nr. 1 - NE-BE

L I D É y S P O L E Č N O S T y K U L T U R A y
L I T E R A T U R A
Společnost pro šíření nizozemské a vlámské kultury
NE-BE
Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur
Pozvánka: Celodenní výlet
do severních Čech
NE-BE ve Vídni (po stopách
Vincenta van Gogha)
NE-BE in Wenen (op zoek
naar Vincent van Gogh)
Jan Zwartendyk:
DE ENGEL VAN CURAÇAO
ANDĚL Z CURAÇAA
Uitnodiging: Daguitsatp
naar Noord-Bohemen
Historie: Kolonizace střední
Evropy ve středověku
Geschiedenis: De kolonisatie van
Midden-Europa in de middeleeuwen
Oostende, město u moře
Oostende, Stad aan Zee
M E N S E N y M A A T S C H A P P I J y C U L T U U R y L I T E R A T U U R
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
NE-BE
Vydává / Uitgever (MK ČR E 17882):
NE-BE
Společnost pro šíření vlámské a nizozemské kultury
Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur
Radhošťská 1
130 00 Praha 3
Česká Republika
Bank. spojení/Bank: Komerční banka, Praha 2
Č. účtu/Rekeningnummer: 19-2307530267/0100
IBAN: CZ6101000000192307530267
SWIFT (BIC): KOMBCZPPXXX
Obsahy Inhoud
Pozvánka na výlet do severních Čech, str. 3 /
DAGUITSTAP NAAR NOORD-BOHEMEN,
p. 17
KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ UDÁLOSTI
/ CULTUUR EN SOCIAAL LEVEN
Vídeň, str. 4 / Wenen , p. 18
(Zuzana Vittvarová)
Výbor / Bestuur:
Jana Červenková: jana.cervenkova@worl donline.cz,
Eva Giese: [email protected],
Andrea Bednářová: [email protected],
Veronika Havlíková: [email protected],
Ruben Pellar: [email protected],
Jana Pellarová: [email protected],
Lucie Pittnerová: [email protected],
Ladislav Říha: [email protected],
Piet Schepens: [email protected],
Petra Schürová: [email protected],
Lenka Strnadová: [email protected],
Zuzana Vittvarová: [email protected]
NA CESTÁCH / OP WEG
Čestná předsedkyně / Erevoorzitster:
Petra Schürová, [email protected],
tel./fax: +420 222 728 603
Oostende, město u moře, str. 9 / Oostende, Stad
aan Zee, p. 23 (Jos Wuijts)
Předsedkyně / Voorzitster:
Jana Červenková, [email protected]
Jídelny / comedores v HUARAZU, str. 11 /
Eetlokalen / comedores in HUARAZ, p. 25
(Hanny Visser)
Místopředsedkyně / Vice-voorzitters:
Veronika Havlíková, [email protected],
tel.: +420 286 890 111, mobil: +420 603 553 789
Jana Pellarová, [email protected],
tel.: +420 371 728 400, mobil: +420 603 782 819
Eva Giese, [email protected]
Pokladník / Penningmeester:
Eva Giese, [email protected]
Redakce bulletinu / Redactie van het bulletin:
Lenka Strnadová, [email protected],
mobil: +420 724 280 947
Jesse Ultzen, [email protected]
Knihovna / Bibliotheek:
Adresa / Adres:
Nizozemské velvyslanectví / Nederlandse Ambassade,
Gotthardská 6, Praha 6
Kontakt: Ruben Pellar, [email protected], mobil:
+420 605 260 005
Internetové stránky / Onze web-site:
www.sweb.cz/ne-be
Obálka / Titelblad:
Riesenrad, Prater, foto Lenka Strnadová
Jeronýmovy dny 2008, str. 6 / “Jeronýmovy dny
2008“, (Hiëronymusdagen), p. 20
(Andrea Bednářová)
ANDĚL Z CURAÇAA, str. 7 / DE ENGEL VAN
CURAÇAO, p. 21 (Jan Zwartendyk jr.)
Z HISTORIE / GESCHIEDENIS
Kolonizace střední Evropy ve středověku, str. 12
/ De kolonisatie van Midden-Europa in de
middeleeuwen , p. 26
(Piet Schepens)
NOVÉ KNIHY A PŘEKLADY, str. 15 /
NIEUWE BOEKEN EN VERTALINGEN, p.
29
Pražské Perspektivy 5 / Praagse Perspektieven 5
Karel ČAPEK
Edice Moldaviet / Moldaviet-reeks
(Kees Mercks)
TISKOVINY A ČASOPISY, str. 15 / PERS
EN TIJDSCHRIFTEN, p. 15
(Petra Schürová)
1
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
SLOVO ÚVODEM
Vážení členové NE-BE, milí přátelé,
Mám pro vás dobrou zprávu: Sdružení NE-BE slaví 10. výročí. Ano, je to opravdu tak, už je nám 10 let!
Při této příležitosti bych vás všechny ráda pozvala 1. dubna na valnou hromadu, kdy toto jubileum
oslavíme.
Dále bych při této příležitosti ráda poděkovala alespoň některým svým spolupracovníkům:
•
•
•
•
•
•
•
O knihovnu se starají Ruben Pellar, Andrea Bednářová a Koos Roos. Knihovna se v minulém roce
rozšířila a v tuto chvíli již čítá 900 knih. Ve spolupráci s naší členkou Petrou Panušovou vytváříme
nový katalog knih, který najdete také na našich webových stránkách.
O časopis se i nadále stará především Lenka Strnadová. Od roku 2007 ho dostáváte v elektronické
podobě. Pro tento jubilejní rok chystáme jubilejní číslo, které bychom rádi rozeslali všem členům ve
vytištěné podobě.
Iniciátorem výletů NE-BE je již několik let člen výboru Piet Schepens. 26. dubna je na programu výlet
do severních Čech s názvem Architektonické dědictví v průmyslovém prostředí. Výlet organizujeme
spolu se sdružením Vlamingen in de Wereld.
Internetové stránky spravuje Andrea Bednářová-Havlíčková. Jsme si vědomi toho, že webové stránky
jsou v současné dobe vizitkou každé společnosti, i proto připravujeme jejich novou podobu.
I nadále organizujeme literární setkání. 16. května pořádáme ve spolupráci s Nizozemskou ambasádou
literární večer s nizozemským spisovatelem Arnonem Grunbergem, který je na návštěvě v ČR v rámci
knižního veletrhu Svět knihy. Literární večer se bude konat v kavárně Krásný ztráty.
K 10. výročí NE-BE pořádáme také čtyřdenní výlet do Flander. Navštívíme Mechelen, Lovaň,
Antverpy, Gent a Brusel.
V duchu 10. výročí se 1. dubna uskuteční také valná hromada s občerstvením a posezením v kavárně
Krásný ztráty.
Před dvěma roky, v dubnu 2007, jsem převzala funkci výkonné předsedkyně NE-BE od Petry Schürové.
Dohodli jsme tehdy, že se předsedové budou ve funkci po dvou letech střídat. Snažila jsem se pokračovat
společně s ostatními kolegy v duchu hesla „Sobě a druhým pro radost“ v založené tradici a zároveň přidat i
něco navíc. Na vás je, abyste posoudili, jak se mi to podařilo. Na letošní valné hromadě funkci předám dál.
Přijďte. Těšíme se, že vás na valné hromadě uvidíme. Čeká vás zde občerstvení a příjemné posezení. Jsme
zvědavi na vaše názory.
Jana Červenková
Informace pro členy: Prosím sdělte nám, pokud máte novou e-
mailovou adresu nebo chcete členství zrušit. Velmi nám tak usnadníte práci.
Adresa pro toto sdělení: [email protected]
KNIHOVNA
Knihovna je otevřena pravidelně dvakrát měsíčně, vždy
první a třetí úterý v měsíci (15.30-16.30). Pro individuální
konzultace a výpůjčky kontaktujte prosím Rubena Pellara:
[email protected]; mobil: +420 605 260 005
2
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Pozvánka na celodenní výlet do severních Čech
Zámek Jezeří (vlevo), hnědouhelná jáma, Chemopetrol
Architektonické dědictví v průmyslovém prostředí, neděle 26. dubna 2009
NE-BE, Společnost pro vlámskou a nizozemskou kulturu“, pořádá ve spolupráci s VIW (Vlamingen in de Wereld –
Vlámové ve světě) jednodenní výlet do severních Čech, kde navštívíme dva zámky a kostel.
Území mezi Krušnými horami a Českým středohořím bylo kdysi neobyčejně krásné, malebné a romantické. Teď
krajině dominují kouřící komíny a chladící věže. Všude vidíme obrovské jámy, které vznikly v důsledku těžby
hnědého uhlí. A tímto hnědým uhlím je poháněno mj. pět velkých severočeských elektráren.
Kostel Panny Marie v Mostě, perla pozdně gotické architektury, byl v roce 1975 po kolejích přesunut o 800 metrů.
Je jedinou budovou, která zbyla ze starého královského města srovnaného v 70. letech se zemí kvůli těžbě hnědého
uhlí. Asi o jeden kilometr západně od dnes již zmizelého města bylo postaveno město nové, ošklivé. Je vůbec
možné, že zde lidé dobrovolně žijí
Také barokní zámek Jezeří měl být zlikvidován, ovšem díky iniciativě občanů byl zachráněn. Cenný park se však
zachránit nepodařilo a na jeho místě je dnes gigantická zbytková jáma po těžbě hnědého uhlí. Zámek byl dlouhou
dobu letní rezidencí jedné větve rodiny Lobkoviců a hostil mj. Beethovena a Goetheho.
Zámek v Duchcově byl od roku 1642 do 1920 ve vlastnictví šlechtického rodu Valdštejnů. I zde byli hosty
Beethoven a Goethe, ale také Schiller, car Alexander I, pruský král Bedřich Vilém III. a Metternich. A chcete-li se
dozvědět více o Casanovovi, pak musíte jet 26. dubna určitě s námi.
Letos budeme během výletu nově využívat audio systém: každý účastník obdrží přijímač se sluchátky a může si
přeladit na nizozemský nebo český výklad. Pronájem přístroje je zahrnut v ceně.
Program neděle 26. dubna 2009
07.45
Sraz na parkovišti u Hlavního nádraží
08.00
Odjezd autobusu z Prahy (na čas!)
09.15
Most: návštěva nádherného pozdně gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie
10.00
Autobusem do Jezeří
10.40
Jezeří: návštěva zámku
13.00
Autobusem do Duchcova
13.30
Oběd v restauraci
15.00
Duchcov: návštěva zámku
17.30
Odjezd, kolem 19. hodiny budeme v Praze.
V autobuse a během prohlídek dvojjazyčný výklad: v nizozemštině a češtině.
Cena a přihlášení
Základní cena (doprava autobusem, vstupné v Mostě, Jezeří a Duchcově, místní průvodci, audio systém, poplatky)
činí 690,- Kč za osobu. Senioři nad 65 let a studenti zaplatí 570,- Kč za osobu, děti od 6 do 12 let 380,- Kč za
osobu. Máte-li zájem o oběd (vepřová pečeně se žampióny, brambory a zeleninou, zákusek), je třeba uhradit navíc
170,- Kč. Jídlo pro děti (kuřecí řízek s brambory a zeleninou, zákusek) stojí 110,- Kč. Nápoje nejsou zahrnuty v
ceně.
Přihlásit se můžete prostřednictvím zaslaného formuláře a zaplacením celé příslušné částky na následující bankovní
účet: Ne-Be, 19-2307530267/0100 (Komerční banka), uveďte prosím "Jezeri 2009", své jméno a počet osob.
Přihlášky a platby do 4. dubna 2009! Pozor, počet účastníků je omezen.
Přejete-li si více informací, zavolejte prosím na číslo 776 744 540 (Jana Červenková) nebo 604 243 930 (Piet
Schepens). Informace na webu: (http://www.sweb.cz/ne-be)
3
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ UDÁLOSTI
VÍDEŇ
Slyším v uších slova o tom, že se sliby mají plnit. Ano, i já si tuhle skutečnost
uvědomuji. Náš listopadový výlet do Vídně byl bezchybný, tak proč ho nepopsat a tím
nezařadit do naší malé, ale desetileté historie NE-BE?
Jenže je už únor roku 2009 a teprve teď se odhodlávám ke psaní. Co mi pomůže? Už vím. Herbert von
Karajan dirigující Straussovy kousky. Stačí jen nalézt na www.youtube.com to pravé, co podpoří mou
chuť k psaní a najednou se při poslechu krásných melodií před mým zrakem objevují písmena, slova a
věty opěvující nejprve nápad vedoucí k zajištění popisovaného výletu a pak už jeho vlastní realizaci.
V pátek ráno 14. listopadu se postupně scházíme v Holešovicích na nádraží a usedáme do vlaku jménem
Pendolino. Mělo by nás převézt z Prahy do Vídně za čtyři hodiny. Věřte, nevěřte, ale opravdu ocitáme se
ve Vídni na Süd Bahnhof na minutu přesně. Uvědomuji si, jak případné turisty lákal big board s Franzem
Josefem na takovou cestu, České dráhy se snažily, i o světovou reklamu.
Z vídeňského nádraží jsme se přesunuli autobusem a pak tramvají do našeho milého malého penziónu.
Když odložíme cestovní zavazadla, vybavíme se jen plánem města, někdo si vezme víc, jiný méně naditou
peněženku s euro měnou. Zvídavost i zvědavost a chuť poznávat a užívat si jsme si přivezli s sebou
z domova. Takže nám nic nebrání a hurá – Vídeň je naše.
Nebudu zakrývat, že jedny z prvních našich kroků vedly do kavárny. Město je jimi proslulé a protkané. O
žádné z nich se nedá hovořit s despektem, jen o některé s lítostí, když je v ní plno a člověk se musí
přesunout do péče jiných pohostinných míst. Nikdy jsem se nedočetla v žádném průvodci, jaká četnost
kaváren je Vídni přiřazena, ale vsadím se, že na pomyslném soutěžním žebříčku mezi městy bude na
prvním místě, když ne, tak na některém z míst čelných.
4
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Návštěva výstavy Vincenta van Gogha, tento kulturní počin vídeňské Albertiny, byl pro cestu do Vídně
vlastně impulsem. Podařilo se totiž vystavit v této světoznámé galerii na pár měsíců nepřeberné množství
Vincentových děl. Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít.
Ani vzpomínkový koncert v chrámu sv. Štěpána k výročí úmrtí Franze Schuberta nebylo možné vynechat.
Byla to vlastně zádušní mše a zároveň koncert, při němž se zaskvěly nejen místní pěvecké sbory.
Milí čtenářové, uznejte sami, že takové kulturní skvosty nemohly zůstat jen tak nepodtrženy. Vždycky
jsme je propojili, právě k jejich zvýraznění, s oslavou gastronomickou. Ve Vídni je k tomu příležitostí
habaděj! A tak manželé Schürovi, tvůrci celého našeho výletu, velmi dobře zakomponovali mezi tóny a
barvy návštěvu restaurace Figlmüller, která nám připravila řízek jako kolo u vozu. Sice nepřekonal kolo
v Prátru, přesto nám uvízl v paměti. Takže nezbývá než závěrečná rekapitulace:
Pobyt byl bez chyb. Nasáli jsme už předvánoční atmosféru, viděli jsme krásné obrazy, pobyli na koncertě,
pohlédli na Vídeň z ohromného kola v Prátru. Také v Belvedéru bylo na co koukat. Počasí nám přálo,
souputníci byli milí, lid vídeňský se nám zdál přívětivý.
Budiž pochváleno takovéto cestování!
Zuzana Vittvarová
Foto: Petra Schürová, Lenka Strnadová
5
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Jeronýmovy dny 2008
TERMINOLOGIE V ČEŠTINĚ:
NIZOZEMSKO-NIZOZEMÍ-HOLANDSKO-VLÁMSKO-FLANDRY
NIZOZEMŠTINA-HOLANDŠTINA-VLÁMŠTINA
V sobotu 8. listopadu 2008 se NE-BE zúčastnilo Jeronýmových dnů, které každoročně pořádá
Jednota tlumočníků a překladatelů. V rámci cyklu přednášek nazvaného "Naše Nizozemí"
vystoupili někteří členové Společnosti NE-BE se svými příspěvky.
Jana Červenková, Petra Schürová, Veronika ter Harmsel Havlíková a Jana Pellarová posluchačům
představily naši Společnost, seznámily je s posledními překlady, především antologií nizozemské poezie
„V Nizozemsku už nechci žít“, s novou učebnicí nizozemštiny a Ruben Pellar se na základě překladu
knihy Douwe Draaismy rozhovořil o tom, co znamená paměť pro tlumočníky a překladatele. Rovněž byly
osvětleny některé pojmy, vlastní jména v češtině vztahující se k nizozemsky mluvícím územím. Vzhledem
k tomu, že právě v otázce posledně zmíněného, tedy terminologie, není vždy tak úplně jasno, neuškodí,
když se k ní vrátíme.
Nejprve si povíme o různých názvech používaných pro tyto oblasti.
Termínem Nizozemsko označujeme dnešní státní útvar, tj. jednu ze tří
zemí Nizozemského království (ke kterému dále patří Nizozemské
Antily a Aruba). Nizozemím máme na mysli historický státní útvar,
tedy severní Nizozemsko včetně jižních sousedů – nízko položené
území v okolí delt řek Rýn, Mása, IJssel a Šelda. Termín Nízké země
(de Lage Landen, v angličtině the Low Countries), se pro tuto oblast –
dnešní Nizozemsko-Belgie (-Lucembursko) – v češtině neujal.
Jako Holandsko bývá často nesprávně označováno území celého
Nizozemska. Správně však toto jméno nese pouze část Nizozemska,
dnešní provincie Severní a Jižní Holandsko.
Pro pojmenování nizozemsky mluvící části Belgie můžeme v češtině
použít dva termíny: Flandry užijeme v kulturně-historickém kontextu
nebo v případě, že chceme označit konkrétní provincii, tj. Západní či
Východní Flandry, resp. Francouzské a Zeelandské Flandry; oficiálním
názvem pro (spojené) Vlámské společenství a Vlámský region1 používaným např. v případě bilaterálních
smluv, je však Vlámsko.
Nyní přejděme k jazyku. Tentokrát začněme u Belgie, ve které 60 % obyvatel hovoří nizozemsky. Napříč
Belgií prochází francouzsko-nizozemská jazyková hranice, která byla v šedesátých letech 20. století
stanovena zákonem: nizozemsky se hovoří v provinciích Západní a Východní Flandry, Vlámský Brabant,
Antverpy a Limburk. Spisovná forma se shoduje s nizozemštinou na severu, hovorová podoba se
samozřejmě v určité míře liší. Oficiálně tedy Vlámové mluví nizozemsky, ne vlámsky. Vlámština je buď
neformální pojmenování hovorové nizozemštiny používané na jihu ve vlámských provinciích anebo
názvem pro dialekty (např. západovlámský). Totéž platí pro další nepřesné označení nizozemštiny –
holandština. Holandština je totiž dialektem v provinciích Severní a Jižní Holandsko, či neoficiálním
pojmenováním (hovorové) nizozemštiny v Nizozemsku.
Andrea Bednářová
☼
1
Belgické království je federativní stát, který se skládá ze tří regionů – Vlámského, Valonského a dvojjazyčného Bruselu –
zodpovědných za záležitosti týkající se „půdy“, a tří společenství (Nizozemského, Francouzského a Německého), které mají
pravomoce týkající se „obyvatel“ (např. kultury a jazyka).
6
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
ANDĚL Z CURAÇAA:
Pátrání po osudech pokračuje
V zimním čísle časopisu NE-BE vyšel od Lucase Bruijna článek o nizozemském novináři
Louisi Aletrinovi, který žil od roku 1921 do 1939 v Praze. Byl korespondentem jak
nizozemských tak amerických novin a byl natolik nesmlouvavě kritický, že na sebe po
německé okupaci Československa v roce 1938 ihned upoutal pozornost Němců. Zahynul
roku 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Jan Zwartendijk, 1940
Během svého pátrání po faktech o Aletrinově
životě narazil Lucas Bruijn na staré hlášení o
pobytu v Praze, kde bylo uvedeno, že Aletrino
bydlel v roce 1928 na adrese Cukrovarnická 501,
v pražské čtvrti Střešovice, v domě u rodiny
Zwartendijků. Bezesporu nizozemské jméno, ne
však příliš časté. Při hledání na internetu na mne
Lucas Bruijn brzy objevil kontakt. Zeptal se mě,
jestli mi něco říká jméno Aletrino nebo uvedená
pražská adresa.
Odpověděl jsem, že samozřejmě ano. Aletrino
byl dobrým přítelem otce a rodiče bydleli v domě
na dané adrese. Aletrino u nich asi rok bydlel
krátce před tím, než jsem se narodil.
Můj otec, Jan Zwartendijk, přijel z Nizozemska
do Prahy v roce 1925 jako zástupce nizozemské
exportní firmy. Bylo mu 29 let, neznal v Praze ani
živáčka a neuměl slovo česky. Brzy se setkal s
Aletrinem, který byl o několik roků starší, žil
v Praze již několik let a mluvil česky. Zcela určitě
pomohl otci, aby se v Praze zorientoval, a stali se
dobrými přáteli. V roce 1926 se otec setkal v Praze
se svou budoucí nevěstou z Moravy. Vzpomínám si
jen na jednu jedinou českou větu, kterou jsem se
naučil od maminky: “strč prst skrz krk”, známý
jazykolam bez jediné samohlásky.
Naše rodina se vrátila v roce 1932 do
Nizozemska a v následujících letech jsme se s
Aletrinem viděli ještě několikrát. Nocoval u nás
v Rotterdamu se svojí ženou a setkali jsme se s ním
během prázdninové cesty do Prahy a Železné Rudy.
Tehdy to bylo asi naše poslední setkání. Otec byl
v roce 1938 vyslán jako zástupce firmy Philips do
Kaunasu v Litvě. V září 1939 obsadili Němci
západní část Polska a Sověti jeho východní část.
Litva zůstala neobsazena, dokud ji v polovině
června roku 1940 neobsadila Sovětská armáda.
Třetího srpna 1940 byla formálně připojena a stala
se součástí Sovětského svazu.
Den před nečekanou Sovětskou okupací přijal
otec - přes určité pochybnosti - vedle svého
zaměstnání u Philipse i funkci dočasného
nizozemského konzula. Dříve než Sověti ukončili
tuto jeho kariéru, jež trvala pouze šest týdnů, byl
konfrontován s některými velmi dramatickými
událostmi.
V této době našlo v Litvě útočiště asi 15 000
polských Židů. Po sovětské invazi se dostali do
pasti a zoufale hledali východisko. Získat vízum do
kterékoliv země však bylo téměř nemožné. Jedna
bývalá nizozemská občanka se informovala na
možnost víza do Nizozemské Indie, ale toto místo
určení již nebylo přístupné. Jiná možnost byla
Nizozemská Západní Indie (Nederlands West-Indië,
nyní Nizozemské Antily, poznámka překladatele),
zejména Curaçao, možná dobrá přestupní stanice do
USA. Jediný orgán, který však mohl dát souhlas
7
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
k povolení vstupu cizinců, byl guvernér Curaçaa.
Jinde nebylo možné vízum vydat.
Byl vymyšlen důmyslný plán: dát do pasu
poznámku se sdělením „Pro vstup do Curaçaa není
třeba vízum” – a to bez dalšího vysvětlování, že je
k vstupu požadován souhlas guvernéra. Otec
souhlasil s plánem dát uprchlíkům do pasu tuto
trochu matoucí poznámku, aby mohli předstírat, že
Curaçao je jejich konečným cílem. Jasně jim však
dal na vědomí, že pokud se jim podaří dosáhnout
ostrova, neopravňuje je jeho poznámka ke vstupu
na půdu Curaçaa, ale může jim pomoci dostat se
z Litvy do nějakého bezpečnějšího místa.
Situace se zdála zoufalá. Logickou cestu do
Curaçaa západním směrem nebylo možné použít,
jelikož v cestě ležela Evropa obsazená Němci. Bylo
by vhodné zkusit dvakrát tak dlouhou východní
cestu přes Sibiř, Tichý oceán a Panamský kanál?
Jediná možnost, jak to provést, byla přes Japonsko.
K tomu by bylo zapotřebí nejen japonské tranzitní
vízum, ale také souhlas Sovětů s cestou přes Sibiř
do Vladivostoku, a tam opustit území SSSR.
Zoufalství přinutilo uprchlíky soustředit se při
rozhodování o tomto zdánlivě nereálném plánu, jak
uniknout z Evropy, na svou poslední naději. Když
vešlo ve známost, že u nizozemského konzula je
možné dostat vízum do Curaçaa, stály přede dveřmi
otcovy kanceláře během několika hodin desítky
lidí. V následujících osmi dnech vydal na 2350 víz.
Díky tomuto vízu obdrželi žadatelé od japonského
vicekonzula Sugihary tranzitní vízum a v dalších
dnech opustili Sovětský svaz vlakem přes Sibiř, a to
na základě nikdy nevysvětleného a ojedinělého
sovětského souhlasného rozhodnutí.
V květnu 1941, ještě před červnovou německou
okupací Litvy, se přibližně 2200 těchto polských
židovských uprchlíků dostalo bezpečně do
Japonska. Asi polovině z nich se v Japonsku
podařilo získat víza do dalších zemí na druhé straně
Tichého oceánu. Ti, kteří měli méně štěstí, byli po
dobu války integrováni japonskou vládou
v Šanghaji. V Curaçau se nikdo nepřihlásil.
Když se v září roku 1940 vrátil otec do
Nizozemska, obával se, že bude mít kvůli aféře s
vízy do Curaçaa problémy s gestapem. Roku 1943
prý ho skutečně dva příslušníci gestapa navštívili,
ale zajímalo je něco úplně jiného: zajatec jménem
Louis Aletrino, který byl zastřelen na útěku, měl v
kapse lísteček se jménem a adresou mého otce.
Nevím, co jim tehdy otec řekl, ale bez dalších
komplikací odešli. Epizodu v Litvě zřejmě
v záznamech neměli.
Otec zemřel roku 1976, aniž by se dozvěděl, jak
to s jeho uprchlíky dopadlo, a aniž by někoho
z nich znovu potkal. V okruhu zasvěcených se však
o něm, desítky let po válce, kdy už se na jeho
jméno zapomnělo, mluvilo jako o „Anděli z
Curaçaa”.
Institut Yad Vashem, Národní památník
židovských obětí holocaustu v Izraeli, udělil mému
otci roku 1997 ocenění "Spravedlivý mezi národy".
Jan Zwartendyk, junior
Přeložila Jana Červenková
Poznámka:
Moje příjmení je Zwartendijk. Po odchodu do Kanady jsem však začal používat pravopis Zwartendyk,
jelikož Kanaďané a Američané si s hláskou “ij” nevěděli rady. Z tohoto důvodu uvádím pod článkem své
jméno Jan Zwartendyk, ale jméno mého otce v příběhu Jan Zwartendijk.
Foto: Památník Yad Vashem
8
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Oostende,
město u moře
NA CESTÁCH
Tímto titulem se městské
zastupitelstvo v Oostende snaží
odlišit od ostatních lázní na
pobřeží. A je to tak, ačkoli na
místě by tu bylo spíše
„městečko“; Oostende má
přibližně 70.000 obyvatel.
Atlantický násep skýtá ochranu před stoupající mořskou hladinou.
Důvodem, proč se přestěhovat do Ostende, pro mě byla kombinace města a moře. Po celém vlámském
pobřeží, od De Panne na francouzské hranici po Knokke-Heist na nizozemské hranici, je Oostende jediné
skutečné město přímo u moře. V Nizozemsku také skoro žádná města s mořskou pláží nejsou, snad jen
Haag-Scheveningen.
Teď musím vypsat své dojmy z tohoto města. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem do Oostende
pravidelně jezdíval jako jachtař, byla to zastávka cestou do Francie nebo Anglie. Přístavní poplatek se
hradil lahví mladé jalovcové, což bylo pro všechny zúčastněné nejvýhodnější. Oostende jsem tedy již
letmo poznal, jenže, jak víte, město člověk dobře pozná teprve tehdy, až v něm začne bydlet. Bohužel já
tady bydlím teprve několik měsíců, takže to, co tu napíšu, nemůžete brát úplně vážně.
Město má dlouhou, bohatou a bouřlivou historii, ovšem historické budovy v něm člověk nenajde. Četné
války, požáry a povodně si vyžádaly svou daň.
Zůstala tu už jen půlka kostelní věže z patnáctého století, zbytek kapucínského kláštera z konce
sedmnáctého století a několik domů z osmnáctého. Ostatní je z devatenáctého a hlavně z dvacátého století.
Zhruba jedno století, od roku 1850 do roku 1960, bylo Oostende „Královnou lázeňských měst“. První
belgický král, Leopold I., měl ve městě, kde často a rád pobýval, velký panský dům nazývaný palác. Jeho
žena, královna Louise-Marie, zde zemřela a je také v Oostende pohřbena. Ale především za Leopolda II.
začala stoupat obliba Oostende jako mondénního lázeňského města nejvýznamnějšího na celém
severomořském pobřeží. Jeho přítomnost připomíná mnoho památek ve městě. Králové a císaři
následováni šlechtou a zámožnými občany přijížděli do Oostende přibližně do roku 1960.
Za druhé světové války bylo Oostende již po tolikáté z větší části zničeno. K jeho obnově se přistoupilo
razantně, možná až příliš.
Nyní se Ooostende vyznačuje – cituji, protože jsem s tím velice zajedno – „‘modernistickou‘ věcnou
absencí stylu, charakteristickou pro většinu staveb. Uspěchaný, nejistý způsob výstavby a nápadně
utilitární určení těchto budov, především na promenádě Alberta I. a na Zeedijku, vedly až na pár výjimek
k neosobní, monotónní banálnosti, vedle níž výrazně vynikají vzácné „relikvie“ z minulého století jako
zbloudilé drahokamy na fádní papírové koruně. Jakoby ‚slepý‘ Atlantický násep uvolnil místo řadě fasád,
která je stejně šedivá a bezútěšná jako on.“*
No, dobře se to neposlouchá. Královská rodina a její hosté se definitivně stáhli, když město vydalo
povolení ke stavbě bytů s výhledem na zahradu a bazén královské vily. Konec období Královny
lázeňských měst, začátek Města u moře.
Belgie je sice zemí pravidel a povolení. Ale když se kolem sebe rozhlédnu ve městě Oostende, nemám
dojem, že by se tu někdy nějaké povolení nevydalo. Oostende není pěkné město.
Ale my s kočkou Vosou v něm bydlíme rádi. Náš malý byt leží asi 100 metrů od široké pláže, která je prý
tou nejjemnější a nejměkčí v Evropě. 100 metrů to máme také do starého centra, které navzdory vší té
ošklivosti v sobě skrývá určitou důvěrnost a útulnost a skýtá ochranu před skučící meluzínou ze západu.
Kromě toho je tu stále živý přístav s rybáři a nákladními loděmi a trajekty do Anglie.
Vliv Anglie byl v Oostende vždycky velký, a dodnes je. V současnosti spočívá především v četných
návštěvách anglických turistů, především důchodců, kteří jezdí na krátké výlety na kontinent. Překvapilo
9
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
mě také, že se tu hodně mluví francouzsky. Já myslel, že tomu tak je jenom v Knokke. Zjevně tu má
mnoho Valonů druhý byt, nebo se sem stěhují v penzi.
Vlámština je krásná, poetická řeč. Oostende má svou vlastní variantu. Existuje dokonce i 568 stran čítající
Oostendský slovník (čtvrté vydání!, 2006). Oostenďan neřekne nikdy ik ben, nýbrž ik zijn, což vyslovuje
jako ‘k zien. Co to je een and hevn? To je een hand geven, protože h se nevyslovuje a g se mění na h. Ui
se mění na u; takže moje jméno tu komolí stejně jako v Praze. Kde Holanďan hovoří o huilen – myslím na
vlky v lese – tam Vlám mluví o wenen. Vždyť to druhé je mnohem hezčí! Někdy, když mám příliš bujnou
fantazii, se mi zdá, že slyším Guida Gezelleho. Jezdil sem často, protože coby anglofil cestoval hodně do
Anglie. Jeho bratr tu byl farářem a jeho oblíbený žák Eugeen Van Oye, jemuž věnoval báseň Ten večer a
tu růži, zde byl praktickým lékařem. Bydlel zde Karel van de Woestijne, Karel Jonckheere se tu narodil,
Hugo Claus tady kolem roku 1950 přebýval v podkrovním pokojíku. Moje krajanka Charlotte Mutsaers
bydlí ve Městě u moře nyní. Ve třicátých letech, na vrcholu mondénní turistiky, se Oostende stalo
nakrátko centrem mezinárodní literatury, i když z víc než smutných důvodů. Němečtí, většinou židovští
spisovatelé prchali před nacismem. Joseph Roth, Egon Erwin Kisch a Stefan Zweig jsou nejznámější
z nich. (Ten, koho to zajímá, nechť si přečte Marka Schaeverse: Oostende, de zomer van 1936.
Amsterdam, 2001).
Teď jsem ale odbočil. Co je na současném Oostende pěkného? Čím zaujme?
Všiml jsem si, že tu člověk na rozdíl od Prahy nikde nevidí hodiny. Dokonce ani na nejrušnější křižovatce
s městskou hromadnou dopravou, na náměstí Marie José kousek ode mě, nejsou s výjimkou nádraží žádné
hodiny. V Praze jsem nikdy hodinky nenosil, teď mám obvykle jedny kapse. Hodinářství mají na
vývěsních štítech hodiny maximálně namalované – a správný čas ukazují jen dvakrát za den.
Hromadná doprava je výborná, ale nejde to vysvětlit nebo ukázat, ani v autobusech, ani na zastávkách.
Nikdy jsem tu neslyšel doleva nebo doprava, vždycky jen na tuhle stranu nebo na druhou stranu.
Voda není skoro nikde jinde než v přístavech (dříve tu bývalo hodně vody v podobě kanálů a grachtů).
Když tu naposledy pořádně mrzlo, uchýlilo se bruslící Oostende do Zandvoorde, které nyní k obci
Oostende patří.
V místních i celostátních médiích se často opakuje výraz krizová porada. Ale nad mnoha otázkami,
lokálními či celostátními, se tu jen krčí rameny a člověk si myslí své. Zvyšování mořské hladiny
v důsledku oteplování? Flandry jsou již chráněny moderním Atlantickým valem, jen Francouzi a
Nizozemci musí ještě na hranicích odvést svou práci!
Na Oostende je příjemné to, že tu jsou milí a zdvořilí obyvatelé, ať již s komerčními postranními úmysly
či nikoli. Už to mají v povaze. Oostendští jsou dějinami tak ostřílení, že jim je jedno, na kom vydělávají,
nebo kdo je řídí. Jeden antikvář se mi s hrůzou ve tváři svěřil: „Ještě dobře, že jsme tu bitvu vyhráli, jinak
bychom teď byli všichni Francouzi.“ Mluvil o bitvě „zlatých ostruh“ z roku 1302.
Ale hlavně nesmím zapomenout na belgickou kuchyni. Ta je výtečná, dokonce i hranolky z papírového
kornoutu si tu zaslouží michelinskou hvězdičku. Je těžké tady najít špatnou restauraci, pokud by to vůbec
někdo chtěl dělat. Čerstvé mořské ryby a korýši jsou oblíbenou, avšak bohužel poměrně drahou
pochoutkou. Poslední dobou vařím hodně doma.
Pro ty, kdo mají zájem, jsou tu také důvěrná, osobní místečka. Jako například místo posledního odpočinku
Jamese Ensora, který celý svůj dlouhý život prožil v Oostende. V jeho posledním bydlišti je teď zřízeno
muzeum. „Ensor neleží ani na Starém, ani na Novém (hřbitově), směrem na Stene. V mládí namaloval
kostelík, u jehož úpatí se z něho stala kostra. Je pošetilé říkat, že odsud slyší moře, ale je dobře, že ti, kdo
ještě žijí, je vnímat mohou. Mrtvý, ať už byl sebeslavnější, tím získává to, že je ve smrti svázán s něčím
„věčným“, jemuž se snažil uzmout dimenzi, trochu atmosféry.
Od roku 1967 je to jeden z nejmoudřejších nápadů oostendských radních, že podivuhodnému synovi
věnovali hrob dostatečně odlehlý na to, aby ho nebylo možné banalizovat; dost blízko pro ty, kdo si tu
chtějí nerušeně dumat, takže se jeho návštěva nestane módní exkurzí.“**
Jos Wuijts
Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
*
Werner Rabau: Voor koningin geboren. Oostende duizendjarig boegbeeld van maritiem Vlaanderen. Middelkerke, 2000. Str.
316
**
Karel Jonckheere: Oostende verteld. Anekdotische roman van een stad. Tielt/Utrecht, 1970. Str. 331
10
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Jídelny / comedores v HUARAZU
Má dobrovolnická práce pro Nadaci Stichting Wees Kind sestává z pomáhání ve
dvou jídelnách a z aktivit pro děti, které tam chodí jíst. Nadace právě přesunula své
aktivity ze sirotčince do jídelen, název Wees Kind znamená kromě „sirotek“ také
„buď dítětem!“.
Do jídelen mohou děti, stejně tak jako matky s
miminkem u prsu (aby dětem daly hned od
začátku lepší základ) přicházet na jídlo. Do
jedné jídelny přináší děti jako kompenzaci kus
ovoce nebo zeleniny, ve druhé střídavě
pomáhají rodiče v kuchyni a tatínkové se starají
o to, aby bylo čím topit v kuchyňských
kamnech. Ne vždy ale na sebe tuto povinnost
berou. Také už se stalo, že nebylo dřevo a proto
ani jídlo pro děti.
V jídelnách se děti také učí, aby si před jídlem
umyly ruce a po jídle si vyčistily zuby.
Všechny mají kalíšek s kartáčkem a svým
jménem.
Proč jsou jídelny potřeba?
Mimo pár peruánských jídelen se staví jídelny,
které jsou finančně podporovány lidmi mimo
Peru,
ze
Španělska,
Německa
nebo
Nizozemska. Ze státních jídelen děti dostávají
během vyučování chléb a mléko, kromě toho
také rýži a brambory. Tato strava je velmi
jednostranná,
v jídelnách
podporovaných
nadací Stichting Wees Kind se pokoušejí naučit
děti jíst také zeleninu. Je tam mnoho
podvyživených dětí. Osud takových dětí je
smutný. Je tu velká nezaměstnanost a
alkoholismus je v mužské části populace velmi
častý. Matka jde často vydělávat mimo rodinu a
děti jsou celý den ponechány svému osudu. Ty
nejstarší se musejí starat o mladší. Mimoto se
musejí starat i o zvířata, pást prasata, krávy
nebo ovce, udržovat pozemek, anebo pokud
otec pracuje na stavbě, pomáhat mu tam. Proto
také zůstávají po pár letech základní školy
doma.
V jídelně ve čtvrti Ichoca potkávám devítiletou
holčičku, která celý den nosí v šátku svou
devítiměsíční sestřičku. Mimoto má vedle sebe
ještě asi dvouletou sestřičku. Z kuchyně
vychází se třemi talíři jídla a sestřičkou na
zádech. Stojí v kruhu při hře, ale jak se dá
skákat s dítětem na zádech? To taky nejde.
Nechce předávat odpovědnost, cítí se strašně
zodpovědně, a když jí nabídnu, že dítě
pohlídám, prská kolem sebe jako kočka. Její
Marii? Nikdy! No dobře, taky mně skoro
nezná. Děti cítí za malé sourozence velkou
odpovědnost, ale zacházejí s nimi stejně, jak se
s nimi zachází doma: každou chvíli plesknutí.
Tuto „výchovu“ mají z „domova“. Je pro ně
také samozřejmé, že v jídelnách po jídle umyjí
talíř nebo vezmou smeták a zametou podlahu.
Jsou to pomalu babičky. O dětech se nedá
mluvit.
Před chvíli jsem zaslechla, že jedna třináctiletá,
také pravidelná návštěvnice jídelen, je již v
pátém měsíci těhotenství. Byla znásilněná na
osamělé pastvě. Pachatelům je dost přes dvacet
a běhají na svobodě. Je složité podat trestní
oznámení, policie se o obyvatele z venkova
moc nezajímá. Rodinné poměry té holčičky
jsou také smutné; její matka je negramotná (i
když to nemusí nic vypovídat o inteligenci) a
má ještě šest dalších dětí. Je velmi
pravděpodobné, že třináctiletá holčička
v osmnácti bude mít ještě další děti.
Co bych tedy mohla udělat jako nizozemská
koordinátorka Stichting Weeskind? To je velice
těžké, protože pro cizinku může mít trestní
oznámení ještě mnoho následků. Dokud ti muži
běhají na svobodě, nemůžete ani z jejich strany
čekat nic dobrého. Jedna z možností je přivolat
psychologa, aby dívce pomohl.
Tuto pomoc potřebuje více dětí, protože
sexuální zneužívání je časté. Nevědomost na
poli sexuality je velká, ta je ještě více
udržována katolickou církví, která má ve
společnosti velký vliv. Osvěta se ve školách
nekoná, takže ze školy odcházejí těhotné
dokonce i dívky, které se na střední škole mají
lépe než „jídelnové děti“.
11
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Spolupráce se neočekává jen od rodičů, ale i od
vedení škol, na které jsou jídelny napojeny.
Pokud tomu tak není, řeší se to domluvou, a
když nepomůže ani to, může se stát, že nadace
v takové jídelně přestane působit. Je smutné, že
i ředitelům škol pramálo záleží na tom, aby
zlepšili osud těchto dětí.
Do jídelny v Los Pinos přicházejí děti z trochu
lepší čtvrti než v Ichoce. Vedle jmen jako
Jorge, Yunior, Ronaldo, Maria, Nicole a
Claudia se objevují i jména Lenin a Darwin.
Jsou tu také dva bratříčci, jednomu je pět a
vláčí s sebou tříletého. Ve dvě hodiny jdeme
spolu domů, protože jídlo se nosí i rodičům, a
na hrnci s polévkou není poklička, takže hodně
polévky skončí v tašce. „Příště nezapomeň
pokličku!“. U hliněného domu ten starší klíči
na zápěstí odemyká visací zámek a loučíme se.
Po zbytek dne budou spolu, jsou ještě
prázdniny, ale co nevidět půjde ten starší do
školy.
Hanny Visser, přeložila Kateřina Hořejší
Oběd a potom krátká aktivita, to je vše, co jim
můžeme nabídnout. Ti dva rošťáci se zapálením
stříhali a lepili a vyrobili tak pěkný pohled.
www.stichtingWeesKind.nl
Z HISTORIE:
Kolonizace střední Evropy ve středověku
Německá kolonizace východních území neboli tzv. Velká kolonizace (Deutsche Ostsiedlung)
od 12. do 14. století je poněkud zvláštním úkazem v evropských dějinách. Existuje kolem ní několik
nedorozumění a jako pojem se zneužívá i politicky, například současným prezidentem České
republiky. V mnoha případech vyvolává toto téma nevraživost a jeho znalost spočívá na
předsudcích. V České republice se tabuizuje kromě jiného kolonizace a s ní úzce související takzvaní
sudetští Němci.
Kolonizace nikdy nebyla masovým přesunem obyvatelstva, jednalo se o (omezenou) migraci
rolníků a řemeslníků (tedy ne patricijů ani bohatých měšťanů) z různých oblastí Německé říše a z Francie
do střední, východní a jihovýchodní Evropy vrcholící ve 13. století. Vzato ve své celistvosti šlo o
plánovitou zeměpanskou politiku přeměny na zemědělskou půdu: získávání orné půdy na popud
panovníka (např. českého krále) nebo místního panstva (např. pánů z Rožmberka v jižních Čechách)
v těžko přístupných a neobydlených oblastech (Krušné hory, Český les atd.), zpřístupnění horských
průsmyků, těžby rudy a zakládání převážně zemědělských osad (obdělávání půdy a chov dobytka) a měst
(na výrobu a obchod). Kolonizací území zdůrazňovali zeměpáni též své nároky na tato území, vedle
hospodářských důvodů to tedy souviselo také s posílením moci. Zakládaly se též kláštery, především
cisterciácké a premonstrátské. V Čechách to byl například klášter v Teplé (německy Tepl), Oseku
(Ossegg), ve Vyšším Brodě (Hohenfurth).
12
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Pro všechny tyto účely se verbovaly pracovní síly z oblastí, kde pokročilejší způsoby práce vedly
k její vyšší produktivitě. Kolonizátoři si s sebou přinesli vylepšený pluh, zavedli trojpolní hospodaření, k
mlácení obilí používali cep a voly nahradili tažnými koni (okovanými a s postrojem).
Kolonizátoři pocházeli hlavně z území v povodí dolního Rýna, ze Západní Falce (Severní PorýníVestfálsko), Švábska, Flander (s Arrasem), Brabantu, Holandu-Zeelandu, Henegavska, Lutychu, Franků,
Bavorska ale také z Lombardie a území Alp.
Zajímavý příklad založení vesnice je zaznamenán
v zakládací listině z roku 1154. Týká se založení vsi Kühren
poblíž Grimmy v tehdejším Míšeňském markrabství.
„Gerung, z milosti Boží biskup míšeňské svaté církve, (…)
abychom založili osadu pro schopné muže z Flander na
nezastavěném a téměř liduprázdném místě a předali tuto
ves, která se jmenuje Kühren, jim a jejich potomkům
s následnými právy k trvalému, věčnému a dědičnému
vlastnictví. Těmto Flámům jsem předal konkrétně (…) půdu
s polnostmi, ornou půdu a lesy, pastviny a louky, vody a
mlýny, lov zvěře a rybolov. (…) Byli mimochodem
osvobozeni od všech daní ukládaných biskupem,
panovníkem, správcem nebo jinými. (…) a toto vše
potvrzujeme před svolanými svědky naší pečetí.“ (W.
CONZE, Ostmitteleuropa. Von der Spätantike bis zum 18.
Jahrhundert, München, 1992, s. 69-70.)
Vedle Germánů se na kolonizaci podíleli také
Románi jako např. Valoni a Italové (tito posledně
jmenovaní zvláště v pozdější fázi v souvislosti s obchodem,
ražbou mincí, zakládáním bankovních ústavů atd.).
Francouzsky mluvící obyvatelé byli najímáni především
uherskými králi ke kolonizaci Karpat. Románsky mluvícím
lidem z Říše se v zakládacích listinách nazývají většinou
Latini, ale obyvatelé pro ně používali germánské slovo
Welschen nebo slovanský výraz Vlachy. (Viz text
v rámečku.)
Jako příklad oblastí, kde se usadilo hodně
kolonizátorů, uvádíme jen některé: Slezsko, Pomořany,
Sedmihradsko, celé pobřeží Baltského moře a hory
v pohraničí Čech a Moravy.
Valoni, Vlaši, Olaši… a Belgové
Starohornoněmecké výrazy walh, walah
nebo walha znamenají cizinec, konkrétně
keltský cizinec. Název je zřejmě odvozen od
keltského kmene Volcae. Později došlo ke
zobecnění a germánské kmeny takto
nazývaly všechny Kelty. Wales, název pro
území, neznamená nic jiného než území
obývané Kelty. To samé platí např. pro
Cornwall a Valonsko (Wallonie). Keltové na
pevnině se romanizovali a Germáni poté
začali používat obecný název pro národy
hovořící románskými jazyky, ti se
v germánských jazycích nazývali Welschen
(Walschen, Walen). V češtině se románsky
mluvící národy nazývali Vlaši. Také název
Valaši nebo Olaši pro románsky mluvící
obyvatele Karpat a Balkánu je jim příbuzný.
Slovo Waal se ve starých germánských
textech používá jako synonymum pro
Welsch tj. románsky mluvící. Takový Waal,
Vlach, mohl být člověk z oblasti horního
toku Mázy stejně dobře jako Burgunďan
nebo Ital.
V nizozemštině se dodnes užívá slovo
koeterwaals
jako
označení
pro
nesrozumitelný nebo drmolený jazyk (v
němčině Kauderwelsch).
Keltští Belgové (Belgae), o kterých píše
César, nežijí na území Belgie, ale ještě
jižnějším. Mnozí tito Belgové, stejně jako
ostatní Keltové v průběhu germánského
stěhování národů, se přeplavili přes kanál La
Manche a usadili se na jihu Britských
ostrovů.
Přesídlení kolonizátorů se nedělo na jejich vlastní
popud, neprchali před bídou, hladomorem ani jinými
strázněmi. V důsledku vznikajícího kapitalistického zřízení
(podnikatel pronajímá drahý materiál, například tkalcovský
stav, řemeslníkovi, který za to výměnou provede námezdní
práci) už sice vznikl proletariát, především v oblastech
s textilní výrobou v tehdejším Nizozemí. Samo o sobě to ale ještě stěhování obyvatel nezpůsobilo.
Kolonizátory přilákaly příznivé podmínky pro usazování, to znamená lepší život, které nabízeli hlavně
slovanští a uherští panovníci a velkopanští majitelé (šlechta a církev). Slibovali výhody jako snížení nebo
osvobození od desátek a osobní svobodu.
Z pověření panovnického dvora (např. dvora českého krále), vyšší šlechty nebo církve (biskupů a
klášterů) byli přizváni locatori. Ti sehrávali srovnatelnou roli s dnešními investory, developery a
podnikateli. Lokátor vystupoval jménem majitele pozemku, najímal kolonizátory a organizoval založení
vesnic a měst: vypracoval návrh dispozice vesnic a určil rozdělení pozemků, tedy to, kde se budou stavět
obytné domy, statky, mlýny, kovářství atd., kde se budou nacházet pole, pastviny, chovné rybníky a lesy.
Když byla osada založena a osídlena, usadil se v ní i on a stal se jakýmsi primus inter pares. Jménem pána
13
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
vybíral desátky a vykonával správní (starosta) a soudní funkci (fojt, rychtář, soudní úředník, správce; v
němčině Schulze nebo Schultheiß).
Do hor, kde se nacházely rudy (kromě jiného do pohoří Harz), byli pro svou zkušenost zváni
němečtí kolonisté. Jednalo se o těžbu zlata, stříbra, mědi, cínu, olova železné rudy a jejich zpracování
v tavicích pecích a v kovárnách (kladivové mlýny). Kováři, měditepci a jiní zpracovatelé kovů byli velmi
důležití. V Čechách osídlili kolonizátoři např. důlní město Jihlavu (Iglau) a Německý, od roku 1950
Havlíčkův Brod (v roce 1308 uváděný jako Broda Theutonicalis).
Zakládaly se nejen vesnice a osady, ale také (většinou malá) města pro řemeslnou výrobu a obchod
(trhovní města). Společným znakem kolonizátorských měst je pravidelná uliční síť podle takzvaného
šachovnicového plánu s velkým pravoúhlým náměstím uprostřed. Řemeslníci zpracovávali suroviny
dodané vesničany (sedláky), například len a vlnu pro textilní výrobu. Sedláci také dodávali potraviny pro
městské obyvatelstvo. Město vedl jménem pána jeho místodržitel, kterému pomáhali volení radní.
Kolonizátory ve městech a vesnicích chránilo německé, většinou magdeburské a norimberské.
Městečko Neisse (na řece Glatzer Neisse) ve Slezsku získalo vlámské právo. Pokud se na místě nacházelo
slovanské obyvatelstvo, stalo se „součástí“ nových struktur (soudní, jazykové a kulturní). Místní „staré“
slovanské nebo uherské obyvatelstvo na sebe převzalo proces obnovy a získalo v mnohých případech také
německé právo.
Kolonizace (rozuměj stěhování obyvatel) trvala několik století! To znamená, že byli k dispozici
stále noví přesídlenci. Nakonec se ale stěhování následkem moru zastavilo ve 14. století. Mnohá sídla se
tehdy vylidnila a pohltila je opět příroda.
Hranice jazyků se ustálily až v 16. století. Místní obyvatelstvo bylo poněmčeno nebo přistěhovalci
splynuli s místním obyvatelstvem (například díky smíšeným manželstvím). V Čechách se čeština
zachovala především ve městech, kde němčina pomalu ustupovala (Krakov, Plzeň, Budějovice…).
Etnická a jazyková hranice mezi česky a německy mluvícími obyvateli v Čechách se zformovala natrvalo
v 17. století a nezměnila se až do roku 1945.
Piet Schepens
Přeložila Renata Sarah Vedlich
© mapa: Eva Semotanová, Atlas českých dějin - 2. díl / do roku 1993, Praha, 2003 (Kartografie Praha)
Tento článek vznikl v souvislosti s plánovaným jednodenním výletem do severních Čech v neděli 26. dubna
2009. Navštívíme mariánský kostel v Mostě (Brüx), zámek Jezeří (Eisenberg) a zámek Duchcov (Dux).
Pozvánku na výlet obdrží členové společnosti NE-BE. O organizaci se postarala společnost NE-BE ve
spolupráci se společností Vlámové ve světě (VIW).
☼
14
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
NOVÉ KNIHY A PŘEKLADY
Pražské perspektivy 5
Mimořádně obsáhlá publikace o kongresu je tu! Kongres se konal v září 2007 pod vedením katedry
nizozemštiny FFUK, která slavila své 85 výročí. Hlavní téma bylo ‘krajina’. Mnoho kapitol ve svazku je
určeno i pro širší publikum. Na kongresu se účastnili nederlandisté z různých zemí Střední Evropy, Belgie
a Nizozemska. Zájemci o publikaci se mohou obrátit na [email protected].
Karel Čapek
Sedmdesáté výročí smrti Karla Čapka dalo podnět ke dvěma překladům: Obyčejný život /Een doodgewoon
leven (Irma Pieper, Wereldbibliotheek) a Obrázky z Holandska/Prenten van Holland (Kees Mercks,
Voetnoot). Válka s mloky/Oorlog met de salamanders (Pieper, Wereldbibliotheek) se připravuje. V
doslovu k novému překladu Obrázků z Holandska je jako zvláštní ‘kapitola’ přeložený text o Naardenu,
který chyběl v originálu a který překladatel převzal z Lidových novin. Napsal též pro TSL článek o
devátém Mezinárodním kongresu PEN-klubu, který byl důvodem, proč Čapek roku 1931 přijel do
Nizozemska. Časopis můžete objednat na adrese [email protected]. V Bruselu, Gentu a Amsterdamu byly
zahájeny výstavy o životě a díle Karla Čapka.
Edice Moldaviet
Nakladatelství Voetnoot vydalo devět tzv. ‘Moldavitů‘: malých, tenkých knížek za málo peněz. V edici
vyšla próza od J. Topola, B. Hrabala, M. Platzové, I. Klímy, F. Topola, E. Kriseové, výše zmíněné
Prenten van Holland od K. Čapka, R. Weiner, P. Placák. Překladateli řady ‘Moldaviet‘ jsou Hank Geerts,
Irma Pieper, Edgar de Bruin a Kees Mercks. Mimo tuto edici vydalo toto nakladatelství nedávno ještě také
Zoon & Vader (O rodičích a dětech) od Emila Hakla, přeloženo Edgarem de Bruinem.
Kees Mercks
TISKOVINY a časopisy y PERS en tijdschriften: Jaro / Voorjaar 2009
ORDE VAN DEN PRINCE 28/3
•
Levend literair erfgoed
(Vanaf 2009 gaat de Taalunie 64 Nederlandstalige
literaire klassiekers uit Noorden en Zuid uitbrengen.
Terwijl er in Nederland al gedurende jaren lijstjes met
namen van “onsterfelijken” circuleren, is de discussie in
Vlaanderen pas recent echt op gang gekomen. Van
Frank Hellemans)
Op de lijst bij het artikel staan er 50 namen van de
uitgekozen klassiekers – de eerste drie zijn Louis Paul
Boon, Willem Elsschot, Hugo Claus.
•
•
Top 100 Letterkundig Museum
Op zoek naar de ultieme Boekenlijst?
Het nut van een literaire canon
(Heeft het zin een officiële op te stellen, een lijst van
boeken die elke scholier of elke student Nederlands
moet lezen of bestuderen? Geert Buelens, hoogleraar
Moderne Nederlandse Letterkunde en directeur van het
Departement Nederlands aan de Universiteit Utrecht,
vindt dat een dergelijke lijst zeker nuttig kan zijn, niet
het minst omdat het maken ervan een goede aanleiding
kan zijn voor ons, als samenleving, om ons af te vragen
wat we belangrijk vinden.)
•
•
•
In Vlaanderen Vlaams, reeds in de 19de eeuw
Nederland kleurt weer helemaal oranje
Boeken:
Lodewijk de XIV en de Lage Landen
De Bourgondische vorsten
Koffie, kaffer & katoen, Arabische leenwoorden
AHOJ, nr. 244, januari 2009
•
•
•
Nieuws van de stedenbanden
Van de leden (tentoonstelling Republika etc.)
Taalcursussen Tsjechisch
15
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
EEN WOORD VOORAF
Geachte leden van NE-BE, beste vrienden,
Ik heb goed nieuws voor u: De vereniging NE-BE bestaat al 10 jaar! Ja, het is echt waar, we zijn al 10 jaar
oud. Bij deze gelegenheid wil ik u heel hartelijk uitnodigen voor de ledenvergadering op 1 april waar we
dit jubileum samen zullen vieren.
Verder wil ik bij deze gelegenheid de volgende collega’s bedanken voor hun medewerking:
•
•
•
•
•
•
•
Voor de bibliotheek zorgen Ruben Peller, Andrea Bednářová en Koos Roos. Onze bibliotheek bij de
Nederlandse ambassade werd vorig jaar uitgebreid en op dit moment telt ze 900 boeken. Ruben Pellar
werkt in samenwerking met ons lid Petra Panušová aan een nieuw catalogus, die u ook op onze website
kunt vinden.
Voor het tijdschrift zorgt voortaan vooral Lenka Strnadová. Sinds 2007 krijgt u het tijdschrift in
elektronische vorm. Voor dit jubileumjaar plannen we een jubileumaflevering, die we in een gedrukte
vorm aan alle leden willen versturen.
De initiator van onze excursies is al een paar jaar lid van het bestuur: Piet Schepens. Op 26 april staat
op het programma de uitstapje naar Noord-Bohemen met als thema: "Architecturaal erfgoed in een
geïndustrialiseerde omgeving”. Het uitstapje organiseren we samen met de vereniging Vlamingen in de
Wereld.
Voor onze website zorgt Andrea Bednářová-Havlíčková. We zijn ons ervan bewust dat de website
tegenwoordig het visitekaartje van elke vereniging is, daarom bereiden we een nieuw profiel van de
website voor.
We zijn steeds bezig met het organiseren van literaire ontmoetingen. Op 16 mei organiseren we in
samenwerking met de Nederlandse ambassade een avond met de Nederlandse schrijver Arnon
Grunberg die ter gelegenheid van de boekenbeurs Svět knihy in Praag te gast is. De ontmoeting zal in
het café Krásný ztráty plaatsvinden .
Ter gelegenheid van 10 jaar NE-BE organiseren we ook in oktober een vierdaagse reis naar
Vlaanderen. We zullen Mechelen, Gent, Leuven, Antwerpen en Brussel bezoeken.
In de geest van 10 jaar NE-BE zal ook de ledenvergadering met hapjes en een gezellig praatje op 1 april
in het café Krásný ztráty plaatsvinden.
Twee jaar geleden, in april 2007, heb ik van Petra Schürová de functie van voorzitster van NE-BE
overgenomen. We hebben toen afgesproken dat de voorzitters om de twee jaar zullen roteren. Nu is het
zover. Ik heb in de twee afgelopen jaren geprobeerd, samen met andere collega´s, in de geest van het motto
„Voor het plezier van ons en van de anderen“ in deze traditie door te gaan, en er tegelijkertijd iets bij te
voegen. Het is aan u om te beoordelen of het gelukt is.
We verheugen ons op het weerzien tijdens de ledenvergadering.
U bent hartelijk welkom en u wachten lekkere hapjes en een gezellig praatje.
We horen graag uw opinie!
Jana Červenková
Informaatie voor de leden: Als u inmiddels een ander e-mailadres hebt of uw
lidmaatschap wilt opzeggen, laat dat ons in ieder geval weten. Zo helpt u ons bijzonder
met de administratie. E-mailadres voor deze informatie: [email protected]
BIBLIOTHEEK
De bibliotheek is regelmatig twee keer per maand open, altijd de eerste en de derde
dinsdag van de maand (15.30 – 16.30). Voor persoonlijke consultatie kunt u contact
met Ruben Pellar opnemen: [email protected], mobiel: +420 605 260 005.
16
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Uitnodiging: Daguitstap naar Noord-Bohemen
Kasteel Jezeří (links), bruinkoolput, Chemopetrol
Architekturaal erfgoed in een geïndustrialiseerde omgeving, zondag 26 april 2009
NE-BE, de "Vereniging voor Vlaamse en Nederlandse cultuur", organiseert in samenwerking met VIW (Vlamingen
in de Wereld) een daguitstapje naar Noord-Bohemen, waar we twee kastelen en een kerk zullen bezoeken.
De streek tussen Ertsgebergte en Boheems Middengebergte was ooit zeer mooi, lieflijk en romantisch. Thans
domineren rokende schoorstenen en koeltorens het landschap. En overal zien we reusachtige putten die zijn ontstaan
ten gevolge van de bruinkoolwinning. En met die bruinkool worden o.a. vijf grote elektriciteitscentrales in NoordBohemen aangedreven.
De Mariakerk in Most (Brüx), een parel van laatgotische bouwkunst, werd in 1975 op sporen 800 meter verplaatst.
Het is het enige gebouw dat van de oude koninklijke stad is overgebleven, die in de jaren ´70 afgebroken werd voor
de bruinkoolwinning. Ongeveer een kilometer ten westen van de nu verdwenen stad werd een nieuwe stad
gebouwd. Lelijk! Kan het dat mensen hier vrijwillig willen wonen?
Ook het barok kasteel Jezeří (Eisenberg) wou men afbreken, maar dankzij een burgerinitiatief werd het gered. Het
waardevolle park heeft men echter niet kunnen redden en op de plaats ervan is nu een gigantische bruinkoolput. Het
kasteel was lange tijd de zomerresidentie van een tak van de Lobkowicz-familie en o.a. Beethoven en Goethe waren
er te gast.
Het kasteel in Duchcov (Dux) was van 1642 tot 1920 eigendom van het adellijk geslacht Waldstein. Ook hier waren
Beethoven en Goethe te gast en ook Schiller, tsaar Alexander I, de Pruisische koning Frederik, koning Willem III en
vorst Metternich. En wil je meer vernemen over Casanova dan moet je op 26 april beslist mee.
Nieuw is dat we dit jaar tijdens de uitstap gebruik zullen maken van een audiosysteem: iedereen krijgt een
ontvangertje met koptelefoon mee en kan naar wens afstemmen op een uitleg in het Nederlands of Tsjechisch. De
huur van het toestel is in de prijs inbegrepen.
Programma zondag 26 april 2009
07.45u Verzamelen op de parkeerplaats van Hlavní nádraží / centraal station in Praag
08.00u. Vertrek van de bus uit Praag (stipt vertrek!)
09.15u. Most: bezoek aan de prachtige laatgotische Mariakerk
10.00u. Met de bus naar Jezeří
10.40u. Jezeří: kasteelbezoek
13.00u. Met de bus naar Duchcov
13.30u. Middagmaal in restaurant
15.00u. Duchcov: kasteelbezoek
17.30u Vertrek naar Praag. Omstreeks 19.00u zijn we weer in Praag.
De uitleg in de bus en tijdens de rondleidingen zal tweetalig zijn, Nederlands en Tsjechisch.
Prijs
De basisprijs (bustransport, toegangskaartje in Most, Jezeří en Duchcov, plaatselijke gidsen, audiosysteem, kosten)
bedraagt 690,- Kč per persoon. Senioren ouder dan 65 en studenten betalen 570,- Kč per persoon, kinderen van 6 tot
12 jaar 380,- Kč per persoon.Wil men een middagmaal (varkenslapjes met champignons, aardappelen en groente,
gevolgd door een nagerecht), dan betaalt men 170,- Kč extra. De maaltijd voor kinderen (kipschnitzel met
aardappelen en groente, nagerecht) kost 110,- Kč. Drank bij de maaltijd is niet in de prijs inbegrepen.
17
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Inschrijving
U schrijft in door middel van het toegestuurde formulier en door het totaal verschuldigde bedrag op de volgende
bankrekening over te maken: NE-BE, 19-2307530267/0100 (Komerční banka) onder vermelding van "Jezeri 2009",
gevolgd door uw naam en het aantal personen.
Inschrijven en betalen voor 4 april 2008! Opgelet, het aantal deelnemers is beperkt.
Wenst u meer informatie, bel dan naar het nummer 776 744 540 (Jana Červenková) of 604 243 930 (Piet
Schepens). Informatie op onze website: (http://www.sweb.cz/ne-be)
CULTUUR EN SOCIAAL LEVEN
WENEN
Nog altijd hoor ik mijn eigen woorden in de oren dat je je altijd aan je beloftes moet houden. Ik had
beloofd een artikel te schrijven over het bezoek dat de NE-BE-leden aan de tentoonstelling van
Vincent van Gogh in het Weense museum Albertina gebracht hebben. Ons uitstapje naar Wenen in
november 2008 was inderdaad geweldig, ik heb dus alle reden om hierover te vertellen en hiervan
een onderdeel van onze kleine geschiedenis van de laatste tien jaar in NE-BE te maken.
Maar het is al februari en ik kom er pas nu toe om met het schrijven te beginnen. Wat kan me helpen om
het geheugen te op te frissen? Ik weet het al. Ik ga bij www.youtube.com zoeken. Herbert von Karajan, die
Strauss dirigeert. Dat is precies wat mij bij het schrijven inspireert. Bij het luisteren naar die mooie
melodieën komen als vanzelf de woorden en zinnen te voorschijn, die eerst het idee prijzen om dit
uitstapje te ondernemen en daarna de realisatie ervan.
Vrijdagochtend 14 november komen we samen op station Holešovice. We zijn van plan om met de
“Pendolino” te gaan, een trein die van Praag naar Wenen in vier uur rijdt. En u zult het niet geloven, we
staan inderdaad na vier uur op het station Süd Bahnhof in Wenen. Nu realiseer ik me dat er ook bij ons
een “big board” met het beeld met Frans Jozef is die de toeristen voor zo´n reis uitnodigt. Zelfs de
Tsjechische spoorwegen doen hun best om culturele reclame te maken.
18
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Ik zal meteen toegeven dat onze eerste stappen naar het café gingen. Wenen is daarom bekend, je vindt ze
echt overal. De enige fout die sommige hebben, is dat ze bomvol zijn en daarom moet je weleens de
gastvrijheid van een ander café gaan beproeven. In geen gids heb ik ooit kunnen lezen wat de dichtheid
van de cafés in Wenen op een vierkante kilometer is, maar ik zal wedden dat ze op een imaginaire lijst van
steden op een van de eerste plaatsen zal voorkomen.
De impuls om naar Wenen te gaan was uiteraard de tentoonstelling van Vincent van Gogh: een culturele
gebeurtenis van het Albertina. Het is dit wereldberoemd museum gelukt om voor enkele maanden een
indrukwekkend aantal werken van Vincent van Gogh tentoon te stellen. Dat konden we toch niet aan ons
laten voorbijgaan.
Dat geldt ook voor het concert in de Stephansdom ter gelegenheid van het jubileum van de dood van
Franz Schubert. Het was eigenlijk een mis en tegelijkertijd een concert, waarbij de plaatselijke zangkoren
optraden.
Beste lezers, u zult zelf moeten toegeven dat je zulke juwelen niet onopgemerkt voorbij mag laten gaan.
Maar we hebben dit ook steeds gecombineerd met gastronomische feesten. In Wenen is daar ook
gelegenheden genoeg voor. Daarom heeft het echtpaar Schür – de initiatiefnemers van onze reis – er aan
de kleuren en klanken ook het bezoek aan het restaurant Fliglmüller bijgevoegd, waar je een schnitzel
groter dan je eigen bord krijgt, of zoals de Tsjechen zeggen: groter dan een wagenwiel. Hij was weliswaar
niet groter dan het wiel in het Prater-park, maar groot genoeg om nooit te vergeten.
En wat rest ons nog? Recapitulatie: Het verblijf was fantastisch. We konden al een beetje van de kerstsfeer
proeven, we hebben prachtige schilderijen gezien, mooie muziek gehoord en het Wenen van het reuzenrad
in Prater bewonderd. Het weer was aangenaam, alle reizigers sympathiek, het Weense volk vriendelijk.
Alle lof voor de reis naar Wenen!
Zuzana Vittvarová
Vertaling: Jana Pellarová
Foto: Petra Schürová, Lenka Strnadová
19
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
“Jeronýmovy dny 2008“ (Hiëronymusdagen)
TERMINOLOGIE IN HET TSJECHISCH: NEDERLAND-NEDERLANDEN-HOLLAND-VLAANDEREN
NEDERLANDS-HOLLANDS-VLAAMS
Op zaterdag 8 november 2008 heeft de Vereniging NE-BE aan de "Jeronýmovy dny" deelgenomen,
een actie die elk jaar door de Unie van tolken en vertalers wordt georganiseerd. In het kader van
een cyclus van lezingen "Onze Nederlanden", traden met hun bijdragen enkele leden van de
Vereniging NE-BE op.
Jana Červenková, Petra Schürová, Veronika ter Harmsel Havlíková en Jana Pellarová stelden onze
Vereniging voor, presenteerden de laatste vertalingen, vooral de anthologie van de Nederlandse poëzie „V
Nizozemsku už nechci žít“, het nieuwe leerboek Nederlands en op grond van de vertaling van een boek
van Douwe Draaisma sprak Ruben Pellar over het geheugen, namelijk wat het geheugen voor de tolken en
de vertalers betekent. Ook enkele begrippen in het Tsjechisch die betrekking hebben op de
Nederlandssprekende gebieden werden uitgelegd. Omdat juist de kwestie van de laatsgenoemde, dus de
terminologie, niet altijd duidelijk is, kan dit aanleiding zijn om daarop terug te komen.
Eerst zullen we het over verschillende benamingen van de betrokken
gebieden hebben. Met het begrip Nizozemsko (Nederland) wordt de
huidige staat aangeduid, dus één van de drie landen van het Koninkrijk
der Nederlanden (waartoe ook de Nederlandse Antillen en Aruba
behoren). Met Nizozemí (de Nederlanden) wordt de historische staat
bedoeld, dus de Noordelijke Nederlanden incl. zijn zuidelijke buren –
het laaggelegen gebied tussen de delta´s van de Rijn, de Maas, de IJssel
en de Schelde. De term de Lage Landen (the Low Countries in het
Engels) is voor dit gebied – het huidige Nederland-België(-Luxemburg)
– in het Tsjechisch niet ingeburgerd.
De naam Holland wordt vaak onjuist voor geheel Nederland gebruikt.
Holland is echter maar een streek in Nederland, de tegenwoordige
provincies Zuid- en Noord-Holland.
Om het Nederlandstalige deel van België aan te duiden, kunnen wij in
het Tsjechisch twee termen gebruiken. "Flandry" (Vlaanderen) mag in
de cultureel-historische context gebruikt worden óf indien we enkel een
concrete provincie willen aanduiden, namelijk West- of Oost-Vlaanderen, resp. Frans- en ZeeuwsVlaanderen; de officiële benaming voor de (samengevoegde) Vlaamse gemeenschap en het Vlaams
gewest2 die gebruikt wordt bv. in geval van de bilaterale overeenkomsten, is "Vlámsko" in het Tsjechisch.
Nu over de taal. Deze keer beginnen we met België, waar 60 % van de bevolking Nederlands spreekt.
Dwars door België loopt de Frans-Nederlandse taalgrens, die in de jaren zestig van de twintigste eeuw
door de wet werd vastgelegd: Nederlands wordt in de provincies West- en Oost-Vlaanderen, VlaamsBrabant, Antwerpen en Limburg gesproken. De schrijftaal komt hier met het Nederlands van het noorden
overeen, de gesproken taal verschilt natuurlijk in zekere mate. Vlamingen spreken dus officieel
Nederlands, niet Vlaams. De term "Vlaams" wordt gebruikt óf als informele benaming van het
Nederlands zoals ze in het zuiden in de Vlaamse provincies wordt gesproken óf als aanduiding van
dialecten (bv. West-Vlaams). Hetzelfde geldt ook voor de andere onjuiste benaming van het Nederlands –
Hollands. Hollands kan namelijk als een dialect van de provincies Noord- en Zuid-Holland gezien
worden, óf als de niet-officiële benaming van het (gesproken) Nederlands in Nederland.
Andrea Bednářová
☼
2
Het Koninkrijk België is een federale staat die uit drie gewesten bestaat (Vlaanderen, Wallonië en het tweetalig Brussel),
bevoegd voor “grondsgebonden” materies, en uit drie gemeenschappen (Nederlandse, Franse en Duitse), bevoegd voor de
“persoonsgebonden materies” (bv. cultuur en taal).
20
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
DE ENGEL VAN CURAÇAO
In het winternummer van NE-BE verscheen een artikeltje over de Nederlandse journalist
Louis Aletrino, geschreven door Lucas Bruijn. Aletrino woonde van 1921 tot 1939 in
Praag. Hij was correspondent voor verschillende zowel Nederlandse als Amerikaanse
kranten en dermate kritisch dat hij de aandacht van de Duitsers trok na hun overname van
Tsjechoslowakije in 1938. Hij werd geëxecuteerd in 1942, in het concentratiekamp
Mauthausen.
Jan Zwartendijk, 1940
Tijdens zijn speurtocht naar gegevens over het
leven van Aletrino stuitte Lucas Bruijn op een oude
politieregistratiekaart uit Praag, waarop vermeld
stond dat Aletrino gedurende 1928 woonachtig was
op het adres 501 Cukrovarnická, in het Praagse
district Střešovice, ten huize van “Zwartendijk”.
Duidelijk een Nederlandse naam maar niet een veel
voorkomende. Door te zoeken op het internet wist
Bruijn mij al snel te vinden. Hij vroeg me of de
naam Aletrino of dat adres in Praag mij iets zei.
Het antwoord was ja, en ja. Aletrino was een
goede vriend van mijn vader en mijn ouders
woonden in dat huis. Aletrino woonde een klein
jaartje bij hen in, net voordat ik daar geboren werd.
Mijn vader, Jan Zwartendijk, was in 1925 vanuit
Nederland
naar
Praag
gekomen
als
vertegenwoordiger van een Nederlandse exportfirma. Hij arriveerde daar, 29 jaar oud, zonder er
een sterveling te kennen en hij sprak geen woord
Tsjechisch. Al spoedig ontmoette hij Aletrino, die
een paar jaar ouder was, al meerdere jaren in Praag
woonde en Tsjechisch sprak. Ongetwijfeld maakte
hij mijn vader wegwijs in Praag en ze werden
goede vrienden. In 1926 ontmoette mijn vader in
Praag zijn toekomstige Moravische bruid. Ik
herinner me slechts één Tsjechisch zinnetje dat ik
van mijn moeder heb geleerd: “strč prst skrz krk”
(steek je vinger in je keel), de bekende tongbreker
waar geen enkele klinker in zit.
Mijn familie keerde terug naar Nederland in
1932 en in de daarop volgende jaren zagen we
Aletrino meerdere malen terug. Zijn vrouw en hij
logeerden bij ons in Rotterdam en we ontmoetten
hem tijdens onze vakanties in Praag en Železná
Ruda.
Dit zouden onze laatste ontmoetingen zijn. Mijn
vader werd in 1938 naar Kaunas in Litouwen
gezonden als vertegenwoordiger van Philips. In
september 1939 bezetten de Duitsers West-Polen en
de Sovjets Oost-Polen. Litouwen bleef buiten schot,
totdat het half juni 1940 bezet werd door het
Sovjetleger. Op 3 augustus 1940 werd het formeel
geannexeerd en werd het een onderdeel van de
USSR.
Daags voor de onverwachtse Sovjetbezetting
had mijn vader, hoewel hij bedenkingen had gehad,
de aanstelling tot tijdelijk Nederlands consul
geaccepteerd naast zijn baan bij Philips. Alvorens
de Sovjets een einde maakten aan zijn consulaire
carrière die slechts zes weken zou duren, werd hij
geconfronteerd met enige zeer dramatische
ontwikkelingen.
21
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Op dat moment hadden ongeveer 15.000 Poolse
Joden hun toevlucht genomen in Litouwen. Na de
Sovjetinvasie zaten ze in de val en ze zochten
wanhopig naar een uitweg. Maar het was
onmogelijk om een visum voor welk land dan ook
te bemachtigen. Een ex-Nederlandse informeerde
naar Nederlands-Indië, maar die mogelijke
bestemming stond niet meer open. Een ander idee
was Nederlands West-Indië, met name Curaçao,
misschien een goede plaats om van daaruit te
proberen de Verenigde Staten binnen te komen.
Maar de enige autoriteit die toestemming tot de
toelating van vreemdelingen kon geven was de
Gouverneur van Curaçao. Een visum kon niet
elders worden afgegeven.
Er werd een creatief plan bedacht: een notitie in
het paspoort met de mededeling: “Geen visum
nodig voor de toelating tot Curaçao” – zonder
verdere uitleg dat een goedkeuring tot binnenkomst
van de Gouverneur vereist was. Mijn vader ging
akkoord met het plan om de vluchtelingen te
voorzien van deze wat misleidende aantekening,
zodat ze daarmee konden doen alsof Curaçao hun
eindbestemming was. Hij maakte hen duidelijk, dat
zijn aantekening geen toestemming inhield om aan
land te gaan in Curaçao, mochten ze er al in slagen
het eiland te bereiken. Maar het kon ze misschien
helpen om vanuit Litouwen naar een veiligere plek
te komen.
De toestand leek wanhopig. Het was niet
mogelijk om de logische weg westwaarts richting
Curaçao te nemen, omdat het door de Duitsers
bezette Europa in de weg lag. Kon men misschien
proberen om de twee maal zo lange route via het
Oosten naar Curaçao te nemen, dwars door Siberië,
over de Stille Oceaan en door het Panamakanaal?
De enige mogelijkheid om dat te doen was via
Japan. Daarvoor zou niet alleen een Japans
doorreisvisum nodig zijn maar ook toestemming
van de Sovjets om door Siberië naar Vladivostok te
reizen en daar de USSR te verlaten.
De wanhoop van veel vluchtelingen deed hen
besluiten om hun laatste hoop op dit
onwaarschijnlijke plan te vestigen, hun laatste kans
om uit Europa te ontsnappen. Binnen enkele uren
nadat het bekend geworden was dat “Curaçao visa”
verkrijgbaar waren bij de Nederlandse consul
stonden er al tientallen voor mijn vaders deur.
Gedurende de daarop volgende acht dagen reikte hij
er ongeveer 2350 uit. Voorzien van dit visum
kregen ze een doorreis visum van de Japanse viceconsul Sugihara en in de loop van de daarop
volgende maanden verlieten zij de Sovjet-Unie per
trein door Siberië na een nimmer verklaard en uniek
Sovjetbesluit om hun hiervoor toestemming te
verlenen.
Tegen mei 1941 hadden ongeveer 2200 van deze
Pools-Joodse vluchtelingen Japan veilig bereikt,
vóór de Duitse bezetting van Litouwen in juni.
Eenmaal in Japan slaagde de helft van hen er in om
visa voor andere landen aan de andere kant van de
Stille Oceaan te krijgen. Zij die minder geluk
hadden werden door de Japanse regering
geïnterneerd in Sjanghai voor de duur van de
oorlog. Niemand meldde zich in Curaçao.
Toen mijn vader in september 1940 terugkwam
in Nederland was hij bang dat hij last zou krijgen
met de Gestapo vanwege de “Curaçao visum”
affaire. In 1943 zou hij inderdaad bezoek krijgen
van twee agenten van de Gestapo, maar zij waren
nieuwsgierig naar iets anders: een gevangene
genaamd Louis Aletrino was “op de vlucht
neergeschoten” en men had in zijn zakken een
papiertje gevonden met de naam en het adres van
mijn vader. Ik weet niet wat hij hun vertelde, maar
ze vertrokken zonder er verder werk van te maken;
de episode in Litouwen zat kennelijk niet in hun
dossier.
Mijn vader stierf in 1976, zonder ooit iets
vernomen te hebben over het uiteindelijke lot van
“zijn” vluchtelingen en zonder ooit een van hen
opnieuw ontmoet te hebben. Binnen de groep had
men, tientallen jaren na de oorlog, zijn naam
vergeten en sprak men over hem als de “Engel van
Curaçao”.
Het Yad Vashem Instituut, Israëls officiële
herinneringscentrum voor de Joodse slachtoffers
van de Holocaust, vereerde mijn vader in 1997 met
de titel "Rechtvaardige onder de Volkeren".
Jan Zwartendyk
Opmerking:
Mijn familienaam is Zwartendijk, maar na mijn emigratie naar Canada heb ik de spelling Zwartendyk
gebruikt omdat Canadezen en Amerikanen met de klank “ij” geen raad weten.Vandaar dus dat ik mijn
naam als Jan Zwartendyk spel onder het artikel, maar mijn vader's naam als Jan Zwartendijk in het
verhaal.
22
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Oostende,
Stad aan Zee
OP WEG
Met deze titel probeert het
stadsbestuur van Oostende zich te
onderscheiden van de andere
badplaatsen aan de kust. En het is
waar, al zou ‘stadje’ mogelijk
beter op zijn plaats zijn; Oostende
heeft ongeveer 70.000 inwoners.
‘De Atlantikwall biedt bescherming tegen het stijgende zeewater’
Voor mij was de combinatie stad en zee in ieder geval een reden om in Oostende te gaan wonen. Langs de hele
Vlaamse kust, van De Panne aan de Franse grens tot Knokke-Heist aan de Nederlandse grens, is Oostende de enige,
echte stad pal aan zee. In Nederland heeft men trouwens ook nauwelijks steden met een zeestrand, misschien alleen
Den Haag-Scheveningen.
Nu moet ik mijn indrukken van de stad opschrijven. In de zeventiger en tachtiger jaren kwam ik geregeld als
zeezeiler is Oostende, tussenstop op weg naar Frankrijk of Engeland. Het havengeld werd betaald met een fles jonge
jenever, wat voor alle betrokkenen het voordeligst was. Ik kende de stad dus al oppervlakkig, maar, zoals u weet,
leer je een stad pas echt goed kennen als je er woont. Helaas woon ik hier pas enkele maanden, dus moet u wat ik ga
schrijven met een korreltje zout nemen.
De stad heeft een oude, rijke en woelige geschiedenis, maar historische gebouwen treft men er niet aan. Vele
oorlogen, branden en overstromingen hebben hun tol geëist.
Er zijn nog een halve kerktoren uit de vijftiende eeuw, een restant van een capucijnerklooster uit het eind van de
zeventiende eeuw, en enkele huizen uit de achttiende eeuw. De rest is uit de negentiende en hoofzakelijk uit de
twintigste eeuw.
Een eeuw lang ongeveer, van 1850 tot 1960, was Oostende ‘Koningin der badsteden’. De eerste koning der Belgen,
Leopold I, had een groot herenhuis -paleis genaamd- in de stad waar hij veel en graag was. Z’n vrouw, koningin
Louise-Marie, overleed er en zij werd ook in Oostende begraven. Maar vooral onder Leopold II begon de opmars
van Oostende als mondaine badplaats, de belangrijkste aan de hele Noordzee. Vele monumenten in de stad
herinneren nog aan zijn aanwezigheid. Koningen en keizers met in hun kielzog de adel en de welgestelden kwamen
naar Oostende en bleven komen tot circa 1960.
In de Tweede Wereldoorlog werd Oostende weer voor de zoveelste maal grotendeels verwoest. De wederopbouw
werd voortvarend aangepakt, te voortvarend wellicht.
Nu kenmerkt Oostende zich – ik citeer omdat ik het er zo mee eens ben – door een ‘modernistische’ zakelijke
stijlloosheid die het merendeel van deze bouwwerken kenmerkt. De haastige, precaire bouwmethode en de
opvallend utilitaire bestemming van die gebouwen, vooral langsheen de Albert I-promenade en de Zeedijk, hebben,
op een paar uitzonderingen na, geleid tot een onpersoonlijke, eentonige banaliteit, waartegen de zeldzame ‘relieken’
uit de vorige eeuw afsteken als verdwaalde edelstenen in een fantasieloze prullenkroon. Alsof de ‘blinde’
Atlantikwall plaats ingeruimd heeft voor een gevelrij die er even grauw en troosteloos bij staat.’*
Het zal je maar gezegd worden. Het koningshuis en haar gasten bleven definitief weg toen de stad vergunning gaf
tot de bouw van appartementen met inkijk op de tuin en het zwembad van de koninklijke villa. Einde periode
Koningin der badsteden, begin van Stad aan Zee.
Nu is België een land van regels en vergunningen. Maar als ik wel eens rondkijk in de stad Oostende krijg ik niet de
indruk dat er ooit een vergunning geweigerd wordt. Oostende is geen mooie stad.
Maar poes Vosa en ik wonen er graag. M’n flatje ligt op 100 meter van het brede strand, dat het fijnste en zachtste
zand van Europa schijnt te hebben. Ook op slechts 100 meter is de oude binnenstad, die ondanks alle lelijkheid een
zekere intimiteit en gezelligheid heeft en beschutting biedt wanneer de westerstormen loeien. Daarnaast is er de
altijd levendige haven met vissers- en vrachtboten en de ferryboten naar Engeland.
De Engelse invloed is in Oostende altijd groot geweest, tot op de dag van vandaag.
Tegenwoordig bestaat die vooral uit de vele Engelse toeristen, hoofdzakelijk 65-plussers die een paar daagjes het
continent bezoeken. Wat me vooral verbaasde is dat er hier veel Frans gesproken wordt. Ik dacht dat dat alleen in
23
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Knokke het geval was. Kennelijk hebben veel Walen hier een tweede woning, of wonen ze er als ze gepensioneerd
zijn.
Het Vlaams is een mooie, poëtische taal. Oostende heeft haar eigen variant. Er bestaat zelfs een Oostends
woordenboek met 568 pagina’s (vierde druk!, 2006). Een Oostendenaar zegt nooit ik ben, maar ik zijn, uit te spreken
als ‘k zien. Wat is een and hevn? Dat is een hand geven, want de h wordt niet uitgesproken en de g wordt een h.
De ui (uij, uy) wordt u; mijn naam wordt hier dus net zo gemaltraiteerd als in Praag.
De Nederlander spreekt van huilen- ik denk aan wolven in het bos- de Vlaming spreekt van wenen. Wat is dat
laatste veel mooier! Soms, als m’n fantasie op hol slaat, meen ik Guido Gezelle te horen. Hij kwam dikwijls in
Oostende want hij reisde, als anglofiel, veel naar Engeland. Zijn broer was hier pastoor en zijn favoriete leerling
Eugeen Van Oye, van Dien Avond en die Rooze, was hier huisarts.
Karel van de Woestijne woonde hier, Karel Jonckheere werd er geboren, Hugo Claus woonde rond 1950 hier op een
zolderkamertje. Mijn landgenote Charlotte Mutsaers woont nu in de Stad aan Zee. In de dertiger jaren, tijdens de
hoogtijdagen van het mondain toerisme, was Oostende korte tijd een centrum van de internationale literatuur, al was
de aanleiding navrant. Duitse, voor het merendeel joodse schrijvers waren op de vlucht voor het nazisme. Joseph
Roth, Egon Erwin Kisch en Stefan Zweig waren de bekendsten. (Voor wie het interesseert, lees hierover Mark
Schaevers. Oostende, de zomer van 1936. Amsterdam, 2001).
Ik dwaal af. Wat is er prettig aan het tegenwoordige Oostende? Of wat valt op?
Opvallend vind ik dat men, in tegenstelling tot Praag, nergens klokken ziet. Zelfs op het drukste kruispunt van
openbaar vervoer, op het station na, vlak bij mij op het Marie José-plein, is geen klok. In Praag gebruikte ik nooit
een horloge, nu steek ik er gewoonlijk een op zak. Horlogewinkels hebben hoogstens een geschilderde klok als
uithangbord, die uiteraard slechts twee keer per etmaal de juiste tijd aangeeft.
Het openbaar vervoer is uitstekend, maar men kan het niet uitleggen of aangeven, niet in de bussen en niet bij de
haltes.
Links of rechts heb ik nog niet gehoord, het is altijd deze kant of gene kant.
Behalve in de havens is er nauwelijks water (vroeger was er veel water in de vorm van kanalen of grachten). Tijdens
de recente vorstperiode wijkt schaatsend Oostende massaal uit naar Zandvoorde, tegenwoordig tot de gemeente
Oostende behorend.
In de lokale en landelijke media hoort men vaak het woord crisisberaad. Maar over vele kwesties, lokaal of
landelijk, haalt men z’n schouders op en denkt het zijne. Verhoging van de zeespiegel ten gevolge van de
opwarming van de aarde? Vlaanderen is al beschermd door de moderne Atlantikwall, alleen moeten de Fransen en
de Nederlanders aan de grens nog hun werk doen!
Prettig aan Oostende is dat de bevolking zo vriendelijk en beleefd is, met of zonder commerciële bijbedoelingen.
Het zit in de aard van de mensen. De Oostendenaar is door de geschiedenis zo gebeukt dat het hem niet veel
uitmaakt aan wie hij zijn geld verdient of door wie hij bestuurd wordt. Een antiquaar vertrouwde me wel toe, met
afgrijzen op zijn gezicht: ‘Het is maar goed dat we die slag gewonnen hebben, anders waren we nu allemaal Fransen
geweest’. Hij sprak over de Gulden Sporenslag uit 1302.
Maar vooral moet ik de Belgische keuken niet vergeten. Die is voortreffelijk, zelfs de friet uit een puntzak verdient
een Michelin-ster. Het is hier moeilijk een slecht restaurant te vinden, zo men dat al zou willen. Verse zeevis en
schaaldieren zijn favoriet, maar helaas nogal prijzig. Ik kook erg veel thuis de laatste tijd.
En er zijn hier, voor wie er oog voor heeft, ook nog intieme, persoonlijke plekken.
Zoals bijvoorbeeld de laatste rustplaats van James Ensor, die zijn hele lange leven in Oostende woonde en werkte.
Zijn laatste woonhuis is nu als museum ingericht.
‘Ensor ligt noch op het Oud noch op het Nieuw (kerkhof), richting Stene. In zijn jonge jaren schilderde hij het
kerkje aan welks voet hij zelf een geraamte werd. Het is dwaas te zeggen dat hij nog de zee kan horen maar het is
goed dat wie nog leeft het daar wèl ervaren kan. Een dode, hij moge zo beroemd geweest zijn, wint er bij in de dood
aan iets ‘eeuwigs’ te worden verbonden, waarvan hij poogde een dimensie, wat atmosfeer te ontfutselen.
Sedert 1967 is het een van de wijste invallen van de Oostendse schepenbank een merkwaardige zoon een graf te
hebben geschonken, voldoende afgelegen om het niet te banaliseren, dicht genoeg voor wie mijmeren wil zonder te
worden gestoord, zodat zijn bezoek geen modieuze excursie wordt.’**
Jos Wuijts
*Werner Rabau: Voor koningin geboren. Oostende duizendjarig boegbeeld van maritiem Vlaanderen. Middelkerke, 2000, p..
316.
**Karel Jonckheere: Oostende verteld. Anekdotische roman van een stad. Tielt / Utrecht, 1970, p. 331.
24
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Eetlokalen /comedores in HUARAZ
Mijn vrijwilligerswerk voor de Stichting Wees Kind bestaat uit het meehelpen in twee
comedores en uit activiteiten met de kinderen die daar komen eten. Op het ogenblik
heeft de Stichting haar werkzaamheden verlegd van het weeshuis naar de eetlokalen;
de naam Wees Kind betekent naast “een kind zonder ouders”, ook: Wees kind!
In de comedores kunnen kinderen, ook wel
moeders met kleintjes aan de borst (om de baby’s
meteen een betere basis te geven) en ouderen,
komen eten. In de ene comedor brengen de
kinderen als tegenprestatie een stukje fruit of
groente mee, in de andere helpen de ouders bij
toerbeurt mee in de keuken en dienen de vaders in
ervoor te zorgen dat er hout is voor het vuur van
het fornuis in de keuken. Ze nemen niet altijd hun
verantwoordelijkheid. Zo was er op een keer geen
hout, ja, dus ook geen eten voor de kinderen.
In de comedores wordt de kinderen ook geleerd om
voor het eten de handen te wassen en na het eten de
tanden te poetsen. Ze hebben er allemaal een beker
met tandenborstel op naam staan.
Waarom zijn deze comedores noodzakelijk?
Naast een aantal Peruaanse comedores, zijn er
comedores opgebouwd die financieel ondersteund
worden door mensen van buiten Peru; uit Spanje,
Duitsland of Nederland. Van de staatscomedores
krijgen de kinderen gedurende de schooltijden
brood en melk, daarnaast tevens
rijst en
aardappelen. Deze voeding is zeer eenzijdig; in de
door Stichting Wees Kind ondersteunde comedores
wordt geprobeerd de kinderen ook groente te leren
eten. Er lopen veel ondervoede kinderen rond. Het
lot van deze kinderen is triest. Er heerst veel
werkloosheid en het alcoholisme onder de
mannelijke bevolking is zeer hoog. De moeder gaat
vaak buiten het gezin iets verdienen en de kinderen
worden de hele dag aan hun lot overgelaten. De
oudsten moeten voor de jongere kinderen zorgen.
Daarnaast moeten zij ook nog op de dieren letten,
zoals zwijnen, koeien of schapen hoeden, het erf
schoon houden of, als vader in de bouw werkt,
daarin meehelpen. Ze worden om die reden ook
vaak thuisgehouden na een paar jaar lagere school.
Zo zie ik in de comedore van de wijk Ichoca een
meisje van negen, dat de hele tijd met haar zusje
van negen maanden in een draagdoek op haar rug
rondloopt. Daarnaast heeft ze nog een zusje van
ongeveer twee jaar naast zich. Ze komt uit de
keuken met drie borden eten in de hand en het zusje
op de rug. Ze staat in de kring voor een
kringspelletje; maar hoe kun je nu springen met een
kind op je rug? Dat gaat dus ook niet. Ze wil de
zorg niet overdragen, voelt zich vreselijk
verantwoordelijk, blaast als een kat van zich af, als
ik zeg dat ik wel even op het kind wil letten. “Haar
Maria?” “Nooit”. Goed, ze kent me dan ook
nauwelijks.
Kinderen
voelen
zich
heel
verantwoordelijk voor de kleintjes, maar
behandelen ze net als ze thuis behandeld worden:
met regelmatig een tik. Deze “opvoeding” krijgen
ze van “thuis” mee. Het is ook heel
vanzelfsprekend voor ze om in de eetlokalen het
bord af te wassen na de maaltijd, of een bezem te
pakken om de vloer te vegen. Het zijn net oude
vrouwtjes. Van kind zijn kun je niet spreken.
Net hoorde ik dat een dertienjarige, ook een vaste
bezoekster van een van de comedores, al vijf
maanden zwanger is. Ze is verkracht bij het
schapenhoeden op een eenzame wei. De daders zijn
ver over de twintig en lopen vrij rond. Aangifte
doen is moeilijk; de politie is niet zo geïnteresseerd
in de bevolking van het platteland. De
familieomstandigheden van het meisje zijn al even
triest; haar moeder is analfabeet, (al hoeft dat
natuurlijk niets te zeggen over de intelligentie) en
heeft nog zes andere kinderen. Grote kans dat het
meisje van dertien op haar achttiende nog meer
kinderen heeft.
Wat doe je dan als Nederlandse coördinatrice van
de Stichting Weeskind? Heel moeilijk, want
aangifte doen kan wel eens allerlei nasleep krijgen
voor een buitenlandse. Zolang de mannen vrij rond
lopen, kun je ook van hun kant niet veel goeds
verwachten.
Een mogelijkheid is om een
psychologe in te schakelen om het meisje te helpen.
Er zijn meer kinderen die deze hulp nodig hebben,
want seksueel misbruik komt veel voor. De
onkunde op seksueel gebied is vreselijk groot, dit
wordt door de katholieke kerk, die een sterke rol
speelt in de samenleving, nog eens in stand
gehouden. Voorlichting wordt er op school niet
gegeven, zodat ook meisjes op de middelbare
school, die het beter hebben dan de “comedore
kinderen”, nog al eens zwanger van school
verdwijnen.
25
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Niet alleen van ouders, ook van de directie van een
school, waarmee de comedores verbonden zijn,
wordt samenwerking verwacht. Vindt die niet
plaats, dan worden gesprekken gevoerd en als die
nog geen resultaat opleveren, kan het zijn dat de
Stichting haar activiteiten niet voortzet in die
comedore. Treurig dat er ook directeurs of
directrices van scholen zijn die er geen zier om
lijken te geven het lot van deze kinderen te
verbeteren.
In de Comedor van Los Pinos komen kinderen uit
een iets betere wijk dan Ichoca. Naast namen als
Jorge, Yunior, Ronaldo, Maria, Nicole en Claudia
passeren Lenin en Darwin de revue. Er zijn ook
twee broertjes; een van vijf die zijn jongere broertje
van drie met zich meesleept. We lopen om 14.00
uur mee naar hun huis, omdat er ook nog eten
meegenomen wordt voor de ouders en er geen
deksel op de soeppan zit, waardoor veel van de
soep in de tas terecht komt. “Deksel meenemen
hoor!” Bij het lemen huis doet de oudste, de
sleutels om zijn pols, de deur van het hangslot. Wij
nemen afscheid. Ze zijn nu nog de rest van de dag
alleen; het is nog zomervakantie, straks gaat in elk
geval
de
oudste
naar
school.
Hanny Visser
De middagmaaltijd en de korte activiteit erna is alles
wat we hun kunnen bieden. Vol overgave waren de
twee wildebrassen aan het knippen en plakken om
een mooie kaart te maken.
www.stichtingWeesKind.nl
Z HISTORIE:
Kolonizace střední Evropy ve středověku
De zogenaamde Duitse Oostkolonisatie (Deutsche Ostsiedlung) van de 12de tot de 14de eeuw
is een wat apart fenomeen in de Europese geschiedenis. Er bestaan veel misverstanden over
en het begrip wordt politiek misbruikt o.a. door de huidige Tsjechische president. In veel
gevallen wekt het onderwerp wrevel en berust de kennis erover op vooroordelen. Tot de
taboe´s in Tsjechië behoren ook de kolonisatie en de nauw ermee samenhangende
geschiedenis van de zogenaamde Sudetenduitsers.
De kolonisatie is nooit een massabeweging geweest, het was een (beperkte) migratie van boeren en
vaklieden (geen patriciërs noch rijke burgers) uit diverse streken van het keizerrijk en Frankrijk naar
Centraal-, Oost- en Zuidoost-Europa, die een hoogtepunt kende in de 13de eeuw. Het ging in zijn geheel
om een planmatige landsheerlijke ontwikkelingspolitiek: de door de vorst (bijv. de Boheemse koning) of
plaatselijke heer (bijv. de heer van Rosenberg in Zuid-Bohemen) gewilde ontginning van moeilijk
toegankelijke en onbewoonde streken (Ertsgebergte, Boheems Woud enz.), de ontsluiting van bergpassen,
de ertswinning en de stichting van overwegend landbouwnederzettingen (voor akkerbouw en veeteelt) en
van steden (voor productie en handel). Met de kolonisering van gebieden benadrukten de vorsten ook hun
aanspraken op die gebieden, het had dus naast economische redenen ook te maken met machtsontplooiing.
Ook kloosters werden gesticht, vooral door cisterciënzers en premonstratenzers (norbertijnen). In
26
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
Bohemen waren dat bijvoorbeeld de kloosters van Tepl (Teplá), Ossegg (Osek) en Hohenfurth (Vyšší
Brod).
Voor dit alles ronselde men werkkrachten uit streken waar de meer gevorderde methoden hadden geleid
tot een hogere productiviteit. De kolonisten brachten de verbeterde ploeg mee, pasten het drieslagstelsel
toe, gebruikten de dorsvlegel en zetten in de plaats van de os het trekpaard in (met hoefijzers, juk en
gareel).
De kolonisten waren hoofdzakelijk afkomstig uit het
Nederrijngebied, Westfalen (toen Saksen), Zwaben,
Vlaanderen (met Artesië), Brabant, Holland-Zeeland,
Henegouwen, Luik, Franken, Beieren en ook uit Lombardije
en het Alpengebied.
Een interessant voorbeeld van een dorpsstichting putten we
uit een oorkonde uit 1154. Die gaat over de stichting van het
dorp Kühren nabij Grimma in de toenmalige Mark Meissen.
"Gerung, door Gods genade bisschop van de heilige kerk van
Meissen, (...) dat ik bekwame mannen uit Vlaanderen op een
onbebouwde en bijna mensenlege plaats heb gevestigd en hen
en hun nakomelingen dit dorp, dat Kühren heet, met de
volgende rechten heb overgegeven tot een vast, eeuwig en
erfelijk bezit. Ik heb namelijk deze Vlamingen (...) land met
velden, akkers en bossen, weilanden en hooilanden, waters en
molens, jacht en visserij overhandigd. (...) Overigens zijn ze
vrijgesteld van elke belasting door de bisschop, de voogd, de
bestuurder of anderen. (...) en wij bekrachtigen dit alles voor
bijgeroepen getuigen met ons zegel." (W. CONZE,
Ostmitteleuropa. Von der Spätantike bis zum 18. Jahrhundert,
München, 1992, p. 69-70.)
Bij de kolonisatie waren naast Germanen ook Romanen zoals
Walen en Italianen betrokken (deze laatsten vooral in een
later stadium i.v.m. handel, muntslag, bankwezen enz.).
Franstaligen werden vooral door de Hongaarse koningen
aangeworven voor de kolonisatie van de Karpaten. De
Romaanstaligen uit het Rijksgebied werden in de oorkonden
meestal Latini genoemd, maar de bevolking gebruikte voor
hen het Germaanse woord Welschen of het Slavische woord
Vlachy. (Zie kadertekst.)
Als voorbeeld van streken waar veel kolonisten zich vestigden
noemen we hier slechts Silezië, Pommeren, Zevenburgen, de
hele Baltische kuststrook en de randgebergten van Bohemen
en Moravië.
Walen, Welschen, Walachen ...
en Belgae
Het Oudhoogduitse walh, walah of walha
betekent vreemdeling, meer bepaald de
Keltische vreemdeling. De naam zou
afgeleid zijn van de Keltische stam der
Volcae. Veralgemenend werden later door
de Germanen alle Kelten zo genoemd. De
gebiedsnaam Wales betekent niets anders
dan gebied waar Kelten wonen. Hetzelfde
geldt bijv. voor Cornwall en Wallonië. De
Kelten op het vasteland zijn geromaniseerd
en de Germanen gingen dan de algemene
naam voor de Kelten gebruiken voor de
Romaanstaligen,
in
het
Germaans
Welschen (Walschen, Walen) genoemd. In
het
Tsjechisch
noemt
men
de
Romaanstaligen Vlachy. Ook de naam
Walachen voor de romaanstaligen in het
Karpaten-Balkangebied is hieraan verwant.
Het woord Waal wordt in oude teksten
gebruikt als synoniem voor Welsch i.e.
Romaanstalige en deze Waal kan iemand
zijn geweest uit de streek van de Bovenmaas, maar evengoed een Bourgondiër of
een Italiaan.
In het Nederlands gebruiken we nog steeds
het woord koeterwaals voor een taaltje dat
we niet begrijpen (in het Duits is dat
Kauderwelsch).
De Keltische Belgae, waarover Caesar
heeft geschreven, woonden niet op het
grondgebied van het huidige landje ten
zuiden van Nederland (de naam schiet me
niet te binnen), maar zuidelijker. Vele van
die Belgae zijn, zoals vele andere Kelten,
tijdens de Germaanse volksverhuizingen,
het kanaal overgestoken en hebben zich in
het zuiden van Brittannië gevestigd.
De kolonisten hebben niet zelf het initiatief voor migratie
genomen, ze zijn niet gevlucht voor armoede of hongersnood
of andere ellende. Ten gevolge van het in opkomst zijnde
kapitalistisch systeem (een ondernemer verhuurt duur
materiaal, bijvoorbeeld een weefgetouw, aan een vakman die in ruil loonarbeid verricht) was er wel een
proletariaat ontstaan, vooral in de textielgebieden in de Nederlanden. Maar dat op zich heeft geen migratie
veroorzaakt. De kolonisten werden aangelokt door de gunstige nederzettingsvoorwaarden, een beter leven
dus, die vooral Slavische en Hongaarse vorsten en grootgrondbezitters (adel en kerk) in het vooruitzicht
stelden. Die beloofden voordelen zoals vermindering of vrijstelling van tienden of persoonlijke vrijheid.
In opdracht van het vorstelijk hof (bijv. het Boheemse koningshof), van de hoogadel of van de kerk
(bisschoppen, kloosters) werden locatori ingezet. We kunnen hen enigszins vergelijken met huidige
investeerders, projektontwikkelaars en ondernemers. De locator trad op in naam van de grondeigenaar, hij
27
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
wierf kolonisten aan en was de organisator bij de stichting van dorpen en steden: hij ontwierp de aanleg
van het dorp en bepaalde de verdeling van de percelen, dus waar woonhuizen, hofsteden, molens, smidsen
enz. moesten worden gebouwd, waar akkers, weilanden, visvijvers en bossen moesten zijn. Was de
nederzetting gesticht en bevolkt dan vestigde hij zich er zelf en werd een soort primus inter pares. Hij inde
in naam van de landsheer de tienden en oefende administratieve (burgemeester) en rechterlijke functies uit
(baljuw, schout, drossaard, drost; in het Duits Schulze of Schultheiss).
In gebergten waar ertsen voorkwamen werden Duitse kolonisten (o.a. uit het Harzgebergte) ingezet
omwille van hun ervaring. Het ging om de winning van goud, zilver, koper, tin, lood en ijzer en de
verwerking ervan in ertssmeltovens en smidsen (hamermolens). Smeden, koperslagers en andere
metaalbewerkers waren zeer belangrijk. De door kolonisten bevolkte mijnbouwsteden in Bohemen waren
bijv. Iglau (Jihlava) en Deutschbrod (in 1308 vermeld als Broda Theutonicalis; in het Tsjechisch Německý
Brod en sedert 1950 Havlíčkův Brod).
Niet alleen dorpsnederzettingen werden gesticht maar ook (meestal kleine) steden voor de nijverheid en de
handel (markt). Kenmerkend voor de kolonistensteden is de regelmatige aanleg volgens het zogenaamde
schaakbordpatroon rond een groot centraal rechthoekig plein. Vaklieden verwerkten er de door de
dorpelingen (boeren) geleverde producten, bijvoorbeeld vlas en wol voor het textiel. De boeren leverden
ook het voedsel voor de stedelingen. De stad werd in naam van de vorst geleid door een voogd, bijgestaan
door gekozen schepenen.
De kolonisten in dorp en stad werden beschermd door Duits recht, meestal dat van Maagdenburg en van
Neurenberg. Het stadje Neisse (aan de rivier Glatzer Neisse) in Silezië verkreeg het Vlaams recht. Indien
er plaatselijke Slavische bevolking was werd die "opgenomen" in de nieuwe strukturen (rechtspraak, taal
en cultuur). De plaatselijke "oude" Slavische of Hongaarse bevolking nam de vernieuwingen over en
verkreeg in veel gevallen ook het
Duits recht.
De kolonisatie (migratie dus)
heeft enkele eeuwen lang
geduurd! Dat betekent dat er
voortdurend nieuwe migranten
beschikbaar
waren.
Maar
uiteindelijk hield de migratie op
in de 14de eeuw ten gevolge van
de pest. Vele nederzettingen
ontvolkten toen en werden weer
aan de natuur overgeleverd.
Pas in de 16de eeuw stabiliseerden zich de taalgrenzen. Plaatselijke bewoners waren verduitst of
migranten waren opgegaan in de plaatselijke bevolking (bijvoorbeeld door gemengde huwelijken). In
Bohemen heeft het Tsjechisch zich vooral gehandhaafd in de steden, die langzaamaan ontduitsten
(Krakau, Pilsen, Budweis, enz.). De volks- en taalgrens tussen Tsjechisch- en Duitstaligen in Bohemen
heeft in de 17de eeuw een vaste vorm gekregen en is aldus blijven bestaan tot 1945.
Piet Schepens
© kaart: Eva Semotanová, Atlas českých dějin - 2. díl / do roku 1993, Praha, 2003 (Kartografie Praha)
Dit artikel werd geschreven naar aanleiding van de daguitstapje naar Noord-Bohemen op zondag 26 april
2009. We bezoeken dan de Mariakerk in Most (Brüx), kasteel Jezeří (Eisenberg) en kasteel Duchcov
(Dux). De leden van NE-BE ontvangen hiervoor een uitnodiging. De organisatie berust bij NE-BE in
samenwerking met VIW (Vlamingen in de Wereld).
☼
28
www.sweb.cz/ne-be NE-BE y 1-2009
NIEUWE BOEKEN EN VERTALINGEN
Praagse Perspectieven 5
De extra dikke congresbundel is uit! Het congres werd gehouden in september 2007 door de opleiding
Nederlands aan de Karelsuniversiteit in Praag, dat haar 85-jarige bestaan vierde. Het thema was
‘landschap’. Veel artikelen in de bundel zijn ook geschikt voor een breder publiek. Aan het congres
namen neerlandici deel uit diverse Midden-Europese landen en België en Nederland. Belangstellenden
kunnen zich wenden tot [email protected].
Karel Čapek
Het zeventigste sterfjaar van Čapek heeft tot twee vertalingen geleid: Een doodgewoon leven (Irma Pieper,
Wereldbibliotheek) en Prenten van Holland (Kees Mercks, Voetnoot). Oorlog met de salamanders
(Pieper, Wereldbibliotheek) is in voorbereiding. In het nawoord van het hervertaalde Prenten van Holland
is een extra ‘hoofdstukje’ over Naarden in vertaling geplaatst, dat de vertaler in Lidové noviny vond.
Verder schreef Mercks voor TSL een artikel over het 9de Internationale PEN-congres in Den Haag, de
aanleiding voor Čapeks komst in 1931 naar Nederland. Het tijdschrift is te bestellen via [email protected].
In Brussel, Gent en Amsterdam zijn tentoonstellingen over Čapeks leven en werk te zien (geweest).
Moldaviet-reeks
Uitgeverij Voetnoot heeft inmiddels 9 Moldavietjes uitgebracht: kleine, dunne boekjes voor weinig geld.
In de reeks verscheen proza van J. Topol, B. Hrabal, M. Platzová, I. Klíma, F. Topol, E. Kriseová, de
bovengenoemde Prenten van Holland van K. Čapek, R. Weiner, P. Placák. De ‚Moldaviet‘-vertalers zijn
Hank Geerts, Irma Pieper, Edgar de Bruin en Kees Mercks. Buiten deze reeks gaf deze uitgeverij ook nog
kortgeleden Zoon & Vader (O rodičích a dětech) van Emil Hakl uit, vertaald door Edgar de Bruin.
Kees Mercks
29