3 - Okénko Novojičínských farností - farní časopis

červen
3
2 0 1 1
farností Kunín, Nový Jičín, Šenov u N.Jičína
duchovní slovo...
JJáhen Antonín Urban
Obsah
duchovní slovo...
2
představujeme...
3
zamyšlení... Je křesťan vázán slavit neděli a
svátky? 6
historické okénko... Duchovní správci Španělské
kaple 9
napsali jste nám...
10
Pěší pouť do Frýdku
10
Děkanátní pouť do Frýdku-Místku 11
1.svaté přijímání
12
Pokoj a Dobro,
13
Ministrantský mini-víkend Provodov 2011 14
Víkend v Jasenici
14
z naší knihovny... Jan Pavel II ve farní knihovně –
NEBOJTE SE! 15
ve zkratce z farností...
15
Co jsme prožili
15
Co nás čeká
15
Nebojte se!
16
...zamyšlení na závěr.
16
číslo 3/2011
vychází 19.6.2011
Vydává:
Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24,
74101 Nový Jičín,
tel.: 556 707 698, e-mail: farnost.nj@cs-net
web: www.fnj.cz.
Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky
s logem časopisu ve farním chrámu, na faře, nebo u
A.Urbana, tel.: 553 822 240
e-mail: [email protected]
NEPRODEJNÉ.
Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti.
Internetotý přístup ke stažení v PDF formátu: www.fnj.cz
Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK
ČR E15101.
Milí přátelé, v tomto čísle si mimo jiné připomeneme 50 let
kněžství otce Michala Petra ze Španělské kaple. Známe jej jako
skromného, poctivého a neúnavného Božího služebníka, který
vždy s úsměvem je připraven sloužit Bohu i Božímu lidu. Občas jej slýcháváme vzpomínat na jeho působení v pohraničí na
Bruntálsku. Jak to měl těžké a jak velký je význam kněze, jsem
měl možnost si uvědomit na letošní krátké dovolené, kterou jsme
s manželkou strávili s našimi přáteli manželi Pišlovými v severních Čechách. Mimo jiné jsme navštívili Ludmilu Vašákovou,
která dělá pastorační asistentku v Liběšicích u Žatce. Na území,
kde kdysi působilo více než 20 kněží, dnes jsou pouze dva. Místní
kněz Vilém Marek Štěpán spravuje území se 40 vesnicemi. Většina kostelů je velmi zchátralá, bez elektřiny. V mnohých nejsou
okna, takže v zimě sněží při mši svaté na oltář. Vybavení kostelů
je zničené a ukradené. Byli jsme na bohoslužbách v jednom takovém kostele, kde padal strop, nebyl zde ani oltář, uprostřed
ruin a staveniště stál prostý stůl, který sloužil jako oltář Před ním
několik různých židlí, které si farníci donesli ze svých domovů.
Kromě nás a kněze zde byli čtyři místní lidé. Kněz nám nadšeně vyprávěl, že se zde nedávno začala pravidelně sloužit mše
svatá po dlouhých šedesáti letech. V očích lidí byla vidět veliká
radost. Místní lidé, pokud se chtěli dostat na mši svatou, museli
mnohdy putovat více než 20 km. Začali opravovat střechu svého
kostela. Vyprávěli nám, že jsou sice různé státní a evropské fondy na tyto opravy, ale ty vyžadují zajištění spoluúčasti, na kterou
hrstka místních farníků nemá dost peněz. Obce také nepřispějí,
neboť zdevastované nejsou jen kostely, ale i mnohé další budovy
v obci, které byly kdysi velmi bohaté. Dnes je zde zjevně vidět veliká bída. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak velký význam má svátostné kněžství, jak je důležité, když se v obci slouží mše svatá.
Kněží jsou v roli poskytování svátostí nezastupitelní. Jsou však
také jen lidé. Protože nejsou andělé, mají i své lidské chyby. My
farníci máme mnohdy tendenci vidět jen jejich chyby, rádi je řešíme, diskutujeme o nich a mudrujeme jak bychom to dělali my,
přičemž vypočítáváme, v čem to mají kněží snazší než laici, kteří
musejí chodit do práce a starat se o obživu rodiny. Přitom zapomínáme, že kněží to mají také mnohdy těžké. Potýkají se rovněž
s mnoha problémy, mnohdy odlišnými, ale o to těžšími. Napadlo
nás někdy kněžím pomoci? V našich farnostech nás je mnohem
více než v severních Čechách. Co takhle se zamyslet nad tím, že
nemusí pomáhat jen několik jedinců, že můžeme pomoci všichni
přitom to nemusí být veliké věci. Kdybychom přispěli jen nějakou maličkostí (každý z nás umí něco jiného), bylo by to u nás
ještě lepší. Například kdyby bylo více kostelníků,
mohl by každý sloužit jen jeden v týdnu ráno nebo
večer a nebyla by jejich služba zátěží pro jejich rodiny. V malých farnostech kněží velmi dobře znají
své ovečky. U nás je to těžší. Ale nestavíme bariéry
i my, když se běžným osobním lidským kontaktům
s kněžími vyhýbáme, máme ostych, když nedokážeme pozvat kněze domů na kávu a setkat se
s ním? Mohli bychom si takto povykládat o běžných lidských věcech, ale také na něco i zeptat.
Ruku na srdce. Kolik si toho ještě z náboženství
pamatujeme a umíme vždy správně reagovat, když
se nás na něco ohledně víry zeptají naši sousedé
a spolupracovníci? Umíme si přečíst dobrou knížku a víme vůbec o nějaké? Touto cestou pak můžeme být lépe vybaveni k pomoci kněžím v jejich druhé úloze, a to je hlásání Božího slova. Laici
pak mohou pomoci kněžím také v třetí jejich roli, a to je službě Božímu lidu, nejen těm, kteří chodí
do kostela. Místní kněz v rozhovoru s námi často zdůrazňoval, že je na misijním území. Zde mne
překvapila úprava fary a jejich objektů. Kněz měl zde velmi účelně zařízený farní objekt, který byl
upraven na krásné klubovny pro děti, rodinné centrum,vybavené pro setkání rodin, místo zahrady
bylo krásné hřiště, pískoviště a plochy plné různých hraček a vybavení pro děti různých věkových
skupin. Bylo nám vysvětleno, že se dětem a mládeži zde téměř nikdo nevěnuje, místní lidé na ně
nemají čas. Proto to dělá církev. Jeden pastorační asistent pomáhá knězi s údržbou objektů, druhý
s prací s dětmi, mládeží a rodinami, a to bez ohledu na to, zda chodí či nechodí do kostela. Misijní
území bylo znát i zde. Výzdoba obsahovala také vysvětlení těch úplně nejzákladnějších pojmů, jak se
zde mají chovat a proč a co vlastně znamená. Čas od času pak místní církev zažívá radostnou událost
křtu, kdy se víra vrací po mnoha desetiletích do rodin, které o ni už několik generací nic nevěděly. Na
otce Michala jsem si vzpomněl ještě jednou. Když jsme odjížděli, připravovala se na následující den
adorace, na kterou se sjíždějí lidé téměř z celého žateckého okresu. Pochopil jsem, proč otec Michal
adoracím přikládá takový význam. Místní kněz nám řekl, že usilovná práce je jedna věc, pomoc aktivních věřících druhá, ale nejdůležitější je modlitba všech.
PS: o zajímavé činnost farnosti v Liběšicích se lze dočíst na webových stránkách www.libesice.com.
představujeme...
Rozhovor připravili otec Alois Peroutka a jáhen Antonín Urban
V letošním roce oslaví otec Michal Petr vedle životního jubilea
také jubileum 50 let kněžství. Při této příležitosti jsme otci Michalovi položili několik otázek.
Otče, často vyprávíte, že Vaše rodina pochází z Tiché, ale narodil jste
se 23.července 1937 v Bežovcích na Slovensku. Jak je to možné?
Narodil jsem se na Slovensku v Bežovcích. Otec tam totiž odešel po uzavření sňatku za prací. Byl totiž ročník 1897 a po roce
1918 musela armáda střežit nově vytýčené hranice nově vzniklé
Československé republiky proti maďarské armádě. On byl poslán
3
do Bežovec, kde se seznámil s tamějším majitelem
mlýna, slovenským židem Ing.Kleinem, který mu
nabídl práci strojníka v uvedeném mlýně. Mlýn
byl poháněn dislagregátem.
Dětství jste prožil v Tiché. Občas vzpomínáte na
chudobu, hlubokou víru a velkou obětavost tehdejších žen v těžkých dobách.
Po vzniku Slovenského štátu a po zániku
tak zvané druhé republiky 15.3.1939 maďarská
armáda obsadila tzv. Podkarpadskou Ukrajinu
i území Slovenska až po Košice. Celá naše rodina
musela území opustit do 48 hodin nebo otec mohl
přijmout maďarské státní občanství s celým dopadem tohoto rozhodnutí. A tak se otec rozhodl
vrátit do svého rodiště, do Tiché u Frenštátu p.R.
Po příjezdu do Tiché jsme se nejdříve nastěhovali k rodičům maminky, ale rodiče záhy zakoupili
v Tiché domek, kam jsme se přestěhovali. Otec
však z existenčních důvodů musel přijat po vypuknutí druhé světové války práci v Německu,
kde pracoval až do své smrti, která následovala
po těžkém pracovním úrazu v továrně, kde pracoval. Stalo se tak 6.9.1944 v Berlíně-Henigsdorfu,
kde byl na hřbitově pro dělníky z cizích zemí také
pochován.
Můžete nám něco prozradit o své mamince?
Matka – vdova se musela sama postarat
o osm nezaopatřených dětí ve svízelných válečných poměrech s nedostatkem nejzákladnějších
životních potřeb, jak je tomu za každé války.
Když už jsme u toho prozrazování, můžete nám
něco říci o svých sourozencích?
Pocházím z rodiny, v níž se narodilo osm dětí,
ze kterých nás dosud žije pět sourozenců. Vzhledem k tomu, že já byl sedmý v pořadí, jsou sourozenci už vyššího věku se všemi důsledky, pokud se
týká jejich zdravotního stavu.
Středoškolská studia jste spojil s Frenštátem pod
Radhoštěm. Jak vypadal tehdejší život študáka
a jak byste jej srovnal s dnešní dobou?
Život studenta tehdejší doby je těžko srovnávat s životem studenta doby současné. Vždyť jsem
maturoval už v roce 1954.
Otče, co Vás přivedlo ke kněžství? Měl jste nějaké
vzory?
4
Pokud si vzpomínám, tedy knězem jsem se
toužil stát už od dětského věku…. Snad velkým
vzorem mi byl katecheta P.Vladimír Tichý z Frenštátu. Také mi byl velkým vzorem P.Hugo Schneider, farář v Kunčicích pod Ondřejníkem, který
jistou dobu u nás konal duchovní správu a dalo by
se říci, že byl mým duchovním vůdcem až po můj
návrat z vojenské služby v roce 1960.
Bohosloví jste studoval v letech 1954-1958 v Litoměřicích. Nebyla to jistě lehká doba. Na jedné
straně jste cítil povolání ke kněžství, na druhé
straně je to doba velkého útlaku náboženství,
jako bohoslovci jste měli omezený přístup ke svým
biskupům. Můžete nám o tom něco více říci?
Jako student bohosloví v Litoměřicích jsem
si asi ani neuvědomoval celou spletitost tehdejší
situace. Můj bratranec P.Miroslav Janák, kněz
řádu redemptoristického, byl sice mimo duchovní
správu, já sám však jsem během studijního roku
studoval a během prázdnin pracoval manuálně
v tichavské cihelně, takže ten čas tak nějak velmi rychle plynul. Znali jsme postavení biskupů
v českých zemích, ale jinak jsem to přijímal tak,
jak věci šly. Snad to bylo o Vánocích roku 19561957, kdy jsme jako bohoslovci olomoucké diecése
byli na audienci u internovaného arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Ten sám pak umírá v naprosté internaci v arcibiskupském paláci 2.11.1961,
pár měsíců po mém vysvěcení na kněze.
Na jáhna jste byl vysvěcen již v březnu 1958, studium se však končí až v červnu. Proč tomu tak
bylo?
Svěcení na jáhny bývalo v litoměřické seminární kapli pravidelně před velikonočními svátky
každého roku. Takže tak tomu bylo i v mém případě v roce 1958.
Mezi svěcením na jáhna a kněze je dnes obvykle
roční doba. U Vás to byly roky tři. Proč?
Asi v květnu 1958 si mě nechal předvolat
tajemník na bohoslovecké fakultě, pan Josef
Souhrada a sdělil mi, že mé svěcení na kněze se
odkládá až po návratu z vojenské služby. A tak
u toho zůstalo. Po návratu z vojenské služby koncem října 1960 jsem na radu rektora semináře
napsal panu generálnímu vikáři z Olomouce
P.Josefu Glogarovi, že jsem nastoupil do práce ve
Frenštátě v továrně Ton. Po návratu z vojny musel totiž člověk nastoupit do práce tuším, že do
tří dnů… Pan generální vikář mi sdělil, že budu
vysvěcen na kněze s ročníkem, který bude vysvěcen v červnu 1961. Rovněž mi sdělil, že Konsistoř
souhlasí s tím, že budu pracovat ve Frenštátě. Na
přání pana generálního vikáře jsem ukončil pracovní poměr k 1.6.1961 a nastoupil do semináře
v Litoměřicích.
Na jáhna Vás světil biskup pražský, na kněze dokonce biskup z Nitry. Dnes světí své jáhny a kněze
biskup dané diecéze. Tehdejší doba byla pro víru
velmi těžká, zejména pro biskupy. Můžete nám
to přiblížit?
Na jáhna mě vysvětil pan světící biskup pražské arcidiecéze ThDr.Antonín Eltschner. Vzhledem k tomu, že tento biskup zemřel někdy počátkem prosince 1960, vysvětil ročník novokněží roku
1961 nitranský pan biskup ThDr.Eduard Nescey.
Povolení ke kněžskému svěcení pro bohoslovce
olomoucké arcidiecéze vystavoval olomoucký pan
arcibiskup.
Na co nejvíce během svého svěcení a své první mši
svaté před padesáti lety vzpomínáte? Můžete
nám trochu přiblížit tyto události, kdy a kde se
konaly?
Měsíc červen 1961 jsem měl celý na duchovní přípravu na svěcení, na což ještě po letech rád
vzpomínám. Primiční mši svatou jsem měl na začátku července v Tiché. Primiční průvod však byl
zakázán teprve v sobotu ráno, kdy už lecos bylo
připraveno. Ale takové to bylo… Primiční mši
svatou jsem měl v památném dřevěném kostelíčku
v Tiché, který bohužel v roce 1964 po zásahu bleskem vyhořel.
Jako mladý kaplan jste působil na Fulnecku,
kde jste měl jistě mnoho zajímavých zážitků:
Od 1.7.1961 jsem byl ustanoven jako kooperátor, tedy jako kaplan do Fulneku k faráři a
děkanovi P.Antonínu Lopraisovi. Od 27.5.1967
jsem byl pověřen vedením duchovní správy v Odrách po smrti P.Františka Navrátila, tamějšího
faráře. Od 15.9.1967 jsem byl do Oder dekretován jako administrátor. Fulnecká farnost má ješ-
tě šest filiálních vesnic, takže v každé té vesničce
se tenkráte vyučovalo náboženství, což v podstatě
vykonával kaplan. Na počátku šedesátých let skutečně ještě i v jednotřídkách se náboženství vyučovalo….
Dalším Vašim působištěm bylo Odersko. Můžete
srovnat tehdejší život farnosti s dnešní dobou?
V Odrách jsem působil od roku 1967 do roku
1969, což v podstatě jsou léta poznamenaná tzv.
„pojanuárovou“ dobou – se vším dopadem toho
slova. Nové naděje a nová zklamání…
Velmi rád občas vzpomínáte na Vaše působení
v Lichnově, tedy místě kousek od Vaší oblíbené
Tiché.
Do Lichnova jsem přišel někdy v září 1969.
Vzhledem k tomu, že ve vesnici žila celá řada
mých spolužáků z frenštátské chlapecké školy,
kteří mezitím založili rodiny, jejich děti chodily
už tenkráte do náboženství a kluci ministrovali,
takže šlo o prostředí až příliš familiární s celým
dopadem tohoto slova….
Odchod z Lichnova u Frenštátu do Lichnovu u Bruntálu, tedy na pohraničí v době normalizace v sedmdesátých letech, tedy let opětného
zpřísňování dohledu nad církvemi, určitě nebyl
jednoduchý. Na pohraničí tehdy odcházeli z pohledu komunistické moci za trest úspěšní kněží
v pastoraci...
A tak od září 1972 jsem byl dekretován do
Lichnova u Bruntálu. Děkanství Krnov. Okres
Bruntál… Tenkráte bylo přeloženo asi osmdesát
kněží olomoucké arcidiecéze… Tak začínala normalizace i v náboženské situaci…
V sedmdesátých letech jste působil na Bruntálsku, tedy na pohraničí. Můžete nám něco říci o
životě kněze na pohraničí za dob totality?
Ale i tam se ještě tenkráte vyučovalo náboženství… I když šlo o skupinky tak do desíti dětí
na jedné škole… Ale i sousední Sosnová měla ještě
školu a v Lichnově byly školní budovy dokonce dvě
a v každé se vyučovalo náboženství…
Jedním z těch míst kde jste působil, bylo Vrbno
pod Pradědem, kde působil pozdější biskup Vaňák. Setkali jste se spolu někdy?
Někdy v květnu 1977 jsem byl dekretován do
5
Vrbna pod Pradědem, děkanství Bruntál… ThDr.
František Vaňák tehdy působil v Rýmařově a to už
od roku 1951, až do svého jmenování biskupem
v roce 1989. S Dr.Vaňákem jsem se setkával jednak na kněžských konferencích, jednak několikráte s andělohorským administrátorem na výletech do Jeseníků…
V osmdesátých a začátkem devatesátých let jste
působil v okolí Hranic, zejména Bělotíně. Vzpomenete si i na nějaký zajímavý zážitek odtud?
Od listopadu 1982 jsem byl dekretován do
Bělotína u Hranic, Špiček u Hranic a Černotína
u Hranic… Když mě tam pan biskup Vrána posílal, řekl mi: Černotína si važ… A měl pravdu…
Bělotín byla typická pohraniční farnost… Ale
Černotín a Špičky byly farnosti starousedlé…. Od
prázdnin 1986 jsem byl dekretován jako administrátor do Jezernice, Loučky u Lipníka a Podhoří.
V roce 1995 jste se opět vrátil do kraje Vašeho
dětství - do Veřovic.
Od roku 1995 jsem nastoupil jako farář do
Veřovic, ale tam se už začaly hlásit nemoci. Takže
v roce 1997 jsem odešel jako kaplan do Krnova,
kde byl farářem a děkanem můj konseminarista
P.Ludvík Kús.
Vaše nemoc se zhoršovala. Co Vás trápilo?
Po mém příchodu jsem však onemocněl během měsíce mého pobytu…. Obvodní lékař nějakým nedopatřením předepsal lék, který jsem
neměl dostat, takže jsem skončil s těžkou alergií
na intenzivce frýdecké nemocnice. Odešel jsem
k sestře do Kozlovic a na důchod.
Přesto jste se nikdy nevzdával, ale dle svých sil
obětavě pomáhal v duchovní správě .
V roce 1998 jsem se cítil lépe, takže mne pan
biskup poslal ještě jako faráře do Metylovic, kde
jsem však znovu během několika měsíců onemocněl, tak jsem odešel k sestře do Frenštátu pod
Radhoštěm. V daných skromných možnostech
jsem vypomáhal frenštátské farnosti. Pak jako
důchodce jsem odešel do Kelče, ale vrátil jsem se
zpět do ostravsko-opavské diecéze v srpnu 2000
a od té doby vypomáhám jako farní vikář v novojičínské farnosti.
Otče, jste znám jako velký čtenář. Které knížky
máte nejraději?
Moc mne těší poezie … Nekamenujte proroky… Samozřejmě i teologická literatura, především dogmatika, ale také historie.
Všichni Vás známe jako velkého dobráka, který
by se podělil i o to poslední, co má. Vyprávět by
o tom mohli zejména služebníci u oltáře. Neboť
nejen ministranti nikdy neodejdou se sakristie
s prázdnou. Proto Vám ministranti říkají otec
Fidorka. Máte skutečně fidorku raději než všechny ostatní sladkosti?
Fidorka se do toho dostala, jak se říká: Jako
Pilát do Kréda…
Na závěr jedna otázka biblická. Který citát z Písma máte nejraději, či Vás nejvíce oslovuje?
Mým milovaným citátem je slovo Pavlovo:
Milostí Boží jsem, co jsem… Jenomže tento citát
jsem si nechal též natisknout na můj primiční obrázek, s čímž můj duchovní vůdce nesouhlasil…
Ale zůstaňme při tom, i když z mé strany je to až
příliš odvážné...
zamyšlení...
Je křesťan vázán slavit neděli a svátky?
Otec Dušan
Historie
Evangelisté říkají, že neděle je den Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Jak říká i kniha Žalmů
(Žl 118,24), je to „den, který učinil Pán“. První křesťané, jak to čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 20,7) ,se
scházeli k lámání chleba. V tento den se apoštolové scházeli, aby plnili Kristův odkaz, který jim dal
ve večeřadle před svým utrpením. Slavili Eucharistii po vzoru Pána Ježíše, děkovali Bohu a přijímali
Ježíšovo tělo a krev, tak jak si to přál. (to čiňte na mou památku) a pak bylo agapé, hostina lásky.
6
Dosvědčuje nám to i kniha Didaché
v prvém století, která výslovně říká: „Vždy
v den Páně se shromažďujte, lámejte chléb
a modlete se děkovnou modlitbu.“ Jak říká
i Ignác z Antiochie: „Neděle je doslova poznávacím znamením křesťanů… nedělí se
odlišují od těch, kdo podle starého řádu
ještě slaví sobotu. Křesťané jsou ale povolání k nové naději a žijí zachováváním Dne
Páně, o němž vzešel i náš život skrze něho
a jeho smrt.“ (Ad Magnes. 9.1n)
Ale i křesťané prvních staletí začínají
mít problémy se slavením neděle, a to poměrně brzy. Koncil v Elvíře (asi rok 300)
říká: „Pokud někdo, kdo bydlí ve městě, nepřijde po tři neděle do kostela, má být na krátký čas vyloučen, aby byl zjevně pokárán,“ (ca. 21)
Podobná slova můžeme číst i v 1. církevním přikázání dnes.
„O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.“
„O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností účastnit se mše; kromě
toho se zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, vlastní dnu Páně, nebo
náležitému duševnímu i tělesnému zotavení“ (kán. 1247 CIC). (CIC - Kodex Kanonického práva. Je to kniha,
která obsahuje závazné normy pro Římské křesťany. Normy, podle kterých máme žít.)
„Povinnost účasti splní, kdo se mše účastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den
svátku, nebo večer předcházejícího dne. Jestliže z důvodu nedostatku duchovních nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na mši, velmi se doporučuje, aby se věřící účastnili bohoslužby
slova, jestliže se koná podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele nebo na jiném posvátném místě, nebo aby se věnovali po náležitou dobu modlitbě buď sami, nebo v rodině nebo ve společenství rodin“ (kán. 1248 § 1 a 2 CIC).
pramen tohoto přejatého textu, viz.: http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=C&sel_tema=6&sel_podtema=25&sel_text=738
Různé názvy dnešní neděle během dějin křesťanství
Neděle byla nazývána Prvním dnem v
týdnu, což odpovídá spíše židovskému pohledu. Pro Židy byla sobota, dnem odpočinku (viz. Kniha Genesis - Kniha zrodů, neboli 1.
kniha Mojžíšova), dnem, kdy Bůh odpočíval a
neděle byl den první.
Křesťané používali pro neděli označení Den Páně (Kýriaké hémerá) (Zj 1,10). Pro
křesťany to byl a je Den Vzkříšení Pána
Ježíše z mrtvých, který své bratry a sestry
zve na Eucharistii (Večeři Páně). V latině
byla nazývána neděle dvěma slovy „Dies
Dominica.“
7
Druhý vatikánský koncil opět vynáší na světlo další název pro neděli, který křesťané prvních
staletí používali „osmý den“ jako Den Páně. (SC
106) Po šesti dnech, kdy Bůh tvoří, a jednom dni,
kdy odpočívá, přichází osmý den. Den nového
stvoření, den Páně, den slavného Kristova vítězství nad smrti a hříchem. V tomto dni Ježíš ukazuje slávu vzkříšení, slávu nového stvoření.
Další označení neděle pochází z 3. století
a dočteme se o něm u Tertuliána, „Den vzkříšení
Páně“ (anastasimos hémerá). Důraz je kladen
na vzkříšení.
Následující název pak vychází z antické představy sedmi planet, mezi které patřilo
i Slunce. A sedmý den proto pohané označovali,
jako „en slunce“ (Dies solis). Jeroným, se nebojí převzít od pohanů i tento název pro neděli
a říká: „Pokud ji (neděli) nazývají pohané dnem
Slunce, rádi tomu přisvědčíme i my: Neboť dnes
vyšlo Světlo světa (Kristus), dnes vzešlo Slunce
spravedlnosti, v jeho křídlech je urytá spása.“
Za císaře Konstantina pak dochází k dalšímu posunu v chápání Dne Slunce, od 3.3.321 po
Kristu., to je také Den klidu pro soudce, obyvatelé měst a živnostníky. Od toho okamžiku je samozřejmě jednoduší slavit nedělní bohoslužbu,
ale klid od práce začíná jaksi přerážet původní
význam dne vzkříšení Páně. Pozdní středověk
to chce napravit tím, že začíná klást důraz na
povinnou účast křesťanů na nedělní mši svaté
a dobrovolnou neúčast považuje za hřích, a to za
těžký hřích.
II. vatikánský koncil usiluje o nápravu v chápání neděle a říká, že neděle je „základ a jádro
celého liturgického roku“. Neděle je den, kdy se
musí věřící v Krista scházet, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se Eucharistie a tak si připomínali utrpení, vzkříšení a slávu Pána Ježíše
a vzdali Bohu díky.“
Neděle je tedy, Dnem vzkříšení Páně, prvním dnem týdne, dnem, který uvozuje nový časový úsek a ne posledním dnem v týdnu, jak to
je chápáno od 1. 1. 1976 z hlediska hospodářsko
- technického (doporučení R 2015 ISO - Mezinárodní
organizace pro standardizaci). Neděle není „víkend“
8
poslední den doby volna, ale dnem oslavy Kristova vzkříšení.
Třetí Boží přikázání
Třetí Boží přikázání snad známe všichni.
„Pamatuj, abys den sváteční světil.“
To, že neděle je pro nás křesťany den sváteční jsme si tedy už vysvětlili. Pro Židy je den
sváteční sobota „sabat“, pro muslimy je to pátek
a pro nás křesťany je to, Den Páně (it. Domenika; něm. Sonntag - den Slunce).
V tom už máme jasno, ale položme si otázku. Co to znamená posvětit den? Písmo říká
jasně, že máme být svatí, jako je svatý Bůh (SZ)
a nebo podobně; máme být dokonalí, jako je
dokonalý náš Otec v nebesích (NZ). Zjišťujeme tedy, že Bůh je jediný Svatý. Chceme-li tedy
posvětit den, měli bychom ho prožít s tím, který
je svatý, s Bohem, který je i dárce svatosti a posvěcení. A protože víme, že s Bohem se můžeme
setkat v Božím slově, ve svátostech, ve shromáždění pokřtěných a v osobě kněze, v modlitbě, je
celkem logické, že Církev prožívá jaksi nejplněji
společenství s Bohem ve mši svaté, kde je Bůh,
řekli bychom nejvíce hmatatelný. A být v blízkosti Boha, prožívat Jeho přítomnost, rozvíjet
s ním vztahy a také se svými bratřími a sestrami
v Kristu, to je naše posvěcování a posvěcování
dne. Být v přítomnosti Svatého a svatých, a ne
v každodenním zápřahu, každodenních starostí,
které ubíjejí ducha i vztahy.
Už tedy chápeme, důležitost svátečního dne
a v čem spočívá jeho posvěcení, a nebo znesvěcení? Je to Bůh, Jeho přítomnost, která posvěcuje
člověka i neděli. Neděle je den setkání se vzkříšeným Kristem, v neděli prohlubujeme vztahy
s Bohem i lidmi, pokud neděli světíme, pokud
se nenecháme strhávat světem, zbytečnou práci
a jinými lákadly.
V neděli se křesťané klanějí Bohu, vzdávají
Mu úctu a díky skrze Ježíše Krista ve mši svaté.
V ten den si připomínáme Večeři Páně, při které, se setkáváme se Vzkříšeným Kristem, který
vylévá ve mši svaté na své bratry a sestry svou
milost, svého Svatého Ducha. Posvěcuje svůj
lid. Je to sváteční den, na který je myšleno ve
třetím Božím přikázání, ale také v 1. církevním
přikázání, které těm křesťanům, kteří nechápou
smysl neděle a kteří berou neděli jako otravnou
povinnost jít do kostela, připomíná pozitivním
způsobem příkazu, že o nedělích a zasvěcených
svátcích se máme účastnit mše svaté a zachovat
pracovní klid.
Třetí Boží přikázání, zdůrazněné 1. církevním přikázáním, nám říká, že se máme účastnit
nedělní mše svaté (i ve dny, kdy slavíme zasvěcené svátky, které mají stejnou závaznost, jako neděle; u nás to jsou slavnost Narození Pána Ježíše
25. 12. a Matky Boží Panny Marie 1.1). K účasti
na mši svaté jsou vázány věřící děti od 7.let života. Závaznost je pod těžkým hříchem a máme
být na celé mši svaté (bohoslužba slova i oběti),
v případě nouze je lepší být i třeba na části mše
svaté než vůbec, a přítomni musíme být fyzicky.
Existují samozřejmě i důvody, které nás
omlouvají. Třeba pracujeme v nepřetržitém provozu (nemocnice, hutě, automobilky, doprava,
doly, hasiči, zemědělci, matky malých dětí, nemají-li nikoho, kdo by jim pohlídal děti, matka po
porodu do 6. neděl, vojáci při nemožnosti apod.
Proto církev v dnešní době pro takto zaměstnané křesťany povolila slavení mše svaté v sobotu večer s nedělní platností. Ve městech dnes
pastýři svým ovečkám vycházejí často vstříc
a slaví pro výletníky a pracující, často mši svatou
v neděli v pozdních hodinách, aby se mohli věřící po příchodu z práce či z výletu zúčastnit mše
svaté.
Ovšem může se stát, že někdo jede také
na dovolenou (rozpis mši svatých často bývá na internetu, je třeba si před dovolenou tyto informace vyhledat) např.: do Ruska, kde je Pravoslavná Cír-
kev, nebo do Řecka, kde je ortodoxní Církev,
nebo do jiných zemí, kde jsou Řecko - katolíci
a nejsou tam Římskokatolíci. Pak v takových
případech směrnice o ekumenismu dovoluje katolíkům účast i na mších svatých u těchto Církví.
(svátosti a víru mají stejnou a je tam i platnost svěcení)
Jen vysloveně lidé nemocní, nemohoucí
a staří, kteří se nemají jak do kostela dopravit
a ani dostat (vzdálenost neomlouvá), mohou sledovat mši svatou u televize a nebo poslouchat přes
rádio. A pokud by někdo jel na dovolenou, kde
není možnost vůbec jít na mši svatou, neboť tam
nejsou křesťané, pak pro ně platí to, co pro nemocné, a pokud tam není ani televize a ani rádio,
pak je tam prostě nemohoucnost a nezbývá než
modlitba (př.: růžence či jiné modlitby a zbožné zpěvy).
Kněz (farář; nebo administrátor místa) může
z vážných důvodů předem udělit dispens (dovolení), a nebo nedělní mši svatou zaměnit za mši
svatou ve všední den.
Téma neděle jako svátečního dne určitě není
tímto vyčerpáno, ale chcete-li vědět více, je třeba
sáhnou po dalších zdrojích a odborné literatuře.
historické okénko...
Duchovní správci Španělské kaple
Antonín Urban
Kněžské jubileum otce Michala Petra může být také příležitostí si připomenout jeho předchůdce, kteří působili ve Španělské kapli od jejího obnovení Františkem Xaverem Mechem:
1. František Schutz (1841 - 1852), pozdější farář ve Štenberku
2. Adolf Bauer (1852 - 1859), umírá mlád v Novém Jičíně
3. Josef Schwarz (1859 - 1873) pozdější farář v Bejstrošicích
4. Vilém Jakel (1874 - 1883), pozdější farář v Jeseníku
5. Josef Raimann (1884 - 1888) později farářem v Raduni u Opavy
9
6. Jan Špilháček (1888 - 1901) pak působil v okolí Uničova
7. Augustin Liewehr (1902 - 1908) pak v Mošnově, Uničově, Ženklavě a Německu
8. Jan Hudez (1908 - 1945) pak v kapucínském klášteře v Olomouci
9. Jan Porubský (1945 - 1947) pak v Jezernici
10. Miroslav Juřen (1947 - 1951) odvolán na vojenskou službu a pak zajištěn st. bezpečností
11. Bedřich Hýža (1951 - 1968)
Pocházel ze Špiček u Hranic. Působil jako kaplan v Nové Vsi u Krnova a od roku 1918 v Novém Jičíně,
kde byl v letech 1924 - 1933 profesorem na českém gymnáziu. Zastupoval českou menšinu v městském
zastupitelstvu. Z Nového Jičína odešel učit na gymnázium do Opavy. Za války působil v Uherském Hradišti a Brně, byl rovněž vězněn. Od roku 1945 je opět v Novém Jičíně, krátce po válce do prvních voleb je
i místopředsedou Městského národního výboru. Zemřel 20.5.1968 a je pochován v Mořkově.
12. Antonín Veleba (1968 - 1982)
Pocházel z Heraltic u Třebíče. Byl členem řádu Redemtoristů. Po vysvěcení na kněze byl v klášteře v Českých Budějovicích. Po násilném rozpuštění řádu nemohl vykonávat své kněžské povolání,
neboť neobdržel státní souhlas. Nejprve pásal dobytek u Králíků v okrese Ústí nad Labem. Poté byl
na vojně u PTP v Prešově. Do Nového Jičína se dostal nejprve jako zahradník domova důchodců na
Hřbitovní ulici, kde v té době působily ještě řádové sestřičky. Ze Španělské kaple odešel do Starého
Jičína. Zemřel 12.9.1984 a je pochován ve svém rodišti.
13. František Krutílek (1982 - 1996)
Pocházel z Janovic u Starého Jičína. Na kněze byl vysvěcen v Turíně. Byl členem řádu Saleziánů. Nejprve absolvoval jejich ústav ve Fryštáku. Po krátkém působení v Ostravě přešel v roce 1935
do kanceláře k řediteli Dr. Trochtovi v Praze. Když byl Dr. Štěpán Trochta jmenován biskupem
v Litoměřicích, přešel s ním i tam. Mezitím v roce 1938 odejel na studia do Itálie, kde byl vysvěcen
na kněze. Protože se vzhledem k válce nemohl vrátit, působil v Turíně. Když byl otec biskup uzavřen v biskupském paláci působil krátkou dobu jako duchovní správce v Hošťce u Litoměřic. Zde byl
v srpnu 1952 zatčen a v březnu 1953 odsouzen na 13 let. Vězení po dobu 12 let poznal na Pankráci,
v Ruzyni, v Rtyni v Podkrkonoší, kde byl v dole i zavalen, Bytíze u Příbrami, Valdicích a nejdéle byl
v Leopoldově. Propuštěn byl 24.8.1964. Po návratu pracoval jako topič v Autopalu. Od roku 1968
byl kaplanem v Novém Jičíně, ve Španělské kapli od roku 1982. Ještě za jeho života se Španělská
kaple z důvodu oprav uzavřela. Zemřel 22.1.1996 a je pochován na Starém Jičíně.
napsali jste nám...
Pěší pouť do Frýdku
Jaromír Bok
Putování je pro nás křesťany, tedy pro ty, kteří jsou „na cestě do Božího království“, něčím, co
charakterizuje náš život zde na zemi. Člověk, který je zabydlený stále na jednom místě, má tendenci se zajišťovat do budoucna a spoléhat jen na své lidské síly a prostředky. Postupně se mu vytrácí
schopnost být otevřený pro nové výzvy, ztrácí pružnost reagovat na nová volání a má i omezenou
představivost. Ztrácí chuť spoluvytvářet něco s ostatními. Pouť je pro nás naopak snahou vyjít ze
zaběhnutých stereotypů a z každodenního shonu. Potřebujeme se alespoň na chvíli uvolnit z kruhu
všedních dnů a obrátit svou pozornost k větší perspektivě, ze které lépe uvidíme, odkud a kam jdeme
10
a co je více nebo méně důležité v našem životě.
To si mohli uvědomit všichni, kteří v sobotu
7.května nepodlehli pokušení využít pěkný jarní
sobotní den nějak „smysluplněji“, např. prací na
zahrádce, a vydali se na děkanátní pouť do Frýdku. Poutníci vyráželi na pouť různě. Někteří využili společného putování autobusem, jiní zvolili
dopravu svými auty a jiní se rozhodli putovat tak,
jak to dříve bývalo zvykem, „po svých“. Já jsem
se připojil právě k této skupině pěších poutníků.
Tato pěší pouť, která se letos konala již podruhé
a nese důvěrný název „Od Marie k Marii“ je dlouhá asi 21 a půl kilometru a vede z Příbora přes
Trnávku a Brušperk až do Frýdku. Tentokráte se
nás sešlo úctyhodně, asi kolem stovky poutníků
u Příborského kostela Narození P. Marie. Převážně mladé poutníky, četné mladé rodiny, ale
i nemálo nás „věkem odrostlejších“ vybavili na
cestu svým požehnáním přítomní duchovní otcové, a tak jsme vyrazili. Za městem Příborem se
nám otevřela nádherná scenárie rozkvetlých luk
a exploze rašící zeleně, která se v okolí Trnávky
proměnila v rajskou krajinu. Pak nás v tamním
kostelíčku přivítal mladý kněz o.Tomáš Mlýnek,
aby nás svou promluvou povzbudil prožít svůj
život jako putování, kdy to, co jsme na svém
křtu přijali, se jednou změní v nádhernou realitu
věčného života s Pánem. Takto povzbuzeni a občerstveni čajem a malou svačinkou pokračovali
jsme v putování směrem k Brušperku, tentokrát
více po silnici. Abychom si to zpříjemnili, tak
nás naši mladí průvodci – moderátoři, vyprovokovali ke společnému zpěvu. Protože málokdo
měl u sebe kancionál, využili jsme megafonu
a přítomné scholistky i otec děkan Alois Peroutka
předzpěvovali všechny sloky známých i neznámých mariánských písní a litanie. Mohli jsme
si tak připomenout neopakovatelnou atmosféru
bývalých poutí, kterou většina z nás zná jen ze
starých filmů nebo vyprávění. Jak naši předkové putovávali se zpěvem a modlitbou přes pole
a louky vstříc poutním místům. Po další přestávce a duchovním povzbuzení, tentokrát z úst
o. Romana Macury v kostele v Brušperku, jsme
již pokračovali v cestě do Frýdku. Naše chodidla
sice o sobě už nechávala znát, ale zdálky viditelná věž frýdeckého mariánského kostela naštestí
také. Tak jsme jen častěji mobilizovali síly „dopingem“ z doprovodného „pojízdného bufetu“
rodiny Orlíkových a spol., kteří se vzorně postarali o „catering“ celé pouti. Byli jsme všichni moc
rádi, když jsme konečně doputovali do frýdecké
mariánské svatyně a mohli se zúčastnit mše sv.
slavené za přítomnosti otce biskupa a poutníků
Novojičínského děkanátu. Těšilo nás nejen to,
že jsme to všichni ušli, včetně těch nejmenších,
kterým ke konci už pomáhal, kdo jen mohl. Ale
také radost ze společného putování, které nám
všem připomnělo, že k cíli nedojdeme „sólo“,
ale jen společně, když jeden druhému na naší
cestě neodepřeme doprovod ani pomoc.
Děkanátní pouť do
Frýdku-Místku
Monča Štefková
Letos 7. května se uskutečnila děkanátní
pěší pouť do Frýdku-Místku, kterou uspořádala
mládež
Novojičínského děkanátu. A jelikož se pouť ko11
nala již podruhé, nebylo by se čemu divit, kdyby se
toto „putování“ za pár let stalo tradicí. Zahájení
bylo v 9:00 ve farním kostele Narození Panny
Marie v Příboře, kde se sešlo nad všechna
očekávání přes osmdesát poutníků z různých
farností a různých věkových kategorií. Po krátké
registraci, modlitbě a požehnání děkana P. Aloise Peroutky bylo vše připraveno na cestu. Čekala
nás přibližně 22 kilometrová trasa, jejíž cílem
byla mše svatá s otcem biskupem v bazilice Minor ve Frýdku-Místku.
Vpředu se nesl dřevěný kříž, v jehož nošení
se mohl vystřídat kdokoli.
V průběhu cesty měl také každý z nás možnost svátosti smíření, modlitby svatého růžence,
popovídání si s přáteli či zpěvu. První větší zastávka byla v Trnávce před farním kostelem, kde
na nás čekal P. Tomáš Mlýnek s krátkým slůvkem
a příjemným povzbuzením na následující cestu.
Komu však cestou vyhládlo, měl možnost dát si
i něco dobrého k snědku, případně k pití.
O další krátkou promluvu se postaral
P.Roman Macura na další přestávce v Brušperku. Ta už byla poslední před samotným příchodem do Frýdku.
Tématem letošní poutě byl křest, abychom si
uvědomili, že spojuje jednotlivce nejen s Bohem,
ale také se všemi, kteří se otevřeli Kristu. To znamená, že spojuje nás všechny. Pro křesťany znamená voda viditelné znamení neviditelné moci
Boží, který dává v životě novou jedinečnou šanci,
a proto byly na začátku každému rozdány kapičky
z papíru, které představovaly kapky vody, kterými
jsme byli pokropeni ve křtu. Každý z nás si mohl na
kapičku napsat jakoukoli svou prosbu či dík, které by chtěl odevzdat Bohu. Ve Frýdku se všechny
kapičky připnuly na ručně vyrobenou křtitelnici,
která byla odnesena při obětních darech k oltáři.
Celá tato pouť byla tedy zakončena krásnou
mší svatou se zdejšími farníky a otcem biskupem. Myslím si, že každý, kdo se této pouti
účastnil, měl možnost nejen načerpat nové síly,
ale také odpočinout si od obyčejného všedního
dne a tím pocítit blízkost Krista.
12
1.svaté přijímání
Lenka Košárková
O čtvrté květnové neděli roku 2011 byly historické prostory farního kostela v Novém Jičíně
svědkem svatého přijímání dvanácti dětí. Než se
však dopracovaly k slavnostnímu dni 22. května,
musely projít devítitýdenní cestou náročných
příprav, u nichž nebyla nouze o dobrodružné zážitky. Setkávaly se každou středu, aby si vyprávěly o Ježíši Kristu, naučily se modlitby a věděliy
jak se chovat v chrámu Božím.
První velkou zkouškou byla pro ně sobota 30. dubna 2011, kdy se sešly v devět hodin
u fary a začal den plný boje dobra se zlem
a hlavně zkouška svého svědomí. V lese s pomocí
Jolany Orlíkové, jejich synů a s vírou v Pána Boha
plnily úkoly a čelily různým nástrahám. Našeptávač všeho zlého „Černý“, jak mu říkaly, chtěl překazit jejich čisté úmysly a lákal děti ke špatnostem. Ty ale za pomocí dobra „Lva“ těmto špatným
vlivům nepodlehly. To nejtěžší děti čekalo.
Po návratu na faru se převlékly do čistých
šatů, vzaly seznamy svých hříchů a vstoupily do
kostela. Jejich již tak napnuté nervy ještě umocnila velká bouřka. Bylo to zvláštní. Po celém dni
prosvíceném sluncem to bylo jako znamení, že
teď by se děti měly ztišit a v tichosti prožít svátost
smíření. Jakmile se poslední z dětí vyzpovídalo
ze svých hříchů, byl důvod k oslavám. Společně
usedly ke stolu plnému dobrot a povídaly si. Večer všichni znavení usínali s krásným pocitem,
že jejich srdíčka jsou čistá. Další velkou zkouškou byla maturitka.
Každý musel zodpovědět otázku a říct modlitbu. Všechny děti to zvládly. Bylo pěkné slyšet:
„Mami, Otec trochu napovídal.“ Aby taky ne.
Odpověď na některé otázky byla těžká. Neděle
22. května se blíží. Maminky musí nachystat šaty
holčičkám, nažehlit puky na kalhotách, připravit
svíčku a v kostele je třeba nacvičit, jak vše bude
probíhat. Nehledě na to, že ještě před chvíli utajovaná skutečnost v podobě televizního přenosu,již
tajemstvím nebyla, nakonec se vše vyzradilo. Proto byla potřeba nic ponechat náhodě a do posledního detailu každou maličkost natrénovat.
Ona významná neděle je tady. Obléknout,
učesat a hlavně přijít včas. Děti jsou netrpělivé. Poprvé stát před oltářem a přijmout Tělo
Kristovo. Všechny zvážněly a soustředily se.
Přítomnost kamer ze začátku znervózňovala,
ale po nějaké době nervozita opadla a bylo vše
jako normálně. Krásně nastrojené děti se dočkaly. Přistoupily k prvnímu svatému přijímání
a modlitbičkou poděkovaly Ježíši Kristu. Od
Otce Aloise dostaly památeční list k prvnímu
svatému přijímání, krásný dřevěný růženec, obrázky a zvířátko, které je doprovázelo v říši LvaKrista a nakonec požehnání na cestu s Ježíšem.
Poté probíhalo focení, každý chtěl mít tu svou
památeční fotografii. Poté nastal čas rozchodu
a cesty na slavnostní oběd a odpoledne.
Na začátku nám přišla cesta k prvnímu svatému přijímání dlouhá a těžká. Nyní, když je vše
za námi, musím ale říct, že celé to uteklo nějak
moc rychle. Z dětí, které se letos sešly k prvnímu
svatému přijímání, se stala super parta. Proto by
nebylo od věci sejít se ještě jednou a prožít pěkný
den třeba někde na výletě v přírodě.
Pokoj a Dobro,
Rád bych Vám vyjádřil své poděkování za
krásný farní časopis a také bych chtěl poděkovat
za vše, čím farnost žile.
Když jsem ve čtvrtek přijel na schůzi, tak jsem
si v kostele hned všiml velmi pěkného a nápaditého malého tabla prvokomunikantů. Velmi mne
to oslovilo ve spojení s myšlenkou důležitosti propojenífarníků, protože radostná událost prvního
svatého přijímání, kdy Pán Ježíš poprvé může
vstoupit do duše dítěte, je záležitostí nejen rodiny
ale i celé farnosti Je tedy třeba, abychom se vzájemně modlili a vyprošovali těm malým dětem
milost, aby vytrvaly.
Nechci se dlouze rozepisovat, ale protože
vím, jak je důležité ve světě a v prostředí ve kterém každý myslí jen na sebe, umět povzbudit
a potěšit, ještě jednou děkuji a budu rát, když se
naše ovečky budou inspirovat a něco podobného
také vytvoří u nás.
Srdečně všechny zdravím a žehnám
P.Petr Dokládal
13
Ministrantský minivíkend Provodov 2011
Jakub Horák
Ministranti, parta bezva kluků, se vypravili
ve dnech od 13. 5. do 15. 5. společně s o. Aloisem
do malebné krajiny na Valašsku, a to na poutní
místo v Provodově.
a samozřejmě našemu skvělému kuchaři panu
Horákovi a neméně i Jiřímu Fojtů, který byl platným článkem celé výpravy.
Je také třeba názor těch mladších, co s námi
jeli a tak jsem se jich zeptal také.
Kluci, jak se vám líbilo na Provodově?
Vojta Petráš:Minivíkend se povedl i díky
dobrému kuchaři a skvělé partě kluků.
David Kešelák: Minivíkend byl super. Moc
se mi líbilo prostředí.
Víkend v Jasenici
Tomáš Orlík
Celý víkend pro nás byl ve znamení obnovy
křtu. Všichni jsme se tedy vydali mimo jimé na
cestu do lázeňského města Luhačovice, kde na
nás čekala chutná Vincentka :D .To bylo v sobotu. Odpoledne nás čekala přednáška o olejích,
která nás měla pozvednout a hlavně připomenout náš křest. Vrcholem pro nás byla neděle,
protože jsme plně obnovili svůj křest. Byli jsme
obmyti vodou z Provodova. Samozřejmě cílem
celého víkendu nebyla jen obnova křtu, ale hlavní
náplní bylo, aby se kluci vzájemně více poznali a
upevnili se v ministranské službě u oltáře. Hlavní díky patří Jakubovi Horákovi, který připravil
program a vede ministranty po celý rok (to píše
Pavel, není to sebechvála :D), také otci Aloisovi
Jak začít? Již delší dobu jsme se snažili udělat víkendový pobyt pro nás studenty, kteří chodíme do náboženství. Čas uplynul a naskytla se
možnost to zkusit naplánovat znovu. A tak jsme
šli do toho. Domluvili jsme se s Tondou Urbanem, který souhlasil a mohli jsme začít plánovat
dále. Shodli jsme se na datu 4.-5. června, kdy
jsme měli skoro všichni volno, což byl první pozitivní krok. Dál už zbývalo jen nakoupit jídlo a
sjet se. Ubytování nám zajistila Tondova manželka v její chatičce, které bychom chtěli ještě
jednou poděkovat.
A je to tady! 4. 6.! Sjíždíme se k faře a dál už
pokračujeme společně směr Jasenice.
Trávíme spolu skvělé chvilky při duchovním slůvku o Bibli, kytaře u ohně, v knížkách a
v přírodní rezervaci zatopeného lomu. Dále při
výborném jídle, hodině tance, společenských
hrách v malé milé chatičce… A ani se nenadějeme a je tu konec a my se těšíme na další podobný
víkend.
14
z naší knihovny...
Marie Šindlářová
Jan Pavel II ve farní knihovně –
NEBOJTE SE!
Jistě jste mnozí sledovali v televizi přenos beatifikace nezapomenutelného papeže Jana Pavla II – nepochybně jste jistě i přečetli a vyslechli hodně oslavných i střízlivě hodnotících článků.
Naše farní knihovna vám může nabídnout další zdroj – celkem
devatenáct titulů- nejen z pera Jana Pavla II, ale i další texty týkající se jeho osoby. Alespoň některé chci připomenout *
Nebojme se pravdy (o nedostatcích lidí a provinění církve)
*
Překročit práh naděje (odpovědi na otázky položené
italským novinářem)
*
Dar a tajemství – k 50. výročí mého kněžství
*
Svědek naděje (autorizovaný životopis Jana Pavla II.)
*
Celý Tvůj /autor Mieczyslaw Maliński/ - životopis Jana Pavla II. od zvolení papežem
*
Jan Pavel II. v Československu – kniha fotografií a kniha promluv
*
Síla v slabosti Jana Pavla II. (kolektiv čtyř autorů vč. jeho osobního lékaře)
*
Apoštolské listy – O důstojnosti a povolání ženy, O úkolech křesťanské rodiny v současném
světě, O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, Růženec Panny Marie
*
Encykliky – O lidské práci, O Eucharistii a jejím vztahu k církvi.
ve zkratce z farností...
Co jsme prožili
farníky.
* 7.5. se uskutečnila tradiční pouť k P.Marii Frýdecké.
* V neděli 14.8. hlavní pouť ve farním kostele v Novém Jičíně.
* 2.5. přijalo 12 dětí a jedna maminka první svaté přijímání. Mši svatou v přímém přenosu vysílala televize Noe.
* Od 19.8 týdenní pobyt v italských Dolomitech.
* 3.6. byla zahájena příprava na sv.biřmování.
* V sobotu 10.9 v rámci Dne Města bude v 7.30 hod. mše
sv. ve farním kostele.
* 4.6. proběhla pouť na Turzovku.
* 12.6. se sešla šenovská farnost na svatodušní vaječině. Stejně tak proběha vaječina na zahradě Španělské
kaple.
Co nás čeká
* V sobotu 20.8 pouť na sv. Hostýn.
* V sobotu 17.9 pouť Po stopách bl. Jana Pavla II. - Wadowice a Kalwaria Žebřidowska.
* V neděli 18.9 pouť v kostele v Kuníně k svátku Povýšení
sv. Kříže - mše v. v 8.45 hod.
* V neděli 18.9. hlavní pouť k P. Marii Bolestné ve Španělské kapli v N. Jičíně - mše sv. v 18.30 hod.
* První prázdninový týden se uskuteční farní chaloupka ve
Valašské Bystřici.
* Ve středu 28.9. cyklopouť do okolí pro všechny, hlavně
pro rodiny s dětmi a mládeží.
* V sobotu 23.7 tradiční pouť na horu Radhošť za sv. Cyrilem a Metodějem. Mše sv. bude v 11.00 hod. za všechny
* V sobotu 23.10 halali v Kuníně s účastí o.opata Evžena
Martince - mše sv. v 10.00 hod.
15
Nebojte se!
/Z knihy Překročit práh naděje/
Nebojte se!
Moc Kristova kříže a vzkříšení
je větší než veškeré zlo,
z něhož by člověk mohl
a musel mít strach.
Nebojte se toho,
co jste sami vytvořili,
nebojte se ani všeho,
co člověk vyrobil
a čím je den ode dne
více ohrožován!
A konečně, nebojte se sami sebe!
Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl
apoštolům a ženám: „Nebojte se!“
Tato slova potřebujeme dnes možná více,
než kdy jindy.
Je nutné, aby zesílila jistota,
že existuje ten, kdo drží v rukou osudy
tohoto pomíjivého světa,
kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí,
kdo je alfou i omegou.
A tento někdo je Láska...
Jen on se může plně zaručit za slova
„Nebojte se!“.
...zamyšlení na závěr.
Každý člověk ať se chvěje, celý svět ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři v rukou
kněze je Kristus, Syn Boha živého.
16
Spisy sv.Františka z Assisi. „Napomenutí a spisy.“