PŘEDEHRA 1.scéna Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka

PŘEDEHRA 1.scéna Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka

PŘEDEHRA
1.scéna
Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka. Večer letního
svátečního dne. Ruch a rej. Tvoří se skupiny.
Kamelot: Zvlááštní vydááníí! - Následník trůnu zavražděn! Pachatel
zatčen!
Návštěvník korsa (ke své ženě): Chválabohu žádnej žid.
Jeho žena: Pojď domů. (Táhne ho pryč.)
Druhý kamelot: Zvlááštní vydááníí! - Neue Freie Presse! Krvavý zločin
sarajevský! Srb pachatelem!
První důstojník: Tě Bůh, Powolny! Tak co tomu říkáš? Deš do Gartenbau?
Druhý důstojník (s hůlkou): Co tě vede! To je přece zavřený!
První (zaraženě): Zavřený?
Třetí: Kdo?
Druhý: No ten lokál. Dyť ti to říkám!
První: Tak co tomu říkáš?
Druhý: No pudem holt k Hopfnerovi.
První: Samozřejmě - ale co sem chtěl říct, co tomu říkáš politicky,
seš přece chytrej Druhý: No víš, holt tím trochu (Zatřepe hůlkou) - zamícháme - co je to
platný - nemůže to škodit - nejvyšší čas První: Ty seš holt fešák. Víš, kdo z toho bude jelen, Nitschema, ten,
co Čtvrtý (přistupuje se smíchem): Tě Bůh, Nowotny, tě Bůh, Pokorný, tě
Bůh, Powolny, tak poslyš - ty seš přece politicky vzdělanej, tak co
tomu říkáš?
Druhý: Víš, ta pakáž prováděla jednoduše rejdy.
Třetí: Víš - teda samozřejmě.
Čtvrtý: To je můj názor - včera sem to natáh! - Viděli ste ten obraz
od Schönpfluga, chlapci!
Druhý: Víš, ten Nitschema to ti je vlastenec, říká dycky, že nestačí
konat svou povinnost, člověk musí bejt i vlastenec, dyž na to přijde.
Dyž ten si něco nasadí do hlavy, přestává legrace. Víš co si myslím? V
příštích dnech se holt budeme muset potit. No, pro mne a za mne!
Třetí: Co je s Hopfnerem?
Čtvrtý: Poslyš, znáš tydle dvě holky?
Druhý: Víš, Schlepitschka von Schlachtentreu, ten je strašně
vzdělanej, ten ti čte Neue Freie Presse, od a do zet, až ji zná
zpaměti, říká, že máme taky číst, stojí tam říká, že sme pro mír, i
dyž ne pro mír za každou cenu, poslouchej je to pravda? (Děvce z
bufetu jde kolem.) Koukej, člověče, to je to vyžle co sem ti vyprávěl,
že sem ji nedávno měl zadarmo. (Herec Fritz Werner jde kolem.)
Poklona!
Třetí: Poslouchej tak se mi zdá, že tohodle člověka neznám.
Čtvrtý: Toho neznáš? Ale di, nedělej legraci, toho že neznáš! To je
přece Werner!
Třetí: To je klasický, víš co sem si namlouval, já sem si namlouval,
že to je Treumann!
První: Di, přestaň! Japak si člověk může splíst Treumanna s Wernerem!
Druhý: Vidíš, to je vidět, žes neštudoval logiku - splet si přece
naopak Wernera s Treumannem.
Třetí: Poslouchej, ne - počkej (Přemýšlí). Víš vůbec co si myslím?
Husarská krev je lepší než Podzimní manévry!
Druhý: Dej pokoj.
První: Poslyš, ty seš přece strašně vzdělanej, teda Čtvrtý: Teda samozřejmě - to byl Werner!
První: Ty seš přece strašně vzdělanej Druhý: Proč?
První: Viděls už Usměvavého manžela? Znáš taky Marischku?
Druhý: Bohužel ne.
První: Znáš taky Storma?
Druhý: No samozřejmě.
Čtvrtý: Děte, nestůjte tady na rohu. Poďme k Hopfnerovi, dyž teda ta
Gartenbau Třetí: Znáš taky Glawatsche? (V rozhovoru odcházejí.)
Kamelot (přiběhne v trysku): Taagblaat - nástupce trůnu a jeho choť
zavražděna prosím! První agent: Co dělat s tím načatým večerem?
Druhý: Benátky sou prej votevřený.
První: Tak dobře, sednem si na elu a jedem do Benátek.
Druhý: Já nevím, já sem přece trochu nervósní, dokud sme neslyšeli První: To přec budem slyšet tam! V Imperiálu tipovali na Melpomenu,
celej den to včera hučeli všem lidem do uší o Melpomeně. Ale pěkný
ptáci, dyť to znáte - dostal sem už za vyučenou - tamhle de Fischl
(Volá naproti do aleje) Fischl, Melpomene?
Fischl: Jak by né!
První: Hrom do Vás.
Fischl: Po Vás. Glaukopis - Druhej!
Vídeňák (ke své ženě): Ale dej si přece říct, nebyl voblíbenej Jeho žena: Šmarjájosef, pročpak?
Vídeňák: Protože nebyl popolární. Sám Riedl mně vyprávěl (Odcházejí.)
Starý abonent Neue Freie Presse (v rozhovoru s nejstarším abonentem):
Pěkný nadělení!
Nejstarší abonent: Jaký nadělení? (Ohlédne se.) Všechno se zlepší!
Nastanou časy jako za Marie Terezie, to vám říkám!
Starý: Říkáte Vy!
Nejstarší: Dyž Vám to říkám!
Starý: To se Vám řekne! Ale - proboha - Srbsko! Můj nejmladší!
Nejstarší: Předně je válka za dnešních poměrů vyloučená a pak - akorát
jeho vemou! Proč, copak není dost jinejch? (Mumlá) Bože, ty seš
spravedlivej! Já - já se těším na zítřejší úvodník. Výřečnost bude mít
jako dosud nikdy. Jak umřel Lueger, to nebude nic proti tomu. Teď
konečně bude moct mluvit volně od plic, i když samozřejmě opatrně. Ale
všem bude mluvit ze srdce, i gojimům povídám Vám, a dokonce i vyšším
gojimům a dokonce i nejvyšším a těm zvlášť. Von věděl, co je v sázce,
von jo!
Starý: Jen abysme to nezakřikli. Snad to není pravda.
Nejstarší: Vy pesimisto! (Oba odcházejí.)
Několik opilců (protlačují se proudem chodců): Potěš vás pámbu všechny
dohromady! Hanba! Hanba Srbsku! Řežte je! Sláva!
Čtyři chlapci a čtyři děvčata ruku v ruce: Dal postavit most na ráně,
aby mohli přejít k bráně, město a tvrz Bělehrad Dav: Sláva! (Fritz Werner se vrací a děkuje s úklonou.) Sláva
Wernerovi!
Slečna Löwenstammová: Jdi teď k němu a popros ho.
Slečna Körmendyova (jde k němu): Jsem totiž velká ctitelka a prosila
bych Vás - (Werner vytáhne poznámkový blok, popíše jeden list a podá
jí jej. Odchází.) Bože, jak byl milý!
Slečna Löwenstammová: Podíval se na tebe? Pojď pryč z té tlačenice,
všechno kvůli té vraždě. Já zbožňuju jediné Storma! (Odcházejí.)
Kamelot: Zvlááštní vydááníí! - Arcjévoda František Ferdinand Inteligent: Bude to kolosální ztráta pro divadla, Volkstheater byl
úplně vyprodanej Jeho žena: To je pěkně zpackanej večer, dybysme radši byli zůstali
doma, ale ty, ty nejseš k udržení Inteligent: Divím se tvýmu egoismu, takový úplný nedostatek sociálního
cítění bych u tebe nebyl předpokládal.
Žena: Ty si snad myslíš, že mně to vůbec nezajímá, samozřejmě mě to
zajímá, jíst ve Volksgarten nemá žádnej smysl, dyž stejně není žádná
hudba, pudem radši k Hartmannovi Inteligent: Pořád s tím tvým jídlem, kdo teď myslí na jídlo - Uvidíš,
co se teď bude dít to není maličkost Žena: Jen abysme něco viděli!
Inteligent: Pohřeb to bude, jakej svět neviděl. Pamatuju se eště jak
korunní princ - (Odcházejí.)
Poldi Fesch (ke svému druhovi): Dneska se de na flám - včera sem táh
se Sašou Kolowratem, zítra táhnu s - (Odcházejí.)
Strážník: Račte vlevo, račte vlevo!
Kamelot: Reichspost! Druhé vydání! Zavraždění následnických manželů!
Maloměšťák: Žít a nechat žít! Teda samozřejmě, pro Vídeňáka, pro
malýho člověka to nebylo to pravý. Proč, to ti mohu vysvětlit rozumíš.
Neboť hle! Vídeňák je zvyklej, že jeho zvyklosti se mu neberou. On
naproti tomu - Hadrawa ho jednou poznal, jak jednou, to se ví, že v
inkognitu, tak teda jel dokonce taxíkem a dal zpropitný jako
soukromník, ale ani o šesták víc povídám ti.
Druhý maloměšťák: Dej pokoj!
První: A v lepších obchodech taky nechtěl víc platit. Ten byl mazanej
! Myslíš, že ten by se byl dal našincem napálit? Ten by se byl hádal i
s našincem! A našinec přece taky chce bejt na světě! Ten nedoved
pustit chlup. Ani za celej hrad. No co, to je věc citu. Já říkám, žít
a nechat žít a za to chci umřít. Neboť hle! Malý člověk Kamelot: Zvlááštní vydááníí -!
Maloměšťák: Sem s tím! Stojí -?
Kamelot: Deset halířů!
Maloměšťák: Nakašlat! Zlodějna. Beztoho v tom nic není. Poslyš - heleď
- podívej se na tu holku, pěkná, co? To sou kozičky! To se moje stará
teda musí přirozeně schovat.
Druhý: Dej pokoj, to je nějaká protestutka!
První: Hele, podívej, před Bristolem stojej lidi, poďme tam, tam je
jistě nějaká osobnost. (Odcházejí.)
Strážník: Račte vlevo, račte vlevo!
Reportér (k svému druhovi): Tady můžeme nejlíp pozorovat náladu. Jako
blesk rozlétla se, vidíte, zpráva po korsu, kde se vlny tříští. Veselý
ruch a rej, který se tu jindy pravidelně rozvíjel, náhle zmlkl,
skleslost, pocit hlubokého vzrušení, většinou však tichý smutek zračil
se ve všech tvářích. Neznámí lidé se oslovovali, jeden rval druhému z
ruky zvláštní vydání, tvořily se skupiny Druhý reportér: To bych navrhoval takhle: v alejích Okružní třídy bylo
vidět skupiny lidí, kteří rozmlouvali o události dne. Strážníci
rozptylovali skupiny a prohlašovali, že další tvoření skupin nebudou
trpět. Nato se utvořily skupiny a skupiny se začaly masírovat, totiž
masy se začaly seskupovat - podívejte se, tamhle! (Mezi pasažérem a
fiakristou před hotelem Bristol se rozpředla hádka, chodci zaujímají
stanovisko, je slyšet výkřiky: Fuj!)
Kamelot: Zvlááštníí vydááníí! - Následník trůnu a jeho choť zavražděni
spiklenci!
Fiakrista: Ale, milostpane! Na takovej den -!
Proměna.
2. scéna
Kavárna Pucher. Téhož večera před půlnocí. Kavárna je téměř prázdná;
jen dva stoly jsou obsazeny. U prvního se právě usadil prokurista
Bankovní Jednoty. U druhého sedí dva plešatí páni, kteří, oba s
doutníkem s papírovou špičkou v ústech, jsou zahloubáni do četby
humoristických časopisů. Slečna pokladní spí. Sklepník mává žertem
utěrkou před jejím obličejem. Jiného sklepníka vyhání kuchař hadrem z
kuchyně, nad čímž vrchní a kuchař vypuknou v smích.
Vrchní Eduard: Copak ste v nějakým pajzlu? Styďte se! Ministři čtou,
styďte se, a slečna Pavla spí!
Prokurista: Haló!
Eduard: Račte, pane von Geiringer?
Prokurista: Jedno trabuko a jedno zvláštní vydání!
Eduard (vytáhne pouzdro na doutníky a noviny z vnitřní kapsy v kabátě
a říká): Jedno trabučko a něco pro potěšení!
Prokurista: Nebyl tu nikdo? Proč je tu dnes tak pusto? Ani doktor
Gomperz tu nebyl?
Eduard: Nikdo, pane von Geiringer.
Prokurista: Telefonoval někdo?
Eduard: Dosud ne. Snad to krásné počasí - snad nějaký výlet na svátky
Prokurista: Jaký svátek je vlastně dnes?
Eduard: Petra a Pavla, pane von Geiringer. (Zatím co oba pokračují ve
svém rozhovoru, vstoupí cizinec. Posadil se ke stolu proti oběma
starším pánům. Sklepník přináší kávu.)
Cizí pán: Poslyšte, kdo jsou ti dva starší páni, připadají mi tak
známí František (nahýbaje se k hostu): To je náš ministerský stůl. Ten pán
se skřipcem, co čte Kleines Witzblatt, je jeho excelence ministr
vnitra, a ten pán se skřipcem, co študuje Pschütt, to je jeho
excelence pan ministerský předseda.
Cizí pán: Tak! Jsou tady jen dnes, kvůli té události, nebo tu bývají
vždycky?
František: Každý večer odedávna, no jo, excelencpáni jsou holt
většinou staří mládenci.
Cizí pán: Tak! A kdo je ten pán, který právě přichází?
František: Ach, už je tady - to je jeho excelence ředitel kabinetní
kanceláře.
Cizí pán: Tak!
(František odběhne a vrací se s limonádou a Interessantes Blatt pro
ředitele kabinetní kanceláře.)
Ministerský předseda (po chvíli odkládaje Pschütt): Nic zvláštního
dnes.
Ministr vnitra (zívá a povídá): To je nuda!
Ministerský předseda: Vůbec, než takový den uběhne!
Ředitel kabinetní kanceláře: Je už cítit psí dny.
Ministerský předseda (po chvilce přemýšlení): Komuniké myslím bude
holt přece zapotřebí myslím. Kvůli opatřením, jež vláda zamýšlí
vzhledem k událostí vyvolané situaci, k jejímuž posouzení členové
kabinetu prodleli v delší konferenci a vůbec.
Ministr vnitra: Podle možnosti.
Ministerský předseda: Eduarde!
Ministr vnitra: Jaká opatření vlastně učiníme?
Ministerský předseda: To bude záviset na tom komuniké. Haló, Eduarde!
Eduard: Poroučíte, excelence?
Ministerský předseda: Copak dnes není vůbec nic nového? Přineste
tentoc - jak se to jmenuje?
Eduard (hrabe se v humoristických časopisech na stole): Copak tu něco
chybí, excelence? Aha! (Jde ke skříni s časopisy. Zatím se prokurista
přiblíží k ministerskému stolu a zapřede rozhovor s ministrem vnitra,
jenž povstane. Eduard kyne sklepníku Františkovi, jenž byl právě
hadrem vyhnán z kuchyně a chystá se zamávat spící slečně pokladní
utěrkou před obličejem.)
Eduard: Copak nepřestanete? Copak jste v nějakým pajzlu? Styďte se!
(Hledá dále ve skříni s novinami.) Kam jste zase zašantročili obrázky?
Pro ministerský stůl Bombu!
Proměna.
3. scéna
Kancelářský pokoj v úřadě vrchního hofmistra. Nepalleck, dvorní rada,
u psacího stolu. Telefonuje, ukláněje se při tom stále před telefonním
aparátem, div že do něho nevleze.
Nepalleck: Pohřeb třetí třídy - Rozumí se, excelence - excelence může
být bez starosti - Jasnost se ihned chopila iniciativy - jak? Pardon,
excelence, jak? Dnes je zase tak špatně rozumět - Himlhergot, slečno,
dvorní rozhovor, to je škandál! - Pardon, excelence, byli jsme
přerušeni - ano - ano - ano - k službám - zařídíme - ale přirozeně odtroubit - všem - samozřejmě - Jasnost se ihned chopila iniciativy samozřejmě - Jasnost bude na výsost potěšena - Všechno v intencích
Jeho Jasnosti - excelence se může spolehnout - ne, ne, žádný z
monarchů - také žádní členové - ne, také žádní příbuzní - přirozeně Jak? - ne, všichni chtěli - nikdo nepřijde - Jeden velkokníže už byl
připraven na cestu, ale na štěstí jsme tomu mohli včas zabránit - to
by nám tak scházelo, beztak by nás tady se svým vysvětlováním - aby z
toho nakonec přece jen nebyla válka - Jak? Zase sme přerušeni,
himlhergot, je to šlendrián! - ano, také z Anglie - ne, nikdo - ani
pes od nějakého dvoru - jen velvyslanci a takoví lidi - samozřejmě i
to s výběrem, když už nemůžeme říci ne - zařídíme - důkladně probrat,
důkladně - podle možnosti - prostorové důvody - panebože, malá kaple,
to jsme měli legraci - Doslovné znění? Hned prosím. (Vytáhne z kapsy
cedulku.) Omezení delegací zástupců zahraničních knížat a vojenských
delegací, které vzhledem na prostor, jenž je k disposici - Jak?
Přirozeně, samozřejmě, to bude nejtrpčí zklamání, žádná oficielní a
žádná všeobecná účast armády - Jak, excelence? V Bělehradě? No ovšem,
ti se budou divit - zcela správně, jen ať si kvůli tomu troufnou ještě
víc proti nám - nemáme nic proti tomu, že ano, excelence?- Tak je to!
- Velmi dobře, excelence, výtečně, pohřeb třetí třídy pro nekuřáky výtečně, to musím vypravovat Jasnosti, Jasnost se bude válet - máme
beztak největší obtíže s vysvěcením - jojo, česká šlechta, trochu
dotěrné od těch pánů - přítelíčkové a příbuzní - co jsme odpověděli?
Jasnost se ihned chopila iniciativy. Docela prostě, mimo Nejvyšší Dvůr
a oficielní osobnosti má nejvýše ještě poručník přístup - Jak? děti?
ne, Jasnost je proti tomu kvůli tomu fňukotu - Jak? ano, panstvo chce
jít s sebou pěšky - přirozeně strašně nepříjemné pro Jasnost, skoro
demonstrace - Velmi dobře, nezaměstnaní! To musím vypravovat Jasnosti,
Jasnost se bude válet - Jak račte, excelence? Že to je buřt? A jakej!
Špekovej ! - Ale přirozeně, žádný člověk nemůže nic namítat - všem
formalitám vyhověno - nejvyšší potřeba klidu zcela prostě - just, ať
se vztekají - samozřejmě - pohřeb následníka trůnu je holt třetí
třídy, nedá se nic dělat - nemáme důvodu k úkolům z píle - jo apropos,
excelence, ještě neslyšela o nestydatém požadavku jeho kanceláře? Podle španělského ceremonielu máme jim také ještě obstarat pohřeb v
Artstetten, nejen dovoz k Západnímu nádraží - že ano, neslýchané - Do
naší kompetence spadá jen Kapucínská hrobka a dost! - Ale přirozeně,
Jasnost se ihned chopila iniciativy a odpověděla tamtěm, aby byli
rádi, že dopravíme tu mrtvolu až na Západní nádraží. Všechno ostatní
se týká městského pohřebního ústavu - nebo spolku Věčný život, zcela
správně - přirozeně, v každém případě ze špinavosti - v jeho intencích
- pieta, to je dobré! To musím vyprávět Jasnosti, Jasnost se bude ne, úplně nenuceně, malý banket v úzkém kroužku - Jestli někoho
převezmeme? Ani jednoho, všechny vyhodíme - Ach ano, koňská práce přirozeně, pokud jde o mne, já osobně jsem byl od prvního okamžiku
proti tomu, aby mrtvola té Chotkové přišla do stejného vlaku - já v
takových případech říkám, kdo chce kam, pomozme mu tam - ale to bylo
bohužel - ale ano, zlaté srdce Jeho Jasnosti - a pak, excelence přece
ví, Jeho císařská Výsost intervenovala, nedá se holt nic dělat - no,
aspoň by to bylo tak dalece v pořádku, že její rakev bude postavena o
několik stupňů níž než jeho - Ovšem, to nebude příjemné zítra na
Jižním nádraží - ale aspoň nebude tlačenice - Jak? Výborně, ne jako v
neděli do Atzgersdorfu, výborně, to musím Jasnosti, Jasnost se bude Jak? pardon, ach tak, noviny? Instruovány, všechno instruováno, moc
rámusu nenadělají. Heslo: Žádná paráda, nýbrž tichý smutek čili nehas,
co tě nepálí - Jak, excelence? Tak tichý, že - výborně, to musím
Jasnosti, Jasnost se bude - Jak? Ano, nejvýše potěšeni, že kabinetní
kancelář je stejně hluboce rozechvěna jako úřad vrchního hofmistra Jasnost se bude válet - několik zábavních podniků se u nás ptalo,
mají-li provést svá představení. Odpověď: že dvorní smutek ještě nebyl
nařízen a že je ponecháno uvážení jednotlivých ředitelství - to je
dobré, co? - a pro co se rozhodnou, můžeme si představit, no jo, Wolf
z Gersthofu nepotřebuje přece plakat víc než my. Ale Benátky ve Vídni,
to bude excelenci zajímat, tam byli tak chytří, že se ani neptali a
hráli klidně na ten samý den. Můj Bože, ta troška legrace a ta troška
kšeftu musí se těm lidem v téhle těžké době popřát - žít a nechat žít,
přirozeně - Ovšem, ovšem, nejen my sami, celá říše - celá říše - velmi
dobře, všichni stejné pocity, velmi dobře, nechceme se přece zalknout
- Jak? Himlhergot, co je to zas - byli jsme přerušeni! - velmi dobře,
ať je veselá nálada - tak je to, i na rasa jednou dojde - žít a nechat
žít - lid chce vidět žoviální obličej, jinak se sám rozvzteklí - ano,
kdo neumí zdravit, nepatří na špici! - no v tom ohledu můžeme být
chválabohu do budoucnosti klidní - Jak? Co dělá druhá Jasnost, ta
nová? Nebo spíš bývalý budoucí vrchní hofmistr? Nebožtík milec,
blaženě zesnulý v Pánu, dej mu Bůh lehké odpočinutí, čert ho vzal, no
jo, to je docela speciální případ smutku, jediný bolem zlomený, v
každém případě - ne, asi nás už nepoctí svou návštěvou - Jak? Ti co
byli s sebou v Sarajevě? Harrach? Snad taky. Přece ho kryl vlastním
tělem - jo, ti se nafukovali tam dole - Morsey se obořil na jednoho
policejního úředníka, proč nezatkl některého z pachatelů, no ten mu
ale pořádně odpověděl, pane poručíku, starejte se o svoje záležitosti!
- Policie v Sarajevu konala prostě svou povinnost, nic víc a nic míň Četnictvo - kolik jich tam bylo? Jasnost se tehdy chopila iniciativy u
Tiszy; ten ale zatím už udělal sám všechna opatření. Šest pro jeho
osobní ochranu, to přece bylo více než dost! - Výborně, rozumné
vyrovnání, dvě stě mu povolili pro Konopiště, aby p. t. publikum
nešlapalo po záhonech - jo, to se mu líbilo, to se vybouřil - Jak? v
zahraničním už jsou v ráži? Přirozeně, nejlepší příležitost,
samozřejmě - Konečně, konečně! - Jsem zvědav, budou-li dlouho
vyšetřovat v tom hadím doupěti - zase rozumné vyrovnání, šest četníků
pro Sarajevo, tím víc jich holt potřebujeme pro Bělehrad! - Pakáž
všechno dohromady - Ale přirozeně, my nic, my muzikanti - Jo to je
pravda s tím tušením, co měl, ale my jsme mu dodávali kuráže,
důstojník se nebojí! - zcela správně, byl v ruce boží, po celý život,
až do konce - nedalo se tomu zabránit, rozumím, rozumím, ale trestat,
když se to už jednou stalo! - ovšem, potom se udělá pořádek, jojo, i v
tom ohledu se to k dobrému obrátí, uvnitř a navenek - súčtovat - Jo,
Conrad, no ten se teď - ale přirozeně, to je žrádýlko pro ně!
Satisfakce musí být, to pochopí každé dítě, to by tak hrálo prestižní otázka, jaká je k pohledám - zařídíme - ale ano - Jak? Ale
přirozeně, Němci nás vytrhnou - tak je to, my jsme pro mír, i když ne
pro mír za každou cenu - ne, excelence, o dovolené nemůže bohužel být
řeč, kdepak - už je to tak, nojo, já musím všechno slíznout - ještě
jednou, samozřejmě, bez starosti, prosím --- vyřídím - poníženě
děkuju, nejuctivější služebník, excelence!
4. scéna
Tamtéž.
Sluha: Prosím pěkně, pane dvorní rado - je tu někdo.
Nepalleck: Jakej někdo?
Sluha (rozpačitě): No, od tamtěch.
Nepalleck (pánovitě): Není žádných tamtěch! Ty časy už minuly! Copak
sem Vám neřek, že každej, kdo přijde Sluha: Prosím pěkně - říká, že to je jen kvůli informaci.
Nepalleck: Chtěl bych vědět, o čem se tady ještě může informovat, tak
sem s ním. (Sluha odejde.)
5. scéna
(Starý komorník zemřelého arcivévody vstoupí.) Nepalleck (zasykne:) Co
chcete? Starý komorník: K službám, milostivý pane dvorní rado - totiž
- nevím si v tom ohledu - tedy pokud - totiž jinak Nepalleck: Co chcete, bych rád slyšel!
Komorník: Totiž to neštěstí, to velké neštěstí, není-liž pravda,
milostivý pane dvorní rado - totiž když jsem už za královské Výsosti nejvyššího nebožtíka - pana arcivévody Ludvíka, Bůh mu dej lehké
odpočinutí Nepalleck: Aha, tedy jedním slovem, jste komorník bez místa - to si,
můj milý, vyžeňte z hlavy, my tu nejsme žádný zaopatřovací ústav!
Komorník (plačky): Ale ne, pane dvorní rado - ale ne, pane dvorní rado
Nepalleck: Co, chcete ještě dotírat?
Komorník: Ale ne, pane dvorní rado - nechci - nechci Nepalleck: Tak co tedy?
Komorník: Ale ne - je pravda, přísný pán - ale - přísný - a - hodná
Výsost - ale - tak Nepalleck: Tak poslyšte, vážený, nepovídejte nám tady žádné historky řekněte, co od nás chcete!
Komorník: Ale nic nechci, pane dvorní rado, nic, nic, docela nic
nechci - jen mluvit - jen mluvit - před pohřbem ještě jednou Nepalleck (silnějším hlasem): Na rozhovory s Vámi nemám kdy, rozumíte?
(Zprava vrazí do pokoje, přivolán hlukem, kníže Montenuovo s obličejem
zkřiveným zlostí.)
6. scéna
Montenuovo: Co je? Ach, už je tu! Člověče, koukejte, ať jste pryč!
Tady nedostane žádný z vás místo, zmizte, honem!
Komorník (užasle): Já - jsem - k službám, nejmilostivější Jasnosti (Odejde.)
7. scéna
Montenuovo: Poslyšte, víte přece, že tady není útočiště pro lidi bez
přístřeší - chopil jsem se jednou iniciativy, tedy - pokoj chci mít!
Nepalleck: Jasnost se může spolehnout, už se to nestane, ten člověk
jenom chtěl Montenuovo: Je mi fuk. Ať mi sem nevkročí žádná z těch belvedérských
vizáží! - Kolik pozvánek?
Nepalleck: Osmačtyřicet.
Montenuovo: Co to povídáte?
Nepalleck: Ach tak, prosím tisíckrát za prominutí, myslel jsem na
zítra večer. Dvacet šest.
Montenuovo: Těch šest ještě škrtnout! (Odejde.)
Nepalleck: K službám! (Sedne si zase k psacímu stolu.)
8. scéna
(Kníže Weikersheim, těsně za ním sluha.)
Sluha: Prosím, Jasnosti, mám nejpřísnější rozkaz Kníže Weikersheim: Cože má ten člověk? Rozkaz? Co? Tady je třeba se
dát ohlásit? (Sluha odejde. Nepalleck zůstane sedět u stolu, aniž
vzhlédne. Kníže po malé chvíli čekání.) Poslyšte! (Po další chvíli
hlasitěji.) Poslyšte! Co se to - tady děje? (Křičí.) Člověče, vstaňte!
Nepalleck (otočí hlavu, s patra): Dobrý den, dobrý den.
Kníže Weikersheim (po chvíli němého údivu): Co - je - to? Tak - rychle
- (Důrazně.) Poslyšte, víte, kdo já jsem?
Nepalleck: Copak, copak, ovšem, že to vím, Vy jste na knížete povýšený
baron Bronn von Weikersheim.
Kníže Weikersheim: A Vy jste - A tamten je Váš představený! (Odejde a
třískne za sebou dveřmi.)
9. scéna
Nepalleck (směje se křečovitě. Telefon zvoní): Nejuctivější služebník,
excelence, v tom momentu se - (Montenuovo strčí hlavu do dveří,
Nepalleck se v mžiku obrátí.) K službám, Jasnosti 10. scéna
Jižní nádraží. V sinavém jitřním šeru místnost, z níž lze velkými
dveřmi přehlédnout dvorní salonní čekárnu. Čekárna je celá potažena
černým suknem. Uprostřed síně, s počátku ještě na očích lidí venku
shromážděných, dva sarkofágy, z nichž jeden stojí o stupeň níže; kolem
rakví vysoké svícny s hořícími svíčkami. Věnce. Klekátka. Lokaji v
černých livrejích jsou právě zaměstnáni rozsvěcováním posledních
svíček a posledními přípravami k přijetí smutečních hostů. V předsíni
a na ještě viditelné části schodiště tísní se obecenstvo, jež je
rozestavováno policejními úředníky. Hodnostáři, funkcionáři v
rozličných uniformách se objevují, zastavují se v předsíni nebo mizí v
síni, vyměňují němě nebo šeptem pozdravy. Ustavičné pobíhání sem tam.
Objeví se delegace městských radních ve fracích. Dvorní rada Nepalleck
vstupuje s výrazem hluboké sklíčenosti a přijímá kondolence četných
přítomných. Tato scéna a všechny ostatní odehrávají se v šeru.
Rozhovory znějí tlumeně, jakoby mluvily stíny.
Nepalleck: Je to nejstrašnější věc vůbec, Jasnost je úplně
trudnomyslná a nevolnost jí brání, aby se osobně zúčastnila nejvyšší
smuteční slavnosti. Také hrabě Orsini-Rosenberg je upoután na lože.
Byli jsme tím úplně ohromeni. Vpravo ten nejkrásnější, ten s
chrysantémami na rakvi nebožky Její Výsosti nejjasnější paní
vévodkyně, je od Jeho Jasnosti.
(Statný pán, hluboký smutek v oděvu i postoji, se objeví, jde k
Nepalleckovi a tiskne mu vřele ruku.)
Angelo Eisner von Eisenhof: Byl mým přítelem. Byl jsem mu blízký. Na
příklad při zahajování Jadranské výstavy. Ale čím je moje bolest ve
srovnání s Vaší, milý dvorní rado! Co musel v těchto dnech prodělat
muž jako Vy!
Nepalleck: Já musím všechno vypít dodna. (Zatím se otevřela protější
brána, a je vidět, jak se síň plní dvorní společností, nejvyššími
dvorními úředníky a státními úředníky a duchovenstvem, při čemž jako
pořadatel zasahuje ceremoniální úředník a poukazuje každému jeho
vyhrazené místo. Až do zahájení posvátného aktu proudí do předsíně
stále noví účastníci a diváci, kteří se pokoušejí vstoupit, ukazují
pozvánky, jsou připouštěni nebo odmítáni. Několik dam z kruhů vysoké
šlechty je vykazováno službu konajícím orgánem ze síně. Objeví se asi
deset pánů v dlouhých kabátech, kteří jsou, aniž by se legitimovali,
ochotně vedeni kolem špalíru čekajících až za dveře smuteční
místnosti, jež mají nadále obsazeny, takže sice sami mohou všechny
události pozorovat, ale téměř úplně je zakrývají zrakům těch, kteří
stojí venku. Sarkofágy nejsou od okamžiku jejich příchodu již
viditelný. Zatím co každý z těchto deseti pánů vytahuje poznámkový
blok, přistupují k nim dva funkcionáři a vzájemně se takto
představují.)
Zawadil: Spielvogel.
Spielvogel: Zawadil.
Oba (mluví zároveň): Kalné jitro. Již v 6 hodin jsme byli na místě,
abychom učinili nutná opatření.
Angelo Eisner von Eisenhof (přistupuje a mluví horlivě s jedním z
deseti pánů, kteří začínají psát. Ukazuje na různé postavy, které
natahují krky a pokoušejí se vystoupit ze špalíru. Uklidňuje pokynem
každého jednotlivce, ukazuje zároveň na deset pánů, napodobuje pohyby
při psaní, jako by mu chtěl ukázat, že už byl zaznamenán. Zatím se
dvornímu radovi Černožlutému a jeho choti podařilo vstoupiti do
bezprostředního styku s píšícími pány a jednomu z nich poklepat na
rameno.)
Dvorní rada Černožlutý a dvorní radová Černožlutá: Nedali jsme si to
vzít a dostavili jsme se osobně.
Angelo Eisner von Eisenhof (jenž se indignovaně odvrací, k svému
sousedu Dobnerovi von Dobenau): A tohle se chce zúčastnit posvátného
obřadu! Patrně po prvé. Musím se stydět před svým přítelem
Lobkowitzem, jenž se právě sem dívá. (Zdraví několikrát a kyne rukou.)
Aha, zpozoroval mne, ale nepoznal.
Dobner von Dobenau (se ztrnulým výrazem a zvolna): Jako truksas bych
měl vlastně právo jít tam, kde jsou špičky.
Conte Lippay: Vzhledem k tomu, že se mi jako umělci podařilo malovat
papeže, měl jsem jako palatinální hrabě častěji příležitost upozornit
Jeho Svatost jako jeho komoří na takovými příhodami neotřesitelnou
zbožnost zesnulého urozeného pána, což Jeho Svatost ráčila s povděkem
vzít na vědomí.
Eisner von Eisenhof: Hele, Lipschitz, jak Vy sem přijdete? Našim otcům
v Plzni se jistě nesnilo Conte Lippay: Nechme toho, barone, nechme toho, tempi passati. Víte
přece sám, nemo propheta in sua patria a všechny cesty vedou do Říma.
Ale neviděl jste mé syny, hrabata France a Erweina?
Dobner von Dobenau: Jako truksas bych měl vlastně právo Kavárník Riedl: Na Jadranské výstavě jsem se s Jeho císařskou Výsostí
stýkal, sám jsem mu jako patriot a prostý živnostník servíroval kávu,
proč by ne, i když jsem uznán, našinec není od toho, zvláště když jeho
velkodušné snahy o výstavbu našeho loďstva nalezly ve mně v duchu
Tegetthofově v každý čas jako předsedovi vřelého podporovatele, na
kteréžto cestě, již jsme nyní nastoupili, třeba neohroženě jíti
kupředu.
Dr. Charas: Se mnou v čele dostavila se také Záchranná společnost,
neměla však ještě příležitost v četných případech intervenovat.
Šéf bezpečnostní kanceláře dvorní rada Stukart: Moje přítomnost je
samozřejmá. Nehledíc k mé společenské prestiži, musel již čistě
kriminalistický zájem soustředit mou pozornost na tento případ, jejž
mohu posoudit zcela nezaujatě, poněvadž jde o případ vraždy, z něhož
se nikomu nepodaří vyvodit proti mně výčitku, že toužím po reklamě. Ve
Vídni by něco takového nebylo bývalo možné. Nechci popírat, že můj
vážený kolega v Sarajevě až po atentát sám sledoval stejnou taktiku,
která se u nás mnohokrát osvědčila, že se totiž o přípravách k zločinu
nic neví nebo že se nechává dozrát, aby později mohl býti s tím větším
úspěchem odhalen. Ale můj vážený kolega v Sarajevě nesplnil bohužel
právě tento vlastní kriminalistický účel, i když k němu spěl. Jak
jinak bych se byl po spáchaném činu daleko nad svou pouhou služební
povinnost ujal tohoto případu, neboť naše bezpečnostní kancelář by
byla horečně pracovala a já sám bych byl osobně držel tak dlouho
všechny nitky v ruce, dokud by se mi nezdařilo nechat pachatele po
učiněném doznání se zhroutit pod tíhou důkazů, což se mému váženému
kolegovi v Sarajevě vzhledem k tomu, že pachatel byl přistižen při
činu, bohužel nepoštěstilo. Mohu si tento fatální obrat vysvětlit jen
neobratností, snad také přílišnou horlivostí útočníka, jenž se
nebránil zatčení, nebo nešťastnou náhodou, která právě v tomto zvláště
politování hodném případě policii úplně ochromila. Ježto však oběť
pachatele nemá viny na tomto katastrofálním výsledku, pochopí každý,
že je zde pozorována, třebas mimo jiné, také moje přítomnost.
Sekční šéf Wilhelm Exner: Stojím zde jako zástupce technologických
zájmů.
Guvernér Sieghart z Pozemkového úvěrního ústavu: Jsem dnes guvernérem.
V bezpečném očekávání, že se nyní státní moc bude bez překážek
pohybovat v drahách, přizpůsobených mému světovému názoru, mohu zde
setrvat.
President Landesberger z Anglobanky: Říkají o mně, že jsem bankovní
magnát. Přesto nemyslím, že je pod mou důstojností usilovat o skromné,
ale hrdé místečko za rakví jiného mocného muže, třebas spěl za jinými
ideály.
Herzberg-Fränkel: Mé jméno je Herzberg-Fränkel. Vím, že neměl za svého
života zvláštních sympatií pro můj typ, ale v smrti je něco
smiřujícího.
Svobodomyslní městští radové Stein a Hein: Nevím sice, čeho tady
pohledávám, ale ježto i já jsem tady, jsem tady i já.
Dva konsulové (představují se vzájemně): Stiassny. Neměli jsme sice
významnějších styků se zvěčnělým, přesto jsme však přispěchali,
abychom splnili svou povinnost.
Tři císařští radové (vstupují v jedné řadě): Přišli jsme jako
delegace, poněvadž se domníváme, že jsme povinováni jeho památce nedat
se v naději na lepší příští zviklat v přesvědčení, že chtěl dobro, ale
že byl špatně informován.
Hostimil: Vyslán Grémiem a povolán, abych vyslovil bolestné pocity
sekce, hledíme nejisté budoucnosti vstříc a nejsme dosud ani s to
změřit, zda v této události máme vzhledem k zamýšlenému oživení
cizineckého ruchu spatřovat překážku či podporu. Ať tomu je jakkoli,
pronáším svůj poslední pozdrav.
Birinski a Glücksmann: Jako zástupce umění vyslalo nás umění, abychom
u már velkého mrtvého obnovili slib ideálního snažení, zatím co jako
zástupci průmyslu patrně přišli jiní.
Knihkupec Hugo Heller: Dík mým rozsáhlým kulturním stykům bylo by se
mi zřejmě lehce podařilo připoutat vznešeného mrtvého trvale k sobě,
kdyby, jak už řečeno, mezi nás nebyla vstoupila smrt. (Za této řeči
vstoupila dáma v nejhlubším smutku. Všechno ustupuje.)
Dvorní radová Černožlutá (jako bleskem zasažena, vrazí do svého muže a
říká): Co jsem ti říkala! Ta je všude, kam nepatří. Jestlipak jednou
budeme nerušeni mezi sebou!
Flora Dubová: Jak klidně tu leží! Kdyby žila, vzpomněla by si, jak
jsem jednou na ni hodila květiny. On sice nebyl zvláštním přítelem
květinového korsa. Ale já jsem přišla, aby viděli, že nejsem
nesmiřitelná.
Škarohlíd (v popředí):
Ty velký Bože velikých i malých!
Ty velké zkoušíš, že je svět pln malých.
Kdys malé zkoušels mužem velikým.
A odvolala ho. Proto v této zkoušce,
V níž zkoušel i byl zkoušen, neobstál.
Byl to Tvůj záměr, když jsi smrt a život
Kdys pro blaženství změny vynašel?
Zda do průlomu nekonečna vrhá
Se zhoubce dne, dav pominutý vztekem?
Což není smutek Boží výsadou,
Že ti jej nosí, kteří vraždili?
Je vlastní krev, již prolili, jen rubín
A pravá slza falešný jen démant,
Jen tret, jejž urval Jidáš pro svou tvář?
Pak ustal čas a nic již nezůstává
Než Tvoje zkouška. Odplatu jim ulož,
Nechť ve světnici, v světě zrůdy cítí,
Že dokonáno jest! Krev jejich vezmi
A truchli nad nimi pak Boží slzou! (Za těchto slov se posvátný obřad
nejslavnostněji započal. Je vidět, jak celý v smuteční síni
shromážděný dvůr kleká k modlitbě, vpředu vzlykajíce tři děti
zavražděného. Občas pronikne hlas kněze. Nyní hrají varhany. Jeden z
deseti pánů, kteří zvolna vnikli úplně do smuteční komnaty, obrátí se
náhle hlasitě k svému sousedu.)
Redaktor: Kde je Szomory? Potřebujeme náladu! (Varhany zmlknou.
Nastává přestávka, vyplněná tichou modlitbou, přerušovaná jen
vzlykáním tří dětí.)
Redaktor (ke svému sousedu): Napište, jak se modlí!
DĚJSTVÍ PRVNÍ
1. scéna
Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka. O několik týdnů
později. Prapory na domech. Davy jásají vstříc kolem pochodujícímu
vojsku. Všeobecné vzrušení. Tvoří se skupiny.
Kamelot: Zvlááštníí vydááníí!
Druhý kamelot: Zvlááštní vydáání! Zpráva obou štábů!
Demonstrant (který se odloučil od skupiny lidí, zpívajících pochod
prince Evžena, volá s rudou tváři a již zcela ochraptěle bez
přestání): Hanba Srbsku! Hanba! Sláva Habsburkům! Sláva! Sláva Srbsku!
Inteligent (postřehne omyl a dloubne ho do žeber): Co Vás to napadá Demonstrant (nejdříve zaraženě, pak se vzpamatuje): Hanba Srbsku!
Hanba! Sláva! Hanba Habsburkům! Srbskúú!
(Ve směsici druhé skupiny, do níž se také dostala prostitutka, pokouší
se pepík, který šlape těsně za ní, vytrhnout jí kabelku.)
Pepík (volá při tom ustavičně): Sláva! Sláva!
Prostitutka: Pusťte! Vy sprosťáku! Pusťte nebo Pepík (upouštěje od svého úmyslu): Cák nevoláte sláva? To ste
vlastenka? Kurva ste, pamatujte si to!
Prostitutka: A Vy ste kapsář!
Pepík: Taková flundra - teď je válka, pamatujte si to! Kurva ste!
Chodec: Hradní mír, smím-li prosit! Zachovávejte hradní mír!
Dav (stává se pozorným): Kurva je to! Co řekla?
Druhý chodec: Jestli sem dobře rozuměl, řekla něco proti dědičnýmu
vladařskýmu domu!
Dav: Hanba! Mažte ji! (Děvčeti se podařilo zmizet v průchodu.) Nechtě
ji bejt! My nejsme takoví. Sláva Habsburkům!
Reportér (k svému druhovi): Tady sou nálady, jak se zdá. Co se děje?
Druhý reportér: To se uvidí.
Vojenský dodavatel (vystoupil s jiným vojenským dodavatelem na lavičku
na Okružní třídě): Odtud je uvidíme líp. Jak krásně pochodujou, naši
chrabří vojíni!
Druhý: Jak to říká Bismarck, dnes to stojí v Neue Freie Presse - naši
lidé že jsou prostě k zulíbání.
První: Víte, že vzali dokonce Eislerova nejstaršího?
Druhý: Nepovídejte! To svět neviděl! Takoví boháči. Že se tady nic
nedalo dělat?
První: Říká se, že to teď zkoušejí. Asi pude nahoru a zařídí si to.
Druhý: A v nejkrajnějším případě - uvidíte, teď mu přece koupí ten
automobil, co si nasadil do hlavy.
První: V tom se může taky přijít k úrazu.
Chodec: Uctivá poklona, pane generální řiditeli!
Jiný chodec (k svému druhovi): Slyšel si? Víš, kdo to je? Generální
řiditel v civilu. To musíme dát pozor na hubu. To je totiž
představenej generálů.
Důstojník (k třem ostatním): Tě Bůh, Nowotny, tě Bůh, Pokorný, tě Bůh,
Powolny, tak poslyš - ty seš přece politicky vzdělanej, tak co tomu
říkáš?
Druhý důstojník (s hůlkou): Víš, já říkám, to je všechno kvůli tomu
obklíčení.
Třetí: Víš - teda přirozeně.
Čtvrtý: Docela můj názor - včera sem to natáh! - Viděli ste ten obraz
od Schönpfluga, chlapci!
Třetí: Víš, v novinách stojí, že to bylo neobratný.
Druhý: Neodvratný tam stojí.
Třetí: Přirozeně, neodvratný, víš, to sem se jen splet. Tak co je s
tebou?
Čtvrtý: No víš, mám teda holt vyhlídku, že se dostanu do ministerstva
války.
První: No seš fešák, přijdeš holt k nám. Poslouchej, včera sem ti byl
v Apolu na Mele Marsový - povídal mi Nowak od devětapadesátých že
slyšel že sem zadanej pro stříbrnou.
Kamelot: Tagblaaatt! Velké vítězství u Šabce! Čtvrtý: Gratuluju viděls tu žábu? To je šťabajznička, ta se může dát vidět, říkám vám počkejte, já - (Odejde.)
Ostatní (volají za ním): Tak potom přiď k Hopfnerovi! Vídeňák (řeční s
lavičky): - - neboť jsme museli být poslušni mánů zavražděného
následníka trůnu, to přestávají legrace - proto, spoluobčané, pravím
také - jako jeden muž se chceme s planoucími prapory přimknout k
vlasti v téhle velké době! Jsmeť přece obklíčeni samými nepřáteli!
Vedeme svatou válku na obranou! Teda prosím - podívejte se na naše
chrabré vojíny, co teď nepříteli nastavují hruď, neohlížejíce se,
podívejte se, jak tam venku stojí před nepřítelem, protože vlast je
volá, a podle rozkazu vzdorují nepřízni každého počasí - tam venku
stojí, podívejte se na ně! A proto pravím i já - je povinností
každého, kdo chce být spoluobčanem, aby štantepé bok po boku přispěl
svou hřivnou. Podle rozkazu! Tady si musíme vzít příklad, áno! A proto
pravím také - každý z vás musí držet dohromady jako jeden muž! Ať to
jen slyší naši nepřátelé, je to svatá válka na obranu, co vedeme! Jako
ten fénix tu stojíme, kterým neproniknou, podle rozkazu - my sme my a
Rakousko vstane z mrtvých jako falanx ze světového požáru, pravím! Věc
pro kterou nás vytáhli, je spravedlivá, tady přestávají legrace, a
proto pravím také, jsi-li Srb - nastav hrb!
Hlasy z davu: Bravo! Tak je to! - Jsi-li Srb, nastav hrb! - Ať se ti
to líbí nebo ne! - Sláva - Všichni se musej shrbit!
Muž z davu: A každý Rus Jiný (řve): - to je hnus!
Třetí: Servus! (Smích.)
Čtvrtý: Hned ho dus!
Všichni: Tak je to! Hned ho dus! Bravo!
Druhý: A každý Gal?
Třetí: Jen ho sval! (Smích.)
Čtvrtý: Roha vzal!
Všichni: Bravo! Roha vzal! Tak je to!
Třetí: A každý bit - ne, každý Brit?
Čtvrtý: Bude bit!
Všichni: Výborně. Každý Brit bude bit! Bravo!
Žebravý kluk: Bůh trestej Anglii!
Hlasy: Bůh ji trestej! Hanba Anglii!
Děvče: Poldi mi slíbil pajšl vod Srbáka! Dala jsem to do Reichspostu.
Hlas: Ať žije Reichspost! Náš křesťanskej deník!
Jiné děvče: Prosím, já sem to tam taky dala, mně chce přinést Ferda
ledvinky vod Rusáka!
Dav: Sem s tím!
Strážník: Prosím vlevo, prosím vlevo.
Intelektuál (ke své přítelkyni): Tady by se člověk moh, kdyby eště byl
čas, ponořit do duše lidu, kolik je hodin? Dnes stojí v úvodníku, že
sladko je žíti. Skvělý je to, jak říká, že zář antické velkosti
prozařuje naši dobu.
Přítelkyně: Teď je půla. Mamá říkala, když přijdu pozdějc než o půle
domů, že to dostanu.
Intelektuál: Ale di, zůstaň. Prosím tě se podívej na ten lid, jak to
kvasí. Dej pozor na ten rozmach.
Přítelkyně: Kde?
Intelektuál: Myslím ten duševní, jak se očistili ty lidi, v úvodníku
přece stojí, všichni jsou hrdinové. Kdo by to byl považoval za možný,
jak se časy změnily a my s nimi. (Fiakr zastavuje před domem.)
Pasažér: Kolik dostanete?
Fiakrista: Milostpán už bude vědět.
Pasažér: Já to nevím. Kolik dostanete?
Fiakrista: No kolik holt dělá taxa.
Pasažér: Kolik dělá taxa?
Fiakrista: No co holt dáváte ostatním.
Pasažér: Máte zpátky? (Podává mu zlatou desetikorunu.)
Fiakrista: Zpátky, na tohle? To nevemu ani celý, to by mohly bejt
francouzský peníze!
Domovník (přiblíží se): Co? Francouz? Ahelemese. Nakonec eště
vyzvědač, no počkej ! Vodkuď přichází?
Fiakrista: Z Východního nádraží!
Domovník: Aha, z Petrohradu!
Dav (který se shromáždil kolem vozu): Špión! Špión! (Pasažér zmizí v
průchodu.)
Fiakrista (volá za ním): Špinavej pytlíku podezřelej!
Dav: Nechtě ho běžet! Nedělejte reprasalie, to se nepatří. My nejsme
takoví!
Američan od Červeného Kříže (k druhému Američanu): Look at the people
how enthusiastic they are!
Dav: Dva Angličani! Mluvte německy! Bůh trestej Anglii! Mažte je! Tady
sme ve Vídni! (Američané prchnou do průchodu.) Nechtě je běžet! My
nejsme takoví!
Turek (k druhému Turkovi): Regardez l'enthousiasme de tout le monde!
Dav: Dva Francouzi! Mluvte německy! Mažte je! Tady sme ve Vídni!
(Turci prchnou do průchodu.) Nechtě je běžet! My nejsme takoví! To
přece bylo turecky! Copak nevidíte, že mají fezy! To sou spojenci!
Dožeňte je a zazpívejte Evžena! (Dva Číňané přicházejí mlčky.)
Dav: Japonci sou tu! Japonci sou taky ve Vídni! Pověsit by se měla ta
pakáž za copy!
První muž: Nechtě je běžet! To přece sou Číňani!
Druhý: Ty seš sám Číňan!
První: Spíš ty!
Třetí: Všichni Japonci sou Číňani!
Čtvrtý: Ste Vy snad Japonec?
Třetí: Né.
Čtvrtý: No tak, ale Číňan ste přece! (Smích.)
Pátý: Ale ale ale, copak to tady provádíte, copak ste to nečetli v
novinách, podívejte se, tady to stojí (Vytáhne noviny): Podobné
výstřelky patriatismu nemohou být v žádném případě trpěny a jsou mimo
to schopny poškodit cizinecký ruch. Japak se pak má vyvinout
cizineckej ruch, depak, no tak!
Šestý: Bravo! Má pravdu! Cizineckej ruch, dyž ho chcem posílit, to je
těžký, to není jen tak Sedmý: Drž hubu! Válka je válka a když někdo švadroní americky nebo
turecky nebo jinak Osmý: Tak je to. Teď je válka a to přestávají legrace! (Dáma s lehkým
knírkem přichází.)
Dav: A hele! To známe, převlečenej špión! Zatknout! Zavřít na šup!
Rozšafný občan: Ale pánové - uvažte - přece by se dala oholit!
Muž z davu: Kdo?
Rozšafný občan: Kdyby byla špión.
Druhý muž z davu: Na to zapomněl! Tím se prozradil!
Výkřiky: Kdo? - On! - No ona!
Třetí muž: To je právě ta lest těch špiónů.
Čtvrtý: Aby se nepoznalo, že to sou špióni, nechají si růst fousy!
Pátý: Nežvaňte tak pitomě, to je ženskej špión a aby se to nepoznalo,
přilepila si fousy!
Šestý: To je ženskej špión, co se vydává za mužskýho!
Sedmý: Ne, to je mužskej, co se vydává za ženskýho špióna!
Dav: Holt podezřelej, co patří na strážnici! Držte ho! (Dáma je
odváděna strážníkem. Je slyšet zpěv Wacht am Rhein.)
První reportér (drží poznámkový blok v ruce): To nebyl rychlý oheň
chvilkového opojného nadšení ani lomozný výbuch nezdravé davové
hysterie. S opravdovou mužností přijímá Vídeň osudové rozhodnutí.
Víte, jak tu celou náladu shrnu? Náladu lze shrnout těmito slovy:
Daleko vzdáleni pýchy a slabosti. Daleko vzdáleni pýchy a slabosti,
toto slovo, které jsme razili pro celkovou náladu Vídně, nelze dosti
často opakovat. Daleko vzdáleni pýchy a slabosti! Tak co tomu říkáte?
Druhý reportér: Co mám říkat? Skvělý! První: Daleko vzdáleni pýchy a
slabosti! Tisíce a tisíce valily se dnes ulicemi, ruku v ruce, ruče
šli chudí a bohatí, staří a mladí, vznešení i nízcí. Postoj každého
jednotlivce ukazoval, že si je plně vědom vážnosti situace, ale také
pyšný na to, že na vlastním těle cítí tep velké doby, jež nyní
propukává.
Hlas z davu: Polibmišos!
Reportér: Slyšíte, jak stále znovu zaznívá pochod prince Evžena a
národní hymna a k nim se jako samozřejmost druží Wacht am Rhein ve
znamení spojenecké věrnosti. Dříve než obvykle dopřává si dnes Vídeň
oddechu. Abych nezapomněl, musíme extra vylíčit, jak se masy
masírovaly před ministerstvem války. Ale především nemůžeme opomenout
se zmínit - hádejte vo čem.
Druhý: Abych nevěděl! Nemůžeme opomenout se zmínit, jak sta a sta lidí
se masírovalo ve Fichtegasse před redakční budovou Neue Freie Presse.
První: Chytrá hlavička. Jo, to má rád pan šéf. Ale co říkáte sta a
sta? Vy byste tomu dal! Řekněte hned tisíce a tisíce, co Vám na tom
záleží, dyž se už jednou masírujou.
Druhý: Dobře, ale jen aby se to nechápalo jako nepřátelská
demonstrace, protože přece náš list poslední sobotu, kdy už přece byla
ta velká doba, uveřejnil tolik masérských inserátů?
První: V tak velký době je tak malicherný hledisko vyloučený.
Přenechejte to Krausově Fackel. Všichni jásali pod okny redakce.
Ozývaly se bouřlivé výkřiky: Předčítat! Předčítat! a to se samozřejmě
vztahovalo na Bělehrad. Pak provolávali na tisíckrát slávu, a to
Rakousku, Německu a Neue Freie Presse. Tenhle pořad pro nás nebyl
právě lichotivej, ale bylo to přece hezký od nadšenýho davu. Celý
večer stál, pokud nebyl právě zaměstnán před ministerstvem války nebo
na Míčovém náměstí, ve Fichtegasse a masíroval se.
Druhý: Kde jen ty lidi na to vemou čas, tomu se pořád divím.
První: Prosím Vás, časy sou tak velký, že na to dycky stačí čas! Tedy
zprávy večerního vydání se stále znovu a znovu rozbíraly a
prodebatovávaly. Od úst k ústům letělo jméno Auffenberg. Druhý: Čím to
přijde?
První: To Vám můžu vysvětlit, je to redakční tajemství, řekněte to
teprve, až bude mír. Teda Roda Roda nám přece včera telegrafoval o
bitvě u Lvova a na konci telegramu stojejí slova: Dělat náladu pro
Auffenberga! Už to bylo vysázený. V poslední chvíli sme to zpozorovali
a vyndali, ale pak jsme kór dělali náladu pro Auffenberga!
Druhý: Hlavní věc teď sou obrázky z ulice. Vod každýho patníku, kde
demonstruje nějakej pes, chce teď mít obrázek z ulice. Včera si mne
dal zavolat a říkal, abych pozoroval žánrový scény. Ale právě to mi je
nepříjemný, nerad se dostávám do tlačenice, včera sem musel zpívat s
sebou Wacht am Rhein - poďte pryč, tady to už taky začíná, podívejte
se jen na ty lidi, tuhle náladu znám, najednou je člověk vtom a zpívá
Zachovej nám.
První: Bůh uchovej! Máte pravdu - nač u toho musíme bejt sami, taky
nenahlížím, ztrácíme jen čas, tam máme psát a místo toho tady stojíme.
Co sem chtěl říct, moc důležitý je vylíčit, jak jsou všichni odhodláni
a tu a tam se někdo odpoutá, chce přispět svou hřivnou za každou cenu.
To se dá moc plasticky vykreslit. Včera si mne dal zavolat a říkal, že
se musí obecenstvu dělat chuť na válku a na list, to de jedno s
druhým. Moc důležitý sou při tom jednotlivosti a podrobnosti, jedním
slovem odstíny a zvlášť vídeňská nota. Na příklad se musí uvést, že
samozřejmě všechny stavovské rozdíly zmizely a to ihned - z automobilů
kynuli, dokonce z ekvipáží. Pozoroval jsem, jak dáma v krajkové
toaletě vystoupila z auta a padla kolem krku ženě s vybledlým šátkem.
Tak to chodí už od ultimáta, všichni jsou jedno srdce a jedna duše.
Hlas kočího: Jeď dál, holomku zatracenej Druhý reportér: Víte, co sem pozoroval? Pozoroval jsem, jak se tvořily
skupiny.
První: No a -?
Druhý: A nějaký student řečnil, že každý musí konat svou povinnost,
pak se odpoutal nějaký Člověk od své skupiny a řekl: Tak to je v
pořádku!
První: To není špatný. Já jen můžu konstatovat, že velká vážnost se
šíří městem a tato vážnost, zmírněná vzletem a vědomím historické
chvíle, zračí se ve všech tvářích, ve tvářích mužů, kteří již musí jít
s sebou, ve tvářích těch, kteří ještě zůstávají zde Hlas: Polibmišos!
První: - a ve tvářích oněch, kteří jsou pověřeni tak velkým úkolem.
Minula pohodlná bezstarostnost, poživačná bezmyšlenkovitost; známkou
doby je osudově bujará vážnost a hrdá důstojnost. Fysiognomie našeho
města se naráz změnila.
Chodec (ke své ženě): Pro mě si di do Josefstadtu, já du na Vídeňku.
Kamelot: Rakušané postupují! Všechny posice vzaty!
Žena: Mně už je nanic z té Husarské krve.
První reportér: Nikde ani stopa sklíčenosti a stísněnosti, nikde
těkavá nervosita a bledou myšlenkou nakažená ustaranost. Ale stejně
není stopy po lehkomyslném podceňování událostí nebo bláhová,
bezmyšlenkovitě výskavá nálada.
Dav: Hurá! Hele Němce! Hanba Srbsku!
První reportér: Podívejte se, jižní vznětlivost, ovládaná a řízená
německou vážností. To sou postřehy pro City. Vy můžete zvolit pro
Leopoldstadt vzrušenější notu.
Druhý: Ani mi nenapadne, já sem taky víc pro klidnější nálady. Tu a
tam vidíme, řeknu, bělovlasého starce, jenž dumavě vzpomíná vzdálených
jinošských let, nebo shrbenou stařenku, jež třesoucí se rukou kyne na
rozloučenou a k požehnání. Na jiné je vidět, že se strachuje o svého
syna nebo muže. Votočte se, tady můžete vidět, jak kynou, kynou
efektivně. (Tlupa chlapců s čákami a dřevěnými šavlemi táhne kolem,
zpívají: Kdo se vojákem chce státi - dal postavit most na ráně -)
První: Poznamenejte si: pěkná žánrová scéna. Vůbec musíme teď hledět
mluvit co nejvíc o lidu, šéf právě dnes napsal, že to je pramen,
kterým můžeme osvěžit náladu.
Skupina (zpívá): Rusáky a Srbáky,
rozbijem jim čumáky! Sláva! Hanba! Heleďte ty dva židi!
Druhý reportér: Poslyšte, já už nemám chuť pozorovat žánrový scény. Ať
von si osvěžuje náladu z tohodle pramene, když si troufá. Já sem radši
daleko vzdálen První: Daleko vzdálen pýchy a slabosti, toto slovo, které jsme razili
pro celkovou náladu Vídně - (Oba rychle odejdou.)
(Vznikne rozruch. Mladý muž ukradl staré ženě kabelku. Dav se staví
proti žene.)
Ženský hlas: Jo, milá paní, teď je válka, to není jako v míru, to holt
musí každej pustit chlup, tady sme ve Vídni!
Poldi Fesch (k svému průvodci): Včera jsem to natáh se Sašou
Kolowratem, dnes - (Odejde.) (Vstupují dva ctitelé Reichspostu.)
První ctitel Reichspostu: Války jsou zušlechťovací a očistné procesy,
jsou to žírná pole ctnosti a buditelky hrdinů. Teď mají slovo zbraně.
Druhý ctitel Reichspostu: Konečně! Konečně!
První: Války jsou požehnání, nejen pro ideály, za které se vedou, ale
i pro očistu, kterou přinášejí lidu, jenž je vede ve jménu nejvyšších
statků. Doby míru jsou nebezpečné doby. Přinášejí příliš lehce
ochabnutí a zpovrchnění.
Druhý: Jednotlivý člověk potřebuje holt přece jen trochu boje a ruchu.
První: Majetek, klid, požitek je nicotný tam, kde čest vlasti musí
znamenat všechno. Budiž proto válka, do které naše vlast byla
zapletena Druhý: - budiž proto válka, která žádá odplatu za zlotřilost a záruky
klidu a pořádku, z celého srdce pochopena a požehnána.
První: Vymést všechno železnou pěstí!
Druhý: V Praze, Brně a Budějovicích - všude jásají císařovým
rozhodnutím vstříc.
První: V Sarajevě zpívali Zachovej nám, Hospodine.
Druhý: Věrně stojí Italie po boku Rakouska.
První: Kníže Alfred Windischgrätz přihlásil se dobrovolně k válečné
službě.
Druhý: Jeho Veličenstvo pracovalo po celý den nejusilovněji.
První: Dvacátého sedmého mezi 12. a 1. hodinou byla v Poštovní
spořitelně učiněna finanční opatření pro válku. Druhý: Zásobování
Vídně po dobu války bylo zajištěno starostou společně s ministerským
předsedou a ministrem zemědělství.
První: Četl jsi? Žádná drahota v důsledku války. Druhý: To je rozumný!
První: V neochvějné věrnosti Druhý: - vzdáváme hold našemu milovanému starému císaři.
První: Weiskirchner řek, moji milí Vídeňáci, prožíváte velkou dobu.
Druhý: Nojo, není to žádná maličkost! První: Vzpomínáme také svého
spojence v zářící zbroji, povídal.
Druhý: Hold císaři věrného obyvatelstva složili už na stupních
nejvyššího trůnu.
První: V nejvyšším vladařském sídle v Išlu. Druhý: Budeš vidět, válka
způsobí renesanci rakouského myšlení a jednání, budeš vidět. Sak na
ryby!
První: Nejvyšší čas, aby už jednou nastal rozmach duší! Pytel na raky!
Druhý: Ocelovou lázeň potřebujeme! Ocelovou lázeň! První: Už seš
narukovanej? Druhý: Depak, osvobozenej! A ty? První: Neschopnej.
Druhý: Úlevné vydechnutí probíhá všemi vrstvami našeho obyvatelstva!
Tato válka - (Odejdou.) (Je slyšet zpěv vojáků, táhnoucích kolem: V
domovině, v domovině, tam shledáme se zas.)
Starý abonent Neue Freie Presse (v rozhovoru s nejstarším abonentem):
Intresantní, dneska stojí v úvodníku, jak srbský dvůr a všichni
ostatní musejí pryč z Bělehradu. (Předčítá.) Vídeň nebyla dnes večer
městem, které ve své opuštěnosti neposkytovalo dvoru, vládě a vojsku
bezpečné útočiště. Bělehrad jím byl.
Nejstarší abonent: Zlatý slova. To dělá člověku dobře, dyž slyší něco
takovýho a cejtí přece trochu zadostiučinění.
Starý abonent: Ovšem by se dalo namítnout, že Vídeň je momentálně od
Srbů víc vzdálená než Bělehrad od Rakušanů, protože přece Bělehrad
leží akorát proti Semlínu, zatím co Vídeň neleží akorát proti
Bělehradu, a protože už začali střílet ze Semlína na Bělehrad, zatím
co z Bělehradu nemůžou střílet chválabohu na Vídeň.
Nejstarší abonent: Můžu Vaše myšlenky sledovat, ale k čemu to vede? Ať
se díváme na situaci, jak chceme, musíme dojít k tomu, že to co říká v
úvodníku je pravda. Že totiž ve Vídni může zůstat dvůr a vůbec všechno
jak to je a v Bělehradě ne. Nebo to snad není pravda? Mně se zdá Vy
ste nějakej skeptik?
Starý abonent: Jak to pravda? Je to úplně nepopiratelný a eště nikdy
sem neměl pocit, že má tak pravdu jako má pravdu tentokrát. Protože
kde má recht, tam má recht. (Odejdou.)
Kamelot: Lvov ještě v našich rukách!
Čtyři chlapci a čtyři děvčata ruku v ruce: Dal postavit most na ráně,
aby mohli přejít k bráně město a tvrz Bělehrad Dav: Sláva! (Fritz Werner vystoupí a děkuje s úklonou.)
Slečna Körmendyová: Víš co, jdi teď ty k němu a popros ho.
Slečna Löwenstammová (blíží se k němu): Jsem totiž velká ctitelka a
prosila bych o autogram - (Werner vytáhne poznámkový blok, popíše
jeden list a podá ji jej. Odejde.) Bože, jak byl milý!
Slečna Körmendyová: Podíval se na tebe? Pojď pryč z té tlačenice,
všechno kvůli té válce. Já zbožňuju jenom Storma. (Odejdou.)
První pepík: Sévas Franc, kam to sypeš?
Druhý: Auxtrois Francois.
První: Kam?
Druhý: Auxtrois Francois. Vytlouct Huttererovi výklady, dyž tu tabuli
nesundá. Necejtím se vzteky!
První: Máš recht, je to škandál je to.
Druhý: Kde vidím jaký Modes, hnedka to rozflákám! (Odejde v ráži.)
První: Sévas Pepi, kam to sypeš?
Třetí: Du přinýst hřivnu.
První: Ahele, chceš uplatnit svůj smysl pro obecný blaho!
Třetí: Cože? Uplatit? S tím mě vynech! To víš! (Dá mu facku.)
Výkřiky z davu: Helejte! Styďte se! Dopak je tohle? Nejste vy ten
Nikolájevič?
Muž z lidu: Jakej smysl pro obecný blaho ty lidi uprostřed války
uplatňujou, to by člověk vopravdu neřek! (Dva agenti vstoupí.)
První agent: Tak dneska po prvé, poslyšte, zlato dal sem za železo.
Druhý: Vy? To povídejte někomu jinýmu. Vy ste dal! Na to akorát
vypadáte První: Kdo říká, že já sem dal? Tamhle naproti vidím ceduli s dnešní
premiérou: Zlato dal jsem za železo, já bych na to šel.
Druhý: Dobře, du taky! Teď to je vůbec nejzajímavější. Včera při
Čardášový princezně, předčítala Gerda Walde zvláštní vydání o
čtyřiceti tisících Rusech u drátěných překážek - ten jásot ste měl
slyšet, desetkrát nejmíň ji vyvolali.
První: Byli už raněný?
Druhý: Taky! Teď to je vůbec nejzajímavější. Nedávno jeden seděl vedle
mě. Co se to jen hrálo? Aha - Ich hatt einen Kameraden.
První: Dobrý??
Druhý: Úspěch jak trám!
Kamelot: Bělehrad bombardován! Proměna.
2. scéna
Jižní Tyroly. Před mostem. Hlídka zadržuje auto. Šofér ukazuje vůdčí
list.
Domobranec: Pozdrav pánbu, páni! Smím prosit Škarohlíd: Konečně jednou přívětivý člověk! Ostatní jsou všichni tak
rabiátní a hned přikládají pušku k líci Domobranec: Jo to je kvůli tomu ruskýmu autu se zlatem no a to Škarohlíd: Ale automobil, který chce zastavit, nemůže přece zastavit
ve vteřině, několik metrů ještě jede setrvačností - při tom se přece
může stát největší neštěstí.
Domobranec (v ráži): Jo - dyž někdo nezastaví - všechno postřílíme všechno postřílíme - všechno - (Automobil jede dál.)
Proměna.
3. scéna
Za mostem. Houf vojska kolem automobilu. Šofér ukazuje vůdčí list.
Voják (s namířenou puškou): Stát!
Škarohlíd: Vůz přece už stojí. Proč je ten muž tak rabiátní?
Setník (zachvácen zuřivostí): Koná svou povinnost. Jen kdyby byl v
poli tak rabiátní s nepřítelem, to by bylo v pořádku!
Škarohlíd: Ano, ale nejsme přece Setník: Válka je válka! Basta! (Automobil jede dál.)
Proměna.
4. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: To můžete mluvit o Štěstí. Ve Štýrsku byla sestra od
Červeného kříže, jejíž auto ještě popojelo o několik metrů,
zastřelena..
Škarohlíd: Do rukou otrokových byla vložena moc. Toho jeho povaha
nesnese.
Optimista: Bohužel nebude možno zabránit za války přehmatům
podřízených orgánů. V takové době musí však každý ohled býti podřízen
jediné myšlence: Zvítězit.
Škarohlíd: Moc, která byla vložena do rukou otrokových, nevystačí,
abychom se vypořádali s nepřítelem, jistě však se státem.
Optimista: Militarismus znamená zmnožení státní správy násilím, aby Škarohlíd: -- tímto prostředkem bylo dosaženo konečného zhroucení. Ve
válce se stává každý představeným svého bližního. Vojsko je
představeným státu, jemuž nezbývá jiného východiska z nepřirozené
tísně než korupce. Jestliže státník nechá vojáka vládnout nad sebou,
pak podlehl fascinaci čítankovým idolem, který přečkal svou dobu a
naší dobou nemůže již být beztrestně překládán do života či smrti.
Vojenská správa znamená užívání kozla jako vrchního zahradníka a
proměnu zahradníka v kozla.
Optimista: Nevím, co Vás opravňuje k této ponuré prognose. Soudíte
patrně, jako již v míru, podle nezbytných průvodních zjevů o celku,
vycházíte z nahodilých mrzutostí, které považujete za symptomy. Doba
je příliš velká, než abychom se mohli zabývat malichernostmi.
Škarohlíd: Ale tyto malichernosti porostou s ní!
Optimista: Vědomí, že žijeme v epoše, v níž se dějí tak mohutné věci,
povznese i nejnepatrnějšího nad něj sama.
Škarohlíd: Malí zloději, kteří ještě nebyli pověšeni, stanou se
velkými, a pak je nechají běžet.
Optimista: Čeho i nejnepatrnější může válkou získat, je Škarohlíd: - provise. Kdokoli natáhne ruku, bude ukazovat jizvy,
kterých nemá.
Optimista: Jako stát, jenž se pro svou prestiž podrobuje
nevyhnutelnému obrannému boji, získává na cti, tak i každý
jednotlivec, a co nyní prolitou krví přišlo na svět, je Škarohlíd: Špína.
Optimista: Ano, Vy, který jste ji viděl Všude, cítíte, že Vaše doba
minula! Setrvejte jen se svým škarohlídstvím jako dosud ve svém koutku
- my ostatní jdeme vstříc éře duševního rozmachu! Což nepozorujete, že
nastala nová, velká doba?
Škarohlíd: Znal jsem ji ještě, když byla takhle maličká, a ona jí zase
bude.
Optimista: Můžete teď ještě sýčkovat? Neslyšíte ten jásot? Nevidíte to
nadšení? Může se mu vzepřít cítící srdce? Vy jste jediné, které to
umí. Myslíte, že velké citové otřesy mas neponesou ovoce, že tato
nádherná předehra zůstane bez pokračování? Ti, kteří dnes jásají Škarohlíd: - budou zítra lkát.
Optimista: Co znamená žal jednotlivce! Tak málo jako jednotlivý život.
Zrak člověka konečně zase směřuje vzhůru. Nežijeme jen pro hmotný
prospěch, nýbrž i Škarohlíd: - pro řády.
Optimista: Ne jen chlebem živ je člověk.
Škarohlíd: Nýbrž musí také vést válku, aby ho pozbyl.
Optimista: Chleba bude vždycky! My však žijeme nadějí na konečné
vítězství, o němž nelze pochybovat a před nímž Škarohlíd: - zemřeme hlady.
Optimista: Jaká malomyslnost! Jak budete svým časem zahanben!
Nezatvrzujte se tam, kde se slaví slavnosti! Brány duše jsou otevřeny.
Památka dnů, v nichž se zázemí, třebas jen přijímáním denních zpráv z
bojiště, zúčastnilo činů a utrpení vítězné fronty, zanechá duši -
Škarohlíd: - všechno, jen ne jizvu.
Optimista: Národy se válkou jen naučí Škarohlíd: - že od ní příště nemají upouštět.
Optimista: Kulka vylétla z hlavně a lidstvu Škarohlíd: - vklouzne jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven.
Proměna.
5. scéna
Míčové náměstí.
Hrabě Leopold Franz Rudolf Ernest Vinzenz Innozenz Maria: To ultimátum
bylo prima! Konečně! Konečně!
Baron Eduard Alois Josef Ottokar Ignazius Eusebius Maria:
Foudroyantní! No ale o chlup by ho byli přijali.
Hrabě: To by mě bylo šíleně agassovalo. Na štěstí jsme tam měli ty dva
bodečky, naše vyšetřování na srbské půdě a vůbec - no na to přece
neletěli. Teď si to můžou sami přičíst, ty Srbáci.
Baron: Když to všechno uvážíme - kvůli dvěma bodečkům - a teda pro
takovou bagatelu vypukla světová válka! Vlastně je to k zbláznění
komický.
Hrabě: Toho sme se přece nemohli vzdát, abysme žádali ty dva bodečky.
Proč se čepejřili, ty Srbáci, proč nepřijali ty dva bodečky?
Baron: No to bylo přece od počátku jasný, že to nepřijmou.
Hrabě: To sme právě věděli předem. Poldi Berchtold je holt někdo, to
se musí nechat. Je o tom taky jen jedno mínění ve společnosti.
Enormní! Říkám ti - prostě povznášející. Konečně, konečně! Už to přece
nebylo k vydržení. Na každým kroku byl člověk handikapován. No teď
začne jinej život! Tuhle zimu, na šup po uzavření míru si lajstnu
Riviéru.
Baron: Já už budu rád, když si lajstnu Jadran.
Hrabě: Nedělej vtipy. Jadran je náš. Italie se ani nehne. Já ti říkám,
teda po uzavření míru Baron: No kdy myslíš že bude mír?
Hrabě: Za dva, nejdýl za tři týdny, myslím.
Baron: K smíchu.
Hrabě: No copak, se Srbskem se vypořádáme hravě, ale hravě, milánku uvidíš, jak dobře se bijou naši lidi. Už ta říznost našeho šestýho
dragounskýho! Několik lidí ze společnosti je prej už přímo na frontě,
slyšíš? No a naše dělostřelectvo - teda prima. Pracuje šíleně přesně!
Baron: No a Rusko?
Hrabě: Rus bude rád, když bude mít pokoj. Spolehni se na Conrada, ten
už ví, proč je pouští do Lvova. Jak budeme v Bělehradě, tak se karta
obrátí. Potiorek je prima! Říkám ti, Srbáci zajdou strašlivě. Všechno
ostatní pude samo.
Baron: No kdy teda myslíš opravdu - Hrabě: Za tři čtyři týdny je mír.
Baron: Tys byl dycky šílenej optimista. Hrabě: No tak prosím, kdy?
Baron: Dřív než za dva, tři měsíce se nedá nic dělat! Uvidíš. Když to
pude dobře, tak za dva. Ale to to musí jít už moc dobře, milánku!
Hrabě: No to bych přece jen prosil - to by bylo příšerně otravný. To
by ale bylo šarmantní, člověče! Přece by to nešlo už kvůli výživě.
Nedávno mi povídala Sachrová - Nemyslíš snad přece, že se to s těma
zásobovacíma předpisama dá udržet? Dokonce u Demla už s tím začínají,
že musíme vytrvat - to sou šarmantní poměry - člověk se beztak
omezuje, kde může, ale na trvalo - K smíchu, to nejde! Nebo myslíš Baron: Znáš přece můj názor. Nemám valný mínění o zázemí. Nejsme
konečně žádný Vonáskové, i když sme nucený se s nima - právě včera
mluvím s Putzo Wurmbrandem, víš, ten co má Maričku Palffyovou, ten je
přece pravá ruka od Krobatina, teda prima patriot - ten povídá, když
si jednou začneme obrannou válku - rozumíš, ten si to totiž specielně
entetíroval s tou obrannou válkou Hrabě: No - prosím - a není to snad obranná válka? Ty seš pěknej
defetista, dej pokoj! V tísnivý situaci, ve který sme byli, zapomněls
už, že sme byli soit disant nucený do toho praštit kvůli prestiži a
vůbec - teda to mi připadá - dovol - zapomněls na to obklíčení? právě včera sem mluvil s Fipsi Schaffgotschem, tím, co ona je
Bellgardová, víš, on je trochu trknutej, ale vysloveně sympatickej teda co sem chtěl říct - aha - teda nebyli sme snad nucený nechat se u
Temeš Kubína napadnout Srbama, aby Baron: Jak to?
Hrabě: Jak to? Di, nepřetvařuj se - přece víš sám nejlíp, že srbskej
útok u Temeš Kubína byl nutnej - chci říct, museli sme přece do toho
praštit Baron: No to samozřejmě!
Hrabě: No tak, copak sme to jinak měli zapotřebí? Zrovna tak jako
Němci s pumama na Norimberk! Teda - dovol - teda jestli tohle není
obranná válka, rozumíš!
Baron: Ale prosím, copak sem něco říkal? Víš přece, že sem byl právě
já od začátku pro zatěžkací zkoušku, notabene když to je beztak
poslední. Jak se to označí, je mi fuk. Obranná válka - to zní dočista
tak, jako bysme se museli omlouvat. Válka je válka, říkám.
Hrabě: No jo, to máš recht. Co, ten Poldi Berchtold! Je a zůstane
strašně fešnej chlapík. To může každej říkat, co chce. Oho, v našem
kšeftu se taky potřebuje říznost, a ta se mu musí nechat! Jak těm
pánům vyklouz do Išlu - ty by byli tomu ultimátu nejradši eště
zabránili! Ale on - teda to bylo enormní! Jedna trefa po druhé!
Baron: Epatantní! Nebyl bych věřil, že se mu to tak podaří. Drží si ty
lidi od těla. Politika Poldi Berchtolda se poznala už při restrikci na
pohřbu, jak vyloučil ruskýho velkoknížete.
Hrabě: Přirozeně. Že se pak Rusko přece do toho vmísilo, nebyla jeho
vina. Kdyby to bylo šlo podle jeho, byla by světová válka zůstala
lokalisována na Srbsko. Víš, co má Poldi Berchtold? Poldi Berchtold má
to, co musí mít diplomat ve světový válce především jiným: savoir
vivre! To mi šíleně imponovalo, jak strčil návrh těch anglickejch
panáků prostě mezi závodní programy - teda že máme s jejich laskavým
svolením obsadit Bělehrad - taková pokrytecká žoldnéřská pakáž - a jak
potom přišel do klubu, pamatuješ se, podívá se tak nějak na nás a
povídá: Teď má armáda volnou ruku! Tehda ti byl ve formě! To mi přece
přiznáš - maličkost to nebyla, v takový osudový chvíli - (Je slyšet z
vedlejšího pokoje zvonění a pak)
Hlas Berchtoldův: Mraženóóóu! (Je slyšet zavření dveří.)
Baron: Tak prosím - o půl dvanáctý! Tak prosím - o půl dvanáctý chce
už svou mraženou kávu! Ne, to mne tentíruje, abych jednou - tak
prosím, to musím říct - Mražená káva je opravdu jeho slabá stránka!
Hrabě: Je to snad jediná slabost, kterou má. Adoruje mraženou kávu!
Ale to se taky musí uznat, mražená káva od Demla - no ideální.
Baron: Poslyš, slunce je dnes venku - no prima! Hrabě (otevře obálku
tiskové kanceláře a čte): Lvov je ještě v našich rukách. Baron: No
tak!
Hrabě: Poldi Berchtold - rozumíš (Mumlá další text zprávy.) - dobyt
zpátky - ach co, pořád to samý - agassantní - leze to člověku z krku (Rozmačká papír.) - co sem chtěl říct - čím dýl přemýšlím o situaci když to vezmeme kolem dokola - dnes bysme mohli venku supírovat se
Štefi.
Proměna.
6. scéna
Před kadeřnickým krámem v Habsburgergasse. Dav lidí v největším
vzrušení.
Dav: Hanba! Udělejte z toho kůlničku na dříví!
Muž z lidu (pokouší se chlácholit): Ale lidičky, ten čovek přece nic
neudělal! Houslař z vedlejška je přece jeho nepřítel Houslař (štve dav): Je to Srb! Dopustil se vejroku. Proti vysoce
postavený osobnosti! Vlastnoručně sem to slyšel!
Kadeřník (spíná ruce): Já sem nevinej - já sem dvorní kadeřník - japak
by mně napadlo Druhý muž z lidu: To je přec vidět už na méně, že to je Srb, votlučte
mu ty pukličky vo hlavu Třetí: Namydlete ho! Hanba! Hanba srbskýmu hrdlořezovi!
Dav: Hanbáá -! (Pustoší lokál.)
(Na rohu se objeví historikové Friedjung a Brockhausen v rozhovoru.)
Brockhausen: Právě dnes jsem přispěl v Neue Freie Presse trefnou
poznámkou k tomuto tématu, která s drtivou logikou předem odmítá
srovnání našeho národa s tou francouzskou nebo anglickou pakáží. Snad
můžete ten pasus použít pro svou práci, pane kolego, dávám Vám jej k
disposici, poslouchejte: Co oduševňovalo utěšujícím a povzbuzujícím
způsobem znalce historie jako poslední slovo historické moudrosti, že
totiž barbarismu nikdy nemůže býti popřáno definitivní vítězství,
sdílelo se instinktivně širokým vrstvám. V ulicích vídeňských nebylo
ovšem nikdy slyšet vřískavé ječení laciného řvavého nacionalismu. Zde
nevzplál pomíjivý rychlý plamen chvilkového nadšení. Tento starý
německý stát osvědčil od počátku války nejkrásnější ctnosti německého
lidu: tuhou sebedůvěru a hluboce niternou víru ve vítězství dobré a
spravedlivé věci. (Podává mu výstřižek.)
Friedjung: Věru, znamenitý to názor, pane kolego, kterým jste tak
říkajíc sestřelil hřebík na jedno namíření a trefil ptáka na hlavičku.
Vezmu to ad notám. Aj hleďme - tady bychom hned měli příklad!
Vlastenecky prodchnutý dav, jenž ukázněně dává výraz svým citům,
suaviter in re, fortiter in modo, jak to odpovídá vídeňské tradici.
Bezprostřední příčinou asi je, že to je právě Habsburgergasse. Ti
dobrosrdeční lidé chtěli asi tomuto jménu vzdát patřičný hold, jako by
za časů Leopolda byli právem demonstrovali v Babenbergerstrasse.
Brockhausen (zaraženě): Tak se mně ale přece jen zdá Friedjung (zaraženě): To je ovšem podivné - Brockhausen: Ti dobří lidé
jsou ale hodně hluční - Friedjung: V každém případě hlučnější než by
odpovídalo tradici Brockhausen: Nesmí se přehlížet spravedlivý důvod jejich vzrušení. Jak
praví Friedjung: Ode dne, kdy náš vznešený mocnář povolal tisíce a tisíce
našich synů a bratří do zbraně, zdá se, že to v našem národě na
nibelunžském proudu skutečně mocně kvasí. Však se nic nejí tak horké Brockhausen: Ty doby minuly, aby si připadali jako Fajáci. Mně
připadá, jako by svisticí stav času byl v pohybu Friedjung: Aj hle, patrně chtějí všichni do onoho lazebnického krámu,
je to dvorní kadeřník a naivní mysl lidu se patrně domnívá Výkřiky z davu: Tomu jsme to nandali! - Sakramencký dílo! Srbskej pes
podezřelej! - Teď může Srbáky holit střepama! - Tu houbu donesu svý
starý! - Všechny voňavky sem zachránil! - Dej sem pár! - Ježíš, ten
krásnej bílej plášť! - Di, puč mi jednu stříkačku ! - Bůh trestej
Anglii! - Ten chlap nám uplách!
Houslař: Neříkal jsem Vám to! To je velezrádce!
Brockhausen: Dav je vzrušen a domnívá se právem, že zase jednou přišel
na stopu rejdům srbských velezrádců.
Friedjung: Je to přece jen zvláštní, jak jemný čich má lid pro každý
útok na neporušený stav království a zemí, zastoupených na říšské
radě. Musel bych se velice mýlit, kdyby se u tohoto holiče nenalézaly
dokumenty o onom velkosrbském spiknutí Slovenského Jugu, jemuž jsem
již v roce 1908 přišel na stopu.
Brockhausen: Poněkud povážlivou zdá se mi jen forma.
Dav: Hledejte ho! Mažte ho! Hanba Srbsku!
Friedjung: Bylo by snad přece žádoucí, pane kolego, abychom se tomuto
zjevnému rozporu s historicky ověřenou skutečností, že vídeňské
obyvatelstvo není nakloněno vřískavému jásotu laciného řvavého
nacionalismu, vzhledem k tomuto právem vzrušenému houslaři dalekým
obloukem vyhnuli.
Výkřiky z davu: Co tu chtějí ty dva židáci? - Ty vypadají taky jako z
Balkánu! - Schází jim jen kaftan! - Srbáci to sou! - Dva Srbáci! Velezrádci! - Mažte je!
Oba historikové zmizí v průchodu. Proměna.
7. scéna
Uhelný trh. Před otáčecími dveřmi u vchodu do kavárny Pucher.
Starý Biach (velmi vzrušeně): Nejjednodušší by bylo, kdyby se hodilo
pět armádních sborů proti Rusku, a už by to bylo vyřízený.
Císařský rada: Samozřejmě. Útok je nejlepší obrana. Člověk se jen musí
podívat na Němce, co vykonali. To je elán! Něco takovýho jako vpád do
Belgie, to tu přece jen eště nebylo! Něco takovýho bysme potřebovali.
Kompaňon: Řekněte co je teda s Vaším synem?
Císařský rada: Osvobozenej, o jednu starost míň. Ale ta situace - ta
situace - věřte mi, nahoře není něco v pořádku. Něco takovýho jako
vpád do Belgie - říkám Vám, svěží ofensivní duch Kompaňon: Opatřte nám tady nějakou Belgii - uděláme taky vpád.
Doktor: Nějakýho Bismarcka bychom potřebovali.
Starý Biach: Co je teď platný umění diplomatů, teď mluvějí zbraně.
Můžeme se vystavit šachmatu? Jestli teď neprorazíme Škarohlíd (chce vstoupit do lokálu): Pardon Doktor: To dá člověku rozum. Ale strategickej moment, kterej v
pohybový válce znamená boční útok Obchodník střižním zbožím: Tak se na to spolehněte, sou obklíčený,
Žofi Poláková to sama říkala.
Starý Biach: S tím mě vynechte, ona ví! Vodkuď, chtěl bych vědět!
Obchodník: Vodkuď? Když přece její muž narukoval do Gartenbau do
reservního špitálu?
Císařský rada: Přece se říkalo, že je osvobozenej? Obklíčený, to by
bylo báječný, to je totiž víte to samý jako zaskočený.
Starý Biach (chtivě): Zaskočit by je měli, až by jim to zarazilo dech!
Dybych jen jednou moh bejt při takovým zaskočení!
Obchodník: Klein to zná, ten je ve Válečným tiskovým stanu. Včera
napsal, že z nich musí téct syrovátka. Dřív nepovolí.
Kompaňon: Člověk musí mít štěstí, aby moh bejt při tom. Poslyšte,
doktore, jak je to vlastně s tím Válečným tiskovým stanem? Dostane se
tam jen ten, kdo je neschopnej nebo taky kdo je schopnej?
Škarohlíd: Pardon - (Nechají ho vejít.)
Obchodník: Jak to schopnej? Člověk se tam dostane, dyž umí psát, ale
dyž nechce střílet, ale dyž chce, aby stříleli ostatní.
Císařský rada: Jak tomu mám rozumět? Proč nechce střílet, ze soucitu?
Obchodník: Ne, z opatrnosti. Soucit se na vojně nesmí mít a dyž je ve
Válečným tiskovým stanu, je to jako dyby byl na vojně.
Starý Biach: Tenhle Válečnej tiskovej stan, to musí bejt velkolepý
zařízení! Všechno se může vidět. Je to docela blízko u fronty a fronta
je u bitvy, teda bude Klein skoro v bitvě, může všechno vidět a při
tom to není nebezpečný.
Kompaňon: A to se pořád říká, že na moderním bojišti není nic vidět.
Tak se teda dá ve Válečným tiskovým stanu dokonce vidět eště víc než
dyž je člověk přímo v bitvě.
Doktor: V jistým smyslu jo, a může se dokonce psát o několika frontách
najednou.
Císařský rada: Od Kleina bylo přece to napínavý líčení v Neue Freie
Presse že většina zranění našich se vyskytuje na hřbetu rukou a nohou,
z čehož plyne, že Rusové si libují v útocích s boku Obchodník: No, ale Roda Roda to není! To nateče eště hodně vody do
Dněpru, než bude psát jako Roda Roda!
Císařský rada: Co se mi na Roda Rodovi líbí je především, že je
fešnej. Řekne, že se zejtra chce podívat na bitvu u Driny a podívá se
na ni. Fešák!
Starý Biach: Nic naplat, je holt vidět bývalýho oficíra - vojenskej
duch! Můj syn je sice osvobozenej, má ale přece velkej zájem, chce
dokonce abonovat Podrobnou kroniku válečných událostí proloženou
mapkami bojišť.
Císařský rada: Já si nemůžu pomoct - já sem hodně pesimistickej.
Starý Biach: Jak to pesimistickej? Co chcete, eště je Lvov v našich
rukách!
Kompaňon: No tak!
Doktor: K pesimismu není žádnej důvod. V nejhorším případě, jestli teď
padne rozhodnutí, bude to remis.
Obchodník: A já Vám říkám, já vím dokonce od jednoho pána z
ministerstva, že už to je skoro hotový. My deme zprava, Němci zleva a
přiskřípnem je, že jim dojde dech.
Císařský rada: Dobře - ale Srbsko?
Starý Biach (rabiátně): Srbsko? Kdo je Srbsko? Srbsko smeteme!
Císařský rada: Já nevím - já si nemůžu pomoct - dnešní zpráva z
bojiště - musí se umět číst mezi řádkama a dyž si člověk veme mapu pohled na mapu ukazuje - dokonce prostej laik - můžu Vám dokázat, že
Srbsko Starý Biach (podrážděně): Vynechte mě se Srbskem, Srbsko je vedlejší
bojiště. Zlobím se. Deme dovnitř, jsem zvědavej, co dnes budou mluvit
ministři - navrhuju, páni, abysme si sedli hned k sousednímu stolu.
(Vstoupí dovnitř.)
Proměna.
8. scéna
Ulice na předměstí. Je vidět krám modistky, krám firmy Patephon,
kavárnu Westminster a filiálku čistírny Söldner & Chini. Vstupují
čtyři mladíci, z nichž jeden nese žebřík, pruhy papíru a lepidlo.
První: Zase sme jednoho načapali! Co to tady stojí? Salon Stern, Modes
et Robes. To přelepíme jako jednu fialu!
Druhý: No ale meno by přece mohlo zůstat a aby se vědělo, jakej to je
obchod. Dej to sem, uděláme to takhle (Lepí a čte nahlas): Salo Stern
Mode. Tak se to patří. To každej rozumí. Dem dál.
První: Patephon, hele, copatoje? Je to francouzský?
Druhý: Ne, to je latinský, to může zůstat, ale tady - tadyhle čtu:
Hudebniny německé, francouzské, anglické, italské, ruské a hebrejské.
Třetí: Co s tím?
První: To přelepíme jak jednu fialu! Druhý: To uděláme takhle (Lepí a
čte nahlas): Hudebniny německé - hebrejské. Tak se to patří.
Třetí: Jo, ale co je tohle? A heleme! Tady stojí Café Westminster. mně
se zdá to je dokonce anglický označení!
První: Víš, ale to se dá dělat jen v dohodě, je to kavárna, kavárník
by moh bejt nějaká osobnost, měli bysme nakonec nepříjemnosti.
Zavoláme ho ven, počkejte. (Jde dovnitř a vrátí se okamžitě s
kavárníkem, jenž je zřejmě velmi zaražen.) Jistě to nahlídnete - je to
patriatická oběť Kavárník: To je fatální, ale dyž páni sou od dobrovolný komise Čtvrtý: No vidíte, proč ste svůj lokál vůbec tak tituloval, to bylo
neopatrný od Vás.
Kavárník: Ale páni, kdopak to moh tušit, teď je to mně samotnýmu
trapný. Víte, tituloval sem ten lokál tak proto, že přece tady ležíme
zrovna u Západního nádraží, kde obyčejně přijíždějí anglický lordi na
sezónu, tak aby se tady hned cejtili jako doma První: A poslyšte, byl už někdy nějakej anglickej lord ve Vašem
lokálu?
Kavárník: A jestli! To byly časy! Jéžiš! První: No to gratuluju. Ale
podívejte teď stejně nemůže žádnej přijít!
Kavárník: Chválabohu - Bůh trestej Anglii - ale podívejte se, to meno
se už tak vžilo, a po válce, dyž pámbu dá a zase přijdou anglický
zákazníci - podívejte, to byste holt přece měli mít uznání.
První: Na něco takovýho nemůže hlas lidu brát ohled, milej pane, a
hlas lidu, to Vám snad je známo Kavárník: Ale toseví, japak by to našinec nevěděl, sme přece více méně
lidová kavárna - ale - no japak vlastně mám ten lokál pomenovat?
Druhý: Ale s tím si nedělejte starosti, my Vám neublížíme - za moment
to budem mít - bezbolestně. (Vyškrábne písmeno i.)
Kavárník: Ale - co - copak - copak je to?
Druhý: Tak! A teď tam nechtě vod malíře namalovat u Kavárník: Ü? Café Westmünster -?
Druhý: Ü! To je to samý a je to německy. To je bezvadný! Nikdo nic
nepozná a přece každej musí hned vidět, že to je něco docela jinýho,
no co říkáte?
Kavárník: Ach, to je velkolepý! ach, velkolepý! Hned dám zavolat
malíře. Děkuju Vám, pánové, za laskavost. Takhle to zůstane, dokud
potrvá válka. Ve válce to beztak stačí. Pak bych ovšem chtěl - protože
co by pak říkali lordi, až zase přijdou, ti by se divili! (Dva hosté
opouštějí právě lokál a loučí se spolu, první praví: Adié ! Druhý:
Adio!)
První mladík: Co sem to slyšel? Francouzi a Italové chodějí k Vám?
Jeden říká Adié a druhej říká dokonce Adio? Zdá se, že máte vůbec
mezinárodní zákazníky, to je nějak podezřelý Kavárník: No poslouchejte, dyž teď někdo řekne Adié Druhý: Ale copak ste neslyšel, jak ten jeden řek Adio? To je řeč
odvěkýho nepřítele!
Třetí: Zákeřnickýho zrádce!
Čtvrtý: Věrolomníka na Po!
První: Tak jest, ten zrádce byl náš odvěkej nepřítel!
Druhý: Náš odvěkej nepřítel, ten co nám zrušil věrnost!
Třetí: Na Po!
Čtvrtý: Na Po! Pamatujte si to! (Kavárník couvá krok za krokem do
kavárny.)
První (volá za ním): Vy englickej ulejváku na Po! Druhý: Tak sme teda
dali výstražnej příklad s těma cizíma slovama! Dem dál.
Třetí: Helejte, tadyhle, dnes máme štěstí: Söldner & Chini. To je
zas ta samá melanž jako u toho kavárníka. Söldner, no to je přece
známý, že to je Angličan - a Chini, to je přece Ital!
První: Bůh trestej Anglii a znič Italii - to přelepíme jak jednu
fialu! Chemická čistírna? To vyčistíme. Hergot, sem já dožranej zejtra musí bejt celej okres očištěnej od všech cizích slov, u koho
eště nějaký najdu, tomu vytrhnu pajšl! (Druhý přelepí tabuli.)
Třetí: Nejlíp bude, dyž se teď rozdělíme, vy dva zůstaňte na trotoáru,
my pudeme naproti.
První: To je fatální, ale dnes nemůžu jít s sebou, sem dnes
okupovanej, mám totiž randevu Druhý: To je malér. Bez tebe bysme nakonec riskovali konflikt. Mne to
sice nežinýruje, ale lidi pak sou impatinentní a Čtvrtý: Mě to sice taky tak dalece netanguje - ale mohli bysme se
přece dostat do šlamastiky. Já sem sice eště žádnej malér neměl Druhý: Chápu, to je odiosní, a já sem na to strašně diskrétní, abych s
lidma vysel harmonicky! Ale nesmíte si právě nechat imponovat. Teď
musíme bejt resolutní a provést patriotickou akci po tomhle entree
atupri konsekventně.
Třetí: No přirozeně, dyž ale někdo, jak už lidi sou, přijde s
argumentem, že mu ruinýrujeme existenci - začne lamentovat nebo je
dokonce rabiátní, pak První: Ale prosím tě - vůbec ani neignorovat! Nebo štantepe
replicírovat: Teď rozhodujou vyšší interesy! Pak přestane resonýrovat!
Lidi přece sou inteligentní. Dlouho se nediškurýruje - kampak bysme
přišli, dybysme s každým měli parlírovat Druhý: Ale když se začne ešofírovat - lidi sou hnedka ordinérní První: Tak mu řeknete, že je subversivní element, basta! Teda - kuráž!
Zejtra mi budete referovat, pak vám zas budu asistovat - hergot tři
čtvrtě na pět je, teď musím momentálně nasadit tempo - jinak přijdu
akorát pozdě - tak se dobře bavte - kompliment - adié! Třetí: Sévas!
Čtvrtý: Servitore!
Druhý: Orevár!
První (přiběhne zpátky): Apropó, dyby někdo protestoval, legitimujte
se prostě jako interimističtí volontéři provisorní centrální komise
exekutivního komitétu Ligy pro generální bojkot cizích slov. Adio!
Proměna.
9. scéna
V obecné škole.
Učitel Zehetbauer: - nyní však rozpoutaly se nad námi vyšší ideály,
takže cizinecký ruch je poněkud zatlačen do pozadí a přichází teprve v
druhé řadě v úvahu. Přesto nesmíme ztrácet odvahu, nýbrž je naši
povinností, když jsme přece všichni vlasti přispěli svou hřivnou,
pokračovat neochvějně a neohroženě na započaté cestě. Slabé zárodky
cizineckého ruchu, jež jsme všude zasadili a jež nalezly, dík péči
veleslavné zemské školní rady a slavné okresní školní rady, také
přístup do vašich mladých srdcí, nemají býti zašlapány dunícím krokem
batalionů, jakkoliv nepostradatelný je v této velké době, nýbrž naopak
nutno je pěstovati a hýčkati napořád. Dojista je třeba, aby dnes každý
byl na svém místě, tudíž i vy, a proto se musíte i vy uplatniti,
žádajíce svých pánů rodičů nebo poručníků, aby vám jako překvapení k
narozeninám nadělili krásnou hru pro mládež Hrajeme si na světovou
válku nebo vzhledem k tomu, že Vánoce jsou přede dveřmi, Smrt Rusům.
Tolikéž je třeba, abyste věděli, že jako odměnu za píli a mravné
chování smíte, ovšem se souhlasem p. t. pánů rodičů nebo poručníků,
jedenkaždý v neděli zatlouci jeden hřeb do železného zbrojnoše a tak
zatlučením hřebu do tohoto symbolu -
Třída: To je fajn! (Jeden chlapec se hlásí.)
Učitel: Co chceš, Gasselsedře?
Chlapec: Prosím, pane učiteli, já sem už zatlouk s tatínkem jeden
hřeb, smím teda zatlouct eště jeden hřeb?
Učitel: Jestliže tvoji páni rodičové nebo poručníci to dovolí, pak
nestojí tvému patriotickému přání po opětovném zatlučení hřebu do
tohoto symbolu se strany školní správy pranic v cestě. (Jiný chlapec
se hlásí.)
Učitel: Co chceš, Czeczowiczko?
Druhý chlapec: Prosím, já musím ven.
Učitel: Ven? Jsi příliš mlád, počkej, až dosáhneš zralejšího věku.
Chlapec: Prosím, já musím.
Učitel: Toto přání nemohu nyní splnit. Cože tě pudí ven?
Chlapec: Prosím, já mám potřebu!
Učitel: Počkej, až nastanou lepší časy. Byl bys svým kamarádům špatným
příkladem. Ani vlast nemůže ukojit své potřeby, nechť ti je příkladem,
teď je třeba vytrvat. (Dva chlapci se hlásí.)
Učitel: Co chcete, Wundereře Karle a Wundereře Rudolfe?
Oba: Prosím, nám se spíš líbí Stock im Eisen!
Učitel: Sedněte si! Styďte se! Stock im Eisen je symbol, na němž již
ani jediný hřeb nemá místa. Ale železný zbrojnoš má se za vašeho
účinného přispění teprve státi symbolem, pozoruhodností, o níž budou
vyprávět ještě vaše děti a děti vašich dětí.
Chlapec Kotzlik: Prosím, Merores do mě pořád strká!
Merores: To není pravda, on mi řekl žide, já to řeknu tatínkovi, ten
mu to dá, on to dá do Tagblattu.
Učitel: Zachovejte hradní mír, Kotzliku a Meroresi! Přikročíme nyní k
článku: Píseň nenávisti proti Anglii. Meroresi, můžeš zůstati stát,
odpověz mi na otázku, jak se jmenuje básník, jenž zbásnil tuto báseň.
Merores: Abych nevěděl, Frischauer.
Učitel: Špatně, sedni si.
Jeden chlapec (napovídá): Lissauer.
Učitel: Praxmareře, budeš-li ještě jednou napovídat, dám ti opsat
Prince Evžena od Hofmannsthala. Ztratil jsem nit.
(Několik chlapců spěchá ke katedře a shýbají se.)
Učitel: Cože tu hledáte?
Chlapci: Tu nit, pane učiteli, pan učitel říkal, že pan učitel ztratil
nit.
Učitel: Jste bláhoví, nemyslím to přece obrazně, nýbrž slovně. Chtěl
bych navázat Chlapec: Prosím, já mám provázek Učitel: Wottawo, ani ty jsi mne nepochopil. Vidím již, že nejste
zralí. Chtěl jsem zkoušet Píseň nenávisti, ale dnes vám to ještě
prominu. Ideály, které vám ukládá velká doba, nacvičíte do zítřka,
poněvadž pak již nebudu brát žádný ohled. Co by si pomyslil pan
okresní školní inspektor, kdyby vstoupil do třídy a zůstalo-li by to
takové. Nyní, kdy máte agitovat pro druhou válečnou půjčku, je tím
více vaší povinností, abyste nezklamali očekávání. Tedy, ať mi zítra
umíte Píseň nenávisti zpaměti! Mohu vám jen stále znovu vštěpovat
toto: Vytrvejte, přispívejte svou hřivnou, agitujte pro válečnou
půjčku, sbírejte kovy, vyhledejte své zlato, jež leží bez užitku v
truhle! Dnes však chci ještě být shovívavý a probrat s vámi cizinecký
ruch. Oživujte jej! Vysvětlil jsem vám dříve, proč cizinecký ruch
právě dnes nesmí býti zanedbáván. Ačkoliv drsná válečná bouře se žene
naší zemí, poněvadž náš vznešený mocnář povolal tisíce a tisíce našich
synů a bratří do zbraně, ukazují se přece již dnes první příznaky
vzestupu cizineckého ruchu. Proto nenechávejte nás nikdy ztráceti
tento ideál s očí. Máme tu krásný článek Proud zlata. Avšak ne. Nechtě
nás spíše dnes zanotovati píseň, jíž jste se kdysi naučili v čas míru,
zdali pak ji ještě znáte? (Jeden chlapec se hlásí.)
Učitel: Nuže, Habetswallneře?
Chlapec: Prosím pane učiteli, já už vím: Jak vlídný je ten hostinský.
Učitel: Špatně! (Jiný chlapec se hlásí.)
Učitel: Nuže, Braunshöře?
Chlapec: Nechť věrnost vždy a poctivost.
Učitel: Nikterak ne! Styď se! (Jiný chlapec se hlásí.)
Učitel: Nuže, Fleischanderle?
Chlapec: Rád na potulce mlynář dlí.
Učitel: Sedni si! (Jiný chlapec se hlásí.)
Učitel: Nuže, Zitterere?
Zitterer: Jen v dál, jen v dál!
Učitel: Sedni si! Nikoli my chceme nyní do dálky, tamti zvenčí mají
přijít k nám! (Jiný chlapec se hlásí.)
Učitel: Süssmandle, víš to ty?
Chlapec: Prosím, ven!
Učitel: Co tě napadá, řekl jsem přece již, že teď to nejde, ani ve
třídě ani když chcete vystoupit do života. Nuže tedy, žádný z vás
nechce onu píseň znát? (Jiný chlapec se hlásí.)
Učitel: Anderle, ty?
Chlapec: Mne zlato neláká ni zisk.
Učitel: Sedni si do poslední lavice. Kde ses tomuhle naučil? Styď se,
Anderle! Vidím už, že jste ji v těžké době zapomněli. A přece je to ta
stará milá píseň, podle níž jste se vy všichni kdysi učili hláskám.
Styďte se přece. Nuže, vezmu tedy housle a pak ji hned zanotujete
sami. (Jeden chlapec se hlásí.)
Učitel: Nuže, Hostimile, chceš zahanbit třídu?
Chlapec Hostimil: Pečujte o cizinecký ruch!
Učitel: Tak je to, Hostimile, zahanbuješ celou třídu. Oznámím to tvému
otci, aby tě také on pochválil. (Vezme housle, třída zpívá s sebou.)
Á á á, Evropa, ta nás zná. Chmurný čas již hnedle mine, Cizinecký ruch
zas kyne, Á á á, Evropa, ta nás zná.
É é é, co daj, milostpane? Fešný postroj, fešná dítka, Pěkně rostlá,
plná lýtka, É é é, co daj, milostpane?
í í í, odřem vás jak diví. Dejte se vidět, nechtě se zhoupnout, Dnes
se musíme jít rozšoupnout, Í í í, odřem vás jak diví.
Ó ó ó, raduj se, Vindobono, Nad tu naši psinu není, Vídeňská krev, ta
se pění, ó ó ó, raduj se, Vindobono.
Ú ú ú, každý je šťasten tu.
Ve Vídni radost je v každém čase,
Račte nás brzy poctít zase,
Ú ú ú, každý je šťasten tu.
Proměna.
10. scéna
V kavárně Pucher. Ministři jsou shromážděni.
Eduard (k Francovi): Chybí ještě Mušketa, Blecha a Interessantes Blatt
(Pět vstupujících usedne k sousednímu stolu. Ministerský předseda se
obrátí k ministru vnitra.)
Starý Biach: Abych tak zdráv byl, řek něco o nějaký bombě Eduard (přináší obrázkové časopisy): Prosím uctivě, excelence, je
Bomba už volná? Starý Biach: Ach tak - Ostatní (zároveň): Co říkal?
Starý Biach: Nic - splet sem se. Císařský rada (k svému sousedu):
Intresantní, dnes stojí v Tagblattu (Sklepník Franc přistoupil ke stolu. Je slyšet po pořádku výkřiky: Mně
dvojitou porci šlehačky! - Mně se škraloupem a světlejší! - Se
šlehačkou a Sechsuhrblatt! - Jednoho kapucína cezenýho!)
Císařský rada: A mně tmavou, nebo ne, víte co, přineste mi pro změnu
hnědou a Presse!
Starý Biach (bere do ruky Neue Freie Presse): To je velkolepý!
Všichni: Copak?
Starý Biach: Vidíte, to mi imponuje, teď slaví už čtrnáct dní padesátý
jubileum, pořád na prvním místě, pak přijde bitva u Lvova s náladou.
To je aspoň vidět, že sou eště radostný události v Rakousku! A konečně
to je událost, jaká tu eště nebyla. Bašta německo-svobodomyslného
smýšlení, mravnosti a vzdělání, maličkost, jaký mena tady gratulujou prosím vás jen se na to podívejte - co - tři, čtyři, ne, pět plnejch
stran. Všichni se předhánějí, aby mu blahopřáli, nejvyšší špičky se
nežinýrujou.
Císařský rada: Dnes jsem psal já - dávejte pozor, zítra to tam bude
stát!
Starý Biach (vzrušeně): Když ste psal Vy, budu psát já taky. To není
malá čest, v takovým sousedství Doktor: Komický je jenom, tak mně napadá - všude, u těch tisíců a
tisíců gratulací, všude otiskuje adresu: Jeho Vysokoblahorodí pan
Mořic Benedikt, vydavatel Neue Freie Presse, Vídeň, I, Fichtegasse 11.
Nemůžu si pomoct - to je trochu ješitný! To Vysokoblahorodí si moh
nechat, a adresa by konečně taky stačila dvacetkrát.
Kompaňon: Neříkejte to. Člověk to nemůže slyšet dost často.
Císařský rada (téměř současně): To nenahlížím, on nechce vůbec nic
měnit, takhle psali, takhle to tam má stát, má recht!
Starý Biach: Co říkal? Co říkal?
Kompaňon (chlácholivě): Ále - nic - Eště je Lvov v našich rukách.
Obchodník střižním zbožím: Především je přece vidět, že všechny
přípisy jsou pravý, podívejte se, to není maličkost, Montecuccoli a
samý excelence - ccc Císařský rada: Copak Montecuccoli a excelence! A Berchtold je pes?
Včera vlastnoručně gratuloval!
Starý Biach: Copak Berchtold! Weiskirchner! Tady to máte před svýma
vočima! Jestli by to člověk považoval za možný! Weiskirchner, největší
antisemita! Gratuluje mu s upřímnou myslí. Co to tady stojí? To je
vopravdu krásný, kdo to píše, Neue Freie Presse je modlitební knihou
všech vzdělanců.
Kompaňon: Ale dyť to je pravda! Co to tady stojí! Intresantní, firma
Dukes se raduje, že je v nejpříjemnějším spojení s ní. Největší
insertní firma Vídně, tak prosím!
Doktor: Podívejte se semhle! Dokonce Harden, jak známo nejskvělejší
stylista - co píše, nazývá ho, to je skvělý, poslyšte, jak ho nazývá,
šéf generálního štábu ducha!
Obchodník: Recht má, ale není to originelní. To už stálo v několika
tuctech přípisů, člověku to vopravdu přijde samo na jazyk.
Starý Biach: Samozřejmě, právě teď, kdy hned za tím je řeč o Lvově!
Velkolepý byly taky ty přípitky na banketu Kompaňon: To přece nebylo na banketu, banket přece byl odřeknutej
kvůli světový válce.
Císařský rada: Ze skromnosti.
Obchodník: To sou přehnaný ohledy!
Starý Biach: No tak ne! Tak to nebyl banket, ale přece to bylo
kolosálně slavnostní. Dyby nebyla válka, viděli byste, co by se dělo.
Ale nedali si to vzít. Moc krásný bylo, jak ho všichni oslavovali,
přednosta účtárny a dokonce první roznašečka. V tom bylo takovýho něco
rodinnýho, taková slavnost tisku. Řeči, jak jsem si nechal říct, se
hned stenografujou.
Císařský rada: Ale ten stenograf přece taky gratuluje?
Starý Biach: No jo, ale mezitím stenografuje.
Kompaňon: Prosím Vás jen se podívejte na ten seznam, nekonečnej Doktor: Jo, to je smutný.
Kompaňon: Jak to smutný?
Doktor: Ach tak, já sem se díval na ten seznam ztrát dole, taková
náhoda, že to je hned za těmi gratulanty.
Starý Biach: Nebich - co se dá dělat, jojo, je to a zůstane to
událost, o který budou mluvit eště děti našich dětí.
Císařský rada: To je pravda, každej den neoslavuje list svý
padesátiletý jubileum.
Starý Biach: To je dobrý, co povídáte, já sem myslel - Lvov.
Císařský rada: Kdo mluví o Lvovu?
Doktor (ohlíží se opatrně): Bohužel se nedá popřít, že to pro nás není
právě velká čest.
Starý Biach: Dovolte - žádná čest? Vopovažte se říct to nahlas!
Doktor (tiše): No já přece myslím to s tím Lvovem.
Starý Biach: Kdo mluví o Lvovu? A dyž už někdo kvůli tomu ztratí
náladu a kuráž, může se posilnit tím, co stojí vpředu - tím jubileem!
Císařský rada: Víte, co mně nejvíc imponuje? Mně neimponuje, co stojí
vpředu, mně neimponuje, co stojí uprostřed, mně imponuje, co stojí
vzadu! Pamatujete se, na jubilejní den těch sto stránek bankovních
inserátů, dycky na celou stranu? Všichni museli klopit, uprostřed
moratoria, až zčernali! Jo tisk je moc, která na sebe nedá makat - ale
dyž mákne von, pak padají švesky se všech stromů.
Starý Biach: Co chcete, ten člověk má takovou gevure jako žádnej
druhej v Rakousku. Má fantasii a cit a ducha a přesvědčení a při tom
je velkej v braní před Bohem.
Císařský rada: Víte, pane Biach, koho mi připomíná ta řeč, co ste
právě řek?
Starý Biach: Koho Vám to připomíná? Koho by Vám to mělo připomínat?
Císařský rada: Jeho samotnýho s těma mnohýma o!
Starý Biach: No a? Je to div? Člověk je nevědomky pod jeho vlivem! Čet
ste nedávno ve večerníku Laické otázky a laické odpovědi? Povedený,
co? Hlavně ve večerníku, tam se překonává. Opakuje tam všechno znovu.
Jak se říkalo, eště je Lvov v našich rukách, říkal, je tu nápadný
především slovíčko eště a oko se do toho zavrtá a člověk si může
představit. Včera bylo hlášeno - dnes bylo hlášeno, to už člověku
uvízne v hlavě. Mluví jako našinec, jenže eště zřetelnějc. Člověk
neví, mluví on jako my nebo mluvíme my jako on.
Císařský rada: No a ten úvodník je pes? Už první věta - kdo to udělá
po něm? Rodina Brodsky je jedna z nejbohatších v Kyjevu. Konec. Hnedka
člověk ví, vo co de. Pak to vobskakuje, mluví o Talleyrandovi, co řek
při jídle, a už je člověk kde nic tu nic u maďarskýho vyrovnání.
Starý Biach: Mně nejvíc imponuje, když řekne můžeme si představit.
Nebo dyž přijde s fantasií, to dělá napínavě, to si člověk hned
všechno představuje, jako by byl uprostřed bitevní vřavy, nedej pámbu,
a my všichni s ním. Největší váhu ale klade, jak se zdá, na nálady a
na dojmy z podrobností a napínavý je, dyž vypravuje, jak je bičovali
vášně. Já pro svou osobu ale musím říct, já čtu nejradši, jak on si
představuje, jak se už nepokojně převalujou v noci, hlavně Poincaré a
Grey a dokonce i car, dyž starost na nich hlodá, protože to ve zdivu
už praská. A snad je už v tomto okamžiku, a snad už mají a snad a
snad, to je vysoce dramatický! Nechal sem si říct, že diktuje, dyž
píše. Můžeme si představit, jak diktuje takovej úvodník. Říkám Vám,
fantasie hýří v představě, že dyž diktuje, třesou se kandelábry v
redakci!
Doktor: Náhodou ale vím, protože sem jednou osobně donesl nahoru
stížnost na metaře Starý Biach: Co víte?
Doktor: Že tam nemají žádný kandelábry!
Starý Biach (vzrušeně): A co by tam měli? S tím mě vynechte, doktore,
Vy jste známej otrava - tak tam mají stojací lampy! To je fuk kandelábry se přece třesou! Našinec má právě eště iluse! Pane vrchní,
přineste mi Blochs Wochenschrift a Danzers Armeezeitung!
Kompaňon: Moment! Teď - dyby tak bylo slyšet, co si povídají ministři!
(Všichni naslouchají. Starý Biach poposedne těsně k ministerskému
stolu.)
Ministerský předseda: Pschütt zase není přichystaný, právo na něj mám
vysezené, ale ne a ne ho dostat - místo aby markér dal Ilustrované
listy zavřít, nechá je pověsit - dělají si, co chtějí, tu svobodu jim
musíme vzít. V jakém stavu pak ten list zůstává - stranou si ho budu
nechat dávat, to bude to nejjednodušší.
Starý Biach (v největším vzrušení): Víte, co sem teď slyšel? Pro pána,
slyšel sem docela jasně slova: Stáný právo, zavřít, pověsit Kompaňon: Ccccc...!
Starý Biach: Svobodu jim musíme vzít, ústavu stranou!
Císařský rada: Tak tady to máme!
Doktor: Víte, že to je politická sensace katexochen a může se opravdu
říct z nejlepšího pramene!
Starý Biach (pyšně): Tak co mně říkáte?
Obchodník: Je Vaší povinností vrazit to eště dnes do Neue Freie
Presse!
Starý Biach: Jo, doba je vážná Císařský rada: - a kdo může vědět, co přinese zítřejší den Obchodník: - a stát má povinnost vášně, když jednou byly vybičovány,
zase zkrotit Kompaňon: - a nálada je důležitá Doktor: - a starosti vzrůstají Starý Biach: - a je už deset hodin a moje Róza sedí doma a nemá ráda,
dyž přijdu pozdě a já jsem teda pro to, abysme zaplatili a šli.
(Přijde vrchní, společnost odchází, ohlížejíc se ještě s plachou
zvědavostí po ministerském stolu.)
Starý Biach (odcházeje): Zažili jsme historickej okamžik. Ten vážnej
výraz ve tváři hraběte Stürgkha nezapomenu co budu živ!
Proměna.
11. scéna
Sejdou se dva, kteří si to zařídili.
První: Servus, ty seš eště ve Vídni? Dyť si tě přece nechali?
Druhý: Šel sem nahoru a zařídil sem si to. Jo, ale co ty eště děláš ve
Vídni? Přece si tě nechali?
První: Šel jsem nahoru a zařídil jsem si to.
Druhý: Přirozeně.
První: Přirozeně.
Druhý: Nevíš, co se stalo s Edi Wagnerem, taky si to snad zařídil? V
říjnu šel ke konstatýrunku, pak se říkalo, že mu jeho starej koupí
Daimlera, protože jeho major, Tschibulka von Welschwehr slíbil, že
přijde k autokoloně, pak se říkalo, že přijde buď do Klosterneuburku
ke kádru nebo do nějaký muniční továrny, přirozeně do kanceláře, pak
zase říkali, že má bejt prohlášenej za nepostradatelnýho v obchodě a
jeho strejc, víš co se fláká v reservním špitále ve Fillgradergasse,
toho jsem tehda potkal, ten říkal, dyž všechno praskne, dostane ho k
Červenýmu kříži, nikdo se v tom už nevyznal, zkrátka, opravdu by mě
zajímalo, kam toho chudáka nakonec strčili.
První: To ti můžu říct. Starej, špína jakej je, si to s tím Daimlerem
rozmyslel, dostal ho radši do dánskejch papíren, to ho ale otravovalo,
tak říkal, že radši bude dělat službu a přišel do Blumau, ale tam mu
to bylo moc nudný, a teď sedí noc co noc v Chapeau, střídavě v
uniformě a v civilu, jak to ten chlap dělá, je mi záhadný, můžu si jen
myslet, dyž všechna protekce nic nepomáhala, šel nahoru a zařídil si
to. Mohlo by ale taky bejt, že ho opravdu vymohli nebo nakonec přece
dostal c-befund. Tak servus, já mám rande s jednou osobností, dostanu
snad dodávku, ta by byla, to už se musí říct Druhý: Ty máš svinský štěstí. Slyšels, Seifert Pepi pad, víš u Ravy
Ruské, servus, musím do schůze do Úřadu pro válečnou péči, zejtra mají
čaj a já sem slíbil, že tam přivedu Frici, Saša Kolowrat tam přijde,
di, buď fešák a přijď tam taky, přiveď svou kůstku, servus!
První: Můj milej, já teď mám jiný věci, dyž se mi tohle podaří,
zavolám tě - apropo - co sem ti chtěl vypravovat - (Abonent a
vlastenec vystoupí.)
Vlastenec: Zdraví mladý lidi, viděl ste? Celej sbor bych sestavil z
lidí na Okružní třídě!
Abonent: To může člověka opravdu dopálit! Fuj, ulejváci ve Francii!
První (se otočí): Myslíte snad mě?
Abonent: Vás? Já Vás vůbec neznám, dejte mi pokoj Druhý: To bysme si taky vyprosili - nemůžete vůbec vědět Vlastenec: Ale prosím, prosím, páni, ten pán přece mluvil o ulejvácích
ve Francii, tak se přece vůbec nemusíte rozčilovat, nejste přece z
Francie.
První: A tak, teda pardon, teda dyž se to nevztahuje na Rakousko, tak
jsem se zmejlil, poklona! (Oba odejdou.)
Abonent: Vidíte, drzí už sou taky! Ten to vztahoval s těma ulejvákama
ve Francii fakticky na sebe.
Vlastenec: Patrně Francouz, kterej se ulil a tady provádí svý rejdy,
copak člověk může vědět, poslouchejte, nechám se pověsit, jestli tohle
není dezertér nebo dokonce špión!
Abonent: Já mám taky ten dojem.
Vlastenec: Vůbec, jak to vypadá v těch nepřátelskejch státech!
Abonent: Komu to povídáte! Copak nejsou na příklad, abysme zůstali při
Francii, tam teď vypsaný dodatečný odvody, představte si jen,
dodatečný odvody!
Vlastenec: Ale nedosti na tom, že se tam provádějí dodatečný odvody ty co vemou, musejí taky na frontu! Čet jsem o Zařazení dodatečně
odvedených ve Francii!
Abonent: A co říkáte zlořádům ve francouzských armádních
intendanturách?
Vlastenec: Smlouvy na válečné dodávky byly uzavřeny při nehorázných
cenách.
Abonent: Při dodávkách konserv a munice byly prý zjištěny povážlivé
cenové rozdíly.
Vlastenec: Lichvářské ceny se platí za sukno, plátno a mouku.
Abonent: Jistí meziobchodníci docílili při uzavírání prodejů velkých
zisků! S meziobchodem pracujou!
Vlastenec: Kde?
Abonent: No ve Francii!
Vlastenec: Škandál!
Abonent: A ve veřejné parlamentní schůzi se něco takového projednává!
Vlastenec: Jestli by u nás bylo něco takovýho možný. Na štěstí nemáme
Abonent: Žádný parlament, myslíte Vlastenec: Špatný svědomí, chtěl jsem říct.
Abonent: Millerand sám všechno přiznal, je prý nemožné, řekl, zabránit
chybám, ale bude se prý bezohledně postupovat.
Vlastenec: Já to nepozoruju!
Abonent: No a Rusko? Velmi příznačné je, že tam už musí svolávat dumu
a vláda si musí nechat líbit otevřenou řeč.
Vlastenec: U nás by něco takovýho bylo vyloučený, my nemáme na štěstí
Abonent: Špatný svědomí, já vím.
Vlastenec: Žádnej parlament, chtěl jsem říct.
Abonent: No a co říkáte žním?
Vlastenec: Já říkám jen tolik: Špatná úroda v Italii. Neúroda v
Anglii. Nepříznivé vyhlídky na žně v Rusku. Starosti o žně ve Francii.
A co říkáte kursu, he?
Abonent: Co bych měl říkat? Pokles rublu mluví jasnou řečí.
Vlastenec: Bože, dyž s tím na příklad srovnáme naši korunu Abonent: Mizerně je na tom taky lira, o 30 procent klesla!
Vlastenec: Koruna na Štěstí jen o dvojnásobek.
Abonent: Apropo Italie, čet ste dnes o tom, jak tam dole je všechno
vzhůru nohama? Messagero si naříká na nedostatečný odvážení smetí v
Římě, což vrhá velmi charakteristické světlo na tamní poměry.
Vlastenec: Když s tím srovnáme naše vídeňské ulice! Jako by za války
byly špinavější než v míru. Stálo kdy v některých našich novinách
slovo o tom, že v tom ohledu snad něco není v pořádku? No jo, nejvýš
tu a tam stojí v Neue Freie Presse - no takový stížnosti na metaře ale to je taky zajímavý!
Abonent: A to sou nešvary, který sou z části už odstraněný. Čet jste
už: Náprava při odvážení smetí? No tak!
Vlastenec: Co říkáte Anglii?
Abonent: Říkám, v Anglii dostoupily ceny brambor kolosální výše.
Vlastenec: No a dokonce se ukazuje, že tam teď sou eště nižší než u
nás v míru. Tak to si člověk může představit !
Abonent: No a zacházení s našimi internovanými civilisty? Čet ste, jak
musejí strádat? Víte přece, jak dobře se u nás mají ruský válečný
zajatci.
Vlastenec: Za to si to se ví taky dovolujou. Tuhle sem si nechal
vyprávět, v Tyrolsku na Brenneru je nechávají kopat zákopy, aby měli
nějaký zaměstnání. Co myslíte že udělali? Vzepřeli se tomu! No,
samozřejmě se s nima nedělají okolky. Z Inšpruku povolali detachement,
zeptali se jich eště jednou, jestli chtějí kopat zákopy. Ne! řekli.
Tak na ně zamířili. No né, žinýrovat se budou, jakýpak mezinárodní
právo, válka je válka. Ale dobráci jaký u nás sou, eště měli
trpělivost a zeptali se jich eště jednou, těch rebelů. Ne! říkají. Tak
se míří. Vtom přirozeně - to ste měl vidět, najednou se hlásejí
všichni, jo, chtějí kopat zákopy. Rvačka byla najednou vo zákopy,
povídám vám. Totiž, až na čtyři. No ty přirozeně zastřelili,
samozřejmě. Mezi nima byl nějakej praporčík - tak poslouchejte Abonent: Poslouchám.
Vlastenec: Patrně jejich hlavní popichovač. Eště měl tu drzost a držel
řeč proti Rakousku, nahoře na kopci. Patrně antisemita. Poslouchejte Abonent: Poslouchám.
Vlastenec: Naši lidi, myslím jako našinci, dobrosrdečný jak sou, byli
ale moc rozčilený při tom střílení, za žádnou cenu nemohli trefit, tak
jim musel hejtman osobně pomoct a vodstřelil ty chlapy služebním
revolverem. Tak co říkáte, co si ty Rusi u nás dovolujou!
Abonent: U nás! Co si dovolujou u sebe proti rakouskejm zajatcům,
řekněte radši! Pro případ, že ste eště nečet, co tam stojí dnes, tady,
mám to u sebe, poslouchejte: Zneužití válečných zajatců ruským vojskem
k účasti na nepřátelství. Z Válečného tiskového stanu se píše: Od
vypuzení Rusů z Haliče nemine dne, aby nebylo odhaleno nějaké dosud
neznámé porušení mezinárodního práva ruskými vojsky, takže dnes sotva
ještě je nějaké ustanovení válečného práva, o němž by nebylo zjištěno,
že bylo se strany Rusů šlapáno nohama.
Vlastenec: Velmi dobře.
Abonent: Jen poslouchejte Vlastenec: Poslouchám.
Abonent: Tak se na základě v bývalých obsazených částech Haliče nyní
provedených četnických vyšetřování oznamuje, že, na základě rozkazu
ruských velitelů armády, během celého trvání okupace bylo všech jen
poněkud práce schopných mužů a žen kromě jiných prací násilně použito
zvláště ke kopání zákopů Vlastenec: To je co říct!
Abonent: - a za tím účelem hnáno až ke Karpatům. Ze je nepříteli podle
haagské konvence výslovně zakázáno ukládat mírumilovnému obyvatelstvu
obsazeného území služební výkony, jejichž cílem je boj proti jejich
vlasti, ruským držitelům moci přirozeně nevadilo.
Vlastenec: Nevadilo! Pakáž!
Abonent: Poslouchejte jen Vlastenec: Poslouchám.
Abonent: Není tudíž divu, že Rusové, jak nyní bylo rovněž zjištěno,
zneužili také proti nám příslušníků c. a k. armády, kteří se dostali
do zajetí, k stavbě opevnění proti nám Vlastenec: Neslýchaný! Na chlup ten samej případ!
Abonent: - ačkoli to rovněž odporuje haagským smluvním ustanovením,
podle nichž válečných zajatců nesmí býti použito k pracím, které jsou
v jakékoli souvislosti s válečnými opatřeními. Podivná náhoda tomu
chtěla, že c. a k. 82. pěší pluk nedávno dobyl ruského opěrného bodu,
jejž musili zřídit zajatí příslušníci téhož pluku. Na dřevěné tabuli
byl tam nalezen tento maďarský nápis: TENTO OPĚRNÝ BOD VYBUDOVALI
SZEKLERŠTÍ HOŠI 82. PĚŠÍHO PLUKU. K nedávno oznámenému násilnému
vypuzení rakouských státních občanů z jejich domova přistupuje toto
násilné přinucování rakouskouherských občanů k účasti na nepřátelství
proti jejich vlasti ne jako protějšek, nýbrž jako ruský válečnický
systém doplňující opatření. - Tak co říkáte teď?
Vlastenec: Čistě ruský! To svět eště neviděl! To fakticky není
protějšek, to je přímo doplňující opatření! A z těch ubohejch
rakouskejch vojáků se asi žádnej neodvážil se vzepřít.
Abonent: Copak má každej takovou chucpe jako ten ruskej praporčík?
Vlastenec: Držet řeč proti státu nahoře na kopci! Abonent: Nahoře na
Karpatech!
Vlastenec: Jak to na Karpatech? Nahoře na Brenneru!
Abonent: Nahoře na Brenneru! To se dá opravdu říct, nemine dne bez
takových do nebe volajících kontrastů!
Vlastenec: Skvělej byl ten článek od profesora Brockhausena, jak psal,
že nikdy nebyli bezbranný zajatci u nás třeba jen slovy tupený.
Abonent: Měl recht: to bylo přece v tom samým čísle Neue Freie Presse,
kde lvovskej městskej hejtman oznamoval, že ruský zajatci byli na
transportu ulicemi částí obecenstva tupeni a tlučeni holemi.
Konstatoval výslovně, že takový chování je nedůstojný kulturního
národa.
Vlastenec: Připustil, že sme kulturní národ, ne jenom židi.
Abonent: Přirozeně. Ale není opravdu jedinej bod, kde bysme se
nelišili od nepřátel, který sou přece jen vyvrhelové.
Vlastenec: Na příklad v jemným tónu, kterej zachováváme i k
nepřátelům, který jsou přece největší pakáž na božím světě.
Abonent: A především sme na rozdíl od nich dycky humání! Neue Freie
Presse na příklad vzpomněla si v úvodníku na ryby a mořskou havěť v
Jaderským moři, že teď bude mít dobrý časy, protože dostane tolik
italských mrtvol k žrádlu. To přece už znamená hnát humanitu na špici,
myslet v těchhle zatvrzelejch dobách eště na ryby a mořskou havěť v
Jaderském moři, kdy přece i lidi musejí trpět hlad!
Vlastenec: Inu, přehnanej, jakej vůbec někdy bývá. Ale - dává jim to
pořádně! A nejen humanita ve válce je naše přednost vůči nim, nýbrž
něco, co je eště daleko cennější - vytrvalost! U tamtěch panuje přece
už na všech stranách malomyslnost. Rádi by byli, dyby už byl konec. U
nás -?
Abonent: To mně už taky napadlo. Tady máme na příklad malomyslnost ve
Francii!
Vlastenec: Rozmrzelost v Anglii!
Abonent: Zoufalství v Rusku!
Vlastenec: Skleslost v Italii!
Abonent: Vůbec, nálada v Dohodě!
Vlastenec: Praská to ve zdivu.
Abonent: Na Poincaréovi hlodá starost.
Vlastenec: Grey je mrzutý.
Abonent: Car se převaluje v posteli.
Vlastenec: Stísněnost v Belgii.
Abonent: To je úleva! Demoralisace v Srbsku.
Vlastenec: To se člověk cejtí! Zoufalství na Černé Hoře.
Abonent: To se dá eště doufat! Zděšení ve Čtyřspolku.
Vlastenec: To se člověku ulehčí! Pochybnosti v Londýně, Paříži a Římě.
Stačí opravdu podívat se na titulky, nemusí se ani číst dál, už se ví,
na čem se je. Je vidět, jak mís je tamtěm a jak dobře nám. Náladu máme
taky, ale chválabohu jinou!
Abonent: U nás panuje veselí, důvěra, jásot, naděje, zadostiučinění,
my sme pořád dobře naložený, proč by ne, recht máme.
Vlastenec: Vytrvávat na příklad, to je naše vášeň. Abonent: Tak dobře
jako my to neumějí nikde.
Vlastenec: Specielně Vídeňák je prima vytrvalec. Všechno strádání u
nás snášejí, jako by to byla zábava.
Abonent: Strádání? Jaký strádám?
Vlastenec: Myslím, dyby strádání bylo - Abonent: Ale na štěstí není!
Vlastenec: Zcela správně. Není. Ale řekněte - jestli se nestrádá - nač
potom vlastně musíme vytrvat?
Abonent: To Vám můžu říct. Není ovšem žádná nouze, ale my ji snášíme
hravě - to je to umění. To sme uměli už odedávna.
Vlastenec: Právě. Stavět se do fronty před krámem na příklad je
legrace - lidi na to přímo dělají frontu.
Abonent: Jedinej rozdíl proti dřívějšku je, že teď je válka. Dyby
nebyla válka, člověk by načisto myslel, že je mír. Ale válka je válka,
a tu musí člověk tak lecos dělat, co dřív jen dělat chtěl.
Vlastenec: Právě. U nás se vůbec nic nezměnilo. A dyž přece jednou za
uherský měsíc u nás dojde k dodatečným odvodům, stojí to za podívanou,
nemůžou se dočkat, kdy se dostanou na frontu, naši mladý lidi do
padesáti let.
Abonent: Starší ročníky ani eště nebyly přehlídnutý.
Vlastenec: Čet jste Odvádění devatenáctiletých v Italii? Titul sám už
říká celou strašnou pravdu.
Abonent: Ne, to mi asi ušlo. Co to povídáte, tak mladý lidi! U nás, to
musí člověk přece jen bejt starší, teď sou, jestli se nemejlím, eště
padesátiletý u nás na řadě, ale přirozeně jen pro etapu, venku je eště
dost 49letejch.
Vlastenec: Ve Francii sou už při odvádění 48letejch!
Abonent: Teda lidí se šedivejma vlasama! Mladý sou teda, jak se zdá,
už spotřebovaný. My vyrukujeme v březnu se 17letejma, to bude jedna
radost.
Vlastenec: Přirozeně, to sou nejkrásnější léta! Víte, v čem je taky
rozdíl? Ve výzbroji. To je totiž to nejdůležitější. Ale u nás se to
prostě rozumí samo, s tím se nedělá žádnej rámus. Čet jste dnes:
Italské starosti o teplé šaty vojáků do hor?
Abonent: To sou starosti!
Vlastenec: U nás se o něco takovýho vůbec nikdo nestará. To je rámusu!
Zadají se dodávky a hotovo. Znáte přece tu historku s těma vlněnýma
houněma? Nebo ne? Abonent: Ne.
Vlastenec: To máte hned velkolepej příklad, jak to u nás všechno de
samo. Feiner & Co. uzavřeli na půldruhýho milionu vlněnejch houní
z Německa, naše ministerstvo války myslelo, že asi tolik bude
zapotřebí pro Karpaty v zimě. Nebrali ale tu věc tragicky, protože se
přece už předtím počítalo s konečným vítězstvím. Tak jak to potom
přece šlo do tuhýho, řeklo se najednou, dobře, ale nejdřív musejí bejt
vyřízený celní formality. Ministr vnitra se nedal za žádnou cenu
pohnout, aby zboží dřív vydal, a ministr války zase říkal, že je
potřebuje. Co bych Vám to dlouho vypravoval, tak to šlo šest měsíců,
sem a tam mezi ministerstvem války a ministerstvem financí. Během celý
karpatský války. Pak se firma rozhoupala a Katzenellenbogen z Berlína,
znáte ho přece, co je u nás pravá ruka hlavně v ministerstvu války,
intervenoval osobně. Šel nahoru k ministru financí a povídá mu rovnou
do očí, to nejde! Ministr financí povídá, že to nemůže jen tak
vyřídit. Povídá mu Katzenellenbogen, energickej jakej je, Vy ho přece
znáte s jeho gevure, povídá mu teda Katzenellenbogen, předně pude
firma do konkursu, za druhý budou houně na dranc, ležejí na volným
vzduchu v tom mokru a zimě, všechno už je skoro hin Abonent: Kdo?
Vlastenec: No, ty vlněný houně. Jsou totiž na volným vzduchu.
Abonent: Kdo?
Vlastenec: No, ty vlněný houně! Co se ptáte? Teda, povídá kategoricky,
předně pude firma do konkursu, za druhý budou houně na dranc a za
třetí, vojáci je konečně taky potřebujou. Pokrčí ministr financí
rameny a povídá, že nemůže, ten akt musí bejt vyřízenej. Nejdřív clo,
pak houně Abonent: No, ale proč ministerstvo války neplatilo?
Vlastenec: To je otázka! Ministr války se postavil na stanovisko, že
nemůže, nejdřív musí bejt ten akt vyřízenej.
Abonent: Akt o clu? To přece prohlašuje ministr financí?
Vlastenec: Naopak, ten akt o uvolnění peněz pro clo!
Abonent: A tak, no a co se pak stalo? už sem zvědavej Vlastenec: Co se stalo? Katzenellenbogen de zase nahoru a povídá mu do
očí: Excelence, povídá, ministerstvo války nepovolí. Povídá, já vám
něco povím. V obchodním styku je zvykem, dyž zákazník momentálně
nemůže platit, člověk se ale o něm informuje a slyší, že ten zákazník
je dobrej, tak je zvykem, že se mu sečká. Excelence, já Vám něco
povím, informujte se o ministerstvu války, budete slyšet, že je dobrý
- co z toho máte, sečkejte mu! No to mu šlo na rozum. Sečkali a vlněný
houně byly vydaný.
Abonent: No tak, bylo teda všechno v nejkrásnějším pořádku?
Vlastenec: Tak dalece jo. Ale to už byl březen. Co bych Vám dlouho
vyprávěl, jak ty houně vytáhly, byly totálně zkažený. Teď vzali
zajatce, nechali dycky dvě a dvě sešít, a dyž konečně přišel duben a
všechno bylo tak dalece v pořádku, bohužel dvakrát dražší než při
objednávce, no taková práce přece chce bejt zaplacená, maličkost sešít
půldruhýho milionu vlněnejch houní - tak dyž bylo všechno hotový, co
myslíte, že se vtom ukázalo?
Abonent: Noo -?
Vlastenec: Ukázalo se, že vojáci ty houně už vůbec nepotřebovali.
Předně už nebyla taková zima v Karpatech, a pak většině už beztak
umrzly nohy. - No teď se Vás ptám: Děláme my si starosti s vlněnýma
houněma?
Abonent: Italové ale jo! To teď mají z toho! Co říkáte zdražení
potravin v Italii?
Vlastenec: O tom sem nic nečet, čet sem jenom o špatný úrodě v Italii.
Abonent: Nezaměňujete to s neúrodou v Anglii?
Vlastenec: To je zase jiná kapitola, zrovna tak jako se zase musí
rozlišovat nedostatek potravin v Rusku.
Abonent: Prosím Vás, je to všude to samý. A výkazy ztrát na příklad už
taky všude zavedly.
Vlastenec: Jo, zrovna jako u nás, všechno dělají podle nás Abonent: Dovolte, jak to myslíte? Copak máme Vlastenec: Naopak, u nás je teď zavedenej Denní výkaz anglických
ztrát.
Abonent: To mně už taky bylo nápadný, zatím co naše výkazy vycházejí
jednou za uherskej měsíc.
Vlastenec: No máme je snad falšovat a vymejšlet ména? Dyž hodně, měli
sme letos snad osm set raněných!
Abonent: V Italii nevychází vůbec žádnej výkaz. To je jistě víc než
podezřelý. Nemůžou vůbec přiznávat hekatomby, který už utrpěli.
Vlastenec: Apropo Italie, čet ste, pensionování jednoho italského
generála? Pro na frontě projevenou neschopnost ! Další pensionování se
prý očekává!
Abonent: Ccc...! To by člověk nevěřil! Slyšel někdo už u nás, že by
generál Vlastenec: No, no, už jo.
Abonent: Pro neschopnost?
Vlastenec: Taky!
Abonent: Ale neměl aspoň příležitost projevit ji na frontě!
Vlastenec: To ne, to máte pravdu. Víte ostatně, že v Italii sou už
taky ulejváci?
Abonent: Kde by jinde? A sotva že začali válku! Ale víte, co už taky
zavedli! Censuru! Se svobodou projevu je to ostatně prej u všech
mizerný. Ani jediný slovo se tam nesmí volně říct, jak sem slyšel.
Vlastenec: Nejvejš je tamním novinám dovoleno napsat, že naše vojenská
situace je mnohem lepší než jejich vlastní. No jo, pravda se nedá
potlačit. Anglický vojenský kritikové označujou situaci dohodových
mocností jako beznadějnou.
Abonent: Pěkný hospodářství, že to dovolujou! Dyby u nás někdo něco
takovýho řek, co by se mu stalo?
Vlastenec: Dyby řek, že situace dohodových mocností je beznadějná?
Abonent: Ne, dyby řek, že situace ústředních mocností je beznadějná.
Právem by ho pověsili. Takový drzosti se tady nikdo neodváží.
Vlastenec: A proč by to taky dělal? Musel by lhát! Podívejte, dokonce
v Anglii říkají pravdu, dyž totiž musejí přiznat, že se jim daří
špatně.
Abonent: Pěkný vlastenci to tam musejí bejt. Nedávno tam někdo napsal,
že Anglie zasluhuje, aby byla Německem zničená. No, tomu to ale přišlo
draho. Víte, co mu napařili? 14 dní!
Vlastenec (chytá se za hlavu): Žalář za kritiku v Anglii. Pěkný poměry
! 14 dní!
Abonent: Jo, něco takovýho slyší to panstvo přirozeně nerado, pravdu
nesnesou. U nás by se ale taky žádný žurnalista nedal k něčemu
takovýmu strhnout.
Vlastenec: No a copak je to ve Francii lepší? Ani o gram! Nečet ste
právě dnes v Neue Freie Presse: Žalář za rozšiřování pravdy ve
Francii? Tak prosím, protože někdo řek pravdu! Totiž jedna dáma povídala, že Německo bylo na válku připravený, Francie ale ne. Tak dyž
se jim jednou řekne pravda do očí Abonent: Ne, to nesnesou, páni držitelé moci ve Francii ! Vést válku,
to by se jim tak hodilo, Německo, mírumilovnýho souseda, z čista jasna
přepadnout, to by se jim hodilo Vlastenec: Zlatý slova, Německo vede obrannou válku, ani noha nebyla v
Německu na válku připravená, kruhy těžkýho průmyslu byly přímo
ohromený.
Abonent: Samozřejmě, a dyž ta ubohá osoba ve Francii řekla tak
jednoduchou pravdu, kterou pochopí i laik, prostými slovy Vlastenec: Počkejte, to ste si to teďka poplet, ta žena přece byla
odsouzená, protože Abonent: No protože řekla pravdu!
Vlastenec: No ale řekla přece, že Německo bylo na válku připravený Abonent: No pravda je ale přece, že Německo nebylo na válku připravený
-
Vlastenec: No ale ona přece řekla, že Německo bylo na válku
připravený!
Abonent: No ale to je přece lež!
Vlastenec: No ale ona přece byla odsouzená, protože řekla pravdu Abonent: No tak proč teda byla odsouzená?
Vlastenec: No protože přece řekla, že Německo bylo na válku
připravený!
Abonent: No jak může za tohle bejt odsouzená ve Francii, za tohle by
přece měla bejt odsouzená v Německu!
Vlastenec: Jak to? - Moment - ne - nebo přece - dejte pozor, já si tu
věc vysvětluju prostě tak: řekla přirozeně pravdu, ale ve Francii,
jaký tam už sou, byla odsouzená protože lhala.
Abonent: Moment, tady ste se zaškobrtal. Myslím spíš, že to je tak:
ona lhala, a oni ji odsoudili, protože ve Francii nesnášejí pravdu.
Vlastenec: Vidíte, tak to bude. Prosím vás, to jim vězí v krvi. Lidi
se nechávají tam u nich strhnout k výrokům.
Abonent: Přirozeně, čteme přece, jak tam v novinách říkají vládě
pravdu a co toho nalžou o nás. To je zvlčilost. Dyby se věřilo, co
stojí v londýnskejch novinách o nás, myslelo by se, že Anglie je na
hromadě.
Vlastenec: Prosím Vás, kdopak tomu věří! U nás lidi holt cítějí jinak.
Nechal sem si říct, že mentalita je u nás docela jiná. Zaplať pámbu.
Naši redaktoři sou, dá se říct, eště nadšenější než vojáci. Zvláště ve
fejetonu.
Abonent: Ze říkáte fejeton - chtěl sem Vám vypravovat, víte, kdo dnes
k nám přijde? Hádejte, největší žijící spisovatel, Hans Müller!
Vlastenec: Poslyšte, tomu můžete říct, že mi všecko píše ze srdce!
Jakej je on osobně? To mne zajímá. Na jeho sloh se nehodí jiný slovo
než slunnej a roztomilej. To přec bylo víc než roztomilý, jak dal v
Berlíně jednomu pěšákovi na veřejný ulici pusu, a pak ta modlitba za
spojenecký zbraně v kostele na konci fejetonu! To je můj specielní
miláček! Žádnej z nich, co tady píšou, ani Roda Roda, Salten,
nepochopili tak to bok po boku jako on, dá se opravdu říct, že píše
přímo bok po boku - na příklad s Ganghofrem. Tomu se dokonce vyrovná.
Na začátku, jak napsal ten fejeton z pole, Cassian v poli, tak
poctivě, tak nadšeně, přímo se myslelo, že je v poli. Pozdějc teprve
sem se čirou náhodou dověděl, že je ve Vídni. Napsal to dokonce přímo
ve Vídni! Jak to jenom dokáže! Talent! Jen by mě zajímalo, jakej je
osobně?
Abonent: Osobně - to se dá těžko říct. Momentálně má velkej strach,
pozejtří de nebich k odvodu.
Vlastenec: Tak, a čím to přijde, že teda má strach?
Abonent: No kvůli tomu odvodu!
Patriot: Strach? protože se bojí, že ho nevemou?
Abonent: Já Vás nechápu, strach má samozřejmě proto, že se bojí, že ho
jo vemou.
Vlastenec: Nedělejte vtipy. Hans Müller? Ten Hans Müller, co se dá
roztrhat za vlast? Co to povídáte! Nikdy sem přece eště neslyšel o
žádným člověku, o kterým by se věřilo tak jako o něm, že je ochotnej
žít a zemřít za věrnost Nibelungů? Byl sem naopak přesvědčenej, že se
tehda schválně vrátil z Německa, kde objímal ty moníky, naše pěšáky,
protože se nemoh dočkat, protože se chce hlásit dobrovolně! Ten přece
bude šťastnej a veselej, sem si myslel, dyž ho vemou -? a něco si
udělá, dyž ho nevemou!
Abonent: Jak to, slyšel ste přece sám, ten fejeton z pole byl z Vídně,
a právě to Vám imponovalo, jak doved z pole psát ve Vídni?
Vlastenec: Ten fejeton z pole, myslel sem si, napsal z lítosti,
protože ho snad eště nevzali - aby jim to ukázal! Chtěl jim dokázat,
co by teprve uměl psát z pole, dyby byl v poli! Nemůžu věřit, co mi
tady vyprávíte. Snad si ho s někým pletete.
Abonent: On by byl rád, dyby si ho pozejtří spletli při odvodu.
Vlastenec: Poslouchejte, to mně mrzí! Můžu si jen myslet, že tady
nejste přesně informovanej. Dyž někdo psal tak, jak psal Hans Müller,
tak poctivě, tak nadšeně, bude jistě rád, dyž ho vemou Abonent (vzrušeně): Tak teda - teda každýho musejí vzít? Každej musí
bejt rád? Žádnou jinou starost už nikdo nesmí mít? Nestačí, že je
nadšenej? Ne, sloužit musí? Akorát on? Příjemná povaha, co Vy máte!
Jako byste se nemoh dočkat, až uvidíte, jak execíruje. Ale děláte si
zbytečný starosti, a on doufejme taky. A dyž ho vemou - na štěstí se
dnes už ví, kdo je Hans Müller! Zaměstnají ho podle jeho talentu!
Vlastenec: Viděl ste, že s Vámi ve všem souhlasím - ale v tom se naše
názory rozcházejí! Věřil jsem Müllerovi a co tady musím slyšet znamená
pro mě zklamání. Vy stojíte přirozeně na stanovisku abonenta, pro Vás
je taková síla nepostradatelná Abonent: A Vy posuzujete všechno jako vlastenec - to bysme došli
daleko! Sbohem, najdu si nějaký zvláštní vydání. A co budete dělat Vy?
Vlastenec: Já jdu přispět hřivnou. (Rozejdou se různými směry.)
Kamelot: Zvlááštní vydááníí! - Zprávy obou štábů!
12. scéna
Vystupuje obr v civilu a trpaslík v uniformě.
Obr: Vy se máte, Vy můžete být užitečný celku. Mne plukovní lékař hned
poslal pryč.
Trpaslík: Z jakého důvodu?
Obr: Příliš slabý. Totiž podle starého nálezu, před patnácti lety.
Tehdy jsem vypadal jako Vy.
Trpaslík: Pak se musím divit, že si Vás nenechali. Na mne se plukovní
lékař sotva podíval a už jsem byl vzatý. Mamá byla moc nešťastná.
Obr: Vy maminčin mazlíčku.
Trpaslík: Ale já jsem spokojen. Neb člověk roste vysokými cíly.
Nejdříve jsem ovšem pochyboval, hodím-li se do velké doby a budu-li
schopen bojovat bok po boku. Ale v civilu si z člověka jen dělají
legraci a z vojny se vrátím jako hrdina, nad nímž přeletěla tak mnohá
kulka. Když se ostatní vrhnou k zemi - já zůstanu stát!
Obr: Šťastný člověče!
Trpaslík: Utěšte se. Vy přece za to nemůžete. Záleží na komisi.
Obr: Já jsem proklouzl.
Trpaslík: Já jsem byl lékaři nápadný.
Obr: Jděme jíst, mám obrovský hlad.
Trpaslík: Já sním nějakou maličkost.
Kolportér: Zvlááštní vydááníí! - Zprávy obou štábů!
13. scéna
Elektrická dráha Baden-Vídeň.
(Těžce opilý muž, jenž by v civilním životě mohl být nosičem nábytku,
obrovská postava, křovácký knír, pepita kalhoty se stopami přílišného
požívání vína a právě utrpěného násilného odstranění s místa činu. Má
vedle sebe pytel, ze kterého občas vytáhne láhev. Dostane se do sporu
s dvojicí milenců, protože vrazil do děvčete, ohrožuje jejího průvodce
a řve po celou cestu.)
Opilec: Takovej pytlík - chtěl by se tady roztahovat - copak voni
vykonali pro vlast? Legitimujou se! Přede mnou! - Podívaj se na mě takový syni jako voni mám v poli - ty maj víc fousů než voni - ty něco
vykonali - pro vlast - Vědí vodkud du - z Badenu du - voni pytlíku legitimovat se maj - Co si myslejí takovej - chtěl by se tady
roztahovat - snad že maj svou kost sebou - co voni vykonali pro vlast?
- podívaj se na mě - já sem něco vykonal - pro vlast - Dyby se každej
chtěl roztahovat jako tenhle - Co chtějí voni? Snad sem jich neurazil?
- Voni pytlíku - já sem něco vykonal - legitimujou se - tadyhle se
podívaj - vědí co to je - lístek z pole vod mýho synovce - pro vlast voni pytlíku - legitimovat se má - pytlík - přede mnou se má
legitimovat - nic nevykonal - pro vlast - (Když se po domluvě slabě
vypadajícího průvodčího poněkud uklidnil, nabízí sousedům, na něž
střídavě padá, láhev.) Je libo, pane soused - že sme Rakušáci!
Párek haličských uprchlíků: Chraň Bůh! (Prchnou na jiná místa, nechají
však na starém místě deštník.)
Opilec (již jen blábolí): Takovej pytlík - pro vlast - legitimovat Úředník od potravní daně (vstoupí): Co máte v tom pytlíku?
Opilec (temně): Takovej pytlík - pro vlast - legitimovat - (Po delší
domluvě se dá pohnout k otevření pytle a k zaplacení 20 haléřů daně.
Po celou tuto dobu vůz stojí.)
Vídeňák (který si zatím sedl na místo, na němž seděli haličtí
uprchlíci): Tady holt musíme všichni čekat kvůli takový hlouposti!
Dycky sou na týhle štrece takový nepříjemnosti! To mě už nebaví!
(Opustí s deštníkem vlak. Prší. Opilec nyní také opouští vlak, jenž se
zase rozjíždí.)
Opilec (již venku, zase živěji): Pro vlast - ať se - legitimuje takovej pytlík - nic nevykonal - pro vlast Párek uprchlíků (si oddechne a sedá si zase na stará místa. Po chvilce
vyskakují): Kde je deštník? Panebože, kde je deštník? Pane průvodčí,
kde je deštník?
Proměna.
14. scéna
V bytě herecky Elfriedy Ritterové, jež se právě vrátila z Ruska.
Napolo vybalené kufry. Reportéři Füchsl, Feigl a Halberstamm ji drží
za ruku a dotírají na ni.
Všichni tři (zároveň): Máte stopy po knutě? Ukažte! Potřebujeme
podrobnosti, detaily. Jaký to bylo v Moskvě? Máte dojmy? Musela ste
strašně trpět, slyšíte, musela!
Füchsl: Vyličte nám, jak s Vámi zacházeli jako se zajatkyní!
Feigl: Dejte nám dojmy ze svého pobytu pro večerník!
Halberstamm: Dejte nám náladu ze zpáteční cesty pro raník!
Elfrieda Ritterová (mluví správně, s úsměvem): Pánové, děkuji Vám za
Vaši účast, je to opravdu dojemné, že mi moji milí Vídeňáci zachovali
své sympatie. Děkuji Vám ze srdce, že jste se dokonce obtěžovali
osobně. Ráda bych ovsem byla počkala s vybalováním kufrů, ale nemohu
Vám při nejlepší vůli, pánové, říci nic jiného než že to bylo velmi,
velmi zajímavé, že se mi vůbec nic nestalo, no copak ještě, že
zpáteční cesta byla sice vleklá, ale ani v nejmenším obtížná a
(Laškovně) že jsem ráda, že jsem zase ve své milé Vídni.
Halberstamm: Intresantní - teda vleklá cesta, teda připouští Feigl: Obtížná řekla Füchsl: Počkejte, úvod sem napsal v redakci - moment - (Píše):
Vysvobozena z utrpení ruského zajetí, konečně u cíle vleklé a obtížné
cesty, prolévala umělkyně slzy radosti u vědomí, že je zase ve své
milované Vídni Elfrieda Ritterová (hrozíc prstem): Doktůrku, doktůrku, to jsem
neřekla, naopak, řekla jsem přece, že si na nic, vůbec na nic nemohu
stěžovat Füchsl: Aha! (Píše): Umělkyně pohlíží dnes s jakousi ironickou
lhostejností zpět na všechno, co vytrpěla.
Elfrieda Ritterová: Ale copak - to už musím říct - ne, doktore, jsem
rozhořčená Füchsl (píše): Ale pak, když návštěvník přispěje její paměti na pomoc,
zmocní se jí přece zase rozhořčení. Pohnutými slovy líčí Ritterová,
jak jí byla vzata každá možnost stěžovat si na způsob, jak se s ní
zacházelo.
Elfrieda Ritterová: Ale, doktore, co to provádíte - nemohu přece říci
Füchsl: Nemůže vůbec říci Elfrieda Ritterová: Ne opravdu - nemohu přece říci -
Halberstamm: Ale jděte Vy, Vy vůbec nevíte, co se všechno dá říct!
Milá přítelkyně, podívejte se, obecenstvo, rozumíte, chce číst. Já Vám
říkám, Vy můžete říct.
U nás ano, v Rusku snad ne, tady panuje chválabohu volnost slova, ne
jako v Rusku, tady se dá chválabohu říct všechno, o poměrech v Rusku!
Staraly se o Vás v Rusku nějaký noviny jako tady? No tak!
Feigl: Ritterová, buďte rozumná; myslíte, že Vám trochu reklamy
uškodí, teď kdy zase vystoupíte, no tak!
Elfrieda Ritterová: Ale, pánové - nemohu přece - to je přece za vlasy
přitaženo - kdybyste to byli viděli - na ulici nebo v úřadech kdybych jen byla měla příčinu k nejmenší stížnosti, na šikanování a
vůbec, což myslíte, že bych to zamlčovala?
Füchsl (píše): Třesouc se ještě rozčilením, líčí Ritterová, jak ji
pouliční luza vláčela za vlasy, jak při nejmenší stížnosti byla
šikanována úřady a jak o všech těchto zážitcích musila mlčet.
Elfrieda Ritterová: Ale, doktore, Vy si asi děláte legraci? Říkám Vám
přece dokonce, že policejní úředníci mně velice vycházeli vstříc,
podávali mi ruku, kde jen mohli, směla jsem vycházet, kam jsem chtěla,
přijít domů, kdy jsem chtěla, ujišťuji Vás, kdybych se jen chviličku
byla cítila jako zajatkyně Füchsl (píše): Umělkyně vypráví, že jí, když jednou učinila pokus
vyjít z domu, ihned vyšli vstříc policejní úředníci, vzali ji za ruku
a vlekli domů, takže doslovně vedla život zajatkyně Elfrieda Ritterová: Teď se ale vážně zlobím - není to pravda, pánové,
já protestuji Füchsl (píše): Úplně se rozzlobí, když probouzíme její vzpomínky na
tyto zážitky, na její marné protesty Elfrieda Ritterová: To není pravda, pánové!
Füchsl (podívá se na ni): Není - pravda? Jak to, není pravda, dyž
přece každý slovo píšu s sebou?
Feigl: Když my něco chceme přinést, tak to není pravda?
Halberstamm: Víte, to se mi přece eště nestalo. To je zajímavý!
Feigl: Ona je s to poslat eště opravu.
Füchsl: Poslouchejte, nedělejte hlouposti, mohlo by Vám to škodit!
Feigl: Nepřivádějte se do neštěstí!
Halberstamm: Kdypak má zase nějakou roli?
Füchsl: Až to budu v sobotu při repertoáru vypravovat řiditelovi,
dostane Bergrová Markétku, to Vám zaručuju!
Feigl: To je teda vděk za to, že Fuchs s Váma dycky tak dobře
zacházel? Poslouchejte, Vy neznáte Fuchse! Až to bude slyšet, dejte si
pozor, při příští premiéře!
Halberstamm: Wolf má stejně vztek na Vás, jak ste tehda hrála v jeho
kusu, to Vám můžu prozradit, Wolf je beztak strašně proti Rusku, dyž
teď eště bude slyšet, že si na Rusko nemůžete stěžovat - strhá Vás na
fleku!
Füchsl: Bodejť, a Löw? Nezačínejte si s Löwem, herečka se musí
přizpůsobovat, to je málo platný!
Feigl: Naproti tomu Vám můžu prozradit, prospělo by Vám kolosálně,
nejen u obecenstva, ale dokonce u novin samotných, kdyby Vás v Rusku
byli ztýrali.
Halberstamm: Rozmyslete si to! Přicházíte z Berlína a vžila ste se
rychle do zdejších poměrů. Tady se Vám dycky dařilo dobře, s otevřenou
náručí Vás Füchsl: Já Vám jen můžu říct, s takovýma věcma se nešpásuje. Nějaká
osoba měla bejt v Rusku a nemůže prej nic vyprávět o vytrpěnejch
utrpeních, k smíchu, prvotřídní umělkyně! Říkám Vám, de o Vaši
existenci!
Elfrieda Ritterová (spínajíc ruce): Ale - ale - ale - pane redaktore já jsem přece - myslela - milý doktore - prosím, prosím, milý doktore
- já jsem přece jen - chtěla říci pravdu - promiňte - prosím, prosím
pěkně Feigl (vztekle): Pravda tomu říkáte? A my teda lžeme?
Elfrieda Ritterová: Totiž - pardon - já jsem totiž - myslela, že to je
pravda - když Vy ale - pánové - myslíte - že to - není pravda - jste
přece redaktoři - Vy - tomu musíte - lépe rozumět. Víte - já jako žena
nemám vůbec ani tak správný - přehled, není-liž pravda? Můj Bože rozumíte - je přece válka - našinec je tak zastrašen - a je rád, když
se dostane se zdravou kůži z nepřátelské země Halberstamm: No tak vidíte, dyž se pomaloučku upamatujete Elfrieda Ritterová: Ach, doktůrku, přirozeně. Víte, první radostné
opojení, že jsem zase v té vaší milé Vídni - člověk pak vidí všechno
růžověji, co vytrpěl, na momentek jen, rozumí se - pak ale - zase se
ho zmocní vztek a rozhořčení Halberstamm: No tak, vidíte, my sme věděli od prvního okamžiku, že
budete Füchsl (píše): Vztek a rozhořčení zmocňuje se ještě dnes umělkyně,
když si připomene vytrpěná muka a jakmile první radostné opojení., že
je zase v metropoli, ustoupí zlým vzpomínkám - (Obraceje se k ní): No
tak, je to teď pravda?
Elfrieda Ritterová: Ano, pánové, to je pravda - víte, byla jsem ještě
tak pod dojmem - člověk je tak zastrašen, tak Füchsl: Počkejte - (Píše): Ještě zcela zastrašená, neodvažuje se o tom
mluvit. V zemi svobody podléhá stále ještě přechodně sugesci, že je v
Rusku, tam, kde si musila tak postupně uvědomovat nutnost vzdát se
všech práv osobnosti svobodného mínění a svobodného projevu. (Obraceje
se k ní): No, je to teď pravda?
Elfrieda Ritterová: Ne, doktore, jak Vy umíte vystihnout nejtajnější
city - Füchsl: Tak vidíte!
Halberstamm: No tak, připouští, že trpěla - Feigl: Zkusila!
Füchsl: Jakýpak zkusila? Pravý muka prodělala! Halberstamm: Tak co
bysme tu eště dělali, dem, nejsme tu přece pro zábavu Füchsl: Samozřejmě, konec si udělám v redakci. Teda - opravy se
nemusíme bát? To by eště tak scházelo!
Elfrieda Ritterová: Ale, doktore! - No, šarmantní to bylo, že jste mne
přišli navštívit. Přijďte přece brzy zas - Sbohem, sbohem. (Volá ven)
Gréto! Gréto!
Feigl: Je to opravdu rozumná osoba. Pozdrav pámbu, slečinko.
(Odcházeje, k ostatním): Přestála to nejhorší a nemá odvahu to někomu
říct - nebich! (Elfrieda Ritterová klesne na židli a zdvihne se pak,
aby vybalila kufr.)
Proměna.
15. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Je to povznášející a jímavé zároveň, jak se nyní
vlastenectví uplatňuje i na firemních štítech, což je okolnost, která
by nás mohla smířit se zvýšením cen.
Škarohlíd: Pak byste musel zůstat vůči hotelu Bristol nesmiřitelný,
protože se stále jmenuje stejně, ačkoli v Londýně ani v míru nebyl
hotel St. Pölten.
Optimista: Přece však hotel Bristol proměněním svého grillroomu v
čajovnu dokázal, že má dosti odvahy i síly k uvědomělosti. A vidíte,
tady - U loďstva. Jak je to prosté! Je to obchod s prádlem, který se,
jak známo, ještě nedávno jmenoval U anglického loďstva. (Majitel
obchodu se objeví ve dveřích.)
Škarohlíd: Ano, ale v tom případě se neví - počkejte, zeptám se ho,
které loďstvo teď má vlastně ve štítu. Snad v tom zmatku něco sleví s
ceny košil. (Majitel obchodu ustupuje dovnitř.) Je to rakouské
loďstvo!
Proměna.
16. scéna
Stanoviště Hlavního stanu. Čtyři vojevůdci vstoupí.
Auffenberg: Tak, pánové, to nejde! Nemám úmysl stát se druhým
Benedekem, to si prostě nedám líbit Brudermann: Ale di, neštíři se, co by měl říkat našinec. Já sem
ztratil jen osmdesát tisíc a proti mně už taky začínají štvát.
Dankl: Mně pořád vyčítají těch sedmdesát tisíc.
Pflanzer-Baltin: Vůbec ani neignorovat! Já dělám šturm, to je marný.
Zejtra uděláme šturm, jinak jsme v rejži. Já sem pro šturm, chtěl bych
vědět, pro co jinýho sou lidi na světě než pro hrdinnou smrt. Šturm
uděláme, šturm uděláme - (Je stižen záchvatem.)
Auffenberg: Ale di, ale di - docela můj názor. Já sem byl dycky pro
to, aby naši šli zvostra do toho. Sem už taky uprostřed v přípravách.
Já říkám, dyž to nepomůže, taky to neuškodí. Ale počkat, abych
nezapomněl - ten adjutant mi zase nepřipomněl, na všechno aby člověk
myslel sám Brudermann: Co je ti?
Auffenberg: Nic - to je blbý - totiž, teda musím mu přece napsat
lístek. Od Lublina si to umiňuju, ale v tom zmatku při ústupu sem na
to dočista zapomněl. Okamžik! (Sedne si ke stolu a píše.) No, to ho
ale bude těšit!
Dankl: Co to píšeš?
Auffenberg: Poslouchejte - V tuto hodinu -
Pflanzer-Baltin: Aha, povzbuzuje lidi - to já nedělám. My máme
kulomety a polní kuráty! Zejtra uděláme šturm a pak Auffenberg: V tuto hodinu Brudermann: Píšeš armádní rozkaz?
Auffenberg: Ne, korešpondencku.
Dankl: Komu teda píšeš tak historicky?
Auffenberg: Poslouchejte V tuto hodinu, kdy jsem dříve sedával ve
Vašich tak útulných místnostech, myslím na Vás a Váš personál a
posílám Vám srdečné pozdravy ze vzdáleného bitevního tábora.
Auffenberg.
Brudermann: Komu to píšeš? Krobatinovi?
Auffenberg: Ale co tě napadá? Riedlovi!
Brudermann: Ten Auffenberg je ale sentimentální. Vidíš, to mě na tebe
těší. To už proti tobě nebudou moct štvát kvůli těm devadesáti tisícům
Tyroláků a Salcpurčanů, který si obětoval. Obětovat tomu říkají!
Pflanzer-Baltin: Vůbec ani neignorovat! Já už jsem na stovce.
Dankl: Víte co? Napišme všichni Riedlovi! Brudermann: No jo, já
vlastně víc chodím do Opery - to bych radši - (Sedne si a píše.)
Pflanzer-Baltin: Já sem v Heinrichshofu jako doma, teda - (Sedne si a
píše.)
Dankl: No jo, to je pravda - dyž už 29 let chodím do Café Stadtpark
jako domů - každej den tam čtu s Höfrem zprávu generálního štábu (Sedne si a píše.)
Auffenberg (stranou): Všechno dělají po mně. Nejdřív strategii a teď
styk se zázemím. Škoda, že tu není Potiorek, ale ten mi včera poslal
lístek z pole z Café Kremser a Liborius Frank sedí s Puhallo von
Brlogem u Scheidla. Conrad má před svatbou, to už s kavárnou není nic.
Všechno dělají po mně. Já sem byl první, který dal svůj obraz do
Humoristy, to sem byl průkopník. To přece byla jednou za čas změna ne jenom pořád samí lidi od divadla. Teď tam dělají parádu všichni,
nic než generáli, už to je otrava, nejvyšší čas, aby se tam zas
objevil nějakej člověk. Já sem byl první, kterej víc angažoval tisk teď už má každej svýho mazala, všechno jen kvůli reklamě. Sem
napiatej, jestli bude mít Riedl tolik duchapřítomnosti, aby ten lístek
dal do Extrablattu. Ale richtik, abych nezapomněl, za tejden máme
šturm a to bych měl - poslyš, Pflanzře, co myslíš, mám šturmovat hned
nebo teprve za tejden?
Pflanzer-Baltin: Já ti v tom punktu nechci do toho mluvit, ale dybych
byl na tvým místě, já bych ti šturmoval, že Brudermann: Teď, kdy tví lidi sou beztak na dranc, byl bych taky toho
názoru. Na retablování je dycky času dost. Nech šturmovat!
Dankl: K smíchu. Ať si to radši schová na 18. srpen, dyž už nechce
počkat do 2. prosince. To je pak dycky příjemný překvapení.
Pflanzer-Baltin: S takovýmhle podkuřováním si já nic nezačínám. Já
budu zejtra šturmovat, to je marný!
(Vstoupí Pflanzer-Baltinův adjutant.)
Adjutant: Excelence, poslušně hlásím, profesoři jsou už tady a chtějí
odevzdat čestný doktorát.
Pflanzer-Baltin: Aha, ať počkají - dyž to je těžký, ať to postavějí a
odpočinou si trochu. (Adjutant odejde.) Auffenberg: Tak se může
gratulovat? Od který fakulty to je?
Pflanzer-Baltin: Černovice.
Brudermann: Ale di, to přece není žádná fakulta, to je jen stolice. Z
kterýho oboru?
Pflanzer-Baltin: Filosofie přirozeně. Dankl: Kde se rehabilituješ?
Pflanzer-Baltin: V Černovicích. Není to moc, ale konečně Brudermann: Já mám vyhlídky na Štýrskej Hradec, protože tamní
studentstvo bojovalo v mých řadách. Ale bohužel to neklape, protože z
toho samýho důvodu chtějí zavřít.
Dankl: Mně můžete brzy gratulovat k čestnýmu doktorátu z Inšpruku.
Auffenberg: Vy ste hadráři. Já bych něco takovýho ani nevzal! Já
říkám: Vídeň nebo nic. Apropo Vídeň, ten Riedl bude mít mordiánskou
radost. Nesmím zapomenout připomenout adjutantovi, aby nezapomněl, že
to má připomenout kurýrovi, jinak ten zapomene a nechá ten lístek pro
Riedla ležet!
Dankl, Brudermann, Pflanzer-Baltin: To je nápad, to uděláme taky,
kurýrem to je dycky nejjistější.
Auffenberg (stranou): Všechno dělají po mně. Nejdřív strategii a teď
styk se zázemím!
Proměna.
17. scéna
Vídeň. Ve společenstvu kavárníků. Čtyři kavárníci, mezi nimi Riedl,
vstupují. Všichni mu horlivě domlouvají.
První kavárník: To nejde, Riedle, ty seš vlastenec a prostej
živnostník, todle nesmíš - podívej se, je to přece jen dokud je válka,
pak to stejně zas dostaneš zpátky.
Druhý: Riedle, nedožírej mě, komprimuješ celej stav, jehož ozdoba
dneska seš - musíš, jestli chceš nebo nechceš, musíš!
Třetí: Nechtě ho bejt, mě poslechne, Riedle, neblbni. Seš Vídeňák? No
tak! Seš Němec? No tak!
Riedl: Ale podívejte se, jak to pak bude vypadat v příštím Lehmannovi
- dycky jsem byl ten, co měl nejvíc řádů v celý Vídni, tolik jako o
mně tam nestojí o nikom První: Riedle, já cejtím s tebou, jak ti to připadá za těžko, ale
musíš přinýst oběť. Riedle, to by byla blamáž, byla by to přímo
velezrada, dyž tě frekventuje tolik vojevůdců a jeden je dokonce
štamgast!
Druhý: Podívej, my všichni přinášíme oběti v tý velký době, já sem
dokonce zvýšil černou kávu místo na čtyři padesát jen na čtyři
čtyřiačtyřicet, každej musí dnes přispět svou hřivnou Třetí: K smíchu, to vůbec nemůžu věřit, že slavnej vlastenec Riedl,
komandant veteránů od mariny - dejte pokoj, Tegethoff by se v hrobě
obrátil, kdyby to slyšel. To nevěřím! Riedle, ty, jedinej z nás,
kterej má už za živa pomník Riedl: To bych prosil a takovej, co sem si sám postavil! Sem totiž
selfmadrman skrz naskrz - na mým vlastním domě, na mou duši, pokaždý
dyž du domů, mám radost z toho krásnýho reliéfu!
První: No tak teda, co máš zapotřebí ty metály od našich nepřátel?
Všechny musíš odložit, Riedle, všechny, i ten od Černej Hory, a
dokonce řád za osvobození od Republiky Liberie!
Riedl: Dejte pokoj, ten taky? Specielně na ten sem byl dycky pyšnej.
Podívejte, kdy se stejně zanáším myšlenkou za rok odstoupit - ne, je
to nemožný! Druhý: Riedle, musíš. Třetí: Riedle, nezbude ti nic
jiného. Riedl: Naposledy taky řád Františka Josefa? První: Ale naopak,
ten teď můžeš nechat v Lehmannovi vytisknout tučně!
Riedl (bojuje sám se sebou, pak s velkým rozhodnutím): Tak teda dobře
- udělám to! Vím, co sem dlužnej svý vlasti. Zříkám se poct, který mi
udělily nepřátelský vlády, ty sviňáci! Ani ty peníze za ty šmejdy bych
nevzal zpátky!
Všichni (současně): Sláva Riedlovi - To je holt přece jen náš Riedl! Ať žije Vídeň a náš Riedl! - Štěpánská věž ať žije, u Riedla ať se
pije! - Bůh trestej Anglii! - Bůh ji trestej! - Hanba Černý Hoře! Zahoď to! - Riedl je největší vlastenec!
Riedl (osušuje si čelo): Děkuj u vám - děkuj u vám - hned budu
telefonovat domů, aby to donesli Červenému kříži. Zejtra už to budete
moct číst - (Zamyslí se.) Zde stojím, oholený kmen.
Druhý: Podívejte, jak vzdělanej je Riedl, teď mluví dokonce klasicky.
Riedl: To není klasický, to říká dycky doktor z Extrablattu, dyž
prohrává v komandu. Teď (Zhrouceně) prohrávám - já!
Třetí: Nebuď smutnej, Riedle! Nebuď smutnej ! Čeho se teď vzdáváš,
dostaneš pozdějc dvojnásobně a trojnásobně zase zpátky. A snad dřív,
než si myslíš. (Sklepník vrazí do pokoje.)
Sklepník: Pane von Riedl, pane von Riedl, přišel lístek, slečna Anna
říká, že mám běžet - to je velkolepý - celej lokál je rozčilenej Riedl: Dej sem, co se děje - (Čte, chvěje se radostným vzrušením.)
Pánové - to je historickej okamžik - jako vlastenec a prostej
živnostník, kdy sem přece od svých spoluobčanů už dostal nesčetný
čestný důkazy jejich příchylnosti - zvláště jako stařešina - ale něco
takovýho - ne - podívejte se Všichni: No co se děje?
Riedl: Můj nejslavnější štamgast - náš nejprvotřídnější vojevůdce myslel - za bitvy - na mne! Držte mne! To - musím - poslat - do
Extrablattu - (Všichni ho drží a čtou.)
První: Ale di, já myslel bůhví co. Co ten nadělá rámusu ! Já sem včera
dostal lístek od Brudermanna - (Vytáhne jej z kapsy.)
Riedl: Dej pokoj, to mi je nepříjemný Druhý: No víte, copak je na tom, vy ste blázni - mě něco takovýho
nerozhází. Já sem totiž předevčírem dostal od Pflanzer-Baltina.
(Vytáhne z kapsy lístek.)
Třetí: Vy si všichni moc namlouváte. Já sem náhodou dostal už minulej
tejden od Dankla - (Vytáhne z kapsy lístek.)
Všichni tři (čtou současně nahlas): V tuto hodinu, kdy jsem jindy
sedával ve Vašich tak útulných místnostech, myslím na Vás a na Váš
personál a zasílám Vám srdečné pozdravy ze vzdáleného bitevního
tábora. Dankl - Pflanzer - Brudermann.
Riedl (vztekle): To není možný! To je plagát! Plagát je to! Švindl! Vy
ste nuzáci proti mně. To si nedám líbit. Zatím sem neodložil ještě
žádnej řád, ani mně to nenapadne, a když mně to Auffenberg hnedka
nevysvětlí - všechny si je nechám!
Proměna.
18. scéna
V kasárnách vídeňských Deutschmeistrů.
(Elegantně oděný pán, asi čtyřicetiletý, čeká ve špinavé místnosti, v
níž není židle. Vstoupí kaprál Weiguny.)
Pán: Promiňte - pane šikovateli - mohl byste mi - snad říci - já tu
totiž stojím už tři hodiny - a nikdo sem nepřijde - mám totiž c-befund
- hlásil jsem se dobrovolně před rukovacím termínem, abych dostal
kancelářskou práci - a tu mi řekli, že mám hned - zůstat tady - ale já
přece musím Kaprál: Hubu držet!
Pán: Ano - prosím - ale tedy já bych chtěl - musím - tak prosím aspoň
- vyrozumět svou rodinu - a nemohu přece tak jak jsem - potřebuji tedy
přece - tedy moje věci k mytí - kartáček na zuby, deku a vůbec Kaprál: Hubu držet!
Pán: Ale - prosím - promiňte - já jsem se přece hlásil - nevěděl jsem
přece - musím přece Kaprál: Esli teď eště cekneš, blboune, máznu ti jednu po držce, že (Pán vytáhne desítikorunu z kapsy u vesty a podává ji kaprálovi.)
Kaprál: No teda - podívaj se milostpane - domů jich vopravdu nemůžu
pustit, to nejde, ale dyž chtějí mít deku - tu jim vopatřím. (Opustí
místnost.) (Z vedlejší místnosti vstoupí kadet.)
Kadet: Co? To seš ty, cos měl tu debatu s kaprálem? Servus, copak mě
neznáš? Wögerer, z Atletickýho klubu Pán: No bodejť!
Kadet: Máš c-befund, že jo? - Poslouchej, člověče, jak se můžeš jako
vzdělanej člověk dát do řeči s takovým kaprálem?
Pán: Ale co mám dělat? Stojím tady teď tři hodiny. - Musím přece domů
- moji lidi nemají ani tušení - já sem se hlásil dobrovolně Kadet: No tos přišel do pěkný louže. Kdopak ti dal tuhle radu? Ale dyž
chceš domů, můžeš přirozeně jít.
Pán: Jo, ale jak se to dělá?
Kadet: K smíchu, seš přece lepší člověk - já ti pomůžu - uděláš to tak
- teda pudeš k setníkovi Pán: Co, ten že mě pustí domů?
Kadet: Jinak teda přirozeně ne, je moc přísnej, ale musíš mu docela
jednoduše říct, víš ale do ksichtu, bez žinýrování, řízně: (Salutuje.)
Pane setníku, poslušně hlásím, musím za holkou! - Dej pozor, na to
řekne setník, vsaďme se, že řekne: Co, za holkou musíte? Koukejte, ať
ste pryč, Vy sviňáku! - No a pak můžeš jít!
Proměna.
19. scéna
Úřad pro válečnou péči.
Hugo von Hofmannsthal (dívá se do novin): Ach, otevřený list pro mne?
- To je milé od Bahra, že v té strašné době na mne nezapomněl! (Čte
nahlas): Pozdrav Hofmannsthalovi. Vím jen, že jste ve zbrani, milý
Hugo, ale nikdo mi nemůže říci, kde. Chci Vám proto psát
prostřednictvím novin. Snad to zavane přátelský větérek k Vašemu
táborovému ohni a pozdraví Vás pěkně ode mne - (Přeruší čtení.)
Cynik: No - čti jen dál. Krásně píše ten Bahr!
Hofmannsthal (zmačká noviny): Ten Bahr je přece strašný Cynik: Co je ti? (Vezme noviny a čte nahlas úryvky): Každý Němec, doma
nebo v poli, nosí teď uniformu. To je to neslýchané štěstí přítomné
chvíle. Nechť nám je Bůh zachová! - - Je to ona stará cesta, jíž se
ubírala již píseň Nibelungů, a minnesängři a zpěv mistrů, naše mystika
a náš německý barok, Klopstock a Herder, Goethe a Schiller, Kant a
Fichte, Bach, Beethoven, Wagner. - - Boji zdar, milý poručíku Hofmannsthal: Přestaň!
Cynik (čte): Vím, že jste rád, že jste šťasten, že jste při tom. Není
vůbec většího štěstí.
Hofmannsthal: Poslyš, jestli teď nepřestaneš -
Cynik (čte): A to si chceme nyní pamatovat pro všechny časy: jde o to,
abychom byli při tom. A chceme se starat o to, abychom napříště stále
měli něco, při čem bychom mohli být. Pak bychom byli u cíle německé
cesty, a minnesängři a mistrů zpěv, pan Walter von der Vogelweide a
Hans Sachs, Eckhart a Tauler, mystika a barok, Klopstock a Herder,
Goethe a Schiller, Kant a Fichte, Beethoven a Wagner by pak byli
naplněni. - Jak vlastně tihle všichni s tebou souvisejí? Ach, myslí
snad, že byli osvobozeni. A to nadělil našemu ubohému pokolení velký
Bůh. Zaplať pámbu! - (Čte): Teď však budete jistě brzy ve Varšavě!
Hofmannsthal: Přestat!
Cynik: Jděte tam jen rovnou na náš konsulát a zeptejte se, je-li tam
ještě rakousko-uherský generální konsul: Leopold Andrian. (Svíjí se v
záchvatu smíchu.)
Hofmannsthal: Co se směješ?
Cynik: Ten zůstal patrně po vypuknutí války ve Varšavě, aby mohl
vtrhnuvšímu vojsku vystavovat pasová visa - to je přece ve válce
nezbytné - jinak by nemohli do Ruska! (Čte): A když jste tak družně
pohromadě, a zatím co venku rachotí bubny, Poldi dupe po pokoji a
deklamuje svým vřelým hlubokým hlasem Baudelaira, nezapomeňte na mne,
já na vás myslím! Daří se vám přece tak dobře Hofmannsthal: Přestaň!
Cynik: - a musí tam přece člověka také strašně mnoho napadat, ne? - Co
ho nenapadá!
Hofmannsthal: Dej mi pokoj!
Cynik: Přijdeš přece stejně brzy do Varšavy? Na propagandu, myslím,
nebo tak nějak. Proneseš zase svou přednášku o Hindenburgovi?
Hofmannsthal: Povídám ti, dej mi pokoj Cynik: Poslyš - zima je ti dnes zase - musím zazvonit, aby přihodil do
táborového ohně.
Hofmannsthal: Teda to je sprostota - ty - dobírej si někoho jiného,
nech mne pracovat! (Poldi vstoupí.)
Poldi (vřelý, hluboký hlas): Dobrej den, Hugonku, nevíš nic o Bahrovi?
(Hofmannsthal si zacpává uši.)
Cynik: Poklona, pane barone, přicházíte jako na zavolanou.
Poldi: Poslyš, Hugonku, je to pravda, že Bahr v tomhle roce tu eště
nebyl nebo dokonce narukoval?
Cynik: Cože, ten taky?
Hofmannsthal: Poslyš, ten člověk je děsný - pojď, půjdeme vedle Poldi: Poslyš, Hugonku, ten Baudelaire je docela chytrej, já ti pár
věcí přednesu.
Hofmannsthal: A já ti ukážu svého prince Evžena!
Poldi: Báječný!
Proměna.
20. scéna
Fronta v Bukovině. Na velitelství.
(Nadporučíci Nitschema a Beinsteller vstupují.)
Nitschema: Víš teda, včera sem si přihnul fešnou Polku - teda prima!
Škoda, že ji nemůžeme vzít do toho skupinovýho obrazu, co posíláme
Mušketě.
Beinsteller: Aha, kůstka! - Slyšels už, feldkurát se prej dá
fotografovat pro Intresantní listy, na koni, jak udílí umírajícímu
poslední svátosti. To se přece dá lehko udělat, v nejhorším případě se
to nějak nastrojí, víš, ať se nějakej chlap položí, a pak žádala eště
redakce, potřebujou modlitbu nad vojenským hrobem, no to se dá dycky
udělat. Nitschema: Víš, já sem udělal včera snímek, ten je ale opravdu
zajímavej. Umírající Rus, žánrovej obraz, s prostřelenou hlavou,
docela podle skutečnosti. Víš, eště moh čumět na aparát. Poslouchej,
ten ti mel pohled, víš, to bylo jako aranžovaný, prima, myslíš že to
je něco pro Intresantní listy, že to vemou?
Beinsteller: No bodejť, eště ti zaplatějí.
Nitschema: Myslíš? Jo, abych nezapomněl, tos teda něco promeškal,
kaprál ti včera omdlel, jak toho špióna, víš, toho rusínskýho faráře,
držel při popravě pro Saschafilm, škoda, žes nebyl při tom.
Beinsteller: No co si s tím chlapem udělal?
Nitschema: No nechal sem ho svázat do kozelce samozřejmě. Přece ho
nezavřu, nežijeme přece v míru - zavřít, to by tak těm chlapům
chutnalo.
Beinsteller: Víš, já těm Rusům nerozumím. Zajatci ti totiž vypravujou,
že u nich vůbec nejsou takový tresty!
Nitschema: Dej mi pokoj s tím votrockým národem! Čet si už tu báseň od
Kappuse? Ve verších a dokonce s rýmama!
Beinsteller: No vůbec, Mušketa je teď k válení - ten Schönpflug Nitschema: Co, to je něco jinšího! Ty, já jí pošlu vtip - Ty, víš co,
já teď začínám psát deník, tam bude stát všechno, co sem zažil. Tím
flámem předevčírem počínaje. To ti je fešná Polka, povídám ti, ale moc
fešná - (Udělá gesto, ukazující plnost.)
Beinsteller: Aha, balkon - no jo, ty něco zažiješ, víš, já se zajímám
víc o vzdělání. Já moc čtu. Teď budu brzo hotovej s Engelhornovou
knihovnou. Dřív, dyž sem byl tam dole - tam se taky moc flámovalo.
Trochu hudby, to jo. My teď máme gramofon ze zámku. To bys mně moh
pučit tu svou Polku, aby k tomu tancovala.
Nitschema: Víš, kdo tady už taky musel moc zažít? Nowak od
čtrnáctejch, to ti byl dycky chlapík. Dyž ten nemá denně svejch
šedesát střel napsanejch na pažbě, tak se dopálí na vlastní lidi.
Pühringer mi nedávno napsal lístek, tak teda ten Nowak ti vidí starýho
srbskýho sedláka naproti jít do Dřiny pro vodu. No víš, byla právě
přestávka v boji, povídá teda Pühringrovi, ty, povídá, podívej se
tamhle na toho, namíří, bim ho. Chlapík ten Nowak. Všechny odstřelí.
Je už taky zadanej pro řád železný koruny.
Beinsteller: Pašák! Ty humanitáři to toseví nechápou. Víš, zvědavej
sem, jak se vykroutí ten Scharinger z tý pitomý aféry, neslyšels nic?
Nitschema: Protože se ulil při útoku?
Beinsteller: Ale dovol, přece nebudou aktivního důstojníka Nitschema: Ach tak, to byla ta historie, jak poslal toho kuchaře,
protože něco připálil, do bitevní linie Beinsteller: Ale ne, kvůli nějakýmu plášti - copak nevíš, nastěhoval
se přece tehda tam, co předtím bydlel ten plukovník, Kratochwila von
Schlachtentreu, no a vzal holt sebou plášť od něho, kterej tam eště
ležel, dyž se pak zase odstěhoval. Copak to nevíš? Tak si to nech
vyprávět. Plukovník ho potká a vidí plášť, zabalenej. Scharinger se
vymluvil, povídá, že myslel, že to je plášť od nepřítele, kterej ho
vzal ze zámku, a že ho právě chtěl vrátit - no můžeš si představit to
svinstvo. No nějak se z toho vyseká.
Nitschema: Tomu já nerozumím - každou chvíli něco takovýho. Já sem
dosud neměl žádný potahování s něčím takovým. Dyž to je kořist - to
teda přirozeně. No vůbec tehda! Josef Ferdinand sám si tehda vzal
pěkný spřežení a oltářní roucho, víš, on je známej jako milovník umění
a skvostů a vůbec. Víš, já sem taky dostal pár pěknejch kousků tehda -
to jsem ti měl nos - no a richtik - teda poslouchej klavír, to se musí
nechat, prima.
Beinsteller: No to je co říct.
Nitschema: No co chceš, generálová brala prádlo a šaty z toho
kvartýru, no přirozeně jen pro vlastní potřebu, víš, dcera dostane
stejně výbavu skrz ministerstvo války. To holt byly časy. To brali
sebou obilí a dobytek a vůbec holt, co se tak potřebuje. A dycky byla
junda, baštonády a vůbec. Všechno se šampusem. Ale teď je votrava.
Nemůžu říct, že by mě to tady těšilo, leda ty holky.
Beinsteller: Mně se zdá, teď mají zase chuť na šturm, to je aspoň
změna.
Nitschema: Při posledním to bylo blbý. 2000 raněnejch, 600 mrtvejch víš já nejsem sentimentální a sem dycky pro to, aby se pracovalo Beinsteller: To mi bylo taky záhadný.
Nitschema: Ani kousíček zákopu, jen pro zprávu do novin. Čtyry tejdny
ty lidi leželi Beinsteller: Právě proto. To si vzpomněli u karet tam nahoře. Nechme
je zas jednou šturmovat, řekne se pak. Dyž mužstvo začne bejt
nespokojený se sušenou zeleninou, nechají ho šturmovat. Už proto, aby
nepřišli ze cviku. Blbec pak řekne: Podívejte, je tohle nějakej
výsledek? Ach co, řeklo se, ty lidi nemají jinak stejně co dělat. Ale
vyšší strategie to není, to se musí říct, ačkoli jinak jistě nejsem
citlivka! Ale já říkám, když to nemusí bejt - šetřit lidskej materiál.
Takhle - nejdřív prošustrujou vycvičený lidi, pak je pošlou rovnou od
výcviku. Takoví chcípáci, co nerozeznají ruční granát od hromádky
neřádu. Copak se to patří?
Nitschema: No jo, tím se holt zašmajchlujou u Pflanzra.
Beinsteller: No servus, plukovník je plnej vzteku, dyž na ústupu
zůstane moc živejch. Cože? zařval na jednu kompanii, proč nechcete
chcípat? Systém Pflanzer-Baldhin, říkají u Böhm-Ermolliho.
Nitschema: Nedávno byla junda s raněnejma. No jo, kdo by si byl
pomyslel, že to nabude takovejch rozměrů, nebylo holt dost sanitních
vozů. Víš, auta byly holt všechny ve městě s generály, v divadle a
tak. Tak tam telefonovali, ale nepřijelo žádný. No to ti byl frmol!
Beinsteller: S raněnejma je dycky kříž. Nitschema: Na vlastní lidi by
se u nás přece mělo víc hledět. Spíš už rozumím, že sekýrujou
obyvatelstvo, ale vojsko se konečně potřebuje. V tomhle měsíci sme
měli dvě stě čtyřicet rozsudků smrti proti civilistům, štantepé
vykonaný, teď to de jako na drátku. Beinsteller: Byli p. v.?
Nitschema: Půlku slev, p. u. Beinsteller: Co se dělo? Nitschema: No
prováděli holt rejdy a tak. Beinsteller: Di.
Nitschema: Víš, já nejsem pro stanný právo, to je taková zamotaná
právnická vymyšlenost - pořád s tím blbým psaním: Jest vykonati!
Vykonáno! Už si někdy čet nějakej akt, já ne. Dyž se opásám svou
šavlí, nepotřebuju nic takovýho.
Beinsteller: Při exekucích aby člověk taky eště byl!
Nitschema: No na začátku mě to dokonce zajímalo. Ale teď, dyž mám
právě rozdělanou partii, tak tam pošlu praporčíka. Člověk to stejně
slyší až do pokoje. Teď máme pár správnejch právníků z Vídně. Ale je
to přece jen koňská práce. Já sem zadanej pro záslužnej kříž.
Beinsteller: Gratuluju. Ty, jak se daří Flodererovi? Střílí pořád eště
na vlastní lidi?
Nitschema: Ale kdež! Před jedním rokem u něho konstatovali paralysu nic naplat. Dycky ho pošlou pryč, dycky se vrátí. Jak to dělá, je mi
záhadný. Nedávno odstřelil kaprála, co ho poručík poslal pro munici,
protože si namlouval, že ten chlap de zpátky. Vůbec se ho neptal, bum,
už bylo po něm.
Beinsteller: O jednoho víc nebo míň. Víš vůbec, dyž je teď člověk
jeden rok v tom kšefte - povídám ti, mrtvej, to není vůbec nic. Ale s
těma raněnejma, to je holt pravej kříž. Za rok, až přijde mír, budou
samí flašinetáři, už si teď předem zacpávám uši. Co se bude s těma
lidma dělat? Raněnej - to je takový polovičatý. Já říkám: Hrdinná smrt
nebo nic, jinak si to člověk musí připsat sám.
Nitschema: S těma slepejma to je nejprotivnější. Ty tak směšně tápají.
Nedávno jak sem jel z dovolený, přijdu do stanice a dostanu se právě k
tomu, jak mužstvo strká do nějakýho chlapa a směje se a dělá si
legraci.
Beinsteller: No co chceš - měls vidět, jak si náš divisionář nedávno
utahoval z jednoho s třesavkou.
Nitschema: No jo, jemnocitnýho člověka něco takovýho dopaluje, ale
víš, co si v takovým případě myslím? Válka je válka, myslím si holt v
takovejch případech.
Beinsteller: Ty, co dělá tvůj pucflek? Jak starej je teď?
Nitschema: Právě 48. Včera dostal k narozeninám facku.
Beinsteller: Co je ten vlastně?
Nitschema: No komponista nebo takovej nějakej filosof.
Beinsteller: Ty, Mayerhofer byl v posledním tejdnu v Těšíně. Plukovník
tam teď chodí jako malej pámbu po ulicích, víš jak? S maršálskou holí
tam špacíruje.
Nitschema: Dyž de na hajzl, bere ji taky sebou?
Beinsteller: Teď dostal od Vilíka eště jednu, snad teď špacíruje s
oběma.
Nitschema: A jejej, dyk to pak vypadá jako berle!
Beinsteller: Víš, ta tlustá židovka z Vídně se tam zas prohání, ta
vlivná Egerie - dyby se tady dalo něco dělat, nebylo by to špatný Nitschema: Tobě se ale vůbec nic nehnusí. No víš - já bych už byl taky
rád, dybych zas moh bejt večer v Gartenbau a předtím na nároží.
Beinsteller: Cože? Gartenbau? To se ti teda povedlo!
Nitschema: Proč?
Beinsteller: No přece si byl teď ve Vídni a nevíš, že tam je teď
špitál?
Nitschema: A jo! (Zadumaně.) No přirozeně - no víš, ale tady nejsem
taky špatně zařízenej. Víš, teď mám zase klavír, obědváme u tabule - .
Beinsteller: Tabule, ten bule, to bule.
Nitschema: Poslyš, zdá se mi, že prší.
Beinsteller (dívá se nahoru): Hele, ona prší! Dem.
Nitschema: Neslyšel si nic o Dodererovi? Ten ti má z pekla štěstí.
Beinsteller: Jo, ten byl dycky fešák.
Nitschema: Fešák je, to je pravda. Ale ulejvák, o jé!
Proměna.
21. scéna
Bojiště. Není nic vidět. Daleko v pozadí tu a tam oblaka dýmu. Dva
váleční zpravodajové v krátkých kalhotách, s triedrem a kodakem.
První zpravodaj: Styďte se, to ste muž činu, podívejte se na mě,
prodělal sem balkánskou válku a nic se mi nestalo! (Skrčí se.)
Druhý: Co se stalo, za žádnou cenu nejdu dál.
První: Nic. To sou střepy. (Skrčí se.)
Druhý: Pro Boha, co to teď bylo? (Skrčí se.)
První: To byl slepejš, to nestojí za řeč.
Druhý: Jéjej, slepejš, můj Bože! Ne, takhle sem si to nepředstavoval!
První: Dejte pozor!
Druhý: Co mám dát?
První: Pozor! Dejte sem ten triedr.
Druhý: Co vidíte?
První: Ocúny. To mně připomíná balkánskou válku. Náladu bych měl.
(Naslouchá.)
Druhý: Co slyšíte?
První: Vrány. Krákají jako by větřily kořist. Docela jako v balkánský
válce. A nebezpečí láká.
Druhý: Děme.
První: Vy zbabělče! A nebezpečí láká. (Výstřel) Pro pána! Nejsou
tamhle naši lidi?
Druhý: Z tiskovýho stanu?
První: Ne, naši vojáci.
Druhý: Mně se zdá, že jo.
První: Stateční hoši. Nemyslel žádný na své drahé, myslel každý pouze
na boj. Co to tam leží?
Druhý: Nic, italský mrtvoly, co ležejí před našema posicema.
První: Moment! (Fotografuje.) Nic nepřipomíná válku. Nic není vidět,
co by připomínalo strádání, nouzi, tíseň a hrůzy.
Druhý: Moment! Cítím teď dech války. (Výstřel.) Děme. První: To nic
nebylo. Z celé aféry se vyklubala přestřelka předních hlídek.
Druhý: Dybysme byli zůstali v Běláku - Bože, včera sem to natáh se
Sašou Kolowratem. Uvidíte, tenhle bod je na dostřel nepřítele.
První: Dyž nemůžete snýst ani přestřelky, je mi Vás líto.
Druhý: Copak sem nějakej hrdina? Copak jsem nějakej Alexandr Roda
Roda?
První: Já taky nejsem žádnej Ganghofer, ale můžu Vám jen říct, styďte
se před Schalkovou! Tamhle de! To se můžete schovat Druhý: Dobře. (Schová se. Výstřel.) První: Já ostatně taky nechci, aby
mě viděla. (Položí se.)
Schalková (objeví se v plné výzbroji a pronese slova): Chci jít ven,
tam, kde je prostý vojín, jenž je bezejmenný! (Odejde.)
První: Vidíte, tady si můžete vzít příklad. (Vstanou.) Ta de až
dopředu. A jak se zajímá o čistění nepřátelskejch zákopů! Druhý: No jo, to je něco pro ženy, ale našinec? První: Tak, a jak
popisuje, jak byla v dešti kulí - to se jako muž necejtíte zahanbenej?
Druhý: Já přece vím, že je statečná. Ale můj obor je divadlo.
První: Jak popisuje ty mrtvoly, maličkost ten mrtvolnej puch!
Druhý: To mně neleží.
První: Kdo se o to rval, aby moh prodělat útok s boku? Vy! A teď byste
chtěl utýct, dyž vidíte hlídky. Nejdřív jste si nabíral plnou hubu Druhý: Každej z nás se dal na začátku strhnout. Ale teď, po jednom
roce války První: Vy ste napsal, že si chcete prohlídnout válku na jihozápadní
frontě. No tak si ji prohlídněte, tady ji máte. (Skrčí se.)
Druhý (skrčí se): Proti Rusku to bylo docela jiný, to sme nevyšli z
hotelu, neměl sem v tom žádný zkušenosti, pro mě si mě považujte za
zbabělce, já Vám říkám dál nejdu!
První: Ale setník přece hned přijde, garantoval, že se nic nestane.
Druhý: Ale já nechci. Pošlu ten fejeton tak, těch pár technickejch
výrazů mi dáte.
První: Vy ste neprodělal školu balkánský války, nerozumím, jak to je
možný, že člověka neláká nebezpečí. (Skrčí se.)
Druhý: Ale prosím Vás, já to znám. Já sem tohle opojení, tohle blažený
zapomínání před smrtí popsal, víte přece, jak spokojenej byl šéf,
spousta přípisů přišla, Vy už nevíte? Já sem přece zadanej pro
záslužnej kříž! (Skrčí se.)
První: Já ale nerozumím, že člověk nenalézá právě v tom uspokojení, že
se sám přesvědčí - (Výstřel.) Pro pána, co to bylo?
Druhý: Vidíte - jen dybysme už byli zpátky v tiskovým stanu! Tam
člověk aspoň není na dostřel.
První: Tak se mi zdá, že tohle je protiútok! No a dyby. Teď se musí
vytrvat tam, kam vojína postavila naše povinnost. Setník nechal zvlášť
pro nás seřídit ten zničenej most - teď sme jednou tady, teď se musíme
sebrat. C'est la guerre! (Skrčí se.) Já sem taky pro nálady, ale dyž
to jde do tuha - bejt jen pro nálady, to nejde! Vy ste holt v míru
nikdy nepřišel ven z premiér, to se teď mstí. Proč ste se vůbec hlásil
k válečnýmu zpravodajství?
Druhý: Jak to, měl bych snad sloužit?
První: No jo, ale trochu odvahy ste dlužnej svýmu listu. Válka je
válka.
Druhý: Za hrdinu sem se nikdy nevydával.
První: Z Vašeho posledního fejetonu musel mít člověk silnej dojem, že
ste hrdina.
Druhý: Fejeton je fejeton. Prosím Vás, nedělejte se, jako byste to
nevěděl - Bože, co to zas bylo?
První: Nic, hmoždíř malého kalibru, starší systém, od muniční kolony
IV b pro obranu proti letadlům.
Druhý: Jak Vy ovládáte technický výrazy! Není to ten, co dělá dycky
dzi-dzi?
První: Vy nemáte opravdu ani pojem. To je přece ten, co dělá tiú-tiú!
Druhý: To musím něco změnit v rukopisu - víte co, já pudu zpátky, aby
to dřív odešlo. Musí se to přece eště schválit.
První: Já Vám říkám, zůstaňte tu. Sám tady nezůstanu.
Druhý: Tak má tohle nějakej smysl?
První: Poslouchejte, blamovat se nemůžeme. Důstojníci se beztak už
smějou. Do očí jsou přirozeně přívětiví, protože chtějí bejt menovaný
při ofensivě, ale já mám často pocit, že se nám při ústupu vysmívají.
Akorát jim
chci jednou ukázat, že se nedám. Podívejte, v tiskovým stanu je přece
taková otrava Druhý: Lepší otrava než nebezpečí.
První: Podívejte, může Vám to na trvalo vyhovovat? Rok to už trvá. My
žereme z ruky. Dávají nám ten canc, my nemusíme udělat nic jinýho než
dát pod to svoje méno. On lže a my musíme podpisovat. No je to nějakej
život?
Druhý: Připadá mi to beztak dost komický. Co je mně do všech těch
věcí? Jednou za měsíc ten fejeton - to je eště osvěžení, to se může
líčit, jak oni to prožívají. Ale co mám já podpisovat, že nepřítel byl
odraženej, dyž nebyl odraženej? Sem já Höfer? Sem já odpovědnej
redaktor světový války?
První: Prosím Vás, Höfer - to sem já byl víc venku než Höfer!
Druhý: Mně se to všechno nelíbí. Promluvím s divisionářem, co bude s
tím frontovním divadlem.
První: Frontovní divadlo? Jak to myslíte? - Ach tak.
Druhý: Ta myšlenka mu imponovala a to je moje pole. Dnes při obědě mu
to připomenu. Řeknu mu do očí, že mně tahle služba nehoví.
První: No jo, úspěchy jako měl Ganghofer pro nás nekvetou. Pro našince
se nearanžuje extra bitva.
Druhý: Jak to, o tom ani nic nevím.
První: O tom nevíte? Při jeho poslední návštěvě na tyrolský frontě!
Sedmnáct našich bylo dokonce zabito nebo alespoň zraněno, odraženými
střepinami, to bylo největší uznání tisku, co se mu vůbec dostalo ve
světový válce!
Druhý: Jak to, to je přece vtip ze Simplicissimu, že čekají s bitvou,
dokud nepřijde Ganghofer.
První: Jo, nejdřív to byl vtip ze Simplicissimu a pak to byla pravda.
Hrabě Walterskirchen, ten major, utek odtamtud bez sebe vzteky. Nebyl
přítel tisku, nikdy ho nemenovali, předevčírem, jak sem slyšel, pad.
Druhý: Vidíte, takovejch poct se našinec přece jen nedočká. Budu s ním
dnes mluvit kvůli tomu divadle na frontě! Dyž člověk k tomu všemu ani
není takovej obr jako Ganghofer. Co se chce ode mě? Podívejte se na
malíře Haubitzra - tamhle stojí a maluje. Obr je to proti mně. Ten
zpíval v Kaiserbaru Prince Evžena, že se myslelo, že on sám by to už
musel vyhrát. Teď? Co myslíte, jak ten se třese při malování! Ten se
bojí víc než my všichni!
První: Snad jako Vy! Jako já ne! Vůbec nechtě Haubitzra na pokoji. Má
dost odvahy, maluje bitvu v přírodě, i dyž je nachlazenej. Viděl ste
jeho obraz? Myslím jeho fotografii v Intresantních listech, malíř
Haubitzer v poli.
Druhý: Pro mě - já nejdu za žádnou cenu dál.
První: Vemte si příklad z Ludvíka Bauera v balkánský válce!
Druhý: Bauer je ve světový válce ve Švýcarsku, dybych já byl taky ve
Švýcarsku!
První: Vemte si příklad ze Szomoryho, nebo na příklad z vojáků. Ty
stisknou zuby dohromady, ty se nedají - (Skrčí se.) Vy teda chcete,
abysme šli zpátky?
Druhý: Ano, až do Vídně! Já mám dělat náladičky. Na to dám svoje méno!
Dyž stojí v listě vedle ní, Irmy von Höfer, dobře. Ale vedle něho mám to zapotřebí? To se upřímně řečeno stydím.
První: Já ne! Já tu stojím ve vykonávání jednou převzaté povinnosti.
(Vrhne se k zemi.)
Druhý: Vy ste měl odjakživa pro strategický moment silnou slabou
stránkou. (Je slyšet třesknutí.) Ježíšmarja.
První: Co ste se tak lek?
Druhý: Teď - sem myslel - to je přece skoro - jako hlas - šéfa!
První: Vy hrdino jeden - to přece byl jen ten velkej kanón. (Oba
utíkají pryč, za nimi, rovněž tryskem, malíř Haubitzer s kreslířskou
mapou, mávaje bílým kapesníkem.)
Proměna.
22. scéna
Před ministerstvem války.
(Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.)
Optimista: Přikládáte si klapky na oči, abyste neviděl spoustu
ušlechtilosti a obětavosti, již válka vynesla na povrch.
Škarohlíd: Ne, nepřehlížím jen, jaké spousty nelidskosti a infamie
bylo třeba, aby bylo dosaženo tohoto výsledku. Bylo-li třeba založit
požár, aby se zjistilo, chtějí-li dva slušní obyvatelé domu vynést z
plamenů deset nevinných obyvatelů, zatím co osmdesát osm neslušných
obyvatelů využívá této příležitosti k ničemnostem, pak by bylo
pochybené, kdybychom zdržovali činnost hasičů a policie velebením
dobrých stránek lidské povahy. Nebylo přece vůbec nutno dokazovat
dobrotu dobrých, a bylo nepraktické aranžovat příležitost, jíž zlí se
stali horšími. Válka je v nejlepším případě názorné vyučování
silnějšími kontrasty. Může míti cenu potud, že příště od ní bude
upuštěno. Jediný kontrast, totiž mezi zdravými a nemocnými, není
válkou zesilován.
Optimista: Protože zdraví zůstávají zdrávi a nemocní nemocni?
Škarohlíd: Ne, protože zdraví se stávají nemocnými.
Optimista: Ale také nemocní zdravými.
Škarohlíd: Myslíte při tom na proslulou ocelovou lázeň? Nebo na
dokázanou skutečnost, že několik milionů mrzáků se v této válce tak
ostřílelo, že jsou nyní zdrávi? Že statisíce tuberkulosních a luetiků
jsou vráceny lidské společnosti?
Optimista: Ne, dík vymoženostem moderní hygieny podařilo se vyléčit
tolik za války onemocněvších nebo poškozených lidí Škarohlíd: - že mohli být k dodatečné léčbě posláni na frontu. Ale
tito nemocní se přece neuzdravují válkou, nýbrž ačkoli je válka a za
tím účelem, aby zase byli dáni na pospas válce.
Optimista: Inu, je válka. Především se však našemu pokrokovému
lékařství podařilo zabránit rozšíření skvrnitého tyfu, cholery a moru.
Škarohlíd: Což zase není tolik úspěchem války jako jiné moci, která se
jí staví v cestu. Ale měla by ještě lehčí práci, kdyby války nebylo.
Nebo snad má svědčit ve prospěch války, že poskytla příležitost k
tomu, aby její průvodní zjevy byly poněkud zmírněny? Kdo je pro válku,
měl by s nimi zacházet s větším respektem. Hanba vědeckému ingeniu,
které se holedbá protézami, místo aby mělo moc předem a zásadně
zabránit tříštění kostí. Ve svém mravním stavu není věda, která dnes
zavazuje rány, o nic lepší než ta, která vynalezla granáty. Válka je
mravní mocí u srovnání s vědou, která se nespokojuje jen s tím, že
napravuje Škody, které způsobila, nýbrž to Činí proto, aby oběť se
zase stala schopnou válčení. Ovšem, tak zastaralé boží metly jako
cholera a mor, válečné hrůzy z dávných dob, se jí zaleknou a sběhnou.
Ale syfilis a tuberkulosa jsou věrní spojenci této války, a humanitě,
zamořené lží, se nepodaří uzavřít s nimi separátní mír. Udržují krok s
obecnou brannou povinností a s technikou, která se blíží v tancích a
plynových oblacích. Uvidíme ještě, že každá epocha má tu epidemii,
které zasluhuje. Každé době její mor!
Optimista: Tak bychom byli u ministerstva války. Dnes je den napiatého
čekání - (Je vidět z hlavní brány vycházet skupinu keťasů.)
Kamelot: Zvlááštní vydááníí Uprchlík (jenž stojí s jiným uprchlíkem): Dejte to sem! (Vytrhne
kamelotovi list z ruky, čte nahlas): Všechno v pořádku! Válečný
tiskový stan 30. srpna 10 hodin 30 minut dop. Obrovská bitva dnes v
neděli pokračuje. Nálada v Hlavním stanu je dobrá, protože všechno je
v pořádku. Počasí je nádherné. Kohlfürst.
Druhý uprchlík: To musí bejt nějakej vojevůdce! (Odejdou.)
Škarohlíd: Masky na fasádě této tvrzi hříchu, jež dělají vlevo hleď a
vpravo hleď, jsou dnes zvláště řízně orientovány. Dívám-li se déle na
jednu z těchto děsných hlav, dostávám horečku.
Optimista: Co Vám ty staré marciální typy udělaly?
Škarohlíd: Nic, jen to, že jsou marciální a že přes to nemohou
poslíčkům Merkurovým zabránit ve vstupu. Ke všemu tomu krvavému
šlendriánu ještě tento mytologický zmatek! Od kdy je, táži se, Mars
bohem obchodu a Merkur bohem války?
Optimista: Každé době její válku!
Škarohlíd: Tak je to. Ale tato doba nemá odvahu vynalézt emblémy své
nízkosti. Víte, jak vypadá Ares této války? Tamhle jde. Tlustý žid od
autokolony. Jeho břich je moloch. Jeho nos je srp, s něhož kane krev.
Jeho oči září jako rubíny. Přijíždí k cukráři Demlovi ve dvou
mercedeskách, kompletně zařízených s nůžkami na drát. Kráčí jako
ospalec. Vypadá jako život sám, ale zkáza vroubí jeho cestu.
Optimista: Řekněte mi, prosím Vás, co máte proti Oppenheimrovi?
(Před ministerstvem války se zatím srotil dav, skládající se většinou
z německo-nacionálních studentů a haličských uprchlíků. Na mnoha
místech je vidět oba typy ruku v ruce a náhle zazní zpěv: Es broost
ein Ruf wie Donnerhall -) (Nepalleck a Angelo Eisner von Eisenhof k
sobě přistupují.)
von Eisner: Vážený dvorní rado, servitore, co dělá zdravíčko, co dělá
Jeho Jasnost? My sme se přece od tehdejška Nepalleck: Poklona. Děkuju. Nemůžu si naříkat. Jasnosti se daří
znamenitě.
von Eisner: Nejvyšší pochvalný list, jo to bylo Jeho Jasnosti k přání,
to muselo jeho nervům dělat bláznivě dobře, ve společnosti je teď taky
jen jeden názor Nepalleck: No jo, přirozeně - a Vy, barone, děláte hodně s sebou?
Hodně zatíženej dobročinností, dovedu si představit -
von Eisner: Ne, to mě přeceňujete, milý dvorní rado. Já se teď táhnu
zpátky. Je tu řada novejch štrébrů, kterým člověk rád přenechá pole.
Každýmu člověku to nehoví, s takovými lidmi - ne, to mě vůbec neláká dyť Nepalleck: No ale dobrá věc, dobrá věc, barone, jak Vás znám, nebudete
přece úplně zanedbávat všechny ty podniky, i dyž, jak úplně chápu, sám
už nezasedáte v komitétech. von Eisner: Ne, já teď zasedám jen mezi pány - ach, co to říkám, ve
spolku domácích pánů, tam je práce nad hlavu, Riedl, to víte, už není
jak býval - zažil asi nějaký zklamání nebo, já nevím, zdá se mu asi,
že ho pro válku nějak zanedbávají - jo jo, nejpopulárnější osobnosti
teď jsou tak trochu vyšinuty z kolejí, jiní se tlačí dopředu Nepalleck: No jo, to se zase vyrovná - taky u nás je von Eisner: Jo, musíme mít všichni trpělivost. Já pro svou osobu sem
udělal moc trpký zkušenosti. Víte, tahle dobročinnost, to je taky
taková kapitola. O jé, to bych mohl dát do Fackel materiál - kdyby se
s ním člověk moh zahodit ovšem. Víte, dvorní rado, jen obětovat a nic
než obětovat a žádná vděčnost? Můj Bože, dobře, neutíkám od toho moji přátelé Harrach, Schönborn a ostatní pořádají svý slavnosti,
posílají mi pozvánky - právě včera mi poslal Pipsi Starhemberg, víte
přece, ten co chodí s Maričkou Wurmbrandovou Nepalleck: Děte, já byl toho mínění, že s Mädi Kinskou von Eisner: Ale naopak, co Vás vede, tady přece přichází v úvahu jen
Bubi Windischgraetz, víte ten major, co je teď u gardy - no říkám Vám,
člověk je obléhanej ze všech stran, právě včera mi povídá Mappl
Hohenlohe při mši, víte, ten co ona je rozená Schaffgotschová, ty,
povídá, proč seš teď tak vzácnej, povídám mu, milej Mapple, tempora
mutatur, co teď sou za lidi nahoře, já vás všechny nechápu, že to eště
děláte s sebou. Já pro svou osobu sem strašně rád tam, kde je klid.
Jedním slovem, kde člověka nepozorujou. Víte, milej dvorní rado, co na
to řek? Máš recht, řek! Smýšlím totiž v tom ohledu úplně jako
Montschi. Samozřejmě přispívám přesně svou hřivnou - ale jít tam? Ne,
to mě neznáte. Nebyl sem nikdy přítel veřejnosti. Víte, to se může
člověku dokonce přihodit - člověk je jen tak na nějakém Tedeum, a
druhýho dne stojí mezi přítomnýma v novinách!
Nepalleck: No to je protivný, to znám. Teď sem si aspoň vymoh, dyž už
mě musejí menovat, tak aspoň plným ménem. Ne už jako dosud dvorní rada
Nepalleck nebo dvorní rada Wilhelm Nepalleck, nýbrž protože se vlastně
menuju Wilhelm Friedrich - dvorní rada Friedrich Wilhelm Nepalleck.
Co, to docela dobře vypadá, s tím bych se moh hned přestěhovat do
Postupimi -
von Eisner: To vypadá výtečně! Ale - přestěhovat se do Postupimi?
Copak byste na to měl chuť?
Nepalleck: Depak, je to jen kvůli té věrnosti Nibelungů. Já - opustit
mou Jasnost! Eště dnes je mi Jasnost vděčná za uspořádání nejvyššího
pohřbu.
von Eisner: Ten ale taky byl krásnej!
Nepalleck: Se striktním dodržením - holt jako pohřeb třetí třídy von Eisner: To se Vám zase jednou podařilo, prvotřídní. Opravdu,
strašně roztomilý to bylo tehda na Jižním nádraží. (Zdraví jednoho
chodce.) Nebyl tohle nějaký Lobkowitz? Pak si zase stěžuje, že ho
nepoznávám - Teda v Artstetten přirozeně, tam - tam bylo bohužel už
trochu vidět, že ste neměl svou ruku ve hře, tam to bylo poměrně
ordinérní.
Nepalleck: Samozřejmě - protože nám to znemožnili! Belvedere si to
nedalo vzít. Ó, my jsme na tom trvali, já sem řek: podle španělskýho
ceremonielu, to není žádnej banket! No a pak se bohužel, protože
panstvo bylo tak umíněný, teda v Artstetten holt přece banketilo.
von Eisner: Jakže?
Nepalleck: No jo, hasiči žrali vedle rakví Jejich Výsostí, jak byla
bouřka, rakve stály totiž v pokladní místnosti nákladního nádraží,
cigára kouřili, byl to škandál, no to víte, my jsme nevinný, na Jižním
nádraží to bylo tak krásně slavnostní.
von Eisner: Pamatuju se na to jako dnes, stál sem tehdy mezi Cary
Auerspergem a Poldi Kolowratem. Od toho historického okamžiku sme se
přece neviděli.
Nepalleck: No, dělali sme, co sme mohli. Nejvyšší pochvalný list
zacpal však taky jistému panstvu p. t. ústa. Stále v souhlasu s mými
intencemi. A především, že bylo uznáno, jak se Jasnost, to znamená
teda my, plahočila s tím pohřbem. Umím to nazpaměť: V posledních dnech
dal odchod Mého milovaného synovce, arcivévody Františka Ferdinanda, s
nímž Jste byl spojen trvale důvěrnými styky von Eisner: To byly dvě mouchy jednou ranou.
Nepalleck: Zcela správně - vzniknouti zcela mimořádným požadavkům na
Vás, milý kníže, a poskytl Vám znovu příležitost von Eisner: Ovšem, Jeho Jasnost byla jistě šťastna, že mu odchod
poskytl příležitost. To si dovedu živě představit.
Nepalleck: Tak je to - osvědčiti Svou obětavou oddanost k Mé osobě a k
Mému domu vysokou měrou. Tak prosím! A nejvřelejší dík a plný uznání
za znamenitý věrný služby, co by chtěl člověk víc, to asi ledaskteří
páni pukali.
von Eisner: Nejvyšší pochvalný list nebyl asi pro Jeho Jasnost
překvapením?
Nepalleck: Ani nápad. Jasnost se hned po funusu ujala iniciativy totiž chci říct von Eisner: Ale ovšem, chcete říct, že události se vyvíjely překotně.
Vidíte, milý dvorní rado, a teď máme dokonce světovou válku.
Nepalleck: Ano, spravedlivý, povznášející trest! Jojo. Dyby se Jasnost
nebyla ujala iniciativy von Eisner: Jakže? K světové válce?
Nepalleck: Ale co to povídám. Chtěl sem říct, nejvyšší potřeba klidu
docela jednoduše.
von Eisner: Jakže? Pro světovou válku?
Nepalleck: Ne - promiňte - myslel sem na něco jinýho. Chtěl sem říct,
takhle to nemohlo jít dál, takhle ne. Víte, od anekse von Eisner: Já sem to Aehrenthalovi prorokoval. Pamatuju se jako dnes,
bylo to přece v tom roce, kdy Alina Palffyová šla do světa. Doprovázel
jsem ho eště na Ballplatz Nepalleck: I dyž to je pro jednotlivce těžký břemeno von Eisner: Ba právě, kdo by neměl příčinu k nářku, já mám ztráty Nepalleck: Cože? Vy, barone?
von Eisner: Jojo, sotva že se člověk vytrhne několika dodávkama. Sem
právě na cestě tamhle naproti - pak se snad eště sejdu s Tutu
Trauttmansdorffem - jo teď se musí vytrvat, vytrvat - hlavní věc je a
zůstane, aby se naši lidi dobře bili, všechno další se už nějak upraví
- kompliment, ruky políbení Jeho Jasnosti Nepalleck: Děkuju, děkuju. Vyřídím, kompliment, na shledanou - (Je
slyšet zpěv: Es broost ein Ruf -)
Proměna.
23. scéna
U Janowského jezera v Haliči. Vystoupí Ganghofer, jenž jodluje. Má
lodenovou jupku, smokingovou vestu, krátké kalhoty, batoh a
horolezeckou hůl, železný kříž první třídy; pod kloboukem s kamzicím
chvostem je vidět štětku plavých, našedivělých vlasů. Na trochu
prohnutém nose sedí zlatý skřipec.
Holodriódrió,
Teď v zákopy jsem vnik,
Holodriódrió,
Já jsem si tu už zvyk.
Já zdravý chlapík jsem,
Jak málo zná jich svět,
Však žel jsem příliš stár,
Bych ještě válku ved.
Leč přes to jsem i dnes
Chlap statný přece jen.
Já u Szepse jsem byl,
Teď poslali mě ven.
Mám mysliveckou krev,
Ký div to, holdrió,
Jak známo umím psát
Jak málokdo.
Co šmok ve Vídni měl
Jsem konkurentů moc,
Proto jsem zkrachoval
Za jednu noc.
Já v lodenový šat
Jsem proto rychle vlez
A nato ihned jsem
Se vhroužil v les.
Kdys v listě byl jsem šmok,
Teď v lese šmok jsem zas,
Teď skvěle mohu žít
Po všechen čas.
Zde Bavor nepozná,
Že smok jsem jen a jen,
Zří jen, že plavě vlas
Můj zabarven.
A v Berlíně, tam dají
Zas na můj dialekt.
Prajz zemitost tak rád má
Jak dobrý sekt.
Když lodenovou jupku
Či kamzicí chvost zří,
Tu Berlíňák pln blaha
O lese sní.
Svou bodrostí jsem často
I velké pány zmát,
Vždyť dokonce i Vilém
Mne vidí rád.
A že jsem starý šmok,
Teď mnohým trumfa dám,
Pro Freie Presse z fronty
Teď zprávy mám.
Neb Roda Roda přec
Nemůže všude vlézt,
Nejvyšší interview
Mým dílem jest.
Co nimrod promluví
I Vilém se mnou rád,
Toť pěkné, pán tak velký
Že ke mně chce se znát.
Pak čte mne jako šmok
A znovu radost má
A proto čekám naň
Zde na čekané já.
Holodriódrió (Z dálky je slyšet auto.)
Tatý - tatá - tatý Svět celý čeká už
Na tuhle entrevue.
Křídelní pobočník (přiběhne poklusem): Ach tady ste konečně,
Ganghofře. Veličenstvo tu bude hned, slyšíte už tu houkačku. Postavte
se jen hodně buršikosně, víte přece, že Veličenstvo to má rádo,
nedělejte okolky, zůstaňte docela nežinýrovaný jako ste teď, jako
byste se setkal se starým kamarádem z lovu. Víte, že Veličenstvo má v
umění jen tři ideály: v malířství Knackfusse, v hudbě Trubače von
Säckingen a leda eště Pepi, můj zlatý Pepi, v literatuře vás, milý
Ganghofře, a leda eště Lauffa, Höckra a Anny Wotheovou. Na Otto
Ernstovi taky něco je. Teda - jen žádnou trému, Ganghofře, pámbu ví,
že to nemáte zapotřebí - štramácky, jak se to na nimroda a na turburše
patří, Veličenstvo Vám jistě se srdečným smíchem podá ruku. (Je slyšet
signál: Tatý-tatá -) Teď přichází Veličenstvo. Fotograf z Woche je
sebou. Má to přece být jedna z nejúchvatnějších scén, jak císař a
básník dou pospolu, neboť oba sídlí na výšinách lidstva. Nemyslím při
tom ale věru na vaše hory, milý Ganghofře, nýbrž na výšiny ducha. Tak
teda kuráž, milý Ganghofře - (Je slyšet zcela zblízka signál:
Tatý-tatá.) - do toho!
(J. V. s družinou. V posadí fotograf z Woche, J. V. jde k básníkovi a
podává mu se srdečným smíchem ruku.)
Císař: Ale, Ganghofře, copak ste všude? Poslyšte, Ganghofře, Vy jste
dobrý!
Ganghofer: Veličenstvo, moje city se řítí, aby dohnaly vítězný postup
německých armád. Fixlaudon, byl to ale běh! (Poskočí.)
Císař (se smíchem): No dobře, Ganghofře, dobře. Ha - halo! Jestlipak
ste už obědval?
Ganghofer: Ne, Veličenstvo, kdopak by myslel na takové věci v tak
velké době?
Císař: Proboha, to tedy musíte hned něco sníst! (Císař kyne, přinášejí
šálek čaje s dvěma velkými balíčky pečiva. Císař sáhne sám rukou do
plechové krabice, nacpává Ganghofrovi plno sucharů do kapes a opakuje
při tom stále znovu): Jezte přece, Ganghofře, jezte přece. (Fotograf
exponuje.)
Císař: Byl ste už v Přemyslu, Ganghofře? Jezte přece, proboha, jezte
přece! (Ganghofer jí.)
Ganghofer: Nejponíženější dík, Veličenstvo. To se ví, v Přemyslu.
Císař: No, ste spokojen? Myslím s Přemyslem. Ale jezte přece, jezte
přece, Ganghofře!
Ganghofer (přežvykuje): Se ví. Fajn to bylo v Přemyslu.
Císař: Viděl ste Sven Hedina? Jezte přece, Ganghofře Ganghofer (přežvykuje): Se ví, viděl sem ho.
Císař (jehož oči se lesknou): To mne těší, že jste poznal tohoto muže.
Tento Švéd je skvělý člověk. Uvidíte-li ho zas - ale jezte přece,
Ganghofře - pozdravujte ho srdečně ode mne.
(Ruský letec se blíží od východu, září v zlatém večerním slunci jako
zlatý brouk. Za ním prsknou do výše šrapnely.)
Císař (stojí klidně, divá se vzhůru a praví): Příliš krátká! (Další
střely zůstávají daleko za letcem. Kyne zadumaně hlavou.) Ano, mít
křídla, to znamená pro ostatní vždycky přijít příliš pozdě. Jezte
přece, Ganghofře. (Nastane přestávka, za níž Ganghofer jí. Náhle se
císař obrátí k básníkovi a praví mu ztlumeným hlasem, přísně a zvolna,
zdůrazňuje každé slovo) Ganghofře - co - říkáte - Italii?
(Teprve po chvíli, když snědl sousto, může Ganghofer odpovědět.)
Ganghofer: Veličenstvo, tak, jak to přišlo, je to lepší pro Rakousko a
pro nás. Čistý stůl je vždycky nejlepší součást zařízení v počestném
domě. (Císař přikyvuje hlavou. Ganghofer si oddechne.)
Křídelní pobočník (tiše ke Ganghofrovi): Lidově! Lidově!
Císař: No, Ganghofře, nemáte nějaký pěkný fileton? Poslechli bychom si
to - ha.
Ganghofer: K službám, Veličenstvo, ale bohužel to je částečně spisovné
Křídelní pobočník (tiše): Lidově!
Císař: No nevadí, ha, přečtěte to jen klidně.
Ganghofer: Začátek, Veličenstvo, je lidový:
Císař: No, tím líp, výborně, tak čtěte.
Ganghofer (vytáhne rukopis z kapsy a čte): V polovině cesty se
dovídáme, že první nepřátelský zákop před řetězem rožanských pevností
je již dobyt. Švábové tam provedli pěkný kousek. Štutgartán, kterého
jsme potkali na silnici, s levou rukou na bílé pásce, povídá mi se
smíchem: První příkop bysme měli. Bylo to dost těžký. Rusáci stříleli
granátama jako svině. Ale to nevadí. Jen dyž máme ten zákop! To je to
nejhlavnější!
Císař: Báječné, Ganghofře.
Ganghofer (čte dále): Využívám prvního rozbřesku, abych navštívil
dobře urostlou sestřenku naší pilné Berty. (Císař se směje.) Ještě
mladé děvčátko! A přece už je podivuhodně silná! Její pusinka je asi
čtyři metry nad pokrývkou mé hlavy. (Císař se směje z plna hrdla.) A
hlas má, že člověk si musí nacpat vatu do uší, když nechce, aby mu to
roztrhlo bubínky. Když začne zpívat svou hřímavou píseň - píseň o
německé vynalézavosti a německé síle -, tu jí vyrazí proud ohně v
délce celého stožáru z hrdla, a kdo stojí za tou zpívající sestřenkou
- (Císař se směje lomozně.) - vidí černý, stále se zmenšující kotouč
vzlétnout strmě do vzduchu až do výše, jíž bychom nedosáhli, ani
kdybychom na sebe navršili plnou stovku kostelních věží. A o mnoho
vteřin později rozpoutá se v ruské pevnosti Rožan peklo, chrlící dým a
oheň. Zdatné německé děcko, tahle železná panna! (Císař se pleská se
smíchem levou rukou po stehnu.) Opouštím ji s pocitem posílené důvěry
a nejvyššího uspokojení, vyjímám po čtyřech stech krocích vatové zátky
z uší a shledávám nyní, že hlas toho znamenitého děvčete zní nadmíru
líbezně. (Císař se směje jako vlk.) Připouštím, že tento úsudek má
silně subjektivní ráz. Lze předpokládat, že bych jako velitel pevnosti
Rožan dospěl k podstatně odlišnému názoru.
Císař (jenž nakonec naslouchal se svítícíma očima a rozzářenou tváří,
pleská se nyní levou rukou bez ustání po levém stehnu a volá): Ach, to
je ale k popukání! Bravo, Ganghofře, to se Vám povedlo. Lauff opěval
tlustou Bertu a Vy se dvoříte sestřence, já se uřehtám, já se uřehtám!
Ale jezte přece, Ganghofře, Vy přece vůbec nejíte (Ganghofer jí. Císař, přistoupiv k němu s rychlým rozhodnutím, říká mu
něco do ucha. Ganghofer sebou trhne, kus sucharu mu vypadne z úst,
jeho tvář se rozzáří jako by radostným nadšením a vyjadřuje důvěru.
Položí prst na ústa, jako by zaručoval mlčení. Císař učiní totéž.)
Ganghofer: Nové ocelové pouto soudržnosti.
Císař: Oznámit až v den splnění!
Ganghofer: A tento den přijde!
Císař: Jezte, Ganghofře! (Ganghofer jí. Ordonance přinese zprávu pro
něj.)
Ganghofer: Od Mackensena! (Čte s radostným vzrušením): Vyrazte co
nejdříve. Dobyli jsme ruských posic u Tarnova Pobočník (tiše): Lidově!
Ganghofer: - Zejtra padne Lvov. Hejsa! (Začne tančit. Pak, vzpamatovav
se, vážně, s pohledem k nebi): Veličenstvo !
Císař: No co je Vám, Ganghofře, tancujte přece eště trochu.
Ganghofer: Což to mám déle zamlčovat?
Císař: No co je?
Ganghofer: Co mi Veličenstvo právě svěřilo - moje nátura to dýl
nevydrží - že Veličenstvo (Vybuchne.) určilo pro naše chrabrý rakouský
vojska tři vagóny bavorskýha piva!
Císař: No tak to pro mne za mne vyzvoňte do celého světa! Ať vědí, že
dostanou pořádný chlast ze svého krásného Bavorska! Ale Vy sám jezte, Ganghofře, jezte přece!
Ganghofer (jí a tančí současně, císař plácá pobočníka po zadnici,
fotograf exponuje. Průvod se pořádá k odchodu. Zatím co císař
nastupuje do vozu a ještě jednou kyne Ganghofrovi, zazní signál:
Tatý-tatá - Dokud je signál slyšet z dálky, tančí Ganghofer dále. Pak
se zastaví a praví zcela změněným hlasem): To přijde jako úvodník!
Proměna.
24. scéna
Pokoj šéfa generálního štábu.
(Conrad von Hötzendorf sám. Postoj: ruce zkřížené, o jednu nohu se
opírá pevně, o druhou volně, hloubá.)
Conrad (s pohledem k nebi): Kdyby tu teď tak byl Skolik!
Major (vejde): Excelence poslušně hlásím, Skolik je tu.
Conrad: Co je to zač ten Skolik?
Major: No přece dvorní fotograf Skolik z Vídně, ten co svýho času, za
balkánský války, udělal ten krásnej snímek, jak excelence je
zahloubána do studia mapy Balkánu.
Conrad: Aha, vzpomínám si matně.
Major: Ne, docela světle, excelence, při plným osvětlení.
Conrad: Ano, ano, vzpomínám si, to bylo gloriosní.
Major: Odvolává se na to, že ho excelence zase objednala.
Conrad: No objednala se nedá právě říct, ale povzbudit sem ho nechal,
protože ten muž dělá opravdu pěkný snímky. Píše, že si neví rady s
ilustrovanými časopisy, ten snímek tehda měl zvláštní úspěch, zkrátka
Major: Prosí taky, jestli by při tý příležitosti moh fotografovat
současně pány generály.
Conrad: To by mi nebylo milý! Jen ať si vzkážou pro svý vlastní
fotografy.
Major: Říká, že nemají hlavy, že beztak udělá jen poprsí.
Conrad: Ach, to je něco jinýho. Tak teda sem s tím Skolikem. Počkejte
- měli bysme to udělat zas při studiu mapy Balkánu - to přece bylo
znamenitý - ale myslím, pro změnu vememe snad mapu Italie Major: Ta se teď bude hodit rozhodně líp. (Conrad von Hötzendorf
rozestře mapu a zkouší různé postoje. Když vstoupí fotograf s majorem,
je již zahloubán do mapy italského bojiště. Fotograf se hluboce
uklání. Major se postaví vedle stolu. On a Conrad se dívají upjatě na
mapu.)
Conrad: Co se děje už zase? Copak člověk nemůže ani chvíli - sem přece
právě - (Major mrká na fotografa.)
Skolik: Jen malý původní snímek, excelence, smím-li prosit.
Conrad: Pracuj u právě pro světový dějiny a tady Skolik: Pracuji totiž pro Ilustrované listy - a tady Conrad: Ale to se člověk nakonec dostane mezi naše generály, to už
znám, to bych radši Skolik: Ne, excelence, na to se může excelence úplně spolehnout.
Vzhledem k nesmrtelnému jménu, které excelence má, rozumí se samo
sebou, že excelence vyjde docela separátně. Ostatní, ti vyjdou všichni
v jednom houfu, třeba v rubrice Naši slavní vojevůdci nebo tak nějak,
jednotlivě se dostanou nejvýš na pohlednice.
Conrad: Tak? Koho tu vlastně máte, nezapomeňte mi Höfra, to je
chlapík, ten dostává 20000 K polního přídavku za to, že může denně
číst svý méno, dyž si na Ringstrasse koupí zvláštní vydání.
Skolik: Už ho mám poznamenaného, excelence, samozřejmě, v první řadě.
Conrad: Co, v první řadě, k smíchu! No a kam mě vlastně strčíte? Jen
ne nápadně, jen ne nápadně, můj milý, víte, ne s ostatníma, diskrétně!
jen dycky diskrétně!
Skolik: Místo je už extra reservováno. Bude to titulní obraz, ve Woche
totiž. Bude to zajímavé číslo, z Vídně musím ještě dodat manekýnky z
Wiener Werkstätten a Treumanna, přijde ale taky ještě, jak určitě vím,
Jeho Veličenstvo německý císař na honu na kance, dosud neznámý snímek
a hned vedle velká sensace Nejvznešenější pán v rozhovoru s básníkem
Ganghofrem. Myslím tedy excelence Conrad: No jo, to by nebylo špatný, to by nebylo špatný - ale, milý
příteli, okamžitě sem bohužel - nemoh byste přijít trochu později, sem
totiž - říkám Vám to důvěrně, nesmíte to říkat dál, sem totiž právě
při studiu mapy Balkánu - ach co to říkám, Italie - (Major mrká na
fotografa, jenž chce ustoupit.)
Skolik: To se dobře hodí - to je chvíle největší duchapřítomnosti, tu
musíme zachytit. Už vidím před sebou nadpis: Generál plukovník von
Hötzendorf studuje se svým křídelním pobočníkem majorem Rudolfem
Kundmannem mapu balkánského, ach co to říkám, italského bojiště. Může
to tak znít, excelence?
Conrad: No tak třeba - protože Kundmann to chce, ten se toho vůbec
nemůže dočkat - (Hledí ztrnule na mapu, major, jenž se nehnul s místa,
rovněž. Oba si kroutí knír.) Bude to dlouho trvat?
Skolik: Jen malý historický okamžik, smím-li prosit Conrad: Mám teda pokračovat ve studiu mapy toho - teda tý Italie?
Skolik: Bez žinýrování, excelence, pokračujte jen ve studiu mapy - tak
- docela ležérně - docela nenuceně - tak - ne, to by bylo trochu
nepřirozené, to by mohlo nakonec vypadat strojeně - pan major, smím-li
prosit maličko víc dozadu - hlava - dobrý je to - ne, excelence, víc
bez žinýrování - a směle, prosím směleji! - vojevůdcovský pohled,
smím-li prosit! - má to přece - tak - má to přece být trvalá histri historická vzpomínka na velkou dobu - tak je to dobrý! - jen ještě
trošičku - táák - prosím, excelence, tvařte se nepřívětivě - prosím teď - děkuji!
Proměna.
25. scéna
Korso.
Spekulant: Víte, kdo úplně zmizel?
Majitel realit: Vím, Fackelkraus.
Spekulant: Jak ste tohle moh uhodnout - často si myslím, žádná červená
knížka, žádná přednáška - jeho samého člověk už věčnost neviděl.
Majitel realit: Vynechte mě s Krausem, člověk, co nemá jak známo žádný
ideály. Znám přece jeho švagra.
Spekulant: Já ho znám osobně.
Majitel realit: Vy ho znáte osobně?
Spekulant: Jestli ho znám. Den co den chodí kolem mě.
Majitel realit: Tou známostí se nemusíte chlubit. Všechno vláčet
blátem - pořád jen bořit - nic nestavět - celej svět by chtěl
polepšovat, kdo se ho prosí? Prosím Vás já přece vím, jak se to dělá.
Dyž sem byl mladší, taky jsem všechno kritisoval, nic mi nebylo recht.
Až sem se otrkal. Však on se taky otrká.
Spekulant: Však mu už taky spad řebínek.
Majitel realit: No vidíte? Já sem si nechal říct, že si už brzy dá
vůbec pokoj.
Spekulant: Proč ne, jisté si už dost vydělal.
Majitel realit: Vydělal -! Takhle maličkej je! Říkám vám, je hotovej!
Na mě se můžete spolehnout. To se přece vidí. Harden nepřestal ve
válce. Ten právě má ty větší témata - (Zastaví se.) Fešný sou ty
německý důstojníci, fešnější než naši.
Spekulant: To se ví, dnes, kdy by se jo dalo psát, nepíše!
Majitel realit: No copak může?
Spekulant: Kvůli censuře? Dovolte, to by přece šikovný pero, a to se
mu musí nechat Majitel realit: Ne kvůli censuře - sám od sebe nemůže. Vypsal se.
Spolehněte se na mě. A pak - cejtí v každým případě, že teď mají lidi
jiný starosti. V míru to sice bylo docela zábavný - teď nemají lidi na
takový popichování náladu. Dejte si pozor, však on za chvilku sleví.
Víte, co bych mu přál - vzít by ho měli! Na frontu! Tam ať ukáže! Co
dovede, je rejpat. (Škarohlíd jde kolem. Oba ho zdraví.)
Spekulant: Taková náhoda! Tak vy ho znáte taky osobně? Jak to?
Majitel realit: Letmo, z jedny přednášky, sem rád když ho nevidím. S
takovýma lidma je lepší se nestýkat. (Fanto jde kolem. Oba zdraví.)
Oba (současně, tajemně): Fanto.
Majitel realit: Velkej muž!
Spekulant: Proč nepřednáší? To přece nese peníze.
Majitel realit (nepřítomně): Kdo? - Ach tak - samozřejmě - Marcel
Salzer cestuje dokonce po Belgii, právě dnes sem čet, odjede odtamtud
k armádě do Francie a pak do Hlavního stanu a k vojskům
Hindenburgovým.
Spekulant: Hindenburg mu přece dokonce psal. Ten bude moct vyprávět.
Četl jste dnes o těch zápalných granátech, samy se vznítí ve vzduchu,
deset měsíců už je házejí na Remeš? Ty nepovolejí! Ty pracujou!
Vidíte, dovedu si docela dobře představit, že pak večer chtějí slyšet
Salzra.
Majitel realit: Škoda je tý Remeše - nebich ta katedrála!
Spekulant: Poslouchejte, s tím mně nechoďte, to mám rád! Dovolte, dyž
se dokazatelně jedná o vojenskej opěrnej bod, pak je to od Francouzů
čirá přetvářka. Schovat se za katedrálu, to mám rád, vynechte mě s tou
sebrankou.
Majitel realit: No no jen mně sežerte prosím Vás. Copak sem něco řek?
Vy ste dobrej, jako bych nevěděl zrovna tak dobře, na který straně sou
barbaři. Proto přece člověku může eště bejt líto katedrály? Jako
majitel realit.
Spekulant: No jo to je něco jinýho, já jen nemůžu vystát, dyž je někdo
ve válce sentimentální a zvláště tam, kde de o efektivní lest! Válka
je holt válka. Majitel realit: To teda máte pravdu! Spekulant: To by
tak hrálo! Můžeme se vystavit šachmatu? Útok je nejlepší obrana!
Podívejte se na tohodle - to se říká máucta.
Majitel realit: Počkejte, já zavolám - Sláva našim chrabrým pěšákům!
(Vystoupí německý a rakouský voják, bok po boku.) Strážmistr
Wagenknecht: Tak jsme tedy všichni nastoupili a náš vrchní vrhač pum
řekl: Hoši, jestli teď máte chuť, tak do toho.
Kaprál Sedlatschek (lísá se těsně k němu a polekaně k němu vzhlíží):
Di -!
Wagenknecht: Dovol, vždyť mne tlačíš do boku.
Sedlatschek: Ach padon - (Ustoupí.)
Wagenknecht: No takhle to zas jde. Tak si tedy představ, vrchní vrhač
pum nám to přenechal Sedlatschek: Na tohle se podívej, to je jedna z našich největších
porážek - (Ukazuje na uzenářský výklad městských jatek.)
Wagenknecht: Jak? - ach tak - já jsem myslel - tak tedy poslyš (Stojí nyní tak těsně u Sedlatschka, že ten se zapotácí.)
Sedlatschek: Ouha, tlačíš mě přece do boku!
Wagenknecht: Padong. Tak tedy poslyš, vrchní vrhač pum Sedlatschek: Odpusť, že tě přerušuju. Mně to totiž není jasný.
Wagenknecht: Jak to?
Sedlatschek: Totiž, odpusť - ten vrchní vrhač pum, říkáš, to nařídil.
Ale Vy ste přece všichni vrchní vrhači pum, kdo to teda nařídil?
Wagenknecht: Já nerozumím tvým pochybnostem, řekl jsem přece, dávej
líp pozor - vrchní vrhač pum.
Sedlatschek: No jo, ale odpusť - copak ty nevrháš pumy taky vrchem? To
seš teda taky vrchní vrhač pum.
Wagenknecht: Jak to, no poslouchej -
Sedlatschek: No tak - vrchní vrhač pum, to je přece člověk - co vrhá
pumy - vrchem, nebo ne?
Wagenknecht: Vrchem? Co to má být?
Sedlatschek (udělá pohyb házení): No - copak nerozumíš - vrchem odtuď - heleď - vrchem - na lidi.
Wagenknecht: A tak, teď rozumím - né, hochu, to je na mne moc - já se
uřehtám - to je k popukání - né, tak jsem to nemyslel. Proto přece
máme výraz: shora!
Sedlatschek (dívaje se na něj nechápavě): Cože - teda - horní vrhač
pum?
Wagenknecht: Ach né - tohle nemáme vůbec. Člověče, dej konečně pozor.
Chci říci, že vrhač pum vrhá pumy shora. Ale vrchní vrhač pum Sedlatschek (dívá se upřené na něj): Ale vrchní - co?
Wagenknecht: No to je přece šéf vrhačů pum, proto se přece jmenuje
vrchní vrhač pum - jak bych ti to jen měl vysvětlit, na příklad, no
podívej se, arciže, vy přece taky máte označení vrchní číšník nebo
vrchní velitel Sedlatschek: Počkej, teď ti rozumím. Teda jako je vrchní velitel
představenej hostů - nebo ne - jako je vrchní číšník představenej
mužstva - ne Wagenknecht: No vidíš, v tom případě řekneme prostě: Vrchní - halo,
pane vrchní - pojďte sem.
Sedlatschek (otočí se, salutuje polekaně): Ty, tys volal na velitele?
Wagenknecht: Ale, člověče, to bych přece nemohl říci pane vrchní.
Vidíš, u číšníka se právě povolání vůbec vynechá a řekne se prostě
vrchní, ale nad ostatní představené se nesmíme tak ležérně vypínat,
vrchnímu veliteli se přece neříká: Halo, pane vrchní - to by přece
byla urážka. No a podobné to je s vrchním vrhačem pum.
Sedlatschek: Rozumím - musí se teda říct: Pane vrchní vrhači pum, smím
teď hodit jednu pumu - vrchem?
Wagenknecht: No pro mne za mne, když ti to dělá legraci - Vy Rakušani
jste přece jen zábavný národ. No, dovol na chvíli, musím tady jít na
stranu. (Jde k veřejnému záchodu. Právě když chce vstoupit, vyjde Hans
Müller, přistoupí k německému strážmistru a políbí ho.)
Wagenknecht: No podívejme se, poslyšte, pane, to je sice roztomilé, vy
Vídeňáci jste vůbec milý nárůdek, ale -
Hans Müller: Hejsa, denně mne napadá Bismarckovo slovo: Naší lidé jsou
k zulíbání, tudíž to také dělám. U sta hromů! Nemohu jinak, spatřím-li
takového zdatného hocha. Šel jsem bezděky, přemítaje, jak nyní tak
mnohého čackého syna vzpomíná věrné mateřské srdce, tu jste svou
cestou šel Vy, rukojmí nejsvětějšího spolku věrnosti, jaký kdy skul
dva národy, a neomrzí-li Vás to, bratránku, chci s Vámi rád ochutnat
perlícího se moku. Vizte, zde, nedaleko, v této hospodě, již cizáci
zvou Bristol, je prostřen dobrý stůl, tam kyne i chutný hodokvas, a v
družném hovoru stále však pamětlivi posvátného okamžiku, ztrávíme tam
chvíli, která nám rychle uplyne. Hejsa, mám dobrou sukovku a umím si
čile vykračovat jako málokdo. Pojďte, pěstujme družnost, zdaž se Vám
nechce? Mám nemalou chuť, kamaráde, napít se trošku, co tomu říkáte,
zdvihneme spolu pokál červeného vína? Či chcete se věnovat žejdlíku
chmeloviny, chutnáť to várka ze země České! Ni tolaru při tom věru
neztratíte! Zachutná Vám jemné koření, které mi můj ujec. starý
bručoun, poslal přes velkou louži. Hejsa, zabafčíme si spolu a když
modré kroužky budou stoupat, pak arci zalétne i mnohé bodré přání
zdaru tam k těm chrabrým hochům, kteří nyní chráníce náš krb nastavují
hruď mnohým nedobrým nepřátelům a kteří jsou nás vzdáleni, od chvíle,
kdy máme třenice s Vlachy. A Vy - což jste i Vy byl ve špitále? Jste
chorý? Jste snad dokonce zraněn? Nuž chutě! Občerstvěte se, jak srdce
ráčí. Však nechtě nás také pamatovat na povznesení duše a klidná,
nenadálou náhodou nám poskytnutá chvíle budiž kořeněna uvážlivostí,
jež je věru přiměřena obsahu této strastiplné historie, neméně však
jarým dnům nejslunnějšího blaženství. Aj, Vy váháte? Nechcete? Či snad
jste dokonce mrzout? Vy čtveráku! Pověste morousa na hřebík, postavte
ho do nejtemnějšího kouta, kde se nahromadilo staré haraburdí,
nehodící se pro slavnostní dny! Plácnem si, chopte se bratrské ruky a
nechtě všechny dobré duchy své radosti ze života slavit svátek! Jakže?
Mračíte se i na modré z nebe? Jděte, to jsou roupy! Mrzout, kdo dnes
chce prodlévat v ústraní, taškář, kdo by měl nedůvěru k slovu přítele,
šelma, kdo by šel a uvedl kamaráda do lidských řečí! K čertu se všemi
našeptavači! Obecně je známo, že dnes není doba vhodná pro lidi
zatrpklé. Vždyť nejste bloud. I když nejste právě doktor, ušli bychom
přece dobrý kus cesty pospolu. Hejsa, hlavu vzhůru! (Před hotelem
Bristol zastaví fiakr. Je slyšet hlas: Ve válce dostanu dvojnásob!)
Aj, Vy se tomu divíte? Nezlobte se kvůli tomu, je to zvyk v této zemi.
Horlí kvůli odměně, neboť to nedělá z lásky k bližnímu, takový
pocestný tovaryš nemůže nikdy zdát dost, Bůh uchovej, a z žádného
jiného titulu než ze sobectví. Aj rozmíška, jakých je denně mnoho,
žádný urputný svár, chraň Bůh - dohaduje se, však ten druhý už bude
vědět, co je jeho povinností, cizinec opáčí, že to neví, rád by se to
však dověděl, nechť onen to jen směle řekne, ten se zaklíná, že nežádá
víc než mu patří a jaká je právě sazba, cizinec, bez záludnosti, se
táže, jaká tedy je, onen, důmyslně, radí, by mu tedy dal, co dává
jiným, a nadává vydatně na zlé časy, neboť věru je bujnější než jeho
kobyla, handrkují se chvíli vesele, však onen je dobré mysli a míní,
že nebudou k tomu potřebovat rychtáře. A hle, srovnají smírně drsnou
hádku, ten nabízí dvojnásob, onen, ještě rozježený, žádá desetník
navrch, ten platí, onen dává rychlému klusákovi ostruhy a zve toho
špinavým pytlíkem. Nuže! Každý nechť si hledí příležitosti, když mu
kyne, a paní Chytrost je vždycky nejlepší vůdkyní. Jsme jen otroky
svého štěstí, a blázen, kdo neví, co je zvykem chytrých lidí. Tak i
Vy. Mějte jen za čtyrák vtipu a nebuďte padlý na hlavu, pak se krok za
krokem všechno zvolna obrátí k Vašemu užitku. (Prostitutka jde kolem a
praví: Poď sebou, černej doktore, pobavíme se.) Nikoli, nemám nyní
náladu. (K Wagenknechtovi.) Aj, divíte se tomu? Dbejte tudíž sám svého
prospěchu a svolte, nechť slečna Vám je po vůli. Je to krasotinka,
která Vás obveselí, neboť její svobodnou živností je věnovat se
rozkoši. Čert vezmi všechny vrtošivce a jednejte jen podle vlastního
uvážení, přece však by se mi zdál takový styk nedůstojný této vážné
doby. Mějte odvahu k sobě samému a i když nejste v dvorných hovorech
zběhlý, i když jste neznalý uměn a věd právních, učených spisů
nepovědomý, aj, řemeslo má zlaté dno, a přede mnou nemusíte váhavě
stříci svého jazyka. Máte-li na mysli tret, který jste slíbil přinést
své znejmilejší, pěkné sestřence nebo jiné krasotince, s níž byste se
nechtěl právě oženit - mluvte svobodně od plic. Máte jej mít, i kdyby
to byl zlatý kroužek na prst, krk to stát nebude. Strachy na lachy!
Povím Vám o kramáři, který za pouhé Zaplať Bůh nechal už leckterého
čackého válečníka z německých luhů odejít se skvostným darem. Tím si
hlavu nelamte. Zlato je věru pekelná věc, jež chce být dobře ukryta, a
kmotr Traugott Feitel naproti Vám rád vyhoví. (Mendel Singer jde
kolem. Müller zdraví.) Aj, Vy jste ho nepoznal? Tisíc láteř, mistr
Mendel to byl, císařův nejveselejší rada! Nyní však bych věru mínil,
že byste měl se mnou zhurta jít do krčmy. Je vám tam znamenitý krčmář
a lidumil, připraví Vám jídlo i trunk, který Vám zachutná. Pojďte,
příteli bázlivče, dejte výhost všem nepěkným pochybnostem a nesedejte
na vějičku ďáblu trudnomyslnosti. Je pln lsti a úkladů a nakonec mu
ještě budete pro blázna. Vězí ve všelikých škraboškách a štípne Vás,
kdy se toho nejméně nadějete. Nuže, mistře Bezrado, co stojíte tak
tupě? Vypadám jako někdo, kdo má čertoviny v hlavě? Či míníte dokonce,
že můj měšec je prázdný? Vydělal jsem nemálo zlatek na jevištích a
probíjel jsem se statečně válečnými zpěvy! Rozumím žertu, myslím to s
Vámi dobře a měl jsem na mysli Vaši kratochvíli, ne, abyste za bílého
dne chytal lelky. Pohrdáte, protože jste pocestný, stykem s ubohým
hochem, který zůstal doma? Nejsem proto věru ještě ulejvák. Znám
leckterou čackou písničku, která by Vám zocelila odvahu k novým mužným
činům. (Sieghart jde kolem. Müller zdraví.) Aj, Vy jste ho nepoznal?
Tisíc láteř, mistr Sieghart to byl, toť jeden z našich nejlepších,
jenž dostává tantiémy od válečníků - Vám řečeno! Nuže! Šibal, kdo dává
víc než má, ale pěkných žertíků mám plnou kopu v ranci. Hm. Domníváte
se, že mám něco za lubem? Nebo že jsem darebák, který si z Vás chce
udělat dobrý den, nebo podobný ztřeštěnec, který jen mluví a žvaní,
aby Vás pak podvedl? Kýho výra! Nebuďte tak nejapný! Nikterak! Co jsem
živ, nebyl jsem potměšilec a tichošlápek. Jsem bez záludnosti a ačkoli
nejsem právě holobrádek a pán z Nemanic, jsem přece někdo, kdo má
srdce na pravém místě, raduje se ze slunce a jinak nefušuje pánubohu
do řemesla. Neboť jsem statečný, ve všem honěný a čilý chlapík. (Jeden
muž se shýbá, aby zdvihl oharek doutníku.) Bůh s Vámi, starce, chutná
dýmka? (Pokračuje.) Dbám také vždy řádnosti a počestnosti do
posledního dechu. Odmlouváte marně. Jen mne nechtě přijít k slovu, pak
Vám zapěji zvláštní písničku, že se Vám málem bude zdát, že Vám hraji
na skřipky. Vizte, již se slunce svažuje k lánům, posledními paprsky
zdraví znavené žence, kteří táhnou kolem, mnohý z nich vrací se také z
veselé myslivosti potrhán, každý upírá pohled k tichému cíli, kde kryt
a krb, věrně milující družka a veselý roj dětí ho očekává. Mnohá si
doma při šití rozpíchá prsty, vzpomíná se zbožnou myslí válečníkova
strádání za drsného zimního nečasu a, zbavena povinnosti pečovat o
vlastní stůl, stará se laskavě o širší družinu soukmenovců. Ženy a
děvčata na starém nibelunžském toku Vindobony, Bůh Vám žehnej!
Wagenknecht (jako by se probíral z mrákot, k Sedlatschkovi): Poslyš,
ty, Sedlatschku Sedlatschek (přistoupí): No víš, tak dlouho potřebuješ Wagenknecht: Ach né, chtěl jsem tady vystoupit, vtom přijde takový
kluk židovská a začne tu žvanit Hans Müller (náhle změněný): No tak to je snad hřích, že sem Vás ze
sympatie k našim sdruženým zbraním chtěl pozvat do Bristolu? Kdo ste
vůbec? Myslíte, že mne imponujete? Vytahuje se tady! Proč a zač? Já
Vám salutovat nebudu, toho se nedožijete, ode mne ne ! Chtěl sem s
Váma mluvit, protože mám v neděli psát fejeton o věrnosti Nibelungů teď můžete dlouho čekat! (Odejde.)
Wagenknecht (dívá se užasle za ním): Ne, jaké Vy tady máte typy ve své
milé Vídni! Ten člověk vypadá jako žid a žvaní dialektem jako za onoho
času, kdy ještě židi vůbec nebyli. Ten člověk je od novin a políbil
mne! Místo aby to člověku obstarala taková nějaká fešná Vídeňačka,
musí tady prodělat takovýhle věci. Člověče, to se věru ptám, jestli
jsme Varšavu nezaplatili příliš draze!
Kamelotka: Zvlááštníí vydááníí -! Zpráva německýho štábu! Velký
vítězství spojenců!
Sedlatschek: Vidíš, slyšíš, tady máš tu fešnou Vídeňačku!
Proměna.
26. scéna
Jihozápadní fronta. Opěrný bod ve výši více než tři a půl tisíce
metrů. Stůl je ozdoben květinami a trofejemi.
Pozorovatel: Už jdou!
Schalková (v čele roje válečných zpravodajů): Vidím, že byly učiněny
slavnostní přípravy k našemu přivítání. Květiny! Ty jsou asi určeny
pro pány kolegy, trofeje pro mne! Děkuji Vám, hoši. Pronikli jsme až k
tomuto opěrnému bodu, není to mnoho, ale přece něco. Člověk je už
spokojen, když je aspoň na dohled nepřítele. Moje velké přání, smět
navštívit některé exponované místo, nemohl velitel bohužel splnit,
protože by to nepřítele mohlo podráždit, říká.
Střelec (odplivne si a praví): Pozdrav Bůh.
Schalková: Bože, jak intersantní. Jako namalován tu sedí, kdyby
nejevil známky života, byl by jistě od Defreggera, co to říkám, od
Egger-Lienze! Zdá se mi, že pod víčky mu dokonce sedí prohnaně kradmé
mžourání. Prostý muž, jak žije a tyje! Dejte si, hoši, vyprávět, co
jsme zažili, než jsme pronikli až k Vám. Tedy jinak tak oživená
silnice v údolí patří nesporně Válečnému tiskovému stanu. Nahoře v
sedle, tam jsem pocítila po prvé něco jako zadostiučinění při pohledu
na přeměnu dolomitského hotelu ve vojenskou ubikaci. Kde jsou teď
nalíčené, krajkami ověšené signory, kde je vlašský hoteliér? Zmizeli
beze stopy. Ach, to dělá člověku dobře! Důstojník, který nás vedl,
uvažoval chvíli, který vrchol by pro nás asi byl nejvhodnější. Navrhl
ten, který je nejméně ostřelován, s tím ovšem páni kolegové
souhlasili, ale já jsem řekla: Ne, toho se nezúčastním; a tak jsme se
konečně dostali sem nahoru. To je přece to nejmenší. Odpovězte mi teď
prosím jen na jednu otázku: Čím to je, že jsem před válkou nikdy
neviděla všechny ty nádherné postavy, s nimiž se nyní setkávám denně?
Prostý muž je prostě něco, co stojí za podívání! Ve městě - Bože jak
fádní. Tady je každý nezapomenutelným zjevem. Kde je důstojník?
Důstojník (zevnitř): Zaměstnán.
Schalková: To nevadí. (Důstojník se objeví. Schalková mu téměř
vytahuje podrobnosti z přísně sevřených úst. Když je hotova, táže se):
Kde tu máte výhled? Musíte tady přece mít výhled? Všude, kam jsem
dosud přišla, měli pro mne v zákopu pozorovatele mezi mechovými kryty
pět centimetrů široký volný výhled. Ach, tady je! (Stoupne si k
výhledu.)
Důstojník (křičí): Sehnout! (Schalková se sehne.) Tam naproti přece
nevědí, kde my pozorovatelé sedíme, kousek nosu nás může prozradit.
(Mužští členové Válečného tiskového stanu sahají po svých kapesnících
a drží je připraveny.)
Schalková (stranou): Zbabělci! (Baterie začne pracovat.) Chvála Bohu,
přišli jsme právě včas. Teď začne představení - tak teď mi řekněte,
pane poručíku, mohlo-li by umělcovo umění učinit toto divadlo
napínavějším, vášnivějším. Ti, kteří zůstávají doma, mohou klidně zvát
válku potupou našeho století - dělala jsem to přece taky, dokud jsem
seděla v zázemí - ty, kteří jsou při tom, zachvátí však horečka tohoto
zážitku. Není-liž pravda, pane poručíku, Vy přece jste uprostřed
války, připusťte, že mnohý z Vás vůbec ani nechce, aby tomu všemu byl
konec!
Důstojník: Ne, to nechce žádný. Proto chce každý, aby už byl konec.
(Je slyšet sykot střel: Sss - - -)
Schalková: Sss -! To byl granát.
Důstojník: Ne, to byl šrapnel. To nevíte?
Schalková: Nemůžete patrně pochopit, že ještě nerozlišuji zvukové
odstíny. Ale za tu dobu, co jsem tady venku, naučila jsem se mnoho,
naučím se i tomu. - Zdá se mi, že představení je u konce. Jaká škoda!
Bylo to prvotřídní.
Důstojník: Jste spokojena?
Schalková: Jak to spokojena? spokojena je málo! Zvete to
vlastenectvím, vy idealisté; nenávistí k nepříteli, vy nacionálové;
zvete to sportem, vy moderní; dobrodružstvím, vy romantikové; zvete to
slastí z pocitu síly, vy znalci duší - já to zvu osvobozeným lidstvím.
Důstojník: Jak tomu říkáte?
Schalková: Osvobozené lidství.
Důstojník: No víte, kdyby člověk aspoň jednou za uherský měsíc dostal
dovolenou!
Schalková: Ale za to jste přece odškodněni ustavičným nebezpečím
smrti, to přece člověk něco zažije! Víte, co mne nejvíc intresuje? Co
si myslíte, jaké pocity máte? Je to úžasné, jak lehce si pomohou muži
ve výši tří a půl tisíce metrů nejen bez pomoci nás žen, ale také bez
nás samých.
Ordonance (přichází): Poslušně hlásím, pane poručíku, četař Hofer je
mrtev.
Schalková: Jak prostě to ten prostý muž hlásí! Je bledý jako bílé
plátno. Zvete to vlastenectvím, nenávistí k nepříteli, sportem,
dobrodružstvím nebo slastí z pocitu síly - já to zvu osvobozeným
lidstvím. Jsem uchvácena horečkou tohoto zážitku! Pane poručíku, tak
řekněte, co si teď myslíte, jaké pocity teď máte?
Proměna.
27. scéna
Ve Vatikánu.
(Je slyšet hlasy modlícího se Benedikta.)
- Ve svatém jménu Boha, našeho nebeského Otce a Pána, pro požehnanou
krev Ježíšovu, jíž bylo vykoupeno spasení lidstva, zapřísaháme Vás,
kteří jste byli prozřetelností Boží povoláni k ovládání válčících
národů, abyste tomuto strašnému vraždění, jež nyní již celý rok
zneuctívá Evropu, konečně učinili přítrž. Je to bratrská krev, jež je
prolévána na souši i na vodě. Nejkrásnější kraje Evropy, této zahrady
světa, jsou posety mrtvolami a zříceninami. Vy máte před Bohem a lidmi
děsnou odpovědnost za mír a válku. Vyslyšte naši prosbu, otcovský hlas
vikáře věčného a nejvyššího Soudce, jemuž budete musit vydat počet.
Nespočetná bohatství, jimiž Bůh tvůrce vybavil země, které vám jsou
poddány, dovolují vám jistě pokračovat v boji. Ale za jakou cenu? Na
to nechť odpovědí ony tisíce mladých lidských životů, které každodenně
zhasínají na bojištích Proměna.
28. scéna
V redakci.
(Je slyšet hlas diktujícího Benedikta.)
- A ryby, humři a mořští pavouci Jadranu neměli dlouho tak dobré časy
jako nyní. Na jižním Jadranu pohltili téměř celou posádku Leona
Gambetty. Obyvatelé středního Jadranu nalezli obživu v oněch Italech,
které jsme s lodí Turbina již nemohli zachránit, a na severním Jadranu
je stůl obyvatelů moře stále štědřeji prostírán. K ponorce Medusa a k
oběma torpédovým lodicím připojil se nyní pancéřový křižník Amalfi.
Vzorná kolekce námořní kořisti, která dosud zahrnovala jen námořní
drobnosti, obdržela významný přírůstek, a trpčeji než kdykoli dříve
chutná nyní jistě voda Jadranu, jehož dno se stále více a více pokrývá
pukajícími tělesy italských lodí a nad jehož modrými vlnami vane
mrtvolný puch padlých osvoboditelů Krasového návrší Proměna.
29. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Nemůžete popřít, že válka, nehledíc k příznivým následkům
pro ty, kteří ustavičně musí hledět smrti vstříc, přinesla s sebou
také rozmach dusí.
Škarohlíd: Nezávidím smrti, že si teď musí nechat hledět vstříc od
tolika ubožáků, kteří byli teprve všeobecnou šibeniční povinností
vyzdviženi na metafysickou úroveň, nehledíc k tomu, že se to ve
většině případů nezdaří.
Optimista: Dobří jsou dnes lepší a špatní jsou dobří. Válka očisťuje.
Škarohlíd: Bere dobrým víru, nebere-li jim život, a dělá špatné horší.
Kontrasty míru byly již dost velké.
Optimista: Ale nepozorujete rozmach duší v zázemí?
Škarohlíd: Pokud jde o rozmach duší v zázemí, nepozoroval jsem ho
dosud o nic víc než pouliční prach, jejž metařský válec rozvíří, aby
zase klesl k zemi.
Optimista: Nezmění se tedy nic?
Škarohlíd: Přece, z prachu se stane kal, protože za válcem jede také
stříkačka.
Optimista: Nevěříte tedy, že se od začátku srpna, kdy byla vypovězena
válka, něco zlepšilo?
Škarohlíd: Začátek srpna, ano to byl výpovědní termín, kdy čest
lidstva dostala výpověď. Mělo se odvolat k poslednímu soudu.
Optimista: Chcete snad popřít nadšení, s nímž naši chrabří vojíni
táhnou do pole, a pýchu, s níž se za nimi dívají ti, kteří zůstali
doma?
Škarohlíd: Jistě ne; jen tvrdit, že by chrabří vojíni raději měnili s
těmi, kteří se dívají s pýchou, než ti, kteří se dívají s pýchou, s
chrabrými vojíny.
Optimista: Chcete popřít velkou solidaritu, již vytvořila válka
obratem ruky?
Škarohlíd: Solidarita by byla ještě větší, kdyby nikdo nemusil
vytáhnout do pole a všichni se mohli dívat s pýchou.
Optimista: Německý císař řekl: Není již stran, jsou již jen Němci.
Škarohlíd: To snad platí pro Německo, jinde snad mají lidé přece jen
ještě větší ctižádost.
Optimista: Jak to?
Škarohlíd: Souvisí to už s národností, že jinde lidé nejsou Němci.
Optimista: Kdo viděl jako vy lidstvo hnít v míru?
Škarohlíd: Vnáší svou hnilobu do války, nakazí jí válku, zničí ji jí a
přenese ji neporušenou a zmnoženou zase do míru. Dříve, než lékař
vyléčí mor, udolá mor jej i pacienta.
Optimista: Ano, ale což není pro takové lidstvo válka lepší než mír?
Škarohlíd: Je-li tomu tak, pak přijde po válce mír.
Optimista: Domníval bych se přece, že válka odstraní zlo.
Škarohlíd: Válka je jeho pokračování.
Optimista: Válka sama?
Škarohlíd: Válka jako tato. Čerpá z úpadkových poměrů doby, jejími
bacily jsou naplněny její pumy.
Optimista: Ale máme přece aspoň nějaký ideál. Což to neznamená konec
zla?
Škarohlíd: Zlu se daří v záštitě ideálu nejlépe.
Optimista: Ale příklady obětavosti musí přece působit i po válce.
Škarohlíd: Zlo působí válkou i po válce, tloustne obětmi.
Optimista: Podceňujete mravní síly, které válka rozpoutává.
Škarohlíd: Toho nechť jsem vzdálen. Mnozí, kteří teď musí umírat,
smějí sice také vraždit, jsou však přece zbaveni možnosti lichvařit.
Za tuto ztrátu se arci mohou odškodnit druzí, kteří se s pýchou dívají
za nimi. Jedni jsou superarbitrovaní hříšníci; druzí čile rukují.
Optimista: Zaměňujete povrchový úkaz, který se vyskytuje v korupčním
velkoměstě, se zdravým jádrem.
Škarohlíd: Osudem zdravého jádra je stát se povrchovým úkazem. Směr
kulturní tendence vede k světu jako velkoměstu. Obratem ruky můžete
udělat z vestfalského sedláka berlínského keťase, obráceně to nejde a
zpátky by to také nešlo.
Optimista: Ale idea, za kterou se bojuje, znamená přece právě proto,
že tu je zase nějaká idea a že za ni lze dokonce zemřít, možnost
ozdravění.
Škarohlíd: Lze dokonce za ni umřít a přes to se neuzdravit. Neumírá se
prostě za ni, nýbrž na ni. A umírá se na ni, ať se za ni žije či
umírá, za války i míru. Neboť se žije z ní.
Optimista: To je slovní hříčka. Jakou ideu máte na mysli?
Škarohlíd: Ideu, za niž lid umírá, aniž by ji měl, aniž by něco z ní
měl, a na niž lid umírá, aniž by to věděl. Ideu kapitalistického, tedy
židovsko-křesťanského rozvrácení světa, jež je ve vědomí těch, kteří
nebojují, nýbrž žijí pro tuto ideu a z ní a umírají, nejsou-li
nesmrtelní, otylostí nebo cukrovkou.
Optimista: Bojuje-li se tedy jen za takovou ideu, kdo by pak zvítězil?
Škarohlíd: Doufejme, že ne ona kultura, jež se nejochotněji oddala
ideji, jejíž provedení závisí právě na té mocenské organisaci, jíž je
tato idea výlučně schopna.
Optimista: Rozumím. Ti druzí, nepřátelé, bojovali by tedy pak za jinou
ideu?
Škarohlíd: Doufejme. Totiž opravdu za ideu. Totiž za tu, aby evropská
kultura byla zbavena tlaku oné ideje. Osvobodit sebe sama, přimět sebe
sama na cestě, na níž se cítí nebezpečí, k obratu.
Optimista: A Vy myslíte, že něco takového si uvědomují státníci
nepřátelských mocí, kteří přece právě zcela zřejmě zastupují obchodní
zájmy a před světovými dějinami jsou poznamenáni jako strana kramářské
závisti?
Škarohlíd: Světové dějiny vycházejí u nás dvakrát denně, tedy příliš
často, než aby si mohly zjednat patřičnou autoritu u Dohody. Ne,
státníci si nikdy neuvědomují žádné ideje, ale v instinktu národů žije
tak dlouho, až se jednoho dne manifestuje ve státnickém činu, který
pak má docela jiný vzhled, docela jiný motiv. Měli bychom si pomalu
zvyknout chápat to, čemu říkáme britská závist, francouzská touha po
odvetě a ruská dravost, jako odpor proti dunícímu kroku německých
ploskonožců.
Optimista: Nemyslíte tedy, že jde prostě o plánovité přepadení?
Škarohlíd: Přece.
Optimista: Jak tedy? Škarohlíd: Přepadení děje se zpravidla proti tomu, kdo je přepaden,
zřídka proti tomu, kdo přepadává. Nebo to můžeme nazvat přepadením,
které přišlo pro přepadajícího trochu nečekaně, a aktem sebeobrany,
který přepadajícího poněkud překvapil.
Optimista: Zachtělo se Vám žertovat.
Škarohlíd: Považuji skutečně toto evropské semknutí proti Střední
Evropě za poslední živelnou událost, jíž byla křesťanská civilisace
schopna.
Optimista: Jste tedy zřejmě toho názoru, že ne Střední Evropa, nýbrž
Dohoda jednala ve stavu sebeobrany. Jestliže však není, jak se
ukazuje, schopna úspěšně provést toto sebeobranné přepadení?
Škarohlíd: Pak by se tato kramářská válka zatím rozhodla ve prospěch
těch, kteří měli méně náboženství, aby po sto letech přešla v otevřený
náboženský boj.
Optimista: Jak to myslíte?
Škarohlíd: Myslím, že pak judaisované křesťanstvo evropské složí
zbraně před příkazem asijského ducha.
Optimista: A jakými zbraněmi by si to asijský duch vynutil?
Škarohlíd: Zbraněmi. Právě tou ideou kvantity a vyvinuté techniky, jíž
jedině je možno dostat se na tělo ideji, infernálnímu duchu Střední
Evropy. Kvantitu Čína již má, druhou zbraň si ještě opatří. Bude
pečovat o včasné pojaponštění. Bude si počínat stejně jako dnes v
menším měřítku Anglie, jež si musí opatřit militarismus, aby se s ním
vypořádala.
Optimista: Ale nevypořádává se s ním přece.
Škarohlíd: Doufám, že přece. A že by se s ním sama nevypořádala, kdyby
dostala militarismus; a že nevykoupí duševním zchudnutím hmotného
vítězství. Jinak by byla Evropa zněmčena. Militarismus je snad stav,
kterým lze některý evropský národ porazit, když jím napřed zvítězil.
Němci se musili jako první vzdát sebe samých, aby se stali prvním
militaristickým národem světa. Kéž se ostatním nestane totéž,
především Angličanům, jež dosud ušlechtilejší pud sebezáchovám
uchránil před obecnou brannou povinností. Dnešní sebeobrana, jež
vyvolává obecnou povinnost, je nejen zoufalý, nýbrž také pochybný
pokus. Anglie by mohla současně s Německem porazit sebe samu. Jediná
rasa, která je dost silná, aby přežila technický život, nežije v
Evropě. Tak to někdy vidím. Dejž to křesťanský Bůh, aby vývoj byl
jiný!
Optimista: Aha, Vaši Číňané; rasa, která je nejméně zdatná ve válce!
Škarohlíd: Jistě, postrádáme u nich dnes všechny vymoženosti nové
doby, neboť jimi snad prošli v dřívějších, nám neznámých dobách, a
zachránili z nich své životy. Hravě jich zase dosáhnou, jakmile jich
budou potřebovat, aby je odvykli Evropanům. Budou se také zabývat
ztřeštěnostmi: ale za morálním účelem. To zvu náboženskou válkou, jaká
má být.
Optimista: Které ideji dopomůže k vítězství?
Škarohlíd: Ideji, že Bůh nestvořil člověka jako konsumenta nebo
producenta, nýbrž jako člověka. Že životní potřeby nejsou životním
účelem. Že žaludek nesmí hlavě přerůst přes hlavu. Že život není
založen na výlučnosti výdělečných zájmů. Že člověk byl postaven do
času, aby měl čas a ne aby se někam dostal nohama rychleji než srdcem.
Optimista: To je prvotní křesťanství.
Škarohlíd: Křesťanství to není, neboť to neodolalo pomstě Jehovově.
Jeho zaslíbení bylo příliš slabé, než aby mohlo uchlácholit dravý
pozemský hlad, jenž si náhradu v nebi nahrazuje již na zemi. Neboť
tento druh člověka nejí, aby žil, nýbrž žije, aby jedl, a nyní pro to
dokonce umírá. Nevěstinec a jatky a v pozadí kaple, v níž opuštěný
papež lomí rukama.
Optimista: Tedy jedním slovem, tato idea je boj proti materialismu.
Škarohlíd: Tedy jedním slovem: idea.
Optimista: Ale což není německý militarismus právě oním konservativním
zařízením, které odporuje oněm tendencím moderního světa, jimiž
pohrdáte? Divím se, že konservativní myslitel mluví proti militarismu.
Škarohlíd: Já se nedivím vůbec, že pokrokář se přimlouvá za
militarismus. Máte úplně pravdu: neboť militarismus není to, co myslím
já, nýbrž to, co myslíte Vy. Je to mocenský prostředek, který slouží
vládnoucímu ideovému směru k jeho proniknutí. Dnes slouží, nejinak,
než jak jí slouží tisk, ideji židovsko-kapitalistického rozvrácení
světa.
Optimista: Ale v projevech nepřátelských mocností nemluví se o ničem
jiném než že chtějí chránit svobodu před autokracií.
Škarohlíd: To je dnes totéž. Co žije v instinktu lidstva, i
nejnesvobodnějšího, je touha chránit svobodu ducha před diktaturou
peněz, lidskou důstojnost před autokracií výdělku. Militarismus je
mocenským prostředkem této diktatury, místo aby se ho uvnitř státu
užívalo jako prostředku proti ní, jak tomu chce příroda. Od okamžiku,
kdy smrtící zbraň je průmyslovým výrobkem, obrací se proti lidstvu, a
voják z povolání již neví, jakých snah je nástrojem. Také Rusko bojuje
proti autokracii. Posledním zbytkem kulturního instinktu se brání
moci, která je duchu a lidské důstojnosti nejnebezpečnější, onomu
přemlouvání, jemuž zásadní podmaněnost křesťanské myšlenky podléhá
nejsnáze a v nejhanebnějším svazku.
Optimista: Lze však věřit, že by nejrůznější národové, kteří byli
sbubnováni v této válce, měli touž společnou touhu? Ruská autokracie a
západní demokracie?
Škarohlíd: Právě tato antithese dokazuje hlubší vzájemnost, která sahá
až za politický cíl. A že dokonce tyto kontrasty jsou nyní v souladu,
dokazuje, že špatná politika Německa, tato bezmocnost vůči Školským
příkazům diplomacie, byla výrazem vývojové nutnosti.
Optimista: Ale hemžení těchto spojenců je přece jen příliš pestré.
Škarohlíd: Tato směs ukazuje poctivost nenávisti.
Optimista: Ale nenávist užívá nejfalešnějších argumentů.
Škarohlíd: To dělá nenávist vždycky, ale její falešné argumenty jsou
dokladem pravdivosti jejího instinktu.
Optimista: Pak by tedy Němci měli zapotřebí opatřovat si kulturní
osvěžení z říší lži?
Škarohlíd: Zapotřebí ano, ale vítězství by způsobilo, že by se jim to
zdálo zbytečné. Nebylo by možno vyléčit je z jejich nejpovážlivějších
pravd. Neboť je stále ještě pochybné, zda Lži ciziny, předpokládajíc,
že nejsou i ony made in Germany, neobsahují více životní šťávy než
leckterá pravda Wolffovy kanceláře. Na oné straně lze odlišit lež, jež
tryská z povahy, od pravdy, jež tryská z uvážení; na naší straně
říkají dokonce i pravdu jako když se tiskne a všechno tryská z papíru.
Je-li lež v románských krajích opojením, pak je zde vědou a proto je
nebezpečná organismu. Tamti jsou umělci lži, sami tomu nevěří, chtějí
ji však slyšet, protože lež jim říká zřetelněji, co cítí: jejich
pravdu. Ti zde nelžou ani o slovo víc než je nezbytně třeba k dosažení
účelu; jsou to inženýři lži, zajišťují jí svou válečnou a životní lež.
Optimista: Výčitky, že německé válčení je barbarské, jsou přece příliš
pošetilé.
Škarohlíd: Předpokládejme s pánembohem, že německé válčení není až na
několik výjimek, které byly míněny jako represálie, jež náhodou
postihnou vždy civilní obyvatelstvo, a až na případy jako byl případ
Lusitanie, jež bodří občané nazývají nemilými příhodami, barbarštější
než válčení ostatních. Ale když ostatní říkají, že německé vedení
války je barbarské, pak přece právem cítí, že německé vedení za míru
je barbarské. A takové přec musilo být, protože by jinak nebylo po
mnoho generací založeno na myšlence, že je třeba připravit německé
vedení války.
Optimista: Ale Němci jsou přece konec konců také národ učitelů a
věštců. Neodporuje německé vzdělání materialismu, jejž Němcům
přisuzujete?
Škarohlíd: Německé vzdělání není žádný obsah, nýbrž dekorace, jíž si
národ mučitelů a věšců zdobí svou prázdnotu.
Optimista: Národ mučitelů a věšců? Tak nazýváte Němce? Národ Goethův a
Schopenhauerův?
Škarohlíd: Tak se může nazývat sám, protože je vzdělaný, ale musil by
za to být právem podle svého nejpopulárnějšího trestního paragrafu,
totiž za hrubou neplechu, odsouzen posledním soudem.
Optimista: Pročpak?
Škarohlíd: Protože by Goethe a Schopenhauer uvedli proti dnešnímu
stavu německého národa s větším oprávněním všechno to, co měli na
srdci proti svým německým současníkům, a s větší břitkostí než Matin.
Musili by dnes být rádi, kdyby se jim podařilo, aby se dostali jako
obtížní tuzemci za hranice. Goethe nevycítil již z rozmáchlého stavu,
v němž jeho národ byl za osvobozovacích válek, nic jiného než
prázdnost, a německá obcovací a novinářská řeč by mohla děkovat Bohu,
kdyby ještě dnes byla na úrovni, na níž ji Schopenhauer považoval za
hodnu opovržení. Žádný národ nežije vzdáleněji od svého jazyka, tedy
od zdroje svého života, než Němci. Který neapolský žebrák by nebyl
bližší své řeči, než německý profesor svému jazyku! Ano, ale vzdělaný
je tento národ jako žádný jiný, a protože jeho doktoři bez výjimky, to
jest, pokud nenaleznou útočiště v nějakém tiskovém stanu, zacházejí s
ručními pumami, povyšuje hned také své vojevůdce na doktory. Co by byl
řekl Schopenhauer filosofické fakultě, která by svou největší poctu
zadala organisátoru strojové smrti? Vzdělaní jsou, to jim musí britská
závist nechat, a vyznají se ve všem. Jejich řeč je právě ještě schopna
činit výpovědi. Tento národ píše dnes okleštěnou hantýrkou světového
příručí a když nezachrání Ifigenii náhodou esperantem, pak přenechává
slovo svých klasiků nešetrnému barbarství všech patiskařů a odškodňuje
se v době, kdy nikdo již netuší a neprožívá osud slova, přepychovými
tisky, bibliofilií a podobnými neplechami esteticismu, které jsou
stejně věrným stigmatem barbarství jako bombardování katedrály.
Optimista: Aha, ale katedrála v Remeši byla vojenskou pozorovací
stanicí!
Škarohlíd: To mne nezajímá. Lidstvo samo je vojenskou pozorovací
stanicí - chtěl bych, aby katedrály na ně střílely.
Optimista: Ale tomu, co jste řekl o německé řeči, nerozumím úplně. Vy
jste člověk, jenž přímo dělá, jako by byl s německou řečí zasnouben, a
ve spise proti heineismu jste jí dal přednost před románskými jazyky.
Nyní smýšlíte patrně jinak.
Škarohlíd: Že teď smýšlím jinak, může soudit jen Němec. Právě já
smýšlím tak, protože s ní jsem zasnouben. Jsem jí také věrný. A vím,
jak to tato válka potvrdí a jak by bylo vítězství, před nímž Bůh nás
chraň, úplnou zradou na duchu.
Optimista: Spatřujete však přece v německé řeči hlubší řeč?
Škarohlíd: Ale hluboko pod ní německého mluvčího.
Optimista: A ostatní řeči stojí přece podle Vašeho názoru hluboko pod
německou řečí?
Škarohlíd: Ale ostatní mluvčí výše.
Optimista: Což jste schopen ukázat pochopitelnou souvislost mezi řečí
a válkou?
Škarohlíd: Asi tuto: že ona řeč, která nejvíce ustrnula ve frázi a
hotové zásobě, má také sklon a ochotu považovat na sobě samé s prsním
tónem přesvědčenosti všechno za bezvadné, co ostatním vytýká.
Optimista: A to že je jakost německé řeči?
Škarohlíd: Hlavně to. Je dnes sama oním hotovým tovarem, jehož
umístění tvoří životní obsah jejího dnešního mluvčího, a má již jen
duši poctivce, který neměl čas spáchat něco špatného, protože jeho
život se začíná a končí obchodem a když na to nestačil, zbývá otevřený
účet.
Optimista: Nejsou tyto myšlenky příliš odlehlé?
Škarohlíd: Nejodlehlejší, z oblasti řeči.
Optimista: A což ostatní nehledají obchod?
Škarohlíd: Ale jejich život se tím nekončí.
Optimista: Angličané dělají s válkou obchod a nechali také vždycky za
sebe bojovat jen žoldnéře.
Škarohlíd: Inu, Angličané nejsou idealisté, nechtějí pro svůj obchod
nasadit život.
Optimista: Žoldnéř pochází přímo od žoldu, tady máte svou řeč!
Škarohlíd: Jasný případ. Ale soldateska rovněž. Rozdíl je arci v tom,
že soldateska dostane méně žoldu a víc cti, když jde umírat za vlast.
Optimista: Ale naši vojáci bojují právě za vlast.
Škarohlíd: Ano, to dělají opravdu, a na štěstí z nadšení, protože by k
tomu jinak byli přinuceni. Angličané nejsou idealisté. Jsou naopak tak
čistotní, když chtějí udělat obchod, že tomu neříkají vlast, nemají
pro to prý vůbec žádné slovo ve své řeči, nechají ideály na pokoji,
když je vývoz ohrožen.
Optimista: Jsou to handlíři.
Škarohlíd: My jsme hrdinové.
Optimista: Ano, ale říkáte přece zase, že Angličané se všemi ostatními
společně bojují za nějaký ideál?
Škarohlíd: Říkám, že jsou schopni udělat to za nejreálnějších záminek,
zatím co my za nejideálnějších záminek jdeme za obchodem.
Optimista: Považujete za ideál zabránit Němcům v nějakém obchodu?
Škarohlíd: Jistě, právě to, co my považujeme za konkurenční závist. Ve
skutečnosti je to poznání, komu je rozšíření obchodu kulturně na
prospěch a komu ne. Jsou národy, které nesmějí příliš mnoho jíst,
protože mají špatné kulturní trávení. To cítí sousedé okamžitě a
trapněji než ony samy. Světový obchod isoloval by německého ducha, o
němž německé vzdělání dávno již nic neví, na všechny časy. Ale
rozšíření vývozu nenapomáhá nikterak tomu, abychom se světem zůstali v
duchovním spojení. Angličanům to přísluší, aniž by tím nuzná duše, již
se u nich domníváme spatřovat, trpěla škodu. Mohou si dovolit potřebné
stejně jako přepych ornamentu bez nebezpečí a snášejí tento provoz
stejně dobře jako monarchii. Německý vzlet, jenž má spasit svět,
slučuje všechno nejrůznorodější hned neblahým způsobem. Tamti mají
kulturu, protože dovedou tu trochu niternosti pečlivě oddělovat od
problémů spotřeby. Nechtějí být žádným špinavým konkurentem přinuceni
pracovat déle než šest hodin, aby mohli zbytek dne vyhradit oněm
činnostem, pro něž Bůh stvořil Brita: Bohu či sportu, při čemž by
oddání se Bohu bylo i tehdy věcí jejich nitra, kdyby bylo jen
přetvářkou, protože to prese všechno je přece myšlenka, která odvádí
daleko od denní práce. A na tom záleží. Naproti tomu Němec pracuje
čtyřiadvacet hodin denně a absolvuje duševní, duchovní, umělecké a
jiné povinnosti, které by podle toho rozdělení zanedbal, za práce tím,
že užije jejich s ní souvisícího obsahu hned jako ornamentu, ochranné
značky, machy. Nechce nic zmeškat. A toto směšování niterných věcí s
životními potřebami, toto zařizování životní potřeby jako životního
účelu a současné užívání životního účelu ve službách životní potřeby,
jako na příklad umění ve službách obchodníka - to je neblahý živel, v
němž německé ingenium kvete a vadne. Toto a nic jiného, prokletý duch
věčného spojování, převracení, nafukování je problém světové války.
Jsme handlíři a hrdinové v jedné a téže firmě.
Optimista: Problém světové války je jak známo ten, že Německo chtělo
mít své místo na slunci.
Škarohlíd: To je známo, ale neví se ještě, že by slunce zašlo,
kdybychom tohoto místa byli dobyli. Načež by ovšem Norddeutsche
Allgemeine odpověděla, že bychom pak bojovali ve stínu. A to až do
vítězného konce a i po něm.
Optimista: Vy jste škarohlíd.
Škarohlíd: Jsem, ač rád připouštím, že Vy jste optimista.
Optimista: Což jste nebyl jedním z těch, kteří kdysi pěli chvalozpěvy
na německou organisaci a dával jí přednost aspoň ve srovnání s
románskou divočinou?
Škarohlíd: Kdysi a také nyní. Německá organisace - předpokládejme
dokonce, že by odolala bezuzdné válce - je talent a jako každý talent
je světská a časná. Je to talent praktický, subalterní a slouží
osobnosti, která ho užívá, lépe než rozhárané okolí, v němž i
subalterní člověk má osobnost. Z jak velké části musil se však národ
vzdát své osobnosti, aby nabyl schopnosti upravit tak hladce dráhu
vnějšího života! Poklonou nebylo toto uznání nikdy, a při rozhodování
mezi lidskými hodnotami, k němuž před válkou nic nevyzývalo, nemá
nervosní potřeba individualistického člověka již významu. Směl ve
špatném životě a zvláště v chaosu, do něhož je tento špatný život
právě v této zemi zatracen, toužit po pořádku; směl v tomto nuzném
stavu užít techniky jako pontonového mostu, aby se dostal k sobě
samému; byl spokojen, že lidstvo kolem něho se skládalo již jen ze
šoférů, jimž by klidně byl vzal i hlasovací právo všeho druhu. Nyní
jde o osobnost národů.
Optimista: A která z nich zvítězí?
Škarohlíd: Jako škarohlíd jsem povinen hledět škaredě do světa a
obávat se, že zvítězí ta, která si zachovala nejméně individuality,
tedy německá. V duchovních mezích evropského křesťanství vidím, v
těžkých chvílích, tento vývoj. Duševní vyhladovění přijde dodatečně.
Optimista: To by měl být výsledek světové války?
Škarohlíd: Evropské války, a až do onoho rozhodnutí, které by přinesla
opravdová světová válka proti Evropě sjednocené v duchu.
Slovansko-románské, pomocnými národy podporované povstání zůstane
episodou, dokud celá Evropa nebude mít dost německé morálky, smrdutých
pum a všeobecné branné povinnosti, aby Asie ji naučila moresům. Toho
se někdy obávám. Ale většinou jsem optimista, a to docela jiný než Vy.
Pak doufám pevně, že to dopadne dobře, a vidím, že toto celé vítězení
není nic jiného než drzá ztráta času a krve k prodloužení lhůty před
neodvratnou porážkou.
Optimista: Buďte opatrný!
Škarohlíd: Říkám to přece jen Vám a veřejně. Vy to neřeknete dál a
mému slohu kat nerozumí. Byl bych rád srozumitelnější. Ale nechám
Průsaky dělat celou práci a myslím si své.
Optimista: Ale odporujete si i v tom, co si ponecháváte pro sebe.
Škarohlíd: To přece není žádný rozpor, když se obávám našeho vítězství
a doufám v naši porážku.
Optimista: A není tedy také rozpor mezi Vaší chválou německého ducha a
Vaší kritikou?
Škarohlíd: Ne, není rozpor mezi chválou civilisace, která zbavuje
vnější život třecích ploch, nahrazuje pouliční špínu asfaltem a dodává
vnímavé fantasii přízraky místo bezcenné bytostnosti, a kritikou
kultury, která právě v souvislosti s touto hladkostí, rychlostí a
obratností vyprchala. Není to rozpor, nýbrž tautologie. Cítil bych se
v celkově mizerném světě nejlépe tam, kde je spořádaný a společnost
dostatečně bezduchá, aby mně dodávala komparserii, v níž vypadá jeden
jako druhý a paměť proto není zatěžována fysiognomiemi. Ale nepřeji
si, aby takový byl stav lidstva, jsem daleko vzdálen toho, abych
stavěl své pohodlí nad touhu národa po štěstí, a považuji za
pochybené, když se národ sám nechá seřadit jako bataljon chlebíčků z
bufetu.
Optimista: Vysvětlete mi tedy i ten rozpor, že jste považoval vojenský
typ poměrně za nejčistší v životě státu.
Škarohlíd: To je stejně málo rozpor jako onen druhý. Vojenský typ byl
mezi všemi ostatními typy prostřednosti, které byly na skladě, v
chaosu mírového světa nejužitečnější. Služba je mez bezuzdné
bezvýznamnosti. Kázeň, plnění povinnosti pro ni samu je etiketa
banality. To je měřítko v zorném poli kapitalistického občanstva.
Dokonce i bursián, který jednou musí sloužit, místo aby poroučel,
vrací se s lepším, méně rušivým, méně tučným vzhledem.
Optimista: To by přece byla, abych tak zdráv byl, chvála války.
Škarohlíd: Ne, jen jejích svízelí. Aby byli tak zdrávi! Smrt zase
vyrovná dosažený zisk.
Optimista: To je pravda. Ale když umírají bursiáni, musíte přece být
spokojen.
Škarohlíd: Bursiáni neumírají. A především maří odlesk smrti, jejž si
osobují, cenu tohoto tělocviku. Hrdinství nepovolaných je
nejstrašnější vyhlídka této války. Bude jednou pozadím, od něhož se
bude malebněji a příznivěji odrážet zmnožená nebo nezměněná nízkost.
Optimista: Ale umírá se přece doopravdy. Sledujte denní rubriku v
novinách: Hrdinná smrt.
Škarohlíd: Jistě, je to táž rubrika, v níž dříve bylo ohlašováno
propůjčení titulu komerčního rady. Ale tato smutná náhoda granátového
střepu opatří aureolu také pozůstalým zástupcům obchodních zájmů, za
něž tamti zemřeli.
Optimista: Myslíte ty, kteří zůstali doma?
Škarohlíd: Ano, ti se budou odškodňovat za násilí, jemuž tamti
podlehli, za násilí, jež je přinutilo umírat ve službách cizí ideje,
které se jmenuje všeobecná branná povinnost.
Optimista: Této svévoli budou vracející se válečníci již umět učinit
přítrž.
Škarohlíd: Vracející se válečníci vtrhnou do zázemí a začnou tam
teprve válčit. Uchvátí úspěchy, kterých nedosáhli, a životní obsah
války, jejž tvoří vražda, plenění a znásilňování, bude hračkou proti
míru, který pak vypukne. Před ofensivou, která pak nastane, chraň nás
bůh války. Strašná aktivita, vysvobozená ze zákopů, neřízená již
žádným povelem, sáhne ve všech situacích po zbrani a po požitku, a do
světa přijde víc smrti a nemocí, než válka sama mu mohla nadělit.
Nechť nebesa chrání děti před šavlemi, jež budou prostředkem domácí
výchovy, jakož i před hračkou v podobě granátu, přineseného z války!
Optimista: Je jistě nebezpečné, když si děti hrají s granáty.
Škarohlíd: A dospělí, kteří činí totéž, nestydí se ani modlit se s
granáty! Viděl jsem kříž, který byl zhotoven z granátu.
Optimista: To jsou průvodní zjevy. Jindy jste ani Vy nepohrdal vždy s
takovým přesvědčením válkou.
Škarohlíd: Jindy jsem také já ve Vás nenalézal vždy člověka, který by
s takovým přesvědčením chtěl špatně rozumět. Jindy byla válka turnajem
menšiny a každý příklad měl působivost. Teď to je strojové risiko
celku a Vy jste optimista.
Optimista; Vývoj zbraně rozhodné přece nemůže zůstat pozadu za
technickými vymoženostmi nové doby.
Škarohlíd: Ne, ale fantasie nové doby zůstala pozadu za technickými
vymoženostmi lidstva.
Optimista: Ale což se války vedou fantasií? Škarohlíd: Ne, protože
kdybychom ji ještě měli, nevedli bychom jich již. Optimista: Proč ne?
Škarohlíd: Protože by pak sugestivní vliv frazeologie, která je
pozůstatkem překonaného ideálu, neměl dost volného pole, aby zamlžoval
mozky; protože bychom si dovedli představit i nejnepředstavitelnější
zvěrstva a protože bychom předem věděli, jak rychle uplyne cesta od
barvité fráze a od všech praporů nadšení k šedivé bídě v poli; protože
by vyhlídka zemřít za vlast úplavicí nebo si nechat umrznout nohy
nemohla již zmobilisovat žádný pathos; protože bychom pak při
nejmenším táhli do boje s jistotou, že za vlast dostaneme vši. A
protože bychom věděli, že člověk vynašel stroj, aby jím byl přemožen,
a protože bychom nepřebíjeli pošetilost jeho vynalezení horší
pošetilostí: nechat se jím zabíjet; protože by člověk cítil, že se má
bránit nepříteli, z něhož nevidí nic než vystupující kouř, a protože
by tušil, že vlastní zastoupení některé zbrojovky neposkytuje
dostatečné ochrany před nabídkami nepřátelské zbrojovky. Kdybychom
tedy měli fantasii, věděli bychom, že je zločinem dávat život na
pospas náhodě, že je hříchem snižovat smrt na náhodu, že je
pošetilostí stavět pancéřové lodi, když se stavějí torpédové čluny,
aby je přelstily, stavět hmoždíře, když se na ochranu před nimi
stavějí zákopy, v nichž je ztracen jen ten, kdo dříve vystrčí hlavu, a
vhánět lidstvo na útěku před jeho zbraněmi do myších děr a nechat je
nadále užívat míru jen pod zemí. Kdybychom místo novin měli fantasii,
pak by technika nebyla prostředkem ke ztížení života a věda by
nesměřovala k jeho zničení. Ach, hrdinná smrt se vznáší v plynovém
oblaku a náš zážitek je omezen na zprávu z bojiště! 40000 ruských
mrtvol, které se vklínily do drátěných překážek, vydaly jen jedno
zvláštní vydání, které předčítala subreta vyvrhelům lidstva v
meziaktí, aby byl vyvolán libretista, který z hesla obětavosti Zlato
dal jsem za železo zhotovil ostudnou operetu. Sebe samu požírající
kvantita ponechává již jen cit pro to, co se přihodí člověku samému
nebo snad prostorově nejbližšímu, co můžeme bezprostředně vidět,
chápat, ohmatat. Což necítíme, jak se z tohoto celého ensemblů, v němž
z nedostatku hrdiny je hrdinou každý, každý odplíží se svým
jednotlivým osudem? Nikdy nebylo méně vzájemnosti než při tomto jejím
největším rozmachu. Nikdy nebyla obrovitější mrňavost formátem světa.
Realita má jen rozměry zprávy z bojiště, která se snaží se supící
zřetelností jí dosáhnout. Spěchající hlasatel, který s událostí
současně přináší i fantasii, postavil se před událost a učinil ji
nepředstavitelnou. A jeho zastupování fantasie působí tak děsivě, že
bych v každé z těchto bědných postav, které na nás nyní dotírají s
nezapuditelným, na věčné časy lidskému uchu zasazeným výkřikem:
"Zvláááštníí vydááníí -!" chtěl dopadnout odpovědného původce světové
katastrofy. A což není hlasatel sám současně pachatelem? Tištěné slovo
přimělo vyhloubené lidstvo k páchání zvěrstev, která si již nedovede
představit, a strašná kletba zmnohonásobení odevzdává je zase slovu,
jež množíc se dál musí plodit zlo. Všechno, co se děje, děje se jen
pro ty, kteří to popisují, a pro ty, kteří to neprožívají. Vyzvědač,
jejž vedou k šibenici, musí jít dlouhý kus cesty, aby lidé v kinu měli
změnu, a musí se ještě jednou podívat do fotografického přístroje, aby
lidé v kinu byli spokojeni s výrazem tváře. Nenechte mne dokončit
tento myšlenkový pochod až k šibenici lidstva - a přece musím, neboť
já jsem jeho umírající vyzvědač, a mým srdceryvným zážitkem je horror
před oním vakuem, jež nalézá tato bezpříkladná směsice událostí v
myslích, v přístrojích!
Optimista: Špinavý průvod velkých věcí je nevyhnutelný průvodní zjev.
Je přece možno, že se svět nezměnil v noci na 1. srpen 1914. Myslím
také, že fantasie nepatří opravdu k těm lidským vlastnostem, které se
uplatňují za války. Ale chápu-li Vás správně, chcete vůbec popřít, že
by moderní válka ponechávala volné pole lidským kvalitám.
Škarohlíd: Pochopil jste mne správně; neponechává jim už proto volné
pole, že skutečnost moderní války žije z negace lidských kvalit. Není
žádných.
Optimista: Co tedy vlastně je?
Škarohlíd: Jsou kvantity, které se vzájemně rovnoměrně zmenšují,
hledíce dokázat, že se nemohou měřit s kvantitami, proměněnými ve
strojovou energii; že hmoždíře se vypořádají i s celými davy.
Nastoupení tohoto důkazu umožnil a považoval za nutné jen onen
nedostatek fantasie, jenž právě ještě zbyl po proměně lidstva ve
strojovou energii.
Optimista: Když se kvantity vzájemně zmenšují, kdy by pak nastal
konec?
Škarohlíd: Až ze dvou lvů zbudou jen ocasy. Nebo, jestliže se to
výjimečně jednou neuskuteční: až větší kvantita získá náskok. Děsím se
toho, že to musím doufat. Ale děsím se ještě víc toho, že se musím
obávat, že náskok získá zásadnější kvantita.
Optimista: Která by to byla?
Škarohlíd: Menší právě. Větší by se mohla oslabit zbytky lidskosti,
jež si uchovala. Ale menší bojuje s vroucí vírou v Boha, jenž si tento
vývoj přál.
Optimista: Bismarcka bychom potřebovali. Ten by udělal dříve konec.
Škarohlíd: Bismarck není dnes možný.
Optimista: Proč ne?
Škarohlíd: Když je svět tak daleko, že své bilance zpracovává svými
pumami, nenarodí se žádný Bismarck.
Optimista: Jak bychom se měli jinak bránit infernálnímu plánu
vyhladovění?
Škarohlíd: Infernální plán vyhladovění je ve válce, v němž jde o
nejsvětější statky národa, totiž o výdělek a žrádlo, nesrovnatelně
mravnější, protože harmoničtější prostředek než užívání vrhačů
plamenů, min a plynů. Tam se získává válečný prostředek z materiálu
dnešní ' války. Že se z odbytišť stávají válečná pole a z těch zase
odbytiště, s něčím takovým může souhlasit jen galimatyáš kultury,
která staví chrámy ze stearinových svíček a umění postavila do služeb
obchodníka. Úkolem průmyslu není. však ani zaměstnávání umělců ani
dodávání mrzáků. Falešný životní princip nalézá své pokračování ve
falešném principu zabíjecím, zase se uchyluje prostředek od účelu.
Když si dva konsumní spolky vjedou do vlasů, pak je ten z nich
mravnější, který nenechá jedlíky samy, nýbrž jimi zjednanou policii
udělat pořádek, a když se spokojí s přetahováním zákazníků nebo také
zboží, jedná nejmravněji. Nehledíc vůbec k tomu, že blokáda je pouze
výzvou pro ústřední mocnosti, aby ji ukončením této pošetilé války
odvrátily od svých poddaných. Jestliže účetní nesrazil již dříve
rytíři ruku, pak by to měl učinit právě nyní, kdy i rytíř sám může již
jasně poznat, že nejde o turnaj, nýbrž o bavlnu.
Optimista: Ještě se leccos může změnit. A my všichni chceme v této
válce obrat Škarohlíd: Ano, my všichni chceme v této válce obrat jeden druhého!
Ale rozdíl je v tom, že jedni mají na mysli export a mluví o ideálu,
druzí mluví o exportu a jedině tato poctivost, jedině toto odlišování
umožňuje již ideál, i kdyby ho jinak vůbec nebylo.
Optimista: Neříkejte přece, že tamtěm jde o nějaký ideál!
Škarohlíd: Nikterak, chtějí nám jej jen vzít a právě tím nám jej
chtějí vydobít zpátky, že vyléčí německé lidstvo z protikulturního
sklonu užívat ho jako ozdoby pro jeho tovar. Pro Němce jsou ideální
statky přívažkem, když jiné statky odevzdávají dopravním společnostem.
Věří, že to nejde bez Boha a umění, když zakládají podzemní dráhu. To
je jejich rakovina. Viděl jsem v berlínském papírnictví svazek
toiletního papíru, na jehož listech byl smysl a humor jednotlivých
situací vysvětlován natištěnými citáty z Shakespeara. Shakespeare je
ovšem aspoň nepřátelský autor. Ale také Schiller a Goethe musili
přispět svou hřivnou, onen svazek obsahoval celé klasické vzdělání
Němců. Nikdy předtím jsem neměl tak dokonalý dojem, že to je národ
básníků a myslitelů.
Optimista: Dobrá, vidíte ve válce ostatních se uplatňovat kulturní
instinkt, v německé válce zájem hospodářské expanse. Ale což by nemohl
hospodářský blahobyt stupňovat právě německý duševní život Škarohlíd: Ne, nemohl by, nýbrž naopak. Naprostý nedostatek duševního
života byl předpokladem těchto snah.
Duševní sebevyhladovění, jež jejich zdar slibuje, nepochopila by žádná
fantasie, kdyby tu ještě nějaká byla.
Optimista: Ale což nejste sám přesvědčen o nutnosti války samé, když
mluvíte o válce kvantit? Neboť že na nějaký čas urovnává také problém
přelidnění, připouštíte tím přece sám.
Škarohlíd: To dělá důkladně. Strach z přelidnění by mohl ustoupit
strachu z vylidnění. Přípustnost potratů odstranila by onen strach
bezbolestněji než světová válka, aniž by jí byla vyvolala.
Optimista: K tomu by vládnoucí mravní názory nikdy nedaly souhlas!
Škarohlíd: Toho jsem si také nikdy nenamlouval, protože vládnoucí
mravní názory dávají souhlas jen k tomu, aby se otcové, jichž
zavraždění se náhodě zcela nezdařilo, plížili světem jako žebraví
mrzáci a aby matky měly děti, které by mohly být roztrhány leteckými
pumami.
Optimista: Nebudete přece tvrdit, že se něco takového děje úmyslně?
Škarohlíd: Ne, víc: náhodně! Nikdo nemůže za to, že se to děje, ale
děje se to vědomě. S politováním a přece. Dost bohatá zkušenost v
tomto oboru mohla by ty, kteří vytváří vzdušnou vraždu, a ty, kteří
jsou pověřeni provedením, konečně poučit, že s úmyslem zasáhnout
skladiště zbraní musí nezbytně místo toho zasáhnout nějakou ložnici a
místo muniční továrny dívčí školu. Opakováním mohli se poučit o tom,
že toto je úspěch oněch útoků, jichž dodatečně vzpomínají ve
vychloubavém zjištění, že úspěšně pokryli některý bod pumami.
Optimista: Celkem vzato, je to dovolený válečný prostředek, a protože
lidstvo již jednou ovládlo vzduch Škarohlíd: - používá ničema člověk hned příležitosti, aby učinil
nejistou i zemi. Přečtěte si popis výstupu montgolfierského balonu v
knize Jean Paula Kampanertal. Těchto pět stránek nemohlo by dnes již
být napsáno, protože host vzduchu nepřináší již s sebou a necítí úctu
před bližším nebem, nýbrž jako vzdušný lupič využívá bezpečné
vzdálenosti od země k atentátu na ni samu. Člověk se neobohatí žádným
pokrokem, aniž by se za to pomstil. Používají ihned proti životu toho,
co by mu mělo prospět. Ztěžují si jej právě tím, co jej mělo ulehčit.
Výstup montgolfierského balonu je pobožnost, výstup letadla je
nebezpečí pro ty, kteří se ho nezúčastní.
Optimista: Ale přece také pro letce sama, který vrhá pumy.
Škarohlíd: Ano, ale ne nebezpečí, že bude zabit těmi, jež zabije, a
unikne kulometům, které jsou na něj namířeny, snadněji, než bezbranní
uniknou jemu. Snadněji také poctivému boji dvou stejně ozbrojených
vrahů, pokud zhanobení živlů, v němž se odehrává, připouští toto
ocenění. Vždycky však znamená letecká puma, i když ji vrhá odvážlivec,
ozbrojení zbabělosti, ničemné jako podmořský člun, jenž představuje
princip ozbrojené záludnosti, oné záludnosti, která dává trpaslíkovi
triumfovat nad ozbrojeným obrem. Kojenci však, které letec zabíjí,
nejsou ozbrojeni, a i kdyby byli, sotva by mohli letce zasáhnout s
takovou jistotou jako on je. Ze všech hanebností války je největší ta,
že jediný vynález, který povznesl lidstvo blíže k hvězdám, sloužil
jedině k tomu, aby se jejich pozemská ubohost, jako by neměla na zemi
dost místa, osvědčila ještě i ve vzduchu.
Optimista: A kojenci, kteří byli vyhladověni?
Škarohlíd: Vládám centrálních mocností je ponecháno na vůli ušetřit
své kojence tohoto osudu tím, že by svým dospělým odvykly čítanky. Ale
i když připustíme, že by nepřátelští držitelé moci měli na blokádě
stejnou vinu jako naši vlastní: bombardování nepřátelských kojenců
jako odveta - to je myšlenkový pochod, který dělá německé ideologii
všechnu čest, duševní kryt, v němž bych, německý Bůh můj svědek,
nechtěl bydlit!
Optimista: Chtěl byste dát německému způsobu válčení jednu na frak a
neuvážíte, že druzí užívají téhož válečného prostředku.
Škarohlíd: Uvážil jsem to velmi dobře, a nenapadne mne vyjímat
francouzská letadla, která slouží přibližně týmž hrdinným ničemnostem,
z této hanby lidstva. Rozdíl je však, jak se mi zdá, nehledíc k
prioritě, přece jen v povaze, která na jedné straně vědomě nebo
zapomínajíc, co to znamená, se zúčastňuje těchto hrůz, a v povaze,
která se nespokojí shazováním pum, nýbrž s nimi sesílá i vtipy a v
takové úpravě dokonce přináší Vánoční pozdrav obyvatelům Nancy. I zde
vidíme zas to strašné směšování předmětu potřeby, totiž pumy, s
citovým životem, totiž vtipem, a dokonce vtipu se svatostí směšování, jež je největším ze všech zvěrstev, onou krajní neřestí,
jíž se osvěžuje život ochuzený předpisem, organické odškodnění za
kázeň, dresům a mravnost. Je to humor kata, je to volnost morálky,
která rozložila lásku na soudním stole.
Optimista: Odškodnění za kázeň? Ale ta Vám přece byla jako zkrocení
neposlušnosti vítaná?
Škarohlíd: Ale ne jako páka moci! Raději chaos než pořádek na účet
lidstva! Militarismus jako hodina tělocviku a militarismus jako
duševní stav - to je přece jen rozdíl. Podstata militarismu je, že
chce být nástrojem. Když se, aniž to sám tuší, stal nástrojem oněch
mocností, jimž se jeho bytost vzpírá, a když si vůči lidstvu,
ohroženému těmito mocnostmi, hraje na účel o sobě, pak nastává
nesmiřitelné nepřátelství mezi ním a duchem. Jeho čestný obsah stal se
ve spojení se zbabělou technikou hrou, jeho dobrovolná povinnost v
rámci obecné kázně zvrhla se v lež. Není ničím jiným než výmluvou a
odškodněním za otroctví, které si v záštitě stroje dokazuje svou
ničemnou moc. Takovou měrou se stal prostředek účelem, že v míru
myslíme již jen vojensky a boj je již jen prostředkem, abychom se
dostali k novým zbraním. Válka pro větší slávu zbrojního průmyslu.
Chceme nejen víc vývozu a proto víc děl, chceme také víc děl pro ně
samé: a proto musí děla spustit. Náš život a naše myšlení je poddáno
těžkému průmyslu; to je těžké břímě. Co se to v našem životě dělo?
Dělo! A protože se těžký průmysl spojil s Bohem, jsme ztraceni. To je
náš stav.
Optimista: Mohli bychom se však na tento stav dívat také z perspektivy
nietzscheovského ideálu a pak bychom dospěli k podstatně odlišné
vyhlídce.
Škarohlíd: Ano, to bychom mohli a dožili bychom se Nietzscheova
překvapení, že se Vůle k moci po Sedanu nejeví jako triumf ducha,
nýbrž v podobě rozhojněných továrních komínů. Nietzsche byl myslitel,
který si to jinak představoval. Totiž rozmach duší z roku 1870.
Rozmachu duší z roku 1914 by snad předem nebyl důvěřoval a nebyl by se
musil nechat ohromit vítězstvím vlastních myšlenek. A snad by přece
byl zapřel dobyvatele, který s Vůlí k moci v brašně a s jinou zbrojí
vzdělanosti jde po válečné stezce.
Optimista: Jestliže válka nepřináší kulturní požehnání, pak ho
nepřináší žádnému ze zúčastněných národů. Pokud snad nejste zásadně
odhodlán připustit kulturní možnosti jen tam, kde franktiréři vraždí
spící vojáky.
Škarohlíd: Jistě ne tam, kde především pro tyto případy existuje
Wolffova kancelář, aby to mohla tvrdit. Ale i za dnešního stavu
lidstva by to byla kuriosita, kdyby letci, kteří shazují pumy na
kojence, užívali válečného prostředku, přípustného podle mezinárodního
práva, a franktiréři, kteří se dopouštějí vraždy, aby jinou vraždu
pomstili, to nesměli dělat jen proto, že na to nemají licenci, že
nevraždí pod komandem, nýbrž z jiného neodolatelného nutkání, ne z
povinnosti, nýbrž z šílenství, tedy z onoho jediného důvodu, který
napolo omlouvá vraždu; protože jsou nepovolanými vrahy, kteří se
nemohou vykázat ani patřičným kostýmem ani příslušností k velitelství
doplňovacího okresu, kádru, náhradnímu tělesu nebo jak se ta hanebnost
jinak jmenuje. Nechtějte, abych posuzoval mravní rozdíl mezi letcem,
který zabije spící dítě, a civilistou, který zabije spícího vojáka.
Vám samému budiž, uvážíte-li jen nebezpečí a ne odpovědnost,
přenechána odvážnější volba podniknout útok na spícího vojáka nebo na
bdícího kojence.
Optimista: V tom snad máte pravdu, ale na druhé straně budete musit
hledat rysy lidskosti s lupou v ruce.
Škarohlíd: Budu-li je hledat v našich novinách, jistě.
Optimista: Vzpomeňte si jen na rubriku: Jak si počínali Rusové v
Haliči.
Škarohlíd: Z toho jsem se ovšem nedověděl, byly-li haličské zámky
pleněny polskými sedláky nebo honvédy. Pravda je však, že se pod tento
titul vloudila častěji, jako by byla vyklouzla příkazu prolhanosti,
povídka o nějakém velkomyslném ruském činu.
Optimista: Nemyslíte přece onu zprávu o znásilnění?
Škarohlíd: Nu, zda honvédi nebo deutschmeistři prosili ženy ve vlastní
zemi, o ženách v nepřátelské zemi nemluvíc, s kloboukem v ruce o
sklenici vody: rozhodnout se pro tuto nebo pro onu druhou domněnku
přenechávám Vašemu optimismu, jehož neochvějnou základnou je, jak se
zdá, zpravodajství našeho Válečného tiskového stanu.
Optimista: Nezdá se Vám, že přece i u nás je nepříteli dopřáno
spravedlnosti?
Škarohlíd: Ano, spokojíme se někdy s humorem idiotských pohlednic.
Optimista: Ne, občas mu dopřáváme spravedlnosti.
Škarohlíd: Jestliže je pikantní, pak mu jí dopřáváme. Tak na příklad
mohlo být vyprávěno jako kuriosita - neboť středoevropská inteligence
si nenechá ujít nějakou pravdu o nejpomluvenějším národu Evropy - že
Rusové o katolických vánocích nestříleli, nýbrž zanechali pro
nepřítele přání míru a požehnání v zákopech.
Optimista: A jistě se Rakušané odvděčili.
Škarohlíd: Zajisté, na příklad doktor Fischl, do 1. srpna advokátní
koncipient, pak narukovaný příslušník velké doby, nechal vytisknout
polní dopisnici, v níž se praví: Zítra slaví Rusové své vánoce - při
této příležitosti je pořádně polechtáme.
Optimista: To byla legrace.
Škarohlíd: Zcela správně, to byla legrace.
Optimista: Nesmí se generalisovat.
Škarohlíd: Já to dělám. Můžete spoléhat na mou nespravedlnost. Kdyby
militarismus sloužil k potírání domácí sebranky, pak bych byl
vlastencem. Kdyby odváděl ty, kteří jsou neschopni, kdyby vedl válku,
aby odstoupil lidský brak nepřátelské moci, pak bych byl militaristou!
Ale on obětuje hodnotu a opatřuje ssedlině glorii, a dělá z ní, i když
to navenek dopadá špatně, stále ještě vítěze nad vlastní mocí. Jen
tato vyhlídka může vysvětlit trpělivost, s níž lidský houf snáší tak
nepřirozenou urážku jako je všeobecná branná povinnost. Ssedlina ví,
že ona sama je ideou, za niž bojuje, a s touto jistotou bojuje dokonce
za vlast, jež jí původně a na konec je cizí ideou, i kdyby se veškerá
čítanková ideologie denně namáhala vtlouci jí tuto ideu do hlavy. Což
by jinak nemusili přece jednou pocítit nutnost, aby umírali za cizí
ideu, jako nevolnictví, jež je tisíckrát tíživější než nejreakčnější
podstata prokletého carismu? Je to však konec konců přece vlastní
idea. Což by se jinak nechali lidé, kteří nikdy nepožívali výsad
vojenského povolání, nutit k tomu, aby sdíleli jeho nebezpečenství?
Nechali by se odtrhnout od vlastního povolání, od výdělku a rodiny,
aby nejdříve byli zkopáni v kasárnách a pak umírali za udržení
Bukoviny? Že by, kdyby se zdráhali umřít za Bukovinu, byli ještě dříve
zastřeleni, je ovšem bezprostřední pohnutka, která v jednotlivých
případech úplně postačuje k vysvětlení. Ale celé toto zařízení by
nebylo mohlo vzniknout, kdyby kvantita nevěděla, že, ačkoli je
zdánlivě obětí autokratických choutek, nakonec přece zvítězí nad
vítězem. Vidíte, že i já jsem optimista. Nemohu se odhodlat považovat
lidstvo za tak úplně beznadějnou kanálu, že by se z lásky k cizí vůli
vrhalo do nouze a smrti a tolika bahna.
Optimista: Povznášející stav, jejž způsobuje volání vlasti, je však
přece lepším vysvětlením než nátlak nebo výhody.
Škarohlíd: Vlast? Ovšem, tento vyvolavač je stále ještě ze všech
režisérů nějsugestivnější. Ale opojení, jež omamuje obecnou
bezbrannost, minulo by se s účinkem u bdělejší inteligence, kdyby zde
současně nepůsobil pocit, že vítězství právě z nich udělá pány života.
Optimista: Ale ještě ne válka.
Škarohlíd: V tom případě si jen uspoří práci s přemýšlením, zde může
jednou vypráhnout. Nemusí si lámat hlavu, dokud jí to neobstará
nepřítel, což si už nemůže představit z nedostatku fantasie. Neboť
válka proměňuje život v dětský pokoj, v němž vždycky začal ten druhý,
v němž se každý chlubí zločiny, které druhému vytýká a v němž rvačka
bere na sebe podobu hry na vojáky. Když je válka, naučíme se odsuzovat
hru dětí na vojáky. Je to příliš časná příprava na dětinství
dospělých.
Optimista: Hře dětí na vojáky dostává se nyní naopak nových podnětů.
Znáte hru Hrajeme si na světovou válku?
Škarohlíd: Je to stejně sprostý rub skutečnosti: Hrajeme si na dětský
pokoj. Tomuto lidstvu by se mělo přát, aby jeho kojenci s úspěchem
začali provádět hladovou blokádu proti sobě nebo se potírat pumami,
rozhodně však odhánět kojným zákazníky.
Optimista: Kdyby se děla Vaše vůle, začalo by lidstvo vymírat již před
válkou. Ale Bohu díky je zdatné Škarohlíd: Chcete říci: udatné.
Optimista: Vyvíjí se od generace ke generaci. Mluvil jste o pěti
stránkách v Jean Paulovi, jež by dnes již nemohly být napsány. Myslím
však, že vynález hraběte Zeppelina nepřipravil Německo nikterak o
možnost plodit básníky. I dnes jsou básníci, jež není třeba
podceňovat.
Škarohlíd: Dělám to přes to.
Optimista: A právě nyní, za války, dostalo německé básnictví oživující
popud.
Škarohlíd: Mělo spíše dostat pohlavky.
Optimista: Říkáte hrubosti, ale ne pravdy. Ať smýšlíte o válce
jakkoli, tvorba našich básníků převzala cosi z ohnivého dechu, jímž
tato velká doba nesporně sžehla všední den.
Škarohlíd: Mezi ohnivým dechem a všedním dnem nastala ihned
vzájemnost: fráze, již naši básníci s celou svou přizpůsobivostí ihned
převzali. Nalítli přesněji než žasnoucí zákazníci mohli očekávat.
Němečtí básníci! Vy jste zkušený optimista, ale Vás optimismus by se
již zvrhl v čirou psinu, kdybyste mi chtěl doporučovat tuto tvorbu
jako důkaz velkosti doby. Uznávám prese všechno, že je několik
mravních odstínů mezi ubohými sosáky, které vyhání nátlak z kanceláře
do zákopu, a mezi mizernými škrabáky, kteří doma plni strachu tropí
něco horšího než posměch, totiž úvodníky nebo rýmy, propůjčujíce gestu
z desáté ruky, které bylo falešné již v první, a ohnivému dechu z úst
veškerenstva mrzkou účinnost. Nenašel jsem v těchto výtvorech ani
jednu řádku, od které bych se již v dobách míru nebyl odvrátil s
výrazem, který by nasvědčoval spíše chuti k zvracení než pocitu, že
jsem účasten nějakého zjevení. Jediná důstojná řádka, již jsem
spatřil, je v manifestu císaře. Jistě je dílem jemného stilisty, jenž
se ponořil do improvisovaného stařeckého zážitku. Všechno jsem zrale
uvážil. Doba, jež teprve přijde, ukáže přece lépe než doba již
prožitá, že by se ještě zralejšímu uvážení bylo zdařilo odvrácení
těchto nevýslovných hrůz. Ale tak, jak tato řádka stojí před námi,
osamocená, působí jako báseň, a snad ještě více, užije-li se mých
myšlenek jako pozadí. Hleďte, zde - s tohoto sloupu můžete ji ještě
nechat na sebe působit.
Optimista: Kde?
Škarohlíd: Ach škoda, právě ta část manifestu, kde je tato řádka, je
zakryta obličejem Wolfa z Gersthofu. Vidíte, to je pravý Tyrtaeus této
války! A teď je to teprve báseň.
Optimista: Znám Vaši nadsazující perspektivu. Pro Vás neexistuje
náhoda. A přece je Wolf z Gersthofu, jenž ani mně nepřirostl k srdci Škarohlíd: Opravdu ne?
Optimista: - a přece je to jen reklamní plakát jako mnoho jiných, nad
to ještě starý, jenž byl zhotoven ještě před válkou. Ta místnost je
již jednou najata, může být, lokál je také ještě v provozu, nevím to,
přes noc se to nemůže změnit, to všechno je povrch, ale já jsem
přesvědčen Škarohlíd: Ovšem že jste přesvědčen.
Optimista: - ano, že Vídeňáci, z nichž se přece opravdu přes noc stal
vážný národ a kteří, jak Neue Freie Presse tak správně řekla, daleko
vzdáleni pýchy i slabosti pochopili vážnost situace, jsem přesvědčen,
že do roka a do dne už nebudou mít chuť zúčastňovat se takových věcí,
ať už válka do té doby bude skončena nebo ne. O tom jsem, ano,
přesvědčen!
Škarohlíd: Vidíte, já nemám vůbec přesvědčení a považuji za zcela
lhostejné, bude-li to takové nebo ne a zda se to schvaluje nebo, jako
to děláte vy, káře, kdyby se v tom hecu pokračovalo. Spíše bych to na
rozdíl od Vás schvaloval.
Optimista: Pak vám nerozumím.
Škarohlíd: O tom, vidíte, jsem přesvědčen, jen o tom, že na tom
nezáleží. Ale pravím: Do roka a do dne bude Wolf z Gersthofu, jenž
není zpěvohrou, nýbrž symbolem, v souladu s nároky velké doby ještě
větší a bude na všech rozích zakrývat všechno, řádek Všechno jsem
zrale uvážil a všechno ostatní, co mělo jindy pod ním a vedle něho
místo, a on vytvoří správnou perspektivu falešného života. A ještě
jednou do roka a do dne, až venku bude pohřben milion lidí, budou se
pozůstalí dívat Wolfovi z Gersthofu do očí, a v této tváři bude krvavý
zákmit jako trhlina ve světě, v níž budeme číst, že doba je těžká a
dnes velký dvojí koncert!
Optimista: Rozdírá to člověku srdce, slyší-li Vás tak mluvit - to
přece opravdu znamená vidět dobu, jež se i krátkozrakým musí jevit
velká, úmyslně malou. Přinesla-li nám tato doba vůbec něco, pak je to
vyřízení Vaší perspektivy.
Škarohlíd: Dejž to Bůh!
Optimista: Nechť Vám dá větší myšlenky. Snad Vás napadnou zítra, při
Mozartově Requiem, pojďte tam se mnou, čistý výtěžek bude věnován
válečné péči Škarohlíd: Ne, mně stačí ten plakát - tady, hned vedle Wolfa v
Gersthofu! Ale jaká je to podivná kresba? Kostelní okno? Neklame-li
mne moje krátkozrakost - moždíř! Je to možné? Bože, komu se to
podařilo dostat oba tyto světy pod jednu střechu? Mozart a moždíř! Jak
skvěle aranžovaný koncert! Kdo dovede tak šťastně spojovat?! Ne, není
třeba nad tím plakat. Řekněte mi jen, zda by v kultuře senegalských
černochů, jež nepřítel povolal na pomoc proti nám, bylo možné takové
šizení Pánaboha. Vidíte, to je světová válka proti nám.
Optimista (po přestávce): Myslím, že máte pravdu. Ale ví Bůh, to
vidíte jen Vy. Našinci to ujde a vidíme proto budoucnost v růžovém
světle. Vy to vidíte, a proto je to tu. Vaše oko to přivolává a vidí
to pak.
Škarohlíd: Protože je krátkozraké. Spatřuje obrysy, a fantasie obstará
všechno ostatní. A moje ucho slyší šelesty, jichž jiní neslyší a jež
mi ruší hudbu sfér, které ostatní také neslyší. Uvažujte o tom, a
jestliže pak sám nedospějete k nějakému závěru, zavolejte mne. Bavím
se rád s Vámi, poskytujete mi hesla pro moje monology. Chtěl bych s
Vámi předstoupit před obecenstvo. Teď mu mohu jen říci, že mlčím, a
pokud možno, o čem mlčím.
Optimista: O čem na příklad?
Škarohlíd: Na příklad: že tato válka, pokud nezabíjí dobré lidi, přece
může vytvořit mravní ostrov pro ty, kteří byli i bez ní dobří. Že však
promění celý okolní svět v jedno jediné zázemí podvodu, schátralosti a
nejnelidštějšího zrazování Boha proto, že zlo působí i mimo ni a jejím
prostřednictvím, tuční za předstíranými ideály a vzmáhá se obětmi. Že
se v této válce, válce dnešní doby, kultura neobnovuje, nýbrž že se
zachraňuje sebevraždou před katem. Že byla víc než hříchem: že byla
lží, denní lží, z níž tekla tiskařská čerň jako krev, jedno živilo
druhé, rozlévajíc se, deltové ústí velkého vodstva šílenství. Že tato
válka dnešní doby není nic jiného než křeč míru, a že by neměla
skončit mírem, nýbrž válkou kosmu proti této pominuté planetě! Že bylo
třeba neslýchaných lidských obětí, které nebyly hodny politování
proto, že cizí vůle je hnala na jatky, nýbrž tragické, protože musily
odpykávat neznámý hřích. Že pro člověka, který cítí bezpříkladné
příkoří, jež si činí i nejšpatnější svět, jako vlastní muka - že pro
něj zbývá již jen poslední mravní příkaz: bez lítosti zaspat toto
teskné vyčkávání, až ho vysvobodí slovo nebo netrpělivost Boží.
Optimista: Vy jste optimista. Věříte a doufáte, že svět zahyne.
Škarohlíd: Ne, odehrává se jen jako můj děsivý sen, a až zemru, bude
po všem. Spěte sladce! (Odejde.)
Proměna.
30. scéna
Noc Na příkopě.
Dva keťasi (se svými dámami, všichni do sebe zavěšeni, v povznesené
náladě, popěvujíce): Pepi, můj zlatý Pepi Kamelot: Zvlááštníí vydááníí - 40000 mrtvých Rusů před Přemyslem -!
První keťas: - Pepi, můj Druhý: - zlatý Pepi - (Odejdou.)
DĚJSTVÍ DRUHÉ
1. scéna
Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka. Obecenstvo se skládá
většinou z haličských uprchlíků, keťasů, důstojníků z povolání na
dovolené, jiných, kteří jsou veliteli ve špitálech nebo konají jinou
lehkou službu v zázemí, a ze zbraně schopných civilistů, kteří si to
zařídili.
Polský žid: Extrovní vydání - ráčej si koupit, páni a dámy Domorodý lichvář: To nám ještě scházelo, abysme sem dostali tuhle
pakáž - kam se člověk podívá, nic než židi! Co budou dělat? Zůstanou
tady a budou dělat naše kšefty!
Agent: Zatím si nemůžu naříkat. I když nemůžu ani zdaleka tvrdit, že
by se mi dařilo stejně dobře jako Ornsteinovi.
Lichvář: Kterýmu Ornsteinovi? Ornsteinovi, co ho vymohli?
Agent: Samozřejmě. Vydělal poslední sobotu na tornistrách osm a půl
tisíce jedním telefonním rozhovorem, gevure!
Lichvář: Slyšel sem. Co byl před válkou?
Agent: Před válkou, to nevíte? Sirky! Zastoupení od firmy Lauser &
Löw. Teď se tuží. Říkal, že mi taky opatří. Je intimní s nějakým
majorem. (Těžce raněný o berlích a s třesavkou se vleče kolem.)
Lichvář: Jo, teď se musí vytrvat.
Kamelot: Zvlááštní vydááníí -! Neue Freie Presse! Velký vítěství Němců
v Haličíí! Krvavý odražení útoku v boji z blízka!
Lichvář: Knöpflmacher musí už taky hezky vydělávat. Slyšel ste, Eisig
Rubel si de denně nahoru do lihový ústředny, co tomu říkáte, daleko to
přived! Co sem chtěl říct, pěknej byl včera ten článek o duševním
rozmachu.
Agent: Poslouchejte dnes sem slyšel, o padesát procent dou s kůžema
nahoru.
Lichvář: Nepovídejte, to se přece Katz nafoukne, ten už nebude vědět,
co by si měl vymyslet, ten je štont, uvidíte, a dá se povýšit na
šlechtice. Našinec to dá lacinějc. Víte, co bych jednou chtěl? Chtěl
bych jednou zatlouct hřeb do zbrojnoše vedle Imperiálu, pro legraci,
poďme tam, co Vám na tom záleží, člověk je v dobrý společnosti, co Vám
na tom záleží, za jednu korunu čovek dostane lístek, kde je zapsaný
měno pro budoucí pokolení pro anály!
Agent: S takovýma bláznivostma mě vynechte.
Lichvář: Tady de Bermann! Vymoženej!
Bermann: Servus!
Lichvář: Dete sebou zatlouct hřeb do zbrojnoše, Bermanne?
Bermann: Už sem zatlouk. (Odejde.)
Lichvář: Dobře, pudu sám!
Agent: Já nejsem přítel takovejch šmonces.
Lichvář: Jak to šmonces? Podívejte se, jaký lidi - to byl jednou
dobrej nápad! Takhle se hodně vybere na naše chrabrý vojíny a čovek má
upomínku na velkou dobu. Hele, podívejte se - (Nápadně oblečená dáma
jde kolem, oba se zastaví.)
Agent: Mezi náma řečeno Lichvář: Pode mnou řečeno!
Agent: Slyšel ste, jak se Raubitschek a Barber honějí s tou medajlí od
Červenýho kříže?
Lichvář: To je toho. No co za to museli dát?
Agent: Pakatel. Ale byli by dali i za tu velkou, dyby ji byli dostali.
Ta je jen za zásluhy. Ta stojí nekřesťanský peníze!
Lichvář: Prosímich, kdo si to může dovolit, a ty co si to jo můžou
dovolit, chtějí radši tituly. Eduard Feigl, konservovej Feigl, velkej
muž, bude jak se říká baron. Hned po míru.
Agent: Kdo by teď myslel na mír, teď sou jiný starosti.
Lichvář: Co ste najednou tak válečnickej? Mně se zdá, Vy máte nějakou
velkou věc za lubem? No uhod sem?
Agent: Velkou věc, Vy jeden smoku, velkou věc. Čovek dělá co může.
Lichvář: Recht máte. Já stojím na stanovisku, válka je válka.
Prosímich, jestli si mladý lidi zlomějí vaz v autu nebo rovnou za
vlast - já se do takovejch sentimentalit nepouštím.
Agent: Ale to máte jo pravdu. To ustavičný nadávání na válku leze mne
už z krku. Všelicos se sice zdražilo - ale to přece patří k tomu!
Ujišťuju Vás, to bude eště moc lidí, co se dnes stavějí, těm bude eště
moc mís, až budou slyšet, že přichází mír.
Lichvář: Jistě, sme přece dnes tělem a duší při tom Agent: A vtom, právě dyž si dobyli zásluhy, má bejt najednou konec?
Lichvář: Nebich, naši chrabrý vojíni.
Agent (propukne v hlučný smích): To je řádný - Co ste to rozuměl? Já
mluvím o kšeftu a Vy - Podívejte se, kdo se to tu šine, Weiss v
uniformě! To svět - (Weiss se mrzutě zastaví.) No tak - narukovanej?
Weiss: Už dlouho, už to ani není pravda. (Odejde.)
Lichvář: Co se s těma lidma děje! Kdo by si to byl eště před rokem
pomyslel - dyby mi někdo byl řek - Weisse vemou! Člověka, kterýho sem
nechal vydělat!
Agent: Je hodně mrzutej nebich.
Lichvář: Ani chleba na kalhoty neměl. Teď má císařův kabát. Jo, je to
velká doba.
Agent: Poslouchejte co by čovek nevěřil, poslouchejte mě, od osmi dnů
telefonuju ke Kehlendorfovi kvůli Husarský krvi. Na čtyři tejdny
vyprodáno. Říkám vám, bude po válce a my nebudeme vidět Husarskou
krev! Moje žena mě trápí Kamelot: Útok odražéén - Všechny posice dobytýý!
Lichvář: A já Vám říkám, nedá se to srovnat s Podzimními manévry. No a
co říkáte Čardášový princezně - co s tím lidi nenadělají! Už ste byl
na Princezně?
Agent: Princezna, samozřejmě, byli sme! Tam přece je - počkejte - tam
přece je ten velkolepej vtip, při kterým se celej dům válí smíchy, tam
v mazurkových bažinách. Dům se otřásal, jak to ten Marischka dovede
podat - (Odejdou.)
První důstojník (k třem ostatním): Servus Nowotny, servus Pokorný,
servus Powolny, tak poslouchej ty - ty seš přece politicky vzdělanej,
tak co teda říkáš Italii?
Druhý důstojník (s hůlkou): Víš, říkám holt, je to docela sprostá
věrolomnost.
Třetí: No co bys od těch kaclmachrů jinýho čekal - teda přirozeně.
Čtvrtý: Docela můj názor - včera sem to natáh! - viděli ste ten obraz
od Schönpfluga, fešáci!
První: Víš co bych chtěl po dlouhým čase, chtěl bych zase jednou do
Gartenbau.
Druhý: Di, copak seš raněnej?
Třetí: Jak to raněnej?
Čtvrtý: Není přece raněnej.
První: Nejsem přece raněnej.
Druhý: No copak nevíš, v Gartenbau je přece teď špitál! (Všichni se
smějí.)
První: Richtik, špitál - (Po chvilce přemýšlení.) Víš, na to sem
zapomněl jako na smrt - teď už trvá ta válka tak dlouho - (Voják o
berlích jde kolem.)
Druhý: Mám ho herštelovat, ten blbě salutuje První: Nedělej vejtržnosti, apropos, co je s válečným záslužným
křížem?
Kamelot: Krvavý odražení útoku v boji z blízka, prosím! Druhý: Já sem navrženej - je to blbost, jak dlouho to trvá.
Třetí: To je pořádek!
Čtvrtý: Co chcete, válka je válka. Dnes tu nejsou žádný holky.
První: Víte co? Poďme k Hopfnerovi! (Odejdou.)
Intelektuál (k svému společníkovi): Ujišťuji Vás, dokud mentalita
našich nepřátel - (Oba odejdou.)
Poldi Fesch (k svému společníkovi): Dnes mám jít na flám se Sašou
Kolowratem - (Odejdou.) (Je slyšet zpěv kolem pochodujících vojáků V
domovině, v domovině, tam shledáme se zas -) (Tři keťasi s párátky v
hubě vystoupí z haly hotelu Bristol.)
První keťas: Poslyšte, včera sem byl na Marcelu Salzrovi. Říkám vám,
páni, to byste si neměli dát ujít.
Druhý keťas: Dobrýý?
První: Jo! Poslyšte, tam vám přednáší báseň od nějakýho slavnýho
básníka, vím já, jak se jmenuje - počkejte - jo - Ginzkey!
Třetí keťas: Koberce.
První: Je prej dokonce příbuznej. Tak tam se teda taky mluví o tom
Tannenbergu, jak je Hindenburg vhání do těch bažin - Četli ste přece v
Neue Freie Presse tehda to napínavý líčení Druhý: Pamatuju se eště na titul: Obklíčeni ruských vojsk německou
armádou a vehnaní do mazurských bažin.
První: Jo, tak to se tam přesně lící, ale spíš komicky, a při tom dělá
žbluňk, žbluňk jak se dusejí. Já vám říkám a při tom ta povedená tvář,
co dělá ten Salzer, ty oči - při tom člověk přijde na svý peníze.
Třetí: Pšt - Počkejte - tady dou pěšáci! (Všichni se zastaví.)
Druhý (zbožně): Ve třpytný zbroji.
Třetí: Jo, ty Němci!
(Vystoupí po sobě tři němečtí granátníci, každý provázen jedním
obecním orgánem, jenž má frak a cylindr.)
První obecní orgán: Tamhle je Opera, teď přídeme do Kirntnerstrasse,
kde Vám ukážu Stock im Eisen, největší paladium Vídně, co tady máme,
zřízený na paměť toho, že kolem táhnoucí tovaryši sem každý vtlouk
jeden hřeb, zrovna jako ste to viděl při železným zbrojnoši. Pak přídě
tak zvanej Morovej sloup, protože tehda ve Vídni řádil mor a tehda
vykonal slib, že na tom miste zřídí velkou pamětihodnost.
První granátník: Hleďme, u sta hromů!
Druhý obecní orgán: Tamhle je Opera, teď pudeme skrz Kirntnerstrasse,
kde je ten Stock im Eisen, to je paladium, protože tam kolem táhnoucí
tovaryši každej vtlouk jeden hřeb. Pak Vám ukážu Morovej sloup, tam
totiž vykonal slib, protože tehda řádil mor, zrovna tak jako při
železným zbrojnoši, a proto je tam zřízená pamětihodnost.
Druhý granátník: Báječné, u sta hromů!
Třetí obecní orgán: Tadyhle máte Operu. Teď ale hned přídě
Kirntnerstrasse, tam je hnedka Stock im Eisen, do toho totiž kolem
táhnoucí tovaryši vtloukali hřeb, zrovna tak jak to teď dělají s
železným zbrojnošem. Pak Vás zavedu na Příkopy k jedny pamětihodnosti,
k největšímu paladiu, co tady máme, dyž tam totiž řádil mor na tom
místě, a tehda vykonal slib a tak vznik jak známo ten Stock im Eisen.
Granátník: U sta hromů, to je řádné!
Reportér (k druhému): Vidíte, tady může člověk jednou vidět, co to
znamená bok po boku.
Druhý: Zdá se, že si dobře rozumějí, ale není slyšet co si povídají.
První: Vysvětluje mu.
Berlínský keťas (velmi rychle k posluhovi): Poďte sem čoveče a běžte
tam naproti do toho restaurantu, vidíte, jestli tam čeká nějaký pán
nebo děte k portýrovi nebo k vrchnímu a zeptejte se po sekčním šéfovi
Swobódovi, kerýho si objednal Zadikower Berlin-Mitte, jeden z
nejvlivnějších lidí, co teď ve Vídni máte, ať eště počká a udá svůj
stůl, záznamová knížka leží asi v informacích, dybych nemoh přijít,
chtěl bych s ním večeřet, mám ale eště nějaký kšeft, pro ten případ
poslouchejte že by on nemoh přijít, ať přídě v noci do Muléng Ruš nebo
jak se ten etablismang menuje, víte přece, tam co tancuje Mici, jedno
z nejfešnějších děvčat, co tady teď ve Vídni máte, přídu patnáct minut
před dvanáctou, no tak rychle, rozumíte? (Posluha pozoruje cizince s
úžasem a mlčky.) No čoveče, copak nerozumíte?
Posluha: Dovívočimdé Keťas (obrací se rozhořčeně ke kolemjdoucím, kteří tvoří hlouček): No
to se polož, poslouchejte, dovolte, to je vyslovený škandál, co v té
vaší milé Vídni je všechno možné, já sem tady jako říšský Němec zažil
už všelijaké překvapení, tomu vídeňskému šlendriánu člověk u Vás přece
zvykne, Vy ste vůbec roztomilý nárůdek, ale něco takového by čovek
přece nepovažoval za možné, to je možné zase jen ve Vídni, no vůbec,
že si obyvatelstvo, s nímž přece bojujeme bok po bok, nechá líbit
takovou sotisu, to je přece kolomasivní, Vy Vídeňáci přece nemáte
vůbec tušení, že žijete ve válce, proto máte už taky po jednom roce
děravé kalhoty, u nás naproti tomu, no to se může říct, nálada je
vážná, ale důvěřivá, u Vás naproti tomu - no, to by měl vědět
Hindenburch, však já ho budu pořádně orientovat Výkřiky z davu: A co se vlastně stalo?
Keťas: Co se stalo? To se eště ptáte? Legrační národ! Tenhle muž tady,
stál tu jako opravdový vídeňský posluha, chtěl sem ho poslat naproti
do restaurace s důležitou zprávou pro jednoho sekčního šéfa, co sem si
ho objednal, a on - prosím Vás, teď ve válce Dav: No copak, co proved?
Keťas: - a on mi odpoví anglicky! (Vzdálí se v největším vzrušení. Dav
se dívá tázavě na posluhu, jenž po celý čas stál nehybně a nyní se
hrdě vzdaluje.)
Dav: Bůh trestej Anglii!
Kamelot: Zvlááštníí vydááníí! - Velký vítězství spojenců!
Proměna.
2. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Škarohlíd: Považujete v oblasti organických možností za myslitelné,
aby se Eskymák a černoch z Konga mohli na trvalo dorozumět nebo
dokonce spolu bojovat bok po boku? Myslím, že nejvýše tehdy, kdyby šlo
o spolek proti Prusku. Spojení občana z Schönebergu a občana z
Grinzingu zdá se mi neproveditelné.
Optimista: Pročpak?
Škarohlíd: Ve starých bájích, z nichž pochází zvěst o věrnosti
Nibelungů, je mnoho zázračných zkazek. Ale čím jsou tyto zkazky proti
báječným, pohádkovým spojenectvím nejživější přítomnosti? Neboť,
podívejte se: neumět ještě ani telefonovat a neumět nic než
telefonovat - to jsou jistě dva světy; ale je za těchto okolností mezi
nimi možné duševní spojení, když se přece sotva může zdařit spojení
telefonické? Lze si představit bok po boku dvě bytosti, z nichž jedna
si ze šlendriánu utvořila životní obsah a jen z lajdáctví dosud
nepřestala existovat, zatím co druhá neexistuje v ničem a ničím jiným
než pořádkem?
Optimista: Příklad bratrského spojence, jehož v míru osvědčená
organisace Škarohlíd: Uvolnila by se příkladem lajdáctví, kdyby beztak nemusila
zajít v této válce. Vnější a vnitřní spořádanost německého světa je
obal, jenž brzy praskne. Pak dosáhneme bok po boku nezdaru.
Optimista: Myslíte, že by snad německé úřednictvo ve svém osvědčeném
vědomí povinnosti mohlo kdy polevit nebo dokonce být korumpováno?
Škarohlíd: Jako symbol německého vývoje vyšel mi nedávno na
německo-švýcarské hranici vstříc uniformovaný železniční funkcionář,
který mi vedle pokladny šeptem nabídl výměnu valuty za lepší kurs než
jaký platí dráha.
Optimista: Kde Vy vidíte mravní úpadek, tam vidím já Škarohlíd: Rozmach duší. Tato vise bude ještě příznivě působit na onu
skutečnost. Pod záštitou sebe samu obelhávající válečné lži nabude
chaos nekonečných rozměrů. Kvantita, uvedená do pohybu, vyjede z
kolejí.
Optimista: A my v Rakousku?
Škarohlíd: Sotva budeme mít zapotřebí klesnout ještě hlouběji. U nás
byla již v míru válka a konec každého koncertu znamenal nespořádaný
ústup. My to snáze vydržíme.
Optimista: Ve věrném spojenectví není rivality. Dosud se osvědčilo a
my spolu také budeme bojovat až do konce.
Škarohlíd: To myslím také. Ale ve vzájemném zmatení bude naše mluva
různá.
Optimista: Společná je mluva meče. Jsme s Němci spojeni na zdar a Škarohlíd: - zmar!
Proměna.
3. scéna
Abonent a vlastenec v rozhovoru.
Abonent: Čet ste, starosta dr. Weisskirchner poslal u příležitosti
skvělého válečného činu ponorky U 5 admirálu Hausovi blahopřejný
telegram, a ten už odpověděl?
Vlastenec: Co odpověděl?
Abonent: Prosím, abyste přijal můj nejoddanější dík za nadmíru
přívětivé blahopřání.
Vlastenec: Ale víte už, že předseda israelského vojenského
duchovenstva, polní rabín dr. Frankfurter, pronesl o velkonocích
vlasteneckou řeč?
Abonent: Ale děte! To mi nějak ušlo! A pak?
Vlastenec: Text byl vídeňským vojenským velitelstvím předložen
arcivévodovi Bedřichovi a arcivévodovi Karlu Františku Ferdinandovi.
Abonent: A pak?
Vlastenec: Oba arcivévodové vzkázali polnímu rabínovi svůj dík.
Abonent: Vidíte, to mě těší. Ale já Vám zato můžu vypravovat, že
bavorský král Ludvík vzkázal toho času ve Františkových Lázních se
zdržujícímu okresnímu rabínu Benzionu Katzovi z Borszczowa na jeho u
příležitosti dobytí Varšavy zaslaný holdovací telegram telegraficky
své poděkování.
Vlastenec: To vím a vím eště víc.
Abonent: To sem zvědavej.
Vlastenec: Benzion Katz, okresní rabín v Borszczowě, toho času ve
Františkových Lázních, poslal u příležitosti dobytí Varšavy a
Ivangorodu Abonent: Teda taky kvůli Ivangorodu?
Vlastenec: Ano, taky kvůli Ivangorodu, vrchnímu veliteli armády
polnímu maršálkovi Bedřichovi holdovací telegram Abonent: A pak?
Vlastenec: - na nějž došla tato odpověď: Jeho c. a k. Výsost,
nejjasnější pan vrchní velitel armády polní maršálek arcivévoda
Bedřich Abonent: Aha už vím: - děkuje nejsrdečněji za vlastenecký projev. Z
nejvyššího příkazu křídelní pobočník plukovník von Lorz.
Vlastenec: Odkud to víte?
Abonent: No já Vám můžu říct i víc. Totiž text odpovědi bavorskýho
krále Ludvíka, totiž to sem čet až pozdějc, totiž bavorský král Ludvík
zaslal ve Františkových Lázních se zdržujícímu okresnímu rabínu
Benzionu Katzovi z Borszczowa na jeho u příležitosti dobytí Varšavy
zaslaný blahopřejný telegram následující odpověď: Vám a Vašim ve
Františkových Lázních dlícím krajanům děkuji nejsrdečněji za
blahopřání k osvobození Varšavy. Ludvík.
Vlastenec: Škoda, že člověk slyší pořád jen o těch odpovědích, a nikdy
o tom, co telegrafoval Benzion Katz.
Abonent: Bože, je toho teď tolik, člověk neví, oč se má nejdřív
zajímat, počkejte, víte už, kdo spoluúčinkoval v Záložním špitálu
číslo 9 (dříve C. k. místodržitelský špitál) za vedení režiséra
Františka Brunnera?
Vlastenec: Paní sekční šéfová Jarzebecková, Rosa Kunzeová, Helena
Gadová, Marta Seeböcková, Elsa von Konrád, Marta Landová, paní
profesorová Felsenová, Gusti Schlesaková, Henrietta Weissová, Mici
Ohmannová, Kristýna Wernerová a páni Arnošt Salzberger a Viktor
Springer.
Abonent: Věru, imposantní seznam. Ve Spolkovém záložním špitálu číslo
8 (Rothschildův špitál) spoluúčinkovali, pokud vím, jen následující:
paní Anna Kastingerová, slečna Finni Kaufmannová (U klavíru Hela
Langová), slečna Ila Tessaová, Adolf Raab, slečna Karla Porjesová,
Uhlův šraml a Protěžové kvarteto za vedení sbormistra E. Bochdanského
s pány I. Michlem, G. Steinweissem a I. Zohnerem.
Vlastenec: Tak jest. Víte ale, že ve špitálu v Apostelstrasse z
podnětu okresního školního inspektora Homolatsche byl uspořádán večer
Německá píseň ve slovech a obrazech a v písni a hudbě?
Abonent: Ne, uvádí mne to v úžas, ale to jedno vím, že se E.
Koritschoner, Praha, a Minna Husserlová, Moravská Třebová, 15. t. m.
zasnoubili.
Vlastenec: Tak jest. Jo, jo, dějou se velký věci. Čet ste Čtyřdohoda
zoufá nad vítězstvím?
Abonent: Jo, jo, zdá se, že se to potvrzuje, myslím, že zavládne
zoufalství nad vítězstvím Čtyřdohody, jaký svět eště neviděl.
Vlastenec: To se přece bude vidět. (Odejdou.)
Proměna.
4. scéna
Stanoviště Hlavního stanu. Ulice.
(Novinář a starý generál vystoupí.)
Novinář: Je Vaší Excelenci snad možno učinit mi nějaká sdělení o
současné situaci?
Generál (po chvilce přemýšlení): Pamatujeme - v lásce - na naše drahé
- v domovině - kteří na nás - pamatují - s dárky z lásky - a na nás věrné - pamatují.
Novinář: Nejupřímnější dík, Excelence, neopominu toto významné
prohlášení jednoho z našich nejchrabřejších vojevůdců ihned - (Oba
odejdou.)
(Jiný novinář a jiný starý generál vystoupí.)
Novinář: Je Vaší Excelenci snad možno říci mi něco autentického o
průběhu současných událostí pro náš list, pokud to je v rámci nutných
ohledů možné?
Generál: I já nic nevím - já sem jen slyšel - že teď - přijdou Prušáci
- pak - no pak - nám bude zas - hůř - tyhle - tyhle - zatracený
Prušáci Novinář: Velmi intresantní. Ví snad Vaše Excelence něco o osudech
třetí jízdní artileritiscké brigády, jež nám leží zvláště na srdci?
Generál: Třetí - třídní - tileri - artiti - ti - titeriti Novinář: Srdečný dík, Excelence, neopominu toto velevýznamné
prohlášení jednoho z našich vítězných vojevůdců - (Oba odejdou.)
Proměna.
5. scéna
Jihozápadní fronta.
Hlas v pozadí: Ne tak daleko, Excelence, ne tak daleko!
Druhý hlas v pozadí: Ne dál, Excelence, to místo je na dohled
nepřítele, mějte přece ohled! (Starý generál vystoupí. Je zahloubán
do, myšlenek. Sicilský voják se přiblíží a chytí ho lasem. Voják
odvádí generála.)
Člen Válečného tiskového stanu (pozoruje to a volá): To není pravda! Já sem to vám viděl! - To bude žrádlo pro ně! - Povídačky italského
zpravodajství! - Komentáře netřeba.
Proměna.
6. scéna
Pěší pluk tři sta kroků od nepřítele. Prudká přestřelka.
Důstojník od pěchoty: Tamhle dozadu se podívejte, náš dobrý polní
kurát přichází k nám. To je hezké od něho.
Polní kurát Anton Allmer: Pozdrav Bůh, hoši! Bůh žehnej vašim zbraním!
Pálíte pořádně do nepřátel?
Důstojník: Uctivá poklona, důstojný pane - jsme hrdi, že máme tak
neohroženého polního kuráta, který se přes účinek nepřátelské palby,
nedbaje hrozícího nebezpečí, přiblíží naší bitevní posici.
Polní kurát: Podívejte, nechte mne taky trošku střílet.
Důstojník: Radujeme se všichni, že máme tak statečného polního kuráta!
(Podá mu pušku. Polní kurát vystřelí několik ran.)
Polní kurát: Bim ho!
Důstojník: Jaký to ušlechtilý kněz! Ať žije náš milý polní kurát!
Proměna.
7. scéna
U baterie.
Dělostřelecký důstojník: Podívejte se, náš dobrý polní kurát přichází
k nám ze zákopů pěšáků. To je hezké od něho!
Polní kurát Anton Allmer: Pozdrav Bůh, hoši! Bůh žehnej vašim zbraním!
Pálíte pořádně do nepřátel?
Důstojník: Dobře to jde, důstojný pane.
Polní kurát: S pomocí Boží bych chtěl taky jednou zkusit vystřelit z
děla!
Důstojník: S radostí, důstojný pane, doufám, že trefíte několik Rusů.
(Polní kurát vypálí ránu z děla.)
Polní kurát: Bim ho!
Výkřiky: Bravo!
Důstojník (k mužstvu): Jaký to dobrý, ušlechtilý kněz! A syn našeho
krásného Štýrska. To musím dát do Štýrského hlasatele! (K polnímu
kurátovi.) Domorodý pluk se raduje a je hrdý na svého polního kuráta a
statečného spolubojovníka, jenž dává dobrý příklad.
Výkřiky: Sláva!
Důstojník: Teď teprve, když důstojný pán si vystřelil, jsou naše
zbraně požehnány! (Schalková se blíží.)
Schalková: Jaká je to posice? To je nějaká posice? Viděla jsem už
lepší posice!
Důstojník: Prosím o shovívavost - v tak krátké době Schalková: Poslyšte, pane nadporučíku, víte co, já bych si trochu
vystřelila.
Důstojník: S radostí, slečno, ale okamžitě to je bohužel nemožné,
protože by to dráždilo nepřítele. Teď je právě přestávka v boji a my
jsme rádi Schalková: Ale prosím Vás nedělejte drahoty - tak teda polní kurát
může a já nesmím? - když jsem už kvůli tomu přišla sem - jak víte,
líčím jen podle osobních zážitků - uvažte, že musím své Učení nezbytně
doplnit - je to přece na neděli!
Důstojník: No - tedy - odpovědnost za to nemohu převzít Schalková: Ale já ano! Dejte to sem. Tak jak se střílí?
Důstojník: Takhle - (Schalková střílí. Nepřítel odpovídá.)
Důstojník: Tak tady to máte!
Schalková: Co chcete? To je přece intresantní!
Proměna.
8. scéna
Vídeňský Prater. Scéna představuje střelecký zákop, v němž venkovští
herci provádějí cvičení ve střelbě, telefonují, spí, jedí a čtou
noviny. Zákop je vyzdoben vlajkami. Tisícihlavé obecenstvo stojí v
hustých řadách před zákopem, četní funkcionáři, hodnostáři a
zpravodajové v popředí.
Podnikatel: - a tímto doporučuji střelecký zákop, jenž má p. t.
obecenstvu vykouzlit k nerozeznám věrnou představu života ve skutečném
zákopu, ušlechtilému účelu vlastenecké válečné péče a prosím Jeho
královskou Výsost nejponíženěji, aby prohlásil střelecký zákop za
otevřen.
Zástupce korespondence Wilhelm (k svému kolegovi): Mezi vojenskými a
civilními notabilitami pozorovali jsme m. j. Kolega (píše): Angelo Eisner von Eisenhof, Flora Dubová, dvorní rada a
dvorní radová Černožlutá - Zástupce: Ale ty já nevidím - Kolega: No
ale já vím.
Zástupce: Pšt. Zahajování začíná. Pište: Přesně v 6 hodin konalo se Hlas arcivévody Karla Františka Josefa: Rád jsem přišel podívat se na
zákop. Jsem přece sám voják. Obecenstvo: Sláva! Sláva! Sláva!
Dvorní radová Černožlutá (k svému choti): Tady není nic vidět, pojď,
tamhle nás budou vidět. (Následuje představování. Obecenstvo se tísní
a pak se rozptyluje. Tvoří se skupiny.)
Nejmenovaný zůstat chtějící pan nadporučík, který v Schaumannově
lékárně, Štokerava, složil ve prospěch Červeného kříže částku l K (k
jednomu pánu): Lze doufat, že také tento podnik, který jistě vděčí za
svůj vznik nějaké myšlence nebo nějakému podnětu, vynese dobročinnému
účelu pěknou sumičku. Zajímám se o všechny k válečné péči směřující
snahy, já totiž jak mne tady vidíte nejsem nikdo jiný než dárce částky
l K, již v Schaumannově lékárně, Štokerava, složil nejmenovaný zůstat
chtějící pan nadporučík ve prospěch Červeného kříže, celkový výkaz
činil 1091 K v hotovosti a 2000 K nominále renty, k tomu poslední
výkaz ve výši 679253 K v hotovosti, celkem 680344 K v hotovosti a Doktor Kunze: Jakže, tolik?
Nejmenovaný zůstat chtějící pan nadporučík, který v Schaumannově
lékárně, Štokerava, složil ve prospěch Červeného kříže částku l K: Jo,
jo, jedno k druhému. Dlouho jsem váhal, mám-li se svým jménem
vystoupit na veřejnost, ale protože jsem tam, kde jde o dobročinnost,
zapřisáhlým nepřítelem veškeré publicity, odhodlal jsem se zůstat
skryt. A poloviční anonymita - to je zase poloviční dobročinnost.
Podívejte se na příklad na tohle, Otto Ni. z Litoměřic a Robert Bi. z
Terezina gratulují Rusi Ni. ve Vídni k radostné rodinné události:
Dobrý je to, nic se nestalo! - 2 K 7 h, připočteme-li však k tomu
poslední výkaz, vydá to pouze 576209 K 52 h. To vypadám já přece jen
docela jinak, nehledíc vůbec k tomu, že jsem přece byl sám a že jsem
nikterak teprve nepotřeboval podnět šťastného slehnutí, abych Doktor Kunze: Závidím Vám. Udělal jsem víc, ale celkem to přece nebylo
nic. Jak mne tady vidíte, nejsem totiž nikdo jiný než onen muž, který
v lovecké společnosti dal popud k tomu, aby každý účastník přispěl
hřivnou ve výši 2 K na válečnou péči. Já sám jsem ovšem dal počinek a
mého příkladu pak ovšem následovali ostatní, takže jsem měl
příležitost to uveřejnit. Dlouho jsem váhal, mám-li se svým jménem
zůstat skryt, ale protože jsem tam, kde je třeba dát dobrý příklad,
zapřisáhlým nepřítelem veškeré anonymity, odhodlal jsem se vystoupit.
Holduji v tomto ohledu přece jen zcela jiným názorům než Vy. Celkem
bylo to tedy 26 K, neboť nás bylo třináct. To je arci pěkná sumička,
ale ovšem ve srovnání s výsledkem - (Odejdou v rozhovoru.)
Vlastenec: V Londýně mají takovou nějakou hračku, zákop to má bejt.
Moc dobře to stálo nedávno v Neue Freie Presse: Princ Waleský v
zákopu. Samozřejmě, tam se prohání, venku eště nebyl!
Abonent: Hrajou si s válkou.
Proměna.
9. scéna
Semmering. Terasa hotelu U Jižního nádraží. Alpská záře. Staří a
mladí, velcí a malí jsou shromážděni. Je vidět šakaly a hyeny. Jedna
dáma recitovala právě s hlubokým citem Heina a sklízí hlučný potlesk.
Věrní návštěvníci Semmeringu jsou pohříženi do tichých úvah.
Mladý: Weiss je největší turista. De krokem, klusem nebo, dyž není
čas, de taky tryskem. Eště nikdy nezmeškal tarokovej vlak.
Starý: Prvotřídní alpská záře. Podívejte se na generálního řiditele u
okna, jeho obličej září.
Dangl (přichází bez dechu): Vážené panstvo, právě telefonovali z
Vídně, Drač padl - velké úspěchy u Verdunu!
Všichni: Ať žije Dangl!
Velký: Já mám silnej dojem, že nebe je iluminovaný kvůli Drači.
Malý: Dnes to člověk může užít. Dnes sou shromážděný všichni
neochvějný ctitelé Semmeringu a jeho věrný.
Směsice hlasů: Kde je Weiss? - Prosím tebe nekřič tak, Stukart to
slyší - Slyšeli ste to o Drači, to je co říct - Panorama bylo báječný
- To sem zvědavej, jestli dnes přídě včas - Málo platný, Heine je a
zůstane největší německej básník, dybyste puk - Pozdravil sem sekčního
šéfa, on pozdravil taky - Budete vidět, že bude žít v análech - K
Sonnwendsteinu chce nahoru povídal - Ze nedostanou Verdun, aby ho
nedostali! - Ste Vy vlastně silnej jedlík? Já sem totiž moc silnej
jedlík - Panorama bylo báječný - Povídám ti, krokem, on má čas - Ty
ztráty sou asi pořádně solený! Ten jistě taky pořádně vydělává - Jak
to deklamovala, byl sem efektivně nadšenej - Vsaďme se, že dnes přijde
v klusu - Doktor povídal, dole to vypadá znamenitě - Měl bych eště tři
vagóny - Dyž on se pokřtil, ona se rozvedla - Dnes ale jo zmešká,
povídám Vám - Dyž se chcete koulovat, musíte do Josefstadtu - Jakýpak
vojenský transporty? Tarokovej vlak jezdí dycky! - Panorama bylo
báječný - Tamhle dole běží, co sem říkal, Weiss v trysku! (Společnost
se rozptýlí.)
Věrný návštěvník Semmeringu (odcházeje): Nechtě ho spát, dělá si
starosti kvůli odvádění kovů.
Generální ředitel (ze spaní, s gestem náhlého vnuknutí): Zakopat!
(Probudí se.)
10. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: To mohu tvrdit opravdu s dobrým svědomím, od vyhlášení
války jsem ještě ve Vídni nepotkal mladého člověka, který by byl ještě
tu, a pokud byl ještě tu, který by nehořel netrpělivostí, aby tu již
nebyl.
Škarohlíd: Já přijdu tak málo mezi lidi. Ale mám společný telefon.
Mohl jsem proto již v míru bez námahy a aniž jsem musil tlouci do
černé desky, vyslechnout všechny hovory okresu, o zamýšlené partii
pokeru, o chystaném obchodu a o vytoužené souloži. Moje jediná spojení
s vnějším světem jsou falešná. Od okamžiku, kdy vypukla světová válka
a vlastenecký telefon se tím nijak nezlepšil, točí se hovory kolem
dalšího problému a já mohu denně, jakmile jsem zavolán k telefonu,
abych vyslechl hovory jiných lidí, tedy alespoň desetkrát denně,
slyšet hovory jako tento: Gustl šel nahoru a zařídil si to. - Jak se
daří Rudimu? - Rudi šel taky nahoru a taky si to zařídil. - A Pepi? Je
ten naposledy už v poli? - Pepi má housera. Ale jakmile bude moci
vstát, půjde nahoru a zařídí si to. Optimista: Buďte opatrný.
Škarohlíd: Proč? Kdo si to zařizuje, používá jen všeobecně známého
zařízení.
Optimista: Se svého stanoviska musil byste vlastně osvobození každého
jednotlivce vítat.
Škarohlíd: Ano, každého jednotlivce. Stojím na svém stanovisku. Ale
vlast nestojí na mém stanovisku, a ti, kteří chtějí tvořit výjimku,
hlásí se k stanovisku vlasti a ne k mému. Jestliže považuji
přinucování k smrti za potupu, pak považuji protekci před smrtí za
stav, který stupňuje potupu až k pocitu, že v této zemi lze nadále žít
jen jako sebevrah. Je to poslední dobrovolnické právo vůči obecné
branné povinnosti.
Optimista: Ale výjimky musí konec konců být. Na příklad literatura.
Vlast potřebuje nejen vojáky Škarohlíd: - nýbrž také lyriky, kteří jim dodávají onu odvahu, kterou
sami nemají.
Optimista: Básníci však se svým větším úkolem rozhodně vyrostli.
Nemůžete rozhodně popřít, že válka zocelila i je.
Škarohlíd: U většiny mobilisovala zištnost, u několika charakterních
jen hloupost.
Optimista: Muž jako Richard Dehmel, jenž sám narukoval, dal příklad Škarohlíd: - jejž znehodnotil svou válečnou lyrikou. Nazval rachot
kulometů hudbou sfér a podřadil kreaturu, jež je vůči válce ještě
bezmocnější než člověk, pojmu vlasti, pro jejíž nesvatou věc
reklamoval německé koně.
Optimista: Inu, v takových dobách se dají arci všichni básníci
strhnout Škarohlíd: - aby propůjčili své slovo činům těch, kteří zhanobují boží
svět.
Optimista: Podívejte se na Kernstocka Škarohlíd: Nerad.
Optimista: Básník křesťanské laskavosti, ve svém povolání dokonce
duchovní.
Škarohlíd: Ano, to připouštím, ten byl důkladně zocelen. Myslím
především na verše, jimiž vyzývá své štýrské chlapce, aby lisovali
krvavě rudé víno z vlašských kvítků.
Optimista: Nebo si vzpomeňte na bratra Willrama Škarohlíd: Bohužel mne moje paměť nenechává na holičkách. To je přece
onen křesťanský básník, kterému krev je rudým květem a který sní o
krvavém jaru. Narážíte snad na výzvu tohoto duchovního, jež zní takto:
Teď v boji s dravci a draky té havěti proklepte fraky? Nebo: Co srdce
ráčí, pal do nepřátel, v hruď každému svistící olovo střel?
Optimista: Ne, myslím jeho zvolání: Teď nehájenou zvěří je babský
vlašský chám. Nebo ony verše, v nichž jeho hřebec větří boj, pln
odvahy divoce rzá a supi a nese jej v nepřátel hustý roj přes krvavých
mrtvol kupy.
Škarohlíd: Ale kavalerie přece již seskočila s koňů a ani
jednosprežnou drožku z Inšprucké vinárny domů nelze dnes zaplatiti.
Optimista: Nepodceňujte síly básnické iluse, zvláště ne v oné básni, v
níž prosí Pánaboha, aby nepřátelům tak požehnal, že i ďábel se zděsí,
jak se válíme v krvi.
Škarohlíd: A co dělá ďábel? Děsí se tím víc, čím méně se děsí kněz.
Optimista: Nebo pohleďme na Dörmanna. Škarohlíd: To přece není kněz?
Optimista: Ale básník! Jak jsme kdysi byli uchváceni jeho slovy: Mám
Seny rád hekticky štíhlé -! Teď, kdy je o pětadvacet let starší,
probojoval se od anemického vkusu, jejž jsme bohudík všichni
překonali, k prokrvenějšímu pojetí Škarohlíd: Zapomínáte, že již hekticky štíhlé narcisy měly krvavě rudá
ústa.
Optimista: Nevadí. Co je to proti veršům, jimiž teď všechny strhuje:
Rusáci a Srbi, my zvalchujem vám hrby! Jak se ten člověk vzpružil,
jaké rozhodnosti a síly nabyl tento kdysi dekadentní lyrik. Jak velký
musí být vliv této přítomnosti, když mohla rozcitlivělého miláčka
grácií tak proměnit, učinit ho schopna takové neúprosnosti citu,
takové dělné činorodosti. Škarohlíd: Přemohlo ho to.
Optimista: A nebudete ani moci popřít výhodu, již znamená orientace
literární produkce podle potřeb vlasti jak pro ni samu, tak last not
least pro každého zúčastněného. K tomu přistupuje, že v době, kdy
každý plní svou povinnost k vlasti, také vlast má příležitost
vzpomenout si na své povinnosti k svým nejlepším synům. Myslím tu
především na muže jako je Lehár.
Rozumělo se prostě samo sebou, že tvůrce Nechledilova pochodu byl
osvobozen od vší vojenské služby.
Škarohlíd: Beethoven by byl pro hluchost dostal c-befund a byl by
musil hrát na klavír při důstojnických flámech. Kteří zástupci
malířství a literatury zasluhují podle Vašeho názoru stejných ohledů?
Optimista: Myslím na Schönpfluga, kreslíře tak mnohých veselých
vojenských typů, a na Hanse Müllera, jehož slunně fejetony jsou
opravdovým potěšením pro srdce a tolik přispěly k tomu, že jsme
vytrvali.
Škarohlíd: Také já bych se věru divil, kdyby básník, jejž přijal Vilém
II. na vídeňském hradě, jenž potom ani nebyl zavřen, nebyl jednoho dne
osvobozen od vyčerpávající služby v C. a k. válečném archivu.
Optimista: To máte úplně pravdu. Takoví mužové podávají přece svou
vlastní tvorbou nejutěšenější důkaz své nepostradatelnosti. Ale mimo
to je třeba také kronikářů války a válečných zpravodajů; jsou
osvobozeni od služby na frontě, aby Škarohlíd: - druhým na ni dělali chuť.
Optimista: Osvědčují se svým způsobem stejně dobře jako vojenští
lékaři, kteří Škarohlíd: - jsou tím neschopnější, čím více lidí prohlásili za
schopné, a tím jistěji si zachovávají život Optimista: - čím většímu počtu zraněných jej vracejí Škarohlíd: - aby ti jej zase mohli ztratit. Zatím co si jej auditoři
tím jistěji zachovávají, čím většímu počtu zdravých jej berou.
Optimista: Nesmí se generalisovat.
Škarohlíd: Smí se všechno, jen to ne.
Optimista: Vlast potřebuje vojáky, ale také válečné zpravodaje. Je
přece válka, a proto nám to musí říkat.
Škarohlíd:
Jak? Válka že je? Od těch víme to,
jimž zbylo nicotné jich já, jež líčí,
za jaké nálady si frontu shlédli?
Oř válečný by nesnížil se tak,
by levým zadním kopytem tu skobu
dál odkopl, však ti, co na něm sedí,
ji přijímají, výklad podávají,
u svého stolu hostí chamraď tu?
Jak, nebyl zážitek ten silný dost,
by vnitřní nepřítel jím zhuben byl?
I k frontě pronik, o list zasloužil se?
Boj představil nám, sebe před boj staví?
A nezanikne? Žije? Služby prost je?
Vše sprosté sproštěno je execírky?
To že je válka? Spíš v tom vidím mír.
Muž dobrý v boj jde, lump si může hopsat.
Mřít nemusí. Neb on to umí popsat.
(Houf rekrutů, kteří mají šedivé vousy, jde kolem.)
Optimista: Vidíte, ti rukují.
Škarohlíd: A přece nejsou rukující.
Optimista: Nýbrž?
Škarohlíd: Narukovaní, jak se právem nazývají. Příčestí přítomné samo
svědčilo by ještě o volním činu a proto je třeba odvodit tento tvar od
príčestí minulého trpného. Jsou to tedy narukovaní. Brzy budou
narukovavší. Optimista: Nu ovšem, musí táhnout do války.
Škarohlíd: Zcela správně, musí, všeobecná branná povinnost udělala z
lidstva pasivum. Kdysi se táhlo do boje, nyní je člověk do boje tažen.
Jen v Německu to už překonali. Optimista: Jak to? Škarohlíd: V
Karlsruhe jsem viděl velký plakát: OSVOBOĎTE VOJÁKY! A dokonce na
bráně vrchního velitelství.
Optimista: Jak je to možné, to je přece revoluce, jak může vrchní
velitelství v Karlsruhe Škarohlíd: Inu, hledají se totiž písaři pro kancelář a projevuje se
přání, aby se hlásili civilisté, aby vojáci, kteří ještě pracují v
kanceláři, se osvobodili pro frontu. Tedy: Osvoboďte vojáky! U nás by
se i v tomto případě řeklo: Nechtě vojáky rukovat! v čemž by již bylo
dost svobody vůle. Myslím však, že německý plakát dosáhne svého účelu
za všech okolností. Neboť i když nedosáhne svého účelu, umí se německá
vojenská správa přece postarat o to, aby volná místa písařů byla
obsazena. Nedostatek uchazečů mohl by nastat jen tehdy, kdyby již
všichni vojáci, kteří pro to přicházejí v úvahu, byli osvobozeni.
Optimista: Vaše škarohlídství se nezastaví ani před vyhláškou vrchního
velitelství v Karlsruhe.
Škarohlíd: Viděl jsem ostatně venku ještě jednu. Na jednom policejním
úřadě visí plakát, jehož text mi zněl v uších. Zní takto:
Pobijte ty lotry všady,
Na kraj Etny s těmi hady,
V jícen Vesuvu je sražte!
Na padrť je řežte, mažte!
Mažte je, by vztekem vyli,
Mažte je, až krev by blili!
Soucit ze svých srdcí žeňte,
Šejdířské ty davy zpleňte!
Do všech dolin dynamit,
Prolhaný by pošel lid,
Lebky všem jim rozrážejte,
K barbarství se hrdě znejte!
Optimista: Něco takového by bylo možné i u ostatních národů.
Škarohlíd: Nesmí se generalisovat. Ale snad máte pravdu. Bylo by to
dokonce možné u Angličanů, kdyby měli ještě několik let všeobecnou
brannou povinnost. Ze doliny jsou k tomu na světě, aby byly naplněny
dynamitem, uvědomí si ponenáhla všechny národy. Jen ten jediný řádek:
Mažte je, až krev by blili - ten, vidíte, ten zní domorodě.
Optimista: Surovost, to je toho. Nesmí se generalisovat.
Škarohlíd: Jistě ne, bylo by to jak u bílých, tak u barevných
Angličanů nemožné.
Optimista: Je to i v Německu ojedinělý případ.
Škarohlíd: Který však je možný jen v Německu. A chlap, který to
napsal, sedí v nějaké kanceláři a lekne se, když se bouchne papírovým
sáčkem.
Optimista: No právě -
Škarohlíd: A týž chlap je, když se dostane ven, nadšený vrah, otočí
umírajícímu nožem v těle, vyprávěl by to hrdě, až by zase byl doma, a
zase by se lekl, když se bouchne papírovým sáčkem.
Optimista: Nerozumím Vám. Ve válce jsou hodní i zlí lidé. Říkáte přece
sám, že jen zvětšila kontrasty.
Škarohlíd: Ovšem, také kontrast mezi mnou a Vámi. Vy jste byl už v
míru optimista a teď Optimista: Vy jste byl už v míru škarohlíd a teď Škarohlíd: Teď dokonce tvrdím, že se fráze pokryla krví.
Optimista: Inu, proč by Vás byla měla válka osvobodit od Vaší utkvělé
myšlenky?
Škarohlíd: Zcela správně, dokonce mne v ní utvrdila. Vyšší účel mne
učinil malichernějším. Vidím narukované a cítím, že to je na štíru s
řečí. Na drátěných překážkách visí krvavé cáry přírody.
Optimista: Opravdu tedy, s gramatikou chcete vést válku?
Škarohlíd: To je omyl, mne nezajímá žádný předpis, jen živý smysl toho
všeho. Ve válce jde o bytí a nebytí řeči. Víte, co se stalo? Štítů a
štítků nelze již rozeznat a všichni, kteří měli jen vývěsní štítek a
služné, budou jednou mít záslužné činy a válečný štít. Tak se
prostupují sféry a nový svět je krvavější než starý, protože činí
strašný nový smysl strašnějším starými formami, z nichž duchovně
nedovedl vyrůst. Čítanka a čety, vrhající plameny! Papír a rapír!
Protože saháme po meči, musili jsme sáhnout po plynové masce. A vedeme
tuto válku až na nůž.
Optimista: To je pro mne příliš vysoké. Zůstaňme jen pěkně u
skutečnosti. Chceme obrat v této válce Škarohlíd: Ano, chceme větší obrat v této válce.
Optimista: Kdyby bojovníci neměli před sebou ideál, netáhli by do
boje. Na slovech nezáleží. Protože národy mají ideály na očích, nosí
svou kůži Škarohlíd: Na trh!
Optimista: Nu, právě v řeči našich armádních velení musil byste
postřehnout rys, který se silně liší od triviální prózy obchodního
světa, jímž tak pohrdáte.
Škarohlíd: Zajisté, pokud tato řeč prozrazuje pouze vztah ke
kabaretním podnikům. Tak jsem na příklad četl v rozkazu jednoho
divisního velitelství:... kteří, pokud jde o hrdinnou odvahu, smrtí
pohrdající statečnost a obětavost, vykonali to nejvyšší, co prvotřídní
sbor vůbec může vykonat... Jistě měl onen divisionář na mysli jeden z
těch prvotřídních sborů, jimiž se v míru často obveseloval. Obchod sám
uplatňuje se spíše v ustavičném zaměňování vývěsních a válečných
štítů.
Optimista: Myslíte to doslovně?
Škarohlíd: Věcně i doslovně, tedy doslovně.
Optimista: Inu, s řečí je kříž.
Škarohlíd: Který se nosí na prsou. Já jej nosím na zádech.
Optimista: Nepřeceňujete toho?
Škarohlíd: Na příklad takhle: Národ, říkám, je hotov, jestliže vláčí s
sebou své fráze i do takového stavu, v němž znovu prožívá jejich
obsah. To je pak důkaz toho, že tento obsah již neprožívá.
Optimista: Jak to?
Škarohlíd: Velitel ponorky třímá prapor, letecký útok je ranou do
vody. Ještě prázdnější to je, když metafora je věcně oprávněná. Když
jednou místo operace pozemního vojska ztroskotá nějaký námořní podnik.
Když úspěch v našich dnešních posicích je na beton a když dělový náboj
dopadne na některé místo jako puma.
Optimista: Inu, tato úsloví pocházejí vesměs z válečné sféry a teď v
ní právě zas žijeme.
Škarohlíd: Neděláme to. Jinak by zmizel tento svrab řeči sám. Nedávno
jsem četl, že se zpráva o požáru v Hietzingu rozšířila rychlostí ohně.
Rovněž tak také zpráva o světovém požáru.
Optimista: Cožpak proto nehoří?
Škarohlíd: Přece. Papír hoří a zapálil svět. Noviny sloužily k
podpálení světového požáru. Opravdu prožito je jen to, že uhodila
poslední hodina. Neboť kostelní zvony jsou přetaveny v děla.
Optimista: Kostely samy to neberou, jak se zdá, tak tragicky, neboť
dávají zhusta zvony i dobrovolně k disposici.
Škarohlíd: Válka je jich sledním zvukem. Spřízněnost requiem s
moždířem ukazuje se ponenáhlu přece.
Optimista: V každém státě prosí církev o boží požehnání pro vlastní
zbraně Škarohlíd: - a snaží se ještě je rozmnožit. Dobrá, nelze žádat, aby
prosila o boží požehnání pro nepřátelské zbraně, ale k prokletí
vlastních zbraní se přece mohla vzmužit. Pak by si byly církve
bojujících států lépe rozuměly. Nyní je možno, aby papež válku sice
zatracoval, ale současně mluvil o oprávněných národních aspiracích, a
aby téhož dne vídeňský arcibiskup žehnal válce, která je vedena k
odvrácení zločinných národních aspirací. Ano, kdyby inspirace byly
silnější než aspirace, pak by nebylo ani jich ani této války.
Optimista: Černá internacionála selhala prostě ještě více než rudá.
Škarohlíd: Osvědčila se jen ta, která to dávala černé na rudém, tisk Optimista: Je potěšitelné, že uznáváte jeho moc Škarohlíd: - ačkoli jeho moc přeceňuji. Co je Benedikt proti Optimista: Co máte proti Škarohlíd: Myslím přece papeže. Co zmůže kázání pro mír proti úvodnímu
článku pro válku. A protože slyšíme jen kázání pro válku Optimista: To připouštím, v Betlému bylo o spasení světa rozhodnuto
jinak.
Škarohlíd: Betlém v Americe opravuje přehmat, k němuž došlo před
devatenácti staletími.
Optimista: V Americe? Jak to myslíte?
Škarohlíd: Betlém se jmenuje největší slévárna dél ve Spojených
Státech. U nás přispívá každý kostel svým Betlémem, svou betlémskou
hřivnou.
Optimista: Náhodná shoda jmen.
Škarohlíd: Jste nevěřící. Pak asi také nevíte, co je paternoster?
Optimista: Modlitba!
Škarohlíd: Zdviž! Vy optimisto!
Optimista: Ach tak, samozřejmě. Ale to s tím Betlémem -? Tak se tedy
jmenuje místo, odkud jsou nepřátelé Německa zásobováni zbraněmi!
Škarohlíd: Od Němců.
Optimista: Žertujete. V čele ocelářského trustu je Carnegie.
Škarohlíd: Je Schwab.
Optimista: Tak, tedy němečtí Američané zásobují teď nepřátele -?
Škarohlíd: Říšští Němci!
Optimista: Kdo to říká!
Škarohlíd: Někdo, kdo to ví. Wall Street Journal, jenž prý je ve
finančních věcech při nejmenším stejně směrodatný jako náš bursovní
tisk, zjistil, že dvacet procent akcií ocelářského trustu je v
německých rukách, ale ne v německoamerických, nýbrž v říšskoněmeckých.
Víc než to. Tady si přečtěte, co stojí v jednom německém
socialistickém listě: Zatím co se slyší o nefalšovaných
anglo-amerických továrnících, kteří odmítli objednávky francouzské a
anglické vlády, vyjmenoval socialistický Leader, vycházející v
Milwaukee, jména několika amerických Němců, kteří hlasitě a horlivě
vystupují jako obhájci Německa (Houf mladých hochů s lampióny táhne kolem, zpívaje píseň: Vlasti, máš
věrnou stráž.)
- zatím co továrny, které řídí, vyrábějí patrony, pušky a jiný válečný
materiál pro Anglii a Francii. Ano, dějí se ještě horší věci; ve
Spojených Státech jsou filiálky říšskoněmeckých firem, které se těchto
obchodů zúčastňují! Má pak ještě někdo právo protestovat proti podivné
neutralitě Ameriky, jež konečně nemá příčiny, aby se pro naše krásné
oči vzdala těchto obrovských zisků?
Optimista: Neuvěřitelné - ale krásné oči, to musíte připustit, Němci
mají.
Škarohlíd: Krásné a věrné, a srdce, ať je jaké chce, vždycky je na
pravém místě. Víte, že italské mapy Rakouska, na nichž jsou splněny
iredentistické sliby a které jsou nyní vyvěšovány zde v knihkupectvích
jako doklad nestydatosti nepřátel, byly vyrobeny v Německu? A že
francouzské pohlednice, na nichž je ilustrován vznik Marseillaisy,
jsou tištěny v Drážďanech? Viděl jsem filmový plakát se strhujícím
titulem: Němec věrný - Ital podlý!
Optimista: No, to je přece v pořádku?
Škarohlíd: To byste si nemyslil, kdybyste to byl viděl. Nějaký démon
změnil ve čtvrtém slově jedno písmeno, takže tam stálo: Němec věrný Ital podlý.
Optimista: Jste věrný svému zvyku považovat chyby tisku Škarohlíd: - za autentický text.
Optimista: Nuže, pokud jde o italské mapy a francouzské pohlednice,
bylo by možno říci, že to svědčí o zdatnosti Němců Škarohlíd: - že nepřátelé musí svou nenávist odebírat z Německa, a
kdyby pukali vztekem! Což neznamená pokoření pro Němce, jako spíše pro
nepřátele, není-liž pravda?
Optimista: Ne, to neříkám, ale říkám, že se chytáte výstřelků.
Škarohlíd: Za války jich je mnoho, na frontě i za ní.
Optimista: Myslete raději na to, že Němci v Americe zřídili bašty
domácího svérázu.
Škarohlíd: Myslím na to, že v těchto baštách fabrikují munici proti
svým krajanům.
Optimista: Inu, business is business. Škarohlíd: Ne, obchod je obchod.
Optimista: V politice říkám: úspěch je úspěch. Proto asi bude potopení
Lusitanie působit silným dojmem.
Škarohlíd: Toho arci již dosáhlo. V celém světě, pokud je ještě
schopen hnusu. Ale také v Berlíně.
Optimista: Dokonce v Berlíně?
Škarohlíd: To se dá dokázat zase jen důkazy. (Předčítá) Ve chvíli, kdy
parník klesal, vyskočila sta lidí do moře. Většinu strhl vír. Mnoho
osob se drželo kusů dřeva, které byly odtrženy explosí... v
Queenstownu bylo vidět tragické scény, ženy hledaly své muže, matky
volaly po svých dětech, obstárlé ženy bloudily s rozpuštěnými vlasy, z
nichž tekla voda, mladé ženy pobíhaly bez cíle, tisknouce své děti k
prsům. 126 mrtvol leželo již na hromadě; byly mezi nimi ženy, muži a
děti každého věku. Dvě ubohé malé děti se pevně objímaly ve smrti. Byl
to žalostný, nezapomenutelný pohled. Tak.
Optimista: Nuže, ale v Berlíně?
Škarohlíd: V Berlíně? V jednom tamním Varieté byl již druhého dne po
katastrofě promítán film, který ukazuje toto všechno, a na programu
stálo: Potopení Lusitanie. Podle skutečnosti. Při tomto bodu programu
je kouření dovoleno.
Optimista: To je jistě nevkusné.
Škarohlíd: Ne, tam se to právě hodí.
Optimista: Nu, já se na případ Lusitanie nemohu dívat sentimentálně.
Škarohlíd: Já taky ne, jen kriminálně.
Optimista: Ti lidé přece byli varováni.
Škarohlíd: Výstraha před nebezpečím znamenala pohrůžku zločinem, tedy
vraždu předcházelo vydírání. Vyděrač nemůže nikdy uplatňovat jako
polehčující okolnost, že škodou, již spáchal, nejdříve hrozil. Kdybych
já Vám hrozil smrtí pro případ, že odmítnete něco udělat nebo zanechat
něčeho, aniž na to mám nárok, pak bych byl vyděrač a ne varovník, a
později pak vrah a ne vykonavatel. Kouření dovoleno. Ale nechť se milá
vlast, když si vzpomene na tyto dětské mrtvoly, ještě pokusí být
klidna!
Optimista: Ponorka nemohla jinak než Škarohlíd: - zastoupit ledovec, který před několika lety vrazil do
Titaniku jako boží hněv do šílení nenasytné techniky, aby lidstvo
naučil děsu místo úctě. Nyní obstarává technika sama ortel a všechno
je v pořádku. Ale tehdy volali ještě lidé Boha, jenž to učinil,
jménem. Hrdinu této ponorky zamlčují světové dějiny. Úřední zpráva ho
nejmenuje. Tvrzení nepřátel, že tento člověk obdržel vyznamenání,
označuje Wolffova kancelář za lež. A činí to s rozhořčením, které i v
rouše samolibého tónu bodré fráze konečně jednou pranýřuje vlastní
čin.
Optimista: Jistě, nemá nárok, aby byl uveden mezi hrdiny jako Weddigen
Škarohlíd: A proč ne? Jeho čin se přece oslavuje. Proč jej nezamlčují
stejně jako jeho pachatele?
Optimista: Tento čin nebyl vznešený, ale užitečný. Lusitania měla
zbraně na palubě, které byly určeny pro těla německých vojáků.
Škarohlíd: Německé zbraně!
Proměna.
11. scéna
Ulice na předměstí. Před hokynářstvím dav proletářů ve frontě.
Strážníci udržují pořádek. Na krámě upevňují velký nápis: Chleba
vyprodán. Dav zůstane stát.
Strážník: Copak nevidíte, že je vyprodáno? Žena z davu: Teď tu stojím
od dvou hodin v noci! Druhý strážník: Rozejděte se!
Druhá žena: Tohle je nějaká spravedlnost? Vosům hodin tady čovek stojí
a teď se řekne vyprodáno! Muž z davu: Rozneste mu ten kvelb! Jiný: Jo!
Troufni si! Dyž se ho teď zeptáš, esli má chleba, trhne ti jednu, že
budeš vidět Štěpánskou věž vobráceně.
Třetí žena: Platíme daně jako židi, chceme taky jíst! Čtvrtá: Židi sou
vini! Výkřiky: Sem s chlebem!
Druhý strážník: Když se nerozejdete, připočtěte si následky sami.
První: Vystavujete se nebezpečí, že budete zatčeni pro odpor proti
stráži. Výkřiky: Fuj! Chleba! Druhý strážník: Nevotvírejte si huby!
Výkřiky: Krám ať votevře!
Druhý strážník: Příští tejden dostanete beztoho lístky.
Čtvrtá žena: Jejkote, do tejdne stejně pochcípáme.
První strážník: Teď se musí vytrvat!
Stará žena (odchází, potřásajíc hlavou): Kriste, je to bída! Mužský
postřílejí a ženský nechají hladovět!
První strážník: Tady zbejvá jen jedno - rozejděte se!
Třetí muž: No tak, počkejme na lístky. Depak se potom dostane chleba?
Čtvrtý muž: No to je jasný jako houska na krámě!
Pátý muž: Jo, a depak ji máš? (Smích. Dav se rozchází za různých
výkřiků.)
Hokynář (otevře dveře slušněji oblečené ženě, která tu zůstala): Dou
honem dál Proměna.
12. scéna
Kärntnerstrasse. Silný jedlík a normální jedlík se potkají.
Normální jedlík: No jak se daří, jak překonáváte světovou válku?
Silný jedlík: Prosím Vás, neptejte se, dejte mi radši několik svých
chlebenek, sbírám je kde můžu.
Normální jedlík: Co Vás napadá, já sám nevystačím. A při tom jsem
přece jen normální jedlík! Ale dovedu si představit, jaký vztek musíte
mít Vy. Právě včera jsem povídal své ženě, to není nic pro Tugendhata,
Tugendhat je jak známo silný jedlík. Četli jsme totiž právě v Neue
Freie Presse, jak zajímavě vykládala, že silní jedlíci budou víc
potřebovat než normami jedlíci, když přece už normální jedlíci
potřebují víc než slabí jedlíci.
Silný jedlík: Jste Vy slabý jedlík?
Normální jedlík: To zrovna nemůžu říct, tak prostředně, já jsem
normální jedlík. Ale já taky nevystačím. Když to půjde takhle dál,
může mi celá válka být ukradená. Silný jedlík: To se taky nemůže
držet. Já jsem jak známo silný jedlík, já bych byl moh dát
místodržitelství informace, co se tak denně potřebuje.
Normální jedlík: Ale to se musí uznat, sensace to byla, ten první den
s chlebenkama. Člověk může přece mluvit jen sám o sobě, ale podle Neue
Freie Presse má člověk pojem, co se dělo.
Silný jedlík: Jo, šla do podrobností. Sto zpravodajů poslala do všech
lokálů. V každém to ale taky dopadalo jinak. Zatím co se na příklad U
Lebra štamgasti smířili s tím novým zařízením Normální jedlík: - měli číšníci U Weingartla plné ruce práce Silný jedlík: - aby zodpověděli otázky zvědavců. Ve všech lokálech
byla ale prý jedna věc stejná, že se totiž kolem vrchního, jakmile
vytáhl nůžky z kapsy Normální jedlík: - tvořily skupiny. Není divu, což si můžeme
představit větší převrat?
Silný jedlík: Ano, je to děsné, co tady musíme vydržet. Normální
jedlík: No, aspoň nám v zákopech nemusejí závidět.
Silný jedlík: Já se musím fakticky přiznat, první den když byly
chlebenky - to jsem měl pocit jako při křtu ohněm. Jen s tím rozdílem,
při křtu ohněm, to si to člověk může zařídit. Ale při chlebence? Jste
Vy vlastně silný jedlík -?
Normální jedlík: Tak prostředně. Já jsem normální jedlík.
Silný jedlík: Ano ale já, který jsem jak známo silný jedlík, to musím
přece jen říct - víte - všichni lidi ve Vídni se mne ptají, všichni
jsou zvědaví, co budu dělat Normální jedlík: To si dovedu představit, silný jedlík jako Vy, když
přece i já jako normální jedlík Hladový muž (přiblíží se k nim, natáhne ruku): Prosím, nemám co jíst Silný jedlík: - a protože jsem jak známo silný jedlík - (Odejdou v
rozhovoru.)
Proměna.
13. scéna
Florianigasse. Dvorní rada v. v. Dlauhobetzky von Dlauhobetz a dvorní
rada v. v. Tibetanzl vystoupí.
Dlauhobetzky von Dlauhobetz: Jsem zvědav, jestli zítra v
Mittagszeitung - víš, to je můj list - jestli teda zítra vyjde moje
báseň, včera jsem jim to poslal. Chceš to poslechnout? Počkej (Vytáhne papír.)
Tibetanzl: Zase jsi udělal báseň? Načpak?
Dlauhobetzky von Dlauhobetz: Hned uvidíš, nač. Poutníkova píseň
výroční. To je totiž místo Poutníkova píseň noční, rozumíš Nad vrcholky strání a výš
Ticho je, ni vání necítíš
V korunách vát Tibetanzl: Ale poslouchej - to je znamenité - to je přece ode mne!
Dlauhobetzky von Dlauhobetz: Co? Od tebe? To je klasické, to je od
Goetha! Ale dej pozor, hned poznáš, v čem je rozdíl. Teď musím začít
znovu.
Teda nad vrcholky strání a výš
Ticho je, ni vání necítíš
V korunách vát.
Hindenburg z lesa ven pílí,
V maličké chvíli
Zříš Varšavy pád.
Není to klasické, všechno souhlasí docela přesně, dal jsem jen místo
ptáčků Hindenburga a pak to se ví ten konec o Varšavě. Jestli to
vyjde, nedám si to vzít, pošlu to Hindenburgovi, já jsem jeho
špecielní ctitel.
Tibetanzl: No víš, to je klasické. Včera jsem totiž udělal tu samou
báseň. Chtěl jsem to poslat do Muškety, ale - Dlauhobetzky von
Dlauhobetz: Ty žes udělal tu samou báseň? Dej pokoj -
Tibetanzl: Ale já jsem změnil mnohem víc než ty. Jmenuje se to: U
pekaře.
Na housky zapomeň, víš,
Prázdná je pekařská díž,
V peci je chlad.
Dlauhobetzky von Dlauhobetz: To je přece docela jiné, to je spíš
legrační!
Tibetanzl:
V les pekaři odkvapili,
Počkej jen chvíli,
Budeš mít hlad.
Dlauhobetzky von Dlauhobetz: No víš, to je přímo přenášení myšlenek!
Tibetanzl: No jo, ale teď jsem se zbytečně namáhal. Teď musím počkat,
jestli to tvoje vyjde. Když to tvoje vyjde, nemůžu to svoje poslat
Mušketě. Jinak by se nakonec myslelo, že jsem tě paradoval! (Oba
odejdou.)
(Proměna.)
14. scéna
Lovecká společnost.
Von Dreckwitz: Ach přestaňte už jednou s tou Vaší mysliveckou latinou.
Můj rok v Rusku platí trojnásob proti Vašim mizerným mírovým letům.
Dobrý lov byl v zemi nepřítele dnes a denně. Byly to krásné dni, když
jsme byli poraženému nepříteli jako vítězi v patách, když jsme ho
uštvali, až se konečně, unaven k smrti, vzdal vítězi. Válka je patrně
přece jen nejpřirozenější zaměstnání muže. Ale tehdy jsme měli také
balsám na rány, který všechno zase vyhojil, o kterém jsem si ani
netroufal snít - Železný kříž bez stužky! Občas jsme musili vzít
starou polní flašku mezi zuby, abychom se aspoň vnitřně trochu
rozehřáli. Člověk se rozteskní v takové chvíli. Vzpomínal jsem na
krásnou francouzskou válku, jak jsme vehnali nepřátelskou kavalerii do
bahna, z něhož pak trčely jen koňské nohy, abychom nakonec proháněli
své hřebce v slunné Champagni. Člověku se povážlivě sbíhaly sliny,
když si vzpomněl na všechen ten dobrý šampus, který mu tehdy protekl
hrdlem! Dále vedly nás myšlenky malým skokem do nové nepřátelské země:
Belgie! Úrodná pole, bohatá města hustě se tísnící nás tu očekávala.
Jednoho azurově modrého Inda a dva belgické cyklisty mohl jsem tehdy
zanést do své knihy tref. A pak - smést hraniční kůly Polska! A, při
velkém Jupiterovi, naše pušky a kopí neměla zrezavět ani zde!
Zatím však nebylo ještě co střílet. Nepřítel chyběl ještě pro
nedostatek účasti. Dostat takového klacka na koni je těžké, ale před
střílením mají pekelný strach. Po nekonečném pochodu, když se už úplně
setmělo, přišli jsme do našich kvartýrů. O jé, to bylo víc, než jsme
si mohli představit! Kdo nezná boudu takového polského pantáty, netuší
vůbec, co je možné na světě. Popsat se to nedá, to se musí vidět a
cítit. Kozáci se tehdy přece jen vzmužili a zatarasili nám cestu přes
most. Bylo u toho arci taky hodně infanterie. Jedna naše švadrona už
začala útočit, ale dostala se do bláznivého ohně, který celkem hrozivě
práskal ponurou nocí. Za úsvitu zaútočil pak celý pluk a zahnal ty
chlapíky v celých houfech. Jeden našinec měl štrajfšus na hlavě, že
úlomky kostí jen tak lítaly. Připlíživše se po špičkách, zabili jsme
již přední stráže. Bim, padne rána, bim, bim, druhá, třetí! A pak
začalo nezměrné práskání! Rumbum! houká naše dělo; kladradom! ruční
granáty, které považovali pošetilí Rusové za vhodné vrhat z oken. Přes
ulici běží všichni možní lidé, ale žádné prase by v té tmě nepoznalo,
ke které straně patří. No, my jsme se přitiskli k velkému domu,
abychom nejdříve vyčkali, komu je dnes bohyně vítězství příznivě
nakloněna. Ten škandál ale trval stále a zdálo se, že se válečná
situace vůbec nechce vyjasnit. Kdo neudělal místo, dostal prostě
kopanec. Musil bych nestoudně lhát, kdybych tenhle momentíček líčil
jako zvláště příjemný a líbezný, ale my jsme pronikli a dodatečně se
nám to mělo vyplatit. 150 kroků za městem jsme se rychle zakopali až
po knoflíček u límce. Vyčkávali jsme radostně vzrušeni věcí příštích a
Rusů, kteří měli přijíti. My všichni, celkem osm mužíčků, byli jsme
asi v této chvíli a na tomto místě jediní, kteří mohli zpívat Stráž na
Rýně. Tedy leželi jsme tiše jako myšky, prst na spoušti. Svými žoldáky
jsem si byl celkem jist. Bez rozkazu by si byl žádný z nich nepráskl.
Vedle mne cvakal mladý váléčný dobrovolník hlasitě a bez ostychu zuby.
Dal jsem mu rychle ještě herdu do žeber. Rychle pálit! velel jsem pak
pronikavým hlasem, abych těm chlapíkům naproti popřál potěšení slyšet
pěkný zvuk pruského komanda. A musil jsem také hlasitě křičet, protože
po první salvě zazněl naproti řev, tak děsný, do kosti pronikající, že
mi vlasy vstaly na hlavě, a když naše pušky vesele práskaly do hustého
houfu, tu se vrhli zpátky, padali přes mrtvé a raněné - a stále ty
výkřiky smrtelné úzkosti! A v tom jsme se hnali s ječivým Hurá za
nimi!
Jako zvířata tlačil se celý houf do prvních domovních dveří. Byli
bychom je mohli úplně klidně postřílet. Byli ještě úplně vyjukaní a
nemohli ze sebe strachy vypravit ani slovo. Zdálo se, že celá věc
usíná. Jediná věc, která nám chyběla, byly nějaké alkoholky.
Já jsem ale přece jen měl takový pocit, že mají ještě nějakou lumpárnu
za lubem. Nepřítele v zádech chtěl jsem si ještě jednou prohlédnout
sám zblízka. Tady mohlo pomoci jen ještě několik dobrých tref.
Přirazil jsem pušku k hlavě, stiskl spoušť: bác, první chlapík už
ležel! Rychle repetovat a zase stisknutí. Číslo 2 a 3 padli jako
pytle, než se mohli vzpamatovat z prvního leknutí. Vtom vjel ruch do
celé společnosti, zdálo se jen, že ještě nevědí, kam se mají vrtnout.
Další Rus, číslo 4, dostal kuli trochu zkrátka. Pro mne to byla snad
výhoda, protože ten chlapík strašně křičel. Vzal jsem rychle karabinu
svého průvodce a pustil jsem dalších pět kulí do hustého houfu u
zahradního plotu. Několik výkřiků ukázalo, že ani tyto kulky nevylétly
nadarmo. Tyto poslední výstřely se mi arci trochu hnusily, zvláště
proto, že jsem vůbec neměl pocit nebezpečí, neboť Rusové vůbec
nemysleli na střílení. Ale co je to platné: každý je sám sobě
nejbližší a já jsem přece válku nezačal! Bok byl vyčištěn; šel jsem
spokojeně zpět ke svým hochům. Ruští důstojníci se dívali hodně
hloupě, když tu viděli stát nás šest mužíčků. Moje roztomilé chování
odstranilo však jejich pochybnosti. Potřásli jsme si srdečně ruce, já
s blahovolným úsměvem vítěze. Byl to přece jen pěkný okamžik, a
vojenský úspěch byl přece mimořádně krásný. Pospolu jsme odtáhli na
náměstí, kde bylo Rusů jako máku. U dělostřeleckého kapitána jsem se
poděkoval za šrapnely, které seděly jako noha, pak jsem musil k divisi
podat zprávu. Všeobecná spokojenost. Mých šest vojáků dostalo hned,
jak tu stáli, Železný kříž. Já jsem byl zadán pro první třídu, což
však bylo provedeno teprve téměř za rok. - A nyní suďte sami, hoši,
můžete-li mi imponovat se svou červotočivou mysliveckou latinou! Co
jsem zažil na honu na Rusy, je, jak musíte uznat, jiné kafe! Náš
odborný orgán Lovu zdar! zaslal mi čestné vyzvání, abych napsal zprávu
o svých loveckých úspěších v Rusku. Chci to udělat. A pak na veselou
honitbu do vlašské země! Ale dříve ještě zakroutíme kejhák mnohým
fláděrám sektu v družné pospolitosti. No tak na zdraví!
Všichni: Na zdraví Dreckwitzi! Weidmannsheil!
15. scéna
Kancelář u jednoho velitelství.
Hirsch (vstoupí zpívaje. Melodie z Marnotratníka):
Hejsa, čile, bez starostí
Za války si mohu žít,
Zítra zpráv dám do sytosti,
Reportér chci věčně být.
Vojančit mi není třeba,
Ať jsem urostlý, jak chci.
[: Vydělám si pěkný chleba
Na tom krásném poli cti. :]
Za druhé však život není
Doma již zahálečný.
Tož jsem šel bez rozmýšlení
V Tiskový stan válečný.
Za třetí přec nejsem zrozen
K nudě zákopových dřin.
[: Pročež jsem byl osvobozen
K lehčí službě u novin. :]
Za čtvrté mám zprávy nové,
Jaký průběh bitva má,
Vpřed jak štvou se hrdinové,
Vzadu hned se popsat dá.
Do vítězství setrvám tu,
Já to výhrám, na mou čest.
[: Sotva do psaní se dám tu,
Nepřítel už v prachu jest. :]
Za páté tu pěkně žiji,
Neb jsem do tepla si sed,
Jak se naši lidé bijí,
Vědí naši lidé hned.
Za šesté a sedmé dále,
Ježto kulkám unikám,
[: Vesele si žiji stále,
Z války jenom prospěch mám. :]
(Volá dovnitř): Poslyšte, majore, když uvidíte generála, řekněte mu,
že ho dnes budu interviewovat a celý štáb! Dnes se nikdo nebude
ulejvat! (Odejde.)
Roda Roda (vstoupí zpívaje. Podle známé melodie):
Ten Rosenbaum,
Ten Rosenbaum
Má nejkrásnější listy.
Na frontě, tam
Svůj rozbil stan,
Toť los fejetonisty.
Já vlezu všude,
Všechno znám,
Mně vše se říci musí.
Až nejhůř bude,
Šrapnel tam
Mne roztrhá na kusy.
O ženu svou
Se nestarám,
Ni o život vezdejší.
Zde jedinou
Svou lásku mám,
Zákopy nejkrásnější.
Leč dále jdu,
Když bitvu zřím
A raděj kryt si hledám.
O interview
Pak nestojím,
Nic povídat si nedám.
Vždyť byl jsem již V tom kšeftu sám,
Já znám tu všechny lidi.
Mne všude zříš,
Kde zřít se dám,
Svět znalce ve mně vidí.
Kdys v. v. jen
Jsem šarži měl,
Já za to měl se stydět.
Teď ten a ten
By znát mne chtěl,
Neb v listě chce se vidět.
Já vojnu znám
Z dob starých těch;
Bych viděl, jak se bijí
Jsem tu a tam,
Na frontách všech
A dělám historii.
Na Visle zřím
Boj v dnešní den
A zítra na Isonzu.
Však všude tím
Jsem proslaven,
Zvyk jsem už tomu flancu.
Pan brigádník
Mi hlásí sám,
Že nepřítel bit bude.
Když protivník
Hřbet natře nám,
Dím: Vyhráli jsme všude.
V zázemí, tam Jen hostem jsem,
Zde zprávy štáb mi dodá.
Jsem Rosenbaum
Sic původem,
Však zvu se Roda Roda.
(Volá dovnitř) Poslyšte, majore, když budete vidět generála, řekněte
mu, že plukovník musí být přeložen - odepřel mi propustku do pevnosti
číslo 5 v Přemyslu. Zdá se, že nevěděl, kdo jsem. To ho neomlouvá,
nýbrž naopak. Já ty pány už naučím disciplině - rozumíte? (Odejde.)
Proměna.
16. scéna
Jiná úřadovna.
Důstojník generálního štábu (vstoupí a jde k telefonu): - Servus, tak
máš tu zprávu o Přemyslu hotovou? - Eště ne? Ach, seš nevyspalej - Di,
hleď si toho, jinak přijdeš zas pozdě k mulačáku. Tak slyšíš - Co,
zase si všechno zapomněl? - Vy ste - Poslouchej, povím ti to eště
jednou - Hlavní hlediska: Předně, pevnost stejně nestála za nic. To je
to nejdůležitější - Jak? že nemůžeme - Co? že nemůžeme lidi nechat
zapomenout, že pevnost byla odjakživa pýchou - Všechno se může nechat
zapomenout, milej příteli! Tak poslyš, pevnost stejně nestálá za nic,
starý haraburdí - Jak? Nejmodernější děla? Povídám ti, samý starý
haraburdí, rozumíš? No tak, dobře. Za druhý, dej pozor: Ne převahou
nepřátel, nýbrž hladem! Rozumíš? Při tom nezdůrazňovat příliš silně
moment nedostatečnýho zásobování, víš, lajdáctví, frmol atd. podle
možnosti zatušovat. Tyhle momenty se vtírají, ale to už nějak uděláš.
Hlad je hlavní věc. Jsme hrdý na hlad, rozumíš! Ne hladem, nýbrž
převahou, ach co to povídám, ne převahou, nýbrž hladem! No tak, dobrý
je to - Cože, to nejde? Protože se pak vidí, že proviant - jak? - a
protože se pak namítá, proč nebylo dost proviantu? Tak dobře, chytneš
se toho a řekneš: Není možný nahromadit tolik proviantu, kolik je
třeba, protože to stejně dostane nepřítel, když se zmocní pevnosti Jak by se jí pak zmocnil? Hladem? Ne, pak samozřejmě převahou, neptej
se tolik. Copak nerozumíš, když se teda zmocní pevnosti převahou a my
máme proviant, pak se zmocní i proviantu. Proto nesmíme mít proviant,
pak se nezmocní proviantu, nýbrž dobude pevnosti hladem, ale ne
převahou. No nějak to už uděláš, Servus, já musím do kantiny, já se
nenechám vyhladovět - šlus!
Proměna.
17. scéna
Restaurant Antona Poklonky. Vpředu pán s dámou. Od jednoho stolu k
druhému chodí muž, který se ustavičně němě klaní. Vpředu vlevo u stolu
Škarohlíd.
Číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ne, lístek. (Číšník odejde.)
Druhý číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ne, lístek. (Číšník odejde.)
Pikolík: K pití prosím, pivo, víno Pán: Ne. (Pikolík odejde.)
Třetí číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ne, lístek. (K číšníku, běžícímu kolem.) Lístek!
Druhý pikolík: Pivo, víno Pán: Ne.
Čtvrtý číšník (přináší lístek): Objednáno? Pán: Ne. Přece jste právě
teprve přinesl lístek. Co je hotové?
Číšník: Co stojí na lístku.
Pán: Na lístku stojí - Bůh trestej Anglii. To nejím. Číšník: Snad něco
čerstvě udělaného? Nechá si pán snad Pán: Máte roastbeef?
Číšník: Lituj u, dnes je bezmasý den. Nechá si ta dáma udělat krásný
řízeček nebo ramsteček ta dáma nebo je tu taky husička ta dáma -
Pán: Nejdříve předkrm. Copak je tohle: Dráždivý chlebíček? (Chutný
řez.)
Číšník: To je sandwich, chlebíček pro apetit. Pán: Už mne přešel. Tak
snad - copak je tohle: Omáčka z vajec a oleje?
Číšník: To je rybí majonéza.
Pán: Copak je tohle? Dutá paštika z máslového těsta? Číšník: To je
volavan. Pán: Copak je tohle: Chutná směs? Číšník: To je ragů.
Pán: Tak přineste s pánembohem to - a pak, počkejte - copak je tohle:
Dvojitá hovězí kýta po vojevůdcovském způsobu s překážkami a
holandskou omáčkou?
Číšník: To je antrkot se sosem holandés. Pán: 52 korun, trochu drahé,
trochu drahé. Číšník: Inu, pán nesmí zapomenout, teď je válka a dnes
je bezmasý den.
Pán: Tak pro mne za mne, přineste tohle. (Číšník odejde.)
Dáma: Vidíš, měli jsme jít přece k Sachrovi, tam stojí něco takového
jen padesát.
Číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ano.
Druhý číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ano.
Pikolík: Pivo, víno?
Pán: Ne.
Třetí číšník: Objednáno prosím?
Pán: Ano.
Čtvrtý číšník (vrací se): Račte prominout, už nemohu sloužit. (Škrtne
téměř všechna jídla.)
Pán: Říkal jste přece Číšník: Inu, dnes, kdy je bezmasý den, to není žádný div. Ale snad si
nechá pán udělat dvě ztracená vejce, snad s pikantním sosem, jsou
ještě na lístku -
Pán: Ztracená vejce, copak je to? Kdopak je ztratil?
Číšník (tiše): Ef pošé se tomu říkalo před válkou.
Pán: Aha, a to si myslíte, že ji s tímhle vyhrajeme? - Ne, počkejte Proradné nudle - copak to znamená?
Číšník: No makarony!
Pán: Ach ano, dobře. - Darebácký salát, copak je to?
Číšník: Vlašský salát.
Pán: Ach ano, to je přece jasné. Tedy - přineste mi: jemné drůbky po
domácku se šťouchanými brambory a ztracenými vejci, k tomu ostrou
všehochuť, pak jablečnou kaši a dvakrát poklonkový řez se šlehačkou.
Jakpak se ten jmenoval dříve?
Číšník: Poklonkový dort se šlehačkou.
Pán: Proč poklonkový?
Číšník: No po pánovi! (Poklonka přistoupí ke stolu, pokloní se a
odejde.)
Pán: Kdo je ten pán?
Číšník: No, pán! (Odejde.)
Vrchní číšník: Objednáno ten pán?
Pán: Ano.
Trpasličí kamelot (kmitá se od stolu k stolu): Vítězství nad
vítězství! Zvláštní vydání! Těžká porážka Italů! Vítězství nad
vítězství!
Dvě děvčata (s pohlednicemi a odznaky Válečné péče jdou od stolu k
stolu): Pro Válečnou péči malou hřivnu, smím-li prosit Pikolík: Chleba libo? Prosím lístek.
Pán (chce mu podat jídelní lístek): - ach tak, nemám žádný.
Dvě děvčata (s pohlednicemi jdou od stolu k stolu): Pro Válečnou péči
prosím Květinář (poklusem ke stolu): Kytičky libo -?
Květinářka (zezadu): Krásné fialky - pro tu dámu?
Kamelotka: Zvláštníí vydááníí!
Host (volá na vrchního číšníka): Halo, pane finanční ministře -!
Vrchní číšník (naklání se k hostovi): Slyšel už pan doktor nejnovější
vtip? Jaký je rozdíl mezi haličským uprchlíkem a - (Šeptá mu
pokračování do ucha.)
Host (rozveseluje se stále víc, konečně vybuchne): Skvělé! Ale znáte
už rozdíl mezi sestrou od Červeného kříže a - (Šeptá mu pokračování do
ucha.)
Číšník (s osmnácti mísami): Sosss prosím -! (Poleje dámu.) Ouha, to
nebylo schválně, paton!
Třetí host: Kdo tu říká pardon? Poslyšte, pane Poklonka, ve Vašem
poctivém německém lokálu říká číšník pardon!
Poklonka: Pan von Wossitschek mi nebude věřit, jak těžké to dnes je s
těmi lidmi. Řekne-li se některému z nich něco, uteče, dostane dost
míst, říká. Je to pravý kříž, ti lepší jsou narukovaní a tyhle
nevzdělané živly co tu zůstávají Host: No jo, no jo, ale Poklonka: Pardon, pane von Wossitschek, musím se jít klanět. (Učiní
to.)
Host: Pardon, pardon, nenechte se vyrušovat.
Denní host: Servus Poklonko, ksevede? No co tomu říkáš, Leberlovi
pořádně zatopili Poklonka: No ale jaké ten má taky ceny! A pak ten člověk není vůbec
oblíbený. Já, že tady jsem osobnost, tak jsem neměl ještě nikdy
nejmenší nepříjemnost.
Denní host: Poď, sedni si na chvíli sem, Poklonko.
Poklonka: Pozdějc, rád, ale víš teď se ještě musím klanět. (Činí to.)
Denní host: No přirozeně, servus!
Bambula von Feldsturm (řve a bubnuje na stůl): Himl-sakra, copak se tu
dnes vůbec neobsluhuje? Poslyšte Vy, herštelt!
Číšník: Prosím hned, pane majore!
Poklonka: Pan major poroučí?
Bambula von Feldsturm: Vy, hostinský, copak je to? Copak se tu dnes
vůbec neobsluhuje? Obsluha už není jako bývala, už rok to pozoruju,
kde jsou vlastně ti číšníci?
Poklonka: Narukovaní, pane majore.
Bambula von Feldsturm: Cože? Narukovaní? Proč jsou všichni narukovaní?
Poklonka: No protože je válka, pane majore!
Bambula von Feldsturm: Ale rok už to pozoruju. Nemáte tu přece až na
ty čtyři žádné číšníky. Pro takový ohromný lokál! Rok už to pozoruju.
Poklonka: No jo, od té doby, co je válka, pane majore!
Bambula von Feldsturm: Cože? To je škandál! Abyste to věděl, všichni
kamarádi si stěžují, nechtějí sem už chodit, půjde-li to tak dál!
Všichni jsou bez sebe zlostí! Setník Tronner, Fiebiger von Feldwehr,
Kreibich, Kuderna, plukovník Hasenörl, všichni jsou bez sebe, právě
včera říkal Husserl von Schlachtentreu od šestašedesátých, když to
půjde takhle dál Poklonka: Jo, pane majore, my bysme přece všichni chtěli, aby to už
přestalo a aby byl mír Bambula von Feldsturm: Cože, mír - dejte mi pokoj s tím brekem o míru
- já jsem prodělal císařské manévry - kdyby Vás slyšel náš nejvyšší
vojenský velitel - teď se musí vytrvat, milý příteli - nic naplat!
(Číšník spěchá kolem.) Hej Vy, vpravo hleď! Zatracený chlap, no
počkej, toho nechám narukovat - řekněte mi jen, co je to tady za
obsluhu -?!
Poklonka: Co má objednáno pan major?
Bambula von Feldsturm: Nic, roštěnku bych chtěl, ale trochu špikovanou
Poklonka: Lituju, dnes je bezmasý den.
Bambula von Feldsturm: Cože? Bezmasý den? Co je to zase za novou módu?
Poklonka: Jo, teď je válka, pane majore, a teda Bambula von Feldsturm: Nedělejte špumprnákle. To bych chtěl vědět, co
to má co dělat s válkou, že není dost masa! To dřív taky nebývalo!
Poklonka: Jo, ale teď je přece válka, pane majore!
Bambula von Feldsturm (vyskočí v největším rozčilení): Tak tohle mi
taky nemusíte pořád strkat pod nos - pořád s tou Vaší válkou, s tím
mne vynechte! Z mých kamarádů neuvidíte už žádného ve Vašem lokálu my jdem k Leberlovi! (Vyřítí se ven.)
Poklonka: Ale pane - majore - (Potřásaje hlavou.) Podívejme se!
Třetí host (k číšníkovi): Nic tu není? Ani moučník?
Číšník: Vídeňské taštičky, anýzové řezy, angličani Host: Cože? Angličany máte teď ve válce?
Číšník: Ty zůstali ještě z mírové doby.
Host: Poslouchejte, dělejte si legraci z někoho jiného, platit!
Číšník: Platit!
Druhý číšník: Platit!
Třetí číšník: Platit!
Čtvrtý číšník: Platit!
Pikolík (pro sebe): Platit.
Poklonka (přistoupil ke Škarohlídově stolu, klaní se a mluví,
nakláněje se nad něj, s pohledem upřeným do prázdna, takže má vzhled
anděla smrti, pozvolna jen se stává živější): Počasí se zdá podle
poslední mineralogické diagnosy vyjasňovat a mohla by se také návštěva
oživit - jistě na cestách pán, no dobře, dobře - inu každý má dnes
plno práce, můj Bože, ta válka, ta bída, pozoruje se to všude v
živnostenském stavu, jak střední stav trpí - důsledky se stále ještě
nedají odhadnout - taky nějaký pán od novin, jeden pan doktor co je v
ministerstvu pravá ruka říkal sám - podívejme se - hm - ale zdá se mi,
dnes ne docela při chuti, škoda, bylo to přední, všichni páni si to
chválí, no za to příště pro pochutnání protekční porcička poklonkových
řezů - Poldi odnes to, zase spí ten rošťák, tak poklona, po- klona (Pán a dáma usnuli.)
Číšník (řítí se k jejich stolu): Lituju, už nemohu sloužit!
Pán (vyskočí polekaně): Super - arbi - trován? - Ach tak. No tak zase
půjdeme. (Vstane s dámou.) Adié.
Číšník: Padon, račte dovolit, abych na to pro příště upozornil, my
jsme německý logál a tady se nesmí mluvit francouzsky - (Utírá se
utěrkou čelo.)
Pán: Tak tak -
Poklonka (za nimi):
Mojeúctadobrýdenpřejurukulíbámšamstrdýnrmojepoklonakomplimentračtenászaspoctít!
Mojeúctadobrýdenpřejurukulíbámšamstrdýnrmojepoklonakomplimentračtenászaspoctít!
Proměna.
18. scéna
Schottenring. Paní Pollatschková a paní Rosenbergová vystoupí.
Paní Rosenbergová: Vážená kolegyně, pro naše vystupování není omluvy!
Očekáváme, že my hospodyně Rakouska i nadále vytrváme s touž
disciplinou, již jsme již tak skvěle osvědčily, a že budeme provádět
nákupy vepřového masa jen ve čtvrtek a v sobotu. Naše místní skupiny
jistě budou hrdě třímat tento prapor. Také pokud jde o plst!
Paní Pollatschková: Rohö uvolňuje nákup vepřového masa a plsti pro
čtvrtek a sobotu!
Paní Rosenbergová: Tak je to správné! My hospodyně Rakouska měly jsme
povinnost v této otázce, dotýkající se vitálních zájmů, říci také
rozhodující slovíčko. My z Rohö jsme nemohli se založenýma rukama
přihlížet k tvoření tržních cen a dívat se na tyto rejdy, špecielně
při předku!
Paní Pollatschková: Čeho je nyní především třeba, je rozhodnost a
jistota. Jistota - čistota, to je moje heslo, především při tabulové
špičce!
Paní Rosenbergová: A já bych chtěla připojit, má-li se moje mínění v
této věci stát jazýčkem na váze, že se nenecháme zastrašit žádným
terorismem. Per aspera ad astra, říkám, aspoň pokud jde o ovar s
křenem. My z Rohö Paní Pollatschková: Víte, kdo tamhle jde? Bachstelzka a Funk-Feiglová
z Gekawe, obě by mne otrávily na lžíci polévky. (Pozdravy.)
Paní Bachstelzová: Nuže, vážené kolegyně, přicházíme právě z tržnice,
co se tam děje, špecielně s dobrými porcemi, to bych Vám přála vidět.
Paní Funk-Feiglová: My jsme ovšem, protože každý musí přispět svou
hřivnou a na každém jednotlivci záleží, spěchaly z plné duše tam,
neboť my víme, kde je třeba bojovat, na rozdíl od jistých jiných lidí,
o kterých říkám jen to jedno: Děje-li se toto na zeleném dřevě, pak,
milé dámy, mohu jen říci Paní Rosenbergová: Lituji velice, milá dámo Paní Funk-Feiglová: Pro Vás nejsem žádná dáma, já jsem dozorčí rada z
Gekawe a mám stejná práva jako taková nějaká z Rohö! To je lehké,
nechat vypracovat nařízení na zeleném dřevě, ale pak? Jak praví
Schiller, prosím, jen hrábni do plného žití Paní Rosenbergová: Chtěla jsem jen poznamenat, že velice lituji, že
jste se dala strhnout k personaliím, já vím moc dobře, že Váš dnešní
připiš v Neue Freie Presse neskrývá svého hrotu proti Rohö, k tomu
ještě je psán v době, kdy jste ještě byla v Rohö Paní Funk-Feiglová: To není pravda, to řeknu mýmu muži, ten Vás bude
žalovat!
Paní Rosenbergová: No prosím! Já můžu dokázat, co sem řekla. Já Vám
dokážu před soudem, že ste samozásobitelka! Aspoň jednou uslyšíte
pravdu! Vy ste intrikovala proti Rohö, dyž ste eště byla v ní!
Paní Bachstelzová: To budete dokazovat!
Paní Pollatschková: Vám to řeknu já do očí, poslouchejte, co Vám
povím, teď nejde o to, abysme se oddávaly marnivosti, pamatujte si to!
My nepatříme k těm, který holdujou separatistickým sklonům. Dyž
některá z nás patří k Rohö, pak jí musí patřit tělem a duší, naším
orgánem je Morgen a doba je příliš vážná, dejte si to říct, dnes, kdy
solidarita znamená poloviční úspěch!
Paní Funk-Feiglová: Od Vás se budeme učit solidaritě! Kdo ste -!
Paní Bachstelzová: To je echt Rohö! Pomluvy za zády! My si utrhujeme
sádlo od huby, abysme šly dobrým příkladem napřed!
Paní Funk-Feiglová: Dybyste nebyla intrikovala, byly bysme dodnes v
Rohö. Daly nám nůž na krk, až sme musely založit Gekawe. Já sem běhala
od Pontia k Pilátovi. Teď, to Vám garantuju, bude pořádek, a to Vám
říkám už dnes, dyž si začnete připisovat naše úspěchy, na tom si
vylámete zuby!
Paní Bachstelzová: My si utrhujeme žvanec od huby Paní Pollatschková: Jo, kvůli rajkám!
Paní Bachstelzová: Dokažte to!
Paní Pollatschková: V sobotu při premiéře ve Volkstheatru Vás viděli s
rajkou.
Paní Bachstelzová: To je infámie! Odmítám tyto nízké osobní útoky,
stydět byste se měla!
Paní Rosenbergová: Dokázat? Jakýpak dokazování? Na Vašem klobouku je
důkaz!
Paní Bachstelzová: Ten je z loňskýho roku, to víte docela dobře!
Paní Rosenbergová: To je pštrosí politika!
Paní Funk-Feiglová: Nebich! Od pštrosa máte sama něco na klobouku!
Paní Rosenbergová: Ten je z loňskýho roku, to víte docela dobře! Já
nosím válečnou blůzu!
Paní Funk-Feiglová: Nebich!
Paní Bachstelzová: Moje blůza a Vaše blůza - to je jako tisíc a jedna
noc! My sme to byly, který jsme se chopily prvního kroku k vytvoření
vídeňské módy!
Paní Pollatschková: Vy? S tou figurou! To je velkolepý! Můj vkus a Váš
vkus!
Paní Bachstelzová (křičí): Vy máte co mluvit! Dyby doba nebyla tak
velká, tak bych se na Vás dopustila násilí!
Paní Rosenbergová: Nechme je, ať se honějí za reklamou, na štěstí jsou
v této vážné době vitálnější zájmy a my, utvoříme-li falangu, můžeme
tímto bezmocným štěkotem pohrdat. Víme přece, odkud celý ten vztek
prýští.
Paní Bachstelzová: Vy, jestli budete tuhle pomluvu ještě jednou
opakovat!
Paní Rosenbergová: Co si myslíte? Řekla jsem něco? Teda proto, že
včera inspektor ve spolkový kuchyni mluvil s námi dýl než s Vámi,
proto se nemusíte hned rozčilovat, má milá -!
Paní Bachstelzová (v záchvatu zuřivosti): Tahle infámní insinuace Vám
přijde - počkejte - pošlu svýho muže na Vás - dejte si pozor, celá
Oezeg si na Vás došlápne!
Paní Rosenbergová: Můj muž se s ním už vypořádá a se všemi, to můžete
bejt bez starosti! Ten má za sebou celou Miag! Stačí hnout prstem a
přijde na Vás eště celá Ufa a Wafa - můj muž je ve správní radě!
Paní Bachstelzová: No tak zavolá můj muž Iwumbu! Můj muž je císařskej
rada! Jak byl Váš muž vymoženej, to se ví!
Paní Rosenbergová: No měl protekci, no - a? Vy pukáte vzteky, protože
on má styky. On je intimní v Sawerbě. Počkejte, všechno to uvedu na
přetřes ve výborový schůzi, ručím Vám za projev nedůvěry na valný
hromadě!
Paní Funk-Feiglová: Vy sama ste hromada neschopnosti, vylítnete z
Rohö, za to Vám ručím, Gekawe Vám ukáže - já mám styky, já si dojdu do
Neue Freie Presse Paní Pollatschková: V příštím Morgen budete číst - počkejte, my z Rohö
Paní Funk-Feiglová: Nezačínejte si s námi, my z Gekawe (Všechny čtyři křičí současně, při čemž v halasu hlasů je slyšet jen
slova Rohö a Gekawe, a odcházejí živě gestikulujíce. Invalida o
berlích se belhá kolem. Žebrácká, vedoucí chlapce za ruku a s kojencem
v náručí vystoupí.)
Žebrácká: Zvláštnííí vydáníí - Neue Freie Presse Chlapec: Neue Feile Pesse Kojenec: Leie - leie - lele - (Těhotná žena přejde.)
Škarohlíd:
Ó tklivá nabídko v čas umírání světa!
Ne, raději nechť zmizí tato mezihra.
Sic míří ku posledním stopám přírody,
jež neopouští dosud toto nelidstvo,
jež smrt si volí a přec život nepopírá.
Však zřídka lepšího cos přijde. Hleďte jinam,
neb zbytky lidskosti dnes zcela jiným cílům
se oddávajícího plemene jsou trapné!
A děsivá je představa, že tato žena,
jež tak se ukazuje, tiše naděj svou
v svět vnáší, naplněna svatým posláním,
jež bolem je i požehnáním, v příští chvíli
snad zrodí vojenského dodavatele.
Neb hrdost mateřská, tak velká v dávnověku,
že přemáhala odpor k vlastní neladnosti,
líp hrdá byla, zrakům nepovolaným
když neukazovala harmonii tvorby,
již sama znala jen. Před znetvořeným lidstvem
však není oprávněna. Sama stranou hleď,
v stud změň se hrdost zas. Teď ty hleď stranou, matko,
ty sama příliš slabá jsi i neskromná;
toť pokus laskavý, však nárok je to též
před statisícem matek, jež to zří a vědí,
že přece větší bolest vytrpěly již
než jaká tuto jednu očekává. Domů jdi,
proč na trh nosíš břímě své, jak bylo by
co světu poskytnout chceš, lepší tisíckrát
než to, co ztratil již, ne, jak by nyní teprv,
teď konečně nám nastávala nová spása,
jak Sokrates by byl jen darem nejmenším,
jenž zde nás očekává. Příliš špatné máme
již zkušenosti. Nejsme v žádném případě,
byť nejlepší to byl, již zvědavi a chceme,
by čekání tvou věcí, matko, zůstalo,
tak cudné, jako bývá, splnění až jednou
zas vyplatí se světu. Domů jdi, my přijdem,
až bude čas, trpíce dotud s tebou, matko,
ne tebou víc než novým žitím sklíčeni,
jež kletbou mateřství vstříc kráčí staré smrti,
již zrozením to oběť největší. Buď schopna,
na ročník počkej. Dobrovolnicí chceš být?
Buď doma, den jak den je stejný, stále
je mrtvo mrtvé. Jdi! Chcem překvapit se nechat.
Proměna.
19. scéna
Bělehrad. Rozstřílené domy. Schalková vystoupí.
Schalková: Probila jsem se až sem. Zde mne zajímá jako vždycky
především všeobecně lidský moment. To že je nějaká kultura? Tyto domy
lze srovnat jen s posledními obchodními domy ve Fünfhausu, zasluhovaly
proto bombardování. Bezútěšnost tohoto místa je tak velká, že na
fotografickou reprodukci není ani pomyšlení. Co mne však vždycky znovu
pobuřuje, je to, že toto město ani nebylo vydlážděno. To asi přispělo
na pomoc rozhodnutí srovnat je se zemí. Ani koňak člověku nic
neposkytuje. Co jsme si vzali s sebou na památku, nestojí za řeč. Jaký
je to taky král, když má porculánový service od Wahlisse z
Kärtnerstrasse. Existuje ještě spravedlnost osudu. Tato myšlenka mne
pronásleduje celým Bělehradem. Kdyby člověk jen věděl, jsou-li toto
domy těch, kteří vynalezli národní fanatismus? Probojovala jsem se k
přesvědčení, že v takovém městě nemohly bydlet žádné individuality.
(Objeví se několik srbských žen, které se na ni usmívají. Jedna z nich
pohladí mazlivě tvář Schalkové. Pak ženy prohodí rychle několik slov,
zase se smějí všechny, hlasitě a vesele. Schalková stranou) Tento
smích, jehož příčiny se nemohu dopátrat, rve mi nervy, neboť každá
možnost na stupnici lidských citů je dnes myslitelná, až na tento
smích právě, k němuž rozstřílený Bělehrad příležitosti neposkytuje.
(Jedna ze srbských žen nabízí Schalkové zavařeninu a směje se.) Jsem
zmatena touto záhadou. (Vystoupí tlumočník.)
Tlumočník (když promluvil se ženami): Říkají, že je třeba jen ještě
několik dní vytrvat. Dobytí svého města považují Bělehraďané za
intermezzo. Myslí, že brzy zase budeme venku, a proto se škodolibě
smějí.
Schalková: To není jistě jediná příčina. Zeptejte se jich, co cítí a
proč mi dává zavařeninu.
Tlumočník (když promluvil se ženou): Říká, že nic nemůže oslabit
srbskou pohostinnost.
Schalková: Ale proč právě zavařeninu?
Tlumočník (když promluvil se ženou): Říká, že chtěly ukázat, že jsou
ženami, a zavařenina je prý nejvlastnější obor žen.
Schalková (bere zavařeninu): Tyto ženy nechci již spatřit, nechci s
nimi prožít jejich strašné zklamání, neboť horší věci ještě než
zbořené domy a než rozstřílené ulice, horší věci než zahnání vojska a
dobytí města - nejhorší věci očekávají ještě Srby. (Srbské ženy se
smějí. Schalková, odcházejíc) S hrůzou odcházím, a jejich smích ve mně
dlouze doznívá
(Srbské ženy odcházejí opačným směrem, je ještě slyšet jejich smích.)
Proměna.
20. scéna
Ulice na předměstí. Vrchovatě naložený ruční vozík, tažený dvěma úplně
zesláblými, vyhladovělými válečnými psy.
Stará žena (volá): To je škandál! To by se mělo udat eráru!
Nadporučík: Stát! Legitimujte se! To je urážka armády!
Dav (se shromažďuje): Taková bába! - Děte vocaď! - Vo co de? - Ale
nic, holt velezrada! - Patří jí to, bere se vo zvířata, dyž sama nemá
co jíst!
Proměna.
21. scéna
Byt na předměstí. Na řemeni visí, zpola oblečen, asi desítiletý
chlapec, jehož tělo je pokryto krvavými pruhy, skvrnami a podlitinami.
Je úplně zanedbaný, napolo mrtvý hladem. Chlapec vyje. Sousedka stojí,
spínajíc ruce, ve dveřích. Otec (v uniformě) leží na pohovce.
Sousedka (k matce, která staví hrnek na plotnu): Ale, paní Liebalová,
jak jen můžete toho chlapce tak zřídit? Dyž to udám u soudu, dostanete
důtku!
Matka: Copak víte, paní Sikorová, ten hoch je tak zpurnej, to nemáte
pojem. Teplou snídani by chtěl!
Otec: Snad Vám není líto toho parchanta? Dnes už je stejně zase
pohromadě. Ale nedávno sem si ho podal a potejral sem ho bajonetem, že
sem myslel, že mi umře pod rukou. A vidíte, zase se vzpamatoval!
Sousedka: Pane Liebal, pane Liebal, s tím nejsou žádný žerty, dejte si
pozor, dostanete jednou důtku!
Proměna.
22. scéna
Stanoviště Hlavního stanu. Ulice. Je vidět armádní dodavatele,
důstojníky, prostitutky, žurnalisty.
(Setník Hlavního stanu a žurnalista vystoupí.)
Setník: Teda prospekt pro dílo Naši vojevůdci - poslouchejte,
doktůrku, a nedívejte se pořád po těch holkách, teď je válka - teda
prospekt mám hotovej a teď to eště musíte spravit, dyby tam byla
nějaká chyba. (Předčítá) Až jednou opadnou vzbouřené vlny světové
války, až milosrdný čas vyhojí rány a osuší oči, pak se budeme jasným
zrakem dívat nazpět na slavné dny, kdy železné pěsti hnětly osud
světa! Teď zvláštní řádka, dejte pozor - A nad tím vším vynořují se
postavy oněch mužů, kteří v této době byli naším a naší vlasti osudem.
Tučně!
(V pozadí je vidět staršího tělnatého pána s licousy a skřipcem, který
má v každé ruce maršálskou hůl, jak přechází scénu zprava doleva.)
Naplněni láskou a úctou hledíme na ně, kteří byli povoláni v neúmorně
těžkém zápolení, podobni oněm hrdinům na nejpřednější frontě, řídit
bitvy Žurnalista: Okamžik, vojevůdci jsou teda přesně tolik jako hrdinové na
nejpřednější frontě, kteří řídí bitvy, teda jak to?
Setník: Nedělejte legrace, nebo pošlu Vás samotnýho na frontu.
Žurnalista: Vy - mě?
Setník: No jen se neblázněte. Dyž ten prospekt dopadne dobře, nebude
pro mně už žádný nebezpečí. Poslouchejte, doktůrku. Nadšení a
nejvroucnější vděčnost zřídí pak těmto hrdinům Žurnalista: Kteří řídí bitvu na nejpřednější frontě? Ach tak, rozumím,
teď zase myslíte vojevůdce.
Setník: Vynechte mě s tím vtipkováním, teda - v našich srdcích pomník
a v nich budou žít dále jako příklad nejkrásnějšího plnění povinnosti
a sebeobětování pro blaho vlasti. Ještě tučněji!
(V pozadí je vidět staršího tělnatého pána s licousy a skřipcem, který
má v každé ruce maršálskou hůl, jak přechází scénu zleva doprava.)
Poslouchejte, doktůrku, a nedívejte se pořád po těch holkách. Malíř
Oskar Bruch propůjčil tomuto pomníku ušlechtilým způsobem viditelnou
podobu. S životní pravdivostí a charakteristicky zachytilo jeho rydlo
jejich rysy a vytvořil tak dílo Naši vojevůdci, které má historický
význam a které bude povoláno svědčit před potomky nejen o jménech a
obrazech velkých mužů naší doby - Nejtučněji!
(V pozadí je vidět staršího tělnatého pána s licousy a skřipcem, který
má v každé ruce maršálskou hůl, jak přechází scénu zprava doleva.)
- nýbrž také státi se ozdobou každé knihovny a každé domácnosti - Teď
se musí eště něco říct o dějinným významu jednotlivých zobrazených
osobností - panebože, už se zase otáčí, poslyšte, milej příteli, tady
jsme v AOK a konec konců v žádným bordelu, rozumíte?
Žurnalista: Poslyšte, nebyla tohle podplukovníkova Kamilla?
Setník: Jestli na ni máte gusto, pošlu Vám ji ke konstatýrunku, ale na
ten prospekt se mi musíte podívat Žurnalista: Gemacht.
Setník: A pak tam musí bejt něco o tom pouzdru, mimořádně ušlechtilá
výprava, nejvybranější vkus, příznivé podmínky odběru, podpis c. a k.
ministerstvo války. Puntík. No co říkáte, doktůrku?
Žurnalista: Pane setníku, skláním se před Vámi, jak Vy ovládáte řeč,
žádnej žurnalista z povolání by to nemoh působivěji sepsat.
Setník: Co? A richtik, dopředu do toho prospektu dáme jako ukázku
ilustrací, aby čtenář měl hned představu o tom historickým dění a o
nejvyšším sebeobětování, obraz onoho muže, který nám toto všechno
ztělesňuje přímo příkladným způsobem!
(Je vidět v pozadí staršího tělnatého pána s licousy a skřipcem, který
nese v každé ruce maršálskou hůl, jak přechází scénu zleva doprava.)
Proměna.
23. scéna
Vnitřní město. Slepý voják bez rukou a nohou je jiným invalidou
postrkován ve vozíku. Čekají, protože revolverový žurnalista stojí v
rozhovoru s agentem na úzkém chodníku.
Invalida: Promiňte Revolverový žurnalista: Prosím Vás, co chcete, 80 řádek mi škrtli
minulý pondělí.
Agent: Z článku proti Budischovskému & Comp. kvůli tý dodávce?
Revolverový žurnalista: Jo - dřív, když něco takovýho bylo vysázený a
pak to nevyšlo, tak člověk vydělal. A dyž nevydělal, tak to nechal
přece vyjít a příště vydělal určitě. Teď takovej útok nevyjde a člověk
z toho nemá načisto nic.
Agent: Věděl o tom Budischovsky?
Revolverový žurnalista: Jo - ale ty lidi se teď spoléhají na censuru.
No, však jim uděláme zdravou čáru přes rozpočet, počkejte jen až budou
jiný poměry. Do tý doby ať si s námi censura jen hraje. Dejte pozor,
co teďka pustím, to bude numero - prima!
Agent: To sem napiatej.
Revolverový žurnalista: To to zase jednou censuře dám. Vykládám tam,
jak nerozumný je takový postupování vlády, chrání dodavatele proti
nám, ale nás potřebuje víc než dodavatele. My přece už nemůžeme
exestovat. Tisk vykonal za války svou povinnost přímo příkladným
způsobem, vykládám, naše služba je stejně odpovědná jako služba
vojáků, vykládám, my jsme vytrvali jako tamti v zákopech a bez odměny!
Invalida: Promiňte Proměna.
24. scéna
Za představení v předměstském divadle. Na scéně Hansi Niese a její
partner.
Hansi Niese (v úloze): Cože, pusu byste chtěl? Vy, prostý vojín? Co
Vás napadá! Ano, Vám všem dohromady, Vám chrabrým vojínům bych ji
chtěla dát - ale jen jednomu? O ne! Jen všem dohromady (Uvažuje) nebo
- přece, jednomu za Vás všechny! Vlepit bych mu ji chtěla, že by se
celá Vídeň zatřásla a Štěpánská věž by se zakymácela. A ten jeden,
jediný vojín - to je - (Přistupujíc k rampě, v mocném pohnutí) náš
milý - dobrý - starý pán v Schönbrunnu! Ale, bohužel - právě ten - je
nepřístupný!
(Orkánovitá bouře potlesku. Na jevišti se objeví divadelní sluha a
odevzdává herečce zvláštní vydání.)
Hansi Niese: Dejte to sem! Co umí Gerda Walde, to umím taky!
Obecenstvo: Ať žije Hansi Niese! (Nieseová čte za nejvyššího napětí
obecenstva): - nevyrovnatelnou bravurou našich chrabrých vojsk bylo
dobyto Černovic! (Ohromný potlesk.)
Obecenstvo: Sláva! Sláva! Ať žije Hansi Niese!
Proměna.
25. scéna
U Wolfa v Gersthofu. Večer téhož dne, kdy Rusové dobyli zpět Černovic.
U jednoho stolu sedí generální inspektor Červeného kříže, arcivévoda
František Salvator, přednosta jeho kanceláře, dva aristokrati a Putzi.
Hudba a zpěv: Panebože, nám se daří, to je proto, že jsme v ráži.
Host (k Wolfovi): - efektivně Salvátor nebo je to jen tak velká
podoba?
Wolf: Ne, ne, to je on, pán se může spolehnout.
Host: Ale to přece nemůže - a právě dnes? Císařův zeť?
Wolf: No to se ví!
Host: Ten, co má Valerii?
Wolf: Ten samej.
Host: Řekněte, je tady to panstvo náhodou?
Wolf: Ne, moc často, dnes odpoledne si to nechali telefonicky
reservovat. Pardon, musím - (Wolf a dva jiní lidoví zpěváci postaví se
vedle stolu panstva, hudba intonuje melodii písně O dobrém starém
pánu. Lidoví zpěváci zpívají arcivévodovi do ouška):
Tam, kde je schönbrunnský park,
Tam sedí dobrý starý pán,
Starostlivě zadumán Proměna.
26. scéna
Abonent a vlastenec v rozhovoru.
Vlastenec: Tak co říkáte teď?
Abonent: Co mám říkat? Jestli snad myslíte kvůli tý oční chorobě sira
Edwarda Greye, pak říkám, to se má stát všem!
Vlastenec: Taky, ale co říkáte tomu umlčování veřejnýho mínění v
Anglii?
Abonent: Já vím, vydavatel Labour Leader byl obeslán policejním
soudem, protože jistá sdělení listu odporují zákonu o obraně říše.
Kvůli takový maličkosti!
Vlastenec: No a Francie, to není nic? Co říkáte Francii? Víte, co se
děje tam?
Abonent: Vězení za šíření pravdy ve Francii. Myslíte přece tu dámu, co
řekla Vlastenec: Taky, ale teď řekl jeden pán Abonent: Ovšem, jeden pán řekl, že Francie nemá munici, a za to mu
dají 20 dní! Řekl, že Spojenci jsou ve špatné situaci a že Německo
zbrojilo pro válku Vlastenec: Prosím Vás, to mi vysvětlete, já totiž těmhle případům
nerozumím, je to teda nepravda, dyž se říká, že Německo bylo
vyzbrojený nebo je to pravda, dyž se říká, že Německo nebylo
vyzbrojený Abonent: No copak bylo Německo vyzbrojený?
Vlastenec: Tak jak teda -?
Abonent: Pamatujte si jednou pro vždy. Německo bylo jak známo
přepadeno, už v březnu 1914 byly sibiřské pluky Vlastenec: Přirozeně.
Abonent: Německo bylo teda úplně vyzbrojený pro obrannou válku, kterou
chtělo už dlouho vést, a Dohoda chtěla už dlouho vést útočnou válku,
pro kterou však nebyla vyzbrojená.
Vlastenec: Vidíte, teď se mi ten zdánlivej rozpor urovnává. Někdy
člověk už myslí, že něco je pravda, a přece to není pravda.
Abonent: V Neue Freie Presse je to často moc přehledný, ve dvou
sloupcích vedle sebe, a to má tu výhodu, že člověk vidí docela jasně
rozdíl mezi námi a tamtěmi.
Vlastenec: No čet jste? Plenění a drancování italských vojáků! Neméně
než 500000 korun vybrali v Hradišti z pancéřový pokladny, a mimo to
eště 12000 korun z jiný pokladny!
Abonent: To sem čet. Pakáž! Co říkáte kolosálnímu úspěchu Němců?
Vlastenec: To sem nečet, kde to stojí?
Abonent: To je otázka! Hned vedle v tom sloupci! Mně se zdá, že čtete
nepořádně Vlastenec: Hned vedle v tom sloupci? To mi načisto ušlo. Kde byl ten
úspěch?
Abonent: U Novogeorgievsku. ZLATO V KOŘISTI Z NOVOGEORGIEVSKU byl
nadpis.
Vlastenec: No co tam stálo?
Abonent: Stálo tam, v kořisti z Novogeorgievsku byly taky dva miliony
zlatých rublů.
Vlastenec: To je velkolepý! Co ty lidi vemou do ruky -!
Proměna.
27. scéna
Stanoviště v blízkosti užockého průsmyku.
Rakouský generál (v kruhu svých důstojníků): - Kolem žádného z nás,
pánoe, nepřešla válka bez následků, můžeme říci, že jsme se něčemu
přiučili. Ale, pánoe, ještě daleko nejsme hotovi - máme ještě moc
práce, ojé! Připnuli jsme vítězství k našim praporům, krásná
vítězství, to nám musí závistivý svět nechat, ale je nezbytné, abychom
pro příští válku u nás zavedli organisaci. Jistě, máme talentů houšť,
ale nám chybí organisace. Mělo by být ctižádostí každého z nás zavést
u nás organisaci. Podívejte se, pánoe, to můžete říkat co chcete proti
Němcům - jedno jim musí závist nechat, mají přece jen tuhle organisaci
- vždycky říkám a toho se držím: Kdyby u nás bylo jen trošičku
organisace, pak by to už šlo - ale takhle, co nám chybí, je přece jen
tahle organisace. Tu přednost mají Němci proti nám, to jim musí závist
nechat. Jistě, i my máme proti nim různé přednosti, na příklad naše
fešáctví, takové ženesékoa, bodrost, to nám závist musí nechat - ale
když jsme v rejži, pak holt přijdou Němci se svou organisací a Pruský poručík (objeví se ve dveřích a volá dozadu): Jen ať páni
bratři chvilku počkají, však na ně taky dojde! (Vrazí do pokoje bez
salutování, jde přímo ke generálovi a volá, hledě mu přímo do očí) No
poslyšte, Excelence, copak Vy Rakušani nestačíte na ten pitomý průsmyk
sami? (Odejde.)
Generál (jenž chvíli stál mlčky a zaraženě): Ale copak tohle - bylo?
(Obraceje se k přítomným.) Vidíte, pánoe - to je říznost a hlavní věc
- holt organisace!
Proměna.
28. scéna
Hlavní stan. Kino. V první řadě sedí vrchní velitel armády arcivévoda
Bedřich. Po jeho straně sedí jeho host, král Ferdinand Bulharský.
Předvádí se film firmy Sascha, jehož všechny obrazy ukazují účinky
moždířů. Je vidět, jak vystupuje dým a vojáci padají. Tento výjev se
opakuje za půldruhé hodiny čtrnáctkrát. Vojenské obecenstvo přihlíží s
odbornou pozorností. Není slyšet ani hlásku. Jen při každém obrazu, v
okamžiku, kdy se dostaví účinek moždíře, je slyšet z nejpřednější řady
slova: Bim ho!
Proměna.
29. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Ale čím by pak byla podle Vašeho mínění hrdinná smrt?
Škarohlíd: Nešťastnou náhodou.
Optimista: Kdyby vlast smýšlela tak jako Vy, pak by to pěkně vypadalo!
Škarohlíd: Vlast tak smýšlí.
Optimista: Jakže, nazývá hrdinnou smrt neštěstím, náhodou?
Škarohlíd: Přibližně, nazývá ji těžkou ranou osudu.
Optimista: Kdo? Kde? Není ani jedné vojenské posmrtné vzpomínky, kde
by se nemluvilo o tom, že vojínu bylo dopřáno zemřít za vlast, a
nevyjde jediné parte, v němž by nejskromnější soukromník, který by
jinak jistě byl mluvil o těžké ráně osudu, prostými slovy, s jistou
hrdostí neoznamoval, že jeho syn zemřel hrdinnou smrtí. Podívejte se,
na příklad zde, v dnešní Neue Freie Presse.
Škarohlíd: Vidím. Ale listujte v textu zpátky. Tak. Zde děkuje šéf
generálního štábu Conrad von Hötzendorf starostovi za jeho kondolenci
u příležitosti nemilosrdné těžké rány Osudu, která na něj dolehla.
Mluvil tak i v úmrtním oznámení. Máte pravdu, každý splátkový
obchodník, jehož syn padl, zaujme státem předepsaný postoj hrdinného
otce. Šéf generálního štábu odhazuje masku a vrací se k starému
skromnému citu, který je zde oprávněn jako při žádné jiné smrti a
ještě žije i v konvenční formuli. Jistá bavorská princezna blahopřála
svému příbuznému k smrti jeho syna. Na takové společenské úrovni je
každá fúrie zavázána k furiantství. Šéf našeho generálního štábu si
nejen nechává kondolovat, nýbrž naříká také stále znovu nad
nemilosrdným osudem. Muž, který je právě tomuto osudu přece o něco
bližší než celý ostatní ensemble, než vojáci, které tento osud může
postihnout, a než otcové vojáků, kteří nad ním mohou truchlit - tento
muž, ne-li jeho autor, přece jen jeho režisér nebo řekněme odpovědný
pořadatel a jestliže ani to ne, při nejmenším jeho inspicient - právě
on mluví o nemilosrdné těžké ráně osudu. A on říká pravdu, a všichni
ostatní musí lhát. Jeho soukromá bolest vyvedla ho šťastně z heroické
povinnosti na správnou cestu. Ostatní v ní uváznou. Oni musí lhát.
Optimista: Ne, nelžou. Lid se dívá na hrdinnou smrt veskrze pateticky
a ve vyhlídce moci zemřít na poli cti je pro syny lidu mnohdy něco
opojného.
Škarohlíd: Bohužel i pro matky, které se vzdaly své schopnosti
vysvobodit dobu z této potupy.
Optimista: Pro Vaše rozkladně smýšlení nebyly právě ještě zralé. A
vlast sama teprve ne. Že výše postavení tak smýšlejí, tak smýšlet
musí, je samozřejmé. Případ, jehož jste se dotkl, je náhodný. Baron
Conrad napsal prostě něco konvenčního. Něco mu při tom uklouzlo Škarohlíd: Ano, jakýsi cit.
Optimista: Rozhodně však to nic nedokazuje. Něco jiného, co Vám chci
ukázat, dokazuje víc a pro moje stanovisko všechno. Pak budete i Vy
mít důkaz Škarohlíd: Pro co?
Optimista: Pro téměř kouzelnou jednotu, pro tuto solidaritu ve
společném žalu, kdy všechny stavy soutěží Škarohlíd: K věci!
Optimista: Zde - počkejte, to Vám musím přečíst, abych si byl jist, že
Vám neujde ani jediné slovo! Vyhláška ministerstva války. Telegrafní
korespondenční kancelář sděluje: C. a k. ministerstvo války dává svůj
souhlas k tomu, aby veškerému dělnictvu, jež je zaměstnáno v
podnicích, které se zaměstnávají výrobou a zpracováním munice, jakož i
výrobou obozového materiálu, bylo 18. srpna dáno volno jako v den
zvláštního svátku. Při této příležitosti považuje ministerstvo za svou
povinnost zdůraznit zvláštní vědomí povinnosti a neúnavnou pili všech
těch pracovních sil, které našim nesrovnatelně chrabrým oddílům
spolupomáhaly pílí svých rukou dosáhnout se smrtí zhrdající
statečnosti krásného vavřínu vítězství. Nuže? (Škarohlíd mlčí.) Zdá
se, že Vám to zarazilo řeč? Sociálnědemokratický tisk to uveřejňuje s
hrdým titulem: Uznáni výkonu dělnictva. A jak mnohé z těchto
pracovních sil jsou asi nešťastny, že za odměnu dostanou volno jen na
jeden den, i když to jsou císařovy narozeniny Škarohlíd: Jistě.
Optimista: - místo aby se jim dostalo zadostiučinění, že by konečně
byli z továrny propuštěni Škarohlíd: Ovšem.
Optimista: - a že by jim byla dána příležitost vyzkoušet munici,
kterou tam mohou jen vyrábět, konečně také na frontě! Tito chrabří
mužové jistě hluboce litují, že mají osvědčovat solidaritu se svými
národními a třídními druhy jen pílí svých rukou a že se také sami
nemohou k nim připojit se smrtí zhrdající statečností. Příležitost
dostat se na frontu, největší vyznamenání, jehož je smrtelníku Škarohlíd: Smrtelnost je, jak se zdá, v osvědčení způsobilosti hlavním
požadavkem. Myslíte tedy, že přidělení na frontu je pociťováno jako
nejvyšší odměna, totiž se strany příjemcovy?
Optimista: Jistě, že to myslím.
Škarohlíd: Může být. Myslíte ale také, že je jako nejvyšší odměna
poskytováno?
Optimista: To přece jistě! Zdá se, že Vám to zarazilo řeč.
Škarohlíd: Opravdu, a proto se mohu místo vlastními slovy odvděčit jen
textem jiné vyhlášky. Přečtu Vám ji, abych si byl jist, že Vám neujde
ani jediné slovo.
Optimista: Z novin?
Škarohlíd: Ne, mohla by asi sotva být uveřejněna. Vypadala by jako
vybílená plocha. Je však vyvěšena v oněch průmyslových podnicích,
které se uměly zbavit veškeré nespokojenosti dělnictva dobrodiním, že
jsou pod dozorem státu.
Optimista: Slyšel jste přece, že dělnictvo jde nadšeně s sebou a že je
nejvýše nespokojeno, že se nemůže uplatnit jinak. Jestliže dokonce
ministerstvo války samo uznává oddanost Škarohlíd: Zdá se, že chcete za mne pronést řeč, kterou mně to
zarazilo. Nechtě přece také promluvit ministerstvo války! 14. VI. 15.
Ministerstvu války bylo dáno na vědomost, že chování dělnictva v
četných průmyslových podnicích, které jsou zaměstnány na základě
zákona o válečných výkonech, je v disciplinárním a morálním ohledu
mimořádně neuspokojující. Neposlušnost, drzost, vzpurnost proti
ředitelům a mistrům, pasivní resistence, zlomyslné poškozování strojů,
svémocné opouštění dílen atd. jsou zločiny, proti nimž se v mnohých
případech ukázalo také použití trestního řízení neúčinným Optimista: Patrně jsou ti lidé již netrpěliví, že se nemohou dostat na
frontu. Toto vyznamenání jim je odpíráno Škarohlíd: Ne, je jim nabízeno: Ministerstvo války vidí se tedy nuceno
nařídit, aby v takových případech bylo bezpodmínečně použito soudního
stíhání. Tresty, které jsou pro tyto případy stanoveny, jsou citelné a
mohou být přiměřeným zostřením učiněny ještě citelnějšími, odsouzený
nedostane také po dobu vazby mzdu, takže by soudní rozsudek mohl být
právě v takových případech nejvýše působivým odstrašovacím a
polepšovacím prostředkem Optimista: Nu ovšem, to jsou kruté tresty, a takové živly také
ztratily nárok na to, aby byly kdy poslány na frontu.
Škarohlíd: Ne zcela. Ke konání válečné služby zavázaní dělníci, kteří
byli při soudně stihatelných výtržnostech zjištěni jako hlavní
pachatelé, nebuďtež po soudním vyřízení těchto záležitostí a po
dokončeném odpykání trestu již přiděleni do závodu, nýbrž buďtež se
strany vojenských velitelů dotyčného podniku předány nejbližšímu
velitelství doplňovacího okresu za účelem narukování k příslušnému
vojenskému tělesu. Tam buďtež tito lidé ihned vycvičeni a přiděleni
nejbližšímu pochodovému praporu. Jestliže je dotyčný narukovaný dělník
klasifikován tak, že je schopen jen strážní služby, je třeba učinit
opatření, aby týž po dokončeném výcviku byl přidělen strážnímu tělesu,
které je v dosahu armády nebo v jeho blízkosti. Za ministra: Schleyer
m. p. F. Z. M. (Optimista ztratil řeč.)
Škarohlíd: Zdá se, že Vám to zarazilo řeč? Vidíte, že lidé, kteří
touží po dobrodiní dostat se na frontu, jsou za to na frontu posílání
z trestu.
Optimista: Ano - dokonce za účelem zostření trestu!
Škarohlíd: Ano, vlast považuje příležitost zemřít za vlast za trest a
k tomu všemu dokonce za nejtěžší. Občan to považuje za nejvyšší čest.
Chce zemřít hrdinnou smrtí. Místo toho je vycvičen a přidělen
nejbližšímu pochodovému praporu. Chce rukovat, místo toho je jednoho
dne narukován.
Optimista: Nemohu to pochopit - trest!
Škarohlíd: Jsou různé odstíny. Předně disciplinární trest, za druhé
soudní potrestání, za třetí zostření trestu vězení a za čtvrté jako
nejtěžší zostření trestu vězení: fronta. Nepolepšitelní jsou posíláni
na pole cti. Hlavní pachatelé! Několikrát trestaní jsou odsuzováni k
smrti za vlast. Hrdinná smrt je pro šéfa generálního štábu, když totiž
stihne jeho syna, těžkou ranou osudu a ministr války ji nazývá
trestem. Oba mají pravdu. To i ono - první pravdivá slova, která byla
za této války vyslovena.
Optimista: Ach, Vy dovedete člověku ztížit jeho optimismus.
Škarohlíd: Ne tak. Připouštím přece, že za války jsou pronášena i
pravdivá slova. Zejména pokud jde o hlavní věc. Nejpravdivější bych
byl málem zapomněl.
Optimista: A to je?
Škarohlíd: Slovo, které by mne téměř mohlo smířit s oním narukováním,
odveta za snížení lidstva na lidský materiál: aktivování na tak
dlouho, dokud trvá mob! Když jsme poznali FLAK a KAG a RAG a všechny
ty ostatní hrozné zkratky, můžeme se konečně jednou radovat z těchto
zkracovatelů řeči i života. Opravdu, jsme aktivováni na tak dlouho,
dokud trvá mob!
Optimista: Vaše metoda odbarvuje všechny prapory vlasti. Všechno je
lež, všechno prostituce? Kde je pravda?
Škarohlíd: U prostitutek!
Těm běda, kteří odváží se paměť
žen padlých nyní mrzce zneuctívat!
Vždyť proti větším nepřátelům stály,
tu žena a tam muž. Ne slepý stroj,
před nímž se spasí, koho nestih právě,
je skolil, nýbrž každá tváří v tvář
a z vlastní vůle, jedna proti všem,
na frontě neúprosné morálky
tu padly. Cest buď oněm ženám všem,
jež na čest mřely, hrdinné oběti,
a zasvěcené větší vlasti: přírodě.
Proměna.
30. scéna
Kdesi na Jadranu. V hangáru hydroplánového oddělení.
Schalková (vstupuje a ohlíží se): Ze všech problémů této války
zaměstnává mne nejvíce problém osobní statečnosti. Již před válkou
dumala jsem často o hrdinnosti, neboť jsem se setkala s dosti velkým
množstvím mužů, kteří si s životem hráli - americkými cowboyi, pionýry
džunglí a pralesa, misionáři v pouštích. Ale ti většinou vypadali také
tak, jak si představujeme hrdiny, každý sval napiatý, jako z tepaného
železa. Jak jiní jsou hrdinové, před nimiž stojíme dnes ve světové
válce. Jsou to lidé, kteří jsou ochotni k nejnevinnějším žertům,
potají blouzní o čokoládě se šlehačkou a mimochodem vypravují zážitky,
které patří k nejúžasnějším událostem světových dějin. A přece. Hlavní válečný tiskový stan je dnes ubytován na prázdném parníku,
který zakotvil v jednom zálivu. Večer je velká hostina, hudba oživuje
náladu; zavře-li člověk oči, zdá se téměř, jako by to byl veselý večer
v kasinu. Nu, jsem zvědava, jak ten letecký poručík - ach, tady je!
(Letecký poručík vstoupil.) Nemám mnoho času, mluvte stručně. Vy jste
vrhač pum, tak jaké pocity při tom máte?
Letecký poručík: Obyčejně kroužíme půlhodinku nad nepřátelským
pobřežím, necháme na vojenské objekty spadnout několik pum, díváme se,
jak vybuchují, fotografujeme ta kouzla a jedeme pak zase domů.
Schalková: Hrozilo Vám už taky nebezpečí smrti?
Letecký poručík: Ano.
Schalková: Co jste při tom cítil?
Letecký poručík: Co jsem při tom cítil?
Schalková (stranou): Měří si mne trochu nedůvěřivě, zpola podvědomě
odhaduje, kolik pochopem pro svůj nevykvašený stav u mne může
předpokládat. (K němu) My nebojující jsme razili tak tísnivě běžně
pojmy o statečnosti a zbabělosti, že důstojník z fronty se vždy obává,
že u nás nenalezne dost pochopem pro nekonečné množství citových
odstínů, které se v něm ustavičně střídají. Uhodla jsem?
Letecký poručík: Jakže? Vy jste nebojující?
Schalková: Nevšímejte si toho. Vy jste bojovník, a já bych chtěla
vědět, co při tom prožíváte. A především, jak se cítíte potom?
Letecký poručík: Inu, to je zvláštní - jako když se král náhle stane
žebrákem. Člověk si totiž připadá skoro jako král, když se tak
nedostižně vysoko vznáší nad nepřátelským městem. Tam dole je všechno
tak bezbranné - vydáno na pospas. Nikdo nemůže utéci, nikdo se nemůže
zachránit nebo skrýt. Člověk to má všechno ve své moci. Je to něco
majestátního, všechno ostatní před tím mizí, takové pocity musil asi
mít Nero.
Schalková: To si dovedu živě představit. Už jste někdy bombardoval
Benátky? Jakže, Vy byste se rozmýšlel? To Vám tedy něco řeknu. Benátky
jako problém stojí také za dlouhé uvažování. Plni sentimentality šli
jsme do této války Letecký poručík: Kdo?
Schalková: My. Chtěli jsme ji vést rytířsky. Pomalu a po bolestných
názorných lekcích jsme se tomu odnaučili. Kdo z nás by se ještě před
rokem nebyl zachvěl při myšlence, že Benátky by mohly být
bombardovány! Dnes? Docela naopak! Když se z Benátek na naše vojáky
střílí, pak mají taky naši střílet na Benátky, klidně, otevřeně a bez
sentimentálnosti. Akutním se tento problém přece teprve stane, až
Anglie Letecký poručík: Komu to povídáte? Já jsem bombardoval Benátky.
Schalková: Bravo!
Letecký poručík: V míru jsem jezdíval každou chvíli do Benátek, velmi
jsem je miloval. Ale když jsem je shora bombardoval - ne, ani
jiskřičku falešné sentimentálnosti jsem v sobě necítil. A pak jsme
jeli všichni v dobré náladě domů. To byl náš slavný den - náš den.
Schalková: To mi stačí. Teď mne očekává Váš kamarád v ponorce.
Doufejme, že se bude chovat stejně statečně jako Vy! (Odejde.)
Proměna.
31. scéna
V ponorce, která se právě vynořila na povrch.
Námořník: Už jdou!
Důstojník: Rychle zase dolů! - Ne, příliš pozdě. (Členové Hlavního
válečného tiskového stanu vstupují, v čele Schalková.) Pánové, Vy jste
první lidské tváře, které zase vidíme. Je to zvláštní pocit, vrátit se
zase na denní světlo.
Žurnalisté: No jak to vypadá tam dole -??
Důstojník: Strašlivě. Ale tady nahoře Žurnalisté: Dejte nám podrobnosti.
Důstojník: Ty Vám dá on - (Ukazuje na námořníka.)
Žurnalisté (vrhnou se k němu): Tak tohle jsou střílny?
Námořník: Ne, to jsou signální patrony.
Žurnalisté: Nejsou tohle Dieselový motory?
Námořník: Ne, to jsou nádrže s vodou.
Důstojník (obrátí se k Schalkové): Cože Vy vůbec nemluvíte?
Schalková: Mám pocit, jako bych ztratila řeč. Dovolte, abych se dotkla
temného problému. Chtěla bych totiž vědět, co jste cítil, když jste
zavrtával tu obrovskou obludu s tolika lidmi v břiše do toho mokrého,
mlčícího hrobu.
Důstojník: Měl jsem nejdříve bláznivou radost Schalková: To mi stačí. Teď jsem si uvědomila jedno: Jadran zůstane
náš!
(Proměna.)
32. scéna
Továrna, podléhající zákonu o válečných výkonech.
Vojenský velitel: Přivázat, rány holí, vězení no a holt narukování jinýho nic nemáme, jinýho nic neexistuje. To se nedá nic dělat.
Továrník (na jehož ruce visí karabáč na psy): Dokud to de, zkouším to
po dobrém. (Ukazuje na karabáč.) Ale jak si má člověk pomoct, dyž
tihle odborářští psi nepřestanou se svým štvaním - rozprava o situaci
dělnictva, vyživovací otázka - jak má tohle našinec vydržet! - Právní
a pracovní poměry, reforma dělnického práva ve válce Vojenský velitel: To znám, to znám. Na frontu s nimi a pokud možno s
pány poslanci taky. Vymačkali jsme ze zákona o výkonu válečné služby a
ze zákona o domobraně beztak všechno, co se dalo vymačkat. Nemusíme si
v tom ohledu dělat žádný výčitky. Nejkrásnější to bylo v srpnu 14 s
těmi kováři a mechaniky. Dopoledne eště vydělávali na akord svých 6
korun, v poledne byla přehlídka a zdvořile se jim oznámilo, že teď sou
vojáci, no, a odpoledne pracovali na tom samým místě při stejným
pracovním výkonu krásně za vojenskou mzdu. Žádnej z nich ani nemuk.
Ale já říkám, vlastně sou takový přehlídky zbytečný Továrník: Oho!
Vojenský velitel: Chci říct, že se to mělo udělat všude tak, jako u
nás v Klosterneuburgu ve vozatajským skladišti, tam sem jim jednoduše
řek od teďka děláte válečnou službu a máte proto nárok jen na
vojenskej žold.
Továrník: Jo tak!
Vojenský velitel: Jednou si stěžovali na nezdvořilost nebo něco
podobnýho. Tak sem si je zavolal k raportu a ptám se, kdo je poučoval.
Povídá ten chlapík: My sme organisovaný dělníci a žádali sme naše
odbory o poučení, ty nás odkázaly na dva poslance. No, řek jsem, ty
pány si zavolám, budou stát tady u vás a pracovat místo štvaní. Povídá
na to ten chlapík: My sme organisovaný dělníci, plníme svou povinnost
k státu, ale hledáme ochranu u naší organisace. Já -
Továrník: No tak, a to by člověk neměl nosit sebou karabáč. Copak asi
pan nadporučík Vojenský velitel: Co sem udělal? Velezrádci ste, řek sem jim, a aby
vám zašla chuť si eště jednou stěžovat, máte třicet dní kasárníka, a
šlus.
Továrník: Žasnu nad tou mírností. Při velezradě!
Vojenský velitel: No víte nesmí se to přepínat. Smutný je jenom, že
civilní soudy tu pakáž eště podporujou.
Továrník: Jeden takovej případ znám. U Lenze v Traisenu, kde jeden
takovej chlapík měl k tomu eště 25 korun za tejden, žalovali dva na
rozvázání námezdního poměru, protože nejdřív měli 44. Okresní soud
odsoudil Lenze. Dyž ty dva v největší spokojenosti opouštěli soudní
budovu Vojenský velitel: Ten případ znám - odvedou je dva žandáři do továrny.
Tam jim napaří můj kamarád deset dní arestu a práce de dál. Inu, soudy
sou čistý státní zařízení, to se musí říct! Na štěstí je Lenz
starosta, tak může sám dávat lidi do arestu. Tak to udělal s dvěma
dělnicema, na druhej vánoční den je dal odvést hlídkou do práce a pak
do arestu.
Továrník: Na mě si jednou stěžovali u odborové organisace kvůli
špatnýmu zacházení a nedostatěčnýmu platu. Prosím Vás - při 38 až 60
halířích za hodinu! No já sem si dal zavolat jejich vůdce a povídám
mu: Vy ste si stěžovali, ale karabáč je eště tu. A ukážu na svou ruku.
Povídá ten chlap: My nejsme žádný psi. No tak holt ukážu na svou tašku
s revolverem a povídám mu: Pro Vás mám taky eště revolver! Na to on o lidský důstojnosti něco začal povídat nebo takovýho něco. No tak ten
chlap to richtik přived tak daleko, že dozorčí úřad prohlásil, že mzdy
sou nedostatečný!
Vojenský velitel: Pak se ale přece v každým případě ihned Továrník: Ale samozřejmě, rukoval, Váš předchůdce v tom byl moc
kulantní. Jednoho chlapa, kterej si stěžoval taky jednou na malou
mzdu, sem spráskal a Váš předchůdce mu za to dal tři tejdny arestu.
Vojenský velitel: Uvidíte, že si na mě nebudete taky naříkat. Já říkám
jen tolik, ty chlapi ať sou rádi, že nejsou v žádným dole.
Továrník: Já vím, vojenský velitelství v Litoměřicích ulehčilo situaci
těžařům podstatně. Horníci byli prostě upozorněný, že sou vázaný
přísahou na vojenský zákony a že se přednášení stížností může podle
okolností chápat jako zločin vzpoury, v kterýmžto případě můžou bejt
hlavní pachatelé a původci zastřeleni podle stannýho práva. Jo, těžaři
-
Vojenský velitel: U antracitovýho těžařstva v Eibiswaldu ve Štýrsku
musejí dělat nedělní šichty, po osmý hodině večer nesmějí do hostince
a do kavárny. Zato mají při pěti dnech arestu tři dny postu. Z dolu je
vodí s eskortou do obecního arestu, je to dlouhá cesta. V Ostravě je
začali hned po vypuknutí války bít, ale systematicky! Na lavici ve
strážnici, dva vojáci je drželi. Chlapíka, kterej pak něco vyprávěl
nějakýmu poslanci, toho zpráskali holt eště jednou. Ty, co přednesou
nějakou stížnost - rukovat, i když eště nikdy nesloužili. Takový je
to!
Továrník (s povzdechem): Jo, těžař by člověk musel bejt! Ty můžou
vytrvat!
Vojenský velitel: No docela bez ochrany nejsou dnes ani ostatní
podnikatelé! Mistři v dílnách se už činějí sami od sebe. Fackujou
pořádně. V arestu sem dycky dával na šest hodin denně pouta. No a dyž
je tak přímo z práce vedou s nasazeným bajonetem ulicema, to je
pořádná výstraha! Bez umytí předtím, v arestu ostříhat, i když by ten
chlap dostal jen čtyřiadvacet hodin, poplatek za menáž se strhne z
platu - už když musejí z Floridsdorfu do Josefstadtu k raportu,
ztrácejí přece poloviční denní mzdu, no zvláště ztráta mzdy v arestu a
takové věcičky, a co je hlavní, i když jen v těžkých případech rukování! To si teda eště žádnej z pánů nemoh na mě stěžovat prosím!
Továrník: Ale prosím, já sem přece tím nic nechtěl říct. A o mně se
všeobecně ví, že obtěžuju vojenskou autoritu jen v případě nejvyšší
nutnosti. Spoléhám se raději na svépomoc. Jak říkám, dokud to jde po
dobrém - (Ukáže na karabáč.)
Proměna.
33. scéna
Pokoj v domě dvorního rady Černožlutého. Pozdě večer. Dvorní rada a
dvorní radová Černožlutá vstupují.
On (těžce oddychuje): Pámbu zaplať a požehnej, tady bysme byli - úúch
Ona: To je toho, mučedníku, nedělej se.
On: Naposledy - naposledy - na to se můžeš spolehnout!
Ona: A já s tebou taky! Na to můžeš vzít jed! (Začne se odstrojovat.
On klesne na židli, opře čelo do dlaní, vyskočí zase a přechází po
pokoji.)
On: Proč - řekni mi jen prosímtě proč - proč, jen to jedno mi řekni mě
pámbu s tebou potrestal - proč právě já? - ausgerechnet - musím vést
tenhle život - proč - copak by nemoh někdo jinej?! - Dřel sem se - do
úpadu - pro tebe - ty mě uštveš s tou tvou válečnou péčí - pomocný
komitéty a odbočky a co já vím, koncerty a vyšívání a čaje a zasedání,
kde člověk musí stát, a každej den špitály - Bože, to je nějakej život
- (Vrhá se na ni) co - co chceš eště vode mě - eště nemáš dost - já já - nejsem zdravej - já nejsem - zdravej Ona (křičí): Co se mnou křičíš? Já tě nutím? Ty nutíš mě! Jestli mám
jeden den pokoj vod tebe! - Já - nemusela sem ti pomáhat po všech
schodech nahoru dolů - až řekli, aby vod tebe konečně měli pokoj a ty
si se stal vicepresidentem! Myslíš, že stojejí vo tebe? Mně to máš co
děkovat - dybych se nebyla pořád za ním honila, Exner - panebože, co
sem se nachodila - Já ti povím co seš! Idealista seš! Dyž si
namlouváš, že by ses jinak moh stát co seš! Proč a zač? Kvůli svýmu
ponemu? Kvůli svýmu támu, co? Abys to věděl, mně máš co děkovat svou
celou kariéru, mně, mně, mně - Liharzik je mrtvej - dnes bys moh stát
tam, kde byl von, všude bys moh bejt - bačkora seš! pečený holubi ti
budou lítat do huby, akorát - já tě strkám a ty se nehneš s místa chtít to bys chtěl moc a k ničemu nemáš gevure!
On: Proboha tě prosím - mlč - v mým postavení - riskuju dost Ona: Kašlu na tvoje postavení, dyž se nedostaneme dál. Postavení! Taky
někdo! Protože já sem běhala, máš ty postavem. Honila sem se! Honila
sem se kvůli sobě? Kvůli sobě sem všechno vyšmejdila? Na to mi
odpověz!
On: No a ne.
Ona: Přestaň! Vidět tě nemůžu! Ty víš nejlíp, jak lžeš. Bože, vyváděl
si, dyž sem dnes nebyla tam a zítra onde - strkal si mě - dyž hrál
Grünfeld, musela sem mluvit - zkusila sem - už sem nevěděla, je schůze
u Berchtoldky nebo čaj u Bienerthky, květinový den sem myslela je pro
válečný kmotry místo pro uprchlíky, hnedle byla Korngoldova premiéra,
pořád pohřby, jízda o ceny, dyž byl navrženej ten válečnej pohár, tak
si se rozčiloval, já tě přece znám, ale takhle sem tě eště neviděla,
už si musel bejt při tom, proč, bez tebe by to nešlo, řekla sem ti mě
vynech, ale kdež, honil si mě, na čaje a do komitétů si mě přímo
strkal, trápil si mě kvůli vavřínům pro naše hrdiny, tam sem běžela,
onam sem běžela, nic než pomocný akce; ve prospěch toho, ve prospěch
onoho, v čí prospěch, ptám se tě, dyž ne ve tvůj? v můj ne! Dnešní den
si budu pamatovat - Bože - z jednoho špitálu do druhýho se musí člověk
vléct - a co má člověk z toho? Nevděk!
On: Proboha, přestaň! Dyby tě někdo slyšel mluvit, udělal by si pěknou
představu o tvý lásce k bližnímu, žluč by člověku pukla Ona: Nad tebou! Copak můžu za to, že tě dnes přehlídli? Přísahat můžu,
mluvila sem s delegátem, řekla sem mu, dyž přijdou, sem mu řekla, má
hledět, abysme stáli docela vpředu, protože sme posledně měli smůlu, v
poslední chvíli sem ho eště šťouchla, von ví, že mám vliv na Hirsche,
von ho už dlouho nemenoval - udělala sem co sem mohla, stála sem skoro
vedle Blanky, jak tomu slepýmu řekla, že to je pro vlast - na mně si
chceš vylejt zlost? Copak můžu za to, že se v poslední chvíli postavil
před nás Angelo Eisner s tím svým kolosem, kterej všechno zakreje?
Smůlu máš, protože von je větší, a já musím pykat! Mně - mně děláš
výčitky - já - já - víš co seš, víš co seš - já - rozená Bardachová
(Vříská) sem moc dobrá pro takovýho člověka jako ty (Hodí po něm
šnerovačkou) - ty - ty - nebichu!
On (vrhne se na ni a drží ji): Týýý! - mě nerozčiluj - mě nerozčiluj
povídám ti - já za nic neručím - já ti něco udělám - co - co - chceš
vode mě - neřád jakej seš - vo sobě nemluvíš? - Tvoje ctižádost mě
přivede do hrobu! - dybys měla děti, měla bys rozptýlení - podívej se
- na mě - zešedivěl sem z tebe (Vzlyká) - já - sem - byl - u
Hochsingra - srdce - už není - jak by mělo bejt - to je tvoje vina (Řve) teď ti řeknu pravdu - protože se ti nepodařilo - bejt jako Flora
Dubová! - za klobouky bych byl musel dát mění - vodkud' - brát - co se
vode mě chce Ona (v záchvatu zuřivosti): S Florou - Dubovou! - Ty ses vopovážil! mě jedním dechem - s Florou - s Dubovou! - mě - rozenou Bardachovou!
Víš ty, co seš - šplhoun seš! Z kalu si se vyzdvih! Žlutej seš
ctižádostí! Černej seš vzteky, dyž tě jednou nemenujou! Dyž si
vzpomeneš na Eisnera, převaluješ se ve snu po posteli! Copak sem já na
tom vina, že to je aristokrat! Di si k Fürstenbergovi a dej se
adaptovat!
On (povolněji): Ido - co sem ti udělal - podívej se - rozumný slovo podívej se - proboha - co - copak sem - dvorní rada - já - k smíchu žid sem! (Padne vzlykaje na židli.) - Zkusí člověk - Copak - je to nějakej život - je to nějakej život - dycky vzadu - docela - vzadu vostatní - bejt vodkázanej na Hirsche - při posledním - posledním vyhánění cen - honu o ceny - vůbec nás - nepozorovali - (Klidněji) já
sem tě eště postrčil - Wydenbrucková to pozorovala - dělala poznámky a dnes - ten škandál! - lidi mluvějí - já sem hotovej - Spitzy se smál
Ona: Vynech mě se Spitzym! Ten má nejmíň co mluvit! Spitzy se dostal
nahoru teprve skrz světovou válku. Nikdy člověk dřív nečet jeho méno.
Teď? Špatně se dělá člověku na každý stránce ze Spitzy!
On: Ze Spitzy? Není přece eště - to by tak eště scházelo!
Ona: Povídám špatně se dělá člověku ze Spitzy.
On: Dere se mezi špičky.
Ona: Na něho se čekalo! Mně se silně zdá, že si namlouvá, že může
špičkovat lidi.
On: Špicuje na zlatou medajli.
Ona: Mluvila sem tam s delegátem. Povídal, to se nedá nic dělat, to je
zase jednou echt vídeňské, povídal, prosímvás Spitzy, má za sebou tisk
a mimo to dává na protézy.
On: Takovej delegát, mně řečeno!
Ona: Mám na něj už tak dost vztek.
On: Rozdíl mezi Gartenbau dnes a jak začla válka, to bych chtěl zahrát
na klavír. Dyž si vzpomenu, tehda při bitvě u Lvova, pamatuješ přece,
jak Neue Freie Presse slavila jubileum, Weiskirchner jí gratuloval,
nedávno povídám Sieghartovi Ona: Ty, Sieghartovi?
On: Ty - už - nevíš, jak sem mluvil se Sieghartem? To svět neviděl!
Všici viděli - Ty nevíš? Jak přišel, abysme přistoupili k subkomitétu
do pomocný sekce - víš přece, měl přece nápad na sbírku Kaviár pro lid
je to vlastně námět vod Kulky - povídám teda Sieghartovi, excelence,
povídám, ten delegát se mi nějak nelíbí a ten primář se mi nelíbí a to
celý šmoncesový hospodářství se mi nelíbí. Von mlčel, ale já sem
viděl, že si myslí. Povídám mu, excelence, doba je příliš vážná. No
můžu ti říct jen tolik, neřek ne. Čím to přijde, povídám. Pokrčil
rameny a povídá, válka je válka. No tak sem už věděl, na čem sem. Teď
už jen potřebuju Ona: Dybys tehda, při zakládající schůzi pro Walhallu nebyl tam stál
jako nebich, už by ta věc byla vyřízená.
On: No dovol, právě při takovejch příležitostech se snažím nebejt
nápadnej. Všichni si mohli krky vykroutit, dyž přišel ten vod
korespondence Wilhelm Ona: A já sem ti dávala znamení, že máš taky!
On: Ne, povídám ti. To mě špatně znáš! Přímou cestou to nejde, tak
vyslechni můj plán. Eisner uvidíš, von je schopnej a pude jednoho
krásnýho dne nahoru a zařídí si to. Ale já sem si pevně umínil - já
teď jen čekám - příště - no já bych mu moh pěkně škodit - von, ale
neříkej to, von udělal nepěknou poznámku vo Hirschovi!
Ona: Prosímtě si nic nezačínej! Nemíchej se do ničeho! Já bych mohla
taky, držím se dost zpátky, Dubová řekla něco vo Schalkový - že se
honí na frontě a tak - Odelze bych to mohla naznačit, v neděli počítám
přijde k čaji pro invalidy - Sigmunde - poslyš - víš co - nebuď
nervésní - ty seš přepracovanej - povídám ti, prosadíme to! Vzpamatuj
se - vsadím se s tebou, v pátek je příležitost, jaká tu eště nebyla -
ta svačina, víš přece, pro naše zajatce ve Východní Sibiři. Nebo
poslyš, počkej, eště rozumnější by bylo, v sobotu, pro německý vojíny!
Uvidíš, dej pozor, dostaneš ji! Dyž ne první, tak druhou. Garantuju ti
to. Až do toho kabaretu pro námořní spolek čekat nebudeme! Teď ukaž,
co dovedeš. Vem si příklad z Haase, z něho, ne z ní - vidíš, je to
jenom goj, ale ta gevure - tobě řečeno! Teď de o všecko. Ať tam
nestojíš zase jako hadrář, rozumíš? Čekají jen, až votevřes ústa. Jako
že tady stojím - nemůžu si pomoct - ale já mám takovej pocit, sme
beztak v seznamu On: Myslíš vopravdu - to by přece - však sme se štvali dlouho dost ale proč myslíš?
Ona: Jakýpak myslíš? Já vím! Ty si myslíš, že všechno už je zkažený.
Já ti říkám, nic není zkažený! Ty si byl vodjakživa pesimista s tou
válkou. Já ti nemůžu všecko říct, ale Frankl-Singrová ze Sonn und Mon
je jak víš intimní s Lubomirskou, neptej se mě. Měl si vidět vobličej
Dubový, dyž viděla, že s ní mluvím. Co ti mám povídat, pukala vzteky.
Dokonce Siegfried Löwy potřásal hlavou, no tak to sem věděla všechno.
Bude to snad jedna z největších vymožeností, dyž se mi to podaří. Jen
ve stravovací akci se nesmějí nic dovědět, jinak puknou patronesy,
tvrdí Polaccová. I dnes sem měla ten pocit, že to už nemůže dlouho
trvat. Víš, dyž totiž byl ten rámus - jak všichni běželi na druhou
stranu - k tomu umírajícímu vojákovi - víš přece, co tak vyváděl,
protože myslel, že dole stojí jeho matka, nechtěli ji pustit nahoru,
je to zakázaný kvůli disciplině, Hirsch eště povídal, že bude žít v
análech, von ho tam tak sem měla ten pocit - totiž, jak tam tak vrazi
stáli - tak sem si dala extra pozor, dívala sem se tam, a viděla sem
zřetelně, jak se palácová dáma dívala k nám, všichni povídám ti
ukazovali na nás - chtěla sem tě eště upozornit - ale vtom sem musela
pozorovat jeho, jestli nejde dopředu, ten dlouhej - a pak eště mluvili
- právě dyž si Hirsch zapisoval náladu, mluvili o tom koncertu pro
vdovy a sirotky - tehda sem zase měla ten pocit - já si nemůžu pomoct
- (Těsně u něho, syčíc.) jen dybys teď zase nebyl skromnej! - jen teď
ne! - pro mě za mě dycky, ale proboha ne teď!
On (chvíli uvažuje, pak odhodlaně): Copak máme zejtra?
Ona (chvatně vytahuje pozvánky): Vídeň městu Ortelsburg - to mně
nerozhází, pudem tam, ale taky bysme nemuseli. Dobročinný čaj na
předměstí, to nestojí za řeč, ale nemůže to škodit. Zakládající schůze
exekutivního komitétu pro květinový den, párky pro rekonvalescenty tam musím jít jako patronesa. Ale počkej, tadyhle, Úřad pro válečnou
péči, hudební čaj, Fritz Werner zpívá, jistě s ním budu mluvit, má
pořád větší vliv On: Říkáš ty!
Ona: Dyž ti to říkám!
On: Vliv, k smíchu Ona: Tak! Teda nedávno mu musel poslat svůj obraz. Je to jeho velkej
ctitel. Viděl už padesátkrát Husarskou krev.
On: Náhodou ho zná jen povrchně!
Ona: No dyž seš teda líp informovanej! Dobře, připusťme teda, že Fritz
Werner nemá vliv, ale co je, teď dej pozor, se Spitzrem? Dyž na nikoho
nedám, na Spitzra dám! Stačí vidět, co se pokaždý děje, co dělají, dyž
on přijde! Spitzer je dnes směrodatnej, všechno mluví jen o Spitzrově
kariéře. Povídám ti, železo se musí kout, dokud se za něj dostane
zlato. Jen teď nic nepropásnout! Ty, poslouchej - co je to všechno
platný - teď se seber, buď muž! Udělej se oblíbenej! Co tak
přemejšlíš? Do teďka si to přece uměl, proč ne dál. No tak! Teď se
musí vytrvat!
On (s čelem v dlaních): Dneska to bylo všechno tak rychlý. Člověk se
vůbec nemoh zpamatovat. Já sem dnes nebyl na výši. Jo, já sem hned
cejtil, že něco není v pořádku. Hned vod počátku sem pozoroval, že nás
nepozorujou, a nakonec, dyž by nás byli jo pozorovali, byl sem
roztržitej a nepozoroval sem to. Povídám ti, je to srdce - Hochsinger je bezpodmínečně pro šetření. Šetřit se říká a zase šetřit.
Ale jak by člověk měl - Bože - ty řekni mi prosímtě, jak to bylo
vlastně, jak všichni mluvili se Spitzrem, jak von Ona: Se Spitzrem? To přece nebylo dnes! To přece bylo v neděli!
On: Panebože - to je kříž - v neděli - všechno se člověku poplete v
hlavě - tak dobře - horší by bylo dybych byl nedej pámbu zapomněl
mluvit se Sieghartem. Jak, tak co, tak povez mi - se Spitzrem, to mě
zajímá Ona: V neděli? No jo, to to přece už bylo na chlup tak daleko, že ten
delegát - já sem už myslela - pochyboval si? No poslouchej, to je
přece tak jasný jako nic jinýho!? Dyby se k tomu nebyla připletla ta
sestra, ten skelet, víš přece, co má tu zálibu celej den ošetřovat,
vůbec známá excentrická osoba, právě jak sem chtěla jít k tý posteli,
smůla, přijde vona, byla sem na krok On: Moment! To - počkej - kde to právě stáli? To přece bylo, jak se
mluvilo, že se zase má jít sbírat, nějakej květinovej den, co já vím!
se usnesli uspořádat pro vídeňskou domácí módu nebo Ona: To se ví, Trebitsch eště vypravoval, že dal tisíc korun anonymně
On: Známej důležitej, vydává se teď za intimního s Reitzesem - vidíš,
teď sem, tak počkej - jestli vím! nepřerušuj mě, tam, já ti něco
povím, tam se taky mluvilo o snímkách ve špitálu, pro Sascha-film, ten
mi už taky leze krkem, vidíš, že vím? Ale jen - kde to stáli? Ta
situace - my sme se nedostali skrz, pokud vím - šli sme zpátky Ona: Nemůžeš si vzpomenout? Já to vidím před sebou! U postele toho
vojáka On: U postele - ten s tou matkou?
Ona: Ale di pryč, to bylo přece dnes!
On: Počkej - ten slepej!
Ona: Ten slepej vod Blanky? To přece bylo dnes!
On: Ale jak Salvátor Ona: Vod Salvátora ten slepej - to přece bylo v úterý na poliklinice!
Ten slepej, vidím to před sebou! Tehda, víš přece - Hirsch si
poznamenával On: Promiň, ale to bylo na státní dráze při osvěžování! Jak se eště
prodrala dopředu Löbl-Speisrová, rozvedená Ona: Navopak, právě tehda sme stáli moc příznivě, jen dybys byl
poslouchal, radila sem ti eště, přidej se k Stiassnymu.
On: K Stiassnymu? To přece bylo na zbrojnošovi! Vidíš, teď si to
pleteš ty!
Ona (hlasitěji): Já že si to pletu? Ty si to pleteš! Na zbrojnošovi!
Kdo dnes mluví o zbrojnošovi?
On: Tak počkej - u postele - vostatně co mi dáváš rebusy, řekni mi
toho vojáka a hotovo.
Ona: Akorát ne! Vidíš, dybych nebyla já se svou pamětí On (hlasitěji): Vynech mě s tvou pamětí! Co je mi platná tvoje paměť!
Ech - je to všecko pro kočku!
Ona: Ty mě mučíš - já si můžu nohy uběhat - eště ti mám pomáhat při
vzpomínání!
On: Nekřič - já nechám všechno jak to stojí a leží - já zejtra nepudu
- můžeš jít sama rozdílet - já toho sem sytej - celá válka mně může
bejt ukradená! - to nám eště scházelo - jako by dřív nebylo bejvalo
dost běhání - di mi z vočí - teď mi praskla trpělivost! - pro mě ať Ona (křičí): Ty se mnou křičíš, protože nemáš paměť! Ty už vůbec
nevíš, koho zdravíš! Ty zdravíš lidi, dyž to není zapotřebí, a dyž to
je jo zapotřebí, tak nezdravíš ! Pokaždý na Příkopech do tebe musím
šťouchat! Já sem pro tebe pracovala - týýý - ty víš ty, co bys beze mě
byl? Beze mě bys byl tinef pro společnost!
On (drží si uši, s pohledem ke stropu): Sprosťáctví -! (Po přestávce,
v níž přecházel pokojem.) Byla bys teda teď tak laskavá? - Seš teď
snad klidnější? Tak mi řekni Ona: Akorát to neřeknu - v neděli - jak všichni stáli kolem tý postele
- já sem šla dopředu - všichni tam On: Moment! Nech mě domluvit - v celý síni Ona (křičí): Sekýruješ mě na krev - teď děláš jako bys neuměl počítat
do tří - já si můžu nohy uběhat - od Pontia k Pilátovi On: Dovedu si toho vážit. Lehký to není.
Ona: Tak dej pokoj a nerejpej - abys to konečně věděl a už se na nic
neptej - já mám recht a ne ty - povídala sem ti, v neděli nás
pozorovali, jak stáli u postele On: Noo - o! Tak u postele - mně se zdá, že si tadyhle něco namlouváš
Ona: Jako že tady stojím! U postele toho vojáka, jak ten primář
všechno ukazoval On: Ach - teď vím! Proč to neřekneš hned? Ten s těma vomrzlejma
nohama?
Ona: Jo - a s medajlí za statečnost!
DĚJSTVÍ TŘETÍ
1. scéna
Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka. Larvy a lemuři. Tvoří
se skupiny.
Kamelot: Zvláštníí vydááníí - Benátky bombardovány ! Těžká porážka
Italů!
Vojenský dodavatel: Dybyste byl čet večerní vydání, nepochyboval byste
ani okamžik.
Druhý vojenský dodavatel: Bylo to jako autentická zpráva?
Druhý kamelot: Zvláštníí vydááníí -! 100000 mrtvých Taliánů prosíím -!
První vojenský dodavatel: Říkám Vám přece, doslovně: Kramer hostuje od
1. v Mariánských Lázních.
Třetí kamelot: Kragujevac v našich rukáách!
Druhý vojenský dodavatel: Zaplať pámbu, to zůstane moje žena dýl.
První: Chotinka?
Čtvrtý kameloti Druhý vydááníí Taagblattu! Zpráva z německýho bojiště!
Důstojník (ke třem ostatním): Servus Nowotny, servus Pokorný, servus
Powolny, tak poslyš - ty seš přece politicky vzdělanej, tak co říkáš
tomu Rumunsku?
Druhý důstojník (s hůlkou): Víš, já říkám, je to holt věrolomnost jako
u Italie.
Třetí: Víš - teda samozřejmě.
Čtvrtý: Docela můj názor - včera jsem vám to natáh -! Viděli jste ten
obraz od Schönpfluga, fešáci!
Děvčátko: Osm tisíc Rusů za deset halířů!
Děvče (houpajíc se v bocích, zasněně): Velký italský vítězství!
Žena (temně rudá v obličeji, běží v trysku): Bombardýrování Benátek!
Třetí důstojník: Co to volá? Benátky -?
Druhý: Taky sem se lek - taky si se lek - víš to sou přece ty druhý.
Třetí: Ach tak.
Čtvrtý: Ale di, copak si snad myslel, že naši Druhý: Ne, myslel jsem italský letci, no proč První: Seš holt strašpytel. Považte, včera sem dostal lístek z pole!
Druhý: Jistě od Nitschemy!
Třetí: Poslyš co on dělá vlastně, ten Nitschema, je to pořád eště
takovej myslitel? Nebo už něco prožívá? No já teď taky prožívám hodně
v ministerstvu války. (Vystoupí dva ctitelé Reichspost.)
První ctitel Reichspost: S podmínkami, které nám uložil Mars, jsme se
již smířili. Byli jsme dosud schopni nést jeho břemeno a jsme pevně
odhodláni nést je ochotné dále až ke zdárnému konci.
Druhý ctitel Reichspost: I válka má své požehnání. Je to věru krutý
učitel národů, nad kterými práská svou knutou.
První: Válka je také dárcem dobrodiní, buditelem nejušlechtilejších
lidských ctností, prometheovským dobyvatelem světla a jasu.
Druhý: Válka je pravým dárcem života a nositelem světla, mocným
varovníkem, hlasatelem pravdy a vychovatelem.
První: Jakou pokladnici ctností, o nichž jsme se již domnívali, že
byly udušeny v bahnu materialismu a sobectví našeho věku, vynesla tato
válka přece jen na povrch.
Druhý: Upsal si už válečnou půjčku?
První: A ty?
Oba: S podmínkami, které nám uložil Mars, jsme se již smířili.
(Odejdou.)
Starý abonent Neue Freie Presse (v rozhovoru s nejstarším abonentem):
Intresantní je dnes v Neue Freie Presse, zítřejší číslo maďarského
úředního listu přinese propůjčení titulu císařského rady prokuristovi
Ignaze Deutsche & syna v Budapešti Emilu Morgensternovi.
Nejstarší abonent: Co se dnes všechno děje! (Odejdou.)
Mrzák (dva pahýly a otevřená ústa, v jedné ruce šněrovadla, v druhé
noviny, temným rachotivým hlasem): Nejnovější zprrrávy! Půl Srrbska
celý naše!
Třetí důstojník: Celý Srbsko -?
Poldi Fesch (k svému kamarádu): Měl sem dnes jít na flám se Saschou
Kolowratem, ale - (Odejdou.)
Čtvrtý: To nic není, slyšeli ste, 100000 mrtvejch kaclmachrů
pochytali! (Dva invalidé se belhají kolem.)
Druhý: Nic než ulejváci kam se člověk podívá, našinec se už stydí, že
je ve Vídni.
(Rekruti starších ročníků táhnou kolem. Je slyšet zpěv: V domovině, v
domovině, tam shledáme se zas -)
Třetí: Víte co, děme k Hopfnerovi!
Čtvrtý: To je votrava. Pořád ty samý holky -
První (zatím co odcházejí): Víš, s Rumunskem - to teda není žádná
legrace - víš, ale já si holt myslím, však nám Němci - (Odejdou.)
Pátý kamelot: Zvláštní vydááníí -! Vítěství na všech frontách! Rumuni
postupují! (Je slyšet hlas fiakristy: Ve válce dostanu desetkrát
tolik!)
Proměna.
2. scéna
Před posicemi rakouského dělostřelectva.
Schalková: Nestojí tamhle prostý muž, který je bezejmenný? Ten mi bude
moci prostými slovy říci, co patří k psychologii války. Jeho úkolem je
zatáhnout za šňůru moždíře - zdánlivě jen prostý služební výkon a
přece, jaké nedozírné následky, jak pro zpupného nepřítele, tak pro
vlast, připínají se k tomuto okamžiku! Zda si toho je vědom? Zda je
také duševně na výši svého úkolu? Ovšem, ti, kteří sedí v zázemí a o
šňůře nevědí nic víc než že hrozí dojít, netuší ani, k jakým heroickým
možnostem je předurčen právě prostý muž na frontě, který zatáhne za
šňůru moždíře - (Obrátí se k dělostřelci) Tak povězte mi, jaké máte
pocity, když zatáhnete za tu šňůru? (Delostřelec se dívá udiveně.)
Tak jaké máte poznatky? Podívejte se, jste přece prostý muž, který je
bezejmenný, musíte přece - (Delostřelec mlčí zaraženě.)
Chci říci, co si při tom myslíte, když vypálíte ten moždíř, musíte si
přece při tom něco myslet, tak co si při tom myslíte?
Delostřelec (po přestávce, za níž si Schalkovou změřil od hlavy k
patě): Vůbec nic!
Schalková (odvrací se zklamaně): A tohle si říká prostý muž! Nebudu
toho muže prostě jmenovat! (Jde dále podél fronty.)
Proměna.
3. scéna
Fronta na Isonzu. U jednoho velitelství.
(Nadporučíci Nitschema a Beinsteller vystoupí.)
Nitschema (jí): Víš, já tady jím melšpajs, chtěl bys kousek?
Beinsteller (vezme si): Ach, špelmajs, no to ti gratuluju. Ty
zhýralče.
Nitschema: Víš, tak to teda můžou říkat, co chtějí, na umění se u nás
dává pozor, aby se nějaký pamětihodnosti nic nestalo, pomníkům a
takovejm raritám. Tadyhle čtu právě v Deutsches Volksblatt, podívej
se, z Hlavního válečnýho tiskovýho stanu se hlásí: V italském a
francouzském tisku se rozšiřuje tendenční nepravda, že naše a německá
vojska přeměňují na obsazeném ruském území řecko-orthoxní - dodoxní
svatyně, jako kostely a kláštery, v restaurace, kavárny a biografy.
Toto tvrzení je zhola smyšlenou pomluvou. Je všeobecně známo, že naše
vojska - a totéž lze tvrdit o našich spojencích - šetří kostelů a
klášterů v nepřátelské zemi vždy s největší pietou. V naší armádě je
úcta k místnostem zasvěceným náboženským účelům nezvratnou
skutečností, proti níž se také v této válce neprohřešil žádný z našich
vojínů. - No tak, černý na bílým.
Beinsteller: Tady je vidět, jak se ve válce lže.
Nitschema: Víš, tak tohle můžu sám dosvědčit, teda v Rusku sem byl sám
jednou v kinu, co bylo dřív kostel - no říkám ti, nic člověk
nepozoruje, ani stopa po zpustošení, prima!
Beinsteller: No jo, pár židovskejch hřbitovů - to jsem viděl - tam to
bylo trochu rozházený, sebrali tam pár náhrobních kamenů. Ale jak to
je v Řecku s orthodoxníma svatyněma, tam sem nebyl, to bych nemoh
říct.
Nitschema: Víš, dyby všude byli tak hákliví na umělecký díla, mohli by
si gratulovat. Tadyhle čtu v novinách, podívej se, redakce Journal de
Geneve Beinsteller: Ganef. (Smích.)
Nitschema: - sbírá teda podpisy všech švýcarskejch občanů na petici
pro Jeho Veličenstvo, ve který se apeluje na jeho blahovůli a
velkodušnost, aby se hledaly prostředky pro ochranu umění Beinsteller: Ochranný prostředky pro umění. (Smích.)
Nitschema: - v italských územích, obsazených spojeneckými vojsky. U
toho je poznámka redakce - no to je velkolepý podívej se - Takové
petice mohou být oprávněny, když Dohoda obsadí některé území. U nás
jsou zbytečné. Neboť my jsme kulturním národem.
Beinsteller: Samozřejmě sme kulturním národem, ale co je to platný dyby jim to člověk říkal stokrát, pořád řvou, že sme barbaři.
Nitschema: Víš, však my jim to zasolíme. Až přijdeme do Benátek se
štábrlátkama!
Beinsteller (zpívá):
Co vítězi vtrhneme do Benátek,
na obrazech, sochách si vylejem vztek.
Pak nejlepším obrazem zatopíme
a do Tiziana se zabalíme.
Čin! Bác! Čindadrá! Ruční granát sem!
Nitschema: Co to máš za písničku, ta je přece velkolepá Beinsteller: Tu neznáš? To je přece píseň pro ofensivu, co zpívají
jednoroční císařský střelci. Ta má eště hodně slok, jedna lepší než
druhá, já to někde mám, opíšu ti to.
Nitschema: To se ti budu revanžovat. Znáš už pochod kaclmachrů?
Beinsteller: Slyšel sem o tom, ve Válečných novinách c. a k. 10.
armády, hned s notama - ale to číslo je bohužel rozebraný.
Nitschema: Pomalu, tu já znám zpaměti, poslouchej. Víš, co je Tschiff
a tscheff?
Beinsteller: No jo, to znamená to chrastění při repetýrování Nitschema: No a tauch?
Beinsteller: To znamená detonaci výstřelu u manlicherovky.
Nitschema: No dyž to teda víš - tak poslouchej:
Tschiff, tscheff, tauch, der Wallisch liegt am Bauch.
Tschiff, tscheff, tauch, der Wallisch liegt am Bauch.
Wir habn sie guat getroff'n
Die andern dö san gloff'n.
Tschiff, tscheff, tauch, der Wallisch liegt am Bauch.
Könnan nimma Katzl mach'n,
Es tuat halt gar zviel krach'n.
Tschiff Den Annunzio und Sonnino
Den machma a no hino.
Tschiff Den Vittorio Emanuele,
Dem gerb'ma jetzt das Felle.
Tschiff Nun werd'n sie fest gedroschen
Auf ihre freche Goschen.
Tschiff Und anstatt Trieste,
Da kriagns Hiebe feste.
Tschiff Und im Land Tirol,
Kriagns a den Hintern voll.
Tschiff Niente per Villaco,
Du talkatar Macaco.
Tschiff Nun habn sie voll ihrn Hefn,
Weil wir sie alle treffn,
Tschiff Da liegn sie nun die Schurken,
Mit eingedroschner Gurken.
Tschiff, tscheff, tauch, der Wallisch liegt am Bauch.
Beinsteller (jenž provázel každou sloku gestikulací a výkřiky,
nadšeně): Tschiff, tscheff, tauch! Poslyš ale to je velkolepý! Ach ach - ty - no víš! Víš, takovej humor, to je možný jen v němčině, to
nemají tamti ve svý pitomý řeči, tohle nevystihnou!
Nitschema: No a ta rubrika Humor v poli - v tom čísle - no tak to se
musí číst!
Beinsteller: Pomalu - znáš už tohle? Já sem totiž sběratel. (Vytáhne
zápisník.) Víš, to je z Válečných novin armádního sboru Linsingen:
Šťastný člověk. Pěšák (jehož zbožňovaná přijala jeho nabídnutí k
sňatku): Věř mi, milovaná, tak šťasten jsem se necítil od okamžiku,
kdy jsem byl odvšiven.
Nitschema (válí se smíchy): No znáš už tu novou knížku Se vší slávou v
poli?
Beinsteller: Přirozeně.
Nitschema: Tak malej monumentík - znáš už tohle? Já sem totiž
sběratel. (Vytáhne zápisník.) Ty, to je z Válečných novin 2. armády:
Pokračovat! Rekrut, který je teprve několik týdnů v poli, musí vykonat
svou potřebu Beinsteller: Ten má ale naspěch, copak nemoh počkat, ten prasák.
Nitschema: Počkej, ten vtip teprve přijde. Musí teda vykonat svou
potřebu a jde na latrinu, která se nalézá bezprostředně u vesnické
silnice. Vtom jdou kolem dva poručici. Náš rekrut je nejdříve v
pochybnostech, co má dělat. Konečně vstane a vzdá řízně podle předpisu
poctu. Se smíchem odpoví jeden z poručíků: Zůstat sedět, pokračovat!
Ty, to by bylo něco pro tetu Máry!
Beinsteller (válí se): Monumentík - znáš už tohle? Víš, to je z
Válečných novin 10. armády, víš, to je spíš jemnej vtip, z dětskýho
rozumu, ale legrační. No tak tedy Z dětského rozumu. Mám plnovous.
Jednoho dne jdu na procházku a setkám se při tom s roztomilým prckem
mezi třemi a čtyřmi léty. Dívám se na toho mladého muže - on se dívá
na mne. Náhle vstáhne ruku: "Poslouchej, pane," povídá, "proč máš
tolik vlasů v obličeji?" Zois.
Nitschema (válí se): Jo ten Zois, ten má holt humor!
Beinsteller: Ten ti rediguje ty Válečný noviny, že to je jedna radost.
Už jeho jméno je takový legrační - baron Michelangelo Zois Michelangelo Nitschema: Víš, to je nějakej malíř, takovej nějakej italskej, víš ale
ten Zois s ním není příbuznej. Beinsteller: No kdež, s takovým
kaclmachrem!
Proměna.
4. scéna
V Jeně. Dva studenti filosofie se setkají.
První student filosofie: Ach kamaráde, říkám ti, život je přece
krásný, vítěz od Skageraku je čestným doktorem naší fakulty!
Druhý: Patrně vzhledem k svému stanovisku ke Goethovi.
První: Cože?
Druhý: No, člověče, copak nevíš, vyslovil se přece o Goethově
ponorkové básni!
První: Jakže, Goethe prorocky poznal -?
Druhý: Ne, Goethe sám ne, myslím tu slavnou báseň:
Unter allen Wassern ist - U.
Von Englands Flotte spürest du
Kaum einen Hauch...
Mein Schiff ward versenkt, dass es knallte.
Warte nur, balde
R - U - hst du auch!
První: To je božské!
Druhý: Tak zdánlivě to říká nějaký anglický kapitán, ale vlastně to je
přece od Goetha, ne?
První: No a Scheer?
Druhý: Scheer se o tom nadšeně vyslovil, shledává to báječným a přeje
si, aby se obavy anglického kapitána brzy splnily.
První: Hurá! Ano teď rozumím, proč právě taková klasická fakulta jako
naše Jena - to by bylo Schillera jistě těšilo. Náš rektor přečetl
právě krátce předtím takovému nahnilému pacifistovi zákaz generálního
velitelství, kterým tomu tovaryšovi zatrhli jeho nekalou živnost. Četl
jsi tu řeč, kterou měl náš rektor na filosofickém týdnu v Lauterbergu?
Ta byla fajn. Říkám ti, jsme na postupu. Jak praví Kluck? Naším cílem
je zasáhnout hlavu našich nepřítel do srdce! No tak, teď je tedy
Scheer doktorem v Jeně.
Druhý: Zato nemá Hindenburg bohužel vůbec žádný vztah ke krásným
vědám.
První: Ne. Od té doby, co ho tehdy v Královci udělali doktorem
filosofie honoris causa, když zahnal Rusáky do bahna - no jo, to
museli ze slušnosti udělat, ale jinak? Nikdy od něho člověk neslyšel
ani slovo!
Druhý: No sem tam přece nějakou sentenci jako Jen do toho nebo
Kupředu!
První: Ach, to snad ani není od něho.
Druhý: Ale právě teď razil přece slovo: Varuji před defetisty.
První: To by mohla nejvýš universita v Berlíně - v tom slově není
vůbec žádný německý rys.
Druhý: No jak to tedy měl říci?
První: Jak? Docela jednoduše: Pes, kdo je defetista!
Druhý: No jo - zdá se, že skutečně jen marina zakotvila ve filosofii.
První: Nebo obráceně.
Druhý: Jak to?
První: No - tadyhle se podívej (Předčítá novinovou lokálku) V Kielu
zasedala o letnicích Schopenhauerova společnost, jež si vytkla za úkol
rozšiřovat myšlenky tohoto velkého, stejně populárního jako neuznaného
filosofa a prohlubovat je v lidských myslích. Závěr sjezdu tvořila
návštěva válečného přístavu, při čemž císařská marina, zastoupená
korvetním kapitánem Schaperem, poučila účastníky přednáškou a
názornými ukázkami, včetně několikerých ponorů, o tajemstvích ponorek
většího typu.
Druhý: Ani jsem nevěděl, že Schaper je schopenhauerián.
Proměna.
5. scéna
Sibiř. Před zavřeným německým knihkupectvím.
Pruský mušketýr (tluče na dveře): Otevřte, jinak Vám rozbijeme tu
boudu - my Němci máme hlad po knize!
Německý knihkupec (otvírá): Z radosti nad touto hrozbou, ne ze strachu
jí vyhovuji. Jako německý knihkupec mám ctižádost moci opatřit co
největšímu počtu německých bratří německé knihy. Neboť pro nás Němce
je to nejlepší právě dobré dost. Co, to se divíte, vy němečtí bratři,
že tak vzdáleni německé vlasti nalézáte krám plný dobrých německých
knih! Ukojte jen nežinýrovaně svůj poctivě německý hlad po vzdělání,
zatím co já si chci bez průtahu sednout, abych sdělil tento německý
zážitek redakci časopisu Börsenblatt für den deutschen Buchhandel.
Proměna.
6. scéna
V potravinářském krámu Vincence Chramosty.
Chramosta (k jedné ženě): Ten mazavej sejra? Deset deka za štyry
koruny! - Cože, moc drahý? Za tejden bude stát šest, dyž jim to není
recht, dou vo dům dál a koupej si ňákej neřád, to jim přídě lacinějc,
šamstrdýnr! - (K jednomu muži) Cože chtěj? Koštovat chtěj? Poslouchaj,
voni pane, co si voni myslej? Teď je válka! Jesli jim koňský jabka
šmakujou líp, tak ty můžou jít koštovat! - (K jedné ženě) Co se tady
trdlujou, na každýho dojde! Cože chtějí! Vokurku? Podle váhy, ale to
jim říkám rovnou, dvě koruny ta nejmenší! - (K jednomu muži) Cože?
Buřta? Koukaj ať sou venku, voni křene, depak bysme my teď sebrali
buřta - co si dnes lidi namlouvaj, to je vopravdu k vzteku - (K jedné
ženě) Co tak koukáte? To je dobrá váha, papír taky něco váží! Teď je
válka! Dyž jim to není recht, nechaj bejt, ale nechoděj mně na voči,
voni blbá Káčo, to jim povídám! - (K jednomu muži) Voni, nebrebentěj
tu pořád, myslej, že to neslyším? Voni dnes nedostanou vůbec nic takovejch kunčoftů jako sou voni mám plný zuby, koukaj ať sou venku (K jedné ženě) Ten zeleninovej salát stojí dvanáct korun! - Cože?
Napsáno? jo napsáno je vosum korun, může bejt, ale stojí to holt
dvanáct. To sou moje maxmiliální ceny, z toho se nesleví ani vindra!
Dyž to nechtěj dnes, přídou si zejtra, to bude stát štrnáct, maucta,
voni hadrářko voni - no tak, hotovo, rozuměj? (Reptání mezi
zákazníky.) Co to slyším? Vodporovat? Jesli uslyším někoho eště jen
ceknout, tak vás dám zavřít všechny jak tu ste! To by bylo dobrý! Pro
dnešek můžete jít všici vespolek. Už mě to nebaví. Takový nuzácký
pakáži vůbec nic neprodám. (Přítomní se vzdalují reptajíce. Vstoupí
trhový komisař.)
Trhový komisař: Revise!
Chramosta (užasle): Revise -?
Trhový komisař: Prosím o fakturu na zeleninový salát.
Chramosta (hledá dlouho, odevzdává ji váhavě): Jo - ale to - není směrodatný. Musel sem eště extra platit, abych to vůbec dostal!
Trhový komisař (zapisuje si): Kupní cena 4 koruny 50 haléřů. Jaká je
prodejní cena?
Chramosta: No - vosům. Copak neumíte číst? Copak si myslej, že našinec
dostane potraviny zadarmo? A vůbec - ceny určujeme my - to si
pamatujou! Tady sme my kompatentní! Dyš je to mým kunčoftům recht, pak
je ouřadům čerta starýho po tom! Teď je válka!
Trhový komisař: Střežte se pokračovat tímto tónem! Udám Vás pro
zvyšování cen!
Chramosta: Cože? Voni pse voni mizernej ! Voni chtěj vodpravit mě? Já
jich vodpravím! (Hodí po komisaři porculánovou mísou s mazavým sýrem
ve váze dvanácti kilogramů, která stojí na prodejním pultu, aniž jej
zasáhne.)
Trhový komisař: Následky tohoto činu si budete musit přičíst sám!
Chramosta: Cože? já -? Voni pane - urazil sem jich snad? No tak! Milej
pane, na mě by si museli přivstat! Dopak voni sou? Však já jim ukážu,
kdo sem já a kdo sou voni! Mě si nezapíšou - mě ne! Já sem upsal
válečnou půjčku, vedí, co to znamená? A vůbec - co chtěj vlastně voni
tady u mě? Já sem poplatník, aby věděli! Na nich se já vykašlu! Toho
už mám plný zuby, jak takovej nýmant vleze dovnitř vočmuchávat ceny takovej podživenej čovek, stydět by se měli - dyž na fleku nevopustěj
můj lokál, já sem štont a dopustím se na nich násilí! (Chopí se dvou
nožů.)
Trhový komisař (ustupuje ke dveřím): Varuji Vás!
Chramosta: Cože, varovat taky eště? Voni ouřední osobo voni jedna!
Voni nuzáku! Já jich vodpravím ! (Hodí po něm košem s lískovými
oříšky.) Takovej pytlík!
Proměna.
7. scéna
Dva komerční radové vystupují z hotelu Imperiál. Kolem se belhá
invalida.
První komerční rada (ohlížeje se): Není tu žádnej vůz? Škandáál!
Oba (míříce holemi na kolemjedoucí auto): Auto -!
První (volá za fiakrem): Halo - ste volnej?
Fiakrista (krčí rameny): Sem vobjednanej!
Druhý: Jediná věc, která člověku ještě zbývá, že se vůbec eště něco
dostane k jídlu. (Žebráci všeho druhu krouží kolem nich.) - Mladej
Rotschild už taky stárne. Může mu přece bejt nejvejš - jak je to
dlouho, počkejte První: No je to nějaká nálada tady ve Vídni? Víte, co s těma lidma je?
Já Vám povím, co s těma lidma je. Sou unavený válkou! To přece vidí
slepej ! (Slepý voják stojí před nimi.) Podívejte se honem, která to
je, co de právě kolem?
Druhý: To nevíte? - počkejte - to je přece ta - vod baletu, jak se
menuje - Speisingrová! víte, ta vod toho zrzavýho Pollacka! - Jo
richtik, co tomu říkáte, starej Biach má válečnou psychosu!
První: Nepovídejte. Jak se to projevuje?
Druhý: Každý druhý slovo vod něho je z úvodníku - není to přepjatost?
První: Přepjatej byl přece dycky. Roztrhal by se za věrnost Nibelungů.
Taky nápad!
Druhý: No jo, ale jako teďka? Je rozčilenej, dyž si člověk hned
nevzpomene. Namlouvá si, že popichování Dohody je namířený proti němu.
Mimo to na něm konstatovali známky velikášství.
První: Jak se to projevuje?
Druhý: Namlouvá si, že je On.
První: To je smutný.
Druhý: No co je, no tak usadil ste svýho syna v tento - ve Válečným
archivu?
První: Jo, ale von přece má kýlu, no tak doufám, že ho zas brzy
pustěj. Von chce vejš, znáte to přece, Ben Tiber ho chce za
dramaturga. Von má kýlu.
Druhý: Můj nejmladší má talent. Já taky doufám - Ale teď se jen třesu,
aby se mi podařila ta věc s Leopoldem Salvátorem, zítra teda du k
audienci - moje žena dostane brajtšvanc.
(Žebrácká s dřevěnou nohou a pahýlem ruky stojí před nimi.)
Oba (míříce holemi na kolemjedoucí auto): Auto -!
Proměna.
8. scéna
Starý Biach v zadumání.
Starý Biach: Nos Kleopatry byl jednou z jejích největších krás. Sibyla
byla dcerou dělníkovou. (Ohlížeje se opatrně.) Tell praví, každý jde
za svým úkolem a mým je vražda. (Po přestávce, s rychlým rozhodnutím a
prudkým pohnutím.) Hlavní věcí teď musí být, aby cestující vystrčil
tykadla a ohmatal zákaznictvo. (Se zadostiučiněním.) Ivangorod již
chroptí. (Se špatně tajenou škodolibostí.) Poincaré je otřesen a Lloyd
George pokořen. (Mohutně.) Angličané a Němci setkají se ve Štokholmu.
(Odejde.)
Proměna.
9. scéna
Válečný archiv.
(Setník. Literáti.)
Setník: Poslyšte Vy, Vy mi teda vypracujete ty pochvalné návrhy, jako
divadelnímu kritikovi Fremdenblattu Vám to nepřipadne za těžko. - No a
Vy, teda Váš fajleton o té francouzské sochařce, Augustě, jak se jen
jmenuje, no tak nějak jako Rodaun, moc feš to bylo napsáno, no tak s
Vaším perem Vám to nepřipadne za těžko napsat předmluvu pro naši
fundamentální publikaci Pod habsburskými prapory, ale vědí, něco
strhujícího to musí být, něco co působí na cit a přirozeně ať mi
nezapomenete na Její královskou Výsost nejjasnější paní arcivévodkyni
Marii Josefu! - A Vy, Müllere Roberte, co se to s Vámi děje, mně nic
neujde, Váš článek tehda o Rooseveltovi byl velmi čiperně napsán,
trochu moc chvály, hleďte teda abyste mi brzy odevzdal Váš článek Čeho
očekáváme od našeho korunního prince? Angažoval jste se trochu moc pro
ty Amerikány, ale to Vám celkem nemusí škodit - Poslyšte Vy, co je s
tím dvojitým orlem, copak ten ještě není hotov? Nechtě profouknout
svěží větřík ocelovými perutěmi dvojitého orla! - Jo ale co se to děje
s Vámi, můj milý? Co jste zpátky z Hlavního stanu, lenošíte! Vy jste
si tam návyk nějakému životu! Ale já Vám něco řeknu. Že Jeho Královská
Výsost nejjasnější arcivévoda Bedřich je nadšen Vašimi válečnými
básněmi, to může stačit Vám, mně to ještě zdaleka nestačí! Tak hleďte,
ať odevzdáte brzy tu slavnostní píseň Na uvítanou spojeneckým vojskům,
jinak půjdete k raportu! - No, Werfle, co je s tím provoláním k dobytí
Gorice? Jen ne příliš nabubřele, slyšíte? Všeho s mírou! Máte příliš
mnoho citu, to se hodí spíš pro civil. - No jo Vy tam, samozřejmě! Vy
jste přece expresionista nebo co, Vy musíte mít vždycky něco extra.
Ale to Vám nepomůže, právě od Vás očekávám, že se konečně ze všech sil
pustíte do té črty Do posledního dechu, kterou jsem Vám uložil,
fixlaudon! Ten Průlom u Gorlice se Vám přece celkem podařil - (K
ordonanci, která právě vstupuje.) Copak se zas děje? Ach richtik.
(Přijímá fotografie.) Hodně drastické ! To jsou totiž snímky z popravy
Battistiho. Ach, ach, náš kat Lang je tu ale znamenitě trefen, jen
mluvit! Tak tohle je pro Vás, Vy tam, zařadit! Popište to a dejte to k
těm ostatním, k těm českým legionářům a Ukrajincům a tak dále. - A
tohle? jo jakpak se má zařadit tohle? To je totiž ta skvělá báseň o
tom mulačáku u Jeho Císařské Výsosti nejjasnějšího pana arcivévody
Maxe na Monte Faë, to je žrádýlko pro naše lyriky, dávejte pozor:
Na Faë pan velitel,
Nejjasnější hostitel.
Jaře svoje hosty vítá,
Nejlepší jim krmi skýtá.
Otevírá kuchyň, sklep,
Každý k talíři si dřep'.
Ojé, ale pak to kiksne. Tady je pak to legrační místo, jak se cpou
pořád víc, až jeden přirozeně už nemůže dál Rozepne si z trampoty
Kravatu i kalhoty.
No a nakonec se tedy přirozeně blije. To je legrace! A co se tu
všechno ještě děje!
V ordonanci však, i dou,
Vidí sličnou komornou,
Štípe v něžné tužbě ji
Do tváře a do paží.
To však - daleka nás zášť Milosrdně skryj náš plášť.
Velmi dobře. Druhého dne se teda přirozeně chlastá dál.
Poslední ze sudu kapku.
Co, by nejvíc žrádla zdláb tu,
Každý na chléb namazal,
Kolik k tomu sádla dal no to si může každý představit, teda tím byli pak přirozeně kuchaři
zle dopáleni, ale Císařská Výsost měla radost. No a jak potom přijdou
zpátky do svých posic, ojé Každý přišel s opicí,
Velký rámus tropící.
Ti ale byli zřízení! - Tak tahle báseň přichází už proto v úvahu pro
Válečný archiv, teda přirozeně nejen pro ten humor v poli a protože se
v ní oslavuje pohostinnost Jeho Císařské Výsosti, nýbrž taky proto, že
to je rarita! Byla totiž vysazena v tiskárně na frontě za nejprudší
bubnové palby, před tím se musí smeknout, no a musí se přiznat, že to
je moc vkusný tisk. - Slyšíte, desátníku Dörmanne, tady si vemte
příklad, dejte svému básnickému hřebci ostruhy, od té doby, co jste si
podal Rusáky a Srbáky a roztřískal jim Čumáky, jste se nějak odmlčel.
Co je? To přece bylo tak silné:
Do žeber pak notnou ránu
Francouzi i Angličanu.
Tehda jste se jinak vyznamenal!
Však uvidíte hned,
Jak natřeme Vám hřbet.
Vám nebe velkou hubu dalo,
By líp se do ní trefovalo.
No tak - strefujte se! Cože jste takový melancholický? No jo, já cítím
s Vámi, že byste se teda přirozeně radši uplatnil tam venku než tady
uvnitř. To je zatracená věc.
Dörmann:
Jak závidím ti, kdo jsi v poli mřel!
Jen z povinnosti cíl ten míjím, žel!
Setník: Tak to je v pořádku, jak jdete dobrým příkladem napřed. - No a
Vy, Hans Müllere, Vás není třeba povzbuzovat, Vy jste beztoho zdatný
chlapík. Udělal jste zase nějaký úkol z pilnosti? Heleďme, Tři sokoli
nad Lovčenem! To je hodně. Nezapomenu o Vás promluvit s panem
generál-majorem.
Hans Müller: Poznali jsme větší sladkost povinnosti, rozbíjíme svými
rytmickými kroky neužitečný život, který byl bližší barvitému zdání
než skutečnosti.
Setník: Tak se to patří. Ale víte, co mne zajímá? Teď bych rád slyšel
z Vašich vlastních úst autentickou výpověď o tom, jak jste se při
vypuknutí války postavil na své místo. Teda ten divukrásný fajleton o
Cassianovi ve válce, teda jak kladete ucho na ruskou step, teda to se
ví, to jste teda přirozeně psal ve Vídni, teda to jsme byli všichni
paf jak jste to trefil. Ale při vypuknutí války - to jste byl přece
osobně přítomen, v Berlíně? To jste teda přirozeně zlíbal spojence víte ale jsou taky lidi, kteří povídají, že jste to udělal taky ve
Vídni, na Okružní třídě, Fackelkraus a jiní, víte ti lidé mají holt
zlou hubu. Teď mi teda řekněte, jak se věci mají a jestli jste tehda
byl v Berlíně nebo jen ve Vídni - to je přece něco, co teda přirozeně
je pro Válečný archiv důležité!
Hans Müller: Pane setníku, poslušně hlásím, obecně je známo, že jsem
vypuknutí války efektivně prodělal v Berlíně a že se věci mají přesně
tak, jak jsem to vylíčil ve svém fejetonu Německo povstává dne 25.
srpna 1914. Stáli jsme netušíce přepadení u Neustädtische
Kirchstrasse, právě byl, vidím to před sebou, jakýsi ruský špión
pohlcen jícnem davu - tu vidím, jak se pohybuje oddíl prostých lidí,
nesoucích v čele náš dobrý černožlutý prapor, přímo k Braniborské
bráně. Zpívají naši milovanou národní hymnu. Já nelením a zpívám s
sebou. Zachovej nám, Hospodine, zpívám hlasitě až k další sloce. Vtom
se na mne jeden soused z průvodu na vteřinu srdečně podívá, pak vsune
svou ruku pod mou paži, přitiskne mou paži kamarádsky k své Setník: Aha, bok po boku.
Hans Müller: - a zpívá pak, dívaje se na mé rty, stejný text jako já
sám. Tohoto zdatného muže - byl to vousatý chlap, nebyl právě hezký a
také ne to, čemu se říká vysoce elegantní - políbil jsem před
rakouskouherským velvyslanectvím na ústa.
Setník: Dejte pokoj! No teda jestli to viděl Szögyeny z okna, to měl
jistě radost.
Hans Müller: Patrně to zní, když se to dodatečně líčí, patheticky Setník: Ale kdež.
Hans Müller: - a pochvaly ultraestétů se za to asi nedočkám - (Reptání
mezi literáty, výkřiky: Oho!)
Setník: Držet hubu!
Hans Müller: Ale já vím, že, kdyby jednou Gioconda sama vystoupila ze
svého rámce a nabídla mi jedinečný úsměv svých rtů, její objetí by mne
nemohlo tak hluboce blažit a rozechvět, jako bratrský polibek na rty
tohoto podivuhodného německého muže.
Setník (dojatě): To je hezké od Vás! No a co jste v téhle velké době
zažil jinak?
Hans Müller: Pane setníku, hlásím poslušně, na věky nezapomenutelnou
mi zůstane ono letní poledne, kdy muži a ženy v královském dómu
přistupovali k oltáři, aby vzývali Boha německých zbraní. Na empoře
dómu sedí císař, zpříma, přilbici v ruce. U jeho nohou, černé moře Setník: Aha, to už byl v Cařihradě.
Hans Müller: - hemžících se věřících. Varhany burácejí mohutně shora
dolů, okny proniká slunce a jako posvátný výkřik zdvihá se Setník: No dobrá, víte ta náladička mne zajímá míň než to, co jste
tehda osobně vykonal.
Hans Müller: Ženy a muži berou se za ruce, varhany burácejí Setník: K věci!
Hans Müller: Podle rozkazu. Cítím dusivé zalykání v hrdle, ještě se
statečně držím, neboť stojím uprostřed samých statečných, ovládajících
se mužů, a v těchto dnech nesmí člověk ukazovat slabost. Ale teď
hledím na císaře Viléma, jenž jako by v nepopsatelném citovém vzrušení
sklání bledou hlavu, hluboce dolů, nechá otřásající zvuky vanout kolem
svého čela Setník: Ale děte!
Hans Müller: - vroucím pohybem tiskne přilbici těsně k prsům. Tu se
již nemohu ubránit Setník: No copak se Vám vlastně stalo?
Hans Müller: - hlasitě zavzlykám Setník: Dejte pokoj.
Hans Müller: - a hle, stateční muži vedle mne, stříbrovlasí a
ovládající se, ti všichni vzlykají bez ostychu s sebou. Zda také vědí,
co drásá ubohému nevojenskému hostu v jejich středu srdce? Závojem
náhle vytrysknuvších slz vidím vedle jejich vznešeného pána stát
jiného, svého vlastního císaře, svého rytířského, starého, dobrotivého
pána Setník: Nebásněte, Müllere!
Hans Müller: - a zhloubi duše spojuji teď svou modlitbu bratrsky s
jejich modlitbou: Ó Bože, jenž jsi nad hvězdami, požehnej v této
chvíli také Františku Josefovi Prvnímu, požehnej mé staré, drahé
vlasti, aby zůstala silná a vzkvétala napořád, žehnej mým bratřím,
kteří teď táhnou za naši čest na smrt a do svízelí, žehnej nám všem,
naší budoucnosti, naší pěsti, našemu osudu - Pane a Bože, jenž ve
svých rukou máš osudy lidí a národů, z nejvřelejší, nejvroucnější
lásky k domovu voláme my všichni, všichni k tobě... Pane setníku,
poslušně hlásím, to je konec toho fejetonu.
Setník: V tom ještě vězí poctivý cit. Ale řekněte mi, kolik teď platí
Neue Freie Presse za jednu modlitbu - ach - za jeden fejeton chtěl
jsem říci.
Hans Müller: Pane setníku poslušně hlásím, 200 korun, ale věru, byl
bych to udělal také za pouhé Zaplať Bůh! Hejsa!
Setník: Ne, Vy jste za to přece dostal víc, Vám se dostalo nejvyšší
cti, jíž se může dostat některému pánu od novin - německý císař Vás
přijal na vídeňském hradě, on je ctitelem Vaší múzy, neprozrazuji Vám
tím žádné tajemství, šušká se dokonce, že jste vypíchl Lauffa.
Používám této příležitosti, abych Vám k tomu blahopřál. Poslyšte, jak
zněla uvítací slova Jeho Veličenstva, popsal jste to přece tak krásně
Hans Müller: Císař mi vychází až ke dveřím vstříc, podává mi ruku,
dívá se na mne svýma velkýma zářícíma očima s nejdobrotivějším úsměvem
a praví: "Daroval jste nám za války tak krásné dílo - co od Vás můžeme
očekávat v míru?"
Setník: Sviňáckou frašku - jste měl říci.
Hans Müller: Pane setníku, poslušně hlásím, před tímto hlasem mizí
hned všechna rozpačitost - ale takovou kuráž jsem přece neměl, pane
setníku!
Setník: No jo, je to háklivá situace. Teď mně jen ještě řekněte, co na
Vás působilo nejsilnějším dojmem na císaři?
Hans Müller: Pane setníku, poslušně hlásím - všechno!
Setník: A jinak nic?
Hans Müller: Jsem ještě tak rozechvěn, že bych nebyl schopen vylíčit
okouzlující moc jeho osobnosti, tu zcela samozřejmou důstojnost,
zářivost těchto očí, které člověka nepustí a jako zrcadlo jasné, v
nejhlubším smyslu mravné povahy Setník: Dejte pokoj! No tak teda víte - že německý císař nalítne
brněnskému židovi, to teda přirozeně konec konců není žádný zázrak.
Ale že brněnský žid nalítne německému císaři - to je neuvěřitelné!
(Vstupuje ordonance a odevzdává dopis.) Co je zas? (Čte.) No tak to
svět neviděl. To se týká Vás, Müllere. (Müller se lekne.) Pan
generál-major přikazuje, abyste byl ihned propuštěn z Válečného
archivu. (Müller zbledne.) Došel vlastnoruční list německého císaře, v
němž žádá, aby básník Králů nebyl používáním v C. a k. válečném
archivu zdržován od své vlastní tvorby. (Reptání mezi literáty.) Držet
hubu! - Žijte blaze, Müllere! Ale víte, co? (Dojatě.) Ty tři sokoly
nad Lovčenem - ty nám ještě dopište! A až pak budete zas moci pracovat
pro sebe a až se teda přirozeně přešmejknete na mírovou tvorbu - pak
si přece někdy vzpomenete na chvíle své služební doby, pak budete moci
říci: Přece jen to bylo krásné - a jak doufám budete se i nadále cítit
spojen s Válečným archivem. Hans Müller: Na zdar i zmar!
Proměna.
10. scéna
Chemická laboratoř v Berlíně.
Tajný vládní rada profesor Delbrück (zadumaně): Anglické listy
rozšiřují v poslední době zase jednou různá sdělení o domněle špatné
výživě německého obyvatelstva. Nesvědčí právě o velkém válečném
nadšení v anglickém lidu, když jeho nálada musí být stále znovu
povzbuzována šířením takových zpráv, které vesměs příkře odporují
skutečnosti. Se strany lékařů byla výslovně zjištěna prospěšnost
nynější válečné stravy, které vděčíme za to, že případy onemocnění
mužů, jakož i žen, jsou stále na ústupu. Nemluvíc ani o kojencích, o
něž je postaráno naprosto postačujícím a vzorným způsobem. Dokonce i
Wolffova kancelář musí připustit, že naše nemocnice jsou za války
daleko méně obsazeny než v době míru a že zjednodušený způsob života
měl pro mnoho osob přímo ozdravující účinek. A nyní zamýšlím na 66.
generální valné hromadě Spolku výrobců lihu v Německu vyložit, že za
tento úspěch děkujeme především umělému výživnému droždí. (Zaujme pózu
řečníka.) Bílkovinový obsah umělého výživného droždí, který určuje
jeho výživnou hodnotu, je získáván především použitím močoviny. Pánoe!
Prožíváme tu triumf čistého ducha nad surovou hmotou. Chemie způsobila
tento zázrak! Pracovní postup, který byl zahájen již roku 1915, byl s
velkým úspěchem znovuzahájen: nahrazení síranu amonatého při výrobě
droždí močovinou. Pánoe! Lze-li však takovým způsobem použít močoviny,
pak je také dána možnost zužitkovat stejným způsobem moč a močůvku.
(Odejde.)
11. scéna
Spolková schůze Cherusků v Kremži.
Pogatschnigg, zvaný Teut: - Wodan buď svědkem mé přísahy, nepříliž
vzdáleny jsou již dni, kdy zase bude hojnost jídla a pití, kdy nás
zase potěší pěkný kus kýty vypaseného, křuplavého vepře, s do zlata
osmaženými bramborami, na skutečném a opravdovém másle vonně pečený,
malé hezoučké okurky, jež líbezně pučí na krásných luzích Znojma, k
tomu tmavá chrnelovina z bavujarských luhů kulmbašských (Volání:
Heil!) - vydatný krajíc chleba, ze žita chutně uhnětený a upečený, a
chutný salát! Pyšná Vindobono na starém toku Nibelungů, do té doby je
třeba vytrvat! (Volání: Tak jest!) Nádherný útok na Vlachy, který tyto
abruzské ničemy na věky odstraní, dá-li Bůh, z odvěkých tyrolských
horstev, se nám zdařil! (Výkřiky: Heil!) S důvěrou očekáváme, že se
také moskevský medvěd s krvavými prackami pochroumán odplíží! A po něm
všichni, kteří zavánějí česnekem, naši kohnnacionálové! Heil!
(Výkřiky: Bravo! Heil! Ať žije Teut! Ať žije Pogatschnigg!)
Hlas: Židáček! (Veselost.)
Paní Pogatschniggová (ujme se slova): Neúnavně vpřed, praví staré
přísloví. Jak praví Barbora Woschatková, nejněmečtější žena mezi všemi
Němci, v Ostdeutsche Post: Pletouce ukončily jsme starý rok, pletouce
zahajujeme zas nový. Nikdy nedlely jsme v myšlenkách víc u našich
drahých v poli než nyní, kdy se sníh střídá s deštěm a oblevou a kdy
se tážeme sebe samých, co asi je pro naše statečné válečníky
nejkrutější: rudá koule sluneční, jež v únoru visí na studeném nebi,
či voda, jež ustavičně a trudně se řine do zákopů - ťuk ťuk ťuk.
(Výkřiky: Heil! Výborně!) Ale u nás žen mísí se rád úsměv mezi slzy, a
i v bolesti jevíme ještě snahu být krásné. Což i Kleopatra neumírala
vyšňořena? (Výkřiky: Tak jest! Výborně! Ať žije naše máma!)
Winfried Hromatka i. a. B.: Vážení spolkoví bratři a spolkové sestry!
Jako zástupce mládeže je nejen mou povinností obnovit přísahu
věrnosti, podle níž provedeme vnucený nám boj až k vítěznému konci,
scilicet do posledního dechu. (Výkřiky: Heil!) Neboť, vážení přátelé,
německý mír není, jak řekl náš ctihodný velmistr Hindenburg tak
správně, měkký mír. (Výkřiky: Hurá!) Ne, je také naší povinností
vzpomenout našich Valkýr, které stojí našim hrdinům utěšeně po boku a
jako jejichž nejušlechtilejší representantku bych chtěl pozdravit svou
váženou předřečnici. (Heil!) Nepříteli zmar, ale krásnému pohlaví
ochranu a zdar! Ať žije naše máma! (Výkřiky: Hurá! Heil! Ať žije naše
máma!)
Tscherwototsch (povstane): Velevážení spolkoví bratři a spolkové
sestry! Slyšeli jsme dnes opravdu k srdci jdoucí německá slova. Jako
zástupce německých pošťáků chtěl bych dát podnět ohledně zřetelů
soběstačnosti, anžto, obklíčeni britskou závistí, vlašskou nenávistí a
slovanskou záludností, jsme více než kdy jindy odkázáni na sebeukájení
v německé domácnosti. (Výkřiky: Výborně!) Chtěl bych v tom ohledu
podat návrh, abychom uvolněním ženských zaměstnankyň v německých
domácnostech uvolnili pro vojsko německé bojovníky a mimo to ještě
získali prostředky pro patriatické hřivny. Všechny německé ženy a
dívky přenechají ostatně místa, která zastávaly za války, tím spíše
vrátivším se hrdinům, že jim tito jsou za ochranu německého krbu
zavázáni největším díkem. (Výkřiky: Výborně! Heil!) Teprve kdyby tito
nestačili, bylo by v tomto ohledu brát zřetel na ženské síly. Tyto
však by nalezly nejkrásnější odměnu v povznášejícím pocitu, že v
zázemí přispěly také svou hřivnou k dosaženým vymoženostem. Neboť
věru, jeden každý béře s největší obětavostí zde v zázemí podíl na
boji. A proto končím výzvou, abychom vytrvali, kterou jsem vložil do
své vlastní básně. (Výkřiky: Slyšte, slyšte!)
Dobré je dnes málo mýt se. (Výkřiky: Výborně! Bravo, Tscherwototschi!)
Nekouřit, toť ještě více. (Smích.)
Ale nosit volné šaty (Výkřiky: Fuj!),
K tomu límec rozevlátý,
Dlouhé boty kožené (Výkřiky: Fuj! Vlašské mravy!)
To je přepych, no, že ne? (Výkřiky: Velmi správně!)
Peníz, jejž chceš na to dát,
Vlasti měl bys věnovat! (Výkřiky: Heil! Heil! Řečníkovi se
blahopřeje.)
Natwerdly (povstane a čte z listu):
Já kdybych směl si něco přát,
Už dlouho vím, co bych tak rád.
Toť knedlík, na mou čest,
A houskový ať jest! (Veselost. Výkřiky: My taky! Heil! Heil!)
Homolatsch (povstane, dívá se zlatými brýlemi ztrnule před sebe a
praví se zdviženým ukazováčkem):
Svou ženu Němku - domov - děcko,
To kladu - v světě - nade všecko. (Rychle si zase sedne. Výkřiky:
Heil! Bravo Homolatsch! Heil!)
Proměna.
12. scéna
Taneční zábava v Hasenpothu. Baltský pán a baltská dáma v rozhovoru.
Pán: Slečno. Dáma: Copak. Pán: Vy netančíte. Dáma: Ne. Pán: Proč.
Dáma: Když tančím, tak se zpotím. Když se zpotím, tak zapáchám. Když
netančím, nezapotím se, nezapáchám.
Proměna.
13. scéna
Odvolací líčení krajského soudu v Heilbronnu.
Státní zástupce: - V červnu tohoto roku porodila obžalovaná děcko,
jehož otcem je jistý francouzský válečný zajatec. Tento Francouz,
povoláním číšník, upadl již roku 1914 do zajetí. Byl od konce roku
1914 do roku 1917 na panském dvoře. Zde byl zaměstnáván nejrůznějšími
pracemi, především na poli a v zahradě. Těchto prací se obžalovaná
baronka sama pravidelně zúčastňovala. Při líčení před trestním soudem
snažila se obžalovaná obvinit francouzského otce svého dítěte ze
znásilnění. Soud tomu arci nedal víry. Nápadné bylo, že obžalovaná
užila této obhajoby po prvé. Tento údaj byl již proto pochybný, že
zajatý Francouz byl ještě plných šest měsíců po začátku těhotenství
zaměstnán na panském dvoře. Tak došel soud k odsouzení obžalované
baronky. Dostala trest vězení ve výši pěti měsíců. Pro podezření útěku
bylo nařízeno okamžité zatčení obžalované. V odůvodnění rozsudku bylo
zdůrazněno, že při líčení oblíbený způsob obhajoby (obžalování
zajatce, že se dopustil zločinu) jakož i sociální postavení a výchova
obžalované přichází v úvahu jako přitěžující okolnost, zatím co její
dosavadní naprostá zachovalost a její nevědomost v pohlavních věcech
byla uváděna jako okolnost polehčující. - Slavný soudní dvore! Se
zřetelem k do nebe volající mírnosti tohoto rozsudku mohu si uspořit
plýtvání mnoha slovy. V materielním ohledu je skutková podstata,
protipřirozený styk s válečným zajatcem, dostatečně objasněna. Je
zbytečné charakterisovat nemorální vliv, kterým působí takový
neslýchaný příklad. Nepochybuji, že slavný soudní dvůr se mnou bude
sdílet pocit, že stojí před propastí, před níž se uražená mravnost
nemůže zachránit jinak než poznatkem: Kam by dospěla naše vlast, kdyby
každá německá žena tak hluboko poklesla! (Vzrušení.) V tomto smyslu
prosím slavný soudní dvůr, aby odmítl zmateční stížnost obhajoby,
naproti tomu však zvýšil trest na dva roky. (Soud se odebere k
poradě.)
Muž z auditoria (podává sousedovi noviny): Kolosální úspěchy našich
bombardovacích letců severozápadně od Arrasu a za champagneskou
frontou. Celkem bylo v posledních třech dnech a nocích svrženo 25823
kg pum.
Soused: Mravní efekt nebyl jistě menší než hmotný.
Proměna.
14. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Vývoj zbraně až k plynu, tanku, ponorce a 120 kilometrovému
dělu přivedl nás tak daleko Škarohlíd: - že armáda by měla být pro zbabělost před nepřítelem
propuštěna z armádního svazku. Pomocí pojmu vojenské cti musil by svět
pro všechny časy dospět k míru. Neboť že by idea chemika, která přece
zneuctívá již vědu, měla něco společného se statečností a že by se
válečnická sláva měla vděčit chloriosní ofensivě, aniž by se zadusila
v dýmu vlastní hanby, to je jediná věc, která je ještě
nepředstavitelná.
Optimista: Ale což není lhostejno, která zbraň přináší smrt? Jak
daleko jdete vlastně s technickým vývojem zbraně ještě s sebou?
Škarohlíd: Ani na krok, ale musí-li to být, až k luku. Pro lidstvo,
které považuje za nezbytné pro život, aby se vzájemně zabíjelo, je
ovšem lhostejné, jak to obstarává, a hromadné vraždění je
praktičtější. Ale vývoj techniky musí oklamat jeho romantickou touhu.
Hledá své ukojení přece jen v boji od muže k muži. Odvaha, které
nabývá muž se zbraní, dovede snad čelit i kvantitě; ale zvrací se ve
zbabělost, když jednotlivý muž před kvantitou úplně zmizí. A stane se
zcela žalostnou, když ani tento muž nemůže již postřehnout kvantitu.
Tak daleko jsme dospěli. Ale dospějeme, z nevyzpytatelné vůle ďáblovy,
která je vyzpytatelná v laboratořích, ještě dále. Tanky a plyny
ustoupí, když se odpůrci po dlouhý čas ustavičně překonávali,
bakteriím a nic již nebude bránit spásné myšlence, že by se mohlo
moru, jenž dosud byl jen následkem války, používat jako válečného
prostředku sama. Protože však lidé ani pak nebudou moci postrádat
romantických záminek pro svou špatnost, bude velitel, jehož plány bude
provádět bakteriolog jako dnes chemik, stále ještě nosit uniformu.
Němcům patrně bude možno připsat slávu tohoto vynálezu, ostatním
ničemnost jeho zdokonalení, nebo také obráceně - podle toho, co
považujete za nadějnější.
Optimista: Svou vysoce vyspělou válečnou technikou dokázali Němci
konečně Škarohlíd: - že se výbojná a vítězná tažení Hindenburgova přece
příznivě liší od tažení Josuových. Účelu zničit a vyhubit nepřátele je
novější metoda přece lépe přizpůsobena a průlom po zahubení tří
italských brigád plynem překonává jeden z válečnických zázraků
Jehovových.
Optimista: Chcete tedy tvrdit, že je nějaká podoba mezi
starohebrejským a novoněmeckým dobyvatelstvím?
Škarohlíd: Ovšem, včetně jeho bohorovnosti! Tyto dva národy jsou mezi
všemi, které hrály úlohu ve světových dějinách, jediné, které se
považují za hodný cti mít národního Boha. Zatím co dnes všechny proti
sobě stojící národy tohoto bláznivého světa mají společné jen
zaslepení, v němž chtějí zvítězit ve jménu téhož Boha, opatřili si
Němci jako kdysi Hebrejové svého separátního Boha, jemuž přinášejí
nejhroznější krvavé oběti. Zdá se, že privilegium vyvolenosti přešlo
zcela na ně a mezi všemi národy, kterým představa, že jsou národem,
zaslepila mozek, jsou oni tím národem, který nejčastěji agnoskuje sám
sebe, oslovuje sebe sama jako německý národ, považuje dokonce slovo
německý za přídavné jméno, schopné stupňování. Ale souvislost mezi
všeněmeckým a hebrejským způsobem života a expansivností na účet
jiných bylo by možno ještě vybudovat a prohloubit. Ale staří Hebrejové
říkali přece aspoň své Nezabiješ! a dostávali se pro slávu boží do tak
strašného, vždy však pociťovaného a litovaného rozporu s mravními
zákony Mojžíšovými, zatím co noví Němci reklamovali Kantův kategorický
imperativ bez obalu jako filosofické ospravedlnění svého hesla Jen do
toho! V pruské ideologii stal se ovšem také Pán nebeských zástupů
zmatením pojmů, které je v této zemi obvyklé, nejvyšším vojenským
velitelem a představeným Viléma II.
Optimista: Vlastně je jen jeho spojencem. Kdo mimo Vás mohl by však
přijít na podivný nápad chtít odhalit duchovní souvislost mezi
Hindenburgem a Josuou?
Škarohlíd: Schopenhauer: jenž již tvrdil, že oba národy mají společnou
instituci separátního Boha, který rozdává nebo zaslibuje sousední
země, jichž je pak třeba se zmocnit loupeží a vraždou, národního Boha,
jemuž je třeba obětovat životní statky jiných národů. Kant: jenž káral
vzývání Pána nebeských zástupů se strany vítěze jako starý israelský
zvyk a jenž klepl již anticipando přes ústa onoho Viléma, jenž měl
nápad vzývat jedním dechem Kanta a Pána nebeských zástupů. Chci
prozkoumat srovnání, jak se tento kantián chce na plno spolehnout na
svého spojence tam nahoře a jak Kant ho napomíná, aby upustil od
takového počínám, které tolik odporuje mravní ideji otce lidí, a aby
raději prosil nebesa o milost za velké prohřešení, jehož se dopustil
barbarstvím války - chci prozkoumat tento zničující a téměř vražedný
kontrast co nejdříve, a to pod titulem Jeden Kantův stoupenec a Kant v
jedné berlínské přednáškové síni.
Optimista: V tom případě by se Vám mohlo stát, že budete vykázán jako
obtížný cizinec.
Škarohlíd: Tím zůstanu i v tuzemsku. A setrval bych v přesvědčení, že
po všem, co jsme prožili, náš Bůh jistě ještě něco zamýšlí s našim
německým národem. A trval bych na tom, že povahové spříznění obou
národů božích lze sledovat až do nejzazších skutečností života, do
nichž vyzařuje oběma kulturám vlastní spojitý duch
finančně-romantického světového názoru. Tak říkajíc až do třetího a
čvrtého kolena. Neboť zde i tam uplatňuje se v celkové konstrukci
světového názoru, podle něhož to, co je s tohoto světa, je uváděno v
chod tím, co patří do říše ducha, takže války je třeba vést stejně
jako obchodní knihy, totiž s pomocí boží. A předpis starozákonného
reglementu Oko za oko, zub za zub bylo by lze sledovat až do jeho
doslovného uplatnění jako vůdčí motiv novoněmeckého válečnictví, a
jistě to není náhoda, že nedávno v oficielní vyhlášce našeho Válečného
tiskového stanu, jenž je stejně učelivý jako hloupý August za
krasojezdcem, bylo použito této formule k ospravedlnění leteckých
útoků. Uplatňuje skutečně pojem represalie. A kdo mimo Vás by necítil
skutečně biblickou monotonii, s níž se projevuje tato snaha po odplatě
a zničení v denních zprávách ze sinajské fronty?
Optimista: Sinajská fronta? O té se přece čte dost zřídka.
Škarohlíd: Denně!
Proměna.
15. scéna
Protestantský kostel.
Superintendent Falke: - Tato válka je Bohem uložený trest za hříchy
národů, a my Němci jsme společně se svými spojenci vykonavateli božího
soudu. Není pochyby, že říše boží je touto válkou mohutně upevněna a
prohloubena. A je třeba přiznat tu jasně a rozhodně: Ježíš dal příkaz
Milujte své nepřátele! jen pro styk mezi jednotlivými lidmi, ale ne
pro vzájemný styk národů. Láska k nepříteli se končí ve sporu mezi
národy. Při tom si prostý vojín nemusí dělat vůbec žádné výčitky!
Dokud zuří bitva, je Ježíšův příkaz lásky úplně zrušen! Neplatí pro
chvíli boje. Příkaz lásky k nepřátelům nemá pro nás na bojišti již
vůbec žádného významu. Zabíjení není v tomto případě hříchem, nýbrž
službou vlasti, křesťanskou povinností, ano bohoslužbou! Je
bohoslužbou a svatou povinností trestat všechny naše protivníky
strašlivou mocí a v případě potřeby je zničit! A proto vám říkám
znovu, dokud v této světové válce hřmějí děla, nemá příkaz Ježíšův
Milujte své nepřátele vůbec platnosti! Pryč se všemi vrtochy svědomí!
Ale řekněte mi: Proč bylo tolik tisíc mužů zmrzačeno? Proč tolik set
vojínů osleplo? Protože Bůh tím chtěl zachránit jejich duše! Patřete
kolem sebe a modlete se při pohledu na zázraky Pána: Uveď nás, Pane,
do ráje!
Proměna.
16. scéna
Jiný protestantský kostel.
Konsistoriální rada Rabe: - Proto víc ocele do krve! A váhavcům budiž
řečeno: Je nejen právem, nýbrž za určitých okolností i povinností k
vlastnímu národu považovat, jakmile začne válka, smlouvy a všechno
ostatní toho druhu za cáry papíru, který roztrhneme a hodíme do ohně,
můžeme-li tím zachránit národ. Válka je právě ultima ratio, poslední
prostředek boží, jak přivést národy násilím k rozumu, když se jinak
nechtějí dát ovládat a vést po Bohem dané cestě. Války jsou boží soudy
a boží rozsudky ve světových dějinách. Proto je však také vůlí boží,
aby národové za války plně uplatnili všechny své síly a zbraně, které
jim dal do rukou, aby zasedli k soudu nad národy. Proto víc ocele do
krve! Ani německé ženy a matky padlých hrdinů nemohou již snést
sentimentální uvažování o válce. Když jejich nejdražší dlí či již
padli v poli, nechtějí ani ony slyšet žalostné nářky. Bůh chce nás
nyní vychovávat k železné energii a k nejvyššímu vypětí všech sil.
Proto ještě jednou: Víc ocele do krve!
Proměna.
17. scéna
Jiný protestantský kostel.
Pastor Geier: - A patřete kolem sebe: Skvělé výkony německého
činorodého ducha řadily se k sobě jako perly zářícího náhrdelníku. On
si vytvořil zázračný nástroj, ponorku. On sestrojil to pohádkové dělo,
jehož náboj stoupá až do éterických sfér vzdušného moře a vnáší děs a
hrůzu na dálku více než sto kilometrů do řad nepřátel! Ale německý
duch nejen nás zásobuje zbraněmi, neúnavně pracuje také na obraně a
výboji myšlenkovém. Jak vám dnes mohu sdělit, pracuje Schulze v
Hamburku z příkazu našeho Zahraničního úřadu na fundamentálním
vědeckém díle o Hanobení mrtvol a hrobů Angličany a Francouzi, díle
to, které má být rozšiřováno za účelem mezinárodní propagace, které
nám má získat sympatie neutrální ciziny a kterému z plna srdce přejeme
ohlas u sousedů, kteří o nás dosud mají pochybnosti. Na všech stranách
na německých luzích probouzejí se duchové, ochotní hlásat naši
spravedlivou věc, povzbuzovat váhavé, přesvědčovat odpadlíky a
získávat nám nové přátele. Naše vláda poznala s moudrou předvídavostí,
že Švýcarsko nepřichází jen v úvahu jako průjezdní stanice pro naše
pumové transporty, nýbrž že by mohlo být vděčno také za to, že může
být účastno poznávání metod našeho válečnictví slovem i obrazem.
Potápění nesčetných tun potravin našimi ponorkami působí, zachyceno ve
filmu, tak strhujícím dojmem, že mezinárodní obecenstvo, především
ženy, které jsou přece pro ztrátu takových pokladů zvláště citlivé,
omdlévají, a zvolna se rozmáhá přesvědčení, že škoda, kterou působíme
svým nepřátelům, je téměř nezměřitelná! Německé slovo nezůstává tu
také Popelkou. Bitva v Champagni je titul brožury, vydané
sekretariátem Sociální studentské práce ve Štutgartu a určené
především pro švýcarské intelektuály. Vpište si do srdcí slova této
nádherné básně, vojenské modlitby, kterou jsem nalezl v tomto
znamenitém propagačním spisu, který naše vláda již rozeslala do
neutrální ciziny, aby tam šířila znalost německého svérázu, vzbuzovala
pochopení pro německý ráz a tak pozvolna přispívala k zmenšování
nenávisti, s níž svět nás pronásleduje:
Slyšíš vojíny se modlit?
Povinnost, to je náš Bůh!
Nejsilnější láska naše
Z děl se vznáší v nebes luh.
Střílejme mu Otčenáše
Z hlavní v jeho dálný byt.
Kříž pak ozdob hroby vaše:
Bajonety nasadit!
Skrápějme je rojem kulí
Jako vodou svěcenou,
Granát za kadidlo slouží,
Pykat za vinu chcem svou:
Nevybuchlé miny souží
Naši mysl jako hřích;
Až v roj nepřátel se vhrouží,
Smyjem vinu činů zlých.
Růžencem si ozdob z kulek
Ručních granátů svou hruď.
Každá z perel těch až třeskne,
Hrůzu v nepříteli vzbuď.
Wacht am Rhein nechť zazní břeskně,
Našeho to hněvu vzdech,
V spár změň ruku, spiatou teskně,
Gurkhům v hrdle rozdrť dech.
Katy jsme se všichni stali,
Pánbůh sám nás vyvolil!
A nyní tedy patřete kolem sebe a modlete se při pohledu na zázraky
Páně: Uveď nás, Pane, do ráje!
Proměna.
18. scéna
Poutnický kostel.
Kostelník: Tady vidíte intresantní záslibný dar pro náš poutnický
kostel, který obětovali dva vojíni z Lany: růženec, jehož korále jsou
složeny z italských šrapnelových kulí. Materiál pro řetízky pochází z
německých drátěných překážek. Kříž je vyřezán z rotačního prstenu
prasklého italského granátu a jako přívěsky jsou k němu připevněny tři
kulky z italské pušky. Tenhle Kristus je vyroben ze šrapnelové koule.
Na zadní straně kříže je vryt nápis: Z vděčnosti. V upomínku na
italskou válku, dma d'Oro. 25. VII. 1917. A. St. a K. P. z Lany. Tento
růženec váží víc než jedno kilo, vyžaduje tedy pro delší modlení silné
ruky. Chtějí to páni snad zkusit?
Cizinec (zkouší to): Uf! - Ne, nedá se nic dělat. (Zvon zvoní.)
Kostelník: Slyšíte! Naposledy! Hned jej sundají. Ze šrapnelových kulí
se dělají růžence a zato zase z kostelních zvonů děla. Dáváme Bohu, co
je císařovo, a císaři, co je božího. Vypomáháme si navzájem, jak se to
právě hodí.
Proměna.
19. scéna
Cařihrad. Mešita. Za záclonou mešity je slyšet hlasitý smích.
Hlas: Cože, tyhle velký slaměný pantofle si máme natáhnout? No né,
člověče, to je báječný!
Druhý hlas: Hele, podívej se na toho mohamedánskýho strejdu - (Dva
mladí lidé, zástupci berlínských obchodních domů, vstoupí lomozně.
Nechají klobouky na hlavě. Za nimi, se skloněnou hlavou, ruce ponořeny
do širokých rukávů, nehlučně klouzaje po podlaze, jde imam.)
První: To čučíš, takhle teda vypadá mešita - tak hleď se chovat,
Franto, a pozor na předpisy! (Smích.)
Druhý: No tak, ve vopravdický mešitě bysme byli a vopravdickej imam je
taky při tom - báječný!
První: Primovní lokál!
Druhý: To je ale blbá bouda! (S rukama v kapsách klouzají po podlaze v
slaměných přezůvkách, které stále ztrácejí, čemuž se pokaždé hlasitě
smějí.)
První: Víš, až tady jednou pevně zakotvíme, pak vjede do celýho toho
tureckýho hospodářství jinej pořádek - však my to spravíme! (Strčí do
druhého.) Franto, nespadni -
Druhý: No, silně navštívenej ten lokál právě není, Metro bejvá
plnější. Široko daleko jen jeden člověk a i ten je ženskýho pohlaví (Ukáže na jednu dámu a strčí do druhého.) ouha! - Ty, Auguste, s
dlouhejma nohama - (Smích.)
První (prozpěvuje si): Jo, tahle jízda na Bosporu, to legrační je beze
sporu Druhý (zadržuje smích): Člověče, ty ani netušíš - Ó božebožebože Člověče, chovej se!
První: Poslyš, je dnes úplněk nebo půlměsíc? (Oba vybuchnou ve smích.)
Druhý: Příjemnej nárůdek - jen trochu pohodlnej, trochu pohodlnej - no
však my jim podáme pomocnou ruku a vpravíme do nich trochu kázně. Eště
tu není nic ztracený. Však my jim to ukážeme. (Hlasitý smích. Druhý
zástupce zdraví parodisticky imama, jenž stojí opodál.) Maucta!
První: Dobrýtro! (Imam se pokouší opětovně upozornit je pantomimicky
na jejich klobouky.) Heleď se - co chce ten legrační strejda?
Druhý: Ten muž je hluchoněmej - (Smějí se a strkají do sebe.)
Imam (k dámě): Řekni jim, že jsou v domě modliteb.
Dáma (přistupuje k nim): Imam mne prosí, abych vám řekla, že jste v
domě modliteb; nechcete vzhledem k tomu sejmout klobouky?
První: Ale jistě, dyž mu to dělá radost - Maucta! (Oba zdraví a smějí
se.)
Dáma: Radila bych vám, abyste se chovali tišeji; v kostele byste se
přece také tak hlasitě nesmáli.
Druhý (směje se hlasitě): To ne, ale co má tohleto společnýho s
kostelem?
Dáma: Je to přece dům boží.
První: To je božský - tahle blbá bouda?
Dáma: Neurážejte tedy aspoň cit těch, jimž je toto místo posvátné!
Druhý: Ach, těm kismetovým kebulím je přece beztak všechno fuk. No
dobře, maucta! (Odcházejí s hlasitým smíchem a lomozem.)
Imam (k dámě): Nermuť se bláhovostí těchto dětí; zcela jistě se i Bůh
nad nimi usmívá, učiňme tedy totéž.
Dáma: Nemyslí to tak zle.
Imam: Bůh dal Evropanovi vědu, Orientálci velebnost. Tito lidé nejsou
tím, čím se stává člověk, který putuje ve stínu Nejvyššího.
Proměna.
20. scéna
Redakce v Berlíně.
Alfred Kerr (u svého psacího stolu, básně Rumunskou píseň): Jsem...
hotov. To jest: moje rum...unská píseň. (Čte hlasitě)
In den klainsten Winkelescu
Fiel ein Russen-Trinkgeldescu,
Fraidig ibten wir Verratul Politescu schnappen Drahtul.
Alle Velker staunerul,
San me grosse Gaunerul.
Ungarn, Siebenbürginescu
Mechten wir erwürginescu.
Gebrüllescu voll Triumphul
Mitten im Korruptul-Sumpful
In der Hauptstadt Bukurescht,
Wo sich kainer Fisse wäscht.
Leider kriegen wir die Paitsche
Vun Bulgaren und vun Daitsche;
Zogen flink-flink in Dobrudschul,
Feste Tutrakan ist futschul!
Aigentlich sind wir, waiss Gottul,
Dann heraingefallne Trottul,
Haite noch auf stolzem Rosscu,
Murgens eins auf dem Poposcu!
Ecco.
Proměna.
21. scéna
Ordinační pokoj v Berlíně.
Profesor Molenaar (k pacientovi): Ano, máte srdeční vadu. To máte
sotva vyhlídku, že budete shledán schopným. Pěkná věc. No vidíte, to
máte z toho kouření! Přes všechny zákazy vrchního velení kouří se dál.
Nemůže být nejmenší pochybnosti o tom, že jsme přílišným kouřením
vůbec a předčasným kouřením mladistvých zvláště ztratili až dosud v
této válce nejméně dva armádní sbory. Je to strašné, jak velký počet
mužů v poměrně mladém věku má srdeční vadu, čímž jsou ztraceni pro
službu ve vojsku, manželství a plemeno. V zájmu doplňování naší armády
byl by zákaz kouření u nás nejvýše žádoucí. Zdali tabák ve válce samé,
na příklad při bodákových útocích, spíš pomáhá než škodí, to nechci
rozhodnout, jisto je však, že sta, ne-li tisíce nekuřáků snášejí
svízele polní služby stejně dobře jako kuřáci. Válčilo se přece celá
tisíciletí, aniž tabák byl vůbec znám. No tak, pročpak to šlo tehdy?
Co je dnes kouře na bitevních polích, to se nedá povědět! Musí to být?
Je známo, že vynikající vojevůdci, jako na příklad hrabě von Haeseler,
Conrad von Hoetzendorf a Mackensen jsou vyslovenými odpůrci tabáku. A
nesnášeli svízele polní služby stejně dobře jako kuřáci? Myslím tu na
Falkenhayna, Boroevice a Hindenburga. Smrtí za vlast bylo, jak
zkušenost učí, mnoho mladých lidí odňato vojenské službě, pročež je
třeba právě v zájmu doplňování vojska jakož i tomuto sloužícího
rozmnožování velice litovat, že nešvar kouření tuto zhoubu ještě
dovršuje. Vy mladý muži jste si zahospodařil srdeční vadu, takže sotva
máte vyhlídku, že byste mohl být shledán schopným. Neberte si to k
srdci. Může se to přece zlepšit. Válka bude vždycky. Zdá se ovšem, že
ani Vaše plíce nejsou v pořádku. Vydechněte! (Naslouchá.) Ne, nedá se
nic dělat. Nejvýš v etapě. 20 marek dostanu.
Proměna.
22. scéna
Úřadovna u jednoho velitelství.
Důstojník generálního štábu (u telefonu): - Servus, tak máš už tu
zprávu o Přemyslu? - Eště ne? Ach, nevyspalej seš - Di, koukej to
udělat, jinak přijdeš zas pozdě k mulačáku - dnes ale bude jo mulačák
- Tak poslouchej - Cože, zase si všechno zapomněl? - Tak dávej pozor,
hlavní hlediska: Zatím co naše posádka jak známo hladem - teď je to
docela něco jinšího - nepřítel ustoupil naší převaze - teda nikterak
přemožen hladem, nepřítel nikdy nehladověl! rozumíš? jen my! Rusové
měli dycky dost zásob - nemohli se však ubránit elánu našich chrabrých
vojsk, samozřejmě - mohutnost našeho útoku - dále: Pevnost úplně
neporušená, dostala se v bezvadném stavu do našich rukou nejmodernější děla - Jak? že se eště nemohlo zapomenout? staré
haraburdí? Ale ne, teď už ne samozřejmě! Všechno se může nechat
zapomenout, milej příteli! Tak poslouchej a neblbni - nejmodernější
pevnost - dávná pýcha Rakouska - v bezvadném stavu dobyto zpět. Ne
násilím, nýbrž hladem, co to mluvím, ne hladem, nýbrž převahou! No
však to už nějak uděláš - jen aby to lidem šlo do hlavy - teď to je
beztak lehký - tak servus! Šlus! (Odejde.) (Dva staří generálové
vystoupí.)
První: Jo, ty Němci! Teď udělali z Falkeuhayna doktora! Vidíš, tak
daleko to našinec nedotáhne.
Druhý: No dovol, Borevitsch První: No jo, no jo, ale našinec to tak daleko nedotáhne. (Žurnalista
jde kolem.)
První: Poklona, pane doktore!
Žurnalista: Excelence, dobře, že Vás vidím, potřebuju Vás jako sůl co je s Brody?
První: Brody? No co má být s Brody?
Žurnalista: No kvůli tý bitvě u Brodů?
První: Ach, u Brodů že je bitva? Dejte pokoj!
Druhý: Šmarjájosef!
První: Tak teda bitva. No tohle! No a to Vy teda chcete vědět (Přemýšlí chvíli.) No víte co? Však my to už nějak spravíme.
Žurnalista (chvatně): Můžu teda hlásit, ještě jsou Brody v naších
rukách -? Nebo ne, víte co, já už vím já budu hlásit Brody jsou celé
pryč - radostí!
Proměna.
23. scéna
Hlavní stan.
Arcivévoda Bedřich (čte z listu): - A proto - končím slovy: Jeho
Veličenstvu našemu Nejvyššímu vojenskému veliteli sláva sláva (Obrátí list) - sláva. (Volání slávy. Po chvíli, za níž si, mžouraje
očima a ceně zuby, prohlížel řadu mladých důstojníků, stojících před
ním, utkvěv pohledem na jednom z nich.) Ach - to je přece - Buquoy!
Ten - má už - jedno vyznamenání! (Po chvíli, za níž jeho pohled
bloudil dále a utkvěl na jiném důstojníku.) A tohle - to je - taky
jeden - Buquoy! Ten má - taky jedno vyznamenání! (Uvažuje chvíli.) Teď
- mají - dva Buquoyové - jedno vyznamenání!
Adjutant (přistoupí k vrchnímu veliteli armády a hlásí): Císařská
Výsosti, rektor vídeňské university s děkanem a proděkanem filosofické
fakulty čekají nejponíženěji na dovolení, aby směli Vaší císařské
Výsosti propůjčit čestný doktorát filosofické fakulty.
Proměna.
24. scéna
Dva ctitelé Reichspost vystoupí.
První ctitel Reichspost: Čet si už tu knihu Naše dynastie v poli? To
se musí říct, prima! Ukazuje bezprostřední podíl, který mají členové
našeho dědičného vladařského domu na této válce, v řadě půvabných
obrázků předvádí nám všechny ty knížecí vojíny, kteří venku v poli
kamarádsky sdílejí svízele a nebezpečenství s prostým mužem. Nejvyšším
vojenským velitelem kniha začíná.
Druhý ctitel Reichspost: Dej pokoj, Jeho Veličenstvo náš
nejvznešenější -?
První: Protože mě nenecháš domluvit. Arci zakazuje mu stáří a
zdravotní ohledy prodlévat v sedle uprostřed svých pěšáků, jak to v
dřívějších letech rád Druhý: Dej pokoj - kdypak?
První: Protože mě nenecháš domluvit. Jak to v dřívějších letech rád
dělával v době manévrů. Ale vroucněji nemůže s touto válkou být spjat
nikdo než tento nejvyšší a první vojín říše, jehož láska a péče ve dne
v noci prodlévá venku ve válečném táboře, u jeho armády, která v celé
své nádheře a průbojnosti je především jeho dílem. Tímto vědomím jsou
však také všichni jeho vojíni, jeho chrabří hoši, proniknuti,
uprostřed bitevní vřavy cítí požehnanou blízkost jeho otcovské péče.
Tak vidíš, tak sdílí přece s prostým mužem venku v poli kamarádsky
svízel a nebezpečenství? No seš snad praštěnej, že tomu nerozumíš?
Druhý: No a co by pak bylo s následníkem trůnu? Co nám dovede autor
říci o nejvznešenějším arcivévodovi?
První: Nadmíru poutavé episody. Chladnokrevně prodléval na návrší,
které bylo zasypáváno ohněm nepřátelského dělostřelectva, usměvavě
promlouval s vojíny, studoval mapu.
Druhý: Jeho humor a jeho dobrá nálada elektrisuje téměř jeho okolí.
První: Ve válečné náladě bitevní linie se zdesateronásobňuje. Silný
proud, před nímž neobstojí žádný stimulant.
Druhý: A co je s naším generalissimem arcivévodou Bedřichem?
První: Který se šéfem generálního štábu baronem Conradem prosedí celé
noci nad mapami? Neomezenou důvěru mají vojska k němu. Náš polní
maršálek to už spraví! říkají.
Druhý: Samozřejmě, však von to spraví.
První: Víš jak mu říkají?
Druhý: Otcem vojáků ho nazývají, jak jinak?
První: Tak jest. Autor knihy Naše dynastie v poli - poslyš, ten ti
teda něco zažil! Stál jsem náhodou nablízku, povídá, v malé skupině,
kryté pahorkem, ve společnosti starého vousáče, povídá, z vymírající
generace veteránů, kteří se zocelili mnohými válečnými výpravami,
rozumíš? Také on pozoroval generalissima v dálce. Pozoroval jsem v
jeho tvrdých rysech Druhý: Poslouchej, to bych si vyprosil První: Ale von to přece pozoroval, ne já Druhý: No ale kdo má teda ty tvrdý rysy?
První: No ten starej vousáč!
Druhý: Ach tak, ten starej vousáč, to je něco jinýho.
První: Teda autor knihy Naše dynastie v poli pozoroval v tvrdých
rysech starého vousáče jakési pohnutí, které se zřejmě snažil
potlačit. Pak si protřel svými pevnými jezdeckými rukavicemi oči, v
nichž se zablesklo cosi podezřelého Druhý: Aha, světelný signály či co, p. v. -!
První: Protože mě nenecháš domluvit - herštelt! A řekl s dojetím,
které jsem u něho dříve nezpozoroval: Otec vojáků... (Zavzlyká.)
Druhý (rovněž pohnuté): No a co je s Josefem Ferdinandem?
První: Každému z jeho vojínů patří jeho srdce a všechna vojenská srdce
patří jemu. Vojevůdce nesrovnatelné slávy a prostý, věrný, zbožňovaný
kamarád vojínů. Tak bude jeho obraz žít v nepomíjejících dějinách této
války.
Druhý: To je fajn. A Petr Ferdinand?
První: No teda - kolosální. Jak sráží nepřítele s výšin, jak koná v
sněhové bouři železnou stráž - teda to jsou episody strhující
mohutnosti a velkosti.
Druhý: No a arcivévoda Josef je pes?
První: Hrdina! Vojíni si vyprávějí, že je nezranitelný.
Druhý: Di! - No jo, proto asi myslel, že jeho vojáci sou taky
nezranitelný a trošičku je zezadu pošimral kulometem První: Drž hubu. A všichni ho zbožňují, Maďar stejně jako Šváb, Rumun,
Srb - všichni, kolik jich je.
Druhý: Cože, taky Srb?
První: No a jestli! Srdcervoucí scény se prej odehrály. Ani naznačit
se to nemůže.
Druhý: No a co je s Evženem?
První: Ušlechtilý rytíř!
Druhý: No a Max?
První: No to je holt fešák!
Druhý: A Albrecht?
První: Jakkoli je mlád, sdílí již s vojíny všechny těžké svízele,
blátivé cesty, promočené šaty, špatné kryty, zkažený chléb, všechno s
nimi sdílí.
Druhý: To jsou hrdinové činu. Co je s hrdinama milosrdenství?
První: Zde se líčí nepomíjející sláva, již si získal arcivévoda
František Salvátor ohromným organisačním úsilím pro Červený kříž, zde
se líčí ušlechtilý příklad, s nímž arcivévodkyně Zita, Marie Valerie,
Isabella, Blanka, Marie Josefa, Marie Terezie, Marie Annunziata a
mnozí jiní členové dědičného vladařského domu dávali příklad veřejné
dobročinnosti. Slova žhoucího obdivu jsou věnována požehnané, obětavé
a hrdinné činnosti arcivévodkyně Isabelly Marie.
Druhý: Copak je s Leopoldem Salvátorem?
První: Zasloužil se!
Druhý: Pár si jich ještě zapomněl.
První: Arcivévoda Karel Štěpán vyvíjí neúnavnou činnost, arcivévoda
Jindřich Ferdinand provádí únavné kurýrské jízdy na koni, arcivévoda
Maximilián narukoval a byl podobně jako arcivévodové Leo a Vilém,
František Karel Salvátor a Hubert Salvátor jmenován poručíkem a
všichni jsou neohrožení.
Druhý: Věru, bohatý vavřínový věnec.
První: Tato kniha, jež si nemůže činit nároků na úplnost, uhájí si
čestné místo v literatuře o této válce.
Druhý (vzlyká).
První: Co je ti?
Druhý: Myslím na protézovej špitál.
První: No proto přece nemusíš plakat, válka je válka, můj milej Druhý: To vím přece - není to taky kvůli tomu, je to kvůli První: No copak? Copak ti je?
Druhý (pláče): Protože mě nenecháš domluvit. Myslím holt pořád na
arcivévodkyni Zitu v protézovým špitálu! Den radosti, jenž vyvážil
mnohou hodinu bolu, přinesl zraněným 8. květen. Často doléhala k mému
sluchu slova: Kdyby jen jednou přišla arcivévodkyně Zita! - Kdybych
jen mohl vidět arcivévodkyni Zitu! Konečně nastal vytoužený den.
Radostné vzrušení zmocnilo se celého velkého světlého domu. Ve 3/4 10
dopoledne přijelo císařské auto, z něhož vystoupila arcivévodkyně.
Právě přišel nový transport raněných. (Vzlyká.)
První: No ale proto přece nemusíš - válka je válka, můj milej Druhý: To přece vím - je to přece jen kvůli Zitě - Teda - S
nevyrovnatelnou líbezností oslovila mladá arcivévodkyně každého z nově
přišlých. Rozzářily a rozjasnily se větrem a deštěm ošlehané tváře, do
nichž žal a bol vyryl tak mnohé brázdy. Němci a Maďaři, Poláci a Češi,
Rumuni a Rusíni cítili se zase těsněji spojeni novým poutem.
První: No jo pěkný je to s těma protézama Druhý: Táž radost zrychlila tep jejich srdcí. O každého jednotlivce
projevila vzácná paní, v níž poznávali společnou panovnici, vroucí
zájem, a když byli předváděni pacienti, jejichž obě nohy byly
nahrazeny umělými, na nichž se hbitě pohybovali kupředu - (Pláče.)
První: Přestaň, válka je válka!
Druhý: Ale to přece vím - je to přece kvůli té Zitě! Teda jak se hbitě
pohybovali kupředu, sledoval je pohled arcivévodkyně a bylo zřít, jak
její oči plály radostí. A všichni zapomněli své bolesti, svůj žal, do
špitálu vtáhlo jaro, naděje, radost. Když arcivévodkyně Zita kolem l
hodiny v poledne opouštěla špitál, zůstal jas a záře ještě v
obličejích, pyšná radost v srdcích.
První: To si dovedu představit. Taková válka přece jen stojí za to.
Když má člověk štěstí a dostane se do protézovýho špitálu a přijde tam
náhodou právě císařská Výsost Druhý: Jo takovej člověk může mluvit o štěstí - ale víš, přece jen to
je a zůstane polovičatost. Protože dyž člověku není dopřáno za
dědičnej panovnickej dům zemřít -!
První: Jo, můj milej, tohle se nepodaří každýmu! Člověk nesmí bejt
neskromnej. Copak by měl říkat našinec?
Proměna.
25. scéna
Před ministerstvem války.
Mladý muž: Servus! Kam deš?
Druhý: Nahoru.
První: Nač?
Druhý: Zařídit si to. A ty?
První: Já taky.
Druhý: Tak dem holt spolu. (Odejdou.)
26. scéna
Okružní třída.
Padesát ulejváků (vystoupí, všichni ukazuji na sebe navzájem prsty):
Tohodle by měli taky vzít!
Proměna.
27. scéna
Před ministerstvem války.
Mladý muž: Servus! Kam deš?
Druhý: Nahoru.
První: Nač?
Druhý: Dovoz. A ty?
První: Vývoz.
Druhý: Tak dem holt spolu. (Odejdou.)
Proměna.
28. scéna
Ministerstvo zemské obrany. U psacího stolu sedí setník. Před nim
stojí civilista.
Setník: Tak teda jestli můžete bejt vymoženej nebo ne, to uvidíte
nejlíp z vyhlášky, já Vám v tom chci vyjít vstříc, abyste se sám
přesvědčil, tak teda poslouchejte: C. k. ministerstvo zemské obrany
uznalo výnosem z 12. července 1915, č. 863/XIV, v dohodě s c. a k.
ministerstvem války za vhodno nařídit, aby vzhledem k dočasnému
válečnému stavu - stejným způsobem jako již svého času bylo nařízeno
výnosem uvedeného c. k. ministerstva z 13. ledna 1915, Dep. XIV, č.
1596 ex 1914, zdemístní výnos z 18. ledna 1915, Zl. 1068, ohledně úlev
podle § 31 a 32 W.-G. (jako živitel rodiny) - byl zrušen také podle §
109, I, 1. odst., § 118, I, a § 121, I, W.-V. I, doklad o trvání úlevy
podle § 30, § 32 (jako zemědělec) a § 82 W.-G. (§ 32 W.-G. z r. 1889)
zakládajících poměrů až na další, při čemž označené úlevy zatím úlevy podle § 30 a podle § 32 s účinkem, jenž přísluší podle § 108, I,
2. odst., W.-V. I, včas předloženému dokladu o trvání úlevy
zakládajících poměrů - je považovat za platné. No tak teda - teď mě
ale omluvíte, jiný chtějí přijít taky na řadu, že ano? Tak poklona,
poklona - (Civilista se ukloní a odejde.)
Proměna.
29. scéna
Inšpruk. Restaurace. U jednoho stolu sedí tři dámy, které mluví
švédsky. Od sousedního stolu se k nim vrhá plukovník, rudý hněvem.
Plukovník: Zakazuj u Vám mluvit tady anglicky! (Jeho žena ho chce
stáhnout na židli.) Dovol - já jako švagr šéfa generálního štábu Plukovníkova žena: Ale vždyť přece mluví švédsky!
Plukovník: Ach tak - (Sedne si.)
Proměna.
30. scéna
Tržiště v Grodnu. Obyvatelstvo je shromážděno, v předu hlouček děvčat.
Úředník městského hejtmanství (čte vyhlášku): Na žádost šéfa německé
správy, došlou podle přáni pana vrchního velitele XII. armády s
poukazem na jeho výnos z 29. dubna 1916, č. 6106, vydává městský
hejtman rozkaz, aby děvčatům bylo přikázáno zdravit německé důstojníky
a úředníky jakož i domácí hodnostáře úklonou. (Děvčata se uklánějí.
Hodnostáři jdou kolem.) Ukloňte se! (Děvčata se uklánějí. Němečtí
úředníci jdou kolem.) Ukloňte se hlouběji! (Děvčata se uklánějí
hlouběji. Němečtí důstojníci přicházejí.) Teď se ukloňte nejhlouběji!
(Děvčata se uklánějí nejhlouběji.)
Proměna.
31. scéna
Censura dopisů na německém úseku fronty.
Censurní důstojník: No dnes je ale práce! Od devíti hodin sem
zcensuroval 1286 lístků a 519 dopisů a většina z nich byla adresovaná
Otto Ernstovi. Kdo dnes chce eště přijít na řadu, musí mi to předčítat
bez adresy a podpisu. Sem pryč na oči. (Vojáci předčítají po pořádku a
dostávají censurní razítko.)
Setník: Požehnáním božím, neocenitelným darem jsou Vaše díla pro nás
Němce v této těžké době! Jste pro mne potvrzením ztělesněním mužné
německé víry přítomné doby. Proto nemohu jinak, musím Vám, právě Vám,
otevřít své srdce.
Letec: Aniž bych chtěl ze sebe soukat fráze: Vaše kniha byla m. j. to
nejkrásnější, nejhlubší a nejvíce povznášející, co jsem od mnoha let
četl.
Šikovatel: Vroucí dík za Požehnání bouře, jež mne osvěžilo a posílilo.
Čert vezmi všechny defetisty a škarohlídy! Jak promluvila Vaše kniha
mně a všem pěšákům z duše!
Poddůstojník: Dnes je velkonoční neděle. Odpoledne dostaneme návštěvu
ze sousedních krytů a k oslavě dne bude předčítána Vaše Německá
neděle. To nám nahradí nejkrásnější velkonoční slavnost!
Zeměbranec: Ve volných chvílích pořádáme pravé soutěže ve čtení. Každý
by chtěl nejdříve číst tu či onu Vaši knihu, a protože jsme dosud
dostali tři kusy, musíme pěkně čekat, než kamarád knihu dočte.
Mužstvo devíticentimetrových děl, zvané Úderná družina (unisono): Naše
služba nedovoluje vždycky, aby se zúčastnili všichni, a proto čteme
Váš román raději přece jednotlivě.
Šestnáct motocyklistů: Šestnáct motocyklistů 10. armády četlo s
nadšením Váš Otevřený list d'Annunziovi - vyjadřuje ve slovech naše
city!
Nadporučík: Každý statečný řádek chytne jako přesně vybuchnuvší
granát.
Letecký pozorovatel: Právě Vy, jenž jste se osvědčil jako člověk,
milující život, jste naším spasitelem v bezútěšnosti všedního dne.
Poručík: Potěšil jsem se zase jednou srdečně Vaším humorem a doufám,
že účinek potrvá i v granátové palbě.
Člen vojenské kapely: Dobu našeho odloučení ulehčí mé drahé, ubohé,
nešťastné nevěstě Vaše tak zázračně léčivá, utěšující díla.
Svobodník: Můžete svým Bohem požehnaným perem prospěti naší vlasti
více než bajonetem.
Voják: Vaše básně, povznášející každé chrabré srdce, potrvají, dokud
svět bude znát německou věrnost a anglickou faleš.
Štábní lékař: Četl jsem Váš Otevřený list d'Annunziovi. Promluvil jste
mi ze srdce! Já bojuji nožem, Vy perem, každý podle svých sil. Hlavní
věcí jest, abychom pronikli. Bůh trestej Anglii!
Dělostřelec: Lámal jsem si hlavu, jak bych Vám mohl činy projevit svou
vděčnost.
Velitel setniny: Váš znamenitý humor pomohl nám leckdy překonat
chmurnou náladu a vzpružil naši podnikavost.
Důstojník-aspirant: Leželi jsme v zákopech. Zda máme ještě očekávat
útok, nemohl nikdo říci; ale byli jsme na stráži. Abychom poněkud
uklidnili své nervy, které zase dostali pořádnou lekci, vlezli jsme do
krytu, kde jsem musil něco předčítat, abychom přišli na jiné myšlenky.
Vybral jsem k tomu Vaši causerii Slabochům doby, jež se také setkala
se značným souhlasem. Právě jsem chtěl začít číst Annu Menzlovou, když
jsme byli povoláni k svým četám s hlášením: Na kraji lesa byli
zpozorováni nepřátelští střelci. Tanec začal. Stále více útočníků
přichází z lesa. Náš kulomet, jenž se nalézal mezi mojí a první četou,
začíná nyní se uplatňovat. Také naše dělostřelectvo bylo na stráži a
vysílalo nyní houfně své šrapnely proti nepřátelům. Byl mi nápadný
nepokoj mých lidí; nepřítel dosáhl již částečně drátěných překážek.
Mezi mými lidmi bylo mnoho mladých bojovníků, kteří byli dnes po prvé
v ohni. Co jsem mohl jako velitel čety učinit jiného než volat na ně,
aby klidně pálili? V této chvíli jsem si vzpomněl na slova z výzvy k
slabochům doby: Kliiid - ně, jen stále kliiid - ně! Plíže se skloněn
od muže k muži, od skupiny ke skupině, volal jsem na ně. Brzy jsem
mohl pozorovat účinek. Nepřátelé, kteří se již chystali přelézt naše
drátěné překážky, byli zkoseni střelci, kteří nyní stříleli zřejmě
klidně. Útok byl hladce odražen; měli jsme jen málo ztrát. Tak se nám
zdařilo dát nepříteli zas jednu do nosu dík naší ostražitosti a klidné
palbě střelců, za niž zase vděčím v první řadě Vaší povídce. Měla
netušený účinek!
Pionýr: Z bojiště posílám Vám, velký mistře a příteli mládeže,
nejsrdečnější pozdrav! Kéž nám je brzy dopřáno vidět chroptícího
nepřítele, krvácejícího již z mnoha ran, u našich nohou. Sláva umělci,
jehož ohnivý duch bojuje za čest jeho národa!
Válečný dobrovolník: V telefonní budce leží kniha od Otto Ernsta.
Sluneční skvrny pohrávají si na stránkách. Měl jsem takovou radost z
Vás, vůbec takovou radost dnes ráno, že musím mít nějaký ventil pro
svou jarní bujnost. Prchnout, utíkat lesem, utíkat do světa bych
chtěl! To bych chtěl, zatraceně, kdybych tu nestál na stráži! Co tedy
dělat? Zpívat! Ano, to pomáhá vždycky! Nechce mi hned napadnout, co
bych měl pustit do světa. Vtom - myšlenka bleskne mou hlavou - hle,
tady leží blok pro rozkazy! Ven s tužkou - Otto Ernst má ode mne
dostat pozdrav! Dobré jitro, Otto Ernste! Zdali pak víte, že jste můj
starý známý? Tak jest, Vy kluku stará, to jste! (Generál-major
vystoupí.)
Censurní důstojník: Ach, i pan generál?
Generál-major (čte): Včera jsem se potěšil Vaší Vánoční slavností.
Bohužel jsem nemohl ve Vašich knihách nalézt, zda - když se někdy
musíte posílit k své práci - používáte k tomu bílého či červeného
vína. (Smích.) Při znamenitých vlastnostech Vaší povahy soudil bych
(jako Meklenburčan), že to je červené. Jedno však vím: jestliže jsou v
nebi polštářovaná křesla, pak Vy určitě jedno dostanete!
(Stále noví důstojníci a vojáci všech zbraní vystupují.) Censurní
důstojník: Ne, děti, zítra je taky den!
Proměna.
32. scéna
Tichá poustevna básníkova ve štýrském lese.
První ctitel Kernstockův: Pšt - tiše - tady sedí, hluboce zadumán Druhý ctitel Kernstockův: Odtud vysílá své písně do kraje, písně plné
drsného, při tom však dumavého a nepopsatelně něžného svérázu, písně -
První: Aj, divil bych se, kdyby nezamýšlel právě Druhý: Zdá se tak. Tiše! Všichni jeho posluchači budou, zaníceni jeho
plamenem, později jednou jako učitelé tisíceronásobně roznášet, co od
něho přijali, a do srdcí nové mládeže bude vnořeno, co tento jediný
muž vytěžil na své opuštěné tvrzi, kolem níž šumí bor, prací několika
desítek let.
První: Věru, farář z Festenburgu je muž, který ohnivým, požehnaným
jazykem umí velebit všechny živé krásy božího světa.
Druhý: Pšt - zdá se, že to právě na něj přišlo. Bude to báseň nebo
modlitba?
Kernstock (mumlá):
Lid Tvůj je zkrušen, vyděšen,
Jej tísní cizí hordy,
Jich lstí a zvůlí obklopen,
Zří žhářství jen a mordy.
První: Aj to už znám. To je přece Modlitba před bitvou s Huny.
Kernstock (mumlá):
Ó Pane, jenž jsi na kříži nás spasil,
Před hunským morem poskytni nám asyl!
Kyrie eleison!
Druhý: Není divu, že přijal povolání do Vídně. Zušlechtěn svým
kněžským povoláním, vykonává jistě i jako člověk nejhlubší a
nejsilnější vliv na své mladistvé posluchače.
Kernstock (mumlá):
S námi jdou nebeské zástupy v boj,
Sám svatý Michal řídí náš voj.
První: Malou chvíli asi farář z Festenburgu přece jen váhal, má-li
zaměnit svou zasněnou, tichou básnickou poustevnu ve štýrském lese za
lomoz velkoměsta. Jen malou chvíli Kernstock (mumlá):
Tu kynul Bůh - a mstitel zved'
Meč pomsty, soud by počal,
A co i meči ušlo, hned
Ve strašný srazil močál.
Druhý: Ale pak v něm asi zvítězil poznatek, jak velké poslání se mu
zde nabízí, jaké nové možnosti etického, uměleckého, kulturního
uplatnění se mu ve Vídni naskýtají. A hlas tohoto poznatku nabyl asi
brzy převahy nad svůdným šuměním jedlových hvozdů kolem Festenburgu.
Oba: Tiše!
Kernstock (jako v opojení):
Dřevaři štýrský, rubej a řež
Pažbou své pušky srbskou tu sběř!
Myslivce štýrský, dýku svou v ráz
Ruskému medvědu do srdce vraz!
Vinaři štýrský, červenou krev
Lisuj mi rychle z vlašských těch rév!
První: Není to nic nového, ale vždycky to člověka zase strhne. Okamžik
je příznivý. Kdybychom ho teď vzali za slovo a nastrčili mu jako
blouzniví jinoši své památníky, byla by to památka na celý život.
Druhý: Věru, to učiníme!
Proměna.
33. scéna
U úsekového velitelství.
Schalková: Když jsme včera přišli z Válečného tiskového stanu do
posic, zažila jsem něco podivného. Noc co noc pochodují staří dělníci
se svými soumary bitevní linií, aby dopravili zásoby do posic.
Pohroužila jsem se právě do pohledu na ně. Tu přerušil velitel můj
nábožný obdiv drsným zvoláním: Vy volové zatracení! Pudete vod sebe!
Copak vás musí dycky vodpravit jedinej granát najednou? To neplatilo
ovšem nám z Válečného tiskového stanu, nýbrž starým dělníkům, a
velitel se také hned nato se smíchem omlouval slovy: Promiňte mi toto
temperamentní přivítání! Mohu jen při všem soucitu s oněmi ubohými
starými hrdiny konstatovat, že říznosti a roztomilosti důstojníků
nemohu odepřít své uznání. Nezapomenutelný obraz se nám naskytl.
Všichni páni byli shromážděni k našemu uvítání. Jinak je každý skrčen
ve svém krytu nebo spí, v každém případě se však střeží procházet se
zde volně. Ale protože byl ohlášen první válečný zpravodaj, sedí páni
družně jako v radničním sklepě pospolu a očekávají nás. Víc než to.
Vyčkalo se s ostřelováním, dokud jsme nepřišli nahoru, protože by nám
jinak odvetná střelba nepřátel byla mohla značně znepříjemnit cestu.
Tento postup měl tedy nejen pro nás od novin, nýbrž také pro
důstojníky ten příjemný následek, že se jednou mohli ukázat na volném
vzduchu, a bylo by to konečně i ubohým starým dělníkům zajistilo
pochod bez nebezpečí, kdyby byli drželi krok s Válečným tiskovým
stanem a nebyli s proviantem přišli později než my. Mohu z toho však
vyvodit závěr, že by se jim při zachování určitého postupu dařilo
zcela dobře, totiž kdyby každodenně přišla návštěva tisku, a že by pak
válečné nebezpečí bylo pro důstojníky, pro členy Válečného tiskového
stanu a last not least i pro prostého muže podstatně zmírněno.
Proměna.
34. scéna
Berlín, Tiergarten.
(Výměnný profesor a nacionálně-liberální poslanec vystoupí.)
Výměnný profesor: Vedeme obrannou válku. Moltke řekl jednomu
americkému čmuchálkovi, že náš generální Štáb nikdy neměl jakékoli
loupežné vojenské dobyvatelské plány, o nichž naši nepřátelé ustavičně
žvaní. Jak bychom byli mohli, řekl, být tak frivolní a přát si válku
proti takové přesile, jakou představují naši nejmocnější vojenští a
námořní sousedé!
Nacionálně-liberální poslanec: Velmi správně, a jsme odhodláni
vytlouci z této války, co jen naše vojska a naši mariňáci z ní
vytlouci mohou, a neumdlévat, dokud domýšlivá touha Anglie po
ovládnutí světa nebude naprosto zlomena. Dnes nastal okamžik, kdy
výsledkem války může býti jen mír, který nám přinese rozšíření našich
hranic na východě i západě a v zámoří, kdy německá světová politika
musí být příkazem chvíle.
Výměnný profesor: Velmi správně, domýšlivá touha Anglie po ovládnutí
světa musí být zlomena a kdo pochybuje o naší mírumilovnosti, ten nás
pozná s jiné stránky! Němec nemá jiné touhy než zůstat ve své zemi a
živit se řádně svými koloniemi. Za to přece dáváme světu své vzdělání!
Nacionálně-liberální poslanec: Inu, pro náš kulturní svéráz měl svět
dosud příliš málo pochopení a ten mu teď pořádně vtlučeme do hlavy.
Výměnný profesor: Do té doby uplyne bohužel ještě dost vody, a tím je
vinna jedině Amerika. Moltke řekl onomu Američanu, že válka potrvá tak
dlouho, dokud Amerika nepřestane dodávat našim nepřátelům zbraně a
munici. Moltke sice připouští, že tyto dodávky jsou dílem soukromého
koncernu, ale je překvapen, že tolik Američanů je ochotno pro hmotné
výhody provozovat neneutrální obchod a že vláda tomu neučiní přítrž.
Že německé zbrojovky samy, v míru, dodávaly našim nepřátelům, je,
řekl, něco docela jiného. To dělá zbrojní průmysl v celém světě. Byli
jsme tedy v téže situaci jako naši nepřátelé, rozdíl je jen v tom, že
my jsme, říká Moltke, byli nuceni pomoci si sami, zatím co našim
nepřátelům přispěl na pomoc mimo naše výrobce zbraní ještě americký
průmysl.
Nacionálně-liberální poslanec: Ano, to jsem četl. V témž čísle novin
zaznamenává se také tak zvané odhalení Worldu, že jsme rovněž učinili
pokus dostat z Ameriky munici. A tomu říkají ti naivkové odhalení! To
je božské! Jako by to nebylo samozřejmé.
Výměnný profesor: Zajisté, a protože jsme nic nedostali, máme svaté
právo stěžovat si aspoň na porušení neutrality!
Nacionálně-liberální poslanec: Zajisté, a to tím spíše, že o nic
takového nejde. Neboť podívejte se, Spojené Státy prohlašují výslovně,
že náleží k podstatě jejich neutrality, že by prodávali nám stejně
rádi zbraně a munici jako nepřátelům. A proč bychom neměli této
neutrality použít, když nám továrny chtějí dodávat? Stejně usuzuje
také Frankfurter Zeitung, jež uvažuje o famosním odhalení Worldu.
Litovat je při tom třeba jen toho, že munici, kterou chceme dostat z
Ameriky, nemůžeme odebírat od tamních německých, ani od
německo-amerických továren, které dodávají našim nepřátelům.
Výměnný profesor: Jakže? Německé, říšskoněmecké podniky to jsou? Ne
anglické?
Nacionálně-liberální poslanec: Ale kdež, z anglických prý to některé
odmítly. No, patrně by nám taky nedodávaly. To je právě ta smůla,
nepřátelské továrny nám nic nedodávají a německé se už zadaly našim
nepřátelům. No ovšem, továrna samotná nemusí přece zachovávat princip
neutrality. Němečtí továrníci jej přece jistě neporušují, když
dodávají zbraně našim nepřátelům.
Výměnný profesor: Ne. Ale - ano - přece - ach to je zmatek! V téhle
válce se změnily všechny pojmy. Kdyby jen už byl mír, pak by se člověk
mohl dát sám vyměnit a všechno by bylo v pořádku.
Nacionálně-liberální poslanec: No uklidněte se. Je postaráno o to, aby
stromy nerostly do nebe. Celá naše debata bude snad brzy neaktuální.
Na štěstí vstoupí přece Amerika do války, a pak se budou musit naši
krajané rádi či neradi vzpamatovat a místo našim nepřátelům budou
dodávat zbraně Americe.
Výměnný profesor: Ano, to musí přijít!
Proměna.
35. scéna
Berlínská přednášková síň.
Básník:
A nechť každý krok vede přes cáry těl,
Přes šrapnely a drát:
Svůj úkol každý by splnit chtěl
A učiní to rád.
Toť povinnost naše a dost.
(Výkřiky: Tak jest!)
- Do oživujících rozkazů k boji
Kanóny dunivě mísí svoji
Hudbu sfér.
(Výkřiky: Výborně!)
- Vpřed vpřed, volá Bůh, svou zemi chraň,
Svou vlast a vlast svých dětí braň!
(Živý potlesk.)
- Naše lodi mají
Zuby, které znají
Lumpa popadnout i zdáli,
Jenž do naší vlajky pálí
Pod německým nebem.
(Bouřlivý potlesk. Volání: Bravo!)
- Náš císař, jenž nám loďstvo dal,
Je s Bohem v pevném svazku (Výkřiky: Tak jest!)
Neb k tomu Bůh nás povolal:
My zkrotíme tu chásku.
Naši modří hoši
Mají kůži hroší;
Sotva dotkneme se děl,
Všechno letí do pekel
Pod německým nebem.
(Bouřlivý potlesk.)
- Skok! Vpřed a dál a z krytu ven!
Skrz drát! A již je proražen!
A skřivan na nebi jásá.
Nuž hurá, hurá, zmlkni křik,
Vpřed, do kleté hrudi by bodák vnik!
A skřivan na nebi jásá.
(Burácející potlesk.)
- Druzi v boji, svorně pějme:
Děs ať celou zemi schvátí!
(Nekonečný potlesk. Výkřiky: Ať žije Dehmel!)
Proměna.
36. scéna
Vídeňská přednášková síň.
Škarohlíd (s ciferníkem v ruce):
Jedna z našich ponorek potopila 17. září ve Středozemním moři plné
obsazený nepřátelský parník pro dopravu vojsk. Loď se ponořila v
třiačtyřiceti vteřinách.
Hle, technika a smrt, zde tváří v tvář je zříš.
Chce mužnost ještě sdílet tuto moc?
Stroj hodin ztichl, všechen den je noc.
Ty silný Bože bitev, proč nás nespasíš?
Ne Tobě, jehož temný původ v stroji byl,
to oběť byla, nýbrž oběť stroji.
Jak vítěz s tváří nepohnutou stojí
tu pyšný stroj, jejž o duši jsi oloupil.
Tam stojí moždíř. Jemu ujde chudák ten,
jenž vynašel jej. Kryt jej chrání dobrý.
Když trpaslíci podmanili obry,
hle, hodinami může čas být zastaven!
Již klid a mír si přejte, jděte raděj spat.
Neb jinak mrzák u psacího stolu
jen knoflík stiskne, libra letí dolu,
neb do vzduchu vzlet právě Londýn, spral to kat.
Jak pozdě je, když teď to vše se může dít?
Zří špatně zrak, jejž otravný plyn drásá.
Však slyší sluch, třináctou orloj hlásá.
Jde nečas - zánik nemůže již vzdálen být.
Když rozmanitě tak se vývoj mohl zvrci,
Bůh Boha chraň, by nezřel, co se děje.
Vpřed pokrok o berlích a na protézách spěje,
má v ruce ciferník a glorii má v srdci.
Posluchač (ke své ženě): Ať se vo něm říká co chce - psát dovede!
Proměna.
37. scéna
Abonent a Vlastenec v rozhovoru.
Vlastenec: Žádná koupelna v Downing Streetu! Tak co tomu říkáte?
Abonent: Co Vám mám povídat, ve zdivu to praská.
Vlastenec: Žádná koupelna v Downing Streetu!
Abonent: No a komu máme co děkovat za tento udivující objev! Jemu!
Vlastenec: Přirozeně, ale vlastně udělala paní Lloyd Georgeová tento
udivující objev, to se musí připustit.
Abonent: No jo, ale on to přines!
Vlastenec: No a víte, co z toho s železnou logikou plyne?
Abonent: On přece píše výslovně, britští premiérové, kteří od sta let
a déle residují v Downing Streetu, buď se teda zříkali přepychu
koupele nebo museli navštěvovat veřejné lázně.
Vlastenec: Patří jim to, hadrářům, to mám sám radost.
Abonent: A prosím, ne jako u nás, pro válku - ne, přes sto let tam to
svinstvo trpěli!
Vlastenec: Asquith tam prožil se svou rodinou devět let.
Abonent: Tak se teda devět let nekoupal, on a celá rodina.
Vlastenec: No, to se nedá říct. Snad navštěvovali veřejný lázně.
Abonent: Prosím, to se nikde nehlásilo! Nebo ste snad někde čet Vlastenec: To bych nevěděl.
Abonent: No tak!
Vlastenec: Ale víte co je přece možný? Dobře, není žádná koupelna v
Downing Streetu. Dobře, je dokázaný, že taky nikdy nešli do veřejných
lázní - ale z toho přece eště neplyne, že se vůbec nekoupali za
celejch sto let?
Abonent: Jak to? Mně se zdá Vy ste nějakej skeptik!
Vlastenec: Podívejte se, Lloyd Georgeová to objevila, povídá on, jak
se nastěhovali. No dyž něco takovýho objeví - co udělá pak?
Abonent: Vím já? Moje starost!
Vlastenec: Bude dělat, domnívám se, co pravděpodobné dělala taky
Asquithová Abonent: No a co dělala ta?
Vlastenec: Co dělala? Dělala, domnívám se, to, co pravděpodobně dělali
všichni, co tam bydleli celejch těch sto let.
Abonent: No a co dělali ty?
Vlastenec: Co dělali? No copak je v Schönbrunnu koupelna?
Abonent: A co by tam bylo?
Vlastenec: No - já jsem si nechal říct - teda já nic nechci říkat ale dejme tomu - teda nekoupal se císař celejch sto let nebo myslíte,
že chodí do Ústředních lázní?
Abonent: Pěknej patriot jakej ste! Ale jak přijde to k tomu, řekněte
radši, co dělali v Downing Streetu.
Vlastenec: Co dělali? Už pouhý laik musí poznat - poslali holku, aby
jim přinesla vodu a poslali ji pro škopek a v něm se koupali!
Abonent (zacpává si uši): Nemůžu něco takovýho slyšet! Berete člověku
poslední ilusi!
Vlastenec: Prosím, to je jen dohad. Myslím si přece taky, že spíš má
pravdu on - že se teda buď vůbec nekoupali nebo že byli nuceni
navštěvovat veřejný lázně.
Abonent: A já Vám říkám, nekoupali se vůbec! Punktum. Poincaré je
otřesen a Lloyd George pokořen. Angličané a Němci se setkají ve
Štokholmu.
Vlastenec: Co to znamená? Jak přijde to k tomu? Vy mně už připadáte
jako Biach.
Abonent: Poslyšte, to byste ale měl přece vědět, tak přece končí jeden
úvodník!
Vlastenec: Přirozeně - já to přece vím! Víte co si myslím? Ve zdivu to
praská.
Abonent: Komu to povídáte! Ale to není od vodovodu! V celý Dohodě jak
slyším není ani jedna koupelna.
Vlastenec: No to je přehnaný, copak ste nečet, carevna ve vaně?
Abonent: No jo, ale musela se o ni jak známo dělit s Rasputinem!
Vlastenec: Víte, na co sem zvědavej?
Abonent: Na co, to sem zvědavej.
Vlastenec: Jestli v Downing Streetu je kloset! Nebo jestli od sta let
byli nuceni buď se toho přepychu zříkat nebo chodit do veřejný
místnosti. Bůh trestej Anglii.
Abonent: No to se uvidí. (Odejdou.)
Proměna.
38. scéna
V železničním oddílu.
První obchodní cestující: Báječná je ta nová opereta Měl jsem kdysi
kamaráda.
Druhý obchodní cestující: Znám. Zastupuju medovou mucholapku
Hindenburg. Značka: Lepší nenalezneš. A Vy?
První: Válečná čokoláda Diana. Skvostná úprava s obrazy našich
vojevůdců. Okuste to - (Otevře kufr se vzorky.) Předtím jsem byl
prodejní šampión v různých branžích.
Druhý: S dovolením. (Jí.) Mimořádně chutné. Potravinové preparáty
ostatně zastupuju i já. Na příklad Hygiamu První: Cože, Vy zastupujete Hygiamu? Všechna čest!
Druhý (otevře kufřík se vzorky): Ochutnejte kousek První: Nenechám se pobízet. Ach, s návodem k použití. (Jí a čte)
Když Francouz utek před pranicí,
Dej vydatně mu na zadnici,
Když žoldnéř Brit ti v cestu vstoupí,
Tu na kopance nebuď skoupý,
Když Rusa vidíš třeba zdáli,
Hned nechť tvá puška po něm pálí.
(Blíž k němu jít se zdráhej s díky,
Neb v kožiše má nájemníky.)
To je povedené!
Však na hrdinské tyto činy
Dřív posilnit se nebuď líný.
Když občas bez jídla tvůj oddíl,
Zde reservní ti kyne podíl
V té krabici, v níž tablet řadu
Co lék zříš chutný proti hladu.
Jich požij, když to nejvíc třeba
A nepojídej je jak chleba,
Nech v ústech se je rozplývat,
Hned při tom můžeš čil se rvát.
Tvůj hlad i žízeň mine hned,
Jak kdybys chléb či maso sněd.
Kus po kuse je střídmě jez,
Co vítěz zdráv se vrátíš, věz.
Náš podnik by ti vděčný byl,
Když napsal bys, jaks pořídil.
Dr. Theinhardta Potravinářská Společnost Štuttgart- Cannstadt
Ty verše nejsou méně chutné než to zboží. Báječná úprava! My Němci
holt jsme národ básníků, to se nedá nic dělat.
Druhý: Není-liž pravda? Jo, ať to udělají po nás se svým britským
kramářským duchem! To je Made in Germany, i když to akorát nestojí na
tom. Na všechno se pamatovalo a všechno je působivě spojeno. Za vlast
a za obchod a když je v sázce celá věc, obchodu slouží i umělec!
Vidíte, teď už i já dělám rýmy jako by nic.
První: Jsou snad ty skvostné verše od Vás?
Druhý: Ach ne, moje firma zaměstnává jen prvotřídní básníky. Okamžitě
ani nejsem s to dát Vám ohledně toho informace.
První: Není to snad Presber nebo Bewer?
Druhý: Nemůžu to opravdu říct. V každém případě to těší naše pěšáky.
Když Němec začne mluvit vážně, pak nabývá i humor svých práv. Lehčeji
se střílí a udržuje to při zdraví. Padl už někdo z Vaší firmy?
První: Zajisté, náš mladší šéf utrpěl hrdinnou smrt za vlast. Tady
máte oznámení.
Druhý (čte): - Jeho předvídavý obchodnický zrak dal mu brzy poznat
velké válečné cíle a radostně táhl do pole pro gloria et patria. Nyní
mu sudička zatarasila cestu, již věrná láska v neumdlévající práci pro
něj urovnávala. Kakraholte, úprava imposantní!
Proměna.
39. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: O čem přemýšlíte? O nějakém jazykovém problému?
Škarohlíd: Ano. Četl jsem dnes, že Němci se představili nepřátelům v
jejich posicích, jichž dobyli. Tu mne napadlo, že dobyli i svých
vlastních představ a úplně je zničili. Myslím, že by Schopenhauer
uvažoval o světě jako vůli k moci a německé představě.
Optimista: No ale Nietzsche?
Škarohlíd: Byl by vůli k moci s politováním odvolal jako falešnou
představu.
Proměna.
40. scéna
Německé lázně Gross-Salze. Vpředu dětské hřiště. Vyhlídka do aleje,
před jejímž vchodem je vpravo tabule: OSVOBOĎTE VOJÁKY! vlevo tabule:
ZRANĚNÍ NEMAJÍ PŘÍSTUP!
Vlevo vila Wahnschaffe, vížkami, cimbuřím a stříškami ozdobená budova,
s jejíhož štítu vlaje černo-červeno-zlatý a černo-bílo-červený prapor.
Pod štítem ve výklenku busta Viléma II. Nad vchodem nápis se slovy:
SRDCE V OBĚŤ MUSÍŠ KLÁST ZA CÍSAŘE, VÍRU, VLAST! Nuzná zahrádka před
domem, v níž jsou rozestaveny figurky srnek a trpaslíků, uprostřed
mezi nimi staré rytířské brnění. Před vchodem, vpravo a vlevo, dva
modely moždířů, jeden s nápisem: JEN DO TOHO!, druhý s nápisem:
VYTRVAT! Špičatá klenutá okna v průčelí jsou složena z vypouklých
skel.
(Komerční rada Ottomar Vilém Wahnschaffe vystoupí z vily a zpívá
kuplet, jehož hudební epilog zpívá s sebou neviditelný sbor,
představující řehtot ciziny.)
Ať pod vodou či na zemi,
je lump, kdo zůstal v zázemí.
Však že jsem všude zvyk si rvát se,
mně není třeba k frontě dát se,
já v boji cvik a říznost mám
a v zázemí tu vytrvám,
já rvu se čile den co den,
tím rváčů šik je rozhořčen.
Jen do toho! Vždyť já jsem Němec!
Já v míru již jsem sluhou byl,
teď teprv jsem se v dřinu vžil.
Já vždycky rval se, shraboval,
teď válku válím zase dál.
Že otročil jsem v míru již,
já lehčej nesu fronty tíž.
Jak dobytku mi blaze je,
živ z těžké jsem industrie.
Ať žije Krupp! Neb já jsem Němec!
Mne neleká ni strast ni znoj,
víc hodin kéž má den pro boj.
By pevněj stála rýnská stráž,
noc nejhlubší, to den je náš.
Že nezahálel jsem ni dřív,
jsem za války teď dobře živ.
Boj, toť náš vlastní element,
před námi prchá konkurent.
Na zdar i zmar: Já jsem přec Němec!
Nám, na německou moji čest,
víc vývozu přec třeba jest.
Bych na slunci své místo měl,
i do zákopu rád bych šel.
Pro širší příští sídlení
my snesem toto bydlení.
Mne nelákalo zlato kdys,
teď hrdinný mám v tváři rys.
Neb nový Němec, to je Němec!
Je válka, bychom měli zbraně,
já obrátil to odhodlaně.
My smysl žití v jídle zříme,
však proto jedno nám, co sníme.
Nám kšeft se modlitbami zved
a handlíř řídí Múzy vzlet.
Kdys jinak bylo, našim dnům
Walhalla značí tržní dům.
Svým ideálům žije Němec!
V té všeho zboží zásobárně
my žijem zbožně, leč ne zdárně.
Když ale pak je prázdný stůl,
tu máme radosti jen půl.
Kdo z ruky do úst žije jen,
ten život svůj má pokažen.
Však ještě víc do ruky z úst
si vlastenecký lžeme půst.
Jen z ideálů živ je Němec!
Pro princip ten - tak má to být krev proudem musí v zem se lít.
Pro tovar a pro valutu
krev lidstvo cedí v kalu tu.
Ber za chléb jed, dej za plech zlato,
chval německého Boha za to!
Dej krev - což neznáš sílu burs? bys krví zdvihl marky kurs.
Zisk očekává z toho Němec!
Plán blokády je směšná věc,
vždyť vůli k moci máme přec!
Nám v ponorce se dobře vede,
my prostě díme: Furt se jede!
Či pro úsporu času lze
též prostě říci: Furt se de!
Co odpůrci je platná lest,
i z hnoje dobrý oběd jest.
Však s válkou zaválí to Němec!
A kdyby ďáblů pln byl svět,
"Víc odpůrců, víc cti", jsem čet.
Tož: Německá vlast nade vše
a prese všecko k cíli jde.
Že všichni u nás řízní jsou,
svět honí nás nepřízní svou.
Že hodní jsme, ví v nebi On,
my chcem, by trestal Albion.
Bůh Němců ví to, já jsem Němec!
My oceňujem s myslí vděčnou
i Boha cenou předválečnou.
By nadále nás Bůh měl rád,
my chcem i v stínu bojovat.
Vždyť kdyby slunce stále hřálo,
nám radosti by skytlo málo.
Jen kdo se rve, ten nezná chmur,
tož gaudeamus igitur.
Vždy rázným chlapíkem je Němec!
To jedno však mi rozum dá,
že kulturu jen Němec má.
A kultura, toť mimo jiné
to nejlepší, čím vlast má slyne.
My zdáme, vojevůdci kéž jsme,
však národ myslitelů též jsme.
Jak Schillera či Goetha zříme,
se jedno - Náš byl! - pomodlíme.
Dům vzděláním si zdobí Němec!
Jsem Němec naskrz, jaká slast,
Bůh s námi za Kruppa i vlast!
Zem chrání Hindenburg nám sám
a uvnitř já zas vytrvám.
Až příliš štěstí ve všem máme,
když na ústup se skromně dáme,
tu v každém podnikání šťastni
my vtrhnem v posice své vlastní.
Hurá! dí v případě tom Němec!
Víc nepřátel, víc cti, dí muž.
Chléb obložený nejím už.
A místo toho den co den
svět sám je námi obležen.
Nás sílí věda německá
a Bůh, jenž Anglii potrestá
a člověka jenž vytvořil,
by stále jen kol sebe bil.
Neb tvorem božím je jen Němec!
Však raděj než do nepřátel
bych stále hubou mlátit chtěl.
Na konci bude pravda stát:
my chcem až do konce se rvát!
By neunikla, stále dbám,
v Briey ta rudná pánev nám.
Mír uzavříti teprve chcem,
až celý svět zanektujem.
Ten aspoň přece patří Němci!
Nám jde přec jen o naši čest,
Ne, Belgie navždy naše jest!
My dbáme, by náš štít byl čist;
svou ctí je každý z nás si jist.
Nám za pravdu dá triumf jen,
svět námi bude obklíčen!
Tak nakonec přec zvítězíme,
svůj póvl světu navěsíme.
Ba, Made in Germany je přec Němec!
Jen že chcem slunce trochu moc,
my svět jsme ponořili v noc.
A kouř a dým a plyn a jed
nám stačí, až v něm zajde svět.
Než boží hromy budou hřmít,
je musí náš hrom nahradit.
A proto vždycky v každý čas
náš řev zní jak hromu hlas.
V tom věru praktický je Němec!
Již svět se vznítil rudou září
dík útiskové kanceláři.
Než druzí národové zajdou,
v nás zalíbení malé najdou.
Kde pravé úcty k zbrani není,
tam výkon náš se neocení.
Míň řevu chce se v světě tom
a náš hlas duní jako hrom.
Tak všude slyšet je jen Němce!
Mír dá nám větší uplatnění,
víc válek a víc utrpení.
Jak těším na to se již dnes,
bez konce bude lásky ples.
Kéž bychom mír už měli jen,
bych jím zas moh být unaven!
Jde o techniky prohloubení,
nad ponorky a tanky není.
Neb pokrok věru rád má Němec!
Pak nebudeme časem mrhat,
i děti budou plamen vrhat.
I starcům zbude práce dosti,
dík delší branné povinnosti.
A zkušenost že cenit známe,
víc kasáren si zřídit dáme.
By od míru svět spasen náš,
na Rýně věrná stojí stráž.
Vždy z dějin učil se přec Němec!
A kdyby ďáblů pln byl svět
a liduprázdný, jak by smet,
náš úkol slavně dokončen
a nepřátel šik zahuben
a na zemi se pěkně žilo,
neb pak by tu jen Prusko zbylo ne, na to nenalítnem, kdež!
Dál, rýnská stráži, vlast svou střež!
Dál vítězí a válčí Němec!
(Když odešel, objeví se jeho manželka, paní komerční radová Augusta
Wahnschaffová se svými dětmi, jež se ihned rozběhnou po hřišti, kde se
zabývají hraním na válku.)
Paní komerční radová Wahnschaffová: Mám jen dvě děti, jež bohužel
ještě nejsou schopny vojenské služby, zvláště když jedno z nich k naší
lítosti je děvče. Musím si tedy vypomáhat náhražkou, oddávajíc se
představě, že můj hoch již byl na frontě, ale samozřejmě již zahynul
hrdinnou smrtí, musila bych se přece propadnout hanbou, kdyby tomu
bylo jinak, kdyby se mi na příklad byl vrátil nezraněn domů. Rozhodně
však bych jej nestrpěla v etapě, ačkoli i tam snadno zabloudí kulka.
Tuto představu, která je mimo jiné nejlepší útěchou, již mám, a již
uhájím navzdor všem pochybnostem, ježto všechny pochybnosti hravě
odmítnu, tuto představu v sobě posiluji po ten čas, kdy můj Ottomárek
se oddává své činnosti. Jsem tedy vlastně stále zaměstnána, až na tu
půlhodinku, kterou si můj mužíček, jenž se právě šel oddávat své
činnosti, uvolní pro jídlo. Pokud pak jde o toto jídlo, vypomáhám si
jako zdatná hospodyně i v tomto ohledu představami. Dnes jsme se v
tomto směru měli dobře. Na stole bylo všelicos. Měli jsme výživnou
polévku z Hindenburgových kakaových kostek na polévku se smetanou
značky Excelsior, chutnou náhražku falešného zajíce s náhražkou
turínu, bramborový nákyp a jablkovou kaši po domácku, rozumí se
všechno připraveno na pekáči Obu, a na konec náhražku máslového těsta,
jež nám znamenitě zachutnalo. Německá hospodyně ví, čím je v této
vážné, ale velké době svému muži povinna. Mužíček se sice škaredil,
protože nedostal své chutné vaječné nudle po domácku. Došly; musil se
tedy uskrovnit. Co nám s počátku velmi chybělo, byla náhražka
margarinu, ale protože máme Obu, nechybí nám nyní již nic. Ve sdružení
hospodyněk jsme se nedávno jednohlasně usnesly, že se umělé výživné
kvasnice, jejichž bílkovinový obsah je převážně získáván z močoviny,
výživností zcela vyrovnají pivním kvasnicím a nesmí proto již být
přidělovány výlučně lidovým kuchyním. Je dnes módou vycházet širokým
vrstvám obyvatelstva vstříc. Tyto jednostranné výsady musí přestat.
Občanské kruhy chtějí také žít. Strašpytlové, kteří i v tomto ohledu
mají své námitky, vytýkají, že tato živina má slanečkový zápach a že
chutná jako petrolej a proto je s to vzbuzovat ošklivost. My německé
hospodyně se však vyznáme a doufáme, že se tyto zvláštnosti při vaření
naprosto ztratí, ano jsme přesvědčeny, že umělé výživné kvasnice
propůjčují pokrmům delikátní chuť. Když je po obědě, nastává zase
starost o večeři. K večeři je dnes a denně jen jeden pokrm, pro změnu
však jitrnice ze škroboviny a na červeno obarvené zeleniny a jako
náhražka sýra berlínský tvaroh s náhražkou papriky, také dnes okusíme
chvalně známou Všehosměs s vaječnou náhražkou Dottofixem z plavené
křídy a s těstovým práškem a trochou Salatfixu, skvělým to příměskem,
jemuž dávám naprostou přednost před Salatinem a Salatolem. Neboť pro
německý rodinný stůl je to nejlepší právě dobré dost a všeho je
hojnost, ne jako u chudých lidí. K večeři jsme včera okusili
Deutscherův Teefix s Rumaromou a byli jsme věru příjemně překvapeni.
Dětičky sice dělaly rámus, protože neměli své rumové granáty značky
Našim bojovníkům vždy to nejlepší. Mužíček dostal svou kávu z
pražených žaludů, která je téměř stejně chutná jako káva Tutti Gusti
značky Zákopy, která nyní přece došla. Bohužel však jsme se musili
obejít bez náhražky sladidlové vodičky, takže stříkačka tu stála
prázdná. Chtěla jsem ji, sledujíc okamžité vnuknutí, naplnit náhražkou
vodíku, abych mužíčkovi zachránila ilusi; znamenalo by to však
podvádět manžela a když člověk jednou odbočí s cesty, udělá to lehce i
po druhé. Tudíž jsem toho neučinila. Ty krásně časy dnes již minuly,
kdy to ještě bylo tak pohodlné a kdy prostě stačilo střiknout, aby si
člověk osladil náhražku válečné kávy. Protože by však člověk jinak ani
nevěděl, že teď jde o to, abychom vytrvali, nesmí si příliš lámat
hlavu s tím, jak nakoupil, a to tím spíše, že jiného beztak nic není
ke koupi, takže všechny ty velké peníze, které mužíček vydělá, můžeme
hladce uložit. Až příliš brzy přijde ten shnilý mír, kdy se to zase
vydá za nic. Doufejme však, že válka potrvá ještě dosti dlouho, aby i
v tomto ohledu mohl nastat obrat k lepšímu. Na poslední schůzi
Vlastenecké strany navrhl mužíček, aby se ve válce, kterou nám vnutila
britská závist, francouzská touha po odvetě a ruská dravost,
pokračovalo i po uzavření míru, a dosáhl s tímto návrhem zdrcující
většiny. Nyní jde o to, abychom vytrvali, a čím déle, tím lépe. Však
to spravíme. Nemine dne, který by nepřinesl zprávu, která zrychlí tep
našeho srdce. Jak praví Emmi Lewaldová? Tři tisíce mrtvých Angličanů
před frontou! Žádná symfonie nezněla by mi nyní krásněji! Jak příjemně
to prochvívá nervy, radostně, nadějně. Tři tisíce mrtvých Angličanů
před frontou! - až do mých snů to doléhá a šumí to jako lichotivá
melodie kolem mé hlavy. U Velhagena & Klasinga zvolala tato slova.
Já cítím rovněž tak. A jak miluji báječnou Anny Wotheovou, jež nechává
svou znamenitou vojačkou ženu sdělovat muži zrození zdravého chlapce:
Zaplať Pámbu, zas jeden voják! Ten kluk se musí jmenovat Vilém, musí
jednou být stejně tvrdý jako náš císař a řezat do toho, až budou cucky
lítat. Ostatní hoši však se modlí den co den, abys pobil hodně
Francouzů. Já se modlím taky, ale ne za tvůj život. Ten je v rukách
Božích. Modlím se, abys pořádně plnil svou povinnost, abys neucuk, až
přiletí kulka, a abys klidně umřel, musí-li to být, za naši vlast a
našeho císaře, a nemyslel na nás! A když můžeš umřít před svým
setníkem, tak jen nemysli na nás. Všech pět dětí tě zdraví se mnou.
Při Vilémově křtu chtějí zpívat Heil dir im Siegerkranz, s čímž jsem
tvoje věrná manželka! - Ach Bůh je můj svědek, jediný důvod, proč
nemohu svému manželi psát také tak, je ten, že bohužel není v poli,
protože je na štěstí nepostradatelný, a dále, že mám jen jednoho syna,
protože naše nejmladší je, jak řečeno, bohužel děvče. Za tuto oběť, že
nemůžeme své vlasti žádné oběti přinést, musí člověka odškodnit
obchodní úspěchy. Wahnschaffe vytvořil právě opravdu intresantní
válečnou novinku, která je již v Německu a v Rakousku-Uhersku,
bojujícím s námi bok po boku, chráněna a jejíž prodej se zadává
zdatným pánům na vysokou provisi. Je to Hrdinná hrobka v domácnosti,
zároveň skřínka pro ostatky a stojan pro fotografie a umožňuje tudíž
nejen pěknou výzdobu domova, nýbrž také náboženské povznesení. Dotýká
se mne bolestně, že my sami bohužel nemáme možnost takového časového
kultu mrtvých v pokoji. Moje děti, jež nejsou ještě dost staré, aby
již mohli umírat za císaře nebo obětovat se jiným způsobem za vlast,
mají však bohužel také tu nevýhodu, že se nedostaly na svět až po
vypuknutí války. Jinak by se chlapec jmenoval Varšavec a děvče Vilna
nebo on Hindenburg a ona Zeppelina! Neboť, že se chlapec jmenuje
Vilém, rozumělo se již před válkou samo sebou, nevidím v tom nijaký
zvláštní patriotický hold. Ach, tady právě běží, ta hezoučká vyžlata!
Co se děje? Copak si nehrajete na světovou válku?
Vilíček (pláče): Matičko, Maženka nechce umžít!
Mařenka: Hráli jsme si na obklíčení, že je světová válka, a teď Vilíček (pláče): Já jsem přece chtěl jen místo na slunci a ona Mařenka: On lže!
Vilíček: Já jsem ostřeloval její posice úspěšně pumami a ona teď
nechce být mrtvá!
Mařenka (pláče): Ne, ani nápad, to je nepřátelská lež, pravý Reuter!
Nejdřív vzal moje přední posice a teď na mne jde z boku! Já jsem jeho
útok lehce odrazila a on teď říká Vilíček: Mařenka lže! Její protiútok se v našem ohni zhroutil. Teď
jsou vůbec všechna hnízda Angličanů vyčištěna. Pět našich se
nevrátilo.
Mařenka: U Smorgonu zvýšená bitevní činnost.
Vilíček: Máme zajatce.
Mařenka: Přivedli jsme jistý počet zajatců. Vlny útoku, lámající se v
našem ohni, musily, zanechávajíce mnoho mrtvých v našem úseku,
nespořádaně proudit zpátky.
Vilíček: To je bezohledná metoda Rusů, kteří při svých útocích ženou
kupředu masy. Posice zůstaly v našich rukách. Docílili jsme zásahů na
plno.
Mařenka: Přešla jsem k ofensivě.
Vilíček: Já se připravuji na třetí zimní tažení.
Mařenka: To je k smíchu! Pitomče!
Vilíček: No počkej, já budu bojovat do posledního dechu!
Mařenka: Ty barevný Angličane a Francouzi ty!
Vilíček: Podařilo se Rusům uchytiti se v zákopech naší první linie,
ale protiútok, jejž jsme provedli za rozbřesku dne Mařenka: - vypudil je zase ven.
Vilíček: Několik protiútoků, o něž se nepřítel během dopoledne pokusil
Mařenka: - bylo odvážným výpadem zmařeno. (Bije ho.)
Vilíček: Ona lže! To jsou ostatně typické počáteční úspěchy každé
ofensivy. (Bije ji.)
Mařenka: Střežme se přeceňovat optimistické předpovědi o této
ofensivě.
Vilíček: Při posledním leteckém útoku na pevnost Londýn Mařenka: - sáhla jsem ihned k represáliím! Karlsruhe Vilíček: Ano, tři civilisté jsou mrtvi, mezi nimi jedno dítě. Vojenská
škoda je nepatrná! Je to vždycky stejné.
Mařenka: No a ty? Dva civilisté a jedna žena! Vojenská škoda je
nepatrná. Je to vždycky stejné.
Vilíček: Ona nerespektovala vlajku Červeného kříže! Je to vždycky
stejné.
Mařenka: On taky ne! Je to vždycky stejné.
Vilíček: Kdo začal?
Mařenka: Já taky ne!
Paní komerční radová Wahnschaffová (jež až dotud naslouchala se
zářícíma očima): Mařenko, ty teď buď zticha, otec řekl, že si smíte
hrát na světovou válku, ale meze humanity musíte dodržovat. Vilíček
nemůže ani mouše zkřivit vlas, chrání svou državu podle možnosti. Vede
svatou obrannou válku.
Vilíček (pláče): Já jsem tomu nechtěl.
Mařenka: A kdopak?
Vilíček: Hrrr, na ně! (Bije ji.) Trefil jsem ji na plno.
Mařenka (bije ho): Jen se odvaž do mé obranné posice!
Paní komerční radová Wahnschaffová: Nech ho přece, panenko!
Vilíček: Počkej, já jdu pro svůj vrhač plamenů!
Paní komerční radová Wahnschaffová: Dětičky, hrajte si, ale vždycky
rozumně! Když bude Vilíček dál tak hodný, přinese mu papínek Železný
kříž z kontoru.
Vilíček: Hurrá! Tumáš mou belgickou zástavu! (Vrhne se na Mařenku a
zbije ji. Mařenka pláče.)
Paní komerční radová Wahnschaffová: Vilíčku, vždycky humánně!
Nezapomínej na své dobré vychování! (Jde s kapesníkem v ruce k
Mařence.)
No, děti, teď můžete do posic jít, však nejdřív ti nos utřít musím.
Mařenka (pláče):
Ten chlap chce můj cukrovar rozbořit, v jeho otravných plynech se
dusím! (Zdvihne se a zažene Vilíčka ranami na útěk.)
Vilíček: Tento ústup je pouze strategický. (V běhu.)
V očekávání tohoto útoku bylo vyklizení oblouku, vystaveného
oboustrannému obklíčení, již od několika let předvídáno a od několika
dnů zahájeno. Nevybojovali jsme proto bitvu až do rozhodnutí a
provedli jsme zamýšlené pohyby. Nepřítel jim nemohl zabránit. (Z
dálky.) Hurrá, zabírám nedobytnou posici! (Dva invalidé se belhají
mimo, směrem k aleji.)
Paní komerční radová Wahnschaffová: Teď se ale musím ohlédnout po
domácnosti. Drhneme dnes s mýdlovým náhražkovým preparátem Dítě války.
(Spatří invalidy.) Už zas! Teď toho ale už mám dost! Jestli teď
nezpozorují tu tabulku, udělám oznámení u starosty. (Oba se zastaví
před tabulkou a obrátí se.)
První: Tak kam?
Druhý: Zpátky do pole. Tam člověka pustějí. (Odbelhají se.)
(Přichází guvernantka s tříletým hošíkem, jenž se dlabe v nose.)
Guvernantka: Fricínku, copak se nestydíš? No počkej, to řeknu
Hindenburgovi! (Fricínek odtáhne polekaně prst.) (Hansinek potká
Trudu.)
Hansinek: Bůh trestej Anglii!
Trudička (dívá se mu pevně do očí): Kéž ji trestá! (Odcházejí bok po
boku, zpívajíce Lissauerovu Píseň nenávisti.) (Hans Adalbert, 3 roky,
setká se s Annou Marií, 2 1/2 roku.)
Hans Adalbert: Slyšel jsem, že jsi upsala válečnou půjčku.
Anna Marie: Zajisté, považovala jsem to za svou povinnost. Podle
rozhovorů dospělých jsem pochopila celou velkost významu válečné
půjčky, a nyní jsem trvala na tom (Dupe nohama a gestikuluje živě), že
si nebudu jen hrát na upisování válečné půjčky, nýbrž že to doopravdy
udělám. Na mé naléhavé přání vybrali rodiče z mé spořitelní knížky
celý obsah, 657 M, a Hans Adalbert: S lombardem nebo bez?
Anna Marie: Samozřejmě s lombardem!
Hans Adalbert: U sta hromů!
Anna Marie: Budiž to tobě a komukoli příkladem.
Hans Adalbert: Pes, kdo smýšlí jinak. (Odejdou.) (August a Gusta
vystoupí.)
Gusta: Ve dvou měsících bude Anglie na kolenou.
August: Myslíš? Nejsem strašpytel, ale co říkáš Americe?
Gusta: No, tyhle ptáčky přece známe!
August: Naše nálada je vážná, ale -
Gusta: - důvěřivá! (Odejdou.)
(Guvernantka přichází s tříletou holčičkou, jež se dlabe v nose.)
Guvernantka: Mařenko - počkej, jestli to uvidí velký generální štáb!
(Mařenka odtáhne polekaně prst.) (Klaus se setká s Dolly.)
Klaus: Byli jsme obklíčeni, to dnes pozná každé dítě.
Dolly: Britská závist, francouzská touha po odvetě a ruská dravost tohle přece známe. Otázka po vině na válce se zodpoví sama. Německo
chtělo místo na slunci.
Klaus: Evropa byla sudem prachu.
Dolly: Belgická smlouva byla cárem papíru. (Odejdou.) (Walter se setká
s Margou.)
Marga: Můj otec podepsal protest 93 intelektuálů. Řekl však, že ho
nečetl, že jej chce slepě podepsat. A tvůj otec?
Walter: Můj otec jej četl.
Marga: A co řekl?
Walter: Že přece podepíše. (Odejdou.) (Pavlíček se setká s Pavlinkou.)
Pavlíček: Bethman Hollweg by se dal zřejmě získat pro mír bez anexí.
Pavlinka: To může být Tirpitzovi fuk.
Pavlíček: Mně taky. A ty?
Pavlinka: Vyloučeno! To je přece k smíchu! (Odejdou.) (Jochen a Zuzka
vystoupí.)
Jochen: Co potřebujeme především jiným, je zámoří. Povídám ti, jestli
se nehneme kupředu se světovým obchodem, pak Německo v této válce
špatně pochodilo.
Zuzka: Jděte mi do háje. Musíme anektovat na kontinentu. Potřebujeme
Belgii jako leteckou základnu a mimo jiné ještě rudnou pánev v Briey,
jinak Jochen: Co říkáš, je naše minimum. (Odejdou.) (Matka s dceruškou,
vedle ní pán.)
Matka: No, Bětuško, nechceš si hrát?
Dceruška: Ne.
Matka: No hraj si přece, dítě.
Dceruška: Ne.
Matka: Jakou komickou mentalitu má to dítě! Proč jenom ne?
Dceruška: Tím se právě lišíme od Angličanů a proto nám závidí.
Matka: Ach poslyšte prosím Vás - copak, děvečko? proč nám Angličané
závidí - no řekni to strýčkovi, Bětuško!
Dceruška: Angličané nám závidí, protože my jsme na vzestupné cestě,
oni však na sestupné. Příčina toho je, že Němci po práci pracují dále,
Angličané však se oddávají hře a sportu.
Matka: Zlatá slova, Bětuško. Ne, nemusíš si už opravdu hrát, Bětuško.
Takové dítě člověka zahanbí.
Pán: Dětská moudrost.
Matka: To musím napsat do B. Z.
Pán: Ne, raději do sborníku Dítě a válka, dětské výroky, úkoly,
vyprávění a kresby. (Odejdou.) (Otec se synáčkem.)
Syn: Tati, v B. T. je zpráva W. T. B., že válkou nastal velmi
potěšující pokles úmrtí kojenců, aspoň v německých městech, pro venkov
nejsou statistiky dosud zpracovány, no a že tam jsou poměry ještě
lepší, to dá člověku rozum. Válka se prý vůbec stala zdrojem omlazení.
Tati, dovedu si představit, že válka kojence nevyhubila, protože přece
ještě nejsou v tom věku, kdy by se mohli stát užitečnými pro vlast,
ale vysvětli mi, tati, čím to přijde, že válka přímo snížila počet
úmrtí kojenců?
Otec: Válkou podmíněný pokles porodů Syn: Ach nezván, to by přece musilo být spíš méně kojenců než víc Otec: Drž hubu. Válkou podmíněný pokles porodů byl v každém případě
aspoň částečně vyrovnán lepší péčí o dorost.
Syn: Ach nesmysl, za války se přece hospodaří od deseti k pěti, jakpak
by se za těch poměrů mohlo o dorost pečovat líp než v míru? Kdepak
berete mléko?
Otec: Budeš držet hubu, ty buchto!
Syn: Už nejsou! Takhle mi už nemůžeš říkat Otec: Dej pokoj - pročpak ne?
Syn: Buchto! Ale člověče, já jsem starý dost, abych se už nemusel
pamatovat jak vypadá buchta! (Otec mu dá pohlavek. Odejdou.) (Jiný
otec se svým synáčkem.)
Otec: Ano, chlapče, jen do toho - jak praví Schiller, k své drahé
vlasti jen se přitul blíž!
Syn: Tati Otec: No?
Syn: Tati, je teď vlast taky už dražší?
Otec: Nedostižně, chlapče, nedostižně!
Proměna.
41. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Neue Freie Presse právem zdůrazňuje, jak ušlechtilé to je
od hraběte Berchtolda, že nyní sám odchází na frontu, aby se šavlí v
ruce tváří v tvář čelil odvěkému nepříteli, který činil jeho politice
největší obtíže.
Škarohlíd: Míníte věrolomného spojence, kterého chtěl Conrad
přepadnouti již před lety? Pokud však jde o Berchtolda, jedná skutečně
fair a nyní může skutečně nastat obrat v náš prospěch, ačkoli, jak
víte, smýšlím o možnosti užívání šavlí v této válce velmi
pesimisticky. Kdyby se však Berchtoldovi proti všemu očekávání
nenaskytla žádná příležitost ani odvěký nepřítel sám, protože není
zván k žranicím ve štábu c. a k. armády, pak náš bývalý ministr
zahraničí rozhodně aspoň splnil svou povinnost; neboť on se přece
postavil nepříteli.
Optimista: Vidím, že zůstáváte věrný svému zvyku všechno bourat, i
tváří v tvář heroickým vzorům naší válečnické epochy. Tady to máte ve
Woche, hrabě Berchtold v polní výzbroji. Tento obraz Škarohlíd: - je důvodem k válce.
Optimista: Jak to? Tato fotografie byla přece zhotovena později než
ultimatum Škarohlíd: Zajisté, jinou rakouskou tvář ukazuje čin, než se stal,
jinou, když je dokonán; a přece jsou obě identické. Srbové nemohli
přijmout ultimatum, protože tušili tuto fotografii. Obava Rakouska, že
je snad přece přijmou, byla zcela bezdůvodná. Také na lokalisaci
války, v niž Rakousko doufalo, protože chtělo nerušeno světem ztýrat
Srbsko, nebylo ani pomyšlení, neboť svět viděl tuto tvář ve snu.
Optimista: Zase jednou Vám nerozumím.
Škarohlíd: To je od Vás hezké. Ale návrší u Doberdo, kde statisíce
životů zvadlo a shnilo, je přes to luhem blažených!
Optimista: Nerozumím Vám. Tato fotografie říká Vám tedy Škarohlíd: - že dostihový frajer vehnal svět v náruč smrti!
Optimista: Nyní Vám začínám rozumět. Ale to přece neudělal s plným
vědomím!
Škarohlíd: Ne, jinak by nebyl, čím je, a jinak by to nebyl udělal.
Zničující na té věci je, že nebyl při plném vědomí. A že tento
argument je polehčující okolností pro státníky a hlavy státu, které
přece již podle zákona nelze volat k odpovědnosti za jejich činy.
Žádný z nich nebyl při plném vědomí. Rakousko za to nemůže! Nechalo si
jen Německem dodat kuráže k tomu, aby strhlo Německo do války. A
Německo vehnalo Rakousko do oné války, jíž si nepřálo. Tamti jsou
pronásledující nevinnost a my nic, my muzikanti. Oba za nic nemohou.
Optimista: Tato tvář svědčí opravdu o dobrém svědomí.
Škarohlíd: Které by bylo dobrou poduškou, kdyby ve štábu o takové věci
nebylo beztak postaráno. Ale tváří v tvář této prosté uniformě jsme
přesvědčeni, že by se tento muž uskrovnil i v zákopech. Prostý, třebas
srdnatý četař, vídeňský pepík, který s rukama v boku a mžouraje říká
odvěkému nepříteli (Pojď blíž, když si troufáš!): "Pohleď mi do očí!"
Prostý státník na frontě, bez náušnic, ale s náramkovými hodinkami,
místo šavle třeba s hůlkou, místo viržinky Zlaté rouno, které však je,
jak řečeno, staženo s nás muzikantů. Nemyslí to tak zle, ale dovede si
dupnout, když to musí být, a dík jeho vlastnímu rozhodnutí ze srpna
1914 musí to jak známo skutečně být. Celkem - daleko vzdálen pýchy i
slabosti, ještě více než fronty; žádný ulejvák, ale fešák.
Optimista: Tato fotografie Škarohlíd: - je vzata z alba zločinců světových dějin a prokáže při
líčení soudného dne při agnoskování původců války dobré služby.
Originál bude ovšem pro neodpovědnost nebo omezenou príčetnost
osvobozen.
Optimista: Jak bude možno ji prokázat?
Škarohlíd: Bude mimo jiné zjištěno, že neškodný majitel dostihových
stájí měl mezi svými dostihovými programy založenu Greyovu výzvu k
rakousko-uherské monarchii, aby za účelem dosažení satisfakce, kterého
si domněle přála, obsadila Bělehrad a několik jiných srbských obcí.
Neboť Anglie si přála skutečně onu lokalisaci, kterou Rakousko
očekávalo v jiné podobě, pročež také nechalo jediného čestného muže v
této válce nazývat prolhaným Greyem. Tato fotografie bude znamenat
polehčující okolnost pro pachatele, ale přispěje k usvědčení všech
jeho krajanů. Ospravedlňuje ve své dokonalé nestoudnosti agresivní
úmysly našich nepřátel pro případ, že bychom skutečně snad byli vedli
svatou obrannou válku. Neboť i kdyby bylo dokázáno, že jsme byli v
právu, když jsme se dopustili násilí na Srbsku, protože maďarští vepři
přebrali trh srbským vepřům, stále ještě by zbýval tento dokument a
svědčil by proti nám!
Optimista: Prosím Vás - taková fotografie! Příležitostný snímek! To
jsme ve válce viděli docela jiné obrázky.
Škarohlíd: Míníte všechny ty ostatní, kteří se ve válce usmívali.
Vojevůdce, kteří se konciliantně usmívali nad ranami svých mužstev.
Ach, tyto úsměvy za války byly jímavější než pláč! Fotograf je ani
nemusil prosit, aby se přívětivě tvářili, shledávali bez toho, že svět
je v nejlepším pořádku. Arcivévoda Bedřich, neviňoučký, jako by
nedovedl počítat ani do tří šibenic; Karel František Josef, smíšek z
fronty, jenž se nemůže zlobit na hrdinnou smrt a jemuž velká doba
uplývá jako valčíkový sen; německý korunní princ, široko daleko
oblíbený jako usměvavý moskyt, a všichni ti ostatní smíškové. Sem s
tabulkou, musím si zapsat, že člověk se může smát a stále smát, a přec
být generálem! A pak dámy této polní reduty! Na příklad arcivévodkyně
Augusta, matka vojáků, jež, když otec vojáků popohnal své syny
strojními puškami kupředu, rychle ještě před hrdinnou smrtí přistupuje
k člověku a vznáší se před ním jako symbol oddané lásky k vlasti.
Proti tomuto zostření povinnosti umírat za maďarské zájmy není ochrany
a je to podívaná, od níž se genius člověčenstva, existuje-li ještě,
sice odvrací, ale z níž má pohlednicový průmysl prospěch.
Optimista: Obětavá činnost sester Červeného kříže slouží přece v první
řadě tomu účelu, aby se před operací těžce raněného Škarohlíd: - daly s ním fotografovat.
Optimista: To jsou fotografie na objednávku!
Škarohlíd: Pak je na nich zvrhlost doby tím lépe vystižena. Také
Berchtoldova fotografie je na objednávku, aby byla zjevná propastná
prázdnota této visáže - prázdnota, do níž jsme všichni byli svrženi a
jež nás pohltila.
Optimista: Přeháníte. Připouštím, že tato fotografie nám sice
nelichotí -
Škarohlíd: Postavena před bojiště, jejichž pozadí opatřil sympatický
model sám, zasahuje nás smrtelně. Představuji si ji jako jediný
světelný obraz v těchto nepopsatelných temnotách a mám utěšující
jistotu, že tyto tahy rakouské tváře jsou jejím posledním tažením.
Což, kdybychom jej konfrontovali s obrazem oněch nesčetných mučedníků,
kteří čekají na Sibiři nebo jsou proháněni ve francouzských muničních
továrnách, kteří žijí na Asinaře nebo kteří na strašném tažení ze
srbského zajetí do italského shnili na kraji silnice. Jeden z nich tu
již stojí jako kostra a otvírá ještě ústa jako vyhladovělý pták. Tento
obraz spatřilo lidské oko a já jej vidím zase. Což, kdybychom jej
předvedli tomuto usmívajícímu se Berchtoldovi, a současně všechny
hrůzy evakuace a všechny za živa pohřbené a za živa upálené, zneuctění
napolo ubitých žen, které soucitnější vrahové odstřelují! Nebylo nic
takového fotografováno pro domov a svět? A Berchtold, usmívající se,
byl vzat, když chtěl vzít nepřátelské posice!
Optimista: Ale uvažte jen, není přece odpovědný Škarohlíd: Ne, odpovědni jsme jen my, kteří jsme umožnili, aby takoví
ničemové nebyli odpovědni za svou hru. My jsme odpovědni, protože jsme
vydrželi dýchat ve světě, jenž vede válku, za niž nikoho nemůže činit
odpovědným. Odpovědni za jedinou věc, za niž je skutečně třeba
odpovídat: právo na život, zdraví, svobodu, čest, majetek a štěstí
bližního. Větší kreténi než naši státníci Optimista: - jsou státníci našich nepřátel?
Škarohlíd: Ne, my sami. Se svými nepřáteli máme společnou jen tu
hloupost, že činíme jednoho a téhož Boha odpovědným za výsledek války,
místo abychom činili odpovědnými sebe samy za rozhodnutí ji vést.
Pokud jde o státníky nepřátel, nemohou být hloupější než naši, protože
něco takového v přírodě neexistuje.
Optimista: U našich lze ovšem poznat Škarohlíd: - že bychom si mohli války ušetřit, kdybychom je poslali na
frontu, tedy tam, kam Berchtold a všichni jemu podobní nikdy
nedospějí. Ještě dále však než tito mužové od fronty jsme my vzdáleni
od zařízení státního života, které znali Sparťané, kteří jak známo
byli stejní vytrvalci jako my. Odkládali své kretény na Taygetu, zatím
co my je stavíme v čelo státu a na odpovědná diplomatická místa.
Optimista: Tam jsou pak arci v leckterém případě Škarohlíd: - neodpovědni!
Proměna.
42. scéna
Za bitvy na Sommě. Brána parku před vilou. Setnina mužů, v jejichž
tvářích se zračí odhodlání jít na smrt, pochoduje kolem, do
nejpřednějších zákopů.
Korunní princ (u brány parku, v tenisovém úboru, kyne jim raketou):
Držte se!
Proměna.
43. scéna
Ministerstvo války. Pokoj s okny na Okružní třídu. Setník sedí u
stolu. Před nim stojí civilista v nejhlubším smutku.
Setník: Teda co eště chcete? Přesná evidence je v takových případech
nemožná. Nemůžeme přece vědět, jestli někdo je mrtvej nebo raněnej
nebo se dostal do zajetí?
To si musíte zajít do italskýho ministerstva války, můj milej! No tak
teda! Copak bysme všechno eště měli dělat? Je to prostě neuvěřitelný,
co lidi od nás chtějí!
Civilista: Ano - ale Setník: Milej pane, nemůžu Vám víc říct. Mimo to sou hnedle tři
hodiny, to přece musíte uznat, úřední hodiny jsou skončeny. To je
opravdu báječný. - No tak tedy, co je? - Teda podívejte se, privátně
Vám můžu říct to jedno: Neslyšel ste teď šest tejdnů nic o svým
synovi, můžete teda klidně předpokládat, že je mrtvej.
Civilista: Ano - ale Setník: Jakýpak ale? Kampak bysme přišli, kdybysme v takovejch
případech - Můžete si přece představit, že něco takovýho se stane
tisíckrát! Teď je válka, milej pane! To musí každej občan taky něčím
přispět! Podívejte se na nás, jak tady sedíme! Stojíme tu na svejch
místech! A mimo to, milej pane - no tak budete přece asi vědět - ale
to Vám zase říkám privátně a docela nezávazně - že pro vojáka není
větší ctižádosti a krásnější odměny než moct zemřít za vlast. Tak
poklona, poklona - (Civilista se ukloní a odejde.)
Proměna.
44. scéna
Kastelruth. V noci po večírku na rozloučenou s důstojníky kulometného
oddílu. Několik důstojníků leží pod stolem.
Poručík Helwig: Eště - něco - k jídlu! Víno sem! Číšnice: Táhne už na
druhou, pane poručíku, kuchyň - Poručík Helwig: Víno sem - povídám!
Číšnice: Už je konec, pane poručíku - nic tu už není!
Poručík Helwig: Ty - praporečníku! - (Vytrhne službu konajícímu
praporečníkovi služební pistoli a zastřelí číšnici.)
Číšnice: Ježíšmarja! (Zhroutí se.)
Jiný poručík: Ale, Helwigu - co to děláš? Je ten člověk neopatrnej! Za
tohle můžeš dostat domácí vězení!
Proměna.
45. scéna
Noční lokál ve Vídni. V noci po druhém dobyti Černovic Rusy.
Důstojníci, dámy od bufetu, světáci, páni od Červeného kříže, polští
legionáři, personál, spoluúčinkující. Salonní kapela Nechwatalova a
cikánská kapela Miskolczy Jancsi.
Frieda Morelliová, pěvkyně (vystoupí a zpívá, pohybujíc rukama
střídavě od ňader směrem k obecenstvu a zpátky):
Ve Vídni vždy srdcem dlím!
Berlín však též ráda zřím!
Aj, hleďme, mladý poručík (Přejíždí si prstem pod nosem.)
Jak intresantní je a šik,
Já ráda si s ním rande dám,
Však ještě raděj - pokoj mám.
Neb ach, neb ach, neb ach,
Mám z toho velký strach.
Ba, ve Vídni vždy srdcem dlím,
Berlín však též ráda zřím!
Hlas: Roza, pojedem do Lodže!
(Hudba zanotuje tuto melodii, aby po chvíli přešla do melodie: Ten
dobrý starý pán v Schönbrunnu.)
Maďarský obchodník dobytkem (k majiteli nočního lokálu): Ale to je
přece báječný co se tady všechno poskytuje!
Majitel nočního lokálu: Inu, nechci si lichotit, ale můj ensemble je
prvotřídní. Každý návštěvník mého podniku musí připustiti, že označení
42 kalibrový program na plakátu neslibuje příliš mnoho.
Obchodník dobytkem: Ale ne, 42 kalibrový moždíř je hračka proti
takovýmu programu!
Majitel: I nepřítel by musel uznat, že každé číslo našeho programu
působí jako puma!
Obchodník: Copak puma! Pumy jsou chcípáci proti takovejm šlágrům!
Majitel: Pane komerční rado, jako dík za tak lichotivé uznání dovolím
si ihned vzdát Vám docela špecielní hold. (Hudba zanotuje pochod
Rakoczyho, když pak obchodník dobytkem rozbil láhev šampaňského,
přejde do pochodu Radeckého, za něhož jeden z důstojníků rozbije láhev
šampaňského, načež zazní pochod prince Evžena, jenž přejde do státní
hymny. Všichni hosté a animírky se zdvihnou se svých míst a zůstanou
stát i za následujícího Heil dir im Siegerkranz a závěrečné Wacht am
Rhein. Personál z šatny a paní od toalety se tohoto holdu zúčastní.)
Obchodník obilím (volá do sálu): Ať žije věrnost Nibelungů!
Všichni: Hurrá! Hurrá! Hurrá!
Opilý funkcionář Červeného kříže: Haló - přineste ještě jednu whisky
se sodovkou a jedno tra - trabuko se špičkou. Ty - (Říhá.)
Kolega: Co je ti?
Funkcionář: Tamhle vidím jednoho raněnýho vod nás - toho moníka pošlu
zejtra do Jindřichova Hradce - toho moníka pošlu zejtra ke
konštatýrunku Kolega: I di, nech ho bejt!
Funkcionář: No dovol - to nejde - toho pošlu - (Říhá) na frontu!
Důstojník (k jinému): Co stojí dnes ve zprávě?
Druhý: Nic novýho.
První: No jo, ale Černovice!
Druhý: No to přece není nic novýho.
Plukovní lékař (k jinému): Ojvé, podívej se tamhle, na toho v tý druhý
loži. Tomu sem dal včera c. Dneska už flámuje. Protivnej baldóvr, ale
chtěl bych mít tolik desítek jako má jeho starej tisícovek.
Kolega: Já tě nechápu, to já to dělám docela jinak. Vode mě se
nedostane žádnej ke konštatýrunku, Výjimky se to se ví dají dělat. Ale
celkem, to se člověk přece jednou cejtí, dyž vidí, jak se ty chlapi
před ním třesou. Jak se některej začne třást, už volám: Schopen! To na
to může vzít jed. Tím spíš, dyž přece teď nesmíme brát pod 50%,
to to je s těma výjimkama eo ipso stížený. Zvláště v devítkový komisi
při odvodech u kádru.
Plukovní lékař: Jo, co sem ti chtěl vyprávět. Včera ti byl hec ve
špitálu! Sestra Adéla má totiž eště pořád kolosální strach přede mnou
a tak ti nechá spadnout mísu vod jednoho Bosňáka s kulkou v pánvi. Tos
měl vidět tu radost, co měli ty vostatní. To ti byl řehot! No, ale jen
dokud sem se do toho nevložil. Těm ženskejm se musí imponovat. Včera u
nás byl vůbec den Kolega: U nás je to taky takový. Ctižádost takovejch těch aristokratek
mně je nepochopitelná. Ty ostatní se starají o skříně s prádlem,
servírujou a tak. Ale tyhle se úplně tahají vo mísy těch vojáků.
Plukovní lékař: Musím se přiznat, ze začátku mě to dráždilo, vidět
tak, jak se takový fajnový holky - ale člověk se votupí i vůči tomu.
Přemejšlel sem - proč to dělají? No jo, chtějí se uplatnit patriotismus a vůbec. Kde sem jen čet, že právě my lékaři bysme museli
bejt proti tomu, kvůli těm otřesům, který dostávají ženský nervový
systémy, a protože pak sou zkažený pro manželství. Taky problémy!
Mešuge by musel člověk bejt, dyby se měl ve válce starat o problémy.
My praktikové - Kolega: Co sem chtěl říct, včera byl u nás den, to by
člověk vopravdu byl moh věřit, že není ve špitále, ale v nějakým
blázinci. Postarbeit! Pět případů s třesavkou sem poslal na frontu.
Plukovní lékař: No a já pět srostlejch střev a tři tabesy. Říkám
každýmu do očí: Švindl! Vodpovědět přece nemůže, tak je ten švindl
skoro dokázanej. (Salonní kapela notuje pochod prince Evžena.)
Kolega: Teďka já chytám eště jiný, na příklad tu máme typický střelný
rány v levý ruce - vopravdu bych ostatně nevěděl, jak to má člověk
jinak dělat, dyž na něm furt rajtuje vrchní štábní lékař a nad ním
ještě k tomu všemu Teisinger.
Plukovní lékař: Jo, je to kříž, Včera sem dal báječný nefritidě s
akutní srdeční slabostí a. No teda, že by šli se zpěvem do války, to
sem opravdu eště nepozoroval. Moc animovaný je to dnes tady v tom
lokále Kolega: Ujde to. Je to neuvěřitelný, jak Člověk zesuroví. Fakticky se
už nedostane k tomu, aby byl humánní.
Plukovní lékař: Dobrej lékař, platilo dycky pro ty, který seděli u
nohou Nothnaglových, musí bejt především dobrej člověk. Jo, to si
člověk důkladně vodnavykne, přiznávám to otevřeně, a to je ta první
věc, čemu se člověk ve válce vodnaučí. Navopak, dobrej vojenskej lékař
nesmí bejt dobrej člověk, jinak uvidí, jak se dostane dopředu, totiž
do zákopů. No, na mě si Teisinger v tomhle měsíci nebude moct
stěžovat. Já mu dodávám, i když nevobjednává. Pro mě!
Kolega: Prosím tě, dyž člověk viděl tam nahoře pár set Rusínů viset za
jedno odpoledne a dole pár set Srbů jako já, zvykne si člověk na
všechno. Jakou cenu má jednotlivej lidskej život? Znáš přece ten
případ, moník píše rodičům, aby byli bez starosti, že má pro případ
potřeby u sebe bílej šátek - dopis dojde s poznámkou Plukovní lékař: Já vím: Odesílatel zastřelen podle stanného práva. U
nás se staly horší věci.
Kolega: A u nás? Já se nedívám napravo, já se nedívám nalevo, já se
dívám dopředu! Člověk by se musel zastřelit. Ale každej chce žít.
(Všichni povstali. Salonní kapela hraje Ó ty mé Rakousko a přejde pak
do melodie Tu je má poslední finda.)
Plukovní lékař: Moc animovaný je to tady dnes v tom lokále.
Kolega: Jo, patrně kvůli těm Černovicům.
Plukovní lékař: Jak to? Protože Rusové Kolega: Jo tak - ne - nebo přece. Nebo - já tomu nerozumím - Podívej
se na Pavlu, u toho nadporučíka od deutschmeistrů. Tu bych hnedka
vodved.
Plukovní lékař: Ty na ni letíš?
(Volání: Tango! Opačné výkřiky: Fuj! Hanba tangu! Valčík! Tohle je
německej lokál! Někdo volá: Vonstep! Odpověď: Vy vonsteplej!)
Opilý host: Bůh - trestej - Hrajte vačík, smradi, tady sme ve Vídni!
Majitel (mluví horlivě s denním hostem): Víte kdo je ten praporčík, co
teď přišel? Vidíte, to nevíte. To je ten, vo kerým se přece četlo, že
ho ruský vojáci zachránili s provázkovým žebříkem z močálu. Teď chodí
každou noc k nám!
Proměna.
46. scéna
Noc. Příkopy. Prší. Liduprázdné ulice. Před morovým sloupem. Je vidět
do postranní ulice.
Škarohlíd (vystoupí):
Tak pozoruji zas, jak zdola prší.
Táž plískanice z našich snů i dnů,
jež mluví splihle slizkým dialektem,
jak dnešní Vídeňák, jenž směsí je,
půl z Vídeňáka složenou, půl z žida.
Zde srdce Vídně jest a v tomto srdci
sloup morový je na památku vztyčen.
(Zastaví se před morovým sloupem.)
To srdce Vídně, z čistého je zlata,
jak rád bych věru dal je za železo!
Ó světe vymřelý, již začla noc,
po níž den soudu může přijít jen.
Zmlk zlozvuk všeho toho vraždění
ve věčné harmonii hudby sfér.
Poslední Vídeňák do taktu chroptí
a nechá zřidlo pozemského blaha,
jež šumně s posledním se deštěm světa
tu mísí, stékat po zmáčené dlažbě.
(Nahlédne do postranní ulice a spatří tam opilce, který uprostřed
ulice koná svou potřebu.)
Zde stojí jako sloup, svůj vlastní pomník,
obludný nezmar, nezničitelný!
On nezanikne, jistě přežije
jak symbol lži, jež zrodila se z prachu,
vší tvorby konec a on dobře ví,
že jen on sám již z toho všeho zbyl,
po umírání světa nic mu není,
své nejvnitrnější potřebě tu hoví,
dnů jeho stopa věky přetrvá,
poslední závěr moudrosti je chlast.
A dychtiv jsem, co v posled světu poví,
chce kosmu něco říci, jak se zdá Opilec (stojí nepohnutě a říká s rytmickým doprovodem stále znovu):
To je slast! - To je slast! - To je slast!
DĚJSTVÍ ČTVRTÉ
1. scéna
Vídeň. Korso na Okružní třídě. Nároží u Sirka. Larvy a lemuři. Všichni
se objevují ruku v ruce po pěti. Bezdůvodné veselí se střídá s tupým
mlčením. Chumel kozlů tu stojí, dva a dva, čelo proti čelu, dívajíce
se upřeně na sebe, jako by k sobě byli připoutáni nějakým tajemstvím.
Pokud davy jsou v pohybu, táhnou špalírem civilů, mrzáků, invalidů,
jejichž hlavy a údy sebou neustále trhají, fragmentů a zrůd všeho
druhu, žebráků a žebraček různého věku, slepých a vidících, kteří se
vyhaslýma očima dívají do tohoto pestrého prázdna. Mezi tím vším
shrbené postavy, které na chodníku pátrají po zbytcích doutníků.
Kamelot: Zvlááštníí vydááníí -! Zničená porážka Taliánů!
Druhý kamelot: Zvlááštníí vydááníí -! Americká nota Wilsóónova!
Důstojník (ke třem jiným): Servus Nowotny, servus Pokorný, servus
Powolny, tak poslyš - ty seš přece politicky vzdělanej, tak co říkáš
tý Americe?
Druhý důstojník (s hůlkou): Podfuk!
Třetí: Víš - teda přirozeně.
Čtvrtý: Docela můj názor - včera sem to natáh -! Viděli ste ten obraz
od Schönpfluga, fešáci!
První: Víš, já myslím, že to je jen taková amerikánská reklama nebo
holt takovýho něco.
Čtvrtý: Kšeft chtějí prostě udělat, dneska to je v novinách. Kvůli těm
svejm byznesům!
Třetí: Víš, dyž zbrojejí, tak zbrojejí proti Číně.
Druhý: Ale kdež, proti Japonsku!
Třetí: Nebo proti Japonsku samozřejmě, to je přece to samý, víš, já si
to dycky pletu.
Druhý: Podfuk povídám. Předně nemůžou kvůli těm ponorkám Čtvrtý: Samozřejmě, teď kdy to je eště zvostřený.
Druhý: No víš a dyž se přece dostanou sem na naši stranu - s jejich
divisema si to hravě vyřídí jeden náš pluk, ale hravě můj milej - ajn
cvaj hotovo.
Třetí: Nejvyšší čas, aby už byl mír.
Druhý: Dovol!
Třetí: No, abysme zas mohli do Gartenbau!
Druhý: Jo tak, to je něco jinšího.
První: Tak poslyš, ty seš přece politicky vzdělanej, tak já tadyhle
pořád čtu, že dělají nějakou blokádu, poslyš co je to?
Druhý: Víš to je tak - teda my a Němci my jsme blok, nad kterým
nemůžou zvítězit, no a za to nám holt znemožňujou dovoz potravin a
vůbec.
První: Ach, takový je to teda - poslyš je to pravda, že socani
zavinili velezradu těch Čechů? - Hele - mně se zdá - tuhle holku znám
- poslyš co sou to vlastně zřetely?
Třetí: Herštelt - to je ta od včerejška - na tej si zgustnu - počkej,
já - (Odejde.)
Ostatní (volají za ním): Přiď potom k Hopfnerovi!
Třetí kamelot: Tagblaatt! Nezadržitelný postup našich oddílůů!
Komtesa (pozorujíc jednoho z důstojníků, ke své přítelkyni): Podívej,
tolik vyznamenání, ten se jistě statečně bil! Já to mám šíleně ráda,
když se lidi statečně bijou. (Slepý voják v roztrhané uniformě ve voze
na kolečkách se objeví.) Když jsem ještě byla v Pálffyově nemocnici Intelektuál (k svému příteli): Ujišťuju Vás, dokud nepřátelé mají
mentalitu - (Odejdou.)
(Automobil zastaví před hotelem Bristol. Obrovské baby je v něm
uvelebeno.)
Poldi Fesch (objeví se u dvířek): L'exactitude la politesse des rois.
Jen minutku, mám pro to své důvody.
Obrovské baby: Kolik příborů? Přijde?
Poldi Fesch: Qui vivra verra. Já sem dnes kolosálně montovanej, ačkoli
sem včera prohrál - v Chapeau - je to blbost - teda od tý doby co sem
měl tenkrát tu velkou ztrátu na jihovýchodní frontě, se mi to nestalo.
Obrovské baby: Já tě opravdu nechápu, proč se s takovejma lidma - to
přece není žádná klasa!
Poldi Fesch: Dovol - za to se de zejtra zase na flám se Sašou
Kolowratem - ostatně - to se musíš eště moc naučit, než mi budeš moct
- ty kolik je ti let?
Obrovské baby: Dvaadvacet.
Poldi Fesch: Tak nepovídej - prvotřídní herna, povídám ti! Dokud tady
musím trčet, sem na to odkázanej. Ale na to můžeš vzít jed - čekám jen
na ten moment, kdy bude podepsanej mír, samozřejmě to bude partie tak
či tak, ať to dopadne jak chce, já budu první, kdo pojede orientálním
rychlíkem do Paříže! - Teď už můžeme dovnitř, kloučku - (Kyne.
Hotelový negr otevře dvířka.)
Obrovské baby: Ty já chlemtám kolosálně na Lonu, myslíš, že se tady dá
něco dělat?
Poldi Fesch: Qui vivra verra. (Odejdou.) (Staří mužové táhnou kolem.
Je slyšet zpěv: V domovině, v domovině, tam shledáme se zas -)
Berlínský exportér (s importovaným doutníkem v ústech, k svému
známému): Ach, naši hoši překonají tyhle dojmy hravě. Jeden z našich
nejznamenitějších profesorů zjistil, že psychické přeorientování
nastane už v etapě. Vy tady jste přece v zázemí bázlivější než my na
frontě! Ne, děti, u vás to nevypadá na vítězný mír! Copak je tohle
nějaká nálada v té vaší milé Vídni? To žasne odborník a laik se diví.
Ne, to bych si byl přece jen představoval jinak. Vy líní braši
naděláte přece rámusu s mírem, jako byste se ho vůbec nemohli dočkat
-! (Odejdou.)
(Jeden chodec přistupuje k druhému se zdviženýma rukama a ukazuje na
zbytek cigarety, jejž má druhý v ústech.)
Žena důstojníka (k svému příteli): Tamhle stojejí ve frontě už na
zejtřek. Pro mě by mohla válka trvat deset let, můj muž mi posílá
všechno, co potřebuju - (Odejdou.)
Chodec: Dyž se člověk nedrží předpisů, musí platit. Dyž se člověk jo
drží předpisů, je odsouzenej k smrti.
Druhý: Jak to?
První: No copak ste to dnes nečet, to je intresantní, nějakej profesor
umřel hlady.
Druhý: Jak to profesor?
První: Střední stav. Nedoved si nic opatřit zadem, žil z přídělů.
Druhý: Taky nápad! (Odejdou.)
První ctitel Reichspost: Jestli teď přijde ofensiva tak dej pozor bác a je to!
Druhý ctitel Reichspost: A pak se židama - šamstrdýnr! (Odejdou.)
Podivín: Vidíte, tadyhle jsem včera v jídelně znamenitě jedl. Ale kdy
zmizí konečně tohle označení Bristol? Naše řeč musí být očištěna od
tohoto vlašského označení! Dříve, ano, to jsem bral 10 procent, teď
beru zásadně jen 40 ze sta.
Jeho průvodce: To máte recht. Hele - podívejte se na ni Podivín: No jestli na ni máte gusto, pardon, chuť - jděte za ní, snad
Vám dá označení svého bydliště. (Odejdou.)
(Korpulentní dáma v kroji Červeného kříže s lorňonem sestoupí s
elektromobilu.)
Lenzer von Lenzbruck (v uniformě rytmistra): Ručičku líbám, milostivá
paní komerční radová - Jakže, ještě nejste venku? To je sensace pro
Vídeň! Ani Vám nemůžu říct, jak famosně Vám sluší ten kroj!
Paní Backová von Brünnerherz: No a Vám přece taky! Dete dovnitř
snídat? Můj muž čeká.
Lenzer von Lenzbruck: Pan manžílek? To je šíleně příjemné! Teda že Vy
ste se rozhodla ošetřovat, to je největší sensace ve Vídni!
Paní Backová von Brünnerherz: Sem moc spokojená, můžeme si tím pádem
nechat auto, dva roky ten můj o to bojoval, tak sem se konečně
rozhodla jít k Červenýmu kříži. Vám to můžu říct, je to víc pro forma
a kvůli dobrýmu tónu. Já totiž ošetřuju Lenzer von Lenzbruck: Tak přece!
Paní Backová von Brünnerherz: Jak to, ošetřuju své vlasy tam nablízku
a když mi zbude chvilka, tak si tam zaskočím. Teď kdy se válka beztak
chýlí ke konci, nestojí to už za to. Včera mne oslovila Annunziata Lenzer von Lenzbruck (sepne ruce): Prosím prosím vypravovat, baronko!
Paní Backová von Brünnerherz: Já se nerada chlubím, ať Vám to
vypravuje ten můj. Apropos, četla jsem, že ste se stal přece
rytmistrem, gratuluju. Víte, že ste mnohem fešnější než v civilu?
Kvůli tomu asi chodíte v uniformě? No uhodla sem? Tyhle mužský!
Lenzer von Lenzbruck (polichoceně): Myslíte?
Paní Backová von Brünnerherz: A záslužný kříž! Sigilaudis! Heleďme se!
Lenzer von Lenzbruck (odmítavě): To nestojí za řeč. Paní Backová von
Brünnerherz: Teďka už jen schází - no Vy ste štont a pudete eště na
frontu! Už ste tam někdy byl?
Lenzer von Lenzbruck: No copak můžu?
Paní Backová von Brünnerherz: Jak to?
Květinářka: Fialky!
Lenzer von Lenzbruck: Správní rada mne přece nepustí! Já sem si
vyhodil z kopejtka - (Oba odejdou.)
Pán: Jo richtik, poslouchejte, copak dělá vlastně Váš přítel, ten
malíř? Ten má přece lehčí službu?
Druhý pán: No vlastně jo. Nejdřív dělal náhrobní kříže První: No tak!
Druhý: Ale najednou bylo po slávě a měl jít do maršbaťáku První: Ojvé, no a -?
Druhý: No a vtom nastal příznivej obrat. Ukázalo se totiž, že jeho
setník má smysl pro umění.
První: No a?
Druhý: No a teď maluje nahý ženský pro toho setníka.
První: No tak! (Storm přichází.)
Slečna Löwenstammová: Hele, vidíš Storma!
Slečna Körmendyová: A ta uniforma! (Z jednoho vozu vystupuje pán.)
Fiakrista (ukazuje mu ruku): Ale, milospane, copak mi to dáváte?
(Otáčeje ruku.) Podívaj se - taková jizva!
Proměna.
2. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Půjdete zas brzy do Švýcarska?
Škarohlíd: S radostí, ačkoli člověk může být jist, že tam nalezne
obecenstvo, před kterým zde utíká. Nu což, aspoň neztratím úplně z očí
toto prostředí, když budu pracovat na dramatu tohoto zániku. V Bernu
je člověk zase ve Vídni, zahnívající stát exportuje produkty své
hniloby, ničemy a diplomaty, keťase a písaře, jejichž ničím nerušené
cestování se rozumí samo sebou a kteří šíří neoblíbenost tohoto celý
svět provokujícího státu také ještě svou propagandou ve Švýcarsku. Ale
našinec to nemá tak lehké a formality, kterých je třeba, aby se dostal
odtud, mně v tom zabraňují.
Optimista: Ano, obtíže s pasem. Jeden úřad neví, co žádá druhý. Ale
konečně, válka je Škarohlíd: - válka, to je přece známé. Ale ještě obtížnější než nechat
si tímto státem něco zakazovat je nechat si od něho něco dovolovat. A
pak je přece třeba udat závažný důvod.
Optimista: No, a což nemáte žádný?
Škarohlíd: Spoustu. Vyhlídku, že ve Švýcarsku dostanu chleba s máslem,
nechci uplatňovat. Spíše již součet všech důvodů: vědomí, že žiju v
Rakousku. Úřady by si uspořily popisování papíru, kdyby člověk před
odjezdem za hranice musil udat závažný důvod, proč chce zůstat tady.
Ale závažný důvod, proč chce člověk vzít nohy na ramena, představuje
již sama otázka, má-li takový důvod. Není ovšem jen závažným důvodem k
odjezdu za hranice Optimista: Nýbrž?
Škarohlíd: K emigraci na vždycky.
Optimista: Však Vy si jistě nějaký důvod najdete. Pro copak byste Vy
se svou dialektikou nenašel závažný důvod!
Škarohlíd: Pro návrat.
Proměna.
3. scéna
Nádraží u Vídně.
(Stádo o pěti stech hlavách stojí před zavřeným okénkem již celé dvě
hodiny.)
Vídeňák: Za deset minut přijede.
Druhý Vídeňák (k portýrovi): Prosím pěkně, dypak asi přijede?
Portýr: No tak kolem sedmý vobyčejně přijíždívá!
Třetí: No ale teď je už tři čtvrtě na vosum.
Portýr: Richtik, heleďme. No však dneska ale má taky dvě a půl hodiny
zpoždění. Dyť to je napsaný.
Škarohlíd: Může se na to člověk spolehnout?
Portýr (podrážděně): A co, copak já vím, tamty houby vědějí, a dyby to
věděli, tak to nebudou strkat vobecenstvu pod nos!
Škarohlíd: A pročpak by ne?
Portýr: Protože samy houby vědějí!
Škarohlíd: Ale je to přece napsáno.
Portýr: No napsaný, napsaný, ale kvůli tomu může furt eště přijet
pozdějc.
Škarohlíd: Je to tak pravidelně?
Portýr: No, pravidelně holt ne, ale to by musela bejt just výjimka,
aby přijel přesně podle toho zpoždění.
Škarohlíd: Ale proč se pak to zpoždění zapisuje?
Portýr: Protože to právě žádnej člověk nemůže vědět. Tamty venku to
nehlásej sem a tady člověku nic neřeknou.
Čtvrtý: Mně se zdá, že teď jede!
Portýr: No tak, vidíte, to je načisto náhoda.
Škarohlíd: Ale čím to je, prosím Vás?
Portýr: Milej pane, tady nepomůže žádný rozumování, to se musej zeptat
někoho jinýho. To sou holt ty zpoždění. My tady nedostaneme žádný
hlášení a tamty venku člověku nic neřeknou - teď při tý dopravě se
nedá holt nic dělat, teď je válka!
Pátý: Vlak jede!
Šestý: Pokladník chrní!
Výkřiky: Co je?! - Otevřít! - (Škarohlíd tluče holí na okénko.) Tak je
to správný!
(Okénko se otevře. Rakouská tvář se objeví. Je mimořádně podvyživena,
ale nasycena ďábelským uspokojením. Vyzáblý ukazováček maří, pohybuje
se sem tam, všechnu naději.)
Rakouská tvář: Žádný lístky se nevydávají! Žádný lístky se nevydávají!
(Reptání, jež se stupňuje ve vřavu. Tvoří se skupiny.)
Zasvěcený muž: Pote, já vám ukážu zadní dvířka! Tam nepotřebujem vůbec
žádný lístky! (Všichni odejdou zadními dvířky.)
Proměna.
4. scéna
Uhelný trh. Před výkladem obchodu s obrazy.
Margosches: Jeden z našich nejsolidnějších obchodů pro umění a vůbec.
Wolffsohn: Prima! (Dívá se na výklad.) Co se mne ve vaší milé Vídni
sympaticky dotýká, to je, že se ještě ve čtvrtém roce války držíte
symbolů věrnosti Nibelungů. Všude je přece vidět vašeho dobrého
starého císaře po boku našeho; nechce se od něho oddělit, protože
nemůže, jsou nerozluční. Ach, a tady je přece J. V. na říšském sněmu,
historická schůze, v níž tasí meč. No víte, milý komerční rado, to byl
den! - Kdopak je tady ten starý tlouštík?
Margosches: To je přece arcivévoda Bedřich!
Wolffsohn: Řádný chlapík!
Margosches: Podívejte se, celý panovnický dům!
Wolffsohn: Hleďme, samé charakterní hlavy, každý numero. Ach, a tady
máte dokonce ten krásný obraz, jak náš císař pláče.
Margosches: No a ten obraz, kde náš císař pláče? Tamhle!
Wolffsohn: Ale ne, to je jen žánrový obraz, mohl by se taky modlit.
Ale ten náš je na frontě u svých vojínů a proto ten malíř přimaloval
opravdové slzy.
Margosches: Tohle je jedno z největších pláten, Velká doba. Tady je
taky náš císař uprostřed bitvy!
Wolffsohn: Jo, to je figura. Moc intresantní. Tady všichni zhurta
rajtují k cíli, váš starý císař a J. V., náš Hindenburg a váš
Hötzendorf - to by si mohl leckterý ulejvák vzít příklad.
Margosches: Znáte tohle, pane komerční rado? O tom jsem si nechal
říct, že to je od Theodora Körnera.
Wolffsohn: Ovšem. Ten je přece slavný! Dojemný obraz, báječný chlapík.
(Čte) Otče, já volám Tě, není přec boj to o statky země! (Odcházeje.)
Inu, říkám Vám, zvítězit musíme, zvítězit! Pak půjde valuta sama od
sebe nahoru.
Proměna.
5. scéna
Dva básníci v rozhovoru.
Básník Strobl: - A všechna ta zeleň protkaná měsíčním světlem, jež se
daleko rozlévá, až k dalekým, bíle se skvějícím domům a tmavým horám,
jako nejlíbeznější báseň Eichendorffova o letní noci... (Zadumá se.)
Když jsem zase vystoupil z tmavého sálu na terasu, měl praporečník
svůj velký kapesní nůž v ruce, ukrojil si kus uzeného a řekl jen tak
mimochodem a svrchu: Tímhle nožem jsem proříz hrdlo několika
kaclmachrům. (Po chvíli, zasněně.) Byl to hodný hoch!
Básník Ertl: Jaké zážitky! Závidím Vám. (Dumá.) Mám jeden plán.
Navrhnu, aby sedmá válečná půjčka byla nazvána Půjčka pravdy.
Básník Strobl: Věru, důmyslná myšlenka. Ale proč?
Básník Ertl: Protože naše vítězství konečně přece musí dopomoci a také
dopomůže pravdě k jejímu právu! Protože podmínkou úspěšného jednání o
mír musí být pravda, totiž úřední vysvětlení všech lží a pomluv, jimiž
nedůstojní držitelé moci a pisálkové od novin oklamali, otrávili a
zavedli na scestí své vlastní národy a svět. (Strobl stiskne mu mlčky
ruku. Ubírají se dále.)
Proměna.
6. scéna
Studentská pitka. Oslava Hindenburgova.
Starý pán: - Pivověrné duše! Uvažujte tedy o tom, co vám Deutsche
Korpszeitung klade na srdce. (Předčítá) A možnost hojného pití a
příkazu hojně pít je také nutná. Zakážeme-li vypíjení do dna, pak může
kdykoli každý otužilý zelenáč zpít každého méně snášejícího burse pod
stůl, a je po autoritě, nebo naopak odstraníme pivověrnost a s ní
základnu všeho řádného pijáctví. Zakážeme-li chlast do němoty, dáme z
ruky výchovný prostředek. (Výkřiky: Tak jest! Tempus pro místo a
látku!) Prosím, aby tato slova nebyla citována bez souvislosti s
ostatním textem. Naše buršáctvo má přece představovat řadu výchovných
pokusů. A každý burš potvrdí, že již nikdy v životě nezaslechl tak
zřetelnou, tak nelíčenou, často tak neuvěřitelně grobiánskou pravdu
jako ve studentském spolku. A čím to přijde, že si to nechal líbit?
Jakkoli směšně to zní: v důsledku chlastu! Chlast je pro nás totéž
jako často zlořečený kasárenský dril, parádní pochod pro vojáka.
(Výkřiky: Hurrá!) Jako tam překonávají stokrát opakované klencáky po
pořádku lenost, lhostejnost, vzdor, vztek, chabost a zemdlenost a
dávají z pocitu bezradné nemohoucnosti a naprostého nevolnictví vůči
představeným vznikat kázni (Výkřiky: Hurrá!) - tak poskytuje u nás
vypíjení do dna staršímu vůči mladšímu vždycky příležitost ukázat
bezpodmínečnou převahu, trestat, zachovat si odstup, udržovat
atmosféru, jíž je pro ustavičné výchovné dílo buršáctva nezbytně
třeba, nechceme-li se stát klubem. (Výkřiky: Nedej Bůh!) Vypíjení do
dna není ovšem vždycky a u každého na místě, ale musí se nad chlastem
vznášet jako klencáky nad každým kasárenským dvorem!
Všichni: Hurrá! Hurrá! Hurrá! (Připíjení.) Do dna!
Jeden zelenáč (mává zvláštním Hindenburgovým číslem časopisu Jugend a
zpívá podle melodie Als die Römer frech geworden):
Pak po krátkém uvážení
Plán vymyslil pro tažení.
Děl, nasednuv do kupé:
"Hoj, jezero Narevské!"
Sotva tam pak dorazil,
Rusy hnedka porazil,
Že promokli durch und durch,
Takový byl Hindenburch!
Třikrát k mlokům a žabám
Srazil je až ke dnu tam.
Každá louže, tůň a močál
Rusáky se hýbat počal!
Všichni: Ať žije Hindenburg! Hurrá! Hurrá! Hurrá! Do dna!
Proměna.
7. scéna
Shromáždění lékařů v Berlíně.
Psychiatr: - Pánoe! Tento muž je nejzvláštnější případ, který se mi do
dnešního dne naskytl. Příznivý osud přivedl jej ke mně z vyšetřovací
vazby. Protože patrně vůbec neexistuje tolik let káznice, kolik by
tento muž za své zločiny musil očekávat, bylo nolens volens třeba
apelovat na psychiatrii. Tady máme jednou případ, kdy není třeba se
ptát, zda je zločinec za čin subjektivně odpovědný, naopak je čin sám
důkazem porušené odpovědnosti. Abych Vám, pánoe, ihned zprostředkoval
pacientovu nepříčetnost v plné názornosti, chci jen zdůraznit, že
tento muž coram publico vyslovil názor, že vyživovací situace Německa
je nepříznivá. (Vzrušení.) Víc než to: tento muž pochybuje o konečném
vítězství Německa. (Neklid.) Ale nedosti na tom - tento muž tvrdí, že
zostřená ponorková válka je bezúčelná, ano, že je bezúčelná ponorková
válka vůbec - neboť jsem se přesvědčil ihned, že odmítá tuto zbraň
jako takovou a to nejen proto, že ji považuje za bezúčelnou, nýbrž že
ji považuje přímo za nemravnou! (Vzrušené výkřiky.) Pánoe, my jako
mužové vědy máme povinnost zachovat chladnou krev a dívat se na
předmět svého rozhořčení jen jako na objekt našeho bádání, sine ira,
ale cum studio. (Veselost.) Pánoe, plním tímto smutnou povinnost
načrtnout Vám přehledný obraz ideového zmatení pacientova a musím Vás
prosit, abyste ani tohoto nešťastníka ani také mne jako náhodného
demonstranta odpor vzbuzující formy pomatenosti nečinili odpovědným.
Jeho odpovědnost je zrušena nemocí, moje vědou. (Výkřiky: Tak jest!)
Pánoe, tento muž trpí fixní ideou, že Německo je zločinnou ideologií,
jak nazývá ušlechtilý idealismus našich vrchností, hnáno do záhuby,
shledává, že jsme ztraceni, jestliže se na vrcholu své vítězné dráhy
neprohlásíme za poražené, že naše vláda, naši vojenští držitelé moci ovšem, že angličtí ne (Výkřiky: Oho!) - jsou vinni tím, že naše děti
musí umírat! (Výkřiky: Fuj!) Již tvrzením, že naše děti musí umírat,
že tedy naše vyživovací situace je nepříznivá, byla by přece
pomatenost tohoto muže hladce dokázána. (Výkřiky: Tak jest!) Rozvinul
jsem nyní, vysocevážení kolegové z oboru interní mediciny, před Vámi
tento případ, abyste udělali pokus působit na pacienta sdělením svých
zkušeností o zdravotním stavu německého obyvatelstva za války. Od
způsobu jeho reagování slibuji si doplnění klinického obrazu, či snad
jeho opravení v onom směru, v němž by snad přece bylo možno dokázat
kriminelní odpovědnost, protože přece nic nesmí zůstat opominuto - v
naději tedy, že pacient se nechá pod vlivem vašich směrodatných vývodů
strhnout k projevům, které nám usnadní rozhodnutí v tom či onom směru.
(Výkřik: Však my mu to ukážeme!)
Choromyslný: Jestliže mezi Vámi je jeden z oněch 93 intelektuálů, pak
opustím místnost! (Výkřiky: Oho!)
Psychiatr: Chci doufat, pánoe, že budete na tento záchvat pohlížet
spíše jako na symptom než jako na insultaci. Já sám jsem, jak Vy
všichni víte, podepsal onen protest, jenž bude jako mezník z velké
doby žít dále v annálech, a jsem na to hrdý. Prosím nyní velectěného
kolegu Boase, aby provedl pokus s pacientem.
Profesor Boas (postoupí dopředu): Prohlásil jsem již opětovně a
potvrzuji dnes znovu, že poškození našeho národního zdraví omezením
potravin nenastalo. (Výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Za faktum můžeme
považovat, že jsme vystačili s polovinou dříve spotřebovaného obsahu
bílkovin v naší potravě, bez nepříznivého vlivu na sílu a výkonnost,
ano dokonce, že jsme mohli svou váhu a tělesné zdraví ještě stupňovat.
Choromyslný: Zásobujete se asi u keťasů! (Vzrušené výkřiky.)
Psychiatr: Pánoe, uvažte duševní stav - prosím, pane kolego, jak to
vypadá s úmrtností kojenců, což je bod, který se ve fantasii našeho
pacienta stále vrací.
Profesor Boas: Ukázalo se, že se o nepříznivém vlivu vyživovacích
poměrů na úmrtnost kojenců vůbec nedá mluvit Choromyslný: - nesmí, pane! (Výkřiky: Drž hubu!)
Psychiatr: Co si slibujete, pane kolego, od pokračování války?
Profesor Boas: Vykořisťovali jsme za vzrůstajícího blahobytu a
stupňování přepychové výživy své zdraví; teď se naučily miliony lidí
pod tlakem uskrovnění nalézt cestu zpátky k přírodě a jednoduchému
způsobu života. Starejme se o to, aby naučení z dnešní války nebylo
ztraceno pro budoucí generace. (Výkřiky: Bravo!)
Choromyslný: Ten člověk má docela pravdu - na Kurfürstendammu se před
válkou příliš žralo. Ale žerou ještě dnes příliš mnoho. Tam se
vyživovací situace skutečně vůbec nezhoršila. Pokud však jde o příští
generace ostatního obyvatelstva, oněch kruhů, které se neradí s Boasem
o své otylosti - pokud jde o budoucí obyvatelstvo Německa, vidím ji
přicházet na svět s rachitidou! Děti jako invalidé! Blaze těm, které
zemřely za války - ty, které se za války narodily, nosí protézy!
Prorokuji, že Šílenství tohoto vytrvalství a bídná pýcha na ztráty
těch druhých, kterou se vyznamenávají němečtí muži stejně jako německé
megéry nadšením pro hrdinnou smrt svých synů - že tento perversní
duševní stav společnosti, která žije v organisované glorii a živí se
sebeklamem, zanechá po sobě zmrzačelé Německo! (Výkřiky: Fuj!) Pokud
jde o tohoto Boase, žádám ho, aby popřel, že dosud zemřelo na 800000
osob civilního obyvatelstva hlady, v roce 1917 samém o 50000 dětí a
127000 starých lidí víc než v roce 1913; že v půlroce 1918 zemřelo víc
Němců - o 70 procent víc - tuberkulosou než tehdy v celém roce!
(Výkřiky: Dost! Dost! Sprosťáctví!)
Psychiatr: Vidíte, pánoe, jaké to s tím mužem je. Děkuji velectěnému
kolegovi Boasovi a prosím nyní pana kolegu Zuntze, aby provedl pokus.
Prosím velectěného kolegu, aby se vyjádřil o tom, zda německá
výkonnost, tento nejcennější národní statek, byla výživou i jen
nejnepatrnější měrou poškozena.
Profesor Zuntz: Snížená výkonnost nepřichází za dnešní výživy v úvahu.
V širokých vrstvách je arci vyvolávána podvýživa tím, že lidé nemají
chuť k přijímání dostatečných množství málo koncentrovaných
vegetabilních potravin.
Psychiatr: Rozumím-li velectěnému kolegovi dobře, je si tím
obyvatelstvo samo vinno. Neboť k podvýživě by objektivně nebylo
důvodu?
Profesor Zuntz: Ne.
Psychiatr: Ale podvýživa, pokud je vyvolávána nebo řekněme: jestliže
je vůbec vyvolávána, nemá škodlivých následků?
Profesor Zuntz: Ne.
Psychiatr (k choromyslnému): Proti tomu nemáte, jak se zdá, co
namítnout?
Choromyslný: Ne.
Psychiatr: Na všechno si otvírá svou protivnou hubu, ale teď mlčí
zaraženě! Děkuji velectěnému kolegovi Zuntzovi a prosím nyní
Rosenfelda-Vratislav, jejž mám čest pozdravit jako hosta berlínské
university, aby provedl pokus.
Profesor Rosenfeld-Vratislav: Naše obyvatelstvo stalo se přes všechnu
podvýživu zdravějším a velké obavy z podvýživy ukázaly se lichými.
Naopak: nadvýživa v době míru představuje větší ohrožení života než
omezenost stravy ve válečných letech. Statistika ukázala, že v ženském
obyvatelstvu téměř všechny nemoci za války vedly k menšímu počtu úmrtí
než v míru. V každém případě bychom mohli naše pozorování shrnout v
úsudek, že válečná strava nesnížila odolnost lidu ani vůči většině
nemocí ani vůči onemocněním ani vůči námahám podstatným způsobem.
Choromyslný: Jen vůči prolhanosti profesorů! (Rozhořčené výkřiky.)
Hlas: Abyste nevyletěl!
Druhý hlas: Ven s tím chlapem!
Třetí hlas: Na to patří policajt!
Předseda lékařského výboru Velkého Berlína: Používám příležitost
tohoto škandálu, abych pozdvihl svého hlasu k naléhavému apelu.
Kolegové! Vy jste zpovědníky svých nemocných, máte vlasteneckou
povinnost dodávat ústně a všemi způsoby, informováním a poučením,
obyvatelstvu odvahy, aby vytrvalo! Musíte nejostřeji vystupovat proti
všem malověrným! Neodůvodněné a často zlovolně či lehkomyslně šířené
pověsti odmítejte! My, kteří jsme zůstali doma, máme a musíme vytrvat!
Kolegové! Prostý způsob života a stravy, míra v přijímání bílkovin a
tuku posloužila zdraví mnohých lidí!
Choromyslný: Lichvářům a lékařům! (Výkřiky: To je škandál! Ven s tím
chlapem!)
Předseda lékařského výboru Velkého Berlína: Školní lékaři bezpečně
zjistili Choromyslný: - že Německo bylo úspěšně zamořeno lží! (Výkřiky: Fuj!)
Předseda lékařského výboru Velkého Berlína: - že první generace nové
mládeže nejeví známky zdravotní újmy proti dřívějšku!
Choromyslný: Přírůstek úmrtnosti činí jen 37%! (Výkřiky: Drž
hubu! Tovaryš bez vlasti!)
Předseda lékařského výboru Velkého Berlína: Úmrtnost dětí poklesla.
Právě nedávno dokázal přední odborník, že se kojencům nikdy nedařilo
tak dobře jako teď. (Výkřiky: Tak jest!) Nemocnice jsou méně přeplněny
než dříve.
Choromyslný: Protože všichni jsou mrtví! (Vřava.)
Hlas: Ať to ten chlap dokáže!
Choromyslný: Zprávy některých ústavních lékařů znějí zoufale, když
líčí hlad pacientů, kteří se pokoušejí pozřít odhozené košťály a jiné
nestravitelné věci, aby jen utišili svůj hlad. Zpráva, vyžádaná z
jednoho chorobince, zní lakonicky: Všichni chovanci zemřeli. - Ti
však, kteří jsou zaživa shromážděni zde, byli nakomandováni k odborným
posudkům a najdou teprve po nevyhnutelném krachu lži i říše odvahu k
pravdě! Ale pak bude příliš pozdě a žádné doznání neuspoří jim
pohrdání ciziny. Neboť německá věda je prostitutka, její mužové jsou
její pasáci! Co tu je shromážděno, aby ve službách lží generálního
štábu popřelo umírání dětí a černé změnilo v bílé, má větší a
krvavější vinu než ti, kteří černé změnili v červené! Těch 93
intelektuálů, kteří kdysi zvolali: Není to pravda! a Protestujeme!,
kteří zahájili pathos lži svým protestem proti německé cti, a ti,
kteří se k nim přidali, oddálili německou kulturu od Goetha a Kanta a
všech dobrých duchů Německa více než dokonce oni romantičtí žháři, pod
jejichž nátlakem lžou! Pod rukama takových lékařů se ve světě, jenž se
obává, že bude nakažen německým duchem, jistě nezvýší ruch - a že při
tom množství profesorů vlast je zasvěcena moru, to praví i rým!
(Vznikne ohromný hluk. Je slyšet výkřiky: Není to pravda! a
Protestujeme! Několik profesorů se chce na choromyslném dopustit
násilí a jsou ostatními chlácholeni.)
Psychiatr: Pánoe! Byli jsme právě svědky nejdivočejšího výbuchu
nenávisti k vlasti, která nikterak nemohla vyrůst na německé půdě.
Pacientovo reagování na pokusy velectěných kolegů Boase, Zuntze a
Rosenfelda-Vratislav, a zvláště na obsažné a průkazné vývody
velectěného předsedy lékařského výboru Velkého Berlína, za něž
velectěnému kolegovi ještě musím nejvřeleji poděkovat, ukázalo mi
jasně, že tento muž není choromyslný, nýbrž že je placen Dohodou! Máme
tu co činit s akutním případem northcliffovské propagandy, jejímuž
chronickému rozšíření bránit je povinno právě lékařstvo Velkého
Berlína. Jed pacifismu nalezl již přístup i do zdravých mozků a příliš
daleko jdoucí idealismus odpůrců války dodává slabochům a ulejvákům
odvahu k chování, jež je spolu nejhorším zlem, jímž trpí tělo
německého národa. Přistupuje-li k tomu ještě zločinná propaganda, pak
se brzy vytvoří stav, jenž je schopen těsně před konečným vítězstvím
ochromit našeho podnikavého ducha. Je to duch slabošství, jenž
napřimuje páteř nepříteli a nám ochromuje křídla v obranné válce, již
nám vnutila britská závist (Výkřik: Britský kramářský duch!),
francouzská touha po odvetě (Výkřiky: A ruská dravost!) - a ruská
dravost. Máme tu tentokrát před sebou typický případ. Nemohu opominout
zdůraznit, že mně tento muž byl předem podezřelý, a nyní jsem nabyl
přesvědčení, že tu máme co dělat s docela těžkou váhou. Takhle nemluví
choromyslný, pánoe, takhle mluví vlastizrádce! Mohu Vám, pánoe, dále
prozradit, že tento muž svým vzpurným chováním ve vyšetřovací vazbě,
kde pokračoval ve svých neslýchaných útocích proti všemu, co je Němci
svaté, ano dokonce se dal strhnout k pohrdavé zmínce o Wolffově
kanceláři (Vzrušení.) - upoutal pozornost nejvyšších kruhů a že
dokonce osobnost, kterou my všichni ctíme (Shromáždění se zdvihne) náš korunní princ pronesl výrok, že by ten chlap měl dostat po kušně.
(Výkřiky: Hurrá!) Bude záviset na rozhodnutí dotyčných nejvyšších
míst, zda taková remedura, kterou by bylo po případě vzít v úvahu jako
zostření trestu, má býti uplatněna. Naším úkolem, pánoe, jest
prohlásit se zkrátka za nekompetentní, protože lékařská věda nemá s
tímto případem co činit, a odevzdat ho péči směrodatných kriminálních
faktorů. (Otevře dveře a volá.) Strážníku!
Strážník Buddicke (vstoupí): Ve jménu zákona - no tak pote sebou!
(Odejde s choromyslným. Shromáždění se zdvihne a zpívá Wacht am
Rhein.)
Proměna.
8. scéna
Výmar. Ženská klinika.
Profesor Henkel: Není tu už nic k operování? Jeho Výsost bude hned
tady a já jsem mu slíbil - chtěl jsem mu dát příležitost zúčastnit se
jednou jako divák nějaké operace. No tak?
Profesor Busse: Nemáme nic.
Henkel: Musíme ale ještě něco operovat.
Busse: Není tu nic.
Henkel: Máte přece ještě jeden případ. Přineste ho sem.
Busse: Ale - ta pacientka právě snídala.
Henkel: To nevadí. (Přinášejí pacientku. K jednomu asistentu.)
Připravte ten případ a vypumpujte jí žaludek.
Pacientka (brání se v největším rozčilení): Ne - ne - já - nechci Henkel: Láry fáry! Ta by člověka ještě blamovala před Jeho Výsostí.
(Princ zu Lippe objeví se s průvodem. Uvítací ceremonie. Operace se
provádí.) Jde to moc krásně, Výsosti - tady - tak Ošetřovatelka (tahá asistenta za kabát): Ach - nebesa Henkel: Co se děje? (Asistent dává kafrovou injekci.)
Asistent: Pane profesore Henkel (odmítavě): Pšt Princ zu Lippe (k Henklovi): To jste operoval znamenitě, budu to hned
hlásit své sestře.
Proměna.
9. scéna
U německé záložní divise.
Plukovník (diktuje): Z francouzského pracovního oddílu u překážky na
kótě 4674 byli zákopním pozorovatelem svobodníkem Bittrem, 7. setnina,
záložní pěší pluk 271, třemi výstřely odstřeleni dva Francouzi.
Vyslovuji svobodníku Bittrovi za tento dobrý výkon své uznání.
Proměna.
10. scéna
Fronta na Isonzu. U brigádního velitelství. Po obědě.
Schalková (stojí obklopena důstojníky): Krok za krokem prošla jsem
nyní celou frontu na Isonzu podél gorického úseku. Všechno mi ukázali!
Teda co jsem tam zažila! Ti, kteří sedí v zázemí, nedovedou si to
vůbec představit. Po dlouhém prošení dostala jsem tedy povolení jít s
sebou. Cítila jsem, jak dobrovolnost ztěžuje břímě. Že nemusím jít s
sebou, způsobovalo vnitřní rozpor. V udaný čas, v 5 hodin odpoledne,
hlásím se u generála, že jsem připravena k odchodu. Prosím o to, abych
směla jít s některým pánem, který dnes musí beztak do zákopů. Kvůli
mně nemá být ohrožen nikdo, od koho to nežádá služba! Mladický
poručík, který je ze srdce rád, že se mu naskýtá změna, odbočí se mnou
na úpatí hory, již obcházíme, abychom jej pak ztekli s boku. Předtím
dostávám rozkaz, abych přesně v 9 hodin zase byla na místě, z něhož
jsme vyšli. Tiu, tiu, tiúúú - hvízdá to se strany. A rozprávějíce
loudali jsme se měsíční nocí zase domů. Ale pak! U dělostřeleckého
pozorovatele v Podgoře jsem seděla, bez dechu čekajíc, co se v jeho
úseku bude dít. Nuže, nastalo takové potvrzení instinktů, takové
zdůraznění osobnosti, že by se nikdy dříve nebylo smělo projevit. Nad
zdí zámeckého parku jsem byla ostřelována. Stojíme tu bez hnutí. Nechť
nás nepřítel vidí! Ani slovo jsme ještě nepromluvili. Teď se na něj
dívám. Je tenký a bledý. Ne mnoho přes dvacet. Něco podivného se ve
mně děje. Dívám se na poručíka; učitelem na obecné škole je v nějaké
maďarské vesnici. A jako oslňující světlo svítá ve mně poznatek. Za
bubnové palby na San Michele osvítí nové pochopení můj mozek. Poručík
netuší, jak jeho chování působí na mou vnímavost. Dívá se na mne a
usmívá se. Cítí, že myslím s ním, naše nervy se chvějí za bubnové
palby v taktu. Zní to jako sólové číslo v orchestru... Tk, tk, tk - to
začíná.. Je to první zvuk zrána, když o půl čtvrté vstávám, abych šla
do zákopů.. Tiu, tiu, tiu - tk, tk, tk - bim!.. Ale ani pouhá
myšlenka, že bychom mohli být neposlušni, že bychom mohli nedbat
rozkazu, nepřijde žádnému z nás obou na mysl. Ohromnou hnací sílu
rozkazu cítím nyní na vlastním těle. Poručík se zastaví. Slavík láká a
akácie voní omamně. Nyní to arci přichází s druhé strany; již ne tak
práskavě a spěšně, nýbrž zvolna řvavě, téměř posměšně zpívajíc.
Poručík mne táhne ke zdi. Vu - vu - vu - - Byla to chybná rána.. Ani
nepomyslím na to, že bych se zastavila nebo hledala kryt. Rozkaz: V
devět hodin být na místě. Po prvé mohu úplně cítit s mužstvem. Jaká
úleva je takový rozkaz. Podivuhodně lehce projde člověk ohněm, když
rozkaz to žádá. Blaze tomu lidu, který by mohl žít v rozkazu,
důvěřivě, v přesvědčení, že rozkaz je jistě správný, vydaný nejlepšími
z nejlepších; jako to je zde ku předu nutící a každý ústup
znemožňující, majetek chránící rozkaz od Isonza! Zranění nás
dostihují.. Jeden muž ztratil sluch a řeč. Kyne nám a ukazuje, co se
mu stalo.. Auta čekají a brzy. jsme v hlavním stanu. Stůl je prostřen
a v kouřících mísách přinášejí jídlo. V každém oku je zřít ještě
odlesk zážitku. Ale my jíme chutě a spíme nádherně a k příštímu obědu
vyhrává vojenská hudba při důstojnickém obědu. Máme přece potřebný
zákop. Jí se na volném vzduchu, chřest chutná znamenitě a sladké
valčíkové melodie závodí s kukačkou a datlem.. V Římě nedoví se
Salandra asi nic jiného, než že dnes ztratil jeden zákop. Nuže,
bubnovou palbu na Monte San Michele měla jsem za sebou. Druhého dne
však jsme šli ještě jednou ven. Intresantní jsou vlaky s raněnými.
Lehce zranění se ještě drží a salutují, jiní se mdle dívají a
pokoušejí se sáhnout rukou k čepici, mnozí však leží bez pohnutí, mají
plášť natažený přes tvář a nevidí a neslyší nic.. Bitva je u konce.
Můžeme tedy jít. Druhého dne jsem si myslila, ach co, Monte San
Michele nechám dnes být. Dnes vede mne má cesta k sousední divisi, k
maďarským oddílům armády. Mrtvolný puch vane po silnici. Žádné
velkoměstské korso není tak oživeno lidmi jako tato granáty
ostřelovaná silnice. Zde leží od osmi až desíti měsíců mezi zákopy
zcela mumifikované, proděravěné mrtvoly.. Zákopy jsou úzké, téměř jen
v šíři jednoho muže a lidé spí dlouze nataženi na jejich dně. Stoupáme
přes ně, ale oni se neprobouzejí.. Šest tref na plno napočítáme a
podaří se nám udělat rychle snímek.. Smím se podívat skrz pancéřovou
desku a žasnout nad trychtýřem.. U velitele bataljonu dostanu sklenici
vaječného punče. To dělá člověku dobře. Nervy se přece chvějí z toho
věčného lomozu kolem. "Prostřete čerstvý novinový papír", volá
pohostinný důstojník. (Patrně galantnost pro mne.) Šest výstřelů šest tref.. Desku za deskou plním obrazy pro budoucnost.. A pak zpátky
sem. U brigádníka nás očekává snídaně; vděčně ji přijímám. To ale byla
snídaně -! Že mne Cadorna dnes zase ušetřil, že granát zase přišel
právě o čtvrt hodinky později, dostali jsme láhev pravého šampaňského
a jako zvláštní odměnu krabičku opravdového kaviáru. Chřuplavé housky
a pestré květiny, ředkvičky a damaškový ubrus - takové kontrasty jsou
možné jen na frontě!
Důstojníci: Že ji Cadorna dnes zase jednou ušetřil, že granát zase
přišel právě o čtvrt hodinky pozdě nám dali housky, kaviár,
neb pro nás je tu zřízen bar.
My od štábu jsme, kdo je víc?
Nám nechybí tu věru nic.
My do zákopů nechodíme,
zde šampaňským se opíjíme.
Tam místo kaviáru přec
jen smrt by našel našinec.
My žerem, tamti musí platit.
Za vlast je krásné život ztratit.
Však to i dětem známo je:
My pádném jen, když na mol jsme.
Cadorna, ten s námi dnes smůlu zas má.
[: Hle, takové kontrasty fronta jen zná! :]
Proměna.
11. scéna
Divisní velitelství.
Velitel: Excelence, právě tento podnik byl vzhledem k nedostatku
přiměřeného dělostřelectva bez vyhlídky. Nepřítel uspořádal pravé
střílení do terče na vypuštěné pontony a jejich posádky. Na sta mrtvol
utonulo onoho dne v Sanu a pak jsme se musili přece vzdát našich posic
u této řeky. Stojíme nyní před stejnou situací.
Smrtihlav: Musíte bezpodmínečně vydržet.
Velitel: Excelence, oddíly mrznou v ledových děrách, naplněných spodní
vodou.
Smrtihlav: Jak vysoko odhadujete pravděpodobné ztráty?
Velitel: Na 4000.
Smrtihlav: Oddíly musí být podle rozkazu obětovány.
Velitel: Jestliže vyjdou ven, budou se po kolena brouzdat ve sněhu a
mají při tom útočit na vyvýšenou posici nepřítele.
Smrtihlav: Což nemáte polního kuráta, který by ty lidi vzpružil?
Ofensiva nesmí být za žádnou cenu zdržena!
Velitel: Excelence, napadalo přece tolik sněhu, že v tom zajde celý
jeden pluk.
Smrtihlav: Jeden pluk? Co mi záleží na jednom pluku!
Velitel: Ti lidé stojí s hladovými žaludky ve vodě. Bojují zoufale
proti mohutným ustavičným útokům Rusů.
(Smrtihlav je volán k telefonu.)
Smrtihlav: Cože? Vystřídání nebo posilu? Pane plukovníku, musíte
vydržet do posledního muže, nemám žádné mužstvo k disposici, a ústup
neznám, ať to stojí, co chce! Cože? Jeden den klidu chcete k osušení
šatů?
Co říkáte? Vaši ubozí, hodní Tyroláci leží postříleni tam venku a
plovou ve vodě? (Řve.) K postřílení jsou tady! Konec! - Tak a Vám
nemám co jiného říci. Oddíly musí vytrvat ve svých posicích, jde o mou
existenci! (Odejde.)
Major (k veliteli): To se nedá nic dělat, excelence má ve zvyku
vrhnout do boje právě své nejlepší oddíly kvůli jejich znamenitým
vlastnostem při nejobtížnějších úkolech. Excelence je nadmíru
energický, cílevědomý, impulsivní generál, který klade přísné
požadavky ve službě, osobně je statečný a od svých podřízených žádá
bezpodmínečné sebeobětování.
Proměna.
12. scéna
Na ústupu v jedné obci.
Smrtihlav (k jednomu plukovníku): Nikdo nesmí vystoupit z řady, nikdo
si nesmí nic koupit! (Z jednoho obchodu vystoupí hladový voják, který
drží v ruce kus chleba. Smrtihlav ho spráská jezdeckým bičíkem.) Pane
plukovníku, jaké to tady vedete stádo sviní, nechtě každého muže,
který vystoupí, na tři hodiny uvázat! Oznamte, že se má na lidi, kteří
na pochodu nebo při ústupu chodí k sedlákům nakupovat chleba nebo
mléko, střílet! (Odjede na koni. Tu a tam opouštějí lidé řady.
Důstojníci střílejí za mužstvem. Panika. Zděšené výkřiky: Rusové
jdou!)
Nadporučík Gerl (postaví se do positury): Vy můžete pochcípat hlady,
ale já budu ještě vždycky mít co jíst!
Proměna.
13. scéna
Špitál vedle divisního velitelství. Je slyšet plukovní hudbu, hrající
veselé melodie.
Těžce zraněný (naříká): Ať nehrajou - ať nehrajou!
Ošetřovatel: Drž hubu! To je stolní hudba excelencpána polního
maršálka von Fabini! Kvůli Vám ji nezarazí, co si myslíte? (Dveře se
otevřou. Je slyšet zpěv: Já malé špičce přednost dám, než nemoc,
horkost radš ji mám.)
Proměna.
14. scéna
U německé záložní divise.
Plukovník (diktuje): - Teď konec denního rozkazu. Poznámka! Z Mazurské
prádelny v Lötzenu dostal pan generál von Schmettwitz tři bílé vysoké
límce, značka Maingau, šířka 42 cm, bez značky, které mu nepatří.
Naproti tomu chybějí tři bílé vysoké límce, šířka 43 cm, dva z nich se
značkou v. Sch., a všechny tři s šedivou nitkou v zadní knoflíkové
dirce. O výměnu se prosí.
Proměna.
15. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Před jednou věcí bych Vás chtěl varovat: před
generalisováním.
Škarohlíd: Chcete říci, abych se střežil považovat každého darebáka za
generála?
Optimista: Ne, neměl byste přehlížet množství příkladů vzorného plnění
povinnosti a obětavosti - také se strany důstojníků Škarohlíd: Nesmí se generalisovat. Protože ony příklady v takovém
množství patrně vůbec ani nelze přehlédnout, nezbývá než věnovat
pozornost výjimkám. Kdybychom místo toho chtěli upozorňovat na ty,
kteří ve válce neztratili svou čestnost, pak bychom zdůrazňovali něco
samozřejmého a ubližovali bychom této instituci, protože bychom
vyvolávali dojem, jako by čestnost byla něčím výjimečným. Právě tím,
že upozorňujeme na darebáky, zbavujeme se výtky, že generalisujeme,
již by mohli činit jen postižení, ne ostatní. Ublížit bych nechtěl
žádnému jednotlivci, jen celé instituci, a to tím, že méně uznávám v
její prospěch, že čestného muže nezkazí, než v její neprospěch, že
slabocha proměňuje v ničemu. Jen si nemyslete, že považuji tyto
zbabělé sosáky, kteří se nyní chápou mocenské příležitosti, aby se za
svůj nedostatek mužství mstili na mužstvu, za vědomé tyrany. Prolévají
krev jen proto, že ji nemohou vidět a že ji nikdy neviděli, jednají v
opojení zážitku, že náhle jsou svými vlastními představenými a že
jednou smějí dělat věci, pro něž nenalézají nezbytné ospravedlnění ve
své osobnosti, nýbrž pouze v dané příležitosti. A většinu těchto
šupáků nebude svého času ani možno stíhat, protože při svých činech
byli chráněni kodexem, který jim dovoluje a přikazuje všechno, co jim
dosud trestní řád zakazoval: reglementem. Velká byla ta doba, v níž
člověk za loupení, vraždění a hanobení vyvázl se záslužným křížem, a
za osnování těchto Činů s řádem Marie Terezie!
Optimista: Nesmí se generalisovat. Právě dnes jsem četl, že se mužstvo
cítí s důstojníky, kteří obětují vlasti teplou krev svého srdce,
kamarádstvím, jež se často stupňuje až k přátelství, téměř Škarohlíd: - spoutáno.
Proměna.
16. scéna
Nákladní nádraží v Debrecínu. Vagon, hlídaný stráží.
Křídou je na něm napsáno: 40 mužů, 6 koní. Zvědavci v kruhu kolem.
Hlídka (k obyvatelstvu): Děte dál!
Nadporučík Beinsteller: Jak dlouho visej tytam?
Poručík Sekira: Teprve půldruhý hodiny.
Beinsteller: Tak eště půl hodiny! Kolik je jich?
Sekira: Dvacet.
Beinsteller: Teda eště místo pro dvacet! Těm prasatům z fronty se vede
až moc dobře.
Sekira: Už sem je beztak nechal holit na sucho a pak sem je zfackoval.
Až to přivazování bude zakázaný, však já už vím, co udělám. Do strážní
budky s ním - a pak ho tam omotám ostnatým drátem, že ten chlap bude
moct stát jen v pozoru!
Proměna.
17. scéna
Vídeňský magistrát.
Úředník (ke straně, stojící před ním): Tak když chcete jít na venkov to budeme hnedka mít, to se musíte řídit jen následujícím předpisem,
dávejte pozor (Čte, při čemž jedno slovo zvláště živě zdůrazňuje, ale
ustavičně provádí ukazováčkem pravé ruky pohyb, který se zdá odhánět
všechny naděje) Osoby, které v roce 1917 překládají své bydliště
přechodně do lázní nebo na dobu nejméně čtyř týdnu do lázeňského místa
či na venkov, musí nejdéle do l. června u okresního úřadu svého
stálého bydliště prostřednictvím tamtéž vydávaného úředního formuláře
podat odhlášku, v níž jest udati jméno, stálé bydliště, místo letního
pobytu, den pravděpodobného příjezdu, počet doprovázejících osob a
zamýšlené trvání pobytu; stejně znějící druhé vyhotovení této odhlášky
jest odeslati okresnímu úřadu zvoleného letoviska. Tyto osoby musí si
ještě před odjezdem ve svých výdejnách chlebenek vyzdvihnouti
odhlašovací lístek pro příděl potravin a tímto odhlásit odběr oněch
potravin, jejichž prodej je rayonován, proti potvrzení na odhlašovacím
lístku pro příděl potravin u dotyčné prodejny. Prodavač rayonovaných
potravin musí vést seznam, v nějž je zanášeti jméno, bydliště, den
odjezdu a počet provázejících osob odhlašujících se odběratelů, jakož
i množství odpadajících potravin; tento seznam jest zaslati onomu
místu, z něhož se provádí příděl rayonovaných potravin, koncem každého
týdne. V lázních, lázeňském místě nebo letovisku jest se dotyčným
osobám za současného předložení odhlašovacího lístku pro přiděl
potravin (Strana zmizí.) hlásit ve výdejně chlebenek jak po příjezdu,
tak také před opuštěním tohoto místa. Výdej lístků pro odběr potravin
smí se v místě letního pobytu, jakož i po návratu do stálého bydliště
dít jen na základě příslušnými úředními poznámkami opatřeného
odhlašovacího lístku pro příděl potravin. Politické okresní úřady byly
zmocněny rayonovat nákup potravin se strany cizinců a mimo to upravit
podávání jídel v jídelních podnicích lázní, lázeňských míst a
letovisek. Hostince mají na větší příděl potravin pro stravování
návštěvníků lázní, lázeňských míst, jakož i letovisek všeobecně nárok
jen tehdy, jestliže prokáží zvýšenou potřebu odevzdáním od strávníků
vybraných ústřižků přídělových lístků. Pro výletníky, kteří navštěvují
lázně, lázeňská místa a letoviska jen na krátký čas, nemohou být
učiněna zvláštní vyživovací opatření. Dále byly politické okresní
úřady zmocněny zakázat návštěvníkům lázní, lázeňských míst a letovisek
k zamezení baťochářství bezprostřední nákup jistých potravin u
výrobce. - No tak teda, teď to víte, teď můžete - (Vzhlédne.) Kampak
zmizel ten člověk? (Hledá po podlaze.) Vy pane, počkejte na
odhlašovací lístek pro příděl potravin! (Potřásá hlavou.) Podivnej
člověk tohle. Co si lidi jen dovolujou! (Hledá dále. Pak se zdvihne.)
Ten se nemoh dočkat. Naposledy už je na venkově!
Proměna.
18. scéna
Byt rodiny Wytrwalovy.
Matka: Sundejte si doma ty sandály, čovek neslyší vlastní slovo!
Dítě: Mami, nedostaneme dnes zase nic jíst?
Matka: Ty drzej kluku, já tě naučím - (Chce se na něj vrhnout. Zvoní.)
To je táta! Stál ve frontě na turíny, dej pámbu (Je slyšet klapání sandálů. Otec, v papírovém obleku, se objeví ve
dveřích.)
Děti: Tati, chleba!
Otec: Děti, Rusko hladoví!
Proměna.
19. scéna
Abonent a vlastenec v rozhovoru.
Abonent: No teď už přece dostaneme brzy obilí z Ukrajiny.
Vlastenec: Ten Czernin ale má gevure! Teď máme chlebovej mír! A teď to
můžou zkusit, vyhladovět nás.
Proměna.
20. scéna
Sofia. Banket německých a bulharských redaktorů.
Německý vyslanec hrabě Oberndorff (zdvihne se): Velevážení hosté!
Těším se pokaždé, když mi je dopřáno shromáždit zde v domě, nad nímž
vlaje černo-bílo-červená vlajka, německé a bulharské přátele k
přátelské výměně názorů. Dnes však se těším zcela mimořádně. Neboť
Vás, velevážení pánové z německého a bulharského tisku, mohu vítat
jako - kolegy.
Výkřiky: Bravo! Zdravíčko, pane kolego!
Německý vyslanec: Ano, i když tu a tam si navzájem máme co vytknout,
jak to mezi příslušníky jednoho cechu bývá, diplomacie a tisk patří
těsně k sobě.
Výkřiky: Bravo! Bravo!
Německý vyslanec: Žádný dobrý žurnalista bez diplomatického čichu a
žádný schopný diplomat, který by nebyl pro své povolání pomazán
vydatnou kapkou tiskařské černi.
Výkřiky: Výborně!
Německý vyslanec: Pravím povolání, ale toto slovo je příliš nepatrné.
Je to umění, vysoké umění, jež provozujeme, a nástroj, na kterém
hrajeme, je nejušlechtilejší, jejž si můžeme představit, je to duše
národů!
Výkřiky: Tak jest!
Německý vyslanec: Co může vykonat diplomacie sjednocená s tiskem,
ukázala nám tato světová válka.
Výkřiky: Zajisté!
Německý vyslanec: Od nepřítele se máme učit. Necháme-li projít naší
myslí řadu diplomatických veličin Angtangty a při tom slyšíme jména
jako Times a Reuter, Matin, Havas, Novoje Vremja, nepočítaje malé
satelity v Římě, Bukurešti, Bělehradě, pak musíme doznat, že se tu
představil spolek, který se může vykázat úspěchy. Úspěchy lži a
zaslepenosti Výkřiky: Tak jest!
Německý vyslanec: - vzteku a nenávisti, jakou svět dosud neviděl. Ano,
je to mocný spolek a je hrozno na něj pohledět, a přece je to jen
uměle nafouklý kolos, jenž jednoho dne praskne. Neboť mu chybí
životodárný a život udržující duch, pravda. Ta bojuje na naší straně.
Výkřiky: Zajisté!
Německý vyslanec: S ní a za ni bojujete Vy, pánové od bulharského a
německého tisku, s hrdým vědomím, že každý úspěch, jehož dosáhne
pravda, znamená také úspěch pro naši společnou věc. Ano, toho dne, kdy
národům, které jsou hnány do marného boje proti nám, konečně spadnou
šupiny s očí, toho dne, kdy poznají, jak ve skutečnosti vypadáme Výkřiky: Hurá!
Německý vyslanec: - jak nepřemožitelně jsme vyzbrojeni zevnitř i
zvenčí, toho dne se skončí světová válka! (Sedne si. Všeobecné
připíjení.)
Výkřiky: Hurá! - Zdravíčko, pane kolego! - Pane hrabě, na zdraví!
Kleinecke-Berlín: Zdá se mi, pane kolego, že ti strejdové z Balkánu
polevují. Všim ste si, ani slovo -!
Steinecke-Hanover: To mi neušlo. No a dyby. Oberndorff byl báječnej.
Kleinecke-Berlín: Jedna poengta za druhou. Ten čovek je opravdu
pomazanej vydatnou kapkou tiskařský černi.
Steinecke-Hanover: Ten čovek je z nejlepších řečníků, co dnes máme.
Pravda, ta bojuje na naší straně - jak prostý a opravdový zároveň!
Kleinecke-Berlín: Jo, od toho dne, kdy sme mohli oznámit, že
francouzský letci házeli bomby na Norimberk. To byl začátek.
Steinecke-Hanover: Jo, od tehda stojíme v boji proti lžím nepřátel.
Kleinecke-Berlín: Co může vykonat diplomacie spojená s tiskem, ukázala
nám tato světová válka, již nám vnutila britská závist, francouzská
touha po odvetě a ruská dravost. Zlatá slova.
Steinecke-Hanover: Připomíná slovo jednoho velkého kolegy. Jak praví
Ernst Posse? Válka ukázala, jak velkou moc má moderní novinář v ruce.
Odmysleme si, praví Ernst Posse, dovedeme-li to, noviny z tohoto
mezinárodního rozvratu myslí; byla by se bez nich válka vůbec stala
možnou, možnou v příčinách svého vzniku, možnou také ve svém
provedení?
Kleinecke-Berlín: Jak pravdivý! Ernst Posse dokonce vyřazuje
diplomacii.
Steinecke-Hanover: Mluví právě jako žurnalista. Oberndorff je diplomat
a dává proto tisku, což jeho jest.
Kleinecke-Berlín: No ale řekněte, pane kolego, tyhle líný strejdové z
Balkánu Steinecke-Hanover: Ach, o to se čovek nesmí starat. Helejte,
Oberndorff nám připíjí Oba: Pane hrabě, na zdraví!
Proměna.
21. scéna
Ministerstvo zahraničí.
Haymerle (k jednomu redaktoru): Kdyby se toho byl dožil nebožtík, že
píšu článek pro Neue Freie Presse o jeho úmrtním dni - ta radost,
jakou by měl! Jsem toho času v poli a přijel jsem jen za tím účelem
sem - neboť tam venku nemám dost klidu ku psaní. Ale to mi bude
milejší, když Vám to budu diktovat. Teda - pamatuju se na to jako
dnes. Teda - byl bych Vám teda velmi vděčný, kdybyste chtěl přijmout
následující řádky do Vašeho ctěného listu.
Měl jsem čest sloužiti od konce ledna 1914 jako c. a k. legační rada v
Berlíně pod jeho Excelencí hrabětem Szögyeny-Marichem.
Říci něco podrobnějšího o době krátce před vypuknutím světové války
není mým úmyslem, nejsem k tomu ani oprávněn; chtěl bych uvést jen
episodu, která je pro tohoto velkého státníka charakteristická a která
ho současně ctí.
Bylo to večer toho dne, kdy byla vyhlášena válka mezi Srbskem a c. a
k. monarchii.
Sešel jsem, s prosbou o podpis, ještě v 1/2 9 večer z kanceláře dolů k
jeho Excelenci.
Velvyslanec se právě chystal vrátit se z jídelny do ložnice.
Když mne spatřil, otázal se, podle svého zvyku ptát se svých
návštěvníků nebo úředníků, je-li něco nového, i tehdy, když sám chtěl
něco důležitého sdělit: Co je nového? Na mou odpověď, že mi není nic
důležitého známo, podíval se na mne starý pán takovým zcela zvláštním,
napolo pyšným, napolo teskným pohledem - víte, tak divně - a řekl,
podávaje mi hluboce dojat ruku: Právě jsme vyhlásili Srbsku válku.
Redaktor: Pan legační rada to tedy o 1/2 9 večer ještě nevěděl? Ale
obyvatelstvo bylo již, jak se zdá, informováno?
Haymerle: Počkaj. Doslovně v téže chvíli zaznělo v Moltkestrasse,
(která probíhá mezi velvyslaneckým palácem a pruským ministerstvem
války) hřímavé mnohonásobné Sláva! a hned nato zazněla z hrdel
několika set lidí všech stavů - důstojníků, pánů v cylindru, dam ve
večerní toaletě Redaktor: To je intresantní.
Haymerle: - žen z lidu, dělníků, vojáků a dětí Redaktor: Jak, také děti?
Haymerle: Přirozeně. Ó, dětičky jsou často chytré! Zejména on byl
vždycky velkým přítelem dětí! Tak kde teda sme - naše milovaná národní
hymna, a všichni volali, jako by jedněmi ústy, po velvyslanci. K oknu,
k oknu. Ať se ukáže. Chceme ho vidět!
Redaktor: Patrně jednal lid spíše z instinktu než z informovanosti.
Haymerle: Samozřejmě. Cítil právě již tehdy německý lid pudem, který
je vlastní velkému množství, jak vroucně by měly obě říše být spojeny
spolu na zdar i zmar.
Jeho Excelence byla tak hluboce pohnuta, že jsem ho mohl jen pracně
přimět k tomu, aby přistoupil k oknu své pracovny.
Hrabě Szögyeny byl tak rozechvěn, že mohl nadšenému lidu jen kynout
rukou na znamení díku. Ale slzy mu stékaly po tvářích. A já se
nestydím doznat, že také mně - (Slzy chrastí v jeho hlase) jenž stoje
v pozadí jsem směl prožít tento povznášející okamžik, stékaly těžké
slzy.
Pro velvyslance byl to však patrně největší a nejkrásnější okamžik
jeho osudem pronásledovaného života, když tento významný státník
krátce před odchodem z dvaadvacet let vykonávaného úřadu ještě směl
zažít, jaké pro naši milovanou vlast neocenitelné plody - (Nemůže
pohnutím mluvit dále.)
Redaktor (pohnutě): Pane legační rado, vzpamatujte se, my od novin
cítíme s Vámi! To další si udělám v redakci. Vyrozumívám z Vašeho
pohnutého líčení, že již před začátkem světové války byly prolévány
slzy. I když to na štěstí byly jen slzy radosti, naznačila tím přece
diplomacie intuitivně úkol, který nadále byl přenechán národům samým.
Ale věřte mi, pane legační rado - žurnalistika nestála neúčastně
stranou. Jako povolání od přírody liberální přispěla naopak ze všech
sil k tomu, aby slzám, které tekly od oné velké chvíle, nechala volný
průběh.
Haymerle (dojatě): Děkujeme Vám za to.
Proměna.
22. scéna.
V parádním pokoji u Wahnschaffových.
Paní Pogatschniggová: No tak mohu jen říci, že Hrdinný hrob v domově u
nás nalezl největší rozšíření a že všichni jsou nadšeni.
Paní Wahnschaffová (skromně se bráníc): Ach, to přece bylo jen pro
mrtvé. Ale teď vynašel mužíček polštář pro hrdiny, nejkrásnější dárek
pro naše do svých domovů se vracející bojovníky, aby si odpočinuli po
svých činech. Obsahuje: 1. důmyslné oslovení: Vítej, vítězi. 2.
Železný kříž. 3. Jméno bojovníka v dubovém věnci jako symbol německé
síly. 4. Německé a rakouské praporečky jako znamení spojenecké
věrnosti Paní Pogatschniggová: Hleďme!
Paní Wahnschaffová: 5. Vítejte v domově! M 3.50.
Paní Pogatschniggová: Laciné. Co je u Vás v říši nového v dětských
knížkách a dětských hrách?
Paní Wahnschaffová: Hrajeme si na světovou válku.
Paní Pogatschniggová: Jak?
Paní Wahnschaffová: Hrajeme si na světovou válku. Časová obrázková
knížka pro naše maličké. No a z opravdových her - no 42 cm hmoždíř,
ale ten je přece vlastně od vás - počkejte - ach ano, znáte Rozdílení
kořisti?
Paní Pogatschniggová: Ano, ale s tím jsou u nás málo spokojeni, nevím,
čím to přijde.
Paní Wahnschaffová: Ach, to je přece rozkošná hra. Mí haranti jsou
úplně blaženi. Inu, pro nás Němce je všechno nejlepší Paní Pogatschniggová: - právě dobré dost. Zato my teď máme Smrt Rusů,
něco prvotřídního.
Paní Wahnschaffová: To musí být pěkné.
Paní Pogatschniggová: Smrt Rusů, důmyslný vynález hraběnky Taaffeové,
je intresantní trapič pro velké i malé, výrobek raněných z lazaretu
Červeného kříže na pražské Malé Straně, kde hraběnka koná jako vrchní
sestra samaritskou službu. Ve velmi vkusně provedeném velkonočním
vejci je znázorněna miniaturní pevnost s drátěnými překážkami a
močálem včetně bojujících spojeneckých a ruských vojáků. Otřásáním
vajíčka musí být spojenci vpraveni do pevnosti a Rusové vypuzeni do
močálu.
Paní Wahnschaffová: Heč!
Paní Pogatschniggová: Smrt Rusů je vhodným velkonočním dárkem nejen
pro mládež, nýbrž také pro vojíny ve špitálech, jimž poskytuje
příjemné rozptýlení a napínavou zábavu. Velkonoční vejce Smrt Rusů, ve
velmi vkusném černo-žlutém hedvábném provedení, stojí K 3.60 a je k
dostání v pražské ústřední prodejně Úřadu pro válečnou péči.
Paní Wahnschaffová: Jak hezounké! A jak jemně dovedla urozená
samaritka vzít ohled na vkus raněných! Inu, rakouská šlechta! Tam je
přece jen přes všechen šlendrián víc grácie než u nás, to musím i já
dokonce uznat. Jak je to tedy, milá Pogatschniggová - zatřese se
vajíčkem a pak musí naši hoši do pevnosti, Rusové však do močálu heč! To je přece Kolumbovo vejce!
Paní Pogatschniggová: Hraběnka je od tohoto vynálezu předmětem holdu
ve společnosti. A Vy v říši - nemůžete Vy se nám s ničím takovým
postavit na bok?
Paní Wahnschaffová: No, neměla bych vlastně chválit to, co vyrábí
Wahnschaffe - víte přece, sebechvála - ale nemohu jinak než doporučit
Vám vřele nejnovějšího vlka pro hru na válku. Tato nová hra nesmí
chybět v žádné německé domácnosti a poskytuje v každé rodině, v každé
společnosti, při každé příležitosti napínavou zábavu mladým i starým.
Nejdříve vloží každý účastník vklad do pokladny. Pak uvedou všichni
účastníci po pořádku vlka svými prsty do kroužícího pohybu. Písmena a
číslice mají následující význam: R. n. 0:
Rusko - nevyhrává nic. A. z. 1/1: Anglie - ztrácí celý vklad. F. z.
1/2: Francie - ztrácí polovinu vkladu. T. v. 1/3: Turecko - vyhrává
jednu třetinu pokladny. RU.v. 1/2: Rakousko-Uhersko - vyhrává polovinu
pokladny. N. v. v.: Německo nade všechno - vyhrává celou pokladnu.
Paní Pogatschniggová: Bravo! Ale když Rakousko vyhrálo polovinu
pokladny, jak může pak Německo vším disponovat? Což Německo sebere
taky Paní Wahnschaffová: No ne, vy rakouští peciválové, to se vám zase
jednou nelíbí - to je tedy vděk za to, že jsme vás tak často vytáhli z
bryndy! Se svou poslední ofensivou jste byli zas jednou krásně vedle!
Paní Pogatschniggová (tiskne jí ruku): Přesvědčila jste mne. Rakousko
vyhrává sice jen polovinu pokladny, ale - já jsem německá hospodyně!
(Odcházejí bok po boku, zpívajíce Deutschland, Deutschland über
alles.)
Proměna.
23. scéna
Tři německé fifleny při prohlížení německého módního žurnálu.
První německá fiflena: Podívej se, 4393, kostým Zvonková víla ze
světle lila hedvábí. Nabraná, zoubkovaně vystřižená sukně; zvonek jako
ozdoba hlavy - to je moje volba pro masopust!
Druhá německá fiflena: Ale ne, 4389, kostým Moždířové dělo z hladkého
satinu s moždířovou aplikací; velký moždířový motiv jako ozdoba hlavy
- to je moje volba. A jsme přece uprostřed masopustu!
Třetí německá fiflena: Člověk dělá, co může. Přináší oběti. Udělá ze
zvonkového kostýmu kostým moždířový.
Proměna.
24. scéna
Abonent a vlastenec v rozhovoru.
Vlastenec: Co říkáte k tomu přehánění, s jakým byl v nepřátelských
zemích posouzen pokus tří, pravím tří německých námořníků o vzpouru?
Abonent: Na to je jen jedna odpověď: Velká vzpoura v anglickém
loďstvu. Vlastenec: Kde, jak to?
Abonent: Ve Spitheadu in the Nore.
Vlastenec: Nepovídejte - tam že byla vzpoura?
Abonent: A jaká! Vzpoura vůbec není žádný slovo! Vzpoura zachvátila
téměř celé loďstvo admirála Duncana. Vzbouřenci blokovali Temži
šestadvaceti křižníky.
Vlastenec: Přestaňte, kde to stojí, co to bylo za vzpouru?
Abonent: Vzpoura zdála se být předehrou revoluce.
Vlastenec: Nepovídejte! Jaká revoluce, jaká vzpoura?
Abonent: Jaká vzpoura? Vzpoura, kterou připomíná vážený čtenář.
Vlastenec: Ach richtik - ale kdy to bylo?
Abonent: V posledních letech.
Vlastenec: O tom se přece vůbec nikdy nic neslyšelo? Teď to přišlo
ven? Řekněte prosím Vás kdy to bylo?
Abonent: 1797.
Vlastenec: No - to ale přece není v posledních letech!?
Abonent: Prosím, XVIII. století!
Vlastenec: No - ale co z toho máme?
Abonent: No - však vono se to roznese!
- Vlastenec: No jo, když to k tomu všemu eště je pravda!
Víte, kdyby to působilo na náladu Dohody, to by mě těšilo, zvláště
dyby na příklad ve Francii Abonent: No co chcete - ve Francii vypukla francouzská revoluce!
Vlastenec: Nepovídejte - kde to stojí?!
Proměna.
25. scéna
Oběd u Hindenburga a Ludendorffa.
Hindenburg (tiskne Pavlu Goldmannovi ruku): No tak, tady jste.
Pavel Goldmann (po straně): Lví tlapa. Vítá mne se srdečnou
laskavostí, která mu je vlastní.
Ludendorff (tiskne Pavlu Goldmannovi ruku): No tak, tady jste.
Pavel Goldmann (po straně): Jeho vzhled je nezměněně stejný jako před
jedním, dvěma, třemi roky, jenže jeho charakterní hlava je ještě
oduševnělejší.
Hindenburg a Ludendorff (po straně): Nezměnil se. (Sednou si, Goldmann
sedí mezi nimi. Oba k němu mluví střídavě zprava i zleva.)
Hindenburg (s povzdechem): Teď jde o to, abychom vytrvali.
Ludendorff (s povzdechem): Je to těžké, ale musí se to zdařit.
Hindenburg: Všechno je v pořádku.
Ludendorff: Situace opravňuje k největší důvěřivosti.
Hindenburg: Přezimovat arci musíme.
Ludendorff: Určit termín míru přirozeně nemůžeme. (Goldmann přikyvuje
na obě strany a dělá si poznámky.)
Pavel Goldmann (pro sebe): Učinit přesné údaje o tom, kdy bude mír
možný, je ovšem nemožné. Ale snad o tom, jak -? Položím teď otázku,
kterou má u nás doma patrně každý na srdci. (Hlasitě.) Jakými
prostředky bude mír nejbezpečněji umožněn?
Hindenburg: Mír bude umožněn tím dříve - Ludendorff: - čím příznivější
bude naše válečná situace. Ještě je čin Hindenburg: - důležitější než slova. Ludendorff: Proto bychom neměli
teď - Hindenburg: - mluvit o míru. Začátek - Ludendorff: - chtějí
udělat, jak se zdá, Rusové. (Nastane přestávka, v níž si Goldmann dělá
poznámky.) Pavel Goldmann (pro sebe): Co v souvislosti s tím bylo
řečeno o míru, vymyká se ve všech podrobnostech možnosti uveřejnění.
Jen tolik lze snad sdělit, že Hindenburg a Ludendorff si přejí mír,
který by vytvořil podle možnosti bezpečné a stabilní poměry, mír,
který by nám přinesl zajištěné poměry na hranicích a svobodné
hospodářské uplatnění ve světě a na světovém moři. Ludendorff: Tak
jděme dál! Pavel Goldmann: Dovolte jen ještě - Ludendorff: Ach tak Hindenburgu, jděme dál! Hindenburg a Ludendorff: Jsem toho názoru, že
názory o míru nemohou být nezměnitelné, protože závisí na válečné
situaci.
Hindenburg: Také o situaci na západní frontě mohu se - Ludendorff: vyslovit s naprostým klidem. Pavel Goldmann: Co lze očekávat od
Nejvyšší Válečné Rady, již se chystá dosadit Dohoda? (Pro sebe.)
Hindenburg se směje. (Zaznamenává to a položí pak prst na
alsasko-lotrinskou otázku.)
Ludendorff: Pro Francouze může existovat alsasko-lotrinská otázka Hindenburg: - pro Německo neexistuje.
Pavel Goldmann: No a co je s Amerikou?
Hindenburg: Reklama Ludendorff: - s níž Amerika ohlašuje své válečné výkony Hindenburg: - je imposantní a hodná země Ludendorff: - která dala světu Barnuma. Prozatím nyní vyčkáme Hindenburg: - zda výkony samy budou stejně imposantní.
Ludendorff: No a když - předně postavili Američané svou armádu proti
Japonsku Hindenburg: - za druhé trpí nedostatkem tonáže Ludendorff: - za třetí máme my ponorky.
Hindenburg a Ludendorff: Zkrátka, velká americká armáda stojí ještě v
mlhavých dálkách.
Pavel Goldmann: Mám na srdci otázku, která se dotýká problému ponorek.
Ludendorff: No, Hindenburgu, chcete taky jednou odpovědět sám?
Hindenburg: Ne.
Ludendorff: Nikdy jsme nemysleli na to, že by naše ponorky Anglii v
několika měsících vyhladověly. Naším cílem nebylo Anglii vyhladovět,
nýbrž ji spíše přimět k míru.
Pavel Goldmann: No dobrá, promluvme si teď taky o operacích v Italii.
Hindenburg: V soutěži s našimi Němci se rakousko-uherští vojíni
statečně Ludendorff: - bili.
Pavel Goldmann: O všech bojištích jsme již mluvili, postrádám teď již
jen Balkán.
Hindenburg (uklidňuje ho): Situace tam je Ludendorff: - nezměněná.
Pavel Goldmann (pro sebe): Jsem uklidněn. Oběd byl vojensky prostý,
ačkoli káva byla z pravých zrnek. (Hindenburg a Ludendorff se
zdvihnou, Pavel Goldmann zůstane sedět.)
Hindenburg (louče se s hostem, napolo obrácen k Ludendorffovi):
Budeme-li ještě chvíli mít odvahu a trpělivost, dovedeme to ke
zdárnému konci. (Obraceje se ke Goldmannovi.) Řekněte to v
Rakousko-Uhersku s pěkným pozdravem ode mne!
(Goldmann vstal a čeká váhavé.)
Ludendorff (přistupuje k němu a zdůrazňuje každé slovo): Byl jste dnes
snad naposledy u nás.
Pavel Goldmann (pro sebe): Slova generálního ubyvatele na rozloučenou
narážejí na to, že jsem dosud v každém válečném podzimu jednou směl
sedět u tabule polního maršálka.
Proměna.
26. scéna
Semmering. Horská stezka.
Císařský rada: - Tak co bych Vám povídal, těch deset vagónů mně jen
tak přilítlo do ruky. V Mariánských lázních, tak co bych Vám povídal,
dostane se všechno, jen toseví patnáckrát dráž, ale co na tom? Báječný
to bylo nedávno - na Jižní dráze, jak sem tam přišel, všechno
natřískaný, samí vojáci a tak, tam bylo křiku a tlačenice, lidí,
povídám Vám, něco takovýho sem přece eště neviděl - no to by bylo, já
abych nedostal místo, tak co Vám mám povídat, šel sem prostě středem
skrz a předem dovnitř a zadem, dopravní úředník povídal, abych se jen
spoleh, že se o mě postará, tak sem dal zavazadla nějakýmu vojákovi,
tak co Vám mám povídat, měl sem kupé docela pro sebe až nahoru na
Semmering, lidi stáli na chodbě jako slanečci - fuj to horko (Vytáhne kornout.) Laciný -! Od cukrářského krále! kus za dvě koruny,
cena, který se každej musí divit. Co říkáte dnešní zprávě z bojiště?
Starý Biach: To nemůže zůstat bez vlivu na náladu Dohody.
Císařský rada: Já nevím - já si nemůžu pomoct - ta dnešní zpráva - tak
co říkáte tomu Lucku?
Starý Biach: Vzrůstající pocit slabosti v Dohodě.
Císařský rada: Jak to?
Starý Biach: Dohoda se ještě skrývá za velkými slovy, ale cítí již
svou slabost.
Císařský rada: No a Luck?
Starý Biach: Mír zajišťuje snídani bez Ruska.
Císařský rada: Vysvětlete mi Starý Biach: V miliardách vypočítat to nemůžeme. Jsou však miliardy,
které nelze sečíst.
Císařský rada: Všechno de, dyž se chce.
Starý Biach: Sto miliard marek za rok jsou obludným Leviathanem, na
němž nic není malé.
Císařský rada: Kde berete ty miliardy? Dneska!
Starý Biach: Doba je zlá.
Císařský rada: No tak co z toho plyne?
Starý Biach: Kerenský řekl, Rusko je vyčerpáno.
Císařský rada: Tak. Ale Luck?
Starý Biach: Bitva na horním Isonzu začala teprve dnes ráno a my
bychom nechtěli předbíhat jejímu vývoji.
Císařský rada: Ale myslím, že Luck -!
Starý Biach: Nechceme se oddávat snům o budoucnu, ale takový důkaz by
stál za mnoho.
Císařský rada: Luck -!
Starý Biach: Cítíme ze slov Válečného tiskového stanu dech dějin. Nyní
budou volat po americké pomoci, po této bludičce Dohody, za níž pílí a
která ji zavádí stále hlouběji do bažiny, do porážky a zhouby.
Císařský rada: Samozřejmě, ale Starý Biach: Ale již nyní cítíme ducha vítězství Císařský rada: No aby ne. Totiž - dole! Ale nahoře???
Starý Biach (výbušně): První věcí teď musí být, aby cestující vystrčil
tykadla a ohmatal zákazníky.
Císařský rada: To chápu, ale Starý Biach: Když sestavíme bilanci, zbývá stále ještě v náš prospěch
plus asi 40000 mužů.
Císařský rada: Dole! Ale nahoře -??
Starý Biach: Slyšíme hřmění děl a víme, kolik mrtvých, raněných a
zajatých musíme účtovat na straně ztráty.
Císařský rada: No tak připusťte teda Starý Biach: Londýn a Paříž jsou dnes asi hodně mrzuty. Státní
dluhopisy dosáhly nejnižšího bodu.
Císařský rada: No jo, válka Starý Biach: Válka postihuje národy trojnásobně: špatně peníze, nouze
a nejvyšší ceny.
Císařský rada: V tom ohledu - kdo se Starý Biach: Kdo se vmýšlí do situace Italů Císařský rada: No a?
Starý Biach: Hrůza rozmáhá se asi již mezi obyvatelstvem.
Císařský rada: Sám se toho bojím.
Starý Biach: Aniž bychom ve všech podrobnostech a v detailech chtěli
pojednávat o všech možnostech, než je dílo skončeno Císařský rada: Co soudíte o těch konferencích v Římě?
Starý Biach: Chladné přijetí v Paříži.
Císařský rada: Pamatujete se eště - tehda - při tý aféře s tou
Lusitanií Starý Biach (potřásá nevrle hlavou): Přehánění celé této události.
Císařský rada: Víte, co by nám bylo zdravý? Jako tehda dyž se říkalo Panebože, byly to časy - obchvácení ruských vojsk německou armádou Starý Biach (rabiátně): - a svržení do mazurských bažin.
Císařský rada: No a Rumunsko?
Starý Biach: Vyšňořené ženy seděly u stolů ve skvěle ozářených síních
bukureštských hotelů. Můžeme si představit Císařský rada: No a co se tam dělo?
Starý Biach: Nalíčené ženy v Bukurešti blednou.
Císařský rada: To sou šmonces.
Starý Biach: Hrůza se rozmáhá v městě. Okna se třásla Císařský rada: No aby ne. Ale co máme my k očekávání?
Starý Biach: Začátek velké doby. Oči národů jsou obráceny k Západu.
Císařský rada: Dyž to říkáte Vy, člověk by myslel, že slyší titulek od
něho s podtitulkem ve večerním vydání. Ale Starý Biach: Ženy z Paříže naslouchají k Východu.
Císařský rada: Jak to?
Starý Biach: Ženy s očima rudýma od pláče je vidět v ulicích Paříže.
Císařský rada: Prosímich, však my se taky nemáme co smát.
Starý Biach (s elánem): Hymny duní v srdci. Filosof Fichte narukoval k
domobraně.
Císařský rada: Jak přicházíte na tohle?
Starý Biach (zasněně): Konal své cvičení společně s Buttmannem, Rühsem
a theologem Schleiermachrem. Buttmann a Rühs se nemohli naučit
rozeznávat vpravo a vlevo. Tato doba, která má tak velkou podobu s
naší, dráždí zvědavost, a snad může minulost odpovědět na otázku: Jaký
je průběh hospodářských krisí, které byly vyvolány válkou? Toto
srovnání vede k nápadným shodám až do jednotlivostí. Což neprožíváme
nyní tvůrčí zázraky v dusíkovém průmyslu?
Císařský rada: Rozumím. Ale víte, co potřebujeme?
Starý Biach (bouřlivě): Silné muže, kteří se od všeho oprostí a oddají
se naléhání současnosti jako nevěsta ženichovi.
Císařský rada: Inu jak se to veme.
Starý Biach: Válka má své zvláštní odbytové krise a mír také, a tak se
střídají neustále vlivy a změna potřebuje státní vedení, které
naslouchá hlasu lidu a z něho vyposlouchává a v chvějících chvílích
těchto změn je v potřebách a ve výrobě na výši v plnění své
povinnosti. Rok splnění se blíží.
Císařský rada: Jestli v tomhle trochu nepřeháníte -?
Starý Biach (radostně): Nádherně všechno skončilo, svobodná je země,
odraženi jsou nepřátelé, vymýcena srbská vojska, zničeny ruské
pevnosti.
Císařský rada: No - no! A Luck?!
Starý Biach (zaraženě, ale klidně): Smuteční prapory musíme vyvěsit.
Ale nač takové povrchnosti?
Císařský rada: Teď už zase mluvíte, jakobysme už docela Starý Biach (oddechne si): Rusko pokořeno, Srbsko rozdupáno, Italie
zahanbena! Lidstvo je na desítiletí zbaveno břemen, nebude již cítit
škubání v nervech, a to musí šířit pocit blaha a být úvodem k epochám,
kdy se nás zase zmocní úžas nad hospodářským rozmachem.
Císařský rada: Apropos zmocnit se. U Lucku Starý Biach: Dějepisec bude pátrat po zprávách o přijetí zpráv o
vítězství ve Východní Haliči, zda nebyly zapalovány ohně radosti na
vrcholech hor, hořící svíčky stavěny do oken domů Císařský rada: Dovolte laikovi otázku: Kde vemou ty svíčky?
Starý Biach: - zda nevyjadřovala opojná hudba nálady Císařský rada: To sou šmonces o Tarnopolu. Zůstaňme u tachles o Lucku!
Starý Biach (zadumaně): Zesnulý generální sekretář Rakousko-uherské
banky, Wilhelm von Lucam, je téměř zapomenut.
Císařský rada: To je smutný.
Starý Biach: Dnešní guvernér, pan von Popovics, má minulost, která
opravňuje k budoucnosti.
Císařský rada: To je pěkný. Ale proč to říkáte?
Starý Biach: Představujeme si důstojníka a vojína, který z Cattara
přes tříšť kamení a skalní útesy, ve vyšších polohách přes led a sníh,
stále ohrožován střelami nepřátel, vystoupil na Lovčen. Stal se z něho
jiný člověk.
Císařský rada: To myslím taky. Ale mně jen imponuje Vaše živá fantasie
Starý Biach: Fantasie hýří v představě Císařský rada: Okamžik. Přeskakujete na Rakousko-uherskou banku a
odtamtud na Lovčen. Mě ale zajímá Váš názor o Lucku Starý Biach (plaše): Nechtěli bychom se ve vzpomínkách vracet k
Tyrtaeovi.
Císařský rada: Proč by ne, nedělejte si násilí.
Starý Biach (popichuje): Clemenceau se bude divit.
Císařský rada: To mu přeju!
Starý Biach (laškovně): Ruský básník Puškin oženil se s mladou dívkou
ze vznešené rodiny. Natálie Gončarovová se ráda líbila a básník byl
žárlivý. Syn nizozemského vyslance v Petrohradě, baron George
Heckeren, dráždil svým ucházením se o přízeň krásné ženy mužovu
podezřívavost Císařský rada: Vzpomínám si. Puškin byl nebich zabitej v souboji. Ale
co s tím chcete?
Starý Biach (snivě): Potomstvo ho nezapomnělo a při odhalení jeho
pomníku byl Dostojevskij pozván, aby pronesl slavnostní řeč. Řekl, že
nejvnitřnější myšlenkou duše ruského lidu je: Trp! Zpráva německého
nejvyššího armádního velitelství vypravuje, že ztráty nepřátel u
Postavy Císařský rada: No jo, ale u Lucku, jak to odhaduju Starý Biach: Chodci na ulicích pozorují se navzájem a chtějí ve svých
očích číst myšlenky o Durazzu, Verdunu a Champagni.
Císařský rada: No a o Stanislavové přece taky! Co říkáte Stanislavovu?
Starý Biach (s přesvědčením): Stanislavov je vykřičník, který musí
ztlumit nerozvážnost generála Brusilova a připomenout mu, jak
pomíjející byla na tomto místě ruská vítězství.
Císařský rada: A co říkáte Brodům.
Starý Biach (sklesle): Brody jsou bolest.
Císařský rada: No a Gorice?
Starý Biach (povýšeně): Gorice, to je pouhý šrám.
Císařský rada: Věřte mně, dopadne to dycky jinak než jak si to člověk
představuje.
Starý Biach: Linie a plochy nelze ve skutečnosti oddělit od tělesa, a
přes to pracuje rozum s nimi a buduje věty bezvýhradné pravdivosti,
ačkoli šířka a hloubka je při tom pomíjena. Bitvy na Sommě patří k
nejhorším zklamáním.
Císařský rada: Ale konečně - ty lidi přece musejí vědět, co chtějí?
Starý Biach: Snad bude posílen poznatek, že ani v životě národa není
nic přímočarého a že se všude protínají plochy.
Císařský rada: Okamžik. Diplomati Dohody Starý Biach (živě): Diplomaté Dohody jsou jako synové Noemovi, kteří
přikryli nahotu svého opilého otce.
Císařský rada: To je dobrý. Ale od chvíle, kdy Rumunsko Starý Biach (překypuje): Když vyhlášení války bylo usneseno v
Bukurešti, počínali si vůdcové Dohody, jako by se byli nadýchali
výparů indického konopí.
Císařský rada: Mešuge. Ale co dnes chcete od Bratianu?
Starý Biach: Bratianu teď bude mít zlé noci.
Císařský rada: Proč myslíte?
Starý Biach: Když šroub je nařízen na ofensivu a má být stočen na
defensivu, může se lehce zlomit.
Císařský rada: To bych taky věřil. No ale ve Vídni dnes bude ruml!
Starý Biach: V ulicích Bukurešti budou nyní mnozí chodit s
pochybnostmi v srdci.
Císařský rada: Dovolte, my si můžeme Starý Biach: My si můžeme představit, jakým dojmem to působí na
rumunský lid.
Císařský rada: No ale to je přece už všechno odbytý - teď přece máme
zas jiný starosti -!
Starý Biach (vztekle): Starost zase začíná.
Císařský rada: Poslyšte, tohle už slyším Starý Biach: Teď už slyší hřmění děl v Tutrakanu a Silistrii v ulicích
Bukurešti.
Císařský rada: Ale to je přece odbytá věc -!
Starý Biach: Tak končí první epocha války, jejíž nevázanosti chybí v
motivech i ve formách každé měřítko.
Císařský rada: Já Vám něco povím, co Vy si představujete, to -
Starý Biach (rozhodně): To nemůže zůstat bez ohlasu v Anglii.
Císařský rada: Povídá On! Dnes sou přece opravdu jiný starosti než
Tutrakan? Bulharský vítězství způsobilo tehda rozruch Starý Biach (rozechvěně): - protože je s takovou svěžestí vysypali z
rukávu.
Císařský rada: Co dnes zajímá - to je Luck!
Starý Biach (žertovně): Při dojení krávy myslí si Verunka, zda by to
nebylo pěkné Císařský rada: S tím mne vynechte!
Biach (zasněně): Alix von Hessen je dívčí jméno císařovny Marie
Feodorovny. Byla ještě ve školce života a již byl zářez v její kůře.
Císařský rada: Biachu, co je to s Váma?
Starý Biach (lítostivě): Co se stalo z Alix, jež se ani nesmí modlit,
jak ji učila její zesnulá matka, když byla vypuzena do ponurého
osamění po boku carského trůnu.
Císařský rada: Moje starost! Co Vás to zajímá?
Starý Biach: Podnět k této otázce dává zvláštní zpráva, že císařovna
šla až do předních linií ruské fronty, kde byly již německé posice na
dohled.
Císařský rada: No a?
Starý Biach (zasněně): Snad byli i mladší a starší muži z Hesenska v
zákopech, které Marie Feodorovna viděla za návštěvy na bojišti; snad
náhoda tomu chtěla, že to byli přátelé z mládí, synové nebo manželé
jejích družek, děti sousedů Císařský rada: Snad. Ale to by už musela bejt docela zvláštní náhoda!
Starý Biach: - a v každém případě krajané a Němci.
Císařský rada: Teda Němci v každým případě. Ale akorát syni a manželé
jejích družek? Teda takhle si to nemusíte představovat, že ty si
lehnou rovnou do předních zákopů - a děti sousedů patrně vůbec neznala
a dyž jo a dyž náhodou opravdu byly vpředu v zákopech, řekněte mi
prosím Vás jak je má poznat po tolika letech a na tuhle vzdálenost?!
Ale - proč si to tak připouštíte?
Starý Biach (elegicky): Alix stála na pokraji drátěných překážek a
dívala se na druhou stranu na louky a pole, která byla jen několik
metrů vzdálena od ní Císařský rada: Akorát! Tak blízko ji nechají jít! A kde tady sou louky
a pole, jak si to představujete? Kde Starý Biach (zasněně): - kde závan větru mohl k ní zanést leckterý
zvuk, který jí přes všechny změny musil zůstat známý.
Císařský rada: Biachu, Vy ste nějakej fantasta!
Starý Biach (vytrvale): Alix žije ještě v císařovně Marii Feodorovně.
Císařský rada: Řekněte prosím Vás, Vy ste přece rozumnej člověk - co
je Vám po Alix?
Starý Biach (účastně): Je to nešťastná, zlomená žena, stále mučená
žalem, který se jí vrývá do hlavy.
Císařský rada: Řekněte mi jen pro pána boha - co je Vám po tom?
Starý Biach: Se sepiatýma rukama vzkřikla k nebi.
Císařský rada: Jak to, co se jí stalo?
Starý Biach (bolestně, ale se zadržovanou mohutností): Jméno jí mohli
Rusové svléknout, jako by to byly jen šaty. Modlitební knihu jí mohli
vnutit, ale německý cit z ní nemohli vyrvat. Stopa staré Alix musí tu
ještě být.
Císařský rada: No předpokládejme to třeba! Ale odkud víte, co se v
Alix děje?
Starý Biach (zadumaně): A dívala se naproti k Němcům, kde také teče
drahocenná krev, a myslila snad na svou babičku.
Císařský rada: Snad. Ale proč pak neřekne, aby přestali s tou válkou?
Starý Biach (hořce): Protože císařovna Marie Feodorovna nesmí příliš
mnoho povolovat staré Alix. Dívala se naproti a na jejích sevřených
rtech chvělo se snad slovo o míru.
Císařský rada: Ale myslíte opravdu, že by ji byli zavedli direktně do
bitvy? Snad Starý Biach (zasněně): Snad pro ni upravili úsek salonní války.
Pozvolné odplývání krise nebylo snad v Petrohradě po vzkypění úspěchu
dosud pozorováno. Car dbá její rady, a Alix, jež byla odstraněna
křtem, znamená mu víc než Marie Feodorovna.
Císařský rada: Proč se dala překřtít? No tak dobře, dyž jí to pomáhá
ke štěstí, představte si.
Starý Biach (odhodlaně): Představme si Hlavní stan carův, když
docházejí zprávy.
Císařský rada: No a co z toho máte?! Ale ohledně tý Alix, chci Vás na
něco upozornit - nemenuje se vůbec Marie Feodorovna!
Starý Biach (popuzeně): To je popichování.
Císařský rada: Abych tak zdráv byl, menuje se, jak se jen menuje,
menuje se Alexandra Feodorovna!
Starý Biach (mrzutě): Chyba tisku.
Císařský rada: Apropos, co říkáte Nikolajevičovi? Tomu už je taky mís.
Starý Biach (škodolibě): Dostavuje se píchání v játrech a ohlašují se
příznaky zkažené žluči.
Císařský rada: To je taky popichování. Ale co je to všechno platný Brusilov je zdravej!
Starý Biach (zjasněně): Dobytí Bukurešti přináší nám jednu z těch
vzácných chvil, v nichž se člověk domnívá, že slyší nad sebou šumět
křídla talentu.
Císařský rada: Jakejpak talent, to už bylo geniální! No ale - Brusilov
je pes? Co bysme dnes za to dali -! Teda dyž ta zpráva Starý Biach (ekstaticky): Až přijde zpráva, že vítězství v Rumunsku
zavedlo spojená vojska až do palácových ulic Bukurešti, pak se
skloníme v úctě před lidským duchem.
Císařský rada: Jo ti se tehda zazobali, rumunskej král a ona!
Starý Biach (blouzní): Kdo mluví o nezvěstných a snad je její jedinou
stopou parfum, který ještě tkví na tapetách pokoje, tu a tam
roztroušený pozůstatek někdejšího přepychu a bujnosti.
Císařský rada: Moje starost. Vítězství Starý Biach (rozhodně): Vítězství ukojilo naši potřebu.
Císařský rada: Nechtě bejt, co bysme dnes Starý Biach (rozvážně): Chtěli bychom dnes mluvit k mocným pánům z
Rady Čtyř.
Císařský rada: Od Vás si nechají něco říkat! Co Vy si namlouváte!
Starý Biach (vemlouvavě): Nechtěli bychom Císařský rada: Jestli byste chtěl nebo nechtěl, to je Radě Čtyř fuk.
Starý Biach (horlivě): Protože nedbali představ a nálad a protože
takovými dráždidly otrávily vzduch, který je určen k dýchání.
Žádostivost je však také ve výpočtech Císařský rada: No dejte pozor, oni se dostanou až do Cařihradu.
Starý Biach (vášnivě): Hagia Sophia, toť fata morgana ruské expansivní
politiky. Příslib nápomoci k uskutečnění této vidiny je kroužkem v
nosu, za nějž anglická politika vedla a ještě vede ruského medvěda.
Císařský rada: Mně se zdá, Vy máte nějakou pifku na Anglii.
Starý Biach (kategoricky): Anglie není ohrožena. Tell říká, každý si
hledí své věci a mou věcí je vražda.
Císařský rada: Vaší?
Starý Biach: Jeho!
Císařský rada: Jeho?
Starý Biach: Tellovou!
Císařský rada: Jak to Tellovou?
Starý Biach: Anglie!
Císařský rada: Copak je Anglie Tell? Anglie je naopak Gessler a
Německo je Tell! Tell říká, žil jsem tiše a skromně.
Starý Biach: Vy?
Císařský rada: On!
Starý Biach: On?
Císařský rada: Tell!
Starý Biach: Tell?
Císařský rada: No Německo! Proměnili mu přece jak sem slyšel mlíko v
dračí jed!
Starý Biach (hořce): To je zvrhlost!
Císařský rada: To máte pravdu.
Starý Biach (temně): Můžeme si představit, jak tam sedí na vládní
lavici, v paláci na Monte Citorio, ponurý, zamlklý člověk.
Císařský rada: Kdo? Ani nápad!
Starý Biach: Stopy stísněnosti jsou patrny. Neutrálové se začínají
zamýšlet.
Císařský rada: Tak dobře. Ale snad Starý Biach: Snad se šeptá již dnes v anglické společnosti, že válka
se již nevyplácí. Bankrot obkličovací politiky.
Císařský rada: O tom sem přesvedčenej. Ale Lloyd George Starý Biach: Ale Lloyd George zavedl politiku Císařský rada: Jen mu dejte svoje ejces. Co říkáte Rusku?
Starý Biach (těžce): V jeho křídlech je olovo.
Císařský rada: Za to si nic nekoupím.
Starý Biach (spíše k sobě): Strašné časy!
Císařský rada: Komu to povídáte?
Starý Biach: Můžeme si představit, jak pumy hřmějí shůry.
Císařský rada: Dobře. Ale co z toho máme my?
Starý Biach (spokojeně): Rozmrzelost v Dohodě.
Císařský rada: Narážíte na to, že Lloyd George je brojges s
Clemenceauem. Jesli se to Německu podaří - dobře. Ale Starý Biach (ne bez čipernosti): Lloyd George si můžeme představit,
jak se zdvihá se svého sedadla v kostele a začne mluvit jako kazatel,
protože podle slov Písma duch boží sestoupil na něj. To je u
Clemenceaua nemyslitelné.
Císařský rada: Mluvme o tachles Starý Biach: President Wilson jednou řekl, přikládám ucho k zemi a
naslouchám přáním země.
Císařský rada: Vy? Jo tak Wilson! No a co mu to pomohlo?
Starý Biach (pokrčí rameny): Wilson je snad cestující, který zmeškal
vlak.
Císařský rada: To je mrzuté pro firmu.
Starý Biach (vtíravě): Lloyd George má však jednu pohnutku pro svou
politiku, která není méně důležitá.
Císařský rada: To si můžeme myslet.
Starý Biach: Můžeme si představit, jaký dojem by ve Vídni vyvolala
zpráva, že zuří velká bitva v Gloggnitz nebo Neunkirchen.
Císařský rada: Chraň Bůh. Ale co soudíte o Starý Biach (tajemně): Ve zdivu to praská.
Císařský rada: Taky sem něco slyšel. Myslím ale, co soudíte o Lucku?
Starý Biach (zaraženě): Musíme se vmyslet do Ruska.
Císařský rada: No co z toho už kouká? Podívejte se, Luck Starý Biach (ohnivě): Psychologie útočné bitvy je důležitá.
Císařský rada: Kde to stojí?
Starý Biach (důrazně): Vojín stojí v horách u Asiaga na stráži.
Císařský rada: No a -?
Starý Biach (mrzutě): To je zvrhlost.
Císařský rada: Jak to? Dohoda Starý Biach (brojges): Dohoda chce urážet.
Císařský rada: Jak tomu mám rozumět?
Starý Biach (sténaje): Co udělala monarchie Wilsonovi, že Císařský rada: Okamžik Starý Biach (vzdychaje): Co udělala monarchie Anglii, že Císařský rada: Ale teď jde o Starý Biach (křičí): Co udělala monarchie Srbsku, že -
Císařský rada: No no, jen se uklidněte!
Starý Biach: Dohoda ví, že nás nemůže přemoci zbraní, ale (Mžourá)
popichuje.
Císařský rada: To jí bude tinef platný. Víte co se už dnes může říct?
Starý Biach (decidovaně): Pravděpodobná hrdinná smrt posádky v
Kiaučau.
Císařský rada: To je passéé! Intresantní je dnes v Neue Freie Presse:
Rozhodnutí krise nastává.
Starý Biach: Patrně zítra.
Císařský rada: No čet ste: Odjezd hraběte Czernina do Bukurešti?
Starý Biach: Pozítří v sobotu.
Císařský rada: Víte co to znamená? Přiblížení k míru. No a čím?
Starý Biach: Dnes sdělenou notou.
Císařský rada: Konstatuju: Lehké povolení krise.
Starý Biach: Ve včerejších londýnských listech.
Císařský rada: Pohnuté doby.
Starý Biach: Jejich známky v došlých zprávách.
Císařský rada: Právě čtu tadyhle článek: Vyklizení Asiaga. Víte, od
koho?
Starý Biach: Od civilního obyvatelstva.
Císařský rada: Podtitulek je tady hlavní věc, protože z toho se to
člověk doví docela přesně. Ale někdy stačí jediná věta Starý Biach (laškovně): Sibyla byla dcerou dělníka.
Císařský rada: Poslouchejte, dybyste věděl, jak mi je mís.
Starý Biach (podrážděně): To je jitření otevřené rány.
Císařský rada: Dejte pozor, já Vám říkám, budete vidět, situace Starý Biach (drsně): To je vyvěšování morového praporu, bankrotu.
Císařský rada: No co říkáte tomu, že sme byli odraženi?
Starý Biach: Laškují s válkou.
Císařský rada: Naopak, zdá se, že to berou krvavé vážně - dyž uvážíme,
kde stojíme - sme přece dnes daleko vzdálený Starý Biach: Daleko vzdáleni pýchy a slabosti.
Císařský rada: To přece bylo docela na začátku!? Bože, byly to časy,
ani vzpomínat by člověk neměl -!
Starý Biach (pevně): Jeden oblek stojí dva tisíce, jedna lokomotiva
šedesát tisíc rublů.
Císařský rada: U nás -? To by přece bylo laciný. Ale povězte mi prosím
Vás, kdo teď potřebuje lokomotivu? Vagóny potřebujeme!
Starý Biach: Laické otázky a odpovědi.
Císařský rada: Prosím Vás, nepřipomínejte to!
Starý Biach (neúprosně): Až bude smlouva o zvláštním míru podepsána,
bude Lloyd Ceorge ztracen a snad také Clemenceau.
Císařský rada: No a my?
Starý Biach (vyhýbavě): Musíme se vmyslit do Dohody.
Císařský rada: Daleko sme to dotáhli. Představme si Starý Biach (se zadostiučiněním): Představme si, že zajatí se vrátí,
jeden milion, snad i víc Císařský rada: Může jich přece nejvejš bejt jak to odhaduju všeho
všudy patnáct tisíc!
Starý Biach (pokojně): - mezi nimi většinou mladí lidé, zocelení v
sibiřském podnebí.
Císařský rada: No a jak! Ale teď sme zatím u Lucku - dnešní zpráva tak promluvte konečně rozumný slovo Starý Biach (opatrně): Zde nás upoutá především slovíčko ještě a oko
se přímo zavrtává do zprávy a můžeme si představit Císařský rada: Abych tak zdráv byl, to je první věc co sem ráno eště
ležela k ní povídal povídala eště: Promluv si s Biachem! Vidíte, z Vás
už je taky pesimista. Podle mýho názoru - co Vám mám povídat - Luck konečně - tak jakej je Váš názor?
Starý Biach (prostě): Rodina Brodských je jedna z nejbohatších v
Kyjevě. (Propukne.) Tomudle věřím a od tohodle neupustím!
Císařský rada: Okamžik. Jak přijde to k tomu?
Starý Biach (vzrušeně): To nevíte? to nevíte? teda začátek dnešního
úvodníku ste Císařský rada: Bože richtik, přirozeně - jen tak bez souvislosti mi to
bylo trochu cizí - znám přece každou větu zpaměti - jak se dostává do
nálady - dnes jim to dává pořádně, popichuje proti Wilsonovi a laškuje
s Czerninem. Ale upřímně řečeno - ta věc s Luckem se mi nějak nelíbí.
Starý Biach (blouzní): Nos Kleopatry byla jedna z jejích největších
krás.
Císařský rada: Vám řečeno.
Starý Biach (vzrušeně): To nevíte? to nevíte? teda začátek včerejšího
úvodníku Císařský rada: Bože, richtik, přirozeně to přece bylo takový napínavý
- ale - Luck se mi nelíbí! Je to přirozeně prima strategickej ústup ale Starý Biach (stručně): Lid musí jíst.
Císařský rada: Samozřejmě, ale jak přijde tohle k Starý Biach (vzrušeně): To nevíte? to nevíte? teda konec dnešního Císařský rada: Bože, richtik, přirozeně Starý Biach (hořce, ale s ušlechtilostí): Osudem listu bylo již
opětovně, že osobnosti, které jsou jeho příslušníky, spolupracovníci a
korespondenti, byly účinky světových událostí bezprostředně a osobně
zasaženy.
Císařský rada: Samozřejmě ale z toho je dycky velkej kovet pro list.
Ale víte, dyž člověk pozoruje dnešní situaci, jaká myšlenka se vtírá i
prostýmu laikovi? Nějakýho Bismarcka bysme potřebovali!
Starý Biach (kategoricky): Demosthena by bylo třeba, aby nastalo
umoudření a vyjasnění. Doufáme, že naše ministerstvo zahraničí bude
příslušníky monarchie chránit se vším důrazem.
Císařský rada: Okamžik. Dyby eště Starý Biach: Kdyby ještě bylo místo pro nového Gentze v dnešní tak
silně změněné společnosti, usmál by se zlomyslně.
Císařský rada: Intresantní. Ale proč by nemělo bejt místo?
Starý Biach (resolutně): Talent nalezne vždycky místo, Beethoven byl
také účastníkem kongresu pomocí své kantáty, nejslavnější okamžik
Vídně.
Císařský rada: Co je to všechno platný, všichni už přece mají plný
kalhoty!
Starý Biach (dívá se k nebi): Kde je dnes muž jako Fichte, který by
zase vzpružil zlomené duše, který by německému lidu mohl být učitelem
i vůdcem současně!
Císařský rada: To teda zase máte recht! (Dívá se na hodinky.)
Panebože, půl osmý!
Starý Biach (odcházeje, temně): Ivangorod již chroptí.
Proměna.
27. scéna
Berlín. Tiergarten.
Padde: Filmovaná bitva, filmovaný majestát umírání a smrti! Že
Angličané jsou nevědomá a nevzdělaná cháska, to přece víme; tento
případ však také ukazuje, až k jaké citové surovosti vede závist a
lež.
Kladde: Nebylo by žádoucí, aby se také Němcům za frontou předváděly
takové živé a věrné obrazy posledních událostí? Příležitostí, které
poskytují vhodné obrazy, by asi nechybělo. Činy našich vojínů,
předvedeny v obrazech, poskytly by věru látky dost pro víc než jeden
film, a lid, jenž často visí víc na obrazech než na slovech, přinášel
by takovým ukázkám vstříc mocný zájem, i kdybychom se vzdali každého
vyšperkování v zájmu národního sebezbožnění, bez něhož se nemohou
obejít Angličané a Francouzi.
Padde: Gemacht. Co říkáte Hiasovi? Za třeskotu všech střelných zbraní
a za útočného křiku vyplnil včera večer Hias, pěšácká hra o třech
dějstvích, scénu Berlínského divadla. Cedule zamlčela jméno autora;
ale jistý pěšák napsal prý tuto hru a pěšáci (důstojníci a mužstvo
berlínských a bavorských náhradních oddílů, mezi nimiž jistě několik
bylo hereckého původu) ji provedli. Pro ženské role daly se k
disposici ženy z aristokratických kruhů.
Kladde: Bravo!
Padde: Hra poskytla příležitost předvést život v táboře a krvavé boje
s podivuhodným naturalismem. Opravdoví vojáci na scéně hráli, jako by
byli na frontě. Tam, kde válečnické události přesahovaly technické
možnosti scény Kladde: - zaskočil film.
Padde: Tak vidíte, dovedem to taky! A aparát rozvinul (v posledním
dějství) řadu bitevních obrazů, obratně vložených do scén hry. Zvýšen
byl dojem lomozem kulometů a ručních granátů a stenáním a chroptěním
padlých.
Kladde: Kulturní škandál prvního řádu Padde: Jakže?
Kladde: - představuje anglická pamětní mince v upomínku na námořní
bitvu u Skageraku.
Padde: Ach tak.
Kladde: Když Angličané proměnili svou těžkou porážku u Skageraku na
papíře ponenáhlu ve vítězství, nasazují tomuto triumfu prolhanosti
korunu tím, že razí pamětní minci pro tuto událost. Slavné paměti
těch, kteří toho dne padli!
Padde: Inu, dělají psí kusy. My Němci nepotřebujeme žádné pamětní
mince!
Kladde: Ve srovnání s novějšími německými pamětními mincemi lze tuto
anglickou označit za myšlenkově chudou a neuměleckou. Text, jenž vůbec
nemluví o vítězství, je na anglické poměry celkem skromný. Tyto
pamětní mince jsou prý na prodej - zlatá za 230 marek, a celkový výnos
je prý věnován pozůstalým padlých námořníků. Jakkoli odsouzeníhodná je
tato anglická prolhanost, nelze popřít, že v ní je určitý systém a že
jistě bude mít také úspěch, neboť není pochybnosti o tom, že také na
tento anglický švindl zase nalítne celá řada neutrálních poddaných.
Padde: Značka Lži-Grey. Měli bychom teď příležitost k pamětní minci!
Císař Vilém jako zemědělský dělník. Jak známo, odjel císař na východní
frontu. Svá slezská vojska potěšilo Jeho Veličenstvo osobním uznáním a
svým díkem za statečnost. Z toho se radovalo celé Slezsko. Ale celé
Slezsko se radovalo ještě z něčeho jiného. Kladde: Však vím. To nechtě
vypravovat mne. Proč běží lid, proč dav se žene ven na posečená pole?
Spatřit císaře. Odpoledne mezi 5. a 7. hodinou je právě. Čilý lid
snáší bohaté snopy klasů na připravené vozy. Náhle klesnou všechny
ruce, ticho nastane, všechny čepice letí s hlav, úžas se zmocňuje
všech: Císař přichází!
Padde: Již je tu, svlékne si kabát, a sotva řekneš švec začne hlava
Německé Říše přikládat ruku k polní práci. Na zbrázděné půdě naší milé
vlasti, poseté zlatými obilnými snopy, zjasňuje starostmi válečných
let hluboce zbrázděnou tvář Jeho Veličenstva radostný úsměv.
Kladde: Jak že to je? - No, v každém případě momentík, při kterém
člověku srdce poskočilo v těle.
Padde: Pomáhá sám, v nejvyšší vlastní osobě, sklízet pro svůj lid
shora nadělené požehnání.
Kladde: Jaký pán, takový krám. Císaře napodobují jeho průvodci, vysocí
pánové a důstojníci. Nezříš tu také našeho říšského kancléře při polní
práci? - Věru, je to on.
Padde: V tom nechtě teď pokračovat mne. Již se s čela pot řine o
překot při takové práci. Překvapeně zírá přihlížející lid, jak Jeho
Veličenstvo zas a zas stírá pot, perlící se na čele, rukávem košile;
neboť naložit v palčivém slunečním žáru podávkami plný vůz, třebas i s
vyhrnutými rukávy košile, to se člověk zpotí - a vyprahne mu v hrdle!
Kladde: Pámbu ví.
Padde: A tak tu máme zas ten krásný obraz: Jeho Veličenstvo si zasedlo
v pýše na svůj věrně oddaný hornoslezský lid Kladde: Jakže?
Padde: - k chutné svačině a pije z obyčejné konve čerstvou vodu. - No?
To žasne odborník a laik se diví. To by byl námět pro pamětní minci!
Kladde: - kterou by nám mohli Angličani udělat - ne, podle nás udělat!
Kdyby to dovedli!
Padde: Copak pamětní mince! To by se mělo filmovat!
Kladde: Ba právě, poslyšte, v nejbližších dnech bude obecenstvu v
kinech předveden vysoce intresantní film: Bitva na Sommě, největší
událost této války.
Padde: Tento film může skutečně být nazván největší událostí této
války. Je to první a zároveň poslední snímek, který uvolňuje archiv
generálního štábu pro obecenstvo. Film byl pořízen v největší bitevní
vřavě. Čtyři operatéři při natáčení tohoto filmu padli, ale stále
nastupovali noví na jejich místa, až konečně bylo dokončeno celé dílo,
jež má zvěstovat potomkům slávu hrdinných bojovníků. S napětím a
zatajeným dechem proděláváme rozmetám a ztečení srubu a po mohutné
bubnové palbě útok, který roztřásá nervy mohutným účinkem. Jsme
uprostřed mocných fontán hlíny a země, způsobených výbuchem min a
nejtěžších kalibrů a v bílých oblacích dýmu ručních granátů a
obdivujeme téměř ještě více než vražednou odvahu mužstev - onoho či
ony muže, kteří v dešti střel a ohně zachovali dosti klidu, aby v
nejpřednější linii s železným vědomím povinnosti také naslouchali
rozkazu, aby točili klikou kinematografického aparátu. Na všech
stranách vidíme největší vypětí všech sil, využití, ale také vyčerpání
lidské energie - vidíme vítěznou smrt!
Kladde: Tento film nalezne jistě ve všech kinech Německa velký ohlas.
Jak se pravilo nedávno tak výstižně ve zprávě válečného zpravodajského
oddělení našeho rakouského spojence? Naše úderné oddíly postupují Padde: - bezprostředně následovány našimi filmovými oddíly. Tak to je
v pořádku. Vítězná smrt! To ať jednou udělají bratránkové za Kanálem
po nás! To žasne odborník Kladde: - a laik se diví.
Proměna.
28. scéna
Kino.
(Na programu: Ach, Amalie, cos to udělala? a detektivní šlágr: Mně
žádný nevyklouzne. Hudba hraje: Pepi, ty jsi můj celý svět.)
Filmový režisér (vystoupí): Nyní následuje první předvedení velkého
filmu z bitvy na Sommě. Uvidíte v tomto filmu hrdiny od Sommy,
kvetoucí mládí a zešedivělé muže stejnou měrou ošlehané deštěm i
větrem a zocelené bojem, uvidíte je padat a skákat, útočit a bojovat
mezi přeletujícími ohni a dštícími střelami, na nejisté, minami
rozryté zemí, v drtivé dílně řvoucí, neviditelné války. Ve třech
částech rozvíjejí se scény strašné podzimní bitvy z roku 1916, s níž
velké naděje nepřátel klesly do hrobu. Imposantně duní krok
nepřehledných německých záložníků. V ohni vlastních krajanů odnášejí
němečtí válečníci opatrně francouzské ženy, starce a děti do bezpečí.
Kde se dříve prostíraly kvetoucí vesnice, kde stará malebná města ve
své historické kráse potěšovala zrak - Bapaume a Peronne a jak se
všechna jmenují - tam jsou nyní jen hromady trosek, rozstřílené v rum
a prach bateriemi Dohody. A pak přelétne na chvějících se obrazech,
dík jedinečné odvaze statečných filmových operatérů, z nichž čtyři při
věrném plnění povinnosti za natáčení nalezli hrdinnou smrt,
povznášející příklad cílevědomé přesnosti: Divisní velitelství
nařídilo v 8 hodin 30 minut zapálení min a útok! - Vše již je
připraveno. - Úderných oddílů se vzmáhá horečka. - Nestvůrné moderní
válečné stroje otvírají svá blyštící se ústa, nejhroznější zbraně
našeho technického století jsou přichystány - ale za nimi stojí lidská
těla, která vdechují mrtvým strojům život. Přes minová pole, překážky,
třaskavinami těhotnými uličkami smrti kupředu do strašného boje od
muže k muži! - Ruční granát kosí nepřátele!... Od zákopu k zákopu do
hlavních posic! Vlastní dělostřelectvo nabírá dechu a rozsévá děs mezi
nepřátelskými zálohami, zákop za zákopem je dobýván. Tento film řadí
se k nejkrásnějším, nejmohutnějším z nynější světové války.
Ženský hlas: Emile, chovej se!
Proměna.
29. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Tedy nevinná parodie na Goethovu Poutníkovu píseň, které
jsou teď u nás a v Německu v módě, v Německu kvůli ponorkám a u nás
kvůli houskám - to Vás už taky uvádí do zuřivosti?
Škarohlíd: Tak jest. S válečnou poesií se smiřme. Bestie přítomné doby
sahá stejně neostyšně jako po smrtícím stroji také po verši, aby tento
stroj glorifikovala. Co bylo v této nejbezdušší době všechno
naškrabáno - vydalo by to denně milion tun potopeného ducha, které
jednou budeme musit splatit poškozenému geniu lidstva; a v tom nebyla
obsažena jen vina těch přemnohých pisálků, kteří spekulovali na
vítězství bestiality, nýbrž také několika málo básníků, kteří se jí
dali strhnout. Ale pohleďte: kdyby ve prospěch Německa nemohlo být
uplatněno nic víc než to, že na jeho půdě vyrostla báseň: Nad vrcholky
strání a výš, pak by vyvázla opravdová prestyž, na níž konec konců
záleží víc než na oněch dobou podmíněných předsudcích, pro jejichž
upevnění se války vedou, nepoškozena z celé aféry. Co by mohlo naši
situaci před soudem světa poškodit, byla by jediná žalobcem odhalená
skutečnost. Že totiž tento věk, jehož by bylo třeba se vzdát jako
zasmrádlé epochy a jejž by bylo třeba prostě vyškrtnout z vývoje, aby
německá řeč se zase stala řečí bohulibou, se nespokojil s tím, že pod
vlivem smrtonosné techniky byl literárně činný, nýbrž, že se také
dotýkal svatých památek své zetlelé kultury, aby se parodií jejich
velebnosti poškleboval nad triumfem své nelidskosti. Ve které oblasti
lidstva, jež se přece všude ústy brání barbarství, z něhož ruka se
obviňuje, byl by možný satanismus, který dal nejsvětější báseň národa,
říšský klenot, jehož šest vznešených řádek by musilo zůstat uchráněno
před každým zavanutím životní sprostoty, v plen kanáliím! Kde v celém
světě našlo by se tak málo úcty, aby poslední, nejhlubší vydechnutí
básníkovo bylo převtipačeno v toto děsné řinčení? Zločinnost tohoto
nápadu, který znamená vítězství onoho smýšlení, jež po prvé vystoupilo
s otiskováním klasických citátů na klosetovém papíře, překonává
všechno, co nám duchovní zázemí této války předvedlo v oboru
znelidštění. Přisám Goethe! Přišla chvíle, abychom z parodie udělali
velkou báseň na rozloučenou.
Optimista: Věřte mi, dva bezmasé dny v týdnu jsou větším zlem, a přece
je třeba snést i to.
Škarohlíd: Zajisté. Ale sedm bezduchých - to nevydržím! A nevidím
záchranného východiska z této podvýživy. Válečnické zblbnutí lidstva,
nátlak, který zavádí dospělé zpět do onoho dětského pokoje, v němž
navíc mají děsivý zážitek, že tu již nenalézají žádných dětí - ano,
nás tady, kteří obýváme pokusnou stanici světového zániku, dostal
vývoj tam, kde nás chtěl mít!
Optimista: Dokud je válka, musí se jí podřídit všechna duchovost.
Škarohlíd: Umožňuje nám právě ještě, abychom pochopili pojmy lidský
materiál, vytrvat, hřivna, baťochaření, odvádění, dodatečné odvádění,
ulejvák, narukovaný, zkrátka celý ten abc-befund naší situace v jeho
propastné hloubce, aniž bychom přes to mohli změřit úplnou
beznadějnost podnikání, k němuž jsme se v tomto mechanismu nechali
odsoudit. Ale zbabělí kancelářští vrahové, kteří zradili naši
budoucnost pro svůj čítankový ideál Optimista: Věříte tedy opravdu, že o světové válce rozhodlo několik
zlých lidí?
Škarohlíd: Ne, byli jen nástrojem démona, který zavedl nás a skrze nás
křesťanskou civilisaci do zhouby. Musíme se však držet jich, protože
démona, který zkreslil náš svět, nemůžeme dopadnout.
Optimista: Jakpak by svět musil vypadat, kdyby byl zkreslen takovým
démonem!
Škarohlíd: Jako od Schönpfluga.
Optimista: Že by byl zkreslen tak netalentovaně?
Škarohlíd: Právě. Ale tato netalentovanost má hlubší smysl. Visíme
právě tak ve vzduchu, když se domníváme, že stojíme, a stojíme právě
tak, když se domníváme, že postupujeme. Bezdůvodná fešnost, která činí
tento novovídeňský způsob života tak oblíbeným jako figury onoho
ďábelského antitalentu, hluboká neschopnost stát v prostoru, která
uvádí nejnižší umění a nejnižší život v dokonalý soulad, tato smrtelná
křeč životnosti - to je to, co proměňuje i náš zánik ještě v osvědčený
motiv kolorovaného lžihumoru. Vedu vzdušnou čáru od zmotaného života a
od onoho bodu vývoje, kde nás ohrožují lehárovské tóny a
schönpflugovské barvy, k onomu ultimatu, kterým propastný kretinismus
vyzývá svět, aby vyklidil c. a k. hnojistě, pro jehož prestyž se dal
do pohybu. A žízním vstříc chvíli, kdy se to stane - nechť pak
provokované svědomí světa triumfuje jako pošklebek právě toho bludu o
vítězství, který nám zde zničil náš život. Je možné, že středoevropský
zločin byl tak velký, že zkorumpoval i svět, který se vydal do boje,
aby jej potrestal. Nechť se stane cokoli - být Rakušanem bylo
nesnesitelné!
Optimista: Rakousko-uherská monarchie je historickou nutností.
Škarohlíd: Snad, protože celý tento národní krám se smíšeným zbožím,
který nás uvrhl do kulturní hanby a hmotné bídy, musí být ukryt v
některém prokletém koutě země. Ale nutnost se oslabí všemi revolučními
a válečnickými pokusy zbavit se ho, a nezdaří-li se to tentokrát,
prokáže-li c. a k. císařská myšlenka zatím svou nevyhubitelnost, pak
nastanou nové války. Z prestyžních důvodů byla by tato monarchie
musila dávno spáchat sebevraždu.
Optimista: Kdyby císaři Františku Josefovi byl býval - souzen delší
život, pak by soudržnost Škarohlíd: V úctyplném děsu odvracím se od důsledků této myšlenky, než
ji domyslíte do konce. Ale přehlížíte při tom, že mu skutečně byl
souzen delší život a že přes to Optimista: Císař přece v minulém roce zemřel?
Škarohlíd: Odkud to víte?
Optimista: Nerozumím Vám - žil přece do roku Škarohlíd: Odkud to víte?
Optimista: Aha, narážíte snad na žerty, v nichž si libuje Dohoda, že v
Rakousko-Uhersku mají chov císařů a že vždy stejně vyhlížející Škarohlíd: Na tom by mohlo něco být. Víte, i kdybych se odhodlal věřit
ve smrt Františka Josefa, nikterak nevěřím, že kdy žil.
Optimista: Dovolte, těch sedmdesát let nelze přece popřít?
Škarohlíd: Nikterak, byl to upír, který nám za to, že nám vyssál
všechny životní šťávy a pak ještě krev a život, poskytl nádherný dar,
že jsme zásadně zblbli ve zbožňování idolu císařského vousu. Nikdy
předtím ve světových dějinách nevtiskla silnější neosobnost všem věcem
a formám svůj ráz, takže jsme ve všem, co nám zatarasovalo cestu, ve
všech bědách, dopravních překážkách, v průřezu každé smůly poznávali
tento císařský vous. Bylo to dědičné lajdáctví, které si vybralo
justament za fundamentům regnorum, byl to šedý osud, který se vleče
věky jako chronický katar. Démon prostřednosti zpečetil náš osud. Jen
on uplatňoval nárok obtěžovat svět naším národním vražedným hecem,
zakotvený v Bohem daném šlendriánu pod habsburským žezlem, jehož
posláním se zdálo být, aby jako Damoklův meč viselo nad světovým
mírem. On umožnil tento provisorně rozpočtený útvar, jehož věčný
národnostní problém mohl být v rámci možnosti rozřešen jen vnitřní
úřední hantýrkou a o jehož dorozumívání bylo třeba se pokusit
hantýrkou, jakou s posměchem přihlížející epocha ještě neslyšela.
Sedmdesátileté měknutí mozku a charakteru národů, které jen za tuto
cenu a ani za ni nemohly být spojeny, je obsahem takto ovládaných dnů,
zploštění, zlajdačení a zkorumpování všech ušlechtilých hodnot lidu,
jež je bez příkladu ve světových dějinách a bez příkladu zejména
prolhaností, s níž dík jedinému pokroku doby, totiž vyvinuté
žurnalistické technice, bylo možno zastřít všechen ten neřád jakýmsi
zdáním a rozestřít legendu bodrosti nad smrtelnou realitou prázdnoty.
Jaká neúprosná oprava a přes to současně potvrzení smýšlení,
váhajícího mezi čítankou a tiskem, je v tom, že krvavá hranice
vzplanula stejně na počátku jako na konci této bodré majestátnosti.
Optimista: Jakže? Mírový císař katexochen, jenž ve své příslovečné
lidumilnosti dělal všechno pro dítě, rytířský monarcha, dobrý starý
pán v Schönbrunnu, jejž osud nešetřil - tak mluvíte o něm a ještě k
tomu teď, kdy je mrtev?
Škarohlíd: Je mrtev? Nuže, nehledíc k tomu, že bych to, i kdybych to
věděl, nevěřil, musím Vám říci, že se soudem světa opravdu nejsou
žádné špásy; že tam, konečně, neplatí žádná protekce, ale také žádná
pieta; že si to tam člověk opravdu nemůže zařídit a především, že tam
smrt není okolností, která trest vylučuje, nýbrž naopak předpokladem
rozsudku. Také bych mínil, že je bohulibější osvědčit majestátu smrti
úctu nad hroby deseti milionů jinochů a mužů, statisíců matek a
kojenců, kteří musili zemřít hlady - než nad oním jedním hrobem v
Kapucínské hrobce, který kryje právě onoho starce, který toto všechno
zrale uvážil a jediným škrtnutím pera přivodil; a že by před onou
instancí musila také zmučená tvář lidstva, které jej přežilo,
neúprosně svědčit proti tomuto jednomu mrtvému. Neboť toto krvavě
bodré něco, jež osud nešetřil a jež právě proto nechtělo šetřit svět,
akorát, ať puknou - rozhodlo jednoho dne o smrti světa.
Optimista: Ale nevěříte přece snad, že císař chtěl tuto válku?
Vyjádřil se prý přece, že ho napálili!
Škarohlíd: Tak jest. Takové věci jsou možné. Nemyslím jeho, jejž bylo
možno napálit. Myslím nesmyslnost těchto monarchistických světů
dokazující možnost, že bylo možno jej i nás napálit. Mám na mysli
onoho krvežíznivého démona jeho prokletého rodu, jehož existence se
projevovala právě v onom císařském vousu a v bodrosti, která prolévala
právě onu krev, kterou nemohla ani vidět. Nevím, kdo, vím jen, co nám
vládlo; a že tento lemurský stát po sedm desítiletí poskytoval světu
pohled na ložnicový kloset, maskovaný jako trůn, na němž se
rozvalovala legendární trvanlivost někoho, kdo vůbec neexistoval. O
něm in persona vím jen to, že byl prostřední a ztuhlý v dané formě.
Ale právě tyto vlastnosti musily ve spolku se smrtícími jedy doby a
této národnostně zmatené země vyvolat nezměrné neštěstí. Ponurý
František Ferdinand, jehož vůle by je byla odvrátila - neboť ne to, co
někdo chce, jen to, že vůbec něco chce, bylo by schopno ovládnout
tento chaos - byl určen, aby nad svým koncem nechal vyšlehnout
škodolibé plameny z monarchického čarodějnického kotle. Kdyby tohoto
Františka Josefa, jejž osud neušetřil ničeho vyjma osobnosti - kdyby
ho nebyli napálili světovou válkou, byl by zemřel s čistou radostí z
dobře zachovalého c. k. bědného světa. Od nástupce se dalo očekávat,
že by jej nekrvavě byl dal do pořádku. Toho zůstal onen - dík
bezpečnostním opatřením, předvídaným pro cesty následníka trůnu přece jen ušetřen. Dal přednost tomu, aby mu světovou válkou a
neodvratnou porážkou připravil naprostý konec.
Optimista: Nevěděl si jiné rady.
Škarohlíd: Jistě ne, napálili ho, zatím co jeho spojence podnítila
spíše aktivní úloha k říznému postupu.
Optimista: Nač narážíte svou poznámkou o bezpečnostních opatřeních,
předvídaných pro cesty následníka trůnu?
Škarohlíd: Na to, že bylo bezpečně možno předvídat výsledek cesty do
Sarajeva.
Optimista: To jsou legendy. Je jistě úžasné, že nejmocnější muž
monarchie nemohl pro tuto cestu prosadit zesílenou ochranu, ale Škarohlíd: - je to pochopitelné. Neboť když se o to pokoušel, nebylo
to už za jeho života. Mocný muž, který zašel, nemá už vliv.
Optimista: Ale byl přece teprve zavražděn, když Škarohlíd: - jeho námaha zůstala marná, docela správně. Tedy,
trváte-li na chronologii: mocný muž může zabránit všemu, jen tomu ne,
aby byl zavražděn.
Optimista: Nechcete přece jistě tvrdit, že František Josef, jejž osud
ničeho neušetřil, chtěl odklidit svého synovce. Proti tomu by se dalo
dokázat, že přijal zprávu o vraždě Škarohlíd: - s jedním slzícím a jedním smějícím se okem. Pro nejvyšší
potřebu klidu byla smuteční slavnost omezena a světová válka zahájena.
Lidstvo dostalo pohřeb první třídy.
Optimista: Zavraždění následníka trůnu je přece dostatečným důvodem Škarohlíd: - aby příjemné bylo spojeno s užitečným. Že se spekulace
nezdařila a Rakousko na cestě za ztracenou prestyží utrpělo ztrátu, to
je jiná kapitola. Před soudem světa soudí se ještě podle dolus
eventualis.
Optimista: Ale nebudete přece dokonce pochybovat o osobních
vlastnostech monarchy Škarohlíd: Ty mne málo zajímají. Byl patrně jen pedant a ne tyran, jen
chladný a ne ukrutný. Kdyby jím byl býval, byl by snad ještě ve
vysokém věku měl tolik duševních sil, aby se nenechal napálit, nýbrž
aby věděl, čeho se může odvážit. Počítal jen knoflíky na uniformě - a
právě proto se musila uplatnit. Byl neúnavným pracovníkem a mezi spisy
o popravách podepsal jednou také spis, který skolil lidstvo. Všichni
tito lidé tomu nechtěli. Ale protože my ostatní jsme tomu docela jistě
nechtěli, musíme se přece jen držet jich. Souvisí právě s
imperatorským povoláním, že člověku, který chce mít pokoj a za tím
účelem zahájí světovou válku, navalíme plnou odpovědnost před soudem
světa, ano že považujeme pensionovaného venkovského listonoše, který
se náhodou uplatňuje jako upír, za masku. Umírající křesťan nesmí
považovat nebezpečí, že ztratí svou prebendu, za větší zlo než
ohrožení všech ostatních spolulidí, a nesmí zatížit blaho své duše
neblahým osudem všech. Proto věřím přece jen, že genius jeho rodu byl
zúčastněn na tomto rozhodnutí a jistě na možnosti, že mu několik
ničemů s chudobnou fantasií mohlo dát podepsat onen manifest, který v
dokonalém slohu přihrává krvavý zážitek mírumilovnému kmetu, který si
neví jiné rady. Ten, jejž napálili, všechno zrale uvážil. Inu, je to
typická rakouská smůla, že obluda, která měla vyvolat tuto katastrofu,
měla rysy dobrého starého pána. Všechno zrale uvážil, nemůže však za
to: a právě to je poslední, nejděsivější tragedie, jíž nezůstal
ušetřen. Z toho jsem udělal píseň, která je tak dlouhá jako jeho
život, nekonečnou melodii, kterou mu vkládám do úst, když vystupuje v
mém dramatu světové války. Napsal jsem tento kuplet jako velkou část
svého dramatu v roce 1915, tedy ještě za jeho života - chcete-li tedy
skutečně trvat na tom, Vy fantasto, že teď nám vládne jakýsi Karel a
ne již František Josef.
Optimista: Což mu nedopřejete spravedlnosti aspoň jako rytířskému
monarchovi a příteli dětí?
Škarohlíd: Ne, neboť scéna, jak se ve chvíli, kdy po prvé musí trpět
sousedství manželky Františka Ferdinanda u dvorní tabule, k ní obrací
zády a po napomenutí své dcery, aby se přece také jednou obrátil
nalevo, schválně a s náhlým obratem ještě zřejměji projeví své city:
tato scéna se v dramatu nevyskytuje. Také ne ona scéna, jak ve
Weissenbachu vyslechne pozdravné říkání nejroztomilejšího čtyřletého
klučiny a pak Optimista: - jako vzorný pradědeček, ale pružným krokem přistoupí k
tomu drobečkovi a dá mu štípanou hubičku?
Škarohlíd: - ne, jak zasalutuje, opravdu zasalutuje a odvrátí se: tato
scéna se tam také nevyskytuje. Jen kuplet se tam vyskytuje. Ale buďte
bez starosti. Kdyby byl soukromníkem, kterému by bylo možno dokázat
nejošklivější vlastnosti, a třeba mužem, jehož společenství by musila
hysterií pomatená žena vléci jako svůj křiž životem - smrt by
vyrovnala všechny účty a zbytek by byl mlčení. Ve světových dějinách
neodčiní žádný termín odpovědnost a v nich musí i nejlepší starý pán
ještě po své smrti vystupovat v podobě, k níž ho kdysi odsoudila
kletba jeho rodu. Nenechávám vystupovat Františka Josefa, nýbrž
zosobněného démona Habsburků. Lemur se zjeví před námi a sobě samému
ve snu. Sedmdesát let pěje své Miserere a v tom jsou konečně zahrnuti
také všichni předchůdci, kanálie, která se jmenuje František - profous
ze Špilberku - a tak dále, celá galerie předků pozpátku až k
pradávnému dědičnému zámku, z něhož této bandě nikdy neměl být povolen
vstup do Rakouska.
Optimista: Kdy vyjde Vaše drama?
Škarohlíd: Až nepřítel bude poražen.
Optimista: Jakže? Myslíte tedy přece Škarohlíd: - že do roka Rakouska již nebude! Dopravil jsem rukopis do
rodné země Habsburků, do Švýcar Optimista: Abyste jej dopravil do bezpečí?
Škarohlíd: Ne, abych jej vypracoval. Přinesl jsem jej zase zpátky;
neboť se nebojím nepřítele. Připustil, aby se v jeho zakrvácené
domácnosti zahnízdilo takové lajdáctví, že jsem mohl tento rukopis již
dvakrát dopravit za hranice a zase přinést zpět. Přes to teď nemůže
vyjít. To by autora přece jen asi stálo svobodu a kdyby zdejší
generaille před koncem představení ještě dostala zálusk na diktaturu,
dokonce i onu hlavu, již si uhájil přes všechny ofensivy
slabomyslnosti po dobu čtyřleté války. Vyjde, až toto technoromantické
dobrodružství, v němž bylo lidstvo provokováno kvantitou, bude větší
kvantitou zadušeno. Až bude tato gloriosní neplecha, která ve chvíli,
kdy tu spolu mluvíme, pro nic za nic z tisíců lidí dělá mrtvoly či
mrzáky, skončena a nebude již ochraňována zblbujícím baziliščím
pohledem Válečného kontrolního úřadu. Zkrátka, až Schalková řekne své
poslední slovo.
Optimista: Co vlastně máte proti té Schalkové?
Škarohlíd: Nic než to, že světová válka ji přinutila, aby se mnou dala
přeceňovat. Takto ji musím považovat za nejsvéráznější zjev této
apokalypsy. Ale až tento tragický masopust pomine a já se s ní setkám
v kocovině našich dnů někde v zázemí, pak ji budu považovat za ženu.
Optimista: Inu, máte neblahou schopnost v každé maličkosti Škarohlíd: Ano, tu mám.
Optimista: A z toho asi vzniklo celé to drama. Z toho neblahého sklonu
spojovat malé zjevy a velké události.
Škarohlíd: Je zcela přiměřen ďábelskému údělu, který nás od malých
událostí vedl k velkým zjevům reální tragedie. Moje tragedie nechává
nás hynout formami a tóny tohoto světa společně s ním samým.
Nezůstanete mi dlužen otázku, co mám proti Benediktovi.
Optimista: A Vy mně nezůstanete dlužen odpověď.
Škarohlíd: Je to pouze odpovědný redaktor světové války. Je to jen
vydavatel novin a přes to triumfuje nad naší duchovní a mravní ctí.
Jeho melodie sama vyžádala si více obětí než válka, kterou vyvolala a
rozněcovala. Vřískavý tón zajatečního bankéře, který popadl svět za
kapsu a za hrdlo, je živelným doprovodem této krvavé akce. Také čtenář
na vzdáleném místě a ve vzdálené době pocítí, že jsme tu prožili něco
zvláštního. Tato řeč, v níž se rabiátně uplatňuje starožidovský smysl
novoněmeckého dění, zabíjí v mém dramatu starého abonenta. Překonává
život, a tu tedy se dostavuje milosrdná mozková mrtvice.
Optimista: Abych tomu porozuměl, musím patrně počkat na Vaši tragedii.
Vyjde tedy Škarohlíd: - až ta druhá bude u konce. Dříve to není možné. Ani ona
není hotová, a já potřebuji právě svou hlavu, abych ji dokončil.
Optimista: V tom případě by patrně byla ohrožena jen Vaše svoboda.
Škarohlíd: Dokud Vídeň leží v zázemí. Velezrada, zločin proti válečné
moci, urážka veličenstva, urážka spekulantů se sušenou zeleninou a
jiných osobností, které mohou být jen objektem a nikdy subjektem
trestního činu a které jsou při provádění svých lichvářských obchodů
chráněny paragrafem o ochraně cti - nuže, nejvyšší majestát, který
Rakousko má, je přece jen šibenice! Není však jen kusem inventáře
španělského ceremonielu, nýbrž také důležitou rekvisitou mého
scénického dění. Uvažte, že jen pod vrchním velením arcivévody
Bedřicha - jejž považuji za ještě vydatnější fantom než Schalkovou bylo postaveno 11400, podle jiné verse 36000 šibenic. Člověk, který
neuměl počítat do tří! A válečnický zjev, před slávou jehož činů se
jeví Napoleon jako první defetista - v marciálnosti i v erotičnosti
volbou spřízněn a spojen s oním obludným barbarským císařem,
imperátorem doby duševního knedlikářství, jenž nemohl nechat nedotčenu
žádnou kvantitu z masa a krve a k tomu se pleskal na vlastní stehna a
nechal znít svůj řvavý vlčí smích: tak se smál vlk Fenris, když svět
vzplanul požárem. Pohybuje se mezi asyrskými pálenými cihlami a mapami
generálního štábu, mezi veškerou pavědou, která mučila jeho průvod,
který musil po celé hodiny stát, krouže stále znovu s nestoudnými
vtipy kolem tělesných forem. Popásaje se na rozpacích, když na honu
nebo při nejoficiálnější příležitosti překvapil partnera ranou na
zadnici či šlápnutím na nohu či otázkou po jeho sexuálním vkusu.
Takoví byli páni naší krve. První svým formátem přiměřený pustému
smyslu tohoto světového vraždění, odpovědný za svůj čin; druhý
šplouchající se s nejnevinnějším pohodlím ve vaně krvavého moře. Tento
heros, jenž zvolal - Bim ho! - když v kinu viděl padat vojáky, tento
čestný doktor filosofie, tento kretén byl maršálkem naší sudby. Jak
různí byli oba, přece byli pokrevními přáteli, setkávajíce ve svém
znalectví, ve výměně poživačských postřehů, a pokud šlo o formy
Germanie a Austrie, v povzdechu nad změnou časů. Taková havěť
vstupuje, jak žije a tyje, z válečné garderoby rovnou do kulturně
historické skutečnosti, odhaluje kvantitu doby, v radostech i bědách;
a trýzní, pociťovanou v každé chvíli, stává se vědomí, že jsme
ovládáni takovým minusem, a znalost nejnižšího způsobu života, který
vyžívaje se na nejvyšších místech, posmívá se trpícímu lidstvu, stává
se spoluvinou. Metresy a domovnice mohly se bavit o svém intimním
vlivu, když bezbranné mužství se nechalo strhnout tam, kde končí
všechna životní slast, když posvátné svazky čistých srdcí byly krvavě
rozervány a když nevinní v poslední hodině pod šibenicí toužili po
záblesku milosti. Víte, zač teď pykáme? Za úctu, k níž nás vyzvaly
takové postavy!
Optimista: Ale rakouská tvář je přece jiná než pruská!
Škarohlíd: Rakouská tvář je každá tvář. Číhá za přepážkou životní
dráhy. Usmívá se a šklebí se podle počasí. Ale tento gorgonský pohled
měl schopnost proměnit všechno, nač se podíval, v krev či bláto. Kde
všude jsme jí nespatřili? Nestála před tím, kdo vstoupil, hledaje řád,
do některého úřadu, a shledal se s neřádem? Musím jí vyhledávat na
záchodech vídeňské kriminality, ve vídeňských vojenských věznicích,
zamořených štěnicemi a bacily, u zanedbaných postelí nemocnic, kde
graduovaní profousové a akademicky vzdělaní katovi pacholci šli
nervově nemocným vojákům na tělo se silným proudem, aby na ně svalili
podezření, že se ulejvají z fronty? Což nebyla ve vší potupnosti a
nechutnosti všech úředních výkonů a především v judikatuře oněch
polních soudů, z nichž jeden postavil nemravný požadavek,
překonávající i justiční vraždu, že rakouský státní občan má vůči svým
úřadům, těmto úřadům, vystupovat s úctou a láskou? A tato příkrost
byla ještě zostřena jistotou, že za vším tím nevězela naivnost, nýbrž
justament ničemnosti a ďábelská rozkoš z poslední zatěžkací zkoušky
naší trpělivosti. Experiment ve Psí jeskyni, jenž byl italskou vládou
dávno zakázán, byl rakouskou vládou denodenně vnucován milionům lidí,
a rakouská tvář mžourala při tom podařeném špásu, aby se po nastavším
zadušení rozzářila v plné velebnosti. Rakouskou tvář s přimhouřeným
levým okem viděli jsme v těchto čtyřech letech bok po boku vedle oné
spíš marciální tváře tak často ve výkladech, že bude patrně třeba
čtyřiceti mírových let, abychom se zbavili této vzpomínky. Ne, není
taková jako pruská tvář, ačkoli se každému podobá a je vším možným,
jen právě ne tím, co o ní pějí a zvěstují fejetonisté. Především však
je to tvář katova. Tvář vídeňského kata, jenž na pohlednici, která
ukazuje mrtvého Battistiho, drží své pracky nad hlavou popraveného,
triumfující bůžek ukojené bodrosti, jenž se jmenuje - My jsme my.
Šklebící se tváře civilistů a těch, jichž posledním statkem je čest,
tísní se kolem mrtvoly, aby se jen všichni dostali na pohlednici.
Optimista: Jakže? Taková pohlednice existuje?
Škarohlíd: Byla zhotovena úředně, na místě činu byla rozšiřována, v
zázemí ji ukazovali zasvěcení intimním známým, a dnes je jako
skupinový obraz c. k. lidstva vystavena ve výkladech všech
nepřátelských měst, pomník šibeničního humoru našich katů,
přehodnocený ve skalp rakouské kultury. Tentokrát se snad stalo po
prvé od stvoření světa, že čert zvolal: K čertu s tím!
Optimista: Ale svědkové popravy nenechali se přece vědomě fotografovat
s sebou?
Škarohlíd: Tvořily se skupiny. A to, nejen aby byli při jedné z
nejzvířečtějších poprav, nýbrž také, aby při ní zůstali; a všichni
ukazovali přívětivou tvář. Tato tvář, tvář rakouská, jeví se také na
jiné pohlednici, které mezi mnoha jinými podobnými přísluší nemenší
kulturně historický význam, v četných vojenských typech, které mezi
dvěma visícími Rusínkami bok po boku natahují krky, jen aby byly
zvěčněny na tomto dokumentu. Bůh suď, pro jaké ďábelské ujímání
některého generála, kterého snad obžerství na vepřových hodech
naladilo k furiosnímu vypracování rozsudku Jest vykonati, zemřely obě
ty nešťastné ženy.
Optimista: Inu, o Vás se jednou bude říkat, že pták, který vlastní
hnízdo Škarohlíd: - strhne, místo aby cizí vystavěl, já vím, tímto názorem
byste jistě trefil ptáka na hlavičku. Ale neprávem, protože právě
jednal v plnění mravního úkolu, abychom metli před vlastními dveřmi.
Špinavý svět tvrdí o těch, kteří odstraňují jeho špínu, že ji
přinesli. Můj patriotismus - který je právě jiný než patriotismus
patriotů - by nesnášel, aby tato práce byla přenechána některému
nepřátelskému satirikovi. To rozhodlo o mém chování za války. Radil
bych anglickému satirikovi, který by právem shledal, že jsme nemožní,
aby se satiricky obíral záležitostmi své vlastní země. Anglický
satirik arci neexistuje.
Optimista: Shaw.
Škarohlíd: Ba právě. Ale i on osvědčuje onen pravý patriotismus, který
raději káře své krajany, než by je klamal. Ale kdo staví všelidské
věci nad věci státní, ten musí líčit sprostotu věcí, ohavnost tohoto
válečného světa nejbližšími příklady, a výpověď člověka, který dýchal
týž vzduch jako oni, nebude podezřelá.
Optimista: Vy jste ale neúprosný státní zástupce.
Škarohlíd: Proti takovým státům.
Optimista: Kdyby bylo podle Vašeho, bylo by Rakousko dávno odsouzeno k
smrti.
Škarohlíd: Bohužel bude k ní odsouzeno teprve poté, když odsoudilo k
smrti Rakušany, a ne již předtím. Myslím zde na přeživší Rakušany,
kteří dík příslušnosti do monarchie jdou vstříc osudu, kterého jako
národ nezasluhovali. Nad ostatními, kteří se této příslušnosti bránili
nebo většinou neučinili ani to, vykonalo přece Rakousko samo trest
smrti ještě za svého života.
Optimista: A myslíte, že takové věci se neděly také u nepřátel?
Angličané popravovali také své velezrádce. Vzpomeňte si na Casementa.
Škarohlíd: Nemám žádné pohlednice o tomto případu. Nehledíc k tomu, že
Casement byl odsouzen soudním dvorem k smrti a pak zastřelen, zatím co
s Battistim udělali krátký proces, chytivše a pověsivše jej, když jej
arci k zostření trestu smrti ještě přinutili, aby v pozoru vyslechl
rakouskou hymnu - nebyly asi při popravě Casementově, již Anglie přece
neoslavovala jako posvícení, provedeny úřední fotografie. Obrazy,
které zvěčňují nejen šibeniční proceduru, nýbrž také bestiální
asistenci při ní jako triumf, obrazy, které ukazují rozzářeného kata v
kruhu animovaných nebo blaženě hledících důstojníků, nebylo možno
sehnat ani ve vlasti barevných Angličanů. Já bych však chtěl vypsat
špecielní cenu na vypátrání strašlivého c. a k. oficírského cvoka,
který se postavil přímo před visící mrtvolu a nastrčil fotografovi
svou beznadějnou visáž, a také oněch usmrkaných fešáků, kteří tu jsou
družně shromážděni jako na nároží u Sirka nebo přibíhají s kodaky, aby
se nejen v pozorovatelské, ne, také ve fotografujícím postoji dostali
na obraz, na němž arci nesmí chybět tak zvaný opatrovník duší v kruhu
několika set napjatých účastníků. Neboť tehdy se lidé nejen věšeli,
nýbrž také se stavěli do posice; a fotografovány byly nejen popravy,
nýbrž také diváci, ano dokonce i fotografové. A zvláštní efekt naší
ohavnosti spočívá v tom, že ona nepřátelská propaganda, která, místo
aby lhala, prostě reprodukovala naše pravdy, vůbec nemusila
fotografovat naše činy, protože k svému překvapení našla na místě činu
naše vlastní fotografie našich činů, tedy nás samy, v celé naší
nevinnosti - kteří jsme necítili, že žádný zločin nás nemůže před
okolním světem tak odhalit jako naše triumfující doznám, jako pýcha
zločince, který se při tom ještě nechá vzít a ukazuje přívětivou tvář,
protože má přece vražednou radost, že sebe sama přistihl při činu.
Neboť ne to, že zabíjel, také ne to, že to fotografoval, nýbrž že při
tom fotografoval i sebe sama; a že se vyfotografoval, jak fotografuje
- to činí z jeho typu nepomíjející světelný obraz naší kultury. Jako
by to, co jsme udělali, nemohlo mluvit samo za sebe! Auditoři pekla,
kteří se svými výkony zbavili povinnosti hrdinné smrti podobně jako se
to podařilo již jen básníkům války, vykonali opravdu svou práci
dokonale. Ale po katovi musil přijít i fotograf. Ne, skupiny,
sestavené pro C. a k. válečný archiv, zatěžují vzpomínku na Rakousko
poskvrnou, která na věčnosti nevybledne!
Optimista: O všem tom císař František Josef jistě nevěděl.
Škarohlíd: Věděl odjakživa jen to, že jeho kat znamená poslední,
jedinou a opravdovou záštitu centrální moci. Jako její zářící, smějící
se symbol, v plné důstojnosti šenkýře, stojí tu před námi, daleko
vzdálen pýchy a slabosti, neboť přece nepoběžíme ke kádimu, ale ke
katovi.
Optimista: On jako rytířský monarcha Škarohlíd: - odmítl již v mládí deputaci matek, manželek a dcer z
Mantuy, které přišly ve smutečních šatech prosit, aby odvrátily
popravu od svých synů, mužů a otců. Ale potom musily zaplatit katův
účet. Vzpomínka na Rakousko je dosud v oněch krajích nesmazatelná a
světovými dějinami se vinoucí motiv věrolomnosti lze vysvětlit dnes
ještě doznívající hrůzou, s níž se tam ještě dnes mluví o oněch
činech, a diplomatickým podáním, že la corde savonnée, tato
specialita, byla jediným rakouským vývozním artiklem. In hoc signo
chtělo zvítězit! Svůj poslední popravčí účet zaplatí Rakousko samo.
Optimista: Jak to? Kdy?
Škarohlíd: Po svém popravení!
Proměna.
30. scéna
Válečný soud.
Setník-auditor dr. Stanislaus v. Zagorski (vyhlašuje rozsudek. Je
slyšet tyto věty, jez zvláště zdůrazňuje): - Se zřetelem k tomu, že
obžalovaný Hryb je 26 let stár a čtení i psaní neznalý, tudíž nemá
žádného vzdělání, jakož i vzhledem k tomu, že vina obžalovaného Hryba
se jeví stannému soudu jako nejmenší u srovnání s vinou ostatních
spoluobžalovaných, usnesl se stanný soud, že proti obžalovanému
Hrybovi podle § 444 Vojenského trestního řádu vyslovený trest smrti má
tento obžalovaný odpykat jako první. - Nad obžalovaným Strukem
vyhlášený trest smrti má týž odpykat jako druhý, protože jeho vina u
srovnání s vinou prvně uvedeného je větší. - Se zřetelem k tomu, že
obžalovaný Maeyjiczyn byl po delší čas ve styku s Rusy, bylo
rozhodnuto, že má odpykat trest smrti jako třetí. - Současně bylo
rozhodnuto, že tento obžalovaný má vzhledem k činu, z něhož je
obviněn, odpykat trest smrti jako čtvrtý v pořadí. - Trest, vynesený
nad nim podle § 444 Vojenského trestního řádu, má obžalovaný Dzus
odpykat jako pátý, protože jeho prolhaná obhajoba ukazovala k tomu, že
byl Rusům zcela oddán. - .. a má tento trest vzhledem k svému jednání
odpykat jako šestý. - Trest smrti má obžalovaný Kowal odpykat jako
sedmý. - Protože Fedynyczynovi přitěžují dva trestné činy, má odpykat
trest smrti jako osmý. - Se zřetelem k tíží činu, z něhož je obviněn
Fedor Budz, má týž odpykat trest jako devátý. - Uložený trest má Petro
Dzus odpykat jako desátý, se zřetelem k tíži svého provinění. - .. má
stanný soud za to, že jeho vina je největší a že má trest smrti, jenž
nad ním byl vynesen, odpykat jako poslední. Přelíčení je skončeno.
(Delikventi jsou odváděni.)
Jeden důstojník: Gratuluju. To bylo šťavnatý. To holt člověk hned
cejtí, že seš advokát. Poslouchej, kolik rozsudků smrti máš vlastně už
za sebou?
Zagorski: Tohle je akorát stý - teda vlastně stodesátej.
Důstojníci: Gratulujem! Jubileum! Proč si to vlastně neřek?
Zagorski: Děkuju, děkuju! A při každý exekuci sem osobně asistoval, to
můžu s pýchou říct. A jak často sem eště asistoval při exekuci cizích
rozsudků smrti!
Druhý důstojník: Di. Jen abyses nepřepracoval! To ses až moc
svědomitej.
Zagorski: Jo, je to holt vyčerpající dřina!
První: Víš, to je holt vyučenej právník, to není jen tak Zagorski: No jo, to se musí takovej rozsudek smrti pečlivě odůvodnit zábava to právě není.
Druhý: Ojé, s tím sme už měli tahaček dřívějc s plukovníkem! Ten ti
byl zapřisáhlej nepřítel stannýho práva. Ten dycky říkal, že to je
právnická vymyšlenost. Jednoduše oddělat! dycky říkal.
První: No to není nic proti Ljubicicovi, víš, jedenáctej sbor kde sem
byl. Ten tam přece má Wilda, že si vzpomínám, tenhle Wild nechal přece
mezi vánocema a Sylvestrem 1914 pověsit dvanáct politicky
podezřelejch, za jeden den šest. Ten říká, že nepotřebuje vůbec soudní
rozsudek jako výzvědný důstojník. Nechal jich taky několik zapíchnout.
Druhý: No a Lüttgendorff! Ten taky dycky říkal, že nepotřebuje soud,
pro tohle mám zkrácený řízení, říkal. Jednou nechal tři chlapy,
protože byli opilí, zapíchnout od kaprála. To bylo v Šabci, o
nejvyšších meninách, pamatuju se na to jako dnes. A fešácký baštonády
tenkrát byly a krásný evakuace. No a žhářství, to se musí říct! Víš
tehda v Syrmii, jak vypálili každej druhej dům! Tak to tehda chtěl
jednou dát výstražnej přiklad, tehda vybrali celou jednu vesnici k
oddělání, víš se ženskejma ve vysokým stupni těhotenství a tak,
všichni musili pěšky až do Petrovaradína. Jestli potom všechny
oddělali, to nevím. V každým případě museli zůstat v noci u těch
oddělanejch pozůstalí a tak, co dostali svobodu. Víš, maďarský
četnický strážmistři, komandanti šťár, vyřizovali trestní případy rádi
zkráceným řízením, mrtvoly zůstaly všechny ležet, od těch učitelů,
duchovních, místních notářů, fořtů a tak vůbec.
První: No při tom internování se toho dělo víc!
Druhý: To bylo pozdějc, dyž je pak plánovitě pobíjeli. Na tohle ale
byly maďarský tábory taky príma zařízený. Hlad, rány holí a skvrnitej
tyfus - to už něco vydá u těch Srbů!
Třetí důstojník: No jo, jen co je pravda, ale justiční řízení to holt
už není.
Druhý: No jo přirozeně, to je spíš administrativní. Ale abys nemyslel
- víš, Lüttgendorff měl pro všechny případy služební lístek jako
doklad: Justifikace nařízena! No pro takový líčení jako tady u nás byl
holt Lüttgendorff moc nervosní. Na soudce nadával, ojé! To furt jen
říkal: Dvorní rada! Myslitel! Břídil! Víš, hned pověsit, to měl
nejradši, přirozeně jen při polehčujících okolnostech, jinak nechal
pracovat hlavně bajonetem.
První: Měli ste už někdy takovýho Nazaréna?
Druhý: Co je to? To přece už neexistuje!
První: Ale jo, Nazaréni, víš, to sou takoví chlapi, co se kvůli
náboženství zdráhají vzít do ruky kvér, šak víš. To sem jednou měl
takovýho chlapa, ten byl zemědělec a zaměstnali ho jako vozku. Jeho
dosavadní chování bylo dobrý, teda podle konduity byl zachovalej a až
na to, že při seřazování nechtěl vzít do ruky kvér, nebyly vlastně
proti němu námitky. Ale jak tak před náma stál, dělal holt na mě
nanejvejš nepříznivej dojem. Totiž dyž už věděl, že je odsouzenej k
smrti, tak ti, ale víš bez nejmenší známky lítosti, teda jednoduše
prohlásil, že neveme kvér do ruky, ani dyž za to bude zastřelenej.
Teda za těch okolností už přirozeně o milosti nebylo ani řeči při
takový zatvrzelosti! No Stöger-Steiner to přirozeně potvrdil kvůli
tomu nanejvejš nepříznivýmu dojmu, jakej ten člověk dělal. Ale teď to ti byla háklivá historie. Pozdějc totiž plukovník-auditor, víš ten
Bárta, řek, ve zprávě k Nejvyššímu vojenskýmu soudnímu dvoru - že
rozsudek spočíval na nemilým nedorozumění. Protože prej trest smrti je
jenom na násilnej odpor a ministerstvo války se holt už v roce 1914
postaralo o Nazarény, že mají bejt přidělený do fronty bez zbraně a
teprve po válce mají bejt souzený vojenským soudem.
Ale ten výnos holt přišel k nám až po popravě, 1916, to se holt nedá
nic dělat. Bárta dostal tři tejdny arestu.
Druhý: To by se mu bylo pod Lüttgendorffem nestalo. To by takovej
Nazarén - (Gesto) škvrk a šlus, milánku!
Zagorski: Jo, našinec nemá tak volnou ruku jako právník, víš. Já si
nechám na čase - no a já sem si přece už lajstnul víc než dokonce
Wild!
Druhý: No jo ty!
Zagorski: Můj nejintresantnější případ byl v Munkáči na podzim 1914 to sme eště byli při tom tělem a duší. To tam tehda byli tři haličský
uprchlíci, farář Roman Beresowszkyi, jistej Leo Koblanskyi a Semen
Zhabjak, ty sem přirozeně odsoudil k smrti, no a nechal sem to vykonat
Druhý: Takýs to tak pěkně aranžoval po pořádku -?
Zagorski: Depak, ty přece uměli všecky tři číst a psát a mimo to byli
všichni stejně vinný - totiž, dyž se to veme kolem dokola, byli
všichni nevinný.
První: Nevinný byli - jak to?
Zagorski: Jo, to je právě to intresantní. Ta věc totiž byla znovu
projednána vojenským soudem ve Stryji, a tady se najednou ukázalo, že
sou nevinný.
Důstojníci: To je smůla.
Zagorski (se smíchem): Jak to? Ukrajinská Národní rada si přece na mě
stěžovala u Vrchního armádního velitelství! No to si dovedete
představit První: A ták! No čím si byl tenkrát?
Zagorski: Nadporučík.
První: A kdy si se stal setníkem?
Zagorski: No dyž se ukázalo, že sou nevinný!
Druhý: Myslíš, že tady teda byla přímá souvislost - že ti teda jako
quasi chtěli dát satisfakci?
Zagorski: To bych zrovna nechtěl tvrdit, tak jemnocitný u Vrchního
armádního velitelství nejsou - ale skrz tu stížnost byli na mě
upozorněný, to teda viděli, jaká sem pracovní síla, no a pak - dyž si
nějakej politicky nespolehlivej národ na našince stěžuje! Rozumíš, dyž
nám takovej nějakej Rusín může uškodit, tak nám neuškodí stížností,
nýbrž nejvejš tím, že je eště naživu.
Třetí: No myslíš nakonec - že těch jedenáct, co sme dnes odsoudili, že
byli taky nevinný? Teda dyž se to veme kolem dokola, dokázaný je
vlastně jen Zagorski: - že to sou Rusíni. No a to přece stačí! Jedna hodina - dem
se najíst.
Proměna.
31. scéna
Schönbrunn. Pracovna. Císař sedí u psacího stolu a spí. Po každém jeho
boku stojí komorník.
Pravý komorník: Už zase neúnavně pracuje.
Levý komorník: Teď je tři čtvrtě na devět, sedům minut před půl
desátou začnou audience, to je pravej kříž to je todleto.
Pravý: Pšt - poslouchej - nebožtík něco povídá Císař (mluví ze spaní): Just ne - akorát ne - já neudělám žádnej mír s
těma kaclmachrama - pokoj chci mít - napálili mě - bylo to moc hezký děte pryč - druhá Knoflíková dirka je o jeden milimetr vejš - cože?
František je zase tady? - vyhoď ho - to mě těší - ať ten Rudolf pořád
s těma fiakrama - copak se to patří? - mě pánbůh nešetřil - ať počkaj,
já začnu teprve třináct minut před tréma čtvrtma - co povídáš, Kati?
Seš chytrá, že ty Prajzy nemůžeš cejtit - to je bída - napálili mě no jo, nedá se holt nic dělat - (Probudí se.) Co - co tu chcete - já stejně podepíšu. (Levý komorník podává pero. Císař podpise několik
spisů.) Poslouchej, kdopak dnes přijde?
Pravý: Veličenstvo, Emanuel šlechtic Singer kvůli povýšení do
šlechtického stavu Císař: Ach Mendl, to je správný.
Levý: A pak Riedl kvůli řádu Františka Josefa.
Císař: Ach Riedl, to mě těší, jak se mu vede Riedlovi?
Pravý: Už není jakej bejval. Poslední tejden prej ležel. Je nejistý,
jestli dnes příde.
Císař: Cože, to by nebylo špatný, takovej mladej člověk!
Levý: Inu, Veličenstvo, o třicet let mladší než Veličenstvo, ale pokud
de o statnost Císař: Jo, to máš pravdu - poslouchej, Ketterl, jak se daří Beckovi?
Pravý: Ojé, Veličenstvo! (Napodobuje postoj třesoucího se starce.)
Císař: Cože, ten se svejma 84 lety, ať se ten chlapec stydí - (Směje
se a zakašle se, komorníci ho drží.) Už je to dobrý. (Levý komorník
opustí pokoj.) Kam deš?
Pravý: De jen pro prášek.
Císař: Já nepotřebuju žádnej prášek, just ne -
Levý (přijde s práškem a podává mu jej): Právě slyším Císař (bere prášek): Napálili mě.
Levý: Právě slyším, Veličenstvo, že Riedl pro nemoc nemůže přijít.
Císař: Dejte pokoj. Mně pánbůh nic neušetří.
Pravý (k levému): Ojé, teď přídě ten doživotní kuplet, to už známe.
(Císař zase usne. Oba komorníci se vzdálí po špičkách. Spící císař
zpívá)
Když já jsem narodil se,
to vám byl blázinec.
Já do toho hned vžil se,
že pro mne je to hec.
Hle, jak se všechno motá,
já z toho blázen byl.
Já mám jít do života?
Mne pánbůh nešetřil!
Co kluk na scéně dlel jsem,
mne zřeli s barikád.
Jen Zmatek stále chtěl jsem
od Kotzebua hrát.
Lid ochraptěl už křikem,
vous líc mou nezdobil,
vtom byl jsem císaříkem.
Mne pánbůh nešetřil.
Jen klid bych mít chtěl stále,
nic nikdy nevědět,
pak dardu hrál bych dále,
byť Prajz by ovlád svět.
Ba, to už říci musím,
já neradostně žil.
V své vlastní říši zkusím,
mne nikdo nešetřil.
Nic není, tak zdá se mně,
co nezažil jsem již,
já vně i uvnitř země
mám se vším jenom kříž.
Můj syn, má žena, Otto až do přítomných chvil
je mého žití motto:
Mne nikdo nešetřil.
I v rodině jen zlost mám,
kéž všichni k čertu jdou.
Já jednu jen radost mám,
svou Katy Schrattovou.
S ní pouze vydržím to,
ač čas i ji změnil,
a draze ač platím to Též jí Bůh nešetřil.
Však myslím, konec konců,
že pěkná je říš má.
Je dales sic v tom floncu,
však to se spořádá.
Čest zruší se, chtíc nechtíc,
když lump se zlatem zpil.
Je z žida v mžiku šlechtic,
když dost si našetřil.
Jen zlost a nic než zlost mám,
mne často chytá vztek.
Jen v Ischlu jako host mám,
co bych si s židy řek.
Žid jde jen na peníze,
dbá, by si přilepšil
i za válečné krise Ten si cos našetřil!
Jen jednu radost, vězte,
jsem v žití měl a hec.
To bylo, když pad Este,
to stálo za to přec! (Probudí se.)
Když mně to taktně řekli,
bych se nevyděsil,
mně smíchy slzy tekly:
Hle, ten nás ušetřil!
To těší mne, já řek jsem,
svou radost dal jsem znát,
všem na potkání smek jsem,
byl ze srdce jsem rád.
To patří ti, jsem pravil,
žes o mé smrti snil!
Ten skrblík nerad zdravil,
jen chladem nešetřil.
Též v přeradostném citu
já s říší hýřil jsem,
když po španělském ritu
jsme Ferdu kladli v zem.
Je konec naší bídy,
zášť v hrob jsem uložil.
Toť funus třetí třídy tu jsem cos ušetřil.
Věc vyřízena byla,
smrt pomohla nám všem.
By zas se napravila,
zem v bídu uvrh jsem.
Ten malér, kdybych zchytra
jej nebyl přivodil,
byl by zas malér zítra.
Tak Bůh nás ušetřil.
Nuž chvalme Boha za to!
Můj kříž teď zčervenal.
Svět za plech dává zlato
a jed za chleba vzal. (Usne.)
Když v žalu tak jsem vyspěl,
můj stát se položil.
Lid svojí hřivnou přispěl,
jej Bůh též nešetřil!
Já neoddám se truňku,
neb lítost nechci znát.
Pro věrnost Nibelungů
mám říši v sázku dát.
Ať Vilém pokoj dá mi,
to čert mi dlužen byl!
Bok po boku - Bůh s námi!
Mne osud nešetřil!
Ať s bokem jde mi k čertu,
já z něho mám jen strach,
a z nejhloupějších žertů
je Nibelungů krach.
Jak známo, osud zlý si
z nás často vystřelil Prajz z naší chudé mísy
si sousto ušetřil.
Co jsem tím spolkem získal?
Já slavně živořím.
Nač jsem si tohle spískal?
Ať visím, když to vím!
Mne věrnost ještě nepřešla, již jsem přislíbil -
Prajz žere moje vepře,
já nic neušetřil.
Zde kůň se s jezdcem sdružil,
jenž zpola blázen je,
když jeho služeb užil,
žold ještě za to chce.
Lid, ten si Němce chválí,
start velmi pěkný byl.
Mne však bič jeho pálí i cíl mi ušetřil.
Je v kalkulu tom díra,
Prajz stále hude svou.
Lid k vyšším metám zírá,
však výš jen ceny jdou.
Kůň arci nevytuší,
kde cesty jeho cíl.
S tím Prajzem na mou duši
mne pánbůh nešetřil.
Ať jak chci otáčím se,
bez citu jezdec jest
a zkrvaven vracím se
z vítězných jeho cest.
Prajz má mne za svou odnož,
v tom vždy mi věrný byl.
Můj trůn je jeho podnož,
ni v tom mne nešetřil.
Zlost ve hrudi mi hárá,
já nepřestanu klít,
že na kolena stará
mám hohenzollernit.
Nač - zlostí bych se vztekl!
jsem si to zavařil jen bych zas jednou řekl,
že Bůh mne nešetřil?
Co Prajz tu probůh hledá?
Což pán tu nejsem já?
Holt nic se dělat nedá,
sic vyhodit mne dá.
Proč nedbal jsem před lety,
co Edvard mi radil!
Svůj dnešní osud kletý
byl bych si ušetřil.
Teď s hurá jde to s kopce,
jsem z toho uondán.
Toť zánik celé obce,
ji zabil šlendrián!
Já v světovém tom boji
vše draze zaplatil,
leč jenom výhru svoji
jsem si tak ušetřil.
Je psáno v historii,
co vše jsem zkusil já.
Let sedmdesát žiji
už v jednom fuj c. k.!
Já vládnu z justamentu,
jak vždy jsem zvyklý byl,
pro lid mám radu jen tu,
by nic se nešetřil.
Jen nedoufejte, strofy
že poslední to jsou.
Pro další katastrofy
jsem natáh píseň svou.
My nepůjdem přec k soudu,
to vše žert pouhý byl,
když pro svou rodnou hroudu
jsem krví nešetřil.
Je psáno v historii,
co zkusil jsem již vše,
a ať se jak chci kryji,
soud dějin už v tom je.
Já bláznům řády dával,
lid s vousem vystačil.
Největší krve nával
jsem k stáru ušetřil.
Už od malička bylo
vše lhostejno mi přec.
Dnes hledět je mi milo
na krvavý ten hec.
Jsem dnes přec ještě statný,
sto let bych ještě žil
a žádný skutek špatný
bych vám neušetřil.
Jen trošku krve zas chci,
však nechci pokoj dát,
po věkověčný čas chci
dál Kotzebua hrát.
Vždy stejného svět znej mne,
pleš vavřín obklopil.
Bůh lidu zachovej mne,
jejž beztak nešetřil.
Bůh chtěj mne dále stříci,
dnes není ještě čas To bylo pěkné - říci
či - To mne těší - zas.
Dřív svět si zoufat musí,
jak jsem si umínil,
pak čertu postesknu si,
že svět mne nešetřil.
Ten, jenž jen klid chtěl míti,
sám vposled najde klid,
však nežli začnu mříti
a nežli budu hnít Tak mlád mám, ještě řeknu
mřít, sotva, že jsem žil? A z rakve ještě štěknu:
Mne nikdo nešetřil!
Proměna.
32. scéna
Kragujevac, válečný soud.
Nadporučík-auditor (volá ven): Ať se oběsej! (K zapisovateli) Sou ty
tři rozsudky smrti opsaný načisto? Nad těma tréma hochama z Karlové
myslím, co měli ty kvéry.
Zapisovatel: Ano, ale (Váhavě) tady - bych chtěl upozornit na jednu
okolnost, protože - jsem přišel na to - že jim je teprve osmnáct let Nadporučík-auditor: No a? Co tím chcete říct?
Zapisovatel: Inu - to přece nesmějí - podle vojenského trestního
zákona být popraveni - to musí být rozsudek - změněn na těžký žalář Nadporučík-auditor: Dejte to sem! (Čte.) Hm. To teda nezměníme
rozsudek, ale stáří. Sou to beztak statný chlapci. (Namočí pero.)
Tadyhle napíšeme místo osmnáct jednadvacet. (Píše.) Tak, teď je mužem
klidně pověsit.
Proměna.
33. scéna
Esplanáda v Išlu. Soucitná skupina obklopuje starého Korngolda.
Starý Korngold (spínaje ruce): Von přece není zdravej! Von přece není
zdravej! (Skupina ho odvádí.)
První lázeňský host (osloví druhého): No Vy mně to přece budete moct
říct, Vy ste přece intimní s divadelníma kruhama, tak je to teda
pravda, co se slyší nebo to sou jenom pověsti?
Druhý: Starej Biach?
První: Naopak, mladej Korngold.
Druhý (vážně): Je to pravda.
První: Dejte pokoj - teda mladýho - Korngolda- vzali?
Druhý: Dyž Vám to říkám! Co říkáte Biachovi? (Oba odejdou.)
Třetí lázeňský host (potřásaje hlavou, k svému příteli): Druhej
Mozart! A eště k tomu dyž je přece u novin!
Čtvrtý (ohlížeje se): Nějaká pomsta. (Oba odejdou.) (Slečna
Löwenstammová a slečna Körmendyová vystoupí v dirndlech.)
Slečna Löwenstammová: Přestalo pršet!
Slečna Körmendyová: Tak co je? Dete odpoledne k jezeru?
Slečna Löwenstammová: Dyž zůstane takhle, jo, jinak samozřejmě k
Zaunerovi! Co se děje večer? Dete vy? My máme sedadla, Schalk diriguje
od opery. (Jiná žena v dirndlu přejde.) Hele - podívej se na tudletu
-!
Slečna Körmendyová: Chtěla bych vědět, proč si tak vykračuje.
Slečna Löwenstammová: Její bratr je přece ctitel Wohlgemuthový!
Slečna Körmendyová: Tamhle de Bauer s Leharem. (Odejdou.)
Bob Schlesinger (kamizola, nahá kolena): Ty s tím ale nadělají. Vsaďme
se, příští tejden bude osvobozenej! Jedno slovo dybych rek Hans
Müllerovi!
Baby Fanto (tenisový kostým): Ale! Jedno slovo od papá! Do našeho domu
v Badenu chodí přece celý vrchní armádní velitelství! Arz se válí, dyž
Tury udělá nějakej vtip, a já mu kopíruju Konstantinovou. (Dvorní
kočár jede kolem. Oba zdraví.)
Bob Schlesinger: Myslím, že byl prázdnej.
Baby Fanto: Myslím Salvátor. (Odejdou.)
Starý abonent: Co říkáte tomu mladýmu Korngoldovi?
Nejstarší abonent: To nemůže zůstat bez ohlasu v Anglii. (Odejdou.)
(Zdálky je slyšet nářek starého Korngolda.)
Proměna.
34. scéna
Strážnice.
Inspektor: Aha, tady je zas taková syfilitická flundra! A zavšivená
je!
Strážník: Tu já znám. Ta je trestaná pro krádež a pro potulku byla
taky už dodaná k nám. Ve špitálu byla beztak už taky.
Inspektor: Jak seš stará? Čí seš?
Sedmnáctiletá: Otec narukoval, matka umřela.
Inspektor: Vodkypak takhle žiješ?
Sedmnáctiletá: Vod roku 1914.
Proměna.
35. scéna
Noční lokál v Berlíně.
Řvoucí hlas (z pozadí):
Je řídké pivo nápoj věru hnusný,
Chlast odporný to je!
Jak si ho trochu naleješ do kušny,
Hned je ti zle!
Přineste Burgeff-Grün, vy psi! Fricinko, zůstaň tady, sladká svině seď na zadnici - vy vlastizrádci - cože? - do bitvy na Sommě s nima Frieda Gutzkeová (plivne mu na pleš): Hopla, táta to přec nevidí (Jde dopředu.)
(Sally Katzenellenbogen, export, Frankfurt n. O., poklepe svému
sousedu, advokátu Krotoschinerovi II., na rameno.)
Katzenellenbogen: Jak praví Nietzsche? Deš-li k ženě, nezapomeň bič!
Krotoschiner II.: No poslouchejte, s tímhle mužem mě vynechte, ten pro
mě není směrodatnej, ten měl přece jak známo špatnej konec. To je
pochybný numero. Znáte Dolorosu?
Katzenellenbogen: Ne. Nesedí tamhle Hertha Lückeová z Palais de danx,
Kantstrasse patnáct beletáž, Kurfürst
osmsetčtyřiapadesáttisícsedmsetsedmapadesát?
Krotoschiner II.: Ani nápad, naopak, to je Gerda Mückeová, z kasina
Pod lipami, Leibnizstrasse devětapadesát druhý patro, Lützoo
devětsetsedmapadesáttisícosmsettřiapadesát, telefon s teplou vodou,
vzducholoď v domě, při každým apartemaugtu kulturní koupelna, tiptop!
Ta se umí přilepit!
Katzenellenbogen: Toseví, mimo jiné nejfešnější děvče, který teď v
Berlíně máme - a víte, kdo sedí vedle ní? Motte Mannheimer, maličkost
- ten ji celou obalí tácama.
(Hudba hraje píseň: Ach, holka, nebuď takhle neutrální!)
Frieda Gutzkeová (jde kolem a říká Katzenellenbogenovi): No slyšíš,
nemáš bejt tak neutrální - co tady sedíte voba jako morousi, hali
halo, hopsasa - (Ke Krotoschinerovi II.) no milánku? Ty dědo
brejlatej!
Krotoschiner II.: Hergot to je fešanda! Tak pocem.
Frieda Gutzkeová: Ruce pryč, zavírá zefýr - víš, tamhle ten řupan, ten
pomořanskej hřebec, co má furt takovou červenou hlavu, dívá se sem tak někdy jindy - ty daruj mi jednu hnědou, já chci zatlouct hřeb do
Hindenburcha. (Jde dozadu.)
Řvoucí hlas:
A co je nejhroznější, dím to plačky:
Stát nepřeje nám nic - (Frieda Gutzkeová zpívá s sebou)
Dá na rok nám jen jedny podlíkačky Tě pic! Tě pic!
Proměna.
36. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Škarohlíd: Tomu přece jednou říkám propaganda pro dobrou a
spravedlivou věc!
Optimista: Čemu?
Škarohlíd: Provolání, které zní: Konec s upisováním válečné půjčky!
Správné slovo ve správný čas.
Optimista: Těší mne, že smýšlíte tak rozumně. Všechno mluvení o smíru
s nepřáteli ukázalo se právě marné.
Škarohlíd: Je tomu tak, jak pravíte. A stále jasněji se ukazuje, že
dojde na slova Německa: Válka bude rozhodnuta vojensky.
Optimista: Že Vy tohle říkáte! V tom tedy spolu konečně Škarohlíd: - úplně souhlasíme.
Optimista: Doufám, že Vás také budu moci obrátit na svou víru, pokud
jde o vlasteneckou výchovu mládeže. V tomto ohledu nelze, protože jde
přece o to, aby všechny myšlenky byly usměrněny ke konečnému
vítězství, jistě nikdy udělat dost. Přinesl jsem Vám však Výroční
zprávu Reálky císaře Karla, abyste se přesvědčil, že středoškoláci
nikterak nejsou nuceni, aby se zabývali válečnými tématy. Ponechává se
jim naopak, ve většině případů aspoň, alternativa. Na příklad ve třídě
V b: Prázdninová toulka nebo Válečné prostředky nejnovější doby. Ve
třídě VI a: Proč je Lessingova Minna z Barnhelmu pravou německou
veselohrou? nebo Vytrvat! Co byste si vybral Vy?
Škarohlíd: Vytrvat!
Optimista: Tadyhle máme na příklad: Úvahy po osmé bitvě na Isonzu nebo
Putování podzimem. Pak: Jakou měrou může podnebí působit na duchovní
vývoj lidstva? nebo Náš boj proti Rumunsku.
Škarohlíd: V tomto případě volím, abych si to ulehčil, obě témata
najednou.
Optimista: Hlavni postavy v Goethově Egmontovi nebo Zostřená ponorková
válka.
Škarohlíd: Já bych řekl, že by Němci byli srazili Angličany na kolena
Goethovým Egmontem, kdyby k tomu nebyla přistoupila zostřená ponorková
válka.
Optimista: Vy jste optimista. Pak bychom tu ještě měli: Osude člověka,
jak roven jsi větru! (Goethe) nebo My a Turci - kdysi a nyní.
Škarohlíd: V tomto případě bych volil v každém případě obě témata;
neboť se mi zdá, jako by se mi právě jejich spojením mohlo podařit
udělat pěkný úkol.
Optimista: Jak se stavíte k této alternativě: Moje myšlenky před
pomníkem Radeckého nebo Loďstvo obchodní zřím chtivé Brity polypů jak
paže vysílat, svobodnou kdys říši Amfitrity jak dům vlastní chtějí
obehnat. (Schiller)
Škarohlíd: Pokud jde o druhé téma, hodil bych je profesoru němčiny na
hlavu, poradil bych mu, aby pro své pedagogické účely raději citoval
Lissauera, a dokázal bych mu, že znám také začáteční strofu
Schillerovy básně: Příteli, kde otvírá se míru, svobodě kde klidný
přístav as? Století se loučí v bouřném víru, nové začíná se vraždou
zas.
Optimista: A první téma, Moje myšlenky před pomníkem Radeckého?
Škarohlíd: Zpracoval bych je bez rozmýšlení a s úspěchem, protože mám
různé myšlenky před pomníkem Radeckého. Na příklad, že tam už přešlo
víc keťasů než je nezbytně třeba pro posmrtnou slávu Conrada von
Hötzendorfa.
Optimista: Tady právě vidím - Výroční zpráva zaznamenává: Žákovské
knihovně byly hraběnkou Bienerth-Schmerlingovou darovány dva exempláře
knihy A. Schalkové Tyroly ve zbrani, jeden exemplář autorkou knihovně
učitelů. No to je jistě dobře míněno, ale Škarohlíd: Vy jste Škarohlíd. Dospívající generace nemůže se nikdy
dost brzy dovědět, jak se čistí zákopy. Což tu není žádný úkol, který
by bezprostředně používal takových námětů?
Optimista (listuje): Snad tenhle, pro VI b: Kterého z našich nepřátel
považuji za nejvíce hodná nenávisti?
Škarohlíd: Toto téma je tak přitažlivé, že nepotřebovalo alternativy.
Ale připouští přece samo jednu alternativu, která je arci dost
obtížná.
Optimista: A jak byste volil vy?
Škarohlíd (uvažuje): Počkejte - ne, nebyl bych schopen dospět k
definitivnímu rozhodnutí.
Optimista: Kdybyste se držel přesně tématu, které tu bylo dáno
sextánům Reálky císaře Karla Škarohlíd: - pak bych řekl: Rakousko! Ale když se zase dívám na tento
inserát, pak se mi zdá, že militarismus, projevující se ve výchově
naší mládeže, je hračkou proti vzoru, který jí dávají dospělí.
Optimista (čte): Prodejní kanón, křesťan, vojenské služby prostý,
representační a přece decentní, dosud reklamní akvisitér pro východní
a západní Německo a Berlín s efektivními úspěchy a jen prima
referencemi, hledá generální zastoupení kapitálově silného, rozšíření
schopného podniku - No a?
Škarohlíd: Teď vím jako vlastenec, kterého z našich nepřátel považuji
za nejvíce hodná nenávisti.
Proměna.
37. scéna
Německý hlavní stan.
Vilém II. (k svému průvodu): -bréjitro, pánoe!
Generálové: - bréjitro, Veličenstvo!
Vilém II. (v řečnickém postoji, s pohledem k nebi): Náš Pánbůh jistě
ještě něco zamýšlí s naším německým národem. My Němci, kteří ještě
máme ideály, máme působit pro příchod lepších časů. Máme bojovat za
právo, věrnost a mravnost. Se sousedními národy chceme žít v míru, ale
předtím musí být uznáno vítězství německých zbraní. Rok 1917 se svými
velkými bitvami ukázal, že německý národ má bezpodmínečně spolehlivého
spojence v Pánu zástupů tam nahoře. Na něj může pevně spoléhat, bez
něho by to nebylo šlo. Co nás ještě čeká, nevíme. Ale jak v těchto
posledních čtyřech letech zjevně vládla ruka Boží, jak trestala zradu
a odměňovala statečnou vytrvalost, to jste vy všichni viděli, a z toho
můžeme čerpat pevnou důvěru, že Pán zástupů bude i nadále s námi.
Nechce-li nepřítel mír, pak musíme světu mír přinést tím, že železnou
pěstí a zářivým mečem roztříštíme brány těch, kteří mír nechtějí. Boží
soud nastal nad nepřáteli. Naprosté vítězství na východě mne naplňuje
hlubokou vděčností. Dává nám znovu prožívat jeden z těch velkých
okamžiků, kdy naplněni úctou můžeme obdivovat vůli Boží v dějinách.
(Pozdviženým hlasem.) Jaký to obrat řízením Božím! Hrdinné činy našich
vojsk, úspěchy našich velkých vojevůdců, obdivuhodné výkony domoviny
jsou zakořeněny konec konců v mravních silách, k nimž byl náš národ
vychováván v tvrdé škole, v kategorickém imperativu! Domnívají-li se,
že stále ještě nemají dost, pak vím, že vy - (Císař udělá vojácký
posuněk, který vyvolá divoký úsměv na tvářích jeho průvodu.) Zřejmé
zhroucení nepřítele bylo soudem Božím. Za svoje vítězství nevděčíme
naposledy mravním a duševním statkům, které našemu národu daroval
velký mudrc z Královce. Nechť Bůh nám dopomáhá dále k rozhodnému
vítězství! (Císař natáhne pravou ruku, generálové a důstojníci ji po
pořádku líbají. Císař vyráží za dalších scén, stejně ve vzrušení jako
v rozveselení, zvuk, který zní jako vlčí štěkáni. Ve chvíli vzrušení
zrudne, obličej nabude kančí podoby, tváře jsou nadmuty, takže špičky
kníru strmějí do výše.)
První generál: Veličenstvo není již nástrojem Božím Vilém II. (funí a prská): Ha Generál: - nýbrž Bůh je nástrojem Vašeho Veličenstva!
Vilém II. (září): No dobře. Ha -!
Druhý generál: Jestliže teď s pomocí Božího plánu a našeho plynu
proniknem, pak za to budeme vděčit jedině geniální strategické
prozíravosti Vašeho Veličenstva.
Vilém II. (přistoupí k mapě generálního štábu): Ha - Odtud až sem je
patnáct kilometrů, tam hodím padesát divisí! Kolosální - co? (Ohlíží
se dokola. Pochvalné mručení.)
Třetí generál: Veličenstvo je světovým zázrakem strategického
bystrozraku!
Čtvrtý generál: Veličenstvo není jen největší řečník, malíř,
skladatel, lovec, státník, sochař, admirál, básník, sportovec,
asyrolog, obchodník, astronom a divadelní ředitel všech dob, nýbrž
také - nýbrž také (Začne koktat) Vilém II.: No tak?
Generál: Veličenstvo, nejsem schopen vyčerpat seznam mistrovství, jež
Vaše Veličenstvo vyznamenávají.
Vilém II. (kyne spokojeně hlavou): No a vy ostatní? (Usmívají se
rozpačitě.) Cože, vy zatracení chlapi, chcete se svému Nejvyššímu
veliteli - ha - posmívat? Já vás - Seckendorff!
(Přistoupí k pobočníkovi a šlape mu po špičkách bot.)
Pobočník (poskakuje rozpačitě): Veličenstvo - Veličenstvo Vilém II.: Ha - habt acht! No dobře, Seckendorffe, chtěl jsem Vás jen
trochu potrápit! Sekt!
Důstojník: Podle rozkazu! (Odejde.)
Vilém II.: Kaviár! (Jiný důstojník chce odejít.) Ha - halt! Je
nedůstojno Němce, aby žil v přepychu! - Kaviár! (Důstojník odejde.)
Čtvrtý generál: Veličenstvo Vilém II.: No co se děje?
Generál: Veličenstvo - je též nejjemnější gourmand všech dob!
Vilém II. (září): No dobře. (Přinášejí sekt a toasty s kaviárem. Císař
pije.) To je přece francouzský sekt! Fuj tajxl!
Důstojník (nalepí na láhev etiketu BURGEFF-GRÜN): Ne, Veličenstvo, je
to německý sekt!
Vilém II.: To je ale báječný německý sekt! - Ha - Hahnke, chtěl byste
asi taky sekt -? Hurrá - (Vychrstne zbytek na průvod a směje se
dunivě.)
Generálové (uklánějí se hluboce): Příliš milostiv, Vaše Veličenstvo!
Vilém II. (setře ukazováčkem pravé ruky kaviár a máslo s chlebíčku a
strčí si jej do úst): Ha - Hahnke, chtěl byste asi taky kaviár -?
(Hodí prázdný kus chleba mezi generály a směje se dunivě, při tom se
pleská pravou rukou po stehnu.)
Generálové (uklánějí se hluboce): Příliš milostiv, Vaše Veličenstvo!
Vilém II. (obrátí se k jednomu pobočníku): Ha - Dunckere, řekněte,
jaký máte vkus v lásce? Jste spíš pro tlusté nebo pro tenké? (Duncker
se rozpačitě směje. Vilém II. k ostatním.) Miluje tlusté! Leží rád na
měkkém.
Generálové: Báječné, Vaše Veličenstvo! (Císař se směje jako vlk.)
Vilém II.: Ha - Krickwitzi! (Šťouchaje ho do břicha.) Jak dělá kohout?
Krickwitz (kokrhá): Kikerikí - Kikerikí Čtvrtý generál (k svému sousedu): J. V. je Bůh.
Vilém II.: Ha - Flottwitzi - podívejte se tamhle, co se tam děje (Admirál se obrátí. Císař se k němu připlíží a udeří ho vší silou na
zadek. Admirál se svíjí bolesti.)
Vilém II.: Zbláznil jste se? Nepodělávejte se mi přece pořád na boty!
(Ke generálnímu štábnímu lékaři Martiusovi.) Ha - Martiuse, podívejte
se tamhle, co se tam děje. (Generální štábní lékař se obrátí. Císař se
k němu připlíží, vrhne se pak na něj a sáhne mu pravicí mezi nohy.
Generální štábní lékař se zapotácí šílenou bolestí a zadrží se židle.
Je v tváři bledý jako křída. Císař vypukne v bláznivý smích a obrátí
se pak, když vidí účinek svého činu, rozzlobeně jinam. S rudou hlavou
a nadmutými tvářemi, funě a prskaje): Ti chlapi jsou ospalí - ha žádný humor nemají ti chlapi!
Generálové: Báječné, Vaše Veličenstvo, báječné!
První generál (k ostatním): Amor et deliciae humani generis.
Proměna.
38. scéna
Zima v Karpatech. Muž přivázaný ke stromu.
Velitel setniny Hiller: Kolik stupňů je asi?
Voják: Kolem 30.
Hiller: No, tak ho můžete odvázat. (Vojáci to učiní. Muž - střelec
Helmhake - se ve mdlobách zhroutí. Hiller ho udeří několikrát pěstí do
tváře.) A teď do té jámy vedle! (Stane se.) Ale je tam taky dost vlhka
a smradu?
Voják: Ano.
Hiller: Má už asi hodně silnou horečku?
Voják: Ano.
Hiller: Dvojitá hlídka - tak honem - to prase nedostane ani jíst ani
pít. Nesmí taky ani ve dne ani v noci vystoupit. (Směje se.) Nebude to
arci ani mít zapotřebí. Teda jako včera. Kdo má něco proti tomu, toho
rozdrtím. (Odejde se svými lidmi. Dva vojáci zůstanou před jámou. Je
slyšet sténání.)
Druhý voják: Nemyslíš taky, že bychom jednali bohuliběji, kdybychom
místo něho - tamtoho -?
První: Ano.
Druhý: Dva už jsou mrtví. Tomáš, kterého při stejné zimě přinutil, aby
se svlékl do naha, a Müller, který musel nemocen na stráž. Ještě pět
ostatních - (Je slyšet sténání. Zní to jako Žízeň!) Ach co - tohle ať
vydrží někdo jiný! Dám mu aspoň trochu sněhu k ústům. (Vleze do jámy a
vrátí se plačky.) Ještě ani dvacet let - dobrovolně šel do pole -!
(Hiller se objeví se svými lidmi.)
Hiller: Rozmyslel jsem si to. Chtěl bych se podívat - ať ten chlap
vyleze! - Tak honem!
Druhý voják: On - už asi nemůže, pane poručíku.
Hiller: Co se děje? Ven s tím hovadem! (Několik vojáků vytáhne
Helmhakeho ven a cloumají bezvládným tělem jako kusem dobytka.) Pěkně
vypadáš. Ach ta svině se jen přetváří, jen mu trochu podupejte po
zadnici! (Kopne ho.) Dáš se do běhu, ty prase? Copak ta mrcha ještě
nechcípla?
Druhý voják (nakloní se nad ztýraným vojákem, dotkne se ho, vztáhne
jako by k ochraně své ruce k Hillerovi a řekne): Právě teď.
Proměna.
39. scéna
Tamtéž v Hillerově zákopu.
Pomocný lékař Müller: Smrt zmrznutím. Oživovací pokusy marné.
Nejpovážlivější je, že nedostal žádnou potravu.
Hiller: Musíme tu věc kroutit tak, aby nám nikdo nemohl na tělo.
Müller: Není pochyby, lidský materiál je vyčerpaný a nemocný. Nic než
konservové polévky a ty jsou zdraví nebezpečné. Ukazuje se úplná
psychosa vyčerpanosti. Lidi se válejí ve sněhu a poskakují jako
šílení.
Hiller: Připouštím přece sám, že hlad, bití a svázání už nestačí k
posílení bojovné nálady. Co se má dělat? Pokud jde o Helmhakeho, mohu
říci, že jsem dělal všechno možné. Otci píšu takhle: Vážený pane
Helmhake! Tímto plním smutnou povinnost a oznamuji Vám náhlé úmrtí
Vašeho syna, gardového střelce Karla Helmhakeho. Lékař zjistil krvavý
katar tenkého střeva. Za jeho krátké nemoci dostalo se Vašemu synovi
nejlepšího tělesného i lékařského ošetření. Ztrácíme v zesnulém
zdatného vojína a dobrého kamaráda, jehož ztráty bolestně želíme. Jeho
pozůstatky odpočívají na hřbitově v Doljiu.
Proměna.
40. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Přečtěte si, jakými povznášejícími slovy byl zahájen Sjezd
ve zbrani sdružených lékařů: Blahodárným pocitem, povznášejícím,
vskutku spojeneckým vědomím naplňuje nás všechny to, že ve chvíli, kdy
venku na našich frontách ještě zuří boj, smíme zde s císařským
svolením se radit o tom, jak by se mělo nejlépe a nejúspěšněji pečovat
o naše vítězné válečníky, aby ztráty na jejich zdraví byly odborným
ošetřením zase napraveny a abychom se poradili, jak by ochablým
hrdinům mohla být vrácena svěží síla k práci, nová odvaha k životu, v
němž jim kyne - Škarohlíd: - smrt!
Proměna.
41. scéna
Vojenská nemocnice. Rekonvalescenti, ranění všech stupňů, umírající.
Generální štábní lékař (otevře dveře): Aha, tady je máme všechny
pohromadě, pány ulejváky. (Několik nemocných dostane těžké nervové
záchvaty.) Ale děte, jen žádný pozdvižení! To budeme hned mít moment! (K jednomu lékaři.) No bude to? Kdepak dnes zůstává silnej
proud? Honem, abysme chytili ty simulanty a ulejváky. (Lékaři se blíží
k několika postelím s přístroji. Nemocní dostávají křeče.) Tamhle ten,
to je zvlášť podezřelej případ, ta pětka! (Nemocný začne křičet.) Tady
pomůže jen jeden prostředek, ten předpisujeme jen v krajním případě.
Do bubnový palby! Na mou duši, nejlepší by bylo strčit všechny nervově
nemocný do společnýho kesonu a pak je postavit do pěkný bubnový palby.
Tam by zapomněli svoje bolesti a byli by z nich hned vojáci schopný
služby na frontě! Tam vám zajde chuť na třesavku! (Třískne dveřmi.
Jeden nemocný zemře. Objeví se velitel plukovník Vincenc Demmer von
Drahtverhau.)
Demmer von Drahtverhau: Ale, dnes se pro změnu zase lajdácky salutuje!
Inu panstvo si holt dělá v zázemí pohodlí v postelích. Ale právě proto
sem se dnes objevil mezi vámi. Vy plukovní lékaři pobídněte ty lidi,
aby teď poslouchali, musím udělat důležitý exemplární sdělení. De o ty
nový předpisy kvůli tomu salutování, ale ne kvůli tomu salutování tady
v ústavě, nýbrž až ty lidi zase vstanou, aby si na to zatím zvykli,
než budou rukovat. Tak pozor! (Předčítá.) Direktivy, týkající se
vzdávání pocty.
Vzdávání pocty musí být vždy prováděno s naprostou řízností při
zaujímání předepsaného postoje; každému představenému a vyšší šarži je
vzdát předepsaným způsobem čest, když se tento nalézá ve vzdálenosti
ne více než třicet kroků od podřízeného nebo nižší šarže. Tuto je
vzdáti volným zdvižením pravé paže k hlavě, při čemž je ruka vnitřní
plochou ve výši pravého oka tím způsobem obrácena proti obličeji, že
špičky sevřených prstů se dotýkají štítku pokrývky hlavy (při čapkách
bez štítků okraje čapky). Při setkání s představeným, který má býti
pozdraven, anebo jestliže jde představený, který má být pozdraven,
kolem zdravícího, jest vzdáti čest tím způsobem, ze pozdrav se provede
na tři kroky před představeným, který má býti pozdraven, a končí se
tehdy, když představený, který byl pozdraven, na tři kroky přešel.
Nese-li vojín něco v pravé ruce, pak salutuje levicí, má-li v obou
rukách něco, pak vzdá čest řízným obratem hlavy. Toto platí také při
všech případech pozdravu. Při setkání s představeným nebo vyšší šarží
má se vojín vyhnouti tomu, aby přešel kolem něho ve větší blízkosti
než na jeden krok. Jiné nepřípustné způsoby pozdravu, které se
vyskytly v poslední době, jako na příklad zdvihnutí pravé ruky s
vnitřní plochou doprava vzhůru, s roztaženými prsty, a letmé ťuknutí
na štítek čapky případně s ukazováčkem před nosem, vzdávání úcty s
cigaretou nebo doutníkem (krátkou dýmkou, tak zvaným čibukem) v ruce
zdvižené k pozdravu nebo dokonce v ústech, pak vzdáváni úcty na volném
vzduchu s nepokrytou hlavou, s čapkou v ruce úklonou, jsou přísně
zakázány a budou takové vojenské osoby, které vzdávání pocty
nevykonají podle předpisu nebo od tohoto vůbec upustí - ať to je z
příčiny kterékoli - podrobeni přísnému trestu; dovolenci budou mimo
oznámení u svého nadřízeného velitelství potrestáni narukováním. Tak teda, pamatujte si to, kdo nezdvihne pravou paži volně k hlavě
tak, aby ruka byla vnitřní plochou ve výši pravého oka obrácena proti
obličeji a špičky sevřených prstů se dotýkaly štítku pokrývky hlavy
(při čapkách bez štítků okraje čapky), ten k tomu může bejt donucenej!
Pamatujte si to! To je směrodatný! Pokud se týče ostatních předpisů o
salutování, nemlich těch co platěj eště pro ústav, pokud se tady
povalujete, tak musíte jít dobrým příkladem napřed a nemusím vám
dlouho vtloukat do hlavy, že musíte bez ohledu na vaše p. t. nemoce
každej podle předpisu salutovat, dyž vejde nějakej představenej. Teď
nemáte žádný čapky, ale čelo má každej a tak vám nebude zatěžko
zdvihnout ruku, kdo holt ruku má, k čelu, rozumíte? Teda - vpravo
hleď! Hej, Vy tam, copak je to s Váma - tamhleten v posteli číslo 5 mně se zdá, ten se nemůže dočkat, aby se zase dostal k marškumpačce (Plukovní lékař mu něco sděluje.) Ach tak - no jo - teda pro mě za mě
- ale jinak - teda ať to je příště všechno v pořádku! A vůbec, Vy pane
plukovní lékaři, dbejte na to aby se ty lidi dostali odsuď pryč! Ste
beztoho špatně zapsanej nahoře - tak nedělejte žádný vopičky a nežeňte
tu humanitu do krajnosti! Kdo dnes je patriotickej lékař, musí bejt
dodavatel fronty! Vemte si příklad z dr. Zwanglera, ten strčil
moníkovi s třesavkou hadr do úst a udělal z něho dvojím elektrickým
ošetřením služby schopnýho vojáka s b-befundem. Nebo tenhle dr.
Zwickler! Ten má ctižádost, od toho pochází jak známo myšlenka
faradisovat pohlavní úd, chce holt dosáhnout co nejdřív a co největší
úspěchy, a daří se mu to! Z těch si vemte příklad! Teď se holt musí
makat! Tydle Němci mají holt takovej sinusovej proud - no my nic, my
muzikanti! Humanita sem, humanita tam, to je všechno moc krásný, ale
jak se to rýmuje s patriotismem? Teď je válka a tu je nejvyšší
povinností lékařskýho stavu, aby šel dobrým příkladem napřed a
doplňoval lidskej materiál. Vrchní štábní lékař si stěžuje, že
zdůrazňujete lékařský hledisko. Pokusil se Vám kolegiálně vysvětlit,
že c-befund patří do zákopů, říká, že to je s Váma dycky kříž. To bych
se Vás teda chtěl zeptat - máte snad chuť odprejsknout do nějakýho
skvrnitýho špitálu v Albánii? No tak! Z lékařskýho hlediska můžete pro
mě za mě mít pravdu - jako nedávno dyž ste se štajfoval, protože teda
ten moník krvácel z plic a že to byl otec rodiny a vůbec - ale tady je
směrodatný jen vojenský hledisko! Odpovědnost přebíráme my! Nebo ten
nemocnej s ledvinama - to sme měli legraci - jen se prosím Vás
nezblázněte! Ten moník musí dát svejch padesát ran, pak může
chcípnout! Nejvyšší služba vyžaduje, aby nikdo, kdo může chodit, se
tady nepovaloval dýl než je bezpodmínečně třeba - skrupule si nechtě
na pozdějc, až bude mír! Dokud vlast je v nebezpečí, musí každej stát
na svým místě, jako já sám, to neznám žádný rozdíly, krucihergot! Teď s vámi provedou feldvéblové cvičení ve zdravení, a ať neslyším o
žádným anštandu teda - na mě si eště žádnej nestěžoval - jo dyby tady
místo mě velel Medinger von Minefeld nebo tenhle Gruber von Grünkreuz
- ojé! Co chcete? Co jíst máte, polívky, jemnou sušenou zeleninu a
šálek čaje navíc, na to si eště nikdo nestěžoval. No jo čas se vám
holt vleče, než se zas dostanete ven, abyste se chrabře bili. Ale
právě kvůli tomu se dělá to cvičení v salutování! A ty, kterejm to
není dopřáno, ty co teda nemůžou ven, aby se chrabře bili, za vlast,
pro ty se vlast příkladně postarala. Šest halířů za den, aniž by
museli něco pracovat, no to není nic? No a dyž je člověk hodnej,
dostane dokonce protézu a pak dyž de dobrým příkladem napřed, tak je
instradovanej zpátky k svýmu tělesu. S náma se dá mluvit - dávno byste
mohli bejt rádi, že nejsme u Němců, jinak bych vás musel nechat v
pozoru i ležet! Ta troška salutování, než se člověk dostane ven, to
eště nikoho nepřipravilo o život. No tak - pro dnešek je to dobrý.
(Odejde.) (U jedné postele provádí feldvébl cvičení v salutování. U
druhé je zaměstnán polní kurát.)
Proměna.
42. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Známou otázku Co hledáme v Albánii? - Škarohlíd: - mohu Vám
zodpovědět: Malarii. Optimista: Myslíte, že se tam nic jiného nedá
získat? Škarohlíd: Ale ano, také skvrnitý tyf. Optimista: Tam dole
však - Škarohlíd: - je to strašlivé.
Optimista: Albánie sloužila nám přece převážně Škarohlíd: - jako trestní kolonie. Do Albánie s Vámi! znamenalo
zostření cti padnout za vlast.
Optimista: Když jdeme do Albánie, pak je jedna věc jistá Škarohlíd: Smrt.
Optimista: Mezi našimi vojsky v Albánii vládlo, a za to ručí již jméno
Pflanzer-Baltin Škarohlíd: - hromadné umírání.
Optimista: Měli jsme jak známo velké politické zájmy v Albánii a mimo
to Škarohlíd: - baráky se štěnicemi.
Optimista: Ale naši důstojníci byli prý ve Skadaru velmi dobře
ubytováni a proslavili se Škarohlíd: Proháněním kurev.
Optimista: Pokud jde o zdravotní poměry v Albánii, které líčíte v tak
ponurých barvách, slyšel jsem naopak, že polní špitály byly prázdné.
Škarohlíd: Protože nechali umírat nemocné malarií bez ošetření.
Optimista: Šéf armádní zdravotní služby albánské armádní skupiny
vzpíral se naopak tomu Škarohlíd: - aby nemocní byli v létě převezeni.
Optimista: Byl ale známý tím, že zdravé vojáky Škarohlíd: - nechal bez odsouzení postřílet, když kradli konservy.
Optimista: Bylo přes to všechno postaráno o to Škarohlíd: - aby pro důstojníky byl zřízen polní biograf.
Optimista: Odvezení nemocných, o němž mluvíte, bylo skutečně
provedeno, arci teprve Škarohlíd: - při útěku.
Optimista: Míníte strategický ústup. Pokud jde o dopravní prostředky,
jichž při tom bylo použito, bylo arci těžké tak velké masy nemocných Škarohlíd: - kterých do té doby nebylo, přehlédnout.
Optimista: Vypomohli si však tím, že vzhledem k tomu, že těch několik
sanitních lodí k transportu nestačilo, v automobilech Škarohlíd: - odvezli důstojnická zavazadla armádního velení.
Optimista: Co tím míníte?
Škarohlíd: Míním ukradený nábytek.
Optimista: Ach tak. Nemocné mužstvo ovšem Škarohlíd: - musilo pochodovat blátem a bahnem.
Optimista: Bylo jim však dovoleno Škarohlíd: - zůstat ležet na kraji silnice, aby nalezli delší lehké
odpočinutí.
Optimista: To se stalo výjimečně, aniž Škarohlíd: - aniž předcházely císařovy narozeniny nebo nějaké jubileum
nastoupení vlády. Neboť jinak bývá ústup některé rakouské armády,
zvláště albánská hrůza tisíceronásobného umírání v hladu a blátě,
spojen s některým dynastickým datem; jako by to již samo nestačilo.
Optimista: Jak to?
Škarohlíd: Od dob dobytí Bělehradu slavila potřeba rakouských generálů
složit mimo svou vlastní zločinnou hloupost Jeho Veličenstvu k nohám
také některé dobyté město, z něhož příštího dne zase musili vytáhnout,
tam dole pravé orgie.
Optimista: Nevíte, jak se zdá, že takové příležitosti jsou pro
obětavost bojovníka z fronty současně impulsem a odškodněním. I když v
dalším průběhu takové události, která je v kalendáři vlasti červeně
zaznamenána, chyběly dopravní prostředky, občerstvovací stanice,
ošetření a příbytky - válka je válka - nelze přece popřít Škarohlíd: - že osobní trén velitele armády čítal dvacetpět povozů, o
něž se musil starat jeden setník.
Optimista: Odkud se to ví?
Škarohlíd: Z deníku lékaře, který v Albánii, kde nebylo zdravých,
nemohl dostat žádné nemocné pro svůj špitál.
Optimista: Nebylo to jistě tak hrozné, když on sám vyvázl. Jak se
vlastně dostal zpátky?
Škarohlíd: S horečkou, na nákladním autu, vysoko nahoře na bedně,
která obsahovala klavír důstojnického sboru, ukradený u Optimista: Nuže, i když musím bohužel připustit, že otázka, co hledáme
v Albánii, je událostmi zodpověděna v dost nepříznivém smyslu, ačkoli
přece nesporně máme v Albánii velké politické zájmy, neměl byste přece
nikdy zapomínat, že poslední věc, která štábnímu důstojníkovi zůstala,
je Škarohlíd: Jeho klavír!
Proměna.
43. scéna
Hlavní tiskový stan.
Setník (k jednomu novináři): Doktůrku, dnes neplatí žádná legrace,
dnes musíte napsat článek, ten se musí nechat vidět, a sice Hygienická
pozorování. Teda, poznamenejte si směrnice. (Předčítá)
Vítězný pochod Haličí, dobytí Lvova přispělo k dalšímu rozvoji hygieny
v naší armádě. Co, to koukáte?
Novinář: Copak je Lvov zase ještě v našich nikách?
Setník: Jak to provedete, to je Vaše věc. Dokud v Karpatech zuřil
prudký boj, bylo teda přirozeně méně možností pro organisaci drobné
hygienické práce. Pod tíživým tlakem všeobecné situace nemohla se
žádoucí měrou uplatnit péče o každého jednotlivého muže. Heslo znělo:
Vytrvat stůj co stůj, bez ohledu na jednotlivého muže, který na frontě
měl jen potud význam, pokud bojoval. Nebylo to v oné těžké době jinak
možné. To holt byli všichni zavšiveni. Teď, kdy jsme z nejhoršího
venku, může hygiena začít příkladným způsobem. V oněch těžkých dnech
byla zaseta setba pro velkorysé působení k udržení muže, který musil
tak těžce bojovat a trpět. Ve slunných dnech znovudobytí Lvova rozvilo
se toto sémě nerušeně. Pocit nekonečné vděčnosti k hrdinnému
bojovníku, vědomí, že po těžkých ztrátách je bezpodmínečně třeba
počítat s každým mužem, dalo podnět k tomu, aby se všemi silami a
všemi prostředky působilo k udržení zdraví a výkonnosti každého
jednotlivého muže. Teď povězte, jak sme zatočili s cholerou. Tak bylo
hygienické myšlení a konání těsně a všude spojeno s lékařskou
činností. Ale teď! Teď přijde odvšivovací služba! Každý muž dostal asi
každý čtvrtý týden lázeň nebo víte co, každý druhý týden. Práce byla
všude systematická. Desinfekce byla profylaxe proti infekčním nemocím,
které se přenášejí kontaktem. Velkolepý, co? To je od jednoho vrchního
štábního lékaře! Ten to umí! Pravidelná lázeň, často kořeněná
představením v kinu, měla velký psychický vliv na mužstvo, zvýšila
jeho výkonnost a služební horlivost. Důležitý krok kupředu k zachování
jednotlivého muže. Já Vám dávám jen směrnice, to ostatní je Vaše věc.
Ale pracovalo se bez umdlení. Fronta byla během času proměněna v
ozdravovnu. Často byli v slunném lesnatém kraji, vzdušné koupele měli
a bylo zamýšleno doplnit toto zařízení také vyučováním a hudbou,
knihovnou, sportem a divadlem, kde by byla bývala příležitost
přiblížit duši vojáka, která je nyní tak citlivá a vnímavá, leckterý
problém lidové hygieny jako elementární sociální průpravu pro
budoucnost. Tento projekt čeká ještě na své uskutečnění. Až přijdou
klidnější časy, bude to naší první prací. To musíte moc krásně
vypracovat. Vidíme, že část opatření směřuje k tomu, aby mužstvu byl
na frontě stvořen domov. Stálý starostlivý, kamarádský kontakt mezi
důstojníkem, lékařem a mužstvem připravuje půdu pro příznivý vývoj.
Novinář: Infekčních nemocí, pane setníku?
Setník: Nedělejte legraci. Těsná sounáležitost mezi důstojníkem,
lékařem a mužstvem není snad problémem, který by teprve čekal na své
vyřešení. Lékař není již jen doktorem, nýbrž je mimo svou čistě
lékařskou činnost určen, aby mužstvo udržoval v oné tělesné a duševní
rovnováze, která poskytuje trvalou oporu při boji o vítězství a
snášení útrap. Vzrůst infekčních nemocí je od několika měsíců již jen
ojedinělý. Pouze a jedině pohlavní nemoci to jsou, které nám dosud
působí starosti. (Pochechtává se.) Jejich úspěšné potírání je arci
nejdůležitějším problémem, s nímž jsme se dosud setkali. A přece
nesmíme pro domnělou beznadějnost boje proti pohlavním chorobám
skládat ruce v klín. (Veselost.) Uvážíme-li, že se na tomto válečném
tažení patrně již velký počet vojínů venericky nakazil, uvážíme-li, že
počet obyvatelstva beztak utrpěl válkou bezprostředně velkou ztrátu
mnoha v nejlepším mužném věku jsoucích vojínů, pak je jasno, že musíme
všemi prostředky čelit škodám, podmíněným pohlavními nemocemi. I když
se práce vykonaná k zachování mužstva uplatní již ve prospěch národa,
je potírání pohlavních nemocí důležitým požadavkem k zachování národa.
Velká vážnost chvíle vyžaduje, aby se podle možnosti všude v tomtéž
smyslu a energicky zasáhlo. K opatřením k zachování mužstva a v širším
smyslu k zachování národa, která byla učiněna pod patronancí našeho
armádního velitele Jeho Excelence generála plukovníka von Böhm-Ermolli
a kterým také vtiskl ráz své osobnosti náš armádní sanitní šéf, jakož
i šéf ubytovacího oddílu, patří mimo profylaktické stanice a ústřední
špitál s prvotřídním personálem a therapeutickými přístroji zařízení,
jímž budeme špecielně moci neohroženě působit k zachování mužstva a k
novému zesílení národa, zařízení, v němž slunné dny znovudobytí Lvova
nesou bohaté ovoce: Etablovali jsme - a to můžete napsat zrovna tak,
jak to říkám a jak sem to dostal od vrchního štábního lékaře - bordely
s bezvadným materiálem pod nejpřísnější vojenskou kontrolou.
Proměna.
44. scéna
Armádní osvětový sbor Wladimir-Wolinsky.
Setník (diktuje písařce): Veškerému mužstvu je tři dny po sobě
oznámit, že venerická onemocnění budou stihána jako svévolné poškození
sebe sama vojenským soudem, a aby tomuto nařízení bylo dodáno váhy, je
v každém jednotlivém případě onemocnivší muže představit velení
Armádního osvětového sboru. Ohledně v poslední době se vyskytnuvších
onemocnění, která byla průkazně uměle vyvolána nebo vědomě přivoděna,
se nařizuje, aby dotyční byli tělesně ztrestáni, a bude trest bití,
pěti ranami holí počínaje, denně stupňován o jednu ránu a tak dlouho
vykonáván, dokud příznaky nemoci nepominou. První tělesné ztrestání je
provésti dnes ve 2 hodiny odpoledne na následujících mužích. - Tady
máte ten seznam, opište to. Výkonným orgánem je profous, jemuž jsou
dáni dva zdatní muži technické setniny k disposici.
Proměna.
45. scéna
U hraběte Dohna-Schlodien. Kolem něho dvanáct zástupců tisku.
Jeden zástupce tisku: Jsme šťastni, pane hrabě, že z úst jednoho z
našich nesmrtelných hrdinů přijímáme autentické vylíčení gloriosní
jízdy, o níž budou ještě děti a děti našich dětí vyprávět vnukům v
nesmrtelných análech. (Nasadí tužku.)
Dohna: Pánoe, jsem mužem činu a ne mnoha slov. Jako podstatné račte
zachytit následující: Na základě došlých výzvědných zpráv vypracoval
jsem si pro svou jízdu dosti přesný plán. Měl jsem arci také hned
prvního dne štěstí, že jsem zpozoroval velký parník. Byl to, jak již
je známo, parník Voltaire. Nechal jsem přejít noc, než jsem se k
Voltairu přiblížil.
Hlas ze skupiny: Bravo!
Dohna: Později jsem pak mohl parník učinit neškodným. Křižoval jsem
pak asi deset dní v Severoatlantickém oceánu, nemohl jsem však v
prvních třech dnech zpozorovat žádnou další loď; později však jsem
mohl každého dne vyřídit přibližně jeden parník. Lodi měly vesměs
cenný náklad, zčásti válečný materiál; jedna z nich měla náklad 1200
koní.
Jeden zástupce tisku: Opravdové koně? 1200 koní, pane hrabě?
Dohna: 1200 - (Gesto, naznačující potopení.) Zástupci tisku
(překřikují se): Hrom do toho! Opravdoví koně! - Hurá! - To je říznej rekord! To je elegance!
DĚJSTVÍ PÁTÉ
1. scéna
Večer. Nároží u Sirka. Prší zdola. Mlčelivé zevlování houfu kozlů.
Špalír raněných a mrtvých.
Hlas kamelota: Vééčéérní novinýýý!
První důstojník (k třem ostatním): Servus Nowotny, servus Pokorný,
servus Powolny, tak poslouchej - ty seš přece politicky vzdělanej, tak
co říkáš Bulharsku?
Druhý důstojník (s hůlkou): Víš, já říkám, to nestojí ani za
ignorování!
Třetí: Víš - teda přirozeně.
Čtvrtý: Docela můj názor - včera sem to natáh -! Viděli ste ten obraz
od Schönpfluga, fešulíni!
Hlas kamelota: Mírová nabídka Dohodýýý!
Třetí: To je otrava.
První: Víš, v ministerstvu války povídal dnes Schlepitschka von
Schlachtentreu, blížíme se mírovými kroky míli - nebo ne, blížíme se
mílovými kroky míru, ty je to pravda? To je přece optimistický?
Druhý: Pesimistický je to.
První: Pesimistický. Víš, povídal, v Turecku je nějakej nemocnej muž,
pak přijdeme na řadu my, tak poslouchej jak to?
Druhý: Myslí holt situaci a vůbec.
První: Ach tak.
Třetí: Dnes tu nejsou žádný holky.
Druhý: Nitschema přijde dnes.
(Starci táhnou kolem. Je slyšet zpěv: V domovině, v domovině, tam
setkáme se zas -)
Poldi Fesch (k svému průvodci): Zejtra se táhne se Sašou Kolowratem (Odejde.) (Je slyšet hlas fiakristy: Ve válce dostanu padesátkrát
víc!)
Čtvrtý: Víte, jak mu říkají tam v ministerstvu války tomu Nitschemovi?
Hrdina mu říkají.
První: Jak to?
Čtvrtý: No copak nerozumíš, byl přece na frontě! Říká, že tam mu to
bylo milejší.
První: No tak ať ho nezdržujou. Žít a nechat žít! No není to pravda?
(Turi a Ludi vystoupí.)
Turi: Poslyš Ludi, hraje Rudi Nyári jen v Lurionu? (Odejdou.)
Nitschema (vystoupí): Servus!
První: Servus hrdino!
Všichni: Servus hrdino!
Nitschema: Jak to hrdino? Dělejte si dobrej den z někoho jinýho!
Prodavačka květin: Fialky!
Čtvrtý: No tak jak se ti dařilo? Seš rád? Vypravuju Hopfnera!
První: No jo, pudeš sebou, seš fešák Druhý: No jaký to bylo venku?
Nitschema: Fešácký to bylo.
Třetí (zasněně): Štrich je jako na vymření.
První: No tak, jak se daří?
Nitschema: Člověk halt žije. (Pahýly dvou nohou v otrhané uniformě
vstoupí jim do cesty.)
Druhý: Poďte vodsaď, samí ulejváci! (Odejdou.)
Hlas kamelota: Zvlááštníí vydááníí -! Milionový ztráty Dohodýýý!
Šeptající hlas: Šel sem, pohrajem si. (Ticho. Náhle burácející volání
hromové síly: Sláááva! Nato: Schleescháák -! Volaní přichází, jak se
zdá, od budovy Opery. Přibouchnutí dvířek vozu. Pak ticho.)
2. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Škarohlíd:
Kdo říci může: Hůř nemůže býti?
Dnes hůře je než dřív.
Hůř ještě může být; nejhůře není,
Když ještě říkat lze: Teď nejhůř je.
Děti, které mají obličeje, jako by hladověly již celý lidský věk - a
stále ještě nejsme u konce! Ale nejhorší věc je obsažena v této zprávě
o jednom ústavu pro nervově choré. Sedí tu muž v modře pruhované
kazajce a pyká za glorii od Asiaga, kde byl zasypán granátem, s
nezhojitelnou trudnomyslností. Jinému vězí kulka v hlavě; aby ušel
Šíleným bolestem, musil se stát morfinistou. Večer rve zoufale po
ošetřovatelce a všichni začnou rozčilením plakat. Dítě s nemocným
mozkem křičí, narodilo se dva měsíce po hrdinné smrti, kterou
očekávala těhotná matka. Jiná, jejíž synové se vrátili zdrávi, toho
nevyčkala a předtím zešílela. Ale kdo smí říci: Hůře již nemůže být?
Optimista: Ano, nelze to popřít: válka zasahuje do životních poměrů
každého jednotlivce. Jak dlouho, myslíte, to ještě potrvá?
Škarohlíd: Budeme v každém případě až do posledního dechu lhát. Zda
také bojovat, je jiná otázka. Zdá se, že chceme uhnout německému
nátlaku trochou nevěrnosti Nibelungů. Pomstíme se na Německu za to, že
nám nezabránilo vehnat je do války, troškou zrady. Kdo by však nedal
každé pohaně vlasti přednost před onou pohanou lidstva, kterou se
zatěžuje v každé minutě prodlužováním války! Na štěstí jí neprodlužují
již naše vítězství, nýbrž ji již zkracují naše porážky. Neřekl jsem
Vám kdysi, že průlom u Gorlice, jím vyvolané prodloužení lhůty před
zhroucením, bude zaplaceno miliony životů? Bylo to kdysi paradoxní,
ale nyní to potvrzuje tato velká doba.
Optimista: Nuže, pokud jde o velkost této doby, musím i já přiznat, že
od ultimata proti Srbsku valně nevzrostla. V tom podržíte pravdu, že
na ní je všechno tak malé, jak Vy jste to vždy viděl. Nebo lze snad
říci, že velká doba našla malé pokolení.
Škarohlíd: To je smůla. Ale o jaké poznatky se opírá Váš názor?
Optimista: Nechtěl jsem Vám to říci, ale objevil jsem dnes inserát,
který je ve dnech, kdy noviny vpředu přinášejí zprávy generálního
Štábu takového významu, přece jen povážlivý.
Škarohlíd: Jak jen je možno mít ve dnech, kdy noviny vpředu přinášejí
zprávy generálního štábu takového významu, oči pro nějaký inserát?
Optimista: Posuďte to sám.
Škarohlíd (čte):
Můj Milánečku!
Máš mne rád? Moc rád? Kolik moc rád?
Budu čekat, dokud nenapíšeš nebo nepřijdeš.
Mici.
Vidíte, i tato doba zná ještě lásku. A já jsem myslil, že jen její
nenávist vzrostla a s ní její hlad. Pokud však jde o hloupost,
objevuje se jen zřetelněji v oněch rozměrech, které jsem jí již dávno
přisuzoval. Chcete vidět rakouskou tvář? Je sice vlastní vinou
podvyživena, ale odráží se duchovně v knedlíku, který poskytuje tato
pohlednice jako ideální vidinu vídeňské fantasie. Odvděčuji se, text
by mohl být od onoho Milánečka.
Optimista (čte):
Já kdybych směl si něco přát,
Už dávno vím, co bych tak rád!
Toť knedlík, na mou čest,
A houskový ať jest!
Škarohlíd: Nakladatelství Vlast. Mluví to k srdci a říká to lidem víc
než Jen ten, kdo touhu zná. V roce 1914 odsoudilo se toto obyvatelstvo
k romantice knedlíkového ideálu a já bych mohl podle pravidel
světového soudního řádu dokázat, že epocha, která umožnila takovou
pohlednici, musí být totožná s epochou, jejímž posledním reálním
majetkem byla letecká puma. Kdyby byli držitelé moci, kteří jsou tak
opuštěni Bohem, že se nedrží nic mimo moc, kdyby byli schopni pochopit
takové souvislosti, pak by se válka nikdy nebyla začala nebo by byla
dávno skončena.
Optimista: Na to není zatím žádná naděje, teď přijdou páté odvody.
Škarohlíd: Neboť člověk by jinak mohl zapomenout, k čemu ho Bůh
stvořil.
Optimista: A to by bylo?
Škarohlíd: Aby se mohl objevit před odvodní komisí. Byli nazí, a
nestyděli se.
Proměna.
3. scéna
Před parlamentem.
(Několik členů Panské sněmovny opustilo právě budovu a jsou pod Pallas
Athénou zabráni do debaty. Elektrická tramvaj, z níž po obou stranách
visí lidské údy, se zastaví. Za nepopsatelné vřavy pronikavých
nadávek, kleteb a nesouvislých zvuků vytahují z vlečného vozu z klubka
tornistrů, batohů a namačkaných těl, z chumlu podvyživeného, nemytého
a otrhaného lidstva ženu, která se právě zhroutila hlady.)
Pottai: Co jsem mu odpověděl, z toho nevezmu zpátky ani čárku - to si
může dát za rámeček, ten Lammasch! My jsme vítězi, a my také žádáme
palmu!
Proměna.
4. scéna
Ministerstvo zahraničí.
Hrabě Leopold František Rudolf Ernest Vincenc Inocenc Maria (dívá se
do kapesního zrcátka): Dobře vypadáme. Dybych byl tohle tušil, byl
bych se vyslovil proti ultimatu!
Baron Eduard Alois Josef Otokar Ignacius Eusebius Maria: Co je ti?
Hrabě: Pěkně vypadáme. Dyž se vede válka, mělo se tohle předvídat!
Baron: Já ti nerozumím. Copak eště chceš? Právě čtu, že ty štramáci z
rajchu potopili zas čtyři tisíce tun a my jsme taky nebyli líní. Pět.
Hrabě: Tisíc?
Baron: Tun!
Hrabě: Dělej si dobrej den z někoho jinýho. Jestli nás nevytrhne
Švýcarsko Baron: Cože? Ty se teď eště spoléháš na neutrály?
Hrabě: Eště nikdy sem neočekával kurýra s takovým napětím. Sem šíleně
zvědavej.
Baron: Ale co se děje?
Hrabě: Ale tadyhle Člověk sedí a čeká a čeká - na naše lidi v Bernu
není vůbec spolehnutí! Na mou duši, dybych tady nebyl
nepostradatelnej, sed bych si a bylo by nám pomoženo. Já sem si to
entetýroval. Na každým kroku je člověk handikapovanej. Šarmantní
zařízení, tahle válka. Ale já ti garantuju, to se teďka změní!
Baron: Tys byl dycky bláznivej optimista. Co si vlastně představuješ,
že tamty v Bernu můžou dělat?
Hrabě: No já sem jim to přece přesně napsal! Ale ne, musejí hrát
bridge celej den - a v noci, to se stejně ví, co dělají. Ostatně na to
mají kdy i ve dne.
Baron: No no, seš ty ale najednou - Podívej se, dyž se zase pošlou ven
lidi, který nejsou ze společnosti, nedovedou ani representovat.
Hrabě: S tím mě vynech - každej tejden žebrat v ministerstvu války
kvůli nějakýmu židovi, aby moh přestoupit hranice bez prohlídky,
protože v Bernu chtějí někoho, s kým by mohli mastit bridge, na to je
jim člověk dobrej! A ty flinkové, co člověk musí vyprotežovat ven!
Říkám ti, od tý doby, co Bubi je legační rada, není vůbec k ničemu.
Dej pozor, až Bubi a Affi přijdou do Vídně, pak jim ukážu, zač je toho
loket. Řeknu jim do ksichtu, hoši, řeknu, vy ste sice strašně
šarmantní, ale v případě potřeby není na vás vůbec spolehnutí. K
smíchu. Ta válka nám eště scházela! Víš, teď by to bylo šíleně
tentantní s celou tou věcí prostě praštit.
Baron: Ale ty přece eště spoléháš na neutrály!
Hrabě: Říkám ti, neutrálové sou nejhorší zklamání. Holandsko nás
nechává vůbec ve štychu Baron: Já nevím, jak mně najednou připadáš. K zbláznění komický je to.
Z nás všech byls ty nejdůvěřivější. Od prvního dne. Dyž nám Berchtold
tenkrát povídal: Teď prosadila armáda svou! - tehda tvoje oči svítily
eště víc než jeho, kolem krku bys mu byl pad. Ultimatum je prima, to
bylo tvoje druhý slovo - šílené rozumný - Di, nepamatuješ se?
Hrabě: Di, nepřipomínej mi to! To ultimatum bylo sviňsky blbý. Takhle
nemůžeme dál existovat. Dyž Švýcarsko tentokrát selže, pak už nevím já sem dešperátní! No ale zejtra - teda čekám na kurýra s takovým
napětím jako eště nikdy! (Dívá se do kapesního zrcátka.) Pěkně
vypadáme.
Baron: Inu fixlaudon, co zvláštního vlastně očekáváš?
Hrabě: Blbe - kolgatový mejdlo na holení!!
Proměna.
5. scéna
U Udine.
(Dva generálové, oba ve vrchovatě naložených autech, s různých stran.)
První generál: Teďka jedu naposledy. Víc se už nedá sebrat.
Druhý generál: Víc se už nedá sebrat.
První: Škoda, taková bohatá země!
Druhý: Jo, ti Němci!
První: Zase sme jednou přišli pozdě.
Druhý: Jo, ti Němci!
První: Praktický sou, to se jim musí nechat. Kořistný oficíry mají,
tam je holt všecko organisovaný. Se sběracími transporty. Našinec si
to musí všechno po kouskách sesbírat.
Druhý: Mají holt organisaci. Dyž přišli do Udine, hned to rozdělili na
Udine H a Udine N. V Udine H bylo hedvábí, to teda patřilo Němcům.
První: V Udine N nebylo nic. To teda patřilo nám.
Druhý: A přes demarkační čáru našinec přirozeně nesměl.
První: Holt smutný.
Druhý: Smutný.
První: Německý obchodníci hedvábím byli dřív na místě než náš předvoj.
Druhý: A německý kořistný oficíři sou rychlejší než u nás rychlý
úbytě. To člověk dostane rešpekt!
První: No, ale víno naši přece dostali. To eště ani dneska nezmizelo.
Druhý: Ale zato našinci ve víně. To je upínej mor.
První: Máš něco? Trochu opuštěnýho zboží?
Druhý: Moc toho není, holt několik malejch vzpomínek na frontu, no co
holt nebylo přidělaný.
První: Já sem dnes zrekviroval tři koberce, 30 kilo rejže, trochu
masa, dva pytle kafe, tři dveřní výplně a čtyři obrázky svatejch,
pěkně malovaný, podle skutečnosti!
Druhý: Já mám dnes gramofon, 20 kilo makarónů, trochu mědi, 5 kilo
sejra, dva tucty krabiček se sardinkama a několik obrázků v oleji!
Servus! (Odejde.)
První: Servus. - Tamhle vidím jednoho pěšáka od nás v poli, ten tam
utrhává palici kukuřice! Počkej chlape, krást! (Vystoupí a dá mu
políček.)
Proměna.
6. scéna
Etapa Fourmies.
Zeměbranec Lüdecke: No, i když defetisti přicházejí s obou stran, z
fronty i ze zázemí, my v etapě si válku přece nenecháme zhnusit. U nás
se chlastá a kurví pořádně, tady nenasvědčuje nic resignovanému míru.
Korunní princ má docela pravidelný harém, nedávno dostal báječný
přírůstek a rodiče, kteří něco měli proti tomu, nechal prostě
odstranit. Tu věc na Západě spravíme. A konečně, co vlastně chce
zázemí? Posíláme mu přece, co můžeme. Slyším, že u Wertheima už
prodávají válečnou kořist z Lilie. Musím honem napsat domů, jak pěkně
se nám tu teď daří. (Píše.) 8. května. Milý příteli! Jsem přidělen
rekvisiční službě etapy Fourmies. Odebíráme francouzskému obyvatelstvu
všechno olovo, mosaz, měď, korky, olej atd., lustry, vařicí krby, a
všechno, co se z široka daleka schází, putuje do Německa. Často je to
velmi nepříjemné musit mladým ženám brát jejich svatební dary, ale
válečná nutnost nám to přikazuje. Společně s jedním ze svých kamarádů
jsem onehdy ukořistil pěkný úlovek. V jednom zazděném pokoji jsme
našli patnáct hudebních nástrojů z mědi, celý orchestr, úplně nové
jízdní kolo, 150 prostěradel a šest měděných lustrů, které měly samy
váhu 25 kilogramů; mimo to ještě množství jiných předmětů. Dovedeš si
představit vztek té staré čarodějnice, které ty věci patřily; velice
jsem se nasmál. Všechno dohromady mělo cenu víc než 10000 marek.
Několik balíků ovčí vlny a jiné předměty. Velitel byl velmi spokojen,
a měli jsme dokonce dostat nějakou odměnu. Snad navíc i Železný kříž.
A pak tady jsou mladá děvčata, která se pěkně zbavují panenství.
Zdraví tě Proměna.
7. scéna
Cirkus Busch, velká manifestace pro německý mír.
Pastor Brüstlein (s rozpřaženýma rukama): - Na západě: Longwy a Briey!
A vlámské pobřeží nebude již vráceno! (Burácející potlesk.) Na Východě
musí známá pevnostní čára, která nesmí již nikdy ohrožovat Prusko,
zůstat jakýmkoli způsobem v naší ruce! (Živý potlesk.) Kursko a kus
Litvy nebude již vrácen! (Burácející potlesk.) Spojeny jsou s Kurskem:
Livonsko a Estonsko. (Napřáhne pravou ruku.) Tam je zle! Tam musíme
pomoci! (Výkřiky: Hurrá! Hurrá! Řečník sestoupí. Shromáždění začne
zpívat: Je pevnou tvrzí Pánbůh náš.)
Šéfredaktor Maschke: Vážení soukmenovci! Budu stručný. Chci přednést
jen jeden požadavek, který naplňuje nitra nás všech: Pryč se svědomím
světa! (Volání: Hurrá!) Pryč s myšlenkou světového bratrství! Německé
mocenské svědomí samo budiž naším velitelem a vůdcem! Jeho heslo zní:
Více moci! Více německé moci! Komu velí jeho svědomí nebo jeho vědomí
odpovědnosti vůči lidstvu říkat nebo psát něco jiného, než co
přikazuje mocenská mluva německého meče - ten je a zůstane ubohým
politickým snílkem, nadoblačným bloudem! (Burácející potlesk.)
Nespokojenec: Chtěl bych předložit váženému shromáždění jen jedno k
uvážení. Poškození národní morálky válkou snažil se nedávno ministr
financí opentlit poukazem na skvělé vítězné činy našeho vojska. V
Bibli však se praví: Co by mu bylo plátno, kdyby získal celý svět, a
přece jeho duše při tom došla újmy! S tímto názorem Bible kryje se
názor moderní kultury, totiž, že mravní rozklad národního tělesa
podvodem, krádeží a chytračením nikdy nemůže být pozlacen slávou
zbraní. Velké státní instituce jako pošta staly se zlodějskými
doupaty, celé třídy obyvatelstva byly uvrženy do bezedné propasti,
všechno to jen z nenasytné touhy po moci - (Výkřiky: Ven s tím
chlapem! Řečník je vyhozen.)
Profesor Puppe: Vážení přítomní! Promluvím stručně, protože směrnice
pro německý mír leží tak jasně před našima očima, že je můžeme hmatat
rukama. (Učiní to.) Usmíření Francie po dobrém je nemožné. (Výkřiky:
Nemožné!) Musíme Francii učinit tak bezmocnou, že nikdy již nebude
moci útočit! (Burácející potlesk.) K tomu je třeba, aby naše západní
hranice byla posunuta dále, severofrancouzská ložiska rud musí
připadnout nám! (Živý potlesk.) Bývalou Belgii nesmíme vojensky,
politicky a hospodářsky pustit z ruky! Potřebujeme dále velkou
africkou koloniální říši! (Burácející potlesk.) Abychom tuto
zajistili, potřebujeme opěrné body pro naše loďstvo! Bezpodmínečnou
nutností je vyhnání Anglie ze Středozemního moře, z Gibraltaru, Malty,
Kypru, Egypta a jejích nových držav u Středozemního moře! (Výkřiky:
Bůh trestej Anglii!) K tomu by přistoupila ovšem náhrada za válečné
škody (Orkánovitý potlesk) - především tím způsobem, že by nepřátelé
byli nuceni dát nám k disposici podstatnou část svého obchodního
loďstva, dodávat nám zlato, potraviny a suroviny (Výkřiky: Hurrá!)
Dále Proměna.
8. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Co to tady čtete?
Škarohlíd: Poslouchejte: ŠÍLENEC NA DROŽKÁŘSKÉM KONI. Vzrušující scéna
vzbuzovala včera večer na křižovatce Alserstrasse a
Landesgerichtsstrasse po delší čas mezi množstvím chodců velkou
pozornost. Kolem půl 8. hodiny jela drožka s dvěma dámami jako
pasažéry a zavazadly, která byla uložena na kozlíku,
Universitätsstrasse směrem k Alserstrasse. Když vůz dojížděl pomalým
tempem ke křižovatce Alserstrasse a Landesgerichtsstrasse, přiběhl do
ulice náhle mladý muž v uniformě pěšáka a vrhl se koni vstříc; chytil
jej za uzdu a chtěl jej zastavit. Kočí byl překvapen, oba pasažéři
polekaní. Kočí bušil bičem do koně, aby jej přiměl k rychlejšímu běhu
a aby unikl mladému člověku; kůň běžel také rychleji, tu přiskočil
mladý člověk zase k němu a vyšvihl se na něj. Pouhou rukou poháněl
ubohé zvíře k ještě rychlejšímu běhu, volaje při tom opětovně Hurrá!
Nyní ztratil kočí úplně vládu nad koněm a podivný jezdec přinutil
koně, aby se úplně obrátil. V trysku běželo zvíře s vozem, jejž
vláčelo za sebou, ke křižovatce. Toto dobrodružství by bylo mohlo
ještě zle skončit, kdyby na křižovatce nebyl strážník uchopil zvíře za
uzdu a kdyby je nebyl zastavil. Strážník stáhl jezdce zase dolů na
zem. Kočí i pasažéři si oddechli. Kolem vozu se nashromáždil velký
zástup. Mladý muž, jenž je patrně choromyslný, byl předán ústavu pro
choromyslné k ošetření.
Optimista: Nuže? Maličkost z místní kroniky. Proč se zabýváte něčím
takovým? Teď je řada větších témat. Harden Škarohlíd: Nejdůležitější je však přece otázka, kdy konečně přijde
strážník. Když ho jednou za čas potřebujeme, nelze ovšem žádného
nalézt!
Optimista: Ano, ale proč Vás to rozčiluje? Taková všední
nepřístojnost!
Škarohlíd: Říkám Vám, při takových lokálních nehodách je člověk
ztracen. Podivný jezdec nesestoupí. Vyjma - když přijde policeman!
Optimista: Nerozumím Vám. Vy jste pravý vídeňský kverulant. Světová
politika je přece důležitější.
Škarohlíd: Ale znamená okliku, chceme-li přijít věcem na kloub. Takové
věci jsou mi příliš vzdálené. Nejvýše by mne mohlo zajímat Japonsko.
Optimista: Je příznačné, co Vám je nejbližší. A proč Japonsko?
Škarohlíd: Tady - poslyšte - Čínsko-japonská vojenská konvence. Úplná
vláda Japonska v Číně. Podle Shanghai Gazette mají tajná ujednání
právě sjednané vojenské dohody mezi Japonskem a Čínou tento obsah:
Čínská policie bude Japonskem znovu organisována. Japonsko převezme
vedení všech čínských arsenálů a loděnic. Japonsko obdrží právo
dobývat ve všech částech Číny železo a uhlí. Japonsko obdrží všechny
výsady v pohraničním a vnitřním Mongolsku, dále v Mandžusku. Konečně
byl učiněn jistý počet opatření, která podřizují finančnictví a
zásobování japonskému vlivu. - Ó já se zajímám o světovou politiku!
Optimista: Ale co je nám vlastně po Japonsku? Poměr mezi Japonskem a
Čínou zdá se Vám Škarohlíd: - vybudován a prohlouben.
Proměna.
9. scéna
Esplanada v Išlu. Abonent a Vlastenec v rozhovoru.
Vlastenec: V naprosté shodě bylo učiněno rozhodnutí, aby dosavadní
spojenecký vztah byl vybudován a prohlouben.
Abonent: Tedy jedním slovem: vybudování a prohloubení spojeneckého
vztahu.
Vlastenec: Při tom se projevila naprostá shoda ve všech těchto
otázkách a rozhodnutí dosavadní spojenecký vztah vybudovat a
prohloubit.
Abonent: Tedy jedním slovem: vybudování a prohloubení dosavadního
spojeneckého vztahu.
Vlastenec: Jakým způsobem má býti vybudování a prohloubení spojenectví
provedeno, dnes se ještě nesděluje.
Abonent: Válkou však stalo se vybudování a prohloubení spojenectví
nutností.
Vlastenec: V jakém směru se má vybudování a prohloubení provést, v
úředním sdělení se dosud nenaznačuje.
Abonent: Zajisté bude přáním obou generálních štábů vybudovat a
prohloubit výhodu, kterou získala monarchie a Německo zásadou, která
byla za války označována heslem bok po boku.
Vlastenec: Máte nějaká sdělení ze zasvěcených kruhů?
Abonent: Můžu Vám říct jen tolik, musíme trvat na defensivním
spojenectví a vytvořit jen jiné předpoklady pro vybudování a
prohloubení tohoto spojenectví.
Vlastenec (po malé přestávce): Co říkáte vybudování a prohloubení
spojenectví s Německem?
Abonent: Skutečnosti, vytvořené ústředními mocnostmi, mají býti
vybudováním a prohloubením proměněny pro budoucnost v pravidlo.
Vlastenec: Je třeba jen sledovat události této války, abychom
pochopili, proč se vybudování a prohloubení spojenectví stalo
nezbytností.
Abonent: Jednota fronty pro ústřední mocnosti je dostatečným důvodem
pro vojenské prohloubení spojenectví.
Vlastenec: No a vybudování?
Abonent: Plán olupovat ústřední mocnosti o suroviny i po válce je
zodpověděn zprávou o hospodářském vybudování spojenectví. Vybudování
spojenectví s Německem v hospodářském směru Vlastenec: Vybudování a prohloubení spojenectví mezi monarchií a
Německem má jistou souvislost s polskou otázkou. Tady ale čteme zprávy
o podvržených německých mírových nabídkách. Co je pravda?
Abonent: Pravda je vybudování a prohloubení spojenectví mezi monarchií
a Německem. To Vám povídám já!
Vlastenec: Vám řečeno! Zdá se, že narážíte na úřední sdělení, že při
schůzce císařů v německém Velkém hlavním stanu byla učiněna dohoda o
vybudování a prohloubení dosavadního spojenectví mezi Německem a
Rakousko-Uherskem.
Abonent: Víte jaký to bude mít následek? Svět bude musit počítat s
tím, že Anglie se svými čtyřmi sty miliony vybuduje a prohloubí svůj
vztah ke Spojeným státům, aby ještě zvýšila svou převahu v zásobování
surovinami. Všechno dělají po nás.
Vlastenec: Samozřejmě. Jaký vliv budou asi mít zprávy o vybudování a
prohloubení spojenectví na politiku Dohody? Účinek bude asi pronikavý.
Abonent: Oprávněn je závěr, že hlavní účel vybudování a prohloubení
byl ve veřejnosti správně posouzen.
Vlastenec: Podívejme se! Silně se mi zdá, že v této poslední hodině
schůzky monarchů všichni svědkové této historické události cítili, že
spojenectví mezi oběma ústředními mocnostmi bylo v pravém slova smyslu
prohloubeno. Základy pronikavého prohloubení totiž Abonent: Apropos, vybudování Vysoké školy technické Vlastenec: Vybudování spojenectví bude patrně na polskou otázku Abonent: Vybudování spojenectví bude asi na Dohodu Vlastenec: Vybudování a prohloubení spojenectví musily za těchto
okolností Dohodu překvapit.
Abonent: Maličkost, na burse se o velkém významu politického a
hospodářského vybudování spojenectví podrobně debatovalo. Zvláště bylo
zdůrazňováno, že prohloubení Vlastenec: Lze předpokládat, že teď také budou zahájeny rozpravy o
opatřeních, které je třeba učinit k prohloubení a vybudování
spojenectví. Pokud jde špecielně o vybudování hospodářského
spojenectví s Německem, učinil přece právě Abonent: Vzbuzuje proto obzvláštní zájem, slyšíme-li, co tento
vynikající člen kabinetu Wekerlova praví o rozhodnutích týkajících se
vybudování hospodářského spojenectví s Německem.
Vlastenec: Ten? No ten přece vždycky usiloval o prohloubení
hospodářských vztahů!
Abonent: Svět slyšel prohlášení, že bylo učiněno rozhodnutí vybudovat
a prohloubit spojenectví.
Vlastenec: Po válce bude monarchie a Německo pociťovat prohloubení
spojenectví jako nezbytnost.
Abonent: Nic naplat, bezpečnost může nastat jen vybudováním a
prohloubením spojenectví.
Vlastenec: No ale - rozpočet, půjčky a daně nemohou čekat, až
spojenectví s Německem bude politicky, vojensky a hospodářsky
prohloubeno.
Abonent: V rozhovoru o prohloubení spojenectví ústředních mocností
prohlásil přece Vlastenec: Míníte Friedjunga. Ale Friedjung naopak přece končil
trojnásobným Hurá a Eljen na vybudování spojenectví obou ústředních
mocností s Tureckem!
Abonent: No a co je s prohloubením? První otázka týkala se prohloubení
spojenectví ústředních mocností.
Vlastenec: Ale to je přece něco docela jinýho! Tady se mluvilo o
vybudování rakousko-uhersko-německého spojenectví ve vojenským směru.
Abonent: No jo, ale prohloubení spojenectví také ve vojenském směru je
proto bezpodmínečnou nutností.
Vlastenec: Já jen vím, jak se vyslovil Wekerle a Tisza o prohloubení
spojenectví Abonent: Padla totiž slova s jisté strany, která měla pochybnosti o
prohloubení spojenectví.
Vlastenec: Apropos, teď mně zrovna napadá, co říkáte vybudování
vítězství u Noyonu?
Abonent: No čet ste to, Burian o prohloubení spojenectví?
Vlastenec: No čet ste to o poradách v Salzburku o vybudování
spojenectví?
Abonent: Prosím Vás, tam se mluvilo jen o směrodatnejch názorech při
hospodářským prohloubení spojenectví!
Vlastenec: Ale německej císař prohlásil s pochvalou o atamanovi, že už
začal vybudovávat Ukrajinu v nový spořádaný stát.
Abonent: Prosím, ale nato projevil ataman hned naději, že se styky
mezi mocnou německou říší a Ukrajinou budou stále více prohlubovat!
Vlastenec: Povídá von! Víte, prohlubování je riskantní. Nečet ste z
Berlína, jak se hlásí z Haagu, že z Londýna se hlásí, že podle hlášení
z Turinu je italská bursa od německo-rakouské schůzky císařů chabá a
že se myslí, že Italové jsou hloubkou spojenectví velmi zklamáni?
Abonent: No jen aby bylo tak hluboký! Přes to sem přesvědčenej,
protože mluvíte o Haagu, že zařízení smírčích soudů bude po válce
musit být silně vybudováno.
Vlastenec: Možná. Zatím jde jen o jednání, které vychází ze základní
myšlenky prohloubit spojenecký vztah, a toto jednání je toho času
ještě ve vývoji.
Abonent: Zato jsou obranná opatření stále větší měrou vybudovávána.
Vlastenec: Obranná opatření proti krádežím v poštovní dopravě? Já vím!
Ale co je to platný? Právě teď, v době vybudování a prohloubení,
nabyly vlakové krádeže takové převahy.
Abonent: Vybudování ustanovení o pojištění cestovních zavazadel je
dnes tím naléhavější, že - (Starý Biach přichází bez dechu.)
Starý Biach: Víte co se stalo? Vybudováno a prohloubeno!
Abonent: No to přece není nic novýho?
Starý Biach: Dyž Vám povídám, spojenectví je vybudováno a prohloubeno!
Ale Vlastenec: No co je? Zpamatujte se Starý Biach: To tak eště scházelo Abonent: Co je Vám?
Starý Biach: Pro pána - to není tak jednoduchý - dejte pozor - bylo to
totiž taky vyloženo! Znáte už rozdíl mezi zněním ve Vídni a zněním v
Berlíně? (Vzrušeně.) Přesné zkoumání textu sdělení, uveřejněného ve
Vídni a v Berlíně, vykazuje rozdíl, který bije do očí.
Vlastenec: Jak to?
Starý Biach: Prosím, obě komuniké jsou ve větách, ve výrazech a ve
sporných sděleních souhlasná Abonent: No tak!
Starý Biach: - s jedinou výjimkou. (Lapá po vzduchu.) Ve Vídni a
Berlíně se praví - Ve Vídni a Berlíně se vypráví - Ve Vídni a Berlíně
se sděluje - Tady je naprostý souhlas v obsahu i ve formě - bude
přijato se zadostiučiněním. Neboť nic nemůže být důležitější než tato
skála - nic nemůže více upevnit pocit bezpečnosti Vlastenec: No tak, co chcete víc?
Abonent: No vidíte, tak kde je ten rozdíl - Vy si děláte myšlenky Starý Biach (se vzrůstajícím paroxysmem): Co je to všechno platný - ve
Vídni uveřejněné komuniké praví, že schůzka obou císařů také ukázala,
že vznešení monarchové trvají na svých v květnu učiněných, spojenectví
prohlubujících rozhodnutích. V Berlíně uveřejněné komuniké praví, že
schůzka ukázala také stejný a nejvěrnější výklad spojenectví. Když se
uvede věta o trvání na květnových rozhodnutích, týkajících se
prohloubení spojenectví, ve vídeňském komuniké v souvislost s větou o
stejném a nejvěrnějším výkladu spojenectví v berlínském komuniké, pak
z toho nevyplývá žádný rozpor, nýbrž jen to, že se v obou z těchto
dvou sdělení mluví o něčem jiném.
Abonent: No tak!
Starý Biach: Stejný a nejvěrnější výklad spojenectví nemůže být v
rozporu s květnovými rozhodnutími o prohloubení spojenectví a toto by
bylo nemyslitelné bez stejného a nejvěrnějšího výkladu nynějšího
spojenectví.
Vlastenec: Přirozeně.
Starý Biach: Ale německému obecenstvu se sděluje něco, co vídeňské
komuniké nepraví, a naopak. Jde o prohlášení, která by vedle sebe a
uveřejněna v jednom a témž komuniké neobsahovala nic nápadného. Jsou
nápadná jen proto, že v jednom komuniké nelze číst nic o trvání na
prohloubení spojenectví a v druhém zase nic o stejném a nejvěrnějším
výkladu nynějšího spojenectví. Sdělení o schůzkách císařů bývají
koncipována a ohlašována obecenstvu ve vzájemné dohodě. Hrabě Burian
tedy. souhlasil s poukazem na stejný a nejvěrnější výklad spojenectví
a hrabě Hertling souhlasil s konstatováním, že oba císařové trvají na
svých v květnu učiněných, spojenectví prohlubujících rozhodnutích. Oba
státníci promlouvají z obou komuniké a žádný z nich nemůže o schůzce
prohlásit něco, s čím by druhý nesouhlasil.
Abonent: Samozřejmě.
Starý Biach: Ale odlišnost znění není přes to patrně bezdůvodná. Lze
postřehnout narážku, že monarchie chce při prohloubení spojenectví
podle rozhodnutí učiněných v květnu přivést k rozřešení polskou
otázku. Hrabě Burian ji už v červnu uvedl v souvislost s tím. Proto se
ve vídeňském komuniké zdůrazňuje prohloubení spojenectví. Berlínské
komuniké mluví o stejném a nejvěrnějším výkladu nynějšího spojenectví.
Nechce uvádět jeho trvání a účinek v souvislost s aktuálními otázkami
vybudování, ani s austropolským řešením.
Abonent: To je přece jasný, prohloubení může být vyloženo, ale
vybudování nemůže být prohloubeno. To teda nerozumím, proč si děláte
starosti Starý Biach: Také nejvěrnější výklad spojenectví je, jak praví
berlínské komuniké, v monarchii a Německu stejný. Hrabě Burian chce
prohloubení spojenectví a hrabě Hertling také. (Začne dupat nohama.)
Německý říšský kancléř chce však nynější spojenectví, i když by
nemohlo být prohloubeno. Monarchie sdílí tento názor. Základní názor o
vzájemnosti plyne z nezbytnosti. (Již s ochabující silou.) Nejvěrnější
výklad spojenectví znamená vzájemnou podporu na frontách proti
nepříteli. To dělá Dohoda; to by měly dělat ústřední mocnosti. (Začne
se vyčerpaně potácet. Abonent a Vlastenec ho podpírají.)
Vlastenec: Ale dyť to přece dělají - zpamatujte se - dyť se to všechno
vysvětlí - upokojte se - to se přece uvidí Starý Biach: Je v tom rozdíl - je v tom rozdíl - Vy si snad myslíte,
že v tom není žádnej rozdíl, ale já Vám říkám je tady rozdíl (Pláče.)
Vlastenec: Přirozeně je v tom rozdíl - nerozčilujte se pro pána každej přece vidí, že v tom je rozdíl!
Abonent: Nač ho rozčilujete eště víc? Není v tom žádnej rozdíl!
Vlastenec: Není v tom žádnej rozdíl?
Starý Biach (sténá): Není - v tom - žádnej - rozdíl -?
Abonent: Tak teda to eště nevíte? Tak poslouchejte! Z Berlína se
hlásí, proti jistým názorům v tisku se ve zdejších informovaných
kruzích zdůrazňuje, že do dnešního dne úřední sdělení o podrobnostech
rozpravy ve Velkém hlavním stanu nebylo uveřejněno. O rozdílu mezi
německou a rakouskou úřední zprávou o schůzce nemůže být ani řeči.
(Starý Biach se zhroutí.)
Abonent: Proboha - jemu nějak není jak by mělo bejt Lázeňští hosté (seskupují se): Co se mu stalo - Biachovi je špatně Vlastenec: Nic - rozčilil se Starý Biach (sténá): Všechno - nadarmo - Není - žádnej - rozdíl. Celá
- ta - námaha Abonent: Proboha - dybych byl tušil - to je hrozný!
Vlastenec: Že si to tak bere!
Abonent: No jo, prosím vás, to není maličkost. (Tvoří se skupiny.)
Lázeňští hosté: Ten Biach se mně nějak nelíbí - mělo by se poslat pro
doktora - mělo by se běžet pro jeho paní - včera přece eště byl - já
sem ho eště znal, dyž Vlastenec: Víte, co se mi zdá? (Ohlíží se opatrně.) Von ho má na
svědomí!
Abonent: Neprohřešujte se! - Poslouchejte, povídá něco Starý Biach (sténá): Vybudováno - a - prohloubeno Abonent: Poslouchejte jen -
Starý Biach (blaženě): Nos Kleopatry - byl jednou z jejích největších
krás.
Abonent: Fantazíruje.
Starý Biach (velce se vztyčí): Praská - to - ve - zdivu.
Vlastenec: Prorokuje.
Starý Biach (zhroutí se): To - je - konec - úvodníku.
Abonent (vzlyká): Biachu -!
(Biach zemře. Oba otřeseni mlčí. Mlčící skupiny lázeňských hostů.)
Abonent: Škoda ho.
Vlastenec: Má to odbytý.
Proměna.
10. scéna
Berlín, vinný restaurant v Pasáži. Je slyšet orkestrion, který
střídavě hraje písně: Emile, tys pěkný kvítek a Vy jste známej, prosím
Vás, co keťas, co keťas. Přecházející obecenstvo skládá se většinou ze
starších pasáků s velkými prackami. Kamelot nabízí Sňatkového strýčka.
Vyvolavač zve do Kaštanová panoptika.
(Dva svobodomyslní politikové, Odpustek a Líbivec, sedí u jednoho
stolu. Oba mají nízké tvrdé límce s přeloženými špičkami, kravaty s
držátky a brýle z rohoviny.)
Odpustek (zdvihá sklenici): Na reformu ústavy! Ať slouží!
Líbivec (zdvihá sklenici): Ať slouží!
Odpustek: Poslyšte, tohle slovo nová orientace se mi vůbec nelíbí.
Líbivec: Jak to?
Odpustek: Já bych navrhoval nové uspořádáni.
Líbivec: Báječný! Ať slouží!
Odpustek: Ať slouží!
Líbivec: Poslyšte Odpustku, čet ste dneska už rudej Den?
Odpustek: Seví.
Líbivec: Poslyšte, Odpustku, čet ste dnes už B.T.? Tadyhle, WTB (Vytáhne noviny.)
Odpustek: Néé.
Líbivec: To je ale moc intresantní, poslyšte. Brusel, 23. července.
(Wolff.) Podle starého, také v dějinách Flander knížaty a jejich
zástupci zachovávaného zvyku, použil generální guvernér 11. července,
národního pamětního dne flanderského národa, aby jej vštípil v paměť
současnému i potomnímu světu, k zvláštnímu aktu milosti a vyhověl
prosbě 3000 Vlámů, shromážděných v Antverpách na slavnosti Zlaté
Ostruhy.
Odpustek: Heleďme!
Líbivec: Generální guvernér chtěl vzhledem k prvnímu výročí pamětního
dne vlámského boje za svobodu od jeho nastoupení úřadu propůjčit
tomuto dni v tomto roce zvláštní význam opatřeními k provedení práv
vlámského lidu.
Odpustek: Prima!
Líbivec: Vzhledem k tomu proměnil generální guvernér trest smrti
vynesený nad pěti Vlámy polním soudem gouvernementu v doživotní
káznici. - No tak co tomu říkáte?
Odpustek: Neslýchaný!
Líbivec: Co? Jo, teď vane jinej vzduch. 3000 Vlámů dostalo milost na
prosbu pěti.
Odpustek: Ale nesmysl!
Líbivec: Přece. Néé - ach tak - no to je fuk. V každým případě milost
je milost. Ti chlapi to teď aspoň mají doživotně. Jo, národní práva se
teď důkladně provádějí.
Odpustek: Není pochybnosti, že se to vštípí do paměti současníků i
potomků.
Líbivec: Pěknej čin. A na paměť, že to je první pamětní den vlámskýho
boje za svobodu pod německým panstvím!
Odpustek: Kolosální!
Líbivec: Co? No - ať slouží! Na německou svobodu!
Odpustek: Připíjím Vám. Na německou svobodu! Ať slouží!
Líbivec (po přestávce): No, zejtra sme u Hindenburga a Ludendorffa.
Odpustek: Zejtra? Zejtra sme přece u Schneider-Dunckra!
Líbivec: Dopoledne sme u Schneider-Dunckra?
Odpustek: Néé, večer! Dopoledne sme přece u Hindenburga a Ludendorffa.
Líbivec: Richtik. No a patnáct minut je každýmu z nás vyměřeno. Přesně
v 11 musíme nastoupit.
Odpustek: Nahý?
Líbivec: Néé, ve fraku! Proměna.
11. scéna
Válečná valná hromada sociálnědemokratického volebního svazu
velkoberlínského volebního okresu Teltow-Storkow-Charlottenburg.
Soudruh Wotzassek (Teltow): - Jako generální řečník válečné generální
schůze sociálně demokratického volebního okresu Teltow - Beskow Storkow - Charlottenburg shrnuji tudíž následovně: Jestliže pruští
sociální demokraté přijímají pozvání do Říšského úřadu vnitra a císař
se této rozpravy zúčastní, pak to neznamená porušení sociálně
demokratických zásad. Také soudruh David jednal korektně, když vyhověl
pozvání korunního prince. Sociální demokracie je revoluční strana
(Výkřiky: Oho!) - musíme proto, vyžadují-li to změněné poměry, zlomit
staré tradice Výkřik: U dvora?
Wotzassek: - míním naše vlastní tradice! Musíme provést revoluci v
našich vlastních řadách! Jsme právě skrz naskrz revoluční strana!
(Živý souhlas.)
Proměna.
12. scéna
Lázně Gastýn. Abonent a Vlastenec v rozhovoru.
Abonent: Jsem přesvědčen, že vybudováním spojenectví Vlastenec: Nepochybuji, že pak odbourání nenávisti - Abonent: Patrně
by prohloubením spojenectví - Vlastenec: Myslím, že by zvýšení cen Abonent: Nepochybně by mohlo odbourání cen - Vlastenec: Zdá se mi, že
by zato zvýšení nenávisti -
Abonent: Myslím ale, že by vybudování cen - Vlastenec: Myslím, že by
prohloubení nenávisti - Abonent: Patrně by zvýšením spojenectví Vlastenec: Zdá se mi, že by vybudování nenávisti - Abonent: S druhé
strany jsem přesvědčen, že by se odbouráním spojenectví Vlastenec: - lehce dalo dosáhnout prohloubení cen.
Proměna.
13. scéna
Úřadovna jednoho velitelství.
Důstojník generálního štábu (u telefonu): - servus - ale ne - já to
sem, Kobatsch - Peham je na dovolený - Tak slyšíš - přirozeně, spousta
mrtvejch - děkuju, člověk holt žije - Víš kvůli těm fantastickejm
číslicím o zajatejch, co vydávají Rusové - no musíš holt napsat, odkuď
by to mohli tak přesně vědět, to se přece nedá vůbec spočítat! - Cože?
- No jo, to je opravdu těžký, vysvětlit to lidem. Víš, musíš holt
říct, dokud se ty údaje pohybujou ve skromnejch mezích, teda denně
10000, to se to sneslo, ale dyž to teď přesahuje 100000, teda to
nejde! - Cože? - No jo, musíš holt napsat, že se to přece vůbec nedá
spočítat a vůbec, dyž jich teda je tolik! - Co? Že my sami pořád
počítáme? No jo, my, my, ale nepřítel, to je přece něco jinšího! - Co?
Co řeknou? Nepřítel nemůže, dyž to k němu tak proudí, tak rychle
počítat, ale my můžeme lehčejc počítat naše ztráty -? Herštelt,
pomalu, my sme přece počítali a my sme právě dospěli po přesných
výpočtech k daleko menší číslici, rozumíš! Hlavní věc, řekneš dycky:
fantastický číslice o zajatcích - poslouchej, to je moc důležitý, abys
to říkal. No, však to nějak uděláš - dyž na tom stojí úředně, tak je
to už beztak na polovic pravda a druhou půlku holt k tomu přiděláš,
seš přece chytrej chlapec, tak servus servus - konec!
Proměna.
14. scéna
Bojiště u Saarburgu.
Setník Dorassil: Stále ještě váhají naši hoši. Každý z nich dávno ví,
že generál Ruhmleben vydal při jedné poradě o situaci na bojišti
přesný rozkaz, aby váleční zajatci, ať ranění či nezranění, byli
dobíjeni pažbou nebo revolverem a aby ranění v poli byli odstřelováni,
jak tvrdí lživá propaganda našich nepřátel.
Major Pobijetsch: Ruhmleben jedná věrně podle staré devisy našeho
nejvyššího vojenského velitele: Pardon se nikomu nedává, zajatci se
nedělají! J. V. mimo to poručilo, aby nemocniční lodi byly potápěny, a
proto se na souši nedáme zahanbit!
Dorassil: Nechal jsem dát brigádní rozkaz o vyřizování válečných
zajatců od úst k ústům až k setnině. Ale ti chlapi stále ještě váhají.
Pobijetsch: No to se bude vidět, tady je přece příležitost. (Strčí
nohou do zdánlivě mrtvého francouzského poddůstojníka.) No tak, ten
ještě otvírá oči. (Kývne na dva vojáky. Ti váhají.) Není vám znám
brigádní rozkaz? (Vojáci střílejí.) Tady jeden dřepí - mně se zdá, ten
pije dokonce kafe! (Kývne na jednoho vojáka.) Poslyš, Dorassile, vyřiď
zatím tady tuhle věc, já se musím poohlédnout, co dělají moji chlapci.
(Odejde. Raněný padne před Dorassilem na kolena a zdvihá prosebně
ruce.)
Dorassil (k vojákovi, který váhá): Zajatce neděláme!
Voják: Právě jsem ho ještě převázal a osvěžil, pane setníku -!
Dorassil: Vypíchne ti za to oči a prořízne ti hrdlo. (Voják váhá.
Zuřivě.) Střílejí zákeřně zezadu a shora. Sestřelujte je se stromů
jako vrabce, řekl generál. Všechno se musí postřílet, řekl generál.
Mám ti to poručit, chlape? Dvacet jich dnes vyřídili, a ty, chlape, si
to rozmýšlíš? To jsi německý muž? Za to se budeš odpovídat! Copak
člověk vždycky musí za vás podělané chlapy přiložit sám ruce k dílu?
Tady - podívej se, jak se to dělá. (Zastřelí klečícího raněného.)
Proměna.
15. scéna
U Verdunu. Němečtí zajatci stojí v řadách. Francouzští poddůstojníci
rozdílejí rány pěstí, bičíkem a pažbami. Ženou zajatce dál. Ranění
vyčerpaně klesají. Jednomu z nich tryská krev z úst a nosu. Když oddíl
přešel, vystoupí generál Gloirefaisant. Generál kyne, a zajatí
důstojníci musí před ním pochodovat parádním krokem. Jednoho z nich
bije francouzský důstojník bičíkem po stehnech.
General Gloirefaisant (k jednomu setníkovi): Příliš mnoho zajatých!
Moji nettoyeuři se válí za pecí. Chybí nám Roland Campbell, tento
vzorný učitel bodákových cvičení. Svou výřečností působí, že mládeži
stydne krev při výkladu o metodách útoku, jak provrtat játra, oči a
ledviny nepřátel. Jak praví Campbell? Můžete se setkat s Němcem, který
řekne: Milost, mám deset děti!... Zabte ho, mohl by jich dostat ještě
deset. Spolehnutí je jen na naše barevné vojíny. Jejich batohy s
uřezanýma ušima a hlavami, o nichž vypravují lživé zprávy
nepřátelských boches, jsou nezvratnými trofejemi. Neměli bychom se
nechávat zahanbovat našimi pomocnými vojsky. (Odejde.)
Setník de Massacré: Nikdy mu člověk nevyhoví.
Plukovník Meurtrier: Jak? Tak málo zajatých? Dvacet? Myslil jsem, že
máte celou setninu!
de Massacré: Měl jsem ji. Ale ostatní pochcípali tam dole v zákopech.
Dal jsem svým lidem rozkaz, aby jich 180 oddělali bajonety. Ti chrabří
hoši sice váhali, ale já jsem jim pohrozil krátkým procesem a tu se
dali do podřezávání hrdel a rozparování břich.
Meurtrier (rozhořčeně): 180? To je příliš mnoho! To by bylo i
generálovi příliš mnoho! Radím Vám, abyste o této věci nemluvil,
nechcete-li riskovat, že budete škrtnut ze seznamu čestné legie.
de Massacré (sebevědomě): Myslím naopak, pane plukovníku, že v
několika dnech budu nosit kříž čestné legie! A pak dostanu korsický
pluk. Moje činy mi otvírají cestu a můj cíl budiž východiskem naší
glorie.
Proměna.
16. scéna
Válečný tiskový stan v Rodaunu.
Schalková (k jednomu kamarádu): Těch 208 fotografií mrtvol legitimuje
mne snad dostatečně před potomstvem; nebudou pochybovat, že jsem byla
uprostřed tohoto heroického dění. Ale abyste si vzal příklad, abyste
viděl, jak vypadá opravdové vylíčení bitvy, chci Vám teď přečíst jen
několik jadrných vět ze svého příštího fejetonu. Začínám tím, jak se
střílí ze 70 baterií ve čtyřech skupinách, jedna z nich zasypává
infanterii, druhá artilerii, třetí záložní posice a čtvrtá uzavírá
nástupní cesty, rozumíte, tak poslouchejte:
Hlavní otázka je: Jak a kde a kdy se může uzavírat.
Odehrává se to téměř jako naučená divadelní hra.
Lesní boje jsou nejhroznější ze všech hrůz.
Považují se za obklíčené a zatím někde jinde dostavivší se posila již
provedla vyčistění.
Kamarád: Vyčistění?
Schalková: Poslouchejte - Mrtvý je mrtvý. Jen kdo zůstal naživu
získává slávu.
Kamarád: Znamenitý!
Schalková: Do šestispřežního muničního vozu vletěla plná trefa.
Kamarád: Cccc!
Schalková: Mnoho lidí letí v kusech do vrcholků stromů.
Nepřátelé vrhají ruční granáty a rozpoutává se šílená rvačka; bojuje
se dýkami, pažbami, noži, zuby.
Letí-li granáty příliš daleko, pak mávají čapkami a dělají střelám
poklony.
Kamarád: Žánrovej obrázek.
Schalková: Poklona volají za nimi. A mezitím se nadává, že Rusové
vyrazili právě v den výplaty.
Kamarád: Ausgerechnet.
Schalková: Chtějí snad našemu eráru ušetřit žold? Právě mělo začít
vyplácení!
Kamarád: Humor v poli.
Schalková: Proč by také on neměl svoje práva? Poslouchejte.
Plukovník Radoschewitz je nyní zcela klidný. Jeho vnitřní krise
minula.
Kamarád: Vy ho jmenujete?
Schalková: Proč ne, dyž má zásluhy? Poslouchejte.
Jaká radost! Bednička německých vajec Kamarád: To věřím!
Schalková: Nechtě mne domluvit.
Jaká radost! Bednička německých vajec, malých granátů, které lze vrhat
jako kameny, je tu.
Kamarád: Ach, takový je to!
Schalková: Jeden utržil střelu do paže, druhému praskl bubínek.
Nadporučík je jako hluchý. Potácí se. Muž vedle něho má nervový otřes.
Šikovatel Janoszi řve jakousi řeč.
Kamarád: Vy ho jmenujete?
Schalková: Proč ne, tiché hrdinství prostého muže? - Poslouchejte.
Zpívajíce jdou kupředu. Vyšťourej ho ze zákopu - Tak začíná veselá
píseň, jež tak teskně končí.
Kamarád: To je fešný!
Schalková: Lidé se nyní vrhají na třetí linii a nyní postupují úderné
oddíly na obě strany kupředu a linie je vyčištěna.
Metody se ustavičně střídají, a nejnovější ze všech nových je metoda
úderných oddílů a čistění zákopů.
(S rozzářenýma očima.) Kdo kdy viděl úderný oddíl v noci při nástupu,
tomu se již nikdy nebude žádný podnik zdát romantický, dobrodružný,
smělý. A kdo kdy patřil k nim, nechtěl by za celý svět od nich pryč.
Kamarád: To si dovedu živě představit!
Schalková: Samí mladí, svobodní hoši pod čtyřiadvacet to musí být.
Štíhlí, pohybliví, stateční a náchylní k bláznivým kouskům.
Kamarád: Inu mládí!
Schalková: Přesně podle vzoru skutečné fronty je vzadu založeno
cvičiště a čistění se zde učí ve skutečné palbě.
Je-li třeba provést zvláštní úkol na území nepřátel, pak se provádí
zkouška se všemi podrobnostmi jako při divadelní hře. Nejlehčí je
ovšem obyčejné čistění. Kamarád: Přirozeně. Schalková: Dva vrhači
ručních granátů jdou v čele.
Když je ruční granát vržen, pak oběhne skupina traversu. Infanterie,
která následuje, obsadí pak vyčištěné, t. j. dobyté zákopy.
Úderné oddíly na Lysonii pod vedením nadporučíka Tanky, poručíka
Kovacse a praporčíka Sipose pracují jako ve škole. Hoří horlivostí a
vědomím důležitosti.
Přesnost jejich pohybů, vzájemná souhra jejich činů je podivuhodná,
otřásající, mohutná.
Do desíti hodin večer se čistí.
Kamarád: No ale dyť přece už konečně musí bejt čisto?
Schalková: Co Vás napadá, ještě dlouho ne!
Je tu zvláště poručík Pintér a svobodníci Juhasz a Baranyi, kteří
provádějí svou práci se zvláštní rozvahou a podle předpisů.
První linie však se čistí ještě tři dny. Tam nalézají třetího dne
raněného, pro nějž znamená záchranu, že čistění trvalo tak dlouho.
Dostal ránu do břicha a byl zachráněn jen strašným třídenním ležením a
postem.
Kamarád: To se teprve vidí, jak zdravý je to čistění.
Schalková: Samozřejmě.
Nyní, kdy úderné oddíly vykuřují ručními granáty jejich liščí doupata,
křičí o milost Kamarád: Řekněte mi prosím Vás, to jste viděla všechno na vlastní oči
Schalková: To bych Vám mohla vyprávět ještě docela jiné věci!
Nepřerušujte mne pořád.
V oněch třech dnech, kdy se čistí vpředu, čistí velitel plukovník Sold
od 308. se svými zbylými oddíly les.
Kamarád: Kde byli ti ostatní?
Schalková: Tolik mrtvol ještě neviděl. Dnem i nocí se pracuje, aby
byly zahrabány.
Několik hus se zachraňuje z roztříštěného kurníku a procházejí se nyní
vesele v bubnové palbě. Tak co tomu říkáte?
Kamarád: Jsem nadšenej. Dyby nebylo to s tím čistěním - nikdo by
nepozoroval, že to psala žena!
Schalková: Jak to myslíte?
Kamarád: Myslím, jak to líčíte s tím čistěním - že kladete takovou
váhu na čistotu v zákopech Schalková: Cože?
Kamarád: No - to čistění - jak si to pochvalujete!
Schalková (pohlédne na něj pohrdavě): Vy zelenej diletante! Čistit
znamená masakrovat!
Kamarád (odskočí a divá se upřeně na ni): No víte Schalková: To jste nevěděl? Páni kolegové!
Kamarád: Ale -
Schalková: Vzpamatujte se, a la guerre comme a la guerre.
Kamarád: No to musím říct - našinec Schalková: Nuže?
Kamarád: Klobouk dolů! (Po chvíli, ve které se na ni mlčky díval,
ekstaticky) Něco takovýho je možný jen v Rusku! Nebo ve Francii, u
panny Orleánský! Jak to řek Salten, když pak mužům chtěla mizet
veškerá naděje, tu povstalo toto děvče, bystré a nadšené, vytržené
silou neštěstí ze svých vrozených poměrů, a vystoupilo do popředí, aby
povzbudilo muže. Těmto ojedinělým postavám vzdáváme svůj obdiv; jsou
ozářeny paprskem slávy, ováty půvabem velké statečnosti a poetického
dobrodružství, a právě proto, že mohou platit za vzácné výjimky,
cítíme se tak velmi ochotni veskrze je idealisovat, že střízlivý rozum
vůbec se nedostane k tomu, aby rozvážil všechny strašné, ošklivé a
surové věci, které přece nepochybně samy musily učinit či aspoň
pozorovat.
Schalková: Musí to být!
Kamarád: Ne, to nebylo ve fejetonu Musí to být, nýbrž ve fejetonu o
ruský setnině smrti. Tu ženy v hyeny se mění.
Schalková: Jak to myslíte?
Kamarád: Nepřerušujte mě. Kolem takových výstřelků ženské povahy
nemůžeme mlčky přejít, protože vysvětlují mnohé, co patří k zážitkům
války. Tato odpuzující neženskost, tato na odiv stavěná bezcitnost je
známkou skutečné zvlčilosti Schalková: No dovolte - právě ste přece - to je moc nekolegiální od
Vás - odkud je to?
Kamarád: Z úvodníku, od Něho samého, nechtě mne domluvit - Jak tomu
bývá obvykle, že totiž žena, když se zbaví svérázu svého pohlaví,
odloží svou jemnost a znetvoří se v mužatku, má sklon k zvláštní
ukrutnosti, opakovala se tato zkušenost také v Anglii.
Schalková: Ach tak!
Kamarád: Tu ženy v hyeny se mění. Děkujme Bohu za to, že rakouská žena
za války si vybrala ono místo, kde lze ošetřovat nemocné, osvěžovat
znavené a utěšovat stísněné.
Schalková: Co to znamená? Takhle to tam stojí? Víte - on se přece
někdy nechá strhnout svým temperamentem. Nesmí se generalisovat.
Všechno má svůj čas. Nemůže se pořád sedět v zázemí. Jak známo sem
dala podnět k Černožlutému kříži společně s Ankou Bienerthovou!
Kamarád: To je známý, nerozčilujte se Schalková (bojuje se slzami, rozhodně): Just mu pošlu ten fejeton!
Kamarád: No ne. Ale tu poslední větu radím Vám škrtněte.
Schalková: Poslední větu? (Dívá se do rukopisu). Několik hus se
zachraňuje z roztříštěného kurníku a procházejí se nyní vesele v
bubnové palbě - To mám škrtnout?
Kamarád: Jo.
Schalková: Proč?
Kamarád: Tak.
Schalková: Tak řekněte Kamarád (váhavě): No copak nevíte Schalková: Copak?
Kamarád: - že válečnej tiskovej stan se rozhod Schalková: No copak?
Kamarád: - napříště připustit mimo Vás eště několik válečných
zpravodajek!
Schalková (zaraženě, pak s trpkým smíchem): Vděk domu rakouského!
(Chce odejít, ale není s to.)
Proměna.
17. scéna
Abonent a vlastenec v rozhovoru.
Abonent: Co říkáte těm pověstem?
Vlastenec: Dělá mi to starosti.
Abonent: Ve Vídni sou rozšířeny pověsti, že sou rozšířeny pověsti v
Rakousku. Dou prej dokonce od úst k ústům, ale nikdo člověku nemůže
říct Vlastenec: Neví se nic určitýho, sou to jen pověsti, ale něco na tom
musí bejt, dyž dokonce vláda ohlašuje, že sou rozšířeny pověsti.
Abonent: Vláda varuje důrazně, aby pověstem nikdo nevěřil nebo je
nerozšiřoval, a žádá každého, aby se podle možnosti nejenergičtěji
zúčastnil potlačování těchto pověstí. No já dělám co můžu, kam přijdu,
všude říkám, kdopak by dal na pověsti?
Vlastenec: No maďarská vláda říká taky, že v Budapešti sou rozšířeny
pověsti, že totiž jsou rozšířeny pověsti v Maďarsku, a taky varuje.
Abonent: Jedním slovem, mám silnej dojem, že pověsti sou rozšířený v
celý monarchii.
Vlastenec: Taky myslím. Víte, dyby to člověk slyšel jen tak z pověstí,
ale rakouská vláda říká to přece výslovně a maďarská taky.
Abonent: Něco na tom musí bejt. Ale kdo by dal na pověsti?
Vlastenec: Samozřejmě. Dyž potkám někoho ze známejch, ptám se nejdřív,
jestli už slyšel o těch pověstech, a dyž řekne ne, řeknu mu, aby jim
nevěřil, nýbrž aby proti nim v případě potřeby podle možnosti
nejenergičtěji vystoupil. To je to nejmenší, co se od člověka může
žádat - první příkaz loyálnosti!
Abonent: Něco na tom musí bejt, protože jinak by se přece nebyli ty
tři poslanci, víte co dycky chodějí spolu, objevili u ministerskýho
předsedy Seidlera a nebyli by ho upozorňovali na obíhající pověsti.
Vlastenec: No vidíte? Ale ministerskej předseda řek, že pověsti, o
který de a který obíhají, mu sou dobře známy.
Abonent: No vidíte? Víte, co si myslím? Řeknu Vám to důvěrně - ty
pověsti se týkají dědičnýho - (Šeptá.)
Vlastenec: I nepovídejte! Já vím dokonce víc. Rozšiřovatelé těchto
pověstí chtějí otrávit důvěru obyvatelstva k tomuto!
Abonent: I nepovídejte! A říká se dokonce, že se pověsti v době zrodu
vyskytují vždy na zcela různých místech, pročež Vlastenec: - je oprávněna domněnka, že tu jde o organisaci těchto
pověstí.
Abonent: Jak se praví! Ale to sou konečně jen pověsti, kdo by to moh
tak přesně zjistit - prosím Vás zároveň na různejch místech!
Vlastenec: Neříkejte to. Vláda může. Víte co se říká? Říká se,
rozšiřování pověstí je novým znamením pokusů přicházejících z řad
našich nepřátel, aby v našich řadách vyvolali zmatek. Ale to se
zbytečně namáhají!
Abonent: Taky sem to slyšel. Říká se dokonce, pověsti patří do
arsenálu našich nepřátel, kteří se nelekají žádných prostředků, aby
otřásli budovou monarchie jakož i uvolnili svazky lásky a úcty, totiž
k dědičnému - (Šeptá.)
Vlastenec: I nepovídejte! No - ale na tom si vykoušou zuby!
Abonent: Víte co?
Vlastenec: No?
Abonent: Vědět bych chtěl, co je pravdy na těch pověstech!
Vlastenec: To Vám můžu říct: nic na tom není a nejlepší důkaz je, že
se ani neví, jaký pověsti to sou. Víte co?
Abonent: No -?
Vlastenec: Vědět bych chtěl, jaký pověsti to sou!
Abonent: No jaký pověsti to můžou bejt? Pěkný pověsti, od úst k ústům
dou, ale nikdo člověku nemůže říct Vlastenec: Člověk je načisto odkázanej na pověsti!
Proměna.
18. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Co říkáte těm pověstem?
Škarohlíd: Neznám jich, ale věřím jim.
Optimista: Prosím Vás, lži Dohody Škarohlíd: - nejsou daleko tak povážlivé jako naše pravdy.
Optimista: Jediná věc, která by snad mohla pověstem dodat potravu,
bylo by to Škarohlíd: - že žádné nemáme.
Proměna.
19. scéna
Michaelerplatz. Hradní hudba táhne kolem. Za ní pepíci. Víření bubnů.
Sbor pepíků:
Kabrrottkamöll - karauchtabak - Kabrrottkamöll - karauchtabak - Stier
- stier - stier.
O - du mein - Österreich - Österreich - (Hudba se vzdaluje.)
20. scéna
Vojenské velitelství.
Setník (diktuje z listu): Reservátní! - Válečné zajatce, kteří z
nicotných důvodů uprchli ze svých pracovních míst a byli znovu
přivedeni zpátky, jest potrestat nejméně jedním dvouhodinným svázáním
do kozelce. - (Telefon zvoní.) Co je? - Ach tak - no přirozeně - 20
kilo nulky - no jo, budu hledět - pozdrav tě Bůh! - Tak kde sme
zůstali?
Písařka: - nejméně jedním dvouhodinným svázáním do kozelce Setník: - a po odpykání trestu - jestliže se to se zřetelem k
jednotlivým speciálním případům zdá oportunní - zásadně a co nejdříve
odeslat na jejich dřívější pracovní místo. Velitelství táborů
vojenských zajatců mají se snažit, aby použitím všech přípustných
trestních opatření, dále přidělením k nejobtížnějším pracím v
zajateckém táboře uprchlým, znovu chyceným a do zajateckého tábora
dopraveným zajatcům pobyt podle možnosti ztrpčili. - (Telefon zvoní.)
Co je zas? - Ach tak - no přirozeně - c-befund - pět kilo plsti řekni mu, že se podívám co se dá dělat - Napiš to všechno - Jo poslyš,
moment, nezapomeň, připomeň to tomu doktorovi od novin kvůli těm
lístkům na Husarskou krev, zatelefonuj mu, slyšíš - Já přijdu trochu
pozdějc, servus, stará - Tak kde sme zůstali?
Písařka: - pobyt Setník: - v mezích možnosti Písařka: - ne, podle možnosti ztrpčili.
Setník: Připomíná se, že tresty na svobodě celkem se zdají nevhodné k
zamezení útěku, leč by byly provedeny za použili dovolených zostřeni
ve dnech, které jsou podle předpisu věnovány odpočinku nebo které
platí za velké svátky. - Tak - hnedle budou čtyři! Servus, páni, dobré
noci!
Proměna.
21. scéna
Ministerstvo války.
Setník (diktuje z listu): Reservátní! - Se zřetelem k tomu, že během
příštích měsíců téměř milion ruských válečných zajatců opustí
rakousko-uherskou monarchii a navrátí se do své vlasti, je obzvláště
důležité, s jakými pocity budou tito váleční zajatci vzpomínat na dobu
ztrávenou v naši vlasti. Zdá se tedy ve správné chvíli prováděné
ovlivňování s naší strany nejvyšší měrou žádoucí, aby z nesčetných, v
zajeti získaných dojmů a zkušeností byly oslabeny ty, které jsou
nepříznivé, ty však, které jsou potěšitelné a příjemné, byly oživeny a
upevněny. Do své vlasti se vracející Rusové nebudou pak s tupou
lhostejností či dokonce nepřátelskou nenávistí na nás vzpomínat, nýbrž
budou vědomě z plného přesvědčení jako poslové rakousko-uherské
kultury působit ve své vlastní domovině. Cesty, jak docílit takového
příznivého ovlivnění, záleží v rozvinuti velkorysé, duši ruského lidu
přizpůsobené, poctivými úmysly ovládané politické, sociální a
hospodářské propagandy. Zamýšlí se krátce před postrkem Písařka: Jak prosím?
Setník: - postrkem ruských válečných zajatců vyvolat mezi nimi
uspořádáním propagačních přednášek o politických, sociálních a
hospodářských otázkách náladu příznivou Rakousku. Nehledíc ke všem pro
náš hospodářský život po případě významným následkům může být takovým
přeorientováním duše ruského lidu dosaženo mohutného odbourání lživé
propagandy, rozšiřované našimi nepřáteli po celém světě. Aby dosáhla
trvalého vlivu na ruské válečné zajatce, nesmí se tato propaganda u
ruských válečných zajatců přirozeně omezovat pouze na pořádání
přednášek, je naopak až do okamžiku definitivního odtransportování
nutno působit na ruské válečné zajatce také v každém jiném směru podle
možnosti příznivě. - Udělejte odstavec! - Za stávajících okolností je
arci na snadě, že však taková propaganda, kdyby byla prováděna jedině
orgány vojenské správy, nepochybně by ztratila mnoho na ceně - no jo,
to je holt pravda - a jeví se se zřetelem k danému účelu vhodným
pozdvihnout toto ovlivňování podle možnosti přibráním osob, které se
pro tento úkol hodí a mají o něj ideální a praktický zájem, na úroveň,
která by byla podle možnosti vzdálena vojenských forem. - No to je
trochu silný! - Tato důležitá okolnost podmiňuje zase, že z
vojensko-kázeňských důvodů smí taková propaganda začít teprve těsně
před odjezdem ruských válečných zajatců - samozřejmě! - při čemž lze
také doufat, že tito se vrátí do své vlasti s čerstvým bezprostředním
dojmem, jehož při tom získali. - Odstavec! Politicky: S přesvědčením,
tryskajícím z nejhlubší opravdovosti, lze právě v Rakousko-Uhersku
vracejícím se Rusům dát upřímné ujištění, jak málo naše vlast chtěla
válku, jak velmi si přála míru - no to je dobře, že tohle zdůrazňuje,
my nic, my muzikanti Písařka: Jak prosím? My nic Setník: Ale ne, to tam nepište! - teda si přála míru, jak hluboce
upřímně se lituje příkrostí, které jsou nepochybně s osudem zajetí pro
válečné zajatce spojeny a jak všechny po případě se strany válečných
zajatců utrpěné strasti - no no! - nikterak nepramenily v odporu,
pohrdání či dokonce nenávisti vůči ruskému národu, nýbrž jen a jedině
v obtížích, které se navršily dlouhým trváním války. - Odstavec!
Sociálně: Bez jediného slova o současných ruských sociálních poměrech
lze vracející se Rusy poučit o přednostech a zvláštnostech naší
společenské a sociální struktury, při čemž by bylo zejména věnovat
pozornost tomu, jak při tomto společenském řádu blahobyt a pokrok
ustavičně stoupá a celek stejně jako jednotlivec z toho má trvalý
prospěch. - No jo, to je holt pravda. - Odstavec! Teď přijdeme k jádru
věci. Hospodářsky: Když se pak pomoci skutečností provede důkaz, že
velké obtíže, které na všech stranách vyvolalo dlouhé trvání války a
nepokojů, mohou být překonány jen největším rozmachem všech k
disposici jsoucích pracovních sil a souběžně s tím jdoucím rychlým
vybudováním velkoryse organisované, státy překlenující výměny statků,
vysvitne vracejícím se Rusům bezpodmínečná nutnost rychlého a
bezvýhradného navázání styků s monarchií. Bude hračkou vyložit těmto
lidem s tohoto hlediska přesvědčivým způsobem, jak velmi sedlák, který
schovává své zásoby a tím znemožňuje jejich využití volným obchodem,
poškozuje sám sebe tím, že právě v důsledku této okolnosti vůbec
nedostane nebo velmi zpožděně dostane předměty denní potřeby, protože
právě naše vlastní obyvatelstvo, které se zaměstnává výrobou takových
předmětů, následkem nedostatku dostatečné potravy není schopno
vyvinout onu nejvyšší hospodářskou energii, již v míru při dobré
výživě je třeba k velkorysému exportu. - No to jim přece musí dát
rozum. - Odstavec! - U zemědělských part, zvláště u válečných zajatců
v selských obcích, je propaganda při nejmenším zbytečná, leč snad
orientace a ovlivnění ruských válečných zajatců v tom smyslu, že
vyživovací poměry obyvatelstva žijícího ve městech daleko nevyhovují u
že náprava dovozem ze zahraničí je velmi žádoucí. - No to musejí
nahlídnout. - Odstavec! - Jinak je tomu však u ruských válečných
zajatců v továrnách, na stavbách všeho druhu a na erárních pracovních
místech. Bylo by velmi účelné, kdyby zaměstnavatelé v takových
případech převzali vlasteneckou povinnost zpříjemnit ruským zajatcům
podle možnosti poslední dny jejich práce u nás. - Odstavec! - Všem
vojenským velitelům firem podléhajících zákonu o válečných výkonech,
jakož i vojenských dolů a komandantům se proto přikazuje, aby
neodkladně sjezdili po případě vyhledali všechna pracovní místa, kde
jsou zaměstnáni ruští váleční zajatci, a působili na válečné zajatce
ve stejném smyslu, jako v dalším (Nař. pres. č. 14169/18) bylo již na
velitelích táborů vyžádáno.- Odstavec! - Velitel tábora musí střídavě
navštěvovat ubytovací skupiny, důstojnická oddělení nebo táborové
nemocnice a vstupovat do osobního styku s válečnými zajatci. (Vřele.)
Brzy se jich zeptá po jejich zdraví, brzy po jejich rodičích, po
stravě, poště, ošacení. Při stížnostech musí do všech podrobností na
místě provést vyšetřování, veřejně, před všemi válečnými zajatci. Musí
je při tom přesvědčit, že se nevyhýbá žádné osobní námaze, aby se
dopídil pravdy a tím i spravedlnosti. Stížnosti na stravu a ošacení
použije, aby Rusům dokázal, že ne my, nýbrž naši nepřátelé na Západě
jsou tím vinni a že bychom s radosti specielně ruským válečným
zajatcům dali víc, kdybychom to měli. Oni, Rusové, nejsou přece teď
již našimi nepřáteli. (Rozohňuje se.) Nepovažovali jsme jich vůbec
nikdy za své nepřátele, to dokazují četné dřívější války, kdy Rusové a
rakousko-uherští národové statečně bojovali spolu. Velitel tábora musí
tu a tam zajít do kuchyně, když se právě rozdílí maso nebo ryby.
Jednoho, dva či čtyři válečné zajatce pochytá Písařka: Jak prosím?
Setník: - pochytá v tom okamžiku, když s přiděleným jídlem jdou z
přídělny ke svým lavicím. (Horlivě.) Složit, váhy sem, maso nebo rybu
zvážit. Čím více diváků má, tím lépe. Pak sem s knížkou na maso, kolik
bylo dnes celkem nakoupeno? 25 procent na kosti, 20 procent na ztrátu
při vaření, zbytek se dělí počtem porcí a (Hrozebně) když chybí jen
jediné deka na porci - pak byla na příklad při 200 porcích 2 kg masa
nebo ryby ukradena. (Přísně.) Kdo to udělal? Menážní komise, kuchaři,
inspekční šarže sem! Přísný soud před všemi válečnými zajatci, celou
ubikační skupinou. Konec: sesazení kuchařů, menážní komise a všech
zaměstnanců kuchyně, jestliže se vinník nenalezne. - Odstavit - ach,
odstavec! - Nalezne-li velitel tábora tabák, cigarety, koupený chléb,
salám atd. u Rusů, pak se vyptá po ceně, již dotyčný válečný zajatec
za to zaplatil. Brzy se ukáže, že mezi válečnými zajatci je mnoho
keťasů. Tito pokoutní obchodníci nejsou vždycky židé. Mají mimo tábor
prameny, kde při vhodné příležitosti nakupuji a v táboře pak nakoupené
zboží prodávají svým kamarádům, válečným zajatcům, za troj- až
čtyřnásobnou cenu. Jestliže se veliteli tábora podaří dopadnout
takového pokoutního obchodníka - (V ráži) svléknout, prohlídka tělesná
a prohlídka kufru. Často u něho nalezne 500 K a víc. Odebrat a onen
obnos z toho, jehož řádný původ nemůže dokázat, rozdělit mezi ostatní
válečné zajatce. - Odstavec! - V nynější době budou ruští váleční
zajatci veliteli tábora po celé hodiny naslouchat, když jim bude něco
vyprávět o výměně. Kdy přijde na nás řada, jak dlouho ještě? Jestliže
bude schopen jim lapidárně dokázat, že ne my jsme vinni tím, že výměna
se provádí tak vlekle, pak se zase dostaví u válečných zajatců chuť k
práci, jen při tom nesmí snižovat Rusko. To by byla hrubá chyba. Odstavec! - (Procítěně.) Stále více se bude dmout ruská hruď, když jim
plukovník tu a tam sdělí nejnovější zprávy z Ruska, které právě četl v
ranních novinách. (Postaví se do positury.) Řízně a poslušně mu budou
salutovat na pozdrav, žádný strach před uvolněním kázně, když s nimi
mluví. Jako všude musí i zde dávat dobrý příklad a sám salutovat tak
řízně, jak jen to dovoluje jeho věk a zdravotní stav. (Salutuje.)
Návštěva velitele tábora v táborové nemocnici Praporečník (vstoupí): Pane setníku, hlásím poslušně, pan plukovník
žádá zprávu o ruských válečných zajatcích.
Setník: To nařízení o propagandě? Právě to dělám.
Praporečník: Ne o propagandě, nýbrž o těch, co umřeli hlady.
Setník: Co umřeli hlady? Kdepak zas umřeli hlady? Máme ten akt?
Praporečník: Jde o ten případ, jak jeden Rus, který ležel s dvěma
jinými na jedné pryčně, zemřel hlady. Byl už zetlelý, když inspektor
přišel do světnice, a ti dva ostatní byli tak zesláblí, že už nemohli
vstát a také nemohli volat.
Setník: Momentek - tak řekni panu plukovníkovi, že se hned podívám do
ajnlaufu, sem právě zaměstnanej tou propagandou, víš, aby se
nepříznivý dojmy válečných zajatců oslabily, abysme zas mohli navázat
obchodní styky a aby nám pak poslali potraviny, ti Rusi, až přijdou
domů a vůbec.
Proměna.
22. scéna
Místodržitelství v Brně.
Zemský hejtman: Já mám nápad! (K písařce.) Pište: K nejdůležitějším
poučením, která můžeme a máme čerpat z vražedné světové války a jejích
obětiplných nároků na veškeré obyvatelstvo, patří nepochybně také
poučení o důležitosti, vychovávat naši mládež již ve škole v
patriotickém duchu, vštěpovat jí znalost a lásku k její užší a širší
vlasti a již do dětské duše zasazovat všechna ona semena, z nichž se
vyvíjejí ony nádherné mužné vlastnosti, které mají mladého muže učinit
schopna, aby jako zanícený patriot, oduševnělý láskou a věrností k
dědičnému vladařskému domu a vlasti, rád a svědomitě plnil své
povinnosti jako státní občan a v případě potřeby také obětoval život a
zdraví za tyto ideály.
Málo bylo bohužel v tomto ohledu v Rakousku připravováno a zdá se mi
být povinností všech vedoucích osobností říše, aby dohonily, co tu
bylo zmeškáno a aby pečovaly o další rozvoj bohudík v zárodku na všech
stranách se vyskytujících patriotických a dynastických citů v
přicházející generaci.
Populárně psaný, duchu naší školní mládeže přizpůsobený měsíčníček,
nazvaný Mladé Rakousko, má býti rozšiřován na našich obecných a
měšťanských školách, jakož i na školách pokračovacích a považuji za
svatou povinnost našich druhů stejného přesvědčení i stavu, za
vznešený úkol velkostatkářů, aby rozšíření tohoto listu na školách
svých hospodářských okruhů podporovali tím, že by pro každou z těchto
škol abonovali jistý počet exemplářů, aby tak umožnili bezplatné
rozdílení tohoto listu mezi nemajetné školáky, při čemž by se přece
mimo účinek na školáky samy dal právem očekávat i vliv na starší členy
rodiny.
Časopis, jehož roční předplatné činí K 2.40, lze objednat v Brně,
Náměstí císaře Františka Josefa č. 18.
Nechť tento apel -
Proměna.
23. scéna
Na obecné škole.
Několik lavic je prázdných. Děti, které přežily dosavadní válku, jsou
podvyživeny. Všechny v papírových oblecích.
Učitel Zehetbauer: - Chraňte se před pověstmi, které jsou v oběhu, a
vystupujte proti těmto podle možnosti. Je zákeřným plánem nepřátel
vnést zmatek do vašich řad, ale to se jim nepodaří. Zavřete své uši
před našeptáváním, jako bychom nemohli vytrvat až do zdárného konce a
jako by u nás panoval hlad. Kdopak má vinu na tomto, ne-li naši
nepřátelé? A nyní dokonce vyvíjejí studny otravující činnost tím, že (Jeden chlapec se hlásí.) Co chceš, Gasselsedeře?
Chlapec Gasselseder: Prosím pane učiteli, to se nesmí vůbec nic pít?
Učitel: Sedni si, jsi pošetilý, nemyslím to přece obrazně, nýbrž
slovně. Nepřítel chce, protože nás nemůže potřít v poli, rozhlodat
naši sílu v zázemí. Proto buďte na stráži před pověstmi! Zúčastněte se
co nejenergičtěji jejich potírání. Patří do arsenálu našich nepřátel (Jeden chlapec se hlásí.) Co chceš, Anderle?
Chlapec Anderle: Prosím pane učiteli, copak mají naši nepřátelé taky
arsenál?
Učitel: Zajisté, že tento mají, jsou v něm však jen pověsti, a oni se
tamtéž nezaleknou před žádným prostředkem, aby podkopali budovu
monarchie, ano dokonce aby uvolnili pouta lásky jakož i úcty k
dědičnému vladařskému domu. Kotzliku, ty vyrušuješ, opakuj řečené.
Chlapec Kotzlik: Nepřátelé - nepřátelé podkopali - arsenál - a - my se
nezalekneme před láskou - k dědičným poutům Učitel: Ty jsi živel! Zůstaneš zde a opíšeš desetkrát větu, kterou ti
nadiktuji. Sedni si, nezbedo! Vy ostatní však vytrvejte. Vezměte si v
tomto ohledu příklad ze železného zbrojnoše. Jako by byl zbudován pro
věčnost, stojí na svém místě, dokud dvojhlavý orel Habsburků bude
kroužit nad našimi hlavami, symbol naší říše. Přesvědčte se, jděte a
zarazte hřeb do něho podle možnosti, pokud je pro hřeb ještě místo, s
dovolením svých pánů rodičů či pěstounů. Na cestě tamtéž zavřete uši
před našeptáváním, neboť rozšiřují dokonce, že dni zbrojnošovy jsou
sečteny a že na jeho místo nastoupí párkař. Tak daleko bohudík ještě
nejsme a rádi snášíme strádání, které nám vlast ukládá, dokud boj
ještě není rozhodnut pro dnes a navždy, nýbrž stále ještě zuří. A
přece! Jestliže - (Jeden chlapec se hlásí.) Co chceš, Zitterere?
Chlapec Zitterer: Prosím pane učiteli, mír!
Učitel: Sedni si, ty živle! Tobě prorokuji, že ještě jednou skončíš na
šibenici, až jednou vkročíš do života. Styď se! A co je to tam v třetí
lavici? Aj, Meroresi, vždyť ty se bavíš!
Chlapec Merores: Papá povídal, že nerozumí té dračce o mír, on se
dočká, naopak, myslím, že by mu to bylo spíš nepříjemné, pěkně
vydělal, no a až přijde mír, pak to přece přestane.
Učitel: Meroresi, je hezké, že tvůj otec tak statečně vytrvává a jde
dobrým příkladem napřed, ale ty mluvíš, aniž bys byl tázán, a to je
znamení, že dík podkopné práci nepřátel kázeň již povoluje. Nechci
hned předpokládat, že jste ve službách nepřátelské propagandy, která
všude vystrkuje své růžky, ale musím říci, že se mi takové chování
teď, kdy přece stojíme bezprostředně před rozhodnutím, přece zdá velmi
povážlivé. Mohu vám stále znovu jen vštěpovat: Vytrvejte až do konce!
Co by se stalo, kdybyste začali i vy kolísat? Nepřátelé by přišli do
země, a pak běda vám, běda vašim sestrám a nevěstám, běda vašim pánům
rodičům nebo pěstounům! (Jeden chlapec se hlásí.) Co chceš, Hostimile?
Chlapec Hostimil: Prosím pane učiteli, cizinci! Otec povídal, že už
nechce vytrvat, už to nevydrží, je prý už nejvyšší čas, aby zase
přišli cizinci!
Třída: Ano, pěstujte cizinecký ruch!
Učitel: Ale ne! To bylo míněno jinak! Cizinecký ruch je velmi něžná
květinka, jež musí být dobře ochráněna, Což snad toužíte po
kaclmachřích?
Třída: Ano! Chtěli bychom mít co jíst!
Učitel: Fuj! Vy jste živlové! Styďte se! Co si o vás pomyslí zvěčnělý
vznešený císař, jehož obraz na vás shlíží? To by si byl věru
nepomyslil, že takové zlotření bude následkem, když se viděl nucena
zahájit zlovolně vyvolanou válku a tasit meč proti přesile. Běda vám,
když nepřátelé přijdou do země! Usazovali by se v prvotřídních
hotelích, vy byste neměli příčiny k smíchu a naše ženy, ochránkyně
domácího krbu, nedostaly by se k ničemu! Což jste již všechno
zapomněli, co jsem vám kdy řekl? Chci přece jen doufat, že nikoliv!
Třída: Ačkoli drsná válečná bouře pustoší naši zemi, ježto náš
vznesený mocnář povolal tisíce a tisíce našich synů a bratří do
zbraně, ukazují se již nyní první začátky oživení cizineckého ruchu.
Pročež nenechejte nás nikdy tento ideál ztrácet s očí, nýbrž nechtě
nás dnes zanotovat starou píseň, jíž jsme se kdysi v dobách míru
naučili: Pěstujte cizinecký ruch! (Zpívají)
Á á á, Evropa, ta nás zná.
Chmurný čas již hnedle mine,
Cizinecký ruch zas kyne,
Á á á, Evropa, ta nás zná.
Proměna.
24. scéna
V Zemském svazu pro cizinecký ruch.
Redaktor: - prosit o několik sdělení, jak se utváří cizinecký ruch po
válce, to jest zdali v tomto ohledu bylo již vůbec o něčem uvažováno.
Funkcionář: Samozřejmě. Jak známo konala se v těchto dnech v
souvislosti se sjezdem lékařských oddělení spolků sdružených ve zbrani
výměna názorů mezi zástupci odborných skupin pro cizinecký ruch v
rámci spojeneckého společenství Německa, Rakouska a Uherska.
Redaktor: Lze patrně očekávat, že problém cizineckého ruchu bude po
válce nazírán se zcela nových stránek?
Funkcionář: Nepochybně.
Redaktor: Snad byste byl tak laskav a naznačil mně nejprve několik
směrnic ve směru, v kterém se po válce vyvine situace našich bratří ve
zbrani, pokud jde o cizinecký ruch po válce. Že nepřátelé i v tomto
ohledu utrpí ztrátu, je asi mimo diskusi?
Funkcionář: Samozřejmě nebudou francouzská a belgická střediska
cizineckého ruchu podle všeho očekávání se strany říšských Němců
vyhledávána.
Redaktor: Myslíte, že Němci nebudou tato místa vyhledávat moci nebo že
nebudou chtít?
Funkcionář: Myslím, že Němci nebudou moci chtít vyhledávat tato místa.
Redaktor: Pak budou Němci asi hledat náhradu? Myslím náhradu ve
vlastní zemi?
Funkcionář: Německé pobřeží poskytuje dostatečnou náhradu za severní
mořské lázně.
Redaktor: Kde však budou hledat Němci náhradu za francouzskou Rivieru?
Patrně přece u nás?
Funkcionář: Poskytnout náhradu za francouzskou Rivieru s jejími
klimatickými přednostmi jako jarní a podzimní pobyt, k tomu se jistě
znamenitě hodí rakouské pobřeží Jadranu, jež tudíž také bude moci
očekávat velký příliv cizinců.
Redaktor: Mluvíte o rakouském pobřeží Jadranu patrně na rozdíl od
italského a chcete tím rozhodopádně říci, že Jadran zůstane Funkcionář: - náš. Zajisté, neboť jinak by přece byli Němci nuceni
hledat náhradu také za Jadran.
Redaktor: Jste tedy, rozumím-li Vám správně, toho názoru, že hlavně
říšskoněmecké obyvatelstvo přichází v úvahu pro náš cizinecký ruch?
Funkcionář: Zajisté.
Redaktor: Nyní však k hlavní věci. Jaké atrakce budeme moci po válce
našim cizincům poskytnout, nebo spíše, jakou náhradu budeme moci
poskytnout jinými atrakcemi za pozoruhodnosti, které byly po případě
zničeny válkou? Dal jste právem Jadranu dobrou prognosu. Ale co budeme
moci poskytnout mimo to?
Funkcionář: Mimo to budou tvořit alpské země se svými vynikajícími
vzpomínkami na válku přitažlivé středisko pro středoevropské cestující
obecenstvo.
Redaktor: Jakého druhu vzpomínky na válku přicházely by v tomto směru
v úvahu?
Funcionář: Oddáváme se naději, že pietní návštěva hrdinných hrobů a
vojenských hřbitovů bude mít za následek živý dopravní ruch. Jde přece
o to, abychom dali zase svůj dům do pořádku. A právě v tomto bodě
apelujeme na pochopení a spolupráci tisku, protože je naším úkolem
vytěžit z každé epochy právě ony atrakce, které ona sama v sobě chová,
a hroby padlých se jeví jako stvořeny pro to, aby poskytly naději k
oživení cizineckého ruchu.
Proměna.
25. scéna
Kavárna na Okružní třídě. Stojí tu a sedí fauna postav, které jsou
zabrány do prudkých debat. Konversace se pohybuje kolem nejrůznějších
předmětů, jako rýže, cukru, kozí a také sázek, které jsou uzavírány
pro klusové dostihy; jeden host vybaluje olejový obraz, druhý ukazuje
briliantový prsten, jenž je odhadován vzrušenou skupinou. Mezi
obchodníky jsou také lidé v uniformě, malý nadporučík, který dává
agentovi obří postavy tipy. Mezi nimi, porůznu na postranních
lavicích, děvčata ve hmyzovitém úboru. Číšníci a číšnice, které
přinášejí nápoje. Prodavači dostihových programů. Pásovci se
procházejí mezi skupinami. Vzduch je naplněn číslicemi a miasmy.
(Vstupujícímu halasí vstříc velký křik, v němž nejdříve rozeznává jen
neartikulované zvuky, pak ve všech tóninách vyrážené, řvané, pištivé,
chrochtavé výkřiky, které většinou znamenají nějaké ujišťování. Při
pozornějším naslouchání lze teprve přesněji rozeznávat.)
Výkřiky: - Mně řečeno! - Jemu řečeno! - Mezi námi řečeno! - Když já
Vám říkám! - Říkáte Vy! - No když Vám říkám! - Teda říkám Vám! - Co to
říkáte! - Říká on! - Jemu řečeno! - Já Vám něco řeknu - No co Vám mám
říkat? - Vám řečeno!
Mamut: Halo - pst - máte zákusky od Scheidla?
Číšník: Od minulýho tejdne zakázaný.
Mamut: Nic člověk nedostane! Nic - nic, dobře. Ale vůbec nic? (K
sousedovi.) Teda jak Vám říkám, a konto tohodle sem dneska
osvobozenej!
Sysel: Děkujte Pánubohu dnem i nocí.
Mrož: - S tím mě vynechte, já netipuju na Hindenburga, já netipuju na
Primadonnu, já Vám řeknu, na co já tipuju, já tipuju na Doberdo!
Křeček: - Ten má vystaráno, ten se zásobuje sám. Já sem přece intimní
s Kornfeldem od Oezeg, šel sem teda nahoru do Miag, povídám tam, já
sem tady, Salo Křeček Nosorožec: - Dopak by dal na pověsti, kvůli pověstem si neutrhnu
hlavu! Proč, protože v Neue Freie Presse stojí něco o nějakejch
mírovejch pokusech? Nápad! Já Vám říkám, takovejhle kšeft! Tapír: - Co chcete vode mě, copak sem nějakej Hindenburg?
Šakal: - Co chcete od Siegfrieda Hirsche, na člověka, co má b-befund
nevsadím ani grejcar! Měl ste vidět, jak mě přijali v ministerstvu
války, co se tam dělo! No aby ne!
Leguán: - Lir kolik budete chtít! Kajman: - Bez vývozního povolení se to nedá dělat - to Vám říkám já,
Julius Kajman! Pavián: - Albánie? Nestojí za řeč, gorilová válka!
Kondor: - Na Vás sme čekali! Já sem už vydělával, dyž Vy ste eště
nebyl na světě! Před pěti minutama, dybyste byl poslouchal u telefonu
- osumdesát metráků za padesát tisíc na mou čest! Hnedka k dodání z
Vídně vyplaceno. Vrhněte se na cukr, s obvazama už neuděláte žádný
štěstí! -
Löw: - No může člověk exestovat? Hirsch: - Denně křičím na mou ženu Wolf: - To bude dračka o večerník! Ale jistě to není pravda!
Posamentier: - Vím já? Burian prej vystrkuje tykadla, jestli by byl
možnej mír! Spitzbauch: Pst - přineste mi čokoládu - nebo ne, víte co, přineste mi
Schlechtigkeit: - Ten briliant stojí mezi bratry Hlasy chvatně vstupujících: Ale já Vám říkám, není to pravda! - Abych
tak zdráv byl z nejkompetentnějšího místa, je to pravda! - Teda dyž
Vám říkám, že to není pravda?! - A já Vám říkám, že to jo je pravda,
sme hotoví! - Tak vsaďme se, že to není pravda? (Ukradnou někomu
kožich. Velké vzrušení.)
Gollerstepper: Ale já ho přece znám, každej den tady kibicoval, ten
darebák!
Tugendhat: Kdo potřebuje teďka kožich?
Gollerstepper: To je otázka -! Mundi Rosenberg!
Mamut (chrochtá): Měl bych eště dva vagóny Mastodon: - Sádlo? Kde bych vzal sádlo? Já mám riskovat? Raubitschek: - Mešuge sou s těma nejvyššíma cenama. Já Vám něco řeknu
- ať de v uniformě nahoru, pak dostane! Vortrefflich: - Víte co? S mejdlem, to bude hotovej průlom. Nitě dám
do seznamu ztrát. Gutwillig: - Velkej muž! Čajová a punčová náhražka, maličkost! Ten
člověk má dnes svý dva miliony, na mou čest. Co chcete, takovej artikl
- prima! Aufrichtig: - Abych tak zdráv byl, moje nejsvětější čestný slovo,
ukázal na podpis od Tiziana na tom obraze a řek mecie! Dyž sem mu ale
pak dokázal, že to není pravej Tizian, řek jednoduše: No při tom sem
nebyl, dyž to Tizian maloval! No je to nějakej kšeft?
Beständig: No tak dyž teda za to nepřevzal záruku, že to není pravej
Tizian -?!
Brauchbar: Člověk se chytá za hlavu, teďka jednou prohlašuje že mu dal
toho Tiziana za čtyři jezdecký koně, tak jak to teda?
Šatnářka (volá dovnitř): Pan Pollatschek k telefonu! (Pollatschek se
vrhá ven.)
Lustig: Vidíte? - Běžte za ním - (Invalida s třesavkou vstoupí.
Potřásá ustavičně hlavou. Číšníci ho vyvádějí.)
(V pozadí, úplně zhrouceně, zřejmě zničen, sedí starý keťas. Přátelé o
něj pečují. Jedna žena má ruku na jeho rameni. Jedno děvče mu
domlouvá. Zvědavci a soucitní lidé se přidávají.)
Přítel: Ale -! Dyť to nemusí bejt pravda?!
Druhý: Poslyš - já nevím, jak mně připadáš - kdopak by hned - ty seš k
smíchu -!
Starý keťas (sténaje): Nechtě mě - nechtě mě - já to přece vím - já
sem smolař - Panebože - Panebože - jednou za celej život člověk má kde tady zůstává - já mám škodovky - já mám škodovky Žena: Bernaade - zpamatuj se - kdopak ti řek, že to je pravda - ty ses
nějak v nějakým podrážděným stavu skrz tu válku Dcera: No jen ho eště víc rozčilujte - všichni dou sem Žena: Panebože - jeho srdce!
Starý keťas: Nechtě mě - nechtě mě - to srdce - ten večerník - já mám
škodovky Dcera: Jak se těší tamhle, ten Weitzner - ten by mu to přál -!
Strýčku, řekni mu přece, aď vodejde - papá je už rozčilenej, dyž jen
vidí jeho ksicht!
Strýc: No dovol - žádnýmu hostovi se nemůže zakázat - ve veřejným
lokálu Žena: Tys nám eště scházel!
Přítel: Moldauře - týý - já sem si myslel - podívej se, seš přece
rozumnej člověk - já se v tobě nevyznám Starý keťas: Ale dyž to je - pravda - já přece vím - Pane - bože - já
mám škodovky Druhý přítel: Vsaďme se, že to není pravda - tak vo co se vsadíme? já udělám dobrej kšeft - oj jak rád budeš platit -!
(Starý keťas vypukne v křečovitý pláč. Všichni se tísní kolem něho s
úzkostlivými tvářemi.)
Mladší lichvář (protlačí se dopředu): Má vagóny -? Kolik vagónů má?
Tak já teda prohlašuju slavnostně, že sem ochotnej Strýc: Děte dál, Vy azisponeme!
Starý keťas (již jen vrní): - škodovky - Ředitel podniku (vstoupí): Copak se stalo -? Jo copak je s panem von
Moldauerem?
Přítel: Ale nic - Rappaport sem vrazí a vypravuje mu - von to ví ausgerechnet - Rappaport ví!
Ředitel: Inu - ale co? Panebože, leží tady přece docela bez hnutí!
Copak se stalo -?
Přítel: Nic - mluví se - a von si to tak vzal k srdci. Ředitel: No jo
- ale co se mluví? Přítel: No -! Vo tom míru!
Proměna.
26. scéna
Friedrichstrasse. Spořádaný průvod pepíků, makléřů, operetních
zpěváků, bohémů, zaříkávačů, flunder, cucht, sígrů, pasáků a keťasů.
Sbor vyvolavačů: - Přípravy na Piavě! - Sňatkový strýček! - Nejnovější
číslo Simplecessema! - B. Z. am Mittach! Neutrálové nejdou sebou! Voskový zápalky, voskový zápalky! - Tageblatt večerní vydání německý
lodi nebudou zabavený! - Velká sensace! Sensační odhalení, svinstvo u
Wertheima! - Německý lodi nebudou zabavený! - Welt am Montach! Mužský
Venušin chrám v Kochstrasse policejně uzavřen! - Pro naše děti! Věrné
napodobení dunění našich největších děl! - První vonní poslové jara!
Patnáct feniků! - Sňatkový strýček! - Pikanterie z Moabitu! - B. Z. am
Mittach, B. Z.! - Woche Lustjefliejende Blätta! - Voskový zápalky,
voskový zápalky! - Vinárna Růžový kavalír, nejútulnější kout světa! Věrné napodobení dunění našich největších děl! - Voss večerní vydání,
Kühlmann nikdy nevydá Alsasko! - 42 cm vlk! Vysoce aktuální
desetifenikové šlágry! Při roztočení vlka vzniká třeskot a bzučení
jako když vzduchem sviští opravdový granát! - B. Z. am Mittach!
Neutrálové nejdou sebou - Tageblatt večerní vydání, německý lodi
nebudou zabavený! - Nejnovější číslo Wahrheit! Tajnosti z
Kurfürstendammu! Sensační odhalení! - Kühlmann nikdy nevydá Alsasko!
Ostrá mluva Vorwärtsu! - Přípravy na Piavě! - Jako když vzduchem
sviští skutečné granáty! - Sňatkový strýček! - Simplecessemas! - Velká
sensace! Svinstvo u Wertheima - první vonní poslové jara - B. Z. am
Mittach, B. Z.! - Ložnicová tajemství paní von Knesebeck, prostě
rozkošné! - Pro naše děti! Nerozeznatelné napodobení dunění našich
největších děl! - Přípravy na Piavě! Mladík (k děvčeti, které jde kolem): Cuchto!
Děvče: Bobečku!
Mladík: Cože? Flundro! (Chodci se shlukují.)
Děvče: Cože? Pasáku!
Strážník: No tak, jděte svou cestou! (Průvod se zase uspořádá.)
(Berlínský keťas a vídeňský keťas vystoupí bok po boku.)
Berlínský keťas: No tak co je? Kdy do toho praštíte?
Vídeňský keťas: Měl bych eště tři vagóny, ale eště čekám.
Berlínský keťas: Ach člověče, myslím přece tu ofensivu! Tak do toho!
Vídeňský keťas: Vím já -?
Berlínský keťas: No vy shnilý Rakušáci, musíte do toho přece jednou
konečně praštit! Copak vy do toho už vůbec nepraštíte? (Vídeňský keťas
mlčí rozpačitě.) No ne?
Vídeňský keťas (vzmuží se): Aby ne! (Oba odejdou.)
Kamelot: 8 Uhr Amdblatt, mírová nabídka hraběte Buriana - 22000
kilogramů pum vrženo na pevnost Paříž!
Proměna.
27. scéna
Stanoviště Vrchního velení armády. Zábavní lokál. Důstojníci
generálního štábu, váleční zbohatlíci, animírky. Hudba hraje pochod
prince Evžena, Když v kapse poslední je finda, tu chytrý chlapec hned
ji vyndá a Wacht am Rhein. U jednoho stolu vpravo Kohn, vídeňský
keťas, na jeho Míně děvče, za nimi skupina sklepníků, kteří čekají na
jeho příkazy. U jednoho stolu vlevo Mastňák, berlínský keťas, na jeho
klíně děvče, za nimi skupina sklepníků, kteří čekají na jeho příkazy.
Uprostřed stůl, u něhož sedí důstojníci generálního štábu a děvčata.
Scéna je naladěna přibližně na tuto melodii:
Opilý důstojník generálního štábu (podpírán svými kamarády mlátí do
stolu):
Teď říkaj, že fronta je rozbitá!
Když slyším to, mne vztek chytá.
Co zapřisáhlý vlastenec
já nemám hlad, toť jasná věc.
Nám tady nic se nestane,
říš rakouská nepřestane.
Trůn Habsburků je na beton Sbor číšníků:
Hej, víno sem, hned, pane Kohn!
Děvče vpravo:
Proč se dnes koukáš jako výr?
Kohn:
Smích přejde tě, až bude mír!
Opilý důstojník generálního štábu:
Ach děte, k čemu řev je ten!
Fritzi-Spritzi (klepne důstojníka generálního štábu přes prsty):
Za dvacet kilo mouky jen!
Majitel (k číšníkům vpravo):
Tak běž, ať důstojníci platí,
ti s útratou se rádi ztratí.
(K číšníkům vlevo)
Host vojenský, když řádně pil,
sám od sebe by neplatil.
Jen civil platí, však to znáš!
Opilý důstojník generálního štábu:
Trůn habsburský, toť osud náš -
(Padne pod stůl.)
Paní od toalety a šatnářský personál:
Trůn habsburský, toť osud náš.
Mastňák (k děvčeti na jeho klíně):
No ne - až to zví Hindenburch!
Vy zbabělci jste durch und durch.
No to je škandál! Pěkná věc!
Děvče vlevo:
Dej pokoj, vždyť to je jen hec!
Důstojníci generálního štábu:
Marš Evženův, vstaň, neslyšíš?
Důstojník generálního štábu (pod stolem):
Ba, věčná rakouská je říš!
Paní od toalety a šatnářský personál:
Ba, věčná rakouská je říš.
Mastňák:
Ne, děti, s vámi je to zlé,
neb Rakousko je zmožené.
Vám chybí tady, jak se zdá,
už dlouho přísné reglemá.
Děvče vlevo:
Hleď, broučku, nebuď přísný tak!
Mastňák:
No dovol, ty jsi ulejvák!
To u nás každý jednotlivý
je vážný dnes, však důvěřivý.
Hej, vrchní, platit, ale už!
Děvče vlevo:
Dej pokoj, ty jsi pěkný muž!
Děvče vpravo:
Ach Bože, měsíců už pár
já těším se na kaviár.
Já nejdu s každým pánem přec Kohn:
Ty řeči znám, toť stará věc.
Mastňák:
Teď přec už druhý den tu jsem
a nemluvil jsem s ministrem!
Tak honem, ať nic nezmeškám,
já dodávku už v kapse mám!
Když bych tu déle ztrácel čas,
mír moh by mi to zhatit zas.
(Objímá ji.)
Však dnes vzal jsem si na mušku
vídeňskou fešnou ženušku.
Děvče vlevo (dává číšníkům znamení):
Hleď, broučku, ty máš prachy, že?
Sbor číšníků:
Sem víno, prosím, už to je! (Dolévají.)
Majitel a číšníci:
Hle cizinec - za malou chvíli
my svléknem ho až na košili.
Kohn:
Teď toho právě dost už mám!
Já platím a ty koukáš tam!
Děvče vpravo:
Což můžu za to, oficíři
že všichni na mne okem míří?
Kohn:
Že můžeš se tak zahazovat,
a s oficíry koketovat!
Důstojník generálního štábu:
Když prohrajem, to mužem snést,
nám přece vždycky zbude čest,
víš, boj je boj - když prohrajeme,
my s holkama si pohrajeme!
Sbor důstojníků generálního štábu:
Nám tady nic se nestane,
říš rakouská nepřestane.
Když v rejži budem, Němci nás
z ní vytáhnou, jak dříve zas.
Hej, víno, ať se máme fajn!
Mastňák:
Fest steht und treu die Wacht am Rhein!
Proměna.
28. scéna
Přednášková síň ve Vídni.
Škarohlíd (předčítá Modlitbu):
Ty velký Bože, svědkem nechci být!
Dej, by mé smysly tak se otupily,
bych neviděl je tady víno pít,
by ztrátu krve jím si nahradili.
Ty velký Bože, zkrať mi tuto chvíli,
mne zaveď zpátky v dětskou dobu mou.
Tak dlouhá cesta zbývá ještě k cíli,
jak vítěze, i mne raň slepotou.
Ty velký Bože, zavři ústa má!
Já nechci mluvit dále jejich řečí.
Lid vraždit se a ohlupovat dá,
lže jeho zášť a pravdou jen se zvětší.
Ty velký Bože, jenž jsi ducha dal,
jich slovo dalo poslední mu ránu.
Z jich slova hrob všech myšlenek se stal,
jich slovem čin i čest zesnuly v Pánu.
Ty velký Bože, nepopřej jim sluch,
jeť hudba světa toho přeukrutná!
Když ďáblu pekelný se zhnusil puch,
zde v palbě bubnové mu zase chutná.
Ty velký Bože, stvořils profesory,
tvým dechem v jejich hrudi život vznik,
a proto jen jsi stvořil tyto tvory,
by plynem jedovým ti vzdali dík?
Ty velký Bože, proč jsi žíti dal
mně v tomto Bohem opuštěném času?
Ač hladem trestáš, volně usedal
si lichvář k pohřebnímu hodokvasu.
Ty velký Bože, kdybych věděl jen,
proč já jsem zaklet v krvavá ta místa,
kde ten, jenž ještě nebyl usmrcen,
se k vlastním smutečním svým hodům chystá!
Ty velký Bože, plakát je má zem,
lid krví v něj své hody kreslit dá si.
Jich popěvek je výsměch strastem všem,
smrt platí útratu za jejich špásy.
Ty velký Bože, což jsi ze slabosti
svět celý upírům dal na pospas?
Té doby, toho plemene mne zhosti,
i lidu, jenž půl lenoch je, půl ras.
Ty velký Bože, dej mi novou zem,
kde člověk pro peníze neumírá,
kde života je přáno tvorům všem
a předků hřích kde zlato nezastírá.
Ty velký Bože, nemáš moci víc,
bys těchto strojů ukončil boj celý,
jež, ač jdou poslednímu soudu vstříc,
se ohrožují procenty a děly?
Ty velký Bože, pomoz mi přec ven,
veď jinam mne, zboř krvavou tu boudu!
Tu noc mi proměň v pocit, že to sen,
že pouze sním o posledním tvém soudu!
(Potlesk, jehož se zúčastní i přední řady.)
Posluchač (ke své ženě): - Abys teda věděla, on se kdysi chtěl dostat
do Neue Freie Presse Proměna.
29. scéna
Abonent a Vlastenec v rozhovoru.
Abonent: Starej Biach řek v Kolbergu Vlastenec: Jak to?
Abonent: Chtěl jsem říct starej Hindenburg - dnes přece říká, že v
Kolbergu řek, s nadějí v lepší budoucnost německého národa sestupuji
do hrobu.
Vlastenec: Vy?
Abonent: Jak to já? on!
Vlastenec: Teda On?
Abonent: Ale ne - jenom on! Hindenburg!
Vlastenec: Dyby se toho byl dožil starej Biach! (Dlouhá přestávka, za
níž se na sebe dívají.)
Abonent: Od tý doby co je Biach mrtvej, nejsou už nálady takový jaký
by měly bejt.
Vlastenec: Místo nálad jsou teďka pověsti, a to je dycky špatný
znamení.
Abonent: Mně se silně zdá - je to slabý. Vlastenec (vzhlédne bolestně
k nebi): No to se bude vidět.
Proměna.
30. scéna
Dva komerční radové vystupují z hotelu Imperiál. Žebrácká s dřevěnou
nohou a pahýlem paže stojí před nimi.
První komerční rada (ohlíží se): Není tady žádnej vůz? Škandál!
Oba (míří holemi na kolem jedoucí automobil): Auto -!
První (volá za fiakrem): Hej - ste volnej?
Fiakrista (krčí rameny): Vobjednanej!
Druhý (zatím co žebráci všeho druhu krouží kolem nich): Jediná věc,
kerou člověk eště má, je, že vůbec eště dostane najíst. (Jedna žena se
zhroutí hlady a je odnášena.) Škandáál, na Okružní třídě! - Rotschild
už taky šediví První: Není divu v těchle dobách.
Druhý: Může mu přece bejt nejvejš - jak je to dlouho, počkejte První: Co je to všechno platný, nálada je v tejdle Vídni - Víte, od tý
doby, co je starej Biach mrtvej Druhý: Koruna padá rapidně První: Předešlej tejden, dyby to byl člověk eště vyvez Druhý: Zejtra sem chtěl jít nahoru do devisový ústředny - ale co si to
člověk potřebuje zařizovat, takhle to je lehčí.
První (hodí žebrákovi zbytek doutníku a papírový dvacetihaléř): To je
teď už taky dražší. Silvestr - lóže v tabarinu mě stojí plnejch šest
set - moje žena jinak nedala - dyž to takle pude dál, na příštího
Silvestra tisíc!
Druhý: Proč ne? (Škarohlíd jde kolem.)
První (odplivne si): Moje starosti na jeho hlavu!
Druhý: No poslouchejte, dybych to řek mýmu nejmladšímu První: Jak to?
Druhý: Ten vo něm horuje. Do všech přednášek se hrne. Ten je totiž
jeden z jeho nejvřelejších ctitelů.
První: Já na Vašem místě bych mu nařezal.
Druhý: Co Vás napadá, dneska - ten hoch je schopnej a dá mě do tý
červený knížky.
První: Víte, že tohleto censura propouští, člověk se chytá za hlavu,
všude jinde by byl dávno pověšenej! Pořád tohle štvaní - proti válce a
dokonce proti Neue Freie Presse! Von křičí, že nemá bejt válka - no
nebude kvůli tomu snad válka? No tak by přece musel dát pokoj.
Druhý: To mám rád ve válce, štvát, pro mír!
První: Nedávno jak slyším měl přej přímo volat do sálu, že už nemají
táhnout do války a maj přestat abonovat Neue Freie Presse! Teda jestli
tendle člověk není placenej od Dohody, ať visím. Tamhle de Wassilko s
Gerdou Walde. Pěšky!
Druhý: Kde?
První (ukazuje prstem): Tamhle.
Druhý: Mýmu klukovi pomát hlavu. Až mně nedávno praskla trpělivost, no
tak sem si ho přece podal a řek sem mu, to nadávání na válku nemá
vůbec žádnej smysl, dyby nebyla žádná válka, nebylo by taky žádný
válečný bohatství. No tak to teda nahlíd. Ale co je to platný, pak se
přece zase hrne do těch přednášek. Co je s vašim nejmladším? Dělá
pokroky?
První (pyšně): Co chcete? Flámuje už se Sašou Kolowratem!
Druhý: Ccc - Recht má, dokud je člověk mladej, má se bavit. K smíchu,
dycky se musím smát - co říkáte dnešnímu Hirschfeldovi?
První: Skvělý. No a Schalková? Dokonce i na ni útočí!
Druhý: Nic naplat, statečná je. Ať von se odváží postavit se uprostřed
bitvy a psát! Máme křesla na Piccavra První: Já sem nedávno vykládal taky mej ženě, protože pořád hartusí,
dyby válka už byla u konce, je jí líto vojáků v zákopech. Já dycky
říkám, k tomu mají nohy, jejich sláva bude žít v annálech! Co máme my?
Daň z válečnejch zisků! Na to lidi dycky zapomínají.
Druhý: No a risiko míru -?!
První: Radši na to nemyslet. Víte - dyž se takovej člověk vrátí a
začne vyprávět - je to přece dycky to samý - dobře, zkusili, ale to se
přece už ví! Já to už ani nemůžu poslouchat, je to přece už otrava.
Druhý: Člověk už má dost těch hrůz. (Invalida se belhá kolem.)
Oba (míří holemi na kolem jedoucí automobil): Auto -!
Proměna.
31. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Škarohlíd: Koňský špitál neposkytl již záchrany. Tento mučedník musil
být zabit. Měl znamení velké doby na svých zádech. Na obou stranách
týž celkem pravidelný tvar. Na páteři prosvítala žluť kosti; podobně
na bocích. Ohon ustřelen. Popruh se kolem dokola bolestivě zaryl. Rána
byla zeleně hnisavá a vyhlížela jako spálenina nejvyššího stupně.
Diagnosa: přenosné dělo, po celé týdny neodepiaté. Ani v noci ani k
večeru nebylo břímě sňato s těchto zad.
Optimista: Inu, nic naplať, i zvířata cítí, že je válka.
Škarohlíd: A svědectví jejich krve bude hlasitější obžalobou mučitelů
a hanobitelů němé tváře než mučednictví lidí; neboť zvířata byla němá.
Zraněný kůň, do jehož zad se vryl tvar dělového břemene, břemene
lidské smrti, je obrazem z děsivých snů, jehož hrůzou budou umírat ti,
kteří si k spánku lehli na vavříny.
Optimista: Když už mluvíme o zvířatech - nedávno jsem pro Vás schoval
pobuřující inserát: Psi na porážku kupují se za vysoké ceny. Něco
takového by se přece nemělo inserovat! Jak mají nepřátelé usuzovat o
stavu naší výživy, když slyší Škarohlíd: Závěry o našem kulturním stavu se mi zdají nebezpečnější.
Optimista: Jak to? Když člověk potřebuje potravu, nepohrdne ani masem
psa a zabije jej.
Škarohlíd: Na rozdíl od psa, který pohrdá potravou, když mu zemře
některý člověk.
Optimista: Neslyšel jsem ještě nikdy o takovém psovi.
Škarohlíd: Tady můžete o jednom číst - v časopisu Přítel zvířat: Psí
věrnost. Jak nám sděluje jeden z našich členů, zemřela před několika
týdny výpomocná dělnice Hermína Pfeifferová, jež byla naším spolkem
několikrát podělena psí známkou za sníženou cenu. Její pudlice
odmítala ode dne úmrtí své paní všechnu potravu a několik dní nato
zašla. Věrné zvíře, jehož hlava ležela na polštáři, kterého jeho paní
dříve používala, bylo jednoho rána nalezeno mrtvé. Podivné je, že
zemřelá jednou prohlásila, že by byla ráda, kdyby její pes také
skončil svůj život, kdyby se jí něco přihodilo, aby se zvíře nedostalo
do špatných, surových rukou. A skutečně zašla fena, jež byla své
dobrodince tak vroucně oddána, velmi rychle po její smrti žalem. To je
dobře.
Optimista: Proč?
Škarohlíd: Jinak by ji byli sežrali. Předpokládajíc, že ještě nebyla
příliš vyhublá hlady. Kdyby psi nemilovali lidi, pak by, než vezmou do
zaječích, vyznali, že oni jsou přece jen lidštější!
Optimista: Musí to však přece mít hlubší důvody, že pes je nadávka a
že se jí užívá zejména o lidech s nízkým smýšlením.
Škarohlíd: To je bohužel pravda. Označuje to přibližně smýšlení lidí,
kteří chtějí kupovat psy na porážku za vysoké ceny. Nebo těch, o
kterých se zde v této divadelní kritice praví: Německé lidové divadlo
ukázalo, že pustí k slovu také autory, kteří se nesnaží jako psi
vyčenichávat vkus dobře platícího obecenstva.
Optimista: Chcete srovnávat vkus dobře platícího obecenstva Lidového
divadla se vkusem lidí, kteří chtějí kupovat za vysoké ceny psy na
porážku Škarohlíd: Proč ne, i oni sedí již v ložích. Ale ať se o psech říká
cokoli, nikdy přece nemohlo žádnému z nich být vyčítáno, že se snažil
vyčenichat vkus obecenstva Lidového divadla. Ale nevěřím také, že by
některý pes zemřel ze žalu nad smrtí stálého hosta Lidového divadla.
Zde cítí milující stvoření hranici, již nelze překročit. Kde není nic
lidského, tam ani pes nemá co pohledávat.
Optimista: Zdá se, že byste vůbec chtěl dát psům lepší vysvědčení než
lidem.
Škarohlíd: Rozhodně. Za pohody i za deště, ve dne i v noci, ve válce i
míru. V této válce i oni vytrvali - a byli přece bezbrannější. A každý
z těch, kteří narukovali, každý válečný pes mohl by té ohvězdičkované
chase, která vojáky nazvala frontovými psy, ukázat, že toto srovnání
jim propůjčuje čest, kterou nemají nelidští lidé. Strhněte jim řády s
prsou a propůjčte je, udílíce je psům, v chudobě a důstojnosti
příkladným protinožcům generálního štábu!
32. scéna
U setninového raportu.
Major: Cos byl?
Voják: Pane majore, poslušně hlásím, sedlář.
Major: Nenaučil ses dívat se mi do očí? Ty pse! Vy psi! Ty čubky synu!
(K jinému.) Tys napsal psaní svý ženě, kde si stěžuješ na zacházení.
Voják (polekané): Pane majore - hlásím - prosím - poslušně Major (mává dopisem): Tady je to psaní! Co, to koukáš, nevěděls, že já
sem censor? Ty pse! Vy psi! Ty čubky synu! Tohle je největší prase z
celýho barákovýho tábora!! 21 dní samovazby se tréma dni postu v
tejdnu, pak narukovat do nejpřednější linie! Však uvidíš, ty sviňáku!
To budeš zatraceně koukat! (K jinému vojáku.) Aha, tady je ten s
bolením břicha! Poslala ti máma něco k žrádlu? Jen dybys mně chtěl
pojít! (Zasadí mu tři rány holí na hlavu a záda. Voják se plačky
odpotácí.) Abyste to věděli, ty čtyři infanteristi, který se zdráhali
přijmout osminku chleba, přijdou před divisní soud a budou zastřeleni.
Samozřejmě Češi. Dyž některej voják nevykonává svou povinnost jako
obránce vlasti, pak je to dycky Čech! Samí přeběhlíci! Německej voják
vykonává dycky svý povinnosti. Sem sice sám Čech, ale stydím se, že k
tomu národu patřím. (K jednomu svobodníkovi.) Vy mi zejtra obstaráte
nákup, abyste mi poskyt příležitost zavřít Vás. Za maximální ceny nic
nedostanete, přes maximální cenu nesmíte nic přinýst. Dyž nepřinesete
nic, povandrujete bezohledně do arestu! Teda - co byste eště chtěl?
Svobodník: Pane majore, hlásím poslušně, pan poručík Ederl koupil na
vlastní pěst v Žilarské dolině sýr za deset korun kilo a chtěl jej
prodat dál důstojnické kuchyni za 24 korun.
Major: Co to povídáte! - To je přece neslýchaný! Svobodník: Správce
kuchyně odmítl nabídku kvůli špatné kvalitě. Aby pan poručík nepřišel
zkrátka, byl mu sýr odkoupen pro mužstvo, zato jim snížili masové
relutum. Myslím, pane majore, že musím v zájmu mužstva proti
nepřípustnosti takového Major: To je přece neslýchaný! Nemáte na jednání pánů důstojníků co
kritisovat! Šest hodin pouta! (K jinému.) Ty sis naříkal na špatnou a
nedostatečnou stravu?
Voják: Pane majore, poslušně prosím, ano! Major (dá mu pohlavek): Ve
stravě to nevězí, ale vy nemáte dost apetitu! Buďte rádi, že je válka!
V míru ste neměli ani to k žrádlu! Nechám vás exercírovat, až budete
mít jazyky na břiše - pak přestanou stížnosti na špatnou stravu samy
od sebe! Ty pse! Vy psi! Ty čubky synu!
Proměna.
33. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Aby člověk mohl nahlédnout do citového života účastníka
války, potřeboval by pouze Škarohlíd: - číst některý dopis z pole. Zvláště jeden z těch, jejichž
pisatelé měli možnost nechat je dojít bez censury na jejich adresu.
Optimista: Přesto by se z nich vyčetlo, že nejvyšší ctižádostí každého
z nich je bít se statečně a že staví věrnost v plnění povinnosti
dokonce nad touhu po ženě a dítěti.
Škarohlíd: Nebo by se člověka zmocnila hrůza z nezměrného zločinu
těchto válku zavinivších, po případě válku prodlužujících lotrů, jenž
znamená zasáhnutí do jediného z těch milionů osudů, rozervání a
rozdupání každého jednotlivého životního štěstí, přípravu těchto muk
několikaletého očekávání pohromy mezi rodinou a zákopem, napětí, jež
se chvěje před mlčením a každé známky života tu i tam se hrozí jako
úmrtního oznámení. Manželka stane se matkou, matka umírá - a ten,
jehož se to nejvíc týká, leží kdesi v blátě za vlast. Ti lotři sice
nyní učinili důmyslné opatření, že polní pošta, tento prokletý a přece
tak vytoužený vynález Satanův, je občas vůbec suspendována. Pak vědí
nešťastníci víc než dost; neboť klid znamená klid před bouří. A s
jakou nepředstavitelnou mechanikou podvolují se elementární
skutečnosti života, zrození a smrt, nevyzpytatelnému řízení
generálního štábu! Jen láska vypovídá poslušnost. Čím je jemu láska!
(Předčítá)
- hlavním důvodem zpomalení pošty odtud do zázemí je prý to, že se teď
už necensuruje, nýbrž že se pošta prostě zadržuje, aby byla
předstižena událostmi.
Zkouším nejrůznější metody, abych si ulehčil tuto těžkou, hroznou dobu
- všechno bez úspěchu. Když mnoho na tebe myslím, jsem pak ještě
smutnější, a když se snažím rozptýlit se, jsem pak jen ještě
smutnější. Nejsprávnější je žít jen tak do dne, aby čas rychleji
ubíhal. Neboť každý den, který minul, nás sbližuje, to nesmíme
zapomenout!
Jsem ještě zcela pod vlivem starosti, kterou dnes o tebe mám, chci to
však setřást a oddat se zcela jen naději na dobré zprávy od tebe
zítra. Když tak na to myslím, že bych teď mohl být u tebe, vidět tvou
milovanou tvářičku, mluvit s tebou o budoucích dnech, které přece mají
ještě víc zpečetit naše štěstí - a já jsem zde, daleko pryč, a ty
sama! Opravdu, je tak nemilosrdná, tato válka, tak nepřirozená, nejsme
to přece jen my, kteří jí trpíme, tak mnozí, tak nesčetní jsou uváděni
do neštěstí rozmarem několika nesvědomitých lidí. Ale co mi je po
ostatních, puká mi srdce, když myslím na to, co my dva teď musíme
vytrpět! Je to příliš hrozné, sotva překonatelné. A při tom musí
člověk ještě konat službu, těžkou, odpovědnou, má vystupovat jako
příklad statečnosti, smyslu pro povinnost a jak se všechny ty mnou
nenáviděné ctnosti jmenují, a přece dělá každý krok, který je třeba
udělat v této věci, s hnusem a odporem, proti svému nejvnitrnějšímu
přesvědčení. Žádá se od člověka, aby zapřel všechny své lepší city, a
kdo je příliš dobrý, aby to udělal, trpí nesmírně, a dělá s hnusem
všechno, co se od něho žádá. Kdy jsme přece byli tak šťastni, tak se
vzájemně vžili do sebe, jsme tak jedno, že jeden bez druhého je úplně
ztracen. Jsem tak chudý a malý bez tebe, někdy bys mne ani nepoznala.
Tak často, když sleduji své myšlenky, i když nesměřují právě k tobě,
chtěl bych se tě často něco zeptat, vědět něco od tebe, slyšet tvůj
názor, a jsem sám! Nepotřebuji názor někoho jiného, tebe chci slyšet,
pro tebe myslím a cítím, ať to je cokoli, a bez tebe nejsem sám sebou,
jsem poloviční a ubohý. Tvoje láska, jež přece i z dálky prozařuje ke
mně, je jediná věc, která mi ještě udržuje radost ze života. K čemu
ještě mluvit, k čemu ještě jitřit rány, které už samy dost pálí! Ty
víš, že mi znamenáš všechno - nebo vlastně jsi příčina mého neštěstí,
protože bez tebe by to všechno pro mne nebylo tak zlé! A někdy myslím
taky na budoucnost. Až do úplného vyčerpání, polomrtvi si budeme ležet
v náručí, ničeho víc neschopni pro samou lásku, lásku!
Ach, kdybych nemusil být tady! Nebyl bych se od tebe hnul v těžkých
chvílích, které tě očekávají, a všechno by pro tebe bylo o tolik
lehčí.
Se mnou si nedělej starosti. Kdybych tě mohl přikouzlit sem, vzal bych
tě zcela klidně s sebou do zákopů.
Ach, že nemohu být u tebe! Patřím přece tam, a nemohu tam být! Ó dej
Bůh, abys příliš netrpěla, aby se ti nic nestalo, abys mi zůstala
zdráva a abyses teď den ode dne zotavovala a sílila. Ó dej Bůh, abych
dnes dostal od tebe samé psaný lístek. Až dostaneš tyto řádky, bude se
ti - dejž to Bůh - již dobře dařit. Cítila jsi, že jsem byl u tebe a
že jsem všechno protrpěl s tebou? Ó přijde, musí přijít čas, kdy se
odškodníme za všechno překonané utrpení.
Tak daleko, tak daleko od tebe v těchto dnech! Ó proč, proč teď nemohu
sedět u tebe, hřát tě a posilovat svou nekonečnou láskou! Nemohu se
ubránit, mám stále docela mokré oči, takže sotva vidím, co píšu.
Ach Bože, že nemohu být u tebe! A žádná naděje! Teď neposílají domů
nebo ke kádru, nýbrž do některého špitálu.
Dostal jsem tolik šedivých vlasů, že je už vůbec nemohu počítat. Ale
rád tě mám, ať blízko či daleko, rád, rád, rád, nevýslovně, šíleně. Optimista: A co dál? Vrátí se domů a nalezne ženu a dítě, jimž se daří
dobře.
Škarohlíd: Vlast tomu chce jinak. Zde přijde člověk na svět, tam padne
druhý. Nikdy jsem nečetl nic smutnějšího, nikdy nic pravdivějšího než
tento poslední dopis člověka, který se stal otcem, když umíral. Celou
vlast se vším všudy a generálskou pakáží navrch za jednoho jediného z
těchto milionů mučedníků lásky.
Proměna.
34. scéna
Ve vesnici Postabitz.
Žena (sedí u stolu a píše): Vroucně mylovaný Manželi! Zděluju Ti, že
sem pochibila. Nemůžu nic zato, malovaný Manželi. Ty mně vodpustíš
sečko co Ti zděluju. Sem v jiným stavu s jiným. Vím přece, že seš
hodnej a sečko mně vodpustíš. Přemluvil mně a říkal, že se nevrátíš z
pole a měla sem ktomu mou slabou chvilku. Znáš přece ženskou slabost a
nemůžeš nic lepšího udělat než vodpustit, už se to stalo. Myslela sem
si už že se Tobě taky už něco stalo, protože si už 3 měsíce nepsal.
Tak sem se polekala dyš sem dostala Tvůj Dopis a Ty eště ses naživu.
Přeju Ti to ale vodpusť mně, milej Franc, snad umře to dítě a pak bude
všecko zase dobrý. Nemůžu toho chlapa už ani cejtit, protože vím, že
ty seš eště naživu. U nás je sečko moc drahý, dobře že seš pryč, v
poli tě aspoň to jídlo nic nestojí. Peníze cos mi poslal můžu moc
nutně potřebovat. Zdraví Tě eště jednou Tvoje Ti nezapomenutelná žena
Anna.
Proměna.
35. scéna
Nemocnice v Litoměřicích.
Výměnný invalida (k sousedu na vedlejší posteli, těžce oddychuje):
Nesmí se - ztrácet - trpělivost. Je to přece už - naše předposlední štace. Pak nás daj - do Prahy - nebo do Vídně - ale brzo - přijdu - do
Postabitz. (Roznáší se pošta.) Snad - od mý Anny - (Natáhne levou ruku
po dopisu.) Bože - opravdu! (Pokusí se vztyčit se. Drží dopis zuby,
otevře jej levicí a čte. Klesne nazpět, raněn mrtvicí.)
Proměna.
36. scéna
Tábor vracejících se zajatců v Haliči.
Přítel (píše dopis): - Zvláště od chvíle, kdy oni padli, nezdálo se mi
vhodné, abych ztratil i jen jediné slovo nářků o svém poměrně přece
snesitelném osudu. Ale jsem nyní blízko čtyřicítky, mám ženu a děti a
mimo to ještě různé starosti, které mi hrozí přerůst přes hlavu, a
musím nyní již čtvrtý rok (a kdo ví, jak dlouho ještě!) tak říkajíc
bezmocně stát v pozoru ve směšném lesku brannosti, která z člověka
činí nejbezbrannější stvoření na boží zemi, před libovůlí této
nejbeznadějnější ze všech válek. To hlodá na nervech a udolává ducha.
To, prosím, abyste shovívavě uvážil a prominul mně, jestliže i nyní
ještě, kdy se nepochybně mnohé změnilo v můj prospěch, nedovedu mlčky
přejít vše to, co se týká mých osobních obtíží, ačkoli moje úcta před
mlčením těch, jimž platí Váš jímavý smuteční nářek, je velká a moje
vděčnost za všechno, co jste pro mne - pro mne, který jsem ještě
naživu - vykonal, hluboká a nepomíjející.
Jistě, mám všechnu příčinu, abych byl vděčný dobrotivému osudu, který
mne nyní již dlouhý čas udržuje daleko od fronty. Ale já nevím - snad
jsem již příliš zmámen, abych si toho byl plně vědom jako velkého
dobrodiní; a někdy - představte si! - se mi dokonce zdá, jako bych byl
tam venku v nebezpečí chvílemi volněji dýchal, volněji než zde ve
skrytu. Snad je to sebeklam nebo, ne-li, vysvětluje se to tím, že
venku vůle k životu přece podivně vzrušuje krev, zatím co zde jsem
ochromen strachem, že by se mi konečně omrzelost životem stala
životním obsahem. Pokud se toho týká, mohu jen říci, že hrůzy
válečného stroje - v přeneseném smyslu aspoň - na mne nikdy tak
nedolehly jako trýzeň, kterou mi nyní působí zakletí do důstojnického
prostředí, jež se - skládajíc se většinou z maďarských židů - při
bližším pozorování jeví jako konsorcium uniformovaných keťasů. K tomu
přistupuje bezútěšnost vnějšího vzhledu tohoto tábora, který - pravý
symbol naší bídy - staví vlastní domů se vracející vojáky jako divoké
pronárody za ploty z rezavého ostnatého drátu, zatím co žalostné
postavy s nasazeným bajonetem hlídají vchody a zvláště hlavní bránu,
která v třepetavé výzdobě vlajek a girland nese srdečný nápis VÍTEJTE
NÁM VE VLASTI! Bože, lze přece pochopit tuto i mnohou jinou trapnou,
téměř dojemnou rozpačitost, do níž byly evropské státy a především náš
vlastní, uvrženy touto obrovskou válečnou blamáží; a kdyby člověk stál
venku - před touto mříží - dalo by se to všechno po případě pozorovat
s humorem (zvláště teď, kdy vracející se vojáci se na hranici raději
obracejí a prchají zpět do ruského chaosu). Ale když je člověk tak
říkajíc z donucení zaměstnancem tohoto erárního jarmarečního podniku,
a když, pronikaje do duše tohoto podniku, narazí na koncern handlířů,
který nechá potraviny, jejichž přímý nákup by měl odstranit hlad oněch
ubožáků, mizet v temnotách zázemí, jež nezná hlad - mimo hlad po
penězích; když člověku může poroučet exportní příručí, jemuž, když mne
nedávno překvapil při četbě Fackel, vyjel udivený výkřik: Podívejme se
- běhá ten pořád eště s tou svou fakulí?! - pak se Hne člověku chladný
pot ze všech pórů a chtělo by se mu někdy vyrazit nejen z této, nýbrž
vůbec z celé té opičárny této doby a tohoto světa.
A nyní si představte, že podobný výkřik jako ten, který jsem právě
citoval, se znenadání objeví před člověkem, když čte O věčném míru a
jiné básně! Ve chvíli snad, kdy jsem si myslil, co se zde odvažuji jen
obrazně naznačit: Nikdy ještě nebylo Vaše srdce tak svatě obnaženo!
Jak zaniká jeho rozbouření v šumění hlubin, ve zpěvu výšin! Jako
zářící pobřeží se vynořuje v závoji Vašich veršů: Ráj dětství - ráj
lidstva! A všechno z dneška vyhlíží náhle jako ze včerejška. Mladý
starý Boží svět!
Tak asi jsem viděl tvář Vaší tvorby, když onen netvor mi ji poskvrnil.
Teď, když Vám píšu, cítím teprve, jak jsem přece zase pln odvahy k
životu. Nám, kterým je odepřeno zvěčnění ve vlastním duchu, musí
stačit, co se nám splnilo z pozemských snů, z pozemských určení; i
když náhoda zrozeného syna jen zvěčňuje určení naší smrtelnosti. Snad
je láska k mému synu (jenž mi posílá nejjímavější kresby a dopisy nám se dosud daří dobře psal mi nedávno) - snad je jen proto tak
bolestná a hluboká. Neboť, jako ve Vašem Polospánku, někde čeká přece
vždycky nezrozený syn.
Nyní však buďte zdráv! Přece, ještě něco: Váš citát z Goethova dopisu
paní von Stein! Jak jsem pocítil pravdivost toho zde ve styku s našimi
vracejícími se vojáky! Měl jsem na př. v místě, ve kterém jsem byl
naposledy, setninu, která se skládala z lidi nejrůznějších národnosti.
Nezískal jsem si o ně jiné zásluhy než že jsem se staral o zlepšení
jejich stravy a že jsem je, místo abych s nimi cvičil, vodil na louku,
nechal si vyprávět jejich osudy v zajetí a pomáhal jim trochu, při
vyřizování korespondence s jejich rodinami, když bylo třeba. Jak
dojemně mně ti lidé odpláceli! Když setnina stála připravena k
odchodu, vystoupili od každé národnosti - Němci, Rusíni, Poláci, Češi,
Italové, Bosňáci - dva muži z řady a vyslovili mi jménem svých krajanů
dík. Po několika krátkých slovech na rozloučenou s mé strany provolali
mi třikrát slávu, jeden sazeč z Vídně přiskočil ještě rychle s
otázkou, zda mi z Vídně smí poslat lístek a za máváni čepicemi
pochodovala pak setnina do krásného jarního večera ke dráze. Náš
nadporučík, který z dálky přihlížel, otázal se mne pak: Provolali asi
slávu císaři?, což jsem ovšem potvrdil. Proměna.
37. scéna
Po zimní ofensivě u Sedmi Obcí. Cvičiště v etapě. Pozůstatky jednoho
pluku, všichni muži vyhublí na kost. S roztrhanými monturami,
rozedranými botami a zašpiněným spodním prádlem vypadají na první
pohled jako hromada nemocných a sešlých žebráků. Zdvihají se líně,
cvičí s puškami a konají cvičení v salutování.
První válečný zpravodaj: Jak se asi rozzářej, až budou slyšet, že
nejvyšší vojenský velitel, který právě dlí u svých statečných vojsk,
se milostivě rozhodl přehlídnout vítězný pluk.
Druhý válečný zpravodaj: Dlí eště na frontě, v Gries u Boženu, ale
hnedka bude tady. Mně se zdá, že to už vědí.
Voják (k jinému): Teď příde sem, ten previt!
Druhý voják: Venku se beztak nedá vidět!
První válečný zpravodaj: Císař se těší mezi vojáky slepé důvěře.
Druhý válečný zpravodaj: Sou už šťastný, dyž se na ně usměje, chrabrý
kluci.
Setník: Fixlaudon, trochu říznějc, hnedka přijde Jeho Veličenstvo!
Samozřejmě, dovolená - to by se vám tak hodilo. Mysleli ste, protože
ste přišli do retablírunku, že bude dovolená. Tuhle. Jeho Veličenstvo
přichází k přehlídce svýho slavnýho pluku a při tom nesmí chybět ani
jeden muž. Pakáž zatracená!
První válečný zpravodaj: Podívejte se, to je intresantní, co se teď
děje. Převlíkají se. Nově je vybavujou od hlavy k patě.
Druhý válečný zpravodaj: Co se stane s těma starejma hadrama?
První: Ty dostanou zas, až bude císař pryč.
Druhý: Setniny klesly na stav 15 mužů z 60, ty teď budou přece
přirozeně doplněný?
První: Jak to budou? Sou přece právě u toho - tamhle - podívejte se,
jak doplňujou. Přece neukážou císaři ztrátu 2500 mužů, co myslíte!
Druhý: Jakým materiálem to doplňujou?
První: No ševcama, krejčíma, důstojnickejma sluhama, kuchařema,
vůdcema soumarů, hlídačema koní, marodama a tak - všici už mají kvér a
už exercírujou. Jen dyby už byl tady. Tu zimu ať vydrží někdo jinej.
Druhý: Podívejte se, co to teď dělají - co je to?
První: No to je přece jasný, dekorovaný a líp vyhlížející mužstvo
strkají do první řady, vyměňujou se.
Druhý: To vidím, ale co to dělají s tvářema?
První: Co to dělají s tvářema? To nevíte, Vy krvavěj diletante? Třou
si tváře sněhem, aby každej muž dostal zdravou barvu, taky nemocný.
Druhý: To je skvělej nápad! Podívejte se na tyhle, jak znamenitě už
vypadají! Ale co se to děje teď? Něco rozdělujou.
První: Lístky s obrázkem císaře. Za to dostanou o polovinu míň chleba.
Druhý: To tu bude leckerej, co bude s tou výměnou spokojenej, chrabrý
kluci! - Proboha, auta - neslyšíte?
(Přijíždějí auta. Tlusté postavy z nich vystupují, mezi nimi jedna
útlejší, zahalená v husté kožichy, s velkými chránítky na uši. Je
vidět sotva víc než dvoje tlusté rty.) První: Vidíte, tady to můžete
jednou zažít: nejvyšší vojenskej velitel inšpicíruje na frontě vojska,
která právě přicházejí ze slavný bitvy, a dává se do řeči s
nejprostšími muži.
Druhý: Jeho chování je konciliantní. Podívejte se, jak mu jejich srdce
buší vstříc. První: Teď je elektrisuje.
Druhý: Dyby jen bylo slyšet, co povídá, co říká? První: Nic. Ale
usmívá se.
(Je slyšet od muže k muži, od čety k četě, v pravidelném odstupu pěti
vteřin buď: Aha! Velmi dobře! nebo Aha! Velmi pěkné! nebo Aha! Velmi
hezké! nebo Aha! Jen tak dál! Trvá to dvě hodiny. Rozloučení s
důstojníky. Automobily odjíždějí.)
Plukovník (k majorovi): Je ohlásit tento večerní rozkaz: Jeho
Veličenstvo se vyslovilo zvláště pochvalně o pluku. Duch a vzhled
vojsk je vynikající, statečnost, jež každému jednotlivému hledí z očí,
nevyrovnatelná. Zvláště bylo Jeho Veličenstvo potěšeno malými
ztrátami, jež pluk utrpěl. Jeho Veličenstvo skončilo slovy: Není-liž
pravda, pane plukovníku, pluk bude jako dosud i nadále náležet k
nejvěrnějším vojskům svého císaře, své vlasti, a v nastávajících
bojích, které budou sice kruté, zato však vítězné, bude konat plně a
cele svou povinnost a tak připne vavřín po vavřínu k svému praporu.
Odpověděl jsem: Ano, Vaše Veličenstvo, slibuji to.
Setník (k vojákům): Co ste dnes zažili, o tom můžete eště vyprávět
svým dětem a dětem svých dětí, dyž budete chtít. Ale teď je naším
heslem: Vzhůru do nových bojů a vítězství! A především - slíkněte
rychle ty nový uniformy!
První válečný zpravodaj: No stojí to za to? Poslouchejte, to není
opravdu žádná radost při 28 stupních!
Druhý válečný zpravodaj: No co sem Vám řek? Mně se ta služba už dávno
nelíbí. Můj obor je divadlo - Hoehn to přece ví! Promluvím prostě s
divisionářem, co je s tím divadlem pro frontu. Ten nápad mu imponoval.
První válečný zpravodaj: Divadlo pro frontu? Dyť se tady právě
odlíčili!
Proměna.
38. scéna
Vídeňský hrad. Tiskové oddělení.
Setník Werkmann (diktuje): Vážená redakce! Prokázali byste mi velkou
laskavost, kdybyste dnes vydané, jistě ne příliš dlouhé zprávy o
přehlídce vojsk Jeho Veličenstvem a návštěvě Jejího Veličenstva ve
válečné kuchyni v Ottakringu přinesli pokud možno nezkráceně. Zvláštní
váhu bych kladl na líčení holdu, vzdaného Jeho a Jejímu Veličenstvu.
Já sám jsem byl svědkem těchto skutečně jímavých ovací a neřekl jsem
ve své zprávě jistě příliš mnoho. Přijměte předem můj nejupřímnější
dík. Váš zcela oddaný - Tak a teď tohle:
Vážená redakce! Záleží mi velmi mnoho na tom, aby zpráva o útoku,
vedeném Jeho císařskou Výsostí panem arcivévodou Maxem, která bude
uveřejněna v Rakousko-Uherské Válčené Korespondenci 27. t. m., byla
pokud možno všeobecně uveřejněna. Prosím Vás proto, abyste určitě
převzali tuto zprávu do Vašeho velmi váženého listu. Přijměte předem
můj nejupřímnější dík. Váš zcela oddaný Proměna.
39. scéna
Kärntnerstrasse. Chodci obklopuji operetního tenora. Dvorní vůz
zastavuje. Chodci zdraví. Lokaj otevře dvířka.
Arcivévoda Max (volá z vozu): Servus Fric! Deš sebou k Sachrovi?
Operetní tenor: Já nemůžu, císařská Výsosti - já tu čekám na holku!
(Chodci provolávají oběma slávu.)
Arcivévoda Max: Ach tak. Tak teda servus! (Lokaj zavře dvířka. Dvorní
vůz odjíždí.)
Kamelot: - Úspěchy na Piavě!
Proměna.
40. scéna
Postranní ulice. V domovních vratech voják s dvěma medajlemi na prsou.
Čapka mu padá hluboce do čela. Po jeho straně jeho malá dcera, která
ho vedla a nyní se shýbá, aby sebrala oharek cigarety s chodníku, jejž
mu strčí do kapsy. Na dvoře domu invalida s kolovrátkem.
Voják: Teď už jich je dost. (Vytáhne dřevěnou dýmku, do níž děvče
nacpe tabák z cigaretových zbytků.)
Poručík (který jde kolem, otočí se, příkře): Copak nevidíte?
Voják: Ne.
Poručík: Cože? - Ach tak (Vzdálí se. Voják, veden dítětem, odchází opačným směrem. Kolovrátek
hraje pochod Sláva Habsburkům!)
Proměna.
41. scéna
Vrchní armádní velení.
Major (k jinému majorovi): S těma frontama nemá člověk nic než
nepříjemnosti. Zase takový zatracený zprávy, že Člověk načisto neví,
co má dělat. Dyž to dám Waldstättenovi, tak se zjančí, dyž mu to
nedám, tak se zjančí taky. Teda co mám dělat? Podívej se: U některých
pluků je zlepšeni stravy naléhavě žádoucí, aby mužstvo ve fysickém
ohledu zůstalo ve formě. U jedné divise činí průměrná váha muže 50
kilogramů. No tak! - A tohle: Každý zběh v zázemí, i když musí žít
ukryt v lesích, může se lépe živit než voják na frontě. Zběh! Jak se
jen něco takovýho může napsat! Pokud jde o ošacení, není často po ruce
ani jedna úplná garnitura, protože chybí košile nebo spodní kalhoty
nebo obojí. Jeden muž nemá již u košile žádné rukávy, druhému chybí
zadní část kabátu, třetí má jen polovinu spodků nebo fragmenty
ponožek. Nemocní s malarií a horečkou musí nazí čekat, než jsou jejich
hadry umyty a osušeny. Hadry! Ten tón, kterej si fronta vůči našincům
dovoluje! To je přece načisto takový, jako bysme my byli odpovědný, to
je dobrý! U jednoho pluku chybí každému třetímu muži plášť. Vyskytují
se polní hlídky s přilbou a pláštěm bez kalhot. No jo, to musí bejt
legrační na pohled. O pocitu vojenské cti nelze tu již mluvit, prostá
lidská důstojnost je tu urážena. No no, jen se nezblázni. Je to ale
tón! Ty lidi na frontě nechápou ani železný důsledky války ani jak se
má mluvit s ministerstvem války. To je přece načisto tak, jako bysme
my byli začali válku! A na jaký myšlenky ty lidi přijdou. Podívej se:
Ke zlepšení nálady by se doporučovalo, aby mladších členů Nejvyššího
císařského domu bylo užíváno u bitevních oddílů a na obtížných úsecích
fronty. No tak to bych teda prosil - to už je urážka členů císařskýho
domu! Ne, milej pane, za tuhle cenu nebudeme zlepšovat náladu - však
ji tomu panstvu zlepšíme jinak! To je přece upínej defetismus - členy
dědičnýho vladařskýho domu posílat na frontu! To by bylo dobrý!
Druhý major: Co se rozčiluješ? Copak by tam šli?
Proměna.
42. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Věřte mi, mladý císař působí dojmem muže, který se na svůj
vladařský úkol důkladně připravil.
Škarohlíd: To věřím beze všeho, jako následník trůnu měl přece svou
pracovnu vylepenu obrázky z Muškety.
Optimista: Nevěřil byste, jak zvážněl.
Škarohlíd: Jaký div u člověka, který už nejde na žádnou operetu, od té
doby, kdy se už nedává Kouzlo valčíku.
Optimista: Dovolte, když člověk viděl Kouzlo valčíku už padesátkrát Škarohlíd: - pak musí zvážnět, to je pravda.
Optimista: I jinak se u něho mnoho změnilo. Mladistvé nadšeni Škarohlíd: - pro kabaret Optimista: - krásná divoká doba v brandýsské garnisoně Škarohlíd: - kino v Rychnově Optimista: Tam už taky nechodí.
Škarohlíd: Po sté návštěvě prý prohlásil, že ho to už nudí.
Optimista: Ne, věřte mi, podceňujete jeho duchovní kvality.
Škarohlíd: Jsem přesvědčen, že jeho tvář vzbuzuje přehnanou představu
o nich. Právě nedávno mne ujišťoval někdo, kdo ho dobře zná, že rychle
chápe. To je nejvyšší chvála, na niž se zmohou monarchisté pro předmět
své úcty, když chtějí některého skeptika obrátit na víru. Vlastně by
však mělo být podmínkou vladařského úkolu, že monarcha chápe lépe než
jeho poddaní.
Optimista: Nemusí se mu velmi přičíst k dobru, že touží po míru?
Škarohlíd: Ani tato vlastnost ho celkem nestaví nad většinu
příslušníků jeho monarchie. Já na příklad toužím po míru ještě víc a
nevyslovil jsem dokonce ještě žádnou lež, abych jej znemožnil, když
bych jej byl mohl pravdou přivodit. A našinec nemá ani možnost vzdát
se trůnu, když si nepřeje vést válku nebo v ní pokračovat. Optimista:
To je jediná věc, kterou mu vytýkají: je nerozhodný, kdo s ním mluví
naposled, podrží u něho pravdu.
Škarohlíd: Mnohotvárnost jeho názorů je udivující. Neboť vypadá, jako
by byl pouze jednotvárný.
Optimista: Ale celkem je přece nutno přiznat, že jeho vývoj je
překvapující. Očekávalo se od něho jen dobré a on splňuje, co
sliboval.
Škarohlíd: To je pravda. Ale ne to, co slibuje.
Optimista: Jeho rozpolcenost - že mluví dnes tak a zítra onak Škarohlíd: - vysvětluje se patrně přírodním úkazem saského
habsburského pysku.
Optimista: Ale celkem je to přece jen příjemný člověk. Ať se říká co
se chce Škarohlíd: Ale víte, bohužel se přece nemůže říkat, co se chce.
Optimista: Co byste jinak řekl?
Škarohlíd: Že bych nechtěl být poddaným operetního milovníka. Že mi
není možno představit si pana Marischku nebo pana Fritze Wernera na
trůnu. Že je ještě daleko strašnější musit pociťovat úctu k fešákovi
než k lemurovi. Že se mi zdá nesnesitelné být ovládán Schön-pflugovým
modelem. Člověkem, který se může usmívat a stále usmívat - a nikdy
nezavře ústa. Panem Poklonkou, který setrvává v přiměřeném postoji.
Optimista: A veselý tekst k obrázku dělá taky. Nedávno prý při dvorní
tabuli razil tento skvělý bonmot: Hrabě Apponyi nikdy není sám.
Vždycky je to hrabě a pony.
Škarohlíd: Slyším řehotavý smích těch, kteří nás mohou posílat na
smrt. Ne, nejde to. Zimního tažení se již nezúčastním.
Optimista: Ale podívejte se, nemůžete mu přece vážně vyčítat jeho
humor. Zdědil přece jen příslovečnou blahosklonnost Habsburků, od níž
se uchýlil jen František Ferdinand, a dokonce Harden, jenž tu přece je
jistě korunním svědkem, kladl do něho velké naděje. Totiž tehdy, když
se po sarajevském atentátu usměvavě ukázal lidu po boku bratra svého
děda Škarohlíd: - který dokonce svou veselostí usvědčil ze lži bulletin, že
na znamení svého hlubokého smutku poobědval sám. Předchůdce a nástupce
doporučovali se zdravíce p. t. obecenstvu. Nástupce potvrdil ihned k
němu se upínající naděje historickým výrokem: Tak - jedem!
Optimista: Nepřehlížejte symbolický význam, jejž mají takové výroky.
Škarohlíd: Jak bych mohl? Předchůdce učinil výrokem: Bitevní náspy
musí padnout průlom do bašty starých časů.
Optimista: A korunní princ Rudolf vyslovil jak známo naději, že moře
světla se rozzáří Škarohlíd: - když byla otevřena elektrická výstava. Ale jestliže
umírající Goethe nezvolal, jak tvrdí legenda, Více světla!, nýbrž jen
Otevřte druhou okenici, ať sem může víc světla, pak v tom bylo více
světla než ve všech habsburských výrocích, které arci byly
vystavujícími firmami oceněny podle nejvyššího tarifu a jejichž mozek
ochromující rasance dala národům, postiženým habsburskými činy,
poslední ránu. Přes to všechno ukájel korunní princ Rudolf, jehož
postava mezi fiakristy Bratfischem a Mistviecherlem bude zářit jako
vzor všem budoucím flákačským pokolením, svou žízeň po kultuře u
Szepse a Frischauera. Ale přes to jsou bezútěšní tito Habs- a
Šnapsburci, jako průkopníci pokroku, pod jejichž záštitou nezbývalo
vědám a uměnám nic jiného než vzkvétat. Míním, že bychom si jen
málokteré z nich dovedli představit s knihou v ruce, ani s knihou
Smolleho o přednostech dvojhlavého orla. Šlechtickým rysem ducha jich
všech bylo, že správně chápali to, co špatně podrželi v paměti. Ale ze
všech výroků Františka Josefa zdá se mi přece onen, jejž učinil při
pohledu na akvárium na kuchařské výstavě, nejautentičtější. Řekl
tehdy: Ach, zlaté rybičky, a plavou jako živé! Duchovně nejhybnější a
současně nejspolehlivější mezi Habsburky byli asi ti, kteří byli
homosexuální, a jestliže se o některém z nich vypravuje, že cítil
lidsky, pak leží jistě pohřben na Mallorce a ne v Kapucínské hrobce.
Ostatní, kteří mohli vyžít světově historické určení, aby množili moc
svého domu sňatkem, a ti, kteří jemu navzdory zmenšili šťastné
Rakousko vedením války, ti všichni měli víc císařské pohody než jejich
národy rozumu. Jinak by byla bývala dědičná smůla, být ovládán
individualitami, o nichž se v nejpříznivějším případě nedalo říci nic
jiného než že nesměly být uráženy, dávno nesnesitelná a neblahý stav,
že ve XX. století nejen existovali arcivévodové, nýbrž také
profesionální kurevníci, kteří si tuto hodnost osobovali, byl by býval
napraven ještě před prohranou válkou. Tlak na mozek, který vycházel z
těchto existencí, bude v celé své ničivé tíži pociťován teprve tehdy,
až pomine, což by se mohlo za nedlouho stát. Dejž to Bůh, jehož se
dost dlouho dovolávalo obětavé obyvatelstvo, aby je udržel a chránil.
Doufám, že příští 18. respektive 17. srpen oslavím již bez iluminované
pohotovosti patolízalů, kteří se za tím účelem odebírali do lázní, a
bez pronikavého pokřikování svou účast osvědčujícího bezectného tisku,
jenž se ještě za války odvážil mobilisovat tuto zázemní obec před
frontou našeho krvavého utrpení a přehlušovat kletby milionů matek
provoláváním slávy z úst císařských radů. Rakousko vzpamatuje se
teprve tehdy, až jednoho dne pozná, že tam tráva neroste, kam vstoupil
elastický krok; až se rozhodne utvořit republiky místo špalírů, a s
náhlým odhodláním přibouchne Salvátorům a Annunciatám dvířka dvorního
kočáru před nosem.
Optimista: To však je ještě, jak se zdá, v daleké budoucnosti. Neboť
kočár Blanky setkal se nedávno, jak se mi zdálo, s uctivou pozorností,
a když na Příkopě nastane dopravní porucha, pak je jistě přitažlivý
zjev arcivévody Evžena příčinou toho.
Škarohlíd: Nepopiratelná je zvláště popularita arcivévody Maxe, jenž
po otci zdědil veselou povahu, s níž po případě cválá i přes hroby, k
čemuž arci světová válka poskytuje častou příležitost.
Optimista: Jen Škarohlíd mu může zazlívat, že Škarohlíd: - za sedmé bitvy na Isonzu uspořádal párkovou soirée v
Pólovém klubu, z níž byli hosté i hudebníci dopravováni dvorními auty.
Že člověk byl nucen povstat nebo obnažit svou hlavu, když se zblbenému
lidu zachtělo vzdávat hold vlastním pijavicím, provolávat slávu
jednomu z těch cizopasných hlupáků, kteří se ani za ofensivy nemohli
zříci svých orgií a klukovin, to naplňuje člověka hlubokým studem,
stejně jako nás přemáhá hnus při vzpomínce na zřejmě časové
souvislosti mezi Kapucínskou hrobkou a noční kavárnou. Kdo by si byl
nezachoval nejživější dynastický cit pro specifickou císařskou
věrnost, která zůstane nerozlučně spojena se začouzenou představou
zábavního lokálu, kde náhle zavládne Nejvyšší nálada, mezi milostnými
odrhovačkami vlast přichází na své a, protože posvěcené melodie zašlé
slávy jsou již zneuctěny válečnickou přítomností, jen zde
představitelná banda vrchnosti oddaných keťasů, bufetových slečen,
zlodějů a šejdířů všeho druhu se zdvihne se sedadel za asistence
číšníků, třímajících lahve, personálu z šatny a last not least i báby
od toalety. To bylo prostředí, v němž byla láska k dědičnému
vladařskému domu zakořeněna nejhlouběji. Monarchisté, o něž nikdy
nebude nouze, kteří ani za války nevymírají a kteří budou existovat
dokonce i po této válce, považují tyto majestát urážející vlastnosti
vládnoucí rodiny za podružné a za dědictví všech dynastií. Ale nebudou
moci popřít, že zřejmost a vtíravost těchto vlastností, úpadek v tom,
co dovoluje uvolněná doba, škandálnost, ano kriminalita nejvyšších
vzorů není právě prospěšná ve světě, který jejich vinou vykrvácel,
monarchistické myšlence, a že by tato myšlenka mohla utrpět úvahou, že
svět podnikl světovou válku pro jednu rodinu, která nestojí za fajfku
tabáku. Jestliže taková císařská Výsost je nejen generálním
inspektorem dělostřelectva, nýbrž také dodavatelem armády a podniká ve
věrném svazku s některým keťasem milionový obchod, který podstatně
přispívá k vyhladovění fronty, pak musí národní hymna co nejdříve
dostat nový text, protože by jinak záměna vavřínů se sušenou zeleninou
byla nevyhnutelná. Lemurové, kteří chtějí mít pokoj a proto vedli
válku, a fešáci, kteří v ní flámovali a lichvařili, nebudou nám již
vládnout!
Optimista: To, co nám všem ve skutečnosti vládne, je Škarohlíd: - obličej Wolfa z Gersthofu! Tady ho vidíte! Vzpomínáte si
na mé proroctví? Čtyři roky - a jak vyrostl! Je to týž krvavý pohled a
přece vládne vlídnost v této rakouské tváři.
Optimista: Přepínáte. Podle toho by se byl stal symbolem naší povahy
jako hlava Hindenburgova pro povahu pruskou?
Škarohlíd: S tím se nemůžeme srovnávat. Dobře vypadáme - ale ne tak
vážně a důvěřivě! Jako kdysi na nás shlížel otec Radecký, tak shlíží
nyní hlava tohoto vyrovnaného fiakristy na naše zmatky.
Optimista: Bože, takový plakát - neříká přece nic jiného než Škarohlíd: - že miliony musily odejít z tohoto světa; on však vítězí
nad životem v nadživotní velikosti! Až za rok a den přijdou nepřátelé,
ti se budou divit!
Optimista: Úplně byste tuto souvislost plakátu se světovou válkou
přece neuměl domyslit.
Škarohlíd: Usque ad finem! Kdybychom byli postříleli tyto plakáty,
byli by lidé zůstali živi.
Optimista: Na tomto myšlenkovém pochodu Vás nemohu sledovat.
Škarohlíd: Zůstaňte klidně zpátky. Monolog, který s Vámi vedu, Vás
vyčerpal. Reality, kterých nevidíte, jsou mé vise, a kde se pro Vás
nic nezměnilo, tam se mi splňuje mé proroctví. Mezi mou předpovědí, že
světová válka promění svět ve velké zázemí podvodu, zchátralosti a
nejnelidštější zrady na Pánubohu, a mým tvrzením, že se to stalo,
neleží nic než světová válka. Chcete-li proti tomuto tvrzení projevit
stejnou pochybnost jako proti onomu proroctví, nepotřebujete udělat
nic jiného než ignorovat stav, ve kterém se nalézá svět. Nejste
škarohlídem, pokud jde o ideál, jehož zneuctění světem připouštíte? Já
optimista musím, když se moje proroctví splňují, zažít, že moje
nejzbožnější přání zůstává nesplněno. Na počátku tohoto neblahého dění
jsem prosil Boha, aby ve světě i ve světnici dal zrůdám cítit, že
dokonáno jest. Ale on nevzal jejich krev jako odplatu za čin, který
byl na počátku, krev podvodníků, zchátralců a zrádců božích. Nechal je
za to obětovat krev ostatních a nechal je bez úhony přežít vraždu
světa. Věru, kdyby cesty boží nebyly nezbadatelné, byly by
nepochopitelné! Proč jen nás ranil válečnou slepotou! Zde tápají
životem, mrzáci a chromí, třesoucí se žebráci, předčasně zestárlé
děti, šílené matky, které snily o ofensivách, hrdinní synové, jejichž
oči žehnou strachem před smrtí, a všichni ti, kteří již nemají dne a
nemají spánku a nejsou již ničím než troskami rozbité tvorby. A tam se
smějí oni, kteří se odvážili zásahu, příslušícího soudci nad hvězdami,
jenž trůní příliš vysoko, než aby jeho ruka jich dostihla. Nesplnilo
se všechno? Žádná jizva nezůstala v jejich duši, která nikdy nebyla
zraněna tím, co dělali, věděli, trpěli. Lidstvu prošla kulka jedním
uchem dovnitř a druhým ven. Pryč od tohoto smějícího se děsu! Pryč od
této rakouské tváře, od nekonečné spokojenosti tohoto tratoliště krve!
Proměna.
43. scéna
Městské sady. Nepřehledné množství lidu obklopuje terasu lázeňského
salonu.
Kamelot: Mittagszeitung! Bitva na Piavě! Rakouský útok!
Dáma: Bože, já sem tak rozčilená Druhá: No copak upisuješ válečnou půjčku?
První: Já? Co tě napadá, napiatá sem - (Obecenstvo se stává
netrpělivým.)
Pán: Panstvo, prosím netlačte se -!
Manžílek: Uvidíš, že to je podfuk!
Chotinka: No tak teda dyž ti říkám dyž ráno stálo v novinách Manžel: Tadyhle máš noviny - tak kde to stojí prosím tě?
Manželka: No copak seš slepej? Tadyhle na špici, eště před úvodníkem Manžel: Na mou duši. Na tom místě bych to byl nehledal - (Čte) Dnes ve
čtvrtek 23. května, v poledne o 1/2 1 hodině dá na terase lázeňského
salonu pan Hubert Marischka z Divadla an der Wien oné dámě, která
přinese největší oběť pro VIII. válečnou půjčku, hubičku. Tak to ti
teda říkám předem, ty mně nepřineseš žádný oběti pro VIII. válečnou
půjčku, rozumíš?!
Manželka: No no, nerozčiluj se, chci se přece jen podívat! Copak
myslíš, že všechny co sem přišly, budou hned upisovat válečnou půjčku?
Chtějí přece jen vidět! Manžel: No to se bude vidět - budeš vidět, že
to je podfuk. Poď pryč z tý tlačenice! Víš co to bude - já ti povím,
nějakej film to bude!
Manželka: Ty bys člověku nejradši všechno zkazil! No a dyby to byl
film - taky by člověk viděl Marischku, jak dává hubičku.
Manžel: Taky potěšení, dyž to je aranžovaný. Tlustý keťas (vede se s
děvčetem, trilkuje): Líbat není hřích s rudých retů tvých Děvče: Dej pokoj, to je přece od Girardiho, toho sem nikdy nemohla
cejtit!
Kamarád: Vystát jsem ho nemoh. Můj člověk je Thaller. Hlas skeptika:
No a Treumann je pes -?
Slečna Körmendyová: Bože, Marischka, já sem tak rozčilená!
Slečna Löwenstammová: Já upíšu válečnou půjčku jen dyž bude líbat
Storm!
Slečna Körmendyová: Bože, tamhle de Slečna Löwenstammová: - Nästelberger!
Fešák (k jedné flundře): Celíbám, milostivá - bez manžílka? - Ó já mám
pro milostivou protekční místečko - momentík! - (Reptání mezi
obecenstvem.)
Výkřiky: Je to přece jen film! - Švindl! - Kde je Marischka? - Ať žije
Marischka! - Je to přece Saschafilm! - Švindl! - Ať si dělají legraci
z někoho jinýho!
Kamelot: Mittagsjournal! Přípravy na Piavě!
Řečník: Pánové! Vytrvejme ještě a budete vidět Jiný řečník: Jestli to je jen Saschafilm, tak to měli říct hned! Je
tady moc dam, co přinesly oběť pro válečnou půjčku, a teď tady
stojejí!
Výkřiky: Fuj! - Škandál! - Kde je Marischka?
Třetí řečník: Marischka prej odřek!
Skupina: Jak my k tomu přijdeme? - Teď tady stojíme dobrou hodinu! mačkáme se tu! - Naše ženy! Jiná skupina: Bravo! Tak jest! - Kde je komitét? - Fuj!
Jeden účastník (přiběhne bez dechu): Slyšel sem povídat - Marischka
odřek!
Jiný účastník: No přirozeně - hned sem si to myslel - nebude přece sám
líbat!
Starší pán (brouká si): Pepi, můj drahý Pepi Mladý muž s přepásaným kabátem a bílými kamašemi (prozpěvuje si,
prováděje při tom taneční pohyby): Hvězdáři - hvězdáři - pozor si dej
Jeho přítel: Poslouchej, na mou duši, seš mu pořád podobnější.
Štefi: Ale celej Marischka! Deszö nech se políbit!
Mladý muž: Já jsem štont a vystoupím místo něho.
Štefi: Opovaž se.
Mladý muž: No copak myslíš, že budu měnit s Marischkou? -? (Na hořejší
nápěv) Čtrnáct va - gonů mám - eště na prodej. (Smích.) (Vzrůstající
neklid mezi obecenstvem.)
Výkřiky: Co je to? - Komitét! - Proč nás sem vylákali? - Fuj!
Buřič: Něco takovýho je možný jen ve Vídni! Ty lidi si myslejí, že
svůj čas kradem!
Zástupce filmové společnosti (vystoupí): Velevážené obecenstvo! Račte
se uklidnit! Nebyli jste ošizeni! Jedná se o propagační film pro
válečnou půjčku, vyrobený z příkazu Válečného tiskového stanu.
Oznámení, s nímž společnost Saschafilm nemá vůbec nic společného,
vyplynula patrně z patriotického motivu. My sami jsme měli největší
zájem na tom, aby se filmová zkouška konala pokud možno s největším
vyloučením veřejnosti, ale protože tu již jednou jste Výkřiky: Bravo! - Švindl! - Ať žije Marischka! - Kde je Marischka? Chceme vidět Marischku!! Obecenstvo se tlačí za živého provolávání
slávy a hanby kupředu, vtrhne na terasu, převrhne četné židle a stoly,
zábradlí terasy je zničeno a také ostatní inventář značně poškozen.
Restauratér (lomí zoufale rukama, vzmuží se však a volá na filmového
režiséra): Vy - tohle musíte zaplatit!
Dav: Marischka! Marischka!! Marischka!!!
Zástupce filmové společnosti (v největším vzrušení): Za takových
okolností - je zkouška odřeknuta!
Výkřiky: To je drzost! - Co si ty lidi s člověkem dovolujou! - Fuj! Kde je policie? - Takovej škandál ve válce! - Všecko je na hromadě!
(Tvoří se skupiny, které v největším vzrušení debatují o této
příhodě.)
Chotinka: Tak teda nepřijde! Celá válečná půjčka mně může bejt Manžílek: Proboha -!
Manželka: Tak aspoň odřekni abonomá na ten list!
Manžel: Uklidni se. No tak vidíš - tak co sem říkal?
Manželka: To se ví -! to máš radost -! takovej seš -! di pryč, vidět
tě nemůžu! každou radost zkazit Manžel (prozpěvuje si): Milko, milko, nebuď taková - (Dav se
rozchází.)
Tlustý keťas: Dem dom a řeknem: Nic se nestalo.
Kamelot: Polední vydání! Bitva na Piavě! Rakouský útok!
Proměna.
44. scéna
Škarohlíd a Optimista v rozhovoru.
Optimista: A čím by pak byla sláva hrdinů?
Škarohlíd: To vyčtete z této divadelní kritiky. Chtěl bych ji slyšet
předčítánu Vaším hlasem. Existuje-li frontovní divadlo, existuje také
divadelní fronta. Nebo také obráceně. Tato změna je děsivá.
Optimista (čte, místy zesiluje hlas): Bürgertheater. Vdovám a sirotkům
hrdinů od Uszieczka byl věnován dnešní večer v Bürgertheater. Náhradní
eskadra c. a k. dragounského pluku číslo 11 (plukovník baron Rohn)
uspořádala pro vdovy a sirotky kamarádů padlých u Uszieczka slavnostní
večer. V paměti všech je slavný hrdinský čin císařských dragounů u
předmostí na Dněstru. Proti nesčetným útokům uhájili přední posici,
vzdorovali několikanásobné přesile, až po několikaměsíčním krutém
zápolení davy nepřátel konečně mohly ovládnout předmostí, jež se
proměnilo v hromadu trosek. Středem nepřátelských řad razil si zbylý
malý houf císařských dragounů, vedený svým velitelem plukovníkem
Planckhem, přece cestu k našim. Hrdiny od Uszieczka zdravilo dnes
vídeňské obecenstvo a vzdalo jim bouřlivý hold. Tato krásná myšlenka,
oslavit hrdiny od Uszieczka, tvořila základ scénické předehry, již
vytvořila pro tuto příležitost jemná domácí básnířka Irma von Höfer.
Za dějiště scény zvolila si místo oněch tuhých bojů, a malíř Ferdinand
Moser vykouzlil na jevišti šťastnou rukou kraj u Dněstru. Před
předmostím, za kterým se v měsíčním šerosvitu vine Dněstr jako
stříbrná nit, jsou utábořeni císařští dragouni, a ti, kteří dnes
oživují scénu, stáli ještě nedávno ve strašném zápasu u Dněstru.
Většina z nich měla dobře zasloužená vyznamenání. Člen dvorního
divadla Skoda interpretoval v uniformě dragounského důstojníka obsažný
a poutavý prolog Irmy von Höfer. Vypravuje o slávě císařských
dragounů, o hrdinných činech Jedenáctky, o vytrvání při všech útocích,
je naplněn zaníceným nadšením a hlubokým citem. Zatím co císařský
dragoun v ranním šeru očekává útok nepřátel, myslí na svůj domov, na
matku, manželku a děti, hladí a líbá poslední pohlednici od svých
drahých a jde nato nepříteli vstříc. Předehra Irmy von Höfer je
poetické, formálně krásné líčení posledního hrdinného činu císařských
dragounů a podává ve velkých rysech dějiny slavného pluku. Po
plamenném proslovu důstojníkově, jejž pan Skoda přednesl s rétorským
vzletem a patetickou gradací, byla zazpívána nová plukovní píseň
plukovníka Zámořského, hrdiny od Uszieczko, s ohnivým textem od paní
rytmistrové Perovicové! Pak táhli kolem postavy vůdců a majitelů
slavného pluku, postava plukovníka Heisslera, prince Evžena, Radeckého
a konečně našeho císaře. Plukovní trubač zatroubil: K modlitbě! Vojáci
na jevišti poklekli a zanotovali národní hymnu, do jejíchž zvuků
vpadlo také obecenstvo, mezi nímž bylo mimo nejvyšší vojenské kruhy
pozorovat také špičky civilních úřadů a zástupce nejvznešenější
společnosti. Burácející potlesk následoval po této předehře paní von
Höfer, jež události posledních dnů uvedla s živou silou a hmatatelnou
plastičností na scénu. Pak musila opona jít častěji vzhůru a přeplněný
dům jásal nadšeně vstříc hrdinům, kteří děkovali řízným salutováním.
Irma von Höfer byla předmětem burácejících ovací a s mnoha stran se
ozvalo přání, aby tato báseň byla častějším provedením učiněna
přístupnou širším vrstvám. Po scénickém prologu následovalo provedení
Eyslerova Nepřítele žen s Fritzem Wernerem a Betty Myrou v jejich
známých skvělých úlohách - Ne! To nemůže být pravda!
Škarohlíd: A co tedy?
Optimista (podívá se ještě jednou do novin a praví): Obecenstvo jásalo
nadšeně vstříc hrdinům, kteří děkovali řízným salutováním. (Přestávka.
Podívá se na Škarohlída.) To nemůže být pravda! Čím - čím byla by pak
sláva hrdinů?
Škarohlíd: Divadelní hrou. Nebo: zvětralým pahorkem, na němž býlí
kvete rudě jako oheň - jak praví jeden čínský básník. Německý podomní
obchodník smýšlí daleko méně defetisticky.
Optimista: Jak to míníte? Tak byste o těchto věcech neměl mluvit.
Sláva hrdinů není zboží pro podomní obchodníky.
Škarohlíd: Je. Přečtěte si jen tento výstřižek z odborného listu,
který mi někdo poslal.
Optimista (čte): Důležité sdělení pro podomní obchodníky! Máte-li
zájem o skvělý jednomarkový prodejní artikl, doporučujeme Vám náš
patriotický pamětní list: Zemřel hrdinnou smrtí za vlast. Rozměry
obrazu: 44 x 60 cm. Týž je proveden ve vysoce umělecké mědirytinové
imitaci a je jako nástěnné dílo ozdobou pro každou rodinu, která
ztratila některého ze svých členů na poli cti. Ukazuje mimo dojemné
obrazy bitev všech zbrani tichý vojenský hrob, pod nim jméno a místo
padlého. Jeho fotografie, ověnčená dubovým věncem, upevní se uprostřed
obrazu a je glorifikována paprsky nad ním se nalézajícího Železného
kříže, zatím co mu bohyně Míru podává vítězný vavřín. Je vidět Jeho
Veličenstvo císaře, jak praví zástupcům lidu památná slova: Neznám již
žádných stran!, a nad oblaky září zjasněně tváře zakladatelů Německé
Říše: Císař Vilém I., Bismarck a Moltke. - Je to tak ušlechtilý a
dojemný pamětní list, že bude žádán od chudých i bohatých. Daleko
překonává všechno, co se dosud v tomto žánru objevilo! Ceny pro
obchodníky - - To nemůže být pravda! - Řekněte, že to - je od Vás - že
to všechno je od Vás!
Škarohlíd (tiskne mu ruce): Děkuji Vám. Je to ode mne.
Proměna.
45. scéna
Inšpruk. Maria Theresiastrasse. Půlnoc. Liduprázdno. Vystoupí děvče, v
pravici drží šavli, jíž divoce mává. s druhé strany řeznický pomocník.
Řeznický pomocník: Co to má bejt, todleto? (Pozná ji.) Hele - (Chopí
se šavle.)
Děvče se šavlí: Pustit - Pustit povídám -!
Řeznický pomocník: Vy ste protestutka! Vy ste na mě kejvala minulej
tejden! Vy nesmíte nosit žádnou šavli! (Vytrhne jí šavli.) Japak by
přišla taková osoba k šavli, teď ve válce - (Tři důstojníci přiběhnou
v trysku; jeden bez šavle.)
Důstojník bez šavle (kymáceje se): Oho! Kdo to tady má mou šavel? Sem
s ní na fleku! (Chce řeznickému pomocníku vytrhnout šavli.)
Řeznický pomocník: Odpuste, pane nadporučík, ale tuhletu dámu já dobře
znám - je to osoba - ta osoba je protestutka - to teda mám povinnost to musím tu šavli odnýst na strážnici - nebo snad ne? Jak by přišla
taková osoba k šavli?
Důstojník bez šavle (energičtěji): Chlape, sem s tím nebo - (Sáhne na
místo, kde jindy je šavle.)
Řeznický pomocník: To nejde, aby taková osoba měla šavli! To se musí
udat!
Druhý důstojník (tasí šavli): Žádný výtržnosti! Nedáš-li, ty pse, na
místě Třetí důstojník (zadržuje ho): Žádný výtržnosti, Wabře, měj rozum! To
je opilá chasa!
Řeznický pomocník (mává divoce šavlí): Cože? Opilá chasa? Pane
nadporučík, podívaj se, já mám taky šavli!
Důstojník bez šavle (chytne ho za paži): Pse!
Děvče bez šavle: Ale di, hošo, neheršteluj se s ním - s takovým
civilem!
Řeznický pomocník: Patról! Patról! To budeme hnedka vidět! (Dva
strážníci přijdou. Všichni jim horlivě vykládají.)
První strážník: Ale prosím, prosím, pane nadporučíku, jen žádný
krveprolití - teď ve válce!
Třetí důstojník: Slyšíš, žádný krveprolití, měj rozum!
Druhý strážník: Panstvo pude sebou na hlavní strážnici na radnici, tam
to dáme do pořádku. (Vystoupí inspekční důstojník. Všichni mu horlivé
vykládají.)
Inspekční důstojník: No copak je? Každou noc se něco děje. Poslouchej,
tuhle už znám. Nejseš první, kerýmu utekla s šavlí. Tak tady ji máš.
(Odejme řeznickému pomocníkovi šavli a odevzdá ji nadporučíkovi, který
ji nechá upadnout. Kamarádi mu pomáhají.) No co je s tou osobou?
Řeznický pomocník: Minulej tejden na mě kejvala! Je to protestutka to je!
Oba strážníci (k děvčeti bez šavle): Poslouchejte, mně se zdá, že
nemáte povolení!
Inspekční důstojník (k nadporučíkovi): Ty, Pöffle, byl si s ní?
Oba strážníci (k děvčeti bez šavle): Poslouchejte, Vy vedete
nespořádanej život!
První: Pro podezření pohlavní choroby Druhý: - a řemeslnýho smilství bez povolovacího listu Oba: - pudete sebou na strážnici!
Inspekční důstojník: Takový vtipy se šavlí uprostřed války, má milá,
to Vám přijde draho! To už je třetí případ, o kerým vím.
Děvče bez šavle (ukazuje na nadporučíka): Prosím, tohle je můj přítel!
Viď, hošo, že seš můj přítel?
Důstojník s šavlí (ukazuje na řeznického pomocníka): Ten musí taky
sebou! Ten se dotknul mý šavle!
Řeznický pomocník: Prosím, já sem nevinej -!
Inspekční důstojník: Ty, Pöffle, dals tý kurvě prachy?
Děvče bez šavle (zatím co ji odvádějí, volá zpátky): Já nejsem taková
-! Já sem jen bez angažmá -! Dvacet korun od něho dostanu -! Dvacet
korun -! Hergot, fujtajxl! Řeznický pomocník: Taková flundra! Pan nadporučík se přece nebude
herštelovat s takovou flundrou!
Důstojník s šavlí: Ten se dotknul mý šavle! (Chce tasit šavli.) Prase
z fronty! Kurevnická pakáž! Kdo mi přijde do rány -! Počkejte - šavel
- císařův kabát - uáá - (Zvrací. Ostatní ho táhnou pryč. Ulice je
liduprázdná.)
Proměna.
46. scéna
Dva ctitelé Reichspost, ve spaní.
První ctitel Reichspost (mluví ze spaní): - a prosil, aby složil hold
císaři věrného obyvatelstva na stupních nejvyššího trůnu, starosta
Weiskirchner odpověděl, moji milí Vídeňáci, prožíváte velkou dobu, v
neochvějné věrnosti vzdáváme hold našemu milovanému starému císaři,
burácející provolávání slávy, vzpomínáme také spojence v zářivé
zbroji, hřímavé volání slávy, a dnes Druhý ctitel Reichspost (mluví ze spaní): - a dnes byl italský
velvyslanec u našeho ministra, aby odevzdal slavnostní prohlášení, že
Italie stojí věrně po boku Rakouska, bouřlivé volání Evviva - kacl První: V Praze, Brně a Budějovicích, všude jásají císařským
rozhodnutím vstříc.
Druhý: Nejvyšší dvůr v Išlu!
První: V Sarajevu zpívali Zachovej nám Hospodine.
Druhý: Kníže Alfred Windischgrätz se přihlásil dobrovolně k válečné
službě.
První: Císař po celý den nejnamáhavějším způsobem pracoval.
Druhý: Otec vojínů.
První: Dne 27. t. m. mezi 12 a l hodinou byla v úřadě poštovní
spořitelny učiněna finanční opatření pro válku.
Druhý: Aprovisace Vídně pro dobu trvání války byla starostou společně
s ministerským předsedou a ministrem zemědělství zajištěna.
První: Žádná drahota v důsledku války.
Druhý: Jen ctnosti.
První: Jaký poklad ctností vynesla již tato válka na povrch.
Druhý: Věru přísný učitel národů.
První: Prometheovský uchvatitel světla a jasu.
Druhý: Světlonoš - dárce života - kaclmachři První: Války jsou procesy očisty, jsou to žírná pole ctnosti a
rozněcovatelé hrdinů.
Druhý: Renesance rakouského myšlení a jednám.
První: To by hrálo!
Druhý: Aby ne!
První: My jsme pro mír, i když ne pro mír Druhý: - za každou cenu!
První: Ještě je Lvov Druhý: - v našich rukách.
První: Bělehrad a dežené vzal k sobě v nejužším kroužku rodinném dinatoor - odebrali se Druhý: Pružným krokem.
První: Zkrátka a dobře Druhý: - až do těch hrdel a statků Oba: Nejvyšší dvůr! Proměna.
47. scéna
Zvláštní železniční oddíl první třídy. V temné chodbě kupa kufrů a
těl.
Plukovník generálního štábu Tscherwitschek von Mullatschak (leží opilý
v oddílu, blábolí): Ty a já - my sme dva - ty rošťáku mizerná! - Ho op - hopla, holčinko - objímám tě v duchu, můj darebáčku - máš těch
600 kilo sušený zeleniny? - Cože? Cože? Ale ne, ale ne! - ach helemese
- 100000 korun za vagón si vydělala - já eště ne - ty šťabajzničko! ty
šťabajzničko! - Já - mám - kolo - sální kšeft - se špekem in petto ne, žádný veto! - Celičenstvo vísař - může mě mít rád - Cože? O tu
pitomou čest - Le - Le-leopold - hoď mu Lleopoldův řád - dnes si
zabubnuju na tvou panímandu pochod Radeckýho - čest - blbost - to ať
vypravuje svý babičce - ta dělá eště lepší kšefty - nebo svý tetě recht maj - dybych byl arci - vévodkyně - vyplundroval bych pokladnici
- a ten Sal - Salvátor! - ojé, to byla legrace - co zlatíčko - je to
stejně všechno buřt - já sem zásobenej - zazobanej - co - kočičko haha! hoho! huhu! - já - sem strašně pyšnej - já teď mám spořitelní
knížku - to je moje reglemá! - ho - op - můj darebáčku - já jen můžu
říct - já sem moc spokojenej s tou válkou! - každej vagón pět tisíc
korun pro - provise - běží to jako voje - vojenský zboží - ten žid platí dobře - ale abysis nemyslela - abysis nemyslela, já pracuj u sám
taky - ach ten špek - ten špek - však uvidíš - co tak koukaj? protistavovská- civilistická pakáž - ho - op - všecky sem nechal
vyhodit - z toho kupé - však víte - můj darebáčku - ať se neblázněj všici se oběste - ach co, všechny je oběsme - ať chcípnou - za vlast,
dyž - herštelt! - toho opilýho chlapa sem - ho - op - nechal zastřelit
- sem zásobenej - kočičko - vezu ti - hádat, hádat! - ochutnej - sto
dvacet liber vepřovýho! (Trhne sebou, podívá se na hodinky.) Cože jedenáct už je? Hned - budem tam - ve Steinbrücku - ho-op - ouha - teď
- teď - dyž nebudou parírovat - dal sem telefonicky - rozkaz, aby ten
tentoc - nechal cekat rychlík - neví prcce, ten blbec - že to - pro
tebe, má prdelko - Sakra dnes sem ale chtivej na tebe - proč nejde ten sviňák chlap - hnedle bude Steiermark - Steinbrück - dal postavit
- pěknou bránu - brr - co čumíš? - Stein - Steinbrück - jen aby to
nezvoral - šlofíka (Zívá.) - bych si dal - uách - je to - všechno buřt Proměna.
48. scéna
Ve výši 3000 metrů.
Praporečník (v polospánku): Čtyři léta - Bože, Bože, proč - to všechno - Heleno - ach - kde - jsi - (Vystoupí Schalková.)
Schalková: Tak co teď cítíte, co si myslíte, musíte si přece něco (Dělostřelecká salva.)
Proměna.
49. scéna
Optimista a Škarohlíd v rozhovoru.
Optimista: Kdyby jen už byl konec! Co říkáte tomu hanobení hrobů a
mrtvol u Angličanů a Francouzů?
Německá propaganda tvrdí, že se používá kostí padlých a že se z mrtvol
vojáků vyrábí tuk.
Škarohlíd: Nemohu to přezkoumat, ale jako metafora ověřuje to, jak se
mi zdá, další realitu, odpovídá to světové zvyklosti a označuje to
docela a úplně způsob, jakým přeživší lidstvo ve všech svých snahách a
zájmech nakládá s hrdinnou smrtí a slávou.
Optimista: Slyší-li Vás člověk mluvit, věřil by arci, že všeobecně
očekávaný rozmach duší se skutečně nedostavil.
Škarohlíd: Téměř tomu věřím sám. Ale věřím také, že obchod krví, jejž
chtěli agenti touto vyhlídkou učiniti lákavým, se skončí jako největší
bankrot, který tato planeta kdy zažila. A především v oblasti tohoto
neblahorodého středního světa. Neboť jsme prováděli vraždu s Biblí a
loupež s čítankou v ruce. Chtěli jsme ovládnout světový trh v
rytířském brnění - budeme se musit spokojit se špatnějším obchodem,
jeho prodejem u vetešníka.
Optimista (chce si zapálit cigaretu): Ku podivu, žádná sirka nechytne.
Škarohlíd: To je důsledek ultimata Srbsku.
Optimista: Říkám, že žádná sirka nechytá!
Škarohlíd: Říkám, protože se podařilo založit světový požár!
Optimista: Je i v tom nějaká souvislost?
Škarohlíd: Právě v tom! Nic ze všeho, čeho se v každé hodině dotýkáme,
nezůstalo nezměněno, uvnitř i navenek, v hodnotě i ceně. Kdyby roku
1914 byl žil státník, který by byl měl tolik fantasie, aby věděl, že
roku 1918 žádná sirka nebude hořet, nebyl by to udělal se světem! Byl
by válku, kterou měl vyhlásit, také viděl a mimo to i mír, do něhož
všechny přejdou, stále vzrůstajíce, všechny bědy války.
Optimista: Ale až jednou přijde mír Škarohlíd: - pak začne válka!
Optimista: Každá válka byla přece ještě dosud ukončena mírem.
Škarohlíd: Tato válka ne. Neodehrála se na povrchu života, nýbrž
řádila v jeho nitru samém. Fronta vrostla do zázemí. Zůstane tam. A k
starému životu, bude-li pak ještě jaký, přidruží se starý stav. myslí.
Svět zanikne, a nebude se to vědět. Všechno, co bylo včera, bude
zapomenuto; co je dnes, nebude zřeno; co zítra přijde, toho se nebudou
strachovat. Zapomenou, že prohráli válku, zapomenou, že ji začali,
zapomenou, že ji vedli. Proto se neskončí.
Optimista: Ale když jednou bude mír Škarohlíd: - pak si to budou chtít zaválet ještě jednou!
Optimista: Posuzujete škarohlídsky i budoucnost. Já jsem a zůstanu
optimistou. Škodou národy Škarohlíd: - zhloupnou.
Proměna.
50. scéna
Švýcarská horská dráha.
(Dvě obrovské koule tuku, jejichž nepopsatelné formy nelze určit
lidskými měřítky, zaujímají celou lavici. Na jedné z nich lze podle
zimních sportovních kalhot a tyrolských punčoch odlišit dvě různé kupy
masa; nesmírné plochy tváři jsou modře stínované, přistřihnutý knír
září pod kulatýma očima jako černé houští a nezakrývá dva tlusté
červené pysky. Druhá bytost je potažena obnošeným zimníkem; je to
kompaňon, který právě přijel na návštěvu.
Žádný krk, jen čtyřnásobná brada zprostředkuje přechod tělové koule ke
kouli hlavy, celek je úplně nečleněn a vypadá jako ryba ježík. Oba
mají horolezecké hole; jeden z nich mimo to ženu, která má broži s
nápisem Bůh trestej Anglii a sedí naproti. Jsou to obři Gog &
Magog. Zářivá zasněžená krajina s tmavomodrým nebem tvoří pozadí.)
Gog: Co bych si teď eště přál, sou obrazy. Nemusel by to bejt právě
Rembrandt nebo Böcklin Magog: Já jich už mám sto.
Gog: Takovej krásnej obrázek je přece jen něco krásnýho. No není to
pravda, Eliško? Dej mi pusu. (Líbe ji.)
Magog (po přestávce): Kdo v tyhle válce nezbohatne, nezasluhuje, aby
ji prožil.
Gog: Jistě.
Magog: Já sem se teď dal na miniatury, nejradši mám XVI. století, taky
goblíny, tabatěrky, erbovní knihy a takový haraburdí mi dělá legraci.
Vůbec se snažím zásobit se pokud možno starou kulturou.
Gog: No a co je s Vašema knihama? Váš chlapec je přece jeden z
nejvkusnějších bibliofilů, co dnes v říši máme.
Magog: Jo, my skupujeme všechno, co teď v numerovanejch vydáních na
ručním papíře existuje. Brzo už nebude nic k mání. Než sem odjel z
Berlína, koupil sem za 60000 marek knihy, vejprava v kůži - bez kůže
ani ránu. Já dávám přednost tiskům Enschedé en Zonen na ručně čerpaným
papíře van Geldern. Ručně čerpaný to musí bejt. Pak císařský japonský
s pergamentovým hřbetem, v nejhorším případě taky Old Stratford.
Gog (nahlédne do novin): No co tomu říkáte, W T B - Ve 24 hodinách
60000 kilogramů pum! - Celej Dunkerque v plamenech! Eskadry našich
pumových letadel vykonaly mimořádnou práci. Také nad pevností Londýnem
byl nad pochybnost zjištěn účinek.
Magog: Ta věc na Západě se provede.
Gog: Musí to přece jen bejt slavnej pocit, takovýho válečnýho letce!
To se pochopí teprve, dyž si člověk přečte Ullsteinovu knihu od našeho
Richthofena! Jak těm Rusákům rozmanžíroval nádraží - to člověk úplně
cejtí, jakej požitek je takovej let s pumama. To je přece skvělý, to
líčení, jak se z lepšího etapovýho prasete vypracoval na bezvadnýho
válečnýho letce! Musí to bejt skvělej pocit, mít tak všecko pod sebou
a člověk to může rozmlátit - jako král, naloženej pumama, jako pámbu!
Magog: Ponorka taky není vosk.
Gog: Jistě. (Nahlédne do novin.) No co tomu říkáte, W T B - Jen málo
lidi si dovede představit, jaký nádherný výkon představuje včera a
dnes hlášené ponoření šestnácti parníků. Také postřelený, bohužel
uniklý parník je patrně aspoň na několik měsíců neschopen sloužit
svému účelu.
Magog: Naši modrý hoši se v tom vyznají.
Gog: No dejte pozor, ten velkej kanón sám naučí ty chlapy moresům! Ten
výstřel do kostela nedávno, akorát do tej zábavy, člověče, to přece
musej poznat, zač je toho loket!
Magog: Nejpozdějc ve dvou měsících srazíme Anglii na kolena.
Ééventuelně ve třech. Jen žádnej strach. Nálada na bankrot by už byla.
To se přece vidí na těch humanitářskejch blbcích, co teď zase
vyvádějí.
Gog: Kokolores. Co říkáte tomu provolání proti plynový válce?
Magog: Že by to nasvědčovalo tomu, že naše plyny mají větší účinek než
jejich?
Gog: No právě. My Němci vítáme všechny pokusy dopomoci mezinárodnímu
právu a lidskosti k vítězství, odmítáme však nechat se přelstít.
Magog: Dalšímu vývoji celé věci hledíme s klidem a dobrým svědomím
vstříc.
Gog: No tak vidíte - dycky to samý. Dycky ten starej švindl s
dorozuměním! Reuter nám vytýká, že se vyhýbáme jasné a vážné dohodě se
zásadami příštího právního řádu. Slyšel ste už takovej žvast?
Magog: Právní řád? My máme plyn!
Eliška (ukazuje z okna): Ach mužíčku, jen se podívej! Gog: No se ví. Dokud je nezlomeno odhodlám našich nepřátel, zničil náš
Magog: Ach vynechte mně s těmahle všivejma lžema Anktankty. Pořád to
žvanění o jejich míru ve vzájemný dohodě!
Gog: Tuhle chasu známe. My potřebujeme německej mír, a německej mír
není měkkej mír, rozumíš, milej Lloyd George, drahoušku?
Magog: Ááno, však to dáme do richtiku, o to nemám strach. Dobrý to
bude. Prohnitá banda, povídám vám. Tadyhle nám chtějí přijít s tím, že
by Amerika nebyla vstoupila do války, dybysme nebyli zahájili
zostřenou ponorkovou válku. Ponorková válka nemůže bejt nikdy dost
ostrá. Tenhle arcifarizej Wilson je přece upínej blbec, nemyslíte?
Gog: No tohodle člověka mám plný zuby!
Magog: Od toho radši dál!
Gog: Všecko je švindl! Ten švindluje ze zásady. Věc je přece docela
prostě taková, že sme tím pyramidálním tahem v Brestu Litevským
uvolnili ohromný spousty vojska. No a dyž je vyřízený Rusko, pak se
rozumí všecko ostatní samo sebou. Pak to bude pro tu chasu zatracený.
Pak ať přídou americký strejci sem!
Magog: Za všech okolností máme přece Belgii jako zástavu. Potřebujeme
zdravou námořní základnu, potřebujeme zdravou leteckou základnu,
potřebujeme zámoří a potřebujeme přece ložiska rudy. Zbytečno mluvit o
všem ostatním, čeho eště potřebujeme. A že náš těžkej průmysl musí
bejt zaměstnanej, to pochopí každej, jen ne ty pitomý nepřátelé. Dyby
vůbec mohla bejt řeč o míru, nemůžeme se přece za žádnejch okolností
pouštět do debaty o Alsasku-Lotrinsku!
Gog: Samozřejmě. Dvojsmyslný chování odpůrců ukazuje jasně, že
nechtějí mír.
Magog: Ty lidi holt sou zapředený do svý mentality a nemůžou z ní holt
ven.
Gog: No aspoň teď víme, kde sou prodlužovači války. Kde sou vinníci
války, to se přece ví dávno.
Magog: Nám Němcům nezbývá než vytrvat.
Gog: Dyž ty blbouni ze Svazu národů tvrdějí, že bojujou za morální
ideu, nezbude člověku než dovolat se násilí. Ať to ten starej
humanitář za velkou vodou nejdřív zkusí sám!
Magog: Ach, já říkám dycky - trpělivost a teplý nohy. Ty kluci budou
koukat, až my Berlíňáci budeme zčista jasna stát v Bagdadu. Přímým
rychlíkem!
Gog (divá se z okna): No? nebudem tam už brzo? - No tak? dochází tej
mašině dech? - Ne! - Co říkáte těm našim internovanejm - řízný
chlapci, co?
Magog: Ach Vy asi myslíte tu Hindenburgovu oslavu na Rütliho louce?
Gog: No jo, a Rütliho přísahu přece srovnávali s přísahou na prapor!
Magog: Fajn, to bych byl chtěl bejt při tom! Jo dyž naši spříseženci
mašírujou, to hned vjede život do celýho podniku! Co říkáte těm našim
říznejm krajanům v Luganu, ty teda opravdu vysekýrovali nepřátelský
konsuly z hotelu, hoteliér musel ustoupit.
Gog: To pořád eště daleko nestačí. Musíme vyčistit Švýcarsko. V
curyšský tramvaji mluvil nedávno někdo francouzsky! No to se ví, že
sem hned udělal krach a řek sem tomu muži rovnou do očí, že to je
porušení neutrality. To ste měl vidět. Ten chlap mlčel celej
zaraženej. No a Eliška trvala v Bernu v jednom cukrářství na tom, aby
prodavačka říkala šlehačka místo krém. Šlehačka sice právě došla, ale
Eliška nedala jinak. Že jo, Eliško? No dej mi pusu. (Líbe ji.)
Eliška: To víš, bobečku.
Magog: To sou bohužel jen ojedinělý případy. Naše vyslanectví by
muselo vystupovat mnohem energičtějc. Děláme rozhodně příliš málo,
abysme získali sympatie neutrálů.
Gog: Naše propaganda selhává. No jo, tu a tam se sice vpašujou pumy ale osvětová propaganda zkejsla.
Magog: To nejhorší přijde nakonec - jednou se to krutě vymstí. Po
válce sice budeme jako vítězi obávaný, ale měl by se přece už teď
sondovat terén a za každou cenu bysme se měli starat o oblíbenost.
Gog: Ach, ono se moc nezmění, tak nebo onak. Doma - jo; ale Magog: No co myslíte jakej bude rozdíl, rozumíte, mezi dobou před
válkou a dobou po válce - tak celkem?
Gog: To je moc jednoduchý, před válkou sme pracovali od osmi do sedmi,
po válce budeme pracovat od sedmi do osmi.
Magog: No jistě. Britská hamižnost Gog: - francouzská touha po odvetě a Magog: - ruská dravost Gog: - vnutily nám válku.
Magog: No dovolte, ale cizina je faktor, kerej se nesmí podceňovat! I
dyž sou poražený, musíme si dobejt vážnost a udělat se oblíbený! Na
tom záleží, to mi můžete věřit. Odbourání nenávisti - to by musela
obstarat správná propaganda. A dyby se vykrváceli - zákazníci nesmějí
zapomínat, že sme národ Goethův! (Z vedlejšího oddílu proniká zpěv
francouzské písně.)
Gog: To je nestydatost! V neutrální zemi! No tyhle kluci nás eště
poznají!
(Zpívá Deutschland, Deutschland über alles. Magog vpadne do zpěvu,
manželka rovněž. Zpěv vedle zmlkne.)
Magog: Tak - tady bysme byli. (Vyvalí se z oddílu.)
Gog (po vystoupení): No co říkáte tomuhle slunci a tomuhle nebi?
Magog: Pěknej podnik! No, a ten sníh stojí taky za pěkný peníze!
Gog: No a tenhle ledovec taky není vosk!
Magog: No a ten vzduch-!
Gog: Ne, tady člověk nepotřebuje plynovou masku! Ach - to je studna
živý vody! Tady má Německo přece jednou svý místo na slunci! Dobrý je
to! dobrý je to! (Napolo zpívá.) Nedostanou ho ni-i-kdy! No, Eliško?
Seš ráda, že mužíček nemusí hájit vlast, co?
Eliška: Jo, Siegfrídku.
(Nyní, kdy skupina se pohybuje, zdá se chvíli, jako by obrovská
silueta nějaké černé skvrny zakrývala bíle a modře zářící vesmír.)
Proměna.
51. scéna
Baráky na Sibiři. Zešedivělí muži, úplně podvyživení, bosí, v
rozedraných uniformách, krčí se na zemi, dívají se zapadlýma očima do
dálky. Někteří spí, jiní píší.
Rakouský setník (vstoupí a křičí): Vy prasata! (Zdvihnou se a vzdávají
poctu. Zatím co část stojí v pozoru, cvičí ostatní s nářadím a
puškami.)
Proměna.
52. scéna
Severní nádraží. Peron v siném ranním světle. Osvěžovací služba.
Funkcionáři. Honorace. Vlak s výměnnými invalidy právě přijel. Na
nosítkách vykládají těla, jež se svíjejí v křečích, z vagónů. Kladou
nosítka na zem.
Hlas: Pozor, aby se příslušníci netlačili dopředu. (Před
nejpřednějšími řadami obecenstva rozestaví se členové spolku Vavřín
pro naše hrdiny o funkcionáři ve fraku. Plukovní hudba zaujme své
stanoviště.)
Druhý hlas: Dvě hodiny zpoždění měl, teď je tu, teď tu stojíme dvě
hodiny a ty lidi, co tu maj bejt, nejsou tady.
Třetí hlas: Děte - osum dní až ze Švédska, to na tom nezáleží.
(Objeví se deset pánů v černých kabátech, kteří se rozestaví tak, že
sice sami mohou pozorovat, co se děje, ale ostatním téměř úplně
zakrývají výhled. Nosítka nejsou od okamžiku jejich příchodu již
viditelná. Zatím co každý z těchto deseti vytahuje poznámkový blok,
přistupují dva funkcionáři ke skupině a vzájemně se představují takto)
Zawadil: Spielvogel.
Spielvogel: Zawadil.
Oba (mluví současně): Kalné jitro. Již v 6 hodin jsme byli na místě,
abychom učinili poslední opatření.
Angelo v. Eisner (přistoupí a mluví horlivě s jedním z oněch deseti,
kteří začínají psát. Ukazuje na různé postavy, které vesměs natahují
krky a činí pokus vystoupit ze špalíru. Uklidňuje kynutím každého
jednotlivého, zatím co, ukazuje současně na deset mužů, napodobuje
pohyb psaní, jako by mu chtěl naznačit, že už byl vzat na vědomí.
Zatím se podařilo dvornímu radovi Černožlutému a jeho manželce přijít
do bezprostředního kontaktu s píšícími muži a poklepat jednomu z nich
na rameno).
Dvorní rada Černožlutý a dvorní radová Černožlutá: Nenechali sme si to
vzít a přišli sme osobně.
Sekční šéf Wilém Exner: Stojím tu jako průkopník protézové akce.
Dobner v. Dobenau: Jako truksas měl bych vlastně právo jít dovnitř,
kde sou špičky.
Riedl: Na Jadranské výstavě sem se s ním stýkal, jako starosta abych
tím neohroženě pokračoval na cestě již jsem nastoupil.
Stukart: Moje přítomnost se rozumí sama sebou.
Sieghart: Já jsem dnes guvernérem.
President Landesberger z Anglobanky: Říkají o mně, že jsem bankovní
magnát.
Hlas: Tady se postav, tady je uvidíš líp, ty hrdiny vracející se do
vlasti.
Jiný hlas: Skrz Sibiř prej jeli osm tejdnů. No teďka při těch
zpožděních Jedna matka: Nechoď moc blízko, člověk neví, jaký nemoci přinášejí.
Podívej se, jak se tamhle ten svíjí.
Dcera: Prosím tě, má prostřelený břicho.
Dr. Charas: Se mnou v čele dostavila se také záchranná společnost,
neměla však ještě příležitost, aby v četných případech intervenovala.
(Zatím vstoupila dáma v nejhlubším smutku. Všichni ustupují.)
Dvorní radová Černožlutá (jako bleskem zasažena, dá svému muži herdu a
praví): Co sem ti říkala! Ta je všude, kam nepatří. Jestli jednou
můžeme bejt mezi sebou!
Flora Dubová: Jak klidně tu leží!
Jeden redaktor (k svému sousedu): Napište, oči válečníků vracejících
se do vlasti září.
Dva konsulové (vzájemně se představují): Stiassny. Přispěchali jsme
sem.
Tři císařští radové (vystupují v jedné řadě): Jako zástupci akce
Vavřín pro naše hrdiny jsme se dostavili, abychom do vlasti se
vracejícím zástupcům naší slavné armády vzdali hold.
Hostimil: Vyslán grémiem, používám příležitosti, abych s vysoce
povzneseným srdcem mohl dát výraz radosti, s níž naši stateční
válečníci, kteří také v dálce zachovali našim snahám svůj nezměněný
zájem, aby se nyní mohli přesvědčit o jejich úspěších. I když nikterak
nelze popřít, že hotelová živnost válkou trpěla a pokud cizineckému
ruchu jsou také obtížností opatřování potravin kladeny překážky v
cestu, nebudou se moci slavní válečníci, kteří krváceli za čest
Habsburků, nikterak moci uzavřít tomuto poznatku.
Birinski a Glücksmann: Jako zástupce umění vyslalo nás umění.
Hans Müller: Věru! Kdo pozoruje tyto choré, jež nyní u cíle cesty domů
přijímá špitál, toho zamrazí do nejhlubšího nitra, jako by náhle
pohlédl štěrbinou do hasnoucího žároviště zážitků.
(Objeví se lidé, muži a ženy, kteří dali podnět, vedeni císařkým radou
Morizem Putzkerem.)
Putzker: Následujíce mého podnětu počítali naši sibiřští zajatci za
účelem přesného výpočtu trváni svého zajetí hodiny až do svého
příjezdu. (Hudba zanotuje pochod prince Evžena. Několik invalidů
omdlí.)
Matka: Nechoď moc blízko, já vím proč.
Dcera: Bože kolik takovejch sem už ošetřila! (Ruch mezi obecenstvem.
Jeden z omdlelých zemřel.)
Hlas: Podívejte se na ten pohled. Jak je blaženej, že je u cíle.
Jiný hlas: Kde zůstává Heller?
Třetí hlas: Bude žít v análech.
Dobner von Dobenau: Jako truksas měl bych vlastně právo Knihkupec Hugo Heller (prorazil si cestu): Pomocí mých daleko
rozvětvených kulturních styků bylo by pro mne zřejmé maličkostí
vstoupit do styku s těmi, kteří jsou vzdáleni oblasti kultury, kdyby
mi smrt jak řečeno nebyla vstoupila do cesty.
Hans Müller: Kupředu, s pomocí boží! (Zatím co funkcionáři rozdílejí
válečný odznak, intonuje hudba pochod Radeckého.)
Redaktor (k svému sousedovi): Napište, jak naslouchají!
Proměna.
53. scéna
Liduprázdná ulice. Stmívá se. Náhle přiběhnou se všech stran postavy,
každá s kupou potištěného papíru, bez dechu, korybanti a maenády, víří
ulicí sem tam, zuří, vyvolávají, jak se zdá, nějakou vraždu. Výkřiky
jsou nesrozumitelné. U některých se zdá, že své hlášení přímo sténají.
Zni to, jako by čerpali všechny bědy lidstva z hluboké studny.
- vydání -! sledání -! zvlání -! Óbězprají -! Zprají -! slední -!
véčernídaní -! sénsačnízprají -! lední -! daní-! ní-! (Zmizí. Ulice je
prázdná.)
Proměna.
54. scéna
Škarohlíd u psacího stolu (čte):
Přání zjistit přesný čas, který potřebuje v lese stojící strom, aby se
proměnil v noviny, dal majiteli jedné továrny na papír v Harcu podnět
k provedení zajímavého experimentu. V 7 hodin 35 minut dal v lese,
sousedícím s jeho továrnou, porazit tři stromy, které byly po
sloupnutí kůry dopraveny do továrny na papír z dřevoviny. Proměna
těchto tří kmenů v tekutou dřevovinu děla se tak rychle, že již v 9.39
hodin první kotouč novinového papíru opouštěl stroj. Tento kotouč byl
neodkladně dopraven autem do čtyři kilometry vzdálené tiskárny jednoho
denního listu, a již v 11 hodin dopoledne byly noviny prodávány na
ulici. Vzhledem k tomu bylo třeba jen doby 3 hodin 25 minut, aby
obecenstvo mohlo číst nejnovější zprávy na materiálu, který pocházel
ze stromů, na jejichž větvích ptáci téhož rána zpívali své písně.
(Zvenčí, z daleka, volání: - - níí!)
Tedy je pět. Odpověď je tu. Echo mého krvavého blouznění, a nic víc
nezvučí mi vstříc z rozbité tvorby než tento zvuk, z něhož na mne
žaluje deset milionů umírajících, že ještě žiji, já, jenž jsem měl
oči, aby svět viděly v takové podobě a jehož pohled jej vystihl tak,
že se stal takovým, jakým jsem jej zřel. Bylo-li to spravedlivé od
nebes, že se to stalo, pak bylo přece nespravedlivé, že mne předtím
nezničilo! Zasluhoval jsem toto splnění svého smrtelného děsu ze
života? Co to tu vrůstá do mých nocí? Proč jsem byl jen vyhlédnut,
abych rehabilitoval Thersita, a ne také, abych zneuctil Achilla? Proč
mi nebyla dána tělesná síla, abych porazil hříšnost této planety
jedním mávnutím sekery? Proč nebyla mým myšlenkám dána síla, aby
přinutily zneuctěné lidstvo k výkřiku? Proč není volání, jímž
odpovídám, silnější než toto plechové komando, jemuž byla dána moc nad
dušemi celého okrsku země? Uchovávám dokumenty pro dobu, která jich
již nebude chápat nebo bude žít tak vzdálena dneška, že řekne, že jsem
je padělal. Ale ne, ta doba nepřijde, která by to řekla. Neboť jí
nebude. Napsal jsem tragedii, jejímž hynoucím hrdinou je lidstvo;
jejíž tragický konflikt jako konflikt světa s přírodou končí smrtelně.
Ach, protože toto drama nemá jiného hrdiny než lidstvo, proto nemá
také posluchačů. čím však hyne můj tragický hrdina? Byl řád světa
silnější než jeho osobnost? Ne, řád přírody byl silnější než řád
světa. Ztroskotá na lži: chtít uplatnit vlastní prázdnotu, v níž
ztratil starý obsah svého lidství, ve starých životních formách. Být
handlířem i hrdinou a musit být tím, aby zůstal oním. Hyne stavem,
který na něj působil současně jako opojení a jako otroctví. Existují
tu vinníci? Ne, jinak by tu byli i mstitelé, jinak by se hrdina
lidstvo byl bránil proti kletbě, být otrokem svých prostředků a
mučedníkem své potřeby. A tyje-li životní potřeba z životního účelu,
pak žádá, aby jí sloužily i prostředky smrticí, aby otrávila i ty,
kteří zůstali naživu. Kdyby tu byli vinníci, lidstvo by se bylo
bránilo proti nutnosti být hrdinou za takovým účelem! Jednotlivcům,
kteří to přikazovali, byla by odpověděla jednota. Oni však nejsou
tyrany. Jejich duch se zrodil z ducha davu. My všichni jsme
jednotliví. Každý z nás má svou bolest a žádný druhý se jí neroznítí.
A my se neroznítíme kontrastem, jejž denně tvoří naše oběť se ziskem
druhého, s krutým ziskem druhého. Tyrané ustoupili děsu. My však
bychom si byli své tyrany stále znovu nahrazovali z vlastních řad.
Neboť nás všechny žene prázdné slovo, ne však vladaře, nýbrž stroje.
Co by zmohl revolver proti stroji? Revolver neukazuje vzor, jak
bojovat proti němu, jako luk ukazoval, jak bojovat proti tyranovi.
Vynalezli jsme tuto věc a co nás nyní zákeřně ohrožuje, není kulomet,
nýbrž plytký zázrak, že něco takového existuje. Ne jeho hrozba, jeho
existence ochromuje naše rozhodování. Jak by se za takových okolností
mohl ozvat opačný povel, který by nám přikazoval rozbít naše zbraně!
Mohu mluvit v přednáškové síni Evropy? Proto musíte dále umírat za
něco, co zvete ctí nebo Bukovinou a o čem nevíte, co to je, co však
opět je pouze zbraň sama. Zač jste umírali? Kdybyste všichni dohromady
měli dost ducha, abyste cítili tyto kontrasty, byli byste zachránili
tělo. Jaképak pohrdání smrtí! Proč byste měli pohrdat něčím, čeho
neznáte? Arci pohrdáme životem, kterého neznáme. Učíte se jej teprve
poznávat, když nahodilý šrapnel vás nezabil úplně nebo když
komandující bestie, s pěnou u úst, kdysi člověk jako vy, vás napadne a
vy na minutu máte vědomí, že nyní stojíte na prahu. A tu se odvažuje
komandující bestie pomlouvat vás, že jste pohrdali smrtí? A vy jste
nevyužili každé minuty, abyste zvolali na svého představeného, že není
představeným Boha, jenž by mu mohl přikázat, aby zpotvořil stvořené?
Ne, nechali jste se od něho, ve jménu božím, hnát přes práh, kde
začíná tajemství, jehož prozrazení by nemohl dosáhnouti žádný pozemský
stát! Za nímž každý vysílá své hrdiny a žádný své zvědy! Kéž byste ve
chvíli oběti byli věděli o zisku, který navzdor oběti, ne, s obětí
vzrůstá, živě se jí! Neboť nikdy, až do nerozhodné války strojů,
nebylo tak bezbožných válečných zisků a vy, vítězíce nebo poraženi,
prohráli jste válku, která je ziskem vašich vrahů. Vašich zbabělých,
technicky vyspělých vrahů, kteří jen vzdáleni místa svého činu umějí
zabíjet a žít. Jakže, ty věrný průvodce mého slova, s čistou vírou
obrácený vzhůru k nebi umění, s tichým věděním kladoucí ucho na jeho
srdce, tys musil odejít? Viděl jsem tě toho dne, kdy jsi vytáhl. Déšť
a bláto této vlasti a její zločinná hudba byla rozloučením, když vás
nastrkali do dobytčích vozů! Vidím tvou bledou tvář v této orgii bláta
a lži, v tomto strašném loučení nákladního nádraží, odkud se lidský
materiál rozesílá mocenským slovem, které rozpoutalo těla a spoutalo
duchy a proměnilo odsouzený život v dětský pokoj, v němž pacholci si
hrají na válku! Nevypadal jsi jako oni. Jak je možné, že jsi nezemřel
již tím, že jsi musil zažít tento start, proti němuž byl Valdštýnův
tábor věru hallou palácového hotelu! Neboť strojový člověk se zašpiní,
než se zakrvácí. Tak se začala tvá italská cesta, ty historiku umění.
A ty, ušlechtilé básnické srdce, jež jsi mezi vřavou moždířů a vrahů
zpytovalo tajemství jediné hlásky - čtyři roky svého jara jsi ztrávil
pod zemí, abys vyzkoušel budoucí příbytek? Cos tam pohledával? Vši pro
vlast? Čekat, až přilétne střep granátu? Dokázat, že tvé tělo je proti
výkonnosti Schneider-Creuzotových podniků odolnější, než tělo
některého Turiňana vůči Škodovce? Jak, my všichni jsme commis
voyageurs zbrojovek, kteří nemají svými ústy dokazovat zdatnost své
firmy, nýbrž svým tělem méněcennost konkurence? Kde bylo mnoho
cestujících, tam bude mnoho kulhajících! Nechť si promění odbytiště v
bojiště. Ale že měli také moc přinutit ušlechtileji utvářené lidi, aby
sloužili této lumpárně - nikdy by se byl ďábel neodvažoval považovat
takové upevnění své vlády za myslitelné. A kdyby mu pak byl někdo
pošeptal, že v prvním roce války, do níž vehnal národy s čítankou v
ruce, aby provozovaly jeho obchod s větším oduševněním, že v prvním
roce již dosáhne jedna rafinerie petroleje 137 procent čistého zisku z
celého akciového kapitálu a David Fanto 73 procent, Úvěrní ústav 19.9
milionů čistého zisku a lichváři masem a cukrem a lihem a ovocem a
brambory a máslem a koží a gumou a uhlím a železem a vlnou a mýdlem a
olejem a inkoustem a zbraněmi budou stonásobně odškodněni za
znehodnocení cizí krve - ďábel by se byl přimluvil za mír se ztrátami!
A proto jste leželi čtyři roky v blátě a mokru, proto byl ztížen
pozdrav, který vás měl dosáhnout, zdržována kniha, která vás měla
utěšit. Přáli si, abyste zůstali naživu, neboť dosud na svých bursách
dost nenakradli, ve svých novinách ještě dost nenalhali, ve svých
úřadech se ještě dost nenatýrali lidí, nepromrskali ještě dostatečně
lidstvo, ve všech svých příležitostech a činnostech se ještě dost
nenavymlouvali za svou neschopnost a sadismus na válku, aby její
zločin je omluvil - neprotančili ještě tento celý tragický masopust,
ve kterém muži umírali před očima ženských válečných zpravodajů a
řezníci se stávali filosofy honoris causa, až k poslednímu tanci a
postu! Jak, celé týdny jste leželi v úkrytu před minami; byli jste
ohrožováni lavinami; viseli jste 3000 metrů vysoko na laně mezi
bubnovou palbou nepřátel a kulometnou palbou vlastních - slovo, které
podněcuje k zemězradě - byli jste vydáni stonásobně prodlouženým mukám
delinkventů, a často dost bez poslední večeře; musili jste prožít
celou rozmanitost smrti ve srážce organismu a stroje, projít
třaskavými minami, drátěnými překážkami, španělskými jezdci,
dumdumovými střelami, pumami, plameny a plyny a všemi pekly uzavírací
palby - protože lež a lichva si na vás dosud nezchladila svou zbabělou
žáhu? A měli jste, jsouce tak vydáni na pospas, zůstat schopni zbraně,
protože lidstvu za fantasii, která mu byla uloupena, nebylo dosud
naočkováno dost syfilidy? A vy venku a my uvnitř, my všichni máme
ještě déle zírat do hrobu, který jsme si na vyšší rozkaz musili
vykopat - jako bylo přikázáno srbským starcům, a přikázáno jen proto,
že byli Srby a ještě žili, tedy byli podezřelí. O kéž bychom přece,
když jsme se zdravou kůží, třebas ustaráni, ochuzeni, zestárlí,
vyvázli z tohoto dobrodružství, byli kouzelnou mocí nejvyšší odvety
obdařeni silou, abychom je všechny, vždy naživu zůstávající osnovatele
světového zločinu mohli volat k odpovědnosti, každého jednotlivě,
zavřít je do jejich kostelů a tam, zcela tak, jak to udělali srbským
starcům, každému desátému dáti táhnout los smrti! Ale pak ne vraždit ne, pohlavkovat! A oslovit je takto: Cože, vy jste nevěděli, vy
darebáci, netušili jste, že následky vypovězení války mezi miliony
možnostmi děsu a potupy musily být také ty, že děti nemají mléko, koně
oves a že lidé mohou i mimo dostřel ještě ztrácet zrak alkoholem
methylnatým, je-li jim to souzeno v lichevním válečném plánu? Jak, vy
jste nezměřili utrpení jediné hodiny za několikaletého zajetí?
Jediného vzdechu touhy a pošpiněné, rozervané, ubité lásky? Nebyli
jste ani schopni představy, jaká pekla se otvírají trýznivé minutě
mateřského naslouchání do nocí a dnů, tohoto mnohaletého čekání na
hrdinnou smrt? A necítili jste, jak se tragedie měnila ve frašku,
současností tohoto nového šílení a přežitku starých forem, v operetu,
jednu z těch hnusných novodobých operet, jejichž text je urážkou a
hudba trýzní? A necítili jste, že nejnepatrnější z vašich rozkazů, ano
i poslední následek vašeho nejnepatrnějšího rozkazu, a byť to byla
pouze stupidnost, která ztěžovala útěk z vašeho okrsku, která proti
sobě navzájem poštvala vaše válečné dozorčí úřady, pasové úřady, úřady
k poukazování pasů, úřady pro pasové klausule, úřady pro povolování
přestoupení hranic, místní velitelství a velitelství na ochranu
hranic, aby se navzájem mátly - necítili jste, že nejnepatrnější
opatření vaší zběsilosti vtiskne lidské důstojnosti nesmazatelnou
poskvrnu? A přehlédli jste, že, kdybyste všechny lidi strčili do
uniforem, všichni by pak bez konce musili salutovat sobě navzájem? A
nepozorovali jste, že tento pohyb jednoho dne, náhle, by byl jen
sáhnutím k hlavě, jež by vyjadřovalo pochybnost o vzájemném rozumu? A
že potřásání hlavou třesoucích se invalidů platilo vám, jen vám? A
neupustili jste od své kratochvilné glorie odsouzené k zániku a přece
dále trýznící svět? Jak, a vy tam, vy zavraždění, nepovstali jste
proti tomuto řádu? Proti tomuto systému vraždy a ekonomie, která
musila život pro všechny časy odsoudit k vytrvání, která zastřela
všechny vyhlídky a nejmenší touhu po štěstí vydala na pospas nenávisti
národů? Nesmyslné řádění ve válce a bezdůvodné řádění proti každému,
protože byla válka! Chudoba, hlad a potupa navršena na uprchlíky a
domorodce a celé lidstvo uvnitř i vně konfinováno. A státníci, v
úchylné době jedině povoláni brzdit bestiální pudy lidstva, oni je
rozpoutali! V míru ochotni k vraždění zvířat a dětí, sáhla zbabělá
nenávist k životu po stroji, aby zahubila všechen růst. Hysterie pod
ochranou techniky přemáhá přírodu, papír velí zbrani. Invalidy jsme se
stali vinou rotačky, než se objevily první oběti děl. Což nebyly
všechny říše fantasie evakuovány, když onen manifest vyhlásil obydlené
zemi válku? Nakonec bylo slovo. Onomu, které usmrcuje ducha, nezbylo
než zrodit čin. Slaboši stali se silnými, aby nás dostali pod kola
pokroku. A to zavinila ona, ona jediná, jež svým kurevnictvím zkazila
svět! Ne to, že rotačka uvedla v pohyb stroje smrti - ale že
vyhloubila naše srdce, abychom si už nedovedli představit, jaké by to
bylo: to je její vina na válce! A opojného vína její neřesti napili se
všichni národové a králové země smilnili s ní. A on se s ní domlouval,
apokalyptický jezdec, kterého jsem kdysi, dávno, než to učinil, viděl
se řítit německou říší. Desítiletí minulo od chvíle, kdy jsem viděl,
že jeho dílo je splněno. Všechny ulice jsou ho plny. Jeho vous sahá od
východu k západu a od jihu k severu. A jezdci byla dána moc, aby pokoj
vyzdvihl ze země, aby se vespolek zabíjeli. A viděl jsem jej jako
zvíře s deseti rohy a sedmi hlavami a tlamou podobnou lvímu chřtánu.
Klaněli se šelmě, řkouce: Kdo jest podobný té šelmě? Kdo bude moci
bojovati s ní? I dána jsou jí ústa mluvící veliké věci. A my jsme
padli skrze něj a skrze babylonskou kurvu, která nás ve všech jazycích
země přemlouvala, že jsme navzájem nepřáteli sobě a Se musí být válka!
A vy obětovaní jste nepovstali proti tomuto plánu? Nebránili jste se
nutnosti zemřít, a poslední svobodě: stát se žháři? Proti ďábelství,
které dokonce přikazovalo, aby se sebeobětování za vlnařský trh dělo
pod prapory mravního pathosu! Které uráží Boha, aby dosáhlo jeho
svědectví pro krvavou směnku! Které zašantročilo všechna výsostná
práva a hodnoty života pro ideu hmoty. Které spoutalo dítě v těle
matčině imperativem nenávisti a odevzdalo obraz tohoto bojujícího
mužství, ano dokonce tohoto ošetřujícího ženství, pancéřovaná těla s
plynovými maskami, žasnoucím potomkům jako hordu báječných zvířat.
Chrámovými zvony střílelo na věřící a před oltáři ze šrapnelů se
nekálo! A ve všem tom glorie a vlast? Ano, vy jste zažili vlast, než
jste za ni zemřeli! Vlast od okamžiku, kdy jste musili ve znojném a
pivním ovzduší předsíně k hrdinné smrti svlečeni čekat, když
přehlíželi lidské maso a lidské duše nutili k nejbezbožnější přísaze.
Nazí jste byli, jak jenom před Bohem a milenkou, před komisí
popravčích a prasat! Stud, stud za tělo i duši měl vás odepřít vlasti!
My všichni jsme viděli tuto vlast a šťastnější mezi námi, kteří jí
mohli uprchnout, spatřili ji ještě v podobě drzého hlídače hranic.
Viděli jsme ji ve všech formách mocenského opojeni poštvaného otroka a
v konciliantnosti úplatku chtivého vyděrače. Jenže my ostatní jsme ji
nemusili zažit v postavě nepřítele, opravdového nepřítele, který vás
kulometem hnal před kulomety. Ale i kdybychom ji byli viděli jen v
kontrfejích těchto ohavných generálů, kteří se celou touto velkou
dobou, místo mondénních dam, proinserovali v revolverových divadelních
listech, na znamení, že se ve světě nejen stále kurevničilo, nýbrž
také vraždilo - věru, toužili bychom po policejní hodině v tomto
krvavém bordelu! Jak, vy tam, vy zavraždění, vy ošizení, nepovstali
jste proti tomuto podniku? Snášeli jste svobodu a blahobyt tiskových
stratégů, kořistníků a tatrmanů, jako své neštěstí a své zotročení? A
věděli jste, že oni za vaši trýzeň dostávali čestné odznaky?
Nevyplivli jste jim jejich glorii do tváře? Leželi jste ve vlacích pro
raněné, které ta pakáž směla popisovat? Nevyrazili jste ven, nezběhli
jste do svaté války, abyste nás vzadu osvobodili od odvěkého
nepřítele, který denně bombardoval naše mozky pumami lží? A zemřeli
jste za tento obchod? Prožili jste tento děs, abyste náš děs
prodloužili, kterým jsme se propotáceli zde mezi lichvou a nouzí a
mezi trýznivými protiklady vypasené drzosti a mlčelivého chřadnutí. Ó
vy jste měli méně citu pro nás než my pro vás, kteří jsme každou
hodinu těchto let, která vám vytrhli ze života, od nich chtěli žádat
stonásobně zpátky a kteří jsme pro vás stále měli jen jednu otázku:
Jak budete vypadat, přežijete-li toto! Až uniknete poslednímu cíli
glorie, kdy hyeny se stanou průvodci cizinců, aby vyvolávali vaše
hroby jako pozoruhodnost! Nemocni, ochuzeni, zludračeni, zavšiveni,
vyhladověni, ochabli, padlí pro oživení cizineckého ruchu - toť los
nás všech! Nosili vaši kůži na trh - ale také z naší kůže si vyřízl
jejich praktický životní smysl svůj měšec. Vy však jste měli zbraně a nevtrhli jste do tohoto zázemí? A neobrátili jste se s onoho pole
hanby do nejpoctivější války, abyste nás i sebe zachránili? A
nepovstáváte jako mrtví ze svých podzemních děr, abyste volali k
odpovědnosti tu chasu, abyste se jim zjevovali ve snách se znetvořenou
tváří, kterou jste měli ve chvíli smrti, s bezživotnýma očima z doby
svého hrdinského čekatelství, s nezapomenutelnou maskou, k níž bylo
vaše mládí zatraceno touto režií šílení! Nuže povstaňte přece a
vyjděte jim vstříc jako hrdinná smrt - aby životu vládnoucí zbabělost
konečně poznala její rysy, pohlédla jí do očí na celý život! Vyrušte
je ze sna svým smrtelným výkřikem! Mařte jejich rozkoše zjevením svého
utrpení! Mohli objímat ženy noc po dni, kdy vás zaškrtili! Zachraňte
nás před nimi, před mírem, který nám přináší mor jejich blízkosti!
Zachraňte nás před neštěstím, že musíme podávat ruku auditorům a
setkávat se s katy v civilu. Neboť svědomí této nízké ukrutnosti, jíž
brzda fantasie nebyla odňata vášní, nýbrž jen mechanikou, vzpamatuje
se tak brzy k denní práci, jako se z banality minulosti vpravilo do
vraždění. Na pomoc, vy zavraždění! Stůjte při mně, abych nemusil žit
mezi lidmi, kteří ze ctižádosti nebo pudu sebezachování dali rozkaz,
aby srdce přestala bít a matky šedivěly! Jako že je Bůh nade mnou tento osud se napraví jen zázrakem! Vraťte se! Otažte se jich, co to s
vámi udělali! Co udělali, když jste jejich vinou trpěli, než jste
jejich vinou zemřeli! Co dělali za vašich haličských zim! Co dělali v
oné noci, kdy telefonující velitelství nedostala odpověď z vašeho
místa. Neboť vpředu bylo všechno klidné. A teprve později viděli, jak
jste chrabře stáli, muž vedle muže, pušku u líce. Neboť jste nepatřili
k těm, kteří přeběhli, ne k těm, kteří šli zpátky a jimž, protože
mrzli, jeden otec vojínů musil zatopit kulometným ohněm. Drželi jste
své posice a nepadli jste při kroku zpátky do vražedného doupěte své
vlasti. Před vámi nepřítel, za vámi vlast a nad vámi věčné hvězdy! A
vy jste nevzali do zaječích do dobrovolné smrti. Nezemřeli jste za
vlast, nezemřeli jste vlastí: ne municí nepřítele, ne municí vlastní vy jste stáli a zemřeli jste přírodou. Jaký obraz vytrvání! Jaká
kapucínská hrobka! Ozbrojené mrtvoly, protagonisté habsburského
mrtvého života, sevřete své řady a zjevte se jim ve snu! Probuďte se
ze své ztrnulosti! Vystupte! Vystup, ty milý vyznavači ducha, a žádej
svou drahou hlavu od nich! Ty - kde jsi ty, jenž jsi zemřel ve
špitálu? Poslali mi odtamtud můj poslední pozdrav s informací:
Odtransportován. Pobyt neznámý. Vystup, abys jim řekl, kde jsi a jaké
to tam je, a že se již nikdy nedáš k něčemu takovému zneužít. A ty
tam, s tou tváří, k níž jsi byl odsouzen ve své poslední minutě, když
se komandující bestie, s pěnou u úst, kdysi snad člověk jako ty, vrhla
do tvého zákopu - vystup! Ne, že jsi musil zemřít - ne, že jsi toto
musil prožít, promění napříště všechen spánek a každou smrt v posteli
ve hřích. Ne vaši smrt - váš zážitek chci pomstít na těch, kteří vám
jej vnutili! Vytvořil jsem z nich stíny, jimiž jsou a jež chtějí
přelhat v klamné zdání! Stáhl jsem s nich maso! Ale myšlenkám jejich
hlouposti, citům jejich zlovolnosti, strašnému rytmu jejich nicoty dal
jsem tělo a dávám jim se pohybovat. Kdyby hlas tohoto věku byl býval
zachycen ve fonografu, pak by vnější pravda usvědčila vnitřní ze lži a
ucho by nepoznalo ani té ani oné. Takto však činí doba podstatu samu
nepoznatelnou a poskytla by největšímu zločinu, který kdy byl spáchán
pod sluncem, pod hvězdami, amnestii. Já jsem zachránil podstatu a můj
sluch objevil zvuk činů, moje oko gesto mluvy a můj hlas, třebas jen
opakoval, citoval tak, že základní tón je zachycen na věčné časy.
A dovolte,
Bych řek tam světu nevědoucímu,
Jak všechny tyto věci dály se;
To bude zvěst o činech smilnických
A krvavých a nepřirozených,
O božích soudech, vraždách náhodných,
O smrtích nástrahou i násilím; A koncem úklady jak selhaly
A padly zpět na hlavu strůjcovu.
To vše vám pravdivě chci povědět.
A kdyby časy již neslyšely, pak přece by slyšela bytost nad nimi!
Neučinil jsem nic jiného než že jsem zkrátil tuto smrtelnou kvantitu,
která se ve své nezměřitelnosti dovolává pomíjeni času i časopisu.
Všechna její krev byla přece jen inkoustem - nyní se bude krví psát.
Toto je světová válka. Toto je můj manifest. Všechno jsem zrale
uvážil. Vzal jsem na sebe tragedii, která se rozpadá do scén
rozpadajícího se lidstva, aby ji slyšel duch, který má slitování s
obětmi, i kdyby se byl pro všechny časy zřekl spojení s lidským
sluchem. Nechť přijme základní tón této doby, echo mého krvavého
šílenství, jímž jsem spoluvinen na těchto zvucích. Nechť ji přijme
jako vykoupení! (Zvenčí, z daleka, volání: - - níí!)
Proměna.
55. scéna
Banket u jednoho sborového velitelství. K divákům obrácená stěna síně
je vyplněna kolosálním obrazem Velká doba. Hudba hraje: Der alte Noah
hat's doch gewusst, die schönste Boa wärmt nicht die Brust. Hodokvas
se chýlí ke konci. Důstojníci spojeneckých armád si připíjejí. Z dálky
hřměni děl. Husarský nadporučík roztříští sklenici o zeď.
Pruský plukovník (vedle generála, brouká si a pokyvuje hlavou): Starej
Noah, ten věděl přece - No, zdravíčko!
Generál (povstává za provolávání slávy, klepe na sklenici): Pánoe teda - protože náš důstojnický sbor - překonal - čtyřletý bezpříkladný
zápas - teda proti přesile celého světa - teda skládám důvěru ve svůj
štáb - jsa přesvědčen - že budeme i nadále - neochvějně - podle
možnosti - čelit. Zoceleni bojem jsou naši hrdinní vojíni - ti chrabří
hoši - jdou novým vítězstvím vstříc - nekolísáme - budeme vědět, jak
čelit kdekoli - do morku zasaženému nepříteli - a dnešní den - dnešní
den, pánoe - bude tvořit mezník - v dějinách naší gloriosní obrany na
všechny časy! (Volání: Sláva!) - Jen do toho! Od vás však, jimž
připadá nejtěžší úkol v tomto bezpříkladném boji - jakož i od našeho v
boji a smrti věrného mužstva, kterému byla vnucena nejneúnavnější
povinnost - teda očekávám od vás všech - že budete do posledního dechu
s pohrdáním konat svou povinnost! Jde o poslední, ale tuhý zápas nejde o nic malého. Věru! Stojíme tu přece všichni, každý jednotlivý a každý zastane své místo - na svém místě, aby vytrval - tamtéž - kam
vojína postavila naše povinnost - a Nejvyšší služba nás usadila
(Volání: Sláva!) - jak se na gážistu patří! V této chvíli vzpomínáme
svých drahých ve vlasti - kteří jsou vzdáleni a nás věrně vzpomínají.
A špecielně matky, které šly příkladem napřed - obětujíce teda
přirozeně s radostí své syny na oltáři vlasti! A věru - není lehké v
této chvíli shrnout všechny myšlenky - protože stále musí být namířeny
na jediný cíl. Jde o to - pravím to v plném vědomi dosahu tohoto slova
- jde o to, abychom zvítězili! Zvítězit, pánoe - víte, co to znamená?
To je volba, která vojínovi zbývá - jinak musí pokryt slávou zemřít!
Za tímto účelem - chci se uzavřít očekávání - že, vy pánoe - vzhledem
k tomu a se zřetelem na to jste v péči o vřelejší, srdečnější kontakt
s tímto - teda s mužstvem - pro nejmožnější snížení osobního nebezpečí
- teda - se obětovali. (Volání: Sláva!) Neboť, pánoe - my všichni víme
- poslední věc, kterou důstojník, především štábní důstojník, má - je
(Volání: Jeho čest!) - uhodli jste to, pánoe - jeho čest! A tu si
nedáme - teda však já vím - jsou takové subversivní živly - které
sahají až docela dopředu do nejpřednějších řad - ale - pánoe - nám
nemohou podat sklenici vody! Oho! Náš lidský materiál ještě něco
vydrží! (Volání: Bravo!) - A my, kteří jsme krev z jejich krve a duch
z jejich ducha - ne a tisíckrát ne! - důstojník cítí s prostým mužem,
s jednoduchým mužem, který dnešního dne je baštou, o niž si nepřátelé
krvavě rozbijí hlavy - jestliže si chtějí vylámat zuby! A to mohou
říkat co chtějí, tihle pisálci - nesmí se generalisovat! (Udeří rukou
na stůl) - copak se to smí? (Volání: Ne!) Tihle pisálci - nemyslím
ovšem oba pány válečné zpravodaje, kteří nás dnes poctili - víme
příliš dobře, zač branná moc vděčí dobře uniformovanému válečnému
zpravodajství - tisk - jenž v plnění své vysoce patriatické povinnosti
ovyšuje - oživuje - odvahu zázemí - může u nás vždycky počítat s
ohlasem! (Volání: Bravo!) Nemyslím tyto pány a doufám, že pánoe to
teda nevztahovali na tyto pány - oceňujíce podle možnosti plně jejich
všeobecně užitečnou činnost (Volání: Bravo! Váleční zpravodajové se
uklánějí.) Myslím - tyhle anarchisty a defetisty - kteří vnášejí svůj
rozkol a roztrušováním pověstí přispívají k rozšíření téhož! To jsou
ty živly! To jsou ti lidé, kteří nejdříve podrývají a pak ještě
provádějí rejdy. A já se Vás tážu, pánoe - máme toho zapotřebí?
(Volání: Ne!) V mém sboru - kde jsou všechny národy spolu mírumilovně
zastoupeny - máme v našem štábu německé pány a máme české pány, máme
Poláky a Ghorvaty máme a rumunské pány máme tu a pánové mojžíšského
vyznání jsou taky tady. A což nemáme taky zástupce našich nádherných
honvédů? (Volání: Eljen!) - Tak to si teda ještě nikdo nestěžoval! To
se vždycky říká - národnosti sem, národnosti tam. Táži se vás, pánoe pozoruje se tu něco takového? Teda proto pravím - kaše se nejí tak
horká jak se vaří! Alespoň u nás! Tady ukažte pánům spojencům, které s
pýchou smíme dnes spatřovat u této tabule - (Volání: Sláva!) - jak u
nás panuje naprostá jednota! Každý vyplňuje své místo - s pohrdáním neboť my víme všichni, že a zač musíme vytrvat, všechny národnosti bez
výjimky, jak tu sedíme, v této nám vnucené obranné válce germánské
rasy proti rase slovanské! (Volání: Hurrá! Sláva!) Naše zbraně v tomto
bezpříkladném zápasu se jmenují důvěra a kázeň! (Volání: Bravo!) Ó, já
držím na kázeň - ale železná musí být! A my všichni - mohli bychom
věru o tom leccos vyprávět. Při poslední inspekci musil jsem teda
ohledně toho pozorovat nepořádky a musil jsem bohužel taky vytknout,
že mi tam venku padlo příliš málo pánů. Nechci se nikoho dotýkat, ale
jde přece o to, abychom šli dobrým příkladem napřed. Místo abychom
vlastní ctěnou kostru uvedli do bezpečí! (Volání: Bravo!) Můj vysoký
vzor, Jeho Excelence Pflanzer-Baltin (Volání: Sláva!) razil výrok:
Však já už své lidi naučím umírat! Toho se držím! A co vlastně ti lidé
chtějí? Copak chtějí věčně žít? Na takové záliby, pánoe, teď není doba
- když je vlast v nebezpečí, která však dá-li Bůh - vyjde - jako fénix
z ocelové lázně války! Čeho nám je třeba - je sebekázeň! Změkčilost
nemohu trpět. Když jste měli to štěstí, tehda jak Jeho císařská Výsost
nejjasnější pan arcivévoda Bedřich (S dojetím) otec vojínů (Volání:
Sláva!) - pronikl až do nejpřednějších zákopů, aby odevzdal mužstvu
milostivé pozdravy Jeho Veličenstva nejvyššího vojenského velitele
(Volání: Sláva!) - to jste teda přirozeně měli radost! Inu, co by
chtěli ti lidé ještě mít? Tehda bylo ještě docela klidně venku a
nebyly tak pohnuté dni jako dnes, kdy vzdorují útokům. Ale ne, to se
popichuje a jsou dokonce živly, které to přivedly šťastně tak daleko,
že si mužstvo stěžuje a dovoluje si - kvůli sušené zelenině a tak chtěli by pokud možno jako v míru supírovat u Sachra (Veselost.) - a
třikrát denně kremrole! Teď se musí vytrvat! (Bravo! Bravo!) Pánoe tohle já perheroskuji a kde pozoruji náznaky, tam na to jdu zostra!
Kázeň - víte, pánoe, co to znamená? Kázeň znamená přísnost vůči
mužstvu! Autorita to je - co je pro vojína denním chlebem! Jestliže tu
podryjí, pak přestává všechno! Ti pisálci - Bismarck - byl sice - teda
náš velký spojenec - razil jadrné slovo: Co nám meč zničil - to perem
zase ztratíme! Pánoe, nenechme to vypadnout z naší mysli! Vzpomeňme
si! - Ale divím se trpělivosti našeho vysokého ministerstva války.
Kdyby bylo podle mého, musila by censura dát odstrašující příklad a
všechny tyhle lidi pověsit! (Volání: Bravo!) Auditor et altera parte!
Bojoval jsem již proti kaclmachrům, když tyhle živly ještě nebyly na
světě! (Volání: Bravo!) - to mohu s pýchou říci! Ale, pánoe - když to
se děje u zeleného stolu, tu arci - nemůžeme převzít odpovědnost.
Nesmí se věřit všem nepřátelským lžím o nás. Obětavosti bychom měli
dost v naší drahé vlasti, ale co nám chybí, je oddanost a právě na té
záleží! Teda - nesmí se takové subversivní živly vůbec nechat
vzniknout - protože by jinak mohly působit jako podkopy. Když my zde
všichni zůstaneme neochvějni, pak necháme i poslední rozhodnutí, které
nám nepřítel vnutí - plánovitě a čestně k sobě přistoupit! Kdo z nás
nevzpomíná přímo bezpříkladných činů, s nimiž náš za všech dob
osvědčený, smrti se nebojící oddíl šel příkladem napřed - když věrně
sledoval náš rozkaz v bouři a nebezpečí! A věru - namnoze se obětující
štáby převzaly vždy plánovitě odpovědnost a také ji bezpříkladně
vyplnili! A což jsme nedosáhli krásných úspěchů? Úspěchů, které budou
žít v análech naší branné moci, zatím co my sami jsme kdysi pokryti
slávou padli. Což jsme nedosáhli úspěchů, které vyvolávají závist
našich spojenců - našich nepřátel - takže je chtějí zmenšit? Lehkým
nám to, pánoe, věru neudělali. Jsmeť přece obklopeni samými nepřáteli
a nastavujeme číselné přesile po všechen čas hruď! Vítězství nad
vítězství, pánoe! Kdo by si to byl pomyslil před čtyřmi lety, tehdy
když jsme vytáhli za nejistým cílem, abychom rozšlápli Srbsko plánovitě a za zvuků pochodu prince Evžena! (Volání: Sláva!) - A což
se nám to nezdařilo? Nerozdrtili jsme Srbsko, pánoe? Rozdrtili jsme
je! (Volání: Sláva!) - To se řeklo: až sem a ani o krok dál! Teda vymést železnou pěstí! Pánoe, ještě krok a vítězství je naše! Rusko
ukazuje se stále jasněji - to je obr na hliněných nohách! To je téměř
překonané stanovisko! A pokud jde o ty kaclmachry - no teda, kdo z nás
pochybuje ještě o konečném vítězství? Povinností vojína, pánoe, je se
dobře bít, a my jsme se bili dobře, věru! Ti chrabří - kteří šli
napřed a všechno vsadili na jednu kartu! Vzpomínáme jich - neboť
třímali prapor svého pluku a zpečetili jej pokud možno krví! Pánoe žijeme ve velké době a pro naši vlast nedocenitelné plody jsou ještě
ve stavu zrání - její vážnost ve světě - a především vděčíme této
ocelové lázni horentní rozmach duší, který jsme prodělali. Copak to
není nic? Nyní nás odděluje ještě jen jeden krok a nepřemožitelně jsme
dosáhli vavřínu! Proto pravím - a to platí pro gážisty stejně jako pro
prostého muže - chladnou rozvahu, chladnou krev, pánoe! Na vás v
poslední řadě záleží - buďte si toho vědomi! Víte, zač tu stojíme! Za
Nejvyšší Službu (Volání: Sláva!) - za našeho nejmilostivějšího císaře
(Volání: Sláva!) - jemuž každý má dát své nejlepší, navzdor bídě a
smrti v bouřích, nebezpečích a podnicích všeho druhu, jak se patři na
chrabrého válečníka! (Volání: Sláva!) Bůh pomáhej dále! Připíjím na
blaho našich všemocných spojenců - jež tu spatřujeme ve znamení
osvědčené, v bouřích vyzkoušené věrnosti Nibelungů bok po boku s námi
spojeny na zdar i zmar! (Volání: Sláva! Hurrá!) Jeho Veličenstvo
německý císař a Jeho Veličenstvo náš nejvyšší vojenský velitel, náš
nejmilostivější císař a král spolu s dědičným vladařským domem - ať
žijí! Sláva! sláva! sláva! (Burácející volání: Sláva! Hurrá! Všeobecné
připíjeni. Sedne si.) - Co to tady servíruješ?
Sluha: Excelence, prosím poslušně, ruční granáty.
Generál (směje se z plného hrdla): To je přece zmrzlina v koulích těm u nás říkají ruční granáty! Teda ve jménu božím - sem s ručníma
granátama!
Pruský plukovník: Sem s ručníma granátama! - Hrom do toho, ste vy
Rakušani ale řízný chlapíci! No my sme nedávno měli masakrovou
polívku, pak bitevní paštiku s jelitem (Veselost) a nakonec torpéda se
šlehačkou. (Zpívá)
Kdo svoje hosty živí
Tak dobře, jako my?
My střílíme jak diví -
Leč jenom s citem vždy!
(Volání: Sláva, hurrá! Veselost.)
Generál: Ať žijí německé ponorky! (Volání: Sláva! Hurrá! Přípitky.)
Pruský plukovník: Excelence, nedovedu nadělat mnoho slov a pronést
proslov - na to už nestačím. Na to - je vaše maďarské víno příliš
dobré. (Veselost.) Ale tolik mohu ještě říci - Vaše slova promluvila
také k mému německému srdci! Kde chybí kázeň, tam to špatně dopadne.
Malátný duch, který u vás Rakušanů panuje v zázemí, byl by nepochybně
uvedl i frontu v kolísání - (Jeden setník padl pod stůl. Vznikne
rozruch.)
Generál: Pisálkové jsou na tom vinni! Co chcete ostatně - my nic, my
muzikanti!
Pruský plukovník: Ne tak. Vaše fňukání o mír bylo nepřístojné. To jste
se prohřešili na sobě samých. Nyní hrozí tento duch, že zamoří také
frontu.
Generál: Slyšíte to? Kázeň musí bejt, to se nedá nic dělat!
Pruský plukovník: Ludendorff má k Vám plnou důvěru, Excelence.
Generál: To je pro mne příliš lichotivý. No však já dbám na lidskej
materiál - ale já se dívám taky na pány! Teď to zase trochu doplníme špecielně u Kag to chybí - s Flakem bych už byl spokojenější - naši
páni lékaři sou celkem docela hodný, dělají co můžou - u konstatýrunku
a vůbec. Všecko už je instradýrovaný. Víte, s těma náhradníma tělesama
Pruský plukovník: Protézy? - Ach tak!
Generál: K instradování!
Pruský plukovník: No dneska by moh bejt horkej den.
Generál (utírá si čelo): Zatraceně horko je tady uvnitř. (Přichází
telefonní důstojník, přistupuje k službu konajícímu štábnímu
důstojníkovi a odevzdává mu depeši. Důstojník generálního štábu ji
otevře, zdvihne se, potácí se ke generálovi a šeptá mu něco do ucha.)
Generál: Blbci!
Pruský plukovník: Co se děje?
Generál: Vzali naši posici. Na druhou linii zpátky. Na tom má vinu
Wottawa!
Pruský plukovník: To je fatální! No to ste zase jednou křičeli hurrá
na falešný noze? (Hudba hraje vídeňskou píseň.) Ach to je skvělý.
(Zpívá s sebou.) Pijme eště flašku - pijme eště flašku - já - mám plnou tašku - (Divá se kolem sebe.) Ale dyť já přece několik z těch
pánů eště neznám - (Ukazuje na skupinu důstojníků.)
Generál (kyne): Ty! ty! ty! (Důstojníci povstávají.)
Husarský nadporučík: Géza von Lakkati de Némesfalva et
Kutjafelegfaluszég.
Pruský plukovník: Komický meno. Fidélní chlapík.
Generál: To je rudej ďábel.
Pruský plukovník: Rudej ďábel - to je řádný. Jo ty nádherný honvédi!
Jeden setník: Romuald Kurzbauer.
Pruský plukovník: Vídeňák?
Generál: Ne, ze Salcpurku je.
Jeden nadporučík: Stanislaus von Zakrychiewicz.
Pruský plukovník: Chorvat?
Generál: Polák, Polák.
Pruský plukovník: Ach, ušlechtilej Polák!
Jeden poručík: Petričič.
Pruský plukovník: Rumun?
Generál: Ne, Chorvat.
Jeden nadporučík: Iwaschko.
Pruský plukovník: Čech?
Generál: Rumun.
Jeden setník: Koudjela.
Pruský plukovník: Ital?
Generál: Pémák!
Rytmistr od třenu: Třenový referent Felix Bellak.
Pruský plukovník: Aha. (Představení si sednou. Vrchní štábní lékař si
připíjí s vrchním auditorem. Polní rabín s polním kurátem.) Tak
vesele, vrhači svatozáře. Jen řízně, jen řízně! Tak se to patří!
Jeden setník: To je náš statečný kanón na obranu proti hříchům!
(Hlučná veselost, do niž vpadne polní kurát.)
Polní kurát: Áááno, áááno - však já jim zatnu žílu!
Pruský plukovník: Za - tnu? Skvostný slovo! To patrně znamená
odstranit? Ten muž je asi z venkova?
Polní kurát: Ne, pane plukovníku, z Lince.
Pruský plukovník: Ach, krásný Linec v zeleném Štýrsku!
Generál: Teď dá některý z mých nadaných mladších pánů něco k lepšímu!
Vrchní intendant: Wowes!
Generál: Wowes, nastoupit ke klavíru! Rychle!
Wowes (sedne si ke klavíru, hraje a zpívá k tomu):
Když tě tak - u okna zřím Bolest cítím - v srdci svým.
Chtěl bych být zas - u tebe.
Neboť ty jsi - štěstí mé.
(Volání: Bravo, Wowes!)
Wowes: Eště není konec!
Pruský plukovník (brouká si a pokyvuje): Neboť ty jsi - štěstí mé.
Fajn to udělal!
Wowes (pokračuje):
V posteli když - s tebou dlím Radost cítím - v srdci svým.
Hnout se nechci - od tebe.
Neboť tam je - místo mé. (Veselost. Volání: Bravo, Wowes!)
Pruský plukovník (brouká si a pokyvuje): Neboť tam je - místo mé.
Báječnej chlapík! (Připíjí mu.)
Generál: On taky sám komponuje! Ó, on je dokonce kouzelník.
Prestižatér! Ten baví celou společnost!
Pruský plukovník: Ale děte!
Generál: Jo, to je mazanej chlapík! Ale já ho taky nepustím ven. Teď
sem ho zadal na velkou stříbrnou. (Hřmění děl.)
Důstojník německého generálního štábu: Ať žije rakouská roztomilost!
(Volání: Sláva! Hurrá! Přípitky.)
Vrchní štábní lékař: Ať žije německá organisace! (Volání: Sláva!
Hurrá! Přípitky.)
Generál: Oho! My taky - pánoe! My taky! - Oho! To je málo platný Jdeme - za naším praporem - (Hudba hraje: Heut hab i schon mein Fahnl.
Smích a zpěv na konci tabule.) Co to tam - máte?
Jeden rytmistr (zpívá): Heut hab i - schon mein
Vrchní intendant: Kdopak to tady bumbuje -? (Veselost.)
Telefonní důstojník rychle vstoupí, přistoupí k službu konajícímu
důstojníkovi generálního štábu a odevzdá mu depeši. Důstojník
generálního štábu se zdvihne, potácí se ke generálovi a šeptá mu něco
do ucha.
Generál: Takovej dobytek!
Pruský plukovník: Co se děje?
Generál (čte): Posice - rozstřílena. Zákopy jsou demolovány - těžkou
zničovací palbou - Ty číňani! - zkazejí člověku nejkrásnější úspěchy
-! (Nechá depeši padnout.) Ach co - vůbec ani neignorovat.
Pruský plukovník (zdvihne ji): Zálohy vrženy do boje. Reservy na našem
úseku úplně vyčerpány. Baterie staženy zpátky do původní posice Himlhergot! (Silnější hřmění děl.)
Službu konající důstojník generálního štábu (k jednomu vojenskému
sluhovi): Nenalejvej furt. Dneska potřebuju - jasnou - hlavu. Kolik
bot a čepic ztratil, neříká toseví zase. Blbec!
Důstojník německého generálního štábu: Cože? Bot a čepic?
Službu konající důstojník generálního štábu: Víš - mužů a pánů.
Pruský plukovník: Zdá se, že vám milým Rakušanům by se přece líp
dařily mírové ofensivy. No doufejme, že Hindenburg to už spraví. Konec
konců přijde přece jen řada na nás, abysme vás vytáhli z bryndy!
Generál: Pánoe - jsme hrdi- že - bok po boku s naším bojem zoceleným
spojencem - v zářící zbroji - pánoe, připíjím věrnosti Nibelungů - v
tomto spojenectví - co teď vybudovali - (Volání: Bravo!) a - a Pruský plukovník: Prohloubili! (Volání: Sláva! Hurrá! Hudba hraje
Wacht am Rhein a nato Heil dir im Siegerkranz.) Děkuju vám, pánoe děkuju vám! Ale teď zase bez toho slavnostního rumlu, smím-li prosit.
Slavnostní pečeni si schováme pro den konečnýho vítězství. Teď zas
některou z těch vašich skvostných rakouských písniček - od vašeho
nádherného Leháára, co nám na západní frontě udělal takovou radost.
(Volání: Bravo!)
Generál: Hrejte: Sag Schnucki zu mir!
Pruský plukovník: Schnucki - copak je to? Tak teda Schnucki, báječný!
(Kapela intonuje tuto píseň.)
Generál: Ale co je to dnes s našima polníma matracema? Ty sou dnes
přece jako pěna? Copak nezpíváte sebou?
Rytmistr (volá přes celý stůl): Sestra Pavla - ta ti má takovýhodle
Kruppa! Prima -! To se může sestra Ludmila schovat!
Sestra Pavla (vříská): Au! - Přestaňte - to je strašnej člověk!
Rytmistr: Copak je, copak je, komplimenty se už taky nesmějí dělat?
Sestra Ludmila: Dycky s těma narážkama!
Jeden nadporučík: No a co je s kozičkama -?
Pruský plukovník: S kozičkama -? Co je to zase za komický slovo - co
tohle zas znamená? (Generál mu podává vysvětlení.)
Vrchní intendant: Ať ty holky zazpívají duet! (Volání: Duet!)
Jeden nadporučík: Polní kurát a polní rabín ať taky zazpívají duet!
Druhý: Polní rabín umí jodlovat - a polní kurát - ne - obráceně (Hlučná veselost.)
Pruský setník: To je mela!
Třetí nadporučík: Seš holt fešák. (Prudké hřmění děl.)
Dělostřelecký referent: Ty dnes ale pracujou prima - pánoe -! To přece
praská jako do taktu!
Polní kurát (zpívá): Können nimma Katzl mach'n, es tuat halt gar zviel
krach'n! Tschiff, tscheff, tauch - der Wallisch liegt am Bauch!
(Smích, ostatní zpívají s sebou.)
Několik důstojníků: Na zdraví, důstojnosti! (Připíjení.)
Pruský plukovník: Bojím se, že to je perný den!
Generál (utírá si čelo): Jak ve psích dnech. (Hudba hraje: Am
Manzanares.)
(Telefonní důstojník se vřítí dovnitř, přistoupí přímo ke generálovi a
šeptá mu něco do ucha.)
Generál: Cože? Ty mizerové - zatracený - frontový prasata -!
Pruský plukovník: Co se děje?
Generál: Já - tomu - nerozumím. Já sem - přece výslovně Pruský plukovník: No co je, děti - jen se mi teďka nepoložte, kdy máme
vítězství v kapse!
Generál: Kristepane - teďka sme v rue de Kack!
Pruský plukovník (k telefonnímu důstojníkovi): Co se děje?
Telefonní důstojník (v největším vzrušení, koktá): Přední voj nazpět
proudících divisí dosáhl už posic sborového velitelství - celé
dělostřelectvo bylo opuštěno - silnice jsou zataraseny namačkaným
třeném - oddíly demoralisovány - nepřátelská kavalerie nás prudce
tísní. (Odejde. Plukovník mluví horlivě s generálem. Ostatní volně
konversují.)
Jeden setník: Poslouchej - Koudjelo Koudjela: Joo Setník: Moučník byl dobrej. Ale mooc dobrej!
Koudjela: Joo Setník: Poslouchej - Koudjelo Koudjela: Joo Setník: Víno je dobrý! Ale mooc dobrý!
Koudjela: Joo Jeden podplukovník (k spícímu plukovníkovi): Poslyš, pane plukovníku!
Rakouský plukovník (probudí se): Co se děje Podplukovník: Nic! (Veselost.)
Jeden poručík (volá přes celý stůl): Ty, Windischgraetzi - hrál si
dnes se Schlesingrem bridge?
Rytmistr: - Dejte pokoj, nejskvělejší doba tisku byla na začátku, jak
eště měli Roda Rodu - teď nemaj vůbec nic.
Jeden nadporučík (rýpne ho): Pšt - ty dva židovský kluci! (Hlasitě.)
Víš, znamenitý sou se mi zdá ty věci od Schalkový - moc instruktivní!
- příští tejden příde k nám ven - no především je statečná, to musí
uznat i nepřítel!
Rytmistr (rýpne ho): Pšt - to je přece otráví eště víc! (Hlasitě.)
Víš, Roda Roda, ten to uměl, tak jednou větou celou vojenskou situaci
- teda na příklad, to si eště dobře pamatuju - jak napsal: Budete svůj
plášť sotva ještě potřebovat, řekl nadporučík, když nechal přivázat
popa ke třmenům hulánova koně. Nic víc.
Nadporučík: To je správný, ale čím to, že sis to tak pamatoval?
Rytmistr: No, blboune - copak neuhádneš, kdo byl ten nadporučík? Já!
Nadporučík: Di! - Co ten vlastně vyved?
Rytmistr: No rejdy a vůbec. Červenej nos měl - teda víš, hotovej
světelnej signál! Ten byl správnej!
Jeden nadporučík (k druhému, který sedí zadumaně): Ty - co tak
přemejšlíš? Ty mysliteli jeden.
Druhý: Víš, myslím holt - teď, na nároží u Sirka. Tady člověk sedí První: Víš - já taky.
Pruský nadporučík: - Ne děti, s tím mi dejte pokoj, vítěznej mír si
pěkně dobudete beze mě - já přece musím příští tejden do Berlína. Máme
tam dostihy na paměť hrdinů.
Druhý: Ach kdopak by myslel na zejtřek! Hlavní věc je pořádná flaška,
aby člověk měl správnou váhu. Ty strejdové ze zázemí Rytmistr: No já si taky neříkám o urlaub. Ojé - do země, která oplývá
tykvema a kukuřičným chlebem! (Veselost.) - můžou mě mít rádi!
Jeden setník: Co, Reischle, ale na frontu holt taky nemáš gusto?
(Veselost.)
Rytmistr: Ty máš co mluvit, ty óbrulejváku!
Druhý pruský nadporučík: Mimo jiný je nejhorší věc na frontě každej
den marmeláda.
První: Ach máslo pro hrdiny už taky došlo. V Rusku sou teď na tom
mizerně. Tam mají na jednom úseku docela správnou choleru. Víte,
protože chlapi pili vodu z jezera, kde byly rusácký mrtvoly.
Rytmistr: To by nebylo nic pro mě, já potřebuju šampus! (Hlučná
veselost.)
Druhý: - Jo, vařit umíte vy Rakušani, ale ty chody, co sme měli jednou
při polední tabuli v Homburgu - tadyhle (Ukazuje jídelní lístek):
Hovězí polévka s masem - Královská paštika - Pečené rýnské ryby s
remouladovou omáčkou - Bažanti v hrnku - Jehněčí hřbet po domácku s
halberstadtskými párky - Skopová kýta s fazolemi a artičoky - Chřest
se smetanovou omáčkou - Niersteinský moučník z Kasina Duisburg Kupferberg-Gold - Zmrzlina - Pečené ovoce - Sýrové tyčinky! Jo! Na to
se nezmůžete! (Volání: Oho!)
Pruský plukovník: - Néé děti, váš slavnej balet z dvorního divadla byl
u vás?
Generál: Jo - a za tejden dostaneme kabaret, ten se nechá vidět!
První válečný zpravodaj: Pane plukovníku, moje dílo!
Druhý válečný zpravodaj: Jak to? Podnět sem dal já!
Jeden nadporučík: - Ale ne, to bylo přece při sedmý bitvě na Isonzu,
víš, jak u nás venku byl Sascha Jiný nadporučík: - No jo, plukovník si stěžuje na to hřmění děl.
Nemůže v noci spát. To byly ty dřívější kvartýry lepší. Já sem pořád
říkal, situace je nepříznivá. To zase bude noc dneska! Stát se nemůže
nic, ale ten hluk v noci je protivnej. (Prudká detonace.)
Dělostřelecký referent: Ten se naboural!
Jeden poručík: - Scharinger od jedenáctejch? No ten ti má kliku! Teď
je zadanej Rytmistr: - Ty, víš, teda poprsí - (Gesto) prima!
Jeden nadporučík: Ty, ale co já teď mám in petto -! Teda tuli -!
Rytmistr: Ty holkaři! V poslední Mušketě Jeden major: Náš menážní důstojník ať žije! (Volání: Sláva!
Připíjení.)
Generál: Jo ten Pschierer! To je správnej chlap! Dvanáct chodů - to se
musí říct. (Připíjí mu.)
Vrchní auditor: No teda já jsem se už připravoval na leckerej těžkej
chod (Veselost.) - ale to musím říct - Pschierer, na zdraví!
Major: Poslouchej, neslyšíš nic o Haschkovi?
Vrchní auditor: Haschka je furt stejnej. Pilnej -!
Major: Ale teď přece už nemůže pracovat pro StögerSteinera? Teda tolik
práce přece už nemůže mít!
Vrchní auditor: Jo ty doby sou pryč. Ale Haschka je ti fešák. Svýho
koníčka holt má furt. To on si schová rozsudek smrti, přesně až je
snědená polívka. Podívá se na hodinky, vyskočí, s pečení ať na něj
počkaj řekne - bim ho už je tam v kulečníkovým pokoji k vyhlášení
rozsudku. Jeho nejkrásnější případ byl u pochodovejch formací od
patnáctýho sboru, víš Wocheiner-Feistritz. Tam bylo pár humanitářů, ty
se rozčilovali - nehodilo se jim to právě proto, že si to
Stöger-Steiner přál - no jo, měl holt bejt danej výstražnej příklad.
Major: - p. u.?
Vrchní auditor: Ale ne - ten případ je přece proslulej. Nějakej chlap
ukrad někomu prkenici; no a skrz mříže mu napovídali, že bude za to
zastřelenej. Tak ten chlap utek - ze strachu. No Haschka povídal, i
dyž to není vyslovená deserce, protože to bylo jen ze strachu - že to
je kvůli tomu přikladu. Protože teda přirozeně Stöger-Steiner na to
klade váhu. - To se ti ty humanitáři postavili na zadní nohy. Že prej
kvůli tomu ho nevodsouděj! Co tomu říkáš? Škandál něco takovýho!
Aktivní důstojníci!
Major (zděšeně): Aktivní -?!
Vrchní auditor: Jo a to je prosím možný! Ale prosím tě - já sem přece
sám měl případy, kdy i při sebezmrzačení některýho chlapa chtěli
vysekat. Prosím - aktivní důstojníci! Nosejí císařův kabát! Těm by se
mělo nabančit! Tyhle převratný ideje pronikly holt už dokonce do
našeho užšího stavu.
Major: Co chceš, v bitevní Unii dělají taky už okolky s mužstvem. No nechci nic říkat, nesmí se generalisovat, na štěstí je duch
neporušenej. - Tak poslouchej, co se dělo dál?
Vrchní auditor: No tak jim musel slíbit ten Haschka v protokolu, že
ten chlap dostáné milost, když ho jen odsouděj. Ale ten Haschka,
prohnanej jakej už je, neřek nahoře ani mú o protokolu - no tak to
teda přirozeně štantepé vykonali. Víš, u nás se už dalo taky moc
výstražnejch příkladů - ale taková exekuce, to se už musí říct tuli!
Jo, ten Haschka, to je holt něco extra.
Major: Víš, s těma humanitářema - těch už mám plný zuby. Dyž takovýho
ňákýho humanitáře vidím jen na dálku, už sem dožranej. Bouřit se proti
Stöger-Steinerovi! To ti tenhle Tersztszyansky jednou udělal krátkej
proces. Totiž - neudělal vůbec žádnej proces.
Vrchní auditor: Jak to?
Major: Víš, to ti byl taky takovej humanitář - teda užší příslušník
tvýho stavu Vrchní auditor: No mě nemusíš podezřívat, ty!
Major: Ale di, já tě jen tak trochu škádlím. Tak poslouchej - ten se
zdráhal naložit s jedním chlapem podle stannýho práva. Je to jen
disciplinární věc, povídá a takový kecačky. No při obědě - přijde ti
dovnitř ten Tersztszyansky, sedne si k polívce - ty ale tak klidnýho
sem toho Tersztszyanskyho eště neviděl! - povídá, pane
setníku-auditore povídá, s Vaším delinkventem nepotřebujeme už vůbec
žádný líčení. Jak to ptá se ten. No podívejte se na něj venku v
zahradě - jen se na něj podívejte - venku leží. Tak ti ten
Tersztszyansky prostě řek cukfírovi, aby toho chlapa oddělal,
bajonetem - bim ho! Víš, protože ti měl vztek na toho vzpurnýho
člověka.
Vrchní auditor: Na toho chlapa?
Major: Ale ne, na toho auditora!
Vrchní auditor: Ach tak, přirozeně! Ty poslouchej, nedávno sem se
hádal, že je ten Tersztszyansky přece čestnej doktor filosofie - nebo
ne?
Major: No to bych řek! - Ty richtik, copak dělá ten Stanzl od
výzvědnýho oddílu? Je ten eště v Albánii? Já sem slyšel, že ho chtějí
přendat do Feldkirchu pro lepší službu?
Vrchní auditor: Depak, ten ti má v Albánii nad hlavu práce! Ty, ale
ten Balogh - víš v Kosovo-Mitrovici Major: Jo richtik, tuhle sem slyšel o takový nějaký popravě s trháním
zubu nebo co.
Vrchní auditor: To je klep. To je neuvěřitelný jak toho člověka
pomlouvají - to sem ti právě chtěl vyprávět. To je nejnevinnější
historka na světě. To celý spočívá prostě na tom, že měl jednoho
šestnáctiletýho k pověšení, protože to byl komita. No tak povídal tomu
doktorovi, aby se holt podíval, jestli ten chlapec nakonec už nemá zub
moudrosti. No povídá doktor, má. No tak tam napsal 20 - tak ho holt
pověsili. Teda dal si eště práci s tím podíváním. To byla ta chyba tak se to dostalo ven. No a pak, protože za to dostal od vrchního
velení armády důtku, vznik ten celej klep. No, vrchní velení armády
neřádilo dřív, mezi náma řečeno, tak s důtkama v takovejch případech,
dyž šlo o zasloužilý důstojníky! Jinak se věk prostě o něco zvýší a
žádnej člověk nic neřekne.
Major: To mi je taky záhada. U naší divise - hergot byly to časy - jak
eště Petr Ferdinand měl volnější ruku - to se jednou sázeli, víš
císařská Výsost a Parma, šéf generálního štábu - jestli při popravě
jednoho čtrnáctiletýho dojde - k tomuhle - jak tomu jen říkal ten
doktor - takový legrační slovo Jeden plukovní lékař: Aha, ejaculatio seminis! (Smích.)
Major: Jo richtik, přirozeně. Ach to bylo intresantní. No vůbec tehda!
Vrchní intendant: Popravovat čtrnáctiletý - copak se to smí? (Smích.)
Major: Jo můj milej vrchní intendante, koneckonců je teď válka,
komprenevu? To se nedělají žádný extra-buřty! Co? U dvaadevadesátejch
nechali jednoho chlapa, protože sněd jednu konservu ze železný
reservy, přivázat venku na drátěnou překážku, aby ho Rusi odstřelili Vrchní intendant: No jo, když bral ze železný reservy Major: Moje heslo: Válka - to není jen proti nepříteli, to musejí naši
taky něco cejtit! Ojé! Tehda se na popravy dělaly fronty! No a jedna
baba s máslem, co nosila máslo pro štáb, jak musela čekat - no tak jí
holt řekli, aby se taky postavila do fronty - no a tak ji holt taky
pověsili! (Hlučná veselost.) - Ale - prosím - na tom není nic k smíchu
- mejlit se je lidský - něco takovýho se může stát - u podřízenejch
orgánů! Holt se postavila na falešnou stranu. No jo. Ale pěkný časy to
byly přece! Jak přišel Weiskirchner k nám na návštěvu, tak nařídili
jemu k poctě živější hřímání děl - jo! A s moždířem kalibru 30.5
nechali střílet po orajících sedlácích - jo! A Vrchní intendant: A proč, jeminkote?
Major: No - byl tam na návštěvě jeden arcivévoda! - teda poslouchej,
vrchní auditore, dybys mě zabil, nevím už kerej - teda aby se
přesvědčil o spolehlivosti děl. No však taky vyslovil svůj obdiv! Teda
nejblahosklonnějším způsobem - richtik, Josef Ferdinand to byl! - Ale
poslouchej - víš, dycky sem se tě chtěl zeptat - tys přece měl ten
případ v Kragujevaci s těma čtyřiačtyřiceti. Nebyly při tom nějaký
nepříjemnosti - (Hudba hraje: Jetzt trink mr noch a Flascherl Wein,
hollodrioh! Důstojníci zpívají: Es muass ja nicht das letzte sein,
hollodrioh! Husarský nadporučík Lakkati roztříští sektovou sklenici o
zeď.)
Vrchní auditor: Ale! To byl chlast. Je to opravdu k nevíře, co ty lidi
vychlastají. Víš, já bych jich byl nechal popravit taky tři sta!
Výtržnosti v opilství se nesmějí trpět! Povolil sem těm lidem
výjimečně čestnou smrt zastřelením!
Výzvědný důstojník (vmísí se do konversace): Ta pakáž je přece furt
opilá. Ale při tom člověku aspoň prozradějí svý smýšlení. No tolik
práce jako ve čtrnáctým roce už není. Tedy poslyš, pane vrchní
auditore, to sem ti jednou doprovázel transport od osumadvacátejch z
Prahy, však víš, do Srbska. Hnedka sem z toho měl vítr. No - za
Marcheggem to začlo. Ty lidi sou renitentní a začínají s
poddůstojníkama nadávat, že mají jít proti Srbům - ta banda! Ty si to
ale spletli! Pomalu - tak sme je pěkně vyndali z vagónů, 25 sme jich
chytli a zavřeli do zvláštního vagónu. Tam je místo pro 40 - měli tam
beztak eště pohodlí. Pak - tak každou hodinu sme na trati pěkně
zastavili. Pak - teda poddůstojnická hlídka vedla pak pokaždý pěkně
tři muže ven a zavřela je do posledního vagónu. Teda - jedem! Po dvou
minutách - helemese! Měls vidět ty obličeje těch příštích tří - dyž
teda zase přišli tři noví. Dycky tři - po sobě. Poslední separátně. Ta
bestie! No než sme dojeli na Západní nádraží v Budapeští, bylo všech
pětadvacet pěkně vyřízenejch. Ten vagón, jak ho oddělali - ten
vypadal! Pánoe! To byl sajrajt! Přímo prosáklej - teda bezvadný to
bylo - a krev jen tak Vrchní auditor: To se mělo fotografovat. To si se zasloužil!
Výzvědný důstojník: Splnil sem jen svou povinnost.
Plukovník povídal, dejme výstražnej příklad. To není nic proti
Wildovi.
Major: Jo ten Wild!
Výzvědný důstojník: Ten holt de nejradši na Rusíny. Včera mi poslal
pohlednici - on sám mezi čtyřma pověšenejma. Holt fešák!
Vrchní auditor: Jo ten Wild!
Výzvědný důstojník: No a Wild není zase nic proti Praschovi! To je
přece jednou důstojník z fronty, jakej má bejt. Co ten už vlastnoručně
Pruský plukovník: Jak se menovalo to jídlo? Ovar? Skvostný slovo!
Usmál bych se k smrti nad vašema legračníma menama. Ach - vy Rakušani
-! Ale bohužel se musí taky říct, chybí vám přece jen nutnej smysl pro
vážnost života. Válka je ocelová lázeň! Od tý doby, co je váš starej
rytířskej císař mrtvej, de to celý trochu šejdrem. Už to není takový
řízný, není to takový řízný, Bohu budiž žalováno. No copak to tam kecá
ten rudej ďábel?
Géza von Lakkati de Némesfalva et Kutjafelegfaluszég (k jedné
skupině): - Tešék - viděl sem hned, bylo bláto na kopytu. Povídá ten
chlap, kopyto bylo čistý, muselo se to stát na cestě z chlíva! Nohát,
vemu šavli - vemu bláto z kopyta - máznu to praseti do huby.
(Veselost. Volání: Bravo!) Igén, teda tam teda - stál takovej reservní
blbeček - tak se do toho vmísil - řek sem zatracenýmu psovi, přídě
před válečnej soud! No servus, může se těšit! (Volání: Bravo!)
Rytmistr: No a ten chlap, ten sluha? Říkal něco?
Géza von Lakkati, de Némesfalva et Kutjafelegfaluszég: Ale - nemoh měl bláto v hubě, prosím -! (Hlučná veselost. Silná detonace.)
Dělostřelecký referent: No no! jen pomalu - ty to nakonec nandají i
nám!
Pruský plukovník: - Néé, to nemůžete nic říkat - váš haličskej ústup
nebyl slavnej, váš arcivévoda Generál: Odpuste - nedalo se nic dělat. Jeho císařská Výsost dělala,
co bylo v lidskejch silách - ale nedostatečný elán oddílu - a pak teda to mi je náhodou známý - Exclence Borewitsch to výslovně uznal teda že Jeho císařský Výsosti nikterak nechyběla energie - prosím ty
lidi páchali sebevraždy! To se nedá nic dělat. Kulometama samotnejma
nebo decimováním teda přirozeně - víte, byl to holt kór slabej sbor.
Někdy už je to takový s těma našema. Ty lidi nebyli vyspalí a vůbec.
Pruský plukovník: Jak to?
Generál: Jo - prosím - Exclence Borewitsch sám musel připustit,
vyskytující se zmrznuti spících, napsal nahoru, vzbuzuje strach před
usnutím.
Pruský plukovník: Ach tak. No pak arci na tom nemá váš arcivévoda
Josef vinu. No to je fuk. Jen se teď starejte. Udělali ste dobře, že
ste nynější ofensivu přizpůsobili roční době. Roční doba není
nepříznivá. Ten neúspěch na vašem frontovém úseku Generál: No u těch druhejch to nebude taky o moc lepší Pruský plukovník: Doufejme v to nejlepší. Je to ovšem fatální, že
nepřítel na tomto úseku přešel, jak se zdá, k ofensivě. Ale tím větší
je vyhlídka, že se podaří ho obklíčit. To sme my na Západě už
vyzkoušeli tucetkrát. Já sem v tomto ohledu plnej naděje. My Němci
soustřeďujeme všechny naše myšlenky na konečný vítězství - a to teda
můžu jen říct: Postaráme se.
Generál: Ale jo, postaráme se. (Lakkati třískne sektovou sklenici o
zeď.)
Jeden nadporučík: - Poslouchejte - dneska sem udělal konec s tím
bobečkem - drzá byla - no, tej sem to navlík!
Jeden poručík: No co si s ní udělal?
Nadporučík: Přeříz sem ji! Hotovo! (Smích.) - No - ste blbí -! Děte do
lausolea!
Rytmistr: - Můj milej, to můžeš říkat co chceš - honvédi sou správný
kluci!
Jeden německý setník: Jo, ale Bavoři, ty prokousnou hrdlo! Tak to bych
ti teda přál, s takovým -!
Rytmistr: No dovol -! (Veselost. Hřmeni děl se stupňuje.)
Dělostřelecký referent: - Dejte pokoj - to sem už prodělal docela jiný
mulačáky, můj milej - při sedmý a osmý bitvě na Isonzu!
Rytmistr: No jakej je to mulačák, dyž sou holky fádní! (Volá: Hudba!)
Jeden nadporučík: V Rusku sem vám to natahoval -!
Druhý: Víš, u Ravy Ruský - jak eště Nitschema Jeden pruský poručík: Tak co je, ten muzikant chrní přece!
Jeden pruský setník: Zahřejte Na hřbitově La Bassée!
Major: Ne - herštelt - hrejte Mici, Mici, buď přec milá!
Pruský setník: Teda - Mici! Ach, to je fajn!
Službu konající důstojník generálního štábu: To maj dycky v Gartenbau
- Varady a Rolléová Vrchní intendant: Jo Gartenbau! Jak eště byla Schenková -! (Zpívá.) My
nechcem žádnou - švígrmutr - švígrmutr - Zahrejte Ein Tampus vom
Schampus! (Volání: Ein Tampus vom Schampus! Bravo!)
Rytmistr: Hrejte Nobel geht die Welt zugrund!
Vrchní auditor: Hrejte Schön war der Tanz, aber spieln tan s' 'n net!
(Volání: Bravo! Hudba hraje. Důstojnici zpívají s sebou.)
Vrchní intendant (opakuje): - aber spieln tan s' 'n net! (Telefonní
důstojník se vřítí dovnitř bledý jako křída a běží přímo ke
generálovi, šeptá mu něco do ucha.)
Generál: Cože -?! Že se bouřej?! Decimovat tu pakáž zatracenou!! Ať
přiberou pár čerstvejch pluků!! Honit, honit!! Rychle!
Pruský plukovník: Co se děje? (Telefonní důstojník šeptá znovu něco
generálovi.)
Generál: Cože?! Plynový granáty že taky nepřišly?! Sviňský
hospodářství zatracený!!
Pruský plukovník: No poslouchejte, tohle je přece jen trochu moc -! To
by se u nás přece jen -!
Generál: Takovej sajrajt! - Taková smůla! - To se holt nedá nic dělat
Pruský plukovník: No tak sme holt vedle! To je chabý, milí Rakušani,
to je chabý!
První válečný zpravodaj: Podívejte se na toho generála, tak co sem Vám
říkal?! Druhý válečný zpravodaj: Pane majore, můžete mi snad říct, jak vypadá
bitva -?
Major: Byla zahájena nepřátelská ofensiva.
První válečný zpravodaj: Ajvaj.
Major: Nepřítel prolomil trochu vlastní posice první linie Druhý válečný zpravodaj: Vlastní? nač -?
Major: Doufáme, že se nám podaří zmařit tento podlý plán. Prosím ale,
abyste mý meno neuváděli.
První: Naše dělostřelecká převaha Druhý: Všecko, jenom ne útok z boku!
Sestra Pavla: - Au! - drzý člověče!
Rytmistr: No no - člověk si snad eště bude smět sáhnout nebo ne?
Sestra Ludmila: Přestat! Pořád ten se svou -
Jeden nadporučík: - Myslíš toho Madlera nebo toho Madle, toho co byl v
Šabacu u Hausenblase? Ten Madler říkám ti, je největší ulejvák v celej
armádě. Ten blbeček je zuřivej, že sem zadanej.
Druhý: Kde je teď?
Nadporučík: No kde by byl, u kádru! My se tady moříme - ty, co dělá
tvoje panenka? (Hudba hraje čardáš. Lakkati a jedna ženská pomocná
síla tančí. Živé volání: Bravo!)
Pruský plukovník: Ach to je jedinečný! Famosní! Opravdickej rudej
ďábel!
Důstojník německého generálního štábu: - Ach jen mi prosím vás dejte
pokoj s tím vaším plynem! Náš žlutej plyn, náš zelenej plyn, náš
modrej plyn - dyž - sme my měli ve Francii pestrej tejden!
Službu konající důstojník generálního štábu: Prosím my sme dosáhli u
Tolmina docela pěknejch výsledků. Padali jeden po druhým, prosím Vrchní intendant: Zahřejte Hnědé děvče od Isonza! (Volání: Hnědé děvče
od Isonza! Hudba hraje.)
Důstojníci (zpívají s sebou):
Hně - dé děvče od Isonza Žhnout temně - své oči - zas nech,
Hně - dé děvče od Isonza Tys nejkrás - nější - ze všech.
Nech znovu - své rety - mne líbat,
Svou rukou - mne obej - mi,
Nejsladší děvčátko od Isonza,
Má láska - ty jen - jsi.
Pruský plukovník (brouká si, pokyvuje): Má láska - ty jen - jsi. Přímo
sladký!
Vrchní intendant (zpívá):
Však i ona - ve vřavě bitevní Ale to není nic proti třetí strofě, jak potom za rok přijde to mrně s
kukadlama tak černejma jako máma a s kudrnatou kebulkou jako kdysi
papá. Takovej docela maloulinkej mrňáček.
Pruský plukovník: Mrňáček? Skvělý! No kdopak byl ten otec?
Vrchní intendant: Takovej nádhernej poručík od císařskejch myslivců.
Fešák! Na ten způsob jako Wowes. Wowes ať to zazpívá!
Pruský plukovník: No a povězte - od koho je tahle kouzelná píseň?
Vrchní intendant: To je od Egona Schuberta!
Pruský plukovník: Ach přirozeně - no to by se vlastně mělo vědět! Jo,
ten váš Schubert! Jo, tím se vy Vídeňáci před náma přece jen můžete
chlubit, to se nedá nic dělat. A vůbec - vaše nádherná Vídeň! Jo jo!
Takovej opravdickej vídeňskej fiakr se svou gumovou drožkou a se svým
mladým vínem v Prátru - néé ruce pryč. A ty vídeňský pradleny - jo to
známe. Taky sem tam byl. Tam furt zpívali - (Zpívá.) Weil ich 'n oller
Dreher bin - nebo tak nějak. To eště byl otec Strauss v květu. Ten
dobrej Johan. No tam se jistě taky leccos změnilo. (Hřmění děl stále
více slábne.)
Službu konající důstojník generálního štábu: - Prosím u Tolmina Důstojník německého generálního štábu: Ach, to bejvalo. Tam sme přece
za jeden den zamořili plynem daleko víc než vy za celej rok! Při
vykuřování posledních francouzskejch hnízd, bílejch a barevnejch
Angličanů a vůbec. Áááno - naše německá ruční plynová puma B! To se
rozstřikne jedová látka, která působí hnisavé rány, s hnisem jako při
docela regulérním tripru. (Veselost.) No co je? to je vědecky nesporně
dokázaný! Ten dotyčnej chcípne teprve druhej den.
Kapela (hraje a zpívá současně):
Panebože,
Nám se daří To je tím holt,
Že sme v ráži!
(Důstojníci opakují píseň.)
Generál (blábolí): To - je tím holt - (Hřmění děl utichne.)
Různé hlasy: Oho! Co se děje? Co se děje?
Váleční zpravodajové: Co to znamená -?
Generál (s rudou hlavou vyskočí, udeří na stůl): Kruci! Přece sem
výslovně -!! To je opravdu jen u nás možný - Co - sem vštěpoval tej
pakáži?! (Řve.) Dyž chybí jediná patrona, kanibalsky trestat! - S
hlasitým hurrá divoce se vrhnout na nepřítele! - Vpálit mu eště na
krátkou distanc jednu pod nos, pak ihned bajonetem do žeber! Neposlušné bezohledně oddělat! - Puška zůstane přes ruční granát a
kulomet vždy nejlepším přítelem infanterie! - Důstojníci musejí bejt v
tom ohledu tvrdý a vyprovokovat nejlepší síly - A co oni udělali - ty
frontový prasata, ty frontový psi, ty - ty - (Naříká.) všecko člověku
zkazejí - ten Wottawa! - ty pisálci! - Ne nepřítel, hlad! - hlad - a s
tím začli (Sevře pěst.) tady začli rozleptávat - pověsit! - Já - sem
byl ten kterej - já sem to dycky předpovídal, neštěstí naší armády strhne i můj sbor! - Tahle bez - mezná lehkomyslnost - nevyplenitelná
- nic než žrát a lidi - demora - (Zhroutí se.)
Službu konající důstojník generálního štábu (vyskočí): Na tom sou vini
ty ulejváci - vpředu - ty frontový prasata - ty Rakouský plukovník (probudí se): Co se stalo?
Podplukovník: Nic! Střílelo se v Ottakringu!
Generál: Kde - byly kulomety k popohánění?! - Kde zůstala naše
dělostřelecká převaha?! - Darebáci!! - Po čtyřletým bezpříkladným
zápolení - proti - příkladný - přesile - dávajíc příklad - naše glor (Padne na židli, naříká.) - tak - to - teda - přijdou - nakonec - taky
- sem Pruský plukovník: Ale ne, Excelence, hlavu vzhůru! Pánoe - nesmíme a
nemůžeme svěsit hlavu - teď před konečným vítězstvím - můžeme a smíme
se vztyčenou hlavou - Buďte přesvědčeni, pánoe, že de jen o typický
první vyhrání při každý nepřátelský ofensivě - o podfuk a nic víc!
Zastrašování na nás neplatí. Co nám vždycky ještě zbývá, je
strategickej ústup - a strategickej ústup je dycky úspěchem!
(Jednotlivý výkřiky: Hurrá! Sláva!) A o tom, že nepřítel nebude moct
zmařit naše od několika let předvídaně a před několika dny zahájené
operace, sem předem předsvědčenej. Naše operace probíhají přesně podle
plánů. Prostě sme se odpoutali od nepřítele a teď ho hladce táhneme za
sebou! Jen do toho! Nálada vojska je nepřekonatelná. Pánoe, nekolísáme
a necouváme! Čím častějc dáme nepříteli příležitost k náporu, tím
větší vyhlídku máme, že ho umoříme! To je taktika, kterou sme
vyzkoušeli na Sommě. Jen teď neotravovat! Bůh je s námi! Spravíme to a kdyby svět byl plnej ďáblů! Nepřítel - buďte o tom přesvědčeni,
pánoe - se o nás roztříští jako o žulovou ohnivou zeď (Obzor se promění v plamennou stěnu. Panický hluk. Mnozí z přítomných
leží pod stolem. Mnozí spěchají nebo potácejí se k východu, někteří se
vracejí se zděšenými a strhanými tvářemi.)
Výkřiky: Co se to děje? - Co - se
Generál (blábolí): Naskrz - pronikli -! Hřejte - dál - (Všechna světla
zhasla. Venku hlučení. Je slyšet třaskání leteckých pum. Pak nastane
ticho. Přítomní spí, leží v somnolenci nebo čumí bezduše na stěnu, na
níž visí velký obraz Velká doba a na níž se nyní postupně objevují
zjevení.)
Úzká horská stezka do Mitrovice. Chumelenice. Mezi tisíci kárami
nepřehledný dav lidí, starci a ženy, děti, polonahé, na rukách matek,
z nichž některé mají také kojence v náručí. Malý hoch, po boku selky z
údolí Moravy, natahuje ručku a praví: Čiča, daj mi hleba Jiný obraz zatlačí tuto scénu. Krajem se řítí balkánský rychlík. Tempo
se zvolňuje. Je vidět jídelní vůz, z jehož oken se naklánějí oba
váleční zpravodajové, zdá se, že připíjejí svým dvojníkům v síni.
Jeden z nich volá: Na válce je přece jen něco krásného Nyní se objeví zase první obraz. Vyčerpaní, téměř již zmrzlí uprchlíci
leží na kamenech pokrytých ledem. Jitřní světlo padá na vpadlé, bledé
tváře, v nichž se ještě zračí děs probděné noci. Výkřik: kůň padá do
hloubky. Zase výkřik, ještě pronikavější: jeho vůdce se vrhl za ním.
Na kraji cesty k smrti vyčerpaný kůň, onde vůl s vyhřezlými střevy,
člověk s roztříštěnou lebkou. Průvod se dává do pohybu. Vysílená
znavená zvířata zůstávají zpátky. Nehybně stojí. Jejich k smrti smutný
pohled sleduje průvod. Se smrtelně bledou tváří, opřena o jedli, sedí
jedna selka - je to ona z údolí Moravy - v náruči má neživé malé
tělíčko, u jehož hlav hoří třaslavým světlem malá svíčka. (Zjevení
zmizí.)
Garnisona. V náhlém sledu se odehrávají tyto scény: Slovenští sedláci,
vrátivši se z ruského zajetí, zčásti v selském oděvu, zčásti v ruských
uniformách, prosí o prodloužení dovolené, aby mohli dokončit polní
práce. Velitel setniny nařizuje okamžité zařazení prosebníků do
nejbližší pochodové setniny. Je vidět místnost, ve které spí dva
mladí, vrátivší se zajatci, je jim 19 a 21 let. Probudí je hluk scény,
která se nyní odehrává venku. Šikovatel provádí přidělování uniforem.
Lidé se zdráhají je převzít, aby byli předvedeni k raportu. Šikovatel
bije některé z nich a dostane ránu do tváře. Mužstvo kasáren je
alarmováno, nabíjejí se pušky, buřiči jsou vehnáni bajonety do dvora
kasáren a obklíčeni. Objeví se setník, všichni uposlechnou jeho
rozkazu, aby se postavili do řady. Nyní jsou mezi nimi i oba mladí
zajatci. Setník přijímá zprávu o příhodě. Nikdo neví, kdo dal
šikovateli ránu. Setník vybere každého desátého, nechá je odvést do
strážnice. Tam je bijí, leží spoutáni železy na nohách, pak je dopraví
do garnisonního vězení. Je vyhlášeno stanné právo. Následují výslechy.
Šest mužů je postaveno před stanný soud. Kasárenský dvůr v šeru
příštího jitra. Soudci, velitel praporu, vojenský prokurátor a dva
duchovní se objeví. Přinášejí stůl a krucifix. Soudní dvůr seskupí se
kolem stolu, po obou stranách duchovní. Jeden z šesti mužů je při
tomto pohledu stižen srdeční křečí, zhroutí se s vytím a s pěnou u
úst, jiní si rvou vlasy, zuří a trhají své šaty. Stráž se snaží
uklidnit je ujišťováním, že jen dva budou odsouzeni k smrti. Soudce
předčítá obžalobu. Devatenáctiletý a jednadvacetiletý jsou odsouzeni k
smrti zastřelením, ostatní k několikaletému trestu vězení.
Devatenáctiletý se vrhne před předsedou na kolena, otřásán vzlykotem
prosí o milost. Ukazuje medajlon s obrázkem své staré matičky.
Nepřežije prý jeho smrt, nechť ho pošlou do pole, chce dokázat, že je
statečným vojákem, spal za oné scény, je zcela nevinen. Soudce ho dá
odvést. Druhý obžalovaný stojí smrtelně bledý, ale zpříma. Pronáší
tato slova: Bůh ví, že umírám nevinen! Nechá se odvést, zatím co
ostatní pláčí pro svého kamaráda. Soudci se odeberou do kasina. Tam
praví jeden z nich: Je přece úplně jasný, že jen ten jeden ženatej
může bejt vinnej. Ale copak se může zastřelit otec od šesti dětí? To
by přece musel erár platit na pozůstalý! Takhle dostal šest let,
tolik, kolik má dětí, a příslušníkům vojenskejch vězňů se eště k tomu
může odejmout státní vyživovací příspěvek. Jiný praví: Tři jiný byli
taky ženatý - teda zbejvají jen ty dva mladý hoši na zastřelení. Však
jistě taky něco vyvedli. Dyž to neudělají dnes, udělali by to jindy.
Nevinnej sem, nevinnej tam - výstražnej příklad se musí dát.
V noci ve vězení. Mladší stojí modle se s růžencem za zamřížovaným
oknem. Objeví se vojenští duchovní, aby udělili delinkventům poslední
pomazání. Mladší zavyje a projeví přání spatřit ještě jednou svou
matku. Následuje společná modlitba. Prosí o papír a tužku, aby napsal
své matce. Píše. Je již 1/4 9. Zdvihne se. Matko! Zhroutí se.
Druhý: Proto jsem bojoval, proto jsem se vrátil z Ruska, aby mne teď
odvedli jako vola na porážku k řezníkovi? - Ať mne svážou a nesou! Žil jsem proto 21 let, abych byl zastřelen? - Dělejte rychle!
Na cestě k popravišti. Loučí se se zářícím srpnovým sluncem. Utrhne
zelený list se stromu a líbá jej vroucně. Mladší pláče ustavičné pro
svou matku. Na popravišti. Nádvoří starého hradu. Vstup je povolen
pouze těm, kteří se vykáží legitimací. Mezi přítomnými lze pozorovat
špičky úřadů, vysoké důstojníky a jiné hodnostáře s jejich dámami.
Nejlepší kruhy společnosti města jsou zastoupeny. Soudci, velitel
praporu a důstojníci praporu, nekonající službu, rozestaví se ve
středu čtverce. Delinkventi jsou předváděni. Čte se rozsudek. Starší:
Jestliže šikovatel mohl takto vypovídat, pak zasluhuje, aby stál zde a
byl zastřelen. Nechtějí, aby jim byly zavázány oči. Nebojím se již
kulky. Zavazují jim oči. Klekají. Palte! Mávnutí šavlí. Dvě mrtvoly v
trávě. Setník dává povel k modlitbě. Všichni salutují. Jeden z knězi,
s důstojnickou čapkou a zlatými odznaky na paži, řeční, ukazuje
zdviženou pravicí na standartu a dívá se blaženě k nebi na habsburský
znak nad bránou. (Zjevení zmizí.)
Kragujevac. Ve dvou rovnoběžných řadách je vykopáno 22 hrobů. Před
nimi klečí 44 vrátivších se zajatců starších ročníků, s medajlemi za
statečnost všech stupňů. Bosňáci střílejí ze vzdálenosti dvou kroků.
Jejich ruce se třesou. První skupina se váli na zemi. Žádný není
mrtev. Přikládají jim ústí pušek k hlavám. Důstojnický oběd. Vrchní
auditor zdvihá sklenici a pronáší, připíjeje svému dvojníkovi v síni,
slova: Víš, byl bych jich nechal popravit taky tři sta. Výtržnosti z
opilosti se nemůžou trpět. Povolil sem těm lidem výjimečně čestnou
smrt zastřelením. (Zjevení zmizí.)
Setník Prasch stojí před svým krytem, celý pomazán krví, nad svou
hlavou drží hlavu, kterou napíchl na hůl. Praví: To je můj první
italský zajatec, svou vlastní šavlí jsem to udělal. Svého prvního
ruského zajatce jsem předtím dal mučit. Nejraději jdu na Cechy. Jsem
rodem ze Štýrského Hradce. S kým jsem se setkal v Srbsku, toho jsem na
místě odstřelil. Dvacet lidí, mezi nimi civilisty a zajatce, usmrtil
jsem vlastní rukou, aspoň sto padesát jsem jich dal zastřelit. Každého
vojáka, který se při útoku opozdil nebo se schoval při bubnové palbě,
odstřelil jsem vlastní rukou. Bil jsem své podřízené vždy do tváře, ať
holí, ať pěstí. Ale také jsem pro ně mnoho učinil. V Srbsku jsem
znásilnil jedno srbské děvče, ale pak jsem je přenechal vojákům a
druhého dne jsem dal děvče i jeho matku pověsit na mřížoví jednoho
mostu. Šňůra se přetrhla a děvče spadlo ještě živé do vody. Vytáhl
jsem revolver a střílel jsem na děvče tak dlouho, až zmizelo mrtvé pod
vodou. Splnil jsem vždycky svou povinnost do posledního dechu svého
mužstva. Byl jsem vyznamenán a povýšen. Byl jsem vždy na stráži. Válka
vyžaduje tuhé spojení všech sil. Nesmí se poklesnout na mysli. Hlavu
vzhůru! (Zdvihne hůl vzhůru. Zjevení zmizí.)
Hulánský nadporučík dává přivázat jednoho popa k třemeni hulánova
koně. Svlékají mu plášť. Budete svého pláště sotva ještě potřebovat.
Jezdec se vzdaluje lehkým tryskem. (Zjevení zmizí.)
Zima v Karpatech. Muž uvázaný k stromu. Je odvázán a zhroutí se v
bezvědomí. Velitel setniny ho kope podpatkem a ukazuje na podzemní
díru, do které ho vojáci odnášejí. (Zjevení zmizí.)
Útěk. Prší. Generál z banketové scény sedí v automobilu a dává rozkaz,
aby sňaly stanový dílec s nosítek jednoho raněného a rozestřeli jej
nad jeho vozem. Kyne svému dvojníkovi a odjíždí. (Zjevení zmizí.)
Na řepném poli v Cechách. Dvě děti nesou dětskou rakev na hřbitov.
Nechají rakev padnout. Vlekou mrtvolu, jež leží v poli, zase k rakvi a
pokračují pak ve své cestě. (Zjevení zmizí.)
Vedle továrny na chleba hromada smetí, strusek a odpadků ze závodu.
Napolo vyhladovělé děti hledají drobky chleba. Naleznou šrapnel. Hrají
si s ním. Šrapnel vybuchne. (Zjeveni zmizí.)
Alej pověšených v Novém Saczi. Děti rozhoupávají mrtvoly a točí jimi.
(Zjevení zmizí.)
Žena, která nakoupila brambor, je jinými osobami, které již nic
nedostaly, utlučena. Šlapou po mrtvole nohama. (Zjevení zmizí.)
Na kolejích stojí nákladní vlak: bydliště špinavého hloučku lidí; jsou
to zajatci, mezi nimi těhotné ženy, umírající starci, nemocné děti.
(Zjevení zmizí.)
Před chatou na Volyňsku. Sedlák se svým ovčáckým psem. Cestou jde
voják a zraní psa bodákem. (Zjeveni zmizí.)
Pitka důstojníků. Jeden poručík zastřelí jednu číšnici. (Zjevení
zmizí.)
Přestávka v boji na Dřině. Srbský sedlák jde pro vodu. Naproti stojí a
míří jeden poručík. Odstřelí ho. (Zjevení zmizí.)
Velký pátek v jednom pařížském chrámu. Střela ze
stodvaeetikilometrového děla jej rozmetá. (Zjevení zmizí.)
Velkonoční neděle. Ruští zajatci, kteří se zdráhali provádět
opevňovací práce v nepřátelském ohni, vykonávají svou poslední
modlitbu. (Zjevení zmizí.)
Umírající u drátěných překážek před Přemyslem. (Zjeveni zmizí.)
Boj od muže k muži a čistění zákopu. (Zjevení zmizí.)
Školní místnost, do níž padne letecká puma. (Zjevení zmizí.)
Z hromady sesuté země vytahuji vojáka. Jeho tvář je zalita krví.
Rozestírá náruč. Jeho oči jsou vyhaslé. (Zjevení zmizí.)
Obvaziště, na které padá letecká puma. (Zjevení zmizí.)
Výbuch miny. Jeden voják natahuje zakrvácené pahýly paží směrem k
síni. (Zjevení zmizí.)
Dvojitý obraz: Německý důstojník, který odstřeluje francouzského
zajatce, prosícího o svůj život. Francouzský důstojník, který
odstřeluje německého zajatce, prosícího o svůj život. (Zjevení zmizí.)
Pustina na Sommě. Požáry. Oblaka dýmu jako smuteční prapory. Domy se
hroutí. Pionýři vyhazují do vzduchu studny a zasypávají je.
Evakuování. Staří lidé jsou vyháněni ze svých domů. Zimou se třesoucí
lidé na shromaždišti. Ženy padají před důstojníky na kolena. Odvážení
do kolonií pro nucené práce. (Zjevení zmizí.)
Vypálení statku Sorel u Loisonu a upálení 250 tam ležících zraněných.
(Zjevení zmizí.)
Potopení nemocniční lodi. (Zjevení zmizí.)
Longuyon je zapalován petrolejovými konvemi, drancování domů a
kostela. Raněni a malé děti uhoří. (Zjevení zmizí.)
Flandry. Ve vydrancované chatě sedí před kotlem plynová maska. Na
jejím klíně menší plynová maska. (Zjevení zmizí.)
Objeví se kůň, do jehož zad je vryt tvar dělového břemene. (Zjevení
zmizí.)
Zima na Asinaře. Zajatci svlékají cholerou zemřelé kamarády ze šatů.
Hladovějící jedí maso zemřelých hlady. (Zjevení zmizí.)
Barák na Sibiři. Zešedivělý muži, zcela podvyživeni, bosi, v
rozedraných uniformách, krčí se na zemi, zírají zapadlýma očima
ztrnule do dálky. Někteří spí, někteří píší, někteří cvičí lopatami a
provádějí cvičení s puškami. (Zjevení zmizí.)
Tisíce křížů na zasněženém poli. (Zjevení zmizí.)
Bojiště. Trychtýře a jámy. Upravené cesty, vedoucí ještě zbylými
drátěnými překážkami. Přepychové automobily přijíždějí. Turisté se
rozptylují ve skupinách, fotografují se vzájemně v heroických
postojích, parodují salvy, smějí se a vyrážejí výkřiky. Jeden z nich
nalezl lebku, nastrčí ji na konec své hole a přináší ji s triumfální
tváří. Truchlící muž přistoupí, vezme nález k sobě a pohřbí lebku.
(Sténání spících. Zjevení zmizí.)
Nyní přichází průvod plynových masek, které se postaví do řady před
hodovníky v síni; zdá se, že se přibližují k tabuli.
Plynové masky:
Dej Bůh dobrou chuť, jen ze zvědavosti
své rypáky strkáme do cizích jídel.
Neb naše žel Bohu se nepovedlo.
My nahltali se do sytosti
jen otravných plynů z německých zřídel,
což zatraceně špatně se jedlo.
(Zjeveni zmizí.)
V nejpřednějších řadách v Karpatech. Všechno je v klidu. V zákopech
stojící mrtvoly. Muž vedle muže, pušky k líci.
Zmrzlí vojáci:
Chlad v noc se lil.
Kdo tuto smrt jen vymyslil!
Vy, již jste spali v postelích,
ach, že vám srdce nepuká!
Z hvězd spása pro nás nevzeplá
a nic též nesmyje váš hřích!
(Zjevení zmizí.)
Starý srbský sedlák (kope svůj hrob):
My kolem truhly své jsme stáli.
Nám ve tvář vojáci se smáli.
My neměli nic, proto vztek je popad.
Svůj hrob si sám teď musím kopat.
My chudí jsme byli a byli jsme nazí.
Nás samých se chopili proto ti vrazi.
Mé děti ke zdi postavili
a přede mnou je odpravili.
Můj statek shořel, zpust můj lán,
svůj hrob si nyní kopu sám.
Mé děti mne volají - půjdu již.
Mne přijmi, Pane, v nebeskou říš!
(Zjeveni zmizí.)
Dvanáct set koní se vynoří z moře, jdou na břeh a dají se do trysku.
Voda proudí z jejich očí.
Dvanáct set koní:
My jsme tu, my jsme tu, my jsme tu, my jsme tu -
my jsme tu, nás dvanáct set koní!
Hle, Dohnovi koně jsou tu, Dohno, tu zem pod jejich kopyty zvoní.
Ó Dohno, my vnikneme do tvých snů,
tam dole nám hlava se točí.
Víc vody než světla je na mořském dnu
pro dvakrát dvanáct set očí.
Hrabě Dohna obklopen dvanácti zástupci tisku. Náhle stojí tu místo
nich dvanáct koní. Dorážejí na něj a usmrtí ho. (Zjevení zmizí.)
Starodávná jizba vynálezcova.
Lionardo da Vinci:
- jak a proč nepopisuji svůj způsob, jak zůstat pod vodou, dokud se mi
zachce; a toto neuveřejňuji a nevysvětluji pro špatnou povahu lidí,
protože by tohoto způsobu užili k vraždění na dně mořském, neboť by
proráželi dna lodí a potápěli by je i s lidmi, kteří by byli uvnitř (Zjevení zmizí.)
Zazní sladký tón. Klidné moře po zániku Lusitanie. Na plovoucím prkně
dvě dětské mrtvoly.
Děti z Lusitanie:
My na vlně se houpem teď v neznámu jsme kdes jak pěkně se tu koupem ó děti, jaký ples (Zjevení zmizí.)
Dva váleční psi, zapřažení do kulometu.
Váleční psi:
Ač cizí zboží táhnem, táhnem dál.
Neb věrni jsme až do posledních chvil.
Jak krásně bylo, slunka svit když plál!
Gert zavolal, a pes mu posloužil.
(Zjevení zmizí.)
Mrtvý les. Všechno je rozstříleno, porubáno a poraženo. Rozrytá země,
z níž se jen tu a tam tyčí několik nemocných stromů. V celých stovkách
leží ještě poražené, větví zbavené, rozřezané kmeny s napolo zvětralou
kůrou na zemi. Rozpadlá polní dráha vede napříč zničeným lesem.
Mrtvý les:
Svou mocí a svým úsilím
v mou zeleň vnesli šedý dým.
Zde vizte, jak jsem změněn dnes.
Já byl jsem les! Já byl jsem les!
V mém chrámu měl, křesťanstvo, slyš,
duch člověka svou věčnou říš.
Mým tichem zvučel živý hlas.
Váš čin však činí vrahy z vás!
Buď proklet, kdo mne zničil tak!
Já nepnu se již do oblak!
Jak byl jsem mlád, jak stár jsem dnes.
Já byl jsem les! Já byl jsem les!
(Zjevení zmizí.)
Plukovník dává zatknout dalmatskou ženu s jejím dvanáctiletým plavým
chlapcem. Zatím co ženu táhnou pryč, dává rozkaz, aby střelili chlapce
do hlavy. Stojí pokuřuje při tom, když vojáci klecí na rukách dítěte a
vykonávají exekuci.
Matka:
Nechť vždy, po všechny dny, jež zhanobíte,
svým zrakem pouze tento obraz zříte!
Až skončíte svou jízdu do pekel,
pak teprv kéž by znovu s vámi šel!
Té ušlechtilé dětské lebky trosky
nechť vrývají se v srdce vám i mozky!
Nuž žijte dlouho, věčně veď vás zpátky
sem za všech nocí tento výkřik matky!
(Zjevení zmizí.)
Fantasticky zkreslená hudba z vídeňského Prátru. Poprava Battistiho.
Smějící se vojáci obklopuji mrtvolu. Zvědavci natahují krky. S rukama
nad hlavou mrtvého fidélní kat.
Rakouská tvář:
V ten smrti rej
my vklouznem přec,
nám je vždy hej,
toť známá věc.
Svět padá v tmy,
to jedno je,
neb my jsme my
a při všem jsme.
Kdo přijal křest,
dí: Pros za nás,
vždyť katem jest
jen pro ten špás.
(Zjevení zmizí.)
Zvuky se stupňují za další vise v děsivou hudbu. Na Monte Gabriele. Na
vysokou hromadu navršené, nepohřbené, napolo shnilé mrtvoly. Hejno
vran krouží krákorajíc kolem kořisti.
Vrány:
Pro nás byli zdravou stravou
ti zde, kteří pro čest mřeli.
Boj váš zárukou byl pravou,
hlad by vrány netrpěly.
My se raděj nechcem hádat,
svorně žrádlo vždy jsme kradli,
rovněž jak vy nechcem strádat,
pro nás jako pro vás padli.
Vy i my tu vyhráváme,
do úmoru, když se vraždí,
nerušeně krákoráme,
v říši bláznů ctí nás každý.
Generál se v straku mění,
fráze řinčí všemi sály.
Venku leží nepohřbeni,
tam jsou vrány generály.
Klidně bitvy prohrávejte,
studu věru třeba není,
o kořist se postarejte,
válka je náš chleba denní.
My jsme věru notně živí,
vy i my se přece známe,
radujem se jako diví,
že v tom boji vytrváme.
Dokud dlíte u koryta,
my tu strádat nebudeme.
Naše hejna vždy jsou syta,
co s vašimi vojsky jdeme.
Hlad by nesvědčil nám ani,
dobrodince ve vás zříme,
díkem jsme vám zavázáni,
v zázemí že nemusíme.
Tam je věru bída, starci,
děti těž tam zkomírají,
zatím tady, jinak arci,
pro nás muži umírají.
Vaše jatky nenechají
strádat svoje stálé hosty.
Dokud ti zde umírají,
vrány nepoznají posty.
(Zjevení zmizí.)
Hudba, úplně ztlumená, prováži divadlo, které se nyní naskytuje, až
pozvolna ustane. Nepřehledný průvod bledých žen pochoduje kolem,
doprovázen vojáky s nasazenými bodáky.
Ženské pomocné síly:
Branné moci rozkošnice,
kurvy vojsku přidělené,
nastavujem vám své líce,
děs se s námi v zemi žene.
Klín náš poznal silné muže,
zkaženy jsme ráží vaší,
na tvářích nám kvetou růže,
v krvi syfilis nám raší.
Krev a slzy, sekt a sémě
tekly za těch bakchanálů.
Co nám dalo vaše plémě,
nesem domů do špitálů.
Před námi svět chví se děsem,
vyvázli jsme s žitím nahým
a tu kořist domů nesem
do zázemí ke svým drahým.
Leč my rostem do všech věků!
Jednou projdem dětmi svými,
proti lidstvu plny vzteku,
žasnoucími staletími!
(Zjevení zmizí.)
Nyní naplňuje fosforeskující záře síň.
Nezrozený syn:
Vašich činů pozdní svědci,
zdáme: Zabraňte nám přeci!
Nechcem spatřit tento svět!
Prozradíme jen váš hřích,
nechcem otců hrdinných.
Raděj zmizet chceme hned!
Žalná slasti pozemskosti!
Lues leptá naše kosti,
věnem mým je hnis a puch.
Nechcem žíti ani chvíli,
z mrtvol jsme se narodili.
Nezdravý je tady vzduch.
(Záře zhasne.)
Naprostá tma. Pak vystoupí na obzoru plamenná stěna. Venku výkřiky
umírajících.
EPILOG
Poslední noc
Bojiště. Trychtýře. Oblaka dýmu. Bezhvězdná noc. Obzor tvoří plamenná
stěna. Mrtvoly. Umírající. Muži a ženy s plynovými maskami se
objevují.
Umírající voják (křičí):
Setníku, soud dej povolat!
Za krále nechci život dát!
Setníku, ty jsi králův kat!
Já mru a nechci poctu vzdát!
Už duši Pánu odevzdám,
nad králův trůn se pozvedám,
pro rozkaz již jen posměch mám!
Má ves - tam syn můj hrá si sám!
Až zesnu v Pánu, kdož to ví,
můj pozdrav dojde poslední.
Slyš, jak to zní, to zní, to zní!
Ó jak jsem láskou spojen s ní!
Setníku, kam jsi rozum dal,
že jsi mne sem až odeslal?
Mé srdce oheň rozleptal.
Já život, však ne za vlast dal!
Já nechci, nechci se vám vzdát!
Hle, již chce smrt mi volnost dát!
Nuž před soud smrt dej povolat!
Ne za krále jsem v boji pad!
Ženská plynová maska (blíží se):
Zde z vůle boží padl jakýs muž, jak zdá se.
I našinci zde úkol čestný naskýtá se.
Dnes pro zábavu příliš vážná doba je.
Šat muže nedělá, však ženu taky ne.
Teď v bídě, blátě, boji stejná máme práva.
Kdo zavrh pohlaví, zde hrdinou se stává.
Mužská plynová maska (staví se proti ní):
Jen aby tvůj zrak
na mne zvyk si, má krásko!
Já neznám tě však,
ty neznámá masko!
Děs plní nás sic,
však my plníme úkol,
svou nezříme líc
a nezříme vůkol.
My sloužit jen chceme
všemi silami svými
a do boje jdeme
s plyny jedovatými.
Dští plameny z nebe,
jež v krvi zde hasnou.
Tak vedu si tebe
na redutu krásnou.
(Vzdálená bubnová palba.)
Ženská plynová maska:
My hlavy i pohlaví
rádi se vzdáme,
jsme zakryti po hlavy,
úkol svůj známe.
Zrak vůkol tu zří
jen kostry a larvy mně noc tato zní
jako rohy a harfy.
Obě (ruku v ruce):
Jsme zakryti po hlavy,
úkol svůj známe.
My hlavy i pohlaví
rádi se vzdáme.
(Zmizí.)
Dva generálové na útěku, v automobilu.
Generál (Recitativ):
Tak zastavte přeci,
zde v zemi jsou jámy
a španělští jezdci,
no, Pámbu buď s námi!
Je rozhodnut boj
v prospěch nepřítele,
až za zadní voj
jsme se dostali skvěle.
Moc staří už jsme
na takové špásy,
kdo zůstane zde,
ten se smrtí hrá si.
Muž prostý jak zeď
musí čeliti zhoubě.
Přes mrtvoly jeď,
anebo jsme v troubě!
Co je to s tamtěma,
vždyť hlava jim chybí,
ten nohy zas nemá,
no to se mi líbí!
No tohle je hrůza,
zde válí se kaprál,
ta špinavá blůza no já bych mu napral!
A tohle je řádné,
mne popadá zlost,
stráže nezřím tu žádné teď mám toho dost!
Ten neslyší. Hej!
Co to děláš, ty tam,
no ty si mě přej,
počkej, já ti to dám!
Tak honem, už leť,
ať úkryt si najdem,
přes mrtvoly jeď
anebo tu zajdem!
(Odjedou. Začíná svítat.)
Dva váleční zpravodajové vystoupí z auta. Jezdecké kalhoty, triedr,
kodak.
První válečný zpravodaj:
Teď se do práce dám,
zde zůstanem stát.
Já odvahu mám
o bitvě té psát.
Druhý válečný zpravodaj:
Ba, zde, jak se zdá,
lze získat si jméno.
Neb nepřítel má
sem namířeno.
První:
Plno hrdinů všude,
boj byl tady jistě
to sensace bude,
až vyjde to v listě.
Druhý:
My na život lidský
se vykašlem,
neb autenticky
smrt zachytit chcem.
První:
Rád údaje mám
od osobností.
Však nejraděj dám
listu podrobnosti.
(Přistoupí k umírajícímu vojákovi.)
Druhý:
Tak mějte přec ohled
a nebrečte tak!
Chcem váš poslední pohled,
jak hasne vám zrak.
První:
Tak rozum přec mějte,
vždyť ještě jste živ,
tu chvilku nám přejte,
ať to popisem dřív.
Druhý:
Jaké pocity měl jste
ve své poslední chvíli,
koho zřít ještě chtěl jste
a jak jste se bili?
První:
Honím detail jak chrt,
musím popsat tu válku,
vaše hrdinná smrt
stačí na lokálku.
Druhý:
Tento detail se nám
dobře hodí již.
Mne zadá šéf sám
pro Železný kříž.
Umírající:
Já slyším - krok něčí hle, svíjím se - v křeči dej, doktore, obvaz než rány se zvětší!
Tak dlouho se zmítám své rány tu sčítám krev teče z nich, teče mne obvažte, vy tam!
Už malou jen chvíli mně mizí už síly -
mne obvažte rychle,
smrt ke mně se chýlí.
Jen hleďte - vždyť jsem přec
už před svým - skonem mne obvažte - doktore obvažte - honem!
První válečný zpravodaj:
Ten žvaní a nás se
při tom nezastydí
a ve mně, jak zdá se,
teď doktora vidí!
Druhý:
Je válka - i já mám kašel,
a nenosím kvér.
Zde leckdo už zašel,
inu, c'est la guerre.
První:
My nešli v boj ten
pro ran obvazování,
za postřehy jen
jsme honorováni.
Druhý:
Hlásit náladu jsme
zde povinni, víme?
Heroj mlčet když chce,
pak ho umlčíme.
(Chystají se k odjezdu.)
Umírající:
Má žena - být s tebou to nesnesu - více tak vemte mne - s sebou jen do nemocnice!
První válečný zpravodaj:
To jsem nezažil ještě,
co by chtěl tenhle muž!
No tak klidně přec ležte,
ať to skoncujem už!
Druhý:
Pro prostého vojína
je to přec čest!
Dámy to dojímá,
když v listě to jest.
První:
No tak dbejte mé rady
a klidně tu seďte,
já byl před smrtí tady,
tak na mne teď hleďte!
Druhý:
Nic neříká dál.
Tak to ukončíme.
Já už jsem ho vzal no tak uvidíme. (Fotografuje.)
První:
Tak přec nekažte hru,
má to nálada být,
kněz chybí nám tu,
by Vám pomáhal mřít.
Druhý:
Naši čtenáři měli
by pochutnání,
kdyby kněze tu zřeli,
jak se k hrdinům sklání!
První:
My přece ho známe,
nám to udělá rád,
když ho do listu dáme,
budou lidi ho znát.
Druhý:
Když ho potřebujem,
není k nalezení.
To je těžké - tak dem,
tady pro nás nic není.
První:
Dem! Tady je pusto,
co bych zde ještě chtěl.
Nemám nejmenší gusto
stát terčem se střel.
Druhý:
No právě, dem dom,
tam se můžeme schovat,
vždyť ve světle tom
nelze fotografovat.
První:
Však zde, jak se zdá,
jsme si získali jméno,
neb nepřítel má
sem namířeno.
Druhý:
Tak nač tady stát,
což jsme hrdinové?
Co mám o tom psát?
Z války zážitky nové. (Odejdou.)
Kaprál žene kupředu četu vojáků s revolverem v ruce.
Kaprál:
Marš! Já vás naučím se ulejvat tady!
Teď chcípejte za vlast nebo chcípnete hlady!
No počkejte, já s vámi zamíchám!
Tak střílejte, k čertu, nebo vás postřílím sám! (Zmizí.)
Slepý voják (leze po kolenou kupředu):
Dík, matko, dík! Již cítím ruku tvou.
Jsem z noci, z vlasti pout jsem osvobozen!
Zas cítím les a domovinu svou.
Jak zpět mne vedeš tam, kde byl jsem zrozen.
Teď doduněly hromy noci té.
Já nevím věru, co ode mne chtěli.
Ó matko, již zřím svítat jitro tvé!
Zřím božím sluncem ozářen svět celý. (Zemře.)
Válečná zpravodajka (vystoupí):
Já věděla, že se tu neošidím.
Zde prostého muže z fronty vidím.
Raněný (leze po kolenou kupředu):
Buď proklet, císaři! Ach, tvoje ruka,
v ní jed a noc je, celé vlasti muka!
Z ní mor a zhouba v naši zemi jdou.
Tvůj zrak je dýkou, knír tvůj oprátkou!
Lež je v tvém smíchu, ve tvé pýše zášť,
tvůj hněv je pouze malosti tvé plášť,
jež ruší každou mez a míru každou,
by velká zdála se, svět děsíc vraždou.
Od Rýna až po Ganges otřesen
svět tragédem byl druhořadým jen.
Svět starý zachovat jsi neuměl,
v zbroj středověkou jsi jej odít chtěl.
Je jeho fantasie zpustošena,
rytířským příručím je přistřižena.
Tys krev mu ze všech tepen odebral
a za ni spoustu slov a zbraní dal.
Svět nezrodí se z ohně ani z bláta!
I s Bohem tvým ti kyne jenom ztráta!
Svět tebou zjevený, tak upravený,
tvým šílením o rozum připravený,
tak popravený, dozrál věru již,
by čert jej odnes v pekelnou svou říš!
Hněv jeho a ne jeho milost dala,
by tvrdá ruka tvá nás ovládala.
Ty sluho Páně! Svět se znovuzrodí,
až do starého železa tě hodí.
Pojď sem a pohleď na vznik nových hvězd,
když doba děly ovládána jest!
Nechť kancléř tvůj a diplomati tvoji
až po krk v moři slz a krve stojí!
Buď proklet, císaři, tvůj rod buď klet,
nechť utopí se v moři našich běd!
Já umírám, německé matky syn.
Před trůnem božím dosvědčím tvůj čin! (Zemře.)
Nowotny von Eichensieg:
Já prostému muži
zde s těla dřu kůži,
Bůh sám jen to vidí, tak ať se tu tuží.
Kdo se ulejvá tady,
půjde do přední řady,
smrt za vlast je odplata vlastizrady.
Kdo by mně se tu chvěl
nebo zběhnout chtěl,
toho pošlu hned dopředu před jícny děl.
Svých ran kdo si všímá
a nestojí zpříma,
toho na fleku skolím, to mne nedojímá.
Neb zde je má říš
a se mnou je kříž,
dřív ještě, než umřeš, jsi mrtvolou již.
Zde zdráv jako buk
je dědek i kluk
a jaký má befund, to je mi holt fuk.
Dělat nedá se nic,
musím lidí mít víc,
lidský materiál patří přec do posic! (Zmizí.)
Doktor - Ing. Abendroth z Berlína (vystoupí):
By na sebe konečné vítězství strhla
a pak tedy v nekonečno s ním vtrhla,
již nezlomná síla strategická
jde v poslední zřídla energetická.
Co platná nám výkonnost vrhačů pum?
I nejhorší plyn zbystří nepřátel um.
Již často byl plyn, jímž měl zákop být vzat,
k nám odvanut zpátky do našich řad.
Když stále je marné to počínání,
tu věda se arci po nápravě shání.
Když nouze jak známo železo láme,
jež za zlato dává se, jak to známe,
tu do starého železa je vrhnem,
neb bez ingenia se nevytrhnem.
Co rytíři ducha i po meči sáhnem,
ač do boje s vrhači plamenů táhnem,
jsme odhodláni s dýmem i parou
až na nůž bojovat s myslí jarou.
My zdobíme slovy své technické půtky
jak v době, jež znala skutečné skutky,
my o turnajích i dnes ještě sníme,
ač chloriosně již vítězíme.
S vším umem, jenž v chemické síle tkví,
jde Němec v boj v duchu vítězství.
Teď o to jde v romantických dnech,
by průlom byl učiněn v nepřátel zdech.
Z těch zázraků, z německých bájí jež známe,
teď nejradikálnějších používáme,
zvěst o Hunech abychom vyvrátili,
my nejkrasších bájí jsme použili.
Já vypravěč jsem, neb jsem vynálezce.
To pro děti je, jimž se poslouchá těžce,
jež dnes ještě věří, že barbary jsme,
ač elektrotechnicky válčíme.
Ta praktická báj, skvělý prostředek ten
je po zásluze mým jménem křtěn.
Smím představit se, pan Abendrot jsem,
jsem z Berlína, rychlou smrt tvorům dám všem.
Byl jednou, tak začínám vyprávět,
bych posluchače upoutal hned,
byl jednou jeden plicní mor,
to přeukrutný, hrozný byl tvor.
Však dávno jej odstranila věda
a když třeba ho bylo, tu nalézt se nedá.
Však věda vzkřísila jej zase
pro vojenské účely v krátkém čase.
Vždyť v náhražkách svedla už bravurní kousky,
jež život nám nahradí, kávu i housky.
Tak nahradíme co vrchol všech slot
smrt prostředkem mým, značka Abendrot.
Neb s plyny, jichž dosud jsme užívali
jen zajíce z jejich doupat jsme hnali.
Však napříště smrt dáme každému tvoru
dík naší náhražce plicního moru.
Dřív ve hřbitov když jsme měnili svět,
moc rámusu bylo a hřmotu hned.
Teď nehlučné bude i umírání,
neb nepřítel zemře a nezví to ani,
Jen knoflík stiskneme a nic víc,
a zamoříme tím tisíce plic.
Než na špičkách, v dřevácích chodíme spíše,
smrt oběti své však si vyhledá tiše.
Bych um svůj zkusil, mne povolali.
Teď výrobek můj svého tvůrce chválí.
O vítězství našem kdo pochyboval,
před zázrakem tím by kapituloval.
My vyzvali smrt jsme k novému tanci,
teď využít chceme svou poslední šanci.
A tumáš, než nepřítel řekne švec,
je vítězství naše už hotová věc,
před našimi zákopy mrtvoly leží,
své místo na slunci Němec již střeží.
Svou slávu již vidím se šířiti v dálky.
Já největší kanón jsem této války!
Já větší než Tirpitz a Zeppelin jsem.
Bůh s námi jde proti odpůrcům všem!
(Stiskne knoflík. Tři brigády padnou bez hlesnutí.)
Ty děti se bojí, jen pohleďte na ně,
Já dokázal činy, že sluha jsem Páně!
Stráž na Rýně nestřeží tak našich hor,
jak nibelunžský můj plicní mor.
Můj vynález nejvyšší nouze je plod.
Mé jméno je Siegfried Abendrot. (Zmizí.)
Setmí se. Objeví se hyeny, jež mají lidské tváře. Jako mluvčí hyen
vystupuje Žrout a Mlsota. Sedají si do dřepu k mrtvolám a mluví jim
zprava a zleva do uší.
Žrout:
Račte mít nějaké přání, račte mít nějaké přání,
my jsme tu, lidskou tváří jsme maskováni.
Však nemějte strach z vousů vlajících dlouze,
my nejsme lidé, jsme hyeny pouze.
Jen abyste věděli, nač jste padli,
my na pole slávy sem jsme se vkradli.
Vy nechcete nic, my vše bychom vzali,
nač skvosty a peníze v hrob byste brali!
Mlsota:
Vy jste nebich rádi, že došli jste k cíli.
My za vaše ztráty se odškodnili.
Vy na naši radu jste do pole táhli.
Vy dali jste krev svou, my po zlatu sáhli.
By nám kynul zisk, vy jste musili bít se,
teď o to jde, by náš zisk vzrost ještě více.
Vy prohráli jste, to nás nezastraší.
Krev poklesla v kursu, však maso je dražší.
Žrout:
V tom ohledu na nás se spolehněte!
vy císařův kabát již neužijete.
Ať granáty vaše a miny a pumy
dál pracují pro nás, jak nejlépe umí.
Toť zábava přece, moci lelkovat zde,
hlad nemáte už a těž po zimě je.
My víme to přec, letos, na naši čest,
i uhlí i sádlo třikrát dražší už jest!
Mlsota:
My do ouška díme vám, buďte nám vděčni,
svou smrtí jste pro banky užitečni.
Dík vám svůj kapitál rozmnožily,
jej do jatek výhodně uložily.
Být můžete rádi, že klidné tu spíte,
rej kulí a bankovek nevidíte.
Jste odškodněni, jste hrdinové!
Vy v krvi, z nás každý v penězích plove.
Žrout:
Vy v dějinách budete žít jako svatí.
Smrt zadarmo je, ale za to se platí.
My přece jsme válku nezačali.
My chtěli ji jen, vy jste do ní se dali!
Svět o našich výhrách se nedoví,
vám přece už jistě v uších zní!
I vnukům se o vás vyprávět bude,
nechť pro naše vnuky též něco zbude.
Mlsota:
Moje děti jen o vlas na frontě nedlí,
neb na štěstí mi je neodvedli.
Ten první je pro zadní dvířka moc přímý,
co nezbytnou sílu jej nechali mi.
Ten druhý je hrdý, kam se dalo, jsem vlez,
a konto toho je vymožen dnes.
Můj nejmladší, ten bude vymožen za rok,
i vy jste byli mladí - na to mládí má nárok.
Žrout:
Můj hoch nemá protekci, ale vyběhal si to,
ten druhý psal o bojích, má to dobrý ditto.
V tu chvíli, kdy volání vlasti slyšel,
ten hoch napsal báseň a do archivu přišel.
Teď ale chce ven, už je toho syt,
co dramaturg raděj chce k divadlu jít.
Tam, prosím vás, psát měl, co děje se v poli.
Ten nejmladší nebich pořád něco ho bolí.
Mlsota:
Jak dobře se máte, vy nevíte ani,
vy máte teď klid a my máme jen štvaní.
My musíme včera a dneska a zítra
jen kůže a mýdlo a cukr shánět zchytra.
Vždyť člověk už stydí se ofertu podat,
to trvá, než vagónů pár může prodat!
Teď ještě to jde, hůř v míru však bude,
bůhví, zda pak nějaká zbrojovka zbude.
Žrout:
Chraň Bůh, dnes o míru blázen sní pouze,
nám z nouze pomáhá válečná nouze.
My dodáváme a na burse hrajem,
pak nahraní budem, to není náš zájem.
Co zbrojovky, prosím vás, mně stačí Škoda,
jeho výkonnost vylíčil nám Roda Roda.
Vy máte už dost, nazí jděte v své hroby,
má žena si přeje zas nové róby.
Mlsota:
To věru nám věřte, dnes těžké je žíti,
vy mrtví byste soucit měli s námi míti.
Až se ukáže jednou, že marná to dřina,
to risiko míru - to nebude psina!
Jak málo mi zůstane, statek chce mít
můj syn a můj přítel chce baronem být.
Nuž dělme se: hrdinům hroby, nám žlab.
My hyeny jsme. Pro nás zbude jen svrab.
Sbor hyen:
Jen blíž! Jen blíž!
Leč hlas svůj ztiš!
Je po bitvě již.
Ty, jenž tu spíš,
zvěst radostnou slyš,
že ceny jdou výš.
Zda víš, zda víš,
jenž v zemi tu tlíš,
že prodám teď spíš
svých vagónů tíž?
Pojď, bratře, blíž,
kruh uzavřem již.
Jen blíž! Jen blíž!
Tango hyen kolem mrtvol. Plamenná stěna v pozadí mezitím zmizela.
Sirná záře naplňuje obzor. Objeví se obrovská silueta Pána hyen. V
této chvíli hyeny stojí tiše a tvoří skupiny.
Pán hyen:
Černý, prošedivělý, kučeravý, zcela krátký vous na tvářích a bradě,
který obaluje obličej jako srst a zdá se srůstat s podobnými vlasy,
které pokrývají hlavu jako čepec; energicky prohnutý nos; velké
klenuté oči s velkým bělmem a malými pichlavými zornicemi. Postava je
sporá a připomíná tapíra. Žaketový oblek a piková vesta. Pravá noha je
posunuta kupředu, jako by vykročovala. Levá ruka, zaťatá v pěst,
spočívá na kapse kalhot, pravá, na níž se třpytí brilliant, ukazuje na
hyeny.
Teď pozor! Stůjte zpříma!
Můj prapor každý třímá.
To vidím věru rád.
Vy vyhráli jste v boji.
Teď vizte chvíli svoji.
Zas v boj se mužem dát.
Teď můžete si dupnout
a smrti kořist slupnout.
Teď zatněte svou pěst!
Teď svobodně a hrdě
v boj nový půjdem tvrdě.
Neb dokonáno jest.
Ten, jenž to proved kdysi,
nechť na svém kříži visí
co nepopsaný list.
Na jeho místě stojím
a zemi s peklem spojím.
Neb já jsem Antikrist.
Ples ve všech srdcích chví se,
že mezi lotry vise,
ve věčnou padl noc.
Svou trochu krve ztratil
a myslil, že tím zhatil
mou nekonečnou moc!
Kam všechna láska vedla?
Přec zmařit nedovedla,
co teď už skutkem je.
Již moje chasa jásá,
je nedaleká spása
a Antikrist již jde.
Msta, od věků jež šílí,
věc naši vedla k cíli,
meč její byl jsem já.
Boj vyhráli jsme věru
dík broušenému peru.
Moc jenom cenu má!
My prošli boji zlými
a mnoha stříbrnými
je obtížen náš voj.
Tak kruh se uzavírá,
jejž zkula naše víra.
Kříž prohrál těžký boj.
Ti, co Jej na kříž vbili,
teď ze tmy vystoupili
s jidášským grošem svým.
Já v svého otce jménu
jsem opanoval scénu,
z níž prchl boží syn.
Před čertem couvnout musil.
Svět osvobodit zkusil,
já před ním spasil svět.
By bez lítostí užil
mých darů, jsem jej vzpružil,
ráj poskyt jsem mu hned.
Zášť musí bouřit stále.
By vzrůstala vždy dále,
Bůh lásku neseslal.
Teď ve svět přišla změna,
teď platí naše měna,
již ďábel v oběh dal.
Ač o berli svět chodí,
přec pokrok neuškodí,
v něm zlata chví se zvuk.
Zdar všemu, co Bůh nechce!
Čert sám přec kulhá lehce
a je mu to přec fuk.
Ač kulhá jeho pata,
přec denně k burse chvátá
a žene ceny výš.
Tam netřeba se modlit,
tam může ďábel prodlít
a patřit na svou říš.
Jsem jeho první faktor,
jsem slova šéfredaktor,
jež přijde na konec.
Já zmocňuji se duší,
má ruka všechny zkruší,
i s králi mám svůj hec!
Já trestám vzpurné duše.
Teď se mnou svorně kluše,
kdo zbohat bojem mým.
Po činech svých a řečích
na inserátech větších
moc novou založím.
Teď život ohmatejte,
však při tom nechvátejte,
buď každý připraven.
Co zítřek chystá, znejte,
i mrtvé ohledejte,
dnes v cifrách mluvme jen!
Vše cenné nám jen patří,
vše posbírejte, bratří,
nic po nás nezůstaň!
Svá čísla do knih vpište,
ať svět se doví příště,
zač platil krve daň.
Rád starý propad v tmu se!
Jako že Moric zvu se,
já vyhrál svoji hru.
Neb onen pastýř mýlí
se teď už pěknou chvíli.
Já Benedikt se zvu!
S ním nejsem spřízněn ani,
svět onen nemá zdání,
že já též papež jsem.
V mou církev všichni vstoupí,
již lichvaří a loupí
a válkou ničí zem.
Teď zbabělci a vrazi
před trůnem mým se plazí,
za zlato koupím vše.
Ráj na zemi teď kyne,
má říše nepomine,
neb s toho světa je.
Jen přes mrtvoly tlící
se tlustí zbohatlíci
v říš moji dostanou.
Svět v plamenech sic stojí,
nás magie však spojí
hrou černokněžnickou.
Já tajným trikem svojím
ve věrném spolku spojím
inkoust a smrt a stroj.
Již věřte mi přec, pšakrev!
Lis na tisk mám i na krev!
Čerň s červení se spoj!
Čerň tiskařskou jsem směle
vmet v srdce nepřítele.
Že vyhrál jsem svou hru,
vy bližního teď mlaťte,
mzdou jidášskou ho zraďte neb Antikrist je tu!
(Valčík hyen kolem mrtvol.)
Tři příležitostní spolupracovníci vystoupí.
První příležitostný spolupracovník:
Již červánek jitřní se v temnotu vlil.
Hle, valčík nad tangem zvítězil.
Druhý příležitostný spolupracovník:
Jak se konečně veselí se žalem střetá!
To zástupci obchodního jsou světa.
Třetí příležitostný spolupracovník:
Svět okřál po svízelích již, bohudíky.
Zřím magnáty z bank a průmyslníky.
První:
Už nebloudím v samotě nehostinné.
Já zpozoroval jsem je již mimo jiné.
Druhý:
Mně zdá se, že cíl je už blízký dost.
Já měl jsem arci už příležitost.
Třetí:
Vojsk řádění ztichlo. Byl nejvyšší čas!
Teď tvoří se jiné skupiny zas.
První:
Mně zdá se, že veselo bude tu dnes.
Vzduch čerstvý tu vane a bude tu ples.
Druhý:
Tak rád bych si po čase věru sám dupl.
Paní Fantová šaty má ecru-créme-crepe-souple.
Třetí:
Hle, estráda pomalu již se plní.
Již obecenstvo sálem se vlní.
První:
Jen aby se probůh nezbořila!
Již zábava rozpředla se čilá.
Druhý:
Teď přišli i ti, co se chystají prodlet.
Ne tohle jsem neviděl už od let.
Třetí:
Hle, Salvátor s pružnou chůzí svou.
Tři císařští radové ve třech jdou.
První:
Dva konsuli přišli, neb tito páni
v seznamu byli by postrádáni.
Druhý:
Teď seznamy ztrát už nás nezajímají.
Sem všichni přišli, kdo jméno mají.
Třetí:
Co vždy jsme zřeli, lze tu zřít;
jsou zde, kdo při všem musí být.
První:
Je plno tu prominentních a hvězd,
ne, co se tu děje, to k nevíře jest!
Druhý:
Štáb omluvil se, však Höfer je tady.
Však vážnost jeví se ještě všady.
Třetí:
Teď ukazuje rej ten skvělý
nám aspoň, zač jsme krváceli.
První:
Co nepřítel řek by, to věděl bych rád,
neb vizte, teď všechno se začíná smát.
Druhý:
Hle, všichni jsou tady, bohatí, chudí.
A mládež, ta ovšem se bez tance nudí.
Třetí:
Já bojím se, že se to zhatí skorem.
Vždyť vidíte, ďábel že tančí tu s morem!
(Prchnou.)
Nyní je celý obzor zakryt mračny dýmu. Purpurově skvrnitý měsíc
vystupuje z oblaků, jež visí na nebi v černožlutých a barevných
cárech. V poli chaotická směsice všech možných oddílů armády. Tři
pancéřová auta se objeví. Lidé i zvířata na divokém útěku. Směsice
hlasů.
První hlas:
Děs kosti mi zkroutil, děs kosti mi zkroutil!
Již útok v naší palbě se zhroutil.
Druhý:
Ta věc se nám špatně vyplatí!
My s nikým se nebudem piplati.
Třetí:
Teď zažil jsem útoků už dobrou kopu.
My vyženem odpůrce ze zákopů.
Čtvrtý:
Nám pánbůh pěknou věc nadrobil.
Z dvou našinců žádný se nevrátil.
První:
Já bojím se, bitvu že prohráváme.
Zajatce nové zase máme.
Druhý:
Nám nepřítel, bojím se, vpadne vzad.
Dva civili a jeden kojenec pad.
Třetí:
Pár zásahů pěkných, to za to už stálo.
Pět dětí si právě na hřišti hrálo.
Čtvrtý:
Na pěší i jízdu se pohroma hrne!
Však vojenské ztráty jsou nepatrné.
První:
Tam dole, tam výskají veselé hlasy,
tam udatní Bavoři bojují asi.
Druhý:
Tam nahoře mají zas odpůrce v merku!
To jsou naši hoši z Virtemberku.
Třetí:
Ti, co teď hrdinně na smrt jdou,
to Durynci, Falčané, Frízové jsou.
Čtvrtý:
Až bitva se ukončí, uzříte zjevně,
jak honvédi bojují horkokrevně.
První:
By odvahu jejich poznal svět,
my ženeme statečné Bulhary vpřed.
Druhý:
Ti, co se tam hýbou tak líně a tiše,
to spojenci naši jsou z turecké říše.
Třetí:
No počkejte, teďka vám na hřbet dáme!
Teď blíží se Němci! Inu Němci, to známe!
Čtvrtý:
Déšť řine se v proudech a všude je slizko.
Šik mírných Rakušanů je blízko.
Rakušani:
Teď jsme, zdá se, v bryndě, už couvá náš prapor!
Toť očekávaný protinápor!
Různé hlasy:
Co děje se tu, copak všechno tu šílí?
Vždyť jeden tu na druhého střílí!
Jiní:
Co my bychom z tohohle sbratření měli?
Teď střílejí našimi vlastními děly!
Všichni:
Toť nejtěžší krise, v níž dosud jsme byli!
My útok jsme hravě odrazili.
První hlas:
Teď z bryndy jsme venku! Hle, nebes báň vzdutá
se zbarvuje, celá je černožlutá!
Jiný hlas:
Ach, to je k smíchu, toť veselá chvíle,
hle, nebe je černo-červeno-bílé!
První hlas:
Dej pokoj, vždyť pouhý pohled už učí,
že je nad vámi černé a nad námi žlutší.
Jiný hlas:
Jen nebesa vědí, proč vše to se děje.
Proto obloha v našich barvách se skvěje!
Oba hlasy:
Chce projevit nám své sympatie.
Bok po boku člověk se radostně bije.
První hlas:
A na konec vyplatí se ta věc Jiný hlas:
- dík našim Kruppovým dělům přec.
Z nás každý svou vlastní vírou je silen První hlas:
- dík pomoci boží a Škodových dílen.
Oba hlasy:
V boj nový se s novou odvahou dáme,
neb houfnice nejnovější máme!
(Blesky.)
Všechny hlasy (zmateně):
No, tohle jsou dranti!
Mají žehnoucí plamen!
Nám závidí tamti,
teď je s vámi amen!
(Ohnivá zjevení na nebi, červená a zelená světla)
Co děje se tady? Co děje se tady?
Hlasy shůry:
To protiútok je na vaše řady!
Hlasy zdola:
My vyhrajem přeci! My vyhrajem přeci!
Hlavu vzhůru, to naši vlastní jsou letci!
Hlasy shůry:
Ba, letci, již zbraněmi jinými zcela
vám opěrné body zničí i děla.
Hlasy zdola:
Toť zábava věru, ti to dělají skvěle,
i dítě usmrtí v matčině těle!
(Ohnivé hvězdy, kříže a meče na obloze.)
Hle, jaký lesk,
teď skvělými řády
nás odmění blesk
za krvavé spády.
(Svítící koule, šlehající plameny.)
Náš oslavit boj
se poddaní strojí
a na ohňostroj
se s prapory rojí.
(Tři komety se objeví.)
Hlasy shůry:
Tři ohniví jezdci na ohnivých koních!
Jen ať se vám špatně z nich neudělá!
Hlasy zdola:
V autech pancéřovaných jdou naši do nich
a letí jak vystřeleni z děla!
Hlasy shůry:
Teď poznáte válku s jiné zas stránky!
Naše stroje, ty dovedou jiné kusy!
Hlasy zdola:
Ten švindl už známe, my máme své tanky,
své apokalyptické autobusy!
Dvě ordonance vystoupí.
První ordonance:
Dík vzdávejte Bohu a chvalte teď Pána!
Hora Olivetská je bombardována!
Druhá ordonance:
Sluch věřících při zprávě té slaví hody.
Tam byly přec vojenské opěrné body!
První:
Muž chrabrý buď pochválen, úkol jenž strh' ten,
a veleben buď též moudrý muž:
ten, že se mu podařil veliký vrh ten,
a onen, že zavčas jej připravil už.
Druhá:
Teď tyto i ony, jichž výkon jsme zřeli,
ne trním, leč vavřínem odměnit chcem.
Neb i když cos jiného na mysli měli,
co činí, to bylo jim známo přec všem.
Obě:
Když zasažen kříž byl na místě děla,
přec úmysl chybě té ceny dodá.
V tom ohledu bez skrupulí jsme zcela.
Vždyť nepatrná je vojenská škoda.
(Velký krvavý kříž se objeví.)
Hlasy shůry:
Teď ustupte dále a nechoďte blíž!
A skloňte se! Toť náš červený kříž!
Hlasy zdola:
To děláte po nás, ty podfuky známe,
ty čáry a kouzla nás nezastraší!
Nás, dokud svého císaře máme,
ty fantomy z klidu nevyplaší!
(Spustí se krvavý déšť.)
Hlasy shůry:
Teď ustupte, jde-li to, zkáza vám kyne!
Tam u vás je sucho, krev shůry se řine!
Hlasy zdola:
Náš poslední trik, to je opravdu skvělé,
to zavedla naše válečná rada.
My ve vzduchu roztrhli nepřítele
a proto teď shůry krev na nás padá.
Teď všechny fronty se jednotný zdají Hlasy shůry:
- neb všechny se vespolek rozpadají!
Hlasy zdola:
Jdem vpřed, jen kdyby nám počasí přálo,
však to si náš štáb umí vypočítat.
Hlasy shůry:
Leč počasí dbá vašich přání málo!
Tma padá, však vám bude brzy svítat!
(Déšť popele se spustí.)
Hlasy zdola:
No, tohle je správné, to je báječná věc,
to je náš umělý popel přec!
(Shůry začínají padat kameny.)
Co, kameny házet? To hračka je pouhá!
My granátům ručním vždy přednost jsme dali.
To od nás se odrazí, neb leta dlouhá
jsme v bubnové palbě se otužovali.
Hlasy shůry:
Nám pokrok nejde tak rychle k duhu,
však věřte, my dohoníme to, drazí!
Neb mezi námi, v hvězd lepších kruhu,
jsou tuláci sice, však pod námi vrazi.
Hlasy zdola:
Každá hvězda je šťastná, když na Berlín svítí.
Hned po výhře zkáza se na vás řítí!
(Déšť jisker se spustí.)
Já nevím si věru
s tím úkazem rady.
Zřít nelze v tom šeru,
co děje se tady.
Druhý hlas zdola:
Hle, vzduchem cos víří,
déšť jisker se snáší!
To vše, zdá se, míří
na posici naši.
(Naprostá tma.)
Filmoví operatéři:
To nejde, co je to, chcem osvětlení!
V té tmě točit film přece možno není,
tu vložku mezi sketch Oskar na záletech
a detektivku Žena v nejlepších letech.
To nejde, my přesnou smlouvu přec máme,
ten šlágr si pokazit nenecháme.
Film Isonzo nelze sic přetrumfnout,
však my chcem víc světla pro Poslední soud!
Hlas shůry:
Když vy jste se nekonečně tu rvali,
my do vítězství jsme vytrvali.
Teď vězte však, že se v posledních dnech
Mars usnesl zanechat styků všech.
My zrale jsme všechno uvážili
a do defensivy jsme ustoupili.
My rozhodli jsme se zničiti Zemi,
ji vyhladit z vesmíru s frontami všemi
a všechny ty pozemské červy pobít,
již drze se chystali světů všech dobýt
a kamkoli vždycky se obrátili,
svět činy svými jen hanobili,
zvěř týrali a lid zotročovali,
čest vzdávali hanbě a ctnosti se smáli,
jen mezi ničemy byli šťastní
a nejvíce zhrdali ctí svou vlastní,
jen schránkou pozemských statků byli,
svou řeč svým mluvením pošpinili
a city i duše všech ráží a sort
i záhrobí měli jen pro export
a život i smrt a všechny své síly
jen obchodním zájmům podrobili,
účel života svého v jídle zřeli,
své tovary chránili vlastními těly,
na poli slávy, krvaví ženci,
svůj život dávali za existenci,
sebe samy co zboží prodávali
a s jinými o suroviny se rvali,
dál hnali se za svým záštím a ziskem,
se oslepovali zlatem i tiskem
a v nicotě své a zaslepenosti
svou důstojnost ztratili na věčnosti
a v slunečním svitu i za třpytu hvězd
si v půtkách i pitkách svou špinili čest,
jen zločinem sever s jihem spiali
jen k vraždění těl ducha používali,
od východu k západu jednotní v cíli
vzduch pomstou a plynem zamořili,
dřív modlili se, než zabíjeli,
jen krví a nikoli hanbou se rděli,
svému Bohu se rouhali, stopu každou
své přirozenosti popřeli vraždou,
lži vymýšleli o všech a všem,
svými prapory podváděli svou zem,
železo žrali, však většinou pouze
lží vítěznou pomáhali si z nouze,
z běd bližního svého užitek meh,
na požáru cizím se přihřívat chtěli,
na hladu cizím se přiživiti,
sebe samých nebyli při tom syti,
by sami se zahřáli, popel žhavý
sypali na svých bližních hlavy
a celý život zdanili dravě,
i máslo zdražili na vlastní hlavě,
kradli a jako když tiskne lhali,
blud vlastní co potravu polykali,
mrzáci, živící se svojí bídou,
agenti s morem a syfilidou,
v handlu a hrdinství honění lovci,
vrhači pum a po duši vdovci,
kořistníci své fantasie,
bankrotáři své ekonomie,
křováci v záštitě Boha a vlasti,
rytíři Štěstěny v údolí strasti,
vědou a vzděláním vyzbrojení,
přeozbrojení a podvyživení,
z milosti válečných strojů svých mocní,
velkohubí a malomocní,
oddaní poddaní vrchností svých,
budovatelé drah bagdadských,
hochštapleři a podvodníci,
hyeny se smrtí obcující,
letci, jež vzduch jen s odporem hostí,
otroci vlastních svých vymožeností,
v tricích a technice vyškolení,
barbaři elektricky osvícení,
již před smrtí ještě se přičinili,
by komfortem vším ji vybavili,
takže se dobře u těch měla,
jimž bližší než příroda byla děla! My jsme sice nakloněni míru,
však toto je vůle všehomíru:
My z Marsu sic nejsme dobyvatelé,
však všechno, co děláme, děláme celé!
My v boj se za spásu vesmíru dáme
a vašich metod v něm používáme.
My vědu vaši jsme potřebovali,
jen abychom badat i zabíjet znali.
My z dálky jsme za pouhý prášek vás měli,
však pod lupou zlobného skřeta jsme zřeli.
My počasí trochu jen zlepšit chcem,
svou říš nechcem rozšířit o vaši zem.
My váhali dlouho. Teď nastává soud.
Něco zvláštního chceme vám poskytnout.
Vás anektovat nás nenapadá,
neb kdo s vámi se spojí, ten pouze si zadá.
Mír vesmíru chceme jen proti vám bránit
a před vámi vlastní své hranice chránit.
My vaší země se rádi vzdáme
a jinak se s vámi vypořádáme.
Naše výlohy zaplatíte nám ovšem,
neb z dějin zmizíte, až bude po všem,
aby zajištěn měly na věky
sféry vesmíru klid svůj pravěký,
by nerušila již nebeské dálky
ruka myslitelů a původců války
a bitevní hřmot a handlířů křik
by v mlčení naše již nepronik'.
Vy věru jste dost se už namluvili.
Teď nastane věčnost za malou chvíli.
Vy dlouho jste čekali, dlouho též my,
my s trpělivostí, s lačností vy.
A aby přec na vaší nadějné zemi
už konečně konec byl s válkami všemi
a abyste konečně pokoj už dali,
my úspěšně jsme ji bombardovali!
(Déšť meteorů se spustí.)
Hlas zdola:
Jen mužně vpřed!
Dál ze všech sil!
A kdyby svět -
(Ohnivá záplava.)
Jen rychle dál!
Ráz na ráz jdem!
Nás volá král (Dunění ve vesmíru.)
To nové jest!
Co je to jen?
Za vlast a čest (Zánik.)
Toť konec náš!
Čí je to vpád?
Má vlasti, máš (Ticho.)
Hlas shůry:
Je skončen boj. Toť strašná noc.
Již ztratil člověk svoji moc.
(Velké mlčení.)
Hlas Boží:
Já jsem tomu nechtěl.