Orl-2014-7 - Otevřený Rozšalovávací List

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů,
rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant
mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo
číslo 2014-7
Mo琀o:
“You are a divine being. You matter, you count. You come from realms of unimaginable power and light, and you will return to those realms.”
Terence McKenna
Jakého "filozofa na trůn " asi dosadí ti, kteří si pro informovanost nakupují noviny s nahou stařenou na titulní straně?
Josef Staněk
orl.bloger.cz
1
[email protected]
OBSAH
OBSAH
Obsah
Ztráta „vertikality“ a naše civilizace
3
Ohlašuje se společenský kolaps
6
Terence McKenna - Lectures on Alchemy (2/4)
9
Komplot centrálních bankéřů? Z toho mrazí
19
Globalizace ničí střední třídu
22
Komu vlastně patří dnešní svět?
23
Kolik stála Kalouskova rozpočtová oprátka?
24
Rusko do EU? Ekonomicky to Evropě prospěje, tvrdí Zeman
26
Doháníme Ameriku
26
Zglajchšaltované vymývání mozků
27
Čeští ateisté a agnostici
29
Rozvoj, nebo konec lidstva?
31
Konkrétní podoba živlů v Čechách a jejich harmonizace
35
Věda nebo pavěda
40
Objektivní realita
45
Václav Bělohradský: Příliš střízlivýma očima!
50
Digitální demence: zranitelné děti, chudí i nejistí
55
Ekonóm Peter Staněk: Život nad pomery sa už skončil
58
V listopadu 1989 byli Sověti připraveni k zásahu - ve prospěch revoluce
62
Myslitel Chomsky o kapitalismu
63
Bojuje Obama s Putinem na Ukrajině o Sýrii?
67
Františkovo pohlazení, které mnozí, i kněží, nesnesou
70
Městská chudina volí pravici
71
Válka už možná plíživě začala
73
Tancujeme tanec kostlivců na vlastním hrobě
74
orl.bloger.cz
2
[email protected]
ORL 2014-7
ZTRÁTA „VERTIKALITY“ A NAŠE CIVILIZACE
Ztráta „vertikality“ a naše
civilizace
ducha a vědomí. A je to právě naše vědomí, s nímž
se zřejmě nyní něco děje.
Zběžný pohled na posledních dvanáct tisíc let
historie civilizací ukazuje jednu zásadní věc. Intelektuální tempo vývoje člověka se významně
zrychlilo nejen v době, kdy jsme spustili proces
domestikace rostlin a zvířat či začali používat písemné systémy, ale zejména v okamžiku, kdy začala intenzivní komunikace s transcendentálním,
mimosmyslovým světem, tedy světem, jenž nás
přesahuje. Zřejmě šlo mimo jiné o důsledek lidského úsilí o nalézání smyslu sebe sama a toho,
co nás obklopuje.
Počátky tohoto upínání se, usilování a směřování za hranice vymezené naším narozením a
smrtí nastaly nejpozději tehdy, když jsme dokázali do svého života začlenit vertikální směr, který
propojil náš pozemský svět s tím nad námi, mimo
náš dosah. Byla to mimo jiné naše schopnost uvědomit si propojenost lidského druhu a mnohem
většího, nadčasového aspektu vývoje vesmíru, jejž
jsme nazvali příhodně světem bohů, který nás navedl na novou cestu hledání smyslu nás samotných. V okamžiku, kdy jsme překročili práh vertikality, začala zcela nová intelektuální a duchovní
pouť člověka.
Této hranice bylo dosaženo nejpozději v desátém tisíciletí před Kristem v oblasti východní Anatolie, poblíž dnešního města Urfa (biblický Harrán,
kde pobýval i legendární Abrahám). Na lokalitě
Göbekli Tepe, malém sídelním pahorku, který dominuje mírně zvlněné místní krajině, byly před několika lety objeveny četné kamenné kruhové svatyně o průměru 10 až 30 metrů. Tyto svatyně, dosud nejstarší známé, sestávaly z až tři metry vysokých vápencových pilířů uspořádaných do kruhu.
Podle vedoucího výzkumů K. Schmidta z Německého archeologického ústavu v Ankaře měly tyto
pilíře tvar lidských postav a zachycovaly bohy
nebo významné zesnulé osoby tehdejší společnosti.
S pomocí v reliéfu vytesaných zvířat na jednotlivých pilířích (lvi, býci, kanci, lišky, gazely, osli,
hadi, ještěrky, krokodýli, hmyz, pavouci, supi) a
srovnávacího materiálu z mladších období se lze
domnívat, že svatyně sloužily kultu smrti a předků.
V každém případě se jedná o nejstarší doklad kamenné „architektury“, kterou vytvářel po dobu minimálně několika let – ale mnohem spíše desetiletí
Miroslav Bárta
Denně jsme přesvědčováni, že lidského ducha
lze potlačit či znásilnit materiálnem. Takový svět
nemá a ani nemůže mít dlouhodobou perspektivu.
Nepředstavuje nic než další výzvu pro člověka, aby
se pokusil s tím něco udělat, aby změnil takto redukovaný pohled na život. Píše Miroslav Bárta.
Jako archeolog a egyptolog se s otázkou „Co se
stalo?“ ve vztahu k minulým událostem setkávám
často a vlastně i dlouho. V poslední době se však
její frekvence zvyšuje a množí se i kontexty, v nichž
se vyskytuje. Zajímavým způsobem k tomu přispěly i volby do Evropského parlamentu – do instituce čítající bezmála osm stovek představitelů jednotlivých evropských zemí. Ti rozhodují o vývoji
složitého systému Evropské unie. V Česku přesto
vyrazilo k volbám zhruba osmnáct procent registrovaných voličů. Náhoda?
Asi není chybou napsat, že se v posledních letech stále častěji zabýváme i tím, co že se to vlastně
děje. Nastává vůbec nějaká změna? Nebo směřujeme k takzvanému kolapsu? Kolapsem tu míním
proces zásadní transformace a přechodného snížení složitosti systému, nikoliv proces zániku a destrukce, jak bývá tento fenomén často – nihilisticky a pohříchu populisticky – vykládán. Kolaps
nastal nespočetněkrát v minulosti. De facto je nezbytnou součástí jakéhokoliv ozdravného procesu.
První kamenné svatyně
S ohledem na stav naší společnosti může prostá
otázka – totiž: zda se skutečně něco podstatného s
naší moderní společností a západní civilizací děje
– získávat na aktuálnosti. A to zejména pokud jde
o otázku naší identity a vědomí kořenů.
Výrok Václava Havla z roku 1997 o „blbé náladě“
nepochybně směřoval k obecnější a dlouhodobější
charakteristice vývoje společnosti. Havel si uvědomoval sílu a moc ducha a jako filozof „symbolických forem“ byl v tomto ohledu vynikající. Mnohé
jeho myšlenky nabývají zřetelnějšího smyslu až po
letech. Lidské dějiny jsou především historií cesty
3
ORL 2014-7
ZTRÁTA „VERTIKALITY“ A NAŠE CIVILIZACE
– značný počet členů tehdejší komunity. Stejně tak
se dá s jistotou říci, že tato díla byla symbolická
a měla primárně vyjadřovat charakter věčnosti –
proto jejich tvůrci sáhli po kameni, nikoliv po běžných rostlinných a méně trvanlivých materiálech.
Těžko lze dnes zcela porozumět, jaký byl původní účel těchto staveb. Podle nejpravděpodobnější teorie se jednalo o rozsáhlé komplexy, které
v sobě spojovaly motiv putování k posvátnému
místu, svatyni, a motiv odpoutávání se od země.
Jednalo se o útvary, kdy se zdůraznění pozemskosti a pomíjivosti stávalo nezbytným předpoKarnacké cesty do věčnosti
kladem pro nastoupení cesty k nadpozemskému
Tradice kamenných svatyní pak byla, alespoň na a transcendentálnímu. Tyto řady jsou často pazákladě dnešních znalostí, přerušena na několik ti- ralelní a obvykle směřují k jednomu ústřednímu
síciletí. Po epizodě kamenných chrámů na Maltě bodu, snad centrální svatyni nebo obětišti (tyto
v 6. tisíciletí před Kristem propuká tato forma v části se však často nedochovaly). Když dnes prozápadní Evropě. Jednou z nejvýznamnějších ob- cházíte kolem těchto polí, zmocní se vás nutně polastí se stává francouzská Bretaň. Právě při ná- cit marnosti a pomíjivosti.
vštěvě fascinujících megalitických řad a svatyní v
Karnaku si lze plně uvědomit těsné spojení čloCo by nás dnes donutilo stavět něco podobvěka a přírody, člověka a kamene a význam ver- ného těmto řadám, které neměly jiný než čistě
tikality pro člověka a jeho duchovní svět. Stovky symbolický a náboženský charakter, a pokud už
metrů kamenných řad menhirů, které zde vzni- měly nějaký ten ekonomický význam, pak předekaly v průběhu čtvrtého tisíciletí před Kristem, se vším ten, že značné množství prostředků pohltily?
táhnou mírně zvlněnou krajinou a jsou důkazem, Přesto si troufám tvrdit, že jejich přínos pro spože hranice člověka a přírody, posvátného místa a lečnost byl mnohem větší, než aby byly jen pouhou
cesty, okamžiku a nadčasovosti jsou prostupné a ekonomicky (krátkodobě) výhodnou transakcí. Na
mohou splývat do jednoty, která respektuje zvlášt- těchto kořenech nepochybně vyrůstaly další evnosti částí.
ropské kultury a řecká a římská civilizace. Vznikla
4
ORL 2014-7
ZTRÁTA „VERTIKALITY“ A NAŠE CIVILIZACE
na nich i „naše“ Evropa románské a gotické architektury.
Dnes na siluety kostelů a katedrál hledíme s
němým úžasem, a to tím spíše, že si uvědomujeme, že byly vytvořeny lidským umem a schopnostmi, kterých se nám zoufale nedostává v době,
kdy umíme přečíst genetický kód, přesunout informace v řádu milisekund z kontinentu na kontinent
nebo najít poučení o konkrétním problému takřka
okamžitě díky Googlu. Především jsou však výrazem lidského upínání se a směřování ke smyslu,
který nás přesahuje a který rozhodně přesahuje
horizont čtyřletých politických kariér a kvartálních firemních výkazů.
Přes vzdálenost několika tisíc let jsme schopni
poměrně dobře zdokumentovat to, že fenomén
„vertikality“, budování mostů mezi světem pozemským a světem, který nás může přesahovat, bylo a
je něco, co lidské komunity a společenství spojovalo, propůjčovalo jim lidskou identitu a pomáhalo
přežít zlé časy. Lidé se nechávali u těchto míst pohřbívat, k nim vedla jejich poslední cesta. A odtud
nastupovali svou první posmrtnou cestu vzhůru.
Posvátná architektura operovala vždy především
na principu vertikality. Díky vertikalitě se děly „zázraky“.
Chrám a vertikalita jakéhokoliv druhu a povahy
byly také tím, co propůjčovalo a zhusta dodnes
propůjčuje legitimitu panovníkům a jejich moderním následovníkům – v západních systémech
zejména prezidentům (ať už jsou oddanými křesťany, anebo ne). Po tisíc let byli až na dvě výjimky
všichni francouzští panovníci korunováni a pomazáni v katedrále v Remeši, kde slibovali ochranu
sirotků a vdov a boj za udržení světového řádu a
pořádku. Úplně stejně jako staroegyptský panovník tisíce let před nimi na stěnách staroegyptských
chrámů. Společenská smlouva totiž nemá mnoho
diametrálně odlišných řešení. V Remeši se také
roku 1962 usmířily zdánlivě nesmiřitelné mocnosti
– Francie a Německo. A český prezident by těžko
mohl být prezidentem bez svatovítské katedrály a
Te Deum. Vertikalita a zakódované posvátno je to,
co potřebujeme, pokud chceme uspět.
Proto snad se také u kostelů v Bretani často vyskytují menhiry, tedy o samotě stojící vztyčené
kamenné monolity. Tento fakt v sobě nese dvojí
výpověď: křesťanské svatyně byly obvykle stavěny na místech, která již dříve byla považována
za posvátná; zároveň jejich stavitelé na původní
doklady posvátna navazovali a začleňovali je do
svého nového materiálního pojetí komplexu. Velmi
často je také neváhali přímo použít a označit křesťanským symbolem. Povědomí tradice, závazku a
myšlenkového sepětí se nevytratilo ani po tisíci letech.
Ztráta třetí dimenze
Cesta vzhůru, náš pohled spojující pozemský
a nadpozemský svět, se v poslední době zásadně proměnila. Možná tady spojuji nesouvisející aspekty našeho života, ale obávám se, že například globální trhy, lety do kosmu, mediální masáž pokleslé úrovně a překotný rozvoj technických
a biologických oborů svázaných zejména s genetikou (jde vždy o vynikající doklady talentu lidského ducha) nás utvrzují v přesvědčení, že jsme
spolustrůjci vesmíru a že vertikální rozměr je něco,
co jsme vlastně již ovládli a přisvojili si. V důsledku
toho jsme ztratili schopnost hledět vzhůru a čelit nejistotě a nepříjemným výzvám. Místo toho
volíme pohodlí, volný čas bez mučivých a znepokojivých otázek, zavedené a de facto vnucované
způsoby chování. Média, a televizní seriály zvlášť,
stanovují obecné normy chování a vztahů. Tvůrci
obecných názorů z řad nejrůznějších pseudocelebrit se bez bázně a hany vyjadřují k věcem, o
nichž obvykle nevědí mnoho nebo vůbec nic. Jejich
názory média vnucují všem ostatním.
Možná je to právě tento trend, který je odpovědný za to, že ztrácíme víru, že se vytrácí schopnost vnímat naši roli ve vesmíru, odmítáme být
pokornými a respektovat sama sebe jako druh.
Vždyť dnes jediní, kdo soustavně hledí vzhůru,
jsou vlastně jen astronomové, klimatologové, ornitologové a děti při pouštění draků (a to obvykle jen
na podzim). My ostatní jsme na tuto komunikační
spojnici rezignovali; namísto hledání, pokory a pohledu vzhůru, namísto soustavného usilování o komunikaci s podvědomím, jsme přehodili výhybku
a zafixovali pohled výlučně na pozemské aspekty
našeho života.
Formu jsme nadřadili obsahu. Z toho plyne i
naše chápání času, kde vše se žene kupředu, a co
bylo, nemá valné hodnoty a významu. Jediné, co
platí, je to, co je právě teď a nyní – a pak to, co
bude. Ekonomický redukcionismus, potlačení člo5
ORL 2014-7
OHLAŠUJE SE SPOLEČENSKÝ KOLAPS
věka, jeho duše a člověčenství, destilace naší podstaty na „má dáti“ a „dal“ či na růst hrubého domácího produktu nám možná brání v našem úsilí
o stabilitu a vyrovnanost. Vždyť jaké můžeme například jmenovat stavby z poslední doby, které by
měly značný symbolický a duchovní aspekt? Vše,
co jsme začali v nedávné době vytvářet, má za cíl
primárně funkci, ekonomickou rozvahu a zisk.
Má přání
Jde přirozeně o můj osobní dojem. Mám zkrátka
obavu, že pokud se nám nepodaří znovu najít cestu
k nám samotným, znovu nabýt schopnost vnímat
spojnici mezi světem naším a světem nás přesahujícím, mezi světem „tady“ a světem „nahoře“, o
mnohé z dobrých scénářů dalšího vývoje se můžeme dobrovolně připravit. Není snad lidská historie dokladem toho, že lidský duch se dokáže vyrovnat i se zdánlivě neřešitelnými problémy? I proto
náš dnešní svět, v němž jsme denně přesvědčováni
o tom, že lidského ducha lze potlačit či znásilnit
materiálnem, nepředstavuje nic jiného než další
výzvu člověka.
Pokud přestaneme sami sobě upírat a popírat
symbolismus „cesty vzhůru“, pokud se nám podaří
obnovit naši vrozenou schopnost vnímat řád věcí a
být pokornými, uvědomit si naše kořeny a zase za
ně začít bojovat, může se stát, že „Havlova blbá nálada“ pomine. A my se začneme více zajímat o svět,
který nás obklopuje, a hledat odpovědi, jež nemusí
být ani moc politicky korektní, ale zato mohou stát
mnohem blíže podstatě. A třeba se i touha zanechat něco, co nás přežije, stane módní. Ale to už je
asi sci-fi.
problémů. Jako archeolog a egyptolog musím dodat, že ve značné oblibě je i zpochybňovat význam
historického bádání. Domnívám se však, že jejich
společenská a vědecká relevance je značná, ne-li
strategická.
Isaac Asimov je pravděpodobně znám zejména
jako autor slavné Nadace. Její děj se odehrává v
daleké budoucnosti a začíná přednáškou matematika Harryho Seldona o možnosti predikce možných budoucích vývojových cest meziplanetární
civilizace na základě studia minulých dějů a procesů. Seldon postupně vyvine obor zvaný psychohistorie a poměrně přesně odhaduje to, co jeho civilizaci čeká. Výhoda jím vynalezeného oboru tkví
zejména v tom, že umožňuje sledovat minulé procesy v jejich celistvosti, od začátku do konce. A to
je přesně to, co historické bádání včetně archeologie a egyptologie dělají.
Samozřejmě lze namítnout, že každý člověk jako
individuum je jiný. Když vedle sebe postavíme deset lidí, jejich společné charakteristiky už začnou
být jasnější. A když jich bude sto, tisíc a více,
zjistíme, že jejich chování má zákonitosti a určité
pravděpodobnostní scénáře. Je přirozené, že lidské
bytosti nefungují zcela přesně podle matematických vzorců, ale to není na škodu. Díky tomu obdivujeme konkrétní umělce nebo vědce.
ZDROJ
Ohlašuje se společenský kolaps
Miroslav Bárta
Kolapsy v nás
Faktory, které věda identifikuje ve všech případech
kolabujících států, civilizací a kultur, přesně odpovídají kritickým příznakům naší doby.
Studium kolapsů má v českých zemích již několikaletou tradici počínaje sympoziem konaném v
roce 2006 (publikace vyšla o rok později) a prozatím konče právě vycházející publikací, kterou jsem
společně s historikem M. Kovářem a třicítkou renomovaných českých vědců nazvali Kolaps a rege-
Dnes je spousta věcí v módě – výrobky firmy
Apple, indická a mexická kuchyně nebo takzvaná
politická korektnost zatemňující pravou podstatu
6
ORL 2014-7
OHLAŠUJE SE SPOLEČENSKÝ KOLAPS
nerace: cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností (Academia 2011). V tomto počínání jsme vycházeli z
předpokladu, že jsou-li v minulosti jisté společné
trendy a procesy, nejobjektivnější cestou k jejich
identifikaci a analýze bude přizvat k práci na kolapsech v různých civilizacích a společnostech pokud možno naprosto nespojité společenství badatelů, kteří se de facto ani neznají.
A výsledek byl naprosto přesvědčivý. Přes veškeré obavy organizátorů konference či editorů publikací se ukázalo, že schéma vývoje civilizací je v
mnoha směrech podobné, srovnatelné a v lecčems
vypovídá o nás samých a naší současné civilizaci.
Nejdůležitější je říci, že kolaps je mýtem, a to
mýtem zřejmě vůbec nejstarším. Lidé se vždycky
zabývali tím, co se stane, když něco zanikne. V lidských společnostech se to má tak, že každý kolaps – starověký Egypt jich zažil za několik tisíc
let nepřetržitého vývoje několik – navozuje a ve
skutečnosti podmiňuje nový vývoj. Kolaps (možná
by bylo lepší používat slovo transformace) je obdobím, které přichází náhle a je výsledkem stále
se zrychlujícího principu přerušovaných rovnováh.
To zjednodušeně znamená, že společnost, která
spěje ke krizi nebo kolapsoidnímu stadiu, prochází
krizovými úseky, které se střídají s obdobími relativního klidu (stáze). Ovšem frekvence jejich střídání se pozvolna zvyšuje.
V průběhu vlastního kolapsu se zásadně mění
stávající struktury, nastává zjednodušení komplexity (složitosti systému a značný úbytek vazeb mezi jeho jednotlivými komponenty). Pokud
se společnost ocitne v takovém nerovnovážném
stavu, obvykle stačí, aby se vyskytl vnější podnět
a celý systém se hroutí. Mezi tyto podněty mohou
patřit klimatické změny, které jsou ostatně součástí života planety Země, etnické migrace, interakce s jinou, ne nezbytně vyspělejší civilizací. Jejich počet může být značně vysoký.
Jedno je však jisté, principy nepřestaly fungovat,
protože máme penicilín, atomovou bombu, nejmodernější BMW nebo politiky, kteří nás všechny
přede vším ochrání, dáme-li jim hlas.
transformací kultur a civilizací prioritu. A naše výsledky ukazují, že lze formulovat mnohé zákonitosti, které vycházejí z konkrétních a mnohaletých
výzkumů, a nejsou tedy jen bohapustou myšlenkovou akrobacií.
V okamžiku, kdy určitý sociální organismus zaniká, nastává několik vzájemně propojeným krizím. Státní útvary mají své vlády a administrativní aparát se specifickou vertikální strukturou,
území státu je spravováno delegovanými zástupci.
Páteří fungování takového organismu je uchovávání a přenos informací a výběr daní. Fáze, kdy se
stát ocitne v krizi, se dá identifikovat pomocí několika hlavních faktorů. Těmi jsou:
Příznaky kolapsu
Jak přežít kolaps?
• krize identity/věrohodnosti (to, jak je vládnoucí skupina akceptována a považována za
legitimní),
• krize participace (kdo a jak se podílí na správě
státu),
• krize prostupnosti (schopnost efektivní kontroly fungování státu),
• krize legitimity (otázka autority a schopnosti
prosadit rozhodnutí),
• krize distribuce (efektivity přesměrovávání
ekonomických zdrojů).
Doprovodnými faktory jsou pokles vzdělanosti,
duchovní vykořeněnost, relativizace hodnot, neschopnost vybírat daně nebo zásadní pokles distribuce relevantních informací. Příznačným fenoménem je také nepotismus a hypertrofie zájmových
skupin – prostoupení státní administrativy příbuzenskými a/nebo zájmovými skupinami. Vrcholem
všeho je exploze mandatorních výdajů, které se vymykají jakékoli kontrole.
To jsou příznaky, které identifikujeme vesměs
ve všech případech kolabujících státních útvarů. A
většinou státy v tomto terminálním stadiu reagují
tak, že se tvrdošíjně snaží „vylepšovat“ stávající,
značně ochabující struktury. Nepochybně tím volí
nejhorší řešení z možných. Mluvíme zde o kolapsu
doby stavitelů pyramid v Gíze, nebo o některém ze
současných států?
Nejnovější archeologická bádání (a věřím, že k Pokud uvedené úvahy (vzhledem k vyhrazenému
nim patří i česká egyptologie) učinilo z analýzy prostoru značně zjednodušené) aplikujeme na naši
7
ORL 2014-7
OHLAŠUJE SE SPOLEČENSKÝ KOLAPS
dnešní situaci, můžeme například dospět k závěru,
že se nacházíme ve fascinující době, kdy se můžeme dočkat změny paradigmatu. Ze stávající situace našeho, ale i jiných států vyplývá, že jejich aktuální situace je nereformovatelná. Jediný
způsob, jak minimalizovat ztráty v rámci procesu
transformace, je začít s dekonstrukcí nynějšího
systému a nahradit ho novým – vylepšování stávajících struktur může mít pouze dočasný účinek
stejně jako například ad hoc škrty bez dlouhodobé
strategie.
Nebylo by na místě uvažovat o novém konceptu
státu pro 21. století? A pokud ano, jaké funkce by
vlastně měl efektivní a funkční stát mít? Jak se stát
řízený nynějšími principy může postavit vlivným
zájmovým skupinám a nadnárodním korporacím?
Je možné reformovat současnou politickou scénu
založením další politické strany, nebo je třeba využít jiných možností? V každém případě však v duchu evolučního pojetí nevyhnutelně platí, že současný koncept státu bude nahrazen jiným, stejně
tak současný model demokracie či například povinnost státu garantovat důchody (dlouhodobě totožné se sci-fi). Ale to je již téma na jiný – a rozhodně ne politicky korektní - esej.
Možná je na místě jedna relativizující úvaha.
Doposud jsme se zabývali popisem faktorů, které
doprovázejí kolabující státy. Nicméně podstata
krize se obvykle skrývá ve fenoménech, které na
počátku vývoje způsobily vzestup toho kterého
státu. Ve starém Egyptě například stavby megalitických projektů, které byly významným symbolickým znakem postavení elity, stimulovaly rozvoj byrokratického aparátu, propracovávání výběru daní, rozvoj technologií a přenosu informací.
Na konci však vedly k obřím mandatorním výdajům na jejich provoz a vydržování bující vrstvy
úřednictva; nejsilnější rodiny si rozparcelovaly stát
a jednotlivé segmenty státní správy.
Pokud chceme pochopit, co nás čeká, musíme
tedy dobře poznat i fenomény, které nás dovedly
na vrchol. Historické bádání má tu výhodu, že je
schopné tyto procesy pojmout v jejich celistvosti
od začátku do konce. A jestliže z nich něco vyplývá,
pak to, že kolaps se dá přežít. Otázkou jen je, jakou
cenu jsme ochotní zaplatit. Jde také o to, nebát se
kolaps pojmenovat. Tím, že něco krásného končí,
něco krásného i začíná, jak věděl již slavný český
básník Jaroslav Seifert.
ZDROJ
8
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
Terence McKenna - Lectures on
Alchemy (2/4)
of the produce with his rays as it were with mighty
hands, plucking the sweetest odors of the plants,
even so we too, having received into our own souls,
which are plants of heavenly origin, the efflux of
God’s wisdom must in return use his service for all
which springs up in us.”
Now, this conception that the human soul is a
plant is a unique idea. I don’t know of another tradition, Those of us who were in Ojai heard Johanes
Wilbur(sp?) talk about how, among the Amazon
Indians, the wural(sp?), men actually marry trees.
They actually take trees as their wives, a tree, and
it is a man’s job throughout his life to take care of
this tree with the same tenderness and affection
which he lavishes on a living wife. This is a more
radical conception than that. This is the conception that the most important part of us is a plant.
I’m still back in the last lecture we shared on
It reminds me of the joke that I occasionally make
plant intelligence. So I’m listening to all this diviin these groups, the notion that animals are somenity of man and wondering where the position of
thing invented by plants to carry them from place
the plant realm or the planning(?) was. There was
to place. Well, according to this, that’s right on. So,
one section where you read that, so…
the sensitivity to the vegetative nature is so great
Yes. This is the opening of book 12 and this
that it raises the plant to be the pith essence, the
is a heavy Mandaean sensitivity, this sensitivity
soul of man, the brother of God! So you see the
to life. This whole cosmos, and notice how this
valuation of the vegetative universe is of an extretranscends even the Buddhist point of view bemely radical type.
cause in Buddhism plants have no soul, this is a
tremendous failure in the Buddhist perception as
far as I’m concerned, o.k., this is book 12 - ” Now
this whole cosmos, which is a great god and an
image of he who is greater and is united with him
and maintains its order in accordance with that
will, is one mass of life and there is not anything
in the cosmos, nor has been through all time, from
the first foundation of the universe, neither in the
whole, nor among the several things contained within it that is not alive. There is not, and has never
been, and never will be in the 10cosmos, anything
that is dead. For it was the father’s will that the
cosmos, as long as it exists, should be a living being and therefore it must needs be a God also. How
The upper echelon of humanity that was given
then, my son, could there be dead things in that the mind, was that predetermined at birth or can
which is a God, in that which is an image of the someone develop a mind?
father, in that which is one mass of life. Deathness
No, it is not predetermined. It is something that
is corruption and corruption is destruction. How is acquired through cultivation of a relationship to,
then can any part of that which is incorruptible be in the hermetic language, nous, the higher mind,
corrupted or any part of that which is a God be and in the Gnostic language logos, the informing
destroyed.” And there are other passages. Ah, this spirit. Nothing is predetermined in the hermetic
is a good one. This is book 18, ”For as the sun, who system because through magic we can overcome
nurtures all vegetation also gathers the first fruits the energies of cosmic fate. This is the great good
9
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
news of hermeticism, that we are not subject to
fate. We should probably talk a li琀le about this logos concept. This is something which seems very
alien to modern people unless they are psychedelically sophisticated. The logos was the sine qua
non of Hellenistic religion and what it was was an
informing voice that spoke in your head or heart,
wherever you want to put it, and it told you the
right way to live. You get this idea even in the later Old Testament where it’s said that the truth of
the heart can be known. It’s no great dilemma to
know good from evil, you simply inquire of your
heart, ”is it good or evil?” and you will discover
a voice which will tell you and all the great thinkers of this Greco-Hellenistic period sought and
cultivated the logos. Plato had his demon. Everyone sought the informing voice of the nous, that’s
what it’s called in Neo-Platonism and then in hermeticism and then in Gnosticism, the logos.
For modern people, well no, for me, the only
way I’ve ever had this experience is through the
presence of psychedelic substances and then it is
just crystal clear, there’s just no ambiguity about
it. Somehow, it’s possible for an informing voice
to come into cognition that knows more than you
do. It is a connection with the collective unconscious, I suppose, that is convivial, conversational,
that just talks to you about the nature of being
in the world and the nature of your being in the
world. It’s puzzling to us because it seems so remote, for us a voice in the head or the heart is
pathology and you may know the famous story
of, in the first century, some fishermen were off
the shore of the island of Argos in the Mediterranean Sea and they heard a great voice from the
sky and the voice said, ”great Pan is dead.” Well,
people like Lactantius and Euseibus, these patristic fathers, the people who built Christianity, who
took the Gospels and turned them into a world religion, they took this annunciation from the sky of
the death of Pan as the annunciation of the change
of the Aeon.
By the Aeon, I mean these roughly 2,000 year
periods that are associated with the equinocial
procession. Do you all understand how this works?
That over 26,000 years, the helical rising of the
solsticial sun slips slowly from one house to another and around AD100, there’s argument because
these things are never precise, the age of Picses be-
gan and the previous Aeon ceased and the cosmic
machinery, the great gears of the largest scale of
the cosmic machinery, clicked past a certain point
and into the age of Picses and this was then taken
as very fortuitous for Christianity because Christ
was associated with the sign of the fish and it was
seen as a Picsean movement. I believe that it’s entirely possible that the logos in that rough moment in time fell silent and it has been silent for
2,000 years so what we have is the exegesis of text
and Noetic archeology of the sort we’re carrying
on here. Now, a phenomenon as trivial and hyped
on(?) as channeling can be seen as the reawakening of the logos. The long night of Picsean silence
is ending and the spirit of nous is again moving in
the world, speaking in the minds of the adepts and
the heirophants who have the techniques and the
will to connect with this stuff. I don’t know how
I got off on that. But obviously this kind of literature can be seen as the last message from the fading logos. The last statements before the change
of the Aeons rendered this control language very
difficult and non-intuitive and somewhat incomprehensible.
Reading…you broke off, and I had a puzzlement
about the use of the word mind. What, in this context, does this refer to?
It’s Sco琀’s translation of this word nous. It simply means this universal, permeating intelligence.
The statement there is that it is only available
to an elite through…
Through asceticism and desire, intent. There are
proscriptions, they lived a life of purity, although
their definitions of purity varied widely.
Man is brother of God and yet we have to earn
it. This seems kind of a denial of that.
That’s right. This persists right up to this moment. The quote I always love is from Thomas
Hobbes’ Levaithan. Hobbes was the great theoritician of modern government and social systems
and he was basically a paranoid S.O.B. and he says
in the Levaithan ”man to man is likened to an
errant beast and man to man is likened to a god.”
It’s absolutely true, you know, our noblest aspirations and our most hideously dehumanizing activities take place in the context of our relationship to
other people. This is what the alchemists were trying to do - separate the gold from the dross. They
were trying to take the errant beast, and when we
10
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
look at alchemical art we will see dragons, dogs,
pigs, we will see the errant beast and we will see
the angelic beings that are trying to be separated
out of our nature. This is within each and every
one of us. Man to man is likened to a god and man
to man is likened to an errant beast.
cess…pieces, the nous or the intellect of the higher
mind grasp things in totality. It doesn’t engage in…
In reseosination(?). You raise an important point
which further complicates the picture, but it’s
how it was, folks. The reference here is to NeoPlatonism which is a kind of parallel tradition to
what we’re talking about. Plato had at least a
couple of phases in the evolution of his thinking.
The young Plato is a rational thinker but the later Plato, apparently a昀er he fell under the influence of Pythagorean schools, becomes a fullblown mystic and then in the late Roman empire,
almost a thousand years a昀er Plato, we have to
remember, in our minds these people get squeezed together like they could all have dinner together, but Plotinus is as far from Plato as we
are from King Connaught so you have to bear
in mind the scale of history. But, so 900 - 1,000
years a昀er Plato a Byzantine school of philosophy arouse around Porphery, Plotinus and Procelus as the major exponents and they worked with
the late Plato and elaborated a beautiful mystical
cosmology. This is what I did a workshop on here
a year ago and many of those ideas and terms parallel conceptually the stuff in the Corpus Hermeticum and if you’re of a certain intellectual bent
you may find yourself more comfortable with the
Neo-Platonists than this. This tends to be emotional, evocative, poetic and while there’s great poetry in Plotinus there’s also very tight thinking
that goes along with it.
This question has to do with mind. According
to my understanding of some of the Platonic
tradition and Neo-Platonic thought, this has to
do with the divided line in Plato. You can divide that line…into five stages of knowing. You
start with the senses as being agency or avenue,
knowing something about something like contact… most external form of knowledge…the level
above the senses is designated as the instincts, it’s
an inactive knowing, in that sense a biologically
active knowing that we have. The third stage is described as sometimes estimation, this is, an approximation(?), yes, this characterized mainly sort of
logical activity and then the next level of cognitive
activity is reason and this reason is not the type of
reason we normally engage in, it’s a very different,
a very creative type of activity. Above the reason
is what they call intuition or intellect or nous and
that’s put in as the fi昀h…
And would that be revelation?
Reason is a creative activity and one can generate and think things through with creative ability.
One goes through activity and stages of the activity and things(?) transpire over time and one comes to complete understanding of the thing one
And there are other traditions, I’m making it
is trying to grasp and sometimes that’s described as discursive activity although the logical acti- simple for you, there was a whole tradition called
vity is discursive. So you’re moving through a pro- the Caldean oracles and this was a collection of
11
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
100 or more fragments all of which were the great
commentaries of Eusebius in 30 volumes. The Amblicus(?) is one of them. That’s all lost, we don’t
have that material and it is in a way the most mysterious of these traditions because it just didn’t
survive and it may be that that, the Caldean
Oracles is the missing link to push this stuff several centuries back into time because the Caldean
Oracles may actually be pre-Platonic. There’s considerable evidence of that. But these are very arcane ma琀ers. You have to give yourself over to a
lifetime of learning these languages and the philology of these languages to penetrate this stuff.
temptation of St. Anthony, it’s an excuse to describe these temptations in all their sensual richness and erotic kinkiness. It’s a wonderful way to
absorb this material.
Somebody else raised the point of the elitism, of
an elite group of people. And if one considers a society like the one you had in Alexandria, or some of
the other centers, the only people who really had
access to this were first of all people who had money and who were well educated and could read
so already you had an elite group…
Yes, definitely. What survives from a civilization
is it’s literatures and these literatures are usually
the production of an elite. We have to remember,
don’t have any illusions about the Roman Empire.
I always think of the wonderful description, I don’t
even know why it’s there, Boris Pasternac, in Doctor Zhivago, goes off on a riff about Rome and he
describes it as a bargain basement on three floors. This was an empire that lived by human cruelty. It was on the backs of slaves that this airy,
intellectual speculation was based. It was a tremendously pluralistic society but that pluralism
was maintained by standing armies of enormous
size and policies of occupation of enormous cruelty. Because of our relationship to the Christian
tradition we’re aware of such things as the Zealot revolt of 69 and the reign of Herod Antiochus
in Jerusalem, but that was just one li琀le corner
of the empire and in Armenia, in Gaul, in Spain,
in North Africa, military governments were carrying out outrageous suppressions of native populations, it was not a pre琀y time to be alive. And
what comes down to us then is the yearning to escape. No wonder these people saw the earth as a
cesspool and a trap because that’s what it was for
them. Our own age is very similar. We do not have
slavery but we suffer under propaganda -mass manipulation of ideas and the degradation of exploitation of the third world on a scale the Roman
Empire couldn’t even dream of. So, there is a great
affinity.
If any of you are interested in this kind of thing,
I highly recommend a book by Hans Jonas called
The Phenomenon of Life. It’s a book of philosophical essays but there’s one essay called ”Gnosticism
and the Modern Temper” in which he shows that
once you take Gnosticism and dump all the angels
and all the star demons and all the colorful bri-
Neo Platonism was Byzantine, basically Constantinople. The Hermetic Corpus was largely Alexandrian. There were also Christian Platonists in
Alexandria. There were certain centers: Rome, Alexandria, Byzantium, Heliopolos in Egypt was a
cult site that was maintained for a very long time.
If you’re interested in this stuff but don’t like
to absorb it this way, Flaubert, of all people, the
Flaubert of Madame Bovary, wrote an incredible novel called The Temptation of St. Anthony
in which he describes second century Alexandria
in a fictionalized form and gives you a real flavor for the intellectual complexity of the Alexandrian world. Christianity had not yet gelled, it was
many things, so you not only have Gnostics of
five or six schools: Simonists, Valentinians, Baselideans and so forth, but you also have Christians,
a numbers of cults calling themselves Christians,
who were in fierce competition. Docetists, Montanists, and later Nestorians. There were Gymnosophists from India, people who were actually carrying yogic doctrines into the Mediterranean world,
plus you then have all the surviving cults of the
older Egyptian strata, the Cults of Isis, and Seville, and Dionysus, and Adonis, it just goes on and
on. The richness of this intellectual world is very,
there’s nothing comparable in our experience and
it shows the passion with which people were trying to understand the dilemma of a dying world
because this is what they were confronted with.
The intellectuals of the empire could feel it all slipping through their hands. Flaubert gives a wonderful picture of this. Flaubert has a very romantic streak. It’s like smoking hashish, reading this
book - the a琀ention to fabrics, architecture, food
and odor. And because the subject ma琀er is the
12
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
cabrac of late Roman thinking what you have is
a thorough going existentialism completely compatible with Jean Paul Sartre, Jean Genet, and the
kind of intellectual despair that characterized the
post WWII generation in Europe. Heidegger is thorough goingly Gnostic in his intentionality, it’s just
that the language is modern and stripped of this
magical thinking and by being stripped of this magical thinking in a way modern, the modern resintion(?) of that state of mind is even more hopeless
and disempowering.
ning of the tide because even though the first 100
years of evolutionary theory was fantastically concerned to eliminate teleology, eliminate purpose,
nevertheless nobody ever understood that except
the hardcore evolutionists. To everyone else, evolution meant ascent to higher form. I once heard
someone say ”if it doesn’t have to do with genes, it
ain’t evolution.” Well, that’s a tremendously limited view of what evolution is. The inorganic world
is evolving, the organic world is evolving and there
the currency is genes but also the social and intellectual world of human beings is evolving and
there the currency is not genes but means so that
idea carries with it the implication of ascent to
higher form and correctly broadened and understood becomes permission to optimism and to the
kind of hope that these folks were trying to articulate.
…the concept of mind as something that is a琀ainable and not necessary is a separation and therefore for me it’s a lie and so I want …I don’t know,
I assume there are many different definitions of
mind, I don’t mean functions of mind, I mean definitions of mind, and I’m toying now with the notion of meshing of the notion of mind and the notion of logos. For logos is, and it seems to me that
mind is, if it is available through trial then we’re
back in a separation…and this is to me a false separation
Yes, you’re right, but it’s a separation necessary
for philosophical discourse, that’s why philosophical discourse is not the top of the mountain. Language itself is the process of making distinctions
that are false. This is why all language is a lie.
This is why the ultimate truth lies in something
unspeakable but the ascent to the philosophical is
through this kind of philosophical analysis.
Language is only the vehicle…
Well it’s the vehicle but eventually there’s no
road and you have to park the vehicle and get
out and walk, and that’s the journey. Plotinous,
the great Neo Platonist has this wonderful phrase.
He calls the mystical experience ”the flight of the
alone to the alone.” I love this image. It’s so uncompromising and it’s about as true as something can
be and still move in the realm of language, because
it’s saying: finally words fall away and finally there
is only that which cannot be said. Many of you
who’ve stuck with me know that I love to quote
Fortunately, I think we’re moving out of the shadow of that, but I’m 44 years old, I grew up reading those people and it made my adolescence
much harder than it needed to be. I mean, my god,
there wasn’t an iota of hope to be 14found anywhere. That’s why, for me, psychedelics broke over
that intellectual world like a tidal wave of revelation. I quoted to you last night Jean Paul Sartre’s statement that nature is mute. Now I see this
as an obscenity almost, an intellectual crime against reason and intuition. It’s the absolute antithesis of the logos and much of our world is ruled
by men, older than I am, who are fully connected
into that without any question and they just think
that the rest of this is just namby pamby ecological
so昀heartedness of some sort. There is no openness
to the power of Bios, to the fact of a living cosmos.
This is what Rupert Sheldrake is always trying to
say. The reinvestuture of spirit into ma琀er, the rebirth of the world soul is a necessary concomitant
to what we understand about the real nature of the
world. In a way, the theory of evolution, which was
born in the 1850s, was the beginning of the tur13
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
this poem by this obscure poet who died in the
trenches in France in the first World War, Trumble
Stickney, and he wrote a poem called ”Meaning’s
Edge” and the punch line goes like this ”I look over
meaning’s edge and feel the dizziness of the things
you have not said,” and I think that every one of
these weekends, this is the effort - to carry you
to the edge of an abyss and then push you over
into the dizziness of the things unsaid and they
will always be unsaid.
Wi琀genstein, God bless him, had the concept
of the unspeakable. He said ”philosophy operates in the realm of the unspeakable but eventually we must confront that which cannot be said.”
The dizziness of things unsaid, and there’s where
real authenticity then flows back into the world of
community and speech but it comes from a place
of u琀er silence and unsayability. How could it be
otherwise? What hubris would it be to expect that
the small-mouthed noises of English could encompass being. That’s a primary error that all philosophy chooses to make at the beginning of it’s enterprise in order to set up shop at all. No, these are
lower-dimensional slices of a reality that is ultimately unitary, ineffable, unspeakable, and dazzling.
Philosophical discourse is verbal and mental
masturbation?
Absolutely. Masturbation, because it’s, there’s a
pun here, it’s autopoetic, it is completely out of
yourself, there is no union with the other and the
other is what you’re always trying to get to. The
other is a common term in these literatures. The
other is that which cannot be fully known. I always
like to quote the British enzymologist JBS Haldane, who made a wonderful statement. He said,
”the universe is not only stranger than we suppose, it is stranger than we can suppose.” That’s
a dizzying perception. It’s one thing to think it’s
very strange. It’s another thing to think it’s stranger than you can suppose. You may suppose and
suppose and suppose and you’ll fall so short of the
mark that it’s absurd. That’s what it means to be in
the presence of a mystery. The modern word mystery translates out to unsolved problem. That’s
not what a mystery is. A mystery is not an unsolved problem. A mystery is a mystery and raciocination(?) can exhaust itself and make no progress
with it and that’s what’s at the core of our being
and that was what was at the core of this ancient
perception. These were thoroughly modern people. They were shoved up against the same things
that tug at our hearts and our minds and our souls
and beyond that there’s not a whole hell of a lot
that you can say about it.
I just wanted to add that the idea of the earth as
a living organism makes an appearance in psychology at the end of the last century with Gustave
Fechner who survives in footnotes of textbooks
as the father of experimental psychology. I read
a book about the soul life of plants also and that
whole part of his work is u琀erly ignored… influenced anybody but William Jameson
This is an idea that will not die but it’s practitioners end up in footnotes. They do not have a
happy fate. Certainly Henri Birkson, with his idea
of the elan vitale, this is an effort to preserve the
idea of a world soul and yet the fate of Birkson, his
influence on modern philosophy is certainly minimal. Alfred North Whitehead is my great favorite. I think that he’s the cat’s pajamas and he has
this idea of the living cosmos - that life and vitality extend right down to the electron yet in spite
of his mathematical contributions, the fact that he
wrote Principia Mathematica with Bertrand Russell, Whitehead is not taught. I think there’s one
university in this country where they take him seriously. Modern philosophy is a desert for my money. Who cares about it? Nobody cares about it.
Who’s living their life according to the perceptions of modern philosophy. Nobody, as far as I can
see. But yes, vitalism was this impulse in biology
that persisted right up to the 1920s with embryologists like Dreche and his school and mechanical
biology has been at great pains to suppress that.
That’s why Rupert Sheldrake is such a breath of
fresh air, because he can be seen as a person carrying the vitalist message back into science. His new
book on the greening of science and nature is nothing more than a manifesto for the re-recognition
of the presence of the world soul.
What about the Native Americans, their philosophy?
Yes, well, Aboriginal people, not only the Native
Americans but the tribes of the Amazon, if you
live next to nature this is such an overwhelming
perception that it’s never called into question. But
you see we, most of us, trace our civilization to de14
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
tellectual machines and se琀ing their gears going
and seeing how it works and hopefully when we
recover, we’re like amnesiacs, people who don’t remember who they are or where they came from,
we just wander mumbling through the streets
of our cities foraging through garbage cans and
frightening other people and yet if we could wake
up, and archeology and the rebirth of an awareness of the Goddess and the pushing of science to
the point where it’s irrational foundations become
clear - this is all part of an awakening, an archaic
revival which will then make us part of the living
world and not a disease, a parasitic force upon it.
It struck me that one comment you read there
talked about the creation of the world. It said the
elements were brought forth and at first I was
thinking earth, air, fire, and water but I was thinking in relationship to some other…of life that…being, life, and intellect and being, life, and intellect
are what that come into manifestation from the
one who pours forth the world and creates the
world and those are the first elements that come
into existence - being, life, and intellect. Life itself
is an element of the cosmos as it were. It’s an irreducible aspect of things and you’re paying respect
to the fact that life is an omnipresent thing in the
foundation of things. It’s one of the elements.
I think that in one of the other things I read it
said that everything that exists, that ever has been,
that ever will be, is alive.
I’ll read a bit more of this. This refers to the
theme I touched on a li琀le bit last night of the importance of the imagination and how I think that
our destiny lies in the imagination. ”God is ever
existent and makes manifest all else. But he himself is hidden because he is ever existent. He manifests all things but is not manifested. He is not
himself brought into being in images presented
through our senses but he presents all things to us
in such images. It is only things which are brought
into being that are presented through sense. Coming into being is nothing else than presentation
through sense.” This is so thoroughly modern, it’s
staggering. For 1,500 years people couldn’t say
anything that clearly. ”It is evident then that he
who alone has not come into being cannot be presented through sense and that being so he is hidden from our sight. But he presents all things to us
through our senses and thereby manifests himself
sert dwellers who invented agriculture which lead
to surpluses so then we had to build walled enclosures to defend our surpluses from starving neighbors and we’re talking 6,000 BC at Jericho for
this kind of stuff. So,we have been cut off from the
natural mind longer than any other group of people on earth. This is how we’re able to carry out
the demonic, in the negative sense, reconstruction
of the world that we have. If there is a sin then
we have sinned. Robert Oppenheimer said beyond
all rational argument the physicists have known
sin and it’s because they reached into the heart of
ma琀er without reverence and their greatest trick
was to call down the light that burns at the center
of stars and they call it down to the test centers of
the deserts and onto the heads of our enemies, if
necessary. But this is a cosmic sin, it’s an abomination. It’s the story of Western Civilization.
The first great error was the urbanization, well,
I don’t know, the first great error, the invention of
agriculture was a pre琀y staggering bad turn, then
urbanization and then a piece of bad luck which
we didn’t need to befall us was the invention of
the phonetic alphabet. And with the invention of
the phonetic alphabet we moved away from symbolism and lost even the symbolic connection to
the world and that happened with the evolution
of Demotic Greek and even earlier languages - linear A and B and that kind of stuff. McLuhan talks
a lot about this. We live in a universe so alienated that we can barely conceive of the way back
but hopefully. Archeology is a wonderful thing. We
are actually digging into the stratographic layers
of our past and reconstructing these ancient in15
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
through all things and in all things and especially
to those to whom he wills to manifest himself. For
though thought alone can see that which is hidden inasmuch as thought itself is hidden from sight and if even the thought which is within you
is hidden from your sight, how can he, being in
himself, be manifested to you through your bodily
eyes. But if you have power to see with the eyes
of the mind then, my son, he will manifest himself
to you, for the Lord manifests himself ungrudgingly throughout all the universe and you can behold
God’s image with your eyes and lay hold on it with
your hands.”
To my mind, this is permission for the psychedelic experience. We lay hold of the ineffable through
the eyes. ”If you wish to see him, think on the sun,
think on the course of the moon, think on the order of the stars. The sun is the greatest of the gods
in heaven. To him as to their king and overlord,
all the gods in heaven yield place and yet this mighty god, greater than earth and sea, submits to
have smaller stars circling above him. Who is it
then, my son, that he obeys with reverence and
awe. Each of these stars too is confined by measured limits and has an appointed space to range
in. Why do not all the stars in heaven run like and
equal courses? Who is it that has assigned to each
its place and marked out each for the extent of its
course.” And then it goes on and on. And then here
is an amazing modern anticipation of modernity.
”Would that it were possible for you to grow wings
and soar into the air. Poised between earth and
heaven you might see the solid earth and the fluid
sea and the streaming rivers, the wandering air,
the penetrating fire, the courses of the stars and
the swi昀ness of the movement with which heaven encompasses all. What happiness were that,
my son, to see all these borne along with one impulse and to behold Him who is unmoved moving
all that moves and Him who is hidden made manifest through his works.” This is an image of the
planets seen from space. It’s absolutely the unified image of our planet. It is, I think, the central
image in this early hermetic thing. This is the unifying, this is as close to an image of what godhead
is that they were able to reach.
This is a shamanic flight that delivers a scientific description of the earth moving in space. This
is wri琀en AD150. This is book five. Nobody had
that in sight until we reach Giordano Bruno and if
you read Giordano Bruno and the Hermetic Tradition you know that Bruno was burned at the stake
and the reason that he was burned at the stake
is because he looked up at the sky and did not
see the stellar shells and the angelic heirarchies.
Bruno had a mystical experience and when it was
over he said, ”the universe is infinite. The stars
go on forever.” That single statement was the intellectual dynamite that destroyed the whole Medieval, Hellenistic, the entire previous cosmological vision was le昀 behind with that single statement. It was such a powerful statement that he
had to go to the stake for that. And we have never recovered from that perception. It was a fundamental perception and it occurred because he
looked without preconception into the night sky
and did not see wheels and demons and angels and
shells of cosmic fate and necessity and he just said,
that’s bullshit, what is there is infinite space, infinite time, the stars are hung like lamps onto the
utmost regions of infinity. This, then, inaugurates
the beginning of modernity and it’s a perception
that arose on the foundation of all this earlier thinking.
Here’s another passage on the imagination. Yes?
Is the implication that there’s a meditation that
one does where one tries to go inside and see this
universe on a cosmic scale. Is the implication that
their practice was somehow…
Well, the practice, we know a lot less about
that because there was much secrecy around this.
What we have is the philosophical discourses.
When we talk about alchemy this a昀ernoon you’ll
see that there the technique becomes projection
onto ma琀er. That you enter into a kind of self hypnosis wher, by having what we call naive ontological categories, in other words, not being sure
exactly how much of mind is in ma琀er or how
much ma琀er is in mind, you can erase the boundary between self and world and project the contents of the unconscious onto chemical processes. What went on in the early stages we don’t
know. The Trismegistic Hymns are largely as you
see them here, philosophical discourses. There was
stress on diet and purity. Asceticism was typical of
the hermetic approach. In Gnosticism it went one
of several ways. There were schools of Gnosticism
16
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
hand it off. It shows how thorough going their rejection of the world was, how contaminated they
felt themselves to be by the material world. But
you also had, as I mentioned, optimistic schools
that saw nature as something to be perfected and
said, ”man has been set on the earth not to reject
it but to perfect it” and utopianism, the belief that
one can create a perfect society, it goes back into
these hermetic ideals. Because the idea was that a
perfect society could be the goal of the alchemical
work.
Let me read you a passage from Giordano
Bruno. This is a wonderful passage from the Picatrix. This was the book of 12th century magical texts that began to introduce these hermetic
ideas and this passage is the core passage that inspired the Rosacrucians and numerous other utopian movements. Here is Frances Yeats, ”Hermes
Trismegistus is o昀en mentioned as the source for
some talismanic images and in other connections
but there is in particular one very striking passage
in the fourth book of Picatrix in which Hermes is
stated to have been the first to use magical images
and is credited with having founded a marvelous
city in Egypt.” And here is the passage from the
Picatrix, ”There are among the Caldeans very perfect masters in this art and they affirm that Hermes was the first to construct images by means
of which he knew how to regulate the Nile against the motion of the moon. This man also built a
temple to the sun and he knew how to hide himself from all so that no one could see him although
he was within it.” Those of you who are scholars in Rosicrucianism know that one of the things
that was always said of Rosicrucians was that they
were invisible. This was how Robert Fludd proved
to people he wasn’t a Rosicrucian, he’d say ”you’re
looking at me so how could I be one?” So, he’s in
the temple but he could not be seen within it. ”It
was he, Hermes Trismegistus, too, who, in the East
of Egypt constructed a city, 12 miles long, within
which he constructed a castle which had four gates within each of its four parts. On the Eastern
gate he placed the form of an eagle. On the Western gate, the form of a bull, on the Southern gate,
the form of a lion, and on the Northern gate he
constructed the form of a dog. Into these images
he introduced spirits which spoke with voices. Nor
could anyone enter the gates of the city except
which were vegetarian and puristic and then, because they felt that man was no part of the universe, that man was somehow hermetically sealed, if you will, hermetically sealed against contamination from the universe, some Gnostic schools
said you can do anything you want. You can have
any kind of sexual arrangement you want, you can
do anything you want. Do not think that you are
part of the universe. And so you had Gnostic schools side by side, some orgiastic and quasi-tantric
and some ascetic. There were Gnostic sects that,
you see because the idea was that light was trapped in ma琀er by the act of procreation, there were
Gnostic sects that only practiced forms of sexual
union that couldn’t lead to union. So there were
presumably exclusively homosexual sects. There
were sects that only practiced anal intercourse. For
them, that was the same as celibacy because the
real concern was not to trap any of the light. And I
don’t seriously advocate this but I think that in our
current situation of overpopulation a li琀le dose of
this kind of thinking wouldn’t be a bad thing. Too
much light is trapped in the organic matrix.
And so these Gnostic sects that were, for
instance, exclusively homosexual or exclusively
practiced anal intercourse, of course they were suicide sects. They disappeared very quickly because
they could only make converts by a missionary
conversion. You didn’t have children, you couldn’t
17
ORL 2014-7
TERENCE MCKENNA - LECTURES ON ALCHEMY (2/4)
by their permission. There he planted trees in the
midst of which was a great tree which bore the fruits of all generations. On the summit of the castle
he caused to be raised a tower 30 cubits high on
the top of which he ordered to be put a lighthouse
the color of which changed every day until the seventh day, a昀er which it returned to the first color.
And so the city was illuminated with these colors.
Near the city there was abundance of waters in
which dwelt many kinds of fish. Around the circumference of the city he placed engraved images
and ordered them in such a manner that by their
virtue, the inhabitants were made virtuous and withdrawn from all wickedness and harm. The name
of the city was Adocetine(sp?).”
practicing a cosmic religion that frees them from
the impulses of cosmic fate. The other thing that
is going on in some of this alchemical imagery is
a kind of subtext of late alchemy, is what’s called
the Ars Memoria, the art of memory, and in fact,
Frances Yates has a book called The Art of Memory
and this is a lost art, literally.
Now, what we’re familiar with from the Platonic literature is a quasi-rational, largely rational
approach to utopian thinking that you get in the
Republic. However, the students of the Republic
will recall that, is it the fi昀h or tenth book (it’s
the tenth), contains the myth of Er, which we went
over in detail in the section I did on Neo Platonism.
The myth of Er is one of the most bizarre and puzzling passages in the entire ancient literature. You
remember Er was a soldier who died, he was killed
in ba琀le but a昀er eight days he returned to life and
then he told a story that is the absolute puzzlement of ancient scholars. It’s highly mathematical, it has to with the spindle of necessity and the
description of some kind of cosmic machine and
all the ratios of the gears of this machine are given
and nobody knows what is being talked about. But
here we have a different thrust. A magical utopianism and the idea of a perfected human society
using magic because these engraved images that
he ordered in such a manner that by their virtue
the inhabitants were made virtuous, that means
he was able to deflect the energies of cosmic fate.
The city was immune to astrological, malefic influence. It was protected and when we talk later
about the alchemical aspirations of the Rosicrucians and John Dee and Frederick the Elector Palatine of Bohemia, we’ll see that this impulse toward
an alchemical kingdom returns again and again.
In a way, utopianism is, the four-gated city of utopian magical dreaming is one version of the philosopher’s magical stone. It’s a kind of diffuse idea of
the philosopher’s stone, but it’s a society in perfect
harmony with fully realized beings living within it
It begins with the Roman orator Cicero and was
practiced up until the early 17th century and what
it consisted of was people, orators, it was considered very bad form to read your speech if you were
an orator and so you had to memorize your speech and there were tricks of memory. The commonest mnemonic trick was to think of a building,
it was called the memory palace, a building that is
familiar to you, I’ve done this myself with the University of California because it’s an area that I’m
very familiar with because I was a student there,
there are many buildings and many hallways and
many floors and what you do is when you make
your speech in your mind you are moving through
the memory palace and at various points you construct what are called emblemata and the idea of
these emblemata is that they be as unusual, shocking, and unexpected as possible in order to be
18
ORL 2014-7
KOMPLOT CENTRÁLNÍCH BANKÉŘŮ? Z TOHO MRAZÍ
memorable to you. So, say you’re giving a speech
about the seven deadly sins. So then luxuria might be for you a nun copulating with a dog and
you’ll set the nun and the dog in a li琀le niche in the
hallway of the memory palace. When you reach
that place in your imaginary journey all these associations will spring to mind and you’ll be able to
give you speech flawlessly. To us, this sounds tortured and particular but it works quite well. One
of the practitioners of the Ars Memoria was Giordano Bruno and he wrote a book called Spaccio
Della Bestia Trionfante, the expulsion of the triumphant beast, and my god, Max Ernst, eat your
heart out, this is a surreal epic read as straight
plain text because that’s not how it’s supposed to
be read. It’s a conglomeration of these mnemonic emblemata that led him on to probably give
a fairly conventional disputation on one subject
or another but there are even old books of these
emblemata that are before surrealism. These were
some of the wildest images that the Western mine
would tolerate.
nerals and stones and animals and you would put
them in a room and then certain tonal modes were
also associated with these things and so you would
play the music, have the flowers present, the minerals present, the invocations and what you were
trying to do was create a microcosm of the macrocosm to draw down this stellar energy. It wasn’t
about the classical Hollywood appearance of demons in a circle, that’s the stuff of Picatrix, the
earlier somewhat less refined style of magic.
Komplot centrálních bankéřů?
Z toho mrazí
Lukáš Kovanda
Belgie se takřka přes noc stala třetím největším
držitelem amerického dluhu. Touto podivuhodnou
skutečností teď zaměstnávají šedé buňky mozkové
– jak by řekl slavný belgický rodák – houfy analytiků po celém světě. Žádný z nich bohužel není
Poirot, a tak zůstává příliš mnoho otazníků
The one thing that we didn’t get into this morning was talking about the astrological side of it.
The role of the Decans. The Decans are these demons, three to a sign, so there are 36 of them,
and this was thought to be an astrological conceit
that went back to Egypt as opposed to the ordinary zodiacal significators which go back to Huran(?) in what is now modern Iraq. These Decans
were the demons that were summoned by these
Renaissance Magi in an effort to control and manipulate fate. You may, if you were paying a琀ention this morning, have noticed that in all the reading I did from the Corpus Hermeticum, there was
really nothing explicitly magical about it. It was
philosophical. There was one mention, I think, of
animating statues in the description of the fourgated city. But it was those magical animation
passages that really captured the imagination of
the Renaissance and they built on that and the
idea, simply put, is that these Decans and zodiacal signs are at the center of associative schemata which include plants, minerals, odors, certain flowers, certain animals, everything had its
Decanic assignation and so if you were involved
with promoting an affair with a woman or something like that then you would do an invocation
to Venus and you would gather the associated mi-
Má to ten Washington ale štěstí. Na sklonku
loňského roku se americká centrální banka rozhodla omezit rozsah svého programu kvantitativního uvolňování. Zahájila tím proces postupného
snižování objemu měsíčních odkupů vládních dluhopisů (a také těch navázaných na nemovitostní
trh, to nyní ale není podstatné).
Investoři po celém světě v té souvislosti zhusta
předpokládali vzestup výnosů z amerických dluhopisů. Ten by pochopitelně značil i růst nákladnosti obsluhy závratného zadlužení vedoucí globální ekonomiky. „Někdo“ však zjevně nechtěl nechat washingtonskou administrativu „ve štychu“.
A podařilo se – výnosy z amerických dluhopisů nejenže nevzrostly, dokonce poklesly. Kdo je
ovšem ten „někdo“? Kdo Washingtonu přispěchal
na pomoc? To je jedno z největších mystérií současné geopolitiky. Jde o shodu okolností, nebo záměr?
Pralinky a dluh
„Někdo“ je oficiálně, „statisticky“ Belgie. Země,
která má skoro čtyřikrát méně obyvatel než Kalifornie, se totiž v oficiální statistice amerického
ministerstva financí najednou ocitá vedle Číny
19
ORL 2014-7
KOMPLOT CENTRÁLNÍCH BANKÉŘŮ? Z TOHO MRAZÍ
a Japonska jako třetí největší držitel amerického
dluhu. Zatím se vědělo o lásce Belgie k čokoládovým pralinkám, nikoli však o jejím zalíbení v americkém dluhu. Nu což. Nyní je třeba s tím vážně počítat. Ještě loni v říjnu držela malá evropská země
americké obligace za 180,3 miliardy dolarů, do letošního března se tento objem více ne zdvojnásobil, když dosáhl 381,4 miliardy dolarů. Belgie, jejíž hrubý domácí produkt jen lehce přesahuje 500
miliard dolarů, tedy za šest měsíců akumulovala
americký dluh za více než 200 miliard dolarů!
Půjčka za oplátku
První z možných vysvětlení má za to, že konečným
investorem je Evropská centrální banka (ECB),
která se tak revanšuje té americké za pomoc z
doby vrcholící dluhové krize eurozóny. Na sklonku
roku 2011, kdy krize eskalovala a hrozil rozpad eurozóny, přinesl Wall Street Journal informaci, že
americká centrální banka provádí kamuflovanou
sanaci evropských bank. Američané tehdy měli
umožnit čerpání miliard dolarů ze svých zdrojů.
Jak již je řečeno, Belgie vystupuje pouze coby List spekuloval, že Evropská centrální banka ta„statistický“ držitel, za nímž je ve skutečnosti prav- kové řešení preferuje, jelikož jí umožňuje obejít
děpodobně skryt někdo docela jiný. S transak- legislativní restrikci spočívající v zapovězení přícemi s řečenými dluhopisy bývá spojováno clea- mého úvěrování komerčních bank z její strany.
ringové středisko Euroclear, které sídlí v Bruselu.
Je pikantní, že v době, kdy je elektronicky evidoPokud tomu tak vskutku bylo, je pochopitelně
ván každý halíř té či oné transakce, ať už na oby- dobře představitelné, že nyní zase evropská banka
čejné účtence za nákup rohlíků nebo na výpisu z „na oplátku“ vychází vstříc svému americkému
osobního účtu, lze ještě zahladit stopy po pohybu protějšku. Výnosy z amerických dluhopisů jsou
částky přesahující roční hrubý domácí produkt dnes o nějakých padesát bazických bodů níže než
celé české ekonomiky. Ale to se právě nyní děje! na konci roku 2013, kdy se, jak již je řečeno, očeŘada pozorovatelů proto usuzuje, že pohyb pro- kával spíše jejich růst. Pokud opravdu Evropská
středků v takovémto objemu musí být posvěcen z centrální banka nakupuje přes belgický účet amenejvyšších míst, tedy musí se jednat o tajnou do- rický dluh, lze vlastně konstatovat, že jsme svědky
hodu, komplot, na úrovni zúčastněných vlád nebo skrytého transatlantického kvantitativního uvolcentrálních bank.
ňování.
20
ORL 2014-7
KOMPLOT CENTRÁLNÍCH BANKÉŘŮ? Z TOHO MRAZÍ
Tři jednou ranou
rické dluhopisy za přibližně 1,97 bilionu dolarů.
Jenže statistika amerického ministerstva financí –
Zajímavé také je, že někteří komentátoři, napří- ta samá, z níž plyne zmíněný pozoruhodný vzestup
klad Wolfgang Münchau z Financial Times, míní, Belgie mezi tři největší světové věřitele Spojených
že Evropská centrální banka je příliš zdrženlivá ve států – uvádí, že Čína drží „pouze“ zhruba 1,27 bisvém boji s deflačními tlaky v eurozóně. Ve světle lionu amerického dluhu. Rozdíl je 700 miliard dovýše uvedeného by taková zdrženlivost byla cel- larů. To nejsou drobné.
kem logická: jestliže banka tajnosnubně uvolňuje
na jednom kontinentu, nezbývá ji už příliš kapaJednou z možností je, že Peking používá právě
city uvolňovat na tom druhém, byť jde o světadíl účty, jako je ten náležející belgickému Euroclearu,
jí vlastní. Geniální by se v takovém kontextu je- k deponování části svého portfolia amerických
vil nedávný návrh profesora ekonomie z Harvardu dluhopisů. To, že Belgie nyní vystupuje jako jeJeffreyho Frankela, aby Evropská centrální banka den ze tří největších světových věřitelů Spojených
v rámci svého potenciálního kvantitativního uvol- států, pochopitelně nutně neznamená, že přímo
ňování (oficiálně žádné kvantitativní uvolňování belgičtí investoři nalezli najednou zalíbení v ameneprovádí) nakupovala americké dluhopisy, nikoli rickém dluhu. Belgii si jen mohla vyhlédnout země
dluhopisy jednotlivých členských států eurozóny. typu třeba právě Číny, aby tam dluhopisy „zaparFrankel argumentoval tím, že při neexistenci spo- kovala“.
lečných evropských dluhopisů se jedná o potenProč by ale něco takového Čína činila. A právě
ciálně vhodnou alternativní možnost, jelikož například německá Bundesbanka by se mohla zpěčo- teď? Celá věc by mohla souviset s ukrajinskou
vat při představě, že by společná evropská banka krizí. Peking se v rostoucí míře může obávat, že
měla odkupovat například řecký dluh. Navíc by časem sankce Washingtonu dopadnou v nějaké
odkup amerických dluhopisů ze strany Evropské formě i na něj. Zvláště poté, co před páry dny uzacentrální banky podle něj vedl ke kýženému efektu vřel s Moskvou třicetiletý obří kontrakt na odběr
oslabení eura vůči dolaru. Frankelův návrh, po- zemního plynu (ten pochopitelně musel být plánokud by byl uveden do praxe, tedy zabíjel dvě mou- ván dlouhé měsíce, ne-li roky dopředu). Obvykle
chy jednou ranou. A jak je vidno nyní, možná i totiž zahraniční držitelé amerických dluhopisů demouchy tři. Značil by totiž také plnou legitimi- ponují tyto cenné papíry v newyorské pobočce
zaci a ztransparentnění hypotetického skrytého americké centrální banky. Peking si ale zkrátka
transatlantického kvantitativního uvolňování. To, mohl říci, že už Spojeným státům nedůvěřuje ani
co možná nyní probíhá tajně, bez doznání ofici- za mák a deponoval oněch 700 miliard mimo jejich
álních míst, by se mohlo odehrávat „oficiálně“, s dosah. Pokud tomu tak je, jde zřejmě o bezprececelkem věrohodným ekonomickým zdůvodněním dentní jev ve vývoji americko-čínských vztahů, potvrzující růst celkového napětí a nedůvěry v globál– dokonce z hlavy harvardského profesora.
ním geopolitickém kontextu.
Žádné drobné
Ať je to tak či onak, „belgická záhada“ jen vyvolává další otázky. Buď totiž k sobě mají Spojené
státy s Evropou blíže, než jsou ochotny veřejně přiznat, a otázkou je pak, proč se takovému přiznání
vyhýbají, nebo mají Spojené státy k Číně dále, než
jsou ochotny přiznat, a pak se opět nabízí otázka,
proč tomu tak je. Pohyby na dluhopisových trzích
možná ukazují na to, že se celkem v tichosti rodí
stěžejní geopolitické koalice a že svět se – zatím
skrytě – ekonomicky parceluje. To nevěstí nic dobrého. Spíše z toho mrazí.
Ale existuje ještě alespoň jedno smysluplné vysvětlení „belgické záhady“. Podle něj nenakupuje
přes belgický účet Evropská centrální banka, nýbrž – Čína. Japonský list Nikkei nedávno informoval o dubnovém washingtonském projevu exšéfa čínské komise pro bankovní regulace. Byla by
to jen jedna z řady podobných řečí, kdyby v ní
nezazněla poznámka, že americké dluhopisy odpovídají polovině devizových rezerv Číny. Ty přitom koncem letošního března dosahovaly 3,95 bilionu dolarů. To by znamenalo, prořekl-li se čínský
potentát, že říše středu drží ve skutečnosti ame-
ZDROJ
21
ORL 2014-7
GLOBALIZACE NIČÍ STŘEDNÍ TŘÍDU
Globalizace ničí střední třídu
víc vytvářejí síť, z níž lze vstoupit na národní trhy,
čímž propojují výrobu na celém světě.
Růst vlivu globálních měst na světovou ekonomiku
Specializované právnické, finanční a organidoprovázejí urbánní a sociologické změny – pola- zační služby v těchto globálních městech disporizace a narůst rozdílů v příjmech.
nují informačním kapitálem, který není pouhým
souhrnem znalostí expertů, ale komplexním knowhow, který spojuje regionální, národní a mezinárodní ekonomiky ve světové hospodářství. Řečeno
jinak, vzniká v nich globalizace.
Omezené služby daňových rájů
Většina ze sta největších globálních měst je na severní polokouli – v čele s New Yorkem, Londýnem
a Tokiem. Navíc je jejich podobnost větší, než je
tomu v případě měst zemí, v nichž se nacházejí.
Elity těchto globálních měst se ztotožňují spíše
s kosmopolitní vyšší střední třídou než s regionálním nebo národním patriotismem. Kvůli svému
působení v ekonomice na různých místech světa a
mezinárodním zájmům mají jen malé lokální zakořenění.
Globální města sice mají celosvětový význam a
nadnárodní koncerny v nich fungují mezinárodně,
ale z toho nevyplývá jejich naprosté odtržení od
domovských států. Často totiž propojují legální
ekonomiku s offshorovými centry a daňovými ráji.
Ty jsou používané k finančním transakcím a službám nebo kvůli nízkým daním či úniku, pokud by
se národní vlády rozhodly finanční trhy více regulovat.
Služby daňových rájů mohou vypadat sebelákavěji, ale současně je třeba politická stabilita, právní
stát, pevná měna a vymahatelnost práva ve vyspělých zemích. Burza na Wall Street funguje dobře
jen díky dolaru a demokratické ústavě. A finanční
centra v Londýně a Tokiu by nenabyla světového
významu, kdyby neexistovala politická a právní
stabilita.
Globalizace je často spojovaná se zánikem tradičních hospodářských center. Prostor hraje v globální ekonomice druhořadou roli, protože internet
umožňuje mít odkudkoliv na světě přístup k informacím. Nejen sociologům se tento trend nelíbí.
Nahrazují-li totiž export přímé investice v cílových
zemích odbytu a jsou-li místo produktů nabízené
služby, narůstá význam globálních měst.
Saskia J. Sassenová, profesorka sociologie na
Kolumbijské univerzitě a aktivistka hnutí Occupy
Wall Street, ve své knize Cities in a World Economy (Města v globální ekonomice) v protikladu
k tvrzení, že globalizace napomáhá decentralizaci,
uvádí, že díky ní se v globálních městech soustřeďují hospodářské a finanční aktivity. Nová struktura ekonomické síly a služeb přesahuje hranice
států, čímž se vytvářejí nadnárodní propojení, jež
mají pro světovou ekonomiku větší význam než
dosavadní státní centra mezinárodního obchodu.
Finanční centra
Globálním městem nemusí být jen mnohamilionový New York, ale i mnohem menší švýcarský
Curych nebo Miami na Floridě, přičemž nejvíce záleží na tom, zda dokážou vyhovět potřebám mezinárodní ekonomiky.
Tato globální města jsou především finančními
centry, ve kterých sídlí řídící, kontrolní a manažerské zázemí nabízející infrastrukturu firmám, jež
chtějí proniknout na národní trhy, ale nemají potřebné zkušenosti s jejich právními systémy. Na-
Změna složení obyvatel
Růst vlivu globálních měst na světovou ekonomiku doprovázejí urbánní a sociologické změny.
Po úbytku obyvatel v sedmdesátých letech 20. století, převážně střední třídy, jež se stěhovala se ze
středu města na předměstí, začala jejich populace
opět růst, a to především díky lidem ze zahraničí.
Mexiko, které v roce 1994 uzavřelo s USA a Kanadou dohodu o volném obchodu (NAFTA), se mu22
ORL 2014-7
KOMU VLASTNĚ PATŘÍ DNEŠNÍ SVĚT?
selo vyrovnat s novou konkurencí. Narostl sice
jeho vývoz čerstvého ovoce a zeleniny, ale současně drobné pěstitele likviduje produkce obilí,
fazolí a kukuřice mezinárodními potravinářskými
koncerny.
Obyvatelé agrárních oblastí, kteří přišli o možnost výdělku, se pak stěhují do hlavního města
Mexika, měst na severu nebo ilegálně do USA. Populace Mexika, severomexických měst Tijuana a
Ciudad Juarez i Los Angeles a Houstonu se kvůli
tomu prudce zvyšuje.
Podobné to je v bohatých Spojených arabských
emirátech nebo gigantických městských aglomeracích na čínském pobřeží. V této oblasti jde buď o
levné pracovní síly z chudých asijských zemí, nebo
o venkovany z čínských provincií. Globalizace tedy
také vede k nadnárodnímu městu a mění složení
jeho obyvatel.
díl od minulosti dnes ghe琀a chudých nepředstavují sociální integrací a postupný ekonomický vzestup, ale konečnou stanici.
Stalo se z Prahy nepostradatelné centrum globální ekonomiky, nebo se ocitá na její periferii? V
případě sociálních trendů, ten, kdo jel městskou
dopravou z centra do některých částí Žižkova, dá
Sassenové za pravdu.
Cities in a World Economy (Města v globální
ekonomice) AUTOR: Saskia J. Sassen VYDAL:
SAGE Publications 2011 ROZSAH: 424 stran
Problematický sociální smír
No vážně – komu vlastně patří dnešní svět? Dvěma
nejmocnějším rodinám Rothshildů a Rockefellerů
a jejím spřízněným bankéřům z Wall Streetu?
Nebo největším věřitelům – čínským držitelům
státních dluhopisů skoro všech zemí zbytku světa?
Nebo snad arabským šejkům? Či snad elitním
ruským oligarchům? Majitelům největších světových IT firem? Komu vlastně? Že by držitelům miliardových anonymních kont v daňových rájích?
Kdo ví?
Zdá se, že celý svět je jednou velkou anonymní
akciovkou. A těch držitelů největších balíků akcií
není zase tolik. O skutečně volném trhu v nejvyšších patrech světového obchodu nemůže být ani
řeči. Ono se to jen tak tváří, ale ve skutečnosti je
vše podstatné skrytě řízeno a regulováno. Byznys
je určující pro kumulaci a udržení moci. A politika?
Ta je jen instrumentem tohoto modelu. Globální
svět plodí globální témata a globální problémy. Export a import krizí a konfliktů (skutečných či umělých) už dávno vytěsnil reálný svět. Všichni víme
všechno a nikdo nic. Jsme překrmeni informacemi
a jejich okamžitou účelovou interpretací. A o to
právě jde.
Komu prospívají nové a nové národnostní, etnické, náboženské a jiné kolize v různých částech
dnešního neklidného světa? Jak to máme číst? Je
to nepochopitelné a nesrozumitelné. Mnoho džinů
bylo vypuštěno z mnoha láhví. Virtuální a spekulativní svět vytváří novou realitu, nad níž však
ZDROJ
Komu vlastně patří dnešní
svět?
Petr Havlík
Uvnitř měst pak globalizace vyvolává polarizaci a
nové rozdělení. Zánik tradičních hospodářských
odvětví a vznik nových, například finančnictví,
nejen mění uspořádání města, rozdíly v příjmech a
požadavky na pracovní sílu, ale i způsobují přeskupení sociálních tříd.
Globální města ve vyspělém i v rozvojovém
světě jsou rozpolcená. Na jedné straně vzniká relativně silná vrstva vysoce kvalifikovaných a finančně zajištěných odborníků požadujících kvalitnější služby, na druhé roste počet minimálně
vzdělaných a špatně placených imigrantů, kteří v
těchto službách pracují. Tento trend významně poškozuje střední třídu – základy její existence se
rozpadají, přičemž na ni neustále narůstá sociální
tlak.
Nové obyvatelstvo je značně motivované a
vzhledem k nepříznivým životním podmínkám v
zemích, odkud přichází, je ochotné akceptovat
horší pracovní a finanční podmínky než místní
populace. Důsledkem je rozpad střední vrstvy,
již doprovází růst rozdílů v příjmech bohatých a
chudých.
Udržet bezpečnost a sociální smír je pak problematické, protože ti, kdo v globální soutěži uspěli,
sousedí s poraženými. Úspěchu a prohry se nacházejí v těsné blízkosti a New York má čtvrtě jakoby
ze třetího světa a Káhira naopak výstavní. Na roz23
ORL 2014-7
KOLIK STÁLA KALOUSKOVA ROZPOČTOVÁ OPRÁTKA?
již, zdá se, ztrácí kontrolu. Zvykáme si na obrázky
obětí střetů různých nesmiřitelných skupin, přičemž často není ani jasné kdo je kdo. Včerejší přátelé a poklidní sousedé se dnes vraždí navzájem.
A co bude zítra? Jedna krvavá jizva střídá druhou.
Doba vymknuta z kloubů šílí. Největší hráči to sledují s klidem pokrového hráče a někteří z nich při
tom míchají nové karty. Jak snadné je bořit, a jak
obtížné je hledat spásu a stavět pevnější budoucnost.
Svět se změnil, ale není jisté, jak vlastně. Návrat do časů studené války je tou nejnebezpečnější
variantou uspořádání budoucích vztahů mocných
tohoto světa. Současný tlak USA a jeho spojenců
vůči Rusku může být záhy velmi kontraproduktivní. Rusko má alternativu. A tou je bližší obchodní spojení s Čínou a Indií. S ostatními zeměmi
bude hrát své bilaterální dohody. Mám na mysli
především Německo.
Dnešní dění na Ukrajině není černo-bílý příběh
o říši zla, kterak deptá svého menšího souseda. V
obráceném gardu to neplatilo ani o Kosovu,… A
příkladů záměny znamének bychom našli u různých konfliktů více než dost. Se zajímavým poznáním přišel tento týden zvláštní velvyslanec ČR pro
energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Prohlásil, že ukrajinská věrchuška vydělávala na tranzitu
plynu přes Ukrajinu v minulých dvaceti letech obrovské peníze. Odtud prý pocházejí ukrajinští miliardáři. „Samozřejmě to bylo to, co přivedlo zemi
k bankrotu. Ukrajinu primárně neničí Moskva, tu
ničí její otřesné domácí elity“, připomíná Bartuška.
A není od věci si v této souvislosti přečíst zprávy
o činnosti našeho útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Cituji: “…v průběhu posledních let
lze zaznamenat dominující vliv ukrajinských zločineckých skupin v ruskojazyčných strukturách.
Ukrajinské zločinecké skupiny se podílejí velkým
procentem na trestné činnosti v České republice. Pokračování hospodářské recese, hlavně v odvětví stavebnictví, nutilo tyto skupiny přeorientovat svou tradiční činnost (vydírání ukrajinských
dělníků) na jiné činnosti, např. organizované krádeže, zajišťování tzv. ochrany nočních klubů, organizování prostituce, klientelismus, distribuci nekolkovaných cigaret a alkoholu “,…konec citace.
Proč zmiňuji Ukrajinu v souvislosti s tzv. vlastnictvím světa? Inu proto, že ten svět máme přímo
za dveřmi, ba co víc přímo doma. Je důležité sle-
dovat kdo, proč, jak a čí zájem sleduje. A ještě
důležitější je to sledovat z více pramenů. Monopol pravdy slouží monopolu moci a to není nikdy
dobré.
ZDROJ
Kolik stála Kalouskova
rozpočtová oprátka?
Je to docela prosté. Když se začtete do prvních
vět státního závěrečného účtu za rok 2013, který
byl předložen Sněmovně (schvaluje jen, jak to zaplatit), netřeba být ekonomický génius, aby bylo
zřejmé, o co jde.
Tvorba hrubého kapitálu meziročně klesla o 4,4
procenta, píše se tam suše o hlavním negativním
vlivu, který stojí za hospodářským poklesem, píše
Zbyněk Fiala, bývalý dlouholetý šéfredaktor Ekonomu na portálu vasevec.cz.
Sbírka špatných čísel, která popisuje prostředí,
ve kterém stát hospodařil, nabízí ucelenou sérii.
Klesly reálné mzdy i počet odpracovaných hodin.
Ceny rostly v důsledku administrativních opatření
(zvýšení DPH, oslabení koruny centrální bankou).
Silný přírůstek byl jen v odvětví peněžnictví a pojišťovnictví (o 8,3 procenta). Krátce – škrtilo se, ale
jen na někom. A výsledek? Těžko to nazvat úsporami, když státní dluh za posledních pět let vzrostl
o 686 miliard korun, zatímco domácí produkt, ze
kterého se má hradit, jen o 35 miliard korun.
V Poslanecké sněmovně ČR se probíral Státní
závěrečný účet za rok 2013 a teoreticky to mělo být
nejvýznamnějším svátkem demokracie, významnějším, než je schvalování státního rozpočtu. Jde
24
ORL 2014-7
KOLIK STÁLA KALOUSKOVA ROZPOČTOVÁ OPRÁTKA?
o jedinečnou příležitost posoudit, jak to dopadlo.
Ale co? Někdejší ministr financí a nynější opoziční místopředseda sněmovny Miroslav Kalousek
je ochoten vidět jen ta čísla, a ke všemu, jen některá, Operuje poklesem „strukturálního deficitu“.
Současný ministr financí (a podnikatel) Andrej Babiš se ptá, co se za ty peníze pořídilo. Běduje, že z
dálnic není dostavěna ani D1, kterou kdysi v hlubokém dávnověku zahajoval Štrougal.
Rozpočtová oprátka, kterou v posledních letech
mechanicky ordinoval Kalousek pro určitou skupinu obyvatelstva a určitou část veřejných služeb,
nezabránila prudkému růstu státního dluhu, který
se za posledních pět let zvýšil z jednoho biliónu
korun na 1 683 miliard, tedy o 683 miliard korun.
Hrubý domácí produkt, od kterého se odvíjejí možnosti úhrady, se však vyvíjel naprosto jinak. Během té doby stagnoval na úrovni 3,8 bilionu korun
a zvedl se za celé období od roku 2009 jen o 35 miliard korun, o necelé procento. Dluh tedy vzrostl
za poslední pětiletí dvacetkrát víc než potenciální
zdroje. Nad tím jsou jakékoliv výmluvy směšné.
Vláda je v trapné situaci, protože v něčem takovém pokračovat nemůže, ale na druhou stranu
chce nabídnout gesto, že končí s protievropským
šaškováním. Proto kývla na „dluhovou brzdu“, evropský fiskální kompakt. Vystavuje se tak nebezpečí, že hasiči u hořícího domu budou šetřit za
vodu.
„Pokud bychom měli akceptovat podmínky
strukturálního deficitu v rámci fiskálního paktu,
tak bychom museli jít na deficit někde řádově kolem 60 miliard, takže bychom museli všem státním
zaměstnancům dát poloviční výplaty,“ zvolal ze
sněmovní tribuny rozčílený ministr Babiš po opakované slovní přestřelce s poslancem Kalouskem.
To Babiš rozhodně neudělá, už proto, že za rozvrat státních financí může i předchozí systematické oslabování kontrolních funkcí státní správy.
Debata ve sněmovně byla dlouvá, vyčerpávající
a nepřehledná. Dokument, o kterém se jednalo, má
přes 700 stran a je také k nepřečtení.
Ale byl k němu přiložen návod k použití v podobě stanoviska Nejvyššího kontrolního úřadu.
Oba dokumenty tedy byly projednávány společně a kontrolní výbor sněmovny už vyzval ministra financí, aby do konce srpna předložil přijatá a připravovaná nápravná opatření k tomu,
na co NKÚ upozorňuje. A může to být příleži-
tost k podstatné debatě. NKÚ poukazuje na základní problém, že z prezentovaných čísel nelze vyčíst, jakou úroveň mělo hospodaření, které je za
nimi. Chybí metodika pro hodnocení hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti vynakládaných výdajů. A další výhradu bychom mohli přetlumočit
tak, že do pekel dluhů se lze zřítit i s klapkami „snižování schodků“ na očích. Proto NKÚ varuje, že
pro trvale udržitelný fiskální vývoj jsou rozhodující jak úsporná, tak prorůstová opatření.
Je čas zjistit, co nás ty úspory stály.
Proberme si tedy státní závěrečný účet za rok 2013
očima NKÚ.
Napřed se podívejme na pár čísel, které by nezkušenému oku snadno unikly. V rámci evropských operačních programů jsme k českému kofinancování ve výši 13 miliard korun dostali evropskou dotaci 81 miliard korun. Je to spousta peněz,
ale mělo jich být víc. Máme vyčerpáno pouhých
54 procent z celkové alokace na léta 2007 až 2013,
mělo to být 65 procent. Některým nárokům tak
hrozí „automatický zánik“ po doběhu vymezeného
času. Čísla pro rok 2013 ještě nejsou definitivní, ale
zmizík může postihnout 9 – 12 miliard korun. Z
přídělu na rok 2012 však může být vyzmizíkováno
25 miliard korun.
Přestože však z evropských fondů čerpáme tak
trestuhodně špatně, celkové skóre je vysoce pozitivní. Když přičteme i zemědělské dotace, roku
2013 jsme dostali dohromady o 84 miliard korun
více, než jsme odvedli do rozpočtu EU.
Proč se nečerpaly peníze z operačních programů, je jasné, běhali tu rozlícení evropští auditoři a upracovaní policisté a státní zástupci, kteří
zkoumali, co z toho chaosu a neumětelství je rovnou na trestňák. Pak je těžké investovat. Zpráva
připomíná, že v loňském roce nebyly dočerpány
kapitálové výdaje státního rozpočtu o 14 miliard
korun. Tedy žádné drobné.
Podle českých rozpočtových pravidel přitom nevyužité peníze žijí „život po životě“, mění se v „nároky“. To znamená, že lze po nich teoreticky sáhnout i v dalších letech. Takhle už se tu nahromadilo 140 miliard korun. Dají se skutečně použít?
Nikdo neví. NKÚ varuje, že narůstá riziko, které
může rozpočet rozhodit.
Územní správní celky, dobrovolné svazky obcí a
25
ORL 2014-7
DOHÁNÍME AMERIKU
protože Rusko potřebuje moderní technologie, aby
svoji ekonomiku diverzifikovalo. A dnešní část Evropské unie potřebuje levnou a stabilní dodávku
energie,” říká prezident.
Užší spolupráce s východem však neznamená,
že by se EU měla podřizovat či přizpůsobit ruským podmínkám. Prezident Zeman věří v postupný přerod Ruska v demokratickou společnost.
”Dnešní putinovské Rusko je mnohem demokratičtější, než bylo Rusko Stalinovo nebo Brežněvovo.
My si tento rozdíl neuvědomujeme a trváme na
tom, že má být ještě demokratičtější,” tvrdí Zeman.
”Ekonomický růst 1,5 procenta je na ruský potenciál růstu strašlivým mrháním nevyužitými příležitostmi. V Rusku už dnes existuje faktická ekonomická stagnace,” myslí si prezident. Demokratizace společnosti bude tedy v zájmu Ruska a jeho
politických elit, pokud budou chtít zlepšit životní
úroveň obyvatel.
regionální rady regionů soudržnosti skončily hospodaření s dokonce přebytkem 18 miliard korun,
což je zhruba částka, o kolik se tam víc vybralo na
daních oproti roku 2012. Ocitli se ve vytouženém
ráji? Nikoliv, tyto peníze zůstaly ležet. Spolu s dalšími. Kapitálové výdaje zůstaly nedočerpány o 30
miliard korun. Kapitálové výdaje obcí přitom klesaly už čtvrtý rok v řadě a jsou o 30 miliard korun
nižší než roku 2009.
Může za to i zmateční zákon o veřejných zakázkách, ze kterého plyne, že zodpovědný starosta,
který podepíše nějaký papír, si jde pro jistotu rovnou sednout.
Když sečteme nevyčerpané kapitálové výdaje
státu a obcí, hodí nám to 44 miliard korun, tedy
víc než jedno procento HDP. Hospodářský pokles
roku 2013 činil 0,9 procenta HDP. Představa, že za
to může nějaká zahraniční krize, je mimo mísu,
uzavřel Zbyněk Fiala.
ZDROJ
ZDROJ
Rusko do EU? Ekonomicky to
Evropě prospěje, tvrdí Zeman
Doháníme Ameriku
Jan Keller
Jak zjistil nedávný průzkum, klesá u nás nejen
ochota lidí chodit k volbám, ale také angažovat se v
politických stranách a v jiných formách veřejného
života.
Něco lze jistě vysvětlit skandály politiků a neplněním předvolebních slibů. Potom ovšem zůstává
záhadou, proč se lidé stále méně zapojují i do činnosti spolků, odborů, ekologických a jiných hnutí
a dalších forem občanské společnosti.
Dřív, než začneme hledat příčinu v nemodernosti politických stran, měli bychom se rozpomenout na dnes již klasické studie amerického politologa Roberta Putnama. Ten doložil, že ve Spojených státech už od šedesátých let 20. století prudce
upadá politická participace, ať již ji měříme účastí
u voleb, členstvím ve stranách, zájmem o zastávání
úřadů, či návštěvností politických mítinků.
Snižuje se rovněž zapojení do činnosti dobrovolných asociací, stejně tak jako angažovanost na
poli filantropie a dalších veřejně užitečných dobrovolných aktivit. Máme tedy před sebou obecnější kulturní trend, který nelze vysvětlit zdaleka
jen zhnusením lidí z české politiky a neschopností
Zatímco pro mnoho členských států je, obvzlášť
v těchto dnech, vstup Ruska do Evropské unie nemyslitelný, prezident Miloš Zeman věří, že by to
prospělo oběma stranám. Navíc by Ruská federace
mohla fungovat i jako protiváha silné trojice Francie, Německo a Velké Británie, řekl v rozhovoru pro
think tank Evropské hodnoty.
Podle Miloše Zemana by Rusko prospělo Evropské unii zejména ekonomicky. Ruská ekonomika
letos poroste tempem 1,5 procent ročně, což je
třeba proti Číně směšně nízké tempo, ale 50 procent jejího vývozu činí právě energie, která Evropě
chybí. ”Jsou to tedy komplementární ekonomiky,
26
ORL 2014-7
ZGLAJCHŠALTOVANÉ VYMÝVÁNÍ MOZKŮ
stran mobilizovat voliče novými a atraktivnějšími
tématy.
Jedním z možných vysvětlení úpadku veřejné
angažovanosti je vítězství neoliberální mentality.
Proč se angažovat ve veřejné sféře či usilovat o
podíl na rozhodování ve státu, jestliže veřejné je
již z definice horší než soukromé a stát, pokud již
musí existovat, by měl být co nejmenší, nejskromnější a málo vlivný. Proč se solidarizovat s druhými
a vystupovat společně s nimi, když je nám vtloukáno, že solidarita je strategie neschopných, zatímco schopný si za všech okolností pomůže sám?
Této pravicové propagandě, která dehonestuje
veřejnou sféru, uvěřili u nás především vysokoškoláci a mladí lidé. Pokud k volbám jdou, pak volí
především strany, které se o politice vyjadřují štítivě a dělají vše pro rozklad veřejného sektoru a
privatizaci jeho zbytků.
Nejen naše sociální demokracie, ale prakticky
žádná levicová strana nenašla zatím recept na to,
jak lidi přesvědčit, že solidarita s druhými je modernější než sledování svých vlastních zájmů a veřejný sektor není o nic méně potřebný než soukromé firmy.
ujalo rčení „trapný jako Karas“. Neschopnost podat objektivní informace je tímto jedincem přímo
ztělesněna (místo zpráv jde o dojmologii a komentáře, které vnucují jediný pohled na neobyčejně
Zglajchšaltované vymývání
složitý problém).
A snad proto je překvapivé, že zglajchšaltované
mozků
vymývání mozků se lidí tolik nedotklo: Podle SANEPu na otázku se který z uvedených tvrzení souJiří Kouda
hlasíte, odpovědělo 39,4 procenta dotázaných, že
Když zveřejnila k událostem na Ukrajině svůj prů- Rusko podniká vůči Ukrajině mocenskou agresi.
zkum společnost SANEP, přinesly výsledky mnohá Jenže 33,4 procenta lidí se domnívá, že celý konpřekvapení. Zejména pro ty zastánce „tvrdé“ linie flikt na Ukrajině je vyvolán zájmem západních
mocností. Deset procent lidí si myslí, že do konvůči putinovskému Rusku. A to nepříjemné.
Je samozřejmé, že čeští občané sledují ukra- fliktu Rusko-Ukrajina by se neměl nikdo jiný plést
jinskou krizi se znepokojením (83,6 procenta lidí a dokonce 6,6 procenta se vyslovilo pro tvrzení,
je znepokojených či spíše znepokojených, doložil že Rusko na Ukrajině oprávněně hájí ruskou menprůzkum SANEPu pro Blesk). Jde o události, které šinu.
Jinými slovy výsledky průzkumu ukazují, že náse mohou dotknout všech, je v nich hodně emocí
a obav, že se do Česka přelije emigrační vlna spo- zorově je české obyvatelstvo štípnuté ve dví. Dojená s ekonomickými dopady, jako zdražení plynu, konce si dovolím vyslovit tezi, že jednostranný tlak
na výklad situace na Ukrajině, vede mnoho lidí k
a tak se není co divit.
Čemu se ale divit lze, je poněkud jednostranný odporu a není nepodobný tomu, jak lidé smýšleli
pohled nejen vládních představitelů a médií a v reakci na propagandu bývalého režimu, tak mile
zejména veřejnoprávní České televize. Miroslav označovaného „totáč“.
Karas je sice snaživý, ale na sociálních sítích se už
Rozdělení obyvatel pak dokládá i souhlas se SAZDROJ
27
ORL 2014-7
ZGLAJCHŠALTOVANÉ VYMÝVÁNÍ MOZKŮ
NEPem předloženými variantami řešení. Se stažením ruských jednotek a obnovením hranic Ukrajiny se současnou vládou vzniklou po svržení Janukovyče souhlasí 40,1 procenta lidí. Ovšem s návratem Janukovyče a vypsáním předčasných voleb souhlasí 23,1 procenta a s rozdělením Ukrajiny
za asistence mezinárodních pozorovatelů souhlasí
22,7 procenta dotázaných.
Lze se divit? Nu ano. Vždyť naši a euroatlantičtí politici dělali a dělají vše pro to, aby podpořili státní převrat vůči legitimní vládě a svrhli
legitimně zvoleného prezidenta a následně podpořili vládu, v níž sedí neonacisti. To mnoha lidem jaksi nejde na rozum. Samozřejmě lze a tak
se i děje, poukazovat na zločinné bohatství Janukovyče a „jeho“ oligarchů. Jenže tomu chybí dodatek o tom, kterak se nynější ukrajinská vláda
rovněž opírá o oligarchy a dává jim i politickomocenskou oporu v podobě rozdávaných gubernátorství. Je tedy bohatství jedněch odporné a u
druhých, nevím, jak to označit, demokratické, protože proevropské? V čem? Odpovědi se od politiků
a veřejnoprávních médií nedozvíme. Otázku extremistických, rasistických, antisemitských, protiromských, protiruských a vlastně všeobecně xenofobních stran tito politici a uvedená média (včetně
pana Karase či Pazderky) zcela ignorují. Bojovnice
za svobodu Tymošenková by si to a osmimilionovou ruskou menšinou na Ukrajině vyřídila jednoduše: ”Měli bychom je odpálit atomovkou.“ Volynským Čechům, kteří volají o pomoc svoji starou
vlast, nic nehrozí, vždyť to tvrdí vláda, vlastně Lubomír Zaorálek.
Výroky ministra zahraničí Zaorálka o relativitě
ústavnosti při dějinných zvratech postrádají logiku, když se zároveň schovávají za „neústavnost“
referenda na Krymu a následné připojení k Rusku.
Ostatně, média, místo toho, aby zpovídala poslance Šarapatku, jak průběh referenda viděl na
vlastní oči, soustředila (například pan Veselovský)
se pouze na to, kdo jemu a dalším dvěma politikům
vlastně platil cestu na poloostrov při této pozorovatelské misi. Probíhalo tedy referendu pod hlavněmi kalašnikovů nebo ne? To je ale patrně nezajímavé, tak proč se patlat takovými detaily, když je
to přece jasné a myslí si to Karas.
Z valné části médií se staly propagandistické
a jednostranné útvary, které ale prokazují svými
klapkami na očích medvědí službu. A z politiků
se stávají nutně „odvařené“ figury. „Rozhodně
zejména veřejná vystoupení, která jsou na Zaorálka někdy až urážlivá, vedou nejen ke ztrátě jeho
popularity, ale také popularity ČSSD,“ konstatoval
pro ParlamentníListy.cz politolog Zdeněk Zbořil a
doplnil: „V nějakém bližším horizontu dojde i těm
jeho přátelům v ČSSD, že té straně ne škodí, ale už
jí zřejmě nevratně uškodil.“
Média i politici selhávají, jakoby všichni žili ve
světě, kde je vše černé nebo bílé. Zlo a dobro. Lež a
pravda. Kromě nejapnosti a omezenosti takového
pohledu je namístě poznamenat, že jde také o jev
velice nebezpečný. Zvláště, když apologeti tohoto
směru zneužívají slov jako „demokracie“, či „svoboda“ a významy těchto pojmů destruují.
„Na příkladu Ukrajiny je názorně vidět, že Evropa hraje s jinými kartami než Rusko: asociační smlouvy východního partnerství z povahy
věci vznikají trpělivým vyjednáváním podmínek a
nejsou uzavírány pod nátlakem. To Rusové používají zcela jiné metody: invazní vojenské jednotky
na Krymu jsou toho jasným dokladem,“ tvrdí europoslanec Libor Rouček ve snaze udělat z Evropské unie baculatého andílka, který se nám tu zjevil,
jako dobrodějské deus ex machina. O asociační dohodě nic nevíme, neznáme její podmínky, víme jen,
že když ji Janukovyč odmítl podepsat, trpělivost i
„nenátlak“ unie jaksi vyšuměl a spojí se klidně i s
neonacistickým svinstvem.
Asi tak, jak to vyjádřil čtenář novinek.cz v diskusi:
Jednou se takhle na ukrajinském náměstí Nezávislosti shromáždili… velvyslanci USA, Francie,
Německa, představitelka vlády USA Victoria Nuland, senátor USA John McCain, (bývalý) ministr
zahraničí Německa Guido Westerwelle, vrchní komisařka pro zahraniční vztahy EU Catherine Ashton, bývalý prezident Gruzie Mikheil Saakashvili,
bývalý premiér Polska Jaroslaw Kaczynski, český
ministr zahraničních věcí L. Zaorálek, český senátor Jaromír Štětina…
…a obvinili Rusko z vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny.
ZDROJ
28
ORL 2014-7
ČEŠTÍ ATEISTÉ A AGNOSTICI
Čeští ateisté a agnostici
MVDr. Josef Staněk
V Česku se prý sedmdesát procent lidí označuje
za ateisty. Kdyby tomu tak bylo, bylo by peklo
již zde. Nedorozumění pramení z toho, že současní dialekticko-materialističtí vládci médií úmyslně matou pojmy.
Do pojmu ateista zahrnují i agnostiky. Rozdíl
mezi oběma způsoby přístupu ke světu je přitom
zásadní.
Skutečný ateista věří, že:
”Čistokrevní” ateisté
• živá hmota vznikla z mrtvé náhodným seskupením molekul obsažených v živých tělech a
sama od sebe se zdokonaluje vývojem od jednoduššího života ke složitějšímu;
•
•
•
•
•
•
•
•
Pravými ateisty byli Hitler (kdo se bude ptát vítěze?), Stalin (kolik divizí má papež?), Pol Pot, Čikatilo (ukrajinský multivrah), nebo Orličtí vrazi
podnikatelů, či heparinový vrah Zelenka (nikdo se
neexistuje jiná spravedlnost, než světská ne- ho nebude ptát, kde jsou tví nemocní bratři?). Od
ateisty nelze očekávat nic jiného, než jeho okaboli společenská;
mžitý osobní prospěch. Jestliže ateista bude z něpo smrti člověka zaniká vědomí, neboli nic čeho mít beztrestný osobní prospěch, udělá to. Z
není;
vaší smrti, zmrzačení, okradení, existenčního zničení. Když bude mít možnost, ateista vás okrade
neexistuje nic, co není hmotné, neboli smysly
o vaše existenční minimum, aby měl na drogy a
a hmotnými přístroji změřitelné;
hry. Zdůvodní to tím, že jste měl být silnější, nebo
všechno duchovní existuje jen v mozku člo- chytřejší. Ateisté jsou satanisté, o kterých se v mavěka, neboli neexistuje mimo vědomí člověka; riánských zjeveních mluví jako o těch, kteří ”pohlédli na tvář satana” a není jim pomoci. Slova,
svět nemá účel, neboli nelze hledat smysl jeho agitace a přesvědčování ve směru k nim je takové
existence;
jednání, o němž Ježíš říkal, že je házením perel
sviním. Rozumí jen síle a je na společnosti, aby
život člověka a jeho zrození je náhodou a těmto lidem nedala v ”revolučních” situacích šanci
nemá jiný smysl, než absolvování kladných a držela je pomocí zákonů pořádně zkrátka. Jsou
smyslových požitků;
v každém národě, tvoří duchovní chátru národů
základní životní moudrostí a vnitřní pohnut- a je jich do deseti procent populace. Neuvědokou ke způsobu života je vychytralost, schop- mění si přítomnosti těchto lidí vede k jisté sponost pragmaticky se přizpůsobovat změnám lečenské katastrofě. Jsou zde jako vyslanci temvnějšího prostředí, schopnost bez zábran se not záhrobí a proto, aby tam odváděli energii života, která se uvolňuje smrtí a utrpením. Bytosti
vyhnout nepříjemnému;
temnot z ní žijí, neboť nedovedou přijmout čisjedinými objektivními zákony jsou fyzikální a tou energii vyzařování Podstaty světa. Lidé řízení
biologické zákony, jako boj o život, právo sil- černou nitkou jsou stálým Damoklovým mečem
nějšího, biologicky vitálnějšího, mazanějšího, pro zdraví společnosti. Většina lidí od nich nebezneboli zákon džungle. Ostatní jsou předsudky pečí cítí, proto se ateisté intenzivně maskují. Buď
”vědou” (vědecký světový názor), nebo antiklerislabých.
kalizmem, poukazováním na skutečné, nebo fiktivní zvrhlosti církví. U nás však použili ve světě
29
ORL 2014-7
ČEŠTÍ ATEISTÉ A AGNOSTICI
jedinečného způsobu maskování, schovali se mezi
agnostiky. Ale agnostici jsou zcela jiný typ lidí a
jejich přístup ke světu je od ateistů diametrálně
odlišný. Pojmenování agnostik je odvozen od slov
a- (v řečtině absence) a gnoze (poznání). Agnostik je přesvědčen, že sice existuje něco hmotnost
a člověka přesahujícího, ale toto je omezeným lidským rozumem nepochopitelné a neuchopitelné.
Od toho odvozuje, že teologie a náboženství jsou
lidské představy o nepoznaném, že modlení, náboženské obřady a církve jsou neúčinné pro poznání
a pro navázání kontaktu s transcendentním.
sebe vysoké nároky. Často mnohem vyšší, než ostentativní věřící s přístupem k Bohu ve stylu onoho
školníka, hovořícího ve stylu: já a pan ředitel jsme
se rozhodli. Nebo těch, kteří se domnívají, že existuje možnost koupit si odpustky.
Agnostici v Čechách
Situace v Česku je právě typická výskytem vysokého procenta agnostiků. Je to dobře, nebo špatně?
To nelze ještě říci. V každém případě je to svědectvím argumentační slabosti církví, absence přesvědčivosti. Náboženské obřady a život posílený rituály mají svůj význam. Posilují autosugescí víru
v nadčasovost, poskytují pocit jistoty, dávají jedinci pocit zařazení do duchovní komunity v anonymitě odlidštěné civilizace. Proměňují prázdný
život v samé práci na život, v němž se střídá všední
a sváteční, biologické a duchovní, lidské a božské. Vlastně jej lidským výrazem posvěcují. Žitý
správný náboženský život přivádí klid do duše v intencích Ježíšova: ”Pokoj vám!” Náboženské obřady
nejsou sice v duchovním rozměru to hlavní, tím je
obsah filozofických ponaučení, ale přesto jsou užitečné. Záporem se stávají až tehdy, když začnou
být považovány za to v duchovnosti hlavní, za
smysl života, za cestu do nebe, a tehdy, jsou-li vnucovány těm, kteří jejich užitečnost vnitřně necítí.
Pak se stávají nástrojem přetvářky. Pohlédneme-li
na vysoké množství agnostiků v Česku z hlediska
vývoje náboženství, je jejich vysoké procento v populaci vlastně kladným znakem. Svědčí o tom, že
Češi mají vysoký stupeň pro vyciťování Pravdy a
vycítili, že dosažený stupeň transcendentního poznání, jak jim jej předkládají soudobé náboženské
organizace, zaostal za postupem lidského poznání
v jiných oblastech. Jinými slovy, duchovno je teology vykládáno v úrovni tak pro člověka středověku. Duch evangelií se často z velké míry vytratil,
zůstaly fráze a naučená nepřesvědčivá scholastika.
Agnostik věří, že:
• člověka něco přesahuje, že jeho existenci něco
přežívá;
• jeho existence, přesto že je rozumem nepochopitelná, má smysl;
• existují objektivní duchovní (nadčasové) zákony (boží mlýny);
• existuje nějaká vyšší síla, která ale nemá podobu člověka;
• náboženské obřady jsou užitečné pro duševně
nesamostatné lidi;
• základním životním úkolem a smyslem je plnohodnotný život v mezích možného a snaha
o všeobecné poznání.
Tomáš Halík pojmenoval agnostiky trefně jako
”něcisty” podle jejich přesvědčení, že něco nás přesahujícího je. Přestože pojem agnostik vznikl teprve nedávno, agnostický přístup ke světu existuje odedávna. Nejznámější agnostik je vlastně
Sokrates. Nejen podle jemu připisovanému výroku: ”Vím, že nic nevím”, ale zejména podle otázek, které ho stály život. Kladl je archónu basileusovi (nejvyššímu athénskému hodnostáři, provádějícímu náboženské obřady). Týkaly se smyslu
náboženských obřadů a byly pokládány tak, že odpovědi na ně vyzněly směšně. Následně byl obviněn ze zesměšňování náboženství a tím z rozvratu
mravů. Přitom právě Sokrates byl vzorově mravný.
I já jsem znal několik agnostiků, kteří byli vysoce
mravní. Možná, že právě proto, že cítí vyšší moc,
od níž neví, co mohou očekávat, kladou vnitřně na
Nezbytná víra
Proč tomu tak je, o tom je možné vést nekonečné
diskuze. Ve ”vzduchu” je cítit změnu nebo katastrofu civilizace. Češi jako ”neurotici Evropy” obvykle signalizují krizi v evropské civilizaci. Situace
a procesy v duchovní rovině bytí v Česku naznačují
nastupující vývoj v okolním světě. Bylo tomu již
30
ORL 2014-7
ROZVOJ, NEBO KONEC LIDSTVA?
Rozvoj, nebo konec lidstva?
vícekrát: husitství a reformace, vznik států podle
národního hlediska, silná sekularizace, boj proti
nacizmu mobilizací v roce 1938, vlna obluzení nereálnými idejemi komunizmu po 2. světové válce,
prohlédnutí jejich nereálnosti českými komunisty
(první v soc. táboře) před pokusem o reformu v
roce 1968, kocovina z bludu privatizátorů, že trh
řeší vše. K úplnosti je však nutné dodat, že všechny
pokusy o změnu byly vždy doprovázeny diletantizmem a nekompetentností mluvčích změn a dále
účastí ”strany hecu” ve společenských procesech,
která svým radikalizmem nakonec ”zrozpačitěla”
charakter všech pokusů o změny. Tento diletantizmus při pokusech o změny pramenil z nedokonalého stupně duchovnosti, která znamená, že vůdcové nejsou schopni odčítat řešení z duchovní dimenze, Platónem nazývané ”světem idejí”. Tam je
vše hotové a génius je takový člověk, který se tam
v duchu dostane a do našeho nedokonalého ducha
něco přinese.
MVDr. Josef Staněk
”Pamětník” si nemůže nepovšimnout pozvolného
a nenápadného zhoršování mezilidských vztahů
směrem k egocentrickému pojetí života, nově se
projevujícímu i u jednotlivců ”v rovině mocenské
bezvýznamnosti”. Plíživě se stává většinovým jevem život bez závazků, odpovědnosti k čemukoliv
včetně rodiny a dětí. Vztahy k předkům a potomkům přestaly být měřítkem, rodina, rod a národ již
nejsou vnímány jako transcendentní závazek něčemu jednotlivci nadřazenému.
Není divu. Vždyť v pojetí materialistů je život každého člověka ”náhodně” vzniklý, je chemickou reakcí molekul a genů a bez nadčasového
smyslu. V důsledku této školami vyučované ”vibrace” se soužití muže a ženy v rodině jako přirozené formě bytí člověka rozpadá čím dál zjevněji.
Nové ”pravdy” se dočteme z duchovní produkce
matek feministek, jako že ”dohadovat se a starat o chlapa” nepotřebují a jejich dítě nepotřebuje
otce. Takový přístup je ovšem jen reakcí na předchozí ”vědeckou” výchovu mužů materialistickými
”psychology”, kteří ”bádáním” dospěli k tomu, že
muž je přirozeně polygamní, neboť se cítí být jen
rozsévačem ”genetické informace”! A tak k takovým postojům společnost muže vede. Domněle vědečtí, správněji ateističtí psychologové ”rozumí”
tomu, že takto ”poučení” muži vnímají omezení
”rozsévání genetické informace”, tedy partnerskou
Z dosavadního historického vývoje pro české
duchovní jádro plyne historické poučení: Lidé neduchovní, tj. nekompetentní, bezzábranoví (ateisti) a extrémisté všech odstínů ze společenských
procesů ven, nebo přinesou v nastupující krizi jako
vždy neštěstí na všechny! Kdo nevěří ve vyšší spravedlnost, přežívání duše po smrti těla a její osobní
odpovědnost, nemá v politice a kultuře co dělat,
protože zákonitě přivolá její kolaps.
ZDROJ
31
ORL 2014-7
ROZVOJ, NEBO KONEC LIDSTVA?
jednoho pozemského života se dosud jako by vyplácelo řídit se jen zákonem přežití s nejmenším
protivenstvím v rovině těla, zákonem biologické dimenze (džungle). Podle ve skutečnosti vládnoucích
ateistů nějaká na síle lidí nezávislá ”pravda” neexistuje, takže z toho prakticky odvozeno: kdo má
sílu, má pravdu. Podle faktickými ateisty jen v postraní vyslovovaného názoru jsou etické a člověku
nadřazené zákony ”pověrami”, kterými se utěšují
naivní a slabí. Vedeny touto domněle moudrou duchovní ”vibrací” posunují vládnoucí vrstvy národy
a celé lidstvo k bodu, který mu vyjeví jeho skutečný původ a smysl jeho existence. Protože ateisté, často navlečení do šatů různých církví, civilizačním vývojem uvedli do pohybu velké síly stvoření, nutně se v nastupujícím dějinném úseku vynoří správná odpověď na otázku: odkud a proč
tady jako lidé jsme?
Na tuto základní otázku původu a smyslu existence lidstva odpovídají od začátku jeho bytí dva
kardinálně odlišné filozofické směry. Prvním je
nyní již u nás i v západní civilizaci otevřeně vládnoucí ateistický světonázor, zastřeně pojmenovaný vědecký světový názor. Po pádu jím vytvořeného společenského systému (komunizmu) dialektický materializmus, tento systém odpovědí na
smysl bytí člověka, raději změnil název na ”skepticizmus” vůči existenci nehmotných dimenzí. Korektně by se měl nazývat tržně-materialistický
světonázor. I když to otevřeně nevyslovuje, za
hlavní cíl snažení v dočasném životě člověka považuje dosažení společenské síly a peněz. Ty mají
být prostředkem k tělesnému a psychickému ukájení potřeb těla.
věrnost, jako nepřirozené omezení svobody. Tito
ateisté vytvářejí dojem, že je projevem svobodné
společnosti, pochopitelné a rozumu logické, že je
základním znakem chování současného člověka
to, že skutečně vše ”trží”. Trh všeho k momentálnímu osobnímu prospěchu považuje za normální
a správné. Jen naiva se pak může divit tomu, že
v národech vládnoucí duch ”trhu se vším” se v rovině velké moci a peněz a při správě věcí veřejných
projevuje jako ”trh”s pozitivní (korupční) a negativní (vydírací) informací. Podle nahlas nevyslovovaných, ale žitých pravidel chování vládních elit,
které se ostatně indukují z vibrace davu, pak vypadá stupeň racionality a kvality právního stavu
řízení věcí veřejných. Takřka bez ohledu na momentálně vládnoucí stranu.
Axiomy ateizmu
Vědeckým se skepticizmus nazývá proto, že jako
objektivně existující neuznává nic, co není rozumem pochopitelné a hmotnými přístroji prokazatelné. Lpí na čtyřrozměrné vlastnosti existující reality. Vyučuje ve školách, že vesmír, život a člověk
vznikly náhodou a samovolným vývojem a jsou
pouhou chemickou kombinací prvků. Nemají tudíž
Proč tu vlastně jsme?
žádný jiný, délku života přesahující, smysl. Od toPo prožití posledních sta let v tomto státě se je- hoto axiomu ateistické víry zredukuje jeho stoupedincům i celkům začalo zdát, že se vyplácí cho- nec smysl života na zásadu ”urvi, co můžeš, pokud
vat se podle okamžité situace, tj. bez nadčasovosti, možno racionálně, a po nás potopa”. Vždyť planeta
jako faktický ateista. Viděno prizmatem jen tohoto Země stejně shoří! Lidé tohoto světonázoru vyu32
ORL 2014-7
ROZVOJ, NEBO KONEC LIDSTVA?
žívají pokroků současného vědeckého poznání k
”rozvinutí” osobních choutek bez jakýchkoli omezení. ”Není vyššího principu a zájmu než osobní
a skupinový prospěch”! Ač to veřejně nevyhlašují,
jsou to lidé, kteří žijí prakticky čistý ateizmus,
ryze čistou neodpovědnost vůči všemu. Pravý stav
věcí zahaluje, že lidé s tímto vnitřním postojem
jsou často členy či hodnostáři institucí či dokonce
církví, které se vyhlašují za duchovní (tedy by
měly mít svůj základ v nehmotné dimenzi). Jestliže
lidé tohoto světonázoru mají pravdu, pak na Zemi
budeme dále svědky prohlubující se krize vztahů
mezi lidmi navzájem i celou přírodou. Protože současné problémy lidského společenství jsou nematerialistického původu, ale masy existenčně nestrádají, zdají se být neaktuální a hypotetické.
Až se dále vyostří, nebude k jejich řešení použitelná biologická síla, dosud používaná jako důkaz pravdy. Dojde nejen k eutanazii starých lidí a
”nevhodných” dětí, ale k vyvražďování celých národů. Podle konzumních, ale přesto temných vizí
z Orwelových románů. Z temné hlubiny astrální
dimenze (antické podsvětí) se zrealizuje peklo i ve
hmotě. V plameni jeho nenávistí všeho druhu by
lidstvo jako ”náhodně vzniklý chemický zádrhel”
v průběhu několika málo století zaniklo.
svatých knihách, jako je bible, korán nebo védy.
Autory svatých knih jsou lidé, kteří je napsali ve
stavu rozšířeného vědomí, ve stavu otevřeného
oka svého, na okamžik od těla odděleného ducha. Podle nich není smyslem života člověka jeho
osobní prospěch a blaho v době života ducha v těle,
tedy ”lidská práva” na rozkoše těla, jako je tomu
u ateistů, ale pozemský život je přípravou duše na
další existenci ve vyšší, již nehmotné dimenzi. K takovému životu duch pozemského člověka dospěje
tím, že v hmotném životě svým chováním podle zákonů věčnosti prokáže, že je synchronní se zákony
duchovní dimenze. Neboli je schopen tam existovat! Nesmí být tedy synchronní jen se zákony biologickými, neboli ”vibrovat” s tělem, ale ”vibrovat”
se svou podstatou, duchem. Tím bez řečí prokáže,
že duch se ve hmotě těla neutopil, že duchu nevládne tělo. To znamená, že bytost člověka nepatří
do kategorie zvířat. Pro náboženského člověka jsou
rozhodující ”Stvořitelova práva” (vůle) a teprve následně od nich odvozená lidská práva (viz známý
axiom křesťanství: Nejprve budeš milovati Boha a
až pak sebe samého a ostatní lidi!). Při plnění vůle
svého Stvořitele nachází lidský duch nejen velikost
hodnoty božského daru, jakým je možnost života
ducha v lidském těle, ale objeví zde i možnost vybudování odrazu dokonalé duchovní dimenze ve
hmotnosti, neboli ráje na Zemi. Začne vnímat i
zdánlivost smrti a trvalost své existence (vejde do
života věčného). Jen to jej může učinit šťastným i
na Zemi, což pouhé naplňování živočišných potřeb
těla z principu nedokáže.
Duchovní východisko
Druhou variantou odpovědi na smysl bytí člověka je materializmu a ateizmu protikladné vícedimenzionální pojetí světa a života, dosud označované jako náboženské. (Naivní středověkou formou označování dimenzí je země, nebe, očistec,
peklo.) Stoupenci tohoto pojetí světa byli postupně
od faktické společenské moci odsunuti, ateisti říkají ”historicky poraženi” (mimo oblast islámu).
Toto pojetí světa bylo masám lidí předkládáno ve
formě několika typů výkladů, židovství, budhizmu,
křesťanství, islámu. Tyto typy výkladů světa předpokládají existenci řídící síly vzniku vesmíru a člověka, kterou nazývají Bohem. Stoupenci těchto pojetí světa se této síle cítí být odpovědni a modlitbami a prosbami se jí snaží zavděčit. Na rozdíl
od ateistů předpokládají, že Stvořitel svět tvořil s
nějakým úmyslem a tento úmysl je smyslem bytí
světa i člověka. Těchto několik variant náboženských pojetí světa předpokládá prvotní vůli Stvořitele, kterou se pokoušejí zformulovat ve svých
Ustrnulá religiozita
Je tisíciletou tragédií lidstva, že jednotlivé typy náboženských výkladů a organizace je zaštiťující se
pouze hádají, která z nich je lepší, anebo dokonce
samospasitelná. Neptají se na to ovšem Stvořitele
a duchovní dimenze, neboť s nimi pro své porušené
”vyzařování” ztratili kontakt, ale ”hlasují” o pravdách na koncilech a své ”duchovní kvality” často
prosazují s pomocí armád, jedu či bomb (náboženské války a teroristi). Tento způsob ”hlasování” o
tom, kdo je Stvořiteli milejší, spolu s ustrnulostí
výkladu duchovnosti je příčinou současného pádu
vlivu duchovního výkladu existence mezi lidmi a
tím vzniklé civilizační krize. Tyto způsoby výkladu
”pravd” z národů zejména nesnášejí plebejští a tím
33
ORL 2014-7
ROZVOJ, NEBO KONEC LIDSTVA?
přímočarejší (křupanštější) Češi, odtud domnělý
český ateizmus.
Náboženské, tj. duchovní pojetí světa se v současnosti projevuje ve dvou viditelných variantách.
První, bohužel v současnosti jediná viditelná, je
ustrnulá ”scholastická” varianta, převzatá otrocky
doslovně z knih proroků a jasnovidců starověku.
Jenže ty byly určeny pro duchovní poučení negramotných pastevců stád. Tato, ve své době geniální duchovní ponaučení, inspirovaná duchem věčnosti, byla právem označena jako svatá – bible, korán, védy a jiné. Organizace je spravující ovšem
svoji hlavní snahu neupřely na uvádění jejich obsahu v život a tím na udržení kontaktu s duchovní oblastí, na zpřesňování a modernizaci jejich duchovního výkladu světových dějů, ale na
jejich neměnnost. Tak se základní vibrací náboženských výkladů světa stala ustrnulost. Děje ve
světě jsou náboženskými hodnostáři vyjadřovány
jen pomocí ve školách naučených citátů dávných
proroků z doby negramotnosti. V průběhu celých
dějin nabírala občas náboženství formy hodné šílenců a zločinců. Nejhnusnější podobu měl a má
boj se skutečnými i domnělými herezisty (kacíři) a
s jinověrci. V židovství s esejci, v křesťanství s gnostiky, v islámu s baháísty a derviši. Právě pro svou
ustrnulost se tato vyznání oddělila od Boha, právě
tato zvěrstva konající hodnostáři oddělili tyto typy
vyznání od Boha. Bylo neomluvitelným rouháním
Bohu pálit jménem Ježíše Krista někomu bok, jak
svého času činila inkvizice, nebo člověku jménem
Mohamedovým stahovat za živa kůži z těla, jak islámci učinili zakladateli bahájizmu Baháulláhovi.
V současnosti jsou největšími rouhači vůči Alláhovi a diskreditátory islámu teroristé. Tímto řáděním temných se stalo, že přestože knihy inspirované Duchem obsahují správné pokyny, myšlení
davového člověka ovládl ateizmus.
Na práci, tj. na úsilí o poznání stvoření a konstituování ráje na Zemi, je tady člověk, ne Bůh! Tzn.
člověku a lidské společnosti je Bohem dána možnost poznávat zákony duchovní dimenze a uskutečnit je na Zemi. Pracovat musí sám, ne Stvořitel vesmíru, když mu bude za to člověk pochlebovat! Ve stylu nechtít se změnit, pasivně se modlit
a žebronit o odpuštění! V Ježíšově království Ducha je každé myšlení a konání člověka konáno pod
září odpovědnosti vůči Stvořiteli! Takovým způsobem života a myšlení byla původní Ježíšova bohoslužba v duchu ”Nového zákona”! Bůh od člověka
nepotřebuje nic, to člověk od Boha potřebuje osvícení a energii k bytí! Úhly pohledu na Boha (vyznání) jsou jen konkrétním a vždy omezeným vyjádřením nadsmyslového rozměru bytí, jako jednotlivé květiny jsou konkrétní formou projevu a
tvořivosti Boha. A jaká je moudrost toho, kdo by se
odvažoval tvrdit, že lilie je krásnější než chudobka?
Nejsou tedy náboženské rvačky jen důkazem nedostatku pokory a příčetnosti stejné úrovně jako
rvačky ”fandů” fotbalových klubů?
Podle stavu lidstva by se mohlo zdát, že vládnoucí temní duchové skrze ateizmus dovedou lidstvo k sebezničení. Moje intuice mi však naznačuje, že ”autor” tohoto světa nikdy nenechá své
dílo zmařit obsedlými bezzábranovými jedinci. Jde
jen o to, jakým způsobem bude korekce světového
vývoje provedena. Nesprávnost světového vývoje
sice naivně smýšlející věřící správně cítí, ale myslí
si, že na rozmohlé lumpy se v duchu starověkých
představ bitev vyřítí ”nebeská jízda v čele s archandělem Michaelem” a porube je (už ta představa,
jak anděl rube někoho mečem! To je stejný protimluv, jako že čert pracuje a čtvereček je kulatý!).
Moje životní pozorování mi naznačuje, že stvoření
je ve svých rozumu skrytých rozměrech dokonalý
víceúrovňový systém, který má nastaveno sebezničení nehodných. Vždy vlastním konáním, vždy s
přihlédnutím k času a míře vyspělosti. Bible tento
Na pokraji sebezničení
děj formuluje slovy: ”Od Boha se to stalo a je to
V důsledku historické informační prohry pojetí podivné v našich očích!” Božská spravedlnost načlověka jako duchovní bytosti stojí dnes celé lid- stavila ve smysly nevnímaných dimenzích stvoření
stvo na hranici sebezničení. ”Organizátoři” těchto pojistky, které spouští mechanizmus sebezničení
typů poznání vyšší dimenze v důsledku strachu z nehodného spravedlivým způsobem a ve správný
hereze nedovolili a nedovolují vývoj poznání ne- čas. Neboli, jak se kdo chová jako jednotlivec, nebo
konečného rozměru Stvořitele, prohlubování zna- národ v poměru k člověku nadřazeným zákonům
losti zákonů stvoření. Čekali a čekají, že Stvoři- stvoření, takovou jámu, nebo rajskou zahradu si
tel přijde a dá jim hotové pokyny. Čekají marně! připravuje! Já tento mechanizmus sebezničení vi34
ORL 2014-7
KONKRÉTNÍ PODOBA ŽIVLŮ V ČECHÁCH A JEJICH HARMONIZACE
dím nastavený v samotném těle člověka. Jako jeho šiny nic společného! Jakého ”filozofa na trůn ” asi
základní znak vnímám pozvolnost nástupu, faktor dosadí ti, kteří si pro informovanost nakupují nozpoždění. Lidově řečeno na každého jednou dojde. viny s nahou stařenou na titulní straně?
Následky chování jednotlivce i národů jsem uviZDROJ
děl vždy až po letech a desetiletích! To zpoždění
je vlastně milost, ve kterém je chybujícímu dáván
čas na změnu konání. V poslední době objevuji,
Konkrétní podoba živlů v
že jedním z těchto skrytých mechanizmů sebezničení člověka jsou varianty narůstajícího ”meta- Čechách a jejich harmonizace
bolického syndromu”. Proto je a bude neléčitelný.
Lze jej pouze načas zakrýt léky.
Duchovní situace v národech a vyznáních je bohužel ve stavu, že by do propasti nebytí vinou vládnoucích ateistů spadli všichni, i ti ještě usilující.
A to, myslím, není u Boha možné. Proto usilujícím bude zázračně pomáháno z neviditelné sféry.
Všechny léčitelské úspěchy jsou jen zevní formou
projevu ”atypických dějů”, zvaných zázraky. Celé
”placebo” ateistů, kterým vykládají pomoc léčitelů, když nemocným pomáhají nalézt přirozenější
způsob života a tím cestu k uzdravení, není nic jiného, než pomoc neviditelné sféry. Někdy i pomocí
nehmotných energií zázraku. Ten ovšem může nastoupit jen u toho, kdo naslouchá svědomí a vnitřnímu hlasu a podle nově poznaného chce konat. Já
pozoruji, jak současný vládce atmosféry ve společnosti skrze školy a sdělovací prostředky rozkládá
zejména zdraví a psychiku jednotlivců a rodin,
schopnost reprodukce národů, komunikaci mezi
částečně správně vyciťujícími a vidoucími. Je tedy
třeba konat opak. Nadřadit zdraví kariéře a penězům, nenechat si rozvracet osobní, partnerskou
a rodinnou rovnováhu. Věnovat péči všem nastávajícím matkám a dětem, se kterými duchovní člověk přijde do styku (bez ohledu na výsledek, neboť tyto ”vibrace” se v národě neviditelně sčítají).
Posilovat vzájemnou podporu a respekt mezi věřícími všech vyznání i věřícími bez zformulované
víry. Je potřeba v tichosti správné konání, nikoliv
nadměrné modlení. Stále mít vnitřní ”oči” otevřené
a uši nastražené, protože podmínky a okolnosti se
proměňují. Co dřív bylo vzhledem k okolnostem
správné, již správné být nemusí! Každý je přímo a
osobně odpovědný Bohu, proto je povinen se řídit
svědomím a vnitřním vyciťováním (srdcem), nikoliv názory většiny, nebo lumpem u moci! Demokracie je forma trestu božího v tom, že národy mají,
koho si zaslouží. S pravdou a moudrostí nemá v
současné době devastace myšlení lidu a vláda vět-
Byli jsme zvědaví, jak bude vypadat situace v
České republice, zobrazená archetypální optikou
živlů skrze konstelační proces.
Ukázalo se, že 65% Čechů je nejvíce spojeno s
živlem vzduchu, 20% vody, 10% ohně a 5% země.
Vzduch a voda jsou pro nás živly snadno přijatelné,
zatímco živel ohně a země vytěsňujeme nebo je
vnímáme problematicky.
30% procent lidí vidí skutečnost relativně čistě a
pravdivě a jsou otevření změnám (což není vůbec
málo), kdežto 70% se nachází v duševním (názorovém a myšlenkovém) chaosu a setrvávají spíše v
apatii, rezistenci a stagnaci.
Hlavní příčinou stagnace však není nedostatek
bojovnosti, jíž snad oplývali dávní Husité, avšak
jakési rigidní zatnutí se pro pracovní povinnosti,
jež nám už dávno nedávají žádný smysl (a což
díky naprosto absurdní výchově a kontaminovanému vzdělávání považujeme za morálně správné),
snaha vše vydržet a ustát děj-se-co-děj, vyloučení
smrti a její přirozené dynamiky ze života a v důsledku toho všeho celkové ztvrdnutí srdce znemožňující živé proudění energií mezi lidmi.
35
ORL 2014-7
KONKRÉTNÍ PODOBA ŽIVLŮ V ČECHÁCH A JEJICH HARMONIZACE
O tom, jak z toho ven a jaký poklad se mezi námi
ve skutečnosti skrývá, pojednává následující přepis konstelace.
Kvality a informace zjištěné v jednotlivých bodech na začátku konstelace:
V konstelaci jsme rozmístili body nazvané: Čechy, oheň, voda, vzduch, země a pátý element.
Celý prostor v konstelaci jakoby odrážel nejhlubší
potenciálně-metamorfující realitu toho, co je v
naší zemi na různých úrovních a vrstvách přítomno právě teď.
Čechy, český stát: tento bod representoval v
podstatě to, co by se dalo nazvat ”česká persona” za co se sami ve zjednodušené, zploštělé verzi považujeme - co však obsahuje jen malou výseč toho,
co doopravdy (ve více rozměrech) jsme. Ukázalo
se, že živly vzduch a voda jsou pro nás (z hlediska
české persony) přijatelné a dobře stravitelné, zatímco oheň vnímáme jako něco dráždivého, provokativního, co pro nás není snadné přijmout. S
elementem země jsme spojeni nejméně (nachází
se symbolicky za zdí v jiné místnosti, hlásí se nám
jakoby ”na Moravě”). Pátý element vnímáme jako
přidanou kvalitu živé krásy, jež je neviditelná, ale
všechno prostupuje a oživuje.
• patří sem u nás tato témata a oblasti života: práce (pracovní náplň většiny Čechů je
vzdušná) práce s informacemi, média, služby,
pošta, obchody, právo, zákony, úřednictvo,
byrokracie, vláda každodenní setkávání s
lidmi trávení volného času lži a přetvářka, neurčité vyjadřování a mlžení jako typický způsob vyjadřování se tisk (média, hlavně tištěná) ideje obsahující v mnoha vrstvách dědictví komunismu (určitá hesla chaoticky, bez
ladu a skladu, stále rezonující a sálající v duševním prostoru) děje se zde mnoho (většina)
aktivit ruch, přesuny, povinnosti přes element
vzduchu vnímáme práci jakožto vykonávání
povinností podle předem daných pravidel a
instrukcí - a tomu říkáme ”práce”; tato idea
je esenciální, hluboko vtištěná myšlenka Čechů, které lidé od rána do večera slouží jako
nejvyššímu božstvu; toto vykonávání povinností podle pravidel je nám nejvyšším zákonem a svědomím; v podstatě nás ani nenapadne myslet si, že práce by mohla být i něco
jiného, být chápána a prožívána zcela jinak
střídání vykonávání rutinních instrukcí s určitým lehce stresujícím přebíháním a uvolněným (volnočasovým) povídáním mezi tím v
podstatě tvoří hlavní časově-energetickou náplň života Čechů od rána do večera, především tedy oněch 65% polo-robotický životní
styl (vykonávání rutiny a občasný únikověkecací oddech) je tak nějak takřka páteří českého lidu - nebýt následujícího:
Vzduch
• je zde jako nejvyšší kvalita přítomno něco
jako princip jasného poznávání a vidění skutečnosti - pravdy (obrazově se to jeví jako diamantový krystal, bez mužské nebo ženské polarity)
• ptáme se, kolik procent Čechů v tomto
smyslu vidí ”pravdivě” - odpověď je: 30%
jasné, nezastřené, neosobní, krystalické vnímání pravdy (”jak věci jsou”) je nejvyšší dar
vzdušného živlu v Čechách, a přestože k
němu nemají přístup všichni lidé, je 30% obrovsky optimistické a nečekané číslo, které se
tu dozvídáme; je to velká deviza a schopnost
Čechů, která tu jakoby září do světa
• jako Češi jsme s tímto živlem nejvíce spojeni
a máme k němu nejsnažší, nejméně problematický vztah
• až 65% Čechů je s ním nejvíce spojeno, nejvíce
jej ”žijí” a psychicky, na úrovni prožívání, se v
něm pohybují
• zbylých 70% trpí z pohledu tohoto živlu du36
ORL 2014-7
KONKRÉTNÍ PODOBA ŽIVLŮ V ČECHÁCH A JEJICH HARMONIZACE
ševním zmatkem na základě přejímání rozličných názorů a idejí (jež neodpovídají skutečnosti), které se v nich (bez ladu a skladu,
často protichůdně, jako pod sebe nasunuté litosférické desky) mísí s jejich subjektivními
emocemi a hodnotícími úsudky (vodou), čímž
v nich, v jejich organismech, vzniká jednoduše řečeno ”guláš” spojený s pocity bezmocnosti, neodpovědnosti (”to ti nahoře”, ”to oni
tam”), který způsobuje jejich ustaranost, duševní bídu, zahořklost a apatii často manifestující se psychosomaticky jako celá řada
fyzických nemocí, která neúměrně zatěžuje
české zdravotnictví
Země
• cítí se izolována, ale toužící po návratu do systému
• má dojem, že určité konvence brání její akceptaci
• její kvality: pevnost, stabilita, zakořeněnost,
energie, magie, život a smrt, výživa
• počet lidí, kteří jsou s ní opravdu spojeni:
pravděpodobně daleko méně než 5%
Český stát
Voda
• Český stát je znepokojený hlavně nepřítomností země. Bytostně mu v systému chybí.
• kvality: plynutí, propojení, společenství, životodárnost; usazenost, uzemnění, houževnatost
• Také vyjadřuje, že oheň bychom tu také potřebovali, ale bohužel takoví nejsme - jen v
minulosti. Chybí nám prý ”koncovka” - tah
na branku. Zůstáváme jen u idejí, ale tím to
končí.
• cítí se příjemně, náležející do systému
• 20 % lidí je s tímto živlem nejvíce spojeno
• Ve vzduchu vidí zmatek, hektickou aktivitu,
ale chaos bez řádu.
• je zde jakoby (pozitivní) oživení elementu
vody v Čechách způsobené přítomností Slováků (na úrovni vody nejsme oddělení, ale
”vléváme se” do sebe); ”slovenský element” je
pro nás prospěšný a užitečný, obohacuje, oživuje nás, hlavně v rovině citu
Vývoj konstelace - proměna a pocit
smysluplnosti
Návrat Země
Voda zve zemi zpátky do systému. Ta jediná je
schopná Zemi přivolat. Země se vrací. Voda a země
jsou v nyní v jednotě.
Vzduch zjišťuje, že nepřítomnost země mu
vlastně vyhovovala. (Akceptace země do systému
Oheň
otřásá arogancí moci - úřadů a vlády.)
akceschopnost, hrdost (které ale v přítomJe to zvláštní, ale my Češi jako bychom magický
nosti postrádáme)
element země odkouzlili a převedli jej celý někam
oheň vnímáme jakoby v minulosti, v dobách na papír - do elementu vzduchu - jako bychom
českých králů, na tyto doby se odvoláváme, zemi ”vykastrovali”. A namísto sezení na mezi,
otloukání píšťaličky a běhání za motýly, jsme jako
ale reálně kvalitu ohně žít neumíme
element země začali chápat razítko a vyplněný fornecítí se být součástí systému, sám sebe mulář. Tuto nepozorovanou záměnu jsme nadto
vnímá jako iluzi, obraz minulosti, ležící spíše oděli do hávu morálky a začali se takto pokřivenou
mravností třískat přes záda jako rákoskou. Tato záv knihách
měna pravdy a povinnosti z nás vysála ohnivou ra10 % lidí je nyní s touto kvalitou aktivně spo- dost z letu života a smrti, jež proniká až do morku
jeno
kostí.
• zde jsou přítomni lidé, kteří jakoby harmonicky plynou s proudem: nejsou ani pro, ani
proti, umějí se přizpůsobit ve všech dobách
•
•
•
•
37
ORL 2014-7
KONKRÉTNÍ PODOBA ŽIVLŮ V ČECHÁCH A JEJICH HARMONIZACE
Ohni je návrat země velmi příjemný, začínají se
hodně propojovat, jakoby země oheň aktivovala.
Je-li tu země, oheň se rozzařuje.
Pátý element
Obsazujeme bod pátého elementu a sledujeme
účinky v systému. ”Jsem tu, projevuji se, ale jsem
neviditelný .. Moje plná aktivace je vázaná na element ohně. .. Prozatím jsem neviditelný a nemohu
vás vyživovat, podpořit, pokud po mě zde není poptávka.”
Vzduch se ozývá: ”Mých 30% lidí, kteří jdou více
do hloubky, kteří jsou zanořeni v pravdě, se těší
na změny, které nastanou. Mých 70% nevědoucích
chce však udržet status quo. Primárně nemají zájem, aby se věci příliš měnili. Nejvyšší patra politiky se cítí ohrožena a vývojem a proměnou (energetických kvalit v zemi) nejvíce ztrácí. Nepočítají s
ní.”
Pátý element: ”Nevcházím na pobídku nebo pozvání. Mohu se zde rozlít, jen je-li tu otevřenost,
otevření se. Mohu jen tam, kde budu mít otevřeno.
Toto otevření se mi může zajistit jedině oheň.
Oheň jakožto mužský princip, který je však přítomný jak v mužích, tak ženách. Jedině pak se otvírá prostor pro jemnou, prozářenou kvalitu lásky,
kterou v sobě nesu. Není to osvícení, je to prozáření prostoru a všeho, co je. Je to celistvost.”
Oheň je jakoby partnerem pátého elementu, ale
ten nemůže do systému plně vstoupit, dokud zde
oheň nerozvine své kvality a tím pro něj nepřipraví
vhodný prostor. Český stát (persona) stále poukazuje na to, že oheň tu kdysi byl, ale není - je to
takové české vzlykání po ohni.
Voda je z hlediska změn neutrální - není ani pro,
ani proti. Přidá se k převažujícímu proudění.
Vzduch: ”Proměny, které začnou, jdou odspoda,
od lidí, nesouvisí to s politikou ani vládou. Ve
chvíli, kdy lidé začnou jednoduše dělat, co chtějí,
nemohu já, jakožto vláda, ty lidi seshora vůbec řídit. Když se lidé vyserou na vládu, média a jakékoli vnější řízení a budou prostě dělat, co chtějí,
nemám šanci je ovlivňovat. Když se přestanou řídit
podle povinností, ale začnou dělat to, co jim prostě
dává smysl, nikdo nad nimi již nemá moc.”
”Největší indoktrinace zmatenými idejemi, pokřivenými myšlenkami, začíná na základní škole
- především doktrína povinnosti a pořádku a odpojení od vnímání smyslu. Z toho jsou děti úplně
zmatené a odpojené. Mantra znějící - práce, povin-
nost, škola.”
Ptáme se vzduchu na alternativní způsoby vzdělávání (Waldorfské školy, Montessori), ale vzduch
odpovídá, že všechny vzdělávací systémy jsou nějak kontaminované (vnucují určitý způsob nazírání
a deformují pravdivost vidění). Poznávání je čisté,
jen když stojí mimo jakýkoli systém.
Oheň: ”Když slyším o tom, že někdo začne dělat úplně obyčejné věci, jako je vyběhnout někam
na hřiště, jen proto, že v tom cítí smysl, tak úplně
ožívám. Jdu do reality.”
Země: ”Když to říkáš, tak země se raduje.”
Oheň: ”V tuto chvíli přestávám plápolat někde
nahoře a spojuji se zemí.”
Pátý element: ”Nejde tedy o žádné duchovno.
Jde o to dělat každodenní věci jinak, smysluplně;
aktivně přistupovat ke světu.”
Vzduch: ”Když každý člověk bude dělat to, co
pro něho samotného je smysluplné, tak přes to začíná všechna obroda.”
Oheň: ”Je to úplně strašně jednoduchý!”
Země: ”Jenom prostě dělat věci, který nám dávaj’ smysl.”
Oheň se nyní cítí úplně blaženě. Říká, že jenom
když se na něčem podílejí všechny elementy, tak to
má smysl. (A naopak, jen pokud děláme něco, co
nám dává smysl, tak všechny elementy vstupují do
hry).
Po této proměně necháváme všechny body v
konstelaci najít jejich novou pravdivou polohu.
Nová struktura a rozkvět České země
Nyní body vytvořily strukturu připomínající letícího ptáka nebo draka. Oheň představuje zobák a
oči, které pronikavě hledí na obzor a s jasnozřivostí
38
ORL 2014-7
KONKRÉTNÍ PODOBA ŽIVLŮ V ČECHÁCH A JEJICH HARMONIZACE
daleko do budoucna. Oheň vidí a určuje cestu. Ptačí
ocas tvoří voda a jemně kormidluje v poryvech větru. Jakoby svým vylaďováním spolupomáhá určovat ohni směr letu. Vzduch a země se ocitají přímo
naproti sobě a hledí si do očí. Tvoří protiklady, na
jejichž balanci a protiváze, jako na křídlech, spočívá
celý let. Uprostřed obrazce, jakoby ve středu kříže, se
ocitá pátý element a svou energií vyživuje a harmonizuje celý systém. Mezi ohněm a pátým elementem
spočívá český stát (persona), takže celý výjev připomíná letícího bájného ptáka Garudu s bohem Krišnou (českým státem) na svém hřbetě.
Vzduch: ”Nyní mi v této pozici záleží na tom, aby
zemi bylo dobře. Situace se ve mě změnila. Už to
není 30 : 70 ale asi 50 : 50.”
”A co na to má vliv, co se stalo, že se tvá situace
překlopila?”
Vzduch: ”Jde o vyrovnání se se životem a se
smrtí. Sestoupení do hlubin, splývání a proudění s
vodami života. Když je člověk v této hlubině, spolu
s těmito proudy, to je ten okamžik, kdy se začíná
všechno měnit. Hlavně vyrovnání se smrtí. Pokud
50% lidí dosáhne tohoto stavu, tak se vše proměňuje, celá krajina. Není to intelektuální proces, je
to přijetí života a smrti jakožto nedělitelné skutečnosti.”
Země: ”Tímto přijetím já ožívám. Když není jen
život, ale i smrt, já pak ožívám. Ale jinak. Když se
předtím lidé začali chovat tak, aby jim to dávalo
smysl, tak jsem ožívala radostí. Ale teď, přijetím
smrti - to je ještě jiné. Dynamická země. Přirozená
obnova. Je to přehodnocení toho starého. Být jako
držáci. Uzavřít smrt do sudu jako v té pohádce. Neuzavírat ji do domova důchodců. Pustit smrt do života. Dát jí důstojnost.”
”Co nejvíc brání transformaci?”
Vzduch: ”Zbytnělé struktury uvnitř ego-vědomí,
které musí rupnout, aby se to celé pustilo. Týká se
to 40% žen a 30% mužů. Nejde o mystickou smrt
ega, jak se o tom mluví v duchovních naukách, jde
o něco mnohem obyčejnějšího. Jde o to, aby lidé,
kteří jedou příliš v principu povinnosti - to celé
pustili. Je to jako když se zlomí hráz. Lidé se něčeho
drží zuby-nehty, ale když se na to prostě vyserou,
tak se uvolní. Zvláště ženy, když se pustí modelu,
že musejí všechno ustát, že musejí být silné. Když
to prostě vzdají a padnou držkou do hlíny, tvář položí do trávy… Nemusí to být zhroucení, které bolí,
spíš naopak, je to jako když se v té trávě začnou na-
jednou smát, když jim to celé dojde: mraky se jim
zatočí nad hlavou a začne jim připadat, že všechno
je vlastně prča. Nemusí to nutně být krize. Někdo
se k tomu dostane skrze krizi - někdo to udělá jen
tak. Hlavní je: pustit to. Pustit všechno držení.”
Zemi se ulevuje. Najednou může přirozeně ”jen
být”. Oheň víc proudí. Polevují mu ztuhlé nohy a
pociťuje proud energie jdoucí přes nohy. Popisuje
jí jako vláčnou a životaschopnou. Voda stále zastupuje přizpůsobivé cosi, co není v Čechách zvlášť
výrazné, ale co také ničemu nebrání. S vodu není
problém. Pointa transformace nespočívá ve ”šťourání se v emocích” - neustálé pátrání po tom, co
ten druhý cítí - emoce se vždy přizpůsobí přirozeně
změně situace. Vždy poplynou v reakci na změnu.
Pointa je pustit ono na povinnosti založené držení
zuby - nehty, které vytváří tvrdost a neoblomnost,
jež brání skutečnému proudění energie mezi lidmi.
Pátý element: ”Cítím, že zde všechno zastřešuji,
že propojuji všechny elementy mezi sebou. Český
národ se o mě opírá jako ve svém středu. Já mu
mohu dát výživu. Ale potřebuji, aby český národ,
lidi v Čechách, měli otevřené srdce. Pak je můžu
vyživovat. Pak je můžu propojit se všemi dalšími
elementy. Nic víc, nic míň. Otevřené srdce k tomu,
aby se propojovali s druhými. Zmenšit svou ostražitost a otevřít se.”
Země: ”Český zemi je teď dobře. Česká země teď
kvete.”
Systémem se šíří hluboký klid a srozumění.
Na závěr
Vzduch: ”V této chvíli vláda žádnou faktickou moc
nemá. Systém se řídí podle lidí, jak oni to chtějí.
Patrnější obrat k lepšímu by mohl nastat kolem
39
ORL 2014-7
VĚDA NEBO PAVĚDA
roku 2035. V této době by mohla nastat zásadní
reforma vzdělávání.”
(Obraz vlády připomíná obří místnost, kde pár
unavených mužů kouří doutníky, dívají se znuděně
z okna a nad nimi poletují mouchy a vržou pomalé obří větráky. Ne že by vláda formálně neexistovala, ale nyní už i oni sami vědí, že nemají v
podstatě žádný význam. Nicméně země žije a kvalita a tep života na ulicích, když úředník vykloní
hlavu z okna, je prosvětlena něčím, co tu předtím
nebylo - celistvostí.)
Země ještě vysvětluje, že není pointa obracet se
k mýtickým hrdinům nebo boji za národ apod. jde o to, být sám sobě hrdinou svého každého dne,
každý den udělat malý krůček v něčem, co nám
dává smysl. Být hrdinou ne za ”český národ”, ale
hrdinou za SVŮJ život. Když to země říká, v ohni
to jiskří a sálá plameny. ”Já jsem fakt drak - ohnivý
drak! .. Vidím strašlivě daleko.”
Země: ”V budoucnosti spíš vidím zklidnění, farmářské trhy apod. Důraz na kvalitu, co se týče
země. Čistá země, čistá voda, čistý potraviny. Ctím
větší úctu k zemi, větší respekt k rázu krajiny, ale
velmi velmi postupně, pozvolna.”
Vzduch: ”Nejde o změny v přesunech obyvatelstva na venkov nebo do měst, ale jen o změnu kvality života.”
Země: ”Celkový hlavní proud bude zdravější.
Kdo půjde s proudem, bude se uzdravovat. Máme
tu strašně nezdravé konvence. ”
Mámě nějaké poselství nebo smysl i pro zbylý
svět?
Pátý element: ”Otevřené srdce. Mírnost, jemnost v otevřeném srdci - pak se to rozšiřuje dál
a dál. Mírnou, přirozenou formou, otevřením se,
puštěním strachů, že by nás okolní země mohly
nějak převálcovat, což vede k většímu propojení, k
propojení se se širšími, většími celky. Mírumilovnost. A je tu i pokora. Pokora k zemi, k vědění. Vyváženost lásky i země, těla i ducha, citu i zdravého
rozumu - to je to, co nám je vlastní a přirozené.
Nejsme zatíženi náboženskými dogmaty jako jiné
národy ani přehnanými emocemi ani nacionalismem. Jsme přeci jen více v mentální sféře, v níž
hledáme s otevřeností nám vlastní - kvalitu pravdy,
což je dobrý začátek - a to se pak může přelít i do
úrovně srdce. ”
Oheň: ”Vidím tu najednou symbol českého lva to není ani tak odvaha k dobývání a vítězení - to je
vlastně spíš odvaha otevřít srdce.”
ZDROJ
Věda nebo pavěda
Co se to odehrává ve světě kolem vědy v souvislosti s nazíráním světa?
Neubauer: Domnívám se, že toto něco je celosvětová ztráta prestiže vědy u laiků ve společnosti.
Prestiže, které se věda těšila po celá staletí jako
jediný, výlučný nebo přinejmenším prvotní zdroj
pravdy, spolehlivého poznání, informace o povaze
světa, nás, života a všeho toho, co lid zajímalo od
nepaměti.
Grygar: Mně připadá, že přírodní věda se rozvíjí
harmonicky už několik století a že vlastně nějaká
speciální situace v této chvíli nenastala. Ano, existuje jakási deziluze veřejnosti, že věda se přežila,
a že by vědecký způsob nazírání měl být nahra40
ORL 2014-7
VĚDA NEBO PAVĚDA
zen něčím jiným. Věda je to, co používá vědeckou
metodu. Všechno ostatní, co se tváří jako věda, co
vědeckou terminologii jenom vypůjčuje, je pavěda.
Neubauer: Co to je vědecká metoda, a jestli existuje jedna jediná? Co je to racionalita, a je-li to
něco monolitního a priori daného, určeného, deklarovaného, ať už oficielně de jure nebo oficielně
de facto?
Grygar: Vědecká metoda přirozeně není jedna,
ta vědecká metoda má velice mnoho výhonků, ale
všechny patří pod ten hlavní deštník. A jakmile se
z toho obalu toho deštníku dostaneme pryč, tak
tam začíná ten problém, protože každý z nás má
asi jinou představu o tom, kam až ten deštník sahá.
Neubauer: Musí být ten deštník jenom jeden?
Musí ta věda vytvářet jednotný obraz světa, bezrozporný světový názor, vecpat všechno do rámce
jediného popisu a jediného pohledu?
Grygar: Pokud jde o fyziku, tak tam zejména v
tomto století existuje jednotný popis světa, který
je dán dvěma základními fyzikálními teoriemi a v
rámci těchto teorií jsme zatím schopni mnoho věcí
vysvětlit, ale také mnoho věcí nám zůstává dosud
nejasných. A zatím pokusy vyjít za hranice těchto
dvou základních teorií nebyly úspěšné, spíše naopak vedly ke slepým uličkám.
Neubauer: Ten deštník o kterém mluvíte, jest
deštníkem na určitém pojetí fýsis, přirozenosti.
To jest tím objektivním, rozumí se tradičně, do
geometrického prostoru promítnutým. Ale tím se
nauka o přírodě a přirozenosti nevyčerpává, týká
se jenom jednoho typu přirozenosti, to jest toho
časoprostorového výskytu. A například biologie,
nauka o životě, tímto zúžením trpí. Díky tomu
vzoru se biologie vlastně vědou o životě, vědou,
která zkoumá přirozenost živou nikoli výskytovou,
vlastně dosud nestala.
Grygar: Biologie dosahuje dneska fantastických
úspěchů v té chvíli, kdy se pod ten deštník vejde.
Biologie má problémy ve chvíli, kdy pod tím deštníkem není a kdy skutečně z něho jaksi vystrkuje
růžky ven, což je asi legitimní. Když se podíváme,
co dneska hýbe biologií, tak je to molekulární biologie, je to genetika. Tak tam všechny ty výsledky,
které byly dosaženy a které skutečně už významně
zasahují do našeho života laického, tak ty byly dosaženy přesně tou stejnou vědeckou metodou.
Neubauer: Jako biolog mám pocit, že to o čem
mluvíte, nepovažuji za biologii. To, o čem mluvíte,
se všemi těmi úspěchy a dopady, je jenom obrovský výkon redukce živého na neživé, a přirozeného
na formální. Biologie se životu velice vzdálila a přispěla k zapomenutí celé té oblasti biologie minulého století. Ale abych mohl mluvit o homeopatii
a astrologii, abych splnil tady ten objektivní požadavek, kritéria vejít se do deštníku, asi bych těžko
mohl k těmto oblastem něco říct. Ale to, co mě opakovaně zaráží, je, z jakého důvodu, v rámci jaké
racionality může věda, objektivní věda o chování a
složení těles vyskytujících se v geometrickém prostoru činit výpovědi, velmi často zcela bohorovné
a prakticky vždy neinformované, o naukách, disciplínách v oblastech zkušeností, které nespadají do
jejich oboru jejího zájmu, chcete-li do jejich deštníku.
Grygar: Samozřejmě, ani já nejsem astrolog, ale
mohu zvenčí posoudit to, co astrologové sami vypovídají, a co píší. Oni tvrdí, že jsou schopni na základě studia rozložení určitých objektů nebeských
po obloze předvídat lidský osud a stanovit vlastnosti člověka. Zcela spolehlivě se podařilo dokázat, že to není pravda, a z vědeckého hlediska je
to nesmysl, protože oni nahodilé souvislosti kladou jako ty hlavní a podstatné souvislosti zanedbávají. Čili to je přesně to opačné než jak postupuje vědecká metoda. Pokud jde o homeopatii: homeopatické léky nejsou testovány preklinicky ani
klinicky na specifické účinky. Jejich testy se týkají pouze neškodnosti, a to je daleko lehčí test,
a dál: žádné renomované vědecké časopisy nikdy
neotiskly články o tom, že homeopatická metoda
léčení vede vůbec k nějakým konkrétním výsledkům, jako je to možné prokázat pro klasickou medicínu. Z tohoto hlediska je to rovněž pavěda.
Neubauer: Tak jak jste charakterizoval astrologii, tak to, co málo o ní vím, tak to by nedávalo
žádný smysl. Pokud se týče homeopatie, tak důvod, pro který tady dochází k neshodám, je proto,
že homeopatie opravdu nevychází z molekulárněatomárního pojetí skutečnosti. Tohle pojetí je totiž
velice zvláštní a vnitřně velmi, řečeno mírně, jednostranné. Četl jsem nedávno výrok, někdo kdo viděl kupovat si homeopatický lék za 400 Kč, tak mu
bylo toho člověka líto, protože věděl, že si domů
donáší destilovanou vodu. Co by pak řekl výroku,
když si někdo odnáší uhel od Zrzavého za 4.000 Kč
a netuší, že si odnáší asi desetinu gramu uhlíku? To
je asi stejná argumentace. Ale nechť si posluchači
41
ORL 2014-7
VĚDA NEBO PAVĚDA
všimnou jedné věci, totiž toho trvání na renomovaných časopisech. Ta věda toho jednoho deštníku
obsadila veřejná fóra, která je ochotna uznávat, a
pokud něco nedostane nihil obstat, tedy církevní,
pardon, vědecké schválení tohoto typu, tak ipso
facto nemá nárok na pravdu a skutečnost. A to je
hodně divné a velice výhrůžné.
Grygar: Věda skutečně v tomto smyslu není demokratická. Na druhé straně třeba říci, že tato
metoda se historicky osvědčila. Samozřejmě proto
věda pokračuje kupředu, že trvá na ověření v renomovaných časopisech, a že je při tom schopná takové sebereflexe, že v těchto časopisech vycházejí
neortodoxní a často i šílené myšlenky. Abych uvedl
příklad: když přišel Albert Einstein s teorií relativity, tak z hlediska klasické fyziky to byla šílená
myšlenka. Přesto jeho práce prošla renomovaným
vědeckým časopisem. Takhle to ve vědě bezpečně
funguje, čili já nevidím důvod, proč by se na tom
mělo něco v této chvíli měnit.
Neubauer: Nikdo nechce nic měnit, chce možnost uznání jiných platforem a jiných kritérií. Příklad s Einsteinem je zcela nepřiměřený. Einstein
tehdy relativně neznámý byl přijat jako řešitel
obecně přiznaného zásadního problému, se kterým si klasická fyzika nevěděla rady. Pokud se týče
toho osvědčení, víte, disciplína, která se osvědčuje
svými pravidly nějakých 50 let, ne těch udávaných
300 let, když toto říká tváří v tvář astrologii, disciplíně která představuje thesaurus lidské zkušenosti bratru deset tisíc let staré, tak mě to jako historikovi věd připadá přinejmenším komické. Ale
chtěl bych se zeptat toto: co vede vědce, astronomy, fyziky, biochemiky, aby takto vypovídali o
možnosti a nemožnosti určitých dějů, jevů, působení, dovedností, které naprosto překračují jejich
kompetence? Domnívám se, že věda je ta, která
přeruší výpověď vědoma své metody, svých mezí,
svých východisek a reflektuje, případně reviduje
své vlastní předpoklady a nedělá výpovědi rádoby
vědecké, tedy v tomto smyslu opravdu pavědecké,
o něčem v jazyce, které tomu není adekvátní? Neobhajuji ty velké nauky a zkušenosti lidstva, ty
se obhájí samy. Mně je to trapné za vědu že se
tímto způsobem diskredituje. Na rozdíl od tradičních nauk a zkušeností, jakými právem zove astrologie a nakonec mágie, alchymie a jiné hermetické
nauky, ony jsou skutečně pochopitelné, protože
pracují s lidskými zkušenostmi, obrazy, názory, po-
užívají myšlení v takovém tom přirozeném, to jest
člověku vrozeném smyslu. Vůči tomu nám věda
předkládá svět a pravidla hry a způsob omezení
duševních činností, které jsou nepřirozené, které
vyžadují zvláštní vědeckou výchovu. Já jakožto biolog bych měl vlastně pomoct lidem okolo sebe
pochopit sebe sama jako živou bytost, svoje prožívání, podoby života. Je mně líto, ale alespoň jakožto tradiční, molekulární biogenetik i evolucionista nemám jim vlastně co říct, proto v tom okamžiku upadnu do tak abstraktních a náročných
výkladů, které vyžadují mnoho let studia, aby vůbec byly rozumné a pochopitelné.
Grygar: Tak tady jsou teďka velmi smělá tvrzení,
především to tvrzení o vědě. Věda je otevřený systém. To znamená, že neexistuje žádný jev, který by
odmítala a priori, ale protože vědecká metoda je
skeptická a je potřebí, aby se oddělovalo zrno poznání od plev nepoznání, takže věda podrobuje i
velice vážná tvrzení skeptickému zkoumání. A ke
skeptickému zkoumání patří to řemeslo, které je
poměrně nesrozumitelné, vyžaduje velké studium
a tudíž je to dostupné pouze někomu. I pro laika je
přece evidentní, že právě tam, kde se dodržovala
vědecká metoda, docílily se takové výsledky, jako
že si tady povídáme ve studiu a že to naše poselství
se dostane k posluchačům prostřednictvím radiových vln, které jsou výsledkem bádání Maxwella a
Hertze. To je ta cesta, kterou nabízí věda. Ale chci
se tedy optat, co nabízejí ty pavědy lidem navíc?
Já mám dojem, že jim nabízejí iluzi.
Neubauer: Totéž se říká o náboženství, totéž lze
říci o umění, totéž lze říci o jakémkoliv morálním
kódu, protože kde jsou z hlediska vědy hodnoty? A
jsou vůbec hodnoty? To je to, v čem my žijeme. Žijeme v hodnotách, představách, vzpomínkách. To,
co od nás tedy teďka vědci, kdyby byli scientisti,
chtějí, je vnucovat tuhle zvláštní výchovu a trénink
přirozenému myšlení, odtrhnout, oddělit se od přirozené zkušenosti, která nemá podobu ověřování v
rámci zcela určitých metod. Ve vědě jde o pravidla
velmi specifického chování a myšlení, a vy je aplikujete na přirozené lidské zkušenosti a společný
svět, ve kterém se promítá neskonale více dimenzí,
projevuje, ozývá daleko víc hloubek a souvislostí.
Grygar: Já si samozřejmě uvědomuju, že by bylo
od vědce pošetilé, kdyby se třeba ptal, zda Beethovenova symfonie byla napsána vědeckou metodou.
42
ORL 2014-7
VĚDA NEBO PAVĚDA
diční oblastí zdraví. Zdraví a spása jedno a totéž.
Jest proto tak důležitý vztah s transcendencí mimo
tento svět, anděli, duchy, božími vnuknutími. Čili
oni dneska dostávají ten kosmonautický háv. Na
toto má náboženství tradiční monopol a proto vám
tak nesmírně vadí, vám, kteří chcete zobecnit svoji
profesionalitu a udělat z ofese konfesi (tedy ze zaměstnání nebo z dovednosti vyznání). Vadí vám na
těchto oblastech: ono totiž patří do tradiční kompetence náboženství jako administrativy pravdy.
Grygar: Tak to je samozřejmě také velmi silné.
Teď už se dostáváme k tomu základnímu vztahu
mezi přírodními vědami a náboženskou vírou. Pokud jde o křesťanství, tak já se domnívám že křesťanství společně s vědou má stejný podklad v
tom, že buduje svou strukturu na základě formálně
velmi podobných principů. Na začátku každé matematické disciplíny jsou určitá nedokázaná tvrzení, axiomy, a z nich potom vyvodím určitou matematickou strukturu. Podobné principy potom
najdeme v přírodních vědách. Tyhle předpoklady
musíme akceptovat, a je to velmi nepříjemné ale
musíme to udělat. Podobně v teologii, tam přece
máte základní dogmata. Podle pravidel, které jsou
formálně stejná jako pravidla používaná ve vědě.
Čili v tomto směru nevidím příkop mezi vědou a
náboženstvím, ale naopak vidím velmi zásadní příkop mezi vědou a pavědou, a mezi vírou a pověrou.
Tohle myslím velmi výstižně charakterizoval Chesterton: Od doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou
ochotni věřit v jakoukoli pitomost.
Neubauer: Axiomatická výstavba vědy je rovněž nepravda. To, o čem jste mluvil, nebylo náboženství nýbrž racionální theologie. Ta paralela
byla velice výmluvná. Tak jako s dogmatiky katolické církve vyplývá jakýsi způsob vědění, tak
přece existují jiná náboženství, která mají jiná východiska, a jejichž projekcí jsou způsoby pochopení skutečnosti, morální kodexy, kultura, která z
toho vychází, jsou nicméně pozoruhodné úžasné:
hinduismus, buddhismus, islám. Existuje tu věda
jako určitý tvar vědění, zabývající se objektivní
stránkou skutečnosti. Je to nástroj nesmírně užitečný, velice záslužný a hlavně silný, protože používá obrovsky účinný instrumentální rozum. Ale
na základě jiných východisek tady existují také
jiná otevření se světu, nauky, které odkrývají skutečnosti, s nimiž se věda vůbec nesetkala. Protože tak, jako se geometrie nesetká s balvany, tak
Cítíme sami, že to je jaksi nepřípadné. Jestliže připustíme, že tyhle pavědy je něco, co uspokojuje
naši emocionální potřeby, tak je mi to samozřejmě
jedno. Tak jako já třeba neposlouchám dechovku,
tak nebudu poslouchat homeopaty. Ta tragedie je
v tom, že tady je riziko toho, že v tom druhém případě jde o lidský život, kdežto v tom prvním případě jde jenom o jakési nepohodlí.
Neubauer: Přesto všechno podrážděnost, kterou
cítíte i ve věcech, které jsou tedy relativně bez rizika. Přesto ten postoj vůči homeopatii, astrologii
a specielně, což mě nejvíc rozesmálo, ufonologii
otázce existence a kontaktu s Mimozemšťany. Jak
tohle dokáže zastánce vědy zcela nepříčetně a vopravdu iracionálně dráždit! V tom třetím případě
je to o to komičtější, že jaksi celá ta sci-fi výbava
představ, zážitků a zkušenosti ufonologických je
evidentně produktem vědy a vědecké civilizace a
nadšení kosmického výzkumu, které poznamenal
naše romantické mládí. Jistě vás také. Proč? Že
tedy vopravdu něco o vědě a náboženství vím, totiž
u náboženství (a nebo to, co v určité době funkci
náboženství plní, což je v novověku věda) je tra43
ORL 2014-7
VĚDA NEBO PAVĚDA
se nemůže třeba fyzika v dnešní podobě setkat
se smysly nebo hodnotou. Nerozumíme, proč by
mělo do kompetence objektivního poznání spadat něco takového jako například zdraví, protože
zdraví není žádnej objektivní parametr, veličina.
Medicína není vědou. Věda je pouze jednou z pomocných disciplín způsobu poznání. Věda té medicíně může přispět a pomoct, a zaplať Pán Bůh za
to.
Grygar: Já si nemyslím, že by medicína mohla
vykročit až tak daleko za hranice vědeckého zkoumání, protože tam, kde medicína funguje, to je ta
vědecká medicína. Důvod, proč my se ježíme, je
ten, že se tyto principy neustále zpochybňují z důvodu, který nechápu. Kdyby se neosvědčily nebo
kdyby jaksi ta věda stagnovala, tak bych chápal,
že prostě je důvod k tomu, abychom změnili své
základní paradigma tak, jako se to stalo ve fyzice
na konci 19. století. Ale já tady žádnou krizi nevidím a mně připadá, že všechny ty ostatní způsoby,
které se nabízejí k poznání, tak kromě té záležitosti
vědecké a kromě té záležitosti teologické jsem zatím žádnou třetí možnost, která by mě oslovila a
uspokojovala v tom smyslu té otevřenosti nenašel.
Prostě našel jsem jenom karikatury.
Neubauer: Věda začala nějakým způsobem
nejdřív pomáhat a potom vstupovat do medicíny
poměrně nedávno a velké gro medicínského vědění dodnes se rozvíjí způsobem přirozeným, empirickým, intuitivním, čas od času k tomu věda
dodá nějakou dodatečnou racionalizaci. Mechanismy účinku, antibiotik nebo analogů, neurotransmitorů se už mnohokrát měnily a typické
účinky ukazují, že asi vo ty molekulární mechanismy a vo ty modely in vitro pravděpodobně v
terapeutických účincích i alopatických léků vůbec
nejde. Grygar: Samozřejmě medicína nezná stoprocentní mechanismy účinku, ale je to mocný nástroj, který se musí užívat opatrně. Z hlediska pacienta není důležité zda medicína ví, jak funguje
dané antibiotikum, ale důležité je zjištění, že když
to antibiotikum aplikujete, tak z 90% se pacient
uzdraví. A to je to, co vyčítám všem ostatním metodám, které tuto zásadu nectí. Neubauer: No to
je přece tak nepatrná část všech příčinných souvislostí, korelace, koherencí ve světě! Ti, kteří nabízejí tyto služby a rady a jsou obklopeni zájmem
veřejnosti, nabízejí jiné způsoby orientace, myš-
lení, chápání. Proč to ti vědci s tou zpupnou bohorovností svádějí na neznalost, ignoranci, nevzdělanost, případně na jejich zištnost? Takto bylo argumentováno proti věřícím, i proti disidentům, a oni
přeci (vědci, politici) musí vidět, že to není pravda.
Přece zájem je autentický, že zřejmě to, co získávají ti zájemci, je asi skutečně uspokojuje, naplňuje
a přesvědčuje. Proč toto vůbec ani jako v nejmenším se nevedlo v potaz? Naše zkušenost tváři v
tvář, naše zážitky, obyčejná lidská zkušenost, ta
přestala mít vůbec jakýkoliv význam a smysl, jeli posuzována z hlediska objektivních kritérií. Je to
hrozný, a to, co jsem viděl tváří v tvář je méně důležitý než co naměří ten vědec a zcela nebo zjistí
nebo vyvolá za zcela umělých podmínek.
Volně podle ČR Vltava 29. ledna 1998
Tenhle deset let starý duel je v mnoha směrech příznačný: Kdo by neznal Jiřího Grygara, známého popularizátora vědy? A kdo jste se někdy aspoň trochu
vědou zabývali, nebude vám jeho postoj vůbec cizí.
Krystalicky čistě zde reprezentuje postoj vědce, se
svým precizním, ale úzkým pohledem na věc. Gryga44
ORL 2014-7
OBJEKTIVNÍ REALITA
rovo surfování po povrchu vědy nám však v kontextu
ještě jiného článku připomene povrchní postoj extroverta. Jak obstojí v duelu s člověkem hloubavým,
renesančního rozmachu a opírajícím se o svou niternou pravdu? Zavrhneme ji jako nevědeckou, anebo
skrz ní zahlédneme něco podstatného, co nás inspiruje? A opravdu se tyhle dva, natolik rozdílné a vyhrocené postoje nemohou setkat?
Věřil jsem vědcům, protože mi říkali, abych jim
věřil. Ale proč mám dál lpět na poledu, který mi
skýtá jen částečné porozumění, a nabízenou plností
poznání mám opovrhnout? Širší pohled, to je výsada, kterou si přeci můžeme dovolit! Vědecká drezůra nám v jistém smyslu nasadila klapky na oči.
Teď si můžeme dovolit tyto klapky sejmout a zkusit se dívat více intuitivně, také citem, všemi smysly,
kterými mě příroda obdařila. Radostně a bez předsudků vyzkoušet vše. A proč ne? A dívat se třeba jen
tak "na zkoušku". Rozhlédnout se, a nakonec si vybrat ty "oči", které nejlépe vidí.
vědce popuzují a pobuřují; někdy to bez řádného
důvodu berou jenom zdvořile na vědomí. Vědci instinktivně cítí, že jakékoliv chápání, rozumění, pojetí či jen představy včetně těch vědeckých, vlastních, ryze odborných se s věcí vědy neslučují. Odtud ohromující lhostejnost vědců i vůči jakýmkoliv
názorům a znázorněním, představám a obrazům,
slovním obratům, odborným výrazům a schématům. Pro běžné vzdělance humanitního zaměření
je tento postoj k vlastní vědě zcela nepochopitelný.
Ačkoli lze ukázat, že s vědeckou revolucí se zásadně mění obsah základních pojmů, že například
”čas”, ”prostor”, ”hmota”, ”síla” apod. znamenají v
newtonovské fyzice něco jiného než v teorii relativity, o těchto změnách v nahlížení a chápání lze
většinu vědců dokonce i přesvědčit: přivést je jejich vlastními prostředky a na základě jejich zkušenosti k tomu, aby si rozdíl mezi obsahem a smyslem dřívějšího rozumění uvědomili. Zkrátka, když
na to přijde, i vědci připustí, že se jejich zájem
postupem času a zejména s pokrokem vědy posouvá. Jakmile však z toho T. S. Kuhn vyvodí, že
se vědci od jisté doby (po změně paradigmatu)
jali jinak myslet, vnímat, vidět, chápat a jednat,
a že se tedy ipso facto, jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitli v jiném světě, tehdy je to pobouří a vyvolá v nich odpor. Oni totiž žádnou dramatickou přeměnu, zážitek přetržitosti a přelomu
nemohou z vlastní zkušenosti potvrdit: neodpovídá tomu žádná vzpomínka na přerod či předěl
z jednoho světa do jiného. Proto zásadně právem
popřou, že by se kdy něco podobného s nimi (či
dokonce se světem) událo a právem si tuto událost nedají od kohokoliv zvenčí podsouvat. Celý
ten dramatický scénář vyvstává až před zpětným
pohledem epistemologicky zaměřeného historika,
zřídkakdy však byl autenticky prožit.
Zatímco věci vědy záleží v řešení úlohy s navždy
platným (byť teprve v současnosti plně pochopeným) zadáním a předem daným řešením, které je
zatím neznámé, vždy však již na dosah ruky. Ani
to není směšnou iluzí, jak se to jeví z perspektivy
historika: objektivní realita, o niž vědě jde, se vyznačuje stálou přítomností, bezprostřední skutečností. Z hlediska tohoto přesvědčení by zákon volného pádu, elektřinu, stavbu hmoty, evoluci, genetický kód apod. bývali mohli objevit už staří Řekové a právě tak i Indové nebo Peršané či Aztékové,
kdyby bývalí dávali lepší pozor a postupovali už
ZDROJ
Objektivní realita
Neubauer krok po kroku odkrývá, že objektivní realita, tak jak ji používá věda, je kolektivní civilizační
iluze, dobově podmíněná představa, proměnná, konstrukt, výmysl, jehož hlavním atributem je schopnost budit co možná nerozporné zdání, že je skutečností samou. A co je tedy ryzí? Dobové nánosy,
historická klišé, dobře mínění konvence jím tedy rozhodně nejsou.
… Obvykle se tážeme po smyslu vědeckého poznání v kontextu přirozené zkušenosti: k čemu se
vztahuje, tj. o čem vypovídá, co objasňuje, umožňuje, k čemu je dobré (užitečné, prospěšné) či zlé
(nebezpečné, nenáležité), čemu pomáhá či škodí?
Oč ve vědě jde? Zdánlivě směšný slovníkový výměr, že ”věda je systematické, metodické a racionální poznávání objektivní reality”, to v zásadě vystihuje správně.
Pro toto cosi, oč vědě jde, se vžilo označení ”objektivní realita”, a to dokonce i mezi vědci, kteří
tento výraz sami vůbec nepotřebují a obvykle se
jej nedovolávají. Právě tak nemají pochopení pro
nic z toho, o čem různí ti noetici, gnoseologové,
metodologové, logikové vědy a epistemologové popsali stohy papíru. Výpovědi tohoto druhu obvykle
45
ORL 2014-7
OBJEKTIVNÍ REALITA
tehdy správně! Právě proto, že všechny tyto věčné,
dané, ověřitelné pravdy jsou objektivně dány, vyznačuje se objektivní realita, jež je věci vědy předmětem zbožnosti objektivního poznání. Tato zbožnost však nebyla a není zbožnosti a tudíž ani záležitostí jiných národů, epoch a kultur.
cích stavů-teď. Změna v žitém čase tudíž není a nemůže být součástí jejich odborné zkušenosti.Vědcům to nelze vyčítat jako nedostatek. V žádném
jiném světě se nemohou jako badatelé dost dobře
octnout, při výzkumné činnosti zůstává jejich ”bytí
ve světě” bezpečně vyzávorkováno.
Objektivní realita je stále jedna, mění se pouze
způsoby a podoby badatelské činnosti. Ta však nespočívá ve výběru poznávaných jsoucen či stránek
skutečnosti, nýbrž ve vytváření objektů ze vztahů.
Tato činnost ovšem mění jak představy, tak pojmy, s nimiž jsou tyto intelektuální objekty neodborníky (nezasvěcenci) spojovány, a v tomto ”balení” veřejnosti předkládány, čímž mocně působí
na skutečnosti a zkušenosti přirozeného světa, za
jejichž podstatu a vysvětlení jsou takto postulované objekty vydávány a takto laické veřejnosti
předkládány a prodávány. Vědecká kázeň od nás
vyžaduje, abychom z poznání vyloučili vše tělesné.
Cítění, pocitování a ocitání se jsou však bytostně
tělesné zkušenosti.
Tradiční, kulečníková představa Světa nemá s
newtonovskou mechanikou nic společného; neměla za Newtona jako nemá ani dnes. Za Newtona se však těšila legitimitě, dnes nám připadá
pro laické předkládání dnešní fyziky laikům jako
nevhodná: přestala být ”bezvadnou”, tj. názornou,
stala se ”závadnou”, tj. zavádějící.
Žádná představa nemůže být objektivní, může
však být v určité době přijímána objektivní vědou
jako legitimní. Však také způsob bytí, kterým se
tato nevýslovná, nevnímatelná a nemyslitelná objektivní realita vyznačuje, náležela původně u Descarta zvláštnímu typu obsahů mysli (”idejí”) takových, které se dávají jasně a zřetelně: jako odlišné,
výlučné, oddělené od všech ostatních, a v nichž jedině spočívá skutečné vědění. Všemu, o čem mluvíme jako o ”objektivně jsoucím” (tj. nezávislém na
postojích, názorech, představách, pocitech, důvodech či záměrech, ba dokonce i na samotném poznání a myšlení) bezděčně přikládáme stejnou povahu, jež náleží oněm zvláštním obsahům mysli:
totiž ”ideální bytí”.
Proto nezbývá než konečně připustit a uznat
očividné: že se ve vědě neuvažuje v pojmech, nýbrž zachází s výrazy, pod nimiž si pokud možno
nemáme nic představovat (neodkazují k něčemu
mimo sebe), že se na zkoumané jevy vědci vůbec nedívají, dokud na ně laicky, naivně neukážeme. Vědec na předměty svého výzkumu nepohlíží ”jako na …” - jako na něco odlišného od toho,
čím tyto předměty samy jsou, tj. jak jim společně
s kolegy rozumí. Nedívají se, nýbrž je ”pozorují”,
tj. dávají na ně pozor, hlídají je jako dozorci, sledují je jako ”tajní”, vyšetřují je jako vyšetřovatelé.
Prostě je třeba vzít v potaz, že vědci jakožto vědci
nejenže vůbec neuvažují v pojmech, které by spojovali s nějakým (určitým, daným) obsahem, ale
dokonce ani nehledí na zkoumané jevy jako ”na
něco” vázané na představu, tj. jako na to, pod čím
by si měli něco představovat. Toto je také jedním z
důvodů, proč vědci nevnímají a nezaznamenávají
změny ve vidění, myšlení a v pojmových obsazích
a představách, kterými během svého života prošli:
nejsou součástí jejich zkušenosti.
Věc vědy je intelektuální chápání, které je bezčasé, neboť spočívá v náhledu (intuici), přivádějícím k evidenci právě teď. A toto určuje vždy jen
další, následující krok: intelektuální náhled je chápán jako pokyn k dalšímu postupu. Proto je věda
po-krokem z definice. Vědci nekráčí, nýbrž postupují, nepřemýšlejí, nanejvýš výjimečně přemítají.
Jejich poznání se dává v podobě po sobě následují-
Objektivní realitě přiznáváme bytí natolik svrchované: lhostejné k času, místu, perspektivě, pro
něž ”být” a ”být myšlen” spadá v totéž. Takto se to
má například s čísly nebo s geometrickými útvary
a se všemi vlastnostmi, které u nich zjišťujeme, a
46
ORL 2014-7
OBJEKTIVNÍ REALITA
totéž platí i pro vědění na nich postavené, pokud
při poznání postupujeme právě tak jasně a zřetelně. Objektivní existence je spíše pravým opakem existence přirozené: vyznačuje se zjevností a
zřetelností : nic nezůstává skryto.
lení typu přemítání, přetřásání, sestavování a přestavování, spojení (rozpojení, přepojení, připojení)
a dělení (oddělení, přidělení, vydělení), třídění a
řazení (seřazení a přeřazení, přiřazení) a jiných
konstrukčních, syntaktických, kombinatorických
operací kalkulu” je typické pro uvažování stavitelObjektivní realita postrádá nitro: nemá ani kde,
ské, inženýrské, programátorské apod. a stalo se
ani co skrývat. Objektivní ideje se vyčerpávají defiobecně myšlením vědeckým.
nicí výměrem, vymezením: omezují se na povrch
(plášť, meze, oddělenost, odlišnost). Jsou netečné k
Kalkulační a kombinatorická objektivní povaha
souvislostem (context-free), a proto neměnné. Obvědecké racionality je tudíž jakožto projekce bezjektivní ideje neživí ani obrazotvornost, ani speobsažná (bez nitra a obsahu) a nesmyslná (bez
kulativní myšlení. A právě tato stálost a odolnost
směru a poukazu): nic nezahrnuje a k ničemu se
činí obsahy mysli, jimž se přisuzuje objektivita,
nevztahuje : postrádá jak vnitřní, tak vnější hospolehlivým nástrojem vhodným pro diskursivněrizont. Proto se nabízí k systematickému a synkalkulační myšlení, pro něž je rovněž příznačná
taktickému zacházení, totiž stavění, sestavování
přísnost, obecnost, bezobsažnost a bezvztahovost:
a tkaní. Z objektů lze budovat stavby-konstrukce
chybění vnitřního a vnějšího horizontu je vybavuje
a soustavy; jejich zvláštním případem jsou popředností přesnosti (exaktnosti) a jednoznačnosti.
sloupnosti: soustavy typu lineárního pořadí. Lze
Objektivní myšlení spočívá v duševních pocho- však ukázat, že lineární a prostorové, tj. troj a vídech, které jsou lineární, kombinatorické, deduk- cedimenzionální uspořádání jsou izomorfní: vzátivní, formálně logické a algoritmické. Toto myš- jemně na sebe převoditelná. Odtud důraz vě47
ORL 2014-7
OBJEKTIVNÍ REALITA
decké racionality na soustavnost-systematičnost a
důslednost-postupnost-pořádnost.
Bytí objektivní reality spočívá v určení kladením, její určení ”nepodléhá zkáze”. Tomuto určení vděčí objektivní realita za svou určitost. Z
ní vyplývá jak spolehlivost, tak paradoxně i povolnost, ježto určování vztahu z principu je libovolné. Základ objektivní reality v kalkulační racionalitě je prvotnější a hlubší než její rozprostraněná povaha. Ta je toliko formou jejího názoru, přehledným průmětem sloužícím k představování vědeckých poznatků laikům. Připadá nám
jako přirozená-vrozená (”apriorní”) forma názoru,
součást programového balíčku naší ”genetické výbavy” patrně jen proto, že byla původně odvozena
od tělesné šablony.
V objektivní skutečnosti je myšlené a jsoucí totéž, poznané spadá vjedno s výkonem nazření, neboť jak poznatek, tak poznání jsou objektivní: ideální, svébytné, jsou pravou a jedinou skutečností.
To se děje vždy, když předmětem poznání je hypostazovaný vztah. Tato mentální povaha objektivní reality, odpovídá Kusánovu pojetí boží skutečnosti, a nápadně připomíná známé Aristotelovo
vystižení Boha jako NOÉSIS NOÉSEÓS ”myšlení
samotného myšlení”.
K tomu, abych mohl hypostazovat vztah mezi
místy (a posléze veškerenstvo vztahů), bylo nejprve třeba změnit smysl Aristotelovy kategorie
”kde” (To PÚ), jež vypovídala o ”v-čem” a transformovat ji ve výpověď ”kde”, způsobené vpichem
odpichovadla (dnes: myším klikem), které si přejemný substrát geometrického světa ”pamatuje”.
Teprve toto založení místa znamenající polohu, a
nikoliv vlohu, učinilo z místa pamísto, v němž nemůže nic být, samo však může být toliko mezí.
Jen u takovéhoto místa naruby je ”být myšlen” a
”být jsoucí” totéž, ježto je založeno na formálním,
vnějškovém vztahu. Ne již v původním smyslu rozsah, rozpětí, nýbrž v moderním smyslu prostor.
Tak jako každá tvarová a jakostní obměna musela být proto pochopena jako transpozice, tak
se i přemýšlení stalo přemítáním, představování
přestavováním, vzpomínání vybavováním a imaginace reprodukcí.
Původně od světa oddělené místo, z jehož perspektivy se utvářel v antice svět geometrie, poskytovalo pouze příležitost pro vynořování geometrických jsoucen ”z prázdnoty” a nabízelo
je duchovnímu zraku zasvěcence. Posléze svět
eukleidovské geometrie už nabízel určitý podklad schopný stanovené body podržet, a konečně,
zpředmětněný klasický prostor novověké geometrie všechna místa již implicite obsahuje, takže
možnost jejich určení jako by už sama byla skutečná. Tradiční věda se soustředila a omezila na
tento způsob duchovního nazírání idejí typu objektivní realita a prohlásila jej za výlučný a jeho
obsah za pravou skutečnost.
Objektivní realita je opatřena dimenzionalitou,
asymetrií, topologií a metrikou klasického geometrického prostoru. K tomu je doplněna o takové rysy, které nebyly v klasickém geometrickém
světě přítomny, jakými jsou ”plnost” a jí odpovídající ”tvar”, k němuž však navíc přistupují velikost, číslo a poměr. Zvláště oba poslední ”přivandrovalci”, které rovněž nabyly tím, že byly založeny na vztahu, čímž získaly ”geometrické občanství” a objektivní skutečnost, dovolily číselně vyjádřit velikosti geometrického světa - délky, plochy,
objemy.
Převedení geometrického sestrojování pro zjednání náhledu, na kalkul bez náhledu si vyžádalo,
aby obrazotvornost byla vystřídána soustavností,
myšlení nahrazeno přemítáním a inteligence (indukce) byla omezena na ”intelekci”, tj. schopnost
rozlišovat a ztotožňovat. Mechanické odvozování
nás zbavilo potřeby činného, tvůrčího výkladu a
překladu.
Zpětný přenos ze světa diskrétního do indiskrétní tělesné skutečnosti (např. výstavba domu,
sestrojení přístroje, vybroušení čočky apod.) podle
geometrického nárysu nebo matematického výpočtu znamená proměnu geometrického tvaru na
48
ORL 2014-7
OBJEKTIVNÍ REALITA
hmotu. Potenciální nekonečnost hmotné realizace
nebyla nevratným průmětem z pravé skutečnosti,
jež upadla do konečné tělesnosti, ani jejím stínem,
nedokonalou nápodobou, jako tomu bývalo u Platóna. Mechanický model je hmotnou implementací, tj. naplněním určité možnosti, a tím i potvrzením. Skutečnost sama z něj povstane do své aktuálně nekonečné skutečnosti jako fénix z popela
či spíše briket z kompaktně stlačených bodů hraničních elementů. Realita a realizace představují
polaritu skrytou za dvěma významy jak slova ”model”, tak slovesa ”realizovat”.
O výraz ”model” se v dnešní době dělí matematici s fyziky: jedni hledají pro své teorie modely v
”reálném” světě, druzí vytvářejí matematické modely fyzikální reality. Realizovat - alespoň v angličtině: znamená jak uskutečnit, tak uvědomit si.
Děje oběma směry mezi myšlenkovou a hmotnou
realizací se však odehrávají v rámci objektivní reality, jejich statutem je kusánovské possest - aktuální nekonečno veškerých možností.
S přirozenou skutečností, jež je neustálým povstávání jakožto možností, má vědecká racionalita do činění jen to, že ji obchází, potlačuje,
popírá, přehlíží a potírá. I z hlediska objektivní
vědy je živá skutečnost jedině skutečně objektivní
schopná klást odpor a meze duchovní zvůli, kterou představuje rozměr skutečnosti, který byl odhalen teologií jako ”podstata skutečnosti boží” a
posléze se mu dostalo označení objektivní realita,
jež je podstatou instrumentální racionality. Oproti
tomu fysis není postavena na duchovní, abstraktní
racionalitě, nýbrž na konkrétní, tělesné kreativitě.
Proto se věda posléze snadno mohla vzdát potřeby
hmotné implementace a zcela se omezit na ideální
tvar. Stačilo přeložit výsledek kalkulační kombinatoriky do geometrické reprezentace vytvořit geometrický názor.
Existuje pluralita kalkulů, mnoho způsobů výpočtů, mnoho výsledků. Správný je tudíž ten, který
se nabízí jednoduchému výkladu: lze jej vysvětlit najednou, přehlédnout jediným pohledem, geometricky. Mechanický výklad, či dokonce jeho realizace” přestal být ověřením, stal se druhotnou
praktickou aplikací skutečného a hotového vědění. Na takové uplatňování vědeckých poznatků
v praxi se začalo hledět jako na cosi zajisté záslužného, leč zásadně podružného. Fakticky se úplně
rezignovalo na ”substanci”, jakožto poslední odlesk tělesnosti. ..
- Věříš na duchy? - Ne, řekl jsem. - Proč ne?
- Protože duchové jsou ne-vě-de-čtí. Neobsahují
hmotu, nemají energii a také neexistují, leč v lidských myslích.
- Ovšem, zákony vědy neobsahují hmotu a nemají energii a také neexistují, leč v lidských myslích. V těchto věcech je nejlépe být důsledně vědecký a odmítat věřit jak na duchy, tak na zákony
vědy. Je to tak bezpečnější. Neponechává Ti to sice
moc k věření, ale i to je vědecké. - Jeden hoch z
Ymky na duchy věří. - To si z vás děla legraci. Ne, tvrdil to vážně. Říkal, že není-li někdo řádně
pohřben, jeho duch se vrací, aby strašil lidi. Fakt
tomu věří. - Kdo to je zač? - Tom Bílý Medvěd. Ach tak! Indián! Pak ovšem to beru trochu zpět.
Myslel jsem evropské duchy.
- Jaký je v tom rozdíl? - Nu, indiáni se občas dívají na věci jinak - čímž neříkám, že úplně špatně.
Věda není součástí indiánské tradice. - Ale ve středověku se i v Evropě na duchy věřilo! - Cože? - Zákony fyziky a logiky, číselná soustava, algebraické
operace. To jsou svého druhu duchové - jenže my v
ně věříme tak dokonale, že nám připadají skuteční.
Za mechanismus fungování byl prohlášen geometrický model; jeho sestrojení na papíře (všimněme si, že sestrojení nerozlišuje nárys od uskutečnění) bylo samo důkazem pravdivosti výsledku. To
proto, že se tím podalo naprosté vysvětlení: vždyť
klasický geometrický prostor je již celý prosvětlen: neníť v něm zákrytů a temných koutů. Niternost zde byla nahrazena ”složitostí”, vysvětlitelnou
právě tím, že byla geometricky ”vyložena”, tj. rozložena.
49
ORL 2014-7
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ: PŘÍLIŠ STŘÍZLIVÝMA OČIMA!
Václav Bělohradský: Příliš
střízlivýma očima!
- Nerozumím.
- Připadá nám například naprosto samozřejmé
předpokládat, že gravitační zákon a gravitace existovaly před Newtonem. Bylo by hloupé si myslet,
že do sedmnáctého století gravitace neexistovala.
- Pochopitelně. - Kdy tedy začal gravitační zákon
platit? Existoval vždycky? Jde mi o představu, že
že před vznikem Země, dříve než se zformovalo
Slunce a hvězdy, před prvním vznikem čehokoliv,
existoval gravitační zákon. - Ovšem - Jen tam tak
seděl, bez vlastní hmoty a energie, v ničí mysli, protože nikoho nebylo, nejsa nikde, ježto nebylo prostoru, a tudíž žádného kde - přesto gravitační zákon existoval? - Už si nejsem tak jistý.
- Pokud existoval, pak upřímně nevím, co už by
mělo něco udělat, aby neexistovalo. A přesto dá
rozum věřit, že existoval. - Budu o tom muset asi
ještě popřemýšlet. - Ujišťuji tě, že ať to vezmeš z
jakékoli strany, nakonec dospěješ k jedinému rozumnému výsledku, a totiž, že ani gravitační zákon, ani sama gravitace před Newtonem neexistovaly. Žádný jiný závěr nedává smysl. A co to znamená? - To znamená, že neexistuje nikde jinde než
v lidských hlavách. Je to duch! Jsme všichni dost
domýšliví, pokud jde o duchy jiných lidí, ale pokud jde o ty naše, jsme stejně nevědomí, barbarští
a pověrčiví jako oni. - A proč tedy všichni věří na
gravitační zákon? - Jde o masovou hypnózu velmi
ortodoxní podoby zvané ”výchova”.
- Vlastní problém či protimluv, v němž vědci trčí,
je právě mysl. Sama nemá žádnou hmotu ani energii, ale vědci nemohou její nadvládě uniknout v ničem, co činí. Logika existuje v mysli. Nevadí mi,
když říkají, že duchové existují pouze v myslích
lidí. Mě jen zaráží ono pouze. Věda existuje také
pouze v našich myslích - a není proto na ní nic
špatného. Ani na strašidlech. Zákony přírody jsou
lidskými vynálezy. To všechno je lidské, včetně
přesvědčení, že jsme si to nevymyslili. Mimo lidskou obrazotvornost nemá celý svět, ve kterém žijeme, nižádnou existenci. Je to duch a staří to také
rozpoznali. Je řízen duchy. Vidíme, co vidíme, protože duchové nám to takto předvádějí. - Odkud se
to v tobě bere?
from ”Zen nad the Art of Motorcylce Maintenance”
Článek převzatý z: Zdeněk Neubauer, ” O čem
je věda”, Malvern, Praha 2009
Milan Kundera označuje výrazem antilyrická
konverze objev „životní prózy pod pozlátky veršů a
mýtů“, otřes, který v nás vyvolá prozaická podstata
vztahů mezi lidmi, když se na nás náhle posměšně
zašklebí trhlinami ve „ctihodných názorech“. V Komunistickém manifestu je průmyslová modernost
pojata jako antilyrická konverze mas: „Kde se buržoazie zmocnila panství, tam… utopila v ledové
vodě sobecké vypočítavosti posvátnou hrůzu náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké
sentimentality… vše posvátné se znesvěcuje a lidé
jsou posléze donuceni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivýma očima (mit
nüchternen Augen).“
Když se lidé podívali „střízlivýma očima“ na nebesa, náboženství se jim jevilo jako „sebeuvědomění a sebedůvěra člověka, který se ještě nenašel,
nebo se sám sobě ztratil“. „Náboženství je ilusorní
štěstí lidu,“ které je třeba zrušit, abychom mohli
„žádat jeho skutečné štěstí“ – napsal Marx. Střízlivé oči jsou revoluční síla, nic posvátného před
nimi neobstojí, nadpřirozená moc bohů se stala
pouhou bajkou, vhodnou pro dětský věk lidstva.
Strážci starých příběhů a bájí před střízlivým pohledem nové doby varovali, přivede k nám i nevítaného hosta, kterého je obtížné vyhnat – nihilismus. Když lidé příliš střízlivýma očima vše prohlédnou, kvůli čemu budou žít?
Marx se ale mýlil, střízlivý pohled byl zkrocen,
přišel nový lyrický věk lidstva – věk nacionalismu.
Národní báje ohřály „ledovou vodu sobecké vypočítavosti“ na pokojovou teplotu, v novém „náboženském vytržení a rytířském nadšení“ masy
ZDROJ
50
ORL 2014-7
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ: PŘÍLIŠ STŘÍZLIVÝMA OČIMA!
kladly oběti na „oltáře vlastí“. Nacionalistickým
vytržením se nepodařilo, pravda, zaslepit všechny
oči: „Lidé šli v celé Evropě na jatka jako dobytek,
kam je vedli vedle řezníků-císařů, králů, prezidentů
a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání…“ – napsal Jaroslav Hašek.
I já tu chci uvažovat o „střízlivých očích“, kterými jsme donuceni „dívat se na své životní postavení a vzájemné vztahy“. Mám na mysli střízlivý pohled, který se zrodil v prostoru totální kontiguity, prostupnosti a nadbytku informací a komunikace vůbec, typickém pro digitální věk. Nazvu ten prostor globální vesnice uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech. V něm dnes probíhá
nová radikální antilyrická konverze mas.
Marshall McLuhan označil výrazem globální
vesnice prostor, který vytvořila televize zrušením
hranic a vzdáleností, pohlcením paleoindustriálního prostoru páry, tisku, individualismu a nákladné mobility. Historické světy se v něm pomíchaly, politická, sociální, ekonomická, kulturní a
posléze i kosmická hlediska se propojila, zrodilo
se nové „vědomí společné odpovědnosti“ za svět.
Jeho nejviditelnějším příznakem byl masový odpor
mládeže elektronického věku k válce ve Vietnamu,
angažovaná empatie s trpícími sousedy v globální
televizní vesnici, masový soucit a pohnutí, jehož
symbolem je třeba píseň Imagine Johna Lennona:
Imagine there’s no countries… Nothing to kill or
die for.
„Růst globální vesnice vytváří podmínky pro
více diskontinuity, různosti a nesouhlasu mezi
lidmi“ – napsal Marshall McLuhan. O globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech
to platí v radikálnějším smyslu: Informační technologie a rychlá expanze kyberprostoru proměnily
veřejný prostor v jedno všezahrnující universum,
v němž podstatné jméno space (prostor) už nepřipouští slovesnou formu to space – dělat mezery,
oddělovat.
Deník Guardian dostal Pulitzerovu cenu za odhalení hrozby, že prostor svobodně vymezený aktéry komunikace přestane existovat, že všechna
komunikace se bude dít pod totálním dohledem
USA, které tak udělají z kyberprostoru své koloniální panství. Lidé jako Julian Assange či Edward Snowden a tisíce anonymních eticky inspirovaných hackerů vhazují do kyberprostoru i tištěných médií nejen uniklé důkazy o rozsahu kolo-
niální moci USA nad kyberprostorem, ale i doklady
o reálném fungování politiky: utajené smlouvy,
policejní odposlechy, zákulisní dohody mezi ekonomickou a politickou mocí. V tomto „ledovém
proudu“ uniklých důvěrných sdělení „se utopily“
všechny hodnoty a vize, mocenské hry jsou obnaženy „a lidé jsou donuceni“ dívati se na to, čemu
říkají demokracie, střízlivým pohledem.
Každý si může snadno dosadit uniklá důvěrná
sdělení, která na síti objevil, připomenu jen několik příkladů vybraných z tisku: odposlechy manažerů Big Pharma o tom, jak vymyšlenými vedlejšími účinky manipulovat pacienty, aby místo
generického (levného) léku kupovali lék značkový
(drahý), ačkoli oba jsou stejně účinné; hovory manažerů oceláren o tom, jak zatajit karcinogenní
účinky emisí; informace o mystifikujících strategiích bank z doby finanční krize; doložená tvrzení
novináře Seymoura Hershe o tom, že užití chemických zbraní v Sýrii byl pokus rebelů vtáhnout letecké síly USA do války proti Assadovi; a třeba utajená nahrávka z jednání členů okresního výkonného výboru ČSSD Břeclav, v níž se říká „tak to
rozepíšu na čtyři akce, vole, a je to bez výběrovky,
ne?“.
Záplava uniklých důvěrných sdělení vyvolává
masovou antilyrickou konverzi, není kam se skrýt
před objevem politické prózy pod „pozlátky veršů“,
není úniku před poznáním, že vše je jinak, než se
píše v komentářích velkých deníků. Dopad té záplavy na liberální demokraty lze srovnat jen s dopadem projevu Nikity Chruščova v roce 1956, v
němž odhalil stalinismus jako režim „zvůle“, na komunisty. J. P. Sartre napsal, že tehdy se každý člen
strany musel rozhodnout, zda chtít zpět život obětovaný velké kauze, nebo ho ztratit navždy. Podobně se dnes každý liberální demokrat musí rozhodnout pro svědomí nebo pro apologii moci.
Myslím, že tato nová antilyrická konverze mas
má čtyři důsledky v politické kultuře demokratických společností.
Prvním je hyperrealistický pohled na svět, který
nás donucuje „vidět holou realitu“ pod nánosem
romantických iluzí o politice a vztazích mezi lidmi
vůbec, žádný kategorický imperativ před tímto pohledem neobstojí.
Nazvěme strategické každé jednání, které usiluje o dosažení cílů, jejichž uskutečnění závisí na
51
ORL 2014-7
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ: PŘÍLIŠ STŘÍZLIVÝMA OČIMA!
má být, mezi pokušením respektovat jen vlastní
cíle a zamlčet hlas svědomí a pokušením obětovat
to, co jest, realitu, hlasu svědomí, které nás povolává k nastolení toho, co má být, co je absolutně
platné.
V roce 1968, v hvězdném roce Československa,
v němž národ byl sjednocen v pokusu o ustavení
„fikčního světa“ zvaného „socialismus s lidskou
tváří“, považoval Karel Kosík obnovu vztahu rozumu a svědomí, reality a zavazující fikce, za klíč k
obnovení politiky ve století techniky: „Rozum bez
svědomí se stává utilitárním a technickým rozumem výpočtu, propočtu, kalkulace, a na něm založená civilizace je vyprázdněnou civilizací bez rozumu, v níž je člověk podřízen věcem…Svědomí
odtržené od rozumu klesá na bezmocný hlas nitra
nebo ješitnost dobrých úmyslů.“
V prostředí, v němž žádná fikce nepřežije, platí,
že „neexistuje společnost, jen jednotlivci“, jak řekla
Margaret Thatcher. To, co nazýváme společnost,
existuje jen jako fikční svět, v němž jsme si našli své místo, jehož zákony respektujeme a k jehož
nárokům nás povolává hlas svědomí. Rozum není
jen předpoklad k dosažení našich cílů, jejich realizací se také integrujeme do fikčního světa, v němž
naše cíle nejen jsou, ale i platí jako hodnota, jako
příspěvek k růstu celku společnosti.
V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o
všem a o všech se ustavuje hyperrealistický pohled
na vztahy mezi lidmi, na volby, na vzdělávací instituce, na banky či tržní ekonomiku. Všechny fikce
jsou prohlédnuty a my jsme nuceni vidět „holou
realitu moci“.
Uniklá důvěrná sdělení mají na nás stejně demystifikační dopad jako diskurzy politologů, kteří
naivnímu publiku odhalují ve veřejných debatách,
jak funguje demokracie „reálně“, tedy pod nánosem fikcí, kterými je pro nás neodborníky překryta. Tak například uniklý rozhovor, v němž poradkyně ministerstva zahraničí USA shrnuje svou
představu o politice vůči Rusku na Ukrajině, má i
svou odbornou verzi: pokusem zredukovat Rusko
na regional power realizují USA svou unilaterální
vizi mezinárodní politiky, podřizují EU NATO, podporují svůj zbrojní průmysl a novou energetickou
politiku postavenou na vývozu břidlicového plynu.
Obrovské množství uniklých důvěrných sdělení na
wikileaks rozptyluje mlhu právních a ideologických fikcí v mezinárodních vztazích a nutí nás vi-
konsensu a spolupráci druhých lidí. Ke každému
strategickému jednání tak patří sféra reality –
naše cíle – a sféra fikce, která tu realitu částečně
překrývá. Ve volbách například jde o křesla v parlamentu, strany ale tuto realitu překrývají volebními
hesly. Jak dalece fikce překrývá realitu a z čeho je
udělána? To jsou praktické otázky, které se týkají
všech druhů jednání.
Fikce ale není lží nebo iluzí, je to způsob, jakým
do společnosti vniká to, co není, ale má být – co
není, ale chce platit jako hodnota. Všechny hodnoty jsou fikce, kterými se snažíme zajistit si souhlas či aktivní účast druhých lidí na našich plánech
tím, že o nich mluvíme jako o něčem, co „má být“,
co každého zavazuje k účasti a respektu. Fikce
ustavují „fikční světy“, a fikční světy nejsou fiktivní
světy. Jsou to velké historické konfigurace toho, co
má být, co platí jako hodnota, co se řídí logikou
povinnosti, ne pouhého popisu toho, co je. Například křesťanství, socialismus, fašismus, demokracie, rasová, etnická či ideologická solidarita nebo
naopak univerzální etika jsou staré fikční světy, jejichž zákony a nároky jsou „deontologické“, nelze
je odvodit z toho, co je, z ontologie. Nejsou, ale jsou
postulovány jako to, co má být, jako zákony a nároky platné. Má být, deontologický imperativ, se
někdy stává silou, která rozvrací to, co je – realitu. Ve fikčním světě, který zároveň ustavuje, se
žíti nedá. Vznikají tak „revoluční“ fikční světy, jejichž imperativnost je neslučitelná s realitou lidských cílů – některé fikční světy osvobozují, jiné
zotročují.
Výrazem svědomí označujeme historické, psychologické a sociální pouto mezi realitou a fikcí,
„vnitřní“ hlas, který nás „nutí“ respektovat nároky
fikčního světa. Konflikt mezi realitou a svědomím
se projevuje jako spor mezi etikou a oportunismem, mezi ontologií a deontologií, tím co není, ale
52
ORL 2014-7
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ: PŘÍLIŠ STŘÍZLIVÝMA OČIMA!
dět současnou mezinárodní politiku v jejím „reálném fungování“ jako „obnažené“ (žádnou fikcí nepřikryté) boje o globální imperiální moc.
Tohoto hyperrealistického pohledu na svět se
v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o
všem a o všech nelze vzdát „bez odporu svědomí“,
nelze se ho zbavit tím, že se tu necháme oslepit
nějakou „pravdoláskařskou“ iluzí.
lení škrtají tvář, kterou politik ukazuje na veřejnosti. V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech jsme odsouzeni být neustále
svědky ztráty tváře stran, korporací či států i většiny veřejných institucí. Jak změní společnost masová zkušenost rostoucího rozporu mezi tváří moci
a realitou moci, jehož jsme svědky? Bude politickou kulturou globalizace globální nedůvěra v instituce, k jejich „zveřejněné tváři“?
Třetím důsledkem života v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech jsou
„rozhořčené zástupy“. Stephane Hessel, spolubojovník generála De Gaulla, vyzval ve spise nazvaném Indignez-vous! Evropany, aby se rozhořčili, a
jeho výzva měla výjimečný ohlas, milióny Indignados obsadily náměstí evropských měst a slavily
v nich „karnevaly uražené důstojnosti“. Internetová stránka Público nepřetržitě informuje o „las
marchas de la dignitad“, kterých se účastní statisíce občanů.
Hlavní příčinu krize viděl Hessel ve snaze „finančních oligarchií zbavit se veškeré kontroly ze
strany demokratických vlád“ a přenést na občany a státy důsledky své nezodpovědnosti: „Setkáváme se s opovážlivým tvrzením, že stát již dále
nemůže náklady na opatření ve prospěch občanů
zajišťovat… je to tím, že moc peněz…, která má
vlastní přisluhovače i v těch nejvyšších státních
patrech, ještě nikdy nebyla tak dalekosáhlá, nestoudná a sobecká… Vyzýváme mladé generace…
Rozhořčete se! …společnost (nesmí) podlehnout
současné mezinárodní diktatuře finančních trhů,
která ohrožuje mír a demokracii.“
Protesty rozhořčených zástupů nazvěme auratické, interpretují politiku škrtů veřejných rozpočtů jako útok na auru člověka, na jedinečnost
každé lidské bytosti. Jsou to protesty antipolitické,
politické strany je nemohou přeměnit na politický
program. Snad jen nějaká budoucí „revoluce hlav
a srdcí“. Ale lze ji přivolat po konci dějin?
Hesselovo rozhořčení nad „mezinárodní diktaturou finančních trhů“ delegitimizuje politický
systém jako celek, těžit z něj proto dokážou jen populistické identitární strany tekutého hněvu. Auratické protesty musejí projít antilyrickou konverzí, aby se z antipolitických staly politickými.
Za druhé, uniklá důvěrná sdělení z nás dělají
svědky toho, co sociolog Erving Goffman nazval ve
své studii On Face-Work z roku 1955 „ztráta tváře“.
Tváří míní „představu o sobě, kterou druzí lidé berou jako východisko interakce s námi“; naše tvář je
naše veřejně uznaná identita, které druzí důvěřují,
dávají nám na ni kredit. Pavel Vilíkovský tomu říká
„úžitkový povrch… to, čo človek zo seba predvádzá navonok, čo sa mu vo styku s inými osvedčilo“.
Ztráta tváře je dramatická existenciální krize, kterou je nutné rychle řešit, proto ve všech lidských
společnostech existují rituály k obnově ztracené
tváře.
Být svědkem něčeho v sobě vždy obsahuje apel
na svědomí – nelze zatajit, čeho jsem byl svědkem,
bez odporu svědomí. Známá formule Non possumus, kterou katolická církev zdůvodňuje neposlušnost vůči státu, je odvozena z odpovědi apoštolů
Petra a Jana radě rabínů, která „povolavše jich, přikázala jim, aby… neučili ve jménu Ježíšovu… Petr
a Jan odpovídajíce, řekli jim… nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli“ (Skutky apoštolů, 4, 20). Toto „nemůžeme nemluviti“ je etika
svědectví. Díky wikileaks jsme svědci ztráty tváře
politiky „lidských práv“ například v Afganistánu
či Iráku, ale i na Ukrajině. Jaké Non possumus pro
nás svědky platí v tomto případě?
Nevypnutý mikrofon z nás často dělá masu
V závěru dokumentu Capitalism: A Love Story
svědků arogance politiků, uniklá důvěrná sdě- Michael Moore symbolicky omotává budovy
53
ORL 2014-7
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ: PŘÍLIŠ STŘÍZLIVÝMA OČIMA!
rychlé znehodnocování lidské práce v podmínkách
globalizované ekonomiky, které je neslučitelné s
kulturní a politickou definicí práce jako „povolání“ a předpokladu integrace jednotlivců do společnosti rovných a svobodných občanů.
Dodejme ale, že demokracie permanentní obžaloby má i odvrácenou stranu. Tou je masová megalomanie v posuzování světa kolem nás, vyvolaná
tím, co se nazývá infobesity (viz infobesity.com),
globální nadprodukcí informací a masovým „přejídáním se“ jimi. Odtrženy od poptávky v žitém
newyorských bank žlutou páskou s nápisem Crime prostoru, informace jsou toxické jako nějaká junk
scene! Do not cross!. Ano, čtvrtým důsledkem ži- food mysli, paralyzující naši schopnost interprevota v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení tace a porozumění.
o všem a o všech je vznik demokracie obžaloby. Vyznačuje ji dramaticky krátké spojení mezi pólem
legitimnosti a pólem legality ve všech sférách společnosti. Rozdíl mezi tím, co je legitimní, a tím, co
je jen legální, má v západní civilizaci formu prázdného nároku: chceme, aby ten rozdíl existoval, i
když neumíme říci, v čem by měl spočívat. Struktur, v nichž by to, co je legální, bylo i legitimní a
naopak, se bojíme jako struktur totalitních.
Pro potřebu naší úvahy definujme legitimnost
jako odpor, který naše životní praxe klade neosobnímu hledisku byrokrata aplikujícího legalitu.
V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o
Život v globální vesnici uniklých důvěrných sděvšem a o všech se hranice mezi legalitou a legi- lení o všem a o všech z nás udělal hyperrealisty,
timností znejasnila, legalita není nikdy dostatečně kteří se dívají na své životní postavení „příliš střízlegitimní a naopak; mezi legitimností a legalitou livýma očima“, žádná iluze o politice, žádná pravnení mezera nutná k ustavení „legitimní legality“, doláskařská bajka před nimi neobstojí. Přišel čas
vše je žalovatelné z nějakého hlediska.
antipolitických hrdinů, kteří nás osvobodí od deLegitimnost zákonů závisí stále více na expert- mokracie jako od předsudku, ve věku bio-technoním vědění, věda ale nefunguje v režimu hledání ekonomické globalizace neudržitelného?
pravdy, ale v režimu honby za výnosnými patenty.
Od samého počátku v sobě reprezentativní
Legitimnost a legalita, dva konstitutivní póly zá- demokracie obsahuje rozpor, který formulujme
padní civilizace, se ve veřejném prostoru nesmiřují, takto: svrchovaný lid, který v parlamentu tvoří zájen prolínají.
kony, a lid, který musí být těch zákonů poslušen,
Obžaloba všeho a všech jako vládnoucí žánr nejsou tím samým politickým subjektem. Svrchosoučasného mediálního prostoru a kolektivní „stav vaný lid je celek, který se zjevuje jako „obecná
mysli“, jako rozhodující forma veřejného užívání vůle“ jen skrze své reprezentanty. Reprezentativní
rozumu, je reakcí na stále hrozivější příznaky roz- funkce, kterou připisujeme nějakému shromážvodu demokracie s globálním kapitalismem. Prv- dění či skupině občanů, je vždy fikce, která díky
ním z nich je prudké oslabení legitimnosti národ- své poetice spojuje v jeden politický subjekt jak reních států, které globální oligarchie zredukovaly prezentanty svrchovaného lidu, tak i lid poslušný
na nástroje k socializaci svých nákladů a priva- svrchované moci.
tizaci svých zisků. Druhým je redukce volebních
V podmínkách informační obezity není žádná
kampaní na marketing, neschopný generovat le- poetika dost „strhující“ k tomu, aby ustavila mezi
gitimní reprezentaci celku společnosti. Třetím je reprezentujícím shromážděním a reprezentova54
ORL 2014-7
DIGITÁLNÍ DEMENCE: ZRANITELNÉ DĚTI, CHUDÍ I NEJISTÍ
ným lidem mezeru, nutnou k tomu, aby reprezentant mohl vykonávat magisterium repraesentationis – legitimizovat svou roli reprezentanta odkazem na výhody toho, že lid je reprezentován
jako jeden celek a že může jako takový jednat. Reprezentovaní v globální vesnici uniklých sdělení o
všem a o všech nikdy neumlkají, neustále se hlásí
o slovo, a ruší tak inscenaci své reprezentace.
Úpadek politiky, pojímané jako boj o reprezentaci lidu, je v globální vesnici uniklých důvěrných
sdělení o všem a o všech nezvratný. Je možná nějaká postreprezentativní demokracie?
Myslím, že ano, ale o tom někdy příště.
ZDROJ
ale o míru jeho používání, respektive o mez, za
kterou jeho pozitivní stránky začínají ustupovat a
přichází pomalý rozvrat podobný duševní poruše.
Tato mez je nejenom individuální, ale především
závisí na věku. Malé děti, jejichž mozek se začíná
rozvíjet a učit jsou - a to zřejmě celoživotně - mnohem zranitelnější než dospělí lidé.
Spitzer hned na začátku knihy cituje amerického internetového specialistu Nicholase Carra,
který napsal, že Síť mu kousek po kousku vzala
schopnost koncentrace, protože si jeho mozek
navykl přijímat informace jako proud jednoduchých, průběžně přicházejících vět. Carr přestal
mít schopnost poradit si s delšími, složitějšími
texty, protože mysl si nedokázala zapamatovat
větší objem informace o rozsahu dejme tomu několika odstavců. Carr se obracel na své přátele počítačové specialisty a ti mu potvrzovali podobnou
zkušenost.
Digitální demence: zranitelné
děti, chudí i nejistí
Václav Cílek
Před dvěma lety popsal špičkový mozkový
specialista prof. Manfred Spitzer, ředitel univerzitní psychiatrické kliniky v německém
Ulmu, výrazem „digitální demence“ takový
psychický proces, ve kterém přílišné užívání
digitálních médií vede k rozkladu kognitivních, tedy poznávacích a hodnotících funkcí
mozku v rozsahu, který se dá přirovnat k podobným projevům duševně nemocných pacientů, nebo lidí,kteří prodělali úraz mozku.
Dobře podložená kniha uznávaného odborníka je sepsána tak důrazným a varovným
způsobem, že způsobila neočekávaně silné,
někdy až hulvátské reakce čtenářů.
Varování přišlo z Koreje
První, kdo na problém digitální demence upozornil, však byli příslušníci nejvíc digitalizovaného národa na světě – Jižní Koreje, kde dvě třetiny dětí
vlastní chytrý telefon. Korejci u svých dětí a teenagerů popsali poruchy paměti a soustředění společně s těkavostí a citovým „zploštěním“. Děti hůř
četly psaný text a méně mu rozuměli. Korejci později přišli na to, že část těchto poruch souvisí s
příliš intenzivním využívání elektronických médií.
Spitzer říká, že tato média nejenom mění náš život,
ale mohou nastartovat či urychlit proces postupného duševního úpadku neboli demence.
V říjnu roku 2011 vydala zhruba polovina z ti-
Ozvali se nejenom výrobci počítačů a odborníci
na elektronické formy vzdělávání, ale také mnoho
lidí, kteří jsou na elektronické komunikaci více či
méně závislí. Kniha právě vyšla i v českém překladu a v této chvíli není jasné, zda bude v záplavě
jiných titulů zapomenuta či ignorována, anebo naopak vyústí v podobně nesmiřitelný střet zastánců
a odpůrců sociálních sítí. Osobně si myslím, že by
měly být v každé školní knihovně, aby vyrovnávala
tlak digitálního optimismu živeného reklamou.
Ještě než sami zaujmete stanovisko k celkem nesporným faktům, je nutné být si vědom toho, že se
nejedná o to, zda je internet „dobrý nebo špatný“,
55
ORL 2014-7
DIGITÁLNÍ DEMENCE: ZRANITELNÉ DĚTI, CHUDÍ I NEJISTÍ
síce oslovených amerických internetových specialistů prohlášení, ve které se říká, že v roce 2020
budou mozky lidí, kteří se intenzivně věnují multitaskingu (tedy činnosti, při které řešíte víc úkolů
najednou – např. píšete domácí úkol a přitom sledujete facebook a odpovídáte na maily) jinak propojeny než mozky starších lidí. Výsledkem budou
lidé, kteří budou mít problémy s pamětí, základní
schopností přemýšlet do hloubky, pociťovat hlubší
sounáležitost s dalšími lidmi a reagovat tváří v tvář
jeden na druhého, protože většinu své energie věnují výměně krátkých jednoduchých zpráv.
lézají v síti určitou náhražku za běžný, pro ně nepříliš uspokojivý život. V budoucnosti tak může
vzniknout poměrně početná skupina lidí, která by
se dřív zařadila mezi lidi závislé na alkoholu, ale
dnes se spíš stává digitálním proletariátem.
Kniha prof. Manfreda Spitzera definuje digitální demenci jako postupnou degradaci mozku
způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na
mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy
současné řešení několika úkolů – např. hraní her,
vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je
považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti,
ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.
Americký pediatrik D. Christakis již před deseti
lety ukázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti.
Trvalo to však dalších několik let, než studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Spitzer se
pozastavuje nad tím, jak malá pozornost byla ze
strany vědců věnována tomuto závažnému problému, přestože rodiče a vychovatelé si již dávno
všimli, že děti po několikahodinovém sledování
animovaných filmů „nestojí za nic“, jsou pasivní,
nesoustředěné a znuděné, jakoby přišly o kreativní
energii.
Německo bije na poplach
Výroční zpráva německé protidrogové komise federální vlády za rok 2012 označila zhruba čtvrt
milionu mladých lidí ve věku 14-24 let závislými
na internetu a dalších 1,4 milionu jako rizikovou
skupinu. Počet závislých na elektronických hrách
se během pěti let ztrojnásobil. Nejvíce ohrožení
jsou nezaměstnaní muži s nižším vzděláním. Spitzer říká, že mnoho současných mladých lidí tráví
dvakrát víc času na sociálních sítích než učením.
Ale nejedná se jenom o muže, ale také o matky s
malými dětmi. Mnoho z nich hodiny sleduje televizi a výsledkem je i návyk u dětí. Podle Spitzerova
výzkumu v Německu 800 tisíc dětí v předškolním
věku sleduje televizi do 22 hodin a o půlnoci (kdy
běží ty ostřejší programy) jich je stále ještě 50 tisíc.
Děti prostě napodobují zvyky svých rodičů.
Velice zajímavý, ale očekávatelný výsledek přinesla americká studie, která se zabývala dětmi,
které se učí pomocí výukových programů na specializovaných nosičích DVD. Tyto děti oproti svým
vrstevníkům znaly méně slov a celkově byly zaostalejší než ty děti, kterým rodiče pravidelně četli
knížku. V Německu jsou u zhruba 10 % dětí diagnostikovány jazykové potíže, tedy schopnosti
nejenom se vyjádřit, ale také na dříve obvyklé
úrovni porozumět textu.
Nová média jsou zatím moderní, takže jim podléhají všechny sociální skupiny, ale v USA a Japonsku se již objevují náznaky sociální diferenciace.
Část mladých lidí buď z alternativních, kulturních
či bohatších vrstev z vlastní zkušenosti poznává,
že sociální sítě jsou nejenom riskantní, ale hlavně
nepřinášejí uspokojení a tak je začínají omezovat.
Nejistí, chudí a nezaměstnaní právě naopak na-
Nespavost, nadváha, bolesti
Digitalizace světa má nejenom dopad na mysl, ale
také na tělo. Děti častěji trpí nespavostí. Probudí
se v noci, sáhnou po chytrém telefonu a chvíli si
vyměňují novinky, ráno mají ve škole problémy s
udržením bdělého stavu. Tento jev dobře znají i
čeští učitelé. Horší je, když se k nespavosti přidávají depresivní stavy a ty člověka ženou do nového
kola svěřování se digitálním médiím a zvýšené závislosti na svých přístrojích.
Fyzický dopad je zjevný – mnoho mladých lidí
trpí nadváhou, bolestmi zad a někdy očními problémy. Dokonce se objevují úvahy o tom, že průměrný věk člověka se následkem nadváhy může
pro příští generace snižovat a že kvalitní, poměrně
zdravé stáří se bude novým generacím zkracovat.
Znovu musím upozornit čtenáře, že prof. Spitzer
neútočí proti novým médiím, ale proti jejich přílišnému používání.
56
ORL 2014-7
DIGITÁLNÍ DEMENCE: ZRANITELNÉ DĚTI, CHUDÍ I NEJISTÍ
Výsledkem fungování digitálních sociálních sítí
je ve skutečnosti velice časté sociální stahování se,
protože rozhovor tváří v tvář je nahrazen posíláním
zpráv a člověk přitom zůstává sám se svým přístrojem. Dochází pak často až k sociální izolaci. Snižuje
se sociální inteligence a mladí lidé si ve vzájemném
vztahu často nevědí rady. Nevědí, o čem by spolu
měli hovořit. I u nás jsem viděl děti, které se sešly
a nejenom si neměly co říct, ale ani jak se bavit s
ostatními.
zejména starší v počítačích nejisté zákazníky, že
když investují do dalšího nového programu, tak se
přiblíží době a jejich dětem se povede lépe. Spitzer dokonce navrhuje, že počítačová vzdělanost je
něco jako vzdělanost v pití alkoholu.
Děti, které hrají počítačové hry tráví v průměru
o 30 % času méně čtením a o 34 % méně přípravou
do školy. Tady je vazba mezi digitálním světem a
vzděláváním zvláště citelná. Může to však dopadnout i tak, že dívky, které hrám nepodléhají v takové míře, se v budoucnosti stanou vyhledávanější
Hra bez pravidel, snížená citlivost k utrpení a „použitelnější“ pracovní silou, než roztěkaní a nedovzdělaní chlapci. Děvčata však jsou ohrožena jiOdborníci na sebeobranu říkají, že se stále čas- nými nežádoucími účinky – pocitem osamění, detěji setkávají zejména u mladých lidí s neočeká- presemi nebo neschopností nalézt si spolehlivého
vanými reakcemi, že dřív například slovní či fy- a citlivého partnera.
zický útok skupiny mladíků měl nějaká pravidla,
Zdroj: hlavním zdrojem je Spitzerova kniha „Diale že dnes nevíte, co můžete čekat. Navíc se nágitální demence“, ale pokud nemáte čas ji přesledkem „stříleček“, násilných digitálních her obječíst, tak výborný přehled uvádí internetový časovuje snížená citlivost k utrpení jiných lidí. Neškodí
pis „Current Concerns“ (No 46,5, November 2012).
přitom ostatním, ale velice často sami sobě, protože vzory oddané, nesobecké lásky, jaké známe z
Digitální dieta
velkých příběhů a románů minulosti, jsou na internetu vzácné, takže konzumenti digitálního světa
neumějí tyto city ani dávat ani přijímat. Více tech- Pokud přílišné používání nových médií může vést
k poruchám mysli, tedy k jevu, který M. Spitzer nanologie vede k větší povrchnosti, říká Spitzer.
Americký internetový guru Clifford Stoll již zývá digitální demencí, co s tímto jevem můžeme
před lety přirovnával počítače ve škole ke sledo- dělat? České základní školy jsou plné dětí, se ktevání filmů. „Jako děti jsme to milovali, protože rými si rodiče neví rady a čekají, že to za ně udělá
jsme hodinu nemuseli myslet, učitelé to milovali, škola. Od učitelů každá nová reforma čeká, že děti
protože nemuseli učit a líbilo se to i rodičům, pro- zaujmou a budou motivovat. V konkurenci s notože měli pocit, že jejich škola je technologicky vy- vými médii to je velice obtížné a při větším počtu
spělá“. Stoll později napsal významnou knihu (o žáků ve třídě někdy i nemožné. V USA děti tráví na
které se u nás neví, a proto se ani nediskutuje, ja- sociálních a informačních sítích víc času než dokoby neexistovala) „High Tech heretik, proč počí- hromady ve škole a při psaní domácích úkolů.
Zároveň ze všech stran a z různých evropských
tače nepatří do školy a další reflexe“. Spitzer rovzemí
včetně sousedního Rakouska a Německa slyněž cituje prof. L. Cubana ze Stanfordské univeršíme,
že děti jsou nesoustředěné, špatně si pamazity autora knihy „Počítače ve škole“, který říká, že
tují
delší
texty, za domácí úkol jim nelze zadat, aby
ti, kdo podporují digitalizaci školství z veřejných
se
naučily
básničku, protože to prostě nezvládnou.
prostředků, by nejdřív měli dokázat, že k něčemu
Ale
věc
je
ještě
mnohem horší - děti mají málo povede. Domnívá se, že školy by měly investovat do
hybu
a
dá
se
očekávat,
že v dalším životě budou
dobrých učitelů a nikoliv do technologií. Každý,
častěji
nemocné,
protože
si nevybudovaly fyzickou
koho zajímá vzdělávání, jako předpoklad k celožikondici
v
době,
kdy
se
rozvíjí
tělo i mozek. V digivotnímu udržení zdraví by měl v mateřské školce
tálně
rozvinutých
zemích
jako
je USA či Jižní Kopodporovat spíš tužky na kreslení než laptopy.
rea tráví nad digitálními strojky víc jak třetina a
někde i víc jak polovina mládeže přes sedm hodin
Počítače jako alkohol
denně! Náklady na zdravotnictví budou za této siSpitzer se dívá na slogan „počítačová vzdělanost“ tuace stěží klesat. To znamená, že státy budou gajako na obchodní trik, jehož cílem je přesvědčit rantovat bezplatnou jen zcela základní péči a sféra
57
ORL 2014-7
EKONÓM PETER STANĚK: ŽIVOT NAD POMERY SA UŽ SKONČIL
placeného ”nadstandardu” se bude rozšiřovat.
na sociálních sítích trávit, tedy naordinovat si digitální dietu. Další věc spočívá v tréninku mozku.
Když si na něco nemohu vzpomenout, tak se nepodívám do googlu, ale budu se snažit si na to sám
vzpomenout. Paměť zlepšuje čtení knížek, protože
v paměti je nutné udržet větší množství textu.
Máte-li pocit, že se váš mozek zhoršuje, tak se můžete začít učit cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj. Jaroslav Svěcený říká, že i v tom chudém a
náročném 19. století měli lidé tolik volného času,
že se učili hrát na nějaký nástroj a pak spolu muzicírovali.
Možná, že ze společné koordinované činnosti
pak vznikal model malých flexibilních firem, který
v současné době trochu ztrácíme. I přes vyšší nezaměstnanost mnohé firmy obtížně hledají vhodné
lidi. Rovněž fyzický pohyb, příroda a prostor krajiny jsou důležité. Univerzity třetího věku a taneční školy pro starší oddalují Alzheimerovu chorobu a jiné formy demence.
B. Thurston dokonce navrhuje, že každých několik let je vhodné na rok vypustit celý internet,
aby se člověk ve svých přirozených funkcích trochu vzpamatoval. Podle mne vývoj směřuje k vytvoření digitálního proletariátu, tedy zhlouplých
mladých lidí s nadváhou a partnerskými problémy,
kterým nakonec nezbude nic jiného než léky, deprese a počítač. Tito lidé obtížně dosáhnou na kvalitní vzdělání, zaměstnání a lékařskou péči.
Nejen nová média, viníkem jsou i rodiny
Zatímco prof. Spitzer vidí jako hlavního viníka
nová média, řekl bych, že i ta jsou jen jedním z projevů proměny sociálního prostředí. Selhává především rodina, která je často neúplná a přezaměstnaná. Myslím si, že mnoho dětí trpí osamělostí a
lék hledají v náhražce sociální sítě. Normální lidský kontakt, vyprávění, čtení pohádek nelze ničím
nahradit. Zní to jako klišé, ale nejspíš to je ten vůbec nejhlubší návod, jak se vyhnout digitální demenci. Problémy vysokých škol s klesající úrovní
studentů začínají již v mateřské školce.
Digitální demence se často projevuje jako nerovnovážný vývoj pravé a levé hemisféry, což
kromě již zmíněných poruch paměti a koncentrace vede k častějším depresím. Čas strávený s
americkými studenty v Evropě mě dovedl k jednomu zásadnímu pozorování - a tou je tendence
studentů zahánět jakýkoliv pocit smutku či nedostatku energie léky, které jsou podle našich lékařů
často návykové a hlavně velice silné. Setkáváme
se s tím v případě, že student přijíždí do Evropy
na celý semestr a celní předpisy nedovolují dovoz
tak velkého množství léků, z nichž některé navíc
mohou sloužit k výrobě tzv. tanečních a chytrých
drog.
Rodiče pak zoufale telefonují, jak lze tyto medikamenty u nás nahradit a čeští lékaři nevěřícně zírají, jak silné medikamenty jsou předepisovány na
běžné psychické stavy, jako je nervozita a únava.
Mají pocit, že rodiče sami ze svých dětí vytvářejí ”závisláky”. Typická situace je ta, že student
potřebuje zářit energií (naše doba to vyžaduje) a
tak si do tanečního klubu vezme prášek. Druhý
den je unavený a nedaří se mu ve škole, vezme
si tedy další. Obávám se toho, že i k nám přijde
doba, kdy první lehké příznaky počítačové únavy
budou kompenzovány stále silnějšími léky. Američan, který je bezradný, smutný nebo si neví rady,
je považován za nemocného, kterého je zapotřebí
léčit.
ZDROJ
Ekonóm Peter Staněk: Život
nad pomery sa už skončil
Pre jedných je len šíriteľom katastrofických scenárov, pre druhých niekým, koho treba pozorne počúvať. Hosťujúci profesor ekonómie Peter Staněk.
Jeho kancelária v Ekonomickom ústave Slovenskej akadémie vied je malá ako dlaň, ale vystriedali sa v nej významné mená. Menovať ich nebudeme, lebo nechce. Výborne sa tu darí kvetom, čo
podčiarkuje jeho lásku k prírode, ktorú korunoval vlastnou japonskou záhradou. Vraj dokonalou,
Mozek místo Googlu
hovoria Japonci. Na stole zopár papierov iste nie
Přirozené léky na digitální demenci jsou podob- malého významu, žiadny počítač, iba kufrík. Moného druhu jako na běžnou demenci. Především bil buď nemá, alebo ho používa minimálne. Zakažje nutné stanovit si určitý čas, který člověk bude dým, keď zazvoní pevná linka, odbehne k malému
58
ORL 2014-7
EKONÓM PETER STANĚK: ŽIVOT NAD POMERY SA UŽ SKONČIL
Hovoríme o Slovensku, alebo aj o svete?
Všeobecne. Aj, aj.
Všimli ste si, že vaše posledné prednášky si
vzal za svoje Ján Slota?
Pán Slota nepochopil, že v hre sú krátkodobý
faktor – nedávajme tým Grékom nič, a dlhodobý
– ak chceme zostať v okresanej menovej únii, musíme byť čitateľným partnerom najmä pre Nemecko. Je to náš hlavný obchodný partner, bez
neho by žiadny hospodársky rast nebol. Musíme
zvažovať širšie súvislosti, a preto hovorím, že to
pán Slota nepochopil. Z dlhodobejšieho hľadiska
musíme podporovať kroky Nemecka v rámci záchrany eurozóny. Pragmaticky povedané, ak to
neurobíme, spočíta nám to pri konštrukcii európskeho rozpočtu na roky 2014 – 2021. Naozaj si
niekto myslí, že po vyjadreniach pánov Slotu a Sulíka nás niekto bude považovať za čitateľných a rozumných partnerov? Čo zaplatíme na pomoci eurovalu, je podstatne menej ako to, čo by nás stálo,
keby od nás dalo Nemecko ruky preč. Ak k okresaniu eurozóny dôjde, trikrát hádajte, kto bude hovoriť, kto v nej zostane a kto nie?
Nemci predsa. Takže ak povieme nie, uškodíme si.
Presne tak. Diplomati chápu naše doterajšie postoje ako nesmierne rizikové. Hoci totiž neschválime euroval, nič sa nedeje, on prejde aj bez nás,
ale my si urobíme z dlhodobého hľadiska zle a z
hľadiska spomínaného rozpočtu je to nesmierne
hlúpe a nekompetentné.
Boli ste poradcom Fica, prezident má o vaše
služby stále záujem, ale súčasná vláda na čele
s Miklošom nie.
Nemajú záujem, naopak. V rade prípadov, keď
som sa mal zúčastniť na rokovaniach, ma požiadali, aby som sa na nich nezúčastnil. Prednášam
veľa vonku a pokiaľ Slovensko nemá záujem, môj
problém to nie je.
Teraz síce mohutne riešime Grécko, hlásia
sa však aj ďalšie krajiny eurozóny. To sú na
tom naozaj všetci tak zle? A prečo vlastne?
Vysvetlenie je veľmi jednoduché. Posledných 15
až 20 rokov sa žilo absolútne na dlh. Udržiavali sa
sociálne benefi ty, na ktoré už peniaze dávno neboli, nikto neriešil korupciu, daňové úniky, pranie
špinavých peňazí. Keby ste z toho mali len tretinu,
nemáte problém. Ďalšia vec: My tu teraz riešime
euroval, pričom európske banky požičali v rokoch
”Netvrdím, že jediné správne názory sú moje, ale chcem, aby
provokovali myslenie,” vraví Peter Staněk.
konferenčnému stolíku a cestou zvolá: Čo sa to
dnes deje? Vzápätí záležitosť vecne vybaví a vráti
sa na pôvodné miesto.
Nepamätám si, že by sa u nás niekedy ľudia
výrazne zaujímali o ekonomiku. Vás však vyhľadávajú na internete a odporúčajú ďalším.
Stal sa z vás fenomén. Pripisujete to tomu, že
ľudí ekonomika čoraz viac omína, alebo svojej schopnosti hovoriť veci na rovinu?
Pozrite sa, ja som hovoril pravdu aj za bývalého režimu, hoci to mnohým pripadá prekvapujúce. Vždy som sa vyjadroval otvorene, aj keď z
toho boli problémy. Myslím si, že veda, ak má mať
zmysel, musí hľadať pravdu, a keď ju nájde, má ju
hovoriť nahlas, ale nenanucovať ju. Má povedať,
aké sú možnosti, riziká, riešenia. Netvrdím, že jediné správne názory sú moje, ale chcem, aby provokovali myslenie. Nič viac. Prednášam 34 rokov a
od roku 2000 sa všetko zmenilo. Študenti chcú korektné informácie, systémové súvislosti a scenáre
do budúcnosti. Mnohí tvrdia, že mám dar zaujať aj
ľudí, ktorí sa ekonomikou nezaoberajú. Tiež chcú
vedieť, aké sú riziká a východiská z tohto marazmu. A to je jediné, čo robím, a že to má taký ohlas,
za to nemôžem.
Po tom, čo viem o vývoji ekonomiky doteraz, mám depresiu, ale obávam sa, že po rozhovore s vami si hodím mašľu :-).
Nie, prečo? Veď je to úplne super, takáto kríza sa
vyskytne raz za zlomový historický moment a pre
mňa ako výskumníka je to priam manna nebeská.
Aj vtedy, keď nemá riešenie?
Nie, ona má riešenie, skôr ide o ochotu ľudí prijať ho. Pokiaľ ho prijať nechcú, je to len hlúposť,
ktorá im bráni v pochopení, že to takto ďalej nepôjde.
59
ORL 2014-7
EKONÓM PETER STANĚK: ŽIVOT NAD POMERY SA UŽ SKONČIL
2006 a 2007 americkým hypotekárnym bankám 1,6
bilióna dolárov! Keby sa vrátili, nepotrebovali by
sme euroval, lenže my sme takí veľkorysí, že netrváme na ich vrátení. Veď nech to zaplatia naši
voliči, naši daňovníci.
Hodiť dlhy na krk ľuďom vie každý, s prepáčením, hlupák, lebo je to najjednoduchšie.
Otázka znie, z čoho?
Tretia, najzávažnejšia vec – všetko, čo čítate
o zadlženosti krajín, je zadlženosť štátnych rozpočtov. Nie sú v ňom zahrnuté dlhy obyvateľstva,
podnikov, samospráv…
Čiže ten dlh je neporovnateľne väčší.
A čo je najhoršie? Prečo to všetko vlastne je?
Predstavte si pyramídu, kde sú ľudia rozložení
podľa výšky príjmov od najchudobnejších po najbohatších. Normálna pyramída je rovnostranný
trojuholník, a tak vyzeral v 70. a 80. rokoch minulého storočia v západných krajinách. Dnešná pyramída je takáto (prstami kreslí niečo ako fľašu s
dlhým krkom a so širokými bokmi), teda 5 % populácie zhrabne 90 % vyrobeného bohatstva. A aby
tí ostatní nemali pocit, že schudobneli, sú im povolené úvery: spotrebné, hypotekárne, kreditné…
Až ich jedného dňa máte toľko, že ich nesplácate,
čo je rok 2008. A teraz si treba povedať na rovinu
– aké sú skutočné dlhy, či ich vôbec niekedy splatíme, či ich možno vymazať z hyperinflácie, lebo
to je najjednoduchší spôsob, ktorý vám však, pozor, vymaže nielen dlhy, ale aj vaše úspory.
Tie tu už aj tak skoro nikto nemá.
Jadrom problému je príjmová polarizácia, ktorá
obrovsky posilnila majetok úzkej, bohatej skupiny,
ktorá však nemôže vytvárať spotrebu. Masa ľudí,
ktorá by mohla, stratila príjmy, takže domácu spotrebu nevytvára. Najväčším inovátorom posledných ôsmich rokov bol finančný sektor, nie technici. Vymysleli neskutočné množstvo finančných
produktov, nad ktorými ostáva rozum stáť. Jednoduchý príklad: Nemáte majetok, ale chcete hypotéku. Ja ako manažér som odmeňovaný za počet
uzavretých zmlúv, a preto sa s vami dohodnem,
že zabudnem, že ste nesolventná, a hypotéku dostanete. Potom ju vezmem, zabalím, predám inej
fi rme, ktorá má rating AAA, čiže vaša hypotéka
je zrazu superbonitná a obchoduje sa s ňou ďalej,
lebo má rating AAA.
Čiže reálne nemá žiadnu hodnotu, ale zarába sa na nej ďalej?
To, že vy nemáte peniaze, že ju nesplatíte, nie je
podstatné. Každý sa tvári, že to nevie.
Prečo?
Lebo by museli priznať, že hrajú pyramídovú
hru.
A sme pri tom, čo vy nazývate bublinami,
táto je konkrétne hypotekárna, a ja laicky
bluf.
Žijeme v čase bublín, preto sa tomu hovorí bublinová ekonomika. Ďalším z mýtov je predstava o
znalostnej spoločnosti, v ktorej sedia všetci za počítačom a všetko vybavia cez terminál. To je absolútna fi kcia, ako ďalší z mýtov, ktorý sa buduje
podobne ako globálne otepľovanie.
Globálne otepľovanie je mýtus?
Je. Globálne otepľovanie je normálny jav, ktorý
sa opakuje v pravidelných cykloch. Bol tu bez človeka a zostane tu aj po ňom. Posledná ľadová doba
bola pred 11 500 rokmi, oceány boli o 120 metrov
nižšie a stačilo pár mesiacov, aby sa radikálne zmenila klíma. A vy dnes chcete hovoriť o vplyve človeka na globálne otepľovanie, keď explózia jednej
stredne veľkej sopky vychrlí do ovzdušia viac CO2
ako 200 rokov ľudskej existencie?
A čo zdravotníctvo? Z ministerstva vám odkázali, že máte dokázať, že rezort nie je zadlžený 800 miliónmi eur, ale len 350 miliónmi.
Pán Uhliarik to povedal pánu prezidentovi.
Takže 500 miliónov nám chýba. Preto vymyslím
zákon o ochrane nemocníc pred exekučným konaním, len nepoviem, za ako dlho bude platiť. Urobí
sa transformácia, po pol roku zákon na ochranu
pred bankrotom zruším, nemocnice nebudú mať
peniaze, vstúpi súkromný investor a sprivatizuje
koncové nemocnice. Nekorektné je, že pán Uhliarik neprizná, že vy už potom nemáte kam ísť, lebo
je to koncová nemocnica, teda posledná inštancia.
Čo majú spoločné a čo rozdielne naše a svetové ekonomické problémy?
Svetový problém je to, že sa žilo všeobecne na
dlh. Slovenský problém je ten, že sme nežili na
dlh, lenže náš úspech nebol úspechom slovenských
fi riem, ale 26 transnacionálov, ktorí tu majú výrobne. Aj oni sú však zasiahnutí krízou, a keďže
naše podniky sú ich subkontraktormi, v momente,
keď stratia odbyt, naše podniky skončia. Druhý
identický problém: Firmy zistili, že môžu predkrízové obdobie dosiahnuť s krízovým stavom zamestnancov, čiže zamestnanosť nerastie; tretí: Ak
60
ORL 2014-7
EKONÓM PETER STANĚK: ŽIVOT NAD POMERY SA UŽ SKONČIL
predsa len stavy rozširujú, zamestnávajú agentúrnych zamestnancov a ľudí so živnosťou, teda nie
kmeňových ľudí. Štvrtá zhoda: Kto zaplatí všetky
dlhy, ktoré vznikli? Všetci povedia – zaplatí to
stredná trieda. Keďže však tá bude musieť dať
všetko na zvýšenie DPH, nebudú mať na spotrebu
okrem tzv. základného modelu a všetky malé a
stredné fi rmy v regiónoch pôjdu do problémov.
Čo sa v našom regióne dá urobiť preto, aby
sme všetci nepadli na nos?
Čo môžete urobiť? Zišli by sa nám napríklad peniaze 3 000 efektívnych fi riem u nás, ktoré preniesli zdaňovacie miesta do daňových rajov, čím
prichádzame ročne o 30 až 40 miliárd Sk, ale nik s
tým nič nerobí. Dnes sme závislí od vývoja nemeckej ekonomiky a úspešnosti jej exportu do Číny. A
závislí sme aj od toho, či sa Juhokórejčanom podarí vtesnať na európsky trh automobilov. Treba
len dúfať, že im to vyjde. Sú tu však veci, v ktorých
si môžeme pomôcť sami. Dochádza totiž k presunu
logistických centier zo západnej do strednej Európy. Jedna nemecká štúdia analyzovala 465 regiónov z hľadiska perspektívy, a hoci vznikali rôzne
triangle, Bratislava sa vyskytovala v každom z nich
s tým, že má priestor na rast, Viedeň už nie. Proste
by sa u nás všetko križovalo: letecká, diaľničná, železničná aj lodná doprava. K tomu patrí projekt širokorozchodnej železnice. Majú o ňu záujem Rakúšania i Maďari, tí ju dokonca chceli spolufi nancovať, ale Rusi povedali nie. Trvajú na tom, aby išla
cez Slovensko, lenže slovenská strana sa už rok nevyjadruje.
To by boli stovky pracovných príležitostí.
Desaťtisíce pracovných príležitostí. To isté sa
týka podunajskej stratégie, kde Rakúšania ponúkali postavenie novej priehrady nad Mostom
Lafranconi, aby sa vzdula hladina, čím by sa Morava zvýšila z hľadiska priechodnosti. To by sa premietlo do kanála Rýn-Dunaj a vznikla by kľúčová
cesta EÚ pre osobnú i nákladnú dopravu. Zatiaľ
jediným, kto sa k tomu nevyjadril, je Slovensko.
Viete prečo?
To sa mňa nepýtajte, nie som politik. Ja sa
len zaoberám možnými riešeniami, ktoré sa nám
tu ponúkajú. Tieto nové cesty a logistické centrá
musia vzniknúť, pretože sa počíta s tým, že do roku
2020 sa dovoz čínskeho tovaru do EÚ zvýši trojnásobne.
Takže cez nás neprejde denne tisíc kamió-
nov ako doteraz, ale tritisíc…
Lenže kamióny a lode to už nebudú zvládať. Počíta sa s tým, že 25 % osobnej a 25 % nákladnej dopravy sa vráti na železnicu. Lietadlá toľko tovaru
neuvezú a prístavy to nezvládajú. Dnes kotvia od
48 do 100 hodín pred prístavmi. Sme tu, v centre
diania, riešenie je naporúdzi, ale naše vlády mlčia.
Sú to všetky možnosti, ako sa vyhrabať z
tohto svrabu?
Nie. Je úplne jasné, že doterajšia klasická spotreba nebude únosná. Bude musieť byť nová, viazaná na starnutie, klimatické dosahy, nové spôsoby v oblasti dopravných a energetických systémov, lebo biomasa nás nespasí. Je tu teda obrovský
priestor na podnikanie. Ale všimnite si, že najistejšie podnikanie je obchod so štátom. Lenže objednávky od verejného sektora…
… sú postihnuté korupciou.
Vysokou korupciou. Jej rozsah sa odhaduje na
vyše 35 miliárd Sk. Teda ak by sme zobrali sivú ekonomiku, korupciu, niektoré odhady hovoria až o
100 miliardách Sk, čiernu ekonomiku (40 – 50 miliárd Sk), a keby ste z toho len tretinu aktivovali,
máte dosť peňazí na riešenie všetkých problémov.
Korupcia je však aj v Nemecku, najnižšia je v Škandinávii, len 3 %. U nás 20 %. Keby mali Gréci korupciu ako vo Fínsku, nepotrebovali by euroval. Je
veľmi veľa aspektov, ktoré ovplyvňujú chod sveta
závislý od ekonomiky, ale po tom, čo sme povedali, sa len potvrdzuje, že svet riadi úzka skupina
ľudí. Na to vám odpoviem takto. Dôsledkom globalizácie riadi zhruba 7 000 transnacionálnych korporácií 90 % svetového obchodu, čo si môžu dovoliť vďaka liberalizácii, ktorá znamená len jedno –
že nehorázne drancujete všetko, čo sa dá. Je to len
krásna bublina, jeden z ďalších spôsobov prerozdelenia globálneho kapitálu v rámci planéty. Keď
si pozriete známu Davisovu monografi u Supertrieda, zistíte, že asi 5 000 ľudí sveta na postoch šéfov vlád či vojensko-priemyselného komplexu určuje celý vývoj sveta. Ich vplyv je taký silný, že
keď títo ľudia požiadali, aby Bush išiel do Iraku o
rok neskôr, aby mohli poupratovať, počkal. Chcete
ešte väčší dôkaz sily? Čiže bežný človek sa stáva
len smietkou na pobreží pred cunami s výškou sto
metrov…
A čo sa stane, keď cunami príde, najmä s
malými vládami, ktoré im potichu všetko dovolili?
61
ORL 2014-7 V LISTOPADU 1989 BYLI SOVĚTI PŘIPRAVENI K ZÁSAHU - VE PROSPĚCH REVOLUCE
V listopadu 1989 byli Sověti
připraveni k zásahu - ve
prospěch revoluce
EÚ ich bude nútiť prijať zákon o rozpočtových
stropoch. Ale keďže neurobili reformy v zdravotníctve, v penziách atď., prijmú rozpočtové stropy
a všetko hodia na ľudí. Lenže ľudia už nemajú z
čoho, a ak narastie vlna nezamestnanosti, začne
sa vlna búrok a populisti budú mať zelenú. Začnú
ponúkať jednoduché a rýchle riešenia, ktoré vedú
do pekla.
Dúfam, že v ich spoločnosti :-).
To bude zúrivá nenávisť. Zatiaľ je nesmerovaná,
ľudia sú len naštvaní na neustále zvyšovanie cien
a poplatkov, a jedného dňa prekročí istú hranicu a
premení sa na nenávisť k politickým elitám. Pokiaľ
budú všetci dúfať, že ešte jeden volebný cyklus to
vydrží, tak potom ten desivý koniec bude naozaj
desivý.
Čo má teda obyčajný Slovák teraz robiť?
Čakať. Nech sedí, nech nevyberá úspory, neinvestuje do zlata, aj táto bublina už spľasla, a nech
čaká na ďalší vývoj. Stojte! To je to jediné, čo každému odporúčam.
Prečo nehľadajú politici iné riešenia?
Pretože by museli priznať, že život nad pomery
sa už skončil a že všetci do jedného budeme mať
už len pot a slzy, presne ako povedal Churchill v
štyridsiatom prvom. Jemu to prešlo len preto, lebo
bola vojna. Dnes by to však neprešlo ani Merkelovej, ani Sarkozymu. Jednotlivé krízy by sa možno
dali prekonať, keby každý z tých problémov – demografické starnutie, finančné bubliny, hypotekárna kríza, ekologické náklady – prišiel samostatne a nie naraz. S odretými ušami by sme ich
nejako vyriešili. Hoci ani to by nebolo jednoduché,
pretože aká je chybovosť národného HDP, keďže
neviete nič o transferoch nadnárodných korporácií? Tridsať percent? Akú dnes máme u nás infl
áciu? Tri percentá, ako hovorí štatistický úrad? Sedem percent podľa bankových analytikov, alebo
deväť?
Netuším. Čaká nás vôbec ešte niečo dobré?
Dobre už bolo. Všetko, čo ste videli za posledných dvadsať rokov, bol život na dlh, zakrývanie pravdy, bubliny. Toto nie je obyčajná ekonomická kríza. Toto je kríza spoločnosti, ktorá sa
bude musieť zásadným spôsobom reformovať. Je
to kríza etiky a morálky v spoločnosti.
Pokud by v roce 1989 došlo v Československu k ozbrojeným střetům mezi komunisty a opozicí, byla
sovětská armáda připravená zasáhnout. Na rozdíl
od roku 1968 překvapivě na straně reformních sil.
I tato informace se objevuje v dokumentech vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu.
Kdysi tajné materiály teď vydává Ústav pro studium totalitních režimů.
Bouřlivé demonstrace a statisíce lidí v ulicích,
tak vypadalo Československo na konci roku 1989.
V posádkách po celé zemi ale tehdy ještě byly desetitisíce sovětských vojáků. Kdyby demonstrace
začaly potlačovat Lidové milice, sovětská armáda
měla zasáhnout.
”S poměrně dlouhým odstupem můžeme konstatovat, že informace zapadají do kontextu archivních materiálů, které už byly publikovány v
Rusku,” říká historik a autor knihy Vypovídat
pravdu a nic nezamlčet Pavel Žáček.
”Z jiných materiálů se ví, že Sověti měli zájem na
změnách v Československu,” potvrzuje člen parlamentní vyšetřovací komise Milan Hulík.
Kocáb zásahu Sovětů nevěří
Sovětskému zásahu ve prospěch demokratických sil naopak příliš nevěří Michael Kocáb. V roce
1989 byl v kontaktu se špičkami československé armády i se Sověty. ”Nemohu potvrdit žádný přátelský tón. Spíš obavy a ujištění, že se nechtějí vměšovat,” tvrdí Kocáb.
Skeptičtí jsou i někteří historici. ”Gorbačov už
dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával
najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je na-
ZDROJ
62
ORL 2014-7
MYSLITEL CHOMSKY O KAPITALISMU
vali několik týdnů. A kdo je jejím autorem? Noam
Chomsky.
Jelikož ParlamentníListy.cz o akcích hnutí
Occupy v minulosti často informovaly, zvláště
poté, kdy se dostalo i na naše území, je jistě
zajímavé sledovat, jak na dopad snah těchto
protestů nahlíží světoznámý americký filozof,
kognitivní vědec, lingvista, společenský kritik a
logik židovského původu. Pozornost jeho úhlu
pohledu přitom před několika dny ve svém
komentáři zveřejněném ParlamentnímiListy.cz
věnoval i publicista a historik Josef Skála (KSČM).
„Hnutí Occupy je podle Noama Chomského
první významnou veřejnou odezvou na předchozích třicet let třídního boje. Aktivity tohoto hnutí
odstartovaly v září 2011 a během několika týdnů
se rozšířily do mnoha koutů světa včetně České
republiky. Chomsky se v jeho poslední knize naplněné rozhovory snaží reagovat na nejpalčivější
otázky příznivců hnutí. Například: jak jsme se dostali do bodu, kdy jedno procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům? Jakou spojitost má ekonomická krize a náš politický systém?
Jakým způsobem můžeme oddělit finance a politiku? Jak by měly vypadat opravdu demokratické
volby?“ konstatoval Skála.
Nutno uvést, že Noam Chomsky přitom už v minulosti proslul průlomy v lingvistice, desítky let je
i bardem levicové kritiky poměrů. Významně na
sebe upozornil, když před pár dny v Česku pobýval. Jak jinak – opět průlomovým, pro mnohé kontroverzním, vyjádřením.
První veřejná odezva na nerovný třídní boj
proti pracujícím
Kniha s jednoduchým, avšak všeříkajícím názvem Hnutí Occupy se skládá z celé kolekce projevů a rozhovorů Chomského na jeho podporu.
Hnutí Occupy je tam představeno coby „první veřejná odezva po třiceti letech skutečně drsného
třídního boje“. A ten podle filosofa vyústil v posledních letech v sociální, ekonomická a politická
opatření, jež rozdupala demokratický systém na
prach. Podle Josefa Skály je konkrétně v knize míněn třídní boj těch, komu Amerika říká ‚pane‘.
Tedy, jak on to popisuje společně s autorem ze zámoří – jde o nerovný třídní boj proti pracujícímu
lidu.
„Občané jsou naštvaní, znechucení, rozhořčení
– a mají pro to dobrý důvod. Během posledních ně-
prosto vyloučený,” říká historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek.
Ihned po roce 1989 se objevila spousta konspiračních a spikleneckých teorií o sametové revoluci. Nová kniha na ně má odpovědět. ”Bohatá
dokumentace komise i protokoly nasvědčují, že
žádné spiknutí nebylo,” tvrdí Žáček. Kvůli brutálnímu zásahu proti demonstrantům na Národní
třídě bylo obžalováno 28 lidí, ve vězení nakonec
skončili pouze dva bývalí příslušníci Sboru národní
bezpečnosti.
ZDROJ
Myslitel Chomsky o
kapitalismu
Jsem dost starý na to, abych pamatoval Světovou hospodářskou krizi. Po prvních několika
letech krize, tedy v polovině třicátých let, panovala podle něj ale úplně jiná nálada než při
té současné krizi – i když byla tehdejší situace
o dost tvrdší. Převládalo však mínění, že to
’nějak překonáme’ ve smyslu ’zase bude líp’.
Co se zvrtlo a co by s tím lidstvo mělo udělat?
O tom i o roli hnutí Occupy se rozepsal Noam
Chomsky.
Je to kniha, která po dvou letech od svého původního vydání vyšla v českém překladu i u nás.
Určena je prý hlavně „všem 7762 lidem, kteří byli
ke dni vydání této knihy zatčeni při akcích hnutí
Occupy“. Počítají se mezi ně první zadržení od 24.
září 2011 při protestním pochodu v New York City
i další dva, jež zatkla 15. června 2013 sanfranciská
policie při zátahu na stanové ležení akce ´Liberate
Land´ před oploceným pozemkem opuštěné farmy
Hayes Valley, kterou protestující aktivisté okupo63
ORL 2014-7
MYSLITEL CHOMSKY O KAPITALISMU
kolika generací se uplatňovala politika, která vedla
k neúměrné koncentraci majetku v rukou velmi
malé části populace,“ uvádí Chomsky. Jak dodává,
jeho drtivá většina je usměrňována doslova jednou
desetinou procenta populace, samozřejmě tou nejbohatší, což je tak malá část obyvatelstva, že se ani
neprojeví při sčítání lidu.
Stále více práce a dluhů – jedině tak se dá
přežít?
Chomsky však popisuje tragédii současného lidstva i civilizace dál. A to nijak optimisticky či pozitivně. Poukazuje na to, že příjmy většiny obyvatel
povážlivě stagnují, zatímco reálné mzdy stagnují
ještě povážlivěji nebo občas přímo klesají.
„Lidé ve Spojených státech přežívají jen díky
tomu, že si nakládají víc práce a stále víc a víc se
zadlužují, což se dříve či později stane neudržitelným, a dále díky iluzím různých ´bublin´ - jako
byla nedávno realitní bublina, která praskla (jak
už to tak bubliny dělávají) a způsobila papírovou
ztrátu ve výši osmi tisíc miliard dolarů v neprospěch některých částí obyvatelstva. Soustřeďování
majetku jde zcela automaticky ruku v ruce se soustřeďováním politické moci, což se promítá do legislativy, která přirozeně nahrává těm, kteří zákony zavádějí; a to ještě prohlubuje začarovaný
kruh, který vede k rozhořčenosti, naštvanosti a
znechucení. A k rozpadu společnosti,“ konstatuje
ve své knize Chomsky.
De facto se tak připojuje do řady mnoha dalších
odborníků, kteří varují před tím, že lidská civilizace dosáhla určitého bodu zlomu a dost možná
stojí v podobě, jakou ji známe, před svým koncem. Ostatně i ParlamentnímListům.cz v době nedávno minulé poskytlo hned několik osobností na
toto téma rozhovor – namátkou stačí připomenout psychologa Jeroným Klimeše, egyptologa Miroslava Bártu, geologa, klimatologa a filosofa Václava Cílka či úspěšného podnikatele a buddhistu
Libora Malého.
Ovšem vraťme se k Chomskému. Ten hospodářskou krizi, co odstartovala v roce 2008, vnímá vážnější, než byla ta na prahu 30. let minulého století.
Možná i proto, že ji sám pamatuje.
Krize v 30. letech byla jiná než ta současná
– panovala i jiná nálada
„Jsem dost starý na to, abych pamatoval Světovou hospodářskou krizi. Po prvních několika letech
krize, tedy v polovině třicátých let, panovala úplně
jiná nálada než dnes – a přitom byla tehdejší situace o dost tvrdší. Přesto převládalo mínění, že
to ´nějak překonáme´ ve smyslu ´zase bude líp´, a
to dokonce i mezi nezaměstnanými, k nimž patřilo
i mnoho mých příbuzných. Dnes je to zcela jiné.
V řadě lidí ve Spojených státech převládají pocity
beznaděje, někdy přímo zoufalství. Myslím, že je to
v americké historii naprostá novinka,“ připomíná
Noam Chomsky.
Podle něj to však vše má logické opodstatnění.
Ve třicátých letech dvacátého století mohli totiž
nezaměstnaní lidé očekávat, že dostanou práci
zpátky. Pokud však je někdo dělníkem ve výrobě
dnes (současná míra nezaměstnanosti je přibližně
stejná jako za krize ve třicátých letech, připomíná
Chomsky ve svém díle ) a pokud se vývoj bude
ubírat stejným směrem, práce se mu už s vysokou
pravděpodobností nevrátí. Proč?
„Příčinou je zásadní zvrat v ekonomice – zvrat
několikasetletého vývoje směrem k industrializaci
a růstu, a nastolení deindustrializace a zbrzdění
růstu. Výroba pokračovala dál v zámoří – velmi
výnosná, ale nevýhodná pro pracovní sílu. Spolu
s tím ekonomika zvolna přestávala být výrobním
odvětvím – vyrábějícím věci, které lidi potřebují a
mohou použít – a zhlédla se ve finanční manipulaci. A mohlo by být ještě hůř. Mohlo by jít o období nezvratného úpadku. Protože to jedno procento – přesněji jedna desetina jednoho procenta
– se má zkrátka skvěle. Jsou bohatší než kdy dřív,
mocnější než kdy dřív, ovládají politický systém,
na veřejnost neberou ohledy. A jestli existuje možnost, že by to mohlo pokračovat, jednoznačně si
řeknou, proč ne?“ konstatuje Chomsky.
Svět se dělí na dva bloky – plutonomii a ten
zbytek
Historik Josef Skála si pak všímá i konkrétních
příkladů. „Třeba taková Citigroup. Již desítky let se
řadí k prokazatelně nejzkorumpovanějším z předních investičních bankovních společností, kterou
opakovaně vyplácejí z problémů daňoví poplatníci
– nejdřív v počátcích Reaganovy éry a teď zas.
Nebudu podrobně líčit, v čem ta korupce spočívá
– pravděpodobně jste o tom také slyšeli - je to
však zcela ohromující. Investiční banka Citigroup
vydala v roce 2005 brožurku nazvanou ´Plutonomie: nakupování luxusního zboží, vysvětlení světové nerovnováhy´. Nabádá investory, aby vložili
peníze do takzvaného ´plutonomického indexu´. V
64
ORL 2014-7
MYSLITEL CHOMSKY O KAPITALISMU
textu přitom stojí: ´Svět se dělí na dva bloky – na
plutonomii a na ten zbytek´,“ připomněl Skála ve
svém komentáři k vydané knize. Na místě je asi
třeba vysvětlit, že plutonomie se vztahuje k těm
nejbohatším, kteří nakupují luxusní zboží. Právě
tam je ohnisko veškerého dění. Brožura zmiňované
banky přitom tvrdí, že jejich plutonomický index
převýší výnosnost celého trhu a že by do něj tudíž
lidé měli investovat peníze.
O lidech, kteří jsou v prekérní situaci…
Ovšem co se bude dít s tím zbytkem? „Ty necháme na pospas osudu. Musejí tu být, aby tvořili
hmotu státu, který nás chrání a dává nám finanční
náplasti. Těmto lidem se dnes někdy říká ´prekariát´, což jsou lidé v prekérní situaci žijící na okraji
společnosti. Už to ale není žádný okraj. Ve Spojených státech i všude jinde se z něj přitom stává celkem podstatná součást společnosti,“ uvádí Chomsky.
Z díla filosofa tedy jasně vyplývá, že se svět současnosti opravdu dělí na takzvanou plutonomii a
prekariát. Tj. ono 1 procento a zbylých 99 procent,
na což upozorňovalo a před čím varovalo právě i
hnutí Occupy. S velkou pravděpodobností nejde o
přesná čísla, ale přece jen o poměrně výstižné vyjádření popisující aktuální stav.
Nezvítězí se hned, bude to těžký boj
„Plutonomie je ohniskem dění a mohlo by to tak
být klidně dál. Kdyby to tak dál bylo, dějinný zvrat
započnuvší v sedmdesátých letech dvacátého století by se stal nezvratným. K tomu směřujeme. A
hnutí Occupy je první skutečnou a vysoce hybnou
silou z lidu, jež by to mohla odvrátit. Ovšem v prvé
řadě je třeba se smířit se skutečností, že to bude
dlouhý a těžký boj. Zvítězit se nedá zítra. Budete
to muset táhnout dlouho, budete muset vytvořit
struktury, které vydrží, přečkají těžké časy a dosáhnou významných vítězství,“ upozorňuje Noam
Chomsky.
Podle něj Occupy bylo tedy jakousi snahou o
vzkříšení hnutí za občanská práva, podobné jako
to, které v minulosti vedl Martin Luther King.
Josef Skála si pak všímá pasáže, v které Chomsky konstatuje, že důležitější bude začlenit do
onoho boje dělnické hnutí. To, podobně jako kdysi
ve dvacátých letech, bylo téměř mrtvé, ovšem v
krizových třicátých letech znovu povstalo. Bylo
pak hlavním hybatelem změn vedoucích k zavedení zákonů Nového údělu a úspěšného ekono-
mického rozvoje padesátých a šedesátých let. Ono
bylo podle Chomského též pak na pozadí i událostí
šedesátých let.
„Od té doby se po něm šlape a hnutí Occupy
by se mělo s vynaložením všech pokusit je začlenit
a propojit s ním. Jde o vazby, které budou podle
mého soudu klíčové. Dokud se dělnické hnutí nepozvedne na úroveň, na jaké bylo ve třicátých letech dvacátého století, je málo pravděpodobné, že
dosáhne masových rozměrů a skutečně uspěje,“
doporučoval Chomsky. Ovšem dnes už je jisté, že
hnutí Occupy přes veškeré úsilí a snahy bylo potlačeno. Alespoň tak, aby se objevovalo a působilo v
masové podobě, jak tomu bylo v minulosti. Přesto
nad ním hůl mnozí lidé nezlomili – podobně jako
Noam Chomsky, který jeho důležitost připomíná
ve své knize.
Hnutí mrtvé není, ale…
„To hnutí stále mrtvé není, současná situace
dává za pravdu těm protestujícím, protože je jasně
vidět, že se hned tak nezlepší. Problémem je to, že
nyní jsou už politici a vlády řady zemí, kde se toto
hnutí objevilo, po jistém prvotním váhání a jakési
bezradnosti, jak proti vlně protestů postupovat,
připraveni a vědí, jak zasáhnout. To samozřejmě
mění možnosti. Takže se nyní například spíš natáčejí dokumentární filmy, které zcela zřetelně popisují vše, co k situaci, proti které se vlna odporu
zvedla, vedlo. Samozřejmě, nebudou mít zcela masovou podporu, ale jsou velmi kvalitně natočené,
takže lidi, které to zajímá, si k nim cestu najdou.
V současné době, po restrikcích, které byly uplatněny, chybí lidem impuls k tomu, aby vstoupili do
protestů v té míře, jako tomu bylo před necelými
dvěma lety, nicméně neznamená to, že ten vývoj k
tomu opět nedojde,“ řekl pro ParlamentníListy.cz
před časem na toto téma americký novinář Erik
Best.
Hnutí sílilo a bylo masové necelé dva roky
Occupy Wall Street (OWS) a hnutí Occupy
obecně (zahrnující většinou v sobě vždy název
místa, kde se skupina protestujících vytvořila) se
rozšířilo ke konci září 2011 po celém světě. Jak upozornil v té době mimo jiné i web s názvem Socialistická solidarita, znovuobjevilo masový zápas
a radikální politiku ve Spojených státech. Došlo
k tomu, že prakticky během jediného týdne našla desetiletí nashromážděná hořkost a nespokojenost svůj politický výraz a začala ovlivňovat po65
ORL 2014-7
MYSLITEL CHOMSKY O KAPITALISMU
litiku v celostátním měřítku.
Zajímavé je , že na prahu roku 2012 zveřejnila
prominentní Pew Foundation jeden ze svých každoročních průzkumů, majících zjistit, v čem lidé
spatřovali největší příčiny napětí a konfliktu ve
společnosti. A tehdy vůbec poprvé se na horních
příčkách tohoto žebříčku umístily obavy z nerovných příjmů. V prvních řádcích zmiňované zprávy
prý doslova podle Chomského stojí tato slova:
´Hnutí Occupy už neokupuje Wall Street, avšak
otázka třídního boje zůstala v povědomí veřejnosti
a znepokojuje stále víc lidí.´ Nelidská ideologie,
co lidem neleze do hlavy
Došlo tak totiž ke konfrontaci samotné ideologie, která je tak nelidská, že lidem zkrátka neleze
do hlavy. Ideologie vycházející z toho, že se má
každý starat jen o sebe a na nikoho jiného nemyslet. „Hnutí Occupy začalo ale razit požadavky, k
nimž se hlásí většina obyvatelstva. Například řešení problémů nerovnosti, řešení problémů šikany
ze strany finančních institucí a z toho, jakým způsobem ovlivňují vládu. Že pak vyplácí a zachraňuje
viníky zodpovědné za krizi – a ti jsou stále bohatší
a mocnější, zatímco na oběti se nehledí. Hnutí
Occupy předneslo ale i velmi konkrétní požadavky
týkající se regulace daní z finančních transakcí,
návrhy k přepracování daňového zákona do podoby bližší té, jež platila v době, kdy ještě nejbohatší nebyli takřka osvobozeni od daně i mnohé
další,“ popisuje dále Chomsky.
Historik Josef Skála v těchto souvislostech doplňuje, že Noam Chomsky se hlásí k programu, shrnutém Garem Alperovitzem v knize America Beyond Capitalism (Ameriku za horizont kapitalismu).
I on sám má za to, že za krize by „měli sami dělníci
v širším slova smyslu měli převzít rušené podniky,
zprovoznit je a třeba přeorientovat na jiný typ výroby, využít je k jinému účelu“.
„Když ale byly fakticky zestátněny General Motors, nabízely se různé alternativy. Jednou z nich
byla reorganizace a navrácení původním majitelům – nikoli stejným jménům, ale stejné třídě, tedy
stejným bankám a tak dále. Tak to nakonec dopadlo. Další možnost byla předat výrobu dělnické
samosprávě a přidružené komunitě, a přeorientovat se na něco, co země skutečně potřebuje,“ upozorňuje Skála. Podle něj tedy i Chomsky ví, proč
se podobné kroky daří nyní jen docela výjimečně.
Když se obyvatelstvo vymkne kontrole, je
třeba vojsko
Ve své knize však filosof nahlíží i do jiných koutů
kuchyně třídního boje proti většině. Na situace,
kdy se v posledních desetiletích Američané začali
vymykat kontrole a bylo potřeba mít v pohotovosti
dostatek vojáků – i na úkor toho, že byly utlumeny
některé válečné aktivity.
„Víte, a právě podle toho – když se vláda začne
mít na pozoru – se pozná, že se vliv protestů skutečně projevil,“ říká Chomsky.
Degradace demokracie?
Dá se však říci, že jeho nová kniha je též i o degradaci americké demokracie. „Dostat peníze z politiky je klíčový úkol; ale tento problém nás netrápí
od včerejška. V současnosti je nicméně vyloženě
extrémní. Volby se už dlouho podobají cirkusu, při
němž tiskoví mluvčí co čtyři roky vyburcují občany, aby se zvedli z gauče a ´stiskli tlačítko´, a pak
se zase vrátili domů a na všechno zapomněli. Spojené státy dospěly do bodu, kdy kdokoli usiluje o
nějakou pozici, musí si ji – dokonce i v Kongresu
– doslova koupit. Kdysi to bývalo tak, že do funkcí
dosazovaly politické strany své členy za zásluhy, za
přínos společnosti, za zkušenosti a podobně. Dnes
musí zájemce straně zaplatit,“ uvádí také Chomsky. Nutno připomenout, že ve svém díle nenechává stranou zájmu opět i mediální svět.
Téma nazývá „výrobou souhlasu“. V jednom ze
svých minulých děl (kniha Media Control - Nadvláda médií) napsal: „Propaganda znamená pro
demokracii totéž, co pro totalitní režim obušek.“ V
této současné knize to dál rozvádí.
„Existují různé systémy propagandy – otevřená a sofistikovaná, skrytá. Ta lidem neříká: ‚Tomuhle byste měli věřit.‘ Nevyslovuje nahlas a jasně
dogma, ale místo toho vám je podsouvá, až se
stane čímsi jako vzduchem, který dýcháte. Nasměruje téma diskuse, takže pak vedeme předem jasně
vymezenou debatu,“ rozebírá mimo jiné v tomto
tématu filosof.
Vzestup a pád pod taktovkou mocných
V době, kdy bylo hnutí Occupy na vrcholu, tedy
v roce 2011, posloužil nakonec každý čin policejní
represe jen dalšímu zapojování nových sil do boje.
Na podzim roku 2011 se k hnutí aktivně přidaly desetitisíce lidí napříč Spojenými státy a statisíce lidí
se zapojily do masových protestů. Problém však
nastal poté, co se hnutí Occupy začalo názorově
štěpit a objevilo se i tvrdé jádro považované až
66
ORL 2014-7
BOJUJE OBAMA S PUTINEM NA UKRAJINĚ O SÝRII?
za extrémní levici. To ubližovalo nejen myšlenkám
hnutí, ale i v očích veřejnosti působilo odliv sympatií.
Například v Londýně byli přívrženci hnutí
Occupy zařazeni dokonce mezi osoby s podezřením na terorismus, v Německu zase byly tábory
Occupy vyklizeny právě na popud obyčejných lidí,
kteří ve svém okolí měli tábory aktivistů. To byl
ostatně i případ českých Occupy, kteří se na jaře
2012 rozhodli k „okupaci“ Klárova. Jejich tábor
byl násilně vyklizen taktéž na základě stížností
místních obyvatel z okolí, na „růžích ustláno“ pak
neměla ni skupina, která rozložila svých několik
stanů na pražském Vyšehradě.
Ze zveřejněných dokumentů v roce 2012, na
které upozornil britský deník Guardian, vyplynulo,
že násilné potlačení protestů Occupy, k nimž došlo v Americe na podzim, koordinovaly samy velké
mezinárodní banky. Hnutí Occupy tam bylo potlačeno prostřednictvím násilného zatýkání a likvidace organizační struktury demonstrantů.
Síť koordinovaného útlaku
I proto americký Fond Partnerství pro občanské
svobody zažádal o zveřejnění dokumentů zaznamenávajících systematický útlak, zatímco americká mainstreamová média mlčela. Z dokumentů
a odborníků, kteří je zpracovávali, přitom prý
vyplynulo, že v USA vznikla síť koordinovaného
útlaku, v rámci níž spolupracovaly ministerstvo
pro vnitřní bezpečnost, FBI, policie, regionální integrační centra a soukromý podnikatelský sektor.
V některých případech měla vzniknout jednotná
organizace, navíc američtí policisté, ministerstvo
pro vnitřní bezpečnost a banky údajně spolupracovaly v útlaku, zatýkání a neutralizaci pokojných
amerických občanů.
Plány potlačit akce hnutí Occupy vypracovala
prý FBI a předložila je k schválení bankám, proti
nimž hnutí Occupy zamýšlelo demonstrovat. Ve
zprávě se dokonce prý objevily i návrhy použít
ostřelovače, kteří by usmrtili vedoucí představitele
hnutí Occupy. Ty jsou však údajně v dokumentaci
začerněny. Možná i proto, že je to v rozporu s běžnou praxí FBI. Ta má totiž povinnost informovat
politické aktivisty, pokud jsou ohroženi na životě.
Hrozba spočívá ve spolupráci bank a bezpečnostních institucí?
Autorka článku v Guardian Naomi Kleinová dokonce upozornila na to, že dokumenty o spolupráci
bank, FBI a ministerstva pro vnitřní bezpečnost
při potlačování pokojných občanských protestů v
USA měly mít zřejmě zastrašovací účinek, aby si
lidé rozmysleli, zda chtějí protestovat. A také na
to, že spolupráce bezpečnostních institucí a bank
znamená novou závažnou hrozbu.
„Všichni občanští aktivisté se mohou stát WikiLeaks, jak na to poukazuje ve své nedávné knize
Julian Assange. Vzhledem k tomu, že se pro potlačování protestů dala policie a banky dohromady,
znamená to, že jsou občanské protesty vážně ohroženy: finance, které mají k dispozici občanští aktivisté, jsou totiž uloženy v bankách, které k nim
aktivistům mohou odepřít přístup obdobně, jako
americké úvěrové společnosti VISA a ACCESS a
PayPal odmítly přijímat finanční dary pro server
WikiLeaks,“ upozornila mimo jiné Kleinová v Guardian.
Vše pak doplňuje i autor předmluvy knihy Noama Chomského Greg Ruggiero. „Třebaže za zločiny ekonomického hromadného ničení národa
nebyl zatčen jediný bankéř, došlo k červenci 2013 v
celkem 122 městech k zatčení více než 7760 lidí za
to, že se zúčastnili protestních akcí hnutí Occupy.“
ZDROJ
Bojuje Obama s Putinem na
Ukrajině o Sýrii?
USA prý v Sýrii našly „umírněné rebely“, pro něž už
mají připravené půl miliardy dolarů. Ti rebelové ze
všeho nejvíc ale připomínají lochnessku – všichni
o nich mluví, ale nikdo je neviděl.
Americký prezident Barack Obama v pátek
67
ORL 2014-7
BOJUJE OBAMA S PUTINEM NA UKRAJINĚ O SÝRII?
oznámil, že požádá Kongres o zhruba 60 miliard
dolarů na financování válek pro fiskální rok 2015,
a svět má prý být rád, protože loni to bylo ještě
o 20 miliard víc. Dosavadní „válka proti teroru“
byla přitom přejmenována na Zámořské nepředvídané operace (Overseas Contingeny Operations) a
není součástí armádního rozpočtu, který letos dosáhne zhruba půl bilionu dolarů. A 500 milionů z
oněch 60 miliard má zamířit ve prospěch „umírněné“ syrské opozice. A doyen západních blízkovýchodních zpravodajů, Robert Fisk, na to v The
Independent reagoval posměšně: „Bůh žehnej Baracku Obamovi – dokázal v Sýrii najít „umírněné“
rebely. Našel jich dost na to, aby jim poslal zbraně
a zajistil výcvik v ceně 500 milionů dolarů. Kongres
chce tyto chrabré bojovníky za svobodu vyzbrojit, víte? A Obama, který poslal 300 svých elitních
spartánských chlapců do Iráku pomoci Núrímu
Málikímu bojovat s rebely, má potřebu poslat pomoc rebelům v Sýrii – i když většina z nich jsou na
stejné straně s rebely v Iráku, které Obama chce,
aby Málikí porazil. Matoucí? To si pište. Takže za
prvé: kdo jsou to ti „umírnění“ rebelové, které chce
Obama vycvičit a vyzbrojit? Neuvádí je – a ni nemůže, protože původní „umírnění“, kterým Amerika slíbila (spolu s Brity, Saúdy, Katarem a Tureckem) zbraně, se jmenovali Svobodná syrská armáda (FSA) a byla složena vesměs z dezertérů z
Asadovy vládní armády. Ale Syrská svobodná armáda – John McCain si ji hodně zamiloval, než
zjistil, že se v jejím rámci nechává na severu Sýrie fotit s bojovníky Al Kajdy – už neexistuje.“
Jistě, Obama nemůže „umírněné“ syrské rebely
jmenovat. Možná by mohl, kdyby někde v Sýrii
na západní podporu čekalo 50 tisíc mužů, což by
mohla být smysluplná síla. Co když jich tam ale
čeká jen 5000? Nebo snad pět set? Nebo jen pět
maníků? Ono je to ale v zásadě jedno, protože
americké zbraně beztak zamíří podle všeho rovnou
k nějaké z „přijatelných“ frančíz Kajdy, která bojuje proti Asadovu režimu. Jeho svržení nebo alespoň prodloužení už tři roky trvajícího konfliktu
jako by totiž znovu začalo nabírat ve Washingtonu
na významu.
dotkla, že americko-ruský spor o Ukrajinu „nebude vyřešen v dohledné době“. Současnost to
potvrzuje. Putinova podpora příměří, které na
východě Ukrajiny vyhlásil prezident Porošenko,
podle USA není žádnou snahou o deeskalaci, ale
jen „malým rétorickým urovnáním“, načež následovalo ultimátum Johna Kerryho, že „pro Rusko
je kritické, aby během hodin, doslova, prokázalo,
že pomáhá s odzbrojením separatistů, vyzývá je k
odzbrojení, ke složení zbraní a k tomu, aby se stali
součástí legitimního politického procesu“.
Cynik by řekl, že si Západ rozdělil role – Německo hraje dobrého poldu a Amerika toho zlého.
Spíš bude mít ale pravdu Sin-chua, že USA prostě
nemají zájem na tom, aby se situace na Ukrajině
uklidnila „v dohledné době“. Myslí si to i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: Být to jen na Rusku a
západní Evropě, která nechce válku na starém kontinentu, vše by bylo už dávno vyřešeno, ale „naši
zámořští, američtí kolegové, stále tlačí ukrajinské
vedení do další konfrontace“.
Ať se to někomu líbí, nebo ne, bez plné spolupráce USA s Ruskem je přitom ukrajinská krize neřešitelná. Nicméně, proč by mělo Rusko se Západem plně spolupracovat, když je vše aktuálně nasměrováno tak, že by tím Kreml sám pomalu, ale
jistě pomáhal Kyjevu do EU a NATO? A protože je
rovněž zřejmé, že Putinův Kreml není Kremlem Jelcinovým, může situace na Ukrajině jen eskalovat.
A čím víc bude Rusko zaměstnáno svým nejbližším
okolím, nebude už tolik aktivní jinde, třeba právě v
Sýrii… Že by se právě tímto směrem ubíraly úvahy
Bílého domu?
Z hlediska USA mohou být Sýrie a Irák vnímány jako jeden obří chaotický pás. Na štábní kultuře mu ale rozhodně nepřidá například Kerryho
úvaha, že by syrští (vesměs džihádističtí) rebelové,
kteří nyní v Sýrii bojují s ISIS/ISIL o dominanci,
zamířili také do Iráku, a to pod vedením vlivného
kmene Šammár, z něhož pochází šéf syrské exilové opozice a saúdský chráněnec Ahmad Džarba.
Právě Džarbovu Syrskou národní koalici (SNC) přitom USA v květnu uznaly za „jediné legitimní zastoupení syrského lidu“. Nabízí se tak bizarní obrázek: USA by rády poslaly Saúdy financovanou
syrskou opozici bojovat do Iráku proti (donedávna)
Plány a realita
Saúdy podporovanému Islámskému státu Iráku a
Tady je třeba menší odbočka. Oficiální čínská Sýrie/Levanty. A tím by se vedle kajdistů staly jen
agentura Sin-chua už v půli dubna vědoucně po- další silou, která přelévá do Iráku i celou syrskou
68
ORL 2014-7
BOJUJE OBAMA S PUTINEM NA UKRAJINĚ O SÝRII?
válku.
Podobně komplikovaný scénář ovšem naráží na
realitu, z níž Washington nevychází nejlépe, jak
se přesvědčil John Kerry při své poslední cestě po
Blízkém východě. Vedení SNC navíc zrovna minulý týden odvolalo velení zbytků Svobodné syrské armády kvůli korupci a rozkrádání fondů, ale
Džarba osobně zase všechny velitele a příjemce západních a saúdských peněz osobně vrátil do hry.
Rebelové v Sýrii přitom samotného Džarbu obviňují z rozsáhlých finančních machinací a zpronevěr, což není příliš překvapivé – Saúdská Arábie ho
už v roce 2008 vydala do Sýrie na základě zatykače
za pašování drog. V Damašku byl Džarba odsouzen… a dnes je z pozice někdejšího „politického
vězně“ hlavním nástrojem saúdské a americké politiky v Sýrii.
To ale není jediný důkaz, že to se Svobodnou
syrskou armádou není „nijak valné“. Tato Západem podporovaná „umírněná“ síla ztrácí vliv i
smysl už roky, a to na úkor stále silnějších islamistických skupin. A v době, kdy ISIS/ISIL rozšiřuje
území pod svou kontrolou a vládou, FSA se tváří
v tvář této síle dál rozpadá, o nějakém území pod
její správou nelze prakticky mluvit a její bojovníci
mizejí – buď s „revolucí“ rovnou končí a přecházejí
na stranu režimu, nebo se přidávají právě ke „slibnějšímu“ ISIL/ISIS. A pokud USA stihnou FSA dodat ještě nějaké zbraně, mohou se takřka spolehnout, že skončí buď u režimu nebo u radikálního
džihádu. Toť vysoká politika. Nebo lépe, slovy bývalého iráckého premiéra Ijáda Alávího, americká
politika (nejen) vůči Iráku „postrádá kompas“.
Přitom prozatím nevychází ani potenciální kalkul s prodlužováním ukrajinské krize, protože náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov nyní v Damašku prohlásil, že Rusko džihádistické ofenzívě v Sýrii a Iráku nebude jen pasivně přihlížet. Konkrétní kroky sice neupřesnil,
nicméně současně na pomoc režimu v Bagdádu
dorazila dodávka prvních deseti ruských stíhaček
Su-24. Mají být dislokovány na nespecifikované
základně na jihu Iráku a během dní by je měly doplnit také letky bitevních vrtulníků Mi-35 a Mi-28.
Bagdád stroje koupil v Rusku a Bělorusku, protože
na slibované americké stíhačky prý „čekal už moc
dlouho“. Celkem Irák koupil údajně na 90 ruských
stíhaček, a aby mohly být nasazeny okamžitě do
boje, mají s nimi létat vysloužilí syrští piloti.
Region v pohybu
Celý Irák se kvůli postupu ISIS/ISIL dal mezitím do pohybu, fyzického i politického. Vládní
armáda s desítkami tisíc dobrovolníků opevňuje
obranu Bagdádu, Kurdové na své relativně klidné
území nevpouštějí uprchlíky z Mosulu a dalších
oblastí, na nichž džihád úspěšně experimentuje s
cestou časem a vrací život do středověku, zatímco
Pentagon najednou připouští, že koordinace postupu s doposud nenáviděným Íránem „není nemožná“. Na územích pod kontrolou ISIS/ISIL propukají boje s ostatními sunnitskými skupinami,
které se původně přidaly, ale nyní se jim nepozdává budoucnost v podobě „chalifátu“. Nejvyšší
íránský duchovní vůdce, ajatolláh Sistání, trvá dál
na tom, že šíité se zvednou ke skutečnému boji
proti ISIS/ISIL až po Málikího rezignaci, neboť
právě on v čele státu pokazil vše, co mohl, a dal na
jeho odvolání poslancům čas do úterka. Právě setrvání Málikího ve funkci je totiž podle všeho „zárukou“, že se Irák s konečnou platností rozpadne
na šíitskou, sunnitskou a kurdskou část. (K sektářskému napětí nyní přidala irácká policie, která
přiznala, že popravila na 70 sunnitských vězňů v
Hílle, jen „aby jim znemožnila případný útek“.)
Větší starosti ale Washingtonu dělá vysoká pravděpodobnost, že ISIS/ISIL nyní vstoupí do Jordánska, Ammán že by mohl požádat o pomoc Izrael,
čímž by se do celého toho chaosu mohl vmísit ještě
židovský stát. To by nejspíš rychle zamíchalo kartami a sjednotilo aktuálně znesvářené kajdisty. A
jordánský král se bojí nejen bojovníků ISIS/ISIL
na hranicích, ale především těch, kteří se mu –
kvůli jeho dosavadní politice a „správě“ státu –
rodí doma jako houby po dešti a začínají o sobě
dávat vědět.
Postup ISIS/ISIL přitom má i další geopolitické
důsledky. Radikální džihádisté obsadili největší
iráckou rafinérii v Bajdží a její správu „robinhoodovsky“ svěřili do péče místním klanům, ovládají
už i menší ropná pole v provinciích Saláhaddín a
Dijála, přičemž je o ISIS známo, že má své vlastní
ropné experty schopné zajistit těžbu, zpracování i
prodej ropy. Hrozba ISIS/ISIL už přiměla nadnárodní koncerny BP a ExxonMobile stáhnout své
pracovníky z Iráku, také čínská CNOOC zvažuje,
že odvolá svých 10 tisíc zaměstnanců. Boje se sice
ještě nepřiblížily k ropným polím na jihu Iráku,
69
ORL 2014-7
FRANTIŠKOVO POHLAZENÍ, KTERÉ MNOZÍ, I KNĚŽÍ, NESNESOU
které produkují 90 procent iráckého exportu, ale i dostat do Sýrie a připojit se tam k džihádu.
tak už cena ropy na světových trzích vyskočila na
– Sýrie Organizaci pro zákaz chemických zbraní
devítiměsíční maximum. Irák každý den vyváží 2,5 předala poslední zbytky svého chemického arzemilionu barelů a tento případný výpadek nebude nálu.
podle expertů možné na světových trzích plně naZDROJ
hradit z jiných zdrojů. Spojené státy už proto tlačí
na Saúdy, aby navýšili těžbu, ale ti se brání s tím,
že jim situace – a růst cen na úroveň kolem 114
Františkovo pohlazení, které
dolarů za barel – zatím připadají „dobré“. Je pak
mnozí, i kněží, nesnesou
určitou ironií, že zatímco Kurdové obsadili Kirkúk,
„přisvojili“ si tamní ropná pole a jsou připraveni
navýšit svůj vlastní prodej ropy do zahraničí, pád
rafinérie v Bajdží nebo překážky, které ISIS/ISIL rozestavěl po hlavních iráckých dálnicích, způsobily
v Kurdistánu akutní nedostatek pohonných hmot.
(Fotogalerie na Rudaw).
A stručně:
– Na severu egyptského Sinajského poloostrova
bylo zatčeno 15 údajných členů ISIS/ISIL. Při přepadení autobusu byli ale zabiti čtyři vojáci.
– Někdejší dánský premiér Anders Fogh Rasmussen na nátlak Spojených států v roce 2009 zakázal vysílání kurdské televize Roj TV. Měla to být
úlitba Turecku, které pak už nebránilo, aby se Rasmussen stal šéfem NATO…
– I za přítomnosti českých vojáků vzrostla plocha pěstování opia v Afghánistánu loni o 36 procent, přičemž afghánské opium tvoří 80 procent
světové nabídky, konstatuje nová studie OSN.
– Začalo sčítání hlasů ve volbách v chaotické
Libyi a potrvá prý ještě týdny. Podporu tamnímu
vzbouřeneckému (a chaotickému) generálovi přitom oficiálně vyjádřily Egypt a Alžírsko.
– Saúdská královská rodina, pod níž se citelně
houpe trůn i vše ostatní, sleduje disidenty prostřednictvím počítačového viru koupeného prý v
Itálii, oznamuje Human Rights Watch.
– Ve Španělsku byl zatčen bývalý vězeň z Guantánama, člen skupiny, která prý bojovala po boku
ISIS/ISIL.
– Tunisko se v říjnu a listopadu chystá k parlamentním a prezidentským volbám a vypadá to,
jako by se dosavadní islamistická vláda sama od
sebe rozhodla v rámci jakési „rotace“ předat moc
socialistům.
– Turecko prý zabránilo ve vstupu 5300 potenciálním bojovníkům, kteří se chtěli přes jeho území
Našel jsem na webu tuhle nádhernou zpověď
jednoho římského kněze. Já sám jen dodávám, že
jsem šťastný, že můžu být Františkovým kaplanem!
Já a mí přátelé kněží to nechceme říkat příliš
nahlas, ale tenhle papež nás zneklidňuje. Jistě, neplatí to o všech: jsou i kněží, kteří jsou za tohoto
papeže šťastní, a je jich dost… Ale není málo těch,
kterým na něm uvnitř něco vadí. Minulý čtvrtek
při procesí u příležitosti Božího Těla vypadal František hodně unaveně, zadýchaně… zato některým
kněžím se proto dýchalo lépe. Těžko se mi na to
dívalo, těžko se mi to říká a těžko se mi to píše, ale
oči některých z nich mluvily jasně: i tenhle papež
jednou skončí a všechno zase bude tak, jak bylo
předtím. Bohu díky. Úleva…
Jestli se papež cítí unaveně, jestli se zadýchává,
proč mu hned namísto židle ve svém srdci ukazuju
cestu ven a přeju si, aby se po ní už vydal? Proč já,
který bych měl být pastýřem tak jako on, se před
ním cítím v rozpacích, zatímco lidé, ti upocení, ti,
co stojí ve frontě, ti unavení, ti normální, ti s růženci i bez nich, ti se svatbou v kostele, ale i ti bez
70
ORL 2014-7
MĚSTSKÁ CHUDINA VOLÍ PRAVICI
ní, ti, kteří to mají se svátostmi v pořádku, i ti, kteří
ne, tihle lidé mají židli pro papeže ve svém srdci už
dávno připravenou? Co je zvláštního na tomto papeži, o kterém lidé říkají: „tenhle papež“?
Když se dobře podívám do svých očí na ty rozpaky, které ve mně – knězi tenhle papež vzbuzuje,
musím mít pořádnou dávku odvahy, abych si přiznal jejich důvod. Protože to není v tom, co říká.
Jasně, jeho slova jsou nádherná, ale prosím vás
evangelium je pořád více méně stejné: i jiní papežové ho vykládali dobře. A není ani osamocený v
tom, co dělá: pokud jde o věci, které zahýbaly světem, tak Jan Pavel II. jich udělal celou řadu, Pavel
VI. zase jako první jel do Kalkaty. Takže vás možná
napadne, že pokud to není v obsahu, tak to bude
asi tím jeho stylem: ale já říkám: „ano i ne“, spíš
„ne“ než „ano“. Každý papež má svůj styl a nakonec lidé stejně hledají určitou identitu, takže když
je papež sám sebou, tak je to dobré, i když je Němec, nejen Argentinec.
Je to v něčem jiném: totiž až do Jana Pavla II.
a Benedikta XVI. (a tím spíš předtím) jsem to byl
já, kněz, který říkal lidem, co řekl papež. Jenže teď
jsou to lidé, kteří říkají mně: „Papež řekl…“ Já jsem
farář a zjišťuju, že mí farníci vidí v papeži faráře víc
než ve mně. Když říkají „můj farář“, tak se bojím, že
myslí víc na Františka než na otce Maura. V tom je
ten problém! Prostě se z nás všech najednou stali
maximálně kaplani! Nevím, jak to dělá, ale papež
František má k mým lidem blíž než já.
Včera se papež vydal do Cassana, aby tam navštívil vrahy a příbuzné Cocò Campolonga, tříletého dítěte, které zaživa uhořelo v autě zapáleném
mafií, a za kterého se modlil a vyzýval k modlitbě 26. ledna. Je to skvělá věc, ale i Jan Pavel
II. šel do vězení, aby se tam sešel se svým „vrahem“ Agcou. Jenže tentokrát se vsadím, že se mě
někdo z farnosti zeptá, proč jsem nešel navštívit
paní Pinu, která bydlí v paneláku, kde celou zimu
neměla teplo, protože město nedalo opravit kotel,
když papež František se kvůli těm lidem vydal až
do Kalábrie.
A pak František v Kalábrii řekl, že mafie „la
´ndrangheta“ je adorací zla a pohrdáním společným dobrem, že mafiáni nejsou ve společenství s
Bohem, že jsou exkomunikováni… a moji lidé si
nevzpomenou na to, co říkal Jan Pavel II. v Agrigentu, ale budou se mě ptát, proč jsem tedy já ve
svých promluvách tak politicky korektní. A včera
také řekl, že my kněží nemáme do středu všeho
stavět sebe, protože se tak staneme obrazovkami,
a ne kanály Boží milosti, a jsem si jistý, že hned jak
si sednu do zpovědnice a budu jen tak povrchně
naslouchat, tak mi okamžitě tuhle větu někdo rád
připomene.
A nemáte ani ponětí, kolik bych takových příkladů mohl ještě uvést. „Papež řekl, že kostely mají
být otevřené, proč je tedy ten náš zavřený⁈“ „Papež včera řekl, že vy kněží máte žít v bratrském
společenství, tak proč se vy s kaplanem pořád hádáte⁈“ Jeden můj přítel, který má opravdu nádherná kázání (přicházejí si ho poslechnout lidé z
celého Říma), řekl v jednom z nich, když mluvil už
přes dvacet minut: „Já vím, že papež říká, že by kázání měla trvat jen sedm minut, ale já jsem to vzal
podle evangelia, a tak moje kázání trvá sedmdesátkrát sedm minut“: prostě to musel zahrát do vtipu,
protože jinak by mu to lidé sami připomněli. Chápete? Když uběhlo dvacet minut, tak prostě před
sebou už neviděl tváře přítomných, ale v jejich hlavách četl to, co papež říká ve svých promluvách ve
Svaté Martě! Jo!
V tom to je! A tak nemůžu dělat nic jiného, než
se uklidnit a pochopit, že ode dneška budou kostely už prostě pořád otevřené. A pozor: to už se nezmění! Farnosti se otevřely, a bývalé úřední hodiny
se už nebudou moct vrátit, protože lidé zakusili papežovo pohlazení. To, co měli rádi na každém papeži, teď nacházejí v pohlazení, ale i ve vztyčeném
prstu. A chtějí to i po mně! A to už se nezmění!
ZDROJ
Městská chudina volí pravici
Když vidím, čemu všemu tady v České republice se
říká levice a pravice, není dle mého z čeho vybírat.
Řeším to stejně tak, když se mě někdo zeptá, spíše
podle dojmu, kdo je poctivý a kdo nepoctivý politik – ne podle toho, zda říká, že je pravicový nebo
levicový. V naší zemi totiž politiku dělá jen buď
jedna mafiánská strana nebo druhá - to jsou slova
klinického psychologa Jeronýma Klimeše. Sociolog
Jan Keller vidí však otázku levice a pravice poněkud jinak…
Sociolog Jan Keller na jedné ze svých předvolebních besed na Slovácku uvedl zajímavý názor, kte71
ORL 2014-7
MĚSTSKÁ CHUDINA VOLÍ PRAVICI
říká, že je pravicový nebo levicový. V naší zemi
totiž politiku dělá jen buď jedna mafiánská strana
nebo druhá,“ ostře konstatoval pro ParlamentníListy.cz Klimeš.
V Česku se rozhoduje před volbami jen mezi
dvěma mafiemi - nikoli mezi skutečnou
pravicí a levicí
Podle něj se Češi rozhodují před volbami jen podle
rým se pokusil vysvětlit, proč v Evropě vítězí pra- toho, kdo je naposledy víc naštval – a hlas pak
vicové vlády, které potom zase – někdy i rychle - dají těm na druhé straně. „Česká politika je indipadnou. „To není otázka pro sociologa, ale psycho- vidualistická a mafiánská, řízena korupcí odshora
loga,“ reagoval Keller a vyvolal tím smích mezi pří- státu až dolů – to ostatně potvrzují i některé ekotomnými lidmi v sálu. Dodal však, že to myslí zcela nomické ukazatelé. Před volbami jde tedy spíše o
vážně. „Máme horní, střední a dolní vrstvy. Horní rozhodování o tom, zda bude vládnout kolotočářminimalizují svou daňovou povinnost. Díky tomu ská, zatím asi poněkud slabší mafie, nebo ta druhá.
mají v rukou nástroj, jak dávkovat nenávist střed- Ne pravice či levice. To, o čem hovoří Jan Keller, je
ních vrstev vůči dolním vrstvám. Lidé ze středních možná jeho nějaká individuální zkušenost, se ktevrstev zapomínají na to, kdo na ně přestal platit a rou se setkal. Domnívám se totiž, že tím má na
jsou naštvaní na ty, na koho musí platit jako po- mysli pouze nějakou referenční skupinu, která poslední sponzor,“ vysvětlil sociolog Keller, který se psaným způsobem vyjadřuje to, kam by ti lidé z ní
nyní aktivně snaží o to, aby mohl usednout v eu- rádi patřili – a proto to promítají i do vyjádření se
ve volbách. Jako masový trend to však nevnímám,
roparlamentu.
alespoň ne já osobně,“ řekl ještě Jeroným Klimeš.
ParlamentníListy.cz se proto zajímaly dále, zda
Nicméně Jan Keller se domnívá, že střední
někdo z odborné veřejnosti dokáže jeho slova povrstvy, a to nejen u nás, ale i v Evropě, chtějí ve
tvrdit. A když už padlo to, že by to měla být otázka
svých očích vypadat lépe. Když jim k tomu prasměřovaná k psychologovi, oslovily Jeronýma Klivice navíc říká, že neúspěšný je jen ten, kdo je nemeše.
schopný, tak, i když jsou na tom finančně docela
špatně, volí raději ty, o nichž si myslí, že jsou symPohledy odborníků vycházejí jen z
bolem úspěšnosti. „Já těmto lidem říkám pravicově
uzavřených světů skupin, v kterých se
orientovaná městská chudina, protože mnoho z
pohybují…
nich má velice nízký příjem. Volí ale pravici, aby se
mohli pochlubit, že jsou na jedné lodi s těmi úspěšTen předeslal, že se mu bohužel nezdá, že by to, co nými,“ uvedl sociolog.
uvedl Jan Keller, byl zcela reálný pohled na svět.
„Víte, každý odborník se pohybuje jen v určitém
Volí se pravice, aby se dalo chlubit, že jsme
specifickém prostředí, mezi určitými skupinami
na stejné lodi s úspěšnými?
lidí a tím pádem jsou pohledy odborníků uzavřené
jen ve svých světech. Znám to ze své praxe, do- Jak dodal, podle jeho názoru jde tedy opravdu spíš
mnívám se proto, že tak podobně to je i v případě o psychologické věci a chybou levice je, že vůči tosociologů,“ uvedl klinický psycholog Jeroným Kli- muto oblbování lidí nedokáže vyvinout adekvátní
meš.
úsilí, aby vysvětlila, že to tak není.
Dodal, že on sám jevy popisované Janem Kelle„V předposledních volbách u nás, v roce 2010, se
rem nezaznamenává. „Když vidím, čemu všemu to podařilo úplně perfektně, když pravice řekla, že
tady v České republice se říká levice a pravice, není by náš stát sociální demokracie zavedla na řeckou
dle mého z čeho vybírat. Řeším to stejně tak, když cestu. Bylo to cíleně zaměřené. Je přece jasné, že
se mě někdo zeptá, spíše podle dojmu, kdo je po- se nikdo nechtěl zadlužovat a vypadat jako před
ctivý a kdo nepoctivý politik – ne podle toho, zda bankrotem. Lidé proto volili pravici. Zvolili vládu,
72
ORL 2014-7
VÁLKA UŽ MOŽNÁ PLÍŽIVĚ ZAČALA
která nás během tří let přímo astronomicky zadlužila. Cesta Řecka byla nejlépe provedená lež.
Já už jsem měsíc v předvolebním období a stále
mě nenapadá žádná srovnatelná finta, kterou bych
použil. Nemám asi tolik fantazie,“ rýpl si sociolog
Keller, který je v současné době i lídrem kandidátky ČSSD do EP.
sem, kdy se rozhodovalo, který z kandidátů na prezidenta se dostane na Hrad, poukazovala na to,
že je z jejího pohledu neuvěřitelné, jak se podařilo
médiím vyvázat Karla Schwarzenberga z odpovědnosti za vládnutí.
„Ale médiím se to povedlo. Mohu přidat osobní
zkušenost. Potkala jsem paní při venčení ratlíka,
věděla jsem, že má obrovské sociální problémy. Ta
mně sdělila, že bude volit Karla Schwarzenberga.
To je přitom absolutně mimo sociální realitu! Myslím si, že šlo o opravdu mediální diskurz a šlo o to,
kdo bude ten druhý ze čtyř kandidátů. Zatímco se
Zemanem existuje praktická zkušenost jeho vládnutí a opoziční smlouvou, opačně se vše prezentovalo, že za vše mohl Miroslav Kalousek a Schwarzenberg jako by ne,“ konstatovala a upozornila tím
de facto i na další faktor, který v rozhodování při
volbách může hrát roli.
Máme hodně lidí těsně na hranici bídy – o
tom ale vláda mlčela
Keller ovšem též připomněl, že Česká republika má
velmi málo lidí pod hranicí bídy. „Předchozí vlády
se tím chlubily, ale už nepřiznaly, že máme obrovskou masu lidí těsně nad hranicí bídy, kdy stačí
přijít o pár stovek a pod tuto hranici spadnete.
Ten, kdo jde u nás večer spát jako střední vrstva,
se může snadno vzbudit už příští ráno jako člověk,
který do ní nepatří,“ upozornil sociolog. Další zádrhel proto vidí v tom, že se pravicoví politici rádi
chlubí českou rovnostářskou společností. V porovnání, kolikrát je deset procent nejbohatších domácností bohatších než desetina nejchudších rodin, má totiž ČR jeden z nejnižších rozdílů. I on
si pak dále, stejně jako psycholog Klimeš, všímá
toho, jak moc se podílí na pohledu a hodnocení
reálného života korupce.
„Nikdo ale při hodnocení standardu u nás neřeší, že se u toho počítají jen legální příjmy. Míra
korupce se přitom v naší zemi ročně odhaduje mezi
40 až 120 miliardami korun ročně. Je tedy velmi
pravděpodobné, že se na korupci více podílejí lidé
s nejvyššími příjmy než deset procent nejchudších
domácností. Pokud se vezme v potaz toto číslo, tak
zjistíme, že naše země není vůbec tak rovnostářská
společnost, jak to na první pohled podle statistik
vypadá,“ upozornil Keller.
Odvolával se pak na slova jiného sociologa,
který již před dvěma desítkami let napsal: „Typickou vlastností příslušníků středních vrstev je jejich odhodlání nasadit veškeré síly pro prosazení
zájmů těch, co jsou nad nimi a mezi něž se nikdy
nedostanou.“
ZDROJ
Válka už možná plíživě začala
Stanislav Komárek
Fascinuje mne a děsí, s jak relativně malou pozorností médií se setkalo nedávné dobytí Mosulu
rebely ISIL. Pád dvoumilionového města je něco,
co se v Evropě událo naposledy, když Rudá armáda dobyla Vídeň (1945) a za maďarského povstání Budapešť (1956) - pád Berlína byla přece jen
záležitost o řád významnější. Nemýlím-li se, byl
poslední srovnatelnou událostí ve světovém měřítku pád Kábulu v roce 1992, Basra v roce 1987
odolala.
Válečné operace ve městech jsou pro poslední
léta čímsi typickým - zatímco armádu táhnoucí v
otevřené krajině lze se současnou technikou velmi
lehko zničit, v komplikovaném bludišti plném civilistů a úkrytů se může konflikt nerušeně vyvíjet a
chronizovat.
V současnosti je jistě obtížně představitelné, že
by řekněme vládní vojska držela Hradčany, zatímco maoisté byli zakopáni v Nuselském údolí a
Novočeši na Žižkově, ale z principu to myslitelné
Při prezidentské volbě lidé
jistě je. Jsou současné události čímsi lokálním, co
Schwarzenbergovi odpustili, že byl spojený s
se nás netýká a záhy pomine, či je to prolog něpravicovou vládou. I díky médiím
jakého většího konfliktu, jako byla búrská válka a
Do jisté míry dává Kellerovi za pravdu i profesorka obě balkánské ouverturou té první světové? Vydrží
politologie Vladimíra Dvořáková. Ta totiž před ča- evropská idyla ještě padesát let, nebo už jen pět?
73
ORL 2014-7
TANCUJEME TANEC KOSTLIVCŮ NA VLASTNÍM HROBĚ
Když jsem loni potkal po deseti letech jednoho
ze svých bratranců, první otázka, kterou mi položil, byla: ”Bude válka?” Možná že už plíživě začala, a to, co bude budoucím historiografům jasné,
je nám, současníkům, zahaleno mlhou. Prakticky
všechny současné konflikty se staly chronickými
a jejich ”vyhnívání” může být dlouhou a bolestivou záležitostí - pomysleme jen na války v Indočíně, které trvaly s drobnými přestávkami a posuny skoro čtyřicet let: ve Vietnamu to byla celá
jedna generace, která v takovémto infernu vyrůstala a žila (obvykle zapomínáme, že vypuknutím
konfliktu se život nezastavuje, i v bombardovaném
Berlíně se kojilo, přebalovalo a pekl chleba).
Jeden z profesorů americké univerzity v Bejrútu mi vyprávěl, jak jejich škola za občanské války
fungovala - kantoři i studenti tam chodili ještě
před slunka východem, aby unikli pozornosti odstřelovačů, a odcházeli domů až za černé noci. V
dávno vytlučených oknech byly pytle s pískem a
studenti se živili prodejem rozmanitých tělních tekutin farmaceutickým firmám - nicméně se celou
dobu učilo. Nerad bych zkušenosti tamních kolegů
někdy využíval v praxi.
Země, jichž se dnešní občanské války týkají,
mají buď kmenovou strukturu s kmenovými loajalitami, nebo alespoň vypjatý nacionalismus podobný tomu, jaký býval v západnější Evropě tak
do konce čtyřicátých let. Střední a západní Evropa dnes toto ”palivo” lokálních konfliktů naštěstí
nemá.
Celá věc má ale ještě jednu stránku, kterou si
málo uvědomujeme: stát, který už dávno nechápeme jako ”velkorodinu”, by dnes nikdo bránit nešel. Současná diskuse o možnosti skutečného odvodu branců (a brankyň, v tom je oproti minulosti podstatný rozdíl) ukazuje, že podobná věc
je už stěží myslitelná. Jaké míry nátlaku by bylo
nutno použít, aby se obyvatelstvo, jež nechce bojovat, něčemu podobnému podvolilo? Jak by se takovýto ostrůvek starých časů vyjímal v zemi, která
ctí práva, nároky a názory jedince až k nejzazšímu
bodu a nic od něj oplátkou krom daní nechce? A
pokud by k tomu došlo, k čemu by byla armáda
motivovaná jen strachem?
Mohlo by dojít k resuscitaci starých patriotickybojovných časů. A jaké následky by to mělo? Přiblížili bychom se Střednímu východu? Současná
Evropa taková ovšem není a její eventuální obrana
spočívá na amerických ”bodácích”, což je situace
velmi křehká a nestabilní, kořenící kdysi v nutnosti
nějak zajistit válkou vyčerpanou západní Evropu
proti sovětské expanzi.
Situace se velmi změnila, obranná strategie ne.
Trochu se bojím, abych na stará kolena zase nemusel někam utíkat. Jenže kam? V roce 1988 jsem
při návštěvě Jordánska viděl z tamních přístavů
dnem i nocí jezdit nepřetržitý průvod kamionů,
vozících materiál nejrůznějšího druhu k iráckoíránské frontě. Když v noci nespím, někdy se mi
tento obraz zase znovu vynořuje. Svět je nejisté
místo a nemá reklamační oddělení.
ZDROJ
Tancujeme tanec kostlivců na
vlastním hrobě
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Systém založený na hegemonii dolaru se začíná rozkládat samovolně. Ani sankce americké
vlády vůči neposlušným bankám jako BNP Paribas
a nyní další ohlášená sankce vůči druhé největší
německé bance Commerzbank, kterým byla bližší
košile v podobě zisků než kabát made in USA, nemohou nic na stavu věcí změnit. Probíhá tvrdý boj
o plynovod South Stream, jelikož investoři o své
peníze nechtějí přijít a průmyslový sektor zase nestojí o drahý plyn z USA nebo plyn z jiných zdrojů
získaný frakováním. Ukazuje se totiž, že se jedná o
zdroj velmi neekonomický - píše se o tom zde(external link).
Ekonomická sféra nechce jaksi slyšet na „demokratické hodnoty a svobody“, propagované ve
velmi zvláštním balení ze strany USA. A tak jedinou pákou, jak zastavit pád celého podvodného
bankovního a finančního systému a posílit znovu
pozici USA, může být ta nejhorší varianta: válka.
Důvodům, proč se jí obávat, a proč bychom se měli
šikovat a připravovat aliance, která se válčení v Evropě postaví, se budeme věnovat v některém z příštích článků. Podívejme se však, co se děje aktuálně
v Evropě.
Německá veřejnost šílí před televizními obrazovkami a ani si nevšimla, že Německo jako tahoun a vzor v Evropě přistoupilo s ročním před74
ORL 2014-7
TANCUJEME TANEC KOSTLIVCŮ NA VLASTNÍM HROBĚ
stihem - aby bylo zřejmě dobrým příkladem pro
ostatní - ke schválení programu „bail in“. Tedy podílení se věřitelů bank na záchraně bank. A těmi
jsou v současném systému i střadatelé. Dojde tedy
k vyvlastňování, které nepostihne bohaté, protože
ti už dávno zvedli kotvy, nýbrž především drobné a
pilné německé střadatele a navázané menší banky,
které jsou součástí vysoce zadluženého bankovního systému. Největším nebezpečím pro Evropu
je hrozící mohutný odliv kapitálu, který posílí na
čas dolar a učiní Evropu proti USA méně konkurenceschopnou. A o to přece jde.
O nástrojích největší loupeže v historii jsme
psali už na našich stránkách mnohokrát, nicméně
nyní končí veškerá legrace. A to dříve, než bylo naplánováno. Chaos vypukne na podzim současně
se strestestem bank. Očekávejme tedy urychlení
pádu evropských bank, což je součástí strategie
s cílem oslabení Evropy a rozeštvání všech proti
všem. Všechny ty stres testy, snižování úrokových
sazeb až k nule, negativní úrok jako postih za neumístění likvidity do oběhu - to je propaganda pro
hlupáky, ve které jedna lež následuje druhou.
Velký třesk ovšem přijde zejména tehdy, budouli zmrazeny platby za pohledávky ruských firem
vůči odběratelům v USA, vedených v dolarech a
eurech v evropských bankách. I to je součást hry,
zvané monopoly, které umožní snížení celkové zadluženosti USA. Na ty letošní hry v podobě fotbalového šampionátu budeme ještě v budoucnu
vzpomínat.
Zpitomělá veřejnost u televizorů si ani nevšimla
výzvy německého prezidenta a bývalého křesťanského pastora Joachima Gaucka. Ten nedávno vysvětlil, že je na čase, aby Němci začali bránit svobodu a demokracii se zbraní v ruce. Podrobně si
o názorech tohoto humanisty můžete přečíst v
článku Gauck volá do zbraně(external link) (Gauck
ru昀 zu den Waffen). Byla to částečně i reakce na
americké požadavky na zvýšení výdajů zbrojení
členskými zeměmi NATO.
A koneckonců nová ministryně obrany Spolkového státu Německo a horká kandidátka na
místo Merkelové Ursula von Leyen, tato zaslou75
ORL 2014-7
TANCUJEME TANEC KOSTLIVCŮ NA VLASTNÍM HROBĚ
žilá matka, lobbuje pro přímou vojenskou angažovanost Němců ve válkách po boku USA. A pak,
že se ženské v politice neumějí pochlapit. Věřte,
nebo ne, dokonce přinášejí do armády zajímavé
inovace. Tato dáma, která měla v minulosti na starosti německou rodinnou politiku, chce učinit armádu „příznivou rodinám“. Děti si budou hrát asi v
kasárnách na vojáky a cvičit se v zacházení se zbraněmi. Inu ideální řešení pro mladé nezaměstnané
Evropy, pro které je těžké sehnat práci a koupit si
byt nebo zaplatit drahý nájem. Vstali noví bojovníci, od Kataru přes Sýrii a Írák až po Ukrajinu. A
teď se pomalu budou přesunovat hlouběji do Evropy. Militaristické choutky v Německu opět oživují, rozdmýchávané mohutně ze zámoří.
Německo v dnešní podobě, ač to většina Němců
ani neví, je obsazeno pátou kolonou. Není suverénním státem, což nám vysvětlil samotný ministr
financí Wolfgang Schäuble, protože při sjednocování nebyla podepsána mírová smlouva s Německem. Ta by znamenala také definitivní vypořádání
válečných reparací, což by si velmi přálo například
Řecko. Takto zůstalo Německo navždy, možná až
do onoho sedmého pokolení vazalem USA a potažmo i Velké Británie. Proto takové okolky kolem
vydávání německého zlata.
Těžko chápat, proč ohlašované vyzbrojování
Německa a jeho zásobování novými atomovými
zbraněmi nerozsvěcuje červené kontrolky v hlavách politiků zemí na východ od německých hranic. Tedy i našich politiků.
Nejde jenom o Ukrajinu. Jde i o nás. Jde o rozdmýchání nenávisti mezi národy Evropy, aby se s
chutí pustili do horké fáze III. světové války. Militaristický konflikt na Ukrajině je prologem k nové
světové válce, kterou rozpoutávají USA na evropském kontinentu, ale to my nechceme vidět.
Země EU poté, co budou zbaveny definitivně
státní suverenity a svých národních zájmů, mají
být využity ke sdílení nákladů na válku proti
Rusku. Draghimu nestačí moc, kterou už má. Nastoupil s požadavkem jednoho evropského státu,
jedné vlády pod bičíkem bankéřů a předání státní
suverenity všech zemí do Bruselu. Už jde do tuhého. Tady jsou jeho poslední vyjádření, se kterým
dnes přišly Deutsche Wirtscha昀snachrichten(external link). Slované nemají v tomto plánu možná
ani právo na budoucí existenci. Leda těch pár, kteří
posloužili a zůstanou nakonec sloužit v pozici otroků.
Jak je vidět z Ukrajiny, člověk, který se sám
označil za „homo sapiens“, se nikam neposunul.
Spíše naopak. Vítězí touha po mamonu, která je
schopná probudit v člověku jeho nejhorší myslitelné stránky. Slované jsou schopní vyvraždit se
pro peníze nakonec navzájem sami. Dobrá investice těch 5 miliard dolarů! Zvláště podíváme-li se
na to, co za ně investor na Ukrajině dostal a ještě
dostane. Ukrajina - dříve zásobárna obilí, dnes zásobárna lidských orgánů.
Žádné bičování, žádné ukřižování nebo předhazování lvům v aréně. Řím hoří, my to však nechceme vidět. Máme pořád ještě chleba a mistrovství světa ve fotbalu…
Ve světle událostí, které se na nás valí, hledejme proto raději důvody, proč odstoupil například ze své funkce německý prezident Horst
Köhler. O něm se nedá říci, že by měl levicové
smýšlení a nesloužil dobře elitám ve funkci bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu. Ale
znelíbil se, protože v pozici německého prezidenta
procitl a prohlásil, že „finanční trhy se staly monstrem ohrožujícím planetu a je potřeba je spoutat.“ Nebo co ve skutečnosti tak strašného stálo
za odstoupením jeho nástupce, prezidenta Wulffa. A proč se vůbec prezidenti v Německu mění
jako fusekle. Kdo přes veškerou kritiku však zůstává, je Velká Mu琀i, kancléřka Angela Merkelová. Co všechno na ni americké tajné služby vědí?
A co vědí na prezidenta Joachima Gaucka, jehož
spisy záhadně zmizely z archívu STASI okamžitě
po pádu berlínské zdi. Jsme svědky nových „překvapujících odhalení.“ Špionáže a předávání informací do USA vlastními zaměstnanci německého
ministerstva obrany a tajných služeb. No a co?
Pokryteckým reakcím prezidenta Gaucka, stejně
jako ohromně dobře zahranému divadlu ze strany
„překvapené“ kancléřky, se směje celá nezávislá
mediální fronta v Německu. Co se tak diví? To špehování je zcela legitimní. A bylo součástí dohod
při sjednocování Německa začátkem devadesátých let. Protože už toho špehování „bylo opravdu
dost“, byl vypovězen hlavní americký spolupracovník CIA německých tajných služeb, nějaká oběť se
musí v zájmu uklidnění lidu předhodit. Podle hlášek ve včerejších německých médiích prý má být
nahrazen někým méně agilním. No nekupte takové píár…
76
ORL 2014-7
TANCUJEME TANEC KOSTLIVCŮ NA VLASTNÍM HROBĚ
ZDROJ
77