Ukázka knihy Říše světla

ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 276
10
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
Uprostřed května 1892 uháněl George Westinghouse ve svém
soukromém vagonu Glen Eyre prériemi státu Indiana, posetými polními květinami. Před ním se rozprostírala rozmáhající se metropole Chicago, jemuž Pullmanovi stewardi obdivně
přezdívali „šéfovské město Ameriky“. Lokomotiva pensylvánských železnic rozezněla své zvony, protože vjížděla do „amfiteátru většího a černějšího než Pittsburgh – do nekonečné
řady továren, seřaďovacích nádraží, jatek, obilných sil a oceláren, struskových hald a hromad uhlí, jež vypadaly jako malé
hory. Před železničními přejezdy čekaly sazemi pokryté tramvaje a dlouhé řady nákladních povozů až kolem projede vlak
a všude kolem honil vítr oblaka černého a šedivého kouře.“1
Když vlak zpomalil, byly nakrátko vidět dva tucty chicagských,
tehdy již legendárních, mrakodrapů, moderních chrámů usilovné energie a představivosti města. Tato rychle se rozvíjející
obchodní křižovatka Nového světa a průsečík tří tuctů železnic měla již více než dvě stovky milionářů. Nyní ti nejambicióznější z nich připravovali nastávající velkolepou světovou
výstavu. George Westinghouse sem přijížděl získat její největší
elektrický kontrakt.
Na jaře roku 1892 se stal miláčkem chicagských novin a byl
oslavován jako elektrický bílý rytíř, jenž vyrazil ze vzdáleného Pittsburghu, aby se utkal s opovrženíhodnými padouchy
z „elektrického trustu“ firem Thomson-Houston a Edison. Tito
arogantní vladaři východního obchodu chtěli blížící se chicagskou Světovou výstavu vybavit elektrickým osvětlením
a podávali na to jednu nabídku za druhou. Charles Coffin
1
Miller D. L.: City of the Century: The Epic of Chicago and the Making of America. Simon & Schuster, New York 1996, s. 181.
276 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 277
Noční pohled na „dvůr cti“ světové Kolumbovské výstavy, Chicago 1893
z nové společnosti General Electric Company však přitom
silně podcenil chicagské snílky, obchodní elitu města pevně
odhodlanou dostat své drsné, ale fascinující město na mezinárodní mapu. Tu metropoli, kterou anglický novinář George
Warrington Steevens oslavil jako „Chicago, královnu a nezbednici měst, střed pozornosti i žumpu světa! Ani kdybych
měl tisíc jazyků a každý z nich by křičel jinou řečí, nedokázal
bych spravedlivě popsat jeho chaos.“2 Nyní jeho velcí mužové
2
Pierce B. L.: As Others See Chicago. University of Chicago Press, Chicago 1933,
s. 395–396.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 277
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 278
budovali rychlostí blesku nejokázalejší ze všech světových výstav – Columbian Exposition, jež měla být otevřena 1. května
1893 (pouhý rok od prezidentských voleb) jako oslava 400. výročí objevení Ameriky. Tato podívaná ukáže průmyslovou
i kulturní moc velkolepého Chicaga, Spojených států amerických i zemí tak vzdálených jako třeba Německo, Brazílie, Egypt
nebo Samoa.
Chicagské pořadatele výstavy netěšilo, když si je Coffin, po
zjištění že mezi vyzvanými není Westinghouse, pletl s venkovskými balíky a žádal do nebe volající peníze. General Electric v polovině března podala nabídku požadující 38,50 dolaru
za každé ze 6000 obloukových světel. Bylo to ve viditelném
kontrastu s cenou pouhých 11 dolarů za kus, kterou minulý
rok v říjnu (tedy ještě před Morganovou „trustifikací“) pořadatelé světové výstavy platili firmě Chicago Edison za osvětlení místa konání, aby se tam dalo pracovat i v noci. Pořadatelský výbor, který neměl rád podvodníky, ihned Coffina
odmítl a začal s hlasitou podporou místního tisku jednat s několika jinými menšími firmami o ceně 20 dolarů za kus. Coffin ani nemrkl a přišel se stejně provokativním požadavkem
na cenu dynam: 15,78 dolaru za jeden kůň výkonu. Rozzlobení
pořadatelé ho opět obešli a podepsali kontrakt s menším místním koncernem na 2,50 dolaru.
Začátkem dubna byl výbor připraven jednat o nejdůležitějším elektrickém kontraktu, jímž bylo 92 tisíc žárovek které
měly na šest měsíců osvětlit venkovní výstavní prostory. S trustem byly svázány všechny velké společnosti podnikající v oblasti osvětlení s výjimkou Westinghouse. Tak se stalo, že když
2. dubna otevřeli velkou kovovou urnu s nabídkami, našli tam
jen dvě: od General Electric za 18,50 dolaru za kus a druhou
od malé firmy South Side Machine and Metal Works po 6,80
dolaru za kus. Celková částka by v prvním případě obnášela
1,72 milionu dolarů, v druhém pouze 625 tisíc. Majitelem
druhé firmy byl neznámý chicagský podnikatel jménem Charles F. Locksteadt. „Velké koncerny byly zděšeny,“ vzpomínal
278 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 279
Westinghouseův životopisec Francis Leupp. „Kdo je ten vetřelec? Může se někdo zaručit za jeho solidnost? Kdo pro něho
vyrobí potřebné vybavení?“ Odpověď na sebe nedala dlouho
čekat. „Pan Locksteadt kontaktoval pana Westinghouse, aby
u něho o tuto věc vzbudil zájem a Westinghouse Electric and
Manufacturing Company následně pořadatelům nabídla, že
Lockstadtovu nabídku bude realizovat.“3 Pořadatelé ve snaze
ušetřit téměř jeden milion přirozeně Westinghouseovu účast
přivítali.
Tím byla odstartována další velká bitva války elektrických
proudů. George Westinghouse před sebou od samého začátku
viděl nejprve celou zemi a potom celý svět poháněný levným
střídavým proudem. Zákeřná kampaň Thomase Edisona směřující k zákazu střídavého proudu nevedla k žádnému výsledku s výjimkou škod, jež přinesla jemu samému, a k ztrátě
jeho milované společnosti ve prospěch talentovaného obchodníka s obuví Charlese Coffina. Edisonův sok George Westinghouse byl během posledního půldruhého roku zaměstnán
záchranou své vlastní elektrotechnické společnosti, takže na
účast na světové výstavě za tu dobu neměl ani pomyšlení. Nyní
však bouře na finančním nebi ustaly, jeho pokladny byly plné
bostonského a newyorského kapitálu a před jeho dveřmi čekala nesmírně zajímavá šance: spojit síly s divokým Lockstedtem a dodat 92 tisíc žárovek pro událost, jež slibovala být největší výstavou americké historie.
Bezprostředně nešlo rovnou o peníze, ale o jedinečnou
příležitost předvádět nic netušícímu světu po celých šest měsíců přednosti a možnosti elektřiny, zejména ovšem střídavý
proud. Soupeřem již nebude Thomas Edison, ale Charles Coffin a General Electric.
V usmolených dílnách v Pittsburghu konstruktér E. S. McClelland na toto téma řekl: „Pan Westinghouse nás překvapil
3
Leupp F. E.: George Westinghouse: His Life and Achievements. Little, Brown,
Boston 1918, s. 163.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 279
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 280
zprávou, že jede do Chicaga získat zakázku na osvětlení Kolumbovské výstavy, jež se tam bude konat v roce 1893. Nikdo
to nebral vážně, protože se nikomu z nás se ani nesnilo, že by
se mu to mohlo podařit.“4 Westinghouse to však naprosto
vážně vzal. Když se vrátil do svého hlavního stanu, povolal
do své pracovny tiskového mluvčího Ernesta H. Heinrichse.
Sám seděl jako obvykle u svého obrovského stolu, po jehož
stranách bylo rozmístěno šest pohodlných křesel a na podlaze
se vyjímal drahý perský koberec. V jednom rohu místnosti
stála velká knihovna s výtisky Patent Office Gazette a různými
technickými časopisy, nad krbem měřily čas prosté dřevěné
hodiny. Westinghouse se podíval na Heinrichse, bývalého
technického zpravodaje pittsburského časopisu Chronicle Telegraph, a zeptal se: „Znáte dobře nějaké novináře z Chicaga?“
Heinrich odvětil, že nezná, ale Westinghouse mu přesto nařídil, aby i tak do Chicaga zajel, spojil se s místními reportéry
a vsugeroval jim jeho výklad situace.
Heinrichs chvíli přemýšlel a pak zavolal pracovníka tiskové
agentury Pittsburgh Associated Press plukovníka W. C. Connellyho. Ukázalo se, že plukovník jede do Chicaga také, a tak
oba do nervového centra středního Západu cestovali společně. „Následující tři dny jsme byli spolu,“ napsal Heinrichs,
„a plukovník mě vodil od jedné redakce k druhé a zajistil mi
tam přijetí … Během té doby do hotelu Auditorium dorazil
i pan Westinghouse, a tak jsme nemařili čas a novináře rovnou
vzali k němu. Svým osobním magnetismem, přívětivostí, geniálními způsoby a přímočarostí si je všechny získal.“5 Tak se
stalo, že chicagští novináři, již předem proti nepolepšitelné-
4
5
McClelland E. S.: „Notes on My Career with Westinghouse“, duben 1939,
George Westinghouse: Anecdotes and Reminiscences, vol. 3, box 1, file folder
8. George Westinghouse Museum Archives, Wilmerding, Pennsylvania.
Heinrichs E. H.: „Anecdotes and Reminiscences of Westinghouse“, říjen 1931,
s. 19–20. George Westinghouse: Anecdotes and Reminiscences, vol. 2, box 1,
file folder 7, George Westinghouse Museum Archives, Wilmerding, Pennsylvania.
280 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 281
mu „elektrickému trustu“ zaujatí, Westinghouse dobře přijali
a oslavovali ho jako gentlemana a největšího zastánce města.
Ve chvíli, kdy do organizace Světové výstavy vstoupil Westinghouse, aby zde podal nižší nabídku, vrátila se k jednání také
General Electric, jež bezostyšně snížila svoji původní cenu
18,50 dolaru za jednu lampu na pouhých 6 dolarů. Jako obchodní zástupce však Coffin vysílal lidi, kteří svým nabručeným chováním chicagské zaujaté novináře ještě více popíchli. Tento zvláštní elektrický turnaj měl za následek množství
drobných půtek, které se táhly ještě řadu jarních měsíců a byly
doprovázeny křikem i stížnostmi na nečistou hru. Předseda
organizačního výboru výstavy Harlow Higinbotham, poctivý
společník luxusního obchodního domu Marshall Field, byl
hrdý jak na svou bezúhonnost, tak na své umění smlouvat.
V tomto duchu se také rozhodl vypsat na začátek května zcela
nové a konečné výběrové řízení. Při této zprávě se zaradoval
Chicago Times a ihned napsal: NIŽŠÍ NABÍDKA NA OBZORU:
PAN WESTINGHOUSE VSTUPUJE DO HRY!6 Potom do chicagského zakouřeného prostředí ještě jednou přijel Westinghouse. Ze svého soukromého vagonu Glen Eyre vystoupil rovnou
do rušného prostředí chicagského železničního depa pensylvánských železnic, kde pod klenutou střechou z kovu a skla
svítily obloukové lampy, lesklé lokomotivy chrlily oblaka páry,
nosiči vláčeli lodní kufry i příruční kufříky a kameloti vyvolávali jméno toho či onoho z 27 deníků, jež v Chicagu vycházely.
S Westinghousem přijel i jeho dlouholetý přítel a rádce Charles Terry. Byli sem telegraficky pozváni, aby jednali o nové nabídce na osvětlení výstavy, přičemž zde ovšem budou přítomni
i lidé od General Electric, přestože se jim chicagský tisk vysmíval za výrazné snížení ceny oproti původní nabídce.
V době, kdy se pořadatelé světové výstavy probíjeli úskalími
předcházejícími uspořádání tohoto světového podniku, včet6
„Will Underbid the Trust“. Chicago Times, 26. 4. 1892.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 281
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 282
ně důležitých a nákladných elektrotechnických kontraktů, pracovalo již déle než rok sedm tisíc mužů na úpravě budoucího
výstaviště. Vybrán byl Jacksonův park, bezútěšné močálovité
území sedm mil jižně od města Lake Michigan. Přes řádící sněhové vichřice a mráz pronikající až do morku kostí, dusné
horko a prach zde tito muži a s pomocí velké armády mul tento
odpudivý kus země proměnili v elegantní krajinu benátského
stylu s kanály a lagunami, rozmarně (za 15 milionů dolarů) vysněnou ctihodným architektem-krajinářem Frederickem Law
Olmstedem. Kolem dlouhé pravoúhlé vodní nádrže, jež tvořila
střed všech klidných a krásných kanálů se budovalo neoklasické Bílé město, fantastický Dvůr slávy sestávající z kolosálních
pohádkových paláců, z nichž každý bude sloužit jako bájná výstavní síň divů moderní doby. Cestující i posádky parníků plujících po Michiganském jezeru nešetřili při pohledu na tyto neskutečné rostoucí paláce obdivem.
Přesto byly tyto klasicistní stavby se svými iónskými sloupy,
štíhlými oblouky, velkými kopulemi, věžemi a věžičkami
pouze umnými sny a iluzemi, pouze „mramorovými“ schránkami, dovednou kombinací pařížské omítky a konopí pevně
ale vždy krásně nanesené na gigantické drátěné a ocelové
struktury, zvenku vyzdobené ornamenty a nejpracnějšími architektonickými detaily. Obyvatelé Chicaga byli touto podívanou natolik fascinováni, že jich denně přicházely tisíce a neodradilo je ani studené bláto v zimě, ani vedro a prach v létě.
Plahočili se sem jen proto, aby zahlédli, jak zástupy čilých dělníků budují falešné antické paláce. Mazaným organizátorům
to neušlo, a tak z této podívané učinili normální turistickou
atrakci, za kterou se platilo vstupné.
Jestli byl v Chicagu jediný člověk, který tomuto podivnému
éterickému klasickému snu rodícímu se z bláta Jacksonova
parku důvěřoval, pak to byl Daniel H. Burnham, jeden z předních chicagských architektů a návrhářů. Byl to pěkný čtyřiačtyřicetiletý vitální muž, jenž se svým partnerem Johnem
Wellbornem Rootem navrhl a postavil několik z nejvíce obdi-
282 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 283
vovaných mrakodrapů ve městě. Pro budoucí výstavu pracoval jako stavební ředitel a jako takový s ocelovou vůlí neúprosně prosazoval věci, o nichž jiní říkali, že se udělat nedají.
V únoru 1891 se usadil přímo v Jacksonově parku, kde měl
hlavní stan ve venkovském roubeném stavení s velkým kamenným krbem a bohatou zásobu vína, staré Madeiry, která
mu pomáhala snášet větry vanoucí z jezera a také děsnou
únavu. Zde tento muž, známý svým stavebním dělníkům jako
„nejvyšší šéf“, trávil část každého týdne.
Většina inženýrů a početná armáda dělníků žila ve velkých
barácích. Celé staveniště bylo obehnáno ostnatým drátem se
střeženými vchody. Počasí bylo nelítostné, ale ať byl led nebo
vedro Burnham proháněl své muže i sám sebe až po únosnou
mez po celých sedm dnů v týdnu. Jistý pozorovatel o něm
řekl: „Stavební ředitel i jeho lidé žijí jako vojáci v poli. Domů
se podívají jen zřídka, všechnu energii dávají do práce a nepřestávají ani ve dne ani v noci.“7 Od loňského října začala za
studených zimních nocí pracovat druhá směna, což umožnila
Edisonova společnost, jež zde zřídila obloukové osvětlení. Edisonova dynama také poháněla 50 motorů, jež urychlovaly
práci spolu s plovoucími rypadly, drtiči, bruskami na broušení
nástrojů, elektrickými pilami, čerpadly, jeřáby na zvedání těžkých břemen a nakonec také s elektrickými stříkacími pistolemi, jejichž obsluha vypadala jako by byla z bílého mramoru.
V pondělí 16. května se George Westinghouse a Charles Terry
dostavili do úřadu Světové výstavy v Burnhamově budově na
LaSalle street, kde již byly shromážděny asi dva tucty mužů. Někteří z nich již nervózně kouřili doutníky. Předsedající Burnham a ostatní členové Výboru pro pozemky a budovy byli usazeni u dlouhého stolu, na němž spožívala zapečetěná kovová
krabice s nabídkami. Na ostatních židlích seděli kapitán Eugene
7
Burg D. F.: Chicago’s White City of 1893. University Press of Kentucky, Lexington 1976, s. 91.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 283
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 284
Griffin, druhý viceprezident General Electric, a dva místní činitelé této firmy. Když Westinghouse a Terry také zaujali svá
místa, všichni napjatě čekali, až bude krabice odpečetěna a otevřena. V zakouřené místnosti byl slyšet jen tlumený šepot. Měl
začít poslední souboj. Přišly opět pouze dvě nabídky. Obálka
od General Electric byla otevřena a nahlas přečtena jako první.
Nabízely se zde dvě varianty: čistě stejnosměrné řešení s cenou 577 485 dolarů a nově pouze střídavé řešení za 480 694
dolarů. Jak si všichni přítomní povšimli, byly tyto nové nabídky
General Electric přibližně třetinou původní nabídky 1720 tisíc
dolarů. Ozývaly se různé poznámky a přítomní si vyměňovali
pohledy. Když pak měla být přečtena nabídka Westinghouseova, šepot ztichl, takže bylo slyšet jen zvuky pronikající sem
z ulice. Westinghouse jako první variantu nabídl kombinaci
stejnosměrného a střídavého proudu za cenu 499 559 dolarů.
Zástupci General Electric se zavrtěli a tvářili se nešťastně, protože tím Westinghouse jejich trust podseknul. Svoji čistě střídavou verzi pak Westinghouse nabízel za celkovou částku pouhých 399 000 dolarů, tedy 80 tisíc pod nejnižší cenou od
General Electric. Daniel H. Burnham, ředitel stavebních prací
a rázný muž, okamžitě prohlásil, že vítězem je Westinghouse.
Ostatní členové výboru však váhali. Podle jedněch pozdějších
memoárů byli někteří z nich akcionáři General Electric a jako
takoví byli předem rozhodnuti nechat zvítězit Coffina.8 Výbor
se odebral do uzavřené místnosti. Ubíhala hodina za hodinou,
světla v okolních budovách zhasla. V 19 hodin, když úklidová
četa začala čistit budovu i kanceláře, se vyčerpaní členové výboru dohodli, že budou pokračovat následující den ráno. Když
všichni odešli, řekl Westinghouse reportérovi Daily Interocean: „Při ceně, kterou jsem nabídl se na tom nedá moc vydělat, ale bude to dobrá reklama. A tu já chci.“9
8
9
Baker C. H.: Life and Character of William Taylor Baker, Premier Press, New
York 1908, s. 159.
„Worlďs Fair Doings“. Daily Interocean, 17. 5. 1892, s. 5.
284 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 285
A tak v úterý ráno souboj na stejném místě pokračoval. Kapitán Griffin z General Electric mrzutě namítal, že George
Westinghouse by nemusel kontrakt splnit, protože, řečeno
slovy Chicago Tribune, „patenty na lampy, jež chce použít,
jsou předmětem sporu. General Electric vede v tomto smyslu
proti panu Westinghouseovi soudní při.“ Westinghouse se dal
do smíchu a přátelsky odpověděl: „O mé oprávněnosti použít
potřebné žárovky není nejmenších pochyb.“ Jiný z manažerů
výstavy podrážděně reagoval na Daily Interocean: „Edison
Company po řadu let zaplavovala zemi letáky, v nichž se snažila Westinghouseův systém zesměšnit. Pak se jednoho rána
probudila a zjistila, že má konkurenta. Nyní říká, že jestli kontrakt dostane Westinghouse, bude zmařen soudním rozhodnutím … Stačí chvilku myslet, aby se vidělo, jak se zde blufuje.“10
Přes Westinghouseovu žoviálnost byla záležitost s Edisonovým patentem na žárovku smrtelně vážná. Hořká právnická
bitva byla ve stadiu posledních odvolání a každý dobře informovaný elektrotechnik včetně samotného Westinghouse
s jistotou očekával, že General Electric vyhraje. Nikdo však
ještě nemohl vědět, zda bude General Electric povinna prodávat své žárovky komukoli, kdo nepatří mezi její vlastní zákazníky. Burnham souhlasil s posunutím kontraktu o několik
dní, během nichž se poradí s právními zástupci výstavy.
V této chicagské bitvě války elektrických proudů nebyl Westinghouse motivován pouze svými dlouhodobými elektrickými sny, ale také velkou nechutí k šéfovi General Electric,
Charlesu Coffinovi. Byl to vztah naprosto symetrický. Je
snadné si představit, s jakou radostí by nyní Westinghouse porazil Charlese Coffina a General Electric, přestože se jednalo
o tak nízké ceny, jaké oba nabídli. Koneckonců, kdyby byl Coffin začátkem dubna méně chamtivý a lstivý, byl by celý ten obrovský kontrakt dávno jeho.
10
„Worlďs Fair Doings“. Daily Interocean, 18. 5. 1892, s. 5.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 285
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 286
22. května výbor ještě jednou telegraficky předvolal Westinghouse, který opět nasedl do svého vagonu a dvanáct hodin se trmácel přes Ohio a Indianu. Mnoho přátel ho zrazovalo od tak velikého a riskantního podniku, který může podle
nich špatně skončt. Přesto věčný optimista nazítří odpoledne
do Rookery dorazil. Právníci byli na jeho straně, ale výbor nyní
navrhoval rozdělit kontrakt na dvě části. Chicago Tribune pak
napsal, že Westinghouse nato řekl, „že on je levnější, má prvotřídní zařízení a měl by zakázku dostat celou.“ Prostě nebyl
mužem polovičatých řešení. Když sveřepý kapitán Griffin
opět nanesl otázku patentů, zeptal se výbor, zda by je Westinghouse uklidnil složením zálohy ve výši jednoho milionu
dolarů jako záruky, že kontrakt splní. Westinghouse žoviálně
odpověděl, že ano.
Po jeho odpovědi se výbor opět odebral k uzavřenému jednání. Utíkala hodina za hodinou. Venku se stmívalo, na ulici
ustával hluk a vykouřila se spousta doutníků, takže v místnosti
byl čím dál tím těžší vzduch. Na Rookery se rozsvítila světla.
Konečně v půl osmě výbor přikročil k hlasování, v němž jednomyslně zakázku přiřkl Westinghouseovi a jeho Westinghouse Electric & Manufacturing Company. Podrážděný a poražený kapitán Griffin reagoval zuřivě a na místě hrozil, že
jestli patentové řízení dopadne v jejich prospěch, „bude Westinghouse úplně v naší moci. Výstavě neublížíme, ale nenecháme ho kontrakt dokončit.“11
Westinghouse se naopak nijak nepoškleboval, vzal si svůj
černý deštník a chystal se k odchodu. Novinářům řekl: „Dám
tam deset nebo dvanáct dynam, z nichž každé dokáže napájet
12 tisíc žárovek, a doplním to odpovídajícím prvotřídním systémem. Ve svém závodu mám asi 100 tisíc lamp, buď kompletních, nebo rozpracovaných, takže se zaopatřením potřebných součástí nebudou problémy. Požaduje se, abych k 1. říjnu
instaloval 5 až 10 tisíc světel, což je snadný úkol. Nic nebrání
11
„Worlďs Fair Doings“. Daily Interocean, 24. 5. 1892, s. 5.
286 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 287
tomu, aby k zahájení výstavy bylo v chodu vše.“12 Westinghouse se svou známou bezstarostností skutečně řekl „snadný
úkol“. Electrical Engineer naproti tomu pochyboval, zda tento
svůj nejnovější podnik skutečně zvládne. Koneckonců, především potřeboval sehnat dalších půl milionu dolarů, aby dal dohromady sjednanou jednomilionovou záruku. „Pan Westinghouse si nedělá starosti jak tuto sumu sehnat, i když to je suma
opravdu velká, ale on není z těch, kdo se zastaví, když se dostanou tak daleko.“13 Amen.
Ráno po návratu z Chicaga šel „starej“, jak mu jeho dělníci
říkali, rovnou do firemní mechanické dílny a zavolal si konstruktéra E. S. McClellanda, který žasl, když jeho šéf kvůli tak
velké zakázce do Chicaga vůbec jel, a nyní se dověděl, že šéf
toto výběrové řízení k všeobecnému překvapení vyhrál. Nyní
se měl dovědět, co se od něho v této souvislosti bude chtít.
Westinhouse začal nenápadně: „Potřebuji motor.“
Odpověď: „Ano, pane.“
„Výkon 1200 koní na brzdě.“
„Ano, pane,“ ale se značným znepokojením.
„200 otáček za minutu.“ (Motory s takovým výkonem měly obvykle
kolem 75 otáček.)
„Ano, pane,“ tentokráte již se značným zděšením.
„Tlak v kotli 150 liber na čtvereční palec, bez kondenzace.“
„Ano, pane.“
„Rozstřikovací mazání.“
„Ano, pane.“
„Musí se vejít do takového a takového prostoru.“
„Ano, pane.“
„Ve dvě hodiny se přijdu podívat, jak jste daleko.“
„Pan Westinghouse odešel,“ dodal k popisu této scény později
McClevelland, „a nechal mě v mrákotách. Je těžké popsat pocit konsternace, který ve mně jeho požadavek vyvolal. Vždyť
my jsme dělali motory o 250 koních … Motor o výkonu na
12
13
Chicago Tribune. 24. 5. 1892, s. 6.
„Westinghouse“. Electrical Engineer, 1. 6. 1892, s. 555.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 287
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 288
brzdě 1200 koní a 200 otáčkách za minutu se mi zdál něčím
mimo veškerý rozum. Ale byl to úkol, který jsme měli před sebou. Pan Westinghouse takový motor potřeboval.“ Ve skutečnosti jich potřeboval hodně. Šéf konstrukčního oddělení na
McClellandovu zprávu o právě přiděleném úkolu reagoval
výrokem, že Westinghouse „chce něco nesplnitelného, a také
to mít nebude.“ Nicméně všichni konstruktéři věděli, že musí
nějaký projekt do odpoledne mít, a proto se dali do práce. Ve
dvě hodiny jim Westinghouse zavolal, že přijde až zítra ráno.
McClevelland a ostatní muži pak usilovně pracovali až do dvou
hodin ráno, aby měli co Westinghouseovi ukázat. Za ranního
rozbřesku se sešli opět, aby se na svůj výkres podívali. Kreslicí stůl přitom obrátili na bok, aby lépe viděli. „Je to divné,
ale toto obrácení na bok nám pomohlo nalézt řešení … Ve vertikální poloze se dal ušetřit prostor. Potom, co nás to napadlo,
byl vedoucí konstruktér jako elektrizovaný a stal se z něj velký
nadšenec.“ Brzy přišel jako obvykle čilý a netrpělivý Westinghouse a zeptal se: „Za jak dlouho můžu mít takové motory
čtyři?“ Tak začala práce na „nových a nevyzkoušených strojích
a parních motorech zcela nové konstrukce“.14
Během výběrového řízení v Chicagu se Westinghouse smál
do obličeje kapitánovi Griffinovi, který mu předpovídal, že
žárovky nebude mít vůbec žádné, natož pak v počtu 92 tisíc. Ve skutečnosti byla tato možnost více než reálná. „Záležitost to byla kritická, ne-li nebezpečná,“ řekl o tom jeho přítel a životopisec Henry Prout. „Westinghouseova společnost
byla smluvně zavázána osvětlit chicagskou Světovou výstavu. Vybavila již řadu míst, ale všude musela mít náhradní
žárovky. Pokud by nebyla k dispozici žárovka neporušující
patent, nemohla by společnost osvětlovací sortiment dále
prodávat. Potřeba takové žárovky byla bezprostřední a naléhavá.“15
14
15
McClelland E. S.: „Notes on My Career with Westinghouse“, s. 5–6.
Prout H. G.: A Life of George Westinghouse. Scribner’s, New York 1926, s. 136.
288 /
ŘÍŠE SVĚTLA
ŘÍŠE SVĚTLA
5.6.2009
10:55
Stránka 289
Westinghouse to věděl stejně dobře, jako to věděli muži
z General Electric. Ti však nevěděli, že jejich sok je v této věci
na dobré cestě. Doma v zakouřeném Pittsburghu znovu prohlížel své staré patenty na Sawyer-Manovu „zátkovou“ žárovku,
osobně je dále několik měsíců rozvíjel a snažil se je dovést do
stavu, kdy by se daly ve velkém vyrábět. Na rozdíl od Edisonovy žárovky mělo Westinghouseovo řešení dvě části. Vlákno
o nízkém odporu bylo usazeno v železné a skleněné „zátce“,
jež se dala vsunout do skleněné baňky naplněné dusíkem a potom utěsněné. „Zátku“ bylo v případě poruchy možné vyjmout
a spálené vlákno vyměnit. Protože se výstava blížila a nepřátelství ze strany General Electric pokračovalo, vybudoval nyní
Westinghouse v části své továrny na vzduchové brzdy v Allegheny sklárnu, ve které denně učil dělníky jak „zátky“ zabrušovat tak přesně, aby do baněk dobře zapadaly. Jeho pracovník
pověřený řízením prací pro Světovou výstavu E. E. Keller obdivoval Westinghouseovo „vlastní nadšení při překonávání
velké překážky. Běhal okolo jako malý kluk. Vysvětloval brusičům, jak si mají počínat, a viděl jsem, že tito muži … se na práci dívali, jakoby to byla hra, ve které má všechna esa soupeř,
a užili si při práci spoustu zábavy. Na dělníky měl nějaký magnetický vliv … Určitě bylo příjemné vidět, že šéf navzdory beznadějné situaci dokáže žárovky nejen získat, ale neplatit přitom žádné poplatky. Rozhodně jsem si oddechl.“16
Po tom, co 4. října 1892 Federální odvolací soud potvrdil Edisonův patent, Westinghouse pro The New York Times klidně
přiznal, že přestože tento verdikt očekával, nijak jím nebyl postižen. „Protože jsme to předvídali, nijak nám to neublíží,“ řekl.
„Svoji činnost jsme uspořádali s ohledem na možnost, že to tak
dopadne. I když patent trvá, zanedlouho vyprší jeho platnost.
16
Keller E.E.: „Geo. Westinghouse Memories“. duben 1936, s. 4, George Westinghouse: Anecdotes and Reminiscences, vol. 3, box 1, file folder 8, George
Westinghouse Museum Archives, Wilmerding, Pennsylvania.
SVĚTOVÁ VÝSTAVA A IDEÁLNÍ ELEKTRICKÉ MĚSTO
/ 289