Informační politika

Informační politika
Základní východiska a současnost ve vyspělých demokraciích
Rudolf Vlasák
1
ÚVOD
Bylo by tendenční uvažovat o způsobu ovlivňování procesů komunikace poznatků ve
společnosti jejími správními orgány, ať už demokraticky zvolenými či panujícími na
základě jiných principů, kdybychom pojem "informační politika" vztáhli jen na moderní,
informatizací zasaženou civilizaci. Zabýváme-li se jakoukoli organizací lidské společnosti,
a to už od dob, z nichž o tom máme uchována svědectví, vždycky se setkáme s problémem,
jaké jsou principy přístupu k významným poznatkům a jak je nakládáno s jejich
předáváním. Uvědomme si klíčovou úlohu tajemství, která pro sebe bránili a jejichž
prostřednictvím ovládali nevědomé masy vládci už v nejstarších civilizacích.
Na přelomu druhého a třetího tisícíletí vstupujeme do zcela nového komunikačního prostředí
pro myšlení i konání. Kybernetický prostor digitalizovaných sdělení všeho druhu vytváří i
nové paradigma pojetí organizace společnosti, zejména pak její vědy a ekonomiky. Český
filozof Miroslav Petříček uvažuje o "rekonfiguraci disciplín" a míní tím mimo jiné stírání
hranic mezi tradičním vymezením oborů lidského poznání, jako jsou humanitní a přírodní
vědy. Zmiňuje také nové, mediální pojetí reality jako zdroje informací.
Způsoby a principy procesu předávání poznatků, resp. zpráv mezi lidmi jsou odjakživa
rozhodujícím faktorem společenského vývoje. Jestliže podstatou politiky je způsob
společenské správy, od něhož se odvíjejí všechny další aspekty společenského života, je
logické, že mezi hlavními faktory, které tento způsob ovlivňují, náleží právě postoj, jaký
politikové zaujímají k formám a metodám ovlivňujícím šíření informací ve správním celku, v
němž působí. Můžeme proto říci, že vždycky, a to i když to výslovně nebývalo řečeno (a to
se, vzhledem k teprve relativně nedávnému objevení výrazu ‘informace’ jako označení tak
univerzálního pro pojem v moderní společnosti tak významný) byla kromě "politické
politiky" uplatňována nějaká forma také politiky informační. Ani dosud není v některých
státech informační politika jako určitý způsob ovlivňování procesů komunikace informací ve
společnosti řídícími orgány státní správy explicitně deklarována. Nicméně, jak bylo řečeno,
bez tohoto ovlivňování, ať už skrytého nebo otevřeného a často hrdě deklarovaného, se
neobešla a neobejde žádná vládnoucí struktura v žádném typu lidské komunity.
Dnes už se běžně užívá výrazu informační politika nejen ve smyslu státní či místní
společenské správy, ale navíc se zkoumají metody informační politiky také institucionálních
celků. Existuje rozsáhlá literatura o informační politice podnikatelských subjektů, a to jak o
vnitropodnikové organizaci informačních toků, tak o jejich informačním chování v
konkurenčním prostředí v souvislosti s prosazováním na trzích.
Na rozdíl od zřetelných hodnotících kritérií úspěšnosti politiky např. v zemědělské či sociální
oblasti, je velmi obtížné sledovat exaktně výsledky informační politiky. Její důsledky se
projevují v řadě jiných odvětví hospodářské a sociální sféry. Snad nejvýznamnějším kritériem
úspěšnosti informační politiky v poslední době se stala míra uplatnění moderních prostředků
informační a telekomunikační techniky, které jsou hybnou silou tzv. digitální revoluce v
komunikaci poznatků ve společnosti. Jejich vyspělost a šíře uplatnění v životě společnosti se
dramaticky zvyšují. Jde o digitalizované formy přenosu všech typů informací, a to v
současnosti čím dál tím více i hlasové komunikace. Digitalizovaný přenos textu, obrazu a
videonahrávek se ročně zvyšuje o 20 až 50%. Mírou pokroku se stává mimo jiné zavádění
hlasového rozhraní pro ovládání terminálů vedle klávesnice, myši a dotykové obrazovky.
Prosazuje se též dialogové online ovládání práce s videozáznamy. Dochází ke konvergenci
datových přenosových sítí, počítačových systémů a rozhlasových, resp. televizních vysílacích
systémů. Dosud zřejmě nedohlížíme důsledky integrace televize a počítače jako domácí
klientské stanice celosvětové internetovské sítě milionů serverů.
Digitalizovaná data v multimediální formě jsou rozhodující surovinou moderního
hospodářství. Výkonnost jejich počítačového zpracovávání se v dekádě okolo přelomu století
oproti minulé dekádě zvýšila asi stonásobně. Fenomén internetu jako žádnou informační
politikou neovládaná globální informační infrastruktura ovlivňuje na druhé straně informační
politiku všech vyspělých států. Přitom se už v tomto smyslu nehovoří jen o jednotlivých
státech, ale vlivem ekonomické a politické integrace v Evropě i jinde na světě jde také o
informační politiku celých seskupení států, neboli nadstátní a nadnárodní informační politiku.
Ta je, právě v případě Evropské unie, rozhodující i pro vývoj u nás, a to nejen z informačních,
ale zejména ekonomických aspektů. Bylo už mnohokrát prokázáno, že v současné době jsou
otázky informační politiky těch hospodářsky nejvyspělejších států světa v ohnisku politického
dění a předmětem legislativních úprav ukládajících jejich vrcholným činitelům rozhodné
kroky ve směru zabezpečení rozvoje všech aspektů informatizace společnosti.
Problematika, kterou si lze pod označením "informační politika" v tom smyslu, jak je dnes
chápán, představit, je nesmírně široká. Není možné ji v jedné práci postihnout. Tento text,
určený jako podpůrný pro výuku předmětu se stejným názvem na Ústavu informačních studií
a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (a také v jistých souvislostech výuky
dalších informačních a knihovnických vzdělávacích institutů na našich vysokých a vyšších
odborných školách) se věnuje jen vybraným, podle autora nejvýznamnějším problémovým
okruhům, aktuálním z různých hledisek pro příští české informační profesionály včetně
knihovníků. Důraz je položen na výklad geneze moderního pojetí informační politiky a
zejména na poslední její vývoj v hospodářsky vyspělých zemích světa.
2
INFORMACE, INFORMAČNÍ POLITIKA A EKONOMIE
Problémem definování pojmu, označovaného výrazem "informace" (resp. obměnami tohoto
ze staré řečtiny odvozeného slova v různých moderních národních jazycích světa) a čím
vlastně informace jsou, se zabývá již po desetiletí mnoho myslitelů a celých škol. Není cílem
této práce k jeho řešení nějak přispět. Text se vpodstatě opírá o všeobecně dnes známé
Buchlandovo pojetí, korespondující také s výkladem slova "informace" ve vydání Oxford
English Dictionary z roku 1989. Vychází ze skutečnosti, že daný výraz se používá v trojím
smyslu, a to jednak jako proces, jednak jako znalost a také jako věc ("information - as proces", "information - as - knowledge", "information - as - thing"). Rozlišuje se především
informace ve smyslu procesu jako změna toho, co příjemce informace dosud znal. Jde o
informační akt, komunikaci poznatků či zpráv o existenci určitých skutečností. Dále se uvádí
výklad slova informace ve smyslu komunikovaného poznatku vztahujícího se k určité
skutečnosti, předmětu nebo věci. Konečně se uvádí termín informace v souvislosti určování
vlastnosti, resp. atributu, užívaného pro takové jevy, resp. věci, jejichž vlastností je schopnost
nést informaci a informovat.
V samotném výrazu "informace", který se vykládá často jako cosi, co zvyšuje určitost
systému, se současně projevuje jistý paradox, protože právě tento výraz je značně neurčitý.
Navíc je zřejmé, že informace může ve smyslu přenesení poznatku přinést jejímu příjemci i
zvýšenou míru nejistoty, vnesenou do stávajícího systému jeho poznání (obdoba
shannonovského matematického pojetí informace jako míry určitosti oproti entropii, neboli
neurčitosti systému).
Informace ve smyslu věci nesoucí informaci lze rozdělit na data a dokumenty. Data jako
plurál od latinského slova "datum" znamenají "věci, které jsou dány". Dnešní denotace tohoto
výrazu převážně souvisí s počítačovým zpracováváním informací a znamená to, co je v
počítači zaznamenáno, jak to definoval např. ekonom Fritz Machlup (bude ještě zvlášť
zmíněn). Dokumenty (texty, obrazy, zvukové nahrávky) nelze přesně vymezit, neboť jejich
ohraničenost co do celku nesoucího informaci je naprosto relativní. Od tohoto výrazu se také
z časů Paula Otleta (spoluzakladatele moderní informační vědy a zejména dnes vůdčí
světové organizace informačních pracovníků a institucí, o kterých bude podrobně pojednáno
v dalších kapitolách) na počátku dvacátého století odvozuje termín "dokumentace",
používaný dosud v řadě zemí a institucí jako synonymum informační činnosti ve vědě a
technice.
V současnosti se pojmosloví okolo informačních aktivit ve společnosti, a to zejména vlivem
všeobecného poznání významu tohoto odvětví jako jádra hlavního sociálního proudu moderní
doby, předznamenaného vidinou nové dějinné éry lidstva, označované jako "informační
společnost" (bude o tom dále podrobněji pojednáno), poněkud komplikuje. Souvisí to ovšem
také s převažujícím vlivem angličtiny na snad veškerou vědeckou terminologii v jednotlivých
národních jazycích, zejména pak právě v oborech spojených s informační technikou a
technologií a odvozeno od toho i v oborech, zabývajících se vlastními informačními
činnostmi. Kromě výrazu "information" se dnes prosazuje také výraz "knowledge" a namísto
dosud běžně užívaných slovních spojení, jako jsou "information management" nebo už
zmíněná "information society", se prosazují výrazy "knowledge management", "knowledge
society" apod. Pro anglický výraz "knowledge" má ale čeština hned výrazy dva, a to jednak
"poznatek" a jednak "znalost". Poznatek je v češtině obecně chápán jako "výsledek poznání",
přičemž poznat znamená "dospět k vědomosti o něčem", kdežto "znalost" znamená "vlastnost
toho, kdo je znalý něčeho nebo někoho" a také "informovanost", resp. i "zkušenost" (podle
Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989). Obvykle se poznatek chápe jako nově
získaná a také v lidském vědomí přijatá informace a znalost už jako vyšší stupeň poznání,
který je v mysli člověka podložen jeho zkušenostmi a vědomím věcných souvislostí.
Pro účely česky psané práce pojednávající o problémech spojených s informační politikou je
účelné využít nabízejících se jazykových možností a rozlišit od sebe často u nás dosud
nepříliš důsledně a přesně užívaných termínů údaje, data, informace, poznatek i znalost.
Využito zde je návrhu definic hlavních pojmů souvisejících s informačními aktivitami, který
zpracovala ve své diplomové práci, vedené autorem tohoto textu, v roce 1999 na Ústavu
informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martina
Přibylová.
Údaje budeme chápat jako uspořádané soubory zaznamenaných symbolů, které vypovídají o
věcech, osobách, jevech a událostech, neboli o objektech informačního zpracování, a jsou
určeny ke zpracování a interpretaci s cílem konkrétního využití. Mají tedy potenciální funkci
k vytvoření informace, avšak samy o sobě nepřinášejí žádnou vědomost. Tu je možno nabýti
až po uvedení údajů do vzájemných souvislostí. Údaj musí být vždy pojmenován, resp. musí
mít nějakou identifikaci, ať už explicitně vyjádřenou nějakým indexem, zkratkou či celým
jménem, nebo implicitně obsaženou při udání jeho pozice v rámci souboru údajů. Tato
identifikace udává, o jaké vlastnosti či parametru objektu, k němuž se vztahuje, vypovídá. O
údajích ještě nelze určovat, zda jsou relevantní či irelevantní.
Data jsou dnes všeobecně chápána jako všechno to, co je uloženo v digitální formě na
nějakém počítačovém nosiči nebo je komunikováno po nějakém komunikačním kanálu mezi
počítači. Mohou to být digitální interpretace jakýchkoli symbolů, textů, obrazů či zvukových
nahrávek.
Informace je chápána jako uvedení určitých dat do takové souvislosti, aby se dospělo ke
"sdělení", které má působit na znalostní základnu potenciálního příjemce. Jde opět o
potenciální funkci, jako u dat, ale je už možno rozlišit relevanci či irelevanci. Informace je v
tomto smyslu souborem dat uvedených do souvislosti a uzpůsobených ke komunikaci.
Poznatky jsou pak chápány jako informace, které byly příjemcem pochopeny a přinesly mu
něco, co rozšířilo jeho znalostní základnu. Zda jde či nejde o poznatek, závisí na
individuálním příjemci. V tomto smyslu je možno poznatek vyložit jako informaci, která pro
příjemce znamená rozšíření jeho znalostní základny.
Znalosti jsou nejvyšším stupněm všech aktivit souvisejících s tvorbou, zpracováváním,
šířením a přijímáním informací. Znalost je tvořena jednak už primární zkušeností člověka,
jeho schopností posuzovat přijímanou informaci, jeho intuicí, ale také vírou a citovou stránku
osobnosti. Znalost je zcela individuální - osobní a je prvkem aktuálního stavu znalostní
základny jedince. Znalost je jako taková nekomunikovatelná.
Skutečnost, že již v současnosti pokládáme pojem "informace" za samozřejmý a vpodstatě
všemi intuitivně obdobně chápaný, vyplývá zřejmě především z obecného přijetí potřeby
nějak obecně označit tak významný fenomén, prostupující prakticky všechny aktivity moderní
společnosti. Představy materiálních nákladů, vyspělosti a objemu techniky i obchodně
ekonomického rozmachu organizací a transakcí, které se dnes v informačních službách
angažují, pak vedly k rozšíření povědomí o těchto aktivitách jako o regulérním průmyslovém
odvětví. V USA se pak ve druhé polovině 40. let začal postupně, na bázi rozvoje
dokumentačních činností, vytvářet nově pojmenovaný vědní obor, česky dosud nepříliš
snadno prosazovatelný - "informační věda".
Informační věda (Information Science, Informationswissenschaft, Science de l’information)
se jako vědní a studijní obor pěstuje a vyučuje již od 60. let na desítkách univerzit a jiných
typech vysokých škol ve všech zemích demokratického světa. V SRN byl v roce 1990
dokonce založen Vysokoškolský svaz pro informační vědu. I když se ve světě uplatňují různá
pojetí a rozličné školy a směry v chápání informační vědy, lze se shodnout na obecném určení
jejího předmětu, jímž je přenos znalostí ve společnosti. Nejméně ve třech bodech se (např.
podle profesora Jiřího Cejpka) většina osobností současné světové informační vědy shoduje:
a) že tato disciplína, jejíž počátky jako konstituovaného vědního oboru se datují do poloviny
40. let 20. století (USA),je dosavadním výsledkem úsilí obecné vědy o informaci, b) že
informační věda má výrazně integrační charakter, neboť se v ní spojují přístupy a metody
humanitních, sociálních, přírodních i technických věd, a konečně c) že význam informační
vědy poroste tak, jak poroste význam informace ve společnosti.
Obor, který byl v roce 1996 uznán také na Univerzitě Karlově pro doktorská studia na Ústavu
informačních studií a knihovnictví, se ve světě i u nás historicky nazýval různě, a to v
souvislosti s vývojem pojetí knihovnictví a dokumentalistiky až po informační systémy a
služby. Velmi mnoho problémů se správnou identifikací a pochopením podstaty tohoto oboru
způsobilo jeho mylné označování prakticky v celém bývalém bloku tzv. socialistických zemí
jako "informatika". Tento výraz se zde prosadil, jako se ostatně prosazovalo vše, tj. podle
sovětského vzoru. Šlo zde o pojetí profesora Michailovova, zakladatele sovětského ústředního
informačního centra VINITI (bude o něm ještě pojednáno), vycházející ze zúženého pohledu
na obor, který respektoval pouze komunikaci vědeckých a technických informací. Prosazoval
se i výraz "vědní informatika" a v případě rozšířeného chápání oboru i na komunikaci
dalších typů informací mimo vědu a techniku se používalo také výrazu "sociální
informatika". Zcela se opomněla skutečnost, že termín "informatika" byl již "obsazen" díky
francouzské odborné terminologii vztahující se k informační technice, neboli k počítačům
(l’informatique), a to už také od začátku 60. let. Tento termín převzal pak vpodstatě celý
hospodářsky vyspělý svět i většina rozvojových zemí, díky postavení francouzštiny a
samozřejmě angličtiny i v těchto zemích. Ještě dosud se však i u nás obtížně zdůvodňuje, že
mezi oborem, jehož teoretické základy jsou řešeny informační vědou, a oborem zabývajícím
se pouze informační technikou a její aplikací dnes už vpodstatě ve všech ostatních oborech
lidské činnosti, je podstatný rozdíl.
Výraz "světový informační průmysl" a jeho věcný obsah je vyložen podrobně v učebním
textu, který autor této práce publikoval pod názvem "Světové informační systémy a služby"
(viz literatura). Informační politika soudobých průmyslově vyspělých států a jejich
společenství se s touto skutečností musí vyrovnávat. To se projevuje především v pojetí
informací a informačních služeb jako významné ekonomické kategorie.
2.1
Informace jako předmět trhu
V řadě projevů národohospodářů a zejména v běžné publicistice, která se dotýká významu
informací a informačních aktivit v ekonomice, se setkáme se sloganem označujícím
informace za nejcennější zboží (resp. komoditu). V tomto smyslu je pak často chápán pojem
informačního průmyslu jako v určitém smyslu také produkce a prodej informací. Vztah mezi
dodavatelem informace a jejím příjemcem přitom bývá skutečně zcela běžně vztahem
obchodním - komerčním. Přesto informace nelze považovat za zboží v pravém slova smyslu. I
když toto konstatování působí do značné míry jako popření všech ekonomických učení o trhu
a komerci, zamyslíme-li se nad skutečnou podstatou toho, o co vlastně při komunikaci
informací i v ryze komerčních systémech informačních služeb jde, dojdeme k řadě důvodů,
které na první pohled zcela jednoduché zařazení informace mezi zboží na informačních trzích
zpochybňuje.
Vyjdeme-li z podstaty informace, jak je obvykle, a to i v různých teoriích, definována,
narazíme při jejím zařazení pod širší pojem "zboží" na trhu, neboli "komodity" především na
otázku vymezení nějaké měrné jednotky, podle níž se vždycky zboží při prodeji oceňuje. U
informace, jestliže ji hodnotíme z hlediska užitnosti, což je v obchodě jednou ze součástí
tvorby ceny, lze velmi stěží nalézt jakýkoli způsob kvantitativního vyjádření jak hodnoty, tak
množství. Rozhodně to nelze učinit klasickými jednotkami hmotného výrazu informace
platícího v kybernetice, neboli bity. Jejich množství totiž nemá nijak postižitelný vztah k
hodnotě a tudíž i k ceně informace. Totéž ale platí o jiném způsobu možného kvantitativního
měření, a to objemem měřeným z hlediska nosiče informací - dokumentu. Jeden bit nebo na
druhé straně jeden dokument jsou jednotkami hmotného zachycení, uložení a komunikace
informace, ale nemají vztah k jejímu obsahu a tudíž ani k její hodnotě a ceně. Informace je ve
své podstatě nehmotná. Neplatí pro ni totiž ještě další zákon procesu prodeje a koupě zboží:
ten, kdo prodává, zboží pozbývá na úkor toho, kdo je kupuje. Ten, kdo "prodává" informaci,
ji však nepozbývá, neboť ji i nadále, ať chce nebo nechce, vlastní a může ji dále šířit,
zpřístupňovat dalším "zákazníkům". Jen v některých případech se už podaná informace stává
pro jejího poskytovatele dále nepředatelnou, protože jde např. o unikátní obchodní tajemství.
Informační trh dnes chápeme především jako obchodní soutěž v oblasti poskytování služeb.
To, co se prodává a nakupuje, jsou práce a výkony lidí a techniky, materiál a energie, které
jsou vynakládány k zabezpečení procesu, na jehož konci je získání potřebných informací
uživateli - zákazníky informačních služeb. Na druhé straně pak jde o prodej a koupi hmotných
entit, označovaných obecně jako informační produkty. Jsou to výstupy zpracovatelských
procesů v informačních systémech, ať již jde o rešerše, studijně rozborové materiály,
katalogy, bibliografie, analýzy nebibliografického charakteru atd. Primárně to jsou však také
knihy, noviny a časopisy a v moderní době i rozhlasové a televizní pořady jako výstupy
vědecké, odborné, publicistické, umělecké a jiné tvůrčí činnosti. V informačních službách se
penězi přímo nehodnotí (a pokud jsou úplatné, neplatí) cena informace, ale ve většině případů
rozpočtená cena nákladů na materiální a personální zabezpečení provozu informačních
pracovišť, která informace nevytvářejí, ale provozují, resp. organizují pouze jejich sběr,
zpracování až po vyhodnocování, šíření, resp. zprostředkování v různých formách
informačních produktů. Výši ceny samozřejmě ovlivňuje poptávka a další faktory, působící
na každém trhu.
Jestliže jsme ono populární označení a s tím spojené ohodnocení informace jako zboží
zpochybnili, neznamená to, že by se tím nějakým způsobem skutečně snižovala obecná
hodnota a zejména význam informace jako takové. V nedaleké budoucnosti se budou základní
a převažující síly, které podmiňují společenský rozvoj, generovat nikoli ze surovinových a
energetických zdrojů, ale ze zdrojů informačních. Bude o tom ještě dále v souvislosti s
výkladem soudobého pojetí informatizace světa pojednáno. Informace lze také v jistém, ale
velmi přeneseném slova smyslu, spíše jako jakousi metaforu, chápat jako surovinu a jako
takovou ji také v ekonomických vztazích reálně uplatňovat v rámci běžných tržních kategorií,
jako jsou nabídka a poptávka. Opět však zde nepůjde o množství informace, ale o objemy dat
a jejich společenskou poptávku, od níž se za tuto "surovinu" odvozují platby. Nelze zároveň
opomenout kulturní význam informací a kulturní kontext probíhajícího procesu informatizace
společnosti.Tomuto procesu bude ještě v této práci věnováno zvláštní místo.
Ekonomická hlediska hodnocení informace jako takové byla a jsou zkoumána ve světě na
teoretické, někdy až filozofické úrovni, nebo se jimi zabývají konceptoři různých systémů,
působících v rámci státních či lokálních politických a hospodářských celků. Pokud jde o
praktická ekonomická hlediska vztahující se k informaci, uplatňují se zpravidla vždy až na
konkrétní informační systémy a služby, kde se pochopitelně hodnotí náklady a na druhé
straně příjmy (i zisk), které se u těchto provozů také vyčíslují.
Klasickým příkladem uvažování o skutečném místě informace ve vyspělé tržní ekonomice
demokratického státu je obsáhlá a důkladná studie "Online information in Europe" Baudoina
Durieuxe. V souvislosti s rozborem vývoje informačního průmyslu v západoevropských
zemích v 80. letech se dotýká ekonomických problémů této oblasti na mnoha místech,
souhrnně se však též přiklání k názoru, že "informace jako taková nemá absolutně
měřitelnou ekonomickou hodnotu". Kriticky se staví k samotnému oboru "ekonomie
informace", který podle něho nepatří k zavedeným oborům ekonomie. Vychází z již
všeobecně přijatého poznatku, že "informace může být oceněna", avšak problémy vyvstávají,
jakmile toto oceňování nespojíme s reálnými produkty (např. tiskoviny) a službami. Na druhé
straně, pokud bychom se zabývali vlastní hodnotou informace, pak je třeba vzít podle
Durieuxe na vědomí přinejmenším následujících 6 specifických vlastností informací (z
hlediska ekonomických vztahů):
1) Informace jsou nehmotné, nezávislé na metodách jejich šíření (papír, mikrografie,
telekomunikace, magnetická, optoelektronická média).
2) Informace mohou být simultánně využívány mnoha osobami.
3) Informace jsou nekonečně reprodukovatelné v rámci velmi širokého spektra ekonomiky
(ekonomických vztahů).
4) Přes řadu pokusů o definování, neexistuje žádná známá jednotka informace, která by
byla ekonomicky měřitelná.
5) Informace může zastarat, nemůže však být jako zdroj vyčerpána.
6) Informace mají ekonomickou hodnotu. Tato hodnota však spočívá pouze v jejich
reálných nebo potencionálních účincích. Totéž telefonní číslo může mít nevyčíslitelnou
cenu pro jednu osobu a nulovou pro jiného člověka.
V moderním pojetí, vycházejícím už z představy globálně působících informačních systémů a
služeb v internetovském prostředí, je rozlišováno následujících 8 hlavních ekonomických
funkcí informace:
1) Informace jako rozhodující prvek managementu, a to jak ve strategickém, tak taktickém a
operačním řízení v ekonomice.
2) Informace jako substitut hmotných entit, jestliže dokážeme informačními systémy a jejich
prostředky simulovat reálné procesy např. nákladných chirurgických zákroků před jejich
skutečným provedením - vpodstatě jako prostředek modelování skutečnosti.
3) Informace jako obraz vnějšího prostředí ekonomického subjektu, zejména pokud jde o
orientaci na relevantních trzích.
4) Informace jako prostředek ovlivňování - prosazování ekonomického subjektu
publicistikou, reklamou, marketingovými prostředky atd.
5) Informace jako prostředek vzdělávání a tudíž, v nastávající éře prosazování systémů
celoživotního vzdělávání pro schopnost člověka se zaměstnat v podmínkách měnících se
požadavků na kvalifikaci, jako klíčový moment vývoje ekonomiky.
6) Informace jako faktor působící v komerčních vztazích v oblasti kultury a zábavy včetně
sportu jako prudce se rozvíjejícího komerčního odvětví.
7) Informace ve formě informačního produktu, jak byl už výše, v souvislosti s úvahami o
vztahu informace a komodity vyložen.
8) Informace ve formě informační služby, opět v ekonomických vztazích, jak byly vyloženy
výše při vymezování vztahu pojmů "informace" a "zboží".
Moderní pojetí otázky o místě informací a legislativním rámci jejich komunikace ve státě se
zpravidla odvolávají na Všeobecnou listinu práv a svobod. Ta byla přijata 3 roky po
ukončení 2. světové války - 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN jako výraz
obecně přijatých morálních zásad, jimiž se mají řídit ústavy a celé legislativní systémy
členských států této světové organizace. Listina je dnes ústavním zákonem České republiky č.
23/1991 Sb. ještě z údobí polistopadové ČSFR. Významný je zde z hlediska nejen informační
politiky především článek 17 a jeho odstavce 1, 2, 4 a 5. Stanoví, že právo na informace je
zaručeno, že každý má právo informace svobodně vykládat a šířit, kromě případů
stanovených zákonem, a že státní orgány a orgány místní samosprávy jsou povinny
přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. K citování jsou z hlediska
informační politiky také nepřímo relevantní ještě dvě části článku 27. (1): "Každý má právo
svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na
vědeckém pokroku a jeho výtěžcích." (2): "Každý má právo na ochranu morálních a
materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby."
V naší soudobé filozofii je možné v souvislosti s významem informací a procesem
informatizace moderní demokratické společnosti citovat nikoho menšího než Jana Patočku,
který v jedné ze svých příležitostných prací v 70. letech, publikované až v roce 1996
(zásluhou profesora Jiřího Cejpka v časopisu Acta Bibliothecalia et Informatica), staví
informaci a svobodný přístup k ní jako protipól totalitního byrokratismu či, jak to nazývá proti "...libovůli jednotlivců a jejich mocenského rozhodování..." - a jako zásadní prostředek
usnadnění života jednotlivce.
Na závěr těchto úvah je vhodné uvést slavný citát Thomase Jeffersona, prezidenta USA v
letech 1801 až 1809: "Ten, kdo ode mne získá myšlenku, získá ji, aniž mne o ni ochudí, jako
ten, kdo přiloží louč k mé, získá světlo, aniž já upadnu do tmy".
2.2
Odlišnosti pojetí informace ve společnostech Dálného východu
Mezi chápáním toho, čím je v sociálních a ekonomických vztazích moderní společnosti
informace, existují mezi "západní" a "východní" civilizací jisté rozdíly. K jejich pochopení,
které je pro orientaci v globální informační sféře nezbytné, uveďme alespoň stručné
vysvětlení.
Vůdčí úlohu v rozvoji informačního průmyslu převzalo na Východě pochopitelně Japonsko.
Pokud jde o technickou úroveň, patří spolu s USA k nejvyspělejším. Přesto se však v
organizaci a sociálních postojích pracovníků informačního sektoru na Východě projevují
často výrazná specifika, odlišující především Japonsko, jako hlavního představitele tohoto
pojetí, od západního světa.
Proměna japonské společnosti z vpodstatě feudální na postindustriální, resp. informační v
průběhu několika desetiletí po druhé světové válce je pro Západ stěží pochopitelná. Kořeny
této proměny spočívají v samotné psychologii a mentalitě Japonců. Ta především podmiňuje
jejich schopnost importování všech nových poznatků zejména technického a technologického
charakteru a jejich rychlého a účinného využívání. Nehledě na prudký technický pokrok
zůstává základní charakter kultury a kulturní identity Japonců nezměněný. Kopíruje se pouze
materiální vybavení společnosti Západu, ne však sociální chování lidí. Vlastnosti, jako jsou
smysl pro loyalitu, pracovní soustředěnost, touha po vzdělání a disciplína, jsou na rozdíl od
jiných populací pro Japonce typické.
Vztah Japonců k informacím je zcela jiný, než vztah vědeckých a odborných pracovníků k
tomuto fenoménu na Západě. Zde se věda zpravidla definuje jako veřejné poznání a poznatky
se publikují, aby byly přístupné co nejširší odborné veřejnosti. Platí zde generativní princip
technického rozvoje spolu s exponenciálním růstem objemu vědecké komunikace,
publikačních aktivit a všeobecně výstupů vědeckovýzkumné a vývojové činnosti. Tyto
výsledky se publikují mimo jiné i pro možnost jejich kritického posouzení. Zdůrazňuje se
často objektivita a nezávislost vědou získaných poznatků na mínění jednotlivce, na jeho
subjektivním chápání skutečnosti. Odtud pramení i způsob organizace komunikace poznatků
v Západní společnosti, založený zde tradičně na institucionálních systémech
zprostředkovatelských subjektů, ať již nakladatelů, knihoven nebo informačních středisek.
Existují zde producenti, zprostředkovatelé a uživatelé informací a informačních služeb.
Japonci se zásadně snaží neobjevovat už objevené. Výhody, vyplývající ze získání informace,
jsou pro ně mnohem podstatnější, než prestiž z případné původnosti. Získání informace je
však pro ně nejen jejím pouhým převzetím s následným využitím. Proces přejímání informací
se pro Japonce skládá z následujících prvků souvislého "informačního řetězce": objevení
informace - její úplné okopírování - osvojení informace - vlastní zdokonalení poznatku opuštění cizí informace. Podstatná je skutečnost, že pro Japonce informační řetězec nekončí,
jako zpravidla v západních společnostech, prostým využitím získané informace včetně
korektního uvádění jejího původu. Pro Japonce je důležité informace se "zmocnit", tj.
obohatit ji a odvrhnout původní, jinde získaný poznatek, jako překonaný.
Pokud jde o cenu informace, také japonci nepokládají samotnou informaci za zboží, které lze
nějakým způsobem ocenit. Na druhé straně ale pečlivě vyčíslují náklady na získávání
informací. A ty pro ně nejsou zpravidla nikdy dost vysoké, aby se nakonec nesnažili zajistit
na jejich zabezpečení potřebné finance. Protože prospěch a konec konců zisk ze získaných
informací nelze nejen předem, ale vesměs ani dodatečně spolehlivě vypočítat, smiřují se
Japonci se skutečností, že rentabilita informací se vypočítat nedá. To také přispívá k
všeobecné snaze získat informace často bez ohledu na náklady s touto činností spojené. Např.
D. Marhoulová cituje v této souvislosti francouzského ekonoma D. Turcqa, který se ptá:
"Kolik francouzských podniků si může dovolit vysílat do USA a jiných zemí odborníky
určené pouze pro vyhledávání nejnáročnějších informací?" Tito specialisté jsou velmi často
účastníky odborných seminářů a konferencí, kde sice nepřednesou referát, ale za plný
účastnický poplatek, hrazený jejich vysilatelskou firmou, nejen pečlivě vyslechnou a
zaznamenají to, co zaznělo na oficiálním pořadu akce, ale vyhledávají přímé kontakty s
aktivními účastníky jako další, nezanedbatelný zdroj poznatků. Japonci jsou zastánci dobrých
mezilidských vztahů i se zástupci konkurence a jsou ochotni absolvovat nejrůznější pracovní
jednání v jakékoli náročnosti na čas i peníze.
Pro Japonce není věda a vědecké poznatky předmětem veřejného poznání, ale různě
vymezených společenství, kolektivů (korporací), jako jejich vnitřní záležitost. Získané
poznatky těmto společenstvím, často uzavřeným, nejen patří, ale ona se s nimi fakticky
ztotožňují a ztotožňují s nimi organizaci, technologii a její výstupy - produkty. Poznatky a
poznání nejsou pro Japonce abstraktní pojmy, protože kognitivní procesy nejsou nezávislé ani
na jejich subjektu, ani na objektu. Z toho pak vyplývá pro Západ paradoxní zjištění, že
japonská informační společnost vlastně existuje bez informací, resp. není založena na
komunikaci informací ve veřejném životě. Ztotožnění subjektu a objektu je konec konců
jedním ze zákonů buddhismu, odkud lze také japonské chápání kognitivního procesu a jeho
důsledků odvodit. Pro Japonce je významnější kognitivní akt sám o sobě než poznatek.
Z hlediska pojetí informačních systémů v moderní japonské společnosti, které se formálně
podobají struktuře, funkcím i technologii západních informačních systémů, je významná
funkce komunikace. Pro komunikaci poznatků Japonci mnohem více než Západ používají
názorné pomůcky, kresby a vůbec grafiku, protože je pro ně "vidět" více než "znát". V
japonské kultuře předcházela vždycky vizualizace před verbalizací. Něco ukázat znamenalo
více než něco říci. Podle posledních výzkumů připadá v japonských komunikačních
prostředcích 35% na zprávy komunikované verbálně a 65% na neverbální formu zpráv.
V západních zemích je pro proces informatizace typická diferenciace funkcí a úloh
jednotlivých subjektů, které se informačního procesu zúčastňují. Vznikají zcela nové
instituce, jako jsou např. veřejné datové sítě, informační agentury, producenti bází dat atd.
Informace jsou zpřístupňovány jednak jako zveřejněné poznatky a jednak také jako komerční
produkty. Informace tedy existují i nezávisle na jejich tvůrcích a uživatelích. Zcela jinak je
tomu v soudobé japonské společnosti. Informační systémy zde zpravidla nejsou součástí
veřejných služeb, ale ztotožňují se s institucemi, které informace vytvářejí, resp. kde
informace vznikají. Výzkum, vývoj, komunikace informací a jejich využití spolu v Japonsku
většinou úzce organizačně i funkčně souvisejí. Proto hlavní cestou výměny poznatků nejsou
informační systémy, ale přímá komunikace mezi vědci, výzkumnými a vývojovými
pracovníky. Zdůrazňuje se význam nezprostředkovaného osobního kontaktu. Ačkoli je v
Japonsku množství knihoven, informačních středisek a také se zde produkuje a využívá téměř
jeden tisíc informačních databází (z nichž je celkem 90% přístupných v dialogovém režimu),
představují stále nejvýznamnější prostředek informování různé mítinky, semináře a
konference, kde se tvůrci a současně uživatelé (lépe příjemci) informací osobně setkávají. Jde
především o skupinovou formu komunikace informací, založenou na mluveném, nikoli
psaném projevu.
Jedním ze základních atributů skupinově produkovaných a šířených informací - a v zásadě i
japonské kultury zacházení s poznatky - je jejich časová dimenze. Japonské pojetí
společného, skupinového poznání znamená pracovat se současnými poznatky. Poznatek
nepatří ani minulosti, ani budoucnosti, ale současnosti. Jen takové poznatky jsou živé,
aktuální a schopny přetvářet svět.
Přes tyto odlišnosti se Japonsko zejména v 90. letech snaží přiblížit svoje informační služby a
systémy západnímu světu. Není to dáno jen účastí v celosvětové síti internet. Už v
předchozím desetiletí bylo svým ústředním informačním centrem JICST (Japan Information
Center of Science and Technology) "vtaženo" do společného dialogového systému
zpřístupňování velkého počtu informačních databází spolu s německým databázovým centrem
STI International (bude o něm ještě podrobněji pojednáno) a americkým centrem informací v
chemických oborech CAS (Chemical Information Services). A v roce 1994 uspořádalo
Japonsko 47. kongres a konferenci vůdčí celosvětové informační nevládní organizace FID (z
francouzského Fédération international de documentation, anglicky International Federation
of Information and Documentation) na němž se jeho informační sféra představila jako do
velké míry slučitelná (kompatibilní) s ostatním světem.
Na druhé straně se však oproti Západu japonské informační systémy a služby nerozšiřují ani v
posledním desetiletí 20. století dostatečně intenzivně na úrovni veřejných, komerčně online
provozovaných databázových informačních center. Statistické údaje o rozvoji veřejného
informačního trhu, zveřejňované pravidelně např. IMO (Information Market Observatory)
svědčí o zaostávání Japonska za prudkým vzestupem zisků z těchto služeb v USA a v zemích
Evropské unie. Podle statistik zveřejněných na konferenci Infobase, uspořádané ve Frankfurtu
v roce 1994, se jako nejprudčeji rozvíjející sektor elektronického zpracování a šíření
informací představil německý informační trh. Jeho objem se za necelou první polovinu 90. let
zvýšil o 59% a jeho celkový obrat dosáhl hodnoty 1,3 miliardy DM. Znamenalo to zhruba
10% nárůst z roku na rok.
Všeobecně je možno konstatovat, že se v japonské informační infrastruktuře vůči Západu
prosazují dosud spíše uživatelské tendence, než rozvoj vlastních veřejně zpřístupňovaných
komerčních informačních služeb, a to má rozhodující vliv na objem japonského informačního
trhu, který stále ještě, i přes vyspělost zejména některých technických prvků, zaostává za
Západem.
3
INFORMAČNÍ SFÉRA JAKO SEKTOR EKONOMIKY
Jádrem informační politiky demokratického státu je ekonomické pojetí vlivu informace na
rozvoj společnosti a tím i státu jako takového. Pro pochopení moderních koncepcí
informatizace a na této bázi také vytváření prostoru pro rozvoj informačních systémů a služeb
hospodářsky vyspělých zemí světa je třeba sledovat myšlenkové proudy v sociologii, filozofii
a zejména v makroekonomice, které se rozvíjely na Západě zhruba v posledních třiceti letech
20. století.
3.1
Ekonomie informace a informatizace společnosti
Jako každé produktivní národohospodářské odvětví, má také informační sektor, označovaný
zhruba v posledních dvaceti letech jako informační průmysl, svoji ekonomiku. Ta je pak
sledována, zkoumána a vyhodnocována s využitím celého systému nástrojů, s nimiž pracuje
moderní ekonomie. V USA jako v zemi, kde se zrodila informační věda, byly také poprvé
položeny základy průniku tohoto oboru a ekonomie, a to ve studiích vedených od počátku 60.
let významnými národohospodáři a současně teoretiky procesu informatizace společnosti.
Jejich vklad bude dále představen. Vznikl obor, označovaný anglicky "Economics of
Information", česky "ekonomie informace" nebo také "informační ekonomie". Sleduje
především všechny významné aspekty působení informační sféry v hospodářství jednak
jednotlivých zemí, ale také jejich mezinárodních seskupení, na druhé straně i různě
vymezených regionů a naopak dnes už vlastně globální ekonomické souvislosti v moderní
civilizaci.
Ekonomika je také jedním z hlavních kritérií, podle něhož se posuzuje naopak vyspělost
informační sféry v té které zemi či seskupení států v současném světě. Je jedním z
rozhodujících hledisek posuzování pokroku na cestě k vývojové etapě označované zejména v
evropských koncepcích pohledu na svět jako "informační společnost". Např. D. Y. Jeong
charakterizoval tuto vývojovou etapu lidstva jednak jako společnost, v níž je vysoké procento
pracovní síly angažováno v oblasti procesů tvorby, zpracování a šíření informačních produktů
a služeb, a jednak jako společnost, v níž významné procento příjmů a mezd pochází z aktivit
informačních profesí a ve které tudíž vytváří vysoké procento podílu hromadného domácího
produktu produkce a šíření informačních produktů a služeb.
V průběhu 80. let se v prostředí automatizace začaly vzájemně provazovat oblasti ekonomiky,
informací a dalších společenských aktivit. Tento proces v 90. letech konverguje, jak např.
uvádí Paul Kleinert, k jejich úplnému splynutí, které má být základem nového pojetí
společenského pořádku, v němž ekonomika působí jako rozhodující řídící faktor vývoje.
Přitom je informace chápána jako specifická entita definovaná jako znaky nebo data,
uplatňované v kontextu a smysluplné pro rozhodování. Smysluplnost informací při
rozhodování znamená jejich úlohu ve vytváření názoru, který je nutné v tomto procesu
uplatnit. Univerzalita je pak chápána jako odraz skutečnosti, jako jsou např. národy nebo
teritoria, která spolu navzájem souvisejí a jsou na sobě vzájemně závislé.
K pojetí univerzality ekonomiky se světový názor vyvíjel postupně už od antiky. Výraz
"ekonomika" pochází z řečtiny (oikonomos) a označoval výslovně lokální oblast hospodaření
v jednotlivých domácnostech. Toto lokální pojetí se udržovalo vlivem vládnoucích ideologií i
ve středověku. Významnou měrou k univerzalitě pojetí ekonomiky přispělo však středověké
Španělsko, kde se ve velké míře začaly uplatňovat poznatky z cest za objevy nových zemí a
světadílů. Zvýraznil se jimi zejména pocit sounáležitosti a komplexnosti světa. Přispěl k tomu
i návrat k řeckým vědeckým objevům a filozofii, jejíž vliv v té době ve Španělsku silně
působil. Univerzalita vědomí o světě a tomu odpovídající chápání ekonomiky kulminovalo
pak v osvícení osmnáctého století. Výrazem těchto myšlenkových proudů se stala politická
ekonomie Smitha a Ricarda, jako základ pozdějšího prudkého nástupu průmyslu a jeho
ekonomických aktivit v 19. století.
Naplno se rozvinulo univerzalistní chápání ekonomiky až po 2. světové válce. Nastalo
propojování finančního sektoru a sektoru informačního a to natolik intenzívně, že se např.
bankovní činnosti začaly, jak o tom bude ještě dále pojednáno, zařazovat mezi činnosti
informační. Dnes toto pojetí skutečně nabývá reálného opodstatnění, protože se bankovní
operace stávají skutečně tak, jak jsou metodicky i technologicky realizovány, v plném smyslu
slova činnostmi informačními. Neoperuje se s reálnými penězi, ale s informacemi o
finančních transakcích. Jako příklad může sloužit činnost mezinárodní finančnické centrály
Cedel (Centrale de Livraison de Valeurs Mobiliérs) se sídlem v Luxembourgu. Provádí
klíringové služby ve 30 různých měnách pro organizace z více než 60 zemí světa. Jde v
průměru o 30 tisíc transakcí denně (v celkové hodnotě téměř 2 biliony, tj. tisíc miliard
dolarů!), což nelze realizovat jinak, než prováděním operací v počítačovém informačním
systému.
Závislost dnešní světové ekonomiky na výpočetní a telekomunikační technice, která nahradila
dřívější postupy, založené na manipulaci s fyzickými penězi, a zároveň postupující
celosvětová působnost těchto systémů vyvolává stále se prohlubující vzájemnou závislost a
propojenost univerzality v ekonomickém a informačním sektoru, které postupně splývají v
jednom "informačním systému", a to i v případě, že k chápání tohoto pojmu využijeme již
klasické definice B. C. Vickeryho ("...organizace lidí, surovin a strojů, sloužících k podpoře
přenosu informace od jedné osoby ke druhé"). Nicméně dosud veškeré věhlasné světové
kapacity v oblasti ekonomiky a informací, jako např. Arrow, Machlup, Schwuchow, Porat,
Rubin, Griffits, Lamberton, King, Yovits a jiní pokládají informaci za stěží definovatelný,
spíše mlhavý produkt, jehož reálná hodnota je měřena vždy ve vztahu ke konkrétní potřebě.
Zatímco filozofové a sociologové hovoří dnes v souvislosti s uplatňováním nové techniky a
organizace komunikace poznatků o postindustriální, resp. informační společnosti, razí
např. Peter Drucker nově pro označení nadcházejícího vývojového stupně civilizace v
nejvyspělejších zemích název "postobchodní společnost" (post-business society), přičemž
srovnává význam informační vlny s průmyslovou revolucí. Drucker pochopil převratnou
úlohu informačního systému a jeho vlivu na poznatkovou základnu podniku, který se rozvíjí v
konkurenčním prostředí a musí využívat zejména z jeho hlediska vnější okruh informačních
zdrojů, který se celosvětově rozvíjí v rámci aktivit informačního sektoru.
Východiskem Druckerovy teorie postobchodní společnosti je "taylorismus", směr prosazující
vědecké principy do organizace průmyslové výroby, který založil už koncem 19. století
americký podnikatel a ekonom Frederick W. Taylor. Zavedl jako první pojem "průmyslový
inženýr" jako vysoce kvalifikovaná pracovní síla s perspektivou stále rostoucí potřeby této
profese na trhu práce. Intenzívně se zabýval problematikou kategorizace poznatků, resp.
znalostí (knowledge), a na nich závislých informačních potřeb při řízení podniku. Vycházel z
předpokladu, že v jakémkoli sociálně ekonomickém systému je na úrovni vrcholového řízení
nutné sledovat na prvním místě informační toky a teprve na druhém místě toky "hmotné".
Taylor už pracoval s pojmem "informační systém pro strategické řízení" a odlišoval kvalitu i
objem informací potřebných pro tuto úroveň a úroveň operativního řízení organizace.
Počátky soudobého moderního ekonomického myšlení založeného na vnímání významu
informatizace společnosti a na vlivu informačních aktivit na ekonomiku však spadají až do
začátku 60. let, kdy se začaly projevovat první praktické důsledky zavádění počítačové
techniky v řadě oborů intelektuální činnosti. V roce 1962 uveřejnil jeden ze zakladatelů
informační ekonomie, Fritz Machlup, převratné dílo "The Prediction and Distribution of
Knowledge in the United States". Zde bylo poprvé použito jakési kategorizace znalostního
vybavení pracovníků různých profesí, které analyzoval na základě hospodářských statistik
prováděných v poválečném údobí ve Spojených státech. Dospěl k následující klasifikaci:
praktické znalosti (vyplývající a používané při realizaci člověka v určité profesi, ať
už orientované na manuální, intelektuální, obchodní či jinou formu činnosti),
intelektuální znalosti (uspokojující přirozené snahy a touhy člověka objevovat a
dozvídat se),
znalost řečí a historie (uspokojující a stimulující seberealizaci člověka v zaměstnání i
mimo ně),
duchovní znalosti (vedoucí k uspokojení touhy člověka po duchovním životě, včetně
života náboženského),
nechtěné znalosti (které člověk nabývá jaksi mimoděk, aniž by jich, jako často
nepotřebných, dovedl účelově pozbývat).
Machlup získal doktorát na Vídeňské univerzitě jako žák mimo jiné také jednoho z čelných
"neoklasických" ekonomů, často citovaných našimi vedoucími představiteli ekonomické
transformace po roce 1989, zejména Václavem Klausem. Oproti tomuto směru, který ještě s
pojmy jako informační služby, informační systém nebo informatizace nepracoval a význam
informací v ekonomii zcela opomíjel, vyšel Machlup při formování moderní ekonomické
metodologie při analýze procesu komunikace poznatků z hlediska určení hlavních faktorů
ekonomického růstu.
Při formování své ekonomické koncepce vyšel Machlup z Taylora a sledoval statistické
rozbory amerického hospodářství z hlediska vlivu produkce poznatků na růst hrubého
národního produktu. Jeho analýza je rozdělena do dvou částí, jednak na situaci v rámci
jednotlivých odvětví a jednak na vliv zvyšování poznatkové základny v rámci jednotlivých
profesí. Machlup už v uvedeném díle razil pojem "knowledge industry", který bychom v
souladu s výše definovanými pojmy v této práci mohli přeložit spíše jako "znalostní" než
"poznatkový" průmysl. Machlup definuje anglický výraz "knowledge" v tomto smyslu jako
cokoli, co někdo zná a umí. Jde mu však také o produkci poznatků, kterou chápe jako činnost
při které jednak někdo učí a někdo se naučí něco, co předtím neznal. Do tohoto procesu
zahrnul i funkci komunikace informací. Pokud jde o provedené analýzy rozvoje či naopak
útlumu poptávky po hlavních dvou kategoriích pracovní síly, totiž tzv. "modré límečky" a
"bílé límečky", jak se v USA v makroekonomických statistikách traduje, dospěl Machlup k
závěru, že mezi roky 1900 a 1960 se zvýšil podíl zaměstnanců průmyslových podniků s
převahou duševní práce (bílé límečky) ze 17,6 na 42%, zatímco podíl manuálně pracujících
zaměstnanců v americkém průmyslu klesl v tomto údobí z původních 83,4 pouze na 48%.
V těchto svých analýzách použil Machlup dvojího různého rozdělení pracovníků, a to jednak
podle kategorizace pracovní síly, s nímž pracuje Úřad pro sčítání lidu USA, a jednak vlastní
klasifikaci. V prvním rozdělení jde o celkem 11 kategorií:
1. Odborní specialisté, kvalifikovaní pracovníci a s nimi spolupracující síly
2. Majitelé a správci farem.
3. Řídící pracovníci, funkcionáři a majitelé firem s výjimkou farmářů.
4. Úředníci a spolupracující administrativní personál.
5. Pracovníci v prodeji.
6. Mistři, předáci a s nimi spolupracující síly.
7. Tovární dělníci a související profese.
8. Pracovníci v domácnosti.
9. Pracovníci ve službách.
10. Zemědělští dělníci a předáci na farmách.
11. Ostatní dělníci kromě těch, kteří pracují v zemědělství a těžebním průmyslu.
Ve vlastní klasifikaci rozdělil Machlup pracovní sílu do tří skupin, a to:
1. Duševní pracovníci (tzv. "bílé límečky"), do níž patří podle kategorizace amerického
Úřadu pro sčítání lidu 1., 3., 4. a 5. kategorie.
2. Manuální pracovníci a pracovníci ve službách, zahrnující z první kategorizace 6. - 9.
a 11. kategorii.
3. Zemědělští pracovníci, zahrnující kategorie 2 a 10 z předchozí kategorizace.
Po smrti Machlupa (v roce 1983) pokračovali v jeho analýzách Rubin, Huber a Taylor, kteří
dospěli až k roku 1980. Podle nich se podíl duševně pracujících od roku 1900 do roku 1980
zvýšil z 10.7 sice pouze na 41,2, ale podíl manuálně pracujících zaměstnanců se snížil z
původních až 89,3 na 58,8%. V každém případě je zřejmé, že tento vývoj je nezvratný a bude
pokračovat nejen v USA, ale také v Evropě a postupně ve všech zemích, které nastoupí cestu
směrem k informační společnosti.
Fritz Machlup byl už ve své době uznávaným ekonomem, ačkoli se, na rozdíl od Hayeka a
některých dalších protagonistů neoklasického ekonomického směru, o kterých bude ještě dále
pojednáno, nedočkal Nobelovy ceny. Přednášel na prestižních amerických univerzitách
(Baltimore, Princeton, New York) a v roce 1966 byl zvolen prezidentem Americké
ekonomické asociace AEA (American Economic Association). Jeho význam překročil daleko
celou neoklasickou ekonomickou školu a teprve s technologiemi založenými na internetu na
konci 20. století se mu dostává plného ocenění.
Od 90. let se zejména v USA prosazuje informatizace do veřejného života, samozřejmě s
podtextem hospodářských implikací vedoucích ke globalizaci ekonomiky a účasti co nejširší
veřejnosti. Např. vydavatelství Elsevier Science Publishers se základnami v Nizozemí a v
USA vydává od roku 1990 nový odborný časopis s názvem "Information and the Public
Sector". Hlavními odbornými redaktory jsou profesoři I. T. M. Snessen z Erasmovy
university v Rotterdamu a J. L. King z Kalifornské univerzity v Irvine. Časopis má
mezinárodní charakter a zveřejňuje příspěvky k politickým, ekonomickým, právním a
organizačním aspektům procesu informatizace ve veřejném sektoru společenských aktivit.
Mezi hlavními tématy se objevují problémy aktuálních změn mocenských vztahů ve
veřejných a soukromých organizacích, řízení tvorby informačních fondů, ochrana dat z
hlediska ochrany soukromí jedince, přístup veřejnosti k počítačově uloženým informacím,
vliv informatizace na lidská práva atd. Časopis se věnuje i praktickým otázkám provozu a
zavádění informačních systémů, jako jsou principy projektování systémů, vyhodnocování
nákladů a jejich návratnosti v automatizovaných informačních systémech, vývoj komunikační
infrastruktury, využívání kompaktních disků a telefaxu, tvorba a využívání velkých
informačních databází, vyhledávání informací a také aplikace nové techniky a technologie.
Všeobecně se soudí, že budoucnost soudobé "informačně založené" světové ekonomiky závisí
na takových faktorech, jako jsou
mezinárodní ekonomická spolupráce a schopnost překonat nacionalismus a
protekcionismus státních ekonomik,
porozumění podstatě informace a umění informací využívat,
upuštění od regulace vnitrostátních kapitálových trhů, podpora mezinárodního toku
kapitálu a likvidace rozdílností mezi jednotlivými finančními trhy, neboli, pokud jde o
filozofický základ nového ekonomického myšlení, je to příklon ke směru "laissez
faire" (bude ještě dále vyložen).
Editor amerického časopisu "Wired" Peter Leyden v roce 1998 shrnul diskuse spíše
technicky orientovaných komunit, probíhající vesměs na elektronických stránkách internetu,
do jakési teorie "pěti vln technologického ovlivnění transformace společnosti" na přelomu
tisícíletí, přispívajících podstatnou měrou k vizi budoucí "learning society":
1. Počítačové technologie vyvíjející se s perspektivou do roku 2010 k využívání
mikroprocesorů na úrovni bilionu bytů a k ovládání počítače rukopisem a hlasem se
strojovým překladem.
2. Tzv. "big bang" v oblasti telekomunikací, vedoucí k propojení stovek milionů počítačů
a jejich prostřednictvím vývoj globální digitální telefonní a televizní sítě opět se
strojovým vzájemným překládáním národních jazyků.
3. Biotechnologické zvládnutí problému zmapování lidského genomu a díky tomu rozvoj
medicíny ve směru léčení dispozic k nemocem.
4. Nanotechnologie jako další z převratných prostředků výroby, která vychází z molekul a
umožňuje vytvářet např. mikroskopické senzory do organismů.
5. Alternativní energetické zdroje, jako jsou např. hybridní pohony pro automobily bez
emisí.
Jde o procesy celosvětové, zasahující nejen Západ, ale i civilizace Dálného Východu, kde
tradice pojetí světa, ekonomiky i informací vychází z odlišného filozofického základu, než
civilizace západní. Z nepochopení této odlišnosti vyplývají někdy u nás zbytečná rozčarování
např. z nedostatečné otevřenosti japonského informačního trhu a všeobecně celé, technicky
mimořádně vyspělé informační infrastruktury Japonska a také dalších, rychle vyspívajících
východoasijských ekonomik. Je ovšem třeba přiznat, že postupem času se spíše tato scéna
svými pravidly přizpůsobuje Západu, než naopak. Svědčí o tom např. zpřístupnění celé
japonské patentové literatury v elektronické formě pro světové informační systémy v oblasti
ochrany průmyslového vlastnictví ve druhé polovině 90. let.
Univerzalizací informačního sektoru dochází ke vzniku tzv. globální ekonomie, jejímž
produktem jsou i nekontrolovatelné a z hlediska jednotlivých státních ekonomik vpodstatě
neovladatelné sféry obchodních a finančních transakcí, realizovatelných jen díky globálním
informačním počítačovým a telekomunikačním sítím. Efektivní zásahy do sociálně
ekonomických procesů v soudobém světě dnes také mohou provádět již pouze velké
nadnárodní organizace, vybavené nejmodernější informační technikou.
3.2
Nový pohled na vývojové etapy lidstva
Už v 70. letech se začaly objevovat prognostické úvahy na téma možnosti vytvoření jakéhosi
"globálního mozku", tehdy superpočítače, do něhož bude možno uložit podstatnou část
lidského poznání a zpětně v něm vyhledat a po tehdy právě vznikajících digitálních
telekomunikačních sítích získat kteroukoli v daném okamžiku pro nás relevantní informaci.
Později, zhruba v první polovině 80. let, směřovala informační technika a technologie ve
svém vývoji již jednoznačně k nedávno vytyčenému cíli: většina informací bude převedena do
elektronické formy a bude dostupná z kteréhokoli místa na zemském povrchu. Tato představa,
teprve ve druhé polovině 90. let reálně naplňovaná, podnítila filozofy a sociology k úvahám o
novém stadiu vývoje lidské společnosti, společnosti "postindustriální", respektive "informační
společnosti" (information society). V této souvislosti se dnes současně hovoří o procesu
"informatizace společnosti". Tímto výrazem je míněno zavádění a uplatňování informační
a telekomunikační techniky a technologií a teprve tímto prostřednictvím zvyšování úlohy
informací v životě společnosti. Výraz "informatizace" je odvozen od výrazu "informatika",
označujícího obor vztahující se k vývoji a ovládání výpočetní techniky, včetně technických a
programových prostředků aplikovaných v informačních systémech a službách, nikoli přímo
od oboru zabývajícího se vlastními informačními službami - informační vědy.
K představě revolučně nové - informační éry lidstva, založené ovšem především na významu
komunikace poznatků, se zhruba v době už nepochybného širokého a praktického uplatnění
výpočetní a telekomunikační techniky, tedy na počátku 70. let 20. století, hlásili už nejen
teoretici působící v projektování a řízení informačních systémů, výzkumní pracovníci
laboratoří pro vývoj výpočetní a přenosové techniky a tvůrci programových systémů. Ti ale
současně se sociální stránkou vývoje zdůrazňovali stránku hospodářskou. To je spojovalo s
ekonomy - národohospodáři. Americký prognostik Alvin Toffler v roce 1980 napsal v dodnes
slavném a často citovaném díle Třetí vlna (Third Wave), že tak markantní přenesení většiny
nových příležitostí z oblasti materiální výroby do oblasti tvorby informací nejen v bohatých,
ale i ve středně rozvinutých zemích světa, jakého jsme svědky, nevyžaduje již důkladných
statistických sociálních studií, abychom si uvědomili, že se společnost mění z průmyslové na
postindustriální. Výrazem "třetí vlna" označil Toffler podle něho třetí nejvýznamnější předěl
ve společenském vývoji, po první "vlně" nástupu agrárního způsobu práce a z něj
vyplývajících společenských vztahů (už někdy v 10. tisíciletí před Kristem) a po druhé,
"industriální vlně", nastoupivší zhruba před 300 lety. Současný epochální předěl Toffler pojal
jako transformaci hodnotového oceňování pracovníků i podniků a organizací. Zatímco v
končícím průmyslovém způsobu organizace hospodářství byly rozhodující suroviny (a tudíž
vlastnictví území, kde se daly získávat) a hromadná strojová produkce (a tudíž továrny,
města, resp. průmyslové aglomerace), začíná být stále významnější přístup k poznatkům,
jejich přenos a zejména uplatnění v ekonomice.
Podle Tofflera se dřívější třídní rozdíly mezi buržoazií a proletariátem mění na rozdíly mezi
vzdělaným, resp. kvalifikovaným, a nekvalifikovaným pracovníkem. Imperiální expanze
založené v minulosti na ovládnutí území se mění na expanzi v ovládání trhů a kapitálu. Po
"ekonomice továrních komínů" a hromadné, sériové výroby přichází tzv. symbolická
ekonomika. Je charakterizována zisky ze znalostí a tudíž také z informačních služeb.
Produkty z výroby jsou zde i po distribuci zákazníkům (uživatelům) předmětem dalšího
dopracování, často s pomocí různých typů servisů od výrobce (provozovatele informačního
systému). Nastává rozpad podnikatelské sféry na velké množství malých, ale pružných firem.
Je ohrožována dosavadní byrokracie, čerpající síly z centralizace jakékoli formy moci.
Demokratizací přístupu k informacím, danou především technickými možnostmi, se stírá
hierarchie služebních míst. I začínající zaměstnanec může pracovat s bohatými a relevantními
informačními zdroji. Tuto Tofflerovu hypotézu dokládá později např. Reinhard Mohn,
představitel jedné z významných evropských společností, ovládajících komunikaci informací
- Bertelsmann, A. G. - podle něhož už ve skutečnosti pouze nařízení schválená většinou
zaměstnanců mají šanci být dodržována. Demokratizace v přístupu k informacím pak vede k
demokratizaci organizačních řádů a předpisů v podnicích.
Je zajímavé, že se osobní postoj Tofflera od doby vzniku Třetí vlny postupně v průběhu 80. a
zejména pak 90. let, kdy ještě spolu se svou ženou Heidi vydal opět slavné tituly Změna moci
(1990) a Válka a antiválka (1993) změnil z poměrně optimistického vidění postindustriálního
světa na hluboce depresivní představy důsledků globální informatizace. V rozhovoru pro
polský deník Gazeta Wyborcza, přetištěném v našich Lidových novinách na začátku roku
1999, se v jeho vidění světa prosadily převažující mírou negativní až negativistická
stanoviska, zejména ke způsobu počínání amerického Kongresu a také bruselské
administrativy Evropské unie. Kritizuje zejména neschopnost demokraticky volených
mocenských orgánů přizpůsobit se globalizaci a zároveň jiným než už překonaným vztahům v
ekonomice.
V srpnu 1999 poskytl Toffler exkluzívní rozhovor také významnému španělskému deníku El
País. V něm několikrát zaútočil na ty, kteří včas nepochopili význam internetu pro další vývoj
lidstva. Za jednu z jeho hlavních předností pokládá skutečnost, že dává poprvé v lidské
historii příležitost k přístupu k poznatkům i "vyděděncům" naší společnosti. Vysmívá se těm,
kteří stále zdůrazňovali negativní stránky a možná nebezpečí internetu i všeobecně nových
počítačových a telekomunikačních technologií. Připouští sice možnost určitých sociálních
konfliktů, které vznikají prudkým rozvojem této sítě sítí, jak internet nazývá. Avšak v
dlouhodobé perspektivě Toffler nevidí v internetu žádný lidstvo ohrožující problém. Za jeho
další klad pokládá postupné, nikoli však diskriminující stírání rozdílů mezi různými kulturami
jednotlivých částí světa. internet totiž současně umožňuje pestrost a diverzifikaci etnik a dává
příležitost minoritám všeho druhu, aby se projevily už nikoli jen lokálně, ale přímo globálně.
Jako na zajímavost poukazuje Toffler na skutečnost, že v případě internetu a vůbec
informatizace lidské společnosti jde o první významnou revoluci, která nebyla vyvolána a
není řízena z Evropy. Internet významně snižuje moc a význam centrálních úřadů, vyvolává
flexibilitu pracovní doby a pracovního místa a navíc "virtualizuje" finance. Právě postupnou
eliminaci moci byrokracie považuje Toffler za nesporně pozitivní důsledek rozšiřování a
popularizace internetu.
Velmi zajímavý je Tofflerův názor na dnes rozšířené obavy z přemíry informací, která
moderního člověka zaplavuje. Pokládá to opět za určitý anachronismus pramenící z
evropských intelektuálních tradic. Výraz "informační exploze" označuje za přehnaný a těm,
kdo se jí obávají, radí, aby dále v klidu a uzavřenosti, resp. izolaci, bádali ve starých knihách.
Tento názor, jakkoli je neobvyklý, je třeba brát velmi vážně, zejména v prostředí české
humanitní akademické komunity. Ta se vlivem už z komunismu pramenící kritiky
"nekontrolované" (správně "svobodné") komunikace informací ve společnosti dosud
nezbavila nejrůznějších obav z počítačové techniky a zejména pak z internetu. Ten se zde
prosazuje i na přelomu století, po více než 8 letech od jeho vstupu do naší země, až ostudně
pomalu. Přitom na obavy z informační exploze a v jejím důsledku zahlcování člověka
přemírou informací v moderní době lze zcela logicky namítnout, že dnešní člověk ani netráví,
ani nevnímá rychleji než jeho předkové v uplynulých stoletích. Zatímco dříve vnímal podněty
a v jejich rámci přijímal informace intenzívněji v nepříliš technizovaném prostředí (namísto
televize pobýváním v přírodě, hovory s jinými lidmi a četbou), nyní má k dispozici více
umělých a méně přírodních podnětů, nicméně víc, než je mu od přírody fyzicky umožněno, na
vstupu svými smysly nepřijme. Navíc má (má mít) k dispozici rozum, který mu umožňuje z
přicházejících podnětů vybírat a zpracovávat jen ty, které jsou z nějakého důvodu vhodné
(pro poučení, zábavu apod.).
Jako nesporný důkaz pozitivního působení internetu ve světovém měřítku uvedl na závěr
svého rozhovoru pro El País příklady z latinskoamerické republiky Peru a dokonce i z dosud
komunistické Číny. Díky účasti v této síti může dnes malá peruánská horská vesnička o
zhruba 50 rodinách prodávat svoji zemědělskou produkci do Spojených států a na druhé
straně se rozvíjí obchod mezi čínskými zemědělci a restauracemi v Německu, které tak z Číny
mohou výhodně nakupovat česnek.
Primát v postižení a pojmenování nové éry společenského vývoje, předznamenané rozvojem
informační techniky a technologie, je však přisuzován americkému sociologovi, emeritnímu
profesoru Harvardovy univerzity a členu Americké akademie umění a věd - Danielu Bellovi.
Už v roce 1973 publikoval zásadní dílo analyzující důsledky racionalizace a prudce se
zvyšující efektivnosti lidské práce, jestliže jsou využity moderní počítačové a
telekomunikační prostředky a jejich prostřednictvím především nové poznatky. Tato studie,
příznačně nazvaná "Nástup postindustriální společnosti" (The Comming of Post-Industrial
Society), ještě před Tofflerem vystihuje hlavní atributy nadcházející sociální stratifikace. Tu
však situoval až do údobí po roce 2000. Píše o "nové kvalitě života", významu vzdělání a
zejména o změně hodnotových kritérií vlastnictví - od materiálního na duševní (intellectual
property). Hlavními znaky příští - postindustriální společnosti v 21. století budou podle Bella
přeměna ekonomiky výrobků na ekonomiku služeb, vznik nové elitní sociální vrstvy,
ovládající potřebné znalosti typu "know how", rozvoj vědy jako rozhodujícího zdroje nejen
technických inovací, ale také politického působení, a konečně vznik nového, tzv.
"intelektuálního sektoru", jako jsou tradiční sektory agrární a průmyslový.
Postindustriální společnost charakterizoval Bell jako svět, v němž hrají rozhodující roli ve
všech rozvojových aspektech lidstva poznatky. Anglický výraz "knowledge" takto v daném
případě přeložený do češtiny (oproti jiným souvislostem, kdy je možné použít českého slova
"znalost") chápal jako "to, co je objektivně známo, jako duševní vlastnictví vázané na jméno
nebo skupinu jmen a potvrzeno příslušnými prostředky rekognoskace původcovství, ať už jde
o copyright nebo ještě častěji o nějakou formu ochrany průmyslového vlastnictví“. Za
zprostředkování poznatků se podle Bella platí v době jeho využití v publikacích, ve výzkumu,
vývoji atd., a to formou monetární kompenzace. Je to subjekt uznávaný trhem, a to
institucionálními či politickými představiteli nebo veřejností jako vztahující se hodnotě
výsledku práce a jako požadavek uplatněný na sociální zdroje.
Ve studii "Gutenberg and the Computer: on Information, Knowledge and the Distinctions" z
roku 1985 už Daniel Bell vymezil poznatek (knowledge) oproti informaci. Informace
charakterizuje jako zprávy, fakta, statistiky, právní akty a soudní rozhodnutí apod., kdežto
poznatky jsou už interpretace v určitém kontextu a znamenají konceptualizaci a také formu
argumentace. Výsledkem komunikace a osvojení poznatků jsou teorie vyúsťující do snah
stanovit relevantní vztahy či vazby mezi fakty, daty a jinými formami informací v určité
konkrétní formě a vyložit důvody takových generalizací.
Významným polem zájmu Daniela Bella se v 80. letech stala otázka futurologického vidění
vývoje společnosti po roce 2000. Už v roce 1980 uvažuje ve studii "The Social Framework of
the Information Society" publikované ve sborníku věnovaném predikacím vývoje informační
techniky se zamýšlí nad nezbytností změnit "sociální rámec" lidské komunity, a to v závislosti
na revolučních změnách v možnostech digitální komunikace s globálním rozměrem. To
způsobí revoluci v organizaci zpracování a šíření informací a s tím i revoluci v tvorbě, šíření a
zpětném vyhledávání poznatků (knowledge). Změní to také stratifikaci zaměstnání a
charakter práce podstatné části civilizace.
Daniela Bella považují i soudobí teoretikové "informační společnosti", jako je např. Angličan
F. Webster, za autora, který nejvíce ovlivnil celou generaci nejen sociologů, ale i ekonomů a
filozofů. Je považován za syntetika, který spojil myšlenkové proudy začínající už v 60. letech,
a to z hlediska zkoumání struktury profesí, kterou ovlivnil rozvoj služeb na úkor průmyslové
výroby, z hlediska rozvoje poznatkové základny a v té souvislosti i se sledováním
informačních toků ve vědě a technice a konečně z hlediska vývoje počítačové, resp.
informační techniky. Jádrem jeho teorie byl vztah mezi informací a společností. Přitom ještě v
díle "Svět v roce 2013" z roku 1987 nezmínil výraz "informační společnost", ale zdůraznil
vizi budoucí totální vzájemné komunikační propojenosti lidí ("wired society", resp. "wired
nation" v "postindustriálním" věku. Sám napsal, že termín "informační společnost" nemá rád
a nepovažuje se za teoretika této vývojové etapy společnosti. Přesto v roce 1980 vyšla ve
sborníku redigovaném T. Fosterem v nakladatelství Blackwell Bellova stať s názvem
"Sociální rámec informační společnosti", která reflektuje zejména sociální hlediska
informatizace na bázi tehdy nastupující mikropočítačové techniky. Celý sborník nese
příznačný název "Mikroelektronická revoluce".
Prognostické schopnosti Daniela Bella můžeme posoudit už nyní, necelé čtvrtstoletí po
prvním zveřejnění dalšího jeho významného díla "Teletext a technologie: nové sítě poznatků
a informací v postindustriální společnosti", kde se zabývá kromě perspektivy mikropočítačů
také pojmy jako "elektronická knihovna", "informační průmysl", "informační exploze",
"bezpapírové kanceláře" a vztahem mezi uživatelem a systémy pro vyhledávání informací. To
vedlo k nepochopení a odsudkům Bellova díla mezi knihovníky. Některé autory, jako např.
Harrise a Hannaha přivedlo studium tohoto díla až k domněnce, že jde o likvidaci knihoven
v důsledku vývoje k budoucí "bezpapírové společnosti", jak to nazvali. Stojí za zmínku, že
poprvé užil Bell výrazu "postindustriální společnost" ve smyslu "informační společnost" už v
roce 1967, kdy vyšla jeho studie "Poznámky k postindustriální společnosti" a kde tehdejší
dobu označil jako první stadium nástupu této epochy. Navíc už ve zmíněné sborníkové stati z
roku 1980 napsal, že v nadcházejícím století vznikne nový sociální rámec založený na
telekomunikacích, přičemž povolání, v nichž se budou lidé více uplatňovat, vzniknou
ekonomickými a sociálními změnami ovlivněnými novými způsoby přenosu poznatků ve
společnosti. A ve studii nazvané "Třetí technická revoluce a její možné socioekonomické
důsledky" z roku 1989 už předpověděl mikropočítačové vybavení domácností jako novou
dimenzi sociálního a hospodářského vývoje.
Pro své nekonvenční vidění moderního světa byl Daniel Bell už na konci 70. let zařazen ve
studiích klasifikujících nejvýznamnější intelekty v zemi mezi první desítku (top ten) v
"American Intellectual Elite".
3.3
Poratův "informační sektor"
Je pochopitelné, že spolu s rozšiřujícím se prostorem pro podnikání v informačních službách
se množily také teoretické úvahy i konkrétní aplikace ekonomických, zejména
národohospodářských teorií, které se zabývaly hospodářskými aspekty informatizace
společnosti. Z těchto obecných východisek se už ve druhé polovině 70. let ve Spojených
státech vytvářela disciplína zvaná "informační ekonomie". V pionýrských pracích se zde
uplatňovali jiní ekonomové, i když žáci neoklasických ekonomických osobností, jako např.
Fritz Machlup už v 60. letech. Jako snad první významný ekonom charakterizoval informace
jako zdroj, z jehož jediné části (v tomto případě formulovaného poznatku) lze generovat
nekonečné množství reaktivací (reaktivovaných poznatků) a přitom tržní cena této části je
nepostižitelná. Je znám jeho výraz o této veličině jako "zero marginal cost". Machlup se také
už v první polovině 60. let zabýval nejen otázkou, jakou měrou se informační profese začíná
podílet na celkovém profesním rozložení pracovně aktivní společnosti, ale současně také
definováním typů a druhů pracovních zaměření, z nichž se celá sféra informačního průmyslu
skládá. Která zaměstnání a v jaké míře jsou hlavním zdrojem obživy té části obyvatelstva,
která se určitým způsobem podílí na procesu tvorby, sběru, zpracování, uchování, zpětném
vyhledávání a dalším šíření informací?
Souvisí to s těmi výzkumy, které byly již dávno před objevem pojmu informační průmysl
zaměřeny na sledování vývoje rozložení hlavních profesních oblastí v národním hospodářství.
Všechny se shodují v základním trendu, který, sledován v některých zemích již od počátku
20. století, předurčuje znatelný pokles pracovních příležitostí v zemědělství, znatelný nárůst
pracovních míst a také pracovníků ve službách a mírný pokles (od 50. let) v průmyslu.
Průmyslem zde však v žádném případě není míněn takový rozsah profesních specializací,
který by zahrnoval i informační činnosti ve smyslu zde analyzovaného informačního
průmyslu.
Informační zaměstnání, pokud bychom je zcela nevyňali z uvedených tří základních
profesních kategorií, bylo vždy zahrnováno do sektoru služeb. Význam této vrstvy
produktivních sil v moderní společnosti však důsledně zhodnotil až žák Fritze Machlupa,
americký ekonom, pracovník ministerstva obchodu, Marc U. Porat. V díle "The information
economy: definition and measurement", kterému předcházela obsáhlá studie, vycházející
zcela z Machlupových předchozích výzkumů, vytvořil nový model rozložení podílu
jednotlivých sektorů americké ekonomiky co do počtu pracovních míst, existujících na
pracovním trhu.
Poratovy statistiky, sledující vývoj proporcionálních poměrů v profesním zaměření
obyvatelstva Spojených států od roku 1900 do roku 1980, naznačují vývojové tendence růstu
či poklesu počtu zaměstnanců ve čtyřech národohospodářských sektorech: kromě tradičních
odvětví zemědělství, průmyslu a služeb také ve zvlášť vyděleném sektoru informačním (obr.
1). Na rozdíl od Machlupa, který ještě vesměs pracoval s obtížně definovaným výrazem
"knowledge" (poznatek, resp. znalost), zavedl Porat do svých výzkumů důsledně pojem
"informace". Vytvořil jako první novou škálu národohospodářských sektorů, obohacenou o
sektor "informační". Přitom právě ten zaznamenává v celém sledovaném časovém údobí stálý
a v posledních desetiletích nejprudší vzestup, takže od nejnižší míry podílu na zaměstnanosti
v roce 1900 (okolo 13%) postupně překonává podíly zemědělství, služeb i průmyslu.
Je zajímavé, že podle Poratových výzkumů to byl nejdříve (v roce 1920) sektor služeb, který
byl co do procenta pracovních míst sektorem informačním dostižen, a to společně v tomto
průsečíku vývojových křivek na úrovni zhruba 17%. V této tobě (zhruba kolem roku 1920) se
shodou okolností proťaly i křivky vývoje podílu pracovních míst průmyslu a zemědělství
(zhruba na úrovni 33%). Ještě před rokem 1930 předstihly podle Porata informační profese
zemědělství, když oba sektory představovaly zhruba 20% všech pracovních míst v USA.
Sektor služeb (oproštěný od informačních povolání) byl informačním sektorem předstižen až
okolo roku 1955 (na úrovni zhruba 35% podílu z počtu pracovních míst ve všech odvětvích
amerického hospodářství).
Information
Service
Industry
Agriculture
50
45
40
percent
35
30
25
20
15
10
5
0
1890
1900
1910
1920
1930
1940
1950
1960
1970
1980
1990
year
Obr. 1.: Vývoj podílu počtu pracovních sil v jednotlivých národohospodářských sektorech na
celkové zaměstnanosti USA podle Porata (1977)
Ve studii publikované v časopisu Information Reports and Bibliographies Porat vyjmenoval
povolání, která podle něho náleží z 50% do informačních aktivit a z 50% do služeb. Mimo
jiné sem zahrnul lékaře a zdravotní sestry, administrativní aparát soudů, společností a odborů,
obchodní úředníky, prakticky všechny druhy řídících pracovníků, podomní obchodníky atd.
Vycházel zejména z tržních aspektů, v nichž se jednotlivá informační povolání projevují. V
jeho kategorizaci tohoto sektoru do pěti základních informačních profesí se jako vyšší
třídící hledisko projevuje právě jejich vztah k tržnímu chování jednotlivých informačních
činností:
1. Producenti poznatků - individuální tvůrci ve vědě a technice, ale také privátní
poskytovatelé informačních služeb, např. daňoví poradci, auditoři, advokáti aj.
2. Distributoři poznatků - pedagogičtí pracovníci, právnické i soukromé osoby
poskytující veřejné informační služby, pracovníci v telekomunikačních službách.
3. Analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu - shromažďovatelé informací,
specialisté pro vyhledávání a koordinaci trhů, plánovači a pracovníci kontroly.
4. Zpracovatelé informací - všichni zaměstnanci i soukromí podnikatelé v oblasti
zpracování a šíření dat a informací, a to jak v prostředí elektronických, tak i
neelektronických technologií.
5. Pracovníci obsluhující "informační stroje" (information machine workers) - operátoři
elektronických i neelektronických technických prostředků, servisní personál v tomto
odvětví a také tito pracovníci v telekomunikacích.
V rámci informačního sektoru definoval ještě Marc Porat tři základní kategorie, který jej
rozdělují podle hlavních druhů informačních aktivit:
I. kategorie: Primární informační sektor zahrnující všechny osoby pracující v
organizacích, jejichž produkty a služby jsou výhradně informační, neboli jde o produkci
informačních komodit s cílem jejich prodeje na informačních trzích.
II. kategorie: Sekundární informační sektor zahrnující pracovníky ve všech ostatních
organizacích, které ve svých aktivitách alespoň zčásti uplatňují informační služby nebo
informační produkty.
III. kategorie: "Neinformační" sektor, který tím, že zajišťuje obsluhu zařízení a také
technický servis pro potřeby činností vyvíjených prvními dvěma kategoriemi, poskytuje
pracovní příležitosti pro různé typy informačních povolání.
Na základě prolnutí obou předchozích kategorizací dospěl Porat k následující typologii
povolání, která zařadil do informačního sektoru:
I. Primární informační sektor - trhy pro informace
1) producenti poznatků
2) distributoři poznatků
II. Sekundární informační sektor - informace na trzích
3) analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu
4) zpracovatelé informací
III. Neinformační sektor - informační infrastruktura
5) pracovníci obsluhující "informační stroje"
Pokračovatel Poratova díla, D. Y. Jeong, rozlišuje pro identifikaci informačního sektoru dva
přístupy. První z nich se opírá jednak o "profesní analýzu" a jednak o "průmyslovou analýzu".
V rámci profesní analýzy vyčleňuje ze tří základních sektorů národního hospodářství
(zemědělství, průmysl a služby) ty profese, v jejichž rámci jsou realizovány určité informační
aktivity. V rámci průmyslové analýzy pak dává do souvislosti informační produkty a služby
zahrnuté do informačního sektoru s hrubým domácím produktem.
Druhý přístup k identifikaci informačního sektoru spočívá podle Jeonga v analýze vztahů
napříč národohospodářskými sektory a současně v analýze růstu vlastního informačního
sektoru. Podobně jako už v Tofflerově pohledu na profesní vztahy v postindustriální
společnosti jeho "třetí vlny" se zde promítá citlivé vnímání prudkého rozvoje administrativy a
tzv. technokratických elit. Ty jsou podle Jeonga převažující profesní sférou zejména ve
vládních či správních orgánech a také ve všech typech podnikatelských subjektů. To má
zpětný vliv na intenzifikaci tvorby informační infrastruktury, pronikající celým spektrem
společenských aktivit, ať už jsou průmyslového, obchodního či administrativního charakteru,
o akademické, resp. vědecké, výzkumné a vývojové sféře ani nemluvě.
Mezi následovníky Poratových statistických šetření v USA lze zařadit také americkou
socioložku E. M. Martinovou, která percentuální podíl informačních pracovníků v
americkém hospodářství sleduje až do roku 1995. Od Poratových propočtů se její údaje
poněkud liší, zejména významným jejím zjištěním je skutečnost, že tento podíl se v 90. letech
už zdaleka tolik nezvětšoval, jako v předchozích dekádách, ovšem v absolutních číslech stále
výrazně narůstal. Zatímco v roce 1970 činil podíl informačních pracovníků 40,21% z
celkového počtu zaměstnaných v USA (přes 30 milionů z celkem 70,3 milionu
zaměstnaných), do roku 1980 vzrostl tento podíl o 3,93% (na více než 43 milionů z celkem
téměř 100 milionů zaměstnaných), za další dekádu do roku 1990 už se percentuální rozdíl
snížil na pouhých 1,56% (přes 53 milionů z celkem téměř 119 milionů zaměstnaných) a
konečně mezi roky 1990 a 1995 došlo k nárůstu podílu informačních pracovníků v celém
americkém národním hospodářství už o pouhých 0,11% (na více než 57 milionů z celkového
počtu téměř 125 milionů zaměstnaných).
Tyto statistické údaje se mohou samozřejmě případ od případu lišit, a to především podle
toho, jak tuto zaměstnaneckou kategorii a od ní odvozený národohospodářský sektor
jednotliví autoři definují. K tomuto problému už od Machlupových dob existuje relativně
bohatá literatura, ale navíc také, a to je podstatné, zabývaly se tím věcně příslušné
mezinárodní organizace.
3.4
Typologie a klasifikace informačních povolání
Na rozdíl od Poratova širokého pojetí informačního sektoru se v roce 1986 ve výsledcích
statistických šetření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD (Organization
for Economic Cooperation and Development), sledujících význam, resp. podíl informačních
povolání v celkovém objemu pracovních míst ve vyspělých západoevropských zemích od
roku 1950, objevily údaje poněkud skromnější, nicméně přesto o stálém růstu významu těchto
povolání přesvědčující. Od uvedeného roku činil podle OECD růst podílu těchto povolání v
celkových hospodářských aktivitách sledovaných států 2,3% za každých 5 let. V roce
zpracování výsledků uvedených šetření OECD se odhadovalo, že v USA činí celkový podíl
informačních profesí již zhruba 45,8%, přičemž z evropských zemí stály nejvýše Velká
Británie (41%), SRN (33,5%) a Francie (32,1%).
Oddělení, resp. vyčlenění sektoru informačních povolání ze souhrnu ostatních profesí
vyžaduje bližší vysvětlení a specifikování, co se vlastně do tohoto nového odvětví národního
hospodářství zahrnuje. I když jej jako zvláštní sektor např. Porat ve svých studiích sledoval
již od počátku století, neznamená to, že už tehdy byl takto pojímán kterýmkoli
národohospodářským statistikem. První takové specifikace můžeme vysledovat v činnosti
Expertní skupiny OECD, která pracovala na typologii a následně standardizaci nomenklatury
občanských povolání. V roce 1968 byla vydána Mezinárodní standardizovaná klasifikace
zaměstnání ISCO (International Standard Classification of Occupation), kde se informační
sektor vymezuje následujícími typy pracovního zaměření:
1. producenti informací
2. zpracovatelé informací
3. distributoři informací
4. zaměstnání v informační infrastruktuře
Toto základní schéma pak bylo jak v Evropě, tak v USA dále rozpracováváno a upřesňováno.
Protože ISCO vycházela při vymezování jednotlivých typů informačních pracovních
zaměření především z hlediska druhů povolání, která do tohoto sektoru začleňují, objevily se
protinávrhy, založené spíše na rozlišování konkrétních druhů práce lidí, kteří jsou v
informačním sektoru zaměstnáni. Představiteli těchto pojetí jsou především J. R. Schement a
L. A. Lievrouw. Jejich základní klasifikace rozlišuje celkem pět kategorií:
1. producenti informací
2. zpracovatelé a redistributoři informací
3. uchovatelé informací, správci informačních fondů
4. producenti informačních technologií
5. udržovatelé, provozovatelé informačních technologií
Z tohoto hlediska mohlo být podle autorů této klasifikace informačních pracovních zaměření
zařazeno do informačního sektoru 25,1% ze sektoru průmyslu, 26,1% ze sektoru zemědělství
a dokonce téměř 97% z profesí, které sem zařazoval americký nomenklaturní slovník DOT
(Dictionary of Occupational Titles) z roku 1977, definující jednotlivá povolání.
Z hlediska mezinárodní standardizace zaměstnaneckých kategorií a jejich klasifikace v
současnosti je významný standard ISCO-88 (COM), vydaný Evropskou unií a respektovaný i
našimi sociálními a ekonomickými statistiky. Rozhodující je zařazení pracovníka podle
konkrétní zaměstnanecké činnosti, tedy jde o zaměstnání, nikoli o to, k čemu je pracovník
individuálně vzdělán, neboli nejde o povolání. U nás má zkratku KZAM (Klasifikace
zaměstnání). Významným aspektem této klasifikace je stupeň vzdělání, který se na tu kterou
kategorii zaměstnání vztahuje. Je zajímavé, že výjimku zde činí jednak hlavní třída 0, kam
jsou zařazeni příslušníci armády, a třída 1, kde jsou vedeni zákonodárci, vedoucí a řídící
pracovníci bez ohledu na odborné zaměření. V třídě 2 jsou zařazeny zaměstnanecké skupiny,
které vyžadují vysokoškolské magisterské, příp. bakalářské vzdělání a od 3. třídy jsou pak
klasifikována zaměstnání, kde se vyžaduje zpravidla středoškolské vzdělání, ať už úplné
odborné nebo všeobecné nebo i nižší vzdělanostní stupeň.
Celá tato klasifikace je z hlediska informačních zaměstnání poznamenána citelně pojetím
výpočetní techniky v organizaci 70. a ještě první poloviny 80. let. Počítá se s velkými útvary
výpočetních středisek (tehdy ještě s tzv. mainfraim computers, neboli velkými počítači
zaplňujícími svými konfiguracemi včetně nezbytných klimatizačních zařízení a početnou
obsluhou celé sály a přilehlé prostory, např. pro skladování velkých kotoučů magnetických
pásek. Ty plnily i funkce jádra provozu informačních systémů, včetně vědeckotechnických a
také knihovnických. Zatímco ve 2. zaměstnanecké třídě jsou rozděleni informační pracovníci
na třetí úrovni mezi podtřídy 213 Vědci a odborníci v oblasti výpočetní techniky a 243
Archiváři, knihovníci a odborní pracovníci v příbuzných oborech, v 1. třídě věnované
nejvyšším kategoriím zaměstnanců se vyskytuje explicitně, ale až pod čtvrtou úrovní
hierarchie pouze skupina 1246 Vedoucí pracovníci výpočetních útvarů, kdežto pro archiváře a
knihovníky v nejvyšší třídě zaměstnaneckých kategorií ani na takové úrovni, jako pro vedoucí
výpočetních středisek, už místo nezbylo.
Vedoucí archívu, knihovny velké organizace, se vyskytuje až na 5. úrovni s kódem 12397 v
jakési zbytkové podtřídě 1239 Vedoucí pracovníci ostatních útvarů jinde neuvedení. Nicméně
v podtřídě 243 jsou rozlišena zaměstnání 2432 Odborní pracovníci knihoven (kromě řadových
knihovníků, spadajících až do 4. třídy - nižší administrativní pracovníci (úředníci) a 2433
Odborní pracovníci v informacích. Zde se vyskytují takové kategorie, jako 24331 Vědecký
(výzkumný a vývojový) pracovník pracovník v oboru informací nebo 24333 Odborník v
informacích - pro vědu a výzkum a zvlášť ještě 24334 odborník v informacích - pro humanitní
obory, 24335 Odborník v informacích - pro technické obory (VTI) a navíc ještě 24338
Odborný pracovník střediska vědeckých informací (VTI). Pojem "informačního manažera" se
zde ještě nereflektuje a veškeré informační činnosti jsou, jak z klasifikace vyplývá,
soustředěny na zaměstnání spojená s provozem výpočetního střediska. Z těchto důvodů ani
tato, relativně moderní kategorizace profesí, z hlediska tendencí vývoje společnosti k výrazné
informatizaci, ale nikoli na bázi oddělení odborníků pro výpočetní techniku a ostatních
odborníků, kteří ji využívají, jednoznačně deklarovaných v USA, nevyhovuje. Není náhodou,
že jejím aplikačním územím je Evropa, která v informatizaci za Spojenými státy stále
zaostává, a to přes všechny deklarace, které od konce první poloviny 90. let řídící orgány
Evropské unie vydávají. Bude o tom ještě zvlášť pojednáno v rámci kapitoly věnované
informační politice Evropské unie.
Ekonomická a tržní hlediska sledování rozvoje informačního průmyslu převažují prakticky ve
většině prací, které se touto problematikou zabývají. Zejména když jde o vyjádření poznatků,
vztahujících se ke sledování trendů růstu objemu různých informačních aktivit, analyzují se
hospodářské výsledky organizací i soukromých podniků, které v tomto sektoru působí. Proto
je také ve světové literatuře věnována patřičná pozornost vymezování oblasti, kterou z těchto
hledisek vývojové analýzy (a současně také různé prognostické studie, které vždy tvořily
nezanedbatelnou část odborného informatického tisku) sledují. Jednou z posledních
významných prací, které se hledisky ekonomického dopadu klasifikace informačních procesů
a od nich odvozených profesí zabývají, je Hayesova studie z roku 1997, citovaná také už v
souvislosti přípravy diplomové práce na ÚISK FF UK také M. Přibylovou. Jde o zajímavou
Hayesovu "matici dimenze a procesu", v níž jsou členěny s informací spojené procesy ve
vztazích hmotné a symbolické dimenze (obr. 2)
hmotné
DIMENZE
hmotná
symbolická
manuální práce
personální služby
sport
výkonná umění
politika
pedagogická činnost
PROCESY
symbolické
vstup dat
počítačové zracování
řízení
administrativa
management
programování
lit. činn. a komponování
matematika
Obr. 2: Matice dimenze a procesu (podle Hayese, 1997)
Pomocí této matice se pak Hayes pokusil o schematickou reprezentaci makro a
mikroekonomické struktury národního hospodářství vyspělé demokratické země z hlediska
úlohy a podstaty informace. Tu Hayes definuje jako "vlastnost dat (tj. zaznamenaných
symbolů), která vyjadřuje (a měří) výsledek jejich zpracování". Z této definice pak odvodil
další upřesnění pojetí informace, a to ve čtyřech základních informačních procesech:
1) přenos dat jako nejjednodušší úroveň zpracování informace, jehož základem je
hmotný přenos signálu,
2) selekce dat jako proces, daný kombinací hmotné a symbolické dimenze, přičemž
rozhodnutí náleží do symbolické úrovně, kdežto vlastní selekci chápeme jako hmotný
proces,
3) analýza dat, která zahrnuje vysoký podíl symbolického zpracování při tvorbě
různých forem reprezentace informací a je ve své podstatě symbolickým procesem,
jehož hmotným
orientovaného,
projevem jsou pak výstupy informačního systému takto
4) redukce dat, jako vpodstatě symbolický proces.
Hayesovu matici lze podle Přibylové dále využít např. při hodnocení úrovně jednotlivých
typů zpracovatelských operací v informačních systémech. Při přechodech mezi jednotlivými
kvadranty matice se stávají vyšší úrovně zpracování než je přenos dat, tj. selekce, analýza
nebo redukce dat, ekonomicky důležitějšími od toho okamžiku, kdy se začaly zvyšovat jejich
ceny i náklady na ně.
Hayes také navrhl, kterým oblastem ekonomiky USA je třeba v rámci státní informační
politiky věnovat pozornost, aby se v této zemi vyvíjela zdárně informačně založená tržní
ekonomika. Jsou to
v rámci obecné ekonomické politiky:
podpora soukromého podnikání,
přechod k vyspělejším technologiím,
přechod od produkce hmotných statků k informacím,
v rámci rozvoje informační ekonomiky:
podpora efektivního využívání informací v oblasti obchodu,
stimulace rozvoje informačního průmyslu,
rozvoj informačních dovedností,
v rámci řízení informačních zdrojů:
technické informační dovednosti,
personální podpora.
Uvedená doporučení by měla podle Hayese vést k tvorbě kvalitnějších pracovních zdrojů,
zejména k vyšší kvalifikací, k vývoji produktů založených na důkladnějších znalostech potřeb
zákazníků, k vyspělejšímu technickému vybavení, marketingu, řízení investic s alokací zdrojů
a souhrnně k vyšší efektivnosti managementu podniků, založeného na informačních a
komunikačních technologiích a sofistikovaných strukturách informačních systémů pro řízení.
Z dosud uvedených přístupů k vymezování a definování ať již kategorií pracovních aktivit
nebo pracovních profesí a druhů povolání, které náleží do sektoru, který již nepochybně
národohospodáři vyčlenili jako jeden z mála rozlišovaných z makroekonomických hledisek
zkoumání hlavních směrů společenského rozvoje ve 20. století, je zřejmé, že naprosto nelze
vymezit jednoznačné hranice mezi těmi činnostmi, které do informačního sektoru zařadíme, a
ostatními společenskými aktivitami. Nikde se také nespecifikuje, které informace jsou do
těchto statistik zahrnovány. Ostatně to ani není možné. Hlavním cílem těchto sociálně
ekonomických studií je sledování vývojových trendů společnosti jako celku a ze zjištěných
tendencí (nikoli přesných statistických čísel) odvozovat strategické národohospodářské
úvahy. Proto také jednotliví autoři, kteří se v různých aspektech definování obsahu pojmu
informační sektor navzájem liší, dospívají ke vpodstatě shodným zjištěním. Jedná se vesměs o
makrostruktury a tzv. velká čísla, přičemž se nerozlišují z jiných hledisek významná specifika
sledování vývojových trendů informačních činností, jako jsou jednotlivé druhy informačních
služeb, jednotlivé technologie, různé uživatelské zaměření výstupů informačních systémů
apod.
Pokud bychom však chtěli vysledovat sociálně ekonomické trendy alespoň v posledních 30
letech u nás, neposlouží nám ani tato hrubá čísla; v našich statistikách, viz např. publikace
Ukazatele hospodářského vývoje v zahraničí, vydávané každé dva roky až do konce 80. let v
tehdejším Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (UVTEI) a obsahující i
údaje o Československu, nebyly ve strukturách sledovaného spektra povolání okruhy služeb a
tím méně informací zvlášť sledovány. Oba jsou implicitně zahrnuty do kategorie "nevýrobní
sféra", která ve statistikách figuruje ještě vedle sektorů zemědělství a průmyslu (na Západě
standardně sledovaných) - které se uvnitř ještě dále podrobněji diverzifikují. Proti americkým
a západoevropským údajům se zde projevuje relativně nízké tempo přesunu zaměstnanosti ze
zemědělství do zbývajících dvou sektorů. Navíc zde ještě v 80. letech narůstala zaměstnanost
v průmyslu. Poměr mezi nevýrobní sférou, kde musíme hledat také informační profese, a
zbývajícími dvěma sektory se přesto i v krátkém časovém úseku 25 let do poloviny 80. let v
její prospěch výrazně změnil. Zatímco v roce 1960 představovala tato sféra pouze jednu
polovinu zemědělského a jen o něco více než jednu třetinu průmyslového sektoru, v roce
1985 již o 50% převyšovala zemědělství a představovala více než 50% objemu zaměstnanosti
naší populace v průmyslu. Na druhé straně však i průmyslový sektor ještě v 80. letech u nás
relativně i absolutně narůstal.
Z uvedené situace také vyplývá složitost dosud neřešeného problému: do jaké míry je možné
sledovat z daných hrubých hledisek vymezení všech informačních činností ve společnosti (a z
nich vyplývajícího pojetí informačního průmyslu zejména 70. a 80. let) vlastní knihovnicko informační oblast, resp. okruh vědeckých, technických a ekonomických informací spolu s
knihovnickými službami v soudobé společnosti. Také zde je zřejmé, že ani není možné, ani
by to nebylo účelné, hledat ostřejší hranice tohoto okruhu s dalšími informačními okruhy,
které představují podstatnou měrou (a postupem času stále více) převažující množinu jinýých
informačních aktivit.
3.5
Informace a ekonomické učení ovlivňující českou transformaci v 90. letech
Zatímco se u nás zejména v 80. letech etablovala státem bohatě dotovaná soustava vědeckých,
technických a ekonomických informací (VTEI) a na podporu rozvoje informatizace národního
hospodářství vláda přijímala významná usnesení, zahrnující nejen VTEI, ale také oblast tehdy
nejvýznamnějšího sektoru plánovacího a také statistického, po listopadové "sametové"
revoluci jakoby se pojem "státní, resp. vládní informační politika" z politického života
vytratil. Nebylo to náhodou. Rozhodujícího vlivu zde už na počátku 90. letech nabyla skupina
ekonomů v čele s pozdějším českým premiérem Václavem Klausem, která programově
následovala učení jedné z významných světových ekonomických škol druhé poloviny 20.
století, označovanou jako "neoklasická ekonomie". Jejími tvůrci se stali mimo jiné tři
nositelé Nobelovy ceny za ekonomii.
Pravděpodobně nevýznamnějším z nich (z hlediska vlivu na naši českou polistopadovou
vládní ekonomickou politiku) se stal Rakušan August Friedrich von Hayek (Nobelovu cenu
za ekonomii obdržel v roce 1974). Vytvořil ucelený systém učení o samoregulačních
principech vývoje ekonomiky demokratického státu, založený na už v minulých stoletích
někdy prosazovaném filozofickém směru označovaném francouzským výrazem "laissez
faire", neboli "ponech věcem volný průběh". I v češtině vyšla jeho kniha s názvem "Cesta k
nevolnictví" (přeložil ji Tomáš Ježek), kde se zdůvodňuje premisa, že "...trh disponuje
dostatečnými samoregulačními mechanismy..." a tudíž jakékoli státní či jiné správní
direktivní zásahy do tohoto mechanismu jsou vesměs kontraproduktivní. Hlavní Hayekovo
tvůrčí období je vymezeno 30. až 70. lety tohoto století (narodil se v roce 1899). Je ovlivněno
vrcholícím stadiem poválečného průmyslového rozvoje a zároveň už také prosazujícím se
významem práce s poznatky. Už v roce 1937 vydal dílo s názvem "Economic and
Knowledge".
Hayek se jako snad jediný z představitelů liberálního ekonomického směru zabýval otázkou
využívání znalostí a informací. V jeho terminologii jsou znalosti (knowledge) odlišovány od
informací (information). Zatímco znalosti jsou podkladem pro konkretizaci plánů podniků a
institucí, informace vznikají podle Hayeka jen v souvislosti se změnami znalostí. Informace je
pro Hayeka to, co zanmená změnu znalosti. Informaci pokládal za faktor vyrovnávající
vznikající disproporce v hodnotovém systému ekonomiky a více informací signalizuje
nerovnováhu a tudíž negativní ekonomické tendence. Ekonomická hodnota informace pak
spočívá v tom, jakým způsobem pozitivně ovlivní nerovnováhu a hrozící ztroskotání
hospodářdkých záměrů podnikatelského subjektu, tj. jakým ztrátám může tento subjekt
předejít, získá-li ji v pravý čas. Velmi zajímavé je Hayekovo konstatování, že sama informace
přináší zprvu spíše vědomí strastí, které ohrožují hospodářské aktivity, vedené v rámci
určitého záměru. Někdy totiž přináší poznání o neodvratném neúspěchu.
Dílo tohoto světově proslulého ekonoma, které u nás nikdy nebylo v souvislosti s reformou
ekonomiky, bohužel, využito, se nazývá "Využití znalosti ve společnosti" (The Use of
Knowledge in Society). Zde se, na rozdíl od našich vládních ekonomů prvního
polistopadového údobí 90. let důsledně zabýval významem a vlivem informací při
racionalizaci ekonomického systému. Znalosti pokládal za základ sestavení strategického
plánu podniku. Dokonce zdůrazňoval značnou prestiž toho, kdo ovládá zpracování a
využívání vědeckých informací ve společnosti.
Druhou významnou světovou osobností v ekonomické vědě, o jejíž názory se naše
polistopadové reformy ideologicky opíraly, je Američan Milton Friedman (Nobelovu cenu
za ekonomii získal v roce 1976). Je zakladatelem tzv. Chicagské školy moderního
bankovnictví a pro koncepci makroekonomických systémů opět vyznavačem směru "laissez
faire". Byl často citován právě Václavem Klausem, původně bankovním zaměstnancem.
Třetím nejvýznamnějším světovým ekonomem z hlediska koncepce naší polistopadové
reformy se stal opět Američan - James M. Buchanan (Nobelovu cenu za ekonomii získal v
roce 1986). Je zakladatelem tzv. „Školy veřejné volby", založené na předpokladu, že každá
politika je sledovatelná nástroji ekonomiky. Politiku chápe, jak jeho učení interpretují
současní ekonomové, např. G. T. Buchholz, vesměs jako politickou aktivitu a jako
předcházející osobnosti vyznává neoklasický směr samoregulujícího se rozvoje ekonomiky v
demokratickém politickém prostředí, jehož demokratičnost tato ekonomika zpětně rozvíjí.
Z hlediska nového, možno říci postindustriálního pojetí informace jako významné
ekonomické kategorie (a jejím prostřednictvím i významného prvku v politice státu), je
neoklasická ekonomie téměř nedotčena. Informace je v tomto učení (snad s výjimkou díla
Friedricha von Hayeka) chápána jako samozřejmý doprovodný element ekonomických
procesů, svobodně cirkulující, přičemž (podle dalšího neoklasického ekonoma J.
Hirschleifera, který se k informacím jako jeden z mála explicitně vyjádřil) "...každý subjekt
ekonomického podnikání k nim má mít bezplatný přístup". V informacích vidí neoklasičtí
ekonomové jakousi kompenzaci nedostatků v organizaci volných trhů.
Z neoklasických ekonomů se v souvislosti s informačními problémy společnosti obvykle
citují pouze Kenneth Arrow a Kenneth Boulding. Ti se však o informacích zmiňují vesměs
jako o čemsi, co se podobá zboží na trzích. O této verzi pojetí informace už bylo výše
pojednáno, právě tak, jako o dalším, tentokráte velmi významném světovém ekonomickém
mysliteli, Fritzi Machlupovi, kterého vzhledem k jeho liberalistickým postojům řadí mnozí
též k neoklasickému ekonomickému směru. Ten ovšem informacím (nikoli však informačním
službám nebo informačním produktům) přisuzuje, jak už bylo uvedeno, "nulovou tržní cenu"
(zero marginal cost).
Ukazuje se, že hlavní osobnosti liberální neoklasické ekonomie, které jsme představili,
vytvořili jádro svého učení, které je nepochybně z hlediska moderního pojetí demokratického
prostředí hospodářských aktivit společnosti zdravé, ještě v době, kdy nebyly známy revoluční
zásahy globální digitální informační infrastruktury a z ní vyplývajícího významu
informatizace všech procesů, s nimiž moderní ekonomie pracuje. Plné pochopení fenoménu
digitální revoluce, na ní postavených telematických služeb a vstupu nejširších vrstev
podnikatelských subjektů i jejich zákaznických sfér do globálně přístupných a snadno
komunikovatelných informačních zdrojů je, jak se ukazuje, především generačním
problémem světové a zejména naší (nejen) informační politiky.
4
SFÉRY VLIVU INFORMAČNÍ POLITIKY
Informační politika států a vlád v současnosti až na výjimky působí jako nikoli řídící, ale
především jako ovlivňující faktor rozvoje informačních aktivit a jejich vlivu na rozvoj země
ve všech myslitelných aspektech. V průběhu posledních několika desetiletí se postupně
formovala nová představa toho, co všechno se vlastně do "sféry zájmu" informační politiky v
moderní společnosti zahrnuje.
4.1
Dekompozice informační sféry
V posledních letech se hovoří o dekompozici celé informační sféry na oblasti, které jsou
postaveny na specifických institucionálních základech, mají jakýsi společný smysl a cíl a
mohou být uceleně chápány jako předmět zájmu státní legislativy. U nás jsou tradičně
označovány jako informační okruhy.
Termín "informační okruhy" se prosazuje do povědomí odborné veřejnosti, zabývající se u
nás různými druhy informační činnosti, ale i řídících pracovníků na všech úrovních, zhruba
od 1. poloviny 70. let. V té době se výrazně posilovaly snahy centrálně a systémově podchytit
veškeré aktivity, zejména pak ty, které se vztahovaly ke sběru, zpracování a šíření odborných
informací různých typů v celém národním hospodářství. Informace vztahující se k umění,
kultuře, politice, filozofii a dalším sociálně a politicky "citlivým" tématům, byly pod
kontrolou cenzury a oficiálně byly řízeny úřady pro tisk a informace jako skrytými
cenzorními místy. Informace z oblasti vnitra a armády nedoznaly z hlediska celkového pojetí
žádných změn. Spolu s rostoucím uplatněním těchto centralistických tendencí byl přikládán
značný význam otázkám jednotících principů, které by ve svém důsledku usnadnily
proniknutí centra do struktur i obsahu všech informačních aktivit. Současně s tím nelze těmto
snahám upřít ani vůli po zefektivnění procesů zpracování a šíření informací v celém národním
hospodářství.
Z uvedených snah a předpokladů vznikla v roce 1973 ve federální vládě tehdejší ČSSR
základní koncepce rozvržení hlavních informačních okruhů v československém národním
hospodářství. Jejím výrazem se stalo vládní usnesení č. 20/73 "o zdokonalování a
racionalizaci informačních soustav a o perspektivách jejich integrace" dělící spíše teoreticky
vykonstruovaný než reálně existující tzv. národohospodářský informační systém na okruhy
sociálně ekonomických informací (SEI), informací pro plán a rozpočet (IPSR) a okruh
vědeckých, technických a ekonomických informací (VTEI). Tím se dostalo poslednímu ze tří
hlavních jmenovaných okruhů do té doby nebývalého uznání. Byl postaven na roveň tak pro
stát významných informací, jako byly statistické informace, které ze zákona spravoval
Federální statistický úřad, nebo jako byly informace působící při tvorbě a kontrole plnění
státního plánu spravované tehdy všemocnou Státní plánovací komisí. Toto uznání se skutečně
pak po řadu let příznivě projevovalo ve formě zařazení prací na rozvoji čs. soustavy VTEI
mezi významné státní programy rozvoje vědy a techniky, které byly po celá dvě desetiletí 70.
a 80. let relativně dobře financované. Na jejich základě se u nás podařilo vytvořit (ve srovnání
s ostatními zeměmi tehdejšího tzv. socialistického tábora) technicky, technologicky,
organizačně i funkčně relativně velmi vyspělou soustavu informačních služeb, zejména pro
výzkumná a vývojová pracoviště v oblasti techniky a přírodních věd, která představovala
tehdy velká řada různých výzkumných ústavů.
Na druhé straně bylo uvedené pojetí tří základních národohospodářských okruhů již v době
vydání daného vládního usnesení z hlediska reálné situace v oblasti informačních aktivit v
národním hospodářství násilné, schematické a nefunkční a z hlediska světových zvyklostí v
provozování a rozvoji informačních aktivit ve vyspělých ekonomikách zcela atypické.
Zásadním důvodem, proč se toto pojetí, i když mocensky podpořené usnesením vlády, v praxi
neuplatnilo a zůstalo po valnou dobu 70. let více či méně citovaným dokumentem v různých
teoretických pracích a školních učebnicích, byla skutečnost, že skutečně obrovský rozsah a
sortiment národohospodářských (ale nejen těchto) informačních aktivit nelze seřadit a srovnat
pouze do uvedených tří základních okruhů.
Analyzujeme-li soudobou reálnou situaci ve společnosti z hlediska informačních toků, na
nichž je její rozvoj stále více závislý, potom základním dělítkem pro celý informační sektor je
zveřejnitelnost, resp. na druhé straně diskrétnost informací, které jsou předmětem různých
druhů a forem zpracování a šíření. Předmětem zkoumání jsou pak nikoli samotné informace,
ale organizace, metodika, technologie a technika provozu informačních služeb. Pokud jde o
neveřejné informační služby, patří sem jednak okruhy některých státních aktivit s účelným
utajováním strategicky důležitých skutečností (nejen armáda a vnitro, ale také části rozpočtu a
operativy státní správy a hospodářských záležitostí), a jednak veškeré systémy zpracovávající
informace privátního charakteru, ať již institucionální nebo osobní.
Na druhé straně existují ne tři, ale celá řada informačních okruhů, v nichž jde o zpracování a
šíření informací, které jsou zpřístupňovány prostřednictvím odpovídajících institucí a
technických prostředků veřejnosti. Stává se měřítkem vyspělosti společnosti, do jaké míry
dokonalosti jsou neveřejné informace před neoprávněným využitím zabezpečeny, a naopak do jaké míry jsou veřejně zpřístupnitelné (tedy všechny ostatní) informace skutečně ve
veřejnosti dostupné. Hovoří se o demokratizaci přístupu k informacím, přičemž úspěšnost
snah o prosazení tohoto trendu souvisí nejen s organizací a legislativou informačních služeb,
ale do velké míry také s technickými možnostmi. Tento problém je též v souvislosti s
rozvojem informačních technologií v této práci dále zkoumán.
Často je informační sektor v soudobé společnosti ztotožňován pouze s jednou jeho součástí. Z
hlediska hospodářsko - politického uspořádání a řízení státu převažuje pojetí sledující význam
hromadných sdělovacích prostředků, problematiku veřejné informovanosti, otázky tzv.
masmédií a souvisejících aktivit. Z hlediska rozvoje vědy a techniky a všeobecně celé
terciální sféry převažuje v pojetí veřejného informačního sektoru oblast vědeckých,
technických a ekonomických informací včetně knihovnických činností. Z
národohospodářského hlediska je do tohoto sektoru spolu s veškerými dosud zmíněnými
činnostmi zahrnována i sféra informací operativně působících v řízení všech druhů
podnikatelských aktivit. Často je sem zahrnována i technická infrastruktura informačních
činností, do které spadá výpočetní a přenosová technika a v té souvislosti veškeré aktivity,
které jsou v souvislosti s jejich uplatněním (ale v některých širších pojetích i s jejich
produkcí) ve společnosti vykonávány.
V tomto názorovém spektru je z hlediska účelu zkoumání aktuálních souvislostí technického
rozvoje a demokratizace přístupu k informacím možno zvýraznit ty oblasti informační
činnosti, které jsou pro všechna uvedená hlediska přijatelné, resp. které nejsou z úhlu jejich
pohledu zcela vyloučeny. Vymezení těchto oblastí může pak být pouze rámcové, bez určení
hranic, ale spíše s přihlížením k jejich překrytům a vzájemným vztahům. Hlavním principem
je zde funkční zaměření jednotlivých od sebe odlišitelných, ale vzájemně často úzce
souvisejících informačních okruhů, které lze v současném vývojovém stadiu celého veřejného
informačního sektoru vysledovat.
4.2
4.2.1
Informační okruhy veřejného informačního sektoru
Okruh hromadných sdělovacích prostředků - publicistika
Jestliže sledujeme vliv a význam informací na strategicky nejdůležitější sféry zájmu všech
typů mocenských orgánů všech forem uspořádání států a jejich různých uskupení, pak právě
okruh vytvářený vesměs žurnalistikou - obecně uznávanou světovou velmocí - představuje
nejen nejširší, ale také nejvýznamnější oblast v celém soudobém informačním sektoru. Tato
jeho výseč je od svého vzniku účelově zaměřena na zprostředkování informací v nejširším
slova smyslu, a to (pokud odhlédneme od naštěstí vždy přechodných etap různých typů
cenzorství) bez ohledu na profesní zaměření uživatelů (zde spíše konzumentů) informací a
jejich sociální postavení. Jiří Cejpek tento okruh charakterizuje jako nejen poskytující obraz
společnosti, ale jako život této společnosti, ovlivňující informační sféru, jejíž prostředky
(hromadné sdělovací prostředky) jsou dnes "moderními továrnami na výrobu informací".
Hromadné sdělovací prostředky jsou založeny ze všech informačních okruhů v nejvyšší míře
na principu demokratizace přístupu k informacím. Technika, kterou disponují, tento princip
svým zejména soudobým vývojem (viz prudký vzrůst významu moderní digitalizované
přenosové technologie) umocňuje. Kromě stále ještě vládnoucích médií tisku, rozhlasu a
televize se i zde začal na konci 90. let, zejména v USA, prosazovat i fenomén počítačové sítě
internet. Předpokládaná integrace této informační infrastruktury s dnešní televizní a
rozhlasovou vysílací a přijímací technikou vyvolává perspektivu ještě dalšího rozměru
publicity a tím i působnosti informací, šířených v rámci tohoto okruhu celým společenským
spektrem. Právě v tomto informačním okruhu půjde o kritický střet techniky a technologie
publikování tradičními technikami, ať už je to papír a tisk nebo analogové šíření signálu rádia
a televize, s prostředky, kterými se prosazuje tzv. digitální revoluce. Patří sem mimo jiné také
i dosud pouze v jiných informačních okruzích působící online databázová informační centra,
která dnes ukládají a pro uživatelské terminálové (klientské) stanice zpřístupňují úplné
exempláře (tj. texty i vyobrazení) denního tisku i populárních časopisů a dalších typů
agenturního zpravodajství zasahujícího prakticky do všech sfér společenského života - a navíc
v mezinárodním měřítku.
Institucionální základnu tohoto okruhu tvoří ekonomicky i politicky významná sféra
hromadných sdělovacích prostředků, státních i soukromých, národních i nadnárodních
agentur, nakladatelů a vydavatelství. Z tohoto i z materiálního hlediska, které s
institucionalizací bezprostředně souvisí, je to nejlépe vybavený informační okruh. Slouží však
také největšímu počtu uživatelů.
Z hlediska systémového zabezpečení informačních funkcí tohoto okruhu hrají klíčovou úlohu
zpravodajské (dnes již nelze říci pouze tiskové) agentury. Jde o mezinárodní nebo národní
instituce, v demokratických zemích s tržní ekonomikou vesměs privátní podniky, které
prostřednictvím sítí spolupracovníků v regionech a významných politických, hospodářských a
kulturních (i jiných) institucí soustřeďují sběr informací o nejnovějších událostech. Ty pak
soustřeďují do specifických forem aktuálního zpravodajství, které přejímají zpravidla jako
jakousi surovinu pro další zpracování, komentování, rozbory a jiné formy informování
veřejnosti jednotlivé redakce novin, časopisů, rozhlasu a televize.
Mezinárodní organizace UNESCO definuje zpravodajské agentury jako podniky, jejichž
hlavním úkolem je shromažďovat informace s jediným cílem - vyjadřovat a tlumočit fakta
nebo je dodávat jiným informačním podnikatelským subjektům nebo organizacím, příp. i
soukromým osobám s tím, že informace jsou co nejúplnější a co nejvíce nestranné
(objektivní). Informace agentury poskytují za úhradu a za podmínek shodných s obchodním
právem a zvyklostmi v oboru obvyklými. Jako první v historii vzniklá zpravodajská agentura
na světě se zpravidla uvádí Agence Havas, která zahájila v Paříži činnost ve 40. letech 19.
století, bezprostředně po vynálezu telegrafu (v roce 1837) jako své hlavní informační a
komunikační techniky. Zde má svůj původ dnešní hlavní francouzská zpravodajská agentura
AFP (Agents France Press). Navíc zde už pracoval pozdější zakladatel dnes bezpochyby
nejvýznamnější a největší světové agentury Reuters - Paul Julius Reuter. K založení firmy
Reuter’s Agency došlo v Londýně v roce 1851 s cílem rychle a profesionálně přenášet
komplexní burzovní informace mezi Londýnem a Paříží. Uvádí se, že se v ranných dobách k
tomu účelu používalo i poštovních holubů. Až do roku 1916 byla londýnská kancelář Reuters
vedena jako rodinný podnik. Poté se transformovala do standardní soukromé společnosti,
která dnes představuje globální multimediální informační servis s více než 3 tisící
abonentských organizací nejen v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Dodává např.
ve značném rozsahu i finančnické informace, které jsou přejímány ve světovém bankovnictví.
Reuters pronikl už svým denním zpravodajstvím (v případě elektronických informačních
systémů prakticky nepřetržitým tokem nových zpráv po 24 hodin denně) v pěti jazycích do
více než 150 zemí světa.
Mezi ve světě nejprestižnější zpravodajské agentury patří, kromě už zmíněných, ještě zejména
původně americká AP (Associated Press), rakouská APA (Austria Presse Agentur) a německá
DPA (Deutsche Presse Agentur). Za zmínku stojí také někdy citovaná ruská kancelář
ITARTASS, následovnice sovětského gigantu TASS. U nás působí už od vzniku 1. republiky
ČTK (původně Československá a po roce 1992 Česká tisková kancelář).
Hlavní účel činností a smysl vynakládání prostředků na provoz informačních služeb v celém
informačním okruhu publicistiky lze vyjádřit jedním slovem: zveřejňovat. Tomu jsou
podřízeny organizace, metody, technologie a technika zpracování a šíření informací a
samozřejmě i formy, jakými jsou na výstupu jednotlivých zpravodajských systémů, které
tento okruh vytvářejí, prezentovány. Jde o formy maximálně srozumitelného vyjadřování
poznatků a údajů, v některých případech i s využitím uměleckých metod ztvárnění obsahu,
který má být informačními kanály přenášen a působit na příjemce těchto informací.
4.2.2
Okruh archivních informačních fondů
Tento okruh je možno z řady hledisek specifikovat jako protipól okruhu hromadných
sdělovacích prostředků. Jde o účelově vymezenou oblast metod a prostředků (a samozřejmě i
oblast účelově zaměřenou), působící průřezově v celé řadě společenských aktivit. Nejde však
o protipól zveřejňovací funkce hromadných sdělovacích prostředků ve smyslu především
funkce utajovací. Zákon České národní rady č. 343/1992, který je novelou původního zákona
č. 97/1974 Sb. "o archivnictví" definuje archiválii jako "písemné, obrazové a jiné záznamy,
které vzešly z činnosti státních orgánů, obce a jiných právnických osob i z činnosti fyzických
osob a které vzhledem ke svému dokumentárnímu významu mají trvalou hodnotu".
Archívy obecně členíme podle jejich provozovatele, resp. zřizovatele, na státní archivy,
archivy veřejných institucí, hospodářských podniků a na soukromé archivy. U nás je státní
archivnictví organizováno jako síť, kde archiválie vymezené zákonem jsou součástí
"Jednotného archivního fondu České republiky". Vůdčí organizací je zde Státní ústřední
archiv v Praze. Dále existují archivy městské, místní, oblastní, okresní, krajské, zemské atd.
podle jejich územního působení. Kromě svých některých typů, resp. částí, které mají mimo
jiné právě i tuto funkci, organizují informační fondy zejména s cílem jejich selektivního
zpřístupňování podle odborných informačních potřeb. Část tohoto okruhu náleží pochopitelně
do sféry neveřejných informačních služeb, avšak valná část archivů a spisových správ lze
zařadit do informačních činností veřejných.
V informačním okruhu archivnictví je možno hlavní poslání a smysl aktivit jeho institucí a
pracovníků vyjádřit podobně jako v předchozím okruhu jedním slovem - tentokráte:
uchovávat. Veškerá metodika a technika práce s informacemi v tomto okruhu je podřízena
především funkci uchovávací, avšak v tom smyslu, aby byl kterýkoli informační dokument
nejen ochráněn před ztrátou či zničením, ale aby byl kdykoli ze všech potřebných hledisek
zpětně vyhledatelný a zpřístupnitelný - bez ohledu na časové dimenze související se vznikem
informace. Tomu jsou pak podřízeny jak výběr médií, na nichž jsou archivované informace
ukládány, tak i metody, kterými jsou zpřístupňovány. Převažují dnes zejména (kromě
tradičních papírových médií) média optická, ať již to jsou po desetiletí používaná
reprografická mikromédia (mikrofilm a mikrofiše) nebo dnes stále více se prosazující optická
počítačová média, jako jsou kompaktní disky všeho druhu (v poslední době zejména
nastupující velkokapacitní DVD). Tyto nosiče jsou sice z hlediska trvanlivostních parametrů
pro uchování uložených dokumentů dosud neprobádaná a existují zde pouze teoretické (v
praxi pochopitelně zatím nepotvrzené) odhady, avšak jejich využívání v archivnictví je
zapříčiněno především snadností selektivního zpětného přístupu k rozsáhlým a předem podle
všech potřebných hledisek neutříděným informačním zdrojům. Problémy spojené s
trvanlivostí záznamu zde lze snadno řešit vždy včasnou aktualizací a také případnou konverzí
do formátů a médií, které odpovídají novým technickým prostředkům a technologiím, včetně
programového vybavení.
Podstatnou úlohu u archivace hraje faktor prostoru. Z tohoto hlediska jsou nehledě na
poslední vývoj počítačových prostředků stále aktuální mikromédia, zejména dnes mikrofiše
jako snadno manipulovatelné, přenositelné i dále kopírovatelné médium. Nicméně
budoucnost patrně náleží optickým počítačovým médiím, kde na rozdíl od mikromédií stále
ještě probíhá proces miniaturizace a kde významnou perspektivní úlohu sehrává skutečnost,
že jsou součástí počítačových zpracovatelských technologií, které ve všech druzích a typech
informačních činností stále více převažují. Umožňují také podstatně efektivnější selektivní a
zpětně vyhledávací a vybavovací postupy v archiváliích, než reprografické techniky a
technologie.
Profesně náleží aktivity spojené s informačními aspekty archivnictví jednoznačně do
teoretické základny informační vědy, přičemž ve významné části tohoto okruhu samozřejmě
hrají důležitou úlohu odbornosti orientované na historii.
4.2.3
Okruh informací ve společenské správě
Tento informační okruh, obdobně jako předchozí archívnický, nelze zcela zahrnout pouze do
sféry veřejných informačních činností. Avšak s vývojem převažující části světa směrem k
demokratickým formám vlády a rostoucího podílu veřejnosti na správě nejen státu jako celku,
ale také jeho jednotlivých regionů, ale na druhé straně i nadnárodních celků různých
mnohostátních seskupení, jde dnes stále více o informace veřejné povahy. Navíc se tento
informační okruh zejména v posledních letech rozrůstá o oblast informací publikovaných jako
oficiální publikace. Ty nenáleží pouze do působnosti vlád a parlamentů jednotlivých zemí,
resp. zastupitelstev místní správy. S postupující integrací v hospodářské a s ní bezprostředně
související politické sféře západní hemisféry (která je ostatně pro vývoj informačního sektoru
rozhodující) vzniká rozsáhlá oblast dokumentace (tzv. šedé literatury), vztahující se ke vzniku
a působení různých mezinárodních organizací. Jejich řídící aparát využívá veškeré známé
informační metody a technické prostředky, aby zajistil informovanost o všech správních
aktech i o jejich legislativním podkladu minimálně ve dvou úrovních: ve vlastní řídící sféře
těchto mezinárodních správních celků a decentralizovaně ve všech společně spravovaných
regionálních i odborných oblastech společenského života.
Hlavním cílem informačních aktivit a smyslem vytváření a provozování různých systémů a
služeb v rámci tohoto informačního okruhu je zajistit kvalifikovaný způsob řízení složitých
sociálně ekonomických a politických systémů, fungujících ovšem na demokratických
samosprávních principech v prostředí tržních ekonomických vztahů. (Informační systémy
nedemokratických státních správ náleží větší částí do sféry neveřejných informačních
okruhů.) Technologie a technické prostředky informačních systémů státních a mezinárodních
správních agend jsou sice v současné době v převážné míře tradiční, tj. tištěné, resp.
rozmnožované materiály na papírovém médiu, prosazují se však již služby orientované na
počítačové technologie, uplatňované především v tvorbě a správě různých evidencí, resp.
registrů. Perspektivní tvorba elektronických knihoven dokumentů, vytvářených a šířených v
tomto informačním okruhu, je převažujícím trendem a určujícím směrem vývoje i v rámci
tohoto okruhu. V některých případech, jako je např. americký Kongres, jsou dnes již vybrané
druhy spisové vládní dokumentace ukládány a šířeny prostřednictvím internetu a paralelně na
optických počítačových médiích, především na kompaktních discích. Významným krokem v
informatizaci státní správy USA byl v poslední době zákon "o zvýšení elektronického
přístupu k informacím Vládního tiskového úřadu", známý pod zkratkou WINDO Bill (o
kterém bude pojednáno v dalších kapitolách, věnovaných státní informační politice USA).
Tímto směrem, i když o poznání opatrněji, postupuje také nyní Evropská unie, zejména díky
aktivitám komisaře Martina Bangemanna (bude o tom podrobněji pojednáno v souvislosti s
informační politikou EU).
Součástí informační produkce v tomto okruhu je také stále významnější oblast legislativních
dokumentů. V tomto směru dochází již k prolínání s okruhem vědeckých a technických
informací, v jehož odborných právních informačních subsystémech jsou tyto informace
(obdobně jako kterákoli odborná literatura) ukládány a vyhledávány z hlediska podpory
teoretických i praktických činností, spadajících do oblasti práva. Zde se prosazuje celá škála
automatizovaných právních informačních systémů provozovaných jak státními orgány, tak
soukromými firmami, založených zpravidla na ukládání plných textů veškeré legislativy, od
zákonů a vyhlášek až někde po spisovou dokumentaci jednotlivých případů projednávaných
soudy.
Významným aspektem provozu informačních systémů jak ve státní, tak v místní správě, je
převážně neziskový charakter producentů databází i tradičních typů dokumentů a na druhé
straně zcela diferencované spektrum hospodářského charakteru provozovatelů informačních
služeb na základě této produkci. Zatímco "páteřní" databáze státních informačních systémů různé institucionální oficiální registry (např. obchodní rejstříky, územní katastry, rejstříky
nemovitostí atd.) bývají vytvářeny z rozpočtových prostředků, jejich zpřístupňování může být
svěřeno nejen opět státním či regionálním správním orgánům, ale často to bývají soukromé
komerční firmy. Ty ovšem získávají od správních orgánů - garantů těchto systémů - na to, aby
uživatel nebyl zatížen ještě kromě platby daní na tvorbu těchto informačních zdrojů dalšími
náklady a aby je mohl využívat vpodstatě za režijní ceny, odpovídající finanční prostředky.
Institucionální stránka tohoto okruhu není pevně vymezená a bývá rozložena do více druhů
vládních i nevládních organizací a pracovišť, vykonávajících často především jiné než
informační funkce. Existují však množící se příklady veřejných online informačních služeb serverů na internetu a už renomovaných světových databázových center, zpřístupňujících celé
elektronické knihovny pro nejrůznější profese pracující ve státní či místní správě, ale také pro
jiné orgány, organizace a firmy a čím dále tím více (prostřednictvím veřejně přístupných
databází na internetu v prostředí WWW) také pro nejširší veřejnost. V souvislosti s výkladem
současné informační politiky vybraných států a jejich společenství bude ještě dále o
specifických aspektech informačních systémů, patřících do okruhu společenské správy,
pojednáno.
4.2.4
Hospodářské informace
Tento informační okruh se vymezuje už od dob vzniku speciálních informačních služeb pro
podnikatele a finanční ústavy v polovině 19. století. Až sem sahají např. počátky dnes
celosvětově proslulé producentské firmy databází zachycujících podstatné informace o
ekonomice podniků Dun & Bradstreet. Právě tak, jako při hledání hranic mezi okruhem
správních informací a vědeckotechnickými informačními a knihovnickými systémy, je
obtížné vymezit nějakou dělící rovinu mezi těmito oběma okruhy a okruhem, specifikovaným
především daty vztahujícími se k výrobě, obchodu, trhu, finančnictví a dalším aktivitám,
souvisejícím s podnikáním. Je pochopitelné, že i zde spadá část informací do neveřejné sféry,
ale pro informační pracovníky i uživatele z bývalých tzv. socialistických zemí je až s
podivem, jaké podrobnosti jsou o hospodaření soukromých (a tím více veřejných) organizací
zveřejňovány. Na jedné straně to vyplývá ze zákonodárství svobodného tržního
ekonomického systému a na druhé straně se sami podnikatelé ucházejí o možnost zveřejnit o
sobě údaje v pokud možno co největším počtu informačních systémů. Jde také o reklamu a
samozřejmě o marketing, v jehož rámci se dnes ekonomicky orientované informační systémy
prudce rozvíjejí v prostředí internetu.
Jádrem poslání informačních aktivit v tomto okruhu je podpořit podnikání, a to jak ze strany
zabezpečení informovanosti podnikatelského subjektu o svém systémovém okolí (tj. oblast
dodavatelská a oblast tržní), tak ze strany spotřebitelů o nabídce, kterou podnikatelská sféra
poskytuje. Typickým příkladem informačních činností, který představuje stále větší podíl na
celém tomto informačním okruhu, je oblast marketingu. Jinou oblastí, která se právě v
posledních letech rychle v rámci tohoto okruhu rozvíjí, je burzovní zpravodajství, využívající
přenos dat a dialogové počítačové systémy, a bezpapírový obchodní a bankovní styk.
Všeobecně lze o okruhu hospodářských informací z hlediska metod a technologií říci, že zde
již dnes převažují informační systémy zcela závislé na výpočetní a telekomunikační technice.
Jde o velká množství různých, převážně numerických údajů, vypovídajících o hodnotách
velkého množství veličin, významných v jednotlivých oblastech podnikového, místního,
státního i mezinárodního hospodaření. Zcela sem náleží veškeré systémy informující o
průběžném stavu a transakcích na kapitálových trzích, zejména aktuální burzovní
zpravodajství. Patří sem makroekonomické ukazatele právě tak, jako analytické ukazatele
hospodaření firem. Navíc je dnes vytvářena rostoucí řada databází obsahujících podrobné
údaje o hospodářských subjektech od jejich názvu, adresy a jmen vedoucích představitelů až
po podrobné vyjmenování všech produktů a jejich parametrů, nebo služeb, které dodávají.
Existují databáze plných textů výročních zpráv podniků. Na hranici tohoto okruhu a okruhu
působnosti hromadných sdělovacích prostředků jsou dnes velmi rozšířené a stále
zdokonalované počítačové průběžné zpravodajské služby, nazývané "news-letters" a
zaznamenávající rychleji, než to dokáže denní tisk, veškeré události v hospodářské sféře v
celosvětovém rozsahu. Na ekonomické obchodní a finančnické informační služby, včetně
manažerských informačních systémů, je například speciálně orientováno jedno z
nevýznamnějších světových databázových center - americký systém Dow Jones
News/Retrieval, resp. Dowe Jones Interactive.
Podle autorek Julie Scottové a Veroniky Vootliffové je možné okruh hospodářských
informačních systémů a služeb definovat také vymezením jeho uživatelských aplikací. Jsou to
podle nich tyto sféry využití: strategické plánování, analýza trhů, burzovní podnikání,
bankovnictví, poradenské služby pro firemní management, finančnictví mimo bankovní sféru,
státní i místní správa. V současné době lze z různých statistik a strategických rozvah,
zabývajících se rozvojem informačního průmyslu, usuzovat, že tento okruh je nejvíce ze
všech kybernetizován. Jeho podíl na obchodním obratu při provozování různých informačních
služeb je dnes největší a ještě dále narůstá. Z těchto hledisek je současná situace v
informačních službách vyspělých průmyslových zemí sledována na jiném místě této práce,
věnovaném ekonomickým souvislostem uplatňování nových informačních technologií, které
přispívají k diverzifikaci informačních funkcí a k celkové demokratizaci přístupu společnosti
k informacím.
Informační okruh hospodářských informací nemá vyvinutou vlastní specifickou organizační
strukturu založenou na institucionální základně. Jeho systémy a služby působí jednak v rámci
řídících agend organizací, prostřednictvím zpravodajských agentur a stále více se prosazuje
ve velkých informačních databázových centrech, jejichž původ je třeba hledat v následujícím
informačním okruhu.
Zcela novou a velmi perspektivní sférou působnosti informačních systémů a služeb jsou
telematické aplikace v oblasti telebankingu, homebankingu či homeshopingu prostřednictvím
internetu či jiné veřejné (ale někdy i privátní) datové sítě. Po vyřešení tzv. "elektronického
podpisu" neboli nezpochybnitelné autorizace elektronických komunikátů mezi zákazníkem a
provozovatelem služby či obchodníkem se rozvíjí "bezpapírová" ekonomika jako realizace
nejrůznějších forem a typů informačních systémů. Lze předpokládat, že v příštích několika
letech objem hospodářských transakcí, realizovaných prostředky online informačních
systémů, podstatným způsobem převýší transakce realizované mimo tyto systémy.
4.2.5
Okruh informací ve vědě a technickém rozvoji
Historicky je vedle některých historických forem archivnictví a také hromadných sdělovacích
prostředků tento okruh vlastně kolébkou všech profesionálních informačních aktivit. Spadá
sem totiž tradičně knihovnictví, a to ta jeho složka, která už v dávnověku (traduje se knihovna
krále Assurbanipala v Ninive ze 7. století před Kristem) sloužila k uchovávání a
zprostředkování odborných poznatků a vyvíjela se v ní k tomu účelu příslušná metodologie
organizace dokumentů.
Pojem "vědecké a technické informace" je již dnes ve světě chápán (i když s různým
pojmenováváním - u nás například vždycky ve spojení s přívlastkem "ekonomické" a se
zkratkou VTEI jako vědecké, technické a ekonomické informace) vpodstatě shodně a dosti
jednoznačně jako komplex činností, jehož tradice, jak bylo řečno, sahá hluboko do minulosti
knihoven s naučnou literaturou. Z původně tradičních knihovnicko - bibliografických činností
se zde v průmyslovém věku vyvinula nejprve nadstavba dokumentační (analytické
zpracovávání všech druhů dokumentů s důrazem na věcný popis, rozšířený o anotace či
dokonce referáty), a později se zde prosadila ještě další nadstavbová informační činnost
studijně rozborová, sloužící především všem tvůrčím činnostem, jako je výzkum, vývoj,
konstrukce (projektování), výchova a vzdělávání, zdravotní péče, ale i strategické řízení,
prognózování a plánování. Informační metody odvozené od služeb vědeckých, resp.
technických knihoven a středisek VTEI prolínají všechny společenské odborné činnosti a
slouží k povznesení odborné úrovně metodiky a technologie provozování informačních služeb
ve všech ostatních informačních okruzích. Zcela specifickým rysem tohoto okruhu je silná
orientace na dokumenty jako hlavní zdroje informací. Jejich sběr, ukládání, zpětné
vyhledávání často velmi sofistikovanými metodami a programovými prostředky a
zpřístupňování většinou formou výpůjčky nemá v dosud charakterizovaných informačních
okruzích obdoby.
Je zřejmé, že v informační podpoře všech odborných společenských činností nelze ustrnout
pouze u zprostředkování jednotlivých primárních dokumentů. Uživatelé v technickém rozvoji
i v managementu vyžadují analýzy toho, co dokumenty z hlediska relevantních informací pro
jejich činnost obsahují, a nebo alespoň přímé uvedení vybraných údajů (v některých
případech i jejich porovnání) o objektech studia či sledování. Pouze v tomto informačním
okruhu vznikl a je používán terminologický aparát rozlišující informace zpřístupňované
formou zapůjčení dokumentů a informace, které pouze přivádějí k poznání, ve kterých
dokumentech jsou hledané odborné informace obsaženy - neboli informační fondy primární a
sekundární, resp. informace faktografické (nebibliografické) a informace dokumentografické
(bibliografické). Ve všech ostatních informačních okruzích jde vpodstatě vždy pouze o
informace faktografické a proto jsou termíny odlišující tyto druhy informací vlastně
nepotřebné. Používají se tam však v rostoucí míře jiné termíny, které mají svůj původ právě v
okruhu informací pro vědu a techniku, zejména v oblasti pořádání - organizovaného ukládání
a vyhledávání dat a informací. Jsou to např. termíny "klíčové slovo", "deskriptor" a
"tezaurus", "indexace", "dotazovací jazyk", "rešerše" apod.
Hlavním smyslem zpracovatelských činností a služeb tohoto informačního okruhu je podpořit
rozvoj vědy a techniky. Významným rysem informací tohoto okruhu je jejich vesměs
nadnárodní charakter, právě tak, jak mezinárodní je věda a technika. U nás se, jak už bylo
uvedeno, zcela výjimečně, na rozdíl od prakticky všech národních i mezinárodních sítí a
soustav vědeckých a technických informací, ustálil pro pojmenování tohoto okruhu název
vyjadřovaný běžně již pouze zkratkou VTEI. Adjektivum "ekonomické" není neopodstatněné
a bylo by je jistě možné i oprávněně používat pro tento informační okruh také v dalších
zemích, kdyby to tam nebylo proti již zavedeným zvyklostem. Právě v současné době se
zaměřuje řada vědeckoinformačních služeb ve světě (více než dosud u nás) na
zprostředkování přístupu k nebibliografickým informačním souborům a bázím dat,
orientovaným na odborné problémy hospodářského charakteru. Zde se tento okruh prolíná s
předchozím okruhem hospodářských informací, ovšem s tím, že tyto informace zpracovává a
zpřístupňuje vlastními organizačními a metodologickými postupy.
Tento okruh má relativně vyhraněnou institucionální strukturu, tvořenou vědeckými a
odbornými knihovnami a informačními středisky, resp. informačními ústavy, jejich
soustavami a sítěmi v regionálním, státním a nadnárodním měřítku. Dále právě v rámci tohoto
okruhu v posledních 30 letech vznikly specifické organizační typy, jako jsou dokumentační a
referátové služby a na jejich základě producentství informačních databází, databázová centra
nakupující od mnoha producentů informační zdroje ve formě desítek, někdy i stovek databází
primárních i sekundárních dokumentů a zpřístupňující je online někdy až milionům uživatelů.
To o předešlém okruhu, jak bylo vyloženo, dosud ve všech jeho službách a systémech neplatí,
i když se právě v původně vědeckoinformačních databázových centrech stále více prosazuje.
Zdá se, že tomuto okruhu především zůstanou sloužit ještě další specifické instituce pracující
v prostředí globálních počítačových sítí, především internetu. Jsou to jednak knihovnická
servisní centra orientovaná na souborné katalogy a od nich se odvíjející služby katalogizační
a výpůjční v meziknihovní spolupráci a dále moderní systémy dokumentových
dodavatelských služeb známých pod anglickou zkratkou DDS (document delivery services),
které stále více nahrazují jak meziknihovní výpůjčky, tak často už i nákup celých titulů
periodik tím, že si u nich uživatel "koupí" pouze elektronickou kopii článku nebo jiného
kratšího dokumentu a importuje jej do své klientské stanice.
Materiální vybavení a zejména ekonomický efekt služeb vědeckoinformačního okruhu
zdaleka úrovně okruhu hospodářských informací nedosahuje. Jeho komercionalizace je sice
na postupu, ale nikdy nemůže dosáhnout takového stupně, kterého bylo dosaženo např. v
okruhu informací šířených hromadnými sdělovacími prostředky. Snad již také proto, že, jak
již bylo řečeno, základ vědeckoinformačního okruhu tvoří knihovny, od pradávna
nevýdělečné, spíše kulturní instituce, o něž se vždy staraly vlády, školy, výzkumné
organizace a také převážně jen velké podniky. Knihovny a odborná činnost, která je v nich
vykonávána, spojuje tento okruh s okruhem působícím převážně v kultuře, ale také ve
vzdělávání a zejména výchově. Je však založen na jiných typech knihoven, než jsou knihovny
vědecké a technické.
4.2.6
Okruh informací působících v kultuře a umění
Do informačního sektoru je dnes již bez větších pochybností řazen i okruh činností, které
zajišťují uchovávání, pořádání a napomáhají podstatnou měrou ke zpřístupňování uměleckých
děl všeho druhu a dalších kulturních statků. V současnosti je totiž v průmyslově vyspělých
zemích široce rozvíjena nejen tradiční sféra veřejných knihoven s převahou fondů
uměleckého, kulturního a všeobecně vzdělávacího charakteru v podobě tištěných materiálů,
ale vznikají oddělení těchto knihoven, která zpřístupňují encyklopedie, obrazové katalogy a
reprodukce uměleckých děl, uložené na počítačových médiích. Výpočetní technika je zde
základem videoték, fonoték a prosazuje se všeobecně jako základ informačních metod pro
zpřístupňování fondů těchto knihoven. Existují i knihovny, působící v tomto okruhu, nazvané
podle multimediální povahy materiálů, s nimiž pracují a který zpřístupňují veřejnosti,
"mediatéky" (např. městská veřejná knihovna ve francouzském Nancy). Navíc zde již kromě
počítačových médií, zprostředkujících kulturu a umění, zdomácněly gramofonové desky a
magnetofonové nahrávky hudebních i slovesných děl, videokazety a optické disky, které jsou
uživatelům institucí, působících v tomto informačním okruhu, zpřístupňovány právě tak, jako
knihy a časopisy. Významnou složku uživatelů institucí působících v tomto okruhu tvoří děti
a mládež.
Problém specifičnosti informací v tomto okruhu spočívá v samotné podstatě působení kultury,
zejména pak umění ve společnosti. Také umělecké dílo je svým způsobem dokumentem,
nesoucím jistý druh informace od svého tvůrce k tomu, kdo je jeho ať už čtenářem,
posluchačem nebo divákem. Podstatou obsahu této informace není však odborný poznatek,
ale spíše informace o myšlení a zejména cítění autora - umělce. Jestliže v psychice adresáta
vyvolá odpovídající odezvu, pak jde v jistém smyslu také o přenesení informace.
Základním smyslem činností v tomto informačním okruhu je zpřístupnění kultury co
nejširší veřejnosti v celém rozsahu tohoto pojmu. Od části knihovnictví, zařazeného spolu s
vědeckými a technickými informačními aktivitami do předchozího okruhu, se tento kulturní
informační okruh liší zejména co do obsahu, resp. charakteru informačních fondů, i když, jak
bylo v souvislosti s technickým vybavením moderních veřejných knihoven naznačeno,
metody a technologie zpracování a zpřístupňování se v některých případech přibližují. Jsou to
především internetovské prostředky ukládání a šíření celých uměleckých děl a nejen
informací o nich. Vytvářejí se již celé elektronické galerie obrazů a knihovny hudebních i
literárních děl. Navíc zde i v tradiční podobě vždy existovaly a také v době dominantního
postavení výpočetní a spojové techniky v informačních službách budou existovat
zpracovatelské úseky, které spojuje základní knihovnické "řemeslo". Spočívá v akvizici
publikací, katalogizaci, bibliografii, uchovávání, zpětném vyhledávání dokumentů a ve
výpůjčních službách.
To, co okruh informací pro vědu a technický rozvoj od tohoto okruhu rozděluje, není však jen
obsah fondů, ale způsob práce s uživatelem. Vědeckoinformační okruh souží uživateli v jeho
pracovním procesu, a to informacemi, jejichž odborné posouzení a výběr záleží zcela na něm.
Informační pracovník zná metody zpřístupňování těchto informací, avšak i když by v oboru, v
němž středisko pracuje, neměl být laikem, musí odborný názor vždy ponechat na uživateli. V
kulturním informačním okruhu jsou služby poskytovány v převažující míře pro uživatele s
cílem obohatit jeho volný čas. Knihovník zde má funkci nejen zprostředkovatele, ale také
odborného rádce, jako pracovník vzdělaný v oblasti kultury i v metodách knihovnických
činností.
Institucionální základnu tohoto informačního okruhu tvoří na jedné straně galerie, muzea, ale
zejména veškerá kulturní zařízení, zpřístupňující dramatické a hudební umění, a na druhé
straně, jak již bylo řečeno, také veřejné (u nás dříve nazývané "lidové") knihovny. Ty se ve
vyspělých zemích zpravidla sdružují do regionálních sítí, navazujících účelné kontakty s
vědeckými knihovnami a informačními institucemi, pokud jde např. o regionální souborné
katalogy a meziknihovní výpůjční služby. Není ani myslitelné oddělovat tuto základnu od
části základny hromadných sdělovacích prostředků, která se na kultuře významnou měrou
podílejí, nebo, lépe řečeno, se jí přímo účastní. Jakoby se zde kruh, který byl podle různých
diferenciačních aspektů analýzy celé veřejné informační sféry v soudobé společnosti opsán,
uzavřel. Nelze to však absolutizovat a nevšimnout si jiných, možno říci právě tak silných
vazeb mezi jinými informačními okruhy. Ty se pak, samozřejmě nikoli co do obsahového a
funkčního jádra, ale především působením vnějších vlivů, prosazují postupem doby stále
zřetelněji.
4.3
Styčné body a plochy mezi informačními okruhy
Už při definování výše uvedených informačních okruhů bylo zřejmé, že mezi nimi existuje
mnoho průniků. Jestliže byly sledovány specifické rysy různých reálně dnes existujících
informačních okruhů, dělo se tak s cílem postihnout pokud možno všechny hlavní směry a
formy působení informací na člověka v hospodářsky vyspělých zemích světa. Diferenciací
informační sféry do vytyčených okruhů nechce být zdůrazněna jejich autonomie. Ta se stále
více stírá působením těch nejvýznamnějších vnějších vlivů na rozvoj informačních činností a
služeb ve společnosti, které mají dnes počítače a systémy přenosu dat.
Informační okruhy byly vymezeny především z hlediska věcného zaměření informačních
služeb, které se v jejich rámci rozvíjejí. Pokud bychom od tohoto dělení odhlédli a např.
zkoumali, jaké jsou nejen účelné, ale také již ve velké většině realizované integrační procesy
jak ve zpracovávání, tak ve zpřístupňování, zjistíme, že existuje již relativně velké množství
bází dat, které tomuto trendu odpovídají. Jsou to především původně systémy databázových
center, které se dnes na bázi multimediálního prostředí internetu (jako jeho servery) prosazují
svými velmi různorodými informačními zdroji zpravidla současně ve více informačních
okruzích. Jde např. o americké systémy Dialog Corporation, LEXIS/NEXIS nebo zejména
CompuServe, které online vystavují integrovaně, pod jedním databázovým programovým
systémem elektronické informační zdroje relevantní ve vědě a technickém rozvoji,
publicistice, ekonomice včetně obchodu a finančnictví a také v umění a kultuře všeobecně.
Když byly na počátku roku 1991 zahájeny přípravné práce na nové koncepci "Státního
informačního systému" v České republice, byl např. v rámci činnosti pracovní skupiny pro
veřejně přístupné informační služby zpracován přehled možných registrů, evidencí a
přehledů, který obsahoval téměř 60 druhů různých informačních databází, využitelných
zpravidla ve více informačních okruzích (i když vytvářených vždy v jednom určitém okruhu).
Byly to např. registr hospodářských subjektů, registr zahraničních obchodních zastoupení,
podnikové rejstříky, výroční zprávy podnikatelských subjektů, registr nevyužitých zásob,
registr poptávky/nabídky výrobků, služeb a výrobních kapacit, registr volných míst/konkursů,
registr poptávky po pracovních příležitostech, registr pracovních příležitostí, evidence
nemovitostí, evidence obyvatel a bytů, evidence motorových vozidel, telefonní seznamy,
evidence kulturních památek, muzeí a galerií, evidence uměleckých děl, muzejních a
galerijních sbírek, fonotéky, filmotéky, videotéky, registr počítačových programů, registr
vědeckotechnických akcí, registr expertů, registr veletrhů a výstav, registr léčiv,
meteorologické informace, ekologické informace, toxikologické informace, právní předpisy,
rejstříky platných právních předpisů, hledané osoby, burzovní zprávy, bankovní zprávy vč.
bankovních klientů, daňové informace, kursy cenných papírů, akcií, valut a deviz,
demografické informace, přehledy služeb obyvatelstvu, agenturní zprávy, encyklopedie,
slovníky jazykové, terminologické a výkladové přehledy, předpovědi počasí, přehledy
kulturních programů, cenové přehledy, jízdní a letecké řády, rezervační systémy, seznamy
ubytovacích zařízení, nabídky cestovních kanceláří, nakladatelské seznamy, registr
vydávaných periodik, registr distribuovaných periodik, registr dovážených zahraničních
periodik, výměny bytů, seznamka, koupě, prodej a výměna mezi občany atd.
Technické prostředky odbourávají informační bariéry vzdáleností a času. Stávají se postupně
dostupnými pro skutečně nejširší obec uživatelů. Navíc postupným sjednocováním parametrů
pro zpracování a přenos všech typů zachycení a prezentace informací (údaje, text, grafika,
obraz, pohyblivý obraz a zvuk) slučují příjem informací do relativně malého počtu typů
uživatelských prostředků přístupu k informačním službám, které jsou obsahově a účelově
odlišné a které jsme zařadili do různých informačních okruhů.
V každém případě se dnes zejména v automatizovaných systémech, původně vybudovaných
pro okruh informací ve vědě a technickém rozvoji, integrují přístupy uživatelů současně k
hospodářským informacím, informacím ve státní správě a k publicistickým informacím,
zpracovávaným a šířeným v okruhu působnosti hromadných sdělovacích prostředků. To vede
uživatele, který zpravidla vyhledává informace vztahující se k určitému věcně vymezenému
jevu, aby získával současně informace vědeckého nebo technického zaměření spolu s
informacemi, které se k témuž předmětu zájmu jako relevantní mohou objevit v části právní
nebo publicistické literatury a případně také v bázích dat ekonomických informací.
Navíc začíná převažovat, jako pravděpodobně nejvýraznější technologická inovace v
polovině 90. let v informační práci, metoda hypertextových a multimediálních prezentací
informací v internetovském prostředí World Wide Web. Ta umožňuje přímo "slévání"
nejrůznějších informačních materiálů, vytvořených původně v různých informačních okruzích
(nebo pro různé informační okruhy) a komunikovaných původně na různých médiích, do
jednoho materiálu, a to na základě výběru relevantních částí více dokumentů,
transformovaných předtím do počítačové formy, na základě ad hoc stanoveného předmětu
zájmu, k němuž se vztahují. Umožňuje to, obecně řečeno, technický a technologický pokrok,
jako jeden z rozhodujících faktorů, ovlivňujících metodiku, organizaci a funkce všech typů
informačních služeb ve společnosti.
5
HISTORICKÉ KOŘENY INFORMAČNÍ POLITIKY
Genezi informačního sektoru je možno sledovat např. už od dob, z nichž se uchovalo
doložitelné svědectví o existenci jakési praknihovny, zřízené králem Assurbanipalem v
Ninive okolo zhruba první poloviny 7. století před Kristem. Zde snad působil první
informační profesionál, tehdy kustod sbírek, které uspořádával tak, aby se v nich dalo hledat.
Neznáme ani jeho jméno, ani metody, jakými to dělal. Knihovna se nedochovala. Nicméně od
té doby se po příští staletí a tisícíletí vyvíjel obor, v jádru knihovnický, který teprve v
minulém století poznamenala nezbytnost vytvářet nejen na tomto základě, ale také paralelně s
ním a mimo něj další, nadstavbové činnosti a také profese, zabývající se uchováváním a
současně zpřístupňováním poznatků ukládaných na době odpovídající hmotná média.
5.1
Vznik dokumentalistiky
Až v 19. století vyvstala potřeba profese, která uživateli, pokud se snažil informaci získat a
nevěděl, v jakém dokumentu a kde uloženém je obsažena, nabízela nejen odkazy na ucelená
díla monografií v určité knihovně (jak to činí věcné katalogy), nejen odkazy na tato díla bez
předběžného omezení na určitý knihovní fond (jak to činí klasické bibliografie), ale buď
odkazy třeba jen na část díla, článek v časopisu, stať ve sborníku, kapitolu v monografii, nebo
uživateli poskytla přímo hledanou informaci tím, že mu zpřístupnila příslušný text, tabulku či
obraz, bez dalšího odkazování na dokumenty a knihovny. Nastoupilo odborné (z hlediska
oborů, v jejichž rámci se informace vyhledávala) a analytické bibliografické nebo i
nebibliografické - faktografické zpracovávání dokumentů všeho druhu. Protože už nešlo
hlavně o knihy/biblos, ale o všechny tehdejšímu rozvoji věd a techniky odpovídající formy
šíření poznatků, zejména o odborné časopisy, patentovou literaturu, plány, mapy atd., začalo
se pro tuto novou činnost používat také nového označení. Použito bylo obecnějšího výrazu
než jsou jednotlivé z uvedených médií - dokument. Od tohoto výrazu se pro zpracovatelské
činnosti spojené s výběrem, analytickým věcným (a samozřejmě také identifikačním podle
pravidel jmenného popisu, ale už ne tak striktně dodržovanými, jako tomu musí být třeba v
národní bibliografii nebo ve velkých katalozích) popisem dokumentů všeho druhu odvodil
termín "dokumentace".
Je třeba vědět, že "dokumentátoři" se rekrutovali z jiných než knihovnických nebo
bibliografických odborností. Ty, zejména metody věcné indexace, se museli doučit jako svoji
druhou odbornost a navíc, protože šlo zpravidla o zpracovávání dokumentů nejen v jejich
mateřštině, museli být kvalifikovaní i v cizích jazycích. Základem však byla jejich původní
profese, ať už technická, přírodovědná nebo ekonomická. Ve společenských a humanitních
vědách se dokumentace ani dosud příliš neuplatnila. Tyto profese si zpravidla literaturu (v
jejíž formě přece jen kniha neztratila na významu tolik, jako v exaktních oborech, kde
informace zastarávají rychleji), vyhledávají jinými cestami (např. přímo podle autorů, jejichž
jména zpravidla znají, na základě recenzí a citací v časopisech a dílech, která studují, apod.).
Někteří tito pracovníci sekundární dokumenty - dokumentační záznamy s podrobnou
indexací, doplněné abstraktem nebo někdy dokonce až referátem - ani nezpracovávali, ale
svým uživatelům, jejichž potřeby často znali velmi podrobně, dodávali přímo výstřižky, kopie
nebo zkrácené překlady relevantních dokumentů.
Není bez zajímavosti, že vůbec první vysokoškolská vzdělávací instituce na světě v oboru,
založeném, jak bylo řečeno, na knihovnictví, vznikla v New Yorku jako fakulta dodnes velmi
prestižní Kolumbijské univerzity v roce 1877 a byla orientována nejen na klasické
knihovnické metody, ale také na analytické zpracovávání dokumentů a na otázky
hospodářského řízení knihovny jako informační instituce. Nesla název "School of Library
Economy".
Souhrnně je možno vysledovat tři hlavní zdroje vzniku dokumentalistiky a později
informační profese, tvořící nadstavbu klasického knihovnictví. Byly to:
1) velké průmyslové podniky, které měly své vlastní výzkumné a zejména vývojové,
konstrukční a projekční útvary, pro jejichž potřebu bylo třeba velmi kvalifikovaně průběžně
vyhledávat, dodávat, pokud možno už do jisté míry zpracovávat technické a někde už také
ekonomické informace,
2) vysoké školy technického a přírodovědného zaměření, kde se vytvářely v rámci jejich
knihoven analytické bibliografické kartotéky, které budovala specializovaná oddělení,
dokumentující vědecké časopisy a také nové typy publikací i vznikající "šedé" literatury,
3) učené společnosti, vědecké akademie, muzea a nadace, pro jejichž členy se kromě
klasických knihoven vytvářela jakási vědecká dokumentace, kterou zpracovávali specialisté v
odpovídajících oborech.
Ve druhé polovině 19. století se už vytvořila nová profese. Nebyla ještě pojmenována podle
dnešní terminologie jako informační pracovníci, ale podstata a smysl její činnosti spočívaly v
průběžném odborném informování specifických okruhů uživatelů. Ti se rekrutovali jednak ve
velkých továrnách, ale také v bankovnictví a na technicky či přírodovědně orientovaných
vysokých školách a v institutech zakládaných na podporu vědy různými učenými
společnostmi a bohatými příznivci vědeckého a technického rozvoje. Zde se začaly vedle
knihoven vytvářet speciální útvary, kanceláře, v nichž se výše naznačeným způsobem
zpracovávaly a dále šířily informace z dokumentů, které si jejich personál (u nás později v
technických oborech označovaný jako "studijní inženýři") z těchto knihoven vypůjčoval nebo
si je obstarával jiným způsobem. Na tomto základě se už na konci 19. století vytvářely i z
dnešního pohledu moderní informační - tehdy ovšem jinak nazývané služby. Byly to zejména
tyto formy vesměs průběžného informování:
- dokumentace (tj. tvorba analytických bibliografických záznamů bohatě věcně indexovaných
a opatřených často abstrakty, resp. anotacemi) především na bázi odborné časopisecké
literatury, doplněné o různé účelové tisky, někdy i denní tisk, patenty, normy a samozřejmě
také o sborníky z konferencí a monografickou odbornou literaturu,
- výstřižková služba tam, kde šlo o zachování nejen textu, ale zejména grafických součástí
dokumentů,
- specializované poradenské služby při práci s patentovou literaturou a obecně podpora
činností, spojených s ochranou duševního vlastnictví, zejména vlastnictví průmyslového, kde
už šlo o dnes běžné agendy práce s ochrannými známkami a průmyslovými vzory,
- situační zpravodajství o ekonomických problémech podniků, o různých hospodářských
odvětvích nebo naopak o situaci regionů, států apod.,
- burzovní zpravodajství s možností aktuálních analýz vývojových trendů,
- rozbory tzv. "bonity" podniků, neboli konkurenceschopnosti jejich výrobků nebo služeb na
trzích, jejich produktivity a předpokladů dále se vyvíjet.
U nás se vedle knihovnictví dokumentalistika rozvíjela v 19. století zejména ve známých
velkých podnicích, jakými byly např. brněnská Zbrojovka, Českomoravská Kolben a Daněk a
pravděpodobně nejvyšší kvality dosáhly postupně až na přelomu století ve Škodových
závodech v Plzni. Kromě toho tyto činnosti podporovaly české vlastenecké učené spolky,
jakými byly už za 1. republiky např. Masarykova akademie práce (bude o ní ještě řeč), Spolek
inženýrů a architektů nebo Elektrotechnický svaz. Za zmínku v této souvislosti stojí, pokud
jde o vysoké školy, Vysoké učení technické v Brně.
Rozhodující vliv na náš, ale současně celosvětový vývojový trend směrem k odborné
dokumentační a později informační podpoře vědy, techniky a ekonomiky, měly však
integrační proudy, které se prosadily na konci 19. století v západní Evropě.
5.2
Mezinárodní dokumentační hnutí - FID
Odborní bibliografové, dokumentalisté a další profese, sloužící vědeckotechnickému rozvoji v
různých průmyslově vyvinutých zemích světa, vycítili už v posledních desetiletích 19. století
na jedné straně meze zachytit na jednotlivých pracovištích potřebné pensum bouřlivě rostoucí
produkce odborné, zejména časopisecké literatury a na druhé straně možnost kooperace v této
činnosti v mezinárodním rozsahu. Bránila však tomu jazyková různost dokumentů a také
výsledků dokumentace - bibliografických a dokumentačních záznamů (vytvářených na rozdíl
od katalogů na lístcích formátu A6). Vznikla myšlenka mezinárodní výměny těchto záznamů,
ale s podmínkou vytvoření mezinárodně přijatého sjednocujícího jazyka, který by vypovídal o
obsahu zachycovaných dokumentů a zároveň sloužil pro jejich třídění a zpětné vyhledávání.
Současně se začalo uvažovat o vytvoření jakéhosi centrálního celosvětového bibliografického
fondu ve formě věcně utříděné kartotéky, do níž by přispívala bibliografická a dokumentační
pracoviště zemí, které by se na projektu zúčastnily.
Tyto snahy vyvrcholily v roce 1895. V tomto roce svolali dva belgičtí právníci a současně
veřejně známé osobnosti v oblasti vědy a mezinárodního práva Paul Otlet a Henri Maria La
Fontaine do Bruselu na dny 2. až 4. září první mezinárodní konferenci o bibliografii "Conférence Bibliographique Internationale" a přednesli myšlenku vybudování
Mezinárodního bibliografického ústavu - známého pod zkratkou IIB (Institute de
Bibliographie Internationale), jehož úkolem by bylo vytvářet kartotéku nazvanou zkratkou
RBU (Répertoire Bibliographique Universel) se záznamy indexovanými kromě různých
národních třídicích soustav či předmětových hesel navíc jednotně - podle k tomu účelu
speciálně vytvářeného univerzálního polytématického systematického třídění. Tak vznikla
současně s ústřední světovou bibliografickou, resp. dokumentační kartotékou (která už dnes
neexistuje) také dodnes celosvětově používaná a stále ještě rozvíjená klasifikace, označovaná
u nás všeobecně známou zkratkou MDT (Mezinárodní desetinné třídění).
Celá tato aktivita by nebyla možná bez významného finančního přispění tehdejší průmyslové
podnikatelské elity. Hlavním sponzorem akce se stal belgický průmyslník a zároveň vědec v
oboru sociální problematiky Ernest Solvay. Navíc se oběma hlavním protagonistům
bibliografické konference podařilo přesvědčit státní autority o jejím významu natolik, že se
nikoli nedůležitým sponzorem stala také belgická vláda. Ta také vytvořila materiální zázemí
pro IIB, a to jeho umístěním do Královské knihovny v Bruselu. Vlastní počátek provozu
ústavu se datuje na 12. září 1895, kdy byl jako jádro IIB zvláštním královským dekretem
založen Mezinárodní bibliografický úřad OIB (Office International de Bibliographie), který
plnil funkci výkonného orgánu při založení a výstavbě kartotéky RBU. Ten spravoval
postupem času také odbornou Mezinárodní knihovnu (Bibliothèque internetionale) zejména
vědeckých a technických časopisů, vytvářenou jako přirozený základ nejen
dokumentalistických prací na kartotéce, ale také jako zdroj služeb ústavu při plnění
požadavků jeho uživatelů na získání primárního dokumentu,k němuž je přivedl příslušný
bibliografický záznam.
Henry Maria La Fontaine (1854-1943) se účastnil aktivit ve prospěch mezinárodní
kooperace v dokumentaci vědecké a technické literatury z pozice veřejně činné a možno říci
slavné osobnosti. Tento profesor mezinárodního práva na univerzitě v Bruselu od roku 1895
až do roku 1932 byl poslancem belgického senátu, v letech 1919 až do konce své působnosti
dokonce jeho místopředsedou. Zasloužil se o mnoho mezinárodních úmluv a kooperací
Belgie, mimo jiné byl iniciátorem založení její hospodářské unie s Lucemburskem. Kromě
toho zpracoval pokrokovou reformu belgického základního školství. Hlavním polem
působnosti La Fontaina však bylo mezinárodní mírové hnutí. Už od roku 1882, kdy byl
založen International Peace Bureau (IPB), se podílel na přípravě mírových konferencí,
které se pak uskutečnily v Haagu v letech 1899 a 1907. Od roku 1907 až do své smrti v roce
1943 byl prezidentem IPB. Jako člen Meziparlamentní unie pracoval už ve 20. letech 20.
století na přípravě projektu "světového parlamentu". V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za
mír. Zejména však v údobí mezi oběma světovými válkami intenzívně prosazoval nejrůznější
mezinárodní kooperativní aktivity, a to nejen v politice (např. působnost při organizaci
Pařížské mírové konference, Ligy národů aj.), ale také v akademické sféře (povzbuzování
mezinárodní meziuniverzitní spolupráce) a samozřejmě v knihovnictví a bibliografii.
Nezanedbatelnou aktivitou této významné osobnosti byla také obhajoba ženských práv. Byl
prezidentem Asociace pro profesionální vzdělávání žen a ženské otázce věnoval dílo "La
femme et le burreau" (1901). V oblasti dokumentalistiky publikoval historické dílo "Histiore
documentaire des arbitrages internationaux" a jako milovník vysokohorské turistiky sestavil
mezinárodní bibliografii alpinismu.
Paul Otlet (1868-1944) se už dlouho před památným rokem založení IIB zabýval myšlenkou
racionalizace odborných bibliografických prací v mezinárodním měřítku a jeho práce "Něco o
bibliografii" z roku 1892 svědčí o jeho snaze nalézt vhodnou metodu věcného pořádání
bibliografických záznamů. Potom ale, jak zní legenda, při příležitosti své účasti na kongresu
Britského svazu pro pokrok ve vědě přečetl si v anglických novinách článek o Deweyeho
desetinném třídění a myšlenku právě dekadického členění vědních oborů pro mezinárodní
bibliografickou kooperaci už neopustil. Je také známo, že Otlet spolu s La Fontainem a jeho
sestrou už v té době zpracovali bibliografický soubor o téměř 400 tisících záznamech, takže
nosný základ pro RBU byl už před rokem 1895 vytvořen. Navíc se už tehdy, jako později
proslavený průkopník moderních knihovnicko-bibliografických technologií, zabýval
prosazováním kartotéčních lístků, které označoval za revoluční metodu práce v bibliografii.
Zdůrazňoval při tom snadnost jejich úprav a zejména operativnost v aktualizaci celých
kartoték a v pořádání odkazů na literaturu, k níž se jednotlivé kartotéční záznamy vztahují.
Velmi závažnou myšlenkou Otleta byla snaha přesvědčit vědecké knihovny, aby se přeměnily
na jakési "informační stanice", vykonávající především konzultační funkce a v konečném
důsledku působící jako "encyklopedické kanceláře". Měly by vytvářet sítě spolupracující i s
technickými muzei a archívy. Posléze, když se začal prosazovat rozhlas, doporučoval Otlet
využívání rádia jako jednoho z doprovodných prostředků informačních aktivit, za nimiž by
stály tyto kanceláře. Základem jejich práce však musí být kartotéky záznamů nejen knih, ale i
jiných publikací. Prosazoval analytické zpracovávání časopisů podle článků a sborníků podle
jednotlivých příspěvků a tím rozšířil pojetí do té doby převládajícího stanovování, co je
knihovní jednotkou, resp. jednotkou také bibliografického zpracování. Sám příkladně
pojmenovával i jednotlivé kapitoly svých spisů. Tyto názvy koncipoval jako dlouhé
substantivní věty, které pokud možno co nejpregnantněji vypovídají o obsahu textů, které za
nimi následovaly.
Otlet tím, že nevystačil s kategorizací a pojmenováním dosud tradičních publikací - knih a
časopisů, dospěl k obecnějšímu pojmenování příslušné odborné činnosti, která zachycovala a
uspořádávala jejich obsah s cílem zpětného vyhledání a šíření - dokumentace. V tomto smyslu
se snažil o konstituování nového vědního oboru - "dokumentalistiky". Viděl v ní předpoklad
veškerého rozvoje lidského vědění. Známá je Otletova věta charakterizující význam tohoto
oboru: "Člověk nebude potřebovat dokumentalistiku až tehdy, kdy se stane vševědoucím, jako
Bůh". Při studiu vlastností dokumentů z hlediska jejich bibliografického zpracování dospěl k
závěru, že nejde jen o psaný nebo graficky ztvárněný záznam nějaké myšlenky, ale o ústřední
nástroj komplexního procesu mezilidské komunikace, o hromadění a přetváření lidského
poznání a vědění.
Vrstevníci spatřovali v Otletovi futurologa a ještě častěji spíše snílka. Nicméně dvě jeho díla,
která vydal až v polovině 30. let 20. století, a to "Traité de documentation" a "Mondé:
essai d'universalisme", jsou dodnes považována za základní kameny vývoje současné
informační vědy.
Po zahájení činnosti IIB se jeho univerzální kartotéka prudce vyvíjela. Už v roce 1897 čítala
1,5 milionu záznamů, do začátku 1. světové války (1914), kdy aktivity na jejím dalším
budování ustaly, obsahovala kartotéka Mezinárodního bibliografického ústavu více než 12
milionů záznamů a poslední statistický odhad o její velikosti z roku 1930 udává počet téměř
30 milionů záznamů. Bibliografie byla průběžně vydávána pod názvem Bibliographie
Universalis, a to navíc spolu se speciálními soubory záznamů vybraných k některým
odborným tématům. Jako samostatné byly spolu s touto bibliografií vydávány jako vedlejší
produkty dokumentační činnosti IIB např. v roce 1906 zahájený Univerzální obrazový rejstřík
(obsahující kreslené ilustrace a také už fotografie dokumentující tehdejší pokroky ve vědě a
technice), v roce 1907 zavedená Dokumentační encyklopedie (speciální druhy dokumentů,
jako firemní literatura, letáky, opisy výtahů z časopiseckých či knižních publikací) a průběžně
byly publikovány soupisy Hlavní katalog knihoven a Hlavní registr sdružení a institucí, který
se stal jakýmsi předchůdcem dnešních firemních katalogů, pokrývajících názvy a adresy
nejvýznamnějších podniků a organizací v mezinárodním měřítku.
Veškeré dokumentační soubory, které IIB zpracovával, byly věcně uspořádávány podle MDT
- ve světě známého dnes všeobecně pod anglickou zkratkou UDC (Universal Decimal
Classification). To bylo od roku 1895 intenzívně rozvíjeno s mezinárodní účastí i
nejvýznamnějších vědeckých kapacit, včetně několika nositelů Nobelovy ceny. V prvním
úplném vydání vyšlo v průběhu let 1904 až 1907 pod názvem Manuel de répèrtoire
bibliographique universelle. V čem se shodovalo a v čem odlišilo od původního Deweyova
desetinného třídění a jak se dále v celé historii moderních pořádacích soustav a selekčních
jazyků rozvíjelo, o tom existuje rozsáhlá literatura. Z hlediska sledování vývoje světové
informační politiky je významná skutečnost, že až do vzniku stalinismu v Sovětském svazu ve
dvacátých letech bylo v oblasti dokumentalistiky a odborného knihovnictví přijímáno
vpodstatě všemi vyspělými zeměmi jako nástroj mezinárodního dorozumívání o obsahu
publikované vědecké a technické literatury, bez snah o jakékoli jeho ideologizování. Až
stalinismus vtiskl tomuto nástroji problematiku politického ovlivňování způsobů pořádání
informací. MDT zde bylo pro účely zvýraznění komunistické ideologie modifikováno
(vznikla tak jakási "Tropovského modifikace MDT", která se uplatňovala v 50. letech také v
našem knihovnictví) a vývoj této klasifikace se zde odtrhl od jejího univerzálního
mezinárodně sjednocujícího základu. Problém používání MDT či jeho účelově
zideologizované modifikace se po skončení stalinské éry stal jedním z charakteristických
znaků vývoje státní informační politiky tehdy všech zemí spadajících to tzv. "socialistického
tábora", řízeného Sovětským svazem.
Od počátku 20. století se díky vydavatelské činnosti Mezinárodního bibliografického ústavu
rozvíjelo také vlastní teoretické zázemí nového oboru - oborové a specializované bibliografie,
resp. dokumentace. Ten se profiloval jako nadstavba nad základní knihovnické činnosti, jako
je akvizice, katalogizace, univerzální či registrující bibliografie, budování a správa
knihovních fondů a výpůjční protokol. Profiloval se jako služba vědeckým, výzkumným,
vývojovým pracovníkům, ale také v neposlední řadě projektantům, konstruktérům, lékařům,
laborantům a ostatním praktickým odborným profesím, jak v moderní době vznikaly,
diferencovaly se a zase v některých případech integrovaly. V roce 1903 vyšla významná
studie "Monographic principle" v níž byly položeny teoretické základy metod věcného
odkazování mezi obsahově příbuznými texty jednotlivých publikací - možno říci jakási
prapůvodní idea dnešního hypertextu. Šlo tehdy o překonání úrovně bibliografické reference
cestou přímého odkazování na fakta obsažená v jednotlivých kapitolách či odstavcích
dokumentů.
Fundamentálními pracemi v oblasti racionalizace informační, včetně knihovnické praxe
cestou zavádění tehdy nových technologií mikrografie proslul zejména Paul Otlet. Ve
spolupráci s Robertem Goldschmiedtem vypracovali několik návrhů, jak využívat
mikrofiše. Už v roce 1906 podali první návrh na standardizaci mikrofiše pro zachycení
dokumentu. V roce 1925 pak oba autoři popsali prognostickou představu knihovny, kde
veškeré dokumenty i katalogy budou uloženy na mikrofiších a tudíž celý nutný prostor na
uložení fondů se zmenší na pouhých několik kartoték, samozřejmě se studovnou, vybavenou
čtecími přístroji. Rok 1925 se stal pozoruhodným i z hlediska našeho státu, neboť se tehdy u
nás poprvé o této organizaci uveřejnila obšírnější informace (F. X. Prusík napsal do
Národních listů článek "Světová otázka", kde vyzdvihl význam mezinárodní spolupráce při
dokumentaci vědecké literatury).
Pravděpodobně nejvýznamnějším Otletovým dílem se stala v roce 1934 publikovaná "Traité
de documentation" - jakási koncepce oboru, který se vymezil od dokumentace až k
informačním profesím téměř už v tom smyslu, jak jej chápeme dnes. Zde byly položeny
základy nového pohledu na služby, odvíjející se od knihovnictví, ale vztahující se už k
analytickému pohledu na dokument jako na nositele informace. Za podstatný úkol byla
vymezena selekce podle věcných kritérií a v této souvislosti také maximální využití moderní
techniky a technologie k racionalizaci zpracovatelských procesů a služeb.
Z Otletových myšlenek zejména pak čerpal mezinárodní kongres, pořádaný v roce 1935 v
Kodani. Zde se také poprvé prezentovala celá sekce s panelem přednášek i ukázek
dokumentační techniky a technologie. Byly zde prezentovány mikrografické zpracovatelské
linky, fondy mikrofilmů a mikrofiší, mechanizované systémy skladovací techniky, potrubní
pošta ve využití spojení výpůjčního pultu a skladů v knihovně atd.
V památném roce 1895 započala nejen moderní éra mezinárodní spolupráce informačních
pracovníků, ale tento rok se všeobecně uznává jako kolébka dnes nejvýznamnější světové
informační organizace FID (Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci - tak se nyní
oficiálně přepisuje tradiční, ještě z francouzštiny vzniklá zkratka podle celého názvu
Fédération international de documentation). Než však došlo k jejímu založení a později
tomuto jejímu modernímu pojmenování, uběhlo několik desetiletí. Nejprve se v roce 1924
mezinárodní bibliografický ústav reorganizoval pouze na profesionální sekretariát organizace,
která měla charakter federace národních dokumentačních organizací. Tuto novou organizaci
mezinárodního působení ústavu navrhl holandský bibliograf a zároveň chemik působící v
oblasti průmyslové chemie Fritz Donker Duyvis. Zatímco do té doby se registrovalo členství
v IIB na základě osobních údajů těch, kteří se na práci podíleli, od roku 1924 se registruje
členství institucionální a federace se stala sdružením institucionálních členů. Mateřská země
Duyvise se pak prostřednictvím holandského národního ústavu pro dokumentaci NIDER
(Nederlands Instituut voor Documentatie en Registratuur) stala prvním členem později
rozvinuté organizace národních členských organizací ve FID. Do holandského Haagu se
nakonec také administrativní vedení organizace přestěhovalo a sídlí tam dodnes. Fritz Donker
se stal spolu se zakladateli organizace Paulem Otletem a Henri La Fontainem třetím
generálním tajemníkem. Zatímco oba Belgičané ukončili své aktivní působení v roce 1938,
Duyvis pracoval ve FID až do roku 1959.
V roce 1931 byl pak znovu vytvořen mezinárodní ústav, nazvaný už "Institute international
de documentation" se zkratkou IID, a teprve v roce 1937 vznikla dnešní mezinárodní
federace - FID. Po přerušení v její činnosti způsobeném 2. světovou válkou došlo k podstatné
restauraci hlavních aktivit až v roce 1950, kdy se rozběhly především koordinační a editorské
práce nad dalšími dopracováními a vydáními MDT. Systém vývoje a správy této jedinečné
klasifikace by si zasloužily zvláštní monografické zpracování, protože už pravděpodobně
nikdy v této oblasti nedojde k tak promyšlené a ve své době celosvětově uznávané činnosti s
tak širokým praktickým uplatněním v průřezu kontinentů, národních jazyků a především
oborů vědy a techniky. Nicméně tato látka náleží věcně do oblasti historie a teorie selekčních
jazyků, mezi nimiž má MDT skutečně výjimečné postavení.
Ve druhé polovině 20. století prošel FID několika vývojovými vlnami vzestupu a naopak zase
útlumu činnosti. Ovlivňovalo to nejen obecné geopolitické klima, ale samozřejmě také v té či
oné době zvolené představitelstvo této světové organizace. Ve druhé polovině 50. let, kdy po
Stalinově smrti došlo k uvolnění mezinárodního napětí, restaurovaly se pod záštitou FID
různé odborné komise a výbory, z nichž nejvýznamnější úlohu sehrála komise pro vývoj
MDT. Za nejvýznamnější vývojový mezník té doby je považována 25. konference a kongres
FID ve Varšavě v roce 1957. Zde byla přijata hlavní část nových úkolů organizace do konce
století. Ty byly formulovány do pěti skupin, a to:
1) Spojení profesionálních organizací a osob pracujících v dokumentačních a informačních
službách v celosvětovém měřítku a vytvořit pro ně mezinárodní fórum pro výměnu názorů,
zkušeností a inicializaci spolupráce.
2) Podpora odborného vzdělávání a tvorba kooperativních sítí dokumentačních a
informačních organizací a knihoven.
3) Zjišťování a formulování společenské informační potřeby ve vědě, technice a vzdělávání a
zprostředkování světového poznatkového bohatství vědcům, inženýrům, lékařům a dalším
profesím.
4) Vytváření, správa a průběžná aktualizace MDT.
5) Vyhledávání kontaktů a forem spolupráce s dalšími mezinárodními i národními
organizacemi zainteresovanými na šíření informací.
Na varšavském zasedání byla také formulována jakási filozofie FID, spočívající ve stavbě
mostů mezi odborníky v dokumentaci a informačních službách pracujícími v různých částech
světa, bez ohledu na charakter etnika, politického přesvědčení a stupně technického a
společenského vývoje.
60. léta pak byla uvozena hned na jejich počátku publikovaným manifestem "Outline of a
long-term policy FID". V něm byla zdůrazněna už také politika pomoci v zavádění
moderních dokumentačních a informačních metod a technologií rozvojovým zemím. To se
promítlo také do ediční politiky FID, která se začala orientovat kromě nových vydání MDT
také na příručky a studie vztahující se k využívání tehdy ještě nesměle nastupující počítačové
techniky a tradičně už také technikám mikrografickým. Po relativním útlumu v 70. letech
nastoupil FID v následujícím desetiletí do ofenzívy především v rozšiřování zorného pole
aktivit z dokumentačních a vědeckoinformačních také na informace faktografické. V roce
1986 byl publikován nový strategický plán FID s názvem "Participating in progress", který
předznamenal rozhodující změny v orientaci už celosvětové organizace s participací většiny
zemí Latinské Ameriky a mnoha asijských, rychle se rozvíjejících států.
V roce 1990 byla do čela FID zvolena finská reprezentantka firemních informačních systémů
Ritva Launo. Díky jejímu pragmatickému vedení se celá mezinárodní organizace rychle
přizpůsobila novým trendům informačního světa a zejména globalizačnímu proudu ve světové
ekonomice. Jako historický mezník je označováno rozhodnutí vzdát se dosud klíčové aktivity
FID - sponzorství a garance rozvoje a správy MDT a předat tuto agendu zcela do rukou
Konsorcia pro MDT, složeného ze soukromých a veřejnoprávních organizací, které se k
tomuto účelu utvořilo. Konsorciu byla předána veškerá práva rozvoje a publikování
klasifikace (včetně copyrightu) s tím, že má pravidelně o své činnosti informovat vedení FID.
Hlavními zeměmi, které Konsorcium pro MDT podporují, se staly Belgie, Japonsko,
Nizozemí, Island a Velká Británie.
Na druhé straně však byly založeny aktivity odborné i faktické podpory tvorby účelových
informačních systémů v průmyslu (zejména ve sféře podnikání malých a středně velkých
firem), aktivována byla činnost mezinárodně složených odborných grémií ve formě tzv.
zájmových skupin a výborů a na konferencích a kongresech, které FID pořádá už od vzniku
svého předchůdce - Mezinárodního bibliografického ústavu zpravidla vždy každé dva roky,
začala být záměrně upřednostňována problematika informačního zabezpečení podniků a na
druhé straně také strategické problémy informatizace společnosti.
Už rok před velmi pečlivě připravenými oslavami stoletého jubilea FID, které bylo vztaženo
právě k roku založení Mezinárodního bibliografického ústavu v Bruselu (1895), byl na 47.
kongresu a konferenci FID v japonském městě Omiyi nedaleko Tokia přijat bezesporu
historický dokument - "Tokijská deklarace strategického svazku mezinárodních
nevládních informačních organizací ke zlepšení služeb světovému společenství".
Deklarace byla určena vládám všech zemí světa a v době japonského zasedání FID vykázala
už 46 signatářských organizací s mezinárodní působností ze světa knihovnictví, informačního
průmyslu, informačního vzdělávání a také oborově zaměřených mezinárodních organizací ve
vědě, technice a medicíně. FID se ústy zakladatele mezinárodní specializované skupiny pro
informace v průmyslu a svého pozdějšího viceprezidenta Karla Kalseta z Norska přihlásil k
podpoře výměny zkušeností mezi informačními pracovníky, kteří se podílejí na rozvoji
metodologie informační podpory managementu průmyslových podniků. Vzniklo prohlášení,
které doprovodilo Tokijskou deklaraci, adresované vedoucím pracovníkům všech druhů
podniků a organizací ve všech zemích světa, kde se vyzdvihuje význam informací v moderní
době. Konkrétně jsou zde informace prohlášeny za
- nástroj strategického rozhodování v konkurenčním prostředí,
- zbraň v hospodářské soutěži,
- motor inovačních procesů,
- základ marketingu,
- jádro všech podpůrných systémů v managementu,
- příčinu tržního chování podniku a
- nezbytné prostředí pro stálý technický a technologický rozvoj podniku.
Plně v souladu s touto orientací se ve druhé polovině 90. let přihlásil FID velmi zřetelně k
podpoře ideje vybudování Globální informační infrastruktury a v té souvislosti také tzv.
Informační dálnice viceprezidenta USA Alberta Gore (o těchto projektech bude podrobně
pojednáno v souvislosti s americkou informační politikou). Na 48. kongresu a konferenci v
rakouském Štýrském Hradci se FID už velmi aktivně přihlásil k využívání globální
počítačové sítě internet. Veškeré informace v průběhu příprav akce i její výsledky byly
důsledně publikovány v prostředí WWW. Byly deklarovány trvalé cíle organizace, které se
mají uplatnit zejména v "kybernetickém věku". Jsou to:
a) propagovat studium a využití informační vědy, dokumentace a informačního
managementu,
b) zajištovat platformu pro šíření a výměnu idejí, informací, vědomostí a zkušeností mezi
informačními profesionály,
c) podporovat odborný růst informačních specialistů,
d) podporovat a chránit zájmy uživatelů informací,
e) podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti informační vědy, zpracování informací a
informačního managementu.
Byly také stanoveny zásady pro novou koncepci statutu organizace. Obecně bylo stanoveno,
že členské organizace FID mohou mít plné členství, přidružené členství, nebo mohou být
čestnými členy. Členem FID může být jak organizace, tak jednotlivec. Všichni členové bez
rozdílu mají právo zúčastnit se zasedání Generální rady FID, ale právo volit mají pouze
členové s plným členstvím. Všichni členové, s výjimkou čestných členů, mají povinnost platit
členské příspěvky.
Statut FID vychází tradičně (s odkazem na jeho založení jako Mezinárodního
bibliografického ústavu belgickými právníky Otletem a La Fontainem) z belgického práva.
Proto jeho znění, které pochopitelně v průběhu let doznává různých změn a doplňků, musí být
vždy přeloženo do francouzštiny a konfrontováno s belgickými zákonnými normami. Navíc
musí být publikován v úředním listě Moniteur Belge. K zásadním doplňkům a úpravám
tohoto statutu v průběhu 90. let 20. století došlo celkem dvakrát, a to oproti verzi schválené
Valným shromážděním FID v Havaně na Kubě v roce 1990 a publikované v Moniteur Belge
v roce 1992. Poprvé byl zásadním způsobem upraven statut v oblasti definování členství v
této mezinárodní organizaci na Valném shromáždění v roce 1994 v japonské Omiyi. Podle
této nové organizační instrukce bylo definováno celkem 7 různých členských kategorií:
A. Národní člen
B. Mezinárodní člen
C. Korporativní člen
D. Institucionální člen
E. Osobní člen
F. Sponzorující člen
G. Přidružený člen
H. Čestný člen
V rámci této kategorizace se ještě rozlišuje členství řádné, zahrnující prvních pět kategorií, a
speciální členské kategorie (F, G a H).
Nejvýznamnější a také historicky nejzavedenější členskou kategorií ve FID je pochopitelně
Národní člen (National Member). Ten reprezentuje informační (a také vědeckoknihovnickou) obec vždy celé země (státu). Zpravidla to bývá vrcholná národní (státní)
vědeckoinformační instituce nebo také institucionalizovaný Národní výbor FID v zemi,
složený z reprezentantů jejích nejvýznamnějších informačních institucí. Každá země může
však být na této úrovni ve FID zastoupena pouze jediným Národním členem. Organizace nebo
orgán, který tuto funkci plní, může mít v příslušné zemi, kterou zastupuje, sice status vládní
nebo nevládní organizace, avšak ve FID jako v nevládní mezinárodní organizaci není nikdy,
zejména pak v případě voleb do jejích vrcholných orgánů, chápán jako představitel vlády
dané země. Národním členem FID nemůže být jednotlivec. Úkolem Národního člena je
zejména koordinovat ve své zemi veškeré aktivity související s účastí také jiných institucí,
organizací i jednotlivců ve FID. K tomu souží zpravidla národní výbory FID, které tuto úlohu
pod garancí Národního člena v jednotlivých zemích plní. Funkci Národního člena FID u nás
po dlouhou dobu (od poloviny 60. let do roku 1991) plnila československá hlavní informační
instituce UVTEI (Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací), poté jeho
následnická organizace v České republice NIS ČR (Národní informační středisko) až do
svého zániku na konci roku 1996 a na konci 90. let tuto funkci převzal ÚISK FF UK (Ústav
informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy). Každý národní
člen má při jakémkoli hlasování v průběhu schůze Valného shromáždění FID sílu dvou hlasů.
Má právo nominovat do voleb na Valném shromáždění FID představitele nejen své země do
všech vrcholných orgánů organizace. Platí ovšem za svou zemi členské příspěvky za každý
rok. Jejich výše se určuje se schválením Valného shromáždění podle několika kategorií
odpovídajících, obdobně jako je tomu např. v OSN, výši hrubého domácího produktu.
Zcela novou členskou kategorií, vytvořenou teprve v rámci nově rekonstruovaného
organizačního řádu, schváleného Valným shromážděním v roce 1994, je Mezinárodní člen
(International Member). Opět jím může být jak vládní (v tomto případě mezivládní)
organizace, tak jakékoli mezinárodní sdružení nevládních organizací, což je samozřejmě
častější případ. Navíc není stanoveno, že musí nutně jít o organizaci, jejímž hlavním věcným
zaměřením je informační nebo knihovnická oblast. Vesměs jde ale o organizace, spjaté více či
méně s vědeckým a technickým vývojem. Mezinárodní člen musí deklarovat vedení FID
jednoho jmenovitého reprezentanta pro účast na Valném shromáždění FID. Zde má, obdobně
jako další delegáti, při jakémkoli hlasování právo uplatnit už pouze jeden hlas. Mezinárodní
člen má právo nominovat kromě sebe i další organizace pro tuto formu členství ve FID a také
nominovat členy Generálního sekretariátu, Rady FID, předsedy regionálních organizací FID i
předsedy komisí a zájmových skupin této mezinárodní organizace.
Korporativní člen (Corporate Member) je organizací náležící do soukromého sektoru, i když
se zde počítá i s tzv. quasi-vládními organizacemi, u nichž stát např. vlastní většinu akcií.
Tato organizace má sice právo nominovat členy Generálního sekretariátu, Rady FID,
předsedy regionálních organizací FID i předsedy odborných komisí a zájmových skupin, ale
na rozdíl od předchozích členských kategorií nevolí ani Generální sekretariát, ani Radu FID.
Má hlasovací právo při rozhodování pouze vybraných záležitostí a k tomu je standardně
vybavena hlasovací silou jednoho hlasu. Korporativní členové mají z řídících orgánů FID
obecně doporučeno vytvářet prostředí pro kooperaci (sítě) v národním i mezinárodním
měřítku, protože se předpokládá existence více takových organizací v jednotlivých zemích s
rovným právem účasti na činnosti ve FID. Vytváří se tak "korporativní síť" (Corporative
network), která má organizovat součinnost organizací se statutem Korporativního člena ve
prospěch odborných aktivit v informačním sektoru. Představitele "korporativní sítě" pak mají
Korporativní členové zvolit jako jednoho z členů Rady FID.
Institucionálními členy (Institutional Member) se mohou stát všechny národní organizace
působící v informační oblasti ve veřejném sektoru, ale nevykonávající právě funkci
Národního člena FID. Mohou to být vládní i mezivládní organizace, působící v daném rámci
v národním, nikoli však pouze regionálním nebo naopak mezinárodním měřítku. Zpravidla
sem náleží výchovné, vzdělávací, výzkumné, vývojové a další typy neziskových organizací,
včetně různých filantropických organizací, jako jsou nadace, dobročinné spolky apod. Jejich
činnost by měl v každé zemi koordinovat a podporovat Národní výbor FID. Tyto organizace
se mají aktivně podílet na spoluvytváření národní informační politiky, zejména pak na
utváření vztahu představitelů této politiky k FID. Iniciují často nové aktivity a navrhují osoby
a organizace pro účast v zájmových orgánech FID a nominují kandidáty pro práci v ústřední
administrativě této mezinárodní organizace. Institucionální členové mohou být zastoupeni
také na Valném shromáždění FID, avšak podle formule jednoho hlasu na padesát takovýchto
organizací. Mohou se mezinárodně sdružovat a v průběhu konferencí a kongresů FID pořádat
společné akce.
Posledním řádným typem členství ve FID byla v novém organizačním statutu ustanovena
kategorie Osobní člen (Personal Member). Jako takový se sám může nominovat kterákoli
soukromá osoba, a to přímo k rozhodnutí o přijetí Generálním sekretariátem FID. Vyžádá si
pro to zpravidla předem stanovisko Národního člena své země. Osobní členové mají právo
zvolit si ze svého středu jednoho zástupce do Rady FID. Nesmí jím být však osoba, která by
zde současně vystupovala jako představitel některé z jiných členských kategorií a musí být
řádným Osobním členem FID. Obdobně
jako v případě Institucionálního člena mají Osobní členové jedné členské země FID nárok na
jeden hlas při rozhodování Valného shromáždění na každých padesát členů. Také tato
kategorie má vytvářet v rámci FID vlastní členskou "síť" - Personal network, v jejímž rámci
mají vznikat a působit různé myšlenkové proudy přispívající k rozvoji FID a jeho pozitivní
úlohy v podpoře světového informačního průmyslu. Osobní členové mají podle organizačního
řádu právo nominovat pracovníky do ústřední administrativy FID a navrhovat členy všech
možných odborných orgánů této organizace, zejména do speciálních zájmových skupin a
komisí FID. Jejich činnost mají podporovat a koordinovat jednotlivé Národní výbory FID.
Mezi mimořádné členské formy ve FID náleží především kategorie Sponzorující člen
(Sponsoring Member). Mohou to být osoby i organizace, které určitým způsobem podporují
činnost FID, aniž v této organizaci trvale působí. Nemají hlasovací právo při rozhodování
Valného shromáždění FID a nemohou ani nominovat pracovníky do vrcholných orgánů této
organizace. Mohou se však na zasedáních Valného shromáždění FID účastnit jako
pozorovatelé. Předpokládá se jejich aktivní účast na konferencích a kongresech i na dalších
odborných akcích, které jsou FID pořádány, ovšem s tím, že tyto akce nějakým způsobem
materiálně či finančně podpoří. Nový organizační řád člení tuto kategorii ještě na
subkategorie, a to na Příznivce (Patrons), Dobrodince (Benefactors) a Podpůrce
(Sustainers). Do subkategorie "Příznivci" jsou přijímáni zejména jednotlivci nebo velmi malé
organizace ze soukromého sektoru, přispívající drobnými finančními částkami na vybrané
akce či na souvislé národní aktivity FID v daném regionu. Naproti tomu jako "Dobrodinci"
jsou přijímány za členy FID spíše organizace a podniky střední velikosti, přinášející do
činností FID podstatnější příspěvky. "Podpůrci" jsou pak zpravidla větší organizace, často s
mezinárodní působností, přinášející podstatnější materiální či finanční podporu významným
akcím a projektům FID.
Kategorie Přidružený člen (Associate Member) sdružuje instituce a organizace, které si přejí
prozatím pouze pozorovatelskou účast na aktivitách FID. Chtějí výt informovány o všech
zásadních událostech v této organizaci, přestože ještě nejsou jejími řádnými členy formou
žádné z dosud uvedených pěti členských kategorií. Zpravidla jde o organizace v rozvojových
zemích, které by mohly v příštích dvou letech po nabytí statutu přidruženého člena (obvykle
ve dvouletém mezidobí konání Valného shromáždění) aspirovat na funkci Národního člena
nebo Institucionálního člena FID. Statut Přidruženého člena lze udělit organizaci pouze na
údobí těchto dvou let a poté se buď stává řádným členem, nebo její dosud uznávané
mimořádné členství zaniká. V průběhu statutu mimořádného členství mohou tyto organizace
nominovat členy všech odborných orgánů FID, jako jsou speciální zájmové skupiny a
odborné komise. Mohou se také účastnit jako pozorovatelé Valného shromáždění, konferencí
a kongresů FID.
Poslední, nikoli však významem, je kategorie Čestný člen (Honorary Fellow). Jde o
osobnosti, které se svou celoživotní činností významným způsobem zasloužily o rozvoj
informační profese a pochopitelně také o FID. Návrhy osobností do této kategorie mohou
podávat členové FID jakékoli formy členství a o nominaci pro konečné rozhodnutí
hlasováním Valného shromáždění pak jedná Poradní skupina pro ceny a vyznamenání
(Honours and Advisory Group). Ta předkládá každé dva roky Valnému shromáždění FID
příslušné doklady se zdůvodněním a doporučením.
Nové směrnice pro kategorizaci členské základny FID schválené v roce 1994 byly
zpracovány s deklarovaným cílem posílit akceschopnost této mezinárodní organizace právě v
době, která je charakterizována epitety "postindustriální", resp. "informační". Míra jejich
uplatnění je ovšem vždycky velmi závislá na prohlubování těch směrů aktivit, které nalézají
bezprostřední odezvu u rozhodujících institucí a organizací, zejména podniků, působících
jako provozovatelé rozsáhlých informačních služeb v mezinárodním měřítku. Došlo však k
procedurální chybě, na kterou poukázalo nové vedení FID, zvolené Valným shromážděním v
rakouském Štýrském Hradci v roce 1996. Ukázalo se, že úpravy statutu FID z Omiye nebyly
přeloženy oficiálně do francouzštiny a nebyly v této řeči předloženy belgickým
zákonodárcům ke schválení. Tato chyba byla napravena až na přelomu století, kdy bylo do
Haagu svoláno na květen 2000 mimořádné Valné shromáždění FID, aby nejprve schválilo
znovu upravený organizační pořádek ve statut FID a následně jej předložilo ve francouzském
jazyce ke schválení do belgického parlamentu. Jednání muselo vyjít ze skutečnosti, že
poslední platné znění statutu FID je datováno až do roku 1990, kdy byl výsledek jednání
Valného shromáždění v Havaně oficiálně schválen belgickými orgány.
Od roku 2000 tedy platí poslední úprava statutu FID, která vychází z následujících
deklarovaných cílů:
1) zachovat ve statutu maximální stručnost a jasnost základních ustanovení s tím, že detaily
mohou být řešeny ve speciálních instrukcích, na které může statut odkazovat,
2) co nejvíce demokratizovat celou řídící strukturu FID, aby umožnila hlasovací právo na
Valném shromáždění a tím účast na řízení pokud možno všem kategoriím členství, zejména s
ohledem na výběr a volbu vrcholných orgánů organizace.
K nejradikálnější změně došlo v regulích týkajících se hlasovacího práva jednotlivých
členských kategorií také v ustanoveních o jejich věcném vymezení. Podle belgického práva
totiž mohou hlasovat pouze organizace s plným členstvím v organizaci, ale mohou být co do
váhy jejich rozhodovací síly navzájem odlišeny počtem hlasů, kterými jejich jednotliví
zástupci, hlasující na Valném shromáždění disponují. Tyto počty musí být statutem výslovně
stanoveny.
Nadále se oficiálně počítá pro hlasovací práva na Valném shromáždění FID jako na nejvyšší
řídící instanci organizace pouze s šesti členskými kategoriemi, uvedenými ve statutu v
následujícím pořadí:
Mezinárodní člen (International Member) - 6 hlasů
Národní člen (National Member) - 10 hlasů
Korporativní člen (Corporate Member) - 5 hlasů
Přidružený člen (Associate Member) - 4 hlasy
Institucionální člen (Institutional Member) - 3 hlasy
Osobní člen (Personal Member) - 1 hlas
Tyto kategorie reprezentují právní subjekty, za které jedná jimi určená osoba. Tou může být
pouze
a) titulární vedoucí organizace,
b) zaměstnanec organizace nebo
c) v případě přidruženého člena to má bát osoba s "dobrým postavením" (good standing)
v organizaci.
Podle poslední verze statutu FID z roku 2000 potvrzuje skutečnost, že jde o mezinárodní
asociaci podle belgického zákona z 25. října roku 1919 ve znění úpravy z 6. prosince 1954.
Oficiálním sídlem FID je Brusel s tím, že sekretariát sídlí v Haagu a může přesídlit na základě
usnesení Valného shromáždění FID do jiného města jiné země. Významné je ustanovení, že
FID je organizací nevládní a nevýdělečnou s vědeckými a vzdělávacími cíli.
Specifickými cíli FID podle nového statutu z roku 2000 jsou:
a) podporovat výzkum a využití poznatků informační vědy,
informačního managementu,
dokumentace a
b) vytvářet fórum pro šíření a výměnu myšlenek, informací, znalostí a dovedností mezi
informačními a dokumentačními odborníky,
c) podporovat rozvoj profesionality informačních a dokumentačních odborníků,
d) podporovat a ochraňovat zájmy uživatelů informací a
e) podporovat mezinárodní spolupráci v oblastech informační vědy, dokumentace a
informačního managementu.
Nejvyšším řídícím orgánem FID je (obdobně jako je tomu v OSN) její Valné shromáždění. To
se schází jednou za dva roky, kdy jsou souběžně pořádány Kongres a Konference FID.
Účastníky Valného shromáždění jsou kromě už uvedených členů s právem hlasovacím také
čestní členové FID. Nejvýznamnějšími body zasedání Valného shromáždění jsou schválení
rozpočtu, programu na další dvouleté období a zejména volba členů řídících orgánů FID.
Každý z nich je volen vždy na 4 roky s tím, že mu toto období může být prodlouženo o další
dva roky. Složení řídících orgánů FID je následující:
1. V čele organizace stojí prezident, který odpovídá za řízení organizace vždy ve
dvouletých údobích mezi konáním Valného shromáždění. V této odpovědnosti se
podílí s dalšími orgány, a to:
2. Jako druhá nejvyšší řídící kategorie byly nově zavedeny funkce "zvolený
prezident" (President-Elect) a "bezprostředně minulý prezident" (Immediate
Past-President). Jde o praxi, v níž vždy v údobí od 1. ledna po následující dva roky
stojí v čele organizace prezident, ale v údobí od konání Valného shromáždění v roce
předcházejícím nástupu nového prezidenta do jeho nástupu na začátku následujícího
roku funguje ještě vpodstatě "dosluhující" prezident, který i pro nastávající údobí
zůstává ve vedení FID jako bezprostředně minulý prezident a navíc je tu už známý
nově zvolený prezident. Ten se už také účastní vedení organizace. Na rozdíl od praxe
platné po celou druhou polovinu 20. století se podle posledních změn statutu z roku
2000 už nepokládá za nezbytné, aby prezident FID měl vždy k dispozici pro
spolupráci na řízení organizace viceprezidenty (byli vždy voleni tři).
3. Strategická i operativní rozhodování, koordinaci akcí a reprezentaci FID v jiných
mezinárodních organizacích a akcích vykonává Rada FID (FID Council). Rada se
skládá z prezidenta, zvoleného prezidenta, bezprostředně minulého prezidenta,
pokladníka a neméně než šesti, ale nanejvýše dvanácti řádných členů Rady. Jedním z
těchto "radních" je automaticky zástupce Belgie jako zakládající země FID - vlasti
obou jejích zakladatelů Otleta a La Fontaina. Dalším je osobnost určená jako
reprezentant kategorie institucionálních členů a třetím je reprezentant kategorie
personálních členů (viz dále o statutu a organizačním řádu FID). Nevolí se vždy celá
Rada najednou, právě tak jako viceprezidenti, protože jejich volební údobí začíná v
různých dvouletých etapách a tudíž se ve čtyř až šestiletých cyklech různě
překrývají. Pro jednotlivá Valná shromáždění jsou vždy předem vyhlášení ti členové
vedení FID, kterým uplývá volební období a jsou buď ještě "znovu volitelní", nebo
jejichž místa se už uvolňují. Dalšími členy Rady FID, kteří nepodléhají volbám v
řádných lhůtách, mohou být předsedové šesti Regionálních organizací.
4. Operativní řízení chodu organizace především po administrativní stránce je svěřeno
Výkonnému výboru, který má k dispozici Ústřední sekretariát FID se sídlem v
Haagu. Výkonný výbor se skládá z prezidenta, zvoleného prezidenta, bezprostředně
minulého prezidenta, pokladníka a maximálně z pěti vybraných členů Rady FID.
5. V čele sekretariátu FID stojí výkonný ředitel sekretariátu a jeho členy jsou
pokladník a redaktor publikací FID.
Významnou složkou dnešních aktivit jsou Regionální organizace FID. Jsou označovány
zkratkami a zejména v rozvojových zemích organizují speciální vědeckotechnické akce na
podporu mezinárodní spolupráce v informačních činnostech a také ve vzdělávání pro tuto
profesi. Registrují se tyto regionální organizace:
FID/CAO - pro Asii a Oceánii
FID/CLA - pro Latinskou Ameriku
FID/CAF - pro Západní, Východní a Jižní Afriku
FID NANE - pro Severní Afriku a Blízký Východ
FID/CNA - pro Karibskou oblast a Severní Ameriku
FID/ROE - pro Evropu
Jako organizace výrazně profesní se FID významně podílí na celkovém rozvoji odborné
základny informačních činností. K tomu účelu zde byly tradičně zakládány různé platformy
pro mezinárodní spolupráci v různých oblastech profesionálních zájmových činností
dokumentačních a informačních pracovišť a pracovníků. Naposledy byla sféra zájmu FID v
podpoře odborností vymezena na Kongresu a konferenci v Madridu v roce 1992. Bylo zde
vytčeno 7 hlavních programových témat odborných zájmů FID:
1. Soudobé pojetí informační profese
2. Úloha odborných, ekonomických a průmyslových informací v
globalizace informačních trhů
podmínkách
3. Informační politika
4. Vliv vývoje informatiky jako technické a technologické
činností
základny informačních
5. Aplikace informační a telekomunikační techniky a technologie
6. Výstupní zpracování informací a nové formy informačních produktů
7. Řízení informačních toků
Hlavními formami organizace odborných aktivit ve FID se staly "výbory" (committee) a
"speciální zájmové skupiny" (SIG - Special Interest Groups). Jejich počet a složení se sice
časem mění, ale některé z těchto orgánů přetrvávají po desetiletí. Jsou organizovány na
základě dobrovolné a bezplatné účasti vždy v čele s předsedou, zvoleným členskou základnou
orgánu na dobu neurčitou, ale zpravidla potvrzeným ještě Radou FID. Kromě pracovních
schůzek a pořádání specializovaných seminářů a konferencí se dnes jejich aktivita přenáší
zejména do elektronického prostředí e-mailu a WWW internetu.
K nejvýznamnějším výborům a speciálním zájmovým skupinám FID dnes patří:
FID/ET (Education and Training - pro výchovu a výcvik)
FID/FTI (Fundamental Theory of Information - pro základní
spojené s informací)
teoretické otázky
FID/II (Information in Industry - pro informační činnosti v průmyslové sféře)
FID/IIP (Infostructures and Information Policy - pro informační politiku)
FID/IPI (Intellectual Property Issues - pro otázky ochrany duševního vlastnictví)
FID/SD (Social Sciences Documentation - pro dokumentační a informační činnosti ve
společenských vědách)
FID/ARM (Archives and Museums Documentation - pro informace v
archivnictví a muzejnictví)
okruzích
FID/BFI (Banking, Finance and Insurance Information - pro informační činnosti v
bankovnictví, finančnictví a pojišťovnictví)
FID/EI (Environmental Information - pro informace v
prostředí)
problematice životního
V posledních zhruba třech desetiletích 20. století vyvíjí FID významnou publikační činnost.
Dnes je kategorizována a rozčleněna do následujících edicí:
1) informativní a současně odborný měsíčník FID News Bulletin, nejvýznamnější edice
FID, publikující nejen informace o veškerém dění v organizaci, ale v jednotlivých
číslech také zpravidla monotématicky orientované soubory několika odborných statí,
např. k situaci v informačních aktivitách v jednotlivých regionech nebo oborech,
2) FID National Member Newsletter - občasník s aktuálními informacemi určený nejen
Národním členům, ale také národním výborům FID a všem orgánům působícím v této
organizaci,
3) FID News Service. Newsletter for FID Institutional and Personal Members občasník určený v názvu uvedeným skupinám členů FID,
4) International Forum On Information and Documentation - čtvrtletně vydávaný
sborník vědeckých studií řízený redakční radou složenou z významných osobností
oboru,
5) FID Directory - jednou za dva roky vydávaný přehled celé organizace včetně
odborných orgánů,
6) Occassional Paper Series - edice příležitostně publikovaných odborných monografií
vytvořených na zakázku sekretariátu FID, tématicky orientovaných zpravidla na
aktuální širší problémy informační sféry,
7) UDC Publications - různá vydání tabulek MDT, která jsou autorizována touto
organizací
8) FID Publication Catalog - retrospektivní soupisy vydaných publikací FID
Sledujeme-li celou dosavadní historii FID a zejména její vývoj v posledních čtyřiceti letech,
můžeme pozorovat proměny mezi údobími vysokého stupně aktivit a také prestiže v
mezinárodní informační komunitě a údobími spíše útlumovými. Do značné míry to ovlivňují
osobnosti, které stojí v čele organizace, zejména jako její prezidenti a v neposlední řadě i ty,
které organizaci administrativně řídí ve funkci, která se dnes nazývá "výkonný ředitel", jako
její placení zaměstnanci. Jednou z nejvýraznějších osobností na prezidentském místě v celém
poválečném údobí existence FID byla bezesporu Ritva Launo a současně s ní pracující
vynikající administrátor, výkonný ředitel FID Ben Goedegebuure. Tento možno říci tandem,
působící v letech 1990 až 1996, si získal zásluhy především na několika reformách, a to
organizačních i věcně koncepčních, kterými tato mezinárodní organizace v posledních letech
prošla. Dokázali vhodně motivovat všechny organizační složky FID po celém světě,
organizace se přeorientovala na moderní informační sféru, kterou představuje informační
podpora podnikatelských subjektů všech typů, FID vstoupil včas a plnohodnotně na internet a
také jeho organizační statut byl v tomto údobí významně zmodernizován.
Svých zkušeností informačního manažera, který se uplatňuje v soukromém průmyslovém
sektoru jedině zásluhou tržní síly svých služeb, využila Ritva Launo k iniciativě zaměřené na
celkovou modernizaci struktury členské základny FID. Tu přizpůsobila na základě změn v
příslušných kapitolách organizačního řádu FID skutečnosti, že se rozvíjí také průmysl
informační, v němž působí řada prosperujících soukromých informačních firem. Těm
umožňují nově upravené formy členství (v nové členské kategorii nazvané "institucionální
člen") využívat celosvětově působící prostředí FID k rozšiřování informací o svých službách,
ovšem s podmínkou finanční protihodnoty, kterou formou členského příspěvku této
organizaci poskytnou. Velmi významně se Launo zasloužila o novou koncepci obsahového
zaměření FID. S vědomím existence také Mezinárodní federace knihovnických asociací
(IFLA - International Federation of Library Associations) jako sesterské organizace, působící
na rozdíl od FID převážně v oblasti knihovnictví, kde se stále více prosazují také
bibliografické a s tím související informační služby, prosadila určitý posun FID směrem k tzv.
nebibliografickým informačním službám a zejména ke službám, specificky zaměřeným na
podnikatelskou sféru.
Pravděpodobně jednou z nejpřevratnějších změn, kterou hned v počátečním funkčním období
prezidentky z Finska FID prošel, bylo zrušení finanční podpory a s tím rezignace této
organizace na zabezpečování údržby a rozvoje Mezinárodního desetinného třídění. Právě tato
klasifikace tvoří, jak už bylo řečeno, historický fundament vzniku FID v roce 1895. Ona byla
programem, na němž byl založen Paulem Otletem a Henri La Fontainem tehdejší
Mezinárodní bibliografický ústav, aby se vytvořil a tak, jak se rozvíjí věda a technika, z
jednoho místa koordinovaně aktualizoval jeden celosvětově srozumitelný mezinárodní jazyk
pro věcné indexování dokumentů. Cílem bylo umožnit přejímání bibliografických záznamů
mezi knihovníky vědeckých a specializovaných knihoven, bibliografy a také dokumentalisty a
studijními inženýry, jak se profese, starající se o informační podporu v průmyslových
podnicích také nazývala, ve stále širším mezinárodním měřítku. Od roku 1991 je tato
klasifikace, používaná dnes i v řadě automatizovaných systémů, obhospodařována, jak už
bylo výše uvedeno, mimo FID k tomu vytvořeným mezinárodním konsorciem. To se
financuje z tržeb za svoji koordinační a vydavatelskou činnost. FID však přece jen zůstal
alespoň jednou z jeho členských organizací.
Je nesporné, že výrazně inženýrská a hospodářská linie, kterou Ritva Launo spolu s některými
dalšími osobnostmi (mezi nimi je třeba jmenovat především Karla Kalseta) prosazovala, se v
dalším vývoji FID udrží. Po Ritvě Launo nastoupila v roce 1997 do prezidentské funkce FID
kanaďanka afrického původu Martha Stoneová a odstoupil také Ben Goedegebuure. Indický
kongres, konference Valné shromáždění nebyly zdaleka tak navštíveny, jako tyto akce v
předchozích letech. Zdá se, že nastává na jistý čas mírný útlum, způsobený mimo jiné také
stavem rozpočtu, kde se vytvořil mírný deficit.
Za zmínku stojí také okolnost, že nové vedení FID se už tak radikálně nevymezuje na
informační oproti také knihovnickým službám. Naopak informačním profesím a také
problémům spojeným s činnostmi, označovanými v Evropě jako dokumentalistika a
vědeckoinformační služby (na rozdíl od anglo-amerického světa, kde výraz "library" věcně
pokrývá velmi širokou škálu knihovnických i informačních aktivit), se věnuje stále výrazněji
jiná profesní mezinárodní organizace, původně orientovaná převážnou měrou na veřejné
knihovnictví a bibliografii.
Nicméně se nedá předpokládat, že množství institucí a osobností z oblasti vědeckých
informací a také knihovnictví, které dnes v této organizaci působí, lze jako iniciátory nových
aktivit opomenout. Navíc se novými technologiemi a zejména s prosazováním totální
digitalizace dokumentů a vytvářením virtuálních knihoven, které jsou integrální součástí také
databázových informačních center, ve všech směrech začíná věcný obsah zaměření FID
dotýkat dosud jednoznačně vymezené knihovnické sféry, reprezentované mezinárodním
fórem IFLA. Zde se naopak často oficiálně jedná o věcných okruzích a problémech, které
dosud náležely do "sféry zájmu" FID. Nejde o ztotožňování specifických úloh veřejných
knihoven s úlohami informačních institucí zaměřených na rozvoj vědy, techniky a stále více
hospodářského managementu. Nicméně je zřejmé, že se nemalá část problematiky
informačních služeb, kterou se zabývají jak FID, tak IFLA, stále zřetelněji překrývá.
V roce 2001 se ukázalo, že pod vedením prezidentky Stoneové z Kanady není FID schopna
udržet rozpočet v únosných mezích zadluženosti a musel být vyhlášen bankrot. Na záchranu
alespoň nejvýznamnějších odborných aktivit zájmových skupin a výborů FID byla ze strany
IFLA nabídnuta pomoc. Byl tak zahájen logický proces postupné integrace obou světových
organizací, které se v současnosti stále ve větší míře odborných činností překrývaly a
současně obě se angažují v jedné z nejperspektivnějších oblastí vývoje společnosti, kterou
jsou informační systémy a služby (včetně knihovnických).
Česká republika má založenu tradici členství ve FID už z Československa 20. let. V té době
se u nás také názorově rozdělila profesionální, tehdy vesměs knihovnická sféra, na tradiční
knihovníky, reprezentované Zdeňkem Václavem Tobolkou, zakladatelem našeho
vysokoškolského knihovnického vzdělávání (v roce 1927 vznikl jeho zásluhou na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy příslušný lektorát pro dvouleté studium) a tzv. dokumentalisty,
představovanými druhou největší osobností našeho knihovnictví té doby - Františkem
Ladislavem Živným. Jak už bylo výše zmíněno, poprvé se u nás o FID mohla veřejnost
dočíst v článku Prusíkově publikovaném v Národních listech v roce 1925. V roce 1926 se
jeho zásluhou tehdejší ČSR prostřednictvím Československé společnosti normalizační
přihlásila k členství ve FID, v té době ještě jako jedna z prvních zhruba 20 zemí na světě,
ovšem nikoli ještě jako registrovaný Národní člen. Toto členství však bylo už před 2.
světovou válkou několikrát přerušeno. Stávalo se tak především z důvodu neexistence
samostatné dokumentalistické organizace (na rozdíl od organizace knihovnické, která ovšem
byla orientována i co do účasti v mezinárodních profesních organizacích jiným směrem bude to ještě dále zmíněno). Ještě nedlouho před 2. světovou válkou, v roce 1936, zasazoval
se u nás o spolupráci s FID Československý komitét pro vědeckou organizaci.
Po 2. světové válce bylo československé členství ve FID díky aktivitě českých
dokumentalistů především ve velkých (a tehdy relativně bohatých, protože na rozdíl od
ostatních evropských zemí válkou málo poškozených) průmyslových závodech oficiálně
zahájeno v roce 1947. Stalo se tak díky tehdy působící Československé dokumentační
společnosti. Toto členství však nemělo, bohužel, dlouhé trvání. V 50. letech byla vlivem
studené války a naší příslušnosti do tábora totalitně komunisticky spravovaných států
ovládaných stalinistickým Sovětským svazem naše účast v jakýchkoli mezinárodních
nevládních odborných organizacích s účastí také západních zemí zamezena. To se však
koncem 50. let po destalinizaci změnilo. Od roku 1958 se náš stát nejprve ještě spolu se
Slovenskem a po roce 1992 jako Česká republika účastní ve FID nejen svým Národním
členem, ale také osobní aktivitou některých našich významných odborníků. Nejprve se stala
naším Národním členem KVŠT (Knihovna vysokých škol technických v Praze). Od roku
1966 až do roku 1991 plnilo funkci československého Národního člena FID UVTEI (Ústředí
vědeckých, technických a ekonomických informací), v letech 1991 až 1996 NIS ČR (Národní
informační středisko České republiky) a poté ÚISK FF UK (Ústav informačních studií a
knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy). Obě prvně jmenované organizace
budou ještě dále podrobněji představeny. Mezi naše nejvýraznější osobnosti, které se v
aktivitách FID uplatnily, patří především Slovák Vladimír Štefánik, který byl jako jediný
Čechoslovák jmenován čestným členem FID za dlouholetou práci v Radě FID a zásluhy o
podpůrné aktivity této mezinárodní organizace v rozvojových zemích, a významný český
dokumentalista a informační pracovník Karel Havlíček (o kterém bude ještě pojednáno v
souvislosti s poválečným vývojem československé informační sféry).
Celkově je možno shrnout, že FID v průběhu více než posledních 100 let splnila úlohu
nejvýznamnější mezinárodní odborné organizace v informačně orientované části profese,
zahrnující knihovníky vědeckých a odborných knihoven, dokumentalisty, rešeršéry a další
pracovníky v informačních službách, až po informační manažery v moderních řídících
strukturách organizací a podniků všeho druhu. Počet národních členů se dnes pohybuje okolo
80, přičemž celkový počet členů FID v různých členských kategoriích a 93 zemích světa
převýšil v roce 1998 600. Kongresy a konference v Madridu, Omiyi a Štýrském Hradci
představovaly vrcholné události z hlediska odborného i společenského postavení informační
profese. Dokládá to mimo jiné Tokijská deklarace, přijatá významnými profesními
mezinárodními organizacemi na celém světě. Navíc došlo k jednoznačnému a zřetelnému
podpoření nejvýznamnějších geopolitických směrů, jako je Globální informační infrastruktura
iniciovaná Spojenými státy americkými nebo na druhé straně programové kroky Evropské
unie s cílem označeným jako "vstup lidstva do informační společnosti 21. století.
Přes údobí útlumů, někdy až krizových situací zejména ve válečných dobách, představuje FID
stále ještě podstatnou hybnou sílu v odborném životě celosvětové informační komunity.
Protože jde stále prokazatelněji o subjekt, působící velmi účinně zejména také na vládní
politiku členských zemí, jejichž počet dokonce přesahuje národní členství ve FID, jde o
významný prvek soudobé informační politiky v celosvětovém měřítku.
5.3
Informační politika ve světovém knihovnictví - IFLA
Světové knihovnictví dospělo k vytvoření vlastní mezinárodní organizace, reprezentující tuto
profesi, kupodivu později, než její dokumentalistická nadstavba. Důvodem je skutečnost, že
knihovna (pokud nejde o servisní systémy působící celostátně či nadnárodně) je od nepaměti
institucí především lokálního významu. Její služby jsou až dodnes, kdy dochází zejména
vlivem internetu k radikální změně vlastního knihovnického paradigmatu (bude o tom ještě
pojednáno dále), založeny na osobní návštěvě čtenáře, tedy musí být situována v jeho dosahu.
Proto v knihovnictví nikdy nehrála mezinárodní spolupráce tak významnou roli, jako v
dokumentalistice. Ta se úzce váže na rozvoj vědy a techniky, v poslední době stále výrazněji
také ekonomiky, který je ve své podstatě nadnárodní, možno říci globální.
V roce 1926 byla do Prahy svolána mezinárodní porada knihovníků, z jejíhož jednání vzešla
idea založit mezinárodní knihovnickou organizaci. Ta se realizovala o rok později ve
skotském Edinburgu. 30. září 1927 se zde zástupci knihovnických svazů, kteří se zúčastnili
Výroční konference knihovnických sdružení, podepsali rezoluci k založení Mezinárodního
knihovnického a bibliografického výboru. O dva roky později, kdy se uskutečnil 1. oficiální
mezinárodní sjezd knihovníků v Římě, vytvořila se a zahájila činnost organizace pod dnešním
názvem - Mezinárodní federace knihovnických asociací - IFLA (International Federation
of Library Associations). Až do 70. let se jednoznačně orientovala na specifickou
knihovnickou problematiku, přičemž převažovaly otázky kulturních a vzdělávacích programů
knihoven ve společnosti. Významným podpůrným prvkem rozvoje IFLA po 2. světové válce
se stala skutečnost, že získala přímou podporu OSN jako přidružená organizace UNESCO
(United Nations Education, Scientific, and Cultural Organization). I když statutárně zůstala
nevládní organizací, její aktivity jsou do určité míry financovány prostřednictvím UNESCO z
programů, které podporují vlády členských států do rozpočtů OSN. Jestliže do začátku 2.
světové války měla IFLA 35 národních členů z 25 zemí, pak na konci tohoto století dosáhla, a
to i ve srovnání s FID, mimořádného rozvoje. Podle statistik z konce 20. století sdružuje
IFLA kromě 15 mezinárodních organizací téměř 1600 členů ze 150 zemí světa.
Oficiálně má IFLA statut mezinárodní nevládní a nekomerční organizace sdružující
knihovnické svazy, spolky a instituce z celého světa. Deklarovanými cíli jsou rozvoj
mezinárodního porozumění, spolupráce, výměny názorů, výzkumu a vývoje ve všech
oblastech knihovnické činnosti, včetně bibliografie, informačních služeb a výchovy
odborníků. Sídlem administrativního vedení IFLA je Haag v Nizozemí. Jednacími jazyky
IFLA jsou angličtina, francouzština, ruština, španělština, němčina a čínština. Kromě s
UNESCO je dnes pro IFLA deklarována spolupráce s WIPO (World Intellectual Property
Organization), ISO (International Standard Organization) a FID.
Současné aktivity IFLA jsou založeny na statutárně vymezených funkcích, které byly
stanoveny v roce 1976. Tato mezinárodní organizace sdružující především různá národní
sdružení, svazy, spolky a asociace knihoven a knihovníků, soustřeďuje své úsilí zejména na
následující činnosti:
organizování, podpora a koordinace výzkumných a vývojových
knihovnictví, bibliografie a informačních služeb,
prací v oblasti
shromažďování, evidence, publikování a šíření informací
souvisejících s
knihovnickou, bibliografickou a informační praxí, včetně vzdělávání,
organizování odborných konferencí pro knihovníky, bibliografy
pracovníky,
spolupráce s jinými mezinárodními organizacemi, zejména
archivnictví a dokumentace,
a informační
působícími v oblasti
zakládání pracovišť (středisek, kanceláří) na podporu specifických knihovnických,
bibliografických a informačních aktivit, a to v rámci jednotlivých odborných skupin a
jednak v rámci tzv. "klíčových programů" IFLA.
Nový statut z roku 1976 také upravil formy členství, které jsou v IFLA oproti FID značně
zjednodušené:
1. Mezinárodní organizace, resp. sdružení zaměřená na otázky
bibliografie a informačních služeb.
knihovnictví včetně
2. Národní knihovnické organizace, tj. veškeré organizované formy
knihovníků, bibliografů a informačních pracovníků.
3. Jednotlivé instituce působící v oboru knihovnictví,
služeb.
sdružování
bibliografie a informačních
4. Jednotlivci, kteří se řádně přihlásí a platí členské příspěvky, a to bez ohledu na
profesní zaměření.
Kromě toho IFLA, obdobně jako FID, podporuje jakési volné členství v případě organizací a
jednotlivců, od nichž může získat nějakou finanční nebo materiální podporu. Organizuje proto
kampaně registrující pak jako zvláštní druhy členství různé typy sponzorů, jako např. "patron
sponsors", "sustaining sponsors", "basic sponsors" apod. Navíc jsou registrováni stálí poradci
a poradní instituce mimo organizační rámec IFLA (bodies with consultative status).
Mezi členskými subjekty existuje ještě rozdělení na status řádného a přidruženého člena.
Např. jednotlivci a instituce, které nelze jednoznačně označit jako knihovnické, jsou pouze
přidruženými členy. Na přelomu století vykazuje IFLA více než 1560 členů z celkem 146
zemí světa.
Nejvyšším řídícím orgánem IFLA je, obdobně jako u FID, Valné shromáždění, které volí
prezidenta a Výkonný výbor (Executive Board). Tento orgán je řízen přímo prezidentem a
skládá se ze dvou viceprezidentů, pokladníka a dalších 4 členů. Výkonný výbor odpovídá za
plnění základních úkolů federace zejména v rámci Valným shromážděním schválené
koncepce, politiky a rozvojových směrů. Odpovídá také za rozpočet a externí vztahy IFLA.
Kromě tohoto vrcholného orgánu pracuje průběžně Odborná rada (Professional Board),
která po věcné stránce řídí a kontroluje plánování aktivit a nejvýznamnější programy IFLA.
Odborná činnost IFLA se realizuje prostřednictvím několika organizačních forem. Především
to jsou odborné skupiny (professional groups), které jsou rozděleny podle jednotlivých typů
knihoven a nebo také podle určitých druhů knihovnických činností. Pokrývají celkem osm
oblastí, tzv. divizí (divisions), které jsou dále rozděleny na subdivize podle konkrétních,
specifických druhů knihoven. IFLA tak vytváří jakousi klasifikaci institucionální stránky
knihovnictví, včetně číselného označení jejích tříd a podtříd (divizí a subdivizí). Z
teoretického hlediska je tato klasifikace velmi sporná, ale byla a je vytvářena především pro
praktické účely seskupování knihoven, které se zejména v dnes převládajícím anglosaském
knihovnickém hnutí prosazují jako sítě. Pro názornost si uveďme alespoň hlavní "divize" a
několik příkladů jejich členění:
I Divize všeobecných vědeckých knihoven
1 národní knihovny
2 univerzitní knihovny a ostatní všeobecné vědecké knihovny
3 parlamentní knihovny a výzkumné útvary sloužící parlamentům
II Divize vědeckoinformačních středisek (označovaných v anglosaských zemích termínem
"special libraries")
4 vládní informační střediska a knihovny
5 knihovny se sociálně vědní problematikou
6 knihovny zaměřené na geografii
28 lékařské knihovny a knihovny pro biologické vědy
30 knihovny zaměřené na umění
III Divize knihoven sloužící všeobecné veřejnosti
8 veřejné knihovny
9 knihovny pro postižené
10 dětské knihovny a knihovny pro mládež
11 školní knihovny
31 slepecké knihovny
B národní centra knihovnických služeb
D mobilní knihovny
IV Divize pro bibliografii
12 bibliografie
13 katalogizace
29 klasifikace a indexace
V Divize pro knihovní fondy a služby
14 akvizice a tvorba fondů
15 dodávání dokumentů a meziknihovní výpůjční služby
16 seriálové publikace
K noviny
18 vzácné knihy a rukopisy
VI Divize pro řízení a technologii
19 Ochrana a konzervace
20 výstavba a zařízení knihoven
21 informační technologie
34 management a marketing
E audiovizuální a multimediální dokumenty
F řízení knihovnických spolků a svazů
VII Divize vzdělávání a výzkumu
23 vzdělávání a výcvik
G celoživotní vzdělávání
24 knihovnická teorie a výzkum
H dějiny knihoven a knihovnictví
VIII Divize pro regionální aktivity
25 regionální aktivity: Afrika
26 regionální aktivity: Asie a Oceánie
atd.
V rámci těchto osmi oblastí je organizována mezinárodní spolupráce knihovníků formou
různých specializovaných pracovních seskupení, jako jsou divize (divisions), sekce (sections)
a kulaté stoly (round tables). Nejvíce rozvinuta je v posledních letech práce v sekcích,
kterých je registrováno celkem 34 a ve formě kulatých stolů (celkem 11). K řešení aktuálních
problémů jsou navíc organizovány diskusní skupiny (discussion groups) a pro studium
zvlášť vymezených, zpravidla aktuálních témat se ad hoc vytvářejí různé pracovní skupiny
(working groups). Práce v těchto pracovních útvarech je organizována tak, že se vždy zvolí
stálý pracovní výbor se zpravidla čtyřletým funkčním obdobím a ten připravuje program a
organizuje pracovní schůzky, případně mezinárodní konference na vybrané téma.
Kromě těchto odborných aktivit IFLA zakládá čas od času specializované výbory a diskusní
skupiny k řešení významných aktuálních problémů, souvisejících v poslední době už s
moderní světovou informační politikou. Na konci 20. století v tomto směru působily už tři
výbory:
CAIFE (Committee on Access to Information and Freedom of Expression) na obranu
všeobecné dostupnosti informací a svobody projevu ve smyslu příslušných článků Základní
listiny lidských práv,
FAIFE (Committee on Free Access to Information and Freedom of Expresssion) opět na
obranu svobodného přístupu k informacím a svobody projevu, přičemž tento výbor si vytkl
úlohu upozorňovat na nedodržování uvedených zásad na půdě OSN,
CLM (Committee on Copyright and other Legal Matters) zabývající se především otázkami
autorských práv v elektronickém publikování s ohledem na služby knihoven. Tento výbor
účinně oponuje snahám zavést i do knihovnických služeb zpřístupňování dokumentů
povinnost platby autorských poplatků nakladatelům. Spolupracuje např. se skupinou ECUP
(European Copyright User Platform) bránící práva čtenářů a uživatelů moderních
knihovnických služeb proti nakladatelským a producentským lobby.
Relativně rozvinutá je vydavatelská aktivita IFLA, zejména v posledních 20 letech. Člení se
do šesti základních položek:
1) hlavní periodikum časopiseckého typu představuje IFLA Journal, vycházející
šestkrát ročně, pro členy bezplatně,
2) ročenka IFLA Annual přinášející výtahy z většiny referátů přednesených na výroční
konferenci v příslušném roce,
3) jedenkrát za dva roky vydávaný adresář IFLA Directory registrující členskou
základnu, řídící orgány s jejich personálním vybavením, vydané publikace a přinášející
další významné informace o federaci,
4) zpravodajství o všech významnějších odborných aktivitách IFLA Professional
Reports,
5) nepravidelně vydávané bulletiny typu News Letters,
6) brožury s texty delších referátů a jiných literárních prací vzniklých jako výsledky
odborných činností zejména při plnění hlavních programů IFLA - Booklets.
7) v rámci programu UBCIM (viz dále) je vydáván čtvrtletník International
Cataloging and Publication Control.
Nejvýznamnější úlohou IFLA v současnosti je koordinace a podpora celkem 5 rozhodujících
"zastřešujících" programů (Core Programmes), vyhlášených zároveň organizací UNESCO už
v polovině 80. let a majících z tohoto titulu také plnou podporu OSN.
Programy IFLA mají v současnosti následující základní strukturu:
1) UAP (Universal Availability of Publicatins) - s cílem zajistit cestou meziknihovních
výpůjčních služeb, dokumentových dodavatelských služeb a dalšími cestami a službami
dostupnost každého publikovaného dokumentu pro čtenáře na celém světě. Tento
program koordinuje BLDSC (British Library Document Supply Centre) v Boston Spa
ve Velké Británii.
2) UBCIM (Universal Bibliographic Control and International MARC) - s cílem
vytvořit předpoklady pro celosvětové bibliografické pokrytí zveřejňovaných publikací
na bázi výměnného počítačového formátu záznamu typu MARC (MAchine Readable
Cataloging). Základem evidence se stalo Mezinárodní standardní číslo knihy, resp.
seriálu - ISBN (International Standard Book Number) založené ve Velké Británii už v
roce 1967, resp. ISSN (International Standard Serial Number) zavedené prvně
zakladatelem centra OCLC (Online Computer Library Center) Frederickem
Kilgourem v roce 1971. Koordinace programu byla svěřena Deutsche Bibliothek ve
Frankfurtu.
3) UDT (Universal Dataflow and Telecommunications) - s cílem vytvářet podmínky pro
přenos a zpřístupnění dat a informací v rámci knihovnických, bibliografických a
informačních systémů a služeb moderními komunikačními prostředky. Tento program
koordinuje NLC (National Library of Canada).
4) PAC (Preservation and Conservation Programme) - zaměřený na vývoj, šíření a
zavádění moderních metod a prostředků zabraňujících ztráty vzácných i jiných
dokumentů, ohrožených z důvodu ekologických či jiných vlivů v celosvětovém rozsahu.
Tento program koordinuje Bibliothèque Nationale de France.
5) ALP (Advancement of Librarianship in the Third World) - usilující o rozvoj a různé
formy podpory knihovnictví a souvisejících aktivit v rozvojových zemích. K tomuto
programu se jako koordinátor přihlásilo Finsko.
Tyto programy IFLA řídí a mezinárodní spolupráci směřující k jejich naplňování koordinuje
Výbor pro řízení programů (Programme Management Committee). Ten zodpovídá
především za výběr institucí v mezinárodním měřítku, které se práce na programech mají
účastnit. Navazuje s nimi kontakty, zprostředkuje mezinárodní setkávání specialistů a hodnotí
plnění vytčených úkolů. Odborně jsou aktivity v jednotlivých programech ovlivňovány už
zmíněnou "odbornou radou" IFLA. Veškeré aktivity, které jsou v těchto programech
organizovány, se hradí z členských příspěvků IFLA a navíc jsou v řadě případů sponzorovány
různými podpůrnými a grantovými projekty především zemí, které se ujaly zodpovědnosti za
naplnění cílů některého z uvedených pěti hlavních programů.
Kromě uvedených programů si IFLA navíc stanovuje dlouhodobé a střednědobé plány, které
jsou rozpracovávány do všech organizačních forem její činnosti v mezinárodním měřítku.
Dlouhodobý plán IFLA se v současnosti zaměřuje na úlohu knihoven a jejich rozvoj v
kontextu kulturních a sociálních otázek rozvoje lidstva, na prosazování práva přístupu k
informacím, na překonávání disproporcí mezi tzv. "informačně bohatými" a "informačně
chudými" oblastmi světa, na ochranu svobody projevu a ochranu před cenzurou, na
prosazování tržního pojetí profesionálních informačních služeb a ještě na další, i když často
aktuální problémy dneška. Střednědobý plán na léta 1998 až 2001 si klade za cíl intenzívní
uplatňování nových informačních a telekomunikačních technologií v knihovnách všeho druhu
a tímto způsobem zabezpečení rovnoprávného přístupu obyvatelstva k informacím. Souběžně
s tím je rozpracován střednědobý plán rozvoje gramotnosti a na záchranu stále ohroženějšího
knižního bohatství ve vzácných knihovních fondech celého světa.
Pravděpodobně nejvýznamnějším počinem IFLA ve směru ovlivňování informační politiky
jednotlivých států, ovšem zaměřené na "nedokumentalistickou“ část informační sféry v 90.
letech, se stalo zpracování a prosazení publikace Manifest veřejné knihovny, který byl v
roce 1994 vyhlášen UNESCO. Oslovuje nikoli především knihovníky, ale vlády všech
členských zemí OSN. Veřejná knihovna je zde pojata jako nikoli jen místo pro kvalitní
trávení volného času a zdroj kulturních hodnot, ale jako informační instituce zajišťující v
příslušné lokalitě přístup každého občana k informacím. Jde pochopitelně především o
informace všeobecného a také lokálního významu, ale pro děti a mládež a také pro občany
všech věkových kategorií jde o instituci, která jim má napomoci k získávání co nejvyšší
úrovně obecného, samozřejmě nikoli specializovaného vzdělání. I veřejná knihovna se tak
prosazuje jako významný prvek do oblasti moderní státní informační politiky. Vládám je
tímto manifestem doporučeno, aby veřejná knihovna v obci zaujímala významné místo nejen
z původně akcentovaného hlediska kulturně osvětové úlohy, ale její status se rozšiřuje
významně do oblasti vzdělávací a především do sféry zabezpečení práva občana na
informace, jak je to dáno Všeobecnou listinou lidských práv a svobod.
Jestliže se zabýváme problematikou veřejných knihoven a vlastně komplexním problémem
veřejného knihovnictví, je třeba si uvědomit, že i zde jde o navýsost informační
institucionální sféru. Jde však současně o to, abychom ji dokázali správně odlišit od jiných
informačních sfér, resp. okruhů, jak byly definovány. Veřejná knihovna je informační
institucí působící univerzálně, tedy nikoli jakkoli specializovaně, v celé společnosti,
zahrnující všechny věkové kategorie způsobilé přijmout psané nebo mluvené slovo. Je
významnou institucí s regionální působností (v okruhu osobní dosažitelnosti svých čtenářů) v
kultuře, všeobecného vzdělávání a informačních služeb občanského charakteru. Někdy se už
také používá termínu "občanské informace". Jsou to informace, které jsou potřebné k řešení
jak každodenních, tak i výlučných občanských problémů. Zejména to jsou informace
o životě obce,
o aktuálních místních událostech a problémech,
o zařízeních, podnicích, organizacích a službách v regionu,
o činnosti správních orgánů místních i celostátních,
o legislativě,
o kultuře,
o zájmových činnostech a možnostech občana se jich účastnit.
Soudobá aktivizace mezinárodního knihovnického hnutí, zastřešeného v IFLA, je podnícena
vědomím očekávaných změn v úloze knihovny jako instituce hrající především úlohu
lokálního přístupového místa k informačním zdrojům, v konečné fázi k jakkoli zhmotněnému
dokumentu. Internet a snadná forma komunikace elektronických, jakoby nehmotných
dokumentů, nezávislých z hlediska zpřístupnění na jakékoli lokalitě, předznamenává zcela
nová paradigmata pro knihovnickou službu. Např. ve Spojených státech se už mezi roky 1992
a 1994 projevil až překvapivý pokles prestiže knihovníka jako profese. Podle žebříčku
prvních 100 nejprestižnějších povolání v USA, který byl otištěn v roce 1994 v časopisu
Money, vzrůstá rapidně prestiž profesí spojených se softwarovou i technickou stránkou
informačních technologií. I opravář počítačů stoupl během dvou sledovaných let z 69. na 39.
pozici. Naopak knihovník klesl z původní relativně uspokojivé 24. pozice až na 51. příčku
tohoto hodnocení. Přitom hlavními kritérii při udávání místa na pomyslném žebříčku
hodnocení jednotlivých povolání byly obecně uznávaná společenská prestiž, míra stresu při
plnění pracovních povinností a současně poptávka po této specializaci na pracovních trzích.
Knihovnictví bylo z těchto hledisek ohodnoceno jako "profese s průměrnou prestiží a
výdělkem, s poměrně nízkou stresovou zátěží a nijak výraznou perspektivou". To je varovná
předzvěst nezbytnosti pohlédnout na úlohu knihovny a také na knihovnickou profesi, jako na
dosud odborný fundament jakýchkoli informačních služeb, zcela nově - z perspektivy už
"propuknuté" digitální revoluce.
Digitalizace samozřejmě nemůže znamenat komplexní transformaci všech dokumentů pouze
do digitální formy. Na tom se shodují nejen knihovníci, ale také profese spojené s výpočetní a
komunikační technikou. Jde jen o to, do jaké míry se oproti současnosti promění způsob
využívání dokumentů. Už na konci 20. století se ve vyspělých zemích studenti začali učit z
multimediálních hypertextových dokumentů, přičemž tištěný dokument vyměnili za přenosný
počítač, odkudkoli napojitelný do internetu a jeho prostřednictvím do potřebných učebních
zdrojů. Tento způsob práce je samozřejmě na postupu ve výzkumu a vývoji, o projekci a
konstrukci nemluvě. Děti od ranného věku začaly považovat počítač za samozřejmý zdroj jak
hry a jiné zábavy, tak i učení. Stále menší procento zdrojů poznání, jimiž odedávna byly
"hmotné" psané a tištěné dokumenty, bude dostupné pouze v této formě, aniž by bylo
alternativně dostupné také prostřednictvím výpočetní a telekomunikační techniky. Co to
znamená pro knihovny, můžeme zatím jen tušit. Jde o to, do jaké míry bude tato instituce
potřebná právě v místě čtenářského přístupu k materiálním, nikoli digitálním dokumentům.
Digitální dokumenty jsou stále pro širší okruh čtenářské obce přístupné nikoli pouze z
počítačů umístěných v knihovně, jak tomu dosud přechodně, při nedostatečné vybavenosti
domácností klientskými stanicemi serverů na internetu je, ale běžně, kromě množství
veřejných míst, jako jsou např. pošty, nádraží a supermarkety, přímo z domova.
Vůdčí osobnosti v technice, ekonomice i politice a také filozofové a sociologové predikují
nastávající století jako století informační. Od konce 80. let se v rozvojových programech
informatizace zemí Evropské unie, jak ještě bude podrobněji ukázáno, stále častěji objevují
projekty čelící a připravující půdu pro nastávající nezbytnost celoživotního vzdělávání
podstatné části obyvatelstva. Navíc se rozvíjejí tzv. univerzity 3. věku. Na světové konferenci
Mezinárodní telekomunikační unie, uspořádané v Buenos Aires na jaře roku 1994 vyhlásil
viceprezident USA Albert Gore velkorysý projekt, známý už dnes všeobecně pod zkratkou
GII (Globální informační infrastruktura). Je do značné míry zaměřen na sociální stránky
života společnosti bez hranic jednotlivých států a jejich seskupení. V jeho zdůvodnění
zvýrazňuje budoucí úlohu knihoven a knihovnictví všeobecně: "Chtěl bych důrazně požádat,
aby tato konference přijala do programu svého jednání a také za své poslání ukázat, jakým
způsobem může být dosaženo, aby každá škola a každá knihovna v každé zemi na světě
mohla být připojena k Internetu, největší světové počítačové síti, aby se vytvořila "Globální
digitální knihovna". Tento pojem se ujal a operuje se s ním už také v nejnovější strategické
iniciativě, ústící do plánů celosvětového rozvoje, kterými se zabývají nejvyšší představitelé
zemí tzv. skupiny G7. O amerických i globálních tendencích zaměření informační politiky
bude ještě v dalších kapitolách této práce podrobněji pojednáno.
Už koncem roku 1995 ukončilo 900 špičkových vědeckých pracovníků působících v
Německu tzv. Delfskou studii, obsahující 131 prognóz v technologiích, které mají výrazně
ovlivnit vývoj společnosti v prvních dvou dekádách 21. století. Ne náhodou se mezi hlavními
predikcemi objevuje vize online přístupu do elektronicky vystavovaných knižních fondů
národních knihoven pro každého občana členských států Evropské unie z jeho domácího
terminálu. Píše se dokonce o možnosti číst si a listovat v libovolné knize, a to už v roce 2002.
Zdá se, že prognóza poněkud přecenila z hlediska významu jednotlivých druhů publikací
knihy na úkor periodické literatury. Její elektronické fondy se staly realitou už před koncem
20. století. Staly se základem služeb typu DDS (document delivery services, resp. česky dokumentové dodavatelské služby) i nabídky běžných čtenářských služeb online přístupu k
plným textům dokumentů.
Na závěr těchto úvah, souvisejících s mezinárodními knihovnickými programy
podporovanými IFLA, je vhodné zmínit ještě konferenci s výstižným názvem "Veřejná
knihovna 1995 - 2020 - 2045" která se uskutečnila ve dnech 18. a 19. května 1995 v
Londýně. Konference byla mimo jiné uvedena skutečností, že v Anglii a Welsu každý rok
využívá služeb veřejných knihoven 24 milionů dospělých čtenářů, což jsou tři pětiny
veškerého obyvatelstva. Přitom polovina z uvedeného počtu jsou pravidelnými uživateli, kteří
navštěvují veřejné knihovny v průměru každých čtrnáct dní. Tato konference jednoznačně
potvrdila skutečnost, že nejde o zánik knihoven, ale že se pouze mění základní
knihovnické paradigma. Není už cílem knihoven mít ve svých fondech vše, nebo alespoň v
mezích možností většinu toho, co jejich uživatelská obec požaduje. Knihovna se stává
zprostředkovatelským místem v první řadě pro přístup k informacím a teprve následně k
fondům, v nichž jsou uloženy. Tyto fondy zprostředkovává z celé sítě knihoven, které stále
rostoucí objem publikací, a to jak papírových, tak elektronických, sdílejí, a navíc je stále více
zpřístupňují čtenářům na jejich klientské stanice doma nebo na pracovišti.
Význam IFLA pro rozvoj nejen knihovnictví, ale všeobecně pro ovlivňování informační
politiky států směrem k demokratizaci přístupu k informacím, je nesporný. V současné době
se odborné aktivity, jejichž výsledky jsou každoročně prezentovány na celosvětových
kongresech IFLA v jednotlivých odborných sekcích, stále výrazněji překrývají s aktivitami
FID. Průřezovou oblastí jsou bibliografické a informační služby mimo rámec veřejného
knihovnictví. Přitom IFLA má oproti FID nespornou výhodu v počtu přispívajících členských
organizací i jednotlivých institucí. Jde o značné množství nejen různých knihovnických
spolků, svazů, asociací a dalších forem sdružování včetně čistě zájmových aktivit, ale také o
nepřeberné množství nejrůznějších typů zpravidla významných knihoven, a to nejen
národních, ale např. také parlamentních, akademických, ústředních knihoven odvětví, jako je
zdravotnictví, zemědělství apod. Na konci 90. let IFLA vykazuje členství 1.380 institucí ze
138 zemí světa.
Jestliže IFLA zasahovala po celou svoji historii především do knihovnické sféry a z té,
vzhledem ke kulturní a vzdělávací orientaci resortu UNESCO, především oblast veřejných
knihoven, na konci 20. století se tento vliv rozšiřuje. Zejména se však prohlubuje vliv, kterým
IFLA v celé sféře knihovnicko-informační spolupůsobí také na rozvoj globální informační
infrastruktury a na druhé straně na rozvoj moderních zpracovatelských metod a technologií.
Podrobnější charakteristika dnešních aktivit IFLA by si vyžádala samostatnou monografii.
IFLA se, jak bylo uvedeno, na rozdíl od FID, těší kromě velmi početného členství knihoven z
téměř všech zemí světa, také z podpory UNESCO. Tato organizace, která je přímým
nástrojem OSN, jak už vyplývá ze znění jejího oficiálního názvu v angličtině (United Nations
Educational, Scientific, and Cultural Organization), podporuje celosvětový rozvoj vzdělávání,
vědy a kultury a prostřednictvím speciálních programů vytváří prostor pro mezinárodní
spolupráci především v oblasti šíření informací ve vědě, technice, vzdělávání i kultuře.
Významná část těchto aktivit se věnuje také knihovnickým problémům, zejména veřejným
knihovnám. V roce 1994 vydaný Manifest veřejné knihovny (Public Library Manifest),
zmíněný už v souvislosti s činností IFLA, nejenže definuje poslání veřejné knihovny jako
nástroje vzdělávání, kultury a zpřístupňování informací nejširší občanské veřejnosti, ale
přímo vyzývá vlády a orgány místní správy všech členských zemí OSN k aktivní podpoře
rozvoje veřejných knihoven. V souladu s toto filozofií pojetí informační politiky UNESCO
rozvíjí tři informační programy, a to:
1. Všeobecný informační program (General Information Programme) označovaný
také zkratkou GIP, zahájený už v roce 1977 a zaměřený nejen na knihovny, ale také na
archívy a vědeckoinformační instituce a pracoviště. Na léta 1996 až 2001 byly nově
vytyčeny jeho základní strategické cíle, spočívající v následujících problémových
okruzích:
záchrana písemných památek jako podpora programu "Paměť
zaměřeného na digitalizaci vzácných písemností a tiskovin,
světa",
informace pro výchovu, vzdělávání a vědecký výzkum,
informace pro rozvoj člověka,
informace pro řízení v oblasti ochrany životního prostředí.
Sledována je důsledně ochrana autorských práv, dodržování norem a sjednocujících
doporučení světových standardizačních organizací a zvýrazňovány jsou multimediální
informační technologie.
2. Mezinárodní komunikační program (International Communication Programme) se
zkratkou ICP, datovaný od roku 1980, s orientací na hromadné šíření informací
sdělovacími prostředky všeho druhu. Zaměřuje se především na rozvojové země.
3. Mezinárodní program pro informatiku (Internation Informatics Programme) se
zkratkou IIP, který vznikl v roce 1985 a zaměřuje se na rozvoj výpočetní techniky jako
významného základu pokroku ve vzdělávání, ekonomice i v sociálním rozvoji.
I když jsou programy UNESCO na první pohled pro informační profese přitažlivé, je
třeba mít na vědomí, že tato organizace se zaměřuje především na rozvojové země a
spíše na zprostředkovávání kvalifikovaných pracovníků knihoven, archívů a
informačních institucí jako lektorů a expertů působících v různých školicích akcích,
organizovaných v tzv. "Třetím světě".
6
FORMOVÁNÍ SOUČASNÉ INFORMAČNÍ POLITIKY STÁTŮ A
JEJICH SESKUPENÍ
V současnosti už žádná vláda hospodářsky vyspělého státu neopomíjí ve svých programových
cílech ani v každodenním konání respektovat potřebu formulovat svoji vlastní informační
politiku. Jde jen o to, do jaké míry to činí explicitně a do jaké míry se viditelně v ovlivňování
procesů tvorby, sběru, zpracování, uchovávání a šíření informací - a to ve všech
"informačních okruzích", jak byly dříve definovány, angažuje. Také totalitní vlády už v 60.
letech vytvářely velmi zřetelné mocenské prostředí pro ovlivňování informačních procesů, jak
bude dále alespoň stručně ukázáno. Pojetí informační politiky se samozřejmě odvíjí od
konkrétního politického, resp. ideologického směru, z něhož ta která vláda v té které době
vychází. A nejde jen o informační politiku jednotlivých států, ale v případě Evropské unie se
vytváří a průběžně formuje nadnárodní koncepce, odpovídající koncensuálním východiskům
vztahu členských států k tvorbě prostředí, v němž se budou vytvářet a provozovat informační
systémy a služby nejrůznějšího typu a zaměření.
6.1
Obecné zásady moderní informační politiky
O podstatě moderní, a je třeba zdůraznit demokratické informační politiky, existuje už
obsáhlá literatura. Jak už bylo řečeno, existuje např. v nejvýznamnější současné mezinárodní
informační a dokumentalistické organizaci FID specializovaný odborný orgán, který se
problematikou informační politiky soustavně zabývá (speciální zájmová skupina FID/IIP).
Americký autor Peter Hernon v roce 1989 charakterizoval informační politiku jako činnost
založenou na souboru vzájemně provázaných zákonů a předpisů pro zvládání procesů přenosu
informací v zemi a ovlivňující vlastní politiku, ekonomiku, sociální a technický rozvoj.
Informační politika podle Hernona pomáhá nalézat východiska k posuzování různých
vládních aktů vyvolaných rozhodovacími procesy. Forest W. Horton, také Američan,
významný představitel FID, pak v roce 1998 v článku "What are national information
policies" už posunul pojetí informační politiky na disciplínu, nikoli sice v pravém slova
smyslu vědeckou, nicméně do značné míry rozhodujícím způsobem ovlivňující pokrok
jednotlivých zemí, neboť vstupujeme do informační společnosti. "A nyní, v době vstupu světa
do kybernetického prostoru a kdy každý stát čelí potřebám budování informační superdálnice
a výstavby vlastní národní a regionálních informačních infrastruktur a jejich propojení do
infrastruktur globálních, stává se informační politika pro moderní uvažování
nepostradatelnou. Její absence vede ke stavu chaosu nejen v informační sféře, ale ve vlastní
politice jako takové a ke ztrátám zdrojů nejen informačních, ale všech zdrojů vytvářených
člověkem i přírodou."
Touto uvedenou proklamací Horton uvozuje úvahy o charakteru moderní informační politiky.
Ta se podle něho dnes zpravidla dělí na tzv. základní (basic) a na sektorově specifickou
(sector specific). První její část obsahuje oficiální vládní stanoviska např. ke způsobu správy
všech druhů informačních fondů, včetně jejich materiální a právní ochrany, dále k
předpokladům maximální míry zpřístupnění těchto fondů, jejich archivaci a v neposlední míře
také k metodám kontroly dodržování stanovených pravidel nakládání s informacemi.
Sektorově specifická informační politika se pak zabývá optimalizací situace v informačních
systémech a službách orientovaných podle jednotlivých odvětví národního hospodářství, jako
je např. průmysl, obchod, životní prostředí, zemědělství aj. Je samozřejmé, že se jednotlivé
státy a jejich vlády v pohledu na formy a metody konkrétní realizace informační politiky liší.
V každém případě se však informační politika vždycky vztahuje k vytyčování programových
cílů v následujících devíti oblastech:
1) Sociálně kulturní oblast, v níž se řeší zejména otázky demokratizace přístupu občana k
informacím včetně poznatkového a kulturního bohatství země.
2) Legislativa vztahující se k otázkám ochrany duševního vlastnictví, v současnosti zejména s
ohledem na prostředí elektronické komunikace a zpřístupňování digitálních dokumentů.
3) Právní ochrana fyzických osob, zejména ve vztahu k zamezení přístupu nepovolaných osob
a institucí k osobním datům a na druhé straně pokud se týká důvěryhodnosti a autenticity
informací soukromým osobám zpřístupňovaným.
4) Vztahové otázky mezi veřejným a soukromým sektorem, zejména z hlediska otevřenosti
informačních zdrojů vytvářených institucemi v oblasti státní i místní správy a veřejnoprávních
institucí pro soukromé podnikatelské subjekty.
5) Ekonomické a obchodní cíle, v jejichž rámci se stanovují obecná kritéria hospodářského
chování informačních producentů a provozovatelů informačních systémů a služeb
(zjednodušeně možno říci - co za peníze a co bezplatně).
6) Politika subvencování informačních institucí a knihoven jako poskytovatelů veřejných
informačních služeb, včetně tzv. knihovnických zákonů, vztahujících se vesměs na instituce a
služby v oblasti veřejného knihovnictví.
7) Technická a technologická úroveň informační infrastruktury i vlastních informačních
systémů, na jejichž provoz má státní či regionální správa vliv.
8) Vlastní mocensko-politické cíle promítané do programových prohlášení o významu
informací, např. že informace jsou "klíčovým zdrojem rozvoje státu" apod.
9) Oblast výchovy a vzdělávání informačních pracovníků.
Navíc je vždycky v souvislosti se sledováním otázek informační politiky nezbytné
respektovat skutečnost, že jde především o oblast formování vztahů, a to:
a) vztah stát - občan, kdy na straně státu jde především o míru svobody občana v přístupu k
informacím a na druhé straně v právu informace zveřejňovat, zatímco na straně občana jde
kromě obou uvedených aspektů také o ochranu osobních dat,
b) vztah státní správa - místní správa, kdy na obou stranách jde především o získání
maximální míry informovanosti o všech aspektech správních procesů (z hlediska státní správy
jsou potřebné údaje o místních strukturách podnikatelských aktivit, obchodu a služeb, z
hlediska místní správy jde především o včasnou a přesnou informovanost o všech správních
aktech vlády, které se v místní správě bezprostředně promítají),
c) vztah veřejný sektor - soukromý sektor, v jehož rámci jsou řešeny otázky tržních či naopak
netržních způsobů poskytování či získávání informací, které jsou generovány na jedné straně
v garanci orgánů státní nebo i místní správy a na druhé straně provozovány třeba s dotacemi z
veřejného sektoru soukromými podnikatelskými subjekty.
Souhrnně je možno říci, že pojem "informační politika" se vyvíjí a samozřejmě podléhá vždy
hlavním dobovým myšlenkovým proudům vztahujícím se k chápání světových vývojových
trendů a pochopitelně vychází ze stavu technického pokroku, politického smýšlení i celkové
ekonomické situace v zemi.
V 90. letech, zejména v jejich 2. polovině, převládl v názorech na definování pojmu
"informační politika" aspekt informatizace společnosti a konkrétně její vstup do informačního
věku, symbolizovaném především internetem. Jedním z nejcitovanějších autorů zabývajících
se teoretickými aspekty soudobé informační politiky na Západě, Ian Rowlands, definuje
moderní informační politiku jako soubor zákonů a dalších právních regulativ, představujících
politiku podpory a odstraňování zábran ve svobodné tvorbě, využívání, ukládání a šíření
informací. Za zcela základní úlohu této politiky pokládá vytváření právního a
institucionálního rámce, ve kterém se uskutečňuje formální informační výměna. Informační
politika musí být podle Rowlandse samozřejmě pružná, dynamická a odpovídající měnícímu
se okolí. Má se snažit o snižování nejistot, které jsou v oblasti společenské výměny informací
přirozené.
Základy současného pojetí informační politiky se formovaly zhruba na přelomu 50. a 60. let.
Bylo to údobí na jedné straně charakterizované tzv. "studenou válkou" mezi sovětským
blokem totalitních států a ostatním demokratickým světem, ale na druhé straně prudkým
vědeckotechnickým rozvojem. Soupeření západních velmocí s Východem vyvolávalo
především závody ve zbrojení a v tomto rámci také tlak na výzkum a vývoj. Soupeřilo se
nejen ve vývoji zbraní (bohužel, zejména zbraní hromadného ničení), ale také v ovládnutí
vesmíru. V obou těchto oblastech byla až do posledních let před pádem komunismu na
přelomu 80. a 90. let soutěž dosti vyrovnaná. Na druhé straně se však postupně hlavním
proudem technického rozvoje v celosvětovém rozsahu stala výpočetní, později současně také
komunikační technika. A v této oblasti se hlavní konkurenční boj odehrával už jen v rámci
vyspělého demokratického světa mezi velkými počítačovými firmami a co do globálního
rozvržení - mezi západoevropským subkontinentem, Severní Amerikou a prudce se
rozvíjejícími východoasijskými zeměmi, které neovládla komunistická ideologie, v čele s
Japonskem.
Tyto politicko-ekonomické vztahy ovlivňovaly podstatnou měrou rozvoj informační sféry
jako tentokrát už nezpochybnitelné základny zdárného rozvoje vědy a techniky. Souběžně se
informační aktivity hlouběji prosazovaly i do ekonomiky a postupně ovládly moderní
metodologii řídících procesů moderního managementu. Rozhodující vliv na vývoj informační
sféry, postupně až do úrovně soudobého "informačního průmyslu", však měly právě v 60.
letech vznikající aplikační možnosti počítačů nejen už jako počítacích strojů, ale jako strojů
na zpracování informací. Mezníkem se pak stal vstup revolučně nové - třetí generace počítačů
v roce 1964, reprezentovaných "rodinou" IBM 360. Ty umožnily poprvé uložení velkých
databází na magnetické disky a jejich online zpřístupňování z telekomunikačně připojených
terminálových stanic. Souběžně se ukládané informace daly pořádat do souborů, které se opět
s pomocí výpočetní techniky (fotosazbou) tiskly a široce publikovaly.
Na přelomu tisícíletí se navíc v informatizaci světa ve skutečně globálním pojetí souvislosti
poznání a ekonomické prosperity vložily instituce, které mají starost o globální ekonomickou
prosperitu tak říkajíc v popisu práce. Byla to zejména Světová banka, která se na konci 90.
let začala angažovat v podpoře informatizace zejména rozvojových zemí. K tomu účelu
založila program infoDev (Information for Development), jehož hlavním heslem bylo
"Opening doors to the Information Revolution". Jde o globální program reagující na potřebu
zemí třetího světa zavádět nové technologie, které mají napomoci jejich plné integraci do
moderní informační ekonomiky vyspělého světa a zajistit přístup co nejširším vrstvám jejich
obyvatelstva ke světovým informačním zdrojům. Mezi deklarovanými cíli programu infoDev
nalezneme např.
zajistit přístup rozvíjejícím se ekonomikám k relevantním informacím, které jsou
objektivní a nezatížené konflikty různých zájmových skupin,
rozšířit optimální postupy vedoucí k řešení problémů ekonomického rozvoje,
vytvářet transparentní tržní prostředí,
trvale snižovat chudobu,
zlepšovat podmínky pro výchovu a vzdělávání,
propagovat prostředky a metody ochrany životního prostředí,
podporovat rozvoj telekomunikací a informačních infrastruktur,
slaďovat národní statistické systémy, k čemuž byl vypsán Světovou bankou speciální
strategický program PARIS (PArtnership In Statistics for development in the 21st
Century).
Začal závod nejvyspělejších států světa o ovládnutí nejen informační techniky, ale především
informačních zdrojů a postupně také informačních trhů. Nastal čas uvědomění těchto států,
jejich vlád a parlamentů o významu informací a o nezbytnosti ovlivňování rozvoje
informačního sektoru jako jednoho z klíčů k úspěšnému hospodářskému rozvoji země. Přes
větší či menší stupeň liberalizace a všeobecně vládnoucí svobodné tržní ekonomiky všech
hospodářsky vyspělých zemí se právě v informační sféře jejich vlády začaly v 60. letech
angažovat jak podpůrnými, tak různými regulačními opatřeními, často znatelnějšími než v
průmyslu a zemědělství. Souviselo to samozřejmě s už dříve vyloženými filozofickými,
sociologickými a makroekonomickými myšlenkovými proudy, které se v tomto období začaly
prosazovat.
Bude zajímavé vyložit alespoň ve stručnosti poslední vývoj informační politiky a jejího
odrazu ve formování informační sféry těch zemí (a také nadnárodních politickoekonomických uskupení), které současný svět ovládaný informacemi v rozhodující míře
formují. Z toto hlediska jsou, zejména také pro naše chápání tohoto významného
společenského fenoménu, rozhodující poznatky z vývoje informační politiky především v
sousedním Německu. Ty pak mohou být konfrontovány s vývojem v obou dalších
významných evropských zemích právě v informační politice – s Francií a Velkou Británií. Na
druhé straně bude zajímavý částečný náhled na postup malých, ekonomicky vyspělých
západoevropských zemí, s nimiž bychom se měli porovnávat. Nejvíce pozornosti však musí
být věnováno dvěma nejvýznamnějším ohniskům celosvětového vývoje směřujícího k
"informační společnosti", kterými jsou Evropská unie jako celek a na druhé straně Spojené
státy americké.
6.2
Informační politika Spolkové republiky Německo
Německý stát je bezpochyby jedním z nejangažovanějších a také nejštědřejších
společenských správních orgánů na světě, pokud se týká vztahu k rozvoji informační sféry ve
všech jejích aspektech. Přitom rozhodující prostředky věnuje na rozvoj především
konkrétních informačních (a také knihovnických) institucí, systémů a služeb, které jsou
orientovány na vědu, výzkum, techniku, ale také jmenovitě na medicínu a právo.
Hned v úvodu této kapitoly je třeba zdůraznit, že německá informační politika možno říci
"těží" ze skutečnosti, že zde na vrcholné úrovni státní správy působí jako gestor rozvoje vědy
a techniky a s tím spojeného rozvoje souvisejícího informačního sektoru Ministerstvo pro
výzkum a technologie. Počátky současné německé státní informační politiky lze datovat do
roku 1962, kdy Federální kontrolní úřad SRN podnítil jednání vlády o nových formách a
způsobech zpřístupňování výsledků vědeckotechnického pokroku nejširší odborné veřejnosti,
které by už měly být založeny na aplikacích výpočetní techniky. Z tohoto podnětu byl
federální vládou založen Ústav pro dokumentaci ve vědě IDW (Institut für Dokumentation in
Wissenschaft). Tato instituce, sídlící ve Frankfurtu, se od počátku přihlásila k významným
německým vědeckým tradicím a její význam podtrhla garance nejen zmíněného ministerstva,
ale také Společnosti Maxe Planka. Nicméně v jejím čele jako první ředitel stanul bývalý
ředitel Pruské státní knihovny, Max Cremmer.
Současně s IDW začalo působit Ústředí pro strojovou dokumentaci ZMD (Zentralstelle für
Dokumentation), které se proslavilo vůbec první automatizovaně zpracovávanou národní
bibliografií na světě (samozřejmě ještě v "marcovsky" nestandardizované formě na počítačích
druhé generace, nicméně už s progresivními rejstříky KWIC (Key Word in Context) a jinými
přínosnými prvky, které počítače už tenkrát přinášely.
Dosti výjimečným způsobem se v podmínkách tržní ekonomiky a převahy soukromého
podnikání stará o rozvoj informačních služeb spolková vláda SRN zejména z hlediska tvorby
státních plánů a projektů. Do jisté míry to připomíná praxi, zavedenou v uplynulých letech ve
východní Evropě, kde byl plán deklarován jako klíčový národohospodářský řídící nástroj. V
SRN se totiž už od sedmdesátých let vyhlašují víceleté, státem financované rozvojové
programy.
Už na konci 60. let se německá spolková vláda začala zabývat formami systematické podpory
průřezově v celém oborovém a odvětvovém spektru působení informační a dokumentační
podpory rozvoje. Do tohoto rámce byly začleněny i sociální a humanitní vědní obory. Spolu s
Ministerstvem pro výzkum a technologie se spoluzodpovědnými resorty staly i zdravotnictví,
zemědělství a samozřejmě hospodářství. Na přelomu 60. a 70. let se tato myšlenka
konkretizovala v plánu, jehož cílem bylo konstituovat celkem 16 odvětvových "informačních
a dokumentačních" systémů na celostátní úrovni, zasahující všechny spolkové země SRN.
Odpovídalo to federální struktuře německého národního hospodářství. Plán byl pak dlouhou
dobu připravován, až se v roce 1974 prosadil jako 4-letý celostátní německý Program
spolkové vlády na podporu informací a dokumentace (Programm der Bundesregierung zur
Förderung von Information und Dokumentation).
Jádrem programu se stal projekt vybudování 16 odvětvových informačních středisek a navíc
ještě 4 středisek specializovaných na meziodvětvové informace podle určitých druhů
dokumentů nebo služeb. Tato střediska se dosud, i když se zdaleka nevytvořila a nebo třeba
nedochovala všechna, označují zkratkou FIZ (Fachinformations Zentrum). Výstavba a provoz
každého z těchto center bylo svěřeno do gesce určitému spolkovému ústřednímu orgánu státní
moci - ministerstvu. Plán, označovaný také jako projekt nové německé informační
infrastruktury, určil následující strukturu odvětvových a specializovaných informačních
středisek v SRN:
poř. č.
zaměření
1. Zdravotnictví, medicína, biologie
2. Potravinářství, zemědělství
3. Chemie
4. Energetika, fyzika, matematika
5. Hutnictví, kovy, kovovýroba
6. Přírodní zdroje, vědy o Zemi
7. Doprava, dopravní komunikace
8. Stavebnictví, architektura
9. Spotřební zboží
10. Ekonomie
11. Právo
12. Vzdělání
13. Sociální vědy
14. Humanitní vědy
15. Podpora rozvojových zemí
16. Elektrotechnika, strojírenství
17. Patenty
18. Vědecké informace
19. Životní prostředí
20. Normy
ministerstvo
zdravotnictví
zemědělství a lesnictví
výzkumu a technologii
výzkumu a technologii
hospodářství
hospodářství
dopravy
stavebnictví
hospodářství
hospodářství
spravedlnosti
vědy a techniky
výzkumu a technologií
výzkumu a technologií
zahraničních věcí
výzkumu a technologií
spravedlnosti
výzkumu a technologií
vnitra
hospodářství
Program předpokládal, že v uvedených informačních centrech budou zajišťovány všechny
informační činnosti, funkce a služby, které byly už tehdy pokládány za "komplexní
informační zabezpečení“ ať už odvětví, oboru nebo průřezové hospodářské nebo průmyslové
sféry určitým typem informací. Centra byla původně projektována jako samostatné instituce,
složené z vědecké knihovny, dokumentačního útvaru vytvářejícího bibliografické, případně i
faktografické databáze, studijně rozborového útvaru vydávajícího pro potřeby vrcholového
managementu podniků i vládních autorit přehledové analýzy a syntetické situační zprávy, a v
neposlední řadě z útvaru výpočetního centra (tehdy šlo o sálové počítače s relativně početným
personálním vybavením), kde se všechna počítačově zpracovatelná data ukládala a
vystavovala online pro uživatele především v německy mluvících zemích. To se však ukázalo
jako koncepčně poněkud zastaralé. Uvedená představa byla překonána vývojem, který
směřoval k budování a využívání celosvětových systémů databázových center budovaných
zejména v USA, ale také ve Velké Británii, Francii a navíc ještě mezinárodními organizacemi,
jako byly např. ESA (European Space Agency) nebo IAEA (International Atom Energy
Agency). Také dokumentovat na národní odvětvové úrovni světovou literární produkci se ve
světle už tehdy existujících světových magnetopáskových služeb, produkujících už ve
standardizované počítačové formě dokonalou dokumentaci (bibliografie s důkladnou
indexací, zpravidla doplněnou abstrakty a někde i referáty) všech významných monografií,
periodik a také "šedé literatury" v globálním rozsahu velkými producenty, jako byly např.
CAS, Engineering Index, World Patent Index apod., se ukázalo jako efektivní jen ve
výjimečných případech. Ty přicházely v úvahu, jestliže šlo o výrazně německá specifika
(např. právo a legislativa, některá průmyslová odvětví, humanitní vědy, teritoriálně zaměřené
ekologické problémy apod.).
Tak se stalo, že z původního programu se v 70. letech ve Spolkové republice realizovala
pouze jeho část. I ta však významným způsobem ovlivnila nejen celkovou úroveň
informačního zabezpečení vědy a technického rozvoje v Německu, ale možno říci i v celé
západní Evropě a částečný vliv měla i v celosvětovém rozsahu. Zasloužily se o to zejména
tehdy vzniklé německé systémy databázových center, které dosud výrazným způsobem
spoluvytvářejí světový informační průmysl. Jde zejména o systém STN International, dnes
už komerční instituce a jedno z nejvýznamnějších a v globálním rozsahu působících
databázových center. Vyvinulo se z původního FIZ INKA v Karlsruhe, orientovaného na
stavebnictví a architekturu, které převzalo také garanci nad informacemi pro odvětví
strojírenství a jaderných oborů. Významnou úlohu sehrálo dále dosud převážně na státním
rozpočtu závislé databázové centrum DIMDI (Deutsches Institut für Medicinische
Dokumentation und Information) orientované obecně na vědy o životě, zejména však
samozřejmě na medicínu.
V souvislosti s realizací programu se původní IDW transformoval na Společnost pro
informace a dokumentaci GID (Geselschaft für Information und Dokumentation), která se
zabývala především otázkami automatizace informačních systémů a dokonce sama na krátký
čas provozovala ve svém výpočetním středisku online informační služby, jako malé národní
databázové centrum.
Hlavními důvody, proč první německý program rozvoje vlastní informační a dokumentační
sféry nebyl z relativně významné části realizován, se kromě už uvedených světových trendů v
počítačovém zpracování a šíření informací, staly:
resortní roztříštěnost správy a garancí nad výstavbou informačních center typu FIZ,
odpor vydavatelské sféry, která se obávala komputerizace
produkovaných
informačních zdrojů na úkor tisku a klasických nakladatelských struktur, včetně
knižního obchodu,
změna vládní orientace po volbách v průběhu realizace programových cílů směrem k
liberalizaci ekonomiky.
Přes tyto dílčí neúspěchy byly na léta 1978 až 1981 a poté na údobí 1982 až 1984 iniciovány
ještě dva vládní podpůrné programy, orientované podobně jako první německá informační
"čtyřletka". Navíc se však vlivem tehdejšího pokroku ve výpočetní technice a také nutnosti
překonávat jazykové bariéry alespoň mezi němčinou a stále všeobecněji převládající
angličtinou začaly z vládních prostředků dotovat projekty strojového překladu a také databáze
obsahující plné texty dokumentů. Zvláštní pozornost byla také věnována databázím, které
Němci na rozdíl od anglosaského světa explicitně označují jako "faktografické", zachycující
formalizovaným způsobem např. data o podnicích, výrobcích, službách apod.
Ani tyto programy, vedené do poloviny 80. let, nebyly splněny. Tentokráte se na jejich
průběhu podepsala dočasná hospodářská recese, ale současně také měnící se technické a
technologické prostředí informačních systémů. Navíc se vzhledem k prosazování státních
zájmů na úkor podnikové sféry na programech nezúčastnila ještě v dostatečné míře soukromá
podnikatelská sféra.
Nicméně myšlenka masivní státní podpory německého informačního průmyslu nezanikla a v
80. letech se opět za vlády křesťansko-demokratické koalice federální vláda už intenzívně
zabývala zabezpečením informační podpory především vědy, vzdělávání a technického
rozvoje. Začaly se ovšem také už znatelně projevovat potřeby národní podpory na poli
informačních trhů, obdobně jako trhů v jiných hospodářských odvětvích, a jejich ochrany
před světovou konkurencí. V tomto směru se pak SRN zapojila velmi intenzívně do
odpovídajících programů, organizovaných nejprve Evropskou hospodářskou komisí a posléze
Evropskou unií (budou ještě dále představeny).
V 80. letech se už výrazně projevovaly např. subvence spolkové vlády SRN, a to především v
hospodářství velkých západoněmeckých databázových center. K této skutečnosti je možno
uvést několik zajímavých čísel. Např. jeden z největších provozovatelů dialogových
informačních služeb v SRN, kterým se stal DIMDI, měl na svůj provoz v první polovině 80.
let roční rozpočet zhruba 25 miliónů DM. Z toho byly získány od platících uživatelů ze SRN i
ze zahraničí pouhé 3 milióny DM. Zbytek rozpočtu byl vyrovnáván západoněmeckou
spolkovou vládou. Přitom toto databázové centrum vystavovalo už v té době zhruba 25
miliónů záznamů ve více než 30 bázích dat a už za rok 1983 vykázalo celkově 19 tisíc hodin
využívání z terminálových stanic (tzv. connect-time). Dotazy uživatelů sídlících mimo území
SRN představovaly z tohoto množství téměř padesátiprocentní podíl. V roce 1986 však již
dosáhlo příjmů, které ze 35,6% vyrovnávaly jeho rozpočet, který činil kolem 22 miliónů DM.
Přitom pouze 65% uživatelských smluv DIMDI vlastní organizace a soukromé osoby v SRN
a zbývajících 35% představují zahraniční uživatelé. V poslední době se DIMDI orientovalo
na zvýšení schopnosti zajišťovat informacemi výzkumy související s chorobou AIDS, na
které bylo spolkovou vládou uvolněno 135 miliónů marek. Celkové využití DIMDI se ke
konci 80. let odhadovalo na 48 tisíc hodin connect-time, což bylo o 22% více než např. v roce
1986, kdy došlo dokonce i k nárůstu o 32% oproti předchozímu roku.
Původně (po DIMDI) druhé největší západoněmecké databázové centrum - FIZ-INKA - bylo
až do jeho integrace s širší světovou informační službou, pracující dnes pod názvem STN
International, soběstačné jen z jedné pětiny a 80% jeho rozpočtu opět kryla finanční podpora
spolkové vlády SRN. Ta se dále vztahovala kromě uvedených dvou největších především na
již od počátku 80. let pracující centra FIZ Technik, GID, Hoechst a CMS (Coordinierte
Management Systeme) ve Frankfurtu, DBI (Deutsches Bibliotheksinstitut) v Berlíně, VWD
(Vereinigt Wirtschaftsdienste) v Eschbornu, INFAS (Institut für Angewendte
Sozialwissenschaft) a JURIS v Bonnu, DATEV (informace o daňové problematice) v
Norimberku a ještě další, malé provozovatele dialogových informačních služeb.
Z uvedených systémů dosáhl pravděpodobně nejvýznamnějšího postavení JURIS. K jeho
vývoji a provozování byla v roce 1986 založena soukromá společnost JURIS GmbH, které
stát svěřil gesci zveřejňování veškeré německé státní legislativy i judikatury ve formě online
přístupných databází plných textů dokumentů. Navíc se aktuální právní dokumenty
prostředky této společnosti vydávají na CD-ROM. V současné době je zde elektronicky
zpřístupňováno jak německé, tak i tzv. evropské právo, neboli legislativa Evropské unie.
Relativně nejúspěšnějším se stal v pořadí 4. program spolkové vlády Německa na léta 1985 až
1988, nazvaný prostě "Fachinformation Programm der Bundesregierung" (Vládní
program pro odborné informace). Jeho hlavním cílem bylo posílit postavení produktů
německého národního hospodářství ve všech resortech na světových trzích, a to cestou lepší
informační vybavenosti německých firem pro boj se zahraniční konkurencí. V rámci tohoto
programu vznikly nové "faktografické" informační systémy, jako např. soubor databází firem
Beilstein a Gmelin v chemii, PATDPA Německého patentového úřadu, PATOS (speciální
systém zpřístupňování patentových informací v němčině podporovaný koncernem
Bertelsmann) a jiné. Ve spolkových zemích bylo s vládní dotací založeno celkem 134
zprostředkovatelských informačních kanceláří, jejichž úkolem bylo přivést podnikatele k
využívání dostupných německých, ale i světových informačních zdrojů. Rozvinula se
spolupráce informačních institucí a vědeckých knihoven s obchodními komorami a na druhé
straně s akademickou sférou univerzitních výzkumných a vývojových základen. Spolkové
ministerstvo hospodářství dokonce po čtyři roky dotovalo provoz regionálních studoven
patentové literatury pro místní výzkumné a vývojové ústavy a firmy.
V roce 1986 vyhlásil německý ministr spravedlnosti Hans Engelhard otevření patentového
databázového systému podporovaného vládou a obchodní komorou SRN s cílem
zpřístupňovat bázi dat o veškerých patentových dokumentech v SRN od roku 1968. Cena
jedné hodiny využívání báze z terminálové stanice byla stanovena na 250 západoněmeckých
marek. Navíc mohl uživatel na vyžádání po telefonním spoji získat telefaksimile kteréhokoli z
vyhledaných dokumentů pouze s několikaminutovým zpožděním. Projekt byl dotován vládou
ve výši 11 miliónů marek. Západoněmecká obchodní komora do systému až dosud dodává
navíc bázi dat o společnostech, které v SRN působí, a o výrobcích, které produkují.
Pátý program rozvoje vědeckoinformačních činností a služeb v Německu byl vyhlášen
ministrem pro výzkum a techniku SRN dr. Czermakem v roce 1990. Jeho trvání bylo
stanoveno na pět let (do roku 1994) a byl spolkovou vládou dotován ve výši 2,2 miliardy DM.
Hlavní věcné zaměření tohoto programu bylo stanoveno na základě studie vytvořené
düsseldorfskou konzultační firmou Kienbaum GmbH v roce 1988, která zároveň zhodnotila
výsledky předchozího informačního programu SRN, ukončeného v roce 1988. Koncepce
vycházela ze skutečnosti, že se do určité míry podařilo aktivizovat podporu německých
producentů informačních databází ukládaných na počítačových médiích a současně také
podporu provozovatelů systémů dialogového zpřístupňování těchto i zahraničních bází dat
obsahujících vědecké a technické informace. Bylo dosaženo až 30% průměrného ročního
nárůstu objemu služeb těchto německých systémů oproti "pouze" 18% nárůstu,
zaznamenávanému ve druhé polovině 80. let v USA.
Daný německý pětiletý rozvojový program se zaměřil především na podporu tzv. informační
infrastruktury. Tou byla míněna síť soukromých vydavatelství a obchodů s publikacemi a
tentokráte také síť vládou podporovaných 16 vědeckoinformačních center (FIZ) a vědeckých
knihoven. Síť německých FIZ má byla dotována z programu částkou převyšující 700 milionů
DM a vědecké knihovny měly obdržet dokonce 777,3 miliónu DM. Cílem podpory FIZ bylo
především zvýšení kvality a zrychlení frekvence aktualizace bází dat, které zpřístupňují, aby
se zvýšila jejich schopnost samofinancování. Zatímco v roce 1985 činil podíl státních a jiných
subvencí do těchto center v průměru 75% jejich rozpočtu, v roce 1989 to již bylo pouze 55%,
přičemž tento trend program podpořil. Vedoucí pracovníci FIZ byli speciálně školeni v
marketingových metodách. Značné podpory se z tohoto programu dočkaly německé vědecké
knihovny. Z prostředků jeho jednotlivých projektů došlo k zavádění moderních
knihovnických automatizovaných systémů. Budovaly se kooperativní katalogové systémy a
také i systémy pro akvizici a výpůjční služby. Zejména se začaly zavádět systémy
elektronické objednávky primárních dokumentů jako součást dialogových služeb při
vyhledávání literatury v databázových centrech. Elektronické zpřístupňování informací,
zvláště pak elektronické publikování, bylo subvencováno programem ve výši přes 90 milionů
DM. Začala éra vstupu informačních a knihovnických služeb do globální sítě internet.
Na německých univerzitách se do výuky postupně zavádělo školení studentů v dialogovém
vyhledávání informací v databázových centrech z terminálových stanic. Z různých
vědeckovýzkumných programů je věnováno vždy zhruba 1% na úhradu takto zajišťovaných
výukových programů. Na podporu terminálového způsobu vyhledávání informací se
účastníkům tříletého studia na vysokých školách začaly vydávat speciální poukázky
(vouchery), které jim zlevní dialogové vyhledávání v databázových centrech zhruba o 50%.
Navíc se do škol, v první řadě vysokých zaváděl přístup k internetu. Na výzkum nových
metod a technologií v informačních a knihovnických službách, zejména na vývoj
integrovaných multimediálních informačních systémů, bylo vyčleněno přes 130 milionů DM.
Relativně nejmenší částka naproti tomu zbyla na vývoj systémů strojového překladu. Přes
odpor zejména rozpočtové sféry informačních a knihovnických služeb bylo i nadále
podporováno největší německé databázové centrum - STN International. Z prostředků tohoto
programu byla navíc vybudována 3 výcviková střediska pro jeho dialogové využívání v
bývalé NDR a instalováno zde bylo k tomu účelu 130 jeho terminálových stanic.
Poslední vládní programové opatření v 90. letech bylo vyhlášeno 14. srpna 1996. Vznikl
rozsáhlý program nazvaný "Informace jako surovina pro inovace" (Information als
Rohstoff für Innovation) a jeho projekty byly naplánovány až do roku 2000. Řízení programu
bylo tentokráte svěřeno Úřadu spolkového kancléře pro nakladatelství a knihovny. Hlavním
koncepčním východiskem se stala zpráva pro spolkovou vládu nazvaná "Info2000 - německá
cesta do informační společnosti". Vytyčeny byly následující 3 cíle programu, na který byly
naplánovány prostředky ze spolkové německé pokladny v celkové výši 1,9 miliardy DM:
1) vytvoření digitalizovaných fondů plných textů dokumentů ve všech oblastech vědy,
techniky, ekonomiky a kultury,
2) vytvoření infrastruktury pro přímou komunikaci mezi autorem,
čtenářem a
nakladatelem a nalezení nové úlohy informačního zprostředkovatele - knihovníka,
resp. informačního pracovníka,
3) přesun větší části informačních služeb a informačních produktů na tržní - komerční
mechanismy jejich tvorby, provozu a zpřístupňování, aby i zde byly náklady
uhrazovány v maximální míře jejich koupí a nikoli bezplatným poskytováním.
Jde zejména o iniciativy jednotlivých ústředních úřadů a na druhé straně spolkové vlády na
podporu účasti německých subjektů provozujících informační a knihovnické služby v
programech Evropské unie. Stále jsou relativně značné prostředky věnovány na podporu
tvorby německých počítačových databází. Zatímco ještě v předchozích programech se tato
pomoc soustřeďovala na vytváření různých faktografických bází dat a na podpůrné prostředky
pro jejich využívání, prosazuje se ke konci století podpora zejména tvorbě sítí, ať už
vědeckých a odborných knihoven a jejich elektronických souborných katalogů, sdílené
katalogizace a bezpapírové akviziční agendě, nebo přímo budování elektronických knihoven
digitálních primárních dokumentů. Zároveň se podporují systémy typu DDS (Document
Delivery Systems) neboli dokumentových dodavatelských služeb, založených na přenosu
dokumentů z databází plných textů za úhradu poplatků včetně copyrightových náležitostí
přímo na klientské stanice uživatelů.
Výzkumné a vývojové projekty posledního německého informatizačního programu se
soustřeďují zejména na čtyři vytčené programové linie, a to:
a) zpřístupnění celosvětových informačních zdrojů pro co nejširší okruh německých
občanů a k tomu účelu vytváření "uživatelsky vlídných" rozhraní informačních a
knihovnických systémů,
b) rozvoj elektronického publikování a spolu s tím stále ještě publikování tištěných
dokumentů,
c) podpora přístupu malých a
vědeckotechnickým informacím,
středně
velkých
soukromých
podniků
k
d) privatizace informačních služeb.
Kromě uvedených vládních podpůrných programů jsou významné i dílčí projekty podpory
rozvoje informačních služeb, např. cestou pomoci nevýdělečným organizacím, jako jsou
školy, různými firmami, působícími v informačním průmyslu. Ze snadno pochopitelných
důvodů se německá státní informační politika pokládá v odborných knihovnických a
informačních kruzích i dalších zemí, včetně naší, za dosud nepřekonaný vzor. Byla to také
ona, která jako jedna z prvních na evropském kontinentu schválila implementaci německé
verze kryptografie pro účely tzv. elektronického podpisu, nezbytného pro veškeré formy
elektronicky provozovaných právních, obchodních i dalších transakcí. Stalo se tak 2. června
1999 a současně s tímto rozhodnutím spolková vláda Německa vyjádřila přání, aby se tento
způsob podpisu stal podkladem pro standardizaci v celoevropském měřítku.
V souladu s německou vládní politikou směřující na přelomu století ke skutečně masovému
přístupu obyvatel k informačním prostředkům založeným na internetu a telematice, vyhlásil
Deutsche Telekom od roku 2000 výrazné slevy především pro mládež. Při komunikaci ze
stanic připojených mimo školu, tedy při libovolném zájmovém "surfování" po internetu mezi
14.00 až 18.00 platí německé děti a mládež v rámci speciálního tarifu T-ISDN XXL paušál
pouhou 1 DM. Německé školy však získaly tímto opatřením pro výuku přístup k internetu
zcela zadarmo. Bylo vypočítáno, že se tím Deutsche Telekom ročně ochudí až o 125 milionů
DM, nicméně zdá se, že situace ve společnosti vstupující do informačního věku a snažící se
následovat USA, které jsou, jak bude ještě dále uvedeno, ještě mnohem dále než Evropa, je to
nezbytností, zejména právě ve vztahu k nejmladším generacím.
Pravděpodobně nejvýznamnějším samostatným projektem, za nímž nestála německá vláda,
ale soukromá společnost, a to už na počátku 90. let, se stala akce německé pobočky firmy
IBM Deutschland, která se v roce 1990 významným dílem účastnila výzkumných a
vývojových prací, prováděných německými vysokými školami i výzkumnými ústavy a
laboratořemi. Německé organizace používaly ještě v té době v relativně značném rozsahu
techniku IBM a z jejich výzkumů profitovala tato americká počítačová firma různými
formami protihodnot. Poskytuje dosud např. německým vysokým školám také své přední
vědecké pracovníky, kteří zde vedou semináře a zčásti také přednášejí. V uvedeném roce šlo
o 200 pracovníků firmy IBM, kteří na německých vysokých školách působili jako lektoři při
výuce v oborech souvisejících s výpočetní technikou. Stejný počet představovaly také různé
kooperační dohody mezi IBM Deutschland a německými akademickými, resp.
vědeckovýzkumnými organizacemi. Součástí této spolupráce se stalo i vzájemné využívání
informačních zdrojů a informačních systémů, kterými obě strany disponují. Na základě této
spolupráce se v německém akademickém světě začala využívat informační technika firmy
IBM včetně špičkových aplikačních programových systémů pro zpracovávání a využívání
informací a také pro účely komunikace informací. Např. zde účinně dosud působí ENC
(Europaische Zentrum für Netzwerkforschung), patřící IBM Deutschland.
Mezi nejnovější projekty na konci 90. let patří především systém MeDoc (multimedia
Electronic Document), který organizuje německá Geselschaft für Informatik se sídlem v
Bonnu. Podílí se na něm významnou měrou ještě známé centrum FIZ INKA v Karlsruhe a
vydavatelství Springer Verlag v Berlíně. V rámci tohoto projektu se koordinovaně vytváří
elektronická knihovna multimediálních dokumentů, zatím v oboru informatiky. Na základě
zkušeností z jakéhosi modelového řešení takového informačního zdroje mají být vytvářeny
digitální multimediální knihovny i v ostatních oborech lidského poznání.
Navíc se mimo celoněmecké informatizační programy v jednotlivých spolkových zemích ke
konci století prosazují nové projekty kooperace knihoven při vytváření systémů souborných
katalogů a současně s nimi i digitalizovaných fondů zejména periodik, které slouží k zajištění
moderních služeb typu DDS. mezi nejvýznamnější jejich představitele patří systémy JASON,
který na vyžádání poskytuje elektronické kopie článků z více než 120 tisíce titulů periodik,
dále systém TIBQUICK 2000, zaměřený obdobnými službami jako JASON na celou oblast
technických oborů, nebo systém SUBITO, jehož název připomíná italský výraz pro rychlost,
pružnost a operativnost a který je opět zaměřený na elektronické objednávání a dodávání
dokumentů, v tomto případě jak článků z periodik, tak i celých vědeckých monografií,
především disertačních a habilitačních prací, výzkumných zpráv a sborníků z konferencí. V
neposlední řadě do tohoto okruhu projektů náleží zřejmě největší současný souborný katalogu
periodik na světě ZDB (Zeitschriftendatenbank), obsahující podle statistiky z roku 1998 přes
906 tisíc titulů.
Mezi nejnovější projekty, které jsou na počátku 21. století v Německu předmětem jednání
spolkové vlády, patří nové způsoby organizace knihovních fondů, odpovídající postupující
digitalizaci a možnostem telekomunikačního přístupu k téměř neomezeně rozsáhlým
informačním zdrojům z kterékoli lokality této ve všech směrech vyspělé země. Vychází se z
tendence budování elektronických knihoven nejen na bázi digitalizace fondů stávajících
klasických "kamenných" knihoven, ale také z trendu elektronického publikování a
navazujícího přímého telekomunikačního zpřístupňování. Tak vznikla myšlenka vybudování
"Elektronické národní německé knihovny". Její existence se jeví jako naprosto logické
pokračování tradic německého knihovnictví, které se vždy opíralo o pochopení mocenských
struktur pro podporu veřejného národního, resp. státního knihovnictví v čele s velkými a
významnými národními knihovnami. Problémem, s nímž se výstavba a správa zcela
elektronické knihovny v prostředí prudce se vyvíjejících jak technických, tak softwarových
prostředků, na nichž je a bude provoz takového systému založen, budou muset její
provozovatelé neustále vyrovnávat, je průběžná transformace jak její databáze, tak
uživatelského rozhraní na nové metody, jak jsou a budou vyvíjeny a také standardizovány.
Knihovna by měla v budoucnu obsahovat jednak digitální verzi veškerých fondů stávajících
dvou národních německých knihoven a navíc ještě veškeré publikace, které už budou
existovat pouze v digitální podobě. Logickým předpokladem, o němž se v souvislosti s touto
německou knihovnou hovoří, je představa také celosvětové generální elektronické knihovny,
na kterou může aspirovat jako pravděpodobně nejvhodnější kandidát Kongresová knihovna
USA.
Významnou úlohu v německé informační politice sehrávají profesní organizace, a to zejména
ty, které jsou zaměřeny na pracovníky vědeckých a odborných knihoven a profesní
organizace informačních pracovníků. V roce 2000 na kongresu "Informace a veřejnost" v
Lipsku došlo k významnému, možno říci dějinnému posunu v pojetí profese, někde nazývané
"Bibliothekar" a jinde "Informationsberuf". Na uvedené konferenci, které se zúčastnilo přes
3700 knihovníků a informačních pracovníků, došlo ke sloučení do té doby působících
organizací, a to BDB (Berufsverband Information Bibliothek) a DGI Deutsches Geselschaft
für Deutsches Bibliothekaren) do jedné společné organizace BIB (Berufsverband Information
Bibliothek) s téměř 8 tisíci členy. Organizace se hlásí k podpoře rozvoje informační vědy a
pokroku v knihovnicko-informačních službách. Nejvýznamnějším referátem se stalo
vystoupení profesora Rainera Kuhlena z univerzity v Kostnici, který ve svém referátu
formuloval 11 tézí, které vymezují nový pohled na úlohu informační profese a informačních
činností v moderní (německé) společnosti:
1. Informační trhy jsou součástí standardních komerčních aktivit společnosti, ale současně
také příspěvkem k veřejnému vědění bez komerčních aspektů.
2. Z informací je třeba vytvořit znalosti a vědění, které je nejvýznamnějším faktorem
úspěšného chování jednotlivce i organizace.
3. V informační společnosti se stává informační průmysl motorem veškerého podnikání.
4. Vědě a vědeckým pracovníkům musí být zajištěn bezbariérový přístup k informačním
zdrojům.
5. Politikové a administrativní pracovníci musí zvýšit racionalitu své práce cestou
intenzívnějšího využívání odborných informací.
6. Budoucí občanská samospráva musí vycházet i z možnosti elektronické komunikace,
která zajišťuje přímou účast občanů v politice.
7. Historická paměť - znalost minulosti - je i v informačním věku příkazem kulturnosti
společnosti.
8. Na všech stupních vzdělávání musí být zajištěna příprava ke znalosti a schopnosti ovládat
prostředky přístupu k potřebným informacím.
9. Informační politika státu musí vykazovat naprostou transparentnost.
10. Instituce zabývající se odbornými informacemi se musí transformovat v souladu s
požadavky informačního průmyslu až na základě transparentní, veřejné a konsensem
uzavřené diskuse zainteresovaných subjektů.
11. Informační sektor je třeba vybavit infrastrukturou, která by napomáhala dosáhnout
vytčené politické cíle informatizace společnosti.
V tomto duchu se odvíjí diskuse i v dalších německých prostředcích komunikace odborných
názorů na současné výzvy, které vycházejí z procesu informatizace společnosti v
globalizujícím se světě. Akcent se zde klade na rozšiřování možností přístupu všech občanů i
k odborným informacím.
V souhrnu je možno konstatovat, že Spolková republika Německo představuje svojí
informační politikou skutečně typický příklad, jak vlády hospodářsky vyspělých
západoevropských zemí v posledních desetiletích prosazovaly pokrok v dnes
nejvýznamnějším hospodářském sektoru. Německo věnuje i po sjednocení obrovské finanční
částky nejen do rozvoje průmyslu a služeb v bývalé NDR, ale stále se zde stát podílí relativně
vysokými dotacemi do informačního průmyslu, vzniklého v 70. a 80. letech v jeho západní
části. Jak DIMDI nebo STN International, tak zejména dnes elektronické knihovnické služby
mohou počítat s trvalou státní podporou.
Typický pro celou Evropu je v SRN také "dualismus" rozlišující profesně i terminologicky
oblast knihovnictví a z dokumentalistiky se vyvíjející oblast informační. Typickým příkladem
tohoto myšlení je paralelní existence DIMDI a Ústřední vědecké lékařské knihovny přímo v
Kolíně nad Rýnem. Přitom "ústav pro dokumentaci a informace" se s touto "knihovnou"
překrývá minimálně v bibliografických zpracovatelských činnostech. Rozdíl mezi
knihovnictvím a dokumentalistikou je patrný při sledování oborové orientace informačních
služeb. Zatímco v humanitních, sociálních oborech a v akademické sféře jde vesměs o
knihovny, v průmyslu a exaktních vědách se prosazuje většinou dokumentalistika. Je zřejmé,
že v obou případech jde o překrytí jak základních knihovnických procesů, jako je akvizice,
katalogizace a bibliografie, přičemž v dokumentační sféře se už analytická anotovaná
bibliografie nazývá dokumentace a tvorba bibliografických soupisů na vyžádání se nazývá
rešeršní činností. Co obě oblasti odlišuje, je bezesporu odvození všech služeb pouze od
dokumentu v knihovnictví a naopak nebibliografické informační služby, založené na
faktografických databázích a také studijně rozborové služby jsou výhradní doménou
dokumentalisticky orientované informační oblasti (bez ohledu na skutečnost, že její původní
pojmenování je odvozeno právě od dokumentu).
Na přelomu století se v německém odborném informačním tisku znovu začala diskutovat
úloha státu v rozvoji informační infrastruktury zejména v souvislosti s rozvojem vědy a
techniky. Např. Jörg Tauss shrnul v roce 1999 násady, které by pro německou informační
politiku měly platit při vstupu do 21. století, do následujících 14 bodů:
1) Informační trh není jen ryze komerční záležitostí. V oblasti vědy, výzkumu a
vzdělávání jde především o výměnu poznání, tedy o oblast, kde se běžná komerční
kritéria uplatňují s velkou obtížností.
2) Data a informace jsou intelektuálním kapitálem, který se uplatňuje v ekonomice stále
globálněji a nelze mu už stavět do cesty jakékoli státní či územní hranice.
3) Klíčem k rozvoji vědy a techniky v globalizujícím se světě je informační ekonomika,
resp. informační pojetí ekonomiky států i nandnárodních ekonomicko-politických
seskupení.
4) I když informace jako takové nemohou podléhat měření kvantitativními metodami,
informační produkty musí být oceňovány v reálných měřítcích moderního obchodu.
5) Německo se musí přizpůsobit skutečnosti, že moderní státy světa se snaží pro
informační trhy vytvářet podmínky už na centrální úrovni.
6) Pro zachování přístupu národní vědecké komunity ke komerčně zpřístupňovaným
informačním zdrojům a informačním produktům je nezbytná podpůrná účast státu.
7) V rámci státní informační politiky by se měly podporovat také různé formy tzv.
"přímého publikování", kterým se rozumí přímá výměna vědeckých poznatků
prostřednictvím online publikování na internetu.
8) Platí pravdivost předpokladu, že lepší využívání odborných informací zvyšuje kvalitu
a efektivitu činnosti státních i místních správních orgánů.
9) K přímému využívání informačních zdrojů musí být postupně vytvářeny také příslušné
podmínky pro vzdělávání co nejširší veřejnosti.
10) Vědeckoinformační politika státu musí reflektovat mimo jiné také kulturní aspekty
vědy a vzdělanosti.
11) V souvislosti s naplňováním představy o vstupu civilizace do "informační společnosti"
je nezbytné pamatovat i na speciální vzdělávání pedagogů v oblasti práce s
informacemi.
12) Vědeckoinformační systémy se stávají stále transparentnější především z hlediska
mezinárodního transferu poznatků.
13) Soustava odvětvových informačních center FIZ, která byla vládou SRN budována už
v 70. letech již neodpovídá moderním nárokům na informační zabezpečení
vědeckotechnického rozvoje a musí se přebudovat především vzhledem k postupující
komercionalizaci informačních služeb.
14) Vzhledem k novým evropským koncepcím musí být přestavěna celá německá
vědeckoinformační infrastruktura.
Je zřejmé, že stát, ve kterém hluboce zakořenilo vědomí o jeho odpovědnosti za národní
vědeckotechnickou politiku a spolu s ní také vědeckoinformační politiku, neváhá ani v
nových, velmi komercionalizovaných ekonomických podmínkách budování a provozování
vědeckoinformačních systémů, vynaložit úsilí ve směru dobudování celé informační
infrastruktury, odpovídající novým koncepcím, které se prosazují v Evropské unii, jejímž je
významným členem.
Podobné tradice v rozvoji informační sféry jako Německo lze sledovat také ve druhé
nejvýznamnější "kontinentální" evropské zemi - Francii. Oproti SRN zde nicméně existují
jistá specifika, která jsou pro pochopení celé západoevropské informační politiky významná.
6.3
Informační politika Francie
Jednoznačné vymezení dokumentalistiky a na ní navazující informační oblasti má ve Francii
daleko hlubší kořeny než v Německu. Stalo se tak především díky jazykové spřízněnosti s
Belgií, kde leží v podobě Otletem a La Fontainem založené světové organizace
dokumentalistů a informačních pracovníků - FID kolébka moderní, nadnárodní informační
politiky.
Už v roce 1899 vzniklo v Paříži vedle Mezinárodního bibliografického ústavu spolu se
Společností pro podporu průmyslu také jakési bibliografické ústředí, označené jako BBF
(Bureau Bibliographic de France). Zde se soustředila spolupráce na tvorbě MDT a také na
metodologii tehdy progresivních dokumentačních metod práce. Za těmito aktivitami stála
dodnes uznávaná osobnost generála Hippolita Sebarta, zakladatele francouzské moderní
informační školy. V roce 1905 publikoval BBF 1. francouzské vydání MDT a do začátku 1.
světové války se tato klasifikace rozšířila do všech významných technických knihoven
velkých podniků a vysokých inženýrských škol ve Francii a také francouzsky mluvících zemí.
Pozoruhodného vývojového stupně dosáhla Francie už v údobí mezi oběma světovými
válkami. Jako vůbec v první zemi na světě zde byl vedle klasických vědeckých institucí typu
akademií a velkých univerzit (připomeňme Sorbonu) a také národních knihoven založen už ve
dvacátých letech ústřední státní orgán pro koordinaci a zejména také podporu výzkumu ve
vědě a technice ONRSI (Office National de Recherches Scientifiques et Industrielles). Tato
vládní instituce se stala hlavní iniciátorkou vzniku celé dokumentalistické profese ve Francii,
orientované na analytické zpracovávání odborné literatury ve všech oblastech lidského
poznání. V roce 1931 byla již založena Unie francouzských dokumentačních pracovišť
UFOD (Union Francaise des Organismes de Documentation) a o tři roky později - v roce
1934 - vzniklo první francouzské informační ústředí ve vědeckém ústavu pro ekonomii a
sociální vědy - Centre de Documentation d’Institut Scientifique des Recherches
Economiques et Sociales. Jeho zásluhou se stala právě Francie hostitelkou 1. světového
dokumentačního kongresu v roce 1937.
Bezprostředně po osvobození Francie z fašistické okupace za 2. světové války se
dokumentalistická informační komunita soustředila na obnovu středisek v průmyslu. V roce
1944 byla založena asociace už nejen pro dokumentaci, ale na prvním místě pro informační
činnosti, s názvem AID (Association d’Information Documentaire). Stala se předchůdkyní
dnešní významné celonárodní francouzské asociace ADBS (l’Association des professionnels
de l’information et de la documentation) sdružující jednotlivé pracovníky a instituce působící
ve velmi široké sféře informačních a dokumentačních služeb. Ta se ve Francii, podobně jako
je tomu v Německu i v dalších evropských zemích, vymezuje vedle knihovnických služeb
jako specifická profesní oblast. Oproti Německu se však ve Francii datuje nástup moderní
státní informační politiky po 2. světové válce zhruba o 10 let později. Příčinou může být
skutečnost, že se zde vlastně moderní koncepce a organizace informačních služeb ve vědě,
technice i ekonomice tradují od předválečného období a že ani v 60. letech nebylo nezbytné
činit nějaká zvláštní opatření na podporu těchto činností.
Do současného pojetí informační politiky, založeného na podpoře tvorby především
informační infrastruktury v prostředí počítačových sítí a rozvíjejícího se informačního
průmyslu vstoupila Francie v 70. letech. Podstatnou úlohu zde hrála myšlenka maximální
demokratizace přístupu obyvatelstva k počítačovým informačním zdrojům a službám,
jejímž výrazem se stala celostátní datová síť budovaná s vysokými vládními dotacemi už od
první poloviny 70. let.
Francouzský národní program informatizace společnosti byl založen v době, kdy britská pošta
zahájila přípravu tehdy relativně izolovaného systému Prestel. V roce 1972 byly veřejnosti
poprvé převedeny laboratorní prototypy systému, který byl v pozdějších letech realizován pod
názvem Télétel, resp. Minitel, spolu se vznikem tehdy nového pojmu telematických služeb.
Myšlenka vytvoření masového videotexového systému s řadou návazných služeb ve Francii
vznikla v CNET (Centre National d’Etude des Télécommunications), v jehož laboratořích se
také technologie a technika budoucího systému vyvíjela. Jádrem projektu bylo vyvinutí velmi
levného obrazovkového terminálu, připojitelného na běžnou francouzskou telefonní síť, který
by se dostal do takřka každé francouzské domácnosti, vlastnící telefonní stanici. Souběžně se
začal vyvíjet ve výzkumném útvaru CNET zárodek budoucích telekomunikačních a
informačních služeb. V roce 1975 byly na tomto základě zahájeny první videotexové služby
ve Francii, známé pod názvem Antiope. V témže roce vyhlásilo ředitelství francouzských
telekomunikací Direction Générale des Télécommunications, dnes nazývané France Telcom,
program "telefon do každé domácnosti". Během 7 let do roku 1982 bylo v jeho rámci
instalováno 14 miliónů telefonních linek. V roce 1975 byly navíc zahájeny služby
francouzské veřejné datové sítě Transpac.
Dalším impulzem rozvoje francouzské informační sféry se stala "Zpráva pro francouzského
prezidenta o informační společnosti a důsledcích pro Francii", zpracovaná v roce 1978
pracovní skupinou francouzského národního koordinačního ústředí pro vědu a technický
rozvoj CNRS (Centre National de Recherches Scientifique), které vzniklo na základě
předválečného ONRSI. Zpráva vyvolala intenzivní státní podporu ve výstavbě především
telekomunikací jako základní platformy rozvoje komplexní informatizace národního
hospodářství.
Tehdejší francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing se stal skutečně osvíceným
zastáncem informatizačního směru ve vývoji země. Svědčí o tom mimo jiné jeho dodnes
citovaný zahajovací projev na mezinárodním kolokviu "l’Informatique et societé",
uspořádaném v Kongresovém paláci v Paříži roku 1979. Tehdy se tento politik plně postavil
za názor, že "informatizace disponuje silou, která pomáhá překonávat tři významné bariéry:
institucionální omezenost, hranice izolující navzájem jednotlivé technické obory a exkluzivitu
specializací". Konstatoval, že "informatizovaná společnost pak přinese nový způsob
dorozumívání mezi lidmi a národy" a na závěr zdůraznil, zejména pro další vývoj ve Francii
významnou premisu, že "pro další vývoj informatizace společnosti má rozhodující význam
spolupůsobení a tím synergie výpočetní a telekomunikační techniky a technologie".
Hlavní podpůrné aktivity státu se ve Francii nadále soustřeďovaly především na výstavbu
národní telekomunikační infrastruktury. Jejím hlavním, až do roku 1998 monopolním
představitelem, je France Telecom. Působil už v 70. letech jako DGT (Direction Générale
des Télécommunications) - výkonný orgán veřejné správy pro telekomunikační sítě a jejich
služby. V roce 1978 zavedl ve Francii jako v jedné z prvních evropských zemí veřejnou
datovou síť Transpac na bázi protokolu X.25, neboli přepojování paketů. Podle statistik z
roku 1989 činil roční obrat jeho obchodní činnosti 100 miliard franků, přičemž investováno
bylo 300 miliard a na výzkum byly věnovány 4 miliardy franků. Pozoruhodný v té době byl
také počet 55 tisíc jeho pracovníků, ovšem také počet obhospodařovaných linek (26 miliónů).
Projekt komplexních telematických služeb se ve Francii začal realizovat nejprve jako
experiment omezený na vybranou regionální oblast severního příměstského okruhu Paříže,
Vélizy. V letech 1981 až 1984 se ve zdejší moderní urbanistické lokalitě instalovala zařízení
pro využívání Télételu ve vzorku 2.500 domácností. Na počátku se projektu zúčastnilo, v té
době experimentálně, 190 různých dodavatelů informačních služeb, kteří byli ochotni uhradit
náklady na elektronické publikování různých informací na svých hostitelských počítačových
systémech. Sledována byla frekvence využívání jednotlivých služeb, mezi které náležely
publicistické informace právě tak, jako např. zábavné počítačové hry, výchovné a výukové
programy, programy kulturních zařízení a další zdroje poučení i zábavy. Bylo zjištěno, že v
průměru na jednu domácnost byly souhrnně tyto služby využívány 90 minut měsíčně.
Od roku 1984 se začalo s rozšiřováním a postupným zprovozněním lokálně omezeného
experimentu Télétel po celé Francii. Aby se podnítil zájem obyvatelstva na účasti v projektu v
úloze uživatelů, vybavených příslušným terminálovým zařízením, rozhodlo se ředitelství
francouzských telekomunikací zpřístupnit telefonní seznamy namísto tištěných pouze formou
telematických služeb a francouzské ministerstvo pošt a telekomunikací zajistilo finančně
možnost bezplatného pronájmu terminálů. Jak ukázaly tehdejší průzkumy, zájem o jejich
zakoupení i při relativně velmi nízké ceně zhruba 600 franků a dostupnosti velkého
sortimentu telematických služeb, které již byly nabízeny, by byl mezi francouzským
obyvatelstvem minimální. Avšak na základě přijatých opatření došlo k velmi prudkému
rozšíření služeb a jejich využívání. Již v prosinci 1985 vlastnilo terminál k Télételu 1,3
miliónu domácností, za rok se tento počet zvýšil na 2,2 miliónu, v prosinci roku 1987 to již
byly 3 milióny a v květnu roku 1988 3,5 miliónu francouzských domácností. Přitom na
počátku roku 1988 bylo bezplatné dodávání terminálů zastaveno. Nadále bylo zavedeno
nájemné ve výši 5 franků měsíčně za již získané materiály. Za informační a jiné telematické
služby, které má při využití této techniky francouzský občan k dispozici, se platí zvlášť. Od
poloviny 90. let, kdy se telematický systém Minitel transformoval technologicky na dnešní
internetovské multimediální prostředí WWW, se počet uživatelů odhaduje na více než 30
milionů, přičemž počet terminálů, resp. dnes klientských stanic včetně tzv. kiosků, tj. na
veřejných místech instalovaných jednoduchých terminálů, dosahuje téměř 10 milionů.
Nejznatelnější obrat v ekonomice související se systémem Télétel - Minitel byl zaznamenán v
rozmezí let 1988 a 1989. V tomto údobí čtyřnásobně vzrostly příjmy firem, které jeho
prostřednictvím poskytovaly své informační služby, a to na celkový objem více než 100
miliónů dolarů. Podle rozboru provedeného v roce 1990 službou IMO (Information Market
Observatory - bude o něm ještě pojednáno v souvislosti s informatizačními projekty Evropské
unie) dosáhl v roce 1989 celkový objem využívání služeb Télétel ze stanic Minitel i z různých
typů osobních počítačů ve funkci inteligentních terminálů, kterých bylo dohromady již zhruba
5 miliónů, více než 86 miliónů hodin. Jedna čtvrtina tohoto objemu připadla na běžné denní
informace a zábavné hry a pětina na zjišťování telefonních čísel v elektronicky
zpřístupňovaných telefonních seznamech. V roce 1990 vlastnilo stanice Minitel už více než
85% malých a středních francouzských firem. Télétel představoval ve sledovaném období
80% objemu využívání všech videotexových služeb v zemích tehdejšího Evropského
společenství. Roční nárůst připojených terminálů přesáhl 11% a objem provozu vlastního
databázového systému se zvyšoval ročně o 12%, přičemž o 16% rostl počet nových služeb.
Ten v 90. letech dosahuje téměř 20 tisíc.
Ještě v první polovině 90. let zaznamenal Télétel nový rozkvět, podporovaný nejen zájmem
soukromých provozovatelů komerčních informačních služeb, ale také francouzskou, v té době
ještě socialisticky orientovanou vládou. Do roku 1995 se počet terminálů (minitelů) zvýšil na
téměř 7 milionů a jen do online telefonního seznamu bylo vykázáno 776 milionů dotazů. Díky
rozšíření standardů v rámci ISDN (integrované služby digitálních sítí) ve francouzských
telekomunikacích se začaly uplatňovat také videotelefonní přenosy, elektronické nákupy na
kreditní karty po této síti. Postupně se celý tento původní videotexový systém transformoval
do dnešní podoby plně využívající internetovské webové prostředí.
Souhrnně můžeme celou etapu vývoje systému Télétel - Minitel označit jako významný
předstupeň dnešních internetovských multimediálních systémů založených na programovém
prostředí WWW. Je pozoruhodné, že už v této informační technologii, rodící se na počátku
70. let původně ve Velké Británii v podobě systému Prestel (bude o něm ještě pojednáno v
souvislosti s vývojem britské informační politiky), se objevila myšlenka integrace domácího
telefonu, počítačových databázových systémů a televize. Sociolog Daniel Bell označil
francouzský videotexový systém v Harward Business Review v roce 1979 jako technologii,
která uvede lidstvo do "informační společnosti".
V souvislosti s rozvojem telematických videotexových informačních služeb systému Télétel v
80. letech se ve Francii vytvářely i příslušné legislativní normy, vztahující se ke zveřejňování
informací v elektronické formě. Nejprve byl (v roce 1982) vydán zákon, který specifikoval
pojem a náležitosti dialogového charakteru práce s informačními databázemi,
zpřístupňovanými veřejnosti prostřednictvím videotexové služby. Následně, v roce 1986,
vyšel zákon, vyžadující na provozovateli jakékoli elektronické informační služby předběžné
ohlášení jejího provozování a deklaraci jejího obsahu (obsahu báze dat, na jejímž základě je
služba realizována) z hlediska ochrany obecných principů pro zveřejňování informací.
Podle dekretu z 1. 9. 1987 mohly být ve Francii telematické služby využívány i v privátních
telekomunikačních sítích a také v sítích, označovaných tehdy jako VAN (Value Added
Networks), neboli sítě, které kromě standardního přenosu dat přinášejí uživateli ještě některé
návazné informační služby (dnes vstoupily internetem do globálních komunikačních funkcí).
Právě tak, jako vydavatelství, nakladatelé a různé tiskové agentury, musely i videotexové
služby stanovit za obsah zveřejňovaných informací a typy služeb odpovědnou osobu ve
funkci "ředitele pro zveřejňování". Provoz služeb podléhal od počátku autorskému právu
copyright, vztahujícímu se na veškeré informační soubory v dialogově zpřístupňovaných
bázích dat. Od roku 1985 jím byly chráněny také soubory aplikačních programů, které se při
provozu videotexových služeb používaly. Na druhé straně se povinností provozovatele
videotexové služby stalo uvádět při zpřístupňování každého informačního souboru, resp. báze
dat, plný název jejího producenta a jméno jeho ředitele pro zveřejňování. Už tehdy ve Francii
platilo, že se na veškerá data a informace, které se zpřístupňují v dialogovém režimu, vztahují
zákony platné pro jakékoli písemné a tištěné materiály, které jsou určeny k publikování. Šlo
zejména o tzv. tiskový zákon, jehož verze, odpovídající také potřebám videotexového
elektronického publikování, byla ve Francii vydána v roce 1981. Tímto systémem
legislativních úprav se francouzská vláda snažila v relativně značném předstihu před ostatním
světem překlenout rozdíly mezi tradičním a elektronickým zveřejňováním informací
jakéhokoli druhu a účelu.
Podobně jako německá, také francouzská vláda věnovala v uplynulých desetiletích značnou
pozornost a také finanční prostředky s cílem posílit informační zabezpečení národnímu
rozvoji vědy a techniky, a to cestou státem dotované výstavby veřejných
vědeckoinformačních institucí. Na rozdíl od SRN se však ve Francii položil důraz na
regionální kritérium rozvržení celé sítě vědeckoinformačních center. V roce 1979 začala
působit speciální ministerská komise nazvaná MIDIST (Mission Interministerielle de
l’Information Scientifique et Technique), přeměněná v roce 1985 na DIST (Direction pour
l’Information Scientifique et Technique). Tento koordinační orgán sdružoval zástupce
jednotlivých ministerstev a jiných francouzských ústředních orgánů státní moci a koordinoval
výstavbu celkem 19 regionálních "agentur" ARIST (Agencies de Recherches Information
Scientifiques et Techniques) pro podporu vědeckoinformačních služeb v decentralizovaných
oblastech Francie.
Kromě regionálních vědeckoinformačních agentur byla pak v 80. letech ve Francii, obdobně
jako už v 70. letech v SRN, budována v rámci vládních programů síť odvětvových a
specializovaných vědeckoinformačních center. Na odvětvové úrovni tak vznikla střediska:
Název
odvětvová střediska
INSERM
CIMA
CEDOCAR
INRIA
BRGM
IFP
INRA
CNEXO
CATED
IFT
CNIC
EDF
IFE
AFDIN
specialzovaná střediska
INPI
AFNOR
SOC-DOC
Věcné zaměření
medicína - jakási obdoba německého DIMDI
boj s rakovinou
vojenství
výpočetní technika
geologie
nafta, petrochemický průmysl
zemědělství
oceanologie
stavebnictví
textilní průmysl
chemie
elektrotechnika
energetika
jaderné obory
patentové informace
normalizace
služby běžných adresných rešerší (SDI)
pro všechny obory a specializace
Francie byla jednou z prvních evropských zemí, která včas zachytila nástup trendů výstavby
komerčních veřejných online vědecko-informačních služeb v podobě velkých databázových
systémů, jako byly v první polovině 70. let Dialog koncernu Lockheed Missiles and Space
Company, BRS nebo ORBIT (původně System Development Corporation). Z podnětu
francouzské vlády byly zahájeny práce na zavedení dialogových informačních systémů v
centru nazvaném Télésystćmes Questel. V roce 1978 vznik tohoto centra (datovaný pak na
červen 1979) inicioval CNRS a francouzská vláda investovala do jeho výstavby už v roce
1979 2,25 miliardy franků. Současně bylo pod přímým řízením CNRS ve městě Nancy
založeno národní francouzské vědeckoinformační centrum INIST (Institute National
d’Information Scientifique et Technique) s úkolem zpracovávat a v tištěné i elektronické
podobě vydávat důkladně anotovanou a indexovanou bibliografii francouzské a celosvětové
literární produkce ve všech oborech vědy, techniky a medicíny. Tak vznikly dvě významné
polytématické dokumentační databáze Pascal a Francis, vydávané původně jako
magnetopáskové služby a vystavované online nejen ve francouzském databázovém centru
Télésystćmes Questel. Navíc se díky novým zákonům vztahujícím se na zpřístupňování
informací o podnikatelských subjektech nejen státní správě, ale veškeré veřejnosti, vytvářejí
pod vládním dohledem speciální registry i analytické informační fondy (např. plných textů
výročních zpráv podniků), které jsou součástí neuvěřitelně širokého spektra informačních
zdrojů původního Télételu (Minitelu). Např. mezinárodně zpřístupňovaná databáze SCRL
French Companies Financial Profils obsahuje více než 600 tisíc plných textů bilančních
zpráv francouzských podniků a je aktualizována dvakrát ročně.
Zdárný rozvoj této vědeckoinformační a ekonomické větve informačního průmyslu ve Francii
byl pak podmíněn především následujícími faktory:
vlivem vysoké úrovně telekomunikací ve Francii bylo dosaženo už v sedmdesátých
letech možnosti přístupu uživatelů do více než 2 tisíc různých bází dat,
zpřístupňovaných databázovými centry v západní Evropě i ve Spojených státech;
francouzská vládní informační politika se snažila zajistit, aby zpřístupňované báze dat
pro francouzské uživatele byly co do obsahu, formy a určení značně diverzifikované a
přinášely co nejširší sortiment informačních zdrojů - od bibliografických po
numerická vědecko-technická data, údaje o firmách i plné texty dokumentů, které byly
s postupem doby stále více ukládány v pamětech hostitelských počítačů, resp. serverů
databázových center;
kromě numerických databází nabízejí francouzské databázové systémy také speciální
programové vybavení, které uživateli umožňuje různé vědeckotechnické výpočty,
statistiky a modelování včetně konstrukcí různých prognóz; některé textové báze dat
umožňují zkvalitnění výkonu různých klasických profesí, zejména v oblasti legislativy
a medicíny;
mimořádně širokého rozsahu uplatnění dosáhly videotexové služby a tudíž značné
rozšíření terminálových stanic Minitel mezi francouzským obyvatelstvem dával už v
80. letech předpoklad podstatně většího procenta uživatelů také dialogových
informačních služeb ve vědě a technice ve francouzské odborné veřejnosti, než tomu
bylo v ostatních evropských zemích; prostřednictvím tohoto videotexového systému
byl francouzským uživatelům usnadněn přístup také do databázového centra
Télésystćmes Questel;
významným dílem k uplatnění dialogových informačních služeb přispěla také ještě
dlouho před nástupem internetu dobře fungující francouzská veřejná datová síť
Transpac, propojená s obdobnými komunikačními systémy v dalších
západoevropských zemích a se systémy, zajišťujícími efektivní přenos dat se Severní
Amerikou.
Kromě vědecko-informační sféry se socialistická francouzská vláda a jmenovitě prezident
François Mitterand angažovala v 80. i 90. letech také ve veřejném knihovnictví. Kromě
prestižního projektu výstavby nové Národní francouzské knihovny se zejména ve druhé
polovině 90. let začaly budovat automatizované knihovnické sítě a jako jejich základní články
souborné katalogy. Nejvýznamnější z nich - CCFr (Catalogue Collectif de France) je
budován od roku 1990 v rámci výstavby nové Národní knihovny. Do roku 1995 proběhla pro
účely jeho založení retrokonverze katalogů 54 městských a 32 univerzitních knihoven. Z takto
vytvořeného základu celkem zhruba 3 milionů záznamů se tento souborný katalog dále
rozšiřuje s předpokladem do roku 2000 dosáhnout počtu 14 milionů záznamů. Je zajímavé, že
v předem stanovených principech jeho výstavby, jako je partnerství, integrovaný a bezplatný
přístup a priorita lokačních a identifikačních funkcí, se explicitně vylučuje úloha věcného
vyhledávání dokumentů.
K programům výstavby evropské informační infrastruktury se Francie přihlásila výrazně v
roce 1994. Tehdy vydal France Telecom pod vedením ředitele Geralda Theryho a z
iniciativy ministra pro komunikace Alaina Carignona "Zprávu o superhighway" s návrhem
dlouhodobého strategického plánu s výhledem až do roku 2015. Počítá se s účastí všech
francouzských institucí, firem i domácností na internetu a s masivní výstavbou
vysokokapacitních optoelektronických komunikací. Přestože na rozdíl od ostatních
západoevropských států došlo k liberalizaci v provozování datových sítí už v roce 1986, byly
opět v roce 1995 vydány nové telekomunikační zákony, reflektující rozhodnutí Evropské unie
o totální demonopolizaci v této oblasti v členských státech od 1. ledna 1998.
Ve Francii má tradičně silné zastoupení ve všech informačních aktivitách veřejný sektor.
Vychází se z politické koncepce Mitterandova etatistického nazírání na rozvoj vědy a
vzdělávání obyvatelstva a důraz je už od 70. let kladen současně na rozvoj veřejného
knihovnictví, ale současně také na nemalé státní dotace tzv. "dokumentalistické" větve. Ta je
spojena se státní vědeckou politikou. I po ukončení Mitterandovy politické správy a po
nastoupení pravicovějších proudů ve francouzské politice tento vliv státu na rozvoj veřejného
vědního a vzdělávacího sektoru viditelně neoslabil. S tímto sektorem je pochopitelně
neodlučně spojen také sektor veřejných vědecko-dokumentačních služeb a institucí, které je
provozují. Ústředním orgánem státní správy je v tomto směru velmi silné francouzské
ministerstvo pro vzdělání, výzkum a technologie. To řídí a samozřejemě také financuje
relativně velký počet vědeckovýzkumných, vzdělávacích a s nimi také informačních institucí,
společně označovaných zkratkou ESPIT (établissements publics à caractère scientifique et
technique).
V čele celé soustavy institucí spadajících do okruhu ESPIT je už zmíněné vědecké řídící
centrum CNRS. Do jeho koordinační působnosti spadá 84 univerzit, 14 výzkumných ústavů a
4 pedagogické vysoké školy. Řízení a koordinace vědeckoinformačních a dokumentačních
(včetně knihovnických) služeb v rámci této soustavy institucí je rozděleno na dva
"subdirektoráty":
1) Sous-Direction les bibliotheques et de la documentation - sem spadají také všechny vysoké
školy,
2) Mission de la culture et de l'information scientifique et technique et des musés.
Významnou finanční podporu stále získává ústřední francouzská vědeckoinformační instituce
- INIST. Toto centrum se také rozhodující měrou podílí (pokud ne přímo v řídící roli) na
nejvýznamnějších projektech grantového typu, které ministerstvo pro vzdělání, výzkum a
technologie vypisuje. V poslední době lze uvést např. projekt státem dotovaného přístupu
vědeckých pracovníků a akademické univerzitní obce k elektronickým verzí vědeckých
časopisů v chemických oborech na základě smlouvy mezi INIST a vydavatelstvím Elsevier.
Na druhé straně se francouzská vláda už od poloviny 90. let nikterak významně neangažuje v
oblasti všeobecné podpory digitalizace v běžných občanských aktivitách. Zde ponechává
iniciativu regionálním správním orgánům a společenským organizacím.
Od přelomu tisícíletí se prosazuje úloha francouzské vlády v oblasti informační politiky
zejména v následujících směrech:
1) systematické vytváření prostředí kompetivity subjektů podnikajících v informačním
průmyslu,
2) podpora tzv. "univerzálních" veřejných informačních služeb typu Télétel, ovšem už v
internetovské verzi,
3) povzbuzování inovačních proudů v informační a telekomunikační technice a jejich
implementace v konkrétních informačních službách, podpora telematických služeb,
4) organizace veřejných debat a diskusí o problémech vývoje lidstva k informační
společnosti,
5) liberalizace informačních trhů,
6) budování vysokorychlostních komunikačních spojů až do domácností pro účely jejich
komunikace s multimediálně pracujícími servery na internetu,
7) financování tvorby a zpřístupňování veřejných informačních zdrojů i za cenu deficitu
státního rozpočtu.
Souhrnně je možné francouzskou informační politiku charakterizovat jako mimořádně
reflektující význam telekomunikací jako základu informatizace země a hlavního zdroje
úspěšného rozvoje veřejných informačních služeb. Zároveň se ve Francii projevuje (obdobně
jako v sousedním Německu) zřetelný dualismus dokumentalisticko-informační a knihovnické
sféry. První z těchto jejích oblastí jsou věnovány nesrovnatelně větší finanční částky ze
státního rozpočtu oproti snad všem ostatním zemím světa. Francie udržuje vedle rozsáhlé a
bohaté sítě veřejných knihoven v čele s nově vystavěnou národní knihovnou a navíc s např.
dalším kulturním (a také významným knihovnickým stánkem) v pařížském Centre Pompidou,
také velmi kvalitní systém národní dokumentace celosvětové produkce dokumentů ve všech
oborech vědy, techniky a ekonomiky v podobě služeb provozovaných centrem INIST.
Francouzská vláda se vždycky v posledních desetiletích k podpoře veřejných informačních
systémů a služeb explicitně hlásila a hlásí. V tomto směru se výrazně liší od dlouhá léta
vládnoucí pravicové, konzervativní správy další z nejvýznamnějších západoevropských zemí
- Velké Británie.
6.4
Informační politika Velké Británie
Britské vnímání informačního světa se poněkud liší od ostatní - kontinentální Evropy. Vlivem
především shodného národního jazyka se blíží poněkud více pojetí americkému, zejména
např. právě v nerozlišení knihovnické a dokumentalistické sféry a setření jejich
kontinentálního dualismu i v terminologii. Instituce, které evropané, a to nejen na západě
kontinentu, označují jako dokumentační nebo vědecko-informační centra, jsou v celém
anglosaském světě nazývány knihovnami, ovšem s příslušným epitetem: buď jako "special
libraries" či "research libraries", pokud jde o knihovnicko-informační centra a útvary
výzkumných, vývojových i výrobních organizací a podniků, nebo "academic libraries", pokud
jde o vědeckoinformační útvary a knihovny vysokých škol.
Kromě okruhu informací ve vědě, výzkumu a technickém rozvoji a také samozřejmě v celé,
ve Velké Británii zvláště kvalitní síti veřejných a školních knihoven ve všech, i odlehlých
lokalitách, se pozornost ústředních orgánů státní správy a legislativy soustřeďuje především
na soustavné vytváření právního rámce tvorby, zpracování a šíření informací všeho druhu.
Tato aktivita, na rozdíl od dříve zkoumaných západoevropských zemí, z hlediska
angažovanosti vlády ve Velké Británii zřetelně převažuje nad koncipováním, vyhlašováním a
také placením státních informačních programů.
Na druhé straně jsou však ze státního rozpočtu bohatě dotovány všechny veřejné knihovny a
také jejich informační činnosti. Velká Británie sice nemá instituci nazvanou "národní
informační centrum" nebo ze státních prostředků udržovaná odvětvová a specializovaná
informační centra např. typu FIZ. Jejich funkce je však zcela uspokojivě zastoupena a v
některých případech i kvalitněji vykonávána celým komplexem služeb národní knihovny
Velké Británie - British Library. Tato instituce vznikla v 70. letech tohoto století postupným
slučováním ústředních vědeckých knihoven v Londýně a Britské národní bibliografie jako
původně samostatné organizace se sídlem v Brightonu. Provozuje současně nejen
knihovnické, ale také bibliografické a informační služby v celém rozsahu, včetně vlastního
databázového centra BLAISE (British Library Automated Information Service) a také
vpodstatě průmyslového systému dokumentových dodavatelských služeb v podobě BLDSC
(British Library Document Supply Centre) se sídlem v Boston Spa.
Vědeckotechnické informační služby jsou britskou vládou už od druhé poloviny 60. let
podporovány pouze vypisováním grantů, orientovaných především na výzkum a vývoj
nových metod a informačních (i knihovnických) technologií. Tak se na přelomu 60. a 70. let
etablovala významná škola vývoje a aplikací nových metod indexace, ať už systematické
nebo předmětové, respektující možnosti, které poskytovala už v té době výpočetní technika.
Tzv. London Classification Group, soustřeďující významné osobnosti knihovnického a
informačního oboru (např. B. Vickery, D. Foskett, S. Coates, D. Austin a jiní) vypracovávala
v rámci vládní zakázky novou klasifikaci na bázi Ranganathanova facetového třídění a
Britská bibliografie vyvíjela speciální metodu předmětového indexování dokumentů v rámci
už standardizovaného formátu typu MARC, nazvanou PRECIS (PRECoordinated Indexing
System). V souvislosti s integračními a koordinačními aktivitami v té době právě ve Velké
Británii vznikla myšlenka jednoznačného označování všech edic monografické literatury,
dnes všeobecně přijatým systémem Standardního čísla knihy, ovšem nyní už mezinárodně
rozšířeným - ISBN (International Standard Book Number).
Počátky moderní britské informační politiky, orientované nejprve na podporu prestiže
informačních aktivit, sahají do roku 1948, kdy londýnská vědecká královská společnost
Royal Society of London uspořádala akci nazvanou "Conference on Scientific Information".
Zde byly formulovány zásady nejen informačních služeb ve vědě, ale také vědeckého
zkoumání informačních systémů a služeb.
Na druhé straně se britské oficiální kruhy věnovaly jako první v Evropě propracování
legislativy týkající se ochrany osobnosti před zveřejňováním diskrétních údajů. V roce 1984
byl zde přijat zákon "o ochraně dat" řešící ochranu osobních i firemních informací. Stal se
vzorem pro pozdější formování legislativy dnešní Evropské unie.
Významnou úlohu sehrály britskou vládou alespoň částečně v začátcích dotované činnosti
veřejnoprávní organizace Aslib. Zde se vytvářel prostor zejména pro rozvoj informační vědy
a postupně se pod odbornou garancí Aslib vydávaly nejen odborné časopisy, ale také hlavní
současná bibliograficko-dokumentační databáze pro knihovnictví, bibliografii a informační
vědu LISA (Library and Information Science Abstracts).
Díky vládou vytvářenému příznivému legislativnímu prostředí pro rozvoj nejen státem
dotovaných, ale zejména soukromých informačních služeb, se ve Velké Británii na rozdíl od
všech ostatních evropských států vyvinuly velké světové informační systémy, srovnatelné jen
s americkými. V této souvislosti je možné jmenovat například produkci významných
dokumentačních systémů, jako je v tištěné formě Engineering Index a jeho počítačová
databázová forma COMPENDEX, zasahující prakticky všechny inženýrské obory, v
patentové oblasti nejkvalitnější světová databáze World Patent Index, vydávaná původem
britskou firmou Derwent nebo největší světová informační agentura Reuters. Všechny tyto
informační systémy a služby pracují jako hospodářské subjekty, zcela nezávislé na státních
příspěvcích.
I když se významné správní a reorganizační kroky, vyvolané sice odbornou veřejností, ale
realizované pod vedením britské vlády, uskutečňovaly v okruhu institucí označovaných jako
knihovny a také jejich protagonisté, ve velké míře také členové London Classification Group,
byli zaměstnanci knihoven, přesto nesl příslušný vládní orgán, který tyto akce zastřešoval,
název neobsahující označení, vedoucí do knihovnictví. Veškerá rozhodující opatření, ať už to
byl vznik British Library, zavedení povinného registračního číslování knih britskými
nakladateli nebo vypisování grantů na řešení aktuálních odborných problémů, včetně např.
automatizace Britské národní bibliografie jako vůbec první na světě po americké Kongresové
knihovně na bázi komunikativního formátu MARC, zajišťoval už v 60. letech vládní orgán
nazvaný OSTI (Office for Scientific and Technical Information).
Za první významný vládní akt směřující ve Velké Británii k posílení vědomí nutnosti
formulovat národní informační politiku lze považovat zřízení skupiny Multimedia Industry
Advisory Group při britském ministerstvu obchodu a průmyslu. Na to následovala v roce
1995 iniciativa Parlamentního úřadu pro vědu a technologie k vybudování vládní
telekomunikační sítě GTNet (Government Telecommunication Network), která by umožnila
větší průchodnost komunikace velkých objemů informací a dokumentů na úrovni ústředních
orgánů státní správy.
Teprve až v roce 1995 byla pro účely speciálních vládních podpůrných akcí a programů,
orientovaných na kooperaci britského knihovnictví v rámci Evropského společenství,
vytvořena UK’s Library & Information Commission. Z jejího podnětu byl pak v roce 1997
vypsán pro veřejné knihovny velkorysý program nazvaný "New Library". V jeho rámci se
veškeré veřejné knihovny zapojují do jednotné sítě na bázi internetu s maximálním
využíváním možností příslušných počítačových a komunikačních funkcí. Jde zejména o
sdílenou katalogizaci, tvorbu souborných katalogů, resp. účast ve světovém souborném
katalogu WorldCat amerického systému OCLC, ale zejména zvýšené využívání britské
hlavní dokumentové dodavatelské služby BLDSC po internetu. V rámci tohoto programu se
má vytvořit možnost přeškolit na nové technologie a organizaci knihovnické práce zhruba 27
tisíc pracovníků britských veřejných knihoven.
K rozhodujícímu kroku směrem k informatizaci britské státní správy došlo v červnu roku
1996. Stalo se tak u příležitosti předložení vládní zprávy "Information Society Agenda for
Action in the United Kingdom" v Sněmovně lordů. Tento dokument, zpracovaný v Aslib a
navrhující vybudování superprůchodné telekomunikační "informační dálnice", byl k dispozici
už také v elektronické formě na WWW. Na jeho základě se dosud spíše akademicky
orientované britské internetové sítě JANET (Joint Academic Network), resp. SuperJANET,
otevřely a staly se běžně dostupnými pro průmyslové a obchodní podniky.
V roce 1996 se také na základě podpory opět ministerstva obchodu a průmyslu zrodila
celostátní akce s názvem "Information Society Iniciative", v jejímž rámci vložila britská
vláda do různých inovačních programů v oblasti výpočetní a telekomunikační techniky,
plánovaných na léta 1996 až 2000, 35 milionů Liber. Vzniklo tak mimo jiné více než 50
lokálních podpůrných středisek pro zavádění internetu a na něm založených podnikatelských
aktivit. Tato akce byla navíc podpořena v roce 1997 vznikem občanské iniciativy pod názvem
CoPI (Coalition for Public Information), která plošně propaguje význam amerického projektu
Globální informační infrastruktury a tzv. Informační dálnice (o nichž bude ještě podrobně
pojednáno v souvislosti s informační politikou USA).
Důsledná informatizace státních i místních správ se velmi zintenzívnila také díky nastoupivší
labouristické vládě ve Velké Británii na konci 90. let. V roce 1998 byl vládou vypsán nový
informační program s názvem BIG (Better Information for Government), orientovaný, jak už
z názvu vyplývá, na přizpůsobení metod správy země globálním trendům, včetně
informatizačního úsilí společných řídících orgánů Evropské unie pod heslem "směrem k
informační společnosti". Program BIG zasahuje podle propočtů prováděných při jeho
koncipování do práce zhruba půl milionu zaměstnanců v ústředních orgánech státní správy a
vůbec v centrální administrativě Spojeného království a dokonce několik milionů pracovníků
v resortních orgánech decentralizovaných v jednotlivých lokalitách a také samozřejmě v
orgánech místní správy. Program v říjnu uvedeného roku schválil britský parlament a na jeho
materiální podporu se zavázaly přispět nejen britské, ale také americké významné firmy a
organizace, angažující se v informačním průmyslu, jako např. provozovatel online služeb
významného světového databázového centra Dialog Corporation, producent pravděpodobně
nejrozšířenějšího softwarového databázového systému Oracle nebo známý výrobce
především kopírovací techniky Xerox.
Svojí orientací se program BIG blíží obdobným vládním aktům prosazovaným už od začátku
90. let prezidentem a viceprezidentem USA Billem Clintonem a Abertem Gorem (bude o tom
dále podrobně pojednáno). Ve Velké Británii se v této souvislosti vytyčilo heslo "Vytvořit
vzdělanou a stále se vzdělávající společnost". Na základě doprovodných projektů programu
BIG se předpokládá, že po roce 2000 se bude účastnit až 66% obyvatel v dospělém věku
prostřednictvím už digitální televize, připojené k internetu,různých programů celoživotního
vzdělávání.
Hlavní proud rozvoje informačních aktivit, včetně oblasti systémů a služeb vědeckých a
technických informací se ve Velké Británii prosazuje buď mimo sféru spravovanou vládními
institucemi, nebo způsobem, umožňujícím částečné subvence do privátního sektoru z pozice
centrálních orgánů státní správy. Ve druhém případě, zejména v poslední době, je často tato
státní podpora orientována na projekty elektronického publikování dokumentů a jejich
zpřístupňování v akademické a výzkumné sféře. Jádrem těchto aktivit jsou však zpravidla
soukromé organizace. Např. na přelomu tisíciletí se v tomto směru začalo v Anglii uvažovat o
možné podpoře přímé komunikace mezi konečným uživatelem a nakladatelstvím, které
publikuje elektronické dokumenty na vlastním serveru Internetu. Protože však dosud nelze
počítat s masovým ovládnutím potřebných dovedností při online vyhledávání těchto
informačních zdrojů uživateli, vstupují do komunikačního informačního procesu namísto
knihoven a středisek vědeckých informací zprostředkovatelské firmy.
Jedním z projektů, který se ve Velké Británii uplatnil hned na začátku 21. století, je vládou
sledovaná služba nově vzniklé firmy Ingenta (název je odvozen z latinského "ingens"
znamenající obrovský, rozsáhlý), založené vědeckými pracovníky, absolventy univerzity v
Cambridge. Ta se specializuje na tvorbu internetového portálu, který vytváří inteligentní
počítačovou podporu konečného uživatele více než 20 elektronických knihoven na www.
Britská vláda finančně subvencuje speciální část systému zpřístupňování těchto informačních
zdrojů nazvanou Freeserve, a to pro akademickou a vědeckovýzkumnou sféru. Znamená to
bezplatný přístup, navíc s podporou uživatelsky vlídného rozhraní, pro vysoké školy a
výzkumné instituce financované z veřejných prostředků.
Programově nelze informační politiku ve Velké Británii soustavně sledovat. Jde spíše o
jednotlivá, často izolovaná opatření vládních orgánů a na druhé straně organizovaných
profesních aktivit různých knihovnických a informačních sdružení, spolků a společností. V
tomto směru je třeba ještě např. zmínit pro celý informační svět významnou sérii
každoročních konferencí IOLIM (International Online Information Meeting) pořádaných
vždy v prosinci v Londýně, které udávají tón v informačním průmyslu už od roku 1977. Jejich
organizátorem se stal Roger Bilboul, prezident Oxford Learned Society, zakladatel a
dlouholetý producent databáze LISA a také iniciátor jednoho ze světově nejvýznamnějších
odborných časopisů v oblasti vědeckých, technických a ekonomických informací - "Online &
CD-ROM Review", vycházející také od roku 1977 (původně pouze jako "Online Review").
Souhrnně lze informační politiku Velké Británie charakterizovat jako blížící se spíše politice
Spojených států amerických než ostatním západoevropským zemím. Jde už o poněkud jinou
kategorizaci informačních institucí (viz úlohu Britské knihovny na rozdíl od národních či
jiných typů ústředních knihoven "kontinentální" Evropy) nebo o naprostou absenci vládou
budovaných odvětvových a specializovaných vědeckoinformačních center. Na druhé straně se
britská vláda v posledních desetiletích starala možno říci příkladně o rozvoj internetu,
informační vědy a všeobecně o dobrý legislativní rámec vývoje informačního průmyslu a
zejména jeho podnikatelské sféry.
6.5
Významné prvky informační politiky ve vybraných zemích světa
Kromě největších západoevropských zemí, které byly z hlediska informační politiky
charakterizovány, a na druhé straně informační politiky Evropské unie a USA, o nichž bude
ještě souvisle pojednáno, se v různých hospodářsky vyspělých zemích světa objevují v
posledních desetiletích některé významné prvky, které doplňují celkový obraz světa, jenž se,
jak už je všeobecně uznáváno, vyvíjí směrem k informační společnosti. Protože na ploše
pouze této práce zdaleka nelze z daných hledisek zmapovat celý svět, všimneme si pouze
vybraných prvků, které jsou charakteristické zejména pro menší státy a tudíž vždycky do
určité míry také inspirativní pro naši informační politiku. Do tohoto rámce můžeme zahrnout
především některé charakteristické rysy posledního vývoje ve srovnatelných evropských
zemích s naší republikou, jako jsou bezesporu Finsko, Dánsko, Belgie nebo Nizozemí a v
celosvětovém měřítku lze vyzdvihnout některé prvky informační politiky např. Kanady a
nebo Austrálie.
Finsko se skutečně programovou informační politikou své vlády výrazně profiluje jako stát,
který relativně významnými finančními prostředky podporuje nejen tradičně v celé
Skandinávii kvetoucí veřejné knihovnictví, ale také informatizaci ve všech hospodářských,
sociálních a kulturních oblastech života země. Uznávanou strategií, o níž jsou i ve světové
odborné literatuře publikovány zasvěcené komentáře, je vládní program nastartovaný v roce
1996 vládním dokumentem s názvem "Výchova, vzdělávání a výzkum v informační
společnosti: národní strategie". Do roku 1998 bylo v jeho rámci investováno v přepočtu 2,5
milionu dolarů do akce "Knihovna - domov znalostí". Cílem akce bylo připojení všech
finských knihoven na internet a vytvoření jejich společné domovské stránky také ve švédštině
a angličtině.
V mimoknihovnické, resp. vědeckoinformační sféře se finská informační politika soustřeďuje
na sledování skutečně politických důsledků informatizace země (přičemž tento proces je
relativně, i v porovnání s nejvyspělejšími evropskými státy ve velmi pokročilém stupni). Tato
politická dimenze širokého uplatňování internetovských funkcí ve společnosti ve Finsku, ale
také v dalších skandinávských zemích, vede k reálným úvahám o možnostech tzv.
"elektronické demokracie" - v terminologii finských vládních dokumentů, připravovaných na
toto téma, jde o tzv. "hlubokou demokracii". Tato dimenze informatizace se dílčím způsobem
prosazuje už jen v USA, avšak v porovnání s prioritami kolektivních koncepcí informační
politiky Evropské unie je zcela původní.
Belgie se zapsala do světové informační politiky už uvedeným zakladatelským činem Otleta a
La Fontaina, na jehož základě na konci minulého století vznikla později současná
nejvýznamnější světová informační organizace - FID. V dokumentalistických tradicích
pokračuje v této zemi vládou řízená (a také dobře financovaná) ústřední informační instituce CNDST (Centre National de Documentation Scientifique et Technique). Byla založena v roce
1964 s cílem umožnit belgickým podnikatelským společnostem i vědeckovýzkumným
institucím včetně vysokých škol snadnější přístup k informacím v ostatních hospodářsky
vyspělých zemích. Postupným rozvojem se informační činnost tohoto centra do konce století
rozšířila už na všechny technické a přírodovědné obory a také na oblast práva, sociologie,
psychologie a dalších sociálních věd.
V 70. letech se CNDST ujímalo významných národních funkcí vůči různým mezinárodním
informačním organizacím a systémům. Nejprve se zde vytvořilo národní centrum pro účast
Belgie v informačním systému Evropské kosmické agentury, založeném na činnostech
databázového centra ESA-IRS se sídlem v italském městě Frascati. Později začalo pracovat
také jako belgická pobočka německého odvětvového informačního střediska a zároveň
databázového centra DIMDI a posléze také plnilo tutéž funkci ve francouzsko-americkém
databázovém systému Questel-ORBIT. V 80. letech už CNDST zajišťovalo zastoupení Belgie
v systému databázového centra STI International a zároveň v jeho významné součásti - CAS
(Chemical Abstracts Services).
V současnosti je CNDST zaměřeno především na poskytování rešeršních služeb spolu s
návazným zpřístupňováním primárních dokumentů. Vzhledem k rozvoji společenské
poptávky po těchto službách, který je ve vyspělých zemích obvyklý, byla v Belgii kromě
tohoto národního informačního centra založena ještě další vládou podporovaná centrální
informační služba, nazvaná SIST, která navíc pořádá různé semináře na podporu rozšíření
moderních technologií v informační praxi pro oblast vědy a techniky a vytváří celostátní
registr vědeckoinformačních středisek a vědeckých knihoven.
Jako kolébka mezinárodního pojetí dokumentalistiky a posléze vědeckotechnických
informačních služeb se i v posledních deseti letech tato západoevropská země prosazuje v
koncepcích informatizačních programů Evropské unie. Zejména jsou významné belgické
aktivity na podporu informačního zabezpečení sféry malých a středně velkých podniků. Byla
to právě belgická vláda, která iniciovala projekt vybudování celoevropské sítě tzv. EuroInfo
Centers - zprostředkovatelských kanceláří, které vytvářejí a zpřístupňují speciální informační
zdroje potřebné k navazování mezinárodních obchodních vztahů mezi podnikatelskými
subjekty. Do tohoto programu jako do jedné z prvních západoevropských podpůrných
informačních aktivit vstoupila naše země už v roce 1990.
Obdobně jako v SRN, Francii a ve Velké Británii jsou podporovány informační a knihovnické
služby pro vědu, školy a technický rozvoj nejen státního, ale převážně soukromého sektoru, i
v dalších státech západní Evropy. V některých případech jsou v poslední době dokonce
zakládány státní instituce, jejichž úkolem je systematické sledování a formou finančních
subvencí i částečné řízení rozvoje informačního průmyslu. Především v malých státech, které
nemají kapacity na zpracování a tvorbu vlastních informačních fondů vhodných pro
průmyslový způsob využívání, jako v USA, Velké Británii, SRN a částečně i ve Francii.
Příkladem realizace opatření uvedeného druhu je Nizozemí. V Haagu byl vytvořen Úřad pro
zprostředkování informačních služeb IIB (The Information Intermediary Bureau), pro jehož
účely byla zpracována analýza dialogového využívání i vlastní tvorby bází dat v Nizozemí.
Tyto práce a služby jsou podporovány nizozemskou vládou. Za léta 1985-1987 činila tato
podpora 50 miliónů guldenů (tehdy přibližně 25 miliónů dolarů). Na tomto základě byl např.
realizován pod záštitou ministerstva kultury tříletý experiment ve zpřístupňování elektronicky
publikovaných dokumentů sítí nizozemských knihoven, sloužících veřejnosti.
Ústřední informační instituci země vykonává Královská nizozemská knihovna akademie
umění a vědy se sídlem v Amsterodamu. Byla založena už na počátku 19. století a postupně
se vyvinula v moderní knihovnicko-informační centrum, poskytující i specializované
bibliografické a rešeršní služby na základě komunikace se zahraničními databázovými centry
i z vlastních informačních zdrojů. Navíc vytváří expertní systémy v průřezových
interdisciplinárních oblastech.
Také Dánsko má vybudovanou organizaci státní podpory vědeckoinformačních institucí a
služeb. V čele stojí Dánský výbor pro vědecké a technické informace - DANDOK, zřízený v
roce 1970 dánským ministrem školství a výzkumu, pod jehož kompetenci spadá. Jeho úkoly
zahrnují koordinaci v oblasti rozvoje vědeckých a technických informací včetně rozvoje
výzkumu a vzdělávání v této oblasti. Je poradním orgánem veřejných organizací a institucí v
oboru využívání informací ve veřejném zájmu a v určitém menším rozsahu zabezpečuje tyto
služby i pro soukromý sektor. Stejnou zkratkou je také označena tzv. Dánská národní
vyhledávací databáze", založená ministerstvem výzkumu a informačních technologií. V 90.
letech se stala součástí Dánské elektronické výzkumné knihovny (Denmark's Electronic
Research Library), kterou spravuje na uvedeném ministerstvu oddělení informačních služeb.
Nejde jen o dokumentografické záznamy, ale databáze zachycuje také faktografické
informace o výzkumných projektech, financovaných z veřejných zdrojů a o výsledcích
výzkumu dánských vysokých škol, výzkumných ústavů a také laboratoří dánských
významných průmyslových podniků.
V roce 1942 byla založena Národní technická knihovna Dánska a Dánské středisko pro
dokumentaci jako součást Dánské technické univerzity. Poskytuje standardní informační
služby, které se ve většině moderních evropských demokracií rozsahem srovnatelných s
Českou republikou zajišťují v obdobných národních informačních institucích, tj. vystavování
vybraných národních informačních databází se specifickými zdroji, ať už bibliografickými
nebo faktografickými, rešeršní služby z evropských a amerických databázových center,
zprostředkování dokumentových dodavatelských služeb, studijně-rozborové materiály pro
dánské instituce, různé informační analýzy pro podnikatelské subjekty a také instruktáže pro
pracovníky dalších dánských informačních středisek a vědeckých knihoven.
V současné době působí při rozvoji dánských informačních služeb tzv. akční plán dánské
vlády, jehož první verze vznikla už ve druhé polovině 80. let 20. století. V rámci odboru pro
plánování ministerstva financí existuje Meziministerský výbor pro informační technologie
TMU, který byl zřízen v roce 1982. Jedním z jeho úkolů je příprava návrhů týkajících se
realizace společné informační politiky. V tomto výboru jsou zastoupena ministerstva
veřejných prací, kultury, průmyslu, školství a výzkumu, práce, životního prostředí a veřejné
správy. Zastoupení zde má rovněž úřad ministerského předsedy. DANDOK má v tomto
výboru od roku 1987 statut pozorovatele. Celý tento orgán je zaměřen na rozhodování o výši
a účelu finančních dotací, které má dánský stát věnovat na rozvoj knihovnicko-informačních
služeb.
Pro zajímavost je vhodné uvést také příklad středoevropské, s ČR srovnatelné země, která též
prodělává transformaci z totalitního režimu na demokracii s tržní ekonomikou - Maďarska.
Tato země si, na rozdíl od naší, zachovala v procesu transformace a ještě důslednější
privatizace a deetatizace rozhodujících institucí, jako jsou velké banky a průmyslové podniky,
kontinuitu v provozu centrálních profesionálních informačních služeb. Ústřední maďarská
informační instituce, vybudovaná, obdobně jako u nás a v dalších evropských i
mimoevropských zemích ve 2. polovině 20. století - OMIKK (Centrum Technických
informací a knihovna Maďarska) v Budapešti, provozuje i v současnosti řadu informačních
služeb, které nelze racionálně svěřit do odvětvových nebo regionálních oblastí. V Centru,
které vzniklo na základě rozšíření funkcí Národní technické knihovny už na počátku 60. let
20. století, pracuje více než 200 zaměstnanců a na tvorbě různých průřezově využívaných
databází se podílí několik stovek externích specialistů. Kromě standardních
automatizovaných knihovnických služeb OMIKK nabízí výběrovou dokumentační databázi z
nejvýznamnějších světových informačních zdrojů v maďarštině a zprostředkování online
rešeršních služeb v nejvýznamnějších světových databázových centrech. Zpracovává rešerše a
navazující studijně rozborové zprávy. Zpřístupňuje více než 50 titulů informačních zdrojů na
CD-ROM a podporuje vlastními aktivitami kooperaci Maďarska s Evropskou unií v oblasti
zpřístupňování informací a prosazování evropských koncepcí informační politiky. Navíc řídí
edice časopisů, jako jsou např. Hungarian R&D Abstracts a dokumentační periodikum v
maďarštině Vědecké a technické informace. Dále jsou zde komerčně poskytovány
překladatelské služby vědeckotechnických dokumentů, školení pro informační profesionály a
knihovníky, výstavy a semináře v oblasti informační vědy a konečně OMIKK buduje ústřední
maďarskou vědeckotechnickou virtuální elektronickou knihovnu.
Velmi významnou úlohu vědeckoinformačním službám přisuzují už od 50. let 20. století
ústřední orgány státní správy v Kanadě. Lze říci, že se zde nehledě na všeobecný vliv
Spojených států prosadil spíše evropský kontinentální model organizace informačních služeb
pro vědu a technický rozvoj. Jakési celostátní vědeckoinformační centrum zde bylo založeno
už v roce 1927 jako v jednom z prvních států světa. Po druhé světové válce začala v Kanadě
působit Národní rada pro výzkum - NRC (National research Council), která nejprve zřídila
Národní vědeckou knihovnu, ale tu v roce 1974 přebudovala na skutečné ústřední státní
informační centrum ve vědě a technice - ústav s názvem CISTI (Canada Institute for
Scientific and Technical Information). Ten tehdy zahájil velkorysý projekt celostátních služeb
adresného šíření informací (známé služby SDI) na základě centrálního nákupu a zpracovávání
širokého spektra bibliografických a referátových databází, tehdy ještě dodávaných různými
producenty na magnetických páskách (u nás známých jako magnetopáskové služby). Význam
tohoto ústavu a také rozsah jeho služeb narostl pak zejména na konci 80. let. Jeho uživateli se
staly nejen výzkumné ústavy a univerzity v Kanadě, ale také zhruba 3 tisíce amerických
vědeckých knihoven, resp. informačních středisek, a 13 tisíc takových institucí a pracovišť v
Kanadě.
Na přelomu století se rozvinuly služby CISTI do celé řady informačních a současně také
knihovnických systémů, využívajících v plné míře soudobé technické prostředky a
technologie, včetně internetových možností. Pro knihovny vede jakýsi souborný katalog
CISTI, který kromě obvyklých knižních fondů zachycuje mimo jiné např. záznamy 54
periodik, které ústav odebírá, a dalších zhruba 30 tisíc časopisů odebíraných Kanadskou
zemědělskou knihovnou. Další zajímavostí jsou jeho záznamy téměř 2 milionů výzkumných
zpráv, jejichž texty jsou uloženy v knihovně CISTI na mikrofiších. Návaznou službou na
katalog i na další, zejména rešeršní služby CISTI, je jeho systém Document Ordering and
Delivery, spolupracující sice nejvýznamněji s britským centrem BLDSC (British Library
Document Supply Centre), ale v případě, že dokument v tomto centru není dostupný,
zajišťující jeho kopii včetně elektronické z dalších obdobných systémů z celého světa.
Rešeršní služby jsou CISTI realizovány pro nejširší odbornou veřejnost i institucionální sféru
v rámci systému CISTI Source. Kromě standardních retrospektivních rešeršních úloh se zde
nabízí také sledovatelská služba obsahů zhruba 14 tisíc časopisů a také možnost založení
uživatelského profilu pro následnou službu typu SDI.
Kanadské CISTI představuje v každém směru prototyp instituce, v níž se profiluje zájem
vlády o podporu informačního sektoru orientovaného nejen na vědeckovýzkumnou sféru, ale
lze říci na celoplošné pokrytí uživatelských potřeb v technickém rozvoji a také v
ekonomických profesích.
Mohli bychom pokračovat výčtem obdobných státních institucí v dalších zemích, a to ve
všech kontinentech, i v tzv. "třetím světě". Platí, že většina států si v průběhu posledních
zhruba šedesáti let vytvořila kromě standardních, ústředními orgány státní správy
garantovaných knihovnických institucí typu národních a jiných ústředních veřejných
knihoven, také ústřední instituce zajišťující koordinaci i výkon veřejných
vědeckoinformačních služeb. Jejich přehled poskytuje následující tabulka.
6.6
Národní informační střediska v jednotlivých zemích
Země
Název instituce
Založení
Evropa
Belgie
CNDST (Centre National de Documentation Scientifique et
Technique)
1964
Bulharsko
CINTI (Central’nyj institut naučnoj i techničeskoj informacii)
1961
Dánsko
DANMA (Národní technická knihovna Dánska a Dánské
středisko dokumentace)
1970
Finsko
TRK (Technillisen Rorktalum Kirijasto)
1947
Francie
INIST (l’Institut de l’information scientifique et technique)
1934
Irsko
NBST (National Board for Science and Technology)
1966
Itálie
ISRDS (Instituto di Studi sulla Ricerca e Documentazione
Scientifica)
1936
Jugolávie
JCTND (Jugoslovenski Centar za Techniku i Naučnu
Dokumentaciju)
1952
Maďarsko
OMIKK (Országos Müszaki Információs Központ Könivtár)
1962
Nizozemí
CID (Centrum voor Technische en Wetenschap pelijk Informatie
en Documentatie)
1975
Norsko
NCI (Norsk Centar for Informatikk A/S)
1944
Polsko
IINTE (Instytut Informacji Naukowej, Technicznej i
Ekonomicznej)
1950
Portugalsko
Centro de Documentacao Cientifica a Technica
1936
Rumunsko
INID (Institutul Nacional de Informare si Documentare)
1949
Rusko
VINITI (Vseruskoj institut naučnoj i techničeskoj informacii)
1955
INION (Institut naučnoj informacii po obšestvennym naukam)
1958
Řecko
EKT (Greek Documentation Centre)
1980
Španělsko
ICYT (Instituto de Información y Documentación en Ciéncia y
Technología)
1972
ISOC (Instituto de Información y Documenta ción en Ciéncias
Sociales y Humanidades)
1975
Švédsko
KTHB (Kunglike Tekniska Hograns Bibliotek Informations- och
Dokumentationscentralen)
1967
Švýcarsko
SITI (Swiss Institute for Technical Information)
1979
Velká Británie
British Library
1973
Amerika
Argentina
CAICYT (Centro Argentino de Informacnon Cientifica y
Tecnologica)
1976
Brazílie
IBICT (Instituto Brasileiro de Informacao em Ciencia e
Tecnologia)
1962
Chile
CENID (Centro national de Informacnon y Documentacnon)
1963
Kanada
CISTI (Canada Institute for Scientific and technical Information)
1974
Mexiko
CONACYT (Centro de Servicios de Informacnon y
Documentacnon)
1970
USA
Library of Congress
1880
NTIS (National Technical Information Services)
1964
CNICT (Centro Nacional de Informacion Cientifica y Technica)
1971
Venezuela
Austrálie a Oceánie
Austrálie
NLA (National Library of Australia)
1960
Nový Zéland
NLNZ (National Library of New Zeland)
1970
Afrika
Egypt
NIDOC (National Information and Documentation Centre)
1954
JAR
CSTI (Centre for Scientific and Rechnical In formation)
1946
Asie
Čína
ISTIC (Institute of Scientific and Technical Information for
China)
1956
Hon Kong
Hong Kong Polytechnic Library
1972
Indie
INSDOC (Indian National Scientific Documentation Centre)
1952
Izrael
COSTI (National Centre of Scientific and Technical Information) 1961
Japonsko
JICST (Japan Information Center of Science and Technology)
Korejská rep.
KINITI (Korea Institute of Industry and Technology Information) 1962
Singapur
ITIS (Industrial Technical Information Ser- vice) na Stát.
normalizačním úřadu
1972
Tajwan
STIC (Science and Technology Information Centre)
1973
Turecko
TURDOC (Turkish Scientific and Technological Documentation) 1966
1957
Státní subvencování se pochopitelně neobejde bez problémů, spočívajících zejména v nízké
efektivitě využívání získaných finančních zdrojů v organizacích, které pak pracují převážně
jako nevýdělečné, ve prospěch široké veřejnosti. V některých případech bývají později
informační útvary, zřízené a udržované původně ze státního rozpočtu, převedeny do
vlastnictví organizace, která nadále zajistí jejich funkce bez státní podpory nebo alespoň s
podporou značně omezenou. Pro naši praxi takto ve světě existuje řada různých příkladů
dotační politiky v informačních službách, hodných následování.
Už dříve uvedená Tofflerova teorie třetí vlny ve vývoji civilizace (první, od pravěké
společnosti, jako agrární, druhá jako průmyslová a třetí, právě nastupující, jako
postindustriální), představuje soudobou epochu jako jakousi antiindustriální revoluci, kdy
právě vlivem informatizace dochází k podstatným změnám v celkové organizaci civilizace.
Ztrácí význam teritoriálního vlastnictví surovinových a energetických zdrojů pro průmysl,
protože to je možno ovládat prostřednictvím intervence nikoli armád, ale kapitálu. A přitom
kapitálové imperiální expanze jsou již realizovány nikoli reálnými penězi, ale převážně
elektronickými informačními transakcemi v účetnictví bank a podniků.
Rozhodujícím prvkem v této postindustriální revoluci se bezpochyby staly světové počítačové
sítě vybavené softwarovými prostředky, které přinesl internet. Právě zásluhou těchto
technologií došlo ve světové ekonomice k výrazným změnám především v chápání významu
informační infrastruktury. Ta, jak bylo už několikrát ukázáno, se nejrychleji vyvíjela v USA a
to způsobilo další prohlubování už tradičního náskoku této ekonomiky před ostatním světem.
Až koncem 80. let si začínali nejprozíravější evropští politici a národohospodáři uvědomovat,
jaký má právě informační sféra pro další rozvoj zemí rozhodující význam. Až do konce 20.
století jsme svědky postupného přenesení těžiště hospodářské soutěže mezi "starým
kontinentem" a Severní Amerikou (také Kanada znamená spolu se Spojenými státy pro
Evropu konkurenční pól v boji o ovládání světových trhů) a navíc i třetím ekonomickým
pólem světa, který představuje Japonsko (spolu s nejvýznamnějšími východoazijskými
rozvojovými ekonomikami), na pole informatizace společnosti.
Na přelomu 20.a 21. století lze nejen svět informačních systémů a služeb, ale vlastně
celospolečenský vývoj charakterizovat sice jedním zásadním trendem, který představuje
demokratizace prostředků informační techniky a digitálních telekomunikací. Pominemeli však specifikum Dálného východu v samotném chápání informace (jak to bylo v počáteční
kapitole na příkladu Japonska vyloženo), pak tento globální trend vykazuje očividně odlišné
varianty celkového pojetí fenoménu informatizace společnosti, a to variantu evropskou a
variantu americkou.
7
INFORMAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Evropská unie (dále také EU, resp. Unie) dnes představuje především strategicky
koncipované seskupení států s cílem vytváření hospodářské konkurenceschopnosti vyspělejší
části Evropy oběma zbývajícím hlavním světovým ekonomickým potenciálům, a to Severní
Americe v čele s ekonomickým potenciálem USA a Jihovýchodní Asii v čele s Japonskou
ekonomikou. Prostředkem k tomu má být maximální míra integrace nejen ekonomik, ale také
legislativního rámce všech hospodářských, politických, sociálních a kulturních aktivit států,
které unii tvoří. Integrace jako hlavní idea, na které je Evropská unie budována, si vyžaduje
silné administrativní centrum, vyspělý správní systém vedoucí z centra až do nejokrajovějších
regionů a v neposlední řadě stále hlouběji propracovávanou nadnárodní koncepci informační
politiky.
Pro správné pochopení současných a také budoucích kroků, které EU podniká v celém
širokém spektru své informační infrastruktury, je vhodné si připomenout alespoň ve velmi
stručném přehledu kořeny vzniku Unie, její dosavadní vývoj a také její soudobou organizační
strukturu a hlavní správní mechanismy, na nichž jsou jakékoli akty v informační oblasti
založeny.
7.1
Historické kořeny EU a její současná organizace
Počátky EU spadají až do roku 1950, kdy bylo dne 9.května založeno Evropské sdružení
uhlí a oceli, označované někdy také jako Montánní unie. Původně především francouzskoněmecká integrační iniciativa v jednom hospodářském odvětví se rychle ujala a zejména díky
tehdejšímu francouzskému ministru zahraničí Robertu Schumanovi a jeho tzv.
"Schumanově plánu" se o necelý rok později, dne 18. 4. 1951, toto sdružení ustavilo na
základě tzv. Pařížské smlouvy podepsané vládami Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska,
Německa a Nizozemí a ratifikované postupně všemi jejich příslušnými orgány do konce roku
1952. V tomto roce, konkrétně 23. července, vstoupila Pařížská smlouva v platnost. V dalších
letech se kooperace začala týkat i jiných odvětví než původně jádra těžkého průmyslu
zainteresovaných států. Dnes se za nejvýznamnější datum a dějinný mezník Evropy pokládá
9. květen 1950 a slaví se jako Den Evropy. Přitom Evropské sdružení uhlí a oceli, Evropské
hospodářské společenství a Euratom existují dodnes jako tři samostatná společenství a tvoří
společně "Evropská společenství" označované jako "první pilíř EU".
Už v Montánní unii se začaly vytvářet společné administrativní orgány, z nichž některé se v
určité více či méně transformované podobě vyskytují i ve stávajícím uspořádání EU. Jako
nejvyšší správní instituce byl ustanoven Vysoký komisariát a dále základ dnešního
Evropského parlamentu - Společné shromáždění, Rada ministrů, Soudní dvůr a Poradní sbor.
Jako další nejvýznamnější dějinný mezník v počátečním vývoji západní Evropy směrem k
dnešní Unii se všeobecně uznává 25. březen 1957, kdy došlo k uzavření známých Římských
smluv mezi šesti stávajícími členy Evropského sdružení uhlí a oceli, které se přeměnilo na
Evropské hospodářské sdružení (EHS), a navíc evropskou organizací pro kooperativní
jaderný výzkum, Euratom a zejména byly hlouběji propracovány zásady postupné
hospodářské integrace zúčastněných zemí. Od roku 1958 se staly Parlamentní shromáždění
(od roku 1962 Evropský parlament) a Soudní dvůr společnými orgány Evropských
společenství. Dne 8. dubna 1965 byla podepsána a k 1. červenci 1967 vstoupila v platnost tzv.
"Slučovací smlouva", na jejímž základě došlo k úpravě legislativních vztahů při předchozích
integračních krocích Montánní unie, EHS a Euratomu. EHS se pak stále rozšiřovala o nové
členské státy. V roce 1973 do ní vstoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie, v roce 1981 Řecko
a v roce 1986 se po vstupu Portugalska a Španělska ustavila tzv. "dvanáctka", která se stala
zakládajícím seskupením dnešní Evropské unie.
Legislativním základem Unie je tzv. Maastrichtská smlouva, dohodnutá na summitu
"dvanáctky" v Maastrichtu ve dnech 9. až 11.prosince 1991. Předcházel jí už v únoru roku
1986 podepsaný Jednotný evropský akt, který vstoupil v platnost 1. července 1987. Stanovil
právní rámec, v němž se členské státy zavázaly připravit do roku 1992 podmínky skutečně
hluboké integrace, která by znamenala jakýsi předobraz "Spojených států evropských".
Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost jako Smlouva o Evropské unii, zakládající
postupné sjednocení členských zemí na úrovni občanství, hospodářství včetně měny, politiky
s důsledkem zrušení tzv. "přeshraničních" náležitostí a závazky společné obranné a
bezpečnostní politiky, a konečně také justice a legislativy. Smlouva vpodstatě rozšiřovala
integrační pole, na kterém se zakládalo EHS, navíc ještě o sociální politiku, výzkum a vývoj a
také vnitřní bezpečnostní složky. Tak významný krok státu, ztrácejícího de facto značnou část
samostatnosti, je podmíněn referendem a ratifikací smlouvy o členství příslušnými
samosprávnými orgány. Např. ratifikační proces k definitivnímu připojení všech zakládajících
států EU trval až do 1. listopadu 1993. V roce 1995 pak došlo k poslednímu rozšíření stávající
podoby evropské hospodářské integrace ve 20. století, když do EU byly přijaty Finsko,
Rakousko a Švédsko. Další drobné úpravy a doplňky k Maastrichtské smlouvě jsou průběžně
prováděny v různých etapách a aktualizují vztahy mezi členskými zeměmi z hlediska potřeb
příslušného stavu vývoje EU (např. v roce 1997 tzv. Amsterodamská smlouva).
Pro účast postkomunistických evropských států a také dalších evropských zemí v rozvojových
programech EU, což znamená jakousi formu přípravy na perspektivní vstup do Unie, jsou
nejvýznamnějšími právními podklady tzv. "asociační smlouvy". Jejich forma a obsah byly
naposledy dopracovány na summitu EU v Kodani v roce 1993. Pro účely věcné konstrukce
těchto smluv zde bylo stanoveno následujících pět hlavních cílů:
1. Poskytování komplexního rámce pro postupnou integraci do EU
2. Vytvoření podmínek pro politický dialog
3. Podpora obchodu a harmonických obchodních vztahů
4. Vytvoření základu pro finanční a technickou pomoc
5. Spolupráce v kulturní oblasti
Kodaňská schůzka znamenala konečné rozhodnutí o otevření Unie pro státy střední a
východní Evropy a zároveň stanovení jakýchsi zásadních kritérií, která při tomto procesu
budou uplatňována. Označují se jako "kodaňská kritéria" a lze je vyjádřit ve třech bodech:
1) stabilita institucí zabezpečujících demokracii, právní stát, lidská práva a respekt k ochraně
menšin,
2) fungující tržní ekonomika a schopnost vyrovnat se s konkurenčním prostředím v Evropské
unii,
3) schopnost převzít závazky členství v souvislosti s cíli politické, hospodářské a měnové
unie.
Podle těchto kritérií a v novém prostředí posuzování schopnosti zemí se do Unie zapojit se
takto připravované asociační dohody charakterizují jako "dohody třetí generace" a jsou
kvalitativně náročnější než předtím už uzavřené asociační dohody s Tureckem, Maltou a
Kyprem
Česká republika má asociační smlouvu s EU uzavřenu v roce 1993, s platností až z roku 1995,
a to z důvodu dělení Československa po roce 1992. Původní asociační smlouva s ještě naším
federativním státem byla uzavřena už v roce 1991, avšak po rozdělení státu nastala nová
asociační jednání, trvající bezmála další 3 roky. V lednu roku 1996 pak Česká republika
oficiálně požádala o členství v EU. První stanovisko Unie k tomuto kroku bylo zveřejněno v
rámci tzv. "Agendy 2000" v červenci 1997 a v listopadu 1998 už byla zpracována pro
Evropskou radu první zpráva o pokroku v přípravě na naše členství v EU. Tato zpráva, právě
tak, jako následující zprávy v následujících letech se netýkají pouze našeho státu, ale jsou
oficiálně vydávány k situaci postupně ve všech kandidátských zemích, které o členství v EU
požádaly a s nimiž už byly podepsány asociační dohody. Státy, které vstoupily do procesu
připojování k EU, se dělí do dvou vln:
1. vlna (schválená na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997), zahrnuje
kromě České republiky ještě: Kypr (asociační smlouvy s ním a s Maltou, která je už ve 2.
vlně, byly podepsány už v roce 1986), Maďarsko, Polsko (asociační smlouvy s nimi a také s
tehdejší ČSFR byly podepsány v roce 1991), Estonsko a Slovinsko.
2. vlna (schválená na zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999) zahrnuje
Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Maroko, Litvu, Lotyšsko, Turecko a Maltu.
Stávající organizace správy EU je na první pohled dosti komplikovaná, je však třeba si
uvědomit, o jak složitý komplex problémů musí v mnohonárodním, uměle vytvářeném
"nadstátě" neustále řešit. Správa především vychází z požadavku založení na principech co
nejširší demokracie. To se odráží jak v preferenci parlamentu v hierarchii správních orgánů,
tak také v interních předpisech jejich demokratického rozhodování (zpravidla hlasováním
podle určitého klíče). Strukturu nadnárodní správy Unie tvoří celkem šest hlavních orgánů:
1) Evropský parlament se sídlem ve Štrasburku a sekretariátem v Lucemburku je chápán jako
nejvyšší rozhodující autorita pro tvorbu "evropského" zákonodárství. Pro práci dalších
řídících orgánů Unie má současně poradní a zároveň kontrolní funkce. Zde se např. s
konečnou platností schvaluje přijetí nových členů EU a také asociační dohody prošly jeho
hlasováním. Má celkem 626 členů se stanovením početního podílu v zastoupení pro každou
členskou zemi. Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany členských států EU
přímo, a to vždy na pětileté funkční období. K významným úkolům tohoto parlamentu,
zastupujícího dnes už více než 370 milionů občanů významné části Evropy, patří schvalování
ročních rozpočtů Unie, volba ombudsmana a tvorba dočasných vyšetřovacích výborů k řešení
sporných otázek zásadního charakteru. Přes tyto pravomoce nezaujímá Evropský parlament
dosud ve struktuře institucí Unie odpovídající místo, a proto je jeho funkce stále, od smlouvy
ke smlouvě, posilována. Není zákonodárným orgánem, ale plní zejména funkce kontrolní. V
legislativním procesu spolupůsobí na různém stupni intenzity v závislosti na projednávané
problematice.
2) Evropská komise je orgánem připomínajícím svojí úlohou vládu, resp. soustavu ústředních
orgánů státní moci v jednotlivých demokratických státech. Jako v každé demokracii, jejíž
správa je postavena na klasických třech mocenských pilířích (moci zákonodárné, výkonné a
soudní) plní tento orgán úlohu výkonné moci nad dodržováním zákonů, předpisů a nařízení
platných pro celou Unii. Jejím základním právem je legislativní iniciativa. Kromě toho se
jedním z konkrétních úkolů tohoto tělesa stala tvorba, řízení a kontrola rozvojových
programů, na které jsou parlamentem schvalovány zpravidla nemalé finanční prostředky,
generované z výběru daní od občanů členských států. Řada z těchto programů byla a je
věnována rozvoji informační infrastruktury, informační technice a technologii a také vlastním
informačním a v jejich rámci i knihovnickým systémům. Bude o nich ještě dále podrobněji
pojednáno.
Evropská komise je tvořena předsedou, v němž lze spatřovat vrcholného osobního
představitele Evropské unie, a celkem dvaceti zástupci členských zemí, a to tak, že větší z
nich (Francie, Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie) zde mají zastoupení po dvou
členech a zbývající členské země po jednom zástupci. Takto vybraní, vládami členských zemí
jmenovaní a Evropským parlamentem na pětileté údobí zvolení "komisaři" plní de facto
funkce ministrů jednotlivých resortů, do nichž je správa Unie rozdělena. Resorty jsou už od
doby EHS řízeny orgány, nazývanými "generální ředitelství" (Directorat General) a jejich
označení se tradičně číslovalo až do konce 20. století římskými číslicemi za zkratkou "DG". V
současnosti se od číslování upustilo a zůstávají pouze názvy, resp. označení, vyjadřující
věcný obsah a rozsah jejich resortní působnosti.
Přehled těchto resortů, jak se historicky vytvářely, obsahuje následující rozdělení (pro
přehlednost odpovědností k rozvojovým programům EU, které ještě dále budou
charakterizovány, jsou uváděna ještě stará oficiální číselná označení):
DG I - Vnější vztahy, obchodní politika a speciálně vztahy se Severní Amerikou,
Dálným Východem, Austrálií a Novým Zélandem
DG IA - Vnější vztahy, speciálně vztahy s nově vzniklými státy vesměs "třetího
světa", vztahy se státy Střední Evropy, zahraniční politika obecně a vnější
bezpečnostní politika
DG IB - Vnější vztahy, speciálně vztahy se zeměmi Středního Východu, Latinské
Ameriky, Jižní a Jihovýchodní Asie
DG II - Ekonomické a zvláště finanční otázky EU
DG III - Průmysl včetně informatiky
DG IV - Hospodářská soutěž
DG V - Zaměstnanost, sociální politika a výchova
DG VI - Zemědělství
DG VII - Doprava
DG VIII - Vnější vztahy a rozvoj spolupráce s Afrikou, oblastmi Pacifiku a Karibiku
DG IX - Personalistika a administrativa
DG X - Informace, komunikace, tiskový mluvčí komise (zrušeno v roce 1999)
DG XI - Ochrana životního prostředí
DG XII - Věda, výzkum a vývoj
DG XIII - Telekomunikace, informační trhy a informatizace
DG XIII-E - Výzkum a vývoj v informačním průmyslu a počítačová lingvistika
DG XIV - Rybolov
DG XV - Mezinárodní obchod
DG XVI - Regionální politika, rozvoj regionů
DG XVII - Energetika
DG XVIII - neurčeno
DG XIX - Rozpočet Unie
DG XX - Finanční kontrola
DG XXI - celní unie a nepřímé daně
DG XXII - Výchova, vzdělávání a práce s mládeží
DG XXIII - Malé a střední podnikání, obchod, turistika
Navíc byl v roce 2001 zřízen nový direktoriát - Information Society Directoriate General
se sídlem v budově Evropské komise v Bruselu.
Z přehledu je zřejmé, že více než systém se v rozdělení resortů Evropské unie prosazuje
aktuální účelovost a na druhé straně zase historické kořeny dosavadního vývoje tohoto
evropského multinacionálního společenství.
3) Rada Evropské unie jako vlastní zákonodárný orgán společenství představuje významný
mocenský orgán ještě nad Evropskou komisí. Sdružuje ministry vlád členských zemí (jde o
jakousi radu ministrů). Tento orgán se zabývá konečnou tvorbou a schvalováním
zákonodárství Unie a úzce při tom spolupracuje s Evropským parlamentem. Zasahuje
především v oblastech společné zahraniční politiky EU, její vnitřní bezpečnosti, justice a
kontrolních mechanismů. Předsednictví Rady se střídá vždy po šesti měsících a přechází od
státu ke státu. Generální tajemník Rady EU je zároveň Vysokým představitelem pro
Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
4) Evropská rada, někdy nazývaná též jako Rada ministrů, se schází jen k projednání
nevýznamnějších problémů Unie. Je jakýmsi summitem, vrcholným politickým, nikoli však
výkonným orgánem Unie, jehož aktéry jsou ministerští předsedové a ministři zahraničí
členských států. Tuto radu svolává a jednání řídí vždy premiér země, která v daném
půlročním údobí předsedá Radě Evropské unie. Tento orgán je jeden z nejstarších (vznikl už v
roce 1974) a v oblasti výkonné moci má nejvyšší pravomoci. Stanovuje politické úkoly a
strategické cíle Unie, koordinuje národní politiky členských zemí a řeší nesrovnalosti mezi
vládami a jinými institucemi.
Poznámka: Kromě obou "rad", které jsou výlučně orgány Evropské unie, existuje ještě
politická organizace s názvem Rada Evropy, založená už 5. května roku 1949. V současnosti
má 43 členské státy včetně např. Albánie, Lotyšska, Ruska nebo Andory. Členem se může stát
každý evropský stát, jestliže smluvně akceptuje principy pluralitní parlamentní demokracie,
zaručení lidských práv a základních svobod pro všechny osoby v rámci své jurisdikce. Jejím
rozhodovacím orgánem je Výbor ministrů, legislativa se projednává v Parlamentním
shromáždění složeném z 582 vybraných členů parlamentů členských zemí a jejich vybraní
soudci tvoří ještě Evropský soud pro lidská práva.
5) Evropský soudní dvůr a od roku 1989 současně Soud první instance je složen z tolika
soudců, kolik je vždy v daném období členských zemí Unie. Jeho posláním je urovnávat
spory mezi členskými zeměmi v kterékoli oblasti a také spory vzniklé někdy mezi
administrativním řízením EU a vládami jednotlivých jejích členských států. Jde vesměs o
spory vzniklé při výkladu a aplikaci legislativy Evropských společenství. Jako justiční orgán
může jednat z podnětu členských států, orgánů Unie i jednotlivých fyzických a právnických
osob.
6) Účetní dvůr je především kolektivním kontrolním orgánem, zkoumajícím a chránícím
právní i ekonomickou správnost finančního účetnictví Unie. Obdobně jako v soudním dvoře v
něm zasedá po jednom zástupci z každé členské země. Věnuje se, kromě jiného, např. také
kontrole vynakládaných finančních prostředků na projekty řešené v rámci výzkumných a
vývojových programů EU.
Všechny tyto orgány tvoří systém, který umožňuje demokratickým způsobem vytvářet nejen
vrcholnou legislativu Unie, ale také všechny významné právní akty, jako jsou různé direktivy
(směrnice), nařízení (regulations), rozhodnutí (directions) někdy také jen všeobecně platná
doporučení (recomendations), ale současně i formulování a vyhlašování jednotlivých
výzkumných a vývojových programů, do nichž EU vkládá nemalé finanční a materiální
prostředky. Než vstoupí jakýkoli správní akt Unie ve všeobecnou platnost, prochází dnes už
sjednoceným závazným procedurálním postupem. Abychom pochopili např. problematiku
účasti v některém z výzkumných a vývojových programů, ale také některé direktivy Unie,
které se mohou naší účasti v jejích aktivitách dotýkat, je vhodné vědět, jak se takové předpisy
vytvářejí. Jejich geneze zpravidla vždycky prochází následujícími kroky:
a) návrh vytvoří příslušný resort Evropské komise,
b) následně je návrh předán ke schválení Radě EU,
c) Rada EU návrh ještě před schválením předloží k projednání Evropskému parlamentu, který
z tohoto aktu zpracuje výslednou hodnotící zprávu,
d) souběžně může být návrh předán k expertízám některým odborným orgánům resortů
Evropské komise, řízeným direktoráty, zejména resortům, které se na vypracování návrhu
nepodílely a mají úlohu v oblasti hospodářství (Hospodářský a sociální výbor) nebo
regionální politiky (Výbor regionů),
e) zpráva Evropského parlamentu a připomínky odborných útvarů se předávají zpátky
Evropské komisi, která na jejich základě zpracuje výslednou verzi návrhu,
f) výsledný návrh je předán zpět Radě EU, která jej pak už buď s konečnou platností přijme,
nebo definitivně zamítne, přičemž pokud má návrh charakter "regulation" neboli nařízení, má
přímou účinnost v celé Unii, a pokud má charakter "directive" neboli směrnice, musí být
následně vtělen do legislativy všech členských zemí.
Legislativní proces v EU je často dosti komplikovaný a v uvedené posloupnosti je
charakterizován jen velmi zjednodušeně.
Stále významnější úlohu ve všeobecné snaze zachovat spravedlivou rovnoprávnost členských
států, především v rychle se vyvíjejícím prostředí zvyšování významu informací, hraje řešení
problému překonávání bariér, způsobených růzností jejich národních jazyků. Podle
Maastrichtských dohod nesmí být žádná členská země EU diskriminována v přístupu k
informacím jazykovými bariérami. Znamená to zachovávání multilingvistických přístupů k
řešení jakéhokoli informačního systému, pokud je to možné. Zde se ani tolik nehledí na
ekonomická kritéria, jak je tomu v jiných případech. Vychází se z premisy, že "obchod
informačními produkty není totožný s obchodem jiným zbožím". Poukazuje se na smysl
příslušných článků Základní listiny lidských práv a svobod a navíc se už v řadě případů
anticipuje řešení celosvětového problému jazykových bariér. Zdůrazňuje se pojem "jazykový
průmysl" (language industry) jako skutečně velkoryse pojatý výzkum vývoj a také postupná
realizace počítačových prostředků pro překládání mezi národními jazyky, alespoň pokud
nejde právě o uměleckou literaturu.
7.2
Počátky evropských informatizačních rozvojových programů
Už v éře EHS se na počátku 70. let objevovaly první snahy vytvářet evropskou protiváhu
Spojeným státům také na poli tehdy se rodícího informačního průmyslu. Pro účely moderního
informačního zabezpečení výzkumu kosmu, soustředěného na základě kolektivní úmluvy
západoevropských států v ESA (European Space Agency) začal Mariano Saksida budovat
první evropské databázové centrum ESA-IRS (Information Retrieval System) a kromě toho
vznikaly obdobné systémy také ve Francii, Anglii a v SRN. Západní Evropa vstupovala do
"věku on-line" a její integrační jádro, budoucí Evropská unie, se začalo zabývat vhodnými
formami podpory této tendence.
Hlavním cílem všech dosavadních podpůrných aktivit, které v oblasti moderních
informačních technologií a na jejich základě nově koncipovaných informačních systémů a
služeb začala v průběhu první poloviny 70. let připravovat tehdejší Komise Evropského
společenství CEC (Commission of European Communities), je vyrovnávat náskok USA
dotováním cen informačních produktů a služeb, vytvářet vlastní evropské informační trhy a
všemožně usnadňovat evropským uživatelům přístup k nově otevřeným možnostem práce s
informacemi především využíváním evropských databázových center a dalších typů
rozvíjejících se informačních služeb.
Už bylo řečeno, že jak jednotlivé státy Evropské unie, tak samotné vedení tohoto společenství
nikdy neváhaly investovat do informatizace především hospodářství teritorií, která spravují.
Klíčový význam se v Evropské unii přisuzuje zpřístupnění informačních trhů a s nimi i
informačních fondů pro nejširší vrstvy obyvatelstva a podpoře schopností jejich
informačního chování. Vychází se z oprávněné kritiky, že Evropa stále znatelně zaostává v
průniku informačních technologií a na nich závislých služeb za USA. Tam už podle statistik z
roku 1997 více než 60% domácností využívalo kabelovou televizi, umožňující nadstavbové
elektronické informační služby (oproti průměru pouhých 25% domácností v Evropě, kde se
však mezi jednotlivými členskými zeměmi EU projevují v tomto aspektu neobvyklé rozdíly,
např. mezi Belgií s 92% a Řeckem s pouhými 1-2% domácností s kabelovou televizí).
Obdobná situace je dokumentována v rozšíření osobní počítačové techniky, kde USA
vykazovaly v uvedeném roce v průměru už 34 PC na každých 100 obyvatel, kdežto Evropa
pouze 10, i když např. ve Velké Británii bylo už dosaženo v takto měřeném parametru
celkového rozvoje společnosti průměru 22 počítačů.
Soupeření evropských databázových center s americkými je patrné ve sféře působení velkých
systémů dialogového zpřístupňování bází dat od druhé poloviny 70. let, kdy se začaly vedle
Dialogu, BRS a ORBIT prosazovat také ESA-IRS, STN nebo Questel. Evropští reprezentanti
této části světového informačního průmyslu nemohli americkým systémům úspěšně
konkurovat, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že byly (a dosud jsou) jejich služby ve
velké většině dotovány (ať již vládami příslušných států nebo mezinárodními organizacemi).
Důvodem je vyspělejší technická, zejména telekomunikační infrastruktura USA a také
podstatně rozvinutější svobodný, na vládách nezávislý informační trh, jako součást
soudobého rozvoje hospodářského i kulturního života americké společnosti. Podstatnou
měrou se pak na této skutečnosti podílí tradiční státní monopolizace nejen telefonních, ale
následně i telekomunikačních, resp. veřejných datových sítí prostřednictvím "PTT"
jednotlivých zemí.
Evropská komunita posléze, už v 80. letech, zahájila i v oblasti informačního zabezpečení
vědy, techniky a ekonomiky společnou přípravu systémů, které by v 90. letech a v
následujícím tisíciletí odpovídajícím způsobem využívaly na jedné straně perspektivní
technické prostředky a na nich založené metody a technologie realizace informačních služeb
(z nichž nejvýznamnější byly v dřívějších kapitolách i na příkladech charakterizovány), na
druhé straně systémové prostředky probíhající hospodářské a politické integrace evropských
států. V těchto směrech byly založeny různé organizace a také rozvojové programy,
specializované nebo alespoň zahrnující též zaměření na informační aktivity.
Bezprostředně po schválení základní legislativy ke sjednocení Evropy (v roce 1989) se ještě
zdaleka nedovedlo odhadnout, jaké důsledky to bude mít pro informační potřeby a na druhé
straně informační i knihovnické služby na úrovni různých evropských lokalit. Především šlo o
podstatné posílení a rozšíření okruhu obchodních informací. Jakákoli lokalita je v
podmínkách Evropských společenství, založených na neohraničené integraci, otevřena nejen
ekonomice vlastního státu, ale celé západní Evropě. To pak platí pro všechny lokální
ekonomické subjekty. Jde o to, jaké informace budou tyto subjekty v nových podmínkách
podnikání a hospodaření oproti dosavadnímu stavu potřebovat.
Zejména se, např. podle úvahy J. Bartona už z roku 1991, zvyšuje zájem všech úrovní
managementu o legislativu a technickou normalizaci ve velkém mezinárodním rozsahu. Zde
sehrávají novou úlohu i místní veřejné knihovny jako zdroje alespoň referenčních informací.
Dále se zvyšuje zájem o znalost veškerých evropských partnerů podniků a institucí, které se
dosud zdály příliš vzdálené a pro přímé (a také bezcelní) vztahy nezajímavé. Občané začínají
mít zájem o informace vztahující se k trhu pracovních míst i daleko za hranicemi jejich
regionů. Konečně se stávají předmětem informační ‘poptávky’ i různé formy podpory,
poskytované různými úrovněmi správy, protože se vztahují na uchazeče z dalších lokalit než
jenom z těch, na něž se lokální správa (a v tomto smyslu je nutno uvažovat i správu celých
členských států EU) vztahuje. Tudíž se např. konkurzní řízení na granty a nadace, ale i na
pracovní místa, stávají předmětem vyhledávání a zpřístupňování informací v podstatně širším
měřítku než dosud.
Barton spatřoval zásadní problém v řešení odpovídajících informačních kanálů, které by
šíření relevantních informací až do regionů zemí Evropských společenství zajistily. Toto
všechno se však radikálně mění v době Internetu a jeho prostředí WWW. Dnes jsou prakticky
všechny informace, jak referenčního, tak zdrojového, faktografického charakteru, dostupné na
bohatě rozvětvených systémech informačních stránek WWW, navazujících na základní
domovské stránky, jako je např. <http://www.echo.lu>. Konec konců, byla tomu věnována v
předchozích kapitolách minimálně stať o databázovém centru ECHO.
S cílem vytvořit v Evropě fungující informační průmysl, srovnatelný s uplatňováním nových
informačních technologií a služeb v USA, realizovalo už dřívější Evropské společenství
zejména několik společně koncipovaných plánů projektů na podporu informační činnosti. Již
v údobí let 1975 až 1983 to byly postupně tři akční plány, zaměřené na technický rozvoj v
oblasti informačních služeb a na jejich zmezinárodnění v západní Evropě a Severní Americe.
První z nich se soustředil na vytvoření tehdy nového druhu informačních služeb,
charakterizovaného dialogovým přístupem do vzdálených hostitelských počítačů s
informačními databázemi, a to nezávisle na hranicích mezi jednotlivými státy. Vznikla (v
předchozích kapitolách už zmíněná) mezinárodní počítačová a telekomunikační síť
EURONET, umožňující uživatelům z členských států Evropského společenství terminálový
přístup do databázových center i do počítačů jiných organizací, zpřístupňujících informační
databáze, ve kterékoli z těchto zemí, a přitom bez ohledu na vzdálenosti platit stejné
telekomunikační poplatky.
Síť EURONET vznikla v době, kdy se teprve začaly pod garancí jednotlivých národních
vládních správ pošt a telekomunikací vytvářet veřejné datové sítě s přepojováním paketů
(podle doporučení CCITT X.25). Až v roce 1985, kdy byly tyto sítě konstituovány a zároveň
mezi jednotlivými zeměmi vzájemně propojeny, např. německá síť Datex-P s francouzskou
sítí TRANSPAC (podle doporučení CCITT X.75), zanikla potřeba specializované sítě typu
EURONET. Avšak paralelně s vývojem této sítě podporovala svými různými opatřeními
Evropská komise vytváření některých bází dat, obsahujících informace, vztahující se k
hospodářství a technickému rozvoji členských zemí Evropského společenství, a také rozvoj
vlastních dialogových informačních služeb.
Ze společných prostředků Společenství bylo v průběhu pětiletého rozvojového programu
1984-1988 financováno více než jedno sto různých dílčích projektů, zaměřených zejména na
odbourávání překážek, které způsobují při komunikaci informací státní hranice, různé
technické normy a národní jazyky.
První společný evropský rozvojový program v informační oblasti, řízený a financovaný
CEC, byl zahájen po předchozích dlouhých přípravách v roce 1975. Byl projektován na 3
roky a jeho garantem se stalo už tehdy působící generální ředitelství DG XIII. Jako hlavní cíl
výzkumných a vývojových prací bylo deklarováno vytvoření společného informačního trhu
pro tehdejší členské státy EHS. Nepříliš vysoká suma prostředků, která byla na tento účel
věnována - 7,5 milionu ECU - se ukázala jako pro dosažení tak prestižního cíle
nedostatečnou. Zejména však chyběla konkrétní idea, jakými prostředky společný trh vlastně
vytvářet. Teprve následující, druhý evropský program, zaštítěný opět v DG XIII a
naplánovaný na léta 1978 až 1981 přinesl některé hmatatelné přínosy.
Druhý evropský rozvojový program se soustředil na vytvoření tehdy nového druhu
informačních služeb, charakterizovaného dialogovým přístupem do vzdálených hostitelských
počítačů s informačními databázemi, a to nezávisle na hranicích mezi jednotlivými státy.
Vznikla (v předchozích kapitolách už zmíněná) mezinárodní počítačová a telekomunikační síť
EURONET, umožňující uživatelům z členských států Evropského společenství terminálový
přístup do databázových center i do počítačů jiných organizací, zpřístupňujících informační
databáze, ve kterékoli z těchto zemí, a přitom bez ohledu na vzdálenosti platit stejné
telekomunikační poplatky.
O tom, jak vyspělá byla úroveň hlavních evropských protagonistů rozvoje informačního
průmyslu už na počátku 80. let, svědčí projekt v pořadí třetího rozvojového programu EHS.
Jako jeho hlavní náplň byl vyhlášen výzkum a vývoj prostředků elektronického
publikování. V rámci jeho pouze tříletého řešitelského údobí (1981 až 1983) došlo k
vytvoření několika významných národních, zpravidla odvětvově orientovaných informačních
středisek. Pravděpodobně nejvýznamnějším z nich, které působí dodnes jako vůdčí a
univerzální informační centrum, se stal program DOCDEL na podporu elektronického
publikování a také tehdy nových optoelektronických datových nosičů.
Čtvrtý rozvojový program integrující se západní Evropy zaměřený na informační oblast byl
už vyprojektován celkem na pět let (1984 až 1988) a předcházel podstatně velkoryseji
pojatým informatizačním programům, které se rozvinuly v 90. letech. Jeho hlavním cílem
bylo vytvoření podpůrných prostředků pro rozšíření evropských informačních trhů o speciální
typy informací, jako je patentová literatura, výzkumné zprávy, normy a také dokumentace
evropské administrativy, která začala produkovat nezměrné množství dokumentů, které bylo
nutné informačně zpracovat, zejména proto, aby v nich bylo možno zpětně vyhledávat
relevantní informace z hlediska aktuálních potřeb.
Ke konci roku 1988 bylo podle tehdejších statistik pro uživatele z členských zemí Evropského
společenství v různých hostitelských počítačích v západní Evropě zpřístupňováno dialogově
prostřednictvím telekomunikačních sítí více než 900 různých informačních databází. Tyto
dialogové informační služby byly v mezinárodním měřítku podporovány dohodnutými
pravidly a standardizačními opatřeními v rámci projektu DIANE (Direct Information Access
Network), známého dosud jako soubor podpůrných opatření a prostředků pod názvem
"Euronet Diane". Jedním z nich se stal i tehdy iniciovaný specializovaný časopis Information
Market, odebíraný záhy více než 45 tisíci uživateli i provozovateli informačních systémů. Z
prostředků Evropské komise pak byly hrazeny související podpůrné informační podprogramy,
jako např. u DOCDEL, nebo Negusův projekt, z něhož vyšel návrh na standardizovaný
dotazovací jazyk pro různá evropská databázová centra CCL (Common Command
Language), nabídkové dialogové systémy (menu) a další prostředky, podporující a
usnadňující dialogové využívání informačních databází co nejširší komunitou i konečných
uživatelů, a to v mezinárodním měřítku.
Teprve však až v pořadí pátý rozvojový program, i když naplánovaný na pouhé dva roky
(1989 a 1990), se stal skutečným odrazovým můstkem západoevropských zemí do éry
budování "informační společnosti", jak je právě v Evropě záměrně označován cíl všech
nejvýznamnějších politických a hospodářských opatření na nejvyšší úrovni řízení Evropské
unie.
7.3
Výzkumné a vývojové projekty IMPACT a INFO2000
Rozhodujícím opatřením ve směru vytváření společného informačního trhu zemí Evropského
společenství se stalo založení akčních plánů v této oblasti od konce 80. let. 26. července 1988
byl Radou ministrů zemí Evropského společenství schválen návrh prvního akčního plánu
IMPACT (Information Market Policy Actions). Stal se výrazem politiky direktorátu DG
XIII, který už v roce 1989 vydal směrnici s názvem "Guidelines for improoving the synergy
between the public and private sectors in the information market". Na dvouleté údobí 19891990 hospodařil program s rozpočtem 36 miliónů ECU. V jeho průběhu byl již připraven
IMPACT 2, zahrnující dlouhodobý rozvojový program na léta 1991 až 1995. Tyto společné
podpůrné akce Evropského společenství byly zaměřeny na 7 základních oblastí rozvoje
informačního průmyslu a s nimi souvisejícího evropského informačního trhu:
1. Sledování a analyzování vývoje situace na evropském informačním trhu a z této potřeby
založení specializované agentury - IMO (European Information Market Observatory) využívající práce velké skupiny expertů z členských států, jejichž hlášení a posudky jsou od
té doby mj. i statisticky vyhodnocovány a slouží k rozhodování řídících orgánů Evropské unie
o dalších podpůrných opatřeních v informačním zabezpečení členských zemí. Je třeba
poznamenat, že IMO je pouze zastřešujícím a shrnujícím místem pro statistické údaje, které
jsou zdrojově generovány celou řadou evropských firem, které se specializují na studijně
rozborovou práci a analýzy mimo jiné také vývoje informačního průmyslu. Mezi renomované
patří např. InfoTech, londýnská TFPL, Marker Publishing nebo Electronic Media Reporting.
2. Odstraňování technických a legislativních bariér, bránících potřebnému rozvoji
komunikace informací v zemích Evropského společenství (dnes EU), založené na práci
poradního sboru LAB (Legal Advisory Board) se zaměřením zejména na ochranná opatření
proti počítačové kriminalitě související s přenosem a využíváním informací, na otázky
platnosti a autentičnosti podpisů a razítek při rozvíjejícím se "bezpapírovém" - elektronickém
korespondenčním styku organizací v mezinárodním měřítku, na prostředky kontroly
věrohodnosti dat apod.
3. Zlepšování podmínek pro přenos a zpřístupňování informací cestou standardizace rozhraní
automatizovaných informačních systémů a jejich chování vůči uživatelům a také úpravou
podmínek pro rychlé a spolehlivé šíření informací jednotlivými národními správami pošt a
telekomunikací.
4. Zpřístupňování informačních zdrojů, vytvářených na základě působení státních orgánů,
soukromému sektoru na základě vydání různých směrnic a metodik, platných v mezinárodním
měřítku zemí tehdejšího Evropského společenství. Šlo (a nutno poznamenat, že i v
podmínkách dnešní EU jde) o pomoc soukromému sektoru při rozhodování v přípravě
výrobních programů i realizaci obchodních transakcí.
5. Realizace vzorových pilotních projektů vybraných informačních systémů a služeb s širokou
publicitou v uživatelské sféře členských zemí, které by měly urychlit zavádění nových
technologií. Tyto projekty byly v programech IMPACT potom rozvíjeny v 6 vybraných
oblastech, a to: informace pro rozvoj turistiky, patentové informace, silniční doprava,
normalizace a měření, bankovnictví a vytváření inteligentních rozhraní informačních
automatizovaných systémů.
6. Podpora využívání dialogových informačních služeb databázových center v členských
zemích Evropského společenství. V tomto směru se vytvářely vícejazyčné pomůcky, přehledy
dostupných bází dat, jako např. už překonaná Dianeguide v tištěné i počítačové formě, a na
jejím místě dnes celá řada referenčních databází v centru I’M Europe, dříve ECHO.
7. Program zaměřený na rozvoj knihovnických služeb, který ovlivnil práci a služby více než
90 tisíc knihoven zemí tehdejšího Evropského společenství s úhrnným knihovním fondem
čítajícím téměř 1,2 miliardy svazků.
Centrální téma programů IMPACT 1 a 2 bylo vyjádřeno výrazem "INFO EURO
ACCESS", což znamená především zlepšení přístupnosti informačních zdrojů průřezově v
celé Evropské unii.
Jako cíle těchto programů bylo vytyčeno následujících pět požadavků na další vývoj
informatizace Unie:
1) podnítit vznik trhu elektronických služeb,
2) odhalit slabiny tohoto trhu a stimulovat konkurenceschopnost evropských provozovatelů
informačních služeb,
3) zavést vyspělé technologie v informačních službách,
4) podpořit rozvoj malých a středně velkých evropských podniků (SME),
5) využít výsledky jiných rozvojových programů EU k rozvoji informačních služeb a jejich
trhu v členských zemích.
V průběhu řešení programů se ukázalo, že hlavními problémy, které před řešiteli stojí, jsou
zejména
nedostatečné porozumění informačnímu trhu a jeho zákonitostem v souvislosti se
začínající globalizací,
překonávání legislativních a administrativních bariér v postupu informatizace
společnosti,
nutnost zvyšování "uživatelské vlídnosti" systémů a na druhé straně "informační
gramotnosti" jejich uživatelů,
podpora "strategických" směrů, jako je vytváření informačních databází, budování
veřejně přístupných míst pro přístup k elektronickým i klasickým informačním
zdrojům, rozvoj méně vyvinutých regionů atd.
Mezi nejzajímavější projekty z celkem 18, které byly v programech IMPACT řešeny, lze
jmenovat především tyto:
EUROPAT zaměřený na vyvinutí optimální technologie pro skenování patentových
spisů z fondů Evropského patentového úřadu,
Marcus-DARC s cílem vyvinout uživatelsky vlídné rozhraní vyhledávacího systému
databázového centra Questel-ORBIT,
TECDOC k vytvoření vícejazyčné dokumentace k evropskému automobilovému
průmyslu v elektronické formě,
MITI 2 jako unifikovaný konvertor pro dotazovací jazyky různých evropských
databázových center na bázi angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny,
DISNET opět řešení uživatelsky vlídného rozhraní pro databázová centra DIMDI a
STN International,
EUROTROP s cílem vytvořit systém online přístupných itinerářů pro turistiku s
grafikou umožňující už zobrazení s vysokou rozlišitelností,
ULYSSES také orientovaný na turistiku, tentokráte speciálně automobilovou, ale s
předpokladem využití francouzského videotexového systému Minitel/Teletel,
EUROSTANDARD - SGML na podporu dopracování standardů SGML (Standard
Generalized Markup Language) i pro texty s matematickými vzorci, tabulkami a
grafikou,
NARCISSE (Network of Art Research Image System in Europe) zaměřený na vývoj
technologií spojených s online přístupem do elektronických galerií uměleckých obrazů
vytvářených ze sbírek slavných evropských obrazáren,
HYPP (Hypermedia System of Plant Production) umožňující přístup k aktuálním
informacím o možnostech diagnostikování nemocí v oblasti rostlinné výroby v
Evropě.
V programech IMPACT bylo v poslední fázi věnováno nejvíce finanční podpory v oblasti
multimediálních informačních technologií. Výrazem této skutečnosti se stala celá část
programu IMPACT 2, nazvaná IMP (Interactive Multimedial Projects), kde získalo podporu
59 přihlášených projektů.
Na podporu informačního podnikání byly v tomto programu vypsány granty za miliardy
ECU. Je zajímavé, že projektů, které se o ně ucházely, plných 45% pocházelo z knihoven. V
jejich zaměření se už vyskytovala témata, jako např. multimediální a multilinguální vstup do
informačních databází pro konečné uživatele, hlasové ovládání dialogu s automatizovaným
knihovnickým systémem v referenčních službách, veřejně přístupná automatizovaná
objednávková služba primárních dokumentů v elektronické formě, inteligentní snímání údajů
pro katalog a bibliografii z titulní strany publikace, bibliografie vzácných starých tisků s
obrazovým doprovodem na CD-ROM tvořená optickou snímací technologií, atd.
Na konci první poloviny 90. let už bylo také intenzívně připravováno pokračování programů
IMPACT, a to i v zaměření na vědeckoinformační a knihovnické aplikace. Základem pro tyto
práce se stal na konci roku 1993 zveřejněný programový dokument Generálního ředitelství
pro telekomunikace, informační trhy, výzkum a vývoj v informačním průmyslu a počítačovou
lingvistiku EU DG XIII-E. Šlo o rámcovou představu nového výzkumného a vývojového
programu, vydanou ve zvláštním bulletinu Evropské komise s osobním dopisem ředitele DG
XIII-E, R.F. de Bruineho, obracejícího se na nejširší obec odborných pracovníků v
uvedených oborech s žádostí o názor (vyjádřený v přiloženém dotazníkovém formuláři).
Předpokládalo se, že ještě na začátku roku 1994 budou k dílčím problémovým okruhům
programu svolávány panelové diskusní akce s pozváním již jen vybraných expertů a touto
formou dojde k upřesnění nového, téměř pětiletého rozvojového programu Evropské unie.
Výzkumné a vývojové projekty programu, zaměřeného celkově na aplikace telematických
technologií, byly předběžně rozděleny do čtyř hlavních oblastí - domén, přičemž pouze mezi
první tři z nich byly již různým percentuálním podílem rozděleny finanční prostředky,
plánované v celkové výši 3,888 miliardy ECU. Byly to:
1. Informační technologie (55%)
2. Vyspělé komunikační technologie (20,5%)
3. Telematické aplikace společného zájmu (24,5%)
4. Technologie pro integrované informační a komunikační systémy.
Ve čtvrté z uvedených domén byl plánovaný výzkum a vývoj soustředěn do následujících
směrů:
a) jazykové a informační inženýrství (language and information ingeneering), tj. např.
strojový překlad a obecné lingvistické otázky spojené s počítačovým zpracováním textů a
problémy usnadňování dialogového přístupu k informačním databázím,
b) vysoce výkonné počítačové systémy a sítě,
c) multimediální systémy s aplikacemi zejména ve zdravotní péči, řízení veřejné dopravy, ve
výuce, knihovnictví a administrativě,
d) integrované osobní počítačové systémy s důrazem na telekomunikační funkce,
e) zabezpečování počítačových informačních systémů proti
poškozování dat.
nelegálním zásahům a
Zvláštní kapitola návrhu programu byla věnována oblasti nazvané "Knowledge infostructure"
a v jejím rámci také knihovnictví. Koncepce vývojových prací zde vycházela z konstatování,
že knihovny členských států Evropské unie zaostávají v technickém vybavení a nejsou
odpovídajícím způsobem využívány. Úsilí řešitelů projektů v této oblasti bude zaměřeno na
připojení maximálního počtu knihoven na veřejné telekomunikační sítě a na usnadnění online
vyhledávání v jejich informačních zdrojích. Operovalo se už s pojmem "virtuální
knihovna", jehož podstata byla spatřována ve schopnosti kterékoli knihovny zprostředkovat
svému čtenáři dokument z kterékoli jiné knihovny, zúčastněné v mezinárodní síti knihoven a
informačních center zemí Evropské unie. Tato síť se skutečně postupně realizuje a stala se
základem současně vytvářené tzv. "evropské infostruktury" (European infostructure). V
uvedeném dokumentu se výrazně počítalo s elektronickým přenosem dokumentů ve velkém
rozsahu a všeobecně se značnou demokratizací přístupu obyvatelstva k vyspělé výpočetní a
telekomunikační technice.
Přímým pokračováním programů IMPACT se pak v intencích uvedeného dokumentu
Evropské komise stal v roce 1996 program INFO2000. Byl navržen na údobí druhé poloviny
90. let až do roku 2000. Tentokráte však nejde o předem pevně stanovenou množinu
programů, ale počítalo se s nezbytností zavádět a měnit témata výzkumu a zejména
aplikovaného vývoje elektronických informační technologií a prostředků v závislosti na
rozvoji výpočetní a telekomunikační techniky. Řízení programu spadající do direktorátu
Evropské komise DG XIII-E se zdůrazněním významu telekomunikací a nově se rozvíjejících
telematických technologií se orientovalo na výzkum poptávky především v oblasti telematiky.
Podporuje ty části projektů, které představují a propagují nové metody práce s informacemi.
Celý program byl rozdělen do čtyř hlavních "akčních" linií:
1. Stimulace poptávky a zvyšování informovanosti veřejnosti o možnostech informačních a
telekomunikačních technologií,
2. Rozvoj evropského sektoru veřejně zpřístupňovaných informací (zejména podpora
softwarových a telekomunikačních prostředků pro aplikaci multimediálních technologií),
3. Aktivizace evropského multimediálního potenciálu (především
věcná náplň pro
multimediální prezentaci informačních zdrojů v evropské kultuře a pro informační podporu
podnikání, vědy, techniky, medicíny a geologických disciplín),
4. Podpůrné a doprovodné akce ve prospěch vybraných konkrétních aktivit, jako je např.
monitorování obchodu informačními produkty a službami, realizované specializovanou
agenturou IMO (Information Market Observatory).
Významnou úlohu v celkovém postupu řešení projektů programu INFO2000 představuje
první akční linie. V jejím rámci byla vytvořena síť kontaktních bodů MIDAS-NET
(Multimedia Information Demonstration And Support), sloužících k názornému předvádění a
propagaci nových multimediálních technologií, zejména jejich hospodářských přínosů, co
nejširší veřejnosti. Síť MIDAS-NET je koordinována specializovaným řídícím týmem v
bruselské centrále Evropské unie - CST (Central Support Team) a je tvořena 23 uzly v 17
zemích, a to nejen členských, ale také v Norsku a na Islandu. Kanceláře a laboratoře tvořící
tyto demonstrační uzly pořádají také pro veřejnost různé semináře a školení. Na svých
klientských stanicích umožňují nejen demonstrativní přístup zájemců do informačních
databází především serveru databázového centra I’M Europe.
Už v první fázi programu INFO2000 bylo přihlášeno přes 500 projektů, z nichž pouze 80
získalo požadované finanční prostředky na řešení, a to pouze na zkušební lhůtu prvních 6
měsíců. Přitom celková částka podpory projektu je limitována na 100 tisíc ECU. Přitom ještě
platí, že je to možné pouze za předpokladu, že to činí pouze 40% ceny projektu, takže
zbývajících 60% musí řešitel věnovat ze svého rozpočtu. Po šestiměsíční zkušební řešitelské
etapě získala necelá polovina projektů další, více než dvojnásobné prostředky oproti
počáteční fázi na dořešení a realizaci. Tak došlo k otevření některých zajímavých
multimediálních informačních systémů a služeb, které měly naději na přežití roku 2000. Jsou
to především:
- KIDS’.TV.MINE (multimediální informační síť o dětských televizních programech a také
o literatuře, vztahující se k problematice vztahu dětí k moderním médiím - s využitím
Internetu i CD-ROM),
- BREAKIT (multimediální pomůcka pro lékaře při terapiích uplatňovaných v nádorových
onemocněních),
- CHAMPOLLION (multimediální představování vybraných částí sbírek evropských muzeí
na CD-ROM).
Na projekty INFO2000 bylo do roku 1999 vyčleněno ze společné pokladny Evropské unie
100 milionů ECU s tím, že se rozpočty mohou v případě potřeby upřesňovat. Přitom už v roce
1998 došlo k celkovému zpřesnění obsahové koncepce celého programu a přijaté projekty
byly rozděleny do 4 hlavních oblastí:
1) Oblast hospodárného využití evropského kulturního bohatství s projekty:
- ARTIS (digitalizace z hlediska výtvarných a restauratérských technologií)
- PMC (paláce a zahrady evropského baroka)
- DA (multimediální encyklopedie architektury 20. století)
- Artweb (internetová prezentace nevýznamnějších sbírek světového umění)
- GREATCOM (nejvýznamnější hudební skladatelé a jejich dílo)
- CHAMPOLlION (síť serverů zpřístupňujících multimediální zachycení vybraných
historických památek)
- NAVEGAR (multimediální prezentace historických námořních cest a objevů)
- Multimed (multimediální monografie díla Leonarda da Vinci)
2) Oblast obchodních služeb pro malé a středně velké firmy (SME)
- Adrimach (multimediální katalog zemědělských strojů)
- EISS (elektronický obrazový bezpečnostní servis)
- PLEXUS (finanční konzultační služby)
- CE MULTICOMMEDIA (komentáře s multimediální prezentací statistických analýz
obchodu)
- KIDS’TV (dětské multimediální pořady s poučným obsahem)
3) Oblast geografických informací
- Arctic2 (polární výzkum)
- TEMISIA (multimediální územní informační systém pro průmyslové regiony)
- AIDA (průvodce po Alpách)
- PETIT (průvodce evropskou topografií)
4) Oblast vědeckých, technických a lékařských informací (STM)
- OPTIMISE (multimediální průvodce po vědeckoinformačních službách v Evropě)
- BREAKIT (multimediální příručka pro diagnostiku rakoviny prsu)
- ELMED (přehled internetových prezentací chirurgických operací z celého světa).
7.4
Projekty Rady Evropy pro 21. století
Jednání orgánů Rady Evropy složených ze zástupců už 41 států produkuje mimo jiné neustále
rostoucí a stále méně přehlednou masu různých typů dokumentů. Proto se její nejvyšší orgán Rada ministrů - rozhodl financovat od roku 2000 projekty, jejichž cílem je zavést racionální
metody do sběru, zpracování a šíření informací, které s činností a působností Rady souvisí.
Bylo vyčísleno, že roční produkce tohoto "panevropského" orgánu dnes představuje přes 130
milionů výtisků při publikaci 100 až 200 v průměru dvacetistránkových dokumentů denně.
Prvním z informatizačních projektů je zaměřen na výstavbu multimediální, na digitalizačním
základě rozvíjené knihovny pod názvem PRIDE (Production and Retrieval of Information
and Documents through Electronics). Její služby jsou diferencovány do tří vrstev, a to na
tiskové služby na principu "On Demand Print", tj. tisk pouze na vyžádání z jediné
elektronické matrice dokumentu uložené ve společné elektronické knihovně PRIDE,
tvorba a správa společné elektronické knihovny a také elektronického archívu spisů
Rady Evropy,
distribuční služby na základě uživatelských požadavků na jednotlivé dokumenty, a to
formou elektronické pošty po internetu, faxem a dokonce také ještě v nezbytných
případech kurýrní poštou.
Veškeré služby knihovny PRIDE jsou založeny na nekomerčním základě a jsou financovány
ze společného rozpočtu Rady Evropy. Jsou doplněny specializovanou indexací a podpůrnými
rešeršními aktivitami v rámci doprovodného projektu INFODOC (Information and
Documentation Service). Na to navazuje další informační služba Rady Evropy, zaměřená
speciálně na oblast legislativy. Nazývá se HUDOC (Human Rights Documents) a informuje o
veškerých právních aktech a činnostech především Evropského soudu, dále o rezolucích a
dalších dokumentech vydaných v rámci legislativní činnosti Rady Evropy a zpřístupňuje texty
základních legislativních dokumentů členských států Rady.
7.5
Evropský program rozvoje telematických aplikací
V souladu s usnesením Evropského parlamentu a Rady Evropy z 24. dubna 1994 byl těmito
řídícími orgány Evropské unie vyhlášen 23. listopadu téhož roku rozvojový program
orientovaný na širokou oblast výzkumu, vývoje a zavádění telematických technologií a služeb
v nejrůznějších formách a s různorodým uplatněním v celkem osmi odvětvích (sektorech),
jejichž podpora byla aktuálně orgány Evropské unie pokládána za prioritní. Pod názvem
"TELEMATICS APPLICATIONS Programme 1994-1998" se tak pro uvedená léta
dostalo ze společné pokladny Unie nemalý objem finančních prostředků, které byly věnovány
konkrétně do pěti souhrnných oblastí, rozdělených ještě do jednotlivých resortů:
Oblast A: Telematika a služby ve veřejném zájmu
1. Správa (administrativa) - 25 milionů ECU
2. Doprava - 117 MECU
Oblast B: Telematika pro podporu znalostí
3. Výzkum - 26 MECU
4. Výchova a vzdělávání - 34 MECU
Oblast C: Telematika pro zlepšení zaměstnanosti a kvality života
5. Výstavba a podpora venkovu - 25 MECU
6. Ochrana zdraví - 70 MECU
7. Ochrana životního prostředí - 15 MECU
Oblast D: Horizontální průřezové výzkumy a vývoj
8. Jazykové inženýrství - 23 MECU
Oblast E: Podpůrné činnosti při správě a řízení programu
Podpůrné akce pro rozvoj programu - 21 MECU
Specifická opatření na podporu malých a středně velkých podniků - 15 MECU
Jednotlivé resorty byly dále rozděleny vždycky do celé řady tematických okruhů, které byly v
zadání programu podrobně rozepsány. Např. problematika knihovnicko-informačních služeb
byla zahrnuta do souhrnné oblasti "Telematika pro podporu znalostí" za programy podporující
výchovu a vzdělávání. Hlavním cílem se zde stalo zpřístupnění knihovnických služeb
konečným uživatelům v celoevropském měřítku s využitím nově budovaných
telekomunikačních informačních "dálnic". Podporovány byly také projekty zaměřené na
standardizaci technologií a uživatelského rozhraní ve službách, využívajících telematiku.
Telematika byla v programových materiálech definována jako průřezový obor založený
současně na telekomunikační a počítačové technice a umožňující efektivní informační služby
všeho druhu.
Program byl vypsán a vyhlášen společně dvěma relevantními generálními ředitelstvími EU,
označovanými jako DG XIII. První z nich - DGXIII-C - spravuje oblast vývoje technologií
vztahujících se přímo k využití telematiky, zejména telekomunikační sítě a jejich informační a
návazné služby, a druhé - DGXIII-E - je orientováno na rozvoj informačního průmyslu,
informačních trhů a také na počítačovou práci s jazykem (language ingeneering). Významně
se na prosazení programu i jeho zdárném řešení podílel tehdejší ředitel DG XIII R.F. de
Bruine. Obě "podředitelství" se shodla na společné strategii přístupu k posuzování a výběru
projektů, které mohly podle předem zveřejněných pravidel a podmínek jakékoli právní
subjekty členských zemí EU navrhovat k přijetí své účasti a pochopitelně i k obdržení
příslušné finanční podpory. Tato strategie se uplatňuje i v jiných evropských rozvojových
programech a proto je její sledování i z hlediska soudobých snah o účast na různých
projektech Unie v programech, které mají spíše aplikační charakter výzkumu, velmi důležité.
Spočívá v následujících 10 bodech:
1) Jádro výzkumu by nemělo spočívat pouze v posilování principu soutěživosti
průmyslových podniků, ale i v podpoře dalších společně prosazovaných principů
politiky EU.
2) Produkty výzkumu a vývoje musí být "uživatelsky orientovány" a "cenově
efektivní" spíše než technologicky výjimečné.
3) Musí se vždy začít průzkumem trhu na předpokládané produkty výzkumu a vývoje.
4) Už v průběhu výzkumu by se měli účastnit reprezentanti příští uživatelské obce
vyvíjených prostředků a technologií.
5) Zaměření výzkumných a vývojových prací by se mělo soustředit spíše na
multimediální technologie než na datovou telematiku.
6) Práce se mají soustředit na méně projektů, ale s širším, mezioborovým uplatněním.
7) Odpovídající prostředky mají být věnovány vždy na hodnocení produktu
uživatelskou sférou.
8) Přednost mají mít telematické aplikace s maximální orientací na obecnější, nepříliš
specifikovanou věcnou oblast.
9) Předpokládá se využívání již vyvinutých prostředků, zejména existujících
technických norem a doporučení.
10) Doporučuje se vzájemná spolupráce zúčastněných subjektů nejen vertikálně v rámci
sektoru výzkumu a vývoje, ale také po horizontální linii, mezi tímto a dalšími
sektory (průmyslovým, obchodním atd.).
Generální ředitelství DG XIII-E vytvořilo prostor speciálně pro grantovou podporu projektů,
zaměřených na rozvoj moderních knihovnických a vědeckoinformačních systémů a služeb,
založených především na multimediálních technologiích. Je zajímavé, v jakých tematických
oblastech se knihovnám a informačním střediskům dostalo v 90. letech z těchto prostředků
podpory. Byly to následující oblasti:
multimediální a multilinguální kursy pro koncové uživatele online
zpřístupňovaných informačních databází v akademických knihovnických a
informačních sítích (s experimentálním ověřením na dvou vybraných vědních
oborech),
informační systémy typu referenčních služeb s hlasovým ovládáním počítačových
terminálových stanic, umístěných ve veřejných knihovnách,
veřejně přístupná objednávková služba pro elektronické dokumenty uložené na
servisních systémech akademických počítačových sítí,
vývoj prototypu koncové uživatelské stanice pro veřejné knihovny, která by
umožňovala online vstup do elektronických primárních dokumentů ukládaných
producenty ve formátu SGML,
snímání údajů z titulních listů dokumentů s podporou umělé inteligence při jejich
katalogizaci pro automatizované knihovnické systémy,
bibliografie starých tisků spolu s ukládáním jejich vybraných částí, jako jsou např.
vyobrazení, a to s využitím umělé inteligence při jejich elektronickém snímání a
ukládání.
Účast v programu TELEMATICS APPLICATIONS však nebyla omezena pouze na podniky
a organizace z členských zemí Evropské unie. Také subjekty z těch evropských států, které
měly v té době už s EU uzavřenu smlouvu o asociačním členství, měly šanci se zde se svými
projekty nebo jako spolupracující organizace na projektech s jiným hlavním řešitelem
uplatnit. Tato účast od té doby navíc podporuje specializovaná mezinárodní organizace s
názvem "ASSISTANCE" (Association for International Scientific and Technical
Communication and Cooperation) se sídlem ve Vídni. Ta sjednává v zemích s asociační
smlouvou s EU podporu specifických forem účasti vždy prostřednictvím určeného národního
koordinátora (zpravidla ústřední celostátní informační či výzkumné a vývojové organizace).
Účastníci programu ze zemí EU, pokud byla jejich účast na takovýchto programech
odsouhlasena, mají možnost získat až 100% příspěvek na samostatný výzkum a vývoj, 50% v
případě společného výzkumu s organizací ze třetí země a ze 33% může být dotována
demonstrace výsledků výzkumu a vývoje, spojená s jejich propagací a inzercí pro trh.
7.6
Program ESPRIT a navazující programy
Kromě uvedených "páteřních" programů EU zaměřených speciálně na informační systémy a
služby v rámci Unie se informační problematika, ať už z hlediska techniky a technologie nebo
na druhé straně např. práva nebo vzdělávání, objevuje v řadě dalších programů. V oblasti
základního a jen částečně aplikovaného výzkumu působí už od první poloviny 80. let program
ESPRIT (European Strategic Programme for Research and Development in Information
Technology). Jde víceméně o informatiku a nikoli, jak se to ještě někdy u nás směšuje, o
informační vědu. Oproti programům IMPACT a INFO2000 je orientován zejména na
badatelský a laboratorní výzkum, zaměřený na vývoj špičkové výpočetní a telekomunikační
techniky. Jako řešitelé se programu účastní zhruba z jedné třetiny velké průmyslové podniky,
další třetinu účastníků tvoří malé a středně velké podniky a zbývající třetinu pokrývají
výzkumné ústavy a univerzity.
Projekty se plánují maximálně na 3 roky a účastní se jich zejména univerzity a renomované
vědeckovýzkumné ústavy členských států EU. Zde se např. začaly vyvíjet technologie, na
nichž pak byly založeny projekty bezpapírové obchodní komunikace EDI (Electronic Data
Interchange), z nichž informační oblasti se týká známý EDILIBE (Electronic Data
Interchange for Libraries and Booksellers in Europe), zaměřený mimo jiné zejména na
standardizaci formátů dat komunikovaných mezi knihovnou a knižním obchodem při akvizici.
Program ESPRIT se vyznačuje vysokým stupněm rozpracovanosti systému řízení a kontroly,
zahrnující subsystémy vypisování témat, výběr přihlášených projektů, sledování jejich řešení
na základě propracovaného výkaznictví, zvláštní systém kontroly financování a čerpání
financí (vyžaduje se zpravidla 50% účast řešitelských organizací na financování projektů),
kontroluje se zvlášť splnění deklarovaných cílů výzkumu a navíc se dbá na propagaci a
publicitu výsledků řešení jednotlivých projektů.
V rámci programu ESPRIT II byl např. vyvíjen systém pro ukládání a vyhledávání informací
z rozsáhlých textových databází SIMPR (Structured Information Management: Processing
and Retrieval). Jde o aplikační programový systém využívající metod automatického
indexování a dotazování ve zjednodušeném přirozeném jazyce. Je určen pro práci s bázemi
úplných textů dokumentů o rozsahu až 400 MB, jejichž uložení cestou manuálního vstupního
zpracování na klávesnici vstupního zařízení by podle odhadu expertů vyžadovalo zhruba 20
člověkoroků. Proto byly vyvinuty metody optického čtení a ukládání dat z tištěných předloh
nebo tvorby dokumentů pouze elektronickou cestou. Z těch se v konečné fázi vytvářejí báze
dat určené k zpětnému vyhledávání informací, které jsou v jednotlivých částech uložených
úplných textů obsaženy. Vývoj systému byl naplánován na 56 člověkoroků. Byl zahájen v
lednu 1989 a zakončen v polovině roku 1992. Na vývoji se podílely výzkumné ústavy a
univerzity z Dánska, Nizozemí, Finska, Skotska, Irska a Portugalska. Program počítá, že
texty, které se budou ukládat pro účely zpětného vyhledávání informací, jsou v angličtině a
neobsahují grafiku nebo jiné netextové typy dat, jako jsou tabulky, schemata apod. Pro
automatické indexování a zpětné vyhledávání se využívá speciálního slovníkového souboru,
který měl již v roce 1990 rozsah 29 tisíc položek. Zpracovatelský proces řízený programy
SIMPR se kromě ukládacích postupů skládá z morfologické analýzy, syntaktické analýzy,
strukturální analýzy textu a indexování. Kromě toho jsou texty v toto systému podrobovány
různým automatizovaným vyhodnocovacím procedurám, automatické klasifikaci jejich
segmentů na základě shlukové analýzy a strukturovanému ukládání pro vlastní vyhledávací
účely.
Do konce 90. let byla pro řešení vypsána už čtvrtá verze, označená jako ESPRIT IV, která
byla rozdělena účelově na 8 procedurálních úrovní:
1) průřezové problémy základního výzkumu,
2) podpůrná laboratorní výroba, inženýrství, tvorba software,
3) vývoj vysoce výkonných počítačů,
4) iniciativy ve výzkumu a vývoji otevřených mikroprocesorových systémů,
5) průřezové a specifické problémy mikroelektroniky,
6) elektronická podpora podnikatelských řídících systémů,
7) netradiční softwarová řešení vybraných problémů,
8) projekty se zaměřením na využití Internetu.
Tyto úrovně se později, koncem 90. let, transformovaly do osmi tzv. "základních oblastí"
výzkumu. Jsou to:
1. Dlouhodobý výzkum - vytvářející základ pro inovační procesy zejména v
informačních technologiích a technických řešeních založených na nejnovějších
poznatcích výzkumu.
2. Softwarové technologie - soustřeďuje výzkum nových možností tvorby
zejména aplikovaného programového vybavení pro informační úlohy
uplatňující se ve strategickém i operativním řízení podniků a také v obchodu a
finančnictví.
3. Technologie pro komponenty a subsystémy - zaměřuje se na výzkum a vývoj
inovací ve strojích a zařízeních založených na mikroelektronice, včetně
ukládání, zobrazování a komunikace informací.
4. Multimediální systémy - rozvíjející technologie a technické prostředky pro
aplikace multimédií v průmyslu.
5. Iniciativa v otevřených mikroprocesorových systémech - oblast označená
zkratkou OMI (Open Microprocessor Systems Initiative) a orientovaná na
prosazování technických řešení ve všech oblastech hospodářství, kde lze
využít této technologie k dosažení vyšší produktivity a kvalitnějších metod
řízení.
6. Vysoce výkonné počítače a komunikace - zaměřuje se na masové rozšíření a
prosazování výpočetní a telekomunikační techniky do běžného života, zejména
tam, kde to ještě není běžné.
7. Technologie pro podnikatelské aktivity - s cílem prosazování moderních metod
řízení hospodářských činností využívajících informační techniku a technologii,
zejména metody integrace podnikových informačních systémů, e-commerce,
zavádění elektronického podpisu a tvorba prostředků pro zabezpečení
podnikových informačních systémů.
8. Integrace ve výrobě - zaměřená na tvorbu počítačových a telekomunikačních
prostředků racionalizace řízení provozu v evropských výrobních podnicích a
tím na zlepšení jejich konkurenceschopnosti v globálním tržním prostředí.
Rozsah programu ESPRIT se stále zvětšuje a projekty jsou v něm rozděleny do kategorií, jako
jsou "výzkum a vývoj", "podpůrné akce" apod. Výsledky projektů jsou demonstrovány
multimediálně v Internetu na WWW a lze je získat zdarma za určitých podmínek i na CDROM. Pro tuto demonstraci slouží speciální informační systém na www Internetu, vyvinutý v
rámci ESPRIT IV a nazvaný PROSOMA. Informuje o filmech, obrazové dokumentaci,
animovaných instruktážních prostředcích, rozhovorech s významnými osobnostmi a
odborníky, o demoverzích různých produktů výzkumu a vývoje a také o novinkách ve
výpočetní a telekomunikační technice.
Program ESPRIT je řízen generálním direktorátem DG III-F a v souvislosti s tím se rozvíjejí
další celoevropské aktivity v oblasti realizace výsledků výzkumu. Patří mezi ně např.
organizace pro rozvoj programových systémů ESSI (European Software Systems Iniciative),
podporující zejména software využitelný v průmyslu, nebo IDA (Interchange of Data between
Administrative), podporující výměnu dat mezi vládami a dalšími správními orgány členských
zemí Unie. Pro tyto účely je financován z DG III-F i projekt ENS (European Nervous
System), v jehož rámci jsou aplikovány ve výzkumu vyvinuté telematické technologie,
znamenající optimalizaci práce administrativy na různých úrovních a zejména propojení
správních orgánů napříč Evropskou unií. Konkrétně je možno jmenovat podprogram TSA
(Telematic Systems for Administrations), který cestou deseti specializovaných
standardizačních projektů (např. standardizace uchovávání, dálkového online přístupu,
výměny a konverze dat mezi různými textovými editory) podstatnou měrou přispěl k
racionalizaci správní byrokracie cestou informatizace. Kromě toho se návazně na ESPRIT
rozvíjejí projekty specializované na některé pracovní obory, např. ve zdravotnictví AIM 2
(Advanced Informatics in Medicine), na jehož základě má být utvářena evropská lékařská
podpůrná elektronická infrastruktura, nebo DELTA 2 (Developing European Learning
through Technology Advance) s cílem zavádět metody telelerningu a teleteachingu v rámci
evropských programů distančního vzdělávání.
Vzhledem k otevřenosti a aktualizaci tématické struktury ESPRIT je tento program
označován jako "rolling work programme", přizpůsobující se pružně vždy novým prioritám
společenské poptávky. Přehled témat, v nichž se otevírá novým nabídkám řešení je
publikován v časopisu "Official Journal of the European Communities". Nabídky jsou
pak vyhodnocovány nezávislými experty ze zemí Unie. Na přelomu 20. a 21. století se
ESPRIT tématicky přiblížil k dalším programům, které jsou zaměřeny obecně na
prohlubování a urychlování procesu vedoucího k vyhlášenému cíli "informační společnost".
Stále větší důraz se klade na přípravné a podpůrné aktivity, které umožňují implementaci ve
výzkumu vytvořených výstupů do co nejširší praxe evropských podniků a institucí.
Souhrnně je program ESPRIT perspektivně chápán jako klíčová platforma pro rozvoj zejména
informační techniky a technologie ve prospěch všech stránek společenského vývoje v rámci
Evropské unie.
7.7
Program ARIES
Na rozvoj informačních aktivit v Evropské unii je dále zaměřen program zasahující především
sféru aplikovaného výzkumu s názvem ARIES (Applied Research on Information Transfer
and Enhanced Services). Jeho první verze byla naplánována v roce 1993 na léta 1994 - 1998
pod odborným dohledem mezinárodní skupiny specialistů Expert Group Workshop.
Hlavními iniciátory byli prof. Peter Cochrane, prof. Maurice Elzas a Arnaud de Kemp.
Program se zaměřuje zejména na implementaci nejvyspělejší techniky a technologie v
panevropských počítačových sítích, které mají tvořit "infrastrukturu budoucí informační
společnosti". V tomto smyslu byly explicitně vytčeny cíle programu:
realizace informační sítě pokrývající všechny členské země Evropské unie, která by
byla založena na nejvyspělejších počítačových a telekomunikačních technologiích a
nezávislá na obsahu dat a aplikačním software,
orientace budovaní informační sítě na podporu koncepce "informační společnosti",
vytvořit nosný základ pro globální využívání informačních zdrojů v 21. století,
vybavit Evropskou unii pro tzv. "třetí vlnu informatizace", tj. po hardware a software
také "informware".
Všechny tyto cíle byly vytyčeny pod společnou zastřešující ideou vytvořit pokud možno co
nejrychleji evropskou informační infrastrukturu, která by odpovídala parametrům, které platí
pro obdobné infrastruktury budované v americké a japonské sféře. Ke splnění cílů bylo hned
na začátek řešení programu naplánováno 5 miliard ECU s tím, že ve druhé polovině 90. let se
tato částka ještě doplňovala dalšími 5 až 8 miliardami ECU, resp. Euro.
Hlavní úkoly řešení a realizace ARIES byly rozděleny do celkem 14 projektů. Na prvním
místě to byl projekt vybudování evropské informační sítě se superrychlými přenosovými
rychlostmi. V první fázi se tato síť soustředila na služby především v akademické a další
výzkumné sféře. Další projekty byly orientovány na propagaci a šíření moderních
informačních technologií, na jejich výuku a výcvik pro jejich využívání. Nechyběly ani
speciální projekty zaměřené např. na propracování klasifikací pro ukládání a vyhledávání
nebibliografických informací, na zabezpečovací systémy ochrany informací před zneužitím,
na tvorbu norem a doporučení v oblasti informační techniky, technologie i metod zpracování
a šíření informací a spadají sem také práce na úpravách autorských práv, např. také tzv.
"elektronického copyrightu".
Na přelomu 20. a 21. století by bylo možné bilancovat výsledky už mnoha programů,
vedených původně orgány Evropského hospodářského společenství a dnes Evropské unie.
Zdaleka ne všechny byly orientovány na informatizaci či specificky na informační a
knihovnické systémy. Z nejvýznamnějších takových programů je možno jmenovat např.
EUREKA, zahájený už v roce 1985, nebo LRE (Linguistic Research and Engineering)
naplánovaný na léta 1994 - 1998, VALUE na vyhodnocování výsledků různých evropských
programů, RACE (Research and Development in Advanced Communications Technologies),
v jehož rámci jsou např. standardizovány sítě typu ISDN a budování tzv. "Evropského
nervového systému" v rámci projektu ENS s cílem integrovat národní datové sítě, nebo
TEDIS orientovaný na elektronickou výměnu dat jakéhokoli druhu, resp. zaměření. V této
práci byly blíže charakterizovány pouze ty, které bezprostředně přispívají rozvoji
informačních a knihovnických systémů a služeb. Nicméně stojí za to všimnout si ještě
některých, které kromě jiných, věnují pozornost také dalším informačním aspektům vědy a
technického rozvoje.
Pravděpodobně nejvýznamnějším z uvedených programů a projektů se stal program
EUREKA, zahájený v roce 1995. I když byl zaměřen velice široce na celou oblast
průmyslového výzkumu a vývoje, byly v jeho rámci řešeny ve značné míře problémy úzce
související s informatizací. Navíc byl orientován na podnícení spolupráce členských zemí EU
se středo- a východoevropskými zeměmi. Podmínkou účasti organizace z takové "nečlenské"
země bylo spoluřešitelství organizací z minimálně dvou členských zemí Unie. O účast v
EUREKA projevily země střední a východní Evropy značný zájem, což dokazují např.
souhrnné statistiky některých směrů, v nichž došlo k řešení konkrétních společných projektů
organizací z členských a nečlenských zemí EU. Ve směru komunikačních technologií to bylo
39 projektů a přímo v informační technice a technologii dokonce 139 projektů.
Kromě programů orientovaných na konkrétní oblasti nebo témata pro výzkum a vývoj byly
Evropskou unií iniciovány také programy předem tématicky nevymezené, ale soustředěné na
podporu vzdělávání, především na rozvoj spolupráce mezi vysokými školami členských i
přidružených zemí Unie. První dva byly pojmenovány po slavných evropských uměleckých a
vědeckých osobnostech - Leonardu da Vinci a Sokratovi.
Program LEONARDO byl nejprve vypsán na léta 1995 - 1999 a soustředil se na inicializaci
spolupráce mezi vysokými školami a zejména konkrétními jejich pedagogy a studenty
členských a nečlenských zemí EU v rámci výměnných stáží. Pokračuje dále i v následujících
letech. Účast v programu může mít trojí formu:
1) Účast v pilotních projektech (např. jsou vypsány projekty jako "Zlepšení kvality
odborného vzdělávání a poradenství zejména pro handicapované osoby na trhu
práce" nebo "Zlepšení jazykových schopností a dovedností").
2) Výměnné stáže (např. programy stáží pro mladé pracovníky, výměny instruktorů v
průmyslu, výměny studentů vysokých škol apod.)
3) Zpracování analýz a průzkumů situace v odborném vzdělávání
vzájemně porovnatelných údajů z oblasti vzdělávání.
nebo výměny
Programy zaměřené na rozvoj evropského informačního průmyslu ve své komplexnosti
neopomíjejí ani významnou oblast patentových informací. Do rámce integračních opatření
Evropského společenství náleží také vývoj organizace dialogových informačních služeb v
patentové literatuře, včetně systémů, které tuto literaturu v původní a navíc i přeložené formě
mohou operativně uživatelům v Evropě zprostředkovat. V průběhu druhého pololetí 1990
převzal Evropský patentový úřad EPO celou agendu mezinárodního patentového systému
INPADOC, sídlícího ve Vídni. Všech 43 zaměstnanců vídeňského centra INPADOC přešlo
do EPO a pokračuje v tvorbě a distribuci báze dat obsahující stručné záznamy patentové
literatury z 56 zemí, které se na tomto mezinárodním systému podílejí. V EPO se uvažuje o
nových formách distribuce patentových informací na jednotlivé národní patentové úřady a
jejich informační systémy. Úplné texty patentových spisů překládá firma Research
Publication, spolupracující s Britským patentovým úřadem, z němčiny a francouzštiny do
angličtiny, a to opět pod garancí EPO.
Značné částky jsou věnovány také na zabezpečení operativní dostupnosti primárních
dokumentů, rovnoměrně pro uživatele všech členských zemí Evropského společenství.
Zvláštní pozornost je věnována jak konverzím katalogů knihoven členských zemí Unie z
tradiční lístkové formy do automatizovaných databázových systémů, tak zejména službám
zprostředkujícím kopie primárních dokumentů, zejména nepublikovaných materiálů,
distribuovaných mimo knižní a časopiseckou obchodní síť. K zajímavým projektům,
zasahujícím i kulturní aspekty evropské integrace, patřila např. retrospektivní konverze více
než 4,5 miliónu katalogizačních záznamů knihovny Britského muzea do dialogově
přístupného automatizovaného katalogu, který mohou využívat všechny země Evropského
společenství prostřednictvím existujících telekomunikačních sítí.
Ve Velké Británii byl mimo jiné též pro účely meziknihovních výpůjčních služeb v
mezinárodním měřítku Evropské unie podporován rozvoj centra BLDSC Britské knihovny
(British Library Document Supply Centre) známé už od konce 60. let uplatňováním
moderních knihovnických systémů v informačním průmyslu. Na přelomu tisícíletí se jako
univerzální dodavatelské centrum primárních dokumentů v rámci mezinárodních
meziknihovních výpůjčních služeb připravuje pro zabezpečování zvýšených nároků v
souvislosti s evropskou integrací od roku 1992. Zejména se jeho služby mají programově
přizpůsobovat nárokům, které se podstatně zvýší vlivem zahájení programu zaměřeného na
vybudování systému SIGLE, který bude ještě dále představen. Z daného hlediska se projekt
soustřeďuje na zajištění informací o šedé literatuře, produkované jako nepublikované
dokumenty Evropského společenství a dalších organizací budoucí integrované Evropy.
Depozitní knihovna, zřízená v BLDSC už v roce 1966 a schraňující materiály od padesátých
let, vlastnila o dva roky později dokumentaci v objemu, odhadovaném na 300 metrů běžných
tištěných materiálů a 20 tisíc mikrofiší. Na konci 90. let se parametry objemu klasicky
uchovávaných dokumentů v BLDSC počítají na desítky kilometrů regálů.
Od počátku devadesátých let se na podporu zpřístupnění těchto fondů rozvíjí síť Evropských
dokumentačních středisek - European Documentation Centres, budovaných zejména v
akademických knihovnách západoevropských států, a současně také tzv. Euro-Info-Centres
pro informační a dokumentační služby a zejména zprostředkování kontaktu mezi
potenciálními partnery v různých zemích (dnes už i v zemích s asociační dohodou s EU, jako
je mimo jiné také Česká republika) v obchodní sféře. Navíc byly ve Velké Británii
vybudovány tři depozitní knihovny European Depository Library, které slouží veřejnosti v
přístupu k ne publikovaným dokumentům, produkovaným orgány Evropského společenství.
7.8
Projekt SIGLE
Dosud nejvážnějším nedostatkem knihovnicko-informačních služeb orientovaných na šedou
literaturu Evropského společenství je situace v sekundárních informačních fondech, resp.
bibliografickém zachycení těchto primárních dokumentů a v jejich katalogizaci. To
znesnadňuje přístup k informacím, které se v nepublikované úřední literatuře objevují často
12 až 18 měsíců před jejich publikováním v běžných komerčních časopisech a knižních
publikacích.
Existuje dokonce jeden specifický evropský informační problém, vyplývající ze samotné
podstaty organizace integrované Evropy. Nebývalou měrou se zde rozvinula administrativa,
jako zřejmě nezbytný průvodní jev koordinace a řízení tak složitého hospodářsko-politického
komplexu, jaký dnes Evropská unie představuje. A nezbytným průvodním jevem každé
administrativy je tvorba velkého množství nepublikovaných, nicméně tištěných,
identifikovatelných a zejména informačně bohatých dokumentů, které je nutné uchovávat a
operativně zpřístupňovat často pro velmi široké spektrum uživatelských potřeb. Nejde jen o
věci správní a legislativu. Mnoho různých orgánů, které dnes v Unii fungují také v oblasti
koordinace vědy, výzkumu a vývoje, plodí nepřeberné množství koncepcí, programů,
projektů, plánů, usnesení, doporučení, směrnic, výzkumných zpráv (reportů), zpráv ze
zasedání a konferencí, zápisů, memorand, doporučení a dalších dokumentů. Jde o problém
tzv. šedé literatury.
Za dosud nejvážnější nedostatek knihovnicko-informačních služeb, působících v rámci
Evropské unie, je dnes právem označována situace v sekundárních informačních fondech,
resp. bibliografickém zachycení a v katalogizaci právě těchto primárních dokumentů. To
znesnadňuje přístup k informacím, které se jinak než v nepublikované formě nevyskytují nebo
se v nejlepším případě standardně vydavatelsky publikují v běžných komerčních časopisech a
knižních publikacích, ovšem podle posledních průzkumů 12 až 18 měsíců po jejich vytvoření.
Problém prudkého rozvoje relativně obtížně definovatelného okruhu druhů dokumentů,
doprovázející soudobý vývoj informačního zázemí Evropské unie, vznikl pochopitelně již
dříve než na přelomu 80. a 90. let. Už v roce 1963 se touto literaturou zevrubně zabývala
slavná Weinbergova zpráva "Science, government, and information : the responsibilities of
the technical community and the government in the transfer of information", analyzující stav
a východiska nové vědní (a také informační) politiky USA v konfrontaci s tehdejším vývojem
sovětského kosmického programu. Weinberg tuto literaturu již výstižně identifikoval jako
velmi významnou a perspektivní informační dokumentovou kategorii. Pouze ji nepojmenoval.
K tomu došlo později.
V roce 1980 schválila Rada (tehdy ještě) Evropských společenství program, který
rozhodujícím způsobem ovlivnil řešení informačního problému souvisejícího s fenoménem
rychle narůstajícího množství různých netradičních druhů dokumentů, který se s postupující
integrací prohluboval. Byl nazván hezky vymyšleným akronymem "EAGLE" (anglicky
orel), složeným z názvu "European Association for Grey Literature Exploitation", neboli
"Evropské sdružení pro využívání šedé literatury" (vzniklo v r. 1978). Zde došlo
pravděpodobně poprvé k oficiálnímu použití obrazného pojmenování dosud nedefinované,
nicméně v povědomí knihovnické a informační obce již výrazně zavedené skupiny druhů
dokumentů bez estetických náležitostí, doprovázejících běžně nakladatelsky vydávanou
literaturu. Výraz "šedá literatura" tedy vznikl pravděpodobně jako označení protikladné ediční
úpravy dokumentů daného druhu oproti pestrobarevným obálkám i vnitřkům "normálních"
knih a časopisů. V odborné informatické literatuře bývá nejčastěji jako výklad daného pojmu
citována stať D. N. Wooda. Tento autor šedou literaturu definuje obecně jako "...nekonvenční
literaturu, kterou nelze získat prostřednictvím standardních knihkupeckých kanálů a která je
nesnadno identifikovatelná." Do šedé literatury se dnes zahrnují především technické a
výzkumné zprávy, disertační a habilitační práce, konferenční materiály, řada oficiálních
publikací, často také normy, technické předpisy a spisová dokumentace, především zápisy a
usnesení z jednání různých orgánů.
Ve stejném roce, kdy Rada ES založila EAGLE (1980), byl rovněž založen systém SIGLE
(System for Information on Grey Literature in Europe - Systém informací o šedé literatuře v
Evropě), jehož základní funkcí je zpřístupňování dokumentů, prezentujících šedou literaturu,
které jsou vytvářeny v zemích Evropského společenství. Jeho základním nástrojem je
bibliografická báze dat, která se zpřístupňuje online do celého světa. Hlavním cílem systému
je zajištění přístupu k dokumentům a v souladu s tím i zlepšení registrace a šíření
bibliografických informací o těchto dokumentech. Systém SIGLE poskytuje informace o
dokumentech, které vznikají v několika tisících různých vědeckovýzkumných organizacích či
institucích. Zdroje (báze dat), které v jednotlivých zemích registrují tuto literaturu, mají
polytematický charakter.
Systém SIGLE využívá zdrojů velkých Evropských informačních a dokumentačních center,
která jsou členy výše zmíněného sdružení EAGLE. Systém je řízen tímto sdružením
prostřednictvím Řídící rady (Board of Management) a Technického výboru (Technical
Committee), jež jsou tvořeny zástupci z účastnických center.
Každé centrum odpovídá za vytváření fondů šedé literatury produkované v dané zemi a za
přípravu detailních informací o ní pro bázi dat SIGLE. Centra rovněž ručí za to, že všechny
registrované dokumenty budou dostupné na základě lokace (umístění), která je uvedena v
každém záznamu báze dat.
Báze dat SIGLE je aktualizována měsíčně, každoročně se zvětšuje zhruba o 40.000 záznamů.
K dnešnímu datu obsahuje zhruba 350.000 záznamů. Má polytematický charakter. Pokrývá
čisté a aplikované vědy a techniku (technologii), ekonomiku i sociální a humanitní vědy.
K zajištění všech důležitých úkolů sběru, registrace a zpřístupňování informací o šedé
literatuře byly v některých zemích vytvořeny kooperativní podniky. Belgie se účastní v
systému prostřednictvím partnerství mezi obchodním podnikem a univerzitní knihovnou. V
Holandsku bylo vytvořeno konsorcium 4 vědeckovýzkumných institucí, aby mohl být zajištěn
adekvátní obsahový záběr při poskytování dokumentů. V Německu vytváří fond zpráv z
oblasti vědy a techniky Technická informační knihovna v Hannoveru (a rovněž jej
zpřístupňuje), zatímco informace o nich zpřístupňuje Oborové informační centrum v
Karlsruhe.
Báze dat SIGLE je běžně dostupná v režimu dialogu v 3 evropských databázových centrech:
1. STN International (Scientific & Technical Information Network International),
Karlsruhe, Německo; k bázi dat je přístup z celého světa;
2. BLAISE-LINE (British Library Automated Information SErvice), Boston Spa,
Wetherby, Velká Británie; báze je přístupná pouze pro členské země EU;
3. SUNIST (Serveur Universitaire National de l'Information Scientifique et Technique),
Montpellier, Francie; báze je přístupná pouze pro členské země EU.
V bázi dat se může vyhledávat podle předmětových kategorií, slov z názvu dokumentu,
autorů, korporací, zemí a data vydání dokumentů, jazyků a čísel zpráv.
Báze dat SIGLE je k dispozici uživatelům též na kompaktních discích CD-ROM, který je
vydáván firmou SilverPlatter Information Ltd. se sídlem v Londýně. Obsah databáze s
retrospektivou od r. 1980 je aktualizován čtvrtletně (od r. 1993). Předplatné je 950,00 USD
(pro jednotlivého uživatele) a 1900,00 USD (pro síťové provedení).
Hlavním cílem systému SIGLE je i v současnosti provoz služeb založených na komplexním
bibliografickém pokrytí nepublikovaných dokumentů v podmínkách integrované Evropy,
včetně vytváření a dialogového zpřístupňování příslušné báze dat.
7.9
Rámcové rozvojové programy a CORDIS
V 90. letech se mezi evropskými výzkumnými a vývojovými programy začaly prosazovat
integrační tendence. Navíc zde již vyvstala otázka možnosti rozšíření Evropské unie o některé
státy bývalého komunistického bloku a také ke zbývajícím východoevropským zemím se
západoevropské společenství snažilo co nejvíce otevřít. Výrazem toho se stal v oblasti
informatizace společnosti a hospodářství především tzv. "rámcový program"
FRAMEWORK, jehož původ sahá (ještě bez integračních tendencí směrem na východ) do
80. let. Jeho koordinaci zajišťovalo vždycky generální ředitelství pro telekomunikace,
informační trhy a informatizaci (DG XIII). Postupně se však tato báze pro kooperaci mezi
výzkumnými institucemi a podniky při šíření poznatků o nových technologiích a podpory
vzdělávání vedoucího ke zvládnutí nových informačních technologií co nejširšími vrstvami
obyvatelstva rozšířila na obsáhlý a možno říci zastřešující koordinační platformu
výzkumných a vývojových aktivit, otevřenou pro prakticky celou Evropu.
K zásadnímu posunu tématické koncepce na tomto poli došlo zejména pod vlivem nových
iniciativ tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquese Dellorse v letech 1994 až 1998.
Tehdy byla postavena už čtvrtá etapa řešení evropského rámcového programu, označená jako
FRAMEWORK IV. Na komplexní financování projektů zaměřených na informatizaci a
současně na jejich realizaci bylo v tomto případě z fondů EU vyčleněno 12,3 miliardy ECU
(oproti "pouze" 6,6 miliardy ECU na předchozí FRAMEWORK III). Přitom bylo z tohoto
objemu celých 800 milionů ECU vyčleněno speciálně na podpůrné akce pro přičlenění
Rakouska, Finska a Švédska do EU. Je třeba poznamenat, že v souvislosti s hlavním
zaměřením se do tohoto programu zařadila i témata zasahující výrazně do jiných oblastí než
je právě informatizace, jako jsou životní prostředí, biotechnologie, doprava, vzdělávání atd.
Byly však i zde sledovány cíle průniku informačních technologií do maximálního spektra
aktivit.
Čtvrtý rámcový program byl rozčleněn do tří velkých podprogramů orientovaných na
informatiku a její aplikace v informačních systémech a službách, které se ještě dále dělí na
tématické okruhy a ty někdy ještě na jednotlivé, speciálně vymezené sektory:
1) Telematické technologie
A. Telematika pro veřejné služby
Sektor 1 - pro státní správu
Sektor 2 - pro dopravu
B. Znalostní telematika
Sektor 3 - pro výzkum
Sektor 5 - pro výuku
Sektor 6 - pro knihovny
C. Telematika pro zaměstnanost
Sektor 7 - pro zdravotnictví
Sektor 8 - pro handicapované a staré občany
Sektor 9 - pro životní prostředí
Sektor10 - pro průzkumy sociálního prostředí
D. Horizontální vědeckotechnické aktivity
Sektor11 - telematické inženýrství
Sektor12 - jazykové inženýrství
Sektor13 - informační inženýrství
E. Akce programových podpor
- telematické formy sledování a vyhodnocování vývoje
- rozvoj metod jednání sledujících konsensus účastníků
- zpracování přehledů a šíření informací o výsledcích programu
- podpora mezinárodní spolupráce
- školení
- speciální opatření pro malé a střední podniky
2) Progresivní komunikační technologie a služby (ACTS)
A. Interaktivní multimediální služby
B. Fotonické technologie
C. Vysokorychlostní sítě
D. Mobilní a osobní komunikační sítě
E. Šíření znalostí a zpráv - servisní inženýrství
F. Kvalita, bezpečnost a ochrana komunikačních systémů a služeb
G. Horizontální programové aktivity (obdobně jako v předchozím podprogramu)
3) Informační technologie
V tomto podprogramu nebyly určeny, vzhledem k rychlému vývoji těchto technologií,
předem žádné pevné okruhy nebo sektory, ale postupně jsou v jeho rámci schvalována témata,
jejichž formulace byla průběžně aktualizována. Přitom byl právě tento podprogram dosti
preferován, o čemž svědčí přijetí návrhů více než 900 různých témat, především pro
aplikovaný výzkum. Např. na téma "Informační infrastruktura EU a celé Evropy" byla
věnována 1,932 miliardy ECU. Mezi zajímavá témata můžeme zařadit např. "Výzkum a vývoj
superpočítačů", "Multimediální systémy" nebo "Podnikatelská informační podpora" apod.
Telematika byla v programových materiálech definována jako průřezový obor založený
současně na telekomunikační a počítačové technice a umožňující efektivní informační služby
všeho druhu.
FRAMRWORK IV, který časově zasáhl už konec století, vycházel především z už zmíněné
Dellorsovy "Bílé knihy" a prohloubil integrační tendence založené obecně na Maastrichtské a
Amsterodamské smlouvě. V tomto programu se navíc sdružily všechny programy a projekty
EU v oblasti základního výzkumu. Součástí FRAMEWORK IV se např. stal celý program
ESPRIT, který se tak zpřístupnil i pro účast organizací, podniků i jednotlivců ze zemí střední
a východní Evropy.
Další součástí tohoto rámcového programu je INCO-COPERNICUS (INternational
COoperation), vyhlášený ve druhé polovině 90. let s cílem podpořit spolupráci EU v
informatickém výzkumu se třetími zeměmi, zejména středo- a východoevropskými.
Nevylučuje ani azijské země bývalého Sovětského svazu. V roce 1998 zde již bylo
registrováno přes 1100 projektů. Člení se do kategorií výzkumných a současně
demonstračních, koordinačních projektů a doprovodných akcí na podporu aplikací vyvinutých
technických prostředků a technologií.
Dne 23. března 1998 přijala Evropská rada návrh už pátého rámcového programu FRAMEWORK V. V únoru 1999 tento program Evropský parlament a Evropská rada s
konečnou platností schválily, a to s předpokládanou sumou prostředků ve výši 15 miliard
Euro na celkem pětileté údobí (1998 až 2002). Tento program už počítá s podstatnou účastí
sedmi přidružených zemí k Unii a také s alespoň dílčí účastí dalších kandidátských zemí na
toto členství ze střední a východní Evropy. Z věcného hlediska plně navazuje na předchozí
témata řešení, která člení jednak na čtyři tématické skupiny, nazvané "aktivity" (Activities),
obsahující ještě dílčí témata:
1. First Activity (10,843 miliard Euro)
- kvalita života a efektivní správa přírodních zdrojů,
- "uživatelsky vlídné prostředí informační společnosti"
- kompetitivní prostředí a trvale udržitelný růst
- životní prostředí a energie
2. Second Activity (0,475 miliard Euro)
- mezinárodní úloha společného výzkumu a vývoje v rámci Unie
Research")
3. Third Activity (0,363 miliard Euro)
- inovace a podpora účasti malých a středně velkých podniků na
vývojových programech Unie
4. Fourth Activity (1,280 miliard Euro)
("Community
výzkumných a
- zlepšení lidského výzkumného potenciálu ("human research potencial")
- podpora "socio-ekonomické" výzkumné základny
Tematické členění rámcového programu FRAMEWORK V vychází z potřeby Unie zlepšit
konkurenceschopnost na globálních informačních trzích. Jde o témata, která už jsou zařazena
do "aktivit", ale některá z nich jsou zvláště zdůrazňována. Jsou to především následující
tématické okruhy:
Všechny telematické prostředky, které přispívají ke kvalitě života a nakládání s
životně důležitými zdroji (zejména vytváření nových pracovních příležitostí spolu se
zachováváním trvale udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí).
Hledání účinných nástrojů k tomu, aby se informační společnost stala přátelskou k
uživateli (vývoj informačních technologií a jejich včasná aplikace v občanském
životě, podpora přístupu malých firem k nejnovějším prostředkům informatizace a
propojení vědy s informační politikou zemí).
Podpora výzkumu jako hlavního faktoru růstu (podpora celé sféry výzkumu a vývoje s
cílem zvýšení konkurenceschopnosti evropských produktů na světových trzích a se
zvláštním zřetelem k rozvoji dopravní pozemní, lodní a letecké infrastruktury).
Rozvoj energetiky s ohledem na ochranu životního prostředí a neobnovitelných zdrojů
(propojení odvětví energetiky a ekologie, udržování kvality vody, ovzduší a
kulturního dědictví, prevence živelných pohrom a sledování optimální míry
zaměstnanosti).
Tematické podprogramy jsou v programu FRAMEWORK V provázány třemi tzv.
horizontálními programy, a to:
1. Prohloubení internacionalizace výzkumu a vývoje - INCO-2 (se zaměřením na
vytváření předpokladů spolupráce mezi vědci a výzkumnými institucemi nejen v
Evropě, ale také v tzv. "třetím světě", zejména v zemích bývalého Sovětského svazu).
2. Podpora inovací a účasti malých a středně velkých podniků - CRAFT (s orientací na
podporu prostředků a způsobů šíření produktů malých a středně velkých firem, které
jsou založeny na výzkumu a vývoji podporovaném z prostředků programů
FRAMEWORK.
3. Růst výzkumného potenciálu a znalostní základny sociálního a hospodářského vývoje
Evropy (s cílem mezinárodně založených podpůrných akcí ke zlepšení podmínek pro
výzkum a vývoj i pro vzdělávání cestou zkvalitňování informačního zabezpečení
zejména také výzkumu a vývoje v nečlenských zemích Evropské unie.
Z hlediska informační politiky Unie jsou z uvedené struktury programu FRAMEWORK V
významné tématické okruhy. Jsou označovány také zkratkou IST (Information Society
Technologies) a řídí je samostatný výbor složený ze zástupců členských a přidružených zemí
EU.
Při koncipování tohoto zatím posledního z rámcových programů Evropské unie se poprvé
artikulovala potřeba využít integračních mechanismů Unie k dosahování vyšších efektů než
pouze součtem prostředků a úsilí zúčastněných zemí. Byl vytyčen cíl dosahování tzv.
"evropské přidané hodnoty" (European Added Value), a to především v oblasti výzkumu a
vývoje informačních technologií, které by bylo možno implementovat v co nejširší
uživatelské veřejnosti. Navíc už rok před jeho ukončením byly zahájeny koncepční práce na
formování pokračujícího rámcovéhoo programu - FRAMEWORK VI. Jeho první verze byla
Evropské komisi předložena 27. února 2001.
Programy FRAMEWORK jsou, jak bylo řečeno, vypisovány a vyhlašovány relevantním
generálním direktorátem, který je však ještě vnitřně rozdělen na DG XIII-C spravující oblast
vývoje technologií vztahujících se přímo k využití telematiky, zejména telekomunikační sítě a
jejich informační a návazné služby (řídil je Michel Richonnier), a DG XIII-D který je
orientován na rozvoj informačního průmyslu, informačních trhů a také na počítačovou práci s
jazykem (language ingeneering). Řídil jej v době vyhlášení i realizace programu významný
zastánce informatizace v Evropské unii Frans de Brine. Obě ředitelství se shodla na
společné strategii přístupu k posuzování a výběru projektů, které mohou podle předem
zveřejněných pravidel a podmínek jakékoli právní subjekty členských zemí EU navrhovat k
přijetí své účasti a pochopitelně i k obdržení příslušné finanční podpory. Tato strategie byla
deklarována následujícími 10 body:
1)
Jádro výzkumu by nemělo spočívat pouze v posilování principu soutěživosti
průmyslových podniků, ale i v podpoře dalších společně prosazovaných principů
politiky EU.
2)
Produkty výzkumu a vývoje musí být "uživatelsky orientovány" a "cenově efektivní"
spíše než technologicky výjimečné.
3)
Musí se vždy začít průzkumem trhu na předpokládané produkty výzkumu a vývoje.
4)
Už průběhu výzkumu by se měli účastnit reprezentanti příští
vyvíjených prostředků a technologií.
5)
Zaměření výzkumných a vývojových prací by se mělo soustředit
multimediální technologie než na datovou telematiku.
6)
Práce se mají soustředit na méně projektů, ale s širším, mezioborovým uplatněním.
7)
Odpovídající prostředky mají být věnovány vždy na hodnocení
uživatelskou sférou.
uživatelské obce
spíše na
produktu
8)
Přednost mají mít telematické aplikace s maximální orientací na obecnější, nepříliš
specifikovanou věcnou oblast.
9)
Předpokládá se využívání již vyvinutých prostředků, zejména
existujících
technických norem a doporučení. 10)Doporučuje se vzájemná spolupráce
zúčastněných subjektů nejen vertikálně v rámci sektoru výzkumu a vývoje, ale také
po horizontální linii, mezi tímto a dalšími sektory (průmyslovým, obchodním atd.).
Účast v rámcových programech FRAMEWORK však už v 90. letech nebyla omezena pouze
na podniky a organizace z členských zemí Evropské unie. Také subjekty z těch evropských
států, které měly s EU uzavřenu smlouvu o asociačním členství, což se právě týkalo v té době
i naší země, měly šanci se zde se svými projekty nebo jako spolupracující organizace na
projektech s jiným hlavním řešitelem uplatnit. Tato účast byla navíc podporována
specializovanou mezinárodní organizací s názvem "ASSISTANCE" (Association for
International Scientific and Technical Communication and Cooperation) se sídlem ve Vídni.
Ta sjednává v zemích s asociační smlouvou s EU podporu specifických forem účasti vždy
prostřednictvím určeného národního koordinátora (zpravidla ústřední celostátní informační či
výzkumné a vývojové organizace). V letech 1994 až 1996 plnilo (do svého zrušení) tuto
funkci v České republice NIS (Národní informační středisko). Jako země s asociační
smlouvou s EU máme podle Pravidel účasti a financování ze 7. prosince 1994 právo plné
participace v rámcových programech, ovšem pouze s tím, že jednotlivé projekty budou
odsouhlaseny reprezentanty příslušného sektoru z členských zemí Unie. Zatímco právní
subjekty z členských zemí EU měly možnost přihlásit návrhy projektů své účasti v programu
"TELEMATICS APPLICATIONS" už do 15. března 1995, naše organizace se mohly ucházet
o účast na projektech i v průběhu tohoto i dalších let dodatečně. Právě tak, jako účastníci
programu ze zemí EU, i naše organizace, pokud byla jejich účast odsouhlasena, mají od té
doby možnost získat až 100% příspěvek na samostatný výzkum a vývoj, 50% v případě
společného výzkumu s organizací ze třetí země a ze 33% může být dotována demonstrace
výsledků výzkumu a vývoje, spojená s jejich propagací a inzercí pro účely uplatnění na trhu.
Přímo knihovnicko-informační sféry se týká zavedení a financování projektu ECUP
(European Copyright User Platform). Tento projekt úzce souvisí s otázkami ochrany
autorských práv a jejich odrazu v knihovnických a informačních službách, které budou ještě
dále v této práci prezentovány. V letech 1994 až 1998 se v souvislosti s tímto projektem na
bázi programu FRAMEWORK realizovaly specificky knihovnické projekty, jako např.
Telematics for Libraries, podporovaný navíc ještě společným evropským koordinačním
orgánem pro spolupráci různých knihovnických a informačních profesních organizací
EBLIDA (European Bureau of Library, Information and Documentation Associations) se
sídlem v Haagu. Představitel EBLIDA se stal dokonce hlavním koordinátorem řešitelských
prací na projektu ECUP. Hlavními cíli, na kterých se evropští knihovníci a informační
pracovníci při koncipování úloh, řešených společnými projekty, dohodli, se staly:
obhajovat "privilegia" knihoven při elektronickém publikování, na které se připravují
z hlediska ochrany duševního vlastnictví různá omezující opatření,
organizovat specializovanou odbornou právní ochranu pro účely uplatňování práv
knihoven a jejich čtenářů,
zastupovat evropské knihovny na jednáních o nejrůznějších aspektech ochrany
duševního vlastnictví, zejména tzv. "elektronického copyrightu", na jednáních WIPO
(World Intellectual Property Organization), Světové obchodní organizace WTO
(World Trade Organization) a podobných organizací.
Kromě vlastních programů FRAMEWORK se základním servisním programem a zároveň
praktickým informačním systémem pro orientaci v evropských programech a vůbec aktivitách
souvisejících s integrací tohoto kontinentu na bázi Evropské unie stal CORDIS (Community
Research and Development Information Service). Jde o široký a vnitřně už velmi
propracovaný, vpodstatě referenční informační systém, využívající dnes plně internetovské
telekomunikační i softwarové prostředí a umožňující skutečně široký přístup ke
zveřejnitelným datům především o dění okolo četných a už obtížně přehledných výzkumných
a vývojových programů koordinovaných orgány Evropské unie. Je jedním z produktů
programu FRAMEWORK IV.
V roce 1995 bylo na základě analýz fungování tohoto informačního systému zjištěno, že
ačkoli se jeho prostřednictvím informačně zajišťuje už celkem 2660 výzkumných a
vývojových projektů, na něž se vynakládá úctyhodná suma 2,260 miliardy dolarů, pokrývalo
to pouhá 3% veškerých finančních prostředků, vynakládaných do výzkumu a vývoje v celém
"evropském" průmyslu. Proto byl v rámci CORDIS od roku 1997 zahájen speciální program s
cílem vybudovat instituci s názvem ERGO (European Research Gateway Organization). Ta
se pak stala hlavním koncepčním a koordinačním centrem pro přípravu i vlastní fungování
výše charakterizovaného, zatím posledního z "rámcových" programů - FRAMEWORK V.
Jádrem CORDIS je databanka údajů o výzkumných programech sledovaných ze všech
potřebných hledisek a multimediální systém "Guide to Community Programmes". Vše
funguje na bázi průřezového informačního systému ARCADE umožňujícího bezplatné
dotazování a navigaci uživatele v 9 jazycích členských zemí EU. Navíc jsou v rámci tohoto
systému produkovány nejrůznější informační pomůcky pro orientaci v evropských
programech i v tištěné formě nebo na CD-ROM.
Mezi nejvýznamnější informační služby systému CORDIS patří série subsystémů označených
jako CORDIS RTD:
CORDIS RTD - NEWS (aktuální informace o probíhajících výzkumech)
CORDIS RTD - CONTACTS (smlouvy na výzkumné a vývojové aktivity)
CORDIS RTD - RESULTS (výsledky výzkumu a vývoje v různých programech a
projektech)
CORDIS RTD - ACRONYMS (slovník zkratek a akronymů)
CORDIS RTD - PROGRAMMES (přehled programů EU a jejich realizace)
CORDIS RTD - PROJECTS (informace o jednotlivých projektech v
programů EU)
rámci
CORDIS RTD - PUBLICATIONS (bibliografie výzkumných zpráv s abstrakty)
CORDIS RTD - COMDOCUMENTS (oficiální dokumenty Evropské unie v oblasti
legislativy a rozhodovacích aktů jejích správních a řídících orgánů)
CORDIS RTD - ACRONYMES (slovník termínů včetně zkratek a
používaných v oblasti výzkumu a vývoje EU)
akronymů
Kromě uvedených informačních subsystémů jsou v rámci CORDIS zpracovávány a
zpřístupňovány některé speciální soubory bibliografických i zdrojových informací a také
katalogy, jako např.:
ECLAS (katalog ústřední knihovny Evropské komise)
EPOQUE (souborná databáze katalogů a bibliografií vztahujících se na výzkumné
aktivity v EU
EPISTEL (speciální informace pro novináře)
I&T Magazine (elektronický bulletin věnovaný DG XIII)
I’M Guide (informace o informačních produktech a službách v EU)
INFO92 (o realizaci Maastrichtské smlouvy z daného roku)
RAPID (plné texty důležitých dokumentů Evropské komise vč. briefingů Rady EU)
SCAD (bibliografie politické literatury, vztahující se k EU)
V únoru 1997 byl navíc, původně mimo CORDIS rozvinut projekt ESIS (European Survey
for the Information Society) s cíli zajistit pokud možno co nejúplnější registraci projektů
vztahujících se k problematice budování "informační společnosti", monitorovat související
akce, identifikovat hlavní aktéry tohoto vývojového procesu a poskytovat pro potřeby správy
Unie potřebné analýzy a statistické přehledy aktivit směřujících k takto pojmenované formě
existence evropské občanské komunity.
CORDIS v současnosti představuje klíčový nejen referenční, ale také už zdrojový informační
pramen pro každého, kdo potřebuje jakoukoli informaci týkající se zakládání, řízení, obsahu,
průběhu i výsledků výzkumných a vývojových programů Evropské unie, a to i těch, které
zasahují do zemí střední a východní Evropy.
Od roku 1998 se kromě dalšího působení iniciativ v rámci systému CORDIS významným
způsobem rozšířily informační služby o aktivitách Evropské unie. Bylo rozhodnuto o
bezplatném přístupu k elektronické formě časopisu "Official Journal of the European
Communities" na internetovském serveru Eur-Lex.
7.10 Program PHARE
Už v programech FRAMEWORK se akcentovala snaha připojit k výzkumným a vývojovým
aktivitám Evropské unie také orgány a organizace států střední a východní Evropy. Pro
přímou podporu těchto postkomunistických zemí byl hned v roce 1990 organizován rozsáhlý
podpůrný program, nikterak ovšem oborově specializovaný. Byl iniciován Evropskou komisí
pod označením PHARE. V jeho rámci bylo na podporu transformačních procesů totalitních
států vyčleněno na prvních pět let 5,416 miliardy ECU. Od roku 1996 přešel program pod
vedení generálního direktorátu DG I a jeho aktivity se od středoevropských na
východoevropské země. Z hlediska informatizace nebyl tento program speciálně orientován v
žádné své části, nicméně informační instituce a knihovny z jeho financí mohly těžit
prostřednictvím některých obecnějších směrů, jako jsou např. podpora vzdělávání (např.
speciálně pro vysoké školy a v tom i pro jejich knihovny fungoval podprogram TEMPUS)
nebo kultury a jiných resortů. Hlavními sektory hospodářství postkomunistických zemí, které
jsou dosud programem PHARE podporovány průřezově jako tzv. "multicountry
programmes", jsou:
1. Infrastruktura (míní se tím zde doprava, energetika, telekomunikace)
2. Ekologie
3. Lidské zdroje (včetně podpory různých výzkumných aktivit a podpory vzdělávání sem např. patří už zmíněný TEMPUS)
4. Sociální záležitosti (např. i boj proti drogám)
5. Obchod a podpora malých a středních soukromých podniků a podnikání obecně
6. Veřejná správa
7. Různé dílčí projekty bez předchozího oborového vymezení (např. příprava k integraci
do Evropské unie).
Pokračování programu PHARE je plánováno i po roce 2000, ale jeho aktivity mají zasahovat
zejména dosud nejzaostalejší postkomunistické státy, jejichž vlády ovšem o tuto formu
podpory projeví zájem a zároveň vykáží směřování k transformaci svého hospodářství i
celkového politického systému.
Uvedené velkorysé programy a projekty, bohatě financované vládami průmyslově vyspělých
evropských zemí, jsou vyvolány reálně pociťovanou potřebou společnosti vyrovnat se
organizovaným, možno říci systémovým způsobem, s prudce narůstajícími disproporcemi
mezi možnostmi, které skýtá moderní výpočetní a zejména telekomunikační technika, a
schopnostmi člověka využívat adekvátní prostředky k vyhledávání, výběru a racionálnímu
využívání hromadících se poznatků. V různých projektech se sleduje produktivita
výzkumných prací, a to právě z hlediska jejího možného ovlivnění novými informačními
technologiemi.
Kromě uvedených programů, které byly vybrány z dnes už skutečně velkého množství těchto
systémových prostředků na jedné straně řízení a na druhé straně také podpory iniciativních
aktivit ve prospěch výstavby a rozvoje Evropské unie, vytvořily se v tomto nadnárodním
společenství i specializované organizace, které také působí jako iniciativní a podpůrné prvky
speciálně v oblasti informatizace. Jde zejména o podporu rozvoje informačního průmyslu v
Evropské unii a potažmo i dalších evropských států.
7.11 Organizace pro podporu evropského informačního průmyslu
Sdružovací platformu pro organizace i jednotlivce, působící v evropském průmyslu
informačních služeb, představuje Sdružení evropského informačního průmyslu se zkráceným
názvem EIIA (European Information Industry Association). Je součástí celosvětové
organizace, sdružující pod koordinující aliancí GAIIA (Global Alliance of Information
Industry Associations), založené už v roce 1985, asociace informačního průmyslu v různých
kontinentech. Evropské sdružení bylo založeno 17. dubna 1989 z iniciativy dvou
západoevropských informačních kooperativních organizací EURIPA a EHOG, které se
zároveň staly jeho zakládajícími organizacemi. Prvním předsedou EIIA se stal Mariano
Saksida, dosud vedoucí pracovník EHOG a dlouholetá vůdčí osobnost databázového centra
ESA-IRS, a prezidentem Rady EIIA se stal bývalý předseda EURIPA, David R. Worlock.
Do EIIA již vstoupily jako její další zakladatelské organizace známé firmy a sdružení, jako je
např. britský Aslib, evropské Sdružení uživatelů a provozovatelů automatizovaných
informačních služeb EUSIDIC a další evropské národní i mezinárodní informační
organizace. Ke sdružení EIIA se mají přihlašovat jednak různé kooperativní informační i
knihovnické organizace, producenti i zprostředkovatelé informačních produktů i jednotliví
koneční uživatelé informačních služeb. EIIA zabezpečuje mimo jiné i koordinaci
výzkumných a vývojových programů Evropské unie v oblasti informačních a knihovnických
služeb, např. dříve první a druhý program IMPACT a ve druhé polovině 90. let INFO2000.
Podílí se zejména na rozvoji podnikání a podněcování poptávky na informační služby ve
státech Evropského společenství.
EIIA se věnuje zejména také propracovávání principů zpřístupňování ekonomických a
správních informací generovaných veřejným sektorem a jeho vládními orgány soukromému
sektoru i jednotlivým občanům. Na 20. konferenci IOLIM v Londýně v roce 1996 publikoval
prezident Rady EIIA David R. Worlock 19 "klíčových principů", které EIIA stanovila jako
základ nové evropské informační politiky v této oblasti. Jsou mezi nimi na prvních místech
požadavek bezbariérového technického a technologického zajištění veřejné přístupnosti všech
informačních databází, které vytváří administrativa vlád členských zemí i správní orgány
Evropské unie, odpovědnost vlád za správnost a aktualizaci zpřístupňovaných dat,
průhlednost hospodářských vztahů mezi zpřístupňovateli a uživateli informačních databází,
včetně zajištění bezplatnosti informačních zdrojů vytvářených výlučně z veřejných
prostředků. Na druhé straně se požaduje otevření příležitostí pro účast soukromého sektoru na
budování i zpřístupňování databází vytvářených na podkladě informací z veřejného sektoru,
jejich provozování jako služba veřejnosti na základě veřejných zakázek, zajištění volné a
jasnými pravidly vymezené soutěže mezi podnikatelskými subjekty o tyto veřejné zakázky,
podpora společných podnikatelských iniciativ subjektů z různých členských států EU a
otevírání národních informačních trhů pro uplatnění takto založených veřejných informačních
služeb. Volné zpřístupňování informačních zdrojů v papírové formě a zejména
prostřednictvím počítačových sítí jako elektronických dokumentů se požaduje podpořit i
využitím maximální benevolence, umožňované autorským právem (copyright) na bázi
Bernské konvence.
Právě z iniciativy EIIA bylo vynakládání finančních prostředků na realizaci schválených
projektů programů, jako byl IMPACT, přísně sledováno a podléhá též do jisté míry veřejné
kontrole odborného tisku zaměřeného na informační systémy a služby v zemích Evropského
společenství. Např. v roce 1990 bylo kritickému posouzení účelnosti a odůvodněnosti
vynakládání peněz z dotace, která byla věnována na rozvoj informačního trhu v západní
Evropě, podrobeno vedení tohoto projektu ze strany vybraných významných představitelů
západoevropského informačního průmyslu.
Z celkové částky 5 miliónů dolarů na rok 1989 byly vynaloženy 3 milióny dolarů na rozvoj
databázového systému ECHO, zpřístupňujícího následně, jak už bylo uvedeno dříve, pro
organizace členských států Evropského společenství i pro vybrané organizace dalších zemí
zdarma legislativní a obchodně ekonomické informace (podrobněji už byl tento systém
představen v předchozích kapitolách). Z uvedené částky bylo např. spotřebováno 445 tisíc
dolarů na mzdy pracovníků centra ECHO, 900 tisíc na jeho počítačový provoz a 130 tisíc
dolarů na dopravu, cestovné a putovní stánkové propagační a instruktážní výstavy.
Západoněmeckému databázovému a informačnímu centru DIMDI byla uhrazena pomoc,
kterou poskytlo v oblasti programového vybavení databázovému centru ECHO, ve výši 410
tisíc dolarů (za dodání dialogového programového systému pro zpětné vyhledávání informací
GRIPS-DIRS) a 1 milión dolarů byl věnován na výzkum a vývoj techniky hlasového
ovládání práce počítače při informačních službách konečným uživatelům a na projekt tvorby
poznatkové báze dat pro podporu práce uživatele s více hostitelskými systémy sítě EuronetDiane. Navíc byla vysokými částkami financována činnost Skupiny pro rozvoj obchodu
informačními službami.
Činnost EIIA se zaměřuje zejména na pořádání různých konferencí a výstav nejmodernější
informační technologie, jako např. konference o audiotextových systémech, seminář k
marketingu bází na CD-ROM, frankfurtská konference INFOBASE a pařížské setkání k
problematice videotexových systémů v roce 1992.
V roce 1993 byl z iniciativy EIIA vypracován návrh směrnice s názvem "A draft directive for
a commercial right of access to public sector databases", který podporuje práva privátního
podnikatelského sektoru na přístup k informačním fondům vytvářeným a spravovaným
veřejnoprávními institucemi. Vycházel z premisy, že daný sektor není při využívání veřejně
přístupných informačních systémů rovnoprávným protějškem vládních struktur a že je dosud
proti nim znevýhodněn. Směrnice měla napomoci soukromému sektoru k efektivnějšímu
přístupu k vládním informacím, resp. k informacím, které se generují a měly by být
zpřístupňovány pro veškeré hospodářské subjekty v rámci vládou spravovaných informačních
systémů.
V roce 1995 byla z iniciativy EIIA do programu INFO2000 zahrnuta tvorba informační
legislativy, opět zejména s cílem posílit práva soukromých podnikatelských subjektů na
přístup k informačním fondům, především už ve formě informačních databází, vytvářených
veřejným sektorem. Zejména se prosadilo řešení otázek, jako např. zda a jakým způsobem
může státní sektor vyžadovat za přístup k databázím vytvářeným a spravovaným na základě
financí daňových poplatníků platby, co je platbou za prostou reprodukci údajů z databáze a co
se v této souvislosti počítá jako "přidaná hodnota" za poskytnutý přístup k těmto údajům a
správu jejich databáze, která spadá pod veřejnoprávní organizaci, zda se vytvářejí ve
veřejném sektoru informační databáze s cílem jejich komerčního využívání a jak může
veřejný sektor vytvářet komerční prostředí pro obchod s informačními produkty typu
databáze.
Od poloviny roku 1995 vychází elektronicky i v tištěné formě s podporou "EIIA’s Legal
Guide" souběžně v angličtině, němčině, francouzštině a italštině jako průběžně na volných
listech (stránkách) doplňovaná příručka k řešení nejrůznějších právních otázek vztahujících se
zejména k elektronickému publikování dokumentů. Projekt je finančně zajištěn z fondů, které
spravuje direktorát DG XIII.
7.12 Informační služby o Evropské unii
V souvislosti s řízením správních aktů vedoucích k demokratizaci a rozšiřování informací o
všech aspektech rozvoje Evropské unie a zejména s cílem veřejně informovat o výzkumných
a vývojových programech, které jsou v některých případech otevřeny také nečlenským
evropským zemím, prosazuje se v Unii mnohotvárný systém veřejných informačních institucí
a systémů služeb orientovaných na přiblížení celé problematiky související s tímto
integračním fenoménem moderní Evropy. Hlavní z těchto aktivit byly vyvinuty a realizovány
v rámci rozvojových programů EU, prosazovaných zejména v 90. letech.
Zejména v průběhu 90. let, kdy došlo k významnému posunu v procesu rozšiřování Unie o
relativně mnoho "čekatelských" zemí také z demokratizující se střední a východní Evropy,
doznaly výstavba a provoz informačních služeb vztahujících se ke všem aspektům EU
značného rozvoje. Lze už hovořit o velice rozsáhlé a pestré škále různých typů a forem
služeb, které jsou rozptýleny nejen po území členských zemí, ale prakticky v celé Evropě a
nabývají různé organizační formy. V toto směru se zformovalo už několik standardních typů
informačních pracovišť, která provozují diferencované formy a typy služeb, vesměs
především pro širokou veřejnost. Páteří informačních služeb o Evropské unii je systém
CORDIS, který byl už výše charakterizován. Na něj se váží a z něj vycházejí služby různých
typů informačních středisek a kanceláří, které působí vždy ve prospěch komunit občanů
lokalizovaných v určitém místě Evropy. Na přelomu století se v této oblasti etablovalo už
deset různých kategorií služeb:
1.
Střediska informací o Evropě jako samostatné instituce soustřeďující komplexní
dokumentaci a informační materiály pro studium všech aspektů procesu integrace v
rámci Evropské unie. Největší z nich byla vytvořena v Paříži (Sources d’Europe od
roku 1992) a v Lisabonu (totéž centrum působící od roku 1995).
2.
Výhradně v členských zemích se budují střediska označovaní jako IPE, česky
"Informační centra Evropy". Jejich služby jsou určeny nejširší občanské veřejnosti a
v neposlední řadě zde jde o propagaci myšlenek, na nichž je evropská integrace
založena. Využívají různé nástroje veřejného informování, jako jsou prospekty,
přednášky, půjčování audiovizuálních materiálů a také referenční typ informačních
služeb.
3.
Pravděpodobně nejrozšířenějším typem informačních pracovišť daného zaměření jsou
tzv. EDC, česky "Evropská dokumentační centra". Působí i v nečlenských zemích
EU a vytvářejí jakousi síť, vykazující na konci 20. století přes 400 účastnických
subjektů. Orientují se především na odbornou veřejnost v různých profesích a slouží
k přiblížení evropských výchovných a vzdělávacích programů a ke zpřístupnění
evropské legislativy, bibliografií publikací o EU, statistik a pomáhají uživatelům při
komunikaci se specializovanými orgány Unie.
4.
Převážně v akademické sféře, a to i v nečlenských zemích, jsou zakládána střediska
ERC, česky "Evropská referenční centra". Jejich cílem je, obdobně jako v případě
EDC, přibližovat výchovné a vzdělávací programy a také přispívat různými
instrukčními a učebnicovými materiály k výuce o různých aspektech EU podle
zaměření vysoké školy.
5.
Zpravidla při národních a státních knihovnách se v jednotlivých členských zemích
Unie vytvářejí "Depozitní knihovny", označované zkratkou DEP. Budují a
uchovávají se zde komplexní sbírky dokumentů, které jsou oficiálními orgány EU
vydávány, a to nejen pro archívní účely, ale také s možností zpřístupnění těchto
dokumentů široké občanské veřejnosti.
6.
Mimo hlavní civilizační centra, zejména pak v příhraničních a jiných odlehlých
lokalitách států EU, se zřizují "Regionální informační střediska". Vybavují se
technikou a vyškoleným personálem s cílem zajistit, aby byl místním občanům
umožněn přímý přístup k veškerým informacím a dokumentům Unie, zejména pak
aby se podpořila účast regionů v příslušných podpůrných programech EU.
7.
Právní problematika Unie je informačně zajišťována specializovanými informačními
kancelářemi, označovanými jako EURO-JUS. Provádějí právní expertízy na zakázku
jak soukromníků, tak veřejných institucí a poskytují operativně různé právní
poradenské služby i jednotlivým osobám.
8.
Ve vybraných veřejných knihovnách členských zemí EU jsou vytvářena
specializovaná oddělení s fondy a informačními službami orientovanými na
problematiku evropské ekonomické integrace. Zpravidla se označují jako "Euroknihovny" a jádrem jejich služeb jsou výpůjčky dokumentů zájemcům z nejširší
veřejnosti.
9.
Z iniciativy belgické vlády se od počátku 90. let také v nečlenských státech EU
vytváří specializovaná síť středisek označovaných jako EURO-INFO. Jsou určena ke
zprostředkování informací pro účely rozvoje obchodních a kooperativních výrobních
kontaktů mezi soukromými firmami různých států. Zejména mají přispívat k nalézání
vhodných partnerů v podnikání malých a středně velkých firem.
10. Dosud existující bariéry historicky vytvořené mezi různými zeměmi a národy
integrující se Evropy mají pomáhat překonávat centra označovaná jako CTIC, česky
"Přeshraniční informační a konzultační centra pro spotřebitele". Jak z názvu vyplývá,
soustřeďují se na usnadňování obchodních kontaktů mezi obchodními organizacemi a
občany na různých stranách dosud existujících státních hranic a také na rozvoj
vzájemných kulturních vztahů mezi sousedními národy.
Všem těmto typům informačních pracovišť slouží průřezově jako základna zabezpečující
úplnost fondu všech oficiálních publikací Evropské unie úřad EUR-OP (Office for Official
Publications of the European Communities). Jde o vydavatelství se sídlem v Lucemburku,
které centrálně publikuje a také archivuje a distribuuje všechny uvedené typy dokumentů
prostřednictvím sítě více než 50 specializovaných prodejen rozmístěných i v nečlenských
zemích EU. Ročně EUR-OP vydává zhruba 5.500 monografií, 90 titulů periodik a dalších
několik tisíc různých dokumentů ve formě pouhých rozmnoženin. Čtyřikrát ročně vydává
vlastní katalog publikací, který v retrospektivě tvoří také jednu z databází online
zpřístupňovaných v databázovém centru I’M Europe (dříve ECHO). Zde je také k dispozici
od roku 1998 zpřístupňovaná elektronická verze časopisu Official Journal of the European
Communities, informujícího o všech schválených legislativních aktech Evropské unie.
Relativně bohatá škála různých organizací a systémů služeb se realizovala v rámci procesu
tzv. "přibližování k Evropské unii" také v naší republice po roce 1989. Katalog organizací,
publikací a internetových stránek, které informují o Evropské unii a aktivitách vztahujících se
k problematice vstupu České republiky do Unie vydaný nakladatelstvím Omega v roce 1999
už obsahoval přes 20 adres www stránek a seznam 12 periodik na tuto oblast otázek
specializovaných. Pokud jde o různé organizace, ať už vládní či nevládní, nadace, privátně
provozovaná střediska a občanské společnosti, dosáhl na konci století v ČR jejich počet
padesáti. Mezi nejvýznamnějším lze uvést následující jejich představitele:
ICEU (Informační centrum Evropské Unie), které slouží pro nejširší občanskou
veřejnost pod propagačním logem "nepolitické informační okno do EU". Jeho činnost
je financována z veřejných zdrojů a veškeré služby poskytuje zdarma. Jde především o
propagaci a vysvětlování přínosů našeho připravovaného vstupu do Unie.
EIC (Evropská informační centra) jako prvky rozsáhlé celoevropské sítě výše
charakterizované kategorie středisek EURO-INFO. Naše hlavní EIC působí na
Ministerstvu pro místní rozvoj ČR. Kromě úkolů, které tento typ informační služby
standardně plní, vytváří naše středisko úplný informační servis k legislativě EU,
pořádá na různá "evropská" témata odborné semináře s účastí zahraničních odborníků
a koordinuje činnost dalších českých EIC, které fungují v Ostravě, Plzni a v Hradci
Králové.
EDS (Evropská dokumentační střediska), která jsou v souladu s cíli této kategorie
budována na našich vysokých školách, a to na Univerzitě Karlově v Praze (založeno
již v roce 1990), Masarykově univerzitě v Brně, Vysoké škole ekonomické v Praze a
na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V současnosti jejich celkový počet
ve všech světadílech přesahuje 500, přičemž 315 jich působí v členských státech EU a
dalších přibližně 200 jinde (např. 60 středisek typu EDS pracuje v Severní Americe, 5
v Jižní Americe, 46 v asijských zemích a zhruba 10 v Oceánii). Soustřeďují se na
informace o grantových programech EU přístupných i pro nečlenské země, v jejich
knihovnách se půjčuje relativně obsáhlý fond dokumentů ke všem aspektům budování
EU, zejména právním a politickým. Vydávají informační zpravodaje a v některých
případech, např. na UK, provozují také bibliografické a rešeršní služby. Jejich správu
vykonávalo Generální ředitelství X a po jeho zrušení v roce 1999 se o tuto správu dělí
několik dalších DG. Všechna společně tvoří dnes celosvětovou informační kooperační
síť, založenou technologicky na prostředcích internetu.
Regionální korespondenční EIC, která se soustřeďují na zprostředkování služeb
existujících EIC do dalších regionů např. poskytováním přístupu zákazníků na
internetové stránky EIC. Do roku 2000 byla vytvořena v Liberci, Brně a v Děčíně.
Stále více informační podpory při získávání poznatků o různých aspektech
integračního procesu v rámci Evropské unie se v České republice realizuje v rámci
činnosti různých nadací. Mezi nejvýznamnější v tomto směru patří ICN, rozvíjející
informační aktivity o rozvojových a vzdělávacích programech EU.
RPIC (Regionální poradenská a informační centra), původně založená Národním
informačním střediskem ČR, která se kromě jiných informačních činností v regionu
věnují také specializované podpoře zejména podnikatelských kontaktů mezi našimi a
zahraničními firmami s možností získat k tomu z nějakého rozvojového programu EU
finanční podporu.
BIC (Podnikatelská inovační centra - z anglického "Business Innovation Centres")
jsou zpravidla malými soukromými podniky typu s.r.o., které za úplatu
zprostředkovávají obchodní a podnikatelské informace pro malé a středně velké firmy.
ÚVIS (Úřad pro veřejné informační služby, dříve ÚSIS), který jako jeden z ústředních
orgánů státní správy kromě jiných aktivit, které budou ještě v souvislosti s naší státní
informační politikou pojednány, koordinuje a zčásti financuje rozvoj informačních
služeb ve vztahu k Evropské unii v České republice.
7.13 Základy nové evropské informační politiky
Základem pro zejména zdůrazňovaný aplikovaný výzkum a vývoj prostředků moderní
informační techniky a technologie s jejich rychlým zaváděním do praxe a provozu stávajících
i nově budovaných informačních systémů a služeb se už před zahájením programů IMPACT
stala oblast telekomunikací. Pod heslem "vybudovat evropskou informační infrastrukturu" se
rozumělo zásadní přebudování evropských telekomunikačních služeb. Ty totiž stále více
zaostávaly za americkými telekomunikacemi a stávaly se brzdou veškerého pokroku Evropy
právě v nejvýznamnějších strategických hospodářských oblastech, kde se motorem rozvoje a
úspěchu stal bezbariérový, digitální přenos informací v pružných počítačových a
telekomunikačních sítích. Hlavní příčinou zaostávání Evropy za USA byla monopolizovaná
majetková struktura provozovatelů telekomunikačních služeb, náležící v jednotlivých státech
výlučně státním správám, resp. ministerstvům pošt a telekomunikací, obecně označovaných
zkratkou PTT (Post, Telephones and Telecommunications).
První krok k radikálním opatřením na zlepšení evropských telekomunikací pro účely
budování rozsáhlých počítačových sítí s rychlými přenosovými cestami byl učiněn v roce
1988 na zasedání ministrů PTT EHS v Lucemburku. Z jednání vyšel dokument označený jako
"Zelený list o rozvoji telekomunikací", v němž se zúčastnění ministři přihlásili k
neobyčejné odpovědnosti resortu telekomunikací vůči všem ostatním průmyslovým a zejména
obchodním a finančním odvětvím, která musí soutěžit s americkými a východními konkurenty
o světové trhy. Následně byla vytvořena Rada ministrů pro telekomunikace s úkoly
vytvořit jednotný evropský trh terminálových stanic včetně technicky vyspělých
telefonních stanic bez homologizačních omezení,
zavést společný trh telekomunikačních a na ně navazujících telematických služeb s
využitím francouzských zkušeností s úspěšným veřejným online informačním
systémem Minitel,
zahájit společné vytváření a zavádění norem a doporučení v telekomunikacích s tím,
že se ve Francii založil Ústav pro evropskou normalizaci telekomunikací,
podpořit spolupráci provozovatelů telekomunikačních služeb s výzkumnými
laboratořemi v průmyslu a zejména na univerzitách,
zintenzívnit zavádění vyspělé telekomunikační techniky a technologie v dosud
zaostávajících regionech členských zemí tehdejšího EHS.
Práce takto vytvořené Rady ministrů pro telekomunikace přinesla výraznější výsledky až v
roce 1992, kdy byla přijata čtyři rozhodující opatření k pokroku na poli integrace a
modernizace pojetí telekomunikační infrastruktury:
1) tísňové číslo dostupné bez obtíží ze všech lokalit Unie,
2) zahájení výstavby skutečně prostupné supersítě pro digitální přenos informací na bázi
optických spojů i družicového spojení,
3) podstatné zkvalitnění parametrů televizního vysílání a také televizních přijímačů i
monitorů osobních počítačů spolu s podporou dosažitelnosti co nejvyšší kvality příjmu
signálu ve všech lokalitách,
4) zesílení vlivu ministrů PTT na proces standardizace telekomunikační techniky v
mezinárodním měřítku.
Tzv. "Panevropská výzkumná síť" byla založena v roce 1989 a znamenala významný přínos v
oblasti propojení výzkumných pracovišť členských států EU, zejména jejich výpočetních
zdrojů a komunikačních možností mezi vědci. Připojilo se do ní všech tehdejších 12 zemí
Unie a navíc Rakousko, Norsko, Švédsko a Kypr. V síti byl zaveden provoz typu MDNS
(Managed Data Network Services) znamenající racionalizace její správy a s tím spojeného
přenosu velkých objemů vědeckých dat mezi superpočítači výzkumných center. Síť se
zejména uplatnila při rozvinutí výzkumů v rámci nejdůležitějších programů Unie v oblasti
elektroniky a jejích aplikací ve výpočetní a telekomunikační technice a technologii (např. v
programu ESPRIT, který bude dále představen). Už na začátku 90. let využívalo jejích služeb
přes 6 tisíc výzkumníků a také vývojových inženýrských pracovníků, především na přípravě
komunikační infrastruktury orientované k podpoře integračních procesů v hospodářství zemí
EU.
V posledním desetiletí se vrcholným orgánem pro řízení a koordinaci všech aktivit Unie
souvisejících se záležitostmi spojů, ať už analogových nebo, a to převážně, digitalizovaých,
stal orgán známý pod zkratkou CEPT (Conference of Postal and Telecommunication
Administratives) a v jeho rámci průběžně působící ECTRA (European Committee for
Telecommunications Regulatory Affairs), kde dnes už působí zástupci nejen členských zemí
EU, ale už z více než čtyřiceti evropských zemí jako národních členů této organizace.
Výkonnou složkou při rozhodování o zavádění a uplatňování sjednocujících norem v oblasti
telekomunikací se pak ETO (European Telecommunication Office). V posledních letech šlo
především o rozvoj standardizace v rámci technologie a organizace telekomunikačních sítí
označované zkratkou ISDN (Integrated Services Digital Network), neboli "integrovaných
služeb digitálních sítí, umožňující budování rozsáhlých počítačových sítí s koncovými
stanicemi i v domácnostech a předpokládajících digitalizaci také telefonu, rádia, televize a
dalších elektronických zařízení s možností jejich programování jako počítačů a dálkového
ovládání.
I když se Evropská unie na začátku 90. let vydala směrem k radikálnímu zlepšení stavu
informační infrastruktury, a to především v oblasti telekomunikací, stále se nikterak výrazně
nesnižovala její zaostalost za USA i Japonskem zejména co do pronikání výpočetní a spojové
techniky do široké veřejnosti. Oproti USA, kde vůdčí úlohu převzal v celé této sféře Internet,
Evropa se přikláněla spíše k profesionálním počítačovým sítím a pravděpodobně až příliš úsilí
věnovala do orgánů a organizací vytvářejících různé normy a pravidla, která však se stejně
uplatnila pouze tehdy, jestliže současně zajišťovala práci se stále se rozvíjejícími prostředky
Internetu. Také z hlediska proniknutí moderních počítačových a komunikačních prostředků
do vrcholové politické sféry Evropa stále zaostávala především za americkým prezidentským
úřadem, jak jej pojali prezident Clinton a zejména viceprezident Gore (bude o tom ještě
podrobně pojednáno).
K prvnímu skutečně zlomovému momentu v celkovém pojetí informační politiky vedoucích
představitelů Evropské unie došlo až ke konci první poloviny 90. let.
7.14 Nová evropská informační politika - směrem k "informační společnosti"
S rostoucím vlivem nových informačních technologií v globálním měřítku se ve vrcholných
orgánech Evropské unie na začátku 90. let stále hlouběji uvažovalo, jakým směrem napřít
soustředěné úsilí všemi prostředky posilovat a urychlovat rozvoj informačního sektoru a spolu
s tím infrastruktury hospodářského, politického i kulturního života občanů členských států.
Během první poloviny této dekády docházelo k intenzifikaci činnosti v různých vrstvách
organizačních struktur Unie, směřující k aktualizaci koncepcí, vypracování projektů a
přijímání konkrétních opatření k naplnění už všeobecně přijaté představy "informační
společnosti" v Evropě 21. století. Pracovalo se už s výrazy jako "digitální revoluce",
"informační průmysl" a nejvíce "zasaženou" oblastí se staly pochopitelně všechny stávající
typy a formy telekomunikací.
Za nejvýznamnější opatření podniknutá v Evropské unii v té době ve směru urychlení
výstavby tzv. informační infrastruktury, v níž telekomunikace hrají hlavní roli, je třeba
označit iniciativu Rady Evropy, jejímž výsledkem byl na jejím prosincovém zasedání v roce
1993 schválený materiál, známý dnes jako Delorsova Bílá kniha. Název dokumentu zněl
"Růst, schopnost soutěže, zaměstnanost - výzvy a cesty vpřed do 21. století" (Growth,
Competitiveness, Employment - The challenges and ways forward into the 21st century).
Materiálním důsledkem přijetí dokumentu byla citelná finanční injekce povzbuzující investice
do nových informačních technologií, souvisejících především s přenosem dat, a to ve výši 67
miliard ECU. Zároveň byl dán podnět ke zpracování ojedinělé koncepční studie "Evropa a
globální informační společnost - doporučení Evropské radě" (Europe and the Global
Information Society - Recomendations to the European Council) vytvořené mezinárodní
skupinou dvaceti renomovaných expertů z členských zemí EU ("High-Level Group on the
Information Society") pod vedením tehdejšího komisaře řídícího DG III, Martina
Bangemanna. V této skupině pracovali (jména jsou uváděna podle abecedního pořadí jejich
vlastnoručních podpisů na první straně jimi zpracovaného dokumentu): Martin Bangemann,
Peter Bonfield, Enrico Cabral da Fonseca, Etienne Davignon, Peter Davis, Jean-Mmarie
Descarpentries, Carlo de Benedetti, Brian Ennis, Pehr Gyllenhammar, Hans-Olaf Henkel,
Lothar Hunsel, Anders Knutsen, Pierre Lescure, Constantin Makropoulos, Pascual Margall,
Romano Prodi, Gaston Thorn, Jan Timmer, Candido Velasquez-Gastelu a Heinrich von
Pierer.
Evropská rada tento dokument, označovaný jako Bangemannova zpráva, na svém zasedání
ve dnech 24. - 25. června 1994 v Korfu schválila jako řídící instrukci pro organizování
konkrétních akcí na odpovídajících úrovních orgánů EU ve druhé polovině 90. let. Jde o
koncepční materiál, který nejen analyzuje, ale také navrhuje strategické priority pro
soustředěné akce orgánů Unie na podporu informačního sektoru.
"Bangemannova zpráva" hned ve své první části vyzdvihuje nutnost "akčního plánu"
konkrétně zaměřených iniciativ, které by byly zaměřeny především k podpoře spolupráce
mezi veřejným a soukromým sektorem při výstavbě informační infrastruktury Evropské unie.
Dále se uvádějí už jen heslovitě formulovaná a jednotnou formou komentovaná doporučení
pro jednotlivé oblasti vývoje a působení prostředků, na nichž má být budoucí informační
společnost zemí EU vytvářena. Všechna jsou uvozena prohlášením expertů, že "informace
působí multiplicitním efektem, dodávajícím novou energii všem sektorům ekonomiky".
Z toho předpokladu jsou odvozena nejvýznamnější doporučení skupiny, jejichž soubor lze už
vlastně za požadovaný akční plán považovat. Jaké jsou to požadavky?
Především se sledovala nezbytnost vytváření nových trhů v budované evropské informační
společnosti. To podle expertů může podpořit na prvním místě zefektivnění přenosových
prostředků a technologií pro sektor obchodu (např. upřednostnění elektronické pošty před
faxem a rozvíjení metod telekomerce a elektronické výměny dokumentů). Uvádělo se, že
elektronická pošta je nejen rychlejší, ale může ušetřit až 95% nákladů oproti faxu.
Rozšiřování trhů mělo probíhat právě v oblasti informačních služeb a informační techniky pro
malé a střední podniky. V zemích Evropské unie se odhadoval počet takových podniků na
12 milionů a experti tuto sféru označovali za páteř evropské ekonomiky, zejména schopnou
řídit informační procesy efektivněji než velké podniky. Už zde se původní požadavek na
rozvoj informační technologie rozšiřuje na celou oblast výpočetní a komunikační techniky a
technologie a začíná se namísto označení "IT" zkratky ICT (information and communication
technology).
Klíčový význam experti přisoudili zpřístupnění informačních trhů pro nejširší vrstvy
obyvatelstva a podpoře schopností jejich informačního chování. Vycházeli ze skutečnosti, že
Evropa stále znatelně zaostává v průniku informačních technologií a na nich závislých služeb
za USA. Tam už podle tehdejších statistik více než 60% domácností využívalo kabelovou
televizi, umožňující nadstavbové elektronické informační služby (oproti průměru pouhých
25% domácností v Evropě, kde se však mezi jednotlivými členskými zeměmi EU projevovaly
v tomto aspektu neobvyklé rozdíly, např. mezi Belgií s 92% a Řeckem s pouhými 1-2%
domácností s kabelovou televizí). Obdobná situace byla tehdy dokumentována v rozšíření
osobní počítačové techniky, kde USA vykazovaly už v průměru 34 PC na každých 100
obyvatel, kdežto Evropa pouze 10, i když např. ve Velké Británii bylo už dosaženo v takto
měřeném parametru celkového rozvoje společnosti průměru 22 počítačů. Za příklad se dávala
Francie se svým videotexovým systémem Télétel/Minitel. Ten už v první polovině 90. let
dosáhl rozšíření na téměř 30 milionů uživatelů v podnicích i v domácnostech, disponujících
dohromady asi 6 miliony terminály a využívajících tímto způsobem až 15 tisíc různých
informačních služeb. V Anglii, kolébce videotexu, se tyto služby zdaleka tak neujaly, i když
právě na začátku této dekády prokazovaly jistou renesanci spolu s dálkově sledovanými a
využívanými výukovými, instruktážními, obchodními a zábavnými programy na tehdy za
velmi perspektivní techniku považovaných médiích typu CD-I (Compact Disc Interactive). To
bylo jako jistý experiment zejména v začínající technologii "teleshopingu" sledováno a také
dotováno jako program nazvaný "Homested" evropskými orgány.
Důrazně se doporučilo podporovat trh na poli audiovizuálních informačních technologií a
na nich založených informačních služeb. V tomto rámci experti požadovali financovat
projekty orientované na lingvistické výzkumy a vývoj multilinguálních počítačových
prostředků šíření informací rovnoměrně ve všech členských zemích Evropské unie. Sledovalo
se tím překlenutí jedné ze specifických nevýhod Evropy v soutěži s Amerikou, protože právě
v informačním sektoru vlivem různosti jazyků dochází k jevu, nazývaném experty
"fragmentací trhu".
Zásadní boj měl být podle mínění expertní skupiny EU vyhlášen monopolům a jakýmkoli
snahám o udržení výsadního postavení ve sféře tzv. telekomunikačních operátorů, tj.
zejména provozovatelů různých sítí s veřejným přístupem. Je známo, že se právě v západní
Evropě na přelomu 70. a 80. let vybudovala řada veřejných datových sítí s celostátním (a
vzájemným jejich propojením) i mezinárodním rozsahem na bázi přenosového protokolu
podle doporučení CCITT X.25 (s přepojováním paketů). Jejich provozovateli byly (až
donedávna, konkrétně do konce roku 1997) státní správy pošt a telekomunikací (PTT).
Všeobecně se jako jeden z důvodů zaostávání Evropy za USA v rozvoji datových
přenosových sítí uvádí právě tato jejich státní monopolizace. To se mělo podle expertů změnit
především. Společným orgánům Evropské unie i jednotlivým vládám členských zemí bylo
doporučeno, aby na tomto poli vytvářely v co nejkratší době tzv. "kompetitivní prostředí" a
podporovaly soutěžení soukromých firem o zakázky na výstavbě telekomunikačních dálnic a
superdálnic po vzoru Spojených států. Nešlo jen o výstavbu a zavádění nových okruhů, resp.
posilování stávajících spojových cest, ale také o výzkum a vývoj nových technologií v tomto
oboru. I v tom Evropa stále zaostávala za Amerikou a Japonskem, přestože zde existují
renomované firmy, např. Siemens nebo Philips, které byly a jsou schopné konkurence se
zámořskými laboratořemi.
Přes významnou úlohu, která se přičítala už tehdy vytváření podmínek pro podstatné posílení
trhu v oblasti telekomunikačních služeb, pamatovala studie zároveň také na negativní stránky
volného trhu. Ty spočívají v přílišné rozdrobenosti služeb a jejich provozovatelů a s tím jsou
pak spojeny problémy široké využitelnosti služeb, které se nabízejí. Proto spolu s podporou
tržních vztahů studie prosazovala unifikační a standardizační opatření. Ta měla zajistit, aby
bylo možno snadno a bez zbytečných technických překážek s jednou pořízeným uživatelským
vybavením využívat pokud možno všechny na volném trhu dostupné, často i vzájemně si
konkurující telekomunikační a na nich založené informační služby. Pokud jde o standardizaci,
na prvním místě se pochopitelně uváděl komplex technických a technologických prostředků
souvisejících s výstavbou "digitálních sítí integrovaných služeb", neboli ISDN. Při rozdílnosti
národních zvyklostí, jazyků, tradic a stávajících norem se kromě ISO a CCITT, které mají
celosvětový význam, měl vytvořit v Evropě ještě alespoň jeden společně působící
autoritativní orgán, udělující licence provozovatelům služeb na telekomunikačních trzích.
Studie dále konstatovala, že se svobodným trhem telekomunikačních služeb, které jsou
založeny na výsledcích vědeckých výzkumů a všeobecně náleží do kategorie plodů vyspělé
intelektuální invence (a také jsou stále významnějším prostředkem jejich šíření), se zvyšuje
význam legislativní ochrany duševního vlastnictví. Pojem "ochrana duševního vlastnictví",
označovaný v mezinárodní komunitě informačního sektoru už standardní zkratkou IPR
(Intellectual Property Rights), znamenal už tehdy velmi aktuální problematiku, které později,
např. na kongresu FID v Japonsku v říjnu 1995 byla věnována celá sekce a stálé místo v
aktivitách FID zaujala odborná komise FID/IPI (Intellectual Property Issues) v čele s Ritvou
Sundquistovou, vedoucí útvaru knihovnických a informačních služeb finského patentového
úřadu v Helsinkách.
Jak bylo uvedeno, na prvním místě mezi novými technickými a technologickými prostředky v
komunikaci informací elektronickou formou se v době zpracování "Bangemannovy zprávy"
prosazovala standardizace telekomunikací typu ISDN. Jestliže prominentní skupina expertů
ve svých doporučeních k postupu Evropské unie směrem k informační společnosti věnovala
největší pozornost přenosovým prostředkům, pak v jejich usměrnění přikládala největší
význam právě totální digitalizaci a s tím spojenému standardizačnímu úsilí. Už v roce 1993
byly zahájeny společné akce členských zemí Unie k vytvoření soustavy norem pro tzv.
EURO-ISDN, které měly přinést výhody v přenosu informací zejména ve sféře obchodních
aktivit malých a středních podniků. Cílem byl "vstup Evropy do světa multimédií",
integrujícího všechny dosavadní komunikační prostředky do společné digitalizované sítě. Na
její přenosové trasy se tak kladly nebývalé nároky, protože jde nejen o mnoho účastníků a
mnoho přenášených "zpráv", ale také o to, že předmětem přenosu jsou a budou stále více
obrazy v barvě, se zvukem a pohybem (mooving pictures). Akcentoval se vývoj a výstavba
širokopásmových spojových tras s technologií ATM, sloužících jako dálnice mezi uzly v
jednotlivých zemích a lokalitách Evropské unie. Středem zájmu také evropských
telekomunikací se konečně stalo zvyšování rychlosti přenosových cest, tehdy však šlo
"pouze" o desítky milionů bitů za sekundu.
Navíc se po americkém vzoru intenzifikoval rozvoj mobilních telekomunikačních
prostředků. Např. v údobí let 1992 až 1994 se počet mobilních telefonních stanic v zemích
Unie zdvojnásobil (na 8 milionů). Tyto služby se začaly projevovat velmi pozitivně i v
zaměstnanosti. Např. v SRN, kde se zaváděly nejrychleji, vytvořily už ve sledovaném údobí
více než 30 tisíc nových pracovních míst.
V souvislosti s řízeným rozvojem veřejně přístupných telekomunikačních sítí a na nich
založených informačních služeb se nebylo možno vyhnout už tehdy světové "síti sítí"
internet. Ta se stala pro Evropu příkladem naopak neřízené výstavby sítě, představující
ovšem nebývalý úspěch. Z původně poněkud uzavřené komunikační sítě akademických
pracovišť se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů a různorodosti jak uživatelské sféry, tak
funkcí a služeb, které jsou jejím prostřednictvím poskytovány. Už tehdy se uváděl jako
minimální odhad na 20 milionů účastníků, a to ve 100 zemích světa. Na zkušenostech
získávaných z provozu Internetu, včetně jeho technologického základu, začaly být stavěny
koncepce řízené a koordinované výstavby profesionálních telekomunikačních a počítačových
sítí, které měly země Evropské unie uvést do informační společnosti 21. století.
Skupina prominentních expertů Evropské unie na základě těchto vysledovaných trendů
zpracovala soubor deseti zásadních požadavků na přednostní podporu technologií a na nich
založených službách, které by měly být zavedeny jako transevropské systémy s maximální
mírou využitelnosti jak ve veřejném, tak také v soukromém sektoru. Šlo o programové
prohlášení , označované také jako "Akční plán". Tyto požadavky byly vyjádřeny ve smyslu
postižení hlavních vývojových trendů, které se v době zpracování zprávy všeobecně uznávaly
jako nejperspektivnější:
1. Nová, vyspělá evropská společnost se začala chápat jako společnost, která hromadně
využívá doma instalovanou výpočetní techniku s komunikačním připojením do vše
propojujících sítí počítačových služeb. Heslo (a hned první požadavek) zněl:
teleworking. Co to znamená? Především více možností pracovního uplatnění lidí
vzdálených od průmyslových a obchodních center, protože podniky zde sídlící je mohou
zaměstnat "na dálku" a bez nákladů na kanceláře a související sociální služby. Stále více
prací v moderním podniku spočívá nebo je založeno na tvorbě různých datových souborů
a jejich následném využívání. Právě tato práce nevyžaduje po valnou část pracovní doby
osobní přítomnost na pracovišti. Lze ji vykonávat v kteroukoli denní či noční dobu a z
domova. Vyžaduje však levné a průchodné spoje. A zajištění právě této podmínky se má
stát jednou z hlavních stránek koncepce informační politiky Evropské unie jako celku i
jejích jednotlivých států.
2. Na teleworkingu byly pak založeny také úvahy o dalším podstatném aspektu života
informační společnosti, a to o nutnosti zajistit občanům odpovídající prostředí pro stále
nezbytnější proces rekvalifikace, neboli pro celoživotní vzdělávání. Zde se experti shodli
v potřebě vytváření nových, ale pokud možno standardizovaných metod a technologií
počítačově podporovaných výukových programů, které by bylo možno využívat jako
běžných služeb evropských sítí - tedy na mezinárodní úrovni postavených
rekvalifikačních výukových a výcvikových programů. K tomu doporučili využít techniku
CD-ROM a zejména CD-I, ovšem zapojenou do veřejných sítí a přístupnou za minimální
uživatelské poplatky. Orgánům Evropské unie pak doporučili, aby se v budoucnu
věnovaly zejména podpoře špičkových výukových pracovišť, kde by se vyvíjely kvalitní
výukové programy, které by pak prostřednictvím nových počítačových a
telekomunikačních technologií sloužily velkému počtu občanů k jejich celoživotnímu
kvalifikačnímu růstu a sebevzdělávání.
3. Přes existenci Internetu experti doporučili, aby se vládní místa Evropy zasadila o řízenou
výstavbu evropských sítí, které by umožnily propojení intelektuálních kapacit Unie a
které by využívaly nejvyspělejších přenosových protokolů pro práci s multimediálními
systémy a byly by přitom pro vědce členských zemí snadno dostupné. Hovoří se přímo o
"vytvoření evropské sítě mozkové síly" (networking Europe´s brain power). Vkladem
vlád zde však neměla být státní výstavba nových přenosových tras, ale legislativa,
umožňující maximální účast soukromých firem, zejména opět malých a středních
podniků, nejen v této výstavbě, ale také v samotné komunikaci poznatků. Peníze
daňových poplatníků podle expertů měly v budoucnosti plynout jen na pilotní projekty
spíše základního výzkumu. Aplikovaný výzkum a vývoj se měl naopak hradit podniky,
kterým se tyto investice vrátí z provozu vyvinutých informačních a komunikačních
služeb. Cílem byla v každém případě větší účast privátního sektoru na vědeckém
výzkumu a vývoji, jehož převážná část dosud byla v Evropě převážně soustředěna v
akademické sféře.
4. Jako jeden z hlavních úkolů pro společný evropský výzkum a vývoj v oblasti přenosu a
šíření informací bylo zdůrazněno vytváření nových telematických systémů. Jmenují se
zde elektronická pošta, přenos souborů, EDI (elektronický přenos dokumentů zejména v
obchodních transakcích), videokonference a dálkové programované vzdělávání. K tomu
mělo být už využito techniky a technologií založených na ISDN a opět se zdůraznilo, že
na trh těchto služeb mají vstoupit malé a střední soukromé firmy. První transevropské
telematické služby vyvinuté již ze společných výzkumných a vývojových programů
Evropské unie, jako je např. IMPACT, byly i těmto firmám zpřístupněny na přelomu let
1994-95. V následujícím roce však tyto služby využívalo už téměř 40% malých a
středních podniků s více než 50 zaměstnanci.
5. Už zmíněný program IMPACT se velice zasloužil o vývoj elektronických
multimediálních prostředků pro zlepšení orientace při služebním i rekreačním cestování
po Evropě. Experti se ve zprávě dále přimlouvají o další podporu této aplikační sféry pro
telematiku a zvýrazňují zejména oblast elektronického řízení dopravních systémů. Jde
o automatizované a automatické podpůrné prostředky pro využívání všech druhů
dopravy, informace pro řidiče i cestující a zmíněny jsou i tarifní systémy dálniční sítě.
Vycházelo se tehdy z předpokladu, že do konce roku 1996 budou zavedeny telematické
řídící systémy na cca 2.000 km dálnic a do roku 2.000 měla být podle tehdy
zpracovaných prognóz takto řízena celá transevropská dálniční síť a silniční doprava ve
30 metropolitních oblastech.
6. Zvláštní zřetel materiál skupiny evropských prominentních expertů přikládal zvýšení
úrovně aplikace telematických prostředků v letecké dopravě. Výslovně požadoval
vybudování evropského systému řízení letecké přepravy ATC (Air Trafic
Communication System) s řídícími centry spolupracujícími na sjednocení elektronických
prostředků správy a provozu evropských leteckých společností.
7. Na kritickém zhodnocení dosud platných mechanismů a systémů zdravotní ochrany
obyvatelstva v zemích Evropské unie byl pak založen požadavek expertů směřující k
vytvoření jednotné panevropské zdravotnické sítě. V EU se měla vytvořit jakási "síť
zdravotnických sítí", pokrývající potřeby všech občanů členských států. Jednotlivé
státní zdravotnické systémy by tak s využitím moderních informačních technologií mohly
spolupracovat a zajistit tak komplexní lékařskou ochranu na celém teritoriu Unie. Tento
požadavek však nebyl splněn ani do konce desetiletí.
8. Celou "Bangemannovou zprávou" se jako červená nit prosazovala podpora podnikání, a
to právě malých a středně velkých soukromých firem. Nebylo proto ani v tomto výčtu
zásadních deseti požadavků opomenuto jedno z nejvýznamnějších systémových opatření
pro tuto podporu, a to požadavek na vytvoření elektronického informačního systému o
tendrech, pracujícího v celoevropském měřítku. Vycházelo se z požadavku, aby se
postupně snižoval podíl vyhlašování tendrů tištěnou formou, která pak skutečně byla stále
více nahrazována všude dostupnými elektronickými prostředky ve veřejných sítích a na
nich pracujících informačních systémech. Vyvinul se z toho pak databázový systém
sloužící online přístupnými informacemi v centru ECHO (European Computer Host
Organization), později přejmenovaném na I’M Europe.
9. Kromě síťových prostředků podporujících především větší všeobecnou přístupnost
nových vědeckých a technických poznatků se Unie od počátku 90. let snažila za každou
cenu vybudovat jakousi transevropskou síť orgánů veřejné správy. Také "Bangemannova
zpráva doporučovala v tomto duchu pokračovat a především propojit dosud vytvořené
administrativní sítě v jednotlivých členských zemích. Na tomto základě se pak v rámci
společných standardizačních opatření měl vytvářet postupně mezivládní systém vzájemné
výměny dat IDA (Interchange of Data between Administrations). Na tomto požadavku
však byla zejména významná skutečnost, že šlo o veřejnou informační síť, která měla
opět maximálně pomoci v přístupu k významným informacím právě malým a středním
soukromým podnikům.
10. Poslední doporučení Bangemannovy expertní komise vycházelo z představy budoucího
rozšíření osobní výpočetní techniky do domácností a tím do soukromého života občana.
Předpokládalo se, že se uskuteční především v městských aglomeracích. Proto experti
doporučili intenzívní výstavbu nejprve velkokapacitních spojových tras - "městských
informačních magistrál" s připojením všech místních provozovatelů veřejných
informačních, resp. telematických služeb a současně domácností. Měla se tak integrovat,
pochopitelně na bázi ISDN, informační média typu rozhlasu a televize, telefonní sítě,
různé municipální místní informační služby o správě, dopravě, obchodu, sportu, kultuře a
zábavě. Už v Bangemannově zprávě se předpokládalo, že se tak bude v nedaleké
budoucnosti vyřizovat maximum obchodních a finančních transakcí.
7.15 Deset paradigmat evropské informační politiky po "Bangemannově zprávě"
Dokument, známý už nadále jako "Bangemannova zpráva", doslova změnil myšlení
vrcholných orgánů Evropské unie, a to nejen v oblasti informatizace. Jako bezprostřední
důsledek všeobecného uznání, kterého se zprávě dostalo, byla pro druhou polovinu 90. let
formulována celá soustava doporučení nejvýznamnějších vývojových směrů Unie, která byla
označena jako "nová paradigmata evropské informační politiky“. Všechna vycházela z
vyhlášení, které se pak objevovalo jako motto nejrůznějších dokumentů, posvěcených
vrcholnými orgány Unie: "Digitalizované informace v multimediální formě jsou
rozhodující surovinou moderního hospodářství".
V roce 1994 publikoval J. A. A. Sillince v časopisu Journal of Information Science poprvé
souhrnnou představu o způsobu nahlížení vůdčích představitelů západoevropského
informačního světa na hlavní zásady dalšího vývoje informační politiky, na němž se
konsensuálně sjednocuje Evropská unie. Vyšel ze skutečnosti, že Evropská unie se stále
potýká s nedostatečností prostředků výstavby, organizace, řízení i vlastního provozování
konkurence schopných informačních systémů, jako jsou v USA nebo v Japonsku. Za těmito
zeměmi se přes četné intervence jednotlivých vlád i společných hospodářských správních
orgánů opožďuje rozvoj evropské informační infrastruktury. Zatímco v USA se už ve druhé
polovině 80. let zvyšovaly výnosy z telekomunikačních služeb postupně z 5 až na 20%,
dospěla v tomto ohledu dnešní Evropská unie na konci daného desetiletí pouze k 5,5%
nárůstu. V trhu těchto služeb převyšují USA až dvojnásobně i nejhustěji osídlené oblasti
západní Evropy. Tyto úvahy hodnotily právě údobí tvorby nové evropské informační politiky,
o kterou se rozhodujícím způsobem zasloužil komisař DG III Martin Bangemann. Tato
politika byla založena na zásadách, známých jako "nová paradigmata".
Nová paradigmata evropské informační politiky pro konec století (a také pro začátek století
příštího) se soustředila na následujících deset oblastí, v nichž se změny vyvolané novými
informačními a komunikačními technickými prostředky a technologiemi jevily jako
rozhodující pro další vývoj celého integrujícího se hospodářství Evropy:
Paradigma 1.: Budování institucí. - Tato tendence má kořeny už na samém počátku dřívější
EHS a od roku 1979, od kdy se vytvářejí společnou informační politikou generální
direktoráty. Avšak přestože se díky také jejich podpoře evropský informační trh rychle
rozšiřuje, mají na tom největší zásluhu podniky, jako je např. agentura Reuters, která nikdy
neobdržela z institucionální základny evropské integrace žádnou podporu. Budování
společných evropských institucí je považováno za organizační základ integrace jak v
hospodářství, tak ve všech dalších sférách života společnosti. Za rozhodující se přitom
považovala především úloha Evropské komise s jejími resorty, řízenými direktoráty (viz výše
uvedený přehled DG). Z nich jsou v daném směru relevantní DGIII (pro intelektuální
vlastnictví), DGIV (pro politiku kompetivity), DGIX (pro překladové databáze), DGX (pro
informace, komunikaci a kulturu), DGXI (pro ochranu dat), DGXII (pro vědecký výzkum a
vývoj), DGXIII (pro telekomunikace, informační trhy a využívání výsledků výzkumu) a
DGXV (pro finančnické služby). Tyto orgány nemají pochopitelně v jednotlivých zemích
protějšky, protože všude je oblast informační politiky koncipována jinak. Např. ve Velké
Británii se na ní podílejí Úřad pro umění a knihovny (Office of Arts and Libraries),
ministerstvo obchodu a průmyslu a Úřad pro vnitřní záležitosti (Home Office). Nicméně
britská vláda zastává v informační politice spíše filozofii "laissez-faire", na rozdíl např. od
Francie a Německa, kde se vláda silně angažuje v podpoře určitých informačních systémů,
resp. informační infrastruktury (viz např. francouzské investice do telekomunikací a
telematických služeb, jako je videotex). Zvláště se pak zvýraznila úloha DG III, DG XII a DG
XIII, dále v souladu s programem harmonizace právních předpisů institucí, jako byl např.
LAB (Legal Advisory Board) a také různých občanských mezinárodních iniciativ, z nichž se
rodily podpůrné akce v informatizační oblasti, jako bylo např. EFITTU (European Forum of
Information Technology and Telecommunication Users), sledující a vyhodnocující statistické
údaje o rozvoji informačního průmyslu.
Paradigma 2.: Protekcionismus. - Právě silné obavy z agresivity amerického a japonského
informačního trhu byly v roce 1983 příčinou vzniku programů speciálně věnovaných podpoře
evropských firem a institucí vyvíjejících informační techniku a technologii, jako je např.
ESPRIT. Protože však v evropských programech nebyla zajištěna dobrá komunikace mezi
vědeckovýzkumnými týmy a vesměs vázne pružnost organizace výzkumu a vývojových prací,
nevyrovnává se výsledná efektivita vynaložených prostředků zámořské konkurenci. Navíc se
jakékoli dosavadní pokusy o blokaci vyspělých informačních technologií a techniky z USA a
Japonska evropanům nevydařily. Příkladem je kdysi zcela neúspěšný pokus o blokování
dovozu japonských videorekordérů do Francie.
Protekcionismus se v Evropě stále projevuje jako umělá bariéra stavěná proti relativně
snadnému pronikání právě amerických a japonských výrobců informační a telekomunikační
techniky a také producentům software, informačních databází a informačních služeb na
evropské trhy. Proklamuje se nutnost čelit dravým, agresivním zahraničním firmám
koncentrací evropských výzkumných a vývojových kapacit na hlavní směry vývoje
informačních a komunikačních technologií, překonávat dosavadní rozdrobenost evropských
výzkumných kapacit, zvýšit jejich efektivitu a podobně, jako je tomu v USA a v Japonsku,
vsadit spíše na velké firemní komplexy než na malé a středně velké podniky, které nejsou sto
konkurovat protějškům na americkém a asijském kontinentě.
Paradigma 3.: Národní a evropští šampióni. - Už od 50. let se datuje tendence
západoevropských vlád podporovat některé národní průmyslové podniky jako představitele
vyspělosti dané země. Prosadit upřednostnění podpory podnikům, které lze označit výrazem
"Národní evropští šampióni", se však ukázalo jako velmi obtížné. Jde o vědomou politiku
dotací velkým národním firmám, jako je např. holandský Philips, německý Siemes nebo
italský Olivetti, které udržují vysokou a globálně konkurence schopnou úroveň produktů v co
největších sériích. Tato podpora má své tradice už v Montánní unii, nyní šlo navíc o pokusy
tyto velké evropské podniky navzájem v určitých hlediscích integrovat. Došlo tak např. k
pokusu o uzší kooperaci mezi Siemensem a Philipsem. Ve skutečnosti se však ukázalo, že
jakékoli vládní zásahy, byť dobře promyšlené, se v současné vlně globalizace a fúzování
velkých koncernů bez ohledu na jejich národní tradice, nemohou uplatnit. Státním
protekcionismem se snížila přirozená kompetivita těchto podniků a jejich postavení na
světových trzích slábla. Na jejich místa se dostávaly předtím nevlivní počítačoví výrobci,
podnikající ale bez státních subvencí. Prosadila se tak přirozená konkurenční schopnost
soukromého sektoru nad vládními pokusy o selektivní protekcionismus. Zcela bez této
podpory a jakýchkoli strategických plánů na úrovni politického a současně hospodářského
řízení se např. úspěšně zrodila čistě evropská fúze právě v oblasti informatiky - Olivetti,
Norsk Data a Nixdorf.
Paradigma 4.: Standardizace. - Intenzivní tvorba technických norem je charakteristickým
průvodním jevem integrace EU. Zejména intenzivní standardizace probíhá v právě v oblasti
telekomunikací. Garanty se zde staly CEPT (European Conference of Postal and
Telecommunication Administrations) a ETSI (European Telecommunication Standards
Institute). Zastřešujícími standardizačními orgány EU jsou pak CEN (European Committee
for Standardisation) a CENELEC (European Committee for Electrotechnical
Standardisation). Tato přílišná nadměrnost institucionalizace normování v tak rychle se
vyvíjejícím sektoru, jakým je informační technika, působí pochopitelně obtíže. Ukázalo se, že
takováto organizace standardizace je poněkud přebujelá a nadměrný počet různých institucí,
které se kromě oficiálních a celosvětových orgánů pro normy, jako je především ISO, se
neosvědčil. Při vší snaze existují dosud v řadě zemí ještě různé národní technické normy a
velcí evropští výrobci se jim musí přizpůsobovat (např. Philips musel vyvinout přes 400
prototypů nového televizního přijímače, pokud chtěl zcela pokrýt požadavky trhu jen v
Evropě).
Paradigma 5.: Soutěž a liberalizace. - Od roku 1980 se kromě státními PTT budovaných
veřejných datových sítí v EU prosazují v tomto odvětví liberalizační tendence, zvláště v
oblasti mobilních spojových prostředků. Také do vývoje prostředků, jako je např.
standardizace pro ISDN, vstupuje převážně soukromý sektor. Nové telekomunikační
technologie mají v Evropě po vzoru USA zlevnit přenosové tarify a učinit je nezávislými na
vzdálenosti. Tyto tendence narušují dosavadní monopolizaci státních PTT v oblastech
veřejných spojových služeb a vytvářejí relativně liberální prostor pro podnikání soukromých
producentů i provozovatelů v telekomunikační sféře. Zavádět postupně prostředí svobodné
soutěže, a to přes veškeré podpůrné programy, které evropské centrální úřady neustále
aktivují, zůstává v Unii stále na jedné straně proklamovanou a na straně druhé obtížně se
prosazující tendencí. V tomto směru se prosazuje zejména vytváření prostoru pro volnou
soutěž soukromých podniků a z nich zejména malých a středně velkých, aby se mohli účastnit
soutěží o zakázky z různých evropských rozvojových programů. Jádrem těchto snah na poli
budování evropské informační infrastruktury je posílení soukromé podnikatelské sféry na
úkor až do začátku roku 1998 existujících státních telekomunikačních monopolů. V
neposlední řadě se v rámci této snahy centrální úřady EU pokoušejí vytvářet takové soutěžní
podmínky, aby se maximálně snížily handicapy podniků, působících v "periferních"
evropských lokalitách.
Paradigma 6.: Stimulace široké kooperace ve výzkumu a vývoji. - Toto úsloví se už stalo
tradičním heslem, za nímž stály dosud všechny reprezentace evropské integrace, dokonce od
50. let. V 90. letech se už na tomto poli realizovala celá řada akcí, založených zejména na
stále se rozvíjejícím systému rozvojových programů. Kromě těch, které lze považovat ve
sledované oblasti informatizace za nosné a které budou v dalších částech této práce zvlášť
charakterizovány (např. ESPRIT, RACE, IMPACT apod.), byly založeny také specializované
projekty, které mají vytvářet další možnosti spolupráce výzkumných a vývojových pracovišť
v členských státech EU. Jsou to např.:
FAST (Forecasting and Assessment in Science and Technology)
prognostiky a vyhodnocování trendů,
v oblasti
SPRINT (Strategic Program for Inovation and Technology Transfer) podporující
přenos nových myšlenek a technických řešení v celoevropském měřítku,
CHIEF (Customs Handing of Import and Export Freight) vytvářející předpoklady pro
snadné překonávání různých bariér v mezistátním styku výzkumných a vývojových
pracovišť včetně přeshraničních formalit při převozu nákladů,
INSIS (Inter-Institutional Integrated Services Information System) vytvářející
specializovaný informační systém pro
rychlou komunikaci poznatků mezi
výzkumnými a vývojovými institucemi a pracovníky, a to nejen v rámci Unie.
Tyto programy nevylučují spolupráci evropských firem s americkými, která se rozvíjela
zejména ve druhé polovině 80. let. Naopak se příliš nerozvíjely styky s Japonskem. Společný
evropský výzkum a vývoj, který se do roku 1980 soustřeďoval do několika málo oblastí, jako
jsou kosmický výzkum, jaderná energetika a zemědělství, pokrývá dnes daleko širší pole
oborů a právě obory působící v informační sféře se prosazují nejčastěji. Ani 90. léta však
nepřinesla podstatné zintenzívnění vědecké a technické kooperace a hlavními oblastmi, za
nimiž stojí také výkonné mezinárodní evropské instituce, resp. organizace, zůstávají
kosmický výzkum organizovaný v už zmíněné agentuře ESA, jaderná energie, kde se
vytvořilo významné centrum v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii IAEA
(International Atomic Energy Agency) původně mimo EU, které nezůstalo jen evropskou
institucí a soustřeďuje už několik desítek let odborníky zabývající se zejména bezpečností
využívání jaderné energie z celého světa, a konečně v zemědělství, zastřešeném v systému
CAB (Commonwelth Agriculture Bureau).
Paradigma 7.: Stimulace spolupráce ve specifických oborech. - V 90. letech se tato
spolupráce soustředila na prosazení detailnějšího rozčlenění výzkumných a vývojových
programů, aby se dostalo finanční podpory i někdy ještě neznámým, ale často velmi
perspektivním tématům. podařilo se to např. v programu FRAMEWORK IV (bude ještě dále
představen), který obsahoval desítky informatizačních projektů, často s velmi úzkou
specializací. Podmínkou zde byla ovšem konkrétnost cílů a prokazatelná realizovatelnost
výsledků výzkumu a vývoje. Naopak kritiky se z tohoto hlediska dostalo programu ESPRIT
pro přílišnou teoretičnost a nízký stupeň realizace.
Paradigma 8.: Soudržnost. - Pokrok v hospodářském životě moderní společnosti se
projevuje zejména v úrovni spojení. Zde se pak projevují rozdíly vyspělosti mezi málo a více
rozvinutými zeměmi EU nejmarkantněji a brání to integraci. Proto se organizátoři evropských
rozvojových programů v poslední době zaměřují na překonávání této bariéry tím, že
podporují rozvoj telekomunikací jako rozhodujícího faktoru působícího příznivě na zvyšování
soudržnosti mezinárodních výzkumných a vývojových projektů, v nichž se účastní podniky a
organizace z více i méně vyspělých regionů. Dosud však panují v tomto ohledu značné
rozdíly. Např. ve Velké Británii se produkuje celá jedna třetina evropských databází, Francie
získala v oblasti veřejného přístupu k informačním zdrojům a telematickým službám díky
videotexu provozovaného už v 80. letech bezkonkurenční převahu nade všemi evropskými
zeměmi atd. Soudržnost se prosazuje primárně z důvodu informatizace evropského
finančnictví, které vyžaduje průchodné bezpapírové finanční transakce mezi všemi regiony.
Soudržnost jako heslo, znamenající solidární spolupráci vyspělých zemí s těmi zeměmi a
regiony Evropské unie, které ještě potřebují technickou a hospodářskou pomoc, je skloňováno
v různých variantách stále. Právě zde se zdůrazňuje význam rychlého budování a
zdokonalování telekomunikační infrastruktury Unie jako klíčového nástroje při překonávání
rozdílů mezi členskými státy. Idea soudržnosti je v EU pokládána za vůdčí princip integrace a
překonávání rozdílů ve vyspělosti jednotlivých zemí je pokládáno za hlavní prostředek
chránící tento proces před narušením plynoucím zpravidla z diferenciace stanovisek
kooperujících partnerů.
Paradigma 9.: Přijetí principu globalizace. - Přes silné integrační tendence uvnitř EU, které
toto společenství podporuje obrovskými finančními prostředky, se řada evropských podniků
integrovala do celosvětového průmyslu. Např. Siemens, který získával z evropských
programů (zejména EUREKA) nemalé částky, vstoupil do aliance s americkou IBM a
japonskou Toshibou, nebo britská ICL, opět dotovaná EU, byla zakoupena japonským
Fujitsu. Globalizace se pak přímo projevuje jako způsob práce např. agenturního systému
britských Reuters nebo tvorba a zpřístupňování hospodářských informačních databází
tradičně evropského producenta - firmy Dun & Bradstreet. K mezikontinentálnímu spojení
docházelo v oblasti působení databázových center. Např. systém Data-Star, v roce 1993
zakoupený americkou společností Knight-Ridder, vznikl ze společného kapitálu
provozovatele amerického databázového centra BRS a evropských Predicasts spolu s Radio
Suisse. Jiným příkladem je původně německé databázové centrum STN, jehož systém
zpřístupňuje online databáze současně na 3 hostitelských počítačích situovaných ve 3 různých
kontinentech (Evropa, Severní Amerika a Ázie). Ukazuje se, že jakákoli striktně regionální
západoevropská politika rozvojových programů není v dnešním světě reálná a že peníze
daňových poplatníků zemí EU, věnované na projekty západoevropských firem, se plynule
přelévají do firem s mezikontinentálním rozsahem, v nichž právě evropské divize a subdivize
nehrají vůdčí úlohu.
Přijetí principu globalizace se pokládá za jednu z nejtěžších zkoušek budoucího vývoje
Evropské unie. Jde o proces často ostře kontrastující s dosavadními unionistickými principy
společné správy a vzájemné podpory zemí a institucí uvnitř EU, vymezujících se vůči
ostatnímu světu. Unie se musí vyrovnávat se skutečností, že řada klíčových evropských
podniků se integruje do celosvětově působících mezinárodních koncernů, v nichž se jakékoli
národnostní či územní zájmy zcela vytrácejí. přitom se ovšem zdůrazňují úspěchy původně
evropských firem, pokud se stanou v takových globálně operujících komplexech vůdčími
složkami. Přesto, že je tato tendence už na úrovni vrcholového řízení EU všeobecně přijímána
jako nezvratná, projevují se snahy alespoň do určité míry omezovat odliv finančních
prostředků, které mohou evropští účastníci mezinárodních podnikatelských seskupení
využívat, ve prospěch i dalších partnerů, kteří ze členských zemí Unie nepocházejí.
Paradigma 10.: Cíle spíše než normy. - Od roku 1990 se prosazuje v EU tzv. nový přístup,
charakterizovaný tendencí spíše vzájemně harmonizovat než striktně na jeden model
přizpůsobovat národní zákonodárství a standardizaci výrobků a technologií účastnických
zemí. Dosud až příliš rychlý rozvoj evropské administrativy na úkor liberálního prostředí pro
soukromé podnikání a hospodářskou soutěživost musí být korigován rozvojem
telekomunikační infrastruktury, přijímající velký rozsah rozdílů v technickém vybavení
účastníků spojení. K tomu účelu byla např. pro devadesátá léta vydána instrukce známá pod
zkratkou ONP (Open Network Provision), jejímž cílem je usnadnit a zlevnit využívání
telekomunikačních sítí pro všechny regiony EU. Spolu s tím se propracovává legislativa na
jedné straně zajišťující ochranu osobních údajů, ale na druhé straně přístup veřejnosti k
maximu informací, potřebných zejména pro podnikání.
Heslo desátého paradigma působí na první pohled protichůdně k dosud prosazované linii
evropské standardizace. Nicméně vychází z linie, přijaté už na začátku 90. let, kdy už bylo
zřejmé, že zejména v právní oblasti nelze navzájem odlišné normy jednotlivých členských
zemí jednoduše sjednotit a převést na unifikovaný, všeobecně platný kodex. Vyšlo se tedy v
této oblasti s doporučením harmonizace namísto unifikace a je možno konstatovat, že se tato
tendence v řadě případů uplatňuje i jinde než v legislativě. Proto se zdůrazňuje, že jestliže
ponechání určitých odlišností neohrožuje dosažení vytčených cílů, je možné je respektovat,
ovšem vždy s perspektivou postupného sjednocení, a to i v legislativě. Např. summit EU v
říjnu 1999 ve Finsku byl plně věnován právě otázkám postupného vybudování také "právní
unie". Z hlediska informační politiky se v tomto rámci už prosadily významné jednotící
směrnice EU pro řešení ochrany osobních údajů v informačních systémech v členských
zemích.
7.16 Aktualizace "Akčního plánu" - nejen pro stávající členy EU
Pochopení významu informatizace v řídících složkách Evropské unie v posledním desetiletí
20. století se vyvíjelo. Od snahy vyrovnat krok s Amerikou se "evropské" pojetí tohoto
globálního trendu však vždycky od "amerického" odklánělo směrem ke zvýrazňování úlohy
vlád, a to nejen členských zemí EU. Novým rysem, který zavládl v koncepčním myšlení
samotného Martina Bangemanna a také dalších protagonistů informatizace, se stala snaha
rozšířit pro ni prostor co nejdále na evropský východ. Hlavním heslem administrativních i
odborných kruhů, zabývajících se rozvojem aplikací informačních a zejména
telekomunikačních technologií, se stala podpora, vystupňovaná někdy až k politickým
prostředkům prosazování koncepcí, na kterých byla už dříve informatizace v Unii založena,
také ve státech střední a východní Evropy.
V dubnu roku 1996 byl nejprve zpracován koncept aktualizace "Akčního plánu" z roku 1994 s
názvem "Europe’s Way to the Information Society. Update of the Action plan". V první
části obsahoval úplný přehled legislativních aktů Unie vydaných od listopadu 1994, kdy byla
zahájena nová éra intenzifikující evropský informatizační proces. Zejména se zvýraznily
všechny dokumenty, vztahující se k liberalizaci podnikání v provozování telekomunikačních
sítí, zejména počínaje "Zeleným listem" k tomuto problému vydaným v roce 1994 a konče
direktivou k rozvoji osobních mobilních komunikačních prostředků z roku 1996. Významnou
součástí přehledu byl soupis všech do té doby vydaných evropských norem a doporučení
vztahujících se zejména k telekomunikacím a také aktuálně platných tarifů v jednotlivých
členských zemích. Za nedílnou součást informační politiky tento materiál zdůraznil veškeré
právní akty a také iniciativy v oblastech prosazování standardizace tzv. "Euro ISDN" a
jejich konkrétních aplikací.
V duchu konceptu nového akčního plánu informatizace EU byl pak zpracován další dokument
s názvem "Green Paper: People First: Living and Working in the Information Society"
vydaný v červnu roku 1996. Za jeho zpracováním stál opět komisař direktorátu DG III Martin
Bangemann a z jeho obsahu bylo zřejmé, že se myšlenka informatizace v EU musí co
nejrychleji rozšířit i na další evropské země. Navíc byl v té době zveřejněn další významný
materiál, nazvaný pro změnu "White Paper: Towards a Learning Society", zvýrazňující
další specifikum koncepčního myšlení tehdejších odborných kruhů Unie, a to význam nových
počítačových a telekomunikačních technologií pro rozvoj celoživotního vzdělávání obyvatel a
všeobecně pro demokratizaci právě v Evropě zvýrazňované telematiky (původně
francouzského termínu, označujícíhoopět původně francouzsky nazvaný pojem "synergie", tj.
násobící se sílu vznikající integrací, v daném případě telekomunikací a informatiky). Zde se
také znovu podtrhl význam tzv. "jazykového průmyslu" (Language Industry) neboli vývoje
prostředků strojového překladu jako důležité cesty k integraci mezi komunitami s různými
národními jazyky. Objevují se zde poprvé také další specificky evropské výrazy pro
pojmenování hlavních směrů rozvoje společnosti, jako např. "City Information Highways"
nebo HPCN (High-Performance Competing and Networking).
Vlastní aktualizací "Akčního plánu" se pak stal dokument nazvaný "The Information
Society: From Corfu to Dublin. The New Emerging Priorities". Pod vedením Martina
Bangemanna tak vznikl určitým způsobem inovovaný koncept pro další působení bruselské
administrativy, která jej na úrovni Evropské komise přijala na svém zasedání ve dnech 23. 24. července 1996 usnesením s názvem "Communication of the Commision to the Council,
the European Parliament, the Economic and Social Committee of the Regions", které
bylo následně předloženo, jak název napovídá, dalším orgánům Evropské unie.
Jako první priorita v tomto novém Bangemannově koncepčním díle byla vytyčena privatizace
a demonopolizace telekomunikací ve všech členských státech Unie, a to s termínem 1. 1.
1998. Odkazovalo se už i k závěrům schůzky skupiny hospodářsky nejvlivnějších zemí světa
označované jako "G7", která se uskutečnila v únoru 1996 a byla vpodstatě celá věnována
problémům informatizace. Také zde se už v závěrečném usnesení vyskytl termín "globální
informační společnost". A hned byly formulovány klíčové problémové okruhy, v nichž se
vypisovaly tzv. pilotní projekty. Dokonce se mezi nimi, a to na rozdíl od do té doby všech
koncepcí evropských, prosadil i okruh věnovaný knihovnictví. Byl nazván "Elektronické
knihovny" a směřoval k budování "globální elektronické knihovnické sítě", propojující
lokální elektronické knihovny. Také následující problémový okruh pro pilotní projekty,
podporované vládami G7, který s knihovnami souvisí, byl věnován s knihovnictvím
související tvorbě "elektronických muzeí a galerií".
Aktualizovaný akční plán EU v oblasti informatizace byl předurčen dvěma explicitně
vyjádřenými východisky, plynoucími z tehdy zveřejněných statistik: roční nárůst
informačního a telekomunikačního průmyslu se začal přibližovat 8% a prognostikové
předpověděli, že příspěvek těchto odvětví k celkovému hrubému domácímu produktu EU se
do roku 2000 zhruba zdvojnásobí a dosáhne hodnoty téměř 10%. Z těchto východisek
vyplynuly čtyři základní priority:
1) "Zkvalitnit prostředí pro obchod a trh v informačních produktech a
službách." Znamená to zvýšit konkurenceschopnost evropského informačního
průmyslu a jeho přizpůsobivost podmínkám postupující globalizace. V tomto
smyslu bylo jako nejvýznamnější označeno plánované opatření ke zrušení
monopolního postavení jednotlivých státních PTT v telekomunikacích všech
členských zemí Unie a podstatné uvolnění jejího vnitřního trhu na bázi podpory
elektronického obchodu ("e-commerce"). Na tomto základě pak došlo k pozdější
liberalizaci v homologizaci různých komunikačních zařízení a výrobků, ale na
druhé straně také k nezbytnému sjednocování státních norem. S liberalizací trhu
informačními produkty, kde pochopitelně hrají významnou úlohu různé
dokumenty jako autorská díla, resp. díla chráněná copyrigtem, souvisí také nové
myšlení v oblasti ochrany duševního vlastnictví. K tomuto problému už v roce
1995 vyšel dokument označený jako "Zelený list" s názvem "Copyright and
Related Rights in the Information Society" a následně započala práce
odborných kruhů EU na přípravě prostředků pro zdůvěryhodnění autenticity
různých prvků elektronických dokumentů, včetně elektronického podpisu.
Současně se v rámci této priority znovu zdůraznil význam malých a středně
velkých podniků jako základ ekonomické prosperity budoucí Evropy. V této sféře
se generují v členských zemích EU až dvě třetiny všech pracovních míst. Také se
začalo v různých hospodářských studiích a zejména v teorii managementu podle
vzoru USA frekventovaněji užívat moderních termínů, jako jsou např.
"distributing good practices" nebo "benchmarking".
2) "Investovat do budoucnosti." Budoucí společnost byla označena nejen jako
"informační", ale jako "založená na znalostech" (knowledge based) a kreativita
byla označena jako nevýznamnější vlastnost člověka. Pro západní Evropu byl
navržen program vyššího stupně mezinárodní spolupráce výzkumných a
vývojových institucí pod heslem "Global Research Vilage". Tak byl také
postaven nový Rámcový program výzkumu a vývoje v celé oblasti informatizace
(němž bude ještě dále pojednáno). V tomto kontextu se začalo velmi intenzívně
propagovat celoživotní vzdělávání. Rok 1996 byl vyhlášen rokem uplatnění nové
koncepce celoživotního vzdělávání s podporou internetových a dalších
počítačových prostředků. Rozvinuly se navíc rozvojové programy ve vzdělávání
všeho druhu, zejména však vysokoškolského, a to takové, které zasahují i do zemí
střední a východní Evropy, jako jsou už také u nás všeobecně využívané projekty
SOCRATES, ERASMUS nebo Leonardo da Vinci. Také o nich bude ještě
pojednáno. V pedagogické praxi zemí EU se už začaly prosazovat telematické
systémy teleteaching a telelearning a také do základních škol se zaváděly
metody výuky založené na počítačové podpoře. Charakteristickým pro toto údobí
se stalo heslo "méně vyučovat, více se učit". Spolu s těmito trendy byl zároveň
vytyčen program "trvale zachovatelného růstu", založený na zvýšené pozornosti
ochraně životního prostředí a zvyšování "kvality života". Právě informační
prostředí kybernetického prostoru ("cyberspace") bylo vyzdviženo jako
ekologicky nejčistší - nenárokuje papír a tudíž likvidování lesů, dopravu a tudíž
zamořování ovzduší a navíc umožňuje práci doma a tudíž méně energie na
vytápění a osvětlování pracovišť, neboli v konečných důsledcích také snižuje
nároky na těžbu a spalování fosilních paliv.
3) "Člověk v centru zájmu." Tento další specifický rys Evropy v informatizačních
koncepcích znamená soustředěnou pozornost na přizpůsobování individuální
osobnosti novým nárokům, formulovaným jako "informační gramotnost". Tato
priorita byla propracována možno říci s nejnižším stupněm konkretizace. Vyplývá
to ze skutečnosti, že ještě ani ve druhé polovině 90. let nebylo možno počítat v
Evropě s tak výraznou demokratizací přístupu veřejnosti k výpočetním a
informačním zdrojům, především Internetu, jako tomu v té době bylo v USA. Je
zajímavé, že se ani v této souvislosti nevyskytují v koncepčních materiálech EU
výrazné zmínky konkrétně o Internetu, ale spíše se obecně hovoří o "síťovém
prostředí" nebo o "panevropské" počítačové síti. Doporučení v rámci této priority
se soustřeďují především na zajištění obecné dostupnosti informačních služeb,
liberalizaci jejich obchodování, na snižování cen informačních produktů a služeb
a vytváření jejich nových typů, mimo jiné také s ohledem na zvyšování možností
ženské části populace v postupující informatizaci společnosti a také se hovoří o
nezbytnosti věnovat zvláštní pozornost starým a jinak handicapovaným občanům.
Tyto tendence byly vyjádřeny ve zvláštním dokumentu EU typu "zeleného listu" s
názvem "Living and Working in the Information Society. People First". O
uživatelích informačních systémů se začíná hovořit jako o "spotřebitelích" a
akcentuje se požadavek na snadnosti přístupu k požadovaným informacím. Týká
se to zejména veřejného sektoru, kde se doporučují implementace telematických
metod a prostředků ke zveřejňování maximální části dokumentů, které jsou buď
předmětem nebo výsledkem jednání správních orgánů všech úrovní, a to cestou
elektronických médií. Nezapomíná se ani na kulturní oblast, kde se zdůrazňuje
nezbytnost čelit vzrůstajícímu rozporu mezi na jedné straně postupující
globalizací, vyvolávanou především hospodářskými zájmy, a na druhé straně
zájmem na uchování etnických a jiných lokálních zvláštností a jedinečností,
založených zejména na kulturních tradicích. Pluralismus kultury, multilingualita a
individualizace etnik mají být podporovány novými typy informatizačních
prostředků, především z oblastí multimediality.
4) "Čelit globální výzvě." V tomto smyslu se v Evropské unii koncepce zaměřují na
překonávání negativních ekonomických trendů vedoucích k nezaměstnanosti a na
druhé straně k "vývozu mozků" do technicky vyspělejších zemí světa. Také se
upozorňuje na pro Evropu nepříznivé porovnání produktivity jejího a nejen
amerického, ale zejména východoasijského průmyslu právě na úseku výroby a
vývoje informatizačních prostředků. Doporučuje se definovat jakási globálně
platná pravidla provozu telekomunikačních služeb s orientací také na družicové
přenosy a v tomto kontextu se požaduje harmonizace privatizačních opatření v
evropských telekomunikacích mezi jejich jednotlivými státními monopolními
provozovateli. Vychází se z předpokladu, že v tomto procesu se orgány Unie
budou opírat o spolupráci s orgány působícími celosvětově, jako jsou konkrétně
jmenované mezinárodní organizace WTO (World Trade Organization), ITU
(International Telecommunications Union) WIPO (World Intellectual Property
Organization) a Světová banka. Důraz byl tehdy položen (dosud trvá) na
prohlubování spolupráce se středoevropskými a východoevropskými zeměmi.
Jejím prvním výrazem se stalo např. Fórum o informační společnosti, jehož
druhá konference byla uspořádána na podzim roku 1996 v Praze, poprvé v
nečlenské zemi Evropské unie. Současně se zdůraznila nezbytnost komunikace
EU s rozvojovými zeměmi a v uvedeném roce byla v tomto duchu uspořádána
konference ISAD (Information Society And Development), kterou hostila
Jihoafrická republika.
Souhrnně lze k uvedeným prioritám vytyčeným pro druhou polovinu 90. let uvést, že ve svém
komplexu představují už trvalý trend i pro začátek nového století, který velmi silně akcentuje
nezbytnost postupného překonávání z minula přetrvávajících hranic nejen jednotlivých
evropských států, ale také Evropské unie jako celku. Právě poslední priorita se zdá být pro
nejbližší perspektivu tou nejaktuálnější. Postupující "digitální revoluce" a s ní spojené
prostupování společnosti globální počítačovou sítí, jakou se stal Internet, vyžaduje od vlád
národních i nadnárodních uskupení vysokou transparentnost rozhodování a navíc je staví před
stále se oslabující vliv na chování nejen ekonomiky, ale prakticky všech oblastí života
civilizace. Administrativa EU se těmto trendům snaží čelit mimo jiné tlakem na rozšíření
vlastního integračního prostoru především o sousední evropská území na východě. K tomu
rozvíjí speciální programy nejprve v politické úrovni, za kterou následují z hlediska
informatizace významné programy orientované zejména na výzkum, vývoj a vzdělávání v
oblasti informačních a komunikačních technologií. Prioritou je budování informační
infrastruktury, pod níž si vrcholné orgány EU představují především telekomunikační sítě
umožňující provoz počítačových aplikací v informačních službách.
Evropská informační politika pro nové století byla upřesněna ještě v roce 1997 vydáním
podkladového materiálu pro následné průběžné aktualizování akčních plánů v této oblasti s
názvem "Europe nad the Forefront of the Global Information Society: Rolling Action
Plan". Jednoznačně se zde přihlásila k nastupujícímu trendu globalizace, ovlivňujícího na
přelomu století všechny oblasti společenských aktivit ve světě. Tento dokument se stal
současně jedním z výchozích podkladů pro jednání Rady Evropy, Evropského parlamentu a
také výborů pro ekonomiku, regionální a sociální záležitosti. Jsou v něm aktuálně definovány
hlavní předměty zájmu informační politiky Evropské unie, a to v následujících čtyřech
bodech:
1) Zlepšování obchodního prostředí v Unii i jejího integračního procesu do světové
ekonomiky, a to především cestou podpory prostředků elektronického obchodu,
včetně řešení vlivu na ochranu duševního vlastnictví, ochranu dat, digitální podpis a
další způsoby autorizace a zajištění bezpečnosti všech obchodních transakcí.
2) Investování "do budoucna", to znamená budovat informačně založené už základní
školství a na druhé straně vytvářet předpoklady pro rozvoj všech forem a způsobů
celoživotního vzdělávání, opět založeného na maximální informační podpoře.
3) Prohlubování vědomí o postavení občana do centra veškerého politického,
hospodářského, sociálního a kulturního dění a tudíž také do centra pozornosti
správních orgánů Unie. Znamená to zejména tlak na vytváření nových pracovních
příležitostí, k němuž má rozhodujícím způsobem přispět právě informatizace
společnosti ve všech oblastech jejího života a přednostně rozvoj vlastního
informačního sektoru.
4) Vytváření nových legislativních předpisů a také pravidel mimo legislativu, která by
měla uvádět život společnosti do nastupujícího procesu globalizace, v jejímž středu se
spatřuje právě proces informatizace nejen Evropské unie, ale i celého okolního světa.
S cílem nejen podporovat, ale také sledovat a vyhodnocovat plnění programů zaměřených na
rozvoj informatizace Evropské unie založila Evropská komise zvláštní orgán - ISPO
(Information Society Promotion Office). Ten od začátku roku 1997 zahájil právě v rámci
svých sledovatelských a také kontrolních úloh realizaci projektu ESIS (European Survey of
Information Society). Projekt je trvale plněn a sleduje zejména obsah a plnění projektů a také
různé iniciativy v oblasti elektronizace veřejné správy a podílu, jaký v nich zaujímají
soukromé organizace. ESIS se kromě vlastní Evropské unie zaměřuje také na informatizační
aktivity ve střední a východní Evropě a navíc na oblast Středomoří. V rámci jeho rozšíření na
ESIS II, které bylo vyhlášeno už jako jeden ze závěrů 3. Fóra o informační společnosti (o
této akci bude ještě dále pojednáno) se od roku 1999 iniciovaly informatizační projekty
zaměřené především na spolupráci evropských zemí mimo Unii s jejími členskými zeměmi na
společných projektech.
Už v průběhu 90. let se Evropská komise angažovala v iniciování tvorby vysokorychlostních
telekomunikačních sítí pro využití ve výzkumné a vývojové sféře. Po realizaci páteřní sítě v
rámci projektu TEN-34 (Trans-European Network Interconnect at 34 Mbs), na které
participovaly už také některé státy střední Evropy včetně České republiky, byla 11. prosince
1998 zavedena do provozu supersíť TEN-155. Jak z názvu vyplývá, šlo o páteřní síť pracující
přenosovou rychlostí 155 Mbs. Také na této inovaci se zúčastnila ČR jako přidružená země
EU.
Významným prvkem evropské informační politiky, představované Evropskou unií, je sílící
tlak na všechny úrovně společenské správy, aby se informace, s nimiž tyto orgány pracují,
staly v maximální míře, pokud právě nehrozí zneužití práva na soukromí či ohrožení
obchodního či státního tajemství, majetkem všeho lidu. Např. už v roce 1990 byla vydána
zvláštní směrnice (90/313/EEC) o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí,
která stanovuje, že veškeré správní orgány kromě těch, které působí v soudnictví, mají
veškeré informace, vztahující se zejména k problémům ohrožení životního prostředí,
neprodleně zveřejňovat. Navíc mají zpřístupnit veškeré své informační zdroje k tomuto
tématu na vyžádání.
S cílem přiblížit evropskou legislativu americké byla v roce 1998 vydána "Zelená kniha"
"Public Sector Information: a Key Resource for Europe - Green Paper on Public Sector
Information in the Information Society". V ní je znovu definován pojem "veřejný sektor" a
hlavní aspekty jeho pojetí z hlediska informatizace také občanského života společnosti.
Sjednocuje tak různé chápání toho, co do sféry veřejného sektoru z hlediska informační
politiky náleží, mezi jednotlivými členskými státy. Věnuje se zejména definování okruhu
informací relevantních pro nejširší občanskou veřejnost, který označuje jako "parlamentní
informace", a okruhu subjektů, které jsou na přístupu k těmto informacím profesionálně
zainteresovány.
Od září 1999 začala pracovat nově obsazená Evropská komise v čele s Romanem Prodi. Na
místo Martina Bangemanna v čele hlavního proudu informatizačních programů stanul Erkki
Liikanen. Je zastáncem liberalizace v telekomunikacích a tudíž také co nejrychlejší
demonopolizace tohoto trhu v zemích, které se na vstup do EU připravují.
Nová Evropská komise se k programu intenzívní podpory informatizace zejména
hospodářského a politického života Unie zcela jednoznačně přihlásila hned na celoevropském
summitu pořádaném v Helsinkách 8. prosince 1999. Ta tomto zasedání byla vyhlášena
iniciativa označená jako eEurope Iniciative, s heslem "eEurope An Information Society
for All" (elektronická evropská informační společnost pro všechny). Pro následující století
zde byly vytčeny následující hlavní úkoly v dané oblasti:
zajistit co nejrychleji všeobecný a cenově dostupný přístup k internetu,
podporovat rozvoj tzv. "digitální vzdělanosti",
plně zavést metody elektronického obchodování (e-commerce),
digitální technologie plně využívat ve veřejném sektoru,
zavést elektronické informační systémy a služby do práce správních orgánů na všech
úrovních
7.17 Evropská unie a země střední a východní Evropy
Už v roce 1995 byl v prosazující se a stále preferovanější oblasti informatizace v Evropské
unii založen program pořádání podpůrných akcí pro rozvoj tohoto procesu v zemích střední a
východní Evropy, pro něž společně se začala mezinárodně užívat zkratka CEEC (Central and
East European Countries). Jako vhodná forma k přístupu orgánů Unie k vládám těchto zemí
se ukázal program pořádání mezinárodních konferencí s účastí ministrů odpovědných za
telekomunikace, vzdělání, kulturu a případně průmysl či hospodářství v zemích CEEC a na
druhé straně vrcholných představitelů hospodářsko-správních orgánů Unie. Konference byly
označeny jako "Forum EU a CEEC on Information Society". První z nich se uskutečnilo
23. června 1995 v Bruselu. Hlavním tématem bylo nalézání vhodných prostředků a metod
působení jednotlivých řídících složek Unie a také její odborné institucionální sféry na
iniciování a v některých případech už pouze urychlení procesu informatizace v CEEC. Bylo
rozhodnuto, že příští fórum se uskuteční ve vybrané z těchto zemí, aby se umožnila podstatně
širší účast nejen pracovníků jejich správních orgánů, ale také odborné veřejnosti. Vybrána
byla Česká republika, tenkrát ještě jedna z předních kandidátských zemí na vstup do EU.
Ve dnech 12. a 13. září 1996 se 2. Fórum EU a zemí střední a východní Evropy o
informační společnosti uskutečnilo na Pražském hradě a jeho účastníky oslovil také
prezident republiky. Nešlo jen o samotné konferenční jednání na vysoké správní úrovni, ale
také o doprovodné odborné a demonstrační akce z nichž nejprestižnější byla videokonference
vedená samotným komisařem Martinem Bangemannem se studenty vysokých škol v Praze
(Univerzita Karlova, České vysoké učení technické, Česká zemědělská univerzita a Vysoká
škola ekonomická), Bonnu a Bukurešti. Navíc se živě prezentovaly i další naše vysoké školy
prostřednictvím Internetu na stanicích dodaných k tomu účelu firmou IBM a instalovaných v
dějišti videokonference.
Tuto prestižní konferenci organizovalo ještě tehdy existující Národní informační středisko
ČR. Nicméně tehdejší naše Klausova vláda tomuto tématu odmítla věnovat odpovídající
pozornost. Pojmy jako informační infrastruktura, informační společnost, ani dokonce Internet
ji ještě zdaleka neoslovovala. Nedlouho po konferenci bylo dokonce Národní informační
středisko zrušeno. Premiér, zastávající platformu Hayekova ekonomického neoklasicismu,
která s pojmem "informace" a natož s fenomény, jako jsou informační systém či služby,
vpodstatě nepracuje, se pod úvodní slovo zvacího dokumentu, v němž se naopak informacím
v duchu ekonomické strategie vedoucích představitelů Evropské unie přikládal značný
význam, nepodepsal a fóra se nezúčastnil. (Zato neváhal vyslovit nespokojenost s návrhem
programu počítajícím se zásadním vystoupením vynikajícího českého exilového filozofa
Erazima Koháka, jemuž nedlouho předtím Karlova univerzita udělila čestný doktorát - a tudíž
k tomuto vystoupení nedošlo). Už tehdy se projevovaly první známky důsledků této politiky,
vedoucí naši zemi do vleklé krize, vrcholící na přelomu století. Ve vztahu k Evropské unii
bylo pro tehdejší vládu charakteristické, že s účastí nejen našich vládních činitelů, ale také
nevládních institucí a podniků (s výjimkou akademické sféry) byly značné komplikace. Místo
oficiálního vládního vystoupení za českou - hostitelskou stranu zazněl jen formální příspěvek
dočasného představitele právě zanikajícího ministerstva hospodářství, které musel předtím
opustit neúspěšný ministr Karel Dyba. Bylo právě po zejména jím prosazeného rozhodnutí o
monopolním postavení vládou řízené privatizace v českých telekomunikacích pro SPT
Telecom, prosazení právě opačného trendu, než kterým se Unie ubírala.
Pražského fóra přes tyto potíže optimálně využila česká akademická sféra a také pochopitelně
většina zemí CEEC, které se účastnily vždy věcně příslušnými ministry a reprezentativními
vládními delegacemi i odborníky. Bangemannova digitální mezinárodní videokonference, o
kterou se výrazným dílem z české strany zasloužil Ústav informačních studií a knihovnictví
FF UK a jejíž diskuse se jeho vybraní studenti aktivně zúčastnili, se stala jednou z nejvíce
oceněných součástí pořadu konference. Kromě toho z oficiálního jednání vzešla řada
významných materiálů, zejména pak závěrečná "Doporučení vládám zemí, usilujících o
budoucí členství v EU". Obsahovala následujících osm bodů:
1. Vytvořit národní strategie a akční plány pro vykročení na cestu vedoucí k "informační
společnosti". K tomu účelu ustavit koordinační orgány pro činnosti s tím spojené.
2. Vydat vnitrostátní směrnice vycházející z "Dellorsovy Bílé knihy" z roku 1993 a opřít
se při tom také o oficiální materiály vydané Unií k přípravě těch zemí CEEC, které už
mají uzavřenu asociační smlouvou s EU.
3. Vyvinout národní telekomunikační politiku vedoucí ke snižování tarifů a vynakládání
investic do jejího rozvoje zejména cestou deetatizace a demonopolizace.
4. Zpřístupnit telekomunikace i periferním regionům na obdobné úrovni, jako jsou
dostupné v průmyslových a administrativních centrech těchto zemí.
5. Standardizovat telekomunikační techniku a technologii podle norem EU.
6. Zavést testovací procesy a vybudovat laboratoře pro objektivní testování výrobků se
státním dohledem, zejména při jejich homologizaci pro využití v národních
telekomunikačních sítích.
7. Posílit možnosti přístupu sféry vědy, výzkumu, vývoje a vzdělávání k celosvětově
šířeným poznatkům cestou rozvoje její informační infrastruktury.
8. Posílit úlohu výzkumu a vývoje (R&D) a také vzdělávací oblasti včetně výuky a
výcviku co nejširších vrstev obyvatelstva k využívání moderní informační a
telekomunikační techniky a technologie.
Kromě toho byly založeny čtyři mezinárodní pracovní skupiny:
a) pro formulování strategie a politiky pro budování informační společnosti,
b) pro podporu implementace a realizace výsledků řešení výzkumných a vývojových
projektů z programů EU,
c) pro vzdělávání a výuku,
d) pro využívání informační techniky a technologie ve státní správě.
Posledním společným setkáním představitelů EU a zemí CEEC s tématem spolupráce při
informatizaci společnosti se stalo Třetí fórum EU a CEEC o informační společnosti,
uspořádané v Bruselu 9. a 10. října 1997. Přispělo zejména k prohloubení informovanosti
představitelů CEEC o nových směrech aktivit EU při budování informační společnosti a
současně o možnostech přímého zapojení zemí CEEC do informatizačních programů západní
Evropy. Bylo konstatováno, že na straně CEEC setrvává problém nedostatečné popularizace a
v některých případech ani vládní angažovanosti ve směru využívání možností moderních
informačních technologií.
Do konce roku 1996 byl, jako ještě další výsledek pražského Fóra, založen jakýsi virtuální
elektronický dokument na www Internetu s názvem "Information Society Forum Theme
Paper". Aktuálně reagoval na potřeby zpřístupnění diskusí, které se vedou mezi špičkovými
odborníky a také dokumentů, které jsou vydávány orgány Evropské unie v oblasti
informatizace, co nejširší veřejnosti. Pro konec století zde bylo vypsáno celkem 9 nosných
témat, která jsou pro pochopení jádra myšlení čelných představitelů Unie, a to nejen v oblasti
informatizace, ale vpodstatě v celé hospodářské a potažmo také politické sféře tohoto
seskupení vyspělých evropských zemí, příznačná. Jsou to:
1. "Nové organizační struktury v makro- a mikrohospodářské sféře", především v
podnicích a společnostech malého a středního rozsahu (SME). Zdůrazňují se
telematické technologie typu teleworking a mezinárodní spolupráce vedoucí k
"distribuovanému pracovnímu poměru" k podnikům s nadnárodním působením.
2. "Jednotlivec a jeho přístup na informační dálnici". Zde se zcela výjimečně pracuje s
termínem, prosazovaným Amerikou, ale spíše se zdůrazňují pojmy jako "human
access", od nichž se odvíjejí programy pro překonávání bariér handicapovaných lidí,
různých etnik, geografických problémů apod.
3. "Život ve virtuální komunitě", znamenající zcela nové možnosti vyjadřování občana
vůči správním orgánům i k veřejnosti obecně a vedoucí k tomu, co se nazývá
"elektronickou demokracií".
4. "Transparentnost a kvalita veřejných služeb", kromě jiných také služeb informačních
včetně knihovnických. Zejména se pod tímto tématem rozumějí otázky služeb
volených orgánů státní a místních správ veřejnosti. Mimořádně významným prvkem
tohoto tématu je prosazování telematických technologií do všech veřejných služeb
souvisejících s komunikací informací.
5. "Kulturní dimenze informační společnosti". Znamená to tlak na garance vlád, aby
zajistily ochranu národních specifik v postupující multinacionální integrační vlně
posledních desetiletí 20. století v Evropě. Ochrana menšinových kultur různých etnik
a také kultur různých méně hospodářsky vyspělých regionů jsou zde hlavními
otázkami pro všeobecnou diskusi.
6. "Ochrana jednotlivce", zejména osobních údajů a diskrétních informací před
zveřejněním nebo před zneužitím vlivem podnikání subjektů, které by mohly narušit
jeho právo na soukromí.
7. "Výchova a vzdělávání pro život a práci v informační společnosti", zdůrazňující
adaptační mechanismy a celoživotní vzdělávací programy pro nejširší veřejnost.
8. "Trvale udržitelný rozvoj", v tomto případě s výraznou výzvou celému světu k
podpoře informačních systémů a služeb, které se věnují ochraně životního prostředí.
9. "Perspektivy multimédií", kdy se už hovoří o budoucích "domácích kinech"
založených na integraci televizních a počítačových sítí a v této souvislosti také o
problematice evropské telekomunikační infrastruktury.
Posledním dokumentem zpracovaným ještě pod vedením komisaře DG III Martina
Bangemanna se stala "zelená kniha" z roku 1999, nazvaná "Multimedia Industry for Public
Sector". Zde se už Evropská unie obrací k USA jako ke vzoru demokratizace přístupu k
informacím a rozšiřování moderní informační a telekomunikační techniky a technologie ve
veřejnosti. Odkazuje se na významný informační zákon, přijatý americkým Kongresem na
návrh Clintonovy vlády a známý pod zkratkou FOIA (Freedom Of Information Act),
prohlubující už tak dost liberální americkou demokracii ve vztahu k šíření informací. Bude o
něm ještě pojednáno v souvislosti s informační politikou USA.
Bangemannova "Zelená kniha" z roku 1999 především klade evropským správním orgánům a
také vládám členských zemí EU otázky, které by měly být na přelomu tisíciletí řešeny. Jsou to
například:
Jak definovat pojem "informace ve veřejném sektoru?
jaké existují informační bariéry mezi členskými státy Unie?
Jak může stávající evropský "establishment" pomoci ve snadném přístupu občana k
informacím?
Může vést využívání databází, generovaných ve veřejném sektoru, k nekalé soutěži?
Jak dál s copyrightem, ochranou dat a odpovědností za obsah dat v prostředí
"kybernetického prostoru"?
Mohutné prostředky, které Evropská unie hodlá vynaložit do své informační infrastruktury
pod heslem vytvoření skutečné informační společnosti 21. století, nemají být získávány tak,
jako tomu bylo dosud, totiž převážně z fondů vytvářených z peněz daňových poplatníků,
neboli ze státních pokladen. Nedílnou součástí koncepcí nové Evropy, kterou mají
prostupovat stále průchodnější telekomunikační dálnice a veřejně přístupné informační sítě,
jsou i ustanovení o způsobu financování všech těchto projektů. A zde se na všech místech
zdůrazňuje přechod na převažující účast právě soukromého sektoru nejen na výstavbě a
provozu systémů, ale také na investování do této výstavby. Počítá se totiž s příznivými
parametry návratnosti těchto investic a také s převažujícím soukromým vlastnictvím jak
systémů, tak prostředků i vpodstatě téměř celé infrastruktury, která bude provoz služeb
umožňovat.
Martina Bangemanna, možno říci zakladatele moderní evropské informační politiky, a to
nejen pokud jde o samotnou Evropskou unii, vystřídal v září 1999 na místě komisaře finský
představitel Erkii Liikanen. Už v listopadu téhož roku uspořádal v Helsinkách konferenci s
názvem "Information Society Technologies", na níž se přihlásil k nastolenému programu
informatizace jako "...klíče k naší budoucnosti: k zaměstnanosti, k dalšímu rozvoji i kvalitě
života." Upozornil zejména na skutečnost, že ačkoli se v posledních letech EU k programům
podporujícím rozvoj informační společnosti jednoznačně přihlásila, je třeba urychlit zejména
přechod k novému typu ekonomiky, který by byl už zcela na principech computerizace a
telekomunikací založen. Jestliže se tak nestane, uzavře se Unii za několik let, a v některých
oblastech už za několik měsíců, "okno příležitosti" (window of opportunity), z čehož vyplývá,
že je třeba rozvinout ještě nové iniciativy.
Tato výzva se setkala s naprostým pochopením a už na konci roku 1999 se Evropská unie
přihlásila ke zcela novým informatizačním programům a iniciativám.
7.18 Evropská "elektronická demokracie" pro 21. století
Informační politika ústředních správních orgánů Evropské unie je, jak už bylo několikrát
vyjádřeno, předznamenána cílem dospět ke takovému stupni vývoje společnosti, který lze
označit jako "informační společnost". Nehledě na diskuse o všech významových aspektech
tohoto výrazu je stále zřejmější, že vývoj technických prostředků a na nich založených
informačních technologií umožňuje úvahy o speciálně politickém aspektu informatizace, a to
o možnosti jakési online účasti občana na společensko-správních a dalších rozhodovacích
aktech, které jsou dosud vesměs svěřovány jeho voleným zástupcům. Z tohoto předpokladu se
vychází při bližším formulování cílů Unie v následujícím století a k termínu "informační
společnost" se v diskusích o budoucnosti Evropy začalo diskutovat o pojmu "elektronická
demokracie". Jde nepochybně o vliv amerického pojetí informatizace společnosti jako
především totální demokratizace přístupu obyvatelstva k internetu a už v polovině 90. let
experimentovanými možnostmi přímé komunikace kteréhokoli občana po této síti i s
nejvyššími státními představiteli (bude o tom ještě pojednáno při výkladu informační politiky
USA).
V Evropské unii je informatizace z hlediska vstupu občana do veřejných počítačových a
telekomunikačních sítí zatím chápána především jako spíše profesionální či poloprofesionální
využití telematických služeb, jako jsou teleworking, telelerning, resp. teleteaching,
telebanking nebo v poslední době především e-commerce. Vyšší stupeň demokratizace
přístupu společnosti právě k internetu a jeho zdrojům, které vycházejí z amerického prostředí
a tudíž také z anglického jazyka, je v mnohonárodní a polylinguální Evropě podmíněn větším
přiblížením internetu jednotlivým národním jazykům, než tomu je i ve velkých a hospodářsky
vyspělých zemí Evropy, jako jsou Německo, Francie, Španělsko nebo Itálie. Proto se nové
koncepce dalšího postupu informatizace Evropské unie soustřeďují nemalou měrou na
zvládnutí strojových prostředků odstraňování jazykových bariér. Hovoří se dokonce o
"lingvistickém průmyslu", který je ovšem z velké části živen z finančních zdrojů různých
výzkumných a vývojových programů EU.
Dalším problémem, kterým se Evropská unie na přelomu tisícíletí zabývá, je skutečná (tzn.
nikoli jen deklarovaná) míra vlivu národních vlád a dalších orgánů moci i na úrovni
kolektivního rozhodování v Bruselu na vlastní informatizační proces v existujícím výrazně
tržním a globalizujícím se světovém ekonomicko-politickém prostředí. Ukazuje se, že na
jedné straně existuje upřímná vůle představitelů zejména těch odvětví, které s
informatizačním procesem bezprostředně souvisejí (v EU jsou reprezentovány především
generálními direktoráty označovanými do roku 2001 DG III, do jeho zrušení v roce 2000 DG
X a zejména DG XIII) a známé koncepční desatero už z tzv. Bangemannovy zprávy, na druhé
straně však působí stále razantněji tendence velkých moderních firem, a to nejen těch, které
působí na poli výroby nebo využití výpočetní a telekomunikační techniky, integrovat se a
vytvářet vlastní pravidla fungování bez ohledu na jakékoli politické mocenské orgány, ať už
na úrovni států či jejich seskupení.
Na všechny tyto a také další, dosud tak výrazně neprojevené otázky bude muset odpovědět
možná už první desetiletí nového milénia.
7.19 Evropská budoucnost v informační společnosti - eEurope
Do nového tisíciletí vstoupila hospodářsky nejrozvinutější část Evropy, reprezentovaná
především seskupením států v rámci Evropské unie, s vizí plnohodnotné účasti v globální
informační společnosti. Tu vidí její stratégové samozřejmě v masovém uplatnění internetu
nejen už ve sféře vědy, výzkumu, vysokoškolského vzdělávání a kultury, kde se tato síť
historicky začala rozvíjet. Preference, kde státy vidí hlavní cíle své informatizační politiky, se
radikálně změnily. Staly se jimi především čtyři sféry společenského života:
1) obchod a podnikání, kde jde o rozvoj elektronického obchodu, bankovnictví, rozšíření
elektronického podpisu atd.,
2) kvalifikace a rekvalifikace pracovní síly, kam směřují projekty celoživotního vzdělávání,
distanční vzdělávání s kolaborativními metodami moderní didaktiky,
3) vyšší kvalita života, zejména komputerizace domácnosti a jejího komunikačního
elektronického vybavení spolu s rozvojem kulturních, zábavných a všeobecně
vzdělávacích prostředků založených na internetových zdrojích,
4) elektronická demokracie jako zvýšení přímé účasti občana v rozhodovacích procesech
nejen politického života společnosti.
Nový předseda Evropské komise Romano Prodi už 8. prosince 1999 zahájil ve spolupráci s
následníkem Martina Bangemanna - Erkii Liikanenem - novou informatizační vlnu, směřující
do údobí po roce 2000 vyhlášením iniciativy "eEuropa - informační společnost pro
všechny". V březnu 2000 pak došlo k významnému setkání Společného výboru představitelů
Evropské unie a zemí střední a východní Evropy pro informační společnost - tzv. JHLC
(Joint High Level Committee) v Rize, které se zabývalo hodnocením situace v rozvoji
informatizace a cest přístupu k budování informační společnosti na celém evropském
kontinentu. Bylo konstatováno, že tento vývoj je velmi nerovnoměrný a v řadě
východoevropských zemí se oproti i středoevropskému prostoru značně opožďuje. Proto byla
prosazena doporučení k urychlení a harmonizaci tohoto procesu, jejichž dopadem a
možnostmi prosazování se pak ještě zabývalo zvláštní zasedání Evropské rady v Lisabonu na
konci téhož měsíce.
Jako klíčové oblasti, na nichž Evropská unie bude na začátku nového století stavět, byly
vyhlášeny:
všeobecná, levná a operativní přístupnost k internetu,
rozvoj tzv. "digitální gramotnosti a vzdělanosti",
rozvoj technologie elektronického obchodování,
využívání všech dostupných funkcí internetu ve veřejném sektoru,
elektronické technologie podporující státní správu a místní samosprávu.
Vyhlášení iniciativy eEurope provázelo stanovení, obdobně jako tomu bylo už v prvních
Bangemannových dokumentech, iniciujících nový informatizační proud v Evropě, celkem
deseti prioritních oblastí, na které by se měla soustředit pozornost. Jsou to:
1. Zvláštní preference mládeži vstupující do elektronického věku.
2. Zlevňování přístupu k internetu.
3. Urychlování postupu v zavádění elektronického obchodu.
4. Zrychlení přenosových sítí ve výzkumu a na školách.
5. Rozšíření elektronických inteligentních osobních karet se zabezpečeným
telekomunikačním přístupem k informačním zdrojům i obchodním transakcím.
6. Zpřístupnění rizikového kapitálu pro malé a středně velké firmy.
7. Účast handicapovaných občanů v elektronických službách a systémech.
8. Zavádění online systémů do zdravotnictví.
9. Zavádění přepravních systémů s podporou umělé inteligence.
10. Rozvoj tzv. "e-Government", neboli zavádění metod a forem do komunikace
správních orgánů s občany.
Na summitu představitelů členských zemí Evropské unie v Lisabonu ve dnech 23. a 24.
března 2000 byl pro iniciativu eEurope připraven nový Akční plán. Následně byl schválen
Evropskou radou na její červnové schůzce v portugalské Feiře. Dále se však tento Akční plán
stal předmětem úprav, a to zejména na základě jednání Evropského parlamentu a konference
nazvané "Information Knowledge Society" uskutečněné v Lisabonu ve dnech 10. a 11.
dubna téhož roku.
V červnu roku 2000 se ve Feiře opět sešla Evropská rada, tentokráte s cílem projednat
zejména nové strategie rozvoje pro nastávající 21. století. Základem jednání se stal uvedený
Akční plán, nazvaný charakteristicky "Elektronická Evropa. Informační společnost pro
každého". S dovoláním na výsledky lisabonského zasedání Evropské rady v březnu téhož
roku, na němž byl znovu připomenut jeden ze základních cílů Unie, a to stát se ekonomikou s
tak dynamickým růstem, který by umožňoval úspěšnou konkurenci ekonomikám dalších dvou
světových nejvyspělejších hospodářských zón, tj. Severní Americe a Japonsku a oblasti
Jihovýchodní Asie. Pro Evropu to, jak se Rada i Komise shodly, znamená položit důraz na
"strategii tvorby pracovních míst v novém prostředí informační společnosti".
Akční plán "Elektronická Evropa..." představoval z časového hlediska typ střednědobého,
operačního plánování na zhruba dvouleté údobí a byl koncipován jako soubor úkolů, které je
třeba splnit k dosažení tří hlavních cílů, v jejichž rámci byly vytčeny ještě dílčí úkolové bloky
pro rozvinutí konkrétních aktivit.
První cíl byl vyjádřen heslem "levnější, rychlejší a bezpečnější internet". V jeho rámci
byly vytčeny tři konkrétně cílené hlavní úkoly, a to:
a) levnější a rychlejší přístup na internet, což znamená zejména dokončení revize legislativy v
oblasti telekomunikací umožňující zlevnění vysokorychlostního multimediálního přístupu k
internetu ve všech lokalitách, podpora mobilních způsobů připojování a zvýšení rychlosti
přenosu dat v prostředí GSM, rychlé zavedení sítí pro mobilní připojení tzv. druhé generace,
tj. zejména na bázi technologií GPRS (General Packet Radio Service) a EDGE (Enhanced
Data Rate for GSM Environment) a rozvinout plně integrované a liberalizované
telekomunikační trhy, umožňující podstatné zvýšení počtu IP adres, pružné rozdělování
frekvencí pro multimediální bezdrátové systémy a současně vytvoření nástrojů pro veřejné
financování klíčových projektů, vedoucích k naplnění těchto dílčích cílů.
b) rychlejší internet pro vědce a studenty, tj. především s cílem umožnit kolaborativní metody
ve vzdělávání a výzkumu, distribuované vědecké výpočty a laboratorní práce, neboli realizace
technologie označované jako WWG (World Wide Grid) a k tomu zavést transevropské
komunikační magistrály, resp. páteřní síť, o rychlosti 2,5 Gb/s a navazující modernizace
národních telekomunikačních sítí s angažováním Evropské investiční banky, která na tyto
aktivity poskytla příslušné finanční prostředky v rámci pátého Rámcového programu
(FRAMRWORK V).
c) bezpečné sítě a inteligentní karty, vedoucí k totálnímu zavedení elektronického
obchodování s naprostou důvěryhodností zabezpečenosti dat pro uživatele, zejména s
podporou iniciativy eEurope, která staví na přednostech tzv. inteligentních karet, jejichž
široké zavedení v Evropské unii se pokládá za jednu z mála předností v pokroku daného
směru vůči USA, zdůraznění působnosti charty "Smart Card Charter" a konečně k podpoře
všech aktivit vedoucích k potírání tzv. počítačové kriminality všeho druhu.
Druhý cíl byl vyjádřen heslem "investice do lidí a schopností" a k jeho splnění byly
vytčeny tři konkretizované úlohy předznamenané následujícími slogany:
a) evropská mládež vstupuje do digitálního věku, to znamená že musí být zajištěn dostatečný
počet počítačů s rychlým připojením na internet, kvalitní a dostupné softwarové vybavení a
také obsah počítačem zpracovávaných a šířených informací musí odpovídat vzdělávacím
programům a školy musí být napojeny na superrychlostní páteřní evropskou síť, dále zajištění
připravenosti škol, aby všichni učitelé byli schopni při vyučování využívat internet a jeho
multimediální zdroje (v tomto případě byl stanoven pro všechny členské státy Unie termín na
konec roku 2002) a konečně to znamená také úpravu školních osnov tak, aby umožňovaly
nové metody výuky a aby jednoznačně zajistily tzv. digitální gramotnost všech žáků
vycházejících už ze základních škol.
b) práce ve společnosti vědomostí, neboli především překonat nedostatek kvalifikovaných
pracovních sil v informačních technologiích, a proto zavést programy vzdělávání a výcviku
zasahující co nejširší pracovní kategorie (např. se vychází ze statistického odhadu potřeby
minimálně 1,7 milionu neobsazených pracovních míst s potřebou kvalifikace v oblasti
výpočetní techniky už v roce 2003), sledování vývoje v šíření znalostí a dovedností pracovat s
využitím počítačů v různých zaměstnáních prostřednictvím speciálního orgánu EU - ESDIS
(High Level Group on Employment and Social Dimensoin of the Information Society) a
vytvoření evropského certifikátu pro základní schopnosti v oblasti informační techniky a
technologie, vázaného na tzv. Evropské počítačové oprávnění (European Computer Driving
Licence).
c) účast ve společnosti vědomostí pro všechny, k čemuž je nutné věnovat zvláštní pozornost
osobám s postižením a boji proti vyloučení z informační společnosti, k tomu účelu zajistit i
speciální monitoring legislativy a norem vztahujících se k informatizaci, vyměňovat si
informace a zkušenosti se speciální průpravou handicapovaných osob pro účast v práci s
moderními technickými prostředky a přizpůsobovat jejim možnostem a schopnostem veškerá
veřejně přístupná styčná místa, např. veřejné knihovny a také školy, pošty atd. a plně využít
evropské iniciativy WAI (Web Accessibility Initiative) k tvorbě příslušných webových
stránek.
Třetí cíl byl formulován jako výzva "urychlení vývoje e-commerce“ a k jeho dosažení bylo
formulováno celkem pět dílčích úkolů, a to:
a) urychlení vývoje e-commerce, zejména podpora elektronického obchodování mezi
firmami, označované jako B2B nebo jako business-to-business, zvláštní podpora uplatnění
těchto metod a technologií obchodu mezi malými a středně velkými firmami (SME), vydání
příslušných směrnic EU, tvorba a přijetí příslušné legislativy týkající ze hlavně autorských
práv, síťového počítačového marketingu finančních služeb, tzv. e-peněz, zapojení do těchto
činností dalších subjektů působících v celé Unii, jako je např. "On-line forum o důvěře v
elektronické obchodování" nebo "Globální obchodní dialog" a mimo jiné i zřízení vrcholné
domény internetu ve znění ".eu".
b) vláda on-line: elektronický přístup k veřejným službám, s důrazem na úsilí správních
orgánů všech úrovní vedoucí k využívání nových elektronických technologií k maximálnímu
zpřístupňování informací o své činnosti, na zajištění přístupu všech občanů k veřejným
informačním službám a ke sladění právních norem v oblasti veřejného přístupu k informacím
v jednotlivých členských zemích Unie, s důrazem na využití podnětů obsažených v "Zelené
knize o informacích ve veřejném sektoru informační společnosti" (Green Paper on Public
Information in the Information Society) a zejména na aktivity vyvolené vznikem programu
elektronické výměny dat v rámci správy EU, nazvaného jako IDA (Interchange of Data
between Administration) s tím, že se budou vytvářet "panevropské portály interaktivních
veřejných služeb" na internetu.
c) zdraví on-line, kde se zdůrazňuje úkol pro všechny správní orgány EU a jejich členských
zemí, aby usilovaly o využívání nových technologií k maximálnímu zpřístupňování
informací, a k tomu účelu se ukládá zajistit, aby primární a sekundární poskytovatelé
zdravotnických služeb měli k dispozici zdravotnickou telematickou infrastrukturu včetně
regionálních internetových sítí, aby se vytvořil jednotný systém identifikace pacientů a
předávání osvědčených postupů v oblasti elektronických zdravotních služeb v celé Unii,
včetně příslušných hodnotících kritérií, aby byly definovány celé sady kvalitativních
takovýchto kritérií pro webové stránky související se zdravotní péčí a aby se vytvářely sítě
pro předávání know-how o nových zdravotnických technologiích a o korektním
vyhodnocování zdravotnických dat a informací.
d) evropský digitální obsah pro globální sítě, což znamená využít přednosti dlouholeté a
kvalitní tradice evropských nakladatelství a nejrůznějších kulturních zařízení (muzeí,
knihoven, archívů a galerií) k naplňování globální internetové sítě kulturními hodnotami, a to
i s přihlédnutím k značné kulturní rozmanitosti mnohonárodního evropského kontinentu, tj.
podporovat digitalizační programy evropských kulturních statků, jako jsou např. MEDIA
nebo nový rámcový program CULTURE 2OOO, dále programy překonávající různost
jazyků, jako je např. MLIS (Multilingualism in the Information Society), a vytvořit
mechanismy koordinující digitalizační programy v členských zemích, včetně katalogizace
všeobecně dostupných zdrojů.
e) inteligentní přepravní systém, vyžadující využití počítačových a telekomunikačních
technologií k urychlení procesu liberalizace dopravy ve prospěch integrace infrastruktury
celoevropského trhu, k opatřením ke zlepšení situace na evropských silnicích, železnicích i
leteckých koridorech trpících přehuštěním, ke zvýšení bezpečnosti osobní dopravy a k
možnosti odkudkoli operativně vyžádat v nouzi pomoc (např. právní směrnicí o právech
uživatelů a povinnostech provozovatelů komunikačních služeb v souvislosti se zavedením
tísňové služby EU na číslu 112 nebo se vznikem Jednotného evropského vzdušného prostoru
- Single European Sky).
I nadále se Evropská unie neuzavírá sama do sebe a stále intenzívněji podporuje také
informatizační postup v zemích střední a východní Evropy.
V květnu 2000 se ve Varšavě uskutečnila tzv. "ministerská konference" s vytčeným tématem
"Informační společnost - urychlení evropské integrace". Předsevzala si řešení
následujících otázek:
1. Co si v Evropě představujeme pod pojmem "informační společnost"?
2. Proč přikládá Evropská unie budování informační společnosti tak veliký význam?
3. Co by měly vlády jednotlivých evropských zemí ve prospěch vybudování informační
společnosti vykonat?
Ve třech pracovních skupinách (pro otázky regulačního rámce telekomunikací v informační
společnosti, pro rozvoj výzkumu a vývoje, inovací a podnikání a pro oblast kultury,
vzdělávání, veřejnou správu a služby obecného zájmu) byly formulovány společné závěry,
které lze shrnout do následujících priorit:
a) přístup do internetu musí být rozšířen,
b) zároveň musí být sníženy poplatky za jeho využívání, tj. zejména účastnické
poplatky provozovatelům telekomunikací,
c) musí být prohloubena spolupráce mezi členskými zeměmi EU a ostatními
evropskými státy,
d) vlády evropských států musí trvale a průběžně přispívat k urychlení evropské
integrace,
e) musí být všeobecně podporován rozvoj elektronického podnikání.
V roce 2001 pak byl Evropskou komisí vytyčen nový akční plán k urychlení integrace zemí
střední a východní Evropy do celoevropských informatizačních aktivit s názvem:
"eEurope+: A Co-operative Effort to Implement the Information Society in Europe".
Jeho hlavním mottem je iniciace a podpora privatizačního procesu v telekomunikacích středoa východoevropských zemí. V rámci plánu byly stanoveny čtyři základní linie postupu
(tentokráte nultá až třetí):
0. linie - s akcentem na urychlení demonopolizačních a racinalizačních opatření v
telekomunikacích,
1. linie - zaměřená speciálně na internet pod heslem "levnější, rychlejší a bezpečnější
internet",
2. linie - podporující investice směřující k podpoře opatření znamenajících zkvalitnění
života lidí s pomocí výpočetní a telekomunikační techniky,
3. linie - stimulující využívání internetu v konkrétních typech společnských funkcí, jako
jsou např. "vláda online", "zdraví online", "inteligentní přepravní systémy" atd., vše
pod heslem "online prostředí pro občana".
Jestliže bychom měli nové koncepce informačního sektoru Evropské unie hodnotit z hlediska
celosvětových trendů, pak jsou to paralelně a možno říci s použitím tendenčního, původně
francouzského termínu, "synergicky" působící tendence, a to globalizace a akcent na účast
soukromého sektoru ve všech aktivitách, které jsou s informacemi spojeny. Na prvním místě
je to všemožná podpora regionálně či státně, resp. národně neomezeného trhu a tržních
mechanismů při výzkumu, vývoji, zavádění a provozování všech druhů a typů informačních
služeb. Pokud se někde ještě státní finanční prostředky prosazují, pak je to podpora tržního
chování evropských informačních systémů a jejich konkurenceschopnost v globálním
měřítku. Důraz je však kladen na "prostředí", nikoli na úředníky a různými expertními
komisemi hodnocené a vybírané konkrétní projekty.
Hodnotíme-li tuto situaci ve správních aktech Evropské unie, potom zejména vystupuje do
popředí podstatně změněná politika českého státu oproti ještě rozpačitému postoji Klausovy
vlády k evropským informatizačním iniciativám, jak se projevoval konkrétně v letech 1996
(např. na pražském Fóru o informační společnosti) a 1997 při konečné likvidaci Národního
informačního střediska České republiky. Oproti tomu se varšavské konference zúčastnil věcně
příslušný ministr české vlády (Karel Březina), který navíc převzal řízení třetí pracovní
skupiny. Nicméně v problematice, které byla její práce věnována, stojí v popředí mezi
evropskými zeměmi Finsko. Zde už byly jako v první evropské zemi přiděleny všem
občanům namísto klasických občanských průkazů elektronické identifikační karty, které jim
slouží jako jednoznačný individuální a nepřenosný identifikační prostředek pro styk s
jakýmkoli úřadem i zdravotnickým nebo vzdělávacím či kulturním zařízením, ale také jako
cestovní pas po všech státech Evropské unie.
Evropa vidí nejen technický a technologický, ale zejména legislativní příklad v USA.
Privatizace, deetatizace a zejména demonopolizace telekomunikačního sektoru se pokládá za
jednu z rozhodujících podmínek úspěšného postupu ve všech, vyspělých i zaostávajících
členských zemí Evropské unie. Velmi zřetelný je na konci poslední dekády 20. století odklon
od podpory velkých průmyslových gigantů ve prospěch malých a středně velkých
soukromých firem, podnikajících ve výrobě a výstavbě prostředků budoucí evropské
informační infrastruktury i v samotných informačních službách.
Nejen uskutečnění uvedených tří vpodstatě celoevropských konferencí - fór na podporu
výstavby informační společnosti - naznačuje, že aktivita řídících orgánů Evropské unie se v
nejnovější době právě v oblasti informatizace zvýšila natolik, že představuje významný podíl
v celém hospodářském životě zemí této části evropského kontinentu. Je to pochopitelné
především s ohledem na rostoucí rivalitu nejen informačního, ale všech resortů průmyslu a
obchodu, mezi západní Evropou, Severní Amerikou a Japonskem spolu s dalšími, prudce se
vyvíjejícími národohospodářskými komplexy zemí jihovýchodní Ázie. V této soutěži má
dosud značný předstih Severní Amerika, a to zejména díky skutečně progresivní vládní
informační politice USA.
Aktuální i souhrnné informace o informační politice Evropské unie jsou průběžně
zveřejňovány na internetové adrese http://www.ispo.eec.be
8
INFORMAČNÍ POLITIKA USA
Spojené státy americké se pojetím informační politiky do značné míry odlišují od Evropy, a to
více od její, jak říkají angličané, kontinentální části, a méně, ale přece, od britského chápání
pravidel a požadavků na působení státu v informační sféře moderní demokratické společnosti.
Už samotné principy síly ústavnosti, prezidentského úřadu, kongresu a zejména výrazného
cítění osobních svobod občana vymezují do značné míry celou oblast působnosti toho, co se v
USA označuje jako "národní informační politika" (US national information policy), nikoli
"státní", jak se v ostatním světě vesměs traduje.
Není náhodou, že v čele odborné pracovní skupiny pro informační politiku FID (označené
jako FID/IIP - Infostructures and Information Policy) stojí obvykle Američané. Zcela
zákonitě je také hlavní směr sociálních a hospodářských analýz vývoje soudobé společnosti
spojen s americkými osobnostmi, které stojí za odhalením skutečnosti, že vstupujeme do
postindustriální, resp. informační éry vývoje. Byli to zejména Fritz Machlup, Marc Porat,
Daniel Bell a konec konců také Alvin Toffler (jejichž dílo bylo už v této práci dříve
představeno), kteří určili moderní směry zcela pragmatických makroekonomických a s nimi
souvisejících sociologických i filozofických pohledů na podstatné zdroje rozvoje soudobé
společnosti. Také teoretická literatura vztahující se k pojmu a cílům informační politiky jako
předmětu zkoumání je produkována z velké části americkými nakladateli a psána americkými
autory. V úvodních částech této práce byl už uveden citát jednoho z nejvýznamnějších
"informačních politologů", Američana Foresta W. Hortona, z článku nazvaného příznačně
"What are national information policies" z roku 1998. Připomeňme si, že tento autor, svými
postoji zcela typický pro americké pojetí informační politiky, které se nesoustřeďuje pouze na
vlastní stát ani kontinent, ale zdůrazňuje globální rozměr takového uvažování, vychází z
přesvědčení, že "...v době, kdy každý stát čelí potřebám budování informační superdálnice a
výstavby vlastní národní a regionálních informačních infrastruktur a jejich propojení do
infrastruktur globálních, stává se informační politika pro moderní uvažování
nepostradatelnou."
K současnému pojetí americké informační politiky, pro který je právě Hortonem použitý
výraz "informační superdálnice" (information superhighway) tak typický, vedla však už
dlouhá cesta, vymezená především vztahem amerického občana k základním svobodám
získávání, šíření, ale také ochrany privátních informací a autorských, resp. celého komplexu
ochrany duševního vlastnictví (intellectual property). Tuto cestu můžeme sledovat obdobně,
jako je tomu na evropském kontinentu, od samého počátku 20. století.
8.1
Tradice americké informační politiky
Jako ve většině zemí, také v USA se informační politika nejprve profilovala ve vztahu
společnosti k rozvíjející se oblasti vědeckotechnických informací. K rozhodujícím událostem,
které zde toto oblast (např. podle Vickeryho) ovlivnily, patří především vstup velkých
průmyslových nadačních fondů do podpůrných projektů ve prospěch rozvoje technických
oborů a následně také do projektů zaměřených na sledování vědeckotechnické literární
produkce. Ve Spojených státech spadá tato průkopnická éra do let 1901 až 1916. V roce 1901
vznikl Rockefellerův Institute of Medical Research, následován v roce 1902 Carnegie
Institution, dodnes známé podpůrné organizace vědy a technického rozvoje, na jejímž
základě vznikla ještě v roce 1911 Carnegie Corporation. Ta měla rozhodující význam pro
celkový rozvoj bibliografie a dokumentace vědecké a technické literatury v USA. Obdobně na
Rockefellerův výzkumný ústav lékařský navázala v roce 1913 nadace Rockefeller
Foundation, která rozšířila podpůrné aktivity, založené na kapitálu známé americké
podnikatelské rodiny, v celém spektru vědy a techniky.
Paralelně s těmito projekty v USA vznikaly také dokumentační a referátové časopisy a
encyklopedická díla zabezpečující základní informační potřeby výzkumných a vývojových
pracovníků ve všech významných odvětvích vědy a techniky. Zejména to byly např. dnes
bezkonkurenční informační systém v chemii a příbuzných oborech Chemical Abstracts
(1907), Industrial Arts Index (1913), Standard Handbook for Electrical Engineers
(1913) nebo Standard Handbook for Mechanical Engineers (1916). Navíc v roce 1909
vznikla první americká profesní spolková organizace zaměřená na knihovnicko-informační
služby ve vědě a technice - SLA (Special Libraries Association). Je třeba si uvědomit, že
anglo-americký výraz "special library" nelze do češtiny překládat jako "speciální knihovna".
Jde o pracoviště, které vykonává služby odpovídající u nás do konce 50. let pracovištím,
označovaným jako TDS (technicko-dokumentační střediska) a později střediska VTEI
(vědeckých, technických a ekonomických informací). Bude o tom pojednáno podrobně v
souvislosti s výkladem vývoje informační politiky u nás.
Paralela amerického vědeckoinformačního směru s jeho evropským protějškem, v tehdejší
terminologii označovaného mezinárodním výrazem "documentation", se projevila i v dalších
desetiletích 20. století. Právě v době, kdy byl z původního IIB (Institute de Bibliographie
Internationale) nejprve roce 1931 vytvořen mezinárodní ústav, nazvaný už "Institute
international de documentation" se zkratkou IID, a zejména když pak v roce 1937 vznikla
dnešní mezinárodní federace - FID jako Fédération internationale de documentation, právě v
posledně uvedeném roce byl v USA založen American Documentation Institute, známýo
také pod zkratkou ADI. Hlavním produktem této organizace, která sdružovala dokumentalisty
i knihovníky vědeckých a technických knihoven, se stal od roku 1949 vycházející významný
odborný časopis Journal of American Documentation. Ten změnil v roce 1968 název v
souladu s aktualizací názvu společnosti - ASIS (American Society for Information Science) na současnou verzi titulu bezesporu jednoho z nejvýznamnějších vědeckých časopisů v oboru
- Journal of American Society for Information Science. O problematickém dělení profese
zabývající se informačními službami ve vědě a technickém rozvoji svědčí průzkum,
provedený v roce 1954, který ukázal, že celých 60% členů ADI zůstalo současně také členy
tradiční SLA.
8.2
Východiska současné informační politiky USA
Prvním impulzem k rozhodným vládním krokům v informační sféře, a to ve směru podpory
americké vědeckovýzkumné základny a v této souvislosti zejména jejího informačního
zázemí přímo vládními prostředky, se stala na začátku 60. let zpráva tzv. Warrenovy komise.
Upozorňovala na zaostávání USA za tehdy konkurenční mocností Sovětského svazu v tak
významném sektoru, jakým je kosmický výzkum a zejména vývoj mezikontinentálních
balistických raket, tolik významných také pro obranu země. Americký výzkum a vývoj
pracuje sice v převažující míře na bázi významných, často nestátních univerzit a laboratoří
soukromých firem, ale v řadě výzkumných úkolů je financován přímo z vládních zdrojů
prostřednictvím různých strategických zakázek. Bezprostředním výsledkem projednání této
zprávy v Kongresu bylo rozhodnutí o vybudování Národního systému technických informací
NTIS (National Technical Information System), kromě Kongresové knihovny jediné státem
řízené informační instituce v USA. Stejně pojmenovaná informační databáze, jejíž tvorba je
(na rozdíl od snad už všech ostatních databází vznikajících v USA ve vědeckoinformační
oblasti) hrazena z prostředků daňových poplatníků a představuje komplexní registraci
výzkumných zpráv vzniklých ve výzkumu a vývoji financovaném z federálních rozpočtových
prostředků. Ke zpochybnění plné angažovanosti americké vlády v tomto systému došlo až ve
druhé polovině 80. let za vlády Ronalda Regana, který však přes důrazný tlak na privatizaci
americké vědy systém zachoval a navíc podpořil jednání o koncepčních otázkách v oblasti,
kterou nazýval "US STI Policy". Americkou vládní informační politiku do určité míry v té
době ovlivnily tendence některých významných demokratických zemí, zejména Kanady,
Francie a Japonska, posilovat svá ústřední, státem řízená (a také financovaná)
vědeckoinformační centra.
Sledujeme-li však názorový vývoj vrcholových správních orgánů USA na celou oblast
komunikace informací ve společnosti, zjišťujeme, že se podstatně intenzívněji zabývaly už v
ranných 60. letech otázkami, kterými Evropa žije až v posledním desetiletí. Je to především
problém informačních toků mezi státní, resp. místní samosprávou a občanem, z jehož daní
jsou tyto úřady placeny. Výrazný smysl pro svobodu a nezávislost se v USA projevil hned v
ranném údobí informatizace a vstupu výpočetní a komunikační techniky do metodologie
provozu veřejně působících informačních systémů. Byly to právě Spojené státy, kde se už v
roce 1964 realizovaly na tehdy revoluční technice počítačů tzv. 3. generace, reprezentované
rodinou IBM 360, první online informační systémy pro špičkový výzkum a vývoj, např.
laboratoří známé firmy působící v leteckém a kosmickém průmyslu - Lockheed Missiles and
Space Company. Schopnosti této technologie dávaly už tehdy tušit možnosti racionálních
forem komunikace informací nejen v oblasti vědy a technického rozvoje, ale také ve veřejném
občanském životě.
V roce 1967 podepsal tehdejší americký prezident Lyndon Johnson zákon pojmenovaný
zkratkou FOIA (Freedom of Information Act), od kterého se odvíjí současné pojetí práv
občana na přístup k informacím správních orgánů nejen v USA, ale možno říci na celém
zbývajícím demokratickém světě. Po dlouhých diskusích, které tomuto zákonu v hromadných
sdělovacích prostředcích a samozřejmě v Kongresu předcházely, došlo k rozhodnému
průlomu do tradičních informačních bariér mezi voličem a jím volenými orgány společnosti, a
to ve prospěch občana. Povinnost úřadu zpřístupnit veřejnosti (většinou pro tyto účely
zastupovanou novináři) veškeré informace, které nejsou předem, a to jen v případech, které
zákon určuje, jako tajné, způsobila něco jako informační revoluci. Hned v prvních letech
platnosti FOIA docházelo v průměru ke 300 tisícům stížností na porušení zákona úřady a
nezřídka vše končilo u soudů. Z těchto důvodů byly už na konci 60. let na všech
ministerstvech i jiných úřadech státní správy speciální kanceláře, tzv. FIO (Freedom of
Information Office), kam se žádosti o poskytnutí informací zadávají na standardizovaných
formulářích a které jsou k profesionálnímu vyřizování takových žádostí příslušným způsobem
vybaveny. Podniky jsou za takový úřední výkon povinny zaplatit vykázané náklady, novináři
a soukromé osoby uhrazují jen kopírování úředních dokumentů.
V 70. letech se v USA dále prohloubilo všeobecné povědomí o významu informací a jejich
svobodné šíření v moderní občanské společnosti. Nešlo už jen o správní informace, ale
zejména o podporu veřejných knihovnicko-informačních služeb, orientovaných na vědecké,
technické, hospodářské i kulturní informace. Výrazem těchto názorových proudů se stalo
slavné prohlášení tehdy ad hoc zřízené komise federální vlády USA, pracující pod názvem
Federal Paperwork Commission: "Americká vláda nově nahlíží na informace, jako na
relativně svobodný a neomezeně dostupný statek, jako jsou vzduch a sluneční paprsky.
Informace jsou jedním z celonárodních životních zdrojů". Z tohoto prohlášení se pak odvinula
úspěšná práce Kongresu na přijetí ve světě zcela ojedinělého zákona, označovaného zkratkou
WHCLIS (White House Conference on Library and Information Services). Jde o zákonné
ustanovení povinnosti prezidenta USA zajistit stálý vládní dohled nad rozvojem knihovnickoinformačních služeb a přímo prezidentského úřadu angažovat se v organizaci celostátních
konferencí pořádaných s cílem diskuse nad aktuálními otázkami amerického knihovnictví a
informačních služeb. Zákon byl přijat v roce 1977 a první taková akce byla zorganizována už
v roce 1979.
Je však možno říci, že vlastního účelu WHCLIS bylo dosaženo až na začátku 90. let, kdy již
začala probíhat nová prezidentská volební kampaň. Tu pak právě na základě plného
pochopení významu informatizace společnosti a v tom nejen výrobců a programátorů
počítačů, ale zejména knihoven a informačních center, vyhrála dvojice Clinton - Gore (bude o
tom dále podrobně pojednáno). Současně s WHCLIS byla také ustanovena federální vládní
komise NCLIS (National Commission on Libraries and Information Science) s úkolem
zabývat se problémy rozvoje knihovnicko-informačních služeb v USA průběžně. Za hlavní
výsledek první konference WHCLIS je považováno důrazné doporučení řídícím pracovníkům
amerických knihoven zavádět a maximálně využívat soudobou výpočetní a telekomunikační
techniku a racionalizovat služby kooperací v knihovnických sítích. Bylo mimo jiné také
doporučeno využívat ve službách zaměřených na uživatele z oblasti vědy, výzkumu, vývoje a
vzdělávání tehdy už dobře pracující americká databázová centra, např. systémy Dialog, BRS,
ORBIT a další.
V roce 1991 byla Bílým domem USA uspořádána v pořadí druhá konference WHCLIS, ještě
za vlády prezidenta Bushe, pod předsednictvím Charlese E. Reida a heslem "Information
2000, L&I Services for the 21st Century" (Informace 2000, knihovnické a informační
služby pro 21. století). Konference se zúčastnilo 700 delegátů ze všech 50 amerických států.
V zahajovacím projevu vyslovil prezident Bush přesvědčení, že "...informace jsou nejcennější
a nejmocnější zbraní demokracie a současně největší nadějí tohoto světa." V závěru
konference bylo přijato obsáhlé usnesení, formulující více než 100 různých úkolů,
uspořádaných do 9 hlavních okruhů. Pro pochopení současné americké knihovnickoinformační scény a také státní politiky, která se k této oblasti často obrací, je vhodné se s
úkoly, které konference vytyčila, alespoň v podstatných rysech seznámit.
V závěrech, publikovaných Bílým domem v dokumentu nazvaném "INFORMATION
2000", se nejvíce akcentuje vzdělávací úloha knihoven všech kategorií. Přímo se spojují s
moderním životním stylem celoživotního vzdělávání občana. Z toho vyplývá samozřejmý
akcent na jejich informační úlohu. Knihovnictví se tak valnou částí stává součástí a také
předmětem zájmu všech projektů rozvoje tzv. "informačního sektoru", který v pojmech
makroekonomiky prosadil už v 70. letech významný americký ekonom Marc Porat, jehož
dílo už bylo v předchozích částech této práce představeno. Z uvedeného pojetí vyplynuly také
dále uvedené závěry konference, prezentované celým souborem přijatých doporučení,
adresovaných prezidentu a Kongresu USA. Byly uspořádány do logicky sestavené třístupňově
klasifikované soustavy. Na první úrovni se dělí do 9 hlavních věcných oblastí a každá z nich
dále vždy na několik hlavních úkolů, které jsou pak rozpracovány na úkoly dílčí, které jsou
vyloženy a zdůvodněny krátkými texty. Přibližme si alespoň celkovou strukturu tohoto
významného usnesení na prvních dvou úrovních jeho soustavy.
I. Dostupnost a přístup k informacím
A. Posílení procesu budování fondů
B. Odstraňování fyzických bariér pro handicapované
C. Zajištění osobní nedotknutelnosti a důvěryhodnosti
D. Rozšiřování informačních zdrojů
E. Definovat a podporovat specifické přístupy k informacím pro minoritní skupiny
F. Snižovat bariéry pro potřebné skupiny obyvatel
G. Stanovování nových a perspektivních cílů rozvoje knihoven a informačních služeb
II. Národní informační politika
A. Zvýšení účinnosti procesů šíření informací
B. Aktualizace copyrightu pro podmínky elektronického šíření dokumentů
C. Rozšíření možností přístupu k informacím (např. pracovní
služeb)
doba informačních
D. Rozvinutí vládních iniciativ podpory knihoven a informačních služeb
E. Prohloubení intelektuálních svobod (legislativou vztahující se k národní informační
politice)
F. Výstavba a rozšiřování sítí a jejich přístupových míst (vytváření národní informační
infrastruktury)
G. Posílení tradicí konferencí tohoto typu další legislativou
H. Přemosťování etnických a sociálních rozdílů
I. Začlenění knihoven do vzdělávacího procesu
J. Podpora obchodního sektoru
K. Uzákonění federálních knihovnických služeb a vytváření informačních středisek
plnících vládní funkce
III. Informační sítě a jejich technologie
A. Plánování a koordinování rozvoje sítí s účastí knihoven
B. Rozšiřování informačních zdrojů v sítích
C. Rozšiřování přístupu k informačním databázím
D. Prosazování spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem
E. Kombinování a sdílení informačních zdrojů
F. Zlepšení služeb obyvatelům málo zalidněných regionech
G. Propojování školních knihoven do sítí
H. Vytváření norem pro sjednocení práce v sítích
I. Posílení informačních služeb v legislativě (vybudování Národní právnické knihovny)
J. Rozšiřování spektra druhů a forem informačních služeb
K. Výstavba vzdělávací informační sítě
IV. Organizace a správa
A. Formování celostátních orgánů pro správu a podporu americké sféry knihoven a
informačních služeb (práce výborů Kongresu)
B. Revize rozpočtové politiky ve prospěch knihovnictví (např. zvláštní poštovní sazby)
C. Intenzifikace využívání stávajících vládních podpůrných prostředků (používání
prostředků vkládaných do výchovy a vzdělávání v USA k rozvoji informačních služeb)
V. Služby na základě diverzifikovaných potřeb
A. Vyhodnocení efektivity stávajících aktivit v daném směru
B. Zvýšit účinnost působení knihoven ve vzdělávání a školní výuce
C. Začlenění knihoven do vzdělávacího a výukového procesu i po
stránce
institucionální
D. Zvýšení míry využívání stávajících lidských zdrojů
E. Podpora vstřícnosti knihoven a informačních služeb potřebám specifických skupin
obyvatelstva
F. Rozšiřování služeb v dosud neuspokojovaných vrstvách obyvatelstva
VI. Výcvik s cílem přímého přístupu konečných uživatelů
A. Výcvik v nových technologiích a jejich využívání
B. Posilování prestiže odborné zdatnosti ve službách
C. Prohlubování zvyklostí celoživotního vzdělávání
D. Podpora výukových a vzdělávacích programů v informační vědě a knihovnictví na
vysokých školách
E. Zlepšení výchovy a výcviku konečných uživatelů ve využívání
technologií
VII. Personální vybavení a jeho rozvoj
A. Rozšíření možností profesionálního vzdělávání knihovníků
pracovníků
informačních
a informačních
B. Podpora stávajících výukových programů (stipendia, granty a půjčky studentům)
C. Multikulturní přístup k informačním systémům a knihovnám
VIII. Ochrana informačních fondů
A. Vytváření prostředků vládní politiky v ochraně fondů
B. Zachování a rozšiřování výsledků dané konference
IX. Tržní vztahy
A. Finanční ohodnocování a tržní chování knihovnických služeb
Je třeba zdůraznit, že celá tato soustava úkolů a doporučení byla už ve své době svázána s
institutem amerického zákonodárství. Konference Bílého domu byla, jak již bylo uvedeno,
uspořádána na základě nově a k tomu účelu přijatého zákona (č. 100-382). Ten stanovil, že
"prezident je oprávněn svolat a vést Konferenci Bílého domu o knihovnických a informačních
službách", a to na základě rozhodnutí Kongresu USA. Tato poloha informační politiky, kterou
jsou dnes veškeré akty nejvyšších správních orgánů Spojených států předznamenány, je s
obdobnými opatřeními v ostatních demokratických zemích světa, včetně jejich seskupení,
jaké tvoří např. Evropská unie, nesrovnatelná. Nicméně právě v rámci vývoje informační
politiky EU se, jak bylo v předchozí kapitole ukázáno, přece jen informace, včetně institucí,
které s nimi nakládají, včetně knihoven, začaly v průběhu 90. let obracet k informační sféře
také jako k předmětu zájmu strategických úvah o budoucnosti Evropy. Svědčí o tom nejen
hora "šedé literatury" vyrůstající z administrativy Unie, vztahující se k informačním
aktivitám, ale také nemalé finanční prostředky vynakládané na rozvojové programy
orientované na informační i knihovnické systémy a služby.
Ještě za vlády prezidenta Bushe byl v roce 1991 na podporu informatizace americké
společnosti schválen tzv. "The High-Performance Computing Act", který položil základ
budoucí internetovské supersítě pro potřeby výzkumu, vývoje a s tím v USA vždy úzce
spojeného vysokoškolského vzdělávání. Na základě tohoto vládního rozhodnutí byla oficiálně
zřízena síť NREN (National Research and Education Network) s na tehdejší dobu
bezkonkurenční přenosovou rychlostí 100 až 400 Mbs.
Bezprostředním aktem následujícím po zveřejnění souboru úkolů, vyplynuvších z jednání
konference WHCLIS, se stala výzva americké Asociace informačního průmyslu IIA
(Information Industry Association). Tato organizace je začleněna do soustavy těchto asociací
reprezentujících informační sféru v různých částech světa a koordinované jejich Globální
aliancí GAIIA (bylo o tom pojednáno už v předchozích částech této práce v souvislosti s
organizacemi pro podporu evropského informačního průmyslu) a soustavně sleduje vládní
informační politiku a podává návrhy opatření k rozvoji informačních systémů a služeb v
USA.
Výzva, publikovaná v říjnovém čísle roku 1993 časopisu Information Today a nazvaná
"Serving citizens in the information age: access principles for state and local government
information" (Služba občanům v informačním věku: principy přístupu k informacím státní a
místní správy), vyjadřuje soustředěné úsilí IIA v daném směru. Bylo založeno na třech
hlavních požadavcích:
široká práva veřejnosti v přístupu k veřejným informacím,
právo nediskriminovaného přístupu,
vyloučení vládní kontroly přístupu k informacím a jejich využití.
Celá koncepce IIA v prosazování veřejného přístupu k "vládním" informacím je v dokumentu
formulována do 7 principů:
1. Měla by být podporována různorodost informačních zdrojů. Znamená to požadavek
legislativní podpory veřejného přístupu ke všem druhům a formám zveřejnitelných
informačních zdrojů, které jsou zpracovávány a vydávány správními orgány na všech
úrovních, a to také jejich zprostředkováním veřejnými knihovnami i soukromým
sektorem v informačním podnikání.
2. Veřejný přístup k informačním zdrojům má být garantován právními akty. Vlády
mají chránit před veřejným zpřístupňováním pouze přesně vymezené druhy informací,
které se nesmějí zveřejňovat na základě zákonných opatření, např. na ochranu
osobnosti.
3. Přístupová práva občanů nemají být omezována záznamovou technikou na různé
nosiče. Naopak informace mají být zpřístupňovány bez zřetele na médium.
4. Měla by být zajištěna včasnost zveřejnění a zpřístupnění informací. Vlády mají
přizpůsobovat techniku zveřejňování tak, aby informace byly veřejnosti přístupné v
potřebném čase, ať již z hlediska aktuálnosti nebo v patřičné časové retrospektivě.
5. Měla by být vyloučena monopolizace ve zpřístupňování veřejných informací. Žádná
organizace, veřejná nebo soukromá, nesmí získat výhradní právo zpracovávat a šířit
informace vyplývající z činnosti vlád.
6. Přístup k zaznamenaným veřejným vládním informacím má být zcela neomezený.
Ani elektronické formy ukládání a šíření informací by neměly pro občany znamenat
jakékoli omezující podmínky v jejich získání.
7. Poplatky za zpřístupňování informací vyplývající z činnosti vlád a správních orgánů
různých úrovní nemají přesáhnout míru únosnou pro možnosti občana.
AIIA si zajistila "legislativní čistotu" uvedených zásad, požadovaných oficiálně na vládních
orgánech USA, garancí speciálně k tomu najatou právní firmou Piper & Marburz, která k
daným otázkám také zajišťovala příslušné právní konzultace pro soukromé podnikatele, v
jejichž prospěch se tato americká asociace angažuje.
8.3
Elektronizace americké demokracie
Značný náskok před Evropou získaly Spojené státy v oblasti státní informační politiky
zejména díky včasnému pochopení významu právě amerického přínosu moderní společnosti internetu - nejvyššími politickými představiteli. Internet a demokratizace počítačové
komunikace se staly základem předvolební kampaně dvojice příštího prezidenta
Williama Clintona a viceprezidenta Alberta Gora. Druhý z nich se už před volebním
rokem 1992 jako senátor zasadil v Kongresu o přijetí pětiletého plánu výstavby americké
informační superdálnice s rozpočtem 5 miliard dolarů. Není bez zajímavosti, že tento Albert
Gore Jr. vpodstatě pokračoval v rodinné tradici, ovšem prostředky, odpovídajícími době. Už
jeho otec, také senátor, Albert Gore senior, stál v čele grandiózního projektu "superdálnic",
tehdy přirozeně silničních, a to v 50. letech, kdy bylo třeba podstatným způsobem zlepšit
dopravní komunikaci mezi hlavními centry amerického průmyslu. V roce 1956 prosadil
vládní dotaci ve výši 30 miliard dolarů věnovaných na výstavbu tehdy nikde na světě
nevídané sítě transkontinentálních "superhighways", které nemalou měrou urychlily rozvoj
celé americké poválečné ekonomiky, tehdy ještě založené na průmyslovém sektoru národního
hospodářství.
Pokud jde o Clintonovu prezidentskou kampaň v roce 1992, byla celá vedena souběžně na
internetu s plnými texty programu i projevů zpřístupňovanými souběžně vedle klasických
hromadných sdělovacích prostředků také na internetovském serveru jednoho z
nejvýznamnějších amerických informačních databázových systémů, dnes i u nás využívaného
CompuServe. Navíc zde byla zveřejněna adresa schránky elektronické pošty ve znění
"[email protected]", na kterou mohl kdokoli prezidentského kandidáta a jeho tým
oslovit - a také dostat odpověď. Příznačný je také v té době zveřejněný údaj, že Al Gore
vyřizuje už 90% své pošty prostřednictvím internetového e-mailu. V Evropě nalezli tito
američtí představitelé u partnerů na své úrovni první odezvu až v únoru roku 1994, na kdy se
datuje vůbec první internetový kontakt e-mailem vrcholného představitele evropského státu s
americkým. Byl to švédský ministerský předseda Carl Bildt, který si vyměnil názory
oficiálními státnickými dopisy v diplomatickém protokolu s prezidentem Clintonem.
Rozhodující změny v celé americké informační politice skutečně nastaly bezprostředně poté,
co se prezident Clinton ujal úřadu. 8. července 1993 podepsal prezident Clinton zákon "o
zvýšení elektronického přístupu k informacím Vládního tiskového úřadu". Tento zákon je
znám pod zkráceným názvem "GPO Access" a stal se zdrojem skutečně rozsáhlého
demokratizačního proudu směřujícího k pozdějším americkým vládním projektům totálního
rozšíření přístupu k internetu v občanské společnosti. Pod akronymem WINDO Bill se pak
pod správou uvedeného úřadu, založila navíc služba adresného šíření informací o
aktuálních vládních agendách a jejich výsledcích prostřednictvím elektronické pošty.
Elektronický přístup k vládním dokumentům byl nejprve umožněn prostřednictvím už
zavedeného systému NTIS, shromažďujícího a zpřístupňujícího už od 70. let informace o
výzkumných zprávách z úkolů řešených na bázi prostředků federálního rozpočtu USA. Zde k
tomu účelu vznikla v té době rozvětvená specializovaná služba typu BBS (bilboard service),
přístupná po síti Telnet, která organizovala více než 100 informačních zpravodajských
souborů, nabízených ze základního menu. V září 1993 byla na ministerstvu obchodu (US
Departement of Commerce) iniciována agenda "The president's Information
Infrastructure Task Force".
Významnou osobností v prosazování informatizace a s ní především internetových prostředků
v americké společnosti se stal, jak už bylo a bude ještě dále dokumentováno, Clintonův
viceprezident Albert Gore. Ten už v roce 1992 přepracoval znění původního vládního
nařízení z roku 1988 s názvem National High-performance Computer Act, který inicioval
zvýšenou pozornost centrální administrativy na podporu rozvoje počítačové a komunikační
techniky a technologie, a nazval je už v duchu clintonovské koncepce informatizace
společnosti Information Infrastructure and Technology Act. Nadále se pak už v
prezidentských a vládních programech, zákonech a projektech hovořilo o "informační
infrastruktuře", jako o jádru nové koncepce řízení státu. Tyto aktivity byly navíc v daném
roce podpořeny zastřešujícím zákonem známým pod zkratkou GPRA (Government
Performance and Results Act), namířeným na celkovou racionalizaci práce federální
administrativy USA. To mělo zvýšit důvěryhodnost Clintonovy vlády v očích občanů jako
demokratické občanské správy, která chce dosáhnout svých programových cílů dokonalou
průhledností metod a prostředků vládnutí. Samozřejmě se hlavním prostředkem k dosažení
tohoto cíle opět zvýraznila klíčová úloha informační technologie, opřená zejména o rozvoj
internetu.
V roce 1993 také Clintonova vláda vydala pro oblast rozvoje informatizace země
povzbuzující prohlášení. V jeho záhlaví stálo: "Technologie pro Americký hospodářský
vzrůst: nový směr budování ekonomické síly". Vláda Spojených států se zavázala vytvářet
informační infrastrukturu jako program pro povzbuzení průmyslu a služeb, zejména pak
zaměstnanosti. Zvláště internet prohlásila vláda za základ možnosti vysokých škol ve velkých
výzkumných programech, garantovaných nejen federálními, ale i lokálními správními orgány
i soukromými nadacemi. V témže roce byla americkým ministerstvem obchodu založena
zvláštní vládní agenda pod názvem Information Infrastructure Task Force. 15. září 1993
pak Clintonova vláda vyhlásila "realizační plán" pro Národní informační infrastrukturu - NII
(National Information Infrastructure). V říjnu téhož roku schválil navíc americký Kongres
zákon o vybudování NII jako jednoho z prioritních programů ministerstva obchodu USA s
dotací 26 milionů dolarů. Z tohoto programu byla mimo jiné financována i digitalizace
vzácných sbírek Kongresové knihovny v Washingtonu a ve spolupráci touto institucí také
knihoven Vatikánu a Národní knihovny Itálie v Florencii. Rozvinuly se však zejména systémy
elektronické komunikace občanů se správními orgány.
Národní informační infrastruktura byla původně založena, obdobně jako vzpomenutý projekt
silničních superdálnic Al Goreho staršího, na přednostním propojení tzv. klastrů (clusters)
významných podniků a organizací, rozmístěných po celých Spojených státech.
Nejvýznamnější páteřní síť této informační infrastruktury tvořily klastry průmyslových
podniků angažovaných ve výrobě výpočetní techniky a ve vývoji software. Tvořily je
Jihozápadní pobřeží USA (Apple, Intel), Severozápadní pobřeží (Microsoft), Východní
pobřeží (IBM) a Texas (Compaq). Byly však vytypovány mimo jiné i klastry podniků
zábavního průmyslu (v lokalitách Los Angeles, New York a Nashville).
Elektronické šíření vládních informací se už na začátku roku 1994 realizovalo zejména
prostřednictvím programu nazvaného DLP (Depository Library Program). Sdružuje dosud
knihovníky, kteří už předtím pracovali s oficiálními vládními tiskovinami po celých
Spojených státech, v různých typech knihoven. Počet knihoven, které se programu s
depositními funkcemi pro vládní publikace účastní, je zhruba 1.400. Metodickou pomoc při
realizaci nového způsobu šíření vládních informací elektronickou cestou jim nabízí Svaz
specializovaných knihoven USA, známý pod zkratkou SLA (Special Library Association). Z
této iniciativy vyšel také tehdy velmi progresívní projekt Kongresové knihovny USA
MARVEL (Machine-Assisted Realization of the Virtual Electronic Library) na zpřístupnění
plných textů všech novějších vládních dokumentů pravděpodobně v nevětší úplnosti. Kromě
toho byla celá řada vládních materiálů zpřístupňována tehdy v různých "gopherech" internetu,
řízených z jednoho hlavního menu "US Government Gopher Services", které uváděly
uživatele sítě do 110 různých serverů, kde byly plné texty všech zveřejňovaných vládních (vč.
kongresových) dokumentů elektronicky zpřístupňovány.
Nejrozšířenějším zdrojem informací z vlády a kongresu USA však se v první polovině 90. let
stala služba soustředěná pod nově vydanou adresou elektronické pošty internetu spolu s už
uvedenými adresami prezidenta a viceprezidenta. ještě před zavedením stránek www se pro
občany USA zveřejnila další adresa ve tvaru "[email protected]". Po jejím
uvedení se objevilo hlavní menu, z něhož bylo možno vybírat věcné oblasti a určovat druhy
požadovaných dokumentů. Po této volbě se nabídly celé jejich uspořádané soupisy. Zajímavé
jsou některé statistické údaje, získané za údobí prosinec 1993 až únor 1994, tedy nedlouho po
zahájení provozu služby. Ze 4.304 souborů v celkovém objemu 44,62 MB ke dni 12. prosince
1993 se služba rozrostla na 4.304 souborů a téměř 50 MB dat. Největší část materiálů
představují různé statě (papers), a to 38,4%, následované projevy (13,8%), zdravotnickými
právními akty (13,1%) a materiály ke státním rozpočtům (8,3%).
Po zveřejnění elektronické adresy obou vůdčích představitelů státu se právem očekávalo, že
služba může mít stěží zvládnutelný ohlas. Už v průběhu prvních tří měsíců došlo na uvedené
adresy přes 70 tisíc zpráv. Na každou dostal zasilatel nejprve automaticky potvrzující zprávu
o přijetí jeho dopisu a poté došlo k vyhodnocování a zasílání odpovědí. Je pochopitelné, že se
tato služba často zneužívala a stávala se předmětem různých recesí. Nastoupená cesta však
opuštěna nebyla. Naopak došlo k postupnému prohlubování průniku online komunikace v
celé americké společnosti. V tomto směru předložil tehdejší ředitel Úřadu pro elektronické
publikování Bílého domu Jonathan P. Gill na konci roku 1994 návrh projektu označeného
zkratkou ACE (Americans Communicating Electronically), tj. "Elektronicky komunikující
američané". Jeho cílem bylo co nevětší rozšíření této technologie mezi všemi vrstvami
obyvatelstva USA a dále alespoň do zbývající části severoamerického kontinentu. Vycházel z
předchozího průzkumu, jak ve skutečnosti komunikace po internetu v rámci veřejné
elektronické pošty občan versus nejvyšší státní představitelé fungují. Systém pracoval tak,
úřad nejprve přijetí sdělení občana potvrdí a následuje jeho vyhodnocování příslušnými
úředníky. Nejvýznamnější sdělení byla postupována přímo adresátům. Na odpovědích se opět
podíleli vesměs příslušní úředníci a výjimečně také viceprezident či prezident. Když Al Gore
13. ledna 1994 končil veřejnou elektronickou konferenci na internetu, v jejímž průběhu
položil všem účastníkům otázku: "Ve kterých oblastech společenského života naší země
vidíte největší vliv informačních superdálnic? Obchod, věda atd.?", sám odpověděl: "Školy,
výuka. Domácí studium".
Americká vládní informační politika v té době ještě nenacházela v Evropě odpovídající
následnictví. Tradičně Americe nejbližší Velká Británie podnikla v roce 1994 v daném směru
teprve první nesmělé kroky. 3. února vyzval britský ministr pro vědu William Waldegrave
účastníky základní osnovy britské verze internetu - akademické sítě JANET (Joint Academic
Network), aby se vyslovili k problému elektronické publicity vládních informací v rámci
"Národního týdne vědy", který v Anglii proběhl ve dnech 18. - 27. března 1994. Za příklad
bylo uvedeno, že přes jistě vysoké finanční částky, které vláda USA na elektronický
informační servis v internetu vynakládá, snížil se její rozpočet na vnitřní administrativu v roce
1994 o celých 25 procent. Už tehdy se vědělo, že na výstavbu informačních superdálnic bude
v USA v nejbližší době vynaloženo téměř 500 miliard dolarů.
USA se k těmto tendencím opět přihlásily konkrétně v roce 1995. Po čtrnáct dnů od 1. do 14.
května toho roku probíhala celoamerická elektronická konference s názvem "Národní
elektronické otevřené setkání lidu a jeho vlády v informačním věku" (National Electronic
Open Meeting on People and their Government in the Information Age). V ní se veřejnost
vyjadřovala k naléhavým problémům rozvoje veřejných informačních služeb v USA.
Vyhodnocováním takto vzniklého souboru podnětů se pak zabývaly společně Information
Infrastructure Task Force, Office of Management and Budget a NTIS. Z jejich závěrů vyšly
pak další akty americké vlády ve prospěch informatizace společnosti.
Pro evropská měřítka, a to i z hlediska těch nejvyspělejších zemí, se demokratizace
elektronického přístupu občanů USA k nejvyšším státním představitelům ještě dlouhá léta
stala nedostižným vzorem. Zákon GPO Access, který mimo jiné stanovil, že prezident i
viceprezident jsou dosažitelní prostřednictvím elektronické pošty a také hned byly zveřejněny
příslušné adresy, na které bylo možné prostřednictvím e-mail psát do Bílého domu, nebyl až
do konce století žádnou z evropských vlád do všech důsledků následován. Americký kongres
zákon GPO Access schválil s cílem přiblížit nejvyšší státní rozhodovací místa veřejnosti.
Vzhledem k předpokládanému velkému množství elektronické korespondence ze strany
amerických občanů, směřující přímo na prezidenta nebo viceprezidenta, vydal v roce 1993
Bílý dům k dispozici ještě další adresy, určené předem určeným širším tematickým oblastem.
Velký objem informací o činnosti vlády už tehdy bylo také možno získat přímo dialogovým
dotazem do veřejně přístupných databází. Uživatelé internetu se navíc v rámci elektronické
pošty mohli dotázat na veškeré podrobnosti ke způsobům zpřístupňování vládních informací v
USA. I k tomu byla zveřejněna jednoduchá adresa elektronické pošty:
"[email protected]".
V dubnu roku 1994 zahájil poradní sbor pro Národní informační infrastrukturu USA, známý
pod zkratkou NIIAC (National Information Infrastructure Advisory Council) práce na
souběžné realizaci tří tzv. "megaprojektů". Byly zaměřeny na urychlenou aplikaci
technických a softwarových prostředků, které už v té době poskytoval internet. Projekty se
orientovaly na dosažení následujících cílů:
1. Propracovat a formulovat vizi budoucnosti "elektronické revoluce" ve společnosti.
2. Zavést co nejmasovější přístup do "Národní informační infrastruktury".
3. Zabezpečit i v elektronické veřejné komunikaci soukromí, bezpečnost a ochranu
duševního vlastnictví.
První z megaprojektů vycházel ve své koncepci z plánu viceprezidenta Alberta Gora
orientovaného na vytvoření celosvětové "informační dálnice" (bude o tom dále podrobně
pojednáno) a směřoval k zavedení internetového přístupu do škol, knihoven a také nemocnic.
Druhý megaprojekt měl zajistit výzkum a vývoj adekvátních technologií, které by vizi
prvního projektu reálně umožnily. Tento výzkum a vývoj byl orientován na využití stávajících
veřejných telefonních a telekomunikačních sítí k připojení co nejširší veřejnosti k
internetovým informačním zdrojům. Především šlo o sjednocování přenosových protokolů v
rámci tehdy už naopak v Evropě propracovaných standardů ISDN (integrované služby
datových sítí). Třetí z megaprojektů zkoumal důsledky Gorova "globálního" projektu na
občanský život americké populace. Zejména si všímal negativních důsledků elektronické
komunikace po internetu a možností prevence před šířením škodlivých informací včetně těch,
které ohrožovaly soukromí. Bezprostředně po vyhlášení megaprojektů, samozřejmě také na
internetu, ale především tehdy ještě prostřednictvím Národního veřejného rozhlasu NPR
(National Public Radio), byla k formulaci jejich cílů a také náplně uspořádána veřejná
konference. Jejím moderátorem se stal prezident NPR a současně předseda NIIAC Delano
Lewis. Ještě před uplynutím první poloviny 90. let se uvedené megaprojekty staly
východiskem hlavního proudu americké informační politiky, založené už tehdy na myšlence
globalizace, která se v ostatním světě prosadila až na konci století a stala se na jedné straně
výzvou a na druhé straně také předmětem obav ze zániku národních, etnických a lokálních
specifik, a to nejen kulturních.
V roce 1995 byl také přepsán původní vládní akt USA, vyhlášený už na počátku 80. let, který
byl zaměřen na podporu rozvoje elektronické komunikace namísto stálého používání
tradičních tištěných materiálů. Zákon známý pod zkratkou PRA (Paperwork Reduction Act)
už velmi důrazně podpořil tendenci k nastolení tzv. "paperless society", jejímž předvojem se
musí stát federální vláda jako "paperless office". Hlavním autorem byl opět viceprezident
Gore, který zákon zdůvodnil předpokladem získání následujících předností a racionalizačních
opatření:
a) zkvalitnění informovanosti občanů o práci federální vlády a také administrativ
jednotlivých amerických států,
b) snížení nákladnosti celé sféry tvorby, zpracování a šíření informací generovaných z
aktivit vlády USA,
c) zvýšení vlivu informovanosti amerických občanů na zkvalitnění jejich občanského
života,
d) harmonizace informačních aktivit a v jejich rámci také technologických a
metodických postupů informování občanů elektronickými formami zpřístupňování
informací,
e) možnost urychlení procesu informování jak v rámci státní administrativy, tak v rámci
komunikace občan - stát,
f) zákonná ochrana procesů sběru, zpracování a šíření údajů o občanu, s nimiž státní
administrativa pracuje,
g) co nejširší osvojení metod práce s vyspělou počítačovou a telekomunikační
technologií jak u státních úředníků, tak v občanské společnosti,
h) zvýšení odpovědnosti vládních úřadů vůči občanům za zákonnost zacházení s
informacemi.
Albert Gore se ve svých cílech orientovaných především na prohloubení ekologického
pohledu na vývoj společnosti, s nímž pochopení významu demokratizace přístupu člověka k
informačním zdrojům bezprostředně souvisí, odvolával mimo jiné i na významného
francouzského filozofa tohoto století. Je jím Pierre Theilhard de Chardin, který už ve 30.
letech předznamenal v úvahách o konsekvencích vývoje lidstva to, čemu dnes říkáme
"globální informační společnost". Pojem globalizace, který je pro Gora v prosazování
telekomunikační a současně informační infrastruktury tak podstatný, spojoval Theilhard s
výjimečnou biologickou přizpůsobivostí člověka a tím schopností osídlit a podmanit si
postupně celou planetu. Člověk má globalizační tendenci v genech. Theilhardova téze, že
"svět myšlenek a informací nemusí být náhradou za hmotný svět, ale jen jeho vyšším
stupněm" a jím používaný výraz "noosféra" se odráží v jádru nové americké informatizační
koncepce, vyhlášené Gorem nikoli pro samotné Spojené státy, ale pro celý svět.
8.4
Projekt Globální informační infrastruktury
Nejvýznamnějším výrazem americké informační politiky se pro celá 90. léta stal zahajovací
projev, který pronesl viceprezident Albert Gore na konferenci Mezinárodní telekomunikační
unie, známé pod zkratkou ITU (International Telecommunication Union) pořádané v březnu
roku 1994 v Argentinském Buenos Aires. Podstatou tohoto památného projevu bylo
pregnantní vyjádření tehdy už relativně velmi konkrétní představy světa, v němž na minimum
zmizí zábrany, ať již materiální, technické nebo znalostní, v přístupu obyvatelstva všech zemí
a kontinentů k tomu, co dnes latentně existuje jako všelidské poznání, avšak skrývá se pouze
pro malé procento "privilegovaných" v knihovnách, archivech a kancelářích nejrůznějších
vládních i nevládních institucí. Toto poznání, stále více přenášené na dokumenty nesené
počítačovými médii, by mělo být podle Gora volně přístupné ve formě elektronických
knihoven, spojených celosvětovou veřejnou telekomunikační a počítačovou sítí do jakési
virtuální knihovny, fungující opět jako propojená síť. Gore cituje jednoho z největších
amerických spisovatelů minulého století, Nathaniela Hawthorna, který, inspirován
vynálezem telegrafu, vyjádřil už v roce 1851 představu, že "...s pomocí elektřiny stane se
tento svět jedním velkým mozkem, prostoupeným a živeným společnou inteligencí". A to je
jádro principu organizace projektu, který byl nazván Globální informační infrastruktura a
který se stal celosvětově proslulým pod zkráceným označením jako GII.
Základem GII má být podle Goreova projektu celosvětová síť telekomunikačních superdálnic,
která by umožnila vzájemné propojení mezi dosud existujícími počítačovými a
telekomunikačními sítěmi různých zemí a kontinentů skutečně prostupnými kanály a dále
založení sítí v těch zemích, kde dosud z důvodů nízkého stupně vyvinutosti ať již co do
techniky či nedemokratičnosti zřízení, neexistují. Gore vyzval ve svém projevu techniky,
programátory, ale také právníky a "lidi světa obchodu a průmyslu", aby se aktivně na tvorbě
celosvětové informační sítě začali podílet. Tato síť měla v nedaleké budoucnosti vytvořit
zcela nové podmínky nejen pro komunikaci poznatků a názorů mezi dospělými, ale současně
umožnit podstatné zvýšení příležitostí vzdělání pro děti celého světa.
Na projektu GII musí podle amerického viceprezidenta spolupracovat vlády a parlamenty,
právě tak, jako mezinárodní a národní instituce všeho druhu. Např. v USA se již tehdy do
příprav zapojila ministerstva zahraničí, obchodu a Federální komise pro telekomunikace.
Gore prohlásil, že prezident a vláda Spojených států věří, že právě cestou realizace tohoto
projektu bude možné rozšiřovat demokratické principy organizace společnosti v celém světě
nenásilnou cestou. V zemích s tržním hospodářstvím, zápasícím s nezaměstnaností, se touto
cestou vytvoří velké množství nových pracovních příležitostí. Např. v USA už v době konání
konference ITU zhruba 60% pracujících tvořili tzv. "znalostní pracovníci" (knowledge
workers).
Vlády světa vyzval tehdejší americký viceprezident v tomto památném projevu ke
společnému vytváření koncepce globální informační infrastruktury, založené na pěti
základních principech, a to:
1. podpora investic v soukromém sektoru,
2. podpora prostředí pro konkurenci a hospodářskou soutěž,
3. umožnění přístupu k sítím a informačním zdrojům všem uživatelům,
4. vytvoření takového legislativního prostředí, které by dokázalo udržet krok s prudkým
rozvojem technologií,
5. vytvoření univerzálních informačních služeb.
Projekt, k jehož politické, morální i materiální pomoci vyzval Gore vlády všech zemí světa,
byl ovšem z převážné části založen na soukromém podnikání. Výstavba a provoz sítí a
systémů v něm zúčastněných mají být zadány soukromým firmám, které o uplatnění v tomto
podnikání budou mezi sebou soutěžit, jak to moderní tržní hospodářství standardně vyžaduje
a také umožňuje. Projekt jednoznačně podporoval soukromé investice do informačního
průmyslu a zároveň povzbudil hospodářskou soutěž mezi firmami různých zemí. Tím se má
urychlit i technický pokrok ve vývoji nových počítačových a telekomunikačních prostředků.
Podnítí se i mezinárodní trh nejen technických výrobků a technologií, ale také samotných
informačních produktů. Na podporu myšlenky globálního šíření informací Gore podtrhl, že
informace je něco, co se neprodává, ale sdílí. Citoval přitom známý (a v první části této práce
už uvedený) výrok Thomase Jeffersona, který informaci přirovnal k osvětlujícímu plameni.
A Gore dodal, že státy, města a vesnice se propojí digitálními spoji, přenášejícími nejen
informace z počítačových databází, ale také telefonní hovory, rozhlas a televizi. Tím se
zvýrazní univerzálnost informačních služeb a zjednoduší se k nim přístup pro kteréhokoli
občana. Multiplicitou využití jednotlivých spojů a také konkurenčním bojem jejich
provozovatelů se přenosy zlevní. Gore uvedl také příklad administrativního zásahu proti dříve
vpodstatě monopolnímu ovladateli telekomunikací v USA, společnosti AT&T, z níž bylo
vytvořeno několik konkurenčních podniků - s důsledkem téměř 50% zlevnění dálkových
telefonních hovorů v této zemi.
Jedním z nejvýznamnějších principů projektu GII je naprostá volnost přístupu všech občanů k
informačním zdrojům a informacím, které budou do sítě dodávány a v ní dále zpracovávány,
uchovávány a šířeny. Počítá se s multimedialitou a s nejrůznějšími formami informování,
zejména také s těmi, které se již nyní prakticky osvědčují v současné největší mezinárodní
počítačové síti internet (elektronická pošta, elektronické noviny a časopisy, adresné šíření
zpráv, přenos souborů aj., ale také filmové instruktážní, naučné i zábavné pořady, hudba,
obrazy ze světových galerií, vzácné rukopisné sbírky, expozice slavných muzeí a různé druhy
agenturních zpravodajství). V rozvojových zemích se mají úřady, podniky i domácnosti
"telefonizovat" už přímo digitální síťovou formou, známou již z 80. let pod zkratkou ISDN.
Al Gore končil tento významný projev slovy: "Prezident a já voláme vládu k pozitivní
spolupráci, aby se v USA terminálové stanice pro občany rozšířily do každé učebny,
knihovny, nemocnice a kliniky už do konce tohoto století. Chtěl bych důrazně požádat, aby
tato konference přijala do programu svého jednání a také za své poslání ukázat, jakým
způsobem může být dosaženo, aby každá škola a každá knihovna v každé zemi na světě
mohla být připojena k Internetu, největší světové počítačové síti, aby se vytvořila Globální
digitální knihovna". Tato představa se také prosadila do tzv. "Buenos Airesské deklarace",
která byla na závěr konference ITU konané v hlavním argentinském městě v březnu 1994
přijata. A také byla přijata zásada, lapidárně formulovaná do sekvence: "soukromé investice
...soutěžení ...pružnost ...otevřený přístup ...univerzální služby".
GII tak, jak ji Gore představil a jak se v dalších letech ve smyslu koncepční linie globální
informatizace prosazovala, byla představována zpravidla jako celosvětová počítačová a
telekomunikační síť, definovaní osmi základními komponenty. Jsou to:
1) právní subjekty zajišťující organizační stránku GII v mezinárodním i národním
rámci,
2) operátoři a dodavatelé technických prostředků,
3) správci sítě,
4) počítačové systémy - hardware
5) programové vybavení počítačů - software
6) data, jejich standardy a formáty,
7) aplikace informační a komunikační techniky a technologií,
8) finanční zdroje k zabezpečení aplikací.
Albet Gore se také zasloužil o dostatečnou publicitu myšlenky globální informační
infrastruktury, i když především ve Spojených státech. Tam také byly už v první polovině 90.
let důsledně zkoumány přednosti a proti nim také negativa této digitální a komunikační
revoluce. Všeobecně se autoři těchto hodnocení shodovali zhruba na následujícím výčtu
pozitivních a na druhé stránce problémových stránek tohoto fenoménu:
Přínosy GII:
odstraňování nejen státních, ale i politických, kulturních, etnických a zejména
vzdálenostních hranic a bariér v celosvětovém měřítku, překonání působnosti času
spojeného se vzdáleností,
umožnění spolupráce jedinců i komunit a institucí nezávisle na odlehlosti jejich místa
existence,
propojení informačních zdrojů dosud přístupných jen okruhu uživatelů v daných
lokalitách, vytváření jakési celosvětové virtuální knihovny dokumentů, do které může
vstoupit jednou možná každý gramotný člověk na světě i ze svého domova,
vznik tzv. "paperless society", znamenající osvobození lidstva od produkce tun
tiskovin a s tím spojeného plenění lesů na celé planetě,
celosvětové zpřístupnění také zdrojů zábavy a jiných možností využívání volného
času pro co nejširší populaci,
osvobození člověka od stresu z ohraničenosti přístupu k potřebným informacím cestou
překonávání různých administrativních překážek, jako jsou např. kategorie tzv.
"knowledge gatekeepers" apod.,
až neuvěřitelný rozvoj podnikání a obchodu ve skutečně globálních rozměrech.
Negativa GII:
jazyková dostupnost informačních a jiných zdrojů všeobecně přístupných na internetu,
chaos a nestabilita existence různých elektronických dokumentů a dalších, tzv.
"digitálních objektů" na internetu,
obtížně řešitelné legislativní problémy způsobené volným šířením čehokoli na
celosvětové počítačové síti,
jistá nevraživost při bezprostředním, neregulovaném stýkání různých kultur,
další dělení světa na "informačně bohaté" a "informačně chudé" civilizace,
problémy ochrany duševního vlastnictví,
dosud nezvládnuté ochranné prostředky před zločinnými akty ničení všeho, co se na
internetu prezentuje, i nástrojů těchto prezentací či přístupových cest k informačnímu
bohatství sítě,
otázka důvěryhodnosti informací, které mohou být bez zábran a garancí globálně
šířeny,
tzv. "životnost" elektronických dokumentů na síti, která, jak ukazují poslední
výzkumy, se spíše snižuje, než aby se zvětšovala,
stále ještě dostatečnou rychlostí nerostoucí všeobecná "počítačová gramotnost"
obyvatelstva, a to i v průmyslově vyspělých zemích.
Globální informační dálnice se v 90. letech prosazovala také v souvislosti s demokratizačními
programy americké vlády vůči zemím, kde politický život ovládaly totalitní režimy. Mezi
nejprůkaznější přednosti všeobecného propojení světa bez ohledu na stupeň rozvoje civilizace
patřily vždycky argumenty vycházející z transparentnosti poskytování nejen know-how a lze
také uvést další, humanitárně zaměřené přínosy, zejména podpora všeobecně rozšiřované
zdravotnické péče. Začaly se projektovat kolaborativní telekonferenční způsoby podpory
např. složitých chirurgických zákroků nebo třeba jen online předávání výsledků analýz
krevních testů na základě předaných údajů z méně vyspělých do vyspělejších
vyhodnocovacích laboratoří. Tyto myšlenkové proudy v roce 1989 vyvrcholili vydáním
Digitální deklarace vzájemné závislosti", která se stala reprezentativním dokumentem
představujícím vládní koncepci USA v oblasti informatizace společnosti v globálním pojetí.
8.5
Clintonova koncepce "elektronické vlády" a "internetu do každé třídy a
knihovny"
Už v předvolební přípravě se Bill Clinton na tehdejší dobu ještě neobvykle razantně zasazoval
za praktické využívání nastupující "sítě sítí" internetu. Po celou dobu jeho dvou čtyřletých
funkčních prezidentských údobí v letech 1992 až 2000 se právě tak, jako jeho viceprezident
Al Gore, snažil prosazovat důslednou demokratizaci prostředků výpočetní a telekomunikační
techniky ve prospěch rozvoje demokratické občanské společnosti a v nemenší míře také
prosperující americké ekonomiky.
V roce 1995 byl v Kongresu Spojených států implementován nový systém elektronické
podpory oficiálních jednání zejména v legislativních záležitostech, který byl symbolicky po
významném předchůdci současných amerických prezidentů Thomasi Jeffersonovi nazván
THOMAS. Zpřístupňuje mimo jiné např. plné znění zákonů, zápisů z jednání, ústavy USA,
výklad legislativního procesu při tvorbě a schvalování nových zákonů, adresáře kongresmanů
a senátorů pro elektronickou poštu. Data jsou denně aktualizována a všechna jsou s výjimkou
ze zákona utajovaných skutečností přístupná také veřejnosti. Senátor Neut Gingrich, který v
té době vykonával funkci mluvčího výboru Kongresu, který se informatizací státní správy
zabýval, v projevu při slavnostním uvedení systému THOMAS do provozu uvedl: "Měli
bychom usilovat o to, aby každé dítě v Americe, v každé škole, i vesnické a třeba chudé, mělo
elektronický přístup ke světu znalostí".
Soustavná snaha omezit tzv. "papírování" ve všech oblastech především federálních orgánů
státní správy vedla vládu USA ještě v roce 1995 k zavedení nových prostředků pomoci těm,
kteří by elektronicky uložené materiály k jednání měli využívat. Prvním předpokladem k
tomu je, jak se v tomto případě správně předpokládalo, schopnost příslušné dokumenty, pro
daný účel relevantní, nalézt. Z tohoto předpokladu vyšel vládní projekt nazvaný GILS
(Government Information Locator Service) - systém vyhledávacích služeb ve stále rostoucích
elektronických fondech dokumentů, potřebných k jednání státní administrativy. Tento projekt
vyústil ve velmi oceňovaný selekční nástroj, který se stal nedílnou součástí Clintonovou
vládou cílevědomě budované Národní informační infrastruktury Spojených států.
Významným předznamenáním už vyzrálé americké informační politiky na konci 90. let byla v
roce 1996 uspořádaná konference ASIS v San Diegu. Jejím heslem se stala výzva k
uskutečnění tzv. "digitální revoluce" (The Digital Revolution: Assesing the Impact on
Busines, Education, and Social Structures). Už zde se vytyčily hlavní směry nové etapy
informatizačního procesu, který by zahrnul celou americkou společnost. Hlavními "cílovými"
oblastmi se staly obchod spolu s finančními službami, vzdělávání a politika.
Na začátku roku 1996 přijala Americká knihovnická asociace památné usnesení k nezbytnosti
moderně pojatého knihovnického zákona. Byl označen jako "Library Bill of the Rights" a
jeho podstatou byla transformace knihovnických služeb na síťové počítačové služby a vládní
podpora jejich rozvoje. Odkazovalo se na v té době populární heslo o "digitální revoluci" a
pracovalo se už také s pojmy z oblasti informační etiky. Zajistit přímý a rovný přístup k
informacím (obdobně jako zní americká ústava v kapitole o volebním právu) se ukládá
americkým veřejným knihovnám. V důsledku tohoto aktu se zvýšila účast knihoven na
internetu v USA v průběhu daného roku o více než 100%, čímž podíl všech amerických
veřejných knihoven připojených na internet dosáhl 50%. K tomuto "knihovnickému" trendu
dobývání internetu americkými občany se připojil i zakladatel Microsoftu Bill Gates. V
červnu otiskl v New York Times článek podporující právě veřejné knihovny jako ta pravá
centra přispívající ke vzdělanosti národa. Pod názvem "Demokratické knihovny" (Democratic
Libraries) zdůraznil, že v USA předstihují veřejné knihovny svým počtem přes 16 tisíc síť
populárních bister McDonald's a že více než polovina amerického obyvatelstva navštěvuje
minimálně jednu knihovnu. Proto v uvedeném roce zahájila firma Microsoft speciální
podpůrný program vybavování vybraných městských a na druhé straně také vesnických
knihoven i v odlehlých lokalitách USA výpočetní technikou s potřebným software a
telekomunikačním přístupem k internetu.
V dubnu 1996 vydal prezident Clinton spolu s viceprezidentem Gorem první zvláštní příkaz
(executive order) ke zlepšení přístupu občanů k vládním informačním systémům. Obsahoval
zároveň pokyn k vládní podpoře dostupnosti vyspělé výpočetní a telekomunikační techniky
pro školy a neziskové organizace. Zejména se zde zdůraznil přístup školní mládeže k
internetu a na něm budovaných elektronických knihoven. Hovoří se už o "informačním věku"
(Information Age) a o nezbytnosti totální demokratizace přístupu obyvatelstva k
digitalizovaným informačním službám. Bylo vytypováno 15 experimentálních zón
rozmístěných po celých Spojených státech, kde se zahájilo s instalací internetových učeben na
nejnižších stupních školního vzdělávání dětí. Současně byl zahájen program doškolování
učitelů v ovládání počítačové a telekomunikační techniky. V prosinci téhož roku otiskl
časopis American Libraries Clintonovo stanovisko, vyzdvihující úlohu knihoven v
informatizaci společnosti a připomněl, že už v roce 1993 předložil návrh programu, který se
později realizoval. Byl určen, jak to americký prezident formuloval na stránkách prestižního
amerického knihovnického časopisu, "... pomoci budování telekomunikační a informační
struktury v rámci kterého vláda poskytuje právě školním knihovnám granty, které jim
umožňují hledat nové způsoby využití počítačových sítí a technologií". Trvalý Clintonův
zájem o informační výchovu mládeže lze dokumentovat také citací projevu z roku 1997, který
je v souvislosti s analýzami americké informační politiky druhé poloviny 90. let uváděn:
"Musíme připravovat mládež pro 21. století, které slibuje věk informací na dosah ruky.
Splníme slib z volební kampaně a do roku 2000 zavedeme internet do každé americké třídy a
knihovny, aby každý americký žák a student měl otevřený přístup na informační
superdálnici."
Významným legislativním aktem na podporu rozvoje telekomunikační infrastruktury
informatizace společnosti v USA se stal v roce 1996 nový zákon uvolňující zcela veškerý
podnikatelský prostor ve všech druzích a technologiích dálkového přenosu dat. Tzv.
"Telecoms Act" znamenal totální liberalizaci soukromého podnikání a tím také regulérní
kompetitivitu všech subjektů, které se na vzkvétajícím trhu telekomunikačních služeb mohly
podílet. Zákon odboural veškerá omezení na licence k budování a provozu na místních i
dálkových telefonních sítích a kromě kabelové televize také licence na šíření televizního a
rozhlasového vysílání na všech médiích. Mimo jiné to znamenalo ještě prudší rozvoj kabelové
televize a s ní internetu do amerických domácností. Nutno poznamenat, že Evropa zastoupená
Evropskou unií se na tomto poli odhodlala, a to ještě nikoli na úrovni zákonné legislativní
síly, až s termínem pro členské země k 1. lednu roku 1998. Nicméně Světová organizace
obchodu WTO (World Trade Organization) se problému liberalizace podnikání v oblasti
telekomunikací začala intenzívněji věnovat už následně po vydání Clintonova amerického
telekomunikačního zákona.
Uvedený zákon o telekomunikacích znamenal také jakýsi průlom do řešení narůstajících
problémů, vyplývajících z dosud nikterak nekontrolovaného telekomunikačního šíření
čehokoli, co má, či potencionálně může mít negativní následky zejména z hlediska morálky a
mravnosti internetem ovlivňované společnosti. Zejména jde o ochranu dětí, resp. nedospělých
účastníků komunikace na síti, přinášející svobodně jakékoli informace. Telecoms Act z roku
1996 už přímo určuje, co je pro dětského uživatele internetu škodlivé ( zejména návodná díla
ke zločinnosti všeho druhu a pornografie) a také zakládá podmínky pro působení nevládních
organizací, které by se tomuto problému mohly legálně, to znamená při neporušení pro
američany posvátného principu svobody slova, věnovat. V této souvislosti bylo založeno
kosorcium PICS (Platform for Internet Content Selection), vytvářející individuálně
orientované bariéry proti dosahu na stránky www s nežádoucím obsahem pro nezletilé.
Také v roce 1996 vyvrcholila v USA snaha o rázné řešení problému škodlivých účinků
internetu na děti a mládež legislativní iniciativou Kongresu USA. Bylo to jakési završení
kampaně některých konzervativních kongresmanů, kteří už od roku 1994 podnikali různé
pokusy o zavedení kontroly nad obsahem toho, co se po "síti sítí" šíří. Hlavní představitel
tohoto hnutí, senátor James Exon z Nebrasky, formuloval požadavek těchto politiků až
exaltovaně: "Chceme a prosadíme, aby informační dálnice byla pro ty naše děcka naprosto
bezpečná". K vlastnímu legislativnímu řešení této bezpečnosti přikročil americký Kongres
návrhem zákona, který do historie vstoupil pod zkratkou CDA (Communication Decency
Act). V Kongresu byl schválen a prezidentem podepsán 8. února daného roku. V tomto
případě jde speciálně o historii spojenou na jedné straně s ochranou svobody slova a
svobodným přístupem k informacím a na druhé straně o ochranu před zločinností šířenou
hromadnými sdělovacími prostředky a dalšími masově přístupnými médii. Střet obou stran
soudobé demokratické legislativy se soustředil na část znění CDA, kde se přímo stanovovalo,
že: "kdokoli použije interaktivní počítačové služby k tomu, aby zobrazil způsobem
dostupným osobě mladší než 18 let cokoli, co by mohlo být vyloženo jako požadavek,
nabídka, návrh či jen poznámka související s komunikací, která přenáší zobrazení nebo popis
týkající se sexuálních či vyměšovacích aktivit a orgánů způsobem považovaným za otevřeně
urážlivý dle současných běžně uznávaných norem, bude potrestán pokutou až do výše 250
tisíc dolarů nebo bude uvězněn až na 2 roky".
Uvedený legislativní návrh se však setkal s mimořádně intenzívní opozicí, a to právě z řad
zastánců nejen bezhraniční zásady svobody slova a projevu, jakož i svobodného, tj.
bezbariérového a zejména necenzorovaného přístupu k informacím, ale také zastánců
neřízeného, svobodného rozvoje internetu. Spor nakonec musel řešit Nejvyšší soud USA a
jeho rozhodnutí se nakonec přiklonilo k opozici projednávané legislativní normy. CDA byl na
tomto základě zcela zrušen, i když od té doby jak legislativci, tak také provozovatelé
některých významných interaktivních informačních služeb na internetu neustali ve snaze
alespoň různými systémovými prostředky šíření zločinných a nemravných stránek na tomto
médiu ve vztahu k dětem a mládeži omezit. Např. v Německu se podařilo v roce 1997 ve
Spolkovém sněmu schválit zákon stanovující, že každá stránka www na internetu dostupná z
území Spolkové republiky podléhá německému právu. Z toho vyplývá také trestní
odpovědnost německých providerů internetu za to, co se zde šíří. Pokud jde o už zmíněné
systémové prostředky, projevuje se snaha vytvářet na rozhraní, která ovládají tzv. ISP
(Internet Services Provider), různé formy filtrů na bázi softwarových prostředků
označovaných obecně jako "firewall". Byl vyvinut např. systém nazvaný Internet Manager,
který sleduje, co v internetu "navštěvují" zaměstnanci organizace, kteří mají na síť ze
služebních důvodů přístup. Obdobou pak mohou být domácí ochranné softwarové filtry proti
vstupům vlastních dětí na nežádoucí stránky www. K tomu účelu se vydávají tzv. "černé
listiny" (black lists), obsahující adresy nevhodných stránek, které pak lze vložit do
prostředků, jakým je např. už zmíněný Internet Manager a ochránit tak bezproblémově
dětského účastníka internetu před jeho nástrahami. Dalším opatřením je "certifikace" autorsky
chráněných programových systémů z hlediska jejich mravní nezávadnosti.
V daném odvětví ochrany před škodlivými účinky některých druhů informací, a to právě s
orientací na dětské uživatele internetu, se proslavil jeden z nejrozšířenějších světových
systémů online informačních služeb, americký CompuServe. Jako vůbec první mezi online
vystavovateli profesionálních databází a později provozovatel nejrůznějších telematických
služeb veřejnosti v USA i v dalších zemích světa zavedl jako první, a to už v roce 1995, pod
názvem Internet-in-a-Box for Kids filtrovaný online přístup pro děti k pro ně nevhodným
stránkám WWW či celým pořadům elektronicky zpřístupňovaným na Internetu. K tomu účelu
zde byl vyvinut softwarový modul "Internet-in-a-Box", zajišťující algoritmizovaný proces
výběru předem specifikovaných pojmů a jejich elektronických obrazů, které lze pro uživatele
s udáním jeho vstupního hesla, resp. internetovské adresy, automaticky odbourávat. Jde o
jakousi formu dobrovolné cenzury, kterou si uživatel sám pro sebe, resp. pro své děti, zvolí.
Skutečnost, že se právě CompuServe stal průkopníkem při tvorbě softwarových prostředků
cenzury Internetu, je třeba chápat jako zákonitou. Jeho pobočka v Německu byla předtím totiž
zažalována pro šíření dětské pornografie a manažer CompuServe GmbH byl, než se věc ve
prospěch tohoto systému telematických služeb vysvětlila, dokonce na čas vzat do vyšetřovací
vazby.
V USA se logicky další problematika ochrany morálky a všeobecně zákonnosti publikování
na internetu spojuje s legislativou, vztahující se ke standardnímu okruhu veřejných
sdělovacích prostředků.
Ve své informační politice druhé poloviny 90. let, založené na prohlubování účinků
plynoucích z rozšiřování, možno říci demokratizace přístupu k online provozovaným
informačním zdrojům na bázi "informační dálnice", se Spojené státy programově neuzavíraly
jen na vlastním teritoriu. V polovině roku 1997 vydal prezident Clinton s cílem dalšího
rozšíření amerického pojetí informatizace společnosti Poselství uživatelům internetu, v
němž oslovil vlády a parlamenty všech zemí světa. Vyzval zde k přípravě vstupu světa do
"elektronického věku" (electronic age), a to v konkrétních devíti hospodářských oblastech:
1) cla a daně,
2) ochrana duševního vlastnictví,
3) ochrana osobních dat související s ochranou soukromí občana,
4) vytváření elektronických platebních systémů,
5) zavedení jednotného obchodního kódu pro účely globálního rozšíření e-commerce,
6) ochrana bezpečnosti komunikace na internetu,
7) stálý rozvoj telekomunikační infrastruktury,
8) stálý rozvoj informačních technologií,
9) všeobecné respektování technických norem a standardů.
Ve všech uvedených oblastech se Clintonova administrativa v následujících letech, až do
ukončení mandátu v roce 2000, cílevědomě snažila být světu příkladem. Ještě v plánu na rok
2001 věnovala v rámci státního rozpočtu 2,3 miliardy dolarů na výdaje podporující
informační technologie.
V roce 1998, a to na den 14. září, se datuje první využití elektronického podpisu na
nejvyšší vládní úrovni v mezinárodní politice. Elektronicky byla podepsána
telekomunikačně vyřízená dohoda o podpoře obchodu mezi USA a Irskem mezi prezidentem
Clintonem a irským ministerským předsedou Achernem. Bylo uvedeno, že kromě zveřejněné
digitální podoby Clintonova podpisu v hexadecimálním tvaru (F66E22F0) obsahovala dohoda
jeho neveřejnou kryptografickou část zabírající čtyři a půl řádky.
V prosinci 1999 vydal prezident Clinton k dalšímu prohloubení informatizace americké
společnosti dvě významná memoranda, určená vedoucím představitelům ústředních orgánů
státní moci USA (Heads of Executive Departements and Agencies). Jejich hlavním smyslem
bylo posílit všeobecně přijatelnou ideu postavení společenské správy a občanského života na
moderních technologiích, které přináší pokrok v telekomunikacích a počítačových
programech, které se prakticky uplatňují rozvojem internetu. Pro popularizaci této politiky
vyjádřil americký prezident nastupující trend jednak jako "elektronická vláda" (Electronic
Government) a současně také jako "elektronická společnost" (Electronic Society) - tedy nikoli
jako "Information Society", což je sice téměř totožný cíl, nicméně jinak formulovaný v rámci
novodobého vývoje informační politiky Evropské unie.
Memorandum "elektronická vláda" (celým názvem Memorandum for the Heads of
Executive Departments and Agencies) uvedl americký prezident slovy: "Moje vláda vytvořila
bohatství informací online." Tento stav však ještě není, podle prezidentova mínění,
uspokojivý právě v komunikaci mezi federálními správními orgány, správními orgány
jednotlivých států Unie a občanem. Podle Clintona se ještě nadbytečně používalo papíru a
vyřizování se často vleklo zbytečné týdny a měsíce. Proto právě k usnadnění této komunikace
a zejména k usnadnění přístupu občanů k vládním informačním službám, k jejich zefektivnění
a podpoře účasti privátního sektoru v této oblasti ukládá vrchnímu administrátoru vládních
informačních služeb, ministrům a řídícím pracovníkům vybraných ministerstev a vládních
úřadů memorandum celkem 10 úkolů a jedenáctý viceprezidentu Goremu, aby plnění
memoranda důsledně kontroloval. Všechny jsou orientovány na podstatné zvýšení povinnosti
zveřejňovat elektronickou cestou informace potřebné pro občana a jeho každodenní život.
Mimo jiné predikuje pro rok 2003 přijetí směrnice k eliminaci "papírové" komunikace na
úrovni federální vlády (Government Paperwork Elimination Act). Dále se mimo jiné v tomto
memorandu prezidenta USA např. ukládá zavést speciální výchovné a vzdělávací www
stránky pro děti, vytvořit předpoklady pro úsporu daní prostřednictvím elektronického
obchodu, soustavně publikovat adresy elektronické pošty všech vládních kontaktních míst pro
občany, analyzovat předpoklady pro zavedení elektronických voleb a zavést cyklická školení
pro veškeré vládní úřednictvo ve využívání moderních prostředků výpočetní a
telekomunikační techniky. Jako hlavní komunikační prostředí země je několikrát konkrétně
označen internet.
Memorandum "Využít informační techniku ke zdokonalení naší společnosti" obsahuje
dokonce 15 koncepčně zaměřených úkolů, uložených vesměs jednotlivým americkým
ministrům. Např. ministrům práce a školství uložil prezident společné zabezpečení široké
dostupnosti distančního vzdělávání, ministru školství zvlášť zavést systém proškolování
učitelů v práci na internetu, ministru zemědělství zavést pro farmáře komplexní internetové
informační služby, ministru financí podpořit přístupnost vyspělé informační a
telekomunikační techniky i pro neziskové organizace a konkrétně Smithsonian Institute
zavést ve spolupráci s Institute of Museum and Library Services "digitální knihovnu pro
vzdělávání" (Digital Library of Education). Také toto memorandum obsahuje závěrečný (16.)
úkol pro viceprezidenta všechno důsledně kontrolovat a vyhodnocovat kvalitu plnění a navíc
pokračovat v koordinaci informatizačních aktivit vládních úřadů a jmenovitě sledovat činnost
speciálně zaměřené dočasné Pracovní skupiny pro elektronický obchod (Electronic
Commerce Working Group).
Pojem "elektronické vlády" se stal také významnou složkou nové prezidentské volební
kampaně Alberta Gorea v roce 2000, když po osmi letech končil v prezidentské funkci Bill
Clinton. Gore přirovnával tento způsob správy věcí veřejných k jakémusi velkému náměstí,
kde každý občan může oslovit v jakékoli záležitosti jakoukoli úroveň správních, politických
orgánů i jednotlivých politiků. Slíbil, že pokud se stane po Clintonovi příštím americkým
prezidentem, zajistí, aby se elektronická vláda v uvedeném konceptu stala realitou v USA už
v roce 2004. - Ve volbách však nejtěsnějším poměrem v historii prezidentských voleb USA
nezvítězil. Nový americký prezident, George William Bush, se k otázkám informatizace
zřetelně nevyjadřuje.
8.6
Mezinárodní aspekty americké koncepce GII
Deklarace o globální informační dálnici, platná podle regulí ITU pro následující čtyřleté
údobí v celosvětovém rozvoji telekomunikací, padla mimo jiné na úrodnou půdu koncepčního
řízení aktivit Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci FID. Ta se pod vedením své
prezidentky, vycházející svými profesními zkušenostmi z finského prostředí průmyslových
informačních služeb, Ritvy Launo, právě v době příprav k důstojné oslavě svého stoletého
výročí založení (1895 jako rok vzniku bruselského Mezinárodního bibliografického ústavu z
něhož se FID, jak už bylo vyloženo dříve, vyvinul) přiklonila zejména k těm mezinárodním
aktivitám, které směřují k prosazování myšlenky rozvoje globálně působícího informačního
průmyslu a transformace pojetí soudobých knihoven směrem k funkcím vyžadovaným od
veřejných informačních institucí.
Pokud jde o Evropu, je přinejmenším zajímavé, že tento projekt, k jehož "politické, morální i
materiální podpoře se vyzývají vlády všech zemí světa", není vůbec v materiálech Evropské
unie, vztahujících se v podstatě k témuž, i když pouze v "regionálním" západoevropském
měřítku, zmíněn. Dokument "Europe and the Global Information Society" je datován 26.
květnem 1994. Albert Gore přednesl svoji představu "GII" (Global Information
Infrastructure) na světové konferenci Mezinárodní telekomunikační unie (známé pod zkratkou
ITU) v březnu 1994 v Argentině. Zdá se, že prominentní expertní skupina Evropské unie buď
neměla čerstvé informace o vzoru USA, který několikrát zmiňuje, nebo byla zcela zahleděna
do evropských problémů a ostatní svět natolik nevnímala. V každém případě se v budoucnu
ani Evropská unie, ani Amerika, vzájemné spolupráci na skutečně globální informační
infrastruktuře nevyhnou. Vycházejí totiž ve všech podstatných koncepčních záměrech jakoby
ze společné politické a národohospodářské platformy.
Jak v evropské, tak v americké vizi postupu k informační společnosti 21. století se nosné
větve programů zakládají v převážné části na nové inicializaci podnikání, a to především
malých a středně velkých firem. Výstavba a provoz sítí a informačních systémů, ať již
evropských, amerických či celosvětových, budou zadávány soukromým firmám, které o
uplatnění v tomto podnikání budou mezi sebou soutěžit, jak to moderní tržní hospodářství
standardně vyžaduje a také umožňuje. Oba projekty jednoznačně podpořily soukromé
investice do informačního průmyslu a zároveň povzbudí hospodářskou soutěž mezi firmami
různých zemí. Tím se urychlil i technický pokrok ve vývoji nových počítačových a
telekomunikačních prostředků. Podněcuje se tím i mezinárodní trh nejen technických výrobků
a technologií, ale také samotných informačních produktů.
Přesto se tvůrci koncepcí nadnárodních informačních infrastruktur v Evropě i v USA obraceli
v první řadě na státní mocenské a zákonodárné orgány. Internet do každé školy a každé
knihovny - tak byla charakterizována nejen představa, ale také způsob prosazování tohoto
významného projektu amerického viceprezidenta v jeho vlastní zemi. V první řadě šlo o
vytváření americké Národní informační infrastruktury (NII), která dnes tvoří jeden z
nejvýznamnějších federálních programů rozvoje společnosti v tomto desetiletí. Ale nešlo jen
o USA. Gore vyzval k témuž prostřednictvím účastníků argentinské konference Mezinárodní
telekomunikační unie vlády všech zemí světa. Je třeba vidět jasný politický podtext tohoto
provolání, který nelze a ani není vhodné sledovat v aktivitách řídících orgánů a expertních
komisí Evropské unie. Zatímco v americkém projektu zaznívá nikoli nevýznamně
argumentace založená na demokratizaci světa a na vůli podkopávat moc dosud někde
existujících totalitních režimů, v evropských koncepcích "informační společnosti" toto
významné politické memento nenalézáme. Více se zde akcentují ekonomické stránky
společenského vývoje a o vnější svět z pohledu Evropské unie jde spíše z hlediska
konkurenceschopnosti západoevropských provozovatelů informačních systémů a služeb vůči
americké a také japonské konkurenci.
9
LITERATURA
ARCHER, R. Report on "Impact of Information on Decision-Making". FID Bulletin, 48,
1998, č. 2, s. 51-53.
ARSKIJ, Ju. M. - GILJAREVSKIJ, R. S. - TUROV, I. S. - ČERNYJ, A. S. Infosfera.
Moskva, VINITI 1966. 489 s.
BEER, F. de. The antropology of cyberspace. In Rubin, R. E. Foundation of library and
information science. New York: Neal-Schuman 1998, s. 117-134.
BELL, Daniel. Notes on the post-industrial society. The Public Interest, 6, 1967, s. 24-35.
BELL, Daniel. The comming of post-industrial society. New York: McGrow Hill 1976. 375 s.
BELL, Daniel. The social framework of the information society. In Foster, T. The
microelectronics revolution. Oxford: Blackwell 1980, s. 500-549.
BELL, Daniel. The third technological revolution and its possible socioeconomics
consequences. Dissent, 32, 1989, s. 164-176.
BUCHHOLZ, G. T. Živé myšlenky mrtvých elkonomů. Praha: Ekonomia 1990. 287 s.
CARBO, Toni. Information policy and the US National Information Infrastructure. In
Grieves, M. (ed.) Information policy in the electronic age. London: Bowker & Sauer 1999, s.
71-94.
CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení. Praha: Karolinum 1998. 179 s.
CEJPEK, J.: Tři úvahy o informačních službách. In Informační služby. Praha: UVTEI 1983, s.
5-17.
CLING, Rob - ROSENBAUM, Howard. Social information in information science" an
introduction. J. Amer. Soc. Inform. Sci., 1998, č. 12, s. 1047-1052.
Copyright and related rights in the information society. COM95/382. Brusel, EC 1995. 23 s.
CRONIN, B. Post industrial society: some manpower issues for the library/information
profession. J. Amer. Soc. Inform. Sci., 1983, č. 1, s. 257-276.
DUFF, A. S. Daniel Bell’s theory of the information society. J. Inform. Sci., vol.24, 1998, č.
6, s. 373-393.
DURIEUX, B. Online information in Europe. Calve: Eusidic 1987. 176 s.
ELLIS, S. - OPPENHEIM, Ch. Legal issues for information professionals, Part III: Data
protection and the media - background to the Data Protection Act 1984 and the EC Draft
Directiva on Data Protection. J. Inform Scci., vol.19, 1993, č. 2, s. 85-97, lit. 70.
Europe nad the Forefront of the Global Information Society: Rolling Action Plan.
Communication to the Council, the European Parliament, the Economic and Social
Committee of the Regions. Brussels: EU 31. 7. 1997. 26 s.
Europe and the Global Information Society. Recomendations to the European Council.
Brussels: EU 26. 5. 1994. 35 s.
Europe’s way to the Information Society. An action plan. Communication from the
Commission to the Council and the European Parliament and to the Economic and Social
Committee and the Committee of Regions. Brussels: EU 19. 7. 1994. 27 s.
FID Membership Guidelines. REF 404 Interim Guidelines. Hague: FID General Secretariat
1994. 22 s., rozmn.
Full text of Chair’s Conclusions issued by the G7 Ministers Feb. 27, 1995. Brussels 1995. 6 s.
(Rozmn.)
GOEDEGEBUURE, B.G. Creating the FID Knowledge Forum. FID News Bulletin,vol.46,
1996, č. 4, s. 146-150.
GORE, Albert. Remarks prepared for delivery. Notion of GII. Internet LIS-FID Mailbase, 15.
5. 1994, 16.50 GMT. 10 s.
Growth, competitiveness, employment - The challenges and ways forward into the 21st
century. Brussels: EU 1993. 29 s.
HARRIES, M. H. - HANNAH, S. A. Into the future: the foundations of library and
information services in the post-industrial era. Norwood: Ablex 1993.
HAYES, R.M. Economics of information. In Feather, J. - Sturges, P. International
encyclopedia of information and library science. London: Nerw York, Routledge 1997, s.
116-129.
HILL, M. W. National information policies: a review of the situation in 17 industrial
countries with particular reference to STI. Haague: FID 1989. 107 s.
HORTON, Forest Woody Jr. What are "National Information Policies". Information Forum
on Information and Documentation, 1998, č. 1, s. 3-12.
IIA releases revised policy paper on access to government information. Inform. Today, vol.10,
1993, č. 10, s. 56.
INFORMATION 2000. Library and information services for the 21st century. Washington:
Government Printing Office 1991. 78 s.
Information policy bibliography. [online]. Dostupné z:
http://www.cpi.seas.gwu.edu/library/bibliogr.htm
"The Information Society: From Corfu to Dublin. The New Emerging Priorities". Brussel:
European Commission 1996. 23 s.
Information Society Forum Theme Paper. Brusel: EU 23.7.1996, [online].
http://www.ispo.cec.be/inforum/pub/themepap.html
Dostupné z:
International Encyclopedia of information and library science. Ed. by J. Feather and P.
Sturges. – London: Routledge 1997. 492 s.
JEONG, D.Y. The nature of the informarion sector in the information society: an economic
and societal perspective. Special Libraries, 81, summer 1990, s. 230-235.
Katalog organizací, publikací a internetových stránek, které informují o Evropské unii a
integraci ČR. Liberec, Omega 1999. 80 s.
KAYE GRAPEN, D. The virtual library: knowledge, society,, and the librarian. In Saunders,
L.M. (ed.): The virtual library: visions, and realities. Westport: Mecler 1992, s. 1-18.
KLEINERT, P. The intersection of information, economics and universality in the financial
world of the 1990s. J. Inform. Sci., vol.17, 1991, č. 3, s. 137-143.
Kulatý stůl INFOCUSu na téma Proměny českého trhu informačních služeb v první polovině
90. let. INFOCUS, vol.2, 1996, č. 5, s. 93-97.
LAUNO, Ritva. FID: Preparation for the Information Superhighway. FID News Bulletin,
vol.44, č. 10, 1994, s.215-216.
LEYDEN, Peter. Toward larning society: five waves of transformation society. Wired, 1998,
č. 2, s. 5-6.
Liberální ekonomie: kořeny euroamerické civilizace. Uspořádal a přeložil Tomáš Ježek. –
Praha: Prostor 1993. 239 s.
Living and Working in the Information Society: People First. Brusel, EU 22.7.1996, [online].
Dostupné z http://www.ispo.cec.be/infosoc/legreg/docs/peopl1st.html
MACHLUP, Fritz. The production and distribution of knowledge in the United States.
Princeton: Princeton Univ. Press 1962. 416 s.
Manifest UNESCO o veřejných knihovnách 1994. Čtenář, vol.47, č. 4 (1995), s. 126-127.
MAHÉ, Annaige - ANDRYS, Christine - CHARTRON, Ghislaine. How French research
scientists are making use of electronic journals: a case study conducted at Pierre et Marie
Curie University. J. Inform. Sci.,vol. 26, 2000, č. 5, s. 291-302.
MCMURDO, George - SIMPSON, Evelyn. The White House files. J. Inform. Sci., vol.20,
1994, č. 5, s.305-313, 6 tab., 6 obr., lit. 18.
MEADOW, Ch. - WEIJING, Y. Measuring the impact of information: defining the concepts .
Inform. Process. Mgmt., 1997, č. 6, s. 697-714.
MOORE, N. Policies for an information society. Aslib Proc., 1998, č. 1, s. 2-9.
MORTON-SCHWALB, S. U.S. Government is getting on-line. SpeciaList, vol.16, 1993, č. 9,
s. 1, 10.
MURRAY, Alan. Competition is at risk in U.S. Telecom. The Wall Street Journal Europe,
vol.13, 17.7.1995, č. 115, s. 1.
NEGROPONTE, Nicholas. In the information age, a new set of have-nots. International
Herald Tribune, 14. 2. 1995, s. 9.
OPPENHEIM, Charles. Some Legal Issues for Electronic Information. Int. Forum on Inf. and
Doc., 21, 1996, č. 1, s. 10-18
OTTE, Peter. The information superhighway: beyond the Internet. New York: QUE 1994.
476 s.
An Overview of Print Publishing Markets in the European Community. IMO working paper
93/4. Luxembourg: Commission of the European Communities 1993. 13 s., 7 tab., 3 obr.
PATOČKA, Jan. Filosofie a společenský problém informace. In Acta Bibliotecalia et
Informatika. Výkonná red. Beáta Sedláčková. - 1. vyd. – Opava: Slezská univerzita 1996. 106
s.
PETŘÍČEK, Miroslav. Úvod do teorie médií. Praha: UK 1999. 5 s. Rozmn.
PORAT, Marc U. Defining an information sector in U.S. economy. Information Reports and
Bibliographies, vol.5, 1976, č. 5, s. 17-40.
PORAT, Marc U. The information economy: definition and measurement. Washington: Dept.
of Commerce, 1977. 132 s.
PRIFITS, Atahanasios - OPPENHEIM, Charles. Development of a national poliocy in
Greece. Inform. Development, 1999, č. 1, s. 32-43.
Programm Telematikanwendungen (1994-1998). Arbeitsprogramm. Brussels: EC DGXIII
1994. 174 s.
PROKOP, Igor. Od knihžničných telematických aplikácií 4. rámcového programu RVT k
digitálnemu multimediálnemu obsahu a kultúrnemu dedičstvu v 5. ramcovom programe RVT
Európskej komisie. In INFOS. Sborník z 30. medzinárodného informtického sympózia, ktoré
sa konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s. 61 - 77.
PŘIBYLOVÁ, Martina. Informační ekonomie jako východisko pro definování informačního
sektoru v národním hospodářství a pro vymezení informačních profesí. Seminární práce.
Praha: ÚISK FF UK 1997. 26 s. Rozmnož.
PŘIBYLOVÁ, Martina. Ekonomické pojetí informačních profesí. Informační sektor v
národním hospodářství. Diplomová práce. Praha: ÚISK FF UK 1999. 85 s.
RANKOV, Pavol. Teilhard de Chardin a informačná spoločnosť: informácie bez sveta či svet
bez informácií. In INFOS. Sborník z 30. medzinárodného informtického sympózia, ktoré sa
konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s. 13 - 22.
ROWLANDS, Ian. Understanding information policy. Bowker Saur, 1996.
ROWLANDS, Ian. Understanding information policy: concepts, frameworks and research
tools. J. Inform. Sci., 1996, č. 1, s. 13-25.
RUBIN, M.R. - TAYLOR, E. The information sector and GNP: an input-output study.
Inform. Process. Mgmt., 1981, č. 4, s. 163-194.
SAMULOWITZ, Hansjoachim. Von der Schwierigkeit in Deutschland Informationspolitik zu
betrieben. Information - Wissenschaft und Praxis, vol.51, 2000, č. 7, s. 435-440.
SCOTT, Julie - VOOTLIFF, Veronica. Business and commercial information. In Handbook
of special librarianship and information work. London: Aslib 1992, s. 145-169.
SCHEMENT, J. R. Porat, Bell, and the information society reconsidered: the growth of
information work in the early twentieth century. Inform. Process. Mgmt., vol.26, 1990, č. 4, s.
449-465.
SCHEMENT, J. R. - CURTIS, T. Tendencies and tensions of the information age: the
production and distribution of information in the United States. New Bruswick: Transactions
Pub. 1995.
SILLINCE, J.A.A. Coherence of issues and coordination of instruments in European
information policy. J. Inform. Sci., vol.20, 1994, č. 4, s. 219-236, lit. 45.
SODOMOVÁ, Eva. Základné informácie k programu Rady Evropy. Sborník z 30.
medzinárodného informtického sympózia, ktoré sa konalov dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej
Lesnej. Bratislava : SSK, 2000, s.56 - 60.
TAUSS, Jörg. Fachinformation und Fachkommunikation in der Informations- und
Wissengesellschaft. Eckwerte für eine neue Fachinformationspolitik in der Bundesrepublik.
NFD Information - Wissenschaft und Praxis., 1999, č. 8, s.489-492
TEILHARD de Chardin, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha : Vyšehrad, 1990. 264 s.
TELEMATICS APPLICATIONS Programme (1994-1998). Call for proposals. Brussels: EC
DGXIII 1994. Nestr.
TELEMATICS APPLICATIONS Programme (1994-1998). Information package. Brussels: EC
DGXIII 1994. 56 s.
TENOPIR, Carol The impact of digital reference on libraries and library users. Online, 1998,
č. 6, s. 84-88.
TOFFLER, Alvin. Los nacionalismos van resugir gracias a Internet. El País, 5.8.1999, příl.
"Ciberp@ís", s. 1, 5.
TOFFLER, Alvin. The third wave. New York: William Morrow, 1980. 246 s.
TOFFLER, Alvin - ZAKOWSKI, Jacek. Nečekají nás krvavé revoluce, ale krize. Lidové
noviny, 21.1.1999, s.1, 17, 20.
TOMAN, Prokop. Teorie informace I. Úvod pro ekonomy. Praha: VŠE, 1993. 85 s.
VICKERY, B.C. A Century of Scientific and Technical Information. Journal of
Documentation, vol. 55, no. 5 (1999), s. 476-527.
VLASÁK, Rudolf. Hospodářsky vyspělá část světa buduje informační společnost. INFOCUS,
vol.1, 1995, č. 4, s. 98-100, 114, lit. 12.
VLASÁK, Rudolf. Informační dálnice a knihovny. Praha: SKIP,1996. 116 s.
VLASÁK, Rudolf. Informační společnost, Internet, FID a my. I’94, vol.36, 1994, č. 9, s. 218221, lit. 3.
VLASÁK, Rudolf. K transformaci knihovnictví v prostředí globálních počítačových sítí. In
INFOS’96. Bratislava: SSK, 1996, s. 49-55, lit. 11.
VLASÁK, Rudolf. Světový informační průmysl. Praha: Karolinum, 1999. 341 s.
VLASÁK, Rudolf. Významný mezník ve vývoji FID. I'96, vol.36, č. 6, 1996, s. 145-147.
WEBSTER, F. The information society: conceptions and critique. In Kent, A. Encyclopedia
of library and information science. Vol. 58, Supplement 21. New York, Marcel Dekker 1996,
s. 94-112.