Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Keltské hradiště u Třebanic, Hlavní téma: Zakázaná
archeologie, Recenze: Velký objev Huga Cabreta; Červený trpaslík – Nekonečno vítá
ohleduplné řidiče; Bestseller; 1984; Ztracený svět; Red Dwarf – Back to Earth; Heroes V;
Freehry – Část první, Fantastika: Červený trpaslík, Povídka: Vo výškach; Zvláštní setkání,
Magic: the Gathering: Zendikar; Planechase, Deskové hry: Princové z Machu Picchu,
Záhady: Machu Picchu, Historie: Třicetiletá válka – Část druhá, Historie na vlastní kůži:
Závěr, Mytologie: Keltští bohové – Část druhá; Severská mytologie – Část druhá,
Rozhovor: Rozhovor s Jitkou Lenkovou
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Keltské hradiště u Třebanic............................3
Hlavní téma – Zakázaná archeologie....................................4
Novinky – 8-9/2009..............................................................6
Literatura – Velký objev Huga Cabreta, Červený trpaslík...7
Literatura – Bestseller, 1984.................................................8
Fantastika – Červený trpaslík...............................................9
Film – Ztracený svět...........................................................10
Film – Red Dwarf: Back to Earth......................................11
Hra – Heroes of Might and Magic V..................................12
Hra – Freehry – Část první.................................................14
Milí čtenáři!
Určitě jste si všimli, že Camelot slaví první
narozeniny! Pokud máte nějaký nápad, jak
bychom mohli toto výročí oslavit, pište své
návrhy na fórum. Zároveň nezapomeňte napsat,
jak hodnotíte první ročník, co se vám na něm
líbilo a co byste si přáli zlepšit.
V aktuálním čísle jako by se roztrhl pytel
s recenzemi. Kromě toho si můžete všimnout
několika drobných kosmetických změn, jako
například nového vzhledu rubriky Novinky.
Hlavním
tématem
jsou
tentokrát
archeologické objevy, které „nezapadají do
schématu“. To je bezpochyby velmi zajímavé
téma. Pokud vás zaujme článek Zakázaná
archeologie, můžete si přečíst také tematický
rozhovor se spisovatelkou Jitkou Lenkovou a
recenzi knihy Ztracený svět s jejími filmovými
zpracováními.
Kromě toho nesmím zapomenout zmínit,
že nám přibyl další člen redakce. Jmenuje se
Jan Bičan a bude pro nás psát recenze na
počítačové hry. Někteří z vás ho možná již
znají jako zástupce šéfredaktora našeho
spřáteleného magazínu Reload.
Na závěr této předmluvy bych se chtěl
omluvit za opoždění tohoto čísla. Mohou za něj
z velké části technické problémy, které jsme již
úspěšně vyřešili a věřím, že se nebudou
opakovat.
Příjemné čtení vám přeje
Jakub „Beathan“ Cepník
Povídková část:
Vo výškach (Rastislav Kučírek).........................................15
Zvláštní setkání (Jakub Cepník).........................................16
Magic: the Gathering – Zendikar........................................17
Magic: the Gathering – Planechase....................................17
Deskové hry – Princové z Machu Picchu...........................18
Záhada – Machu Picchu......................................................19
Historie – Třicetiletá válka – Část druhá............................20
Historie na vlastní kůži – Závěr..........................................22
Mytologie – Keltští bohové – Část druhá...........................24
Mytologie – Severská mytologie – Část druhá...................25
Rozhovor – Rozhovor s Jitkou Lenkovou..........................26
I přesto, že jsme nedávno říkali, že nebudeme prozrazovat, co
v následujících číslech chystáme, svoje předsevzetí porušíme a
dáme vám k dispozici několik informací ohledně příštího čísla.
• Uspořádali jsme „průkopnickou“ expedici za megality
v okolí německého města Halle. Zřejmě jako první web na
českém internetu informujeme o této „megalitické oblasti“
v rozsáhlém článku.
• Pokud vše klapne, můžete se též těšit na rozhovor se
spisovatelem Štěpánem Kopřivou.
• 3. října se odehrál další ročník oblíbeného knihovnického
conu CONiáše, na kterém jsme samozřejmě nemohli chybět. A
pochopitelně napíšeme reportáž.
• Dále chystáme seriál věnovaný strašidlům a obludám
obývajícím Českou kotlinu.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází v pondělí 2. listopadu 2009.
Foto a zajímavost měsíce
3
Novodobý kromlech u obce Holašovice na Prachaticku
Keltské hradiště u Třebanic
Jakub Cepník
Keltské hradiště Velký Hrádeček se nachází na kopci nedaleko obce Třebanice na Prachaticku. Vzniklo zřejmě někdy v 6.
století před naším letopočtem, v době halštatské. Můžeme tedy prohlásit, že jeho staviteli byli buď Keltové, nebo jejich přímí
předchůdci.
Já jsem ho navštívil letos v létě. Nedokážu přesně popsat přístupovou cestu (ta skleróza!), ale jsem si jistý, že se v obci
Třebanice nachází alespoň jeden ukazatel pro cyklisty. Případnému zájemci o návštěvu tohoto místa také zajisté poradí domorodci.
Bohužel, v dnešní době se z hradiště zachovaly pouze sotva viditelné navršené valy. Přímo k nim navíc nevede žádná značená
cesta. Od informační tabule musíte stoupat po lesní stezce stále nahoru, směrem k vrchu kopce. Za chvíli se stezka začne značně
zužovat a objeví se před vámi les kopřiv, kterým musíte projít (v té chvíli jsem litoval, že mám na sobě kraťasy). Pokud se vám to
povede, měli byste již před sebou spatřit valy. Nejsou nijak velkolepé a méně pozorný člověk by si jich ani nemusel všimnout.
Místní nám vyprávěli, že k sobě zemřelí Keltové „přitahují“ další mrtvé. Například se prý v blízkosti hradiště zabila jakási
dívka, která zde byla na táboře. Též o tom svědčí mnoho pomníčků u silnice. My jsme sice na žádné nenarazili, ale zřejmě jsme
hledali na špatném místě.
Zdroj: informační tabule poblíž hradiště, vyprávění místních
Záhada
4
Zakázaná archeologie
Stanislav Cepník st.
Nahlédněme aspoň zčásti do pestrého a
tajmného světa zatím nevysvětlitelných
záhad. Využijeme k tomu knihu Zakázaná
archeologie rakouských autorů Klause
Dony (nar. 1949) a Reinharda Habecka
(nar. 1962).
Kniha je uvedena tímto citátem:
„Co to znamená, když všichni ostatní
pochybují? Pokud něco nevnímáme, ještě
to zdaleka nemusí znamenat, že ona věc
nebo jev neexistují.“ (Dalajláma)
Pochybovat, to podněcuje k hledání, horší
je striktně odmítnout to, co nezapadá do
našeho „vědeckého“ obrazu světa. Mnozí
z nás mají tendenci odmítat dosud
nevysvětlené jevy jen proto, aby
nevypadali jako naivní nevědečtí lidé,
kteří uvěří každému nesmyslu. Ti, co se
snaží dobrat pravdy, mohou mnohdy
považovat záměrně nastražené záhadné
jevy a předměty za pravé, čas od času ale
dojdou k poznání nových souvislostí a
skutečností, které zpřesní, obohatí a
poopraví náš dosavadní obraz světa.
Literatury o záhadách je hodně, ale jen
její část se snaží dobrat pravdy, značná nějakou katastrofou.
3. Další badatelé je považují za
část sleduje spíš senzaci a finanční efekt
památky
na mimozemšťany, kteří kdysi
(často velmi zdařile). Je ale velmi těžké
dávno
navštívili
Zemi (např. Däniken a
poznat, co je co.
další).
4. Nejfantastičtější,
ale
celkem
S tímto vědomím se podívejme do světa
toho, co je oficiálně odmítáno jako pouhá logická odpověď má nalezené záhadné
fantazie, co je vědecky neobjasněné předměty za památky na cestovatele časem.
(možná ale pouze zatím) – do říše
zakázané archeologie. Rozhodně se Tyto záhadné předměty putují většinou od
jedné osoby k druhé, z muzea do muzea, až
nebudeme nudit (ale o to vůbec nejde).
záhadně zmizí, a často po nich nezůstane ani
Všude na světě, zejména tam, kde lidé fotografie, obrázek či odborná zpráva.
dolují a kopou, se nacházejí záhadné
předměty, které by tam podle našich Nálezů je nesmírné množství – od běžných
dosavadních znalostí neměly být. Je to užitných předmětů, jako je třeba kladivo,
například objev ve stříbrných dolech v kovové tyčinky, sloupy, až po umělecké
Peru z 16. století – 18 cm dlouhý železný předměty, kresby, antropologické nálezy
či ocelový klín zarostlý v rudě. Ve atd. Jsou objevovány v Severní Americe,
Skotsku byly v uhelných žilách nalezeny Jižní Americe, Africe, Evropě, Asii,
kovové předměty, jejichž přírodní původ prakticky všude a v různých dobách, od už
si nedokážeme v žádném případě zmíněného nálezu v Peru v 16. století
podnes.
představit atd. atd.
Jsou popisovány v celé řadě seriozních knih,
Na otázku po jejich původu a umístění s pokusem o přijatelný výklad, většinou s
otazníky.
(uložení) existují celkem 4 odpovědi:
1. Oficiální věda je považuje za
Úvod s názvem „Svět záhad“ začíná citátem
podvody nebo omyly.
2. Záhadologové
a
badatelé z filologa W. Jägera (1888 – 1961):
zabývající se pradávnými civilizacemi v „Skutečnost nekončí tam, kde končí naše
nich vidí důkaz o existenci národa, který vědomosti o ní.“
existoval před námi a který byl zničen
R.Habeck v tomto úvodu vysvětluje
způsob práce s analýzami prováděnými
uznávanými odborníky i potíže, které při
této práci vznikají, především kvůli
neochotě řady odborníků spolupracovat,
zpřístupnit exponáty pro bádání, a také
proto, že odmítají to, co nezapadá do
obvyklého obrazu světa.
I. část, Krok do neznáma, je uvedena
citátem z anglického historika umění H.
T. Buckla (1821 – 1862):
„Největším nepřítelem vědy není omyl, ale
lenost.“
II. část, Jižní Amerika volá, je uvedena
slovy:
„Není všechno zlato, co se třpytí.
Ale také se netřpytí vše, co zlatem je.“ (F.
Hebbel, 1813 – 1863)
III. část, Fosilie nezapadající do schémat
„Pochybovat o známém může být
odvážnější, než zkoumat neznámé.“ (J.
Kaspar)
IV. část, Zmizelé světy
„Zanedlouho na všechny zapomeneš.
Zanedlouho všichni zapomenou na tebe.“
(Marcus Aurelius, římský císař, 121 – 180
n.l.)
V. část, Zaniklé vědění
„Je povinností vědy neodsouvat fakta
stranou jen proto, že se zdají být
nepravděpodobná a vědci je ►
Záhada
5
nedokážou vysvětlit.“ (Alexis Carrel, 1873
– 1944, lékař, biolog, nositel Nobelovy
ceny)
Několik z bezpočtu nálezů napříč
jednotlivými kapitolami
Autoři knihy uvádějí, že někteří badatelé,
když nemohou dojít k uspokojivému
vysvětlení,
nechají
na
záhadu
zaopomenout, nebo ji dokonce nechají
zmizet. Exaktní zkoumání, zdlouhavé a
náročné, je vcelku schopné odhalit
„nestydaté podvrhy“ – a těch není právě
málo.
Ještě jednou si připomeňme, že nám
mnohé z objevů boří náš dosavaní, pracně
vytvořený model světa.
Občas se stane, že stovky i tisíce let
ztracené znalosti se znovu dostávají na
světlo. Tak třeba už v 1. století n.l. přišel
matematik Heron z Alexandrie na princip
parního stroje a dokonce vyrobil dva
funkční modely. Dnes však pokládáme za
vynálezce tohoto stroje (1765) J. Watta.
Čínský učenec Chi-Po tvrdil před čtyřmi
tisíci lety, že Země je kulatá a vznáší se
beztížně v prostoru . . .
Existuje prehistorický setrvačník (viz.
Egyptské nár. muzeum v Káhiře),
prehistorická „satelitní“ mapa (Čína), tři
sta let staré mikro technické součástky
(Rusko), mechanický počítač z vraku
antické lodi, jež se potopila v 1. století př.
n. l., hvězdné mapy atd.
Neznámé indiánské písmo od jezera
Titicaca ukazuje, že Inkové nejspíš
písemné záznamy znali (písmo
nebylo
dosud
rozluštěno),
známe
neuvěřitelné poklady z Tutanchamonovy
hrobky. . . Na „kameni s mapou světa“ z
La Many (Ekvádor) jsou vedle obrysů
známých světadílů zobrazeny i pevniny,
které zřejmě představují Atlantidu, Mu a
asi i Lemurii.
Kniha nás seznamuje s obrovským
množstvím
nejneuvěřitelnějších
nejrozmanitějších nálezů.
Namátkou ještě uvedeme několik nálezů
(zachytit aspoň v hrubých rysech všechno
zajímavé by znamenalo téměř opsat celou
knihu).
Je
to
například
nález
prehistorického
kladiva,
železného
náprstku zarostlého v uhlí, prehistorické
malby a rytiny, kresby záhadných zvířat,
kosterní nálezy obrů. Kniha probírá i
otázku prehistorického soužití lidí a
dinosaurů, návštěvy z vesmíru, elektrický
proud ve starém Egyptě, skutečné počátky
naší civilizace, prastaré biologické
znalosti, magické lebky z drahých kamenů,
záhadné megality, moc pyramid atd.
záhadami měli zabývat odborníci a
specialisté a měli by se pokusit o jejich
vysvětlení.
Nakonec budu citovat poslední odstavec z
části Ohlédnutí, tj. ze závěru knihy:
„Lidé budou i nadále posedlí hledáním
pravdy a budou fascinováni zajemstvími a
záhadami. Je škoda, že se prastaré znalosti
ztratily a na dlouhou dobu upadly v
zapomnění. Kdyby tomu tak nebylo, mohl
se vývoj světa a lidstva ubírat
příjemnějšími cestami. Tento nedostatek se
však ještě dá napravit. Snad k tomu
přispíváme i my svou knihou a výstavním
projektem Unsolved Mysteries. Doufáme,
že jsme se vydali správným směrem.“
Redakce Camelotu vám předkládá podle
našeho názoru zajímavou, ale i závažnou
tematiku nejenom k nahlédnutí, ale
především k zamyšlení. Je ale zcela na vás,
jaké stanovisko k ní zaujmete. ■
V závěru této mimořádně zajímavé knihy Obrázky: www.surbrook.devermore.net,
autoři uvádějí, že chtěli naznačit možnost www.bible.co, www.najnakupuj.sk
existence dosud neznámých civilizací,
předložit důkazy, že objevená mystéria
Další články na podobné téma:
nejsou pouhými výplody fantazie, a
• Rozhovor s Jitkou Lenkovou (v
předvést, že dějiny lidstva jsou mnohem
tomto
čísle na str. 26)
bohatší, než si většinou myslíme.
•
Kladivo
z Texasu (9. číslo, str. 3)
Připomínají, že vědecké teorie se neustále
•
Dvanáctá
planeta (7. číslo, str. 4)
mění a budou měnit, že za dnešním
•
Atlantida
–
Báje, nebo skutečnost
chápáním světa se skrývají záhadné
(7.
číslo,
str.
16)
archeologické objevy a skryté síly, o nichž
nevíme téměř nic, jen snad něco tušíme,
ale to je málo, právě proto by se těmito
Knihy:
•
Web:
Zakázaná archeologie, Dialog 2004, autoři: K.
Dona, R. Habeck
•
www.kpufo.cz/portal (článek Zakázaná archeologie
aneb zajímavé nálezy)
Aktuality, události, objevy...
6
Novinky 8 – 9/2009
Jakub Cepník
V druhé polovině prázdnin se toho moc nedělo (díky tomu také v minulém čísle chyběla rubrika
Novinky), zato teď jako by se se zajímavými událostmi roztrhl pytel. Inu, posuďte to sami!
Novinky ve fantastice:
Ve věku padesáti šesti let
zemřel Jiří Pilch, ve
fandomu známý jako autor
bývalého fanzinu Leonardo
a zakladatel nakladatelství
Geralt.
Čest jeho památce!
14. září se v paláci knih
NeoLuxor odehrál křest dlouho
očekávané knihy Vítr v piniích
od autorské dvojice Františky
Vrbenské a Jakuba „Draka“
Kočího. Kromě nich byla
přítomna i autorka obálky Jana
Šouflová, nakladatel Michael
Bronec,
autorka
vnitřních
ilustrací Jasmína Kočí, vokální
duo
Two
Voices,
které
oblažovalo publikum svými
písněmi, a další hosté.
Křtu jsem se zúčastnil i já. :-)
Zdroj, foto: www.sarden.cz
Obrázek: www.maffet.cz
Novinky jednou větou:
• V Plzni se odehrál další ročník věhlasného
Parconu, na kterém byly mimo jiné vyhlášeny
výsledky Ceny Karla Čapka a udělena ocenění
Mlok.
• Ocenění World Fantasy Award získaly
spisovatelky Jane Yolen a Ellen Asher.
• Ondřej Neff pokřtil 2. září knihu Pět neděl
v baloně,
další
z řady
převyprávěných
verneovek.
• Nakladatelství Trtiton připravilo pro své
čtenáře velmi zajímavou slevu na vybrané scifi tituly – pro více informací navštivte stránky
www.tridistri.cz.
• Byl obnoven sborník Kočas shrnující
redakční radou oceněná díla z Ceny K. Čapka.
Novinky v historii a záhadách:
V srpnu se na internetu objevila informace,
že jistý mexický farmář chytil malého
mimozemšťana, ze strachu ho utopil a
mrtvolu poté předal vědcům. Ti údajně
mrtvolu zkoumali, provedli test DNA, a došli
k závěru, že se jedná o vědě dosud
neznámého inteligentního tvora.
Bohužel, jak se později ukázalo, jedná se
pouze o podvod. Doopravdy je to mrtvola
opičky Tamarin, kterou kdosi stáhl kůže,
odstranil některé svaly a možná i vnitřnosti.
Zprávu o testech DNA si vymysleli novináři.
Již před časem jsme v Camelotu informovali o tzv. montauckém
monstru – podivné mrtvole, kterou nedávno vyplavilo moře u New
Yorku. S touto záhadou zřejmě souvisí i událost, která se prý
odehrála u města Cerro Azul na Panamě.
Skupina mladistvých tam spatřila podivného „živočicha“, který
vylezl z jeskyně. Děti ho ze strachu umlátily klacky. Později se na
místo činu vrátily, aby živočicha vyfotily a fotografie zaslaly do
panamské televize Telemetro. Někteří odborníci monstrum považují
za vypelichaného lenochoda, nebo za zvíře postihlé jakousi mutací.
Obrázek, zdroj: www.novinky.cz
Zdroj, foto: www.kpufo.cz/portal
Novinky jednou větou:
• O tom, že byl v polských Tatrách natočen
yetii, informoval server Blesk.cz (o jeho
důvěryhodnosti by se však dalo polemizovat).
• Čínští vědci se chystají zkoumat
videozáznam ze zatmění slunce 22. 7. 2009, na
kterém je zachyceno UFO.
• 3. října se vrátil badatel Ivan Mackerle ze
své expedice v brazilském Matto Grosso.
Sledujte jeho web (www.mackerle.cz), na
kterém by se brzy měly objevit další zprávy.
• Bylo potvrzeno, že ještě v 15. století žil na
Novém Zélandě orel s rozpětím křídel 3 metry.
Vědci provedli nové výzkumy lebky, která měla údajně patřit Adolfu
Hitlerovi, a došli k zajímavému závěru – lebka není Hitlerova, patří
jakési ženě. To podpořilo dřívější teorie o tom, že se Hitlerovi povedlo
z obleženého Berlína utéct. Pro více informací se podívejte sem:
novinky.cz/koktejl/180209-lebka-dosud-pripisovana-hitlerovi-patri-zene.html
Knižní recenze
7
Literatura
Velký objev Huga Cabreta
Brian Selznick
Velký objev Huga Cabreta je kniha, která
se prazvláštním způsobem vymyká
doposud zavedenému stylu psaní. Je to
napůl román a napůl komiks.
Knihu tvoří z větší části velké ilustrace
přes obě strany (díky nim také tuto asi
pětisetstránkovou knihu přečtete dříve, než
za dvě hodiny). Menší prostor pak zabírají
pasáže vyložené textem. Tam, kde
nepomohla tužka, muselo nastoupit pero.
Samotné obrázky jsou sice vyvedené
pouze tužkou, ale působí realistickým
dojmem. Autor střídá detaily, záběry tváří
a dokonce se zde objeví i celé umně
vyvedené město. Pro ještě větší
realističnost jsou někdy obrázkové pasáže
proloženy skutečnými fotografiemi.
Příběh se odehrává v Paříži, kde právě
začaly vznikat první filmy. V této době žije
také hlavní hrdina Hugo Cabret. Rodinu
nemá – otec mu uhořel při požáru muzea a
strýček, ke kterému byl Hugo přemístěn,
zmizel neznámo kam. A tak Hugo bydlí ve
strýčkově bytě, pracuje jako údržbář
nádražních hodin a stará se o jejich
správný chod.
Nikdo neví, že strýček zmizel, a kdyby se
o tom dozvěděl nádražní komisař, určitě by
Huga hned poslal do dětského domova.
Hugo přežívá ze dne na den a krade v
nádražním pekařství pečivo. Jeho jediným
majetkem je památka po otci – mechanický
člověk, kterého jeho otec našel a rozhodl
se, že ho opraví. Hugo pak robota objevil
v troskách po požáru muzea a snaží se ho
podle plánů v otcově deníku sestavit
dohromady.
Příběh je napínavý a snadno se do něj
zakoukáte. Po nějaké půl hodině už máte
pocit, že za zády slyšíte promítačku a zdá
se vám, že se koukáte na film. V tu chvíli
se vám však před očima objeví text a
musíte zase chvíli číst.
Přesto je ale kniha zajímavým výletem do
počátku francouzského filmu. Seznámíte
se zde s prvními filmy, můžete z nich
dokonce „zhlédnout“ několik záběrů.
Příběh se točí okolo velkého filmového
režiséra. Vystupují zde skutečné postavy,
zvláště pak jeden z prvních známých
režisérů Georges Méliés.
Na konci knihy také autor píše, že
mechanický člověk není jen tak nějaká
slátanina, ale že doopravdy existuje.
Můžete se na něj podívat na adrese
www.fi.edu/pieces/knox/automaton.
Knihu mohu doporučit každému, koho
zajímá historie filmu nebo komiksy.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autor (a ilustrátor): Brian
Selznick, Překlad: Drahomíra Michnová,
Nakladatelství: Fragment, Rok vydání:
2008
Jan Holan
Červený trpaslík – Nekonečno
vítá ohleduplné řidiče
Doug Naylor, Rob Grant
(Recenze na tuto knihu se již v Camelotu
dříve
objevila.
Díky
menšímu
nedorozumění ji však zrecenzoval i další
redaktor. Alespoň tedy můžete posoudit,
v čem se tyto dvě recenze liší. :-) – pozn.
redakce)
Vždycky jsem přemýšlel, jak mohou
JEDNU knihu psát DVA lidé. Nicméně,
asi jsem se mýlil, nebo, jak se říká,
výjimka potvrzuje pravidlo. To, co se
povedlo pánům Daugu Naylorovi a Robu
Grantovi, je skutečně… neskutečné.
Stejný případ jako u Stopařova Průvodce
po galaxii – nejdříve to měla (asi) být
parodie a dneska je z toho klasika.
Klasický je také námět – daleko od země,
poslední člověk… znáte přece příběh o
Robinsonovi.
Lister (což je ten poslední člověk) ale
přece jenom není úplně sám. Je s ním
Rimmer, jeho bývalý kolega, který je teď
promítnutý jako hologram, Kocour, což je
„člověk“ (s šesti bradavkami a obřími
zuby),
který
navíc
zřejmě
trpí
narcisismem, Holy, palubní počítač, jemuž
pravděpodobně trochu luplo a má IQ 6000
(podle jeho vlastních slov – jako 6000
učitelů tělocviku). Později ještě najdou
Krytona, androida posedlého hygienou.
Lister se nějak dostane měsíc Mimas, což
je (podle Listera) největší díra v celé
galaxii. On sám neví, jak se sem dostal.
Poslední, co si pamatuje, je, jak se na své
oslavě narozenin s přáteli hrozně opil a pak
se probudil až na Mimasu s občankou
nějaké ženy. Živí se tak, že si vždy vypůjčí
hopíka (skákající auto) a taxikaří. Jde mu
to ale tak pomalu, že se nakonec raději
přihlásí na těžařskou loď, která putuje na
Zem. Loď má ale vykonat pět let dlouhý
okruh, což Lister zjistí až na palubě. Tak
dlouho se mu ale čekat nechce, tak si
jednou koupí kočku, čímž poruší pravidla a
je poslán do stáze (kabina, kde čas
neexistuje, zkrátka nestárnete). Holy ale
stázi neotevře za pět let, jak Lister
předpokládal, ale o 2999995 let později.
Lister se dozví o katastrofě, která loď
postihla, o Rimmerovi, kterého mu Holy
nasimuloval jako společnost, aby se Lister
nezbláznil, a o Kocourovi, což je bytost,
která se za ty tři miliony let vyvinula
z kočky.
Tato společnost tedy pluje nekonečnem
směrem k Zemi (tedy možná, Holy se
zřejmě trošku ztratil). Jak by to jen řekl
Buzz Rakeťák – „Do nekonečna, a ještě
dál!“
Hodnocení: 85 % (opravdu dobré)
Stručne info: Autoři: Rod Grant a Doug
Naylor, Překlad: Ladislav Šenkyřík,
Obálka: Matouš Příkryl, Nakladatelství:
Argo, Rok vydání: 2002
Methodius Pittner
Knižní recenze
Bestseller
Svatopluk Doseděl
Musím se vám přiznat, již to nemohu déle
skrývat. Horor mi nesedí…nebo jsem si to
alespoň dlouho myslel. Tedy, FILMOVÝ
horor mi nesedí, ale to vím až teď. Dlouho
jsem vůbec netušil, že existuje nějaký
knižní horor. Nějak jsem si to sice mlhavě
uvědomoval, asi jako to, že i spisovatelé
dělají něco mimo psaní, ale tahle oblast pro
mě byla zkrátka tabu. Průlom pro mě
znamenala až kniha Bestseller. Jasně,
předtím jsem už přečetl jednoho nebo dva
„Kingy“, ale až u této knížky mi
doopravdy běhal mráz po zádech.
Bestseller je jasným důkazem toho, že
spisovatel nemusí být ze země za mořem,
aby dokázal vymyslet něco originálního,
sepsat to do takového stylu, aby to bylo
čitelné, a korunovat to relativně
překvapivým závěrem (k tomu jsem měl
jisté výhrady, ale budiž).
Příběh začíná v americkém městě
Gunnison u spisovatele Malcolma Ferryho.
Ten píše horor, ale má jisté problémy.
Strach, který chtěl vyvolat u čtenáře, se
začne objevovat u něj samotného.
Jednoho dne je sám doma a v noci (jak to
tak bývá) na něj dolehne pocit strachu. Jde
se tedy na posilnění něčeho napít a... dál už
nic. Policejní hlášení znělo: ,,Roztrhán
pumou, která vnikla do domu. Podlehl
četným tržným ranám. Smrt okolo jedné
v noci.“ To je všechno, policie je bezradná
a případ je uzavřen do složky Nejasná
úmrtí.
Den poté přijíždí do domu Malcolmův
přítel, spisovatel Quentin Clark. Sám nemá
takový úspěch jako jeho mrtvý přítel, a tak
si tajně odveze domů do Ridgwaye
8
Malcomův rozepsaný román a sám se pustí
do jeho psaní. Začínají se ale dít divné věci
– Quentina pronásleduje jakýsi indiánský
démon. Má pořád jednu a tu samou noční
můru. A nemůže věřit nikomu, ta obluda
má na své straně už i jeho matku. Co
nakonec bylo příčinou smrti spisovatele
Malcolma? Byla to opravdu jenom puma,
nebo rozepsaný horor přivolal něco, co již
nemělo přecházet po tomto světě?
Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr)
Stručné info: Autor: Svatopluk Doseděl,
Nakladatelství: Wolf Publishing, Obálka:
Grigory Vyatkin, Rok vydání: 2005
Methodius Pittner
1984
George Orwell
Když tak občas pohlédnu dozadu, když
prokouknu tu obří vrstvu novodobých scifi, fantasy, hororů a jiných pro mě
skvělých titulů, uvidím dlouhou táhnoucí
se čáru začátků. Nevím už, co mi otevřelo
oči, abych se takhle poohlédl, ale tak jako
tak výsledkem bylo, že jsem dostal do ruky
bohužel velice „salátoidní“ výtisk skvělého
díla mistra Orwella – román 1984. Je to
kniha o budoucnosti, o velice daleké
budoucnosti (musíme si uvědomit že dílo
bylo napsané někdy v 50. letech) a (podle
mě) přináší jednu z možných variant, kam
by mohl tehdejší svět dospět, kdyby
pokračoval pořád stejnou cestou (ne že by
se to příliš zlepšilo, viz. dnešní politika)
V jeho knize už není svět rozdroben do
malých států, ale do tří superstrátů –
Oceánie (Anglie, Amerika), Eurasie
(Evropa, západní Asie a Afrika) a Eastasie
(zbytek Asie a ostrovní části). Celková
ekonomika je postavena na tom, že válka
bude nekonečná a že se bude zbrojit,
umírat, strádat atd.
Celý příběh je vyprávěn Winstonem
Smithem, který zastává nevýznamné místo
na ministerstvu pravdy. Je jiný než ostatní
a vidí všechny intriky, podvody a blamáže
strany, která prakticky řídí celou Oceánii.
Z celého srdce nenávidí Velkého bratra,
naprostého vůdce a idol Strany.
Příběh začne tím, že si začne psát deník.
Píše do něj všechny své rouhačské
myšlenky, a to je Ideozločin, zločin, který
strana netoleruje ani svým nejvěrnějším
členům. Jen deník by nic nebyl, ale
pokračuje to nedovolenou láskou, černými
trhy, až se nakonec zaplete do samotného
spiknutí proti straně. Dál však již dost.
Jaký by mělo smysl, kdybych vám teď
převyprávěl celou knihu? Jakou cenu by
pak mělo to číst? Jenom ještě řeknu, že
konec mě velmi překvapil. Sám doteď
nevím, jestli to byl z pohledu hlavního
hrdiny happyend nebo naprostá katastrofa.
Vezmeme-li v úvahu stáří knihy, je to
psané velice dobře (i na dnešní poměry).
Ukazuje (jak nám to pořád tlučou do hlavy
levicové strany), že svět může dospět do
katastrofy, aniž by o tom věděl.
V knize se prakticky pořád něco děje. Děj
sice nesrší akcemi a honičkami ala James
Bond, ale nenudil jsem se ani chvíli.
Shrnuto a podtrženo – jestli jste nečetli
tohle, tak se prakticky nemůžete považovat
za scifistu.
Hodnocení: 95 % (téměř dokonalé)
Stručné info: Autor: George Orwell,
Překlad: Eva Šimečková, Nakladatelství:
Levné knihy KMa, Rok vydání: 2003
Methodius Pittner
Fantastika
9
Červený trpaslík
Jan Holan
Červený trpaslík je britský sitcom vysílaný
v letech 1988-2009 britskou televizí BBC.
Pilotní scénář byl napsán Dougem
Naylorem a Robem Grantem v roce 1983
(první verze scénáře vznikla během týdne,
ale aby byla dovedena k dokonalosti, byla
ještě šestkrát přepsaná).
Návrh byl předložen producentům Paulu
Jacksonovi a Johnu Lloydovi, kteří v té
době měli na svědomí většinu úspěšných
sitcomů. Oba došli k názoru, že takováto
věc stojí za povšimnutí, avšak úkol prodat
Červeného trpaslíka (dále jen RD)
nakonec zůstal na Paulu Jacksonovi.
První pokusy se setkávaly s neúspěchem.
Autoři totiž tvrdohlavě trvali na tom, aby
byl RD vysílán na BBC. A měli k tomu
pádný důvod – nechtěli totiž, aby
drahocenných třicet minut jejich epizody
spolkly reklamy komerčních stanic.
Nakonec se Paulu Jacksonovi podařilo
přesvědčit manchesterskou BBC NorthWest, aby s nimi podepsala smlouvu na
jednu sérii (tzn. šest dílů).
Natáčení začalo v roce 1986 a osmá série
byla dotočena roku 1999. Mimo to, že se
RD stal vcelku rychle jedním z
nejsledovanějších pořadů BBC a zajistil si
oblibu diváků, získal také několik
prestižních cen. V roce 1991 a 1992 to
byla World Television Society Award za
speciální efekty.
V letech 1987, 1989 a 1992 byl RD
nominován na cenu Emmy, kterou získal až
v roce 1994 za díl Pistolníci z Apokalypsy.
Dále byla roku 1991 oceněna třetí série
cenou BAFTA (British Academy of Film
and Television Arts) v kategorii „Nejlepší
britská komedie“. A v neposlední řadě
získal také seriál ocenění British Comedy
Awards za „Nejlepší situační komedii“ (v
roce 1994).
tolik, kolik má 6000 učitelů tělocviku), jež
neztratil duchapřítomnost jen díky své
sbírce zpívajících brambor. Dále je zde
Arnold J. Rimmer – hologram Listrova
spolubydlícího. V době katastrofy byl v
řídícím centru a vysvětloval kapitánovi,
proč neutěsnil tepelný štít. A do třetice je
tu Kocour z rodu Fellis Sapiens, jeden z
mnoha potomků Listerovy březí kočky.
Přežil jen díky tomu, že byl jako většina
kočičí populace bezpečně zavřen ve
skladišti.
Celé kočičí pokolení se vyvinulo tak, že
dosáhlo úrovně lidí a nakonec většina
koček odletěla z Trpaslíka hledat Boha,
který je odvede na Fušál, do země
zaslíbené (Lister totiž své kočce vyprávěl o
Z tohoto nám docela jasně vyplývá děj – v tom, jak ji vezme na Fidži – tak se stal z
době, kdy lidé cestují vesmírem, žil na Listra kočičí bůh).
jedné lodi opravář
automatů na kuřecí Posádka cestuje vesmírem a snaží se dostat
polívku Dave Lister. Za zpátky na Zemi. Avšak vesmír se za ty tři
to, že vzal na loď miliony let značně vyvinul, a tak nikdo
kočku, měl být na tři neví, co je čeká.
měsíce zavřen do stáze. Ještě bych chtěl zmínit, že RD není pouze
Ve stázi neexistuje čas, seriál. V ČR vyšly v nakladatelství Argo
takže když Dave vyšel čtyři knihy, které se ovšem dosti liší od
ven, zjistil že od jeho seriálu. Také se v Praze koná každý rok
zavření do stáze uběhly TrpasliCon pro příznivce seriálu.
tři miliony let. Všichni
Zdroje:
www.wikipedia.cz,
členové posádky umřeli
www.cerveny-trpaslik.cz,
kvůli
nedostatečné
www.reddwarf.co.uk
ochraně lodi. Přežil ale
lodní počítač Holly s Obrázky: www.reddwarf.co.uk
IQ 6000 (to je přesně
Příběh
A o co že to vlastně v seriálu jde? Myslím
si sice, že každý z vás už stokrát slyšel
Hollyho slova, avšak pro nezasvěcené je
rád zopakuji: „Toto je volání o pomoc
těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je
mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní,
kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v
době nehody na lodi ve stavu nevědomí, a
jeho březí kočka bezpečně uzavřená ve
skladišti. Po probuzení za tři miliony let je
Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se
vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera,
holografické simulace jednoho mrtvého
člena posádky.“
Film
10
Ztracený svět
Jan Cepník
Ztracený svět je fantastický román Sira
Arthura Conana Doyla. Kromě románu
samotného vám chci představit také jeho
dvě filmová zpracování.
Román Ztracený svět byl poprvé vydán v
roce 1912. Děj se odehrává na počátku
20.století. Profesor Challenger během své
expedice do amazonského pralesa objeví
něco neskutečného. Na vlastní oči spatří
živého pterodaktyla a dokonce se mu
podaří toto zvíře ulovit. Navíc vše
nasvědčuje tomu, že se na blízké náhorní
plošině nachází ještě další podobní
tvorové. Náhorní plošina je však velmi
obtížně přístupná a zásoby profesora
Challengera se tenčí... Profesor je nucen se
vrátit a navíc během zpáteční cesty téměř
přijde o svůj převratný nález – z uloveného
pterosaura mu zbyde pouze jedna kost. V
Londýně je považován za podvodníka.
Aby svá tvrzení dokázal, vypraví se do
amazonského pralesa ještě jednou. Vážnost
jeho výpravě dodává účast profesora
Summerleeho a také Lorda Roxtona,
známého dobrodruha. Čtvrtým členem
výpravy je reportér Edward Malone, jehož
zaměstnavatel expedici financuje. Výpravě
se podaří dostat až na zmíněnou náhorní
plošinu. Doufám, že vás nepřipravím o
moment překvapení, když prozradím, že
tam skutečně naleznou něco nevídaného
(více však prozrazovat nebudu :-)).
Původně jsem chtěl zrecenzovat pouze
Co se týče obou filmových zpracování,
myslím, že také stojí za zhlédnutí.
Zpracování z roku 2001 se víc drží své
literární předlohy, ale i v něm se objevují
některé nové vedlejší dějové linky. Navíc
je zde zajímavá pointa celého příběhu.
Zpracování z roku 1925 je ještě němým
filmem. Děj je poněkud zestručněn a
hlavně závěr se od románu odlišuje trochu
víc. Je zajímavé, jak si tvůrci obou filmů
poradili s animacemi pravěkých tvorů. V
roce 1925 byly filmové animace ještě v
plenkách, ale přesto působí dle mého
názoru neuvěřitelně přesvědčivě (k čemuž
zřejmě přispívá také celkově špatná kvalita
obrazu u celého filmu...). Tvůrci snímku z
roku 2001, zejména počítačoví animátoři,
se předtím již delší čas věnovali cyklu
Putování s dinosaury. Dinosauři v jejich
podání jsou tedy téměř jako živí.
jedno z posledních filmových zpracování
tohoto příhěhu. Jedná se o dvoudílný
televizní film natočený v roce 2001 v
produkci BBC. Shodou okolností jsem ale
na serveru YouTube.com objevil úplně
první filmovou adaptaci Ztraceného světa z
roku 1925 režiséra Harryho O. Hoyta
(zadejte heslo „lost world 1925“), a
rozhodl jsem se oba filmy srovnat. Když
jsem viděl rozdíly v obou zpracováních,
dostal jsem bláznivý nápad, a sice přečíst
si po několika letech knížku. To jsem také
udělal a nyní vám tento román mohu vřele
doporučit (pokud nejste zdatnými čtenáři,
pak vězte, že má pouze 150 stran).
Na závěr bych řekl, že u všech tří verzí
příběhu mi některé zápletky připadaly tak
trochu „přitažené za vlasy“, ale ani v
jednom případě mi to příliš nevadilo. Ještě
jednou bych vám tedy chtěl všechny tři
verze doporučit. Na vašem místě bych si
však nejprve přečetl knihu, potom bych se
podíval na starší filmovou adaptaci a
nakonec na tu novější (případně existují
ještě další :-)).
Hodnocení: 3 x 80% (velmi dobré)
Obrázky:
www.i30.tinypic.com,
www.filmblog.stuttgarter-zeitung.de,
www.scienceblogs.com
Film
11
Red Dwarf: Back to Earth
Jakub Cepník
Letos, dvacet let po natočení prvního dílu Červeného trpaslíka, se oblíbení hrdinové opět vrací
na televizní obrazovky. Je ovšem pokračování kultovního seriálu stejně dobré jako starší díly,
nebo je to jen slabý komerční odvar?
Devátá řada Červeného trpaslíka nesoucí
název Back to Earth neboli Zpátky na
Zem měla premiéru v dubnu 2009.
Vznikala pod taktovkou internetové
televize Dave (www.joindave.co.uk).
Čítá tři půlhodinové epizody, které tvoří
jeden příběh. Posádka Trpaslíka se v něm
přes jakýsi transdimenzionální portál
dostane do naší doby, do 21. století.
Hrdinové zjišťují, že jsou v této realitě
pouze seriálovými postavami a dozvídají
se, že mají v nových epizodách zemřít.
Vypravují se tedy za tvůrci seriálu –
svými stvořiteli –, aby zjistili, jak mohou
své smrti předejít.
První dojmy
Hned při prvních minutách filmu jsem si
uvědomil, jak herci zestárli, ale za chvíli
jsem si na to zvykl a pak už mi to ani
nepřišlo. Vizuální stránka je skvělá –
kulisy povedené a barevné, efekty nikoho
neurazí.
Více se v recenzi ale zaměřím na děj.
„Kluci z Trpaslíka“ se ocitají na Zemi 21.
století, což je z jejich pohledu zcela
neznámý svět. Je celkem zábavné sledovat,
jak pátrají po svých tvůrcích a navíc se
přitom musí vypořádat s některými
nástrahami
„zaostalé,
nevyspělé
civilizace“.
Původní díly byly sice trochu vtipnější, ale
ani Back to Earth humor nepostrádá (mně
se asi nejvíce líbila scéna, kdy si Rimmer
vesele pobrukuje, zatímco posádku
likviduje obrovská vodní příšera).
Zklamala mě pouze závěrečná pointa, která
opravdu nebyla nijak originální (jinými
slovy – byla úplně stejná jako v jednom
starším díle, jehož název neprozradím,
abych vás nepřipravil o překvapení :-)).
Inspirace Blade Runnerem
Tvůrci se tentokrát inspirovali Blade
Runnerem a zparodovali mnoho scén
z tohoto slavného filmu. Já nejsem tím
pravým člověkem, který by mohl posoudit,
jak se jim to povedlo, protože jsem Blade
Runnera neviděl. Měl jsem ovšem možnost
zúčastnit se na Festivalu Fantazie
přednášky, která se zabývala právě
filmovou
inspirací
v
Červeném
trpaslíkovi, a několik takových scének se
tam promítalo. Měl jsem z nich tak trochu
dojem, že jsou buď úplně stejné jako
v originálu, nebo se naopak nepodobají
vůbec v ničem. Ale – jak už jsem řekl –
raději to nebudu posuzovat.
Shrnutí
Celkově mě nové epizody Červeného
trpaslíka nezklamaly. Dokonce bych řekl,
že mírně předčily má očekávání. Přesto se
starším dílům nedokážou vyrovnat.
Hodnocení: 60% (lehký nadprůměr) ■
Fotografie: www.joindave.co.uk
Počítačová hra
12
Heroes of Might and Magic V
Jan Bičan
Ukázkový příklad toho, že i tahová strategie se starými herními principy může masové množství
hráčů přikovat k monitoru a nepustit na pěknou řádku hodin.
Počítačová hra Heroes of Might and
Magic si mezi hráči ze všech koutů světa
vybudovala velmi ctěné jméno, které by
z jeho upevněné pozice nedostal zřejmě
ani pořádně těžký a masivní buldozer
v podobě hry stejného žánru. Kořeny této
vynikající fantasy série sahají až do roku
1990, kdy se objevil nultý díl. Ukrýval se
pod rouškou jména King´s Bounty a už
prostřednictvím něho jsme měli možnost
osahat si herní principy, jež přežily až do
dnešní doby. My se mrkneme na zoubek
nejnovějšímu dílu ze série, tedy již
v pořadí pátému, jenž spatřil světlo světa
jednoho krásného dne roku 2006.
Duchovní tvůrci série Heroes of Might
and Magic (zkráceně HoMaM nebo
HoMM) ze společnosti 3DO zaznamenali
bohužel krach, ať už byl úspěch jejich
dítka jakkoliv působivý. Licence na
HoMaM s nimi ke dnu po vzoru Titaniku
naštěstí nešla, neboť včas padla do klína
francouzskému vydavatelskému gigantovi
Ubisoftu. Tvůrčí studio Nival Interactive
dlící pod hlavičkou tohoto vydavatele
začalo pracovat na pátém pokračování,
dostala hra, která splnila jejich očekávání.
což ovšem přineslo příval skepse. Je postavená?
možné do 3D grafiky převést takovou hru, Nakonec to nicméně dopadlo víc než HoMaM V má samozřejmě i své špatné
která je na druhém rozměru přímo dobře, a tak se k ortodoxním fanouškům stránky, jako ostatně každý titul, ty kladné
však dokázaly hráče utvrdit v tom, že před
nimi momentálně leží produkt, jichž
vychází v současné době poskrovnu.
Hlavní potenciál hry byl naplněn
v maximální možné míře. HoMaM
V pořád nabízí zážitek, s nímž jsme se
setkali už v prvním dílu. Byl navíc
okořeněn moderním grafickým kabátkem.
Každou
mikrosekundu
(ne-li
nanosekundu) na vás dýchá atmosféra,
která dokáže pohltit všechny bez rozdílu
věku, pohlaví nebo vyznání. Všechno je
zkrátka zpracováno líbivě, o čemž se
můžete vlastně sami přesvědčit na
okolních obrázcích.
Princip hry pokládám za velmi
jednoduchý, ale zato hodně návykový.
Kolikrát si řeknete, že budete hrát už
jenom chvilku a pak hru zkrátka vypnete,
to se ovšem protáhne na dalších několik
desítek minut, neboť si budete neustále
opakovat: „Udělám ještě jeden tah.“
V recenzi již nesčetněkrát zaznělo, že jde
o tahovou strategii. Ano, opravdu táhnete
se svým hrdinou a jakmile tah ►
Počítačová hra
13
ukončíte, neboť už vám prostě nezbyly
žádné cestovní body, ke hraní se dostává
počítačem řízený protivník. Na většině
map si tento nepřítel drží postavení
nazvané „prioritní cíl“.
Na počátku disponujete svým hrdinou a
hradem (několikrát jej ovšem musíte sami
zabrat), kde si stavíte vojenské jednotky
dělené do několika tříd. HoMaM V nabízí
šest frakcí (Azyl, Peklo, Akademie,
Hvozd, Kobka, Nekropolis), přičemž
volbou ovlivníte, jaký hrad dostanete a
jaké jednotky lze vyrábět. Každá z frakcí
má svá vlastní specifika, nicméně kdybych
se snažil všechna popsat, vystačilo by to na
sáhodlouhý román. Na kterékoli mapě se
musíte pohybovat a získávat potřebné
suroviny, poklady a zejména zkušenosti,
neboť zadarmo žádné bojové jednotky
nevyrobíte a z nebe jako kapky deště
taktéž nepadají. Jestliže si myslíte, že máte
silnou armádu, vydáte se na hledání
nepřátelského hrdiny (potažmo jeho hradu)
a zkrátka jej porazíte, pokud samozřejmě
on nezničí vás…
Když jsem naťuknul záporné stránky,
sluší a patří se o tom něco málo v recenzi
říct. Kompletní třetí rozměr totiž má i své
chybky, které se v HoMaM V projevují
pomocí občasné nepřehlednosti zejména
v podzemí (dungeonech, chcete-li). Občas
se tak může stát, že za sebou nechtěně
necháte skvostný artefakt, který by byl
v soubojích velmi přínosný, a zjistíte, že
cesta zpátky pro něj by trvala zkrátka moc
dlouho. Trochu zarážející je i hardwarová
náročnost a občasné pády hry do
Windowsů. To dokáže celkem pokazit
kladný dojem ze hry, naštěstí se to nestává
příliš často. Hodnocení, které jsem udělil,
je proto vysoké tak, jak je.
Hodnocení: 90% ■
Obrázky: udělané pomocí
Fraps, www.pclab.pl
programu
Před nedávnou dobou vyšlo již devatenácté číslo našeho spřáteleného magazínu Firemag. Nachází se v něm již zavedené rubriky (jako
např. Story, Mix, Magová scéna, Parody...). Kromě toho nepřehlédněte také recenzi žhavé herní novinky – Need for speed: Shift.
Číslo lze stáhnout na webu www.firemag.tym.sk!
Počítačové hry
14
Freehry – Část první
Jan Holan
Marshallow Duel Reloaded
Marshallow Duel Reloaded budou možná
někteří z vás znát. Je to předělávka staré
dosovské hry Marshallow Duel.
Cíl a hlavní rys hry zůstal stejný.
Nacházíte se v jakési mimozemské aréně
a ovládáte jednoho ze dvou ufounů. Úkol
je prostý – zlikvidovat protivníka. A k
tomu vám je k dispozici hromada
prostředků. Jeden ze dvou způsobů, jak
soupeře zničit, je hodit ho do vody (vodní
plocha se nachází v dolní části
obrazovky). A vzhledem k tomu, že
ufouni jsou „maršmelouni“, ve vodě se
zkrátka rozpustí.
K tomu, abyste mohli hodit soupeře do
vody, je zde jakési strkání. Každý
„maršmeloun“ má ve standardní výbavě
kromě strknutí také lano s hákem, s jehož
pomocí se můžete – při troše cviku –
dostat prakticky kamkoliv.
Druhým způsobem, jak zajistit, aby
soupeř vyhynul, je použití různých
bonusů. Ty vypadávájí z pojízdného
chapadla zavěšeného na stropě arény.
Bonusů je široká škála a dají se různě
využít. Tu je zde náhodný teleport,
levitace, mina, chození, granát či ohnivé
koule. Ne všechny bonusy jsou útočné,
avšak valná většina z nich se dá šikovně
použít alespoň k částečné destrukci.
Hlavním tahákem hry je, stejně jako u její
předlohy, multiplayer. Hraje se ve dvou
hráčích na jednom počítači a jinak to v
podstatě ani nejde. To je také asi největší
chybou hry, protože
pokud se nenajde
kamarád, který má
chuť si zahrát, máte v
tu chvíli smůlu. Ale
když se kamarád přece
jen najde, je tato hra
vskutku
všestranná.
Zápasy se hrají na tři
vítězství a zpravidla
vám hra netrvá ani pět
minut. Když spěcháte,
můžete u ní strávit
pouze chvíli, naopak,
když
máte
čas,
vydržíte u této hry
klidně dvě hodiny.
Na výběr máte asi
desítku map. Pokud se vám ohrajou, nevadí.
Vyrobte si další, pomocí lehké přiloženého
editoru.
Nyní trochu o hudbě. Je zde asi šest
svižných songů, které výborně ladí s hrou.
Když vás omrzí, stačí říct a můžete si přidat
do hry songy vlastní.
Grafika zůstala věrná své předloze a hra
díky tomu poběží i na slabších počítačích.
Na druhou stranu by mohla být trochu
pestřejší.
A jak jsme na tom s hodnocením celkově?
Hra si zaslouží plus za hratelnost, hudbu a
grafiku. Hodnocení mírně sráží pouze
absence single playeru. Nutno ještě
podotknout, že Marshallow Duel Reloaded
byl vytvořen v programu Game Maker.
Hodnocení: 85% (opravdu dobré)
Guardian of Paradise
GoP je hra, která by se dala přirovnat
třeba k Broken Hearts. I když takových
kvalit nedosahuje, jistojistě má také co
nabídnout. Hrajete za hrdinku jménem
Tela, která se doslechla o místě jménem
Paradise, kde by se měl nacházet bájný
lék. Telina sestra je těžce nemocná a
nejlepší lékaři si s ní nevědí rady. Tela se
tedy rozhodne jednat na vlastní pěst. Hned
v první jeskyni, do které spadnete,
naleznete meč, kterým si doslova
prosekáte cestu davem nepřátel. A že jich
není málo! Různorodost je veliká a dojde i
na finální bosse.
Aby se mohla dostat do Paradise, musí
Tela získat emblémy pěti elementů. Jsou
to oheň, země, voda, vítr a temnota. Než
se ale vydáte hledat emblém, musíte najít
příslušného elementála, který se k vám
přidá.
Každý elementál vám propůjčuje nějakou
schopnost. Je to například plavání, růst, či
zmrazení. Každý elementál může mít
maximálně tři schopnosti. Novou
schopnost získá, když naleznete kámen
jeho živlu. Ovšem nečekejte žádné
nakupování ani RPG systém, zde je to
prostě omezeno pouze na sbírání věcí.
Jediným mínusem pro mě byl neustálý
respawn nepřátel a jejich únavné zabíjení.
Pro někoho může být mínusem také
angličtina.
Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr) ■
Obrázky: www.freehry.doupe.cz
Román na pokračování
15
Vo výškach
Splnené sny – Část tretí
Rastislav Kučírek
„Už si hore?“ – zaznelo do mojich
uší akoby z diaľky. S pootvorenými očami
som zo seba vydal tlmené zvuky ako
odpoveď.
„Čoskoro budeme pristávať.“
Pomaly som si začal uvedomovať, že
letím. Do hlavy sa mi dostávali posledné
udalosti a ja som si ich skladal ako puzzle.
Zomierajúci ľudia, plamene, magická
bariéra, útek ...
„G-gk-kde s-sme?“ – vydal som zo
seba.
„Letíš na drakovi chlapče, dobré ráno!“
Kvapky ľadovej vody pristáli na mojej
rozospatej tvári. Nepríjemný chlad ma
donútil striasť hlavou a otvoriť zalepené
oči. Pohľad, čo sa mi naskytol, bol
neuveriteľný. Rovno oproti mne sedel elf
a za ním sa do rytmu mávania krídel kýval
dračí chvost. Po ľavej i pravej strane
zaberali do hordy vzduchu obrovské
krídla sfarbené do červena. Pozrel som
pod seba. Po bielom kráľovstve oblakov
sa jemne hadili lúče ranného slnka.
Pôžitok z nádhernej scenérie mi prerušil
pocit, že ležím na dračom krku. Chcel
som sa posadiť, ale zadržali ma lanové
popruhy. Predstava, že nevidím smer letu
ani hlavu draka, ktorý nás nesie, ma
výrazne znepokojovala.
„P-prečo s-som zviazaný?“
„Cez noc si sa moc mykal, bál som sa,
že vypadneš.“
„Cez noc?...“ – do hlavy sa mi náhle
sunuli myšlienky poslednej noci. Kritický
nedostatok kyslíka, drak... Drak!
„Dostal si ma! Ten drak – na ňom si bol
ty! Uniesol si ma!“
„Buď rád, že žiješ. Tí vojaci by ťa
zabili. Dal si mi dosť zabrať.“
„Kto boli tí vojaci?“
„Teraz nie je čas ti to vysvetľovať.“
„A kedy bude? Prečo si ma uniesol?
A vôbec, kde sme?“
Povzdychol si, naklonil sa ku mne
a uvoľnil mi istenia.
„Vo svete, kde si sa práve dostal,
existuje veľa frakcií a rás. Navzájom sa
bijú priatelia alebo sú voči sebe neutrálni.
Vojaci, čo boli v krčme, sa s miestnymi
drevorubačmi neznášajú, predpokladám,
že ich vyvraždili a prezliekli sa za nich,
aby ma mohli potom napadnúť. Už ma
totiž dlhú dobu prenasledujú.“
Usadil som sa na sedle:
„Prečo ťa prenasledujú?“
„To ti porozprávam naozaj inokedy.“
Zamyslel som sa.
„Potrebujem
vedieť,
s kým
cestujem.“
Ako sa tam vtedy na mňa zadíval...
Elf sa jemne pousmial, pozrel na horizont
a slnko mu vyfarbilo celú tvár. Chvíľku sa Žeby to bol predsalen elfov? Čo vtedy
mohol vytušiť?
tak pozeral a potom odvetil:
„Cestuješ s rebelom.“
„To je Fird?“ – spýtal som sa.
Sklopil som oči a zadumal sa. Veď rebel
„Áno, - odvetil - odkiaľ to vieš?“
som vlastne aj ja ...
„Všetko som sa podozvedal z tých kníh.
Zatriasol som hlavu, aby som sa úplne To ti potom ešte všetko poviem.“
prebral, a otočil sa na sedle v smere jazdy.
„Uhm.“ – súhlasne zatriasol hlavou - aj
S dobrým pocitom som zistil, že všetky ja ti toho ešte veľa musím vysvetliť.“
moje veci sú pripútané o sedlo.
Nadlhšie sa odmlčal a potom sa ozval:
Znova som si preberal udalosti minulej
„Pozri sa dole! Vidíš tú krásu?“
noci. Spadol som predsa do vody. Ako to, že
Mračná, o ktorých som si myslel, že nad
nie som mokrý? Keď som prehmatal každú nimi stále letíme, boli už takmer celé
časť môjho obleku, položil som túto otázku roztrhané. Namiesto nich sa pod nami
elfovi.
zjavila
prekrásna
krajina.
Ďaleko
„Vysušil som ťa kúzlom.“ – odvetil.
vzdialené štíty hôr po ľavici sa pomaly
Kúzlom. Až teraz mi došli na um plamene a dlho ťahali cez kilometre lesov a osád až
v izbe v hostinci. Obrovská ohnivá guľa k pobrežiu a moru po pravici. Bol som
sa rútila na stenu, ktorú prerazila a trosky unesený. Hory boli nesmierne vysoké
z nej ničili vojakov. Len mňa a jeho nie, a lesy pod nimi boli husté a tmavo zelené.
lebo vytvoril okolo nás magickú bariéru. Zrakom som prechádzal celé pobrežie.
Jasné.
Bolo zväčša kamenisté, sem-tam boli
„Takže ty si čarodej?“
nejaké skalné výklenky alebo zálivy. Až
Mlčky prikývol.
pri konci, pri jednom zálive, som zbadal
šedé obrysy mesta. Bolo veľké a ťahalo sa
V hlave som si zrovnával myšlienky.
nevedno kam, kvôli rannému slnku, ktoré
Elfský čarodejník. Rebel. Vymyslená
nebolo ešte dostatočne ostré.
postava sa stáva skutočnosťou. Neviem
„Čo je to?“ – ukázal som prstom na črty
prečo, ale usmieval som sa. Bol som
mesta v diaľke.
šťastný, že sa mi plní niečo, po čom som
„Cieľ našej cesty, za chvíľu budeme na
predsa túžil. Len ten začiatok nebol taký,
tomto tu pahorku pristávať.“ Poukázal na
aký som si ho predstavoval.
lesnatý kopček asi 2 kilometre od mesta
Častokrát mávam pocit, že sám seba
a 300 metrov letu od nás. Názov mesta ma
kŕmim naivnými myšlienkami, ale tentokrát
momentálne nezaujímal.
som ho nemal. Videl som to kladne a bol
„Ako viem, že ti môžem veriť?“ –
som sám zo sebou spokojný. Aby som
spýtal som sa s obavami. S tvárou ako
zahnal myšlienky, ktoré poukazovali, prečo
skala sa na mňa pozrel a bez jediného
by som spokojný byť nemal, začal som si
slova mi do rúk podal vrecúško. Bolo
prezerať draka.
hnedé, kožené, navrchu zviazané šnúrkou.
Mohutné svaly na krku sa každým
Inak ničím zaujímavé. Už-už som sa chcel
záberom krídel napínali, čím vytvárali určitý
spýtať, ale predbehol ma. Otvoriť ho
rytmus, ktorý vládol na celom tele draka.
môžeš, až keď budeš na to súci alebo to
Pravidelné vrznutie kožených popruhov
budeš nutne potrebovať. Dovtedy ho
a kývnutie krídel bolo dokonca príjemné.
nechaj tak.“
Naklonil som sa trochu bokom a pozrel za
Nemal som ako ustúpiť, nebolo cesty
seba. Teraz som videl celé krídlové svalstvo
späť. Toto malé vrecúško bolo to jediné,
až po chvost. Bolo nádherné pozorovať pod
v čo som mohol veriť.
žiarou slnka červené, šupinaté telo, ako
Rozhodol som sa súhlasiť a staviť na
dynamicky zdoláva masy vzduchu. V rukách
prázdno. Pridal som si vrecúško k mojím
elfa som zbadal popruhy vedúce popod mňa
vreckám a obviazal si ich o opasok.
až k dračej hlave. Teraz keď som sa na ňu
Nakukol som na môjho spoločníka.
díval, ako bez pohnutia sleduje smer letu,
„Keď budeme pristávať, chyť sa
nezdala sa mi byť až taká nebezpečná.
popruhov po boku! Drž všetky svoje
Ako som sa tak na ňu pozeral, spomenul
nástroje pohromade a keby sme sa
som si, ako som kráčal krátko po mojom
náhodou rozdelili, skús sa udržať stále ►
príchode po lúke a vtedy som tam zbadal
toho draka. Červený, zlatistý...
Jak se vám líbí román Splnené sny?
Ale, veď... Toto je predsa on! - Náhle som
Co si o něm myslíte? Podělte se o své
si uvedomil a okamžite som si to v hlave
názory na našem fóru!
začal zrovnávať.
Povídka
16
na jednom mieste, tak aby ťa nikto
Zhlboka som sa nadýchol, uchopil pevne Elf zatiahol opraty a drak sa pustil
nevidel, ja sa k tebe nejak dostanem. luk spolu s lanami a zakričal späť: strmhlav šialenou rýchlosťou dole... ■
Pripravený?!“
„Pripravený!“
Zvláštní setkání
Sedmá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Stál jsem sám uprostřed nekonečné
sněhové pláně, v příšerné vánici. Zima
byla tak nesnesitelná, že mě celé tělo
doslova bolelo.Volal jsem o pomoc, ale ta
nepřicházela. Sám v nemilosrdném objetí
mrazu...
Náhle jsem měl pocit, že jsem zaslechl
jakousi tichou hudbu. Znělo to jako...
varhany? Kde by se tu vzaly varhany?
Pociťoval jsem asi největší strach, jaký se
vůbec dá prožít.
Náhle se pode mnou prolomila pevná
půda a já se propadal do hlubin. Letěl
jsem dlouho, nekonečně dlouho. A kolem
mě se rozléhal škodolibý smích.
Otevřel jsem oči, setřel si rukavicí pot z
čela a oddechl si. Byla to jen další noční
můra! „Už jste vzhůru?“ otočil se ke mně
Kasowski. Kývl jsem. „To je dobře,“ řekl,
„spatřili jsme před námi loď.“ Zmohl jsem
se pouze na užaslé vydechnutí. Po
několika
dnech
plavby
studeným
Barentsovým mořem se na nás konečně
usmálo štěstí!
„Je tu ale něco nepatřičného,“
pokračoval Kasowski, „ta loď je divná.
Tipoval bych, že pochází dejme tomu z
19. století.“
To bylo zvláštní, mé nadšení však
nepolevilo. Postavil jsem se, protáhl
ztuhlé končetiny a vyběhl ven z
podpalubí.
Všichni již byli vzhůru, stáli na palubě a
dívali se na plachetnici, která plula
několik kilometrů před námi. Její posádka
si nás zřejmě již všimla a loď zamířila
naším směrem.
„Dobré ráno,“ pozdravil mě profesor.
Opíral se o stěžeň, zapisoval něco do
jakéhosi sešitu a mračil se přitom. „Mám
pocit, že tu něco nehraje. Podívejte se
sám,“ půjčil mi dalekohled.
Chvíli mi trvalo, než jsem loď na
jednotvárné vodní ploše našel –
dalekohled se mi třásl v rukou. Když se
mi to ale povedlo, zamračil jsem se také.
Kasowski měl pravdu. Ta plachetnice byla
opravdu divná, vypadala jako z nějakého
skanzenu. Byla dlouhá odhadem dvacet
metrů, měla poměrně ploché dno a dva
vysoké stěžně. Na jednom z nich se
třepotala ruská vlajka!
„Co na to říkáte?“ zeptal se profesor,
když jsem odtrhl oči od dalekohledu.
„Zvláštní,“ odpověděl jsem, „opravdu
zvláštní.“
„Kdo that ship spatřit první?“ zeptal se
Gregory. „Já,“ řekla polohlasně doktorka
Tobiasová. Až teď jsem si všiml, jak je
bledá. „Co se stalo, doktorko?“ zajímal se
profesor, který si toho zřejmě všiml také.
„Dívala jsem se na obzor a náhle jsem
spatřila takový světelný záblesk. A pak se
tam objevila ta loď.“ Profesor se zamračil
ještě víc, Kasowski zkontroloval, zda má
nabitou pistoli, Gregory vešel do kajuty a
začal tam vzrušeně rozmlouvat s Andrewem,
který naši loď kormidloval.
Jak se plachetnice přibližovala, postupně
jsme rozeznávali další detaily. Všimli jsme
si lidí v huňatých kožiších, kteří zmateně
pobíhali po palubě.
A pak už nastal očekávaný okamžik, kdy
k sobě lodě přirazily. „My s nima jdeme
promluvit, vy tu počkejte, kdyby se něco
dělo,“ přikázal Kasowski. Pak už se
společně s Gregorym vypravil na „jejich“
palubu. Protože dno plachetnice bylo o kus
nižší než to naše, museli k tomu použít
provazový žebřík.
Napjatě jsme očekávali, co se bude dít.
Poslouchali jsme tlumené zvuky ruštiny,
které byly ovšem jen nezřetelné, takže jsme
jim nerozuměli.
Asi po půlhodině se naši vrátili. „Mluvil
jsem s nima,“ řekl pomalu Kasowski.
Všichni jsme na něm viseli očima a čekali,
co bude následovat. „Prý je to ruská
expedice, která se v roce 1912 vydala těžit
uhlí na Špicberky. Jejich velitel – jmenuje se
Vladimír Alexandrovič Ru...“ „Vladimír
Alexandrovič Rusanov!“ skočil jsem mu do
řeči, „o něm jsem slyšel. Byl to muž, který
miloval sever, a když ho car poslal těžit uhlí
na Špicberky, využil příležitosti a na vlastní
pěst se vydal hledat severní cestu do Asie.
Na své lodi Herkules byl společně se svou
francouzskou
snoubenkou
Juliettou
Jeanovou a devítičlennou posádkou.
Poslední zpráva o jeho výpravě pochází z
roku 1913, pak jako by se po ní slehla zem.“
Kasowski znatelně pobledl: „Odkud to
proboha můžete vědět?“ „Studoval jsem
dějiny na Karlově univerzitě. Tohle je
skutečná historická událost.“
„Jenže to bylo před sto lety. Můžete mi
kurva vysvětlit, kde se tu ta loď teď vzala?“
přestával se Kasowski ovládat. „Klid,
Arture,“ vložil se do toho profesor, „co ti
ještě řekli?“ „Prý dopluli až na ostrov
Kolosovikh asi šest set kilometrů
východně od Nové země. Jejich situace
byla zoufalá, docházely jim zásoby a
venku byl strašný mráz. Rozhodli se, že se
pokusí vrátit. Cesta zpátky byla ještě
příšernější. Několik členů posádky – byla
mezi nima i ta ženská – onemocnělo
nějakou neznámou chorobou a umřeli.
Rusanov to ale nevzdával a po několika
měsících se mu povedlo doplout až sem.“
Chvíli nikdo nic neříkal. Ticho prolomil
až Andrew: „Co jsme teď dělat?“
„Musíme jim pomoct,“ rozhodla doktorka,
„nemají co jíst a také potřebují léky.“
„Souhlasím,“ připojil se k ní profesor. „Já
také,“ ozval jsem se.
„Dobře,“ kývl Kasowski, „jdu se s nimi
domluvit.“ Opět se spustil na jejich palubu
a za chvíli se vrátil společně s mužem s
hustým tmavým plnovousem a lysinou na
čele.
„Meňá zovut Vladimír Alexandrovič
Rusanov!“ představil se nám a postupně
nám všem podal ruku. Měl pevný stisk.
Pak se otočil ke Kasowskemu a řekl mu
několik vět v ruštině. „Říká, že děkuje za
naši nabídku. Jeho posádka s námi prý
ráda dopluje do Evropy a tam se za naši
pomoc bohatě odmění,“ překládal
profesor.
Náhle zafoukal vítr a spustil se déšť.
Podíval jsem se na oblohu a uvědomil
jsem si, že to vypadá na pořádnou bouřku.
„Rychle pojďte k nám na palubu, Herkula
tu musíme nechat. Vezměte s sebou jen to
nejdůležitější,“ zavelel Kasowski –
samozřejmě rusky. Rusanov kývl a hbitě
sešplhal na palubu Herkula. Začal
rozdávat rozkazy a já jsem fascinovaně
sledoval, jak se loď hemží námořníky
vynášejícími z podpalubí bedny, pytle a
různé menší předměty. „Složte to do té
kabiny,“ navigoval je profesor.
Blesk a následné zahřmění nám
připomnělo, že není času nazbyt. Za chvíli
se zvednou vlny a na zachraňování
důležitých věcí nebude ani pomyšlení.
„Nam móžno vyjti v móre,“ oznámil po
chvíli Rusanov. „Konečně,“ oddechl si již
poměrně nervózní Kasowski. Andrew
vlezl společně s profesorem-navigátorem
do kajuty a motor lodi zabral. Rusanov se
naposledy ohlédl za Herkulem. Měl v
očích slzy. ■
Magic: the Gathering
17
Zendikar
Adam Cepník
Na internetu se nedávno začaly objevovat
zajímavé informace o novém blocku (s
Alarou to samozřejmě nemá nic
společného) se zajímavým názvem –
Zendikar. Na Černém rytíři se kromě
předobjednávek na různé balíky žádné
údaje neobjevily a na Magiccards.info už
vůbec ne. Přesto jsem ale informace o
Zendikaru našel. Zajímavé je už heslo
edice – Smrtelná nebezpečí, úžasné
poklady.
Karet z této edice na internetu mnoho
nebylo – ale to málo, co jsem našel
doopravdy stálo za to. V této edici by se
měli objevit tři noví planeswalkeři, zatím
však není úplně jasné, kdo to bude.
Nejspíše nás však čeká jeden upír (má se
jmenovat Sorin Markov), Chandra Ablaze
a nakonec Nissa Revane.
Zajímavé budou v Zendikaru i landy
(země). Obyčejné země budou jen v intro-
packu a všude jinde budou full-arty (tj. karta
bez textového pole).
Stejně jako ve znaku edice, podivný
jehlanovitý obelisk se objevuje i na
ilustracích (i na nějakých landech). Podle
toho by se tedy dalo odhadovat, že bude hrát
v Zendikaru nějakou větší roli. Souvisí to
dost možná i s názvem knihy (knihy s
příběhem Zendikaru) - Zendikar: In the
Teeth of Akoum (V zubech Akoumu).
Za zajímavost bych považoval i odstranění
Wrath of God a jeho nahrazení kartou Day
of Judgment – je to vlastně totéž. Dále se v
Zendikaru objevila „nová“ funkce – landfall.
Znamená to, že nějakou abilitu můžete
zahrát jen ve chvíli, kdy vykládáte do vaší
kontroly nějakou zemi.
stačí. Avšak nevylučuji, že se v příštím
čísle k Zendikaru vrátím a bude zde i
soupis nejlepších karet (jako obvykle).
Teď jsou však údaje o této edici trochu
nejsané a nepotvrzené. Těšte se, až se
Zendikar objeví na pultech našich
obchodů! ■
Zdroj:
www.temnystrelec.cz
www.hraj.cz
Obrázek: www.hraj.cz
To je bohužel pro dnešek vše – možná by
jsem ještě z internetu dokázal vyždímat více
informací, ale myslím, že toto jako úvod
Planechase
Jan Holan
Ti, kdo sledují zprávy okolo Magicu nebo
alespoň pravidelně navštěvují internetové
obchody, si již jistě povšimli, že Wizardi
vymysleli zase něco nového. Jmenuje se
to Planechase a já vám to zkusím
představit.
Z Planechase zatím vyšly čtyři
předkonstruované balíčky, z nichž každý
obsahuje kromě šedesátikaretního balíčku
(ve kterém je osm rare karet místo
obvyklých dvou) také deset Plane karet a
planeswalkovací kostku. Názvy balíčků
jsou Metalic Dreams, Elemental Thunder,
Strike Force a Zombie Empire. Cena
balíčku se pohybuje mezi čtyřmi a pěti
stovkami.
Nejprve si projdeme Plane karty. Toto
nové rozšíření má v podstatě představovat
cestování mezi různými sférami. Každá
Plane karta představuje jiné místo. Díky
tomuto rozšíření se bude moci hrát ve
dvou až šesti hráčích. Každý má kromě
svého normální balíčku také Planar
balíček tvořený Plane kartami, ve kterém
musí být minimálně deset karet a žádná se
nesmí opakovat. Z toho vyplývá, že zatím
může být v Planar balíčku maximálně
čtyřicet karet.
Každá karta má jméno, typ a podtyp – tak
jak na to jsme zvyklí. V podtypu má
mimo jiné uvedeno, kde se lokace
nachází.
Najdete
zde
Dominarii,
Mirrodin, Ravnicu či třeba Alaru a
Kamigawu. Dále na kartě
najdete znak edice. Každá
karta má také dvě nebo více
schopností. Horní schopnost,
pokud není uvedeno jinak, je
aktivní po celou dobu, co leží
karta v command zóně. Druhá
schopnost
je
ovlivněna
chaosem (vysvětlím později).
Hra začíná naprosto normálně
– máte dvacet životů, lížete si
sedm karet atd. Než ale
začnete hrát, první hráč otočí
vrchní kartu ze svého Planar
balíčku a umísti ji do
command zóny (Zóna velení). Tato zóna je
naprosto mimo hru a nesmějí do ní
zasahovat žádné jiné karty než Plane. Plane
karty nejsou permanenty, a proto nemůžou
být zničeny či ovlivněny (ovšem může být
přerušen či ovlivněn jejich efekt). Najednou
může být v zóně jen jedna karta.
Command zóna je společná, aktuální Plane
vlastní ten hráč, který je zrovna na tahu.
Pokud karta působí jen na nějaké cíle
(targets), vybírá je aktuální vlastník.
Během svého kola může hráč hodit kostkou.
Je šestistěnná a má čtyři strany prázdné. Na
jedné je symbol planeswalkerů (ruka) a na
druhé symbol chaosu (vír). Jak jsem již řekl,
hráč si vybere, jestli chce nebo nechce házet.
První hod je zdarma, druhý za jednu manu,
třetí za dvě, čtvrtý za tři atd. Platí tedy, že
můžete házet, jak se vám zlíbí a dokud
máte manu. Pokud vám padne prázdná
strana, nestane se nic. Pokud vám padne
symbol chaosu, spustí se chaos abilita. A
pokud vám padne symbol planeswalkera,
spustí se plane abilita (to neplatí pouze u
začáteční Plane karty)
Poté dá tuto kartu na spodek svého
balíčku a hráč, který je zrovna na tahu, dá
vrchní kartu svého Planar balíčku do
command zóny.
Tak, to je snad vše. Přeji hodně zábavy při
hraní Planechase. ■
Zdroj, obrázek: www.wizards.com,
www.cmus.cz, www.cernyrytir.cz
Deskové hry
18
Princové z Machu Picchu
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2-5
Doporučený věk: od 12 let
Délka hry: 90-120 minut
Autor: Mac Gerdts
Rok vydání: 2008
Výrobce: PD Games, Rio Grande Games
Jiný název: The Princes of Machu
Picchu, Die Prinzen von Machu Picchu
Obvyklá cena: cca 990 Kč
Herní systém: ekonomická strategie,
hráči prochází plán, vstupem na pole
aktivují akce
Čeština: hra není lokalizovaná do češtiny,
herní materiál neobsahuje žádné texty,
pravidla jsou k dispozici v němčině a
angličtině
Princové z Machu Picchu jsou další
pěknou hrou, kterou připravil Mac Gerdts
a představil v Essenu 2008. Možná jste už
vyzkoušeli například jeho Imperial.
Machu Picchu se od předešlých her liší,
nevyužívá autorův oblíbený rondel.
Tentokrát každé políčko na plánu aktivuje
nějakou akci. Tématem vás hra zavede do
Jižní Ameriky v období "conquesty",
dobývání Španěly před pádem říše Inků.
Hra patří mezi komplexní hry pro
zkušenější hráče a přináší řadu
originálních mechanismů.
Ve hře představujete incké prince, kteří se
uchýlili do hor, aby unikli španělským
dobyvatelům. Jejich lid pracuje, aby
zajistil všechny suroviny potřebné k
životu - kukuřici, lamy, koku, keramiku,
látky. Princové pak najímají kněží a ti
obětují bohům. Pokud se jim podaří
připravit včas dostatek obětí (je najato
všech patnáct kněží či jsou vybrány
všechny obětní karty), Inkové zvítězí. V
opačném případě Španělé město objeví a
obsadí. To jsou také dvě možné cesty
ukončení hry. Určí, jakým způsobem bude
hra vyhodnocena a který z hráčů zvítězí.
Hrací plán města Machu Picchu je
rozdělen do patnácti čtvrtí - hracích polí,
kterými prochází figurka prince každého
hráče. Hráči volí pole, na které vstoupí,
podle toho, jakou akci chtějí provést. V
pěti čtvrtích se produkuje zboží. Díky
zboží mohou hráči umisťovat do čtvrtí své
Inky, aby pro ně pracovali, a najímat
kněží, aby obětovali bohům v chrámech
Slunce, Pumy a Kondora. Ve svém tahu
realizuje hráč jen jednu akci. Většinu polí
na plánu je možné aktivovat jen jednou.
Hráči proto musí dobře naplánovat sled
svých akcí i s ohledem na to, kde stojí a co polí.
dělají ostatní.
Náhoda je ve hře malá. Je dána obětními
Nad městem vede cesta stoupající na vrchol kartami, které hráči získávají. Ty mají
hory. Pokaždé, když váš zvěd dosáhne dvojí roli v závislosti na zakončení hry.
vrchu, obdržíte obětní kartu. Za tyto karty Karty jednak zobrazují různé prvky hry,
získáte na konci hry body, které rozhodnou jako zboží, kněze, jednak určitý počet
o vítězi hry. Proto během hry usilujete o to, zlatých sošek. Na konci hry vynásobíte
abyste jich získali co nejvíce. Při výstupu na počet každého prvku na svých kartách
horu nejvíce pomáhají oběti (obětují se počtem Inků na příslušném poli hracího
lamy). Hra umožňuje řadu strategií a plánu. Tak získáte své výsledné skóre.
poskytuje velký prostor pro rozhodování. Sošky spočítáte jen v případě, že hra
Není proto zcela jednoduché vybrat skončí příjezdem Španělů. Potom hráč s
optimální postup, který povede k vítězství.
největším počtem sošek své skóre
ztrojnásobí, druhý zdvojnásobí. Při tomto
Počet tahů v kole není omezen, záleží jen na
scénáři konce hry může být výsledek
hráčích. Hrát mohou, dokud chtějí realizovat
trochu loterie. Na druhou stranu záleží na
nějaké akce. Pokud hráči třikrát pasují, bez
tom, jakou strategii který hráč zvolil.
ohledu na to, zda se jedná o stejného nebo
různé hráče, nastane noc, která ukončí Pravidla hry jsou k dispozici v angličtině
pracovní den a kolo. Španělé přijedou na a němčině, stejně tak i oboustranný hrací
konci devátého dne. Dobře je tak vidět, jak plán a nápovědní kartička pro každého
hráče. Pravidla jsou srozumitelná, ale
se blíží konec hry.
připravte se na to, že první hra bude
Machu Picchu obsahuje poměrně dost
výuková. Hru si užijete při dalších
herního materiálu. Většinou má několikerý
partiích. S každou novou hrou budete
účel. Lama slouží k obětem, ale i k
objevovat nové možnosti a strategie.
rychlejšímu pohybu po plánu. Kukuřici
Doporučuji hrát ve třech či čtyřech, ale i
budete používat jako zboží, zastupuje však
ve dvou a pěti lidech je hra dobře hratelná.
také platidlo, na tržišti můžete nakupovat
Počítejte spíše s delší hrou okolo dvou
různé zboží za aktuální cenu. Zboží je
hodin.
krásně zpracováno, je vyrobeno ze dřeva a
tvarově a barevně dobře odlišeno. Kukuřice Hra Machu Picchu patří ke středně
a další žetony jsou z kartonu. Graficky je hra obtížným strategickým hrám. Její
velmi dobře připravena. Na plánu je jen mechanismy velmi dobře fungují.
potřeba si dát pozor na hranice jednotlivých Doporučuji ji vaší pozornosti. ■
Deskové hry
Záhada
18
19
Machu Picchu
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Vysoko v peruánských Andách, na skalnatém výběžku, z něhož po obou stranách spadají
hluboké srázy, vystupuje z mraků citadela Machu Picchu. Lid, který ji vybudoval, již dávno
vyhynul a město upadlo v zapomenutí. Znovu objeveno bylo až ve 20. století, čtyři sta let po
svém zániku.
Zhruba stokilometrovou vzdálenost z
peruánského Cuzka do Machu Picchu urazí
dnešní cestovatel vlakem či autobusem za
pár hodin. V roce 1911 si americký
historik a archeolog Hiram Bingham razil
cestu údolím řeky Urubamby k dnes tak
slavným rozvalinám celých pět dní. Měl za
to,
že
objevil
inckou
pevnost
Vilcabambu,město, které bylo srovnáno se
zemí v roce 1572, kdy Španělé dobývali
říši Inků. Později se Bingham pokusil
vyjádřit alespoň cosi z ohromení, které v
něm nález vyvolal. Prohlásil, že si tehdy
připadal jako v „neuvěřitelném snu“.
Bingham si nedal vymluvit, že objevil
Vilcabambu a že tím splnil původní cíl
expedice do Peru, kterou zorganizoval s
přispěním Yaleovy univerzity. Dnes však
odborníci tvrdí, že Vilcabamba bývala v
Espiritu Pampa v severozápadním Peru.
Poměrné malé opevněné město objevené
Binghamem
Inkové
pravděpodobně
opustili ještě před zničením Vilcabamby.
Město se dochovalo ve vynikajícím stavu.
Z toho lze soudit, že je Španělé, kteří si
vysloužili pověst plenitelů všech sídel, na
něž narazili, asi nikdy neobjevili. Navíc v
jejich podrobných kronikách není o Machu
Picchu ani zmínky.
Binghamova výprava narazila na Machu
Picchu dosti náhodně. Když se její
účastníci utábořili v kaňonu u řeky, setkali
se s rolníkem, který jim řekl o zbytcích
starého města na nedaleké hoře zvané
Machu Picchu („starý vrcholek"). I když
mu Bingham příliš nevěřil, druhý den se s
celou výpravou i s oním rolníkem vydal
džunglí směrem k hoře. Po více než
šestisetmetrovém stoupání nalezla skupina
poblíž vrcholu kamennou, několik set
metrů širokou terasu, nad níž se tyčily zdi
z bílé žuly. Přestože byly porostlé hustou
vegetací, účastníci výpravy si povšimli
dokonalého řemeslného zpracování zdiva.
Bingham si zapsal: „Pomalu jsem si
uvědomil, že ona zeď s přilehlým
půlkruhovým chrámem nad jeskyní patří k
nejkrásnějším kamenickým dílům světa.“
Komplex Machu Picchu je ve všech
ohledech mimořádný, mimo jiné i proto, že
jeho budovatelé neměli ani železné
nástroje, ani tažná zvířata.
Nedospěli ani k vynálezu
kola.
Za rok se Bingham na
Machu
Picchu
vrátil,
vykácel porost a zahájil
vykopávky.
Objevil
mnohavrstevný
komplex
náměstí, lázní, nádvoří,
vodních kanálů, domů,
paláců a chrámů. Při stavbě
bylo použito obrovských
dokonale
opracovaných
žulových
kvádrů
bez
použití malty. Kvádry do
sebe tak přesně zapadaly, že
mezi ně nebylo možné zarazit ani čepel
nože. Kameníci každý opracovali tak, že
měl větší počet pravoúhlých hran. Po
usazení do zdiva se tak stal dalším
stavebním kamenem obrovské skládačky.
Tato konstrukce značně zvýšila stabilitu
zdi, která hraje významnou roli v
tektonicky neklidných oblastech, jako jsou
Andy. Poloha města v sedle mezi dvěma
horami (Machu Picchu a Huayna Picchu)
je dokonale chránila před útočníky. Z
prudkých srázů se nabízí nádherný pohled
do úzkého kaňonu řeky Urubamby, jímž
by museli nepřátelé projít na cestě do
inckého hlavního města Cuzka. Lze
předpokládat, že národ, který vybudoval
říši rozsahem srovnatelnou s římskou,
dokázal strategicky výhodné polohy plně
využít.
Machu Picchu vzniklo někdy v 15. století.
Pravděpodobně v něm žilo asi 1000
obyvatel - kněží, šlechticù i dělníků. V
jeho vysoce strukturované společnosti měl
každý přesně stanovené povinnosti, práva a
výsady. V domech na dolních terasách,
postavených z nahrubo opracovaných
kamenů, žili běžní obyvatelé, zatímco na
vyšších terasách stály domy a úřadovny
šlechty. Západně od města je posvátná
plošina Intihuatana („kůl k uvázání
Slunce").
Z
tohoto
nijakého
nepravidelného útvaru vyčnívá nevysoký
kamenný sloup. S Intihuatanou sousedí dva
prosté chrámy, chrám Tří oken a Hlavní
chrám. Pravděpodobně neměly střechu,
aby kněžím nic nepřekáželo v pozorování
oblohy. Inkové považovali Slunce i Měsíc
za božstva. Nejvíce uctívali Intiho (boha
Slunce). Považovali jej za předka
vládnoucího císaře a otce všech Inků. Inti
byl manželem a bratrem Luny (říkalo se jí
Mama Quilla), jíž sloužily hvězdy a
planety (s výjimkou Venuše, která měla
rovněž božské postavení). Aby se Inti v
příštím roce vrátil, byl při slavnosti
zimního
slunovratu
symbolicky
připoutáván ke sloupu Intihuatana. Při
slavnostech na jeho počest mu Inkové
běžně obětovali nejen zvířata, ale i děti.
Inkové pravděpodobně Machu Picchu
opustili ještě předtím, než v roce 1533 do
jejich hlavního města Cúzká dorazili
Španělé. Konkrétní příčinu oné náhlé
evakuace však neznáme. Soupeřící kmeny
uvnitř incké říše spolu často vedly války,
které někdy končívaly vyhlazením celých
komunit. To nebo snad zničující epidemie
mohlo být příčinou opuštění města. Snad je
zničila tak strašná morová rána, že na ně
úřady
uvalily
trvalou
karanténu.
Pravděpodobně se nikdy nedovíme, proč
bylo záhadné incké mìsto opuštěno. Asi i
proto nás Machu Picchu, jedno z
nejúžasnějších archeologických nalezišť
světa, dodnes tak fascinuje. ■
Fotografie:
www.wikimediafoundation.org
Historie
20
Třicetiletá válka – Část druhá
Anna C.
V Evropě se rozhořívává válka. Hlavní
válčící země: Rakousko, Španělsko na
straně katolické, na druhé straně
Nizozemsko, Anglie, Švédsko, Dánsko a
Německo (tam se vytváří Protestantská
unie, proti ní stojí Katolická liga).
Významní velitelé: v české válce Thurn a
Mansfeld, později dánský a švédský král
na straně protestantské, ke katolickým
velitelům patřili např. Bukvoy, Maxmilián
Bavorský, maršál Tilly a hlavně
Valdštejn.
Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) je
nevětší vojenská osobnost třicetileté
války. Udivoval svou energií, odvahou,
organizačními schopnostmi, vojenskou
genialitou,
ale
také
nelidskostí,
bezohledností, samolibostí, lačností po
majetku a bezcharakterností. Původně
nekatolík byl za českého stavovského
povstání na straně rebelantů, ale bez
jakýchkoliv skrupulí a morálky přechází
ke katolictví, když vycítí, kdo získá
převahu. Jeho vojenská kariéra stoupá
velmi strmě. Z příslušníka chudé šlechty
se postupně stává cestou výhodných
sňatků z rozumu, dezercí, zrady,
finančních
machinací,
výhodného
podnikání atd. obrovský boháč. Jeho
dlužníkem se často stával i sám císař. Ve
vojenské kariéře velmi rychle postupoval
výš a výš – až k hodnosti generalissima
císařské armády. Jeho věčný dlužník
Ferdinand II. mu udělil titul vévody
frýdlantského. Jeho vlastní vojsko čítalo
sto tisíc mužů, jeho majetek v Čechách
byl úctyhodný. Centrem svého panství
učinil Jičín v Čechách. Byl druhou
osobností hned po císaři.
Ale jak už to u nás bývá, jeho úspěchy a
bohatství vyvolaly závist, od počátku své
kariéry musel čelit mocné opozici.
Nakonec byl u císaře obviněn z paktování
se se Švédy. Roku 1633 proběhla v Jičíně
zajímavá schůzka. Významní čeští
emigranti nabídli Valdštejnovi vojenské
vedení proti Habsburkům a hovořili o jeho
možnosti stát se českým králem. Valdštejn
váhal. V následujícím tažením proti
Sasům, Braniborům a Švédům v roce
1633 volí zdržovací taktiku, a tak se proti
němu spikli generálové a důstojníci.
Albrecht z Valdštejna je zbaven velení a
císař ho káže zabít. 25. 2. 1634 je
Valdštejn spolu s několika důstojníky
zavražděn v purkrabském domě v Chebu.
Jak se později ukázalo, v době své smrti
měl už před sebou vzhledem ke své
dlouholeté nemoci jen několik týdnů
Albrecht z Valdštejna
života. Byl pochován v hrobce chrámu sv.
Anny v Mnichově Hradišti. Majetky
zavražděných byly konfiskovány. Jen
pozůstalost po Valdštejnovi představovala
asi deset milionů, takže jeho jediná dcera,
která počítala se stotisícovým věnem,
nedostala nic. A císař nemusel platit své
obrovské dluhy!
Po Valdštejnově smrti nastává druhá
polovina třicetileté války. Dosud šlo v
podstatě o boje mezi katolickým jihem a
protestantským severem. Tento ráz se
postupně vytrácí a začíná jít o válku
„každého s každým“, válčící tábory se
přeskupují, mžikem se ocitají po boku
dosavadních protivníků (například Sasko
bylo zpočátku na straně Habsburků, pak
spojencem Švédů a skončilo zase v táboře
katolíků).
Po smrti Albrechta z Valdštejna a Gustava
Adolfa (ten padl v bitvě u Lützenu roku
1632) nabývá válka pozičního charakteru,
dostavuje se všeobecná únava a
demoralizace, dochází k nekonečnému
násilí na civilních obyvatelích a k
neslýchané brutalitě.
Období let 1635 až 1648 je nejdelší a
nejkrutější. Válka se proměnila ve sled
loupeživých tažení za kořistí. Roku 1636
proběhla bitva u Witzbachu, v níž švédský
generál Banér dosáhl přesvědčivého
vítězství nad císařskou a saskou armádou.
Na jaře 1639 se bojové akce přenášejí
hlavně na území Čech. Vojáci se zde při
vymáhání
proviantu
dopouštějí
nebývalého násilí na obyvatelstvu, což ►
Historie
21
je proti příkazům generála Banéra. Proto
bylo švédské vojsko přijímáno s nenávistí.
Vydrancováno a vypáleno bylo na šest set
měst a obcí. Teprve na podzim roku 1639
byli Švédové vyhnáni ze země, ale ještě
dvakrát se vrátili, takže drancování
nemělo konce.
V letech 1639 až 1643 postihly naši zemi
tři útočné vlny. Všechny měly hrozivé
následky.
Konečně přišla mírová jednání a po třiceti
letech zmlkly zbraně, ale ne zcela. Tato
jednání probíhala ve vestfálských městech
Münsteru a Osnabrücku a trvala několik
roků.
V lednu 1648 jako první uzavřeli
separátní mír Španělé a Nizozemci.
Definitivní
mírová
smlouva
byla
podepsána 24. října 1648, tzv. vestfálský
mír. Byl kompromisem dosaženým po
několikaletém vyjednávání a dá se říci, že
byl první velkou evropskou smlouvou
moderní doby, která přinesla zubožené
Evropě úlevu. Klíčové problémy, které
válku vyvolaly, však celkem vyřešeny
nebyly.
Ratifikační listiny si smluvní strany
vyměnily až v únoru 1649 a dohadování o
jejich konkrétní realizaci se táhlo až do
června 1651. To bylo důvodem, proč
některá česká a moravská města zůstávala
obsazena Švédy (např. Olomouc). Jejich
přítomnost v Praze měla za následek
bezohledné rozkrádání kulturních pokladů
(zmizela například podstatná část
rudolfinských sbírek, zabavena byla
strahovská knihovna apod.). Tyto poklady
se k nám už nikdy nevrátily.
Při mírových jednáních se zapomnělo na
Čechy, na situaci pobělohorské emigrace.
Ta byla tudíž odsouzena dožívat a umírat
v exilu, takže se její svazky s domovem
zcela zpřetrhaly. Byl dán souhlas s úplnou
rekatolizací země. Habsburská nadvláda a
zásada jediného povinného náboženství
byla mezinárodně uznána. Návrat k
předbělohorským poměrům se tedy
nekonal a všechny naděje byly zmařeny.
Třicetiletá válka začala v Čechách roku
1618 a skončila roku 1648 opět v
Čechách. Ještě týden po uzavření míru v
Praze tekla krev. Teprve 31. října byly
boje po tříměsíčním obléhání ukončeny
porážkou Švédů.
Důsledky třicetileté války:
Švédský král Gustav II. Adolf
Byla velmi nákladná a ničivá, vojska plenila
celé oblasti, vše bylo poznamenáno
surovostí a bezcitností. Došlo k obrovským
populačním ztrátám, jen země Koruny české
ztratily třetinu obyvatel. Ztráty byly na
frontách i v zázemí. Všude vládl hlad, násilí,
epidemie, zcela byly rozvráceny kultura a
školství, venkov byl naprosto zničený,
pravidelně docházelo k loupežím a
zbojnictví, lidé zcela zpustli, dlouhou dobu
znali jenom ničení a smrt.
Vykazuje se více než třetinový úbytek
materiálních hodnot. Samotná Praha měla o
třetinu méně obyvatel než před válkou
(kolem roku 1650 to bylo 27 000 obyvatel).
Německo bylo v ruinách, vznikly nové
samostatné státy – Nizozemsko a Švýcarsko.
Knihy:
•
•
Toulky českou minulosti, svazek 3 a 4, Baronet
1994 – 1995, autor: P. Hora
•
Posílily se pozice Francie a Švédska,
Německo se rozdrobilo na tři sta malých
států. Habsburkové ztratili moc.
Anglická
historička
Wedgewoodová
napsala: „Třicetiletá válka byla absolutní
katastrofou, protože nebyla nijak nutná a
na jejím konci nebylo prosazeno žádné
právo... morálně škodlivá, hospodářsky
ničivá, společensky degradující, ve svých
příčinách zmatená, ve svém průběhu
nestálá a ve svých výsledcích marná
zůstává
vynikajícím
příkladem
nesmyslného konfliktu v evropských
dějinách.“ ■
Obrázky: www.wikimediafoundation.org
Encyklopedie Dějiny světa, Ottovo nakladatelství
1991
Československá vlastivěda, 2. díl, Orbis Praha 1963
Historie na vlastní kůži
22
Závěr
Stanislav Cepník st.
Pro ilustraci uvádím několik příběhů z před soud. Ten byl v novinách uveden jako rodinného prostředí lze předpokládat, že
druhé poloviny 20. století.
proces s průmyslníky.
ke straně nemá kladný poměr. Z jeho
charakteristických vlastností zvlášť nutno
Spolu s Martinem Kozákem byli zatčeni vyzdvihnout jeho náboženskou otázku,
1.
První znárodnění z r. 1945 se týkalo dolů, jeho dva zeťové za to, že svého tchána jelikož
pravidelně
každou
neděli
velkých průmyslových podniků, bank a neudali, dále jeho přítel z okresu, protože navštěvuje bohoslužby ve vzdálené obci v
pojišťoven.
mu předčasně oznámil odebrání honebního římsko-katolickém kostele. Jeho rodiče,
K druhému znárodnění došlo po únoru lístku, a vedoucí jeho obchodu.
hlavně matka jest též nábožensky
1948 a týkalo se, pokud si vzpomínám, Výsledek soudu: Martin Kozák byl založená a jeho otec býv. pravicový
podniků, které zaměstnávaly více než 30 odsouzen na 8 let vězení, jeho přítel z sociální demokrat, nyní příslušník strany
zaměstnanců.
okresu na 5 let (ve vězení zemřel na KSČ v závodní organizaci se též nikterak
rakovinu), jeden zeť na 2 roky (po odvolání politicky neprojevuje, žádné akce
Uvedu příběh z našeho blízkého na 14 měsíců), druhý zeť na 1 rok (po nenavštěvuje. Rovněž při významných
rodinného okruhu.
odvolání na 7 měsíců). Vedoucí obchodu byl dnech rodiče nevyvěsí ani vlajku ani
Martin Kozák z Blovic, syn hrobaře a osvobozen. Vězení si odpykávali v Plzni, výzdobu v oknech nemají. Z celkového
kostelníka, vyučený zámečník založil s pak v cihelně v Černicích.
jest zřejmo, že nemají zájem o lidově
panem Ledajaksem a (nemýlím-li se)
demokratický řád a proto není záruka, že
panem Vodrážkou podnik LEKOV Kozáka pustili za 4 roky, dali mu byt v Plzni jejich syn by mohl býti učitelem dětí, jenž
(LEdajaks, KOzák a snad Vodrážka). (o svůj domek v Blovicích přišel) a mají být dalšího upevňování dalšího
Pravděpodobně Ledajaks se byl předtím zaměstnali ho v plzeňské Škodovce u učňů. socialistického zřízení.
porozhlédnout v USA.
Kupodivu nezatrpkl. Zemřel v osmdesáti
Podnik prosperoval, dostával zakázky i z letech. Jeden zeť emigroval v roce 1968 do Podepsáni: tajemník a předseda MNV
Blízkého východu (vyráběl například Švýcarska, druhý pracoval až do důchodu v (Pozn. o mém otci: Při slučování soc.
elektr. vrtačky a další strojírenské investičním oddělení plzeňské papírny.
dem. strany s KSČ byl otec jako býv. soc.
výrobky).
demokrat zařazen mezi kandidáty KSČ.
Po určité době se společníci v dobrém ●●●
Lhůta byla dvouletá. Když už se otci táhla
rozešli, Ledajaks si ponechal LEKOV,
pět let, zaradoval se, že ho nepřijmou,
Kozák si založil podnik na opravu hosp. 2.
protože se ničeho nezúčastňoval, ani
strojů, také velmi dobře prosperující. V V Tlučné u Plzně byl v 50. a 60. letech členských schůzí. Místní organizace ho
době 2. světové války, kdy byli lidé předsedou J.B., původně důlní zedník- sice nepřijala, z čehož měl radost, ale
odváděni na práci do Německa, přijal údržbář a zároveň drobný zemědělec. Měl přijala ho organizace v podniku, kde
Kozák řadu dalších zaměstnanců (jeho pouze kravský potah. Byl vysoký, robustní, pracoval. Při prověrkách v 70. letech mu
podnik byl důležitý pro fungování chodil jakoby rozvážně, dalo by se říci, že se opět vytýkali nečinnost a lhostejnost a
hospodářství), aby nebyli odvedeni na tak trošku klátil. Jako zemědělec nepatřil k varovali ho, že by na to mohly doplatit
práci do Říše. V té době měl 60 nejpilnějším. Obec byla poddolována, jeho děti. V tom okamžiku jim otec hodil
pracovníků. Po válce snížil po dohodě s některé domky se trhaly a J.B. byl jako legitimaci na stůl a odešel. Tím jeho
nimi jejich počet na původních 30.
zaměstnanec šachty posílán k jejich opravě. nechtěné členství v KSČ k jeho velké
Martin Kozák byl v Blovicích oblíbený. Na opravy chodil mezi osmou a desátou úlevě skončilo.)
Byl členem mysliveckého spolku, hony hodinou dopolední, domů se vracel před
nadevše miloval, stejně jako pravidelné polednem. „Voni nám hovno platí,“ O obsahu posudku z MNV jsem se
veselé posezení u piva se svými přáteli. omlouval svou kratičkou pracovní dobu. dověděl nepřímo. V říjnu mě zavolali na
Ujal se sirotka, později mu svěřil i svůj Když už jako předseda MNV promluvil rektorát před jakousi komisi a ptali se mě,
menší obchod.
občas na veřejnosti, lidé se docela dobře jak často a proč chodím do kostela. Řekl
Při druhé vlně znárodňování sám (na radu bavili. „Mluvim, jak mi zobák narost,“ jsem, že občas, protože mám rád varhany
svých přátel) nabídl svůj podnik k reagoval na obecné veselí posluchačů.
(to byla pravda), a že mám-li jako češtinář
znárodnění. Přece jenom si ale u svých
dobře učit literaturu, neobejdu se bez
příbuzných uschoval několik beden Když jsem byl přijat ke studiu na vysoké znalosti bible jako inspiračního zdroje
kuličkových ložisek a jiných drobných škole (rok 1955), poslal za mnou tento mnoha uměleckých děl.
součástek, protože věřil, že komunismus posudek (uvádím jeho doslovné znění i s
nevydrží.
chybami):
Tím to skončilo. Byli skvělí, ze školy mě
K Vašemu dotazu Vám sděluji, že nevyhodili, jen mi do kádrových materiálů
Pak mu oznámil jeho kamarád z okresního jmenovaný pochází z dělnické rodiny, ale na napsali, že mám být sledován a
národního výboru, že už nedostane veřejnosti se projevuje jako osoba z lepší převychován.
honební lístek na další sezónu. Kozák se společnosti. V organizaci ČSM není znám.
neprozřetelně šel zeptat proč, ale to už Na schůze nechodí, rovněž veřejného života Když jsem už po vysoké škole potkal při
začaly další akce proti němu. Někdo se v obci nezúčastňuje. Pokud se týká návštěvě rodičů onoho předsedu MNV,
oznámil, že si ukryl před znárodněním manuální práce dosud neprojevil ochotu ptal se, u jakého stroje dělám. Odpověděl
nějaké součástky (ač byly jeho). Byl zúčastnit se nějaké brigády na práci MNV jsem mu, že učím. Zarazil se, ale jinak
označen za nepřítele a zatčen a postaven nebo u JZD v obci. Po stránce politické se nereagoval. ►
nikterak neprojevuje a podle jeho povahy a
Historie na vlastní kůži
Asi po půl roce kantořiny na SPŠ
zeměměřické mě k sobě zavolal ředitel
Ing. Procházka a řekl: „Jdi do ředitelny, je
odemčená,já budu asi hodinu pryč. Na
stole leží všechny posudky na tebe.
Nemám je spočítané, nepoznám tedy,
když bude nějaký chybět.“
Ten z MNV jsem si odnesl. Posudky od
našich tří sousedů z obce byly zcela
opačné. Určitě největší význam měl
posudek od V. Kočárka, který byl členem
rady MNV a věděl tudíž, co mi předseda
do posudku napsal. On sám uvedl, že má
náboženská
výchova
byla
silně
ovlivňována babičkou, a protože ta
nedávno zemřela, tento vliv pominul.
bude po osmé hodině slavnostně zahájen
nový školní rok.
Osoby: A podplukovník F.S., letec, pak
náčelník vojenské katedry vysoké školy, po
jejím zrušení už jako důchodce zaměstnanec
Čsl. aerolinií, vstřícný a vzácný člověk.
B začínající kantor, absolvent oné vysoké
školy.
A: jde kolem do aerolinií
B: Dobrý den,pane plukovníku.
A: Dobrý den, ty tady učíš? (B znal všechny
posluchače jménem) A co tady dělá
támhleten chlap? (ukázal hlavou)
B: To je náš zástupce ředitele.
A: Pojď kousek stranou. Dej si na něj dobrý
pozor, neměj s ním dobré ani zlé. Bude to
nejlepší kamarád, ale pokud se mu znelíbíš,
Posudek ze střední školy byl veskrze vrazí ti kudlu do zad. Znám ho z revoluce.
pozitivní, třídní profesor K. Pivnička si Přijď někdy za mnou, budu ti o něm
mě zavolal s tím, ať si posudek napíšu vyprávět. (B nakonec nešel)
sám, že by třeba na něco důležitého
Pozn.: Onen zástupce měl původně za
zapomněl. Potom ho jenom podepsal.
manželku Němku, po válce se s ní rozvedl,
ona byla odsunuta, on si vzal za manželku
●●●
vlivnou komunistku. Stal se členem tzv.
Kulturní stovky ministra Kopeckého, která
3.
Jednou byl předsedou maturitní komise na dělala politické čistky v oblasti kultury.
naší škole ředitel nebo zástupce plzeňské Jednou zástupce řekl, že kdysi vyhodil ze
stavební průmyslovky. Myslím, že se školství dva neschopné kantory, ale že si
jmenoval Vejvara. Plzeňáci (tj. obyvatelé vlastně polepšili. Těžko posoudit, jak to bylo
Plzně a okolí) se k sobě vždycky hlásí a doopravdy. Pravda ale je, že na škole se
mají k sobě blízko. Když zjistil, odkud choval velmi slušně, a to i v době
jsem (při sklence vína po maturitách), ptal normalizačních prověrek v 70. letech a že
se, co jsou zač S-ovi z Tlučné. Jejich nikoho nepodrazil, i když znal politické
dcera se totiž hlásila na jejich názory všech.
průmyslovku, byla výborná, ale z MNV
napsali, že nesmí být přijata, protože její ●●●
rodiče napsali do zahraničí, že u nás není
náboženská svoboda. Bylo to od nich 2.
naivní, protože mohli vědět, že všechny Situace: 70. léta – nábor do KSČ
dopisy na Západ jsou cenzurované a Osoby: A zástupce ředitele školy a předseda
většinou nedojdou. Kromě toho napsali z KSČ
obce, že rodina není ani nakloněna B mladý kantor
socialistickému režimu.
S-ovi byli vždycky nenápadní, velice A: (v ředitelně) Ahoj, posaď se. Zveme tě do
slušní a spořádaní lidé. Když jsem strany. Tady máš přihlášku, přines ji brzy
předsedovi maturitní komise vysvětlil vyplněnou.
situaci, řekl mi, ať S-ovým sdělím, aby se B: (evidentně zaskočen) Ale já na to nejsem
jejich dcera za rok opět ucházela o přijetí připravený, já na to nemám, dokonce ani
do školy, to že už bude vedená jako čas.
dělnický kádr, škola že v jejím případě A: Máš, jen si to pořádně rozmysli.
nebude vyžadovat posudek od obce a ona
Po nějaké době:
bude určitě přijata. To také splnil.
A: Už jsi to vyplnil?
B: Ještě ne. Potřebuju čas. Dejte mi aspoň
●●●
rok.
Úplně na závěr uvedu ještě dva
uskutečněné dialogy, jeden z šedesátých, To se s malými obměnami několikrát
druhý ze sedmdesátých let. Vynechám opakovalo.
Mladého kantora přemlouvala i jeho
pouze jména a vzájemné oslovování.
kolegyně, kamarádka, s tím, že ona taky
1. Situace: Je 1. záři začátkem 60. let, žáci není přesvědčením komunistka, ale že je u
a učitelé školy stojí před Kotvou, v níž nich, aby pomohla škole. Čím víc tam bude
straníků, tím prý bude mít škola lepší pozici.
23
A myslet že si člověk může, co chce. B
odolal.
Po necelých dvou letech:
A: (už nakvašeně) Ty jsi tu přihlášku ještě
nevyplnil?! Děláš si z nás legraci? Nevím,
o co ti jde. Asi je ti líto peněz za stranické
příspěvky. Nemám pravdu?
B: To ne, ale zatím se na to členství
necítím.
A: Tak já ti něco řeknu. Přijdeš o aprobaci
(B učil také občanskou nauku) a
nezapomeň, že máš děti a že jim svým
postojem škodíš (tím obvykle komunisti
vyhrožovali – a u řady lidí to zabíralo).
Pro B to ale byla záchrana. Byl cholerik a
okamžitě vyletěl.
B: Nedělej ze mě vola! Třeba nebudu učit,
ale o aprobaci přijít nemůžu. A o mé děti
se nestarej, to nech na mně!
Tím nábor skončil, pro B velmi úspěšně.
Už totiž nevěděl, jak se členství ve straně
vyhnout. Vztahy některých kolegů
komunistů k němu značně ochladly a
pochopitelně nedostával žádné peněžité
odměny. Přesto se ale cítil výborně. Nebyl
hrdina, měl trochu strach, co s ním bude
dál, ale do strany opravdu vstoupit
nemohl, to by byl až do smrti pohrdal sám
sebou.
(Jak se později dověděl, nebyl jediný z
profesorského sboru, kdo členství v KSČ
nepřijal. Několik jeho kolegů naopak do
strany vstoupilo.)
●●●
To byly - až na jednu výjimku – na onu
dobu celkem idylické příběhy bez
tragických konců. Mnozí lidé ale v oné
době ztratili rodiny, existenci, majetky i
životy – jen pro své přesvědčení. ■
Tímto dílem skončil seriál Historie na
vlastní kůži, ve kterém redaktor Stanislav
Cepník st. vzpomínal na léta minulá, na
konec války a na život v komunistickém
Československu.
Jak se vám seriál líbil? Chtěli byste se
s podobnými
tématy
setkávat
i
v budoucnosti? Diskutujte na našem fóru!
Mytologie
24
Keltští bohové – Část druhá
Jan Holan
Taranis
Jeho jméno by se dalo přeložit jako „Ten,
který hřmí“ (stejně jako germánské jméno
Thorr vychází z indoevropského kořene tnro-s). Byl pánem nebe a hromu. Dokázal
sesílat ničivé blesky díky spirálám, které
měl na ramenech. Když byl rozzloben,
kněží tišili jeho hněv upalováním obětí
zaživa.
Jeho posvátnými místy byly hory a jiné
vyvýšeniny. Jeho nejbližším ekvivalentem
je irský bůh Dagda. Římani ho zase
srovnávali se svým Jupiterem, i když
Jupiter měl v římském Pantheonu větší
zastoupení něž Taranis v keltském. Na
různých místech se u nás hojně vyskytují
takzvaná Taranisova kolečka. Možná jde o
starý symbol Slunce, ale neví se to jistě.
Později se ze spojení křesťanského kříže a
Taranisova kolečka vyvinul takzvaný
keltský kříž (na obrázku).
Teutates (také Toutatis)
Byl to keltský bůh uctívaný převážně v
Británii a Galii, který ochraňoval kmen, ať
už v době míru či války. Spolu s
Taranisem a Esusem tvořil nejváženější
božskou trojici.
Jeho jméno je nejspíše odvozeno od
sousloví „teuto-tatis“, což znamená Otec
kmene, nebo od galského „touta“, což
znamená kmen nebo lidé. Byl znám také
pod jmény Albiorix („Král světa“) a
Taranisova soška
Caturix („Král bitvy“).
Zjevoval se doprovázen statným kancem a
mohutným býkem, jehož rohy byly
zahnuté jako dvojité „S“. Přesto bývá ze
jeho symbol někdy označován kůň.
Kromě své ochranářské funkce měl také
funkci toho, kdo doprovázel mrtvé při
jejich poslední cestě.
Protože byl bohem války, bývá většinou
zobrazován se zbraněmi či zbrojí. Byl ten,
jenž vedl meč udatných bojovníků a
odrážel meče nepřátel. Také udržoval
celistvost kmene a nedotknutelnost území,
jež ke kmenu patřilo. Díky jeho pomoci v
bojích mu byla zasvěcena válečná kořist
získaná od poražených a oběti, které
vyžadoval, bývaly utopeny v kádích. Za
jeho ženský protějšek je pokládána Epona,
bohyně hojnosti, prosperity a chovatelů
koní. Jeho nejbližším ekvivalentem je
římský Mars.
Esus bývá zobrazován jako svalnatý muž
se sekerou a jeho symbolem je kanec,
přesto bývá někdy vyobrazen s býkem,
který má tři lebky. Do jeho ikonografie
dále spadají rovnoběžné prameny vlasů,
rohatí hadi a esovité spirály- symbol
stromu života.
Rohatí hadi a také vyobrazení lístků jmelí,
které postupně přerůstají v paroží, pouze
dokazuje Esusovu zaměnitelnost
s
Cernunnosem. Jako jeho římský ekvivalent
je představován Mart či Merkur. Podle
některých je představován jako velmi
krvelačných bůh, někteří ho zase prezentují
jako boha obchodu.
Přeji ti hluboký mír na běžící vlně.
Přeji ti hluboký mír na vanoucím větru.
Přeji ti hluboký mír na tiché zemi.
Přeji ti hluboký mír zářivých hvězd.
Přeji ti hluboký mír v laskavé noci.
Měsíc a hvězdy ať na tebe vrhají svou
léčivou zář.
Esus
Poslední
z
nejvýznamnější
trojice Přeji ti hluboký mír.
keltských bohů. Byl bohem plodnosti a (Tradiční keltské žehnání)
bohatství všeobecně. Vlastnil mnoho
přízvisek. Říkalo se mu Krutý Esus, Zdroj:
www.volny.cz/salim/celts,
Nebeský oráč, Božský dřevorubec nebo www.wikipedia.cz,
Bůh stromoví. Jeho jméno může znamenat www.taxoft.cz/nemeton/filosof/karl/04.ht
buďto „Dobrý pán“ nebo „Strašlivý mistr“. m,
www.sweb.cz/keltoman,
Byl obávaným bohem a Keltové se ho báli. www.esoterie.cz,
www.pantheon.org,
Druidové mu oběti nechávali na www.hranajanto.com, www.mystika.cz
posvátných stromech, obětiny byly
podříznuty nebo roztrhány svázanými Fotografie:
větvemi.
www.wikimediafoundation.org
Mytologie
25
Severská mytologie – Část druhá
Stanislav Cepník st.
(předky hlavních kmenů ve všech
Germánská mytologie o stvoření
Pomineme to, co uvádí Tacitus, i když je to germánských zemích).
zajímavé, zaměříme se na mýtus uváděný v
Ti viděli, jak z obra Ymira
Eddách (ten je odlišný).
povstávají stále noví obři, proto se
Podle severských mýtů má vesmír původ v rozhodli zabít jeho i jeho potomky.
tajemném vzájemném působení vody, ledu V krvi zabitého praotce obrů se
a ohně (podrobněji dále). Výsledkem byla utopili všichni obři až na
řada subsvětů. Mnohé z nich obývaly Thurdgelmirova syna Bergelmiho
zvláštní typy bytostí.
a jeho ženu. Mrtvá těla odtáhli
Borovi
synové
doprostřed
Bohové a lidstvo žijí v Midgardu, to je
Ginnungagapu a začali z něj tvořit
ústřední zemská masa obklopená mořem.
svět. (Pozn.: bohové jsou potomci
V ní leží město bohů Asgard s pánem
obrů.)
všech bohů Ódinem. Pod Midgardem je
svět mrtvých, jemuž vládne bohyně Hel. Z Ymirova masa vytvořili zemi, z
Obři mají svůj zvláštní svět umístěný na kostí hory, z krve moře a řeky, z
okraji kosmu, ve skalách a v jeskyních vlasů stromy a z mozku oblaka. Do
podzemí žijí skřítci. Nad všemi subsvěty světových stran postavili skřítky nazývané
se tyčí světový strom Yggdrasill, jehož Ausbui, Westri, Sudri a Nordi. Z
kořeny jsou hluboce zabořeny do Asgardu, Ymirova obočí vytvořili zeď chránící svět
před obry. Jeho lebku vyzvedli na nebe a
Midgardu i podsvětí.
uschovali do ní ohnivou jiskru z
Múspellheimu. Tím vytvořili Slunce.
Stvoření světa
Na počátku světa existovala jen zející
Když se Ódin, Víli a Vé procházeli po
propast
Ginnungagap
mezi
říší
mořském pobřeží, narazili na vyplavené
Niflheimem, říší chladu a mlhy na severu,
kmeny. Vdechli jim život, a tak vznikli
a Múspellheimem, říší ohně na jihu. V říši
lidé. První muž se jmenoval Ask („jasan“),
chladu a mlhy se nacházela vše pohlcující
první žena Embla („jíva“). Jeden z bohů
studna. Voda dvanácti řek, které z ní
jim vdechl život, druhý jim dal rozum a
vytékaly, stále zamrzala. Na tuto masu ledu
pohyb, třetí podobu a smysly. Pak se
začalo působit teplo z říše ohně. Z kapek
bohové odebrali do Asgardu a duhovým
roztávajícího ledu povstal mrazivý obr
mostem ho spojili s Midgardem, světem
Ymir. Živil se mlékem krávy Audhumly,
lidí. (Pozn.: existují i jiné kosmografické
která vznikla současně s ním. Ta začala
modely.) Jako poslední byli stvořeni
olizovat slaný kámen (nebo slanou ledovou
trpaslíci. Ti obývají jeskyně, hory a skály
kru). První den vystoupily z ledu vlasy,
Midgardu.
druhý den hlava, a třetí den celý muž,
Búri, praotec Ásů. Mezitím Ymirovi
Posmrtný život
vznikli v levém podpaží muž a žena,
Duše mrtvých (s výjimkou zabitých v boji
třením obrových nohou o sebe pak vznikl
a utopených) odchází do říše Niflheim
šestihlavý obr Thurdgelmir. Búri zplodil
(také Nifhel a Helhem). Podle některých
syna Bora, ten si vzal za manželku obryni.
představ chodí mrtví věčně po vřesovišti
Spolu měli syny jménem Ódin, Víli a Vé
porostlém trnitými rostlinami a musí se
přebrodit přes řeku
plnou ostrých úlomků
ledu. Duše utonulých
odcházejí k bohyni
Rán, manželce boha
moře, duše padlých v
boji odvádějí Valkýry,
démonické ozbrojené
pomocnice boha Ódina
do
Vallhaly,
síně
padlých, Ódinova sídla,
kde hodují s Ódinem,
aby obnovili své síly, a
cvičí se v boji na
Ragnarök.
Zánik světa
Stvořený svět je předurčen k zániku. Jeho
konec je ve znamení osudu, který je
nazýván Ragnarök (konečný osud bohů).
Katastrofa je nevyhnutelnná, má však ve
svém důsledku očistný účinek. Počátek
Ragnaröku ohlásí zatroubením na svůj roh
bůh, který hlídá vchod do Asgardu. Dojde
k velké bitvě bohů proti netvorům a lidí
proti lidem; v ní většina zahyne.
Kouzelnice Vanů vzbudí v Ásech chtivost
po zlatě. Tak dojde k první veké válce
mezi Ásy a Vany. Veškeré dění svědčí o
mravním úpadku. Je sice uzavřen mír a
rody uznávají vzájemnou rovnoprávnost,
ale zániku se nakonec nevyhnou. Konec
není způsoben vinou. Ásové vědí, že musí
přijít, je to předurčeno osudem.
Nejsou zničeni jenom bohové, klimatická
katastrofa ničí celou přírodu. Tři zimy
následují těsně po sobě bez jara a léta.
Slunce spolknou vlci, nebeská tělesa se
zatemní a svět zpustne. Stromy budou
vyvráceny, otřese se i strom světa
Yggdrasil. Hory se zřítí, země se propadne
do oceánu. Mezilidské vztahy se zhroutí,
každý bude bojovat s každým. Po bojích
bude roznícen oheň a spálí celý svět.
Ragnarök však neznamená definitivní
konec. Z moře povstává nová země, nad ní
se klene nové nebe, Slunce svítí a orel,
který se v době katastrofy živil mrtvými
těly, létá ve vzduchu. Ve větvích svatého
stromu jasanu přežil jeden pár lidí, ten
zakládá nové pokolení. Přežili i někteří
bohové. Nejvyšší bůh není určen, nová
generace bohů se setkává v místě bývalého
Asgardu. Obyvatelé nebe a země budou žít
ve věčném souladu.
Obrázky: malby německého malíře Emila
Doeplera jr. Zobrazující svět při
Ragnaröku
a
po
něm,
www.wikimediafoundation.org
Rozhovor
26
Rozhovor s Jitkou Lenkovou
Jakub Cepník
Důkazů je spousta. Někdy je máme
doslova před sebou, ale nechceme si je
připustit.
Jsou
zdokumentované,
vyfotografované, ale nikdo s nimi neví
rady. A vědci o nich raději mlčí. Typickým
příkladem mohou být nálezy ze
starověkého
Tíwanaka,
obrovského
kamenného města v Andách. Nikdo neví,
kdo byli jeho stavitelé a hlavně, jakou
technikou dokázali vytvořit podivuhodné
kamenné stavby, jak manipulovali
s obrovskými kamennými bloky, jak
kámen vůbec opracovávali. Jen malý
příklad. Nedaleko Tíwanaka, v Puma
Punku, si každý návštěvník může
prohlédnou obří stavební prvky, které
vypadají jako prefabrikované betonové
díly. Nejsou z betonu, ale vulkanické
vyvřeliny zvané andezit, jejíž stupeň
tvrdosti se dá srovnat se žulou. Jedna z
desek třeba váží 130 tun. Jak s ní tehdy
dávní stavitelé pohybovali? Pak tady
najdeme andezitové bloky, které jsou
opracovány s neuvěřitelnou přesností.
Nejenže je někdo jakoby rozřezal, ale
společně vytvářejí hotové konstrukční
dílce, jejichž všechny drážky a rýhy do
sebe přesně zapadají. Například jeden
z bloků je asi metr vysoký, má čtvercovou
základovou plochu. Podél jedné strany
probíhá absolutně přesně vyfrézovaná
drážka, hluboká a široká pět milimetrů. Na
dně této drážky se v neměnných odstupech
vyvrtány dokonale kulaté dírky. V jiném
kamenném bloku se nachází zleva doprava
pět naprosto stejných prohlubní. Když do
nich položíte kompas a přemisťujete ho od
jedné prohlubně ke druhé, zjistíte, že
hodnota kompasové odchylky se vždy
zdvojnásobuje. U prvního otvoru činí 5
stupňů, u dalšího 10, pak 20, 40 a 80
stupňů. Toto měření bylo mnohokrát
opakováno,
vyfotografováno
a
nafilmováno, ale nikdo nedokáže vysvětlit,
proč kamenný blok vykazuje tyto
vlastnosti a hlavně, co to způsobilo. Kde se
vůbec vzala taková technologie zpracování
kamene v pustině And, ve čtyřtisícové
nadmořské výšce? Bolivijský badatel A.
Pohansky datoval vznik Tíwanaka do doby
před 17 000 lety, další badatelé H. S.
Bellymy a P. Allan zjistili, že reliéf na
bráně Slunce v Tíwanaku je kalendářem,
několik z něhož stáří města určili na 250 000 let.
existenci
Jakými záhadami se v současnosti
Věříte, že mohly v pravěku existovat
vyspělé civilizace, které dosud nebyly
objeveny? Pokud ano, myslíte, že to
někdy bude spolehlivě potvrzeno?
Ptáte se, zda věřím v existenci neznámých
vyspělých civilizací v dávné minulosti
lidstva. Odpovím jinak: proč nevěřit? Tak
třeba ve staroindických eposech se píše o
bitvách, v nichž se vyskytují zbraně,
jejichž
účinky
připomínají
zbraně
hromadného ničení, nalezneme zde velmi
přesné popisy reaktivních létajících strojů
včetně návodů na jejich výrobu. A víte, co
je na tom zajímavé? Když se dnes běžného
Inda zeptáte, zda těmto starobylým textům
věří, s úsměvem prohlásí, že ano. Prostě se
to v minulosti stalo: bohové létali, měli
zbraně nevídaných účinků, při jejichž
použití se zdvihne „v nekonečné záři jasný
oblak jasnější než tisíc sluncí“ a proti
jejichž hrozným účinkům se lze ochránit
jen omytím celého těla. Frideric Soddy,
nositel Nobelovy ceny a objevitel zákonů
radioaktivity, už v roce 1910 napsal, že
v minulosti existovaly civilizace, které
znaly atomovou energii, ale její špatné
používání je zničilo. Ale vraťme se ještě
k té víře. Tak třeba Sumerové pevně věřili,
a dokonce to velice pečlivě zaznamenali na
svých klínopisných tabulkách, že jejich
současnost je jen jakýmsi prodloužením
nesmírně staré minulosti. Ze záznamů se
dozvídáme, že před potopou světa v pěti
sumerských městech vládlo osm králů, a to
celkem 241 000 tisíc let. Po potopě pak 23
panovníků města Kiše dalších 24 510 let.
Proč by si to vymýšleli? Také egyptští
kněží věřili, že jejich civilizace má
vzdálené kořeny. Třeba starořeckému
dějepisci Hérodotovi ukázali sochy
hlavních nejvyšších kněží, tak jak žili
jeden za druhým. Bylo jich 341. I kdyby
každý z nich žil jen třicet let, musel se
první narodit někdy roku 10 500 před
naším letopočtem. A egyptský historik a
kněz Manethan začal svůj chronologický
přehled dějin Egypta rokem 30 627 př. n. l.
Uvádím to vše hlavně proto, že dnes se
spousta badatelů a mezi nimi i seriózních
vědců domnívá, že dějiny lidstva sahají do
minulosti mnohem dál, než jsme si zatím
mysleli, a hledají pro to důkazy.
Dokázala
byste
vybrat
přesvědčivých „důkazů“ o
dosud neobjevených kultur?
zabýváte?
Těch je víc. V terénu pověstí o Červené
Lhotě, zejména v té části, že krvavý kříž je
stále na zdi vidět, i když byla fasáda celého
zámku nabarvena na červeno, a možným
energetickým vyzařováním menhirů u
Chlístova na Sedlčansku. Od stolu
otázkou, kdo kdysi obdělal obrovské
plochy tam, co dnes rostou jenom
amazonské pralesy, posvátnou geometrií
Washingtonu a historkou o dorůstání
končetin u člověka pomocí působení
stříbra a elektrického proudu.
Jaké knihy připravujete?
Ještě do Vánoc by měla vyjít reedice knihy
Mimozemšťané v Čechách, kterou jsme
napsali spolu s manželem Ladislavem
Lenkem, a potom
reedice mé Zlaté
zahrady. Jako novinku chystám knihu o
vynálezech a technologiích, které jaksi
nezapadají do oficiálních dějin naší
civilizace, průvodce po svatých i
proklatých místech Česka a spolu
s Václavem Pavlíkem chystáme knihu o
největších českých vojevůdcích volně
navazující na naše předchozí dílo
Nejdůležitější
bitvy
našich
dějin.
Dlouhodobě v plánu mám studii o tom, co
je a není pravda na našich starých
pověstech českých a o jejich inspiračních
zdrojích.
To je vše – děkujeme z rozhovor. ■
Webové stránky J.
www.zahadno.mysteria.cz
Lenkové:
Camelot – říjen 2009 vychází 12. 10. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!