Blboun nejapný

ZDENĚK HRON
blboun
nejapný
[BÁSNĚ 2004–2005]
BLBOUN NEJAPNÝ
ZDENĚK HRON
blboun
nejapný
[BÁSNĚ 2004–2005]
Praha 2008
BLBOUN NEJAPNÝ
Copyright © Zdeněk Hron, 2008
Epilogue © Rudolf Matys, 2008
Czech edition © dybbuk, 2008
ISBN 978-80-86862-49-1
Janu Vladislavovi
Spal duhu.
Nebo barvy zpopelni.
[ K Ř TA L T ]
Hurikán
Z vypitých číší čiší vyprahlost,
jež smaže duhu, barvy zpopelní
a hýbou jimi červi, kteří ti
sežerou, lásko, tělo všech tvých krás.
Do lebky prázdna vítr od moře
zuřivě duje, až jí lezou z důlků,
v nichž shnily oči, trubky, které nám
připomínají, zatím němě, soud.
8. II. 2004
11
Luk a dvě luny I
Pokaždé, když si rozepínáš pyžamo,
setmí se mi v očích a na prsou
ti vycházejí dvě luny v úplňku.
Můj luk, opilý jejich září,
vidí je dvojmo, sám se napíná a do rána
pohřbívá ti v klíně zlaté šípy.
12
Na Olšanech
Svatý Rochu, máš rotundu,
v níž pokřtili básníka,
co znal lásku, co znal…,
z nichž hrob tělo nesvlíká.
13
Bílé ráno
Černovír vánice přežily
jen světci-svědci stromy,
však pro nás, živé pochodně,
otázka zní: „Co je zlomí?“
14
Měsíc za soumraku
Z oblohy trčí
bledá holá řiť:
na hovna hrobů
jde se vyprázdnit.
15
Oraniště
Obličej vleče na krku
okolo vrásek zlatý rám.
Cestu si do stop pneumatik
zasévá denně každý sám.
16
Strom hoří zaživa
Strom odrostlých let hoří zaživa
a hroudy popelaví v jeho stínu,
pod kůrou prach a půdu zažívá,
s kořeny se však, smrti, brzy minu.
17
Semper eadem
Ve vlasech větru
zešedivěl sníh
na květech
o půlnoci poledních…
18
Mrtvice
Ochrnul dech. Z hlubokosti.
Větry v střevech. Lámou kosti.
Na hroby smrt z výšky kašle.
Do sytosti. Do sytosti.
19
Probuzení
Nemám už dávno po ruce
důkaz, že bydlím v proluce
mezi vším líným dřením
a věčným zatracením?
20
Bezmocné čekání
Tu hasne dech, tam zeje děloha.
I ruka cizí mrtvé matky
svým stínem tíživěji doléhá
na čelo, pod nímž chrápou zvratky.
21
U konce s dechem
Na černé kůži oblohy
krví se podepsaly důtky hvězd.
Prstoklad ticha doťukal
stín podpatky slov do mlčení cest.
22
[ŠLÁŘ]
Průsvitný černý závoj
Tušil jsem to: tvé oči sledovaly
otvory ve tmě propálenými
mou zahleděnost, a tak upřeně,
dokud jsem oslněním nezavřel
ty svoje, spíš už dovnitř obrácené,
abych zas spatřil, jak se slepě žene
po poušti nitra přesýpaný čas.
25
Milování
Rozevři se mi jako noty,
z nichž, smrti, lásku zpívalas,
ať zpijeme se do němoty
tím hrdlem, jež už ztrácí hlas.
26
Květy periferie
Pod šturcem vůně z květů akátu
ve zlomku žití, lásko, zmizely
zetlelé listy, louže, odpadky.
Vlezl snad metař smrti do zelí?
27
Cestou zapomnění
Vánice pápěří z tvých topolů,
předměstí smrti, jímž se belháme
už ruku v ruce s šaty do rakve
z neviditelné látky zapomnění.
28
Kořeny hlubin
Do kůry stromů oblečený dech,
jejž jaro chytá z větví pálených
pro ten dým, do kterého halí se
kořeny hlubin až zas do květů.
29
Na Solné stezce
Šel tovaryš na zkušenou do Itálie
a u prvního renesančního dómu
zabředl s malířkou na skle…
Panence Marii, pod níž
dědeček sloužil celou válku,
teď zgruntu renovují dům,
doufám, že nikoli
na celou věčnost
konzumního pohanství.
Po slupkách z kaštanů,
vždy takhle na podzim,
chodím rád bos, abych si vzpomněl
i na to, co jsem už pustil z hlavy,
a hlavně co nechci si přiznat —
ani v skrytu duše, natož nahlas.
30
Slzy si přisolím návratem
dějinami po Solné stezce
až k pelechu, v němž snad umřu,
a věřím, že mě křížaly
letních vzpomínek zahřejí sluncem,
které se koupalo v Dunaji a v Innu.
31
Óda na západní vítr
Vítr, jenž pendreky
a slzným plynem
rozhání demonstrace
podzimních plískanic,
vrže svou na jediné struně —
na zrezivělém drátě
ze železné opony,
stočeném do smyčky
bludného kruhu:
Když zima přichází,
může snad jaro dokopat
až na Sibiř?
32
Bouře
Za oponou mlhy
loutkové divadlo
se stromy hraje vichřice
pro naše pimprlové ksichty,
jen je vyřezat.
33
Camera obscura
Co kamera
v televizních zprávách
nalže
a nabulíkuje
nám oslepeným
v reklamě…
Kdo v mládí
pod zavřeným oknem stál
a div si nezoufal, že
zahlédl za závěsem jiného,
a vzápětí dostal
po tlamě.
34
Zavíjení do průhledného kokonu
V gázovém tanci horečky
vysvléká se v nás donaha,
co — vychrleno bez vlečky —
možná by byla odvaha.
35
Zamžený pohled
Nesčetněkrát sis dýchl na brýle,
na průzory ochranné masky,
na přední sklo v autě.
I kdyby sis je však stokrát protřel,
až ozve se řinkot tříštěného skla,
plivni si do vlastních očí.
36
Lebka pod závojem obličeje
Emblém
Až závoj strhneme i s parukou
anebo místo sukně vyhrneme,
oboje s něhou navždy bezrukou,
zkamení rysy — výmluvné i němé.
37
[KSICHT]
I. Ksicht vrostlý do masky
Obličejíček právě narozený
a omytý na nahou mimiku
choulí se zimomřivě v samotě
a v grimasách nenápadně
vrůstá do masky z papíru a gypsu,
v níž musíme hrát svou roli
v osobním mocenském dramatu,
ačkoli časem stejně popraská.
41
II. Ksicht uvízlý
v papírovém draku
Obličej, který v rozjásaných barvách
namaloval na papíru tatínek
a nám se vznesl na šňůře
nad naše pozemské království
v okamžiku, v němž sousedům
umřelo v nemocnici dítě.
42
III. Ksicht, který shořel
v bývalé plynové lampě
Když krátkozraký lampář, dlouho marodě,
i bambusovou hůl zapomněl v hospodě,
vyvedli vrabci na ostrově Kampě
mláďata v hnízdě v opuštěné lampě.
Jenže on, jen tak hladce obrace,
se vrátil jednou večer do práce!
43
IV. Ksicht hnaný uličkou
Ksicht, nejdřív hnaný
uličkou hanby
jen pro záblesk nahoty,
nakonec skončí
umrskán lískovkami kamarádů.
44
V. Ksicht puklý prázdnotou
Ksicht, jenž si hoví na obláčku
před zrcadlem s porotou,
i za ním naparuje se,
když pukne prázdnotou.
45
VI. Ksicht právě odvátý větrem
Úsměv z té dětské fotografie
v očích se mihl staré paní,
usedl na prach dějin, smet i je,
jen aby nevynesl spaní.
46
VII. Ksicht vyválený v téru a peří
Ksicht zohavený a zavržený,
do smrti smrťoucí
nikým neluštěný.
Už před početím rozbitý
a v sebe zajizvený.
47
VIII. Ksicht utkvělý
v posmrtné masce
Ksicht odchlíplý od obličeje,
z nějž shořela navyklá maska,
odhalen nahotou, nám na památku
ozáble otiskl se do té posmrtné.
48
IX. Ksicht právě zpopelňovaný
a v popel proměněný
Obličej, který vyletěl komínem,
se vším hněvem i smíchem
v plamenech zvěčněný
v jedinou jiskřičku,
jež ve vichru vzpomínek
vyhasne v palčivou sazi
a z oka vyloudí slzy.
49
X. Ksicht s cáry plakátů
plácajících se ve větru
Před smrtí, jejím tajemstvím
nové a nové opony:
jen do větru strháváme
plakáty lživých úsměvů
na konci každé lásky,
každé sezony.
50
XI. Ksicht civící z díry v podrážce
Tak často odpočívali jsme na cestě,
vyčerpáním tupě zahleděni
do díry v něčí botě,
jíž na nás zoufale visela
pohledem skleněného oka
bezradnost bloudění,
než jsme je oba,
zas odpočinutí,
zároveň s nedopalkem podešví zadusili!
51
XII. Ksicht zašlápnutý místo vajglu
Ksicht zašlápnutý
do bláta místo vajglu
v krajině, v které je
míň Brueghelů než brajglu.
52
[TICHO PŘED
Z T R O S K O TÁ N Í M ]
„Ztroskotání“
Tvé nohy: co ses jich naroztahovala,
abychom se spojili v téměř nebetyčné
slasti, jež ovšem nepostrádala
náležitou příchuť bolesti,
obzvláště když ses sama „narážela na kůl“!
Jak lehce sežehávala má dlaň
samet tvých nahých stehen,
která sis vyvracela až k skrytému vchodu do jeskyně,
a já pil z podzemních štáv
vyvěrajících ti potmě na světlo
ve studánce v rozkroku
zastíněné rákosím Venušiných chloupků,
v mušličce z mramoru tvého masa,
perlorodce, v níž dodnes mi šumí moře!
A jak jsi přitom sténala rozkoší,
celá ses rozlévala po hladině rozbouřené krve,
která se, potažena hořící naftou
z tankeru touhy rozstříkaného torpédem,
donekonečna tříštila o útesy nervů…
55
Vzpomínka na budoucnost
Alespoň stín slov dechu přihodit
na misku vah už příliš vychýlených
na stranu nevykopaného hrobu!
Zabít tu mouchu spící na stěně
a pak si do skvrny z ní zatlouct skobu…
Ve Slavii 13. X. 2004
56
Zrůžovělé růže
Podzimní bilance
V mincovnu větru proměnil se topol.
Polibek, v létě zapomenutý,
konečně dolehl ti na trn rtů
a po hladině mrazu plují
tvářemi zrůžovělé růže.
57
Koncert v kostele
Na cello hraješ. Leží na břiše,
z kterého vyšlo ti pět dětí.
Tón, vrostlý do plamene cypřiše,
ladí až ze dna hrobu… — letí!
58
Rovnostář podzim
Doševelily listy rtů
zežloutlé do papíru slov.
Plameny ticha ve větvích.
Třas srovná se zemí i rov!
59
Tanec smrti
Ve zlaté paruce staré stromy
do tanečních se chtějí vrátit,
před sebou v poutech kořenů prchají
vždy s prázdnou náručí v tanci smrti.
60
Galantní podzim
Kytice šlehajících stromů v parku
podává sochám rokokový rok:
galantní lichotkou chce doběhnout
i tvoji všemocnou libost, smrti.
61
Kanadský javor v jednom plameni
V hořící paruce
kanadský javor na podzim…
Živý sloup v prázdné náruči
(z větví se ruce nestanou)
zoufale svírá touhu
a kořenům nedokáže utéci.
62
Všechny klouby světa
Všechny klouby světa
zas mě bolely.
Cesta mnohaletá
v louži v posteli
navěky se mění
v bláto na botách,
které v běsu lpění
ze zajatce stáh
zápas o zatmění,
které neskončí.
Smrt už lovcem není,
je jen náhončím.
63
Kouř na střeše
Mladší kouř hrudí
jde proti staršímu,
maso snů udí
na zimu.
Kominík v smutku
pracovně povinném
vyletěl vskutku
komínem.
64
Ticho před ztroskotáním
Z hladiny dna, jež vyschla na bahno,
vzlétají zablácené labutě
a rvaná plachta, ráhno neráhno,
do tváře větru mlčí: „Dlabu tě!“
65
Rákosí v rybníku
Když vášeň vichřicí je změkčí,
rozčepýřené, vonně vrabčí,
chloupky jsou krásné, klín však není
hnízdo všech možných rozběsnění.
66
[ P I E D E S TA L
PRÁZDNA]
Piedestal prázdna I
Nikoli, v rakvi z třísek těla,
z nichž nejedna už dohořela,
dech ani k hrobu nedonese,
kdo před mikrofonem se třese,
protože Slovo zaživa
už lavinou slov pohřbívá.
69
Piedestal prázdna II
Na posledním sloupu,
jenž ještě zbývá z chrámu,
hnízdí v nás prázdno.
Naparuje se místo čápů,
kálí nám na hlavu
a časem krmí mláďata.
70
Inspirace
Do důlku ve tvém rameni
našeptám závěť, Veroniko,
testament všeho, co jsem smlčel
sám sobě, ženě, přátelům
i veršům — hrobu mlčení
o svatodušních svátcích ticha,
v němž rozbouřená krev má účel.
Štědrý den l. P. 2004
71
Parte roku
Otočen zády k ohňostroji
nevím, proč slavit Nový rok.
Kdo do rakve se potmě strojí,
čeká jen na soud. Na výrok.
72
Zvadlá orchidej
Orchidej v přístavní putyce,
rozpadlé na rohu ulice,
v níž zapadá ti za výstřih
chlupaté slunce kund a břich,
co se i v hrobě rozvírají,
konečně samy — v čubčím ráji.
73
Komíny bez kouře
Mrazivý přísvit, pod nímž zkameněla
Paříži sůl všech revolučních slz.
Ze stružek bulvárů hluk vyšuměl
až k střechám, kterým v komíně kouř zmrz.
74
Parodie na pyramidu
Ta parodie na pyramidu,
co žebrá o vliv na nádvoří Louvru,
dočká se už, že v džungli zřícenin
povládne chvíli na pastvinách zubrů.
75
Luk a dvě luny II
Vír těl bez oblin,
luk a dvě luny.
Ač horký, je klín
hrob málo slunný.
76
Zhaslé oharky šípků
I slepým ve výhledu z vlaku stíní
z oharků šípků, dávno zhaslých, jíní.
U trati na kraj si však hafan leh
a tobě, lásko, střádá horký dech.
77
Hořící obilí v Polsku
Slunce, ne pumy, spadlo do polí:
v plamenech zůstanou stát — obilí,
červené vlčí máky, modré chrpy —,
dokud v těch klasech Kristus nedotrpí.
78
Idyla l. P. 2004
Kam jít, když v očích ryje
rytiny alergie
a cesta do polí
se stejně topolí…
79
Zimní známost
Sníh ticho dokoktal, bezcestí dobloudilo,
proud šedé pestrosti podemlel hrobu dílo.
Jen mladá fúrie zašla se převléct za bič,
na nějž zas naletěl do lásky spadlý vábič.*)
Ve Slavii 25.–26. ledna 2005
*) Drastičtější varianta: travič.
80
[ŠLAK]
Povznášení mysli
Na zaplivané, zblité refýži
před tebou, Pane, kleknout neumím:
na nebi řeholnice oblaků
drhnou si ovšem „schody do azuru“.
83
Obleva
Svůj ryzí zlaťák, vnitřní slunnou líc,
v níž zrcadlí se, v dětském prasátku,
na rubu slzy, krev i okouzlení,
házíš nám, lásko, do marastu dní.
84
Zjevení
Včerejší dívko, zkrate zjevení,
natřikrát fialová
(čepice, šálka, punčochy)
stála jsi v bílém kožíšku
a v černých kozačkách u tyče,
bohužel s nohama zkříženýma v tramvaji,
která nás vezla jedním směrem:
tebe do budoucnosti — mne do zapomnění.
85
Bílá smrt
Kožichem větru stal se zmrzlý les,
jenž v srsti zvěře v rampouchy ztvrd dnes.
Vrávoral od hranic, těch západních,
až také do závějí zapad — sníh.
86
Praha pod sněhem
Zamrzlá Vltava, zas plná lodí,
jimž v stopách z dálky vystydl už mnohý,
a do budoucna před námi se brodí
sněhem jen mnohoslibné ženské nohy.
87
Koutky Řehoře Samsy
V zákoutích nevětraných místností
batolící se vnoučata
po starcích nacházejí dědictví —
rozkvetlý prach.
88
Vždy mezi vnučkami a vdovami…
Vždy mezi vnučkami a vdovami
z kalných vod, jež se zavřou nad námi,
lovíme síť i prázdnotu ok v ní
pro pohár smrti, jenže putovní.
89
Porcelánová panenka
Sen
Dva dnešní manažerské typy, on a ona, celí
v černém, zezadu k nerozeznání, zda muž či
žena a zda v obleku nebo v kalhotovém kostýmu, jdou přede mnou a drží se za ruce.
Zničehonic se promění v japonské dětské panenky nebo loutky, vysoké asi půl metru, v černém volném úboru a s bílými porcelánovými hlavičkami. Jeden vždy popadne
druhého za spodní lem roucha, vší silou praští
partnerovi hlavičkou o zem, pak mu ji pofouká
a nakonec mu ji ona roztříští, až se na všechny
strany rozlétnou jemné sněhobílé střepy.
90
Poselství
Modř na obloze zesinala.
Na nás teď budou padat pírka,
dokud déšť nepohřbí holuba,
jenž zabloudil k nám s cizí zprávou.
91
Paměť slov
Co ze zoufalství, nadšení či nudy
kdy zrodila a spolykala hrdla,
co v zápase s rozžvýkaným jídlem na jazyku
se po staletí dere ven,
co z nitra do úst bereme jen nadarmo,
ožívá v rozpacích zamilovaných
i v koktavém udavačství
závisti a nevýslovna,
které chce rozkřičet hlas zpitý do němoty.
92
Socha Svítání
Všechna mužova tělesná dřina se odehrává
dole, a může být hodně tvrdý, působit i příjemnou bolest, jít si slepě za svým — zajímavé,
že svou roli v tvůrčím aktu, zplození bytosti či
díla, může, ba musí do jisté míry sehrát i sobectví —, vždyť je třeba znovu naplnit břicho,
které už porodilo dítě (viz hluboce zaříznutou
rýhu na podbřišku pod úpatím Venušina pahorku), ale to podstatné, co při aktu lásky spojuje muže se ženou, se i vleže projeví nahoře
na jejím obličeji: crescendo, v němž vráží penis do klína, má přece v ženě uvolnit nahromaděné, vystupňované napětí, zbavit ji bolesti
a trápení a ukojit její touhu, způsobit, aby jí
v pánvi vyšel úplněk a pod víčky se jí rozzářilo
letní slunce — zkrátka má jí rozjasnit tvář. To
vše pod hrozbou sevření ve svěráku rozvášněných stehen!
93
Magnetická rezonance
Kvůli podezření na mozkovou příhodu mě
neurolog poslal na vyšetření mozku magnetickou rezonancí do Chodova.
Zazvonil jsem na zvonek označený MR,
vlastnoručně vyplnil a podpisem stvrdil prohlášení, že jsem byl řádně poučen, posadil se
na židli a čekal.
Pacienti, kteří chodili na konkurenční
CT, se střídali, jak tomu vždy při čekání bývá,
mnohem rychleji než my, kteří jsme přišli na
MR.
Potom se v manželově doprovodu dostavila stárnoucí, dobře promaštěná krasavice
střední příjmové kategorie, vplula do stísněného koutu mezi mnou a otevřenými dveřmi,
které ji v něm bezvýchodně přivřely, čekala,
až najdou její zatoulanou žádost o vyšetření,
s proužkem z posledních sil ještě svěží kůže
na břiše ve výši mého sedícího nosu, abych si
94
k ní mohl doslova a do písmene přičichnout
a potom čichat a čichat s rozkoší, jež ovšem
byla stupňována náležitou dávkou ostražitosti
před ostřížím majetnickým dohledem zlých
očí sršících z manželova obličeje posetého
hluboce zaříznutými vráskami, které připomínaly spíš špatně zhojené šrámy.
Mezitím i poté mi před očima defilovali
hostitelé všech možných chorob. Do budoucna
nejslibnější výhled se otvíral na sedmdesátiletého starce, který seděl naproti mně v ošuntělém pyžamu, byl chudák celý rozpíchaný, ohadičkovaný a zafačovaný, z poklopce mu zplihle
visel svraštělý střapeček, do něhož měl zavedenou cévku a pod nímž se bimbal plastikový
pytlík zpola naplněný močí, a mladý zdravotník do něho skrze zažívací trakt postupně vléval dva litry kontrastní tekutiny nezbytné ke
zdárnému prozkoumání příslušného tělesného orgánu.
Mé vyšetření hlavy v tunelu byl hotovo,
právě když jsem začínal být ochoten učinit
95
doznání, že „jsem právě asi zabil pana arcivévodu Ferdinanda“. Zpráva s výsledky samozřejmě bude hotova až časem, jen ať se každý
pěkně smaží ve vlastní šťávě!
Vracel jsem se tedy povznesen na duchu
ke stanici metra. Betonovou džungli, rozpálenou na 40 stupňů ve stínu, mi provoněly jen
dvě věci — závan z otevřených dveří čínské restaurace a zoufale upocená, z vedra už opravdu
pouze pro pořádek projevovaná snaha o rádoby vtipné pokřikování desítek stavebních
dělníků hřadujících (zřejmě o polední přestávce) místo vlaštovek na drátě na soklu obloženém kachlíčky, na něž se vzmohli ve chvíli,
kdy se kolem nich plížila nepříliš upravená
svobodná matka celá pod pěnou a vlekla za sebou místo ocasu komety na první pohled nechtěné dítě. A v podzemí se pohled na skutečně nejnutněji oblečené ženy, pod líčidly
a parfémy bez ohledu na věk a krásu vadnoucí
žárem, sám vypínal v sebeobraně a z touhy po
přežití. A tak mě nakonec, když už jsem se
96
tedy začal loučit sám se sebou, napadlo jediné,
co mě napadnout mohlo a muselo: To nám
ten den, v němž se mi pod lebkou zrychleně
promítl celý život, pěkně utek!
97
[VRAK]
Tyrkysový dopis
Pan Mortovivo vzpomíná
na prahu neznáma
Vítr od moře mi rozraženým oknem zahodil
na stůl tyrkysový dopis, jejž přivlekl zcela zaslepený vztekem ve svých vykotlaných zubech.
Proč právě mně? Nejspíš se s ním už nechtěl
vláčet dál, prostě ho to po balkánsku přestalo
bavit. Snad z tebe, také kdysi zamlada, žádostí
celý v říji strhl cár plavek a do obálky z něho
znovu zapečetil všechny odstíny oblohy a hladiny i vůně, něžnosti a vzpomínky, které už
dávno vyvanuly.
Podle poštovního razítka jsem přesto hned
poznal místo, na němž prý, když jsem se opilý
krví nás dvou před lety vracel z prázdnin, byl
spáchán zločin z vášně. Nevím, nevzpomínám
si. Avšak z kapsy všech kalhot, jež jsem si od té
doby koupil, mi dodnes trčí hrdlo láhve s vyznáním (nebo snad doznáním?), kterou jsem
tenkrát nehodil do příliš rozbouřených vln.
101
Minulost
Všechny ty vyšeptané slivky citů?
Léčené srdce, lásko. Z bakelitu!
102
Blboun nejapný
Ano, básník —
láskou zmítaný,
dávno vyhynulý pták.
103
V jižních Čechách
Nad rodným krajem dál
klene se obloha
mých šedesáti let.
Stín vrůstá do země,
tím pomaleji jdu
z návštěvy u předků.
Zrak koupu v rybníku,
do něhož dští mi tmu
slepnutí, noc a hrob.
104
Býšov
I cestou z pobořené tvrze,
z níž dávno vyčpěl už pot předků,
ceckaté vedro vzrušuje
příslibem šílení
z rubu i z líce téže slasti,
kterou je ničení a plození,
dokonce prý snad na hrobě.
105
Natahování budíku
Neboj se, vstanem! Zatím klidně spi.
Poslední cestu nikdo nezaspí.
Kam šla bys, lásko, zpívat rekviem?
Život je, co jen spolu dožijem.
Na rakvi jedině mě zaráží,
že nevím, kde má ten vlak nádraží.
Po smrti bude všechno jako dřív,
z pohřbu však jeden nevrátí se živ.
106
Přeslechnuté ticho
Tvé přeslechnuté ticho, smrti,
promluvit nikdo nedonutí…
107
Živá urna
Nádobu prázdna pálí bez oblin
slast, kterou v křečích tělu vlévá klín.
108
Předjaří
Lepkavé lupeny stop v stromořadí
podrážky slizem z břečky neohladí.
Provlík se velbloud uchem jehly,
však svíce kaštanů nic nepostřehly.
109
Andělský husar
Památce Jana Sobieského
a staré Evropy
Tísní-li kolem čest,
až sama spíš chce smrt,
i básník čeká v sedle,
v levhartí kůži
a s andělskými křídly z labutího peří,
nemá však šik,
sám,
jen s kopím slov —
a třeba proti tankům!
110
Poslední vůle
Můj popel z urny vysypte
do moře v St Andrews,
v němž jsem prožil
dva nejkrásnější měsíce
zahrnut pozornostmi Skotů.
Ať břidlicové vlny pod molem,
na němž se po nedělních bohoslužbách
v talárech promenují studentky,
stanou se vikinskou pohřební lodí,
bouřlivým hrobem bez hranic,
když celý život — beznadějný neplavec —
chtěl jsem být námořníkem.
111
Život
Plameny listů sežehnou
v oharcích barev pupeny…
112
[DRAK]
Černou křídou do komína
Z pupenu plamene snad raší list:
kdo bude parte psané sazí číst?
115
Mrak drak
Světlo se svléká z krajiny,
snad v chůzi spí i déšť,
před nímž se schoval pod okap
mrak, v kterém ulít drak.
116
Rub jarních barev
Rub jarních barev… Podzim maluje
trvání prázdna, v kterém pominem.
Zas mladé holky. Staré statue.
Pouštět si draka? Leda komínem!
117
Máme na vybranou?
V posteli,
na marách,
kdybychom tělo neměli,
jak mučil by nás stesk či strach?
118
Bezzubá slova
Bezzubá slova nad hroby všech zbylých
bezzubé zuby starců přežvykují.
Snad „rozohňují se“, v té vlčí chvíli,
chladem, jenž čiší z vyhořelých tújí.
119
Podzimní rovnodennost
Kocour Zrzek triumfálně trůní uprostřed
trávníku. Má také proč být hrdý! Na rozdíl
od blbých psů, kteří celé léto zbůhdarma proštěkali, zřejmě aby se zalíbili svým ještě blbějším „pánům“, oblažoval kočky, uhájil si teritorium před vpády mladších vetřelců a vylízal
se ze všech krvavých ran, které při tom utržil.
Když ho teď na nějakou dobu pustily touhy,
přestal línat, oděl se v zářivě tiziánovou hustou srst a tloustne na zimu. Čím dál častěji
mne sedmikilové Jeho Veličenstvo obdařuje
milostí a ráčí se na mně protahovati a dospávati, za což je mi občas dovoleno je hladit.
Mně, když chci někomu říci, že ho mám
rád, čím dál častěji zdřevění jazyk. Nad Atlantikem zuří jako obvykle prudké bouře. Jedna
z nich krátce před mým narozením roztřískala umělý přístav Mulberry — betonový morušovník, který čtvrt roku předtím podstatně
120
přispěl k zajištění úspěšného uchycení invazních sil v Normandii.
A starý milovaný básník se k dovršení
všeho ještě ptá: „Kam došli jste kdo…“
121
Noční můra
Pro toho, kdo byl někdy unesen,
co zdá se, nemusí být nutně sen,
a teprve až zemřeš, smíš si dát
v bezčasí věčnosti snad o snech zdát.
122
Nespavost
Jen na skle mráček, šmouha po dechu,
v němž zhas dým dokouřených cigaret.
Klíčová dírka zeje z obzoru.
Krvácí do slov rozkousaný ret.
123
Zimomřivá slova
Když umřít, tedy třeba hned.
Umlknout. Nežít pro výlov.
Němě se smrti ptát a chvět
v rákosí zimomřivých slov.
124
Kocovina
Je den a mamon par nás
čichovou duhou mámí,
láká nás na Montparnasse,
kde leží staří známí.
V zobáku krák však straka má,
že prý nám hýbou rukama
červi žil, lásko, zaživa.
Ať žijí jitra zářivá!
125
Laické proroctví
Pelešíme se. Napořád.
Ledaskdo s kdekým. Ledajak.
Nás tíží víra. Vás zas řád.
Půlměsíc číhá… čínský drak!
126
Nénie
Bez deštníku a svetru
skonal pták.
Posmrtnou masku větru
snímá mrak.
Uletí v okamžení
a tím, že není,
je.
To je má nénie.
127
[MRAK]
Potopa
Včera jsem pouštěl draky. Pod mrakem
dnes ptám se: Odplavu i s barákem?
Největší klid je v oku hurikánu:
Mám se už začít učit u cikánů?
Vzlétne snad, až zas zastře cirrus mys,
potopě vstříc inženýr Cyrus Smith?
131
Poslání
Kdo to v poušti zmizel
Odkud šel a kam?
Jaký to měl svízel
Že byl v poušti sám?
Jen zavátý stopy
Starý klobouk ve křoví
Nikdo nic nepochopí
Nikdo se nic nedoví.
———
Tak kam se poděl můj doposud dokonalý zrak
Na všem leží neproniknutelný mrak
Tmavomodrý mrak.
V&W
132
Těmi dvěma Ježkovými blues a slovy obou
jeho autorských kolegů ke mně dosud často
promlouvá mládí, které se také dalo nachytat, okouzlit a rozohnit, když zázrak shůry nakrátko rozhrnul příkrov tmy a vanutím ještě
živého dávna v nás rozdmýchal jiskřičky vnitřního světla.
Dosud cítím, jak mi koluje v krvi, i když
hlas, jímž mne volá, je mi čím dál vzdálenější
a cizejší, jako by doléhal ozvěnou z onoho
břehu.
Avšak snad právě proto pořád sám sobě
na rozloučenou slibuji, že se nepřestanu
takhle ptát a že v tom vytrvám — jak říkají
Rusové —, пока морда выдержит.
133
Suché růže
Poslední živé polyantky,
jež na vánočním stole žhly,
hledaly, s rděním mudrlantky,
kout vzdálený a odlehlý,
v kterém by bez trnitých pout
donekonečna mohly žhnout,
až příští rok zas růži raní
venku vší touhou rozkvétání.
134
Sen
Bylo mi krásně pozdě k ránu,
nespal jsem, nýbrž zesnul v Pánu
a ve snu poznal onen svět.
Nemám však o čem vyprávět.
Protože byl jsem unesen,
nic neviděl jsem. Sen je sen.
135
Vlk samotář v zemi nikoho
Vrávoráš, smrti, vítr náměstím,
s kanálem v mlze opilá noc spí,
ani teď ale nechoď na mě s tím,
že vyhnal jsem se sám. Ven za náspy.
136
Náměsíčný sen
Pod svetrem nahé dlaně. Na tvé pleti.
V snu z mládí praští. Mrtvě Kampa spí.
Úplněk v rakvi vidím, a ta letí!
Do smrti rozdávat chci Kampaspy.
137
Sen ve snu
Naráží pohled na skleněnou stěnu,
ústa se zalykají němou tmou,
v které zas, smrti, snadno přijdeš k věnu.
Smlčená slova tebe nedojmou!
138
Bezesný sen
Projít, ač do lodi se voda valí,
zmizelé vinárny i mléčné bary,
do nichž jsme, lásko, nazí chodívali,
a ve dne v noci spolu… Jsem už starý.
139
Zasněný sen
Řeknu-li: „Šíráz,“
tepich rozprostru si,
jako ty širás,
rodná máti Rusi,
na prkně letím,
smrt už nezná žertu,
živím se smetím,
řeknou-li sny: „Žer tu.“
140
Dech v krvi stydne
Do dutin v puklém tichu doznívá
aorta po své krvi žíznivá.
Nemysli, smrti, v lásce na porod:
dech v krvi stydne — ženě sedlem hrot.
141
Výklad snu
„Ještě se snažím domlouvat si schůzky
svým v rakev dřevěnícím jazykem,
zaživa napůl mrtvým bez vlády…“
Na tlapkách koček tvá noc spí.
Hrob. V plachtě námořnických snů
moře tě v tichu pohltí.
142
V posledním tažení I
Poslední svého rodu,
nocí se naposledy rozhlížím.
A noc? — Noc spí.
Kéž navždy spím!
Spím…
143
[V ZEMI NIKOHO]
Loučení
K dveřím se víckrát nevrátí
zarůstající pěšina.
Zůstane navždy před vraty
ta možnost „končí-začíná“.
147
Životopis
Protože zrak mám svěží,
stal jsem se hlásnou věží.
Reflexe rovněž schopen,
raději koukám z oken,
kdo v svitu hvězdiček
zas loupe perníček,
abych mu, buď kdo buď,
popřát moh dobrou chuť.
148
Cesta stromu
Strom vstoje spí, v listech mu hoří šek,
z výdělku za rok zbývá oříšek,
na který vsadil všechno raději,
aby měl cestou nikam naději,
a mávl rukou: „Jde to se mnou z kopce,
ačkoli kořeny tu trčím v hrobce!“
149
Vysychání
Loď roku narazila na jez,
dnu řekla: „Náplavů se najez.“
Z Vltavy je jen Vyšší Brod.
V Pobaltí už se udí šprot.
150
Kamufláž
Řev nervů skrytý v tichu strof
vydává vyžraný zub slov.
Až se však k smrti probolím,
zmlknu a splynu s okolím.
151
Smrákání
Na hřbetu dlaně pijavice žil
plíživým mrazem v krvi promodraly.
Více v nich prahne ten, kdo více žil
z pum prázdnoty, z paprsků temnot v dáli.
152
V zemi nikoho
Drátěné zátarasy nervů.
Pročichat ráz dna.
Vyměnit trychtýř za konzervu,
proviant prázdna!
153
Únava materiálu
Na bedra mostu, jenž se rozpadá,
doléhá tíha cest.
Dokonce těch, co po něm nevedly
a byl je nucen nést.
154
Vady řeči
Dvě krásné dívky jedou tramvají
a vesele si nahlas koktají,
kdežto mně, rakvi, jazyk dřevění,
zaživa zavřený v tvém vězení.
155
Vyhlídky
Babička loví v kapsáři,
vnučka už zase kramaří
a já si okno otvírám,
k prázdnému obličeji rám.
156
Podzimní rozcestí
Park v myších stopách vybarveným listím
zasypal „jitra zářivá“.
Sám proti zbloudění se nepojistím.
Čím prázdný sud*) se zahřívá?
Ve Slavii 14. XI. 2005
*) A což teprve hrob!
157
V posledním tažení II
Neslyším smrt, jíž, lásko, podlehlas:
pronikavý tón změnil podle hlas.
158
[POEZIE Z LISTU]
Jméno Zdeňka Hrona je, i navzdory celé řadě
sbírek původní poezie, které tomuto autorovi
začaly vycházet po roce 1989, mnohdy s mnohaletým zpožděním, vnímáno stále ještě spíše
v souvislosti s jeho tvorbou překladovou. Není
to v žádném případě spravedlivé, ale přece jen,
i když rozhodně nehodláme jeho vlastní básnické texty považovat jen za nějakou „poezii překladatelskou“ (tak trochu si přece „zabásní“ snad
každý, i ten ryze „řemeslný“ překladatel), bylo
by užitečné, i v kontextu s Hronovou sbírkou,
kterou jste právě dočetli, jeho překlady připomenout. Hron totiž nikdy nebyl překladatelem
básnických textů, které se mu jen příležitostně
161
nabídly, nebyl k mání „na objednávku“. Své autory si vybíral podle hluboce osobního klíče, na
základě „příbuzenství volbou“. Dá se tedy říci,
že jeho překlady a původní tvorba jsou rovnomocnými a často navzájem korespondujícími
komponentami jediného spojitého integra.
Tak tomu bylo už od Hronových studentských
časů, tedy od 60. let, v nichž napsal svou první,
pozoruhodnou, ale bohužel nevydanou sbírku
Kdo ráno snídá kořalku, a kdy si prakticky souběžně pro sebe objevil poezii Shakespearovy
doby, a zejména tvorbu poshakespearovské generace tzv. „metafyzických básníků“. Začal ji
systematicky překládat a už jí zůstal na mnoho
let věrný! (Jen na okraj tu konstatujme, že jeho
vynikající překlady, zvláště ty, které zpřítomňovaly poezii Johna Donnea, vstoupily do tehdejší české literární i obecně duchovní situace
obzvláště cenným způsobem — připomeňme
tu třeba souběžnou aktualizaci tohoto dědictví
v Holanově díle — a měly svůj nepominutelný
vliv i na tvorbu nejednoho tehdy mladého básníka.) I když Zdeněk Hron k tomuto iniciální-
162
mu vkladu později připojil i mnohé překlady
další (z angličtiny především Shakespearovy
Sonety, Blakea, romantiky, z nich hlavně tzv.
„jezerní básníky“, dále klasiky moderní poezie,
jako např. T. S. Eliota, a také některé „ostrovní“
autory současné; příležitostně překládal i básníky německé, italské a francouzské), a některá
z těchto setkání, zejména ta „romantická“, zanechala rovněž, více či méně zřetelnou, stopu
v jeho díle, přece jen se domnívám, že s jeho původní tvorbou nejtrvaleji a nejhlouběji souvisí
právě svět těchto anglických „metafyziků“, plný
neúprosných, ale zároveň bytostně nejednoznačných kauzalit, srázů a dramatických pomezí mezi časným a věčným, vnějším a vnitřním,
duchovním a tělesným. Souvisí s jeho tvorbou,
ale, a to je podstatnější a bazální, právě i s jeho
vnitřním utvářením, s jeho mentalitou.
Již první nasazení, úvodní, uhrančivý, disonantní akord této Hronovy sbírky je v tomto
ohledu výmluvný. Představa hurikánu — stavu
nejvyššího ohrožení ničím nejištěných „námořníků života“ — navozuje pocit bilančního vyme-
163
zení vůči ultimativně podstatnému, a to v hraniční, finální situaci, kdy už „hrob svléká tělo“.
Tou básní tedy vane „hurikán času“, který strhává do svého víru všechno časné a šalebné, učiní z vezdejší krásy marnost a chvilkovou cetku,
a jeho prázdné oko se v rafinované hře významů
nakonec stane průzorem, jímž dohlédáme až
k apokalyptickým trubkám posledního soudu.
Silové, energetické pole této básně, kresba jejích významové silokřivek, to vše je jistě nápadně podobné některým dávným básním Hronem
překládaným, má tedy snadno čitelný „barokní
rodokmen“. Ale antiiluzívní pronikavost takového pohledu zůstává trvale přítomna i v těch
Hronových textech, které se od tohoto výchozího impulzu, od zjevné, bezprostřední vázanosti
na barokní model, již vzdalují, ať už ve své „ikonografii“, v matérii obrazů, v konkrétním dobovém „koloritu“ či v použitých jazykových prostředcích, a jsou strhávány do proudu reálně,
smyslově zakoušené životní zkušenosti. A tedy
i v těch polohách, kdy je spirituální pól oněch do
sebe zaklíněných dvojvětví „duše / tělo“ a „lás-
164
ka / smrt“ méně zřetelný, ba i tam, kde raně barokní intelektuálně rafinovaná vyběravost je už
zcela vytěsněna jazykovým a tématickým živlem
nesrovnatelně „plebejštějším“…
Motto celé sbírky, převzaté právě z této úvodní básně: „Spal duhu. Nebo barvy zpopelni.“,
je pro básníka i jakýmsi mementem a pro jeho
čtenáře vyzváním na cestu. Je zcela zřejmé, že
vylučuje jakoukoliv hladkou líbivost, lyrickou
rozechvělost měkkých nálad, které k ničemu
dalšímu neodkazují, ale stejnou měrou i vyšisovanou, čistotně vypreparovanou bezpohlavní „duchovnost“, tedy šmahem vůbec všechno
existenciálně bezpříznakové. Tato poezie tedy
nezná ani elegantní noblesu nedělních poetických špacírů, ona ostatně nechodí a neběhá,
spíš kulhá nebo zadrhavě vrávorá (zmítaná láskou, které průběžně přes rameno nahlíží smrt),
mnohé je v ní říkáno až ode dna a od zdi. Je budována z materiálů neohebných, hmotnatých,
často i robustních a sytě krevnatých. Je zryvná,
plná vrás, klopýtá se v ní přes kořeny. Nemaluje
se tu štětcem, spíše vyleptává nebo ryje do již
165
i tak zdrsněného dřeva, a to mnohdy nožem
zubatým, vykousaným zoufalstvím či marnou
touhou. Reliéf těchto povětšinou krátkých básní je zprohýbán tlakem zvnějšku, který vyvolává
vnitřní vztlak, a jejich vyrovnávání se stává vlastním zdrojem jejich dramatičnosti… Příznačně
tu tedy převažují až na kost strohé tvary, zhusta
gravitující ke gnómě, jejíž „poselství“ bývá neseno často až říkankově hranícím rytmem a stejně
výraznými konturami rýmu. Tváře pod maskou,
spatřené básníkovým zrakem, se na jeho málem
středověkých dřevorytech mění v pouhé šklebné
„ksichty“. Ostatně jde-li už o všudypřítomnou
hmotnatost této poezie: i cosi tak nehmotného, jako je vítr, má v Hronově poezii „posmrtnou masku“ a schody do azuru se „drhnou“…
Do obrazu této poezie ovšem patří i její bazální fyziologičnost a sexuální tělesnost, nikoli
však jako zdroj nějakých lahůdkových prožitků
a únikových extravagancí, ale jako „existenciálie“, jako zakoušení osudu z těsného blízka, zakoušení jeho bytostné uzavřenosti do těla, ale
zároveň i jako (tragicky) jediné možné cesty, jak
166
se z té uzavřenosti prolomit a aspoň na vratkou
chvíli zrodu / zániku vykoupit onu všeprostupující tíseň bytí. Tedy hlad po těle, ano, ale zároveň s „vertikálním“ vědomím, jak podstatně ve
svých hloubkách souvisí sexuální akt se smrtí…
A čím vyjádřit dyspepsii ze světa a jeho přeplněných prázdnot než opět fyziologicky: koprolálií
třeba!
Ale může se vůbec básníku, není-li už chlapcem, ale stárnoucím mužem, jevit skutečnost jinak než jako protimluvná? Hluboce protimluvný, paradoxní, ambivalentní svět je tedy i ten
Hronův. Nemá čas (píše přece i poezii časové
tísně!) na zahlazování jeho hran. A tedy právě
paradox, vidění očima oxymoronu a jeho sourozenců — ironie, sebeironie a především sarkasmu a jeho zgroteskňujícího šklebu (viz i sám
název celé sbírky!) — tato poloha leckdy upomíná na ovzduší básnického expresionismu, někdy
i na jeho „krčemní variantu“, laborující často na
velmi senzitivním terénu jazyka hovorového) —
patří k nepominutelným charakteristikám Hronovy poetiky.
167
Bylo by ovšem nedorozuměním vnímat Hrona jen jako nějakého chmurného apokalyptika,
úpějícího v poutech života a jeho nepřetržitých
torturách. Jeho šerosvitná poezie „her doopravdy“ zná samozřejmě i okamžiky úlevné, onu
„lehkou dobu“, jaká je podmínkou každé hudby, i té bůhvíjak zdrsnělé: radost vydechující
ze setkání, chvíle stvrzujícího štěstí v prostoru
rodiny atp. Tyto vzácnosti na temném pozadí
svého okolí pak ovšem působí o to silněji a platněji. A taky: je-li co pro Hrona zcela suverénní
a nezpochybnitelné, a lze to prokázat na řadě
míst v jeho textech, je to jistě prožitek soucítění
a citové vroucnosti.
Na sto dvacet textů přítomné Hronovy sbírky
představuje jistě velmi pestrý a různorodý celek,
jak v šíři svého žánrového spektra (básně, básně
v próze, deníkové fragmenty, sny, a to jak jejich
věrné záznamy, tak i básnické stylizace atd.),
v bohaté variabilitě básnických forem, tak i v tématické rozmanitosti; také jejich skupenství se
začasté proměňují a jejich optika střídá záběry:
shora, zdola; zblízka, zdálky… A mnohé tvary
168
i motivy sem přecházejí z předcházejících básníkových sbírek (např. sny, objevuje se tu i, odjinud z Hrona známá, dvojdomá fiktivní postava
Mortoviva). Přesto však nejde o nějaká rozptýlená „membra disiecta“, celek nevyvolává dojem
hromádky básní jen tak nazdařbůh rozházených
z básníkova kapsáře. Nemá-li tato knížka svou
záměrně budovanou architekturu, má ovšem své
pevné pojivo, a jím je „křtalt“. Toto krásné staročeské slovo, kterým Hron pojmenoval úvodní
oddíl své nové kolekce, znamená, abychom citovali Jungmannův Slovník, „podobu“, „formu“,
„species“. Ze sbírky vyvstává tedy především netěkavá a nikde nezadlužená podoba básníkova,
„nikterak na jiný křtalt nepředělaná“. Možná
že se sice v něčem ohlíží po „křtaltu starých forem“, avšak, dostatečně podsklepena vlastním
osudem, nic nedbá toho, kdo, co a kde…
Rudolf Matys
OBSAH
[ K Ř TA L T ]
Hurikán
Luk a dvě luny I
Na Olšanech
Bílé ráno
Měsíc za soumraku
Oraniště
Strom hoří zaživa
Semper eadem
Mrtvice
Probuzení
Bezmocné čekání
U konce s dechem
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
[ŠLÁŘ]
Průsvitný černý závoj
Milování
Květy periferie
Cestou zapomnění
Kořeny hlubin
Na Solné stezce
Óda na západní vítr
Bouře
Camera obscura
25
26
27
28
29
30
32
33
34
Zavíjení do průhledného kokonu
Zamžený pohled
Lebka pod závojem obličeje: Emblém
[KSICHT]
I. Ksicht vrostlý do masky
II. Ksicht uvízlý v papírovém draku
III. Ksicht, který shořel v bývalé plynové lampě
IV. Ksicht hnaný uličkou
V. Ksicht puklý prázdnotou
VI. Ksicht právě odvátý větrem
VII. Ksicht vyválený v téru a peří
VIII. Ksicht utkvělý v posmrtné masce
IX. Ksicht právě zpopelňovaný
a v popel proměněný
X. Ksicht s cáry plakátů plácajících se ve větru
XI. Ksicht civící z díry v podrážce
XII. Ksicht zašlápnutý místo vajglu
35
36
37
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
[ T I C H O P Ř E D Z T R O S K O TÁ N Í M ]
„Ztroskotání“
55
Vzpomínka na budoucnost
56
Zrůžovělé růže: Podzimní bilance
57
Koncert v kostele
58
Rovnostář podzim
59
Tanec smrti
60
Galantní podzim
61
Kanadský javor v jednom plameni
62
Všechny klouby světa
63
Kouř na střeše
Ticho před ztroskotáním
Rákosí v rybníku
64
65
66
[ P I E D E S TA L P R Á Z D N A ]
Piedestal prázdna I
Piedestal prázdna II
Inspirace
Parte roku
Zvadlá orchidej
Komíny bez kouře
Parodie na pyramidu
Luk a dvě luny II
Zhaslé oharky šípků
Hořící obilí v Polsku
Idyla l. P. 2004
Zimní známost
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
[ŠLAK)
Povznášení mysli
Obleva
Zjevení
Bílá smrt
Praha pod sněhem
Koutky Řehoře Samsy
Vždy mezi vnučkami a vdovami…
Porcelánová panenka: Sen
Poselství
Paměť slov
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
Socha Svítání
Magnetická rezonance
93
94
[VRAK]
Tyrkysový dopis: Pan Mortovivo vzpomíná…
Minulost
Blboun nejapný
V jižních Čechách
Býšov
Natahování budíku
Přeslechnuté ticho
Živá urna
Předjaří
Andělský husar: Památce Jana Sobieského…
Poslední vůle
Život
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
[DRAK]
Černou křídou do komína
Mrak drak
Rub jarních barev
Máme na vybranou?
Bezzubá slova
Podzimní rovnodennost
Noční můra
Nespavost
Zimomřivá slova
Kocovina
Laické proroctví
Nénie
115
116
117
118
119
120
122
123
124
125
126
127
[MRAK]
Potopa
Poslání
Suché růže
Sen
Vlk samotář v zemi nikoho
Náměsíčný sen
Sen ve snu
Bezesný sen
Zasněný sen
Dech v krvi stydne
Výklad snu
V posledním tažení I
131
132
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
[V ZEMI NIKOHO]
Loučení
Životopis
Cesta stromu
Vysychání
Kamufláž
Smrákání
V zemi nikoho
Únava materiálu
Vady řeči
Vyhlídky
Podzimní rozcestí
V posledním tažení II
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
Poezie z listu (Rudolf Matys)
159
poezie sv. 9
Zdeněk Hron
BLBOUN NEJAPNÝ
Doslov Rudolf Matys
Redakce Michaela Šmejkalová
Grafická úprava Jan d’Nan
Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2,
www.dybbuk.cz,
roku 2008 jako svou 60. publikaci.
Vydání první
ISBN 978-80-86862-49-1
9 788086 862491