číslo 2014-2 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

O R
tevřený
ozšalovávací
L
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu
číslo 2014-2
Motto:
Po komunismu, kdy vládla jedna strana a rozhodovala o všech sférách lidské
činnosti, vládne dnes ekonomika zisku, peněz a mocných skupin, které lidskou
důstojnost nejen nectí, ale přímo popírají pod praporem darwinismu, který hlásá, že
schopný přežívá a slabý právem odpadá v nekončícím „závodě ke dnu“.
Táňa Fischerová
http://orl.bloger.cz
[email protected]
Obsah čísla
Rozpolcení Ukrajiny je důsledkem rozpolcení Evropy........................................................................................3
Vůz sena........................................................................................................................................................... 4
Postamerický svět............................................................................................................................................. 5
Erik Best: Kdo doufá v kolaps západní civilizace?.............................................................................................. 6
Konec konzervativní revoluce?.......................................................................................................................... 6
Lidská práce včera, dnes a především zítra....................................................................................................... 8
‘Largest Massacre of Christians in Syria’ Ignored............................................................................................10
Outsourcing České republiky.......................................................................................................................... 11
Tomáš Halík: "mnoho čechů se za ateisty pokládá vlastně omylem."..............................................................13
Dluh jako cesta do otroctví............................................................................................................................. 16
Petr Drulák: Zabedněnost českých politiků je naším rizikem...........................................................................17
Křesťanství s marxismem i bez něj.................................................................................................................. 20
Kde najít oporu ?............................................................................................................................................ 21
Požár v pravicovém vetešnictví....................................................................................................................... 23
Žijeme opět v normalizaci, byť se Seychelami a mangem................................................................................25
Zápas projektů Ráj a Trh v Česku.................................................................................................................... 28
Jan Keller: Život nad poměry.......................................................................................................................... 29
Amazon?......................................................................................................................................................... 32
Svět se »zasekl« na konci 4. Kondratěvovy vlny............................................................................................. 32
Být chudý a slepý k tomu............................................................................................................................... 34
Stavy rozšířeného vědomí a prostředky k jejich dosažení...............................................................................35
Jsme kolonie Západu. Zisk odchází pryč, už není co krást...............................................................................37
Ivan David : Vylepšit tento režim?.................................................................................................................. 38
ORL číslo 2014-2
Rozpolcení Ukrajiny je
důsledkem rozpolcení
Evropy
MVDr. Josef Staněk
Lidstvo na zemi se pomalu posunuje
do stavu vypuknutí civilizační krize, protože kvůli své nadspotřebě zdrojů
planety docházejí těžební rezervy. Taková situace za stavu, kdy se mezinárodní politika řídí zákonem džungle, tj.
vlády a přežití silnějšího, zákonitě nastoluje ve světě atmosféru, kterou při
poučení z dějin vždy nacházíme v obdobích před vypuknutím válek v Evropě.
Lze snadno dohledat, že celé dějiny Evropy od pádu říše římské se odehrávaly
v těchto pravidlech : Když se některá z
evropských zemí stala příliš silnou a
sáhla po „světovládě“, všechny ostatní
se proti ní spojily a vojensky ji porazily.
Naposledy se tento „rituál“ odehrál
za druhé světové války. Podobný mechanizmus politického dění se nyní začal rýsovat, tentokrát ovšem v
celosvětovém měřítku. Kdo má trochu
nezávislého pozorovacího talentu si
mohl všimnout, jak se všechny civilizační okruhy nenápadně, ale jistě, otáčejí proti nejsilnějším a stále
neomalenějším a arogantnějším USA.
Bez ohledu na mírný technický a
vojenský předstih USA je však jisté, že
kdyby k střetnutí všech versus USA došlo, ty jistě prohrají. Jenže takový scénář
není důvod k jásotu pro nikoho, dokonce ani pro vítěze. Po takovém Pyrrhově
vítězství by nepochybně následovala,
tentokrát ve světovém měřítku, obdoba
stavu lidstva po pádu říše římské. Barbarství, lidské utrpení a chaos. Navíc by
takový vojenský a politický vývoj při
současné technické vyspělosti lidstva
hrozil záhubou novodobé civilizace jako
takové. Tedy pádem současných domněle inteligentních lidí do výchozího vý-
vojového stavu, tedy do stadia potulování „loveckých“ tlup primitivů po
ruinách bývalých civilizací. (Jako v Egyptě nebo Babylonu.)
Američtí politici nemohou být tak neinteligentní, aby si výše uvedené neuvědomovali. Zejména po „velkých
úspěších“ zavádění „demokracie“ v blízkovýchodních islámských zemích. Jenže
jsem si všiml, že se tomuto vývojovému
trendu snaží bránit nikoliv změnou
chování a myšlení, ale rozumovými
kalkuly. Jejich prováděná politika nabrala směr k oslabování a rozeštvávání
lokálních velmoci. Poslední úsilí tohoto
typu sledujeme právě na Ukrajině. Specialisté na „demokracii“ tam najali tisícovku všehoschopných a vyvolali
střetnutí tradičních místních kulturních
a
náboženských
proudů.
Tedy
pravoslavných stoupenců spolupráce s
Ruskem s tamními katolickými stoupenci spolupráce s Evropou. Hlouběji uvažujícímu musí být jasné, že někdo toto za
demokracii vydávané „kino“ musí platit.
Určitě není z Ukrajiny. Ale platící Amerika přece na Ukrajině žádný přímý surovinový zájem nemá?
Proto skrytým cílem organizátorů
bojů za „demokracii“ na Ukrajině musí
být něco jiného. Je to nastolení roztržky
a ekonomických truců místních velmocí
Německa (EU) a Ruska!!! Ta by nejen
oslabila obě strany, ale hlavně by
znemožnila perspektivní strategické
spojení obou. Takovým spojením by
vznikla konkurenční druhá světová supervelmoc, ucházející se o finanční a
technologickou dominanci. Spojená
Eurasie s ruskými surovinami a německými (evropskými) kvalifikovanými
lidmi by v průběhu 50 let vrátila evropskou civilizaci na její původní vedoucí
místo ve světě. Bez ohledu na limitovaný čínský vzestup a americkou momentální vojenskou sílu!
Proč si to myslím? Protože trvalé civilizace jsou vždy založeny, ač to rozumáři
nejsou schopni vidět, na duchovní ideji.
To ona, bez policistů a nahánění spojí
houf „lidiček“ ve spolupráci schopný celek civilizace. Zkráceně se této formě
spojení jednotlivců ve vyšší společenství
říká společné „náboženství“, což je forma jednotného uctívání určitých neměřitelných (duchovních) hodnot. O tom,
jak a proč náboženství vznikají jsou lépe
nebo hůře popsány celé knihovny. Z
exotických pohledů pro zajímavost uvádím názor Ludvíka Součka, autora knih
Tušení stínu a Tušení souvislostí. Ten se
domníval, že každé duchovní centrum
vzniká působením jednoho z devíti kosmickou inteligencí na zem vyslaných
„sedmiokých“ strážců lidstva. (Nehmotní duchové, kteří mají otevřeno všech
sedm čaker-úrovní člověka.) Jejich působením to je, že vznikají civilizační
centra! Tito „správcové země“ si v komunitách vybírají jednotlivce, kteří jsou
na základě své duchovní čistoty (vyspělosti) schopni alespoň část jejich podnětů rozumově zpracovat. Tím „objeví“
novou duchovní nebo vědeckou pravdu.
Vždyť už Platón a Hermes říkali, že objev je vždy jen to odkoukané ze světa
idejí!
Přínos zakládajícího génia následně
rozpracují
„asistenti“
s
hlavou
otevřenou jinak než motykou. Ti z
vševědoucnosti stažené ovšem ne zcela
pochopí a proto často deformují. Přizpůsobením tohoto nového poznatku mase
lidí vznikne nová věda nebo náboženství. Celá místní společenství se jeho žitím pozvedne na vyšší kosmickou
civilizační úroveň. V Evropě má být těchto „sedmiokých“ velkých duchů nejméně 5. Také jsou v Číně, Japonsku, Indii a
Tibetu. Možná jsem slepý, ale v USA působení žádného „sedmiokého“ nevidím.
Ledaže by jeho kvalifikace spočívala v
rozpoznání síly peněz.
V důsledku dvou světových válek
dvou skupin evropských debilů u moci,
neschopných se i rámci tehdejších forem křesťanství dohodnout, se USA
„samospádem“ proměnily v supervelmoc. Nikoliv však duchovně!!! Pokud
ovšem za nositele duchovnosti nepovažujeme stále se usmívající ušlechtilé misionářské černochy asi tisícovky
amerických církví, koltmeny nebo šaumeny čehokoliv.
V důsledku absence toho „duchovního ohniska“ se v Americe nemohli vynořit duchovně stigmatizovaní přinašeči
nových Pravd. Dosud to nebylo moc potřeba. Mazaní Američané si je hromadně
dováželi a kupovali (Tesla, Einstein), protože v jejich místech zrodu se dostávali
k moci neschopní nebo psychopati.
Dosud šly nákupy dobře hlavně v Evropě, ale i v Indii, Číně, Japonsku. Nyní
se připojila i elektronická špionáž. Ale
co dále, když olupovaní se začnou
bránit? Kolik „hlav“ vyroste v Americe z
nefalšovaných Američanů typu pistolníků s kolty proklatě nízko, z ušlechtilých
a srdečných černochů ze seriálů, z organizátorů „hitů“, „zábavy“ v Las Vegas,
porna a svérázně pojatých prohibic?
strana 3
ORL číslo 2014-2
Zdá se mi, že vychytralé americké
služby tuto absenci líhně „hlav“ prohlédli a jejich „lov“ jinde v poslední
době zesílili. K tomu je potřeba chaos a
válečné nebezpečí na místech „lovu“ a
kolem. Tedy „boj za tu zaručeně pravou
demokracii“ je veden nejen proto, aby
zabránili spojování slabších proti USA,
ale k vyvolání nejistoty a neklidu v zájmových místech.
Aby nebyla nuda a jistoty, organizuje
tam „kdosi“ pomocí peněz a sekt pomatenců „rvačky“ zaslepených. Světová
„demokratická jara“ nemohou být sama
od sebe zejména poté, co je vidět jejich
výsledek.
Přes své vzdělání jsem nepochopil na
Dálném východě potyčky Japonska a
Číny, v Indii konflikt s Pákistánem, v Africe Arabů s Černochy a muslimů s křesťany. Zato pozoruji, jak do všech těchto
konfliktů přilévá kdosi zbraně, mediální
„zpracování“ a organizace typu „člověci
v tísni“. Když ani taková podpora „lidských práv“ a nároků na ostrovy k vyvolání konfliktu nestačí, začne kdosi do
jakš takš usazených zemí zavádět
„demokracii“.
O mocenských elitách mimoevropských zemí nemám iluze. Jsem jen zvědav, jak dlouhé „vedení“ mají elity Ruska
a Německa (EU). Kdy jim dojde, kdo a
proč prostřednictvím střídavě dodávek
zbraní a humanitárních pomocí „nezištně pomáhá“ nastolit na Ukrajině
demokracii potomků banderovců.
Je nutné zkoumat zákulisní pohnutku
toho, kdo za velké finanční náklady jde
nastolovat demokracii nezralým národům! Jen žasnu, že těm místním
„bojovníkům“ nedošlo, kdo a proč je
platí? Fakticky i mediálně. Přece pojem
nezištný kapitalista je jen analogií kulatého čtverečku! Takže proč by někdo
měl dotovat ukrajinské vrhače „Molotov
koktejlů“ a platit v celé Evropě to stádo
„objektivních“ novinářů? Protože nic
není jen černé nebo bílé, jedno pozitivum ale psaní tisku o Ukrajině a OH v
Soči má. Umožní všem nezávislým pozorovatelům natrvalo rozeznat najaté a
nezávislé novináře.
Popis neradostného stavu klíčových
národů dovede leckdo a možná lepší.
Otázkou je, jak z toho. Podle mne může
skutečné řešení společenských krizí a
ohnisek napětí vycházet jen z nalezení
východisek v duchovní rovině. Vidím to
tak, že na zeměkouli je asi deset civi-
lizačních okruhů, upravujících chování
lidí v místě vždy v duchu místní vedoucí
náboženské ideje. Jsou to evropský katolický, evangelický, pravoslavný, americký
„pragmatický“,
jihoamerický
existenciální, čínský, japonský, indický,
muslimský a africký černošský (zjednodušeného animistického křesťanství).
Každý z těchto civilizačních kruhů je
řízen určitým pořadím duchovních
hodnot a není přenositelný a vnutitelný
jinam. Z poznání nevnutitelnosti způsobu myšlení národů jednotlivých
duchovních okruhů je nutné vyjít.
Jiný přístup vede k válkám bez výsledku a z těch hrozí vznik výše
avizované světové, všichni proti USA.
Současně však platí i další zákon, že
totiž kvalifikovanější zpracování Řádu
stvoření pro lid obecný se samočinně
prosadí vůči dosud v místě dobrému.
Neboli svět může scelit jen takový soubor idejí a vhledů do jemnohmotného a
duchovního pozadí reality, tedy nové
vyšší náboženství, které nejenže naváže
na dosud žitá, ale jako lepší bude postupně lidmi přejímáno.
Jsem přesvědčen, že vyjde z Evropy
poté, co tato překoná svou kletbu a spojí se. Tato kletba vznikla neúplným pochopením křesťanského poselství a
následným rozštěpením a rozhádáním
křesťanů. (Byzanc a Řím.) Těchto z jedné
rozštěpené parciálních pravd se chopili
představitelé evropských národů a postavili je národy sobě. Není třeba chodit
daleko, jen si připomenou českou blbost, kdy se národ v kvetoucí zemi začal
vyvražďovat pod hesly: „pod jednou
nebo pod obojí?“
Celkovým definitivním řešením ukrajinské i evropské krize může být tedy až
smíření až sbratření zejména dvou nejsilnějších
zdejších
kontinentálních
duchovních a ekonomických pólů, Německa a Ruska. Jsem proto zvědav, na
kolik jsou mocenské elity těchto obou
na intuitivní úrovni, aby se nenechaly
„kýmsi“ vtáhnout do další rvačky bez vítěze. Tou je Američany inscenovaná
ukrajinská hra na Evropany a Neevropany, jejiž cíle kryptologové dokonale zahalili maskovací „legendou“.
http://zvedavec.org/komentare/2014
/02/5841-rozpolceni-ukrajiny-jedusledkem-rozpolceni-evropy.htm
Vůz sena
Stanislv Komárek
Když jsem si v roce 1984 jako chudý
emigrant udělal první výlet po západní
Evropě, strávil jsem v madridském Pradu
před kolekcí Boschových obrazů celý
den. Mnoho let jsem se na tento kýžený
okamžik těšil a věru stálo to za to: co
malba, to skvost, ale nejvíce mne zaujal
jeho raný oltářní obraz Vůz se senem.
Zpětně interpretovat dílo muže, který
osciloval kdesi mezi odlehlým nábožensko-symbolistním vizionářstvím a
solidně usedlým řemeslně malířským
podnikatelstvím, je věc nevděčná a kunsthistorických publikací na toto téma by
bylo na pořádný valník, takový, na jakém se na obrazu veze seno.
O tento z lidského hlediska nepříliš
cenný materiál se rvou a soupeří osoby
všech možných společenských stavů i
pohlaví včetně mnichů a jeptišek, háky
strhávají kusy kýženého substrátu a pro
hrst uschlých travin se neštítí násilí, ba
ani vraždy - taková běžná situace ze světa tržního soutěžení, kde se každý snaží
trhnout, co se dá, aniž si uvědomuje, že
odměnou je mu cosi jako plevy poletující ve větru či pár stébel, kterými tak nakrmit kozu.
To byl ovšem víceméně prostý lid společenské špičky se tohoto zoufalého
zápolení přímo neúčastní, ale jedou
spořádaně za vozem, těsně, až na doraz,
takže jim objemný náklad zcela zastírá
jakýkoli výhled.
Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na
krásných koních, jak se snaží udržet
krok s dobou, aniž by viděli dál než na
dva lokty před sebe.
Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně,
řízení nějakým uvážlivým sedlákem či
vozkou, ale démoni hrůzných a z části
zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí
kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.
Je těžko si představit výmluvnější obraz světa a jeho chodu, nežli je právě
tento, a často v prázdných chvílích na
Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám.
strana 4
ORL číslo 2014-2
Postamerický svět
Stanislav Komárek
Fareed Zakaria ve své světoznámé
knize o americkém ústupu ze slávy o
mnoha aspektech celého jevu hovořil, o
mnoha se zmínil letmo nebo i vůbec. V
Evropě, zahlcené vlastními problémy,
nám s plnou naléhavostí nedochází, že
za oceánem se celá řada problémů vyhrocuje povážlivěji nežli na starém kontinentě.
Vzpomínám si, jak se naše naděje k
této zemi po léta upíraly, a k celému
mému mládí patří vzpomínka na každovečerní ladění stanice Voice of America. Je zcela nepochybné, že Amerika,
která se původně zrodila z ducha sekty,
a chtěla v daleké zemi vybudovat obec
Boží, je svým psychickým ustrojením výtečně vybavená pro boj s "říšemi zla"
typu nacismu či komunismu.
Stále stejné přízraky
Pozdní středověk se nám dnes z té
historické dálky jeví jako doba kromobyčejně stabilní, idylická, kdy nebylo
inflace, exhalací a mediálních skandálů,
všechny potraviny byly bio a nedělo se
vlastně "nic", ale opak je pravdou: každá
doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje
spíše monitorují, než řídí - v podstatě se
jen snaží neztratit stopu.
Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě
aspoň kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a
kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě. Lid, plně zaujatý
každodenními půtkami a mamoněním,
jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje.
Svět se řítí samospádem kamsi, co
nelze ve slušné společnosti jmenovat, o
čem lze přiléhavěji než kde jinde použít
obratu: "Čert ví!"
Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu
Boschovy fůry znamenají jistou naději v
té vší všeobecné mizérii, nebo spíš po
úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí.
Kdybych uměl dobře starou holandštinu a kdybych se mohl nějakým zázrakem přenést na jednu z mnoha hostin,
kde Hieronymus Bosch servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů
mariánských bratrstev, nejen že bych jej
objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že i o pět set let
později ještě přízraky, které znával, v jen
málo změněné formě kamsi dál smýkají
světový vůz.
Nadiktovaná demokracie
Řada tradicionalistických amerických
politiků vidí politickou praxi jako aplikovanou teologii podnes. Problém nastává ve chvíli, kdy žádné velké
"souručenství ďáblů" ve světě u moci
není a "osu zla" je nutno pracně hledat,
aby svatá válka "za demokracii a liberalismus" mohla pokračovat (výsledky
jsou často podivuhodné: ač bych rozhodně nechtěl žít na postfidelovské
Kubě, Haiti, nominálně demokratické a
kapitalistické, by mne děsilo ještě víc).
http://dialog.ihned.cz/c1-54334210novorocni-vzpominka-na-hieronymabosche
Tento "náš džihád" se do pozoruhodných detailů podobá tomu islámskému, v němž spatřuje vlastní
jungovský stín, jejž ale v mnoha směrech překonává. Svět se také dělí na dvě
poloviny, tu "správnou", kde už kýžený
stav nastal, a na tu, kde je za něj třeba
všemi prostředky bojovat - nějaké výklady o "právu národů na sebeurčení" zde
nemají mnoho místa. Amerika se pak
upřímně diví, že nemá všude jen přátele.
strana 5
Autor je filozof a biolog
ORL číslo 2014-2
Co by asi vyvolal stav, kdy by Saúdská
Arábie bodovala a hodnotila země celého světa, jak pokročily v dodržování
šaríy, či Čína, jak udržují rovnováhu principů jin a jang, případně principy konfucianismu? Po skončení možnosti
reálného výboje navenek se síly mnoha
společností obracejí v autodestrukci a
Americe se nevede jinak.
Jak známo, většina našich snažení se
převrací časem v pravý opak, a to tím
více, čím víc se "tlačilo na pilu". I snaha
po maximální svobodě se za oceánem
převrátila ve stav, kdy každý každého
vnímá jako potenciálního nepřítele, který by jej mohl žalovat a ničit jeho existenci: učitelé se bojí žáků, lékaři
pacientů, kdo udělá sebemenší chybu
oproti systému neustálého "posichrovávání", může dopadnout velmi zle.
Pochválit spolupracovnici účes či pohladit cizí dítě po hlavě je poukázkou na
veleprůšvih, dát i tomu vlastnímu pusu
na dobrou noc se stává pomalu zdrojem
rizika.
Marketingová spravedlnost
Je dobře připomenout, že takto
drasticky nedestruoval elementární
mezilidské vztahy ani komunismus, ani
nacismus. Neustálý imperativ "politické
korektnosti" znemožňuje se o celých
velkých okruzích problémů jakkoli
smysluplně bavit, naroubován paradoxně na právní představy a praxi,
účelnou v pionýrské době, ale anachronní dnes. Představa, že čím více
právníků v zemi, tím větší reálná spravedlnost, je bludem.
Krize, která se jeví jako ekonomická,
je ve skutečnosti i v Americe krizí celospolečenskou. Střední stav, živitel celé
společnosti, mizí jako sníh na slunci a
panství pomyslu přesáhlo jakoukoli
zdravou mez: marketing je vším, realita
ničím. Prezident Obama, který zajisté
neproslul počiny neblahými, ale také
žádným krokem z krize, se svou "s předstihem" udělenou Nobelovou cenou
ukazuje celý tento vliv obchodu s nadějí: těžko si nevzpomenout na Coca-Colu,
nechutný cukerný roztok omotaný
chumlem propagačních bájí.
Těm, kdo kdysi čerpávali naději z večerního éteru vlnícího se přes oceán, je
zajisté nostalgicky smutno, ale měli by
se spíše starat, jak se v postamerickém
světě sami ubrání.
Autor je biolog a filozof
http://dialog.ihned.cz/c1-53660520postamericky-svet
šokoval, a to když prohlásil, že doufá v
jeho rychlý a masivní kolaps.
Erik Best: Kdo doufá v
kolaps západní
civilizace?
Kdo pokusy o nápravu systému vzdá
a namísto toho doufá v jeho zánik nebo
na jeho zhroucení pracuje, není podle
mého o moc lepší než ti, kdo veškeré
problémy vůbec způsobují. Pokud budeme doufat ve vlastní zánik, těžko se mu
vyhneme.
http://www.ac24.cz/zpravy-zdomova/3469-erik-best-kdo-doufa-vkolaps-zapadni-civilizace
Konec konzervativní
revoluce?
Ivan Štampach
Občas mi čtenáři píšou, že se na světové dění dívám moc pesimisticky, a to
především pokud jde o neblahý osud západní civilizace. Sdílení myšlenek a názorů si velmi cením, ale ať se snaží, jak
chce, žádný čtenář mě ještě nepřesvědčil, že můj závěr je pricipiálně chybný.
Neříkám to s hrdostí. Nic bych si nepřál víc, než aby se prokázalo, že jsem se
pletl. Situaci samozřejmě stále znovu a
znovu hodnotím na základě nových
informací, ale nějakých třicet let jsem v
tomto ohledu názory v podstatě nezměnil. Bohužel nespatřuji žádnou
známku toho, že by se někdo snažil doopravdy řešit zásadní problémy, kterým
čelíme: problémy zadlužování, jednostranného volného trhu, nekontrolované imigrace atd.
V žádném případě mi nevadí, mají-li
někteří čtenáři odlišný názor. Jenom to
znamená, že se mi věc nepodařilo dostatečně vysvětlit. Avšak trápilo by mě,
kdyby si čtenáři mysleli, že mi neutěšená světová situace působí nějakou radost, nebo že bych úpadek západní
civilizace rád urychlil. Vlastně všechno,
co píšu, má za cíl drobným dílem přispět
k odvrácení jejího konce.
Pravidelně sleduji pořad Keiser
Report, který se vysílá na stanici Russia
Today. Max Keiser si téměř jako jediný
televizní komentátor vybudoval pověst
na tom, že neúprosně tepe do elementárních nedostatků globálního finančního systému. Jednou mě ale
Navzdory tomu, že v několika posledních volbách do obou komor Parlamentu se jako nejsilnější umístila
sociální demokracie, navzdory tomu, že
se její koaliční potenciál posílil tak, že
byla schopna sestavit vládu, pořád někteří pesimisté mluví o konzervativní
revoluci.
V politologii směrodatných zemí se
pod tímto názvem myslí menšinový
proud, který navazuje na politickou filosofii perennialistů, z nichž určujícími
jmény jsou dva euromuslimové René
Guénon (1886–1951) a v následující generaci Frithjof Schuon (1907–1998). Mají
striktně třídní myšlení a za aplikovatelný na evropské poměry pokládají indický kastovní systém (či možná spíše
jeho západní interpretaci).
Hledají analogii v západoevropské
tradici, kde nacházejí tři oddělené třídy
ve středověku označované názvy oratostrana 6
ORL číslo 2014-2
res (modlitebníci, duchovní aristokracie,
klérus), bellatores (válečníci, šlechta,
panovníci) a laboratores (pracovníci).
Třetí stav zahrnoval vedle zemědělců i
řemeslníky a dnes vládnoucí obchodníky.
Tito tradicionalisté pokládají současné uspořádání společnosti za zvrácené, protože nejnižší stav vládne,
zatímco duchovní a světská aristokracie
je potlačena. Totální moc kšeftařů je pro
ně deviací. Zdravá společnost naproti
tomu je sociální a také, na rozdíl od současných tendencí, ekologicky citlivá.
Jinou složku konzervativní revoluce
tvoří směry navazující na to, co se ve
Francii označovalo jako Nová pravice, i
když dnes už toto zařazení do politických proudů není preferováno. Jejím
britským teoretikem byl Nicholas Goodrick-Clarke (1953–2012) a bohatě ji rozvinul Francouz Alain de Benoist (*1943).
První patřil k odvážlivcům, kteří vnesli téma esoterismu a hermetismu na
akademickou půdu. Francouzský reprezentant této větve konzervativní revoluce je mimo jiné laureátem Francouzské
akademie za jedno ze svých děl. Oba a
další se shodují, že západní osvícenský
racionalismus se vyčerpal a je třeba se
vrátit ke kulturním a duchovním kořenům Evropy.
Benoist je odpůrcem imigrace s odůvodněním, že tyto lidi vyhání z jejich
vlasti bída, jíž je třeba jim pomoct překonávat. Kritizuje asimilaci imigrantů a
je stoupencem etnopluralismu. Pokládá
za pokryteckou kritiku vylučujícího rasismu, když vládnoucí směr praktikuje
rasismus pohlcující.
Podporuje ekologický přístup k životu v kontrastu k industrialismu. Inspiraci
vidí spíše v klasické antické kultuře, než
v křesťanském rovnostářství. Podporuje
myšlenku federalizované Evropy, ve které národní státy jsou již překonány a
ustoupily regionální identitě a zájmům
společným celému kontinentu.
S konzervativní revolucí bývá spojován rovněž ruský myslitel, profesor
moskevské univerzity Alexandr Dugin
(*1962), spoluzakladatel hnutí nacionálbolševismu, teoretik současného ruského imperialismu a euro-asijské jednoty. V tomto prostředí je oceňováno
konzervativní pravoslaví, ale i revitalizované slovanské předkřesťanské náboženství.
Autoritou pro toto hnutí je italský
konzervativec Julius Evola (1898–1974),
pro kterého domácí italský fašismus, ale
i německý nacismus byly příliš levicové,
což je důvodem jejich nepřijatelné barbarské krutosti. Byl hermetikem a stoupencem starořímských duchovních a
kulturních tradic.
O celé toto hnutí se u nás možná zcela okrajově zajímají specializovaní politologové, případně i religionisté
(vzhledem k přínosu některých z nich k
oboru). Čeští politici, nemluvě o českých
voličích nic podobného nesledují a stojí
zcela mimo. Konzervativismus, který je
sociální, ekologický, vstřícně naladěn k
islámu nebo k etnickým a náboženským
menšinám je pro ně něčím nepředstavitelným.
Co vede některé levicově zaměřené
autory ze zatuchlých českých luhů a
hájů k úvahám o konzervativní revoluci?
Mohou myslet to, jak je kapitalismus
odolný vůči hněvu značné části obyvatelstva západního světa, ani statisíce lidí
v ulicích s ním nedokážou hnout. Ba ani
voličské revoluci, k níž došlo před pár
lety na Islandu, se to natrvalo nepodařilo. Ani další z periodických krizí kapitalistické
ekonomiky
nepřesvědčila
dostatečnou většinu voličů o nutnosti
radikálních ekonomicko-sociálních reforem.
Odolnost kapitalismu se projevuje
tím, že dokáže různými dobře promyšlenými triky oklamat část voličstva. Tak
v posledních dnech před našimi loňskými volbami do Sněmovny srazilo
mohutný náskok sociální demokracie
hnutí, které už ani nepotřebuje předstírat nějaké politické zprostředkování a
je bezprostřední osobní mocí jednoho
oligarchy, na jehož libovůli záleží to, že
je nyní ve světle kamer ve spojení s tímto hnutím několik věrohodných
osobností.
Je to hnutí, jehož ekonomicko-politické preference jsou v příkrém rozporu
s tím, co by si přála nemalá část jeho voličů. Ale v této podivuhodné zemi lidé
volí proti vlastním vitálním zájmům.
Geniální trik velkého kšeftmana spočíval
v tom, že se rozhodl ze sebe a svých kolegů udělat politiky tím, že prohlásí, že
politiky nejsou. Být politikem je totiž v
Česku neslušné a tak se věří politikům
nepolitickým.
Rezistenci kapitalismu proti demokraticky vyjádřené vůli občanů reprehttp://orl.bloger.cz
zentuje princip, který zatím hájí pravice i
levice, národní vlády i evropské struktury. Jde o to, že mohutný nástroj ekonomicko-sociální politiky je vyloučen z
vlivu voličů. Je jím národní banka.
Lid si může klidně zvolit levicovou
vládu a ta může upřímně sledovat více
či méně důslednou levicovou politiku,
může daňovými úlevami zlepšovat situaci mladých rodin, může zvyšovat minimální příjem, může odstraňovat
dodatečné platby za zdravotní služby,
které si už lidé zaplatili odvody z příjmů,
může snížit nepřímé daně za zboží denní
potřeby. To vše je však jedním hlasováním Bankovní rady Národní banky
zmařeno a smeteno ze stolu.
Ceny zboží, a to nejen importovaného, jak nám nalhávali, ale veškerého
prudce vzrostly, veškerá budoucí sociální opatření vlády přijdou nazmar. Víceméně anonymní kapitál reprezentovaný
ekonomickými specialisty a úředníky
znovu potvrdil suverenitu nad občany.
Obava z domnělé konzervativní revoluce může mít racionální jádro i v tom,
že systém zaručuje lichvářům a ostatním
šmejdům, aby mohli nerušeně provozovat své špinavé čachry. Nazve se to
svobodou podnikání. A u této jediné
svobody se zapomene na to, co se zdůrazňuje u všech ostatních, že totiž moje
svoboda má hranice ve svobodě
druhých.
U této svobody se nevyvažuje svoboda rovností. Je to svoboda bohatých bohatnout ještě více a existenční závislost
těch, kdo musí prodávat svou pracovní
sílu, a když se jim to nedaří, propadají se
do nuzoty.
Obava z malé české verze konzervativní revoluce spočívá i v tom, že politický hegemon domněle konzervativní
pravice, Občanská demokratická strana
se sice propadá do černé díry a v ní
bude pohlcena a rozdrcena, ale její klony mohou moc znovu získat. Odvracejí
se od ní nejen voliči, ale i sponzoři, což
je mnohem vážnější. Její posluhování
klerikálním zájmům se jí nevyplatilo.
Balancuje kolem hranice volitelnosti
a nasazení bývalého rektora univerzity
(ale kdysi také habsburského legitimisty) do čela nejen že nepomohlo, ale
stahuje ji to ještě níž. Ale navzdory
tomu její dříve partner, dnes konkurent
na pravicovém jevišti, TOP 09 se dosud
udržuje, začíná přetahovat ODS tu
strana 7
ORL číslo 2014-2
malou část politiků, která je ještě
recyklovatelná a může se někdy v budoucnu dobrat účasti na moci.
me, že v té chvíli budeme mít stále ještě
možnost dávat náš svět do pořádku. Až
přijde řada na práci, budeme ji znovu
muset dát její původní smysl.
A hlavně, navzdory strmému pádu minulé vládní koalice, zůstávají pořád novináři, kteří hájí stará dogmata. Někteří
levicoví publicisté jsou jako očima hada
paralyzováni mediálním vlivem ideových
služebníků kapitálu. Jakoby neviděli, že
demokratické a sociální, sekulární a plebejské hodnoty se probouzejí. Že jsou
už dnes salonfähig.
Nebude to úkol o nic snazší, než je
vypořádání astronomických dluhů, záchrana životního prostředí, nastolení sociální spravedlnosti či odebrání
střelných zbraní obyvatelstvu. Ona se
totiž bez práce, jíž člověk přináší užitek
všem, žádná změna k lepšímu neobejde.
Zdá se, že si nevšímají, že dávný bastion konzervativismu, římský papežský
stolec se díky volbě Jorge Bergolia stal
záštitou důsledné sociální kritiky a hledání důstojných alternativ k současnému odlidštěnému kapitalismu.
Vláda čachrářů a podvodníků není ani
dost málo konzervativní, natož tradicionalistická. Je to jen bezostyšné vysávání
lidí, kteří jsou hloupí, protože se nechají
oklamat a slabí, protože se nedokáží vzbouřit. Ale lidé mají potenciál a mohou
zmoudřet a nalézt v sobě zdroj síly. A
domnělá konzervativní revoluce pak už
bude mít jen tu sílu, kterou jí dají vystrašení a pesimističtí levičáci.
http://ivanstampach.bloger.cz/Politickeaktuality/Konec-konzervativni-revoluce
Lidská práce včera,
dnes a především zítra
Jiří Vyleťal
Až budeme jednou sčítat ztráty světového liberálního řádění, náš seznam
bude vedle mnoha jiných položek obsahovat také tu s názvem „práce“. Věř-
Práce jako k úsilí o lepší příští
Práce ve své původní podobě, jako
úsilí nutné k udržení života, vznikla - dle
biblického vyprávění – ve chvíli, kdy Bůh
vypověděl Adama a Evu z ráje. Evě dal
bolesti při rození dětí a Adamovi úděl v
podobě nikdy nekončícího obdělávání
polí, která znovu a znovu zarůstají
hložím. Pro úplnost nikoliv nepodstatnou doplňme, že Bůh, ač nerad, tím
naplnil přání Adama a Evy žít ve světě, v
němž rozhoduje člověk, nikoliv Bůh.
Mohlo by se zdát, že práce je jakýmsi
Božím trestem za odmítnutí Boha
člověkem, čímsi na způsob prokletí. Vždyť v ráji, v němž Adam s Evou žili do
chvíle, než Boha zradili, práce ve smyslu
nutnosti nebyla. Avšak Bůh neměl v
úmyslu člověka za jeho přečin pouze
trestat. Chtěl mu ukázat, že i ve světě,
kde bude muset Boha hledat, může najít
ztracenou cestu do ráje. Na cestě z ráje
do ráje se však neobejde bez práce.
Duchovním smyslem práce – vedle jejího praktického určení, jímž je věčné
shánění živobytí - je úsilí o konečné spočinutí v Boží blízkosti. Činorodé počínání prováděné způsobem, z něhož má
Bůh radost, to je opravdová práce.
Práce, jak vidět, není věcí samou o
sobě, není cílem, ale prostředkem. V sociálním učení katolické církve se v souvislosti s prací setkáváme s pojmem
„společné určení statků“. Rozumíme
tím, že vše, co lze nalézt v přírodě a je
vhodné pro udržení lidského života, je
dáno do užívání všem lidem. Člověku je
přírodní bohatství svěřeno do péče jako
dobrému hospodáři. Má s ním nakládat
tak, aby přinášelo „obecné dobro“ (další
základní pojem sociální nauky církve).
Práce pak je oním nástrojem, jímž
člověk nakládá se svěřenými statky.
Odtud je patrno, že nikdo nemůže za
svůj nedotknutelný majetek považovat
něco, co od základu nevytvořil. Tím
mohou být snad nanejvýše věci. Pozemky, přírodní bohatství, energetické a
vodní zdroje, to vše jsou statky určené
všem. Jistěže mohou být tyto statky svěřeny do péče konkrétním lidem, ale
vždy tak, aby byly užívány ku prospěchu
všech a s vědomím dobrého hospodáře.
Přepjaté majetkové nároky popírají
pravý smysl práce. Výdobytky práce si v
takém případě osvojují výhradně vlastníci. Dospíváme tak k tomu, čeho jsme
smutnými svědky právě dnes: kapitál a
jeho akumulace nabývá vrchu nad prací.
Neživý majetek, který může libovolně
měnit vlastníka a lze jej všelijak směňovat, je postaven nad práci, jež je bytostně spjata s člověkem.
Práce, ať už děláme cokoliv, je prací
jenom tehdy, odpovídá-li mravním nárokům, které stojí nad člověkem, a její
plody slouží všem.
Práce v liberálním pojetí
Liberální myšlení je myšlení individualistické. Jeho definičním znakem je
zproštění se závazků vůči celku. Liberalismus se snaží vysvléci z omezení, která
na jedince klade stát svými zákony a
církev svými mravními nároky.
Práce v liberálním pojetí je zbavena
požadavku na užitek všem a přináší
prospěch vybraným jedincům, respektive skupinám jedinců, dnes převážně
korporacím. Tomu, kdo práci koná, už
nepřísluší podíl z užitku, který z jeho
práce mají všichni, ale protihodnota, o
níž rozhoduje neosobní trh. Což není nic
jiného, než – lakonicky řečeno – dohoda
těch, kteří drží v rukou měšec. Trh, jak
víme, je značně nevypočitatelný, zatímco životní náklady člověka práce jsou
nemilosrdně vypočitatelné.
Podmínkou práce v liberálním
prostředí zdaleka není její smysluplnost.
Nemusí být prací dobrého hospodáře,
ani prací ve smyslu péče o Zemi svěřenou člověku do užívání. Protože známé liberální maximum říká „starejte se
každý o sebe a bude postaráno o všechny“ a nadto se ocitáme v prostředí posedlém směnou všeho na peníze, stává
se tím nejdůležitějším na práci její finanční přínos.
strana 8
ORL číslo 2014-2
Není divu, že za takových okolností,
jsou nejlépe placené práce, které málokdy něco vytváří, avšak nejvíce úsilí spotřebují na „odklánění“ finančních
prostředků. Jde velice často o spekulace, v lepším případě o práce zbytečné,
které jen přináší další práci, nejčastěji o
přisvojení si výdobytků práce jiných.
Žádné práce na tom snad nejsou hůře
než práce manuální, práce v sociálních
službách, práce učitelů, práce služebného zdravotnického personálu a obslužné práce vůbec. Prototypem hrdiny
liberální ekonomiky pak je makléř na
burze, který obratem ruky vydělá miliony, zatímco stavební dělník je nevydělá
za celý život. A to za jeho dřinou stojí
hotové domy, mosty, silnice.
Pracovnice v domově důchodců si za
koupání, přebalování a krmení babiček a
dědečků nepřijde za rok na to, nač si
každý měsíc přijde kdejaký bankovní
úředník za vymýšlení finančních produktů, jimiž přivede na mizinu svého bližního. Paní učitelka, která svým žákům
vpašuje mezi bezduché vzdělávací
programy pár zásad křesťanství, obdrží
za své sisyfovské snažení zlomek toho,
co provozovatel hracích automatů
odnaproti.
Ohromný úpadek profesí vytvářejících hodnoty užitečné všem je důsledkem parazitování na lidech práce.
Ale abychom nezůstali jen u práce fyzické. Nezaměstnanost a nezaměstnatelnost lidí s vysokoškolským vzděláním
je jedním z mnoha důsledků podnikání
zaměřeného na co největší a nejrychlejší
zisk. V něm není místa pro dlouhodobé
koncepce ani pro vědu v pravém slova
smyslu. Vědu, která jde za hranice „fachidiocie“ a zohledňuje komplexitu lidského počínání zahrnující vliv na životní
prostředí, sociální dopady a mravní
oprávněnost.
Práce v liberálním pojetí je tedy vším,
jen ne službou všem, jak o ní uvažuje
křesťanství. A už vůbec není dílem, jež
pomáhá člověku na jeho cestě k Bohu.
ci komunistickou a práci liberální –
jakkoliv by se mohlo zdát, že se od sebe
principiálně odlišují - objevíme nejednu
shodu.
Obě nejsou určeny k dosažení dobra
pro všechny. Práce liberální přesouvá
své výtěžky k elitám („Schopnějším náleží řádná odměna; daně jsou trestem za
úspěšnost.“) a práce komunistická je používána jako zbraň proti nepřátelům
(„Podívejte se na úspěchy našeho pracujícího lidu vedeného Komunistickou
stranou Československa!“).
Obě jsou ve službách pokrokářství.
Liberalismus i komunismus věří v ničím
neomezenou inteligenci člověka. Jeho
mimořádné schopnosti jej mají opravňovat k podmanění si přírody. Bůh, jak
hlásá náboženský deismus, sice kdesi je,
ale o činnost lidskou se nestará, a tak je
vše dovoleno. Těmito slovy omlouvá
svou dobyvačnost liberalismus. Ani komunistům meze stanovené náboženským
řádem,
zapovězení
drancování Země, již Bůh svěřil člověku
do péče, nic neříkají. Boha vyškrtli úplně
a pak i zakázali.
Tam, kde liberalismus slibuje Růst
růstu – přirozeně, že na základě práce
těch, kteří pracují a nespekulují (o tom
ovšem liberální média mlčí) – tam viděl
komunismus vítězství pracujícího lidu
(nic na tom, že výdobytky práce si užívala po schůzích vysedávající nomenklatura).
Komunismus je už delší dobu za námi
a nic nemluví pro to, že by se měl vrátit.
Nicméně pokrytectví, s nímž oslavoval
práci, nikam nezmizelo. Po počátečních
rozpacích, kdy jsme u nás v prvních letech (nebo jen měsících?) po listopadu
1989 chtěli věřit, že poctivou prací se lze
daleko dopracovat, se komunistické pracovní pokrytectví proměnilo v adoraci
kapitalistického spekulantství.
Hrdinou doby není ten, kdo pracuje,
ale ten, kdo umí věci zaonačit tak, aby z
toho měl největší přínos on, případně ti,
kteří si jej za jeho vykutálenost platí.
Společné znaky
V dosavadních úvahách jsme se vyhýbali pojetí práce, jaké bývalo podstatnou
součástí
komunistické
propagandy u nás. Nemělo by nás překvapovat, že při bližším pohledu na prá-
Co s prací do budoucna
Není snad větší lži, než o tom, že není
práce. Doslova opak je pravdou. Kam se
člověk otočí, tam není ničeho více, než
práce. Co všechno je potřeba natřít,
uklidit, opravit, o kolik bychom mohli
ulehčit život nemocným, stárnoucím,
všelijak potřebným, co všechno neděláme a dělat bychom měli pro děti, jak děsivě vypadají opuštěné průmyslové
areály, co je všude nepořádku,
ohavnosti stavebních „děl“, jak zubožené je životní prostředí, co všechno
se tupě dělá mašinami, které jeden
problém odstraní a pět jich stvoří?
Nic nevyjadřuje naši krizi přesněji,
než lež o nedostatku práce. Je jí opravdu dost a dost jí také vždy bude, jak to
Bůh při vyhnání z ráje s těžkým srdcem
sdělil Adamovi. Jenom té práce, za kterou se řádně platí, té je zoufale málo.
A tak, až budeme dávat náš svět do
pořádku, budeme se znovu muset vrátit
k práci užitečné a rozloučit se s prací
předstíranou, zbytečnou až škodlivou.
Tuším, že budeme muset na stejnou
úroveň postavit všechny práce. Neboť
všechny, jsou-li smysluplné, jsou také
stejně potřebné. Křesťanství má pro to
jeden příměr: pro Pána Boha nejsou důležité výsledky (zisk), ale dobrá vůle
(užitečná práce).
Budeme muset pochopit, že každá
práce má své stránky obtížnější a snazší,
že jedno je vždy vykoupeno druhým.
Práce kopáče je fyzicky velmi obtížná,
avšak vyžaduje jen minimální odbornost. Lehkost duševní je zde vykoupena extrémní námahou manuální.
Naproti tomu práce ve vývoji či výzkumu je fyzicky velmi lehká, zato vyžaduje
hluboké znalosti a nekonečnou trpělivost.
Pro práci běžného úředníka není třeba pěstovat kreativní myšlení a znalost
přírodních zákonů. Jeho práce je rovněž
fyzicky nenamáhavá, avšak zdánlivá
lehkost úředníkova bytí je vykoupena
enormním stresem, sebekázní a strachem z chyby.
A ještě jeden příklad: šéfovské místo
je sice obtíženo starostí o celek, zato je
však oproštěno od úmornosti opakování, trápení, když se konkrétní dílo
nedaří, od tlaku na výkon.
Mohli bychom pokračovat, vždy
bychom však došli k témuž: jsou-li
všechny práce potřebné a každá má své
příjemné i nepříjemné stránky, není důvodu k různým odměnám. A to je ve
společnosti, v níž manažer z horních pater má plat rovný pětisetnásobku platu
strana 9
ORL číslo 2014-2
řadového zaměstnance
pramálo zkousnutelné.
z
přízemí,
Změnit smýšlení budou muset obě
strany: ti, pro které je výhodný současný
systém, v němž je nerovnost falešně vydávána za zásluhy, ale i ti, kteří na něj
doplácejí. Vždyť i oni, vyšplhají-li se nahoru, na svou minulost rádi zapomenou
a platovou nadřazenost vezmou rázem
za svou.
Volání po rovnosti není stádností ani
ořezáváním hlav vyčnívajícím, jak to
pokaždé slýcháme z liberálního tábora.
Je to požadavek ryze křesťanský. Mámeli milovat bližního svého, jak se máme
smířit s tím, že mu není umožněno to, co
nám? Máme snad být lhostejní k bídě a
nedostatku našich bližních a těšit se z
našeho nadbytku?
Nerovnost v odměně za práci, byla-li
by velmi malá, zanedbatelná, by snad
byla ještě snesitelná, ale co nerovnost
velká, či dokonce zcela nesouměřitelná?
Disproporce takových rozměrů vedou
jen k dalšímu stupňování nerovností.
Jejich výsledkem není nic jiného, než
ovládnutí společnosti prostřednictvím
vlastnictví majetku.
blaho druhého. Spokojoval se více s
maximem snesitelné nerovnosti, než
aby usiloval o její minimum.
Se sociálním státem v pojetí, v jakém
jej znají například v Rakousku, Německu, ve Skandinávii bude třeba počítat vždy. Avšak pro společnost, jež nemá
produkovat nerovnosti, které ji vždy budou ohrožovat, je samotný sociální stát
nedostatečný.
Cesta ven z naší krize nepovede přes
mírnění následků nerovností, ale přes
minimalizaci nerovností. Bez postavení
práce na úroveň ctihodné služby, kterou
člověk svou činností poskytuje všem
svým bližním, to však nepůjde.
http://denikreferendum.cz/clanek/17
386-lidska-prace-vcera-dnes-apredevsim-zitra
‘Largest Massacre of
Christians in Syria’
Ignored
Přirozeně, že zdaleka ne každý člověk
má stejné objektivní potřeby. Zdědí-li
někdo třípodlažní dům, který nechce nechat chátrat, bude na tom jinak, než
spokojená majitelka 2+1. Stará-li se
někdo o postižené dítě a stárnoucí rodiče, těžko lze jeho výdaje srovnávat s
bezdětným párem bez závazků k ostatním.
Práce, jak patrno ze zákonitostí
platných pro její odměňování, tak z
požadavku
na
její
všeobecnou
prospěšnost, je neodmyslitelně spjata s
morálním řádem uplatňovaným v celé
společnosti. Jeho hlavním mottem musí
být starost o druhého. Pouze na takovém základě je možné vyrovnávat
disproporce, jež přináší nestejnost postavení i životních cest.
Sociální stát do určité míry znamená kromě přístupu ke vzdělání, lékařské
péči a využívání sociálních služeb – i úsilí o nápravu nejkřiklavějších rozdílů v
odměnách za práci. Fakt, že byl u nás
téměř zrušen (i tak byla jeho úroveň nedostatečná) a v zemích evropského západu všelijak ořezán, je svědectvím o
tom, že mu chyběly pevnější duchovní
základy. Šlo v něm vesměs spíše o minimum sociálního smíru než o starost o
One of the worst Christian massacres
—complete with mass graves, tortured-to-death women and children, and
destroyed churches—recently took place in Syria, at the hands of the U.S.supported jihadi “rebels”; and the U.S.
government and its “mainstream media”
mouthpiece are, as usual, silent (that is,
when not actively trying to minimize
matters).
The massacre took place in Sadad, an
ancient Syriac Orthodox Christian habitation, so old as to be mentioned in
the Old Testament. Most of the region’s
inhabitants are poor, as Sadad is situated in the remote desert between Homs
and Damascus (desert regions, till now,
apparently the only places Syria’s Christians could feel secure; 600 Christian families had earlier fled there for
sanctuary from the jihad, only to be
followed by it).
In late October, the U.S-supported
“opposition” invaded and occupied Sadad for over a week, till ousted by the
nation’s military. Among other atrocities, 45 Christians—including women
and children—were killed, several tortured to death; Sadat’s 14 churches, some
ancient, were ransacked and destroyed;
the bodies of six people from one family, ranging from ages 16 to 90, were
found at the bottom of a well (an
increasingly common fate for “subhuman” Christians).
The jihadis even made a graphic
video (with English subtitles) of those
whom they massacred, while shouting
Islam’s victory-cry, “Allahu Akbar”
(which John McCain equates to a Christian saying “thank God”). Another video,
made after Sadad was liberated shows
more graphic atrocities.
Here are the words of Archbishop
Selwanos Boutros Alnemeh, Syriac
Orthodox Metropolitan of Homs and
Hama (another detailed account):
What happened in Sadad is the most
serious and biggest massacre of Christians in Syria in the past two years and a
half… 45 innocent civilians were martyred for no reason, and among them
several women and children, many
thrown into mass graves. Other civilians
were threatened and terrorized. 30
were wounded and 10 are still missing.
For one week, 1,500 families were held
as hostages and human shields. Among
them children, the elderly, the young,
men and women…. All the houses of Sadad were robbed and property looted.
The churches are damaged and desecrated, deprived of old books and precious
furniture… What happened in Sadad is
the largest massacre of Christians in
Syria and the second in the Middle East,
after the one in the Church of Our Lady
of Salvation in Iraq, in 2010.
In the Iraqi attack of 2010, al-Qaeda
linked jihadis stormed the church during service killing some 60 Christian
worshippers (see here for graphic
images of the aftermath).
While the archbishop is correct that
this is the “largest massacre of Christians in Syria,” it is but the tip of the iceberg of the persecution the nation’s
Christian minority has suffered—including beheadings, church bombings,
kidnappings, rapes, and dislocation of
strana 10
ORL číslo 2014-2
hundreds of thousands of Christians—
since the war broke out .
A month before Sadad, another ancient Christian region, Ma’loula, one of
the world’s very few regions that still
spoke Aramaic, the language of Jesus,
was besieged by the jihadis, its churches
bombarded and plundered, its inhabitants forced to convert to Islam or die.
The last words of one man who refused
were: “I am a Christian, and if you want
to kill me for this, I do not object to it.”
The archbishop concluded his statement concerning Sadad by asking: “We
have shouted aid to the world but no
one has listened to us. Where is the
Christian conscience? Where is human
consciousness? Where are my brothers?
I think of all those who are suffering today in mourning and discomfort: We ask
everyone to pray for us.”
Serge Trifkovic—who hails from a European region especially acquainted
with Islamic jihad—responds to the archbishop as follows:
That no “human consciousness” is to
be found in the White House, or in the
editorial offices of the leading Western
media, is now a matter of well-established record. Just try searching for “Sadad” (or alternatively “Saddad”) on the
websites of the Department of State or
The New York Times. Ditto the leading
European dailies, the CNN/BBC/RTF, the
human-rights defending “NGOs” et al.
The problem, of which Archbishop
Selwanos Boutros Alnemeh appears
unaware, is no longer in the Western
elite’s mere indifference to the impending demise of Christianity in the lands
of its birth, but in its active, ongoing,
and open contribution to that demise.
Cyprus (1974) and the Balkans (1991-9)
provided the test, Iraq (2003-today) the
conclusive proof. In Syria the Obama administration remains committed to
supporting the rebels—ah, yes, only the
“moderate” ones, like the Christian-murdering “Free Syrian Army” (discretion
advised again), not “even though” the
result will be the same, but precisely because it will be.
In one of the Arabic videos documenting the aftermath of the Sadad
massacre, as the mutilated bodies of
one family are drawn from a well , a
middle-aged male relative, in tears, says:
The most precious in the whole
universe [his family], are now gone,
leaving me alone, but thank God I am
still surrounded by these loving people
who remain. I want to say, let people
[the jihadis] return to their minds. The
problems of the world can only be
solved by knowledge and brains. Enough insanity, the nerves of the people are
shredded. Enough, enough—return to
your minds; you people, you humans—
return to your humanity, enough crimes.
As a sign of the times, here is a Syrian, an “easterner,” evoking rationalism
and humanity, products of the Christian
West, at a time when the post-Christian
West is governed by anything and everything—propaganda,
emotionalism,
mindless indoctrination—but the twain.
http://balfourpost.com/largestmassacre-of-christians-in-syria-ignored/
Outsourcing České
republiky
Petr Havlík
Outsourcing znamená, že firma vyčlení různé podpůrné a vedlejší činnosti
a svěří je smluvně jiné společnosti, čili
subkontraktorovi, specializovanému na
příslušnou činnost. Je to tedy druh dělby práce, činnost však není zajišťována
vlastními zaměstnanci firmy, nýbrž na
základě smlouvy.
Typicky se jedná o činnosti jako je
úklid, údržba, doprava nebo správa počítačů. Outsourcing se považuje za obchodní rozhodnutí, které má vést ke
snížení nákladů a k soustředění se na
hlavní činnosti firmy, a to v zájmu její
efektivity a konkurenceschopnosti.
S mírnou nadsázkou se dá říci, že
státní správa České republiky je také do
značné míry „outsourcována“ mnoha
privátními subjekty, ať již v oblastech
hlavních či vedlejších činností. A to oficiálně, tedy smluvně, tak také neoficiálně
vlivovými klientelistickými sítěmi.
Říká-li nová vláda, že chce najít
zdroje, které se ztrácejí, pak je jistě najde i v této sféře. Naše početné a nákladné státní instituce, firmy a úřady
mají také svá právní, IT a marketingová
oddělení, přesto zadávají nebývalé
množství zakázek zejména v této oblasti
externím dodavatelům, přičemž nezřídka jde o jakousi formu skrytého exkluzivního outsourcingu.
V tzv. měkkých službách se toho dá
poschovávat více než dost. Tedy v různých poradenských kontraktech, v auditech, průzkumech a analýzách všeho
druhu, v měsíčních paušálech pro advokátní kanceláře, až po zaručené a
dobře placené recepty imagemakerů.
Podmínkou je příslušnost k té správné
partě. Nejžádanějším zbožím jsou informace a nejžádanější kvalifikací jsou
vztahy, loajalita a schopnost optimalizace společných výnosů.
O tom, že klientelistické sítě a organizovaný zločin prorůstají do státní
správy, státních firem a justice jsme si
mohli číst v každé výroční zprávě Bezpečnostní informační služby. A
výsledek? Žádný, setrvalý stav s narůstající tendencí a sofistikovanějšími metodami „bílých límečků“. Příkladů by bylo
více než dost. Vzpomínáte například na
populárního Ivo Rittiga a jeho etický
kodex pro firmu Lesy ČR. Jedna stránka
vyšla daňového poplatníka na 57 tisíc
Kč. Příznačné je i to, že řetězec Rittigovy
firmy Rittg & Partners končí v daňovém
ráji. Jeho blízký politický spojenec Petr
Bendl usedne nyní v dozorčí radě VZP.
„To je tedy změna jako hrom!“ Podobně
lze posuzovat i novou pozici bývalého
Bémova náměstka Hulínského. Na tyto a
podobné signály by měla být nová vláda
dosti opatrná, neboť může velmi záhy
zmařit nějaké naděje, že dochází ke
změně nejen kursu, ale i skutečných
pravidel a jejich dodržování.
Místopředseda vlády a ministr financí
opakovaně prohlásil, že do politiky
vstoupil kvůli tomu, že stát nefunguje,
jak by měl, že dochází k mnoha únikům
z veřejných zdrojů. Ještě příkřeji hodnotila Českou republiku švýcarská prokurátorka Haldemannová, když vynášela
soud nad manažery MUS. Ostatně osa
strana 11
ORL číslo 2014-2
MUS- Appian – Škoda Plzeň – ČEZ je velmi zásadní strukturou, které ovlivňovala
a stále ovlivňuje nejen politickou scénu,
ale i správu země, včetně miliardových
tendrů z veřejných zdrojů. A i zde najdeme právní kancelář se silnými vazbami
na rozhodující politické hráče a jejich
politické strany. Více naleznete v kapitolách MUS, ČEZ a OKD na www.mapovani.cz. Stejná kancelář zastupuje
společnost Eurovii v reklamaci dálnice
D47. Najdeme ji i u ČSOB, která teď
bude mimo jiné spravovat investiční
fond římskokatolické církve, v němž budou náhrady z církevních restitucí.
věstinců a nonstop supermarketů na
osobu. S benevolentními pravidly pro
daňové úniky, anonymní akciovky, s
aplikací selektivního práva pro vyvolené
(viz Klausova amnestie a záhadné verdikty „údajné“ justiční mafie). Stát, v
němž funguje neomezený prostor pro
mediální manipulace všeho druhu,
včetně veřejnoprávních médií. Stát, který stále režírují zákulisní sítě, i když
tomu občas říkáme poněkud eufemisticky outsourcingové služby. Je tedy na
nejvýš žádoucí vzít ty dnešní vítěze a
nové správce země za slovo a trvat na
realizaci jejich slibů.
Otázek by bylo více než dost. Kdo zastupoval stát při prodeji státního podílu
OKD? Kdo zastupuje stát (ČEZ) při přípravě tendru na dostavbu Temelína?
Proč má ČEZ hrubou marži přes 49%,
když má například německý E.ON jen
necelých 19%? Kdo a jak vyhodnotil motivační program pro vrcholové manažery ČEZ v době, kdy byl GŘ společnosti
Martin Roman? Kdo a jak spravuje akciové portfolio ČNB? Kdo je největším věřitelem společnosti NWR Zdeňka
Bakaly? Kdo byl jeho právním zástupcem v době převzetí OKD? Jak dopadlo
vyšetřování mnoha závažných kauz,
včetně předražených armádních nákupů
atd.?
Jeden tvrdil, že s ním přijde zákon a
ten druhý, že to dá do pořádku. Napjatě
očekáváme hmatatelné výsledky. Doporučuji nebýt pouhými pasivními pozorovateli. Veřejné mínění je mocný
nástroj. Pokud ho nepoužijí slušní a odpovědní občané, pak jej mohou využít a
zneužít různí manipulátoři, extrémisté a
populisté. Historie zná mnoho alarmujících příkladů.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blog
y/petr-havlik.php?itemid=22212
Pokud za všemi „nejasnostmi“ uděláme tlustou čáru a budeme se tvářit, že
se nikdy nestaly, pak lze těžko uvěřit
tomu, že se časy mění, že od teď bude
vše jasné, průhledné, transparentní a
férové. Znovu opakuji, že je nejvyšší čas
(ne-li poslední) udělat důkladný audit
toho, jak stát v uplynulých 20 ti letech
fungoval a hospodařil. Týkat se to musí
všech státních institucí, firem a úřadů. A
ze zjevných pochybení anebo dokonce
úmyslných úniků veřejných zdrojů je
třeba vyvodit důsledné závěry.
Daňový poplatník totiž platil nejen ty
tzv. transformační ztráty při české cestě
privatizace, ale platí i děravou a nedůslednou správu země s podivnými více
náklady při tzv. outsourcingu. Připočtete li k tomu drahé energie, vysoké bankovní poplatky, zvyšující se ceny zboží a
služeb, pak to připomíná pověstné napínání tětivy luku, přičemž to nejvíce postihuje lidi starší, nemocné a sociálně
slabší. A ti mají jiné starosti, než majitelé anonymních akcií v daňových rájích,
nezřídka napojených na veřejné zdroje.
Chtělo by se říci – „Vraťte nám stát“.
Jenže je to dnes stát s vysokou mírou
korupce, s nejvyšším počtem heren, nehttp://orl.bloger.cz
strana 12
ORL číslo 2014-2
Mnoho lidí se pokládá za ateisty
vlastně omylem. V zásadě spíše odmítají
karikaturní představy o Bohu, z čeho
mám jako křesťan a teolog spíš radost a
naprosto v tom s nimi souhlasím. Tyto
představy pak omylem pokládají za víru.
Přitom vyznávají spíše určitý typ
agnosticismu nebo vágní náboženskosti,
nekultivované tradicí a náboženským
vzděláním. Nebo se prostě o tyto otázky
nezajímají.
Tomáš Halík: "mnoho
čechů se za ateisty
pokládá vlastně
omylem."
Jaké to je být knězem v zemi, kde
se převážná většina obyvatelstva nehlásí k žádné víře?
Je to ohromná, vzrušující šance, skvělý úkol, báječná výzva. Křesťanství přestalo být v naší zemi samozřejmostí,
náboženstvím jako věcí tradice, kolektivního sdílení názorů, zvyků a rituálů.
Může tedy znovu být tím, čím bylo původně a čím především má být, to jest
vírou, svobodným činem odpovědi na
výzvu evangelia, tvořivým hledáním
vlastní cesty následování Krista. Když se
dnes někdo rozhodne být v Česku
křesťanem, je to svrchovaně osobní, svobodný krok. Nikým, ani veřejným míněním, k tomu není nucen, chválen,
podporován. Musí nonkonformě plout
proti proudu, stále odpovídat na kritické námitky, a často i vlastní pochybnosti, a to jeho víru tříbí, nutí jít na
hloubku a vydávat autentické svědectví.
Málokde má proto víra a kněžství, jako
služba víře druhých, tak báječné a
pěkně náročné podmínky jako v
dnešních „ateistických“ Čechách.
Takže nejste tím, kdo by si stěžoval
na nedostatek „oveček“?
Vůbec si nestěžuji. V tradičním
prostředí většinového křesťanství bych
knězem být nechtěl a asi ani být nedokázal. Je mi zcela cizí role pana faráře,
obstarávajícího
náboženské
potřeby jen svých farníků a do značné
míry i role misionáře coby lovce duší. I
když, anebo právě proto, jsem směl probudit zájem o evangelium, doprovodit
ke křtu a uvést do rodiny církve opravdu
hodně lidí.
Jak tedy
duchovního?
vnímáte
svou
roli
Cítím jako kněz v dnešních Čechách
spoluodpovědnost za celek společnosti
a její duchovní stav, snažím se hlavně
svými knihami sloužit také a zejména
těm, kteří třeba vůbec nemají v úmyslu
se stát „standardními ovečkami církví“,
přesto nejsou duchovně slepí a nejsou
zcela nábožensky amuzikální. Církve, na
rozdíl od sekt, by neměly myslet jen na
své tvrdé jádro, ale také na ty, kteří jako
většina české společnosti jsou v oné
šedé zóně mezi přesvědčenými ateisty a
církevně aktivními křesťany. I tam by
měly mít spojence a sympatizanty,
schopné jít s námi alespoň kus cesty. Kupodivu právě na těchto sympatizantech
závisí klima české společnosti víc než na
stoprocentních křesťanech, kterých
vždy bylo, je a bude malá menšina. Ale i
této menšiny je ovšem potřeba jako soli,
které také není, ani nemá být, příliš
mnoho. Bez ní však je každý pokrm nestravitelný.
Čím si vysvětlujte tak vysokou populaci lidí bez náboženského
vyznání?
Ono u naprosté většiny z nich nejde
vlastně o ateismus, nýbrž především o
neochotu identifikovat se s tradičním
církevním křesťanstvím. Tento stav má,
jak už jsem řekl, jisté výhody, především
pro ty, kteří pro sebe víru, křesťanství a
církev znovu s překvapením objevují,
ovšem pro celek společnosti to má spíš
velké nevýhody. Kde společnost není
kultivována křesťanskou tradicí, podpisuje se to jak na jejím morálním klimatu,
tak na její lehkověrnosti, s níž se pak
otevírá nejrůznějším náhražkovým náboženstvím a sektám.
Česká společnost není tedy tak
ryze ateistická, jak je často prezentována?
Je tento stav způsobený i jinými
vlivy než čtyřiceti lety komunismu?
Příčiny leží jen zčásti v čtyřicetiletém
masivním státním ateismu, jehož mnohé
fráze a formulky uvázly a pracují dodnes
i v hlavách lidí, kteří se s komunismem
nikdy neidentifikovali. Sovětský komunismus si zřejmě vybral Československo
za terén experimentu totální ateizace
společnosti. Snad nikde v celém sovětském bloku - s výjimkou Albánie - nebylo náboženství tak drasticky
vytěsněno z veřejného prostoru jako u
nás. Bylo to dáno i tím, že tu pro to už
dávno byly dobré dějinné a sociologické
předpoklady. Už za první republiky tu
kvetl antiklerikalismus a antikatolictví,
který byl pozůstatkem protihabsburské
nacionální ideologie a jednostranného
výkladu jistě složitých a tragických českých náboženských dějin. Společnost
byla značně sekularizovaná v důsledku
industrializace a mizení tradiční venkovské kultury a její lidové zbožnosti.
Dnes vidíme, že tento experiment byl
úspěšnější, než se zdálo. Také v tom, že
církev zůstala hodně pasivní i po roce
1989. Poměrně těžko a leckdy nezkušeně a nešikovně vybočuje z toho
uzoučkého prostoru, který ji vyhradili
komunisté. A pokud něco dělá dobře,
např. hospice, gymnasia, službu ve vězení, v nemocnicích, v armádě, pomoc v
česko-německém smíření apod., nedokáže to prodat v médiích, čili pro
společnost jakoby to neexistovalo.
Katolická církev je přesto stále nejsilněji zastoupenou církví v Česku.
Jaký je podle vás její obraz v české
společnosti?
Je to podobný obraz, jaký měla nacismem otrávená německá společnost
na počátku války o Židech nebo jaký
mají muslimští extrémisté o Západu:
většinou karikatura, jednostranný obraz
nepřítele, utkaný z předsudků, záměrné
propagandy a zveličení či zobecnění
skutečných chyb. Tak bohužel vnímá katolickou církev momentálně velká část
české společnosti.
strana 13
ORL číslo 2014-2
Čím je tento obraz ovlivněn?
Čtyřicet let bylo lidem soustavně
vtloukáno do hlavy, že církev jsou ti odporní preláti z Vávrovy filmové „Husitské trilogie“, krvežíznivě přihlížející,
jak na hranici umírá národní umělec
Zdeněk Štěpánek. S reálnou církví se
většina z nás celou dobu svého zrání neměla šanci vůbec setkat. Tisíce kněží
tenkrát sedělo v žalářích a koncentrácích. Náboženství bylo totálně vytlačené
z veřejně přístupné kultury. Ještě dnes,
když lidé mluví o církvi, nemluví o tom,
co znají, ale co jim bylo zprostředkováno v náležitě upravených dějepisech.
Podle vás tedy lidé vnímají spíše
určité stereotypy spojené s katolickou církví?
Dosud je běžné předhazovat dnešním
katolíkům středověkou inkvizici, křížové
výpravy apod. A nikoho nenapadne, že
je to stejně absurdní, jako obviňovat
dnešní Židy či Římany z ukřižování Krista. Přitom málokterá instituce se tak důsledně vyrovnala se svou minulostí, jako
katolická církev. Mám na mysli např.
velké aktivity „uzdravování jizev minulosti“ za pontifikátu velkého papeže
Jana Pavla II.
Nicméně na formování názoru o katolické církvi mají dnes vliv i kauzy
spojené např. s restitucí církevního
majetku.
Jedná se hlavně o obraz církve v médiích, tedy většinou skandály a tahanice
o majetek. Církev je u nás – jako v
mnoha liberálních společnostech – nejoblíbenější fackovací panák médií. Je zajímavé, že dnešní česká církev mnohé
tolik dráždí a dokonce budí obavy. I
když je spíše stále extrémně zalezlá do
kouta, než že by se nějak agresivně prosazovala. Dokonce i v široce medializovaných
majetkových
sporech
nadělají daleko víc hluku média a politici než církevní představitelé.
Podle vašich odpovědí to vypadá,
že katolická církev opravdu nemá
dobrou pověst. Má ještě vůbec šanci
zaujmout?
I tento děsivý obraz církve v očích
velké části české společnosti může být
pro církev šancí. I já jsem kdysi našel k
církvi cestu na základě překvapení, jak
strašný je rozdíl mezi tímto virtuálním
strašákem a skutečnou církví, jistě nikoliv bezchybnou! Setkal jsem se v ní
hlavně v osobnostech řady báječných
kněží,
za
komunismu
většinou
dlouhodobě vězněných pro svou víru.
Dnes kněz boduje už jen tím, že je normální. Lidé, znající kněze hlavně z filmových karikatur, jsou už tím šokováni
a příznivě překvapeni. Dokud bude
církev dráždit, není to špatné. Když lidi
mimo církev tak strašně rozčiluje, co
říká papež a co církev učí, je to dobré
znamení, že jim není úplně lhostejné, co
papež a církev říká. Není to jen záležitost vlivu médií, že papežům v naší
době, kdy je papežství dávno zbaveno
vší světské moci, tolik lidí a tak pozorně
naslouchá. A že přes všechnu kritiku a
nesouhlas má papežův úřad v naší době
takovou morální autoritu. To nebylo
nikdy předtím v celých dějinách.
Co může katolická církev nabídnout dnešnímu člověku?
Především to, co nabízí dva tisíce let.
Zvěstování evangelia, odpuštění hříchů,
svátosti, doprovázení na spirituální
cestě, společné slavení, duchovní rodinu, objímající celou zeměkouli a tisícileté zkušenosti s lidským srdcem. Je to
málo?
Neměla by se církev ale přeci
jenom více zabývat současnými tématy?
Nemyslím, že by se církev měla upoceně přizpůsobovat poslední módě a lacině se podbízet „dnešnímu člověku“. To
klidně přenechejme sektám. Lidé, kteří
očekávají, až se církev bude konečně
modernizovat tím, že bude bezmyšlenkovitě a konformně opakovat mínění
většinové společnosti a pokládat za
„normální“ a tedy za správné například
potraty, klonování, rozvodovost či
manželství homosexuálů, se naštěstí
nikdy nedočkají. Samozřejmě vřele souhlasím, že církev by neměla mluvit
hlavně o těchto věcech. Měla lépe argumentovat a spíš i zde více pomáhat,
např. svobodným matkám a opuštěným
rozvedeným ženám, než jen napomínat.
Taková konformní církev, neprovokující
většinové mínění, by byla k ničemu.
Církev je zavázána také stále opakovat
nepopulární požadavky Desatera. I když
ví, že tím nezíská body. I když ví, že se
tím většina řídit nebude a dokonce že i
ona sama má, měla a vždycky bude mít s
věrným dodržováním toho, co je povinna hlásat, mnohé problémy. Abych parafrázoval název jednoho filmu, církev
není tvořena anděly, má však na starosti
jejich práci. To znamená hlásat Boží
slovo vhod i nevhod.
Katolická církev již nemá tradiční
duchovní monopol. Roste zájem o alternativní duchovní systémy, léčitelství, esoteriku. Čím si vysvětlujte
tento zájem?
Je to jasný důkaz toho, že člověk a
společnost jsou „nevyléčitelně náboženští“. Bez náboženství žádná společnost
nikdy neexistovala a zřejmě existovat
nebude. Tam, kde tradiční náboženská
kultura byla z jakéhokoliv důvodů přerušena, potlačena nebo zdiskreditována,
lidé hledají pochopitelně jinde.
Například na Východě…
Já si velmi vážím spiritualit Dálného
východu, trávil jsem týdny v japonských
buddhistických klášteřích, absolvoval
jsem výcvik u zenových mistrů, praktikoval jsem s užitkem jógová cvičení. Pojí
mne dlouholeté osobní přátelství s tibetským Dalajlámou. Ale právě proto vidím, že současná západní ezoterika,
odvolávající se na Orient, je z velké části
směšná a často i škodlivá karikatura. Nechci tyto věci démonizovat, jak to dělají
křesťanští fundamentalisté, avšak jsem
k těmto náhražkám náboženství velmi
kritický. Samozřejmě je to také pozitivní
výzva pro křesťany – nemůžeme lidem
nabízet jen věrouku a náboženství jako
soubor zákazů a příkazů, nýbrž také
otevřít poklady křesťanské mystiky, která si s tou východní v ničem nezadá.
Jste zároveň i psychologem. Je potřeba věřit součástí lidské psychiky?
Ano, člověk je „nevyléčitelně náboženský“, na tom s C.G. Jungem,Viktorem Franklem a řadou klasiků
psychologie trvám. Tam, kde by člověk
totálně potlačil náboženskou dimenzi
své osobnosti, dopustil by se duchovní
lobotomie, sebekastrace. Samozřejmě ta
„potřeba“ může být naplněna nejrůznějšími obsahy a velmi odlišnou kvalitou
– od skutečných cest moudrosti a svatosti vyskytující se v různých náboženstvích až po destruktivní podoby
náboženství a pseudonáboženství vyskytující se také v různých náboženstvích, tradičních i ateistických, jako
byla víra nacistů či komunistů. Čistý
ateismus neexistuje, existuje jen různě
rozvinutá či do různé míry potlačená
nebo deformovaná podoba otevřenosti
člověka k tomu, co ho přesahuje.
strana 14
ORL číslo 2014-2
Jak se vůbec psychologie dívá na
fenomén víry?
mechanický ritualismus při bohoslužbě
nebo nemoudrý nátlak ve zpovědnici.
V tom, co jsem právě řekl, mám
mnoho psychologů na své straně, nověji
hlavně směr transpersonální psychologie. Ovšem na nic není v psychologii
zcela jednotný názor.
Spojujete ve své osobě dvě role,
které se v obecném povědomí spíš vylučují - vědce a duchovního. Lze vůbec
tyto dvě role kombinovat?
Češi stále více vyhledávají pomoc
psychologů a psychiatrů. Myslíte, že
je to dáno i tím vysokým procentem
nevěřících, resp. určitým odklonem
od tradičních hodnot, které jsou s
církví spjaty?
Jistě to souvisí i s tím. Tady by mi dal
zapravdu nejen Jung, ale i starý ateista
Freud s jeho teorií „kolektivní neurózy“.
Ale podepisují se zde i jiné stresy a civilizační choroby. Ale neplatí to jen o Češích, nýbrž o celém Západu.
Takže náboženství může mít pozitivní dopad na psychickou vyrovnanost člověka?
Zdravá spiritualita a náboženskost
pomáhá člověku být „normálním“, vyrovnaným a zdravým. Patologické formy
náboženství lidi poškozují a dokonce zabíjejí. Zdravé i patologické formy
zbožnosti se mohou vyskytnout prakticky v každém náboženství. V netradičních formách, v tom, čemu občas
říkáme sekty, je výskyt patologických forem pravděpodobnější a častější než v
tradičních, tisíciletími zkušeností obroušených církvích a náboženstvích.
Nenahrazuje psycholog tak trochu
tradiční úlohu kněze?
Méně, než se obvykle má zato. Kněžská péče se protíná s psychologií jen v
poměrně úzké, nicméně důležité oblasti.
Zejména poradenství v krizových situacích. Avšak kněz, na rozdíl od psychologa disponuje ještě mnoha dalšími a
mnohem účinnějšími terapeutickými
prostředky, jako jsou svátosti, liturgie,
uvádění do života modlitby a meditace a
dokonce i kázání, výklad Bible. Kněz,
který s vírou moudře a horlivě užívá
těchto svěřených hodnot a nedá se
vmanévrovat do role sociálního pracovníka, žádným psychologem ani jinou
profesí nahrazen být nemůže. Je ovšem
bohužel také pravda, že nemálo kněží s
těmito hodnotami manipuluje tak, že je
i sebe spíše diskredituje a lidi jimi
dokonce poškozuje. Viz hloupá kázání,
Největší výkon rozumu je poznat své
vlastní meze a sklonit se před paradoxy
a tajemstvím Nepochopitelného. To věděl už v 17. století geniální vědec a náboženský myslitel Blaise Pascal. Doba
konfliktů vědy a víry z počátku
novověku je už dávno za námi. Dnešní
tahanice „kreacionistů“ a radikálních
darwinistů typu Dawkinse jsou jen
trapným reliktem této minulosti. Naštěstí je dávno pryč někdejší kompromitující spojení náboženství s mocí.
Bohužel však zas spíše roste ještě nebezpečnější spojení určitého druhu vědeckých výzkumů s mocí a finančními
zájmy.
Takže racionalita a víra jdou podle
vás ruku v ruce?
Dnes je křesťanská víra, zejména katolická teologie, a věda velkými spojenci
a společnými obránci racionality proti
záplavě ezoterické módní iracionality a
fundamentalismu všeho druhu. To zdůrazňuje současný papež a řada filozofů
a vědců i nekřesťanů, jako například
Habermas. Souhlasím s Janem Pavlem
II., že víra bez rozumu by byla nebezpečná. Stejně jako racionalita bez spirituální a etické dimenze, vyvěrající z víry,
by byla podobně jednostranná a tudíž
nebezpečná. Myslím, že v tom dnes s
námi souhlasí spousta vědců, kteří si
uvědomují například velká nebezpečí
zneužití vědy ignorující etická pravidla.
Co vás tedy vedlo ke spojení úlohy
vědce a kněze?
Pro mé rozhodnutí pro kněžství spojené s civilní profesí a vědou byl velmi
inspirující příklad velkého náboženského myslitele a vynikajícího přírodovědce, jezuity Teilharda de Chardin. Když
jsem četl jeho větu, že vedle experimentu francouzské církve „kněží – dělníků“
bude třeba také kněží svědčících a
pracujících ve vědeckém prostředí, řekl
jsem si: To je ono! Kněžství spojené s
civilní profesí a vědou nebyla jen vnucená kombinace v letech ilegality, nýbrž
v ní vědomě pokračuji i dnes.
Rozhodl jste se stát knězem poměrně pozdě a navíc v letech „ilegality“, jak říkáte, která byla pro církev
velmi komplikovaná. Byl to dlouhý
proces?
To byla opravdu dlouhá cesta.
Nejprve od ateismu k filozofické víře.
Pak od předsudků proti církvi k osobní
zkušenosti s vynikajícími křesťany, zejména moudrými, vzdělanými a statečnými kněžími. Ano, chtěl jsem být jako ti,
které jsem zblízka poznal. Otcové Reinsberg, Mandl, Mádr, Dvořák, Bouše či
Josef Zvěřina, vězeň nacismu i komunismu. Chartista a člen Občanského fóra,
velký teolog a neohrožený bojovník za
občanskou svobodu. Stal jsem se knězem církve zbavené všeho majetku a
všeho společenského vlivu. Církve pronásledované. Samozřejmě jsem za svou
kněžskou činnost nikdy nebyl nijak placen a nedovedl jsem si představit, že by
tomu mohlo být jinak. Nepočítal jsem s
tím, že se dožiji svobody církve, spíše
jsem musel počítat s tím, že mne tajná
policie dřív nebo později vypátrá a tak či
onak zlikviduje. Jen jsem se modlil, aby
to nebylo moc brzo, abych stihl ještě
něco odpracovat.
Jak se projevovala perzekuce ze
strany režimu?
V době normalizace, kdy jsem působil
v podzemní církvi, se už komunisté poučili, že drastický typ pronásledování z
padesátých let jako bylo věznění tisíců
věřících, popravy kněží nebo koncentrační tábory, církev nezlomilo. Přešli
proto k mírnějším, ale rafinovanějším
formám. Stále se nad vámi vznášel paragraf „maření státní kontroly nad církvemi“, který mohl postihnout kdykoliv,
kohokoliv, za cokoliv.
Přikročila někdy státní tajná policie k násilným akcím?
Byly tu ty dodnes nevyjasněné vraždy
tajně vysvěcených kněží, maskované
jako sebevraždy – případ Coufal apod.
Když mi o Coufalově smrti přišel říci přítel MUDr. Kašparů a zeptal se, zda mám
strach, že by se něco podobného mohlo
stát i mně, odpověděl jsem mu: „To víš,
že mám strach. Ale kašlu na něj.“ Naštěstí naše podzemní skupina dodržovala přísné zásady konspirace a nenašel se
mezi námi ani jediný Jidáš. Proto jsem
kromě obvyklých šikan: výslechy, kontrola pošty a telefonu, zákaz působit na
univerzitě a cestovat do zahraničí, nic
zvláště dramatického na vlastní kůži nestrana 15
ORL číslo 2014-2
zažil. Z archívu vyplývá, že STB věděla
ledascos o mých vztazích s podzemní
církví a disidenty včetně Václava Havla,
ale patrně nedostala do rukou důkazy o
mém kněžství.
Nakolik ve vašem rozhodnutí stát
se knězem hrála roli určitá revolta
proti komunistickému režimu?
Dluh jako cesta do
otroctví
Ilona Švihlíková
To, že k hledání Boha a církve mi pomohl také bytostný odpor proti vnucovanému komunistickému ateismu, je
jisté. Ale nešlo jen o to.
Co je podle vás nejhoršího na životě v totalitě?
Láme charaktery, nutí k trvalé přetvářce, k žití života s maskou. Že svádí
slabší charaktery k stále větším morálním kompromisům až k naprostému
odumření mravního svědomí, které přetrvává.
Když komunistický režim konečně
padl, co jste cítil?
Pamatuji si na chvíli, kdy kardinál Tomášek řekl při mši v katedrále těsně
před rozhodující manifestací na Letné:
„V této klíčové chvíli našich dějin stojím
já i celá katolická církev na straně národa!“ V tu chvíli jsem cítil, že se naplnilo
mé dávné přání, že konečně padla zeď
předsudků, nepřátelství a starých vin ve
vztahu církve a národa. Bohužel, nebylo
to nadlouho. Když jsem po té letenské
manifestaci pochopil, že teď už komunismus padne, pocítil jsem fantastickou
závrať radosti ze svobody. Ale také smutek, že moji rodiče a miliony dalších,
kterým komunismus zkazil život, se
toho nedožili. Také jsem pocítil ohromnou zvědavost, jak s darem svobody
naložíme, co bude dál. Tato zvědavost přes všechna pokušení k pesimistickým
odpovědím - mne dosud neopustila.
19.září 2008, Martin Babic pro server
www.czech.cz
http://halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/c
lanek/99/
To, že dluh pro jedince či domácnosti
znamená velké břímě a že z nich činí poslušné občany, je dostatečně známo.
Dluh, resp. vize exekutora za dveřmi, je
obvykle významnou motivací nejen být
značně výkonný (mít např. několik pracovních úvazků), a roztáčet tak naplno
kola ekonomiky, ale také nutnost v práci ledacos překousnout – práci o víkendech či neplacené přesčasy. Zadlužený
občan se tak může jevit politicky svobodný, ale ekonomicky se stává otrokem.
Problém je ovšem v tom, že se zdaleka nejedná jen o „rozmařilý“ dluh –
půjčky na dovolenou či na vánoční
dárky. Naopak, dluh je mocný poháněč
současného systému, takže pro finanční
oligarchii je přínosné – kdyby snad
konzumní orientace poněkud zeslabila –
aby se občané museli zadlužovat kvůli
nezbytným statkům jako je bydlení
(klidně splácet malý kutloch 50 a více
let, nejlépe zadlužit i své děti), kvůli
školnému, kvůli zdravotní péči. Tato
cesta zotročení se navíc dá pěkně zkombinovat s privatizací veřejných služeb a s
pokračující marginalizací pracovní síly,
která není jen vyjádřena ve
„flexibilizaci“ pracovního zákonodárství,
ale také ve stagnaci, resp. poklesu reálných mezd. Podobné tendence pozorujeme v předvoji – ve Spojených
státech a v Německu. V obou zemích je
rozsáhlý nízkovýdělečný sektor, pracující chudoba a rostoucí polarizace
společnosti.
Dluh se ale může stát otroctvím i v
případě suverénního státu. Dobře známé jsou případy zemí postižených
dluhovou krizí v 80. letech. Těch jako
např. Venezuela či Mexiko, které se
chtěly vymanit z postavení semiperiferie
a toužily modernizovat svá hospodářství. Místo toho skončily v absolutním
područí MMF, který „zafungoval“ jako
věřitel poslední instance v situaci, kdy
prudce vzrostly světové úrokové sazby
na popud amerického FEDu. Tyto země
byly nuceny přijmout podmínky spojené
s půjčkou (structural adjustment
programmes), úzce ideově spojené s nechvalně proslulým Washingtonským
konsenzem.
V praktické aplikaci vedl ke zbídačení
těchto zemí a k rozšíření sociální polarizace, ústupu státu z poskytování veřejných služeb a nárůstu bohatství úzké
vrstvy nejmajetnějších. Podobných
příkladů najdeme mnoho. Je to stále se
opakující scénář po tzv. finančních
krizích 90. let, kdy „odstranění tržně nekonformního opatření“ v Indonésii –
totiž poskytování potravinových poukázek – vedlo k hladovým bouřím a nepokojům. Není mnoho zemí, které se
dokázaly diktátu MMF vzepřít – proslulým příkladem je především Argentina,
která se ale mohla opřít o Venezuelu,
jež odkoupila velkou část jejich vládních
obligací.
Současná situace vztahující se k řecké
krizi je v českých podmínkách ještě
tragikomičtější. Tentokrát nebyla k „nezbytným tvrdým reformám“ využita přímá hrozba bankrotu, ale jen médii a
pravicí vyvolaný panický strach z něho.
Téma Řecka a obavy z bankrotu u České
republiky, jejíž poměr veřejného dluhu k
HDP patří v zemích EU k nejmenším, zafungovalo dokonale. Zároveň se téma
zadlužení státu ztotožnilo s „rozežraností občanů“, jako by veřejné zadlužení bylo v globálním měřítku spojeno
výhradně s neudržitelným nárůstem
transferů. Téměř se ale nehovoří o konsolidaci bankovního sektoru (90. léta v
ČR), či obecně o záchranách bank i jiných firem v současné krizi, o výpadcích
daňových příjmů způsobených daňovou
konkurencí mezi státy i působením daňových rájů, či iluzí fungování Lafferovy
křivky.
Řecko zároveň zafungovalo i jako dělicí čára v postoji zemí G20 k současné
krizi. Zatímco Spojené státy na posledním torontském summitu marně
apelovaly na pokračující fiskální impulsy, bylo to Německo, kdo stanovil tón v
EU: fiskální konsolidace. To Německo,
které již deset let praktikuje růst tažený
exportem (export-led growth), a tedy
strana 16
ORL číslo 2014-2
žije z toho, že „nedisciplinované“ země
jako USA mohou kupovat jeho zboží. To
Německo, které patří k největším dodavatelům zbraní pro zadlužené Řecko.
To Německo, které strategií mzdové deflace provozuje politiku „ožebrač svého
souseda“, která je jednou ze zásadních
příčin řeckého problému (více zde). To
Německo, které schválilo ústavní zákon
o vyrovnaném rozpočtu, který i nelevicové Financial Times označují za „ekonomickou negramotnost“.
Účelem ekonomického otroctví
ovšem není být zničen, ale ani vymanit
se z okovů – dluhy není možné prostě
splatit. Jednak jsou často ve výši, která
je prostě nesplatitelná (ledaže by došlo
k
naprostému
zhroucení
celé
společnosti), jednak by máloco
dokázalo tak poškodit současný systém
jako právě kompletní oddlužení – ať již
domácností, či států. Jednotlivci se hodí
jako pilné a neodporující včelky, které
mohou mít i iluzorní pocit, že žijí ve svobodné společnosti, protože mohou jít k
volbám.
Státy si mohou pěstovat iluzi suverenity, byť je jejich osud ve většině případů v rukou několika finančních
spekulantů a institucí tak „renomovaných“ jako jsou různé ratingové
agentury, kterými už začal vyhrožovat
český premiér Nečas, pokud nebudou
provedeny „nutné“ reformy. Ty stejné
agentury, které tak moudře a správně
oceňovaly balíčky CDO nejvyšším ratingem AAA, protože za to dostávaly
slušné peníze. Státy v otroctví mají za
úkol dodat celému systému legitimitu –
zdání demokratičnosti, např. pomocí voleb, ve kterých se ale stejně o ničem
opravdu zásadním nerozhoduje, a případně sloužit – kdyby sociální protesty
přerostly únosnou mez – jako vrcholná
represivní složka.
Cesta z otroctví zůstává vrcholně důležitým tématem dneška. I když, co se
jejího řešení týká, dojdeme nejspíše k
hodně odlišným závěrům než Friedrich
Hayek.
94-dluh-jako-cesta-do-otroctvi
Petr Drulák:
Zabedněnost českých
politiků je naším
rizikem
uzurpoval, cítíme ten vnější svět, neb
jsme v NATO a EU, neproblematicky.
ČESKÁ POZICE: Kdy tahle mentální
idyla nastala? Za Havlovy éry měl
člověk pocit, že se nás všechno světové dění nějak dotýká a už tehdy
jsme byli v bezpečné zóně – v NATO.
DRULÁK: Jenže Havlova éra končí volbami v roce 1992. Bylo to drtivé vítězství
Václava Klause, bylo to rozdělení federace, byla to porážka „pravdoláskařů“ – disidentů, normativně založených lidí,
kteří měli nějakou vizi politiky včetně jejího zahraničního rozměru.
Zatím poslední kniha výzkumníka
Ústavu mezinárodních vztahů a analytika zahraniční politiky Petra Druláka
(41) vyvolala v zainteresovaných kruzích
rozruch. Nese název Politika nezájmu a
její základní tezí je, že západní liberální
společnosti včetně české jsou v krizi.
Lidé se uzavírají do sebe, sledují jen
svoje individuální zájmy a vše ostatní se
vytratilo.
ČESKÁ POZICE s Petrem Drulákem,
jinak též profesorem politologie na
pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, mluvila nejen o absenci „bratrství“ ve společnosti, ale také o
nezájmu českých politiků o svět, o tom,
proč jsou na tom Poláci tak dobře a
také, jestli mají Ukrajinci vůbec stát o
sblížení se západní Evropou.
ČESKÁ POZICE: Vaše kniha se jmenuje
Politika nezájmu. Jak jste vnímal nezájem premiéra Rusnoka zúčastnit se
pohřbu Mandely?
DRULÁK: Vůbec mě to nepřekvapilo.
Ten nezájem o svět je vlastní naprosté
většině českých politiků a vysokých státních úředníků a Rusnok v tom není nijak
výjimečný.
ČESKÁ POZICE: Čím si ten nezájem vysvětlujete?
DRULÁK: Dle mého je to důsledek
toho, že Česko je z mezinárodního hlediska ve velmi dobré pozici. Jsme na
tom vlastně bezvadně. Nemáme souseda, který by nás jakkoli ohrožoval a
Václav Klaus a ODS vyhráli s heslem
Chceme být standardní západoevropskou zemí. A v klidových, standardních
dobách chcete-li, hraje v naprosto drtivé
většině států prim domácí politika a zahraniční je na vedlejší koleji. V tomhle
není česká zabedněnost výjimečná.
Samozřejmě, když vedete válku, zahraniční politika je důležitější.
ČESKÁ POZICE: Máme tedy vzít jako
fakt, že se standardní země v bezpečné zóně nezajímá o okolní dění, a
v klidu zhasnout?
DRULÁK: Ne. Já v té zabedněnosti vidím velký problém. Pokud se čeští politici nebudou zajímat, nebudou schopní
zajistit obyvatelům Česka adekvátní
správu společně obývaného prostoru a
budou s ním hazardovat. Řada té takzvané domácí politiky má totiž v současném tekutém světě řešení jen na
mezinárodní úrovni, respektive aktivním
působením v nadnárodním patře.
Například celá otázka veřejných financí: globalizace velmi dobře rozpohybovala kapitál, ale pracovní síla v Evropě
zase natolik mobilní není, zejména kvůli
jazykovým bariérám. Kdybyste chtěla
příliš danit kapitál, skončíte stejně,
jako byste se snažila hrabat vodu hráběmi – někam proteče. Stát proto bude
danit lidi, kteří zas tolik pohybliví
nejsou. To povede k rozevírání nůžek
mezi těmi super bohatými a super
chudými, což představuje obrovskou
vnitřní hrozbu pro státy, mnohem větší
než terorismus, a není možné ji řešit
pouze národně. A já se obávám, že drtivá většina českých politiků si tohle vůbec neuvědomuje, a ani se tím nechce
zabývat.
strana 17
ORL číslo 2014-2
Polské štěstí
ČESKÁ POZICE: Proč se tohle uvědomění daří Polákům?
DRULÁK: Daří se současné polské elitě. Uvědomte si, že Tuskova vláda a zejména ministr zahraničí Sikorski
představují zcela mimořádnou konstelaci pro Polsko. Dokážou ho představit
jako sebevědomý stát, který Evropu inspiruje. Ale to co předcházelo, byla
mezinárodní izolace v době vlády bratrů
Kaczyńských.
Z mého pohledu je ale polská zahraniční politika příliš národně orientovaná. Před rokem a čtvrt jsem byl
v Pekingu, kde byla debata o spolupráci
Číny a Visegrádské čtyřky (V4), které
tehdy předsedalo Polsko. Za Polsko a
ostatně celou V4 tam byl Sikorski. Pronesl projev, samozřejmě ve výborné
angličtině a v takové kvalitě, že kdyby
ho pronesl český ministr, hned by se
člověk cítil lépe a řekl by si, že se v české diplomacii něco děje. Ale byl to čistě
polský projev. Tam nebylo nic středoevropského. Na začátku Sikorski řekl, jakou početní sílu představují země V4
v Evropské unii, a pak mluvil jen o polských zájmech ve vztahu k obchodu
s Čínou. O Češích nebo Slovácích nepadlo jediné slovo.
Pro Polsko je samozřejmě dobře, že
za ně mluví někdo jako Sikorski. Ale nebral bych ho ani jako trvalý zjev polské
politiky, ani jako vzor efektivní mezinárodní spolupráce pro desetimilionové
Česko.
ČESKÁ POZICE: Takže příštím příběhem Polska je pád dolů? Jako byste
Polákům upíral schopnost poučení.
DRULÁK: Pravděpodobně ho čeká
pád do pasivnější role, do větší roztěkanosti, až skončí to současné vedení
země. Radek Sikorski je opravdu unikát i
v rámci celé střední Evropy – tím, co dělal už v osmdesátých letech, kde všude
působil, v jaké společnosti se pohybuje,
jaké má ambice, kdo je jeho žena (vlivná
novinářka Anne Applebaumová – pozn.
red.).
Mělo by to nastat i s ohledem na zákonitost středoevropského regionu. Za
uplynulých 20 let byl vždycky jeden stát
Visegrádu miláčkem mezinárodního
prostředí. Zpočátku to bylo Česko, teď
je to Polsko. A připadalo by mi zvláštní,
kdyby tenhle stav vydržel navěky. Mě
spíš zajímá, kdo bude další.
ČESKÁ POZICE: Opět Česko? Maďaři i
Slováci to už také mají za sebou a my
jsme ten kruh začali.
DRULÁK: Myslel bych si to, ale to jsou
věci, které nelze plánovat. Nové ideje a
jejich nositelé jsou vždycky výsledkem
institucí a okolností, které teprve nastanou.
Bratře, bratříčku
ČESKÁ POZICE: V knize Politika nezájmu tvrdíte, že západní civilizace a
česká společnost jako její východní
součást jsou v krizi zejména proto, že
v krizi je jejich bratrství jako jeden
z osvícenských ideálů. Vysvětlete to.
DRULÁK: Základní myšlenka spočívá
v tom, že liberální systém, jak je nastaven, velmi dobře vyhovuje egoismu,
tomu egoistickému v nás. Naši altruistickou stránku buď potlačuje nebo jí nechává v privátní sféře. Ve venkovní sféře
je jen soutěž – ekonomická, politická,
soutěž ve všech ohledech.
Logika soutěže je pro svobodnou
společnost důležitá. Paradoxně však,
aby liberální kapitalistická společnost
vzkvétala a nezničila sama sebe, potřebuje prvky, které nejsou kapitalistické či jsou dokonce v rozporu
s kapitalismem. V knížce cituju větu
jednoho myslitele, která to podle mě
dobře vystihuje: „Dobří vojáci by neměli
být liberály.“
Jinak řečeno, část populace by neměla respektovat kapitalistickou logiku
peněz, soutěže a egoismu, pokud má
jimi zastávaná oblast společnosti fungovat. U vojáků je to extrém, protože vojáci jsou připravení v určitém momentu
dát oběť nejvyšší, položit život, což je
z hlediska kapitalismu nerozumné.
Nicméně to, co platí pro vojáky, platí
v méně vypjaté podobě pro policisty,
učitele, lékaře, ženy, které se vzdaly kariéry a vychovávají děti. Kapitalismus má
tendenci expandovat a musí tady být
protisíla založená na altruismu a „obětech“, která jej bude tlačit do kouta.
Samozřejmě nesmí jej úplně zničit, jako
to udělali bolševici.
ČESKÁ POZICE: Co to ale znamená?
Učitele, vojáky, lékaře už máme...
DRULÁK: Musíme mít hodnotový systém, který tyto lidi dokáže ocenit. A
nejen je, ale každého, kdo se podílí na
prosazení zájmu společnosti v oblastech, které kapitalismus neumí ocenit
– ať už jde o zajištění bezpečnosti, ale i
živou kulturu, výzkum, společenský aktivismus.
Tím se dostáváme k bratrství: je to
uznání toho druhého a uznání zájmů
celku, které se nekryjí úplně se zájmy
jednotlivce. Veřejný zájem předpokládá,
že se na společnost díváme jako na
vnitřně propojený organismus, který má
své potřeby. Pokud se tyto potřeby
dlouhodobě zanedbávají, společnost se
rozkládá a jednotlivci se ocitají v
ohrožení. Nejprve ti slabší, ale postupně
všichni.
A v této fázi fragmentace jsme, protože soutěž se stala dominantní, rozhodující silou naší společnosti a nic ji
netlačí zpátky. Tomu neegoistickému
zájmu v nás je vyhrazena téměř výhradně soukromá sféra a veřejná politika slouží jen k obsluze potřeb jejích
členů – odtud i název knihy Politika nezájmu.
ČESKÁ POZICE: V knížce zároveň tvrdíte, že obroda liberálního kapitalismu – obroda bratrství – vzejde z protestních hnutí. Proč právě z nich?
DRULÁK: Protože mohou bratrství –
péči, lásku, uznání druhého, službu – nabídnout. Jsou to neegoistické sítě lidí,
kteří se snaží o nápravu nějakého segmentu společnosti a jsou schopní svoje
požadavky přenést do veřejného prostoru a působit politicky.
Například kooptace
ČESKÁ POZICE: Proč se v tom případě
nechytlo hnutí Occupy, které v jeden
moment zasáhlo oba břehy Atlantiku
a bylo poměrně populární?
DRULÁK: Jeden důvod je na straně
společnosti – sama ještě nebyla připravena jim naslouchat. Lidé zatím dávají
liberálnímu kapitalismu dostatečnou
legitimitu a bojí se alternativ. Remcáme,
ale stále mu věříme.
strana 18
ORL číslo 2014-2
Druhý důvod leží na straně
samotných aktivistů. Jejich program nebyl dostatečně hluboký. Španělé z hnutí
15. května, kteří inspirovali Occupy Wall
Street, se zaměřili na nedostatek pracovních míst, protože nezaměstnanost
mladých ve Španělsku je skutečně hrozivá. Nejsem si ale jist, jestli cílili na systémové změny, které by směřovaly
k překonání egoismu. V momentě totiž,
kdy chcete víc peněz a dobrou práci, je
to velmi dobře slučitelné se současným
liberálním egoismem. Je to legitimní
požadavek, ale je to požadavek v rámci
systému. Protestující nepřišli s nějakým
alternativním, odvážnějším obsahem.
Nicméně znovu opakuju: i kdyby přišli,
nikdo by je asi neposlouchal.
prokázali nějakou schopnost a odolnost
jinde. Proto jsem mluvil o kooptaci
profesními cechy například – ostatně i
hlavní ideolog neoliberalismu Hayek
říkal, že by se zastupitelská demokracie
měla vylepšit druhou komorou, která by
se volila na jiném základě než na principu politických stran.
ČESKÁ POZICE: Když vezmeme v
úvahu kondici EU, doporučoval byste
Ukrajincům cestu na Západ? Mají
Ukrajinci o co stát?
Takto složená vláda by samozřejmě
pořád musela přesvědčit Poslaneckou
sněmovnu a ta by ji mohla odvolat. Jde
jen o to, že takový systém by zaručoval
jinou selekci a snad generoval i neegoistický přístup k veřejným statkům. Je to
jednoduchá myšlenka, ale svým způsobem radikální změna.
ČESKÁ POZICE: Čemu říkáte odvážnější obsah, který by náš systém
regeneroval, ale zároveň zabránil
nové totalitě?
Zklamala Tymošenková
Můj dojem z uplynulých let nicméně
je, že EU nestojí o Ukrajinu a Ukrajina
nestojí o EU. Oranžová revoluce na
Ukrajině před deseti lety vynesla k moci
politickou sílu, která představovala zřejmě to nejzápadnější, co Ukrajina může
nabídnout. A když se podíváme na její
výsledky, jsou žalostné. Pro mne nepředstavuje hlavní problém Janukovyč,
ale bývalá premiérka Tymošenková. Protože zklamala. Pokračovala v korupčním
systému, který na Ukrajině existoval, a
neudělala nic, aby ji skutečně přiblížila
Západu. Teď se na náměstích objevují
lidé jako Vitalij Kličko, ale je nositelem
jiného příběhu než ona?
DRULÁK: Můj hlavní problém se zastupitelskou demokracií je, že když voliči volí pro stranu, vlastně je to příliš
nezajímá – opět ten nezájem. Berou to
jako show, například, jak se jim někdo
pozdává v televizní debatě. Ale váš výkon v televizi málo napovídá o tom, jak
odpovědný budete veřejný správce.
Z akademického prostředí, jakkoli si
ho neidealizuju, je zajímavý princip kooptace. Kolegové vás posoudí a buď přijmou mezi sebe, nebo nepřijmou. Také
musíte přesvědčit, ale odborná
zdatnost, vnitřní integrita, zkušenosti,
jsou základ. Je to jiná selekce, než když
vybírají lidé, které to vlastně nezajímá.
Proto myslím, že kdybychom měli
jednu komoru nebo na tomto principu
postavenou vládu, která by generovala
ty nejlepší z nás z různých oblastí života
– z profesních komor, cechů, sociálně
progresivních zájmových skupin –, systém by fungoval lépe.
ČESKÁ POZICE: Primitivnější podobu
toho, o čem mluvíte, už jsme si vyzkoušeli – úřednické vlády.
ČESKÁ POZICE: Čekáte nějakou
vzpruhu od evropského patra? Může
přijít z něčeho natolik technického,
instrumentálního, jako je Evropská
unie?
DRULÁK: Rozhodně nečekám obrodu
od institucí EU. Příklad Španělů, hnutí
15. května, byl zajímavý v tom, že se vytvořila nějaká transevropská energie,
která překonala národní hranice a vyvolala solidaritu na celém kontinentu. To
odpovídá Evropě 21. století, v níž se nakonec drtivá většina problémů a tím i
řešení sbíhá v nadnárodním patře. Ale
to, co jste řekla o EU, platí. To jsou čistě
byrokratické struktury, které ovšem plní
řadu bohulibých funkcí.
Já, když se dívám na Brusel, pak
s obavami. Ale nikoli s obavami z toho,
že by byl příliš silný, ale s obavami nad
jeho křehkostí – že to, co vypadá jako
selhání Evropy, je vlastně selhání několika mála aktérů – Němců, Francouzů,
Britů – kteří se nebyli schopní či ani nechtěli dohodnout. Jenže tuhle institucionální slabost nelze řešit tím, že
instituce posílíme, ve chvíli, kdy jsou čím
dál méně populární. Proto si myslím, že
hlavní pohyb musí vzejít z panevropského pohybu zespoda od lidí a to pak
může dát impuls institucím, nikoli obráceně, jako tomu bylo doposud.
DRULÁK: I členové úřednických vlád
bývají politici a vybírají je politici. A
tahle profesionalizace politiky – že v ní
jsou lidé, kteří nikdy nedělali nic jiného
než politiku – je jedním z jejích současných problémů. Specifikem politiky
jsou obrovská etická dilemata, a proto
by do ní měli chodit vyzrálí lidé, kteří už
DRULÁK: Každopádně si to myslí
půlka Ukrajiny stále v ulicích a na náměstí Nezávislosti. A to je to podstatné.
ČESKÁ POZICE: V roce 2004 ale táhli
revoluci politici, teď obyčejní Ukrajinci, k nimž se politici přidali. Není trochu arogantní nad nimi mávnout rukou a říct, že stejně budou jako Tymošenková?
DRULÁK: Skutečně teď hrají větší roli
občané, ale ten rozdíl je spíše kvantitativní než kvalitativní. Už tenkrát se na
revoluci podílely občanské spolky a aby
se nyní staly reálnou silou ukrajinské
politiky, stejně budou muset nakonec
založit politickou stranu a stát se součástí systému.
Já si kladu otázku, co my, západní Evropa nebo, chcete-li, EU, můžeme Ukrajině nabídnout? Evropa v roce 2004
nabídla maximum, co mohla, a zřejmě to
bylo málo. Hlavní osud Ukrajiny se rozhoduje tam, na Ukrajině, kde půlka lidí
mluví rusky a kde je nemožné si myslet,
že lze Ukrajinu nějak rozpárat a izolovat
od Ruska, protože to civilizační a ekonomické propojení je natolik silné, že to
nelze.
ČESKÁ POZICE: Takže bylo od začátku
špatně Ukrajině nabízet asociační dohodu s EU?
DRULÁK: Nebylo to špatně. Jen ideálním stavem není úsečka Brusel-Kyjev
či Kyjev-Moskva, ale trojúhelník Brusel,
Kyjev, Moskva. Pokud dnes Rusko říká,
strana 19
ORL číslo 2014-2
buď my, nebo oni, je to špatně a EU by si
měla dát práci především s Ruskem. Rusko se bojí, že EU je postupující impérium
k jeho hranicím, a proto nechce Ukrajinu pustit. Unie by měla umět Putina
přesvědčit, že my budeme mít skvělé
vztahy s Ukrajinou, které nebudou
bránit skvělým vztahům Ukrajiny s Ruskem. Je to v jádru vlastně jednoduchý
problém, ale limituje jej nejednotnost
Západu k Rusku.
Křesťanství s
marxismem i bez něj
Jan Černý
ČESKÁ POZICE: Platí podle vás geopolitická teze, že pokud Západ nevyhraje Ukrajinu, bude to potvrzení
nové rovnováhy sil, kde hlavním hráčem v Evropě je Rusko, nikoli EU?
DRULÁK: Mně vždycky podobné teze
připadají jako z jiného světa. Připomíná
mi to rok 1949, kdy zvítězila Maova
revoluce v Číně, a americký Senát vedl
debatu, kdo ztratil Čínu, a jestli to náhodou nebyli oni. Jako kdyby Čína byla
něco, co Američané měli v kapse.
Přijde mi to i jako výraz takové té západní arogance. Osudy oněch států se
rozhodují z naprosté většiny uvnitř těch
států, a čím je ten stát větší, tím to platí
víc. Záleží přece na tom, jak sami Ukrajinci vidí svět a je hrozně špatně vidět jej
jako geopolitický zápas. Navíc když to
podáme jako geopolitický zápas, pak
tomu Rusové budou velmi dobře rozumět, protože oni uvažují silovým způsobem „tvůj úspěch = moje prohra“. A to
je špatně. Evropané by měli nabízet dohodu a zapomenout na studenoválečnou geopolitiku.
http://www.ceskapozice.cz/domov/p
olitika/petr-drulak-zabednenostceskych-politiku-je-nasim-rizikem?
page=0,2
Šedesátá léta dvacátého století v Československu byla skutečně dobou mimořádně příhodnou k tomu, aby se
křesťanští a marxističtí myslitelé setkali
v diskusi. Snad by se dalo říci, že jedna i
druhá strana nahlédla ve svém diskusním partnerovi svou momentálně
nedostatečně
rozvinutou
vnitřní
možnost. Křesťané museli hlouběji přemýšlet o hladu po spravedlivější
společnosti, který byl vždy jedním z
konstitutivních rysů křesťanství jako
společenského hnutí, marxisté si museli
připomenout směřování k novému,
osvobozenému a v mnoha osobních dimenzích existujícímu člověku jako
ústřední naději formující marxistickou
vizi. Křesťanství bylo konfrontováno se
svým sociálním úkolem, marxismus se
svým původním a poněkud pozapomenutým personalistickým zacílením.
V dialogu marxistů a křesťanů jako by
každá ze stran též byla hledala úlevu z
dogmatické strnulosti a prázdnoty
spokojeného spočívání ve vlastních jistotách. Jako by každá z formací musela
svůj nový obsah nejprve nalézt vně sebe
sama, na nějakém jiném předmětu, aby
jej poté mohla zvnitřnit a sebe sama přivést k vyšší jednotě, mám-li se vyjádřit
poněkud hegelovsky.
A kolega Hauser má asi pravdu v tom,
že tohoto duchovního rozpohybování
bylo za tehdejší dějinné situace více zapotřebí těm, kteří byli – co se idejí týká
– u moci; stalinisticky zatuhlý marxismus byl v tu chvíli nudnější a prázdnější,
a křesťanství navíc mělo pel něčeho v
předchozím období (padesátá léta) zakázaného a nyní (šedesátá léta) alternativního – což dnes pro změnu platí o
marxismu. Otázku, proč „dogmatický
spánek“ polistopadového období trval
víceméně celých dvacet let a nový
společenský pohyb je stále ještě velmi
nesmělý, kdežto svazákům let padesátých stačila k probuzení doba mnohem
kratší, a společenský pohyb šedesátých
let byl skutečně zásadní, můžeme ponechat na nějakou budoucí diskusi.
Dějinné kyvadlo pohybující se mezi
ideovými poli marxismu a křesťanství
ovšem podle mého názoru nemáme vykládat tak, že jedni se druhými stávají či
stávat mají. Krajní a zásadní možností
každého opravdového dialogu samozřejmě je konverze k názoru druhé strany, jeho nejobvyklejším výtěžkem je
však spíše „jen“ jisté obohacení, rozšíření interpretačního horizontu apod.
Marxisté se nemusejí stávat křesťany a
křesťané marxisty už proto, že křesťanství je fenomén mnohem starší a díky
mnoha staletím vlastního vývoje vnitřně
různorodější.
Vezmeme-li do úvahy kupř. latinskoamerickou teologii osvobození, nešlo a
nejde v ní o to, že by si křesťané uvědomili, že jsou vlastně komunisty. Hlavními
inspiračními zdroji teologie osvobození
skutečně jsou sociální učení církve a komunistické ideje, smyslem tohoto teologického
pohybu
ovšem
není
implementovat marxismus či jinou
zvnějšku vzatou globální vizi do
křesťanství. Společenské vědy na čele s
marxismem mají latinskoamerické
teologii pomoci pochopit sociální
kontext a posléze jej teologicky interpretovat. Hlavním smyslem úsilí latinskoamerických teologů je vytvořit
teologii domorodou, takovou, která je
doma ve specifickém latinskoamerickém
kontextu, charakteristickém extrémním
množstvím chudých. Univerzální perspektiva, na níž stojí křesťanství stejně
jako marxismus, je dosažitelná pouze ze
specifického místa.
Ve specifickém místě Latinské Ameriky se v poslední době vedle teologie
osvobození velmi úspěšně rozvíjejí
evangelikální a charismatická misie, jejíž
působení nelze nenahlížet jako protiklad teologie osvobození, jako v podstatě imperiální výboj protestantského
křesťanství typického pro USA a amerického životního stylu. Soudobé
evangelikální křesťanství (stejně jako
buddhismus diamantové stezky, v současnosti u nás i v Evropě nejrychleji
rostoucí varianta buddhismu) je díky důrazu na duchovní zážitek a individuální
spásu jako na míru střižené individualismu a konzumerismu pozdního kapitalismu.
strana 20
ORL číslo 2014-2
Křesťanský pohled na sociální realitu
světa má více vrstev – není určen pouze
vtělením univerzální vize „spásy“, tedy
sjednocení Boha a člověka, do konkrétního sociálního a kulturního kontextu,
ale též radikálním přesažením všech
kontextů ve jménu toho, co (ještě) není,
ale už nějakým způsobem mezi námi začíná. Nemá-li křesťanství přijít o svou
podstatu, nelze sílu tohoto přesahování
beze zbytku instrumentalizovat pro boj
za jednu konkrétní dějinnou podobu
uspořádání lidské společnosti, ať už se
jedná o komunismus nebo neoliberalismus (nebo třeba středověký či
novověký korporativismus).
jenom na „zcela reálné a často nezáživné činnosti (studiu ekonomiky, vzdělávání dělníků, organizování stávek a
demonstrací)“, jak pro ni pléduje kolega
Hauser, neboť mám velkou obavu, že
realita společnosti vzešlá pouze z „reálné a nezáživné činnosti“ by spočívala
zase jen v nějaké takové činnosti a v příslušné ideové „čistotě“. Z dějin
křesťanských církví ostatně také známe
přehršel příkladů, v nichž byla osvobodivá potence cesty k nekonečnému
(tedy většímu než všechny naše představy o něm) Bohu zadušena kupeckým
počtářstvím ohledně „spásy“ a rigidní
mravní čistotou.
Onomu sjednocení Boha a člověka lze
rozumět jako nekonečnému pohybu –
Řehoř z Nyssy to už ve 4. století vyjádřil
tak, že Bůh je nekonečný samou svou
podstatou a tudíž i cesta lidského připodobnění Bohu, která začíná v naší
časné existenci a pokračuje v eschatologické perspektivě, je taktéž nekonečná.
Proto ani pohyb našeho hledání
spravedlivější společnosti se nesmí zastavit. Křesťanství charakterizuje jak nebývalý emancipační potenciál („Není už
rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem
a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši,“ říká apoštol
Pavel), tak i nezpředmětnitelnost a neukončitelnost jeho utopické vize („Hle, já
činím všechno nové,“ praví Bůh Janova
zjevení).
Nechce se mi věřit tomu, že cestou z
naší přeekonomizované a přepracované
společenské skutečnosti je ještě větší
spousta práce a boj za nějakou jinou
ekonomiku. Řekl bych, že potřebujeme
spíše více svátků a méně práce, více
představivosti a méně uzavření v momentálně dostupné realitě, více kultury
a méně strojů. Tak by možná vznikala i
ekonomika a společnost více jiná, než si
dosud dovedeme představit.
Zapomenutí na nezastavitelnost pohybu lidské existence individuální i
společenské může být způsobeno
ustrnutím pohledu jak na strukturách
„pozemských“, jako v případě identifikace křesťanské vize s nějakým konkrétním dějinným uspořádáním a k tomu
příslušným -ismem, tak na strukturách
„nebeských“, jako třeba v případě současného papeže upírajícího pohled k
platónským nebesům věčných pravd a
„hodnot“. Restaurační atmosféra panující dnes ve Vatikánu ale nakonec nebude
mít poslední slovo, v katolické církvi se
střídají období progrese a restaurace
jako koneckonců v každé jiné věkovité
instituci. Ještě se dožijeme změn.
Nejsem marxista, neznám nejnovější výboje marxistického myšlení, ale chci věřit tomu, že také marxismus není jen
mocensky a dogmaticky vázán, ale působí v něm dostatek heretiků, charismatiků a odvážných interpretů Marxova
odkazu.
Za odvážnou bych považoval také takovou interpretaci, která při uskutečňování Marxových myšlenek neustrne
A ještě poslední poznámku: Že „Bůh
[z jistého ohledu] potřebuje nás“, není
nijak nové poznání, nýbrž poznatek přinejmenším tak starý jako křesťanská
mystika. Kupř. Mistr Eckhart někdy na
přelomu třináctého a čtrnáctého století
říká: „Bůh Otec rodí mne stejně jako
svého Syna a jako téhož Syna,“ ba přímo
„Bůh Otec rodí sebe jakožto mne.“ Kdo
na koho je ve vztahu Boha a člověka
odkázán, může být stejně málo definitivně určitelné jako to, jak má vypadat
spravedlivější společnost, po níž toužíme.
Rozhodující mi ovšem v obojím připadá ona personální souvislost: Bůh a
člověk se rodí ve vztahu (podobně jako
tři božské „osoby“ jsou osobami jen natolik, nakolik vystupují ve vzájemných
vztazích – jinak bychom měli Bohy tři),
jeden druhému se dávají, sdělují a tím
teprve skutečně konstituují; a osoba,
která se rodí v pletivu smysluplných, neodcizených vztahů, by snad mohla být
též počátkem i úběžníkem našich společensko-opravných snah. Na tom se
mohou shodnout marxisté i křesťané, ba
co víc, snad i pravice s levicí. Ovšem interpretací toho, co se tím vlastně myslí,
bude mnoho, velmi mnoho...
55-krestanstvi-s-marxismem-i-bez-nej
Kde najít oporu ?
Ivan Štampach
Pomalu se blíží rok od zvolení nového papeže Františka. Na veřejnosti zachovávají vysocí církevní hodnostáři
dekórum a vzdávají nejvyššímu pontifikovi povinnou úctu, přicházejí však
zprávy, že jsou k němu radikálně odmítaví za zavřenými dveřmi. Krotí nadšení
členů i nečlenů římské církve a cenzurují
papežovy výroky.
11. ledna se o něm Dominik Duka vyslovil v Parlamentních listech takto:
Často se na něj odvolává ultralevice,
která nám, věřícím, chce dávat lekce o
jeho sociální nauce. … Papežova nauka
není založena na třídním boji, nenávisti
k utlačovatelům nebo závisti bohatým.
Naopak
zdůrazňuje
harmonickou
společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství, která umí
svým členům pomáhat a projevuje se
skromností a sebekázní.
Nikdo z těch, kdo oceňují papežova
vyjádření k sociálním poměrům, se nehlásí k třídní nenávisti. Pokud někdo
znovu a znovu omílá téma třídního boje,
tak je to pravice. Ta neustále třídí
společnost na ně, ty lepší a na nás ostatní, lůzu, chátru, jak nás chápe i Duka
sám, který demonstraci odborů a občanských iniciativ 21. dubna předloňského roku obvinil, že usiluje o ochlokracii,
tedy vládu lůzy.
Alfou a omegou levice je překonání
třídních rozdílů obhajovaných pravicí.
Odváží-li se někdo z nás promluvit o
beztřídní společnosti jako cíli, přijde od
pravice výsměch a vysvětlení, že třídní
rozdíly jsou nutné.
Duka říká polopravdu, když o papeži
tvrdí, že zdůrazňuje harmonickou
společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství. Sociální harmonie v papežově pojetí je cíl. Není to
však popis současné společnosti. Není
to tak, že přirozené ekonomické procesy občas někomu způsobí potíže a individuální charita je řeší.
Mírnění jednotlivých osobních tragédií je jistě chvályhodné a nanejvýš žádoucí. Papež však zcela jasně a
jednoznačně ukazuje nutnost řešit příčiny, tedy nutnost společenských reforem. A není v tom sám. Jan Pavel II.,
strana 21
ORL číslo 2014-2
jehož církev blahoslavila a jehož svatořečení je ohlášeno na 27. dubna letošního roku, v encyklice Laborem exercens
jednoznačně odmítá kapitalismus a
požaduje reformy.
Vše nasvědčuje tomu, že František,
muž evangelia stanul v čele náboženské
organizace infikované zlem, tvrdé, nehumánní, autoritářské, intelektuálně
chabé, podporující diktátorské režimy a
popírající občanskou svobodu. Byl by zázrak, kdyby pohnul tímto mohutným
útvarem směrem k Ježíši Kristu, kdyby
se římská církev vrátila k plnému společenství v Kristově církvi.
Ve stejný den, kdy kardinál Duka uveřejnil svůj text o papeži, vyřešila
Pravoslavná církev v českých zemích
svůj tři čtvrti roku trvající problém. Vloni vystoupila jistá osoba s obviněním, že
vladyka Kryštof, arcibiskup pražský a
metropolita českých zemí a Slovenska,
má s ní nemanželské děti a další děti s jinými milenkami. Zde je nutno
podotknout, že v pravoslaví se za biskupy vybírají kněží, kteří jsou zároveň mnichy.
Metropolita odstoupil a odešel do
monastýru v Těšově u Chebu. Xenia Raptsunova podle dalších zpráv svá obvinění odvolala a vladyka Kryštof je ochoten
se podrobit genetickému testu.
Osmaosmdesátiletý vladyka Simeon pověřený do volby správou metropolitního
stolce odhadl, že příčinou je konflikt o
to, kdo bude spravovat zaokrouhleně 1
146 000 000 Kč, které tato církev má
dostat podle zákona o takřečeném vyrovnání státu s církvemi.
V konfliktech doprovázejících dvě
kola volby arcibiskupa došlo k zapálení
auta, pokusu o vypálení bytu, k výhrůžkám fyzickým násilím i na dětech a
k vulgárním pomluvám. Vše to je veřejně dostupné. Všechno rovněž nasvědčuje tomu, že letošní lednové řešení je v
rozporu se základními pravidly zdejší
pravoslavné církve a že toto z kanonického hlediska problematické řešení
bude pravoslavným světem uznáno. Že
puč proti legálnímu představenému
bude posvěcen.
Občas se tvrdívá, že tradiční církve, jakými jsou pravoslavní a římští katolíci,
mají v sobě tato rizika, protože neprošli
reformací. Může na tom být něco pravdy. Ale shodou okolností se se zprávami
o římanech a pravoslavných u mne sešla
třetí zpráva, tentokrát však soukromého
rázu. Dokonce bohužel natolik soukromého, že si musím nechat podrobnosti pro sebe.
Mohu zde uvést jen to, že jedna z
církví navazujících na radikální větev reformace, jedna z církví evangelikálních,
konkrétně jeden její sbor se v citlivé
osobní kauze někoho ze svého členstva
zachoval pyšně moralizátorsky, zcela
podle farizea z Ježíšova podobenství,
který se modlí: Bože, děkuji ti, že nejsem
jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci,
cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám (Mt 18, 11,12).
Při dnešní vládnoucí ideologii „nás
slušných lidí“ to není nic překvapujícího.
Přesto, že farizej asi opravdu vše to dodržoval, Ježíš říká, že ten celník se vrátil
ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus (Mt 18, 14).
Kde hledat oporu? Ještě před rokem
jsme ji hledali úporně. Některým stačil
sekulární humanismus, někteří jiní, a k
nim se počítám, chtěli mít humanismus
zakotven ve skutečnosti, která nás
přesahuje a umožňuje svobodně překročit přírodní danosti tvůrčím činem. Žili
jsme pod nejhorší vládou za řadu uplynulých desetiletí.
Pod vládou, již Jakub Patočka k velkému zděšení pravicových žurnalistů před
několika dny vyhodnotil jako horší než
poslední vláda za komunistického režimu. Byla to vláda, jejíž více než tři čtvrtiny se obměnily od jmenování po
volbách roku 2010, vláda, jejíž členové a
podporující poslanci se veřejně obviňovali z odposlechů a jiného špehování,
kteří odcházeli z ministerských postů po
obviněních z kriminálních deliktů.
Do půlky loňských prázdnin nám vládl kabinet, který se několikrát pokusil
omezit ústavní práva občanů a až zásahy
Ústavního soudu tomu zabránily. Tato
vláda zadlužila Českou republiku jako
žádná předtím. Omezila koupěschopnost obyvatel natolik, že paralyzovala ekonomiku v době, kdy se okolní
země probíraly z vleklé ekonomické
krize.
leb může vzejít relativně dobrá vláda
(Deník Referendum. 26. 10. 2013).
Jeho tehdejší optimismus se naplnil
téměř doslova. Odhlédneme-li od pokusu o vnitrostranický převrat v ČSSD, probíhala povolební jednání o vládě
civilizovaně, racionálně, krok za krokem.
Dá se očekávat, že se leccos začne napravovat. Že vůči pravicovým reformám
se začnou prosazovat alternativy nabídnuté v posledních letech občanskými
iniciativami. Je to vláda středová,
kompromisní, ale nemůže být horší, než
vláda Nečasova a Kalouskova.
Přesto však, tak jako papež nemůže
sám změnit poměry v náboženské organizaci, v jejímž čele stanul 13. března
minulého roku, nemůže sám změnit
církev, nemůže Michaela Marksová-Tominová sama, se vší svou zkušeností a odvahou změnit sociální
situaci v České republice.
Překvapující výběr radikálního kritika
poměrů Jana Kellera do role lídra sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu nezmění poměry v
Evropské unii. Jiří Dienstbier v čele
legislativní rady vlády a resortu lidských
práv nezajistí dokonalé dodržování
nejen občanských svobod, ale i sociálních a jiných lidských práv, například
práv Romů a bezdomovců.
Předpokládaná nová vláda může začít
měnit poměry, ale bude potřebovat nevládní sektor, občanské iniciativy dohlížející na jednotlivé agendy. Bude třeba
spojit projevy sympatie a podpory nové
vládě s ostražitostí a důslednou kritikou
všeho, co ohrožuje lidskou důstojnost.
Potřebujeme oporu pro tento zápas,
možná pro svou nejednoznačnost těžší,
než dosavadní. Jak se zdá, u církví ji (na
rozdíl od některých jiných zemí) nenajdeme. Já ji nacházím u Toho, jehož se
církve stále víc neprávem dovolávají.
http://ivan-stampach.bloger.cz/Ducha-soucasnost/Kde-najit-oporu
Zdálo by se, že teď je klid. Pokud se
podaří vybojovat poslední zápas s Hradem, budeme mít vládu s několika nadějnými osobnostmi, vládu, kterou
zmíněný Jakub Patočka odhadl již ve
druhém dni voleb, krátce po oznámení
výsledků, v komentáři pod názvem Z vohttp://orl.bloger.cz
strana 22
ORL číslo 2014-2
Požár v pravicovém
vetešnictví
Jakub Patočka
Když jsem vsunul do textu o
osobnosti roku větu, že vláda Petra Nečase byla horší nežli vláda Ladislava
Adamce, velice dobře jsem si uvědomoval, že se jedná o provokaci – a čekal, co vyvolá. Připouštěl jsem i
možnost, že se nestane vůbec nic,
jednak proto, že obecně narůstá apatie
k provokacím všeho druhu, jednak proto, že lidé prostě ztrácejí chuť stávající
pořádky před provokacemi hájit.
Množství ohlasů mne proto svým
způsobem mile překvapilo; méně mne
ovšem samozřejmě těšila jejich kvalita.
Podle Břetislava Rychlíka jsem promluvil
jako ÚV KSČM či plukovník Zbytek.
Dušan Šrámek se v Reflexu politoval, že
nemá přímočarost Miroslava Macka, aby
mi nafackoval jako onen vyhlášený
hulvát Davidu Rathovi. A hotový festival
pravicových něžností na naši adresu
propukl na sociálních sítích. Konečně
jsme dostali zase pár anonymů, už se
nám stýskalo.
Erik Tabery v Respektu svým charakteristickým způsobem citaci z mého textu a reakci na něj pomotal. Vytáhl z něj:
„nejpozději od roku 1988 bylo každému
politicky uvažujícímu člověku jasné, že
poměry se budou už jen zlepšovat“ (ve
skutečnosti jsem psal o říjnu 1988, kdy
se Adamec ujal moci). A na svůj můj citát reagoval slovy: „Škoda že to tehdy
nikdo neřekl pořádkovým silám, než začaly lidem vyrážet zuby.“ Jak přišel na
to, že bychom právě příslušníky pořádkových sil měli zahrnout do množiny
politicky uvažujících lidí, dokáže jistě kolega z Respektu vysvětlit lépe, než bych
to kdy svedl sám: mne by totiž nic takového nikdy nenapadlo.
Vůbec nejzajímavější, fascinující záměnou příčin a následků, je reakce Josefa Mlejnka jr. v Lidových novinách. Píše:
„Ale vzhledem k náladám značné části
společnosti může Jakub Patočka sloužit
i jako figurant, na němž lze demonstrovat hromadné sociální jevy. Právě
přesvědčení o „hrůzostrašnosti" vlády
Petra Nečase (a ministra financí Miroslava Kalouska) a o totální zkorumpovanosti celé země přivedlo k moci
nastávající koalici, zejména hnutí ANO, a
podepsalo se i na úspěchu Tomia Okamury. V takové situaci stačil Andreji Babišovi dobrý marketing a jednoduchý
slogan "bude líp".“
Považte, pro Mlejnka, a v tom ovšem
může jako figurant ilustrující hromadný
sociální jev – charakterizující myšlení
českomoravského pravicového salonu –
dobře posloužit on sám, není vzestup
populistů příčinou k přemýšlení o tom,
jak se stalo, že česká pravice klesla tak
strašlivě hluboko, jako se jí to přihodilo
za Topolánka a Nečase. Ne, ne. Pro něho
zůstává problémem tupá občanská veřejnost, která nic nepochopila.
Nechápeme, že míra korupce „je u
nás sice dost velká, leč setrvalá, a týká
se spíše velkých zakázek“. Nechápeme,
že „v době polistopadových hrůzovlád
od Čalfy a Pitharta po Nečase tedy normální člověk neměl moc šancí na korupci narazit“.
Zde je snad na místě podotknout, že
jsem o Čalfově, ani Pithartově hrůzovládě nic nepsal, pouze o Nečasově. Ale
vskutku by mě zajímalo, jak se dnešní
pravicoví revolucionáři třinácté hodiny,
jimiž se tak hemží současný český tisk,
vyrovnávají se skutečností, že při
jednáních, na nichž Adamcova vláda předávala moc Občanskému fóru, Marián
Čalfa seděl na té nesprávné straně
stolu...
No nic, zpět k nám, zabedněným Čechům. My totiž dle Mlejnka nechápeme
ani to, že „Petr Nečas, jenž si osobně nevzal asi vůbec nic, pouze poněkud nezvládl vlastní sekretářku a snažil se
udržet si vládu pomocí do té doby
běžné nabídky "trafik" trojlístku
vzpurných spolustraníků“ je ve skutečnosti „Ištvanem uštvaný“ (sic!). Rozumíte: Nečas poněkud nezvládl vlastní
sekretářku a byl uštván... To je české
konzervativní myšlení, model 2014.
A závěr je tak jasný: „Převládající politické nálady jsou tudíž daleko spíše výrazem jistého nedobrého psychického
rozpoložení obyvatelstva, nikoliv objektivních (nějakých snadno měřitelných a
prokazatelných) skutečností.“ Ejhle: žije
se nám dobře, jenom to nechápeme.
Zbývá tedy vysvětlit, kde se ono „nedobré psychické rozpoložení obyvatelstva“ bere. Ale ani to není úkol, před
nímž by Josef Mlejnek jr. ucouvnul. A
jeho odpověď je neocenitelná: „Patrně
latentní strach z neúspěchu ve
společnosti postavené na individuální
výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince, či, a to asi daleko spíše, frustrace
vyvolaná vědomím životní ne snad porážky, ale, s Václavem Klausem řečeno,
nevýhry.“ Jeden by skoro řekl, že česká
společnost onemocněla kapitalismem.
No ano, stačí najít vhodnou léčbu. A
budeme zase psychicky zdrávi.
Zakázané myšlenky
Sama debata o tom, zda byla horší
Nečasova vláda nežli Adamcova, je z
podstaty nerozřešitelná. Názor závisí na
kritériích a legitimní jsou jistě oba. Sám
jsem ovšem svá kritéria uvedl a důkladněji popsal v odpovědi Břetislavu
Rychlíkovi pro MFD.
V jejím závěru se píše: „Sice i Adamcova vláda zlepšování poměrů brzdila,
zamezit ale změnám nedokázala, příliš
se o to ani nesnažila, a nakonec vcelku
spořádaně předala moc výměnou za příslib, že se komunisté budou moci dále
účastnit politické soutěže. A mnozí z
nich to bez okolků učinili i v rámci nové
pravicové elity.
Na rozdíl od vlády Adamcovy, Nečasova vláda stát v řadě ohledů systematicky rozkládala, více než polovina jejích
členů ji opustila kvůli korupci či nezamaskovatelné neschopnosti. Její úhrnná
nekompetence byla taková, že navzdory
rétorice odpovědného hospodaření a
úspor nedokázala vyčerpat až dvě
stovky miliard z evropských fondů.
Svým okázalým nezájmem o vzdělání,
kulturu, ekologii, média či stav občanské společnosti přispěla ke
zpustošení politické kultury do takové
míry, že nejpopulárnějším politikem v
strana 23
ORL číslo 2014-2
zemi se skvělými demokratickými tradicemi je dnes nahnědlý populista.
Nečasova vláda nadto hrubě zvýšila
sociální tíseň nejzranitelnějších lidí. Ačkoli si to polistopadová pravicová elita
málokdy připouští, sociální práva nejsou
o nic méně podstatnými lidskými právy
nežli práva občanská či politická. A hrůzné prožitky bezdomovců či exekuovaných penzistů nejsou o nic méně
relevantní výpovědí o tváři společnosti
nežli prožitky zbitých disidentů. Za
jedno i druhé jsou přímo odpovědné
režimy, v nichž se takové věci dějí.
Fakt, že tehdy trpěli často příslušníci
kulturní elity, zatímco dnes zpravidla vyloučení lidé, na povaze strádání a
represivního počínání státní moci nemění nic.“
Uvědomme si, že v naší společnosti
žijí lidé, kteří oba režimy srovnávají z
perspektivy své osobní situace, tak jako
to ostatně činí příslušníci privilegované
elity, k nimž patří prakticky všichni
pražští komentátoři. Jenomže činit
vlastní perspektivě nárok na absolutní
přijetí je typem myšlenkového rozpoložení, jež nenavazuje na demokratického ducha Občanského fóra nebo
předlistopadový disent, nýbrž právě
naopak je pokračováním normalizace jinými prostředky.
Je neoddiskutovatelným faktem, že
čím dál většímu množství lidí se dnes
jeví jejich osobní situace i perspektivy
čím dál neúnosnější. A čím dál více lidí,
kteří se v listopadu 1989 nadšeně stavěli
za občanskou revoluci, pokud dnes
srovnává, často s trpkostí uznává, že to
či ono je dnes horší. Říci, že dokonce Nečasova vláda – vzhledem ke svým
možnostem a kontextu, do nějž vstupovala – byla horší nežli vláda Adamcova,
není ničím, co by ještě mělo vzbouzet
hysterické či opovržlivé reakce.
Je to legitimní názor, s nímž lze nesouhlasit, jejž lze odmítnout, o němž je
ale na místě vést debatu, reálně
srovnávat a přemýšlet. Je to téma k rozhovoru, nikoli k občanské válce. Soustavné potlačování principiální kritiky
polistopadového vývoje, jako kdyby
jeho jedinou alternativou byl návrat
předlistopadových pořádků, je jednak
absurdní: nic takového není o nic uskutečnitelnější
než
obnova
Rakouska-Uherska,
jednak
hluboce
nedemokratické. Alternativy tu byly a
jsou.
Pro začátek si stačí přečíst například
pětadvacet let starý manifest Hnutí za
občanskou svobodu Demokracii pro
všechny, abychom věděli, že při jiných
volbách a rozhodnutích na polistopadových křižovatkách jsme dnes mohli
mít
mnohem
více
demokracie,
společnost mnohem více orientovanou
na svou kulturní, vzdělanostní, sociální,
ekologickou vyspělost a zcela principiálně a sebevědomě odmítající princip
„společnosti postavené na individuální
výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince“.
Toto prakticky nikdo v letech 1988 a
1989 nechtěl. A kdyby se s takovým heslem objevil Josef Mlejnek jr. v listopadu
1989 na náměstí, pokládali bychom ho
za provokatéra ve službách StB.
Chtěli jsme svobodu a demokracii,
nikoli jejich vykostěnou tržní substituci,
střeženou mudrlanty Mlejnkova, Rychlíkova či Taberyho typu (často v krajně
ztrátových a kapitalisty různé provenience za tuto ideologickou službu dotovaných médiích). Ovšem neurvalost,
která má zřejmě kompenzovat plytkost
jejich odpovědí, je v něčem příslibem: zrcadlí se v ní nejistota příslušníků a strážců určitého typu kulturní hegemonie,
kteří zvolna ztrácejí půdu pod nohama;
cítí její chvění.
Právě neschopnost zavčasu se pozastavit nad excesy polistopadového směřování, neochota zavčasu zbavit pravici
puncu výlučnosti, jako by byla geneticky
předurčena spravovat společnost lépe,
toto zaryté upírání reálných alternativ
našeho vývoje, vedlo k postupnému
znechucení čím dál větší části
společnosti.
Pokud by skutečně české pravicové
komentátory zajímalo, proč se ocitl na
Hradě se svým vulgárním populismem
Miloš Zeman a proč jsou dnes nejpopulárnějšími politiky obskurní populisté
jako Okamura a Babiš, ať se jen na chvilinku zamyslí, kolikrát za poslední čtvrtstoletí poradili svým čtenářům, aby
vystřídali vládu pravice vládou levice. A
kolikrát se dokázali chovat alespoň tak,
jako by taková změna neměla hned
představovat národní tragédii.
Vyviňování Nečase, který by v zemích
s vyspělejší politickou kulturou skončil
se svým ministrem Drobilem, anebo
nejpozději s odchodem Věcí veřejných z
vlády, neboť přesně to byl moment, kdy
jeho vláda ztratila demokratickou legitihttp://orl.bloger.cz
mitu, je jednou stranou mince, na jejíž
druhé straně se na nás šklebí rozesmátá
Okamurova a Babišova tvář.
Hotový festival neonormalizační příchylnosti k polistopadové doktríně o dědičné vyvolenosti pravicové moci se zde
rozpoutal po té, co tým Ivo Ištvana obvinil Nečase ze vcelku zjevné korupce.
Evidentně politicky motivovaná neochota prakticky všech režimních médií (v
tomto případě s velmi čestnou výjimkou
Respektu) uznat, že Nečas je korupčník,
před námi leží jako výmluvný příklad
příčin, proč se média netěší vážnosti,
ztrácejí vliv a čím dál větší část
společnosti se od zavedené elity, mediální, politické, kulturní, odvrací k laciným příslibům a heslům.
Opuštěný princip disentu: diskusemi
k společnému základu
Český pravicový komentatoriát se
prozatím ještě snaží nebrat na vědomí,
že jejich myšlenky valná část společnosti
odvezla do vetešnictví, a nevidí ani, že v
onom vetešnictví propukl požár, který
navíc dnes už málokoho zajímá. A jen
málokdo za hranicemi hlavního města
ho lituje.
Nervozita příslušníků pravicového
salonu, projevující se mimo jiné marnou
snahou hysterickým pokřikováním vykázat „zakázané“ myšlenky mimo
obecnou debatu, prozrazuje, že o tom
přece jen něco tuší a jak málo si jsou již
sami sebou jisti. Antikomunismus umírá
a nepotrvá dlouho, kdy zůstane jen karikaturou sebe sama.
V českém myšlení vzniká nepřehlédnutelná alternativa, odmítající principiálně jak předlistopadový režim, tak
mnohé základní atributy polistopadového směřování a pátrající po tom, zda
jsme se nemohli ubírat jinudy a jak jinak
směřovat společnost dnes. Její příslušníci už nepředpokládají, že by to mohli vyčíst z Babišových či Bakalových novin.
Společnost tržního fundamentalismu a
vítězství ostrých loktů jsme nechtěli v
roce 1989 a vesměs ji nechceme ani
dnes.
Postupné obnovování principiální intelektuální a kulturně-politické plurality
se samozřejmě nerodí snadno, a zejména mnozí z těch, kteří si po celou polistopadovou éru udržovali hegemonii, to
nesnášejí lehce. Ale konec polistopadové epochy se snad nemohl ohlásit
větší ironií, než byla koupě největšího
strana 24
ORL číslo 2014-2
vydavatelského domu, předlistopadovým komunistou, polistopadovým
oligarchou, a prvním českým průkopníkem plutokratického, principiálně
nedemokratického modelu, v němž se v
jedněch rukách koncentruje obrovská
politická, ekonomická a mediální moc.
Dědictví disentu i revoluce roku 1989
ovšem spočívá v toleranci k pluralitě.
Bezpředsudečný rozhovor o tom, kam
by měla česká společnost směřovat, je
třeba vést s každým, a to i s každým na
pravici, kdo k tomu bude ochotný. Nemůže například trvat zase tak dlouho,
kdy se i v českém křesťanském prostředí
začnou množit ozvěny nového svěžího
hlasu z Vatikánu.
Demokracie pro všechny může nahradit její současnou tržní, kapitalistickou,
karikaturu pouze tehdy, pokud se za takovým programem zformuje aliance, do
níž budou patřit i liberálové, i křesťanští
demokraté, i komunisté, a samozřejmě
sociální demokraté i zelení. Nebude to
snadné, ale může se to podařit. Je-li
možný lepší svět, je jistě možná i lepší
Česká republika.
244-pozar-v-pravicovem-vetesnictvi
Žijeme opět v
normalizaci, byť se
Seychelami a mangem
Stanislav Komárek
Rozhovor - "Prudce stoupá tlak na
konformismus a člověk vlastně musí
'prodávat duši', aby se ve strukturách
vůbec udržel." Tak popisuje biolog, filosof a spisovatel Stanislav Komárek život v
takzvané neonormalizaci.
Česká společnost se podle jeho názoru do tohoto stavu dostala.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz autor
řady společenských esejů také nastiňuje
možné důsledky zvyšujícího se objemu
byrokracie, počtu pravidel a přerozdělování v Evropě a říká, že se porážkou
Sovětského svazu západní svět paradoxně ujal „ideového dědictví Leonida
Iljiče" i s jeho touhou po stabilitě, kontrole a sociálním pokoji. Komárek též
rozebírá, jak by se obyčejný Čech mohl
připravit na dobu čínskou, která podle
něho přichází.
A.cz: Ve svých posledních textech
píšete, že v Česku po dvaceti letech
svobody nastalo období takzvané neonormalizace. Jak jsme se do takového stavu společnosti dostali?
Takzvaná "normalizace" je stav „ustátých" společností, který po dvaceti letech nastává víceméně nutně, tím spíše
pak ve společnostech s dlouhou tradicí
vrchnostenského státu a byrokratického
řízení všech záležitostí, jako je ta naše.
Přílišná „normalizace" pak zbavuje
společnosti veškeré dynamiky a nechává
je stabilizovat a „zkamenět", což u
společností izolovaných nemusí být na
závadu - pohleďme na tři tisíce let
starého Egypta. My ale nejsme na planetě sami.
A.cz: Jak
projevuje?
se
neonormalizace
Neonormalizace přichází podobně
neodvratně jako v dřívějších dobách
mory či hladomory - nelze-li prchnout
jinam, je nutné ji nějakým způsobem
přetrpět a obrátit se po vyčerpání jiných
prostředků do čehosi jako vnitřního exilu. Když atmosféra v sídelním městě příliš zahoustla, odcházeli čínští vzdělanci
tradičně z vládních funkcí do „pousteven", někdy dosti luxusních, někde v horách. Neonormalizace tlumí všechny
tvůrčí projevy a vede k formalizaci a vyprázdnění veřejného života, z části také
k jeho zdivočení a zplanění. Prudce
stoupá tlak na konformismus a člověk
vlastně musí „prodávat duši", aby se ve
strukturách vůbec udržel. Zároveň nastupuje jakási nehybnost a touha vše
svázat a zreglementovat, v podstatě zárodek nějakého budoucího kolapsu.
A.cz: Já jsem předrevoluční normalizaci nezažil. V čem se současný stav
od normalizace 70. let liší a čím se
nejvíc podobá?
Liší se zejména dostatkem, ba přebytkem všech možných produktů, exishttp://orl.bloger.cz
tencí jakýchs-takýchs tržních mechanismů a stále se zužujících, ale stále ještě
patrných ostrůvků svobody slova,
možností zemi opustit a cestovat po
světě - tedy jakási normalizace se Seychelami a s mangem. Podobá se opletením celé společnosti systémem
podrobných regulí, kdy většina překážek není faktická, ale formální, kombinací sytosti s pocitem frustrace a marnosti,
stále se rozšiřující plejádou témat, o
nichž se „nesmí mluvit", či lépe řečeno
se smí mluvit jen v jednom předem
daném stylu, ač všichni vědí, že pravda
je jinde. Rozběh mezi tím, „co se říká
doma a co na veřejnosti", stále roste nenechme se mýlit, jakási svoboda slova
byla i za heydrichiády, některé věci se
ovšem daly říci pouze jednou…
A.cz: Jak se z takového stavu
společnosti - alespoň v osobním životě - vymanit?
Především péčí o vlastní duši, kterou
všechno začíná. Dále uchováním si vlastního pohledu na svět na rozdíl od prefabrikovaných náhražek, které se vnucují
a vyžadují - věrnost poznané pravdě
člověka nenechává ztratit tvář před sebou samým a zahanbeně pak kolaborovat s čímkoli - pravda je pojem sice
vachrlatý, ale přece jen jsou některé výroky více ve shodě se světem než jiné a
konjunkturální žvást není stejnocenný
skutečnému vhledu do situace. Dokud
to jde, neztratit odvahu a nehystericky,
ale důsledně veřejně vystupovat proti
silám, které nás hrozí omotat. Až to nepůjde, sáhnout k prostředkům kulturní
„sebeobrany" tak, jak si je ti starší ještě
pamatují z disentu - může přijít doba,
kdy se vzdělanost z vysokých škol zase
přestěhuje do bytových seminářů. Být
veselé mysli a nenechat se znechutit.
Občanská neposlušnost je až poslední a
krajní metodou odporu po vyčerpání
prostředků mírnějších.
A.cz: Bloger Aktuálně.cz, filosof Jaroslav Peregrin, v jednom ze svých
posledních textů napsal, že ho znepokojuje, že čím dál víc lidí se při výkladu o tom, jak se nám dnes v Česku
žije, obejde bez pojmu demokracie.
Máte pocit, že pojem demokracie
ztrácí v Česku váhu?
Obávám se, že ona ztrácí váhu i jinde.
Demokracie se, zdá se, nutně pojí s nějakou formou disciplíny. Není náhodou, že
začínala ve společnostech převážně
vojenských - třeba staré Řecko, raný
Řím, Germáni - a dále se vyvíjela hlavně
v prostředí protestantismu s jeho silnou
strana 25
ORL číslo 2014-2
asketičností a sebedisciplínou. Ve
společnosti, která se nedomnívá mít jiných úkolů, než jsou pokud možno bezpracné zisky a konzum, nutně vede k
státnímu zadlužování a „tunelování" finančního systému, protože těch, kdo se
cítí být potřebnými, je vždycky více a
politikové chtiví moci jim vyjdou vždy
vstříc bez ohledu na okolnosti. Je otázkou, jak demokracii, která se po
dlouhou dobu osvědčila jako prostředek
uchovávání spravedlnosti a funkčnosti
ve společnosti, adaptovat, aby si tento
úkol uchovala.
přináší pozvolné vymírání a nutnost
„drancovat" lidské zdroje jinde.
Cílem společnosti je pochopitelně
spravedlnost a nikoli demokracie sama
o sobě, která je k tomu prostředkem,
byť velmi cenným - i církev, která se domnívá být vedena Duchem svatým, nechává papeže sborem kardinálů volit spravedlnost je ovšem věc trochu vachrlatá, Tomáš z Aquina ji definuje jako
schopnost dávat každému, co mu patří,
nikoli všem stejně, jak bývá dnes chápána.
Jak klesá počet narozených na českém území
A.cz: Pokud nás skutečně zastihla
neonormalizace, přichází v době hospodářské krize. Je v tom nějaká spojitost?
Ona nás zastihla už o několik let
předtím, ale všeobecný růst a optimismus ji poněkud tlumil v rozletu. Se vší
drsností se může projevit teprve teď,
kdy vládne všeobecná nejistota a
„obavy o chleba", které činí lidi povolnějšími a manipulabilnějšími. I nacismus v Německu, byť to byl samozřejmě
jiný kalibr, se rozkošatěl a upevnil až za
hospodářské krize.
A.cz: V jednom ze svých posledních
textů píšete, že ona hospodářská
krize je ve skutečnosti krizí celkovou,
krizí hodnot Západu. Třeba Čína ekonomicky stále roste, zatímco největší
ekonomické potíže mají skutečně
hlavně západní země. Co současnému
Západu chybí?
Chybí mu elementární pud sebezáchovy, projevující se například neschopností
společnosti
se
reprodukovat: je-li sociální systém nastaven tak, že děti představují privátní
rozmar překážející v kariéře a konzumu,
nikoli rozumnou investici do budoucnosti, uhnívá společnost od kořene.
Kombinace odpřažení sexu od rozmnožování antikoncepcí a zajištění ve
stáří od reprodukce sociálním systémem
Jediným řešením by bylo jako penzi
přesahující holé přežití zavést určité
procento z příjmů dětí, které by od nich
stát vybíral a starým rodičům převáděl.
To by byla jediná smysluplná pobídka
pro odchov „společensky použitelného"
potomstva - daň by se musela vybírat
vždy, aby snad nebyla pobídkou pro to,
se nepohodlných staříků zbavit. V
extrémně egoistické společnosti, kde
mají rodiče vůči dětem spoustu povinností a děti vůči nim žádné, je
vskutku lépe si takovéto „fracky" nepořizovat a v klidu jet na Kanárské ostrovy.
A.cz: Není potíž třeba také v tom,
že západní společnost dosáhla jisté
materiální úrovně, která odstranila
největší chudobu, a lidem už další bohatnutí nepřináší větší pocity štěstí?
Problém je spíš v tom, že společnost
ztratila jakékoli jiné cíle než „mít se
dobře". Je to dílem uspokojivé, protože
třeba nadšený nacionalismus byl velmi
nebezpečný a náboženské války byly
horší profánních, dílem společnost ztrácí cokoli, pro co by ještě „stálo za to žít".
A.cz: Hovořit o krizi společnosti je
evergreenem filosofů v každé době.
Nebudou se naopak v budoucnu historici dívat na současný stav jako na
zlatý věk? Vždyť žijeme v době bezprecedentního míru a prosperity…
Svým způsobem ve zlatém věku žijeme, je obecný mír, blahobyt, bezpečí asi jako za pozdního Říma, kdy také rozkvétal turismus a pesimisté strašili, že
staré římské ctnosti upadají. Jak to dopadlo, víme.
A.cz: Prahu nedávno navštívili Barack Obama a Dmitrij Medveděv. Ve
svých projevech neustále skloňovali
právě slova „mír" a „bezpečnost". A
skutečně, svět je v posledních letech
- zdá se - bezpečnější. Někde jsem
četl názor, že při „absenci existenciálního pohodlí mají lidé tendenci
spokojit se s bezpečím či zdáním bezpečnosti". Ale bezpečí, prosperita a
mír jsou základ pro to, aby svět poskytl lidem možnosti rozvíjet se a realizovat své touhy a cíle a prožít
spokojený a naplňující život, nebo
ne?
O tom, že mír je lepší než válka, zejména válka vedená současnou technikou, jistě nikdo soudný nepochybuje.
Neustálé volání po „jistotách" na všech
frontách je však znepokojující - úplná
jistota a bezpečí je jedině na hřbitově.
Život je ovšem sám sebou záležitost nebezpečná, riskantní, nezdravá, i při největší bedlivosti končí smrtí. Bez rizika
není žádné změny k lepšímu ani inovace
a odstranění všech rizik vede i k odstranění všech šancí, při hodně perfekcionistickém provedení k jakési smrti za
živa. Z toho, že doba je mírová, mám
upřímnou radost, je ovšem otázkou, zda
někde v hloubi světové společnosti tiše
nebubří potenciál, který náhle vybuchne. To ovšem s jistotou sotva kdo z lidí
posoudí.
A.cz: Jakoby stát právě proti oné
jediné úplné jistotě brojil a vyhlásil
zákaz umírání. Když se vrátím ke
změnám, které jsou patrné v Česku za
posledních 20 let - vzpomínám si, že
před 20 lety jsme jezdili v autě klidně
i v pěti vzadu a lepili se na sebe. Dnes
máme v autě dost pohodlí, ale také
nařízeno být připoutáni. Pravidel přibývá a společnost funguje čím dál
lépe. Jaká je odvrácená strana tohoto
vylepšování?
Ten příklad s pohodlím a spoutaností,
která navzdory většímu prostoru brzdí
jakýkoli pohyb, je moc hezký. Už zmiňovaný pozdní Řím byl také neobyčejně
proorganizovaný, zákoníky z roku na
rok tloustly, perfekcionalizovaný berní
katastr nakonec každého dědičně připoutal k jeho povolání, k císařskému
dvoru přiváželi celé valníky úředních
akt. Lidé pak mnohde vítali barbary,
protože pod spořádaným útlakem státustroje se už skoro nedalo žít.
strana 26
ORL číslo 2014-2
A.cz: Zmiňujete Asii a Čínu. Když
jsem byl v onom regionu, viděl jsem
tam takřka všude jakési bujení.
Naopak v Evropě je to spíš snaha
uchovávat, konzervovat, a také už
zmíněné obepínání pravidly. Vy ve
svých esejích upozorňujete, že z Evropy se takto může stát jen skanzen,
kam budou jezdit Číňané na exotickou dovolenou. Co by měla EU udělat, aby v budoucnu byla schopna
konkurovat Číně?
A.cz: Onen rostoucí počet různých
nařízení a byrokratických obstrukcí si
lidé často spojují s Evropskou unií. Ta
se snaží do značné míry přerozdělovat, podporovat chudé regiony,
sjednocovat. Může to nést i rizika?
Je to strategie neobyčejně neblahá,
protože dusí jakékoli lokální iniciativy a
odstraňuje nepodstatné lokální různorodosti, které společnost zpestřují.
Hlavním a jediným uměním se pak nakonec stává napojení na centrální fondy.
Evropská unie dělá v podstatě opak
toho, co by měl rozumný velký a různorodý stát dělat: starat se o společnou
obranu, zahraniční politiku, finance a
„velkou" infrastrukturu. Ve skutečnosti
už Evropa vůbec žádné obrany schopna
není a její bezpečnost stojí na amerických bodácích a odhodlání. To je stav
neobyčejně nebezpečný a málokdo si to
uvědomuje: dnes bychom poslechli každého, kdo by trochu rezolutnějším hlasem něco přikázal. Namísto toho tento
nadstát intervenuje do tisíců nepodstatných detailů. Číňané by řekli asi cosi
v tom smyslu, že „když si netroufli na
tygra, pochytali aspoň všechny plže".
A.cz: Proč mají vlastně lidé takovou touhu po sjednocování, „zarovnávání", stírání rozdílů neboli
takzvanému zglajchšaltování?
Tato tendence byla v Evropě latentně
přítomná vždy, pomysleme na obrovskou náboženskou intoleranci proti
třeba Asii. Teď ale glajchšaltování neobyčejně bují a setkává se se značným
nadšením: je jistě chvályhodným cílem
pečovat o vzdělání, ale bude-li mít každý občan doktorát, jaká bude ještě cena
takového počínání? Vzhledem k tomu,
že jsme ztratili tradiční představu, že lidská důstojnost se zakládá nikoli na výsledku IQ-testu či na naší momentální
použitelnosti, ale na tom, že "každý
člověk je stvořen k obrazu Božímu", musíme tvrdit, že všichni lidé jsou "stejní" to má v praxi dosti zničující důsledky.
EU, tak jak je koncipována, nebude
schopna delší dobu Číně konkurovat - tu
dynamiku, co má Čína dnes, měla Evropa v druhé polovině 19. století - tehdy
Čína „spala" a marně se proti evropské
ofenzivnosti ohrazovala Velkou zdí.
Dnes je tomu naopak a do deseti let se
Evropa, nestane-li se nějaký div, dostane
pod čínskou kuratelu: dnes všechny procesy probíhají mnohem rychleji než
tenkrát.
A.cz: Třeba ve Vietnamu se mi zdálo, že sice celá země obchoduje a bohatne, ale lidé se například nemají
takovou touhu lišit. Všechny obchody
vypadají podobně. Čím to je?
V Asii se skutečně individuální odlišnost tolik necení a rovněž podobně
jako u nás ve středověku se dají najít
celé ulice s obchody téhož typu - tady
bývala ulice typu Železná, Kožná, Celetná a tak dále. Do jaké míry se vlastně
ještě cení skutečná odlišnost v našich
zemích?
A.cz: Možná stále méně… Ale přeci
jen, není čínská společnost už nyní
myšlenkově nezajímavá a ještě více
zglajchšaltovaná než současná Evropa?
Nejsem schopen posoudit, do jaké
míry v současné Číně a Asii vůbec vznikají nové a převratné myšlenky - to se
ostatně ukáže až s delším odstupem. Je
také otázkou, kolik jich vzniká u nás, jakých a pokud už vzniknou, jakou mají
vlastně šanci. Také je otázka, zda je
nová a zavádějící myšlenka lepší nežli
stará a pravdivá.
A.cz: Ve východní Asii mi též přišlo,
že lidé prozatím spíše kopírují, ale
inovací jsem tam moc neviděl. Není
proto očekávání, že Čína zanedlouho
povládne světu, přehnané?
Ono bohatě stačí, že Asie virtuózně
zvládla něco, čeho si, v podstatě už jako
jediného, ceníme: velmi dynamický růst
a ekonomickou expanzi. Paradoxně se
porážkou Sovětského svazu západní
svět ujal „ideového dědictví Leonida Iljiče" i s jeho touhou po stabilitě, kontrole, sociálním pokoji a glajchšaltování a
Asie obsadila pól „podnikatelský", byť v
teorii tvrdí, že buduje „socialismus". Západní svět naopak má nominelně „kapitalismus", ale nevyměnily ony se už
pomalu obě role? Ani asijský strom pochopitelně neporoste do nebe, ale ještě
dvacet let růstu stačí, aby nás zcela zastínil.
A.cz: Jak by za dvě desetiletí mohl
vypadat takový čínský svět? Řekněme, proniklo by do Čech třeba karaoke a výrazněji čínská kuchyně,
nebo bychom v běžném životě poznali čínskou dominanci daleko výrazněji?
Čínská kuchyně sem už pronikla, byť
v Číně samé se vaří mnohem lépe než v
restauracích určených pro Evropany tam oceňuji spíše třeba usměvavou a
příjemnou obsluhu oproti našim tradičně etnicky nerudným číšníkům.
Jednoho dne ovšem zadlužená Evropa
vymění zaplacení či odpuštění dluhů za
volné přistěhovalectví - z čínského hlediska je Evropa nejen půvabným skansenem, ale i téměř liduprázdnou zemí
plnou podnikatelských možností. Několikamilionové město Pu-la-ha pak může
mít milionovou menšinu nárůdku Ťiekché v pestrých krojích, prodávající s
dudy přes rameno rukodělné suvenýry,
když to trochu přeženu.
A.cz: Jak by se měl obyčejný Čech
připravit na dobu čínskou?
strana 27
ORL číslo 2014-2
Nekojit se představou, že jde o nepodloženou fantazii - je sice myslitelné,
že tygra ve skoku skolí infarkt, ale je rozumné to očekávat? Jet se do Číny či do
Asie vůbec podívat a nesnažit se věc posoudit od stolku v kavárně Slavia. Je jistě pravda, že cestovní náklady si lze
ušetřit a pár let počkat, ale je dobře
znát budoucnost s předstihem. Ten, kdo
to bude chtít v čínsky dominovaném
světě k něčemu přivést, by se tento
jazyk měl začít učit - patří k němu pochopitelně i trochu jiný způsob vidění
světa, než je ten náš.
A.cz: Dějiny však často skáčou zcela
jiným směrem po zásadních událostech, které takřka nikdo předtím
neočekával. Má vůbec takové dívání
se do budoucnosti smysl?
Jsem pochopitelně vysokoškolský
kantor a ne prorok. Na smysl dívání se
do budoucnosti se ostatně názory různí.
Někteří po tom touží a naslouchají hlasům z rozmanitých futurologických
ústavů, vesměs věštících nesmysly: když
si vzpomenu, jaký budoucí vývoj sovětského impéria prorokovali v 80. letech,
kdy jsem to hltal, západní sovětologové
a „kremlinologové", podnes mě jímá
hrůza - nikdo z nich brzký zánik „pokrokového systému" netušil. Sama povaha
příjemných překvapení i průšvihů je v
tom, že přicházejí neočekávány - koho
bozi chtějí zničit, toho ranní slepotou,
soudila antika. Někteří také soudí s Karlem Jaromírem Erbenem, že „lépe jest v
bláhové naději sníti, před sebou čitou
temnotu, nežli pak pravdu odhaliti,
strašlivou poznat jistotu". Je to trochu
věcí vkusu.
A.cz: Zkusme tedy ještě zaspekulovat. Jaké může být místo a cíle
malého středoevropského národa v
době čínské?
Ještě trochu skromnější a nenápadnější, než je tomu v současném světě, byť se staneme ve větší míře
památkou a objektem ochrany a péče.
Spisy našich čelných myslitelů a básníků
mohou jednoho dne vycházet za pomoci
stejných fondů, jako díla čelných myslitelů a básníků ujgurských.
http://aktualne.centrum.cz/domaci/s
polecnost/clanek.phtml?id=666087
Zápas projektů Ráj a
Trh v Česku
MVDr. Josef Staněk
Skupina historiků se v knize Skrytá
česká historie poprvé pokusila nastínit
čtenářům, že dějiny naší země i světa
obecně mají i jiný smysl a pozadí, než
jak se je snaží líčit materialisticky smýšlející historici. Ti v "oficiálních" dějinách
popisují myšlení a pohnutky našich
předků ve stylu myšlení a pohnutek lidí
dnešní doby. Naši předkové ale nebyli
ani vědecky a materialisticky myslící
lidé, ani neměli otupělý šestý smysl, kterým vnímali přírodní a magické síly.
Žili a rozhodovali se podle míry
zvládnutí nebo nezvládnutí působení
právě těchto živelných a magických sil.
Racionalita byla v tehdejší době u
jednotlivců ojedinělým jevem. V kolektivním vědomí kmene, dnešní terminologií v myšlení davu, nehrála prakticky
žádnou roli. Aleš Česal, Otomar Dvořák
a Vladimír Mátl se tímto pokusem potřetí od dob Palackého a Masaryka, a
zcela odlišně od nich, pokusili o výklad
smyslu českých dějin. Zatímco Palacký
jej viděl hlavně ve stýkání a potýkání
českého a německého, Masaryk v zápase
o styl náboženského pojetí světa, výše
uvedení historici jej líčí jako tisíciletý
skrytý zápas za ovládnutí informačního
pole Česka magickými prostředky. Vytušili, že společnosti skryté za církve či
hnutí, se pokusem o ovládnutí informačního pole území a kmene pokoušely
vlastně ovládnout a usměrňovat myšlení místních lidí. Slabinami jejich líčení
a výkladů dějů je, že sami nepochybně
nemají osobní zkušenosti se stavy
změněného vědomí, ani nejsou příliš silní ve výkladu symbolů, způsobu působení magických zářičů, ani v postihování
podstat duchovních dějů. Tyto neznalosti průběhů ezoterických dějů jsou slabinou celé knihy. Z mnoha za všechny
uvedu jen tři "řvoucí" příklady.
Tři výmluvné důkazy
Prvním je podiv nad tím, že tělo svaté
Ludmily a svatého Václava se po jejich
smrti rychle nerozkládalo, jak bylo
zjištěno při jejich tehdejší exhumaci a
převozu. Jev nerozkládání těla vykládají
jako důsledek znalosti slovanské magie
u zavražděných. Přitom jev zpomaleného rozkladu mrtvých je obecně známým
a typickým příznakem toho, že mrtvé
tělo "osidloval" za jeho života "vysoký
duch", tj. duch s vibrací věčnosti. Nerozkládající se ostatky jsou po celé dějiny
typickým znakem kvalifikujícím zesnulého pro svatořečení! Z tisku jsou v
dnešní době známé nerozkládající se
ostatky papeže Jana XXIII. nebo Bernadety z Lurd. Ale i u mne v rodině jsme
zaznamenali, že po 35 letech od pohřbu
bylo tělo mé tchýně nalezeno neporušené. Nejen že neměla za života nic
společného s magií, zato jsem ji vnímal
jako mimořádně velkého ducha, hodného svatořečení. Dávno známý je i
opačný jev. Těla, do nichž jsou za života
inkarnováni temní duchové, se rozpadají
mimořádně rychle. Viz rozpad těl Lenina, Stalina a Gottwalda, která se
navzdory všemu balzamování v mauzoleu nezadržitelně rozpadala.
Druhým příkladem neznalosti je podiv nad tím, že svatý Prokop při umírání
šermoval rukama, což si okolostojící vyložili tak, že se brání ďáblovi. Ten si pro
něj podle dějepisců přišel kvůli jeho magickým kouskům. Kde jste, páni dějepisci? Vždyť je to "stará vesta", že ke
každému umírajícímu samozřejmě přistupuje Satan a zkouší jej! Nejlépe jsem
Satanovo pokoušení zatím nalezl popsané v knize Dějiny duše od sv. Terezičky od dítěte Ježíše. Tento při umírání
vždy probíhající duchovní děj je také
klasicky zachycen při smrti Ježíše na kříži. Ježíš jako člověk na tento Satanův
tlak reaguje otázkou: "Bože můj, proč jsi
mne opustil!" Na tlak Satana při smrti
má být každý připraven! Ten není důsledkem nějaké předchozí magie nebo
upsání se dotyčného ďáblu, ale součástí
životního zkušebního procesu.
Třetím příkladem neznalosti ezoteriky je podiv nad jevem mluvícího obrazu či hlavy. Popisují jej zejména u
papeže Silvestra II. a u templářů. Mluvící, neboli výraz tváře měnící obraz je jev
poukazující na pootevřené duchovní
oko pozorovatele. Je dodnes pozorován,
ale dotyční o tom raději nemluví, aby
nebyli prohlášeni dříve za kacíře – dnes
ateisty za blázny. Před více než 20 lety
jsem byl na tento úkaz upozorněn nenápadným dotazem opravdově věřícího.
Poté jsem si začal věci všímat a k vlastnímu údivu jsem tento jev zaznamenal
také. Chápu-li nějaký problém správně a
dívám se při tom na tvář turínského
plátna nebo svatovítského veraikonu,
změní se výraz tváře v úsměv. Vidím-li
něco špatně, tvář nabude přísného výrazu. Není k tomu třeba žádná magie, ale
pouze vzít skutečně na vědomí, že Ježíš
strana 28
ORL číslo 2014-2
Kristus slíbil, že je s těmi, kteří chtějí, až
do konce světa. Podstata jevu není v
tom, že by se sám obraz skutečně měnil,
ale v tom, že stav duše "v pravdě" vnímá
z obrazu nebo ikony jen to pozitivní, což
je souhrnně vyhodnoceno jako úsměv.
Špatně vibračně nastavená duše naopak
vnímá z obrazu jen negace, což je vyhodnoceno jako přísný výraz.
Kudy vede cesta do ráje
Nedostatečnou znalostí duchovních
reálií se jmenovaným historikům také
stalo, že v průběhu celé knihy píší o silách kolem projektu "Ráj", ale nevysvětlili vlastně jasně, v čem projekt spočívá a
kdo je jeho autorem. Uvádějí různé autory, jako katolickou církev, papeže
Silvestra II., Karla IV., lóži Ledňáček, české bratry, zednáře, jezuity a kdekoho.
Přitom prvotním autorem projektu Ráj,
neboli království Božího na Zemi je nepochybně sám Ježíš Kristus. To on přece
přikázal všem následovníkům se za příchod ráje modlit v Otčenáši slovy:
"...přijď království tvé" (lepší uspořádání
na Zemi) a "buď vůle tvá jako v nebi tak
i na zemi"! Neboli křesťané měli nastolit
žití zákonů ducha i na Zemi, kde dosud
byly žity zákony silnějšího, neboli
džungle! Ježíš sám to byl, který přímo
označil vládce tohoto světa za ovládané
Satanem. K pochopení podstaty boje za
proměnu poměrů na Zemi je nutné
přesně vysvětlit podstatu této proměny.
Člověk je víceúrovňová bytost
složená zejména z hmotného těla a
věčného ducha. Každá z těchto součástí
podléhá zákonům své vlastní dimenze.
Tělo pudům a živočišným zákonům, tedy
hmotným, přírodním, silovým, vyhraněně řečeno zákonům džungle. Skrze tyto
pudy hýbou myšlením a chováním lidí
oni démoni krajiny a podsvětí, beztělci,
v knize stále zmiňovaní. Vnáší jako normu do myšlení lidí zákony hmoty, přírody, džungle, tedy básnicky řečeno se
vlastně klanějí "vládci tohoto světa"!
Duch člověka pochází ale z jiné vibrační
úrovně, je schopen a tím povinen přijímat vibrace duchovnosti neboli nebe.
Má tedy přejímat vyzařování Zdroje
dokonalosti a věčnosti a řídit se zákony
dokonalé duchovní dimenze, věčnosti!
Víceúrovňová bytost člověka, má-li naplnit smysl svého bytí, má ve svém
chování nadřazovat zákony ducha nad
zákony hmoty a přírody.
Znakem činného ducha jsou aktivita
myšlení (práce), pozitivita citů (láska) a
pozorování a respektování harmonie
všeho se vším (moudrost, umění). To v
člověku vibračně vyšší a čistší, tedy
duch, má být skutečným hybatelem
myšlení a skutků jedince, který se tak
stává "zrozeným z ducha". Takovým přístupem k životu tento duch svými
skutky prokáže, že po odpadnutí těla
(smrti) je hoden ráje. Naopak, řídí-li se
člověk jen pudy, zůstává stále bytostí
nízkou, člověkem-živočichem. Tyto zákony těla neboli démonů přírody a podsvětí jsou pravidla vládnoucí v
odloučenosti od duchovní dimenze.
Jsou to zejména síla (právo silnějšího) a
plodnost (pohlavní síla). Právě tyto
"argumenty" vládnou ve smečkách zvířat, a když se společnost zvrhne, i ve
smečkách lidí. Lépe řečeno, již nikoli
tvorů božích, ale pouze jim zevně
podobných antropoidů. Člověk nemá ráj
na Zemi proto, že rozhodující masa lidí
zapomněla na duchovní zákony a začala
se řídit zákony těla, neboli zvířete v
sobě. Ráj na Zemi bude tedy podle svého předobrazu v duchovní dimenzi
obnoven tehdy, až se všichni lidé budou
řídit svým duchem, nikoliv svou zvířeckostí. Tisíciletá pře mezi různými
typy pojetí ráje na Zemi je jen o tom, jak
k této lepší společnosti dojít. Existuje
několik katolických, katarských, husitských, evangelických a ateistických
výkladů (komunizmus). Některé se
pokoušeli nejprve apoštolové, pak různí
mocní či spiklenci uvést v život, ale
pokaždé vše skončilo krachem. Naposledy komunizmus. Po každém neúspěšném pokusu nastal vždy pád do
poměrů před, tj. do vlády pohlavní a
kmenové síly bez duchovní odpovědnosti.
moci. Démony ovládnutí jedinci jsou již
vidět jako fotbaloví fandové, "školní
střelci", bojovníci za národ nebo stoupenci zaručeně pravého náboženství.
Uvolnění démoni síly a krve, jakmile více
proniknou do davů, vyvolají nezvratně
všeobecnou válku a katastrofu. Jenže
tentokrát mají síly zmaru jiný kalibr
zbraní, než měly v době třicetileté nebo
druhé světové války! Démoni podsvětí
se již těší na proudy krve a utrpení, které k nim při hroucení "rozvinuté výstavby tržní společnosti" potečou. Podsvětí,
neboli svět temnot z těchto energií žije.
Ostatním lidem ducha nezbývá než
doufat, že ani "světlá strana" nespí a že
v "mlýnech" boží prozřetelnosti jsou zabudovány pojistky záchrany stvoření,
které v nejtěžších chvílích pomohou
těm, kteří neklesli na duchu. Ti, až bude
po všem, obnoví projekt Ráj, neboli
uspořádání lepší lidské společnosti na
Zemi. Pevně věřím, že z tohoto střetnutí
masy tržních pomatenců s božími mlýny
vyjde Země očištěná a krásnější než
kdykoliv předtím. A nakonec bude mezi
lidmi vládnout duch božské lásky a čistoty stejný jako v nebi a ne prostřednictvím peněz bezzábranoví emisaři
temnot.
Nová podoba starého fenoménu
Politici a ekonomové bijí již několik
let na poplach. Důrazně upozorňují, že
si přímo trestuhodně „žijeme nad poměry“. Pokud v tom budeme pokračovat,
skončí to katastrofou. Není přece
možné žít trvale na dluh.
Naposledy tento pád předvedli nacističtí soukmenovci, v menší míře komunisti. Nyní jako nová varianta starého
fenoménu "síly bez odpovědnosti vůči
vyšší moci" nastupuje tržní demokracie,
otevřená vláda peněz, neboli trhu se
vším. Kdo má peníze, domnívá se míti
vše, neb svalnaté "mlátičky" a "studované právníky" na "správné" vyložení
zákonů si koupí. V západní civilizaci její
orientací na trh se vším nastupuje opětovný pokus o odstranění všech
duchovních principů z podvědomí lidí, o
odstranění démony spoutávajících zářičů, jak se říká v knize. Skutečným důsledkem vlády trhu se vším je otevírání
vstupu démonů do podvědomí davů lidí,
démonů krve a síly. Viz televizní
programy. V celé civilizaci nastal nyní
duchovní stav, který existoval v době
před nástupem nacistů a komunistů k
http://www.phoenixcasopis.cz/autori
/69-mvdr-josef-stanek/510-zapasprojektu-raj-a-trh-v-cesku.html
Jan Keller: Život nad
poměry
Ti, kdo dnes burcují, nejsou ve skutečnosti nijak zvlášť originální. Rozhodně nejsou první, kdo před životem
na dluh varuje. Od přelomu šedesátých
strana 29
ORL číslo 2014-2
a sedmdesátých let minulého století zaznívá přece podobné varování z úplně
jiné strany. Ekologičtí aktivisté již téměř
půl století kritizují přílišnou spotřebu,
nadměrný konzumní apetit, neudržitelné plýtvání.
Ti, které zajímají procesy udržování
rovnováhy v přírodě, tvrdí, že příliš rychle spotřebováváme především ty zdroje,
které se obnovují nejpomaleji, tedy z
hlediska lidských dějin nevznikají prakticky vůbec. Zároveň při nadměrné spotřebě zahlcujeme prostředí toxickými
látkami, které přibývají tak prudce, že
rozvracejí fungování ekosystémů.
Téměř půl století byli environmentalisté za svá tvrzení ostře napadáni. Bylo
jim vyčítáno, že omezují naši svobodu a
chtějí lidem bránit chovat se a spotřebovávat podle jejich svobodné volby.
Kdo je takto kritizoval? Přesně ti samí
politici a ekonomové, kteří dnes bijí na
poplach a varují před životem nad poměry. Myslí to ovšem úplně, ale úplně
jinak. Většina z nich ekologické poselství dodnes nepochopila.
Ekologové měli od samého začátku
smůlu. Svou kritiku nadměrné spotřeby
a přebujelého konzumu spustili zrovna
v době, kdy mzdy začaly právě v těch
ekonomicky nejvyspělejších zemích
stagnovat a kdy se dosažená životní
úroveň většiny populace dostala do
vážného ohrožení.
Právě od sedmdesátých let se ti nejbohatší přestávají dělit o příjmy se
zbytkem společnosti, k čemuž byli do té
doby nuceni v důsledku hospodářské
krize a válečné katastrofy. Poválečný
příjmový smír vzal po třiceti letech
trvání za své. Na jedné straně se začínají
kupit majetky astronomické výše, na
straně druhé dluhy, které brzy začnou
růst astronomickým tempem.
Jde o dluhy dvojího druhu.
Domácnosti se zadlužují ve velké míře
proto, aby si zachovaly životní úroveň,
která byla ještě nedávno samozřejmostí.
Ve stejné době, kdy muži ztrácejí dobře
placenou práci v továrnách, získávají
ženy zpravidla mnohem hůře placenou
práci v sektoru služeb. Velice často pak
dochází k tomu, že domácnost, ve které
pracují oba manželé, má příjmy nižší,
než měla ještě poměrně nedávno, kdy
do práce chodil pouze muž.
Deregulace naplno otevřela cestu
spekulantům. Umožnila údajně bez
rizika půjčovat lidem, o kterých se
správně tušilo, že půjčky nikdy nesplatí.
Tím obrovsky zvýšila zadluženost
domácností. Navíc umožnila půjčovat lacino peníze celým zemím, a tím výrazně
podpořila také zadlužování států.
Druhý typ zadlužení má podobu deficitů státních rozpočtů. Také ony strmě
narůstají počínaje sedmdesátými lety.
Příčin to má několik, tou hlavní však
zdaleka není údajná rozbujelost sociálního státu. Ze všech nejrychleji narůstá deficit financí Spojených států, které
byly díky geopolitickým faktorům a
zvláštnímu postavení dolaru ve světové
ekonomice po dlouhou dobu imunní
vůči starostem jiných zadlužených zemí.
Štědrost jejich sociálního zabezpečení
přitom rozhodně nebyla nijak přehnaná.
Život nad poměry se usídlil v rozpočtech domácností i států právě v době
těch nejúspornějších pravicových vlád.
Stačilo k tomu ponouknout lidi se
stagnujícími příjmy, aby si půjčovali u finančních ústavů, které nevěděly, co s
penězi a hlavně co s jejich nápodobou –
uměle vytvářenými, umně promíchávanými a okamžitě zase dále prodávanými deriváty.
Neoliberální ekonomové, kteří tvrdí,
že státy se zadlužují v důsledku své přílišné sociální štědrosti, by jen těžko vysvětlovali, proč zadlužení explodovalo v
sociálně vyloženě macešském Irsku, zatímco zemím s velkorysým sociálním
státem typu Dánska či Švédska se v porovnání s jinými zeměmi vyhýbá.
Tato empirická bezradnost nicméně
neznamená, že jsou neoliberální ekonomové zcela zbyteční. Perfektně se
osvědčují v rolích propagandistů. Když
se bohatí přestali dělit s chudšími, povolali si na pomoc právě je, aby zdůvodnili
žádoucnost takového vývoje. Na slovo
vzatí odborníci přispěchali s teorií o
blahodárnosti deregulace.
Deregulace, tedy rušení dosavadních
omezení, se týká především dvou oblastí: trhu práce a finančních trhů. Ani v
jedné z těchto oblastí není jejím cílem
nastolení jakési anarchie. Trh práce je
upravován tak, aby to vyhovovalo především velkým firmám. Finanční trhy
jsou zase modifikovány tím směrem, aby
to vyhovovalo velkým spekulantům.
Jako z udělání vede deregulace pracovního trhu ke stagnaci, ba k reálnému
poklesu příjmů velké části pracujících,
zatímco deregulace v oblasti finančnictví vede k zázračnému bohatnutí majitelů těch nejbizarnějších finančních
produktů. Při správném nastavení dokáže trh spolehlivě plnit politické zadání a
zároveň si pořídit dokonalé alibi skrze
hezké řeči o deregulaci.
Život nad poměry je produktem doby,
kdy se bohatí přestali „dělit“ s chudými
o výsledky jejich práce a nabídli jim
místo nich příslib udržení životní úrovně
za cenu zadlužení. Totéž provedl po odchodu průmyslu finanční sektor s celými
zeměmi. Promptně dodával obrovsky
výhodné půjčky, které vlády kupily v rytmu střídání volebního kyvadla.
Záhadu následného krachu snad nejstručněji objasnil původem řecký ekonom Yanis Varoufakis v knize nazvané
Globální
Minotaurus:
„Opravdový
hegemon chápe, že svou moc musí udržovat a obnovovat nikoli dalším ždímáním poddaných, ale investováním do
jejich schopností vytvářet přebytky. Aby
mohl od svých poddaných brát, musí
zvládnout umění oplátkou dávat. Aby
udržel svou moc, potřebuje zvětšovat
své přebytky. Ale aby to mohl dělat,
musí přesměrovávat značnou část těchto přebytků ke svým podřízeným.“
Ti nejbohatší se rozhodli nepřesměrovávat. Snížili průtok peněz od velkých
firem k zaměstnancům a neméně
razantně snížili tok daní od nejbohatších příjmových skupin do státní
pokladny. Výsledkem měla být úžasná
prosperita, která umožní, aby bohatství
časem začalo prokapávat právě k těm,
kterým byla právě snížena životní
úroveň.
strana 30
ORL číslo 2014-2
Dějiny dokážou být hodně ironické. V
tomto případě prokázaly svůj smysl pro
černý humor tím, že popsaný vývoj
proběhl právě v době, kdy na scénu nastoupily masy vysokoškolsky vzdělaných
lidí. Šli studovat v domnění, že tím zvýší
svůj příjem a naději na zajímavou práci a
zároveň se stanou víceméně imunními
vůči hrozbě nezaměstnanosti a zadluženosti. V sedmdesátých letech to takto
skutečně fungovalo, s nárůstem vysokoškoláků a s odchodem průmyslu z vyspělých zemí se však situace začala
rychle měnit.
Bohužel jsou dnešní masy vysokoškoláků z větší částí nevyužitelné pro další
rozvoj výroby, neboť z řady důvodů není
možno charakter vzdělání zformovat (či
zdeformovat) tak, aby přinášelo bezprostředně zpeněžitelné efekty. Je těžké si
představit, jak by mohli vysokoškoláci
zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu v době deindustrializace.
Ještě obtížnější je vymyslet, jak
mohou být užiteční v těch odvětvích
služeb, které patří k nejpočetnějším a
které jen provozují ve velkém ty funkce
domácností, jež dříve dokázaly obstarat
i méně kvalifikované ženy (vaření a
stravování, běžná péče o děti, o
nemocné a seniory).
Využitelnost vysokoškoláků je zproblematizována ve stejné době, ve které
jich přibývá mnohem rychleji než kdykoliv dříve. Jestliže v dekádách po druhé
světové válce relativně málo vzdělaná
společnost dokázala prudce zbohatnout
a vytvořila masivní vzdělané vrstvy, nyní
jsme svědky toho, že se vysoce vzdělaná
společnost zadlužuje a nedostává se jí
prostředků na takové odměňování příslušníků vzdělaných vrstev, na jaké byli
zvyklí.
Tento vývoj, který v Evropě zabral
zhruba půl století, se v Číně odehrává v
hutné zkratce. V zemi, která ještě nedávno patřila z hlediska podílu vysokoškoláků spíše ke státům rozvojovým,
aktuálně hledá práci několik miliónů
čerstvých absolventů univerzit.
Úřady jim vzkazují, že příčinu neúspěchu mají hledat u sebe. Snili o stabilních, dobře placených, pohodlných
postech. Taková přemrštěná očekávání
nikdo podporovat nebude, vzkázal příslušníkům mladé inteligence zástupce
ministerstva lidských zdrojů a sociálních
věcí.
Poslední iluze o jakési vyvolenosti vysokoškoláků budou rychle vyvráceny.
Absolventi škol, kteří nedosáhnou bezprostředně vyčíslitelného zisku pro
sebe, či spíše pro své zaměstnavatele,
budou prezentováni jako paraziti. V
hutné zkratce to vyjádřil Jean-François
Lyotard: „Ve světě, kde je úspěch dán časem, který se ušetří, má myšlení jen jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou: že
se jím čas ztrácí.“
Existují jen dva způsoby, jak se stát
platným členem společnosti i přesto, že
člověk vystudoval. První možností je
dávat k dispozici laciněji než druzí své
vědění těm, kteří ho dokážou prodat co
nejvýhodněji. Druhou, méně záslužnou,
avšak pro mnohé intelektuály jedinou
přístupnou možností je zadlužit se, a tak
přispět ke zhodnocování prostředků
těch, kdo své peníze investovali do
peněžních institucí a soukromých pojistných fondů. Intelektuál je vítaným klientem, neboť ho ve škole naučili plnit
všechny své závazky svědomitě, bez
reptání a ve stanovené lhůtě.
V důsledku snížení průtoku peněz od
velkých firem k zaměstnancům budou
dostávat za práci také vysokoškoláci v
souhrnu čím dál méně peněz. Následkem snížení toku daní od nejbohatších příjmových skupin do státní
pokladny se však budou muset stále
více podílet na financování vzdělávání,
budou muset za vzdělání více platit.
Obojí povede k tomu, že se budou více
zadlužovat, a tedy si stále více žít nad
poměry.
Až do prasknutí bubliny hypotečních
úvěrů byli mladí Američané, kteří si vzali
půjčku na studium, častěji vlastníky
domku než ti, kteří si půjčku nevzali. Je
to logické, neboť díky vyššímu vzdělání
měli vyšší příjmy.
V současné době je tomu už jinak. Vysokoškoláci, kteří splácejí půjčky za studium, jsou méně často vlastníky nejen
bydlení, ale i automobilu než jejich
vrstevníci s nižším vzděláním. Studentské půjčky se staly hned po hypotékách
druhou nejtíživější formou zadlužení
Američanů. Zabraňují dlužníkům pořídit
si dříve obvyklé statusové prvky vysokoškoláků. I přestože takto zchudli, žijí si,
měřeno mírou jejich zadlužení, očividně
stále ještě příliš nad poměry.
Naprostá většina amerických vysokoškoláků se nevejde do řad těch, kteří i v
době úspor vydělávají stále více. Jak plyhttp://orl.bloger.cz
ne z rozborů známého analytika příjmů
Thomase Pikketyho, v posledních
čtyřech letech, tedy v době trvání ekonomické krize, putovalo více než osmdesát procent zvýšených příjmů na
konta pouhého jednoho procenta nejbohatších Američanů.
Otázka, kdo si vlastně žije nad poměry, se tak stává až nepříjemně adresnou.
I přes obrovský nárůst hrubého domácího produktu za poslední půlstoletí je na
tom devět z deseti Američanů dnes příjmově zhruba tak, jako na tom byli v
polovině šedesátých let. Při zohlednění
inflace si vydělali předloni v průměru o
pouhých 59 dolarů více než v roce 1966.
Desetina nejbohatších Američanů svůj
příjem za stejnou dobu v reálných
cenách téměř zdvojnásobila a nejbohatší procento zbohatlo přímo závratně.
Především v důsledku toho, že pouze
těm nejbohatším byly výrazně sníženy
daně. Z jejich příjmů tak jde do pokladny stále zadluženějšího státu méně a
méně.
Deregulace trhu práce spolu s deregulací světa financí nijak nezpomalily
prudké zadlužování zemí, jež se stalo
impulzem k volání o nutnosti přestat žít
nad poměry. Vedla pouze k tomu, že
těm, kteří mají nejvyšší příjmy, nejvíce
klesají daně. Naopak ti, kteří na daňových úlevách pouze paběrkují, mají
při rostoucích cenách stále větší potíže
hradit své účty.
Vysokoškoláci, kterým se slibovalo, že
investice do vzdělání je tou nejbezpečnější ze všech investic, jsou rozčarováni. Marně čekají, až něco z
bohatství, které se jako nikdy dříve hromadí tam nahoře, začne prokapávat
také k nim. Plně zaměstnáni tímto
problémem už dávno zapomněli, s čím
přicházela první generace mohutné vlny
vysokoškoláků, když opouštěli univerzity koncem šedesátých let. To oni tehdy
vznášeli naléhavé otázky o rizicích žití
nad poměry přírody a planety. To oni si
vysloužili jako první obvinění, že voláním po uskrovnění chtějí omezovat
lidskou svobodu.
Ti, kdo je po celou tu dobu okřikovali,
kážou dnes o tom, že se musíme výrazně uskrovnit a svůj život na dluh rozhodně ukončit. Jak to vlastně chtějí
provést bez omezení lidské svobody?
http://www.novinky.cz/kultura/salon
/316900-jan-keller-zivot-nadpomery.html
strana 31
ORL číslo 2014-2
Amazon?
Táňa Fischerová
Patřím k těm, kdo spojují novou vládu s určitou malou nadějí na ozdravění
podmínek u nás a na poněkud sociálnější vládnutí, než jaké praktikovala
neoliberální vláda Petra Nečase. Vím, že
nic není a nebude ideální, ale někde a v
něčem se posun k lepšímu očekávat dal.
O některých sporných jménech sociálních demokratů, která se objevují na
místech náměstků už se v Referendu
psalo.
Všichni bychom si také velmi přáli
zlepšení podmínek pro nezaměstnané a
nová pracovní místa. Je však zcela jasné,
že pokud jde o soukromé podnikání, má
každá vláda svázané ruce. Může pouze
přinést dobré a vyvážené zákony, které
nastaví slušné vztahy mezi zaměstnanci
a zaměstnavateli, ale hlavně má a může
zachovat zaměstnanost v podnicích se
státní účastí, jako je například Česká
pošta.
Snahou, která však míří zcela
opačným směrem, je těžko pochopitelná podpora americké firmy Amazon
předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou
a ministrem průmyslu a obchodu Janem
Mládkem. Ministr Mládek dokonce
osobně přijel lobovat pro firmu do Brna,
kde má vzniknout jedna z poboček, Bohuslav Sobotka ji veřejně podpořil.
Jestli můžeme spojovat s novou vládou naději, že se bude dařit pracujícím
lidem lépe, pak by tuto naději neměli takovým jednáním mařit hned v počátku.
Zvláště tady platí známé dvakrát měř a
jednou řež.
Pokud je důvodem touha po vzniku
nových pracovních míst, měli by si
nejdříve zjistit fakta o firmě. Vědí, jakou
má Amazon pověst? Vědí, že v Německu
se pro její praktiky a zacházení se zaměstnanci stávkovalo, že i v domovské
zemi firmy v USA se o faktickém otroctví zaměstnanců mluvilo v nezávislé televizi?
Svět se »zasekl« na
konci 4. Kondratěvovy
vlny
Amazon v Německu končí, protože
mu tam dali najevo, že jeho způsoby
přesahují všechny meze, aby přišel do
naší země, kde bude mít, jak se právem
domnívá, zcela volné pole. Nestačí si odškrtnout kolonku - vznik nových pracovních míst - do statistiky. Je třeba se
ptát.
Jaká to budou místa? Jaké tam budou podmínky, když v zemích, kde ještě
pracující mají nějaká práva, firma končí.
Jak politici zaručí, že v ní budou slušné
pracovní podmínky, když ani v civilizovaných zemích na západ od nás
nejsou a nebyly?
Jak vědí, že tam nebudou pracovat
levní zahraniční dělníci? Co to přinese
naší zemi ve formě daní? Opravdu jim
nevadí novodobé otroctví pracovníků?
A ještě: Nezničí podnikání Amazonu definitivně Českou poštu, která by již dnes
zasluhovala ochranu a jasné vymezení
podnikání?
Z naší země se stala montovna cizích
firem a z našich pracujících se pomalu
stávají otroci, kteří pracují za nedůstojných podmínek bez ochrany, bez naděje a bez budoucnosti. Zvát k nám
firmy se špatnou pověstí a nutit místní,
aby je přijali na své území se nevyplácí.
Plánované masové rušení poboček
pošty, které v současnosti už probíhá,
jde přesně proti deklarovanému zájmu
vlády na vzniku pracovních příležitostí.
Snad tedy toto další ničení samotné
podstaty fungování veřejných služeb zastaví, zachová občanům důležitou službu a zaměstnancům pošty místa.
Už mnohokrát na krátký čas přišly,
využily daňových prázdnin a místní infrastruktury a zmizely dál na východ,
když to pro ně přestalo být výhodné.
Kdysi známá Markéta Regecová, která
byla nucena k prodeji pozemků pro
jednu firmu, by mohla vyprávět.
436-amazon
Rozhovor s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou
Při prezentaci své knihy »Globalizace
a krize – souvislosti a scénáře« jste
nynější hospodářskou krizi dala do souvislosti s Kondratěvovými cykly.
Jaká je ta spojitost?
Knihu jsem začala psát jako dynamickou analýzu komplexních systémů a
při aplikaci systémové teorie, zatím víc
užívané v přírodních než ve společenských vědách, věci nevycházely do
doby, než jsem oprášila koncept Kondratěvových vln. Až pak se jednotlivé krize
a odlišné pozice zemí BRIČ (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) a Západu začaly jevit v jiném světle.
K-vlny popisují jevy v kapitalistické
ekonomice s víceméně pravidelnou periodou okolo 50 let, které odrážejí procesy nejen ekonomické, ale spojené s
celospolečenským pohybem, přičemž
jádrem K-vln jsou technologie. Nikolaj
Dimitrijevič Kondratěv se nevěnoval jen
tradičnímu hospodářskému cyklu, ale
zaobíral se dlouhodobými cykly. Koncept K-vln není mainstream, není všeobecně uznáván - běžně se jimi operuje v
USA a Rusku, dlouhými cykly se zabýval
i Josef Alois Schumpeter. U nás je koncept rozšířen málo, jde prý jen o popis,
nejsou prý hlouběji reflektovány skutečné příčiny. Dnes se k němu ale obrací
stále více ekonomů, aby pochopili vývoj.
Dle Kondratěva se s periodou 25 let objevují technologie, které zásadně mění
ekonomiku i společenský a hodnotový
systém, politiku, mezinárodní vztahy.
Horní fáze vlny je spojena s expanzí
technologií, které vtahují velkou část
pracovní síly, jsou tedy spjaty s rozkvětem ekonomiky.
strana 32
ORL číslo 2014-2
V případě 4. K-vlny, která začala pro
země Západu po 2. světové válce, došlo
ke zlomu v 70. letech, kdy technologie
růstové byly vytlačeny úspornými, pracovně méně náročnými. Země Západu
mají v porovnání s BRIČ technologický
náskok, ale jsou »zaseklé« na konci 4. Kvlny, v její dolní fázi, déle, než odpovídá
empirii.
Proč?
O to se vedou spory. Pátá K-vlna
nenastupuje. Buď technologie nemáme,
nebo - jak se domnívá část ekonomů jsou, ale není možná jejich masová
aplikace. Klíčové je, zda jsou vytvořeny
institucionální podmínky pro aplikaci a
k čemu by vedly.
V knize operuji s hypotézou, s
možností, že technologie, jež možná již
máme k dispozici, by vedly k tak zásadní
změně, že současný systém by už byl neudržitelný. Dnešní pokročilý kapitalismus by zničily, pro svůj rozvoj potřebují
jiné podmínky, například větší spolupráci.
Domnívám se, že země Západu si proto »kupují čas«. Uměle prodlužují fázi
cyklu růstem zadlužení, včetně financializace ekonomiky, dále militarizací – snahou cosi ukořistit, a tlakem na pracovní
sílu. Tyto cesty se již různě vystřídaly.
Reálná ekonomika už není s to přinášet
výnosy jako dříve, proto se vytvářejí výnosy umělé, ve finanční sféře.
Pozice BRIČ je odlišná. Jsou pozadu,
dle mého názoru se nacházejí v horní
fázi 4. K-vlny. Mohou využívat technologie vymyšlené převážně jinde, mají i
vhodnější systém aplikace.
tak, jak jej dnes chápeme. Mají pracovně
velmi úspornou povahu, tak kladou
otázku: Jak by systém vypadal, kdyby
zpočátku nebylo třeba například 25 procent, později možná i 90 procent pracovních sil?
Dříve docházelo k přesunu pracovních sil mezi sektory, ze zemědělství
do průmyslu, pak - od 70. let - do služeb.
Nyní ale nemáme další sektor. Byl zde
pokus v USA, tzv. nová ekonomika, o
přeskok do další K-vlny, ale pokus selhal. Při jeho analýze se ukázalo, že tam
jsou nějaké překážky. Byla sice nízká
inflace i nezaměstnanost - ekonomické
ukazatele, které jinak působí proti sobě,
ale zde držely spolu kladně. Dokonce se
hovořilo o tom, že »nová ekonomika«
odstranila hospodářský cyklus. Skončilo
to ale selháním. Proto se domnívám, že
technologie 5. K-vlny nemohou být
stávajícím systémem plně využity.
Které technologie patří do 5. K-vlny?
Týkalo by se to biotechnologií, plného využití automatizace, IT technologií,
tj. mnoho pracovních míst vykonávaných člověkem se stane přebytečných. Otázkou však právě je, co by to
udělalo s ekonomikou a zvláště se
společenským systémem. To je hlavní
problém. Technologie jsou a jsou i využívány, ale nejsou masově aplikovány. Elity to neví, nebo se brání přechodu,
zdržují, kupují si čas nestandardními
opatřeními, které stejně ale fungovat
nebudou a kulminují v krize.
Zůstali by tedy projektanti, konstruktéři a výrobci automatů, co ale s ostatními pracovníky?
To je těžké, vlny mají rysy společné a
odlišné. Hnacím motorem jsou sice technologie, ale jde o to, zda je příslušná
země schopna novinku aplikovat a jakou silou: násilím, revolucí, jaké podmínky si vytvoří?
Uvažuje se o potřebě asi desetiny
současného počtu pracovníků. Co ale
pak s ostatními? Proto se objevují myšlenky o základním příjmu. I sami teoretici kapitalismu, majitelé továren si jsou
vědomi tohoto nebezpečí a přiznávají
brzdění automatizace, pobízejí k vymyšlení něčeho nového. Obracejí se například k návrhům na rozvoj sociálně
ekologických služeb, jenže současný trh
není schopen ani ochoten tam přesouvat zdroje. Musel by zde být tedy jiný
aktér, který by tam finanční toky
přesměroval.
Podíváme-li se na technologie 5. Kvlny, tak zjistíme zásadní věc – mají
pravděpodobně takovou povahu, že by
mohly vést k lepšímu životnímu standardu, ale ne nutně k ekonomickému růstu
Jsou dvě protichůdné tendence. Je
možnost aplikace nových technologií,
ale nikoli v tomto systému. Potíže se
proto kumulují a elity si kupují čas. Čtvrtá K-vlna už nemá jiné řešení, než pře-
Jestliže porovnáte přechod mezi 2. a
3. K-vlnou, resp. 3. a 4. K-vlnou, co z
toho vyplývá pro přechod do 5. K-vlny?
Jaké jsou hybné dialektické síly těchto
posunů?
chod k něčemu dalšímu, ale to by se musely změnit společenské podmínky pro
tuto aplikaci, součástí by měla být redefinice práce, která by ocenila i sociální
»neviditelné« činnosti jako péče o děti,
seniory apod. Proto jsou do ekonomiky
USA vrhány stovky miliard dolarů; toto
mohutné kvantitativní uvolňování rozhodně není běžným makroekonomickým nástrojem.
Zaujmout musí už jen obrovská kumulace krizí v posledních přinejmenším
20 letech. To je důkaz, že v systému je
cosi dlouhodobě špatně. Donedávna se
dařilo tyto krize přesouvat na periferii,
do jižní a jihovýchodní Asie, Mexika,
Argentiny, nakonec ale musela krize vypuknut v i v srdci systému - v USA. Současné znaky oživení jsou malé, v USA
jsou to jen pohyby zásob, není tam
žádný zásadní růstový impuls. Kde by se
vzal? Probíhá bitva, kdo více depreciuje
(znehodnotí, ve vztahu k jiným měnám
devalvuje - pozn. red.) svoji měnu.
Domácí poptávka je udušena. Snahy EU
a Německa - snaha o kolektivní fiskální
konsolidaci v čase největší krize - to je
kolektivní sebevražda.
Kdo a kde by měl společenskou
změnu uskutečnit a jaká je šance?
K-vlny vycházejí z toho, že ten, kdo je
posouvá do dalšího cyklu, je ta nejvyspělejší země. Měla by to tedy být nějaká země Západu.
Na přednášce jste zmínila, že Japonsko je v této krizi již 20 let…
Ano, již 20 let a neví jak dál. Má zmíněné technologie, ale není schopno
nebo ochotno na ně přejít. Není normální, aby země, která byla považována
za vzor - v 70. letech se říkalo, že 21.
století bude patřit Japonsku - najednou
20 let stagnovala. Japonsko je v deflační
pasti, už vyzkoušelo všechno možné, a
nikdo neví, co s tím. Je to ekonomika,
která je plně nasycena a nemůže přeskočit do další vlny, která by jí dala další
impuls, byť by to asi nebyl růst HDP. To
je ostatně ukazatel, který má mnoho
negativ, neodráží hodně důležitých faktorů a naopak zahrnuje něco, co může
zkreslovat celkové ekonomické vidění.
Není uvažovanému přechodu nakloněn filozofický základ východní Asie?
Konfuciánství, keiretsu, tradiční zodpovědnost vládce, šéfa za poddané, podřízené?
strana 33
ORL číslo 2014-2
Japonsko by tyto možnosti mělo, jen
kdyby je dokázalo využít. Muselo by se
koncentrovat spíše na domácí trh, což je
ale problém při antispotřební mentalitě.
Hodnotové základy pro přechod má
však vynikající. Ona je má ale i EU - kdyby ovšem byl aplikován sociální stát.
Toho se však EU zřekla a nynějšími
kroky ho destruuje. Na rozdíl od USA,
kde jsou velmi rozšířena komunitní
hnutí, ale je tam obrovský, atomizovaný
individualismus. Spíše tam pozoruji tendenci ke scénáři fašizace společnosti,
což potvrzuje popularita hnutí jako Tea
Party.
Pokud by se dělal žebříček států, které by měly přeskočit do 5. K-vlny, tak by
na čele bylo určitě Japonsko, pak asi EU
a potom USA. Otázkou je, když to udělá
jedna země, jak to ostatní napodobí.
Faktory a podmínky by měly být
podobné, postup by pak mohl být koordinovanější. Japonsko ale není zemí,
která by byla vždy napodobována.
Existuje mnoho úvah a hypotéz o přechodu, ale přesně to neví nikdo, i když
část elit si problém uvědomuje. Ostatně,
jak již někdo řekl, spíše si dovedeme
představit konec světa, než konec kapitalismu. Máme záplavu katastrofických
filmů, kde přežívají malé skupinky lidí,
ale najít film, který operuje s jiným systémem, je obtížné. Například ale Star
Trek není kapitalismus, nejsou tam
peníze, věci vyrábějí stroje, je to ekonomika volného času a lidé se věnují tomu,
co je zajímá.
http://www.halonoviny.cz/articles/vi
ew/221762
Být chudý a slepý k
tomu
Václav Umlauf
Seriál Zapomeň na bližního svého
I.-IV. se zabýval problémem nové chudoby, a hlavně našeho vztahu k chudým a
potřebným. Je zajímavé, že Evropa pod
neoliberálním vedením nikdy nebyla tak
chudá jako dnes. Podle oficiální statistiky Eurostatu za rok 2012 je v EU28 v roce 2012 celkem 124,5 miliónu
lidí ohroženo chudobou, což představuje neuvěřitelných 24,3 % celé
populace. V roce 2008 to bylo "jen"
23,7 %. Pokud si kliknete na zdroj, uvidíte rozložení podle zemí na každý ze tří
měřených segmentů chudoby. Při tomto
tempu zbídačování budeme za chvíli
žebráci skoro všichni, pochopitelně
mimo ono báječné jedno procento
oligarchů. Proto si mnozí úředníci v Bruselu myslí, že boj proti chudobě by měl
být zařazen do priorit EU na léta 2020.
Jenže za těch 120 miliónů spoluobčanů
skoro nikdo nelobuje a všichni politikové dělají, že je nevidí. Takže si asi budou muset počkat.
Červený kříž (ČK) působící plošně v
celé EU potvrdil tyto statistiky. Podle
údajů ČK je v plné bídě kolem 43 miliónů Evropanů, což je 10 % populace.
Distribuce potravin, polévek chudým
atd. stoupla od roku 2009 o celých 75
%, kdy byly vedeny první statistiky tohoto typu v ČK. A to jde o celek evropských zemí, kde Červený kříž působí.
Podle šéfky ČK v EU Anity Underlinové
jde o největší distribuci chudinské pomoci od Druhé světové války. Tolik
fakta o tom, jak se máme dobře.
1. Statisticky jsme chudí jak kostelní
myši. Tak proč to nevidíme?
Za to může trvalé mediální oblbování
napojené na masovou kulturu a
společnost, viz sérii článků Mediální
manipulace z pohledu neomarxismu .
A hodně dělá i současná vládnoucí
ideologie neoliberalismu, viz článek
Bratři Kochové aneb Jak jedno procento
oblbuje Ameriku . Zvířata žijí trvale v
reálu, protože jinak by zahynula. My
jsme zajímaví tím, že realitu vidět nemusíme a vystačíme si s její náhražkou.
Realita je pro našince tohoto věku více
méně zastřena ideologickým zájem nevědomosti. Kdo a proč tento závoj vyrábí a rozprostírá před naším zrakem, to
by byla jiná debata. Nyní se podívejme
na vědecky zjištěná fakta z USA, viz toto
video.
http://youtu.be/QPKKQnijnsM
Jde o výsledky sociální studie nazvané Building a Better America--One
Wealth Quintile at a Time , kterou si
najdete kliknutím na odkaz. Klíčový je
tento graf, který je plasticky rozveden
na videu.
Graf ukazuje národní bohatství rozdělené podle příjmových skupin rozdělených do pěti segmentů vždy po 20 %
populace. Graf ukazuje, kolik si každá
skupina odkrojila ze společného koláče.
Nejbohatší jsou vlevo, a to není vůbec
ono pověstné jedno procento. To ale
ukazuje video, viz černý segment na
horním grafu faktického rozdělení bohatství. Dolní graf ukazuje, co si lidé
myslí o ideálním rozdělení národního
bohatství. Prostřední graf ukazuje, jak si
dané skupiny myslí, že na tom jsou. A
poslední graf nahoře ukazuje, jak na
tom jsou doopravdy.
2. Současné zatemnění rozumného
úsudku
Výsledek? Chudí lidé (a k nim patří i
nižší střední vrstva) vůbec neví, že jsou
chudí. A to je ideální stav, alespoň pro
oněch prvních dvacet procent. Fakticky
to ale znamená zásadní věc. Až to lidem
dojde, tak v USA skončí hnací mýtus
zvaný American dream
o vzestupu
chudých mezi boháče, díky pilné práci. V
Evropě se o zhroucení kapitalistického
mýtu tohoto typu postarala studie francouzských ekonomů a sociálních filosofů, o níž jsme referovali nedávno. Viz
článek Piketty aneb Zhroucení
zakládajícího mýtu kapitalismu .
Americký fotograf Lewis W. Hine pracoval jako dobrovolník National Child
Labor Commission, která se snažila v
průmyslové Americe prosadit zákaz dětské práce. Práce dětí byla na začátku 20.
století zcela běžným jevem ve všech
průmyslových zemích. Viz článek
Fotograf dětské práce a průkopník
sociálních změn . Kdyby byli dělníci v
19. století stejně hloupí jako je dnešní
populace, tak máme dodnes dětskou
práci a 13-ti hodinovou pracovní dobu k
tomu.
U nás podobnou studii zatím nikdo
nedělal, ale bylo by načase. Horší by
bylo sehnat data o daních, která jsou v
USA veřejně přístupná. Tady totiž oněch
strana 34
ORL číslo 2014-2
horních 20 % daně prakticky neplatí.
Ale určitě se považují za hrozné
chudáky, to je jasné. Naopak tzv.
"střední třída" (hlavně sloupek 4th 20%)
jsou ve skutečnosti chudáci, a ani o tom
neví.
http://news.erepublika.cz/article2390-Byt-chudy-aslepy-k-tomu
Stavy rozšířeného
vědomí a prostředky k
jejich dosažení
Miroslav Zelenka
Jakákoliv definice bude problematická a napadnutelná, přesto navrhnu
pro další účely článku své pojetí. Stav
rozšířeného vědomí je stav, ve kterém
jsme schopni vnímat více vjemů či vjemy
jiné než ve stavu tak zvaně normálním.
Opět nepřesně pak pro stav normální
použiji zřejmě jedinou možnou verifikovatelnou variantu, kterou je stav, kdy
mozek pracuje v režimu takzvaných
beta vln. Schopnost jednotlivých lidí
vnímat realitu v normálním stavu se u
jednotlivých lidí velmi liší. Například vjemy, které někteří jedinci jsou schopni
přijímat v normálním stavu vědomí, jsou
jiní schopni vnímat až ve stavu rozšířeného vědomí. Rozšířené vědomí, kterého může být dosaženo různými
prostředky, například spontánně, meditacemi, tancem, bubnováním či při použití psychotropních látek, magnetického
pole kolem mozku apod., má většinou
jeden základní účinek. Jsou omezeny
smyslové vizuální vjemy a naopak u
dalších smyslů jsou vjemy intenzivnější a
ostřejší. Zrakem přichází do našeho vědomí za normálního bdělého stavu
většinou nejvíce informací (vjemů) a
zrak má největší vliv na naši orientaci v
prostoru.
Názory na stav, kterému se říká rozšířené vědomí, se velmi různí. Existuje
rozsáhlá škála názorů od jejich nekritického přijímání až k totálnímu zatra-
cování, což se možná ještě v agresivnější
formě týká i prostředků sloužících k dosažení těchto stavů. Už samotný pojem
rozšířené vědomí není chápán jednotně,
což přispívá k rozporům mezi příznivci a
odpůrci. Zejména odpůrci bývají ovlivněni ideologiemi zejména náboženskými.
Různá náboženství nám sdělují, co si
bůh přeje, že bychom měli či neměli dělat a stavy rozšířeného vědomí různě
nazývané mezi ty zakázané či škodlivé
často patří.
tykové vjemy těla (hmat) jsou prostorovější, plastičtější. Hmat nelze redukovat pouze na vjemy zprostředkované
našima rukama.
Jakákoliv definice bude problematická a napadnutelná, přesto navrhnu
pro další účely článku své pojetí. Stav
rozšířeného vědomí je stav, ve kterém
jsme schopni vnímat více vjemů či vjemy
jiné než ve stavu tak zvaně normálním.
Opět nepřesně pak pro stav normální
použiji zřejmě jedinou možnou verifikovatelnou variantu, kterou je stav, kdy
mozek pracuje v režimu takzvaných
beta vln. Schopnost jednotlivých lidí
vnímat realitu v normálním stavu se u
jednotlivých lidí velmi liší. Například vjemy, které někteří jedinci jsou schopni
přijímat v normálním stavu vědomí, jsou
jiní schopni vnímat až ve stavu rozšířeného vědomí.
Ve stavu rozšířeného vědomí jsou velmi zajímavé zážitky z poslechu hudby.
Stává se, že skladba poslouchaná ve
stavu rozšířeného vědomí tak ovlivní vědomí, že samotný následný poslech
skladby může vést k rozšířenému stavu
vědomí (například skladba Om mani
padme hum). Někdy se zase stává, že
skladba se zdá při poslechu ve stavu
rozšířeného vědomí nádherná a při normální poslechu zjistíme, že se jedná o
skladbu zcela běžnou.
Rozšířené vědomí, kterého může být
dosaženo různými prostředky, například
spontánně,
meditacemi,
tancem,
bubnováním či při použití psychotropních látek, magnetického pole kolem
mozku apod., má většinou jeden základní účinek. Jsou omezeny smyslové
vizuální vjemy a naopak u dalších smyslů jsou vjemy intenzivnější a ostřejší.
Zrakem přichází do našeho vědomí za
normálního bdělého stavu většinou nejvíce informací (vjemů) a zrak má největší vliv na naši orientaci v prostoru.
Při podrobném výzkumu činnosti
mozku bylo vědci zjištěno, že při meditaci dochází k snížené aktivitě v temenním laloku, což je část mozku, která
napomáhá při orientaci v trojrozměrném prostoru.
Proto se většinou při meditacích a
podobných prostředcích doporučuje zavřít oči, či je upřít do jednoho bodu, což
znamená, že se výrazně sníží či omezí
zrakové vjemy, tj. sníží se příjem informací zrakem.
Ve stavu rozšířeného vědomí jsou vjemy
barvitější,
prostorovější
a
komplexnější. Zvuky (například hudba)
mají více barev a další rozměr, chutě a
vůně jsou intenzivnější a barvitější, dohttp://orl.bloger.cz
Někteří lidé používají psychotropní
látky, protože to umožňuje jejich intenzivnější prožívání sexuálních kontaktů (hmatu). I alkohol v menších dávkách
u některých lidí zprostředkovává rozšířené vědomí. Většinou však alkohol vědomí spíše zužuje.
Ve stavech rozšířeného vědomí také
můžeme vnímat mnohem zřetelněji celé
vlastní tělo, nejen jeho povrch (dalo by
se to označit jako vnitřní hmat). Lze vnímat jednotlivé orgány, tkáně, svaly a
jejich stav i procesy v těle, které si běžně
neuvědomujeme. Intenzivněji jsou také
cítit nastupující problémy, slabé nezřetelné počínající bolesti a případně lze
vnímat i příčiny. Například při nevýrazné
bolesti v levé horní části hrudníku lze ve
stavu rozšířeného vědomí vnímat energetickou stopu vedoucí k zatím jen
mírně a občas bolavému zubu v levé
dolní čelisti.
Kromě toho, že ve stavech rozšířeného vědomí máme zbystřené čtyři smysly,
tak v těchto stavech můžeme zažívat i
jiné mimosmyslové vjemy.
Časté je mimosmyslové vnímání energií jiných bytostí či energií z kosmu (například příjem prány do jednotlivých
čaker). Lze vnímat energie lidí, jejich pozitivní či negativní vyladění, intenzitu
těchto energií. Zajímavá může být cesta
veřejným dopravním prostředkem se zavřenýma očima a vnímáním energie lidí
procházejících kolem. Samozřejmě lze
takto vnímat i energie jiných bytostí než
lidí (živočichů a rostlin), což nám následně umožňuje lépe jim rozumět a
lépe je chápat.
Doporučuji ve stavu rozšířeného vědomí vnímat energie potravin (i jejich
ochutnáváním) a dle toho rozhodovat o
strana 35
ORL číslo 2014-2
jejich vhodnosti pro konkrétního
člověka. Na základě tohoto průzkumu
jsme přestali některé potraviny zcela
kupovat a zkoušeli varianty jiné. Vhledem ke specifičnosti každého člověka je
optimální, aby si tento průzkum prováděl každý sám pro sebe.
Dalším příkladem mimosmyslového
vnímání ve stavech rozšířeného vědomí
je napojení na informační kanál, což
mívá rovněž více forem. Jednou z nich je
channeling, tj. napojení na určitou bytost a příjem informací od ní, nebo napojení na informační pole Teoversa.
Jedná se o mimosmyslový příjem informací. Důkazů, že tento mimosmyslový
příjem informací opravdu funguje, je
skutečně mnoho. Ti, kteří tvrdí, že nic
takového neexistuje, buďto záměrně neříkají pravdu nebo nemají dostatek
informací. Možná nejznámějším mimosmyslovým příjemcem informací je
Edgar Cayce, který naprosto prokazatelně přijímal informace mimosmyslově,
a to informace ověřitelné a ověřované,
které byly skutečně přínosné pro
mnoho lidí a dokonce i pro lidstvo. Na
druhou stranu je nutné zachovávat jistou opatrnost, protože zdaleka ne
všechny informace získané touto cestou
musí být „pravdivé“ či přínosné a některé mohou být dokonce přímo škodlivé či
zavádějící.
Dosažený stav je závislý na specifičnosti každého jedince a na zvoleném prostředku použitém k dosažení
rozšířeného stavu vědomí. Různé
prostředky působí na každého člověka
jinak. Nelze nic zcela zobecnit. Pouze lze
vycházet ze zkušeností lidí jako předpokladu možné či pravděpodobné reakce na konkrétní prostředek, ale i u toho
samého člověka může tentýž prostředek v různých dobách a situacích vyvolat i velmi odlišné reakce.
Nejběžnější zkušenost většiny lidí s
různorodostí reakcí je u nejužívanější
drogy, kterou je alkohol. Zážitky jednotlivých lidí se mohou i diametrálně lišit.
Rovněž tak se mohou i diametrálně lišit
emoční vztahy jednotlivých lidí ke
stejným zážitkům, i když je do určité
míry problematické stanovit, že se
jednalo o shodný zážitek. Každému vyhovuje něco jiného a jsou i lidé, kterým
nevyhovuje vůbec nic. Jsou lidé, kteří
nedokážou ani meditovat a na druhé
straně jsou lidé, kteří se dokonce vytělesňují zcela spontánně, což za určitých
okolností může být i nebezpečné.
Vlastnost některých (možná všech)
psychotropních látek umožňující napojení na informační kanál je jeden z důvodů, proč jsou tyto látky zakazovány,
přestože u většiny z nich byly prokázány
léčebné účinky. Lidé ve stavech rozšířeného vědomí získávají mimosmyslově
„pravdivé“ informace o naší realitě a
vzhledem k tomu jsou i podstatně obtížněji manipulovatelní.
Informace a vjemy (někdy i velmi
komplexní) získané ve stavech rozšířeného vědomí jsou natolik silné, že tito
lidé nepochybují o tom, že takto získané
informace jsou věrným obrazem skutečnosti. Dokonce často dochází k
tomu, že realita je v těchto stavech reálnější než při smyslovém vnímání naší
3D reality. Nejedná se pouze o mimosmyslové vizuální vjemy, ale i o
komplexní prožívání reality, o skutečný
prožitek reálné události či jevu. Tyto
prožitky se mohou týkat naší 3D reality,
ale i realit jiných, jiných dimenzích, nebo
minulých i budoucích životů. Tyto
prožitky bývají natolik reálné, že lidé nepochybují o existenci jiných realit či minulých životů a nikdo už nemá šanci je
přesvědčit, že tomu tak není.
Většinou také již nepochybují, že existuje život po smrti a před narozením,
protože oni si to skutečně prožili. Z pohledu absence smyslů našeho těla se
jedná o mimosmyslové prožitky jiných
realit, ale vlastní prožitek často obsahuje komplexní vjemy, někdy i takové,
pro které obtížně nacházíme adekvátní
pojmy v lidštině.
Z vyšších úrovní poznání (vše je jen
hra vědomí) jsou naše smyslové prožitky
této reality a mimosmyslové prožitky jiných realit na zcela stejné úrovni. Nejedná se vlastně o nic jiného než o
přenos koncentrace vědomí na určitou
část určité reality. Nechodí k nám nějaké obrazy z jiných realit, ale vědomí
„skutečné prožívá“ tuto jinou realitu.
Přenos koncentrace vědomí se dá přirovnat k přeladění kanálu v televizi
nebo při podobenství s počítačovou
hrou k vstupu do jiného programu (jiné
počítačové hry), hru s jiným avatarem.
Mezi jednotlivými stavy rozšířeného
vědomí existují značné rozdíly. Mezi
pouhým příjmem informací a ještě třeba
jen odpovědí typu ano/ne na naší
konkrétní otázku a komplexním
prožitkem jiné reality existuje mnoho
stupňů a variant. Například na
položenou otázku, zda jsme se účastnili
v některém minulém životě určité bitvy,
můžeme dostat odpověď ano, nebo můžeme vnímat komplexní prožitek bitvy
trvající několik vteřin, minut či dokonce
hodin, přičemž čas, který uběhne v této
naší realitě, může být i velmi rozdílný.
Protože alkohol tyto prožitky zprostředkovává minimálně (a to ještě spíše
lidem senzibilním) a naopak vědomí spíše zužuje je alkohol povolen a dokonce
propagován mnoha různými mediálními
prostředky jako naprosto běžná součást
života, zatímco psychotropní látky jsou
zakazovány a znevažovány.
Jsou lidé, kteří stavů rozšířeného vědomí dosahují spontánně. Dokonce si
dovolím tvrdit, že stavu rozšířeného vědomí dosahuje spontánně někdy ve
svém životě většina lidí (zejména v dětském věku), ale neuvědomují si, že se
jedná o rozšířené vědomí. Pro informace
získané ve spontánních stavech rozšířeného vědomí pak často hledají „rozumová“ vysvětlení.
Z vyšší úrovně poznání (vše je „jen“
hra vědomí) není rozdíl mezi prostředky
vedoucími k dosažení rozšířeného vědomí. Proto představa, že některé formy
dosahování stavu rozšířeného vědomí
jsou nesprávné, škodlivé či nedovolené,
je dle mého názoru minimálně nepřesná. Tak jako téměř vše jsou i tyto
prostředky zneužívány, a to jak uživateli,
tak i jejich „dodavateli či podavateli“.
Pro mnohé mladé lidi jsou psychotropní látky nebo drogy přitažlivé právě
tím, že zintenzivňují jejich prožitky
smyslové a případně přinášejí i zážitky
nové mimosmyslové. K mládí patří
touha prožít něco nového a vzrušujícího. Při použití psychotropních látek na
večírcích či diskotékách se asi léčebné
účinky nedají příliš očekávat. V těchto
případech se dají očekávat spíše negativní následky, čímž není míněn pouze
potencionální vznik závislosti.
Tím negativním následkem může být
i příliš silný zážitek nepřipraveného jedince, který může poškodit jeho psychiku. Často se jedná o neznalost účinků
konkrétní látky či prostředku (například
při individuálním zkoušení holotropního
dýchání nebo regresní terapie bez dozoru odborníka) a v neposlední řadě i neznalost vlastní psychiky. Účinek
konkrétního prostředku na konkrétní
psychiku lze předem předvídat jen obtížně, a tak vlastně jedinou možností je
strana 36
ORL číslo 2014-2
konkrétní prostředek vyzkoušet. Velmi
důležité je, za jakých podmínek je
prostředek zkoušen. Pokud bych se měl
pokusit o podobenství, tak bych to přirovnal k bungee jumpingu, kdy se neřeší
váha skákajícího a pouze je pro všechny
nastavena jednotná délka elastického
lana. Přesto k použití některých
prostředků přistupují většinou mladí
lidé tak, jako by „elastické lano bylo
vždy dostatečně krátké“.
Touha po používání psychotropních
látek u mnoha lidí může mít i jinou příčinu. Tou je zahlcenost mysli běžného
člověka množstvím vjemů (zejména zrakových a sluchových) a informací, které
se na něj valí z každé strany. Proti době
třeba před padesáti nebo sto lety je jich
mnohonásobně více. Lidé jsou stále zahlcováni smyslovými vjemy, čímž dochází k určitému otupení a touze zažít
něco mimořádného a silnějšího než jsou
každodenní zážitky. Lidé vždy používali
drogy a psychotropní látky, ale jejich
rozšíření v dnešní době téměř do každodenního života je velmi rozsáhlé.
Drogy (kromě alkoholu a tabáku)
bývaly dříve výsadou spíše vyšších
vrstev společnosti tak zvané západní
civilizace, ale v současné době jsou
rozšířeny do všech vrstev. Velké rozšíření psychotropních látek nastalo s hnutím hippies v šedesátých letech.
Dnes je svět zamořen světlem, hlukem, vůněmi, zápachy a různými energiemi (zejména elektromagnetického
charakteru). Svět, do kterého se lidé
noří při použití psychotropních látek,
může rovněž být útěkem před touto
realitou.
Pro mnoho lidí samozřejmě zůstává
otázka, zda je skutečně možné vnímat
jiné reality nebo se napojit na informační kanál či informační pole. Pokud
však přijmeme variantu, že svět je jedno
ohromné vědomí a vesmír se podobá
počítačové hře, tak to problémem není,
protože stvořitelem je tato možnost naprogramována. V mnoha počítačových
hrách bývá naprogramována možnost
použití nestandardních až zázračných
prostředků známých spíše ze sci-fi a fantazy než z reálného života.
Na závěr bych rád upozornil na jednu
dle mého názoru důležitou myšlenku.
Stavy rozšířeného vědomí by se „neměly“ stát cílem, ale pouze prostředkem k
poznání a zejména sebepoznání, k vlastnímu vývoji, k lepší seberealizaci v této
realitě. Uvozovky u slova „neměly“ jsem
použil proto, abych tento pojem zrelativizoval, protože nelze předem pro
konkrétní bytost vyloučit nikdy nic jako
apriori nevhodné.
http://www.matrix-2001.cz/clanekdetail/7203-stavy-rozsireneho-vedomi-aprostredky-k-jejich-dosazeni/
Jsme kolonie Západu.
Zisk odchází pryč, už
není co krást
Dlouholetá očekávání, podbízená lacinými sliby, že „již brzo doženeme Západ“, jsou pryč. Drsná realita sráží na
kolena i ty největší optimisty. Místo
prověřených zkušeností ze zahraničí vytváříme „české cesty“, které se většinou
neosvědčují, nebo jsou dobré jen pro
skupiny kmotrů a lobbistů, kteří jak pijavice řádí na státních zakázkách. O
problematice dnešního podnikání jsme
si povídali s předsedou regionální hospodářské komory Plzeňsko Miloslavem
Zemanem.
prázdné rétory a ti také často vyklízejí
scénu. I za křiku. Věřím, že je možný
prostor na oživení.
Bohužel však je zde vždy velké zpoždění od prvních kroků po viditelné změny. Nechápu, jak mohou politici
srovnávat situaci v České republice s Německem či dalšími lídry. Zatímco ekonomicky silné země nabírají ztracenou sílu
přeskupením struktury, odhozením neúčinných investic v koloniích, my jsme
přece kolonie. O soukromých investicích
v ČR rozhodují až z padesáti procent
vlastníci, kteří mají sídlo a tím i hlavní
zájmy v zahraničí. 60 % zisku odchází
tak do zahraničí. Především teď. Zeptejte se některé firmy vlastněné zahraničním vlastníkem, jaké má investiční
možnosti a pokyny. V drtivé většině je
pokyn odvádět plný zisk mateřské
společnosti. Příkladem jsou banky. Tím
se tyto státy rychle zotavují. Nás to ale
velmi brzdí. Nejenom že nejsou žádné
investice, ale je zde i snížení výběru daní
poklesem zisku a neřízená nezaměstnanost při strategickém rozhodnutí
zahraničního
investora
strukturovat výrobu. Ale mohu říci z
řady jednání, že alespoň představitelé
státu se začínají zajímat. Tak uvidíme.
Je veřejným tajemstvím, že zákon o
zadávání veřejných zakázek je spíše
brzdou v jednotlivých regionech.
Musí se vybrat jen nabídky s nejnižší
cenou, i kdyby byl vítěz diletant,
amatér, či fabuloval...
Nezaměstnanost stále roste, drtivý
propad
zaznamenává
nejen
stavebnictví. A nová i minulá vláda,
jako ostatně každá, slibovala, jak zastaví přívaly lidí na úřady práce a nastartuje
ekonomiku...
Necítíte
zklamání nebo dokonce frustraci?
Víte, v Čechách by nešlo podnikat,
kdyby člověk nebyl optimista. Dokonce
o některých se mi zdá, že jsou věční optimisté. Situace je důsledek toho, že se
tento stát neřídil a při růstu bylo
snadné progresi „prodávat“ jako svůj
úspěch. Ale najednou přišla krize. V takovém případě je potřeba řídit. Rychle a
přesně. V tom okamžiku se však ukázala
pravá tvář politické scény. Většina politiků neřídila nikdy nic jiného než možná
ekonomiku své domácnosti. Neznám
skoro žádného politika, který před tím,
než začal „reprezentovat“, řídil více než
pět lidí. Věřím, že jim situace dnes dochází. Proto přestává být prostor pro
Víte, zákon o zadávání veřejných zakázek je snaha řešit problém korupce a
srovnatelnosti. Ale je to asi jako když
stavíte dům, aniž jste i triviálně zbudoval základy. V České republice získáte
živnostenský list během deseti minut na
cokoliv, švarcsystém je blahořečen, co
není zákonem zakázáno je automaticky
povoleno.
Jak je podle vás možné, že zahraniční dělníci a firmy se u
nás „chytnou" a naše mají například v
sousedním Německu problém vůbec
se „čapnout"? To je tedy ten deklarovaný rovný přístup v EU?
V Německu každý podnikatel musí
absolvovat zkoušky, aby mohl vykonávat danou činnost, je přezkušován a
má povinné členství v hospodářské či
profesní komoře. Při hrubé či úmyslné
chybě končí a většinou v dané oblasti
navždy. Mimo to, získá takovou ostudu,
že se musí i odstěhovat. To si pak podnistrana 37
ORL číslo 2014-2
katel jinak váží svého živnostenského
listu a už vůbec neriskuje položení firmy. Při těchto pravidlech zákon o veřejných zakázkách má zcela jiný dopad.
Firma si nedovolí jít pod cenu, či šidit
kvalitu. To, že Němci velmi dbají, kdo jim
v konkrétním místě platí daně, je pro ně
samozřejmé. V České republice je zaměstnanost v některých oborech prostá
hra na policajty a lupiče. Bohužel však i
kontrolor je pouze člověk.
A tak raději kontroluje firmy, kde
švarcsystém není a problémy se zaměstnaností cizinců nejsou. On tak vykáže kontrolu a nemá riziko, že mu
kdosi vyhrožuje. Pokud je odvážný a takovou firmu zkontroluje a pokutuje,
většinou firma zanikne, než se mašinérie
vůbec roztočí. Je u nás ale i velká skupina seriózních pracovníků, kteří splňují
všechny předpisy. Nejčastěji Slováci či
Ukrajinci. Ti pracují ve výrobě. Ale to i v
Německu, Rakousku. Jistě dokážete posoudit, jak se o takové pracovníky staráme a snažíme se, aby se zapojili do
místní společnosti. Tím ale nemáme
šanci je ovlivnit, aby dlouhodobě v
místě investovali do bydlení či předmětů dlouhodobé spotřeby. A tak peníze
plynou pryč.
Bohužel v důsledku dlouhodobého
neřízení našeho vysokého školství o
naše
magistry
archeologie,
antropologie, sociálních a politických
věd opravdu v zahraničí nestojí. Tito absolventi však mají pocit, že s vysokoškolským diplomem nebudou dělat
„podřadnou práci“, na kterou nestudovali, a tak jsou v evidenci úřadů práce.
Minimálně po dobu, kdy dostanou podporu v nezaměstnanosti. Zatím nemáme
ani výsledky málo účinného rekvalifikačního systému, ani regulace vzdělávání dle potřeb společnosti.
Kde podle vás jako šéfa plzeňské
hospodářské komory je největší
problém v krajské metropoli? Je to
učňovské školství? Nedostatek vysokoškoláků technických oborů?
Víte, kdyby problém byl jeden, a to
významný, to by bylo velmi snadné. Ona
je to však soustava chyb, která vyvolává
problémy další. Máte samozřejmě pravdu, školství je mezi prvními. Nám se podařilo přesvědčit město i kraj, že tento
problém roste a může neblaze ovlivnit
celý kraj. Pomohly nám i největší firmy,
které začaly bít na poplach. Některé nedokážou provést generační obměnu,
protože není za koho. Platy některých
technických profesí se šplhají strmě
vzhůru a přestávají umožňovat rentabilní výrobu. Tak snad jsme toto dokázali
podchytit.
I díky médiím si to začali uvědomovat
rodiče, že není velké štěstí mít doma nezaměstnané třicetileté dítě bez výhledu
na uplatnění, když vedle „hloupý soustružník“ má násobek platu, které by
jejich „dítě“ mělo, kdyby získalo práci.
Zatím jsme stále nedokázali pracovat
i s investory. Vžijte se do role zahraničního manažera - jste poslán do
Čech na tři roky. Byt asi naleznete. Ale
co rodina? Kam půjde vaše dítě do základní či střední školy, pokud neumí česky? A co manželka? Vím, že ji hravě
uživíte. Ale ona asi bude chtít se společensky zapojit. Že by klub manželek? Či
nějaký spolek? Či výuka českého jazyka?
Kampak v sobotu či v neděli půjdete za
kulturou, které rozumíte? A tak rodina
bude raději v Praze. A vy budete přemýšlet, jak rychle z Plzně za rodinou.
Tím ale je vám Plzeň ukradená. Nadřízenému velení jistě nedoporučíte rozvoj místní firmy, kterou vedete. Naopak
doporučíte přesun jinam.
Pokud budete výzkumný pracovník,
které by ráda univerzita, budete postupovat podobně. Vždyť univerzit je víc.
Plzeň má i nevýhodu blízké Prahy. Velké
akce, výstavy, semináře - do Prahy je to
40 minut. V kraji je většina firem, které
jsou v německých rukách. I do Německa
to není daleko. Lokální patriotismus je
pojem neznámý. Jsem proto rád, že vedení kraje pochopilo zájem firem o podporu zahraničního obchodu formou
regionálních misí. Ty velké, celostátní,
jsou pro řadu firem „příliš“ velké. Ne
každý chce v záři reflektorů podepsat
miliardový obchod. I menší firmy hledají
nové trhy. Dnes více než kdy před tím.
Především tam, kde jsou peníze. Čína,
Rusko, Brazílie, Indie. Je to ale pro ně
neznámé prostředí. Většinou prostředí,
kde bez „puncu“ úřední podpory je hledání velmi obtížné.
Určitě a řada. Situace není tak zlá, jen
je potřeba apelovat, aby se nezhoršovala. Již jsem zmínil, že vysoké procento firem je v zahraničních rukách a tak i
většinou zisky z České republiky odcházejí. Bohužel, pokud i další podnikatelé posoudí danou situaci jako
bezvýchodnou, neuvidí prostor pro rozvoj a firmu i prodají. Často ale zahraničním vlastníkům, kteří mají
investičních prostředků dost. Tím se ale
procento odlivu zisku opět navýší.
Situaci nepomáhá, že máme 25 let po
sametové revoluci. Většině tehdejších
čtyřicátníků, kteří byli zkušení a často se
vrhli do podnikání, je dnes 65 let a chtějí
skončit. Naleznou tak buď zahraničního
kupce, který ví, že si kupuje trh a tím budoucí zisky, nebo se dohodnou s vlastním managementem na odkupu.
Tento management tak ale bude mít
před sebou dlouhá léta splácení kupní
ceny a jeho investiční možnosti budou
jistě omezené. Přesto jsem však optimista. Pokud se zdárně i v komunálních volbách vystřídá „povolání politik“ za
manažery, je velká šance. Věřím tomu o
to více, že při současné situaci jsou
zdroje již pryč, není co „krást“. Politici i
začínají zjišťovat, že hrozí opravdu „nebezpečí práce“. Alespoň já začínám mít
pocit, že největší teoretici mizí. A to je
dobré.
http://www.parlamentnilisty.cz/zprav
y/ekonomika/Jsme-kolonie-Zapadu-Ziskodchazi-pryc-uz-neni-co-krast-promluvilpodnikatelsky-predak-304075
Ivan David : Vylepšit
tento režim?
Chvála trhu bez přívlastků, privatizaci
úplně všeho a ještě štíhlejšího státu už
zaznívá jen s intelektuálních rezervací.
Většina reaguje shovívavým úsměvem
nebo grimasou znechucení.
S vedením kraje jsme nastavili cestu,
kterou firmy vítají. Možná ne tak
pompézní, ale přes partnerské kraje svolají podnikatele. Obě strany mají
alespoň elementární pocit krytých zad
při oťukávání případného partnera.
Existuje tedy vůbec na Plzeňsku
nějaká firma, která úspěšně podniká i
v zahraničí, konkrétně v Evropské
unii? Nebo je to lepší mimo EU?
strana 38
ORL číslo 2014-2
Je až příliš zřejmé, že pokračující závod ke dnu s neklesající vysokou nezaměstnaností neposkytuje společnosti
příznivou perspektivu. Společenský úpadek je patrný všude, ať už oko spočine
na kterékoli oblasti společenského života. Vidí ho všichni kromě pravověrné intelektuální rezervace. Zřejmě se
postupně rozmnožili škarohlídi a "nepřejícníci" (V. Klaus). Otázkou zůstává,
nakolik lze vítězství neoliberálních idejí
v praxi korigovat či dokonce zvrátit. A
chystá se k tomu vůbec nějaká nezanedbatelná síla? Existuje alespoň teoretická alternativa? Co všechno by se
muselo změnit, aby byla reálná?
Žijeme v neoliberálním režimu, v
němž je demokracie (lidovláda) redukována na formální procedury. Vládnou
peníze. Ti, kteří je mají nebo jimi disponují, jako kdyby byli jejich.
Jaké oblibě se těší neoliberální
ideologie?
Jakmile její apologeti vykročí z rezervace a publikují, despekt a kritické
hlasy silně převažují nad sympatiemi.
Kritici vystupují stále sebevědoměji,
dokonce i když nejsou anonymní. Obhájci se stále více uchylují k opakování
dogmat, ke křečovitosti, demagogii a
někdy i k vulgarismům. O tom se může
přesvědčit každý čtenář lidových komentářů na webových stránkách a blozích bez ohledu na jejich politickou
orientaci. Jako příklad uvádím typické
reakce na článek českého bruselského
úředníka zde.
D napsal(a): Korupce jako příčina nedůvěry ve stát a politiky? Společnost založená na lži, podvodu a krádeži musí
zcela zákonitě skončit katastrofou!
smutný napsal(a): Kdysi nám, dnes už
naštěstí bezvýznamný člověk, tvrdil, že
trh vše vyřeší a že pravidla jen zdržují a
brzdí ekonomiku. A podle toho svého
vidění budoval kapitalismus v Česku.
Tak teď to máme!!
Yosif K napsal(a): A teď máme co
pane socálistický skuhrálku? Máme pátou nejnižší nezaměstnanost v Evropě,
daleko za sosálistickými experimentátory řeckem a španělskem, TO VÁS ASI
MRZÍ?
17 napsal(a): Opět silně předpojatý
článek, pokulhávající v logice...
...Protože autor opětovně (dle mé
maličkosti zcela programově) opomíjí
druhou stranu korupčního jednání, tedy
soukromý sektor. Který dle něj "si zákon
vybrat nemůže a už vůbec ne to, zda ho
bude dodržovat" - toto tvrzení neobstojí
v realitě lobbyistických tlaků.
Často jsou dokonce zákony - jejich
vznik, iniciován soukromou firmou (a
nejde jen o problém zvaný Big Four), i
když zde je střet zájmů již tak zjevný, že
zjevnější ani nemůže být - soukromá firma radí státům s daňovými systémy,
oceňuje jejich aktiva a doporučuje privatizaci - aby poté zastupovala privátní firmy při nákupu aktiv státu a radila jim s
daňovou optimalizací (což je samozřejmě způsob jak obcházet zákony - komické je, když zde jsou obcházeny ty
zákony, které poradenská firma pomáhala připravit), vytvářet zde podobné
idylky, jaké tvoří autor je vědomou záludností či obrovská nevědomostí, obojí
je špatné a nesvědčí ve prospěch objektivního popisu, který by měl být nadřazen touze spřádat různé hodnotící
soudy.
Oprávněně velmi kritické nazírání na
současný režim často vede k vlídné
vzpomínce a někdy i ke glorifikaci minulého režimu bez rozlišení následováníhodného a zavrženíhodného.
K.V napsal(a): ….A pak už to jelo den
po dni, rozvrat, korupce už téměř na
každém kroku, ale lokajská média a
hurá antikomunisti nás VŽDY překřičeli,
že máme jásat nad svobodou a každá
kritika byla považována za projev záludných starých struktur. Místo JASNÉ
KORUPCE A ROZKRÁDÁNÍ JSME ŘEŠILI
číhošťský zázrak, kdo ze zpěváků a herců něco řekl STB, jak to bylo se smrtí
Masaryka, Miladu Horákovou, a kdo
ještě ze slavných osobností byl agentem
STB. Média běsní že Vondráčková zpívala s Alexandrovci, že Remek bude velvyslancem...
V Německu odstupují ministři za to
že měli před 30 lety jako studenti plagiát v diplomce, v Británii za to že měl
před30lety au pair kterou platil ze svého a nepřihlásil do oficiálního programu, u nás Drobil 3 miliardy, PROMOPRO
750 milionů - není překážkou v další politické kariéře.
patriot napsal(a): Například včera večer jsem v TV sledoval plkání senátora
Štěcha a ódeesáka Stanjury na téma rekordní
a
stále
rostoucí
nehttp://orl.bloger.cz
zaměstnanosti. Jedná se o mor, který k
nám zavlekli polistopadoví demokrati,
který dnes ničí v této zemi 800 000 lidí
a jejich rodiny, a o kterém každé malé
dítě ví, že patří ke kapitalismu jako k
velbloudovi hrby.
Ví to nepochybně i Štech a Stanjura,
přesto hrají před veřejností jakousi hru
na „řešení“, které nikdy nepřijde, protože v rámci dnešního systému prostě
přijít nemůže.
Franky napsal(a): Že by politici měli
skládat účty občanům? Komu? Politici
dnes skládají své účty těm, kteří je
prostřednictvím voličů a svobodných
voleb do těchto funkci "dostali". Politici
se dnes nezodpovídají občanům, ale médiím…
Občan napsal(a): Mladíče autore, zcela jistě nikomu neskládáte účty za svou
(ne)činnost. Pokud něco poděláte, v nejhorším případě Vám Brusel neprodlouží
kontrakt a otevřete si advokátní kancl v
Praze. Takže co nám to tu vlastně vykládáte? Jaká je Vaše "accountabilita"?...V
České republice se kultura skládání
účtů, „accountability“, bohužel ještě neprosadila... JAKOU možnost vyžadování
odpovědnosti po politicích mají občané
kteréhokoli z členských států EU? PROČ
jste v Bruselu v tomto směru ještě nekonali a nevytvořili legislativu umožňující
něco takového?
1.dd napsal(a): "Ryba smrdí od hlavy".
Pokud nejste noc mladej, a nebylo vám v
r. 1991 míň než 6 let, tak si určitě vzpomenete, kdo v ČR "zhasl" a "utíkal před
právníky". Více netřeba.
Čím co načáchlo, tím smrdí.
Kritizuje i papež...
Příliv kritiky je každodenní a obhajoba režimu chabá. Dalo by se tedy předpokládat, že k iniciativě vedoucí k
překonání nepravostí chybí jen krůček.
Ale není tomu tak.
U levice, se ve vztahu k neoliberálnímu režimu objevují zhruba tři hlavní přístupy:
1) Přijetí "strategií" pravice jako strategie vlastní. Například poslankyně levicové strany pokládá za levicové
následující kroky k vytvoření pracovních
míst: "daňové prázdniny, dotace, ekonostrana 39
ORL číslo 2014-2
mická diplomacie a podpora průmyslu"
zde. Nejméně v prvních dvou krocích se
v souladu s pravicovou teorií věří, že
když se podpoří ekonomická motivace
těch nahoře, něco ukápne dolů.
2) Víra v sílu aktivismu, petic, protestních shromáždění a pochodů. Akce
mohou posilovat opozici pokud jsou silné a vytrvalé. Mohou být kontraproduktivní, pokud jsou chabé. Tyto formy
jsou bezprostředně účinné jen tehdy,
když je síla režimu nalomena ztrátou
vnitřních opor a/nebo účinným zahraničním tlakem.
3) "Zasadíme tvrdý úder monopolům,
když si budeme ředkvičky pěstovat
sami." Objevuje se množství iniciativ,
které nepřekračují horizont lokálních a
dílčích kroků, které jsou buď projevem
intelektuální snivosti, nebo mají defenzivní charakter při faktické rezignaci
na možnost hlubších změn.
Kritika zprava má zhruba trojí formu:
1) Víra v nutnost prohloubení a důslednější uplatňování neoliberálních zásad. Vyčítá režimu, že je měkký. Hlásá
"návrat ke kořenům".
2) Občanský populismus často přebírající typicky levicové návrhy jako je
"přímá demokracie" a poukazuje na nespravedlnost a sociální důsledky režimu.
Nejde o snahu překonat systém, ale získat pozornost a vzbudit naději. Ve své
krajní formě "lidovém fašismu" s
xenofobií a sociální demagogií režim
změnit chce.
Ano, ale jak dříve oznamovaly čistírny
oděvů v případě neúspěchu: „Skvrny
nelze odstranit bez narušení struktury
látky“. Skvrny na struktuře látky, z níž je
utkán současný neoliberální režim nelze
odstranit bez narušení jeho podstaty. Je
jasné, že stále více lidí "systém" odmítá.
Tento "režim" si nepřejí. Nabídka v médiích je volbou z bezradnosti. Pravicové
politology děsí, že vítězí "antisystémové
strany" (pravicová kritika typ 2). Babiš
není antisystémový, je produktem systému a pracuje podle jeho pravidel. Místo
na politickém výsluní si koupil a bude
pokračovat v privatizaci veřejného
prostoru. Je tedy systémovější než systémové politické strany, které by chtěly
zprostředkovávat moc mocným. Babiš
zprostředkovatele nepotřebuje. Přispívá
tak k uvědomění, že už skoro všechna
moc pochází od oligarchů. Je to "přímá
demokracie".
Bez komplexního projektu, který nemůže být ani jen dílčí, ani lokální, není
změna režimu možná. Projekt sám stačit
nebude. Peníze oligarchů by musely být
nahrazeny dobrovolnou prací tisíců lidí.
Bude těžké je najít. Před několika desetiletími to možné bylo.
Současný režim způsobuje značnou
nestabilitu. Proto nemůže představovat
konec dějin...
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/po
litika/ivan-david-cssd-vylepsit-tentorezim/
3) Moralizující kritika z náboženských
pozic - někdy je i upřímná. Křesťanství
má i morální a sociální rozměr, nejde jen
o instituce bažící po moci a majetku.
Navíc zhoršující se sociální situace
ohrožuje víru lidí, kteří chtějí žít lidsky
už na tomto světě.
"Pragmatická" pravice a "pragmatická
levice" střídající se u moci, neoliberální
režim nekritizují. Nechtějí měnit nic na
jeho podstatě. přijímají ho a jen lehce
modifikují jeho praxi prosazováním parametrických změn daní, úroků, sankcí,
podpor... Vycházejí jednak z představy
konce dějin, jednak z pohodlí přizpůsobení se systému. Takový přístup prosazují lidé, kteří by byli (nebo byli)
stejně konformní za jakéhokoli režimu.
Je možné tento režim vylepšit?
strana 40

číslo 2014-2 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr