Gymplákovy čítanky

Jana Jechová
Dominik Stejskal
Bui Quang Hiep
Gymplákova
čítanka
Vzniklo na oborovém týdnu 20. - 22. prosince 2010
Gymnázium Cheb
Jane Austen – Pýcha a předsudek
Klasický příběh lásky a nenávisti z Anglie se odehrává ve viktoriánské době, kdy jediným
posláním ženy bylo se dobře a bohatě vdát.
„Poslyš, Lízinko,― pravila paní Bennetová jednoho dne, „jakpak se ti teď jeví celá ta smutná
Janina záleţitost? Já za sebe jsem si umínila, ţe se o tom uţ nikomu ani slůvkem nezmíním,
co ţiva budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové. Jen se pořád nemohu dovědět, jestli se s
ním Jane v Londýně sešla. Kaţdopádně se ukázal jako pěkný ptáček - a zřejmě uţ není
nejmenší naděje, ţe by ho Jane ještě dostala. Neproslýchá se nic o tom, ţe by sem na léto zase
přijel, a ptala jsem se na to kaţdého, kdo by o tom mohl něco vědět.― „Nevěřím, ţe se ještě do
Netherfieldu nastěhuje.― „Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí, ale nepřestanu
tvrdit, ţe se k mé dceři zachoval velice bezohledně, a na jejím místě bych mu to byla
rozhodně netrpěla. Utěšuje mě jen to, ţe zlomené srdce přivede Jane do hrobu, a pak teprve
bude litovat, co způsobil!―
Jelikoţ se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí na to neodpověděla.
„Tak co, Lízinko,― navázala matka krátce poté, „Collinsovým se to ţije, viď? Ach, doufám, ţe
jim to vydrţí. A jakpak se u nich vaří? Troufám si tvrdit, ţe Charlotte se ukáţe jako výborná
hospodyně. Jestli je jen zpola tak šetrná jako matka Lucasová, dají si pěknou sumičku stranou.
Ta nevede domácnost rozmařile, na to dám krk.―
„Ne, to nevede.―
„Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor, aby se nezadluţili. Takoví
se jakţivo neocitnou pro peníze v úzkých. No, ať jim to slouţí ke zdraví! Taky si často asi
povídají, jak bude Longbourn jejich, aţ náš tatínek umře, viď? Uţ se tu cítí jako páni, ne, aţ k
tomu jednou dojde.―
„O této věci se těţko mohli zmínit přede mnou.―
„No, vţdyť by to bylo do nebe volající, kdyby se byli zmínili, ale mezi sebou o tom často
mluví, to vím určitě. Nu, kdyţ to přenesou přes srdce, ţít na panství, které jim zákonitě
nepatří, tím lip. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým ustanovením v poslední
vůli.―
První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý. Regiment se chystal odtáhnout z
Merytonu a mladé dámy široko daleko propadaly zoufalství. Chmurná nálada vládla téměř
všude. Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít, spát a věnovat se své obvyklé
činnosti. Přenešťastná Lydia a Kitty jim neustále vyčítaly takovou nečitelnost, neboť
nedovedly pochopit, jak někdo z rodiny můţe mít tak tvrdé srdce.
„Boţe na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?― lamentovaly co chvíli ve svém hoři.
„Jak se dokáţeš tak usmívat, Lízo?―
Jejich milující matka to ţivě proţívala s nimi a vzpomínala, co sama protrpěla při podobné
příleţitosti před pětadvaceti lety.
„Pamatuji se,― pravila, „jak jsem celé dva dny proplakala, kdyţ regiment plukovníka Millera
odtáhl. Myslela jsem, ţe mi to zlomí srdce.―
„Mně to zlomí srdce určitě,― řekla Lydia.
„Kéţ bychom mohli jet do Brightonu!― poznamenala paní Bennetová.
„Ach, ano! Kéţ bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak zatvrzelý!―
„Slunce a moře by mi nadobro vrátili zdraví!―
„I tetinka Philipsová říká, ţe by mi to udělalo moc dobře,― dodávala Kitty.
Takovéto nářky zaznívaly bezustáni longbournským domem. Elizabeth se pokoušela brát to s
humorem, ale veškerý smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si uvědomovala, jak oprávněné
byly Darcyho výhrady.
Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní plukovníková
Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji provázela do Brightonu. Tato
nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi mladá a teprve nedávno se vdávala. S Lydií ji
sblíţily humor a veselá nálada; přátelily se tři měsíce a z toho dva důvěrně.
Jak byla Lydia unesena, jak vzývala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou a
zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v divokém vzrušení, nechala
si od všech gratulovat a bez ohledu na sestřiny pocity se smála a klábosila ještě ztřeštěněji neţ
jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v salóně metala osudu v tvář obvinění stejně nelogická jako
nerudným tónem pronášená.
F. Nietzsche – Tak pravil Zarathustra
nejslavnější filozofické literární dílo autora
Kdyţ bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do
hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabaţil. Posléze však
se proměnilo jeho srdce, jednoho jitra vstal se zořou, předstoupil před slunce a promluvil k
němu řka:
"Ty veliká hvězdo! Čím bylo by tvé štěstí, kdybys neměla těch, kterým svítíš!
Po deset let jsi přicházela sem nahoru k mé sluji: byla by ses nasytila svého světla i této cesty,
nebýti mne, mého orla a mého hada.
Ale my jsme tě očekávali kaţdého jitra, odnímali ti tvůj nadbytek a ţehnali ti za něj.
Pohleď! Omrzela mne má moudrost, tak jako včelu med, kdyţ ho nasbírala příliš; třeba mi
rukou, jeţ se natahují.
Rád bych daroval a rozdával, aţ se zase jednou mudrci mezi lidmi potěší svou pošetilostí a
chuďasové svým bohatstvím.
Proto musím sestoupiti v hloub: jako ty sestupuješ navečer, kdy kráčíš za moře, i do podsvětí
přinášejíc světlo, ty hvězdo přebohatá!
Musím jako ty zaniknouti: tak jmenují to lidé, ke kterým chci dolů.
Tedy mi poţehnej, ty poklidné oko, jeţ i na štěstí příliš veliké můţeš bez závisti hledět!
Pohání ţehnej, který chce přetéci, aby se voda zlatitě z něho řinula, na všechny strany nesouc
odlesk tvé slasti!
Pohled! Tento pohár chce se zase vyprázdniti, a Zarathustra chce se zase státi člověkem."
Tak se počal Zarathustrův zánik.
"Není mi cizí tento poutník: přede mnoha lety šel tu mimo. Zarathustra se zval; ale proměnil
se.
Tenkráte jsi do hor nesl svůj popel: chceš dnes oheň svůj nésti do údolí? Nebojíš se trestu za
ţhářství?
Ano, poznávám Zarathustru: Čisté má oko, a na jeho ústech se netají hnus. Zdaţ si
nevykračuje jako tanečník?
Proměněn je Zarathustra, dítětem stal se Zarathustra, procitl ze spánku Zarathustra: čeho teď
hledáš u spících?
Jako v moři ţil jsi v samotě a moře tě neslo. Běda, chceš vystoupiti na souši? Běda, chceš sám
zase vléci své tělo?"
Zarathustra odpověděl: "Mám v lásce lidi."
"Proč jen," tázal se světec, "šel jsem do lesa a pustin? Ne proto, ţe jsem lidi měl příliš v lásce?
Teď v lásce mám boha: lidi ne. Člověk je mi příliš nedokonalá věc. Láska k člověku by mne
zabila."
Zarathustra odpověděl: "Co jsem děl o lásce! Přináším lidem dar."
"Nedávej jim nic," pravil světec. "Odejmi jim raději něco a nes to s nimi - to jim bude
největším blahem: bude-li to jen blahem tvým!
A chceš-li jim něco dáti, nedávej jim více neţ almuţnu, a také o tu nechť ţebrají!"
"Ne," odpověděl Zarathustra, "almuţny nedávám. K tomu nejsem dosti chůd."
Světec se Zarathustrovi smál a promluvil takto: "Tedy hleď, aby přijali tvé poklady! Jsou
nedůvěřiví k poustevníkům a nevěří, ţe přicházíme obdarovávat.
Příliš samotářsky zvučí jim ulicemi náš krok. A jako kdyţ v noci ze svých loţí slyší kohosi
kráčeti, dávno neţ vstává slunce, tak táţí se kam míří ten zloděj?
Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi! Proč nechceš býti jako já - medvěd
mezi medvědy, mezi ptáky pták?"
"A co dělá světec zde v lese?" ptal se Zarathustra. Světec odpověděl: "Dělám písně a zpívám
je, a dělám-li písně, směji se, pláči a mumlám: tak velebím boha.
Zpěvem, pláčem a smíchem a mumláním velebím boha, jenţ mým je bohem. Ale coţe nám
přinášíš v dar?"
Kdyţ Zarathustra uslyšel tato slova, pozdravil světce a pravil: "Co bych vám mohl dáti! Jen
mne rychle pusťte, abych vám nic nevzal!" - A tak se od sebe odloučili, kmet a muţ, smějíce
se, jako se smějí dva chlapci.
Ale kdyţ Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: "Coţ je to moţné! Tento
stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, ţe bůh
je mrtev!"Kdyţ Zarathustra přišel do nejbliţšího města, jeţ leţí u lesů, nalezl tam na trţišti
shromáţděno mnoho lidu: neboť bylo vyhlášeno, ţe uvidí provazolezce. A Zarathustra
promluvil k lidu řka:
Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Co jste vykonali, aby byl
překonán?
Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto
velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, neţ abyste překonali člověka?
Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má i člověk býti
nadčlověku: posměchem nebo bolestným studem.
Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i
nyní je člověk opice - více neţ kterákoli opice.
Kdo však je z vás nejmoudřejší, je také rozmíškou a míšencem rostliny a strašidla. Ale coţ
vám káţi, abyste se stali strašidly nebo rostlinami?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka.
Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť clí: nadčlověk budiţ smysl země!
Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdoţ vám mluví o
nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne.
Povrhovatelé ţivotem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichţ země je sytá: nechť tedy
zahynou! Kdysi byl zločin proti bohu největším zločinem, ale bůh zemřel, a s ním zemřeli téţ
tito zločinci. Páchati zločin proti zemi a vnitřnosti nevyzpytatelného ceniti výše neţ smysl
země - to je teď nejhroznější!
Kdysi duše s pohrdáním shlíţela na tělo: a tenkráte toto pohrdání bylo nejvyšší: - chtěla mít
tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak doufala, ţe upláchne jemu a zemi.
Ó, tato duše byla ještě hubená, strašlivá a vyhladovělá a ukrutnost byla rozkoší této duše!
Ale i vy ještě, bratří moji, mi rcete: coţe vaše tělo hlásá o vaší duši? Není vaše duše chudobou
a špínou a bídným pohodlím?
Věru, špinavým proudem je člověk. Jen ten, kdo je mořem, smí si troufati, ţe pojme do sebe
špinavý proud a sám se nepokálí.
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němţ vaše velké pohrdání můţe zaniknouti.
Co jest největší, čeho můţete zakusiti? Hodina velkého pohrdání. Hodina, v níţ se vám i vaše blaho
zvrhne v hnus, a stejně váš rozum i vaše ctnost.
Hodina, v níţ řeknete: "Co záleţí na mém štěstí! Chudoba je to a špína a bídné pohodlí. Ale
mé štěstí by mělo ospravedlniti sám ţivot!"
Hodina, v níţ řeknete: "Co záleţí na mém rozumu! Lační po vědění jak po své potravě lev?
Chudoba je to a špína a bídné pohodlí!"
Hodina, v níţ řeknete: "Co záleţí na mé ctnosti? Ještě mne nerozběsnila. Jak jsem syt svého
dobra a svého zla! To vše jest chudoba a špína a bídné pohodlí!"
Hodina, v níţ řeknete: "Co záleţí na mé spravedlnosti! Nevidím, ţe bych byl uhlem a ţárem.
Kdo však jest spravedlivý, jest uhel a ţár!"
Hodina, v níţ řeknete: "Co záleţí na mém soucitu! Zdaţ soucit není kříţem, na nějţ jest
přibíjen, kdo miluje lidi? Můj soucit však není ukřiţováním!"
Mluvili jste jiţ takto? Křičeli jste jiţ takto? Ach, kéţ bych vás byl jiţ slyšel takto křičeti!
Nikoli váš hřích - vaše uskrovnění křičí k nebesům, vaše lakota i v hříchu ještě, ta křičí k
nebesům!
Kdeţe je blesk, aby vás ošlehl svým jazykem? Kde šílenství, jímţ byste měli býti osočováni?
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť onen blesk, toť ono šílenství! Kdyţ Zarathustra domluvil, dal se kdosi z lidu do křiku: "Dosti jsme teď slyšeli o
provazolezci; teď ho chceme vidět!" A všechen lid se Zarathustrovi smál. Provazolezec však,
domnívaje se, ţe je řeč o něm, dal se do práce.
William Golding - Pán Much
autorova prvotina, alegorický román o lidské přirozenosti, barbarství, morálce a rozumu
„Čuňasovy brýle!― zařval Ralph, „jestli oheň vyhas, budeme je potřebovat –―
Zmlkl a zapotácel se. Čuňas byl stěţí v dohledu, teprve se začal škrábat vzhůru od pláţe.
Ralph se podíval na obzor, pak opět na horu. Neměl by raději doběhnout pro Čuňasovy brýle,
nebo bude zatím loď uţ pryč? Ale co kdyţ vylezou aţ nahoru a oheň bude úplně vyhaslý a oni
budou muset čekat, neţ se Čuňas doplazí za nimi, a dívat se, jak lod mizí pod obzorem?
Zmítaje se v kleštích nutnosti, zmučený nerozhodností, Ralph vykřikl:
„Pane boţe, pane boţe!―
Simon, který se právě rval s křovinami, zatajil dech. Obličej měl sešklebený bolestí. Ralph se
potácel dál, celý rozdrásaný, a obláček kouře se stále vzdaloval. Oheň byl vyhaslý. Poznali to
okamţitě, vlastně se jen přesvědčili o tom, co ve skutečnosti věděli uţ dole na pláţi, kdyţ na
ně zakýval dým domova. Oheň byl vyhaslý, ani stopa po kouři, mrtvo. Hlídači zmizeli.
Hromada čerstvého paliva byla připravena.
Ralph se obrátil k moři. Obzor se uţ zase rýsoval zcela neosobně, úplně hladký aţ na sotva
znatelnou šmouhu dýmu. Ralph se klopýtavě rozběhl přes skály, zachytil se na pokraji
růţového útesu a zaječel na loď :
„Vrať se! Vrať se!―
Pobíhal po útesu sem a tam, obličej stále obrácený k moři, a vřískal jako šílený:
„Vrať se! Vrat se!―
Přišel Simon a Maurice. Ralph na ně civěl vytřeštěnýma očima. Simon se odvrátil a utíral si
vlhkost z obličeje. Ralph sáhl do svého nitra pro to nejhorší slovo, které znal.
„Ty sroulové nechali ten oheň vyhasnout.―
Shlíţel dolů po nehostinné straně hory. Čuňas přicházel, byl bez dechu a kňučel jako některý
z mrňousů. Ralph zaťal pěst a do krve zrudl. Místo rukou ukazoval palčivým pohledem a
hořkým hlasem:
„Tamhle jsou.―
Docela dole mezi růţovými skalisky poblíţ moře se objevil průvod. Někteří chlapci měli
černé čapky, ale jinak byli téměř nazí. Pokaţdé, kdyţ přišli na schůdnější místo, zamávali
klacky ve vzduchu. Něco zpívali a patrně se to týkalo rance, který tak opatrně nesla
neposedná dvojčata. Ralph i na tu vzdálenost snadno rozeznal vyčouhlého, zrzavého Jacka,
samozřejmě v čele průvodu.
Simon teď těkal očima od Ralpha k Jackovi jako předtím od Ralpha k obzoru, a to, co viděl,
ho zřejmě polekalo. Ralph uţ neříkal nic, čekal jen, aţ se průvod přiblíţí. Zpěv bylo jasně
slyšet, ale slova se na tu dálku ještě rozeznat nedala. Za Jackem kráčela dvojčata a na
ramenou nesla veliký kůl. Vykuchané zabité prase viselo na kůlu a těţkopádně se pohupovalo,
jak dvojčata škobrtala po nerovné půdě. Prasečí hlava klimbala na rozpáraném krku a
vypadalo to, jako by hledala něco na zemi.
Konečně k nim zalehla slova písně přes prohlubeň plnou zčernalého dřeva a popele.
Zabijem prase, podřežem,
ať krev stříká pod nožem.
Avšak právě v té chvíli, kdy slova zazněla srozumitelně, průvod dospěl k nejsráznějšímu
svahu hory a v několika minutách zpěv zmlkl. Čuňas popotáhl a Simon ho syknutím rychle
umlčel, jako kdyby byl příliš hlasitě promluvil v kostele. První vyšplhal na vrchol Jack s tváří
pomazanou hlinkou a vzrušeně pozdravil Ralpha zdviţeným oštěpem.
„Koukej! Zabili jsme prase - připlíţili jsme se k nim udělali jsme kruh –―
Lovci mu vpadli do řeči.
„Rozestavili jsme se do kruhu –―
„Připlazili jsme se k nim –―
„Prase zakvičelo –―
Dvojčata stála a prase se houpalo mezi nimi a černé kapky se rozstřikovaly po kamení. Zdálo
se, ţe se oba chlapci zubí jediným širokým, uchváceným úsměvem. Jack chtěl Ralphovi
povědět aţ příliš mnoho věcí najednou. Ale místo toho udělal několik tanečních kroků, pak se
rozpomenul na svou důstojnost, zůstal zase stát a jen se křenil. Všiml si, ţe má na rukou krev,
a znechuceně se ošklíbl, rozhlédl se, oč by si je očistil, pak si je otřel o šortky a zasmál se.
Ralph promluvil.
„Nechali jste vyhasnout oheň.―
Jack se zarazil, poněkud rozmrzen tou malichernou výtkou, ale příliš šťasten, neţ aby se pro
to trápil.
„Můţem ho zase zapálit. Měls být s námi, Ralphe. Měli jsme se senzačně. Prase porazilo
dvojčata –―
„My jsme ho praštili –― „ - já po něm skočil –―
„A já jsem ho podřízl,― řekl Jack pyšně, ale otřásl se při tom.
„Můţu si půjčit tvůj nůţ, abych si udělal zářez do rukojeti?―
Chlapci pokřikovali a křepčili. Dvojčata se nepřestávala zubit.
„Tekly tam potoky krve,― řekl Jack, zasmál se a zároveň se zachvěl, „tos měl vidět!―
Jan Vodňanský - Jak mi dupou králíci
rýmovánky, dětská poezie, texty písní
Jedné noci puberta
Jedné noci puberta
překvapila Huberta
Nenadálou polucí
jak to bývá po nocích
Huberte, ach, Huberte
tak si to tak neberte
Dívka není po ruce
přijde noc a poluce
Je jaro, je jaro, příroda se probouzí
je jaro, je jaro, nikdo se jí nevzpouzí
Je jaro, je jaro, pupence pučí
a vůbec nikdo ani za nic neručí
Do baru či do pekla
né abys mi utekla
Ty se svými šestnácti
dnes mě můţeš pomásti
Noc je moře světýlek
zná tajemství postýlek
Ve městě jsou budovy
a v nich ţivot pudový
Je jaro, je jaro, školačky se loudají
je jaro, je jaro, o lásce si poudají
Je jaro, je jaro, učitelé nezkouší
je jaro, je jaro, taky je to pokouší
Je jaro, je jaro, sládnou pupence
mám práci s perforací na tvé vstupence
Je jaro, je jaro, doba nočních polucí
je jaro, je jaro, dívky touţí po klucích
Jedné noci puberta
překvapila Huberta
Kdo poradí Hubertu
jak překvapit pubertu?
Sue Townsendová - Tajný deník Adriana Molea
První díl mnohadílné deníkové ságy ze života anglického školáka ve věku 13 a 3/4
Úterý, 13. ledna
Napsal jsem Malcolmu Muggeridgeovi do BBC, aby mi poradil, co mám dělat, kdyţ jsem
intelektuál. Doufám, ţe mi brzo odepíše, protoţe uţ toho začínám mít dost, být osamělým
intelektuálem. Napsal jsem báseň a trvalo mi to jen dvě minuty. Dokonce i slavným básníkům
to trvá dýl. Jmenuje se vodovodní kohoutek, ale ve skutečnosti není o kohoutku. Je hrozně
hlubokomyslná a je o ţivotě a takových věcech.
Adrian Mole: Vodovodní kohoutek
Kohoutek kape a nenechá mě spát,
Jezero bude tam ráno akorát.
Pro vadné těsnění zníčí se koberec,
Na nový otec se bude dřít jak blbec.
Když odchází do práce, zavírat měl by vodu.
Tati, vyměň těsnění a zaraž tu škodu!
Ukázal jsem báseň matce, ale ta se smála. Není moc bystrá. Ještě pořád mi nevyprala trenýrky
na tělocvik a zítra jdu do školy. Vůbec není jako matky v televizi.
Sobota, 24. ledna
Dnešek byl nejstrašnější den v mém ţivotě. Matka si bude vydělávat tím svým mizerným
psaním na stroji v pojišťovně! Začíná v pondělí! Pan Lucas pracuje ve stejném podniku.
Kaţdý den jí tam bude vozit. A otec má špatnou náladu - myslí si, ţe blíţí jeho konec. Ale ze
všeho nejhorší je, ţe Bert Baxter není příjemný starý důchodce! Pije, kouří a má vlčáka, který
se jmenuje Šavle. Kdyţ jsem stříhal ten obrovský ţivý plot, Šavle byl zavřený v kuchyni, ale
ani na chvíli nepřestal vrčet. Jenţe se stalo něco ještě horšího! Pandora začala chodit s
Nigelem!!! Myslím, ţe se z toho šoku nikdy nevzpamatuju.
Neděle, 25.ledna
10.00: Ze všech starostí jsem nemocný a příliš slabý abych toho moc napsal. Nikdo si
nevšiml, ţe jsem vůbec nesnídal.
14.00: V poledne jsem si vzal dva dětské aspiríny a trochu jsem se sebral. Moţná ţe aţ budu
slavný a bude objeven můj deník, lidé pochopí, jaká to jsou muka, kdyţ je člověku 13 a 3/4 a
je nepochopený intelektuál.
18.00: Pandoro! Moje ztracená lásko! Teď nikdy nepohladím tvoje medové vlasy! (Přestoţe
můj modrý fix je ti stále k dispozici.)
20.00: Pandoro! Pandoro! Pandoro!
22.00: Proč? Proč? Proč?
Půlnoc: Snědl jsem sendvič s krabí pomazánkou a mandarínku (kvůli pleti). Je mi trochu líp.
Doufám, ţe Nigel spadne z kola a přejede ho náklaďák. Uţ s ním nikdy nepromluvím. Věděl,
ţe Pandoru miluju! Kdybych dostal k vánocům kolo místo toho zatraceného stereo budíku,
nic z toho všeho by se nestalo.
Úterý, 27.ledna
Dnešní kreslení bylo senzační. Namaloval jsem osamělého kluka, jak stojí na mostě. Tomu
klukovi zrovna jeho bývalý nejlepší přítel přebral jeho první lásku. Bývalý nejlepší přítel
zrovna bojuje s rozvodněnou řekou. Kluk pozoruje, jak se jeho bývalý nejlepší přítel topí. Ten
bývalý nejlepší přítel vypadá tak trochu jako Nigel. A ten kluk vypadá trochu jako já. Slečna
učitelka Fosingtonová-Goreová řekla, ţe můj obraz má hloubku. Ta řeka taky.
Douglas Adams – Stopařův průvodce po galaxii
je prvním dílem pentalogie, označované jako trilogie v pěti dílech. Kniha odpovídá na
základní otázku Života Vesmíru a vůbec. Těsně před zodpovězením této otázky je planeta
Země zničena demolicí, kterou provedou stvoření zvaná Vogoni, a to z důvodu výstavby nové
expresní vesmírné dálnice.
4. kapitola
Kdesi daleko, v protilehlém spirálním rameni Galaxie, pět set tisíc světelných let od hvězdy
Sol, se Zafod Bíblbrox, prezident Imperiální galaktické vlády, řítil přes damogranská moře v
iontově poháněném deltačlunu, blyštícím a třpytícím se v damogranském slunci.
Ţhavý Damogran, daleký Damogran, Damogran, o jehoţ existenci skoro nikdo neví.
Damogran, tajný domov Srdce ze zlata.
Člun letěl po vodě. Pojede ještě dost dlouho, neţ dorazí na místo určení. Damogran je totiţ
dost nešikovně uspořádaná planeta. Není na ní nic jiného neţ menší a větší pouštní ostrovy
obklopené půvabnými, leč nepříjemně rozlehlými pláněmi oceánu.
Člun letěl dál.
Díky této topografické zvláštnosti zůstal Damogran vţdycky neobydlenou planetou. Proto si
ho také Imperiální galaktická vláda vybrala pro uskutečnění přísně tajného projektu Srdce ze
zlata.
Člun lehce klouzal a nadskakoval po hladině moře, oddělujícího hlavní ostrovy jediného
souostroví pouţitelné velikosti na celé planetě. Zafod Bíblbrox směřoval z maličkého
kosmodromu na Velikonočním ostrově (jméno bylo zvoleno pouhou a zcela bezvýznamnou
shodou okolností - ve staré galaktičtině výraz „velikonoční‖ znamená malý, plochý a světle
hnědý) na ostrov Srdce ze zlata, jeţ se další bezvýznamnou shodou okolností jmenoval
Francie.
Jedním z vedlejších výsledků projektu Srdce ze zlata byl celý řetězec naprosto
bezvýznamných náhod. Ale v ţádném případě nebylo náhodnou shodou okolností, ţe dnešní
velký den vyvrcholení a odhalení, den, kdy Srdce ze zlata mělo konečně být představeno
ţasnoucí Galaxii, byl také vyvrcholením mnoha let úsilí pro Zafoda Bíblbroxe. Právě kvůli
dnešnímu dni se kdysi rozhodl kandidovat na prezidenta - rozhodnutí, jeţ vyslalo šokové vlny
překvapení po celém Galaktickém impériu. Zafod Bíblbrox? Prezident? Snad ne ten Zafod
Bíblbrox? Snad ne naším prezidentem? Mnozí v tom spatřovali konečný důkaz, ţe celému
známému vesmíru uţ definitivně přeskočilo.
Zafod se zašklíbil a popohnal člun k ještě vyšší rychlosti.
Zafod Bíblbrox, dobrodruh, bývalý hipík, srandista, (cvok? patrně ano), grafoman, packal v
mezilidských vztazích, o němţ si většina lidí myslela, ţe je úplně mimo mísu.
Prezident?
Nejsme přece šílenci, aspoň v tomhle směru ne.
Jen šest lidí v celé Galaxii znalo princip, na jehoţ základě byla ovládána. Těm bylo jasné, ţe v
okamţiku, kdy Zafod Bíblbrox oznámil svůj úmysl kandidovat, byla to hotová věc: tohle byl
ideální materiál na prezidentství.
Prezident: celý titul zní prezident Imperiální galaktické vlády. Výraz „imperiální‖ byl v názvu
zachován, přestoţe dnes uţ jde o anachronismus. Legitimní císař je polomrtvý uţ řadu století.
V posledních okamţicích svého smrtelného zápasu byl uzavřen ve stagnačním poli, které ho
udrţuje ve stavu věčné neměnnosti. Všichni jeho dědici mezi tím dávno vymřeli, coţ
znamená, ţe bez jakýchkoliv drastických politických převratů se moc přesunula o jeden či dva
stupínky níţ. Zdánlivě dnes patří sboru, jenţ kdysi fungoval prostě jako sbor císařských
poradců - je to volené Vládní shromáţdění v čele s prezidentem voleným tímto
shromáţděním. Ve skutečnosti však ničemu takovému moc nepatří. Zvlášť prezident je
pouhou figurkou - není drţitelem praţádné moci. Vybírá ho vláda, avšak kvality, jimiţ se má
vyznačovat, rozhodně nejsou vůdcovské schopnosti, jde tu spíš o schopnost pobuřovat. Proto
je za prezidenta vybírán vţdycky sporný typ - provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem
není moc vykonávat, nýbrţ odvracet od ní pozornost. Podle těchto měřítek je Zafod Bíblbrox
jeden z nejúspěšnějších prezidentů, jaké kdy Galaxie měla - dva roky z desetiletého funkčního
období uţ strávil ve vězení pro podvod. Jen velmi málo lidí tuší, ţe prezident a vláda v
podstatě ţádnou moc nemají, a z této hrstky jen šest lidí ví, kde sídlí skutečná moc. Většina
ostatních věří, ţe konečný proces rozhodování je řízen počítačem. Větší omyl si stěţí lze
představit.
Co však se jim pochopit nepodařilo - důvod, proč to Zafod dělá.
Prudce naklonil člun na bok a vyslal ke slunci zpěněnou vodní stěnu.
Dnes nadešel den D. Dnes všichni pochopí, co měl Zafod za lubem. Jen kvůli dnešku se stal
prezidentem. Na dnešní den také připadaly jeho dvousté narozeniny, coţ ale byla jen další
bezvýznamná shoda okolností.
Člun se lehce nesl po hladině damogranského moře a Zafod se pro sebe tiše usmíval. Čeká ho
nádherný a vzrušující den. Pohodlně se uvelebil a dvěma sepnutýma rukama obemkl opěradlo
sedadla. Řídil třetí rukou, kterou si nedávno nechal imputovat pod pravičku, protoţe doufal,
ţe se tak zlepší v boxu na lyţích.
„Hochu,‖ mručel si pro sebe, „ty seš teda fakt frajer.‖ Nervy mu však zpívaly písničku
pronikavější neţ hvizd píšťalky na psa.
Ostrov Francie byl asi třicet kilometrů dlouhý a v nejširším místě asi osm kilometrů široký.
Pokrýval ho písek. Tvarem připomínal půlměsíc. Budil dojem, ţe smyslem jeho existence
vlastně není být ostrovem, ale spíše prostředkem k vymezení rozlohy a křivky velkého zálivu.
Dojem ještě zvýrazňovala skutečnost, ţe pobřeţí na vnitřní hraně půlměsíce tvořily téměř
výhradně strmé útesy. Od vrcholků útesů se terén zvolna svaţoval k protějšímu pobřeţí.
Na špici útesu stál uvítací výbor.
Skládal se z větší části inţenýrů a vědců, kteří postavili Srdce ze zlata - byli to většinou
humanoidi, ale tu a tam jste zahlédli i pár reptiloidních atominírů, dva tři zelené sylfovité
maximegalaktiky, jednoho či dva chobotnicové fyzukturalisty a dokonce jednoho Húlúvú
(Húlúvú je superinteligentní odstín modré barvy). Všichni, aţ na onoho Húlúvúa, se skvěli ve
svých pestrobarevných obřadních pracovních pláštích, zatímco Húlúvúa pro tuto příleţitost
přechodně zalomili do volně stojícího hranolu.
Do jednoho se všichni chvěli vzrušením. Společně a mezi sebou došli aţ k nejzazším hranicím
fyzikálních zákonů a překročili je. Změnili strukturu základního přediva, z něhoţ je utkána
hmota, napnuli, překroutili a překonali zákony pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti, a
přece ze všeho největším záţitkem pro ně zřejmě bylo setkání s muţem s oranţovou šerpou
kolem krku. (Oranţová šerpa patří k tradičnímu úboru prezidenta Galaxie.) A moţná, ţe by to
proţívali úplně stejně, i kdyby věděli, jakou moc ve skutečnosti prezident Galaxie má, totiţ
ţádnou. Jen šest lidí v celé Galaxii ví, ţe úkolem galaktického prezidenta není moc
vykonávat, nýbrţ odvracet od ní pozornost.
Zafod Bíblbrox se pro své zaměstnání hodil přímo skvěle.
Dav, oslněn sluncem a mistrovským ovládáním lodi, zalapal po dechu, kdyţ se prezidentský
člun prořítil kolem skalního výběţku do zátoky. Zářící, třpytivý člun se zvolna blíţil. Bruslil
po moři a nadnášel se velkorysými obraty.
Ve skutečnosti se vody vůbec dotýkat nemusel, neboť spočíval na mlţném polštáři
ionizovaných atomů - pro efekt byl však opatřen tenkými ploutvovitými lopatkami, které bylo
moţno ponořit. Odřezávaly pláty vody a syčivě je vyhazovaly do vzduchu. Zakusovaly se
hlubokými zářezy do moře, jeţ se bláznivě pohupovalo a v podobě pěny padalo zpět do
brázdy za člunem.
Zafod miloval efekt - v tom nejvíc vynikal.
Náhle strhl kormidlo, člun se prudce obrátil a vznesl se v divokém oblouku, minul hranu útesu
a zlehka přistál, kolébán vlnami.
V několika vteřinách se Zafod vyřítil na palubu a uţ mával a usmíval se na víc neţ tři bilióny
lidí. Ty tři bilióny lidí tam ve skutečnosti nebyly, ale mohly sledovat kaţdé jeho gesto
prostřednictvím malé trivizní robokamery, úsluţně se vznášející opodál ve vzduchu. Trivizní
vysílání prezidentových kousků bylo vţdycky úţasně populární - v tom také spočíval jejich
smysl.
Spokojeně se usmál. Tři bilióny a šest lidí netuší, ţe dnes jim předvede mnohem lepší kousek,
neţ doufali.
Robokamera se snesla blíţ, aby zabrala detail populárnější z jeho dvou hlav. Zafod znovu
zamával. Jeho vzhled byl víceméně humanoidní, aţ na přebytečnou hlavu a třetí ruku. Světlé,
rozcuchané vlasy mu trčely v náhodných směrech, modré oči se třpytily čímsi naprosto
nepojmenovatelným. Brady měl téměř vţdy neoholené.
Ve vzduchu nad Zafodovým člunem plula šestimetrová průhledná koule, pohupovala se a
nadskakovala a třpytila se v zářivém slunci. Uvnitř koule se vznášela mohutná půlkruhová
pohovka potaţená jasně rudou kůţí. Čím víc koule nadskakovala a čím víc se pohupovala, tím
byla pohovka nehybnější, stabilní jako polstrovaná skála. Stejně jako všechno ostatní, i toto
bylo vypočítáno na efekt.
Zafod prošel stěnou koule a natáhl se na pohovku. Dvěma rozpřaţenýma rukama se opřel o
opěradlo, zatímco třetí si oprašoval imaginární prach z kolena. Obě jeho hlavy se rozhlíţely
kolem sebe a usmívaly se. Dal si nohy nahoru. Měl pocit, ţe kaţdou chvíli musí zaječet.
Pod bublinou voda vřela, kypěla a vystřikovala do výše. Bublina se vznesla do vzduchu,
poskakovala a pohupovala se na vrcholu gejzíru. Stoupala výš a výš, pohazujíc útes pruhy
světla. Vznášela se vzhůru na jazyku vody, pak se voda pod ní zhroutila, zřítila se zpátky do
moře, desítky metrů hluboko.
Zafod se usmíval a představoval si sám sebe.
Dokonale směšný způsob dopravy, ale dokonale krásný.
Na vrcholu útesu koule na okamţik zakolísala, zlehka dosedla na rampu opatřenou zábradlím,
valila se po ní na malou plošinu s prohlubní, kde se zastavila.
Za bouřlivého potlesku vystoupil Zafod Bíblbrox z bubliny. Oranţová šerpa planula na slunci.
Prezident Galaxie byl tu.
Počkal, aţ umlkne potlesk, pak zdvihl ruku na pozdrav.
„Ahoj,‖
řekl.
Připlíţil se k němu vládní pavouk a pokusil se mu vtisknout do rukou kopii připraveného
projevu. Stránky tři aţ sedm jeho originálu pluly v této chvíli nasáklé vodou po hladině
damogranského moře asi osm kilometrů od zálivu. Stranu jedna a dvě zachránil jistý
damogranský orel čupřinohlavý. Zabudoval je do převratného nového typu hnízda, který
právě vynalezl. Skládalo se převáţně z papírmašé a dokonale bránilo čerstvě vylíhnutým
písklatům, aby z něj mohly vypadnout. Damogranský orel čupřinohlavý sice zaslechl cosi o
přirozené selekci, ale nechtěl s tou myšlenkou mít nic společného.
Zafod Bíblbrox věděl, ţe nebude připravený projev potřebovat, a proto jemně odstrčil lejstra
nabízená pavoukem.
„Ahoj,‖ řekl znovu.
Všichni se na něj zářivě usmívali, nebo aspoň skoro všichni. Očima vyhledal v davu Trillian.
Trillian byla dívka, kterou Zafod sbalil při nedávné návštěvě jedné planety, kam se vydal
inkognito, jen tak pro pobavení. Byla štíhlá, tmavá, humanoidní, měla dlouhé, vlnité černé
vlasy, plné rty, nos jako knoflík a legračně hnědé oči. S červeným šátkem ovázaným kolem
hlavy a v dlouhých, hnědých, hedvábných šatech vypadala tak trochu arabsky. Ne ţe by snad
někdo z přítomných kdy slyšel o nějakých Arabech. Arabové totiţ dost nedávno přestali
existovat a nadto v době, kdy existovali, byli pět set tisíc světelných let od Damogranu.
Trillian nebyla ţádná celebrita, alespoň jak Zafod tvrdil. Prostě s ním jen chodila a hlavně mu
říkala, co si o něm myslí.
„Ahoj, zlato,‖ řekl jí.
Poslala mu rychlý, nervózní úsměv a odvrátila oči. Pak na něj znovu podívala a znovu
usmála, tentokrát vřeleji - ale to uţ se Zafod díval někam jinam.
„Ahoj,‖ řekl klubíčku různých tvorů z tisku, kteří postávali opodál a přáli si, aby uţ konečně
přestal říkat ahoj a pustil se do výroků. Usmál se na ně zvlášť zlomyslně, protoţe věděl, ţe za
několik okamţiků jim poskytne výrok, ţe se budou divit.
Další věc, kterou řekl, jim nicméně zrovna moc k uţitku nebyla. Jeden z přítomných
činovníků mrzutě usoudil, ţe prezident zjevně nemá náladu číst rafinovaně skloubenou řeč,
kterou mu napsali, a tak cvakl v kapse vypínačem zařízení pro dálkové ovládání. Obrovitý
bělostný dóm, rýsující se proti obloze, uprostřed pukl, rozloupl se a pomalu se sloţil na zem.
Všichni vydechli úţasem, přestoţe dobře věděli, ţe právě tohle dóm udělá, vţdyť ho tak sami
zkonstruovali.
Pod ním leţela odhalená ohromná kosmická loď, sto padesát metrů dlouhá, tvarovaná jako
lesklá běţecká tretra, sněhobílá a nepředstavitelně krásná. V jejím srdci, neviděna, spočívala
malá zlatá krabička obsahující nejnepochopitelnější zařízení, jaké bylo kdy vymyšleno,
zařízení, pro něţ byla tato loď jedinečná v dějinách Galaxie, zařízení, po němţ byla loď
pojmenována - Srdce ze zlata.
„Joj,‖ řekl Zafod Bíblbrox Srdci ze zlata.
Nic jiného se celkem říct nedalo.
Řekl to ještě jednou, protoţe věděl, ţe tím otráví novináře.
„Joj.‖
Zástup se v očekávání obrátil zase k němu. Mrkl na Trillian, a ta v odpověď zdvihla obočí a
udělala velké oči. Věděla, co se Zafod chystá říct, a pomyslela si, ţe se strašně předvádí.
„To je naprosto úţasné,‖ řekl Zafod. „To je ale fakticky naprosto úţasné. To je tak úţasné, ţe
mám dojem, ţe bych ji rád čajznul.‖
Senzační prezidentský výrok, a navíc pravdivý do písmene. Dav se vděčně zasmál, novináři
radostně bušili do knoflíků svých subéterových zpravodajomatiků a prezident se šklíbil.
Šklebil se, ale jeho srdce nesnesitelně křičelo. Nahmátl malou paralyzomatickou bombu, tiše
si hovící v jeho kapse.
Nakonec to uţ nemohl déle snést. Zvedl obě hlavy k nebesům, vydal divoký pokřik v durové
tercii, mrštil bombou na zem a rozběhl se vpřed mořem náhle ztuhlých zářivých úsměvů.
Terry Pratchett – Otec prasátek
humoristická fantasy, třetí ze série Úžasná zeměplocha
Všechno někde začíná, i kdyţ s tím tvrzením mnoho fyziků nesouhlasí.
Lidé si však vţdycky mlhavě uvědomovali potíţe se začátkem věcí. Projevují například hlasitý údiv
nad tím, jak se dostane při sněhové kalamitě do práce řidič sněţného pluhu nebo kde tvůrci slovníků
zjistí, k čemu který výraz patří a jak se správně píše. Neustále pak vládne touha najít v té pokroucené,
zauzlované a potrhané časoprostorové síti nějaký bod, na nějţ by se dal poloţit metaforický prst a
ukázat, ţe tady, tady, je to místo, kde všechno začalo...
Ale ještě předtím, neţ se stalo tohle, většina lidí zapomněla, ţe ty nejstarší příběhy vţdycky vyprávěly
více či méně o krvi. Později se z nich krev začala postupně vynechávat, aby byly snáze stravitelné pro
děti, nebo přesněji řečeno spíše pro ty lidi, kteří je dětem vyprávějí a čítávají, neţ kvůli dětem samým
(protoţe děti všeobecně jsou přeléváním krve obvykle nadšené, je-li přelévána těmi, kdo si to opravdu
zaslouţí, aţ v nich nezůstala krev ţádná). A v té chvíli začali lidé uţasle přemýšlet, kam se poděly ty
dobré příběhy
***
Ale ještě předtím si něco v nejčernějších jeskyních a nejtemnějších pralesích pomyslelo: Co jsou zač,
tahle stvoření? Buduje pozorovat...
Ale ještě předtím vznikala Zeměplocha, aby se mohla vydat na svou cestu vesmírem na hřbetech čtyř
slonů stojících na krunýři obrovské ţelvy A’Tuin.
Moţná, ţe jak se tak pohybuje, zaplétá se - jako muţ v domě plném pavučin do těch vysoce
specializovaných časoprostorových vláken, která mají tendenci mnoţit se při kaţdé historické události,
s níţ se setkají, napínaje, trhá a vytahuje do nových tvarů.
A nebo taky ne. Filozof Didactylos shrnul všechny alternativní hypotézy do dvou vět. „Věci se prostě
dějí. Čert je vem.―
***
Zhruba v době, kdy arcikancléř tak autoritativně uplatňoval svá práva, seděla Zuzana Stohelitská v
posteli a četla si při svíčce.
Okno bylo pokryto ledovými květy.
Měla ráda tyhle časné večery. Jakmile jednou uloţila děti do postele, měla více méně volno. Paní
Kamašná měla aţ patetické obavy z toho, udílet Zuzaně nějaké příkazy, přestoţe jí platila gáţi.
Ne ţe by ta gáţe byla nějak důleţitá. Důleţité bylo to, ţe Zuzana stála na Vlastních nohou a měla
Skutečné zaměstnání. A být vychovatelkou bylo skutečné zaměstnání. Jediná choulostivá situace
nastala, kdyţ její zaměstnavatelka zjistila, ţe je Zuzana vévodkyně, protoţe podle všeho, co paní
Kamašná věděla (a kdyby se sepsalo, co věděla, byla by z toho velmi krátká kniha psaná hodně
velkými písmeny), nepředpokládalo se, ţe bude společenská smetánka pracovat. Cekalo se od ní, ţe se
bude jen tak poflakovat kolem. Jediné, co se Zuzaně nakonec podařilo, bylo přesvědčit svou
zaměstnavatelku, ţe se jí nemusí klanět, kdykoliv se potkají.
Jakýsi pohyb ji přinutil pootočit hlavu.
Plamen svíčky se ohnul a hořel vodorovně jako v silném ječícím větru.
Záclony se vzdouvaly od okna, které se...
...se zařinčením otevřelo.
Bylo naprosté bezvětří.
Přinejmenším nevál vítr z tohoto světa.
V její mysli se formovaly představy. Rudá koule... ostrá vůně sněhu. A ty pak zmizely a místo nich
tam byly...
„Zuby?― řekla Zuzana nahlas. „Zase zuby?―
Zamrkala. Kdyţ oči znovu otevřela, bylo okno, ostatně jak si byla předem naprosto jistá, pevně
zavřené. Záclony ochable visely. Plamen svíce si hořel nahoru, jako by se nechumelilo. Och ne, znovu
uţ ne. Ne po takové době. Všechno zatím probíhalo tak dobře...
„Vuvano?―
Ohlédla se. Dveře jejího pokoje byly dokořán otevřené a na prahu stála malá bosá postavička v
pyţámku.
Povzdechla si. „Copak, Tyldo?―
„Já fe bojím té obvudy ve fkvepě, Vuvano. Ona mě fní.―
Zuzana rozhodným pohybem zavřela knihu a pozvedla varovný prst. „Copak jsem ti říkala o tom,
kdyţ se někdo naschvál snaţí mluvit jako roztomilý sladký mazlíček, Tyldo?―
Holčička jí odpověděla: „Řekla jsi, ţe to nesmím dělat. Řekla jsi, ţe úmyslné šišlání je hrdelní zločin a
ţe to dělám jen proto, abych k sobě přilákala pozornost.―
„Výborně. Víš, jaká obluda je to tentokrát?―
„Je to obvovská chvupatá obvuda f of -―
Zuzana znovu pozvedla varovný prst.
„- obluda s osmi rukama,― opravila se Tylda.
„Coţe? Uţ zase tahle? No dobrá.―
Zuzana vstala z postele, oblékla si ţupan, a zatímco ji dítě pozorovalo, pokoušela se zůstat úplně
klidná. Takže se zase vracely. Oh, ne ty obludy ve sklepě. To patřilo k její práci. Ale zdálo se, ţe uţ si
zase začíná vzpomínat na budoucnost.
Zavrtěla hlavou. Ať uţ utečete jakkoliv daleko, nakonec se vţdycky zase dohoníte.
Obludy, to bylo alespoň jednoduché. Jak se vypořádat s obludami, se uţ naučila. Sebrala pohrabáč z
kuchyňského uhláku a pustila se s Tyldou v patách dolů po schodech.
Kamašných měli večerní společnost. Směrem od obývacího pokoje se nesly tlumené hlasy.
Právě kdyţ se plíţila kolem, dveře pokoje se otevřely a nějaký hlas zvolal: „Pro pána krále, tady je
nějaké děvče v noční košili a s pohrabáčem.―
Viděla několik siluet, které se objevily ve světlém obdélníku dveří, a podařilo se jí rozeznat ustaranou
tvář paní Kamašné.
„Zuzano? Hm... co se děje?―
Zuzana se podívala na pohrabáč ve své ruce a pak zpět na ţenu. „Tylda říká, ţe se bojí obludy ve
sklepě, paní Kamašná.―„A vy jste se na ni vypravila s pohrabáčem, co?― nadhodil jeden z hostů. Z
pokoje se šířila ostrá vůně koňaku a doutníků.
„Ano,― odpověděla jednoduše Zuzana.
„Slečna Zuzana je naše vychovatelka,― řekla paní Kamašná. „Tedy... říkala jsem vám o ní.―
Bylo vidět, jak se obličeje vyhlíţející z pokoje mění. Objevil se na nich výraz pobavené úcty.
„Ona je schopná utlouct obludu pohrabáčem?― ozval se kdosi.
„No, já myslím, ţe je to velmi chytrý nápad,― řekl někdo jiný. „Kdyţ si malé holčičky občas vezmou
do hlavy, ţe je ve sklepě bubák, zajdete tam s pohrabáčem, a zatímco dítě nad schody do sklepa
poslouchá, několikrát tím pohrabáčem do něčeho udeříte a všechno je zase v pořádku. Tomu děvčeti to
opravdu myslí. Je velmi citlivé. A velmi moderní.―
„Je to to, co děláte, Zuzano?― zeptala se paní Kamašná dychtivě.
„Samozřejmě, paní Kamašná,― odpověděla Zuzana poslušně.
„Tak to chci vidět, u Slepého Ia! Člověk kaţdý den nevidí, jak děvče utlouká nějakou obludu,―
prohlásil další muţ ve dveřích. Zavlnilo se hedvábí a doutníkový kouř a hosté se vyřinuli do haly.
Zuzana si znovu povzdechla a vydala se po schodech dolů do sklepa, zatímco Tylda seděla nahoře a
objímala si kolena.
Dole se otevřely a pak zavřely dveře.
Nastalo krátké ticho a pak se ozval strašlivý řev. Jedna z ţen omdlela a jakýsi muţ upustil doutník.
„Nemusíte se bát, všechno bude v pořádku,― uklidňovala je Tylda. „Vona vţdycky vyhraje. Všechno
bude dobrý.―Bylo slyšet tupé údery, zvonění kovu o kov, pak kňučivé zvuky, které přešly v rychle
slábnoucí chroptivé bublání.
Zuzana otevřela dveře. Pohrabáč byl ohnutý do pravého úhlu. Zazněl nervózní potlesk a pochvaly.
„Dobrá práce,― prohlásil jeden z hostů. „Dokonale psychologické. A ten skvělý nápad s ohnutým
pohrabáčem. A řekl bych, ţe ty uţ se nebojíš, viď, holčičko?―
„Nebojím,― přikývla Tylda.
„Váţně, dokonalá psychologie.―
„Zuzana říká, abych se nebála, ale rozzlobila,― pokračovala Tylda.
„Ehm, děkuji vám, Zuzano,― řekla paní Kamašná, která se změnila v roztřesený uzlíček nervů. „A,
ehm, teď, sire Geoffreyi, kdybychom se snad vrátili do obýváku - pardon, myslela jsem do salonu -―
Společnost se vracela do salonu. Poslední, co Zuzana slyšela, neţ se zavřely dveře, bylo: „Po čertech
přesvědčivé, jak ohnula ten pohrabáč -―
Chvilku čekala.
„Uţ jsou všichni pryč, Tyldo?―
„Uţ jo, Zuzano.―
„Výborně.― Zuzana se vrátila do sklepa, a kdyţ se znovu objevila, táhla za sebou něco velkého,
chlupatého a osminohého. Podařilo se jí to vyvléct po schodech nahoru a chodbičkou k zadním
dveřím, kterými obludu vykopla ven. Do svítání se určitě vypaří.
„Tak tohle děláme s obludami my,― řekla Zuzana.
„A nemohla bych si nechat ten pohrabáč na noc v našem pokoji?―
„Ale ano.―
„Ale zabíjí jenom obludy, ţe jo...?― zeptalo se dítě ospale, kdyţ je Zuzana nesla nahoru po schodech.
Terry Pratchett„Jistěţe,― přikývla Zuzana. „Všechny druhy.―
Uloţila holčičku do postele vedle jejího bratra a opřela pohrabáč o skříňku na hračky.
Pohrabáč byl vyroben z jakéhosi levného kovu s mosaznou koulí na konci. Zuzanu napadlo, ţe by dala
mnoho za to, kdyby ho mohla pouţít na Tyldinu předchozí vychovatelku.
„Brounoc.―
„Dobrou noc.―
Vrátila se do své malé loţničky, uloţila se znovu do postele a při tom podezřívavě pozorovala záclony.
Bylo by hezké, kdyby si mohla myslet, ţe se jí to jen zdálo. Jenţe by to bylo taky pěkně hloupé. I kdyţ
uţ byla skoro dva roky docela normální, starala se sama o sebe ve skutečném světě a vůbec uţ si na
budoucnost nevzpomínala...
A třeba se jí to opravdu jenom zdálo (ale i sny mohou být velmi skutečné...).
Pokoušela se nevšímat si dlouhého jazýčku vosku, který jí neodbytně připomínal, ţe svíčka několik
vteřin hořela vodorovně.
Jarmila Loukotková – Navzdory básník zpívá
Román ze života F. Villona.
Ţivot je tak krátký a svět tak veliký. Člověk j e tak nepatrný a lidé kolem tolik zlí. Bylinka ţití je
tak křehká a ţivotní podmínky tak kruté. Přestal se obírat učeností knih, která jej zatemňovala od
dvanácti let, kdy poprvé vstoupi do universitní posluchárny. Strhl síť strýcovy laskavosti, také
poněkud kniţní a z ţivota neklíčící, která jej obestírala od sedmi let, kdy poprvé stanul v domě U
červené brány jako jeho stálý obyvatel. Zpřetrhal i jemné předivo strýcova vlivu, jejţ na něho míval
uţ dřív za pravidelných návštěv s matkou v klášteře. Vzpomněl si na hlad, jak kdysi zachvátil Paříţ,
vzpomněl si, jak se mu v noci z hladu zdávalo o jídle a jak se z lásky k mamince tvářil jako hrdina.
Jako by slyšel výhruţné vytí vlků, kdyţ tehdy v městě řádili. Vzpomněl si na první záţitky v krčmě
U zbrojířky s Colinem, vzpomněl si i na to, co mu maminka vyprávěla: jak byl v Paříţi mor, kdy
lidé v bolestech hynuli, jako by srpem poţal rozkvetlou stráň, jak bylo nebezpečné chodit po ulici,
protoţe v domech dlouho nikdo nebydlil a tašky padaly se střech a okapy se řítily a mnohdy i celé
zdi se sesuly, jak tatínek umřel na mor.
Na to si vzpomněl, připojil k tomu to, co proţil za přepadení biřici, hořícího spoluţáka a krev
ostatních, a maně se mu vybavila i myšlenka na paříţské popraviště, na mnohoramennou šibenici,
obsypanou jako nestvůrný strom děsnými plody, jeţ uzrály k smrti, na hejna havranů, jak jim
klovou oči, na zápach, jak se šíří kolem, na vyplazené jazyky oběšenců, polepené roji černých much
– a vedle toho postavil pány profesory a dlouhé řady jejich knih, strýce a dlouhé řady jeho mnichů.
Co můţe člověku dát učenost? Co víra v Boha? Co odříkání? Hle, před sebou máš ţivot a vše, co ti
můţe poskytnout pěkného i zlého: ber si plnými hrstmi, co se ti líbí, rvi nenasytně a uţívej toho k
své potěše a nečekej, aţ přijde to zlé a učiní konec všemu. Zmocni se všeho, čeho lze dosáhnout, a
nesmiřitelně pronásleduj kaţdého, kdo ti v tom brání, a nejvíc soč proti těm, kdo jsou příčinou
tolika zlého v ţivotě, příčinou toho zla, jeţ nepřináší příroda sama. Proč ještě lidé sami by měli
svými skutky mnoţit bědy, kdyţ jich je tak jako tak dost?
Já u pramene jsem a ţízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a ţádný prospěch z ní,
srdečně přijat, kaţdým odmítán.
Christiane F. - My děti ze stanice Zoo
Příběh narkomanky. Napsáno podle protokolů zachycených na magnetofonových páskách.
Jednou jsem se v partě dost hloupě zeptala, proč vlastně musíme bejt věčně pod párou. Řekli mi,
ţe je to blbá otázka. Jak jinak se má šlověk zbavit toho svinstva, ve kterým musí bejt celej den?
Všichni v partě byli děsně frustrovaný v zaměstnání. Aţ na jednoho, ten byl v odborech a dělal
mládeţnickýho důvěrníka na svým závodě. Ten jedinej viděl nějakej smysl ve svý práci. Pral se za
práva ostatních mladejch na závodě a to ho přesvědčovalo o tom, ţe není zbytečnej. Taky si myslel,
ţe by se naše společnost mohla změnit. Často nepotřeboval ani šluka, aby mu bylo dobře, a stačilo
mu třeba jen pár loků červenýho.
Všichni ostatní nenacházeli vůbec ţádnej smysl v tom, co dělali. Pořád jen mluvili o tom, ţe by
bylo nejlepší vykašlat se na celý učení. Jenţe nevěděli, co potom. Vraceli se z prácve naštvaný a
nespokojený. A kdyţ tak večer spolu seděli, tak třeba jeden z nich začal o tom, jak se pohádal s
mistrem, a druhej mu řek: „Nemůţeš s tím věčným kecáním o práci přestat?― A kdyţ mezi námi
začala kolovat dýmka, tak se jim podařilo na všechno zapomenout.
Byla jsem na tom vlastně líp neţ oni. Někdy mě to ve škole dokonce bavilo. NA druhý straně
jsem ale byla v podobný situaci jako oni, protoţe jem nevěděla, k čemu mi celý to učení a nerváky
ve škole budou, kdyţ mě stejně nepustěj k maturitě a nevezmou na reálku. Bylo mi jasný, ţe jako
bejvalá narkomanka ani s poměrně slušným vysvědčením nenajdu zaměstnání, který by mě bavilo.
To docela slušný vysvědčení jsem nakonec skutečně dostala. Ale místo v učení uţ ne. Nabídli mi
jen pomocvnou práci podle nějakýho zákona, kterej zakazoval, aby absolventi základních škol
zůstali na ulici. Uţ skoro rok jsem si nepíchla. Ale vím moc dobře, ţe to bude trvat ještě pár let, neţ
se toho zbavím nadobro. Momentálně nemám ţádný velký problémy.
Kdyţ tak večer sedíme celá parta, pijeme víno a dýmka uţ několikrát opíše kruh, všechny naše
denní problémy se rozplynou. Bavíme se o knihách, který jsme četli. Zabejváme se černou magií a
parapsychologií a taky buddhismem. Hledáme zkrátka lidi, který uměj ţít, a chceme se to od nich
naučit. My sami v tom jedem nějak blbě.
Jedna holka z party je zdravotní sestra a jenou přinesla nějaký prášky. Po dlouhý době jsem se
sjela váliem. Ale na tripu jse mnebyla, měla jsem strašnej strach z hororu. Ostatní se docela dobře
sjeli LSD.
V našem malým městě není trh s tvrdejma drogama. Kdo je sjíţdí, musí za nima většinou do
Hamburku. U nás není ţádnej kšefťák, kterej by prodával háčko. Takţe tady tomu nikdo nemůţe tak
lehko propadnout jako v Západním Berlíně, Hamburku nebo Norderstedtu.
Ale kdo ho chce sehnat, tomu se to lehko poraří. Jsou některý, co maj styky. A někdy tady taky
člověk narazí na kšefťáka, kterej má s sebou celej přenosnej krám s drogama. Kdyţ se ho zeptáte,
jestli má něco na fetování, řekne: „Co bys chtěla? Válium, valeron, shit, LSD, koks nebo háčko?―
V naší partě všichni věděj, ţe si musej dávat pozor, aby drogám nepropadli. To je v kaţdým
případě něco úplně jinýho neţ před třema čtyřma rokama v Gropiusstadtu.
Svoboda, kterou hledáme pomocí hašiše, je jiná neţ ta v Gropiusstadtu. Nepotřebujeme Sound,
abychom se ohlušovali tou šíleně uřvanou muzikou. Lidi z naší party opovrhujou reklamním
pozlátkem Kurfürstendammu. Nenávidíme město. Chceme bejt v přírodě. O víkendech křiţueme
autem celý Šlesvicko-Holštýnsko a pak někde pěšky hledáme místo, kde bysme se cejtili cool.
Často se dostaneme třeba do baţin nebo na místa, kam ještě určitě nevkročila lidská noha.
Nejlepší je to ale v našem vápenným dole. Uprostřed krajiny najednou obrovská díra. Skoro
kilometr dlouhá, dvě stě metrů široká a dobře sto metrů hluboká, s příkrejma stěnama. Je tam
báječný teplo a bezvětří. Dole rostou kytky, jaký jsme ještě nikdy neviděli. Tečou tam neuvěřitelně
čistý potoky. A po stěnách vodopády. Voda barví strmý stěny do rezava. Všude se povalujou
všelijaký úlomky, který dělaj ve dne nesnesitelnej randál, vypadaj v sobotu, jako by tu takhle tiše
stály uţ celý staletí. Vápno je celý obarvilo na bílo.
Jsme v tomhle báječným údolí úplně sami. Od ostatního světa nás dělej strmý vápenný stěny.
Zvenčí sem nedolehne jedinej zvuk. Jsou slyšet jen vodopády.
Často si představujeme, jak by to bylo bezvadný, kdybychom mohli ten důl koupit, aţ tam
zastavě jtěţbu. Chtěli bysme si tam postavit řadový domky, zaloţit obrovskou zahradu a měli
bysme tam zvířata a všechno, co je potřeba k ţivotu. A jednou cestu, která vede ven z dolu, bysme
vyhodili do vzduchu.
Stejně to nestojí za to vracet se nahoru.
Robert Fulghum - Už hořela, když jsem si do ní lehal
Druhý ze souborů autorových „úvahových povídek“
Oddával jsem uţ víc neţ tisíckrát. Dělal jsem oddávajícího pastora na hrozně moc svatbách a
většinou se mi podařilo se do toho nechat tak vtáhnout, ţe jsem měl pocit, jako bych se ţenil
sám. I tak se vţdycky těším, aţ budu zase oddávat, protoţe svatby jsou většinou velká legrace.
Ne ţe by je tak někdo plánoval. Ale protoţe svatby jsou vznešené události, při kterých
vystupují stresovaní amatéři, NIKDY nic nejde tak, jak má. Zdá se, ţe svatby různé nehody a
všechny moţné šílenosti, skrývající se v rodinných komorách, přitahují jako magnet. Svatby
různým způsobem odhalí pravou podstatu všech kolem.
Povím vám o jedné ukázkové svatbě. Katastrofální příběh. Kupodivu s dobrým koncem,
třebaţe, aţ se vyprávění rozběhne, o tom můţete mít jisté pochybnosti - jako jsem je měl i já.
Ústřední postavou tohoto dramatu byla matka nevěsty (MN). Ani nevěsta, ani ţenich, ba ani
pastor. Matka. Obvykle zdvořilou, racionálně uvaţující, inteligentní a rozumnou osobu matku - oznámení dcery o zásnubách dokonale vyšinulo. Nemyslím, ţe byla nešťastná, jak se
často stává. Právě naopak. Úplně se tetelila radostí. A ještě neţ se prach usadil, stačila svou
radostí nakazit všechny ostatní.
Nikdo to netušil, ale ta paní měla v ruce scénář představení, který by odsouhlasil i producent
Cecil B. De-Mille. Něco jako královská svatba hodná princezny. A protoţe to byly její peníze,
těţko se dalo odmítnout. Otec se modlil, aby nevěsta prchla z domu. Jeho modlitby neměly
být vyslyšeny.
Matka na to měla sedm měsíců a ţádný detail neměl být ponechán náhodě nebo lidskému
omylu. Nezapomnělo se vůbec na nic. Zákusky, dary, hostina. S nevěstou a ţenichem jsem se
sešel jenom třikrát. MN mě navštěvovala kaţdý týden a v mé kanceláři byla neméně často neţ
uklízečka. (Zavolal mi člověk pověřený organizací hostiny a ptal se mě, jestli jde opravdu o
svatbu nebo jestli se připletl k nějaké invazi. „K invazi―, řekl jsem mu.)
Byl najatý osmnáctičlenný orchestr ţesťových i dřevěných dechových nástrojů. (Kostelní
varhany prostě nestačily - jsou moc „kostelní―.) Přání nevěsty ohledně zařízení domácnosti
registrovali v obchodech aţ v New Yorku na východě a v Atlantě na jihu. Nejenţe druţičky
měly mít šaty na zakázku, ale i smokingy pro ţenicha a jeho druţinu byly z obchodu - kdepak
z půjčovny, co vás napadá. Z obchodu. Jako by to ještě nestačilo, tak snubní prstýnek byl
klenotníkovi vrácen, aby do něj mohl vsadit větší kámen. MN to v tichosti financovala. Kdyţ
říkám, ţe ta paní byla vyšinutá, myslím tím VYŠINUTÁ.
Kdyţ se teď ohlíţím zpět, připadá mi, ţe generálka a večeře den před tou velkou událostí
nebyly nepodobné tomu, co se v noci před Waterloo odehrávalo v Napoleonově táboře. Nic
nebylo ponecháno náhodě. Nic se následujícího dne nemohlo vítězství postavit do cesty. Na
tuhle svatbu NIKDY nikdo nezapomene. (Tak jako nikdy nikdo nezapomněl na Waterloo. Ze
stejných důvodů - jak se ukázalo.)
Nemilosrdný osud uţ se valil po cestě a nastala hodina pravdy. Slavnostně odění hosté
zaplnili kostel. Bylo zapáleno tolik svíček, ţe den vedle toho byl jak večerní soumrak. Z kůru,
kde byl orchestr, se snášela velebná hudba. A MN majestátně plula uličkou s důleţitostí
operní divy při premiéře. Ještě nikdy v ţivotě se matka nevěsty neposadila s větším
uspokojením. Dokázala to. Zářila, rozdávala úsměvy, vzdychala.
Hudba se ztišila a devět - počítám dobře, devět - načančaných druţiček napochodovalo
dlouhou uličkou, zatímco vyšňořený ţenich se svou druţinou apaticky kráčel na své místo.
A konečně, ach konečně, orchestr spustil svatební pochod. Přichází nevěsta. Před ní čtyři
princezničky nadšeně rozhazují okvětní lístky a dva malí kluci nesou prstýnky - kaţdý jeden.
Shromáţdění povstalo a všichni se dychtivě otočili.
Ach, ta nevěsta. Oblékali ji několik hodin, ne-li dní. V jejím těle nezbylo ani trochu
adrenalinu. Zůstala sama se svým otcem v přijímací síni kostela a během nekonečného
průvodu druţiček chodila kolem stolů přetékajících lahůdkami a roztrţitě ochutnávala.
Nejdřív malé růţové, ţluté a zelené peprmintové bonbóny. Pak přešla ke stříbrným mísám s
různými oříšky a vyzobávala pekanové ořechy. Pak si dala jednu dvě sýrové kuličky, nějakou
tu černou olivu, hrst polévaných mandlí, páreček napíchnutý na ozdobném párátku, několik
krevetek zabalených do plátečku slaniny a krekr s paštičkou. A zapila to sklenkou růţového
šampaňského. Tu jí dal otec. Na uklidněnou.
Kdyţ nevěsta vstoupila, neupoutaly vás její šaty, ale její obličej. Byl bílý. Protoţe uličkou
kráčel ţivý odjištěný granát.
Nevěsta zvracela.
Zrovna kdyţ kráčela kolem své matky.
Tím „zvracela― nemyslím nějaké malinké ublinknutí do kapesníčku, jaké bychom si
představovali u dámy. Jednoduše se poblila. Na to neexistuje slušné slovo. prostě ohodila
presbytář, dvě druţičky, ţenicha, kluka, co nesl prsten, a mě.
O detailech mám přesnou představu. Máme to na videu. Natáčely to tři kamery. MN myslela
na všechno.
Kdyţ nevěsta vyvrhla předkrmy, šampaňské a zbytky důstojnosti, zhroutila se do náruče otce,
zatímco ţenich se posadil na podlahu přesně tam, kde stál. Byl tak otřesený, ţe vůbec nemohl
fungovat. A matka nevěsty omdlela. Zhroutila se jako hadrová panenka.
Předvedli jsme tam před oltářem takové protipoţární cvičení, jaké by mohli překonat snad jen
bratři Marxové. Mládenci kolem heroicky pobíhali, květinové princezničky ječely, druţičky
vzlykaly a lidé se slabšími ţaludky mířili k východům. A celou tu dobu nic netušící orchestr
dál vyhrával. Nevěsta se dostala - přímo se ztratila v jiném stadiu vědomí. Zápach čerstvých
zvratků se táhl kostelem a mísil se s kouřem blikotajících svíček. Na mysli vytanul Napoleon
a Waterloo.
Byly spatřeny jen dvě usmívající se osoby. Ţenichova matka a nevěstin otec.
A co jsme tedy udělali? No vrátili jsme se do reality. Hosté byli vyzváni, aby se přesunuli do
přijímací síně, ale nejedli a nepili tolik, jako by jedli a pili za jiných okolností. Nevěstu
chlácholili, umyli, nastrojili do šatů jedné druţičky. Ţenich, který se uţ vzpamatoval, ji líbal a
objímal. (Vţdycky ho za to bude mít ráda. Kdyţ řekl „v dobrém i zlém―, myslel to váţně.) V
obřadu jsme pokračovali tam, kde byl přerušen, tichem zněla sólová flétna, zaznělo, co zaznít
mělo, a vše se zpečetilo. Všichni slzeli, jak se to na svatbách sluší a patří - hlavně proto, ţe
ţenich po celý obřad nevěstu objímal. A ţádný ţenich nikdy nevěstu nepolíbil tak něţně jako
on.
Jestli si lidé přejí, aby svatby byly nezapomenutelné, pak v jejich případě šlo o kolosální
úspěch. NIKDO, kdo tam byl, na to NIKDY nezapomene.
Ţili pak šťastně jako kdokoliv jiný - vlastně šťastněji neţ většina lidí. Teď jsou spolu asi
dvanáct let, a mají tři šikovné děti.
Ale to ještě není konec. To nejlepší teprve přijde. Při desátém výročí té katastrofální události
se konal večírek. Dali dohromady tři televizory, oznámili, ţe pořádají večírek, a sezvali
nejlepší přátele. (Vzpomeňte si, ţe na místě nešťastné události byly tři videokamery, a tak
promítali všechny tři filmy najednou.) Mělo to obrovský úspěch, zvlášť doprovodné slovo a
moţnost film zastavit - kdyţ je vše vidět obrázek po obrázku, je to trochu drsnější. Největších
ovací se dostalo okamţiku, kdy se kamera zaměřila na úsměv na tváři otce nevěsty ve chvilce,
kdy přihlíţel, jak křísí jeho ţenu.
Důvodem, proč říkám, ţe tohle je to nejlepší, není ten samotný večírek, ale kdo to
organizoval. Samozřejmě. Nechvalně známá MN. Matka nevěsty je stále čilá, ale dnes je
daleko pokornější. Nejenţe odpustila manţelovi a všem ostatním jejich účast na tom debaklu,
ona odpustila i sobě. A nikdo se filmu nesmál víc neţ ona.
Na tuhle její vlastnost se hodí dvě slova. Šarm a vznešenost.
To proto s ní ten stejný usmívající se pán ţije uţ čtyřicet let. A proto ji má její dcera pořád
ráda.
Lemony Snicket – Řada nešťastných příhod – Zlý začátek
Třináctidílná série knih nešťastných příhod ze života tří sourozenců.
Kniha popisuje mládí sourozenců Violet, Klause a Sunny Baudelairových poté, co jejich
rodiče uhořeli při požáru rodinného domu. V knize Zlý začátek nejprve krátce žijí v rodině
finančního poradce svých rodičů, pana Poea, načež jsou předáni do péče prvního z řady
opatrovníků hraběte Olafa.
Rád bych vám řekl, ţe první pocity Baudelairových dětí týkající se hraběte Olafa a jeho domu
nebyly nesprávné, jak první dojmy často bývají. Dojem, ţe hrabě Olaf je odporný člověk a
jeho dům skličující, špinavá barabizna, byl bohuţel naprosto správný.
Během několika prvních dní, kdy přišli k hraběti Olafovi, se Violet, Klaus a Sunny snaţili
povaţovat to místo za svůj domov, pokoušeli se cítit se v něm jako doma, ale bylo to opravdu
nemoţné. Třebaţe dům hraběte Olafa byl poměrně velký, všechny tři děti byly natěsnány v
jedné špinavé loţnici, kde měly dohromady jen jednu malou postel. Violet a Klaus se na ní
střídali. Kaţdý z nich spal jednu noc na posteli a druhou leţel na tvrdé dřevěné podlaze.
Slamník v posteli byl samá boule a pořádně neforemný, takţe se dalo těţko říct, co bylo
nepohodlnější. Aby měla kde spát Sunny, Violet sundala z tyče zaprášené závěsy, které
zakrývaly jediné okno v loţnici, a sloţila je tak, ţe z nich udělala něco jako matraci
postačující právě jen pro maličkou sestru. Ovšem bez záclon přes zašlé sklo slunce proudilo
do okna od časného rána, proto děti vstávaly příliš brzy a celý den bývaly ospalé. Skříň jim
nahrazovala velká kartonová krabice. Kdysi v ní přivezli ledničku a teď se tam měly směstnat
šaty tří dětí, naskládané na jednu hromadu. Místo kníţek, hraček nebo dalších příjemných
věcí jim hrabě Olaf přichystal malou hromádku kamínků. Jedinou výzdobou na zdech s
opadávající omítkou byl veliký, ošklivý obraz oka podobného tomu na kotníku hraběte Olafa
a všem očím po celém domě.
Ale děti věděly, a jsem si jist, ţe také vy víte, ţe i sebehorší prostředí, i nejhorší podmínky se
dají snést, jestliţe lidé, kteří zde ţijí, jsou zajímaví, milí a laskaví. Hrabě Olaf nebyl ani
zajímavý, ani laskavý: byl chamtivý, popudlivý a páchl. Dobrá na něm byla jediná věc:
nezdrţoval se v domě moc často. Kdyţ děti ráno vstaly, z krabice od ledničky si vyndaly šaty,
oblékly se a odešly do kuchyně. Tam našly list, který tu pro ně nechal hrabě Olaf. Byl na něm
seznam, co všechno mají během dne vykonat. Sám se obvykle neobjevil dřív neţ v noci.
Většinu času trávil mimo dům nebo nahoře ve vysoké věţi, kam děti nesměly ani vkročit.
Úkoly, které pro ně hrabě Olaf připravil, byly většinou nesnadné práce v domě, jako natřít
zadní verandu nebo opravit okna, aby se dala zavírat, a místo podpisu dolů pod sloupec
příkazů nakreslil to šeredné oko.
Jednou ráno na listě stálo: „Moje divadelní společnost tu bude dnes před nočním
představením na večeři. V sedm hodin přijde deset lidí, tak ať je všechno hotovo. Nakupte
potraviny, uvařte večeři, prostřete stůl. Naservírujete večeři, potom uklidíte a budete k
dispozici, kdybychom něco potřebovali.― Dole bylo obvyklé oko a pod listem papíru něco
málo peněz na nákup. Violet a Klaus četli vzkaz, zatímco jedli snídani, coţ znamenalo
nechutnou šedivou a ţmolkovitou kaši z ovesných vloček, kterou pro ně hrabě Olaf kaţdé
ráno nechával ve velkém hrnci na kamnech. Kdyţ dočetli, vyděšeně se po sobě podívali.
„Nikdo z nás neumí vařit,― prohlásil Klaus. „To je pravda,― řekla Violet. „Umím opravit okna
a vyčistit komín, protoţe tyhle věci mě zajímají. Ale uvařit neumím nic kromě topinek.―
„Tedy – připálených topinek,― řekl Klaus a oba se rozesmáli. Vzpomněli si, jak jednou brzy
ráno vstali a chtěli připravit rodičům speciální snídani. Violet topinky spálila, a kdyţ rodiče
ucítili kouř, rychle vyběhli nahoru, aby zjistili, co se stalo. Spatřili Violet a Klause, jak si
nešťastně prohlíţejí kousky černého, na uhel spáleného chleba, a dali se do smíchu, smáli se a
smáli, a pak udělali omelety pro celou rodinu.
„Přála bych si, aby tu byli,― řekla Violet. Nemusela vysvětlovat, ţe mluví o rodičích. „Nikdy
by nás nenechali na tomhle strašném místě.― „Kdyby tady byli,― řekl Klaus a hlas mu zlostí a
dojetím přeskakoval, „nikdy bychom u hraběte Olafa neskončily. „Nenávidím to tady, Violet!
Nenávidím tenhle dům! Nenávidím náš pokoj! Nenávidím všechny tyhle domácí práce a
nenávidím hraběte Olafa!― „Já to taky nenávidím,― řekla Violet a Klaus pohlédl na svou starší
sestru s úlevou. Kdyţ někdy řeknete, ţe něco nenávidíte, a někdo další s vámi souhlasí,
můţete se i v hrozné situaci cítit lépe. „Nenávidím všechno, co proţíváme zrovna teď,
Klausi,― řekla, „ale musíme drţet hlavu vzhůru.― To byl výraz, který pouţíval jejich tatínek a
znamenalo to „nesmíme smutnit, musíme se snaţit být nad věcí―.
„Máš pravdu,― řekl Klaus. „Ale je moc těţké drţet hlavu vzhůru, kdyţ hrabě Olaf dělá
všechno pro to, aby nám klesla.― „Buch!― vykřikla Sunny a praštila o stůl lţící s ovesnou kaší.
Vytrhla tím Violet a Klause ze vzpomínek, takţe se znovu vrátili k příkazům hraběte Olafa.
„Zkusíme najít kuchařskou knihu a přečíst si, jak se vaří,― řekl Klaus. „Nemůţe být tak těţké
udělat jednoduché jídlo.― Violet s Klausem strávili několik minut otvíráním a zavíráním
zásuvek v kredenci, ale ţádnou kuchařku s recepty nenašli. „Nemůţu říct, ţe by mě to
překvapilo,― řekla Violet. „V tomhle domě jistě není vůbec ţádná kniha.― „To vím,― řekl
Klaus nešťastně. „Moc postrádám čtení. Musíme se co nejdřív poohlédnout po nějaké
knihovně.― „Ale ne dnes,― řekla Violet. „Dnes musíme uvařit pro deset lidí.―
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na domovní dveře. Violet a Klaus se po sobě nervózně
podívali. „Kdo by, pro všechno na světě, chtěl navštívit hraběte Olafa?― neubránila se Violet
hlasitému vyjádření údivu. „Třeba někdo chce navštívit nás,― řekl Klaus s jiskřičkou naděje v
hlase. Ve chvíli, kdy rodiče zemřeli, se většina přátel rodiny Baudelairovy kamsi propadla.
Tímto výrazem se zde myslí fakt, ţe „přestali volat, psát, ani nepřišli ţádné z dětí navštívit―, a
tak se všechny tři cítily ještě opuštěnější. Vy ani já se samozřejmě nikdy takhle nezachováme
k ţádnému z našich známých, které potkalo neštěstí, ale je smutnou ţivotní pravdou, ţe kdyţ
někdo ztratí někoho blízkého, někoho, koho měl rád, přátelé se mu někdy začnou vyhýbat, a
to přesto, ţe jejich blízkosti je právě v té době nejvíce zapotřebí. Violet, Klaus a Sunny se
pomalu blíţili k domovním dveřím a nahlíţeli špehýrkou, která byla v obraze oka.
Darren Shan - Darren Shan a Madame Okta
První díl z trilogie Upíří krev z dvanáctidílné ságy upířího pomocníka Darrena Shana.
15. kapitola
Pan Hroozley (nebo Vur Horston, pokud to bylo jeho skutečné jméno) se usmál. „Vida,―
pokrčil rameny. „Odhalen. Nemělo by mě to tak překvapovat. Jednou se to stát muselo.
Pověz, chlapče, kdo tě poslal?―
„Nikdo.―
Pan Hroozley se zamračil. „Ale no tak chlapče,― zavrčel. „Nehraj si se mnou. Pro koho
pracuješ? Kdo tě na mě nasadil a co chce?―
„Já nepracuju pro nikoho,― nedal se Steve. „Mám doma fůru kníţek a časopisů o upírech a
příšerách. A v jedné byl váš obrázek.―
„Obrázek?― zeptal se podezřívavě pan Hroozley.
„Obraz,― opravil se Steve. „Malba z roku 1903 z Paříţe. Ţil jste tam s nějakou bohatou paní.
Psali tam, ţe jste se málem vzali, ale ona přišla na to, ţe jste upír, a dala vám kopačky.―
Pan Hroozley se usmál. „Kaţdý důvod jí byl dobrý. Její přátelé si mysleli, ţe si vymýšlí
fantastické historky, aby vypadala zajímavější.―
„Ale vymyšlená historka to nebyla, ţe ne?― chtěl vědět Steve.
„Nebyla,― souhlasil pan Hroozley. „To tedy ne.― Vzdychl si a pak se na Steva pevně zadíval.
„I kdyţ pro tebe by asi bylo lepší, kdyby byla!― zahromoval.
Na Stevově místě bych v tu chvíli pádil pryč. Steve ale ani nemrkl.
„Vy mi neublíţíte,― prohlásil.
„Pročpak?― zajímal se pan Hroozley.
„Kvůli mýmu kamarádovi,― vysvětlil Steve. „Všechno jsem mu o vás pověděl, a jestli se mi
něco stane, poví to policii.―
„Nebudou mu věřit,― odfrkl si pan Hroozley.
„Asi ne,― připustil Steve. „Ale jestli mě pak najdou mrtvého nebo jestli zmizím, stejně to
budou muset vyšetřovat. A z toho moc radost mít nebudete. Přijde fůra policajtů, budou se
vyptávat, navíc sem přijdou ve dne...―
Pan Hroozley znechuceně potřásl hlavou. „Ty děti!― štěkl. „Nesnáším děti. Tak co chceš.
Peníze? Šperky? Práva na otištění mého ţivotního příběhu?―
„Chci se dát k vám,― řekl Steve.
Div jsem nespadl z balkonu. Dát se k němu?
„Co to má znamenat?― zeptal se pan Hroozley stejně ohromeně jako já.
„Chci se stát upírem,― vyrazil Steve. „Chci, aby jste ze mě udělal upíra a všechno mě naučil.―
„Ty ses zbláznil!― rozkřikl se pan Hroozley.
„Ne, nezbláznil,― bránil se Steve.
„Nemůţu udělat upíra z dítěte,― prohlásil pan Hroozley.
„Kdybych to udělal, upíří generalita by mě nechala oddělat.―
„To je co, upíří generalita?― zeptal se Steve.
„Nestarej se. Tobě bude stačit vědět, ţe to nejde. Děti prostě krví nezavazujeme. Je z toho
příliš problémů.―
„Tak mě neměňte hned,― nedal se Steve. „To nevadí. Nevadí mi počkat. Můţu být váš
učedník. Vím, ţe upíři si často berou na zaučení pomocníky, co jsou na půl lidi a na půl upíři.
Udělejte ze mě takového pomocníka. Budu makat a vyznamenám se a aţ na to budu mít
věk...―
Pan Hroozley si Steva prohlíţel a promýšlel si to. Při tom luskl prsty a z první řady se na
jeviště vznesla ţidle! Posadil se na ni a přehodil si nohu přes nohu.
„Proč chceš být upírem?― optal se. „Není to moc velká zábava. Ven můţeš jenom v noci. Lidi
nás nenávidí. Musíme přespávat na špinavých místech, jako je tenhle dům. Nikdy se
nemůţeme oţenit a mít děti a usadit se. Je to příšerný ţivot.―
„Mně je to jedno,― postavil si hlavu Steve.
„Je to proto ţe chceš ţít věčně?―nadhodil pan Hroozley. „V tom případě ti musím vysvětlit, ţe
věčně neţijeme. Ţijeme o hodně delší dobu neţ lidé, ale stejně dřív nebo později umíráme.―
„Mně je to jedno,― zopakoval Steve. „Chci jít s vámi. Chci se od vás učit. Chci se stát
upírem.―
Dan Brown – Šifra mistra Leonarda
Uznávaný profesor náboženské symbologie Robert Langdon je jednoho dne zaskočen zprávou,
že odborník na křesťanství a správce muzea v Louvru byl zavražděn, a než se naděje, je vtažen
do velké nebezpečné hry, kde se nehraje jen o jedno z největších tajemství lidstva, ale také o
jeho život.
2
Míli odtud se ohromný albín jménem Silas vbelhal předním vchodem do luxusní rezidence z
hnědých kamenů na Rue de la Bruyere. Ostnatý pás, nazývaný cilice, který nosil utaţený
kolem stehna, se mu zařezával do masa, ale jeho duše zpívala uspokojením z dobře vykonané
sluţby Pánu.
Bolest je dobrá.
Jeho červené oči přejely vstupní halu rezidence. Byla prázdná. Vystoupal potichu po
schodech, aby neprobudil ţádného ze svých spolunocleţníků. Dveře do jeho loţnice byly
otevřené; veškeré zamykání zde bylo zakázáno. Vstoupil a zavřel za sebou.
Pokoj byl zařízen spartánsky - podlaha z tvrdého dřeva, borovicový šatník, plátěná rohoţ v
koutě, která mu slouţila jako loţe. Tento víkend tady byl na návštěvě, ale jiţ mnoho let ţil v
podobně zařízeném útočišti v New York City.
Pán mi poskytuje přístřeší a smysl ţivota.
Dnes večer měl Silas konečně pocit, ţe začal splácet svůj dluh. Rychle přešel k šatníku, ze
spodní zásuvky vyňal svůj mobilní telefon a vytočil soukromé číslo.
"Ano?" ozval se muţský hlas.
"Vrátil jsem se, můj Učiteli."
"Mluv," přikázal mu hlas. Znělo z něj potěšení, ţe ho slyší.
"Všichni čtyři jsou pryč. Tři sénéchaux... i sám velmistr."
Následovala krátká přestávka, jako pro modlitbu. "Předpokládám tedy, ţe tu informaci máš?"
"Všichni čtyři se shodovali. Nezávisle na sobě."
"A tys jim uvěřil?"
"Míra shody byla na pouhou náhodu příliš velká."
Hlas se vzrušeně nadechl. "Výtečně. Obával jsem se, ţe v jejich bratrství převládne úcta ke
střeţenému tajemství."
"Vyhlídka na smrt představuje silnou motivaci."
"Sděl mi tedy, můj ţáku, to, co musím vědět."
Silas věděl, ţe informace, kterou od svých obětí získal, bude překvapením. "Můj Učiteli,
všichni čtyři potvrdili, ţe clef de voute... legendární základní kámen, existuje."
V telefonu uslyšel rychlé nadechnutí a přímo cítil Učitelovo vzrušení. "Základní kámen.
Přesně, jak jsme tušili."
Podle legendy vytvořilo bratrstvo kamennou mapu - clef de voute neboli základní kámen destičku s rytinou, odhalující konečné místo odpočinku největšího tajemství bratrstva.
"Aţ získáme základní kámen," promluvil Učitel, "bude nám chybět uţ jen jediný krůček."
"Jsme blíţ cíle, neţ si myslíte. Základní kámen je zde v Paříţi."
"Je to aţ příliš jednoduché."
Silas shrnul události toho večera... jak se všechny čtyři oběti, několik okamţiků před smrtí,
zoufale snaţily vykoupit své bezboţné ţivoty tím, ţe mu svěřily své tajemství. Kaţdá řekla
Silasovi přesně totéţ - ţe základní kámen je důmyslně ukryt na jistém místě uvnitř jednoho ze
starobylých paříţských kostelů - Eglise de St. Sulpice.
"Uvnitř domu Páně," zvolal Učitel. "Jaký výsměch!"
"Vysmívají se nám uţ celá staletí."
Učitel se odmlčel, jako kdyby si chtěl náleţitě vychutnat svůj triumf. Konečně řekl: "Prokázal
jsi Bohu velikou sluţbu. Na toto jsme čekali mnoho století. Musíš pro mě nalézt ten kámen.
Okamţitě. Dnes v noci. Chápeš přece, co je v sázce."
Silas věděl, ţe výše sázky je nevyčíslitelná, ale přesto mu Učitelův poţadavek připadal
neproveditelný. "Ale ta katedrála je jako pevnost. Hlavně v noci. Jak se dostanu dovnitř?"
Učitel mu sebejistým tónem nesmírně mocného člověka vysvětlil, co je třeba udělat.
Kdyţ Silas zavěsil, kůţe se mu zachvívala očekáváním.
Jedna hodina, pomyslel si, vděčný svému Učiteli za to, ţe mu poskytl čas k nezbytnému
pokání předtím, neţ vstoupí do domu Páně. Musím svou duši očistit od dnešních hříchů.
Hříchy, které dnes spáchal, byly vykonány se svatým posláním. K útokům na nepřátele Boţí
docházelo po staletí. Nebylo pochyb o tom, ţe mu bude odpuštěno.
Přesto Silas věděl, ţe rozhřešení si ţádá oběť.
Zatáhl ţaluzie, svlékl se donaha a klekl si doprostřed pokoje. Podíval se dolů na ostnatý pás,
utaţený kolem stehna. Všichni opravdoví následovníci Správné cesty tuto pomůcku nosili koţený pás posetý ostrými kovovými hroty, které se zařezávaly do masa jako neustálá
připomínka Kristova utrpení.
I kdyţ Silas měl dnes svůj pásek na sobě déle neţ poţadované dvě hodiny, bylo mu jasné, ţe
dnešní den není obyčejný. Uchopil přezku a utáhl pás ještě o jednu dírku, sleduje přitom, jak
mu ocelové ostny pronikají hlouběji do masa. Pomalu vydechoval a uţíval si očistný rituál své
bolesti.
Bolest je dobrá, zašeptal Silas a opakoval posvátnou mantru otce Josemaria Escrivy - Učitele
Učitelů. Přestoţe Escriva zemřel v roce 1975, jeho moudrost ţila dál a tisíce věrných
sluţebníků po celém světě opakovaly šeptem jeho slova, klečíce na zemi a vykonávajíce
posvátný rituál, známý jako sebeumrtvování.
Silas nyní obrátil svou pozornost k provazu, hustě posetému uzlíky, který za ním leţel
úhledně stočený na podlaze. Důtky. Uzlíky byly slepené zaschlou krví. Silas se nemohl
dočkat očistných účinků vlastní agonie a dychtivě odříkal rychlou modlitbu. Pak sevřel do
ruky jeden konec provazu, zavřel oči a ostře se švihl přes rameno. Okamţitě ucítil bolest v
místech, kde mu uzlíky přilnuly k zádům. Pokračoval v mrskání, znovu a znovu.
Castigo corpus meum.
Konečně ucítil, jak mu po zádech stéká krev.
Christopher Paolini - Eldest
Druhý díl z plánované tetralogie Odkazu dračího jezdce. Kniha vypráví osud Eragona a jeho
bratrance Rorana ,kteří se snaží porazit zlého krále Galatorixe.
RORAN
Roran se plahočil do kopce. Zastavil a skrz rozcuchané vlasy mţoural do slunce. Pět
hodin do západu. Nebudu tam moct dlouho zůstat. S povzdechem pokračoval podél řady
jilmů, z nichţ kaţdý rostl uprostřed kruhu neposekané trávy.
Dnes se vydal na farmu poprvé od té doby, co s Horstem a další mi šesti muţi z
Carvahallu odnesli ze zničeného domu a spálené stodoly všechno, co stálo za záchranu.
Trvalo skoro pět měsíců, neţ dokázal pomyslet na návrat.
Kdyţ byl Roran na vrcholu kopce, zastavil se a zkříţil paţe na prsou. Před ním leţely
pozůstatky domova jeho dětství. Roh domu ještě stál — polorozpadlý a ohořelý —, ale zbytek
byl srovnaný se zemí a stihl zarůst trávou a plevelem. Ze stodoly uţ nebylo vidět vůbec nic.
Těch pár akrů, které dokázali kaţdý rok obdělávat, teď bylo plných pampelišek, hořčice a
různých travin. Tu a tam přeţila zbloudilá řepa nebo turín, ale to bylo tak všechno. Přímo za
farmou se rozprostíral hustý pás stromů, který zakrýval řeku Anoru.
Roran začal ruku v pěst a bolestivě se mu sevřely čelisti, kdyţ přemáhal směsici zlosti
a smutku. Na dlouhé minuty zůstal stát jako přikovaný a zachvěl se, kdykoli jím projela
nějaká příjemná vzpomínka. Tohle místo představovalo celý jeho ţivot a ještě víc. Byla to
jeho minulost… a jeho budoucnost. Jeho otec, Gero, jednou řekl: „Tahle půda je mimořádná
věc. Pečuj o ni a ona bude pečovat o tebe. To pro tebe udělá jen málokdo.― Přesně to zamýšlel
Roran udělat, dokud se jeho svět neroztříštil tichou zprávou od Baldora.
Se zaúpěním se otočil a vykročil zpátky k silnici. Hrůzu té chvíle stále cítil někde
uvnitř. Přijít během jediného okamţiku o všechny své blízké byl záţitek, který ho změnil a ze
kterého se nikdy nevzpamatuje. Pronikal do veškerého jeho chování a kaţdého postoje.
Také to Rorana přinutilo přemýšlet víc neţ kdykoli předtím. Jako by měl dosud mysl
svázanou pouty, která se najednou zpřetrhala a dovolila mu uvaţovat o věcech do té doby
nepředstavitelných. Třeba ţe se moţná neměl stát farmářem nebo ţe spravedlnost — největší
hodnota písní a legend — ve skutečnosti příliš nefunguje. Někdy podobné myšlenky
opanovaly jeho vědomí natolik, ţe ráno stěţí dokázal vstát a cítil se zavalený jejich tíhou.
Otočil se zpátky a zamířil na sever údolím Palancar do Carvahallu. Klikaté hory po
obou stranách byly ob těţkané sněhem, navzdory jarní zeleni, která se během posledních
týdnů rozrůstala na dně údolí. Na nebi se směrem k vrcholkům nesl jediný šedý mrak.
Roran si přejel rukou po strništi na bradě. Tohle všechno zavinil Eragon —ona jeho zatracená
zvědavost — tím, ţe přinesl ten kámen z Dračích hor. Roranovi trvalo týdny, neţ došel k
tomuto závěru. Vyslechl všechno, co mu kdo řekl. Několikrát si nechal od Gertrudy —
vesnické léčitelky — nahlas přečíst dopis, který mu zanechal Brom. Ale nebylo jiné
vysvětlení. Ať uţ ten kámen znamenal cokoli, musel sem ty cizince přitáhnout on. Proto
Eragonovi přičítal vinu za Gerovu smrt, i kdyţ kvůli tomu na něj zlost neměl; věděl, ţe
Eragon nechtěl nikomu ublíţit. Ne, jeho rozhněvalo to, ţe Eragon Gera ani nepohřbil, utekl od
svých závazků a vůbec pryč z údolí Palancar se starým vypravěčem na nějakou bláznivou
cestu. Jak mohl Eragon brát tak malé ohledy na ty, heré tu zanechal? Utekl, protoţe se cítil
provinile? Měl strach? Pobláznil ho Brom divokými příběhy o dobrodruţství? Ale proč by
Eragon naslouchal takovým věcem právě v takové době?… Ani nevím, jestli uţ je mrtvý,
nebo ještě ţije.
Roran se zakabonil a povolil ramena, uţ na to nechtěl myslet. Bromův dopis… Pche!
Nikdy se nesetkal se směšnější snůškou výmysla a hrozivých náznaků. Jediná věc, která z
toho dávala smysl, byla vyhnout se těm cizincům, coţ dá rozum. Byl to starý blázen, usoudil.
Koutkem oka Roran zahlédl záblesk pohybu. Otočil se a uviděl, jak mezi stromy kluše
dvanáct kusů vysoké zvěře — včetně mladého srnce se sametovými rohy. Ujistil se, ţe si
správně zapamatoval tohle místo, aby je zítra našel. Byl pyšný, ţe dokáţe lovit tak dobře, aby
se uţivil v Horstově domě, i kdyţ nebyl nikdy tak zručný jako Eragon.
Pokračoval v cestě, znovu pohrouţen do vlastních myšlenek. Po Gerově smrti přestal
pracovat v Demptonově mlýně v Therinsfordu a vrátil se do Carvahallu. Horst svolil, ţe mu
poskytne přístřeší, a v následujících měsících mu dal i práci v kovárně. Kvůli zármutku Roran
odsouval rozhodování o budoucnosti a teprve před dvěma dny si konečně ujasnil, jak bude dál
postupovat.
Chtěl se oţenit s Katrinou, řezníkovou dcerou. Proto také šel prve do Therinsfordu,
aby vydělal peníze pro hladký začátek jejich společného ţivota. Ale teď, bez farmy, domova a
moţnosti obţivy uţ Roran nemohl s čistým svědomím poţádat o Katrininu ruku. Hrdost by
mu to nedovolila. A navíc si nemyslel, ţe by její otec Sloun strpěl nápadníka s tak ţalostnými
vyhlídkami. I za těch nejpříznivějších okolností Roran očekával, ţe bude mít potíţe přesvědčit
Slouna, aby mu Katrinu dal; nikdy spolu neměli přátelské vztahy. A bylo nepřípustné, aby si
Roran vzal Katrinu bez svolení jejího otce. Tedy pokud si nepřejí roztrţku s její rodinou,
pobouření ve vesnici kvůli porušení tradice a hlavně Slounovu krevní mstu.
Kdyţ Roran zváţil situaci, povaţoval za jedinou moţnost obnovení farmy, i kdyby
měl dům a stodolu postavit sám. Bude to těţké, začít od nuly, ale aţ upevní svou pozici, můţe
přijít za Slounem se vztyčenou hlavou. Budeme si moct promluvit nejdřív příští jaro,
pomyslel si Roran s úšklebkem.
Věděl, ţe Katrina počká — aspoň nějakou dobu. ; Pokračoval
vyrovnaným tempem aţ do večera, kdy konečně zahlédl vesnici. Kolem domů viselo prádlo
na šňůrách nataţených z okna do okna. Muţi se vraceli z okolních polí, hustě porostlých
pšenicí vysetou na podzim. Za Carvahallem se v západu slunce třpytily půl míle
vysoké vodopády Igualda, které se řítily z Dračích hor do Anory. Ten obyčejný pohled
Rorana zahřál. Nic člověka tak neuklidní, jako kdyţ je všechno na svém místě.
Angie Sageová – Magyk – Příběhy Septimuse Heapa
První díl pentalogie pro všechny čtenáře „fantasy“, kteří se rádi noří do světa, v němž není
nouze o čáry a napínavý děj.
Marcia vytáhla z kapsičky v pásu něco malého a lesklého a vloţila to chlapci číslo 412 do
dlaně. Kdyţ se chlapec podíval, co to je, uviděl ve své drsné dlani maličká stříbrná křídla.
Křídla se ve světle lehounce třpytila, jako by se kaţdou chvilku chtěla vznést. Podíval se blíţ
a uviděl, ţe do kaţdého křídla jsou vyryta tenoučká zlatá písmenka. Chlapec 412 věděl, co to
znamená. V ruce drţel čarovný talisman, ale tentokrát to nebylo ţádné obyčejné dřevěné
kolečko – byl to přenádherný šperk.
„Některé talismany pro vyšší formu magyku mohou být velice krásné,― řekla Marcia. „Není
to vţdycky mokrá topinka. Pamatuji se na tu chvíli, kdyţ mi Alter tenhle talisman ukázal.
Pomyslela jsem si, ţe je to jeden z těch nejhezčích talismanů, jaké jsem kdy viděla. A myslím
si to dodnes.―
Chlapec číslo 412 upřeně hleděl na křídla. Na jednom byla vepsána slova VZLÉTNI S NÁMI
a na druhém VOLNĚ VÝŠINAMI.
Vzlétni s námi volně výšinami, opakoval si chlapec 412 a líbilo se mu, jak libozvučně znějí
ta slova v jeho mysli. A pak...
Nemohl si pomoci.
Ani nevěděl, jak to provedl.
Jenom v duchu vyslovil ta slova, vzpomněl si na svůj sen o létání a …
„Já věděla, ţe to dokáţeš!― zvolala Marcia vzrušeně. „Věděla jsem to!―
Co tím myslí, přemýšlel chlapec 412. Dokud nezjistil, ţe si připadá stejně vysoký jako
Marcia. Nebo ještě vyšší – ve skutečnosti se nad ní vznášel. Chlapec 412 překvapeně pohlédl
dolů v očekávání, ţe mu Marcia vynadá jako včera večer a řekne mu, aby přestal bláznit a
okamžitě se snesl dolů, ale k jeho úlevě se jí na tváři objevil široký úsměv a zelené oči jí
zářily vzrušením.
„To je úţasné!― Marcia si zaclonila oči proti rannímu slunci a sledovala, jak se chlapec 412
vznáší nad Bobrspátovým pelechem.
„To je pokročilý magyk. Tomu prostě nemůţu ani uvěřit.―
Coţ asi neměla říkat, neboť chlapec číslo 412 tomu také nevěřil. Tedy alespoň ne úplně.
S ohromným šplouchnutím přistál uprostřed Bobrspátova bahniska.
„Propánajána! Copak chudáček Bobrspát nemůţe mít trochu klidu?― Z bahna vyčítavě
zamţikal pár rozhořčených očí jako černé knoflíky.
„Ááágh...― zalykal se chlapec číslo 412 a hrabal se z bahna ven, křečovitě se sápaje po
Bobrspátovi.
„Sem byl vzhůru včera celej den,― stěţoval si Bobrspát, kdyţ vyvlekl prskajícího hocha na
kraj své blátivé louţe. „Celou cestu jsem plaval v řece, slunce mi svítilo do vočí a ta krysa mi
pořád kňourala do ucha,― Bobrspát vystrčil chlapce 412 nahoru na břeh - „a já se tešil, jak se
druhej den prospim. Nestojim o ţádný návštěvy. Chci spát. Kapišto? Seš v pořádku, mladej?―
Kluk číslo 412 prskaje kývl.
Marcia poklekla a utírala chlapci obličej tenounkým hedvábným kapesníčkem. Krátkozraký
Bobrspát vypadal překvapeně.
„Jé dobrej den, výsosti,― pozdravil uctivě. „Já jsem vás neviděl.―
„Dobré ráno, Bobrspáte. Je mi líto, ţe jsme vás vyrušili. Velice vám děkuji za pomoc. Hned
budeme pryč a necháme vás na pokoji.―
„To nic. Bylo mi potěšením.―
S tím se Bobrspát pohrouţil na dno svého bahniska a zbylo po něm jen pár bublin na hladině.
Marcia a chlapec číslo 412 se pomalu obrátili na cestu k domku. Marcia se rozhodla ignorovat
fakt, ţe hoch je od hlavy k patě od bahna. Chtěla se ho na něco zeptat a nemohlo to počkat.
„Tak si říkám,― povídá, „jestli jsi uvaţoval o tom, ţe by ses stal mým učedníkem?―
Chlapec číslo 412 zůstal zaraţeně stát a vyjeveně pohlédl na Marciu, aţ se mu bělmo blýskalo
v zabláceném obličeji. Co to Marcia říká?
„Byl bys můj první ţák. Nikoho vhodnějšího jsem zatím nenašla.―
Chlapec číslo 412 zíral nevěřícně na Marciu.
„Myslím tím,― snaţila se vysvětlit Marcia, „ţe jsem ještě nikdy nenarazila na někoho, kdo by
měl takové nadání, pokud jde o magyk. Nevím, jak je moţné ani jak jsi tu schopnost získal,
ale je to tak. A spojíme-li oba své síly, myslím, ţe dokáţeme přemoci temnotu, tu druhou
stranu. Moţná navţdy. Tak co tomu říkáš? Chceš být mým učedníkem?―
Chlapec číslo 412 byl otřesen. Jak by vůbec mohl Marcii, MimoŘádné čarodějce, pomáhat?
Velice se zmýlila. Vţdyť on je podvodník – mocí magyku vládne přece ten prsten, ne on. A i
kdyţ touţil říct ano, nedokázal to.