu. Ve většině zemí, kde již
akreditace předchozího učení v kontextu vysokoškolského vzdělávání existuje, mohou být akreditační
postupy použity pro oba účely. Existují však státy, kde se akreditace využívá pouze pro účel přijetí na
vysokou školu (např. Portugalsko), nebo pro postup v rámci vysokoškolského studia (např. Česká
republika, Estonsko, Itálie, Polsko a Slovinsko).
4.2.2. Přístup k vysokoškolskému vzdělávání založený na uznávání a validaci
předchozího učení
Uchazeči o vysokoškolské studium, kteří by chtěli být přijati na základě výsledků předchozího učení,
musejí splnit různá kritéria. Ta se často týkaji věku nebo délky předchozí profesní zkušenosti. Mohou
být určeny i jiné požadavky, např. v Německu je akreditace předchozího učení otevřená jen těm, kteří
mají určité odborné kvalifikace.
Akreditace předchozího učení pro přijetí do vysokoškolského vzdělávání může být postavena na řadě
akreditačních metod a postupů. V některých případech je uchazeč přijat na základě výsledků učení
doložených v přihlášce a/nebo na základě pohovoru. Jindy se u tzv. knetradičních uchazečů
o vysokoškolské vzdělávání požaduje, aby úspěšně vykonali specielně navrženou zkoušku nebo
napsali test, a tak prokázali, že mají potřebné schopnosti začít vysokoškolské studium.
Ve Vlámském společenství Belgie předpisy vysokým školám umožňují přijmout uchazeče o studium v
bakalářských programech na základě jejich celkových znalostí a dovedností, jež jsou hodnoceny přijímací komisí
dané instituce. Výsledky předchozího neformálního a informálního učení se mohou brát v úvahu i tehdy, když se
uchazeči, kteří nemají magisterský titul, hlásí do doktorských programů.
V Německu zavedly v roce 2009 spolkové země (Länder) standardní postup, podle něhož mistři řemesla, technici
a další, kteří mají odborné kvalifikace v komerční nebo finanční sféře, jsou oprávnění přihlásit se k
vysokoškolskému studio, pokud ve své profesi nabyli alespoň třílete zkušenosti.
Ve Španělsku univerzity každý rok rezervují určitý počet míst pro uchazeče o studium, kteří spadají do určitých
kategorií. Tyto kategorie zahrnují tři skupiny dospělých studentů: studenty starší 25, 40 a 45 let. Uchazeči starší 25
let, kteří splňují obvyklé požadavky pro přijetí, mohou nastoupit do progarmů vysokoškolského vzdělávání, pokud
úspěšně vykonají zvláštní přijímací zkoušku. Tato zkouška se skládá ze všeobecné části, jež obsahuje tři testy, a
zvláštní části, jež hodnotí dovednosti, schopnosti a vlohy pro vybraný obor studia. Lidé starší 40 let, kteří
nedisponují kvalifikací, jež by jim umožnila přístup k vysokoškolskému vzdělávání, si mohou nechat svou
předchozí profesionální zkušenost uznat, jestliže má návaznost na kurz, který chtějí absolvovat. Univerzity určují
validační kritéria a profesní zkušenost, jež se pro rozdílné studijní programy vyžadují. Uchazeči ve věku 45 let a
starší, kteří nemají odpovídající profesní zkušenost, mohou být na vysokou školu přijati po úspěšném vykonání
všeobecného testu a osobního pohovoru.
V Portugalsku studenti starší 23 let, kteří nemají žádné formální kvalifikace, společně se studenty, kteří mají
příslušné post-sekundární kvalifikace, mohou získat přístup k vysokoškolskému vzdělávání prostřednictvím
48
zvláštních zkoušek, jež prokážou jejich schopnost absolvovat daný kurz. Obsah těchto zkoušek stanoví jednotlivé
vysokoškolské instituce.
Ve Švédsku jsou od roku 2003 všechny vysokoškolské instituce povinny na požádání hodnotit již získané znalosti
a zkušenosti u žadatelů, jimž chybí formální kvalifikace. V roce 2006 žádalo o validaci neformálního a informálního
učení kolem 5 800 uchazečů o stadium, z nichž téměř 2 000 bylo uznáno za schopné splnit vstupní požadavky pro
program, který chtěli studovat. Kvůli konkurenci ostatních studentů bylo následně ke studiu přijato pouze cca 1 000
tzv. netradičních žadatelů.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) jsou sice nejběžnější formou vstupní kvalifikace pro
zahájení vysokoškolského studia zkoušky “A levels”, nicméně, přesto se uznává i řada jiných kvalfikací a mnoho
vysokých škol také vítá žádosti od dospělých uchazečů, kteří mají dostatečné zkušenosti, ale chybí jim formální
kvalifikace. Agentura pro zajišťováni kvality vysokoškolského vzdělávání (The Quality Assurance Agency for
Higher Education – QAA) vydala Etický kodex (resp. Kodex zásad dobré praxe), jenž stanoví, že při posuzování
potenciálu budoucího studenta uspět ve zvoleném studijním programu se zvažuje řada doložených skutečností.
Mezi ně mohou patřit schopnosti, vlohy, dovednosti, kvalifikace, další předchozí učení a zkušenosti, včetně těch,
které získal(a) na pracovišti.
Na Islandu, podle zákona o vysokém školství z roku 2006, mohou vysokoškolské instituce přijímat studenty bez
požadovaných formálních kvalifikací, vyžadují však od nich potřebné znalosti a vyzrálost. Záleží na jednotlivých
vysokoškolských institucích, jak budou v tomto směru rozhodovat.
V Norsku uchazeči o studium ve věku 23 let a starší, kteří mají za sebou 5 let doloženého vzdělání a odborné
přípravy a/nebo pracovní zkušenosti, mohou splnit požadavky přijímacího řízení na vysokou školu tím, že úspěšně
splní předepsanou úroveň v šesti předmětech (norština, angličtina, historie, společenské vědy, matematika a
přírodní vědy). Navíc od roku 2001 mají vysokoškolské instituce právo přijímat studenty starší 25 let bez
dostatečných formálních vstupních kvalifikací. Příslušná vysoká škola sama rozhodne, zda je uchazeč na základě
předchozího neformálního a informálního učení kvalifikován pro zvolený studijní program.
Přístup k validaci předchozího učení pro přijetí na vysokou školu se u různých typů vysokoškolských
institucí může lišit i v rámci jedné země. Například ve Finsku platí o něco odlišná politika při přijímacím
řízení na univerzitu a na technické vysoké školy. Podobně je tomu v Belgii (Francouzské
společenství), zde existují rozdíly mezi alternativním přístupem na univerzity (hautes écoles) a na
umělecké školy. V těchto souvislostech lze konstatovat, že v několika zemích jsou umělecké školy
a umělecké studijní programy velmi flexibilní, pokud jde o vstupní požadavky. To platí nejen v zemích,
kde je validace předchozího učení běžnou praxí, ale také v zemích, kde validace předchozího učení
obecně neumožňuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání (např. Česká republika, Slovinsko). Přesto
je důležité poznamenat, že v České republice nemohou studenti bez příslušného osvědčení
o ukončení střední školy získat vysokoškolský titul.
V zemích, kde existuje centrálně řízený systém přijímacího řízení na vysoké školy (např. Dánsko
a Irsko) je tzv. netradičním studentům často doporučováno kontaktovat přímo vysokou školu, již si
vyberou, aby jejich neformální učení i pracovní zkušenosti mohly být ohodnoceny a vzaty v úvahu.
V Dánsku jsou volná studijní místa na vysokých školách rozdělena do systému dvojích kvót. Místa v první kvótě
jsou rozdělena mezi uchazeče s osvědčením o ukončení středního vzdělávání na základě počtu bodů získaných
za průměr známek. Tito uchazeči žádají o přijetí prostřednictvím koordinovaného systému zápisu (KOT). Místa v
druhé kvótě (10 % míst na univerzitách) jsou přidělována uchazečům na základě individuálního ohodnocení. Z
těchto uchazečů mohou být přijati i ti, kteří nemají požadovaný stupeň vzdělání, pokud daná instituce dojde k
názoru, že uchazeč má kompetence podobné těm, které se vyžadují při závěrečné zkoušce na střední škole.
V Irsku má většina vysokoškolských institucí kvóty pro zajištění míst pro dospělé studenty. Obecně lze říci, že
vysokoškolské instituce vyžadují, aby se dospělý student ucházel o studijní místo nejdříve přes Centrální úřad pro
49
žádosti o studium. Uchazečům je však také doporučováno, aby kontaktovali příslušnou vysokou školu přímo, aby
zjistili, zda ještě existují další požadavky pro přijetí. Ve většině případů obdrží uchazeči kredit za předchozí
pracovní zkušenost, zejména když má význam pro vybraný obor studia.
Na závěr je možné konstatovat, že zavedením národních soustav kvalifikací v terciárním vzdělávání
se zřejmě významně změní přístup k validaci předchozího učení pro účely přijetí na vysokou školu. Je
tomu tak proto, že národní soustavy kvalifikací mají vyjasňovat obsah různých národních kvalifikací.
V důsledku toho mohou tyto soustavy umožnit, aby byly « netradiční » kvalifikace či osvědčení lépe
chápány a potenciálně přijímány vysokoškolskými institucemi jako alternativa tradičního osvědčení
o ukončeném středoškolském vzdělání. V Irsku například od zavedení Národní soustavy kvalifikací
došlo k nárůstu počtu studentů s kvalifikacemi z dalšího vzdělávání (tzn. netradičními kvalifikacemi pro
vstup do vysokoškolského vzdělávání), kteří byli přijati na vysoké školy. Uchazeči s kvalifikacemi
z dalšího vzdělávání v roce 2007 představovali přibližně 10% zapsaných studentů.
4.2.3. Postup ve vysokoškolském vzdělávání na základě uznávání a validace
předchozího učení
Předchozí učení může být validováno nejen pro účely přijetí na vysokou školu, ale rovněž s ohledem
na splnění požadavků daného studijního programu. Studenti mohou být osvobozeni od účasti na
výuce určitých částí studijního programu pokud prokážou, že disponují příslušnými znalostmi,
dovednostmi a kompetencemi. Taková situace existuje v několika evropských zemích. Například:
Ve Vlámském společenství Belgie stanoví zákon o flexibilních vzdělávacích cestách z roku 2004, že studenti
mohou být osvobozeni od účasti na některých kurzech vysokoškolského studia, pokud prokážou kvalifikace
získané v příslušném oboru a/nebo na základě validace předchozího učení.
Ve Španělsku se mohou univerzity svobodně rozhodnout, zda uznají již získané znalosti studentů a sníží pro ně
počet kurzů, které musí absolvovat, aby získali vysokoškolský titul.
V Polsku není na národní úrovni uznávání předchozího učení regulováno zákonem, ale může být využito pro
postup ve vysokoškolském vzdělávání. Nejčastějším scénařem je uznávání a validace cizojazyčných dovedností
získaných a certifikovaných mimo rámec formálního vzdělávacího systému (např. v jazykových školách). Senáty
několika vysokých škol přijaly vnitřní předpisy, jež určují, jaká neformální osvědčení mohou být uznávána a
validována.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) je každá vzdělávací instituce zodpovědná za kvalitu a
standardy svých kvalifikací. Z toho vyplývá, že každá instituce je zodpovědná za rozhodnutí týkající se validace
předchozího učení, jež se může započítávat do požadavků pro úspěšné ukončení studijního programu a pro
dosažení příslušných diplomů či kvalifikací.
V některých případech (např. Francouzské společenství Belgie, Česká republika, Německo, Itálie
a Maďarsko) stanovují právní předpisy rozsah, v němž může validace předchozího učení přispět ke
splnění požadavků studijního programu.
Ve Francouzském společenství Belgie studenti hautes écoles, kteří předloží doklad o tříleté profesní zkušenosti
v daném oboru, mohou být na základě validace předchozího učení osvobozeni od účasti na výuce některých
kurzů. Tyto výjimky nesmějí překročit 20 % celého studijního programu. Podobné příležitosti nabízejí také
univerzity. Studenti musejí prokázat nejméně pět let profesní či osobní zkušenosti, jež se vztahuje k danému
oboru. Zmíněné “učení zkušenostmi” může být ohodnoceno až 60 kredity za akademický rok. Příslušné rozhodnutí
vydává hodnotící komise na základě dokladů předložených studujícími.
V České Republice, podle novelizovaného vysokoškolského zákona z roku 2001, mohou vysokoškolské instituce
na základě úspěšně dokončených kurzů celoživotního vzdělávání (tzn. neformálních kurzů konaných na vysokých
50
školách) uznat až 60 % kreditů potřebných k dokončení studia vedoucího k získání vysokoškolského titulu. K
takovéto praxi však stále dochází dosti zřídka.
V Německu je od roku 2002 možné uznat znalosti a dovednosti získané mimo rámec vysokého školství pro
vysokoškolské studium. Tento postup je možné aplikovat až u 50% vysokoškolských studijních programů. Řízení o
uznání předchozího učení se může konat prostřednictvím posuzování jednotlivých případů, všeobecné validace
pro celou skupinu uchazečů, nebo rozřazovacímí testy. Přestože stále chybí celostátně zavedené postupy, několik
vzorových řízení již proběhlo.
V Itálii nemohou vysoké školy uznávat více než 60 kreditů na bakalářské úrovni a 40 kreditů na magisterské
úrovni.
V Maďarsku zákon o vysokém školství z roku 2005 dává vysokým školám právo uznávat nejen předchozí formální
učení, ale také pracovní zkušenosti. Podle tohoto zákona může být za pracovní zkušenost připsáno nejvýše
30 kreditů. V praxi se však takový postup uznávání přechozího učení používá jen zřídka.
Ve Vlámském společenství Belgie a ve Francii může validace předchozího učení vést přímo k udělení
osvědčení o ukončení vysokoškolského studia, aniž by student musel absolvovat jakýkoliv studijní
program.
Ve Vlámském společenství Belgie lze získat bakalářský či magisterský titul, jestliže vzdělávací instituce na
základě získaných kvalifikací a/nebo předchozího učení uchazeče rozhodne, že daná osoba získala potřebné
kompetence
Ve Francii validace předchozího učení (Validation des Acquis de l'Expérience – VAE) může vést k udělení dílčí
nebo úplné kvalifikace včetně vysokoškolských titulů. Vztahuje se na jakéhokoliv uchazeče, který předloží doklad o
tom, že má alespoň tříletou zkušenost v daném oboru činnosti, přičemž tato zkušenost může zahrnovat placenou
nebo neplacenou práci, stejně jako dobrovolné aktivity. V roce 2007 udělily vysoké školy 2 154 osvědčení o
ukončení studia na základě validace předchozího neformálního a informálního učení a dalším 2 046 žadatelům
byla část jejich vysokoškolského studium validována na základě uznání předchozího učení (údaje ministerstva
školství z roku 2009).
51
4.3. Přípravné programy pro netradiční uchazeče o vysokoškolské studium
Netradiční studenti, včetně těch dospělých, často potřebují dodatečnou podporu při získávání
dovedností nutných pro studium na vysokoškolské úrovni ještě předtím, než se k němu přihlásí.
Několik zemí (např. Irsko, Francie, Spojené království a Island) vypracovaly zvláštní programy, jež
mají těmto budoucím studentům pomáhat. Tyto programy jsou primárně zaměřeny na studenty, kteří
dříve zvolili kratší odborně zaměřené středoškolské studium (tzn. programy, které neumožňují přístup
k vysokoškolskému vzdělávání, u nás jsou to např. učňovské vzdělání bez maturity, pozn.
překladatele)), nebo na ty, kteří odešli ze střední školy, aniž by ji ukončili. Všeobecně lze říci, že pro
zápis do těchto kurzů neexistují kvalifikační předpoklady, ale může být vyžadováno splnění určitých
vstupních podmínek jako např. věk, doba, jež uplynula od ukončení formálního vzdělávání (např. ve
Francii musí být žadateli nejméně 20 let a musí být nejméně dva roky mimo školský systém). Tyto
přípravné kurzy trvají obvykle jeden školní rok a jsou-li úspěšně zakončeny, vedou k udělení
osvědčení či kvalifikace, jež umožňují přístup k vysokoškolskému studiu.
V Irsku řada vysokých škol nabízí přípravné “přístupové kurzy” či “kurzy základů studia”, které připravují dospělé
studenty na vstup do terciárního vzdělávání.
Ve Francii musejí studenti, kteří se chtějí zapsat na univerzitu, nejdříve úspěšně složit zkoušku baccalauréat.
Existuje však také alternativní možnost k baccalauréat – ‘DAEU’ (Diplôme d'Accès aux Études Universitaires).
DAEU je celostátní diplom, jenž udělují speciálně akreditované univerzity. Je určen pro studenty, kterým je
nejméně 20 let, kteří nemají baccalauréat a nejméně dva roky mimo školský systém. Diplom je udělován po ročním
studiu a po úspěšném vykonání psané a ústní zkoušky, jež hodnotí nabyté znalosti uchazeče a jeho všeobecné
kulturní povědomí, stejně jako fakt, zda má organizační schopnosti a dovednosti potřebné k vysokoškolskému
studiu. DAEU propůjčuje uchazeči stejná práva jako baccalauréat. Existují dva odlišné diplomy DAEU: DAEU A a
DAEU B. Získají-li studenti první diplom, jsou připraveni pro vysokoškolské studium v takových oborech jako jsou
francouzština, umění, humanitní předměty a společenské vědy, jazyky, komunikace, právo, ekonomika,
administrativa a řízení. Druhý diplom umožňuje uchazečům přístup ke studiu přírodních věd, techniky, tělesné
výchovy, medicíny, stomatologie, farmakologie a ošetřovatelství.
Ve Spojeném království existuje řada programů, jež připravují na studium netradiční uchazeče o vysokoškolské
vzdělávání. V Anglii, Walesu a Severním Irsku mohou dospělí zvolit alternativní rychlejší cestu určenou ke
splnění potřeb těch, kteří se po nějaké době vracejí ke studiu a mohou jim chybět formální kvalifikace. Diplomy
nazvané “Přístup k vysokoškolskému vzdělání” poskytují koleje dalšího vzdělávání a požadavky na jejich dosažení
jsou vypracovány ve spolupráci s vysokoškolskými zařízeními. Programy se zaměřují na určitý obor (např. “Přístup
k diplomu VV (vysokoškolského vzdělání) – ošetřovatelství” nebo “přístup k diplomu VV – právo” a kombinují
vzdělávací obsah daného předmětu s prvky, které mají podpořit dospělé studenty, např. s klíčovými dovednostmi v
informačních technologiích, matematické gramotnosti, komunikaci či studijními dovednostmi. Mezi vyučovací
metody patří také podpora individuálního konzultanta (tutora). Typický program má podobu jednoročního denního
studia, ale může být také poskytován formou dálkového (kombinovaného) studia. Podobné je to ve Skotsku, kde
řada specielně navržených kurzů připravuje dospělé, jimž chybí potřebné kvalifikace na vysokoškolské vzdělávání,
at jak obecně tak specialně na konkrétní kurzy. Takové “přístupové kurzy” obsahují řadu SQA (16) jednotek a
kurzů, jejichž úspěšné dokončení může vést k získání SQA osvědčení. Jeden z těchto přístupových kurzů je
SWAP (Scottish Wider Access Programme – Skotský program širšího přístupu). Od zahájení SWAP kurzů v roce
1988 si tuto cestu k vysokokolskému studiu zvolilo více než 25 000 dospělých studentů.
Na Islandu mohou netradiční uchazeči o studium začít studovat na vysoké škole po dokončení přípravného
studijního programu organizovaného pro jednotlivce, kteří nesplňují standardní požadavky na přijetí.
(16)
Skotský úřad pro kvalifikace (The Scottish Qualifications Authority – SQA) je národním akreditačním orgánem ve
Skotsku. Pro více informací viz http://www.sqa.org.uk/sqa/CCC_FirstPage.jsp
52
4.4. Alternativní formy studia na vysokých školách
Jak bylo zdůrazněno v kapitole 3 (podkapitola 3.2.3), nedostatek flexibilních programů může
představovat překážku účasti dospělých studentů na formálním vzdělávání a odborné přípravě. To
platí pro všechny úrovně vzdělávání včetně vysokoškolského. Opatření či koncepce, jež se snaží
zvýšit účast dospělých studentů na formálním vysokoškolském vzdělávání, by tak měly zahrnovat
možnost flexibilního uspořádání studia.
4.4.1. Jak rozumět terminologii
Alternativní formy studia na vysokých školách se nejčastěji definují jako « dálkové (kombinované)
studium », « večerní či externí studium » nebo « distanční studium ». Zatímco na první pohled se
význam těchto termínů může zdát docela jasný a srozumitelný, je důležité uvést, že některé z nich se
v různých zemích chápou odlišně. Například termín « dálkové studium » může mít různé konotace
a interpretace.
Ve většině zemí právní předpisy vztahující se k vysokoškolskému vzdělávání výslovně neodkazují na
« dálkové studium » a obecné chápání tohoto termínu se od země k zemi liší. Několik zemí užívá jiné
termíny jako např. « večerní studium » (Bulharsko), « externí studium » (Slovensko) nebo tzv.
« programy rozložených hodin » (horaires décalés, Francouzské společenství Belgie).
V zemích, kde právní předpisy výslovně zmiňují jiné než denní studium (tzv. part-time studies), může
být tento termín definován různými způsoby. V některých státech je hlavním kritériem, jež se používá
k rozlišení mezi denním a ostatními frmami studia, průměrná studijní zátěž vyjádřena počtem ECTS
kreditů, které má každá kategorie studentů získat během jednoho akademického roku. Studenti jiného
než denního studia (tzv. part-time students) jsou definováni jako ti, kteří mají získat méně něž
60 kreditů za akademický rok, a proto se předpokládá, že budou studovat déle než studenti denního
studia. Takovou definici uvádí například Irsko a Lotyšsko. Jindy v definování « part-time studies » není
zmínka o průměrné studijní zátěži studentů (tzn. že u studentů denního i ostatních forem studia se
obecně předpokládá, že získají stejný počet ECTS kreditů za akademický rok) a namísto toho se
definice odvíjí od počtu kontaktních hodin s vyučujícím. Například v Maďarsku stanoví vysokoškolský
zákon, že programy « part-time » studia by měly mít nejméně 30 % a maximálně 50 % kontaktních
hodin kurzu denního studia.
Podobné rozdíly v interpretaci « part-time » studia byly označeny ve zprávě Social and Economic
Conditions of Student Life in Europe (Eurostudent, 2008). Ta rozlišuje mezi čtyřmi typy studentů jiného
než denního studia (« part-time students »):
•
Studenti zapsaní do distančního studia (tzn. studenti, kteří obvykle pracují a tráví jen část svého
času vysokoškolským studiem );
•
Studenti zapsaní do večerních a víkendových kurzů na vysokých školách. Tyto kurzy jsou
nabízeny vedle kurzů pro studenty denního studia;
•
Studenti zapsaní do tradičních kurzů denního studia, kteří však mají status studentů “part-time”
(tzn. že se předpokládá, že doba jejich studia bude trvat déle než u studentů denního studia);
•
Studenti zapsaní jako studenti denního studia, kteří však tráví jen část svého času činnostmi
spojenými se studiem.
Zmíněné příklady ukazují, že srovnání flexibilních forem studia v různých evropských zemích musí být
prováděno opatrně, a že je nutné brát v úvahu rozdílné národní interpretace a porozumění daným
termínům. To je důležité zejména při analýzách systémů financování flexibilních programů
vysokoškolského vzdělávání. Dále je důležité uvést, že mohou existovat další organizační uspořádání,
53
jež vycházejí vstříc potřebám dospělých studentů, a pro něž nelze použít terminologie uváděná v této
kapitole.
4.4.2. Účast studentů v jiné než denní formě vysokoškolského studia
Pro účely mezinárodních statistických srovnání se jedinec považuje za studenta jiného než denního
studia (tzv. part-time student) tehdy, studuje-li vzdělávací program vyžadující méně než 75 %
průměrné studijní zátěže programu denního studia (UNESCO/OECD/Eurostat, 2010). Mezinárodní
statistiky podle této definice ukazují, že kolem 21 % vysokoškolských studentů studuje tento typ
programů (« part-time »).
Poznámka redaktora: V českém prostředí podle výše zmíněné definice výraz part-time neodpovídá ani jedné z existujících
ostatních forem studia, jako je distanční či kombinované (dříve dálkové / externí), neboť tyto programy u nás vyžadují stejně
jako prezenční (denní) studium plnou studijní zátěž, tzn. úplné kurikulum či plný počet kreditů. V následujícím textu je tak
buď ponechán anglický výraz „part-time“ nebo uvádíme „jiné než denní studium“, popř. „ostatní formy studia“.
Podíváme-li na údaje z jednotlivých zemí, vyjdou najevo poněkud rozdílné modely. Na jednom konci
škály – v Lotyšsku, Litvě, Polsku, Finsku a Švédsku – představují studenti jiných než denních forem
studia více než 40% celkového počtu studentů. V hlavní skupině zemí (Belgie, Bulharsko, Dánsko,
Estonsko, Irsko, Španělsko, Kypr, Malta, Holandsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko, Spojené
království, Island, Lichtenštejnsko a Norsko) pak představují mezi 10 % a 40 % vysokoškolských
studentů. Na opačném konci škály (Česká republika, Německo a Lucembursko) tvoří studenti
ostatních forem studia méně než 10% celkového počtu studentů. Nakonec existuje několik zemí
(Řecko, Francie a Itálie), kde se podíl studentů jiného než denního studia rovná nule nebo je
zanedbatelný.
Obrázek 4.3: Podíl studentů jiného než denního (part-time) studia na vysokých školách (ISCED 5 and 6),
2008
EU
BE
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
21.4
24.4
33.9
3.7
11.3
6.2
11.5
18.3
0.0
11.0
0.0
0.0
12.4
43.1
46.0
8.9
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
TR
38.7
23.2
13.9
:
52.1
:
35.9
33.8
39.2
45.1
49.6
36.1
25.3
31.0
29.1
:
Zdroj :odhady Eurydice vycházející z údajů Eurostatu, UOE (data získaná v prosinci 2010).
Česká republika a Malta: Údaje za rok 2007.
Vysvětlivka
Definice studenta denního (prezenčního) studia („full-time“) a studenta jiné formy studia („part-time“) závisí na tom, jak se měří
studijní zátěž jednoho studenta. Ideálně by tato zátěž měla být měřena podle akademické náročnosti studia, ale může být také
určována podle doby věnované studiu nebo času stráveného v posluchárně. Národní data, která mají jednotlivé země
k dispozici, rozhodující měrou určují, kterou ze jmenovaných metod / definic státy používají ke kategorizaci studentů na denní
(full-time) a částečné (part-time) (UNESCO/OECD/Eurostat, 2010).
54
Z uvedených údajů vyplývá, že důležitou roli při rozhodování studenta, zda studovat v jiné než denní
formě, hraje věk. V zemích Evropské unie v průměru kolem 49 % vysokoškolských studentů, kteří jsou
ve věku 30 let a starší, studují tzv. « part-time », zatímco studenti, kteří jsou mladší 30 let, představují
v této skupině pouze 16 %. To lze vysvětlit tím, že dospělí posluchači potřebují sladit svá studia
s prací a/nebo s rodinnými povinnostmi.
Ve většině evropských zemí je podíl studentů jiných než denní formy studia přinejmenším třikrát vyšší
ve starší věkové skupině (30+) než ve skupině mladších studentů. V Estonsku, Polsku, Rumunsku,
Finsku a Švédsku je však toto číslo pouze dvakrát vyšší. V těchto státech zřejmě věkový faktor
ovlivňuje míry účasti na part-time studiu na vysokých školách méně, než je tomu v ostatních
evropských zemích. Lze dále říci, že v Maďarsku, Polsku, Slovinsku a na Slovensku se jiného než
denního studia účastní více než 90 % studentů ve věku 30 let a starších.
Obrázek 4.4: Rozdělení studentů jiného než denního (part-time) studia podle věku (ISCED 5 a 6),
2008
15-29 letí
30 let a starší
EU
BE
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
15.6
19.0
26.9
1.9
4.1
4.1
9.7
8.9
0.0
4.8
0.0
0.0
10.8
31.9
37.4
6.2
49.2
65.6
83.6
13.5
28.0
18.5
18.4
67.9
0.0
38.2
0.0
0.0
30.0
74.4
89.4
32.1
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
TR
25.5
12.7
5.9
:
47.2
:
31.7
23.7
25.0
34.4
37.4
17.7
13.1
21.4
18.7
:
93.2
77.4
74.4
:
97.3
:
59.6
90.9
93.9
71.5
71.6
77.7
43.5
63.4
50.0
:
Zdroj :odhady Eurydice vycházející z údajů Eurostatu, UOE (data získaná v prosinci 2010).
Česká republika a Malta: Údaje za rok 2007.
4.4.3. Iniciativy na národní úrovni pro podporu alternativních forem
vysokoškolského studia
Ve většině zemí mají vysoké školy svobodu rozhodnout se, zda budou poskytovat studijní programy
ve flexibilní nabídce (ostatní formy studia mimo denního). V důsledku toho je v různých vzdělávacích
institucích dostupnost alternativních forem studia různá. Nicméně, některé země se dostupnost
flexibilních vzdělávacích cest snaží zlepšit na celostátní úrovni.
Zatímco ve většině evropských zemích rozhodují samy vysokoškolské instituce o tom, v jakém
rozsahu budou nabízet alternativní formy studia, v některých zemích jsou studijní programy vysokých
škol běžně organizovány flexibilním způsobem a poskytují studentům dost volnosti, aby si sami vybrali
studijní zátěž na jeden rok a rozhodli o tom, jak ji rozprostřít. Například :
55
Ve Vlámském společenství Belgie se od roku 2004, kdy byl zaveden zákon o flexibilních vzdělávacích cestách,
od vysokých škol vyžaduje, aby nabízely své studijní programy ve třech typech organizačního uspořádání: smlouvy
o akademickém titulu, smlouvy o kreditu a smlouvy o zkoušce. Podle smlouvy o akademickém titulu si mohou
studenti vybrat, jaké množství učiva budou studovat: 60 kreditů za akademický rok (program s plnou studijní
zátěží), nebo méně než 54 kreditů za akademický rok (program s částečnou studijní zátěží). Mají k dispozici i jiné
možnosti včetně individuálního studijního programu. Podle smlouvy o kreditu si mohou studenti zapsat určitý počet
kreditů s cílem získat osvědčení o udělených kreditech pro jeden nebo několik částí (jednotek) studijního
programu. Podle smlouvy o zkoušce se mohou zapsat na zkoušky s cílem, že získají diplom nebo osvědčení o
kreditech pro jeden nebo vice částí (jednotek) studijního programu.
Ve Finsku si mohou univerzitní studenti vybrat mezi řadou studijních možností a zvolit si vlastní tempo studia. (Je
však nutné uvést, že při studiu technických oborů a programů, jež se vztahují k určitým regulovaným povoláním,
mají o něco méně volnosti).
Norsko zavedlo specifický nástroj (individuální vzdělávací plán), aby podpořilo individualizaci vysokoškolského
studia. Od roku 2003 musejí všichni studenti, kteří se zaregistrují do studijního programu na vysoké škole, vyplnit
“individuální vzdělávací plán”, v němž musejí zodpovědět otázky, zda plánují studovat s plnou či částečnou studijní
zátěží, a kolik ECTS kreditů si v každém semestru/roce zamýšlejí zapsat. Individuální vzdělávací plán se používá
jako nástroj, jenž má sledovat pokrok studenta, protože mnoho vysokoškolských institucí běžně organizuje
posuzování studijních výsledků jednotlivých studentů, kteří nesplňují cíle, jež si v plánu vytkli.
Vedle toho se můžeme v Evropě na národní úrovni setkat s některými pilotními projekty, které testují
nové přístupy k poskytování flexibilních forem vysokoškolského vzdělávání:
Ve Spojeném království (Anglie) Rada pro financování vysokoškolského vzdělávání v Anglii (Higher Education
Funding Council for England – HEFCE) poskytla osmi vysokoškolským institucím finanční prostředky, aby
zkušebně zavedly flexibilní vzdělávací cesty, jež mají přitáhnout “netradiční” uchazeče o studium z prostředí, z
něhož se studenti běžně nerekrutují. Tyto flexibilní metody poskytování vzdělávání zahrnují zrychlené studijní
programy, programy spojené s prací, zrychlené programy dálkového (kombinovaného) studia a programy
poskytované formou distančního studia, e-learningu nebo smíšeného učení (jež spojuje distanční učení a učení
přímo ve škole). Programy se týkají hlavně odborných předmětů. V akademickém roce 2008/2009 studovalo ve
flexibilních programech, jež vzniikly na základě této iniciativy, 850 studentů.
Mezi alternativní způsoby vysokoškolského vzdělávání patří obvykle poskytování otevřeného
a distančního učení a učení podporovaného informačními technologiemi. V některých zemích (např.
v Německu, Řecku, Španělsku, na Kypru, v Nizozemsku a Spojeném království) jsou zřízeny zvláštní
vysokoškolské instituce, jež poskytují bakalářské a magisterské programy formou otevřeného
a distančního učení.
V roce 1974 vznikla v Německu univerzita všeobecného zaměření pro distanční studium – Fernuniversität. Tato
vysokoškolská instituce nabízí řadu kurzů vedoucích k získání akademického titulu, stejně jako doplňující a
nástavbové studium. Během zimního semestru 2008/2009 studovalo na Fernuniversität více než 55 000 studentů;
většina z nich s částečnou studijní zátěží. Univerzita sídlí v Hagenu, má však také síť center distančního učení v
různých městech v Německu a také v Rakousku, Švýcarsku a v zemích východní a střední Evropy.
V Řecku poskytuje od roku 1992 Helénská otevřená univerzita – nezávislá a samosprávná vysokoškolská instituce
– bakalářské, magisterské programy a postgraduální programy formou distančního studia. Jedním z cílů Helénské
otevřené univerzity je podporovat vědecký výzkum a rozvíjet technologii a metodiku v oblasti distančního učení.
Tato instituce zajišťuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání všem uchazečům bez rozdílu věku. Helénská
otevřená univerzita sídlí v Patrasu a má pobočky v různých městech po celé zemi.
56
Ve Španělsku byla vytvořena otevřená univerzita (Universidad Nacional de Educación a Distancia – UNED) na
začátku sedmdesátých let a nyní má více než 160 000 studentů. Tato vysokoškolská instituce, největší v zemi,
nabízí 26 studijních programů a více než pět set pokračujících kurzů profesního rozvoje.
V roce 2002 vznikla na Kypru veřejná univerzita zaměřená na otevřené a distanční učení. Otevřená univerzita
Kypru poskytuje jak bakalářské a magisterské, tak postgraduální studium. Prvních 162 studentů přijala v září 2006
a v akademickém roce 2008/2009 celkový počet studentů vzrostl na 584.
Nizozemsko založilo státní instituci pro distanční učení v roce 1984 – Otevřená univerzita Nizozemska (OUNL).
Zákon o vysokém školství a výzkumu (WHW) stanoví, že úkolem OUNL je poskytovat počáteční kurzy na terciární
úrovni ve formě distančního studia a přispívat k inovacím v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Tím, že se obejde
bez formálních požadavků pro přijímací řízení a nabízí značnou flexibilitu pokud jde o místo, délku a tempo studia,
zpřístupňuje OUNL vysokoškolské vzdělávání pro široký okruh lidí. Univerzita má 12 studijních center v
Nizozemsku a 6 studijních center ve Flandrech, která poskytují studentům informace, doporučení a rady týkající se
jejich studia.
Ve Spojeném království je hlavním poskytovatelem distančního učení Otevřená univerzita (OU). Stejně jako jiné
univerzity je Otevřená univerzita autonomní institucí, jež může udělovat vlastní akademické tituly. V roce 1969
získala Královskou chartu a první studenty přijala v roce 1971. Otevřená univerzita je nyní největší univerzirou ve
Spojeném království, pokud jde o počty zapsaných studentů, má více než 175 000 studentů, z nichž většina
studuje s částečnou studijní zátěží. Styl učení Otevřené univerzity se nazývá “podporované otevřené učení”, což
znamená, že studenti dostávají podporu od konzultanta (tutora) a zaměstnanců studijních oddělení v regionálních
centrech, stejně jako od centralizovaných služeb jako jsou např. knihovny. Některé programy nabízejí formu
denního studia (tzv. denní školu či rezidenční školu), kdy se kurzy konají v různou dobu na různých místech.
V tomto kontextu je nutné uvést že v Norsku pověřilo ministerstvo školství jednu ze svých agentur
(Otevřenou univerzitu Norska), aby působila na norské vysoké školy ve smyslu rozvíjení a zvyšování
nabídky flexibilních programů a kurzů založených na informačních a komunikačních technologiích,
a koordinovala aktivity na poli celoživotního učení a flexibilního učení podporovaného IKT nebo v
oblasti multimediální výuky.
Na závěr lze říci, že finanční politiky mnohých zemí specielně reagují na potřeby vysokoškolských
studentů, kteří nemohou studovat s tradiční plnou studijní zátěží. Toto téma je rozvedeno v následující
kapitole.
57
KAPITOLA 5: FINANCOVÁNÍ FORMÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
A PODPORA STUDUJÍCÍCH
Nedostatek financí může představovat velkou překážku v participaci dospělých studentů na formálním
vzdělávání a odborné přípravě. To platí zejména v případě osob s nízkými příjmy, těch, kteří jsou
vyloučeni z pracovního trhu, a těch, kterým takové vyloučení hrozí. Následující kapitola poskytuje
informace o tom, jak se formální vzdělávání a odborná příprava financují, a seznamuje s různými typy
podpor, jež mají usnadnit účast starších studentů na formálních vzdělávacích programech.
5.1. Zdroje financování formálního vzdělávání dospělých
Existují tři možné zdroje finacování formálního vzdělávání a odborné přípravy dospělých: financování
z veřejných zdrojů, poplatky placené studujícími a financování ze strany zaměstnavatelů.
5.1.1. Financování z veřejných zdrojů
Státní úřady ve všech evropských zemích v určitém rozsahu formální vzdělávání a odbornou přípravu
dospělých financují. Veřejné financování je umožněno buď na základě rozhodnutí přijatých ve
vzdělávací politice, politice zaměstnanosti či politice pracovního trhu. Ve druhém jmenovaném případě
mohou mezi formální vzdělávací aktivity, jež mají nárok na finanční podporu, patřit odborné vzdělávací
programy, kdy hlavními cílovými skupinami jsou nezaměstnaní a ostatní osoby ohrožené vyloučením
z pracovního trhu. Národní finační zdroje často doplňují finanční prostředky z Evropského sociálního
fonfu (ESF).
Státní úřady používají k financování formálního vzdělávání a odborné přípravy nejrůznější
mechanismy. Pokud jde o programy do úrovně středního vzdělávání, finance se obvykle převedou
z centrální vlády na místní úřady, které pak financují poskytovatele vzdělávání. Finance z centrálního
rozpočtu se mohou také kombinovat s různými místními zdroji. Například ve Švédsku se vzdělávání
dospělých na úrovni obcí (zahrnující základní a střední vzdělávání) financuje přímo z obecního
rozpočtu, jenž se skládá z příspěvků státu a příjmů z místních daní. Poskytovatelé formálního
vzdělávání dospělých mohou být také financováni centrální vládou přímo. Tento model převládá
v sektoru vysokoškolského vzdělávání, kdy většina vzdělávacích institucí nejčastějizískává finanční
prostředky přímo ze státního rozpočtu. V některých případech (např. Vlámské společenství Belgie)
poskytují úřady, které jsou na nejvyšší úrovni zodpovědné za vzdělávání a odbornou přípravu, přímé
dotace nejen pro vysokoškolské (terciární) vzdělávání, ale také pro formální vzdělávání dospělých na
nižších úrovních. Státní úřady mohou rovněž poskytovat přímou finanční podporu jednotlivcům. Zde
se soustřeďují obvykle na ty, kteří by se vzdělávání a odborné přípravy neúčastnili, kdyby takovou
podporu neměli (pro více informací o finanční podpoře pro jednotlivce viz podkapitola 5.2).
Výše finančních prostředků z veřejných zdrojů přidělovaných místním úřadům nebo poskytovatelům
vzdělávání na umožnění dospělým studentům ukončit povinné vzdělávání nebo vzdělávání na
středoškolské úrovni, se často vypočítává jako procento z nákladů na studenta s plnou studijní zátěží
na stejné úrovni počátečního vzdělávání. Například:
Ve Finsku jsou kritéria pro financování středního všeobecného vzdělávání dospělých v souladu s kritérii pro
střední školy všeobecného zaměření. Nicméně, jednotkový náklad na vzdělávání dospělých představuje pouze
60 % jednotkového nákladu obcí na veřejné střední školy.
59
Podobné modely financování se často používají pro formální vzdělávání a odbornou přípravu
dospělých, jež se poskytují v různých flexibilních organizačních formách jako například kurzy
dálkového (kombinovaného) studia, distanční učení nebo e-learning.
V České republice vychází financování programů středního vzdělávání poskytovaných v různých flexibilních
formách studia ze stanoveného procenta průměrného nákladu na studenta s plným studjiním zatížením daného
studijního oboru (tzn. normativ na studenta, pozn. překladatele). Konečné slovo v rozhodování o skutečné výši
procenta z daného normativu pak mají krajské úřady. V převážné většině krajů se finanční prostředky kalkulují
následovně: 5% normativu studenta pro e-learning, 15 % pro distanční učení a 40 % pro kombinované studium či
večerní kurzy.
Některé země přidělují institucím, které poskytují vzdělávací programy pro dospělé včetně formálních
programů, dodatečné finanční prostředky na základě sociálních kritérií. Například ve Francouzském
společenství Belgie v rámci programu Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de
promotion sociale) mohou být školám přiděleny dodatečné finanční prostředky podle podílu studentů,
kteří jsou nezaměstnaní, nebo mají jen minimální mzdu. Školy mohou těchto navíc přidělených
prostředků použít k náboru dalších učitelů, aby zmenšily počty žáků ve třídě, nebo mohou zlepšit své
vybavení.
Na úrovni vysokoškolského vzdělávání je financování často založeno na počtu jednotek ECTS, jež si
studenti zapisují. V některých zemích model financování rozlišuje mezi studenty s plnou studijní zátěží
a studenty s částečnou studijní zátěží využívajících různých flexibilních forem studia. V Maďarsku
například tvoří finanční prostředky vyhrazené na studenty s částečnou studijní zátěží polovinu dotace
na studenta s plnou studijní zátěží a jednu pětinu dotace na programy distančního učení. V Dánsku,
kde vedle sebe existují dva systémy vysokého školství, je financování obou typů vzdělávání rozdílné:
tradiční systém vysokoškolského (terciárního) vzdělávání je plně hrazen z veřejných prostředků,
zatímco systém vyvinutý specielně pro dospělé studenty je částečně hrazen státem a částečně ze
školného, jež platí studenti.
5.1.2. Poplatky za studium placené studenty
Od dospělých studentů, kteří se chtějí zapsat do formálního vzdělávání, se často očekává, že budou
přispívat na náklady své výuky. To platí zejména u osobo, které nejsou ohroženy sociálním
vyloučením. Vedle tohoto obecného trendu však můžeme v Evropě pozorovat řadu jiných řešení.
Co se týče programů « druhé šance » určených k získání základního (resp. primárního a nižšího
sekundárního) vzdělání, ve většině zemí jsou poskytovány zdarma. Je tomu tak proto, že dospělí,
kteří neukončili formální vzdělávání, patří často mezi nejohroženější skupiny ve společnosti
a v důsledku toho je často vzdělávací politika státu podporuje. V některých státech se však od
dospělých studentů očekává, že budou na svou výuku v programech základního nebo nižšího
sekundárního vzdělávání finančně přispívat. To se však obvykle vztahuje na dospělé, kteří nejsou
ohroženi rizikem sociálního vyloučení nebo vyloučení z pracovního trhu.
Některé země umožňují dospělým studentům ukončit střední vzdělávání ve státních vzdělávacích
institucích, včetně alternativních forem studia (např. kombinovaného či distančního), zcela zdarma
(např. Česká republika, Estonsko, Španělsko, Švédsko a Norsko). Jiné země naopak očekávájí, že
dospělí studenti si budou částečně hradit výuku a/nebo zkoušky ve středoškolském vzdělávání, pokud
nebudou patřit do kategorie znevýhodněných studentů. Nicméně, v mnoha státech jsou poplatky
studentů za kurzy vedoucí k ukončení středního vzdělání dosti nízké (např. Belgie a Finsko) a jsou
často regulovány legislativou nebo upraveny ze strany státní správy.
V Belgii ve Francouzském společenství přispívají studenti starší 18 let na náklady vzdělávání tzv. druhé šance
tím, že platí zápisné, jež se vypočítává podle délky a úrovně studijního programu, který si vyberou. Některé
60
Kapitola 5: Financování formálního vzdělávání dospělých a podpora studujících
kategorie dospělých studentů, např. osoby s postižením nebo uchazeči o práci, jsou z těchto poplatků osvobozeni.
V Německy mluvícím společenství musejí dospělí studenti platit registrační poplatek, aby se mohli zapsat na
institut vzdělávání dospělých (Schulische Weiterbildung). Částka, již mají zaplatit, vychází z typu a délky studijního
programu a ze sociálně-ekonomického postavení studenta. Vzhledem k finanční krizi studentské příspěvky od září
2010 vzrostly. V současné době je maximální registrační poplatek za zápis do formálních vzdělávacích programů
200 eur. Ve Vlámském společenství je sekundární vzdělávání dospělých organizováno a dotováno soukromými
nebo veřejnými institucemi – centry pro vzdělávání dospělých (Centra voor Volwassenonderwijs – CVOs). Ti, kteří
se zapíšou do všeobecně zaměřených kurzů, jsou od registračních poplatků osvobozeni. Osoby, které si vyberou
odborně zaměřené kurzy vedoucí k získání diplomu, však musejí platit registrační poplatek 1 EUR za vyučovací
jednotku. Od roku 2008/2009 byly poplatky omezeny na 400 eur za kurz a akademický rok nebo na 1 200 eur za
období čtyř akademických let. Nejvíce ohrožené skupiny mají právo na různé slevy.
V Maďarsku musejí studenti starší 18 let v programech jiného než denního studia platit mezi 20-40 % nákladů na
kurz, a to od 11. ročníku (odpovídá 2. ročníku střední školy, pozn. překladatele). Musejí také platit dodatečné
školné (opět od 11. ročníku výše), pokud potřetí opakují ročník z důvodu nesplnění studijních požadavků. Tento
poplatek však nemůže být vyšší než náklady na kurz, a může být snížen, pokud student podá dobrý výkon.
Ve Finsku se poplatky v počátečním vzdělávání nevybírají, a to ani od dospělých studentů. Jisté poplatky “v
přiměřené výši” jsou zavedeny pouze v rámci dalšího vzdělávání a specializovaného odborného vzdělávání (např.
v případě národně uznávaných odborných kvalifikací navazujících na střední odborné vzdělávání). V případě
středního všeobecného vzdělávání dospělí studenti navštěvující individuální kurzy, aniž by se zapsali do celého
studijního programu středního vzdělávání ukončeného maturitní zkouškou, musejí platit poplatky kolem 30-50
EUR. Ti, kteří se zapíší do celého programu, jsou od placení poplatků osvobozeni, a platí jen náklady na maturitní
zkoušku, jejíž cena se pohybuje od 118 do 174 EUR.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) se mohou vybírat poplatky od studentů starších 19 let.
V Anglii se předpokládá, že přibližně 50% nominálních nákladů na kurz bude pokryto vybraným školným. Podle
zákona o vzdělávání a dovednostech z roku 2008 mají však dospělí, kteří ještě nedosáhli určitých kvalifikací, nárok
na místo v kurzu a výuku zadarmo. Existují však určitá omezení. Ze studentů ve věku mezi 19 a 25 lety mají tento
nárok ti, kteří ještě nedosáhli “plné” úrovně 2 nebo “plné” úrovně 3 národní kvalifikační soustavy (NGF) či soustavy
kvalifikací a kreditů (QCF). Ze studentů starších 25 let se školné v plné výši odpustí těm, kteří ještě nedosáhli
“plné” úrovně 2. Nárok na programy úrovně 2 mají pouze ti, kteří si vyberou odborně zaměřené programy. Nárok
na programy základních dovedností mají všichni studenti bez ohledu na věk. Tato pravidla financování se však
mají změnit. V listopadu 2010 vláda ve své Strategii dovedností pro Anglii oznámila, že přestože bude nadále plně
hradit poskytování vzdělávání pro studenty, jejichž kvalifikace jsou na velmi nízké úrovni, vzdělávání pro studenty
starší 24 let a studujících na úrovni 2 a výše hradit nebudem – místo toho bude prostřednictvím “účtu celoživotního
vzdělávání” (‘Lifelong Learning Account’) poskytovat půjčky se státní podporou. Ve Walesu si koleje dalšího
vzdělávání samy stanovily vlastní politiku poplatků a zatím neplánují toto opatření změnit. V Severním Irsku si
vysoké školy rovněž stanovily vlastní politiku vybírání poplatků, přesto se v současnosti rozbíhá projekt, podle
něhož se mají posuzovat okolnosti, za nichž by studenti, zaměstnavatelé a vláda měli na vzdělávání přispívat.
Žádné nové opatření však nebude zavedeno dříve než v akdemickém roce 2012/2013.
Ve Spojeném království (Skotsko) studenti s plnou studijní zátěží v dalším vzdělávání nemusejí platit žádné
poplatky, pokud splní podmínky trvalého pobytu ve Spojeném království. Platit poplatky musejí pouze studenti s
částečnou studijní zátěží. Nicméně, studenti z nízkopříjmových rodin nebo studenti, kteří pobírají od státu sociální
dávky, mají nárok na odpuštění poplatků.
V několika zemích mají různé skupiny znevýhodněných dospělých studentů (např. jedinci s nízkým
příjmem, nezaměstnaní, uchazeči o azyl, atd.) nárok na to, aby byly od registračních poplatků či
polatků za školné na úrovni středního vzdělávání buď zcela nebo částečně osvobozeni. Existují různé
dohody mezi státními úřady a poskytovateli vzdělávání o kompenzaci ztráty z nezaplacených
poplatků. Například ve Vlámském společenství Belgie vláda refunduje jakékoliv registrační poplatky,
61
o něž přišla Centra pro vzdělávání dospělých vzhledem k tomu, že někteří účastnící kurzů od nich byli
plně či částečně osvobozeni.
V sektoru vysokého školství neexistuje obvykle žádný zjevný rozdíl mezi poplatky, které platí mladí
lidé vstupující na vysokou školu rovnou po ukončení středního vzdělávání, a poplatky od dospělých
studentů, kteří se rozhodnou studovat vysokou školu v pozdějším věku. V jednotlivých zemích si však
můžeme všimnout velkých rozdílů, pokud jde o poplatky za tradiční denní (prezenční) studium
a poplatky za studijní programy poskytované v různých alternativních formách (již zmiňované « parttime » kurzy), jež vycházejí vstříc potřebám dospělých studentů.
V některých zemích (např. Belgie, Česká republika a Rakousko) se ke studentům denního i ostatních
forem studia přistupuje stejně a ti, kteří studují dálkovou (kombinovanou) formou studia nemusejí platit
vyšší poplatky než studenti v prezenčním studiu.
V zemích, kde studenti denního i jiných než denních forem studia platí stejně, však důležitý faktor tvoří
doba studia, neboť finanční pomoc z veřejných zdrojů může být studentům poskytována jen po dobu
trvání standardního (denního) prezenčního studia v oboru, jenž studují. V některých státech však
mohou být brány v úvahu rovněž individuální podmínky studentů, jako například jejich práce a rodinné
povinnosti.
V Rakousku nemusejí studenti, kteří mají stejná práva jako rakouští občané, platit poplatky za vysokoškolské
studium, pokud ukončí kurzy v době o dva semestry delší, než je doba stanovená pro kurikulum (denního)
prezenčního studia. Následně musejí studenti platit 363 EUR za každý semestr. Mohou být však z placení
poplatků osvobozeni, pokud předloží doklad o souběžném zaměstnání, nemoci či zdravotním postižení či pokud se
starají o děti, a nemohou tak studovat v rezenční formě studia.
V další skupině zemí se od studentů v jiné než denní formě obvykle očekává, že budou na studium
přispívat více než studenti prezenčního studia (např. Slovensko, Estonsko, Maďarsko, Malta, Polsko
a Slovinsko). Například:
V Estonsku se od studentů obvykle vybírají poplatky za (dálkové) kombinované vysokoškolské studium, i když
existují výjimky, jako například vzdělávací programy pro učitele.
V Maďarsku musí většina studentů, kteří studují v programech (dálkového) kombinovaného a distančního studia,
přispívat na náklady výuky, protože existuje jen velmi málo zařízení financovaných státem, kde se tento typ studia
poskytuje v různých oborech.
Na Slovensku musejí všichni studenti platit poplatek za přijímací zkoušku, registraci atd. Další poplatky pak platí
studenti, kteří byli přijati do externí/kombinované formy studia, studenti, kteří překročí standardní délku studia a ti,
kteří současně studují dva nebo více studijních programů.
V zemích, kde studenti v jiné než denní formě studia platí školné, nejsou tyto poplatky regulovány
právními předpisy. Například na Slovensku mohou vysoké školy vybírat poplatky od studentů
v ostatních formách studia, ale maximální částka těchto poplatků je regulována vyhláškou ministerstva
školství. Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) nejsou u tzv. part-time programů
poplatky ze školné regulovány zákonem a stanoví je příslušná instituce.
5.1.3. Financování studia zaměstnavatelem
Zaměstnavatelé mají zpravidla zájem rozvíjet stávající lidské zdroje a zajistit, aby jejich zaměstnanci
měli potřebné znalosti a schopnosti napomáhající k úspěchu firmy či společnosti. Ve všech
evropských zemích přispívají zaměstnavatelé významné finanční částky na vzdělávání a odbornou
přípravu dospělých. Tyto příspěvky jsou však obyčejně směrovány spíše do neformálních
62
vzdělávacích aktivit, jako jsou kurzy a semináře vztahující se k danému zaměstnání, kurzy IKT,
jazykové kurzy a další.
V mnoha zemích ukládá zákon zaměstnavatelům jen velmi omezené povinnosti pokud jde o další
vzdělávání a odbornou přípravu zaměstnanců. Proto obvykle podstatně záleží na tom, jaký přístup
k této problematice zaujme daná firma, průmyslové odvětví či obchodní sektor, nebo jakou smlouvu
zaměstnavatel se zaměstnancem uzavře. Ve většině států však v případě, že zaměstnavatel požaduje
po zaměstnanci, aby se zapsal do určitého vzdělávacího programu, musí náklady na tento kurz hradit
sám zaměstnavatel.
V některých státech musejí firmy povinně přispívat na další vzdělávání a odbornou přípravu dospělých
do kolektivních fondů. Takto vybrané prostředky se často používají nejen k financování neformálního
vzdělávání a odborné přípravy, ale také programů formálního vzdělávání. Například:
Ve Španělsku požadují právní předpisy po firmách, aby financovaly formální a neformální odbornou přípravu
zaměstnanců a nezaměstnaných. Finanční prostředky od firem se kombinují s pomocí z Evropského sociálního
fondu a ze Státního úřadu veřejných služeb zaměstnanosti (Servicio Público de Empleo Estatal – SPEE).
Ministerstvo práce a imigrace přiděluje tyto prostředky různým vzdělávacím iniciativám. Výše částky, kterou firmy
na vzdělávání svých zaměstnanců obdrží, závisí na výši jejich příspěvku v minulém roce a na jejich velikosti.
Ve Francii legislativa vyžaduje, aby soukromé firmy přispívaly na náklady dalšího vzdělávání a odborné přípravy.
Výše příspěvku se liší v závislosti na typu společnosti a počtu zaměstnanců. Firmy mohou své závazky splnit tak,
že zaplatí buď celý povinný příspěvek nebo jeho část organizacím akreditovaným k vybírání příspěvků od
zaměstnavatelů (Organisme Paritaire Collecteur Agréé – OPCA). Tyto prostředky se používají na financování
různých projektů dalšího vzdělávání a odborné přípravy, zahrnujících např. “právo jednotlivce na odbornou
přípravu” nebo “právo jednotlivce na studijní volno”. Může jít jak o formální tak neformální aktivity.
5.2. Finanční podpora studentům a studijní volno
Existují různé projekty, jak usnadnit dospělým studentům návrat k formálnímu vzdělávání a odborné
přípravě. Tyto projekty mohou mít formu přímé či nepřímé finanční pomoci, nebo mohou poskytovat
dospělým příležitost uvolnit se kvůli studiu z práce. Většina evropských zemí navíc zřídila podpůrné
projekty zaměřené na nezaměstnané. Následující podkapitoly mapují různé typy pomoci pro ty, kdo
vstoupili do procesu formálního vzdělávání v pozdějším stádiu života.
5.2.1. Přímá finanční pomoc
Přímá finanční pomoc se poskytuje dospělým studentům prostřednictvím různých nástrojů finanční
pomoci, jako jsou například příspěvky na studium, státní a jiná stipendia, dotace, poukázky na
odborný výcvik, atd. Finanční pomoc může mít také formu bankovních půjček, které na rozdíl od
příspěvků zmíněných výše, musejí být splaceny. Dospělí studenti mají po ukončení studia nárok na
refundaci školného.
Některé země poskytují finanční pomoc ve formě příspěvků na studium, jejichž výše se může lišit
v závislosti na takových okolnostech, jako jsou rodinný stav nebo doba zaměstnání příjemce.
Například:
V Rakousku mají studenti navštěvující školu pro pracující dospělé, kteří odešli ze zaměstnání nebo jej přerušili,
aby absolvovali studium ukončené maturitní zkouškou, nárok na zvláštní příspěvek na studijní účely po dobu až
šesti měsíců. Sezdaní studenti, jejichž partneři či partnerky nepobírají žádný příjem, mají nárok na další měsíční
příspěvek v hodnotě 335 EUR. Jestliže student platí zákonem předepsané výživné na své dítě, zvyšuje se zvláštní
studijní příspěvek o 127 EUR na každé dítě.
Ve Finsku se poskytuje příspěvek na vzdělávání zaměstnancům nebo osobám samostatně výdělečně činným,
kteří si chtějí vzít nejméně dva měsíce studijní volno. Příspěvek může být poskytnut žadateli, jenž byl zaměstnán
63
po dobu nejméně 8 let (do 31. 7. 2010 to bylo nejméně 5 let). Aby na tento příspěvek dosáhl, musí se žadatel
účastnit studia, jež vede k získání titulu, nebo kurzů dalšího odborného vzdělávání organizovaných finskou
vzdělávací institucí pod veřejnou správou. Období, po které bude příspěvek dostávat, se určuje podle doby, po níž
byl uchazeč zaměstnán, a pohybuje se od 2 do 18 měsíců. Od 1. srpna 2010 se výše příspěvku rovná výši
podpory v nezaměstnanosti vypočítané na základě předchozího výdělku, bez navýšení. Například na základě platu
1 600 EUR dostane student příspěvek na studium ve výši 998 EUR.
Stipendia jsou další formou poskytování přímé finanční pomoci. Stipendia se mohou poskytovat jak u
programů se všeobecným zaměřením, tak u programů odborné přípravy. Taková stipendia se obvykle
udělují v závislosti na věku nebo sociálních charakteristikách žadatele.
V Dánsku je státní systém pro udělování stipendií dospělým (VEU) zaměřen na ty, kdo se účastní odborné
přípravy dospělých (AMU). Finanční prostředky VEU se přidělují jako kompenzace za ušlou mzdu nebo ztracené
pracovní příležitosti.
V Německu mohou být podle federálního zákona o pomoci v odborné přípravě poskytována stipendia dospělým,
kteří se snaží získat osvědčení o ukončení školy, nebo chtějí absolvovat kurzy zaměřené na kariérní růst,
například Abendschulen or Kollegs. Pokud však vzdělávání začne poté, kdy student dosáhl věku 30 let, může
získat finanční pomoc pouze výjimečně.
Ve Španělsku mají studenti v nepovinném a vysokoškolském vzdělávání, včetně studentů dospělých, možnost
získat různé typy grantů. Grant na zápisné je dostupný pro všechny studenty ve všech autonomních
společenstvích. Granty na mobilitu (mobilitní granty) jsou konkrétně zaměřeny na studenty, kteří studují nějaký
program mimo autonomní společenství, kde žijí. Jiné granty poskytují pomoc studentům technických oborů na
vypracování závěrečného projektu. V akademickém roce 2009/2010 byly zavedeny granty kompenzující
univerzitním studentům absenci příjmů a programy finanční pomoci pro nezaměstnané absolventy. Tyto granty
mají hradit náklady vzniklé zápisem do magisterského programu na veřejné univerzitě. Jejich účelem je zvýšit
úroveň vzdělání příjemců a pomoci absolventům univerzit, kteří se stali nezaměstnanými, opět vstoupit na trh
práce.
V Nizozemsku studenti jiného než dennního studia, kteří si zvolí cestu teoretického vzdělávání (VMBO-t),
pokročilé všeobecně zaměřené střední vzdělávání (HAVO), přípravné kurzy na univerzitu (VWO) nebo všeobecně
zaměřené střední vzdělávání pro dospělé (VAVO), mají nárok na finanční pomoc. Tato pomoc vychází z typu a
rozsahu (délky) studia, jež si student vybere, typu instituce, národnosti a příjmu studenta.
Ve Švédsku studenti účastnící se programů pro vzdělávání dospělých organizovaných obcí (tzn. formálních
programů na úrovni základního a středního vzdělávání) mohou žádat o finanční pomoc. Ta se skládá z grantu a
půjčky. Grant je obvykle o něco vyšší než 30 % celkové podpory. Za určitých podmínek může grant tvořit kolem
75 % podpory. Studenti starší 25 let mohou získat vyšší grant na studium na úrovni základního a středního
vzdělávání. V rcoe 2010 činila celková výše grantu a půjčky 2035 SEK (přibližně 230 EUR) za jeden týden studia.
Studenti s dětmi mají také možnost získat doplňkový grant. V roce 2010 se stanovila výše tohoto grantu v ropětí
508-996 SEK (přibližně 60-110 EUR) na čtyři týdny, a to v závislosti na počtu dětí.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Severní Irsko) mladí dospělí (ve věku 19 let a starší), kteří studují
denní stadium na první kvalifikaci úrovně 2 a 3 Národní soustavy kvalifikací/ Rámce pro kvalifikace a kredity,
mohou zažádat o grant pro vzdělávání dospělých. Tento grant se uděluje na základě prokazatelné potřebnosti (tj.
na základě majetkových poměrů uchazeče) ve výši až do 30 £ (přibližně 36 EUR) za týden a má pokrýt dodatečné
náklady na studium, které vznikají návštěvou kurzu, např. náklady na knihy, vybavení a cestovné. Ve Walesu
Sdružený grant pro další vzdělávání (Assembly Learning Grant for Further Education – ALG FE) poskytuje
podporu na základě prokazatené potřebnosti ve třech platbách až do výše 500 £ (přibližně 600 EUR 600) na
(denní) prezenční studium nebo (dálkové) kombinované studium v rámci dalšího vzdělávání v délce nejméně
275 hodin. Nejvíce znevýhodnění a sociálně vyloučení studenti mohou ziskat finanční prostředky ve formě pomoci
64
v hmotné nouzi (známé v Anglii jako ‘Discretionary Support Funds’ – volně použitelné fondy, ve Walesu jako
‘Financial Contingency Funds’ – fondy pro nepředvídané události a v Severním Irsku jako ‘Access Funds’ –
přístupové fondy). Tyto prostředky rozdělují instituce financující další vzdělávání a jsou určeny k tomu, aby studenti
mohli dokončit daný kurz i když se ocitnou ve finanční tísni. Děje se tak prostřednictvím jednotlivých vysokých škol.
Na základě širokých kritérií, jež doporučují instituce odpovědné za financování, si vysoké školy stanovují vlastní
kritéria pro udělování podpory v hmotné nouzi, a také pro výši částek, jež mají být studentům vypláceny. Studenti
mohou tuto podporu požadovat společně s dalšími formami finanční pomoci.
Podobně ve Skotsku mohou z volně použitelných fondů čerpat studenti, kteří se ocitli ve finančních nesnázích, a
to jednak aby získali přístup k vysokoškolskému nebo dalšímu vzdělávání, a/nebo aby v něm pokračovali. Studenti
nemusejí tuto finanční pomoc splácet a je jim poskytována vedle dalších forem studentské podpory. Skotská rada
pro financování dalšího a vysokoškolského vzdělávání (SFC) vydává pro studenty přiručku s radami týkajícími se
vyplácení prostředků na další vzdělávání z volně použitelných fondů nebo z fondů na péči od dítě. O tom, kdo
dostane pomoc z těchto fondů a v jakém rozsahu, rozhoduje příslušná vysoká škola. Studenti mohou dostat
podporu z volně použitelných fondů několikrát během akademického roku, avšak celková výše nesmí přesáhnout
částku 3 500 £ (přibližně 4 170 EUR). Pro finační prostředky poskytované z fondu na péči o dítě však žádný limit
neexistuje.
V Lichtenštejnsku poskytuje vláda finanční pomoc ve formě stipendií a bezúročných půjček. Tato finanční pomoc
se vztahuje jak na studenty v počátečním vzdělávání, tak na dospělé studenty, kteří dostávají “druhou šanci”.
Nárok na finanční podporu se však odvíjí od příjmu a majetku studenta a jestliže má student dostatečné finanční
prostředky, musí si studium hradit sám. Úřad pro udělování stipendií rozhodne podle dostupných údajů o finanční
situaci studenta, v jakém rozsahu mu má být přiměřená podpora přidělena.
Přímá finanční podpora se dospělým studentům vyplácí také ve formě poukázek na vzdělávání, jež se
v některých zemích používají na úhradu školného.
V Belgii ve Vlámském společenství a v regionu Brusel-hlavní město si mohou zaměstnanci koupit poukázky na
vzdělávání v hodnotě až do 250 EUR za kalendářní rok. Mohou je použít na zaplacení vzdělávávacích programů
organizovaných poskytovateli vzdělávání a odborné přípravy, jako například Centry pro vzdělávání dospělých
(CVO), které jsou akreditované státním úřadem pro práci a zaměstnanost (VDAB). Zaměstnanci hradí pouze
polovinu nákladů na poukázky na vzdělávání.
Dospělí studenti mohou mít také nárok na finanční podporu, jež jim pokryje nebo refunduje výdaje,
které jim během studia vzniknou. Mezi ně patří výdaje na dopravu, ubytování, v případě, že se student
musí do místa školy přestěhovat, stejně jako výdaje na studijní materiály.
Španělsko zavedlo finanční pomoc na cestovní výdaje, výdaje na ubytování a studijní materiály pro studenty v
programech středního a terciárního vzdělávání. O tuto pomoc mohou žádat jak mladí lidé tak dospělí. Aby na ni
měli nárok, musejí studenti splňovat akademické a finanční požadavky, které se stanovují každý rok. Z této
podpory mají těžit studenti, kteří dosáhli určitých studijních výsledků, a jejichž rodinný rozpočet není dost velký,
aby z ní mohli pokrýt výdaje spojené se vzdělávacím programem, do něhož se zapsali. Uchazeči, kteří již mají
kvalifikaci umožňující výkon profesních činností, na tuto pomoc nárok nemají.
Ve Spojeném království (Wales) byl v roce 2002 zaveden sdružený grant na vzdělávání (ALG). Mají k němu
přístup studenti denních i dálkových forem studia programů dalšího a vysokoškoškolského vzdělávání (ve věku 19
let a starší) z nízkopříjmových rodin. Tento grant jim má pomoci hradit výdaje za knihy, vybavení, cestovné a péči
o dítě. Vztahuje se na kurzy dalšího vzdělávání, které trvají nejméně 275 hodin, a vedou k národně uznávaným
kvalifikacím. Může být vyplácen až do hodnoty 1 500 £ (přibližně 1 790 EUR) společně s dalšími příspěvky pro
dospělé studenty (starší 25 let) a ty, kteří mají výdaje spojené s péči o dítě.
65
Dospělí studenti mohou také využívat státem garantované půjčky, které musejí po ukončení studia
splatit. Důležité však je, že v oblasti vysokoškolského vzdělávání je možnost požádat o studijní půjčku
často omezena určitou věkovou hranicí (např. v Maďarsku je to 40 let), a získají ji pouze studenti
denního (prezenčního) studia (např. Estonsko a Finsko).
Ve Spojeném království nabízejí banky půčky na profesní rozvoj a kariérní růst, kdy úroky z těchto půjček platí za
studenta po dobu studia a ještě měsíc po jeho ukončení stát. Tyto půjčky se vztahují ke kurzům, jež mají vést k
získání zaměšstnání nebo ke zlepšení dovedností spojených s určitým zaměstnáním, a není možné na ně získat
jiný druh finanční pomoci. Studenti si mohou půjčit až na 80 % poplatků za kurz (100 %, pokud jsou nezaměstnaní
tři měsíce před podáním přihlášky ke studiu), a dále na výdaje v plné výši za knihy a další studijní materiály.
Studenti v kurzech prezenčního (denního) studia mohou také žádat o půjčku přispívající na jejich životní náklady.
Půjčka může pokrýt až dva roky studia (tři roky v případě, že kurz obsahuje rovněž praktické části zaměřené na
profesní zkušenost) a její výše se pohybuje v rozmezi od 300 £ (přibližně 350 EUR) do 10 000 £ (přibližně
11 900 EUR).
V Norsku mohou dospělí studenti získat půjčky a granty od Norského státního vzdělávacího fondu (Lånekassen)
pro střední vzdělávání (Lånekassen), studium na odborně zaměřených vyšších odborných školách a vysokých
školách. Horní věková hranice je stanovena na 65 let, ale žádné jiné konkrétní požadavky týkající se věku
stanoveny nejsou. Maximální výše půjčky za akademický rok 2009/2010 byla stanovena na 87 600 NOK (přibližně
12 000 EUR). Pokud student složí všechny zkoušky, nežije-li s rodiči a jeho dodatečný roční příjem nepřesahuje
daný limit, může se až 40 % půčky změnit v grant.
V některých případech může finanční pomoc získat formu refundace školného v programech
vzdělávání dospělých. Tato refundace je často podmíněna úspěšným ukončením vzdělávacího
programu.
Ve Vlámském společenství Belgie mohou účastníci kurzu vedoucího k získání akademického titulu po jeho
ukončení požadovat vrácení poplatků za školné buď v částečné či plné výši.
V Rakousku spolková země Horní Rakousko zavedla system zvaný Bildungskonto. V rámci tohoto projektu
správní úřad vlády Horního Rakouska refunduje 50 % poplatků za individuální kurzy osobám účastnícím se dalšího
vzdělávání do maximální výše 830 EUR (‘všeobecné’ Bildungskonto). Lidem starším 40 let a osobám bez
jakýchkoliv kvalifkací může být vráceno až 80 % poplatků, které za kurz zaplatili. “Zvláštní” Bildungskonto
umožňuje účastníkům předložit žádost o finanční pomoc na úhradu 50 % osobních nákladů až do výše 1 660 EUR,
pokud prokážou, že studium úspěšně zakončili. Přípravné kurzy na oficiálně uznávané zkoušky (např.
Berufsreifeprüfung, zkoušky vedoucí k získání výučního listu, mistrovské zkoušky, atd.) patří mezi nejčastěji
dotované vzdělávací aktivity. Různé projekty na refundování poplatků za školné existují i v jiných spolkových
zemích.
5.2.2. Daňové pobídky
V některých zemích mají dospělí studenti nárok na úlevy na daních, zahrnou-li do daňových přiznání
výdaje vzniklé v důsledku dalšího vzdělávání a odborné přípravy, mezi něž patří i programy vedoucí
k získání formálních kvalifikací. Například:
V Estonsku zákon o dani z příjmu umožňuje poplatníku odečíst si výdaje za své studium vzniklé během daného
daňového období; totéž může učinit i za dítě mladší 26 let.
V Litvě v souladu s novelizovaným zákonem o osobním příjmu (2008) si může litevský občan odepsat ze svého
příjmu výdaje na odborné vzdělávání a studium, jež je zakončeno získáním formální kvalifikace, vzniklé během
daného daňového období. Pokud za odborné vzdělávání či jiné studium platí z půjčených prostředků (bere si
půjčku z banky), může mu být z příjmu odepsána část půjčky, jež mu byla v daném daňovém obodobí
66
refundována. Ve zvláštních případech, kdy student nemůže tohoto práva využít, může být převedeno na jednoho z
členů jeho rodiny.
Náklady na zkoušky vedoucí k získání kvalifikace se mohou odepsat z daní.
V České republice zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání (2006) umožňuje daňovému
poplatníku, jenž má příjem ze zaměstnání, odečíst si náklady na zkoušky vedoucí k částečné kvalifikaci z
daňového základu až do výše CZK 10 000 Kč (přibližně 420 EUR). Osoby s postižením mají nárok na vyšší
daňové zvýhodnění.
Podobně jako studenti mohou mít prospěch z daňových slev i zaměstnavatelé, kteří si mohou
z daňového základu odečíst výdaje spojené s poskytováním vzdělávacích služeb svým
zaměstnancům.
V Nizozemsku se zavedl systém daňových úlev, jenž má zajistit, aby zaměstnanci s žádnou nebo nízkou
kvalifikací měli větší šanci získat tzv. základní kvalifikaci (na úrovni 2 osvědčení HAVO, VWO nebo MBO). V rámci
tohoto systému mají zaměstnavatelé nárok na slevu na dani a na příspěvek na sociální pojištení, což jim
vyrovnává náklady spojené s odbornou přípravou a vedením nekvalifikovaných zaměstnanců, kteří se snaží
základní kvalifikaci získat.
5.2.3. Studijní volno
Studijní volno je dodatečnou formou podpory dospělých jedinců, kteří chtějí nastoupit cestu
k formálnímu vzdělávání a odborné přípravě při zaměstnání. Na rozdíl od neformálního vzdělávání
a odborné přípravy (například odborná příprava k rozvoji určitých pracovních dovedností), jež obvykle
probíhají během omezeného časového období, formální vzdělávání zpravidla vyžaduje dobu mnohem
delší. Umožnit zaměstnancům, aby mohli v pracovní době navštěvovat kurzy formálního všeobecného
či odborného vzdělávání, je proto důležitou formou podpory při získávání vyšších kvalifikací. Studenti
mají možnost využívat výhod studijního volna v několika zemích.
Země Evropské unie se v poskytování studijního volna liší především v tom, jaké kategorie
zaměstnanců mají na studijní volno nárok. Právo vzít si nebo požádat o studijní volno často závisí na
sektoru, v němž zaměstnanec pracuje, nebo na velikosti jeho organizace.
V Itálii se placené volno poskytuje pouze v rámci kolektivní smlouvy v několika průmyslových odvětvích za účelem
získání osvědčení o ukončeném nižším sekundárním vzdělání nebo, což je méně často, o ukončeném vyšším
sekundárním vzdělání (tzn. středním, pozn. překladatele).
Na Kypru mají podle zákona nárok opustit zaměstnání na určitou dobu za účelem získání kvalifikace pouze
zaměstnanci veřejného sektoru. V soukromém sektoru je v několika odvětvích právo na studijní volno zakotveno v
kolektivní smlouvě.
Ve Spojeném království (Anglie, Wales a Skotsko) mají zákonné právo vyžádat si volno na studium či odbornou
přípravu pouze ty osoby, které pracují v organizacích, jež mají 250 či více zaměstnanců. Tento nárok je znám pod
pojmem “čas na učení” a od 6. dubna 2011 bude rozšířen na zaměstnance organizací všech velikostí.
Na Islandu nemají obvykle dospělí zákonné právo opustit práci za účelem studia na úrovni základního
(povinného), středního či vysokoškolského vzdělávání, s výjimkou učitelů na primárních a středních školách, kteří
mají jednou za svou pracovní kariéru nárok na placené studijní volno až v délce jednoho roku. Studijní volno se
může rovněž poskytovat zaměstnancům a státním úředníkům na základě jejich zaměstnanecké smlouvy.
Délka studijního volna se v Evropě výrazně liší. Například:
V Belgii závisí délka volna na typu programu, do něhož se zaměstnanec zapsal, a měla by se pohybovat mezi
32 a 120 hodinami za rok.
67
V Estonsku rozlišuje zákon o vzdělávání dospělých mezi odlišnými typy vzdělávání a umožňuje vybrat si 30 dní
volna za rok za účelem účastnit se programů formálního vzdělávání a odborné přípravy. Zajišťuje také možnost
vybrat si dalších 15 dnů volna na dokončení studia a promoci.
V Rakousku se mohou zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnout na délce studijního volna, jež může trvat od tří
do dvanácti měsíců.
Ve Finsku si mohou vzít zaměstnanci volno na studijní účely v celkové délce až dvou let v rámci období pěti let.
Zaměstnavatel má však právo poskytnutí studjiního volna odložit, jestliže vybrané období vážně ohrožuje jeho
podnikatelské aktivity.
V Norsku mají zaměstnanci, kteří pracují více než tři roky, a u stejného zaměstnavatele více než dva roky,
zákonné právo na studijní volno, pokud studují program formálního vzdělávání formou (denního) prezenčního či
(dálkového) kombinovaného studia, a to v délce až tří let.
Některé systémy umožňují zaměstnancům udržet si během studia svůj plat. Ten však nemusí být
nutně vyplácen zaměstnavatelem. Například ve Francii zaměstnancům, kteří mají studijní volno, může
být plat částečně nebo úplně vyplácen z fondu na « individuální vzdělávání » (Fongecif). V Belgii
refunduje zaměstnavateli plat vyplácený studujícímu zaměstnanci federální ministerstvo
zaměstnanosti.
Někdy je doba, během níž mají studující zaměstnanci nárok na svůj plat, omezena a nemusí se nutně
shodovat s délkou studijního volna. Například v Estonsku zaměstnanci, kteří se zapíší do programů
formálního vzdělávání, dostávají průměrný plat pouze po dobu 20 dnů, nezávisle na délce studijního
volna, jež jim bylo uděleno.
Národní legislativa často stanovuje konkrétní požadavky, jež musejí žadatelé o placené studijní volno
splnit. Například Belgie umožňuje získat placené volno jen pro kurzy, které splňují určité náležitosti
stanovené zákonem. V jiných zemích mají zaměstnanci nárok žádat o studijní volno pouze poté, co
byli zaměstnáni u stejného zaměstnavatele po určitou dobu (např. jeden rok ve Finsku, 26 týdnů ve
Spojeném království.
Některé země naopak nevyžadují, aby zvolený obor dalšího vzdělávání měl přímou návaznost na
pracovní činnost zaměstnance. To platí pro případ Belgie, Francie a Spojeného království, kde
program, jenž zaměstnanec se studijním volnem studuje, nemusí mít přímou spojitost s předmětem
činnosti jzaměstnavatele, nebo s činností, kterou vykonává sám zaměstnanec. Nicméně, ve
Francouzském společenství Belgie je tendence neudělovat studijní volno na kurzy, jež nevedou
k získání odborných dovedností a/nebo nemají žádnou spojitost s prací zaměstnance (např. užité
umění, fotografie atd.).
5.2.4. Speciální podpora pro nezaměstnané studenty
Ve většině evropských zemí existují speciální projekty pro nezaměstnané, jež jim mají usnadnit návrat
na trh práce prostřednictvím zvyšování úrovně kvalifikace. Ve většině případů může nezaměstnaný
využít těchto projektů za předpokladu, že se zaregistruje jako uchazeč o práci u příslušného úřadu
práce. Nejběžnějším typem podpory pro uchazeče o práci, kteří se zapíšou do vzdělávacích
programů, je částečné nebo úplné osvobození od poplatků za školné. Například:
V Belgii ve Francouzském společenství jsou uchazeči o práci osvobozeni od placení školného za vzdělávání
poskytované v rámci projektu Vzdělávání pro společenský postup (enseignement de promotion sociale). V
Německy mluvícím společenství registrovaní uchazeči o zaměstnání, kteří pobírají příspěvky od státu (např.
podporu v nezaměstnanosti nebo příspěvek na hledání zaměstnání), platí snížené školné v institutech vzdělávání
dospělých (Schulische Weiterbildung). Ve Vlámském společenství je několik cílových skupin plně osvobozeno od
placení školného. Patří mezi ně uchazeči o práci, kteří dostávají příspěvek na hledání zaměstnání nebo podporu v
68
nezaměstnanosti, a zapíšou se do programů vedoucích k získání práce, které uznává státní úřad pro práci
a zaměstnanost (VDAB).
V Irsku od září 2009 obdrželo podporu asi 1 800 nezaměstnaných účastnících se bakalářských, magisterských či
doktorských programů jiného než prezenčního studia na vysokých školách.
V Lotyšsku od roku 2009 mají nezaměstnaní, kteří chtějí získat novou kvalifikaci, nárok na poukázky na
vzdělávání, jež mohou být využity na pokrytí nákladů na odborné vzdělávání, rekvalifikaci nebo na programy
dalšího odborného vzdělávání (tzn. formálního i neformálního). V roce 2010 pak dostalo dalších 690
nezaměstnaných, kteří měli nedokončené či současné době nevyhovující vysokoškolské vzdělání, podporu k
získání nových profesních kvalifikací nebo k dokončení vysokoškolského studia a získání akademického titulu.
Obdrželi také finanční prostředky na pokrytí školného ve výší až 1 000 lotyšských latů (přibližně 1 400 EUR) a
měsíční stipendium po celou dobu studia. Tento program však v roce 2011 nebude pokračovat.
Ve Spojeném království (Skotsko) zavedla Skotská rada pro financování vysokoškolského vzdělávání
v akademickém roce 1998/1999 projekt na prominutí poplatků za jiné než prezenční vysokoškolské studium.
V akademickém roce 2010/2011 bylo na tento účel vyhrazeno z rozpočtu 3,7 millionů £ (přibližně 4,4 millionů
EUR).
Na Islandu individuální program pro uchazeče o zaměstnání zahrnuje vzdělávání a odbornou přípravu zdarma.
Tento program se financuje ze státního rozpočtu prostřednictvím fondu podporujícího vzdělání a zaměstnanost a z
příjmů fondu pojištění v nezaměstnanosti.
Několik zemí poskytuje nezaměstnaným, kteří se zapíšou do programů formálního vzdělávání
a odborné přípravy, zvláštní příspěvky. Tyto dotace mohou mít formu refundace cestovních nákladů
vzniklých během studia, příspěvků na ubytování v případech, že výuka vyžaduje přespání v místě
jejího konání, příspěvků na stravování a studijní materiály (učebnice), a u těch studentů, kteří mají
děti, také příspěvků na péči o dítě či pobyt dítěte v předškolním zařízení.
V Belgii uchazeč o práci, který je registrován u FOREM (Valonská veřejná služba zaměstnanosti a profesního
vzdělávání), podepíše smlouvu o profesním vzdělávání, jež ho opravňuje k různým výhodám. Mezi ty patří
zachování podpory v nezaměstnanosti nebo plateb na sociální začlenění, refundace cestovních nákladů,
kompenzace za profesní vzdělávání v hodnotě 1 € za hodinu studia (za určitých stanovených podmínek) a
příspěvek na zajištění hlídání dětí či pobyt v předškolním zařízení u účastníků kurzů s malými dětmi. Ve
Vlámském společenství poskytují Veřejné služby pro práci a zaměstnanost (VDAB) množství příspěvků pro
účastníky kurzů hledající zaměstnání, jako např. příspěvek na dopravu, ubytování (pokud kurz trvá více dní) či
příspěvek na hlídání dětí pro klienty s malými dětmi.
V Bulharsku mají osoby, které aktivně hledají zaměstnání, nárok na stipendium na profesní přípravu, jež vede
k získání odborné kvalifikace.
Ve Španělsku mohou nezaměstnaní, kteří se účastní profesní přípravy, dostávat příspěvky na dopravu, stravování
a ubytování, stejně tak podporu na péči o děti mladší 6 let nebo vyživované osoby.
Ve Slovinsku nezaměstnaný, který se zapíše do programů formálního vzdělávání na vyšší sekundární a terciární
úrovni, má nárok na příspěvek na životní náklady ve výši 6 € za den a další příspěvky na cestovní náklady, studijní
materiály a pomůcky. Celková částka však nemůže přesáhnout 20 % minimální mzdy. Stát za studenty rovněž
platí povinné zdravotní pojištění. Nezaměstnaní studenti, kteří se zapsali do programů vyššího sekundárního a
terciárního vzdělávání delších než 100 hodin, mají navíc nárok na grant, jenž se pohybuje od 100 do 300 EUR v
závislosti na délce programu.
V závislosti na konkrétním národním kontextu si nezaměstnaní, kteří se účastní vzdělávání a odborné
přípravy, si buď mohou ponechat podporu v nezaměstnanosti, nebo se jim tyto příspěvky nahrazují
jinou formou finanční pomoci. Např. v Irsku si mohou nezaměstnaní, kteří se účastní programů
69
vzdělávání a profesní přípravy, buď ponechat sociální dávky, nebo je jim místo nich vyplácen
příspěvek na studium. Studentům jsou nadále přiznávány i ostatní sekundární výhody (např. příspěvky
na pohonné hmoty, nájem nebo na úhradu za zdravotní péči) a mají nárok i na řadu dalších příspěvků
pokrývajících náklady spojené s účastí na studijních programech, jako například stravování či
cestovné. Je zajímavé, že ve Finsku ti uchazeči o práci, kteří si z vlastní iniciativy vyberou profesní
přípravu na jiných institucích, než které nabízí Úřad pro zaměstnanost a ekonomický rozvoj, si na
základě stanovených podmínek mohou ponechat podporu v nezaměstnanosti.
70
ZÁVĚR
Tato zpráva se snaží zkoumat, jak jednotlivé evropské země přistupují k významnému úkolu, kterým
je poskytování příležitostí dospělým občanům postoupit tzv. « o krok nahoru » a dosáhnout kvalifikace
alespoň o jeden stupeň vyšší než jakou mají. Přestože se zpráva zaměřuje především na možnosti,
jak se lze posunout od nižší kvalifikace k vyšší, je nutné poznamenat, že celoživotní vzdělávání
nemůže být chápáno pouze jako vertikální proces, v němž chtějí všichni studující získat vyšší
kvalifikace. Někdy může být tento proces horizontální, a to ve smyslu získání jiné kvalifikace na stejné
úrovni kvalifikační struktury, anebo v případě, že studující ve skutečnosti získají naopak nižší
kvalifikaci – zejména pokud mění povolání nebo rozšiřují své dovednosti a schopnosti. Všechny
zmíněné způsoby či postupy mají své opodstatnění a své místo v procesu celoživotního učení
a množství programů a opatření diskutovaných v této zprávě nabízí potřebnou podporu při jejich
realizaci.
Pro účely lepšího srovnání situace v zemích EU se tento dokument nezabývá úplnou škálou
formálních kvalifikací, které existují v různých zemích. Jak se totiž ukázalo, formální vzdělávání
představuje komplexní sféru a jeho rozsah či formy se v jednotlivých zemích liší. Z toho důvodu se
zpráva soustřeďuje pouze na jednu část sektoru formálního vzdělávání a odborné přípravy, a to na
kvalifikace hlavního vzdělávacího proudu spojené se systémem počátečního vzdělávání a odborné
přípravy. Cíklem tak bylo prozkoumat, jakým způsobem mohou dospělí jedinci dosáhnout těchto
kvalifikací v pozdějším věku.
Následující text vybírá nejdůležitější témata, jimiž se zpráva zabývá, a naznačuje možné směry,
kterými by se vzdělávací politika v jednotlivých evropských zemích mohla ubírat s cílem zvyšovat
úroveň dosaženého vzdělání dospělých občanů.
Při zvyšování úrovně dosaženého vzdělání dospělé populace čelí evropské země rozdílným
úkolům
Pokud jde o vzdělávání a odbornou přípravu, statistické údaje vztahující se k rozvoji lidských zdrojů
ukazují, že v roce 2009 se v Evropské unii nacházelo kolem 76 milionů dospělých, kteří nedosáhli ani
středního vzdělání – tzn. stupně vzdělání, jenž se považuje nejen za minimální požadavek pro
úspěšný vstup na trh práce, ale i pro pokračující zaměstnatelnost. Do této skupiny přitom patří kolem
23 milionů dospělých, kteří mají ukončené pouze primární vzdělání (1. – 5. ročník základní školy,
pozn. překladatele). Nicméně, v různých evropských zemích existují velmi rozdílné vzdělanostní
struktury dospělé populace. Zatímco v některých zemích nedosáhla nižšího nebo vyššího
sekundárního vzdělání jen relativně malá část dospělé populace, v jiných státech panuje zcela odlišný
model charakteristický významným podílem dospělých s nízkou úrovní dosaženého vzdělání. Z toho
vyplývá, že v otázce poskytování příležitostí doplnit si formální vzdělání prostřednictvím celoživotního
učení čelí evropské země značně rozdílným výzvám.
Nedokončené základní vzdělání představuje pro dospělé významnou překážku bránící zapojení
do programů vedoucích k získání kvalifikací na středoškolské úrovni
Statistické údaje naznačují, že ti, kterým chybí formální kvalifikace, se s mnohem menší
pravděpodobností zapojí do formálního vzdělávání než ti, kteří ukončili alespoň středoškolské
vzdělání. To může být částečně způsobeno strukturálními bariérami v systémech formálního
vzdělávání. Analýza ukázala, že v mnoha evropských státech ti dospělí, kteří neukončili základní či
nižší sekundární vzdělávání, mají jen velmi omezené možnosti pokračovat v systému formálního
vzdělávání směrem k dosažení vyšších kvalifikací, zejména kvalifikací na středoškolské úrovni. V této
souvislosti zpráva zmiňuje dva příklady dobré praxe. V některých zemích legislativa přímo zaručuje
71
dospělým s nízkou kvalifikací přístup k základnímu nebo nižšímu sekundárnímu vzdělávání. Tento
stav vyžaduje spolupráci s místními / regionálními úřady, kdy tyto úřady zajišťují nabídku příslušných
vzdělávacích programů vedoucích k získání nižšího sekundárního vzdělání na základě poptávky po
studiu. V jiných zemích bylo zavedeno flexibilní přijímací řízení a pro přijetí do studia na vyšší
sekundární úrovni se žádné formální kvalifikace nevyžadují.
Mnoho zemí poskytuje dospělým vracejícím se do vzdělávacího procesu příležitosti získat
formální kvalifikace pomocí různých flexibilních forem učení
Z mapování situace v evropských státech vyplynulo, že formálních kvalifikací mohou dospělí až do
středoškolské (vyšší sekundární) úrovně dosahovat různými flexibilními způsoby. Za prvé: některé
země poskytují programy formálního vzdělávání a odborné přípravy postavené na modulech či
vyučovacích jednotkách, což studentům umožňuje zvolit si vlastní vzdělávací cestu a postupně
skládat jednotlivé komponenty kvalifikace. V dalších evropských zemích se použivají jiné organizační
formy, jež se modularizaci podobají. Za druhé: účast v programech formálního vzdělávání a odborné
přípravy není vždy nutnou podmínkou pro dosažení formálních kvalifikací. V několika evropských
státech mohou studenti, kteří již mají povinnou školní docházku za sebou, složit částečnou nebo
závěrečnou zkoušku vedoucí k získání formálních osvědčení a kvalifikací bez předchozí účasti ve
vzdělávacích kurzech. To umožňuje dospělým vracejícím se do vzdělávacího procesu, aby se
připravili na zkoušky vlastním tempem a/nebo zúročili výsledky učení, které získali jiným než
formálním způsobem. Pokud jde o odborné kvalifikace, tradiční zkoušky konané ve škole mohou být
nahrazeny jinými hodnotícími postupy jako například porfólii, pozorováním, praktickými ukázkami
apod. Na závěr je nutné říci, že několik zemí zjevně významně investuje do otevřeného a distančního
učení. Jsou to obvykle země, které v rámci ministerstva školství zřídily organizace, jež mají zajistit
poskytování otevřeného a distančního učení pro dospělé všech věkových kategorií, včetně dospělých
navracejících se do vzdělávacího procesu.
Systémy vysokoškolského vzdělávání se významně liší, pokud jde o vstřícnost k dospělým
vracejícím se do vzdělávacího procesu
Výsledky analýz naznačují, že jasné cíle koncepcí v otázce účasti dospělých studentů na
vysokoškolském vzdělávání byly dosud stanoveny jen v několika zemích. Nicméně, mnoho států
realizovalo či realizuje různá opatření, jež vycházejí vstříc potřebám tzv. netradičních uchazečů
o vysokoškolské vzdělávání a netradičních studentů, včetně dospělých vracejících se do vzdělávacího
procesu. V některých státech, například, není tradiční osvědčení o ukončeném všeobecném či
odborném středním vzdělání jediným předpokladem pro vstup do terciární úrovně vzdělávání. Mezi
alternativní přístupové cesty patří nejčastěji přijetí na základě validace předchozího neformálního či
informálního učení nebo na základě speciálních přípravných programů pro netradiční uchazeče
o vysokoškolské vzdělávání. V některých zemích navíc mají studenti možnost nechat si uznat
výsledky předchozího neformálního a informálního učení, aby mohli ve vysokoškolském studiu
postoupit o úroveň výše. Tak vznikají pro dospělé studenty možnosti zhodnotit široký okruh výsledků
učení a získaných zkušeností, včetně učení spojeného s prací. Konečně, mnohé země přijaly opatření
a konkrétní kroky k tomu, aby uspokojily potřeby studentů, kteří nemohou studovat na vysoké škole
tradiční formou denního (prezenčního) studia, což je právě velmi často případ dospělých studentů
vracejících se do vzdělávacího procesu.
Vetšina evropských zemí zavedla finanční opatření, jež mají podporovat účast nejvíce
ohrožených skupin na formálním vzdělávání a odborné přípravě
Ze zprávy vyplynulo, že ve většině zemí poskytují státní úřady finanční pomoc na kompenzaci výdajů
na formální vzdělávání a odbornou přípravu, která je zaměřena na nejohroženější skupiny, zejména
na dospělé s nedostatečnou kvalifikací a na ty, jimž hrozí riziko sociálního vyloučení. Například
programy druhé šance na úrovni základního nebo nižšího sekundárního vzdělávání jsou ve většině
72
Závěr
zemí poskytované zdarma pro účastníky, kteří vzdělání na této úrovni ještě nemají ukončené. Totéž
platí o programech a kvalifikacích středního vzdělávání. Přesto není snadné vyhodnotit přesný rozsah,
v jakém státní instituce v jednotlivých evropských zemích zajišťují dospělým s nízkou kvalifikací
dostatečný přístup k vhodnému typu vzdělávání. Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání, evropské
země se výrazně liší ve způsobech financování flexibilních vzdělávacích programů (tzn. jiné než
prezenční studium), které jsou šité na míru právě dospělým studentům vracejícím se do vzdělávacího
systému. Zatímco některé státy financují tradiční programy prezenčního studia a flexibilní programy
podle stejných měřítek, v jiných zemích se pro každý typ studia používá jiný způsob financování. Ten
spočívá nejčastěji ve výrazně vyšších soukromých investicích spojených s flexibilními formami studia,
ve srovnání se studiem denním (prezenčním). Mezi státy existují podstatné rozdíly rovněž s ohledem
na poskytování přímé či nepřímé finanční pomoci, na kterou mají dospělí studenti nárok při
opětovném zapojení se do formálního vzdělávání. Nicméně, ve všech evropských zemích se přímá či
nepřímá finanční pomoc soustřeďuje na nezaměstnané a na ty, kteří jsou ohroženi vyloučením z trhu
práce.
*
**
Na závěr je důležité zmínit, že přestože osvědčení a diplomy prokazující dosažení různých kvalifikací
často zůstávají v platnosti po celou dobu pracovního života jednotlivce, znalosti, schopnosti
a kompetence potřebné na pracovním trhu i ve společnosti jako celku, se vyvíjejí rychlým tempem.
Formání osvědčení a kvalifikace, jež člověk v minulosti získal, tak již často nepostačují k zajištění
pokračující zaměstnatelnosti po celou délku pracovního života, resp. pracovní kariéry. Jinými slovy,
získání formální kvalifikace by mělo být v současnosti chápáno spíše jako další krok na žebříčku
celoživotního vzdělávání.
73
BIBLIOGRAFIE
Boateng, S.K., 2009. Significant Country Differences in Adult Learning. Eurostat: Statistics in Focus
44/2009. [pdf] Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Available at:
<http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-SF-09-044/EN/KS-SF-09-044-EN.PDF>
[Accessed 6 January 2011].
Cedefop, European Commission, 2010. Synthesis of national developments related to the
implementation of the EQF – May 2010. Internal document. Brussels: Cedefop, European
Commission.
Cedefop, 2004. Terminology of vocational training policy. A multilingual glossary of an enlarged
Europe. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities.
Cedefop, 2008. Terminology of European education and training policy. A Selection of 100 key terms.
Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities.
Cedefop, 2010. Vet in Europe – Country reports. Available at:
<http://www.cedefop.europa.eu/EN/Information-services/browse-national-vet-systems.aspx>
[Accessed November 2010].
EACEA/Eurydice, 2010. Eurybase – Descriptions of National Education Systems and Policies.
Available at: <http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/eurybase_en.php>
[Accessed November 2010].
ECOTEC, 2007. European Inventory on Validation of informal and non-formal learning. [pdf]
Birmingham: ECOTEC. Available at:
<http://www.ecotec.com/europeaninventory/publications/inventory/EuropeanInventory.pdf>
European Commission, 2006. Communication from the Commission. Adult learning: It is never too late
to learn. COM(2006) 614 final.
European Commission, 2007. Communication of the Commission to the Council, the European
Parliament, the European Economic and Social Committee, the Committee of the Regions – Action
Plan on Adult Learning: It is always a good time to learn. COM(2007) 558 final.
European Commission, 2009. Progress towards the Lisbon objectives in education and training
indicators and benchmarks 2009. [Online] Available at: <http://ec.europa.eu/education/lifelonglearning-policy/doc1951_en.htm>
Eurostat, 2006. Classification of learning activities - Manual. Luxembourg: Office for Official
Publications of the European Communities.
Eurostat, 2010. Statistics: Education and Training. [Online] Available at:
<http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/education/introduction>
75
Eurostat, Eurostudent, 2009. The Bolonia Process in Higher Education in Europe. Key indicators on
the social dimension and mobility. Luxembourg: Office for the Official Publications of the European
Communities.
Eurostudent, 2008. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe [pdf] Available at:
<http://www.eurostudent.eu/download_files/documents/Synopsis_of_Indicators_EIII.pdf>
Eurydice, 2007a. Key Data on Higher Education in Europe. Brussels: Eurydice.
Eurydice, 2007b. Non-vocational adult education in Europe. Executive summary of national
information on Eurybase [pdf] Brussels: Eurydice. Available at:
<http://eacea.ec.europa.eu/eurydice/ressources/eurydice/pdf/0_integral/083EN.pdf>
Eurydice, 2010. Focus on Higher Education in Europe. The Impact of the Bologna Process. Brussels:
Eurydice.
Higher Education Academy EvidenceNet, 2010. Mature students in higher education and issues for
widening participation. [Online] Available at:
<http://evidencenet.pbworks.com/w/page/19383511/Mature-students-in-higher-education-and-issuesfor-widening-participation> [Accessed 6 January 2011].
Löfgren, J., Svenning A., 2009. Paper on the AES Pilot. Statistics Sweden.
Ministère de l'Enseignement supérieur et de la Recherche [Ministry of Higher Education and Research
(FR)], 2009. La validation des acquis dans l'enseignement supérieur [Validation of prior learning in
higher education]. [pdf] Paris: Ministry of Higher Education and Research. Available at:
<http://media.enseignementsuprecherche.gouv.fr/file/2009/44/0/NI0916_61440.pdf> [Accessed 6
January 2011].
NatCen (National Centre for Social Research (UK)), 2005. National Adult Learning Survey.
Questionnaire. [pdf] Available at: <http://www.esds.ac.uk/doc/6346/mrdoc/pdf/6346questionnaire.pdf>
NRDC (National Research and Development Centre for adult literacy and numeracy [UK]), 2010.
Study on European terminology in adult education for a common language and common
understanding and monitoring of the sector. [pdf] Available at <http://ec.europa.eu/education/moreinformation/doc/2010/adultreport_en.pdf>
OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development), 2003. Beyond Rhetoric: Adult
Learning Policies and Practices. Paris: OECD.
OECD, 2008. Education at a Glance – OECD Indicators 2008. Paris: OECD.
OECD, 2005. Promoting Adult Learning. Paris: OECD.
76
Bibliografie
Quality Assurance Agency for Higher Education (UK), 2006. Code of practice for the assurance of
academic quality and standards in higher education. [pdf] Available at:
<http://www.qaa.ac.uk/academicinfrastructure/codeOfPractice/section10/RecruitmentandAdmissions.p
df> [Accessed 6 January 2011].
Rosenbladt, B., 2009. Adult education and training in comparative perspective – understanding
differences across countries. Munich: TNS Infratest Sozialforschung.
The Bologna Process Independent Assessment. The first decade of working on the European Higher
Education Area. Volume 2 Case studies and appendices [pdf] Available at:
<http://ec.europa.eu/education/highereducation//doc/bologna_process/independent_assessment_2_c
ases_appendices.pdf> [Accessed 7 January 2011].
UNESCO/OECD/Eurostat, 2010. UOE data collection on education systems. Manual. Volume 1.
Montreal, Paris, Luxembourg: UNESCO/OECD/Eurostat.
UNESCO-UIS (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization-Institute for Statistics),
2006. International Standard Classification of Education. ISCED 1997. Re-edited. [pdf] s.l: s.n.
Available at: <http://www.uis.unesco.org/TEMPLATE/pdf/isced/ISCED_A.pdf>
77
GLOSÁŘ
Kód země
EU-27
Evropská unie
AT
Rakousko
BE
Belgie
PL
Polsko
PT
Portugalsko
BE fr
Belgie – Francouzské společenství
RO
Rumunsko
BE de
Belgie – Německy mluvící společenství
SI
Slovinsko
BE nl
Belgie – Vlámské společenství
SK
Slovensko
BG
Bulharsko
FI
Finsko
CZ
Česká republika
SE
Švédsko
DK
Dánsko
UK
Spojené království
DE
Německo
UK-ENG
Anglie
EE
Estonsko
UK-WLS
Wales
IE
Irsko
UK-NIR
Severní Irsko
EL
Řecko
UK-SCT
Skotsko
ES
Španělsko
FR
Francie
IT
Itálie
CY
Kypr
LV
Lotyšsko
IS
Island
LT
Litva
LI
Lichtenštejnsko
LU
Lucembursko
NO
Norsko
HU
Maďarsko
MT
Malta
Kandidátská země
NL
Nizozemsko
TR
Tři státy z Evropského sdružení volného obchodu
(ESVO), které jsou součástí Evropského
ESVO/EHP
hospodářského prostoru (EHP)
Státy
Vysvětlivka
:
Údaje nejsou k dispozici
79
Turecko
Slovníček pojmů
Mezinárodní norma pro klasifikaci vzdělávání (ISCED 1997)
Mezinárodní norm pro klasifikaci vzdělávání (ISCED) je vhodným nástroj pro sběr a zpracování
mezinárodních statistik úrovni v oblasti vzdělávání. Zahrnuje dvě proměnné pro dvojné třídění: úrovně
a obory vzdělávání spolu s doplňkovými hledisky všeobecné/profesní/předprofesní orientace a
cílového určení pro vzdělávání/trh práce. Současná verze ISCED 97 (UNESCO-UIS, 2006) rozlišuje
sedm úrovní vzdělávání. Z empirického hlediska ISCED předpokládá existenci několika kritérií, jež
mohou pomoci zařadit vzdělávací programy na jednotlivé úrovně vzdělávání. V závislosti na úrovni a
typu daného vzdělávání je třeba stanovit hierarchii mezi hlavními a doplňkovými kritérii (typické
kvalifikační předpoklady pro vstup, minimální vstupní požadavky, minimální věk, kvalifikace pedagogů
atd.).
ISCED 0: Preprimární vzdělávání
Preprimární vzdělávání je definováno jako prvotní fáze organizované výuky. Probíhá ve školách či
jiných zařízeních a je určeno pro děti ve věku nejméně 3 let.
ISCED 1: Primární vzdělávání
Tato úroveň začíná mezi 5 a 7 lety věku, ve všech zemích je povinná a trvá zpravidla čtyři až šest let.
ISCED 2: Nižší sekundární vzdělávání
Navazuje na základní vzdělávací programy primární úrovně, i když se výuka obvykle více zaměřuje na
vyučovací předměty. Konec této úrovně se zpravidla shoduje s koncem povinné školní docházky.
ISCED 3: Vyšší sekundární vzdělávání
Tato úroveň zpravidla začíná na konci povinného vzdělávání. Vstupní věk je většinou 15 nebo 16 let.
Obvykle se vyžadují určité vstupní kvalifikační předpoklady (dokončení povinného vzdělávání) a další
minimální vstupní požadavky. Výuka se často více orientuje na jednotlivé vyučovací předměty než na
úrovni ISCED 2. Typická délka vzdělávání na úrovni ISCED 3 se pohybuje od dvou do pěti let.
ISCED 4: Postsekundární neterciární vzdělávání
Tyto programy se nacházejí na rozhraní mezi vyšším sekundárním a terciárním vzděláváním. Jejich
cílem je rozšířit znalosti absolventů úrovně ISCED 3. Typickými příkladv jsou programy připravující
žáky na studium na úrovni 5 či programy, jež studenty připravují na přímý vstup na trh práce.
ISCED 5: Terciární vzdělávání (první stupeň)
Přijetí do těchto programů zpravidla vyžaduje úspěšné dokončení úrovně ISCED 3 nebo 4. Tato
úroveň zahrnuje terciární programy s akademickou orientací (typ A), které jsou převážně teoreticky
zaměřené, a terciární programy s profesní orientací (typ B), které jsou většinou kratší než programy
typu A a připravují ke vstupu na trh práce.
jISCED 6: Terciární vzdělávání (druhý stupeň)
Tato úroveň je vyhrazena pro terciární studium, jež vede k vyšší kvalifikaci vědeckého pracovníka
(Ph.D. nebo jiný doktorát).
80
SEZNAM OBRÁZKŮ
Obrázek 1.1:
Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než středním
(ISCED 3), věk 25-64 let (%), 2009................................................................................ 9
Obrázek 1.2:
Dospělá populace v Evropě s dosaženým vzděláním nižším než základním
(ISCED 2), věk 25-64 let (%), 2009.............................................................................. 10
Obrázek 1.3:
Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě čtyři týdny před datem
dotazování (EU LFS), věk 25-64 let (%), 2009 ............................................................ 11
Obrázek 1.4:
Účast dospělých na vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před datem
dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007 .................................................................. 12
Obrázek 1.5:
Účast dospělých na formálním a neformálním vzdělávání a odborné přípravě
12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (%), 2007 ............................. 13
Obrázek 1.6:
Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě
12 měsíců před datem dotazování podle věku, věk 25-64 let (%), 2007 ..................... 14
Obrázek 1.7:
Účast dospělých na formálním vzdělávání a odborné přípravě 12 měsíců před
datem dotazování (AES) podle nejvyššího dosaženého vzdělání,
věk 25-64 let (%), 2007 ................................................................................................ 15
Obrázek 1.8:
Průměrné náklady na účastníka formálního vzdělávání a přípravy
12 měsíců před datem dotazování (AES), věk 25-64 let (EUR), 2007 ........................ 16
Obrázek 2.1:
Pojmy formální, neformální a informální učení podle glosáře Terminologie
evropské politiky vzdělávání a odborné přípravy (Cedefop, 2008) .............................. 18
Obrázek 2.2:
Pojmy formální a neformální vzdělávání a informální a náhodné učení
podle manuálu Klasifikace učebních aktivit (CLA) (Eurostat, 2006) ............................ 18
Obrázek 3.1:
Ukončené nižší sekundární vzdělání (ISCED 2) jako podmínka přístupu
dospělých ke střednímu vzdělávání (ISCED 3), 2009/10 ............................................ 24
Obrázek 3.2:
Institucionální uspořádání poskytování středního vzdělávání dospělým,
2009/2010 .................................................................................................................... 31
Obrázek 4.1:
Alternativní přístupy k vysokoškolskému vzdělávání pro “netradiční”
uchazeče, 2009/10 ....................................................................................................... 45
Obrázek 4.2:
Legislativní rámec pro validaci předchozího neformálního a
informálního učení v oblasti vysokoškolského vzdělávání, 2009/2010........................ 47
Obrázek 4.3:
Podíl studentů jiného než denního (part-time) studia na vysokých školách
(ISCED 5 and 6), 2008 ................................................................................................. 54
Obrázek 4.4: Rozdělení studentů jiného než denního (part-time) studia podle věku
(ISCED 5 a 6), 2008 ..................................................................................................... 55
81
PODĚKOVÁNÍ
VÝKONNÁ AGENTURA
PRO VZDĚLÁVÁNÍ, KULTURU A AUDIOVIZUÁLNÍ OBLAST
P9 EURYDICE
Avenue du Bourget 1 (BOU2)
B-1140 Brussels
(http://www.eurydice.org)
Odpovědná redaktorka
Arlette Delhaxhe
Autorky
Daniela Kocanova (koordinátorka), Giulia Paolini, Olga Borodankova
Překlad do češtiny
Alžběta Rejchrtová
Redakce českého překladu
Simona Pikálková
Design a grafika
Patrice Brel
Technická koordinace
Gisèle De Lel
83
NÁRODNÍ ODDĚLENÍ EURYDICE
BELGIQUE / BELGIË
EESTI
Unité francophone d’Eurydice
Ministère de la Communauté française
Direction des Relations internationales
Boulevard Léopold II, 44 – Bureau 6A/002
1080 Bruxelles
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu;
expert: Joseph Leonard (koordinátor, vzdělávání v oblasti
sociálního rozvoje lenseignement de promotion sociale)
Eurydice Unit
SA Archimedes
Koidula 13A
10125 Tallinn
Příspěvek oddělení: Terje Haidak (expert, Ministerstvo
školství a výzkumu)
ÉIRE / IRELAND
Eurydice Unit
Department of Education & Skills
International Section
Marlborough Street
Dublin 1
Příspěvek oddělení: Séamus Hempenstall (Další
vzdělávání, Oddělení vzdělávání & kompetencí)
Eurydice Vlaanderen / Afdeling Internationale Relaties
Ministerie Onderwijs
Hendrik Consciencegebouw 7C10
Koning Albert II – laan 15
1210 Brussel
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu
Eurydice-Informationsstelle der Deutschsprachigen
Gemeinschaft
Agentur für Europäische Bildungsprogramme VoG
Postfach 72
4700 Eupen
Příspěvek oddělení: Leonhard Schifflers, Johanna
Schröder
ELLÁDA
Eurydice Unit
Ministry of Education, Lifelong Learning and Religious
Affairs
Directorate for European Union Affairs
Section C ‘Eurydice’
37 Andrea Papandreou Str. (Office 2168)
15180 Maroussi (Attiki)
Příspěvek oddělení: Athena Plessa-Papadaki,
Maria Spanou
BULGARIA
Eurydice Unit
Human Resource Development Centre
15, Graf Ignatiev Str.
1000 Sofia
Příspěvek oddělení: expert: Lachezar Afrikanov
ESPAÑA
Unidad Española de Eurydice
Instituto de Formación del Profesorado, Investigación e
Innovación Educativa (IFIIE)
Ministerio de Educación
Gobierno de España
c/General Oraa 55
28006 Madrid
Příspěvek oddělení: Flora Gil Traver (koordinátorka),
Fátima Rodríguez Gómez, Patricia Vale Vasconcelos
Cerveira
ČESKÁ REPUBLIKA
Eurydice Unit
Institute for Information on Education
Senovážné nám. 26
P.O. Box č.1
110 06 Praha 1
Příspěvek oddělení: Simona Pikálková; expert: Jan
Brůha (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy)
FRANCE
Unité française d’Eurydice
Ministère de l'Éducation nationale, de l’Enseignement
supérieur et de la Recherche
Direction de l’évaluation, de la prospective et de la
performance
Mission aux relations européennes et internationales
61-65, rue Dutot
75732 Paris Cedex 15
Příspěvek oddělení: Thierry Damour, Luisa Lombardi
DANMARK
Eurydice Unit
Danish Agency for International Education
Fiolstræde 44
1171 København K
DEUTSCHLAND
HRVATSKA
Eurydice-Informationsstelle des Bundes
EU-Büro des Bundesministeriums für Bildung und
Forschung (BMBF) / PT-DLR
Carnotstr. 5
10587 Berlin
Ministarstvo znanosti, obrazovanja i športa
Donje Svetice 38
1000 Zagreb
ÍSLAND
Eurydice-Informationsstelle der Länder im Sekretariat der
Kultusministerkonferenz
Graurheindorfer Straße 157
53117 Bonn
Příspěvek oddělení: Brigitte Lohmar
Eurydice Unit
Ministry of Education, Science and Culture
Office of Evaluation and Analysis
Sölvhólsgötu 4
150 Reykjavik
84
Poděkování
ITALIA
MAGYARORSZÁG
Unità italiana di Eurydice
Agenzia Nazionale per lo Sviluppo dell’Autonomia
Scolastica (ex INDIRE)
Via Buonarroti 10
50122 Firenze
Příspěvek oddělení: Simona Baggiani;
experti: Nicola Malloggi (Ansas – ex Indire),
Carlo Finocchietti (Centro Informazione Mobilità
Equivalenze Accademiche – CIMEA)
Eurydice National Unit
Ministry of National Resources
Szalay u. 10-14
1055 Budapest
MALTA
Eurydice Unit
Directorate for Quality and Standards in Education
Ministry of Education, Culture, Youth and Sport
Great Siege Rd.
Floriana VLT 2000
Příspěvek oddělení: koordinace; expert: Victor Galea
(manažer služeb, Ředitelství pro celoživotní
vzdělávání)
KYPROS
Eurydice Unit
Ministry of Education and Culture
Kimonos and Thoukydidou
1434 Nicosia
Příspěvek oddělení: Christiana Haperi;
experti: Nicoletta Ioannou, Christiana Charilaou,
Alexis Rotsides (Ministerstvo školství a kultury)
NEDERLAND
Eurydice Nederland
Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschap
Directie Internationaal Beleid
IPC 2300 / Kamer 08.051
Postbus 16375
2500 BJ Den Haag
Příspěvek oddělení: Raymond van der Ree
LATVIJA
Eurydice Unit
Valsts izglītības attīstības aģentūra
State Education Development Agency
Vaļņu street 1
1050 Riga
Příspěvek oddělení: Jeļena Muhina (odbor
celoživotního vzdělávání, oddělení koncepcí
Ministerstva školství a vědy)
NORGE
Eurydice Unit
Ministry of Education and Research
Department of Policy Analysis, Lifelong Learning and
International Affairs
Akersgaten 44
0032 Oslo
LIECHTENSTEIN
Informationsstelle Eurydice
Schulamt
Austrasse 79
9490 Vaduz
Příspěvek oddělení: Brigitte Haas-Beck (ředitel of the
Stiftung Erwachsenenbildung Liechtenstein, Vaduz);
Informationsstelle Eurydice Liechtenstein, Schulamt,
Vaduz
ÖSTERREICH
Eurydice-Informationsstelle
Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur
Abt. IA/1b
Minoritenplatz 5
1014 Wien
LIETUVA
Eurydice Unit
National Agency for School Evaluation
Didlaukio 82
08303 Vilnius
Příspěvek oddělení: Tadas Tamošiūnas (expert)
POLSKA
Eurydice Unit
Foundation for the Development of the Education
System
Mokotowska 43
00-551 Warsaw
Příspěvek oddělení: Elżbieta Drogosz-Zabłocka
(expert); Beata Kosakowska (coordination)
LUXEMBOURG
Unité d’Eurydice
Ministère de l’Éducation nationale et de la Formation
professionnelle (MENFP)
29, Rue Aldringen
2926 Luxembourg
Příspěvek oddělení: Luxembourg National Eurydice
Unit
85
PORTUGAL
SVERIGE
Unidade Portuguesa da Rede Eurydice (UPRE)
Ministério da Educação
Gabinete de Estatística e Planeamento da Educação
(GEPE)
Av. 24 de Julho, 134 – 4.º
1399-54 Lisboa
Příspěvek oddělení: Teresa Evaristo, Carina Pinto
Eurydice Unit
Vocational Training & Adult Education Unit
International Programme Office for Education and
Training
Kungsbroplan 3A
Box 22007
104 22 Stockholm
ROMÂNIA
TÜRKIYE
Eurydice Unit
National Agency for Community Programmes in the
Field of Education and Vocational Training
rd
Calea Serban Voda, no. 133, 3 floor
Sector 4
040205 Bucharest
Eurydice Unit Türkiye
MEB, Strateji Geliştirme Başkanlığı (SGB)
Eurydice Türkiye Birimi, Merkez Bina 4. Kat
B-Blok Bakanlıklar
06648 Ankara
SCHWEIZ/SUISSE/SVIZZERA
UNITED KINGDOM
Foundation for Confederal Collaboration
Dornacherstrasse 28A
Postfach 246
Eurydice Unit for England, Wales and Northern
Ireland
National Foundation for Educational Research
(NFER)
The Mere, Upton Park
Slough SL1 2DQ
Příspěvek oddělení: Sigrid Boyd
4501 Solothurn
SLOVENIJA
Eurydice Unit
Ministry of Education and Sport
Department for Development of Education (ODE)
Masarykova 16/V
1000 Ljubljana
Eurydice Unit Scotland
International Team
Schools Directorate
Area 2B South
Mailpoint 28
Victoria Quay
Edinburgh
EH6 6QQ
Příspěvek oddělení: Skotské oddělení
Ředitelství pro vzdělávání, Skotská vláda
SLOVENSKÁ REPUBLIKA
Eurydice Unit
Slovak Academic Association for International
Cooperation
Svoradova 1
811 03 Bratislava
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost členů týmu;
expert: Jaroslav Juriga (Ministerstvo školství
Slovenské republiky)
SUOMI / FINLAND
Eurydice Finland
Finnish National Board of Education
P.O. Box 380
00531 Helsinki
86
Eurydice,
EACEA; Eurydice
Brussels: Eurydice
2011 – 88 s.
ISBN 978-92-9201-170-3 (česká verze)
doi: 10.2797/57854 (česká verze)
Deskriptory: vzdělávání dospělých, formální vzdělávání, dospělý student, starší student,
kvalifikace, uznávání výsledků vzdělávání, modulový kurz, dálkové studium, studijní
volno, e-learning, poplatky za studium, finanční podpora, vzdělávání učitelů, střední
vzdělávání, vysokoškolské vzdělávání, srovnávací analýza, EFTA, Evropská unie

Formální vzdělávání dospělých: Koncepce a praxe v Evropě

Transkript

Podobné dokumenty

příloha ke Standardu 8b