ZDE - Biocev

Magazín Pátek LN
Jsme víc než Jen
hromádka genů
výtvarnice a spisovatelka Markéta Baňková o genech, on-line
studiu na harvardu a o tom, jak správně pochopit teorii relativity.
Text:
Foto:
P
řed šesti lety vydala svoji literární prvotinu, fyzikální bajky Straka v říši entropie, a získala za ni
prestižní ocenění magnesia Litera v kategorii objev roku. vyprávěla v ní například, jak pořádkumilovná stračí matka zjišťuje,
že základem života není řád, nýbrž chaos, nebo
jak se myši vyjadřují k problému kvantové neurčitosti. kniha, v níž se zvířata vtipně potýkají
s fyzikálními zákony, zaujala především neotřelým stylem na hranici absurdní grotesky, eseje
a bajky i způsobem, jakým polidšťovala témata
typu zakřivení časoprostoru či gravitace.
Zatímco Straka byla určena dětem i dospělým, druhá kniha markéty Baňkové, román
Maličkost, už je literaturou pouze pro odrostlejší, ale i ona je inspirována vědou. autorka,
absolventka ateliéru grafiky a nových médií
na pražské avU, si ji znovu sama ilustrovala
a stejně jako v prvním případě ji cizelovala do
konečné podoby celých pět let. Tentokrát se jí
tématem stala biologie. hlavní hrdina románu Tomáš, adoptovaný třiadvacetiletý student
genetiky, hledá známost a zároveň své biologické příbuzné, aby mohl lépe porozumět
sám sobě. Baňková jeho prostřednictvím hledá
odpovědi na řadu zajímavých otázek: nakolik
jsme určováni a současně omezováni vlastními
geny, čí očekávání v životě vlastně plníme a kde
je hranice mezi osobní svobodou a obyčejným
sobectvím. vedle světa vědy nechává autorka do
Petra Smítalová
Tomáš Krist
Markéta Baňková (46)
Spisovatelka, graička a fotografka.
Po Střední umělecké škole Václava
Hollara absolvovala Ateliér graiky
a nových médií na pražské AVU.
V 90. letech pobývala v USA a krátce
i ve Velké Británii. Věnovala se
internetovému umění net art –
například web New York City Map,
digitální video Smysly života či
vizuální webblog Scribble (Čáranice),
který automatickými kresbami
autorky komentuje zprávy světových
médií.
V roce 2011 získala za svůj literární
debut Straka v říši entropie cenu
Magnesia Litera pro objev roku.
Začátkem loňského prosince vydala
román Maličkost – Romance z času
genetiky. V obou knihách beletristicky
popularizuje vědu.
Žije Praze, má desetiletou dceru
a šestiletého syna.
knihy prosáknout i svět ezoteriky, emocí a intuice. Ukazuje oba extrémy a zároveň hledá průniky dvou zdánlivě nesmiřitelných pohledů.
navzdory dvěma vydaným titulům se však
výtvarná umělkyně za spisovatelku stále nepovažuje. v současné době si vybírá oddechový čas, během něhož přemýšlí, zda bude
v budoucnu víc cestovat, číst beletrii, kreslit,
nebo psát další knihu.
Proč vás věda jako původně výtvarnou
umělkyni tak fascinuje?
Je to asi nejobjektivnější cesta k tomu, dozvědět se o světě víc. nebráním se ale ani jiným
pohledům. Zkoumala jsem i ezoteriku, astrologii, léčitelství. co kdyby na tom taky něco bylo?
Úplně tuto možnost nevylučuju, i když mě léčitelé o svých schopnostech zatím nepřesvědčili.
myslím, že je dobré přistupovat ke všem možnostem skepticky, ale nezaujatě. mnohem bližší je mi ovšem přístup vědců, přestože bych si
trochu přála, aby fungovala i ta mystika. Bylo by
krásné, kdyby existovala třeba telepatie… Jenže
– jak říká můj oblíbený (americký fyzik) richard
Feynman – přírodu nezajímá, jak pěkná je vaše
teorie. věřme tomu, co jde prokázat.
Jak moc jsou podle vás vědci ochotni
zabývat se i dosud nepotvrzenými
teoriemi, které se na první pohled
mohou zdát až bláznivé?
27
Rozhovor
Baňkové prvotina Strana v říši
entropie a ilustrace, které do své
knihy sama vytvořila.
Většina biologů mi v tomto ohledu přijde pragmatičtější než fyzikové. Moderní fyzika v mých
očích svým rozletem dokonce předstihuje
všechny ty ezoteriky. Jsou to divoké teorie: vesmír jako hologram, představa našich souběžných historií v různých vesmírech, existence
paralelních světů, kvantové částice na více místech současně, bizarní „telepatie“ vzájemně
provázaných částic a tak dál. To trumfne i spisovatele sci-fi! Už jen to, že dosud neznáme 96
procent hmoty a energie, která tvoří vesmír,
nabízí fyzikům velkou příležitost uplatnit svou
představivost.
Když jste dopsala svou první knihu,
Straka v říši entropie, věnovanou právě
fyzice, začala jste přemýšlet o tom, že se
pustíte do další?
Uvažovala jsem, zda napsat něco dalšího, ale
nechtěla jsem nic slibovat. Dosud se úplně
nepovažuju za spisovatelku. I když… druhá
kniha… Hlavní je pocit, že jsem splnila nějaký
svůj vlastní závazek. A co když zrovna já, právě
proto, že jsem z humanitního světa, mám šanci podat fyziku a biologii úplně jiným způsobem? A byla to i příležitost se dovzdělat. Chodila jsem na přednášky na přírodovědeckou
fakultu, absolvovala jsem tříměsíční on-line
kurz Úvod do biologie na americké Massachusetts Institute of Technology. Pak kurz neurovědy na Harvard University. Je skvělé, že dnes
– funguje to poměrně krátce – takhle můžete
zadarmo studovat na nejlepších světových univerzitách. MIT kurz například vedl Eric Lander, který je jedním z iniciátorů projektu pře-
28
čtení lidského genomu. Mám teď pocit, že ho
znám skoro osobně. A takhle v mém zápisníku
přibývaly poznámky – a najednou to vypadalo,
že z nich opravdu bude kniha. Začala jsem chodit do laboratoří, nemám to daleko na Albertov, pak do Ústavu molekulární genetiky. Vědci, kterým jsem řekla, co mám v úmyslu napsat,
mi ochotně vysvětlovali, jak to v jejich laboratořích funguje.
Vždycky takhle poctivě studujete obor,
o kterém chcete psát?
Píšu o tom, co mě zajímá. Fyzikálním bajkám
taky předcházelo studium. Kamarádky se tvářily překvapeně, když jsem si na pískoviště brala
třeba Elegantní vesmír. Stejně si nepočtete, když
hlídáte dítě... Vzpomínám na nejtěžší moment.
Snažila jsem se pochopit vysvětlení obecné teorie relativity, jak mi ho popisoval můj tehdejší
konzultant Luboš Motl. Bylo to správné vysvětlení zahrnující zakřivení prostoru i času, tedy ne
obvyklé zjednodušené zakřivení prostoru, o kterém se můžete běžně dočíst v populárně-naučných knihách. Lámala jsem si nad tím marně hlavu celé odpoledne, večer, v noci jsem se
převalovala v posteli, myslela jsem, že mi praskne hlava! Druhý den už jsem neměla nikoho na
hlídání dětí, tak jsem se jim věnovala. Chtěly ale
vědět, proč jsem tak smutná. Odpověděla jsem,
že nechápu teorii relativity, a začala jim všechno vysvětlovat. Díky tomu se mi konečně rozbřesklo. Protože jsem musela zjednodušovat! To
byl pocit, jako když zvládnete výstup na vrchol
Mont Blancu v mrazu a v plavkách. A tak nějak
jsem to pak popsala ve Strace.
Magazín Pátek LN
I svou druhou knihu Maličkost
ilustrovala Markéta Baňková sama.
Foto archiv M. B.
Proč jste se po fyzice rozhodla ve své
druhé próze věnovat biologii?
Protože mě zajímala vždycky, ještě víc než fyzika.
Na základní škole jsem se účastnila přírodopisných olympiád a četla si o Mendelových zákonech dědičnosti. Pak jsem napsala Straku, která
měla ohlas, jaký jsme nikdo nečekali, a všichni se ptali, co chystám dál. Hned mě napadlo:
pokud ještě něco napíšu, bude se to týkat genetiky. Tím spíš, že jsem čerstvě byla dvojnásobnou
matkou a ocitala se pod palbou dotazů známých
a příbuzných: „Po kom to tvý dítě má?“ Dnes už
na tyhle otázky moc neodpovídám. Vynášet soudy – „To má po tom a tohle po tom“ – je myslím
vůči dětem trochu neuctivé. Ony jsou přece originální. Ano, vidím, že nějaké vlastnosti zdědily a jiné ne, ale důležité jsou i souvislosti. V jaké
kombinaci ty či ony geny mají a jak se ty vrozené
vlastnosti později vyvinou. Naše dané dispozice
můžeme okolními vlivy změnit.
Může vůbec rodič vnímat vlastnosti
svých dětí objektivně?
No právě. Celkově bych řekla, že mi studium
genetiky dopomohlo k tomu, abych děti přestala obtěžovat nějakým očekáváním. Přemýšlela
jsem o tom, jak se s něčím podobným vyrovnávají vědci. V práci se zabývají biologickými příčinami jednání živých tvorů – a pak jdou domů,
kde se setkají se svými samičkami a mláďaty, čili
novými „vehikly“ nesoucími jejich geny. I oni
jsou součástí světa, který jinak s chladnou hlavou zkoumají. Myslím, že pro ně musí být těžké
ubránit se, aby ten pragmatický vědecký mikroskop občas nezamířili na sebe a své blízké.
Hlavní hrdina románu Maličkost taky
nevidí, že někdo„spokojeně tráví“,
ale má před očima„tenké střevo,
polysacharidy, krev a tvorbu energie“.
Ano, na tomhle pohledu posunutém do extrému je jeho figura postavená. Je to student
genetiky, který vyrůstal jako adoptovaný, své
rodiče nepoznal a pokouší se zjistit něco o své
biologické rodině. Přeje si doplnit tenhle chybějící kousek mozaiky vlastní minulosti až
patologicky. Proto začne vytvářet genetické
mutanty, na kterých si tuhle osobní frustraci kompenzuje. Ale víc už neprozradím. Možná jen že nakonec přijde na to, jak je pošetilé
hledat pocit spříznění nebo vůbec sebe sama
jen v příbuzenských vazbách. Tahle postava ujetého vědce je však inspirovaná i lidmi
ze světa humanitních oborů. Tím dost častým spojením talentu, výstřednosti a následné
osamělosti, které právě talent svému majiteli
přináší. Proto Tomáš exaktní vidění světa používá i jako ochranné brnění vůči vlastní zranitelnosti.
Asi není náhoda, že jste ho
pojmenovala Tomáš – ten, který nevěří,
dokud nemá hmatatelný důkaz…
Přiznám se, tuhle souvislost jsem si uvědomila, až když už v mých pracovních zápiscích jako
Tomáš figuroval. Ale sedělo to. Je dost dobře
možné, že jsem jeho jméno vybrala podvědomě už dřív. Kvůli své knize jsem se i učila, jak
funguje sugesce, podvědomí, mysl vůbec. Od
té doby už víc uvažuju nad tím, když mě něco
zvláštního napadne – nebo naopak když něco
29
Rozhovor
V 90. letech vytvářela Markéta
Baňková takzvaný net art,
umělecké projekty, které využívají
vlastnosti internetu a jsou určené
k prezentaci na webu.
Inspirovala jste se některým z nich,
když jste tvořila postavy v Maličkosti?
Jen tu a tam. Některé reálie jsou skutečné, jiné
jsem si přimyslela. Třeba scéna z Anatomického ústavu, kam Tomáš přijde do pitevny hledat hlavu, kterou nenajdou, a tak mu místo ní
nabídnou aspoň ruku: popsala jsem ten prostor, jak je, včetně vitrín a latinských nápisů na
obrazech, ale vymyslela jsem si vrátnici s vrátným, který se Tomášovi tu ztracenou hlavu
pokouší najít. Ve skutečnosti ve vestibulu Anatomického ústavu žádná vrátnice není. Tedy vše
je postaveno na reálném základě, ale je nutné
brát tu knihu jako beletrii.
V podtextu Maličkosti zaznívá otázka,
kdo nás vlastně určuje. Jsou to podle
vás naše geny, nebo prostředí, v němž
žijeme, naši rodiče, přátelé, nebo my
sami?
Tahle otázka tam visí mezi řádky, ale nikdo nám
stále neřekne, co je naše vědomí. A jak moc ho
ovlivňují geny, výchova, kultura, sugesce, reklama. Bohužel snad i parazité. I ti nejspíš ovlivňují naše myšlení a přání. Existuje třeba parazit, který když se chce dostat do skotu, udělá to
30
tak, že se nejdřív dostane do mravence a toho
tak zblbne, že mravenec všeho nechá, vyleze na
stéblo trávy a celý šťastný tam čeká, dokud ho
nějaká ovce nebo kráva nesežere.
V knize zmiňujete i pojem sobecký
gen. Není myšlenka, že jsme my lidé
jen pouhými nádobami, které si ty
nejšikovnější geny vytvářejí k obrazu
svému, aby se účinněji mohly prosadit
ve světě, trochu depresivní?
To trochu depresivní je. Koukněte se ale na nás
dvě. Copak jsme jen hromádka genů a proteinů? Celek je přece víc než součet jeho částí. Tak
pravil Aristoteles. A já doufám, že má pravdu.
Pátrala jste někdy po svých předcích?
Můj děda i praděda byli obchodníci s koňmi. Babička švadlena. Připadá mi to zajímavé,
stejně jako historie mého strýce, když mi jako
malé holce vyprávěl, jak bojoval ve dvou válkách a utekl nacistům z dobytčáku cestou do
Osvětimi. Ale on nebyl můj příbuzný „po krvi“.
Jestli však myslíte genetický profil původu, který nabízejí laboratoře, ten jsem si udělat nenechala. Myslím, že je v tom přehnané očekávání. Ukáže se vám jen původ jednoho předka
v mateřské či otcovské linii, i když už jich můžete mít během desítek generací miliony.
Foto archiv M. B.
nepochopitelně zapomenu, proč to moje mysl
měla v plánu ještě dřív než „já sama“.
Magazín Pátek LN
Román Maličkost jste si sama ilustrovala,
stejně jako Straku v říši entropie…
Trochu jsem se díky tomu zase rozkreslila. Už
dřív jsem občas ilustrovala a klidně bych se
k tomu vrátila.
Ono to původně vypadalo, že se budete
věnovat víc výtvarnému umění než
psaní. Na podzim roku 1989 jste začala
studovat AVU. Jaká byla sametová
revoluce v prvním ročníku na fakultě?
To byl výbuch, nejenom v mém životě, dodnes
z něj cítím kouř. Byla to krásná doba – vůbec
celá devadesátá léta.
Vycestovala jste za hranice?
Ano, přerušila jsem na rok školu a se svým tehdejším českým přítelem jsem na tři čtvrtě roku
odjela do New Yorku. O několik let později, v roce 1999, jsem se tam vrátila, když jsem
dostala grant na internetový projekt New York
City Map. To byla internetová mapa, která přibližovala atmosféru města.
Dokázala byste tam žít?
Mně chybí Praha, ať jsem kdekoliv, ale tohle
bylo první místo, kde to šlo i bez ní. Jsem vděčná, že jsem zažila syrový New York devadesá-
tých let. Dnes už je to tam o dost čistší a dražší.
Tehdy jsem tam fotila interiéry bytů pro český
časopis Bydlení a díky tomu jsem měla příležitost přijít do bytů, které často vypadaly velmi
extravagantně – včetně jejich obyvatel. To bylo
něco! Fotila jsem interiér zařízený pouze tím,
co jeho majitel našel na ulici, nebo byt malíře,
který si celý byt včetně nábytku, koberců, dveří i oken pomaloval. Fotila jsem ulici z krabic,
ve kterých žili houmlesáci, a hned nato luxusní byt u Central Parku ve zlatě, s originály nejslavnějších malířů po stěnách… Někdy do té
doby sahají počátky mého psaní, protože jsem
k fotkám psala články nebo rozhovory, které
vycházely měsíčně asi tři roky.
Svého času jste se taky věnovala
takzvanému net artu, uměleckým
internetovým projektům. To už je
minulost?
Zatím ano, ale kdoví? Doteď mě přitahuje ta
globálnost, možnosti, které má jen internet.
Kdo má nápad v pravou chvíli a k tomu štěstí,
může od stolu udělat webovou stránku, na kterou chodí stovky i tisíce lidí z celého světa. Bez
nutnosti reklamy, galeristy nebo agenta. Každá
věc má svá pro a proti.
Ve svém ateliéru na pražských
Vinohradech.
31