Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750)

Transkript

Jiří Kubeš
Kavalírské cesty
české a rakouské šlechty
(1620-1750)
habilitační práce
Ústav historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice
Pardubice 2011
2
OBSAH
Kapitola první: Kavalírské cesty jako historiografické téma
5-18
Kapitola druhá: Cílové země kavalírských cest
19-140
II. 1. Italské státy
Benátky
Florencie a Siena
Řím
Turín
II. 2. Francie
II. 3. Jižní Nizozemí a španělské državy na pomezí Francie a Svaté říše římské
II. 4. Spojené Nizozemí
II. 5. Méně významné a dočasně přitažlivé cíle
Španělsko (a Portugalsko)
Anglie
Lotrinsko a Bar
Německé země – tranzitní území?
Dánsko a Švédsko
Kapitola třetí: Tucet kavalírských cest české a rakouské šlechty
z let 1620-1750
III. 1. Dvacátá léta 17. století: Oldřich František Libštejnský
z Kolovrat (1622-1625, 1626-1628)
III. 2. Třicátá léta 17. století: Matyáš Ferdinand Berka z Dubé (1639-1640?)
III. 3. Čtyřicátá léta 17. století: Johann Sigmund z Hardeggu (1646-1650)
III. 4. Padesátá léta 17. století: Maxmilián z Trauttmansdorffu (1651-1656)
III. 5. Šedesátá léta 17. století: Arnošt František z Kounic (1664-1666)
III. 6. Sedmdesátá léta 17. století: Ferdinand August z Lobkovic
(1673-1674, 1675-1676)
III. 7. Osmdesátá léta 17. století: Franz Julius Verdugo (1681-1683)
III. 8. Devadesátá léta 17. století: Johann Nicolas St. Julien (1695-1699)
III. 9. Těžké časy kavalírů během války o španělské dědictví:
Jan František Antonín z Götzenu (1710-1714)
III. 10. Dvacátá léta 18. století: František Leopold a Karel Jakub Buquoyové
(1726-1731)
III. 11. Třicátá léta 18. století: Václav Antonín z Kounic (1731-1734)
III. 12. Čtyřicátá léta 18. století: Prokop Vojtěch Černín z Chudenic
(1744-1746)
Kapitola čtvrtá: Tři pohledy na kavalírské cesty
IV. 1. Rodiče a poručníci
IV. 2. Hofmistři a komorníci
IV. 3. Kavalíři
19
21
32
41
53
60
83
98
112
112
121
131
136
138
141-199
141
145
150
154
158
162
167
172
177
182
187
193
200-291
201
232
264
Kapitola pátá: Závěr
292-304
3
Přílohy
305-346
1) Abecední soupis kavalírských cest české a rakouské šlechty (1620-1750)
305
2) Chronologický seznam kavalírských cest šlechty z českých a rakouských zemí
(1620-1750), o nichž jsou k dispozici jiné zprávy než jen matriční záznamy
(instrukce, korespondence, deníky, účty)
336
3) Cílové země cest mladých šlechticů z Čech, Moravy a obojích Rakous
(1620-1750)
338
4) Skladba šlechticů z Čech, Moravy a Rakous a jejich hofmistrů
na univerzitě v Leidenu (1720-1739)
343
Seznam pramenů a literatury
347-361
Summary
362-363
Poděkování
Na tomto místě bych rád krátce poděkoval těm, kteří se výrazně zasloužili o to, že
jsem stvořil práci v této podobě. Jedná se o tři okruhy lidí. Do první spadají přátelé v historické obci, s nimiž jsem měl možnost čas od času o textu diskutovat, kteří mi doporučovali
literaturu a kriticky přečetli tu větší, tu menší pasáže vznikajícího spisu. Nejvíce jsem vděčen
Zdeňku Hojdovi (Praha), Petru Maťovi (Vídeň), Radmile Pavlíčkové (Olomouc) a Vítězslavu
Prchalovi (Pardubice), ale radou i pomocí při archivním výzkumu přispěchali i další kolegové
archiváři a historici (Veronika Čapská, Tomáš Foltýn, Eva Chodějovská, Petr Klapka, Marie
Marešová-Mírková, Stanislava Nováková, Jiří Peterka, Kristina Swiderová...). Za druhé bych
chtěl moc poděkovat děkanovi Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Petru Vorlovi a vedoucímu tamějšího ústavu historických věd Tomáši Jiránkovi, že mi umožnili v druhé polovině roku 2010 soustředit se více na dokončení tohoto spisu než na výuku. A naposledy a největším díkem jsem zavázán svým nejbližším – ženě Klárce, jež nám v roce 2010 porodila
krásnou dcerku a přes strasti péče o dvě děti projevovala nadstandardní pochopení pro mou,
často výraznou zaneprázdněnost. Všem zmíněným patří můj upřímný dík.
4
I.
Kavalírské cesty jako historiografické téma
V posledních dvaceti letech vzrostl po celé Evropě zájem badatelů o výzkum dějin
raně novověké šlechty.1 Vychází to zejména z poznání, že šlechta neprohrávala v procesu
modernizace státu s měšťanskými špičkami v takové míře, jak se dříve soudilo, a že zůstávala
platnou společenskou elitou. Západoevropští vědci razí teorii, že v průběhu 17. a 18. století
dokonce docházelo k rearistokratizaci šlechty a tento proces prý nutil měšťanstvo přijímat
šlechtické vzory chování, protože si uvědomovalo, že urození se přizpůsobili změnám a
zůstali do značné míry společenskými hegemony.2 Nepřekvapí tedy, že jedním ze stěžejních
témat, které bylo systematicky řešeno, se stala výchova a vzdělání šlechty v raném novověku,
jež pomohla šlechtě udržet její výsadní postavení. Právě ve výzkumu tohoto tématu spatřují
historici poprávu klíč k pochopení specifického šlechtického myšlení a chování, respektive ke
konstrukci jejich stavovské identity, jež byla založena na neustálém zdůrazňování vlastní
sociální výjimečnosti, propracovaném systému odlišností od ostatních sociálních vrstev a
kulturní hegemonii. Urození měli na osvojení norem a způsobů chování svého stavu přibližně
prvních dvacet let svého života, jednalo se tedy o postupný proces, jenž vrcholil během tzv.
kavalírských cest. Byly pro výchovu, vzdělání a socializaci šlechty tak zásadní, že je
absolvovala značná část mužské populace z vyššího šlechtického stavu. Protože se ale šlechta
v průběhu raného novověku vyvíjela, proměňovaly se i požadavky na výchovu a vzdělávání
každé další generace urozených. Proto se postupně měnila i kavalírská cesta, jež musela
znovu a znovu připravit mladé šlechtice na všechny společenské novinky, aby i oni dokázali
obhájit či dokonce rozšířit výjimečné postavení svých předků.
Není tedy divu, že se historikové výzkumu tohoto jevu téměř všude systematicky
věnují. Ronald G. Asch, který v roce 2003 shrnul poznatky o šlechtickém vzdělávání v raném
1
2
„Adelsforschung hat Konjunktur“, konstatuje jednoduše na samém začátku svého článku Walter DEMEL,
Perspektiven der Adelsforschung, in: Discussions 2, 2009, URL: http://www.perspectivia.net/content/
publikationen/discussions/2-2009/demel_perspektiven [přístup 17. 12. 2010].
Ronald G. ASCH, Zwischen defensiver Legitimation und kultureller Hegemonie: Strategien adliger
Selbstbehauptung in der frühen Neuzeit, in: zeitenblicke 4 (2005), Nr. 2, [2005-06-28], URL:
http://www.zeitenblicke.de/2005/2/Asch/index_html [přístup 17. 12. 2010].
5
novověku, konstatoval, že základním rysem výchovy tehdejší šlechty se, na rozdíl od
středověku, postupně stal důraz na lepší vzdělání. Tento trend se prý ale prosadil až v době
okolo roku 1600, kdy se důkladnější erudice stala stabilnější součástí přípravy šlechty na
dospělost. Asch dále argumentuje, že prosazení tohoto trendu napomohl vznik kavalírské
cesty, při níž se šlechtici vydávali do zemí jižní, střední a západní Evropy, kde se pokoušeli
„to combine a university education with wider ranging social experience.“ Kavalírská cesta
tedy podle něj měla více cílů: „The Kavalierstour ... was designed to give young noblemen an
opportunity to visit foreign universities, but also to attend the leading European courts, to see
the more important urban centres of Italy and western Europe and, if possible, also to
observe or even take an active part – as an aventurier – in military conflicts.“ Zdůrazňuje, že
po přibližně jednom století v době okolo roku 1700 se již šlechta adaptovala na svět učení,
kavalírské cesty ale nadále sloužily především výchově šlechty a potvrzení jejího
přednostního společenského postavení.3
Asch ve své syntéze naznačuje, že existovaly rozdíly mezi kavalírskými cestami
šlechty z různých států a že se též v čase vyvíjely, malý prostor mu však neumožnil detailnější
srovnání. Závěry ostatních historiků však hovoří jasně. Kavalírské cesty jsou sice „une
institution européenne“,4 ovšem nelze popřít, že vypadají – podle jednotlivých zemí – často
dost odlišně, jak ukazují analýzy z Anglie, Francie, severního Nizozemí, Svaté říše římské
národa německého, Polska i odjinud.5 To je jeden z důvodů, proč se závěry ze zahraniční
literatury nedají automaticky přenášet do prostředí zemí habsburské monarchie.
Podívejme se alespoň na některé národní historiografie. Ve Velké Británii je za
průkopníka bádání považován John Stoye, jenž vydal v roce 1952 práci o anglických
cestovatelích v zahraničí v 17. století.6 K rozkvětu zájmu o cesty do zahraničí pak došlo až od
osmdesátých let 20. století, kdy spatřily světlo světa dosud nejuznávanější publikace
3
Ronald G. ASCH, Nobilities in Transition 1550-1700. Courtiers and Rebels in Britain and Europe, London
2003, s. 56-61. Autor vychází zejména z anglické, francouzské a německé literatury, české autory necituje.
4
Tak argumentuje Jean BOUTIER, Le Grand Tour. Une pratique d’éducation des noblesses européennes (XVI–
XVIII siècles), in: Le voyage à l’époque moderne, Bulletin de l’Association des Historiens modernistes des
Universités 27, 2004, s. 7-21, zde s. 4 nn. Autor se odvolává nejen na německou, ale i na holandskou,
polskou, ruskou a severskou produkci na toto téma (česká není opět zastoupena). Požaduje revizi výsledků
britských historiků, kteří se v posledních několika desítkách let pravidelně vyjádřovali v tom smyslu, že
kavalírské cesty (grand tours) jsou jen britským jevem.
5
Werner PARAVICINI, Der Grand Tour in der europäischen Geschichte: Zusammenfassung, in: Rainer Babel
– Werner Paravicini (Hg.), Grand Tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18.
Jahrhundert, Ostfildern 2005, zejm. s. 664-670.
6
John STOYE, English Travellers abroad 1604-1667: Their Influence in English Society and Politics, London
1952, New Haven 19892.
6
Jeremyho Blacka7 nebo Edwarda Chaneyho.8 Oba autoři se ve shodě se staršími britskými
pracemi věnují výzkumu jevu, jemuž říkají „grand tour“. Ačkoliv se jedná o původní
označení, jež vzniklo v průběhu 17. století, nedá se toto spojení jednoduše používat jako
synonymum k německému či českému označení „Kavalierstour“ / „kavalírské cesty“.9
Principiálně se totiž sice jedná o cesty mladých mužů z vyšších vrstev za vzděláním a
poznáním světa, ale rozhodně nejde jen o urozené muže, protože zmiňovaní autoři sem řadí i
cesty neurozených umělců a dalších mladých mužů.10 Podle zmíněných britských historiků
jsou grand tours (od něho je odvozeno i podstatné jméno grand tourist pro toho, kdo se na
takovou cestu vydal) vynálezem Britů11 a docházelo k nim v období od poloviny 17. do
poloviny 19. století. Vedly prý především přes Paříž do Itálie a jsou charakteristické ne
sociálním, nýbrž hlavně turistickým a kulturním rozměrem, dokonce se někdy zdá, že se do
značné míry jednalo o cesty za památkami a uměním – tj. za kultivací vkusu – obecně.12
Ve Francii se toto téma také diskutuje již delší dobu, ovšem podstatné monografie se
objevily až na konci 20. století a v současnosti. Za klasickou práci se již dnes považuje
pojednání Marka Motleyho o výchově a vzdělávání francouzské dvorské šlechty v „dlouhém“
17. století.13 Motley se v něm věnuje výchově mladých šlechticů od domácího prostředí přes
jejich vzdělávání v jazycích a dalších studijních oborech na různých školách. V další pasáži
pak pojednává – a to je typické pro francouzské bádání – o francouzských šlechtických
akademiích a vše uzavírá tím, že rozebírá způsoby, jak se mohli mladí šlechtici uplatnit ve
společnosti. Zdůrazňuje při tom, že francouzská šlechta po absolvování pobytu na domácí
7
Black shrnul svá dlouholetá bádání monograficky již v roce 1985, když vydal práci Jeremy BLACK, The
British and the Grand Tour, London 1985. Posléze se k tématu několikrát vrátil a nakonec svou monografii i
přepracoval a vydal pod názvem The British abroad. The Grand Tour in the Eighteenth Century, Stroud
1992. Tam jsou na s. 333-334 i odkazy na starší dílčí studie. Na počátku 3. tisíciletí se tématu věnoval znovu
ve dvou publikacích, a to TÝŽ, Italy and the Grand Tour, New Haven – London 2003 a TÝŽ, France and
the Grand Tour, New York – Houndmills 2003.
8
Také Chaney se tématu věnuje dlouhodobě. Stejně jako Black vydal i on svou první monografii v roce 1985
pod názvem Edward CHANEY, The Grand Tour and the Great Rebellion, Geneva – Turin 1985. Z poslední
doby lze pak jmenovat jeho opus TÝŽ, The Evolution of the Grand Tour. Anglo-Italian Cultural Relations
since the Renaissance, London – Portland OR 1998, London 20002.
9
K obsahu pojmu a k jeho vhodným synonymům v prostředí Svaté říše římské národa německého blíže Mathis
LEIBETSEDER, Die Kavalierstour. Adlige Erziehungsreisen im 17. und 18. Jahrhundert, Köln 2004, s. 1823. Autor konstatuje, že se nejedná o původní termín z raného novověku, ale že je ze všech nejvhodnější k
označení daného jevu. Jako synonymum doporučuje používat soudobý německý termín „Länderreise“.
10
Typické v tomto kontextu je, že třeba Black hned na počátku své práce píše, že „The Grand Tour involved
essentially a trip to Paris and a tour of the principal Italian cities, namely Rome, Venice, Florence and
Naples.“ Připouští dále, že itinerář se mohl měnit a cílem se mohly stát i jiné země, ovšem nikde své téma
nedefinuje ze sociálního hlediska. Srov. J. BLACK, The British abroad, s. xi.
11
To ovšem jednoznačně není pravda, jak konstatuje třeba W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 671.
12
Z poslední doby srov. Michael H. BRENNAN (ed.), The origins of the grand tour. The travels of Robert
Montagu, Lord Mandeville (1649-1654), William Hammond (1655-1658), Banaster Maynard (1660-1663),
London 2004.
13
Mark MOTLEY, Becoming a French Aristocrat. The Education of the Court Nobility 1580-1715, Princeton
1990.
7
šlechtické akademii již vyrážela jen na kratší cesty – původně především do Itálie. Doslova
mluví o roku či dvou na cestách a o tom, že později se vydávali i na sever a severovýchod
(Anglie, jižní a severní Nizozemí, části Říše).14 Výchovný program jako celek podle něj
nesloužil v 17. století francouzské šlechtě přednostně k dosažení odborného vzdělání, nýbrž
„helped them to develop the cultural resources to manage the growing role the court and its
social codes played in their lives“.15 Jak konstatuje i Werner Paravicini, „Der Adel will aber
Praxis, nicht gelehrtes Zitat.“16 Právě tento důraz na praktické soužití francouzské šlechty s
panovníkem u dvora a na její masivní angažování v armádě vysvětluje, proč se ve Francii tak
rozmohly šlechtické akademie a proč je pak těmto institucím, jejich vzniku, vývoji a náplni
výuky věnováno tolik místa v dalším, zejména francouzském a italském bádání.17
Německé výzkumy pak zřetelně ukazují, že kavalírské cesty říšské šlechty jsou oproti
britskému či francouzskému prostředí poněkud odlišné. Zásadní rozdíl spatřuji v tom, že po
větší část raného novověku sice byly v Říši – méně již v habsburských zemích – k dispozici
relativně kvalitní a přitažlivé vzdělávací a výchovné instituce (univerzity, šlechtické
akademie),18 ovšem přesto to část říšské šlechty lákalo na delší dobu do módní a kulturně
uznávané ciziny, kde se navíc kromě kvalitních vysokých škol nacházely významné evropské
dvory, protože „grundsätzlich war die Reise Qualifikation für den Hofdienst durch Erwerb
sozialer, dann auch fachlicher Kompetenz auf den für Dienst und (zumeist stellvertretende)
Herrschaft relevanten Gebieten“.19 Proto pak musela navštívit logicky více zemí, než to
bývalo pravidlem u anglické a francouzské šlechty, jež do značné míry studovala již doma, a
proto se cesty říšské šlechty prodlužovaly i na několik let. Kromě toho mezi říšskými kavalíry
existovaly někdy i dost významné sociální a konfesní rozdíly, takže ani v rámci daného
prostoru neexistovaly žádné dvě stejné kavalírské cesty.
Ideálně to ukazují výzkumy Antje Stannek a Mathise Leibetsedera, autorů dvou
nejcitovanějších monografií o tomto tématu z posledního desetiletí. Stannek postavila jednu
14
Tamtéž, s. 187-188.
Tamtéž, s. 209.
16
W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 663.
17
K dispozici je stará práce Frances Amelia YATES, The French Academies of the Sixteenth Century, London
1947, ta je ale zaměřena pouze na samý počátek existence akademií a analyzuje jejich první projekty.
Moderní pojednání přináší Corinne DOUCET, Les académies d'art équestre dans la France d'Ancien
Régime, Edilivre 2007. Dále srov. z poslední doby třeba Andrea BRUSCHI, Quelques réflexions sur les
projets dácadémies nobiliaires et de nouvelles hypothèses de recherche, in: Discussions 2, 2009, URL:
http://www.perspectivia.net/content/publikationen/discussions/2-2009/bruschi_reflexions [přístup 17. 12.
2010], kde se upozorňuje zejména na význam, který tehdy mělo osvojení si cizího (zejm. francouzského)
jazyka, jenž se stával symbolem kulturní hegemonie.
18
K německým i ostatním významným šlechtickým akademiím, jež vznikaly hned po těch francouzských, blíže
Norbert CONRADS, Ritterakademien der Frühen Neuzeit. Bildung als Standesprivileg im 16. und 17.
Jahrhundert, Göttingen 1982.
19
W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 660.
15
8
ze dvou stěžejních kapitol své práce právě na srovnání cest členů šesti různých říšských
šlechtických rodin a ukazuje, jakých rozdílných podob nabývalo cestování u suverénních
říšských knížat či zemské šlechty na jedné straně, u katolíků a nekatolíků na straně druhé.20
Zatímco Ronald G. Asch zdůrazňuje především vzdělávací roli kavalírských cest a Mark
Motley zase socializační rozměr tohoto druhu putování, Antje Stannek poukazuje hlavně na
to, že kavalírské cesty měly ještě významnou funkci v procesu přerodu mladého šlechtice v
dospělého kavalíra. Konstatuje, že kavalírská cesta, „diente nicht zuletzt einer
Kontaktaufnahme mit der großen höfischen Welt und ist von der bisherigen Forschung
zuweilen als ein Prozeß der Aneignung einer »Identität« bezeichnet worden“. V této
souvislosti dokonce označuje kavalírské putování – v návaznosti na van Gennepovy a
Turnerovy teorie – za mužský iniciační rituál raně novověké společnosti.21 Nevýhodou práce
ovšem je, že Stannek v podstatě nevěnuje pozornost období 18. století, a proto výrazněji
nevnímá proměny, k nimž došlo okolo roku 1700 a jež značně poznamenaly podobu
kavalírských cest.
Mathis Leibetseder pokročil ještě za Stannek, když od počátku razil tezi, že je nutné
vždy mluvit o kavalírských cestách v plurálu, „denn man wird keine zwei Kavalierstouren
finden, die sich nicht in wesentlichen Punkten voneinander unterschieden“.22 Zásadními
důvody těchto odlišností byly různé postavení a status rodiny (jinak cestovali potomci
bohatých říšských suverénů a jinak chudí příslušníci zemské šlechty) a jiné životní aspirace,
protože mladíci a jejich rodiny mohli toužit se uplatnit na venkově ve správě svých statků, v
armádě, jako zámožní mecenáši či učení úředníci. Proto rozšířil pramennou základnu svého
výzkumu. Orientoval se při tom zejména na bavorské, braniborské, saské a durynské archivy,
jež mu umožnily zrekonstruovat obraz přibližně dvaceti kavalírských cest, jež podnikli
především členové zemské šlechty (ne teritoriálních knížat, jejichž cesty byly do té doby
20
Vybrala si srovnání dvou knížecích rodů (brunšvicko-lüneburští vévodové, mecklenbursko-schwerinští
vévodové) a čtyř hraběcích rodů, ale i mezi nimi existovaly významné rozdíly (Fuggerové byli zbohatlíci,
kteří byli povýšeni mezi šlechtu až na počátku novověku, katolíci a statky měli ve Švábsku; stará říšská
rodina Hohenlohe patřila mezi severoněmecké teritoriální rody a v 17. století byli nekatolíky, Lambergové
patřili mezi rakouskou a korutanskou zemskou šlechtu a byli katolíky, Dernathové se pak řadili mezi
holštýnskou zemskou šlechtu, měli ale – ačkoliv byli katolíky – služební vazby na saský dvůr). Srov. Antje
STANNEK, Telemachs Brüder. Die höfische Bildungsreise des 17. Jahrhunderts, Frankfurt – New York
2001, II. kapitola. Pro nás je zajímavé, že jako jedna z mála badatelů cituje i práce českého autora, konkrétně
Zdeňka Hojdy (ovšem ne ty, kterou jsou česky).
21
Tamtéž, s. 7-23, zde zejm. s. 19-20. Tato její teze se však obratem dočkala kritiky dalších badatelů. Srov. třeba
M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 205-206.
22
M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 14.
9
studovány přednostně).23 Navíc vzal v potaz i vývoj v 18. století, protože sám vymezuje své
téma přibližně od roku 1620 do doby okolo roku 1774 – jedenáct z dvaceti jím doložených
cest bylo realizováno v letech 1719-1774. Autor upřednostnil synchronní metody zkoumání
dané problematiky, a proto se na rozdíl od Stannek více než na jednotlivé cesty a na
prozkoumání střetu norem a konkrétní praxe soustředil na podchycení vývoje šesti zásadních
aspektů cest. Jednotlivé kapitoly tedy věnoval zkoumání kavalírských cest v rámci rodinné
tradice, jejich financování, skladbě a kompetencím cestovních suit, způsobům začleňování
mladíků do elitní společnosti, vnímání památek a konečně významu cest pro budoucnost
kavalírů. Tím si na druhou stranu znemožnil získat odpověď na otázku, jak se desetiletí po
desetiletí kavalírské cesty proměňovaly a kdy docházelo k zásadnějším zlomům v jejich
vývoji.24
V porovnání s představenými výsledky je do jisté míry překvapivé, že neexistuje
žádné souhrnné pojednání o kavalírských cestách šlechty z habsburské monarchie. Je to dáno
tím, že tento státní celek byl vnitřně velmi diferencovaný a dnes je navíc rozdělen mezi
několik různých států, jejichž historikové se přednostně zabývají výzkumem tématu pro
„svou“ část šlechty. Proto je k dispozici několik monografií, jejichž autoři se kavalírských
cest více či méně dotýkají, ovšem každá z nich má nějaké (prostorové, časové, tématické)
omezení. V Rakousku tak existuje již skoro půl století stará, nepublikovaná disertace EvyMarie Loebenstein, ta ale vychází pouze z archivních pramenů z rakouských zemí, respektive
především z Vídně, a její hlavní část je postavena jako pojednání o třech různých kavalírských
cestách. Autorka navíc v podstatě nepřekračuje druhou polovinu 17. století.25 Pro Slezsko se
dá využít práce Claudie Zonty, ta se ale zase přednostně nezabývá kavalírskými cestami,
nýbrž ji zajímala přítomnost Slezanů (tj. nejen šlechty) na italských univerzitách. Naznačuje
tedy, jakou roli hrály pobyty na univerzitách v rámci kavalírských cest, ovšem ostatními
aspekty tohoto zvláštního druhu cestování se nezabývá.26 Pro české země žádná taková
monografie zatím není.
23
Je ale nutné podotknout, že do výzkumu zahrnul i špičky společnosti říšského města Norimberku, a proto
argumentuje, že za kavalíry lze kromě šlechty považovat i další mladíky na cestách za vzděláním, kteří ještě
nezískali žádné místo u dvora a nezastávali žádné úřady. Tamtéž, s. 22 a 207.
24
. Sám píše, že na výzkum v rakouských archivech rezignoval, protože „diese bereits wiederholt in
einschlägigen Arbeiten behandelt wurden“. Odkazuje pak pouze na práce (Csáky-)Loebensteinové, Heisse a
Klingensteinové. Českou literaturu v potaz vůbec nevzal. Srov. tamtéž, s. 17.
25
Pramenně je založená na výzkumu pasů, dvou deníků (Khevenhüller, Breuner) a informací z rodinného
archivu Trauttmansdorffů. Srov. Eva-Maria LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour im 17. Jahrhundert
– ihre Voraussetzungen und Ziele, netištěná disertace, Wien 1966. Jádro práce bylo vydáno jako Eva-Maria
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien zu Kavaliertour österreichischer Adeliger im 17. Jahrhundert, MIÖG 79,
1971, s. 408-434.
26
Claudia ZONTA, Schlesier an italienischen Universitäten der Frühen Neuzeit 1526-1740, Stuttgart 2000.
10
Tím ale nemá být řečeno, že bádání v zemích bývalé habsburské monarchie stojí
teprve na začátku. Ba naopak. Existuje totiž poměrně velké množství dílčích studií. V
Rakousku je největším znalcem problematiky Gernot Heiss, jenž se podrobně zabýval
kavalírskými cestami členů rodiny Hardeggů, Harrachů či Liechtenštejnů a pramennou
základnu postupně doplnil i o rešerši v materiálech jiných rodů, jež mají archivy v dnešním
Horním a Dolním Rakousku.27 Slibně nastartovaný výzkum však nikdy k žádné monografii
nedotáhl28 a dnes se u našich jižních sousedů systematicky kavalírským cestám nikdo
nevěnuje, takže je nutné vycházet z nemnoha starších příspěvků.29
V České republice je pak nestorem tohoto bádání Zdeněk Hojda, jenž naznačil
rozsáhlé výpovědní možnosti českých a moravských fondů již v osmdesátých letech 20.
století,30 posléze se už ale tématu věnoval jen v dílčích příspěvcích31 a k syntetickému
pojednání a dalším významných výsledkům se dostane až v roce 2011.32 Nastartoval však
spolu s Jiřím Kroupou33 období zvýšeného zájmu o kavalírské cesty, a tak není divu, že se v
27
Srov. Gernot HEISS, Bildungsreisen österreichischer Adeliger in der Frühen Neuzeit, in: Lenka BOBKOVÁ –
Michaela NEUDERTOVÁ (edd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995, s. 252-268;
TÝŽ, Bildungs- und Reiseziele österreichischer Adeliger in der Frühen Neuzeit, in: Rainer BABEL – Werner
PARAVICINI (Hg.), Grand Tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18. Jahrhundert,
Ostfildern 2005, s. 217-235; TÝŽ, „Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten... unserer ganzen fürstlichen
Familie zur Glori.“ Erziehung und Unterricht der Fürsten von Liechtenstein im Zeitalter des Absolutismus,
in: Evelin Oberhammer (Hg.), Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der
frühen Neuzeit, Wien-München 1990, s. 155-181; TÝŽ, Integration in die höfische Gesellschaft als
Bildungsziel: Zur Kavalierstour des Grafen Johann Sigmund von Hardegg 1646-1650, Jahrbuch für
Landeskunde von Niederösterreich 48/49, 1982/83, s. 99-114.
28
Typické je třeba to, že jeho studie z roku 1995 G. HEISS, Bildungsreisen byla do značné míry převzata do
pojednání, které vydal o deset let později. Srov. TÝŽ, Bildungs- und Reiseziele.
29
Mezi nimi je nejlepší práce Grete KLINGENSTEIN, Der Aufstieg des Hauses Kaunitz. Studien zur Herkunft
und Bildung des Staatskanzlers Wenzel Anton, Göttingen 1975, jež se ale věnuje moravské větvi rodu
Kouniců.
30
Synteticky se na problematiku pokusil podívat ve dvou studiích. Srov. Zdeněk HOJDA, „Kavalírské cesty“
v 17. století a zájem české šlechty o Itálii, in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1986, s. 216-239; TÝŽ,
Le grandezze d'Italia. Die Kavalierstouren der böhmischen Adeligen, die Kunstbetrachtung und die
Kunstsammlungen im 17. Jahrhundert, in: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern. III, Köln –
Weimar – Wien 1993, s. 151-160.
31
TÝŽ, Z katolického exilu do západní Evropy. “Velká cesta” Jiřího Adama z Martinic v letech 1620-1625, in:
Lenka Bobková – Michaela Neudertová (edd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995,
s. 301-306; TÝŽ, Giovanni Grosso da Lucerna, La vera Guida deglÓltramontani. Una guida romana ed i
suoi clienti boemi, in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, Praga 2009, s. 219-247;
TÝŽ, Pasy 16. – 18. století jako pragmatické písemnosti, in: Zdeněk Hojda – Hana Pátková (edd.),
Pragmatické písemnosti v kontextu správním a právním, Praha 2008, s. 155-186; TÝŽ, I/4. Český Merkur,
Barokní Čechie na cestách, in: Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18.
století, Praha 2001, s. 147-162 a mnoho dalších.
32
Podle laskavého sdělení autora by měla být práce na toto téma dokončena na jaře 2011. V tomto roce by měla
vyjít též monumentální edice cestovního deníku Heřmana Jakuba Černína z Chudenic s obsáhlou úvodní
studií, kde je Z. Hojda členem autorského kolektivu. Srov. Zdeněk HOJDA – Eva CHODĚJOVSKÁ –
Alexandra TESAŘÍKOVÁ ve spolupráci s Milenou Hajnou, Janou Marešovou a Alessandrem Catalanem
(edd.), Přes Alpy a Pyreneje. Kavalírská cesta Heřmana Jakuba Černína do německých zemí, Itálie, Francie,
Španělska a Portugalska. Edice cestovního deníku z let 1678 – 1682, Praha 2011 (v tisku).
33
Jiří KROUPA, Ditrichštejnové v polovině 17. století a model tzv. kavalírské cesty, in: Historická Olomouc a
její současné problémy 4, Olomouc 1983, s. 109-115; TÝŽ, Mikulovské a evropské kořeny josefinismu
11
jejich stopách vydali po roce 2000 historikové mladší badatelské generace, a to zejména Ivo
Cerman, Martin Holý a Jiří Kubeš. Pražský Martin Holý se věnuje především počáteční etapě
vývoje kavalírských cest do Třicetileté války,34 pardubický Jiří Kubeš pak období od první
půle 17. do poloviny 18. století35 a českobudějovický Ivo Cerman zejména 18. století s
důrazem na výchovu a vzdělávání osvícenské šlechty.36 Ve svém snažení ale nejsou sami,
protože v posledních letech se příspěvků k dějinám kavalírských cest české a moravské
šlechty urodilo vskutku dost.37
Mohlo by se tedy zdát, že kavalírské cesty představují minimálně v České republice a
některých částech Rakouska dobře prozkoumané téma. Když se ale povídáme blíže na
zmiňované knihy a studie, pak zjistíme několik faktů, jež dávají tomuto optimistickému zdání
povážlivé trhliny.
1) Autoři se dosud neshodli na časovém vymezení a případné vnitřní periodizaci
kavalírských cest. Nejrozšířenější je Hojdova teze, že kavalírské cesty kvetly v období
(Příspěvek ke studijnímu programu moravských Ditrichštejnů), Studie muzea Kroměřížska ´79, Kroměříž
1979, s. 59-69; TÝŽ, Studie o feudálním pozemkovém vlastnictví v době krize nevolnického systému
(Moravští Dietrichštejnové a jejich panství v tereziánské době), netištěná disertace, Brno 1976).
34
Problematikou se v jedné kapitole své upravené disertační práce zabýval Martin HOLÝ, Zrození renesančního
kavalíra. Výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku (1500-1620), Praha 2010, s. 347383. Autor však ve svých výzkumech nepřekračuje třicetiletou válku.
35
Jiří KUBEŠ, Tři pohledy na kavalírskou cestu Franze Julia hraběte Verduga v letech 1681-1683, FHB 25,
2010, č. 2, s. 29-65; TÝŽ, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee und sein Studium in Salzburg 1723-1725, in:
Salzburg Archiv 32, 2007, s. 117-140; TÝŽ, Friendship, Admiration, or Hatred? The Image of the United
Provinces in the Travel Diaries of the Czech Nobility (1650-1750), in: Theatrum historiae 4, 2009 (= Amitié,
Convivialité, Hospitalité / Friendship, Conviviality, Hospitality, Pardubice 8 - 12 September 2008), s. 215233; TÝŽ, Fragmenty písemností z kavalírské cesty hrabat z Clary-Aldringenu z roku 1727, in: Theatrum
historiae 1, 2006, s. 83-108).
36
Své výzkumy shrnul ve své německé disertační práci, jež vyšla jako Ivo CERMAN, Habsburgischer Adel und
Aufklärung. Bildungsverhalten des Wiener Hofadels im 18. Jahrhundert, Stuttgart 2010, zejm. III. a IV.
kapitola, s. 203-445; ta do jisté míry vychází ze starších studií TÝŽ, Bildungsziele – Reiseziele. Die
Kavalierstour im 18. Jahrhundert, in: Martin Scheutz – Wolfgang Schmale – Dana Štefanová (Hg.), Orte des
Wissens, Wien 2004, s. 49-78; TÝŽ, Vzdělání a socializace kancléře Rudolfa Chotka, Český časopis
historický 101, 2003, s. 818-853; TÝŽ, Zrození osvícenského kavalíra. (Vzdělání a cestování Jana Karla z
Dietrichsteina), Časopis Národního muzea – řada A 173, 2004, č. 3-4, s. 157-190.
37
Pramennou a interpretační hodnotu si udržují zejména pojednání Petr MAŤA, Svět české aristokracie (15001700), Praha 2004, zejm. s. 307-327 a Rostislav SMÍŠEK, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a
Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009, s. 143-179. Za zmínku pak stojí pramenná
sonda pro Ferdinanda Augusta z Lobkovice Tomáš FOLTÝN, Biografie Ferdinanda Augusta z Lobkowicz.
Příspěvek k poznání výchovy, vzdělávání a počátkům kariéry barokního šlechtice, Pardubice 2008
(diplomová práce KHV FF UPa), zejm. s. 21-88 a práce Evy Chodějovské, roz. Bílkové, a dalších žaček
Zdeňka Hojdy. K tomu Eva CHODĚJOVSKÁ, La gita da Roma a Napoli – una tappa dei viaggi
déducazione nel Seicento, in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, Praga 2009, s.
263-287; Eva BÍLKOVÁ – Jana HUSÁKOVÁ – Alexandra TESAŘÍKOVÁ, Kavalírská cesta Heřmana
Jakuba Černína z Chudenic, in: Historie 2003. Celostátní studentská vědecká konference, Pardubice 4. – 5.
prosince 2003, Pardubice 2004, s. 89-118.
Pasáž o kavalírských cestách v práci Marie RYANTOVÁ, Památníky aneb štambuchy, to jest alba amicorum.
Kulturně historický fenomén raného novověku, České Budějovice 2007, s. 78-91 není příliš přínosná, protože
autorka shrnuje pouze stávající literaturu. Navíc památníky se na kavalírských cestách po polovině 17. století
přestávaly vést, takže se dají využít zejména k výzkumu cest na přelomu 16. a 17. století. Srov. tamtéž, s.
356-361.
12
přibližně 1570-1740, přičemž sám autor tvrdí, že tuto longue durée lze vnitřně členit na
přípravné období 1570-1590, následuje „vrcholné období dotvoření kavalírské cesty jako typu
a její trvající obliby“ 1590-1710 a nakonec se prý cesta dostala do krize a doznívala až do
počátku vlády Marie Terezie.38 S pokusem o revizi této teze přišel zatím pouze Ivo Cerman,
který tvrdí, že kavalírské cesty prošly různými změnami, ovšem lze o nich hovořit až hluboko
do 19. století. Podnikl tak pokus propojit výsledky starší české historiografie s poznatky ze
západoevropského dějepisectví.39 Autor proto přišel s velmi odlišnou periodizací. První fázi
charakterizuje jako „konfesionalizovanou“ kavalírskou cestu (1620/1650 – 1720), typické je
prý pro ni ambulantní studium, důraz na zprostředkování šlechtického habitu a trasa, jíž
zásadním způsobem ovlivňovala katolická víra kavalíra. Pak mluví o „raně osvícenské“ či
„racionalizované“ cestě (1720-1760), pro kterou je typické dlouhé a intenzivní studium na
nějaké moderní univerzitě většinou v protestantském prostředí (Leiden, Lipsko, Štrasburk), na
nějž teprve navazuje období vlastního cestování po zemích, které již není tak dlouhé. Třetí
fázi představuje „sentimentální“ kavalírská cesta (1760-1792), během které se už nejezdí do
zahraničí za studiem, nýbrž za kultivací vkusu a za přírodními krásami. V závěrečném období
(1792-1815) pak došlo ke zpečetění osudu kavalírského putování a cesty, jež byly tehdy
podniknuty, svědčí o vývoji směrem ke vzniku romantické vzdělávací cesty, kdy začala ve
větší míře přitahovat Anglie a středověké dějiny a památky.40 K rozporům mezi těmito dvěma
tezemi se dosud nikdo nevyjádřil, obecně bývá pouze přijímán Cermanův závěr, že po
válkách o španělské dědictví došlo k výrazné proměně kavalírských cest.41 Proto bude jedním
z cílů této práce prozkoumat relevantnost obou tezí pro období 1620-1750.
2) Dosavadní produkci dominují analytické studie, jež se zabývají jednou konkrétní
cestou, putováním několika členů jednoho rodu, výjimečně pak nějakou vybranou částí či
aspektem kavalírských cest. Šířeji založený pramenný výzkum dosud nebyl nikde podniknut,
a tak se obecněji laděné příspěvky spoléhají na relativně omezenou pramennou základnu.42 V
tomto smyslu je logické, že nejrespektovanějším pojednáním je stále ještě Hojdova studie z
38
Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 220.
O době zániku kavalírských cest se dosud vedou diskuse. Katrin Keller se kloní k názoru, že skončily
nejpozději za sedmileté války (1756-1763), Mathis Leibetseder a Joachim Rees však dokládají, že byly
podnikány ještě v době před Velkou francouzskou revolucí. Historici umění zase mluví o konci 18. století.
Názory shrnuje W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 669.
40
I. CERMAN, Bildungsziele, s. 76-78.
41
Srov. Milena LENDEROVÁ, Cestovatel, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného
novověku, Praha 2007, s. 242-243 a Václav BŮŽEK a kol., Společnost českých zemí v raném novověku.
Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, s. 264-265.
42
Je to také případ práce I. CERMAN, Habsburgische Adel, jenž své závěry opírá hlavně o výzkumy v
rodinných archivech Ditrichštejnů, Chotků a Windischgrätzů, které navíc nedokládají – s výjimkou
Ditrichštejnů – proměny kavalírských cest ve všech generacích.
39
13
roku 1986, protože autorovi sloužil jako podklad jeho výkladu vzorek asi 20 cest.43 Z hlediska
výzkumu vývoje a vnitřní dynamiky fenoménu kavalírských cest však nepovažuji tento
vzorek za dostatečně reprezentativní, a proto bude dalším cílem této práce shromáždit údaje o
co největším množství kavalírských cest. Teprve rozšíření pramenné základny a zhodnocení
většího množství cest podle mého umožní daleko lépe poznat změny tak zásadního fenoménu
desetiletí po desetiletí. Je nutné se tedy ptát, jak se kavalírské cesty proměňovaly v souvislosti
s neustále se měnící mezinárodní politickou situací, jakou roli sehrály dynastické vazby
vládnoucího rodu, zda šlechta vnímala kolísající úroveň vysokých škol i šlechtických
akademií, kdy došlo k zániku tohoto fenoménu a proč.
3) Zatím se všichni autoři nechali ve svých výzkumech spoutat hranicemi svých států
a nepustili se do prozkoumání pramenů v ostatních zemích bývalé habsburské monarchie. Je
to pochopitelné, ovšem tím si uzavírají cestu nejen k rozšíření pramenné základny, ale též k
odvážnější komparaci. Proto jsem v průběhu mého výzkumu nakonec dospěl k názoru, že je
třeba se tímto směrem vydat. Protože to bylo ale časově velmi náročné, rozhodl jsem se
zařadit do mého vzorku zkoumaných cest alespoň některé z těch, které jsou doloženy
materiály v archivech ve Vídni44 a Vratislavi45 a jež realizovali nejen příslušníci české a
moravské, ale i dolno- a hornorakouské a dokonce i některé kladské a slezské šlechty.
Ukazuje se totiž stále jasněji, že inkolát v různých dědičných zemích (uherská situace bude
patrně poněkud odlišná) habsburské monarchie nemá zas až takový vliv na podobu
kavalírských cest, protože všichni ti šlechtici měli stejně jednoho panovníka a navíc řada
rodin byla majetkově usazena ve více zemích, takže se prostě nedají snadno zařadit mezi
nějakou zemskou šlechtu.46 Daleko větší vliv na průběh jejich putování mělo titulární a úřední
postavení otců, jejich majetkové zázemí, případně rozdílná konfese. Z tohoto důvodu jsem
nelpěl na tom, abych podchytil jen cesty „české“ šlechty.47 Nakonec se podařilo rozšířit
43
Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 220. Těchto dvacet výjezdů bylo podniknuto mezi lety 1593-1731.
Zde jsou v Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungsarchiv (dále ÖStA, AVA) uloženy
prameny ke kavalírským cestám české větve Kouniců, St. Julienů, zejména pak ale k Harrachům a
Trauttmansdorffům.
45
V Archiwum Państwowe we Wrocławiu se dochovaly materiály ke kavalírským cestám Hatzfeldů, rokytnické
větve Nosticů a kladských Götzenů.
46
Sami kavalíři se pravidelně řadí do kategorie „Deutschen“ a myslí tím buď příslušníky německého národa na
nějaké univerzitě, nebo též šlechtu, která se jako mateřským jazykem dorozumívala německy, tj. pocházela
ze Svaté říše římské národa německého a podstatné části habsburské monarchie. Někdy to pak dále
specifikují a označují se jako „wür, die auß den kayserligen ärblentern sein“ (SOA Plzeň, pracoviště Klášter,
RA Verdugů, inv. č. 359, kart. 29, dopis Leopolda Antonína Libštejnského z Kolovrat tetě Maxmiliáně
Apolonii Verdugové, 29. 11. 1683), případě pak o sobě píší – pokud jsou majetkově usazeni v jedné zemi –
jako o obyvatelích konkrétní země.
47
Srov. též Petr MAŤA, Der Adel aus den böhmischen Ländern am Kaiserhof 1620-1740. Versuch, eine falsche
Frage richtig zu lösen, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr
(1526-1740), České Budějovice 2003 (=Opera historica 10), s. 191-233.
44
14
původní Hojdův vzorek čtyřnásobně až na 80 kavalírských cest, které jsou dokumentovány i
jinými prameny než jen matričními zápisy.48
4) Dostáváme se tak k pramenné základně, jež v sobě ukrývá nejeden kámen úrazu.
Každý typ pramene má totiž jiné výpovědní možnosti, a proto musí být badatelé značně
opatrní. Lze to ideálně ukázat právě na matrikách, jež mají zejména starší práce tendenci
přeceňovat a vyvozovat na základě jejich analýzy závěry, které podle mne nemůžeme brát
zcela vážně. Univerzitní matriky, fakultní matriky či matriky univerzitních národů představují
velice specifické prameny, které na první pohled připomínají spíše telefonní seznam. Přinášejí
totiž jen relativně málo informací. Vedli je rektoři či jiní univerzitní funkcionáři a pravidelně
zaznamenávali zejména jméno studenta, jeho původ (země, případně město), datum zápisu do
matriky a uhrazený poplatek. Jen zřídka lze pak nalézt informace také o skupině, která
doprovázela šlechtické studenty (většinou jde o hofmistra, někdy i o komorníka), případně
datum disputace či údaje o dalším osudu studentů (to se většinou nachází v matrikách
národů). Ve velmi podrobně vedené leidenské matrice jsou navíc zachyceny též údaje o věku
a studované fakultě. Takový pramen je tedy vhodný pro stanovení počtu šlechticů, kteří se do
matriky zapsali, či pro analýzu jejich původu, nikdy se však nebude jednat o přesná čísla
skutečně studujících, resp. delší dobu ve městě pobývajících kavalírů, a tak nemusí
prokazatelně vypovídat o skutečné oblibě univerzitních měst v konkrétní době.49 Na jedné
straně totiž víme, že někteří šlechtici se do matrik nezapsali, a přesto jsou jejich pobyty v
univerzitních městech doložené. Například sienská matrika50 neobsahuje jméno Ferdinanda ze
Schwarzenbergu, který pobýval ve městě na jaře 1669, protože jeho hofmistr zápis do matriky
odmítl.51 Na druhou stranu – a to je ještě závažnější – ve většině případů vůbec netušíme, jak
dlouho šlechtici na univerzitě pobývali, zda pár dnů či třeba celý rok. Proto nemůžeme nikdy
jednoduše považovat všechny zápisy do matriky za stejně významné, protože každý může
svědčit o úplně jiném postoji kavalíra k univerzitě.
48
Srov. příloha 1.
Pro univerzity z rakouských zemí to konstatuje Ingrid MATSCHINEGG, Universitäre Massenquellen
(Matrikel, Akten), in: Josef Pauser – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (Hg.), Quellenkunde der
Habsburgermonarchie (16. – 18. Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch, Wien – München 2004, s. 714724. Autorka pojednává o habsburské monarchii, ale zcela míjí univerzity ze zemí Koruny české.
50
Fritz WEIGLE (Hg.), Die Matrikel der deutschen Nation in Siena (1573-1738), Band I, Tübingen 1962, s.
322-323; dále srov. Michal SVATOŠ, Studenti z českých zemí na univerzitě v Sieně (1553-1738), in: Zprávy
archivu Univerzity Karlovy 4, 1984, s. 29-63.
51
V jednom listu ze schwarzenberského rodinného archivu stojí psáno, že za nimi přišel úředník (bidellus)
z univerzity, aby „her graff sich, wie brauchlich von teuschen cavalieren, in das buch der nation läset
inschreiben, ist aber mit kurtzen wordten abgewist worden, die weil, wie der h. hoffmeister vorgibt, der
bidellus mit gebarender civilität solches nit hette begeret.“ SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA
Schwarzenbergů, fasc. 398, dopis Eligia Manderfelda Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu z 23. 4. 1669.
49
15
Ještě problematičtější jsou pak výpisy z matrik, kterými se to ve starší české
historiografii jenom hemží.52 Jejich autoři měli k dispozici buď originál matriky, nebo pouze
její edici, jež byla tehdy v českých zemích téměř nedostupná, a snažili se z nich vybrat pouze
„české“ studenty. Jejich konání bylo v tehdejším kontextu pochopitelné, ovšem metodicky
částečně pochybené. Když například srovnáme výpisy Karla Hrdiny z lovaňské matriky53
přímo se zápisy z vydané matriky,54 zjistíme, že vypisoval mechanicky pouze ty, u kterých se
nacházel přívlastek Bohemus, Moravus a jen některé, u nichž bylo Silesius. Podařilo se mu tak
zachytit všechny měšťany a rytíře z českých zemí, ovšem nepostihl tak všechny příslušníky
vyšší šlechty, již zde také měli majetek a lze je počítat mezi „Čechy“ (měli český inkolát, ale
zároveň mohli mít statky i v jiných zemích).55 Kvůli zúženému pohledu tak z Hrdinových
statistik vypadli příslušníci rodů Althannů (Kryštof Jan, Václav, Michal Jan, Michael Adolf,
Hubert Zikmund, zmiňuje pouze Heřmana Michala), jeden Berchtold z Uherčic (František
Benedikt 1650), jeden Clary-Aldringen (Jan Marek 1660), dva Collaltové (Claudius Collalto
1644, František Antonín 1648), dva Mansfeldové (František Maxmilián a Jindřich František
1660), jeden Verdenberg (Johann Baptista 1649) a dokonce jeden Valdštejn (Karel Ferdinand
1651 – byl vynechán jen proto, že u něj stálo Austriacus). Taktéž nezmiňuje žádného
Metternicha (ač drželi Kynžvart), ani žádného Fürstenberka.56 Hrdinovi tak chybí kvůli
zvolené metodě poměrně velké množství šlechtických studentů z českých zemí. Navíc ale sám
udělal chyby i ve zvoleném postupu a nevypsal důsledně všechny s přívlastkem Bohemus či
Moravus (zapomněl na Antonína Kryštofa hrabě z Pruskova 1688, Erdmana Kryštofa hrabě z
Pruskova 1698 či Karla Maxmiliána z Ditrichštejnu 1722). Michal Svatoš byl v tomto ohledu
pro Sienu daleko důslednější, přesto i jeho výpis má nedostatky.57 Z těchto důvodů se tyto
vybrané informace z matrik nemohou stát východiskem v podstatě žádné statistické analýzy.
52
Za všechny srov. např. Karel HRDINA, Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině, Věstník České
akademie věd a umění 28-29, 1919-1920, s. 32-66; Marie L. ČERNÁ, Studenti ze zemí českých na univerzitě
v Orléansu a na některých jiných francouzských univerzitách, ČČH 40, 1934, s. 347-362, 548-564 nebo
naposledy M. SVATOŠ, Studenti.
53
K. HRDINA, Studenti, s. 57-63.
54
Joseph WILS (ed.), Les étudiants des régions comprises dans la nation germanique à lÚniversité de Louvain.
I. (1642-1776), Louvain 1909.
55
Na úskalí definice „české“ šlechty upozornil P. MAŤA, Der Adel aus den böhmischen Ländern.
56
Zápisy v matrikách mohou tímto způsobem zmást hodně badatelů. Studenti museli při nástupu na univerzitu
udat svůj původ a určovali jej často jinak, než bychom dnes čekali. Například bratři Josef Václav a Antonín
Kryštof Nosticové přijeli v roce 1726 do Salcburku. Měli statky v Čechách, jejich otec ale trvale působil u
dvora ve Vídni, kde se zřejmě oba narodili. Proto je asi v matrice u jejich jmen uvedeno Germanicus
Viennensis (Virgil REDLICH (Hg.), Die Matrikel der Universität Salzburg 1639-1810, 1, Salzburg 1933, s.
401). Podobný je příklad ze Salcburku z roku 1710. Jde o Karla Josefa z Harrachu, u něhož je zapsáno
Madritensis Hispanus (tamtéž, s. 298).
57
Nepodařilo se mu například odhalit inkognito „barona z Lanškrouna“, pod kterým přijel do města v roce 1707
František Dominik z Lichtenštejna. Omlouvá ho ale fakt, že se to nepodařilo ani editorovi sienské matriky.
16
V předložené práci jsem se tedy na matriční údaje nemohl příliš spolehnout, a proto
jsem přistoupil k systematickému výzkumu jiných pramenů. Jedná se především o instrukce,
deníky, dopisy a účetní materiál, přičemž z hlediska koncepce práce se jeví jako nejdůležitější
zejména osobní korespondence, na jejíž analýze je vystavěna podstatná část II. a IV. kapitoly.
Naopak deníky, které v minulých dvaceti letech nejednou badatelům značně posloužily,
zůstaly poněkud stranou pozornosti, protože se pro svou popisnost ne vždy daly dobře použít
k zodpovězení otázek, které jsem si chtěl položit.
Tím se dostávám k samotné koncepci mé práce, jež se primárně nezabývá
každodenním životem na cestách (ubytováním, stravováním, dopravou apod.), ani není jejím
cílem prozkoumat vnímání antických, středověkých, renesančních a barokních, světských i
duchovních staveb, soch, maleb a předmětů uměleckého řemesla, jež formovaly vkus
mladých šlechticů, zřejmě měly klíčový vliv na jejich pozdější reprezentační aktivity a
pomáhaly ze šlechty vytvářet kulturního hegemona ve společnosti. Také nebudu sledovat
budoucí uplatnění jednotlivých kavalírů v souvislosti s průběhem jejich putování. Jinými
slovy se v této práci rozhodně nesnažím zmapovat fenomén kavalírských v jeho komplexitě,
jak by si to bezesporu zasloužil, nýbrž se věnuji jen některým jeho aspektům.
Původním cílem bylo pomocí diachronních metod prozkoumat a ověřit Hojdovy a
Cermanovy teze o vývoji kavalírských cest. Jde o to zjistit, jak se postupně proměňuje podoba
kavalírských cest od porážky českého stavovského povstání58 do doby, kdy do nich začíná
stále více promlouvat panovník, jenž si nepřeje z politických a hospodářských důvodů masové
výjezdy mladých šlechticů do ciziny, a kdy dochází k „nacionalizaci“ šlechtického vzdělávání
v tom smyslu, že šlechtici mají i ve své domovině k dispozici dostatečně kvalitní vysoké
školy a akademie. To se prosadilo přibližně v polovině 18. století.59 Proto jsem se rozhodl na
základě analýzy 80 zjištěných případů podrobněji sledovat vývoj kavalírských cest v čase, a
to rovnou dvěma odlišnými způsoby.
V II. kapitole jsem zvolil jako základní perspektivu analýzu vývoje a proměn
přitažlivosti jednotlivých evropských zemí, resp. konkrétních cílů (univerzity, šlechtické
akademie, dvory...) v oněch 130 letech. Východiskem se mi stalo poznání, že skoro žádná
země, resp. instituce se netěšila stejné pozornosti ze strany českých a rakouských kavalírů po
58
59
Srov. F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I, s. 394; M. SVATOŠ, Studenti. Inkognito rozluštil až G. HEISS,
„Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.“, s. 177, pozn. 79.
Jejich nejstarší vývoj do Třicetileté války nedávno shrnul M. HOLÝ, Zrození, s. 347-383, a proto jsem se
rozhodl se k němu detailněji nevracet.
Srov. W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 671-672. Tento mezník odpovídá přibližně tomu, co tvrdí ve
svých tezích Hojda (po roce 1740 kavalírské cesty zanikají) a Cerman (racionalizovaná podoba kavalírské
cesty mizí okolo roku 1760). Srov. Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 220; I. CERMAN, Bildungsziele, s. 77.
17
celou sledovanou dobu. Předpokládal jsem tedy, že každá generace mohla mít do jisté míry
odlišný žebříček důležitosti konkrétních zemí. Byl jsem proto zvědav, zda zkoumané prameny
tento vývoj potvrdí či vyvrátí, a pokud tomu tak skutečně bylo, které cíle, v které době a proč
zažily velký boom obliby a jak dlouho tento zájem trval. Z logiky věci se tedy v II. kapitole
budu zabývat především italskými státy, Francií, obojím Nizozemím, ale také dalšími
cílovými zeměmi, jakož i aktivitami, kterým se tam kavalíři v příslušné době věnovali.
V následující kapitole jsem se také nechal vést chronologickou osou, ovšem tentokrát
jsem zvolil metodu sondy, takže jsem pro každé desetiletí (s výjimkou samého počátku 18.
století, kdy zřejmě došlo v důsledku válečných konfliktů k dočasnému omezení kavalírských
cest) vybral jednu cestu. Na ní pak demonstruji proměny, k nimž oproti předchozí době došlo.
Vybíral jsem hlavně takové cesty, jež jsou pramenně dobře doloženy, a záměrně jsem navíc
volil tak, aby se týkaly jak knížecích, tak hraběcích rodin, jak bohaté federální aristokracie,
tak nezámožné zemské šlechty z Čech, Dolních a Horních Rakous a v jednom případě i z
Kladska, jak mocných a u dvora působících rodin, tak nevýznamné šlechty, jež se uplatňovala
pouze v zemských či dokonce jen lokálních úřadech. Věřím, že v průsečíku obou zvolených
postupů nakonec vyvstane plastický obraz vývoje sledovaného fenoménu v dlouhé epoše.
Výzkum osobní korespondence, se kterou jsem se v archivech setkával nejčastěji, a
poznatky ze zahraniční literatury (zejména z prací Antje Stannek a Mathise Leibetsedera) mne
nakonec přiměly rozšířit cíle práce, ještě jednou změnit úhel pohledu a vyměnit diachronní
metody za synchronní přístup. Proto je tato monografie zakončena IV. kapitolou, v níž se
snažím oprostit od časové osy a proniknout co nejhlouběji do myšlení lidí, kterých se
kavalírské cesty nejvíce týkaly. Těmi jsou podle mého názoru zejména rodiče či poručníci,
kteří cesty připravovali, finančně zajišťovali a kontrolovali jejich průběh, dále pak hofmistři,
komorníci a další služebníci, již odpovídali rodičům a poručníkům nejen za zdraví svého
svěřence, nýbrž také za konkrétní realizaci výchovného a vzdělávacího programu. A – last but
not least – samotní kavalíři, jimž cesta sloužila k zorientování v hierarchicky uspořádaném
světě, ovládnutí správných forem chování a zisku požadovaného penza schopností a
vědomostí, které jim měly otevřít dveře do velkého světa a usnadnit jim uplatnění. Vycházím
z předpokladu, že každá z těch stran zastávala v rodině jinou roli, a přistupovala proto ke
kavalírské cestě poněkud jinak, tj. vnímala a prožívala ji odlišným způsobem. Analýze a
intepretaci těchto rozdílných názorů a postojů a jejich střetávání v každodenní komunikaci je
pak věnována právě IV. kapitola.
18
II.
Cílové země kavalírských cest
V této kapitole nepůjde o to přinést výčet všech cílových zemí a kompletní seznam
konkrétních míst, jež byla během kavalírských cest navštěvována. Ani se nebudu ve větší
míře věnovat popisu jednotlivých pamětihodností, sakrálních i profánních, či uměleckých děl,
kterých mladíci na svých cestách spatřili vskutku stovky, ne-li tisíce. Pro kultivaci jejich
vkusu, formování osobnosti, hodnot a budoucí reprezentační aktivity na poli architektury,
výzdoby sídel a sbírkovou činnost to bylo bezesporu důležité a do značné míry i formující,1
ovšem mně jde o něco jiného. Protože chci zachytit proměny kavalírských cest v průběhu 130
let, budu spíše sledovat strategie šlechty ve výběru hlavních cílů kavalírských cest a důvody
volby jednotlivých míst a institucí, na nichž se rozhodli delší dobu setrvat, a to vždy alespoň v
základním historickém kontextu oněch cílových destinací. Protože mám k dispozici vzorek 80
cest, pokusím se vývoj přitažlivosti vybraných cílů také – s vědomím jistého zjednodušení –
kvantifikovat, aby lépe vynikla dlouhodobá či dočasná obliba konkrétního místa. Budu při
tom postupovat od stěžejních zemí, jež byly navštěvovány v podstatě setrvale a na delší dobu,
k těm, které se těšily větší pozornosti českých a rakouských kavalírů z nějakého důvodu jen
dočasně či se tam jezdilo jen na krátký výlet. Proto nelze začít jinak, než od kolébky
renesanční a barokní kultury, od Itálie.
II. 1. Italské státy
Apeninský poloostrov představoval jediný opravdu stabilní cíl kavalírských cest z let
1620-1750. Ze zkoumaných 80 případů nesměřovalo do Itálie pouze osm cest, tj. jen
desetina,2 a to byla ještě v některých případech cesta přes Alpy plánována, ale neuskutečnila
1
Tyto otázky zajímají především historiky umění, ovšem pro mnoho pozdějších významných stavebníků chybí
konkrétní doklady o průběhu jejich kavalírských cest a jejich percepci uměleckých děl. Srov. třeba starší, leč
inspirativní práci Jiří KROPÁČEK, Architekt J. B. Mathey a zámek Trója v Praze. Stavebník – umělec –
pojetí díla, AUC Phil. et hist. 1, 1987, s. 47-101.
2
Srov. tabulku v příloze 3.
19
se kvůli nějaké objektivní příčině. Johannu Georgu Adamovi z Hohenecku to překazil počátek
falcké války (po uvěznění v Paříži odjel otřesený šlechtic rovnou domů), Rudolfu Josefovi
Colloredovi předčasná smrt otce a Prokopu Vojtěchovi Černínovi zase válka o rakouské
dědictví.3 Stále ale ještě zbývá pět případů, kdy kavalíři do Itálie nejeli, ačkoliv jim v tom nic
nebránilo. V případě Oty z Nostic to lze asi vysvětlit tím, že v době svého putování byl
nekatolíkem, Josef Václav z Lichtenštejna zase na své velmi krátké cestě chvátal, aby byl
rychle u vojska, takže je možné, že se do Itálie nestihl zajet podívat. U ostatních ale přesné
důvody tohoto rozhodnutí neznáme. Ferdinand Bonaventura z Harrachu sice vydal pro
hofmistra svého syna Karla podrobnou instrukci, v níž se nacházejí i informace, kam přesně
má jet a co tam má dělat, ovšem o Itálii se v ní nenajde jediná zmínka.4 U Ignáce Karla ze
Šternberka je to také zvláštní, protože přibližně ve stejné době po Evropě cestovali i jeho dva
bratři a ti se do Itálie podívali.5 Zdá se tedy, že u těch, kteří na Apeninský poloostrov
nezavítali, se jedná o nějaké osobně motivované výjimky z jinak naprosto běžného pravidla.
Itálie měla totiž stále co nabídnout a lákala kavalíry právě rozmanitostí cílů, které se
zde nacházely, úrovní renesančního a barokního umění a také množstvím aktivit, jež se zde
daly dlouhodobě dělat (dvory, univerzity, šlechtické akademie, jízdárny, školy šermu apod.).
Pokud přijížděli z habsburské monarchie, měli to většinou nejblíže do Benátek, jež se staly
první zastávkou na italské cestě. Benátky byly republikou, takže se zde mohlo v praxi
pozorovat fungování tohoto zvláštního systému. Přes univerzitní Padovu a menší vévodské
dvory (Modena, Parma) se pak dalo jet dále na jih do Říma dvěma základními směry –
východiskem obou tras se stala Bologna. Patřila již k papežskému státu a taktéž se tu
nacházela univerzita. Kavalíři měli na výběr buď přímou cestu přes Toskánu s hlavním
městem ve Florencii, kde sídlil medicejský velkovévodský dvůr. Zároveň ale nedaleko ležela
Siena se svou univerzitou, jež byla v 17. století mezi kavalíry z habsburské monarchie snad
vůbec nejoblíbenější a nejnavštěvovanější v celé Itálii. Nebo mohli putovat oklikou podél
pobřeží Jadranu do Ancony, aby pak navštívili nedaleké mariánské poutní místo Loreto a
překročili Apeniny a klesli do Věčného města. To bylo snad největším lákadlem, protože tu
sídlil papež s mnoha kardinály, stálo tu hodně prastarých i moderních kostelů s mnoha
3
4
5
Wolfgang DAVOGG, Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck (1669–1754). Das Lebensbild eines
Oberösterreichers, Dissertation Universität Graz 1949, s. 18-21; J. KUBEŠ, Rudolf Josef Colloredo
z Wallsee; k Černínovi srov. kapitola III. 12.
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681. Z pozdější korespondence víme, že hofmistr
navrhoval, aby jeli z Paříže do Itálie (tamtéž, dopis z 1. 6. 1682), ovšem Harrach senior se v létě 1682
rozhodl pro Brusel (tamtéž, dopis z 13. 7. 1682 a další). Když se pak k Vídni přiblížili Turci, povolal syna
domů a poslal jej k vojsku, takže do Itálie se nakonec nestihl podívat.
Martina KULÍKOVÁ, Cesty bratří ze Šternberka a jejich cestovní deníky, Praha 2001 (diplomová práce
Katedra PVHaAS FF UK).
20
vzácnými relikviemi a hlavně zde probíhaly ty nejvýznamnější oslavy Velikonoc. V Římě se
tedy nacházelo vše, co si kavalíři přáli – dvory, poutní místa, vzdělávací instituce a dala se
zde dělat i šlechtická cvičení. V rámci římského pobytu také mladíci absolvovali obligátní
neapolskou cestu, většina z nich se ale dále na jih nevydala. Z Říma pak směřovali na sever –
většinou tou ze dvou cest, kterou do Věčného města nepřijeli. Hodně často se opět objevili
krátce v Bologni, aby pak uhnuli na severozápad a vydali se do Lombardie, Piemontu a
Savojska, kde našli poslední dva významné cíle italské cesty. Pravidelně se zastavovali v
Milánu, kde sídlil do konce 17. století zástupce španělského krále, posléze pak guvernér
rakouských Habsburků. Krátce se pak zajeli podívat do přístavního Janova, jenž byl druhou
nejvýznamnější republikou na Apeninském poloostrově. Hlavně se ale všichni zastavili v
Turíně, kde sídlil dvůr savojských vévodů. Původně to bylo jen tranzitní město na cestě do
Francie, ovšem v druhé polovině 17. století se začalo těšit většímu zájmu zejména pro místní
šlechtickou akademii. Přes vysoké alpské průsmyky pak kavalíři Itálii opouštěli, aby se
dostali do Francie, či případně do Švýcarska.6
Detailnější pojednání o jednotlivých zastávkách na italské cestě by značně přesáhlo
rámec této práce, proto se v dalším výkladu soustředím pouze na čtyři, dle mého
nejvýznamnější cíle tohoto putování. Předně budu analyzovat pravidelné krátkodobé pobyty
českých a rakouských šlechticů v Benátkách, pak se budu věnovat proměnlivé přitažlivosti
toskánské Sieny (univerzity) a Florencie (medicejský dvůr). Následně se soustředím na vrchol
italské cesty, jímž bezesporu byla u většiny kavalírů návštěva Říma. Nakonec pojednám o
módní vlně poslední čtvrtiny 17. století, jež učinila jedním z hlavních cílů cest savojský Turín
s jeho šlechtickou akademií.
Benátky
Benátský stát sestával na konci 17. století z pevninské části v severní Itálii (tzv.
terraferma o 14 provinciích), dále z Istrie, velké části dalmatského pobřeží, ostrovů
v Jónském moři (Korfu a další), na krátkou dobu velké části Peloponnésu (tehdy se mu říkalo
Morea, Benátčané ho drželi v letech 1685-1715) a některých ostrovů v Krétském a Egejském
moři, o které však Benátčané bojovali s Turky. Krétu (Candia) ztratili v roce 1669, na samém
6
Srov. povšechné informace v pracích Ludwig SCHUDT, Italienreisen im 17. und 18. Jahrhundert, Wien –
München 1959, s. 145-155; A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 73-75; dále též R. G. ASCH, Nobilities, s.
58.
21
konci 17. století se pak bojovalo o Euboiu (Negropont) a menší ostrovy na jih od
Peloponnésu. Odhadem mělo tehdy benátské území asi 3 milióny obyvatel, rozhodně tedy
nepatřilo k žádným velkým státům. Nebylo to ale ani zanedbatelné území (na počet obyvatel
bylo velké asi jako Země Koruny české) a navíc byli Benátčané stále ještě v rámci Středomoří
podstatnou námořní mocností, se kterou bylo nutné počítat. Autor jednoho deníku z konce 17.
století obdivně zmiňuje, že Benátčané jsou jasnými pány Adrie, že zde stále vydržují 40 galér,
„darmit den golffo von denen türkhischen und and[ere]n raubschiffen rein zu halten“.
Zároveň ale dodává, že v případě potřeby jsou Benátčané schopni obratem vystrojit a
vyzbrojit až 300 lodí.7
Benátky a jejich území byly šlechtickou republikou, tedy něčím, co v podstatě nikde
v Evropě té doby neexistovalo. Svým způsobem to byla oligarchie, protože šlechta tvořila 4,5
% (okolo roku 1600), respektive necelá 2 % (na konci 18. století) obyvatelstva ve městě, jež
mělo v době vrcholného rozmachu i 170000 obyvatel. V 18. století to bylo okolo 140000
obyvatel, takže Benátky byly stále větší než všechna města habsburské monarchie včetně
Vídně. Šlechtická republika znamená, že kolektivním suverénem tu byla městská šlechta,
respektive šlechtici nad 25 let věku, kteří měli právo účastnit se zasedání Velké rady
(Maggior consiglio).8 Z jejího středu se pak volili různě komplikovaným způsobem členové
dalších důležitých vládních, správních, soudních a jiných institucí a úřadů, tzn. že všichni
mocní lidé v Benátkách, jakož i méně významní úředníci byli šlechtického původu. Správní
systém republiky byl velmi komplikovaný, protože kompetence jednotlivých úřadů se
překrývaly. Principiálně to ale byl poměrně stabilní systém, kde nikdo neměl v rukou příliš
mnoho moci, skoro všechny funkce byly omezeny krátkým funkčním obdobím a který
zajišťoval vládu ve městě i v ostatních benátských državách zámožné a středně bohaté
šlechtě. Ta obsazovala nejvýznamnější posty ve státě – stávala se členy senátu (předsedalo mu
collegio dei savi, což byli v podstatě státní ministři), signorie čili Malé rady (ta kontrolovala
výkon funkce dóžete, hlavní roli tu hrálo šest dóžecích rádců, tzv. consiglieri ducali),
7
MZA Brno, Sbírka Historického spolku Brno, inv. č. 349, fol. 69v, deník z cesty Maxmiliána Želeckého z
Počenic.
8
Vyloučeny byly ženy, duchovní šlechtického původu a mladí šlechtici. Šlechtictví bylo v Benátkách dědičné po
otci, takže nevadilo, když si šlechtic vzal měšťanku – jejich děti byly šlechtického původu. Aby o tom nebyly
spory, byly od roku 1506 vedeny matriky narozené šlechty a od roku 1526 matriky šlechtických svateb (tzv.
Libri dÓro). Šlechtictví udělovala pouze Velká rada, která se dlouho bránila přílivu nových rodin. Nakonec
ale bylo v souvislosti s tureckými válkami přijato 77 rodin (casa) v letech 1646-1669 a dalších 47 rodin
v letech 1684-1718. Zasedání Velké rady se pravidelně účastnilo ještě v 18. století okolo 1000 osob!
22
ovlivňovala chod soudů (tzv. quarantie) a přes funkci prokurátora sv. Marka se pak její
členové většinou dostávali až na samý vrchol systému – do funkce dóžete.9
Dóže – to byla velmi reprezentativní funkce. Volila ho Velká rada a v naprosté většině
případů se jednalo o velmi starého muže, takže ačkoliv byla jeho funkce doživotní, většinou
v ní dlouho nesetrval. Stal se ale oficiální hlavou státu, předsedal jak Velké radě, tak senátu,
signorii i dalším orgánům. Sám o sobě ovšem o ničem nerozhodoval. Vždy s jeho návrhy
museli souhlasit aspoň čtyři ze šesti rádců. V praxi pak platila další omezení – dóže nesměl
opustit stát, nesměl sám jednat s cizinci, musel sídlit jen v Dóžecím paláci (Palazzo ducale) a
jeho synové nesměli zastávat žádné funkce. Některá dóžata si přesto získala ve státě velkou
moc a došla v zahraniční politice poměrně velkých úspěchů. To se naposledy podařilo
Francescu Morosinimu (ve funkci 1688-1694), který proslul jako úspěšný bojovník proti
Turkům.10
Benátčané totiž v raném novověku neměli horšího nepřítele. Nikdo tak nezmenšil
jejich panství nad Levantou jako osmanští Turci. Nejdříve přišli v 16. století o Kypr (1570),
pak po dlouhém boji ztratili moc nad Krétou (1669) a Turci na ně zle dotírali i na
Peloponnésu a okolních ostrovech. Jejich výboje se podařilo zastavit nejen díky působení
Svaté aliance (od 1684), jejímž členem byli i Benátčané, ale také díky Morosinimu, který
osobně velel benátskému loďstvu v letech 1684-1687 v úspěšném boji o Peloponnés. Jeho
úspěchy byly nezpochybnitelné, a tak bylo logické, že byl na jaře 1688 zvolen dóžetem. To
mu ale nezabránilo v dalším pobytu u vojska, takže se do Benátek vrátil teprve na začátku
roku 1689. Jako vůbec jedinému dóžeti mu Benátčané povolili, že nemusí pobývat v Dóžecím
paláci. Doma však dlouho nezůstal. Po nezdařeném pokusu dobýt Krétu (1692) se vrátil do
čela vojsk, opět poměrně úspěšně bojoval v Řecku a zemřel v lednu 1694 u Nauplia (Náfplio)
na Peloponnésu.11
9
Klasickou syntézou dějin Benátek zůstává Heinrich KRETSCHMAYR, Geschichte von Venedig, I-III, Stuttgart
1905-1934 (nové vydání 1989); dále srov. Gerhard RÖSCH, Venedig. Geschichte einer Seerepublik, Stuttgart
2000; Alvise ZORZI, Venedig. Die Geschichte der Löwenrepublik, Frankfurt am Main 1987 a Oliver Thomas
DOMZALSKI, Politische Karrieren und Machtverteilung im venezianischen Adel (1646-1797), Sigmaringen
1996, zejm. s. 11-13, 29-38, 57-107, 170-174. Doporučuji také kvalitní online přehled benátského správního
systému, který je dostupný na http://de.wikipedia.org/wiki/Verfassung_der_Republik_Venedig [staženo 2.
11. 2010].
10
O dóžatech je k dispozici práce Helmut DUMLER, Venedig und die Dogen. Glanz und Macht der
venezianischen Republik unter der Herrschaft der Dogen, Düsseldorf – Zürich 2001, která ale nesplňuje
některé základní nároky na vědeckou práci (k tomu blíže Carolin WIRTZ, recenze práce Helmut Dumler:
Venedig und die Dogen. Glanz und Macht der venezianischen Republik unter der Herrschaft der Dogen,
Düsseldorf / Zürich: Artemis & Winkler 2001, in: PERFORM 3 (2002), Nr. 1, URL: <http://www.sehepunkte.de/perform/ reviews.php?id=277> [přístup 17. 12. 2010]). Srov. též O. T. DOMZALSKI, Politische
Karrieren, s. 86-87.
11
K válce o Moreu blíže Kenneth Meyer SETTON, Venice, Austria, and the Turks in the Seventeenth Century,
American Philosophical Society 1990.
23
Tabulka 1: Čeští a rakouští kavalíři v Benátkách (1620-1740)
Jméno
Doba pobytu
Počet
týdnů
z Martinic, Jiří Adam
5. – 10. 5. 1625
<1
z Kounic, Lev Vilém
24. 3. – 22. 5. 1635
9
Berka z Dubé, Matyáš Ferdinand
13. – 22. 3., 24. – 28. 3., 17.
4
– 31. 12. 1639
Černín z Chudenic, Humprecht Jan
22. 10. – 16. 12. 1645
8
z Harrachu, Ferdinand Bonaventura
1658/59, konec května 1659
3
bratři Eggenberkové
1. půle května 1663
asi 2
bratři Šternberkové
20. 10. – 1. 11. 1664
2
Putz z Adlersthurnu, Jan Ignác
16. – 24. 11. 1667
1
z Kounic, Dominik Ondřej
10. – 17. 10. 1671
1
z Ditrichštejna, Filip Zikmund
21. 4. – 9. 5. 1674
3
bratři Lambergové
7. – 10. 5. 1674
<1
z Lobkovic, Ferdinand August
okolo 21. 10. 1673,
asi 1
1. – 2. 6. 1676
Černín z Chudenic, Heřman Jakub
16. 4. – 16. 5. 1679
5
bratři Herbersteinové
leden – 5. 2. 1680
asi 4
Verdugo, Franz Julius
1. 2. – 11./12. 2. 1682
2
z Ditrichštejna, Karel Josef
10. – 30. 5. 1683
3
Libštejnský z Kolovrat, Leopold Antonín
28. 1. – 15. 2. 1683
2
z Thun-Hohensteinu, Jan Maxmilián
19. 1. – po 5. 2. 1693
3
St. Julien, Johann Nicolas
4. 5. – asi 18. 5. 1697
2
z Kounic, Maxmilián Oldřich
17. 5. – 21. 6. 1700
5
z Götzenu, Jan František
asi 30. 1. – 6. 3. 1713
asi 5
z Petřvaldu, Amand Antonín
listopad 1715 – leden 1716
asi 8
bratři Nosticové
27. 9. – 4. 10. 1721,
3
27. 5. – 13. 6. 1726
Gallas, Filip Josef
23. 4. – 10. 5. 1725
3
bratři Buquoyové
polovina ledna – 7. 2. 1729
3
z Kounic, Václav Antonín
20. 12. 1732 – 18. 1. 1733
4
z Kounic, Ludvík Josef
11. – asi 18. 5. 1744
asi 1
ze Sweerts-Sporcku, Jan Kristián
16. – 19. 10. 1750
<1
24
Z tohoto úvodu vyplývá, že Benátky lákaly kavalíry, kteří směřovali do Itálie, z více
důvodů. Předně se mohli seznámit s netradiční státní formou a správním systémem republiky,
dále je velmi zajímaly příčiny vojenských úspěchů Benátčanů na moři, a tak chtěli vidět minimálně jejich slavný arsenál. Město na laguně ale bylo proslavené také díky dvěma velkým
slavnostem, a to státním svátkem zasnoubení dóžete s mořem (většinou se konalo v květnu) a
pak též karnevalem (v lednu a únoru). Navíc se v Benátkách dalo nakoupit luxusní zboží
(krajky, šátky, sklo, zrcadla, ale i zubní protézy), platily za významné umělecké centrum a
ještě ke všemu ležely v podstatě přímo na cestě z habsburské monarchie do Říma a patřila jim
také nedaleká Padova se slavnou univerzitou,12 kavalíři měli tedy mnoho důvodů, proč se zde
zastavit.
V podstatě všichni kavalíři z mého vzorku 80 cest, kteří jeli z habsburské monarchie
do Itálie či naopak z Itálie domů, se v Benátkách zastavili. U 28 mladíků dokonce známe
přesná data jejich pobytu v městě na laguně (tabulka 1).13 Z těchto údajů vyplývá, že Benátky
se sice těšily v průběhu 17. a první poloviny 18. století setrvalé pozornosti kavalírů, ovšem
pro nikoho z nich se nestaly hlavním cílem cesty po Itálii. Standardní bylo, že tu strávili jeden
až pět týdnů, výjimečně tu zůstali až dva měsíce (Lev Vilém z Kounic 1635, Humprecht Jan
Černín kvůli léčení svých neduhů 1645, Amand Antonín Petřvaldský 1715/1716). Delší
pobyty nejsou doloženy. Zajímavé také je, v kterých měsících se kavalíři ve městě
zastavovali. Zmíněný vzorek je v tomto smyslu rozdělen na tři nestejně velké části. Skoro
polovina mladíků zamířila do Benátek kvůli zhlédnutí slavnosti zasnoubení dóžete s mořem
(13 z 28), druhá část sem pak přijela na karneval (6 z 28). Zbytek kavalírů projížděl
Benátkami na podzim a na počátku zimy (10 z 28). To lze vysvětlit tím, že město plnilo do
jisté míry tranzitní funkci, a když někdo cestoval do či z Itálie, ideálně tak činil v chladnějším
počasí. Logické tedy je, že ani jeden šlechtic nezavítal do Benátek v parném italském létě.
Hodně kavalírů plánovalo cestu tak, aby se dostali na slavné Zasnoubení dóžete s
mořem (Festa della Sensa, Sposalizio del mare). Tento rituál se konal každý rok pravidelně
na svátek Nanebevstoupení Páně (Ascensio Domini), jenž připadá na čtyřicátý den po
12
Velkou oblibu univerzity pro předbělohorskou dobu konstatoval již Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 224. Po
roce 1620 se ale navzdory předchozím předpokladům dramaticky snížil zájem katolických českých kavalírů o
návštěvu zdejší univerzity. Z mého vzorku 80 cest se zde na delší dobu zastavil jeden jediný kavalír, a to
ještě ke všemu nekatolík Karel Bruntálský z Vrbna, jenž tu pobýval od února 1633 do dubna 1634 (Antonín
HAAS, Karel Bruntálský z Vrbna, Praha 1947, s. 92-101). Všichni ostatní město navštívili jen krátce, aby si
prohlédli místní pamětihodnosti – zejm. slavný chrám sv. Antonína Paduánského (zvaný Il Santo) a výstavný
kostel Santa Giustina, zasvěcený místní patronce sv. Justýně. Srov. třeba Lucie KUDĚLOVÁ, Popis města
Padovy z počátku 18. století – edice a komentář, Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární
historie 55, 2010, s. 3-86 (o bazilice sv. Antonína Paduánského na s. 36-37).
13
Viz příloha 1.
25
Kristově vzkříšení, jež se událo na Velikonoční neděli. Jedná se tedy o pohyblivý svátek,
slavil se většinou v nějaký květnový čtvrtek, nejpozději pak na počátku června. Zasnoubení je
podle tradice pořádáno od dob papeže Alexandra III., který „daroval“ moře benátskému
dóžeti za jeho pomoc proti císaři Fridrichu Barbarossovi. V 16. století již bylo považováno za
hlavní státní svátek, jenž měl demonstrovat význam Serenissimy jako mocnosti ovládající
nejen adriatický prostor. Slavnost měla jak světskou, tak sakrální dimenzi. Středobodem se
stala plavba dóžete na výstavné lodi Bucintoro. Měřila na délku 35 metrů, na výšku více jak 8
metrů a pohánělo ji 168 veslařů. V hlavním sále tohoto „dvoupodlažního plovoucího paláce“
se mohlo usadit na 90 lidí, kteří se spolu s dóžetem vydali od dóžecího paláce okolo ostrova
S. Helena, kde se k lodi připojil benátský patriarcha, až na kraj benátské laguny. Tam pak
dóže vhodil do moře prsten se třemi kameny a vyřkl slova „Desponsamus te mare in signum
veri perpetuique domini“. Majestátnost tomuto aktu propůjčovala zejména přítomnost velkého
množství gondol i větších lodí, odhaduje se, že se slavnosti zúčastnilo na tři až čtyři tisíce
plavidel. Vše ale rámovaly náboženské úkony, protože slavnost začala bohoslužbou v San
Marco a ukončila ji mše v kostele San Nicolo na Lidu.14
Podrobné popisy účasti kavalírů na slavnosti většinou k dispozici nemáme, protože
korespondence je na tyto informace skoupá. Z jednoho dopisu Filipa Zikmunda z
Ditrichštejna se tak dozvídáme, že v roce 1674 se Zasnoubení na den Nanebevstoupení Páně
nekonalo, protože bylo velmi špatné počasí. Akce se tedy přesunula na jiný den.15 Komorník
Karla Josefa z Ditrichštejna zase otci svého svěřence v roce 1683 potvrzoval, že se slavnosti
zúčastnili, ovšem odbyl to jedinou větou: „Der ascension haben wir in einer piotta
beygewohnet ...“16 Pod termínem „piotta“ (päote) se skrývá loď, jež byla daleko větší než
gondoly a běžné bárky a považovala se též za reprezentativnější. Takovou využil v roce 1725
také Filip Josef Gallas.17 To Lev Vilém z Kounic měl 17. května 1635 daleko lepší rozhled,
14
Základní informace, čerpané z tištěných cestopisů a cestovních deníků, přinesl již L. SCHUDT, Italienreisen,
s. 222-225; blíže pak Edward MUIR, Civic Ritual in Renaissance Venice, Princeton 1981, s. 119-133. V
češtině je k dispozici Zdeněk HOJDA, Benátky na konci 16. století ve dvou pražských památnících, in: Ars
baculum vitae. Sborník studií z dějin umění a kultury k 70. narozeninám prof. PhDr. Pavla Preisse, DrSc.,
Praha 1996, s. 75-76. Je nutné zmínit, že Bucintorů bylo v průběhu doby vyrobeno několik a že jeho poslední
verze pocházela z roku 1728. Ani tato loď se však nedochovala, protože byla na Napoleonův rozkaz zničena.
Od roku 2008 se ale v Benátkách v arsenálu pracuje na její obnově.
15
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 167, dopis z 5. 5. 1674: „sonsten berichte ich EFG,
daß die function ahn den dach der ascensa nicht fohrt gangen ist, in deme deß weter gar zu ubel war, ich
vermein aber, man wirts morgen halten...“ Oslava byla odložena i v roce 1659, a proto se jí nezúčastnil
Ferdinand Bonaventura z Harrachu, jenž raději odjel za známými do Mantovy. Srov. Katrin KELLER –
Alessandro CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (15981667), Band 6: Tagzettel 1655-1660, Wien – Köln – Weimar 2010, s. 639.
16
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, fol. 142, hofmistrův dopis z 28. 5. 1683.
17
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 1544, sign.
XX/21, kart. 437, zápis v účtech k 9. 5. 1725: „vor die piota a láscensa .... 2 scudi 7 lire 5 sol“.
26
protože dóže jej osobně pozval, aby se plavby zúčastnil s ním na lodi Bucintoro. Kounic pak
pyšně v deníku sděluje, že „stál zcela blízko Jeho Jasnosti“, že viděl i zlatý prsten, jejž hodil
dóže do vody, a že i slyšel jeho slova, kterými zasnuboval moře s republikou. Prominentní
host se ale nezúčastnil bohoslužby v San Nicolo a raději objížděl okolo a prohlížel si krásně
oblečené Benátčanky.18
Dalším benátským lákadlem se kavalírům stal místní karneval. Trval déle než
masopustní oslavy v Římě, prý se zde v maskách chodilo přes dva měsíce, a uvádí se, že byl
též více navštěvovaný. Za vrchol se považovalo období posledních šesti dnů masopustu před
začátkem předvelikonočního půstu od svátku giovedì grasso (masopustní čtvrtek) až po
martedì grasso (masopustní úterý). V masopustní čtvrtek se na náměstí sv. Marka porazil na
památku vítězství Benátčanů nad aquilejským patriarchiou Ulricem býk a 12 prasat.
Následovala tzv. vola, tj. z věže sv. Marka se po laně spustil dolů na náměstí člověk v
maličkém a krásně vyzdobeném voze, aby předal dóžeti kytici květin či sonet. Vše uzavíral
velký ohňostroj, tance a stavění pyramid z lidských těl. V základně stálo osm mužů, na jejich
ramena se vyhoupli další čtyři, třetí patro tvořili už jen dva a na samý vrcholek vylezl chlapec.
Ten pak efektně seskočil dolů a vše se opakovalo. Na tuto zábavu se prý cizinci velmi těšili.
Karneval pak vyvrcholil poslední masopustní neděli, kdy se před dóžecím palácem konala
štvanice na býka.19
Zajímavé je, že první kavalíři v mém vzorku přijeli na karneval teprve v osmdesátých
letech 17. století. Vysvětlení dlouhé zdrženlivosti mladých šlechticů není snadné. Možná si
jejich rodiče nepřáli, aby se této zábavy zúčastnili, protože v Benátkách bylo během karnevalu
nejen velmi draho, ale prý též ne úplně bezpečno. Hofmistr hraběte Verduga na to
upozorňoval na konci roku 1681 před cestou svého svěřence do Benátek. Prý se tam nehodlají
dlouho zdržovat, „dan es ist dorth nit am sicherest, die opera geschehen beÿ der nacht und
man mueß allzeit mit hietsamkeit uber die canallen mit kleine schiffen fahren, nemlich
gondollen...“20 Také by to mohlo souviset s tím, že od konce sedmdesátých let se mnoho
kavalírů zapisovalo na šlechtickou akademii v Turíně. Po delším pobytu v této instituci pak
chtěli jet na Velikonoce do Říma, a tak si udělali rekreační zajížďku do Benátek. Na počátku
18. století se už ale benátský karneval stal poměrně standardní součástí kavalírských cest, jak
18
František HRUBÝ (k vydání připravila Libuše Urbánková-Hrubá), Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír, Brno
1987, s. 76.
19
L. SCHUDT, Italienreisen, s. 237-240.
20
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, dopis z 20. 12. 1681.
27
lze usuzovat ze slov hofmistra hraběte Götzena z roku 1712: „... wer in Welschland reißen
will, mus zum wenigsten den carnaval zu Wenedig und heilige woche in Rom zu bringen“.21
Kromě klasického karnevalového veselí se kavalíři těšili zejména na opery, jež se od
nich dočkaly superlativů. Mladý Verdugo na ně vzpomínal jako na „haubt schen“,22 Leopold
Antonín Libštejnský z Kolovrat je označoval dokonce za „extrem schön“.23 Kromě toho ale
chodili i na plesy, jichž se všude pořádalo velké množství. Hofmistr hraběte Götzena v
jednom svém dopisu informuje, že poslední den karnevalu byl jeho svěřenec pozván na bál od
jednoho šlechtice, s nímž se seznámil na cestách. Zúčastnilo se ho prý přes stovku krásně
oblečených dam a hrabě byl v jednom kole.24
Tabulka 2: Řádní císařští vyslanci v Benátkách v letech 1648-174025
Jméno vyslance
Doba pobytu
Portia, Johann Ferdinand
červen 1648 – červen 1652
únor 1660 – 1663
z Thurnu (it. de la Torre), František
březen 1680 – listopad 1693
Berka z Dubé, František Antonín
duben 1701 – leden 1704
Hercolani di Florimonte, Filippo
září 1705 – červen 1714
Colloredo-Wallsee, Johann Baptist
březen 1715 – červen 1726
Bolagno, Josef
únor 1728 – leden 1732
Pio di Savoia, Ludovico
červen 1732 – říjen 1740
Kromě Zasnoubení a karnevalu si samozřejmě všichni kavalíři prohlíželi město se
všemi jeho významnými stavbami a stýkali se s místní šlechtou. Do benátské společnosti je
většinou uváděli místní císařští vyslanci, které hned po příjezdu navštívili. Třeba Karel Josef z
Ditrichštejna zamířil v roce 1683 obratem k vyslanci Thurnovi, na kterého měl od otce
doporučující dopis. Původně si myslel, že u něj bude i ubytován, ale hrabě už měl vznešenější
hosty (tři falcko-neuburské vévody), takže mu nemohl vyhovět. Přesto jej pravidelně k sobě
21
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopis hofmistra de
Lingensee z 22. 7. 1712.
22
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis z 16. 2. (1682) z Bologni.
23
Tamtéž, inv. č. 359, kart. 29, dopis z 30. 1. 1682.
24
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, hofmistrův dopis z 4.
3. 1713: „... die dames, deren über 100 waren, waren in reicht königlichen auffputz wegen der überaus
kostbahren geschmeide, womit sie auffgezieret. Der herr graff ist auch verschiedene mahle zum tantz
auffgezogen, der herr graff Herberstein aber ist aus verdrus, daß sie ihm nicht auffgezogen, weggegangen.“
25
Sestaveno na základě prací Ludwig BITTNER – Lothar GROSS (Hg.), Repertorium der diplomatischen
Vertreter aller Länder seit dem Westfälischen Frieden (1648), I. Band (1648-1715), Berlin 1936, s. 173 a
Friedrich HAUSMANN (Hg.), Repertorium der diplomatischen Vertreter aller Länder seit dem
Westfälischen Frieden (1648), II. Band (1716-1763), Zürich 1950, s. 88.
28
zval na oběd a i jinak mu prokazoval svou náklonnost.26 Také Jan Maxmilián z ThunHohensteinu zamířil o deset let později k témuž vyslanci, aby u něj složil „povinné
komplimenty“. Hrabě i jeho pozval na oplátku na nedělní oběd, kde se Thun-Hohenstein
seznámil s dalšími hosty z habsburské monarchie. Jinak ale vyslance během pobytu moc často
nespatřil, protože ho tehdy mimořádně sužovala dna.27
Podobnou roli jako vyslanci ale plnili i italští císařští postmistři z rodiny Taxisů, kteří
v Benátkách sídlili. Zmiňovaný Karel Josef z Ditrichštejna měl doporučující list nejen na
vyslance Thurna, ale i na barona Taxise, jenž jej přijal s velkou úctou a nabídl mu k ubytování
právě svůj palác (jinak čeští a rakouští kavalíři bydlívali hlavně v hostinci U bílého lva).
Ditrichštejn tuto nabídku přijal a jeho komorník velmi kvitoval Taxisovo chování. Psal také
domů, že jeho svěřenec „mit aller ersinlicher cortesie undt köstligst tractiret würdt“, a v
jednom z dalších dopisů dokonce sděluje, že Taxis se o mladého hraběte skvěle stará a chová
se k němu jako k vlastnímu synovi.28 O návštěvě u císařských poštmistrů z rodu Taxisů se
zmiňují i někteří další kavalíři či hofmistři.29
Ze světských pamětihodností se těšily zájmu mladých šlechticů hlavně dóžecí palác
(přicházeli se sem podívat na zasedání některého z vládních orgánů republiky), dále různé
šlechtické domy, výstavní skříní republiky byl pak především arsenál, kam se podívali snad
všichni kavalíři. V roce 1625 si ho prohlédl Jiří Adam z Martinic a všichni ostatní urození
návštěvníci města na laguně se chovali stejně.30 Jejich dojmy ovšem opět až na výjimky
26
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, fol. 151, 155-156, dopisy komorníka Holznera z 12. a
15. 5. 1683.
27
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, RA Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/2, kart. 101, dopis
hofmistra z 30. 1. 1693: „... iungst entwichen sontag ließe der kayserliche bottschaffter herrn graffen zu eßen
einladen, mit vermeldten, daß weilen er im standt nicht were, selbsten den whurt wegen seines podagra
abzugeben, wurde schon iemandt anderst seine stelle vertretten; nach gehörter meß ist herr graff hingehen
und ehe ich ihme alldorten verlaßen, verabredet, daß zu rechter zeit ihme abholen wurde, wie dan gar zeitlig
beschen; die gäste waren bestanden in denen 2 fürstlichen person [= kníže Jan Kristián z Eggenberku a jeho
žena Marie Arnoštka, rozená ze Schwarzenberku], eine bey sich habente teutsche freyle, der herr graff und
ein graff von Thurn, deß bottschaffters nepos. Derorthen wirdt man sich ferner nicht schen lasen biß zu der
beurlaubungs zeit ...“
28
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, fol. 144, 151, 155-156, dopisy komorníka Holznera z
12., 15. a 22. 5. 1683.
29
Srov. např. deník Heřmana Jakuba Černína z Chudenic, jehož pasáž je vydána v Simona BINKOVÁ – Josef
POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Praha 1989, s. 385;
dále třeba Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopis
hofmistra hraběte Götzena z 4. 3. 1713.
30
V roce 1635 jej následoval Lev Vilém z Kounic (27. 3. – F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 69), doložena je
návštěva Matyáše Ferdinanda Berky z Dubé (17. 3. 1639 – SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový
archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis z 17. 3. 1639), bratří Šternberků (24. 10. 1664 – M. KULÍKOVÁ, Cesty,
Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 170), bratří Lambergů v květnu 1674 (Harry KÜHNEL, Die
adelige Kavalierstour im 17. Jahrhundert, Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 36, 1964, s. 364384, zde s. 370), Ferdinanda Augusta z Lobkovic (1. 6. 1676 – T. FOLTÝN, Biografie, s. 49, 79-80), bratří
Herbersteinů v lednu 1680 (E. ZEIGERMANN, Das Tagebuch des Grafen Johann Friedrich von
Herberstein, in: Glatzer Heimatblätter 28, 1942, s. 110-114, zde s. 112), Karla Josefa z Ditrichštejna (13. 5.
29
neznáme. Služebník Šternberků si do deníku poznamenal, že arsenál „velmi pěkný a
obzvláštní jest, kusů a jiných vojenských nástrojů množství velké, galérů a šífů tim podobně a
ještě až posavad ustavičně tu na takovejch věcech mnoho lidí pracuje.“31 Také mladý
Ferdinand August z Lobkovic byl uchvácen velkým množstvím výzbroje a výstroje, která se
zde skladovala, prý by Benátčané mohli postavit až 300 tisíc vojáků. Denně se pak vyráběly
další zbraně a údajně bylo do tohoto procesu zapojeno na 1500 lidí. Také sklady součástí, jež
byly zapotřebí k výrobě lodí, rozhodně nezely prázdnotou: „Die magazinen seint viel undt
underschiedlichen, jedes mit seinen vorrath uberflussig in schonster ordnung versehen, in
einen liegen die ruder, in anderen die anckher, im dritten die mastbaumb, im virten die
seiller, eissen, nagel, bretter undt sofort ahn, alles in groster quantitet, also das mann
augenblicklich was vonothen findten...“ A konečně tu v docích stály všechny možné druhy
lodí. Kromě množství válečných plavidel se tu nacházela i slavná Bucintoro.32 Šternberkové ji
obdivovali také: „Tu galéru, na který sám kníže s panstvem svým (když prsten do moře hází a
je sobě zasnubuje) jede, jsme též viděli a v ní se dlouho procházeli. Jest dost velká a velmi
pěkná, všudy zlatem malovaná.“33 Kavalíři byli zřejmě z této demonstrace síly Benátčanů
nadšení, takže příliš nepochybovali o číslech, jež jim byla sdělena – například Lobkovicův
údaj o zbroji pro 300 tisíc vojáků se zdá být nadhodnocený. Jiný pozorovatel ze střední
Evropy, jenž se tu zastavil v roce 1694, byl sice také uchvácený (mluví o „famosen arsenal“),
ovšem ve svém detailním popisu arsenálu uváděl přeci jen nižší údaje. Ze zdejších zásob se
podle něj dalo vyzbrojit 60 tisíc pěšáků a 24 tisíc jezdců. K tomu je ale zapotřebí ještě přičíst
výzbroj a výstroj na 6 galleaz, 4 válečné lodě a 100 galér.34 Kavalíři si ovšem velký arsenál
nemuseli jen prohlížet, někteří dokonce měli tu čest se v něm zúčastnit menší slavnosti, které
občas Benátčané vystrojili významným návštěvníkům. Takové štěstí měl v roce 1683 Karel
Josef z Ditrichštejna, jenž přibyl do města v době, kdy tu pobývali tři bratři z kurfiřtského
rodu falcko-neuburských vévodů. Tito prominentní hosté bydleli u císařského vyslance a 13.
května se po obědě vydali spolu s mladým Ditrichštejnem do arsenálu, který si prohlédli a pak
1683 – MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, fol. 151 a 153-154, dopisy komorníka i kavalíra
z 15. 5. 1683), bratří Nosticů na počátku října 1721 (Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku
Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158, účty z přelomu září a října 1721) či Filipa Josefa
Gallase (26. 4. 1725 – SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů),
inv. č. 1544, sign. XX/21, kart. 437, účty z dubna 1725).
31
Citováno podle M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 170.
32
Citováno podle T. FOLTÝN, Biografie, s. 79.
33
34
MZA Brno, Sbírka Historického spolku Brno, inv. č. 349, fol. 39r-48r, zápis z 29. 12. 1694.
30
pro ně byla připravena hostina přímo na palubě Bucintora, při níž vyhrávala hudba a tančilo
se.35
Většina kavalírů, kteří přijeli do Benátek, se také podívala na okolní ostrovy.
Nejslavnější z nich bylo Murano, kde se nacházely proslavené sklárny, „kde pěkné benátské
sklenice dělají“.36 Mladí šlechtici sem zajížděli, aby si vše prohlédli a aby si tu zakoupili
doma tolik ceněné sklenice, poháry, svícny apod. Lev Vilém z Kounic se sem vypravil hned
na počátku svého pobytu a pořídil si truhlu s 30 kusy skleněných předmětů.37 O pár let později
se choval stejně Matyáš Ferdinand Berka z Dubé (16. 3. 1639), kterého zřejmě výlet na
Murano tak uchvátil, že si jej ještě jednou zopakoval (21. 3. 1639) a i při druhé návštěvě si
znovu pořídil truhlu se 120 sklenicemi, takže měl celkem dvě.38 Plavba na Murano se tedy
stala standardní součástí benátského pobytu, což dokládají i daleko mladší příklady hrabat
Nosticů a Filipa Josefa Gallase, kteří na ostrov zavítali na podzim 1721, resp. na konci dubna
1725.39
Světské památky samozřejmě nebyly tím jediným, co si kavalíři prohlíželi. V
Benátkách se nacházelo mnoho kostelů a klášterů, jež se těšily pozornosti mladých šlechticů.
Ti do nich chodili jednak na každodenní mše (Šternberkové byli minimálně čtyřikrát na mši v
San Marco), poslouchali zde místní hudbu a prohlíželi si jejich malířskou a sochařskou
výzdobu. Kromě San Marco býval obdivován zejména benediktinský chrám San Giorgio
Maggiore a zajímavé také je, že například jezuitům republika moc nepřála (skoro celou první
polovinu 17. století byli dokonce z města vykázáni!), takže jejich kostel nestál v blízkosti
centrálního náměstí. Někdy měli kavalíři dokonce to štěstí, že spatřili i kostelní pokladnice, z
nichž byla považována za nejcennější ta v San Marco. Návštěvy kostelů lze nejlépe
dokumentovat u těch kavalírů, kteří po sobě zanechali deník, tj. pro Lva Viléma z Kounic
(1635), Matyáše Ferdinanda Berku z Dubé (1639), bratry Šternberky (1664) či Heřmana
Jakuba Černína z Chudenic (1679).40
35
Karel Josef psal otci, že „bin auch mit ihnen in arshenal gewesen, alwo es gar brechtig ist zu gangen, dan die
republique ihnen ein marenta gegeben undt ein gleines fest auff den Boucentauro halten lassen mit damesen,
drombeten undt dergleichen ...“ Jeho komorník se o tom zmiňuje též. Hrabě prý s princi „daß grosse arsenal
besuchet, albo man eine schene merenda undt bal gehalten hat“. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č.
1589, kart. 363, fol. 151 a 153-154, dopisy z 15. 5. 1683.
36
37
F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 75-76.
38
SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90.
39
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158, účty
z přelomu září a října 1721; SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv ClamGallasů), inv. č. 1544, sign. XX/21, kart. 437, účty z dubna 1725.
40
F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 69-77; SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č.
480, sign. F 90; M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 169-172; S.
BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 383-387.
31
Pravý kostelní a klášterní ráj však na kavalíry teprve čekal – ten spatřili až ve Věčném
městě. Tam ale byla ještě dlouhá cesta a mohli si vybrat, zda jet přes Bolognu a dále po
pobřeží Jadranu na Anconu, aby pak navštívili Loreto a přes hory se dostali do Říma. Přímější
cesta se nabízela těm, kteří z Bologni jeli dále na jih do Toskány, kde se zastavovali zejména
v rezidenční Florencii a univerzitní Sieně.
Florencie a Siena
Florentský městský stát byl v roce 1531 změněn císařem Karlem V. na říšské
vévodství pod vládou rodu Medicejských. Posléze jej v roce 1569 povýšil tehdejší papež na
velkovévodství. Ve své době se jednalo o unikátní název, protože žádné jiné velkovévodství
ve Svaté říši římské ani v Evropě až do napoleonské éry neexistovalo. Medicejští zde vládli
do roku 1737, kdy vymřeli po meči, kdy byla zrušena lenní vazba na říši a kdy se na základě
dohody velmocí stal velkovévodou František Štěpán Lotrinský. Jeho potomci – většinou se
jednalo o druhorozené syny – pak v zemi vládli s přestávkami na počátku 19. století a v roce
1849 až do roku 1860.41
Jádro státu vzniklo v 16. století, kdy byly k Florencii, jíž tehdy patřilo i pobřeží s
přístavem v Livornu, po krátké přestávce znovu připojeny Pisa (1509) a Pistoia (1530). Záhy
získali Medicejští ještě další velkou městskou republiku. Jednalo se o Sienu, kterou v roce
1555 dobyla španělská vojska císaře Karla V. Ten území postoupil Medicejským, aby
vyrovnal velké dluhy, jež u nich měl. Díky tomu získali vévodové také místní slavnou
univerzitu, jež byla založena již v roce 1240. Medicejští tuto vysokou školu nadále
podporovali a sami těžili z toho, že sem přicházeli studovat lidé z celé Evropy včetně
bohatých šlechticů, kteří se rádi zastavili u jejich dvora. Od druhé poloviny 16. století se tedy
Toskánské velkovévodství táhlo od pobřeží Ligurského moře až k vrcholům Severních
Apenin, jež dosahují výšky přes 2000 m. n. m. Zájem cestovatelů se zde pak kromě Florencie
a Sieny soustřeďoval také na starobylá města na severu země, tj. na Pisu či Pistoiu, pravidelně
ale zajížděli aspoň na otočku do živého přístavního Livorna, které představovalo ideálně
plánované město, bylo skvěle opevněné a k obraně se zde využíval i systém kanálů.
41
Základní německy psanou syntézou dějiny Toskány stále zůstává Alfred von REUMONT, Geschichte
Toscana's seit dem Ende des florentinischen Freistaates, Gotha 1876-1877. První díl nese název Die Medici
1530-1737, druhý pak Geschichte Toscana's unter dem Hause Lothringen-Habsburg; 1737-1859. K dějinám
Medicejů je k dispozici populárně naučná překladová práce Christopher HIBBERT, Vzestup a pád rodu
Medici, Praha 1997.
32
Tabulka 3: Čeští a rakouští kavalíři, kteří pobývali delší dobu v Sieně (1620-1750)
Jméno
Doba pobytu
Počet měsíců
3. 7. – 16. 10. 1624
3
z Vrbna a Bruntálu, Karel
květen – podzim 1634
asi 6
25. 8. – 9. 10. 1635
<1
z Trauttmansdorffu, Adam Matyáš
23. 10. 1635 – listopad 1636
13
květen – 8. 9. 1646
4
Putz z Adlersthurnu, Jan František
22. 11. 1655 – asi únor 1656
asi 3
bratři Eggenberkové
3. 10. 1662 – 19. 1. 1663
3
konec dubna – 26. 9. 1668
5
27. 10. 1671 – 18. 10. 1672
12
listopad 1673 – říjen 1674
12
bratři Lamberkové
20. 5. – 23. 10. 1674
5
půle června – půle října 1683
4
bratři Lichtenštejnové
květen 1685 – leden 1686
9
srpen 1716
1
Kavalíři z habsburské monarchie navštěvovali v Toskáně zejména Florencii a Sienu. V
mém vzorku 80 kavalírských cest lze přesně určit dobu pobytu v rezidenčním městě u 24 cest,
v univerzitní metropoli pak u 14 cest (viz tabulky 3 a 4).42 Na první pohled jsou pak patrné
zajímavé rozdíly ve shromážděných datech. Zatímco Florencie se těšila zájmu relativně
setrvale, podle údajů v tabulce to vypadá, že do Sieny se postupně od konce 17. století
přestávalo jezdit. Úpadek zájmu o studium na univerzitě je patrný i ve vydané matrice, tam se
ale zdají být zlomovou dobou až dvacátá léta 18. století.43 I Zdeněk Hojda na základě
matričních údajů uvádí, že vrcholu obliby se univerzita dočkala v letech 1690-1710.44 Má to
ale háček. Z matrik totiž rozhodně nelze stanovit, jak dlouho šlechtici, kteří se do nich zapsali,
ve městě pobývali, takže řada inskripcí může znamenat jen to, že se mladíci sice nechali do
matrik zanést, ale po krátké zastávce (ne-li obratem) odjeli pryč a vůbec tu nestudovali. Tak
se chovali třeba bratři Vratislavové z Mitrovic v roce 1698. Po dlouhém pobytu v Římě
vyrazili na sever do Francie. Dne 15. května opustili Věčné město, k 18. jsou zapsáni v
sienské matrice, pak objeli Toskánu a už 25. dorazili do Florencie.45 A takových příkladů by se
42
Srov. příloha 1.
F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I, zejm. s. 412-427.
44
Z. HOJDA, Le grandezze dÍtalia, s. 155.
45
F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I, s. 375; Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249,
kart. 71.
43
33
Tabulka 4: Čeští a rakouští kavalíři ve Florencii (1620-1751)
Jméno
Doba pobytu
Počet měsíců
Breuner ze Stübingu, Georg Seifried
28. – 29. 4. 1630
<1
23. 6. – 22. 8. 1635
2
20. 10. – 5. 11. 1639
<1
z Valdštejna, Adam František
červen – asi 12. 9. 1650
3
10. – 13. 12. 1663
<1
z Valdštejna, N.
7. – 12. 5. 1665
<1
30. 9. – 8. 10. 1668
<1
6. 4. – 11. 4. 1674
<1
bratři Lamberkové
květen – říjen 1675
5
10. 6. – podzim 1679
asi 4
18. – 21. 9. 1682
<1
Libštejnský z Kolovrat, Leopold Ant.
11. – asi 13. 5. 1683
<1
5. – 12. 6. 1683
<1
bratři Gallasové
léto 1690 – počátek 1691
asi 6
před 18. 11. 1692 – počátek
2
ledna 1693
listopad 1695 – říjen 1696
10
bratři Vratislavové z Mitrovic
25. – 30. 5. 1698
<1
8. – 15. 11. 1699
<1
říjen – listopad 1716
1
bratři Nosticové
8. – 20. 5. 1726
<1
bratři Buquoyové
8. – 14. 8. 1730
<1
druhá půle února 1744
<1
bratři Ditrichštejnové
konec dubna – červen 1751
2
4. – asi 8. 5. 1751
<1
dalo uvést daleko více.46 To by tedy znamenalo, že doba dlouhých pobytů kavalírů v Sieně
skončila již na konci 17. století. Tuto tezi by navíc podporovalo rozhodnutí gallasovského
hofmistra z roku 1690, jenž po odjezdu z Říma nejel se svým svěřencem do Sieny, protože
46
Srov. přílohu 1. Z řady příkladů je patrné, že kavalíři pak Sienou jen projížděli. Chovali se tak v mém vzorku
určitě Johann Nicolas St. Julien na podzim 1696, Jan Adam z Questenberku na přelomu září a října 1699,
Maxmilián Oldřich z Kounic v listopadu 1699 či bratři Karel Maxmilián a Jan Leopold z Ditrichštejna na
podzim 1724.
34
prý tamní výuka nebyla dostatečně kvalitní, nýbrž do Florencie.47 A podobně lze interpretovat
i slova hofmistra mladého St. Juliena, jenž v jednom dopisu z konce roku 1695 konstatuje
postoj poručníka svého svěřence, kterým byl Jakob André z Brandisu, slovy „weylen doch
Ihro hochgräfliche gnaden nach Siena nicht incliniren“.48 Konkrétní důvody sice neuvádí, ale
St. Julien jel na Brandisův rozkaz také do Florencie.
Siena tedy přestala po více jak stu letech šlechtu z habsburské monarchie přitahovat a
vysvětlení je nasnadě. Jak se od konce 17. století proměňovaly požadavky na výchovu a
vzdělání šlechty a důraz začal být kladen na kvalitní a důkladnější právnické vzdělání, Siena
přestávala vyhovovat. Na její místo se postupně dostaly jiné vysoké školy. Dobrý základ
získávali mladíci již doma (např. kvalitní právnická fakulta Karlo-Ferdinandovy univerzity),
vyhledávanými moderními institucemi se pak nově staly univerzity v Salcburku, Leidenu,
Lipsku či Štrasburku.49 Navíc Sieně vyrostla zdatná konkurence i doma v Itálii, když zde v
poslední čtvrtině 17. století vzniklo několik šlechtických akademií, jež se sice specializovaly
na výuku šlechtických cvičení, ovšem působili při nich i učitelé jazyků, práva, historie a
dalších disciplín. Svou původní roli si tak v Itálii podržel snad jen papežský Řím a Sienu do
jisté míry nahradily šlechtické akademie v Turíně, Florencii či Parmě.
Florencie na tom byla úplně jinak. Z poslední tabulky je patrné, že více jak polovina
kavalírů zde setrvala jen velmi krátkou dobu, většinou jen týden či dva. Z toho vyplývá, že
rezidenční město Medicejských většinou nepatřilo k hlavním cílům kavalírských cest. Na
druhou stranu ale existovali takoví kavalíři, kteří zde pobyli několik měsíců či výjimečně
dokonce skoro celý rok, takže zde muselo být něco, co jejich pozornost přitahovalo a z údajů
v tabulce se zdá, že to bylo nejen za Třicetileté války, ale zejména pak v sedmdesátých a
devadesátých letech 17. století.
Kavalíry samozřejmě lákal místní dvůr. Za Třicetileté války vládnul ve Florencii
velkovévoda Ferdinando II. (1610-1670), jenž byl příbuzným Habsburků, protože jeho matka
Marie Magdalena pocházela ze štýrské větve rodu a byla to sestra císaře Ferdinanda II.50
Pozornost kavalírů přitahoval kromě samotného velkovévody i jeho bratr, princ Matteo
(1613-1667), „welcher in Teischlandt lange zeit geweßen ist“, jak píše jeden z Valdštejnů v
47
Martin KRUMMHOLZ, Gallasové (1634-1757), in: týž (vyd.), Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer
von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence, Praha 2007, s. 11-30, zde s. 22.
48
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis z 14. 11. 1695.
49
I. CERMAN, Bildungsziele.
50
K jeho vládě blíže A. von REUMONT, Geschichte Toscana's, I, s. 400-440.
35
roce 1665.51 Velkoprinc působil za Třicetileté války v císařských službách jako generál, pak
se ale vrátil domů, protože byl v roce 1644 ustaven guvernérem Sieny. Prý uměl dobře
německy a na svůj pobyt ve střední Evropě před mladými šlechtici zřejmě rád vzpomínal.
Chválil si ho například hofmistr Adama Františka z Valdštejna, s jehož otcem se Matteo na
Moravě několikrát setkal a na jehož pohostinost a lovy na Židlochovicích údajně nezapomněl,
a proto velkoprinc pravidelně mladého Valdštejna hostil, trávil s ním hodně času a i jinak ho
vyznamenával svou přízní.52 Adam František tedy bohatě využíval pohostinnosti místního
dvora a pravidelně k němu zajížděl, aby se učil požadovanému chování ve společnosti.
Hofmistr jej za to chválil, protože prý jezdí ke dvoru každou neděli a ve svátek „undt
conversiern alzeit die fürsten mit ihm, wie auch villmall der grosherzog“.53
V roce 1670 se pak chopil moci nejstarší Ferdinandův syn, velkovévoda Cosimo III.
(1643-1723). To už byl několik let ženatý s francouzskou princeznou Markétou Luisou, jež
mu rok po nástupu na trůn povila druhého syna. Manželství ovšem jinak patřilo mezi ta
nešťastná a nakonec bylo dokonce rozloučeno a velkovévodkyně se v polovině sedmdesátých
let vrátila zpět do Francie.54
Nejdelší pobyty českých a rakouských kavalírů se ale realizovaly až na samém konci
století, kdy dosáhli dospělosti Cosimovi synové. Pozornost mladých šlechticů vzbuzoval
svými aktivitami zejména následník trůnu velkoprinc Ferdinando (1663-1713), velký
milovník a sběratel uměleckých předmětů, sám aktivní hráč na harfu, zpěvák a podporovatel
divadla. Ten se v roce 1689 na rozkaz svého otce oženil s bavorskou princeznou Violantou
Beatricí, takže „němečtí“ kavalíři zde opět mohli najít krajanku. Velkoprinc ji však neměl rád
51
Kateřina SALONOVÁ, Kavalírská cesta Bertolda Viléma z Valdštejna v letech 1664-1665, Pardubice 2007
(diplomová práce, Katedra historických věd FF UPa), s. 153. O princi Matteovi, který byl pojmenován podle
císaře Matyáše, krátce A. von REUMONT, Geschichte Toscana's, I, s. 435-436.
52
Srov. Vladimír VOLDÁN, Cesta hofmistra Morgentallera jižní a západní Evropou, in: Brno v minulosti a
dnes 4, Brno 1970, s. 104-115, zde s. 108 a MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661,
nedatovaný hofmistrův dopis, zřejmě z konce června 1650. Z darů prý lze vidět, že „die waldtsteinische
löbliche casata bey den grosherzog in grosser existimation, zwar es hat prince Matthias in der audienz, wie
ich ihm auf Seelowitz undt Trebitsch des herrn grafen güetter erindert, gesagt, herr graf Rudolff seelig war
gar sein guetter freind gewest, als er zu Brüen in quartier gelegen, so war er oft auf Seelowitz undt hatte alda
vill hasen geiagt, der herr graf stehet bey diesen prinzen gar in grosser gnad, hat ihm schon auf das geiaid
geladen undt neüelich, wie er ihm bey hoff hat aufgeworttet, hat ihm prinz Matthias auß allen cavalieren
zurukh gerieft undt biß in die zimmer des grosherzog mit ihm discuriert, er khan wol teütsch reden, iedoch
mit den herrn grafen red er alzeit wälisch.“ I později hofmistr upozorňuje, že Valdštejn tráví hodně času v
Matteově přítomnosti. Na počátku července třeba bylo takové horko, že se princ šel se svými společníky
vykoupat do řeky Arno. Adam František do vody nesměl, tak jen přihlížel, ovšem „als wür ihm zuegesehen
undt bey ihm gestanden, so hat er vischel gefangen undt das erste vischel den herrn graffen presentiert undt
aus den wasser zuegeworffen...“ Tamtéž, dopis z 9. 7. 1650.
53
Tamtéž, dopis z 12. 8. 1650. Podobně se hofmistr vyjadřuje i na jiných místech: „die fürsten thuen den herrn
grafen gewis grosse ehr undt lieb erzaigen, glaub nit, das sie es noch einen teütschen iungen cavalier gethan,
der herr graf wird ihnen sehr obligiert sein.“ Tamtéž, dopis z 3. 9. 1650.
54
A. von REUMONT, Geschichte Toscana's, I, s. 438-477; Ch. HIBBERT, Vzestup, s. 301-305.
36
a neměl s ní žádné děti. Vše se ještě zhoršilo v roce 1696, kdy se v průběhu benátského
karnevalu nakazil syfilidou a dynastie od něj již nemohla očekávat, že zajistí pokračování
rodu.55 V době sňatku na konci osmdesátých let se však nic takového nedalo předpokládat,
naopak se zdálo, že Medicejští chytají v osobě následníka Ferdinanda druhý dech a atraktivitu
jejich rezidence nově zvyšovala i šlechtická akademie, jež byla založena právě pod patronací
velkoprince v květnu 1689.56 Dynastické vazby a aktivity mladého Ferdinanda tak zřejmě více
než kdy jindy přitáhly pozornost české a rakouské šlechty, jež měla důvody se zde na delší
dobu zastavit.
Relativní úspěch florenstké akademie Istituto dei nobili v devadesátých letech 17.
století zapříčinilo navíc ještě dočasné uzavření, resp. omezení provozu turínské akademie,
takže mladí šlechtici, kteří nemohli v průběhu falcké války (1688-1697) do Francie, za ní na
Apeninském poloostrově hledali odpovídající náhradu. Florencie byla logickou volbou –
nebyla daleko, sídlil zde dvůr, nacházela se tu jízdárna i všichni potřební mistři. Není tedy
divu, že v seznamech akademistů z let 1689-1698 se nachází 230 jmen, že 55 z nich nebylo
italského původu a 32 z nich – tj. nadpoloviční většina cizinců – dokonce přišlo ze zemí
habsburské monarchie. Z dochované dokumentace vysvítá, že se do akademie hlásili ročně
dva až čtyři šlechtici z habsburské monarchie, jen v roce 1693 stoupl jejich počet na pět a v
roce 1696 dokonce na osm. U naprosté většiny z nich ovšem nevíme, jak dlouho v akademii
zůstali. Z logiky věci vyplývá, že by zde měli strávit minimálně několik měsíců, doložit to ale
lze jen u Jana Josefa z Fünfkirchenu, jenž do akademie vstoupil v prosinci 1695 a o kterém z
jiného zdroje víme, že zde pobýval ještě v dubnu 1696. Akademií prošli i někteří později
velmi významní muži, jako byli prezident říšské dvorské rady Ernst Fridrich z
Windischgrätzu (zapsán v říjnu 1690), nejvyšší purkrabí Jan Arnošt ze Schaffgotsche
(listopad 1695), či kníže Filip Karel Buquoy a jeho bratranec, nejvyšší hofmistr Království
českého Karel Kajetán Buquoy (březen 1691).57
Z mého vzorku nevstoupil do akademie nikdo, ale ve dvou případech přesto pobývali
kavalíři ve Florencii na konci 17. století velmi dlouhou dobu. Jednalo se o Jana Václava
Gallase, jenž ji navštívil v druhé polovině roku 1690,58 a Johanna Nicolase St. Julien, který se
tu zdržel dokonce skoro rok od podzimu 1695 do podzimu 1696. Jeho hofmistrovi se místní
55
Franco CESATI, The twillight of the dynasty, in: Monica Fintoni – Andrea Paoletti (edd.), The Medici: Story
of a European Dynasty, La Mandragora 2005, s. 131-132.
56
Srov. Jean BOUTIER, L´«accademia dei nobili» di Firenze. Sociabilità e educazione dei giovani nobili negli
anni di Cosimo III, in: La Toscana nellélà di Cosimo III, Firenze 1993, s. 205-224.
57
Podrobnou analýzu seznamu akademistů (Archivio di Stato di Firenze, Istituto dei nobili di Firenze, pezzo 13)
s ohledem na kavalíry z habsburské monarchie přinese práce Jiří KUBEŠ – Petr MAŤA, Istituto dei nobili ve
Florencii a šlechta z habsburské monarchie na konci 17. století (v tisku).
58
M. KRUMMHOLZ, Gallasové, s. 22.
37
akademie, do které původně měli vstoupit, moc nelíbila – prý tam zůstávalo málo německých
kavalírů, ti sem jezdili jen kvůli dobré jízdárně a navíc se mezi sebou spořili o přednost a i
jinak trávili čas neúčelně.59 Proto nakonec do akademie nevstoupili, pronajali si byt daleko od
ní a k St. Julienovi docházeli najatí učitelé, takže tu strávil celý rok studiem a cvičením se až
na výjimky moc nevěnoval.60
Ne všichni se tu ale tehdy zastavovali na tak dlouhou dobu. Řada kavalírů tudy i
nadále jen projížděla a setrvala zde jen několik málo týdnů. Třeba otec mladých Vratislavů z
Mitrovic v roce 1697 nakazoval, aby se jeho synové zastavili ve Florencii maximálně na dva
týdny na Vánoce,61 a také hofmistr Jana Maxmiliána z Thun-Hohensteinu v roce 1692 psal, že
pobyt v toskánském hlavním městě „wird sich selbiger kaum uber 5 wochen erstrecken
können, und zwar weilen der vorhabenter tour inß schier den gantzen November verzihen
wirdt, umb etwas vom carneval in Venedig zu gnießen, vonnhöten seyn wirdt im Januario
zeitlig von Florenz aufzubrechen...“62 To nakonec dodržel, protože zůstali v Toskáně přibližně
dva měsíce. Je symptomatické, že v obou těchto případech měli kavalíři za sebou již dlouhý
římský pobyt, takže cvičení se nemuseli v Itálii znovu důkladně učit.
Kromě toho právě thunský hofmistr Zighel – podobně jako později hofmistr St.
Juliena – nebyl z florentských poměrů dvakrát nadšen a v jeho stížnostech se zračí zásadní
59
V prosinci 1695 hofmistr psal: „Ich mues aber darbey unterthenig gehorsamlig erinderen, das die jennige, die
erst hinein gangen, wider wüntschen mit gueten ehren herauszusein, dan die confussion schon wider
anfanget, in deme die zahl die vorhero nur in 3 junge herren bestundt, durch einen Polacken und 2
Genoveser marchesen vermehret wird, dahero durch praecedenzen und anderen disputen, einen jungen herrn
der kopf so verwirret, gemacht wirdt, das er auff das studieren wennig aufmerkhen khann. Man hat allen
exertien meistern verbotten, kheine externen, das ist der nicht in der accademie ist, zu unterweisen, aber das
best ist, das professores, sprachmaister, historici und geographici vorhanndten, welche es dennen
accademischen zu truz machen.“ ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis z 27. 12. 1695. Na jaře 1696 pak
svou nelibost několikrát zopakoval a vše korunoval v dubnu, když informoval: „Der hoffmeister, welchen sie
[hrabata Öttingen a Wolkenstein] bey sich haben, ist gantz übel zufrieden, wie auch des graff Fünfkirchen
seiner, dan die junge herrn den tag zu bringen mitt spatzieren gehen, freßen und sauffen, so daß d. exercitien
gar wenig, d. studien aber noch weniger gedacht wird.“ Tamtéž, dopis z 10. 4. 1696.
60
Jeho denní program vypadal na počátku pobytu takto: 7:30 – 9:00 instituce, 9:00 – 10:00 opakování institucí,
10:00 – 11:00 italština, 11:00 – ? mše, oběd, čtení, 14:00 – 15:00 zeměpis, 15:00 – 16:00 tanec. Srov. tamtéž,
hofmistrův dopis z 6. 12. 1695. K jeho cestě blíže kapitola III. 8.
61
Zámek Dírná, RA Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71, nedatovaný koncept instrukce (asi z podzimu
1697). V bodu 39 stojí, že „mann zu Florentz auff die weinacht feyertag sein und etwann 10 oder 14 tag
alldorten verbleiben solle und sich durch teutsche cavalieren gleich zu Siena oder aldorten informiren laßen,
ob mann sich bey dem hoffmarschall oder obersten camariero (welichen mann zu vor auch die visita ablegen
und einen wagen auff so lang, alß mann alldorten verbleibt, auffnehmen muß) anmelden solle und ihn bitten,
daß er sie zum großhertzog und der großhertzogin, so deß churfürsten auß Beyern schwester ist, introduciren
solle und dise zeüth, daß mann zu Florentz sein wierd, den hoff alle tag fleisig practiciren und sich bekant
gemacht [...], auch waß zu sehen sein möchte, nichts unterlaßen, sonderlich, wanns möglich, daß heilige bild
von der Anunciata, weliches in denen großen festen gewißen wierd zu verehren und dise roßenkrantz
besonders vor mich alldorten und bey allem andern reliquien anrühren laßen, auch einiges bild, entweder
auff dem kupffer oder leinnt angerürtes, mitbringen...“ Z plánu nakonec sešlo, protože se tu krátce zastavili
až na konci května 1698.
62
hofmistra z Říma z 9. 11. 1692.
38
důvody toho, proč se ani na konci 17. století nemohla stát Florencie jedním z hlavních cílů
kavalírských cest. Už v jednom z prvních listů se zmínil, že místní jezdecký mistr nesluje
dobrou pověstí a jeden měsíc cvičení by je navíc přišel docela draho.63 Následně informoval
Thun-Hohensteinova otce, že sice chtěli aspoň na měsíc brát lekce šlechtických cvičení v
místní akademii, ovšem k tomu by potřebovali zvláštní povolení od velkovévody, protože
mistři měli zakázáno vyučovat někoho, kdo do akademie nevstoupil.64 Po audienci u dvora,
kde se mladý Thun-Hohenstein seznámil s velkovévodou, následníkem trůnu i jeho ženou, se
dozvěděli, že Cosimo tedy hraběti povolení vydá, ovšem zdůraznil jim, že je vydává velmi
nerad, protože si přeje, aby kavalíři do akademie vstoupili. Hofmistr to komentoval v tom
smyslu, že jim to stejně k ničemu moc nebude, protože tu zůstanou jen krátkou dobu. A
přidával otevřenou kritiku místního dvora, u něhož prý „ist für kein iungen cavallier nichts zu
thuen, weilen eß nhur in einer lauter einsidlerey besthend, zumhalen bey dem großhertzog,
der groß printz aber wirdt samt seiner hoffstatt ganzlig und in allen von einen musicanten, ein
castraten [benátský kastrát Cecchino], gubernirt, unter welchem gouvernement wenig
remarquabel zu schen, noch zu hören ist.“65 V prosinci pak hofmistr už jen dodával, že si
přejí, aby už byli pryč z Itálie, kde by se delší čas mohli věnovat všem cvičením pod
taktovkou slavných mistrů a hlavně by mohli zlepšovat kavalírovu francouzštinu.66
Kromě místního dvora a akademie se samozřejmě kavalíři účastnili některých zdejších
slavností. Tentokráte se nejednalo o karneval, jenž tu prý nebýval výjimečný, protože jej
velkovévodové trávili buď v sousední Pise, nebo jej v druhé půli 17. století za vlády bigotního
Cosima III. moc neslavili. Daleko více proto přitahovala slavnost, jež se konala na svátek sv.
Jana Křtitele na konci června. Během ní dopoledne přísahali věrnost a poslušnost
velkovévodovi toskánští šlechtici, zástupci měst i vesnic. Shromáždili se na Piazza della
Signoria okolo trůnu, pak tryskem projeli – prý jako smyslů zbavení – se svými vlajkami a
praporci město a vrátili se zpět k trůnu. Jízda byla samozřejmě bohatá na různé karamboly.
Když ji dokončili, po jednom projížděli před velkovévodou či jeho obrazem a zdravili jej. Vše
následovala jízda maskovaných figur a velkých výjevů, údajně tu byla tažena velká pyramida,
63
Tamtéž, dopis z 18. 11. 1692: „... von der reitschul aber were nun unterthainiges unmaßgebliges parere, daß
man auf die geringe zeit, d. h. graffen dispensieren könte, zumhalen der bereuter in seiner profession eine
schlechte renommée hat und uber dieses für den ersten monat daß doppelte muste bezalt werden.“
64
Tamtéž, dopis z 22. 11. 1692. Totéž konstatuje o pár let později hofmistr St. Juliena – srov. ÖStA, AVA, FA
Harrach, kart. 841, dopis z 6. 12. 1695.
65
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, RA Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/2, kart. 101, dopis z 29.
11. 1692. O velkoprincově náklonnosti k tomuto kastrátovi se obecně vědělo. Srov. Ch. HIBBERT, Vzestup,
s. 311.
66
hofmistra z 6. 12. 1692. Podobně se pak vyjadřuje v listu z 16. 12. 1692. Hrabě prý chce už taky odjet „in
hoffnung andertwärtig beßer gelegenheit alß hier zu haben sich zu appliciren“.
39
procházel tu muž oblečený za sv. Jana Křtitele, kterého obklopovaly děti oděné jako andělé,
jednou se prý konal i boj sv. Jiří s drakem. Celou slávu zakončily závody koní a výhrou býval
nádherný brokátový kabát sv. Jana.67 V roce 1636 se této akce zúčastnil Adam Matyáš z
Trauttmansdorffu, jenž sem kvůli tomu přijel ze sousední Sieny,68 podobně se v roce 1683
choval Karel Josef z Ditrichštejna69 a v roce 1650 si to zase nenechal ujít Adam František z
Valdštejna, jehož hofmistr – na rozdíl od předchozích případů – slavnost v kostce popsal a
přidal i hodnocení – bylo to prý „gar wol zusehen“.70
Tabulka 5: Srovnání průběhu krátkých florentských pobytů
u třech kavalírských cest 17. století
Berka z Dubé, Matyáš Fer-
z Valdštejna, N.
dinand (20. 10. – 5. 11. 1639)
(10. – 13. 12. 1663)
(7. – 12. 5. 1665)
21. 10. 1639 Pratolino
22. 10. 1639 Palazzo Vecchio
(sbírky)
12. 12. 1663 jízdárna, menažerie,
8. 5. 1665 menažerie,
Annunziata, Santa Maria
Annunziata,
del Fiore, kampanila,
Santa Maria del Fiore,
Palazzo Vecchio (sbírky)
Palazzo Piti
13. 12. 1663 San Lorenzo,
9. 5. 1665 Palazzo Vecchio
San Gaetano,
(sbírky),
Palazzo Piti a zahrada,
San Lorenzo
baptisterium,
Santa Croce
23. 10. 1639 Palazzo Piti
14. 12. 1663 Villa del Poggio
Imperiale
24. 10. 1639 Villa del Poggio
10. 5. 1665 baptisterium,
Annunziata
11. 5. 1665 jízdárna
Imperiale
25. 10. 1639 jízdárna
27. 10. 1639 San Lorenzo
29. 10. 1639 Certosa di Firenze
Značnou část pobytu vyplnili ti kavalíři, kteří se tu zastavovali jen na několik dní, tím,
že se věnovali prohlídce místních pamětihodností, jež samozřejmě cíleně prezentovaly historii
67
L. SCHUDT, Italienreisen, s. 220.
ÖStA, AVA, FA Trauttmansdorff, kart. 140, Nro. 22, fol. 30 a 32, dopisy hofmistra Gobbara z 24. 6. a 7. 7.
1636.
69
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, fol. 120-121, dopis Josefa Holznera z 28. 6. 1683.
70
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661, nedatovaný dopis, zřejmě z konce června
1650: „Gestern undt vorgestern hat man alhier das Johannei fest stattlich begangen, man hat lassen carozen
undt 9 barbarische pferdt umb des heiligen Johannis mantel lauffen durch die statt, in der frühe aber haben
aller stött, markht, castel undt dörffer abgesandte den grosherzog in füerreitten auf offenen platz ihre traüe
undt gehorsamb confirmiert.“
68
40
a velikost vládnoucího rodu. Z deníků ze 17. století vyplývá (viz tabulka 5), že kavalíři se ve
Florencii pravidelně soustředili na prohlídku velkovévodského sídla Palazzo Pitti s přilehlou
zahradou71 a nevynechali ani medicejské sbírky, jež se nacházely v křídle, jež navazovalo na
Palazzo Vecchio na druhém břehu řeky Arno. Zde mohli spatřit ve čtyřech velkých sálech
nejen obrazy, ale také rozsáhlé kolekce zbraní z Evropy i zámoří, sbírky luxusního nádobí či
drahými kameny a slonovinou vykládaného nábytku.72 Kavalíři zašli také do místní jízdárny a
nenechali si ujít medicejské letohrádky nedaleko za městem – v 17. století se soustředili
zejména na Pratolino a Poggio Imperiale. Medicejští byli ve městě a okolí všudypřítomní.
Jejich sochy stály na náměstích – třeba před kostelem Annunziata se nacházela jezdecká
socha velkovévody Ferdinanda I. – a mladíci se s nimi mohli setkat i v dostavované pohřební
kapli (Cappella dei Principi) při kostele San Lorenzo. Tu si nenechal ujít nikdo a všichni
obdivovali tento mranorový chrám vzpomínek, i když ještě nebyl zcela hotový.73 Z kostelů se
pak soustředili především na výstavní katedrálu Santa Maria del Fiore, opodál stojící
baptisterium San Giovanni či San Lorenzo. V případě bratří Šternberků a neznámého
Valdštejna je dobře vidět, že jejich krátká zastávka ve Florencii byla doslova přehlcena
prohlídkou všech podstatných pamětihodností a že všichni obratem chvátali dále, protože je
čekal dlouhý pobyt ve Věčném městě.
Řím
Kavalíři většinou nejezdili do Říma ani za univerzitním studiem, ani tu nesídlila
proslavená šlechtická akademie. Přesto bylo Věčné město z dlouhodobého hlediska
nejdůležitějším cílem kavalírských cest na Apeninském poloostrově, jemuž – co se týká délky
pobytu – dočasně a jen u některých konkurovala pouze univerzitní Siena (do osmdesátých let
17. století),74 Turín se svou akademií (v osmdesátých letech 17. století)75 a výjimečně pak
71
Srov. třeba jeho popis v deníku Heřmana Jakuba Černína z Chudenic z 25. – 26. 6. 1679, jenž se nachází v S.
BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 389.
72
Obzvláště podrobný popis sbírek se nachází v deníku jednoho z Valdštejnů. Srov. K. SALONOVÁ,
Kavalírská cesta, s. 153-154 (autorka je mylně považuje za sbírky v Palazzo Piti).
73
M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 134; K. SALONOVÁ, Kavalírská
cesta, s. 155.
74
Déle než v Římě pobývali v Sieně Dominik Ondřej z Kounic, Ferdinand August z Lobkovic nebo bratři
Lichtenštejnové. Viz tabulka 3 a příloha 1.
75
V Turíně pak setrvali déle než ve Věčném městě Heřman Jakub Černín z Chudenic, Karel Josef z
Ditrichštejna, bratři Herbersteinové, Leopold Antonín Libštejnský z Kolovrat či Jan Václav Gallas. Viz
tabulka 8 a příloha 1.
41
univerzitní Bologna či medicejská Florencie.76 Už Zdeněk Hojda konstatoval, že Řím
přitahoval především jako poutní místo prvního řádu a zároveň jako sídlo nejvýznamnějšího
italského dvora, totiž papežského.77 Kromě samotného papeže se tu ovšem pravidelně
nacházelo i několik desítek kardinálů a také cizích vyslanců, kteří si tu též vydržovali vlastní
dvory, takže Řím byl vlastně doslova přesycen dvorským životem nevídané společenské
kvality. Proto bývalo Věčné město považováno za školu mladého dvořana, jenž se tu mohl
učit pravidlům etikety a ceremoniálu. Hlavně si ale nenechal ujít návštěvu sedmi hlavních
kostelů a velkolepé oslavy Velikonoc. Většinu času se jinak samozřejmě věnoval
každodennímu studiu a najmout se tu dali i učitelé jednotlivých šlechtických cvičení. Ve
volném čase se pak věnovali kavalíři poznávání pamětihodností Věčného města, kterých zde
bylo více než dost – stály tu desítky kostelů, několik papežských paláců, mnoho
kardinálských a knížecích sídel s krásnou výzdobou a rozsáhlými uměleckými sbírkami, ale i
antické památky.78 A někteří kavalíři měli ještě jeden podstatný důvod, proč do Říma zajet.
Jen papež a jeho úředníci totiž mohli vydat dispens ke sňatku s blízkou příbuznou,79 povolení
sloužit mši před přenosným oltářem80 či se od něj daly získat – jak uvidíme dále – plnomocné
odpustky.
Řím prostě tehdy nešlo projít a poznat struktury papežského státu za jeden týden, jak
to často kavalíři dělali v jiných italských městech. Potvrzují to údaje shromážděné v tabulce 6.
Ze vzorku 80 kavalírských cest se podařilo přesněji doložit římský pobyt v 52 případech a zdá
se být standardní, že tu mladíci setrvávali přibližně půl roku.81 Najdeme ale i delší návštěvy,
vždyť 10 z 52 pobytů (asi 20 %) trvalo rok a více. Dokonce se tu nacházejí dva extrémy –
Oldřich František Libštejnský z Kolovrat zůstal v Římě dva a půl roku a bratři Josef Vilém a
76
77
78
79
80
81
V Bologni strávil více času než v Římě Jiří Sejfríd Breuner ze Stübingu, ve Florencii pak Johann Nicolas St.
Julien. Srov. příloha 1.
Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 225. Na základě výzkumu 80 kavalírských cest je ovšem nutné poněkud
přehodnotit jeho tezi, že „Korunou italského putování byl bezkonkurenčně Řím, na který připadala vždy
největší část pobytu...“ Mluví o tom, že by to mělo být až dvě třetiny italského pobytu (tamtéž, s. 223). Už v
předchozích poznámkách jsem naznačil, že toto pravidlo může mít výjimky a že představují minimálně
desetinu sledovaného vzorku.
Srov. např. G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur
Glori.”, s. 171-174.
Takový dispens se scháněl na počátku osmdesátých let 17. století pro Leopolda Antonína Libštejnského z
Kolovrat, který si chtěl vzít svou sestřenici z rodu Verdugů. Srov. dopisy jeho hofmistra Pelleta z jara 1683 v
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 82.
Od papeže jej dostal Lev Vilém z Kounic v roce 1636 (F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 149), pro hraběte
Brandise jej měl získat hofmistr Johanna Nicolase St. Juliena. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841,
dopisy z 9. 3. a 13. 4. 1697.
Ze sledovaného vzorku je doložen velmi krátký pobyt (do jednoho měsíce) pouze ve třech případech. Jednou
se navíc jednalo o nekatolíka (Karel z Vrbna a Bruntálu), u něhož je nezájem o Řím pochopitelný. V případě
Karla Josefa z Ditrichštejna je důvod krátké návštěvy též zřejmý, protože byl svým otcem určen k vojenské
kariéře a stěžejní pro něj v Itálii byla návštěva akademie v Turíně.
42
Anton Kryštof z Nostic dokonce čtyři a půl roku, ovšem v jejich případě se na tom podílel
dlouhý a neobvyklý studijní pobyt v Collegiu Clementinu.82
Tabulka 6: Čeští a rakouští kavalíři v Římě a jejich výlety do Neapole (1620-1751)
Jméno
Pobyt v Římě
Délka pobytu
cesta do
v měsících
Neapole
Libštejnský z Kolovrat, Oldřich Fr.
28. 12. 1622 – 26. 6. 1625
30
říjen 1623
2. 11. 1624 – březen 1625
5
únor
18. 3. – 19. 4. 1630
<1
duben
druhá půle dubna 1634
<1
ne
24. 2. – 26. 5. 1636
3
leden / únor
konec 1636 – asi jaro 1638
asi 16
únor 1638
12. 4. – 30. 9. 1639
5
květen
z Lichtenštejna, Ferdinand Johann
8. 5. 1640 – květen 1642
24
?
leden – 8. 5. 1646
4
duben
z Hardeggu, Johann Sigmund
podzim 1647 – 2. 9. 1648
asi 12
?
7. 11. 1649 – květen 1650
7
?
19. 10. 1651 – květen 1652
7
?
Slavata, Jan Jáchym
květen 1655 – duben 1656
11
?
z Harrachu, Ferd. Bonaventura
únor – květen 1659
asi 4
duben
bratři Lambergové
konec 1659 – asi jaro 1660
asi 4
?
bratři Eggenbergové
22. 1. – duben 1663
3
únor
24. 12. 1663 – 29. 9. 1664
9
březen
z Valdštejna, N.
20. 5. – 11. 10. 1665
5
září
13. 12. 1667 – duben 1668
5
březen
ze Schwarzenberku, Ferdinand
listopad 1668 – březen 1670
17
?
21. 10. 1672 – 3. 4. 1673
5
únor
4. 5. 1673 – 29. 3. 1674
11
ne
z Lichtenštejna, Anton Florián
konec 1674 – duben 1676
16
?
bratři Lambergové
13. 11. 1674 – 23. 4. 1675
5
listopad
10. 12. 1675 – 10. 5. 1676
5
únor / březen
19. 4. – 23. 10. 1679
7
květen
podzim 1679 – srpen 1680
asi 10
březen
82
Srov. účty v Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu,
sign. 158.
43
pokračování tabulky 6
Jméno
Pobyt v Římě
Délka pobytu
cesta do
v měsících
Neapole
4. 3. – 14. 9. 1682
6
březen
Libštejnský z Kolovrat, Leopold Ant.
březen – 6. 5. 1683
2
duben
11. 10. – asi 14. 11. 1683
<1
říjen
bratři z Lichtenštejna
únor – léto 1686
asi 6
jaro
z Ditrichštejna, Walter Xaver
12. 11. 1687 – září 1688
11
březen
Gallas, Jan Václav
jaro 1690
asi 4
?
léto 1691 – listopad 1692
asi 16
říjen 1692
listopad 1696 – duben 1697
6
listopad
podzim 1696 – 15. 5. 1698
asi 19
?
z Questenberku, Jan Adam
19. 3. – září 1699
6
duben
19. 11. 1699 – 5. 5. 1700
5
únor
duben – červenec 1713
4
duben
21. 2. – červenec 1716
5
květen
bratři Nosticové
23. 10. 1721 – 2. 5. 1726
54
březen 1726
polovina března – září 1724
6
ne
Gallas, Filip Josef
říjen 1724 – 12. 4. 1725
6
?
duben – květen 1727
2
?
bratři Buquoyové
20. 2. 1729 – 3. 8. 1730
17
květen 1729
z Thun-Hohensteinu, Jan Josef
jaro – červen 1730
asi 3
?
bratři Chotkové
červen – srpen 1730
2
červen
bratři Lažanští z Bukové
březen – září 1731
7
květen
26. 1. – 8. 6. 1733
4
duben
březen – duben 1744
2
ne
konec 1750 – duben 1751
4
únor
5
březen
Čeští a rakouští kavalíři přijížděli do Říma vždy od severu a projeli výstavnou bránou
Porta del Popolo, jež dodnes upomíná na asi nejvýznamnějšího návštěvníka Věčného města,
jenž přijel ze Zaalpí, tj. švédskou královnu Kristinu. Ubytovávali se pravidelně hned v ulicích
za Piazza del Popolo.83 Jednalo se o tradiční místo, kde bydlívali cizinci ze severu, bylo to
83
Srov. třeba ubytování Filipa Zikmunda z Ditrichštejna, jež pro něj našli římští známí v roce 1673. Jeho
hofmistr psal domů, že „lieget a la strada Buboina sehr lüstig“ a o měsíc později připomínal, že „wir logirten
hart bey porta del popolo al Boboino“. Jednalo se o dnešní Via del Babuino, což je spojnice Piazza del
44
odtud relativně blízko do papežských paláců ve Vatikánu i na Quirinálu a sídlili zde i císařští,
španělští, francouzští a další vyslanci. Nedaleko se pak nacházely velké zahrady se slavnými
vilami a jako výhoda se jeví, že z Piazza del Popolo vycházela též jedna z hlavních ulic
barokního Říma, tzv. Corso (dnes Via del Corso), po níž kavalíři rádi jezdili dokola v
kočárech a jež sloužila třeba i k oslavám karnevalu.84
Karneval ale nepředstavoval hlavní cíl pobytu mladých kavalírů, tím bylo dosáhnout
audience u papeže, což ale nemuselo být zrovna jednoduché a ne všichni se jí zřejmě
dočkali.85 Získat se dala hlavně díky přímluvě kardinálů,86 jenže ne každý znal nějakého
kardinála, jako tomu bylo v mocných rodinách, třeba u Ditrichštejnů či Kouniců. Například
Lev Vilém z Kounic s tím neměl v roce 1636 vůbec žádný problém, protože jeho poručníkem
byl kardinál František z Ditrichštejna, jenž měl v Římě mnoho dobrých známých a ti
mladému šlechtici urychleně zajistili audienci u papeže.87 Když přijel v květnu 1673 do
Věčného města Filip Zikmund z Ditrichštejna, měl zase k dispozici doporučení na několik
procísařských kardinálů od svého vlivného bratra, knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Hned
jich využil a navštívil nejdříve Fridricha Hessensko-Darmstadtského a Giulia Spinolu.88
Ostatní ale ve městě zrovna nepobývali (chtěl se sejít zejména s jezuitou a nedávno
jmenovaným kardinálem Johannem Eberhardem Nithardem), takže musel na jejich příjezd
posečkat. Díky těmto vlivným konexím se ke starému a nemocnému papeži Klimentu X.
dostal relativně „brzy“, a to po čtyřech měsících.89 Podobně na tom byl v roce 1700
Maxmilián Oldřich z Kounic, jenž se snažil na otcovo doporučení vyhledat kardinály Andreu
Santacroceho a Sebastiana Antonia Tanaru (oba znal jak papežské nuncie ve Vídni), ovšem
Popolo a Piazza di Spagna. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 451 a 457, dopisy
z 13. 5. a 17. 6. 1673.
84
Právě tady se již od druhé poloviny 15. století konaly slavné závody koní, různé soutěže a tudy proudily davy
masek. Srov. L. SCHUDT, Italienreisen, s. 233-236. Z českých šlechticů se o karnevalu nejpodrobněji
zmiňuje autor deníku Václava Vojtěcha ze Šternberka v roce 1664. Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice,
Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 145.
85
Audience u papeže není doložena v jinak docela podrobném deníku neznámého Valdštejna. Srov. K.
SALONOVÁ, Kavalírská cesta.
86
O fungování kardinálského kolegia píše Christoph WEBER, Senatus divinus: verborgene Strukturen im
Kardinalskollegium der frühen Neuzeit (1500-1800), Frankfurt am Main – New York 1996. Informace o
jednotlivých kardinálech pak obsahuje práce Arne KARSTEN (Hg.), Jagd nach dem roten Hut.
Kardinalskarrieren im barocken Rom, Göttingen 2004 a dají se také – často ale jen stručné – nalézt na
http://www2.fiu.edu/~mirandas/cardinals.htm (stránka věnovaná kardinálům – obsahuje jejich seznamy,
krátké životopisy, informace o konkláve).
87
F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 127-128.
88
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 270 a 276, dopisy Filipa Zikmunda jeho bratrovi z
20. 5., 27. 5. 1673. O kardinálu Hessensko-Darmstadtském (1616-1682, kardinálem od 1652), kterého
zmiňují i další čeští a rakouští kavalíři, blíže Ulrich KÖCHLI, Friedrich von Hessen-Darmstadt, in:
Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Band 23, Nordhausen 2004, sl. 424-433.
89
Tamtéž, fol. 234, dopis z 16. 9. 1673: „Ich habe gestern Ihro haylichkait die fies gekisßet, welcher sich gar
wohl unsers haus und deß cardinal sehlicher zu errinderen gewist.“ Více audiencí u papeže ale během svého
téměř ročního pobytu nezískal.
45
dostal se k nim skoro až na konci svého římského pobytu (sám píše, že toho prvního
dvanáctkrát marně hledal, než se k němu dostal). Žádnou zvláštní protekci od nich tedy
nezískal, a proto se k papeži snažil dostat jiným způsobem.90
Tabulka 7: Řádní císařští vyslanci v Římě v letech 1642-174091
Jméno vyslance
Doba pobytu
vévoda Savelli, Frederico
únor 1642 – prosinec 1649
kardinál Colonna, Gerolamo
leden 1651 – prosinec 1663
kardinál Hessensko-Darmstadtský, Fridrich
prosinec 1667 – březen 1676
kardinál Pio, Carlo
červenec 1676 – únor 1689
listopad 1689 – září 1694
kardinál Goess, Johann
červenec 1694 – listopad 1695
září 1695 – duben 1700
z Lambergu, Leopold Josef
leden 1700 – červenec 1705
markýz di Prié, Hercules Josef
říjen 1708 – duben 1714
Gallas, Josef Václav
březen 1714 – červen 1719
z Althannu, Michael Ferdinand
červen 1720 – červen 1722
kardinál Cienfuegos, Alvarez
červen 1722 – říjen 1735
z Harrachu, Johann Ernst
říjen 1735 – listopad 1739
Ten, kdo neměl kontakty na žádného kardinála, se totiž pokoušel využít místního
císařského vyslance, který se o všech svých mladých krajanech hned po příjezdu dozvěděl a
kontaktoval je. Tedy pokud tu zrovna císař svého ambasadora měl.92 Hofmistr hraběte St.
Juliena psal 17. listopadu 1696 domů, že do Říma přijeli 13. toho měsíce a vyslanec Martinic
už je od té doby třikrát nechal pozvat ke svému dvoru.93 Ambasadoři měli kavalírům co
nabídnout, takže se za nimi mladíci brzy vydali, aby jim pomohli zorientovat se ve zdejší
90
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 32-33, dopis z 1. 5. 1700.
Sestaveno na základě prací L. BITTNER – L. GROSS (Hg.), Repertorium, I, s. 156-157 a F. HAUSMANN
(Hg.), Repertorium, II, s. 73-74.
92
Zdá se, že cestu do římské společnosti měli zpočátku velmi těžkou bratři Šternberkové v roce 1664. Pobývali
tu od Vánoc 1663, tedy v době, kdy tu žádný řádný vyslanec císaře nebyl (v deníku stojí jen záznam k 23. 3.
1664, kdy navštívili císařského rezidenta, dále se o něm ovšem nezmiňují). Nepobýval tu ale ani řádný
španělský vyslanec, jenž přijel až v květnu. Šternberkům to tedy trvalo celé čtyři měsíce, než se jim podařilo
dostat k prvním kardinálům. Teprve 23. 4. 1664 absolvovali návštěvu u kardinálů Colonny a Pia a zřejmě
díky jejich přímluvě pak hned získali audienci u papeže, a to 27. 4. 1664. Od května se ale s návštěvami u
kardinálů doslova roztrhnul pytel... Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze
Šternberka, s. 140-145, 154-161.
93
Nejprve jeho pozvání odmítali s tím, že hrabě „noch nicht gekleydet“. První audienci u něj měli až po návratu
z výletu do Neapole na počátku prosince 1696. Posléze už k němu chodili vždy v neděli a ve svátky
„cortegieren“. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopisy z 17. 11., 8. 12. a 29. 12. 1696.
91
46
společnosti, informovali je o rozložení sil v kardinálském kolegiu a doporučili jim, ke
kterému kardinálovi bude nejvhodnější chodit na pravidelné návštěvy a doprovázet ho při
významných slavnostech a bohoslužbách. Někdy také byl císařský vyslanec sám kardinálem
(Fridrich Hessensko-Darmstadtský, Carlo Pio a další, viz tabulka 7).94 Tak jako tak je s sebou
případně mohl vzít na svou vlastní audienci u papeže, jak se to právě stalo zmíněnému
Maxmiliánovi Oldřichovi z Kounic, jehož vzal k papeži Inocencovi XII. vyslanec hrabě z
Lambergu,95 nebo třeba v roce 1713 hraběti Götzenovi, jenž se dostal k papeži Klimentovi XI.
v doprovodu císařského vyslance markýze di Prié.96
Audience u papeže byla v této době velmi ceněná, protože ne každý křesťan měl
možnost se se Svatým otcem osobně setkat. Navíc papež nebýval skoupý a návštěvníkům měl
co nabídnout. Standardně se zřejmě dávaly různé odpustky, jejichž cílem bylo zkrátit dobu
pobytu duše v očistci a které asi hlava katolického křesťanstva úmyslně rozdávala, aby tak
podporovala šíření jednoho ze základních katolických dogmat.97 Třeba Maxmilián Oldřich z
Kounic psal v roce 1700 domů, že „er [papež Inocenc XII.] hat mir indulgentios in articulo
mortis geben auf alle meine befreinden biß in 3 grad undt 500 vor meine gutte freind.“98 To
nebylo nic neobvyklého, protože i ze starší doby existují zprávy, že se tak papeži chovali.
Když absolvoval v létě 1639 audienci u Urbana VIII. hrabě Matyáš Ferdinand Berka z Dubé,
zapsal si do deníku, že papežovi políbil střevíc a on mu pak „500 ordinari unndt 500
extraordinari indulgenzien geschenkt hatt unndt indulgentientia in articulo mortis“.99 Mnoha
odpustky byl též obdarován protekční Lev Vilém z Kounic, jenž se k papeži dostal už po dvou
týdnech svého římského pobytu. Urban VIII. mu věnoval nejen plnomocné odpustky pro něj a
jeho blízké, ale i na 4000 odpustků obyčejných. Kromě toho pak ještě dostal Agnus Dei a
příslib, že si může zažádat i o jiná privilegia a že mu bude vyhověno. Lev Vilém toho využil a
94
Hofmistr mladého Verduga psal 28. 3. 1682 domů: „der herr graff wirdt dem cardinal Pio als dem protectori
des Deüschland cortegieren oder bedienen...“ O kardinálu Piovi se pak hofmistr zmiňuje ještě 11. 4. a 2. 5.
1682. Srov. SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34.
95
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 19-20, dopis z 13. 3. 1700. Mladý Kounic si v dopisu
otci Lambergovu pomoc velmi pochvaloval, protože dokázal u papeže vyprosit, aby spolu s ním přišlo i
několik mladých kavalírů.
96
Lingensee z 1. 4. 1713.
97
Martina MAŘÍKOVÁ, Ad limina apostolorum (Motivation, Verbereitung und Verlauf frommer Reisen aus
Böhmen nach Rom im 17. Jh.), in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, Praga 2009, s.
202. Ale třeba bratři Šternberkové, ačkoliv byli na audienci dokonce dvakrát (27. 4. a 14. 9. 1664), zřejmě
odpustky nedostali. Při druhé audienci je zmínka pouze o daru zlatého feniku. Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty,
Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 161.
98
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 19-20, P. S. dopisu z 13. 3. 1700
99
SOA Praha, Vs Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis z 12. 8. 1639.
47
posléze podal žádost používat na cestách přenosný oltář. Ani Kounicův doprovod tehdy
nepřišel zkrátka, a tak jeho hofmistr a komorník získali každý 300 dní odpustků.100
Protože se ke dvorům kardinálů a vyslanců nechodilo každý den, museli kavalíři
vyplnit většinu všedních dnů 17. i první poloviny 18. století jinými aktivitami. Věnovali se
většinou studiu a šlechtickým exercitiím.101 Již zmíněný Berka se začal v roce 1639 věnovat
cvičení po Velikonocích a následném výletu do Neapole v květnu toho roku a většinu z nich
dělal čtyři měsíce. V půlce měsíce začal se šermem, výukou italštiny, záhy objednal kurz hry
na kytaru a na konci měsíce ještě přibral jízdu a házení kopím. Na sklonku června si zapsal, že
začal s voltižem. V polovině července pak vyměnil jízdu za tanec a na konci srpna ještě
zmiňuje kurz mávání s praporem a jakýsi pěší turnaj.102
Vzhledem k tomu, že v Římě neexistovala žádná specializovaná šlechtická akademie
francouzského typu, záleželo na každém konkrétním šlechtici a jeho hofmistrovi, jak si čas
rozvrhnou a kolik cvičení si naberou. Třeba Filip Zikmund z Ditrichštejna, jenž se do Říma
dostal v závěrečné části své kavalírské cesty, se tu vyloženě nepřetežoval. Celé léto roku 1673
se věnoval v podstatě pouze jízdě na koni a navštěvoval jízdárnu na Monte Cavallo – tak
tehdy říkali pahorku Quirinalu – , kterou vedl hrabě Montemarto. Teprve na podzim chtěl
začít se šermem, tanec pak úplně vypustil, protože se podle jeho hofmistra ve městě
nenacházel žádný „absonderlicher meister“.103
Ti, kdo ale byli teprve na začátku cesty, využívali svůj pobyt v Římě v tomto smyslu
důsledněji. Takový Johann Nicolas St. Julien měl v roce 1697 den velmi náročný. Ráno
opakoval se svým hofmistrem Instituce, pak dělal úkoly z francouzštiny, které mu
předchozího dne zadal učitel, jenž hned na to přišel, zkontroloval to a dále vyučoval do půl
100
Popis audience z 7. 3. 1636 přináší F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 128-129. Odpustky dostal od papeže v
roce 1680 také Heřman Jakb Černín z Chudenic. K tomu S. BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká
touha, s. 392.
101
Na příkladě Lichtenštejnů to dokládá G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen
fürstlichen Familie zur Glori.”, s. 168 (tabulka), 172-174.
102
SOA Praha, Vs Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápisy k 16. 5. („den 16. angefangen
zue fechten baim Francesco Scalabrini unndt ihm monatlich geben 2 doppie“), 18. 5. („den 18 hab ich
angefangen italianisch mich zue perficiren baim Allessandro Lonchamps“), 20. 5. („den 20. hab ich
angefangen auf der gittarra zue spilen bai dem Joan Paulo“), 31. 5. („den 31 hab ich angefangen zue raiten
baim alten Prospero unndt pico werfen“), 27. 6. („den 27 hab ich angefangen zue foltesiren“), 19. 7. („den 19
hab ich aufgehert zue raiten unt angefangen zue tantzen“), 23. 8. („23 hab ich angefangen fahne schwingen“)
a 26. 8. („26 hab ich angefangen das fuis turniren“).
103
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 268, 240 a 441, dopisy Filipa Zikmunda z 9. 6.
(chtěl by příští týden začít cvičení v jízdě „al monte caballo, wailen aldorten die beste raitschul, ich hab mit
den braiter schon laßen reden, welcher ist der Conte Montemarto,...“) a 2. 9. 1673 („es ist auch unser gueter
braiter der conte Montemarta gestorben, welche schir ganz Rom betauren thuet, wais nicht wem nach, der
cardinal Chigi ahn sein bloz nehmen wirt, dan ehr ein cavalir will haben, under desßen aber halt doch der
unterbraiter die raitschul fohrt, welcher auch ein gueter raiter und zimlich alhir estimirt wirt...“), hofmistrův
dopis z 16. 9. 1673.
48
jedenácté. Hrabě se následně přesunul na hodinu do šermírny, pak se zúčastnil mše a
poobědval. Odpoledne chodil „trenchirmeister“, jenž hraběte učil správnému servírování
masa a ovoce. Pokračovalo se úkolem z římských dějin (většinou se jednalo o četbu nějakého
klasického historického díla), který přišel zkontrolovat najatý italský historik. Studia a cvičení
byla zakončena stejně jako dopoledne fyzickým pohybem, tentokráte se šlo tancovat. Pak už
bylo jen volno vyplněné večeří a modlitbou před ulehnutím.104 Na popsaném denní rozvrhu je
zajímavé, že se v něm nenachází lekce jízdy na koni. Tu hrabě na hofmistrovu radu zatím
vypustil, protože v Římě plánovali jen několikaměsíční pobyt a kurz jízdy se podle mínění
tehdejších znalců musel dělat aspoň půl roku, aby přinesl žádoucí výsledky.105
Také bratři Buquoyové o třicet let později nevynechali v Římě některá základní
cvičení. Do města přijeli v únoru 1729 a hned po Velikonocích se kromě studia jazyků vrhli
na kurz hraní na loutnu, od léta pak brali lekce opevňování a hodiny šermu. Učitel opevňování
chodil původně na jednu hodinu denně, ale na podzim se hrabata rozhodla rozšířit tuto výuku
na dvě hodiny. Všem zmíněným oborům se pak věnovali až do července 1730, takže museli
získat velmi solidní znalosti a dovednosti.106
Z reality všedního dne ovšem byli kavalíři pravidelně vytrháváni, protože každou
chvíli se v Římě slavil nějaký svátek, při němž se dával vidět papež (pokud byl zdráv) a
kardinálové. Nejednalo se pouze o velikonoční triduum, jež je středobodem křesťanského
roku. Pozornosti se těšil v podstatě celý předvelikonoční půst a v něm především všechny
neděle, z nich nejvýznamnější byla poslední předvelikonoční neděle, jíž se říká Květná.107
Kavalíři se většinou o těchto církevních svátcích blíže nerozepisují,108 ale z jejich dopisů
jasně vyplývá, že v době Velikonoc se v podstatě na několik týdnů zcela zrušila výuka, aby se
mladíci mohli všech významných oslav a svých vlastních křesťanských povinností zúčastnit.
Program měli v těchto dnech opravdu nabytý. Obcházeli jednotlivé kostely, kde se ukazovaly
104
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, hofmistrův dopis z 23. 3. 1697. Zajímavé je upozornění na to, jaké
modlitby mladý hrabě odříkával: „nach dem abendtesßen bettet der junger herr daß officium majus B. M.
Virginis wegen der scapulier bruderschafft, so er nie außlaßet.“
105
Tamtéž, dopis z 30. 3. 1697.
106
Zuzana DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta Františka Leopolda a Karla Jakuba Buquoyů v letech 1726 –
1731, Pardubice 2009 (bakalářská práce KHV FF UPa), s. 42-43.
107
Srov. M. MAŘÍKOVÁ, Ad limina apostolorum, s. 197-198.
108
Alespoň ne v korespondenci, v denících je to už jiné. Například Filip Zikmund z Ditrichštejna odbyl Svatý
týden roku 1674 ve svém dopisu bratrovi jednou větou. Papež Kliment X. se prý má dobře „und haben sie die
funciones in der haylichen wochen alle selber verichthet, alwo doch vill zu thuen ist...“ A jeho hofmistr tehdy
přešel Velikonoce ve svém listu úplným mlčením. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart.
360, fol. 424 a 426, dopisy z 24. 3. 1674. Podobně se badatel nedozví skoro nic z korespondence Maxmiliána
Oldřicha z Kounic, protože kavalír se tématu věnoval jen v dopisu z 10. 4. 1700. Konstatoval, že svátky jsou
za nimi a že nastalo špatné počasí, takže pochybuje, zda dá zítra papež lidem ve sv. Petru požehnání. MZA
Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 24.
49
významné relikvie, připravovali se na duchovní cvičení a také ke generální zpovědi.109 O
Květné neděli všichni směřovali do sídla papeže, aby se zúčastnili slavnostního svěcení
palmových a olivových ratolestí (Palmzweig) a někteří měli tu čest, že od papeže jednu také
dostali.110 O Zeleném čtvrtku se konal rituál mytí nohou a hoštění poutníků ve špitálu alla
Trinita de Ponte Sisto, kde se ukázali i někteří kardinálové. Papež trávil den tím, že nejdříve z
průčelí sv. Petra předčítal bulu proti kacířům, Turkům, Židům, pohanům, schismatikům a
exkomunikoval je tím, že na náměstí hodil hořící pochodeň. Prý se také exkomunikoval
španělský král, ovšem tento akt byl hned odvoláván. Pak se odebral pohostit 12 chudých
poutníků (symbolický odkaz na 12 apoštolů), absolvoval rituální mytí jejich nohou a sám je s
kardinály u stolu obsluhoval.111 Na Velký pátek se ve sv. Petru konalo „líbání sv. Kříže“ a
odpoledne se obcházelo všech sedm hlavních římských kostelů.112 Bílá sobota byla opět
zahájena pobožnostmi ve sv. Petru, tentokráte už ale byly po prostotě předchozích dnů velmi
pompézní, protože církev se radovala ze z mrtvýchvstání Krista. Odpoledne se většinou zase
jezdilo po hlavních kostelech, často se navštěvoval zejména S. Giovanni in Laterano,
nedaleko něhož stály slavné Svaté schody. Svátky pak vyvrcholily Velikonoční nedělí, kdy se
kavalíři zúčastnili mše a přijímání ve sv. Petru a přihlíželi pak, jak dává papež z chodby na
průčelí chrámu slavnostní požehnání davu poutníků a věřících, kteří stáli na náměstí.113
109
Velmi podrobně to ve svém deníku líčí v roce 1636 Lev Vilém z Kounic, který se na generální zpověď
připravoval v noviciátu u jezuitů tři dny v naprosté mlčenlivosti. Údajně sváděl boj, zda se stane jezuitou, či
ne, při generální zpovědi 14. 3. pak otci Ferrariovi řekl, že se rozhodl nevstoupit. Srov. F. HRUBÝ, Lev
Vilém z Kounic, s. 133.
110
Lev Vilém z Kounic dostal v roce 1636 od papeže Urbana VIII. velkou palmovou ratolest, jakou dostávali jen
kardinálové (F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 133). Matyáš Ferdinand Berka si v dubnu 1639 do deníku
zapsal: „den 17 binn ich in Vatticano gewest unndt den pabst [Urban VIII.] den palm zue waihen unndt
auszutailen gesehen in sainer capellen“. Ratolest tedy zřejmě nedostal (SOA Praha, Vs Křivoklát, Starý a
Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis z 17. 4. 1639). Slavnosti se také zúčastnili v roce 1662 Maxmilián
Jakub Mořic z Lichtenštejna, jenž prý dostal od papeže Alexandra VII. ratolest dokonce jako první světská
osoba (G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”,
s. 171), bratři Šternberkové v roce 1664 (M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze
Šternberka, s. 156) a v roce 1680 Heřman Jakub Černín z Chudenic (M. MAŘÍKOVÁ, Ad limina
apostolorum, s. 198).
111
Srov. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 134. Také Berka si 21. dubna 1639 poznamenal: „den 21 am grien
Tonnerstak binn ich frue in Vaticano gewest unndt gesehen dem pabst dem könig aus Spanien
excommuniciren, ein prennendes liecht aus einem fenster zue verfen, aber also balt widerumb absolviren,
hernach 13 pilgram zue spaisen unndt eignen auf zue warten, aber zue for die fies waschen.“ SOA Praha, Vs
Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90. K Heřmanu Jakubu Černínovi M. MAŘÍKOVÁ, Ad
limina apostolorum, s. 198.
112
Srov. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 135. Berka měl v roce 1639 ovšem poněkud jiný program, ve sv.
Petr nebyl a navštívil jen tři ze sedmi hlavních kostelů: „den 22 am khar fraitag frue die kirchen Sant Pauli
besucht, alldort das omifiy (?) das geret hatt gesehen, nachmittag Sancta Maria maior undt Sant Joan de
Laterano, tort die scala santa kniender hinauf gangen unndt in der capellen trinnen sancta sanctorum die
relliquien gesehen.“ SOA Praha, Vs Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis z 22. 4.
1639.
113
Podrobně to popisuje F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 135-136.
50
Příležitostí k oslavám ale měli kavalíři v Římě daleko více. Papež vyjížděl do různých
kostelů s kardinály nejen o Velikonocích, ale i o Nanebevstoupení Krista, na Boží tělo, o
Vánocích a při mnoha jiných příležitostech. Obzvláštní pak bývaly výjimečné akce, za jaké
lze považovat nejen jubilejní léta,114 ale i volby a korunovace nového papeže, jmenování
nových kardinálů nebo různé výroční oslavy katolických řádů. Třeba Jan Jáchym Slavata se v
dubnu 1655 účastnil korunovace papeže Alexandra VII.,115 bratři Šternberkové přihlíželi
jmenování dokonce šesti nových kardinálů v roce 1664116 a Matyáš Ferdinand Berka zase
zmiňuje oslavy sta let schválení jezuitského řádu v září 1639.117 Kromě toho se pravidelně
konal i slavný dvoutýdenní karneval a do toho všeho se tu co chvíli objevil nějaký vyslanec,
takže kavalíři mohli přihlížet i jejich slavnostním vjezdům do města.118
Oddech od studia a cvičení představovaly též pravidelné návštěvy římských
pamětihodností, kterých bylo tolik, že byly v podstatě každodenní záležitostí. Ideálně je to
doložené pro Lva Viléma z Kounic, jenž si kromě všech možných kostelů a kaplí prohlédnul
snad všechny tehdy významné světské stavby. Nevěnoval se jen sídlům papeže, ale i palácům
kardinálů a římských knížecích rodin. Sám, se známými či s umělci prošel Palazzo
Aldobrandini, Palazzo Barberini, Palazzo Farnese či Palazzo Giustiniani, ale i řadu
výstavných vil v nedalekých zahradách, zde především slavnou vilu Borghese. Všude se
obdivoval vnitřnímu vybavení, sbírkám obrazů i soch.119 Ostatní kavalíři – jedno zda v 17. či
v první polovině 18. století – se chovali zcela stejně. Víme to o bratrech Šternberkových,
jednom neznámém Valdštejnovi, Ferdinandu Augustovi z Lobkovic či Heřmanu Jakubovi
Černínovi z Chudenic. A aby se seznámili s úrovní zdejšího stavitelství, najímali si ještě
někteří učitele architektury, kteří s nimi všude chodili a dávali kavalírům užitečné lekce.120
114
Slavily se od roku 1300, a to původně jednou za sto let. V 17. století to už bylo každých 25 let, tj. na konci
roku 1599, 1624, 1649 a 1674. Středobodem oslavy bývalo otevření tzv. svaté brány ve sv. Petru 24. prosince
(večer před narozením Krista) a pro tuto příležitost se vydávaly zvláštní odpustky. Srov. Jaroslav V. POLC,
Svaté roky (1300-1983), Praha 1998; k účasti české šlechty blíže Petr MAŤA, Oslavy jubilejního léta 1600 v
Římě a česká šlechta, JSH 66-67, 1997-1998 [vyd. 1998], s. 111-117; Aleš STEJSKAL, Slavnosti a politika.
"Čechové" v Římě na prahu 17. století, Výběr 37, 2000, č. 2, s. 82-96 a M. MAŘÍKOVÁ, Ad limina
apostolorum, s. 199-200.
115
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů z Chlumu a Košumberka, kart. 25, dopis z 24. 4.
1655.
116
M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 142, zápisy z 14. a 16. 1. 1664. Ke
jmenovaným kardinálům http://www2.fiu.edu/~mirandas/consistories-xvii.htm.
117
Řád byl papežem ústně schválen v roce 1539, ale oficiálně založen až v roce 1540. Srov. SOA Praha, Vs
Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápisy z 27. a 28. 9. 1639 a Ivana ČORNEJOVÁ,
Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Praha 1995, s. 19.
118
Ve své době vzbudil obrovských zájem vjezd švédské královny Kristiny, jenž se musel pro obrovský zájem
dokonce zopakovat. Z českých kavalírů se jej zúčastnil třeba Jan Jáchym Slavata. Srov. SOA Třeboň,
pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů z Chlumu a Košumberka, kart. 25, dopis z 30. 10. 1655.
119
Blíže k tomu F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 138-145.
120
Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 140-145, 154-162; K.
SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 71-77; Tomáš FOLTÝN, Druhá kavalírská cesta a zejména římský pobyt
51
Z Říma podnikali někteří kavalíři během svých dlouhých pobytů několik výletů. Dva
byly relativně krátké a směřovaly buď na východ do skoro 30 km vzdáleného Tivoli, nebo na
jihovýchod do o něco blíže ležícího Frascati. Obě destinace měly něco společného. Předně
ležely na úpatí kopců – v prvním případě pod výběžkem Apeninského pohoří u vodopádů na
řece Aniene a v druhém pod vyhaslým vulkanickým komplexem Colli Albani. Za druhé se v
obou místech nacházela od 16. století budovaná letní sídla papeže, kardinálů a římské
nobility, jež byla obklopena rozsáhlými zahradami, plnými vodních děl a hříček. Největší
pozornosti se těšila Villa Aldobrandini ve Frascati121 a Villa dÉste v Tivoli.122 Nejdelším a v
podstatě standardním výletem pro všechny kavalíry pak byla návštěva Neapole, kam se
jezdilo na dva až tři týdny, aby se pak mladíci vrátili zpět do Říma. Dále na jih totiž směřoval
málokdo, resp. zejména ti, kteří pokračovali do sídla řádu maltézských rytířů na Maltu.
Neapolská jízda se většinou dělávala jen za příhodných klimatických podmínek, jež zavládly
na jaře a na sklonku podzimu, kdy už nebyla země tak rozpálená a cestovalo se příjemně (viz
tabulka 6). Jejím cílem bylo hlavně navštívit zdejšího místokrále, jenž spravoval zemi ve
jménu španělských Habsburků (do jejich vymření v roce 1700), resp. rakouských Habsburků
(ti zde pak vládli do roku 1735), a prohlédnout si toto nejlidnatější italské město, neklidný
Vesuv a antické památky v nedalekém Pozzuoli.123
Pobyt ve Věčném městě kavalírům končil většinou buď na jaře po Velikonocích, nebo
čekali na to, až pominou letní horka, a odjížděli na sever na podzim. Někteří už směřovali
domů, ti, kdo ale měli na počátku své kavalírské cesty, jezdívali přes severní Itálii do Francie.
Cestou se ovšem ještě zastavili v několika místech, z nichž dosáhla – alespoň dočasně –
největší proslulosti rezidence savojských vévodů v Turíně.
Ferdinanda Augusta z Lobkovic (1675-1676), in: Jiří Kubeš (ed.), Šlechtic na cestách v 16. – 18. století,
Pardubice 2007, s. 99-127; S. BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 390-401, o učiteli
architektury na s. 395-396.
121
Srov. detailně popsanou návštěvu Lva Viléma z Kounic, který se s kardinálem Aldobrandinim znal osobně.
Kardinál mu na tento výlet dokonce poskytl vlastní kočár a dovolil mu se ve své vile ubytovat. K tomu F.
HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 140-143. Návštěvu Frascati zmiňují i Matyáš Ferdinand Berka z Dubé (SOA
Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis k 13. 5. 1639: „alldort ain
uberaus schönes wasserkunst unndt pallatz gesehen, welliches haist Bellveder“), bratři Šternberkové (M.
KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 162) a neznámý Valdštejn (K.
SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 183-184).
122
Kounicovu návštěvu dokládá F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 144; Berkovu SOA Praha, Velkostatek
Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, zápis k 5. – 7. 7. 1639 („alldort schene fontana unndt
die grotta unndt den templ Sybillae tyburtinae gesehen“), Valdštejnovu zase K. SALONOVÁ, Kavalírská
cesta, s. 189: „und den garten des Cardinal dÉst gesehen, welche haupt schön ist, allerhandt wasser kunsten
darinen, fuhermlich eine sirendula, welche nach hoher spitzen thuet alß die zu Frescandi...“
123
O tom pro 17. století podrobně E. CHODĚJOVSKÁ, La gita da Roma a Napoli.
52
Turín
Turín se nachází v severozápadní Itálii na historickém území Piemontu na břehu řeky
Pádu a je obklopen výběžkem Alp. Od 13. století patřil k panství savojských vévodů, kteří jej
v roce 1563 učinili namísto savojského Chambéry svým rezidenčním městem. Nejprve zde
vystavěli citadelu, v 17. století pak realizovali ve dvou etapách velkou přestavbu a rozšíření
města v duchu moderních zásad, takže Turín získal nejen důstojnou vévodskou rezidenci
Palazzo Reale („reale“ proto, že se vévodové od křížových výprav honosili titulem
kyperských králů), ale také dvě nová náměstí, několik širokých ulic a další budovy. Město se
tak rozdělilo na dvě nestejné části a výlohou savojské dynastie se stalo především tzv. Nové
město. Velkou zásluhu na tom měli nejen savojští vévodové, ale také jejich manželky, jež po
předčasné smrti svých mužů vládly zemi jako regentky. Jednalo se o ženu vévody Viktora
Amadea I. (1587-1637), francouzskou princeznu Kristýnu Marii (1606-1663), jež působila
jako regentka v letech 1637-1648, a o druhou manželku Karla Emanuela II. (1634-1675)
Marii-Jeanne Savojskou (1644-1724), která byla regentkou v letech 1675-1684. Obě se
posléze přestěhovaly do další významné budovy, tzv. Palazzo Madama, kde žily až do smrti.
Savojští vévodové pěstovali v té době přátelské vazby na Francii, a protože byli s
francouzskými králi spřízněni, nelze se divit, že dvůr v Turíně býval v 17. století považován
za kopii francouzského královského dvora. „Der hoff gefehlt mir gar wohl“, psal v roce 1673
domů Filip Zikmund z Ditrichštejna a pokračoval: „seint sehr vill cavalir, die alle dach
aufwarten, die herzogin hat auch sehr vill hofdames und gehet alles auf franzehis kleit, also
daß es mehr einen franzehisen hoffe als walischen gleich siehet...“124 Paradoxní pak je, že
teprve odklon savojských vévodů od tradičních spojenců Francouzů během válek o španělské
dědictví na stranu císaře jim přinesl zisk skutečné královské koruny, protože na základě
mírového ustanovení z roku 1713 se stali sicilskými, zakrátko pak místo toho sardinskými
králi.125
Velké ambice savojských panovníků, silný francouzský vliv v regionu i přestavba
města, to vše mělo velký vliv na zviditelnění Turína, a tak je logické, že na vývoj dvora i
124
Citace pochází z MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 280-281, dopis mladého
Ditrichštejna bratrovi z 1. 4. 1673. Ve stejném duchu se vyjadřoval v červnu 1676 hofmistr Antona Floriána z
Lichtenštejna: „Turin est une cour qui se peut dire lábbregé de celle de France, et ainsy, encore que
monsieur le prince Antoine ne voye pas Paris, il pourra au moins comprendre en trois mois, quíl sejournera
icy, de quelle facon on y vit, et comme on sy doit comporter.“ O měsíc později dodával: „... on vit icy a la
francoise, on entre quand on veut iusques dans la chambre de Madame Royalle, qui es tousiours remplie de
dames et seigneurs de grande qualité qui font bonne accueil aux cavaliers etrangers“. Srov. G. HEISS, ”Ihro
keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”, s. 169-170.
125
Blíže k tomu Christopher STORRS, War, diplomacy and the rise of Savoy, 1690-1720, Cambridge 1999.
53
města v 17. století reagovaly svou proměnou i kavalírské cesty české a rakouské šlechty. Z
mého vzorku 80 cest lze turínský pobyt přesněji doložit v 25 případech (viz tabulka 8). Z ní
vyplývá, že za Třicetileté války se ještě do savojské metropole moc necestovalo, protože
místo nebylo tak významné a později se vévodové stali spojenci nepřátelské Francie. Na
počátku června 1624 se tu sice mihnul Jiří Adam z Martinic,126 ale ostatní sem zřejmě vůbec
nezajížděli. Týká se to minimálně Oldřicha Františka Libštejnského z Kolovrat v roce 1625,
Georga Seifrieda Breunera ze Stübingu v roce 1631, Lva Viléma z Kounic v roce 1636 či
Matyáše Ferdinanda Berky z Dubé v roce 1639.127
Od konce Třicetileté války se pak situace postupně měnila, ale až do poloviny
sedmdesátých let zůstal Turín většinou pouze tranzitním městem na cestě do nebo z Francie,
takže se tu kavalíři zastavili jen na několik dní, maximálně na týden, jak to dělávala v této
době řada mladých šlechticů třeba ve Florencii. Když se jim poštěstilo, tak navštívili nejen
místní dvůr, ale zúčastnili se i nějaké jeho slavnosti. Mladým Šternberkům zprostředkoval
audienci u vévody jejich známý jezuita otec Malina, který právě pobýval v místní koleji a měl
u dvora známé.128 Filip Zikmund z Ditrichštejna tu v roce 1673 přihlížel oslavám
Velikonoc129 a Ferdinand August z Lobkovic sem zase o dva roky později zajel speciálně jen
kvůli pohřbu vévody Karla Emanuela II., jenž se konal 4. listopadu 1675.130 Všichni si ale
během návštěvy prohlédli nově zařízené Palazzo Reale i nejvýstavnější rezidence za
hradbami, jimiž byly nedaleké Castello del Valentino, zámek, kterému vtiskla jeho
charakteristickou podobu Kristýna Marie Francouzská,131 a o něco vzdálenější Venaria Reale,
lovecký zámek Karla Emanuela II.132 Nevynechali samozřejmě i nejvýznamnější místní
svatostánky, jimž vévodila vedle paláce stojící katedrála San Giovanni Battista, kde se
126
Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 305.
První tři navštívili v tomto regionu jen Miláno, případně ještě přístavní Janov, poslední sem vůbec nezajel.
Srov. SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3, s. 14-16, 18-22; E.-M. CSÁKYLOEBENSTEIN, Studien, s. 426; F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 160-161 a SOA Praha, Vs Křivoklát,
Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90.
128
M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 115-117.
129
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 280-281, dopis mladého Ditrichštejna bratrovi z 1.
4. 1673: „... hab dahie alle ceremoni, die nun zu hoff dieße wochen hat, gesehen, als nemlich die
füßwachsung, ein procession, alwo der herzog selbsten verkleiter als ein bießer mitgehet und sonsten
underschitlige andere ceremonien in der kirchen...“
130
Srov. T. FOLTÝN, Biografie, s. 43-44. Zajímavé je, že na hold zemských stavů novému vévodovi Viktoru
Amadeovi, který se konal již 15. 11., Lobkovic ve městě již nezůstal.
131
Ve šternberském deníku je nejvěští část turínské pasáže věnována právě popisu Valentina – srov. M.
KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 115. Dále srov. T. FOLTÝN,
Biografie, s. 45 a K. SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 139-140.
132
K tomu blíže T. FOLTÝN, Biografie, s. 46. Zámek navštívili vysoce pravděpodobně jak mladí Šternberkové,
tak neznámý Valdštejn, ovšem editorky jejich deníků neztotožnily jméno „Veaeris“, resp. název „Jagerhauß“
s touto stavbou. Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 116; K.
SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 139.
127
54
nacházelo kromě nové hrobky příslušníků savojské dynastie i slavné Turínské plátno, údajná
památka Kristova ukřižování.133
Tabulka 8: Čeští a rakouští kavalíři v Turíně (1620-1750)
Jméno
Doba pobytu
Počet měsíců
21. – 24. 5. 1662
<1
15. – 19. 11. 1663
<1
z Valdštejna, N.
20. – 24. 4. 1665
<1
21. – 22. 10. 1668
<1
28. 3. – 3. 4. 1673
<1
27. 4. – 5. 5. 1673
<1
3. – 9. 11. 1675
<1
bratři Lambergové
15. 11. 1675 – 7. 5. 1676
6
konec května – srpen 1676
3
Libštejnský z Kolovrat, Antonín Jan
říjen 1678 – asi září 1679
asi 11
1. 3. 1680 – 10. 3. 1681
12
říjen 1680 – září 1681
12
19. 7. 1681 – 21. 1. 1682
6
podzim 1682 – leden 1683
asi 4
9. 6. 1682 – 25. 4. 1683,
13
2. 12. 1683 – 4. 3. 1684
bratři Lichtenštejnové
červen 1684 – jaro 1685
asi 9
bratři Gallasové (resp. Jan Václav)
podzim 1688 – léto 1689,
asi 14
podzim 1689 – jaro 1690
133
2. 3. – 6. 10. 1693
7
25. 6. – 3. 7. 1698
<1
27. 9. – 9. 10. 1699
<1
říjen 1715, prosinec 1716
2
Gallas, Filip Josef
19. – 23. 5. 1723
<1
bratři Nosticové
8. – 11. 7. 1726, 22. – 27. 8. 1726
<1
bratři Buquoyové
listopad 1728
<1
červenec 1743 – leden 1744
6
Srov. např. K. SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 139.
55
K dramatické změně v poměru českých a rakouských kavalírů k rezidenci savojských
vévodů došlo na konci sedmdesátých let 17. století, protože regentka Marie-Jeanne Savojská
dotáhla do konce plán svého zesnulého muže a ve městě konečně založila šlechtickou
akademii. Budova se pro ní stavěla již od roku 1669, dokončena byla v roce 1675 a stála na
východním rohu Piazza Castello. Nacházelo se v ní nejen ubytování pro akademisty, ale
hlavně dvě manéže a také samotná vévodská jízdárna a svými rozměry se mělo jednat o
největší evropskou šlechtickou akademii. V září 1677 pak vyšel manifest, v němž se
oznamovalo zahájení provozu od 1. ledna 1678 a podle jiného spisu z roku 1679 se všichni
dozvěděli, že hned na začátku se do akademie zapsalo na 65 šlechticů! To byl přímo raketový
start. Lepší propagaci své rezidence si zesnulý vévoda vskutku nemohl přát a z dlouhodobého
hlediska se ukázalo, že se jednalo o skvělou investici. Na druhou stranu ovšem akademii
nepřál vývoj mezinárodních vztahů, a tak fungovala bez omezení asi jen do roku 1692,
protože pak vévoda zavřel před akademisty svou jízdárnu. A když byla v roce 1697 akademie
znovuotevřena, opět to nebylo na dlouho, protože již v roce 1703 musela být zase uzavřena.
Po ukončení válek o španělské dědictví ji sice Viktor Amadeus obnovil, tehdy už ale české a
rakouské kavalíry ve velké míře nepřitáhla.134
Akademie tedy zažila rozkvět přibližně jen asi na patnáct let (1678-1693), což lze
doložit i na datech shromážděných v tabulce 8. Ze sledovaného vzorku šlechticů do ní jako
první vstoupil Antonín Jan Libštejnský z Kolovrat v říjnu 1678. Když sem přijel, rozhodl se
pro vstup, „weilen ich siehe, das ein cavalier in der ienigen sich viel perfectioniren undt
darbey auch alle exercitien lehrnen kan und den hoff alletag, welcher nach des königs in
Franckreich in Evropa (wie man saget) der schenste sein, frequentiren kan“. V této akademii
prý byli nejen Francouzi a Italové, ale i více jak 26 německých kavalírů „und alle schon
gereiste, weilen sie in der ienigen grosse authoritet und respect haben, auch bey allen balen
oder täncten beywehnen undt so wohl mit den damen conversiren oder reden kennen als
cavaglier des ienigen landts...“135 Chválu si akademie vysloužila i od jiných, třeba v roce
134
Budova už dnes nestojí, na jejím místě najdeme Teatro Regio. Základní informace o akademii shrnují N.
CONRADS, Ritterakademien, s. 238-242, 247-257 a Z. HOJDA – E. CHODĚJOVSKÁ – A. TESAŘÍKOVÁ
a kol. (edd.), Přes Alpy a Pyreneje (v tisku). O uzavření jízdárny v roce 1693 píše na základě výzkumu
thunské korespondence Hynek STŘÍTESKÝ, Jan Maxmilián Thun a turínská Accademia reale, rukopis
seminární práce, FF UK Praha, 2005. Za její poskytnutí autorovi velmi děkuji.
135
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 358, kart. 29, Kolovratův dopis tetě Verdugové z 15. 10.
1678. Dále jí informoval i o praktických záležitostech, „das sich der cavalier, der in die academia gehen
will, alles kauffen mus, als bett, better, tisch, stiel, sarnet, teller undt alle andere nothurfft, dan man in der
ienigen nichts anderst alle iahr umb 900 gulten haben, als das essen mit den cammerdiener und alle
cavalierische andere exercitien und in den eingang 60 gulten geben mus, und alle viertel iahr zu vor
bezahlen, also habe ich Eur Genaden schönstens bitten welen umb einen wexel, so baldt es möglich ist, dan
man keinen warten thuet, sondern alle viertel iahr 200 gulten zu vor bezahlen mus...“
56
1688 ji chválil jeden z mladých Dernathů jako nejlepší na celém světě a srovnával ji s
podobnými pařížskými institucemi. Ti, co prý byli dva roky v pařížských akademiích, nejsou
tak dobří jako ti, co strávili v Turíně jeden jediný rok.136 Jen kvalita stravy a zejména úroveň
místního jazyka se kavalírům moc nelíbila – mluvili o „la mechante langue piemontoise, qui
est fort corrumpue“.137
V akademii ubíhal život podle přesně daných pravidel, jež se od ostatních institucí
tohoto charakteru mnoho nelišila. Čas tu pomáhaly členit údery zvonu, jež určovaly, kdy se
má vstávat, kdy začínají jednotlivá cvičení, kdy je čas ke mši apod. Ještě před snídaní se první
skupina vydala jezdit do manéže, druhá pak šla na výuku zeměpisu, historie či genealogie.
Pak se snídalo a na to se obě skupiny obrátily. V 11:00 (resp. 11:30 v zimě) se konala mše a
po ní se šlo na společný oběd ve velké jídelně. Následovala hodinová pauza a pak začala
odpolední výuka, jež se skládala z několika hodin. Nejprve přišel heraldik, matematik a učitel
opevňování, navazoval kurz šermu či voltiže, pak se tancovalo a nakonec si mohli akademisté
zvolit mezi kurzy cvičení s vlajkou, mušketou či píkou. Po kratičkém volnu přišla v 19:00
večeře, navazovala večerní modlitba či dokonce mše v kapli a v 21:00 oznámil poslední úder
zvonu noční klid.138
Mladíci tedy teoreticky neměli mnoho volného času a mimo akademii se měli dostat
jen v neděli a o svátcích. V praxi to ovšem fungovalo poněkud jinak, protože každý kavalír
měl zájem o jiná cvičení, navíc se řada z nich musela učit jazyky (italštinu a francouzštinu,
španělština se tu nenabízela) a případně i jiné disciplíny (zejména právo), proto nabídku
akademie často do důsledku nevyužívali.139 Pokud navíc nad sebou neměli důsledného a
pozorného hofmistra, mohli si udělat volného času více.140
V Turíně se samozřejmě mladíci nevěnovali pouze cvičením, ale učili se i vystupování
u dvora, protože měli možnost se účastnit či jen přihlížet různým slavnostem. Místní karneval
se sice netěšil nějaké velké oblibě, za to se kavalíři a hofmistři zmiňují o Velikonocích či
třeba o oslavách narozenin regentky Marie-Jeanne Savojské. V roce 1679 se konaly 11.
dubna. Střílelo se z kanónů, proběhla slavnostní přehlídka vojska, zpívaná mše, po obědě pak
136
Dernatha cituje N. CONRADS, Ritterakademien, s. 260.
Slova Philippa Erasma z Lichtenštejna z 9. 9. 1684 cituje G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten
... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”, s. 170. Podobně se ale vyjadřoval i mladý Verdugo, který
tvrdil, že „in den Piemond sehr eun üble sbrag ist“. Srov. SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv.
č. 348, kart. 28, dopis z 8. 11. 1681.
138
Podle statut z roku 1688 to podrobně rozebírá N. CONRADS, Ritterakademien, s. 255.
139
Konkrétní náplň studia mladých Lichtenštejnů, jež se do jisté míry liší od představeného ideálu, představuje
G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”, s. 168.
Z něj je patrné, že kavalíři se dopoledne věnovali ještě italštině, zařadili do programu i právo a výuku hraní
na kytaru.
140
Srov. chování mladých Dernathů, na které upozornil již N. CONRADS, Ritterakademien, s. 262-265.
137
57
vyrazil dvůr v kočárech do zámku Valentino a večer vše uzavřel nákladný ohňostroj a velký
ples.141 Jaro bylo v Turíně vůbec v tomto roce plné oslav, protože 4. května následovalo
slavnostní vystavování Turínského plátna, které se nekonalo každý rok.142 Na druhou stranu
se v dopisech objevuje i kritika místního dvora, který podle některých nebyl k cizím
kavalírům právě vstřícný. Franz Julius Verdugo, jehož je ale nutné považovat za poněkud
podujatého pozorovatele, domů v roce 1681 psal, že „allein beÿ hoff ist sonst wenig zu thuen,
weillen die hisige leidt unß wenig achten“.143 Jak asi koho, protože kavalíři z významnějších
rodin nezájmem rozhodně netrpěli.144
Zhruba deset patnáct let tedy trval obrovský boom zájmu české a rakouské šlechty o
turínskou akademii. Kdo jel v osmdesátých letech 17. století na kavalírskou cestu, ten se zde
vysoce pravděpodobně zastavil a strávil tu několik měsíců až více jak rok času, aby důkladně
ovládnul všechna základní šlechtická cvičení, zejména pak jízdu. Těžili právě z toho, že v
místní jízdárně byli k dispozici koně z vévodských stájí. V momentě, kdy je na počátku
devadesátých let Viktor Amadeus odmítl dále půjčovat, protože je potřeboval pro sebe a své
vojsko v průběhu falcké války (stál zpočátku na straně císaře), začala sláva akademie uvadat.
Svědkem tohoto procesu se stal Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu v roce 1693. Přijel sem
na počátku března, jeho hofmistr obratem chválil místní učitele i akademii jako celek, ovšem
zjistili, že jízdárna je uzavřená. Přesto se hrabě pustil do výuky ostatních cvičení, zašel ke
dvoru s mimořádným císařským vyslancem hrabětem Karlem Arnoštem z Valdštejna, setkal
se s vysokými důstojníky císařské armády a čekal jako ostatní, že se situace zlepší. To se
ovšem nestalo, protože v roce 1693 se situace na bojišti vyvíjela ve prospěch Francie, a pro
mladého kavalíra to postupně začalo představovat zásadní problém. Nepomohli ani různí
141
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 82, dopis hofmistra Jana Ignáce Sokolíka
Maxmiliáně Apolonii Verdugové z 15. 4. 1679: „... fru seindt gegen 40. stuk gelest undt darnach die überaus
exercirte soldatesca 3.mahl salve gegeben, hernacher ist die Madame royale mit gantzer hoffstadt in die
kirchen zu Sanct Joannes komen, [...] der damen undt cavalieren ihre kostbahre kleider kan ich nicht
genucksam beschreiben. Nachmittag ist die ausfart zu Sanct Valencin wohl zusehen gewesen, alwo under
anderen schönen carozen, schönen pferden, sein 3. carozen gewesen, eine iede mit 8. pferden bespant undt
zwar die vornembste, in welcher die Madame royale sassete mit der Madame princese undt andern
frauentzimer, ware eine königliche carozen, derer alle 8. pferde von goldtstuck deken mit wenig schwartzen
ziraden gehatt haben. In der nacht umb halbweg neune ist ein haubt schönes feÿerwerk gewesen, welches in
einer figur eines schönen palatio ist representirt worden, über des selben porten, ist diese überschrieft zu
lesen gewesen: Pace orbi reliquo tandem parta, / Allobroicu Janum jam dudum clusum / In Mariae Joanna
Baptista / Subaudiae Ducissae, Cypri Reginae / festo natalitio / Victor Amedeus II. / Subaudiae Dux, Cypri
Rex / Parentis optimae Sollicitudini / gratulatur.“
142
Hofmistr Antonína Jana Libštejnského z Kolovrat Jana Ignác Sokolík to komentoval, že Turínské plátno „sie
mit gröster andacht undt pomp verehret haben, unter welchen auch dis schön zu observiren wars, nemblich
die alte undt die neue residenz, die mit 118 weisen fakeln gezirt ist gewesen, wie auch des cavalier de Savoia
sein palatz mit 28. undt andere häuser mit viel tausendt lichtern; sein also die gantze wochen schir lauter
feÿertäg gewesen, dan hier wirdt auch gefeÿert das fest des kreutz empfindung...“ Tamtéž, dopis z 6. 5. 1679.
143
Srov. SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis z 6. 12. 1681.
144
G. HEISS, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”, s. 169.
58
vlivní přímluvci, kteří prosili vévodu o otevření jízdárny, vše bylo marné. Mladík se začal
nudit a od léta netrpělivě čekal na povolení k odjezdu, protože jízdárna ne a ne otevřít.
Nakonec odjel až na počátku října, kdy už na Turín doléhal válečný stín, protože zrovna tehdy
spojenci utrpěli porážku u pevnosti Pinerolo.145
Po válce se už původní zájem o turínskou akademii v takovém rozsahu nikdy
neobnovil. Kavalíři, kteří přijeli do rezidence savojských vévodů na samém konci 17. století,
do ní už většinou nevstupovali a ve městě se zdrželi jen krátce. Roční pobyty už zřejmě byly
minulostí. Hezky je to vidět na plánování cesty mladých Vratislavů z Mitrovic. Jejich otec
původně na podzim 1697, když si ještě myslel, že bude cesta do Francie kvůli válce uzavřena,
plánoval, aby se z Říma vydali přes Florencii a Miláno do Turína, kde měli být na Hromnice
roku 1698. Cíl specifikoval jasně: „in die accademie eintretten und wenigstens 4 oder 5
monath alldorten zu bringen mögen, darinnen sich in allen exercitien und sonderlich studio
hystorico üben, auch ein privatum repetitorem oder geistlichen, der dem Maxl philosophium
tradiren und mit dem Frantz Carl die institutiones repetiren möchte, auffnehmen.“ Situace se
ale vyvinula jinak – došlo k uzavření míru, cesta do Francie se otevřela, a tak byly původní
plány změněny. Vratislavové sice do Turína zamířili, ovšem strávili tu jen asi týden na
přelomu června a července 1698 a směřovali dále do Francie. Do šlechtické akademie
nakonec také vstoupili, ale stalo se tak až v Paříži.146
V první polovině 18. století se pak Turín zařadil zpět do kategorie druhořadých cílů
kavalírských cest, kam patřil v době po Třicetileté válce, protože akademie obecně přestávaly
postupně kavalíry lákat a pokroková univerzita, jež by se specializovala na různé moderní
právní obory, tu také nebyla. Dlouhý pobyt Ludvíka Josefa z Kounic ve městě v druhé půli
roku 1743 je jen individuální výjimkou. Mladý hrabě sem přijel jen proto, že do Francie kvůli
válce nemohl a navíc zde byl císařským vyslancem jeho starší bratr Václav Antonín, takže se
zde mohl rychle dostat do elitní frankofonní společnosti a ještě ušetřit.147 Turínský pobyt sice
mohl návštěvu Francie do jisté míry suplovat, nahradit ji ovšem většinou nedokázal.
145
Srov. H. STŘÍTESKÝ, Jan Maxmilián Thun a SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů
(Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/2, kart. 101, dopisy z března až října 1693. K válečným událostem blíže
Vít VLNAS, Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka, Praha – Litomyšl 2001, s. 103-109.
146
Nedatovaný a nedopsaný koncept plánu cesty se nachází stejně jako účty z cesty v Zámek Dírná, Rodinný
archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71.
147
Srov. dopisy v MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2157, kart. 256 a zejména pak inv. č. 2282, kart. 263.
59
II. 2. Francie
Pro české a rakouské mladé šlechtice byla Francie, stejně jako pro ostatní „německé“
(rozuměj z prostoru Svaté říše římské národa německého) urozené, druhým nejvýznamnějším
cílem kavalírských cest.148 Směřovaly tam přibližně dvě třetiny z nich – v mé sondě jde
nejméně o asi 50 cest (tj. 65 %). Jedná se ale opravdu o minimální počet, protože o přesném
průběhu přibližně deseti výprav toho moc nevíme, takže předpokládám, že i tito kavalíři se
většinou do Francie dostali. Důležitost království panovníků z rodu Bourbonů jako cílové
země kavalírských cest podtrhuje také analýza vzorku putování těch urozených, kteří se sem
nedostali (16 případů). Skoro všichni totiž do Francie původně chtěli jet, ale z různých
důvodů se jim to nepoštěstilo. Pravidelně se to stávalo v době, kdy Ludvíkové válčili s císaři,
tj. do Francie se mladí šlechtici ze střední Evropy nemohli podívat v některých letech
Třicetileté války (zejména v druhé polovině třicátých let a na počátku let čtyřicátých – Lev
Vilém z Kounic, Adam Matyáš z Trauttmansdorffu, Matyáš Ferdinand Berka z Dubé), v
některých letech války nizozemské (1672-1678; Anton Florián z Lichtenštejna), za války o
falcké dědictví (1688-1697; Jan Václav Gallas, Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu), za válek
o španělské dědictví (1701-1714; Franz Dominik z Lichtenštejna, Johann Franz z Götzenu,
Jan Ludvík ze Žerotína) a konečně za válek o rakouské dědictví (1740-1748; Prokop Vojtěch
Černín, Ludvík Vilém z Kounic).149
V těchto válečných časech bylo navýsost nebezpečné se pohybovat po nepřátelském
území. Svědčí o tom třeba to, co se stalo na počátku války o falcké dědictví Johannu Georgu
Adamovi z Hohenecku. Když projel Porýní a obojí Nizozemí, dorazil na začátku září 1688 do
Paříže. Po přibližně třech týdnech byl ale na rozkaz krále spolu s dalšími cizinci zatčen a
uvězněn v Bastile. Nejednalo se sice o žádný těžký žalář – mohl se procházet po zahradě na
nádvoří, účastnit se mše a psát domů dopisy – , ale přesto v něm strávil další více jak tři
měsíce. Když byl pak v půlce ledna 1689 propuštěn, musel do čtyř týdnů opustit zemi. Tento
zážitek jej zcela odradil od dalšího cestování, a proto zamířil přímo domů.150
Po odečtení zmíněných mužů zbyde několik málo jmen těch, kteří se do Francie mohli
vydat, a záměrně tak neučinili. Jedná se především o dva významné Lobkovice – Václav
Eusebius měl celkově velmi krátkou kavalírskou cestu, jež byla navíc v Itálii přerušena smrtí
otce, a v dalším putování mu zabránila válka. Jeho syn Ferdinand August se zřejmě do
148
A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 76-80.
Srov. soupis kavalírských cest v příloze 1.
150
W. DAVOGG, Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck, s. 18-21.
149
60
Francie nepodíval úmyslně. I v jeho případě byla cesta přerušena během pobytu v Itálii,
tentokráte ale ne smrtí otce, nýbrž kvůli jeho nevyhovujícímu chování a také kvůli pádu otce
do císařovy nemilosti a nuceným odchodem od dvora. Protože bylo Lobkovicovo odstranění
motivováno také politicky – císaři nevyhovovala jeho zahraničně politická orientace na
Francii –, jeho syn Francii během své druhé kavalírské cesty raději vůbec nenavštívil.151 Do
země galského kohouta se asi nepodíval také Jan Jáchym Slavata, spekuluje se o tom, že
Slavatové v rámci kavalírských cest cíleně navštěvovali pouze Itálii. Francii se pak vyhnuli na
samém sklonku analyzovaného období také bratři Jan Karel a František de Paula z
Ditrichštejna, v jejich případě je ale důvod neznámý.152
Při bližším pohledu se pojednávaná perioda rozpadá na tři dílčí období, kdy se Francie
těšila různému zájmu šlechty z habsburské monarchie. Doba Třicetileté války je do značné
míry časem přechodu, a to jak pro českou a rakouskou šlechtu, tak pro kavalírské putování.
Jak se totiž měnila konfesní a mocenská situace ve středu Evropy, tak se proměňovala sama
zdejší šlechta. Některé rody odešly do exilu, jiné – skoro z celé Evropy – přišly a
Habsburkové jim umožnili se usadit. Zároveň sílil vliv francouzských vzdělávacích novinek,
zejména se začaly těšit zájmu šlechtické akademie, jejichž kolébkou byla právě Francie konce
16. století. Středoevropské elity na tento vývoj reagovaly, a proto postupně mizel starší typ
kavalírských cest, v nichž ještě hrála významnou roli akademická peregrinace, tj. šlechtici
putovali od univerzity k univerzitě a kratší či delší dobu tam pobývali.153
Zástupcem tohoto staršího typu kavalírských cest ve sledovaném vzorku (viz tabulka
9) je třeba Ota z Nostic, později slavný konvertita a zastánce habsburského kurzu vlády ve
Slezsku. Pobýval ve Francii – ještě jako nekatolík – v roce 1628. Přijel sem po ročním pobytu
na univerzitě ve Štrasburku a prvním velkým francouzským městem, jež navštívil, byl Lyon.
Dále ho cesta vedla na sever do Orléans, kde se imatrikuloval na univerzitě a setrval tu od
března do května 1628.154 Pak se přesunul do Paříže, aby tam strávil léto. Na podzim zřejmě
zajel do údolí řeky Loiry, protože na počátku října je doložen na šlechtické akademii v
Angers.155 Jak dlouho zde setrval, sice nevíme, ovšem vzhledem k tomu, že do akademie
151
K Václavu Eusebiovi Pavel MAREK, Dětství a dospívání Václava Eusebia z Lobkovic ve světle španělské
korespondence jeho rodičů, in: Celostátní studentská vědecká konference Historie ´99. Olomouc 1. – 2.
prosinec 1999, Olomouc 2000, s. 85-86. K jeho synovi T. FOLTÝN, Biografie, s. 23 (Francie byla v první
instrukci plánována), 34.
152
I. CERMAN, Zrození, s. 182.
153
Na tento stěžejní rys kavalírských cest předbělohorského období naposledy upozornil M. HOLÝ, Zrození, s.
347-383, 402.
154
M. L. ČERNÁ, Studenti, s. 558.
155
Willem FRIJHOFF, Étudiants étrangers à l'Académie d'équitation d'Angers au XVIIe siècle, in: LIAS 4,
1977, s. 13-84, zde s. 38.
61
vstoupil, předpokládám, že zde také minimálně pár měsíců (možná přes zimu) zůstal. Typické
v tomto ohledu je, že je jedním z posledních významných šlechticů z habsburské monarchie,
kteří se zapsali na kdysi velmi oblíbené univerzitě v Orléans, a že zájem o tuto vysokou školu
postupně klesal, až na konci šedesátých let zcela zanikl.156
Tabulka 9: Kavalíři z českých a rakouských zemí ve Francii (1620-1648)
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
léto 1623
asi 3
Libštejnský z Kolovrat, Oldřich František
polovina srpna – září 1627
2
z Nostic, Ota
celý rok 1628
12
z Lichtenštejna, Karl Eusebius a Hartmann
prosinec 1630 – květen 1631
6
září 1632 – duben 1633
8
druhá půle 1643 (?)
říjen 1646 – září 1647,
asi 6
13
únor 1648
říjen 1648 – únor 1649
5
To bratranci Karel Eusebius a Hartmann z Lichtenštejna jsou už – a to ve stejné době
– zástupci nového typu kavalírských cest. Během svého putování totiž nenavštěvovali
univerzity, ale před pobytem ve Francii strávili více jak rok v Bruselu u dvora místodržitelky
Isabely Kláry (březen 1629 – duben 1630) a věnovali se tu kromě studia jazyků a základů
práva zejména šlechtickým cvičením. Do Francie se podívali celkem dvakrát. Nejprve jen na
otočku na čtyři dny na jaře 1630. Pak chtěli jet do Itálie, ale kvůli moru nebyly jejich plány
realizovány, a tak se znovu vrátili z Říše do Francie, a to opět jen do Paříže. Zůstali tam od
poloviny prosince 1630 do května 1631 a většinu doby se zase věnovali cvičením. Navíc jim
otcové nařídili, aby tu nakoupili oblečení, najali kvalitního podkoního a učitele šermu, jež pak
měli přivést domů do střední Evropy. Žádnou francouzskou univerzitu ovšem nenavštívili a
ani do regionů se nepodívali.157
Zdá se, že tento nový typ kavalírských cest – s důrazem na systematickou výuku
šlechtických cvičení a pobyt v Paříži – se ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století postupně
156
157
M. L. ČERNÁ, Studenti, s. 557-562. Z významnějších lidí tu pobýval Jan Michna z Vacínova (1631), Jan
Jindřich z Bubna a z Litic (1633), Václav a Michal Osvald z Thunu (1639) či Adam Maxmilián z Bubna a z
Litic (1669).
Herbert HAUPT, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684. Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit,
München – Berlin – London – New York 2007, s. 29-40.
62
prosadil. Ještě Georg Seifried Breuner se zdržel v Paříži jen pár dní a raději zajel do Orléans,
kde zůstal od října 1632 do poloviny dubna 1633.158 To Humprecht Jan Černín z Chudenic a
Johann Sigmund z Hardeggu se už v druhé polovině čtyřicátých let chovali jinak. Hardegg
přijel do Francie od jihu a přes Lyon spěchal do Paříže, kde se zdržel tři měsíce a odjel pak do
jižního Nizozemí.159 Černín si naopak svůj pařížský pobyt značně protáhl. I on přijel z jihu
přes Lyon a v Paříži zůstal od října 1646 celý následující rok. Posléze sice odjel také do
jižního Nizozemí, ale v únoru 1648 se ještě nakrátko do francouzské metropole podíval.160 S
těmito muži tedy nastávala nová doba – jedním z hlavních cílů dalších kavalírských cest bude
napříště Paříž, srdce sílící Francie mladičkého Ludvíka XIV. a schopného kardinála Mazarina.
Jak zmiňoval v únoru 1648 v jednom dopisu Humprechtu Janu Černínovi jeho přítel Rudolf
Rašín z Rýzmburka, „es tragt sich alles französisch“.161 V této době se pro řadu šlechticů
stává prvním cizím jazykem francouzština a pro pozdější dobu se už hovoří dokonce o
pofrancouzštění středoevropské šlechty, jež komunikuje i v rodině hlavně francouzsky.162
Pro období padesátých až osmdesátých let, resp. i pro samý konec devadesátých let je
zcela charakteristické, že pobyty českých a rakouských kavalírů ve Francii mívaly okolo
jednoho roku délky, přičemž někteří – třeba čtyři příslušníci rodu Ditrichštejnů – tu setrvali
dokonce rok a půl (viz tabulka 10). Hlavním důvodem jejich předlouhého setrvání byl
jednoznačně časově náročný pobyt v jedné ze šlechtických akademií, kde měli perfektně
zvládnout základní šlechtická cvičení, tj. především jízdu na koni, tanec a šerm, které dělaly
šlechtice šlechticem. Podle řady urozených druhé poloviny 17. století nebylo lepšího místa,
kde se mladí mohli naučit požadované způsoby chování. Karel Eusebius z Lichtenštejna
svému synovi sděloval, že právě v Paříži „nicht allein ein vornehmes Studium, sondern auch
optimi mores und Sitten zu erlernen, wie ein Cavalier sein und sich alle Zeit verhalten solle,
in Höflichkeit und allem, und anjetzo in allem die beste Schul in Frankreich ist einen jungen
Cavalier zu fassonniren“.163 Také Ferdinand Bonaventura z Harrachu ve stejné době nařizoval
158
V lednu 1633 se ještě zajel podívat do univerzitního města Bourges. Srov. E.-M. CSÁKY-LOEBENSTEIN,
Studien, s. 427-428.
159
G. HEISS, Integration, s. 106-107.
160
Zdeněk KALISTA, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zrození barokního kavalíra, Praha 1932, s.
187-197.
161
Tamtéž, s. 197.
162
Srov. Ivo CERMAN, La noblesse de Bohême dans lÉurope française. L´énigme du français nobiliaire, in:
Olivier Chaline – Jarosław Dumanowski et Michel Figeac (dir.), Le rayonnement français en Europe centrale
du XVIIe siècle à nos jours, Pessac 2009, zejm. s. 368-375.
163
Jacob von FALKE, Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein, II, Wien 1877, s. 406. V podobném
duchu se vyjadřovali i další Lichtenštejnové – srov. G. HEISS, Bildungsreisen, s. 261-262, v mírně
recyklované podobě také TÝŽ, Bildungs- und Reiseziele, s. 227-228.
63
svému synovi Karlovi, aby se v Paříži věnoval přednostně a „mit grösten fleiß“ všem
šlechtickým cvičením. Nejenže měl svým aktivním přístupem ušetřit další výdaje, ale otec mu
navíc mluvil do duše; syn se měl ve všem zlepšit také proto, aby se za něj po návratu před
ostatními nemusel stydět, že se nic nenaučil.164
Šlechtické akademie, jež požadovaná cvičení zajišťovaly, zažívaly největší rozkvět
právě v letech 1640 až 1690. Řada z nich se nacházela přímo v Paříži, ale zájmu se mezi
šlechtici ze střední Evropy těšily i akademie v regionech, především ty v jihofrancouzském
Lyonu165 a na západě země v Angers (osmdesátá a konec devadesátých let).166 V Paříži měli
kavalíři široký výběr akademií a jezdeckých manéží, jen v období jejich největšího rozkvětu v
šedesátých a sedmdesátých letech 17. věku jich tu prý existovalo až deset.167 Přibližně do
roku 1680 se o nich mnoho neví, pramenů začíná přibývat teprve potom, co zesílil dohled
státu nad těmito institucemi. Všechny totiž musely mít povolení ke zřízení, které vydával
jménem krále nejvyšší štolmistr (Grand-Ecuyer), jehož pravomoce byly postupně rozšiřovány. Podle jeho informací existovaly v osmdesátých letech v Paříži už jen čtyři akademie, a
to Mesmontova (od 1688 řízená panem de Rochefort a později i jeho společníkem panem
dÁuricourt) naproti semináři Saint-Sulpice v ulici des Canettes, dále Bernardiho akademie v
ulici Neuve-Saint-Lambert, třetí byla akademie pana de Longpré v ulici de l´Égout a poslední
náležela panu de Vendeuil a ležela v ulici de Seine. Protože musel Grand-Ecuyer neustále
řešit jejich vzájemné spory, rozhodl se nakonec na počátku devadesátých let jejich počet snížit
na dvě, a to tak, že nakázal stávajícím akademiím, aby se spojily.168
Základním problémem mladých českých a rakouských šlechticů po příjezdu do Paříže
tedy v této době bylo vybrat si tu „správnou“ akademii, respektive zvolit si, zda do akademie
164
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, pátý bod instrukce z 5. 9. 1681.
Delší dobu tu strávil Ignác Karel ze Šternberka (3. 6. – 22. 9. 1664), Jan Ignác Putz z Adlersthurnu (29. 10.
1668 – 24. 10. 1669, přerušeno jen v dubnu na výlet do Avignonu a Marseille), či bratři Herbersteinové (17.
3. – 4. 11. 1681). Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, s. 42 a Deník Ignáce Karla ze Šternberka, s. 18-21; SOA
Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3, s. 181; E. ZEIGERMANN, Das Tagebuch.
166
Bohužel se ale dochovaly seznamy studentů pouze z let 1601-1635, 1671-1676 a pak až od roku 1755 (N.
CONRADS, Ritterakademien, s. 70-71; W. FRIJHOFF, Étudiants), takže na oblibu akademie usuzujeme z
jiných zdrojů – zejména z osobní korespondence. Srov. kapitola III. 7. a III. 8.
167
Šlo o akademie či minimálně jezdecké manéže pánů, kteří se jmenovali Mesmont, Longpré, Bernardi, Del
Campo, Roquefort, de Poix, du Plessis, Coulon, de la Vallée a de Villiers.
168
Základní informace o francouzských akademiích uvádí pro 17. století M. MOTLEY, Becoming a French
Aristocrat, s. 127-129; pro 18. století pak Guy CHAUSSINAND-NOGARET, La noblesse au XVIIIe siècle.
De la Féodalité aux Lumières, Bruxelles 2000, zejm. s. 100-102. Specializovanou monografií je Corinne
DOUCET, Les académies d'art équestre dans la France d'Ancien Régime, Edilivre 2007 (na s. 176-177 uvádí
jména učitelů na akademiích v Angers a v Paříži), z níž vycházel i starší text TÁŽ, Les académies équestres
et l’éducation de la noblesse (XVIe – XVIIIe siècle), in: Revue historique, n° 628, oct. 2003, p. 817-836. K
pařížským akademiím je však dosud zásadní prací Maurice DUMOLIN, Les Académies Parisiennes
d´Équitation, in: Bulletin de la Société Archéologique, Historique & Artistique le Vieux Papier pour l´étude
de la vie et des mœurs dáutrefois 26, 1925, s. 417-428, 485-494.
165
64
přímo vstoupí, nebo zda budou bydlet externě a do akademie budou jen docházet na cvičení.
Přesně tak to formuloval Ferdinand Bonaventura z Harrachu v roce 1681 a konečné
rozhodnutí ponechal na hofmistrovi: „Ob er die exercitien zu lehrnen, in einer academia
wohnen undt bleiben solle, stelle ich den hoffmeister anheim, alß welcher an dem orth sich
erkündigen unndt sehen kan, wann meinen sohn nuzlicher ist unndt besser anstehet, da er in
einer kost, pension, oder chambre garnie bliebe, wirdt der hoffmeister auch sehen, ob besser
seye, das er auf der koniglichen reitschuel bey dem Mr. de Plessis reüte, welches durch dem
Marechal de Belfond bey dem Mr. le Grand woll zuerhalten sein wirdt...“169
Tabulka 10: Kavalíři z českých a rakouských zemí ve Francii (1650-1688, 1697-1700)
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
konec dubna 1650 – září 1651
17
15
z Trauttmansdorffu, Maxmilián
únor 1655 – léto 1656
bratři Gallasové
duben 1658 – únor 1659
jaro – červenec 1659
z Lichtenštejna, Maxmilián Jakub Mořic
1660-1661 (?)
?
červen 1661 – březen 1662,
10
asi 18
11
asi 5
přelom dubna a května 1662
červenec – listopad 1663
5
z Valdštejna, N.
konec ledna – duben 1665
3
z Kounic, Arnošt František
červenec – srpen 1665,
8
leden – červen 1666
listopad 1670 – listopad 1671,
19
konec září 1672 – březen 1673
srpen 1673 – duben 1674
9
bratři Lambergové
prosinec 1676 – září 1677
10
listopad 1679 – asi 1680
?
březen 1681 – duben 1682
14
z Harrachu, Karel
říjen 1681 – říjen 1682
13
z Ditrichštejna, Leopold Ignác
říjen 1681 – březen 1683
18
říjen – listopad 1681, léto 1682
z Lichtenštejna, Filip Erasmus a Hartmann
červenec 1682 – říjen 1683
169
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681.
65
asi 6
16
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
konec 1682 – květen 1683
6
červen – asi listopad 1683
6
23. 3. – asi 6. 4. 1684
<1
konec října 1686 – srpen 1687
10
z Hohenecku, Johann Georg Adam
září 1688 – leden 1689
5
prosinec 1697 – listopad 1698
12
leden – září 1698,
11
prosinec 1698 – leden 1699
červen – srpen 1699
2
červenec 1698 – prosinec 1699
17
ze Schwarzenbergu, Adam František
září 1698 – duben 1700,
23
červen – září 1700
z Lobkovic, Filip Hyacint a Josef Antonín
asi 1699 – jaro 1700
?
Germain Brice, který v roce 1684 poprvé vydal později velmi slavnou práci Nouvelle
description de Paris, uváděl, že v Paříži je šest akademií, které neustále přitahují zejména
francouzskou a německou šlechtu. Každý rok prý v nich pobývá tucet cizích knížat a na tři
stovky hrabat a baronů. Podle něj je „la réputation de la France attirait pour apprendre notre
langue avec un soin extrême et pour faire des exercises que lón nénseigne point chez eux
dans la même perfection.“170 Ačkoliv se tedy podle Brice akademie těšily ještě v osmdesátých
letech velkému zájmu, na základě mého výzkumu se spíše zdá, že vstoupit do akademie přímo
jako penzionář nebylo mezi českou a rakouskou šlechtou zas až tak frekventované chování.
Do akademie vstoupil třeba Filip Zikmund z Ditrichštejna se svým hofmistrem Zurmöllenem, když přijeli na konci října 1670 do Paříže. V prvních dnech se „hin und wieder
auff denen academien ein wenig umbgeschawet, die regulirste befinden wir ahnnoch bey
Mons. de Beaufort...“171 Uvažovali ještě o zařízení, které vedl Jacques Bernardi, když ale zjistili, že jej navštěvují především mladí šlechtici okolo 15 let věku a že je jich tam na sedm170
171
Brice cituje M. DUMOLIN, Les Académies, s. 425 a konstatuje, že zcela stejná slova se objevila i v
reprintech jeho práce z let 1685, 1687 a 1694 a že teprve v pátém vydání z roku 1698 byla tato pasáž
změněna v tom smyslu, že v Paříži „bývalo“ až sedm akademií, ale že v těchto časech, kdy se vše mění,
fungují jen dvě. Teprve toto vydání tedy reflektuje redukci akademií z roku 1691.
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 597, dopis hofmistra Zurmöllena knížeti
Ferdinandovi z Ditrichštejna, 31. 10. 1670. V práci M. DUMOLIN, Les Académies se o takové akademii nic
nepíše.
66
desát,172 rozhodli se pro akademii pana Beauforta. Z ostatních kavalírů, kteří do Paříže v druhé půli 17. věku dorazili, však známe už jen jedny, kteří prokazatelně vstoupili do akademie.
Byli to v létě roku 1698 bratři Vratislavové z Mitrovic a vybrali si Mesmontovu akademii,
kterou tehdy vedl pan de Rochefort.173 U dalších pro to nemáme žádné přímé důkazy.
Většina šlechticů totiž řešila tento problém druhým způsobem, tedy ubytováním a
stravováním v soukromí a pouze docházením do akademie na konkrétní cvičení (především do
jízdárny) a najímáním soukromých učitelů na ostatní aktivity. Tak se choval například Karel z
Harrachu. Když dorazil v listopadu 1681 do francouzské metropole, radil mu císařský vyslanec
hrabě Mansfeld, aby vstoupil do akademie pana Grandpreta.174 Ostatní známí mu to ale nedoporučovali, protože „kheine frembde cavalieren wegen der übelen accommodation sich darinnen befinden, auch sonsten wegen erspahrung einer carrotzen zu thuen ist undt wann zwey
zusamben stehen nicht sehr viel außtragen khan“. Harrach se svým přítelem hrabětem Tillym a
hofmistrem se tedy zařídili jinak, našli si ubytování v soukromí ve čtvrti St. Germain a docházeli do akademie pana Grandpreta jen kvůli kvalitní jízdárně. Ostatní cvičení si zařídili také
soukromě, protože mistři v akademii prý byli velmi špatní: „also waß vor 7 oder 8 jahren ein
exercitienhauß geweßen, ietzt ein zuchthauß worden undt ausser die muthwillige cadeten gahr
wenig andere darinnen zufinden seindt“.175 Zcela stejný kritický názor na pařížské akademie
172
Srovnání obou akademií se nachází v hofmistrově dopisu z 5. 12. 1670 (tamtéž, fol. 593): „Eß ist nit ohne daß
des herrn Bernardi academie sehr berumbt, auch daß die cavalier daselbsten so wol zu den exercitien alß
tugenden ahngehalten werden, dahero wir auch solche vor anderen erkießet hetten, wan unß nit die überauß
große menge der scholaren, deren uber 70, abgeschrecket hette, wardurch dan geschicht, daß einer auff den
anderen in reiten warten mus unnd also der gantze morgen ohne weiteren nutzen verbeystreichet, ehe sie
schir absonderlich die iungsten academisten zum reiten kommen. Daß quantum ... kommet schir zu einen
auß, allein daß wegen des dieners bey h. Beaufort 200 fl. bey h. Bernardi 150 fl. teutsch geldts genhommen
werden, welches dahero geschehen, weilen der diener sonsten mit denen laquayen unnd stalknechten hette
eßen müßen unnd er ahnietzo mit 4 anderen dergleichen dienern eine taffel a parte hatt, so aber von viertel
zu viertel iahren ... geendert werden.“ Nutno dodat, že Bernardiho akademie byla poměrně slavná a
existovala ještě na počátku devadesátých let – viz M. DUMOLIN, Les Académies, s. 428, 489-490.
173
Srov. měsíční účty, soupis poplatků za vstup do akademie, dopis hofmistra Tepperna z Paříže z 23. 8. 1698 a
leták Memoire pour un gentilhomme qui entre Pensionnaire dans lÁcademie du Roy, tenuë par Messieurs de
Rochefort, de Vendeüil et Davricourt prés S. Sulpice. Vše v Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z
Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71.
174
M. DUMOLIN, Les Académies takovou akademii nezná.
175
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, hofmistr Bílek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 10. a 17. 11.
1681. O volbě jízdárny psal Bílek v prvním z dopisů: „Waß die königliche raithschul anbelangt, wirdt
damahlen kheine à parte wie zu Wien gehalten, sondern hatt der Mon. de Plessis etliche königliche pferdt
neben deren seinigen in seine academia abzurichten, welche khein frembder, weilen er selbsten gahr selten
sich darauf sehen lasst, undt die scolaren nuhr durch einen prenvoht abrichten thuet, frequentiren, wirdt also
daß vorträglichste seyn, darzue deß herrn Grandpret raithschul, so in besten pferden deß herrn graffen undt
andern cavaliren mainung nach bestehet, zu erwählen“.
67
měl v roce 1698 také Maxmilián Oldřich z Kounic, jenž psal domů, že na podzim začne kurz
jízdy. Myslí si ale, že „eß bey Lonpré sein wird, wan sich die academien nicht endern...“176
Podobně jako Harrach do akademie přímo nevstoupili ani bratři Ditrichštejnové
(1650-1651),177 bratři Gallasové (1658-1659),178 Arnošt František z Kounic (1666),179 bratři
Lambergové (1676-1677),180 bratři Herbersteinové (1681-1682)181 či Leopold Antonín Libštejnský z Kolovrat (1683), jehož hofmistr domů změnu původního plánu vstoupit do akademie zdůvodňoval promyšlenou argumentací. Má prý k tomu čtyři důvody. Předně je to dražší
než bydlet v soukromí a na cvičení docházet, dále prý jeho kavalír více získá, když si bude
moci učitele sám zvolit, než když se bude muset spokojit s těmi v akademii, kteří nemusejí
být vždy kvalitní. Zatřetí nedoporučuje akademii kvůli – a to byla tehdy poměrně častá výtka
ze strany českých a rakouských šlechticů – špatnému jídlu, kterého navíc podávali velmi
málo. Z toho důvodu se prý většina kavalírů stejně stravuje ještě mimo akademii a pobyt se
tak prodražuje. Posledním důvodem pak pro něj bylo nevhodné chování řady akademistů,
kteří prý se chovají jako děti a vznikají z toho zbytečné problémy.182
Jinak probíhaly pařížské pobyty zmíněných hrabat Ditrichštejna, Harracha či později
bratří Vratislavů – ať už do akademie vstoupili či do ní jen docházeli – podobně. Všichni obratem domů sdělovali, jak probíhá jejich den. Ditrichštejn jezdil dopoledne na koni a běhal ke
kroužku (raději tam chodil hned ráno, později byla jízdárna plná studentů), odpoledne šermoval, cvičil se ve voltiži, zacházení s píkou i tanci a navíc se vyučovala matematika. Jedinou
volnou chvíli v akademii tak měl Filip Zikmund dopoledne, kdy mu zbývaly dvě hodiny na
176
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 11, Maxmilián Oldřich otci, 27. 6. 1698. Kounic tak
dokládá, že Longpré sice musel v roce 1691 spojit svou akademii s jinými, ale nadále zde provozoval
minimálně jízdárnu.
177
Ferdinand a Maxmilián z Ditrichštejna si najali vlastní příbytek a na cvičení pouze docházeli. Srov. účty z
května až října 1650 a ledna až července 1651 v MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1583, kart. 358, fol.
32-37, 48-49, 52, 59-65.
178
V jejich účtech stojí k 7. 5. 1658: „Septimo Mai haben Eür gnaden die fortification neben denen exercitien,
alß reithen, fechten, tantzen angefangen, a léntrée bey Mr. de Memmon gegeben 10 pistolen... 50 fl.“ Pod
jménem de Memmon se zřejmě skrývá pan de Mesmont (M. DUMOLIN, Les Académies, s. 426). Do jeho
akademie pak docházeli od května 1658 do ledna 1659. Měsíčně dávali za jízdárnu 40 zl., šermíři 11 zl.,
učiteli opevňování 10 zl., tanečnímu mistrovi 10 zl. a od listopadu ještě učiteli hry na kytaru 10 zl. Srov.
SOA v Litoměřicích, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart.
61, účty z kavalírské cesty Františka Ferdinanda a Antonína Pankráce Gallasů.
179
Kounic pouze docházel do jízdárny pana del Campo, kde se mu velice líbilo. Jízda mu zřejmě šla, a tak se v
dopisech domů chválil. Viz kapitola III. 5. a ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, dopisy z 1. 1., 8. 1. a 12. 3.
1666. K del Campově akademii blíže M. DUMOLIN, Les Académies, s. 490, kde stojí, že del Campo dopadl
právě toho roku, kdy k němu chodil Kounic, tragicky. Za ražbu falešných mincí byl 16. 4. 1666 popraven.
180
H. KÜHNEL, Die adelige Kavalierstour, s. 377.
181
Herbersteinové za sebou totiž měli už roční pobyt v turínské akademii. Srov. E. ZEIGERMANN, Das
Tagebuch, s. 113.
182
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 82, Johann Georg Pellet Maxmiliáně Apolonii
Verdugové, 30. 6. 1683.
68
soukromé kurzy francouzštiny a práva (Institucí).183 Harrach, jenž už narozdíl od Ditrichštejna
uměl skvěle francouzsky, naopak začínal svůj den výukou matematiky, posléze přicházel profesor práva a teprve pak chodil do jízdárny. Po mši a obědě ale chodil stejně jako Ditrichštejn
šermovat a tancovat, ovšem výuku zakončil lekcí z historie. K tomu později přidal ještě hru na
kytaru („quittarra“).184 Bratři Vratislavové se od obou zmíněných šlechticů liší v tom, že už
nemuseli navštěvovat jízdárnu, a proto se soustředili jen na některá cvičení (tanec, šerm a
opevňování). Ve volném čase se pak zaměřili na studia práva, filosofie, zeměpisu a historie.
Udělali si ale čas i na výuku hry na loutnu.185
Do následující tabulky jsem pro porovnání zařadil ještě velmi podobný denní rozvrh
dalšího z Ditrichštejnů, a to Waltra Xavera, jenž byl svým otcem jako třetí potomek mužského pohlaví určen k církevní dráze. Přestože z toho hrabě nebyl zrovna nadšen a otci se
pravidelně nerad podvoloval, neváhal využít každé příležitosti, aby si užil také něco světských
radovánek a světské výchovy. V Paříži otec jeho prosby vyslyšel a povolil mu absolvovat
šlechtická cvičení, do akademie ale mladý hrabě v letech 1686-1687 pouze docházel. Je zajímavé, že jeho rozvrh se od ostatních lišil jen nepatrně – snad jen tím, že se věnoval také historii a zeměpisu.186 Kromě toho ale jeho otec i zde chtěl, aby Walter Xaver kromě opakování
práva nezapoměl ani „zu zeiten ein bömisch buch zu lessen“.187
183
Odpovídá to závěrům práce M. MOTLEY, Becoming a French Aristocrat, s. 140-153). K Ditrichštejnovi
blíže MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 404, jeho dopis bratrovi, 7. 11. 1670: „... bey
welchen man vormitag reitet und ringel renet, nachmitag aber fechten, voltesiren, pickenspilen, mathesis und
dantzen, vormitach aber hab ich zwei stund üvrich zu erlernung der franzeisen sprach und vor die
institutiones, vormein also, daß die zeit wirt woll angewendet sein.“ Hofmistr to později upřesnil takto: „als
es morgens von halber 6 reitet er bis halber acht, von 8 bis 9 ist der sprachmeister bey Ihme, umb 9 gehen sie
zu der meeß, von halb 10 bis halber 11 ist daß ringelrennen, von 11 bis 12 institution juris, umb halber einß
eßen sie, eine halbe stundt nach den eßen seindt die andere exercitia nacheinander biß nachts umb halber
sex, welche ubrige zeit bis zum nachteßen, so ins gemein umb halber 8, der her graff in componirung seines
frantzosischen argument, überleßung deren institutionen unnd sonsten zuebringet, das also der gantze tag
wol ausgetheilet und schir zue kurtz fallet.“ Tamtéž, fol. 595, list z 28. 11. 1670.
184
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, hofmistr Bílek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 17. 11. 1681.
185
Srov. účty v Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71.
186
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 507-509, hofmistr Buol Ferdinandu z Ditrichštejna,
15. 11. 1686: „Seithero hat graf Walter seine unterschidliche exercitien alß reitten, fechten, dantzen, die
sprach, die geographie und histori, wie auch pro disstractiones die lauten angefangen, alles nach ordentlicher außtheylung der däg in der wochen und stunden im dag. Frühe beginnet er den dag mit dem geographie
und histori studio. Auf welches nach genommenem fruhestuckh und angehörtter heiligen mesß die reittschuel
folget biß 10 uhren. Von 10 biß 11 wendet er in der frantzosischen sprach an. Von 11 bis 12 gehet er auf den
fechtboden und dises alle dag ausser feyr-, sonn- und pfingstäg. Von 12 biß 1 oder halber 2 ruhet er auß
nemblichen biß zuer tischzeitt, den übrigen dag aber bringt er zue mit lautten schlagen und dantzen: dises
letstere aber nur 3 oder aufs vieleste 4 mahl in der wochen. Er reittet unter dem Longpré. dantzet unter dem
St. André, fechtet unter dem Biliard, welche alle verwichene jahr die ehr gehabt herren graffen Leopolden
zue instruieren und hier vor die beste maistres angesehen seind. Er hat einen trefflichen geographum, der
ihme zuegleich die historien und fornemblich historiam Gallio und dises hoffs heüttigen stand explicieren
wirdt. Zue der repetition juris privati und publici hat er gern eingewilliget, werde zue disem ende die zeitt
und den Beckerum aufsuechen, womit er zuegleich d. exercitium linguae latino haben wirdt, der sprachmeister exerciert ihne in orthologia und orthographia...“
187
Tamtéž, fol. 519, koncept instrukce pro pobyt Waltra Xavera v Paříži.
69
5:30 – 7:30
8:00 – 9:00
9:00 – 9:30
jízda na koni
francouzština
mše
Hodiny
12:30 – 13:30 oběd
14:00 - ?
?
?
? – 17:30
oběd
šerm
voltýž, píka
matematika
tanec
jízdárna
snídaně a mše
tanec
17:00 – 18:00 hra na loutnu
15:00 – 16:00 oběd
14:00 – 15:00 odpočinek
12:30 – 13:30 šerm
12:00 – 12:30 francouzština
9:00 – 11:30
8:00 – 9:00
historie
zeměpis
Aktivita
mše
?
?
hra na loutnu
fortifikace
šerm / tanec
12:00 – 13:30 zeměpis
*
tanec / šerm*
11:00 – 12:00 oběd
?
6:00 – 7:00
Hodiny
před obědem, či večer
16:00 – 17:00
14:00 – 15:00
13:00 – 14:00
11:30 – 12:30
10:30 – 11:30
9:30 – 10:30
8:00 – 9:00
právo / filosofie* 7:00 – 8:00
francouzština
Aktivita
(1698/99)
10:00 – 11:00 opakování
do 10:00
?
brzy ráno
brzy ráno
Hodiny
(1686/87)
Walter Xaver z Ditrichštejna
70
Pozn. * Lomítko (/) u bratří Vratislavů znamená, že první aktivitu absolvoval starší František Karel a druhou mladší Vratislav Maxmilián.
historie
tanec
šerm
11:00 – 12:00 mše
jízdárna
právo
matematika 7:00 – 8:00
Aktivita
právo
běhání ke kroužku 9:30 – 10:30
Hodiny
(1681/82)
(1670/71)
Aktivita
Karel z Harrachu
Filip Zikmund z Ditrichštejna
Vratislavů z Mitrovic na začátku jejich pobytu v Paříži
Tabulka 11: Porovnání rozvrhu hodin cvičení Filipa Zikmunda z Ditrichštejna, Karla z Harrachu, Waltra Xavera z Ditrichštejna a bratří
Vraťme se ale zpět k těm, co do akademií přímo vstoupili. Hofmistr Filipa Zikmunda
z Ditrichštejna si jí od počátku velmi chválil. Jediné, co se dočkalo jeho odsudku, byla (jak
jinak) strava – hovořil doslova o „frantzosen geschwinden eßen“ a prosil knížete, že kdyby si
chtěl jeho bratr v jídle přilepšit, tak aby mu to povolil. Jako praktický muž ještě připojoval
informace o tom, jak je tamější akademie finančně náročná. Desetiměsíční pobyt měl prý
kavalíra s hofmistrem, komorníkem a lokajem přijít na minimálně 1400 zl.188 Filip Zikmund
tu pobýval ve společnosti skoro samých Francouzů, a to se velmi cenilo, protože to
zrychlovalo proces osvojení si francouzštiny.189 V době jeho vstupu se v instituci nacházelo
přibližně 30 kavalírů s penzí (tj. vstoupili do ní) a dalších asi 30 externích, jako byl později
třeba hrabě Harrach.190 K výraznější změně denního programu hraběte Ditrichštejna po celý
rok nedošlo, jen od ledna se ještě spolu s matematikou věnoval výuce opevňování. Hofmistr a
hrabě si i nadále akademii chválili – vyhovovali jim skvělí podkoní (bereiter), byli spokojeni
s tanečním mistrem jménem Picquée i ostatními.191 Zároveň se Filip Zikmund nadále
zlepšoval ve francouzštině – od konce ledna už psal domů většinou už jen francouzsky, a
když v březnu ovládnul základy jazyka, najal mu hofmistr zkušeného učitele jménem
Nicolai.192 V této akademii nakonec Ditrichštejn v podstatě zůstal celých deset plánovaných
měsíců. Pouze na počátku září 1671 jel na dva týdny do okolí Paříže prohlédnout si královské
zámky, takže poslední měsíc už byl ubytován v soukromí a do akademie pouze docházel.193
Bratři Vratislavové z Mitrovic byli druhými, kdo se ve zkoumaném vzorku do
akademie zapsali, ovšem učinili tak až na samém sklonku 17. věku. V této době se už pařížské
188
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 595, dopis z 28. 11. 1670: za kavalíra a lokaje přišlo
zaplatit 800 zl., za hofmistra 300 zl., za komorníka 200 zl. a za vlastní vstup ještě 100 zl. Hofmistr to
zopakoval v dopise z 23. 1. 1671 – tamtéž, fol. 100.
189
Už 5. 12. 1670 psal hofmistr domů, že tam je pouze jeden Němec (tamtéž, fol. 593). V září 1671 se pak mladý
Ditrichštejn zmínil o tom, že s ním byl v akademii celých devět měsíců hrabě Herberstein, se kterým se
zpřátelil a jehož hofmistr mu v době Zurmöllenovy nemoci hodně pomohl (tamtéž, fol. 397, dopis z 9. 9.
1671).
190
Tamtéž, fol. 584, Zurmöllen Ferdinandu z Ditrichštejna, 9. 1. 1671. Tento vysoký počet dokládá, že na
počátku sedmdesátých let byly akademie ještě v plném rozkvětu. U Bernardiho studovalo podle Zurmöllena
dokonce na 70 studentů. O dvacet let později již počty zájemců klesly. V roce 1690 existovaly v Paříži čtyři
akademie – u Mesmonta se tehdy nacházelo 32 kavalírů, u Bernardiho taktéž 32, u pana Longpré 14 a u
Vendeuila taky 14. K tomu M. DUMOLIN, Les académies, s. 428.
191
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 397, dopis Filipa Zikmunda bratru Ferdinandovi z
2. 1. 1671: „der Beaufort ist [...] der ieniche, von welchen E. F. G. melden, welcher maittre de lácademie, so
zwei aiden hat, welche zwei berimpte bereiter namens Lavalée und Lamprecht, so vor dießen beysamen
gewesen, der Lavalée aber, welcher mit seinen weib iezo in divortio lebet, sich von ihme abgesendert und der
Beaufort also mit seinen anderen eiden a lácademiée royale gebliwen und haben wir auch gar guete danzund fechtmeister, den einen danzmeister weren E. F. G. woll kenen, heist Mons. Picquée, also ich auch,
weilen wir bey den anderen exercitien so guette meister haben, so hat mir dieße academie vor anderen
gefollen...“ O opevňování tamtéž, fol. 560, Zurmöllen Ferdinandu z Ditrichštejna, 1. 5. 1671.
192
Tohoto učitele zažil v Paříži již Ferdinand z Ditrichštejna v letech 1650-1651. Po dvaceti letech stále
vyučoval jazyk cizince a na knížete si ještě pamatoval a nechával ho pozdravovat. Srov. tamtéž, fol. 577 a
563, Zurmöllen knížeti, 21. 2. a 24. 4. 1671.
193
Srov. tamtéž, fol. 545, hofmistr Zurmöllen knížeti Ferdinandu z Ditrichštejna, 31. 8. 1671.
71
akademie některým kavalírům moc nelíbily a podobně tomu asi bylo i u Vratislavů. Dopředu
totiž nevěděli, že do akademie budou muset vstoupit. Jejich otec jim to nařídil až v jednom
dopisu, který dostali přibližně měsíc po příjezdu do Paříže a mladíky to zřejmě dost
překvapilo, protože hofmistr pak domů psal, že „es ist ihnen aber wegen der accademi nicht
gar recht.“ Obratem se ale na obě dvě tehdy existující instituce informovali. Hofmistrovi
připadaly stejné, jen ta páně Rocheforta prý byla vzdušnější a zdravější, takže se nakonec
rozhodli pro ni. Zůstali tam nakonec více jak 14 měsíců (září 1698 – listopad 1699) a jen
vstup, ubytování, strava a učitelé jízdy a fortifikací je přišli na asi 2500 zl., přičemž dalších
asi 1000 zl. je stáli extra zvláště najatí učitelé (právo učil jistý Barbey, filosofii Bernard,
zeměpis a historii Chartrin, hru na loutnu Jaqueson, tanec Poitier a francouzštinu Philipi).
Stejně jako kdysi Filip Zikmund z Ditrichštejna ani Vratislavové moc neopouštěli akademii a
jen jednou zavítali do Versailles a jednou se podívali za novým císařským vyslancem
hrabětem Sinzendorfem. Teprve poslední měsíc pařížského pobytu měli volněji, odpočinuli si
od všech hodin a znovu se podívali do Versailles, navštívili ale i Louvre či Marly.194
Výuka cvičení ovšem nepředstavovala jediný cíl pařížského pobytu. Bylo nutné
všechny naučené věci také pomalu zkoušet v praxi. Zásadní zkouškou schopností každého
kavalíra se stal alespoň krátký pobyt u dvora francouzského krále Ludvíka XIV. a v ideálním
případě audience u krále, jeho manželky či dalších významných členů královské rodiny.
Filipa Zikmund z Ditrichštejna brával na přelomu let 1670 a 1671 pravidelně ke dvoru
císařský vyslanec Gottlieb z Windischgrätzu,195 Leopolda Antonína Libštejnského z Kolovrat
na podzim 1683 Michael Johann z Althannu,196 o Waltra Xavera z Ditrichštejnu se v letech
1686-1687 staral Václav Ferdinand Popel z Lobkovic197 a bratry Vratislavy zase Filip Ludvík
194
Citovaný hofmistrův dopis pochází z 23. 8. 1698. Informace o cenách, jménech učitelů a výletech do okolí
Paříže jsou vzaty z měsíčních hofmistrových účtů. Srov. Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic,
inv. č. 249, kart. 71.
195
Byl vyslancem od konce prosince 1670 do dubna 1671. L. BITTNER – L. GROSS (Hg.), Repertorium, I.
Band, s. 141. Mladý Ditrichštejn píše o svých návštěvách ve Versailles, Vincennes a obecně „u dvora“ v
dopisech v MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 397 a 393, Filip Zikmund Ferdinandu z
Ditrichštejna, 2. 1. a 6. 2. 1671. Kníže Ferdinand z Ditrichštejna svému nevlastnímu bratrovi kontakt s
hrabětem Windischgrätzem jedině chválil: „undt hatt der herr bruder gahr woll gethan, daß er dem herrn
graffen von Windischgratz habe auffwarthen wollen; wofern er gedachten herrn graffen von Windischgratz
nit unbeliebig wehre, so könte der herr bruder auff son- undt feyertager mit ihme nacher hoff fahren...“
Tamtéž, fol. 399, kníže bratrovi, 11. 1. 1671.
196
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 359, kart. 29, Leopold Antonín Libštejnský Maxmiliáně
Apolonii Verdugové, 29. 11. 1683. Hrabě Althann měl prý první audienci u Ludvíka XIV. 25. 11. a Kolovrat
spolu s dalšími („wür, die auß den kayserligen ärblentern sein“) k němu pravidelně chodili a tvořili jeho
dvůr.
197
Ditrichštejn se dokonce s celou svou suitou u vyslance Lobkovice ubytoval. Srov. MZA Brno, RA
Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 517, hofmistr Buol Ferdinandu z Ditrichštejna, 7. 11. 1686 a další.
72
ze Sinzendorfu.198 Císařský vyslanec ale nebyl kavalírům z habsburské monarchie vždy k
dispozici, protože ve Francii neměl císař v druhé půli 17. století – vzhledem k četnosti
vedených válek a velkému dynastickému antagonismu docela logicky – pravidelné
zastoupení. Dlouho zde pobývali jen rezidenti či zvláštní vyslanci, kteří sem přijížděli na
otočku něco důležitého vyřídit, jak se to stalo třeba v roce 1664, kdy císař bojoval s Turky v
Uhrách. Teprve v roce 1670 se zde objevil první řádný vyslanec – již zmíněný hrabě
Windischgrätz. Na dlouho se ale jednalo o jediného císařova vyslance, a tak jej následoval
teprve po deseti letech hrabě Mansfeld. (viz tabulka 12)
Tabulka 12: Císařští vyslanci ve Francii v letech 1648-1700199
Jméno vyslance
Doba pobytu
z Windischgrätzu, Gottlieb
prosinec 1670 – duben 1671
z Mansfeldu, Heinrich Franz
září 1680 – únor 1682
z Althannu, Michael Johann
říjen 1683 – ?
Popel z Lobkovic, Václav Ferdinand
říjen 1685 – červen 1688
ze Sinzendorfu, Filip Ludvík
srpen 1699 – srpen 1701
K francouzskému královskému dvoru se mladí kavalíři v mezidobí, kdy zde nepůsobili
císařovi zástupci, většinou dostávali díky zprostředkování jiných vyslanců, nebo se pokoušeli
navázat kontakty s francouzskou šlechtou, jež je pak ke dvoru uvedla. Ukázkově je to vidět na
příkazu, který dostal v instrukci Jan Bílek, hofmistr Karla z Harrachu, v roce 1681. Po
příjezdu do Paříže se měl zastavit zejména u španělského vyslance markýze de la Fuente a
předat také doporučující psaní dvěma francouzským aristokratům, které jeho otec Ferdinand
Bonaventura znal. Právě Fuente jej měl doprovodit ke dvoru a zajistit, aby mladý hrabě
dosáhl rychle potřebných audiencí.200 To je docela nečekané jednání, protože přesně v té době
tu byl k dispozici i císařův muž – urozený hrabě z Mansfeldu. Harrachové mu ale asi mnoho
198
Sinzendorf přijel do Paříže v srpnu 1699. Hned v srpnu jej podle účtů oba Vratislavové navštívili, navíc je
hrabě Sinzendorf obratem poctil svou návštěvou přímo v akademii. V listopadu se pak s ním zúčastnili jeho
první audience u Ludvíka XIV. Srov. Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart.
71.
199
Sestaveno na základě informací v práci L. BITTNER – L. GROSS (Hg.), Repertorium, I. Band, s. 141.
200
„An dem franzosischen hoff recomendiere ich ihm meinem sohn an den spanischen pottschaffter marquis de
la Fuente, der aldorten residirt, dann an den Marechal de Betford undt marquis de Bethune, an die ich ihme
schreüben mitgebe undt sie bitte, meinen sohn unter ihren schuz zu nehmen undt den ersten werden sie imer
zue in seinen hauß unndt nacher hoff aufwarten, auch absonderlich ersuchen, das er meinen sohn den konig,
konigin undt ubrigen koniglichen herrschafft praesentire, damit er ihnen unterthenigste reverenz machen
möge...“ ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681. Fuente – celým jménem Gaspar de
Teves de Guzmán, markýz de la Fuente – byl mezi aristokracií z habsburské monarchie známou postavou,
protože působil v letech 1656-1661 jako španělský velvyslanec u dvora Leopolda I.
73
nedůvěřovali, resp. s ním Karel z Harrachu a jeho hofmistr neudělali v průběhu pobytu v
Paříži zrovna dobrou zkušenost. Obejít jej na začátku nemohli, a tak se k němu hned po
příjezdu vydali. Mansfeld jim ovšem neustále doporučoval vstoupit do akademie, ačkoliv
většina ostatních známých byla proti.201 Posléze zjistili, že vyslanec už dlouho – údajně
několik měsíců – nezajel ke dvoru a že ani nechodí k žádnému francouzskému ministrovi, tzn.
že je zcela odříznut od aktuálního dění.202 Na začátku roku 1682 už hofmistr o Mansfeldově
chování otevřeně pochyboval. Vyslanec je totiž pořád nechtěl vzít ke dvoru a zrazoval je od
předání doporučujících dopisů francouzským šlechticům. Bílek tehdy bez skrupulí psal: „ich
sehe aber nicht, daß uns dieße retardation zum nutzen geraihen wirdt“, protože když se u
dvora změní atmosféra a král bude chtít odjet k vojsku nebo na nějakou delší cestu, pak „wir
von dießen hoff nichts lehrnen oder erzehlen könten“. Mansfeld si prý myslí, že se stačí u
dvora ukázat jen pár měsíců před odjezdem, Bílek ale argumentoval ve smyslu instrukce,
kterou dostal, tzn. že ignorovat královský dvůr by bylo zcela proti záměrům mocného
Harracha seniora, „weilen ainziges mitel, ein cavaliren zu faconiren, die hoffstatt undt
vornehmen conversationes ist...“ Z toho důvodu se hofmistr domníval, že Mansfeldovo
mínění je nadále neudržitelné.203 Tak se i stalo – během ledna 1682 předali i přes jeho
protesty všechna doporučující psaní a byli jak španělským velvyslancem, tak oběma
francouzskými šlechtici velmi dvorně přijati.204 Mansfeld nakonec jejich tlaku podlehl,
protože by zřejmě utržil velkou ostudu, kdyby mladého Harracha představil králi španělský
vyslanec, a ne on, a uvolil se sjednat hraběti Karlovi audienci. Proběhla 16. února a jednalo se
o nepopiratelný úspěch mladého Harracha, o jehož otci se prý u dvora mluvilo v
superlativech.205 Další návštěvy hraběte Karla u dvora a u významných francouzských
šlechticů brzy následovaly a lze dokonce říci, že právě tento kavalír měl dveře ke dvoru krále,
jeho příbuzných a významné francouzské šlechty doslova otevřené a že toho bohatě využíval.
201
Tamtéž, hofmistr Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 10. a 17. 11. 1681.
Tamtéž, 8. 12. 1681.
203
Tamtéž, 2. 1. 1682. Bílek odkazoval na čtvrtý bod své instrukce z 5. 9. 1681.
204
Tamtéž, 26. 1. 1682.
205
Tamtéž, 16. a 23. 2. 1682: „Euer Exc. seindt bey dießen hoff so wohl bey denen könig. personen alß auch bey
denen ministris in grosse consideration, massen nicht allein die ministri, sondern auch der könig undt der
monsieur rühmbliche meldung von Ewer Exc. gethan haben, so wohl in der audientz alß bey offentlicher
taffel. Der herr graff Carl hatt sich überall wohl gesteldt undt offter mit dem monsieur geredt undt ihme
wohlgefallen, massen er zu allen umstehenden gesagt hatt voila quíl est fort bien fait, undt bey der taffel
offentlich anbefohlen, daß wan er Ewer Ex. schreiben wirdt wegen seiner ein compliment ablegen soll; seindt
auch bey hoff neben den graffen von Mansfeldt undt abbate Gordi toscanischen envoye stattlich tractiret
worden.“ Harrachův společník hrabě Tilly však na audienci nešel, protože mu vyslanec „wegen seiner
unmanier undt sprach nicht getrauet...“ Bylo za tím ale ještě něco jiného – Tilly se tehdy nakazil nějakou
pohlavní chorobou a všichni se báli nějaké ostudy.
202
74
Zatímco někteří mladíci se ke dvorům dostali jen výjimečně, pro Harracha se to stalo téměř
každodenní rutinou – třeba v červenci 1682 strávil ve Versailles minimálně osm dní.206
V jiných dobách ovšem císařský vyslanec k dispozici nebyl, a tak museli kavalíři
skutečně využívat španělských vyslanců. V šedesátých letech se to stalo Arnoštu Františkovi z
Kounic, který pravidelně frekventoval domácnost – koho jiného – markýze de la Fuente. Díky
němu se seznámil s dalšími významnými španělskými šlechtici (vévoda Veragas) a v dubnu
1666 také s mimořádným španělským vyslancem markýzem Santilianem, jenž přijel oficiálně
kondolovat Ludvíku XIV. k úmrtí jeho matky. Dokonce se zúčastnil jeho první audience u
krále v St. Germain. V druhé půli dubna byl podle svých slov tak zaměstnán ve službách obou
španělských vyslanců, že se dva týdny nedostal domů a neustále pobýval u dvora v St.
Germain. Nejprve se pyšnil tím, že si podal ruku s princem de Condé (23. 4.), posléze byl
doslova v sedmém nebi – to když domů sděloval, že díky španělskému zprostředkování už
dvakrát políbil ruku králi, královně, královu bratru a jeho ženě „undt viel gnaden dorten
empfangen habe“ (7. 5.).207
To Maxmilián Oldřich z Kounic a Adam František ze Schwarzenberku měli na samém
konci 17. století cestu do francouzské společnosti daleko těžší. Tehdy nebyl v Paříži k
dispozici ani císařský ani španělský vyslanec, takže to jejich mocní otcové navrhovali řešit
jinak. Ferdinand ze Schwarzenbergku doporučoval nejprve syna uvést k manželce králova
bratra (madame de Orléans), kterou byla Liselotte Falcká (1652-1722). Právě její původ z
kurfiřtské rodiny podle něj zaručoval, že má větší pochopení pro německé kavalíry. K uvedení
do společnosti se prý dal využít také markrabě ze Sulzbachu. Poslední variantou mohlo být
předání doporučujícího dopisu, který získal Ferdinand ze Schwarzenberku od tehdejšího
francouzského vyslance ve Vídni Villarse. Nařizoval jej ale použít teprve tehdy, až bude syn
řádně mluvit francouzsky.208 Markýze Claude-Louis-Hectora de Villars nedoporučoval
náhodou. Tento později velmi slavný diplomat a válečník, jeden z nejvýznamnějších
protivníků Evžena Savojského, měl mezi císařskými ministry známé již ze starší doby a právě
této známosti využili rok před Schwarzenberky Kounicové, aby se Maxmilián Oldřich dostal
206
Hofmistr o tom psal, že tam pobyli dvakrát po čtyřech dnech. Poprvé tam byli ve dnech 16. – 19. 7. a „der
herr graff Karl hatt zwey mahl dem könig bey der taffel, dem monsieur ein mahl beym anlegen undt
desgleichen der madame la dauphine zwey mahl a la toilette aufgewartt undt haben sich alle gegen ihme
gahr gnädig erwißen...“. Podruhé tam zajeli ve dnech 21. – 24. 7. a tentokrát se Harrach kromě obvyklého
přihlížení lever krále a králova bratra zúčastnil také velké kavalkády v zahradě a štvanice na jelena. Tamtéž,
dopisy z 20. a 27. 7. 1682.
207
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Arnošt František Kounic kardinálu Harrachovi, 12. 3., 16. 4., 23. 4. a 7.
5. 1666.
208
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, Ferdinand ze Schwarzenberku
hofmistru Burtonovi, 31. 1. 1699.
75
rychle ke dvoru. Villars se osvědčil a představil mladého hraběte ve Versailles necelý měsíc
po jeho příjezdu do Paříže.209
Paříž samozřejmě nebyla jedinou destinací, která se těšila zájmu šlechticů z
habsburské monarchie. V poslední čtvrtině 17. století kulminovala přitažlivost údolí řeky
Loiry, kde se nacházelo hned několik míst se starými univerzitami či šlechtickými
akademiemi. Východiskem většinou bývalo město Orléans, ale největší obliby se tehdy mezi
katolíky dočkalo centrum vévodství Anjou, město Angers,210 protože se zde nacházela nejen
univerzita, ale zejména velmi kvalitní akademie.211 Ještě bratři Eggenbergové tu v roce 1661
strávili pouze pět dní v září toho roku na své krátké cestě údolím řeky. V jejich deníku se
město nedočkalo nějaké velké chvály, ale nacházejí se tam i pochvalná slova o místní
jízdárně: „Die exercitia seint in diser statt sehr gueth, fürnemblich das reitten, westwegen sich
vill frembde junge herrn alda aufhalten.“212 V osmdesátých letech už do Angers směřovali
někteří čeští a rakouští šlechtici i na delší pobyty. Volbu tohoto města podrobně zdůvodňoval
hofmistr Franze Julia Verduga v roce 1681. Podle něj neměl tamější pobyt nahradit Paříž, ale
spíše měl kavalíra na Paříž daleko lépe připravit, protože „ieziger zeit zu Angers die beste
französische academie seÿ...“ A proč to vše nešlo zvládnout v nějaké pařížské akademii?
Hofmistr argumentoval takto: V Paříži „seindt zu vil distraction, der hoff ist bald da bald
anderstwo, am maisten tägen werden die exercitien ausgelassen, man mueß gleichwol die
maistern monahtlich theiren bezahlen als in andere stätter, wie wol sie die maiste zeit
ausgebliben seindt, vil deüsche herren seindt dorht, darumb lehrnet man die sprach auch nit
recht, allso gehet es zu Paris mit allen exercitien langsamer als anderstwo...“ Proto
navrhoval, aby jel hrabě Verdugo nejprve na čtyři až šest měsíců do Angers „sich in der
sprach und exercitien perfectionieren“, a pak teprve do Paříže „den hoff frequentieren“. Svou
209
Do Paříže přijel 6. 1. 1698, s Villarsem byl poprvé ve Versailles 1. 2. a následně se tam během dalšího roku
dostal ještě šestkrát (4. 4., 13. 7., 25. 8., 26. 11. 1698, 1. 1., 13. a 14. 1. 1699). Srov. účty v MZA Brno, RA
Kouniců, inv. č. 872, kart. 86, fol. 68v (zde zmínka o Villarsovi), 71r, 76r. Mladý Kounic se o Villarsovi
zmiňuje i v dopisu otci z 20. 6. 1698, kde udává, že markýz odjede příští týden jako vyslanec do Vídně a že si
nechal udělat skvělé oblečení a nádherný kočár. Tamtéž, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 10. K
Villarsovi blíže třeba V. VLNAS, Princ, rejstříkové heslo na s. 849.
210
Nekatolíci frekventovali až do poloviny osmdesátých let nedaleko ležící akademii v Saumuru. Srov. N.
CONRADS, Ritterakademien, s. 70-72; konkrétní příklad rozebírá a edici dopisů přináší Volker RÖßNER
(Hg.), Studium und Kavalierstour der fränkischen Reichsritter Christoph Ernst und Ludwig Reinhold Fuchs
von Bimbach 1681 bis 1686. Briefe und Dokumente, Neustadt/Aisch 2003. Fuchsové pobývali v Saumuru od
července 1684 do května 1685.
211
O jejím vzniku, vývoji a zejména stavu ve druhé půli 18. století pojednal již Olivier RAGUENET de SaintAlbin, Livre des pensionnaires et externes de lÁcadémie d´équitation dÁngers au XVIIIe siècle, in: Revue
de lÁnjou 68, 1914, s. 161-178, 339-360. Práce obsahuje edici matriky interních i externích studentů z druhé
půle 18. století.
212
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 39, zápisy ze dní 12. – 17. 9. 1661; také W.
FRIJHOFF, Etudiants, s. 15 konstatuje, že v letech 1671-1676 je zde doložen jen jediný „Němec“.
76
argumentaci podpořil ještě tím, že ví, že hrabě Martinic nyní jede kvůli cvičením také
nejdříve do Blois nebo do Angers, a pak teprve pokračuje do Paříže.213
Přesné počty českých a rakouských kavalírů, kteří v této době navštívili Angers,
neznáme (viz tabulka 13),214 ale víme, že sem někteří jezdili i na konci devadesátých let.
Stejně jako Verdugo se o patnáct let později choval hrabě St. Julien s hofmistrem Staëlem,
který si Angers velmi chválil. Prý tam pobýval před falckou válkou s hrabaty Thürheimy celý
rok a zůstali by i déle, kdyby nevypukly boje. Pro volbu Angers podle něj hovořilo mnohé:
„so ist dorten eine berühmte universität, gute professores, guter bereiter und alle übrige
exercitia in bester perfection, auch historici, professor architecturae civilis et militaris
verhanden, die reineste frantzosische sprach und sonsten gute leuth und wollfeyl zu leben.“
Také on konstatoval, že v Angers lze všechno absolvovat bez problémů, které s sebou přináší
pobyt v Paříži, kde je velké množství Němců.215
Tabulka 13: Čeští a rakouští šlechtici, kteří navštívili na delší dobu Angers
Šlechtic
Pobyt v Angers
Měsíců v Angers / Paříži
podzim 1682 – únor 1683
asi 4 / 3
ze Schwarzenberku, Adam
září – prosinec 1698
4/6
duben 1698 – červen 1699
15 / 2
červenec – prosinec 1717
5/5
František
Z tabulky 13 mimojiné vyplývá, že pokud se kavalír vydal na pár měsíců do Angers,
už nikdy nepobýval extrémně dlouho v Paříži. Roční pobyt z nich neabsolvoval nikdo,
nejdelší bylo šest měsíců u mladého knížete Schwarzenberka. Zrovna on ale pravděpodobně
chtěl zůstat ve francouzské metropoli déle, musel však předčasně odjet. Zapletl se totiž do
213
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, Louis Dieudonné Maxmiliáně Apolonii
Verdugové, 29. 8. 1682. Podobně to viděl i harrachovský hofmistr Bílek, jenž na podzim 1682 psal, že
drahota v Paříži je taková, že tu přes zimu v podstatě nikdo nezůstane. Někteří se prý vydali do Španělska a
další se rozhodli navštívit Angers: „... weilen etliche in Spanien, andere aber wegen der hohen unkosten sich
auf Angers reteriren...“ Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis z 9. 11. 1682.
214
V tabulce se nacházejí pouze jména těch, kteří byli zkoumáni v rámci mé analýzy 80 kavalírských cest. Víme
ale i o dalších, již zde pobývali. Na přelomu let 1687 a 1688 to byli Jiří Zikmund a Jan František z
Thürheimu (14 měsíců, doloženi v korespondenci z cesty St. Juliena), na přelomu let 1698 a 1699 zase
František Leopold ze Šternberka (doložen v korespondenci z cesty Adama Františka ze Schwarzenberku).
215
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, Johann Heinrich Staël hraběti Jakobu André z Brandisu, 27. 9. 1697 a
13. 7. 1698.
77
duelu, které byly ve Francii stejně jako třeba v habsburské monarchii striktně zakázány (praxe
samozřejmě byla jiná), a v Paříži byl persona non grata.216
Schwarzenberk ale rozhodně z Francie bezhlavě neprchal. Stejně jako řada dalších
kavalírů se ještě porozhlídnul po zemi a směřoval do standardních cílů. Pomineme-li
bezprostřední okolí Paříže se známými královskými zámky (Versailles, Vincennes či o něco
dále ležící Fontainebleau),217 pak byly principiálně tři. Hodně šlechticů se jelo podívat do
údolí řeky Loiry (malý západní okruh), a když měli ještě více času, procestovali západní
Francii a prohlídli si centrum hugenotů v La Rochelle, Nantes či dokonce zajeli na jihozápad
do Bordeaux (velký západní okruh – to byl i případ zmíněného Schwarzenberka). Také jižní
Francie se těšila pozornosti českých a rakouských šlechticů – většina z nich ale tudy jen
projížděla do / z Itálie a volila cestu přes Lyon, kde se někteří na krátký čas zastavili.
Málokteří ovšem projeli jih Francie s papežským palácem v Avignonu či válečným přístavem
v Toulonu podrobněji (Schwarzenberk to opět stihl). Zvládli to většinou jen ti, co absolvovali
cestu po souši do Španělska. Naopak setrvale se kavalíři jezdili podívat na hraniční pevnosti
mezi Francií a jižním Nizozemím, resp. Francií a Říší. Hlavním cílem takových cest bylo
seznámit se se vznikem pevností, jejich vývojem, vlastníky a spory mezi velmocemi v této
oblasti, kde se téměř neustále bojovalo.218 Málokdy se ale stávalo, že by si nějaký kavalír
prohlédl všechny tyto tři oblasti v rámci jedné cesty. To se podařilo snad jen bratřím
Eggenberkům v letech 1661 až 1662. Na území Francie vstoupili na konci května 1661 v
oblasti Calais. Jeli dále do Paříže, kde se zdrželi jen krátce a pokračovali do Orléans, kde
přečkali léto. V září vykonali malý okruh údolím Loiry (Blois, Saumur, Anger, Nantes a zpět)
a zimní sezónu posléze strávili v Paříži. Na jaře roku 1662 pak vyjeli na východ do Remeše,
projeli sousední Lotrinsko a švýcarská města, aby se v dubnu ocitli v Lyonu. V květnu
216
217
218
Způsobil tím otci velké problémy, protože musel diplomaticky zajistit pokračování jeho kavalírské cesty do
Itálie. Existovaly totiž obavy, že by mladého Schwarzenberka mohl někdo ze msty zabít. Srov. SOA Třeboň,
pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, dopisy ze září a října 1700.
Ty si prohlídnul v podstatě každý. I Filip Zikmund z Ditrichštejna, který pobýval dlouhodobě ve šlechtické
akademii. Po devíti měsících – v září 1671 – pobyt na 10 dní přerušil, aby se dostal „a la campagne a voir les
chateaux et iardins du Roy“. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 388, Filip Zikmund
bratru Ferdinandovi, 1. 5. 1671; tamtéž, fol. 545, hofmistr Zurmöllen Ferdinandu z Ditrichštejna, 31. 8. 1671
Srov. soupis kavalírských cest v příloze. Jeden příklad za všechny: hofmistr Buol žádal, aby jeho svěřenec
Walter Xaver z Ditrichštejna „anstatt des öeden wegs von hier auff Lyon“ raději jel oklikou přes Sedan,
Luxembourg, Méty, Toul, Nancy a Štrasburk, aby na vlastní oči spatřil „die schönste vestung Europae“
(MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 546-547, Buol Ferdinandu z Ditrichštejna, 16. 6.
1687). Mladý Ditrichštejn tuto trasu později velmi ocenil, když v dopise otci nadšeně popisoval pevnost v
Luxembourgu jako „ein rechtes wunderwerck“ a vyzdvihl zejména vylepšení pevnosti, o které se po dlouhé
španělské nadvládě zasloužili Francouzi (tamtéž, fol. 555, Walter Xaver otci, 12. 9. 1687).
78
absolvovali cestu po jižní Francii a zastavili se v Montpellier, Marseille, Toulonu či
Avignonu. Nakonec se vydali dále do Itálie.219
Tabulka 14: Kavalíři z českých a rakouských zemí ve Francii (1714-1733)
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
z Lichtenštejna, Josef Václav
léto 1716
asi 4
červen 1717 – květen 1718
11
konec září – listopad 1722,
3
září 1723
Gallas, Filip Josef
léto 1725
asi 3
léto – říjen 1726,
asi 7
podzim 1727
bratři Buquoyové
5
bratři Nosticové
konec září – prosinec 1728
3
bratři Chotkové
prosinec 1728 – březen 1730
4
konec září – listopad 1730
2
konec června – říjen 1731
4
z Kounic, Antonín Václav
srpen – prosinec 1733
5
Kinský, Jan Leopold
asi léto 1733
asi 3
Poslední období pravidelných cest kavalírů do Francie představuje zhruba dvacetiletí
mezi válkou o španělské dědictví (1701-1714) a válkou o polské dědictví (1733-1738), tj.
období tzv. regence a počátky vlády Ludvíka XV., kdy se tento panovník oženil s Marií
Leszczyńskou (1725) a kdy se jeho nejmocnějším rádcem stal kardinál André-Hercule de
Fleury (od 1726). Z tabulky 14 je patrné, že v porovnání s předchozí dobou se zkrátila délka
pobytu mladých šlechticů ve Francii. Skoro nikdo tu již netrávil celý rok, většinou tu zůstávali
jen několik měsíců. Je to způsobeno různými faktory – předně jsme už v době proměny
kavalírských cest, kdy čím dále více času zabíralo specializované studium práva, ale Paříži
nově konkurovaly i rezidence lotrinských vévodů v Nancy a Lunéville, kde se také mluvilo
francouzsky a navíc zdejší panovníci byli blízcí příbuzní Habsburků.220
219
Podrobně o tom pojednává jejich deník uložený v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Sbírka rukopisů,
č. 39. Velký okruh Francií absolvovali také bratři Lambergové v roce 1677. K tomu H. KÜHNEL, Die
adelige Kavalierstour, s. 374.
220
Viz kapitola II. 5.
79
Dvouměsíční francouzský pobyt mladých Ditrichštejnů na podzim 1722 tedy není –
pokud vezmeme v potaz širší vzorek kavalírských cest – zas až tak podivuhodný, jak se ještě
nedávno mohlo zdát.221 Výraznou proměnu ve vnímání Francie za vlády mladičkého Ludvíka
XV. dokládají také slova Františka Josef Černína z roku 1730. Tehdy navrhoval svým
synovcům z rodu Lažanských z Bukové, jak si rozvrhnout itinerář kavalírské cesty. O Francii
se v rozsáhlém dopisu zmínil velmi krátce: že prý je důležité vidět slavnou Paříž, spatřit
Versailles či Marly. Rozhodně ale podle něj nemá smysl se tam déle zdržovat, protože tam
„wahrhaftig nicht viel zu lehrnen ist“, navíc o královském dvoře lze načerpat více informací
už v průběhu pobytu v severním Nizozemí. Důležité podle něj bylo, aby po návratu mohli říci,
že tam zajeli. Ušetřené peníze pak měli investovat do potřebnějších věcí.222 A mladí Lažanští
jej poslechli a strávili ve Francii také jen dva měsíce.223
Nejinak se pak měl podle svého otce chovat v roce 1733 Jan Leopold Kinský. Otec –
nejvyšší kancléř František Ferdinand Kinský – jej posílal pouze na jednoroční kavalírskou
cestu, během které měl projet Francii a hlavně Itálii, nejdelší pak měl být podle instrukce
pobyt v Římě. V Paříži se měl syn postarat o jediné: měl nakoupit krásné svatební šaty pro
svou nastávající, jejíž rod ale pocházel z Neapolska.224
Dalším příkladem krátkého, téměř „turistického“ pobytu v Paříži je cesta bratří
Nosticů z podzimu 1728. Z dochované účetní evidence je zcela zřejmé, že cílem nebylo
vstoupit do nějaké akademie a věnovat se cvičením, jak bylo zvykem před padesáti lety, nýbrž
jen spatřit atraktivní místa. A tak se Nosticové vydali dvakrát do Versailles (26. 10. a 4. – 6.
12.), jednou do nedalekých královských zámků ve Sceaux (6. 10.) a Vincennes (10. 10.).
Směřovali i do hrobky francouzských králů v St. Denis (2. 11.), dále do královských
manufaktur na výrobu zrcadel (10. 10.) či gobelínů (22. 10.) a také do dalších destinací v
Paříži a blízkém okolí (Palais-Royal, královská knihovna, invalidovna, Sorbonna, opatství St.
Geneviève...). Za více jak dva měsíce v Paříži si zakoupili pouze tři francouzské knihy, a to
politický testament a paměti kardinála Richelieua a dopisy kardinála Mazarina. Typické je, že
221
Jako kupodivu krátký hodnotí pobyt Ditrichštejnů I. CERMAN, Zrození, s. 167.
„Dann währe das berühmte Paris zu sehen, woh aber wahrhaftig nicht viel zu lehrnen ist undt da mann von
dem französischen Hoff schon die Idaeam in Hollandt mit mehr Wahrheit undt fundament einhollen kann, ist
nichts als das aug mit Versailles, Marli undt der einfältig Welth umb sagen zu können, mann ist da geweßen,
zu contentiren undt das Geld zu anderen nöthigen ausgaben auffzuheben...“ SOA Třeboň, pracoviště
Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35, opis dopisu Františka Josefa Černína z 22. 4. 1730.
223
Srov. jejich dopisy uložené tamtéž. Věnují se v nich podrobnému líčení poměrů v severním Nizozemí, Anglii
a Římě, jejich reflexe Francie bohužel – kvůli torzovitému dochování dopisů – chybí.
224
Kinský si vzal po návratu z cesty v září 1734 Marii Terezii Capece de Rofrano. Srov. SOA Zámrsk, RA
Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, otcova instrukce z 23. 4. 1733.
222
80
po krátké návštěvě Paříže odcestovali přes Remeš do lotrinského Lunéville, kde pak strávili
dvakrát více času.225
Naposledy zmíním cestu Jana Josefa z Thun-Hohensteinu, která je ze zmíněných cest
do Francie nejpodrobněji doložena v osobní korespondenci. Mladík pobýval ve Francii v létě
1731 teprve po té, co už byl v Římě, studoval delší dobu v Leidenu a seznámil se blíže s
Františkem Štěpánem Lotrinským v Bruselu. Do Paříže přijel se zkušeným hofmistrem
Jeanem Marcy 24. června a hned, jak bylo pořád ještě zvykem, zamířil k císařskému vyslanci.
Tehdy jím byl Štěpán hrabě Kinský (1729-1732). Hofmistr o tom píše, že mladý ThunHohenstein „von Ihro Excellenz herrn graffen von Kinsky sehr gnädig ist empfangen worden
undt wirdt der herr graff dadurch gleich wie auch durch andere bekanten undt gute freunde
nach und nach bey denen vornehmsten alhier so wohl bey hoff als in der stadt auffgesuchet
undt introducirt werden“.226 A Kinský se skutečně snažil a o mladého kavalíra se vzorně
staral. Hned na počátku července jej s sebou vzal do Fontainebleau „umb ihn dem cardinal
Fleury und dem könig zu presentieren“ a hofmistrovi sdělil, že ani nemusí jezdit s nimi,
protože mladý Thun-Hohenstein bude bydlet spolu s vyslancem a že ho s sebou všude bude
brát.227 Ve Fontainebleau pak kavalír pobyl celý týden, králi byl skutečně představen a nejen
to – účastnil se například jednoho parforsního honu a král mu při té příležitosti dokonce půjčil
koně z vlastní stáje.228
Posléze hrabě pokračoval v prohlídkách královských zámků a zahrad v okolí Paříže.
Obzvláště ho oslovila zahrada v Marly, jež ležela na cestě mezi Versailles a Vincennes.
Podíval se tam na počátku srpna spolu s dalšími „německými“ šlechtici, aby se potěšili „hrou
vody“, tzn. že pro ně pustili všechny fontány a hlavně tzv. Velkou kaskádu, jež byla
vybudována na popud Ludvíka XIV. v letech 1697-1698. Obdivovali také velký technický
div, jímž byla slavná la machine. Jednalo se o zvláštní a rozměrný stroj, který hnal pomocí 14
velkých kol a 221 čerpadel vodu ze Seiny nahoru na kopec do Marly.229 Voda se pak
používala nejen pro potřeby zahrady v Marly, ale zejména pro napájení rozsáhlých vodních
děl v parku ve Versailles. Podle Thun-Hohensteinových slov se zdá, že se mu v Marly líbilo
225
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158.
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 880, sign. Y 4/11, kart. 138,
Marcy Filipině Thunové, 30. 6. 1731.
227
Tamtéž, Marcy Filipině Thunové, 2. 7. 1731.
228
Tamtéž, Marcy Filipině Thunové, 9. 7. 1731; tamtéž, Thun matce, 9. 7. 1731: „undt mit dem könig auff der
parfors jagt ware, welche 8 1/2 stundt getaurt hat“.
229
Tamtéž, Thun matce, 19. 8. 1731: „... vor 12 tägen seyndt die wasser zu Marli vor unß gespielet worden,
welche über aus schön seyn, allwo ich auch die berümte maschine, die daß wasßer auff dem berg hinauff
treibet, gesehen, von allen aber denen wassern zu Marli gefallet mir die cascade am allerbesten, welche
scheinet als wen ein gesamte rinlich (?) herunter fliesßet.“
226
81
více než později ve Versailles, kam zavítal 20. srpna: „allein Marli gefallet mir doch noch
besßer, in demen es zwar nicht so groß, superb undt magnifique ist, allein vil angenehmer.“230
Ani v prvním, ani v žádných dalších dopisech mladého kavalíra matce, ale ani v
dopisech hofmistrových se ovšem neobjevují žádná slova o pravidelných šlechtických
cvičeních. Nikde se člověk nedočte nic o jízdě na koni, o šermu či o tanci, pouze se Marcy
jednou zmiňuje o výuce české a říšské historie, kterou zajišťoval později slavný štrasburský
historik Johann Daniel Schöpflin (1694-1771).231 Navíc byl Thun-Hohensteinův pobyt v
druhé části ovlivněn delší nemocí, se kterou se mladý kavalír vyrovnával poměrně těžce celé
září a první polovinu října. Přes měsíc v podstatě nevyšel z domu a dlouho byl opoután na
lůžko. Když konečně vstal, absolvoval jen krátký ozdravný pobyt na venkově kousek za
Paříží. Po úplné rekonvalescenci pak rovnou nastoupil cestu do Lotrinska, kde měl původně
strávit celou zimu, ale nakonec se tam zdržel jen měsíc a byl povolán domů.
Nic tedy podle mého nevystihuje proměnu kavalírských cest lépe než právě pobyty
českých a rakouských šlechticů ve Francii ve dvacátých a na počátku třicátých let 18. století.
Roční pobyty v Paříži v nějaké šlechtické akademii, jak se to dělalo v padesátých až
sedmdesátých letech předchozího století, či kombinace delších návštěv v Angers a Paříži
(osmdesátá léta a konec století) byly evidentně minulostí. Tento závěr plně koresponduje se
zjištěním Marka Motleyho, jenž píše o tom, že krize francouzských akademií vypukla v
devadesátých letech 17. století. Válka o falcké dědictví a následná válka o španělské dědictví
prý zapříčinily nejen odliv zájmu cizinců, ale i domácí šlechty, jež se většinou vrhla do války
a hledala štěstí na bitevním poli.232 V souvislosti s tím je možné odkázat i na závěr Sabine
Diezinger, že v 18. století existenci univerzit a akademií němečtí návštěvníci francouzské
metropole ve svých cestopisech a denících téměř nezmiňují.233
230
Tamtéž, Thun matce, 27. 8. 1731.
Tamtéž, Marcy Filipině Thunové, 27. 8. 1731: „der selbige herr Schepfflin genannt ein professeur d´Histoire
von Strasbourg ist, der 6 monathen die herren graffen von Harrach zu Rom instruirt hatt, da nun der könig in
Frankreich diesem man wegen seiner ohngemeinen wiessenschafft einen place hier zu Paris in der
accademie hat geben lassen wollen...“ Marcy s ním byl v písemném kontaktu, takže věděl, že Schöpflin do
Paříže v dubnu 1731 přijel a dával tu i soukromé lekce. Proto ho najal k hraběti – každý den prý mu dával
jednu hodinu z říšské a české historie. „... von diesen lection nun haben die h. h. graffen Kobenzl undt
Aichbugel in Leyden, der herr graff von Pachta aber hier zu Paris mit dem herrn graffen profitiert undt
werden dieselbige immer gutt exuchnuß (?) geben können...“
232
M. MOLTEY, Becoming a French Aristocrat, s. 164
233
Sabine DIEZINGER, Paris in deutschen Reisebeschreibungen des 18. Jahrhunderts (bis 1789), in: Francia
14, 1986, s. 263-329, zde s. 298. Slabinou práce ovšem je, že až na dvě výjimky – Apronius 1723 a Fürst
1739 – vůbec nepracuje s prameny šlechtické provenience.
231
82
II. 3. Jižní Nizozemí a španělské državy na pomezí Francie a Svaté říše římské
Španělským králům patřila v 17. století velká část území bývalého Burgundska.
Jednalo se zejména o jižní Nizozemí s centrem v Bruselu (do 1700), ale rozsahem nebylo
zanedbatelné ani Franche-Comté (do 1674) či Lucembursko. Pravidelnou zastávkou na
kavalírských cestách české a rakouské šlechty se z těchto zemí v 17. století stalo jižní
Nizozemí.234 Španělští Habsburkové zde ale osobně nesídlili, a proto je zde zastupoval
místodržící. Buď se jednalo o blízkého příbuzného španělského krále, nebo – a to většinou – o
významného a zasloužilého šlechtice s úzkými vazbami na panovníka (viz tabulka 15). Jižní
Nizozemí lákalo katolické kavalíry právě kvůli jeho pánům; nemuseli jezdit až do vzdáleného
Španělska, aby se seznámili s rodinnými poměry této větve Habsburků, která udržovala se
svými rakouskými příbuznými těsné vazby.235 Místodržitelský dvůr v Bruselu tedy fungoval
jako jakési „okno“ do Španělska; tady se mohli mladí kavalíři zviditelnit a zaujmout
španělského panovníka, který přeci uděloval tolik ceněný Řád zlatého rouna. Kromě toho se
jednalo o katolickou zemi a také se tu nacházely další instituce, které přitahovaly pozornost
středoevropské šlechty – univerzita v Lovani a v určité době také rytířská akdemie. To vše
udělalo z jižního Nizozemí v 17. století velmi atraktivní cíl katolických kavalírů z habsburské
monarchie.
Jižní Nizozemí samozřejmě ani v 17. století nebylo stále stejně atraktivním cílem.
Záleželo na konkrétním místodržiteli a jeho dvoře, na jeho vztazích s Vídní, na politické a
vojenské situaci, na učitelích v Lovani či kvalitě bruselské jízdárny. V roce 1640 třeba
doporučoval pobyt v této zemi kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna a upřednostňoval ho
dokonce před Francií a Itálií. Argumentoval, že v Lovani je dobrá výuka práva, že tam lze
studovat matematiku a opevňování stejně dobře jako v Itálii, učitelé jízdy a tance tu prý jsou
dokonce lepší a navíc je v Bruselu „hoff von einem herrn von Oesterreich“, na kterém jsou
„gesellschafften unter adelichen leuthen moderiert mit gueter manier und nit mit übermäßiger
freyheit als in Frankreich“.236 Delší pobyt v jižním Nizozemí se tedy od dvacátých do konce
234
Jižnímu Nizozemí jako cíli kavalírských cest není věnována odpovídající pozornost. Protestanté sem totiž
nejezdili a Angličané také ne. Typické je, že R. G. ASCH, Nobilities o něm vůbec nepojednává (zmiňuje
zejména protestanty, kteří rádi jezdili do Francie a severního Nizozemí) a že J. BLACK, The British Abroad
mu nevěnuje ani stranu textu (tamtéž, s. 57). Pouze kratičká informace o Bruselu se nachází i v práci A.
STANNEK, Telemachs Brüder, s. 80.
235
Do Španělska se vydala jen malá část kavalírů (o tom blíže samostatná podkapitola). V takovém případě se
ale dotyčný mladík v Bruselu zdržel jen velmi krátce, jak dokládá třeba kavalírská cesta Filipa Zikmunda z
Ditrichštejna. Ten rychle projel jižní Nizozemí v polovině října 1670 a dále směřoval přes Francii do
Španělska, kde pak strávil 10 měsíců od listopadu 1670 do září 1671. Srov. účty a korespondenci v MZA
Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360.
236
Cituje G. HEISS, Bildungs- und Reiseziele, s. 230.
83
šedesátých let stal pravidelnou součástí většiny kavalírských cest. Tento trend přerušila
nizozemská válka (1672-1678), během níž francouzská vojska ovládla velké části jižního
Nizozemí. Šlechta z habsburské monarchie se sem pak zase vrátila po ukončení války a v
osmdesátých a devadesátých letech se Brusel znovu těšil větší oblibě, staré časy z doby okolo
poloviny 17. století však zřejmě byly pryč a v podstatě nikdo už zde nestrávil více jak půl
roku. (viz tabulka 15)
Tabulka 15: Kavalíři z českých a rakouských zemí v Bruselu (1620-1750)
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
Libštejnský z Kolovrat, Oldřich
27. 5. – počátek srpna 1627
2
7. 3. 1629 – 25. 4. 1630
14
20. 10. 1631 – 10. 4. 1632,
10
František
z Lichtenštejna, Karel Eusebius a
Hartmann
18. 5. – 9. 9. 1632
10. – 22. 8. 1637
<1
léto 1642 – jaro 1643
asi 9
říjen 1647 – leden 1648
4
konec března 1649 – únor 1650
11
konec ledna – počátek dubna 1650
2
10. 2. – konec srpna 1652
7
listopad 1656 – jaro 1657
asi 4
23. 4. – 1. 5. 1661
<1
11. – 14. 5. 1663
<1
z Valdštejna, N.
19. 7. 1664 – 22. 1. 1665
14. – 21. 10. 1670
<1
z Harrachu, Karel
říjen 1681, 2. 11. 1682 – duben (?) 1683
asi 7
21. 4. – červen 1682
2
asi 18. 6. – 30. 6. 1683,
1
6
srpen / září 1683
29. 10. 1694 – asi 18. 3. 1695
5
z Kounic, Max Oldřich
18. 1. – 18. 4. 1697
3
leden – asi únor 1698
84
asi 2
Tabulka 16: Místodržící španělského Nizozemí v letech 1621-1706
Místodržící
Doba v úřadě
Isabella Klára, španělská infantka
1621-1633
Ferdinand, španělský infant
1633-1641
Francisco de Melo, markýz Terceira
1641-1644
Emmanuel de Moura Cortereal, markýz Castelrodrigo
1644-1647
Leopold Vilém, rakouský arcivévoda
1647-1656
Juan José de Austria, španělský infant
1656-1659
Luis de Benavides Carillo, markýz Fromiata
1659-1664
Francisco de Moura Cortereal, markýz Castelrodrigo
1664-1668
Íñigo Fernández de Velasco, vévoda Feria
1668-1670
Juan Domingo de Zuñiga y Fonseca
1670-1675
Carlos de Gurrea, vévoda Villahermosa
1675-1677
Alessandro Farnese, vévoda z Parmy
1678-1682
Otto Heinrich Caretto, markýz di Grana
1682-1685
Fray Antonio de Agurto, markýz Castagna
1685-1692
Maxmilián II. Emanuel Bavorský
1692-1706
Hlavním společenským cílem tamějšího pobytu vždy bylo dosáhnout audience u
místodržitele (viz tabulka 16). Dokládá to třeba instrukce z roku 1681, v které zdůrazňoval
Ferdinand Bonaventura z Harrachu svému synovi jedinou věc, která se týkala jižního
Nizozemí: „Zu Brüssel sollen sie dem principe di Parma governor reverenz machen (wie auch
anderen fürsten, an deren hoff sie kommen, an denen sie sich aber so wenig, als es sein kan,
aufhalten werden.“237 Z dochované korespondence pak vyplývá, že syn Karel se v říjnu 1681
zachoval přesně podle otcova přání a hned po příjezdu do Bruselu se dostal až před
místodržitele.238 V listopadu pak už byl v Paříži, kde pak strávil s malou přestávkou na výlet
do Anglie jeden celý rok, aby se nakonec v listopadu 1682 znovu objevil v Bruselu a tam pak
zůstal minimálně do jara 1683. To se už v zemi vyměnil místodržící a nový muž v této funkci,
Otto Heinrich Caretto, markýz di Grana mu projevoval kvůli významnému postavení
Ferdinanda Bonaventury z Harrachu u císařského dvora obrovskou náklonnost, prý jako
kdyby byl jeho synem. Mladému Harrachovi se tak dostalo takových výsad jako snad
237
238
Srov. třetí bod instrukce z 5. 9. 1681 uložené v ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677.
Tamtéž, dopisy hofmistra Bílka z 23. a 27. 10. 1681. V druhém z nich zdůrazňoval, že se Karlovi dostalo té
cti při audienci usednout: „Der prencipe de Parma hatt dem herrn graffen in der audientz zu sitzen gegeben.“
85
žádnému jinému kavalírovi. Směl bydlet v bruselské místodržitelské rezidenci, dostal od
markýze kočár s koňmi a blízkost místodržitelovi se projevovala i tím, že měl přístup až do
jeho soukromých pokojů. Jeho hofmistr tehdy konstatoval, že má výhody – ač byl titulární
hrabě – jako nejvýznamnější zdejší knížata.239
Většině kavalírů se samozřejmě takových poct nedostalo, ale i oni se k
místodržitelskému dvoru běžně dostávali. V létě 1683 oceňoval Brusel hrabě Franz Julius
Verdugo, a to „wegen gutter compagnien, die mahn haben thuet, wie auch wegen des hoffes,
welcher gewis auch sehr schen ist, ich bin die wenige zeit, die ich hie bin, alle dag bey hoff
gewesen undt habe auch dem Marquis de Grana mein erstes complement abgelegt...“240 Také
Vedrugův příklad ukazuje, že markýz di Grana patřil mezi ty místodržící, kteří vycházeli
mladým kavalírům poměrně hodně vstříc. Verdugovi ale navíc pomohlo, že se znal už z
Paříže s markýzovou vlastní i nevlastní dcerou, jež ho v Bruselu opět rády spatřily.241
Velkému zájmu kavalírů z habsburské monarchie se těšil Brusel také v devadesátých
letech 17. století, kdy zde působil jako místodržící bavorský vévoda Maxmilián II. Emanuel.
Původně měl velmi těsné vazby na rakouské Habsburky – pomáhal jim bojovat proti Turkům
(zasloužil se o dobytí Bělehradu v roce 1688), vzal si za ženu dceru císaře Leopolda I. Marii
Antonii (1669-1692) a obdržel také Řád zlatého rouna. Ve Vídni se mu také narodil v říjnu
1692 syn Josef Ferdinand, kterého později bezdětný španělský král jmenoval se souhlasem
všech mocností svým nástupcem a dědicem všech držav (1698). Navíc na počátku téhož roku
se Maxmilián II. Emanuel stal místodržícím v jižním Nizozemí. Zdálo se, že hvězda
bavorských Wittelsbachů vychází, a tak se není co divit, že bavorský vévoda začal Brusel
systematicky přeměňovat tak, aby odpovídal rodovým ambicím a aby přitahoval pozornost
všech včetně katolické šlechty z obou habsburských monarchií. Od poloviny devadesátých let
však jeho vztahy s rakouskými Habsburky postupně ochladly, protože vévoda čím dále častěji
popřával sluchu návrhům francouzské diplomacie. Své sehrálo i to, že Francouzi v letech
1695-1697 okupovali Brusel a získané území vrátili původním majitelům až po míru v
Rijswijku v roce 1697.242
239
Krátkou sondu do harrachovské korespondence z této doby podnikl G. HEISS, Bildungs- und Reiseziele, s.
228-229. Dále srov. 23 listů hofmistra Bílka z Bruselu a Antverp (2. 11. 1682 – 9. 4. 1683) v ÖStA, AVA,
FA Harrach, kart. 677.
240
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis mladého hraběte matce z 28. 6. 1683.
241
Tamtéž, inv. č. 416, kart. 34, dopis Verdugova hofmistra jeho matce z 25. 6. 1683. K Verdugově kavalírské
cestě podrobněji J. KUBEŠ, Tři pohledy.
242
Klasickou biografií bavorského vévody Maxe II. Emanuela je Ludwig HÜTTL, Max Emanuel. Der Blaue
Kurfürst 1679-1726. Eine politische Biographie, München 1976; jeho vojenskými úspěchy se zabývá práce
Marcus JUNKELMANN, Kurfürst Max Emanuel von Bayern als Feldherr, München 2000. Jeho boj o zisk
španělského dědictví přehledně popisuje Reginald de SCHRYVER, Max II. Emanuel von Bayern und das
spanische Erbe: die europäischen Ambitionen des Hauses Wittelsbach; 1665 – 1715, Mainz 1996.
86
Před létem roku 1695 ale dění v Bruselu vzbuzovalo velký rozruch. Zasloužil se o to
hlavně vévodův druhý sňatek, který proběhl v lednu 1695. Vévoda si vzal polskou princeznu
Terezu Kunigundu, dceru krále Jana III. Sobieského. Jeho první manželka se totiž po těžkém
porodu syna Josefa Ferdinanda neuzdravila a záhy zesnula, takže vévoda hledal novou ženu –
pokud možno z královského rodu. To se mu tedy splnilo a na podzim 1694 se jeho snoubenka
vydala za ním do Bruselu a její příjezd si mladí kavalíři nechtěli nechat ujít. Tehdy se ve
městě nacházeli třeba hrabata Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu či František Damián ze
Šternberka. Zajímavá reflexe místodržitele a jeho dvora z této doby se nachází právě v
korespondenci hofmistra mladého Thun-Hohensteina Johanna Christopha Zighela. Zcela jasně
z ní vyplývá, že bavorský vévoda už tehdy ve velké míře využíval možností, jež mu nabízela
reprezentace. Hofmistr informoval mladíkova otce o různých reprezentačních aktivitách. Vše
začínalo u lpění na nejkrásnějších šatech: „ich muß gesthen, daß dieser hoff in klaidern scher
magnifique ist und ein ieder in seiner tracht whol observirt wirdt.“243 Kromě toho ale vévoda
prováděl náročnou úpravu svého bruselského sídla. Soustředila se nejen na jeho apartmá, ale
pustil se i do stavby divadla pro francouzskou operu.244 Maxmilián II. Emanuel zviditelňoval
své ambice všude a posloužila mu k tomu i jeho druhá svatba. Hofmistr Zighel proto ve svých
listech pečlivě zaznamenával všechny informace o blížícím se příjezdu jeho nastávající,
dopisy z druhé poloviny ledna 1695 se ale bohužel nedochovaly, takže nelze zjistit, jak mladý
Thun-Hohenstein prožil příjezd vévodovy ženy.
Jinak probíhal jeho pobyt (konec října 1694 – březen 1695) standardně. Do společnosti
jej zde uvedl místní císařský vyslanec hrabě Sinzendorf, všechny všední dny ale absolvoval
řadu cvičení. Bral lekce šermu, učil se španělsky, chodil za ním učitel práv, vstoupil do místní
jízdárny a po večerech pravidelně navštěvoval francouzské komedie.245 Chodil samozřejmě
stejně jako ostatní ke dvoru, kde měl dosáhnout audience u místodržitele a kde se pak často
setkával s nejvýznamnějšími vévodovými dvořany, nejvyšším hofmistrem hrabětem
Preisingem, dále s hrabaty Riberou a Törringem. Společně s Riberou se dokonce měl vydat
přes moře do Anglie, z této cesty ale nakonec k velkému zármutku hraběte Thun-Hohensteina
sešlo. Rozveselit jej pak nedokázal ani bruselský karneval,246 takže v polovině března místo
243
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/1, kart. 100,
dopis Johanna Christopha Zighela Maxmiliánu Thunovi z 8. 11. 1694.
244
O úpravě apartmá tamtéž, list z 1. 11. 1694; 15. 11. 1694 pak hofmistr informoval o stavbě divadla: „man
arbeitet stark ahn dem theatro fur die französische opera, welche man mit negstem wirdt anfangen zu
spielen“.
245
Tamtéž, dopisy z 15. a 26. 11. 1694.
246
Tamtéž, list z 4. 2. 1695: „daß divertissement hiesiges carneval bestheet in einer französischer opera und
comoedi, der bal ist gar rare, vorbehalten 3mhal die woche in einem statt hauß, allwo eine forme eins ridotto
aufgericht worden und in etligen nebenzimmern unordentlig getanzet wirdt, der eingang wirdt ieden stands
87
do Anglie vyrazil na cestu na sever do Dánska a Švédska, která tehdy nabízela jednu z mála
alternativ frustrovaným mladým šlechticům, kteří kvůli válce nemohli do Francie a kvůli
nebezpečí na moři dokonce ani do Anglie.
Centrum Bruselu pak v roce 1695 utrpělo při francouzském bombardování velké
škody, a když následně vojska krále Slunce město obsadila, příliv mladých kavalírů z
habsburské monarchie se až do uzavření míru zastavil. Po návratu země do rukou španělského
krále se tu ale na samém sklonku 17. století opět ve větším počtu objevili. Již v říjnu 1697 do
města přijeli nejmenovaný hrabě Ditrichštejn247 a Karel Kristián Collalto, které hofmistr
hraběte St. Juliena označil za velké povaleče, již dávají ostatním velmi špatný příklad.248 Sám
Johann Nicolas St. Julien pak ve městě pobýval v lednu a únoru 1698. Jeho hofmistr tu
původně nechtěl strávit moc času, protože „es ist aber dorten die große libertinage zu
apprehendiren“.249 Neměl ovšem další rozkazy a dlouho čekal na peníze, a proto si tu museli
pobyt prodloužit. Díky tomu tu jeho svěřenec spolu se dvěma členy českého rodu Pachtů z
Rájova zažil rozmařilý karneval. Hofmistr v jednom dopisu psal, že tu je velmi veselý dvůr,
denně že se koná balet, divadelní i operní představení a že se hodně hraje.250 V červenci 1698
se v Bruselu zase krátce zdržel mladý kníže Adam František ze Schwarzenbergu, jemuž se
dostalo té cti, že byl osobně přijat tehdy velmi zaneprázdněným místodržitelem.251
unter der maschera gegen erlegung eines 1/2 rhtr, wie alle divertissements sans distinction zu geniesen
erlaubet, der hier abfallende profit solle en faueur (wie gesagt wirdt) muß churfurst. fauoriten cammerdiener
angewiesen seyn.“
247
Velmi pravděpodobně se jednalo o Jakuba Antonína z Ditrichštejna (1678-1721), nejmladšího syna knížete
Ferdinanda.
248
„... dieße machen speese spropositale in kleydung und livereyen mitt golden und silberen borten so reich
besetzeten, daß ein cavalier sich nicht schamen dörffte solche kleidung zu tragen und hatt daß spilen bey
ihnen den gantzen tag und nacht kein end...“ Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis Johanna
Heinricha Staëla, hofmistra hraběte St. Juliena, ze dne 25. 10. 1697. Zajímavé je, že mladý Collalto (mladší
syn nejvyššího komorníka Markrabství moravského Františka Antonína) zemřel hned v březnu následujícího
roku v Paříži, a to prý na neštovice. K tomu Bronislav CHOCHOLÁČ, Návštěvy u nejvyššího zemského
komorníka. Dvůr a hosté Františka Antonína hraběte Collalta v Brně koncem 17. století, in: Václav Bůžek –
Pavel Král (edd.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, České Budějovice 1999, s. 578, pozn.
14.
249
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis Johanna Heinricha Staëla, hofmistra hraběte St. Juliena, ze dne 4.
10. 1697.
250
Tamtéž, dopisy z Bruselu z 13. 1., 20. 1. a 27. 1. 1698.
251
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, dopis Adama Františka otci
Ferdinandovi z 4. 7. 1698. Mladý Schwarzenberg v něm podrobně popisuje audienci u kurfiřta i u knížete
Taxise. Hned jak Maxmilián Emanuel přijel do města, šel za ním do zámku, „alwo ich den churfürsten in
einen saal mit viel cavaliers gefunden, er hat mir gleich offentlich audienz gegeben hat und mein compliment
angehört...“ Pak mu Adam František předložil doporučující psaní svého otce, a když ho místodržitel přečetl,
ptal se ho, „ob die praebenda für mich were, wie ich ja antwortete, so hat er gesagt, er seye froh die
gelegenheith zu haben Ewer hochfürst. gden zu dienen, ßagend ßo bald, alß er auff Brüssel kommen wird, er
wolle die genealogie unterschreiben, eine halbe stund darnach habe ich mein abschiedt audientz in ßeine
retirada genommen und bin wiederumb herein, dan er hat nit gern, wan er darauß ist, daß die frembden sich
lang dort auffhalten; er ist gestern abend herein, ybermorchen gehet er per postam auff Lutzenburg und wir
vermeinen auch morgen nachmittag von hier weeg zu reyßen.“
88
Tabulka 17: Kavalíři z českých a rakouských zemí v Lovani (1620-1750)
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
30
Libštejnský z Kolovrat, Oldřich
6. 8. 1626 – 15. 5. 1627
9
červenec 1649 – konec ledna 1650
7
39
15. 8. 1660 – 23. 4. 1661
8
Jan Norbert a Ignác Karel od konce
František
18 / 10
listopadu 1661, Václav Vojtěch od
počátku července 1662 – 11. 5. 1663
srpen 1680 – leden 1681
6
polovina října 1683 – 30. 9. 1686
35
konec března – červen 1722
3
V jižním Nizozemí se ale kromě bruselského místodržitelského dvora nacházely i další
cíle, které lákaly šlechtice z českých a rakouských zemí k návštěvě. Obrovskému, i když
zřejmě jen dočasnému zájmu se těšila právnická fakulta univerzity v Lovani, která byla
navštívena v rámci 9 z 80 zkoumaných cest. Největší oblibě se těšila v průběhu Třicetileté
války a po jejím skončení až do první poloviny šedesátých let 17. století (viz tabulka 17).
Slávu lovaňských práv dokládají nejen slova Zuzany Černínové z roku 1647,252 ale i roztržka
v dopisech mezi Johannem Sigmundem z Hardeggu a jeho otcem z roku 1649. Mladý
Hardegg byl luterán, a tak se mu moc nelíbilo, že ho jeho otec nutí jet studovat do Lovaně.
Přál si raději navštívit univerzitu v Leidenu. Jeho otec ale na volbě Lovaně trval a
zdůvodňoval to tím, že zná dvě hrabata, která tam nedávno studovala a nyní úspěšně budují
svou kariéru v habsburské monarchii.253
Faktem je, že od čtyřicátých do šedesátých let se tu imatrikulovali průměrně dva až
čtyři čeští a rakouští šlechtici ročně. Maximální počty imatrikulovaných českých a
rakouských šlechticů z panského stavu udává matrika k roku 1649 (11) a 1660 (10), v jiných
letech to ale byla daleko skromnější čísla a někdy dokonce vůbec nikdo (1658, 1663-1664,
1668-1669). Veliký propad zájmu o univerzitu následoval v sedmdesátých letech, kdy tu
252
„Nevím, zdali se přece budeš ještě právům učiti, mnoho vzácnejch lidí praví, že v tom městě Lay či Lej
(neumím ho dobře jmenovati) přeznamenitý učení jest...“ Srov. Zdeněk KALISTA (ed.), Korespondence
Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic, Praha 1941, s. 202,
dopis z 26. 10. 1647.
253
Srov. G. HEISS, Integration, s. 109-110.
89
nestudoval žádný člen panského stavu z Čech, Moravy, Horních a Dolních Rakous.254
Pravděpodobně je to důsledek vývoje mezinárodní politiky, protože v letech 1672-1679
probíhala tzv. nizozemská válka, jíž vedl Ludvík XIV. především proti severnímu Nizozemí a
jeho vojska tehdy obsadila i jižní Nizozemí. K jistému oživení zájmu o studium v Lovani pak
sice v posledních dvaceti letech 17. století došlo, ale již tam nikdy nestudovalo tolik šlechticů
z habsburské monarchie jako před tím a v první půli 18. století přišel výrazný úpadek této
univerzity.255
Lovaňské zkušenosti a zážitky přesto zcela jistě pomáhaly formovat celou řadu
později velmi významných mužů. V době největšího rozkvětu tu pobývali nejen členové
knížecích rodů, jako např. bratři Ferdinand a Maxmilián z Ditrichštejna (imatrikulováni 1649,
Ferdinand bude později nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I.)256 či bratři Jan Kristián a
Jan Sejfried z Eggenbergu (1660), ale především hodně hrabat. V dalších letech se z nich
proslavili u dvora, v zemské správě či svými stavitelskými aktivitami především Karel
Ferdinand z Valdštejna (imatrikulován 1644, pozdější nejvyšší hofmistr císařovny vdovy a
diplomat), Humrecht Jan Černín z Chudenic (1647, vyslanec v Benátkách a stavebník mnoha
zámků a Černínského paláce v Praze), Adolf Vratislav ze Šternberka (1648, nejvyšší purkrabí
Království českého), František Arnošt Šlik (1648, říšský dvorský rada), Michael Osvald Thun
(1649, místodržící v Čechách, stavebník mnoha zámků a paláce v Praze), František Oldřich
Kinský (1651, nejvyšší kancléř Království českého) nebo Václav Vojtěch ze Šternberka
(1662, nejvyšší hofmistr Království českého a stavebník zámku Tróji). Zajímavé je, že tu
studovali též někteří pozdější významní preláti, jako byli Jan Karel Jáchym Slavata (1659,
generál řádu karmelitánů) či Jan Fridrich z Valdštejna (1661, pražský arcibiskup).257
Podrobnější informace o pobytu v Lovani se dochovaly jen pro několik málo kavalírů.
Přesto je vidět, že volili různé strategie; někteří zde pobývali delší dobu a pobyt v Lovani
absolvovali na počátku své kavalírské cesty. Jiří Adam z Martinic, Karel Ferdinand
254
255
256
257
Upozornil na to již K. HRDINA, Studenti, s. 57-63, který pořídil soupis českých studentů na lovaňských
právech. Stejně jako ostatní jemu podobní badatelé jeho doby však nevypsal všechny studenty se vztahem
k českým zemím. Pominul šlechtu z velké části Slezska a nezajímali jej šlechtici z rakouských zemí. Proto je
nutné se vrátit ke starší práci J. WILS (ed.), Les étudiants, zejm. s. 76-167.
Srov. Joseph RUWET, Die Reform der Universität Löwen (1740-1780), in: Karl Vocelka u. koll. (Hg.),
Österreich im Europa der Aufklärung. Kontinuität und Zäsur in Europa zur Zeit Maria Theresias und Josephs
II., Band 2, Wien 1985, s. 813-846.
U Ditrichštejnů lze dokonce hovořit v souvislosti s lovaňským studiem o jisté rodinné tradici. Pobývali tu
nejen Ferdinand a Maxmilián (1649-1650), ale i Leopold Ignác (1680-1681), Walter Xaver (1683-1686) a
Karel Maxmilián s Janem Leopoldem (1722). Srov. K. HRDINA, Studenti, s. 59, 62; R. SMÍŠEK, Císařský
dvůr, s. 146; I. CERMAN, Zrození, s. 166-167 a MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361.
J. WILS (ed.), Les étudiants. V Lovani byl významný karmelitánský klášter, s jehož řeholníky se urození
studenti pravidelně stýkali. Možná právě zde se zmíněný mladý Slavata přiklonil k tomuto řádu, aby se
později stal dokonce generálem karmelitánů.
90
z Valdštejna či Walter Xaver z Ditrichštejna zde dokonce strávili několik let.258 Většinou tu
ale kavalíři zůstali kratší dobu. Třeba bratři Eggenbergové sem dorazili v polovině srpna 1660
a odjeli na konci dubna následujícího roku, tj. strávili tu asi osm měsíců. Jejich matka Anna
Marie, rozená markraběnka braniborská několikrát zdůrazňovala, že je poslala do Lovaně
kvůli studiu, osvojení jazyků a „andern lobwürdigen cristlöblichen und fürstlichen
exercitien“. Záhy však dala také průchod své nespokojenosti, protože se jí zdálo, že její
synové se během velmi nákladného pobytu v Lovani (přišel je minimálně na 6000 zl.)
v ničem nezlepšují, že nevidí „den schuldigen progress“.259 Studiu soukromého i kanonického
práva či francouzského jazyka se tu naopak pilně věnovali příslušníci hraběcích rodin.260
Mnoho z nich se dostalo až ke slavnostním disputacím, což byl třeba případ slezského
šlechtice Jindřicha z Hatzfeldu (v Lovani byl od října 1662 do počátku roku 1664), jenž
absolvoval disputaci v prosinci 1663. Důkladně se na ní se svým hofmistrem připravoval:
Museli nejprve zajistit tisk Hatzfeldovy teze, a tak na ní hofmistr přivezl papír z Antverp a
sehnal tam i tiskaře, který zhotovil předběžný koncept. Následně proběhla diskuse o tom, jak
má právnická teze vypadat, aby vhodně reprezentovala rodinu Hatzfeldů. Jindřichův otec k ní
měl nějaké kritické výhrady, jestli ale hofmistr nakonec nechal tezi upravit, nevíme. Jisté jen
je, že po celém aktu následovala slavnostní hostina, kde mladý Hatzfeld uctil všechny
účastníky disputace.261
Lovaňská univerzita ovšem nebyla jedinou institucí na španělských územích bývalého
Burgundska, která přitahovala pozornost českých a rakouských šlechticů. Dočasně se totiž
těšilo docela velkému zájmu Franche-Comté, jež se nacházelo v držení Španělů v letech 1556
až 1674. Přitažlivé mohlo být již samo prostředí – patřilo sice Španělům, mluvilo se tu však
francouzsky, a aby těch paradoxů nebylo málo, pak se dlouho jednalo o říšské území a lidé tu
smýšleli i v druhé půli 17. století „říšsky“. Kavalíři z habsburské monarchie tady tedy mohli
258
Martinic zde pobýval v letech 1620-1623, Valdštejn několik let po roce 1644 a Ditrichštejn od října 1683 do
září 1686. Srov. Z. HOJDA, Z katolického exilu; TÝŽ, Pasy, s. 169 a MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č.
1586, kart. 361.
259
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopisy Anny Marie z Eggenbergu
podzimu 1660 a první půle roku 1661 a hofmistrovy účty z té doby. Náklady na jejich cestu byly skutečně
obrovské – jen za kočár a dva koně zaplatili v součtu skoro 1300 zl.
260
Na příkladě Maxmiliána z Trauttmansdorffu v letech 1651-1655 to ukazuje E.-M. CSÁKY-LOEBENSTEIN,
Studien, s. 428-432.
261
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Hatzfeldtów w Żmigrodzie, sign. 194, dopisy hofmistra
Hermanna Wernera Klöckera a Jindřichova otce Hermanna z Hatzfeldu z 1., 13. a 22. 12. 1663. Kritický
postřeh otce se týkal zejména Jindřichova oděvu, konkrétně kalhot: „...ausserhalb daß die tracht oder
kleidung ahn Henrichen zu allamodo gemacht insonderheit ahn den hosen, welche nit so weith, sondern
unten in die enge und wie mann selbe sonst vor alterß getragen solle, gezogen werden, wan eß nun im kupffer
platten, welcheß doch nit tief gezogen stochen, köente geendert werden, were wohl gueth...“
91
najít vše, co potřebovali. Za nejvýznamnější centra tohoto regionu lze považovat Besançon a
historické hlavní město Dôle (do roku 1962 psáno Dôle, dnes jako Dole). V Dôle se totiž
nacházela univerzita, kterou založil již v roce 1422 burgundský vévoda Filip Dobrý, a v
Besançonu zase působila od roku 1663 šlechtická akademie, jíž dobyl dobré jméno jezdecký
mistr Francesco Paulo de Ceccaty, který tu pobýval až do roku 1671, kdy byla akademie en
bloc přeložena do Bruselu. V roce 1674 už celý region definitivně obsadila francouzská
vojska.262 Na základě uvedených faktů tedy asi nepřekvapí, že čeští a rakouští šlechtici do
Franche-Comté nejraději jezdili právě v padesátých a šedesátých letech. Nejprve
frekventovali univerzitu v Dôle, posléze – a to je obecně typické pro vývoj kavalírských cest
– evidentně převážil jejich zájem o šlechtickou akademii v Besançonu (viz tabulka 18).
Tabulka 18: Čeští a rakouští šlechtici ve Franche-Comté v druhé polovině 17. století
Jméno
Místo
Doba
Délka
pobytu
pobytu
pobytu
(v měsících)
Dôle
červenec 1655 – říjen 1656
16
bratři Gallasové
Dôle
16. 10. 1657 – 10. 4. 1658
6
z Lichtenštejna, Maxmilián Mořic Jakub
Dôle
listopad 1659 – asi léto 1660
asi 9
Dôle
prosinec 1664 – červen 1665
7
ze Šternberka, Ignác Karel
Besançon
30. 9. 1664 – 7. 2. 1665,
5
28. 3. – 1. 4. 1665
ze Schwarzenberku, Ferdinand Vilém
Besançon
říjen 1665 – 1667
asi 24
Besançon
13. 5. – 11. 8. 1673
3
Dôle
podzim 1687 – červen 1688
asi 8
Burgundské univerzity doporučoval svému potomkovi navštívit ještě okolo roku 1680
Karel Eusebius z Lichtenštejna, je ale jasné, že se jeho přesvědčení zakládalo na starších
zkušenostech a na období rozkvětu zájmu o Lovaň či Dôle v prvních dvaceti letech po
Třicetileté válce.263 Tehdy tu na přelomu let 1657 a 1658 pobývali půl roku bratři Gallasové.
Během této doby absolvovali hodiny Institucí u profesora Talbera, učili se francouzsky a
262
263
N. CONRADS, Ritterakademien, s. 221-224.
J. von FALKE, Geschichte, II, s. 406. Podle práce Willem FRIJHOFF, Lálbum inclytae nationis Belgicae de
lúniversité de Dole en Franche-Comte, 1651-1674, LIAS 5, 1978, s. 87-151, zde s. 92 usuzuji, že i studenti z
jižního Nizozemí jezdili do Dôle nejvíce v šedesátých letech.
92
seznamovali se s francouzskými dějinami.264 O něco později zase dospíval Arnošt František z
Kounic, jenž psal na podzim 1664, když právě dokončoval studia u jezuitů v Ingolstadtu,
svému poručníkovi kardinálu z Harrachu, že by chtěl ve studiích pokračovat právě v Dôle.
Kardinál s tím souhlasil a v prosinci 1664 už mladý hrabě do města dorazil. Kounic tu ovšem
jenom neopakoval právo – od ledna 1665 chodil na lekce tance a věnoval se stejně jako
Gallasové vylepšení svých znalostí francouzštiny, které zatím nebyly dokonalé. Uvědomoval
si ale, že šlechtickým cvičením zde nedává tolik, kolik by to potřebovalo, a tak navrhoval, že
by se mohl přesunout třeba do Lyonu, Blois či Bruselu, kde by se jim věnoval naplno. Navíc
tehdy pravidelně sledoval, co dělají ostatní čeští a rakouští šlechtici na akademii v sousedním
Besançonu a dokonce je dvakrát navštívil.265
Právě v Kounicově korespondenci se dočteme, že tato akademie byla v letech 1664 a
1665 místem pobytu hned několika šlechticů z habsburské monarchie a že jezdecký mistr
Ceccaty se opravdu snažil šlechtice do své instituce přitáhnout. Když se Kounic v prosinci
1664 ve městě krátce zastavil, dal mu dvorný Ceccaty hned k dispozici svůj kočár a koně a
dokonce na jeho počest uspořádal ve své akademii turnaj.266 Mladý hrabě dále píše, že zde
navštívil prominentní šlechtice, jakými byli Jaroslav Bernard z Martinic, Ignác Karel ze
Šternberka a jeden hrabě Trauttmansdorff. V květnu 1665 pak o všech třech znovu píše a
dokládá tak, že dva z nich strávili v Besançonu minimálně čtyři měsíce. Martinic se prý nyní
vydal na okružní cestu Francií a skončí v Paříži, Trauttmansdorff mířil na sever do jižního a
severního Nizozemí, jen Šternberk už byl prý asi v Čechách, kde se s bratry dělil o majetek.267
Navíc informuje, že z Besançonu odjeli i hrabě Georg Sigfried z Ditrichštejna a baron
František Karel Přehořovský z Kvasejovic, kteří směřují do Sieny.268
Zřejmě nejslavnějším šlechticem z habsburské monarchie, který navštívil akademii v
Besançonu, byl pozdější kníže Ferdinand Vilém ze Schwarzenberku. Pobýval tu ve
společnosti 26 šlechticů z dobrých rodin od podzimu 1665 až někdy do roku 1667 a proslul,
ačkoliv byl ještě velmi mladý (do města dorazil, když mu bylo pouhých 13 let!), velkými
264
Srov. SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart.
61.
265
Viz kapitola III. 5. a ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Kounic Harrachovi, 10. 2. a 12. 5. 1665.
266
Tamtéž, Kounic Harrachovi, 18. 12. 1664.
267
Měl pravdu. Ignác Karel pobýval v Besançonu od konce září 1664 do počátku února 1665 a do Čech se vrátil
na konci dubna 1665. Zajímavé je, že v jeho deníku není ani slovo o tom, proč ve městě pobýval nebo že by
se věnoval šlechtickým cvičením. Zato se autor deníku rozepsal o různých slavnostech, kterým přihlížel, a o
výletech hraběte Šternberka do okolí, zejména do poměrně vzdáleného Langres (asi 80 km), kde se nacházela
velká pevnost. Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Ignáce Karla ze Šternberka, s. 25-29 (autorce se
však nepodařilo určit totožnost místa „Agre“; vzhledem k tomu, že se tam ale nacházela pevnost, bylo to
sídlo guvernéra a leželo prý 7 mil od Besançonu, usuzuji, že se jednalo o město Langres).
268
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Kounic Harrachovi, 5. 5. 1665. Oba posledně zmínění se v Sieně
imatrikulovali 28. 6. 1665 – srov. F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I, s. 315.
93
výdaji, jež zde učinil.269 To Dominik Ondřej z Kounic dorazil do města v době, kdy již slavný
Ceccaty působil v Bruselu a nad Franche-Comté se prodlužoval francouzský stín. Přesto tu v
roce 1673 pobyl tři měsíce a intenzivně se věnoval studiu práva, matematiky a tance.270 Byl
ale zřejmě jedním z posledních významných kavalírů z habsburské monarchie, kteří sem
zavítali k trvalejšímu pobytu, protože po obsazení regionu Francouzi už čeští a rakouští
šlechtici v této nárazníkové oblasti mezi Francií a Říší jednoznačně preferovali jižní
Nizozemí.
Když španělští Habsburkové v roce 1700 vymřeli, o jejich dědictví se svedla dlouhá
válka. Jižní Nizozemí nakonec v roce 1714 připadlo rakouské linii Habsburků. Ti se zde také
nechávali zastupovat místodržícími, takže se může zdát, že země nadále přitahovala zraky
mladých kavalírů a že sem ve velkém směřovali. Z různých důvodů ale jižní Nizozemí už
nikdy nedosáhlo takové obliby jako v 17. století. Kavalíři sem sice nadále zajížděli, ale
většinou zde delší dobu nepobývali. Typické je třeba chování Heřmana Jakuba Černína z
Chudenic v roce 1725, který zde strávil pouze jeden týden v září. Hned po příjezdu se
seznámil se zástupcem místodržitelky hrabětem Wirrichem Daunem. Ten mu doporučil, aby v
době její nepřítomnosti zatím podnikl okružní jízdu po flanderských pevnostech, a pak se
vrátil do Bruselu, aby mu poskytla audienci. Vše ale nakonec dopadlo jinak, protože na konci
září začínal akademický rok na univerzitě v Leidenu, kam měl Černín hlavně namířeno.
Mladý hrabě tedy nakonec na místodržitelku nepočkal a po týdnu pobytu v Bruselu se vydal
do Leidenu, kde pak strávil celý další akademický rok studiem práv. Bruselem pak už jen
projel v září 1726 na své cestě do Paříže.271
Také ostatní kavalíři tu zůstali ve dvacátých a třicátých letech pouze pár týdnů
(tabulka 19). Třeba Jan Josef z Thun-Hohensteinu tu měl podle původního plánu v květnu
1731 strávit jen 10 až 12 dní, nakonec se ale jeho pobyt protáhl na o něco málo více než měsíc
od poloviny května do poloviny června. Pobyt si ale prodloužil jen z toho důvodu, že zde
269
N. CONRADS, Ritterakademien, s. 223. Vyslat svého poměrně mladého a jediného dědice daleko od domova
do Besançonu byl nápad jeho ambiciózního otce Jana Adolfa. Uvažoval o tom již v roce 1664 a nakonec tak
učinil i přesto, že mu to jeho bývalý hofmistr Bernard Bredimus rozmlouval: „...dan bey ietzigen seinem noch
zarten alter in frembde undt weitt abgelegene provincien als nacher Burgundt oder in Lottringen denselben
zuverschieken, erachte ich unzeittigh, all zu frue undt gefahrlich zu sein. Es ist ein aintziges zweichlein,
welches den nahm undt stammen deß graflichen schwartzenbergischen hauses erhalten muß undt darumb
woll zubeobachten ist.“ Srov. SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 398,
Bredimus Janu Adolfovi ze Schwarzenberku, 27. 9. 1664.
270
G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 43; Lenka FLORKOVÁ, Kavalírská cesta Dominika Ondřeje z Kounic,
Vyškovský sborník 4, 2004, s. 87-111, zde s. 102-103.
271
Srov. dopis hofmistra Johanna Moritze von Besold Františku Josefu Černínovi z 11. 9. 1725 a účty uložené v
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 342.
94
právě pobýval kromě místodržitelky (o ní je v dopisech jen jedna zmínka!) i lotrinský vévoda
František Štěpán, jehož si mladý hrabě velmi cenil. Ovšem i vévoda údajně o ThunHohensteina moc stál – hlavně prý proto, že se o něj jeho matka dobře starala v době jeho
pobytu v Praze, – a přemlouval ho, aby svůj odjezd oddálil. Hraběcí hofmistr Marcy o tom v
posledním dopisu z Bruselu napsal: „Nachdeme der hertzog von Lothringen deß herrn graffen
seine abreiß von hier 8 täge durch von tag zu tag mit der gnädigsten art von der weldt
verssohben undt auffbehalten hatt, werden wir endlich ubermorgen unsere reise nacher Paris
fortsetzen, der herr graff gehet von Bruxelles sehr vergnugt weg undt glaube, daß Ewer
Excellenz auch mit seiner alhier uber einen gantzen monath gefuhrte conduite zufrieden undt
content seyn werden...“.272 Jan Josef ale musel pokračovat do Paříže a do samotného
Lotrinska zavítal až na konci roku 1731.
Tabulka 19: Čeští a rakouští šlechtici v Bruselu v první půli 18. století
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
7. 7. – konec srpna 1718
2
červenec – 22. 9. 1722
3
7. – 13. 9. 1725
<1
bratři Buquoyové
červenec 1727
1
bratři Nosticové
12. 7. – 16. 9. 1728
2
bratři Chotkové
srpen – září 1728
2
září 1730
1
11. 5. – 14. 6. 1731
1
2. – 20. 10. 1732
<1
Černín z Chudenic, Prokop Vojtěch
29. 10. – 10. 11. 1745
<1
druhá půle srpna 1750
<1
Snížení obliby jižního Nizozemí zapříčinily asi především dvě věci. Své sehrála
úroveň dvora místodržitele (viz tabulka 20). Tuto funkci vykonávala dlouhou dobu
arcivévodkyně Marie Alžběty (1680-1741), která nebyla na poli reprezentace takovou aktivní
a ambiciózní osobností jako před tím bavorský kurfiřt Maxmilián Emanuel. Proslula nejen
dodržováním přísné dvorské etikety, ale i svou autoritativní a konzervativní církevní
272
Srov. dopisy hofmistra Filipině Thunové v SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů
(Klášterec), inv. č. 880, sign. Y 4/11, kart. 138, citovaná pasáž je z dopisu z 12. 6. 1731, o vděčnosti vévody
vůči Filipině Thunové hovoří Marcy v dopisu z 18. 5. 1731.
95
politikou.273 Hrabě František Josef Černín se o jejím dvoře v roce 1730 vyjadřoval trefně a
zároveň nelichotivě, když svým synovcům Lažanským psal, že v Bruselu „könnten 3 wochen,
umb den schläffrigen hoff von Brüxell zu khennen, genug seyn“. Místo toho jim doporučoval
delší pobyt v severním Nizozemí, který jim do budoucna mohl dát daleko více.274
Tabulka 20: Místodržící rakouského Nizozemí v letech 1706-1780
obsazeno Brity a Nizozemci
1706-1714
mírem v Rastattu převedeno na rakouské Habsburky
1714
Evžen Savojský
1716-1724
Marie Alžběta, rakouská arcivévodkyně
1724-1741
Fridrich August z Harrachu
1741-1744
Karel Alexandr Lotrinský
1744-1780
Kromě toho se ale snižovala i úroveň kdysi slavné lovaňské univerzity. Jak se
postupně měnily požadavky šlechty z habsburské monarchie na vzdělání jejich synů, přestala
lovaňská práva svou staromódností mladým kavalírům vyhovovat. Slova kritiky se objevila
již na konci 17. století,275 a tak se nelze divit, že následoval odlivu zájmu o tamější studium.
Školu ale kritizovali i ti, kteří tam v první půli 18. století nějaký čas pobývali. V roce 1722 se
sem třeba na nátlak otce přesunuli z Leidenu bratři Karel Maxmilián a Jan Leopold
z Ditrichštejna. Nutno říci, že sem nejeli s nadšením právě z toho důvodu, že se domnívali, že
studia v Lovani pro ně nebudou užitečná. Otec s tím zřejmě ve skrytu souhlasil, ale domníval
se, že zde naopak doženou šlechtická cvičení, jež zase zanedbávali kvůli výuce v Leidenu.
Nakonec ve městě strávili čtyři měsíce a brali zejména lekce šermu.276 Zařadili se tak však
spolu s dvěma členy rodu hrabat z Hodic či Františkem Arnoštem z Valdštejna mezi zřejmě
poslední významné šlechtice z habsburské monarchie, kteří v Lovani pobyli delší dobu.277
Mladý Václav Antonín z Kounic městem v říjnu roku 1732 už jen projel a vyjádřil se o
zdejším studiu s pohrdáním: „...es ist ein verbrechen, junge herren von stand hierher zu
273
Srov. medailon této Habsburkovny v práci Brigitte HAMANNOVÁ (red.), Habsburkové. Životopisná
encyklopedie, Praha 1996, s. 267-268.
274
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35, opis dopisu Františka Josefa Černína z 22. 4.
1730 od Ignáce Cornovy z roku 1810.
275
„Es war Löwen zum studiren einmahl ein berühmtes orth...“, psal 4. 10. 1697 hofmistr hraběte St. Juliena
Johann Heinrich Staël. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841.
276
I. CERMAN, Zrození, s. 166-167.
277
J. WILS (ed.), Les étudiants, s. 202-203, 206, 211.
96
schicken. Anstatt etwas zu lernen, vergessen sie hier alles, was sie an einer anderen
universitäten hätten lernen können.“278
278
Citováno podle G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 240.
97
II. 4. Spojené Nizozemí
Ještě na konci středověku byly české, rakouské země na straně jedné a Nizozemí na
straně druhé součástí Svaté říše římské, v raném novověku ovšem prodělaly velmi odlišný
politický, ekonomický, společenský a kulturní vývoj, takže okolo roku 1700 již byly rozdíly
mezi nimi více než znatelné. Republika spojeného Nizozemí (synonymně budu užívat též
termíny severní Nizozemí či provincie) si totiž vybojovala nezávislost na Španělsku (15681648) a v roce 1648 bylo Vestfálským mírem též uznáno, že není součástí říšského svazku.
Fungovalo tu jiné státní zřízení, protože se jednalo o zvláštní druh republiky, jež sdružovala
sedm provincií. Nejvýznamnější politickou institucí byly generální stavy. Z náboženského
hlediska se provincie na hony vzdálily katolicismu a staly se zemí relativní tolerance
s nejsilnějším postavením kalvinistů. Další zásadní rozdíl vyplýval z hospodářského vývoje.
Severní Nizozemí patřilo v 17. století mezi námořní velmoci, jež měly velké kolonie,
existovaly v něm velké přístavy, kde sídlily zámořské obchodní společnosti a bohatí a vlivní
kupci. Byla to země, kde postupně ubývalo šlechty (nikdo zde neměl právo povyšovat do
šlechtického stavu), jež si zachovala část své dřívější moci jen v severních provinciích a na
východě republiky. V severním Nizozemí tedy měly hlavní slovo již zmíněné generální stavy,
mezi nimiž hráli prim zejména bohatí kupci z provincií Holland a Zeeland, kteří jen
v některých obdobích dovolili posílit moc místodržitele z rodu Oranžských. Také v zahraniční
politice se reprezentace obou zemí po většinu 17. století rozcházely. Pro severní Nizozemí
bylo dlouho nepřítelem číslo jedna Španělsko a tamější habsburští vládci, a proto se jeho
předáci nemohli spojit s rakouskými Habsburky. To se začalo měnit až v druhé půli 17.
století, kdy vyrostl Nizozemcům úhlavní nepřítel ve Francii. Teprve tehdy se mohli dostat do
stejného tábora jako rakouští Habsburkové. Jejich spolupráce vyvrcholila ovšem až na
počátku 18. století během války o španělské dědictví (1701-1713/1714), kdy severní
Nizozemí, Anglie a další státy bojovaly spolu s rakouskými Habsburky proti Francii. Právě v
této době lze zaznamenat zvětšený zájem středoevropské šlechty o poznání nizozemské
reality.279
Dějiny vztahů české a rakouské šlechty a Republiky spojeného Nizozemí v raném
novověku se v souvislosti se zmíněnými okolnostmi dají rozdělit na tři etapy. V první (cca
1550-1620) se o nizozemské záležitosti zajímali především členové protestantských rodů,
279
Han van der HORST, Dějiny Nizozemska, Praha 2005, s. 96-225; Jonathan ISRAEL, The Dutch Republic, its
Rise, Greatness and Fall 1477-1806, Oxford 1995; Maarten PRAK, The Dutch Republic in the Seventeenth
Century. The Golden Age, Cambridge 2005; J. Leslie PRICE, Dutch Society 1588-1713, Harlow 2000; Horst
LADEMACHER, Die Niederlande. Politische Kultur zwischen Individualität und Anpassung, Berlin 1993.
98
kteří navazovali styky se svými tamějšími souvěrci a doporučovali Anglii a právě severní
Nizozemí, jež v té době bojovalo o nezávislost na Španělsku, za jeden z cílů kavalírských cest
svých potomků.280 Tehdy tu pobývali například Petr Vok z Rožmberka (1563),281 Zdeněk
Brtnický z Valdštejna (1600)282 a někteří další. Během českého stavovského povstání (16181620) pak s místní šlechtou spolupracovali stavovští politici, kteří zde hledali pomoc proti
Habsburkům a vyslali sem zejména Kryštofa z Donína.283 Po porážce povstání pak do
provincií přišlo s Fridrichem Falckým mnoho českých opozičních předáků a někteří se tu
usadili na trvalo, což byl třeba případ Radslava Vchynského ze Vchynic, jenž zemřel v
Leidenu v roce 1660 v požehnaném věku 78 let.284
V druhé etapě (1620 – asi 1690) neměla katolická šlechta z habsburské monarchie o
severní Nizozemí velký zájem. Plynulo to ze všech zmiňovaných rozdílů a zejména ze
zahraničně politické orientace rakouských Habsburků. Republika spojeného Nizozemí se tak
stávala většinou pouze tranzitní zemí na kavalírských cestách české šlechty, přičemž někteří
kavalíři sem dokonce nezavítali vůbec.285 Když už sem mladí urozenci přijeli, bývalo to buď
na začátku, nebo na samém konci cesty a strávili zde většinou jen několik málo týdnů (viz
tabulka 21). Nikde se déle nezdrželi a směřovali buď do jižního Nizozemí, kde pobývali u
dvora španělského místodržitele v Bruselu, případně studovali na univerzitě v nedaleké
Lovani, nebo naopak už cestovali domů do střední Evropy. Už tehdy se ale občas
korespondencí mihnou obdivná slova. Ačkoliv tu nikdo nezůstal moc dlouho, země se jim
evidentně líbila. Třeba hofmistr hraběte Adama Františka z Valdštejna domů psal, že
„Holland ist doch ein schönes, sehr raiches land, hat vill stött undt ist sehr volkhreich, die
stätt undt heüser seindt so sauber undt net, das man in der welt khein saubers land findet...“
A jeho svěřenec k tomu dodával, že se mu tam moc líbí.286
280
Otakar ODLOŽILÍK, Cesty z Čech a Moravy do Velké Británie v letech 1563-1620, in: Časopis Matice
moravské 41, 1935, s. 241-320.
281
Jaroslav PÁNEK, Die niderlendische raiss Peter Wok´s von Rosenberg – eine unbekannte böhmische
Reisebeschreibung Rheinlands, der Niederlande und Englands, in: Septuaginta Paulo Spunar oblata (70+2),
Praha 2000, s. 553-560.
282
O něm Josef POLIŠENSKÝ, Život a smrt Zdeňka Brtnického z Valdštejna – přítele škol a akademií, in:
Studia Comeniana et historica 24, XII, 1982, s. 37-44; o jeho cestě blíže O. ODLOŽILÍK, Cesty, s. 280-288;
část jeho latinského deníku přeložili do češtiny S. BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 3364, v angličtině je k dispozici G. W. GROOS (ed.), The Diary of Baron Waldstein. A Traveller in Elizabethan
England, London 1981.
283
Josef POLIŠENSKÝ, Nizozemská politika a Bílá hora, Praha 1958.
284
Aleš VALENTA, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004, s. 44-46; blíže Otakar ODLOŽILÍK,
Vchynští ze Vchynic a z Tetova v Nizozemí v XVI. a XVII. století. Příspěvky k dějinám rodu, in: Sborník prací
věnovaných prof. dr. Gustavu Friedrichovi k 60. narozeninám, Praha 1931, s. 291-309.
285
Severní Nizozemí zcela minul například Dominik Ondřej z Kounic, jenž v letech 1671-1674 navštívil Itálii,
Francii a Švýcarsko. Srov. L. FLORKOVÁ, Kavalírská cesta.
286
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661, hofmistrův dopis z Amsterdamu z 18. 6.
1652, ke kterému dopsal Valdštejn P. S.
99
Tabulka 21: Čeští a rakouští kavalíři v severním Nizozemí v letech 1620-1690
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsících)
9. – 19. 10. 1631
<1
září – říjen 1637
1,5
9. – 25. 4. 1650
<1
druhá půle června 1652
<1
přelom srpna a září 1652
<1
bratři Gallasové
druhá půle března 1659
<1
dva týdny v květnu 1661
<1
26. 5. – 6. 6. 1663
<1
z Valdštejna, N.
13. – 28. 6. 1664
<1
přelom září a října 1670
<1
bratři Lambergové
léto 1676
asi 2
z Harrachu, Karel
konec září 1681
<1
červenec 1682
1
počátek srpna 1683
<1
přelom září a října 1683
<1
srpen 1688
1
V první části kavalírské cesty navštívili severní Nizozemí třeba tři bratři Šternberkové
v roce 1663. Zamířili sem po delším studiu na univerzitě v Lovani a přijeli od jihu přes
Luttych. Zemí pak projeli či propluli po kanálech po trase s-Hertogenbosch, Utrecht,
Amsterdam, Haarlem, Leiden, Haag, Delft, Rotterdam, Dordrecht a vraceli se zpět do jižního
Nizozemí. Delší zastávky udělali jen v Amsterdamu (28. – 31. 5. 1663) a Haagu (3. – 6. 6.
1663). Amsterdam byl tehdy největším městem provincie Holland a střediskem obchodu,
proto tu vždy kavalíři zůstali několik dní, aby si ho dobře prohlédli. Šternberkové nebyli jiní,
a tak navštívili kromě přístavu také místní kalvínské kostely, židovskou synagogu či
proslavenou radnici. Zavítali i do – ve střední Evropě neznámých – pracovně nápravných
domů pro muže (rasphuis) a ženy (spinhuis), blázince a velkého špitálu. Využili samozřejmě
také možnosti nakupovat, a to především knihy a mapy, které tu byly ve velkém k mání. V
Haagu se pak mohli seznámit s dvorskou kulturou příslušníků oranžského rodu (spatřili na
100
vlastní oči mladého Viléma III. Oranžského s matkou při veřeři) a zavítali také ke
španělskému vyslanci.287
Naopak na konci kavalírské cesty doslova prolétli severním Nizozemím bratři
Gallasové. Bylo to v druhé polovině března roku 1659, přijeli také z jižního Nizozemí a
navštívili postupně Dordrecht, Rotterdam, Delft, Haag, Leiden, Haarlem, Amsterdam a
Utrecht, aby pak odcestovali klasicky přes Arnhem do Kolína nad Rýnem a dále domů.
Kromě Amsterdamu se opět nikde nezdrželi více jak jeden den. V největším holandském
městě pak navštívili již zmíněná tradiční místa – radnici, blázinec i oba pracovní domy. V
účtech se v podstatě neobjevuje žádná informace o jejich dalších aktivitách, hofmistr si ovšem
za krátkou dobu pobytu v severním Nizozemí dokonce dvakrát postěžoval na velkou drahotu,
která v zemi panovala.288
Tabulka 22: Císařští vyslanci v severním Nizozemí v letech 1648-1690
Jméno
Doba působení
Caretto di Grana, Otto Heinrich
březen 1676 – červenec 1678
Kinský, František Oldřich
leden 1677 – březen 1679 (Nijmwegen)
Strattmann, Theodor Heinrich Althet
únor 1677 – září 1679 (Nijmwegen)
Goess, Johann
prosinec 1677 – září 1679 (Nijmwegen)
Příklady dalších kavalírských cest této doby mluví podobně. Návštěvy byly krátké,
většinou se mladíci zastavovali jen v Amsterdamu a Haagu, přičemž popularita „hlavního
města“ Haagu v důsledku politického vývoje v Evropě a čím dále větší koncentrace různých
vyslanců a diplomatů neustále rostla. Císaře Leopolda I. tu původně zastupovali jen
rezidenti,289 v druhé polovině sedmdesátých let zde ale již pobývali i jeho řádní vyslanci
(tabulka 22). Souviselo to především s mírovými jednáními, jež měla ukončit nizozemskou
válku. V korespondenci kavalírů a jejich hofmistrů od té doby přibývá pozitivních zpráv o
287
M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 81-88. Podobně jako Šternberkové
směřoval do severního Nizozemí z Lovaně Maxmilián z Trauttmansdorffu v roce 1652 a také on se po krátké
návštěvě vrátil do jižního Nizozemí. Srov. E.-M. CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien, s. 430-431.
288
M. KRUMMHOLZ, Gallasové, zde s. 16-17. Podrobněji pak SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická
sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart. 61, s. 40-41. Na velikou drahotu v severním
Nizozemí si o něco dříve stěžoval i hofmistr Adama Františka z Valdštejna (V. VOLDÁN, Cesta, s. 112;
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661, dopis z 18. 6. 1652). Zcela stejnou trasu
severním Nizozemím a též na konci kavalírské cesty absolvovali bratři Herbersteinové v červenci 1682 (E.
ZEIGERMANN, Das Tagebuch, s. 113).
289
Nejznámější z nich je Daniel Johann Kramprich, rodák z Koblenze, jenž tu jako rezident pobýval od roku
1667 až do roku 1693. Srov. Volker JARREN, Europäische Diplomatie im Zeitalter Ludwigs XIV. Das
Beispiel Johann Daniel Kramprichs von Kronenfeld (1622-1693), Jahrbuch für Europäische Geschichte 3,
2002, s. 101-131.
101
severním Nizozemí a především o Haagu. Když sem v roce 1670 přijel Filip Zikmund z
Ditrichštejna, oznamoval, že tu chce zůstat jeden až tři dny, „weilen der orth mir von allen ser
gerimet wirt“.290 Také Karel z Harrachu se tu v roce 1681 krátce zastavil a jeho hofmistr o
tom později psal, že zdejší „der kayserliche resident undt der extraordinari envoye auß
Spanien viel ehr dem herrn graffen erwißen...“291 A konečně Johann Adam Georg z
Hohenecku chválil v roce 1688 severní Nizozemí jako pozemský ráj a tvrdil, že krásnější
země na světě není.292
Tato vyjádření jako by předznamenávala zlom ve vnímání severního Nizozemí
českými a rakouskými šlechtici. V třetí etapě (asi 1690 – 1750) totiž přišlo velké oživení
zájmu o tuto zemi.293 Přitažlivost severního Nizozemí nyní vyplývala z toho, že v poslední
čtvrtině 17. století došlo k „dekonfesionalizaci“ mezinárodních vztahů, že rakouští
Habsburkové byli nově spojenci generálních stavů, že se kavalírům v době válek uzavřela
Francie, že se v Haagu nacházela diplomatická smetánka, která se účastnila mírových jednání
v Rijswicku (1697) a posléze v Utrechtu (1713),294 a také mezinárodní společnost soustředěná
okolo oranžského dvora.295
Mezi první kavalíry, kteří na tyto změny během války o falcké dědictví reagovali,
patřil Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu, jenž strávil v severním Nizozemí přibližně tři
čtvrtě roku 1694. Neudělal to ale kvůli velkému zájmu o zdejší zemi, protože chtěl původně
brzy pokračovat do Francie, případně do Anglie. To se mu ale, jak ještě uvidíme dále v části o
Anglii, nesplnilo, takže musel zůstat delší dobu ve Spojených provinciích. Za místo svého
290
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 408, Ditrichštejn bratru Ferdinandovi, Haag, 6. 10.
1670.
291
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, hofmistr Bilek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, Brusel, 23. 10.
1681.
292
W. DAVOGG, Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck, s. 19.
293
Naznačil jsem to již ve studii J. KUBEŠ, Friendship, s. 221-224, kde jsem se věnoval také analýze
pozitivních a negativních myšlenkových stereotypů, které si česká šlechta v souvislosti se severním
Nizozemím vytvářela. K politickému a hospodářskému pozadí této změny blíže Volker JARREN, Die
Vereinigten Niederlande und das Haus Österreich 1648-1748. Fremdbildwahrnehmung und politisches
Handeln kaiserlicher Gesandter und Minister, in: Helmut Gabel – Volker Jarren (Hg.), Kaufleute und
Fürsten. Außenpolitik und politisch-kulturelle Perzeption im Spiegel niederländisch-deutscher Beziehungen
1648-1748, Münster 1998, s. 39-354.
294
Seznam císařských diplomatů v Haagu přináší L. BITTNER – L. GROSS (Hg.), Repertorium, s. 153-154;
dále Klaus MÜLLER, Das kaiserliche Gesandtschaftswesen im Jahrhundert nach dem Westfälischen Frieden
(1648-1740), Bonn 1976, s. 72-73. To byl důvod, proč se zde tak dlouho zdržel Jan Adam z Questenbergu.
Pobýval zde od konce prosince 1696 do listopadu 1697 (pouze o Velikonocích si vyjel do Bruselu). Další
cestu do Francie mu otevřelo právě podepsání míru v Rijswicku v říjnu 1697. Srov. Alois PLICHTA (ed.),
O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700-1752, Jaroměřice – Brno 1974, s. 39-46.
295
Heinz SCHILLING, The Orange Court. The Configuration of the Court in an Old European Republic, in:
Ronald G. Asch – Adolf M. Birke (edd.), Princes, Patronage and the Nobility. The Court at the Beginning of
the Modern Age c. 1450-1650, Oxford 1991, s. 441-454; dále též Olaf MÖRKE, Sovereignty and Authority.
The Role of the Court in the Netherlands in the first half of the Seventeenth Century, in: R. G. Asch – A. M.
Birke (edd.), Princes, Patronage and the Nobility, s. 455-477.
102
trvalého pobytu si zvolil Haag a do okolí podnikal jen kratší výlety – především do
Amsterdamu. V Haagu pak dělil svůj čas mezi šlechtická cvičení a návštěvy císařských
vyslanců (tabulka 23) či jiných diplomatů. Z exercitií se od února do dubna věnoval
především jízdě, šermu, tanci a výuce opevňování.296 Místní jezdecký mistr jménem la Vallée
ho však příliš nenadchl. Ačkoliv ho Thun-Hohensteinův hofmistr charakterizoval jako
průměrného a jeho koně měl za nedostatečné, hrabě v návštěvách jízdárny nepřestal.297 Po
delší pauze způsobené pokusem o léčbu mladíkova sluchu v Leidenu byla cvičení v červenci
opět obnovena, jen k nim přibyla nově výuka námořního umění. Jednalo se ovšem svým
způsobem o raritu, protože čeští a rakouští kavalíři takové cvičení rozhodně neměli v
oblibě.298 V srpnu pak začal v jízdárně ještě kurz běhání k hlavě (kopfrennen). Hrabě také
pravidelně docházel do domácnosti císařského vyslance hraběte Strattmana, který ovšem
míval občas více práce, a tak jeho návštěvy – prý se tak choval i k jiným šlechticům – někdy
odmítal.299 Dostal se ale za to k vyslanci Auerspergovi, který v dubnu Haagem projížděl na
své cestě do Anglie a jenž se sem pak v říjnu zase vrátil.300 Když hofmistr na začátku hodnotil
jejich zatímní nizozemský pobyt, psal, že hrabě byl v Haagu se vším spokojen: „Dießer sejour
gefallet herrn graffen uber die masen whol, wan nhur balt die donnerszeit hervorblieben
wolte...“301 Na konci jejich návštěvy severního Nizozemí už ale Jan Maxmilián toužil po
odjezdu, protože prý by mu stačilo být všude jen čtyři měsíce.302
Do Francie chtěl tehdy skoro každý, dokud ale nebyl uzavřen mír v Rijswicku, nikdo
se tam neodhodlal, a proto kavalíři i nadále setrvávali delší dobu v severním Nizozemí. Když
tam na počátku srpna 1697, tj. těsně před uzavřením míru, směřoval hrabě Johann Nicolas St.
Julien, psal jeho hofmistr Staël domů, že Haag je prý přeplněn cizinci a německými šlechtici:
„es reyßen täglich so viel frembde und theütsche dem Haag zu, daß dorten ohne zweyffel eine
296
hofmistr Johann Christoph Zighel Maxmiliánu Thunovi, Haag, 12. 2. 1694.
297
Tamtéž, Zighel Thunovi, Haag, 2. 4. 1694: „...der hiesige academie bereuter M. la Vallée noch unter die gute
seiner profession könne mitgezhelet werden, seine manier zum instenieren ist gar gelimfflig, wan nhur daß
werck seiner seithen mit etwaß mher eiffer fortgesezet wurde, seine pferdte weren whol zu verbeßern und
braucheten eine starke reforma.“
298
Tamtéž, Zighel Thunovi, Haag, 9. 7. 1694. Dne 5. července prý hrabě „die völlige exercitien reassumirt und
noch uber die vorhin gehabte auß besonderer inclination noch eun täglige lection de arte nautica
darzugewachsen...“ Analýza Zighelovy korespondence ukazuje, že Thun měl k vodnímu živlu pozoruhodně
blízko. Hofmistr se několikrát zmiňuje, že rád jezdil po kanálech. Třeba v dopisu z 29. 10. 1694 stojí, že
hrabě „ein gros plaisir auf den waßer reisen hat“.
299
Už v prvním dopisu psal hofmistr o Strattmanovi toto: „... es befindet allhier der kayserliche envoyé graff
Stratman, bey welchem (so viel eißerlig vernemme) ahn meisten cortessirt wirdt, der sich da
verschwenderisch in grosen titulaturen zeiget...“ (tamtéž, Zighel Thunovi, Haag, 2. 2. 1694). O problému s
odmítnutou návštěvou blíže tamtéž, Zighel Thunovi, Haag, 2. 4. 1694.
300
Tamtéž, Zighel Thunovi, 13. 4. 1694.
301
302
103
große confusion von jungen leüten seyen wird.“303 Když tam pak dorazili, jeho obavy se
naplnily, protože tam nalezl hodně „oesterreichischen junge herrn, welche [...] gar schlechten
nutzen schöpffen und die zeitt schlecht genug ahnwenden...“304 Také Staël si stěžoval – jak
jsme už slyšeli – na úroveň jízdárny, kterou stále vedl stárnoucí mistr la Vallée. Prostě
všechno, co zde viděl, v něm utvrzovalo rozhodnutí, aby brzy odjeli pryč. Bylo tu kvůli válce
neuvěřitelně draho, kvalitou prý nemohla zdejší cvičení ta ve Francii nikdy překonat a navíc
ta společnost! Obával se, že jeho svěřenec pochytí nešvary bohatých a nudících se rakouských
kavalírů, jakými prý byli hrabata Ditrichštejn (zřejmě Jakub Antonín) a Karel Kristián
Collalto, kteří „machen speese spropositale in kleydung und livereyen mitt golden und
silberen borten so reich besetzeten, daß ein cavalier sich nicht schamen dörffte, solche
kleidung zu tragen, und hatt daß spilen bey ihnen den gantzen tag und nacht kein end...“305
Naštěstí pro ně přišel záhy tolik vytoužený mír a všem se otevřela cesta nejen do Francie, ale i
do Anglie, kam se St. Julien obratem vydal.
Tabulka 23: Císařští vyslanci v severním Nizozemí v letech 1690-1715
Jméno
Doba působení
Berka z Dubé, František Antonín
únor 1690 – březen 1691
z Windischgräzu, Gottlieb
únor 1691 – září 1693
Strattmann, Heinrich Johann
květen 1693 – květen 1698
z Auerspergu, Leopold
říjen 1694 – leden 1699
listopad 1694 – listopad 1697
Goess, Peter
červen 1698 – září 1707
ze Sinzendorfu, Filip Ludvík
říjen 1706 – květen 1713
z Königseggu, Josef Lothar
srpen 1714 – listopad 1715
Neměl by ale vzniknout dojem, že všichni obratem severní Nizozemí opustili a že už
zase zemí jen projížděli na cestě za atraktivnějšími cíli, jak tomu bylo až do osmdesátých let.
Třeba zámožný Adam František ze Schwarzenberku sem přijel v září 1697 a zůstal zde i po
uzavření míru, a to až do léta následujícího roku. Většinu této doby ovšem nestrávil v Haagu,
nýbrž v Utrechtu, kde studoval Instituce či zeměpis a věnoval se též některým cvičením.
Poměrně často ale Utrecht opouštěl, aby si prohlédl významná města a na delší dobu navštívil
303
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, hofmistr Johann Heinrich Staël Jakobu André z Brandisu, Frankfurt nad
Mohanem, 5. 8. 1697. Blíže k jeho cestě kapitola III. 8.
304
Tamtéž, Staël Brandisovi, Amsterdam, 5. 9. 1697.
305
Tamtéž, zejména Staëlovy dopisy Brandisovi z Haagu, 27. 9., 4. , 22. a 25. 10. 1697. Citát pochází z
posledního zmíněného dopisu.
104
i Haag, kde ho velice vřele přivítal císařský vyslanec Strattman.306 Schwarzenberkův příklad
tedy dokládá, že se vnímání severního Nizozemí českou a rakouskou šlechtou opravdu značně
proměnilo.
Zakrátko ale vypukla válka o španělské dědictví a v jejích prvních letech se kavalírské
cesty – zdá se – skoro zastavily. Teprve když se po bitvě u Höchstädtu v roce 1704 podařilo
eliminovat bavorskou a francouzskou hrozbu v říši, mohlo se zase přes německé území
volněji a bezpečněji cestovat. Právě tehdy se v severním Nizozemí objevilo další lákadlo,
které začalo přitahovat pozornost středoevropské katolické šlechty. Jednalo se o nejstarší
nizozemskou univerzitu, jež se nacházela v tehdy druhém největším holandském městě, tj.
v Leidenu (založena 1575).307 Už protestant (a pozdější konvertita) Johann Sigmund z
Hardeggu nešetřil v roce 1649 chválou na adresu této vysoké školy, o níž psal, „... daß Leyden
eine von den fürnehmsten universiteten in Teutschlandt sey, da so viel gelehrte leuth … leben,
alle disciplinen floriren…“308 Od počátku 18. století ovšem lákala kromě slavných lékařů,
kteří zde přednášeli (např. Herman Boerhaave), zejména její škola veřejného práva (ius
publicum). Vyučoval ho tu od roku 1682 Philipp Reinhard Vitriarius (1647-1720) a od roku
1719 jeho syn a nástupce Johann Jakob Vitriarius (1679-1745), jenž sem přišel z univerzity v
Utrechtu. Důležité bylo, že právo aplikovali na říšské prostředí a vykládali jej v procísařském
duchu.309 Úspěšnější byl Vitriarius mladší, jehož skvělé přednášky a osobní přístup ke
šlechtickým studentům se stal pověstným. Čeští a rakouští kavalíři tedy do Leidenu přijížděli
především kvůli němu. „Wür seÿnd hin umb daß [jus] publicum zu hören beÿ dem herrn
Vidriariam, welches ein hibscher und gelerter mann ist…“, sdělují ve svém deníku z roku
1727 Clary-Aldringenové.310 Bratři Chotkové se o něm o rok později vyjadřovali, že se k nim
choval jako otec i přítel311 a bavorský šlechtic Maximillian Emanuel z Törring-Jettenbachu
chválil v roce 1735 zase jeho přednášky. Prý byla radost jej poslouchat.312 Význam
306
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, Adam František otci Ferdinandovi,
Haag, 14. a 24. 1. 1698, Utrecht, 10. 6. 1698; tamtéž, Fridrich Kaspar von Ley Ferdinandu ze
Schwarzenberku, Utrecht, 30. 5. 1698.
307
Leiden, jehož počet obyvatel vyšplhal v druhé půli 17. století až na 70 tisíc, lákal šlechtu z habsburské
monarchie po celé toto století. Jednalo se ale pouze o slezskou luteránskou šlechtu (Frankenbergové,
Gersdorfové, Knobelsdorfové, Nimptschové, část Nosticů, Tschirnhausové). Podobně sem přijížděla
protestantská šlechta z říše, která byla navíc spřízněna s Oranžskými. Srov. August MÜLLER, Schlesier auf
der Hochschule in Leiden (1597-1742), in: Archiv für schlesische Kirchengeschichte 17, 1959, s. 164-205;
308
Citováno podle G. HEISS, Integration, s. 109.
309
Heinz SCHNEPPEN, Niederländische Universitäten und deutsches Geistesleben. Von der Gründung der
Universität Leiden bis ins späte 18. Jahrhundert, Münster 1960, s. 54-57; I. CERMAN, Bildungsziele, s. 57;
ADB 40, 1896, s. 82.
310
J. KUBEŠ, Fragmenty, s. 94, 103.
311
I. CERMAN, Vzdělání, s. 831.
312
M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 110.
105
Vitriarových přednášek ocenil i hofmistr mladého Heřmana Jakuba Černína z Chudenic, který
stál v září 1725 před rozhodnutím, zda má se svým svěřencem zůstat v Bruselu a okolí a čekat
na příjezd nové místodržící arcivévodkyně Marie Alžběty, nebo zda má jet rovnou do
Leidenu, aby stihl začátek Vitriarovy výuky. Rozhodl se pro druhou možnost a okamžitě
vyjeli přímou cestou do Leidenu.313
Tabulka 24: Počty vysoké šlechty z Čech, Moravy, Dolních a Horních Rakous na univerzitě
v Leidenu v první polovině 18. století314
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
1700
0
1710
3
1720
4
1730
5
1740
5
1701
0
1711
0
1721
7
1731
1
1741
2
1702
2
1712
1
1722
1
1732
1
1742
0
1703
0
1713
0
1723
5
1733
9
1743
3
1704
0
1714
4
1724
13
1734
0
1744
2
1705
0
1715
1
1725
10
1735
5
1745
2
1706
5
1716
2
1726
12
1736
0
1746
0
1707
8
1717
1
1727
11
1737
5
1747
0
1708
3
1718
0
1728
9
1738
4
1748
0
1709
7
1719
1
1729
4
1739
0
1749
1
celkem
25
celkem
13
celkem
76
celkem
30
celkem 15
To bylo jen několik případů. Analýza leidenské matriky ale ukazuje, že práva v
Leidenu přitáhla v první půli 18. století přes 150 šlechticů z jádra habsburské monarchie, tj.
vůbec nejvíce ve svých dějinách. Jejich zájem ovšem nebyl rovnoměrný (viz tabulka 24).
Poprvé sem ve větší míře cestovali již v druhé půli války o španělské dědictví. První skupinka
z Čech se v Leidenu objevila v roce 1706 a není zřejmě náhodné, že se v ní nacházel hrabě
František Karel Vratislav z Mitrovic, vzdálený příbuzný v té době mocného Jana Václava
Vratislava z Mitrovic, jenž se před pár lety pohyboval v Anglii a severním Nizozemí jako
313
314
Srov. dopis hofmistra Johanna Moritze z Besoldu Františku Josefu Černínovi z Chudenic z Bruselu z 11. 9.
1725. Psal, že všichni šlechtici říkají, „wie daß der Vitriarius den Grotium so wohl wie auch daß Jus
Publicum den 17.ten dieseß monathß zu tradiren anhebet, so sehe, daß ich nicht saumen, sondern morgigeß
tagß mit dem herr graffen gerad nach Leÿden über Anvers, Mordik mich begeben mueß...“ Do Leidenu
dorazil hofmistr Besold a Heřman Jakub Černín z Chudenic 15. 9., obratem Vitriaria navštívili a 18. 9. u něj
začali výuku. Besoldova korespondence je uložena v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA
Černínů z Chudenic, neinventarizováno, provizorně kart. 342.
Tamtéž, sl. 758-1028. Do statistiky byla zahrnuta všechna knížata, hrabata a svobodní pánové, kteří byli
označeni jako Bohemus, Moravus, Austriacus nebo žádné označení neměli, ale evidentně patřili mezi šlechtu
z těchto zemí.
106
císařský diplomat.315 Po smrti Josefa I. ale došlo k poklesu zájmu, snad to vyvolalo ochlazení
vztahů mezi Spojenými provinciemi a nastupujícím Karlem VI., protože obě strany si závěr
válek o španělské dědictví představovaly poněkud jinak.
Z tabulky je dále patrné, že už od počátku dvacátých let došlo k obnově zájmu a tehdy
přijelo do Leidenu vůbec nejvíce kavalírů z Čech, Moravy i Rakous. Roční průměr se tehdy
pohyboval mezi 7 a 8 urozenými studenty práv a nacházelo se mezi nimi velké množství
později hodně úspěšných mužů tereziánského období. V roce 1720 tu pobýval Filip Josef
Kinský, o rok později Karel Maxmilián a Jan Leopold z Ditrichštejna, v roce 1724 Josef Jan
Maxmilián Kinský, o rok později Jan Josef Khevenhüller, v roce 1726 Rudolf Josef
Colloredo, o další rok později František Leopold a Jan Karel Buquoyové či Jan Karel a
Rudolf Chotkové a v roce 1728 třeba Vinciguerra Thomas Collalto. Ve třicátých letech pak
zájem šlechty z habsburské monarchie pomalu slábl, i tehdy se tu ale ke studiu zapsali
členové bohatých knížecích a hraběcích rodů. Například v roce 1733 navštívil Leiden kníže
Jindřich Pavel z Mansfeldu či hrabě Jan Josef z Vrtby. O desetiletí později pak na zdejší
univerzitu přijíždějí kavalíři z jádra habsburské monarchie sporadicky a po roce 1745 už jen
velmi výjimečně.316
I v době enormně zvětšeného zájmu o leidenskou univerzitu se ale všechna šlechta
nechovala stejně. Na jedné straně stojí třeba bratři Clary-Aldringenové, kteří chodili k
Vitriariovi na jaře 1727 na intenzivní soukromý kurz v rozsahu dvou hodin denně po sedm
týdnů a po jeho absolvování okamžitě odjeli zpět do jižního Nizozemí.317 Na druhé straně je
tu mnoho takových, kteří v Leidenu strávili celý akademický rok. Choval se tak kromě bratří
Chotků318 či bratří Nosticů (ve školním roce 1727/1728) také Heřman Jakub Černín z
Chudenic, jehož cestu pomáhal organizovat a platil ji jeho zámožný příbuzný František Josef
Černín. Mladý hrabě sem přijel v polovině září 1725 z jižního Nizozemí, ubytoval se v
Breestraat v pokojích, které celý minulý rok hostily Josefa Jana Maxmiliána Kinského. Černín
v nich zůstal do května 1726, aby pak směřoval do Francie. Hlavním cílem pobytu se
samozřejmě stal právní kurz u Johanna Jakoba Vitriaria, kterého hrabě těsně po příjezdu
315
Wilhelm du RIEU (Hg.), Album studiosorum Academiae Lugduno-Batavae, Bd. 1, 1575-1875, Den Haag
1875, sl. 794. Spolu s ním přijeli v září 1706 dva svobodní pánové Bechyňové z Lažan a svobodný pán z
Goltzu.
316
Přesto se mezi nimi stále nacházejí pozdější významní muži. V roce 1740 sem zavítal kníže Jan Karel z
Lichtenštejna, v roce 1741 Jan Josef a Arnošt Quido z Harrachu, v roce 1742 Maxmilián Daun, Jan Karel a
Jan Václav Šporkové, v roce 1744 Alois Podstatský z Prusinovic a v roce 1745 Prokop Vojtěch Černín z
Chudenic.
317
J. KUBEŠ, Fragmenty, s. 95, 103.
318
Podrobně srov. I. CERMAN, Vzdělání, s. 828-834.
107
navštívil a domluvil se s ním na výuce.319 Hned 19. září se imatrikuloval a na konci měsíce si
už zakoupil poměrně drahý rukopis učebního textu „explication Grotij und juris publici“ (za
necelých 25 říšských zlatých), tzn. že se stejně jako o rok později bratři Chotkové soustředil
na veřejné právo a přirozené právo podle slavného Grotia a doplnil to studiem císařských
volebních kapitulací.320 K tomu ještě Černín tradičně najal korepetitora, jenž k němu denně
docházel na dvě hodiny (k Chotkům dokonce na tři!) a opakoval s ním probíranou látku
(měsíčně přes 15 zl.). Kromě práva se hrabě věnoval také francouzštině, kterou si musel podle
hofmistra ještě hodně vylepšit. Nejenže četl francouzské noviny, ale chodil za ním na hodinu
denně i učitel francouzštiny (měsíčně necelých 8 zl.).321 Žádná jiná výuka ani absolvování
šlechtických cvičení není v účtech doložena, takže se potvrzuje to, co zjistil u Chotků I.
Cerman – šlechtici se tu pilně věnovali studiu podle jasně daného rozvrhu a neměli skoro
žádnou možnost, jak se uvolnit a oddechnout. Proto se jim staly rozptýlením jen občasné
návštěvy ostatních českých a rakouských šlechticů, nebo krátké výlety do okolí.322 Černín se
třikrát na otočku podíval do Haagu, přičemž podruhé – to bylo v listopadu 1725 – se účastnil
hromadné audience kavalírů u císařského vyslance hraběte Karla Ferdinanda z Königseggu.323
Během vánočních prázdnin se zase Černín s ostatními jeli podívat na několik dní do Utrechtu,
kde navštívil například továrnu na výrobu hedvábí. Nejdelší výlet ovšem směřoval do
Amsterdamu, kde strávil pět dní na konci dubna 1726. Zde si prohlídl tradiční místa, která
symbolizovala moc a obchodní zdatnost severního Nizozemí – radnici, přístav, ústředí
Spojené východoindické společnosti (Verenigde Oost-Indische Compagnie) a její rozsáhlé
sklady plné zámořského zboží,324 sídlo admirality, zbrojnici či velký špitál. Proplul se ale i po
319
Hofmistr o tom psal, že před začátkem studia „... der herr graff beÿ dem herrn Vitriario gewesen, welcher
sich Ewer Excellentz gantz gehorsambst empfehlen thuet, sonsten solle auch Ewer Excellentz
allerundtertenigst dienen...“ (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic,
neinventarizováno, provizorně kart. 342, hofmistr Besold Františku Josefovi Černínovi, Leiden, 25. 9. 1725)
V květnu 1726 se pak v účtech nachází položka „dem herrn Vitriario in Leiden gegebene 30 st. ducaten in
geldt“, což činilo 126 zl. Pro srovnání – dva bratři Buquoyové zaplatili Vitriariovi přesně o rok později za
pětiměsíční kurz 400 zl. (Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 17, 40.)
320
Knih ovšem mnoho nenakoupili. Až 27. 11. je v účtech (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA
Černínů z Chudenic, neinventarizováno, provizorně kart. 342) poznámka, že si pořídili „geschriebene
explication capitulationis Caeserea“, tj. pojednání o císařských kapitulacích, a 15. 1. pak zakoupili „ein
kleines corpus juris“. O náplni studia práv u Chotků I. CERMAN, Vzdělání, s. 829-831.
321
Výdaje za výuku ovšem nepatřily k těm největším. Jen za ubytování a jídlo pro tři lidi (hrabě, hofmistr,
komorník) plus za pití (75 lahví vína měsíčně pro hraběte a hofmistra!) platili měsíčně skoro 116 zl. SOA
Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, neinventarizováno, provizorně kart. 342,
účty ze září 1725 – dubna 1726.
322
V jiných městech obvyklá návštěva divadla je v účtech zmíněna pouze jednou!
323
Hofmistr ale smutně poznamenal, že nikdo nebyl pozván k vyslancově tabuli, protože skupina kavalírů byla
příliš velká. Tamtéž, hofmistr Besold Františku Josefovi Černínovi, Leiden, 13. 11. 1725.
324
To si nenechal ujít snad žádný kavalír; ví se, že zde o rok později byli i bratři Clary-Aldringenové. Kromě
Východoindické ale sídlila v Amsterdamu i Západoindická společnost. K jejich vývoji srov. třeba H.
LADEMACHER, Die Niederlande, s. 284-312; ke Clary-Aldringenům J. KUBEŠ, Fragmenty, s. 96, 105.
108
Zuiderzee.325 V květnu, kdy v Leidenu končil akademický rok, se pak s profesorem Vitriariem
rozloučil a pokračoval ve své kavalírské cestě.
Tabulka 25: Čeští a rakouští kavalíři v severním Nizozemí v letech 1690-1750
Jméno
Doba pobytu
Délka pobytu
(v měsísích)
leden – říjen 1694
9
prosinec 1696 – listopad 1697
10
září – půle listopadu 1697
2,5
ze Schwarzenberku, Adam František
září 1697 – červen 1698
10
září 1721 – březen 1722
7
Gallas, Filip Josef
červen 1724
1
září 1725 – léto 1726
Colloredo, Rudolf Josef
únor 1726
1
bratři Clary-Aldringenové
jaro 1727
asi 2
bratři Buquoyové
1. 1. – 6. 6. 1727
5
bratři Chotkové
říjen 1727 – červen 1728
9
bratři Nosticové
září 1727 – červenec 1728
11
červen – červenec 1730
2
říjen 1730 – květen 1731
8
6. 9. – 2. 10. 1732
1
Černín z Chudenic, Vojtěch Prokop
prosinec 1744 – červen 1745
7
přelom července a srpna 1750
1
asi 10
Severní Nizozemí se tedy především ve dvacátých a na počátku třicátých let 18. století
stalo velmi módním cílem kavalírských cest české a rakouské elity (viz tabulka 25) a někteří
mocní šlechtici jej dokonce doporučovali jako cíl nejvýznamnější. Zámožný František Josef
Černín z Chudenic vyzdvihl v roce 1730 stěžejní roli Republiky spojeného Nizozemí pro
výchovu českého šlechtice v pozoruhodném rozboru, který zaslal svým mladým příbuzným
Maxmiliánu Václavovi a Karlu Josefovi Lažanským z Bukové. Doporučoval jim, aby zde
strávili hned na začátku své kavalírské cesty po studiích na lotrinské univerzitě v Pont-àMousson dva až tři měsíce v létě 1730. Snesl velké množství argumentů, proč by tak měli
325
Pro srovnání – bratři Buquoyové se chovali prakticky stejně. Během pěti měsíců, jež strávili v první půli roku
1727 v Leidenu, se podívali dvakrát do Haagu (11. – 12. 1., 31. 5. – 2. 6.), dvakrát do Amsterdamu (8. – 9. 1.,
14. – 17. 4.) a jednou do Utrechtu (13. – 15. 5.). K tomu Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 17.
109
udělat. Nejenže to tu bylo levné, bylo tu dobré jídlo, vynikající kavárny, krásné budovy,
přístavy a kanály, ale především to byla „das landt, woh am allerfreyesten geredet wirdt.“ Pro
Černína byla velmi důležitá praktická stránka kavalírské cesty, a proto pro něj byla svobodná
komunikace – šlo mu o mluvené i tištěné slovo – nejdůležitější podmínkou rychlého a
kvalitního vzdělávání a výchovy vůbec. A protože se v Haagu nacházeli vyslanci z celé
Evropy, vědělo se tu o všem, co se kde událo, a vše se tu prý otevřeně diskutovalo. Navíc tu
nebyl žádný přísný ceremoniál, který by znesnadňoval přístup a komunikaci mezi zástupci
různých států a mladými kavalíry. Právě toho měli mladí Lažanští využít: měli pěstovat
pravidelné kontakty s významnými muži z diplomatického prostředí, navštívit Vitriaria
v Leidenu, v Haagu nakoupit specializované knihy a pozorovat úroveň místního hospodářství,
aby mohli své poznatky a zkušenosti později uplatnit i v Čechách.326 Význam severního
Nizozemí pro kavalírskou cestu pak Černín ještě vystupňoval tím, že srovnal poměry v
republice s Francií a dalšími zeměmi. Podle něj nemohlo Lažanské po holandské zkušenosti
už nic překvapit: „Nach also in Hollandt [...] angefangener Praxi kom[m]et mann dann in die
andere Ländern, als wan[n] mann in eine Opera kommete, woh mann das Büchel schon zu
Haus gelesen hatt undt schon weyß, was kom[m]en wirdt, nur sehen will, ob es so ist, wie es
im Buch stehet. Undt da währe.“ A nemohli se prý už nikde jinde nic moc nového naučit, a to
ani v Paříži: „Dann währe das berühmte Paris zu sehen, woh aber wahrhaftig nicht viel zu
lehrnen ist undt da mann von dem französischen Hoff schon die Idaeam in Hollandt mit mehr
Wahrheit undt fundament einhollen kann, ist nichts als das aug mit Versailles, Marli undt der
einfältig Welth umb sagen zu können, mann ist da geweßen, zu contentiren undt das Geld zu
anderen nöthigen ausgaben auffzuheben...“
V tomto případě známe i dojmy mladého Maxmiliána Václava Lažanského, které
Černínovi po pobytu v severním Nizozemí psal z Paříže. Jeho věty jsou naplněny obdivem.
Vzpomínal na zemi jako na pozemský ráj, ve kterém je hlavním živlem voda, jež
cestovatelům vše ulehčuje. Byla to prý bohatá země s bohatými lidmi, kteří hodně nakupovali
a žili v neuvěřitelné svobodě. Chudí tu prý platili malé daně, bohatí zase velké, přesto jim ale
326
Černín to shrnuje takto: „Dann die Oerther, als Rom, woh jezo das Conclave ist, Soisson undt Paris, woh die
Tractaten seyndt haben viel ein künstlichere undt verschwingenere lebensarth, daß mann da lang seyn kann,
Ehe ein Junger Mensch was erfahret, nacher aber doch nicht alles weyß, woh in der freyen Republique
Hollandt einem gleich alles zu ohren kom[m]et, da leuthe von keinem Caeremoniel seyn, folgsamb der access
leicht undt mann baldt mit Ihnen in Confidentz kom[m]et und in omni genere Scibili leuthe da seyn, woh
mann Profitiren kann ohne großen Unkösten undt sogar nützlich 2. bis 3. auch mehr Monath zubringen
kann.“ Státní oblastní archiv Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35, opis dopisu z 22. 4.
1730 od Ignáce Cornovy z roku 1810.
110
jejich podnikání neskutečně vynášelo...327 Ve svém obdivu ovšem nebyl Lažanský ve své
době úplně osamělý. I jiní čeští šlechtici mluvili o krásné zemi plné kanálů a zahrad, čistých
městech s úhlednými domy, nikdo ale moc neoceňoval Holanďany jako tvůrce těchto hodnot,
v tom se od nich Lažanský lišil.
327
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35, Maxmilián Václav Lažanský Františku
Josefu Černínovi, Paříž, 25. 9. 1730: „La Hollande má paru pour ainsi dire un paradis terestre, tres fertile
en paturage, environné des jardins et de bois, ou lárt a employe toute son industrie entre coupes de divers
caneaux de maniere, que ce pays ne peut pas etre nommé terre ferme, a cause de la quantité de caneaux,
bien entretenus par les soins continuels quón y porte et les ciluses, ce qui rend aux etrangers le passage tres
agreable, quant au pays il est de lui meme fort pavore, car il ný a ni bois, ni bestiaux, exupté quelque peu de
grain dans la Nord Hollande, qui ne sufit pas pour entretenir toutes les provinces; ce qui métonne le plus
des habitans, cést que non obstant quíls soient obliges dáheter tout le necessaire pour leures nourritures
des autres nations voisines et dén payer non seulement léntrée, mais aussi la permission de sén servir,
dúne maniere exhorbitante a leures Hautes Paissances, il est presque impossible de croire, avec quelle
bonne volonté chacun donne son contingens et combien séstiment heureux, tant le commun da peuple, que
les personnes riches et de distinction, la raison en est, a ce que je crois, puis quíls juissent dúne entiere
liberté; sont de bonne foy, que la taxe des pauvres est tres mediocre, que les riches sont beaucoup plus taxes,
par raport a la plus grande consommation quíls sont de dexrées, ce qui me paroit fort juste et raisonnable, a
quoi ne contribue pas peu le grand commerce, quíls on presque dans tout lúnivers, dont je tache
mínstruire, mais envain, car son excell. pourra juyer, S. Msgr. le Cte de Zinzendorff a qui, je me suis
adressé pour cela, ná pu rien aprendre déux sur cette matiere, comment moi qui etois inconu, jáurois pu,
decouvrir quelque chose et penetrer dans leure secret; le qui nést pas dificilé a croire, puisque ceux qui
manient leures afaires des le moment quíls entrent dans leures charges, prétent, servent de garder le secret
et jurent de ne pas donner seulement a connaitre la moindre chose par leurs discours, ni manieres et cést
dont ils sáquitent a merveilles, car quand meme on tache de faire connoissance avec eu, ils y consentent tres
volontiers, mais des quón leur fait la moindre question, ils repondent tout court, quíls nósent pas le dire,
ou bien ils repondent a la demende de belle sorte, quíl est pour ainsi dire impossible dén conlure quelque
chose, a force de se conterdire expres eux memes et comme ce ná ete que mon unique bat pendant mon
voyage d´Hollande...“
111
II. 5. Méně významné a dočasně přitažlivé cíle
Pokud čteme syntetizující pohledy na kavalírské cesty, pak můžeme jednoduše dojít k
mylnému závěru, že kromě Itálie a Francie se téměř nikam jinam nejezdilo, protože v těchto
dvou zemích bylo vše, po čem kavalíři toužili.328 To se dá snad obhájit pro anglickou a
francouzskou šlechtu, nikoliv však pro „německou“, resp. prohabsburskou elitu, protože se
ukazuje, že pro některé generace urozených – či alespoň jedince – byly kratší či delší pobyty
ve Španělsku a zejména pak v Lotrinsku klíčové. Ačkoliv již bylo naznačeno, že zájmu
středoevropské šlechty se těšily i jiné země,329 detailněji o jejich návštěvách dosud nikdo
nepojednal. Cílem této podkapitoly tedy je upozornit na proměny zájmu české a rakouské
šlechty o Španělsko, analyzovat více méně „turistické“ výlety za kanál La Manche a
upozornit především na dočasnou, přibližně jedno desetiletí trvající přitažlivost lotrinského
dvora v Lunéville (1723-1733).
Španělsko (a Portugalsko)
Pyrenejský poloostrov by měl být z různých důvodů významným cílem kavalírských
cest české a rakouské šlechty 17. století, protože zde až do roku 1700 vládla starší linie rodu
Habsburků, se kterou udržovali jejich rakouští příbuzní už od 16. století velmi těsné vztahy.
Došlo mezi nimi dokonce k dalším sňatkům, které neustále zvyšovaly genetickou zátěž rodu,
jež zřejmě také vedla k vymření této linie. První manželkou Ferdinanda III. byla Marie Anna
Španělská (1631), první manželkou Leopolda I. zase Markéta Marie Terezie Španělská
(1666). Fungovalo to ale i opačně; rakouské arcivévodkyně se vdávaly do Španělska, a tak si
Markéta Rakouská vzala Filipa III. (1599), Marie Anna Rakouská zase Filipa IV. (1649)330 V
dějinách raně novověké Evropy neexistují dva státy, jejichž panovnické domy by byly tak
příbuzensky provázané, které by tak těsně spolupracovaly i v zahraniční politice a jejichž
šlechtické elity by byly také tak propojené. Řada rodů z Pyrenejského poloostrova přišla se
dvory španělských princezen do střední Evropy, některé přilákala služba v císařské armádě za
328
R. G. ASCH, Nobilities, s. 132-162. Zásadním problémem této práce – dle mého – je, že v otázce vzdělávání
a kavalírských cest nepřekročila uměle stanovený mezník roku 1700. Autor tak podrobněji nereflektuje, že na
počátku 18. století došlo v tomto fenoménu k významným změnám.
329
A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 83.
330
Informace o jednotlivých osobách přináší Brigitte HAMANNOVÁ (vyd.), Habsburkové. Životopisná
encyklopedie, Praha 1996.
112
Třicetileté války (Marradas, Huerta, Verdugo).331 Naopak některé středoevropské rody se zase
už v druhé půli 16. století příbuzensky spojily se španělskými grandy a i později udržovali se
svými příbuznými pravidelné styky (Pernštejnové a jejich dědicové Lobkovicové,
Ditrichštejnové), nebo se aspoň někteří jejich členové do Španělska podívali v mládí či jako
diplomaté, byli tamější kulturou oslněni a jako vlivní lidé později prosazovali zájmy
španělských králů (Jan Oldřich z Eggenberka, Harrachové, Lambergové, Auerspergové).332
Dalo by se tedy předpokládat, že mladí kavalíři budou nadále kvůli zvýšení kariérních
šancí a zisku významných řádů pravidelně do Španělska jezdit. Německá badatelka A.
Stannek také pro říšskou šlechtu napsala, že cesta za Pyreneje byla v jejím případě naprostou
výjimkou a že přicházela v úvahu jen u těch kavalírů, kteří si mysleli na kariéru v císařských
službách.333 Její závěr lze částečně vztáhnout i na šlechtu z českých a rakouských zemí, ale je
nutné ho značně konkretizovat, protože všichni katolíci do Španělska rozhodně nejezdili.334
Tabulka 26 názorně ukazuje, že jich naopak bylo jen málo, a to pouze desetina ze
zkoumaného vzorku (8 z 80), a že naposledy jezdili za Pyreneje na počátku osmdesátých let
17. století – zřejmě v souvislosti s tím, že španělský král Karel II. dospěl a oženil se. Pak ale
zase vypukla další válka s Francií, válka falcká, která cesty za Pyreneje blokovala skoro celé
desetiletí. Po jejím ukončení už bylo jasné, že španělští Habsburkové vymřou po meči, takže
se mladí kavalíři přestali o vlastní Španělsko zajímat. A po válce o španělské dědictví (17001713/14) je sem už vůbec nic nelákalo, protože král Filip V. pocházel z rodu Bourbonů.335
331
Josef FORBELSKÝ, Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase, Praha
2006.
332
Problematikou se pro konec 16. a první polovinu 17. století systematicky zabývá českobudějovický Pavel
Marek. Srov. Pavel MAREK, Klientelní strategie španělských králů na pražském císařském dvoře konce 16.
a počátku 17. století, Český časopis historický 105, 2007, s. 40-89; TÝŽ, Politický vliv Španělska a
papežského státu na císařském dvoře Ferdinanda II., Časopis Matice moravské 126, 2007, s. 285-318; TÝŽ,
Los viajes al sur. Sdenco Adalberto Popel de Lobkowicz y sus primeros encuentros con el mundo hispano,
Ibero-americana pragensia, Supplementum 20, 2007, s. 119-136 a některé další. Dále srov. Bianca Maria
LINDORFER, Cosmopolitan Aristocracy and the Diffusion of Baroque Culture: Cultural Transfer from
Spain to Austria in the Seventeenth Century, disertační práce obhájená na Department of History and
Civilization, European University Institute, Florence 2009. Autorka se soustředila zejména na výzkum v
rodinných archivech Harrachů a Lambergů.
333
334
Také B. M. LINDORFER, Cosmopolitan Aristocracy, s. 57 konstatuje, že Španělsko bylo v rámci
kavalírských cest navštěvováno jen „occasionally“ a dokonce neuvádí ani jeden konkrétní příklad mladého
šlechtice, který by Španělsko navštívil. Kapitola 3. 1. její disertace proto neplní účel, jenž jí byl v osnově díla
určen. K českým a rakouským šlechticům ve Španělsku srov. I. CERMAN, Zrození, s. 161 a Simona
BINKOVÁ, Španělsko pohledem českých cestovatelů 17. století, in: České země a Španělsko. Z dějin českošpanělských vztahů, Ostrava 1996, s. 81-90.
335
Když chtěl Václav Antonín Chotek poslat v roce 1729 své dva syny za Pyreneje, rozhodně tím nevyvolal
jejich nadšení. Nápad byl také velmi rychle zamítnut. K tomu I. CERMAN, Vzdělání, s. 846.
113
Tabulka 26: Kavalíři z českých a rakouských zemí, kteří navštívili v 17. století Španělsko
Jméno
Doba pobytu
Navštívená místa
Burgos, Madrid, Toledo, Granada,
červenec 1623 –
Sevilla, Lisabon, Porto, Santiago de
květen 1624
Compostela, Salamanca, Madrid,
Barcelona, Perpignan
Burgos, Madrid, El Escorial, Salamanca,
Libštejnský z Kolovrat,
konec září 1627 –
Santiago de Compostela, Braga, Porto,
Oldřich František
počátek června 1628
Coimbra, Lisabon, Córdoba, Granada,
Toledo, Madrid, Montserrat, Barcelona
z Lichtenštejna,
Ferdinand Johann
konec srpna 1638 –
únor 1639
druhá půle 1643 (?)
září – počátek
Alicante, Madrid, Toledo, Bilbao
?
Madrid, El Escorial, Toledo
listopadu 1665
z Ditrichštejna,
listopad 1671 –
San Sebastián, Madrid, Lisabon, Sevilla,
Filip Zikmund
září 1672
Cádiz, Granada, El Escorial, Barcelona
Špork, František Antonín
asi 1680
?
Černín z Chudenic,
listopad 1681 –
Barcelona, Madrid, Lisabon, Sevilla,
Heřman Jakub
duben 1682
Cádiz, Granada
Třikrát je v 17. století doložen španělský pobyt u členů rodu Kolovratů,336 dvakrát pak
u Kouniců a Martiniců, kteří sem – zdá se – měli blíže. Nečekaně malý zájem projevovali o
Španělsko ti, které sem poutaly příbuzenské vazby, tj. Ditrichštejny, Hoyose, Lobkovice či
Verdugy. Lobkovic zde prokazatelně nepobýval žádný, Hoyos zřejmě jeden,337 Ditrichštejn
kupodivu také pouze jeden338 a sami Verdugové na své španělské kořeny pomalu zapomínali
336
Pocházeli ale zřejmě z různých linií velmi rozvětveného rodu. První zde pobýval na přelomu let 1627 a 1628
Oldřich František Libštejnský z Kolovrat, u něhož je zajímavé, že si po návratu z cesty vzal sestru Jiřího
Adama z Martinic, který Španělsko navštívil pár let před ním (V. BORŮVKA, Rodopis, s. 48-49; cestu
dokumentuje autobiografie jeho hofmistra Jana Putze v SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart.
3, s. 18-22). Druhý Kolovrat sem přicestoval v roce 1671 a třetí se sem chystal s Filipem Zikmundem z
Ditrichštejna taktéž v roce 1671. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 510 (1671,
hrabě Kolovrat), fol. 357, 370 a 379 (podzim 1671, baron Kolovrat).
337
Hoyosové přišli do střední Evropy s Ferdinandem I. v roce 1520, usadili se pak v Rakousech. Doložený je
pobyt jednoho z nich ve Španělsku v roce 1676, jednalo se zřejmě o Leopolda Karla (1657-1699). Srov. H.
KÜHNEL, Die adelige Kavalierstour, s. 377.
338
Nezájem je o to podivuhodnější, že rod tu po tři generace (Adam – Maxmilián – Maxmilián) držel andaluzské
panství Cañaveral, které spravoval díky zisku calatravského řádového roucha. Srov. Bohumil BAĎURA, La
casa de Dietrichstein y Espańa, Ibero-Americana Pragensia 33, 1999, s. 47-67.
114
(viz tabulka 23).339 Typické také bylo, že do Španělska někdy přijížděli ti, kterým to umožnila
nějaká velmi výhodná příležitost. V roce 1647 tak přemýšlel o cestě za Pyreneje Humprecht
Jan Černín z Chudenic, kterému se naskytla možnost jet do Madridu v doprovodu následníka
trůnu Ferdinanda IV., jenž si odtud chtěl odvést jako nevěstu starší dceru Filipa IV. Z cesty
ale – zejména kvůli odporu jeho matky – sešlo.340 V případě Arnošta Františka z Kounic
(1665) se jednalo o to, že tam právě směřoval jako vyslanec blízký příbuzný Ferdinand
Bonaventura z Harrachu, a tak Kounic využil možnost pobývat ve vyslancově doprovodu,
dostat se jednoduše do nejvyšší společnosti a zúčastnit se tak významných dvorských
svátků.341 Podobně na tom byl o pár let později Filip Zikmund z Ditrichštejna (1671-1672),
který spojil pobyt za Pyrenejemi s návštěvou své sestry a jejího muže, císařského vyslance
Františka Eusebia z Pöttingu. Mladý Ditrichštejn opět pobýval v jejich domácnosti, výrazně
snížil své dosavadní vysoké výdaje a zase získal jednodušší přístup ke dvoru.342
Otázkou samozřejmě zůstává, zda by se oba kavalíři dostali do Španělska, kdyby jim
nenahrály výhodné podmínky. Osobně se domnívám, že minimálně Ditrichštejn rozhodně ne.
Když se rozhodovalo, zda má jet Filip Zikmund za Pyreneje, padaly různé důvody, proč ano.
Jeho matka na cestu tlačila – chtěla, aby se zastavil u španělské královny (pocházela z
rakouské linie Habsburků) a aby navštívil svou sestru, jež ho prý toužila spatřit. Hrabě tam ale
nespěchal a nejprve si chtěl prodloužit francouzský pobyt.343 Filip Zikmund toužil daleko více
spatřit manžela své sestry, hraběte Pöttinga, který byl tehdy povýšen do funkce nejvyššího
dvorského maršálka a měl záhy odjet do Vídně. Jeho hofmistr o tom psal, že hrabě je
339
Franz Julius Verdugo se dozvěděl na počátku osmdesátých let v Turíně, že jeho rod má ještě jednu linii ve
Španělsku a velmi ho to překvapilo. Na to konto se chtěl začít učit španělsky, ale v Turíně nebyl žádný učitel
španělštiny k dispozici. Nechal to tedy na pozdější dobu – na pobyt v Římě a v Bruselu. Do Španělska se ale
nakonec nepodíval. Srov. J. KUBEŠ, Tři pohledy.
340
Matce se nápad vůbec nezamlouval. Nejdříve se zhrozila, že by mohl přijít o život (věděla totiž, že jeden
hrabě z Rozdražova byl zajat muslimy v Tunisu). Pak obviňovala jejich bohatého příbuzného Heřmana
Černína, že se tímto způsobem chce ve Španělsku zalíbit, aby mohl dostat Řád zlatého rouna. Když ale
pochopila, že její syn cestu opravdu zvažuje, přešla do protiútoku a oznámila mu, že na to nemá peníze a že
má raději už uvažovat o návratu z kavalírské cesty domů. Syn ji nakonec poslechl. Srov. její listy z 6. 11., 9.
11., 7. 12. 1647, 4. 1. a 1. 2. 1648, jež vydal Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové
z Harasova, s. 205, 208, 212-213, 218, 221-222.
341
Srov. III. kapitola, část III. 5.
342
Ušetření si od tohoto pobytu sliboval Ditrichštejnův starší bratr kníže Ferdinand, který se na plánování cesty
významnou měrou podílel. V dopisu z 23. 7. 1671 psal hraběcímu hofmistrovi, že v Madridu „... man in der
herrn graffen von Pötting haus losiren undt ganz kein spesa zumachen haben wirdt, dan der herr potschaffter
nit allein den grafen, sondern auch euch, den von Mangen und den cammerdiener das essen geben und den
grafen durch seinen wagen und seine laggeyen, wie es gebreüchlich und er anderen gethan, bedienen lassen
wirdt.“ Srov. koncept listu v MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 556´.
343
„Touchant le voyage dÉspagne, Mad. ma mere mén escrit aussi, que ma soeur desiroit, mý voir, cést
pourquoy vostre Excell. me feroit grace, sille me peretoit dý aller, ayant par ce moyen aussis la commodité
devoir Orleans, Tours, Angiers etc., mais ie voudrois demeurer icy iusques a le my octobre, trouvant le temp
trop court, principalement pour la langue, la quelle est asses difficile.“ Tamtéž, fol. 386, Filip Zikmund
bratrovi Ferdinandovi, 20. 5. 1671.
115
španělské cestě nakloněn, protože se obává, že Pötting hned na jaře Madrid opustí, a on by tak
přišel o možnost Španělsko jednoduše a levně poznat. A za druhé se Filip Zikmund ještě bál,
že kdyby tam hned nejel, upadl by do nemilosti matky, která si tu cestu tolik přála a jíž
nechtěl oponovat.344 Že mladého Ditrichštejna více než vlastní Španělsko lákalo pobývat v
přítomnosti vyslance Pöttinga, je zřejmé i z dopisu knížete Ferdinanda. Ten svému bratrovi
otevřeně sděloval, že pokud vyslanec pojede už na jaře domů, pak by už nemělo smysl se do
Madridu vydávat, „dan ich nit finde, was er darin thun oder lehren solte, wan herr graf von
Pötting nicht mehr alda ware...“345
Přestože tedy například kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna svému synovi okolo
roku 1680 návštěvu Španělska doporučoval – prý je to krásná země, je nutné se seznámit s
tamějším královským dvorem a přivést odsud pár hezkých koní – ,346 země ve velkém
středoevropské kavalíry nepřitahovala. Je proto nutné se ptát po příčinách tohoto nezájmu.
Bude jich zřejmě několik, jak vysvítá z torza pramenů, jež dokumentují cesty za Pyreneje.
Předně to do Španělska bylo velmi daleko. Když se u Verdugů uvažovalo, zda poslat syna z
Bruselu ještě do Španělska nebo do Anglie, hofmistr upozorňoval, že je to časově náročné a
že se tam nedá cestovat v létě: „...es werdten von Brüssel biß auff die residentz statt Madrid
ordinari zu raissen von 7. gegen 8. oder auch 9. wochen sein, dan nach dem die complexion
der raissenden ist mueß man etliche mahlen rassttägen halten und niemahl in sommer
sondern gegen winther, durch die gebürg reihtet man auch auff maulthier, die negste straß
ist, wo wir seindt herkomen, also von hier widerumb auff Paris und auff Angers, hernach auff
Baÿone, Perpignan im Roussillon, dorht ist die spanische gränitz, es ist nacher weiht biß auff
Madrid...“347
Dalšími důvody bylo, že kavalíry nelákaly španělské univerzity, nebyla tu vhodná
šlechtická akademie a existovalo tu navíc mnoho odlišností ve šlechtickém životním stylu.
Jeden spočíval třeba ve způsobu jízdy na koni, na který nebyli šlechtici ze střední Evropy
zvyklí. Filip Zikmund z Ditrichštejna psal nevlastnímu bratrovi Ferdinandovi v lednu 1672, že
Španělé jezdí většinou tzv. „a la ginetta“, což prý si velmi považují. Vyskytoval se prý ale i
tzv. „ungrische manier“, což znamenalo, že koně neměli v hubách udidla, takže pak nosili
344
Tamtéž, fol. 555-556, hofmistr Zurmöllen Ferdinandu z Ditrichštejna, 4. 7. 1671.
Tamtéž, fol. 390, Ferdinand Filipu Zikmundovi, 5. 6. 1671.
346
J. von FALKE, Geschichte, II, s. 406. Španělsko dokonce přirovnává k „einem Garten Europae wegen des
hitzigen Climatis und aller Raritäten-Gewächs und Früchten.“
347
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, dopis hofmistra Dieudonného Maxmiliáně
Apolonii Verdugové z 28. 6. 1683.
345
116
hlavy velmi vysoko. Mladému Ditrichštejnovi se jedno ani druhé vůbec nelíbilo.348 O měsíc
později pak na toto téma znovu sděloval, že „ist mir wohl leid, daß ich mich dahie nicht ein
wenich in reiten exerciren kan...“349
Pokud tedy nemohli kavalíři trénovat jízdu a chodit do jízdárny (a to byla pravidelná
součást jejich cvičení), museli se zde soustředit na něco jiného. I toho prý ale bylo velmi
málo, takže Ditrichštejnův hofmistr požadoval, aby pobyt ve Španělsku nebyl tak dlouhý.
Jeho svěřenec prý se tu nudí: „... es ist dahir in geringsten sich nicht zu exerciren, man sitzet
gantze dage, ia gantze wochen, zue hauß, man kommet nirgents hin...“350 Hrabě pak slova
svého hofmistra bezděky potvrzoval. Dopoledne prý trochu čte a studuje a takto uběhne pár
hodin, odpoledne je pozdě na to něco dělat a večer pak hraje „alombru“, a tak mu to tu docela
utíká.351 Matka Filipa Zikmunda s tím souhlasila a povolila mu v květnu 1672 ze Španělska
odjet, ovšem tento rozkaz už dorazil příliš pozdě, protože hrabě se měl záhy vydat na okružní
cestu po Španělsku a Portugalsku, ze které se měl vrátit na přelomu května a června. Pak se
ale čekala velká vedra, takže hofmistr odmítl ve vrcholícím létě odjet a riskovat tak život
svého svěřence.352
Hlavním lákadlem tedy zůstával španělský královský dvůr, kam kavalíři pravidelně
zacházeli a kam je vždy uvedli císařští vyslanci.353 Třeba hrabě Arnošt František Kounic psal
na podzim 1665 domů, že těsně před svým odjezdem do Paříže ještě stihne s vyslancem
Harrachem audienci u maličkého krále Karla II. (1661-1700), královny matky a nastávající
manželky císaře Leopolda I. Markéty Terezy a že se mu dostane cti políbit jim všem ruku.354
Několikrát zmíněný Ditrichštejn měl cestu ke dvoru také velmi jednoduchou, protože v
Madridu pobýval přímo v domácnosti císařského vyslance a zároveň svého švagra Františka
Eusebia z Pöttingu a jeho manželky Marie Žofie, rozené z Ditrichštejna.355 Však mu byla
348
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 351, dopis z 20. 1. 1672: „wegen der spanischen
rosß, ob es woll abgerichdete dahie geben thue, kan ich Ewer fürstlichen gnaden nichs berichten, weilen deß
wetter merehr theils gar schantlich und dahero nicht auskamen, wie ich höre und auch in der statt sehen
thue, so reiten sie meisten theils a la ginetta, welches reiten sie sehr estimiren, es ist shir auf ungrische
manier, ihre ros haben keine rechte mundtstuck, seint schir auch auf ungeris, allso daß die ros alle die keff in
der höhe dragen und schat ist, daß solche viele reiten, so hunde ros under ihnen haben...“ Ve Francii ani v
Itálii nebyl způsob „gineta“ ceněn – srov. C. DOUCET, Les académies, s. 834.
349
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 347-348, dopis z 17. 2. 1672.
350
Tamtéž, fol. 532, dopis hofmistra Zurmöllena knížeti Ferdinandovi z Ditrichštejna z 17. 2. 1672.
351
Tamtéž, fol. 347-348, dopis z 17. 2. 1672.
352
Tamtéž, fol. 345-346, dopis hofmistra Zurmöllena knížeti Ditrichštejnovi z 2. 3. 1672.
353
Martinice představil u dvora v roce 1623 vyslanec Franz Christoph Khevenhüller (ve funkci 1616-1631), Lva
Viléma z Kounic jeho nástupce. Srov. Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 304; F. HRUBÝ, Lev Vilém z
Kounic, s. 167, 171.
354
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Kounicův dopis kardinálu Harrachovi z 6. 11. 1665.
355
I. CERMAN, Zrození, s. 161 (pobyt ovšem neproběhl v roce 1670, nýbrž v letech 1671-1672). Sám vyslanec
Pötting píše o Ditrichštejnovi několikrát i ve svém deníku. Srov. Miguel NIETO Y NUÑO (ed.), Diario del
117
udělena první audience u mladého krále již pět dní po jeho příjezdu (22. listopadu 1671), při
níž se mu také dostalo cti políbit mu ruku. Druhého dne se hned podíval ke královně matce a
regentce Marii Anně Rakouské, které osobně předal dva dopisy od jejího bratra, císaře
Leopolda I. Čekal jej pak týden, jenž byl celý vyplněn ostatními zdvořilostními návštěvami u
všech významných dvořanů.356 Záhy se však ukázalo, na rozdíl od doby vlády Filipa IV.
(1621-1665),357 že život u dvora nezletilého krále určují španělští grandi a že když tu nejsou
ve větším počtu, dvůr byl poněkud ospalý. Ditrichštejn tak popisuje pouze svou účast na
několika významných procesích, v nichž se nacházel král i jeho matka, či se zmiňuje o
malých a opožděných oslavách královniných narozenin.358
Spíše než život u dvora tedy mladý Ditrichštejn sledoval aktivity španělské šlechty.
Zaznamenává „ukázkovou“ smrt svého vzdáleného příbuzného, hraběte Alba de Liste, v
únoru 1672359 či návštěvy u některých grandů. Nejvíce jej ale nadchla korida, jíž se tamní
šlechta ve velkém účastnila a kterou ve svých listech z léta 1672 označuje jako „ochsenfest“.
Shlédl ji dvakrát, a to na počátku a na konci července, a vždy sděloval, zda se při ní nestalo
nějaké neštěstí. Poprvé zmiňuje, že sice zemřeli tři lidé při dopoledním honu býků, ale vlastní
představení dopadlo dobře. Podruhé zase zaznamenává příhodu, jež se stala jednomu
markýzovi, kterého i s koněm nabral býk na rohy a vymrštil jej do vzduchu. Markýzovi se nic
nestalo, ale koni se již nedalo pomoci. Ditrichštejn zřejmě považoval koridu za jakési
dokazování mužnosti, a proto psal nadšeně bratrovi, že to bylo skvělé a že se mu moc líbila.360
Jedním z mála rozptýlení během dlouhého pobytu za Pyrenejemi byly návštěvy
královských letohrádků a jiných rezidencí v okolí Madridu. Pravidelně jezdili kavalíři do
klášteru – zámku El Escorialu. Už v roce 1636 o něm psal Lev Vilém z Kounic, že se jedná o
osmý div světa, a důkladně si obě jeho části prohlédl.361 Arnošt František z Kounic jej spatřil
v roce 1665, tedy krátce po úplném dokončení, a také nešetřil chválou. S výstavbou prý začal
Filip II., pokračoval Filip III. a dostavěl jej Filip IV. jen rok před svou smrtí. Podle hraběte
conde de Pötting, embajador del Sacro Imperio en Madrid (1664-1674), Díl II, Madrid 1993, s. 179, 215,
230, 256-258, 268, 291.
356
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 361, dopis Filipa Zikmunda bratrovi Ferdinandovi z
25. 11. 1671 a tamtéž, fol. 537, dopis hofmistra Zurmöllena knížeti Ferdinandovi z 24. 11. 1671.
357
Daleko pestřejší život u dvora (účast na náboženských svátcích, mších, divadlo...) popisuje ve svém deníku v
roce 1636 Lev Vilém z Kounic. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 168-171.
358
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 337 a 349, listy bratrovi z 22. 6. 1672 a 3. 2. 1672.
K situaci v tehdejším Španělsku blíže Albrecht Graf von KALNEIN, Die Regentschaft in Spanien 16651677. Schwächung der Krongewalt und politische Alternativen, Freiburg im Breisgau 1992.
359
Tamtéž, fol. 347-348, dopis bratrovi z 17. 2. 1672: „... vor 8 dagen ist der conde Alba de Liste gestorben und
gar ein schenes ent genomen, in deme ehr die gantze kranckheit durch sich alleweil zu den dott preperirt und
nichs anders wollen hören, es ist dem grafen [= vyslanec Pötting] gar leid um ihm, hat ihm nicht gnuch
könen loben, was ehr vor ein wachehr herr ware.“
360
Tamtéž, fol. 339 a 514-515, dopisy bratrovi z 6. 7. a 3. 8. 1672.
361
Stalo se tak ve dnech 27. – 29. 10. Srov. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 174-176.
118
byla pravda, že „in der gantze welt kein solcheß kloster zue finden ist“, jen prý má moc malá
okna. Nejvíce jej ale nadchnul Pantheon, tj. královská hrobka, která byla celá z mramoru.362
Filip Zikmund z Ditrichštejnu ovšem za dalších sedm let (1672) spatřil honosný komplex ve
velmi špatném stavu. Ten zapříčinil velký požár, jenž zničil skoro celý klášter a poškodil
vážně i královské pokoje, knihovnu a galerie.363 Zájmu českých a rakouských šlechticů se
těšily i letohrádky Pardo a Buen Retiro, jež se daly po cestě do El Escorialu navštívit.
V případě dlouhých pobytů za Pyrenejemi absolvovali někteří šlechtici ještě okružní
jízdu po Španělsku a Portugalsku. To se z doložené osmičky kavalírů, kteří pobývali za
Pyrenejemi, poštěstilo prokazatelně čtyřem, a to Martinicovi (únor – duben 1624),
Kolovratovi (listopad 1627 – leden 1628), Ditrichštejnovi (duben – počátek června 1672) a
Černínovi (jaro 1682). Jak je vidět, většinou si pro tento výlet zvolili předjaří a jarní měsíce,
protože jen tehdy mohli spatřit rozkvetlé jižní Španělsko a velká vedra jim ještě
neznepříjemňovala cestu. Hlavními cíli okružní jízdy byla na jihu města Granada a Sevilla,
jež ležela v Granadském království. Martinic se nad touto částí Pyrenejského poloostrova
vyloženě rozplývá, když píše, že „je z celého Španělska nejpůvabnější a nejlahodnější a po
zásluze je nazváno zahradou Španělska“.364 Druhým hlavním cílem se stal portugalský
Lisabon a okolí, kam zamířili všichni čtyři zmínění kavalíři. Mohlo se ale zajet i do slavného
svatojakubského poutního místa v Santiagu de Compostela, kde se ale zastavili jen dva z nich,
a to hned ve dvacátých letech 17. století Martinic a Kolovrat.365
Během cest po Španělsku získali kavalíři poměrně hodně zkušeností, někdy i značně
negativních. Ukazuje se, že dalším z důvodů, proč také kavalíři ze střední Evropy nemuseli
tak často jezdit do Španělska, byla nejen špatná kvalita cest či ubytování,366 ale i údajná
nevlídnost Španělů. Hrabě Ditrichštejn dal po odjezdu ze země průchod nefalšované radosti,
když svému nevlastnímu bratrovi psal, že je „sehr frohe, daß wir einmahl aus Spanien seint
362
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Kounicův dopis kardinálu Harrachovi z 7. 10. 1665: „... der Philippus
secundus hat der erste angefangen zue bauhen; Philippus tercerus hat forthgebauhet, Philipus quartus hat es
volendet nur ein iahr vor seinen todt, daß ist war, daß ich vermeine, daß in der gantze welt kein solcheß
kloster zue finden ist, aber gar kleine fenster sein drinen. Daß schönste, waß zue sehen ist, ist der Panteon,
wo der könig ihre kruft haben, daß ist alleß mitt schönen polirten marmel gebauet.“
363
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 335, dopis z 20. 7. 1672.
364
Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 304.
365
K Martinicovi blíže Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 304-305; ke Kolovratovi stručně autobiografie jeho
hofmistra Jana Putze v SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3, s. 18-22; k Ditrichštejnovi
blíže jeho listy bratru Ferdinandovi z 16. 3. a 30. 3. 1672 a hofmistrovy dopisy z 17. 3. (mylně datováno do
roku 1671!), 30. 3., 2. 4. a 8. 6. 1672 uložené v MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 341, 343,
360, fol. 523, 527, 530, 571; k Černínovi S. BINKOVÁ, Španělsko, s. 84-85 či S. BINKOVÁ – J.
POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 401-403.
366
Na to si stěžoval např. Lev Vilém z Kounic na své cestě z Alicante do Madridu. První nocleh spal hladový a
žíznivý vedle nějaké chatrče. Druhý den to bylo podobné, v poledne jedli jen špatný chléb a pili páchnoucí
silné víno, nocleh se mu zase nezamlouval. Tak to pak šlo několik dní – několikrát nocoval jen na své vozíku
uprostřed polí... Srov. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 166.
119
komen, den vor die reisenthe kan kein ublehrs land sein.“ Informoval ho také, že v Barceloně
byli místní šlechtici daleko srdečnější než v Madridu a že „haben auch die auslenther lieber,
welches sonst ein miracel in Spanien...“367 Kromě uzavřenosti a nevlídnosti místních lidí
navíc leckomu vadila velká drahota, která tam panovala. Například hrabě Kounic psal domů,
že „Das geldt gehet in Spanien so geschwindt fort, daß man nicht weiß wie ..., dan in Spanien
ist so erbarmlich teuer zue zehren, daß man eß nicht glaubet, man mueß schir umb gottes
willen umb ein stuck fleiß bitten.“368 Nebyl ale jediný, kdo si na to stěžoval – podobně mluvil i
hofmistr hraběte Ditrichštejna o pár let později, když si stěžoval na šaty, které pořídil svému
svěřenci. Nejsou prý nic zvláštního, přesto byly dost drahé. Svůj dopis pak uzavíral, že „alles
ist dahir auffs hochste tewr“.369 Poslední věcí, která nepřidávala Španělsku na oblibě, byly
přísné hraniční kontroly.370 Na hranicích se prý totiž muselo předložit úplně všechno včetně
hotových peněz, jež musely být též procleny. Rozhodně se nevyplácelo před celníky něco
zatajovat, protože pokud to posléze našli, všechno majiteli zabavili. Ditrichštejnův hofmistr
Zurmöllen v roce 1672 zmiňoval případ jednoho Kolovrata, kterému tímto způsobem před
rokem na hranicích zabavili 200 dukátů. Tyto peníze dostal zpět až na zásah císařského
vyslance. Z tohoto důvodu se právě hrabě Ditrichštejn rozhodl s sebou na cestu nebrat mnoho
peněz a raději se zásobil kreditními dopisy, na něž si mohl peníze ve větších městech
vybrat.371 Bylo to zřejmě rozumné rozhodnutí, protože o měsíc později hofmistr hlásil z
Montpellieru, že hranice projeli úplně bez problémů.372
Přitažlivost Španělska tedy po celé 17. století postupně a nezadržitelně klesala. Doby,
kdy spolu obě linie Habsburků velmi těsně spolupracovaly a kdy Španělé využívali k
prosazení svého vlivu také poměrně rozsáhlé klientelní sítě tvořené těmi nejmocnějšími
českými a rakouskými šlechtici, skončily po polovině třicátých let se smrtí Ferdinanda II.
Později ještě vliv Španělů tu a tam zesílil (třeba na počátku vlády Leopolda I.), ale tak těsnou
politickou spolupráci a další spříznění mezi středoevropskou a španělskou šlechtou již tyto
styky nepřinesly. Španělsko a jeho králové se nadále těšili úctě katolických urozených, ale
posílat tam syny na kavalírskou cestu se ve velkém nesnažili. Země za Pyrenejemi jim
367
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, Kounicův dopis kardinálu Harrachovi z 7. 1. 1666.
369
370
Zmiňuje je již Lev Vilém Kounic v roce 1636. Srov. F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 166.
371
„Die doanen seint so strit, daß muß geringste, so man nit ahnmeldet, es sey silber, degen, uhren oder
dergleichen, sie ihnen weg nehmen, wie sie dan einen graff Collobradt [= zřejmě Jan František Krakovský z
Kolovrat (1650-1723), pozn. J. K.], so vor ein jahr dahie geweßen, bis in 200 ducaten hinwegkgenhommen,
sie endtlich uber mit hurter muhe des potschaffters wiederbekommen...“ MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č.
1585, kart. 360, fol. 510, dopis z 17. 8. 1672.
372
Tamtéž, fol. 507, dopis z 27. 9. 1672.
368
120
nemohly nabídnout vše, co nyní jejich potomci potřebovali. Znát španělštinu nutně nemuseli a
také šlechtická cvičení neodpovídala středoevropským poměrům, a tak pravděpodobně
stačilo, že se se španělskými poměry seznámili zprostředkovaně v jižním Nizozemí, FrancheComté či v Milánsku. Hispanofilové, jakými byli třeba Harrachové, se mezi šlechtici v druhé
půli 17. století nacházeli zřejmě jen výjimečně.
Anglie
Zatímco ve Španělsku strávili někteří šlechtici i několik měsíců života, na Britských
ostrovech se tak nikdy nestalo, protože z různých důvodů nepatřily mezi nejvýznamnější cíle
kavalírských cest šlechty z habsburské monarchie. Habsburky sem nepoutaly žádné
příbuzenské vazby, vládly tu zcela jiné náboženské i politické poměry, angličtinu šlechtici pro
svůj další život nepotřebovali a ani místní univerzity je nelákaly. Přesto řada urozených od
poslední třetiny 16. století Anglii navštívila. Většinou sem v předbělohorské době směřovali
nekatoličtí urození – pobývali tu třeba Petr Vok z Rožmberka (přelom ledna a února 1563) či
Zdeněk Brtnický z Valdštejna (konec června – počátek srpna 1600).373 Naprostá většina
pobytů ale byla relativně krátká374 a setrvalému zájmu se těšil hlavně Londýn jako sídlo dvora
anglických králů a parlamentu. Před Bílou horou se pak někteří vypravili i na sever od
Londýna, aby spatřili ještě univerzitní města Cambridge a Oxford, dále do Skotska či dokonce
Irska se ale putovalo již jen výjimečně.375
373
374
375
O návštěvnících z českých zemí v Anglii blíže O. ODLOŽILÍK, Cesty; Martin HOLÝ, Iter Britannicum.
Noble visitors from the Bohemian Lands and their perception of the British Isles (1550-1620), v tisku (za
zapůjčení rukopisu autorovi srdečně děkuji). K nezájmu habsburských poddaných o studium na anglických
univerzitách Robert F. YOUNG, Bohemian Scholars and Students at the English Universities from 1347 to
1750, English Historical Review 38, 1923, s. 72-84, zde s. 73-75 (ze šlechtických studentů zmiňuje Jeronýma
Šlika, Vratislava ze Žerotína a několik málo dalších nekatolíků). Ke zmíněným dvěma šlechticům pak blíže
Jaroslav PÁNEK, Die niderlendische raiss Peter Wok´s von Rosenberg – eine unbekannte böhmische
Reisebeschreibung Rheinlands, der Niederlande und Englands, in: Septuaginta Paulo Spunar oblata (70+2),
Praha 2000, s. 553-560, zde s. 559; S. BINKOVÁ – J. POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 33-64.
Výjimkou tu je třeba čtyřměsíční pobyt Jindřicha Michala Hýzrleho z Chodů na podzim 1607, který ovšem
nenavštívil Ostrovy v rámci kavalírské cesty (jedná se o poznávací cestu). Srov. Martin HOLÝ, Jindřich
Michal Hýzrle z Chodů (1575-1665) a jeho poznávací cesta po střední a západní Evropě v letech 1607 až
1608, in: Jiří Kubeš (ed.), Šlechtic na cestách v 16. – 18. století, Pardubice 2007, s. 35-66, zde s. 51-59.
Za výjimku považuji v tomto ohledu luterána Otto Heinricha z Herbersteinu (1590-1634), jenž pocházel z
Vnitřních Rakous. Na kavalírskou cestu se vydal v letech 1607-1612, procestoval německé země, oboje
Nizozemí, Britské ostrovy, Francii a Itálii. Na Ostrovech pobýval celý rok od podzimu 1609 do podzimu
1610, navštívil při tom Londýn, pak pobyl delší dobu na univerzitě v Oxfordu, zajel do Cambridge a v létě
1610 se podíval i do Skotska (Edinburgh, St. Andrews) a Irska (Dublin). Pak se vrátil do Anglie a mířil již na
kontinent. Srov. Erich ZÖLLNER, Aus dem Stammbuch des Freiherrn Otto Heinrich von Herberstein,
Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 43, 1955, s. 358-374.
121
Na tom se v druhé polovině 17. a v první polovině 18. století mnoho nezměnilo – v
instrukcích se návštěvy Anglie většinou nepředepisují, a tak se této zemi řada kavalírů úplně
vyhnula (viz příloha 3), nebo sem jela jen „na otočku“, „dan die zeit ist kurtz und hier nit vil
zu thuen ist“, jak se vyjádřil hofmistr jednoho šlechtice.376 Důležité ale je, že přibližně čtvrtina
šlechticů ze zkoumaného vzorku (18 z 80 zkoumaných cest) se do Anglie podívala. V
podstatě ale přestali jezdit do slavných univerzitních měst a směřovali hlavně do Londýna. Z
tohoto důvodu se dal anglický pobyt v období baroka zvládnout za dva až tři týdny (srov.
tabulku 27). Třeba hrabě St. Julien se hodlal v roce 1697 zdržet v Londýně pouze osm až
deset dní „und daß beste gesehen“. Nakonec se jeho pobyt prodloužil o více jak týden,
protože nejprve čekali na ratifikaci míru a pak stáli čtyři dni v Doveru (20. – 23. 12.) kvůli
špatnému počasí, takže Vánoce nakonec strávili v Calais.377 Naopak relativně dlouhé anglické
pobyty Lva Viléma z Kounic (asi deset týdnů) či Jana Adama z Questenberku (skoro sedm
týdnů) – jsou v tomto vzorku výjimkou. František Hrubý dokonce v Kounicově případě
spekuluje, že „to byla cesta jen z rozpaků“.378
Zdá se, že šlechticům z habsburské monarchie nešlo po celé 17. století o bližší
pochopení principů rozdělení a fungování moci v anglické společnosti. Přijížděli sem zejména
ze zvědavosti, aby se podívali ke dvoru a nakoupili věci, o nichž se tvrdilo, že jsou na
Ostrovech nejlepší. Karel Eusebius z Lichtenštejna doporučoval v osmdesátých letech svému
synovi zajet do Anglie jenom „wegen der Jagt“. Podle něj Angličané používali nejlepší
způsob lovu, a proto bylo nutné, aby si odtud přivezl dobrého loveckého psa.379 Rozhodně se
nejednalo jen o nějakou libůstku zámožného knížete, protože o anglické lovecké psy
projevovali zájem i ostatní šlechtici. Třeba ne příliš bohatý hrabě Franz Julius Verdugo a jeho
společník baron Helversen si chtěli v Londýně v létě 1683 koupit psa na divoká prasata a
medvědy a vyvolali tím nevoli pragmatického Verdugova hofmistra. Z Ostrovů si ale Franz
Julius a další kavalíři přivezli i proslavené anglické hodiny.380
376
Apolonii Verdugové z 15. 7. 1683.
377
Hrabě to zřejmě uvítal, protože „daß meer ihme zimlich zuwieder geweeßen ist, so daß er keinen lusten mer
zu denselben hatt, da wir doch mitt gar guten wind hin und herr passiret.“ Jeho hofmistr se pak do dopisu
domů přiznal, že cesty do Anglie se nejvíce bál, takže je rád, že je to za nimi. K tomu blíže ÖStA, AVA, FA
Harrach, kart. 841, dopisy hofmistra Stäela z 27. 9. a 25. 12. 1697. Bohužel jeho jediný dopis z Londýna z 3.
12. 1697 chybí. Sám hofmistr pochyboval, že jeho list dorazil v pořádku domů. Dne 3. 2. 1698 totiž psal, že v
Kanálu byla velká bouře, které zřejmě potopila poštovní loď, jež vezla jeho psaní z 3. 12.
378
F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic, s. 183.
379
J. von FALKE, Geschichte, II, s. 406-407.
380
„Ubrigens der herr graff verlangt underschidliche sachen hier einzukauffen, wie auch einen englischen
hundten, der auff die wildtschwein und beehren abgericht seÿ, der herr Baron Helwerssen kauff auch einen,
disses geschiehet wider meinen raht, dan es ist nur ein vorbitz, so auff der raiß ungelegenheit machen wirdt,
disse hundten seindt hier zimlich their...“. Verdugo si psa nakonec nekoupil, protože ho dostal darem od
122
Tabulka 27: Návštěvy Anglie v rámci kavalírských cest
české a rakouské šlechty (1620-1750)
Šlechtic
Doba pobytu
Navštívená města
19. 4. – 11. 5. 1632
duben – půle června 1637
z Lichtenštejna, Ferdinand Jan
květen 1643
Londýn
bratři Gallasové
konec února – asi 10. 3. 1659
Londýn
tři bratři Šternberkové
20. 6. – 3. 7. 1663
Londýn
z Valdštejna, N.
3. 7. – 10. 7. 1664
Londýn
bratři Lambergové
13. 5. – 23. 5. 1677
Londýn
červenec – srpen 1680
Londýn
z Harrachu, Karel
7. – 21. 5. 1682
Londýn, Windsor
tři týdny v červenci 1683
Londýn
7. 10. – 26. 10. 1686
St. Julien, Johann Nikolas
poč. prosince – 23. 12. 1697
Londýn
z Questenbergu, Jan Adam
13. 4. – 31. 5. 1698
Londýn, Windsor
25. 4. – 18. 5. 1700
Londýn
z Petřvaldu, Amand Anttonín
červen 1718
Londýn
bratři Chotkové
dva týdny v červenci 1728
Londýn
srpen 1730
Londýn
15. – 27. 6. 1745
Londýn
Londýn,
Cambridge, Oxford
Londýn, Oxford,
Windsor
Londýn, Windsor,
Oxford
To František Josef Černín specifikoval o půl století později (1730) důvody k návštěvě
Anglie zcela jinak. Ostrovní říše pro něj představovala jedinečný příklad zvláštní formy
vlády, tj. konstituční monarchie. Sám to nazýval „species aristocratici seu monarchiae
limitatae in bonum subsiditorum“ a svým synovcům Lažanským z Bukové návštěvu
jednoznačně doporučoval, „weillen eben alle affairen durch das parlement undt durch viel
köpf, also nicht so secret gehandelt werden, nicht aber so leicht als in Hollandt“. Pobyt ale
císařského vyslance v Londýně, hraběte Thurna. Srov. SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č.
416, kart. 34, dopisy hofmistra Dieudonného Maxmiliáně Apolonii Verdugové z 15. 7. a 7. 8. 1683. Mladého
anglického psa za 2 zl. 30 kr. si z Anglie v březnu 1659 odváželi i bratři Gallasové. Srov. účty v SOA
Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart. 61.
Anglické hodiny si nakoupil třeba Walter Xaver z Ditrichštejna. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č.
1586, kart. 361, fol. 503, dopis hofmistra Buola knížeti Ferdinandu z Ditrichštejna z 20. 12. 1686.
123
měl být krátký, protože v Anglii prý bylo draho a všechno podstatné o způsobu vlády si už
mohli před tím v Nizozemí nastudovat. Nyní šlo pouze o to, aby to v praxi krátce pozorovali.
Černín se v této pasáži neubránil obdivným slovům: „... ist Engellandt vor uns Böhmen nöthig
zu sehen, weillen darinnen schöne regierung eines souverain, der alles guthes undt nichts
übles thun kann, etabliret ist, so mann mutatio mutandis vielleicht einsmahls wirdt guth hier
landes zu wiesßen haben.“381
Ať tak či onak, šlechtičtí mladíci z habsburské monarchie se v Anglii v období baroka
pravidelně zastavovali. V podstatě jedinou dobou, kdy sem nezajížděli, tak zůstávají léta, kdy
byla návštěva Ostrovů z nějakého důvodu nebezpečná. Nešlo samozřejmě o počasí, které
panovalo na moři a jež mohlo cestu jen o několik týdnů či měsíců pozdržet.382 Důvodem byla
daleko spíše anglická vnitropolitická situace. Zejména ve čtyřicátých a padesátých letech 17.
století se kvůli revoluci a občanské válce putování do Anglie nedoporučovalo. Tak se třeba na
Ostrovy nedostal Humprecht Jan Černín z Chudenic v roce 1647.383
Do Anglie se ale kavalíři nemohli vydat také v době, kdy probíhaly války s Francií,
jejíž lodě se v Kanálu pravidelně objevovaly a mohly napáchat velké škody válečnému i
obchodnímu loďtsvu. Taková situace pravidelně nastávala třeba v první polovině
sedmdesátých a první polovině devadesátých let 17. století, když probíhaly tzv. nizozemská a
falcká válka. Obrovské potíže s realizací cesty do Anglie dokládá třeba korespondence z
kavalírské cesty Jana Maxmiliána z Thun-Hohensteinu z let 1694-1695. Tento šlechtic se
velmi snažil přeplavit se přes Kanál a podnikl pro to poměrně hodně, nakonec se ale musel
svého úmyslu vzdát. Už v dubnu 1694, v době pobytu v Haagu, plánoval, že by mohl do
Anglie vyrazit. Nemohl sice využít nejjednoduššího spojení do Anglie přes Calais, ale
nabízela se mu možnost bezpečného překročení Kanálu v doprovodu císařského vyslance
knížete Auersperga, jenž směřoval ke dvoru anglického krále Viléma III.384 Z toho sice sešlo,
381
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35, opis dopisu Františka Josefa Černína z 22. 4.
1730 od Ignáce Cornovy z roku 1810. Zadlužený Černín přidával ještě jednu věc, kterou na Anglii obdivoval.
Šlo o anglickou politiku vůči dlužníkům: „2do habe aus denen zeitungen gehöret, daß verschiedene guthe
sanctionen in materia debitorum et creditorum, die nicht alle wie hier landes in odium debitoris zu ruin der
familien undt auffkommen deren wucherer, gerichtet seyn, sondern auch der creditorum, so die jugendt
verführen; es ist eine große commission darüber geweßen undt durch parlaments billen decidiret worden, so
mann in Hollandt wohl auch wirdt erfahren undt vielleicht die billen undt decretationen oder sanctiones
pragmaticus bekommen wirdt undt dergleichen anstalten undt guthe policey sachen...“ V citátu, jenž jsem
zařadil do textu, je zajímavé použití označení „pro nás Čechy“, protože ve většině případů se kavalíři sami
řadili mezi „Němce“.
382
Kvůli počasí se dostali do Anglie až na druhý pokus třeba bratři Lambergové (nevyšlo jim to na podzim
1676) nebo Karel z Harrachu (počasí mu nedovolilo cestu na podzim 1681). Srov. H. KÜHNEL, Die adelige
Kavalierstour, s. 373; ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis hofmistra Bílka z 10. 11. 1681.
383
Z. KALISTA, Mládí, s. 192.
384
Hraběcí hofmistr tehdy psal domů, že „die auß den erbländern allhier sich aufhaltente cavalliers sich bereit
gehalten mit dieser guten gelegenheit uberzugheen, weilen aber allhier geglaubt wirdt, die ankünfft deß
124
ale Jan Maxmilián se svého záměru nevzdával. Jeho hofmistr však nebyl ochoten riskovat,
protože každý týden do Nizozemí přicházely zprávy o drobných potyčkách na moři a
potopených lodích spojenců i nepřátel. V červenci 1694 dokonce došlo k rozsáhlejší tragédii,
když Francouzi potopili lodě, na nichž se kromě více jak stovky pasažérů nacházela i rodina
nizozemského vyslance v Anglii.385 Proto čekal na další příležitost k bezpečnému přeplutí,
která měla nastat až po nějaké větší námořní bitvě či ukončení kampaně na podzim toho
roku.386 Vhodná doba ale ne a ne nastat. Teprve v prosinci 1694 se objevila další možnost.
Vyslanec bruselského místodržitele Maxe Emanuela Bavorského hrabě Ribera se měl záhy
přeplavit do Anglie, aby tam oficiálně informoval krále o nastávajícím sňatku bavorského
vévody. Vyslanec měl u té příležitosti dostat také francouzský pas, jenž by mu zajistil
bezpečnou cestu přes moře. Toho chtěl mladý Thun-Hohenstein využít a stát se členem
vyslancova doprovodu.387 Ribera s tím souhlasil, obával se jen toho, jak přesně bude
stylizován jeho francouzský pas. Cestu ale musel odsouhlasit kavalírův otec hrabě Maxmilián
z Thun-Hohensteinu.388 Tak se i stalo a mladý hrabě už měl výlet do Anglie skutečně na
königs wurde uber 8 thage nicht anstheen, alß ist de dato auch noch zu keiner abreiß resolution geschritten
worden; diese conjunctur were für unß auch nicht zu verabsaumen gewesen, zumhalen wan man hatte die
hoffnung haben können mit der koniglichen convoy wiederumb zuruckzugheen; mein herr graff zeiget
begierdte diese reise zuthun, welche ich ihme gar gerne zu seiner satisfaction gönne, aber vielmher
wuntschete, daß schon glucklig zuruckgelegt were...“ Srov. SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný
archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/1, kart. 100, dopis Johanna Christopha Zighela
Maxmiliánu Thunovi z 13. 4. 1694.
385
Tamtéž, dopisy z 2. a 13. 7. 1694. V druhém z nich hofmistr podrobně líčí tragédii, kterou způsobily
francouzské lodě. Konvoj holandských lodí byl chráněn jedním válečným plavidlem, které okamžitě
přispěchalo na pomoc, ale v tom momentu „seind die stuck auf der seithen loß gerissen und zu den anderen
hinuber gesturzet, der gestalt daß selbiges durch den grosen last umbgekheret und ohne errettung einiger
person gesüncken ist; ein anderes etwaß kleiner ist von feind zu grund geschoßen worden, warvon sich der
capitaine mit einem matelot salvirt, die andere seind oder gefangen oder haben sich auf diese custen
salvirt...“ Hofmistr prý s jedním námořníkem z té zachráněné lodi osobně mluvil a ten mu řekl, že „auf den
verungluckten und gesunckenen schiffe mher alß 120 passagers gewesen seye, worunter ein shon und 2
töchters deß Mr. Sitters der hh. staaten ambassadeur in Engellandt.“
386
Tamtéž, dopisy z 23. 7. a 13. 8. 1694.
387
Tamtéž, dopis z 13. 12. 1694: „...so viel von meinem herrn graffen vernemme, solle der herr graff Ribera
wurklig alß envoyé nach dem engelländischen hoff wegen deß mariage ein compliment abzulegen, resolvuirt
auch die dorthin abraise gleich nach ankunft der churfurstin (welche noch vor dem newen ihar vermhutet
wirdt) festgestelt seyen, diese gelegenheit nhun erschint der herr graff alß die füegligste seiner begierdte
Engelland zu schen ein gnügen zu leisten, zweifflet auch nicht in dem französischen paßport mitbegriffen zu
werden...“
388
Tamtéž, dopis z 24. 12. 1694. Ribera prý řekl, „daß er sich eß fur eine besondere ehre schäzen wolte, in
anscheung so vieler in Salzburg emfangenen gnaden und ehren den herrn graffen auf besagter raise zu
bedienen, allein wuste er sich waß gestalt der französische pass wurde stylisirt solte, sich der paß nhur auf
so viel personen als seine suite betrift beziegen wurde, sich die sache nicht thun lasen; solte solcher aber in
generali auf ein unspecifirte comitiva lauten, muste er den herrn graffen fur sein page passirn und unß
andere im gleichen mit einen caractere legitimirn, solte aber wie etwan wegen anderer bedünken beschen
mögte, die völlige negativa heraußkommen, muste man sich mit ihme auf einem paquelat hinüber hazardiren
und in solchen fall wolte er mir den orht der einschiffung benennen, damit ich mit dem herrn graffen könte
den weeg den 20. Januari etlige thage voraußnemmen; hieruber habe ihme zur antwort zuruckgestelt, daß
ich uber diese raise biß dato von meiner gnädiger herrschafft keine ordres hätte, dahero mich auch biß dahin
zu keiner veranstaltung einlasen könte...“
125
dosah, ze všeho ale na konci ledna 1695 sešlo. Důvodem byla omezená doba, na níž zněl
francouzský pas hraběte Ribery. Ten byl vydán pouze na leden a únor, tzn. že už byl skoro v
polovině platnosti a vyslanec tedy musel být do konce února zpět na kontinentu. Jan
Maxmilián však chtěl v Anglii pobýt přeci jen o něco déle. Zásadní otázka tedy nyní zněla,
jak se hrabě se svým doprovodem dostane zpět. Protože si nikdo nebyl jistý tím, že se do léta
najde nějaká bezpečná možnost přeplutí, postavili se nejvyšší dvořané místodržitele
Maxmiliána Emanuela Bavorského proti tomu, aby se mladý Thun-Hohenstein na cestu vůbec
vydal.389
Do Anglie se kavalíři nemuseli dostat i z jiných důvodů. Někdy jim v tom paradoxně
zabránili jejich vlastní rodiče, jak ukazuje příklad knížat Eggenbergů v roce 1661. Oba se za
Kanál velmi těšili, protože se tam chtěli zúčastnit korunovace krále Karla II., jemuž se po
dlouhé době podařilo dosáhnout restaurace svého rodu na anglickém trůně. Čekalo se, že to
bude velkolepá podívaná, proto si ji Eggenbergové nechtěli nechat ujít. Jejich otec by možná
nebyl proti, ale už o tom nemohl rozhodnout, protože byl mrtev. Cestu organizovala jejich
matka a ta – po poradě se svým fraucimorem – evidentně podlehla obavám o život svých
potomků a návštěvu Anglie jim z ryze bezpečnostních důvodů zakázala. Její vůli knížatům
sdělovali vysocí úředníci eggenberského dvora, kteří sice vyjádřili pochopení pro plány
mladých pánů, ale jasně jim sdělili rozkaz jejich matky: „... sie könne undt wolle einmahl als
ein muetter zue solcher rais wegen deβ meers undt allerhand andern gefahren ... nich
einwilligen undt ihr mütterliches herz wurde alzeit traurig undt schwärmütig sein undt in
sorgen stehen, das sie nit schlaffen köndte...“ S ohledem na její chatrné zdraví jim navíc
doporučili, aby se kvůli tomu na ní znovu neobraceli a nerozčilovali jí.390
Pravdou zůstává, že cesta přes moře byla vždy nejistá a platilo to pro oba směry. Nešlo
jen o období válek či o nepříznivé počasí, ale někdy i o politické důvody. V roce 1683 se
málem nedostal z Anglie zpět na kontinent hrabě Verdugo a jeho lidé, protože v létě toho roku
389
390
Tamtéž, dopis z 21. 1. 1695. Ribera prý jim sdělil, že „sein königlicher französischer passport nhur auf 2
monat sich erstreckete, warvon bereits einer verstrichen, auch fernere keine erweiterung zu hoffen hätte,
könte unß dahero nhur auf die hinuberreise versichern und zwar den herrn graffen alß ein page von seiner
suite und unß ieden mit einem andern caractere degnisiren, die herüberreise aber muste mit ihme gewaget
und dem guten gluck anheimb gestelt werden, fals man dem feind in die hände fallen solte, were seine rancon
alß kriegsofficirer durch daß cartel schon declarirt, der herr graff aber wurde einer dem feind beliebiger
entlasungs entgeltung unterworffen seyn;...“ Pokud by tomu chtěli předejít, museli by počkat až do května,
kdy pojede zpět král. Kdyby ale tento rok vůbec nejel do Nizozemí, museli by počkat na nějakou cestu jeho
generálů. Hofmistr to nakonec diskutoval i s hrabětem z Preisingu, který nakonec „diese reise per eune
categorice disapprobirt“. Když to hofmistr přišel sdělit hraběti, „hat er mir couragesement geantwortet, er
verlange vor dißmhal bey solchen scher unüberwindtligen umbstände diese reise nicht zu thun und hierdurch
den seinigen die sorge die man ungezweiffelt tragen wegen seiner tragen wurde, benemmen, hoffent man
wurde ihm vor seiner nach hauß reise mit einer anderen wenig gefhärligen reise consoliren.“
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopisy Hanse Friedricha barona
Gällera a Ulricha Wilhelma z Herzbergu Janu Kristiánovi z Eggenbergu z 1. 4. 1661.
126
bylo odhaleno spiknutí whigů proti panovníkovi a zejména jeho nástupníkovi Jakubovi.
Jednalo se o tzv. Rye House Plot, do něhož byl zaplaten i vévoda z Monmouthu (1649-1685),
nemanželský syn Karla II.391 Verdugův hofmistr vše nejdřív nezúčastněně popisoval matce
svého svěřence, aby nakonec sdělil, že byly uzavřeny přístavy a některým cizincům bylo
znemožněno odplout. Sám byl ale optimista a doufal, že se jich to nebude týkat. Doufal také,
že by v nejhorším obdrželi královský pas na cestu zpět.392 Nakonec měl pravdu a jejich odjezd
se zdržel jen o necelý týden, ale nemohli použít klasickou cestu do Doveru. Museli odplout už
z Gravesendu, kde ovšem ještě dva dny čekali na vhodnou loď do Nizozemí. Když pak
dorazili do Amsterdamu, ulevil si v dopisu domů: „... ich danke gott, das wir auß Engellandt
weg seindt.“393
Návštěva Anglie, která bývala plánována na jaro či léto, většinou probíhala podle
podobného scénáře. V ideálním případě, když zrovna nezuřila žádná válka s Francií, využili
kavalíři krátké lodní spojení mezi Calais a Doverem a během jednoho dne či noci se přeplavili
přes kanál.394 Jeden z Valdštejnů si například do svého deníku po příjezdu do Calais v
červenci 1664 zaznamenal: „...hernacher sein wir noch den abendt mitt den pagetschiff auff
der see gefahren und weilen wir kein windt zuhabt, sein wir erst den 2 Julÿ umb 11 uhr
vormittag in Engelandt nacher die statt Dubers [Dover, pozn. autora] kommen.“395 Hofmistr
Waltra Xavera z Ditrichštejna si naopak v roce 1686 pochvaloval, že jim počasí velmi přálo a
že „das meer hat sich auch gegen unß so höfflich erwisen, daß wir von denen gewohnlichen
391
O Monmouthových osudech blíže Martin KOVÁŘ, Anglie posledních Stuartovců 1658-1714, Praha 1998, s.
129-132, 145-148.
392
Apolonii Verdugové z 15. 7. 1683: „Vor etliche täg ist ein starke conspiration entdeckt worden, ... das der
herzog von Monmout, erster natirlicher sohn des konig, mit vil andern vornemen (so ihres klaub nach
presbiteriens genent werden) haben den konig und seinen brudern den herzogen von Jorck umbringen
wollen, als dan hetten die obgemelte disser thaten halb die catholische angeklagt, so stärker würden hier
vervolgt sein worden als kein mahl, der allmechtige hat es aber verhietet, dem vorgangen samstag ist an
allen plazen publiciert worden denen obgedachten eiserest nachzusezen und ein grosse summam geldt dem
ienigen versprochen, der sie offenbahren wirdt, dan man dato nit waisst, wo sich disse verborgen haben,
underschidliche gemainere davon ligen schon im verhafft, der befehlig vom konig und vom parlement ist
auch an allen meer hawen keine schiffen auß Engellandt weg fahren zu lassen, wie dan etliche frembte und
kauffleühten haben wider zuruck müessen, die von hier haben abraissen wollen, disser befehlig wirdt aber nit
so lang werden, das wir auffgehalten solten und zu allen fallen kenten wir schon einen koniglichen pasß
erhalten...“
393
Tamtéž, dopis z 7. 8. 1683. O dalším vývoji ve vyšetřování spiknutí tehdy psal: „der vornemeste von
missenthäter als der herzog von Montmout ältester sohn des königs hat sich erstlich gleich auff Rotterdam im
Hollandt saluiert und widerumb 3. täg hier verborgener gebliben, hernach, wie man sagt, ist er in Ungarn
seine zueflucht beÿm Tekeli zu nemen, andere seindt in Engellandt gefangen und zum todt veruhrteilt worden,
der Milordt von Essecks aber hat ihm selbst in der gefängnus die gurgel abgeschmidet, wie wir nach zu
London waren, ehe die condemnation geschehen, damit seinen kindern die herbschafft zu erhalten...“
394
Výjimečnou se zdá být cesta, kterou do Anglie zvolili bratři Gallasové na jaře 1659. Putovali z Paříže přes
Rouen do Dieppe, kde se nalodili a pluli do malého přístavu Rye (východně od Hastings). Srov. účty v SOA
Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart. 61.
395
SOA Praha, RA Valdštejnů, inv. č. 273/1, s. 61; K. SALONOVÁ, Kavalírská cesta, s. 103.
127
ungelegenheiten [mořská nemoc, pozn. autora] nicht die geringste empfunden.“396 Pak pro
všechny následovala tradiční krátká cesta přes Canterbury, Rochester a Gravesend a během
jednoho či dvou dnů dorazili kavalíři do Londýna, který se stal hlavním cílem jejich
pobytu.397
Zde je samozřejmě zajímaly především rezidence anglických králů, jejich manželek a
dalších členů královské rodiny (Whitehall, St. James Palace...). Již zmíněný Valdštejn si
stejně jako bratři Šternberkové o rok dříve prohlédl rezidenci krále Karla II. (1660-1685),
královny matky i králova bratra Jakuba, obdivoval jejich zařízení, krásné obrazové galerie i
rozsáhlé zahrady.398 Zároveň měli možnost přihlížet dvorskému životu, a tak se dívali, jak
královna – pocházela k portugalského rodu Braganza – pravidelně nechala sloužit katolickou
mši ve své kapli, jezdila však na mši i do St. James Palace či pozorovali, jak královská rodina
stoluje. Důkazy se nacházejí třeba v deníku bratrů Šternberků, kde je k 26. červnu 1663
zapsáno, že kavalíři dorazili ke dvoru. „Tu v kapli královny mši vyslyšíc, šli do tafelštuben,
kde král s královnou obědval a tu celej čas obědu na ně se náležitě dívati mohli. N. B. Při
tomž obědu viděli též bratra krále englického.“399
V druhé půli 17. století a zvláště za vlády katolíka Jakuba II. (1685-1688) se
kavalírům z habsburské monarchie pravidelně dostávalo i té cti, že jim král i jeho manželka (v
Jakubově případě pocházela z Itálie) poskytli audienci, jak se to stalo třeba Karlovi z
Harrachu dne 14. května 1682.400 Většinou za to vděčili – jak jinak – zprostředkování
císařského (tabulka 28) či, pokud tu právě nebyl on, španělského vyslance.401 Hrabě Verdugo
se v roce 1683 dokonce vyjádřil, že „ich den hüsigen hoff sher schön undt gros finde unt mihr
viel böste geföhlt als der franzeschise, wohlde mihr wünschen, das ich etwas wenig Englisch
396
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, dopis hofmistra Jana Jiřího Buola z 11. 10. 1686. K
mořské nemoci blíže M. HOLÝ, Výchova, s. 192.
397
Srov. např. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 96; S. BINKOVÁ – J.
POLIŠENSKÝ (edd.), Česká touha, s. 38-40.
398
Královskou rezidenci navštívil 6. 7., královny matky 8. 7., prince Jakuba 9. 7. Srov. SOA Praha, RA
Valdštejnů, inv. č. 273/1, s. 63, 65, 68-69.
399
Šternberkové absolvovali cestu dne 29. 6. 1663. Srov. M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava
Vojtěcha ze Šternberka, s. 98.
400
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, hofmistrův dopis z 18. 5. 1682 (chybně datován v Paříži – nacházeli se v
Londýně). Král prý vypadal nemocně, ale mohli mu sloužit u tabule a spatřili i jeho ženu.
401
Walter Xaver z Ditrichštejna „die ehr gehabt, dem könig und der königin hier die reverenz zuemachen durch
mittel des allhiesigen spannischen ambassadors Don Pedro Ronquillo, von welchen beyden er höfflich und
nach artt hiesigen hooffs epmfangen worden.“ MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, dopis
hofmistra Jana Jiřího Buola z 21. 10. 1686. Franz Julius Verdugo si zase o několik let dříve pochvaloval
císařského vyslance hraběte Thuna: „gleig auch bey meiner ankunfft habe ich den graffen von Thun
keyserlichen envoye meine reverenz gemacht, welcher mich mit sich gleig nacher hoff genohmen hat undt
mihr auch samst alle gnadt erweist...“ SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28,
dopis Franze Julia matce z 15. 7. 1683. Stejně si Thuna chválil hofmistr Karla z Harrachu v roce 1682. Srov.
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopisy z 11. 5, 18. 5. a 1. 6. 1682.
128
könde reden...“402 Mrzelo ho to zejména proto, že se zde opět setkal s Georgem Fitzroyem
(1665-1716), od roku 1678 vévodou z Northumberlandu, jenž byl jedním z mnoha
nemanželských synů Karla II. a kterého poznal již během svého pobytu v Římě, cesty do
Neapole a pak ho potkal i ve francouzském Montpellieru.403
Tabulka 28: Řádní císařští vyslanci v Anglii v letech 1660-1715404
Císařský vyslanec
Doba působení
Claudius Collalto
prosinec 1660 – jaro 1661
Petr Strozzi
květen – prosinec 1661
Leopold Wilhelm z Königseggu
duben – červen 1664
Karel Ferdinand z Valdštejna
červen 1677 – březen 1679
Franz Zikmund z Thun-Hohensteinu
říjen 1680 – září 1685
Dominik Ondřej z Kounic
leden – srpen 1687
Zikmund Wilhelm z Königseggu
únor – duben 1690
Gottlieb z Windischgrätzu
únor 1691 – září 1693
Leopold z Auerspergu
květen 1694 – červenec 1700
leden 1701 – květen 1703,
Josef Václav Vratislav z Mitrovic
prosinec 1703 – duben 1704
Jan Václav Gallas
únor 1705 – prosinec 1711
Evžen Savojský
leden – březen 1712
Josef Lothar z Königseggu
Pravidelně směřovali mladí šlechtici také do královské pevnosti Tower, kde se
nacházela zbrojnice a mincovna. Zajímali se ale i o westminsterskou katedrálu s hroby
anglických králů.405 Kromě míst spjatých s anglickými krály se těšily jejich zájmu i budovy,
které hostily parlament. Valdštejn zde v roce 1664 neodolal a v horním sálu, kde se
zahajovalo zasedání parlamentu a kde se také nacházelo panovnické křeslo, se posadil na
místo krále.406 Parlament si přijeli v roce 1730 prohlédnout i bratři Lažanští z Bukové, jejich
402
Tamtéž. Učitele anglického jazyka – pokud vím – si najal na krátkou dobu pouze hrabě Questenberk v roce
1698. Srov. A. PLICHTA, O životě a umění, s. 43.
403
J. KUBEŠ, Tři pohledy.
404
Sestaveno na základě informací z práce L. BITTNER – L. GROSS (Hg.), Repertorium, s. 139-140.
405
M. KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 97: „...dále odtad do kostela s.
Petra jinak West Munster nehrubě daleko odtad šli. Ten jest na stavení dost pěknej a velkej, však po
kalvínsku a velmi smutně a sprostně vnitř ozdobenej. Ten prohlídli a v ňom králů, královen a jinších mnohých
sepultury spatřili...“
406
SOA Praha, RA Valdštejnů, inv. č. 273/1, s. 65 (zápis z 8. 7. 1664): „N[ota]B[ene] bin auch aldorten pro
memoria in den königlichen thron auff des Königs sein stul gesessen.“
129
reflexe je ovšem už zcela jiná, protože v Anglii se pomalu prosazovaly principy konstituční
monarchie, v níž sehrával klíčovou roli v zákonodárství právě parlament. To bylo něco, co
šlechtici z habsburské monarchie z domova neznali. Lažanským doporučil prohlídku
parlamentu a seznámení se s jeho činností jejich příbuzný František Josef Černín a tomu pak
také starší Maxmilián Václav popisoval dojmy z návštěvy Londýna. Největší část se věnuje
právě rozdělení parlamentu na dvě komory a jeho vztahu ke králi, který měl v Anglii jen
omezenou moc. Parlament už pro Lažanského není nějakou kuriozitou, kterou je nutné vidět,
ale institucí, jejíž fungování je zapotřebí pochopit – např. tím, že se seznámí s jejími
pravomocemi. Zdá se ale, že takový postoj k anglické realitě byl v první třetině 18. století
spíše výjimkou.407
Kavalíři z habsburské monarchie samozřejmě v Anglii nezapomínali ani na zábavu
(chodili do míčovny) a na měšťanský Londýn, a tak se procházeli místními obchody,
navštívili divadlo Globe či burzu. Pokud absolvovali nějakou vyjížďku do okolí, pak většinou
směřovali po Temži do nedalekého letního sídla anglických králů Hampton Court Palace.408
Už cesta lodí po řece, kterou lemovalo množství šlechtických zahrad a paláců, se jim moc
líbila. Vlastní královská rezidence se pak dočkala ještě většího ocenění, a to pro její
rozlehlost, luxusní zařízení místností a velikou zahradu plnou soch. Zmíněného Valdštejna
dokonce donutila návštěva Hampton Courtu provést vůbec nejdelší zápis do deníku za celou
dobu jeho pobytu v Anglii.409 Jen malá část kavalírů ale podnikla výlet dále na západ či sever,
aby navštívila ostatní královská sídla (Windsor)410 či univerzitní města (Oxford). Po návratu
407
Lažanský o tom píše: „... et pour faire part à Votre Excell. lídei, que je me suis faite de ce royaume, je lui
dirai, que le Roy ne peut pas faire tout ce, que bon lui semble, quíl doit attendre le consentement de
lássemblé des etats de le royaume, lesquels sont divisis en deux chambres, lúne haute, et láutre basse, dans
la premiere les eveques et les nobles on seance, et dans la derniere les deputes des cinquante deux comté,
dont le royaume est composé, le Roy est obligé de convoquer son parlement, lors quíl veut mettre des
impositions extraordinaires sur le peuple ou lors quíl veut annuller des loix anciennes, ou en introduire des
nouvelles, innover quelque chose au sujet de la religion et demender les avis à ses etats, sur tout, le
parlement ayant droit non seulement de deliberer comme bon lui semble sur les affaires, que regardent le
bien et línteret de létat et dén proposer ses resolution au Roi, mais aussi dájourner à leurs loisires, les
principaux officiers et les premiers ministres du Roi...“ Dále se zmiňuje o ministru Walpoleovi a jeho kariéře,
o královské apanáži či o postavení následníka trůnu. Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí
rody, kart. 35, dopis Lažanského Černínovi z 25. 9. 1730.
408
Toto sídlo prokazatelně navštívili bratři Gallasové v roce 1659 (SOA Litoměřice, pracoviště Děčín,
Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart. 61), bratři Šternberkové v roce 1663 (M.
KULÍKOVÁ, Cesty, Edice, Deník Václava Vojtěcha ze Šternberka, s. 99), hrabě Valdštejn v roce 1664 (SOA
Praha, RA Valdštejnů, inv. č. 273/1, s. 66-68) či Jan Adam z Questenberku v roce 1698 (A. PLICHTA, O
životě a umění, s. 43).
409
SOA Praha, RA Valdštejnů, inv. č. 273/1, s. 66-68 (zápis z 9. 7. 1664).
410
Karel z Harrachu tam jel jen proto, aby mohl absolvovat audienci u Karla II., který tam právě v květnu 1682
pobýval. Cesta to tehdy ale nebyla příjemná, protože několik dní souvisle pršelo, terén byl podmáčený a
někde byl zcela zaplaven. Hofmistr Bílek píše o tom, že se tam dokonce stala nehoda, když se na cestě
překlopil kočár a čtyři jeho pasažéři ve vodě utonuli. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, hofmistrův
dopis z 1. 6. 1682.
130
do Londýna pak během několika málo dní nastoupili cestu zpět na kontinent – do Francie či
jižního Nizozemí – a přáli si k tomu hlavně dobré počasí, protože v opačném případě mohli v
přístavu strávit i několik týdnů čekáním.
Vévodství Lotrinsko a Bar
Panství lotrinských vévodů nikdy kavalíry příliš nelákalo, ale to se mělo ve dvacátých
letech 18. století aspoň na krátko změnit. Jako v případě Španělska sem šlechtu z habsburské
monarchie přitáhly především dynastické vazby Habsburků. Už v 17. století si vzal vévoda
Karel V. Lotrinský sestru císaře Leopolda I. a ovdovělou polskou královnu Eleonoru Marii a
s císařovým svolením se stali místodržícími v Tyrolech a Předních Rakousech. Usadili se
v Innsbrucku, vévoda ale nadále působil jako velitel habsburských vojsk a proslul v bojích
s Turky. Z manželství se narodilo šest dětí, přičemž dokonce čtyři synové se dožili dospělosti.
Všichni strávili mládí v habsburské monarchii a dostali zde výchovu. Nejstarší z nich byl
Leopold V. Lotrinský (1679-1729), který se konečně po uzavření míru v Rijswijku v roce
1697 mohl vrátit do Lotrinska, odkud se museli Francouzi stáhnout. Vévoda tu pak žil až do
své smrti na konci dvacátých let. Oženil se s francouzskou princeznou, jež mu povila 13 dětí.
Následník trůnu Leopold Klemens ale zesnul již v roce 1723, a proto se stal dědicem
Lotrinska a Baru druhý syn František Antonín Štěpán (1708-1765), který v roce 1723 dostal
slib císaře Karla VI., že se v budoucnu ožení s jeho nejstarší dcerou – tehdy šestiletou – Marií
Terezií. Vzhledem k tomu, že císař neměl mužského potomka, se najednou z Františka
Antonína Štěpána stal nejen budoucí manžel dědičky habsburské monarchie, ale i kandidát na
císařský trůn.411 Více už jeho důležitost nemohla vzrůst a je tedy logické, že na tento vývoj
v dynastických vazbách Habsburků musela přiměřeně reagovat i šlechta z habsburské
monarchie. František Antonín Štěpán byl sice v letech 1724-1729 vychováván ve Vídni, ale
zdálo se být nutné, aby mladí kavalíři také blíže poznali lotrinský dvůr jeho otce.
Postavení lotrinských vévodů bylo však v první třetině 18. století nezáviděníhodné,
protože se jejich panství nacházela pod dvěma lenními pány. Část lotrinského vévodství
patřilo do Svaté říše římské, vévodství Bar bylo zase lénem francouzských králů, takže
problémy se vzrůstající mocí Francie se daly čekat. Navíc obě vévodství netvořila žádnou
ucelenou zeměpisnou jednotku, nechránily je žádné hory ani velké vodní plochy. Bránit zemi
411
Renate ZEDINGER, Hochzeit im Brennpunkt der Mächte. Franz Stephan von Lothringen und Erzherzogin
Maria Theresia, Wien – Köln – Weimar 1994, s. 19-67.
131
proti velké přesile Francouzů se několikrát ukázalo jako nemožné. Vojska krále Ludvíka XIV.
obsadila zemi již v roce 1669 a na dlouhých 28 let vypudila vládnoucí dynastii. V roce 1697
došlo sice k restituci Lotrinska, přesto Francouzi hned v roce 1702 zabrali západní část území
včetně Nancy. Jednoduše získali zemi i v roce 1733 na počátku války o polské dědictví.
Lotrinští vévodové se tomu snažili různými způsoby bránit. Již jsem se zmínil o
francouzském sňatku Leopolda V., to však ke zlepšení vztahů – snad s výjimkou období
regence (1715-1723) – nevedlo. Vévodové také změnili svou hlavní rezidenci. Na počátku
války o španělské dědictví museli opustit tradiční Nancy, jež se nacházelo blíže Francii, a
nákladně přestavěli o kus dál na východ ležící Lunéville.412 Zdejší rezidence se sice stala
životním dílem Leopolda V., ale dvůr nadále přejížděl mezi oběma městy, stejně jako se
střídalo sídlo Lotrinské akademie (založená v roce 1699).413 Právě sem – ke dvoru a na
akademii – směřovaly kroky mladých kavalírů z habsburské monarchie. V roce 1729 navíc
vévoda nečekaně zemřel a dědictví po něm nakrátko převzal právě František Antonín Štěpán.
Nesídlil zde ale dlouho. V dubnu 1731 – aniž by tušil, že se sem už nikdy nevrátí – se vydal
na delší cestu přes Brusel, Spojené Nizozemí, Londýn, Haag, Berlín a Vratislav do Vídně,
kam dorazil v dubnu 1732. Císař jej tehdy jmenoval místodržícím v Uhrách. Příštího roku
vypukla válka o polské dědictví, jež se pro císařské nevyvíjela právě dobře. Vojska Francouzů
a jejich spojenců obsadila nejen Lotrinsko, ale i Sicílii, Neapolsko či část Lombardie, takže
k dosažení míru bylo nutné souhlasit s nepříjemnými kompromisy. Jedním z nich se stal též
osud lotrinských vévodů. Definitivně o svá původní panství přišli a místo toho jim mocnosti
přislíbily Toskánsko. Pro Františka Antonína Štěpána to byly velké změny, na druhou stranu
se ale zase dočkal splnění císařova slibu – 12. února 1736 si ve Vídni vzal Marii Terezii a
zajistil svému rodu více než důstojné pokračování.414
Naznačenému vývoji odpovídá též zájem šlechty z habsburské monarchie o návštěvu
Lotrinska a Baru v průběhu kavalírských cest. V 17. století sem prakticky nesměřovaly ničí
kroky, kavalíři pouze zemí projížděli na cestě z Paříže do Štrasburku či naopak, nebo se tu
krátce zastavili během svého výletu po hraničních pevnostech mezi Francií a jejími
východními sousedy (viz příloha 3). Tu druhou možnost nabízel hofmistr Buol svému
412
Renate ZEDINGER, „Chantons Léopold à jamais“ – Herzog Leopold von Lothringen und sein Hof (16981729), in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvorech barokní šlechty, České Budějovice 1996, s. 129-149, zde s.
136-139.
413
Akademie sídlila v letech 1699-1709 v Nancy, 1709-1715 v Lunéville, 1715-1725 opět v Nancy a 1725-1737
zase v Lunéville. Srov. N. CONRADS, Ritterakademien, s. 227-236. Soupis akademistů z let 1714-1727
(Arch. dép. Meurthe-et-Moselle, 3 F 276, pièce 21) dosud nebyl v literatuře analyzován, pouze se ví, že
přibližně třetina z 300 osob pocházela z habsburské monarchie. Kromě Conradse z něj čerpal též J.
BOUTIER, Le Grand Tour, s. 7.
414
R. ZEDINGER, Hochzeit, s. 68-115.
132
svěřenci Walteru Xaveru z Ditrichštejna v roce 1687415 a zcela stejně se choval ještě Adam
František ze Schwarzenberku, jenž doslova prolétl lotrinským Nancy na počátku června roku
1700, když putoval z Bruselu malou oklikou přes slavné pevnosti do Paříže.416
Těsně před rokem 1700 se ovšem objevily náznaky změny, jež souvisely s tím, že se v
roce 1697 vrátil do země vévoda Leopold. Právě v této době navštívili Lotrinsko Maxmilián
Oldřich z Kounic, nejstarší syn mocného říšského vicekancléře Dominika Ondřeje, či bratři
Vratislavové z Mitrovic. Kounic přerušil svůj dlouhý pobyt ve Francii, aby tu nakonec strávil
dva měsíce od konce září do konce listopadu 1698. Vratislavové zase byli na cestě z Paříže
domů, přesto i oni zůstali v Nancy dva týdny v prosinci 1699. Barvitější pohled nabízí
Kounicova návštěva, jež byla spjata s velkými událostmi, které se v té době udály mezi
Francií a Lotrinskem. Vévoda Leopold si totiž 13. října 1698 vzal ve Fontainebleau za
manželku Alžbětu Charlottu, dceru Filipa Orléanského a Liselotte Falcké. Oba mladí manželé
obratem odjeli do Lotrinska a podnikli okružní cestu po zemi. Mladý Kounic je na ní
doprovázel, takže byl nejdříve v rezidenčním Nancy, ale podíval se i do Pont-à-Mousson či
Saint-Mihiel a dva týdny strávil se dvorem v centru barského vévodství Bar-le-Duc. Odtud se
chtěl vrátit do Paříže, ale „der herzog undt herzogin haben mich durchauß nicht wollen weck
lassen, also daß ich bin obligirt gewesen, mit ihnen wider nacher Nancy zu reisen...“ Tak se i
stalo a Kounic tam setrval až do 20. listopadu, kdy se teprve vydal na cestu zpět do Paříže. U
Vratislavů o rok později podrobnější informace o lotrinském pobytu nejsou (chybí
korespondence), ale z účtů je patrné, že i tito šlechtici se dostali k lotrinskému dvoru, že starší
z bratrů vyjel s vévodou na lov, účastnil se jednoho plesu a několikrát navštívil jeho
jízdárnu.417
Dalšímu rozvoji kavalírských cest do Lotrinska sice nepřála mezinárodní politická
situace, ale ve střední Evropě se na dvůr lotrinského vévody a jeho akademii nezapomnělo.
415
Jan Jiří Buol psal knížeti Ferdinandovi z Ditrichštejna z Paříže 16. 6. 1687, že místo cesty z Paříže na jih do
Lyonu doporučuje okliku přes Lotrinsko, Falc a Švýcarsko: „Weylen das herzogthumb Lothringen und obere
Rheinstrom noch lange jahr zwüschen dem Reich und hiesiger cron [= Francie] die matery consiliorum und
tractatuum, das theatrum und sedes bellorum und also deren erkanttnus und iesa inspection graff Walteren
nicht nur nuzlich sonsten auch nothwendig sein wirdt, hat er sich erfreüwet zuevernemmen, daß E. F. G. in
dero letsteren inclinieren Ihme sein reyß durch gedachten provinzen gnädiglig zu vergunnen, in welchen er
die schönste vestung Europae und in grosßer anzahl anstatt des öeden wegs von hier auff Lyon sehen wirdt.
Dises also gesezt, köntten wir von hier unseren weg grad auff Sedan und Luxembourg: von dannen durch die
drey vistumber Metz, Verdun und Thoul über Nancy auff Strasburg zuenemmen.“ Cesta pak byla skutečně v
srpnu a září 1687 realizována. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 546.
416
Srov. účty z jeho kavalírské cesty v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416.
417
G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 81-82 o Kounicově návštěvě Lotrinska vůbec nepíše. Srov. Kounicovy
dopisy z 23. 10. a 5. 11. 1698 (MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287), dopisy jeho hofmistra du
Coudraye z 27. 10. a 12. 11. 1698 (tamtéž, inv. č. 2616, kart. 287) a hofmistrovy účty z této doby (tamtéž,
inv. č. 872, kart. 86). K Vratislavům blíže účty z prosince 1699 v Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z
Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71.
133
Už na konci válek o španělské dědictví uvažoval hofmistr hraběte Jana Františka z Götzenu o
tom, že by mohl jeho svěřenec zaměnit studia v Salcburku za delší pobyt v Lunéville. Tento
plán ale nakonec nebyl kvůli stále ještě trvajícímu válečnému konfliktu realizován.418 To
Amand Antonín Petřvaldský z Petřvaldu je již reprezentantem nového přístupu k Lotrinsku,
který se prosadil po ukončení války o španělské dědictví. V roce 1717 tu na šlechtické
akademii v Nancy strávil více jak dva měsíce (duben – červen) a podnikl odtud i výlet do
rezidenčního Lunéville ke dvoru vévody Leopolda.419 Stejně jako on se v té době chovalo čím
dále více šlechticů z habsburské monarchie, protože v letech 1714-1729 se do akademie
zapisovalo průměrně šest šlechticů ze střední Evropy ročně.420
Radikální změna v přístupu k Lotrinsku přišla teprve na počátku dvacátých let a
v mých výzkumech je dokumentována hned několika kavalírskými cestami (tabulka 29). Jako
první sem na delší dobu dorazili bratři Karel Maxmilián a Jan Leopold z Ditrichštejna, jejichž
oficiálním cílem byl také pobyt na akademii v Nancy. Zůstali tu ale od listopadu 1722 až do
září 1723, tj. přesně v době, kdy se ve Vídni a posléze v Praze dohadovala výchova
následníka lotrinského trůnu v habsburské monarchii. Zažili tu nejen smrt následníka
Leopolda Klementa, ale i odjezd nového dědice Františka Antonína Štěpána do Prahy ke
korunovaci císaře Karla VI. českým králem.421 Důležitost pobytu v Lunéville v následujících
letech velmi vzrostla. Místodržitel v Miláně Jeroným Colloredo to jen potvrzoval, když do
instrukce pro cestu svého syna Rudolfa Josefa napsal: „...Weillen der lotteringische hoff in
sehr große verbindnuß mit den unßrigen stehet, alß ist sich wohl in acht zu nehmen, sich
geschaid und vernünfftig aldorten auffzuführen umb so mehr, alß zum öfftern die relazionen
von Lunevil nacher Wien pflegen einzulauffen, alß mueß du durch deine guede auff-führung
zeitlich trachten, in einem guden concept zu komen.“422 Významnou vazbu lotrinských
vévodů na šlechtu z habsburské monarchie a říšskou nobilitu vůbec dokumentoval v tom
samém roce i Heřman Jakub Černín z Chudenic, jenž po příjezdu do Lunéville psal domů, že
418
Lingensee z 29. 4. 1712: „...wuste ich meines theils keinen beßern als Luneville in Lothringen vorzuschlagen,
wo er auch selber gerne lust hin hat, weilen der h. graff Rosenberg auch vielleicht dahin gehen dürffte...“
419
Srov. jeho účty z kavalírské cesty uložené v MZA Brno, RA Berchtoldů, inv. č. 136, kart. 9.
420
N. CONRADS, Ritterakademien, s. 235-236 hovoří o přibližně jednom stu šlechticů z habsburské monarchie,
kteří pobývali na akademii v letech 1714-1729.
421
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1591, kart. 364, korespondence a účty z jejich kavalírské cesty. O tom I.
CERMAN, Zrození, s. 168. V souvislosti s ostatními cestami této doby ovšem nelze zcela udržet závěr, že
jejich pobyt v Lotrinsku byl netypicky dlouhý, protože ve dvacátých letech to bude víceméně normální.
422
SOA Zámrsk, RA Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce Jeronýma
Colloreda pro syna Rudolfa Josefa z 20. 8. 1725. Edice byla vydána v práci Jiří KUBEŠ, Colloredové z
Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí
Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), Sborník prací východočeských
archivů 11, 2007, s. 50-52.
134
„es seindt auch allhier der menge teutschen cavaliere, von bohemischen aber niemand als der
graff Martinitz undt der graf Braun ...“423
Tabulka 29: Čeští a rakouští kavalíři v Lotrinsku (1697-1734)
Délka pobytu (v měsísích)
Šlechtic
Doba pobytu
29. 9. – 20. 11. 1698
2 (Nancy)
16. 12. – 29. 12. 1699
< 1 (Nancy)
12. 4. – konec června 1717
3 (Nancy)
Gallas, Filip Josef
9. 9. – 19. 10. 1723
1 (Nancy, pak Lunéville)
15. 11. 1722 – jaro 1723,
10 (Nancy, pak Lunéville)
a hlavní místo pobytu
jaro – 16. 9. 1723
25. 7. – 19. 8. 1725
< 1 (Lunéville)
bratři Buquoyové
5. 8. 1727 – 8. 7. 1728
11 (Lunéville)
bratři Chotkové
říjen 1728
1 (Lunéville)
bratři Nosticové
17. 12. 1728 – 28. 5. 1729
5 (Lunéville)
podzim 1729 – květen 1730
asi 7 (Pont-à-Mousson)
1. 11. – 3. 12. 1731
1 (Lunéville)
přelom let 1733 a 1734
1 (Lunéville)
V druhé půli dvacátých let a na počátku let třicátých se již zřejmě stala kratší či delší
zastávka v Lunéville jistou povinností mladých kavalírů (tabulka 29). Někteří tu pobyli jen asi
měsíc (Heřman Jakub Černín z Chudenic, bratři Chotkové či Jan Josef z Thun-Hohensteinu),
jiní tu ale strávili skoro celý rok, což bývalo dříve nemyslitelné. Tak třeba bratři František
Leopold a Karel Jakub Buquoyové tu zůstali 11 měsíců,424 necelého půl roku hostilo
Lotrinsko bratry Josefa Viléma a Antonína Kryštofa z Nostic. Právě v době jejich pobytu
zesnul v březnu 1729 vévoda Leopold V., ale na příjezd jeho nástupníka Františka Antonína
Štěpána už Nosticové čekat nemohli.425 Pro Buquoye byla účast na společenském životě u
lotrinského dvora velmi důležitá, což potvrzuje i analýza jejich výdajů z této doby. Ačkoliv
třeba v Římě strávili více času (16 měsíců oproti 11 v Lotrinsku), výdaje tam měli dvakrát
423
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, kart. 342, dopis Heřmana Jakuba
Františku Josefu Černínovi z 28. 7. 1725.
424
Srov. účty z jejich cesty v SOA Třeboň, RA Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95 a Z. DRAHOŇOVSKÁ,
Kavalírská cesta, s. 18-19.
425
K tomu jejich účty uložené v Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i
Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158. Nový panovník dorazil do Lotrinska až v listopadu 1729. R.
ZEDINGER, Hochzeit, s. 70.
135
menší. Kromě enormních výdajů za šaty a módní doplňky v Paříži byl vlastně pobyt v
Lotrinsku jejich nejdražším na celé kavalírské cestě (skoro 2000 zl.).426
Cílem kavalírských cest v této době ale nebyla jen města Nancy a Lunéville. Třeba
Maxmilián Václav a Karel Josef Lažanští z Bukové směřovali do malého lotrinského města
Pont-à-Mousson, kde se při jezuitské koleji nacházela univerzita, jež byla založena již v roce
1572. Strávili zde minimálně půl roku od podzimu 1729 do května 1730, kdy se vydali na
další cestu do Holandska.427 Epilogem zájmu kavalírů o Lotrinsko se zřejmě stal pobyt
Václava Antonína z Kounic, jenž zemi navštívil na závěr své cesty na přelomu let 1733 a
1734. To již bylo v době, kdy začínala válka o polské dědictví a kdy se hnula francouzská
vojska, aby Lotrinsko definitivně obsadila. Kounic zde u lotrinského dvora přesto vydržel
alespoň měsíc, než se vrátil domů do Vídně.428
Německé země – tranzitní území?
V literatuře se traduje, že německé země nebyly cílem kavalírských cest a že plnily
hlavně tranzitní roli. Tzn. že se přes ně pouze projíždělo a netrávilo se tu více jak několik
málo týdnů času. I (ne)přitažlivost jádra území Svaté říše římské národa německého ovšem
měla svůj historicky podložený vývoj a nebyla konstatní. V předbělohorské době sem totiž
kavalíři – zejména nekatolického vyznání – pravidelně zajížděli, aby tu začali své putování po
zemích návštěvou nějakého významného gymnázia (Altdorf, Štrasburk) či univerzity
(Heidelberg, Lipsko, Vitemberg apod.) a své pobyty dokonce i kombinovali (peregrination
academica).429
Teprve s proměnou šlechty a kavalírských cest za Třicetileté války ztratily tyto cíle
svou dřívější atraktivitu, protože většinově katolická šlechta je už tolik nevyhledávala (snad s
výjimkou jezuitského učiliště v Ingolstadtu), a tak se německé země staly vskutku většinou
jen tranzitním územím. Kavalíři je v jižní a střední části projížděli skoro vždy po stejných
trasách a zastavovali se hlavně v rezidencích kurfiřtů (Mnichov, Kolín nad Rýnem, Mohuč,
Trevír) a ve významných říšských městech (Augsburg, Frankfurt nad Mohanem, Norimberk
426
Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 38.
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35.
428
G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 252-253.
429
M. HOLÝ, Zrození, s. 363-366.
427
136
či Štrasburk). Na sever pak většinou vůbec nezavítali (viz jednotlivé itineráře v příloze 1).430
Typické je třeba vyjádření Karla Eusebia z Lichtenštejna, jenž svému potomkovi sděloval, že
„Im Reich, das ist in denen Reichstädten und churfürstlichen Höfen, ist nichts oder gar wenig
zu sehen, dann was alldorten Rares wäre, ist anderswo auch und viel mehreres und besser
besehen worden“. Musí prý ale přes německé země stejně jet, protože tudy vedou cesty.
Během této „Durchreiß“ si má tedy aspoň prohlédnout kněžny, protože se nějakou v
budoucnu může vzít.431
Tabulka 30: Počty vysoké šlechty z Čech, Moravy, Dolních a Horních Rakous a Slezska na
univerzitě v Salcburku (1690-1740)432
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
1690
0
1700
4
1710
3
1720
3
1730
0
1691
4
1701
2
1711
10
1721
5
1731
0
1692
6
1702
5
1712
5
1722
4
1732
0
1693
2
1703
2
1713
0
1723
2
1733
0
1694
0
1704
2
1714
5
1724
4
1734
1
1695
1
1705
9
1715
1
1725
2
1735
1
1696
4
1706
3
1716
2
1726
8
1736
1
1697
0
1707
4
1717
1
1727
1
1737
1
1698
1
1708
1
1718
1
1728
3
1738
0
1699
1
1709
4
1719
7
1729
3
1739
0
celkem
19
celkem
36
celkem
35
celkem
35
celkem 4
Od konce 17. století to ale pomalu přestává platit, protože došlo k další změně v
kavalírských cestách. Nově přitahovala zejména kvalitní právnická studia, jež se nabízela
kromě již zmiňovaného Leidenu také v arcibiskupském Salcburku a saském Lipsku. A právě
zde začínaly kavalírské cesty mnoha šlechticů, kteří putovali v první polovině 18. století.
Salcburská benediktinská univerzita s arcibiskupským dvorem a skvělou jízdárnou v zády
430
Dva příklady za všechny. Bratři Eggenbergové projeli německými zeměmi z domova do jižního Nizozemí za
dva měsíce (červen – polovina srpna 1660) po trase Salcburk, Mnichov, Norimberk, Frankfurt nad Mohanem,
Mohuč, Kolín, Cáchy (SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Sbírka rukopisů, č. 39). O čtyřicet let
později se vraceli bratři Vratislavové z Mitrovic z Francie domů do Čech, trvalo jim to ani ne měsíc (leden
1700) a zvolili trasu Štrasburk, Rastatt, Stuttgart, Ulm, Augsburg, Mnichov, Řezno, Furth im Wald (Zámek
Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71).
431
J. von FALKE, Geschichte, II, s. 407.
432
V. REDLICH (Hg.), Die Matrikel. Do statistiky byla zahrnuta všechna knížata, hrabata a svobodní pánové,
kteří byli označeni jako Bohemus, Moravus, Austriacus nebo žádné označení neměli, ale evidentně patřili
mezi šlechtu z těchto zemí.
137
zažila své nejlepší časy z hlediska návštěvnosti šlechtou v letech 1700-1730 (tabulka 30) a
někteří z nich tu vskutku studovali delší dobu, takže německé země pro ně rozhodně nebyly
tranzitním prostorem. V mém vzorku 80 zkoumaných cest to dokládají příklady bratří Nosticů
(listopad 1692 – listopad 1693), Jana Františka z Götzenu (zřejmě listopad 1710 – listopad
1712), bratří Ditrichštejnů (listopad 1719 – 29. 7. 1721), Filipa Josefa Gallase (24. 10. 1721 –
24. 7. 1723), Rudolfa Josefa Colloreda (prosinec 1723 – červenec 1725) a dalších dvou
Nosticů (13. 11. 1726 – 4. 8. 1727).433
Přitažlivost Lipska a jeho slavných univerzitních učitelů pak přišla o něco později a v
mém vzorku ji dokládají zejména cesty z třicátých a čtyřicátých let 18. století. Tehdy tu
pobýval Václav Antonín z Kounic (19. 2. 1731 – 10. 7. 1732), jeho mladší bratr Ludvík Josef
(konec listopadu 1740 – 2. 10. 1742) a bratři Ditrichštejnové (30. 5. 1749 – počátek června
1750).434
Univerzity ovšem nebyly to jediné, co vnímali čeští a rakouští kavalíři v německých
zemích v první polovině 18. století jiným způsobem. Došlo totiž i k částečné proměně
tranzitních míst, protože nově přitahovaly mladíky některé rezidence, kterým před tím
nevěnovali tolik pozornosti. Tato změna do značné míry reflektuje vývoj mezinárodní
politické situace a zejména dobré vztahy Habsburků s falckými kurfiřty (nově pocházeli z
katolické falcko-neuburské linie) a s anglickými králi, kteří byli zároveň hannoverskými
kurfiřty. Proto se v itinerářích od konce 17. století objevila nová rezidence falckých kurfiřtů v
Mannheimu435 a na konci sledované epochy zase zastavují kavalíři aspoň krátce v Hannoveru.
Prokop Vojtěch Černín z Chudenic tam stráví dokonce skoro měsíc (9. 7. – 2. 8. 1745), o pár
let později se sem podívali i bratři Ditrichštejnové (přelom června a července 1750).436
Dánsko a Švédsko
Na konci této podkapitoly je pro úplnost ještě nutné zmínit, že se dochovaly doklady i
o tom, že někteří kavalíři navštívili také severské země. Jednalo se ale o naprosté výjimky,
které lze vysvětlit jen na základě panující vojenské situace. Stalo se tak v devadesátých letech
17. století, tj. v době, kdy probíhala falcká válka (1688-1697). V ní se proti sobě – mimo
433
Srov. J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee; dále např. kapitola III. 9.
Srov. zejm. G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 158-219; I. CERMAN, Zrození, s. 172-180.
435
Filip Joseg Gallas se tu zastavil mezi 25. – 31. 8. 1723, také bratři Buquoyové tu pobývali týden (16. – 22. 12.
1726) a bratři Ditrichštejnové pak v druhé půli října 1750. Viz příloha 1.
436
K tomu blíže kapitola III. 12 a I. CERMAN, Zrození, s. 180.
434
138
jiných – opět postavil císař a Francie. Z tohoto důvodu nemohli kavalíři z habsburské
monarchie putovat celých deset let do Francie, takže navštěvovali tradiční Itálii, jižní a
severní Nizozemí, případně zajížděli – jak bylo zmíněno – do Anglie. Někteří se ale nemohli
kvůli nebezpečí na moři vydat ani tam, a tak během pobytu v jižním či severním Nizozemí
řešili zásadní otázku: Kam mají jet dále, když nebude v brzké době uzavřen mír s Francií?
Obávali se toho, aby nemuseli svou cestu předčasně ukončit a vrátit se domů.
Tak uvažoval třeba Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu v roce 1695. Když mu
nevyšlo několik pokusů, jak se dostat přes La Manche do Anglie, informoval jeho hofmistr
otce, že chuť k cestě na Ostrovy se u mladého hraběte vytrácí, ovšem „formiret immittelß
newe dessein zu einer nordreise“.437 Ten nápad ale nevzešel z hlavy mladého ThunHohensteina. Již v roce 1694 totiž řešili podobnou situaci další šlechtici z habsburské
monarchie, které hrabě v Nizozemí potkal. Jmenovitě se jednalo o mladého Rottala a
Kuefsteina, kteří podle zprávy thunského hofmistra z dubna 1694 „mit angsten in
Dennemarck und Schweden abgehen werden“.438 V červenci se z toho pak stala realita; obě
hrabata byla podle hofmistra tak znechucena, že nemohou ani do Francie ani do Anglie, že se
definitivně rozhodla odjet do Dánska.439
Exempla trahunt, a tak se nelze divit, že Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu je o něco
později následoval také.440 Bohužel není jeho cesta doložena v osobní korespondenci, ale
pouze v sumárních účtech, takže o jejím průběhu lze říci jen to nejzákladnější. V březnu 1695
opustil Thun-Hohenstein Brusel a přes severní Nizozemí, Hannoversko a Hamburk směřoval
na sever. V druhé půli dubna pobýval v dánské metropoli Kodani, kde se nacházela rezidence
krále Kristiána V. (vládl 1670-1699). Pak se přeplavil přes Øresund a vstoupil na území
Švédska. Prohlédl si přístavní Helsingborg a směřoval dále – zřejmě lodí okolo pobřeží – na
severovýchod do hlavního města Stockholmu, kde je doložen 11. května 1695. Odsud se zajel
na otočku podívat ještě do univerzitní Uppsaly, jež leží asi 70 km severně od Stockholmu. Ze
severu se vracel opět asi lodí, protože jsou doloženy jeho pobyty v dánských přístavech
Helsingøru a Koldingu. Pak už jel po souši přes Gottorp a Kiel zpět do Hamburku (15. června
437
dopis Johanna Christopha Zighela Maxmiliánu Thunovi z 24. 1. 1695.
438
439
Tamtéž, list z 20. 7. 1694.
440
Povolení k cestě na sever dorazilo na konci února (od strýce Jana Arnošta, salcburského arcibiskupa) a na
počátku března 1695 (od otce z Děčína). Srov. tamtéž, dopis hofmistra z 11. 3. 1695 a ještě jeden nedatovaný
(zřejmě z počátku března).
139
1695), odkud svou severskou cestu před dvěma měsíci nastoupil. Pak už jej čekala jen cesta
domů, kam se dostal za další přibližně měsíc.441
441
Tamtéž, účet hofmistra na příjem peněz od prosince 1693 do července 1695.
140
III.
Tucet kavalírských cest české a rakouské šlechty z let 1620-1750
V předchozí kapitole jsme si ukázali, jak se proměňovala či neproměňovala
přitažlivost rozmanitých cílů kavalírských cest, ovšem jednalo se spíše o příběhy oněch
destinací, jež byly ovlivněny dynastickými vazbami, mezinárodní politickou situací,
válečnými konflikty a mnoha dalšími věcmi. Otázkou zůstává, jak se projevila proměna
politické, vojenské i jiné situace na konkrétní podobě cest od Bílé hory až do počátků vlády
Marie Terezie. Cílem této kapitoly tedy je ukázat rozmanitost kavalírských cest. K tomu mi
poslouží dvanáct sond, každá pro jedno decenium pojednávaného období, přičemž jsem
vynechal pouze desetiletí na samém počátku 18. století, kdy zřejmě došlo k částečnému
útlumu kavalírských cest (v mém vzorku 80 cest pochází z tohoto období pouze jedna jediná).
Sondy byly zvoleny tak, aby každá analyzovala na základě dosud neznámých archivních
pramenů či jen z údajů ze stávající literatury podobu jedné konkrétní cesty, jež budu s
vědomím jistého zjednodušení považovat za zástupce ostatních cest té doby. Z takto
definovaného úkolu by mělo jasněji vyplynout, jak se postupně – co se týká jejich délky,
studií, cvičení a ostatních aktivit – kavalírské cesty měnily a na co byl nově kladen oproti
předchozímu období důraz. Zároveň bude vždy upozorněno na to, v čem jsou tyto cesty
odlišné od panujícího trendu.
III. 1. Dvacátá léta 17. století: Oldřich František Libštejnský z Kolovrat
(1622-1625, 1626-1628)
Doba po bitvě na Bílé hoře přinesla do střední Evropy postupně velké změny, jež se
dotkly všech společenských vrstev včetně šlechty. Starému světu tolerantního soužití několika
konfesí definitivně došel dech a zmíral na úbytě, aby na jeho troskách rozkvétal nový život,
jenž byl do značné míry poznamenán tlakem panovníka na sjednocení společnosti na bázi
jedné, a to katolické víry. Definitivně to v Čechách a na Moravě uzákonilo sice až Obnovené
141
zřízení zemské (1627/1628), ale katolíci měli širokou podporu vladaře a jeho dvora od
samého začátku. Pro mnoho loajálních a "správně" věřících mužů se nyní otvíraly velké
možnosti společenského uplatnění a majetkových zisků, jejich potomci ale museli dostat
odpovídající výchovu v novém duchu a také absolvovat poněkud jinou kavalírskou cestu, než
tomu bylo v předchozích letech. Peregrinace po slavných nekatolických univerzitách se
stávala minulostí, protože nyní bylo žádoucí pobývat delší dobu jen v katolických zemích, tj.
v italských státech zejména v papežském Římě, dále ve Francii, ve Španělsku a jižním
Nizozemí a kromě studia se více soustředit na šlechtická cvičení a poznání tamějších dvorů,
protože cílem kavalírských cest bylo tehdy více než kdy jindy přizpůsobit se životu u dvora.
Příkladem takového postupu jsou kromě putování Jiřího Adama z Martinic (1620-1625)1 také
dvě kavalírské cesty Oldřicha Františka Libštejnského z Kolovrat (1607-1650) z let 16221625 a 1626-1628.2
Jednalo se o jediného přeživšího syna Jindřicha Libštejnského z Kolovrat (1570-1646)
a jeho manželky Alžběty z Lobkovic. Otec se zpočátku nijak výrazně společensky neuplatnil,
v roce 1619 byl dokonce za svou loajalitu Habsburkům vypověděn z Čech, ale po Bílé hoře
jej jako schopného a angažovaného katolíka čekala strmá kariéra. Už v roce 1623 byl
jmenován nejvyšším sudím dvorským, a dostal se tak mezi nejvyšší zemské úředníky. Protože
byl dlouhověký, čekalo jej další povyšování, až se na konci života stal nejvyšším hofmistrem
Království českého.3
Jeho jediný syn dospíval právě v době, kdy se otec začal významně uplatňovat v
zemské správě, a proto nepřekvapí, že byl již v patnácti letech vyslán na poměrně dlouhou
kavalírskou cestu, respektive na dvě takové cesty. Na první se vydal v listopadu roku 1622
spolu s hofmistrem Johannem Putzem, pravověrným katolíkem a rodákem z Trevíru, a jejím
cílem byla Itálie. Kolovrat poměrně chvátal a nikde se dlouho nezdržel, takže se přes
Innsbruck, Benátky, Bolognu a Florencii dostal ještě na konci roku do Říma. Narozdíl od
většiny ostatních po cestě jen projel univerzitní Sienu a už se sem nevrátil. Hlavním cílem
jeho první cesty tedy bylo Věčné město, přesto je s podivem, že zde zakotvil na opravdu
dlouhou dobu. Nakonec tu strávil dva a půl roku až do června 1625 a přerušil svůj pobyt
pouze v říjnu 1623, aby se po odeznění teplého počasí mohl bez většího zdravotního rizika
podívat dále na jih a realizovat výlet do Neapole. Ani po odjezdu z Říma Oldřich František z
1
Z. HOJDA, Z katolického exilu.
Jejich itinerář lze zrekonstruovat na základě autobiografie jeho hofmistra Johann Putze, jež je uložena v SOA
Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3. Informace o obou cestách jsou na s. 14-16, 18-22. Pokud
nebude uvedeno jinak, čerpá výklad této kapitoly z tohoto zdroje.
3
V. BORŮVKA, Rodopis, s. 47; Ottův slovník naučný 14, Praha 1899, s. 600.
2
142
Itálie příliš nespěchal, protože se nejprve chtěl podívat na slavná poutní místa Assisi a Loreto.
Léto 1625 pak přečkal v univerzitní Bologni a podzim věnoval detailnímu poznání severní
Itálie. Znovu zavítal do Benátek, pak přejel přes vévodskou Mantovu na západ a kromě
Janova jej nejvíce přitáhlo centrum španělských držav v této části Apeninského poloostrova,
totiž Miláno, kde zůstal více jak měsíc (16. 10. – 26. 11. 1625). Teprve pak se obrátil k
domovu, kam doputoval na samém sklonku roku 1625.
Nutno říci, že jeho tříletý pobyt v Itálii nebyl zcela ojedinělý. Ve stejné době jako on
sem zavítali i jeho vrstevníci z řad české šlechty, jejichž známost se mu v budoucnu hodila.
Několik let tu pobývali třeba bratři Adam Pavel a Jáchym Oldřich Slavatové, kteří zřejmě
nejprve studovali delší dobu v Sieně (imatrikulovali se v červnu 1623) a teprve pak se
přesunuli do Říma, kde se s Kolovratem určitě setkali. Jejich pobyt ve Věčném městě je
doložen ještě v listopadu 1625.4
Oldřich František se však nespokojil jen s cestou do Itálie, a protože ještě nebyl
plnoletý, vyrazil po několikaměsíční přestávce na druhou kavalírskou cestu, jež ho tentokráte
zavedla do západní Evropy. Po jeho boku se opět nacházel osvědčený hofmistr Putz, navíc jej
po většinu času doprovázel ještě jeho bratranec z matčiny strany Oldřich Adam Popel z
Lobkovic se svým preceptorem.5 Na cestu se vydali na konci června 1626 a putovali
klasickou trasou přes německé země (Norimberk, Frankfurt nad Mohanem) do jižního
Nizozemí, aby tam na delší čas zůstali na univerzitě v Lovani (6. 8. 1626 – 15. 5. 1627). V
tom byli podobní Jiřímu Adamovi z Martinic, který tam hned po Bílé hoře strávil dokonce
dva a půl roku a dosáhl licenciátu práv.6 A nejedná se – jak záhy uvidíme – o jediný styčný
bod mezi oběma kavalírskými cestami. Po studiích pak Kolovrat s Lobkovicem procestovali
boji proslavenou hranici mezi jižním Nizozemím a Francií a zakotvili na více jak dva měsíce
u místodržitelského dvora španělské infantky Isabely Kláry v Bruselu (konec května –
počátek srpna 1627).
Francie pro oba kavalíry představovala spíše tranzitní území na jejich cestě za jiným
vrcholem kavalírské cesty, jímž byla návštěva nejbližšího císařova spojence, Španělska. V
Paříži proto pobyli jen necelý měsíc (15. 8. – 7. 9. 1627) a pak bez větších přestávek putovali
okolo řeky Loiry až k pobřeží Atlantského oceánu, následně uhnuli k jihu a přes Gaskoňsko
dosáhli španělských hranice. Jeli tak opět přesně po stopách hraběte Martinice, jenž
absolvoval tuto trasu čtyři roky před nimi. Ani po překročení Pyrenejí se nikde dlouho
4
Srov. F. WEIGLE, Die Matrikel, I, s. 230; Z. HOJDA, Giovanni Grosso da Lucerna, s. 245. Otec obou Slavatů
Vilém později Kolovratovi pomáhal v počátcích jeho kariéry.
5
Srov. Ottův slovník naučný 16, Praha 1900, s. 224.
6
Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 303-304.
143
nezdržovali a mířili rovnou do hlavního města Madridu, jenž se stal na několik dalších měsíců
jejich domovem. Martinic zde před tím pobýval s přestávkami od července 1623 do dubna
1624, oni zase od října 1627 do dubna 1628. Tamější pobyt přerušili pouze na dvouměsíční
okružní cestu po Pyrenejském poloostrově, jež je zavedla do slavného svatojakubského
poutního místa Santiago de Compostela, dále do Portugalska a přes Granadu se pak vrátili
zpět. Zmíněný Martinic se do těchto míst podíval také, jen celou cestu absolvoval obráceně.7
V květnu 1628 pak oba kavalíři Madrid opustili a směřovali – zřejmě po souši přes jižní
Francii – do severní Itálie, kde se v Miláně v polovině června rozloučili. Lobkovic totiž ještě
nenavštívil Řím, a tak se tam vydal.8 Kolovratovi, jemuž se už přiblížily 21. narozeniny,
nezbývalo, než aby se rychle vrátil domů. Projel tedy nejkratší cestou přes Švýcarsko a
Bavorsko a zamířil rovnou do Čech. Do Prahy dorazil 12. července 1628 a pětileté období
jeho kavalírských cest definitivně skončilo.
Oldřich František se oženil až tři roky po ukončení druhé kavalírské cestě, možná ale
nepřekvapí, že si vzal za manželku sestru toho, v jehož stopách putoval do Španělska. Jednalo
se o Lucii Otýlii z Martinic, jejich svazek však zůstal bezdětný. O to více byl hrabě Kolovrat
úspěšný v honbě za úřady. Po obvyklém zisku komornických klíčů a titulu tajného rady jej
čekala nejen kariéra v Čechách, ale i u dvora. Doma šel v podstatě ve stopách svého otce a ke
dvoru mu zase zásadním způsobem pomohl nejvyšší kancléř Vilém Slavata, který si jej v roce
1642 dokonce vyžádal jako svědka své závěti. Nejdříve působil Oldřich František deset let
jako prezident české dvorské komory (1636-1645), zároveň se ale v roce 1637 stal i
prezidentem dvorské komory, jímž byl až do roku 1648. Je zajímavé, že panovníkovi tento
relativně dlouhý souběh ve výkonu zemské a dvorské funkce nevadil a že Kolovrat dokonce v
Čechách ještě povyšoval. V roce 1643 se totiž stal nejvyšším komorníkem a stejně jako otec
povýšil na pozici nejvyššího hofmistra (1646). Nakonec jej překonal a stal se i nejvyšším
purkrabím, ovšem záhy po jmenování zemřel, a jeho osobou tak vymřela tato rodová větev
Libštejnských z Kolovrat.9
7
Z. HOJDA, Z katolického exilu, s. 304. Ve světle údajů o kavalírských cestách Oldřicha Františka
Libštejnského z Kolovrat a Adama Oldřicha Popela z Lobkovic se již trasa Martinicovy cesty nejeví mezi
českou šlechtou tak výjimečnou, za jakou ji ve své době právem považoval Z. Hojda (tamtéž, s. 305).
8
V Římě je doložen v prosinci 1628 a ještě v listopadu 1629. Srov. Z. HOJDA, Giovanni Grosso da Lucerna, s.
245.
9
V. BORŮVKA, Rodopis, s. 49; Ottův slovník naučný 14, Praha 1899, s. 600. Jako svědka Slavatovy závěti jej
dokumentuje Pavel KRÁL, Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650, České
Budějovice 2002, s. 518.
144
III. 2. Třicátá léta 17. století: Matyáš Ferdinand Berka z Dubé (1639-1640?)
Ne všichni kavalíři dokázali z investic do kavalírské cesty vytěžit maximum, protože
záhy po návratu domů zemřeli. O tom vypovídá zřejmě poměrně krátká cesta Matyáše
Ferdinanda Berky z Dubé (1620/1621 – 20. 8. 1644), jenž měl být velkou nadějí rodu Berků.
Jednalo se o vnuka nejvyššího komorníka Království českého Václava Berky (†1600) a syna
Lva Buriana Berky (†1625) z jeho manželství s členkou významného říšského rodu
Fürstenberků Františkou Hippolytou (1592-1644). Jeho otec rod nebývale povznesl, když se
mu podařilo získat hraběcí stav a prestižní hodnost dědičného nejvyššího maršálka Království
českého. Čekalo na něj jako na nejstaršího syna poměrně velké dědictví, protože jeho otec
před svou smrtí zřídil z východočeských panství Rychmburk, Rosice a Slatiňany a
jihomoravských panství Dačice a Budišov fideikomis. Výchozí podmínky – zdobila ho
urozenost, bohatství a široká síť významných přátel – měl tedy Matyáš Ferdinand
vynikající.10
Kavalírskou cestu tohoto Berky lze zrekonstruovat pouze díky dochovanému
stručnému, ale vlastnoručně psanému deníku z roku 1639, jenž sice nese latinský název
Descriptio brevis itineris mei in exteras provincias, ale jinak je většinou psán německy.11
Hrabě vyrazil na cestu, když mu bylo 18 (resp. 19) let, ze svého moravského panství Dačice
19. února toho roku. V zemi tehdy panoval relativní klid, protože švédské jednotky pod
vedením generála Jana Banéra právě operovaly v okolí Erfurtu.12 Za čtyři dni dospěl i se
svými lidmi do Vídně, kde – jak sám píše – se někteří již domnívali, že je mrtvý. Se
zadostiučiněním si tehdy do deníku poznamenal, že mohl takové lži a pomluvy osobně
vyvrátit.13 Ve Vídni obratem najal lidi, kteří jej měli doprovázet na jeho putování na jih.
Hofmistrem se na doporučení známých stal Filip Weisman, vezl s sebou ale ještě komorníka
jménem Karel Miseron, sekretáře Jindřicha (Henrich), kuchaře Ludvíka (Ludwig), barbíře
10
Srov. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl I, Praha 1882, s. 86; Ottův slovník
naučný 3, Praha 1890, s. 818. Datum narození Matyáše Ferdinanda není sice známo, ale jeho rodiče se vzali
v říjnu roku 1617 (Marie KOLDINSKÁ – Petr MAŤA (edd.), Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší
z Valdštejna, 1602-1633, Praha 1997, s. 254, 269, 275) a plnoletosti dosáhl v roce 1641. Jaroslav HONC, Pět
Václavů Berků z Dubé a Alena Mezeříčská z Lomnice, Heraldika a genealogie 21, 1988, s. 110 bez odkazu
uvádí, že v době smrti mu bylo 23 let. To vše by znamenalo, že se narodil někdy mezi podzimem 1620 a
létem 1621. Rozhodně se nenarodil v roce 1617, jak lze nalézt v rejstříku práce Pavel MAREK (ed.),
Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny
Lobkovické z Pernštejna, České Budějovice 2005, s. 620.
11
SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90. Deník částečně využila E.
CHODĚJOVSKÁ, La gita da Roma a Napoli.
12
Peter ENGLUND, Nepokojná léta. Historie třicetileté války, Praha 2000, s. 180-183.
13
Společností se totiž rozšířila zpráva, že na Moravě těžce onemocněl. Srov. K. KELLER – A. CATALANO
(Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 4, s. 526.
145
Daniela a jednoho služebníka měl i hofmistr. Na doporučení přátel se k nim přidal ještě
Stanislav Jeroným Orlik z Lazisky, jenž je měl opustit v Benátkách či v Římě. Dohromady
jich tedy i s hrabětem cestovalo osm, a to již nebyla úplně malá skupina.14
Všichni vyrazili obratem 23. února dále na jih a poměrně rychle zdolali úsek z Vídně
přes Semmering a Bruck nad Murou do Villachu, kde se kvůli špatnému zdravotnímu stavu
hraběte Berky několik dní zdrželi (4. – 8. března). Pak překročili Alpy, putovali nějaký čas
údolím řeky Tagliamento a přes Treviso dorazili do prvního cíle kavalírské cesty, slavného
města na laguně a vládkyně Adrie, Benátek.15 Strávili tu přibližně dva týdny (13. – 22. března,
24. – 28. března) a pobyt přerušili pouze krátkým výletem do Padovy. Serenissima už za
sebou měla proslulý karneval, takže tu na hraběte Berku nečekaly vířivé davy masek, nýbrž
uměřenější doba půstu. Matyáš Ferdinand se během svého pobytu věnoval především
návštěvě památek, kterými byly Benátky proslulé. Spatřil San Marco a vystoupal do věže
tohoto kostela, prohlédl si i další výstavné benátské svatostánky jako například benediktýnský
San Giorgio Maggiore, hřbitovní San Michele in Isola či kapucínský klášter. V jednom
z kostelů se zúčastnil mše „sambt ainer uberaus schener musica“. Navštívil také místního
patriarchu v jeho sídle Castello di S. Pietro. Nezapomínal ani na světské památky, takže byl
nejen v některých palácech, ale dostal se i do slavného benátského Arzenálu, kde se mohl
obdivovat válečným lodím, jež pomáhaly udržovat moc republiky až ve vzdálené Levantě.
Neopominul se ovšem starat ani sám o sebe a svou rodinu, takže se dvakrát přeplavil na
Murano a zakoupil dvě truhly místních, ve střední Evropě tolik ceněných sklenic.16
Benátky opustil po vodě a přes Ferraru dospěl do univerzitního města Bologna.
Pravidelně se stávalo zastávkou na kavalírských cestách nejen díky výhodné tranzitní poloze,
ale také proto, že zde mladí šlechtici chtěli na vlastní oči spatřit zejména minoritský kostel sv.
Františka s hrobem vzdoropapeže Alexandra V. (1409-1410) a klášter klarisek, kde stál
netradiční náhrobek zakladatelky kláštera sv. Kateřiny Boloňské. Hrabě Berka se zde zdržel
dva dny a prohlédl si tyto kostely také. Potom zvolil tradiční cestu na východní pobřeží
směrem na Anconu, protože většina cestovatelů chtěla dále navštívit nejslavnější mariánské
poutní místo v Itálii, Loreto, jež leží nedaleko Ancony. Matyáš Ferdinand nebyl jiný a
podobně jako ostatní se v Loretu zdržel pouze dva dny (6. – 8. dubna) a tamějšímu pobytu
věnoval v deníku lakonické sdělení: „Den 6. zue mittag nach Loreto kummen. Den 7. den
14
SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, fol. 3v.
Tamtéž, fol. 3v – 4v.
16
Tamtéž, fol. 4v – 5r.
15
146
gantzen kirchen schatz gesehen unndt maines vatteren verehrungs uberantwort. Den 8. mittag
noch gebliben...“ Z Loreta pak už směřoval nejkratší cestou přes Spoleto do Říma.17
Věčné město mělo Berkovi co nabídnout, vždyť to bylo sídlo papeže, kardinálů, město
mnoha krásných chrámů s cennými relikviemi, město výstavných paláců a přepychových
předměstských zahrad, jakož i působiště mnoha cizích vyslanců. Není tedy divu, že také
Berkův tamější pobyt se protáhl na přibližně pět měsíců. Pobýval zde ve dnech 12. až 26.
dubna, pak odjel na asi dva týdny do Neapole a posléze v Římě strávil dobu od 14. května až
do konce září 1639.18 Jeho pobyt měl zřejmě tři základní cíle. Nejdůležitější bylo pozorovat
dění na papežském dvoře, objevit se občas v doprovodu kardinálů a dosáhnout audience
přímo u papeže. Musel se dále seznámit se všemi významnými místními památkami
(především kostely, paláci a zahradami) a nelze zapomenout také na to, že zde chtěl
absolvovat základní šlechtická cvičení.
Na papežském stolci v té době seděl sedmdesátiletý Urban VIII., vlastním jménem
Maffeo Barberini (1623-1644), jenž byl proslulý svým nepotismem. Podle záznamů v deníku
jej Berka spatřil minimálně devětkrát. Třikrát během Velikonoc v druhé půli dubna, dále
v procesí na Boží tělo či při několika tradičních benedikcích a dvakrát se k němu dokonce
dostal na audienci. Na počátku července se u něj objevil jako člen doprovodu císařského
vyslance a dnem D byl pak 12. srpen, kdy od papeže obdržel samostatnou audienci a dostalo
se mu cti políbit Urbanovi VIII. nohu. Z audience navíc neodcházel s prázdnou. Do deníku si
poznamenal, že papež „mihr 500 ordinari unndt 500 extraordinari indulgenzien geschenkt
hatt unndt indulgentientia in periculo mortis.“19
V Římě se jinak Berka jako každý jiný Němec (rozuměj šlechtic ze Zaalpí, Matyáš
Ferdinand se s touto skupinou lidí v deníku sám identifikuje, když píše „wir taitschen“)
pohyboval zejména v doprovodu císařského vyslance. V této funkci tehdy působil italský
kníže Annibale di Bozzolo (1602-1668), člen vedlejší větve rodu Gonzagů, kteří byli
spřízněni s Habsburky. Matyáš Ferdinand jej navštívil hned po svém příjezdu, pak ještě
několikrát a kníže se s ním osobně přijel rozloučit den před Berkovým odjezdem.20 Méně
často pak jezdil hrabě ke španělskému vyslanci Manuelovi de Moura markýzi de Castelo
Rodrigo (1590-1651).21
17
Tamtéž, fol. 5v – 6r.
Tamtéž, fol. 6r – 12v.
19
Tamtéž, fol. 12r.
20
Návštěvy jsou dokumentovány pro dny 18. 4., 26. 5., 26. 6., 1. 7. a 29. 9., zřejmě jich ale bylo více.
21
Sám píše o dvou návštěvách, které se konaly 19. 4. a 28. 6.
18
147
Hrabě ve svém deníku nejpodrobněji pojednává o památkách, jež navštívil. Nejčastěji
zmiňuje prohlídky kostelů, kterých vypočítává dokonce šestnáct. Většinu z nich ovšem spatřil
pouze jednou (S. Agnese in Agone, S. Lorenzo fuori le mura, S. Onufrio, S. Sebastiano...) a
jen o čtyřech píše vícekrát. Evidentně nejvíce se mu líbilo ve sv. Petru, jehož návštěvu
zaznamenává dokonce sedmkrát a třikrát z toho vystoupal až do jeho rozměrné kupole, aby se
kochal dalekým výhledem.22 Nejvíce chrámů samozřejmě navštívil o Velikonocích, kdy se
všude vystavovaly vzácné relikvie, a v následující době až do svátku Božího těla. Dne 19.
května absolvoval populární prohlídku sedmi hlavních svatostánků za jeden den, přičemž
k nim přidal ještě další dva.23
Stranou jeho pozornosti nezůstala ani papežská sídla a kardinálské paláce ve městě i
na předměstích. Stejně jako skoro všichni kavalíři zavítal nejen do Vatikánu, aby si prohlédl
místní knihovnu, zbrojnici, sbírky a zahrady, ale také do Palazzo Farnese, Palazzo Borghese,
Palazzo Aldobrandini a dalších městských sídel místní smetánky s krásnou malířskou
výzdobou, sbírkami obrazů a soch. Na předměstí spatřil nejznámější vily rodů Borghese
(dokonce dvakrát), Farnese, Giustiniani a další. Zajel i do vzdálenějších míst Tivoli a Frascati.
Naopak vůbec nezmiňuje antické památky.
S důkladnou výukou italštiny a šlechtických cvičení začal Matyáš Ferdinand Berka až
po návratu z Neapole v polovině května. 16. najal učitele šermu Francesca Scalabriniho, 18.
učitele italštiny Alessandra Lonchampse, 20. zahájil výuku hry na citeru („gittarra“) u
Giovanni Paula a na samém konci měsíce se ještě domluvil na kurzu v jízdárně u „starého
Prospera“ a na cvičení s píkou. Na konci června přidal dále voltiž, v červenci pak vyměnil
kurz jízdy za tanec. Posledním cvičením, jemuž se v Římě věnoval, bylo mávání vlajkou, jež
absolvoval až v září. K 24. srpnu pak existuje doklad, že se důkladněji seznámil s městem,
protože jej tehdy prováděl známý gardista Giovanni Grosso.24
Na konci měsíce se už ale Berka s Věčným městem rozloučil a zamířil na sever poznat
další část Apeninského poloostrova. Cesta ho vedla přes Viterbo a Perugii25 do slavného
františkánského poutního místa Assisi (7. října). Následně rychle projel známá toskánská
22
Stalo se tak 19. 4., 21. 9. a 25. 9.
Klasicky se jednalo o hlavní kostely sv. Petra, S. Paolo fuori le mura, S. Sebastiano, S. Giovanni in Laterano,
S. Croce in Geruzalemme, S. Lorenzo fuori le mura a S. Maria Maggiore. Kromě toho spatřil ještě S.
Vicenzo a kostel Zvěstování Panny Marie.
24
Z. HOJDA, Giovanni Grosso da Lucerna, s. 245.
25
V Perugii setrval od 4. do 6. října (SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F
90, fol. 13r) a stačil se hned 4. zapsat do místní univerzitní matriky. Srov. Michal SVATOŠ, Studenti
z českých zemí na univerzitě v Perugii 1579-1727, Archivní zprávy Archivu Univerzity Karlovy 2, 1977, s.
89-105, zde s. 100.
23
148
města včetně univerzitní Sieny26 a přístavu v Livornu, aby nakonec dorazil do centra tohoto
velkovévodství, Florencie. V medicejském hlavním městě pobyl asi dva týdny od 20. října do
5. listopadu, takže se jednalo o jeho třetí nejdelší pobyt v Itálii vůbec.27 V té době zde vládl
uměnímilovný velkovévoda Ferdinando II. (1610-1670), s nímž se však Berka zřejmě nesešel.
Navštívil ale všechny významné stavby, jež se k Medicejům vztahovaly. Obdivoval se nejen
jejich městskému sídlu Palazzo Pitti, místní obrazové galerii, zbrojnici, dalším sbírkám či
jízdárně, ale i vilám nedaleko Florencie – v Pratolinu a v Poggio Imperiale.28 Bohužel je
Berkův deník v této pasáži velmi skoupý, a tak nelze zjistit, co zde hrabě většinu pobytu dělal.
Listopad a prosinec 1639 strávil Matyáš Ferdinand na cestách po severovýchodní
Itálii. Znovu se zastavil v Bologni, kde se zúčastnil velkolepé slavnosti u příležitosti svátku
sv. Martina, projel državami parmského vévody a navštívil i jeho slavné stáje v rezidenční
Parmě. Týden se pak zdržel ve Veroně a spatřil tu mimojiné i proslavený římský amfiteátr.
První polovinu prosince zasvětil – a tím byl zřejmě výjimečný – poznání okolí Padovy.
Nejvíce jej zaujala návštěva městečka Arquà, kde pobýval poslední čtyři roky svého života
slavný literát Francesco Petrarca, jenž zde v roce 1374 také zesnul. Berka se posléze přesunul
do Benátek, kde vyčkal příchodu Nového roku. Dne 31. prosince ovšem zápisy v jeho
krátkém deníku končí, takže o dalším průběhu Berkovy kavalírské cesty nejsou zprávy.29
Ať už kavalírská cesta Matyáše Ferdinanda hraběte Berky skončila v průběhu roku
1640, nebo až na počátku roku dalšího, jisté je, že v roce 1641 byl prohlášen plnoletým a
převzal otcovské dědictví (bez Dačic). Žádného významného úřadu ovšem nestačil dosáhnout,
protože – stejně jako jeho otec – zemřel velmi mlád. Zatímco se ale stačil Lev Burian Berka
oženit a počít potomka, Matyáš Ferdinand se nedostal ani k tomu. Již dva roky po prohlášení
plnoletosti vážně onemocněl a v létě 1644 nakonec i skonal.30 Po jeho smrti pak vypukly
rozsáhlé dědické spory, jež rodinu Berků v 17. století přímo pronásledovaly, protože její
mužští příslušníci umírali mladí a často bez mužských potomků.31 Investice do nákladné
kavalírské cesty se tedy v tomto případě rodu nijak nevyplatila.
26
V Sieně byl také pouze dva dny. O návštěvě si zapsal toto: „Den 11. binn ich zue mittag nach Siena kummen,
den tag tort gebliben. Den 12. hab ich den tum unndt das spital besehen, alldort ein hailigen cörper
unverwesener gesehen von 355 jahr. Den 13 mittag noch gebliben...“ (SOA Praha, Velkostatek Křivoklát,
Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, fol. 13v) I zde – stejně jako v Perugii – se hned 11. října zapsal
do univerzitní matriky. Srov. M. SVATOŠ, Studenti z českých zemí na univerzitě v Sieně, zde s. 45.
27
SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, fol. 13v – 14v.
28
O nich Ch. HIBBERT, Vzestup, s. 282, 289.
29
SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, fol. 14v – 16r.
30
Tamtéž, inv. č. 472, sign. F 82, korespondence o onemocnění a úmrtí (1643-1644) a tamtéž, inv. č. 469, sign.
F 79, oznámení o úmrtí (1644).
31
A. SEDLÁČEK, Hrady, I, s. 86-87; J. HONC, Pět Václavů Berků z Dubé, s. 109-110.
149
III. 3. Čtyřicátá léta 17. století: Johann Sigmund z Hardeggu (1646-1650)
Ne všichni mladí šlechtici, kteří vyráželi v letech 1620-1750 z českých a rakouských
zemí na kavalírské cesty, byli katolíci. Před rokem 1620 tvořili sice nekatolíci většinu vyšší
šlechty v Čechách, na Moravě, v Dolních i Horních Rakousech, ve dvacátých letech ale došlo
k obrovskému přelomu a rekatolizační úsilí panovníka a církve postupně sílilo a přinášelo
významná vítězství. Ve třech ze zmíněných zemí nakonec Ferdinand II. prosadil legislativní
úpravy, které povolovaly pobyt v zemi jen katolické šlechtě, pouze v Dolních Rakousech
zaujal ambivalentní postoj. Evangeličtí šlechtici, kteří mu v roce 1620 holdovali a nepřidali se
k revoltujícím českým stavům, získali od nového panovníka slib, že nebude porušovat jejich
náboženské svobody. Postupně byl ale rekatolizační tlak zvyšován i zde. Situace nekatolíků se
začala zhoršovat zejména po roce 1627, kdy byli vypovězeni protestantští kněží a učitelé.
Následovaly další patenty, jež omezovaly práva nekatolíků, místní šlechta však nikdy nebyla
postavena před rozhodnutí konvertovat, nebo do několika málo měsíců opustit zemi. Z
Dolních Rakous ovšem přesto hodně protestantských šlechticů odešlo do exilu. Zároveň však
některé rodiny zůstaly a žily zde – zejména při hranicích s Uhrami – ještě v 18. století.32
Výjimky existovaly i v ostatních zemích (třeba Žerotínové na pomezí Moravy a Slezska), ale
pokud měl někdo vyšší společenské ambice a chtěl držet svobodné statky, musel co nejdříve
konvertovat.33
Takové dilema řešili i Julius III. z Hardeggu (1594-1684)34 a jeho syn Johann
Sigmund z Hardeggu (1627-asi 1673). Byli to luteráni, kteří zůstali v Dolních Rakousech,
měli zajištěnu náboženskou toleranci, ale dvorská společnost je neakceptovala jako sobě
rovné, a tak hrozil starobylému rodu společenský pád. Julius III. se dlouho pokoušel tuto
situaci řešit bez toho, že by on či jeho syn konvertovali. Domníval se zřejmě, že to je až krajní
32
33
34
Thomas WINKELBAUER, Ständefreiheit und Fürstenmacht: Länder und Untertanen des Hauses Habsburg
im konfessionellen Zeitalter, II, Wien 2003, s. 39-63, 103-147; ke specifické situaci v Dolních Rakousích
Gustav REINGRABNER, Adel und Reformation. Beiträge zur Geschichte des protestantischen Adels im
Lande unter der Enns während des 16. und 17. Jahrhunderts, Wien 1976; TÝŽ, Die Gegenreformation im
Waldviertel, in: Georg Kuhr – Gerhard Bauer (Hg.), Verzeichnis der Neubekehrten im Waldviertel 16521654. Codex Vindobonensis 7757 der Nationalbibliothek Wien, Nürnberg 1992, s. 1-64; TÝŽ, Wo ist der
evangelische Adel Österreichs geblieben?, in: Peter F. Barton (Hg.), Kirche im Wandel. Festschrift Bischof
Oskar Sakrausky zum 80. Geburtstag, Wien 1993, s. 69-88.
O konverzích obsáhle pojednal a typologii navrhnul Thomas WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener.
Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters, Wien – München
1999, s. 66-158. Dále srov. Jiří KUBEŠ, „Ad Breuneriana gehörig“. Studien und Schicksale Philipp
Friedrich Breuner von Stübing (1606-1638) in stürmischen Zeiten, MIÖG 119, 2011, č. 1-2 (v tisku).
K němu srov. Günter MARIAN, Aspekte adeligen Lebens im konfessionellen Zeitalter. Bemerkungen zur
Geschichte des Hauses Prüschenk-Hardegg im Zeitalter der Reformation, in: Mitteilungen des
Heimatkundlichen Arbeitskreises für die Stadt und den Bezirk Tulln 17, 2003, s. 78-99, zde s. 90-93.
150
řešení a že jeho nejstaršímu synovi Johannu Sigmundovi postačí, když získá podobnou
výchovu a vzdělání jako jeho katoličtí vrstevníci. Vyslal jej proto na kavalírskou cestu, jež ho
– luterána – zavedla do Itálie, Francie i jižního Nizozemí,35 jak to tehdy bylo obvyklé u
katolických šlechticů (jeho cestu je možné srovnat třeba s putováním Humprechta Jana
Černína z Chudenic v letech 1645-1648).36
Hrabě Hardegg vyrazil na jih se svým bratrancem Georgem Bernhardem a služebníky
na konci roku 1646 a přes Trident a Benátky mířil rovnou do Říma. Ve Věčném městě strávil
Velikonoce a pak se v květnu 1647 o své vlastní vůli rozhodl sídlo papeže opustit a přesunout
se na léto do univerzitní Sieny. Otci to zdůvodňoval tím, že tam je lepší podnebí a že tam i
ušetří, protože vystupuje pod starším rodovým jménem jako pán Prüschenk. Vyvolal tím ale
jeho značnou nelibost, protože Julius III. si další průběh cesty představoval jinak. Zásadně
nesouhlasil s tím, aby syn Řím opouštěl. Domníval se, že ačkoliv jsou luteráni a s papežem a
kardinály se nechtěli stýkat, bylo nutné absolvovat delší římský pobyt. Během něj se měl
mladý Hardegg pravidelným pozorováním veřejného vystupování papeže Inocence X.,
kardinálů a vyslanců učit distinktivním způsobům chování a tím se teoreticky připravit na
život u vídeňského dvora. Řím měl v tomto ohledu pro Julia III. nezastupitelnou roli, vždyť
„allda die ganze welt concorirt und ... mann dort ein tag mehr alß an ein andern ort in einem
month lehrnen kann“. Otec syna nakonec donutil, aby se do Říma vrátil, ale bylo to až v říjnu.
Johann Sigmund ovšem nakonec ve Věčném městě strávil celý následující rok až do počátku
září 1648.37
Tento rok plnil mladý Hardegg otcova přání a přihlížel snad všem významným
festivitám. Ve svých dopisech reflektoval jmenování nových kardinálů, vjezd nového
španělského vyslance do města, zúčastnil se místního karnevalu a během Velikonoc opět
sledoval kroky Svatého otce a jeho účast na několika procesích. Nezanedbával ani výuku
italštiny a ostatní šlechtická cvičení. Od listopadu 1647 šermoval, věnoval se voltiži, učil se
italské tance a také zeměpis.38 Johann Sigmund ale jako jeden z mála neabsolvoval téměř
povinnou vyjížďku do Neapole. Způsobily to bouřlivé poměry v zemi, kde právě probíhalo
35
Z. KALISTA, Mládí.
37
G. HEISS, Integration, s. 100-101. Pro srovnání – zmíněný Černín pobyl v Římě pouze čtyři měsíce od ledna
do počátku května 1646 a město pak kvůli nepokojům opustil. Přejel do Sieny, kde zůstal do počátku září
toho roku. K tomu Z. KALISTA, Mládí, s. 174-186.
38
36
151
povstání proti španělské vládě. Mladý Hardegg dění na dálku pozoroval a nakonec se rozhodl,
že do Neapole raději nepojede.39
V září 1648 se vydal na další cestu, jež ho tentokrát vedla na sever. Rychle projel
Florencií, loď ho dopravila z Livorna do Janova a z Janova do Marseille a na konci října už
přibyl do hlavního města Francie, Paříže. Zde se nechtěl déle zdržovat, protože právě končila
mírová jednání uzavírající Třicetiletou válku (a možná také proto, že otec kdysi udělal
v Lyonu velký dluh), přesto tu musel kvůli penězům a pasům setrvat do počátku roku 1649.
Přes Calais a Antverpy se pak konečně dostal do druhého hlavního cíle své cesty, Bruselu.40
V centru Španělského Nizozemí pak strávil skoro celý rok (konec března 1649 – únor
1650), i když to původně tak být nemělo. Otec se synem se totiž zase jednou neshodli v tom,
jak má dále vypadat kavalírská cesta. O problému s odjezdem do Sieny, kdy Johann Sigmund
jednal bez porady s otcem na vlastní pěst, již byla řeč. Julius III. se tehdy velmi pohoršoval
nad tím, že jej syn neposlouchá, a psal mu vyčítavě, že mu tedy raději neměl pořizovat meč a
měl jej nechat cestovat jako malého kluka. Posléze se situace zřejmě uklidnila, protože syn
otci nezavdával důvod k nespokojenosti. Po příjezdu do Bruselu ale vypukla diskuse, na
kterou univerzitu má mladý Hardegg dále jet. Johann Sigmund dával přednost holandskému
Leidenu – chválil úroveň univerzity i jejích profesorů a vyhovovalo mu i tamější náboženské
ovzduší. Lovaň považoval za nevhodnou, protože tam nepobýval nikdo z jeho souvěrců,
pochyboval o kvalitě výuky a informoval otce o tom, že tam je obzvláště drahá výuka
pevnostní architektury (fortification), kterou chtěl absolvovat. Kromě toho argumentoval, že
nedaleko Lovaně sice leží sídlo místodržícího v Bruselu, ale arcivévoda Leopold Vilém měl
jet zakrátko k vojsku a celé léto měl strávit mimo město. Otec však prosazoval svou a i on
snášel argumenty, proč jet právě do Lovaně. Poukazoval na příklady Ferdinanda Ehrenreicha
z Herbersteinu a Franze Eusebia z Pöttingu, kteří tam nedávno studovali, získali akademické
grady a dobře se naučili různá cvičení. Pötting obratem nastoupil zajímavou kariéru
v Čechách a to bylo pro Julia III. zárukou kvality lovaňského pobytu. Nakonec ale dopadlo
všechno jinak a mladý Hardegg zůstal v Bruselu. Ostatní lovaňští rakouští šlechtičtí studenti
se prý totiž podivovali, že absolvuje kavalírskou cestu z jejich pohledu „obráceně“ – oni
39
Tamtéž, s. 104-106. Černín absolvoval dvoutýdenní výlet do Neapole v dubnu 1646. Z. KALISTA, Mládí, s.
180-182.
40
G. HEISS, Integration, s. 106-107. Černín naopak svůj pobyt v Paříži protáhl a zůstal tu od října 1646 do září
1647. Následně se sem ještě krátce vrátil na jaře 1648. Z. KALISTA, Mládí, s. 188-192, 197.
152
nejdříve přijeli studovat do Lovaně a pak pokračovali v kavalírské cestě, kdežto Johann
Sigmund nejprve cestoval a až nyní přijel na univerzitu.41
Když už tedy Hardegg nikde nestudoval, musel se aspoň snažit, aby se zviditelnil u
místodržitelského dvora v Bruselu. Otec si představoval, že zde má jeho syn konečně přejít od
teorie k praxi a navázat množství užitečných kontaktů, které se mu ve Vídni měly vyplatit.
Johann Sigmund se sice snažil, ale jeho úsilí se často ukazovalo marným. Arcivévoda
v Bruselu v létě vůbec nebyl, jeho nejvýznamnější dvořané hrabě Jan Adolf ze
Schwarzenberku a Maxmilián Heřman z Attemsu o něj mnoho zájmu nejevili a ani u místní
šlechty to nevypadalo lépe. Kromě odlišné konfese diskvalifikovalo Hardegga i to, že narozdíl
od svých vrstevníků neměl na to, aby si najal kočár a po městě se na návštěvy vozil. Vypadá
to, že Johann Sigmund se v Bruselu stal outsiderem, kterému nezbylo nic jiného, než stejně
jako v Římě většinou pouze pasivně pozorovat významné festivity.42
V únoru 1650 se hrabě Hardegg konečně vypravil domů. Po cestě si mohl aspoň na
chvíli zvednout sebevědomí, protože se mu konečně podařilo dosáhnout návštěv u
významných osob. Krátký čas se zdržel v Norimberku, kde se právě oficiálně a slavnostně
uzavírala Třicetiletá válka jednáním o ratifikaci vestfálského míru. Císařské tu zastupoval
Ottavio Piccolomini, který Johanna Sigmunda několikrát přijal, přátelsky jej přivítal i
markrabě Albrecht Braniborsko-Ansbašský a falckrabě a budoucí švédský král Karel Gustav.
Nepřekvapí, že se setkal i s několika exulanty z Rakous. Dále pokračoval na Řezno a po
Dunaji se doplavil na konci května 1650 domů.43
Gernot Heiss píše, že Johann Sigmund sice absolvoval nákladnou kavalírskou cestu,
ale své kariérní šance nevyužil, protože poměrně záhy a bez potomků zemřel. Já k tomu
dodávám, že jeho naděje na úspěch určitě snížilo také to, že nikde neabsolvoval ani krátké
univerzitní studium. I jeho otec nakonec musel přehodnotit svou původní strategii a
v padesátých letech konečně konvertoval ke katolicismu.44 Zda tak učinil i jeho nejstarší syn,
není jasné, ale spíše ne, protože je nápadné, že v genealogickém hesle o rodu Hardeggů
v Zedlerově lexikonu je upozaděn na úkor synů svého nejmladšího bratra Johanna Friedricha
(1636-1703). Ti byli zcela jistě katolíci a zejména starší z nich jménem Jan Julius
(konvertoval až v roce 1698 po návratu z kavalírské cesty!45) získal prestižní dvorskou
hodnost nejvyššího lovčího, a zasloužil se tak o stabilizaci rodového postavení. Jeho hlavním
41
G. HEISS, Integration, s. 107-110. Černín zůstal v Bruselu pouze od října 1647 do ledna 1648. Z. KALISTA,
Mládí, s. 193-196.
42
43
Tamtéž, s. 111-112.
44
Tamtéž, s. 113.
45
Tamtéž, pozn. 82.
153
venkovským sídlem se stal Stetteldorf am Wagram. Zdejší zámek nechal barokně upravit a
mimojiné postavil do zahrady nad rybník sochu sv. Jana Nepomuckého. Nekatolické období
v dějinách rodu tak bylo definitivně překlenuto.46
III. 4. Padesátá léta 17. století: Maxmilián z Trauttmansdorffu (1651-1656)
Na kavalírské cesty se nevydávali jen starší bratři, u nichž se předpokládalo, že budou
dědici rodinného majetku a že budou aspirovat na nejvyšší místa u dvora či v zemské správě,
a ne všechny cesty plánovali rodiče mladých šlechticů. Když totiž zemřeli, přebírali tuto
zodpovědnost poručníci z řad nejbližších příbuzných. Takový závěr vyplývá z výzkumu
korespondence z cesty Maxmiliána z Trauttmansdorffu (1631-1705), jež provedla před více
jak čtyřiceti lety Eva-Maria (Csáky-)Loebenstein.47
Zmíněný Maxmilián byl jedním z patnácti potomků velmi úspěšného, bohatého a také
vlivného Maxmiliána z Trauttmansdorffu (1584-1650) a jeho ženy Žofie Pálfiové.48 Měl
několik o hodně starších bratrů, kteří dospívali právě v době, kdy se Maxmilián narodil.
Tehdy bylo jeho otci okolo padesáti, a když posléze v polovině 17. století zesnul, byli
nejmladší synové ještě nezletilí (zletilosti měli dosáhnout v 22 letech). Za svého života s nimi
ale měl své plány – mladý Maxmilián měl už na konci čtyřicátých let zajištěna kanovnická
místa v Olomouci a Salcburku a počítalo se s tím, že se bude věnovat duchovní kariéře.49 O
dovršení jeho výchovy a vzdělání se ovšem nyní museli postarat poručníci, mezi nimiž se
nacházeli zejména již dospělí bratři, přičemž nad ním již neměli takovou moc jako kdysi otec.
Dalo se tedy čekat, že původní otcovy plány budou v sázce. V Maxmiliánově výchově se
hodně uplatnil především Jan Fridrich z Trauttmansdorffu (1619-1696), jenž vlastnil jádro
svého majetku v Čechách a jehož hlavní rezidencí na venkově byla Litomyšl. Právě jemu
napsal mladší bratr a jeho hofmistr řadu dopisů, protože on plánoval, kam jeho o hodně let
mladší bratr vyrazí po absolvování studií u štýrskohradeckých jezuitů.
Hofmistrem mladého Maxmiliána se stal duchovní jménem Rutger z Groesbeeku,
který ale nevedl v říjnu 1651 svého svěřence na jih do Itálie do Říma na Collegium
46
Johann Heinrich ZEDLER, Grosses vollständiges Universal Lexikon Aller Wissenschafften und Künste, Bd.
12, Halle – Leipzig 1735, sl. 529-530. O Johannu Sigmundovi je tu pouze uvedeno, že se narodil v roce
1627.
47
Srov. její disertaci E.-M. LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour, s. 170-182. Jádro práce vyšlo jako E.M. CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien, zde s. 428-434.
48
O něm naposledy Brigitte LERNET, Maximilian von Trauttmansdorff. Hofmann und Patron im 17.
Jahrhundert, nepublikovaná disertace, Wien 2004.
49
Tamtéž, s. 204, 209, 234.
154
Germanicum, jak by se možná dalo usuzovat z faktu, že se měl stát duchovním.50 Zvolil totiž
cestu z Prahy na západ přes Říši po klasické trase přes Norimberk, Frankfurt nad Mohanem a
Kolín nad Rýnem. To ale neznamená, že by byla jeho kariéra duchovního zavržena, protože v
této době se považovalo za legitimní, když aspiranti duchovní dráhy studovali i jinde než jen
v Římě. Za takovou vhodnou vysokou školu byla v polovině 17. století považována katolická
univerzita v nizozemské Lovani, jež v té době zažívala vrchol obliby mezi šlechtici
z habsburské monarchie.51 Trauttmansdorff sem ale dorazil až v druhé půli listopadu 1651,
protože čekal, až zde odezní menší morová nákaza. V Lovani jej čekala nejen tvrdá studia, ale
i část šlechtických cvičení. Z jeho denního programu lze zjistit, že se celý akademický rok až
do léta 1652 věnoval klasickému právního kurzu (ius civile) a kanonickému právu (ius
canonicum) a že tato studia zakončil standardními zkouškami. Bral také pravidelné lekce
francouzštiny a hry na varhany. Mladý hrabě se zde začal pěkně a nákladně („alle modis“)
oblékat, na což si pak hofmistr v korespondenci stěžoval a žádal bratra, aby mu domluvil.52
Před létem proběhla mezi hofmistrem, Maxmiliánem a Janem Fridrichem diskuse o
tom, kde strávit devět týdnů prázdnin. Mladý Trauttmansdorff si nakonec prosadil svou (bratr
to nechal na něm), a tak vyrazili na okružní cestu po severním Nizozemí. Pro tuto příležitost
si ale musel hofmistr Groesbeek pořídit světské šaty, protože jako katolický duchovní měl
zakázáno cestovat po Spojených nizozemských provinciích v kněžském hávu.53 V srpnu a září
1652 pak spolu navštívili všechna větší nizozemská města. V Amsterdamu nakoupil
Maxmilián pro svého bratra různé mapy, v Rotterdamu zase nějaké obrazy, projeli i
Utrechtem a dalšími místy.54
Na podzim pak začal druhý rok jejich pobytu na univerzitě v Lovani, jehož začátek byl
ale znepříjemněn nemocí, která postihla jak Maxmiliána, tak hofmistra. V korespondenci se
mluví o stále se vracející čtyřdenní horečce, která podle hofmistra Groesbeeka přestala až
v momentě, kdy se vydali do poutního místa Scherpenheuvel, kde se modlili k místnímu
milostnému obrazu Panny Marie. Všemocná divotvůrkyně pomohla sice od nemoci, ale na
počátku roku 1653 se objevil jiný problém. Mladý hrabě se totiž seznámil s hofmistrem Karla
50
Alessandro CATALANO, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a
protireformace v Čechách, Praha 2008, s. 34-49.
51
Navštěvovali ji nejen ti, kteří se rozhodli pro světské uplatnění (třeba knížata Eggenbergové nebo bratři
Šternberkové), ale i ti, kterým rodiny předurčily duchovní kariéru – třeba pozdější pražský arcibiskup Jan
Fridrich z Valdštejna, generál řádu karmelitánů Jan Karel Slavata, nebo Walter Xaver z Ditrichštejna, o němž
bude několikrát zmínka ve IV. kapitole. Srov. kapitola II. 3 a příloha 1.
52
E.-M. LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour, s. 171-174.
53
Toto nařízení reflektují i ostatní cestovatelé. Srov. Jiří KUBEŠ (ed.), Kryštof Václav z Nostic, Deník z cesty do
Nizozemí, Praha 2004, s. 318-319.
54
155
Ferdinanda z Valdštejna Arnoldem Goddinem, jenž na něj měl údajně špatný vliv, protože
kvůli němu zanedbával studia.55 S Goddinem ale měli nedobré zkušenosti i jiní, a tak se
podařilo Maxmiliánovi domluvit, aby se ukáznil.56
Další skoro dva roky cesty Maxmiliána z Trauttmansdorffu jsou zahaleny tajemstvím,
protože z období březen 1653 až leden 1655 se nedochovala vzájemná korespondence. Velmi
pravděpodobně strávil Maxmilián celou tu dobu v Lovani a okolí. Jen z jedné zmínky lze
usuzovat na to, že v červenci 1653 došlo u mladého hraběte ke změně hofmistra. Nově se jím
stal jistý Karel ze Sartu (Carolus du Sart) a zdá se, že za tuto změnu mohlo příliš světácké
chování Maxmiliánovo.57 Není se asi čemu divit, protože v říjnu 1653 měl mladý
Trauttmansdorff dosáhnout zletilosti58 a úměrně s tím zřejmě stoupalo jeho sebevědomí.
Nesmí se též v této souvislosti zapomínat na to, že otec myslel v testamentu i na své mladší
syny a Maxmilián měl nyní získat jedno malé panství v Čechách a podíl na 100000 zl., jež
rodině dlužil císař Ferdinand III.59
Jisté je, že v lednu 1655 se mladý hrabě nacházel v Cáchách. V Lovani nechal nejen
Groesbeeka, ale i velké dluhy (bývalý hofmistr se stal rukojmím do doby, než budou
pohledávky zaplaceny). Nyní cestoval do Paříže, kam dorazil na konci února. Měl se zapsat
na místní šlechtickou akademii. Z volby této vzdělávací a výchovné instituce lze jednoznačně
vyvodit, že Maxmilián z Trauttmansdorffu zřejmě rezignoval – stejně jako třeba později
Walter Xaver z Ditrichštejna – na duchovní kariéru, protože zde se měl především zlepšit ve
šlechtických cvičeních, tj. v jízdě, šermu, tanci a dalších specifických aktivitách. Bratr na něj
tehdy naléhal, aby se tu zdržel jen několik měsíců, a pak se vydal dále na jih do Itálie, kde měl
nejvíce času strávit v Římě. Realita ale byla – jak už to tak bývá – zase poněkud jiná, neboť
mladý hrabě zůstal ve francouzské metropoli až do léta roku 1656. Celá tato doba pak byla
naplněna neustálými spory mezi oběma bratry, přičemž šlo zejména o peníze. Stále se řešily
dluhy, jež zůstaly v Lovani, v Paříži se také nežilo levně, takže Maxmilián stále žadonil o
další a další peníze a argumentoval zejména svou a rodinnou ctí, která takové výdaje prostě
vyžaduje. Jméno Trauttmansdorff se prý ve Francii těší velké úctě, jíž je nutné dále pěstovat,
55
Na jméno Arnolda Goddina je možné při výzkumu kavalírských cest narazit vícekrát a ne vždy v pozitivním
slova smyslu. Groesbeek v jednom svém dopisu poznamenal, že „Goddin von seinem eichenen grafen [tj.
Karel Ferdinand z Valdštejna, pozn. J. K.] verhast und von allen andern als einer exorbitandt tam in potu
quam in actu veracht wirdt“. Špatnou zkušenost s ním později udělali i bratři Eggenbergové, respektive jejich
matka, takže u nich nakonec ve funkci hofmistra v roce 1662 (z různých důvodů a částečně i na vlastní
žádost) skončil. Srov. korespondenci Anny Marie Eggenbergové v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov,
RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2.
56
57
Tamtéž, s. 177-178.
58
Datum jeho narození uvádí B. LERNET, Maximilian von Trauttmansdorff, s. 204.
59
Tamtéž, s. 234.
156
a když mu bratr neposlal ani dostatek peněz na různá šlechtická cvičení, byl Maxmilián nucen
hledat pomoc u svých přátel. Ti mu jí sice poskytli, ale to vše „mihr undt uns allen zu großer
schandt war gewesen.“ Podle Evy-Marie (Csáky-)Loebenstein dosáhl spor obou bratrů svého
vrcholu v druhé půli roku 1655, kdy údajně musel Maxmilián některá cvičení zcela vypustit.
Rozhodl se pak, že neposlechne přání Jana Fridricha, aby odjel do Říma. Dokud prý nebudou
jeho dluhy v Lovani a Paříži uhrazeny, nikam nepojede, a až se tak stane, vyrazí rovnou
domů. V roce 1656 se ale zřejmě vztah obou bratrů aspoň částečně urovnal a mohl za to asi
pobyt dalšího z bratří, člena maltézského řádu Karla z Trauttmansdorffu (1633-1664),
v Paříži. Karel nadělal ve francouzské metropoli také nějaké dluhy a vysloužil si za to
tentokrát i Maxmiliánovu kritiku. Maxmilián nakonec pravděpodobně v srpnu 1656 Paříž
opustil a zdá se, že dokonce odcestoval do Říma, jak si původně Jan Fridrich přál.60
Zbytek jeho cesty ale zůstává velkou neznámou. Ví se, že v září 1657 pobýval v
Čechách a setkal se v Pečkách se svým starším bratrem Adamem Matyášem, který chtěl
zjistit, jaké jsou další Maxmiliánovy plány a zda skutečně chce odjet do Říma do Collegia
Germanica.61 Nejmladší z bratří však do Říma zřejmě neodjel, protože už na jaře
následujícího roku mířil do Frankfurtu nad Mohanem podívat se na volbu nového císaře a pak
pokračoval do jižního Nizozemí do služeb španělských Habsburků.62 Když se pak v dubnu
1661 objevil doma, zapsal si o něm kardinál Harrach: „Es ist der graf Max von Trautmanstorf
jezt hie, scheinet alß wan er mehr lust hette in den khrieg, alß in der pfafferei, darzue er
sonsten destinirt worden, zu continuiren.“63
Pražský
arcibiskup
měl
dobrý
odhad,
protože
duchovním
se
Maxmilián
z Trauttmansdorffu, ač mu otec sehnal dva kanonikáty, opravdu nikdy nestal. Protože ale
zároveň nedisponoval jako jeho dva nejstarší bratři žádným velkým pozemkovým majetkem,
vedly jeho kroky poměrně logicky do habsburské armády. Píše se o něm, že bojoval nejen ve
Španělsku a jižním Nizozemí, ale podílel se i na obraně Vídně proti Turkům v roce 1683.
Vedl prý čtyři oddíly, s nimiž se vyznamenal při obraně Stubentor. Uzavřel i sňatek se
vzdálenou příbuznou Viktorií Eleonorou z Trauttmansdorffu (1642-1705), jenž ale zřejmě
zůstal bezdětný, a tak žádnou vlastní linii již beztak rozvětveného rodu nezaložil.64
60
E.-M. LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour, s. 178-182; TÁŽ, Studien, s. 432-434.
Srov. K. KELLER – A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 6, s. 367-368, zápis z 19. 9.
1657: „Der graf Adamb von Trautmanstorf ist nachmittag auf Petschka, sein bruedern graf Maxen aldar
zusehen, und zuvernehmen ob er noch bei der intention verbleibet ein pfaff zu werden, und noch vor dem
winter in daß teütsche collegium gen Rom zuverraisen.“
62
Tamtéž, s. 459-460 a 829, zápisy z 12. 5. 1658 a 21. 8. 1660. V druhém případě dokumentoval kardinál
Harrach jeho cestu v doprovodu španělského vyslance prince de Ligny do Anglie.
63
Tamtéž, Band 7, s. 44, zápis z 5. dubna 1661.
64
Údaje z genealogické literatury sumarizuje E.-M. LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour, s. 182.
61
157
III. 5. Šedesátá léta 17. století: Arnošt František z Kounic (1664-1666)
Ne všichni kavalíři absolvovali několikaletou cestu a ne všichni museli ve druhé půli
17. století nutně navštívit Itálii. Dokládá to třeba kavalírská cesta Arnošta Františka z Kounic,
která trvala necelé dva roky (listopad 1664 – léto 1666) a jež hraběte zavedla především do
burgundského Dôle (půl roku), do Madridu (deset týdnů) a do Paříže (půl roku). Je to příběh
kavalíra, který neměl žádné výraznější problémy s učením jazyků (ovládl za tu dobu
francouzštinu i španělštinu) a s pobýváním u cizích dvorů (směl políbit ruku jak španělskému,
tak francouzskému králi). Jeho kavalírskou cestu zásadním způsobem ovlivnili významní
příbuzní z rodu Harrachů a také velká událost v podobě přínosu mladé císařovny Markéty
Terezy ze Španělska do Vídně, jíž byla podoba cesty přizpůsobena.
Arnošt František z Kounic (okolo 1646 – 1682) byl členem české větve rodu Kouniců
a nejstarším ze tří synů Rudolfa z Kounic (†1664), nejvyššího lovčí Království českého. Jeho
matkou byla Marie Alžběta, jediná dcera Albrechta z Valdštejna a Marie Isabely z Harrachu,
takže byl generalissimovým vnukem. Otec vlastnil české panství Nový Zámek s Českou
Lípou (od 1654) a moravská panství Velké Meziříčí (od 1649), Miroslav a statek Kobylí (od
1651).65 Rudolf tedy patřil mezi středně zámožnou šlechtu a během svého života těžil
zejména z toho, že byl blízce spřízněn s Harrachy a Valdštejny. Nadstandardní vztahy jej
pojily zejména s pražským arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu, který též pečlivě
sledoval výchovu všech jeho synů.66 Arnošt František nestudoval před kavalírskou cestou u
pražských jezuitů, nýbrž pobýval od podzimu 1663 do podzimu 1664 se svým mladším
bratrem Ferdinandem Ignácem (†1691) u jezuitů v Ingolstadtu. V této době jim sice zemřel
otec a stali se tak nezletilými sirotky, jejich studia a kavalírskou cestu Arnošta Františka to
však téměř neovlivnilo, protože na vše nyní dohlíželi jako jejich poručníci již zmíněný
kardinál Harrach a také František Albrecht z Harrachu.67 V dopisu z 5. září 1664 se mladý
65
Ottův slovník naučný, díl 14, s. 1000 (autorem hesla je August Sedláček, který však Arnošta Františka vůbec
nezná); dále srov. A. SEDLÁČEK, Hrady, 14, s. 258 (zde Sedláček Arnošta Františka zmiňuje jako majitele
panství Nový Zámek, který byl bezdětný a netradičně odkázal statky ne svým mladším bratřím, ale Karlu
Ferdinandovi z Valdštejna). Nejúplnější informace o Rudolfu z Kounic pak přináší Martin ŠTINDL, Velká
Mezeříč Františka Ignáce Konteka 1401-1723. Městská kronika barokní Moravy, Tišnov 2004, s. 85.
66
K Harrachovu podílu na organizaci kavalírských cest mladých Kouniců A. CATALANO, Zápas o svědomí, s.
367. Nejsem si ovšem jist, zda lze cestu Arnošta Františka Kounice považovat za neúspěšnou.
67
Kardinál Harrach přijal poručnictví 16. 5. 1664. Srov. K. KELLER – A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und
Tagzettel, Band 7, s. 485.
158
Kounic dokonce s uspokojením vyjádřil v tom smyslu, že je Bůh neopustil, „sondern mitt
einen anderen vatteren wol versehen“.68
Kavalírskou cestu Arnošta Františka tedy plánovali Harrachové, mladý hrabě se ale
také pokoušel prosazovat své názory, když v tom samém dopisu napsal, že by chtěl
pokračovat ve svých studiích v Dôle: „Ich vermeine selber, daß mihr grössern nutz wäre, wan
ich nacher Dole möchte geschickt werden undt zue weiteren vorsetzung meiner bereith
angefangenen studien aldorten noch ein zeitlang verbleiben.“ Toto přání se mu také splnilo.
Po ukončení studií v Ingolstadtu v září 1664 se nakrátko zastavil v Praze u kardinála
Harracha, dohodli se podmínkách průběhu kavalírské cesty69 a 11. listopadu již směřoval na
západ do Dôle, kam dorazil v polovině prosince.70 Jednalo se tehdy o velmi oblíbenou
univerzitu71 a mladý Kounic tu dále studoval práva a zdokonaloval se jak v tanci, tak ve
francouzštině, kterou tolik potřeboval pro plánovaný pobyt v Paříži. Svými prvními úspěchy
v tomto jazyce se také kardinálovi neopomněl pochlubit: „Umb die französische sprach
destobesser zuerlehrnen, kein commercium mehr mitt denen teutschen, sondern suche alle
gelegenheithen, mitt den fürnehmbsten dießeß orthß zue conversiren: undt obwohlen ich noch
die französische sprach nur zermartre, habe doch schon etlichemahl in der frauzimmerische
conversation mich gewaget undt allenthalben noch zimblich mitt ehren bestanden...“72
Hlavním cílem jeho kavalírské cesty ale měl být pobyt ve Španělsku. V letech 16651666 se totiž ve Vídni s napětím očekávalo, kdy proběhne sňatek Leopolda I. se španělskou
infantkou Markétou Terezou a kdy se uskuteční přínos nevěsty do Vídně.73 To si mladý
Kounic nechtěl nechat ujít, protože věřil, že se při této příležitosti v Madridu zviditelní, vždyť
byl příbuzným Ferdinanda Bonaventury z Harrachu, který měl na sňatek v Madridu
dohlédnout. Arnošt František počítal s tím, že se stane členem jeho doprovodu a všeho se
zúčastní. Zprávy ze Španělska však byly jednou pozitivní, jindy zase pesimistické, takže
nikdo nevěděl, kdy (a jestli vůbec) se vše podaří zrealizovat.74
68
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143.
Kounic patřil mezi recipienty Harrachových denních zpráv a zavázal se, že na cestě také povede takové denní
zprávy a bude je kardinálovi posílat. Zachovaly se pouze pro dny 10. – 13. listopadu 1664, když jeli z Prahy
do Boru u Tachova. O svých Tagzettel se ovšem zmiňuje i na jiných místech své korespondence. Tamtéž,
dopisy z 10. 2. a 17. 3. 1665. Dále srov. zápisy v kardinálových Tagzettel z 3., 5. a 7. 11. 1664 v K. KELLER
– A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 7, s. 553-555.
70
Kounicovu cestu do Dôle lze rekonstruovat také podle zápisů v deníku kardinála Harracha a jeho Tagzettel.
Dne 10. 11. vyrazil z Prahy, 17. byl v Řezně a o měsíc později projížděl Besançonem. Srov. K. KELLER –
A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 7, s. 556, 559, 562, 579.
71
Srov. kapitola II. 3.
72
73
Rostislav SMÍŠEK, Důvěra nebo nenávist? Obraz Španěla v korespondenci císaře Leopolda I. s knížetem
Ferdinandem z Dietrichsteina, ČMM 123, 2004, s. 47-76.
74
Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, protichůdné zprávy v jeho dopisech z 24. 3., 31. 3. a 12. 5. 1665.
69
159
Na počátku června 1665 však Kounic obdržel zprávu od Ferdinanda Bonaventury
z Harrachu, že se španělská strana konečně vyjádřila v tom smyslu, že infantka na konci srpna
odjede z Madridu do Vídně. Harrach jej vyzýval, aby na nic nečekal, ukončil svůj pobyt
v Dôle a vydal se přes Lyon do Marseille, kde se měl připojit k jeho doprovodu. Kounic
zajásal a splnil jeho instrukce, v Marseille si však na Harracha musel trochu počkat.75
Nakonec se ho ale dočkal a na počátku září už byli všichni ve Španělsku, kde Arnošt
František pobyl deset týdnů až skoro do poloviny listopadu. Během této doby neustále
pobýval u dvora Ferdinanda Bonaventury z Harrachu a všude ho doprovázel. Navštívil také El
Escorial nebo Toledo a pilně se učil španělsky. Na závěr pobytu měl tu čest, že se zúčastnil
Harrachovy audience u mladého španělského krále Karla II. a mohl políbit ruku nejen jemu,
ale i královně a císařovně (králově sestře).76
Na konci roku 1665 se Kounic – ukázalo se totiž, že odjezd císařovny do Vídně se
zase odložil – přesunul ze Španělska do Francie a směřoval do Paříže, kam dorazil 1. ledna
1666. Chtěl tu pobýt do té doby, než by se mladá císařovna vydala na cestu, protože chtěl na
vlastní oči spatřit její přínos do Vídně. Sliboval si od toho, že „so baldt kein so schöne
ceremonien zue sehen sein khan“.77 Hofmistr pro něj už měl v Paříži zamluvené pokoje, dále
si tu najal dva lokaje (mít jen jednoho se ukázalo být jako nedůstojné jeho stavu!), začal
pravidelně docházet do jízdárny pana del Campo a obratem se začal zajímat o to, koho
významného by zde navštívil. Rozhodl se využít svých známostí ze Španělska a vydal se ke
španělskému vyslanci markýzi de la Fuente,78 ke kterému pak chodil pravidelně a získával od
něj novinky o dění v Madridu.79 Fuente ho seznámil s dalšími významnými lidmi.
Mladému Kounicovi zde velmi stouplo sebevědomí. Na jaře mu přestaly stačit peníze,
které mu z Čech posílal kardinál Harrach, a proto jej požádal, „weilen ich doch meine iahre
schon habe undt kein kindt mehr bin, mihr die disposition über mein gelt zu geben erlauben.“
Zároveň prosil, aby mohl v Paříži setrvat déle – aspoň tři až čtyři měsíce až do léta, protože se
domníval, že odjezd císařovny ze Španělska se znovu odloží. Navíc byl zřejmě vynikajícím
jezdcem. Údajně ho pan del Campo mezi ostatními žáky v jízdárně upřednostňoval a prosil
75
Tamtéž, dopis z 21. 7. 1665. V Marseille se od něj odpojil jeho hofmistr, který zůstal ve Francii a s nímž se
pak setkal až v Paříži.
76
Tamtéž, dopisy z 7. 10. a 6. 11. 1665. Kounic si dodatečně velmi stěžoval na drahotu, která panovala ve
Španělsku. Omlouval tím velké výdaje, které tam měl (ubytování denně za 2 tolary, musel si najmout lokaje,
bylo tam drahé krmivo pro koně...).
77
Tamtéž, dopisy z 8. 1., 5. 2. a 26. 2. 1666.
78
Don Gaspar de Teves de Guzmán, markýz de la Fuente, byl často využíván jako španělský vyslanec. Už v
letech 1656-1661 byl řádným španělským vyslancem u dvora Leopolda I., později dlouhá léta působil v
Paříži.
79
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, zejm. dopis z 12. 3. 1666.
160
jej, aby u něj ještě zůstal, že prý „mich bon et bel hómme zue pferdt, der in gantz
Franchreich zue finden sein khan, machen viel“. Kounic apeloval na kardinála, aby se směl
též zúčastnit dubnového turnaje, který pořádala tato jízdárna.80
Harrach – ač nespokojen s jeho chováním – mu to zřejmě povolil, protože mladý hrabě
pobýval v Paříži ještě v červnu 1666, ale mnoho vděku se za to od něj nedočkal. Kounicovy
dubnové a květnové dopisy jsou totiž velmi krátké a dokládají, jak byl kavalír společensky
vytížený. Třeba 23. dubna psal, že nebyl dva týdny doma, protože se sžil se Španěly v Paříži.
Chodil pravidelně nejen k markýzi Fuentesovi, ale také k vévodovi Veragas (přijel do města
v dubnu a Kounic obratem kardinálovi psal, že u něj byl osmkrát za sebou!) a
k mimořádnému vyslanci markýzi Santilianovi.81 Spolu s těmito muži se také dostal ke
francouzskému královskému dvoru. Na přelomu dubna a května pobýval u dvora Ludvíka
XIV. v St. Germain dokonce tři neděle v kuse a chlubil se tím, že směl dvakrát políbit ruku
přímo králi a jednou též královně, královu bratru i jeho ženě.82
Na počátku května konečně dorazila do Paříže zpráva, že císařovna vyrazila
z Madridu. To bylo pro Kounice znamení, že je potřeba tamější pobyt ukončit. Jestli se ale
vydal do severoitalského Milána, kde se původně chtěl k jejímu doprovodu připojit, nebo zda
jel přes Nizozemí do Vídně, aby shlédl až vlastní vjezd Markéty Terezy do města, nevíme.
Jisté je, že císařovna necestovala příliš rychle, a proto zůstal Kounic v Paříži minimálně do
poloviny června 1666.83 Je vysoce pravděpodobné, že ve Vídni přihlížel císařovninu vjezdu.
Otázkou zůstává, jaké byly výsledky této velmi zvláštní kavalírské cesty. Výjimečná
je především tím, že nesměřovala do Itálie. Sám Kounic to ale zřejmě považoval za svůj
handicap, protože se v červnu 1667 zaobíral myšlenkou vyrazit na čas právě do Itálie. Vše
měl naplánováno, problém ovšem spočíval v tom, že na cestu nemohl sehnat požadovanou
sumu peněz. Kardinál Harrach jeho počínání velmi hořce komentoval v tom smyslu, že se
svými aktivitami akorát zruinuje a že je to od něj nezodpovědné, protože vůbec nemyslí na
výchovu svých mladších bratrů.84 Arnošt František se sice v průběhu kavalírské cesty naučil
pohybovat v nejvyšší společnosti, ale zdá se, že v honbě za funkcemi uspět nemohl. Jeho
80
Tamtéž.
Ten přijel do Francie, aby oficiálně kondoloval Ludvíku XIV. ke smrti jeho matky. Tamtéž, dopisy z 16. a 23.
4. 1666.
82
83
Srov. tamtéž, jeho poslední dopis z cesty, který je datován 18. 6. 1666 v Paříži. Další list pak pochází až z 24.
3. 1667 z moravského Velkého Meziříčí.
84
Srov. K. KELLER – A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 4, s. 390, deníkový zápis z 15.
6. 1667. V té době chtěli poručníci poslat do ciziny mladšího bratra Ferdinanda Ignáce z Kounic, jenž
nakonec v létě 1667 odjel studovat na jezuitskou univerzitu do lotrinského Pont-à-Mousson. K. KELLER –
A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 7, s. 839 a 862, zápisy z 17. 7. a 12. 8. 1667.
81
161
nevýhody spatřoval poručník kardinál Harrach v tom, že neměl k dispozici větší majetek, že
neuměl zděděné zdroje vhodně využívat a že si nevybíral vhodné společníky. Harrach se
dokonce domníval, že se mu nepodaří získat ani hodnost císařova komorníka. Celkově se tedy
zdá, že si kardinál přehnaně sebevědomého Kounice dvakrát necenil.85 Jisté je, že v roce 1668
si konečně bratři rozdělili majetek po otci: Arnošt František si zatím ponechal české panství
Nový Zámek s Českou Lípou, Velké Meziříčí dostal Ferdinand Ignác.86 Oba ale – bez toho, že
by získali nějaké významnější funkce – poměrně brzy zemřeli bezdětní, takže tato linie
Kouniců pokračovala dále jen jejich nejmladším bratrem Janem Vilémem.87
III. 6. Sedmdesátá léta 17. století: Ferdinand August z Lobkovic (1673-1674, 1675-1676)
Ne všichni šlechtici, kteří se vydávali na kavalírskou cestu, projeli více zemí jižní a
západní Evropy a ne všichni absolvovali cestu bez přerušení a mezizastávky doma. Takové
poučení nabízí poznání cesty Ferdinanda Augusta (1655-1715), příslušníka bohatého
knížecího rodu Lobkoviců, kteří byli zároveň zaháňskými vévody. Lobkovicové pocházejí
z českého prostředí a katolická větev Popelů z Lobkovic patřila nejpozději od počátku 17.
století ke smetánce místní šlechty.88 Vzestup rodu mezi knížata zařídil již mocný kancléř
Království českého Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1624)89 a vrcholu moci dosáhli tito Popelové
v osobě jeho jediného syna Václava Eusebia z Lobkovic (1609-1677), jenž se nakonec stal
nejvyšším hofmistrem dvoru Leopolda I. (1665-1674) a předsedou tajné konference.90 Jeho
postavení u dvora ale nebylo neotřesitelné a pro svou profrancouzskou politiku nakonec upadl
u panovníka v nemilost. V roce 1674 se musel vzdát všech úřadů a dožít zbytek života
85
Srov. K. KELLER – A. CATALANO (Hg.), Die Diarien und Tagzettel, Band 7, s. 761, 765, 780-781, zápisy
z 5., 8. a 20. 11. a 2. 12. 1666 a ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, dopis z 24. 3. 1667.
86
Tamtéž, dopisy z 3. a 10. 7. 1667. K poručnické správě nad kounicovskými statky jsou k dispozici rozsáhlé
prameny v ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 159-170. O dělení statků také M. ŠTINDL, Velká Mezeříč, s. 8586.
87
K jeho dalšímu životu srov. SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 457, sign. F 42,
korespondence Arnošta Františka z Kounic s proboštem Ezechielem Ludvíkem z let 1675-1679 a tamtéž, inv.
č. 488, sign. F 100, opis jeho testamentu z roku 1672.
88
Základní genealogickou prací (i když ne zcela bezchybnou) je Stanislav KASÍK – Petr MAŠEK – Marie
MŽYKOVÁ, Lobkowiczové. Dějiny a genealogie rodu, České Budějovice 2002.
89
Srov. P. MAREK (ed.), Svědectví a další studie téhož autora.
90
Jeho moderní biografie neexistuje. K dispozici je sice rozsáhlá, ovšem stará a nepříliš spolehlivá práce Adam
WOLF, Fürst Wenzel Lobkowitz, erster geheimer Rath Kaiser Leopold´s I. 1609–1677. Sein Leben und
Wirken, Wien 1869. Proto badatelé často využívají také medailony v pracích Stefan SIENELL, Die Geheime
Konferenz unter Kaiser Leopold I. Personelle Strukturen und Methoden zur politischen
Entscheidungsfindung am Wiener Hof, Frankfurt am Main u. a. 2001, s. 91-93; TÝŽ, Die Ersten Minister
Kaiser Leopolds I.: Johann Ferdinand von Portia und Wenzel Eusebius von Lobkowitz, in: Michael Kaiser –
Andreas Pečar (Hg.), Der zweite Mann im Staat. Oberste Amtsträger und Favoriten im Umkreis der
Reichsfürsten in der Frühen Neuzeit, Berlin 2003, s. 317-330 a řadu dalších prací, které mapují některé jeho
politické, stavební či diplomatické aktivity. Ty zde však není potřeba jmenovat.
162
v internaci na svém nákladně přebudovaném zámku v Roudnici nad Labem. Na tomto
příkladě se krásně ukazuje, jak ovlivňovala podobu kavalírských cest i kariéra otců mladých
šlechticů a její výkyvy, protože právě v době otcova pádu u dvora se jeho nejstarší syn
nacházel na cestě po Evropě. Tato skutečnost zásadním způsobem ovlivnila podobu jeho
cesty.91
Otec získal nejdříve pro Ferdinanda Augusta, jak to bylo tehdy obvyklé, císařský pas92
a v září 1673 jej pak vyslal na cesty. Sestavil pro něj nejen cestovní skupinu o velikosti pěti
osob v čele s hofmistrem Benedettem Manfredim, ale vydal pro ně i instrukci, v níž stanovil
jejich rozpočet na 600 zl. měsíčně, tj. 7200 zl. ročně. Stejně jako otec v roce 1627, tak i mladý
Lobkovic nyní směřoval do Itálie. Vyrazil na cestu (jak to bylo u členů knížecích rodů
obvyklé) inkognito a pod titulem hrabě z Mühlbergu směřoval z říšských rodinných statků
přes Augsburg a Tyroly do Benátek. Pokračoval pak přes Bolognu a Florencii do univerzitní
Sieny, jež se měla na skoro jeden celý rok stát místem pobytu mladého knížete.93 Siena byla v
předchozích letech standardním cílem kavalírských cest, protože se tu dalo nejen studovat na
univerzitě, ale zároveň tu existovala síť specialistů na šlechtická cvičení, takže zde kavalíři
mohli zabít dvě mouchy jednou ranou.94 Také Ferdinand August tu měl absolvovat část studií
– zejména vylepšit své znalosti jazyků – a zároveň různá šlechtická cvičení, jako například
jízdu na koni, šerm a tanec. Brzy se ale ukázalo, že kníže není zrovna „studijní typ“, navíc
porušil své inkognito a pohyboval se hlavně ve společnosti německých šlechticů, tzn. že ve
velkém porušoval otcova nařízení a hofmistr jej nedokázal patřičně usměrnit. Během roku
1674 ještě zvládli dva výlety do Florencie (červen) a Pistoii (září), když ale v říjnu plánovali
opustit Sienu a pokračovat v cestě do Říma, přišla zpráva o pádu Václava Eusebia ve Vídni.
Všichni se museli rychle vrátit domů, kde byl hofmistr obratem propuštěn, protože otec vše
přehodnotil a chtěl zajistit daleko efektivnější průběh další kavalírské cesty svého potomka.
Chvíli to ale ještě trvalo, než se Ferdinand August znovu vydal na jih.95
91
Kavalírské cesty Ferdinanda Augusta rekonstruoval zatím nejpodrobněji na základě velmi bohaté pramenné
základny (instrukce, dopisy, deníky, cestovní zpráva...) T. FOLTÝN, Biografie; TÝŽ, Druhá kavalírská
cesta.
92
Byl vydán 1. 8. 1673 a jeho znění přináší E.-M. LOEBENSTEIN, Die adelige Kavalierstour, s. 135-136.
93
V práci M. SVATOŠ, Studenti z českých zemí na univerzitě v Sieně není Lobkovic zachycen – zřejmě proto, že
se autorovi nepodařilo dešifrovat jeho inkognito. Přesto víme, že se Lobkovic do matriky zapsat dal, a to 15.
11. 1673. Srov. F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I, s. 458.
94
95
Alessandro CATALANO, LÉducatione del Principe: Ferdinand August Leopold von Lobkowitz e il suo
prima viaggio in Italia (Výchova knížete: Ferdinand August Leopold z Lobkovic a jeho první cesta do Itálie,
in: Porta Bohemica. Sborník historických prací 2, SOA Litoměřice 2003, s. 104-127; T. FOLTÝN, Biografie,
s. 22-26; TÝŽ, Výchova barokních knížat, Lobkovicové, cestovní instrukce a kavalírské cesty, Porta
Bohemica. Sborník historických prací 4, Litoměřice 2007, s. 163-180.
163
Teprve v říjnu 1675 – tj. skoro po roce od ukončení první cesty – odjel mladý
Lobkovic z říšských statků zase do Itálie. Otec mu již v létě sepsal novou instrukci, téměř
kompletně vyměnil doprovod a značně jim snížil také platy, vše zřejmě v naději, aby se
neopakoval neúspěch prvního putování. Pouze měsíční rozpočet ve výši 600 zl. zůstal stejný.
Hofmistrem se tentokrát stal řezenský měšťan, doktor práv a zkušený průvodce několika
dalších hrabat – provázel třeba Filipa Viléma Thurn-Taxise (ročník narození 1647) či
Františka Antonína Berku (ročník 1649) – Johann Georg Loybel. Tohoto muže našla synovi
matka Augusta Sofie Falcko-Sulcbašská, jež se velmi aktivně podílela na plánování cesty
v době, kdy musel otec pobývat v Roudnici nad Labem. Skupinu tvořilo dalších šest osob –
aufwarter, páže, zapisovatel a tři sluhové, přičemž pouze jeden jediný člověk (aufwarter)
pobýval s mladým knížetem v Itálii již v průběhu první cesty (tehdy jako páže). Jednalo se
tedy opět o větší doprovod, než jaký byl obvyklý u hrabat, jež většinou jezdila jen
s hofmistrem a jedním sluhou.96
Cesta je opět vedla přes Augsburg, tentokráte ale odbočili na jihozápad, aby si
prohládli Milán, savojský Turín a přístavní Janov. Nikde se nezdrželi více jak několik málo
dní, protože hlavní cíl cesty ležel dále na jihu, ale přesto nebyly návštěvy těchto měst stejné.
Všemu se vymyká zejména pobyt v Turíně, kam zajel Lobkovic hlavně kvůli tomu, aby se tu
zúčastnil pohřbu vévody Karla Emanuela II. dne 4. listopadu 1675. Zaujala jej tu především
smuteční výzdoba kostela s velkolepým castrem doloris. Po standardní prohlídce města a
blízkého okolí, jejímž stěžejním bodem se stala návštěva nového vévodského paláce a
předměstských letních sídel, pak pokračovali zpět nížinou kolem řeky Pádu. Přes Parmu, kde
se zastavili hlavně kvůli slavným vévodským konírnám, se opět dostali do města Bologna,
které Ferdinand August projel již na své první cestě. Odsud se vydali klasicky k pobřeží
Jadranu, aby se přes Anconu dostali do slavných poutních míst Loreta (2. – 4. prosince) a
Assisi (7. prosince). Teprve 10. prosince – po skoro třech měsících putování – dorazili do
Říma, jenž se měl stát na delší čas jejich domovem.97
Ve Věčném městě zůstal Ferdinand August z Lobkovic od 10. prosince 1675 až do 10.
května následujícího roku. Příjel sem sice opět inkognito pod hraběcím titulem, ale o jeho
cestě se už předem vědělo, takže v praxi se pak inkognito nedalo zcela dodržet. Je to patrné
například z volby ubytování. Přiměřeně hraběcímu stavu se nejprve ubytovali v hostince U
krále dánského (Re´ di Danemarca), ale protože je všichni poznali a chtěly je navštívit i velmi
významné osoby včetně říšských vévodů a kardinálů, byli donuceni se přestěhovat pod
96
97
T. FOLTÝN, Biografie, s. 27-33.
Tamtéž, s. 34-52.
164
takovou střechu, kde by mohli tyto urozené a vzácné hosty přijímat tak, jak to příslušelo jejich
stavu. V opačném případě jim hrozilo, že budou těmito lidmi ignorováni a nebudou moci
s nimi pěstovat přátelské styky. To by nebylo moc prozíravé. Na druhou stranu se však
muselo počítat s významným navýšením výdajům za reprezentativnější ubytování, to ale otec
nakonec schválil. Od té doby, co se přestěhovali do paláce pana de la Borne poblíž
Španělského náměstí, již tedy inkognito nedodržovali a jejich dům často hostil důležité lidi,
jako byli třeba Jan Vilém Falcko-Neuburský (pozdější falcký kurfiřt), kníže Anton Florián
z Lichtenštejna, Jan Leopold Donát z Trautsonu či jeden neidentifikovaný hrabě z
Herbersteinu.98
Jinak ubíhal život v Římě mladému Lobkovicovi poměrně stereotypně. Předně se
snažil začlenit do elitní římské společnosti. Proto chtěl především získat audienci u starého
papeže Klimenta X. (1670-1676), který byl ale už delší dobu nemocný, takže se to Ferdinandu
Augustovi podařilo až v únoru 1676, tj. pět měsíců před jeho smrtí. Naopak mezi prvními
navštívil hned v prosinci 1675 švédskou královnu Kristýnu. Nejvíce ale pobýval u dvorů
jednotlivých kardinálů, především u Carla Caraffy či Fridricha Hessensko-Darmstadtského.99
Zároveň se věnoval studiu, které zajišťovali najatí učitelé. Bral lekce v umění opevňování,
hrál na loutnu a kytaru, pravidelně chodil se svými urozenými známými do míčovny. Nemohl
ale ani ignorovat rozměrné město, v němž nyní žil, a tak ho čas od času procházel. Spatřil
několikrát Vatikán, navštěvoval kostely s relikviemi a katakombami, slavné paláce s krásným
vybavením a sbírkami obrazů a soch jak ve městě (Barberini, Farnese, Chigi či Giustiniani),
tak i za jeho hradbami, kde stály zahradní vily (Doria Pamphilij, Ludovisi a Borghese) a
neopomíjel ani antické památky. Jeho římský pobyt přerušila – jako ostatně téměř u všech
kavalírů – jen dvoutýdenní cesta do Neapole, kterou Lobkovic absolvoval na přelomu února a
března 1676.100
Vrcholem pobytu v Římě byly pro každého mladého šlechtice Velikonoce, které
připadaly v roce 1676 na 5. dubna. Po těchto svátcích se ale pravidelně většina vznešených
návštěvníků odebrala pryč, aby se vrátila domů či pokračovala ve své cestě. Stejné to bylo i
s Lobkovicem, který již 11. dubna žádal otce o povolení odjet z města a zdůvodňoval to
kromě nastupujícího horka právě tím, že skoro všichni jeho známí jedou pryč: „...Cardinal
von Hessen ist am ostermontag vollig von hier weg geraist, wie auch heunt der Prinz von
98
Tamtéž, s. 52-54; Jiří KUBEŠ, Vývoj obytné jednotky v sídlech vyšší šlechty z českých zemí (1550-1750), in:
Svorník 6, 2008, s. 79-90, zde s. 85.
99
Carlo Carafa della Spina (1611-1680) byl kardinálem od roku 1664, Fridrich Hessensko-Darmstadtský (16161682) už od roku 1652. Srov. http://www2.fiu.edu/~mirandas/cardinals.htm.
100
165
Sachsen-Gotha nach Teutschland, der H[err] graue Morzin und B[aron] Keiserstein aber
nach Turin, kunftige wochen werden der Prinz von Neuburg, wie in gleich der Prinz von
Liechtenstein, di[e]ser nach Turin, ien[n]er nach Wien aufbrechen.“ Václav Eusebius
nakonec svému synu povolil odjet a přidal i peníze na zpáteční cestu, která trvala něco málo
přes měsíc.101
Z Říma vyrazil Ferdinand August se svým doprovodem na cestu domů 12. května
1676. V kontextu kavalírských cest té doby je velmi zajímavé, že Lobkovic vlastně navštívil
pouze Itálii a že nesměřoval do Francie, jak to většina šlechticů dělala. V souvislosti
s kariérou jeho otce se ale zdá být zřejmé, že mladý kníže nejel do Francie záměrně, vždyť
právě zahraničněpolitická orientace na Francii zlomila jeho otci ve Vídni vaz. Je možné, že by
se to dalo u habsburského dvora vykládat tak, že internovaný Václav Eusebius cestou svého
syna do Francie pouze provokuje císaře a jeho ministry a to si zřejmě nepřál. Na druhou
stranu je ale nutné zdůraznit, že ne všichni jeho vrstevníci do Francie směřovali – třeba jeho
druh z Říma Anton Florián z Lichtenštejna na tom byl zcela stejně, také on strávil kavalírskou
cestu v letech 1674-1676 pouze v Itálii. To jsou ale zřejmě pouze výjimky z pravidla.102
Lobkovice vedla jeho zpáteční cesta nejprve do Toskánska, kde se krátce zastavil v Sieně,
navštívil přístavní Livorno, známou Pisu, ale hlavně pobyl pár dní ve Florencii (21. – 25.
května). Nepodařilo se mu tu ovšem navštívit velkovévodu Cosima III., jenž se právě
zdržoval mimo město, a tak se potěšil aspoň společností svých italských známých z Říma,
s nimiž ve Florencii oslavil Svatodušní neděli. Dále se však už nikde delší dobu nezdržoval a
přes Bolognu, Ferraru, Benátky (zde ale zvládnul prohlídku proslulého arsenálu) a Trident se
rychle vzdaloval Apeninskému poloostrovu. Další cestu už dobře znal, a tak doslova proletěl
Innsbruckem, Augsburgem a Řeznem, aby již 14. června mohl spatřit matku v jejím sídle
v hornofalckém Neustadtu an der Waldnaab.
Jestliže víme, že kavalírskou cestu Ferdinanda Augusta zásadním způsobem ovlivnil
pád jeho otce do císařovy nemilosti, pak jistě nepřekvapí, že tento mladý Lobkovic to ani po
návratu domů neměl u dvora právě růžové. V jeho případě trvalo ještě dlouhých třináct let,
než se mu dostalo od vídeňského dvora uznání a možnosti dalšího kariérního a služebního
postupu. Mezitím několikrát žádal významné osobnosti o pomoc a podporu ve svém snažení
dostat se ke dvoru, ale marně. Proto trávil svůj život přejížděním mezi Vídní, českými a
101
102
Tamtéž, s. 77.
Srov. kapitolu II. 2.
166
zejména říšskými statky.103 Teprve v roce 1689 získal titul tajného rady a o dva roky se
prosadil do první prestižnější funkce, jíž byl post principálního komisaře na říšském sněmu
v Řezně (1691-1698). Výkonem této náročné, reprezentativní funkce si získal důvěru
stárnoucího císaře Leopolda I., který Lobkovice po návratu z Řezna vyznamenal tím, že jej
přijal do Řádu zlatého rouna a následně jej jmenoval nejvyšším hofmistrem manželky
římského krále Josefa I. Vilemíny Amálie Brunšvicko-Lüneburské. Doba odstupu mezi
Leopoldem I. a knížaty Lobkovici byla minulostí, protože Ferdinand August nyní až do roku
1708 zůstal v této prestižní funkci. Pak ale náhle rezignoval a stáhnul se na své statky, kde
dožil. Rozhodně ale navázal – i když s problémy – na tradici budovanou svým otcem a dědem
a podařilo se mu aspoň dočasně dosáhnout vysoké funkce, jež mu umožňovala pohybovat se
v blízkosti císaře a jeho rodiny. Jistý odstup mezi panovníkem a knížecí rodinou však nemůže
být zcela přehlížen.104
III. 7. Osmdesátá léta 17. století: Franz Julius Verdugo (1681-1683)
Ne všichni šlechtici, kteří se vydávali na kavalírské cesty, museli být nutně urostlí a
zdatní a některé kavalíry nemusela těšit všechna šlechtická cvičení. Vyplývá to z osudů
Franze Julia Verduga (1661-1712), jenž byl otylým příslušníkem původně španělského, ale po
Bílé hoře v Čechách usazeného a postupně asimilovaného rodu. Jeho kavalírská cesta přesto
směřovala zejména na šlechtickou akademii do Turína (šest měsíců), do Říma (půl roku), na
šlechtickou akademii do Angers (tři měsíce) a do Paříže (tři měsíce).
Verdugové byli původně měšťané z Talavery u Toleda, do Čech se dostali až potomci
nejslavnějšího z nich, jenž byl jako první povýšen do šlechtického stavu, dona Francisca de
Verdugo (1531-1595). Rodová linie k Franzi Juliovi vede přes Franciscova prostředního syna
Francisca (†1650) a jeho syna Ferdinanda Johanna (1635-1672), což byl otec Franze Julia.
Narozdíl od svých slavnějších příbuzných se musel Ferdinand Johann spokojit pouze s tituly
císařského komorníka a truksasa a skromnou rolí ve správě Českého království, když působil
v letech 1665-1669 ve funkci hejtmana žateckého kraje. Patřil k málo zámožné šlechtě,
protože vlastnil pouze české panství Doupov a dva menší statky v jeho okolí. Oženil se taktéž
103
P. MAŤA, Svět, s. 106, 243, 245, 359–360; Jiří KUBEŠ, Sídelní strategie knížat z Lobkovic ve Vídni v raném
novověku (1624-1734), in: Porta Bohemica. Sborník historických prací 3, 2005, s. 86-119, zde s. 98.
104
167
s nezámožnou Maxmiliánou Apolonií Libštejnskou z Kolovrat (1637-1695) a spolu měli
několik dcer a jediného syna – Franze Julia.105
Ferdinand Johann ale předčasně zemřel a poručnicí se mu stala jeho matka, která
plánovala jeho poměrně ambiciózní výchovu a vzdělání. Po vzoru otce začínal i Franz Julius u
pražských jezuitů, kde je poprvé doložen ve školním roce 1670-1671. V roce 1678 zakončil
své působení na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Tehdy se poprvé v
korespondenci objevují narážky na Verdugovu obezitu, téma, jež se bude v následujících pěti
letech neustále vracet. Téhož roku (bylo mu 17 let) začal také se studiem italského jazyka (to
ho příliš nebavilo) a začal důsledně brát hodiny jízdy na koni (na to se naopak těšil). Matka
ale požadovala, aby se neučil na koni skákat, „weilen er schwer von leib“. Občas si jeho
hofmistr Pichler povzdechl, že se hrabě nerad učí, že raději odpočívá, dívá se z okna a chodí
za přáteli, místo aby se věnoval četbě italských či německých knih. Tehdy se také v dopisech
hofmistra poprvé objevuje další z později typických témat: mladý hrabě – vzdor své postavě –
chodil rád pěkně a módně oblečen.
Od podzimu 1678 do jara 1681 pak Verdugo pokračoval ve studiu na právnické
fakultě. Začal se věnoval tzv. Institucím, což byly základy římského práva a tehdy nutný úvod
do veškerého dalšího právnického studia, nezapomínalo se ale i na šlechtická cvičení. Nově
bral hodiny šermu a hofmistr Pichler tehdy apeloval také na to, aby se brzy začalo s
francouzštinou, neboť prý „der gestalten wirdt er [...] die principia und fundamenta haben,
quibus habitis er sich könfftig in ländern besser, leichter und mit viel wenigern unkosten
qualificirn könen wirdt.“106 Teprve později se ukázalo, jak prorocká to byla slova, protože
jazyky prostě dělaly mladému Verdugovi znatelné problémy i na kavalírské cestě.
Verdugo vyrazil do ciziny ve standardním doprovodu. Přiměřeně svému hraběcímu
titulu cestoval ve společnosti hofmistra, komorníka a v místech delšího pobytu si ještě najímal
lokaje. Hofmistrem byl Louis Dieudonné, zřejmě zcestovalý a učený měšťan odněkud z
pomezí Francie a Svaté říše římské. Tento muž již měl zkušenosti s vedením kavalíra z
habsburské
monarchie,
protože
před
Verdugem
doprovázel
na
kavalírské
cestě
nejmenovaného hraběte Hrzána z Harasova (zřejmě Ferdinanda Maxmiliána nebo některého z
jeho mladších bratrů). Jeho otec Jan Adam jej pravděpodobně doporučil Maxmiliáně Apolonii
Verdugové.107 Komorníkem byl nezámožný český rytíř Adam Václav Sommer z Heršodic,
105
Základní informace o rodu a jeho působení v Zemích Koruny české shrnuje J. KUBEŠ, Ze Španělska až do
Horního Slezska (v tisku). O Franzi Juliovi Verdugovi pak podrobně TÝŽ, Tři pohledy.
106
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 412, kart. 34, Pichlerův dopis z 18. 5. 1679.
107
Tamtéž, hofmistrovy dopisy Maxmiliáně Apolonii Verdugové z 4. a 26. 7. 1681.
168
jenž patřil mezi klientelu Verdugů a pobýval s mladým Franzem Juliem již v době jeho studií
na pražské univerzitě.108
Na „cestu po zemích“ se Franz Julius vydal až po velkém moru v dubnu 1681. Vedla
ho nejprve přes Vídeň a Salcburk do Innsbrucku, kde se setkal se svým zámožným, ale
bezdětným strýcem Jiřím Linhartem Colonnou z Felsu (†1684), který sliboval, že mu odkáže
svůj majetek v Horním Slezsku.109 Dále pokračoval na jih a jeho prvním významným cílem
byl savojský Turín (polovina července 1681 – konec ledna 1682). Pobyt ve zdejší šlechtické
akademii byl od konce 70. let v rámci kavalírských cest sice novinkou, ale o to větší módou.
Pozornosti šlechty z habsburské monarchie se pomalu přestávala těšit univerzitní Siena a
v severní Itálii byl nyní daleko atraktivnější Turín jako sídlo savojských vévodů, kteří
podporovali nově založenou akademii a lákali sem cizí šlechtu.110 Tento trend vydržel
přibližně dvacet let do válek o španělské dědictví. Mladý Verdugo zde absolvoval některá
šlechtická cvičení, rozhodně ale ne všechna, která dělali ostatní vrstevníci. Kvůli své postavě
vynechal voltiž a cvičení s píkou. O to více se ale soustředil na studium práva a jazyků, které
mu nešly. S výsledky jeho výuky ale hofmistr Louis Dieudonné nebyl dlouho vůbec spokojen.
Jednalo se zejména o nevalnou znalost řečí, která Franze Julia limitovala při každodenním i
svátečním soužití s dvorskou společností.
Když Verdugo skončil pobyt v Turíně, rozjel se do Benátek, aby se zúčastnil tamního
slavného karnevalu (první půle února 1682). Odtud pak pokračoval na jih a přes Bolognu a
Loreto dorazil na počátku března do Věčného města, kde se zdržel dalšího půl roku až do září
1682. Hned z počátku – dokud ještě nebyla velká tepla – se zajel podívat na otočku do
Neapole a na Velikonoce už byl zpátky v Římě. Po svátcích se pak začal věnovat studiu,
docházel k němu učitel práv, jazyků a historie, šlechtická cvičení ale prozatím nechali
stranou. Franz Julius však pravidelně docházel ke dvoru kardinála Pia, a získával tak důležité
zkušenosti z velkého světa. Pomohlo mu také to, že se často stýkal s mladými falckoneuburskými vévody a několika hrabaty z habsburské monarchie. Jeho nejbližším přítelem
byl nadále Karel Arnošt z Valdštejna, s nímž studoval již v Praze, pobývali spolu také
v Turíně a do Říma dorazil krátce po Verdugovi.
Na počátku podzimu 1682 se Franz Julius rozloučil se svými přáteli a vyrazil sám do
Francie. Cesta ho vedla přes Florencii, Livorno a Janov na sever do Lyonu. V polovině
108
K tomu blíže torzo jeho korespondence, jíž adresoval Maxmiliáně Apolonii Verdugové. Tamtéž.
Jeho otcem byl Kašpar Wolfgang Colonna (†1666), jenž jako luterán odešel po Bílé hoře z Čech do Slezska.
Jeho matkou byla Antonie Sidonie Libštejnská z Kolovrat (†1659), což byla teta Maxmiliány Apolonie
Verdugové. Srov. Alfons NOWACK, Die Reichsgrafen Colonna, Freiherrn von Fels, auf Gross-Strehlitz,
Tost und Tworog in Oberschlesien, Gross-Strehlitz 1902, s. 130-137.
110
N. CONRADS, Ritterakademien, s. 238-242, 247-272. Srov. kapitola II. 1.
109
169
listopadu pak dorazil do francouzského města Angers, kde strávil více jak tři měsíce času.
Tento pobyt také nebyl standardní součástí předchozích kavalírských cest, většina kavalírů
totiž dříve směřovala rovnou do Paříže.111 V Angers ale – stejně jako v Turíně – sídlila
šlechtická akademie a mladý hrabě tu měl nejprve vylepšit své znalosti francouzštiny (v Paříži
bylo hodně „Němců“, což hodně ztěžovalo ovládnutí jazyka) a zvyknout si na francouzské
prostředí.112 Nutno říci, že v 70. a 80. letech toto chování nebylo úplně netypické, protože i
někteří další šlechtici absolvovali před pobytem v Paříži několikaměsíční návštěvu jiného
francouzského města. Například Dominik Ondřej z Kounic pobýval od května do srpna 1673
na akademii v Besançonu,113 bratři Herbersteinové zase zůstávali od března do listopadu 1681
v Lyonu.114 Sám Verdugův hofmistr zmiňuje v roce 1682 případ Maxmiliána Quidobalda z
Martinic, jenž plánoval před pobytem v Paříži nejprve navštívit akademii v Blois nebo
Angers.115
V Angers měl původně Verdugo pobýt asi půl roku a měl se tu věnovat zejména
šlechtickým cvičením, které dosud poněkud zanedbával. Po krátké době ale hofmistr
informoval matku, že tu stačí zůstat jen několik málo měsíců a na masopust už odjet do
Paříže. V lednu 1683 k tomu přibyl ještě jeden pádný důvod – mladý Verdugo se prý „in einer
galanterie einlassen mecht“. Dotyčnou dámou byla jistá markýza Esperoniere. Hofmistr na to
konto psal, že ví, „das die dames in Frankreich sehr argilistig seindt“, takže se tomu pokusí
udělat rychlou přítrž.116 Nejprve odjeli na krátkou cestu po západní Francii (první půle
února),117 a pak na konci měsíce odcestovali do Paříže. Verdugova matka se ale avantýry
rozhodně nemusela bát, protože ambice rodiny Esperoniere byly vyšší. Markýzina matka své
dceři vyhlížela daleko urozenější a zámožnější ženichy a k jejich získání využívala vskutku
nevšední praktiky...118
Dne 1. března 1683 už byl Verdugo v Paříži, kde strávil další tři měsíce do počátku
června. Nejdříve se nechal ostřihat a pořídil si paruku, protože tu nosil v Paříži každý, kdo
111
Lev Vilém z Kounic Francii ve 30. letech zcela minul, Ferdinand August z Lobkovic v 70. letech taktéž.
Humprecht Jan Černín pobýval delší dobu jen v Paříži (1646-1647), Adam František z Valdštejna v roce
1651 taktéž, bratři Šternberkové v roce 1663 taktéž a bratři Lambergové na přelomu let 1676-1677
jakbysmet.
112
K akademii blíže N. CONRADS, Ritterakademien, s. 70-72.
113
Zde si to žádá upřesnění: Besançon se sice dostal do moci francouzských králů až v roce 1674 (do té doby
patřil Španělům), ale mluvilo se tu francouzsky. O Besançonu a jeho akademii, jež byla velmi módní právě v
60. a na počátku 70. let 17. století, N. CONRADS, Ritterakademien, s. 221-224; L. FLORKOVÁ, Kavalírská
cesta, s. 102-104.
114
K Lyonu srov. E. ZEIGERMANN, Das Tagebuch, s. 110-114.
115
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, hofmistrův dopis Maxmiliáně Apolonii
Verdugové z 29. 8. 1682.
116
Tamtéž, dopis hofmistra Verdugové z 24. 1. 1683.
117
Cesta je vedla přes Nantes, La Rochelle na vojenský přístav Rochefort. Tamtéž, dopis z 21. 2. 1683.
118
170
něco znamenal. Hlavním cílem jeho pobytu ale bylo zlepšení tance, zdokonalení
francouzštiny (stále prý nebyla úplně vyhovující) a navázání kontaktů s německými kavalíry a
pokud možno i s místní dvorskou společností. Hrabě se v Paříži záhy zorientoval, chodil do
společnosti k významným lidem (zejména k císařskému vyslanci, k dceři španělského
místodržícího v Bruselu slečně di Grana) a podnikl výlety do okolí (kromě Versailles spatřil
na konci dubna i Fontainebleau). Konečně se také splnil jeho sen – začal v Paříži nakupovat
šaty, boty a všechny módní doplňky. Protože ale nedostal od matky hodně peněz, rozhodl se
pořídit další čtvery šaty pro sebe a jedny pro komorníka na dluh. A dokud nebyly tyto šaty
hotové, nemohl z Paříže vyrazit dále.119
Do Bruselu, který byl jejich dalším cílem, se tedy dostali až v polovině června 1683.
Setrvali tu u místodržitelského dvora jen dva týdny, protože v červenci vyjeli na dva týdny do
Londýna (7. – 22. 7.) a posléze projeli na počátku srpna severní Nizozemí s jeho významnými
přístavy a obchodními centry. V druhé polovině srpna se pak zase vrátili do Bruselu. U dvora
markýze di Grana se Verdugovi velmi zamlouvalo. Markýz mu udělil několik audiencí, mladý
kavalír si tu najal kočár a denně ke dvoru dojížděl. Zalíbila se mu markýzova nevlastní dcera,
v jejíž společnosti často pobýval.120 V Bruselu ale také Verdugo s hofmistrem s napětím
vyčkávali na zprávy ze střední Evropy, protože v létě toho roku oblehli Turci Vídeň a hrabě
měl logicky obavu o své blízké, protože kdyby Vídeň padla, byli by v nebezpečí i obyvatelé
Čech. Nakonec se na počátku září rozhodli Brusel opustit a popojet až do Norimberku, kde
chtěli počkat na novinky. Vzhledem k tomu, že před Vídní bylo v září roku 1683 turecké
nebezpečí zažehnáno, dá se předpokládat, že Franz Julius Verdugo se už na konci září objevil
doma a zakončil tak svou kavalírskou cestu.
Hrabě Verdugo se nestal žádným významným mužem. Kariéru u dvora Leopolda I., o
níž na konci kavalírské cesty snil, se mu uskutečnit nepovedlo. Stal se pouze císařovým
komorníkem a skutečným tajným radou. Místo toho se realizoval v zemské rovině správy.
Nebylo to ale v Čechách, kde nakonec ztratil kvůli velkým dluhům i panství Doupov, ale
v Horním Slezsku. Konkrétně se jednalo o knížectví Opolsko-Ratibořské, kde po svém strýci
zdědil několik statků a jeho hlavní rezidencí tu byl Tworog. Ani zde ale na žádné vyšší funkce
nedosáhnul, byl „jen“ zemským nejstarším a přísedícím soudu v tomto knížectví. Franz Julius
se sice postaral o pokračování rodu, ten ale jeho vnukem vymřel po meči. Sám Verdugo
zesnul v roce 1712 a byl pohřben ve Schwiebenu.121
119
Tamtéž, dopisy z 21. a 28. 5. 1683. Nakonec si vzal úvěr 2000 zl.
Tamtéž, dopisy z 25. a 28. 6., 23. 8. 1683.
121
J. KUBEŠ, Ze Španělska až do Horního Slezska (v tisku).
120
171
III. 8. Devadesátá léta 17. století: Johann Nicolaus St. Julien (1695-1699)
Ne všechny kavalírské cesty plánovali rodiče mladých šlechticů a ne všechni kavalíři
naplnili očekávání, jež se do nich vkládalo. Vyplývá to také z příběhu rakouského hraběte
Johanna Nicolause St. Julien (1675 – po 1735), jenž pobýval na cestách od října 1695 do září
1699, tj. téměř čtyři roky. Navštívil během nich s výjimkou Španělska snad všechna místa,
která se v druhé půli 17. století těšila zájmu kavalírů. Stěžejní byly – a tak to plánovali jeho
poručníci – pobyty ve Florencii (jeden rok), Římě (pět měsíců), Haagu (dva měsíce), Bruselu
(dva měsíce), Angers (rok a dva měsíce) a Paříži (dva měsíce). Přesto přese všechno nebyl
hofmistr se svým několikaletým působením spokojen, protože u hraběte nedosáhl takové
proměny, v jakou doufal.
Johann Nicolaus byl sirotkem po Adamu Maxmiliánovi hraběti St. Julien. Otec patřil
mezi středně zámožné šlechtice a byl usazen v Dolních Rakousech. V době jeho smrti mu
patřila panství Hardegg (v rodě od 1655), Hof an der March (od 1661), Pruzendorf (od 1690)
a Wallsee (od 1630). Kromě toho měli ve Vídni svobodný dům v prestižní ulici Herrengasse a
dva menší domy na předměstí v Rossau. Jejich majetek měl v 90. letech odhadní cenu přes
400000 zlatých.122 Za jeho správu, za výchovu a vzdělání nezletilých dědiců tehdy odpovídali
poručníci, mezi nimiž měl hlavní slovo Jacob André hrabě Brandis, císařský komorník a rada
dvorské komory. Právě on plánoval průběh kavalírské cesty nejstaršího sirotka hraběte
Johanna Nicolause, kterého vyslal do zahraničí v doprovodu zkušeného hofmistra Johanna
Heinricha Staëla, rodáka z německého Münsteru.123
Brandis chtěl, aby nejdříve směřovali do Itálie, ale nepřál si pobyt na univerzitě
v Sieně, což zřejmě svědčí o poklesu obliby této univerzity na konci 17. století. Namísto toho
se jejich prvním cílem stala toskánská Florencie, kde se kromě velkovévodského dvora
Medicejů nacházela nedávno založená šlechtická akademie, kam měl St. Julien vstoupit a
zůstat tu aspoň rok.124 Hofmistr z této volby nebyl příliš nadšený a ve svých dopisech dával
poměrně pravidelně průchod své skepsi. Nejdříve naznačoval, že by bylo lepší zůstat
v Bologni,125 a pak různými způsoby zpochybňoval úroveň akademie. Němečtí kavalíři prý
tam jezdí jen kvůli jízdárně, nebylo tam prý mnoho šlechticů (v dubnu 1696 prý pouze tři
122
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, nedatovaný soupis statků hrabat St. Julien.
Dochovala se část konceptů Brandisových dopisů hofmistrovi a zejména 81 listů hofmistra hraběti
Brandisovi. Vše je uloženo tamtéž. Sám Stäel ve své korespondenci zmiňuje, že v 80. letech byl hofmistrem
hraběte Windischgrätze, s nímž byl celý rok v Turíně, a posléze prý byl hofmistrem hrabat Thürheimů,
s nimiž pobýval mimojiné rok v Angers. Tamtéž, dopisy z 22. 6. 1697, 27. 9. 1697 a 13. 7. 1698.
124
J. KUBEŠ – P. MAŤA, Istituto dei nobili (v tisku); dále srov. kapitola II. 1.
125
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis z 14. 11. 1695. Odkazoval na staré přísloví Bononia docet, psal, že
v Boloni není tak draho a že jsou tam dobří profesoři práv.
123
172
Němci) a čas v akademii nebyl vůbec účelně strávený, protože se mezi sebou šlechtici hádali
o přednost, popíjeli, procházeli se, trochu dělali cvičení a téměř vůbec nestudovali.126
Mladý hrabě sice do akademie nevstoupil, ale ve Florencii přesto strávili celý rok.
Ubytovali se v soukromí daleko od akademie, najali si učitele práv, který s hrabětem probíral
Instituce, docházel k nim i profesor italštiny, zeměpisu, tance a později i francouzštiny a
občas i šermíř. Latinu s ním opakoval sám hofmistr tak, že spolu četli Liviovo dílo o římských
dějinách Ab urbe condita. Ke dvoru se zatím mnoho nevydávali a často ani nemohli vydat,
protože velkovévoda Cosimo III. pobýval hodně mimo Florencii.127 Celkově tedy mladý
hrabě nezískal skoro žádné zkušenosti z vyšší společnosti, šlechtická cvičení skoro nedělal a
pouze se učil. Florencie mu prý ani nedokázala nabídnout dostatek rozptýlení – karneval byl
druhořadý, v míčovně se hrály speciální italské hry, jež St. Juliena nebavily, a tak jen občas
chodil do divadla a pravidelně se procházel s profesorem práv, který ale musel v dubnu výuky
kvůli zaneprázdnění nechat. Opakování Institucí se tedy ujal sám hofmistr.128 Výlet do okolí
udělali v podstatě pouze jeden, když v září 1696 navštívili poutní místa Averno a
Camaldoli.129
Stäel během několika měsíců odhadl povahu mladého St. Juliena. Nedělal žádné velké
problémy, poslouchal ho, ale hofmistrovi se nelíbilo, že není moc bystrý a že je velmi pomalý
v učení. Italštinu po půl roce docela zvládl, ale mnoho věcí s ním museli neustále opakovat.
Instituce prošli během roku dokonce dvakrát, přesto nebyly výsledky moc uspokojivé.130
Hofmistr také konstatoval, že ne něm pozoruje jen malou změnu, co týká způsobů chování, že
prý se stále občas chová postaru a podle svého.
První větší společenskou zkouškou měl být pro St. Juliena pobyt v Římě (polovina
listopadu 1696 – polovina dubna 1697) s obligátní vyjížďkou do Neapole. Zde se měl hrabě
pravidelně ukazovat u dvora císařského vyslance Jiřího Adama z Martinic, což se také stalo.
Nepatřil ale mezi ty, kteří by se nějak výrazně zviditelnili, protože si na rozdíl od většiny
ostatních najal pouze jednoho lokaje a kočár využíval pouze tehdy, když jel k vyslanci.131
Pokračoval zde ve studiích práva s hofmistrem, bral dále lekce francouzštiny, italské historie,
navštěvoval ho taneční mistr a učitel krájení pokrmů („tranchirmeistr“). Stále se ale nezapsal
126
Tamtéž, dopisy z 6. a 27. 12. 1695, 24. 1. a zejména 10. 4. 1696: „Der hoffmeister, welchen sie [hrabata
Öttingen a Wolkenstein] bey sich haben, ist gantz übel zufrieden, wie auch des graff Fünfkirchen seiner, dan
die junge herrn den tag zu bringen mitt spatzieren gehen, freßen und sauffen, so daß die exercitien gar
wenig, die studien aber noch weniger gedacht wird.“
127
O karnevalu v zimě 1696 pobýval velkovévoda se dvorem v Pise. Tamtéž, dopisy z 28. 2. a 13. 3. 1696.
128
129
130
První taková zmínka se objevuje tamtéž, dopis z 4. 2. 1696, následují i v dalších dopisech, třeba z 10. 7. 1696.
131
Tamtéž, dopisy z 8. a 29. 12. 1696, 9. 2. a 23. 3. 1697.
173
do žádné jízdárny.132 Kromě toho zde začal hrabě sepisovat francouzsky zprávu o dosavadním
průběhu svého putování.
Také do podoby kavalírské cesty Johanna Nicolause St. Julien zasáhly jako u řady
ostatních události z velké politiky. V 90. letech 17. století probíhala falcká válka mezi Francií
a spojenými silami Angličanů, Nizozemců a císaře. Z tohoto důvodu nemohli šlechtici
z habsburské monarchie až do mírové smlouvy v Ryswicku v roce 1697 navštívit Francii.
V době, kdy byl mladý hrabě v Římě, se ale mírová jednání ubírala ke svému konci, takže se
velmi reálně uvažovalo, že by dalším cílem kavalírské cesty mohla být právě Francie. Mír byl
ale nakonec uzavřen až v prosinci toho roku, takže St. Julien a jeho poručník v druhé půli
roku 1697 spíše improvizovali a hledali nejvhodnější řešení, kam vyrazit. Po Velikonocích
odjel hrabě z Říma přes Loreto do Benátek, kde se v půlce května zúčastnil slavného svátku
zasnoubení dóžete s mořem.133 Dále pokračoval Pádskou nížinou na západ až do Turína
(červen 1697), přes Švýcarsko a Kostnici se dostal do Augsburgu, Norimberku a Frankfurtu
nad Mohanem (počátek srpna). Odsud pak směřovali – protože mír s Francií stále nebyl
uzavřen – do holandského Haagu, kde měl St. Julien konečně „kultivovat“ nejen své znalosti
práva a francouzštiny, ale především některá cvičení (zejména jízdu na koni, které se dosud
nikde systematicky nevěnoval).134
Do Haagu dorazili po skoro pěti měsících cestování v polovině září 1697. A nebyli zde
z habsburské monarchie vůbec sami! Vidina blízkého konce dlouhé války sem přilákala velké
množství šlechty ze střední Evropy, která zde měla možnost poznat vyslance jednotlivých
států a jež zde čekala na uzavření míru, aby se obratem mohla vydat do Francie. Podle Stäela
byl Haag doslova přeplněn mladými urozenými, kteří se i v nočních hodinách procházeli po
ulicích, nestudovali a nevěnovali se žádným cvičením.135 To prý naštěstí jeho svěřenec
nedělal, protože nadále studoval francouzštinu, učil se tančit a docházel k němu i mistr na
opevňovací architekturu, ale i tak s ním nebyl v některých ohledech vůbec spokojen. Zejména
mu vadilo, že se z něj vůbec nestal pravidelný čtenář knih. St. Julien četl nerad a dokonce se
prý před hofmistrem vyjadřoval v tom smyslu, že „er wiste, daß der gnädigen herr vatter seel.
132
Denní program přinášejí dopisy z 29. 12. 1696 a 23. 3. 1697. Tamtéž.
Srov. kapitola II. 1 a ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopisy z 9. 2., 23. 3. a 13. 4. 1697.
134
135
Takové zprávy už dostával od svých známých, ještě než do Haagu dorazili, a na místě spatřil údajně totéž.
Srov. dopisy z 5. 9., 15., 22. a 25. 10. 1697 tamtéž. Zejména si hofmistr stěžoval na mladého Ditrichštejna
(asi syna knížete Ferdinanda jménem Jakub Antonín) a Collalta (určitě se jednalo o Karla Kristiána), kteří
v Haagu nejen ve velkém utráceli za oblečení, ale v jejich příbytcích se prý také stále hrály hazardní hry.
„Naštěstí“ k nim mladý St. Julien nechodil.
133
174
niemahlen geleeßen hätte und dergleichen mehr...“ Stäel sice psal poručníkovi, že své úsilí
nevzdá, ale „wan er nicht folgen will, kan ich ihme mitt den haaren nicht darzu ziehen“.136
V Haagu navštívil St. Julien obratem všechny tři císařské vyslance v čele s hrabětem
Dominikem Ondřejem z Kounic, ovšem jinak nyní hofmistrovi město nevyhovovalo. Nešlo
jen o špatnou společnost zevlujících kavalírů. Prý se tu od minule všechno změnilo; bylo tu
kvůli mírovému jednání strašně draho a v jízdárně se údajně navíc nacházeli velmi staří a
špatní koně. Z těchto důvodů považoval hofmistr za „nicht für rathsam, dahier sich länger
auffzuhalten, sowohl wegen der excessive unkosten, alß wegen der zeitverderb und
beforchtender verführung durch gar zu großer compagni, von welcher nicht gar zu viel guets
zu lernen.“ Navrhoval, aby Johann Nicolaus ještě v listopadu projel Španělské Nizozemí a
přeplavil se do Anglie. Po uzavření míru pak měl pokračovat dále do Francie, kde měla být
jeho hlavním cílem šlechtická akademie v Angers, „so ist dorten eine berühmte universität,
gute professores, guter bereiter und alle übrige exercitia in bester perfection, auch historici,
professor architecturae civilis et militaris verhanden, die reineste frantzosische sprach und
sonsten gute leuth und wollfeyl zu leben.“ Tam se měl hrabě dobře připravit na závěrečný
pobyt v Paříži.137
To se nakonec také vyplnilo. V polovině listopadu bylo uzavření míru doslova na
spadnutí, a tak se St. Julien vydal do Calais a přeplavil se do Anglie, kde strávil tři týdny
v Londýně (prosinec 1697). Zde se spolu s dalšími dozvěděli o uzavření míru, přihlíželi
otevření parlamentu a ratifikaci mírové smlouvy.138 Na samém počátku roku 1698 už byli
v Bruselu, kde čekali na rozhodnutí, kam dále pokračovat, a také na peníze od poručníka.
Čekání se jim tu trochu protáhlo, ale vyplnili si ho karnevalem a zábavami u
místodržitelského dvora.139 Brandis nakonec naléhání hofmistra podlehl a neposlal mladého
hraběte do Lovaně, ani přímo do Paříže, ale na akademii do Angers, kam přibyli nejspíše
v březnu či v dubnu toho roku.
Šlechtická akademie v Angers byla v druhé půli 17. století poměrně oblíbeným cílem
kavalírů z habsburské monarchie. Mnoho z nich se tu dokonce zastavilo na delší pobyt140 a
všichni si od toho slibovali, že se tu výrazně zlepší ve francouzštině, ovládnou některá
šlechtická cvičení a zopakují tu práva (zejména Instituce). Stejně uvažoval i hofmistr Stäel,
který od pobytu v Angers očekával, že mladý hrabě tu znatelně vylepší jízdu na koni. Hned po
136
Vše tamtéž, dopis z 27. 9. 1697.
138
Tamtéž, listy z 25. 12. 1697 a 10. 1. 1698.
139
Tamtéž, dopisy z 20. 1., 27. 1., 30. 1., 3. 2., 7. 2. a 14. 2. 1698.
140
Viz předchozí část o Verdugovi a kapitola II. 2.
137
175
příjezdu do akademie nastavil zase St. Julienovi pravidelný režim, který sestával z opakování
všech knih Institucí (to jej údajně začalo bavit), návštěvy jízdárny (to jej naopak moc
netěšilo), výuky francouzštiny a italštiny, tance a matematiky.141 Pobyt v Angers se protáhnul
až do června 1699, a to byl ještě předčasně ukončen, protože Johann Nicolaus už dlouhou
kavalírskou cestu špatně snášel a chtěl být co nejdříve doma. Marně prosil hofmistra o
urychlení návratu, marně ignoroval hodiny práv. Nakonec zvolil poměrně radikální
prostředky, když Stäela postavil před hotovou věc tím, že využil poštu a vydal se do Paříže
sám!142
Hofmistr ho tedy musel obratem následovat, přesto nevedla jejich další cesta rovnou
domů, protože St. Julien si chtěl nejdříve v Paříži nechat ušít dvoje nové šaty a realizovat
další nákupy. To však chvíli trvalo, a protože jim na to ještě ke všemu nestačily peníze, čekali
na další z domova. Pařížský pobyt mladého hraběte byl tedy oproti starší době i jeho
současníkům značně netypický svou délkou i náplní. Podle hofmistrových slov se sice mezi
tím jeho svěřenec choval „reputirlich und manierlich“ a pokračoval ve výuce tance a
opevňování, ovšem už po měsíci ztratil trpělivost a vyjednal si půjčku od harrachovského
agenta Bergereta, která stačila na zaplacení dluhů a cestu domů.143 V polovině srpna – po
necelých dvou měsících pobytu! – tedy nasedli na poštu a přes Štrasburk, Frankfurt nad
Mohanem, Ulm a Pasov dorazili před polovinou září 1699 do Vídně.144
V případě Johanna Nicolause hraběte St. Juliena se jednalo o poměrně dlouhou cestu,
jejíž výsledky ale minimálně hofmistra úplně neuspokojily. Ještě v Angers si na mladého
hraběte stěžoval, že stále nechce pilně studovat a že nemá radost z četby. Z Paříže dokonce
Stäel napsal, že by byl moc rád, kdyby už byli doma, protože nebyl stále spokojen s jeho
znalostmi práva. Prý mu hrabě „sancté versprochen“, že po návratu domů „er einen
professoren werde zu sich kommen laßen und sich fleißig appliciren...“145 O hofmistrových
soudech je možné pochybovat, jisté však je, že St. Julien žádnou díru do světa v habsburské
monarchii neudělal. Císařským komorníkem se stal až v roce 1705 a další služební postup jej
nečekal. Zasloužil se ale o pokračování rodu, protože měl s manželkou Annou Zuzanou
z Hohenfeldu pět dětí.146
141
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, zejména dopisy z 2. 7., 3. 8., 7. 9., 28. 9., 12. 11. či 30. 11. 1698.
Tamtéž, dopisy z 3. a 12. 6. 1699.
143
Tamtéž, listy z 29. 6., 11. 7., 18. 7., 25. 7. a 4. 8. 1699.
144
Tamtéž, dopisy z 27. 8. a 9. 9. 1699.
145
146
Srov. Johann Heinrich ZEDLER, Grosses vollständiges Universal Lexikon Aller Wissenschafften und Künste,
Bd. 14, Halle – Leipzig 1735, sl. 1558.
142
176
III. 9. Těžké časy kavalírů během války o španělské dědictví:
Jan František Antonín z Götzenu (1710-1714)
Inter arma silent musae praví jedno staré latinské úsloví. Dalo by se ale také
parafrázovat tak, že v dobách válek se skoro nekonají kavalírské cesty. Takovým obdobím byl
v raném novověku zejména počátek válek o španělské dědictví, kdy se bojovalo v jižním
Německu, v severní Itálii i na východních hranicích Francie, tj. všude, kudy normálně kavalíři
museli projet, když se chtěli dostat do Itálie a do Francie. Není tedy divu, že na samotném
počátku 18. století ubývají v rodinných archivech doklady o absolvovaných cestách a že se
v univerzitních matrikách (markantní je to třeba v Sieně) snižuje počet zápisů
středoevropských šlechticů. Být dvacetiletým šlechticem v této době znamenalo, že si
kavalírskou cestu buď vůbec nemohl dopřát, nebo že měla jen časově a prostorově omezený
scénář. Skvěle to dokládá například cestování kladského šlechtice Jana Františka Antonína
z Götzenu.147
Götzenové pocházeli podle Sinapia z Brunšvicko-Lüneburska a postupně se usadili i
v Braniborsku a Sasku. Do habsburské monarchie je přivedl až generál Jan z Götzenu (15991645), který proslul jako skvělý velitel za Třicetileté války. Vyrostl ve Valdštejnově vojsku,
zazářil u Nördlingenu, ale podlehl následkům těžkého zranění z bitvy u Jankova. Jeho úspěšné
kariéře ale mohli potomci děkovat za říšský hraběcí titul a za zisk statku na Moravě. Jeho dva
synové pak založili českou a kladskou linii rodu. Mladší Jan Jiří (1623-1679) získal v roce
1661 první léno v Kladsku, kde byl také hejtmanem.148 V linii pokračoval Jan Arnošt (16671707), majitel dalších kladských a také jednoho slezského statku149 a právě jeho synem a
nakonec i jediným dědicem všeho kladského a slezského majetku byl Jan František Antonín
z Götzenu (1693-1738).150
147
Jeho kavalírskou cestu můžeme zrekonstruovat pouze díky dochovanému torzu korespondence jeho hofmistra
s jeho matkou. Celkem 31 listů je uloženo v Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów
w Bożkowie, sign. 91.
148
Richard PLÜMICKE, Lebenslauf des Glatzer Landeshauptmanns Johann Georg Reichsgrafen von Götzen
(geb. 1623, gest. 1679) von ihm selbst verfaßt, in: Glatzer Heimatblätter 1943, Heft 1, s. 14-25.
149
Soupis jejich pozemkového majetku přinášejí Richard PLÜMICKE, Der Großgrundbesitz des letzten
Reichsgrafen von Götzen aus der schlesischen Linie und seine Erben im Jahre 1771, in: Glatzer
Heimatblätter 1942, Heft 2, s. 49-54 a také Eugeniusz KOBZDAJ – Józef DOMAŃSKI, Akta majątku
Magnisów w Bożkowie [1347] 1529-1945. Inwentarz, Wrocław 1958-1959, s. 1-2.
150
Johannes SINAPIUS, Schlesischer Curiositäten erste Vorstellung..., Leipzig 1720, s. 31-35; jeho informace
s malými chybami přebírá J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal Lexikon, Bd. 11, sl. 90-91;
nepřesně (nezná Sinapiovo dílo) Petr MAŠEK, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé
hory do současnosti, I, Praha 2008, s. 286.
177
Jeho matka Marie Františka z Lichtenštejnu-Castelkorna zemřela již v roce 1702,
takže se po smrti otce stal ve 14 letech sirotkem. O jeho výchovu a vzdělání tedy pečovali
poručníci, mezi nimiž měla hlavní slovo především nevlastní matka (a zároveň teta) Cecílie
z Lichtenštejnu-Castelkorna, která řešila problém, jak uspořádat kavalírskou cestu jediného
dědice majetku. Když mu bylo 17 let, tak ho nakonec (podzim 1710) poslala s hofmistrem
Fridrichem de Lingensee na studia práv na benediktinskou univerzitu do Salcburku. Nebylo to
mezi šlechtou úplné novum. Už na konci 17. století sem někteří posílali své potomky (známe
příklad Jana Karla a Oty Václava z Nostic, kteří zde pobývali v akademickém roce 16921693), aby tu absolvovali specializované studium práv, a pak teprve se tito mladíci vydávali
na vlastní kavalírskou cestu.151 Někde tady se zrodil nový trend, kterému tradiční kavalírské
cesty v první třetině 18. století postupně podlehly. Nejprve se měli mladí šlechtici řádně
vzdělat, a teprve pak mělo následovat cestování po jižní a západní Evropě ve starém stylu.
„Oblibu“ Salcburku však zapříčinila nejen kvalitní nejezuitská výuka práva a dostupnost
všech šlechtických cvičení (velmi kvalitní jízdárna!), ale také právě probíhající válka, protože
na ostatní tehdy uznávané školy prostě kavalíři nemohli. To byl třeba případ akademie ve
Štrasburku, která ležela na francouzském území, kam se nyní nikdo nemohl dostat. Nezbývalo
jim tedy nic jiného, než vzít za vděk progresivními salcburskými právy. Místní učitelé tohoto
velkého zájmu šlechticů obratně využili, a tak si získali renomé, z něhož pak univerzita těžila
až do počátku 30. let.152
Mezi prvními, kdo v rezidenci arcibiskupa Františka Antonína z Harrachu (17091727) studoval, byl právě Jan František Antonín z Götzenu. Pravděpodobně stihnul začátek
akademického roku 4. listopadu 1710 a zůstal tu celé dva roky až do listopadu roku 1712.153
Jeho nejvýznamnější aktivitou zde bylo studium práv u profesora Franze Josefa Herze, u
něhož studovala i později celá řada šlechticů z významných rodů.154 Götzen měl stejně jako
jeho vrstevníci nejdříve v prvním roce absolvovat tzv. Instituce, jakýsi úvod do problematiky
fungování Svaté říše římské, a v druhém roce měl začít procesní právo a měl si osvojit aspoň
základy Digest, tj. obecných říšských dějin. Rozhodně neměl a ani nemohl absolvovat celá
práva, na to neměl „capacité“. Podle hofmistra bylo právo „ein besonders studium“, které
151
Viz I. CERMAN, Bildungsziele; J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee.
153
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, celkem 21
hofmistrových dopisů ze Salcburku. V matrice univerzity je Götzen zapsán až k 9. 2. 1711, musel ale přijet
dříve. Srov. V. REDLICH (Hg.), Die Matrikel, I, s. 303.
154
O něm více J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo, s. 123-124.
152
178
„einen größern verstand erfordert und nur vor große herren ist“.155 I tak šlo všechno poměrně
pomalu, protože Götzen nejevil pro studium práv zpočátku zvláštní nadšení, ale postupně se
dostavovaly pokroky. Třetí a poslední opakování Institucí bylo dokončeno teprve před létem
1712 a po úspěšné zkoušce na začátku června se začalo s procesním právem a Digesty, jejichž
základy si Götzen do počátku listopadu osvojil. K veřejnému právu, které budou o deset let
později všichni studovat ve druhém či třetím roce, se mladý hrabě vůbec nedostal.156
O poznání lépe šlo Götzenovi studium jazyků. Jako každý jiný se soustředil na
ovládnutí italštiny a později i francouzštiny, kterou se od roku 1712 musel s hofmistrem
pravidelně bavit.157 Absolvoval také obligatorní šlechtická cvičení – často chodil do
arcibiskupské jízdárny, šermoval, tančil a učil se hudbě. Rekreací pro něj byl pobyt ve
společnosti vybraných šlechticů a občasné drobné výlety do okolí Salcburku. Těch ale mnoho
nebylo, protože hofmistr přísně dbal na dodržování denního rozvrhu a pravidelnou výuku.
Mladého Götzena tento režim často nebavil a hofmistr to pak smutně komentoval
v korespondenci: „...so bald ich nur in andern zimmer gehe, liegt er vor dem fenster oder hat
andere sachen vor“.158
Kladský hrabě se na své kavalírské cestě musel také zapojit do společnosti vrstevníků,
každý jeho krok a rozhodnutí bylo ale pečlivě sledováno hofmistrem, který ho jen tak nikam
nepouštěl. Stejně jako řada jiných hofmistrů musel totiž Lingensee rozhodnout, kdo je pro
jeho hraběte vhodnou společností, a kdo ne. Snažil se ho tedy udržovat u arcibiskupského
dvora a ve společnosti „braven cavalliers“, kteří se podle něj velmi lišili od „einigen oder
anderen unartigen cavalliers als der graff Trautmanstorff, Hohenems und Nostitz“, kteří
chodili po nocích venku, hráli ve velkém hazardní hry a stýkali se s neurozenými lidmi.159
Götzena držel od počátku zkrátka a dával mu za příklad ty šlechtice, kteří „eben wohl sehr
retiré leben, wo sie in ihren zimmern kleine spiele spielen“.160 V hofmistrových očích se tak
místní společnost kavalírů rozdělila na dvě části. V jedné byli ti, kteří neradi chodili k
„nudnému“ arcibiskupskému dvoru a dělali mu „zu trutzen“ společenské akce (zejména plesy
v době karnevalu) ve městě. Sem právě patřili František Josef z Trauttmansdorffu, František
Václav z Nostic, Michael Emanuel a Michael Filip Althannové a další. Do druhé pak patřili ti,
155
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, hofmistrův list z 9. 9.
1712.
156
Tamtéž, hofmistrovy listy z 8. 4., 20. 5. a 17. 6. 1712, kde též stojí pochvalná slova: „...in examine ist er recht
wohl bestanden, daß ich sehr content gewesen, er hat auch die digesta schon angefangen und thut der h.
doctor Hertz alles mit solchen fleiß und mühe an ihm, daß ich es nicht gnugsahm rühmen kan...“
157
158
159
160
179
kteří přísněji dodržovali otcovské instrukce, pravidelně studovali a jezdili ke dvoru. Příkladem
pro Götzena měli být hrabata Franckenberg, Fridrich August z Harrachu a později se jeho
největšími přáteli stali hrabata Karel Orsini-Rosenberg, Jan Antonín Goës a Ludvík
Batthiani.161
Pozor si ale musel dát Götzen i na dámskou společnost, které se měl pokud možno
vyvarovat. To samozřejmě nešlo v praxi zcela dodržet, ale hofmistr musel dávat dobrý pozor,
s kým se jeho svěřenec stýká. Snahu jedné pěkné mladé měšťanky pobývat častěji s hrabětem
jednoduše zastavil a přestali tu rodinu zcela navštěvovat,162 horší to bylo s některými
urozenými dámami. Největší starosti dělala hofmistrovi slečna Kuefsteinová, respektive její
matka, která chtěla svou dceru v Salcburku výhodně provdat a vhodného ženicha hledala
právě mezi šlechtici na univerzitě, protože řada z nich byla (stejně jako Götzen) jedinými
dědici poměrně velkého majetku. Hrabě Götzen propadl kouzlu slečny Kuefsteinové na
počátku roku 1712, ale brzy zřejmě pochopil, že její úmysly nejsou zcela čestné a nezištné,
protože tato urozená dáma šla poměrně rychle za svým a učinila mu brzy jisté nabídky. Podle
hofmistra z toho byl velmi smutný, během předvelikonočního půstu zcela přestal chodit do
společnosti a úplně ho zřejmě vyléčila až zpráva z března toho roku, že se slečna
Kuefsteinová bude vdávat za někoho jiného. Hofmistr byl z tohoto vývoje nadšený, protože se
velmi obával její „arglistig“ matky, která i na něj vyvinula jistý tlak. Götzenově nevlastní
matce dokonce psal, že se ho pokusila podplatit, aby jí pomohl získat souhlas mladého
hraběte se sňatkem. Götzen však brzy prozřel, takže se doma nemuseli ničeho obávat. „Léčil“
se tím, že se spřátelil s Ernestinou z Thunu, která byla podle hofmistra velmi mladá a vůbec
ne pěkná, takže z její strany hraběti nic nehrozilo.163
Léta 1711 a 1712, která strávil Götzen v Salcburku, byla pro habsburskou monarchii
přelomová, protože na jaře 1711 zesnul císař Josef I. a vše po něm zdědil mladší bratr Karel
VI., na jehož příjezd ze Španělska se ale ještě dlouho čekalo.164 Řada významných lidí se
domnívala, že nastanou velké změny nejen u dvora, ale také ve správě jednotlivých zemí
161
Tamtéž, dopisy z 6. 2. 1711 („Der jüngste graff von Franckenberg ist gewis nach aller meynung so wohl der
galanteste als geschickteste cavallier auff der gantzen universität und gibt der älteste graff Harach ebenfals
nach seinen alter die schönste apparence von sich.“), 1. 4., 5. 8., 2. 9. a 9. 9. 1712. Jména šlechticů přináší
vydaná matrika salcburské univerzity V. REDLICH (Hg.), Die Matrikel, I, s. 290-309.
162
Šlo o „artige“ dceru paní Grandmanové, která jim byla na počátku pobytu doporučena a jež je chtěla ubytovat
ve svém domě. To hofmistr odmítl. Přesto na ně dcerka z počátku každé ráno čekala před jejich domem a
doprovázela je do kostela. Hofmistr se nakonec s touto rodinou rozešel poněkud ve zlém. Archiwum
Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopisy z 22. 1., 13. 3. a 22. 7.
1711.
163
Vývoj kauzy Kuefsteinová lze sledovat tamtéž, listy z 11. 3., 18. 3. a 1. 4. 1712.
164
Někteří šlechtici, kteří studovali v Salcburku (Hatzfeld, Orsini-Rosenberg), se na jeho korunovaci římským
císařem do Frankfurtu nad Mohanem v prosinci 1711 jeli podívat. Götzen ale zůstal ve městě, protože na
cestu neměl dostatek peněz. Tamtéž, listy z 6. 11. 1711 a 8. 1. 1712.
180
monarchie. A čekalo se také, že se brzy uzavře válka o španělské dědictví mírem. Všichni
s napětím sledovali, jak probíhá mírové jednání, protože kdyby se tak skutečně stalo, byli
okamžitě připraveni Salcburk opustit a vydat se na studia jinam (zejména mysleli na akademii
ve Štrasburku), nebo nastoupit kavalírskou cestu do zemí, kam momentálně kvůli válce
nemohli (jižní Nizozemí, Francie). Toto téma bylo v Salcburku na jaře 1712 hojně
diskutováno a Götzen a jeho hofmistr nezůstávali stranou. Také Lingensee se totiž z počátku
domníval, že by bylo vhodné zaměnit Salcburk za Štrasburk.165 Brzy se však všechny naděje
na ukončení války ukázaly jako liché, a tak většina šlechticů ve městě zůstala, ačkoliv se to
zejména mladému Götzenovi úplně nelíbilo. Hofmistr komentoval důvody, proč chce hrabě
pryč, velmi lakonicky: „...nur daß er glaubt, daß er anderwerts, so nicht zum studieren
würde, angehalten werden.“166
Lingensee celkově nebyl se svým svěřencem – ačkoliv se podle jeho slov poměrně
pilně učil, nechodil do špatné společnosti a hrál také jen docela málo – zcela spokojen.
Nejvíce mu vadilo, že mladý hrabě je pořád trochu jako malý kluk a že ještě pořádně
nezmoudřel. Toto téma se v jeho korespondenci stále opakuje. Již v listopadu 1711
poznamenal, že studia mu jdou „ziemlich wohl, die rechte gesunde vernunfft mus man mit den
jahren in gedult erwarten“.167 Po Novém roce připojil, že u něj „der naturliche vernunfft, der
das böse vom guten wohl zu unterscheiden weis, sich noch nicht einstellen will, so man von
Gott erwarten mus.“168 Podle hofmistra dělal mladý Götzen (bylo mu osmnáct let!) vše jen
pro „plaisir“, a proto jeho nevlastní matku důrazně varoval před tím, aby se stal předčasně
svým vlastním pánem. Časem se z těchto formulací stal téměř evergreen vzájemné
korespondence. Hofmistr nakonec dospěl k závěru, že se to určitě zlepší, až odjedou ze
Salcburku ze společnosti stejně starých či dokonce mladších šlechticů a budou na cestách,
nejlépe v Itálii.169
To se mu mělo splnit, protože na konci léta 1712 konečně poručníci rozhodli o tom, že
se mladý Götzen podívá (jinam to ani nešlo) do Itálie. Dokončil tedy opakování základů
Digest, hofmistr vyplatil všechny učitele, vybral větší sumu peněz, zásobili se na cestu na
salcburském výročním trhu, hrabě se rozloučil s arcibiskupem a místními kanovníky a 16.
listopadu 1712 vyrazili oklikou přes Mnichov a Augsburg na jih. Hofmistr dle vlastních slov
165
Tamtéž, dopisy z 8. 4., 29. 4., 6. 5. a 20. 5. 1712.
167
168
169
Tamtéž, dopisy z 11. 3., 5. 8. (hofmistr spekuluje o tom, že by bylo potřeba Götzena oženit za „verständige
dame“, která by za něj hospodařila), 26. 8. a 2. 9. 1712 (mluví o tom, že v Itálii „... durch den umbgang so
vieler frembden cavallier er einmahl die kindereien vergeßen wird umb ein anständliches wesen an sich zu
nehmen.“)
166
181
odjížděl spokojený, protože jeho svěřenec „wird ... so leicht in Saltzburg nicht vergessen
werden, weilen er jederzeit mit groser reputation und ehren alhie gelebet, daß ihm niemand
als alles lobwürdiges nachsagen kan.“170
O dalším průběhu cesty hraběte Götzena se toho už tolik neví. Po zdržení v karanténě
ve Veroně dorazil na konci ledna 1713 do Benátek, kde se zúčastnil proslaveného karnevalu a
ukázal se i jako schopný tanečník na jednom z plesů.171 Přes Padovu a Bolognu dojeli na
konci března do Věčného města, kde pak setrval zřejmě až do poloviny září 1713. Zúčastnil se
tu spolu s hrabaty Janem Leopoldem Paarem, Janem Josefem Šporkem a jedním z Kolovratů
oslav Velikonoc, prohlédl si významné římské památky, nakrátko zajel do Neapole a
v doprovodu císařského vyslance de Prié absolvoval i audienci u papeže Klimenta XI. Na
podzim pak měl v úmyslu navštívit ještě na zpáteční cestě Florencii, Miláno, Janov a Turín
tak, aby byl v prosinci 1713 doma v Kladsku.172
Není známo, zda se tento plán podařilo naplnit, ale jisté je, že v prosinci 1713 už byl
Götzen v Lipsku,173 v lednu 1714 v Drážďanech, kde se krátce zdržel u dvora polského krále
Augusta II., a na konci toho měsíce zřejmě konečně dorazil přes Lužici a Dolní Slezsko
domů.174 Francii, Anglii, Lotrinsko ani oboje Nizozemí pravděpodobně v životě nenavštívil,
protože neudělal žádnou závratnou kariéru a navíc se ještě hned v roce 1714 oženil s členkou
nepříliš významného slezského rodu Stillfriedů, jež mu hned následujícího roku povila
syna.175 Nakonec se zřejmě naučil vycházet i s financemi. Proslavil se totiž tím, že nechal
realizovat novostavbu kostela na slavném kladském poutním místě Vambeřice (1716-1721),
které koupil v roce 1715.176
III. 10. Dvacátá léta 18. století: František Leopold a Karel Jakub Buquoyové
(1726-1731)
Ne všechny kavalírské cesty dokážeme rekonstruovat jen díky zachovaným deníkům a
korespondenci a je též zajímavé, že na cestu po zemích vyráželi i velmi zadlužení šlechtici,
jejichž otcové měli před bankrotem. O tom vypovídá příklad bratří Františka Leopolda (1703170
Tamtéž, dopisy z 9. 9., 30. 9., 5. 10. a 11. 11. 1712.
Tamtéž, dopisy z 13. 1. a 4. 3. 1713.
172
Tamtéž, listy z 1. 4., 10. 6., 8. 7. a 29. 7. 1713.
173
Tamtéž, listy z 21. 12. a 31. 12. 1713.
174
Srov. tamtéž, poslední dochovaný dopis z 21. 1. 1714.
175
J. SINAPIUS, Schlesischer Curiositäten erste Vorstellung, s. 35.
176
R. PLÜMICKE, Der Großgrundbesitz.
171
182
1767) a Karla Jakuba (1715-1759) Buquoyů, jejichž dlouhou a finančně velmi náročnou cestu
lze poznat díky závěrečnému vyúčtování jejich hofmistra, které bylo předloženo jejich
bankrotujícímu otci Karlu Kajetánovi, nejvyššímu hofmistrovi Království českého.177
Buquoyové patřili ke šlechtické smetánce barokních Čech. Jednalo se o původně
brabantský rod, který se dostal do střední Evropy v bělohorské době v osobě slavného
generála Karla Bonaventury Buquoye.178 Členové rodu sice od té doby měli rozsáhlé statky
v jižních Čechách (Nové Hrady, Libějovice, Rožmberk), ale důležitější pro ně byly aktivity ve
službách španělských králů v jižním Nizozemí. Teprve na konci 17. století se mladší linie
rodu výrazněji uplatnila i ve střední Evropě a zařadila se mezi elitu habsburské monarchie. Již
Karel Kajetán ale vystavil rod velkému nebezpečí, protože velmi dlouho přehlížel narůstající
dluhy, takže to ve 30. letech 18. století, kdy propukl finanční bankrot rodu, vypadalo, že
Buquoyové nebudou hrát v budoucnosti monarchii významnější roli. Jeho starší syn František
Leopold však během svého života rodové finance stabilizoval a zachránil tak rodu prestiž.179
Spolu se svým o hodně mladším bratrem absolvovali skoro pětiletou kavalírskou
cestu. Ta patří mezi nejdelší vůbec, což je vzhledem k otcově finanční situaci vskutku
paradoxní. Z Čech vyrazili v listopadu 1726 a vrátili se až v červnu 1731. Přišla je celkem na
32592 zlatých a 40 krejcarů.180 V přepočtu na 55 měsíců, jež strávili na cestách, to vychází na
průměrnou roční spotřebu těsně přes 7100 zl. Jednalo se tedy v rámci příslušníků hraběcí
vrstvy skutečně o extrémně finančně náročnou kavalírskou cestu.
Itinerář putování mladých Buquoyů, jejich hofmistra Jeana Bertranda Dortua a
jednoho českého komorníka (skupinu doplňovali ve větších městech jeden až dva najatí
lokajové a od léta 1727 také pes špicl) se opět částečně liší od těch, které byly dosud
představeny. Může ale sloužit jako pars pro toto ostatních cest podnikaných ve dvacátých a
na počátku třicátých let. Už průjezd německými zeměmi na západ Evropy neodpovídal
předchozí době. Nadále sice šlechtici jezdili přes Norimberk, ale pak nově navštívili
Bamberg, projeli Würzburgem a jejich pozornosti se po roce 1720 také nově těšil
Mannheim,181 kam přesunuli rezidenci z Heidelbergu falčtí kurfiřtové – od konce 17. století to
177
Uloženo v SOA Třeboň, RA Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95; analyzovala je Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská
cesta.
178
Základní genealogické informace o příslušnících rodu přináší Pavel KOBLASA, Buquoyové. Stručné dějiny
rodu, České Budějovice 2002.
179
Aleš VALENTA, Bankrot Karla Kajetána Buquoye: geneze, průběh, důsledky, Jihočeský sborník historický
76, 2007, s. 58-96.
180
Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 15.
181
Jürgen VOSS, Mannheim. Residenz der Kurfürsten von der Pfalz, in: Kurt Andermann (Hg.), Residenzen.
Aspekte hauptstädtischer Zentralität von der frühen Neuzeit bis zum Ende der Monarchie, Sigmaringen 1992,
s. 323-336.
183
byli katolíci a byli spjati příbuzenskými pouty s Habsburky (členka jejich rodu byla třetí
ženou Leopolda I. a matkou Josefa I. a Karla VI.), takže se šlechta z habsburské monarchie
jejich rezidenci prostě nemohla vyhnout. Cesta pak Buquoye vedla po Rýnu (Mohuč, Kolín)
do severního Nizozemí, kam dorazili po přibližně měsíci na samém počátku roku 1727.182
Zde strávili následujících pět měsíců a to byla další novinka kavalírských cest. Většinu
času nepobývali v bohatém Amsterdamu, ani v ráji diplomatů v Haagu, ale v poměrně malém
městě Leidenu. Ten právě zažíval neobyčejný nárůst zájmu ze strany šlechticů z habsburské
monarchie, protože skoro každý jej na své kavalírské cestě navštívil. Lákala je tamní
univerzita a zejména významný právník Johann Jakob Vitriarius (1679-1745), který zde od
roku 1719 přednášel césaristicky laděné říšské právo. Každý u něj nyní chtěl absolvovat
aspoň zhuštěný právní kurz (Clary-Aldringenové, Ditrichštejnové, Chotkové...) a Buquoyové
na tom byli stejně.183 Za pět měsíců studia mu zaplatili úctyhodný obnos 400 zl. a kromě toho
si najali také korepetitora, jenž s nimi všechno procvičoval.184
V severním Nizozemí si Buquoyové standardně prohlédli Haag, Amsterdam či Utrecht
a v červnu se přesunuli do Bruselu v rakouském Nizozemí. Netradičně se tu ale příliš dlouho
nezdrželi, protože je přitahovalo jiné dvorské centrum, které se naopak dříve pravidelně
nenavštěvovalo. Stejně jako Leiden se k němu od počátku dvacátých let upínal velký zájem
šlechty z habsburské monarchie. Ten byl vyvolán – jak jinak – příbuzenskými vazbami
Habsburků. V tomto případě šlo o plánovanou příbuzenskou vazbu, protože Buquoyové
dorazili na počátku srpna 1727 do lotrinského Lunéville, kde žila rodina lotrinského vévody
Leopolda, z jejíž středu povstal manžel následnice trůnu Marie Terezie František Štěpán
Lotrinský (1708-1765).185 Vlastní svatba se sice konala až v roce 1736, ale plánovala se
dlouho dopředu, a tak se nelze divit, že středoevropská šlechta pěstovala oficiální i soukromé
kontakty s lotrinským dvorem již dříve. A Lotrinsko navíc přitahovalo i tím, že se jednalo o
území, kde se hovořilo francouzsky (v buquoyských účtech se právě zde poprvé objevují
položky za nákupy gramatik a platy učitelů francouzštiny a italštiny) a nebylo to odtud daleko
do Paříže. Buquoyové zde strávili více jak 11 měsíců, věnovali se tu studiu matematiky,
frekventovali místní jízdárnu a město opustili jen na krátké výlety do okolí, při nichž
182
Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 15-16.
Buquoyové jsou zachyceni v leidenské matrice k 6. 1. 1727. Srov. W. du RIEU (Hg.), Album studiosorum
Academiae Lugduno-Batavae, sl. 909. K ostatním šlechtickým studentům blíže kapitola II. 4.
184
Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 17, 40.
185
183
184
několikrát navštívili starobylé centrum Lotrinska Nancy a podívali se též okružní cestou do
Štrasburku, Freiburgu im Breisgau a Basileje.186
Následující cesta je pak vedla do Paříže, kde ale pobyli pouze tři měsíce od konce
července do konce října 1728. Tradičně si zde prohlédli významné památky a několikrát se
podívali do Versailles ke dvoru Ludvíka XV., rozhodně se tu už ale ve velkém nevěnovali
šlechtickým cvičením, jak to bylo zvykem v druhé půli 17. století.187 Ačkoliv byl pařížský
pobyt poměrně krátký, vyšel mladé Buquoye na velmi mnoho peněz. Účty dokládají jejich
enormní výdaje především za šaty, protože za tři měsíce tu utratili za troje šaty, livreje pro
sloužící, punčochy a další doplňky šatů skoro 1700 zl. K tomu je ještě nutné přičíst nákup
nových paruk (153 zl.), anglických hodinek (70 zl.) a dalších drobností a výdaje se vyšplhají
přes 2000 zl. I služby tu byly daleko dražší než v ostatních evropských metropolích. Nájem
kočáru s kočím je tu přišel na více jak 120 zl. měsíčně (nikde jinde to nebylo nad 100 zl.) a
ubytování tu bylo také nejdražší (skoro 60 zl. měsíčně).188
Na podzim 1728 vyrazili Buquoyové na jih a přes Lyon se dostali do Savojska. V
Turíně se však zdrželi pouze asi měsíc, protože časy, kdy kavalíři vstupovali do místní
šlechtické akademie, už byly ty tam. Celý prosinec a počátek ledna 1729 naopak pobývali
v habsburském Miláně u místodržitelského dvora hraběte Wiricha Filipa Dauna. Čekali zde
zřejmě na počátek karnevalu, který chtěli strávit v Benátkách.189 To se jim nakonec podařilo a
zúčastnili se tamního proslulého karnevalu na přelomu ledna a února.190 Tradiční cestou přes
Padovu, Bolognu a Loreto pak chvátali dále na jih, aby stihli velikonoční svátky v Římě.
Pobyt v Římě byl u Buquoyů nejdelší ze všech. Setrvali zde celkem 16 měsíců od
konce února 1729 až do počátku srpna 1730 a přerušili jej jen kvůli tradiční návštěvě
Neapole, jíž uskutečnili v květnu 1729. V Římě zažili změnu na papežském stolci, když
Benedikta XIII. (1724 – 21. 2. 1730) vystřídal Klement XII. (1730-1740). Na vlastní kůži tedy
zažili to, co se jiným nemuselo poštěstit – volbu nového papeže, která v období baroka nikdy
nepatřila k jednoduchým záležitostem. Také proto se zřejmě Buquoyové v Římě zdrželi tak
dlouho, protože s napětím čekali na výsledek dlouhé volby. Osmasedmdesátiletý a skoro
slepý Lorenzo Corsini, pozdější Klement XII., byl zvolen papežem až po 129 dnech 12.
července 1730.191 Jinak využívali mladí kavalíři zdejšího pobytu k vylepšení svých
186
Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 18-19, 41.
Tamtéž, s. 19-20.
188
Tamtéž, s. 30, 33, 36-38.
189
L. SCHUDT, Italienreisen, s. 237-240.
190
191
Friedrich Wilhelm BAUTZ, Clemens XII., in: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Band 1,
Hamm 1975, sl. 1060-1061.
187
185
jazykových znalostí, od března 1729 se učili hře na loutnu a v létě pak začali se šermem a též
se systematickou výukou architektury a opevnění. Od podzimu k nim chodil tento učitel
dokonce na dvě hodiny denně. Nelze se tedy divit, že právě v Římě měli Buquoyové největší
výdaje za platy učitelů (přes 600 zl.).192
Po dlouhém pobytu v Římě většinou kavalíři směřovali již domů, to ale nebyl případ
mladých Buquoyů, kteří přes Florencii, Bolognu a Janov zavítali znovu do Milána, kde se
zdrželi dalších devět měsíců od konce srpna 1730 do konce května 1731. Důvod jejich pobytu
není znám (takové je omezení účetního materiálu, který nemůže být v tomto případě
konfrontován s jinými typy pramenů), ale dá se předpokládat, že pro ně pobyt v Miláně
znamenal školu praktické politiky a správy a měl je lépe připravit na poměry, jež panovaly ve
Vídni a habsburské monarchii obecně. Mezi oběma městy byly udržovány pravidelné
kontakty, řada lidí z milánského místodržitelství se mohla obratem uplatnit ve Vídni a
k zahození nebylo rozhodně ani přátelství se samotným místodržitelem hrabětem Daunem.
Teprve na konci května 1731 opustili Buquoyové Itálii a přes Trident, Innsbruck, Mnichov,
Řezno a Freistadt dorazili na konci června konečně domů do Nových Hradů.193
Z analýzy buquoyských účtů vyplývá, že nejvíce peněz museli – stejně jako ostatní –
vynaložit za šaty, boty a módní doplňky (24%). Potvrzuje to význam, který byl v předmoderní
společnosti přisuzován právě oblečení, jež bylo pokládáno za symbol společenského
postavení. Na druhém místě se v pomyslném žebříčku výdajů ocitla doprava, protože
Buquoyové utratili za nájemné kočáry, nosítka, poštovní spoje, lodě a spropitné obsluze asi
pětinu svého rozpočtu (20,5%). O něco méně pak vydali za platy služebnictva (19,4%),
přičemž největší výdaj pro ně představoval plat hofmistra (300 zl. ročně). Levné nebylo ani
ubytování a strava (14%). Všechny ostatní výdaje nepřesáhly desetinu rozpočtu. Bankéřova
provize je přišla na asi 9%, najatí učitelé dostali 6,5% a kapesné představovalo 6% všech
výdajů.194
Mladé Buquoye doma nečekala právě příjemná situace. Jejich otec se již řadu let
doslova topil v dluzích, a protože financoval nesmírně náročnou kavalírskou cestu a i jinak
nebyl schopen přijmout razantní opatření k ozdravění rodinných financí, půl roku po jejich
návratu došlo k nejhoršímu. Na buquoyský majetek byla kvůli nezaplaceným dluhům ve výši
více jak 700000 zl. uvalena administrativní správa neboli sekvestrace, jež měla zajistit
uhrazení pohledávek. Buquoyové tak nebyli pány nad svými statky a museli čekat, dokud
192
Tamtéž, s. 22-23.
194
Tamtéž, s. 50-51.
193
186
nebude vše zaplaceno. To také znamenalo, že jak Karel Kajetán, tak jeho synové se do blízké
budoucnosti museli spokojit jen s malými ročními příjmy, jejichž výši jim nadiktoval
sekvestrátor. U otce to bylo jen 4000 zl., Ferdinand Leopold měl jako přísedící moravského
zemského soudu o něco více. Protože se situace do roku 1737 vůbec nezlepšila, musel císař,
sekvestrátor a Buquoyové hledat jiné řešení, kterého dosáhli v únoru 1738. Na jeho základě se
stal majitelem statků starší syn Ferdinand Leopold, jeho otec dostal roční výživné (sic!) a stále
ještě nezletilého mladšího bratra zaopatřili také alimenty. Součástí smlouvy se stala také
dohoda s věřiteli na postupném splácení dluhů. Vztah mezi otcem a syny se ve třicátých
letech velmi ochladil a Ferdinand Leopold nemohl z otcovy strany čekat jakoukoliv podporu
na své cestě za kariérou. Otec např. bojoval (marně) i proti tomu, aby si vzal nemajetnou
Gabrielu Johannu z Rogendorffu.195 Mladý Buquoy však i přes tyto těžké začátky nakonec
své kariérní šance využil a v honbě za úřady uspěl, když dosáhl – stejně jako kdysi jeho otec –
na úřad nejvyššího hofmistra Království českého.
III. 11. Třicátá léta 18. století: Václav Antonín z Kounic (1731-1734)
Výraznou proměnu kavalírských cest v první třetině 18. století dokládá také putování
Václava Antonína z Kounic (1711-1794), syna bohatého moravského zemského hejtmana
Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Kdysi českobratrská rodina196 přečkala v osobě konvertity
Lva Viléma z Kounic a díky podpoře kardinála Františka z Ditrichštejnu bouřlivé bělohorské
období.197 Od druhé půle 17. století pak patřila mezi smetánku habsburské monarchie, protože
děd Václava Antonína Dominik Ondřej198 dosáhl dokonce na prestižní funkci říšského
místokancléře. V další generaci sice Kounicové u dvora nezakotvili, to se ale mohlo záhy
změnit. Cesta Václava Antonína není výjimečná svou délkou (trvala standardně něco málo
přes tři roky), ale tím, že přibližně polovinu času strávil mladý hrabě soustředěným studiem
práva na univerzitě v saském Lipsku a teprve v druhé půlce skutečně procestoval oboje
Nizozemí, Itálii a Francii. To je důvod, proč počítají badatelé tuto cestu mezi tzv.
racionalizované kavalírské cesty.199
195
A. VALENTA, Bankrot.
Dosud nejlepším pojednáním o dějinách rodu v 17. a 18. století je G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg.
197
F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic.
198
K jeho kavalírské cestě blíže L. FLORKOVÁ, Kavalírská cesta.
199
S termínem přišel I. CERMAN, Bildungsziele.
196
187
Kounic se narodil na počátku roku 1711, takže když se v prosinci 1730 vydal na cesty,
táhlo mu už na dvacet. Vyrazil se svým bratrem Karlem Josefem, vzdělaným hofmistrem
Johannem Friedrichem ze Schwanau a dvěma lokaji z Vídně a přes Tábor dosáhli Prahy. Zde
mladší bratr vážně onemocněl, a proto pokračoval Václav Antonín v cestě sám a po polovině
února 1731 dojel do velkého obchodního a univerzitního města Lipska, kde pak pobýval až do
července 1732, tj. dvakrát déle, než se původně předpokládalo. Podle otcova přání tu měl
především pečlivě studovat různé právní obory a říšskou historii tak, aby se mohl brzy
ucházet o místo říšského dvorského rady. Rozhodně se neměl rozptylovat nadměrnými výlety
do okolí a ke dvoru do Drážďan, také neměl žít příliš nákladně. Původní rozpočet zněl na
4000 zl. ročně, vznikla o něm ale záhy diskuse, protože hofmistr poukazoval na ostatní
šlechtické studenty v Lipsku, kteří dostávali 6000 až 7000 zl. Otec byl ovšem zcela proti
navýšení rozpočtu a syna i hofmistra umravňoval tím, že zásadním důvodem pobytu v Lipsku
je „die wahre Applikation ... und Schöpfung der Scienz...“. Rozhodně si tedy měl nechat zajít
chuť na nadměrné výdaje za oblečení a za hraní karet.200
Grete Klingensteinová považovala kdysi Kounicovu cestu s dlouhým pobytem na
jedné univerzitě a současným studiem několika kurzů za naprostou novinku v kavalírských
cestách, před nedávnem se ale ukázalo, že Václav Antonín byl možná výjimečný intenzitou
studia (týdně absolvoval 22 – 24 hodin), ale přeci jen se stal součástí obecnějšího trendu a
rozhodně nebyl úplně prvním. Dlouhodobé specializované studium práva začali po svých
synech vyžadovat už od přelomu 17. a 18. věku i jiní šlechtici, pouze posílali své potomky na
jiné univerzity. Vystupuje tu do popředí role vysokých škol v Leidenu, Salcburku či
Štrasburku.201 Principiálně se od nich ale Lipsko nelišilo, i zde se totiž nacházeli velmi
kvalitní profesoři různých oblastí práva a říšských dějin. Hofmistr nakonec pro svého
svěřence vybral celkem pět přednášek – měl najednou zvládnout výuku veřejného práva,
pandekt, lenního práva, elokvence a říšských dějin. V druhém semestru pak v některých
předmětech pokračoval a nově k nim přidal ještě literární historii a praktické relace. Zároveň
se také zcela nezapomínalo na základní šlechtická cvičení. Už v Lipsku absolvoval mladý
Kounic kurzy šermu a hudby, na konci pobytu se ještě krátce věnoval studiu italštiny, kterou
ovšem už znal z předchozí doby.202
Studium v Lipsku přerušil hrabě pouze dvakrát, když se v září 1731 a v únoru 1732
objevil u dvora stárnoucího polského krále a saského vévody Augusta II. (1670-1733)
200
G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 179-182. Autorka provedla výzkum několika desítek dopisů a účetního
materiálu z kavalírské cesty Václava Antonína z Kounic.
201
I. CERMAN, Bildungsziele; J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee.
202
188
v Drážďanech. Jinak se zcela soustředil na výuku, kterou absolvoval v rámci soukromých
kolegií (ve společnosti asi 20-30 osob) či dokonce zcela individuálně u významných znalců
práva tehdejší doby. Patřili mezi ně odborník na říšské dějiny a veřejné právo Johann Jakob
Maskov, specialista na lenní právo Georg Christian Gebauer a další. Nakonec v Lipsku
studoval dva celé semestry až do Velikonoc 1732 a posléze se už jen připravoval na další
cestu, na níž vyrazil na počátku července. Z hofmistrových účtů lze vyčíst, že první půle
kavalírské cesty přišla Václava Antonína z Kounic na 8766 zl., tj. že skutečně přesáhnul
původní rozpočet a dostal se na roční výdaje ve výši necelých 6000 zl., jak to hofmistr
Schwanau předpovídal.203
V létě 1732 vyrazil mladý Kounic na obdobu dříve standardní kavalírské cesty. Na ní
se už nepočítalo s delším studiem a měl během ní navštívit významná mocenská centra a
kulturně a hospodářsky zajímavé země. Cesta jej – a to je opět jedna z novinek této doby –
nejdříve vedla na sever, protože chtěl navštívit rezidenci pruských králů v Berlíně a
hannoverských kurfiřtů (a anglických králů) v Hannoveru.204 Tam se mu dokonce dostalo cti
osobně se setkat s králem Jiřím II. Poté se krátce zastavil na rodinném panství Rietberg a
v září už pobýval v severním Nizozemí. Rozhodně jím jen krátce neprojel, jak to bývalo
zvykem v 17. století, ale pobyl tu skoro měsíc.205 Nejvíce jej zaujal bohatý Amsterdam
s velkým přístavem, sklady zboží ze zámoří a slavnou burzou. Ve fiktivních dopisech, jež
tehdy z výukových důvodů po cestě sestavoval, se pozastavoval také nad bohatstvím
holandských měšťanů i sedláků a dokonce pozitivně oceňoval jejich svobody. Ve Spojených
nizozemských provinciích navštívil ještě slavný univerzitní Leiden a nejdéle se zdržel
v Haagu (17. – 28. září), protože se seznamoval se zdejší vyslaneckou společností.206
Tři týdny v říjnu 1732 strávil Kounic v Bruselu. Dvůr místodržitelky arcivévodkyně
Marie Alžběty (1680-1741), která byla císařovou sestrou,207 jej svou neutěšeností a
jednotvárností příliš nezaujal, na druhou stranu tu ale potkal množství známých a vzdálených
příbuzných, seznámil se s místním nunciem a spatřil i oranžského prince Viléma Karla
(pozdějšího nizozemského místodržícího Viléma IV., 1711-1751). Po kratičké návštěvě kdysi
slavné univerzitní Lovaně, pro kterou nenašel kvůli jejímu starému stylu výuky mnoho
203
Tamtéž, s. 195-219.
To by odpovídalo tezi o postupné patriotizaci kavalírských cest, jak ji pro druhou půli 18. století nastínil
Joachim REES, „Wahrnehmen in fremden Orten, was zu Hause Vortheil bringen und nachgeahmet werden
könne“. Europareisen und Kulturtransfer adeliger Eliten im Alten Reich 1750-1800, in: R. Babel – W.
Paravicini (Hg.), Grand Tour, s. 513-540. Kořeny tohoto trendu však leží již v první půli 18. věku.
205
K proměně vnímání severního Nizozemí šlechtici z habsburské monarchie blíže J. KUBEŠ, Friendship a
kapitola II. 4.
206
207
B. HAMANNOVÁ (ed.), Habsburkové, s. 267-268.
204
189
přívětivých slov, se přesunul přes Lüttich – nečekaně – zpět do německých zemí. Prohlédl si
Cáchy s korunovačními klenoty, zastavil se v Kolíně nad Rýnem (25. – 28. října), kde se prý
velmi nudil. Prohlídka tohoto v jádře stále středověkého města s úzkými ulicemi sestávala
z návštěv kostelů a relikvií, kterých si sice Kounic cenil, ale příliš ho nezajímaly. Lepší to
nebylo ani v Mohuči. Grete Klingensteinová se v této souvislosti domnívá, že jeho recepce
starých církevních památek a relikvií je již velmi blízká novému typu zbožnosti, kterou se
budou vyznačovat osvícenské elity. Kounicova cesta vedla dále přes Frankfurt nad Mohanem
do biskupského Würzburgu (jeho moderní rezidence jej naopak velmi uchvátila) a přes
Norimberk do bavorského Mnichova, kde se zase na čas zastavil (17. listopadu – 3. prosince).
Ještě na začátku zimy pak tradiční cestou přes Innsbruck a Trident překročil Alpy a směřoval
do Itálie.208
Jeho první delší zastávkou se stalo slavné město na laguně, Benátky (20. prosince
1732 – 18. ledna 1733). Zde se v době Vánoc a později masopustu vrhl do víru velkoměsta.
Navštěvoval opery a divadla, tancoval na plesech benátské šlechty i císařského vyslance,
prohlédl si ale i všechny významné pamětihodnosti včetně Dóžecího paláce, slavného
arzenálu a mnoha kostelů. Osobně se prý setkal s dóžetem Carlem Ruzzinim (1653-1735,
v úřadu od roku 1732) a dalšími důležitými muži Serenissimy. Trochu netradičně necestoval
z Benátek na Bolognu, ale zkrátil si cestu tak, že plul lodí z Benátek až do Rimini a odtud
pokračoval po zemi do Ancony. Pokud v předchozí době kavalíři dorazili do Ancony,
jednoznačně směřovali do mariánského poutního místa Loreta. Kounic jej však zřejmě minul
a místo toho se zastavil ve františkánském Assisi. Hned dalšího dne ale putoval dál, protože
chtěl brzy dosáhnout Říma.209
V předchozích dobách patřila návštěva Říma většinou k nejdelším během kavalírské
cesty vůbec. Někteří zde strávili i dva roky. Mladý Kounic takovou dobu nikde nezůstal, a to
ani v Římě, kde pobýval od konce ledna do počátku června (a ještě si na přelomu dubna a
května klasicky vyjel do Neapole). Se čtyřmi měsíci se přesto spolu s návštěvou Paříže jedná
o jeho nejdelší zastávku na cestě. Žil tehdy v Římě slepého a starého papeže Klementa XII.
(1730-1740), který mu též udělil audienci. Více ovšem navštěvoval spřátelené kardinály a
jejich dvory, vyslance a své vrstevníky. Kounic sice přijel do Věčného města zažít
Velikonoce, ale chtěl se věnovat i některým tradičním šlechtickým cvičením. Bral lekce
italštiny, literatury a architektury, věnoval se též šermu a hudbě. Otec jej ale na dálku nabádal,
aby se soustředil „primario loco“ (tj. na prvním místě) na opakování práva a historie, které se
208
209
Tamtéž, s. 243-244.
190
měly stát základem jeho pozdějšího štěstí a úspěchu.210 Mladý Kounic se snažil v Itálii
skloubit všechno dohromady – opakování, šlechtická cvičení, život ve společnosti i prohlídku
památek. Zajímavé je, že se mu zřejmě jako jednomu z mála hodně líbilo v Neapoli a okolí,
takže si protáhl tamější pobyt ze standardních dvou týdnů na tři. Nebylo se ale co divit, vždyť
zde tehdy funkci místokrále zastával mocný a bohatý Alois Tomáš z Harrachu, jenž hraběte
přijal jako svého příbuzného, a navíc Kounic velmi obdivoval zdejší antické památky.
Absolvoval i klasický výstup na Vesuv a plavbu na Capri. Do Říma se vrátil v polovině
května 1733 a na počátku června už vyrazil na další cestu.211
Putoval přes toskánská města (nejdéle zůstal ve Florencii) do Bologne a na konci
června projel Modenou a Parmou a směřoval do Milána, kde sídlil habsburský místodržící
Wirich Filip Daun. Václav Antonín tu zůstal 17 dní až do poloviny července, protože zde
proběhla diskuse o tom, kam se má dále vydat. Stalo se totiž to, co řešil snad každý druhý
kavalír. Mír v Evropě v této době nikdy netrval příliš dlouho a z rovnováhy mohla celý
systém vyvést i zdánlivá drobnost. Přesně to se stalo v roce 1733 a vše spustila smrt polského
krále Augusta II. na počátku února. Kounic jej ještě na vlastní oči spatřil v Drážďanech na
počátku předchozího roku, nyní byl ale tento muž mrtev a v celé Evropě se spekulovalo, kdo
se stane jeho nástupcem na volitelném trůně v Polsko-litevském soustátí. Jak to tak bývá,
kandidátů bylo více. Ačkoliv se zejména Karel VI. dlouho kochal nadějí, že se vše podaří
vyřešit dohodou, vše směřovalo k válce o polské dědictví, v níž proti sobě měly opět stanout
Francie a habsburská monarchie. Mezinárodní situace se ale od války o španělské dědictví
značně proměnila, takže tentokráte mělo vše dopadnout jinak – posílená Francie a její
spojenci budou zakrátko triumfovat.212 V létě 1733 tak daleko ale viděl málokterý habsburský
diplomat. V Miláně byli zatím toho názoru, že vojenské akce rozhodně toho roku ještě
nevypuknou (a měli pravdu), takže se nakonec Kounic a jeho hofmistr rozhodli do Francie
ještě nakrátko zajet. Jejich další cesta ovšem byla poznamenána jistým spěchem. Zastavili se
v Janově, osm dní pobyli v Turíně, přes horský průsmyk Mont Cenis překročili Alpy, 7. srpna
dosáhli druhého největšího francouzského města Lyonu a dne 13. srpna už vjeli do Paříže.213
Francouzská metropole hostila Václava Antonína celkem čtyři měsíce až do poloviny
prosince 1733. Nic na tom zpočátku nezměnilo ani to, že Francie v polovině října vyhlásila
habsburské monarchii válku. V této navenek možná napjaté situaci mladý Kounic dále plnil
210
Stejnými slovy zdůvodňoval nutnost studia práv a historie svému synovi i Jeroným Colloredo už v roce 1725.
Srov. J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee, s. 120, 130.
211
212
K válce o polské dědictví srov. V. VLNAS, Princ, s. 588-606.
213
191
požadavky, které na něj kladl otec. Dopoledne vždy opakoval lipská kolegia práv a nově se
učil – jaká to novinka! – angličtinu, protože jej během cesty velmi oslovili angličtí šlechtici.
Mnoho jich potkal i v Paříži a zaobíral se myšlenkou, že Anglii brzy navštíví – Grete
Klingensteinová se domnívá, že se vezl na vlně módní anglománie, jež okolo roku 1730
zasáhla Francii. Bral také hodiny tance, jízdárny jej ale svou kvalitou neoslovily, takže je
nenavštěvoval. O to více o sobě dával vědět ve společnosti. Díky stárnoucímu maršálovi
Villarsovi dosáhl audience u mladého krále Ludvíka XV. (8. září), přijal jej i mocný ministr
kardinál Fleury, jenž byl iniciátorem plánovaného vojenského střetnutí, jež mělo za cíl přinést
Francii konečně Lotrinsko (o osobu nového polského krále šlo až v poslední řadě). Václav
Antonín se dostal také do domů dvou kardinálů, některých vyslanců (císařský zde od října
nemohl pobývat) a významných francouzských šlechtických rodin. Jak ale běžel čas, otec jej
stále důrazněji vyzýval k návratu domů, než začne jarní vojenská kampaň. Na poslední chvíli
mu kvůli tomu zakázal i cestu do Anglie, jež mu bez toho připadala jako naprosto zbytečná.
Mladý Kounic se nerad otcovým rozkazům podřídil a v polovině prosince se přesunul blíže
domovu do Lunéville, kde se nacházela rezidence lotrinských vévodů. Zdržel se tu ještě měsíc
ve společnosti vévodkyně vdovy a jejího mladšího syna Karla. Teprve v polovině ledna 1734
se vydal na cestu domů a přes Štrasburk, Stuttgart, Řezno a Pasov dorazil 13. února konečně
do Vídně, kde se setkal se svými rodiči.214
Celá cesta v délce 38 měsíců přišla Kounice nakonec na skoro 28000 zl.,215 což činí
roční průměrné výdaje ve výši asi 8800 zl. Studia v Lipsku byla v porovnání s další cestou
přeci jen levnější. Dohromady se ale jedná o velmi vysokou sumu. Lze to srovnat s finančně
taktéž velmi náročnou kavalírskou cestou bratří Buquoyů z let 1726-1731. Ti na ní strávili 55
měsíců s průměrnou roční spotřebou asi 7100 zl.216 Do Václava Antonína tedy rodiče
investovali ještě více. Je to jeden z ukazatelů rodinných ambicí Kouniců, vždyť otec vskutku
dělal vše pro to, aby se jeho syn – u Kouniců je to doložitelné dokonce několik generací po
sobě – v životě neztratil. Dlužno říci, že nejstarší syn jeho očekávání vrchovatě naplnil. Jak
otec předpokládal, stal se záhy říšským dvorským radou (1737) a další kariérní postup na sebe
nedal dlouho čekat. Působil třeba na místodržitelském dvoře v rakouském Nizozemí, pak byl
vyslancem v Paříži (1750-1753) a Marie Terezie jej následně jmenovala státním kancléřem.
Jako takový byl zodpovědný za směřování rakouské zahraniční politiky, a to vlastně až do
214
Tamtéž, s. 248-253.
Tamtéž, s. 219, 253.
216
Srov. předchozí kapitolu.
215
192
svého odstoupení z funkce v roce 1792! Za své zásluhy byl již v roce 1764 povýšen do
knížecího stavu a nebývale tak povznesl svůj rod.217
III. 12. Čtyřicátá léta 18. století: Prokop Vojtěch Černín z Chudenic (1744-1746)
Sotva se stačil utvořit nový typ kavalírských cest, začala se výrazně měnit politická,
společenská a hospodářská situace a vše dávalo tušit, že putování mladých šlechticů záhy
projde další výraznou obměnou. Předně prošla Evropa ve druhé polovině třicátých a ve
čtyřicátých letech sérií konfliktů, jež kavalírským cestám nepřály. Nejprve se bojovalo o
polské dědictví, od roku 1740 pak o dědictví rakouské, takže mohla být jen těžko realizována
nějaká delší okružní cesta po západní a jižní Evropě, jak to bylo běžné v předchozí době. Na
vlastní kůži se o tom přesvědčil třeba Ludvík Josef z Kounic, jenž absolvoval studia a
následnou kavalírskou cestu v letech 1740-1744. Dva roky se učil stejně jako jeho starší bratr,
o němž byla řeč v minulé kapitole, v Lipsku, ovšem další plány mu zhatila situace, jež
panovala na bojištích na podzim roku 1742. Už domů na Moravu se musel vracet obklikou
přes Drážďany a Vratislav, aby se vyhnul Praze, kterou právě drželi Bavoři a Francouzi.
Následně nemohl vyjet do Nizozemí a už vůbec ne do Francie, takže zvolil jediný možný
směr a putoval na jih do Itálie, kde pak strávil přibližně rok a vrátil se domů.218 Složitá
politická a vojenská situace byla též jedním z důvodů, proč se na cesty dokonce vůbec
nevydal Josef Adam ze Schwarzenberku, dědic obrovského majetku, ročník narození 1722.219
Kromě toho ale docházelo ke změnám i v samotné habsburské monarchii, z nichž vyplývalo,
že panovník nebude do budoucna příliš nakloněn studiím mladých šlechticů v zahraničí. A
právě tehdy proběhla relativně krátká kavalírská cesta mladého dědice obrovského majetku
Prokopa Vojtěch Černína z Chudenic (1726-1777), jež bude analyzována v poslední části této
kapitoly.
217
Srov. G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 254-301 a z posledních let studie ve sborníku Grete
KLINGENSTEIN – Franz A. J. SZABO (Hg.), Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711-1794.
Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung, Graz 1996.
218
Srov. G. KLINGENSTEIN, Der Aufstieg, s. 125-126 a podrobně korespondence a účty v MZA Brno, RA
Kouniců, inv. č. 2153, kart. 256; inv. č. 2157, kart. 256; inv. č. 2184, kart. 258 a inv. č. 2282, kart. 263.
219
Zapříčinila to i jeho rodinná situace. Otce mu omylem zastřelil v roce 1732 císař, matka pak zemřela v květnu
1741, když mu teprve táhlo na 19 let. Převzal tak hned správu rodinných statků a v srpnu toho roku se také
oženil s Marií Terezií z Lichtenštejna, jež mu hned v roce 1742 povila syna. Na nějakou kavalírskou cestu
tedy v jeho případě nebylo ani pomyšlení, zvláště když se přesně v té době válčilo o bytí a nebytí habsburské
monarchie. Srov. např. Ottův slovník naučný 23, Praha 1905, s. 87.
193
Jednalo se o jednoho ze dvou synů Františka Josefa Černína (1697-1733), ovšem jeho
starší bratr zemřel už v devíti letech, takže maličký sirotek byl vychováván zejména svou
matkou, Isabellou Marií rozenou z Merode-Westerloo (1703-1780).220 Navzdory na zrovna
skvělé finanční situaci rodu221 vyrůstal mladý Černín jako jediný dědic stále ještě jednoho z
největších šlechtických majetků v Čechách v přepychu. Vzdělání ale dostával standardní,
takže se nakonec objevil v roce 1743 i na právnické fakultě pražské univerzity, kde
absolvoval jeden akademický rok.222 Ve svých osmnácti se pak vydal na kavalírskou cestu,
jež ovšem trvala pouze 15 měsíců od října 1744 do ledna 1746. Je do značné míry netypická,
protože Prokop Vojtěch se sice na začátku objevil na prestižní univerzitě, jak bylo dříve
zvykem, ale setrval zde jen půl roku. Pak se vydal na cesty, jež ho ale zavedly pouze do
říšského prostoru, obojího Nizozemí a krátce též do Anglie. Jako jediný ze zkoumaného
vzorku kavalírů se tedy Černín nepodíval ani do Francie, ani do Itálie.223 Rozhodně ale nebyl
jediným, kdo se nově soustředil daleko více na poznání říšského prostoru. Známý je případ
bratří Jana Karla a Františka de Pauly Ditrichštejnů, kteří v průběhu cesty v letech 1749-1751
strávili více jak rok v německy mluvících zemích a sousedním jižním a severním Nizozemí a
stejně jako Černín již vůbec nejeli do Francie, což je o to podivuhodnější, že tehdy panoval
mezi oběma velmocemi mír.224
Cesta Prokopa Vojtěch byla zásadním způsobem ovlivněna tím, že cestoval v roce
1745, kdy se událo mnoho významného pro budoucnost nejen střední Evropy a o musel chtě
nechtě přizpůsobit svou cestu válečným a politickým poměrům. Nejprve totiž 20. ledna
zemřel císař Karel VII. z rodu bavorských Wittelsbachů a Marie Terezie se pak v dubnu
dohodla s jeho synem, že Bavoři s ní přestanou válčit. Stále jí ale v říšském prostoru zůstávali
dva silní nepřátelé, a to na západě Francouzi, kteří operovali v Porýní, a na severu Prusové, již
zdatně obhajovali svůj nedávný zisk většiny Slezska. V této nelehké situaci se rozhodovalo o
novém císaři. Vzhledem k tomu, že vojska Marie Terezie utrpěla na severu od Prusů porážku
(Hohenfriedberg, červen), přehodnotila panovnice svou politiku a od léta se soustředila na
220
Prokop Vojtěch je jedním z nejméně známých členů rodu Černínů. Některá genealogická díla jej tak vůbec
neuvádí. Základní informace poskytuje, již tradičně, Ottův slovník naučný 6, Praha 1893, s. 626.
221
Po jeho otci zůstaly velké dluhy, jež musely být umořeny. Po roce 1733 tedy došlo k rozprodeji některých
statků a cenného mobiliáře pražského paláce. Navíc Prokop Vojtěch nebyl čekatelem všeho rodinného
majetku, protože asi čtvrtina panství se střediskem v Mělníku měla náležet jeho nevlastní sestře Marii
Ludmile, jež si později vzala jednoho z Lobkoviců a majetek tak z držení Černínů vyvedla. Srov. P. MAŤA,
Svět, s. 737, pozn. 32.
222
Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Sbírka matrik, M 12, Matricula renovata …, fol. 17r.
223
Cestu lze zrekonstruovat na základě cestovního plánu, podrobných hofmistrovských účtů a torza
korespondence. Vše je uloženo v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic,
provizorně kart. 380-382.
224
I. CERMAN, Zrození, s. 172-182.
194
zajištění hladkého průběhu volby svého muže Františka Štěpána Lotrinského novým římským
panovníkem. Armádě pod velením Otty Ferdinanda hraběte Trauna se podařilo zatlačit
Francouze za Rýn a volba ve Frankfurtu nad Mohanem pak mohla nerušeně proběhnout.
Sedm z devíti kurfiřtů se 13. září vyslovilo pro Františka Štěpána, proti byl jen falckrabě
rýnský a braniborské markrabě a pruský král Fridrich II. Následně proběhla cesta Marie
Terezie a jejího manžela z Vídně do Frankfurtu a 4. října byl František Štěpán korunován v
dómu sv. Bartoloměje novým císařem.225 Zejména válečné události tedy výrazně ovlivnily
itinerář jeho cesty226 a podzimní dění posléze logicky přitáhlo pozornost mladého Černína,
jenž pobýval nedaleko a do Frankfurtu se mohl bez problémů dostat.
Celá cesta Prokopa Vojtěcha demonstrovala vysoké sociální postavení Černínů z
Chudenic, kteří se spíše chovali jak příslušníci knížecí vrstvy než jako hrabata, kterými
titulárně byli. Na to ukazují nejen extrémně vysoké výdaje v průběhu cesty, o nichž ještě bude
řeč, ale i složení cestovní suity, která Prokopa Vojtěcha doprovázela. V jejím čele stál
hofmistr J. Gridlin, s hrabětem cestoval i jeho komorník Johann Jacon Garttner a dva
lokajové. To by nebylo nic nečekaného, ovšem za nadstandardní už lze považovat přítomnost
nákupčího Johanna Christopha Webera, kuchaře Josepha Emanuela Künsta a sluhy Martina
Křivánka. Mimoto si Černín v místech delšího pobytu obratem najímal třetího lokaje, takže
měl k dispozici celkem osm lidí, a proto si v místech delšího pobytu pronajímal celý dům.
Přibližně patnáctiměsíční cestu lze rozdělit na dvě kvalitativně odlišné části. Hrabě
vyjel v říjnu 1744 z habsburské monarchie a nejdříve dosáhl v půli prosince severního
Nizozemí, kde pak strávil asi půl roku. Základnou se mu stal univerzitní Leiden, kde
absolvoval v tradici předchozích kavalírských cest právnický kurz. Tehdy tam stále ještě
působil slavný Johann Jacob Vitriarius, jemuž už bylo 65 let a jenž nakonec právě v roce
Černínova pobytu zemřel. Stačil ale ještě bohatého českého hraběte vyučovat a ten se mu
revanšoval za jeho úsilí odměnou ve výši 500 holandských zlatých. Prokop Vojtěch měl
samozřejmě stejně jako ostatní šlechtičtí studenti v Leidenu k dispozici také korepetitora, jenž
s ním Vitriariovu látku znovu procházel a opakoval.227 Kromě právnického kurzu se Černín
nechal ještě vzdělávat jiným leidenským profesorem, a to Pieterem van Musschenbroek
(1692-1761), známým přírodovědcem a fyzikem, jenž obdržel z rukou hofmistra Gridlina v
225
Z bohaté literatury srov. třeba Franz HERRE, Maria Theresia. Die große Habsburgerin, München 20002, s.
81-86.
226
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 380, anonymní
francouzsky psaný plán kavalírské cesty, jejž vysoce pravděpodobně sepsal Černínův hofmistr Gridlin.
Upozorňuje v něm na to, že kvůli nepřátelství hessenského a pruského panovníka by bylo nejlepší jet severní
cestou přes Cheb, Jenu a Erfurt do Hannoveru, který patřil spojencům (anglickému králi), a odtud pak bylo
už jednoduché dosáhnout přes Osnabrück Spojené nizozemské provincie.
227
Tamtéž, provizorně kart. 381, hofmistrovy účty, zápis k 5. 6. 1745.
195
červnu 1745 stejnou odměnu jako Vitriarius. Účty pak dokládají ještě jednu činnost, jíž se
mladý hrabě nechal systematicky vyučovat. Jednalo se o hru na violoncello a tento kurz
zajišťoval jistý pan Fischern. Z různých náznaků v korespondenci a účtech lze ovšem soudit,
že Černínova výuka asi nebyla důkladná, vždyť jak jinak si vysvětlit fakt, že mladý hrabě se
během toho půl roku podíval šestkrát do Haagu, dvakrát do Amsterdamu a absolvoval ještě
další tři kratší cesty po nizozemských městech, během nichž navštívil Rotterdam a Delft (na
konci března), Haarlem, Alkmaar a Amsterdam (v polovině dubna) a konečně Utrecht a znovu
Amsterdam (v druhé půli května). Celkově na těchto krátkých cestách strávil asi dva měsíce,
tj. přibližně třetinu času, co pobýval v severním Nizozemí.228
Také z dalšího pokračování cesty je patrné, že hrabě nepředpokládal, že by se v roce
1745 systematicky zabýval studii a šlechtickými cvičeními, protože žádnou další univerzitu
nenavštívil a žádnému cvičení, a to ani jízdě, šermu či tanci, se podle účtů prokazatelně
nevěnoval. Spíše se zdá, že druhou polovinu roku 1745 vyplnil zcela pragmaticky poznáním
klíčového spojence Marie Terezie, totiž Velké Británie a jejího krále Jiřího II. (vládl 17271760), a pak si samozřejmě nenechal uniknout volbu a korunovaci Františka Štěpána
Lotrinského císařem ve Frankfurtu nad Mohanem. Ze severního Nizozemí, jež důkladně objel
a navštívil zde mnoho pamětihodností, se proto v druhé polovině června přesunul do Anglie a
většinu času strávil v Londýně a jeho bezprostředním okolí (14. – 26. 6. 1745). Zakoupil si tu
mapu Londýna, průvodce po městě a prohlédnul si také nedaleká královská sídla Greenwich,
Kensington Palace či Richmond a z ojedinělé zmínky v účtech můžeme vytušit, že se mu
podařilo dostat do vysoké společnosti, protože v Richmondu se prý zúčastnil nějakého
plesu.229 Přes severní Nizozemí pak Černín už jen na počátku července 1745 rychle přejel,
aby se dostal do držav anglického krále na kontinentu – Hannoverska. Anglický král byl totiž
též říšským kurfiřtem a jako takový posléze volil Františka Štěpána novým říšským
panovníkem. Prokop Vojtěch strávil v Hannoveru skoro měsíc (9. 7. – 2. 8. 1745) a mohl se
tak blíže seznámit s anglickou politikou a dvořany Jiřího II.
Na počátku srpna se už Černín přesunul do Frankfurtu nad Mohanem, kde právě
probíhalo předvolební jednání a kde Marii Terezii jako českou královnu zastupovalo
poselstvo v čele s hrabětem Rudolfem Josefem Colloredem. Tento muž byl říšským
228
Hrabě si v jednom dopisu matce stěžoval, že Leiden nemá mladému šlechtici co nabídnout, proto zřejmě
absolvoval tolik výletů (Tamtéž, kart. 381, dopis z 29. 1. 1744: jedná se o chybně napsaný rok, správně má
být 1745). V Haagu byl 6. – 8. 2., 15. – 16. 2., 22. 2. – 2. 3., 15. – 22. 3., 19. – 26. 4. a 7. – 11. 6. 1745. Do
Amsterdamu se podíval ve dnech 1. – 4. 1. a 3. – 5. 6. 1745. Tři okružní cesty proběhly ve dnech 22. – 29. 3.
(Rotterdam a Delft), 9. – 16. 4. (Haarlem, Amsterdam, Alkmaar, Amsterdam) a 13. – 31. 5. (Haag, Utrecht,
Amsterdam, Haag).
229
Tamtéž, zápisy v účtech z druhé poloviny června.
196
vicekancléřem, takže se v poměrech v říši vyznal, a nyní měl možnost se blíže seznámit i s
Prokopem Vojtěchem. Rozhodně se jednalo o plodné setkání, protože Černín záhy domů psal,
že uvažuje o sňatku s Colloredovou nejstarší dcerou Antonií (1728-1757). Matka hned od
počátku projevovala nad jeho volbou nadšení,230 říšský vicekancléř byl určitě také potěšen,
protože pro svou dceru našel opravdu bohatého a urozeného manžela. Nikdo se tedy asi
nedivil, když se oba mladí lidé v červnu příštího roku, tj. po ukončení Černínovy cesty (leden
1746), po dosažení jeho zletilosti a následném převzetí majetku (březen 1746), skutečně
vzali.231
Černín ovšem nestrávil celý podzim jen ve Frankfurtu nad Mohanem. Už v srpnu se na
týden zajel podívat do Heidelbergu (12. – 19. 8. 1745), ale pak se vrátil do Frankfurtu, kde
setrval až do dne volby, jež proběhla 13. září. Protože nepatřil k členům českého poselstva,
nesměl být v den volby jako „cizinec“ ve městě, a proto hned ráno Frankfurt opustil a odjel na
týden opět do Heidelberku (13. – 20. 9. 1745). Náplň jeho tamějšího pobytu není známa,
rozhodně se ale stačil vrátit, aby se zúčastnil slavnostního vjezdu nově zvoleného panovníka a
jeho ženy Marie Terezie do Frankfurtu a posléze 4. října i vlastní korunovace Františka
Štěpána císařem. Lze předpokládat, že se právě po tomto slavnostním aktu stal císařským
komorníkem. Rozhodně už ale neodjel s císařským párem do Vídně, protože se ještě rozhodl
zajet na otočku do Bruselu (29. 10. – 10. 11. 1745), aby navštívil místodržitelský dvůr
císařova mladšího bratra Karla Alexandra Lotrinského. Ani pak ale ještě nespěchal domů a
navštívil dvory duchovních kurfiřtů. Procestoval Kolín nad Rýnem, Koblenz, Mohuč a
Vánoce strávil ve Würzburgu, aby si prohlédl čerstvě dostavěnou rezidenci místního biskupa
Fridricha Karla ze Schönbornu. V Jindřichově Hradci se pak objevil až v polovině ledna
1746.232
Celá cesta, jež trvala 15 jen měsíců, přišla Černína na neskutečně velkou částku 30445
zl., což dělá roční průměr skoro 23000 zl. Činí to z ní jednu z nejnákladnějších kavalírských
cest té doby. Na výsledné sumě se ovšem podepsaly zejména velké nákupy Prokopa Vojtěcha
v severním Nizozemí a další ryze reprezentativní aktivity, jež si normálně dovolovali jen
dospělí jedinci. Tak například když se v Leidenu dozvěděl, že se 1. února narodil Marii
230
231
232
Srov. její listy z 5. 10. a 5. 11. 1745 v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic,
provizorně kart. 382.
Rudolf KHEVENHÜLLER-METSCH – Hanns SCHLITTER (Hg.), Johann Joseph Khevenhüller-Metsch,
Aus der Zeit Maria Theresias: Tagebuch des Obersthofmeisters 1742-1776, I, Wien 1907, s. 95, 98. Svatební
smlouva z 20. 6. 1746 je uložena v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic,
provizorně kart. 382.
Shodou okolností tu hned po příjezdu hostil císařova bratra, lotrinského vévodu Karla Alexandra, kterého
před nedávnem navštívil v Bruselu. Srov. účet o výdajích při návštěvě vévody, jenž je uložen tamtéž, kart.
382.
197
Terezii syn Karel Josef, neváhal a na vlastní náklady uspořádal velkou oslavu této radostné
události. Proběhla 21. února a stála Černína asi 850 holandských zlatých. Objednal pro tu
příležitost místního misionáře, jenž pak sloužil zpívanou mši, zajistil hudbu, aby se mohlo
hrát oslavné Tedeum. Zaplatil i menší ohňostroj a nechal vystrojit hostinu pro 40 lidí.
Nezapomněl ani na velké spropitné městské posádce a noční hlídce, aby akce ve většinově
protestantském prostředí proběhla nerušena.233 Mezi největší nákupy pak patřily ty, jež
realizoval v květnu v Amsterdamu. Pořídil si tam troje šaty za více jak 3200 holandských
zlatých, dva porcelánové servisy za skoro 1600 zlatých a tři bedny knih za více jak 1000
zlatých.234 Mladý hrabě na sobě a svém obrazu rozhodně nešetřil.
Na jednu stranu mu toto jeho pompézní vystupování v průběhu jeho kavalírské „cesty
necesty“ pomohlo získat skvělou nevěstu a mocného tchána ve Vídni, na druhou stranu je ale
faktem, že Černín neudělal žádnou závratnou kariéru. Zůstal císařským komorníkem,
přísedícím zemského soudu235 a radou apelačního soudu, a to bylo na jednoho z nejbohatších
šlechticů tehdejších Čech opravdu málo. Realizoval se tedy především na svých vlastních
panstvích, jak bylo u Černínů snad již zvykem, a to především jako stavebník rozsáhlého
zámku Jemčina, jenž ale nechal upravit i sídla v Chocomyšli u Domažlic či Vinoři u Prahy.236
Kromě toho se připomíná také jeho sběratelská činnost.237 Rovněž se vrchovatou měrou
zasloužil o pokračování své rodové větve, když měl s dvěma manželkami dohromady 16
dětí.238
Z dvanácti představených kavalírských cest je snad dostatečně zřejmé, že se podoba
tohoto fenoménu za 130 let výrazně proměnila. Na jedné straně stojí Oldřich František
Libštejnský z Kolovrat, jehož putování trvalo pět let. Polovinu té doby strávil u papežského
dvora v Římě a přilákal jej také dvůr španělských králů v Madridu a Pyrenejský poloostrov
jako takový (sedm měsíců). Druhým stěžejním bodem jeho kavalírské cesty se stala návštěva
dvou univerzit. V nizozemské Lovani strávil devět měsíců, v italské Bologni skoro tři.
Podíval se také do proslavených poutních míst Loreta a Santiaga de Compostela. Celá cesta
233
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 381, hofmistrovy účty,
zápis k 21. 2. 1745 se nachází až na konci únorových účtů. Srov. též tamtéž, kart. 382, neúplný hofmistrův
dopis Černínově matce z konce února 1745.
234
Tamtéž, kart. 381, zápisy v účtech z konce května 1745 a tamtéž, kart. 382, dopis hofmistra Gridlina
Černínově matce z 25. 5. 1745.
235
Dekret o jmenování přísedícím zemského soudu z 30. 6. 1746 je uložen tamtéž, kart. 382.
236
Pavel VLČEK, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 1999, s. 271, 281, 500.
237
Lubomír SLAVÍČEK, „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–
1939, Brno 2007, s. 53-54.
238
Ottův slovník naučný 6, Praha 1893, s. 626.
198
tedy dokládá zejména fascinaci středomořským katolickým světem, který postupně z mladého
šlechtice ukoval – když si vypomohu Kalistovými slovy – „barokního kavalíra“.239
Na konci sledované doby pak putoval Prokop Vojtěch Černín z Chudenic. Jeho cesta
trvala „pouze“ 15 měsíců a nejvíce času přitom tento kavalír strávil na univerzitě v
nizozemském Leidenu studiem nových právních oborů, resp. v severním Nizozemí jako
takovém. Jeho pozornost přitáhl též anglický královský dvůr, o nějž se zajímal nejen v
Londýně, ale i v Hannoveru, protože angličtí králové byli zároveň i hannoverskými kurfiřty a
navíc také spojenci Marie Terezie ve válkách o rakouské dědictví. Do Francie kvůli válce
nemohl, do Itálie se vůbec nepodíval, o to více poznal říšský prostor, protože se tam právě v
době jeho pobytu konala volba a korunovace nového císaře. S trochou nadsázky lze říci, že na
konci pojednávaného období se zrodil „osvícenský kavalír“, který respektoval obchodní
úspěchy Anglie a Nizozemí, jenž už nebral vlastní vyznání jako politikum (což mu umožnilo
absolvovat kvalitní univerzitní studium v nekatolické zemi) a který se už daleko více zajímal
o poměry ve Svaté říši římské (patriotizace kavalírské cesty).240
Doba se prostě postupně měnila, a proto docházelo od desetiletí k desetiletí k pomalé
proměně kavalírských cest. Ukazuje se více než jasně, že žádná univerzální kavalírská cesta
neexistovala a že je na místě hovořit vždy o kavalírských cestách v plurálu.241 Dokonce i v
jedné generaci neexistovaly žádné dvě stejné kavalírské cesty, protože jejich podoba záležela
na mnoha věcech (postavení rodiny, bohatství, zkušenosti otců apod.). Navíc cestu prožíval
každý zainteresovaný jiným způsobem a podle toho ji formoval k obrazu svému. Jinak se na
ni dívali ti, co ji organizovali (otec, poručníci), jinak hofmistři a další členové kavalírova
doprovodu a odlišný byl i pohled samotných kavalírů. Své v tom sehrál původ, pohlaví i
postavení v rodině. To už je ale jiný příběh.
239
Z. KALISTA, Mládí.
I. CERMAN, Habsburgischer Adel, IV. kapitola; J. REES, „Wahrnehmen in fremden Orten, was zu Hause
Vortheil bringen und nachgeahmet werden könne“.
241
Z tohoto předpokladu vycházel už M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 14.
240
199
IV.
Tři pohledy na kavalírské cesty
V této kapitole bych chtěl zcela změnit úhel pohledu na kavalírské cesty. V centru
pozornosti nyní nebudou stát proměny cílů cest, ani jejich podob v delším časovém rámci,
protože mne budou zajímat spíše psychologicko-historické otázky. Půjde nyní o to zjistit, jak
vnímali různí účastníci kavalírských cest jejich průběh, čím byl jejich odlišný pohled
ovlivňován, jaké strategie jednání vyvinuli rodiče, hofmistři a sami kavalíři, aby prosadili
svou, zda a jak na sebe různé názory během cesty narážely či jak se případné konflikty řešily.
Na takto položené otázky stávající literatura dokáže odpovědět jen částečně, protože řada
příspěvků je značně popisná a přináší jen základní fakta o konkrétní kavalírské cestě a její
aspoň přibližný itinerář. Víme tedy, které školy, dvory a další místa mladíci navštívili, málo
kdy ale máme k dispozici detailnější analýzy průběhu cest, jejich plánování, střetávání
různých názorů či řešení problémů.
Většina typů pramenů také na takto položenou otázku nedokáže uspokojivě
odpovědět,1 a tak je podle mého nutné podniknout rozsáhlejší výzkum osobní
korespondence.2 Jen tento typ pramene má potřebnou výpovědní hodnotu, neboť ho lze do
jisté míry považovat za „rozhovor na dálku“.3 Byl sice psaný a velmi pomalu vedený (na
kavalírské cestě se mohl šlechtic dočkat odpovědi z domova až za několik týdnů), ale stejně
jako reálný dialog pomáhal konstruovat žádoucí obraz obou stran komunikace. Pisatel, zvláště
pokud byl níže sociálně postavený než adresát (hofmistr, komorník) nebo zastával v rodině
podřízenou roli (mladý kavalír), samozřejmě musel počítat s tím, že jeho slova mohou vyvolat
1
2
3
Matriky přinášejí jen strohá data, deníky často vedené z povinnosti a značně popisné, instrukce představují
normu, poznání praxe ovšem neumožňují. Také účty jsou prosté osobního názoru.
To si uvědomují všichni, kde se tímto fenoménem v poslední době zabývali. Srov. G. HEISS, Integration;
TÝŽ, „Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.“; I.
CERMAN, Vzdělání; TÝŽ, Bildungsziele; J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo; T. FOLTÝN, Druhá
kavalírská cesta i další.
Zuzana Černínová, rozená Homutová z Harasova ve své korespondenci se synem Humprechtem Janem v
polovině 17. století pravidelně zmiňuje, že když mu píše dopis, připadá si, jako kdyby s ním mluvila.
Zároveň v tom ale hledala – zřejmě na rozdíl od ostatních – výraznou psychickou útěchu, a proto je její
korespondence plná emotivních slovních spojení, obsahuje pravidelné odkazy na její stavy radosti,
uspokojení, smutku i zoufalství. Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova,
třeba s. 111, 117, 138 („již Ti tak moc píši, zdá mi se, že s Tebou porozprávím skrze toto psaní“) či 142 („zdá
mi se, že s Tebou mluvím, když to Tvé přemilé psaní čtu“).
200
různou reakci. Protože logicky chtěl, aby ta reakce byla pozitivní (hofmistrovi hrozilo, že
přijde o místo a plat, kavalír mohl předčasně a ostudně ukončit cestu), psal především to, co si
myslel, že se chce adresát dočíst a pomlčel naopak o tom, co na něj naopak vrhalo špatné
světlo. Stylizoval tedy svůj obraz záměrně podle očekávání druhé strany. Protože měli ale
všichni zúčastnění širší korespondenční sítě a dostávali informace z více zdrojů, dozvídali se i
to, co někteří raději zamlčovali. Proto se korespondence stává na kavalírské cestě v podstatě
jediným fórem, kde se kavalír mohl ospravedlnit z případných útoků na svou osobu, přednést
své vidění věci a adresáta přesvědčit o své pravdě. V takovém případě se dopis stává svým
způsobem kolbištěm, kde se střetávají různé názory, prosazuje se vůle nadřazeného a hledá se
řešení problémů. Díky tomu odhaluje osobní korespondence nejen žitou realitu, ale nabízí
také bezprostřední vhled do myšlení jednotlivých aktérů komunikace.4
Dopisy ale musejí být dochovány pokud možno mezi všemi nejvýznamnějšími
zainteresovanými lidmi (tj. jde o listy, jež putovaly po osách otec/matka/poručník – syn, syn –
otec/matka/poručník, otec/matka/poručník – hofmistr, hofmistr – otec/matka/poručník,
případně ještě o dopisy s dalšími příbuznými, dopisy komorníků apod.). Jen tehdy lze totiž
podrobněji analyzovat rozdílné názory všech stran a vysvětlit mechanismy plánování cesty,
její skutečný průběh, zvolené strategie chování jednotlivých stran i způsoby řešení případných
konfliktů. Takových rozsáhlých korpusů korespondence pro jednu konkrétní cestu mnoho
není,5 ovšem existuje poměrně hodně případů, kdy cestu dokládá jen jedna část dopisů.
Většinou se dochovaly listy hofmistrů, ale zanedbatelné není ani množství korespondence
samotných kavalírů. Nejméně často se v archivech nacházejí dopisy rodičů. Na základě tu
úplnější, tu fragmentárnější pramenné základny pak vznikly následující řádky.
IV. 1. Rodiče a poručníci
„... in übrigem zu Turin soll sich der Maxl absonderlich zum tantzen wie auch beede
zu einer manier appliciren, umb nit wie einige tulpl herauszukhommen,
sonst laß ich sie lieber draußen...“
4
5
Srov. především Beatrix BASTL, Formen und Gattungen frühneuzeitlichen Briefe, in: Josef Pauser – Martin
Scheutz – Thomas Winkelbauer (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16. – 18. Jahrhundert). Ein
exemplarisches Handbuch, Wien – München 2004, s. 801-813, zde s. 801-804. K výpovědním možnostem a
formální struktuře listů blíže heslo Brief, in: Encyklopädie der Neuzeit 2, Stuttgart – Weimar 2005, s. 406417.
Dochovaly se zejména u Colloredů, Černínů z Chudenic, Ditrichštejnů, Lobkoviců či Verdugů. Právě jejich
obsáhlou korespondenci jsem z tohoto úhlu pohledu analyzoval ve studii J. KUBEŠ, Tři pohledy.
201
6
Václav Ignác Vratislav z Mitrovic o svých synech v instrukci z roku 1697
Nejprve je nutné se zastavit u rodičů a příbuzných, kteří ve společné interakci určovali
základní strategie přežití rodiny ve stavovské společnosti. Jednou z nich bylo také vyslání
mužského potomka na kavalírskou cestu, protože v 17. století platilo nepsané pravidlo, že ti,
co absolvovali delší zahraniční cestu, zvětšili šance na své společenské uplatnění. Byli to tedy
rodiče a příbuzní, kdo připravovali a na dálku potom organizovali a finančně zajišťovali cesty
svých potomků. Všichni ale rozhodně nebyli stejní a neměli stejnou autoritu, což souvisí
nejen s jejich pohlavím, ale zejména s jejich rozdílným postavením v rámci šlechtické rodiny.
V čele této společenské jednotky stál tehdy totiž otec, jenž vládnul své ženě, potomkům,
nezletilým sourozencům i služebníkům. Když ale zemřel a zanechal po sobě malé děti,
nastoupili na jeho místo v rodině poručníci, kteří převzali jeho práva a povinnosti. Často se
poručníkem stávaly matky nezletilých potomků, jimž pak většinou pomáhali nejbližší dospělí
příbuzní, tj. zejména dospělí synové či strýcové. V jejich kompetenci pak zůstalo, aby se
postarali o důkladnou a stavovsky přiměřenou výchovu a vzdělání dětí.7 Zda-li ale vše
probíhalo tak, jako kdyby to dělal otec, je otázkou. Cílem této části je tedy zjistit, zda
kavalírské cesty nabývají odlišných podob podle toho, zda je organizuje otec, matka či
případně jiný poručník (třeba starší bratr, děd, bába nebo nějaký blízký nepokrevný příbuzný).
Nejčastější samozřejmě bylo, že vše řídil jako hlava rodiny otec. V mém vzorku 80
cest se jednalo o více jak dvě třetiny případů. Zbytek kavalírských cest plánovali poručníci,
mezi nimiž se nejčastěji prosazovaly matky. Jde minimálně o 12 případů (15 %, viz tabulka
31), toto číslo ale určitě bude ještě o něco větší, protože v řadě případů nelze stoprocentně
určit, kdo cestu organizoval.8 Většina z dvanácti zmíněných žen setrvávala ve vdovském
stavu, pouze jedna byla v době synovy kavalírské cesty znovu provdaná. Zbytek cest
organizovali další příbuzní, a to buď pokrevní (dvakrát to byl starší bratr – u Trauttmansdorffů
a Ditrichštejnů, jednou bába – u Gallasů), nebo sešvagření, kde hráli prim strýcové.
Beatrix Bastlová razí tezi, že moc šlechtických žen je často podceňována, ale že jejich
možnosti byly daleko větší, než se dnes domníváme.9 Role poručnic při organizování kavalírských cest však dosud nebyla ani v zahraničí blíže analyzována, skoro se zdá, že všichni
6
Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71.
O vlivu rodiny na podobu kavalírské cesty blíže pojednal M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 24-53.
8
To bude asi případ kavalírské cesty Matyáše Ferdinanda Berky z Dubé z let 1639-1640. Jeho otec byl již
dávno mrtev (†1626), takže se zřejmě jeho poručnicí stala matka, Františka Hyppolita, rozená z
Fürstenberku (1592-1644). Stejně tak do cesty Filipa Zikmunda z Ditrichštejna, kterou jinak organizoval
jeho nevlastní bratr kníže Ferdinand, docela zásadně promlouvala kavalírova matka Žofie Agnes, rozená z
Mansfeldu.
9
Dokladem jsou jí především osobní dopisy. Srov. B. BASTL, Formen.
7
202
autoři tak nějak samozřejmě předpokládají, že matky vše řídily jen výjimečně a že se od otců
vlastně v ničem nelišily. Nikdo z nich ale neměl k dispozici větší vzorek kavalírských cest,
jejž by systematicky prozkoumal, a tak se v jejich výkladech poručnice až na výjimky v pod
Tabulka 31: Ženy – organizátorky kavalírských cest české a rakouské šlechty (1620-1750)
Doba cesty
Kavalír na cestě
Organizátor
Role
1645-1648
Humprecht Jan Černín z Chudenic
Zuzana Černínová, rozená Homutová z
poručnice,
Harasova
matka
Zdislava Valdštejnová, rozená ze
poručnice,
Sezimova Ústí
matka
Jan Kristián a Jan Sejfríd z
Anna Marie Eggenberková, rozená
poručnice,
Eggenberku
braniborská markraběnka
matka
1661/1662-
Václav Vojtěch a Jan Norbert ze
Lidmila Kateřina Šternberková, rozená
poručnice,
1664
Šternberka
Kavková z Říčan
matka
1661-1663,
Ignác Karel ze Šternberka
Lidmila Kateřina Šternberková, rozená
poručnice,
Kavková z Říčan
matka
Marie Eleonora Oppersdorfová,
poručnice,
ovdovělá Kounicová, rozená z
matka
1649-1652
1660-1663
Adam František z Valdštejna
1664-1665
1671-1674
Ditrichštejna
1681-1683
1699-?
1710-1714
František Julius Verdugo
Leopold Popel z Lobkovic
Jan František Antonín z Götzenu
Maxmiliána Apolonie Verdugová,
poručnice,
rozená Libštejnská z Kolovrat
matka
Marie Lobkovicová, rozená z
poručnice,
Ditrichštejna
matka
Cecílie Götzenová, rozená
poručnice,
z Lichtenštejnu-Castelkorna
nevlastní
matka
1721-1723,
Filip Josef Gallas
Johanna Emerencie Gallasová, rozená
poručnice,
Gašínová
bába
Maxmilián Václav a Karel Josef
Marie Gabriela Lažanská, rozená
poručnice,
Lažanští z Bukové
Černínová z Chudenic
matka
Jan Josef z Thun-Hohensteinu
Filipina Thunová, rozená z Harrachu
poručnice,
1724-1725
1729-1731
1730-1731
matka
1744-1746
Prokop Vojtěch Černín z Chudenic
Marie Isabella Černínová, rozená
poručnice,
Merode-Westerloo
matka
statě nevyskytují.10 Protože se ale nyní podařilo zjistit, že to minimálně v osmině případů byly
10
Vlivem rodiny na průběh kavalírských cest se zabýval třeba zmíněný M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour,
1. kapitola. Symptomatické je, že ji nazval „Vom Vater zum Sohn: Die Tour als Familientradition“. O matce
203
ony, kdo vše plánoval, máme jedinečnou možnost porovnat muže a ženy jako organizátory
kavalírských cest. K prozkoumání jejich role poslouží zejména srovnání instrukcí,
hofmistrovských smluv a osobní korespondence, tj. pramenů, jež vzešly z rukou otců a matek
a u nichž se dá předpokládat, že bezprostředněji odráží jejich postoje a názory.
Hned na první pohled je zajímavé, že instrukcí se do dnešní doby dochovalo více jak
dvě desítky, matka ji ovšem vydala jen jednou. To je výrazný nepoměr, jejž nelze jednoduše
vysvětlit tím, že se prostě instrukce vydané matkami nedochovaly. Bude za tím patrně nějaký
zásadnější důvod.11 Hofmistrovských smluv je naopak ve zkoumaném vzorku dochováno
relativně málo, a to pouze šest, a tentokráte je to genderově vyrovnané, protože tři uzavřeli
otcové, dvě matky a jednu dokonce bába.12 V případě osobních dopisů je poměr mezi
pohlavími také příznivější než u instrukcí. Navíc listů z per rodičů a poručníků se obecně
mnoho nedochovalo, protože jejich originály kavalíři z cest většinou domů nepřivezli a jejich
koncepty zbyly jen někde. U otců či mužských poručníků je to jen u Colloredů (Jeroným),
dvakrát u Ditrichštejnů (vždy cestu řídil kníže Ferdinand), torzálně pak u Harrachů (Ferdinand
Bonaventura) a Schwarzenberků (Ferdinand), u matek máme k dispozici korespondenci pouze
ve dvou případech, a to u Eggenbergů (Anna Marie) a Verdugů (Maxmiliána Apolonie). Z
ostatních kavalírských cest se buď korespondence nedochovala, nebo je z pera syna či
hofmistra a pohled rodičů na průběh cesty z nich lze zrekonstruovat jen těžko.
Začněme u mužů jako organizátorů kavalírských cest, protože k prozkoumání jejich
role existuje přeci jen více pramenné základny. Východiskem tohoto výzkumu jsou více jak
11
12
se tu zmiňuje jen v jednom případě, a to na s. 40-41, kde píše o hraběnce Lynarové, jež v roce 1632 vydala
instrukci pro své syny. Protože si ale její instrukci vybral jako pars pro toto a na důkladnější analýzu
instrukcí rezignoval, nemohl odhalit případné rozdíly mezi oběma pohlavími jako autory těchto norem.
Většinu dochovaných instrukcí analyzoval T. FOLTÝN, Cestovní instrukce a TÝŽ, Výchova. Dále ale budu
odkazovat na jeho původní bakalářskou práci T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, ze které autor v dalších studiích
do značné míry vycházel. Pracoval s instrukcemi, jejich koncepty a opisy z celkem 14 kavalírských cest
členů šesti šlechtických rodů (Černínové z Chudenic, Ditrichštejnové, Kinští, Lichtenštejnové, Lobkovicové
a Ungnadové z Weissenwolfu). Od té doby byly objeveny ještě jejich originály či koncepty u Breunerů
(1623, SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, sign. 118/1, kart. 3), Colloredů (1723 a 1725,
obě byly vydány v práci J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee, s. 46-52), Harrachů (5. 9. 1681, ÖStA, AVA, FA
Harrach, kart. 677), Kouniců (6. 11. 1740, MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2157, kart. 256, fol. 82-83),
Nosticů (6. 12. 1691, Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w
Luboradzu, sign. 8), jedna velmi obsáhlá u Vratislavů z Mitrovic (b. d., Zámek Dírná, Rodinný archiv
Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71) a konečně u Windischgrätzů (červen 1687, SOA Plzeň,
pracoviště Klášter, Rodinný archiv Windischgrätzů, inv. č. 1335, kart. 34).
Známe je pouze z cest Dominika Ondřeje z Kounic (1. 6. 1671, MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 827, kart.
84), Franze Julia Verduga (b. d., SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34), Jana
Karla a Oty Václava Nosticů (24. 10. 1691, Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i
Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8), Františka Karla a Vratislava Maxmiliána Vratislavů z Mitrovic (16.
10. 1697, Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71), Maxmiliána Oldřicha z
Kounic (9. 12. 1697, MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 3648, kart. 405) a Filipa Josefa Gallase (23. 11. 1720,
SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 1545, sign.
XX/22, kart. 438).
204
dvě desítky dochovaných instrukcí, které ale pocházejí pouze z 21 kavalírských cest z let
1623-1740. Tento normativní pramen již byl podroben analýze, nikdo si ale neuvědomil, že
instrukce obsahují v zásadě dva typy nařízení. První skupina představuje více méně
standardizované požadavky, které kladla šlechtická společnost v habsburské monarchii na své
dospívající příslušníky. Lze v nich předně nalézt ozvuky tehdy oblíbených italských a
francouzských dvořanských příruček, ať už to bylo dílo Baldassare Catiglioneho Libro del
Cortegiano (1528) či o řádově století později vydaných francouzských spisů, v nichž se
prosadila teorie čestného muže (l´honnête homme), s níž přišel Nicolas Faret. Zároveň jsou v
instrukcích recipovány též myšlenky Erasma Rotterdamského,13 jakož i neostoická filosofie,
jež se zejména v první půli 17. věku těšila velké oblibě. Centrálním pojmem tohoto směru
byla kontrola afektů, jež si kladla za cíl zabránit zbytečným konfliktům právě tím, že by se
lidé naučili své vášně ovládat, a nevycházeli tak ze své role ve vezdejším světě. Tyto pokyny
se nacházejí v podstatě ve všech instrukcích a jejich cílem bylo sociálně disciplinovat mladé
šlechtice a vtisknout jim základy standardního chování jejich vrstvy.14 Druhá část požadavků,
kterých si historici dosud valně nevšímali, ovšem vykazuje výrazně individuální rysy a lze je
přičíst na vrub zkušenostem a znalostem konkrétního organizátora cesty, který sděloval svému
synovi svůj, do jisté míry specifický názor na výchovu a vzdělání. Navíc otcové v řadě
případů chtěli, aby mladíci na cestě zařídili i některé ryze praktické věci. Toho se zřejmě
matka nemohla dost dobře zhostit, což mohlo být jedním z důvodů, proč matky ve větší míře
instrukce nesepisovaly.15
Do první skupiny obecně disciplinačních požadavků lze zařadit několik základních
témat, která rozvíjí každá instrukce. (1) Na začátku vždy stojí nařízení, jež se týkala
správného způsobu praktikování náboženství.16 V naprosté většině případů se jedná o
katolické náboženství, protože jen jednu sledovanou instrukci vytvořil protestant (pro bratry
Breunery, 1623).17 Obecně otcové nařizovali, aby synové vedli správný život katolíka.
Kryštof Václav z Nostic např. v roce 1691 vyžadoval, aby jeho dva potomci „ihr leben
anstellen und führen, daß sie die gnade Gottes erwerben...“18 Další hlavy rodin specifikovaly,
13
Výchovou se kromě něj zabývalo ještě více vzdělanců 16. století. Srov. Peter TÖBBICKE, Höfische Erziehung
– Grundsätze und Struktur einer pädagogischen Doktrin des Umgangsverhalten, nach den fürstlichen
Erziehungsinstruktionen des 16. bis zum 18. Jahrhundert, Darmstadt 1983, zejm. s. 12-19, ale i následující.
14
Srov. třeba M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 42-43; k recepci Castiglionova díla podrobně Peter
BURKE, Die Geschicke des Hofmann. Zur Wirkung eines Rennaisance-Breviers über angemessenes
Verhalten, Berlin 1996.
15
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 38.
16
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 38-41; R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 151-152.
17
J. KUBEŠ, „Ad Breuneriana gehörig" (v tisku).
18
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8,
instrukce z 24. 10. 1691, bod 1.
205
co tím přesně myslí – kavalíři se měli pravidelně ráno a večer modlit, denně chodit do kostela
na mši, v neděli i na kázání, o významných svátcích (přibližně jednou do měsíce) se měli
vyzpovídat a účastnit se přijímání. Během cesty pak museli navštívit také významná poutní
místa, pomodlit se tam a případně zaplatit zádušní mši.19
(2) Dále otcové vždy nařizovali, jak si mají jejich potomci chránit své zdraví a co mají
udělat pro své bezpečí, vždyť se často jednalo o jediného dědice velkého majetku, a tak
hrozilo vymření rodu po meči. Však také Ferdinand Bonaventura z Harrachu sděloval v roce
1681 hned v druhém bodu instrukce, že „ist die gesundtheit das kostlichste“, a hned dodával,
aby nepřeháněli šlechtická cvičení a vyvarovali se excesů v jídle a pití.20 Václav Eusebius z
Lobkovic zase varoval hofmistra svého syna, aby se nikdy nevydávali tam, kde hrozí morová
nákaza, a pokud by vypukla v místě jejich pobytu, měli okamžitě odcestovat.21 Do této
kategorie také spadal zákaz nočního vycházení, zákaz soubojů a plavby lodí. Instrukce se také
opakují v tom, jak postupovat, když kavalír onemocní. Všichni otcové bez rozdílu
přikazovali, aby se v takovém případě nešetřilo, vyhledali se nejlepší lékaři a pořídily se
nejlepší léky.22
(3) Většina instrukcí také upravovala vztah hofmistrů a mladíků v tom smyslu, že
hofmistr je zástupcem otcovské autority a jako takového jej měli kavalíři poslouchat.23
František Ferdinand Kinský to sděloval hned ve druhém bodu instrukce, kde stálo, že „wird
er, mein sohn Leopold, seinem hoffmeister, als welcher seinen vatter repraesentiret, den
gebührenden gehorsahm leisten, auch seine gutte ermahnungen zur furcht gottes, tugenden,
andacht und adlichen sitten anhören und befolgen...“24 Podobně vyžadoval poslušnost svého
třetího syna vůči hofmistrovi Ferdinand z Ditrichštejna a v opačném případě mu hrozil
tresty.25 Na druhou stranu se ale hofmistr měl zase odpovídajícím způsobem chovat ke svým
svěřencům. Kryštof Václav Nostic po něm požadoval, aby „mit ihnen manirlich und wie es
19
Srov. třeba slova Ferdinanda Bonaventury z Harrachu, opět v prvním bodu instrukce z roku 1681 (ÖStA,
AVA, FA Harrach, kart. 677): „Erstlich unndt vor allem ist die Gottes forcht unndt andacht, dieße stehet
ohnedieß einen ieden christen zue, also wirdt mein sohn auch dieselbe mit der monathlichen beicht,
täglicher hörung der heiligen meeß, wann es die reyß und gelegenheit zuelasset, undt dann mit verrüchtung
seines gebets verrüchten. Zweifle nit, er werde es von sich selbsten thuen, in fall es aber nit geschehe,
verlange ich, das der hoffmeister ihme darzue ermahne undt halte.“
20
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681.
21
Instrukce z 27. 8. 1673, bod 3. Vydal ji T. FOLTÝN, Výchova, s. 175.
22
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 42-47.
23
Tamtéž, s. 62.
24
SOA Zámrsk, RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, instrukce z 23. 4. 1733.
25
Nařizoval mu, aby poslouchal hofmistra „ohne contradiction“, a dále psal, že doufá, že mu nedá příčinu, aby
musel otci psát o jeho špatnostech. To prý by bylo „desto mehr sträfflich“, a proto mu takovou neposlušnost
zakazuje. Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 603-607, instrukce ze srpna 1683
pro Waltra Xavera z Ditrichštejna.
206
cavalliren gebühret umbgehen und sie anleiten...“26, a kníže Walter Xaver z Ditrichštejna zase
stanovoval, že pokud bude muset hofmistr jeho syny pokárat, má to dělat zásadně v
soukromí.27
(4) V podstatě všichni otcové cítili povinnost definovat v instrukcích také to, s kým se
jejich synové mají na cestě stýkat a s kým nikoliv. Kavalírská cesta totiž výrazně přispívala k
socializaci mladíků, kteří si měli osvojit správné formy chování svého stavu, proto se jim
nařizovalo, že se mají pohybovat ve vybrané společnosti. To znamenalo stýkat se pokud
možno jen s dostatečně urozenými, vysoce postavenými a pokud možno též staršími lidmi, od
nichž mohli něco získat: „alle zeit solche gesellschafft zu suchen, von welcher etwas zu lernen
und ehre und reputation zu erlangen sey. Zu diesem ende soll man nachtrachten, allezeit und
so vil es sich thun läst, mit vornehmen herren umbzugehen.“28 Samozřejmě se jim pak
výslovně zakazoval styk se „špatnou“ společností, kterou představovali nejen neurození lidé,
ale také nevázaně žijící šlechtici a dokonce jejich vrstevníci ze střední Evropy, kteří často
mysleli jen na radovánky a trávili čas při hazardních hrách. Třeba hrabě Harrach konstatoval,
že jeho syn má „auch so viel möglich undt es die hofflichkeit zuelasset, die teütschen
cavaglieri gesellschafft fliehen, alß von der er nüchts lehrnen kan, so er nit ehe waiß, unndt
bey welcher er nur in das trünken undt spielen von selben aber in handel unndt ungelegenheit
gerathen kan...“29 Většina organizátorů považovala za špatnou společnost také ženy, jež podle
nich kavalíry odváděly od plnění povinností a většinou se od nich nedalo nic podstatného
naučit. V tomto duchu poučoval hofmistra svého nevlastního bratra kníže Ferdinand z
Ditrichštejna: „... von der gesellschafft der weiber wolle er sehen den graffen völlig zu
divertiren, weilen von denenselben, auser der sprach (welche auch von anderen neben dem
studio undt zwar mehr fundamentaliter zubegreiffen) nichts zu lehrnen ist...“30 A kdyby
hrozilo nebezpečí, že se mladík s nějakou ženou zaplete, pak se doporučovalo okamžitě odjet
jinam.31
(5) Otcové v instrukcích skoro vždy alespoň rámcově specifikovali to, co se podle
26
27
Instrukce z roku 1721, bod 8. V českém překladu ji vydal J. KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny, s. 6364.
28
Tamtéž.
29
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681, bod 5. Další příklady uvádí T. FOLTÝN,
Kavalírské cesty, s. 43.
30
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 25-28, instrukce z 1. 9. 1670, bod 3. Srov. též R.
SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 153-155.
31
Srov. devátý bod instrukce Ferdinanda Augusta z Lobkovic z 18. 7. 1697, kterou publikoval T. FOLTÝN,
Výchova, s. 179, nebo patnácté nařízení instrukce Waltra Xavera z Ditrichštejna z roku 1721, jíž vydal J.
KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny, s. 63.
207
jejich názoru mají kavalíři během cesty naučit, protože jedním se základních cílů bylo nejen
osvojení správných způsobů chování, ale také výuka jazyků, různých právnických disciplín,
historie, zeměpisu a dalších oborů včetně specifických šlechtických cvičení. Šlechtice podle
otců dělala také správná technika jízdy na koni, šermu, tance, znalost základů matematiky a
opevňování a mnoha dalších aktivit. Souhrnně se tomu říkalo studia et exercitia a nejeden
otec na ně kladl velký důraz.32 Třeba kníže Ditrichštejn sděloval svému třetímu synovi, že ho
v těchto těžkých časech (instrukce je z roku 1683) posílá do cizích zemí jen proto, „damit du
dich in tugent und wüssenschafften perfectionierest, nicht aber daß dem gspass mit jagen und
dergleichen vaniteten einfalest...“ Požadoval po něm, aby přesně dodržoval rozvrh hodin,
protože jen tehdy prý bude jeho studijní a vzdělávací plán úspěšný a přinese mu požadovaný
prospěch.33 Také hrabě Harrach nařizoval, aby měl jeho syn v Paříži jasně daný rozvrh hodin.
Měl se učit nové věci, opakovat starou látku a vůbec netrávit čas neužitečně, protože jinak by
se za něj po návratu z cesty musel doma stydět, že se nic nenaučil.34 A podobně se vyjadřoval
o studiu svých dvou synů i Václav Ignác Vratislav z Mitrovic, jehož slova byla zvolena za
úvod k této kapitole. Do své instrukce napsal, že si ve šlechtické akademii v Turíně mají
osvojit řádné chování („manier“), aby pak doma nevypadali jako hlupáci („tulpl“), to prý by
je raději ještě nechal v cizině.35 V první půli 18. věku pak otcové kladli stále větší důraz na
studia, a to zejména na různé obory právnických studií, které měli jejich synové zvládnout
během několikaletého pobytu na nějaké prestižní univerzitě. Třeba Jeroným Colloredo psal v
roce 1723 v sedmém bodu instrukce, že „das studium iuridicum mein principales absehen ist,
warumben ich ihm, meinen sohn Rudolphum, nacher Saltzburg abschike, so muß billiger
dingen die zeit alldorten dergestalten distribuiret seÿn, damit an den studio sowohl iuridico
privato, als publico, vor allen anderen, der gröste eÿffer angewendet werden...“36
(6) Nedílnou součástí všech instrukcí je pasáž o financích. Všichni otcové bez výjimky
požadovali, aby s penězi hospodařili pouze hofmistři. Tak například František Ferdinand
Kinský vtělil do své instrukce z roku 1733 tuto pasáž: „solle mein sohn in die rechnung und
gelder sich nicht einmischen, sondern die gelder sollen dem hoffmeister alleinig anvertrauet
32
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 47-51; R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 159-164.
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 603-607.
34
„Zu Paris wirdt mein sohn seine exercitien lehrnen, alß reüten, fechten, danzen unndt mathematique, doch
solle er das studium nit unterlassen, sondern mit einen correpetitore die jura wünter studiren, zu diesen
allen aber wirdt vonnöthen sein, ihme die stundten also außzutheillen, damit er keine unnuzlich zuebringe
undt wenigst die jenige, wo er nüchts zu lehrnen hat, mit lesen anwende, weilen er hierdurch nit allein die
sprachen erlehrnet, sondern auch von gueten büchern in der histori undt anderen sciencien ein grossen
nuzen uberkomen kan.“ Viz ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681, bod 5.
35
Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71, nedatovaný koncept instrukce, bod
26.
36
J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee, s. 48.
33
208
seyn...“.37 A rozhodně nebyl sám, protože otcové se obávali, že by mladíci nezřízeně pouštěli
žilou rodinným rozpočtům a investovali do věcí, které byly podle názoru hlav rodin zbytečné.
Také se báli, že by jim nestačily peníze posílané z domova a dělali by dluhy, jež by pak
musely být zpětně poněkud komplikovaně zapraveny. Proto v instrukcích vyzývali hofmistry,
aby s penězi operovali pouze oni a někdy jim stanovovali výši ročního rozpočtu. Nakazovali
jim, aby své svěřence vedli k hospodárnosti, a nabádali je také, aby o svých příjmech a
výdajích pravidelně jednou za měsíc až jednou za čtvrt roku informovali v podrobných
účtech.38 Zároveň si ale otcové uvědomovali, že takto své syny správně hospodařit nenaučí, a
tak jim alespoň v omezené míře dovolovali do čerpání rozpočtů nahlédnout. Používali k tomu
několik technik. Předně většina z nich povolila svým potomkům, aby dostávali měsíčně
nějakou drobnější sumu jen pro sebe. Třeba Kryštof Václav z Nostic tuto částku specifikoval
jako obnos určený „zu ihren spielgeld und recreation“39 a ten nemusel být podrobně
vyúčtován. Většinou mladíci dostávali několik málo desítek zlatých a až v první polovině 18.
století dávali ti nejbohatší i obnosy 100 zl. a větší.40 Někteří otcové však šli ještě dále a
požadovali, aby kavalíři byli osobně u vybírání peněz, podepisovali kvitance o výběru a také
měsíční či kvartální hofmistrovské účty.41
(7) Pravidelně se otcové také zastavovali u některých nejvýznamnějších výdajů, které
jejich synové museli během cesty realizovat. Zejména jim ležel na srdci způsob jejich
oblékání, úroveň jejich ubytování a otázka použitých dopravních prostředků. V předmoderní
době totiž v podstatě doslova platilo, že statut člověka se pozná podle kvality vnější
reprezentace, tzn. že šlechtice na kavalírské cestě dělaly zejména šaty a kočár s koňmi. Jak
kvalitní šaty má kavalír nosit a zda má všude jezdit kočárem jako dospělý muž, ovšem
zůstávalo otázkou, a proto se k tomu otcové ve svých instrukcích neustále vyjadřovali.42
Principiálně vyžadovali, aby mladíci měli dvoje šaty, a to jedny na všední den a druhé podle
panující módy ke svátečním příležitostem a k návštěvám významných lidí. Měli samozřejmě
37
SOA Zámrsk, RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, bod 10.
O tom podrobněji T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 51-52, 55-56; R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 157-159.
39
40
Již zmíněný hrabě Kinský připsal v roce 1733 synovi částku 100 zl. měsíčně, ale zároveň mu zakazoval, aby
hrál hazardní hry. Povoloval mu jen takovou hru, jež „mehr in der vernunfft als glück bestehet“. SOA
Zámrsk, RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, bod 11.
41
Takové požadavky měl třeba Ferdinand z Ditrichštejna na hofmistra svého nevlastního bratra Filipa
Zikmunda. V bodě 13 nařizoval, aby mladý hrabě podepisoval s hofmistrem „wechselbrief“, v bodě 14 stálo,
že hofmistr může dát kavalírovi na „baalhauß“ a na jeho „spaß“ několik tolarů a v bodě 15 přikazoval
hofmistrovi, aby vedl účty měsíčně a okamžitě mu je posílal ke kontrole. Srov. MZA Brno, RA
Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 25-28, instrukce z 1. 9. 1670.
42
Antje STANNEK, „Kleider machen Grafen“ im Spiegel der Familienkorrespondenz und der
Reisekostenabrechnungen der Grafen von Dernath, 1688-1689, in: Lenka Bobková – Michaela Neudertová
(edd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995, s. 279-291.
38
209
chodit oblečení přiměřeně svému stavu, ovšem rozhodně ne zbytečně luxusně.43 Kníže
Ferdinand z Ditrichštejna třeba svému nevlastnímu bratrovi nařizoval v roce 1670 toto: „... an
denen wercktagen wirdt sich der graff kleyden als wie die anderen und es die exercitien
erfordern. Für Sontag und feyertag aber ein sauberes modestes klaydt ohne viel brahmwerck
machen zu laßen sein.“44 Kníže Ferdinand August z Lobkovic to viděl o nějakých třicet let
později zcela stejně: „... was nun den unterhalt belanget, wird er hoffmeister unsern sohn
honesté in kleidern halten, doch nichts überflüsßiges, als welches in denen reisen nur viell
ungelegenheit verursachet...“45 Ke konci sledovaného období, když došlo k určité proměně
kavalírských cest, jež se nyní skládaly z několikaletého náročného studia na zahraniční
univerzitě a navazující kratší cesty po jižní a západní Evropě, se zřejmě poněkud proměnily i
požadavky otců na oblékání jejich potomků. František Ferdinand Kinský posílal v roce 1733
svého syna po ukončení studií jen na jednoroční cestu, a z toho důvodu nechal do instrukce
vtělit nařízení, že už mu nechal udělat patřičné šaty doma a že si na ně tedy má dávat pozor,
protože mu žádné jiné udělat nenechá.46
V otázce dopravy po městech, v kterých kavalíři delší dobu pobývali, nebyli všichni
otcové úplně jednotní. Vyplývalo to především z odlišných finančních možností jednotlivých
rodů, z důležitosti a velikosti místa pobytu a také z toho, jaké záměry otcové se svými
potomky měli. Třeba Václav Eusebius z Lobkovic povolil synovi, aby si v Sieně dlouhodobě
pronajímal kočár a dva koně.47 Také Ferdinand Bonaventura z Harrachu byl velkorysý, když
do instrukce napsal, že tam, kde bude jeho syn déle než 8 či 10 dní, si smí najmout kočár.
Vrcholem synovy cesty pak měl být pobyt v Paříži a tady to mocný Harrach dokonce zcela
nechával na rozhodnutí hofmistra, zda si tam kočár a koně koupí, či najmou.48 Ferdinand z
Ditrichštejna na to šel jinak a nařizoval svému nevlastnímu bratrovi, že normálně si má
najmout kočár se dvěma koňmi pouze v neděli a ve významný svátek, aby se mohl dopravit
do kostela, ke dvoru či na jiné vzdálenější místo, které by si chtěl prohlédnout. Během cesty
se pak měl několik měsíců zdržet také na univerzitě v Perugii, tam mu ale kočár zakázal
43
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 57-60.
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 25-28, instrukce z 1. 9. 1670, bod 16.
45
Instrukce z 18. 7. 1697, bod 16. Srov. T. FOLTÝN, Výchova, s. 180.
46
„.... die nothwendige kleyder und was zu seiner ausstaffirung gehöret, meinem sohn schon dahier verfertigen
lassen, als solle er auch deren conservation achtung geben und solche allzeith sauber halten, auch kein
anderes kleyd, als das brauthkleyd ihme machen lassen...“ Hned ale dodával, že „solte es aber dannoch
nöthig seyn, so solle es ohne grosse unkosten und spesen geschehen; und wan eine grössern nahmhaffte
depens vorfallete, so ist es mir erstlich zu berichten und meine einwilligung zu erwarten...“ SOA Zámrsk,
RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, bod 15.
47
48
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681, bod 6: „... wegen des wagen, ob solcher solle
sambt denen rossen sollen gekaufft oder monathlich gelehnet oder nur, wann er außzufahren hat, genomen
werden, das stelle ich den hoffmeister anheim, wie er es vor nottwendig thuen oder nuzlich befünden wirdt.“
44
210
najmout, protože město je prý velmi malé. Jinak se ale měl chovat v Římě, kde si měl vůz
vydržovat neustále.49 Odlišné požadavky pak kníže vtělil o pár let později do instrukce pro
svého třetího potomka, jenž byl určen k duchovní dráze. Ten měl nejdříve absolvovat delší
studium kanonického práva v Lovani a otec mu na tuto dobu úplně zakázal pohyb po městě na
koni či v kočáře.50
(8) Dalším velkým tématem, jež se v instrukcích téměř vždy řeší, je počet a skladba
služebníků, kteří měli kavalíra na cestách doprovázet. V podstatě se dá říci, že mladíkova
suita se podle rozkazu otců měla skládat ze dvou částí. Tu důležitější tvořili stálí služebníci,
kteří jej doprovázeli již z domu a zase se s ním do vlasti vrátili. Mezi ně vždy patřili hofmistr
(na žádné z analyzovaných cest nechyběl), komorník a v případě cest mladíků z bohatých
hraběcích či knížecích rodin i další lidé. Třeba František Ferdinand Kinský poslal v roce 1733
se svým synem kromě hofmistra a komorníka také osobního kuchaře a českého lokaje
Ferdu.51 Tyto osoby byly od poloviny 17. století ještě v místech delších pobytů doplněny o
několik málo mužů a většinou se jednalo o jednoho až dva livrejovaného lokaje. Dva byli
původně zvykem u knížat,52 u členů hraběcích rodů se toto pravidlo prosadilo až v první půli
18. věku. Pokud si kavalír koupil či dlouhodobě najal kočár, pak se jeho suita rozrostla ještě o
kočího. Poměry u hrabat v druhé polovině 17. století specifikoval jasně třeba Ferdinand
Bonaventura z Harrachu, když požadoval, aby jeho syn kromě hofmistra „in raysen mehrers
alß seinen cammerdiener nit haben, wo er aber in ein statt oder hoff komete, da er ein 8 oder
10 tag zubleiben hat, kan er einen laqey [...] nehmen, zu Paris aber einen laqey in der libery
vor alzeit haben...“53 Za dalších čtyřicet let se situace mírně změnila a došlo k navýšení počtu
lokajů, jak je vidět třeba u hrabat Colloredů: „die bedienung meines sohns in Saltzburg, wirdt
solche in den hoffmaister, einen cam[m]erdiener, undt in zweÿen loquaÿen /: dann zu den mit
sich habenden loquaÿ annoch ein anderer in bedeütten Saltzburg aufgenohm[m]en werden
kann :/ bestehen; darzu ist sich nicht allein mit einen waagen, 2. pferdt und den hiebeÿ
benöttigten kutscher zuversehen, sondern auch die außlaage auf diese letztere, alleinig aus
der cassa meines sohns zubestreitten...“54
V posledním odstavci bylo naznačeno, že otcové z knížecích rodin se od hraběcího
49
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 25-28, instrukce z 1. 9. 1670, body 8, 11 a 12.
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 603-607, instrukce ze srpna 1683: „und wirdt
weitter kein diener aufzuenemmen sein, kein rosß noch wagen gehalten werden.“
51
SOA Zámrsk, RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, bod 18, kde jsou
stanoveny i jejich platy a náhrady.
52
V době pobytu v Sieně požadoval Václav Eusebius z Lobkovic najmout ke svému synovi dva lokaje, kočího s
kočárem a kuchaře. Srov. instrukci z 27. 8. 1673, bod 17, kterou vydal T. FOLTÝN, Výchova, s. 177.
53
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce z 5. 9. 1681, bod 6.
54
Instrukce z 31. 7. 1723, bod 9. Srov. J. KUBEŠ, Colloredové z Wallsee, s. 49.
50
211
prostředí některými požadavky lišili. Instrukce těchto mužů jsou výjimečné ještě v dalším
ohledu. Narozdíl od hrabat totiž většinou nařizovali, aby jejich synové vyrazili na cestu
inkognito. To znamená, že úmyslně zapřeli svůj pravý stav a přijali titul hraběte či dokonce
jen barona. Tímto způsobem ale rozhodně neodstranili stavovskou hierarchii, pouze ji
posunuli o jeden či dva stupně dolů.55 V našem vzorku se jedná o cesty Lichtenštejnů a
Lobkoviců, stejné chování je ale doloženo i u Eggenberků.56 Zaháňský vévoda Václav
Eusebius z Lobkovic napsal do instrukce v roce 1673, že jeho syn má cestovat nepoznán pod
jménem hraběte z Mühlbergu a nakazoval mu, aby se nikde nepouštěl do sporů o přednost a
zásadně nevyžadoval přijetí na knížecí úrovni. Tento rozkaz zmírnil jen tím, že když mu
někde budou prokazovat patřičnou úctu dobrovolně a sami od sebe, pak takové jednání nemá
odmítat.57 Cestování inkognito tedy na jednu stranu do jisté míry mladíka handicapovalo v
otázce navazování užitečných kontaktů, na druhou stranu ovšem mělo nesporné výhody.
Předně šetřilo čas tím, že se kavalír nikde nebude muset ze zdvořilostních důvodů příliš
zdržovat a vše, co chce, si může bez větších oficialit prohlédnout. Však také Ferdinand
August z Lobkovic, jenž posílal na konci 17. století na cesty své dva syny jako hrabata ze
Sternsteinu, konstatoval, že to dělá hlavně proto, aby „nicht allein allenthalben leichter
durchkommen, sondern auch mit mehrerer freyheit alles werden besehen und beobachten
können...“58 Dále také inkognito chránilo rodinný rozpočet před extrémními výdaji. Díky
němu nemuseli mladíci putovat s velkým doprovodem, jak by to vyžadoval jejich skutečný
stav, takže třeba zmíněný Václav Eusebius nařizoval, aby jeho syn snížil počet služebníků, se
kterými se vydával na cestu, na šest lidí.59 Zároveň se tito kavalíři se zmenšenými cestovními
suitami mohli bez problémů ubytovat i v místech, kde by to jinak z reprezentačních důvodů
nešlo.
55
K tomu blíže Norbert CONRADS, Das Incognito. Standesreisen ohne Konventionen, in: Rainer Babel –
Werner Paravicini (Hg.), Grand Tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18.
Jahrhundert, Ostfildern 2005, s. 591-608 a na říšských příkladech také A. STANNEK, Telemachs Brüder, s.
176-179.
56
U Lichtenštejnů přijímali tato jména: Ferdinand Jan cestoval jako baron von Ostra, Maxmilián Jakub Mořic
jako baron von Hluckh, Anton Florián jako baron von Testitz a Franz Dominik jako baron von Landskron.
Ferdinand August z Lobkovic se vydal do Itálie jako hrabě z Mühlberku a jeho synové jako hrabata ze
Sternsteinu. To Jan Kristián a Jan Seifríd z Eggenberku putovali jako hrabata z Adelsbergu. Srov. kapitola V.
1. Zajímavé v této souvislosti je, že inkognito většinou nepoužívali členové rodu Ditrichštejnů. R. SMÍŠEK,
Císařský dvůr, s. 171, pozn. 620 sice uvádí, že nejstarší syn knížete Ferdinanda přijel do Paříže pod jménem
Chevalliere, ale v ditrichštejnských instrukcích se jinak o inkognitu nikde nepíše.
57
58
Instrukce z 1. 5. 1700, bod 1. Je uložena v Zámek Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – Rodinný archiv,
sign. A 38 a je v řadě pasážích shodná se starší instrukcí z 18. 7. 1697, jež byla vydána jen pro staršího
Filipa Hyacinta a jíž editoval T. FOLTÝN, Výchova, s. 179.
59
Instrukce z 27. 8. 1673, bod 17. Srov. T. FOLTÝN, Výchova, s. 175. Až v Sieně si mohl najmout ještě dva
lokaje, kočího a kuchaře, takže nakonec měl suitu o velikosti 10 osob, což bylo beztoho pro hrabata naprosto
nemyslitelné.
212
Základní schéma instrukcí je všude skoro stejné, přesto nikdy nevznikly dvě zcela
totožné normy. Každá instrukce totiž obsahuje více či méně individuální požadavky ze strany
otce, a to ji činí unikátním zdrojem informací na pomezí normativního a osobního pramene.
Nestandardních nařízení bývá různý počet v závislosti na postavení, ambicích a zkušenostech
toho kterého otce a záleží také na jeho záměrech s potomkem. Principiálně ale platí, že čím
delší instrukce, tím více individuálních nařízení, rad a proseb otce obsahuje. Nepřekvapí tedy,
že v tomto ohledu vyniká instrukce Humprechta Jana Černína z Chudenic z roku 1678, a to
nejen svým rozsahem 33 stran, ale také vnější podobou (je svázána do desk) a vnitřní
strukturou (není členěna na body, základní kostrou je itinerář plánované cesty). Nepřipomíná
tedy klasickou instrukci, spíše se jedná o soukromé naučení, kam má syn cestovat, jak dlouho
se tam má zdržet, co si tam má prohlédnout, koho má navštívit, co tam má zařídit apod. V
textu je zcela jasně patrné, že autor vše koncipoval na základě vlastních vzpomínek a
zkušeností, a to nejen ze své kavalírské cesty, ale také z diplomatické mise do Benátek.60
Podobně nestandardní je nedopsaný koncept instrukce Puncta oder memori, so zu Rom und
anderwertig in Italien zu verrichten ist Václava Ignáce Vratislava z Mitrovic z roku 1697,
jenž sestává z 44 bodů.61 Ostatní instrukce již obsahují individuálních rysů daleko méně.
Na tomto místě nelze podrobně analyzovat všechny specifické požadavky různých
otců, takže pouze naznačím – v návaznosti na předchozí rozdělení standardních bodů instrukcí
na osm základních témat – kontury problému. Nařízení o správném náboženském životě jsou
individualizována málokdy. Maximálně otcové kavalírům rozkazují, kde konkrétně se mají
vyzpovídat a nechat sloužit zádušní mši za zesnulé členy rodu. Pěkně je to vidět u Kinských,
kde František Ferdinand svému synovi ukládá „auch zu Neapel eine beicht und communion
für die seele Ihro Exellenz des gottseeligen Marchesen von Roffrano62 in der kirchen, wo
dessen leichnam ruhet, aufopfferen, und etliche heylige messen für ihm lesen lassen,
ingleichen auch zu Rom in der jenigen kirchen, wo man eine arme seele erlösen kann, für
seine verstorbene frau mutter63 eine beicht und communion verrichten und gleichfals für sie
einige heylige messen lesen lassen wird.“64 Co se týká bezpečí a zdraví kavalírů, tak ani zde
se většinou nenacházejí žádná zvláštní nařízení. Snad jen u Weissenwolffů je netypické, že se
60
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 260.
62
Hieronymus Capece, markýz de Rofrano (†1724), tajný rada a generální poštmistr v Itálii. Zesnulý otec
nastávající manželky Jana Leopolda, Marie Terezie de Rofrano.
63
Matka Jana Leopolda Marie Terezie z Fünfkirchenu zemřela v roce 1729, když mu bylo 16 let.
64
SOA Zámrsk, RA Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, instrukce z 23. 4. 1733,
bod 3.
61
213
zakazuje výuka plavání.65 Také další body – třeba postavení hofmistra a stýkání se správnou
společností – jsou individualizovány jen zřídka.
Zato požadavky na konkrétní obsah výuky a cvičení se lišily poměrně pravidelně,
protože hodně záleželo na době, kdy byla instrukce sepsána, na otcových zájmech i na tom,
kolikátý mužský potomek to byl a jaké s ním měla rodina plány. Třeba Walter Xaver z
Ditrichštejna byl třetím synem, a tak jej otec původně připravoval na duchovní dráhu. Proto je
v instrukci kladen takový důraz na důkladnou výuku kanonického práva, na to, aby
nezapomněl česky, a na správné oblečení, které mělo symbolizovat jeho ambice.66 Václav
Ignác Vratislav z Mitrovic zase kromě výuky obvyklých oborů požadoval, aby se jeho synové
zdokonalili také v krasopisu.67 Za individuální lze považovat i nařízení, jakým způsobem se
má Filip Zikmund z Ditrichštejna věnovat voltiži. Jeho bratr, kníže Ferdinand, přistupoval k
tomuto šlechtickému cvičení s výrazným despektem, když chtěl, aby „nur die ordinari spring
zu lehrnen sein, so in einer occasion dienen können, sich vom pferdt zubegeben, die übrigen
seindt gefährlich und dienen zur nichts.“68
Hodně se odlišovaly i otcovské názory na to, co mají kavalíři přednostně prohlížet a
navštěvovat. Na zámcích, palácích, zahradách, kostelech či klášterech se shodli všichni,
ovšem třeba Václav Ignác Vratislav z Mitrovic šel ještě dál a nařizoval svým dvěma synům i
hofmistrovi, aby se všude pilně vyptávali, „was vor manufacturen, wirthschaffts sachen,
trafico, mineralien oder deren manipulationes, das man treibet...“ Domníval se totiž, že se jim
to všechno bude v budoucnu doma velmi hodit, až začnou v těchto oborech podnikat. Proto tu
myšlenku rozvíjel dále a požadoval, aby „so wohl die junge herrn alß der hoffmaister ein
jeder ein büchl haben und was einer oder der ander observiret, darin notiren sollen, und zwar
exacte damit mans khünfftig practiciren könne. Sonderlich in manufacturen des eysens,
khupffer, messing, gespunst und woll, auch holtzwesen, so bey unß zum maisten zu
appliciren.“69 Tento bod instrukce je výrazně individuální a jako u jednoho z mála nařízení u
něj můžeme vysledovat konkrétní důvody vzniku. Odráží se v něm totiž zájmy samotného
otce, který na konci 17. století založil manufakturu na výrobu zbraní na svém panství ve
65
„die erlehrnung des schwimens aber hiermit ausdruckentlich verbotten seye...“ SOA Zámrsk, RA Šliků, inv.
č. 627, kart. 87, instrukce z 25. 9. 1651, bod 4.
66
„wollen wir, daß er zue Löwen in einer sutanna biß auf die knie raichend und manttel d. 4 oder 5 finger
länger seye ... aufziehe...“ Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 603-607, instrukce
ze srpna 1683.
67
Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71, bod 15: „so baldt, daß man in loco
sein wirdt, umb einen addreten menschen und concepisten sich zu bewerben, welcher eine schöne handt
schrifft möchte haben, umb daß die junge herrn beede gutte concepten und schöne handtschrifft lehrnen
möchten...“
68
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 25-28, instrukce z 1. 9. 1670, bod 7.
69
Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71, bod 12.
214
Spáleném Poříčí a během války o španělské dědictví pravidelně realizoval tisícové zakázky
habsburské armádě!70
Ostatní nestandardní body instrukcí jsou spíše drobnými dílčími úkoly, jež měli buď
hofmistr, nebo jeho svěřenci během kavalírské cesty zařídit. Do jisté míry tu instrukce suplují
osobní korespondenci, protože takové věci většinou rodiče sdělovali ve svých listech. V menší
míře se ale v instrukcích požadavky na různé nákupy občas objevují, tak například František
Ferdinand Kinský v roce 1733 chtěl, aby jeho potomek v Paříži myslel i na svou nastávající
manželku a pořídil jí v tomto centru módy luxusní svatební šaty.71 Přímo přeplněný těmito
požadavky je naopak obsáhlý koncept instrukce Václava Ignáce Vratislava z Mitrovic z konce
17. století. Jeho synové a hofmistr měli jen v Itálii sehnat nějaké relikvie (bod 3), od papeže
získat licenci na čtení mší v soukromí (bod 4), nakoupit různé krucifixy, růžence, kvalitní
neapolské mýdlo, perské rukavice, ocelové meče, párové pistole a mnoho dalších věcí (body
5, 22, 23 a 37) či objednat semena rozličných subtropických rostlin (bod 14). V Turíně si měli
nechat udělat portréty (bod 20), v Římě nakoupit noty různých písní a árií (bod 29) a také si
měli nechat sestavit detailní horoskop jak pro sebe, tak pro otce, který jim za tím účelem
poslal všechna potřebná data, jež se týkala jejich narození (bod 35).72
Tak tedy vypadaly požadavky otců, které nám umožňují vytvořit si představu o tom,
jak by v hrubých rysech vypadala ideální kavalírská cesta, kdyby ji organizovali muži.
Otázkou ale zůstává, zda měly podobné nároky na své syny před cestou i matky. K dispozici
ovšem máme z českého a rakouského prostředí pouze jednu jedinou instrukci, jíž vydala
matka jako poručnice nezletilého potomka (později se pokusím dokázat, že je matky
principiálně ani nevydávaly), takže ze srovnání nelze vyvozovat nějaké obecné závěry. Přesto
se zdá, že jisté rozdíly ve způsobu formulování instrukce matkou existovaly. Tou výjimečnou
ženou je Marie Žofie Lobkovicová, rozená z Ditrichštejna (1653-1711), vdova po významném
diplomatu Václavu Ferdinandovi Popelovi z Lobkovic (1654-1697) z bílinské větve rodu, jež
se starala o výchovu svého jediného dospívajícího syna Leopolda Josefa (1683-1707).
Instrukci pro něj a jeho hofmistra Martiniho vydala ve Vídni dne 1. dubna 1699. Na první
70
Srov. bohaté prameny k činnosti manufaktury tamtéž, inv. č. 258, kart. 84-87 a SOA Třeboň, pobočka
Jindřichův Hradec, Dodatky k fondu Vratislavská ústřední správa, inv. č. 263, kart. 113. Za upozornění na
tyto materiály jsem zavázán díky kolegovi Mgr. Vítězslavu Prchalovi.
71
„Jedoch erlaube ich, daß mein sohn zu Pariss für seine freyle brauth [Marie Terezie de Rofrano (†1778)] ein
schönes brauthkleyd vom einem guten gusto nebst allem, was darzu nöthig ist und was sie an ihrem
hochzeithstag tragen wird, aussuchen oder bestellen könne; wie ihme dann auch unterwehret seyn solle, zu
seinem eigenen hochzeith- oder brauthkleyd etwas sauberes von guten dessein und auserlesenen gusto
aldorten zu erkauffen, oder zu bestellen und machen zu lassen...“ Srov. SOA Zámrsk, RA Kinských
(Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, sign. 237, kart. 21, bod 6.
72
215
pohled je patrné, že se jedná o jednu z nejkratších instrukcí. Má totiž jen osm bodů a zabírá
necelé čtyři strany. To ale rozhodně není jediný rozdíl. Oproti otcovským instrukcím se tu
nenacházejí žádné speciální body, jež by měly individuální ráz. Daleko spíše má čtenář
instrukce dojem, že má před sebou distilovanou kvintesenci všeho nejzákladnějšího, co bylo o
instrukcích řečeno. Kavalír se má podle matky pravidelně modlit, čas od času chodit ke
zpovědi, má vést „ein unsträffliches leben“, nemá pít alkohol, poctivě se učit jazyky, studovat
a dělat cvičení, nechodit do špatné společnosti a stranit se žen. Hofmistr jej zase má držet v
bezpečí, nemá riskovat a nesmí s ním cestovat po moři. Až potud se jedná o standardní
požadavky, které se nacházejí i u otců. Zatímco u mužů se ale odkaz na boha nachází většinou
pouze hned na začátku v souvislosti se správným způsobem života, u Marie Žofie tvoří toto
téma rámec celé instrukce, když se k němu vrací na samém konci. Zdá se, jako by svého syna
přímo poroučela do boží ochrany: „also wolle der allmächtige Gott ihnen glückh undt heil
geben, segne sie, behütte sie undt führe sie, an wiederumben glücklichen in daß vatterland...“
Zajímavé také je, že vdova daleko více než muži akcentuje roli hofmistra, jemuž dává
nadstandardně široké pravomoce. Tam, kde by otcové napsali, že ostatní věci, jež nejsou
obsaženy v instrukci, je zapotřebí s nimi per posta konzultovat, Marie Žofie daleko více
spoléhá na hofmistra, kterému ani nenařizuje vést pravidelnou korespondenci! Syn ho má ctít
a respektovat jako zástupce matky, nemá mu v žádném případě odmlouvat a protivit se mu. To
je standardní a stojí to v bodu 2 a znovu v bodu 4, ovšem matce to nestačilo a znovu se k
tomuto tématu vrátila v bodu 6, kde píše, že je jí jasné, že k němu budou chodit cizí šlechtici,
kteří jej mohou štvát proti hofmistrovi. Nakazuje mu tedy, aby je v žádném případě
neposlouchal, „sondern thuen undt laßen, was ihm der anvertrawte hoffmeister schaffen
wirdt“. A aby toho nebylo dost, v posledním, osmém bodě vše korunuje tím, že když se stane
něco, co není v instrukci ošetřeno, „stelle ich solches alles ihme hoffmeister anheimb, damit
ers nach seiner besten conduite undt dexteritaet emendire undt corrigire undt daß mein sohn
Leopold ihme hoffmeister in allen undt jeden ehren undt respectiren, einzigen unwillen wieder
ihn weeder fassen, noch zeigen, sondern ihme in allen, was er ihm rathen wirdt, folgen undt
gehorsamben, eben alß wehre ich selbsten in gegenwarth...“73
Je tedy vysoce pravděpodobné, že Marie Žofie si byla vědomá, že je do jisté míry
nekompetentní k tomu, aby vydala takovou normu a detailně kontrolovala průběh kavalírské
cesty svého syna, proč by totiž jinak nadala hofmistra z měšťanského prostředí takovými
pravomocemi. Na druhou stranu pocházela z rodiny Ditrichštejnů a jejím nevlastním bratrem
73
Zámek Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 31.
216
a poručníkem byl kníže Ferdinand z Ditrichštejna, jenž v době jejího dospívání organizoval
kavalírskou cestu jejího bratra Filipa Zikmunda, takže o instrukcích musela něco slyšet už
doma. Navíc byla díky svému prvnímu muži Františku Eusebiovi z Pöttingu značně
zcestovalá, protože s ním pobývala až ve vzdáleném Madridu, kde působil na přelomu
šedesátých a sedmdesátých let jako císařský vyslanec. Jinými slovy získala určité zkušenosti a
i to se mohlo odrazit v rozhodnutí sestavit a vydat instrukci. Zda se podobně chovaly i ostatní
matky – poručnice, nevíme. Buď se jejich instrukce nedochovaly, nebo je skutečně vůbec
nestvořily, a to by nahrávalo tezi, že se necítily na to, aby vstupovaly na půdu, která tradičně
patřila mužům. Tomu by odpovídalo zjištění z rodiny Breunerů, kde se už v roce 1623 otec
nenacházel na živu, a přesto před cestou dvou bratří vznikla obsáhlá instrukce. Jejím autorem
ovšem nebyla matka, nýbrž další z poručníků, učený Job Hartmann z Enenkelu.74
Naštěstí nejsou instrukce jediným pramenem, který odhaluje rodičovský úhel pohledu
na cestu, takže lze srovnat ještě osobní korespondenci otců a matek, abychom mohli
nastíněnou tezi verifikovat. U mužů lze podrobněji prozkoumat názory Ferdinanda z
Ditrichštejna (1636-1698), Ferdinanda Bonaventury z Harrachu (1636-1706), Ferdinanda ze
Schwarzenberku (1652-1703) a Jeronýma Colloreda z Wallsee (1674-1726). Ve dvou
případech se jednalo o knížata, Harrach a Colloredo byli sice zámožnými lidmi, ovšem jen s
hraběcím titulem. Všichni čtyři si byli podobní svou společenskou angažovaností, protože
měli velké ambice a stali se držiteli významných dvorských úřadů. V době, kdy organizovali
kavalírské cesty svých potomků, zastávali funkci císařovnina nejvyššího hofmistra
(Ditrichštejn do roku 1683, Schwarzenberk), nejvyššího hofmistra císaře (Ditrichštejn od roku
1683), nejvyššího štolmistra (Harrach), resp. do nejvyšších úřadů právě mířili. To byl případ
Colloredův, jenž se přesně v průběhu synovy cesty posunul z pozice milánského guvernéra do
funkce nejvyššího maršálka císařského dvoru. Všichni čtyři tedy představovali elitu tehdejší
společnosti, byli známí, mocní a dobře informovaní. U všech je proto možné očekávat, že
měli velmi jasnou představu, jak zařídit kavalírskou cestu svých potomků tak, aby později
vykročili v jejich stopách.75
Zaznamenáníhodné je, že u těchto významných mužů není většinou doloženo, že by
do plánování a organizace cesty výrazněji zasahoval někdo z příbuzenstva. Stalo se to pouze
jednou, a to Ferdinandu z Ditrichštejna, když zařizoval kavalírskou cestu svého nejmladšího a
74
75
J. KUBEŠ, „Ad Breuneriana gehörig“ (v tisku).
K Ditrichštejnovi a Schwarzenberkovi blíže R. SMÍŠEK, Císařský dvůr; ke Colloredovi J. KUBEŠ,
Colloredové z Wallsee.
217
nevlastního bratra Filipa Zikmunda. Tehdy do celé věci promlouvala ještě Filipova matka
Žofie Anežka, rozená z Mansfeldu, jejíž názory museli brát všichni v potaz, i když s nimi
nemuseli úplně souhlasit. V tomto případě je evidentní, že všechny organizační věci zůstávaly
na knížeti, jenž ale musel o všem důkladně informovat nevlastní matku, která se občas k
průběhu cesty vyjadřovala a prosazovala svou vůli i na úkor obou Ditrichštejnů.76 V tomto
kontextu je pozoruhodné, že Ferdinand se jí pokoušel občas takticky obcházet.77 Jinak hlavám
rodin do organizace nikdo moc nemluvil, protože jejich postavení bylo nezpochybnitelné a
jejich autoritu brali všichni vážně. Jen role zmíněného knížete Ferdinanda v době cesty jeho
nevlastního bratra byla jiná, protože se k němu prostě nemohl chovat jako k synovi a
vyžadovat jeho naprostou poslušnost. Daleko spíše se Ferdinand ve svých dopisech čerstvě
zletilému Filipu Zikmundovi prezentuje jako starší bratr a přítel, který jej do ničeho nenutí a
mnoho věcí nechává na jeho rozhodnutí. Typické je třeba jeho sdělení v závěru dopisu, kde
psal o tom, zda má jet bratr do Španělska, či nikoliv. Poté, co mu předestřel možné scénáře,
napsal, že bratr sám má posoudit, co je pro něj důležitější. A šel ještě dále, když dodával, že
pro co se Filip Zikmund rozhodne, to také kníže jeho matce – které se mladý Ditrichštejn
zřejmě poněkud obával – řádně vysvětlí a postaví se za něj. Vůči svým synům se tak kníže
rozhodně nechoval a vyžadoval naprostou poslušnost...78
Ženy – organizátorky, jak bylo právě naznačeno, měly situaci komplikovanější a nikdy
na to nezůstaly úplně samy, respektive ani nechtěly zůstat samy, jak lze dokázat na cestách,
které se udály v rodinách Černínů z Chudenic, Eggenberků a Verdugů. Na první pohled se
jedná o tři zcela jiné rodiny, vždyť první patřila k sice prastarým, ale dlouho jen rytířským
rodům a vzestup ji čekal až v první půli 17. století. To druhá dosáhla v podstatě z ničeho
velmi rychle knížecího stavu, kdežto třetí naopak po raketovém vzestupu postupně chudla a
patřila mezi nevýznamné hraběcí rodiny. U Černínů z Chudenic nyní půjde o cestu
Humprechta Jana, jíž zajišťovala před polovinou 17. století jeho matka Zuzana Černínová,
76
Zejména prosazovala cestu svého syna do Španělska, a to podle názoru knížete Ferdinanda „gahr hart“.
Později psal bratrovi, aby se tam tedy vydal a předal španělské královně osobní dopis od jejího bratra, císaře
Leopolda I., a neopomněl dodat, že přesně tak si to vyžádala jeho matka. Srov. MZA Brno, RA
Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 373 a 376, koncepty dopisů knížete bratru Filipovi z 19. 8. a 3. 9.
1671 a kapitola II. 2.
77
Minimálně jednou k tomu využil svých „pánů a přátel“. V jednu chvíli to totiž vypadalo, že hofmistr jeho
nevlastního bratra Gottfried Zurmöllen bude muset opustit své místo. Kníže řešil otázku, zda by mu pak měl
poslat jiného hofmistra, nebo zda je akceptovatelné, že by dvacetiletý Filip Zikmund dále cestoval bez
hofmistra, jen se svým aufwarterem a komorníkem. V tomto okamžiku vyložil svou situaci Bernardu Ignáci
z Martinic, Raimondu Montecuccolimu a jezuitovi otci Taffernerovi. Všichni se prý nezávisle na sobě shodli
na tom, že „er den 10. Martij seine 20. jahr erreicht hat undt also keinen hoffmeister mehr obediren wirdt...“
Kníže se pak k jejich názoru připojil a informoval v tomto smyslu svou nevlastní matku. Tamtéž, fol. 358359, dopis knížete Žofii Anežce, rozené z Mansfeldu, z 5. 7. 1671.
78
Tamtéž, fol. 390, dopis Ferdinanda Filipu Zikmundovi z 5. 6. 1671.
218
rozená Homutová z Harrasova (1600-1654). Bylo to v době, kdy tato větev rodu patřila ještě
mezi chudší šlechtu, zároveň ale právě na Humprechta Jana čekalo obrovské dědictví po
příbuzném Heřmanovi Černínovi (1576-1651).79 Při plánování synova putování pomáhali
paní Zuzaně její nejbližší příbuzní.80 U Eggenberků zase jde o generaci potomků knížete Jana
Antonína (1610-1649), jenž si vzal Annu Marii, markraběnku braniborsko-bayreuthskou
(1609-1680). Žili spolu v manželství sice jen deset let, otce ale přežily hned tři děti. Jednalo
se o dva syny, Jana Kristiána a Jana Sejfrída, kteří se v letech 1660-1663 vydali na
kavalírskou cestu, a dceru Marii Alžbětu, jež měla za manžela knížete Ferdinanda z
Ditrichštejna.81 Vdově Anně Marii, která jako poručnice měla organizovat putování svých
synů, se vším částečně pomáhal nejen její zeť kníže Ditrichštejn, ale zejména její urozený
dvořan Jan Fridrich, svobodný pán Gäller, který často vyřizoval rozkazy své paní. U Verdugů
panovala podobná rodinná situace, protože na počátku osmdesátých let 17. století neměl rod
žádného dospělého mužského jedince, a tak se poručnicí nezletilých potomků stala matka
Maxmiliána Apolonie, rozená Libštejnská z Kolovrat. Kromě ní ale průběh kavalírské cesty
jejího jediného syna Franze Julia v letech 1681-1683 částečně ovlivňovali také její blízcí
příbuzní, kteří byli někdy i poměrně vlivní. Jednalo se celkem o tři členy rodu Kolovratů,82 do
věci ale hodně promlouval i její bratranec Jiří Linhart Colonna z Felsu († 1684), který
zastával funkci nejvyššího štolmistra ovdovělé polské královny Eleonory Marie Habsburské v
Innsbrucku.83 Slovo hraběte Colonny bylo bráno vážně, protože to byl bezdětný majitel
několika slezských panství a netajil se tím, že vydědí své nekatolické příbuzné a předá své
statky právě Franzi Juliovi Verdugovi.84 Ve všech třech případech ale měla nakonec vždy
79
Z. KALISTA, Mládí; TÝŽ (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova.
Jejich pomoc se ale vázala v podstatě jen na rozhodování o nejdůležitějších záležitostech jeho cesty. Třeba v
létě 1647 šlo o to, zda si má Humprecht Jan prodloužit cestu. Paní Zuzana mu psala, že když se mu tam líbí,
tak proč ne. Dodávala ale: „... nečiním toho o svý újmě a hlavě, nýbrž s J. M. panem hrabětem Černínem [...]
i taky s jinšíma vzácnejma pány a přátely jsem se o to dobře s pilností radila, zdaliž Ti mám dáleji povoliti v
cizích zemích bejti.“ Podobně se o jeho návratu domů na počátku roku 1648 bavila se svým zetěm
Zikmundem Myslíkem z Hyršova a shodli se na tom, že se má vrátit už na jaře. Srov. Z. KALISTA (ed.),
Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 173, 222.
81
K Eggenberkům srov. G. B. MARAUSCHEK, Die Fürsten zu Eggenberg 1568 bis 1717, Graz 1968
(disertační práce); k Janu Kristiánovi a jeho dvoru v Čechách blíže Markéta KORYCHOVÁ, Dvůr
posledního Eggenberka v Českém Krumlově. (Každodenní život českokrumlovské zámecké rezidence v letech
1665-1667), in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvorech barokní šlechty, České Budějovice 1996, s. 423-441.
82
Dva z nich byli jejími poradci v době poručnictví – byli to bratr Jaroslav Julius Libštejnský z Kolovrat na
Libořicích (1626-1686) a nejvyšší sudí zemský Albrecht Vilém Krakovský z Kolovrat (†1688). Třetí byl
jejím vzdáleným bratrancem a také sousedem v Žatecku a jmenoval se Julius Albrecht Libštejnský z
Kolovrat a na Chyších (1633-1683).
83
Tato vdova po polském králi Michalu Wiśniowieckém si v roce 1678 vzala vévodu Karla V. Lotrinského.
Císař Leopold I. jim povolil, aby se jako místodržící Tyrolska a Předních Rakous usídlili v Innsbrucku. Srov.
B. HAMANNOVÁ (vyd.), Habsburkové, s. 87-88.
84
A své slovo dodržel a v testamentu z 1. června 1682 učinil z mladého hraběte svého univerzálního dědice. K
dějinám rodu v 17. století blíže J. KUBEŠ, Ze Španělska až do Horního Slezska. Osudy Verdugů
80
219
hlavní slovo matka – vdova. Ony všechno platily, ony najímaly a propouštěly hofmistra,
pravidelně korespondovaly se syny i jejich hofmistry a služebníky a rozhodovaly též o
itineráři cesty.
Všichni organizátoři, ať už se jednalo o otce, matky či jiné poručníky, si byli v něčem
rovni. Své potomky a svěřence několik let nespatřili a nemohli nad nimi vykonávat přímou
kontrolu. Nikdy se tedy nemohli být stoprocentně jistí, zda budou slova z jejich instrukcí
naplňována a vše proběhne k jejich naprosté spokojenosti. Bezmocní ale rozhodně nebyli. K
prosazení jejich vůle na dálku jim sloužilo několik technik, a to zejména pravidelná
korespondence a také důsledná kontrola finančních toků. Jejich pozice pak byla samozřejmě
výhodná v tom, že měli k dispozici i řadu významných donucovacích prostředků. Kromě
toho, že mladíky zesměšňovali tím, že je přirovnávali k dětem,85 jim mohli reálně hrozit
zejména ztrátou své otcovské či mateřské „milosti“ (rozuměj náklonnosti a podpory)86 a
předčasným ukončením cesty. Otcové pak měli v arzenálu ještě těžší kalibr, protože v
nejhorším případě mohli nezdárného potomka vydědit a znemožnit mu tak čestný život ve
vlasti.87
Tak daleko to ovšem nikdo nechtěl nechat dojít, naopak si všichni přáli, aby se synové
v pořádku vrátili domů a hlavně aby v cizině zvládli vše podstatné z nařízeného výukového a
vzdělávacího programu. Proto raději nejprve synům různými způsoby domlouvali. Hrabě
Ferdinand Bonaventura z Harrachu se tedy nejprve hodně rozčiloval, že jeho syn nežije podle
jeho instrukcí a rozkazů, že chodí bez služebníků a pěšky do míčovny nebo možná snad i do
„bordelu“. Pokračoval pak, že mu přeci nařizoval, že se má německy hovořícím šlechticům
pokud možno vyhýbat, a nyní zjistil, že dům, kde v Paříži bydlí, je plný Němců, a že se s nimi
dokonce pravidelně schází ve svém pokoji a maří tak vzácný čas, který by mohl věnovat
studiu, řečem a četbě.88 V dalším dopisu už ale Ferdinand Bonaventura znatelně ubral, když
v habsburské monarchii v raném novověku (v tisku); ke kavalírské cestě mladého Franze Julia podrobně J.
KUBEŠ, Tři pohledy.
85
Julius z Hardeggu se rozčílil na svého syna Johanna Sigmunda, že ho náležitě neposlouchá. Protože chtěl, aby
pochopil nedospělost svého jednání, přirovnával jej k neposlušnému děcku. Kdyby prý věděl, jak se bude
chovat, nenamáhal by se mu dát meč a nechal by jej „als ein buben raißen“. Otcova slova cituje G. HEISS,
Integration, s. 107.
86
Tato hrozba spolehlivě fungovala k umravnění Rudolfa Josefa Colloreda, který studoval v roce 1725 v
Salcburku. Srov. J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo, s. 127-128.
87
G. HEISS, Intergration, s. 108 zmiňuje příklad ze 16. století, kdy Julius I. z Hardeggu vyhrožoval svému synu
Bernhardovi, že jej vydědí a dokonce zabije, protože dělá ostudu svému jménu.
88
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis otce z 19. 3. 1682. Harrach v něm reaguje na to, že se dozvěděl o
pohlavní nemoci společníka svého syna, jistého hraběte Tillyho. Píše: „was ich neülich des Tilly ublen leben
halber von dem hoffmeister vernommen, hat mich alleweill mehrers nachfragen gemacht unndt obwollen
mann mir es von dir nit bestehen will, gleichwohl so viel erfahren, das du nit nach meiner instruction undt
befehl lebst, in das balhauß, oder vielleicht gar bordel ohne diener undt zu fueß zugehen, stehet einen
jungen cavallier gar woll an, wann es dießes thuen wollet, so kan mann roß undt wagen, cammerdiener undt
220
zjistil, že všechna obvinění se nezakládala na pravdě. Přesto ale apeloval na „rozum“
(„vernunft“) svého syna, že snad pochopí, že je potřeba žít podle zásad z jeho instrukcí. Nelpí
na nich přeci z nějakého rozmaru, neboť mu to diktují jeho zkušenosti. Pokud by ale jeho
potomek svůj dosud poměrně rozmarný život nepřizpůsobil požadovaným standardům, pak by
otci dal záminku k tomu, aby podniknul „andere anstalten“, jež by se mu určitě nelíbily,
protože „nit zu deinen vortel sein wurden“.89 Nakonec se ale o týden později zcela uklidnil.
Psal, že když mu nyní slíbil, že se to nebude opakovat, tak už za ním u dvora ve Vídni vždy
bude stát, bránit ho a nikdy jej neopustí. Z toho prý měl mladý Harrach poznat, „wie ich dich
liebe, weillen ich mein ganzes fundament auf dich mache“.90
Také ostatní rodiče stále dokola zdůrazňovali svým potomkům, co je hlavním cílem
kavalírské cesty. Kníže Ferdinand ze Schwarzenberku svému synovi v předlouhém osobním
dopisu připomínal, že se musí pilně věnovat studiu (používá sloveso „sich applicieren“),
protože jen tak brzy pochopí, „wie hoch- und nothwendig einem cavaglier seye, in wohl
anständigen sitten vor anderen zu excelliren und so wohl die pares alß inferiores darinen zu
übertreffen...“ Teprve když se zdokonalí („sich perfectionieren“) v důležitých naukách a naučí
se přiměřeně chovat, může splnit vyšší životní cíle. Za hlavní z nich považoval užitečnou
službu císaři a vlasti v politické či vojenské sféře, jež mu umožní se pravidelně objevovat po
boku panovníka a dále rozmnožit zásluhy předků.91 Také hraběnka Verdugová shrnovala, k
čemu by podle ní měla cesta synovi sloužit. Do ciziny ho prý posílá jen proto, aby „nicht
allein oberwehnte juridica per privata collegia repetire, sondern auch in dennen sprachen
und anderen berühmten hochadelichen cavalierischen übungen sich qualificiret mögligst
befliessen...“92 Sloveso „kvalifikovat se“ pak matka, hofmistr i syn používali poměrně
pravidelně a stalo se jakousi maximou celé cesty, hlavním cílem, kterého měl mladý Verdugo
dosáhnout. Kvalifikovat se znamenalo podle jejich slov chovat se jako vysoce postavený
šlechtic, ovládnout slovem i písmem italštinu a francouzštinu a vyznat se v právnických
laggey ersparen, ich habe befohlen, das es mit denen teütschen nit viel umbgehen sollet, so vernehme ich,
das nit allein das hauß voll ist, sondern in eüren zimmern die zusammenkunfften gehalten werden, womit
nichts als leuter liederliche gesprach undt actiones es erlehrnen werdet, will geschweigen der zeit die es
nothwendig verabsaumen müest, die studien, sprachen undt anderes zuerlehrnen, viel wenigen ein buch zu
lesen, von disen melde ich allein weilen ich es wissentlich weiß undt schweige von den jenigen, was ich
argwohne undt mich nit wenig bekümmeret, dahero auch auf die remedirung gedenke undt dem hoffmeister
befehle, was er thuen solle, undt wie ich gradatim allen ubel abzuhelfen vermeine, ist das es nüchts fruchtet,
mueß ich es Gott befehlen, du dürffts aber zum meisten erfahren undt künfftig bekuren, wann dir an meiner
lieb undt gnadt nichts gelegen ist, Gott gebe, das es zu diesen nit kome...“
89
90
91
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, moderní opis otcova nedatovaného
dopisu, údajně z července 1698, ve skutečnosti ale z července 1697.
92
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, nedatovaný koncept smlouvy z jara 1681.
221
disciplínách. Podobně to viděla i kněžna Eggenberková, která svým synům v jednom dopisu
domlouvala, protože prý jen bez rozmyslu zabíjejí čas zbytečnostmi. Připomínala jim, co je
cílem cesty. Ráda by prý viděla, že „sÿe sich bösster appliciereten und nicht allein den jagten,
sondern den nottwendigen exercitien recht und woll obligeten und beflissen, damit eß heut
oder morgen zu dero höchsten wolfahrt geraichen möchte, dan nichts rühmlicher, alß wan ein
fürst und herr wollgeraist, woll gestudiert und anderer fürstlichen tugenten und scienzen sich
thailhafftig gemacht...“ Za ta nutná cvičení považovala také především zvládnutí jazyka
(zejména italštiny) a osvojení si základů práva.93
Právě jsme viděli, jak rodiče využívali nejdůležitější techniky, jak na dálku
kontrolovat prosazování svých představ a jak efektivně řídit průběh cesty. Sloužilo jim k tomu
pravidelné vedení korespondence se synem a hofmistrem. Pokud tedy průměrně dlouhá cesta
trvala tři roky, tj. více jak 150 týdnů, a pokud skutečně rodiče dodrželi frekvenci jednoho listu
týdně, měli by v průběhu putování ideálně vyhotovit na 150 listů svému potomkovi a dalších
150 jeho hofmistrovi. Takové množství jich ale asi nikdy neposlali, protože nebylo vždy
bezpodmínečně nutné ozývat se každý týden. Třeba pro Verdugy máme důkaz, že matka
napsala od konce dubna 1681 až do počátku září 1683, tj. asi za necelých 130 týdnů,
minimálně 70 dopisů. Tzn. že hraběnka Verdugová se ozývala hofmistrovi zhruba dvakrát až
třikrát do měsíce. Dochovalo se však jen jejich 27 konceptů, ostatní – včetně dopisů, jež psala
synovi a jeho komorníkovi, – sebral zub času.94 V podstatě úplně stejné poměry panují u
Colloredů, kde se nachází 28 konceptů dopisů hraběte Jeronýma hofmistrovi a ještě čtyři
otcovy listy jeho synovi.95 U Ditrichštejnů je to už v případě cesty Filipa Zikmunda lepší,
konceptů listů knížete hofmistrovi je nyní v archivu sice jen 27, navíc se ale ještě dochovalo
21 jeho psaní nevlastnímu bratrovi. Dobrá situace panuje i u Černínů, kde zůstalo po Zuzaně
Černínové 58 listů.96 Zcela nejpříznivější je situace u Eggenberků, protože dopisů Anny Marie
– tentokráte výjimečně originálů – se dochovalo podstatně více, a to asi 40 kusů, jež napsala
hofmistrům (v průběhu cesty došlo k jejich výměně), a dalších 40, které poslala svým synům
(zejména staršímu Janu Kristiánovi).97
93
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopis z 5. 12. 1662.
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, dochovaly se koncepty jejích listů č. 1-6 a
27-47.
95
J. KUBEŠ, Rudolf Joseph Colloredo, s. 136, pozn. 28. Zde je nutné podotknout, že oněch 28 dopisů pochází z
ledna až července roku 1725 a v podstatě se jedná o úplnou korespondenci z té doby. Colloredo se skutečně
držel intervalu jednoho listu týdně.
96
Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova.
97
Uloženy v SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2 a III 1 Gβ 3. V tomto
případě se paradoxně nedochovaly žádné dopisy hofmistrů a synů, jak to je jindy běžné. Zřejmě zůstaly
součástí rodinného archivu ve Štýrsku.
94
222
Všichni organizátoři chtěli, aby se kavalíři úspěšně „aplikovali“, „kvalifikovali“ se a
osvojovali si všechny potřebné šlechtické ctnosti, z korespondence ale jasně vysvítá, že se tak
nemělo stát za každou cenu. Prvořadé bylo pro otce i matky dohlédnout na to, aby jejich
potomci zůstali zdraví a v pořádku se vrátili. U Verdugů je to o to pochopitelnější, že Franz
Julius byl momentálně jediným mužským členem rodu. Proto se všichni neustále vyptávali na
jejich zdraví a vyjadřovali značnou spokojenost nad tím, že jsou všichni v pořádku, vždyť
informace o dalších a dalších zesnulých kavalírech přicházely do monarchie v podstatě
neustále.98 Matky jsou jiné snad jen v tom, že poměrně pravidelně překračovaly obvyklou
mez starostlivosti a projevovaly svou úzkost. Třeba Verdugová se v dopisech ptala, zda její
syn v teplech nekonzumuje studené nápoje,99 a také znovu varovala hofmistra, aby dával na
jejího syna obzvláštní pozor vždy, když bylo příliš teplé počasí, nebo když se vydávali na
delší cestu přes hory či po moři.100 Před plavbou po moři varovali i muži, ale v případě
nutnosti ji vždy povolili.101 Jinak tomu bylo u Zuzany Černínové102 či kněžny Eggenberkové,
jež měla z moře vyloženě fóbii, navíc její názory sdílely (či spíše spoluvytvářely) i členky
jejího fraucimoru. Když chtěli bratři Eggenberkové na jaře 1661 uskutečnit výlet do Anglie,
aby se osobně zúčastnili korunovace nového anglického krále Karla II., matka jim to zcela
jednoznačně zakázala. Své mínění tlumočila nejprve v osobních listech svým synům, kteří
obratem psali baronu Gällerovi a dalším vysoce postaveným eggenberským dvořanům, aby s
matkou promluvili. Také oni ale smutně sdělovali, že s kněžnou se v tomto ohledu nedá hnout.
Gäller zdůrazňoval, že je mu to líto, ale že zákaz cesty padl nejen kvůli údajné nebezpečnosti
anglických poměrů, ale hlavně „wegen etwan durch daß alhirige frawzimber überreden
grossen gefahr zu möhr...“103 V podobném duchu psal ze Štýrského Hradce i další důvěrník
Ulrich Wilhelm z Herzbergu. Chápe prý, že to je „schöner undt extraordinarius actus
98
Za všechny jmenujme alespoň dopisy harrachovského hofmistra Bílka, jenž pravidelně psal, kdo je v Paříži z
„německých“ kavalírů nemocný a kdo už zemřel. Korunu tomu nasadil na podzim 1682, když sděloval, že
za poslední čtyři měsíce zemřelo osm Němců a za celý jejich dosavadní pařížský pobyt (tj. za 11 měsíců) to
už bylo 19 nebožtíků. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis z 2. 10. 1682.
99
Srov. třeba SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34. Na zdraví se Verdugová ptala ve
všech dopisech, na tloušťku a cizí stravu se vyptávala v dopisu z 29. 4. 1682, před konzumací studených
nápojů varovala v listu z 16. 5. 1682.
100
Obávala se zejména přejezdu z Říma přes Livorno do Janova a dále do Francie, protože část cesty měla vést
po moři. Varovala hofmistra, aby se nevydávali na hluboké moře. Srov. tamtéž, její dopis z 21. 7. 1682.
101
Ke strachu z vody blíže pro cestovatele po severním Nizozemí Anja CHALES DE BEAULIEU, Deutsche
Reisende in den Niederlanden. Das Bild eines Nachbarn zwischen 1648 und 1795, Frankfurt am Main –
Wien u. a. 2000, s. 103-118; dále třeba J. KUBEŠ, Fragmenty, s. 97 nebo Zdeněk HOJDA (ed.), O mořských
nebezpečenstvích. Malá antologie textů českých autorů 16.-18. století, DaS 29, 2007, č. 3, s. 36-39.
102
V listopadu 1645 psala svému synovi: „Můj nejmilejší Humprechte! Přece řekni panu hofmistru, aby jste
předce radši po zemi jeli než po tom moři, však já se hrubě starám, kdybyste, čehož, Pane Ježíši Kriste, rač
chrániti, měli jaký neštěstí...“ Odkazovala při tom na Ferdinanda z Rozdražova, jenž byl v roce 1644 zajat v
Tunisu. Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 63.
103
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopis Gällera JK Egg. 1. 4. 1661.
223
publicus“, ale i jemu matka sdělila, „sie könne undt wolle einmahl als ein muetter zue solcher
rais wegen deß meers undt allerhand andern gefahren ... nich einwilligen undt ihr
mütterliches herz wurde alzeit traurig undt schwärmütig sein undt in sorgen stehen, das sie nit
schlaffen köndte...“ Herzberg vše zakončil tím, že doporučuje kněžnu v této otázce již
neobtěžovat, protože je nemocná.104 Matka si tedy prosadila své a knížata Eggenberkové se za
La Manche nedostali.
Eggenberský fraucimor vůbec v průběhu kavalírské cesty velmi citlivě vnímal
všechny novinky z ciziny a vyhodnocoval jejich potenciální nebezpečnost. Pokud se kněžna a
ostatní dámy začaly něčeho obávat, hned to bylo v korespondenci reflektováno. Tak se třeba v
listopadu 1662 dozvěděly, že byl v Paříži v noci probodnut mladý markrabě bádenský.105
Matka to pak v dopisu hofmistrovi komentovala, jaká to je tragédie a bolest pro jeho rod, a
okamžitě přidávala, aby se všemožně zasadil o to, aby její synové v noci nikam nevycházeli,
protože se bojí, že dopadnou stejně.106 V tom by se rozhodně s Černínovou a Verdugovou
shodly, protože i ony zakončovaly většinu poznámek o zdraví svého syna a nástrahách světa
sdělením, že se za ně budou denně modlit a že se zcela spoléhají na hofmistra, na jeho
zkušenosti a rozum („hohe vernunfft“). Verdugová se dokonce jednou stylizovala do pozice
„chudáka matky, jejíž vlastní syn momentálně není její“ a hofmistra označovala za „toho času
otce a matku“ mladého Verduga.107 Taková citově zabarvená slova by se dostala do otcovské
korespondence jen těžko...
Muži i ženy ve své korespondenci snad nejčastěji řešili finanční otázky. V podstatě
neustále dohlíželi na dvě základní věci. Předně aby jejich potomci nezůstali v cizině bez
peněz, a pak si všichni přáli, aby je kavalírská cesta nepřišla na zbytečně mnoho peněz. V
prvním případě museli najít a zajistit způsob, jak peníze do vzdálených zemí rychle a levně
dopravit. V 17. století už to nebyl žádný vážný problém, a proto vstupovali do jednání s
pražskými, vídeňskými, případně i pasovskými a řezenskými kupci a bankéři, kteří měli ve
významných evropských městech své korespondenty, aby mohli prostřednictvím této sítě
104
Zřejmě Filip Baltazar z linie Baden-Rodemachern (1640-1661).
106
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopis z 21. 11. 1662: „Sonsten ist
ein junger marggraf von Baaden zu Parÿß beÿ nächtlicher weihl (laÿder Gott erbarmß) todt gestossen
worden, welcheß ein schlechte tragaedi und denen elteren schmerzlich zuvernemben, dahero wir ihme
gnedigist anbevehlen, daß er unsere herrn herrn söhne von den unnotwendige nächtlichen außgehen (so
sich vileicht eraignen möchte) abhalten wolle, damit wir unß nicht (Gott woll darvon sein) eineß solchen
traurenfahlß zu beförchten haben.“
107
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, dopis z 12. 8. 1682: „...mich gantz auff dem
herrn in allen vorlaße, dann ich arme mutter habe dem eingenen sohn […] ist er in der presentz nicht mein,
sondern deß herrn, dahero ist der h[err] vor dieße zeit vatter undt mutter, ihm bei der gesuntheit undt allen
gutten tugenden megligesten zu erhollen...“
105
224
posílat peníze. Třeba kněžna Eggenberková financovala v šedesátých letech kavalírskou cestu
z pokladny panství Český Krumlov a peníze pak chodily přes pasovského bankéře Hanse
Fuchse, resp. přes jeho dědice. O deset let později využíval Ferdinand z Ditrichštejna při
organizování cesty svého nevlastního bratra vídeňského kupce Triangela, kterého po špatných
zkušenostech vyměnil za jistého Bartolottiho. V osmdesátých letech se hraběnka Verdugová v
Praze spoléhala na služby kupce Pedroniho, ve Vídni byl tehdy oblíbený Ottavio Pestalozzi,
jenž se podílel na zajištění cest synů knížete Ditrichštejna nebo hraběte Ferdinanda
Bonaventury z Harrachu.108
V 17. století to nejdříve fungovalo tak, že rodiče doma složili určitou sumu peněz,
uhradili poplatek (aggio, Černínová termín počeštila a používá slovo láže, resp. lažie) a svým
synům poslali tzv. wechselbrief (synonymně budu používat slovo směnka) na složenou částku.
V něm bylo napsáno, v kterých městech si lze tyto peníze v cizí měně vybrat, a to najednou či
po částech. Se směnkou pak hofmistr s kavalírem navštívili konkrétního korespondenta. Ten si
jejich dokument prohlédl, a protože měl být o jejich příjezdu dopředu informován (tj. měl už
mít v ruce kopii směnky a popis těch, kteří si pro peníze přijdou), požadované peníze jim
vydal. Tento systém měl nesporně své výhody, protože hofmistři nemuseli převážet velké
sumy peněz, což bylo nejen riskantní, ale také nepraktické, neboť mince vážily ve větším
počtu i několik kilogramů. Za přednost lze do jisté míry považovat i to, že peníze přicházely
po menších sumách, tzn. že rodiče měli relativní jistotu, že jejich potomci nebudou přespříliš
utrácet a budou je muset pravidelně žádat o další směnky.109 Někdy se z toho ale stala
nevýhoda, protože wechselbriefy mohly být uplatněny jen v několika málo vyjmenovaných
městech a po vybrání příslušné částky už hofmistrovi a jeho svěřenci nikdo nic navíc nedal.
Pokud tedy rodičům nevadilo, že se během cesty utratí větší množství peněz, pak pro ně byl
tento systém nepraktický, protože je nutil na financování neustále myslet a podnikat příslušné
kroky. Navíc v praxi mohly nastat komunikační problémy (pošta nebyla zcela spolehlivá,
rodiče mohli být značně zaneprázdněni či nemocní apod.), takže se jednání o další směnku
mohlo značně protáhnout a stávalo se dokonce, že kavalír opravdu zůstal v cizině dočasně bez
prostředků.110
108
109
110
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2 (cesta bratří Eggenberků);
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360 (cesta Filipa Zikmunda z Ditrichštejna); tamtéž, inv. č.
1586, kart. 361 (cesta Waltra Xavera z Ditrichštejna); SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č.
416, kart. 34 (cesta Franze Julia Verduga); ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677 (cesta Karla z Harrachu).
Tato problematika je dobře prozkoumaná. Na anglických a polských příkladech ji představil Antoni
MĄCZAK, Travel in Early Modern Europe, Oxford 1995, s. 85-94; pro říšské prostředí srov. M.
LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 65-70.
Stalo se to na počátku roku 1698 hraběti St. Julienovi v Bruselu. Hofmistr tehdy v každém dopisu lkal, že
nemají peníze a žádal o další směnku, minimálně dva měsíce však nic nedostal. Srov. dopisy v ÖStA, AVA,
225
Rodiče, využívající tento způsob financování, museli být neustále ve střehu a
pravidelně komunikovat s hofmistrem, aby věděli, jak na tom s penězi jsou. Jednou za čas pak
museli u bankéře složit další peníze a zařídit poslání nové směnky. Ideálně je to vidět v
korespondenci Ferdinanda z Ditrichštejnu s hofmistrem jeho bratra, která je informacemi o
směnkách doslova přeplněná. Vyplývá z ní, že kníže musel s bankéřem Triangelem ve Vídni
jednat minimálně jednou měsíčně. Žádal jej o vydání dalších směnek a často mu připomínal,
aby dal vědět svým korespondentům, že jeho bratr se u nich zastaví. Když se pak Filip
Zikmund dostal ve Španělsku do finančních problémů, jednal s Triangelem téměř neustále,
protože chyba byla na straně bankéřově, neboť jeho madridský korespondent odmítal
mladému Ditrichštejnovi cokoliv vyplatit. Kníže to po půl roce příslibů, že Triangel vše rychle
napraví, nakonec nerad řešil tím způsobem, že spolupráci s tímto kupcem ukončil a zbytek
cesty byl financován přes bankéře Bartolottiho.111
Slabiny systému si v druhé polovině 17. století uvědomovala řada lidí, a tak není divu,
že se tehdy začal u těch nejbohatších a nejmocnějších pomalu prosazovat nový způsob, jak
zajistit financování cest na dálku. V dopisech se mu říká creditbrief (resp. creditiv). Jeden z
nejstarších a zároveň asi nejvýjimečnějších se dochoval u Harrachů a měl ulehčit kavalírskou
cestu mladého Karla v západní Evropě. Jedná se o nezapečetěný dvojlist, který vydal
vídeňský kupec a bankéř Ottavio Pestalozzi dne 29. srpna 1681. Pestalozzi v něm jmenovitě
žádá své korespondenty ve Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Amsterdamu,
Bruselu, Londýně a Paříži, aby vyplatili peníze Johannu Bílkovi, hofmistrovi Karla z
Harrachu, jehož otcem je Ferdinand Bonaventura z Harrachu. Výjimečný byl v tom, že v něm
nikde nebyla stanovena žádná výše sumy, takže si Bílek mohl bez problémů kdykoliv vybrat,
kolik chtěl. Stačilo pak domů poslat kvitanci, jež dokládala místo a výši konkrétního výběru, a
otec se ve Vídni postaral zpětně o uhrazení.112 Systém to byl tedy do jisté míry podobný tomu
předchozímu a jedinou výjimkou bylo to, kdy rodiče peníze skládali. V 17. století platili
předem, kdežto později stáli naopak na konci celého řetězce a zapravili tak vlastně úvěr (proto
creditbrief), jenž si hofmistr jejich potomka v cizině bral. Tento systém se zcela prosadil v
první polovině 18. století, rodiče však ve většině známých případů stanovovali kreditním
dopisům maximální limit výběru, takže na zajištění celé cesty většinou nestačil jeden a
111
112
FA Harrach, kart. 841.
Srov. MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360. K problémů s Triangelovým korespondentem v
Madridu Batistou Crotem, jež se táhly několik měsíců, blíže koncepty knížecích dopisů hofmistrovi z 10. 2.
1672, 21. 4. 1672, 5. 5. 1672 a 15. 7. 1672 (tamtéž, fol. 534, 526, 529 a 520).
Uvnitř dvojlistu se nacházejí francouzské a italské zápisy z jednotlivých měst, kde si Bílek vybral peníze.
Realizoval celkem 11 výběrů, šest v Paříži, čtyři v Bruselu a jeden v Londýně, v celkové výši 32100
francouzských livrů a 2000 „piachi quavanta“ (měna jižního Nizozemí). Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach,
kart. 677.
226
hofmistři museli nadále po vyčerpání předchozího úvěru žádat o další dopis z domova.113
Rodiče samozřejmě nezajišťovali jen financování cesty, ale v druhé rovině též
kontrolovali všechny výdaje hofmistrů a svých potomků a hlídali, aby příliš neutráceli,
protože rozpočty snad všech rodin byly tehdy značně napjaté. V korespondenci se otázky
šetření objevují pravidelně.114 Například hofmistr Bílek, který vedl dokonce dvojici mladíků
(Harrach – Tilly) a podléhal tak dvěma autoritám, psal otci prvního svěřence, že poručník
druhého mladíka Franz Josef z Lambergu jej neustále bombarduje výčitkami, že cesta je příliš
drahá. Lamberg chtěl, aby se Tilly vešel ročně do rozpočtu 3000 až 4000 zl. To se ale
nemohlo v době, kdy mladík pobýval v drahé Paříži a navíc putoval s ambiciózním
Harrachem, rozhodně povést, protože ten měl roční spotřebu v Paříži okolo 12000 zl.!115
Lamberg se přesto nadále někdy až zoufale ptával, k čemu jsou další nákupy krajek na
punčochy, luxusních klobouků a dalších módních doplňků, které on sám nikdy nenosí, nebo
nařizoval omezení počtu šlechtických cvičení, jež Tilly absolvoval.116 Nakonec ale pochopil,
že pokud jeho svěřenec i nadále setrvá ve společnosti Karla z Harrachu, rozhodně neušetří, a
tak se na jaře 1683 rozhodl celou situaci radikálně řešit. Za Tillym měl do Bruselu přijet nový
hofmistr, který by vedl jen jeho, oddělili by se od Harracha a vydali by se na další cestu
sami.117 Nedostatek peněz ale mohl vést i k ukončení kavalírské cesty, jak se to stalo Rudolfu
Rašínovi z Rýzmburka na podzim roku 1647, kdy musel předčasně opustit Paříž.118
„Ušetřit“ se v různé míře snažili chudí i zámožní a šetřilo se i na relativních
113
Tento systém prokazatelně fungoval na cestách Heřmana Jakuba Černína z Chudenic v letech 1725-1727
(srov. korespondenci v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně
kart. 342) a Jana Josefa Thuna. Jeho hofmistr psal v květnu 1731 domů, že jim dochází kreditní dopis, a
žádal o nový. Ten mu přišel na počátku června a zněl na obrovskou částku 12000 zl. Jenom dodávám, že
Thunové využívali služeb pražské firmy Franze Sigka a del Curta a vídeňské společnosti Wenzel & spol.
Srov. SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 880, sign. Y 4/11, kart.
138, dopisy hofmistra Marcyho Filipině Thunové z přelomu května a června 1731 z Bruselu.
114
Upozornil na to v případě Lambergů H. KÜHNEL, Die adelige Kavalierstour, s. 378-379, je to ale zjevné i
ve vydané korespondenci Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, zejm. s. 135,
143, 214 („Přece, mý dítě, pomalu utrácej, [jsou] špatný důchody.“), 216, 219, 222 či 226.
115
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis z 27. 7. 1682. Bílek se bránil, že do 4000 zl. se v Paříži prostě
nikdo nevejde, protože tu všechno hodně zdražilo. On sám prý už je v Paříži potřetí a vždy je to horší, takže
se nedá argumentovat srovnáváním s předchozími dobami, protože tehdy se tu nedržely kočáry, cvičení a
jídlo bylo levnější. Nyní je vše dvakrát dražší, ušetřit se dá jen tak, že by se pobývalo v menším městě na
venkově. Informace o ročních výdajích mladého Harracha ve výši 12-13000 zl. se nachází tamtéž, dopis z
23. 8. 1682.
116
Tamtéž, dopisy z 7. 9. a 5. 10. 1682.
117
Tamtéž, dopis z 26. 2. 1683. Další osudy Antona Ferdinanda hraběte Tillyho nejsou už tak dobře známy, ale
samostatnou cestu zřejmě nastoupil a o něco málo dokonce Karla z Harrachu přežil. Zatímco Harrach padl v
listopadu 1684 před Budínem, Tilly zemřel v průběhu své kavalírské cesty v březnu 1685 v Benátkách. Srov.
J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal-Lexicon, Bd. 45, sl. 1395-1396.
118
Je to doloženo v černínské korespondenci. Paní Zuzana tehdy nakazovala synovi, aby Rašínovi žádné peníze
nepůjčoval: „Když nyní, vidouc ho paní máma v takový nouzi, jemu nemá, čím pomoci, nad to, kdyby domů
přijel, by nám nic nedala...“ Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 178179, 183, 208.
227
drobnostech. Kníže Ferdinand z Ditrichštejna kupříkladu v roce 1673 rozvažoval, kam poslat
spoustu doporučujících dopisů na kardinály a další významné osoby papežského státu. Jeho
nevlastní bratr tehdy pobýval ve francouzském Lyonu, kde se léčil z delší nemoci, kníže mu
přesto tato doporučení neposlal tam, nýbrž přímo do Říma do rukou jednoho svého tamějšího
důvěrníka. Své chování pak zdůvodňoval tím, že pošta je ve Francii velmi drahá, takže tím
ušetří několik tolarů!119
Šetřit ale měli podle rodičů a poručníků i samotní kavalíři. Paní Zuzana Černínová to
svému synovi pravidelně připomínala a dokonce jednou zlehčovala jeho žádost o další peníze
slovy: „lotříčku, vždyckny často mně ku penězům šturmuješ“, přesto mu obratem další peníze
přislíbila.120 To hraběnka Verdugová, jež počítala s tím, že kavalírská cesta bude něco stát, a
jež vycházela svému jedinému synovi v lecčems vstříc, rozhodně nebyla ochotná plnit
všechny požadavky čím dále marnotratnějšího potomka. Když jí v létě 1682 z Říma napsal, že
plánuje ve Francii velké nákupy oblečení a módních doplňků a že hned potřebuje 3000 zl.,
důrazně se ohradila: „...hate ich eß auch vor dießer mahl unnotig eracht ein solche summa
gelt dem jungen graffen zuschieken...“ Dále pokračovala v tom smyslu, že pokud si hofmistr
myslí, že to je nutné, a vysvětlí jí, co přesně si chce Franz Julius koupit, pošle 1000 zl., více
ale rozhodně dát nechtěla a u toho nakonec i zůstalo.121 Kněžna Eggenberková zase
umravňovala své rozmařilé a v luxusu žijící syny, že rozhodně není vhodné zvyšovat výdaje
na „ohne daß costbaare raiße“ tím, že by ke svému dvoru přijímali další lidi. Reagovala tak
na to, že jí žádali, aby s sebou směli vzít na cestu jednoho lovaňského loutnistu.122
To kníže Ditrichštejn káral na podzim 1671 zase hofmistra svého bratra, že moc
utrácejí. Spočítal si prý, kolik zatím vybrali v Bruselu a Paříži, a jejich roční spotřeba mu
vycházela na více jak 5200 zl. Připomínal hofmistrovi, že mu přece osobně nakazoval, aby
vydávali maximálně 3500 zl. ročně, a nyní je to skoro jednou tolik. Argumentoval tím, že on
se svým bratrem se kdysi vešli do 4000 zl. (viz již zmiňované zkušenosti Franze z Lambergu),
a to také vydržovali kočár v Paříži i Římě a učili se všechna cvičení. Proto nyní kníže doufal,
že v průběhu další cesty se do limitu 3500 zl. vejdou, jinak prý na tom prodělá jen jeho bratr,
119
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 478, dopis knížete hofmistrovi z 16. 1. 1673.
Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 222, dopis z 1. 2. 1648.
121
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, list č. 40 z 21. 7. 1682. Blíže J. KUBEŠ,
Tři pohledy.
122
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopis z 18. 11. 1660. Podobně
později matka zakázala přijmout francouzského lokaje (tamtéž, dopisy synům a hofmistrovi z 26. 9. 1662).
Tentokráte ale nebylo hlavním důvodem ušetřit, protože konzervativní matka si nepřála, aby její synové
přijímali do služeb cizince. Po svém služebníkovi jménem Andreas Cathorinus jim nechala vzkázat, že podle
jejího rozkazu „keinen frembden zu den fürstlichen printzen zu nemben, sondern mit gueten Teutschen
versehen solte, wie es dan denen genueg alhier in Teutschland zu dero fürstlichen prinzen gnedigisten alhero
khonffte geben wirdt.“ Tamtéž, dopis z 10. 10. 1662.
120
228
„weilen das, was mehr verzehret wirdt, von seinen capital detaliert werden müste, so ja keines
weegs rathsamb noch nuzlich, dahero man die spesen und ausgaben darnach reguliren undt
moderiren wolle...“123
Kromě zdraví a financí se rodiče v naprosté většině případů snažili v různém rozsahu
ovlivňovat ještě jednu věc. Šlo o vlastní program cesty. Otcové měli většinou dopředu jasno,
jak jsme viděli v instrukcích, kam své potomky poslat a proč, ani matky se ale rozhodování v
této oblasti nevzdávaly. Kněžna Eggenberková zakázala cestu svých synů do Anglie, putování
Filipa Zikmunda z Ditrichštejna pak plánovala kromě jeho nevlastního bratra i jeho matka a
někdy se její názor také prosadil. Byla to ona, kdo se zasazoval o to, aby její syn odjel z
Francie dříve do Španělska nebo aby strávil poslední zimu v Římě a nechvátal tolik domů.
Kníže Ferdinand oba tyto nápady, ačkoliv měl původně trochu jinou představu, smířlivě přijal
a sděloval svému bratrovi, že proti tomu nic nemá.124 U Černínů a Verdugů se sice zdá, že
program cesty byl do značné míry ponechán na hofmistrech,125 kteří o svých plánech matky
informovali a vyčkávali pak na jejich rozhodnutí, ovšem ze vzájemné korespondence lze
občas vytušit, že také oni neměli vždy shodné názory a že se matky pokoušely někdy prosadit
svou. U Černínů se tak strhla debata o tom, zda má jet Humprecht Jan ještě do Španělska a
matka – jež jinak do itineráře cesty v podstatě vůbec nezasahovala – byla tentokráte razantní a
cestu svému synovi zakázala.126 U Verdugů se zase rozpoutala největší diskuse o tom, jak
bude vypadat francouzská část cesty. Matka totiž byla překvapena hofmistrovým plánem, že
Verdugo nejdříve navštíví na několik měsíců akademii v Angers a teprve pak pojede do
Paříže. Nejprve po něm požadovala, aby jí přesně vysvětlil důvody, které ho k tomu vedou.
Pak si ale promluvila se zkušenými a zcestovalými příbuznými a – aniž si počkala na
hofmistrovo vysvětlení – tuto myšlenku zásadním způsobem zpochybnila, protože jí řekli, že
„Bariß daß beste ordt, alles vor einen gabelihr zu lernen...“. Přesto znovu žádala hofmistra,
aby jí svůj plán vysvětlil. Nakonec ale uznala jeho důvody a navržený plán cesty po Francii
odsouhlasila. Minimálně v tomto případě lze říci, že nezkušená matka neprosazovala tvrdě
nějakou jasnou koncepci kavalírské cesty a dobrovolně se nechávala inspirovat názory
zkušeného hofmistra Dieudonného a případně svých mužských příbuzných.127
I přes omezenou pramennou základnu se tedy zřetelně ukazuje, že matky braly svou
123
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 540, dopis knížete hofmistrovi z 22. 10. 1671
Tamtéž, fol. 247, dopis knížete Ferdinanda jeho bratru Filipu Zikmundovi z 4. 9. 1673 (zima v Římě).
125
„... jakž pan hofmistr za dobrý uzná, tak učiň!“, psala synovi ohledně náplně jeho pobytu v jižním Nizozemí
Zuzana Černínová v říjnu 1647. Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s.
202.
126
Důvodů k tomu měla několik, hlavně zmiňuje velké náklady. Tamtéž, s. 205, 208, zejm. pak s. 212-213 a
218-219.
127
124
229
roli poručnic naprosto vážně a že se staly hlavními organizátorkami kavalírských cest svých
synů. Jejich autoritu ve všech třech známých případech nikdo nezpochybňoval. Na druhou
stranu to ale vypadá, že jejich možnosti aktivněji určovat podobu a náplň cest zůstávaly do
jisté míry omezeny. Samy totiž žádnou kavalírskou cestu neabsolvovaly, neměly tedy přímé
zkušenosti s organizací, a proto využívaly daleko více buď služeb hofmistrů, nebo rad svých
mužských příbuzných.
Známe ale i případy, kdy se matky podílely na organizaci cesty i tehdy, když otec
kavalíra ještě žil, ovšem nemohl právě z různých důvodů svou roli důsledně a náležitě plnit.
Stalo se to třeba u Lobkoviců, kde se v plánování druhé cesty Ferdinanda Augusta angažovala
jeho luteránská matka Žofie Augusta Falcko-Sulzbašská, protože otec se nacházel v nemilosti
císaře Leopolda I. a žil v internaci na Roudnici. Tehdy to byla právě matka, jež sháněla
hofmistra a zařizovala další věci.128 U Nosticů zase matka zastupovala otce kavalírů v době,
kdy se vypravil na diplomatickou misi do Polsko-litevského soustátí. Ta ale musela na dálku
řešit výstřelky svých synů v Salcburku a opět se tu ukazuje, že její autorita byla omezená, což
se zrcadlí především v chování mladšího z nich. Když se dozvěděl, co napsala rozezlená
matka jeho staršímu bratrovi, nechal se prý slyšet, že kdyby napsala takový dopis jemu, tak že
„sein hinttern darmit putzen wolte, so viel hat er selben aestimirt“.129 Jistý despekt vůči matce
je cítit i ze slov mladého Verduga, který byl jediným mužským příslušníkem svého rodu, snad
proto se tedy odvážil ve svých dopisech matce „radit“, aby pověsila pár vzbouřených sedláků,
či ji dokonce i částečně kritizovat, když jí psal, aby už nechala nudných pobytů na venkově a
odvezla své dcery za zábavou do Prahy.130
Zdá se tedy, že matky sice měly zvláště jako poručnice daleko širší pravomoci v
rodině, ovšem vstupovaly tu na půdu, jenž byla normálně vyhrazena mužům, a tak nemohly
nikdy roli mužů – otců suplovat úplně dokonale. To bylo zřejmě v raně novověké společnosti
nemožné, a proto se musely spoléhat na podporu a spolupráci dalších mužů, tj. zejména svých
příbuzných, a během kavalírských cest pak věřily hlavně zkušeným hofmistrům, kteří jako
128
T. FOLTÝN, Biografie, s. 29.
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Nostitzů (Planá), kart. 32, dopis komorníka Rottera z 26. 9. (zřejmě z
roku 1693).
130
„... glaube siger, das Ihr gnaden jederzeit werden Ihro zeit beser in euner stadt, wie Brag ist, zu bringen als
auf dem langweligen landt undt wann ich Ihro gnaden were [...], so wohlte allezeit in Brag wohnen...“ Srov.
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis z 18. 4. 1682 a J. KUBEŠ, Tři
pohledy. Verdugo se ovšem choval ještě v mezích normy. Známý je případ tří bratří Dernathů, kteří pobývali
na konci osmdesátých let 17. století v Turíně a do toho jim zemřel v roce 1689 otec. Řízení cesty se ujala
matka, minimálně nejstarší ze tří bratrů ji ale vůbec nerespektoval, protože se cítil být hlavou rodu. Nedbal
dokonce ani na to, že mu hrozila vyděděním. Mladí Dernathové také zcela přestali poslouchat svého
hofmistra, kterému prý vyhrožovali smrtí. Prostřední pak udělal velké dluhy v kartách a byl kvůli tomu i
zatčen. Nejmladší údajně nezřízeně pil a nejstarší, aby toho nebylo dost, se zapletl s markýzou de Beaulieu a
narodil se mu nemanželský syn! Srov. N. CONRADS, Ritterakademien, s. 262-265.
129
230
jediní mohli na jejich potomky přímo dohlédnout a plnit jejich rozkazy.131 Jestli se ale na ně
mohly zcela spolehnout, to už je jiná otázka.
131
Paní Zuzana Černínová psala svému synovi dokonce několikrát, aby poslouchal svého hofmistra, v něhož má
ona sama velkou důvěru: „A, mý dítě, hleď pana hofmistra pěkně poslouchati, nebo k němu velikou
důvěrnost mám, že Tě hledí pěkně a dobře, jak náleží, opatrovati a ke všemu dobrýmu, ctnýmu, šlechetnýmu
[...] vésti.“ Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 46 (citát), 49, 54 i
jinde.
231
IV. 2. Pohled z blízka: hofmistři a komorníci
„der hoffmeister darf nichts sagen, damit er nur in frieden leben kan,
undt auss diesser ursach viel dissimmuliret.“132
nostický komorník Georg Rotter o hofmistru Manginovi v roce 1693
Rodiče své syny na kavalírské cesty nedoprovázeli, ale vysílali s nimi spolehlivé,
vzdělané a většinou také zkušené osoby, které se o ně měly všestranně postarat. Měly zajistit
nejen splnění výchovných a vzdělávacích cílů, ale měly také realizovat všechna další přání a
rozkazy rodičů. Tito lidé byli většinou o něco starší než kavalíři a byli jim téměř neustále po
boku. Pokud se osvědčili, mohli se v budoucnu stát jeho služebníky, dlouholetými důvěrníky
a kavalír jim někdy mohl také pomoci získat významné úřednické funkce. Tradičně
doprovázeli středně zámožné mladé šlechtice na jejich cestách – jak již bylo řečeno – hofmistr
a komorník, ve velkých městech si pak na omezenou dobu najímali ještě lokaje, v případě
některých knížecích rodů se ovšem cestovní suity mohly rozrůst až na několik málo desítek
lidí.133
Nejvýznamnější úloha v cestovní skupině připadala od poloviny 17. století
hofmistrovi. Nejednalo se o žádného specializovaného pedagoga, protože jeho funkce měla
hlavně organizační rozměr.134 Připadla mu totiž odpovědnost za finance, vedl většinou i
účetnictví, řešil personální otázky kavalírova doprovodu nebo najímal učitele. Nebyl to ale jen
organizátor, nýbrž se stal garantem celého průběhu cesty, člověkem přímo zodpovědným za
její průběh i výsledek. Někdy v průběhu cesty uplatňoval i své odborné vzdělání a předával
svému svěřenci znalosti práva či jazyků. Výchovný rozměr tedy této funkci také nelze upřít,
protože hofmistr se stal přímým zástupcem rodičů, kteří mu většinou v instrukcích udělili i
další významné pravomoci – často chtěli, aby synové respektovali hofmistra jako svého otce –
a lpěli na tom, aby byl pro svého svěřence do jisté míry vzorem.135
Hledání vhodného hofmistra nebývalo úplně jednoduché, protože se většinou
nejednalo o domácího služebníka, ale o člověka, jehož mladí kavalíři poprvé spatřili jen pár
týdnů před začátkem cesty.136 Významnou roli v tomto procesu zřejmě sehrávali příbuzní a
132
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Nostitzů (Planá), kart. 32, dopis z 1. 8. (asi z roku 1693).
M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 83-103; A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 201-214.
134
Na základě výzkumu bavorských, falckých a saských instrukcí pro hofmistry knížecích dvorů to konstatuje P.
TÖBBICKE, Höfische Erziehung, s. 89-90.
135
Takový obraz přinášejí normativní prameny z českého prostředí, kterým se věnoval T. FOLTÝN, Cestovní
instrukce. V podobném duchu R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 146-151.
136
Případy Jeana Marcyho a Theodora de lÉau se zdají být spíše výjimkami. Marcy vedl jako hofmistr do cizích
133
232
přátelé. Maxmiliána Apolonie Verdugová se např. o hofmistru svého syna v roce 1681
vyjádřila, že jí „von hochen orthen wegen seiner sufficientz und fägikeit rühmlich
recommendiret worden“.137 Podobně zase doporučovala v roce 1675 Anna Sofie FalckoSulzbašská své sestře Augustě Sofii provdané Lobkovické za hofmistra Johanna Georga
Loybela. Pro tohoto muže prý hovořily jeho dovednosti (měl doktorát, mluvil a psal
francouzsky a italsky, uměl zacházet s kordem), zkušenosti z jiných kavalírských cest
(doprovázel před tím minimálně tři šlechtice) a také původ (pocházel z říšského města
Řezna). Navíc se právě vracel z Itálie a hledal si další službu.138 Velmi dobře je doložená i
volba hofmistra u Sweerts-Šporků v roce 1741. Tenkrát se ovšem hledal vhodný muž k
dvanáctiletému chlapci a ne k mladému muži, jenž měl přímo před cestou do ciziny. I zde je
však patrná významná role přátel a známých, kteří hofmistry doporučovali dalším zájemcům
o jejich služby. Za hofmistrem dvora Františka Karla ze Sweerts-Šporku Tobiášem Antonínem
Seemanem přišel v Praze 13. ledna dopoledne jistý duchovní, „welcher mit dem graffen Franz
Wieschnick 4 ½ jahr in ländere geweßen, gut frantzösisch und wellisch reden tuht, welchem zu
Ihro gnaden dem graffen geführt, so sich offeriret bey dem jungen herrn alß hoffmeister zu
seyn“. Sweerts-Špork neváhal a obratem poslal Seemana zjistit bližší informace o tomto muži
přímo za hrabětem Věžníkem. Seeman jej zastihl hned odpoledne toho dne a vyptával se ho
na hofmistra. Hrabě jej podle jeho slov „sehr gerühmet“. Rozhodnutí bylo v tomto případě
rychlé, protože již druhého dne si Seeman zaznamenal, že „Zu mittag ein geistlicher bey Ihro
gnaden gnädigen herrn gespeist, welcher künfftig hin bey dem jungen herrn hoffmeister seyn
solle.“139 Podobná doporučení lze tušit i za volbou jiných hofmistrů, o nichž se ví, že před tím
vícekrát působili ve službách jiných českých a rakouských šlechticů. Když takoví muži přijeli
z jedné cesty, obratem se to rozkřiklo a začaly se o ně zajímat rodiny, které právě chtěly poslat
zemí několik členů rodu Harrachů a i mezi cestami setrvával ve službách Harrachů. De lÉau zase působil
nejdříve pět let ve službách knížete Ditrichštejna v Mikulově a pak se stal hofmistrem jeho synů. Srov.
Elisabeth GARMS-CORNIDES, Hofmeister auf Grand Tour, in: Rainer Babel – Werner Paravicini (Hg.),
Grand tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18. Jahrhundert, Ostfildern 2005, s.
255-274, zde s. 269-272 a J. KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny, s. 61.
137
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, nedatovaný koncept smlouvy z jara 1681.
138
„Ich hab zu dienst P: Ferdinand einen Mann aufgesucht, der mir von allen, die ihn khonnen, hoch geruhmbt
wardte; er heist Hans Georg Leubel, ist auß Regenspurg, sein vatter ist rentmeister daselbst gewest, ist
Doctor undt wohl audirt, redt sein franzosich undt italianisch wohl undt schribts dergleichen, ist dabey ein
mann, der dem degen wohl fuhrt, undt niemandt auß den gesicht trilt, dabeneben aber modest oeconome,
undt guttes lebens nuz ahngemuthet, hatt erstlich dem graff Berca in die lander gefuhrt, auch abermahl apart
ein graff Tascis [...], gegenwertig fuhrt er den jungen graffen auß der Mantz undt ist nun mit ihm auf der
ruckhreiß auß Italien nach hauß undt er eine weiter fortune suchen will, weilen er so qualificirt, [...] hab Ich
ihme zuschriben lasβen, daß er sich anderwerths nicht engagiren solle...“ Citováno podle T. FOLTÝN,
Biografie, s. 28.
139
Knihovna hospitalu Kuks, inv. č. 6986, kalendář se zápisky T. A. Seemana z roku 1741, zápisy z 13. a 14. 2.
1741.
233
své syny do zahraničí.140
Osobních informací o hofmistrech, kteří doprovázeli na cestách mladé kavalíry z
habsburské monarchie, mnoho není. Je to způsobeno tím, že do univerzitních matrik se jejich
jména většinou systematicky neuváděla a v rodinných archivech šlechty se sice dochovalo
relativně hodně jejich dopisů a účtů, osobní záležitosti hofmistrů se v nich ovšem většinou
neřeší. Přesto lze z mnoha střípků poskládat příběh o jejich původu, věku, vzdělání a působení
ve šlechtických službách. Pro dobu 16. a počátku 17. století se tímto směrem vydal Martin
Holý,141 pro pozdější dobu ale neexistuje žádné souhrnné pojednání, a tak je potřeba vyjít ze
zahraniční literatury a doplnit její poznatky o informace z pramenů.
Podrobné statistické údaje pro 17. století k dispozici zatím nebyly. V literatuře se však
objevuje názor, že hofmistři tehdy pocházeli více z románského prostředí (myšlena je zejména
Itálie) než ze zemí Koruny české a že se mohli střídat podle toho, do které země kavalír
zamířil.142 Tuto tezi je ovšem nutné doložit na širším vzorku hofmistrů. Pro léta 1635-1700 se
mi podařilo shromáždit vzorek 40 kavalírských cest, na kterých se podílelo celkem 44
hofmistrů (tabulka 32). Pouze v šesti případech přitom došlo k výměně hofmistra během cesty
a rozhodně se tak většinou nestalo kvůli tomu, že by kavalír putoval do jiné země.143
Regionální původ přibližně třetiny těchto hofmistrů (16 ze 44) sice nelze spolehlivě určit,
přesto si dovolím tvrdit, že jen menší část z nich pocházela přímo z románských zemí. Zdá se,
že přišli do služeb české a rakouské šlechty buď z oblastí okolo hranic německých zemí s
Francií a Itálií (Porýní 7, jižní Nizozemí 4, Lotrinsko 1, Švýcarsko 1), nebo z vlastních
habsburských držav (země Koruny české 9!). Jen dva měli prokazatelně italský původ
(Girolla, Manfredi).
140
Když se v roce 1667 vrátil z kavalírské cesty Arnošt František z Kounic, propustil ze svých služeb po sedmi
letech hofmistra Bartolomea. Ten pak zakrátko odjel do Vídně hledat nového chlebodárce. Nejprve se v
březnu spekulovalo, že povede do zahraničí synovce nejvyššího kancléře Kryštofa Václava z Nostic, nakonec
ale v dubnu odjel zpět do Čech a stal se hofmistrem jednoho Talmberka (zřejmě Rudolfa Františka). K tomu
srov. dopisy Arnošta Františka z Kounic kardinálu Harrachovi z 24. 3. a 12. 4. 1667 v ÖStA, AVA, FA
Harrach, kart. 143.
141
Srov. Martin HOLÝ, Die Privaterzieher des böhmischen und mährischen Adels und ihre Bildungsgänge am
Beginn der Neuzeit, in: Juliane Jacobi – Jean-Luc Le Cam – Hans-Ulrich Musolff (Hg.), Vormoderne
Bildungsgänge. Selbst- und Fremdebeschreibungen in den Frühen Neuzeit, Köln 2010, s. 169-187.
142
R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 148. Autor si tento názor učinil na několika málo dosud známých příkladech.
143
V případě Maxmiliána z Trauttmansdorffu přesné důvody výměny hofmistrů neznáme, ale změna přišla v
průběhu pobytu v Lovani a souvisela zřejmě se spory mezi hofmistrem a jeho svěřencem (E.-M. CSÁKYLOEBENSTEIN, Studien, s. 432). O výměně hofmistra u Eggenbergů bude řeč dále – Goddin byl propuštěn
na vlastní žádost. V případě Ferdinanda Augusta z Lobkovic byl hofmistr propuštěn po návratu z první cesty
do Itálie, protože svého svěřence vůbec nezvládal. Druhá cesta s novým hofmistrem však vedla zase do Itálie
(T. FOLTÝN, Biografie, s. 26-33). V závěru sledovaného období došlo k „výměně“ hofmistrů u Adama
Františka ze Schwarzenbergu. Ta proběhla v severním Nizozemí v červnu 1698 těsně před odjezdem do
Francie. O výměnu v pravém slova smyslu se ale zřejmě nejednalo, protože nový hofmistr byl „subrogiret“
tomu prvnímu, urozenému, který s nimi cestoval dále minimálně do Angers (SOA Třeboň, pracoviště Český
Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416).
234
Tabulka 32: Seznam hofmistrů na kavalírských cestách
české a rakouské šlechty v letech 1635-1700144
jméno hofmistra
původ
svěřenec
na cestě
Bartoloměj Silvestr Girolla
Lucca
Lev Vilém z Kounic
1635-1637
Johannes Gobbar
?
Adam Matyáš z Trauttmansdorffu
1636-1638
Philip Waisman
?
Matyáš Ferdinand Berka z Dubé
1639-1640
Johann Ludwig Schratt
?
Ferdinand Johann z Lichtenštejna
1640-1643
Arnold Goddin
Litva (?)
Karel Ferdinand z Valdštejna
1644-1653 ?
Daniel Kryštof Krásný z Palatinu
Čechy
Humprecht Jan Černín z Chudenic
1645-1648
Karl Közler
Norimberk
Johann Sigmund z Hardeggu
1646-1650
Johannes zum Sande
Vestfálsko
František Arnošt Šlik
1648-?
Pavel Hynek Morgentaller
Morava
Adam František z Valdštejna
1649-1652
Jan Adam Gans
?
Helmhard Christoph Ungnad z
1651-?
Weissenwolffu
Rutgerus a Groesbeek / Carolus
Vestfálsko / ?
Maxmilián z Trauttmansdorffu
1651-1656
Nicolaus Guyot
?
Ferdinand Bonaventura z Harrachu
1655-1657
Johann Röhrig
?
František Ferdinand a Antonín Pankrác
1657-1659
du Sart
Gallasové
Ludwig de Arimont
?
Maxmilián Jakub z Lichtenštejna
1659-1663
Arnold Goddin / Franz Bocquet
Litva (?) / ?
Jan Kristián a Jan Sejfríd z Eggenbergu
1660-1663
Jodocus Wielf ze
Čechy
Jan Norbert ze Šternberka
1661-1664
František Bernard de Hillo
Čechy
Ferdinand Vilém z Lobkovic
1665-?
Luca Ferrari
Trident
Ferdinand ze Schwarzenbergu
1668-1670,
Schwartzenwolfu
1671-1673
Gottfried Zurmöllen
?
Filip Zikmund z Ditrichštejna
1670-1674
Ernst Melchior von Nuvolara
Luttych
1671-1674
Benedetto Manfredi / Johann
Itálie / Řezno
Ferdinand August z Lobkovic
1673-1674,
Georg Loybel
1675-1676
Luttych
Anton Florián z Lichtenštejna
1674-1676
Johann Hegeler
Münstersko
Leopold Josef a Karel Adam z Lambergu
1674-1677
Johann Ignác Sokolík
Slezsko
Antonín Jan Libštejnský z Kolovrat
1678-1681
Ludolph Bockelkamp
Kolínsko
Heřman Jakub Černín z Chudenic
1678-1682
Fabrizio de la Roche / Jakub
?/
Leopold Ignác z Ditrichštejna
1680-1683,
Pauli
Lucembursko
144
1683-1685
Původ zjištěn na základě pramenného výzkumu a literatury (zejména F. WEIGLE (Hg.), Die Matrikel, I).
235
jméno hofmistra
původ
svěřenec
na cestě
Ludwig Dieudonné
?
Franz Julius Verdugo
1681-1683
Johann Bílek
Čechy
Karel z Harrachu
1681-1683
Johannes Le Veneur von
Lucembursko
Philipp Erasmus a Hartmann z
1682-1683,
Lichtenštejna
1684-1686
Grünwald
Johann Georg Karl Pellet
Čechy
Leopold Antonín Libštejnský z Kolovrat
1682-1684
Jan Jiří Buol
Švýcarsko
Walter Xaver z Dietrichštejna
1683-1688
Wilhelm Leopold Richter
Morava
František Matyáš a Jan Václav Gallasové
1688-1693
Johann Christoph Zighel
?
Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu
1692-1695
Pierre Humbert Mangin
Lotrinsko
Jan Karel a Ota Václav z Nostic
1692-1696
Johann Heinrich Staël
Münster
Johann Nicolas St.Julien
1695-1699
Jan Jakub Waldbillich
Trevírsko
Jan Adam z Questenberku
1696-1699
Johann Jakob Franz Teppern
Čechy
František Karel a Vratislav Maxmilián
1697-1700
Vratislavové z Mitrovic
Dominik Haffner / Johann
D. Rakousy /
Heinrich Staël
Münster
Fridrich Kaspar baron Newhof /
?/?
Filip Hyacint a Josef Antonín z Lobkovic
1697-1700
Adam František ze Schwarzenbergu
1697-1701
Jean de Burton
Pro druhou polovinu 17. století nejsou získaná data zcela průkazná, daleko lepší
informace jsou ale k dispozici pro první polovinu 18. století. Relativně nejúplnější statistické
údaje o hofmistrech a skladbě doprovodu kavalírů vůbec obsahuje podrobně a pečlivě vedená
matrika univerzity v Leidenu, kterou ale šlechtici z habsburské monarchie frekventovali
pouze v první půli 18. století, takže se nedá využít pro starší období.145 Analýza zápisů z let
1720-1739146 přináší zajímavá data právě o hofmistrech, a to konkrétně o jejich věku a
původu. V těchto dvaceti letech do Leidenu na univerzitu směřovalo 91 cest (celkem 105
osob, čtrnáctkrát spolu cestovali dva bratři) vysoké šlechty z Čech, Moravy a Rakous,
přičemž až u 83 z těchto cest lze určit jméno hofmistra, jehož leidenská matrika označuje
hlavně termíny praefectus či ephorus. Zmíněných 83 cest vedlo celkem 63 hofmistrů, protože
deset z nich absolvovalo v tomto období dvě různé cesty, šest vedlo najednou dva různé
kavalíry a dva navštívili Leiden dokonce třikrát. Těmi nejvytíženějšími byli Švýcar Augustin
Aubry a Lucemburčan Guillhaume de la Vaulx.147 Hofmistři se většinou nacházeli ve věku 30
145
Na kvalitu údajů v leidenské matrice upozornila E. GARMS-CORNIDES, Hofmeister, s. 260.
Pokud nebude uvedeno jinak, čerpám z údajů, jež jsem shromáždil analýzou práce W. de RIEU (ed.), Album
studiosorum v příloze 4.
147
Aubry dorazil do Leidenu v letech 1721, 1724 a 1728 a de la Vaulx tam přijel v letech 1726, 1732 a 1735.
146
236
až 50 let. Jen šest ještě nedosáhlo třicítky a pouze třem bylo více jak 50 let. Mezi těmi
staršími je překvapivou výjimkou jistý Carlo Galli z Milánska, jenž absolvoval po své
padesátce dokonce dvě cesty. V 56 letech doprovázel Františka Josefa z Valdštejna a v 60
letech dorazil do Leidenu ještě s Františkem Josefem Pachtou z Rájova! Nejzajímavější je ale
v pojednávaném kontextu skladba hofmistrů podle regionálního původu (viz tabulka 33).148
Tabulka 33: Regionální původ hofmistrů české a rakouské šlechty v letech 1720-1739
širší oblast
vlastní původ
jižní Nizozemí
Lucembursko
Limbursko
Namursko
Lutyšsko
Čechy
Podunajská
monarchie
počet
hofmistrů
11
3
3
3
5
Rakousy
Morava
Slezsko
Kraňsko
Porýní
Kolínsko
Mohučsko
Paderbornsko
Trevírsko
Švýcarsko
Porrentruy
Basilej
jižní Německo
Franky, Württembersko,
Falc
Lotrinsko
Lotrinsko
Itálie
Milánsko, Toskánsko,
Savojsko
ostatní / neurčení Anglie, Leiden, Germanus
5
1
1
1
4
4
2
1
5
1
4
Celkem
celkem za
oblast
20
13
11
6
4
3
3
3
3
3
3
63
63
Tato sonda jednoznačně ukazuje, že situace se oproti druhé polovině 17. století nijak
zásadně nezměnila a že ještě v první půli 18. století hrálo ve volbě hofmistra roli především
jeho vyznání. Zatímco třeba luteránská hrabata Hohenlohe-Langenburg doprovázeli luteránští
synové z patricijských rodin z Norimberku,149 česká a rakouská šlechta volila za hofmistry
148
Tedy pokud se dá informacím z matriky důvěřovat, protože u těch, kteří byli v Leidenu vícekrát, lze někdy
nalézt různé informace o jejich původu! Třeba zmíněný Aubry je poprvé uveden jako Bruntrutanus, tj. ze
švýcarského města Porrentruy (dnes v kantonu Jura), pak už je uváděn obecně jako Germanus. Podobně
Andreas Tardi je poprvé uveden jako Rakušan z Vídně, podruhé ale jako Bruntrutanus.
149
237
zásadně katolíky. Třetina hofmistrů ze zkoumaného vzorku totiž pocházela z oblasti jižního
Nizozemí, a to především z Lucemburska, které také v první půli 18. století patřilo rakouským
Habsburkům. Pětina pak přicházela z vlastního jádra habsburské monarchie ze střední Evropy,
zejména z Čech a Rakous. Další skoro pětina měla domovy v katolickém Porýní v državách
duchovních kurfiřtů, odkud to nebylo daleko do Nizozemí či do Francie a kde často působily
silné francouzské kulturní vlivy. To platilo i o Lotrinsku, jehož vládci stáli v první třetině 18.
století ve velké přízni Habsburků a Karel VI. s nimi v té době spojil osud vlastní dynastie.
Další část hofmistrů přicházela z katolických částí Švýcarska (zejména z kantonu Porrentruy,
jenž leží na samé hranici s Francií) a jižního Německa. Jen výjimečně si česká a rakouská
šlechta vybírala hofmistry z jiných zemí než z habsburských držav či z katolických částí Říše.
Italové se tu například nacházejí pouze tři. Mohlo to být ale dáno třeba i rodovým původem –
tak například hraběte Maxmiliána U. Browna, jenž pocházel z irského šlechtického rodu,
doprovázel Angličan „Andreas Robinson“.150 Teze o původu většiny hofmistrů z románských
zemí je tedy jak pro druhou půli 17. století, tak pro první půli 18. století neudržitelná.151
Naopak se do jisté míry potvrzují slova, jež v roce 1734 napsal Karl Ludwig z Pöllnitz o
české šlechtě. Na kavalírské cesty ji prý doprovází hofmistři, kterými jsou většinou Valoni,
Lucemburčané, Lotrinčané a lidé z Lutychu.152
V ideálním případě měl kavalír hofmistra, kterého většinou poprvé viděl až několik
dní před cestou, poslechnout na slovo. V praxi to sice mohlo být i poměrně konfliktní soužití,
ale hofmistr kontroloval přísun peněz od rodičů, takže měl určitý vliv i na chování zpupného
svěřence. Ve zcela jiném postavení se pak nacházel komorník, který byl spíše kavalírovou
pravou rukou a osobním sluhou a většinou se spolu již delší dobu znali.
V literatuře se již diskutovalo o zvláštní pozici hofmistrů v cestovních skupinách
mladých kavalírů. A. Stannek konstatovala, že tito lidé neustále řešili nějaké dilema, protože
se museli zavděčit všem členům rodiny. Museli podle svých smluv plnit rozkazy organizátora
cesty, jenž je obdařil plnou mocí hlavy domu, ve skutečnosti prý ale měli jen málo autority.
Vyplývalo to z různých faktorů: předně nebyli tak urození jako jejich svěřenci a také trpěli
tím, že organizátoři cesty se nacházeli daleko a jejich rozkazy se často na dálku špatně
realizovaly. Pokud si hofmistr třeba v Římě stěžoval na chování mladého kavalíra a napsal o
150
O Brownovi (1705-1757), který proslul jako vojevůdce v rakouské armádě, blíže Alfred Ritter von ARNETH,
Browne, Maximilian Ulysses, Graf v., in: Allgemeine Deutsche Biographie, Band 3, Leipzig 1876, s. 369373.
151
Stejně tak lze doplnit tezi A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 213, že v Říši pocházeli hofmistři ještě v
druhé polovině 17. století často i z nižší šlechty, zatímco ve stejné době v Anglii zcela jasně převážili
hofmistři měšťanského původu. Pro období 1720-1739 se v mém vzorku nachází predikát pouze u 7 ze 63
hofmistrů, takže se zdá, že trend ze západní Evropy se postupně dostal i do habsburské monarchie.
152
Pöllnitz na jejich adresu ovšem nešetřil kritikou. Jeho slova cituje M. LENDEROVÁ, Cestovatel, s. 239.
238
tom jeho otci dopis, mohl se jeho zásahu v ideálním případě dočkat až za měsíc (dopisy šly
tehdy do střední Evropy dva týdny a některé nedorazily vůbec). V praxi tedy museli do jisté
míry spíše vycházet požadavkům svých svěřenců, po jejichž boku neustále žili. Bylo to
nezáviděníhodné postavení, a tak se nelze divit, že řada hofmistrů buď z funkce odešla, nebo
byla propuštěna, protože svou pozici nezvládala a netěšila se respektu mladých šlechticů.153
Problémy ovšem neměli jen hofmistři s kavalíry, ale také kavalíři a jejich rodiče s
najatými hofmistry, jejichž chování také nebývalo ideální. Někdy vše dospělo tak daleko, že
došlo k výměně hofmistra během cesty. Znám je případ hofmistra Ulricha Wilhelma Graffa,
jenž zanechal své svěřence z rodu markrabat Baden-Baden v roce 1641 v Římě, aby se sám
vypravil na Maltu.154 Z českého a rakouského prostředí takové nevhodné chování hofmistra
neznáme, i zde ale občas vzbudili velkou nelibost organizátorů cesty. Stalo se to třeba během
putování bratří Jana Kristiána a Jana Seifrída z Eggenbergu v letech 1660-1663, které
plánovala jejich matka Anna Marie, rozená braniborská markraběnka. Jednalo se o jednu z
nejnákladnějších kavalírských cest 17. století vůbec, jež byla dotována průměrně 15000 zl.
ročně, oba Eggenberky doprovázela také velká cestovní suita o několika desítkách lidí a
hofmistrem byl jmenován Arnold Goddin. Tento muž už před tím několikrát působil jako
hofmistr, takže měl požadované zkušenosti. Doprovázel třeba Karla Ferdinanda z Valdštejna v
první půli padesátých let, ale o jeho působení z té doby se dochovaly poměrně negativní
zprávy.155 U Eggenberků vydržel až do roku 1662, kdy v březnu z Paříže sám požádal o
zproštění služby.156 Oficiálním důvodem bylo, že dostal nabídku od hraběte Františka Eusebia
z Pöttingu, aby se stal členem jeho doprovodu na cestě do Španělska, kde byl jmenován
vyslancem Leopolda I. V pozadí ale zřejmě také stála Goddinova nespokojenost s jeho
sebevědomými svěřenci. Matka totiž v dopisu, v němž oznamovala výměnu hofmistra, svým
synům připomínala, aby nového muže poslouchali, vystříhali se nočního vycházení a hraní
karet.157 To bylo v dubnu a zdálo by se, že vše proběhlo standardně. Za mladými Eggenberky
přijel do severní Itálie, kam se mezitím přesunuli, nový hofmistr François Bocquet. Goddin
mu měl předat veškerý inventář a účetnictví a pak se měl od skupiny odpojit. Celá akce ale
153
Tamtéž, s. 209.
155
Srov. kapitolu III. 4.
156
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, dopis Anny Marie Eggenberkové
Goddinovi z 26. 6. 1662.
157
Tamtéž, list Anny Marie Eggenberkové synům z 10. 4. 1662: „...so hab ich mich doch endlich in betrachtung
der sovilfeltig hin und wider eingelofenen clagen und vorgangenen zwitrechtigkeiten dahin resolvirt, ihme
[Goddina, pozn. aut.] nicht aufzuhalten, sondern völlig zuentlasßen und ihnen anstatt seiner einen andern
hoffmeister zuezugeben. Dahero schickhe ich hiemit gegenwertig meinen und ihren lieben getrewen Franzen
Paquet mit aller vollmacht und instruction, von ihme Goddin daß gouverno zu übernehmen und die noch
übrige raiße mit ihnen völlig zu volführen...“
154
239
trvala velmi dlouho a Goddin je nakonec k obrovské nelibosti matky opustil až v listopadu,
když pobývali v Sieně! Z jeho účasti v Pöttingově misi totiž zřejmě sešlo, a tak uměle
prodlužoval svůj pobyt ve společnosti zámožných knížat.158 Není tedy divu, že vztah Anny
Marie k "potížistovi" Goddinovi postupně ochladnul. V listopadu se o něm dokonce vyjádřila,
že to je „litevská hlava, které se arci nedá věřit“ a požadovala, aby jí při svém návratu vůbec
nechodil na oči.159 Poslední zmínka o bývalém hofmistrovi pocházela z ledna 1663. Goddin
prý projel na přelomu let 1662 a 1663 Štýrským Hradcem, byla mu vyplacena smluvená
odměna a pokračoval v cestě do Mikulova.160
Za zmínku stojí v tomto kontextu ještě jedna věc, a to způsob odsudku některých
hofmistrů. Minimálně třikrát se totiž v těchto slovních spojeních objevuje narážka na „špatný“
etnický původ hofmistra či „správný“ původ kavalírovy rodiny. O „litevské hlavě“ byla již
zmínka v souvislosti s Goddinem, podobně se ale vyjádřil o dvacet let později mladý
Verdugo. Tehdy hodnotil úroveň svého hofmistra z mládí Jana Ignáce Sokolíka, který v letech
1678-1681 doprovázel do ciziny jednoho Kolovrata a po návratu s ním nebyli příbuzní
Verdugové vůbec spokojeni. Franz Julius Verdugo využil ke kritice Sokolíka fakt, že pocházel
ze slezského Hlohova, a napsal tehdy matce, že je mu líto, „daß der Sokolik sich so dorch gar
lange jahr in den lendern nicht capabel gemacht hat, eun jungen h[errn] zu bedinen undt
durch sein contuit in die lender zu fuhren, allein ein Pollak ist halt ein Pollak undt bleibet
euner.“161 V tehdejší společnosti zřejmě opravdu převažoval negativní stereotyp obyvatel
Polsko-litevské unie.162 Proč by jinak kněžna Eggenberková požadovala, aby do služby
„keinen frembden zu den fürst[lichen] printzen zu nemben, sondern mit gueten teutschen
versehen solte“ a aby Goddinovi „guet teutsch anzaigen“, že mu nedají ani halíř navíc?163
158
Dokládá to korespondence Anny Marie Eggenberkové s hofmistrem Bocquetem, zejm. listy z 4. 8., 29. 8., 12.
9., 19. 9., 7. 11. a 14. 11. 1662, jež jsou uloženy tamtéž. Goddin k tomu používal různé strategie. Nejprve
dlouho předával inventář, pak sepisoval své účty, následně čekal na jejich zkontrolování eggenberskými
účetními a nakonec ještě vyjednával o výši své odměny a snažil se Annu Marii přimět, aby mu uhradila i
cestu domů.
159
Citát pochází z listu z 7. 11.: „...eß ist aber den litauerischen khöpf nit allerdingß zu thrauen, hinter welchen
offt manicheß falischeß stückhl gefunden wurden...“ Aby jí nechodil na oči, požadovala v dopisu z 14. 11.
Tamtéž.
160
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 3, list Anny Marie Bocquetovi z 9. 1.
1663.
161
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis Franze Julia matce z 22. 11. 1681.
Podobně se ale vyjádřil již v dopisu z 20. 9. 1681: „daß h[err] Sokolik sich gar nichts geändert hat,
verwundere mich nicht, dann Pollac hin Pollac wieder...“. Tamtéž.
162
Poláky vnímali jejich sousedé v raném novověku velmi negativně. Několik dokladů snesl Włodzimierz
ZIENTARA, Sarmatia Europiana oder Sarmatia Asiana? Polen in den deutschsprachigen Druckwerken des
17. Jahrhunderts, Toruń 2001, zejm. s. 44-68. Využívá např. velmi kritické pojednání o Polácích z pera
Ulricha von Werdum (1632-1681), jenž byl Verdugovým současníkem.
163
SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 3, list eggenberského služebníka
Andrease Cathorina hofmistrovi Bocquetovi z 10. 10. 1662 a dopis kněžny témuž hofmistrovi z 14. 11. 1662.
240
Tabulka 34: Roční platy hofmistrů na kavalírských cestách
české a rakouské šlechty (1650-1750)164
jméno hofmistra
na cestě
koho provázel
roční plat
Jan Adam Gans
1651-?
Helmhard Christoph Ungnad z Weissenwolffu
500 zl.
Ludwig de Arimont
1659-1663
Maxmilián Jakub z Lichtenštejna
600 zl.
Arnold Goddin
1660-1662
Jan Kristián a Jan Sejfríd z Eggenbergu
1200 zl.
1671-1674
1000 zl.
Benedetto Manfredi
1673-1674
1000 zl.
Johann Georg Loybel
1675-1676
300 zl.
Louis Dieudonné
1681-1683
Franz Julius Verdugo
300 zl.
Wilhelm Leopold Richter
1688-1693
František Matyáš a Jan Václav Gallasové
600 zl.
Pierre Humbert Mangin
1691-1696
Jan Karel a Ota Václav z Nostic
250 / 300
zl.165
Johann Jakob Teppern
1697-1700
František Karel a Vratislav Maxmilián
200 zl.
Vratislavové z Mitrovic
N. Martini
1699-?
Leopold Popel z Lobkovic
1500 zl.
Theodor de lÉau
1719-1724
Karel Maxmilián a Jan Leopold z
700 zl.
Ditrichštejnu
Michael Kreissinger z
1721-1725
Filip Josef Gallas
600 zl.
Johann Moritz von Besold
1725-1727
Heřman Jakub Černín z Chudenic
500 zl.
François Andreas Tardy
1726-1729
Josef Vilém a Anton Kryštof z Nostic
600 zl.
Jean Bertrand Dortu
1726-1731
František Leopold a Karel Jakub Buquoyové
300 zl.
Johann Friedrich von Schwanau
1732-1734
Václav Antonín z Kounic
800 zl.
Johann Ignaz Ratsch
1740-1744
Ludvík Josef z Kounic
800 zl.
Johann Gridlin
1744-1746
Prokop Vojtěch Černín z Chudenic
1000 zl.
Eckersfelsu
V literatuře se také diskutuje o tom, zda mohli hofmistři ve svých službách vydělat,
zda to byli zámožní muži. V instrukcích je často zmíněno, jaký měli pobírat plat, a byly v nich
někdy i stanoveny další požitky, jichž se jim mělo dostat. Kromě vlastního platu se jednalo o
příspěvek na ubytování a stravu (tzv. Kostgeld) a případně o prémie, jež měli získat v případě,
164
Sestaveno na základě informací v T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 53-55 (Arimont, Gans, Manfredi); TÝŽ,
Biografie, s. 33 (Loybel); L. FLORKOVÁ, Kavalírská cesta, s. 94 (Nuvolara); M. KRUMMHOLZ,
Gallasové, s. 21 (Richter); Z. DRAHOŇOVSKÁ, Kavalírská cesta, s. 44 (Dortu); G. KLINGENSTEIN, Der
Aufstieg, s. 253 (Schwanau) a údajů z archivních pramenů, především z instrukcí a účtů (Besold, Dieudonné,
Goddin, Gridlin, Kreissinger, Mangin, Martini, Ratsch, Tardy, Töppern).
165
250 zl. platilo pro první dva roky, kdy byli Nosticové na studiích v Salcburku. Posléze měli vyrazit na tříletou
cestu a tehdy měl hofmistr pobírat 300 zl. ročně. Srov. smlouvu mezi Kryštofem Václavem z Nostic a
Pierrem Manginem z 24. 10. 1691 uloženou v Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów
i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8.
241
že se jejich svěřenci v pořádku vrátí domů. U analyzovaných cest příslušníků vyšší šlechty si
mohli hofmistři za cestu přijít až na několik tisíc zlatých. Jejich platy se pohybovaly mezi 200
až 1500 zl. ročně (viz tabulka 34),166 přičemž ty nejvyšší většinou dávali příslušníci knížecí
vrstvy (Eggenbergové, Lobkovicové), respektive velmi zámožných a ambiciózních hraběcích
rodů. Je to patrné například na cestě Prokopa Vojtěcha Černína z Chudenic, jež byla zajištěna
opravdu velmi nadstandardně167 a tomu odpovídala i vysoká gáže hofmistra. Zahanbit se
nedal ani nejvyšší hofmistr císaře Leopolda I. Václav Eusebius z Lobkovic, jenž přiřkl
hofmistru svého nejstaršího syna obrovský plat 1000 zl. ročně. Zajímavé ale je, že posléze své
původní rozhodnutí přehodnotil. Cesta nezdárného potomka byla totiž po roce přerušena,
skoro všichni služebníci byli propuštěni, a když jej pak znovu vyslal do ciziny, dal novému
hofmistrovi plat ve výši pouhých 300 zl.168
Příjmy hofmistrů mohly být zvýšeny ještě o speciální odměnu (v pramenech
označovanou jako „recompens“), kterou jim někteří otcové dopředu slíbili za podmínky, že
přivedou jejich syny zpět domů zdravé a „kvalifikované“. Tato suma se – zdá se – pohybovala
ve velmi širokém rozmezí od 500 do 3000 zl. Nejméně si měli vydělat hofmistři u Vratislavů
(500 zl.), českých Kouniců a Verdugů (600 zl.),169 ostatní ale v druhé polovině 17. století
dávali 1000 zl. (1651: David Ungnad z Weissenwolffu; 1659: Hartmann z Lichtenštejna) i
více. Na sumě ve výši 1500 zl. se dohodli v roce 1671 u moravských Kouniců170 a v roce
1691 u Nosticů. Kryštof Václav z Nostic navíc ve zvláštní smlouvě s hofmistrem specifikoval,
jak se o něj po ukončení cesty postará a jak se má v případě výplaty této částky postupovat v
případě, že hrabě zemře před jeho návratem.171 Odměny větší jak 2000 zl. se začaly objevovat
až od konce 17. století. Tolik peněz slibovala hofmistru Kreissingerovi v roce 1720 poručnice
Filipa Josefa Gallase,172 tu samou sumu přislíbil i kníže Ditrichštejn o rok dříve Theodorovi
166
Platy ve výši několika set zlatých pobírali i hofmistři knížat i hrabat z říšského prostředí. Několik příkladů
uvádí A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 208.
167
Cesta trvala od října 1744 do ledna 1746 a přišla na více jak 30000 zl.! Srov. účty v SOA Třeboň, pracoviště
Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, neinventarizováno, provizorně kart. 380-382.
168
169
K výši odměny u Vratislavů v roce 1697 viz smlouva s hofmistrem z 16. 10. 1697, jež je uložena v Zámek
Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71. K výplatě 600 zl. hofmistru Bartolomeovi
blíže dopis Arnošta Františka z Kounic kardinálu Harrachovi z 12. 4. 1667 v ÖStA, AVA, FA Harrach, kart.
143. K Verdugům blíže SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, nedatovaný koncept
smlouvy mezi Maxmiliánou Apolonií Verdugovou a Louisem Dieudonné (asi z roku 1681).
170
T. FOLTÝN, Kavalírské cesty, s. 53; L. FLORKOVÁ, Kavalírská cesta, s. 94.
171
Kdyby Nostic zemřel, měli jeho závazek 1500 zl. převzít synové a Manginovi tyto peníze vyplatit. V takovém
případě mu ale přislíbil ještě dalších 500 zl. plus 100 zlatých dukátů „auch umb sich ein gedächtnis meiner
machen zulassen“. O tyto peníze neměl Mangin přijít ani v tom případě, že by jeden ze synů na cestě zemřel
a prokázalo by se (na základě lékařské atestace), že to nebyla hofmistrova chyba. Srov. smlouvu mezi
Kryštofem Václavem z Nostic a Pierrem Manginem z 24. 10. 1691 uloženou v Archiwum Państwowe we
Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8.
172
Srov. kopii smlouvy mezi Johannou Emerenciánou Gallasovou (babičkou a poručnicí mladého Gallase) a
242
de lÉau a podle vyjádření tohoto hofmistra se dávaly 2000 zl. v té době i u Lichtenštejnů či
Harrachů.173 Jako výjimečné se jeví, že Dominik Ondřej z Kounic se v roce 1697 zavázal
vyplatit hofmistru svého syna 3000 zl.174
Vyplacení odměny se ve všech uvedených případech vázalo na úspěšné ukončení
cesty, existuje ale i doklad o tom, že si hofmistr nárokoval část této sumy, i když byl v
průběhu cesty propuštěn. Stalo se to u Eggenbergů v roce 1662, když byl na vlastní žádost
uvolněn ze služby Arnold Goddin. Jeho případ už byl zmíněn, a tak je nutné pouze dodat, že
jedním z důvodů, proč na něj vdova Eggenbergová zanevřela, byly hofmistrovy přemrštěné
finanční požadavky a jednání o výši odměny. Dopředu mu totiž byl slíben standardní
recompens ve výši 1000 zl. a kněžna jej po propuštění ujistila, že mu tyto peníze proplatí.
Goddin si však začal nárokovat i další peníze na úhradu cestovních výloh, a to
Eggenbergovou rozčílilo a dohnalo k vyjádření, že mu slíbila 1000 zl., které mu vyplatí, ale
jinak mu nedá ani halíř navíc a nepřeje si, aby jí vůbec chodil na oči. Tak se i stalo.175
Ačkoliv dostávali hofmistři stejně jako ostatní služebníci také příspěvky na stravu a
ubytování, které nehradili z vlastní kapsy, určitě netvořily roční platy jejich čisté příjmy. V
ideálním případě si tedy třeba nostický hofmistr Mangin přišel na konci 17. století za pět let
cestování na 500 zl. řádného platu za první dva roky, 900 zl. za další tři roky a 1500 zl.
odměny, tj. celkem na 2900 zl. Eggenberský hofmistr Goddin získal na počátku šedesátých let
2400 zl. platu za dva roky ve službě a 1000 zl. odměny, tj. celkem obdržel 3400 zl. A do
třetice bylo hofmistru Nuvolarovi v první půli sedmdesátých let vyplaceno z kounické
pokladny za dva roky a devět měsíců 2750 zl. platu a následně ještě 1500 zl. recompensu,
Kreissingerem z 23. 11. 1720 uloženou v SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv
Clam-Gallasů), inv. č. 1545, sign. XX/22, kart. 438.
173
J. KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny, s. 62, 64.
174
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 3648, kart. 405, smlouva mezi Kounicem a hofmistrem du Coudray,
Düssledorf, 9. 12. 1697.
175
Dne 26. 6. 1662 sdělila kněžna Goddinovi, že odměnu mu vyplatí, až se u ní zastaví na cestě domů. Na
podzim (14. 11. 1662) ale psala novému hofmistrovi, že od něj dostala zprávu, že „der Goddin von ihme über
die recompens noch die raiß uncosten praetendiere, geben wir ihme hierauf zur nachricht gdist, so vill raiß
uncosten nichts außwerffen werden, sonderen solche under den verwilligsten doch unmeritierten 1000 fl.
recompens verstanden sein, dahero gar unnoth, daß er sein raiß auf Gräz zu nemben solle, da er doch zu vor
meldung gethan, eß were durchß Steyër nicht sein negsten weeg nach hauß, also siht man, waß er vor ein
dexteritet in dem schildt seiner unbeständigkeit führe, damit er unß aber inß angesicht nicht khombe, haben
wir solche außgeworffene 1000 fl. raiß uncosten und recompens ihme zu Venedig oder anderwertig außzellen,
auch einen raith brüt einhändigen zu lassen, alberaith gnedigist resolviert und anbevohlen, dahero wolle er
ihme Goddin auf alle weiß, damit er unß khein weitere discommoditet zuefüege, abhalten, und ihme guet
teutsch anzaigen, daß ihme uber vorgedachte 1000 fl. ainiger anderer haller weiten nicht außgeworffen, noch
ainige andere raiß uncosten ihme werdet verwilliget werden, sondern, d[aß] er mit erhaltenen 1000 fl. gar
woll begniegt sein und höchst sich zu bedanckhen habe...“ Celá kauza byla uzavřena až na konci roku 1662.
Dne 9. 1. 1663 o tom psala kněžna novému hofmistrovi: „Der Goddin hat sich zwar al incognito 14 tag
alhier aufgehalten und so dan mit den bezalten 1000 fl. nach Nicolspurg abgeraist.“ Srov. SOA Třeboň,
pracoviště Český Krumlov, RA Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2-3.
243
takže si vydělal dokonce 4250 zl. To nejsou malé sumy peněz, ale zda si skutečně takové
peníze hofmistři z cest přivezli, o tom můžeme jen spekulovat, protože nemáme vůbec žádné
zprávy o tom, jak se svými financemi nakládali, co si nakupovali pro vlastní potřebu a
reprezentaci a do čeho investovali.176
Většina hofmistrů nepůsobila v těchto pozicích celý život. Pokud se osvědčili,
absolvovali samozřejmě více jak jednu cestu, protože si je šlechtici mezi sebou
doporučovali.177 Ani tehdy však nezískali obrovské sumy peněz. V porovnání s tím, že jejich
vrstevníci se v produktivním věku usadili, založili vlastní rodiny a budovali své kariéry, tito
lidé byli odtrženi od svých rodin a pobývali několik let, ne-li několik desítek let, v cizích
zemích. Jejich budoucnost mohla být různá, ale zdá se, že měli dvě základní volby. Vzhledem
k tomu, že důkladně poznali prostředí panovnických a šlechtických dvorů, řada z nich se
uplatnila právě v tomto prostředí, odešla definitivně ze svých rodišť a zamířila do zemí, kde
žili jejich chlebodárci. Měli jim ostatně co nabídnout – byli vzdělaní, znalí jazyků, osobně se
dobře znali s významnými lidmi, uměli vystupovat na úrovni, takže se mohli stát vyslanci,
diplomaty, rady při různých orgánech nebo se mohli dále podílet na výchově dalších členů
rodu.178 Sami hofmistři si toho byli moc dobře vědomí, a když přijímali své místo, už jednali
o své případné budoucnosti. Theodor de lÉau předložil v roce 1721 knížeti Ditrichštejnovi
požadavek, že po návratu z cesty chce buď odměnu 2000 zl., nebo místo mikulovského
probošta. Konečnou volbu chtěl sice vyhradit sám sobě, ale kníže se nenechal zatlačit do
kouta, a tak se nakonec dohodli na první variantě.179
Někteří čeští a rakouští šlechtici si svých hofmistrů opravdu cenili a dále využívali
jejich služeb. Třeba Wilhelm Leopold Richter dostal za své služby od knížete Johanna Adama
176
Navíc výplata gáže a odměny se mohla i delší dobu zdržet, takže ve skutečnosti nemuseli tolika penězi
disponovat. V pozůstalosti pražského hofmistra Josefa Antonína Kollera z roku 1717 se nachází údaj, že
Karel Breda, s kterým byl na cestě někdy před rokem 1712, mu stále dlužil 1500 zl. Srov. Z. HOJDA, Le
grandezze dÍtalia, s. 155, pozn. 11.
177
Některé příklady jsou již v literatuře známy. Daniel Kryštof Krásný z Palatinu absolvoval v letech 1642-1651
tři cesty (Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 222-223), Ernest Melchior von Nuvolara prý v 70. a 80. letech
vedl minimálně šest šlechticů (G. HEISS, „Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten... unserer ganzen
fürstlichen Familie zur Glori.“, s. 176, pozn. 41), Johann Georg Loybel zase vykonal v 60. a 70. letech
minimálně čtyři cesty (T. FOLTÝN, Biografie, s. 28). Z pramenů lze ovšem zlomkovitě rekonstruovat i další
kariéry. Například Johann Heinrich Staël na tom byl v posledních dvaceti letech 17. století stejně jako
Loybel, neboť se podařilo doložit čtyři jeho cesty. V polovině 80. let vedl do zemí Johanna Franze z
Thürheimu, posléze doprovázel Ernsta Fridricha z Windischgrätzu, v druhé půli 90. let pak Johanna
Nicolause St. Julien a v roce 1700 se stal hofmistrem u Filipa Hyacinta a Josefa Antonína z Lobkovic. O
Augustinu Aubrym a Guillhaumovi de la Vaulx, kteří absolvovali ve 20. a 30. letech 18. století minimálně tři
cesty, již bylo pojednáno dříve. Z množství příkladů lze usoudit, že se jednalo o zcela běžný jev a že
hofmistrů, kteří putovali do ciziny jen jednou, bylo méně.
178
Příklady z říšského prostředí uvádějí A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 210-211 a E. GARMSCORNIDES, Hofmeister, s. 264-265.
179
J. KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny, s. 62, 64.
244
z Lichtenštejnu roční penzi 1000 zl.180 Kryštof Václav z Nostic zase přijímanému hofmistru
Manginovi sliboval, „ihm alle mögliche assistenz zuleisten, wormit in Ihro Maytt. diensten ich
denselben und zwar in eine von denen, die er mir specificiret hat, so viel an mir ist, bringen zu
können.“ Pokud by se takové uplatnění pro Mangina nenašlo, zaručoval se hrabě, že „so lange
dieße promotion von mir nicht effectuiret werden kan, ihn umb die besoldung der drey hundert
floren bey mich zu behalten, biß er seine accomodation finden thue“.181 To nebyla planá slova,
protože protekcí svých původních zaměstnavatelů se hofmistři skutečně mohli dostat i do
významných úřadů v habsburské monarchii. O tom svědčí příklad Johanna Georga Buola
(1655-1727). Tento zcestovalý a vzdělaný švýcarský rytíř se stal hofmistrem Waltera Xavera z
Dietrichštejnu, s nímž pobýval na cestách v první polovině osmdesátých let 17. století.182
Díky přízni Dietrichštejnů se posléze dostal ke dvoru Leopolda I., kde působil nejdříve jako
knihovník, pak jako preceptor arcivévody Karla či učitel práva Josefa I. Na konci století se
dostal do rakouské dvorské kanceláře, kde pracoval jako sekretář pro Přední a Horní Rakousy.
Na počátku 18. století působil jako sekretář i v tajné konferenci. Nakonec byl v roce 1718
povýšen do stavu svobodných pánů.183
Další hofmistři ale do služeb šlechty nevstoupili a zůstali více spoutáni s měšťanským
prostředím. Za získané peníze si mohli pořídit nějaký dům, zaměstnání našli v městských
radách či jiných institucích a někteří dokonce začali o svých zkušenostech z cest psát a
vydávat cestopisy či cestovní příručky. Nejznámějším takovým spisovatelem 17. století byl
Martin Zeiller (1589-1661), který z náboženských důvodů v mládí opustil Štýrsko, vystudoval
ve Wittenbergu, pak se stal hofmistrem u Tattenbachů a Gallerů, s jejichž syny strávil na
cestách více jak deset let. Následně se usadil v Ulmu, oženil se s vdovou místního tiskaře a
začal publikovat. Sepsal několik cestovních příruček, texty k topografiím norimberského
nakladatele Meriana a několik desítek dalších děl. Nebyl ale jediným mužem, který se touto
cestou vydal, o čemž svědčí řada tištěných apodemik a průvodců.184
Další osudy většiny hofmistrů české a rakouské šlechty jsou většinou neznámé, ale v
180
G. HEISS, „Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.“, s. 177,
pozn. 78.
181
Srov. smlouvu mezi Kryštofem Václavem z Nostic a Pierrem Manginem z 24. 10. 1691 uloženou v Archiwum
Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8.
182
V roce 1683 spolu byli zapsáni do matriky v Lovani. Srov. J. WILS (ed.), Les étudiants, s. 175. Blíže k této
kavalírské cestě prameny v MZA Brno, RA Ditrchštejnů, inv. č. 1586, kart. 361.
183
Srov. S. SIENELL, Die Geheime Konferenz, s. 270-273; J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal
Lexikon, Supplement 4, sl. 1001-1002; P. MAŠEK, Šlechtické rody, Díl 1, s. 124.
184
Tamtéž, s. 211-213; o Zeillerovi blíže Walter BRUNNER, Martin Zeiller (1589-1661). Ein Gelehrtenleben,
Graz 1990 či Eva BENDER – Doris HERZOG – Petra NIEHAUS, Kavalierstour. Pergrinomania oder die
Raserey zu Reisen, in: Erdengötter. Fürst und Hofstaat in der Frühen Neuzeit im Spiegel von Marburger
Bibliotheks- und Archivbeständen. Ein Katalog, Marburg 1997, s. 578, 596-597.
245
několika málo případech lze přeci jen zjistit, že se těmto mužům vstup do služeb bohatých
šlechticů vyplatil. Na hofmistra Johanna Röhricha vzpomínali jeho svěřenci hrabata Gallasové
celý život: Antonín Pankrác s ním vedl pravidelně korespondenci, u Františka Ferdinanda se
stal hofmistrem, za povýšením do šlechtického stavu s predikátem von Kleinberg lze také
vytušit přímluvu Gallasů, kteří jej na stáří dokonce zabezpečili výnosy ze svých statků.185
Podobný vztah se zřejmě vytvořil mezi Františkem Arnoštem Šlikem a jeho hofmistrem
Johannem zum Sande, jenž pocházel z Vestfálska. V létě 1648 spolu dorazili do Lovaně,186
kde se však mladý Šlik rozhodl vstoupit do kartuziánského kláštera.187 Hofmistr se vrátil do
Čech, kde ale v roce 1650 zemřel Šlikův mocný otec Jindřich a zanechal po sobě velké
množství dluhů. Hrabě Jindřich měl ovšem pouze jednoho syna a jednu dceru, takže dědické
záležitosti nyní musela řešit pouze jeho dcera. Ta neváhala a poslala do Lovaně za svým
bratrem jeho bývalého hofmistra, aby mu objasnil složitou situaci a přiměl jej k návratu.188
Zum Sande se zřejmě tohoto úkolu zhostil na výtečnou, protože František Arnošt z kláštera
vystoupil, vrátil se domů a nastalou situaci začal řešit. Dobré vazby Johanna zum Sande a
jeho rodiny se Šlikem pak také přetrvaly a rodina na nich vydělala, když získala od hraběte
statek Jičíněves.189
Příkladem muže, který ze své hofmistrovské služby vytěžil maximum, je pak „abbé“
Jean Marcy (1685-1760). Pocházel z Lucemburska, získal pak kanonikát v Salcburku, ale
značnou část svého dospělého života strávil jako hofmistr synů Aloyse Thomase z Harrachu a
jeho blízkých příbuzných. Doprovázel na kavalírských cestách po celé jižní, střední a západní
Evropě Václava Leopolda z Harrachu (1718-1719), Jana Arnošta a Ferdinanda Bonaventuru z
Harrachu (1725-1729), Jana Josefa z Thun-Hohensteinu (1729-1732), Franze Josefa z
Plettenbergu (1732-1734) či Jana Josefa a Ernsta Guida z Harrachu (1739-1743). Kromě toho
působil u Harrachů průběžně i v dalších funkcích, stal se přítelem učeného Johanna Daniela
Schöpflina a získal navíc dobré renomé v okruhu Františka Štěpána Lotrinského. Po téměř
čtyřicetileté službě, během které srostl s rodinou Harrachů tak, že se stal důvěrníkem mnoha
jejích členů, se vrátil do rodné země a nakonec zemřel velmi dobře zajištěný v Lüttichu.190
185
M. KRUMMHOLZ, Gallasové, s. 15. Röhrigova rozsáhlá korespondence z let 1670-1686 s Františkem
Ferdinandem Gallasem je uložena v SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv
Clam-Gallasů), inv. č. 1575, sign. XXI/10, kart. 453.
186
V matrice jsou zapsáni k 9. 8. 1648. Srov. J. WILS (ed.), Les étudiants, s. 99.
187
P. MAŤA, Svět, s. 548, 879-880.
188
Srov. NA Praha, Stará manipulace, sign. S 16/34, kart. 2060.
189
František Arnošt převedl Jičíněves na Karla zum Sande (Zumsande ze Sandberka) a po něm držel statek právě
Johann zum Sande. Šlikové si na něj ale vyhradili předkupní právo a v roce 1686 jej získali zpět. Srov.
August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, Díl 5, Praha 1895, s. 270.
190
E. GARMS-CORNIDES, Hofmeister, s. 269-272.
246
Osoby hofmistrů byly tedy představeny, nyní přistoupím k analýze jejich kompetencí,
postavení a vztahů s jednotlivými účastníky kavalírských cest. Cílem takového výzkumu je
zjistit, jaké možnosti ovlivňovat průběh cesty hofmistr měl, zda se je snažil aktivně využít a
jak budoval svou pozici mezi rodinou a mladým kavalírem. Zajímá mne tedy jeho specifické
vidění tak složitého fenoménu, jakým kavalírské cesty bezesporu byly, a využiji k tomu –
stejně jako v předchozí části – především osobní korespondence.
Kompetence hofmistrů byly většinou podrobněji popsány v instrukcích, které jim
rodiče před cestou vydávali. V nich definují postavení hofmistrů jako zástupců otcovské
autority a nařizují svým potomkům, aby k nim jako k takovým přistupovali a respektovali a
plnili všechny jejich rozkazy. Franz Ferdinand Kinský třeba vyžadoval, aby jeho syn „seinem
hoffmeister, als welcher seinen vatter repraesentiret, den gebührenden gehorsahm leisten
auch seine gutte ermahnungen zur furcht gottes, tugenden, andacht und adlichen sitten
anhören und befolgen.“191 Hofmistři měli podle instrukcí dohlížet především na náboženský
život svých svěřenců (zpověď, mše, modlitby...), na jejich zdraví (životospráva, léčení, nákup
léků, zajištění lékařské péče), na jejich výuku (najímání učitelů, mluva v cizích jazycích), na
to, jak tráví čas (zákaz hazardu, nočního vycházení, soubojů apod.), měli být ale i dobří
organizátoři cesty a hospodáři, kteří neutrácí zbytečně peníze (důraz na správné vedení účtů,
nákupy oblečení, výplaty služebníků...).192
Instrukcí známe více jak dvě desítky, rozhodně se tedy ze všech kavalírských cest
nedochovaly a zdá se dokonce, že někdy nebyly vůbec vydány. Stalo se tak asi u Verdugů na
počátku osmdesátých let 17. století, kde plánovala cestu matka a ta uzavřela s hofmistrem
Dieudonném pouze pracovní smlouvu, v níž byly jeho povinnosti shrnuty jen velmi obecně s
tím, že hofmistr má poslechnout všechny její rozkazy, které mu ústně či písemně v budoucnu
vydá. Většinou chtěli mít rodiče neustále čerstvé informace o průběhu cesty, vyžadovali tedy,
aby hofmistři psali dopisy každý týden. U Verdugů bylo vše definováno daleko volněji –
Dieudonné mohl psát jen jednou za dva až čtyři týdny a účty mohl posílat až po půl roce.193 Z
191
T. FOLTÝN, Instrukce.
193
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, nedatovaný koncept smlouvy: „Hingegen
thuet sich obgedachter herr hoffmaister auch gegen mir reciproce obligiren, daß er aller meiner instruction,
die ich ihm mindlich oder schrifftlich mittgebe oder weiters anzeigen möchte, punctuellement nachleben,
folgents mir von meines sonn zuestandt oder ander gefährlichen eräigneten zuefällen alle 14 tag oder
wenigst alle monnath fleisig und unaufschieblich vermittelst seiner correspondenzien parte mitthaillen wirdt,
nachgehender die zu der raiß, kleidung, kost und anderen exercitiis gewidmete gelder, sie mögen in ordinaroder extra ordinari außgaben bestehen, alle viertl oder halbe Jahr ordentlich verrechnen und mir zu meiner
ubersehung, nach welcher ich daß quantum werd erhochen: oder moderiren können, unaußbleiblich
übersenden will und soll...“
192
247
toho vyplývá, že právě tento hofmistr měl na rozdíl od těch, kterým byla vydána detailnější
instrukce, poměrně volnou ruku ve svých aktivitách a mohl sám usměrňovat průběh cesty. V
tomto konkrétním případě se dokonce zdá, že nezkušená matka se úmyslně hodně svěřila do
hofmistrových rukou a že mu velmi důvěřovala.194
Ukažme si to na jednom konkrétním příkladě. Zajímat nás nyní bude, do jaké míry se
hofmistři podíleli na plánování programu cesty. Bylo totiž běžné, že organizovali každodenní
život svých svěřenců. Všichni museli například vědět, jaké dopravní prostředky, u koho a za
kolik najmout, hlídali vydání pasů, dopředu sháněli a zajišťovali vhodné ubytování a
stravování. Dále museli pravidelně obměňovat garderobu svého svěřence, najímali správné
specializované učitele a hlavně za všechno platili. Zvládali tedy komunikaci s bankéři a jejich
zaměstnanci, znali přepočty různých měn na říšské tolary, věděli, jaké úroky si kde berou a
kde je tudíž výhodnější peníze vybírat.195 Rozhodovali ale také o zásadnějších věcech, jako
byl itinerář cesty? Byla to jejich volba, že mladí kavalíři strávili třeba rok svého života v
Paříži?
Z instrukcí otců je zřejmé, že rámcový průběh cesty stanovovali v naprosté většině
případů oni. Třeba hofmistr Frank u Kinských dostal v roce 1733 nařízeno, aby nejprve jeli do
Francie a pokračovali do Itálie, kde se měli nejdéle zdržet v Římě.196 Někteří ale měli ještě
jasnější rozkazy. Johann Bílek měl v roce 1681 přikázáno, aby vedl Karla z Harrachu z Vídně
přes Augsburg a Würzburg do Frankfurtu nad Mohanem, pak se měl plavit po Rýnu do
severního Nizozemí, navštívit Brusel a hlavně pak dojet do Paříže. S Itálií se v tomto případě
v instrukci vůbec nepočítalo. Na hofmistrově vůli bylo ponecháno, zda pojede přes Mnichov
či Řezno, a do Anglie měl vyrazit, jen když to počasí dovolí.197 Známe ale ještě detailnější
194
Blíže J. KUBEŠ, Tři pohledy.
Zejména musel být odborník na hospodaření s financemi. Třeba korespondence zmíněného Dieudonného je
plná takových informací a vzniká tak dojem, že tento hofmistr byl velmi zkušený a že za sebou měl nejednu
cestu. Uvedu několik důkazů. Dopředu například věděl, že nejdražší úroky v Itálii si berou bankéři za převod
peněz do Turína (18-20%), kdežto do Benátek se běžně převádělo za 14% a do Říma za 13%. Z toho pro
hofmistra plynulo, že je nejlepší vybrat si více peněz v Benátkách či Římě, protože tak ušetřil Verdugové až
několik desítek zlatých! Nebo třeba věděl, kterou měnu je nejekonomičtější převážet z Itálie do Francie, a tak
v Římě nakoupil na cestu do francouzského Lyonu 30 španělských pistolí (tj. asi 170 zl.). Měl spočítáno, že
tato měna ztratí převozem pouze 6% své hodnoty. Srov. jeho dopisy Verdugové z 10. 1. a 12. 9. 1682 v SOA
Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34.
196
197
Bylo to řešeno ve třetím bodu instrukce: „Drittens sein rayß bettrefend ist selbe bereits abgeredt worden, es
ist aber der hoffmeister nit also daran gebunden, das er sie nit nach befund der sachen unndt umbständten
ändern möge, aniezo gehen sie von Wien uber München oder Regensburg nacher Augsburg, Nürnberg undt
Würzburg auf Frankfurth, von dannen auf den Rhein in Hollandt, alwo sie alle vornehme stätt besüchtigen
werden undt in fall, sie ein süchere guete gelegenheit fünden, können sie in Engelandt gehen, sich im 14 tag
alda aufhalten /oder voran auf Brüssel undt von dannen auß erst in Engelandt, wann sie nur von der spatten
herbst zeit nit verhündt werden uber meer zugehen/ undt in Niderlandt reysen. Zu Brüssel sollen sie dem
principe di Parma Governor reverenz machen, /wie auch anderen fürsten an deren hoff sie kommen, an denen
sie sich aber so wenig als es sein kan aufhalten werden/. Etlicher vornembsten cavaglieren undt damas
195
248
plány otců, jak ukazuje nejrozsáhlejší instrukce z českých archivů vůbec, jejímž autorem byl
Humprecht Jan Černín z Chudenic. Ten nenechal skoro nic náhodě a hofmistra Bockelkampa
instruoval nadmíru podrobně i v otázce itineráře cesty.198
Na druhé straně stojí opět případ kavalírské cesty Franze Julia Verduga, jehož matka
hofmistrovi instrukci nevydala a ani ve smlouvě mu cílové země nestanovila. Spokojila se
zřejmě pouze s ústní instrukcí, že mají nejprve vyjet do Itálie do tehdy oblíbené šlechtické
akademie v Turíně. Nechala tedy Dieudonnému relativně volnou ruku v plánování cesty a ten
se snažil vzniklého mocenského prostoru využít. Domníval se například, že Verdugovi stačí
půlroční pobyt v Turíně (tlustý hrabě zde stejně neabsolvoval všechna šlechtická cvičení a
nemohl se tu dobře věnovat některým studijním oborům), nebo že je nutné zůstat půl roku v
Římě. Jako zcela zbytečnou odsuzoval zajížďku do Španělska, o níž zřejmě uvažovala
Verdugova matka, protože si byla vědoma kořenů verdugovského rodu. Také byl toho názoru,
že je nutné ve Francii nejdříve na několik měsíců navštívit akademii v Angers, než se pojede
do Paříže (chtěl tu zejména levně vylepšit Verdugovu francouzštinu – v Paříži prý bude hodně
německých kavalírů a Verdugo nebude francouzsky skoro vůbec mluvit). Domníval se též, že
je zbytečné zajet do Anglie, protože tam není co studovat a učit se. Většina jeho nápadů byla
realizována (jen cestu do Anglie si mladý hrabě přes spíše zamítavé stanovisko hofmistra na
matce vynutil), protože je hofmistr podpořil vhodnými argumenty. Většinou zdůvodňoval své
plány poukazem na Verdugovo vzdělání – buď už mu místo pobytu nemělo co nového
nabídnout, nebo naopak navrhoval jet někam, kde se lépe a rychleji napraví nedostatky v jeho
znalostech. Svou roli určitě sehrálo i to, že pravidelně připomínal, že se některými jeho plány
ušetří mnoho výdajů. Konečné slovo ale vždy připadlo matce.199
Hofmistři se tedy většinou řídili přesně formulovanými rozkazy svých zaměstnavatelů,
pokud na ně ale takový tlak nebyl vyvíjen, sledovali spíše ostatní hofmistry, odkazovali se na
své starší zkušenosti či obecně respektovaná pravidla kavalírských cest té doby. Řada těchto
strategií vyplývala z klimatických podmínek. Třeba na výlet z Říma do Neapole se jezdilo na
podzim či na jaře, nikdy ne ve velkých horkách v létě.200 To ale platilo obecně pro všechny,
kteří chtěli odjet z Říma. Pro návštěvu Anglie to fungovalo naopak, tj. většinou si hofmistři
vybrali letní dobu. Stejně tak bývalo často pravidlem, že kdo projížděl v zimě severní Itálií,
visitiren undt alß dann nacher Paris gehen.“ ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, instrukce Ferdinanda
Bonaventury z Harrachu z 5. 9. 1681.
198
SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, kart. 260.
199
Srov. J. KUBEŠ, Tři pohledy.
200
E. CHODĚJOVSKÁ, La gita da Roma a Napoli, s. 270, nebo třeba dopis hofmistra Staëla hraběti Brandisovi
z 3. 10. 1696, v němž doporučoval jet do Neapole před zimou. Je uložen v ÖStA, AVA, FA Harrach, kart.
841.
249
stavil se nejdříve v Benátkách na známém karnevalu.201 Naopak kdo odjížděl z Říma domů,
resp. do říšského prostoru, putoval po Velikonocích tak, aby byl na svátek Nanebevstoupení
Krista (40 dní po Velikonocích) zase v Benátkách. Tehdy se tam konal slavný rituál
zasnoubení dóžete s mořem, který si někteří nechtěli nechat ujít.202 Příkladů by se jistě našlo
více.
Nebudeme se nyní podrobněji zabývat každodenním životem hofmistrů, protože se
většinou chovali podle svých instrukcí a plnili i řadu dalších úkolů, které jim přicházely v
korespondenci. Třeba hofmistr Dieudonné byl svým způsobem také agentem své
chlebodárkyně, hraběnky Verdugové. Nejenže zodpovídal za jejího syna, ale pravidelně
zařizoval i další věci – informoval svou paní o novinkách z vysoké politiky, pomáhal s
rodinnými záležitostmi (získání odpustků a dispensu v Římě) či realizoval některé nákupy
(svaté obrázky, zubní protéza v Benátkách).203 Zajímat nás bude naopak způsob, jakým
hofmistři vnímali své svěřence, vždyť měli být i jejich vychovateli a jako takoví měli
dohlédnout na to, aby kavalíři plnil rozkazy svých otců, matek či poručníků a zdárně se
připravili na svou budoucnost. Hofmistři tedy museli kriticky vnímat chování mladíků, jež
pak – buď sami, nebo přes rodiče – upozorňovali na jejich slabiny a tím se snažili dosáhnout
nápravy. Takové výměny názorů se nevedly zrovna jednoduše, protože mladíci, kteří byli
urozenější než hofmistři, mohli na kritiku reagovat značně podrážděně. Například jeden
mladý Dernath vytáhl v roce 1688 v Turíně na svého hofmistra Bièvra kvůli kritice kord.204
Na cestách tedy vznikaly mezi hofmistry a kavalíry různé vztahy – od těch velmi klidných a
vyrovnaných až po ty nadměrně konfliktní, jež mohly dopadnout i tragicky.205 Rozhodně ale
nelze říci, že by se našla kavalírská cesta, během které by se neobjevil aspoň jeden spor mezi
oběma stranami. Co bylo oněmi výbušnými tématy? Co se hofmistrům na jejich svěřencích
nelíbilo a jak se to pokoušeli řešit? Měli vůbec šanci vnutit jim svou vůli a dosáhnout nápravy
mladých kavalírů?
Nejprve se zastavíme u oněch sporných témat, na něž mohli mít hofmistři jiné názory
než jejich svěřenci. Existovalo několik základních věcí, které se z principu hofmistrům
nelíbily. Na základě rozboru korespondence hofmistrů se zdá, že se jednalo především o
201
Jako třeba Leopold Antonín Libštejnský z Kolovrat, který plánoval ukončit svůj pobyt v Turíně na počátku
roku 1683 a vydat se oklikou přes Benátky do Říma. V Benátkách se chtěl zdržet na karnevalu dva týdny.
Srov. SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 82, hofmistr Pellet Maxmiliáně Apolonii
Verdugové, 21. 11. 1682.
202
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopisy hofmistra Staëla hraběti Brandisovi, 3. 10. 1697 a 9. 2. 1697.
203
204
Srov. A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 156-159; dále srov. TÁŽ, “Kleider machen Grafen”, s. 279-289.
205
Hofmistr Staël psal na podzim 1697 domů, že jistý baron Städel probodl svého hofmistra Kleina v Brunšviku
v hostinci poté, co mu hofmistr domlouval. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis z 4. 10. 1697.
250
špatné výsledky studií a cvičení, o nehospodárnost, chození do špatné společnosti a
nepřípustné aféry se ženami.
První velký okruh stížností hofmistrů se týkal toho, že kavalíři nezvládali předepsaná
studia a cvičení a nezískávali tak potřebné znalosti a zkušenosti. Týkalo se to zejména
schopnosti mluvit, číst a psát alespoň v několika cizích jazycích, protože to byl předpoklad
pro vše ostatní. Již z předchozí doby měli mít chlapci alespoň základy latiny, v praxi ale
potřebovali především italštinu a francouzštinu. Hofmistři proto nelibě nesli, když kavalíři
ještě na cestě nezvládali oba moderní jazyky na patřičné úrovni. Limitovalo je to totiž skoro
ve všem včetně každodenního a svátečního soužití s dvorskou společností. Nestávalo se to
všem, ale pravidelně se takové stesky v korespondenci objevují. Špatnou znalost italštiny
konstatoval u hraběte Verduga v průběhu delšího pobytu v Turíně hofmistr Dieudonné.
Verdugo měl tu smůlu, že jej hofmistr mohl srovnávat s jeho přítelem Karlem Arnoštem
z Valdštejna, který na tom byl podle hofmistrových slov o poznání lépe, protože se naučil
dobře italsky a francouzsky již v Praze. Teprve po roce na cestách, v dubnu 1682, napsal
Dieudonné povzbuzující zprávu, že hrabě „redet schon hübsch französisch und walisch...“206
Na audienci k Ludvíku XIV. zase nebyl v únoru 1682 připuštěn jistý hrabě Tilly a jeho
hofmistr to zdůvodňoval dvěma argumenty. Jedním z nich bylo, že nedůvěřovali jeho
znalostem francouzštiny a obávali se tedy, aby se u dvora neztrapnil.207
Řada hofmistrů dále svým svěřencům vytýkala, že dostatečně důkladně nestudují. Šlo
jim hlavně o různé právní obory, jež byly v praktickém životě raného novověku čím dále více
potřebnější. Na to si stěžoval hofmistr Staël u hraběte Johanna Nicolase St. Juliena v roce
1697. Staël měl právnické vzdělání a pokoušel se kavalíra sám vyučovat. Podle něj byl ale St.
Julien ve výuce strašně pomalý, musel s ním pořád všechno opakovat a tak prý jen doufal, že
mu z toho v hlavě aspoň něco zůstane. I později si hofmistr v korespondenci poručníkovi
ulevoval, že ať se snaží, jak chce, „kan ich es dahin nicht bringen, daß er eine freüd zum
bücher leeßen bekommet“. Mladík čte pouze z donucení a po třech letech společného putování
se v tom nic nezměnilo. Johann Nicolas se dokonce nechal slyšet, že jeho otec také nikdy
nečetl, tak proč by on měl být jiný. Staël uzavíral svou lamentaci smutným povzdechem:
Nepovolí a stále na něj bude naléhat a správně mu radit, ale když ho nebude poslouchat, „kan
ich ihme mitt den haaren nicht darzu ziehen“. Nutno říci, že tento hofmistr měl opravdu
těžkou pozici, protože kavalírův otec byl mrtev, poručník byl daleko a navíc byl mladík již
206
207
Tilly byl na cestě s Karlem z Harrachu a ke dvoru je měl vzít vyslanec Mansfeld. Ten s sebou ale Tillyho
odmítl vzít („wegen seiner unmanier undt sprach nicht getrauet“). Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677,
hofmistr Bílek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 16. 2. 1682.
251
plnoletý, takže nad sebou teoreticky už neměl žádnou autoritu.208
Některým kavalírům scházela tedy podle hofmistrů motivace, jiní ale prý ke studiu
prostě neměli předpoklady. Takto kriticky se na konto jednoho ze svých svěřenců vyjadřoval
hofmistr Johann Bílek v roce 1681. Cestoval s Karlem z Harrachu a již zmíněným Tillym a
spatřoval mezi nimi obrovské rozdíly. Zatímco první studoval a dělal cvičení s radostí a
dobrým nasazením a měl prý vynikající výsledky, druhý byl mimo šerm a jízdu „gahr
schlecht“. Hofmistr to vysvětloval tím, že „die capacitet ist halt bey ihm zu gering“, a obával
se dokonce, že i když se bude moc snažit, tento mladík mu jako hofmistrovi v budoucnu
pověst nevylepší. A v dalším dopisu domů Bílek vše ještě rozvedl. Tilly byl podle něj „etwas
langsamer ob tarditatem ingenij et deffectum capacitatis, worzue viel contribuiret, daß er in
seiner education sehr negligirt worden.“ Toto zanedbávání vzdělání nyní musel hofmistr
podle vlastních slov začít rychle dohánět, proto mu najal ty nejlepší učitele a mistry a jen
doufal, že se vše rychle spraví. Ovšem – jak se dočteme v následující kapitole – dlouho se to
nemínilo spravit, protože Tilly přinesl Bílkovi ještě ze závažnějších důvodů řadu bezesných
nocí.209 Teprve v létě 1682 psal hofmistr domů povzbudivější zprávy, že od té doby, co se
vrátili z výletu do Anglie (květen), se Tilly kupodivu konečně začal zlepšovat. Podle Bílka za
to mohlo především to, že se zmíněný hrabě nacházel v dobré a motivující společnosti
mladého Harracha, protože jinak by „er ein idiot undt wildtfeng gebleiben“.210
Druhý velký okruh výtek, jež padaly na hlavy kavalírů, se týkal toho, že mladíci
nebyli schopni poznat cenu peněz a nedokázali s nimi hospodárně nakládat. Teoreticky sice
kavalíři k větším penězům vůbec neměli přijít, protože v instrukcích bylo hospodaření s
penězi vyhrazeno jen a jen hofmistrům,211 v praxi ale neustále nutili hofmistry k dalším a
dalším výdajům. Některé se ukázaly jako nutné, všechny ale takové nebyly. Kde ale pro
hofmistry ležela hranice mezi tím, co ještě je potřebné a co nadbytečné? Většinou se jednalo o
jednoduchý výpočet – řada z nich totiž měla stanovený přibližný roční rozpočet, do kterého se
208
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, Staël hraběti Brandisovi, 10. 7. 1697 („aber ich finde, daß er in hoc passu
zimlich langßam ist ..., was sonsten die jura betrifft, weylen ich steets bey ihm bin, werde selbe so offt
wiederholen, daß endlich etwas mueß henken bleiben...“) a 5. 9. 1697. V dopisu ze 4. 10. 1697 dokonce
hofmistr poručníkovi doporučoval, aby raději nechal studovat práva St. Julienovy dva mladší bratry ve Vídni.
209
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, Bílek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 1. a 8. 12. 1681, 23. 3. 1682
(v tomto dopisu Bílek informoval, že Karel ukončil úspěšně kurz opevňování, Tilly ho ale naopak vzdal,
protože „er dariber nicht viel capiren undt sonsten khein lust darzue hatt...“).
210
Tamtéž, hofmistrův dopis z 23. 8. 1682.
211
Mladíci dostávali jen omezené měsíční kapesné, jež se běžně pohybovalo ve výši několika málo desítek
zlatých. Největší známé kapesné obdržel Adam František ze Schwarzenberku na konci 17. století, kterému
otec povolil 100 zl. měsíčně (jednou výjimečně dokonce 400 zl.). Mělo to ale podmínku – kavalír musel sám
vést účty, jež by doložily, jak se sumou naložil. Teprve poté, co vše zkontroloval, mu otec povolil vyplatit
další sumu. Srov. dochované účty z října 1697 a počátku roku 1699 v SOA Třeboň, pracoviště Český
Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 416, 1. složka.
252
musela vejít, takže když odečetli běžné výdaje za dopravu, ubytování, stravování a výuku,
zůstávala částka, jež se mohla investovat. Každá rodina si samozřejmě mohla dovolit něco
jiného (St. Julien se měl na konci 17. století vejít do 3000 zl. ročně, Thun-Hohenstein v té
samé době do 5000 zl., ale třeba kníže Lobkovic o dvacet let dříve do 7200 zl.!), takže nelze
všechny kavalírské cesty házet do jednoho pytle. Hofmistři si to dobře uvědomovali, mladí
kavalíři již méně, protože se chtěli vyrovnat svým vrstevníkům, a problém byl na světě.212
Skvěle je postoj hofmistra k nehospodárnému kavalírovi vidět na příkladě několikrát
zmíněného Louise Dieudonného a Franze Julia hraběte Verduga. V tomto případě se jednalo o
hlavní příčinu jejich napjatého vztahu v druhé polovině cesty. Šlo zejména o velké sumy
peněz, které chtěl Franz Julius investovat ve Francii do nákupu odpovídajícího oblečení.
Dieudonné se domníval, že jde o velmi přehnané požadavky a v tom smyslu také z Říma
v létě 1682 informoval matku. Argumentoval především tím, že srovnával Franze Julia
s ostatními kavalíry. Verdugo prý chodil i bez velkých investic oblékaný velmi dobře: „...zu
Turin ist er so propre gangen als einer in der academie, dahier haben die h[err] graffen
Zernin [= Tomáš Zacheus Černín z Chudenic], der von Waldenstein [= Karel Arnošt z
Valdštejna] und er die sauberste cortegi klaider under alle forestieri gehabt...“ Navíc
Verdugové psal, že už mu tolikrát připomínal, že je zcela zbytečné dělat přehnané nákupy
právě v cizině, když zde přeci nebude začínat svou kariéru. Na nepřiměřenosti Verdugova
požadavku se hofmistr s hraběnkou shodli, jak se ale Franz Julius dostal do Francie a blížil se
konec kavalírské cesty, jeho žádosti o peníze na šaty a módní doplňky se opět začaly množit.
Úměrně tomu narostl počet hofmistrových stížností na nehospodárnost jeho svěřence. Kromě
toho se také snažil uvádět na pravou míru informace, které psal syn matce. Podle jeho názoru
by Verdugovi stačilo na dobré šaty okolo 1000 zlatých, více podle něj nebylo potřeba. Úplně
nejradši by ale prý byl, kdyby syn vystačil s penězi, jež mu už matka poslala. Pokud mu totiž
nějaké peníze navíc pošle, obává se, že je Franz Julius neutratí jen za šaty, ale bude navíc
„vergebliche spesse machen“. Hofmistrovy lamentace nad nehospodárným chováním
mladého Verduga se vystupňovaly za pobytu v Paříži a Bruselu na jaře a v létě 1683. Začalo
to tím, že hrabě nakupoval čím dále více šatstva, takže hofmistr raději pořídil speciální účet
(aby varoval matku a zároveň aby si kryl záda), jenž se týkal zejména nákupů šatů a doplňků.
Podle něj utratil Franz Julius od září 1682 do března 1683 jen za šatstvo téměř 1000 zlatých.
212
Například Lingensee, hofmistr hraběte Jana Františka z Götzenu, psal 30. 9. 1712, že je nerad, že to s
hospodářstvím doma nevypadá úplně dobře. On se ale prý snaží být velmi hospodárný, „allein der herr graff
will einmahl das jenige haben, was die andere cavalliere“. Hofmistr se ho proto snažil zajistit tak, aby to
aspoň vypadalo jako u těch, kteří měli rozpočet 5000 – 6000 zl. ročně! Jen v jeho „recreation“ ho prý vůbec
neomezuje, tam má to, co ostatní. Srov. Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w
Bożkowie, sign. 91.
253
A další výdaje za garderobu byly ještě na cestě. Hofmistr moc dobře věděl, že hraběti stávající
peníze nepostačí a začal se dostávat do složité situace. Snažil se mladému Verdugovi některé
nákupy vymluvit, ten ho ale v těchto záležitostech pomalu přestal poslouchat a rozhodl se
v nejhorším případě jednat zcela za jeho zády přímo s bankéři a dvorskými krejčími a pořídit
si šaty na úvěr s tím, že je zaplatí po svém návratu do Čech. To se ale hofmistr dozvěděl a
navíc zjistil, že mladý hrabě chtěl některé výdaje před matkou alespoň dočasně utajit.
Hofmistr mu to ale rozmlouval a navíc obratem matku o všem podrobně informoval. Nešlo
však jen o šaty – Franz Julius začal daleko více využívat drahých nájemných kočárů a
nakupoval i další luxusní předměty, třeba anglické hodiny a v Londýně si pořídil i anglického
loveckého psa na divoká prasata a medvědy. Hofmistr ještě v červnu 1683 naříkal, jak se
mladý hrabě ve Francii změnil a jak rozhazuje, „dessentwegens hetten wir unß etliche mahlen
zertragen...“ Nakonec si ale přestal v dopisech Verdugové na toto chování svého svěřence
stěžovat a například koupi psa jen suše komentoval: „...disses geschiehet wider meinen raht,
dan es ist nur ein vorbitz, so auff der raiß ungelegenheit machen wirdt.“213
V souvislosti s nehospodárností lze též narazit na třetí téma, jež je pravidelně v
hofmistrovské korespondenci kriticky traktováno. Jedná se o údajné nedospělé chování
kavalírů. Hofmistři se k této argumentaci uchylovali v případech, kdy jejich svěřenci
nezvládali všechny normy dospělého a v rámci stavu rozumného chování, jež si měli na
cestách osvojit. Například na Janu Maxmiliánu z Thun-Hohensteinu vadilo hofmistru
Zighelovi, že byl příliš plachý a stranil se společnosti.214 Na takové a mnoho dalších způsobů
chování upozorňovali hofmistři tím více, čím se kavalíři blížili roku své oficiální zletilosti a v
některých případech to znamenalo, že se ujmou otcovského dědictví. Jejich dosavadní
chování ovšem prý vzbuzovalo pochybnosti, zda přechod do dospělého světa zvládnou a zda
to nebude dokonce znamenat konec rodinného majetku.
Takové obavy ohledně Jana Františka Antonína z Götzenu měl jeho hofmistr
Lingensee. Mladíkovi bylo v době, kdy vyrazil na kavalírskou cestu, 17 let, byl sirotkem a
cestu zajišťovala jeho nevlastní matka. Nejprve studoval dva roky na univerzitě v Salcburku
(1710-1712). Podle hofmistra patřil mezi nejpilnější studenty, studia mu prý také poměrně šla,
ovšem ještě po roce pobytu si postěžoval, že „die rechte gesunde vernunfft mus man mit den
213
214
Zighel psal 20. 7. 1694 z Haagu, že aby jeho jinak bezproblémový svěřenec dosáhl pokroku ve cvičeních,
musel by zbavit své hluboce zakořeněné plachosti: „... bey diesem cavallier eine gwiße gar zu hart
eingewurzelte timiditet könte völlig außgerottet werden, welches zu seiner aufmunderung höchstens
vonnhöten, in ermanglung welcher man sich enthaltet die ienige compagnien zu frequentirn, in welchem die
zeit so whol in übung der französischen sprach alß anderen discursen könte nützlig verwendet werden...“
Hofmistr mu to prý několikrát říkal, ale vždy to u něj zapříčinilo „ein kleinen verdruß“. Srov. SOA
Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/1, kart. 100.
254
jahren in gedult erwarten“. Na počátku roku 1712 v kritice na toto téma pokračoval, když
napsal, že Götzen dá jen na svůj „plaisir“ a že by tedy bylo velmi nebezpečné, aby se brzy
ujal vlády nad svými statky. I nyní si povzdechl, že „der naturliche vernunfft“ mu snad časem
propůjčí Bůh. V březnu si pak Lingensee znovu postěžoval, že hrabě má v sobě stále něco
mladického, že nechápe smysl toho, co má dělat, nic ho moc nebaví, a když hraje karty, stále
jen prohrává. Na hofmistrovu domluvu, aby tolik nehrál, prý reagoval trucovitým
prohlášením, že „er es desto ärger machen will, wan er zu hause komt und will alles
verspielen, was er hat“. V tomto listu také Lingensee vyzval jeho nevlastní matku, aby už v
této věci zasáhla a domluvila mu, protože to jinak bude hofmistrova životní prohra, kdyby
viděl, že veškerá jeho snaha přišla vniveč. V srpnu se ovšem toto téma do korespondence
vrátilo znovu. Tehdy Lingensee dokonce navrhoval, aby jej případně doma hned po cestě
oženili s nějakou „verständige dame“, jež by na něj a jeho hospodaření dohlédla, protože on
to neumí. Stesky na Götzenovu dětinskost a dětinské chování („die kindereien“) se pak do
konce roku 1712 ještě několikrát objevily, hofmistr tehdy už jen doufal, že se z něj stane
pravý kavalír teprve v průběhu další cesty do Itálie, kde jej zatím nikdo neznal. Ani tam se
ovšem vše hned nezlepšilo, o čemž svědčí hofmistrova slova z června 1713. U Götzena prý
došlo ke změně v tom smyslu, že se cítil být svým vlastním pánem, ale Lingensee to navíc
okomentoval: „der verstand sich selber zu gouvernirn noch sehr fehlet.“215
Poslední významný problém, na který hofmistři – zdá se – naráželi, byly nevhodné
styky kavalírů s dámskou společností. Vztah mladíků k ženskému živlu byl nutně značně
ambivalentní, protože pokud se pohybovali u různých dvorů, museli prostě v menší či větší
míře narážet nejen na urozené manželky dvořanů či jejich dcery, ale také na jejich služebné a
další ženy měšťanského původu. Kavalírům se samozřejmě obecně zakazovaly kontakty s
neurozenými ženami a v jisté míře naopak doporučovaly styky s urozenými ženami, protože
se během nich zlepšovali v mluvě cizími jazyky a učili se vhodnému a vybranému chování. I
v této společnosti na ně ale číhalo nejedno nebezpečí, protože nic se nemělo přehánět.
Vznikaly z toho na jedné straně pomluvy vrstevníků, na druhém pólu pak stály reálně
existující, více či méně vážné milostné aféry, jež hrozily tím, že se mladíci v cizině nečekaně
a nevhodně ožení. Hofmistři byli právě těmi osobami, které měly zajistit, aby se tak nestalo, a
krotili vášně dospívajících mladých mužů. A to zřejmě nebylo vždy právě jednoduché. Ve
zkoumané hofmistrovské korespondenci se narážky na nevhodné styky s dámami občas
objevují, ale podrobněji jsme o tom zpraveni v podstatě pouze ve dvou případech. U obou
215
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, zejména dopisy z 6.
11. 1711, 8. 1. 1712, 11. 3. 1712, 5. a 26. 8. 1712, 2. 9. 1712 a 10. 6. 1713.
255
hrabat se ale prý nikdy nejednalo o nějaký extra závažný problém, takže se rodiče podle slov
hofmistrů nemuseli ničeho obávat.
V první případě šlo o několikrát zmíněného Franze Julia Verduga a jeho hofmistra
Dieudonné, jenž se začal ke stykům svého svěřence s dámami vyjadřovat ve větší míře až
v druhé části cesty, když pobývali ve Francii a Španělském Nizozemí v roce 1683. Z jeho
dopisů je patrné, že se Franz Julius ve společnosti postupně „otrkal“ a pravidelně se
s ostatními kavalíry nacházel mezi dámami. Na jednu stranu byli hofmistr s komorníkem rádi,
protože si od toho slibovali, že hrabě ovládne rychleji a lépe francouzštinu a že bude v dobré
společnosti urozených pánů a dam. Na druhou stranu se ale hofmistr obával, aby se mezi
Verdugem a některou šlechtičnou nevyvinul vážnější vztah, „dan ich waisse, das die dames im
Frankreich sehr arglistig seindt“. To se bohužel stalo za pobytu v akademii v Angers, kde se
mladý hrabě zapletl do „galanterie“ s markýzou Esperoniere. Dieudonné to viděl velmi nerad,
protože se navíc dozvěděl, že markýzina matka chce svou dceru záhy provdat za co možná
nejbohatšího a nejurozenějšího ženicha. Dokonce podle jeho informací líčila pasti na zámožné
mladíky a byla připravena si sňatek v případě nutnosti i vynutit.216 Když se hofmistr dozvěděl,
o co markýze jde, snažil se nejdříve svého svěřence varovat, ovšem – jak sám píše – marně:
„...es wolte aber wenig hellffen, wir hetten unß destowegens baldt zerkriegt...“ Ihned tedy
napsal Verdugově matce (poprosil ji ale, aby synovi neříkala, že to ví od něj – chtěl se
vyhnout nažádoucím útokům na svou autoritu) a zároveň plánoval předčasný odjezd z města.
Ne proto, že by hrozilo, že si markýza Verduga vezme (nebyl pro ni vhodnou partií, její matka
mířila výše), ale kvůli tomu, aby odvedl myšlenky Franze Julia jiným směrem. To se nakonec
přes jisté potíže podařilo.217 Bližší vztah pak už Verdugo navázal – tentokráte to hofmistr
pojmenoval jen jako „inclination“ – pouze s nevlastní dcerou španělského místodržícího
v Bruselu, jistou slečnou Losensteinovou.218 I vývoj tohoto vztahu hofmistr podrobně
sledoval a okamžitě matku informoval, co je dotyčná šlechtična zač. Podle jeho slov prý sice
nebyla bohatá, ale říkalo se, že španělský král Karel II. dá jejímu manželovi prestižní Řád
zlatého rouna. Také se šuškalo, že o ni má zájem hrabě Černín a že prý má brzy přijet do
Bruselu vyjednat podmínky sňatku. Také toto tedy nebyla nevěsta pro Verduga, a hofmistr se
216
Hofmistr také líčil některé markýziny praktiky. Vyhlédla dceři zámožného Holanďana a přiměla jí, aby ho
pozvala na půlnoční schůzku. Když se kavalír dostavil, vtrhla k nim a měla připraveného kněze, jenž je měl
na místě oddat. Holanďan se toho prý ale zalekl a hned ráno z města ujel. Podobně prý dopadl jeden
Francouz.
217
Verdugo odjel do Paříže, ale i tam se brzy markýza objevila. Mladý hrabě ji ještě několikrát navštívil, ale
podle hofmistra i komorníka již nic vážného nehrozilo. V Paříži totiž markýzina matka podnikla „hon“ na
nového nápadníka, kterým měl být kníže Anhalt.
218
Tím se dostal do velmi dobré společnosti a poznal se osobně s jejím nevlastním otcem, kterým byl místodržící
Otto Jindřich Caretto, markýz de Grana (ve funkci v letech 1682-1685).
256
proto snažil najít společnou řeč se svým svěřencem. Šlo mu o to, aby se do ní nezamiloval
(„in keiner lieb so geschwindt einlassen“) a aby se nejdříve v případě vážného zájmu poradil
se svou matkou a přáteli. Ani z tohoto vztahu ale nakonec nic vážnějšího nebylo, takže si
mohl hofmistr oddechnout.219 Verdugo se nakonec oženil až několik let po návratu z
kavalírské cesty.220
Vztahy s ženami jsou také pravidelně řešeny v hofmistrovské korespondenci z
kavalírské cesty Jana Františka Antonína z Götzenu, a to zejména když hrabě pobýval v
Salcburku v letech 1711-1712. Hned na začátku řešil hofmistr Lingensee problém s
ubytováním v domě u paní Grandmanové, jež mu byla doporučena. Podle hofmistra ale měla
tato žena „artige“ dceru, takže raději její nabídku nepřijal, protože se obával, že konverzace s
touto slečnou by jeho svěřence akorát odváděly od studia. Přesto na ně dcerka paní
Grandmanové z počátku každé ráno čekala před jejich domem a doprovázela je do kostela.
Hofmistr to nesl značně nelibě, a tak se nakonec s touto rodinou rozešel poněkud ve zlém.221
To ale nebyl jediný problém, protože nebezpečí hrozilo i od urozených dam. Lingensee psal
především o hraběnce Kuefsteinové a její dceři. Matka podle něj pojala plán najít pro svou
dceru v Salcburku skvělou partii a hledala hlavně mezi kavalíry na univerzitě, mezi nimiž se
často nacházeli i dědicové rozsáhlých statků. Na počátku roku 1712 bohužel propadl kouzlu
slečny Kuefsteinové i mladý Götzen. Naštěstí pro hofmistra ale brzy pochopil, o co této
urozené dámě jde, protože mu záhy učinila jisté nabídky. Hofmistr domů informoval, že hrabě
z toho byl velmi smutný a během předvelikonočního půstu zcela přestal chodit do společnosti.
Úplně ho zřejmě vyléčila až zpráva z března toho roku, že se slečna Kuefsteinová bude vdávat
za někoho jiného. Hofmistr si znatelně oddechl („hat mich gewis ein guter engel regieret“),
protože se velmi obával její lstivé a úskočné matky, která se ho prý pokusila podplatit, aby jí
pomohl získat souhlas mladého hraběte se sňatkem.222 Nejdůležitější byl ale postoj samotného
Jana Františka, jenž řešil celou věc tím, že se spřátelil s Ernestinou z Thunu. Ta sice patřila
219
J. KUBEŠ, Ze Španělska (v tisku).
221
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopisy z 22. 1., 13. 3.
a 22. 7. 1711.
222
Vývoj kauzy Kuefsteinová lze sledovat tamtéž, listy z 11. 3., 18. 3. a 1. 4. 1712. V posledním dopisu stojí:
„Bey der von Kuffstain glaube auch wohl, wie es der herr graff schreibet, daß es seine gedancken nicht
sonderlich gewesen seyn, ich kenne aber die mutter und weis, wie arglistig sie ist und wie leicht sie einen so
jungen herren hätten verführen können, ob sie schon anietzo sich nur bilden gegeben, wäre es doch bald zu
was mehrers gekommen und mich heben sie auch vermeynet, durch versprechung einer guten summa geldes
zu gewinnen. Ich kan unmöglich alle intriquen schreiben, so sie vorgehabt, ihm verbindlich zu machen und
noch diese stunde geben sie so wohl ihm als auch mir die obliganteste minen und hat die fräulein noch dieser
tagen zu einer ihrer guten freundinen gesagt, daß der baron [myslí barona Imslanda, který si ji chtěl vzít]
bald zurück stehen solte, wan sie nur wüste, daß es dem herrn graff Götz ein ernst wäre, ich hoffe aber nicht,
daß er wieder auff die gedancken kommen wird.“
220
257
mezi bohaté nevěsty, ale podle hofmistra se jednalo o velmi mladou a k tomu ne právě hezkou
ženu, takže z její strany hraběti údajně vůbec nic nehrozilo.223 Nakonec se tedy i on oženil až
po návratu z kavalírské cesty.224
Zatím mohl vzniknout dojem, že hofmistři kavalíry neustále ve svých dopisech
kritizují, přehnaně kontrolují jejich chování a hlavně jsou k jejich rodičům naprosto upřímní.
Korespondence některých hofmistrů ovšem rozhodně není tak otevřená, někdy se dokonce
zdá, že je zcela názoru a hodnocení prostá a zabývá se jen faktickými otázkami organizace
cesty. Nabízí se tedy otázky, zda se kavalíři těchto hofmistrů chovali podle všech nařízení a
nebyl důvod si na ně stěžovat, nebo zda hofmistři některé věci úmyslně nesdělovali.
To lze alespoň částečně prozkoumat na tématu stýkání mladíků se špatnou společností,
kterou jim otcové v instrukcích pravidelně zakazovali. „Špatnou“ mělo několik významů –
většinou se jednalo o stavovsky níže postavené osoby včetně prostitutek. Mohlo ale jít též o
nevhodnou společnost ostatních německých kavalírů. To vadilo zejména tehdy, když jich bylo
příliš mnoho a vedlo to k zanedbávání výuky cizích jazyků, protože mladíci mezi sebou
hovořili svou mateřštinou. Hofmistři se tohoto fenoménu pravidelně v dopisech dotýkali, ale
je zajímavé, že v naprosté většině případů si nestěžovali rodičům na jejich syny, nýbrž
poukazovali na nevhodné chování jiných kavalírů. Třeba Johann Bílek byl hofmistrem
hraběte Karla z Harrachu a hraběte Tillyho a v dopisech Karlovu otci se nikdy nezmiňoval
špatně o jeho potomkovi, zato poměrně často přidával kritické poznámky na adresu druhého
kavalíra. Už víme, že mu vytýkal leccos, v únoru 1682 k tomu ještě přidal styky se špatnou
společností, jež vedly k tomu, že hrabě Tilly dostal nějakou pohlavní chorobu.225 Johann
Heinrich Staël v roce 1697 zase několikrát kritizoval ostatní německé kavalíry, kteří se
zdržovali v Haagu. Podle něj odváděli ostatní mladíky od správného způsobu života,
neopomněl ale zdůraznit, že jeho svěřenec do jejich společnosti nechodí.226 Také hofmistr
223
Tamtéž, dopisy z 1. 4. a 22. 7. 1712.
Srov. kapitola III. 9.
225
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, Bílek Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu, 23. 2. 1682: Nemůže mu prý
tajit, „waß gestaldt er ein unsauberes leben zuführen angefangen undt sich an der gesundtheit etwas
verdorben hatt undt ob schon er es auff alle weiß laugnen will, so merke ich doch, daß er solches mueß in
einen suspecten hauß bekhomen haben...“ Zpráva o vyléčení Tillyho je pobsažena již v listě z 16. 3. 1682 a
další podrobnosti obsahuje Bílkův list z 30. 3. 1682. Píše v něm, že se to bohužel rozneslo a že „ist der herr
graff Tilly von denen deütschen jungen cavaliren debauchirt worden, deren albereits fünfe von hier abgeraist
seindt...“
226
Dne 4. 10. 1697 psal, že v Haagu je tolik Němců, kteří „so malitios seyen, daß dieienige, die guths thuen
verlangen, woll mitt fleiß suchen abzuleiten“. 22. 10. svou kritiku opakoval: „Es gibt dahier eine menge
müßiggänger, die welche großmächtige schlecht angewendete speese machen und nicht anders suchen alß
andern auch die ohren voll anzublaßen und auffzuhetzen.“ O tři dny později si ulevoval, že je rád, že z města
odjeli zejména Ditrichštejn a Collalto. Nejenže daremně utráceli, ale hlavně se u nich ve dne v noci hrály
hazardní hry. Opět ale přidával, že „der herr graf practiciret sie auch sehr wenig“. Srov. ÖStA, AVA, FA
Harrach, kart. 841.
224
258
Lingensee v Salcburku v roce 1711 nešetřil kritikou chování některých kavalírů, zejména
hraběte Františka Josefa z Trauttmansdorffu, a chválil naopak svého hraběte Götzena.227
Podobných odkazů na cizí špatné chování a obran vlastních svěřenců obsahuje hofmistrovská
korespondence daleko více, lze jí ale důvěřovat?
Na takto položenou otázku se dá velmi špatně odpovědět, protože postrádáme
relevantní prameny. Sami kavalíři o tom z logických důvodů nepíší, hofmistři z nějakého
důvodu také mlčí, naštěstí ale existují ještě jiné zdroje informací. Mladíci se na cestách
setkávali s mnoha lidmi a jejich životy tak byly neustále sledovány. Kriticky se na jejich
adresu vyjadřovali jejich vrstevníci, známí jejich rodičů (vyslanci, agenti či příbuzní) a navíc
tu byl někdo, kdo kavalírskou cestu zažíval opravdu zblízka a znal leckterá tajemství mladých
šlechticů. Byli to komorníci, kteří žili se svými pány většinou od dětských střevíčků a kavalíři
na ně byli zvyklí. Dopisů náhodných pozorovatelů228 i komorníků se sice mnoho
nedochovalo, ale tam, kde jsou, obsahují velmi zajímavé podrobnosti a ukazují, jak
komplikované postavení hofmistři měli a jak nelehce si budovali svou autoritu.
U Schwarzenberků v roce 1669 odhaluje pohled ze třetí strany snahu sebevědomého
hofmistra Lucy Ferrariho z Tridentu získat respekt celé cestovní suity mladého Ferdinanda ze
Schwarzenberku. Autorem několika velmi otevřených a často předlouhých dopisů kavalírovu
otci je jeden z členů jeho doprovodu, dr. Eligius Manderfeld. Tento muž se několikrát vyjádřil
na adresu hofmistra a podle něj se Ferrari pokoušel držet otcem nastavená pravidla. Například
prý důsledně trval na tom, aby Ferdinand bez hofmistra nikam nevycházel, „wiewol solches
227
228
Trauttmansdorff údajně chtěl, aby za ním Götzen jezdil. Hofmistr to prý ale odmítl, protože „der herr graff
Trautmansdorf vielerley anfängt, umb den hiesigen hoff zu trutzen und auch wenig zu hoffe komt, ob er gleich
öffters eingeladen wird...“ Nevhodné chování hraběte Trauttmansdorffa dokládal hofmistr tím, že v době
karnevalu, který byl u dvora arcibiskupa velmi tichý, pořádal on a další plesy. Na ty byl Götzen opět pozván,
ale hofmistr to zase odmítl, protože „sehr zweiffele, daß die eingeladene dames werden von der cavalliers
ihren rang seyn, dan es alhie fräulen von allerley sorte gibt und man sich durch solche winckel balle leicht in
ruff bringen kan, obschon nichts übels vorgehet, ohne die uncosten zu rechnen die dazu erfordert werden, dan
man gewis mit 50 a 60 fl. nicht auskommen würde...“ Pak hofmistr přechází k obhajobě svého svěřence, jenž
raději chodí s hrabaty Franckenbergem a Harrachem, kteří „eben wohl sehr retiré leben, wo sie in ihren
zimmern kleine spiele spielen. Der jüngste graff von Franckenberg ist gewis nach aller meynung so wohl der
galanteste als geschickteste cavallier auff der gantzen universität und gibt der älteste graff Harach ebenfals
nach seinen alter die schönste apparence von sich.“ Srov. Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta
majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopis z 6. 2. 1711. I v následujícím roce se hofmistr vyjadřoval
podobně. Dne 5. 8. 1712 si například pochvaloval, že hrabě je hodný a že „höret er kaum von einigen oder
anderen unartigen cavalliers als der graff Trautmanstorff, Hohenems und Nostitz, daß sie des nachts auff den
gaßen auch den gemeinen dienst menschern und anderen liederlichen geschmeis nachgehen und große spiele
spielen“. Takové lidi prý k němu nepouští a preferuje jiné „braven cavallier“.
Srov. například dopis kardinála Fridricha Hessenského Janu Adamovi ze Schwarzenberku z Říma z 10. 11.
1668. Kardinál, jenž se podepsal jako „wohlaffectionirter freundt“, otce informuje, že jeho syn si přivezl z
Francie jistého šermířského mistra, kterému projevuje mnoho důvěry a jenž s ním usedá i k jídlu. Podle jeho
informací má ovšem tento šermíř ve Francii na svědomí několik vražd, proto se diví, že hofmistr mladého
Schwarzenberka toto jednání trpí. Kardinál se prý obává, aby z toho nevzešlo mnoho špatného, a prosí otce o
zásah. Celá kauza je dokumentována i dalšími listy, vše je uložené v SOA Třeboň, pracoviště Český
Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 398.
259
ihme [Ferdinandovi] ersprieslich scheinet zu sein, wan er nur bey gleichiahriger oder
frembdter gesellschafft ist, in seiner freyheit extra praeserviren...“ Manderfeld také uváděl, že
hofmistr „gar scharpff und eifferich ist in seiner regierungh“, takže si získal respekt všech
služebníků a dokonce i mladý hrabě je často bezmocný, pokud jeho rozkazy neodsouhlasí
hofmistr. Manderfeld na důkaz svého tvrzení uvedl několik příkladů, kdy se i jemu zdálo, že
je hofmistr příliš tvrdý. Dokonce mu to prý i řekl, ovšem Ferrari necouvl a získal si i jeho na
svou stranu, když mu řekl: „her doctor, wir zway musen miteinander einstimmen und einig
sein...“ Jenže když dorazili do Říma, strhla se kauza okolo šermíře, kterého si s sebou hrabě
přivezl. V kostce lze říci, že tento člověk v soubojích usmrtil tři muže – toho posledního
přímo v Římě. Kardinálové se ho proto chtěli zbavit, ovšem za šermíře se postavil jak mladý
hrabě, tak hofmistr Ferrari s tím, že souboje nevyprovokoval a že je nevinný. Vše dopadlo tak,
že šermíř musel opustit Věčné město a kardinál Fridrich Hessenský vůči Ferdinandovi velmi
zatrpkl a přestal ho zvát ke svému dvoru. Manderfeld to vše Schwarzenberkovi seniorovi
sděloval s tím, aby o svém zdroji informací nikomu neříkal. Nechce prý psát nic proti
Ferrarimu, protože ho najal do služby, ale „bin ich doch meinen fursten mehr als dessen
capatien verbunden“.229
Naopak pohled na velmi nevázaně žijící kavalíry a na nevýrazného hofmistra, jenž je
na ně krátký, zprostředkovávají dva dlouhé listy jistého Georga Rottera, komorníka Jana
Karla a Oty Václava z Nostic,230 ze Salcburku z roku 1693. Jejich otcem byl Kryštof Václav z
Nostic, jenž v té době zastával funkci hejtmana hlohovského knížectví ve Slezsku. Tam ale v
roce 1693 nepobýval, protože zrovna působil jako vyslanec císaře Leopolda I. v PolskoLitevské unii.231 Dohled nad průběhem kavalírské cesty jeho synů proto dočasně delegoval na
svou manželku. Přesto mu až do Litvy přišel dopis od komorníka, v němž ho obsáhle
informoval, že jeho synové žijí v „gar zu grossen freÿheit undt libertet“. Chodili prý po
nocích do společnosti, vyhrávali v ulicích na loutnu, zejména pod oknem dcery místního
dvorského kancléře. Jednou se tak opili, že šli hrát pod její okna i s trubači. V té ulici se ale
setkali s jinou skupinkou v náladě a málem to skončilo hromadnou potyčkou. Naštěstí z toho
nic nebylo. Komorník je nabádal, aby tak nehazardovali se svým životem, ovšem odpovědí
mu bylo, že mu zejména mladší z hrabat (Ota Václav je v obou listech líčen jako horší svého
229
Tamtéž, zejména dopis z 23. 4. 1669.
V jeho případě je dochován text přísahy, který před cestou složil před svým pánem a mladými hrabaty na
zámku v Rokytnici v Orlických horách dne 24. 10. 1691. Přísahal ve jménu Nejsvětější trojice a Panny
Marie, že na ně bude dohlížet v duchu otcovské instrukce, že bude zbožný, poslušný a také že bude o všem
informovat hraběte. Srov. Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w
Luboradzu, sign. 8, fol. 9-10.
231
J. KUBEŠ (ed.), Kryštof Václav z Nostic, s. 19.
230
260
bratra) vyhrožoval zabitím. Nakonec se tedy rozhodl o všem informovat Nostice seniora,
ovšem prosil ho snažně, aby nikomu neříkal, že mu to napsal on. Kdyby totiž věděli, kdo to
otci řekl, „zu todt wurden sie mich priegeln lassen“. Pak následuje klíčové komorníkovo
vyjádření na adresu hofmistra Mangina. Prý „der hoffmeister darf nichts sagen, damit er nur
in frieden leben kan: undt auss diesser ursach viel dissimmuliret. Thue also das meiste ohne
wust undt willen des hoffmeisters.“ Takže hofmistr u Nosticů zatajoval pravý stav věcí, aby
měl klid! Komorník Rotter zároveň navrhoval, jak by se dala situace zlepšit. Podle něj
největší problém představovalo, že mladíci nevycházeli společně, nýbrž každý sám, a tudíž je
hofmistr nemohl dobře kontrolovat. Proto se mohlo přihodit, že se Ota Václav beznadějně
zamiloval do manželky jednoho arcibiskupského dvorského rady.232 Tomuto tématu je pak
věnován druhý komorníkův dopis. Mladý Ota – bylo mu tehdy 19 let – ke zmíněné ženě
doslova zahořel láskou. Chodil vedle ní po ulicích, klečel s ní v jedné lavici v kostele, takže to
vypadalo, jako kdyby byli muž a žena. Začal jí také psát dopisy... Komorník o všem
informoval hofmistra, „welcher aber insufficient gewessen, solches zu remedirn“. Rotter tedy
již jen spoléhal na to, že zasáhne matka a napíše synům ostřejší dopis. To se skutečně stalo a
starší Jan Karel obdržel její rozezlený dopis, ovšem mladší se toho vůbec nezalekl a dokonce
se před bratrem a hofmistrem vyjádřil, jak to bylo uvedeno již v jiném kontextu, že „wan der
brief ihme wehre geschrieben worden, er, salva venia, sein hinttern darmit putzen wolte, so
viel hat er selben aestimirt.“ (sic!) Mladíci samozřejmě brzy přišli na to, že rodiče informoval
komorník, a tak si prý zase musel zvykat na výhrůžky smrtí.233 Jak celá kauza dopadla,
nevíme, ale mladí Nosticové prosluli svými excesy i později v Berlíně či Haagu. Dokonce se
snad jednou už připravovala také svatba jednoho z nich, z toho ale nakonec sešlo.
Tyto dva příběhy byly vyprávěny podrobněji proto, aby se dala lépe pochopit role
hofmistrů na kavalírských cestách. Na těchto konkrétních a do značné míry unikátně
doložených případech lze totiž dobře ukázat, jaké jsou výpovědní možnosti hofmistrovské
korespondence a zejména její limity. Dopisy hofmistrů jsou stejně jako jakékoliv jiné listy
plné autostylizace a k technikám předávání dobrého obrazu adresátovi korespondence zřejmě
pravidelně patřilo i zatajování (dissimulation) nevhodných informací. To bude v některých
případech pravý důvod, proč hofmistři psali na první pohled nekonfliktní a kriticky
nehodnotící dopisy. Odhalit ale ty, kteří měli co zatajovat, bude v budoucnu poměrně těžké.
Pořád se ale zdá, že i když nebyli někteří hofmistři zrovna upřímní, obecně se
považovalo za daleko lepší vyslat s kavalíry takového zkušeného muže, než je vypustit do
232
233
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Nostitzů (Planá), kart. 32, dopis z 1. 8. (asi z roku 1693).
Tamtéž, dopis z 26. 9. (zřejmě z roku 1693).
261
světa samotné či jen v doprovodu komorníka. Minimálně si to mysleli sami hofmistři, kteří
neváhali zdůrazňovat své předchozí zkušenosti. Třeba Louis Dieudonné v jednom dopisu
naznačil, že jsou šlechtici, kteří vyrazili do světa pouze se svými komorníky. Zároveň se ale
od takového postupu jednoznačně distancoval a nenápadně vyzdvihoval roli hofmistra tím, že
zdůrazňoval své vlastní zkušenosti. Za příklad mu posloužil jistý hrabě Herberstein, jenž prý
přijel do Paříže jen v doprovodu svého komorníka a záhy po příjezdu zemřel. Jeho smrt
přičítal nejen rychlé záměně italského vzduchu za francouzský, ale také tomu, že, „wie ich
here, ist er ubel versehen und gewahrtet worden...“ Narážel tím na fakt, že na Herbersteina
nedohlížel zkušený hofmistr. V souvislosti s tím podotknul, že právě proto nejeli on a Verdugo
z Itálie přímo do Paříže a že neopomene na svého svěřence pilně dohlížet.234 Podobně
argumentoval v roce 1650 valdštejnský hofmistr Morgenthaller, který psal z Florencie domů,
že sem předevčírem přijel z Francie jistý hrabě Starhemberg. Protože bylo hrozné vedro, šel
se proti vůli svého hofmistra vykoupat do řeky Arno a utopil se. A podobně dopadl jeden
Francouz, který mu chtěl pomoci. Morgenthaller tuto situaci využil k tomu, aby prezentoval
svůj názor na roli hofmistrů a ostře napadl neposlušné kavalíry. Takové případy se prý stávají
těm mladíkům, kteří „noch bey schwachen verstandt zu grosser freyheidt undterstehen undt
ihrer hofmeister rath undt ermahnung nit wollen folgen“. Dále dokládal, že to letos není první
případ a že i ostatní se staly těm kavalírům, kteří „ihren hofmeistern nit wollen pariern undt
nuer ihren aigenen khopff folgen“. Dále svou argumentaci stupňoval tím, že nadhodil, zda to
vlastně není „ein rechte straf gottes“, protože ti, již nechávají vládnout své hofmistry, se
během cesty úspěšně vzdělávají, zlepšují se ve cvičeních a šlechtických ctnostech a vracejí se
domů k radosti a cti rodičů, přátel a vlasti. Své exposé uzavíral oslavou „ein verstandiger
hofmeister“, kterému jde jen o to, „sein her sol witzig, tugenthaft undt verstandig sein“.235
Většina šlechticů by s těmito hlasy určitě souhlasila minimálně v tom, že hofmistr je
pro zdárné absolvování cesty nutný a že samotný komorník není dostatečnou zárukou, že vše
proběhne tak, jak má.236 Faktem také zůstává, že téměř všichni kavalíři cestovali v doprovodu
hofmistrů a že je tito muži většinou dovedli bezpečně a bez újmy na zdraví domů a pomohli
234
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34, dopis z 9. 4. 1683. Smrt tohoto Herbersteina
uvádí ve své korespondenci i harrachovský hofmistr Bílek. Srov. ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis z
19. 2. 1683.
235
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661, dopis z 12. 8. 1650. Zmíněným utonulým
Starhemberkem byl zřejmě Heinrich Helmhard, druhý syn učeného Erasma IV. ze Starhemberku, o kterém
praví J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal-Lexicon, Bd. 39, sl. 1029, že se narodil roku 1628 a
utonul v Itálii v roce 1648. V takovém případě je ale nutné Zedlerův údaj o smrti o dva roky opravit.
236
Například kníže Ditrichštejn varoval v instrukci z roku 1721 před styky svých synů se šlechtici, kteří jsou na
cestách bez hofmistrů, a následně jim kontakty s těmito lidmi zcela zakázal! Srov. J. KROUPA, Mikulovské a
evropské kořeny, s. 63.
262
jim zorientovat se v neznámém prostředí jižní a západní Evropy. Mladíci se zde mohli naučit
všechno podstatné, co měl tehdejší šlechtic znát, záleželo ovšem – jak podotýkal zmíněný
Morgenthaller – zejména na jejich schopnostech a přístupu. To už bylo jen na nich.
263
IV. 3. Kavalíři
„Gehe ich in compagnie der dames undt redte, so ist eune galanderi,
undt redte ich nichtes, so halt mahn mich vor eunen stok [= klacek],
also weis ich nicht, was zu thuen ist oder zu lasen...“
Franz Julius Verdugo v odpovědi na výčitky své matky, 19. 3. 1683237
Dosud jsme se pokoušeli podívat na kavalírské cesty z pohledu rodičů nebo najatých
hofmistrů. Jak ale prožívali cestu po zemích ti, kterých se to nejvíce týkalo? Co od ní
očekávali sami kavalíři, jaké měli ambice a jak vnímali několikaletý úsek svého života, jejž
strávili daleko od domova? K tomu přibývá ještě jeden velký okruh otázek, protože se jednalo
o období dospívání, kdy se z chlapců postupně stávali dospělí muži. Proto je nutné
prozkoumat, jak tento proces probíhal, jak se sami viděli, jak konstruovali své mužství v
textech a inscenovali své tělo v reálném světě a zda se obecně snažili prezentovat jako ideální
muži té doby.
Dějiny maskulinit(y) je téma, kterým se v poslední době zabývá poměrně hodně
historiků. O raném novověku se v tomto kontextu mluví jako o době rozšíření tzv.
hegemoniálního mužství. Jedná se o termín, s nímž přišel na konci osmdesátých let minulého
století australský sociolog Robert William Connell (v originále „hegemonic masculinity“).
Pod termínem rozumí všechny formy pohlavně vztažené praxe, jež obsahují momentálně
přijímanou odpověď na legitimační problém patriarchátu a jež zabezpečují či měly by
zajišťovat dominanci mužů ve společnosti a podřízení žen. Podle Connella tento defenzivní
postoj mužů, kteří brání pozice svého pohlaví ve společnosti, vznikl na přelomu středověku a
novověku a největšího rozšíření se dočkal v 19. a 20. století.238
Svou tezí vyvolal australský sociolog velkou mezioborovou diskusi, jež dosud trvá.
Jeho práce byla totiž recipována nejen sociology, ale třeba i historiky. Ve střední Evropě se o
to na počátku 21. věku zasloužil zejména německý historik Martin Dinges, jenž původní
Connellovu tezi, která nebyla v historických partiích právě silná, podrobil kritické analýze.
Dospěl k názoru, že má nesporné výhody a že by se mohla stát paradigmatem vznikajícího
bádání o dějinách mužů a mužství, ovšem rozvedl ji a upřesnil její periodizaci. Dinges hovoří
o třech etapách. Pro starší dějiny razí termín „dominantní mužství“ („dominanter
237
238
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis z 19. 3. 1683.
Srov. Robert William CONNELL, Gender and Power. Society, the Person, and Sexual Politics, Stanford
1987; TÝŽ, Masculinities, Cambridge 1995 (druhé vydání 2005) a TÝŽ – James W. MESSERSCHMIDT,
Hegemonic Maculinity. Rethinking the Concept, in: Gender & society 19, 2005, č. 6, s. 829-859.
264
Männlichkeit“), jež nevyžadovalo závazné přijetí heterosexuality a ani si nečinilo nárok, aby
bylo platné pro muže všech společenkých vrstev. Po něm následovala doba „hegemoniálního
mužství“ („hegemoniale Männlichkeit“), jež je prý typická pro raný novověk. Dinges tuto fázi
charakterizuje jako období, kdy začala být pro muže heterosexualita povinnou součástí jejich
identity ve všech etapách života a kdy se tomuto modelu podřídily nejen vládnoucí vrstvy, ale
též (zejména v západní Evropě) vyšší patra střední vrstev společnosti. Zároveň ale dodává, že
si v této době navzájem konkurovalo několik modelů mužství, jež vycházely z étosu šlechty,
kleriků či obchodníků. Teprve ve třetí etapě hovoří o „moderním hegemoniálním mužství“
(„moderne hegemoniale Männlichkeit“), kdy docházelo od druhé poloviny 18. století
postupně k masivní popularizaci tohoto modelu, rozšíření do všech vrstev obyvatelstva a lze
teprve mluvit o skutečné „hegemonii“ v moderním slova smyslu.239
Většina středoevropských historiků raného novověku, jež se dějinami mužství, ať už
ve vztahu k představenému konceptu či nikoliv, zabývala, se ovšem soustředila hlavně na
dospělou mužskou populaci. Ústředním problémem je jim výzkum náplně pojmu otec domu
(Hausvater, pater familias) a jeho postavení v rámci rodiny. Analyzují tedy zejména
manželské spory a dokládají, že patriarchální pojetí neomezené moci otce domu je ideální
konstrukt, zatímco v realitě byly vztahy mezi muži a ženami často daleko rovnostářštější.240
Konstrukcí mužství a mužských světů u dospívajících šlechtických jedinců se, pokud je mi
známo, podrobněji dotkly pouze dvě badatelky, a to Antje Stannek241 a Heide Wunder. Druhá
z nich razí tezi, že hlavním poznávacím znamením začínající identifikace šlechtických
výrostků se světem dospělých mužů byly způsoby, jakými veřejně inscenovali své tělo.242
Mladé muže podle ní dělalo nošení pohlavně specifických šatů, držení zbraně, jízda na koni,
později též úprava vlasů a vousů a v neposlední řadě i sňatek.243 Martin Dinges k tomu
dodává, že přejímání dospělé mužské identity je navíc charakterizováno zvětšeným lpěním na
vlastní cti, když mladíkům čím dál tím více záleželo na veřejném uznání jejich místa v
hierarchické společnosti. Pokud si mysleli, že někdo neakceptuje jejich představu o vlastním
postavení, neváhali a dobývali si uznání ostatních obranou cti ve formě ritualizované
239
Srov. zejména Martin DINGES, »Hegemoniale Männlichkeit« – Ein Konzept auf dem Prüfstand, in: týž (Hg.),
Männer – Macht –Körper. Hegemoniale Männlichkeiten vom Mittelalter bis heute, Frankfurt – New York
2005, s. 7-33, o periodizaci blíže na s. 18-19.
240
Konstatují to Jürgen MARTSCHUKAT – Olaf STIEGLITZ, Geschichte der Männlichkeiten, Frankfurt – New
York 2008, s. 86-88.
241
A. STANNEK, Telemachs Brüder, zejm. s. 215-243.
242
To je ostatně jeden ze základních kamenů Connellovy hypotézy o „hegemoniálním mužství“. Právě mužské
tělo je podle něj ideálním médiem reprezentace dobově podmíněného mužství.
243
Heide WUNDER, Wie wird man ein Mann? Befunde am Beginn der Neuzeit (15. – 17. Jahrhundert), in:
Christiane Eifert – Angelika Epple (Hg.), Was sind Frauen? Was sind Männer?, Frankfurt 1996, s. 122-155.
265
agresivity (pijácké soutěže, duely). To vše se mladý muž nejlépe učil mimo svůj domov v
prostředí, kde se za něj nikdo z rodiny nemohl postavit a musel se spolehnout hlavně sám na
sebe, a v době, kdy ještě neměl vlastní domácnost. Dinges v tomto kontextu zdůrazňuje
významnou roli různých forem „institucionalizovaného vzdálení od rodiny“ (peregrinatio
academica, kavalírské cesty, vzdělávací cesty) a za nutnou podmínku úspěšného průběhu
procesu zmužnění považuje existenci homosociálního prostředí, tj. společnosti jejich
vrstevníků stejného pohlaví.244
Tato teoretická východiska dělají z kavalírských cest ideální objekt výzkumu,
zaměřeného na dějiny mužství v raném novověku a směřujícího k verifikaci hypotézy o
„hegemoniálním mužství“. Prvním podpůrným argumentem zmíněné teze je, že na kavalírské
cesty se vydávali jen dospívající muži a že jejich sestrám zůstala tato forma výchovy a
vzdělávání vždy odepřena. Dále ale potřebujeme prozkoumat, jaký byl v barokním období
vztah teorie a praxe, tj. zjistit, jací vlastně tehdejší mladí kavalíři měli (respektive toužili) být,
a zároveň analyzovat, zda skutečně k osvojování principů ideálního mužství z jejich strany
docházelo a zda se vyhraňovali vůči těm, kterým se to z různých důvodů nedařilo. Dinges
totiž pléduje za to, abychom zkoumali i nehegemoniální mužské praktiky (přílišné požívání
alkoholu, sebevraždy, impotence), jež nejlépe ukazují, jak se konstruuje ideální mužství té
které doby.245
Problematikou ideálního mužství v 17. století se zabýval už Wolfgang Schmale, jenž
se domnívá, že to byla doba, kdy byli za ideálního muže považováni hrdinové dvojí tváře. Na
jednu stranu museli být zdatnými bojovníky, na druhou pak zároveň zjemnělými a vzdělanými
dvořany.246 V následujícím textu se pokusím tuto tezi porovnat s obrazy, jež sami o sobě
vytvářeli různí čeští a rakouští kavalíři na cestách. Vzhledem k tomu, že každý z nich byl
jiného původu, že měli odlišné postavy i schopnosti, lze u některých z nich očekávat rozpor
mezi ideálem a realitou. Proto budu posléze též analyzovat, které nedostatky či slabosti
nemohly ublížit jejich obrazu, protože se daly vcelku lehce překonat, a které naopak
významným způsobem bránily přijetí dospělé mužské identity. V takovém případě bude
zajímavé poukázat i na způsoby a strategie toho, jak se tito mladíci vyrovnávali s tím, že se v
něčem k tomuto ideálu nikdy nemohli přiblížit.
244
Martin DINGES, Stand und Perspektiven der «neuen Männergeschichte» (Frühe Neuzeit), in: Marguérite Bos
– Bettina Vincenz und Tanja Wirz (Hg.), Erfahrung: Alles nur Diskurs? Zur Verwendung des
Erfahrungsbegriffs in der Geschlechtergeschichte. Beiträge der 11. Schweizerischen HistorikerInnentagung
2002, Zürich 2004, s. 71-96, zde s. 83-84.
245
Tamtéž, s. 81-83.
246
Wolfgang SCHMALE, Geschichte der Männlichkeit in Europa (1450-2000), Wien – Köln – Weimar 2003, s.
109-148, zejm. s. 126-127. Za prototyp ideálního muže považuje Ludvíka XIV.
266
Odpovědi na tyto otázky budu hledat kromě několika málo deníků247 a autobiografií248
opět zejména v osobní korespondenci, protože jen ona je do jisté míry schopna poměrně
přesně odhalit podoby jejich mužského světa. V ní před očima rodičů a dalších adresátů sami
vytvářeli obraz svého „správného“ kavalírského života a znovu a znovu definovali své
šlechtické mužství, a to na rozdíl od deníků často i ve sporu s ostatními lidmi, kteří se na
organizaci cesty podíleli a kteří se je pokoušeli buď na místě (hofmistři) či na dálku (rodiče)
umravnit a prosadit své vidění věci. K dispozici máme osobní dopisy samotných kavalírů
přibližně v patnácti případech z osmdesáti zkoumaných kavalírských cest, jež pocházejí z
období od padesátých let 17. století až do poloviny 18. věku. Pouze ve čtyřech případech se
však dochoval korpus listů o velikosti více jak padesáti kusů, takže lze podrobněji
zrekonstruovat vývoj a případné proměny jejich názorů.249
Ve všech analyzovaných případech se jedná o kavalíry, kteří se nijak zásadně
neprotivili vůli svých rodičů či poručníků a poslouchali své hofmistry. Mladí šlechtici ovšem
na dobu relativní svobody na kavalírských cestách reagovali různě a jsou známy i případy
těch, kteří se s rodiči a hofmistry shodnout nemohli, názorově se rozešli a zvolili si proti jejich
vůli zcela jinou cestu životem. Kupříkladu Johann Albrecht z Hardeggu utekl z domu a dal se
do služeb cizích armád.250 Většina mladíků ale patřila do první kategorie, shodovala se v
zásadě se svými rodiči a sdělovala domů, že se chtějí dobře „aplikovat“, „kvalifikovat“ a v
ideálním případě se uplatnit u panovnického dvora ve Vídni.
Takový cíl měl i nezámožný hrabě Franz Julius Verdugo. Už když odjížděl na
247
Některé deníky totiž nepsali sami kavalíři, nýbrž jejich služebníci (u Eggenberků či Šternberků) a pro takto
definovaný výzkum je není možné využít. Pracovat tedy lze především s deníkem Berkovým (SOA Praha, Vs
Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90), Kounicovým (F. HRUBÝ, Lev Vilém z Kounic),
Černínovým (např. Alessandro CATALANO (komentoval), Heřman Jakub Černín: Deník z cesty po Itálii
(přeložila Eva Krátká), Souvislosti 13, 2002, č. 3-4, s. 113-123) a jednoho z Valdštejnů (K. SALONOVÁ,
Kavalírská cesta).
248
Vhodné jsou autobiografické zápisky rodiny Putzů z Adlersthurnu (SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv.
č. 1, kart. 3), které jsou ale v pasážích o kavalírských cestách relativně krátké a značně faktografické.
Autobiografii slezského rytíře Hanse ze Schweinichenu pro tento účel analyzovala Heide WUNDER,
Überlegungen zur Konstruktion von Männlichkeit und männlicher Identität in Selbstzeugnissen der Frühen
Neuzeit: Hans von Schweinichen (1552-1616) in seinem „Memorial“, in: Doris Ruhe (Hg.),
Geschlechterdifferenz, Würzburg 2000, s. 151-171, ovšem tato autobiografie pojednává zejména o
Schweinichenově dospělosti.
249
Po Adamu Františku z Valdštejna zbylo 20 dopisů, po Arnoštu Františku z Kounic 26, po Maxmiliánu
Oldřichovi z Kounic 27, po Adamu Františkovi ze Schwarzenberku 25, po různých Ditrichštejnech již daleko
více – po Filipu Zikmundovi zřejmě vůbec nejvíce, a to úctyhodných 111, po Karlu Josefovi 33 či po Waltru
Xaverovi 72. Také Franz Julius Verdugo či Jan Josef Thun jich zanechali hodně, a to 73, resp. 65. V jiných
rodinných archivech však zbylo jen torzo korespondence kavalírů – Rudolf Josef Colloredo jich má pouze 6,
Heřman Jakub Černín z Chudenic ve 20. letech 18. století 9, Prokop Vojtěch Černín zase jen 6 a podobně
jsou na tom třeba Jan Jáchym Slavata (12), Leopold Antonín Libštejnský z Kolovrat (8) či Antonín Jan
Libštejnský z Kolovrat (4).
250
G. HEISS, Integration, s. 108. O velkých sporech mezi Maxmiliánem z Trauttmansdorffu a jeho hofmistrem,
kterého nechal kavalír jako rukojmího svých dluhů v Lovani a sám se přesunul do Paříže, informuje E.-M.
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Studien, s. 432-434.
267
kavalírskou cestu, podařilo se mu ve Vídni osobně se setkat s císařem Leopoldem I. Na
audienci se mu tehdy dostalo i tolik ceněné cti políbit císaři ruku.251 V květnu roku 1682, když
hrabě pobýval v Římě, se k němu dostala nečekaná zpráva, že se u císařského dvora začnou
rozdávat dekrety na komornická místa u arcivévody Josefa (pozdějšího Josefa I.).252 Tomu
sice ještě nebyly ani čtyři roky, přesto Verdugo vyhodnotil tuto informaci jako zásadní pro
jeho další kariéru. Obratem tedy informoval jak matku, tak především svého strýce Colonnu,
aby se pokusili dopomoci mu k zisku komornického klíče. Doufal, že hraběti Colonnovi se
podaří přesvědčit svou paní, Eleonoru Marii Habsburskou, ovdovělou polskou královnu a
sestru císaře Leopolda I. (byl přeci jejím nejvyšším štolmistrem), aby Verdugovu žádost
podpořila. Snil o tom, že by se mohl stát jedním z prvních komorníků následníka trůnu.
Kdyby se to podařilo, dostal by se daleko snáze do nejvyšší společnosti a mohl se v budoucnu
stát dokonce i významným služebníkem císaře.253 Verdugo nebyl samozřejmě jediným, kdo o
tom uvažoval. Už v roce 1680 získal Ferdinand z Ditrichštejna panovníkův příslib, že se
prvním komorníkem následníka stane právě jeho nejstarší syn.254 Tato informace sice byla
tajná, přesto se záhy začalo o komornících maličkého Josefa spekulovat a tyto zprávy se ve
šlechtické společnosti šířily jako lavina. Není divu, že se během léta 1682 Franz Julius svému
strýci v této záležitosti ještě několikrát připomněl, vše ale nakonec dopadlo jinak, než si
plánoval. V říjnu 1682 mu totiž Colonna odepsal, že žádné komornické dekrety se nerozdávají
a že navíc chce císař všechny potencionální komorníky nejprve osobně vidět. Verdugo tedy
musel realizaci svých plánů stát se komorníkem – stejně jako ostatní kavalíři, protože
naprostá většina z nich se stala komorníky až doma, – odložit do doby, než se vrátí
z kavalírské cesty.255
Aby své ambice v budoucnu naplnili, museli být ale nejprve společností uznáni za
hotové šlechtické muže, kteří jsou vhodnými adepty na různé funkce. Takový ideální kavalír
měl být tehdy prototypem hrdiny, jenž není hříčkou osudu, nýbrž si svůj život vytváří sám. V
době neustálých válek je tedy na jednu stranu silným bojovníkem, ovšem zároveň je mužem
ctnostným, věřícím, do jisté míry vzdělaným a světaznalým, jenž dokáže své tělesné projevy
správným způsobem krotit a vystupovat na veřejnosti s lehkostí, jemností a grácií. Takového
hrdinu ve své době ideálně personifikoval třeba francouzský král Ludvík XIV., ale i někteří
251
K polibku blíže Rostislav SMÍŠEK, „Dvorská“ kariéra očima knížete Ferdinanda ze Schwarzenberku,
Jihočeský sborník historický 73, 2004, s. 94-120, zde s. 104-105.
252
O komornické službě naposledy R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 222-235.
253
„...damit ich etwan durch intercession der königen d. decret mechte bekomen, damit Ich bey dem brinzen
cam[m]erh[err] wurdte, damit weilh sie anfangen, damit Ich Euner aus den ersten sein mögte...“ SOA Plzeň,
pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis Franze Julia matce z 23. 5. 1682.
254
R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 236.
255
268
další panovníci. Na jednu stranu z něj vyzařovala síla a potence, protože vše, co dělal, do jisté
míry přeháněl. Byl excesivní ve stavění zámků, zahrad či pevností, neustále válčil, měl mnoho
metres a milenek, nemanželských dětí a konečně i velmi dlouho žil. Na druhou stranu se ale
neprezentoval na veřejnosti jako nějaký neurvalý násilník. Každodenně se železnou
disciplínou inscenoval své vlastní tělo a sloužil mu k tomu především tanec a jízda na koni.
Před ostatními pak těmito aktivitami a oblečením pečlivě zakrýval své slabosti a zejména
nemoci, kterými od čtyřicítky začal trpět (třeba dnu).256
Na základě výzkumu osobních pramenů se zdá, že podobným způsobem vytvářeli
obrazy svého mužství i mladí šlechtici na kavalírských cestách. Až přibližně do třetiny 18.
století se většina z nich věnovala šlechtickým cvičením, jež formovala žádoucím způsobem
jejich tělo a pomáhala jim tvořit obraz sebe sama jako schopného a poučeného bojovníka, jenž
se o sebe dokáže postarat v dobách míru i války. Největší důraz byl kladen na jízdu na koni a
šerm, ovšem cílem takové výuky nebylo vychovat jen tělesně zdatného mladého muže, ale
vzpřímeného, přirozeně a ladně se pohybujícího jedince, jenž dokáže koordinovat nejen své
vlastní pohyby (proto patřil mezi šlechtická cvičení i tanec), ale dokáže splynout v jedno také
s ušlechtilým ořem. Důležitý tedy byl vzpřímený způsob sezení na koni, povely jezdce
neměly být v ideálním případě vůbec patrné a měly být prováděny výhradně stehny. Něco
podobného platilo pro šerm i tanec – základem tu zase zůstávala neutrální pozice těla, jež
měla být za každou cenu udržována, ať se člověk pohyboval jakýmkoliv způsobem. Něco
takového se nedalo naučit z knih, k tomu byla potřeba dlouhodobá praxe pod vedením
zkušeného a kvalitního učitele a právě to nabízely šlechtické akademie, jež zažily největší
rozkvět v 17. století. Kromě umění jízdy, voltiže, šlechtických zábav na koni (běhání ke
kroužku apod.), šermu, cvičení s píkou a tance byli mladíci pyšní i na své pokroky v nauce o
opevňování, jež se měla hodit každému, ať už v budoucnu zamířil k vojsku, nebo se uplatnil v
úředních funkcích. V době neustálých válek to bývalo časté konverzační téma, takže znát
přednosti i nevýhody jednotlivých pevností patřilo neoddiskutovatelně k mužskému světu.257
Na šlechtických akademiích se tedy neustále definovalo šlechtické mužství, jež nabývalo
výrazně militárního rozměru, a proto nastávající dospělí muži své rodiče pravidelně
informovali, jaká cvičení právě dělají, jak pokračuje jejich výuka, a když se mohli něčím
pochlubit, neváhali a prezentovali to, v čem vynikali.
Třeba Arnošt František z Kounic sebevědomím ve svých listech poručníkovi kardinálu
Harrachovi přímo hýřil a kromě jiného se vykresloval jako skvělý jezdec na koni. Po příjezdu
256
257
W. SCHMALE, Geschichte, s. 126-131.
O tom obsáhle M. MOTLEY, Becoming a French Aristocrat, zejm. s. 140-153.
269
do Paříže na konci roku 1665 začal docházet do akademie pana del Campo a po třech
měsících už psal, že jezdecký mistr má na 50 studentů, ovšem za nejlepšího z nich že
považuje právě jeho, ačkoliv je tam nejkratší dobu. Dokonce prý ho přemlouval, aby u něj v
akademii ještě několik měsíců zůstal, že prý z něj udělá „bon et bel hómme zue pferdt, der in
gantz Franchreich zue finden sein khan“. Dále dodával, že každý den se cvičí v běhání ke
kroužku či hlavě a že brzy proběhne turnaj, kde se sejdou všichni akademisté z celé Paříže,
kterého se chce také zúčastnit. Mladý Kounic ještě dodal, že se uvidí, „ob ich etwaß darvon
gewinnen khan“.258 Na své výsledky v běhání k hlavě mohl být určitě pyšný o nějakých
dvacet let později i Karel z Harrachu, o němž jeho hofmistr v průběhu pařížského pobytu psal,
že se stále zlepšuje a že v červenci 1682 už dokázal z 12 pokusů jedenáctkrát srazit mečem a
kopím hlavu dolů.259
Středoevropský šlechtic ovšem musel na koni jezdit správným, tj. ve střední Evropě
uznávaným způsobem. Takovou výuku nabízeli jezdečtí mistři v Itálii, Francii či v obojím
Nizozemí, ovšem rozhodně ne ve Španělsku, kde se prosadil jiný způsob jízdy. Filip Zikmund
z Ditrichštejna byl proto smutný, že se v Madridu vůbec nemůže věnovat jízdě. Španělé podle
něj jezdili buď „a la ginetta“, nebo na tzv. „ungrische manier“, který považoval za
nedůstojný. Ve městě se prý sice nacházel ještě jezdecký mistr z Neapole, „ist aber ein halber
cavalir“, takže k němu nemohl chodit. Není tedy divu, že jeho hofmistr byl z pobytu v
Madridu poměrně rozčarován, protože jeho svěřenec se nemohl zlepšovat v tom, co pro něj
mělo být zásadní. Požadoval proto, aby Španělsko co nejdříve opustili.260
Ryze mužskou záležitost představovala výuka opevňování (fortification), a tak není
divu, že kavalíři informovali rodiče i o výsledcích tohoto studia. Například hrabě Verdugo
psal na podzim 1681 z turínské šlechtické akademie domů matce, že jí brzy pošle výsledky
své práce v tomto kurzu. Mělo se jednat o „euen bar abriß, welche ich jezunder in der arbweit
hab“.261 O něco později se omlouval, že jí nenapsal poslední poštou, ale měl zase typicky
mužskou omluvu. Nemohl jí napsat, protože se právě vrátil z cesty, během níž si prohlédl
francouzskou pevnost Pignerol (dnes italské Pinerolo) a učil se opevňování v praxi. A
258
Srov. kapitolu III. 5. a Kounicův dopis z 12. 3. 1666 v ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143. Zda se turnaje
zúčastnil a uspěl, bohužel nevíme, protože korespondence je torzovitá.
259
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopis z 27. 7. 1682. Hofmistr ovšem Karla chválil i jako tanečníka. Po
příjezdu do Bruselu, kde prý byli horší taneční mistři než v Paříži, prohlásil, že „der herr graff Carl dantzet
der mode nach viel besser alß alle hießige dantzmeister, doch aber wegen der cadentz khan er sich darinnen
wohl üben, nicht aber wegen der kunst...“ A později jeho chválu stupňoval, když hodnotil jeho taneční výkon
na plesu u příležitosti oslavy narozenin španělského krále. Psal, že „der princ de Vaudemont, graff von Horn
undt der herr Carl cum omnium applausu excellirt haben...“ Tamtéž, dopis z 9. 11. 1682.
260
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 347-348 a 351, dopisy z 20. 1. a 17. 2. 1672.
261
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 348, kart. 28, dopis Franze Julia matce z 20. 9. 1681.
270
dodával, že „sie ist gewiß haubt schen undt wohl fortificiret undt auch schene quarnison
darinen zu sehen ist“.262 Nadšený a relativně detailní popis jiné francouzské pevnosti, totiž té
v Lucemburku, psal domů otci na podzim 1687 Walter Xaver z Ditrichštejna: „... die
louxembourger festung ist ein rechtes wunderwerck, der graben sein auß lebentigen felßen
außgehauet undt alle werk stehen auff lebentiger felßen, es ist jezunder anderst, als unter den
Spanigern war, dan die graben seint vüll diefer undt preiter, die bastionen undt die demi lunen
seint umb 7 schuech erhecheret worden, auff der seiten, wo sie es beschoßen haben, nenet
man den pfarnthal, es ist aber ein großmechtige berg, aldorten haben sie ein werk von 3
bastionen aufgebauet, welcheß schon wirklich in seiner perfection ist, also wer solche statt
attaquiren will, mueß fahr benentes werk forheroeinnehmen; ist also solcher platz fast
unüberwindlich.“263 V jeho případě považuji prezentování znalostí fortifikačních termínů za
zcela evidentní přihlášení k ideálu světského kavalíra té doby, protože otec s ním počítal jako
s budoucím duchovním. Ne že by se duchovní tehdy nerealizovali i ve sféře světských
záležitostí a radovánek – i přes dodržovaný celibát to stále byli muži – , ale zde jde určitě o
něco více. Ditrichštejnův třetí syn totiž nebyl se svým osudem smířen, během cesty se
neustále bránil otcovu tlaku a nepromarnil jedinou příležitost, jak demonstrovat svůj zájem o
světské šlechtické činnosti a zábavy. Po dlouhých studiích kanonického práva na univerzitě v
Lovani otce přemluvil, aby mu umožnil delší pobyt ve šlechtické akademii v Paříži. Posléze
pak prosil, aby se mohl ještě zastavit na akademii v Turíně. Otec mu to už nepovolil, ale ujistil
ho, že v Římě se pak zase může šlechtickým cvičením dále věnovat.264 V tomto kontextu
neustálých snah mladého Ditrichštejna je pak evidentní, k čemu měl podrobný popis pevnosti
sloužit. Walter Xaver tak otci demonstroval, že ovládá to, co má správný muž té doby znát.
Ovládnout všechna šlechtická cvičení na výbornou ovšem nebylo vůbec jednoduché,
protože to vyžadovalo mimo jiné také dostatečné tělesné dispozice. Všichni kavalíři se ale
nemohli pochlubit tím samým, co psal devatenáctiletý Maxmilián Oldřich z Kounic z Paříže
262
Tamtéž, dopis z 18. 10. 1681. Pevnost Pignerol získali Francouzi od Savojců v roce 1631 a posléze ji
nákladně přestavěli. Ve své době byla považována na klíč k severní Itálii. V roce 1696 ji sice Ludvík XIV.
postoupil zpět Savojsku, ovšem před předáním bylo opevnění z velké části strženo. Srov. J. H. ZEDLER,
Grosses vollständiges Universallexicon, díl 28, sl. 153.
263
264
Tamtéž, fol. 551, dopis z Paříže z 15. 6. 1687: „Kome Ihro fürstlichen gnaden untertenigst zu bitten, mir nach
den befolchen tur auff Turin gnedigst erlauben, aldorten den winter in der accademie zu ferzeren, solches
begern zu begrefftigen, wirt graff Lobkowitz undt mein hoffmeister für mich intercediren, dan jenes ort ist
also beriemet, als eines in der welt, kente mich aldorten in der welischen sprach perfect exerciren, das ich
hernacher in Walischland mit grester ehr undt reputation et cum publico aplausu mit allen cardinalen
conversiren kunte, ferhoffe solches mit meinen leib undt blud zu ferschulden...“ Otec to ale zavrhnul, jak je
vidět tamtéž, fol. 542, dopis z 15. 8. 1687. Mladý hrabě děkuje, že je na něj otec tak milostivý, že „mir
obschon nicht zu Turin, doch zu Rom meine exercitien zu continuiren erlaubet haben, werde mich also
appliciren, das mir zur ehr undt glori sein wirt, Ihro fürstlichen gnaden aber zum ewigen trost...“
271
svému otci. Prý je od té doby, co se naposledy viděli, „umb zwey finger höcher undt wohl sez
finger schmäller“.265 Kounic byl vskutku hezký mladý muž, tedy pokud nám nelže jeho
portrét, který si právě v roce 1698 v Paříži nechal zhotovit, protože si to jeho otec přál.266
Jedná se obraz horní poloviny těla (tzv. Brustbild) a hrabě se nám na něm představuje v
domácím brokátovém oděvu. Bohaté vlnité světle hnědé vlasy mu spadají až na ramena a
rámují oválný obličej, jenž má ještě do jisté míry dětské rysy. Oči mu zvýrazňuje husté obočí
a vše doplňují plné rty. Vzbuzuje dojem jemného a kultivovaného člověka. Podobný obraz si
nechal vymalovat v Římě okolo roku 1670 také hrabě František Antonín Berka z Dubé. Na
druhou stranu ale dochované portréty mladých šlechticů z kavalírských cest ukazují i jiný
obraz muže, a to silného a zdatného bojovníka, jak je vidět na portrétu Jana Jáchyma Pachty z
Rájova, který vznikl v Římě v roce 1696. Marně bychom na něm hledali stopy probíhajícího
dospívání, Pachta má na obrazu soustředěný, až urputný výraz a prezentuje se v pompézní
pozici dospělého muže – válečníka, kterého zdobí kyrys, kord a hůl.267
Těmto mladým mužům tedy možná šlechtická cvičení skvěle zformovala postavu,
nebo prostě postupně přirozeně vyrostli,268 skutečný problém ale nastal v případě, že se do
šlechtické akademie přihlásil otylý šlechtic, jenž se nemohl svým lépe rostlým vrstevníkům v
řadě činností vyrovnat. Jak pak takový dospívající muž tuto nezáviděníhodnou situaci snášel,
lze demonstrovat na příkladě Franze Julia Verduga, jenž přijel na počátku osmdesátých let do
Turína a vstoupil do tamní šlechtické akademie. Všichni se tu věnovali zejména cvičením, on
to ale naplno dělat nemohl a dopředu to věděl. Jeho tloušťka byla všeobecně známa a dokonce
se zdá, že si z ní dělali někteří jeho vrstevníci legraci. Ještě před kavalírskou cestou se jeho
matka dozvěděla, že pověst o jejím obézním synovi dorazila až do Turína, kde nejmenovaný
baron z Oppersdorfu vykládal, že mladý Verdugo se v pražském chrámu sv. Jiljí nemůže vejít
265
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 7, dopis z 28. 7. 1698.
Maxmilián Oldřich na jeho žádost odpovídal, že mu vyhoví, ovšem že prý neví, zda „ich mich hier durch
monsieur Rigau, der ein fort abile homme ist, oder von chevalier Kneller in Engeland mallen soll lassen...“
(tamtéž, fol. 2, dopis z 11. 8. 1698). Další listy otázku autorství portétu neosvětlují, pouze se děje zmínka o
tom, jak má být velký (tamtéž, fol. 3, dopis z 23. 10. 1698). Z kontextu se dozvídáme, že portrét měl být
namalován v Paříži, takže se jeho autorem asi stal Hyacinth Rigaud. To tvrdí jak Cecilie HÁLOVÁJAHODOVÁ, Galerie moravských Kouniců (Z dějin uměleckých zájmů jejích budovatelů), ČMM 63-64,
1940, s. 83-108, zde s. 95, tak katalog Rigaudových děl, jenž je dostupný na
http://fr.wikipedia.org/wiki/Catalogue_des_%C5%93uvres_de_Hyacinthe_Rigaud#Roman1919.
267
Oba obrazy jsou publikovány v katalogu Vít VLNAS (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a
společnost 17. a 18. století, Praha 2001, s. 157-159.
268
To bude zřejmě případ Humprechta Jana Černína z Chudenic, jenž psal 2. 3. 1646 – tedy ani ne půl roku po
začátku své cesty a po dvou měsících léčení svých neduhů v Benátkách u dr. Hartiga – matce: „Taky tlustej-li
jsem [se ptáte], mohu V. M. oznámiti, že, pánu Bohu děkuji, že mi ta tlustost v Benátkách spadla, neb nebyla k
mýmu dobrýmu. Juž nejsem tak tlustej, moc jsem se proměnil, bohdá z Frankrejchu z Paříže V. M. svůj
contrfect pošlu.“ Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 101.
266
272
do žádné kostelní lavice.269 Sám Franz Julius zřejmě tento svůj „malý velký“ problém pečlivě
sledoval a ve svých dopisech matce občas i reflektoval. V říjnu 1681 se jí krátce chlubil, že v
akademii docela shodil. Informace o úbytku váhy asi matku poněkud překvapila, protože v
jednom z dalších dopisů z listopadu ji s hofmistrem ujišťovali, že rozhodně neužívá žádné
léky, že se spadnul jen díky cvičením a místnímu vzduchu. Ještě v prosinci matce opětovně
sdělil, že opravdu nic neužívá a nebude užívat, že když bude hubnout jen pohybem, bude za to
velmi rád.270 Tlustý Verdugo tedy asi skutečně něco shodil, proto je do jisté míry překvapivé,
že se mu v akademii záhy přestalo líbit a že o ní psal, že ji „nicht so gutt befinde, sich
qualificirt zu machen“. To je ve své době dost ojedinělý názor, protože turínská instituce se
tehdy nacházela na vrcholu slávy.271 Proto je zajímavé, že Franz Julius už po dvou měsících
pobytu nešetřil kritikou, sděloval, že je pro něj dlouhý pobyt v akademii nepotřebný, a žádal
matku o povolení k předčasnému odjezdu. Nejprve si v listech stěžoval na kvalitu jídla (v tom
nebyl sám), pak psal o příliš velkém počtu mladých šlechticů ze Zaalpí, kteří mu
znemožňovali častější používání italštiny (navíc prý byla italština v Piemontu dost špatná), a
přidával také informace o přehlíživém postoji některých členů savojského dvora vůči
cizincům. O měsíc později ještě přiostřil a naznačoval, že se člověk Turína brzy přejí, a aby
dodal váhu svým argumentům a donutil matku souhlasit s odjezdem, přidal výtku, že se zde
nemůže věnovat potřebným studiím (zejména právu).272
Nechme nyní stranou fakt, že jej hofmistr podpořil, a zkusme se zamyslet nad tím,
proč je Verdugo autorem v podstatě jediného negativního názoru na turínskou Accademia
reale, který známe. Na jeho argumentech něco je, ale všichni, kdo přijeli do takové instituce,
věděli, že budou muset absolvovat především časově náročné kurzy šlechtických cvičení. A to
bude asi onen zatajený kámen úrazu. Verdugo měl zakázaný voltiž, neměl cvičit s píkou, při
jízdě na koni si měl dávat pozor, aby moc neskákal, a kdo ví, jak v jeho případě probíhaly
každodenní závody v jízdě ke kroužku nebo zda se vůbec účastnil turnajů, jež byly občas pro
akademisty pořádány a na něž se přicházeli dívat příslušníci panovnické dynastie i místní
dvořané. Korespondence o tom důsledně mlčí, takže je možné se domnívat, že Franz Julius se
269
Oppersdorf prý „sagte, d[aß] der h[err] graf Frantz so dick ist, d[aß] er nicht beÿ Sanct Aegydi in der
kirchen zu Prag in keinen stul figlich einsteigen köne, welches ich schir nicht glauben kan ...“ Srov. SOA
Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 82, dopis Johanna Ignáce Sokolíka Verdugové z 15. 4.
1679.
270
V létě 1682 pak matce z Říma pyšně hlásil, že jeho komorník tloustne, zatímco on zase něco shodil a že si
bude muset nechat přešít šaty. Zajímavé je, že informace o opětovném nabrání váhy, ke kterému podle
hofmistra došlo později ve Francii, Verdugo ve svých listech neuvádí, což by bylo pro jeho ješitnost logické.
Možné ale také je, že se tyto listy nedochovaly.
271
Srov. Z. HOJDA – E. CHODĚJOVSKÁ – A. TESAŘÍKOVÁ a kol. (edd.), Přes Alpy a Pyreneje (v tisku).
272
273
svým účinkováním ve cvičeních moc spokojený nebyl. Zdá se tedy, že se Verdugo zachoval
tak jako liška ve slavné Ezopově bajce, která nedosáhla na sladké bobule vína, po nichž tolik
toužila. Psychologové tomu říkají metoda kyselých hroznů. Když Franz Julius cítil, že v
tomto ohledu není správným mužem své doby, že jedna část jeho mužského já selhává a že
ostatní nad ním jasně vyhrávají, spustil se mu obranný mechanismus, jenž zpochybnil hlavní
cíl jeho snažení. Řekl si, že o to, aby vynikal ve cvičeních, vůbec nestál, a začal zvažovat
další setrvání v akademii s tím, že se vlastně potřebuje věnovat něčemu jinému. Do budoucna
to ale znamenalo, že musí najít jiné typicky mužské aktivity, v nichž má šanci uspět a získat si
tak uznání společnosti.
Ať už je tato hypotéza správná, či ne, pravdou zůstává, že mužský svět období baroka
nedefinovala pouze šlechtická cvičení, nýbrž také různá studia. Mezi nimi se cenila zejména
schopnost mluvit několika jazyky a ovládnutí základů historie, zeměpisu a především pak
práva. Proto když psal Filip Zikmund z Ditrichštejna z Paříže, jaký má rozvrh hodin v
akademii, neopomněl zdůraznit, že když si naplánoval šlechtická cvičení, ještě mu zbyly
dopoledne dvě hodiny volna, jež bude věnovat „zu erlernung der franzeisen sprach und vor
die institutiones“. Spokojeně pak dodával: „vormein also, daß die zeit wirt woll angewendet
sein“ a myslel tím dobře pro mladého muže té doby.273 A ostatní se chovali zcela stejně. Také
Arnošt František z Kounic psal domů z burgundského Dôle v roce 1665, že se zde věnuje
zejména „repetitione juris wie auch in exercitio der frantschösischer sprach“.274 O něco
později se pak neváhal pochlubit svými prvními úspěchy ve francouzštině. Aby se prý jazyk
pořádně naučil, nestýká se skoro s Němci, ale neustále vyhledává příležitosti, aby si mohl
popovídat s významnými obyvateli tohoto města. „... undt obwohlen ich noch die französische
sprach nur zermartre,“ pokračuje pyšně mladý Kounic, „habe doch schon etlichemahl in der
frauzimmerische conversation mich gewaget undt allenthalben noch zimblich mitt ehren
bestanden.“275 Podobně upozorňoval na vysokou úroveň své italštiny Karel Josef z
Ditrichštejna v roce 1683. Se všemi prý nyní v Benátkách mluví jen italsky „undt sie sich
verwunderen, daß ich so viel rede undt nie keinen sprachmeister gehabt hab...“276 Kavalíry
ovšem chválili někdy i jejich hofmistři, jako to bylo v případě Johanna Bílka, jenž pěl ódy na
svého svěřence Karla z Harrachu. Když byli nedaleko Paříže na návštěvě u prince de Condé,
ocenil prý tento princ královské krve kavalírovu schopnost mluvit francouzsky slovy
273
275
276
274
274
„Monsieur, vous parlez mieux, que nos François.“277
Kounic, Ditrichštejn i hofmistr Bílek narazili na další podstatnou věc, která pomáhala
konstruovat obraz správného mladého muže. Ideální kavalír se totiž pohyboval jen v dobré
společnosti a jeho mužství tak bylo spoludefinováno kontakty s dalšími urozenými lidmi, a to
jak muži, tak do jisté míry i ženami. Dopisy mladých kavalírů jsou těmito informacemi
doslova přehlcené a vzniká tak dojem, jako kdyby se ani s nikým jiným než s urozenými
(výjimkou tu jsou asi jen duchovní a učitelé) nestýkali, jako by pravidelně chodili k
vyslancům, cizím šlechticům, kardinálům, občas se dostali dokonce na audienci k
panovníkovi či papeži a v této společnosti byli též vidět – dokázali s mocnými lidmi prohodit
větu dvě, tančili s urozenými dámami, chodili se svými známými do divadla a měli přístup ke
všem novinkám z vysoké společnosti. Správného urozeného muže tedy v této době dělaly také
přátelské styky a pravidelná společnost dalších urozených mužů.
Právě zmíněný Kounic je toho skvělým dokladem. Za pobytu v Dôle domů pravidelně
referoval, co dělají ostatní čeští šlechtici, kteří pobývali na akademii v nedalekém Besançonu
a jež minimálně dvakrát navštívil. V Madridu se posléze neustále odvolával na císařského
vyslance Ferdinanda Bonaventuru z Harrachu, v jehož suitě pobýval. Listy z Paříže jsou pak
plné chlubivých frází, v nichž svému poručníkovi sděloval, že pobývá často po boku
španělského řádného i mimořádného vyslance a dalších významných španělských šlechticů a
že spolu s nimi pravidelně chodí ke dvoru francouzského krále, a proto se skoro nevyskytuje
doma. Dokonce prý mu tyto aktivity i zabránily napsat dopis poručníkovi, tak prý byl
vytížený. Člověk, jenž by nekriticky četl jeho listy, tak jednoduše získá dojem, že Kounic je
úspěšný a oblíbený mladý kavalír, který se neztratí ani ve společnosti těch nejmocnějších.278
Rozhodně ale nebyl sám, kdo si tak vylepšoval obraz svého mužství. I ostatní mladí
šlechtici stále ujišťují své rodiče a poručníky, že se nacházejí v dobré společnosti, a někdy
dokonce uvádějí, že si je někteří mocní lidé tak oblíbili, že je ani nechtějí nechat odjet.279
Standardní ale bylo pohybovat se ve společnosti sobě rovných. Třeba Filip Zikmund z
Ditrichštejna uklidňoval staršího bratra, že až se záhy vydá z Říma na výlet do Neapole,
vyrazí tam v „ein hibsche companie“, kterou tvoří hrabě Lobkovic, tři bratři z korutanského
hraběcího rodu Orsini-Rosenberg, jeden baron a „underschidliche andere edellait“.280
Zejména byl pyšný na kontakty s prvně jmenovaným. Jednalo se zřejmě o hraběte Václava
277
279
Maxmilián Oldřich z Kounic se prý dočkal takové náklonnosti ze strany lotrinského vévody Leopolda, jenž
nakonec pozdržel jeho odjezd do Paříže o více jak dva týdny. Srov. MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614,
kart. 287, fol. 4, dopis z 5. 11. 1698.
280
278
275
Ferdinanda (1654-1697) z bílinské větve Popelů z Lobkovic, kterého zmiňuje celkem v devíti
svých dopisech.281 Za ještě cennějšího společníka ovšem považoval württemberského vévodu
Fridricha Karla, o němž se vyjadřoval, že je na něj „sehr familiar und taglich bay mihr, habe
ihm auch alhie in alle compagnie gefirt...“ Dokonce se rozhodl, že spolu absolvují část cesty
domů a že se rozdělí až v Bologni.282
Výmluvný je i třetí příklad. Franz Julius Verdugo psal stejně jako Ditrichštejn domů o
své cestě do Neapole a také on nezapomněl dodat, že tam jel „in einer haubt gutten compani“
syna anglického krále Karla II. Jednalo se o George Fitzroye (1665-1716), od roku 1678
vévodu z Northumberlandu, jenž byl jedním z mnoha nemanželských synů Karla II. Setkali se
spolu později znovu v Římě, Montpellieru a dokonce i v Londýně a nikdy to neopomněl
matce napsat. Kromě toho si Verdugo velmi cenil toho, že se v Římě seznámil s členy
knížecího rodu Falcko-Neuburského, kteří byli v příbuzenském vztahu s císařem Leopoldem
I., protože z jejich řad pocházela císařova třetí manželka Eleonora Magdalena. Právě když se
Verdugo a falcko-neuburští princové nacházeli v Římě, císařovna povila na počátku června
1682 syna, jenž dostal jméno Leopold Josef (1682-1684). Verdugo tehdy napsal ve svém
dopisu matce, že byl při té příležitosti mladým vévodům osobně poblahopřát. Většina
známých a přátel Franze Julia ovšem pocházela z hraběcích rodů habsburské monarchie.
Matce přitom neustále zdůrazňoval, že se nachází ve velmi dobré společnosti a že rozhodně
nechodí do „liderlichen compagnien ..., wo mahn kein ehr darvon hat...“. V Itálii se
pravidelně stýkal s Karlem Arnoštem z Valdštejna, Tomášem Zacheem Černínem z Chudenic
nebo různými členy rozvětveného rodu Kolovratů. Zejména po odjezdu z turínské akademie si
několikrát posteskl, že tam zanechal „so gutte brüder“ a záměrně se tak identifikoval se
světem akademistů. Nadstandardní vztahy ovšem pojily mladého Verduga pouze s Karlem
Arnoštem z Valdštejna. Znali se již z doby pražských studií, posléze spolu strávili přes půl
roku v turínské akademii a Franz Julius dokonce plánoval, že s ním pojede dále po Itálii.
Z toho sice sešlo, protože Valdštejnův otec měl se synem plány, jež se neshodovaly
s Verdugovými úmysly, přesto se ještě později sešli na dalšího skoro půl roku v Římě.283
Ve společnosti urozených ovšem mladým mužům nestačilo jen to, že byli tělesně
zdatní, ovládali jazyky, uměli se vhodně chovat či se přátelili jen se šlechtici. Kavalíra a jeho
281
Srov. S. KASÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 100. Zajímavé je, že Lobkovic se v roce
1681 stal Ditrichštejnovým švagrem, když si vzal jeho sestru Marii Žofii, ovdovělou Pöttingovou.
282
Tamtéž, fol. 185, dopis z 10. 3. 1674. Na druhou stranu si ovšem do vévody trochu rýpnul, když o něm psal,
že „sonsten ehr seine zait ubel verzehrt“, tzn. že se nevěnoval žádnému studiu ani cvičením. Fridrich Karel,
vévoda z Württembergu-Winnenthalu (1652-1698), pobýval na kavalírské cestě v letech 1669-1674 a
zakončil ji právě pobytem v Itálii. Srov. Bernhard KUGLER, Friedrich Karl, Herzog von WürttembergWinnenthal, in: Allgemeine Deutsche Biographie 8, 1878, s. 50-52.
283
Srov. blíže J. KUBEŠ, Tři pohledy.
276
obraz na veřejnosti formovaly také další doklady mužnosti, a to především správné šaty se
všemi náležitými doplňky. S trochou nadsázky se dá říci, že ještě horší než žádné šaty bylo
podle řady mladých šlechticů mít špatné šaty. Když jste totiž šaty neměli, mohli jste zůstat
doma a nikam nechodit, ovšem když kavalíři nosili ve společnosti nevhodné šaty, byli
okamžitě všem ostatním k smíchu a navíc je do vybrané společnosti nemuseli vůbec pustit.
Kromě toho panovala u každého dvora trochu jiná móda, takže první, na co mladíci po
příjezdu do místa delšího pobytu tlačili, bylo upravení jejich stávajících nebo zhotovení zcela
nových šatů.284 Dokumentuje to opět Arnošt František z Kounic, jenž psal domů po příjezdu
do univerzitního města Dôle, že jeho hofmistr – výslovně píše „auf mein anhalten“ – mu
nechal udělat „ein seideneß sommer kleidt, wie die hiesige fürnehmbste cavaliren anietzo
tragen“. Vysvětloval to tím, že si sice přivezl z Prahy dvoje šaty, ale ty mu zde hned z
několika důvodů nevyhovují. Předně byly ze sukna (ty nové naopak z hedvábí), dále mu
nevyhovovala barva, protože na těch starých převažovala bílá, a to se prý do místní módy
vůbec nehodilo. A konečně neměly dostatečné ozdoby, tj. především lemování, stužky a
punčochy.285
Většina kavalírů se otázce ošacení ve svých dopisech příliš detailně nevěnuje.
Pravděpodobně se tak dálo proto, že byli se svými šaty spokojeni. Tato tematika se ve zvýšené
míře objevuje pouze tam, kde mladíci bojovali o něco hlubšího a pro ně významnějšího a bylo
v jejich zájmu, aby rodiče a poručníky přesvědčili, že se potřebují lépe oblékat. Lze to
ilustrovat na dvou dosti odlišných příkladech.
První se týká hraběte Franze Julia Verduga a jeho skoro až posedlosti chodit skvěle
oblečen. Hofmistr jej dle všeho šatil standardně a přiměřeně jeho postavení a finančním
možnostem, mladý Verdugo to ale viděl zcela jinak. Když v létě 1682 zdůvodňoval matce,
proč chce na oblečení navíc několik tisíc zlatých, argumentoval tím, že touží po návratu z cest
chodit řádně („proper“) oblékán a že rozhodně nechce přijet domů „miserablment“, vždyť se
přece chtěl objevit u císařského dvora. Kromě toho ve svých dopisech jasně definoval, jak by
měl správný kavalír užívat šaty, a přitom se zásadně distancoval od způsobu, jakým nakládal s
oděvem sám hofmistr a dokonce i jiní mladí šlechtici, kteří podle něj nechodili oblečeni
přiměřeně svému stavu. V červnu 1682 třeba lamentoval nad chováním svého hofmistra, že už
ho musel desetkrát či dvanáctkrát prosit o nové šaty, ale vše bylo marné, protože Dieudonné si
prý myslí, že Franz Julius by měl nosit šaty stejně dlouho jako on. Také nechtěl, aby jej matka
srovnávala s Maxmiliánem Norbertem Krakovským z Kolovrat, který byl synem nejvyššího
284
285
Srov. A. STANNEK, „Kleider machen Grafen“.
277
hofmistra Království českého a jemuž údajně stačilo na šaty daleko méně peněz.286 Matka by
ho prý ale měla vidět! Podle Verdugových slov přijel pan Max z Paříže do Turína bez
jediných řádných šatů jen tak, jak chodil doma. Franz Julius to rozhořčeně komentoval, že se
vůbec na cestě nezlepšil, že by jí měl absolvovat znovu. Své srovnání s Kolovratem pak
Verdugo gradoval dále v tom smyslu, že on sám by se musel stydět, kdyby se v takovém stavu
vrátil domů.287 Proto na matku stále tlačil, aby mu poslala další peníze. Vždyť to mělo zvýšit
také její reputaci! Franz Julius matce předestíral, že i ona určitě raději uslyší, když se bude
říkat, že „der graff Verdugo ist sehr proper aus den ländern kamen, als das mahn sagte, graff
Verdugo ist mahl proper kamen“. Reakce mladého hraběte, jehož rodina rozhodně nepatřila
mezi žádné boháče, se může zdát až hysterická, protože správný muž sice musel být řádně
oblečen, na druhou stranu se to ale nemuselo přehánět, jak ukazují příklady ostatních.
Spekuluji tedy o tom, že Verdugo na tuto podobu své mužnosti kladl úmyslně větší důraz než
ostatní zejména proto, že v jiných ohledech nebyl zrovna prototypem ideálního kavalíra.
Narážím na jeho rozměrnou postavu, o níž již byla řeč, a fakt, že mu jeho tloušťka bránila
absolvovat všechna šlechtická cvičení v takovém rozsahu, jak to bylo u ostatních běžné.288
Také v případě Waltra Xavera z Ditrichštejna představoval boj o šaty důležitou součást
ve formování jeho mužské identity. Pouze jej nevedl se svým otcem tak otevřeně, jako to dělal
zmíněný hrabě Verdugo v komunikaci se svou matkou. V dopisech se totiž mladý Ditrichštejn
zásadně prezentuje jako poslušný, byť trochu smutný syn. O to větší drama pak odhaluje
korespondence jeho hofmistra, jenž se svým svěřencem do jisté míry sympatizoval a jeho
nejniternější pocity otci různými způsoby sděloval. V zásadě šlo totiž o to, zda si Walter
Xaver – v té době již držitel dvou kanonikátů – vybere duchovní či světskou cestu životem.
Otec měl jasno, nebyl to jeho první ani druhý syn, a tak mu systematicky ulehčoval cestu za
církevními obročími. Už jsme se ale dozvěděli, že mladému Ditrichštejnovi to nebylo po vůli
a že dělal – v rámci možností –, co mohl, aby tomuto osudu unikl. Další kolo tohoto boje se
odehrálo v Římě na počátku roku 1688. Kníže Ferdinand po období mírnějšího přístupu opět
přitvrdil a nařídil, aby se jeho syn převlékl do duchovního oděvu a v něm absolvoval všechny
návštěvy u kardinálů a papeže. Hofmistr Buol se tu za Waltra Xavera postavil s tím, že sice
rád vyplní otcovy rozkazy, ovšem myslí si, že to pro něj bude příliš velká změna, protože v
Římě už dva měsíce chodí ve světských šatech. Psal také, že kvůli jeho nemoci, odporu k
duchovnímu stavu a hluboké melancholii neradí takovou věc za každou cenu prosazovat, a
286
V. BORŮVKA, Rodopis, s. 116.
Je ale nutné zmínit, že zatímco Verdugo to později nikam daleko nedotáhl, tak Maxmilián Norbert Krakovský
z Kolovrat byl v letech 1704-1721 nejvyšším komorníkem Království českého a obdržel Řád zlatého rouna!
288
287
278
vyjádřil i své obavy, že nemá moc na to, aby k tomu případně mladého Ditrichštejna
donutil.289 O dva týdny později ovšem už sděloval, že Walter Xaver otce poslechl a v oblečení
kanovníka vyrazil na první návštěvu ke kardinálu Piovi. Hofmistra to ale údajně stálo dosud
největší úsilí, aby jej přesvědčil, a neprovádělo se mu to snadno, protože ví, „wie schwär Ihne
diser geistliche panzer truckhet“. Mladý Ditrichštejn to ale prý nakonec udělal jen proto, že je
povinen svého otce ctít a být poslušný. Buol si ještě neodpustil poznámku, že by si jen přál,
„daß graff Walter mit disem äusserlichen kleyd auch den innerlichen geistlichen habitum
anzihete, desßen der heylige geist der handwerckher ist“.290 Walter Xaver tedy svůj boj v
tomto kole prohrál, nebyl však všem dnům konec. Jednou se měl dočkat...
Mladí kavalíři se ale nepoznali jen podle šatů. Zakládali si i na dalších vnějších
znacích své mužnosti. Jedním z nejviditelnějších byl způsob dopravy ve velkých městech. V
první polovině 17. století totiž proběhla tzv. kočárová revoluce a začalo být nemyslitelné, aby
se panovníci i významní šlechtici pohybovali po městě na koni, natož pak pěšky. Každý, kdo
o sobě měl valné mínění, musel své postavení projevovat tím, že k cestám po městě využíval
vlastního či najatého kočáru a měl k dispozici dva lokaje, kteří jej po městě všude
doprovázeli. Musel to být opojný pocit, když si kavalír vyjel poprvé v cizím městě v kočáře s
livrejovanými sloužícími, kteří tu byli jen pro něj. Protože se nejednalo o vůbec levnou
záležitost, stal se kočár s lokaji poznávacím znamením dospělého a bohatého šlechtice a
pomáhal tak vytvářet správný obraz kavalíra a jeho mužského světa. Mladíci si to ve velkém
začali uvědomovat okolo poloviny 17. století.291
289
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 588-589, dopis z 17. 1. 1688: „E. F. G. erlauben mir,
daß ich mich ein wenig beklagen dörffte, wie hartt mir bey disen sothanen beschaffenheitten geschehe, da
einer seits E. F. G. vädterlichen und ernstlichen befelch ich gern exequiren wollte, und auff der anderen graff
Walters kranckheit incurabel empfinde. Allem ansehen nach mueß diser junge herr denen zum öffteren
gegebenen gdg. versicherungen nicht durchauß trauwen und vermeinen, er möchte sub speciolo prosexsu auff
dise weiß allgemach in den geist. stand eingewickhlet werden, sonsten köntte ich die ursach seiner so
grosßen repugnanz und sehr tieffen melancoley nicht errathen. Ich hab Ihne mit remonstrierung E. F. G.
indignation wohl dahin gebracht, daß Er Ihme ein geistlichen kleyd will anmesßen, auch zu hauß anlegen
lasßen, daß Er aber darmit in publico und visiten erscheine, so weitt hat Er sich bißhero noch nicht ergeben,
ist auch über meinen gewallt Ihne darzu anzuehallten. Vielleicht werde ich biß künfftige post ein mehrers bey
Ihme vermögen. Indesßen müesen die visiten schon auffgeschoben werden...“
290
Tamtéž, fol. 22-23, dopis z 31. 1. 1688: „Endtlichen hat sich graff Walter in die geistliche kleyder ergeben
und alß canonicus schon gesteren beym Cardinal Pio audienz gehabt. Vor 8 dagen habe Ewer fürstlichen
gnaden dise zeittung noch nicht geben könen, darumben meine brieff biß heut suspendiert und hat diseß
werckh nicht weniger zeitt zuer außwürckhung haben wollen. Wan ich betrachte, wie hartt Ihne sich dahin
zueresolvieren ankommen, wie schwär Ihne diser geistliche panzer truckhet, so schliesße ich, das sein
kindlicher respect und gehorsammbe gegen E. F. G. grosß und so beschaffen, dergleichen einem so güettigen
vadteren Er schuldig ist. Wan ich auch die verloffene sibenthalbe jahr, die ich die ehr gehabt, Ihne zue
dirigieren, in einem und anderen mit Ihme etwelche mühe angewendet, so kan ich sagen, daß dise auß allen
die gröste geweßen. Der Ihme diseß negotium gemacht, wurde sein geistliches kleyd bey der abreiß nicht
bekommen, wan Er Ihne kennen sollte. Will hoffen, es werde alles bey disem verbleiben.“
291
A. MĄCZAK, Travel, s. 266 uvádí příklad mladého švédského šlechtice Bengta Oxenstjerny, jenž pobýval v
roce 1645 v Paříži a psal otci, že je ostuda tu nemít kočár. Bez něj prý nemůže absolvovat žádnou návštěvu.
279
Mezi českými a rakouskými šlechtici se o tom jako jeden z prvních zmiňuje Jan
Jáchym Slavata při svém pobytu v Římě na počátku roku 1656. Prosil tehdy svého strýce, aby
mu povolil vydržovat „einer carozzen sambt zweyen lakeien“, a zdůvodňoval to tím, že měl tu
čest se tu seznámit s významnými lidmi, kteří se jej obratem ptali, v jakém domě bydlí a zda
má kočár. Když prý tito lidé zjistí, že nic takového nemá, pak je všemu přátelství konec. Tím
by pak v konečném důsledku utrpěla jen mužská čest mladého kavalíra, protože by nebyl
vhodným společníkem ostatním šlechticům a jejich společnost byla pro tvorbu šlechtické
identity zásadní.292
Zcela stejně pak argumentovali i ostatní mladíci. Všichni se obávali – řečeno slovy
hraběte Verduga – „verlezung meiner repudation“. Zrovna Franz Julius na svou čest dbal
velmi pečlivě. Víme, že se šatil podle dobové módy, dával přednost skvělé společnosti a i
v ostatních ohledech se snažil vynikat. Čím více se blížil konec cesty, tím výraznější byl tento
rys jeho povahy. Otrkal se, získal sebevědomí a chtěl se ještě více zviditelnit. Být vidět
znamenalo mít prestiž a uznání ostatních urozených. Právě ohledem na svou prestiž
vysvětloval Verdugo matce, proč si při svém druhém pobytu v Bruselu zase najme kočár na
jeden měsíc. Argumentoval jako celá řada ostatních mladých šlechticů na kavalírské cestě. Je
to sice drahé (35 zlatých měsíčně), ale má tam prý hodně známých, dobře se tam uvedl a musí
v tom pokračovat. Není tedy pro muže jeho postavení vůbec únosné, jak navrhoval jeho
hofmistr, „zu fus herumblauffen“.293
Bohatí šlechtici už otázku, zda si kočár najmout, či nikoliv, neřešili, protože jejich
otcové to považovali v místech delšího pobytu za nutné a dopředu jim to povolili. Zaměřili se
tedy na jinou věc, a to na výběr vyhovujícího kočáru, protože stejně jako dnes není auto jako
auto, tak tehdy existovaly velké rozdíly v kvalitě a ceně vozů i koňského zápřahu.
Dokumentuje to třeba hofmistr Filipa Zikmunda z Ditrichštejna ve své korespondenci z Říma.
Do Věčného města přijeli na počátku května 1673 a obratem se začal shánět po kočáru, který
292
Srov. Jiří KUBEŠ, Sídla Jana Jiřího Jáchyma hraběte Slavaty z Chlumu a Košumberka (1634/37-1689)
v proměně, in: Scientific Papers of the University of Pardubice, Series C, Faculty of Humanities, 9, 2003, s.
60-61; SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů, kart. 25, dopis strýci Adamu Pavlovi z 8. 1.
1656. Prosil jej, „…das ich mich einer carozzen sambt zweyen lakeien gebrauchen dörfte: in deme ich allhie
mit denen vornembsten herrn die ehr gehabt, mich bekandt zumachen, welche also baldt nachzufragen
pflegen, ob man mit haus undt carozzen ist versehen, welches, wo es manglet, nimbt gleichsamb alle
freündtschaft ein endt: mues bekennen, das anietzo vil schwäre zeiten vorfallen; hab mich aber vertrüstet, das
weiln ich das gantze vergangene iahr auf das kluegeste müglichster massen hab gewürthschaftet, das aufs
wenigst gegen der letzte ich grössere doch nothwendige unkosten machen dörffte; wolte allein wünschen, das
Eür Gnaden anderer cauallier, so aus meinen landt allhie gewessen, unkosten undt die meinige herentgegen
beseheten, in welchen Eür Gnaden zweiffelsohne handtgreifflichen undterschiedt fünden wurden: weiln aber
Eür Gnaden solcher unkosten missfallet, als lasse es, Eür Gnaden gnädigen willen mich demüttig ist
undterwerfendt, gehorsam ist darbey beruehen…“
293
280
by mohl hraběti dlouhodobě pronajmout. Záhy informoval knížete Ferdinanda, že „ich habe
mich zeithero umb eine bestendige carosa erworben, aber nichts rechts haben konnen, es ist
wol ein verhanden geweßen, so ein wenig sauber, haben sie aber under 12 doppien nicht
geben wollen, haben endtlich eine umb 30 scudi monatlich bedungen...“.294 Už z těchto slov je
cítit, že nebyl s kvalitou kočáru zcela spokojen, což se ukázalo hned v dalším listu. Ten vůz
„hatt unß nit contentirt“, píše hofmistr, protože koně byli příliš slabí, takže musel na naléhání
hraběte sehnat lepší kočár, jenž byl ovšem logicky dražší.295 To Maxmilián Oldřich z Kounic
šel v Paříži v roce 1698 ještě dále, když si odmítl dlouhodobě najmout kočár a rozhodl se, že
si prostě nechá udělat svůj vlastní. Hofmistr jej od toho zrazoval, ale sebevědomý mladík psal
otci do Nizozemí, že to vyjde vlastně na stejné peníze, jako kdyby si ho pronajímal, a žádal
ho, aby rozhodnutí v této věci nenechával na hofmistrovi.296
Chudší urození se ale narozdíl od Ditrichštejnů, Harrachů, Kouniců, Lobkoviců a
dalších zámožných rodin trápili problémem, zda si najmout kočár a na jak dlouho, i nadále,
protože se jednalo o zřetelný zásah do jejich rozpočtů, který museli oni a jejich hofmistři
dobře zvážit. Někteří si to dlouhodobě nemohli dovolit, jak ukazuje příklad mladého hraběte
Johanna Nicolase St. Juliena v Římě v roce 1696. Přímo jeho názor tentokráte neznáme, ale
asi se mu moc nelíbilo, jak to jeho hofmistr zařídil. Císařský vyslanec jej totiž neustále zval,
jak to tehdy bylo zvykem, aby za ním pravidelně zajížděl, hofmistrovi to ale dělalo vrásky,
protože by to znamenalo najmout dlouhodobě kočár se dvěma lokaji.297 Nakonec to vyřešili
tak, že ačkoliv skoro všichni ostatní si vydržovali kočár a dva lokaje, hrabě Johann Nicolas si
jednorázově najal vůz jen tehdy, když jel k císařskému vyslanci.298 Ve své podstatě to
znamenalo, že St. Julien byl tímto rozhodnutím diskvalifikován ze společnosti ostatních
urozených, se kterými nemohl být všude, kde by třeba chtěl.299
Kavalíři se vůbec rádi ve společnosti prezentovali jako dospělí lidé. K tomu ale
nestačilo být skvěle oblečen a jezdit v kočáře. Některým také vadila neustálá přítomnost
294
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 459, list z 20. 5. 1673.
Tamtéž, fol. 454, dopis z 27. 5. 1673. Hofmistr psal, že „die pferdt zu schwach geweßen, habe dahero umb
etwaß beßers zu haben mich noch 2 pistolen mehrers einlaßen müßen, mein herr graff weiß, wie mich
bemuhet, wolfeyler zu haben, ich vermeine, daß ich die gantze statt ausgeloffen, andere cavalier zahlen auch
so viel, auch andere mehr...“
296
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 11, dopis z 27. 6. 1698
297
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, dopis z 17. 11. 1696. Vyslanec císaře už je prý třikrát pozval ke dvoru, ale
zatím se mu omluvili, „daß er noch nicht gekleydet. Wan daß continuiren wolte, könte man fast ohne
carozzen nicht stehen...“
298
Tamtéž, dopis z 9. 2. 1697: „... fast alle junge herren halten carozzen und 2 laquey, aber der herr graff
Nicolas nimbt ... einen lehnwagen, wan er den kayserlichen bottschaffter corteggieren mueß...“
299
Jeho cesta vůbec neprobíhala dvakrát ke spokojenosti hofmistra, protože mladý St. Julien v ničem moc
nevynikal. Měli omezený rozpočet, a tak se oblékal skoro nejhůře ze všech kavalírů z habsburské monarchie
(srov. např. tamtéž, dopis z 22. 5. 1696), odmítal absolvovat některá cvičení, protože si už připadl dobrý
(tamtéž, dopis z 28. 9. 1698) a hlavně se bránil dalšímu vzdělávání (srov. kapitola IV. 2., III. 8.).
295
281
pečlivého a přísného oka hofmistrova, protože pro ně symbolizoval dohled rodičů, a tudíž
jejich dětství. Třeba Götzenův hofmistr, Fridrich de Lingensee, psal domů ze Salcburku, že
jeho svěřenec mu pořád říká, aby jej do společnosti nedoprovázel, a že špatně nese, když s
ním přesto chodí.300 Všude se ale Lingensee k velké radosti hraběte nedostal, protože v
Salcburku byl hofmistrům na slavnosti arcibiskupského dvora zakázán vstup. Lingensee si ale
našel informátora – hraběte Frankenberga – , jenž mu pak o chování jeho svěřence
referoval.301 Hofmistrova přítomnost byla velkou přítěží i pro sebevědomého Maxmiliána
Oldřicha z Kounic, jak o tom vypovídají jeho dopisy z Paříže. Mladý hrabě chtěl sám vyrážet
s kočárem do nedalekých zahrad, na lov či na návštěvy mimo Paříž, ovšem hofmistr
vyžadoval, aby jej vzal vždy s sebou, protože to tak slíbil jeho otci. Kounic mu tedy psal a
prosil ho, aby toto své rozhodnutí přehodnotil, protože „mir unmöglich ist, ein so zu leben“.
Ujišťoval jej, že by za této situace raději vstoupil do akademie nebo semináře, kde by byl
neustále zaměstnán studiem a nemusel by pak odmítat společnost urozených. Zároveň se otce
otevřeně ptal, proč vydal takový rozkaz, vždyť mu přeci svým chováním nikdy nezavdal
příčinu. Takto prý přichází o mnoho zábavy, „die ich bey ministris undt vornemmen leihten
haben könte“. Svou lamentaci stupňoval tím, že tu nakonec bude žít jako nějaký duchovní.
Nejvíce mu pak vadilo, že mu otec zakázal jezdit samotnému i do Versailles ke královskému
dvoru. Je to prý naprosto nereálné, „dan hier nicht der brauch ist, daß ein die hoffmeister alle
zeit hinten nachgethan, vil weniger zum allen grossen herren zu der taffel sich setzen“.
Maxmilián Oldřich vše korunoval tím, že otci popsal „úspěch“ své návštěvy ve Versailles, na
níž ho hofmistr doprovázel. Dostalo se mu cti, že mohl též pojíst u králova bratra, ten prý ale
na závěr řekl kněžně Fürstenberkové, že by mladého Kounice vskutku znovu rád viděl, ale
příště s sebou nemá vodit hofmistra.302
Pro vztahy kavalírů k jejich hofmistrům bylo nejkritičtější období, kdy jejich cesty
končily a kdy mladíci dosahovali plnoletosti, jež byla v různých zemích stanovena jinak, ale v
principu se jednalo o dosažení 21, resp. 22 let věku. Řada kavalírů v tomto momentě přestala
hofmistry skoro poslouchat, protože se cítili být vlastními pány. Ideálně je to vidět na Johannu
Nicolasi hraběti St. Julien. Dvaadvacet mu bylo již na podzim 1697 a neopomněl to
hofmistrovi Staëlovi náležitě zdůraznit.303 A v dalším průběhu cesty se tato argumentace
hraběti stále vracela na jazyk. Když ho hofmistr v Bruselu nabádal, aby více četl, St. Julien
300
Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, dopis z 11. 3. 1712.
Tamtéž, dopis z 22. 1. 1711. Lingensee komentoval zákaz vstupu hofmistrů takto: „... dan die hoffmeister
alhie in der gesellschafft nicht gar gerne gesehen seind, ich weis nicht, ob sie etwa von der h. geistlichen
conduite zu frey gesprochen, oder was sonst die ursache...“
302
MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, fol. 6, dopis z 4. 7. 1698.
303
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841, hofmistrův dopis z 4. 10. 1697.
301
282
mu „seine würckliche majorennität vergeworffen“ s tím, že „er wiste schon, was er zu thuen
hätte“.304 Vše vyvrcholilo v létě roku 1699, kdy už si hrabě nenechal Staëlem vůbec nic
diktovat a předčasně ukončil svůj pobyt na akademii v Angers. Protože mu hofmistr nechtěl
ani po přemlouvání vyjít vstříc, prostě se jednoho dne sbalil, sedl na koně a odjel na první
stanici pošty. Odtud Staëlovi vzkázal, že se rozhodně nemíní vrátit a že pokračuje dále do
Paříže, aby tu něco nakoupil a vydal se pak hned domů. Hofmistrovi nezbývalo, než jej rychle
následovat.305 V Paříži se k němu připojil, ale v dalším dopisu domů konstatoval, že hrabě
nakupuje, ovšem kdy se vydá domů, to že neví, protože St. Julien si nyní zařizuje vše sám.
Hrabě se prostě rozhodl být se vším všudy dospělý a okolnosti mu nahrávaly. Otec i matka již
dávno zesnuli, byl jejich nejstarším synem, dávno již dosáhl plnoletosti a ohledy na poručníky
se už necítil být příliš vázán.306
Dosud byla řeč jen o tom, jak se mladí kavalíři na cestách prezentovali, jaký obraz
záměrně vytvářeli a jak inscenovali své mužství. Ideální mladý šlechtic na cestách se
vykresloval jako tělesně zdatný muž, jenž umí správně jezdit na koni, šermovat a tancovat.
Uměl mluvit několika jazyky, vyznal se v různých oborech práva, historii, zeměpisu a dokázal
zasvěceně mluvit o výstavbě pevností, jejich výhodách i slabinách. Pohyboval se jen mezi
sobě rovnými, nevynechal významné slavnosti mocných vezdejšího světa, do společnosti
vyrážel vhodně a podle módy oblečen a v ulicích se pohyboval zejména v kočárech. Jinými
slovy se choval jako dospělý člověk. Tak nějak vypadal ideální muž té doby. V praxi ale
nemohli tyto požadavky všichni splnit, a tak měl obraz konkrétního kavalíra své individuální
rysy, jež dokládaly, že život prostě je plný rozdílů. Někde bylo odchylek od ideálu více, někde
méně a ne všechny jejich aktivity se nutně dočkaly – jak už jsme několikrát viděli – pochvaly
rodičů a poručníků. Musíme se nyní tedy blíže podívat na to, co bránilo kavalírům stát se
ideálními muži a jak probíhaly jejich případné spory s rodiči, poručníky a hofmistry, během
nichž obhajovali své činy a bránili svůj dlouho a pečlivě budovaný obraz na veřejnosti.
První vadou na kráse se staly nevhodné tělesné dispozice a výrazné zdravotní
nedostatky. O obézním hraběti Verdugovi již byla řeč, rozhodně se ale nejednalo o jediného
kavalíra, jenž si nemusel připadat jako ideální muž. Výzkum osobní korespondence jasně
odhaluje, že problémy se svým zdravotním stavem mělo poměrně hodně mladíků. Drobnější
indispozice se objevily snad u každého, ale to nebyla žádná zásadní vada na kráse, protože
trvaly jen krátce a jejich překonání spíše mladého muže posílilo. Běžné byly především rýmy,
304
306
305
283
nachlazení a průjmy. Zejména průjem se stal v podstatě typickou nemocí kavalírských cest,
protože mladí šlechtici se poprvé dostali daleko od domova, projížděli několik zemí najednou
a museli si zvykat na odlišné stravovací návyky, jiné způsoby úpravy jídla či jiné potraviny.
Není se tedy co divit, že po příjezdu do cizí země chvíli trvalo, než se s novými podmínkami
vyrovnali. Přechodová doba pak byla vyplněna až několikatýdenními zažívacími potížemi.
Stávalo se to zejména po příjezdu do Itálie a do Paříže. Na Filipa Zikmunda z Ditrichštejna to
přišlo v Itálii v roce 1673 dokonce dvakrát. Nejprve v dubnu v Miláně a později v červenci v
Římě. V prvním případě kníže Ferdinand uklidňoval jeho hofmistra, že to je normální, že „der
durchbruch, so der herr graff gehabt, wirdt demselben nur zue besserer gesundtheitt
gedeyen“.307 V druhém případě se hrabě i hofmistr už trochu vylekali, protože ten průjem se
opakoval a byl velmi silný. Proto raději povolali lékaře, jenž to nejdříve vyhodnotil jako
nezávažný problém, později ale přeci jen pacientovi předepsal nějaké léky. Protože ale
nepomohly, doporučil pití kyselky („saurbrun“), jež už hraběti udělala dobře.308 Podobně se
vedlo kavalírům po příjezdu do Paříže. Hofmistr Karla z Harrachu a hraběte Tillyho na
podzim roku 1681 konstatoval, že druhý jmenovaný, jak to tu prý bývá zvykem, je „etwas
wenig mit durchbruch incommodirt“. Také v tomto případě to trvalo asi týden, než se hrabě
uzdravil a mohl se začít naplno věnovat šlechtickým cvičením.309 Průjmy tedy – zdá se – nijak
nenarušovaly budování obrazu šlechtického mužství na kavalírských cestách, ba naopak.
Mohly být chápány jako typický průvodní jev a poznávací znamení mladého muže, jenž se
překonáním takových obtíží zařadil mezi zkušené muže.310
Drobné zdravotní problémy se daly brzy zažehnat,311 ovšem někteří kavalíři měli
setrvalé potíže, jež je mohly dlouhodobě znevýhodňovat a tím negativně ovlivňovat jejich
obraz na veřejnosti. Zcela zdráv rozhodně nebyl Walter Xaver z Ditrichštejna, a to možná také
307
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, fol. 466, kníže hofmistrovi, 11. 5. 1673.
Tamtéž, fol. 261 a 450, dopisy Filipa Zikmunda i hofmistra knížeti Ferdinandovi, oba z 8. 7. 1673. Oba
uvádějí i detaily. Hrabě píše, že měl dvakrát „vor der goll ein durchbruch“. Kyselka prý mu má „ganz die
unerfliesiche goll weh draiben“. Hofmistr to komentoval podobně. Průjem „ist nur lauter gall, vor welche
der saurbrun sehr gut ist“. Slovo „goll“, resp. „gall“ se dnes píše „Galle“, jedná se o žluč. Znamená to tedy,
že oba vysvětlovali vznik průjmu v duchu soudobé lékařské teorie o rovnováze různých tekutin v těle.
309
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677, dopisy z 24. 11. a 1. 12. 1681.
310
Některé vážné nemoci zřejmě nemusejí být narušením maskulinního sebevnímání. Na příkladě dny to pro
humanistické vzdělance doložila Lucie STORCHOVÁ, De podagra sua – Körper, gender und Krankheit in
böhmischen humanistischen Diskursen, příspěvek na workshopu „Männlichkeit und Gesundheit 1500-1900 /
Masculinity and Health 1500-1900“, který uspořádali prof. dr. Martin Dinges, dr. Petr Maťa a Mgr. Lucie
Storchová, Filozofický ústav AV ČR Praha, 22. 9. 2006. Autorka argumentuje, že intelektuálové vnímali dnu
jako prastarou, přesto však „módní“ nemoc, jež sehrávala roli rozdílu mezi pohlavími a dělala muže muži. Za
zprostředkování textu příspěvku děkuji kolegyni Radmile Pavlíčkové z Olomouce.
311
O něco nepříjemnější než rýmy a průjmy byl asi zánět nehtu, kterým trpěl přibližně dva měsíce Ferdinand
August z Lobkovic v Římě na počátku roku 1676. Přivolaný lékař mu tehdy doporučil, aby se po dobu léčení
raději vyhýbal tanci a šermu, takže to v konečném důsledku také ovlivnilo náplň jeho pobytu. Srov. blíže T.
FOLTÝN, Biografie, s. 83.
308
284
ovlivňovalo jeho otce v rozhodování, zda má syna určit k duchovní dráze. Mladý hrabě totiž
trpěl častým krvácením z nosu, bolestmi hlavy a kromě toho špatně viděl. Co za tím vším
stálo, nevíme, ale jeho hofmistr v jednom dopisu naznačoval, že na jeho špatném stavu se též
podepisuje těžkost studia kanonického práva a dalších disciplín v Lovani, protože mladý
hrabě neustále četl a pilně studoval. Lékaři se domnívali, že krvácení a bolesti jsou způsobeny
přemírou krve, a tak mu pravidelně pouštěli žilou. Kromě toho ale na jaře 1687 doporučovali,
aby absolvoval aspoň měsíční kúru, při níž by pil pravidelně oslí mléko.312 Krvácení postupně
přestalo, a to více trápil Waltra Xavera „sein augen defect“. Jeho rozsah není možné z dopisů
zjistit, zdá se jen, že jím bylo postiženo jen jedno oko. Trpěl tím zřejmě od mládí a rodina
byla už zřejmě smířená s tím, že se to nikdy nezlepší. Hofmistr Buol však psal v květnu 1687
z Paříže, že se našel jeden lékař, který se domnívá, že by mu mohl pomoci. Ostatní prý ale
byli skeptičtí a tvrdili, že v tomto věku se už hraběti nedá pomoci.313 Hofmistr ovšem
nevynechal žádnou příležitost a neustále hledal specialistu, který by nabídnul nějaké řešení
Ditrichštejnova problému. V srpnu toho roku informoval otce, že asi před měsícem začal
hraběte v Paříži léčit „ein wohl erfahrner und durch seine curen famoser oculist“. Používal k
tomu nějaký prášek, jejž aplikoval přímo do oka. Buol knížete ujišťoval, že to Waltrovi
Xaverovi neškodí, v ničem mu to nebrání, ovšem sám konstatoval, že k žádnému zlepšení
nedošlo.314 Přesto si s sebou zmíněný prášek vzal i na cesty a pravidelně jej hraběti podával.
Teprve v lednu 1688 pak hofmistr, tentokráte z Říma, psal, že se žádné zlepšení nedostavilo, a
tak ten prášek přestali brát.315
Walter Xaver ale nebyl jediným mladým šlechticem, kdo měl problémy se zrakem.
Nikdo se tím asi moc nechlubil, protože jak jinak si vysvětlit, že na soudobých portrétech se
šlechtic v brýlích v podstatě nevyskytuje. Přitom služby tohoto pomocníka prokazatelně
využívali i mladí kavalíři. Nákupy „augen gläser“ samozřejmě nejsou komentovány v
312
MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, fol. 527, hofmistrův dopis knížeti Ferdinandovi z 24. 2.
1687.
313
Tamtéž, fol. 532, dopis z 19. 5. 1687: Hofmistr psal, že „ich wohl einer gefunden, der vermeinet, er wollte
noch helffen könen: andere aber wollen, es wären alle mittel nach so langen jahren zu spath: die nervi optici
wären in ihrer contraction und situ schon erharttet: linde remedien wurden nichts ausgeben, mit hartten aber
thette man Ihne in gefahr setzen, auch das guette augen zueverliehren, dise letstere seind ein ursach, daß ich
biß dato hierin noch nichts unternommen.“
314
Tamtéž, fol. 564, dopis z 4. 8. 1687: „Diseß pulver verlaset er ins aug und ist ein gantz unschuldig und nicht
violentes remedium; verhindert graff Walter in nichts und wans entlichen nicht nutzet, schadet es nicht. Ich
hab ihm bey folgend völliger curierung 60 louis dór, das ist 245 rhtler, versprochen, auff deren abschlag
ihme in dessen praeparierung der remedien und für seine mühe 20 thllr voraußgezehlt. Er hat vermeint, daß
man inner einem monath schon einigen effect seines remedy vermerckhen sollte, darumben auch E. F. G.
hiervon nicht ehender geschriben und möchte wünschen, daß ich dermahlen etwaß favorableß davon melden
köntte; allein die verbesßerung ist bißhero unempfindtlich. Weylen die cur blosß in der application des
pulvers bestehet, wirdt sie uns in der abreyß nicht hinderen, weylen wir das pulver mit uns nemmen und von
Paris auff Rom allzeit könen überschickhen lasßen, wan wir anderst einen gueten effect davon verspühreten.“
315
Tamtéž, fol. 22-23, dopis z 31. 1. 1688.
285
dopisech, najdeme je ale v účtech. Jen díky nim tedy víme, že třeba dvacetiletý Antonín
Kryštof z Nostic brýle v době pobytu v Paříži nosil.316
To Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu zase od mládí špatně slyšel a podoba jeho
kavalírské cesty byla částečně ovlivněna snahou najít vhodného lékaře, který by hraběti
pomohl, a to i za cenu nějaké delší léčebné kúry. Hofmistr Zighel sháněl dobrého lékaře již v
Itálii,317 posléze pak doufal, že by využil služeb holandských lékařů. Nejvíce si sliboval od
jistého „berhimbten medicum nhamens Derlincourt“, jenž působil na univerzitě v Leidenu.
Vybral si jej prý kvůli renomé, které měl mezi lidmi, a také proto, že se dozvěděl, že vrátil
sluch jisté holandské šlechtičně, která jej ztratila při porodu dítěte. Derlincourt si v březnu
1694 hraběte prohlédl a prohlásil, že jeho sluch se dá když ne úplně vyléčit, tak alespoň hodně
zlepšit. Doporučoval jim, aby za ní přijeli v květnu do Leidenu na asi měsíční kúru.318
Zároveň ale hofmistr konzultoval i s jiným lékařem v Haagu, jistým van Woutem, jenž naopak
prohlásil, že na pravé ucho hrabě nebude nikdy slyšet. Jan Maxmilián prý tomu ale oponoval,
že na pravé ucho sice slyší hůře, ale že když si levé zakryje, tak i na pravé něco málo slyší.319
Zighel se tedy začal přiklánět k tomu, že by zkusili léčbu Derlincourtovu. Znovu za ním zajel
do Leidenu a poptal se na podrobnosti kúry.320 A když mu ani další lékař, nějaký pan Wam, v
dubnu nesdělil nic pozitivního,321 o květnové cestě do Leidenu bylo definitivně rozhodnuto,
316
účty z prosince 1728.
317
2. 1693 z Milána.
318
3. 1694: „... unter dießer raiße ware aber mein absehen mit, en passant zu Leyden einen berhimbten medicum
nhamens Derlincourt uber herrn graffen zustand zu consultiren, wie dan erfolgt, nachdeme der medicus nhun
herrn graffen von ein und anderen befraget, hat er ihm in den garten in die ohren hineingeschauet und selbe
whol betrachtet; sagte sine auf man hätte so lange nicht worten sollen, sondern diesem zustand den weg
ehenter abschneiden; auf meine anfragen aber, waß bey so gestalten sach zu hoffen und zu thun were, er
sezete er mir zu antwort, daß wo nicht die völlige genesung, iedoch eine grosene verbeßerung zu hoffen were
und muste diese chur im May vorgnomen werden; sagte, daß keine aderlaß vonnhöten were, sondern werden
die humores durch leichte purgier tränckel und pillen durch kenung etliger kräuter müsen divertirt werden
und weilen er verspüret, daß man ein wenig durch die nase redeten, sagte er dießes were ein effect deß
zustandes, welches mit einem nieß pulver muste außgefhurt werden, wan nhun durch vorgesagte mittel der
leib whol gereiniget und die partes whol disponirt weren, wolte er ein wäßerle gebrauchen, dieselbe zu
fortificiren, weilen ich ihme aber replicirte, daß dergleichen remedia von unser seithen nicht angenommen
werden, etwaß ins ohr hinein zu lasen, gabe er mir zur antwort, daß ein sonstes wäßerl, waß in einem augen
nicht schaden könte, dem ohr noch viel weniger praeiudiciren möge ...“
319
Tamtéž: „... bey unser zuruckkunfft von Leyden haben wir allhier ein berhumbten medicum nhamens van Wout
ebenfals consultirt, dießer, nach deme er in einem ganz dunkelen zimmer vermittelß einer flaschen klorwaßer
mit hintergehaltenem licht in die ohren geschauet, sagete, daß dieser zustandt auf der rechte seithen
incurabel seye, vorwendet, daß der meatis auf der seithen nicht eröffnet seye und deme nach der herr graff
nhiemhalen auf der seithen nichts gehört hätte, welches aber der herr patient alsobalt widersprochen, sagent,
daß er zwar nicht so distincte als auf dem anderen, doch gleichwhol den tonum höre, wan er auch daß
anderte ohr zu halten thäte.“ Hofmistr pak dopis uzavírá pochybami o kvalitách tohoto lékaře: „dießer gute
medicus kan whol ein gluckliger physicus seyn“.
320
321
Tamtéž, nedatovaný dopis z druhé poloviny dubna. Hofmistr píše, že včera odpoledne odvedl hraběte za
286
vždyť Derlincourt byl jediný z nich, kdo hraběti sliboval aspoň zlepšení stavu. Dne 16. května
tedy přibyl Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu a jeho lidé do Leidenu, kde pak strávili
přibližně měsíc na léčbě sluchu. Její průběh je v první polovině pobytu velmi podrobně
dokumentován jak v hofmistrově korespondenci, tak v deníku, jejž pro tuto příležitost
hofmistr začal vést, aby měli den po dni záznamy o léčbě a jejích výsledcích. Z těchto
pramenů vyplývá, že kúra začala prohlídkou ucha chirurgem a sestávala pak z pouštění žilou,
pravidelného braní prášků, pití sirupu a do ucha hraběti aplikovali odvary z bylin a nějaký
olej. Pomoci měla i jistá dietetická pravidla a omezení rychlého pohybu (Jan Maxmilián
musel rezignovat na šlechtická cvičení). Derlincourt sliboval, že během maximálně dvou
týdnů už bude vědět, zda je léčba na dobré cestě, či zda je zbytečná. Hofmistr po dvou
týdnech psal, že hrabě je v dobré náladě, „in den willen gottes gänzlig ergeben“, ale že žádné
zlepšení dosud nenastalo.322 O dalším průběhu léčby se nedochovaly tak podrobné informace,
ovšem v posledním dopise z Leidenu hofmistr psal, že ani po třech týdnech nedošlo k
žádnému zlepšení, takže lékař došel k závěru, že na vině bude nefunkční sluchový orgán,
který nikdo kompletně nevyléčí. Proto je už nechtěl dále zdržovat a doporučil jim absolvovat
kratší rekreační cestu po severním Nizozemí. Tak se i stalo. Mladý Thun-Hohenstein to nesl
statečně, protože byl realista. Nikdy prý si skutečně nemyslel, že po tolika letech by se
uzdravil, ale že je rád, že to zkusil, protože nesmí vynechat jedinou příležitost to změnit.
Hofmistrovi prý pak u jídla dokonce řekl, že se nikdy v životě necítil tak dobře, jako právě
nyní.323 Faktem je, že Jan Maxmilián dokázal i s touto vadou poměrně dobře zvládat
standardní šlechtická cvičení, jak dokládají dopisy jeho hofmistra z Bruselu.
Ačkoliv tedy někteří kavalíři špatně viděli či hůře slyšeli, principiálně jim to nebránilo
absolvovat studia a exercitia a zřejmě to ani nijak zásadně neohrožovalo jejich obraz na
veřejnosti. Existovaly ale jiné choroby, jež dokázaly mladé šlechtice ze společnosti buď zcela
vyřadit (šlechtici s vážnými vadami, mentálními nemocemi či těžkým tělesným poškozením
se mohli na kavalírské cesty vypravit jen těžko),324 nebo aspoň spolehlivě zdiskreditovat.
doktorem Wamem, jenž před nedávnem přijel do Haagu. Po několika otázkách „beschauete er die
beschaffung deß ohr und befandte seinem außsagen nach, daß daß tympanum auf der rechte seithen nicht
recht außgespannet und daher alß ein abgelasenes oder einige schnurfftes trummel fell seine fonction nicht
thun könne...“ Také podle dr. Wama tedy hraběti nemohl nikdo příliš pomoci. Srov. také tamtéž, dopis z 23. 4.
1694.
322
Tamtéž, dopisy z 21. 5. a 4. 6. 1694, deníkové záznamy od 21. 5. do 3. 6. 1694.
323
Tamtéž, dopis z 11. 6. 1694. Hofmistr psal, že hrabě si „nhiemhal geglaubt habe, daß nach so vielen iharen in
seinem zustand zue genesung gelangen könte, hatte aber dieser chur gern vornemmen wollen, umb keine
gelegenheit hinter sich zu lasen, sich etwaß zu reprochiren, hoffete aber, eß würde ihme zu langer leibs
gesundheit dienen.“
324
O takových lidech toho celkově víme žalostně málo. František Matyáš Gallas trpěl od mládí srdeční
chorobou, přesto jej rodiče na cestu s jeho mladším bratrem vyslali. Podstupovali ovšem velké riziko a
287
Mezi nimi byly nejhorší pohlavní nemoci, jež urození z principu netolerovali, přesto jimi tu a
tam nějací šlechtici trpěli, a to i mladíci na kavalírských cestách. Dosud známe jeden jediný
takový případ, a to hraběte Antona Ferdinanda Tillyho, jenž absolvoval kavalírskou cestu
spolu s Karlem z Harrachu a který se nakazil v Paříži v roce 1682. Jeho hofmistr Bílek si na
něj již před tím několikrát z různých důvodů stěžoval, ovšem v únoru vše vygradovalo.
Hofmistr tehdy psal, že „er ein unsauberes leben zuführen angefangen undt sich an der
gesundtheit etwas verdorben hatt undt ob schon er es auff alle weiß laugnen will, so merke ich
doch, daß er solches mueß in einen suspecten hauß bekhomen haben ...“ Kvůli této chorobě
zůstal Tilly doma, hofmistr jej odmítal brát na návštěvy, zakázal mu další účast na hodinách
jízdy i šermu a nechal jej léčit. Zároveň o tom psal jeho poručníkovi, hraběti Franzi z
Lambergu, jenž mu měl domluvit.325 Tilly se sice záhy uzdravil,326 ale jeho problémy tím
neskončily, protože němečtí šlechtici se obratem dozvěděli, jaká byla pravá podstata jeho
nemoci. Hofmistr poslal po městě najaté lokaje, aby zjistili, kdo všechno to ví, přinesli mu ale
zpět špatnou zprávu, že „ist der herr graff Tilly von denen deütschen jungen cavaliren
debauchirt worden, deren albereits fünfe von hier abgeraist seindt“. Celá záležitost se už tedy
nedala utajit, i když hofmistr zakázal návštěvy těch, kteří o tom věděli. Zajímavý je v tomto
ohledu postoj Tillyho spolucestujícího Karla z Harrachu, jenž s ním nadále komunikoval, a
vzbudil tak nelibost hofmistra, který se domníval, že i on by měl styky s postiženým přerušit.
Naštěstí jej prý za to ale nikdo přímo v Paříži nedehonestoval (ve Vídni u dvora to bylo jiné,
tam se takovému nařčení museli bránit i ti, kdo s Tillym přišli do styku – nejen tedy Karel z
Harrachu, ale i Lepold Ignác z Ditrichštejna)327 a hofmistr navíc sliboval, že i hraběte Karla se
bude snažit držet co nejvíce stranou společnosti ostatních německých kavalírů.328 Skvrna na
mužské pověsti tak asi zůstala jen samotnému Tillymu, jenž měl do ideálu zřejmě daleko i v
jiných ohledech – skeptická slova o jeho schopnostech učit se už byla citována v předchozí
kapitole.
Pohlavní nemoc mohla kavalíra znemožnit, ale jeho pověst mohly vážně poškodit i
ukázalo se, že cesta nakonec byla nad jeho síly. Při přechodu Alp v létě 1689 zkolaboval a krátce na to ve
švýcarské Ženevě ve věku 20 let zemřel (M. KRUMMHOLZ, Gallasové, s. 20-21). To u jiných mladých
šlechticů se zřejmě o kavalírské cestě ani nikdy neuvažovalo... Na cestu se určitě nevydal mentálně
retardovaný třetí syn Viléma Slavaty jménem František Vít (1608-1645) a pravděpodobně také ne
druhorozený syn Václava Norberta Oktaviána Kinského jménem Bernard František Antonín (†1737), jenž
prý zase trpěl vážným očním defektem, kvůli kterému mu otec neodkázal žádné jmění a nedoporučoval mu
ani ženitbu (A. VALENTA, Dějiny, s. 76-78, 249).
325
326
327
Tamtéž, dopis otce z 30. 4. 1682. Zřejmě i tyto zvěsti z počátku roku 1682 o tři roky později způsobily, že
císař nechtěl Leopolda Ignáce z Ditrichštejna jmenovat prvním komorníkem arcivévody Josefa. O tom
zevrubně píše R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 236-239.
328
288
relativně nevinné kontakty s druhým pohlavím. O míru intenzity styků s dámami se vedl v
roce 1683 spor u Verdugů. Mladý hrabě se rozhodně svými známostmi s ženami matce
nechlubil, takže se o jeho problému s jednou z nich dozvěděla od jiných, a to až v momentě,
kdy to začalo být vážné a hrozilo to minimálně poškozením jeho pověsti.329 Teprve tehdy si
našla tato problematika cestu i do jeho korespondence a vtrhla tam rovnou jako uragán,
protože se Franz Julius musel bránit matčiným výčitkám, že se v cizině zamiloval a že chce
nerozvážně a bez vědomí rodiny vstoupit do nějakého nevhodného sňatku. Hrabě na jednu
stranu přiznával, že měl problém s markýzou Esperoniere v Angers. Ta ale asi jeho mužskému
egu uštědřila pěknou lekci tím, že nebrala dvoření obézního hraběte vůbec vážně, a tak matce
hořce sliboval, že už se do žádných galantních dobrodružství nezaplete, „weihlen mihr der
lust zu heiradten zimblich in denen ländern vergangen ist“. Na druhou stranu ale bránil svou
mužskou identitu, ke které podle něj styky s urozenými dámami nutně patřily. Matce tedy
vyčítal, že vlastně neví, do jaké společnosti by měl podle ní chodit. Argumentoval tím, že se
přeci mezi cizími dámami může hodně naučit a myslel zejména na schopnost mluvit cizími
jazyky. Předestíral proto matce dilema, které před něj nyní postavila, když mu styky s ženami
zakázala. Co má vlastně dělat, když teď pojede do Bruselu nebo pak přes Německo, zastaví se
u nějakého dvora a narazí tam na dámskou společnost? Jal se má pak zachovat? Matka si hned
bude myslet, že se zase zapletl do nějakého galantního dobrodružství, ale zcela se přece
dámské společnosti vyhýbat nemůže. Verdugo pak pokračoval: „Gehe ich in compagnie der
dames undt redte, so ist eune galanderi, undt redte ich nichtes, so halt mahn mich vor eunen
stok [rozuměj klacek], also weis ich nicht, was zu thuen ist oder zu lasen...“ Závěr dopisu už
vyzněl jako jedna velká výčitky. Matka by prý měla vidět ostatní a hned by pochopila, jak
moc svému synovi křivdí. Faktem zůstává, že Franz Julius se během zpáteční cesty do
žádného vážného vztahu nezapletl a že se nakonec oženil „z rozumu“, tj. pro peníze, až v roce
1687.330
Hrabě Verdugo nebyl samozřejmě jediným kavalírem, jenž řešil takové dilema. Svět
mladých šlechticů na cestách vůbec určovaly neustálé pochyby, co ještě je únosné a co už ne.
Takových rozhodnutí museli učinit mnoho a hranice mezi tím, co urozená společnost
akceptovala a co zavrhovala, nebylo vždy lehké přesně určit. Ve všem ale platilo základní
pravidlo, že je sice potřeba užívat si světa, ovšem zároveň jen do jisté míry, tj. že je potřeba
kontrolovat svou žádostivost i pocity a nepodléhat příliš pokušení, protože jinak hrozilo
329
330
Srov. kapitola IV. 2.
289
společenské znemožnění za to, že vedli nepořádný život.331 Tehdy tomu říkali „debauche“ a
Johann Heinrich Zedler to ve svém lexikonu definoval jako „unmäßigkeit, vornemlich in
Essen und Trincken, unordentliches Leben. Daher komt debauche machen, welches so viel
heist als debauchiren, ein unmäßiges und liederliches Leben führen...“332 Přesně jak zjistil na
vlastní kůži hrabě Verdugo: Bylo sice nutné chodit do dámské společnosti, ovšem člověk se v
ní nesměl zamilovat, protože se čekalo, že se kavalír ožení až po návratu domů. Stejně tak se
ale musel mladý člověk naučit kontrole afektů i v mužské společnosti. Kavalír tam musel
umět hrát karty a kostky či musel konzumovat alkohol, ale nesměl zabřednout do velkých
dluhů a nikdy nad sebou nesměl ztratit kontrolu.333 Jak třeba psal Arnošt František z Kounic o
svých herních aktivitách v Madridu, o kterých se jeho poručníkovi donesly negativní zprávy.
Vytýká mu prý, že moc hraje, ujišťuje ho ale, že hrál během svého madridského pobytu jen
čtyřikrát, a to s hrabětem Traunem u něj doma o půl tolaru. Je pravdou, že pro něj také
neustále posílal pan Lisola s chotí, aby si s nimi zahrál, ale vždy se jim omluvil a nikdy k nim
nezašel, jen hned na začátku třikrát či čtyřikrát s hrabětem Traunem, což mohou potvrdit i
urození pánové, kteří toho byli svědky. Kounic tedy prosil svého poručníka, aby si opravil své
„schlimme opinion“ a zůstal jeho „gnadiger fürst“.334
Kavalíři ovšem měli na své straně jednu nespornou výhodu, své mládí. Elitní
společnost do jisté míry tolerovala jejich excesy, protože je vnímala jako součást učení
správných norem chování. Kavalírské cesty sehrávaly v tomto ohledu roli jakéhosi relativně
svobodného období mezi dětstvím a dospělostí. Dokonalým mužem se přeci nikdo nestal přes
noc. Všechny prohřešky mládí tedy mohly být zakrátko zapomenuty, když se kavalír po
návratu domů vydal tím správným směrem a prokazoval, že ve světě dospěl a je schopen
zapadnout (integrovat se) mezi lidi své sociální vrstvy, ať už to bylo u dvora či v jednotlivých
zemích habsburské monarchie. Nejlépe se to ukázalo na tom, jak se vyrovnával s rolemi, jež
pro něj následující život okamžitě připravil – rolemi manžela, úředníka, správce majetku či
otce. Nejlépe je to zřejmě vidět na slezském šlechtici Otovi Václavovi z Nostic, s jehož
zvládnutím měli rodiče na kavalírské cestě velké problémy. Hofmistr se ho bál, nechal ho
331
Kontrolu afektů jako jeden z hlavních cílů kavalírských cest tematizovali již autoři výchovných příruček
raného novověku. Srov. A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 217.
332
J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universallexicon, díl 7, sl. 293.
333
Touto otázkou se kromě A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 218-229 (nadměrné pití, souboje) zabývala také
Katrin KELLER, Zwischen Zeremoniell und „desbauche“. Die adlige Kavalierstour um 1700, in: Wolfgang
Schmale (Hg.), Menschen und Grenzen in der frühen Neuzeit, Berlin 1998, s. 276-282.
334
ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 143, dopis z 1. 1. 1666. Hrál prý jen málo, „alß mitt dem graff von Traun zue
hauß umb ein halben thaler piket, ist war, daß der herr Lysola undt sein frau fünf wochen nacheinander alle
tag biß treymahl zue mihr geschickt, ob ich spielen, wolte mich allezeit habe lassen endtschuldigen und nie
hin khommen bin, alß von anfang trey oder viermahl mitt dem graffen von Traun, welches der herr von
Schofftenberg undt herr Sauchenberg undt alle andere, die zue Madrid sein, selber zeichen sein können.“
290
dělat, co mladík chtěl, a kavalír šel z jednoho galantního dobrodružství do druhého. V
Salcburku chodil za vdanou ženou, v Berlíně se málem oženil...335 Všechna nebezpečí ale byla
nakonec zažehnána, Nostic se v pořádku vrátil domů, zakrátko si vzal za ženu Marii Renatu
ze starobylého rodu pánů z Frankenbergu a uplatnil se ve vysokých funkcích různých
slezských knížectví, přičemž jeho kariéra vyvrcholila ziskem postu hejtmana vratislavského
knížectví.336 Jeho mládí a výstřelky mu tehdy už asi nikdo nepřipomínal...
335
336
Srov. kapitola IV. 2.
Srov. Curt GEBAUER, Schlesischer Adel im Spätbarock. Nach Tagebüchern des Grafen Otto Wenzel von
Nostitz, Landeshauptmann von Breslau, in: Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 68, 1934, s.
133-167.
291
V.
Závěr
Šlechta cestovala už od svého vzniku a formy šlechtického cestování se od vrcholného
středověku do konce 18. století výrazně proměnily. Do procesu výchovy a vzdělávání
šlechtických adolescentů však byly časově a finančně náročné cesty do zahraničí začleněny až
v průběhu 16. století a moderní věda je označila termínem kavalírské cesty. Principiálně se
nejednalo o poutě, obchodní cesty, diplomatické mise, natož pak o cesty za zábavou, jak se
domnívala část starší literatury, ale zejména o zvláštní strategii, jak si šlechtic mohl osvojit
znalosti a schopnosti potřebné k uplatnění ve své vlasti. Zároveň to byla svého času
osvědčená cesta, jak se dala získat kvalifikace k dvorské službě. Šlo ale i o renomé, protože
dlouhá cesta byla spojena s mnoha riziky a překonáváním problémů a úspěšným návratem
domů se mladému šlechtici dostalo společenského uznání (on by řekl „cti“).1 Jinými slovy se
zdá, že návrat z kavalírské cesty je svým způsobem důležitější než vlastní cestování.
Kavalírské (ale třeba i křížové) cesty se v tomto kontextu jeví jako standardní činnost, jež
dokáže znovu a znovu legitimizovat šlechtictví toho, kdo se na ně vydává, a dokonce samo
cestování je vhodným odrazovým můstkem k zisku nobilitace.2
Dvorská společnost raného novověku (respektive hlavně 17. století) tedy kavalírské
cesty vyžadovala, ovšem i ona sama a služba u dvora se v průběhu doby dynamicky vyvíjela a
kdo se chtěl u dvora uplatnit, musel čelit postupně se měnícím požadavkům na své chování a
vzdělání. Zároveň si musel být vědomý toho, že ne všem se podaří se uchytit přímo u dvora a
že takoví lidé se realizují v zemských i jiných úřadech, u vojska i jinde. Z tohoto důvodu
musel v 17. věku dostat šířeji zaměřenou šlechtickou výchovu a vzdělání bez nějaké
výraznější specializace na jedno konkrétní odvětví. Leitmotivem tohoto procesu bylo
ovládnutí praxe každodenního a svátečního šlechtického života ve všech jeho aspektech. Tak
všestrannou výchovu a vzdělání nemohl šlechtic obdržet na jednom místě a v jedné instituci,
protože dvorská a do jisté míry i šlechtická společnost se sice během raného novověku na
1
„Wird keiner ästimirt, der nicht gereist ist und seine Exercitien gelernt hat.“ Tato slova napsal v druhé půli 17.
století ambiciózní Jan Adolf ze Schwarzenberku a cituje je A. WOLF, Fürst Wenzel Lobkowitz, s. 16.
2
Jiří BRŇOVJÁK, Význam (šlechtického) vzdělávání a cestování pro nobilitaci v době vlády císaře Karla VI.,
in: Jiří Kubeš (ed.), Šlechtic na cestách v 16. – 18. století, Pardubice 2007, s. 193-205.
292
jedné straně do značné míry kosmopolitizovala, ovšem zároveň pořád existovalo mnoho
odlišností mezi životem u anglického, francouzského, španělského či papežského dvora a v
Evropě fungovaly i jiné státní systémy než jen monarchie. Proto jsou dějiny kavalírských cest
svým způsobem dějinami navštěvovaných zemí, panovnických dvorů a vzdělávacích a
výchovných institucí, respektive dějinami proměn jejich obliby, přičemž jedno od druhého
nelze úplně jednoduše oddělit, jak jsem se pokusil prokázat v II. kapitole.
Ve stávající literatuře panuje názor, že hlavním cílem kavalírských cest byla Itálie,
které mohla dočasně konkurovat jen Francie Ludvíka XIV.3 Dominanci Apeninského
poloostrova lze v zásadě potvrdit (směřovalo tam 90 % ze zkoumaného vzorku cest), ovšem
vždy je nutné se na italskou realitu dívat optikou tehdy existujících italských států, protože
nebyla Itálie jako Itálie. Stabilnímu zájmu českých a rakouských šlechticů se z různých – a to
nejen náboženských – důvodů těšil papežský Řím, kde pravidelně trávili několik měsíců,
výjimkou ovšem v 17. století netvořily ani pobyty delší jednoho roku. Od počátku 18. století
však takových extrémně dlouhých návštěv v souvislosti se zásadními změnami v kavalírských
cestách postupně ubývalo.
Římu jako hlavnímu cíli italské části cesty dokázaly dočasně konkurovat jen tři
destinace. Do osmdesátých let 17. století to pro některé šlechtice byla univerzitní Siena, jež
nabízela nejen potřebné studijní obory, ale disponovala i sítí učitelů šlechtických cvičení.
Pouze v osmdesátých a na počátku devadesátých let 17. století bojoval o pomyslné prvenství s
Věčným městem severoitalský Turín se svou velmi populární šlechtickou akademií, údajně
největší v Evropě. Jen občas pobyli šlechtici více času než v Římě v medicejské Florencii, a
to buď kvůli místnímu panovnickému domu, jenž byl spjat příbuzenskými pouty s Habsburky,
nebo na samém konci 17. století též pro šlechtickou akademii. Ta ovšem vděčila za svou
dočasnou oblibu zejména tomu, že se kavalíři kvůli válce nedostali do Francie a že se turínská
Accademia reale dostala do velkých potíží a musela omezit svůj provoz. Ostatní místa v Itálii
se těšila menší, zato setrvalé pozornosti a stala se součástí klasické cesty po Apeninském
poloostrově. Pravidelně, i když jen na několik málo týdnů, se proto kavalíři objevovali v
Benátkách,4 Bologni, Janově, Miláně, Neapoli či Parmě.
Francii lze považovat za druhý hlavní cíl kavalírských cest české a rakouské šlechty,
protože tam ze sledovaného vzorku směřovalo 80 % cest. Při bližním pohledu se ale i zde
objevují výrazné rozdíly v tom, jakým způsobem šlechtici k francouzské realitě přistupovali.
3
W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 666; R. SMÍŠEK, Císařský dvůr, s. 176-177.
Závěr zahraniční literatury, že „Rom als Sitz der Kurie und Zentrum aristokratischen Lebens [...] erhält im 18.
Jahrhundert in Venedig ernste Konkurrenz...“ se pro českou a rakouskou šlechtu první poloviny 18. století
nepotvrdil. Píše to W. PARAVICINI, Der Grand Tour, s. 667.
4
293
V zásadě je možné hovořit o třech etapách vývoje jejich chování. Za Třicetileté války se velké
pozornosti těšila Francie jako celek, tzn. že se nejezdilo jenom do hlavního města, ba spíše
naopak. Mnoho kavalírů projíždělo francouzské regiony a frekventovalo tamější univerzity
(zejména Orléans) a akademie (Angers i další). Fascinace Paříží a francouzskou dvorskou
společností přišla až na samém konci války, tedy ještě v době nezletilosti Ludvíka XIV., a
trvala v podstatě až do konce 17. věku. Právě v těchto asi padesáti letech se stalo v podstatě
povinností strávit několik měsíců či případně i více jak rok cesty v hlavním francouzském
městě a věnovat se tu především šlechtickým cvičením.5 Teprve ke konci tohoto období si
jistou popularitu dobyly i některé šlechtické akademie mimo Paříž (zejména ta v Angers).
Obrovskou popularitu Francie krále Ludvíka XIV. neovlivnilo ani to, že přibližně dvě
desitiletí ze zmíněných padesáti let tam čeští a rakouští kavalíři kvůli válečnému stavu jezdit
nemohli. Kvalitativní změna pak – podobně jako v případě Říma – přišla po válkách o
španělské dědictví. V první půli 18. století, respektive v těch nemnoha letech míru mezi
Bourbony a Habsburky (hlavně 1714-1733), totiž došlo ke zkrácení pobytů ve Francii na
maximálně půl roku a šlechtici se tu už primárně nevěnovali šlechtickým cvičením. Spíše
zajížděli ke dvoru a věnovali se prohlídce města nad Seinou a jeho okolí se všemi
královskými zámky.
Třetím stabilním cílem kavalírských cest české a rakouské šlechty se v barokním
období stalo obojí Nizozemí, přičemž zde ovšem platí nepřímá úměra. Na počátku sledované
doby jednoznačně daleko více lákalo jižní (španělské) Nizozemí s místodržitelským dvorem v
Bruselu. Navíc se nedaleko nacházela velmi atraktivní univerzita v Lovani. Její obliba
kulminovala okolo poloviny 17. století. Ve stejné době zažívala pravidelné a dlouhé návštěvy
též jiná španělská država na pomezí Francie a Říše, totiž Franche-Comté, kde se nacházela
univerzita v Dôle a šlechtická akademie v Besançonu. O tuto zemi však Španělé v
sedmdesátých letech přišli a stala se součástí Francie. Obliba Bruselu ale nadále, a to až do
konce století, trvala. Po vymření španělských Habsburků a následných válkách pak toto území
připadlo jejich rakouským příbuzným a Brusel se už nikdy netěšil takovému zájmu kavalírů
jako dříve.
V případě severního Nizozemí to bylo přesně naopak. Období nezájmu o svéráznou
kupeckou republiku bylo od konce 17. století postupně vystřídáno vlnou "holandománie". Z
původně tranzitní země, kde se kavalíři zastavovali na několik málo dní, se stal jeden z
hlavních cílů kavalírských cest. České a rakouské šlechtice sem lákala nejen prvotřídní
5
Koresponduje to s vlnou mohutné recepce francouzské kultury a fascinací francouzštinou, jež zasáhla
středoevropskou šlechtu v druhé polovině 17. věku. Srov. I. CERMAN, La noblesse de Bohême.
294
právnická studia na univerzitě v Leidenu (vrchol obliby zažila ve dvacátých letech 18. století),
nýbrž také mezinárodní společnost a diplomatická smetánka tehdejší Evropy, jež byla
soustředěna v Haagu.
Podobně je chronologicky vymezena obliba Lotrinska. O tomto relativně malém
území, jež se postupně během vlády Ludvíka XIV. dostávalo do obklíčení Francouzů, se
pravidelně vedly dlouhé hovory při mírových jednáních a dlouho se dařilo hájit jeho
nezávislost na jasně silnějším soupeři. To ale kavalíry ze střední Evropy do Lotrinska
nepřivedlo, protože přes území lotrinských a barských vévodů dlouho jen projížděli. Vše se
opět začalo měnit až na konci 17. století, kdy se do země vrátil Leopold V., založil
šlechtickou akademii, přesunul rezidenci do Lunéville a posléze ve dvacátých letech přislíbil
svého syna za muže nejstarší dceři císaře Karla VI. Marii Terezii. Právě tehdy – aspoň na
krátko – se Lotrinsko těšilo obrovskému zájmu české a rakouské šlechty, která sem přijížděla
na několik měsíců či dokonce celý rok. Válka, jež vypukla na konci roku 1733, však vévody
ze země definitivně vypudila, a proto se sem už kavalíři ze střední Evropy nevrátili.
Kavalírské cesty raného novověku tím však své cíle nevyčerpaly a mají i další vítěze a
poražené. Obliba vlastního Španělska za Pyrenejemi zřejmě mezi katolíky kulminuje v první
půli 17. století a pak dochází k jasnému útlumu, když tam od osmdesátých let nesměřovala ze
sledovaného vzorku ani jedna cesta. Stabilnímu zájmu se naopak těšila Anglie, kam se na
krátký výlet zajíždělo po celé sledované období. Stále větší pozornosti se pak během první
půle 18. století dočkal říšský (německý) prostor, kde kavalíři na počátku "věku světla" stále
častěji studovali na dříve neoblíbených či dokonce zcela nemyslitelných školách
(benediktinská univerzita v Salcburku, saské Lipsko). Přestalo vadit jejich náboženské
prostředí a začaly přitahovat moderní a kvalitní kurzy práva, protože zejména protestantští
profesoři je postupně oddělili od teologie a vykládali progresivní veřejné právo se zaměřením
na říšskou praxi, tj. to, co měli mladíci v budoucnu skutečně neustále používat. Pro českou a
rakouskou šlechtu tedy lze do jisté míry potvrdit závěry z německé literatury, že v 18. století
došlo k patriotizaci kavalírských cest, přičemž česká a rakouská šlechta se nevydávala tolik
do Řezna a Wetzlaru,6 nýbrž navštěvovala dvory spřátelených kurfiřtů. K tradičnímu
Mnichovu a rezidencím porýnských duchovních kurfiřtů tak nově přibyla sídla falckých
kurfiřtů v Mannheimu a hannoverských kurfiřtů v Hannoveru.
Z hlediska výchovných a vzdělávacích institucí se kavalírské cesty středoevropské
šlechty pojednávaného období člení v zásadě na tři etapy, přičemž celé období je
6
J. REES, „Wahrnehmen in fremden Orten, was zu Hause Vortheil bringen und nachgeahmet werden könne“.
295
charakterizováno soubojem mezi univerzitami a šlechtickými akademiemi. Do 17. století
vstoupily vysoké školy v téměř neotřesitelném postavení, protože během druhé půle
předchozího věku šlechta včlenila návštěvy univerzit do výchovného a vzdělávacího
programu svých potomků. Jádro kavalírských cest předbělohorské doby tak tvořilo
peregrinatio academica a bylo zvykem, že mladíci sice důkladně nestudovali (resp. většinou
nezískávali vysokoškolské grady), ale přesto během svých cest po Evropě navštívili a kratší či
delší dobu setrvali na několika univerzitách a seznamovali se základy vybraných oborů
(studia).7 Na samém počátku 17. století se však ve Francii zrodil jejich silný soupeř, a to
šlechtické akademie, jež byly daleko lépe přizpůsobeny a specializovány na výchovu
urozených, protože jim nabízely ryze praktické kurzy (exercitia), jež měly zformovat na praxi
orientovaného šlechtice, který se dokáže uplatnit u dvora i v armádě. Protože ale šlechta
vyžadovala jak studia, tak cvičení, nemohla žádná z těchto dvou institucí se svou původní
koncepcí jasně zvítězit. Z tohoto důvodu se do značné míry navzájem imitovaly. V
univerzitních městech vznikla síť učitelů šlechtických cvičení (jízdárny, šermírny, taneční
mistři apod.) a na akademiích se začaly též nabízet kurzy, které se původně vyučovaly jen na
univerzitách (historie, právo, zeměpis atd.). Vytvořily se tak podmínky k tomu, aby přeci jen
jedna z těchto institucí tu druhou předčila.
Až asi do šedesátých let 17. století se mezi českou a rakouskou šlechtou těšily větší
přízni univerzitní města. Předně to byla doba postupující rekatolizace, kdy se ještě stále hodně
šlechticů drželo své původní víry, a proto není divu, že za Třicetileté války doznívají
kavalírské cesty, jejich základem byla peregrinace po univerzitách. Kromě toho ale v této
době jednoznačně vrcholí obliba univerzit ve španělských državách bývalého Burgundska
(Dôle, Lovaň) a v Itálii si drží své významné místo toskánská Siena, jež jako jediná tradiční
univerzita dokázala dlouhodobě odolávat tlaku akademií a o svou oblibu přišla až na konci
století. Tuto dlouhou rezistenci lze zdůvodnit tím, že v Itálii (narozdíl od Francie) dlouho
nebyla odpovídající šlechtická akademie. Když pak vznikla na konci sedmdesátých let
akademie v Turíně, sláva Sieny začínala hasnout.
Druhá půle 17. století tedy patřila spíše akademiím. Přispěla k tomu nejen fascinace
Paříží a francouzskou kulturou, ale i existence dalších akademií ve francouzských regionech,
na pomezí Francie a Říše (Besançon, Brusel) a postupně i v Itálii (Turín, Parma, Florencie).
Vše ale vycházelo z Paříže, která se stala v druhé půli 17. věku hlavním cílem kavalírských
7
Pro českou šlechtu srov. M. HOLÝ, Zrození, s. 402; pro rakouskou Ingrid MATSCHINEGG, Österreicher als
Universitätsbesucher in Italien (1500-1630). Regionale und soziale Herkunft, Karrieren, Prosopogaphie, Graz,
Diss. 1999 a pro slezskou C. ZONTA, Schlesier.
296
cest české a rakouské šlechty v západní Evropě a kde řada z nich strávila i rok svého života
pobytem v jedné z několika místních akademií a absolvováním náročných kurzů jízdy,8
šermu, tance, cvičení s píkou, opevňování a mnoha dalších. Zároveň to bylo skvělé prostředí
pro ovládnutí francouzštiny, jež se tehdy jasně stala symbolem sociálního statutu a kulturní
hegemonie.
V první půli 18. století se tato situace ale opět proměnila. K renesanci starých
katolických univerzit ovšem nedošlo a šlechtické akademie se též postupně přestaly těšit
pozornosti středoevropské šlechty. Na jejich místo nastoupily "nové" univerzity, jež nabízely
ke studiu moderní právnické obory. Po obvyklém začátečním kurzu Institucí (základy
římského práva) přecházeli šlechtici na Digesta (právní normy platné v říšském prostředí) a
vše nově korunovali absolvováním kurzu veřejného práva, jak se prosazovalo v
protestantských zemích. Poprvé jim takovou možnost v katolickém prostředí nenabídlo
jezuitské školství, nýbrž pružnější profesoři benediktinské univerzity v Salcburku v prvních
dvaceti letech 18. století. Svým způsobem se ale ještě jednalo o starý typ univerzity, protože
ve městě se navíc nacházel arcibiskupský dvůr, skvělá jízdárna a učitelé dalších šlechtických
cvičení. I to ale začalo být postupně odbouráváno a od dvacátých let začalo být preferováno
důkladné a časově náročné studium bez dalšího zbytečného rozptylování. Právě tehdy slavily
největší úspěchy univerzity v Leidenu a posléze v Lipsku. Šlechtická cvičení nebyla z
kavalírských cest zcela vypuzena, ale čas, který se jim věnoval, se zkrátil a kavalíři je
absolvovali buď ještě doma, nebo až po ukončení studijních pobytů během cesty po dalších
zemích. To je také důvod, proč se někdy o kavalírských cestách této doby mluví jako o
studijních cestách, zapomíná se ale na to, že na studia ještě navazovala kratší cesta po západní
a jižní Evropě.
Otázkou zůstává, zda se na základě zjištěných faktů lze ztotožnit s periodizacemi
kavalírských cest, jak je nastínili Zdeněk Hojda a Ivo Cerman. První z nich má za to, že v
podstatě existuje jen jeden typ kavalírské cesty, který vzniknul přibližně v poslední čtvrtině
16. století, jeho zlatou dobou pak byl 17. věk („vrcholné období dotvoření kavalírské cesty
jako typu a její trvající obliby“) a po válkách o španělské dědictví se dostal do krize a
postupně zanikl.9 Druhý pak tvrdí, že kavalírské cesty prošly různými změnami a lze o nich
hovořit od Třicetileté války až do 19. století. První fázi nazývá jako „konfesionalizovanou“
kavalírskou cestu (1620/1650 – 1720), kdy šlechtici netrávili čas na univerzitách náročným
8
„Cavalier, ein Ritter, tapfferer Mann [...]; in der Reut-Kunst aber bedeutet es einen Menschen, der sich auf die
Pferde verstehet, und der die Reut-Kunst treibet.“ uvádí J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges UniversalLexicon, 5, sl. 1628.
9
Z. HOJDA, „Kavalírské cesty“, s. 220.
297
studiem, ale spíše se snažili osvojit si způsoby chování své vrstvy. Trasu těchto cest zásadním
způsobem ovlivňovala katolická víra kavalíra. Pak mluví o „raně osvícenské“ či
„racionalizované“ cestě (1720-1760), pro kterou je naopak typické dlouhé a intenzivní
studium na nějaké moderní univerzitě většinou v protestantském prostředí, na nějž teprve
navazuje období vlastního cestování po zemích, které již není tak dlouhé. Pak už se autor ve
své tezi dostává za rámec mnou pojednávaného období, proto není potřeba se k němu
vyjadřovat.10 První teze tedy v zásadě nepřináší žádnou periodizaci, respektive její autor
nedefinuje různé podoby kavalírských cest. Druhá hypotéza již pracuje s poznatkem, že obsah
kavalírských cest se v průběhu doby proměňoval, a nabízí členění na dvě základní fáze,
přičemž dobou zlomu jsou Ivo Cermanovi přibližně léta po skončení válek o španělské
dědictví. Slabinami jeho teze ale je, že se nezabýval vznikem kavalírských cest v
předbělohorské době a že neprozkoumal větší vzorek kavalírských cest, jenž by některé jeho
závěry zpřesnil. Na základě vlastního výzkumu a závěrů z další domácí11 a zahraniční
literatury12 se domnívám, že je nutné částečně přehodnotit zmíněné hypotézy. Kavalírské
cesty české a rakouské šlechty z období přibližně od poslední čtvrtiny 16. století až do
poloviny 18. století člením na tři etapy.
1) Okolo roku 1570 – Třicetiletá válka (1620/1648). Kavalírské cesty vznikly zřejmě
někdy v šedesátých až sedmdesátých letech 16. století a jejich podoba byla silně ovlivněna
pozdním humanismem a reformací, protože šlechtici v této době ve velké míře pěstovali styky
s protestantskými učenci, kteří se uplatňovali na gymnáziích, akademiích a univerzitách.
Protože většina šlechty byla nekatolického vyznání, braly na sebe kavalírské cesty v této době
často podobu peregrinace po školách a měly mnoho společného s peregrinatio academica
tehdejších učenců. Zároveň to bylo období rozkvětu apodemik, jež propagovaly systematické
cestování a poznávání rozmanitosti evropských zemí. Tehdejší cesty mladých šlechticů proto
trvaly často velmi dlouho a zavedly je dokonce i do později velmi nevšedních cílů (třeba do
Skotska!). Politické, náboženské a společenské změny, k nimž došlo v habsburské monarchii
během dvacátých až čtyřicátých let 17. století, vedly jak ke značné proměně dvora
vládnoucího Habsburka, tak měly dopad na skladbu a chování šlechtické vrstvy, a proto
postupně docházelo k zániku tohoto typu kavalírských cest.
2) Třicetiletá válka (1620/1648) – války o španělské dědictví (1700/1714). Protože
došlo během první poloviny 17. století k posílení role panovnického dvora ve společnosti a
10
I. CERMAN, Bildungsziele, s. 76-78.
M. HOLÝ, Zrození, zejm. s. 115-384, 402.
12
Především M. LEIBETSEDER, Die Kavalierstour, s. 207-212.
11
298
cílem většiny ambiciózních šlechticů se stalo dostat se k němu a zaujmout významné pozice
ve dvorském aparátu, kavalírské cesty do jisté míry změnily svou podobu. Jejich základem již
napříště nebyla peregrinace po univerzitách, protože na vysoké školy se sice dále jezdilo, ale
stačilo na delší dobu navštívit jednu. Stěžejním se naopak ukázalo ovládnout správné normy
chování. Proto se v této době postupně snižovala obliba univerzit (nejdéle tomuto trendu
odolávala Siena) a naopak slavily největší úspěchy šlechtické akademie. Navíc se nově
jedním ze základních cílů cest stala Paříž Ludvíka XIV., kde fungovalo hned několik
akademií a kde se – přímo v městě či v blízkém okolí – nacházel rozsáhlý dvůr
"nejkřesťanštějšího krále". Velká cesta po Francii, kterou v předchozí době mnoho šlechticů
absolvovalo a pobývalo kratší či delší dobu na regionálních univerzitách, již byla přežitkem.
V této fázi katolíci nadále preferovali návštěvu katolických zemí, takže kavalírská cesta
podléhala konfesionalizačnímu tlaku.
3) Války o španělské dědictví (1700/1714) – asi polovina 18. století. Kavalírské cesty
jako výchova ke dvorské službě zažily svůj rozmach v druhé polovině 17. věku a v budoucnu
už panovnický dvůr neměl nikdy zažít tak obrovskou oblibu. Místo osvojování si šlechtického
habitu postupně pod vlivem raně osvícenských myšlenek začala sílit tendence vychovat mladé
šlechtice nejen k službě panovníkovi, ale zejména k prospěchu vlasti – k obecnému dobrému.
Kavalíři dostávali čím dále častěji důkladné, zejména právnické vzdělání, aby se mohli
podílet na chodu byrokratizujících se centrálních a zemských institucí a podrželi si klíčové
pozice ve správě habsburského soustátí. Do toho přišla vlna obdivu severního Nizozemí a
jeho hospodářských úspěchů. Zde v zásadě souhlasím s tezí Ivo Cermana, že z kavalírských
cest se do jisté míry staly studijní cesty, jež byly na závěr doplněny kratším putováním po
Evropě, pouze se domnívám, že k naznačeným změnám postupně docházelo už od přelomu
17. a 18. století. Právě v této době začala stoupat obliba benediktinské univerzity v Salcburku
a poprvé se objevily větší skupinky českých a rakouských šlechticů v Leidenu. Zároveň lze
mluvit o počátcích patriotizace kavalírských cest, protože kavalíři si více než v předchozím
období začali všímat říšského prostoru ("nové" univerzity, kurfiřtské dvory, vazba přes
Hannoversko na Velkou Británii).
Tímto pokusem o periodizaci kavalírských cest nemá být řečeno, že všechny cesty
daného období by měly být pro svou dobu ve všech aspektech ideální a že beze zbytku
sledovaly všechny naznačené tendence. Spíše se zdá, že každá cesta obsahovala jak některé
"progresivní", tak i "retardační" prvky a nabývala individuální podoby podle konkrétních
rodinných vazeb, regionálních, náboženských a stavovských dispozicí toho kterého rodu.
Neexistuje tudíž žádná obecně definovaná kavalírská cesta, ale – jak už před několika lety
299
konstatoval Mathis Leibetseder – vždy jen kavalírské cesty, jež neměly jen jeden konkrétní a
společný cíl, nýbrž je lze naopak charakterizovat právě jejich multifunkčností. Ta vyplývala z
toho, že šlechta v této době rozhodně nebyla nějakou pasivní sociální vrstvou, jež jen žárlivě
střeží své výsadní postavení. Zdá se totiž, že každá generace se vydávala na cesty vždy za
trochu jiným cílem a neustálé změny ve vzdělávacích a výchovných strategiích měly zajistit,
aby urození znovu a znovu uspěli a prosadili se jako nepostradatelná, vůdčí složka
společnosti.
Kavalírské cesty se tedy do značné míry stále proměňovaly, ale základní formy
komunikace zůstávaly stejné. O vyslání mladíka na cestu do ciziny stále rozhodovali rodiče či
poručníci, kteří ovšem nikdy nebyli členy jejich doprovodu. Po celé sledované období
sehrával klíčovou roli v cestovní suitě mladého kavalíra hofmistr, jenž za něj organizátorům
cesty zodpovídal po fyzické i duševní stránce a stal se garantem jeho zdárného včlenění do
světa dospělých. Kavalírské cesty pak byly určeny pouze pro některé mladé šlechtice ve věku
od 15 do 22 let, sloužily tedy vždy jen části mužské populace, o které se předpokládalo, že
bude v budoucnu dědici velkých majetků a že obsadí významné dvorské a zemské úřady.
Vychovávaly a vzdělávaly příští elitu stavovsky uspořádané společnosti, ale nejednalo se o
jednoduchý a bezbolestný proces, jak se ukazuje, když se detailněji zkoumá průběh
komunikace mezi všemi zúčastněnými stranami.
Základem je tu vždy komunikace v trojúhelníku rodiče / poručník – hofmistr – kavalír
/ kavalíři, přičemž každý z těchto lidí zastával jinou roli v rámci šlechtické rodiny. Rodiče a
poručníci rozhodovali o zásadních věcech, zajišťovali peníze a dohlíželi na plnění předem
stanoveného programu. Moc tedy měli velkou, ale prosazovali ji na dálku, a museli tudíž
rezignovat na přímou a efektivní kontrolu plnění jejich vůle. Navíc se prokázalo, že existují
určité rozdíly v cestách podle toho, zda je organizovali muži či ženy jako poručnice
nezletilých sirotků. Jednalo se především o matky, jejichž autoritu sice nikdo vážně
nezpochybňoval, ovšem na druhou stranu se jim nedařilo (či nechtěly) aktivněji určovat
podobu a náplň cesty. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že samy žádnou kavalírskou cestu
neabsolvovaly, neměly tedy přímé zkušenosti s organizací takového podniku, a proto
potřebovaly často pomoci. Jako poručnice totiž vstupovaly na území, jež bylo normálně
vyhrazeno mužům, a tak nemohly nikdy roli mužů – otců zastoupit úplně dokonale. To bylo
zřejmě v raně novověké společnosti nemožné, a proto se musely spoléhat na podporu a
spolupráci dalších mužů, tj. zejména svých příbuzných. Občas se ale radily i mezi sebou
300
navzájem.13 Pravděpodobně si do jisté míry byly vědomé své nedostatečnosti, a proto asi také
vše o poznání více prožívaly. Jejich korespondence je daleko emotivnější než mužská,
pravidelně v ní píší o svých různých obavách, ale i radostech. Proto měly během kavalírských
cest velkou důvěru (asi větší než muži) v síly zkušených hofmistrů, kteří jako jediní mohli na
jejich potomky přímo dohlédnout a plnit jejich rozkazy.
Hofmistři byli klíčovými osobami pro úspěšné absolvování kavalírské cesty. Proto
museli být vzdělaní, zkušení a zcestovalí, uměli několik jazyků, protože sloužili české a
rakouské šlechtě, požadovalo se, aby to byli též katolíci. Všem těmto podmínkám nejlépe
vyhovovali jednak lidé, kteří vyrostli na pomezí germánského a románského světa, tj. na
hranici Francie, Itálie a Svaté říše římské, a pak také někteří domácí vzdělanci. Všichni si od
toho slibovali nejen rozšíření vlastního obzoru a zisk obživy, ale do budoucna jim kontakty s
významnými šlechtici mohly posloužit i lépe a nastartovat jejich kariéru v jejich službách, ale
také v zemských i jiných úřadech. Teoreticky dostali velké kompetence a mladíci je měli na
slovo poslouchat, skutečnost však byla velmi rozmanitá a často se takové úctě netěšili,
protože organizátoři cesty byli daleko a vymoci si svou "pravdu" na úkor sebevědomého,
často čerstvě plnoletého kavalíra bývalo velmi náročné. Mnoho hofmistrů se tak spokojilo jen
s druhořadou rolí a vycházeli vstříci tomu, s nímž trávili většinu času. V takovém případě pak
v korespondenci zatajovali pravý stav věcí a v rodičích vyvolávali dojem, že vše je, jak má
být. Realitu jejich soužití s kavalíry tak mohla většinou odhalit jen nějaká třetí strana – další
služebníci (komorníci), známí, které potkali na cestě, či císařští vyslanci. Takové problémy se
však čas od času dostaly na veřejnost a řešily se v korespondenci. Pak teprve hofmistři
odhalili své názory otevřeněji. Ukazuje se, že své svěřence poměrně kriticky posuzovali a
vadily jim na nich zejména čtyři věci. Předně poukazovali na to, že nezvládali vzdělávací
program (špatně se učili, neradi četli apod.), pravidelně upozorňovali na jejich špatné
hospodaření s financemi a zbytečné utrácení. Dále kritizovali jejich trucovité a nedospělé
jednání a nakonec si občas stěžovali na to, že se mladíci stýkají s nevhodnými společníky.
Takovou otevřenou kritiku – zvláště pokud vycházela z úst neurozeného člověka – však
kavalíři nesli často velmi nelibě a někteří z nich se na hofmistra obrátili se zlou a někdy na něj
použili i násilí. Postavení hofmistrů tedy bylo nezáviděníhodné a informace, jež
zprostředkovávali domů, do jisté míry nedůvěryhodné, většina šlechticů ale tehdy souhlasila s
13
Zuzana Černínová jednou svému synovi do ciziny napsala, že matka jeho spolucestujícího, paní Rašínová z
Rýzmberka, „se mnou, chudinkou, se vždyckny radí a mnou se v tý věci [poslání směnky, pozn. J. K.]
spravuje, nebohá, já sama sobě neumím raditi; takto jsem jim radu dala, aby nyní vexl do Florencí učinili na
500 zl., počítajíc s tou láží ...“ Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s.
105.
301
tím, že profesionální hofmistr je pro zdárné absolvování cesty nutný. Většina kavalírů, kteří
cestovali v doprovodu hofmistrů, se totiž vrátila bez újmy na zdraví domů a byla to též
zásluha jejich doprovodu, jenž jim pomohl orientovat se v neznámém prostředí jižní a západní
Evropy a dokázal krotit jejich nevhodné chování.
Nejsložitější však byla kavalírská cesta pro samotné objekty tohoto vzdělávacího a
výchovného procesu. Museli totiž definitivně opustit dobu dětství a zvnitřnit si takové
způsoby chování, jež se očekávaly od dospělého šlechtice. Kavalírská cesta sehrávala v tomto
procesu socializace klíčovou roli. Z ciziny se vraceli dospělí muži, které jejich blízcí i známí
skoro ani nepoznali. Vyrostli, zmužněli a chovali se jinak, než když opouštěli svůj domov.14
Organizátoři cesty měli jasnou představu, jak by měli kavalíři vypadat, a výchovný plán byl
podřízen tomu, aby se všechno podstatné naučili a osvojili si dospělé způsoby. Mladíci tento
ideál teoreticky též znali, praxe mu však z různých důvodů nemusela právě odpovídat. Ve
svých dopisech se přesto pravidelně chválí a vykreslují se jako pilní studenti, jimž nedělají
jazyky větší problémy, jako zdatní jezdci na koni, šermíři a tanečníci, kteří se často objevují
ve dvorské společnosti, kde se jim dostává uznání dokonce i ze strany panovníků a jeho
rodiny. Všichni se ale dokonalými muži své doby stát nemohli, a tak dostávala podoba a
prezentace jejich mužství podstatné trhliny. Zásadním problémem pro veřejnou inscenaci
jejich mužské identity se mohly stát obezita, závažné nemoci (zejména pohlavní), excesy v
pití alkoholu a hazardních her či přemíra styků s ženami nebo neurozenými. To vše mohlo
zdiskreditovat konkrétního kavalíra a značně ohrozit jeho budoucnost doma i v zahraničí.
Dospělého muže totiž charakterizovala schopnost rozpoznat míru akceptovatelnosti jeho
nevhodného chování. Jako správný muž mohl mít jistou nadváhu, nevadilo, že překonal méně
závažné nemoci (ba naopak!), že pravidelně konzumoval alkohol a že měl i (na rozdíl od
dospívajících šlechtičen) předmanželské sexuální zkušenosti, ovšem v ničem nesměl být
excesivní. To by totiž vedlo až k destrukci jeho pracně budované mužské identity v očích
většinové společnosti. Příliš tlustý člověk by se nemohl ve společnosti řádně pohybovat, natož
pak jezdit na koni, syfilitik by se nemohl oženit a mít děti a alkoholik by nezvládal spravovat
svůj majetek, natož pak sehrát roli hlavy svého domu. To vše si měl mladý šlechtic okolo
dvacítky uvědomit a naučit se krotit své touhy a potlačovat své slabosti. Z jednoho problému
se na kavalírské cestě většinou ještě nic nedělalo, protože většinová společnost měla pro
14
Humprecht Jan Černín poslal z kavalírské cesty předčasně domů svého urozeného štolmistra Kryštofa Krýzla,
protože potřeboval ušetřit. Když Krýzl dorazil do Čech, popisovala Černínova matka svému synovi jejich
setkání: „Pan Kryzl má velkou chválu zdetky, že jest tak švarnej, zdvořilej kavalír; [...] A bych sama já po
obličeji pana Kryzla neznala, Pán Bůh ví, po jeho činech by[ch] ho nepoznala, však jest všecken
promě[ně]nej...“ Srov. Z. KALISTA (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova, s. 134.
302
excesy mladíků v cizině do jisté míry pochopení – ještě totiž nebyli skutečně dospělí
(pomyslnou tečkou na cestě k dospělosti byl až sňatek a vytvoření vlastní domácnosti) a
kavalírské cesty tak představovaly dobu hájení budoucí společenské elity.15
Zbývá se už jen vyslovit k tomu, jak jdou zjištěná fakta dohromady s tezí o
hegemoniálním mužství raného novověku, tj. zda se kavalíři chovali jako ti muži, kteří přijali
jen heterosexuální morálku, vyhraňovali se proti ženskému světu a bránili pozice mužů ve
společnosti. Vše nasvědčuje tomu, že byly přineseny další doklady této hypotézy. Předně v
pramenech neexistuje jediná zmínka, že by některý z nich byť jen uvažoval o homosexuálních
stycích. Když už se někde připomíná sexuální život kavalírů – a to je opět jen výjimečné –
pak jsou objektem jejich touhy vždy jen ženy. Ota Václav z Nostic se vodí po Salcburku za
ruku s vdanou ženou, Franz Julius Verdugo je platonicky zamilován do francouzské markýzy
a Anton Ferdinand Tilly se nakazil pohlavní chorobou v Paříži v nevěstinci. Zadruhé dostávali
kavalíři výrazně pohlavně specializovanou výchovu a vzdělání. Byli to jen muži, kteří mohli
studovat na vysokých školách, jen oni se vydávali na kavalírské cesty, jen oni byli přijímáni
do šlechtických akademií. Vše sloužilo k tomu, aby se jen oni a ne ženy po návratu ujali
významných funkcí a úřadů v habsburském soustátí a stali se hlavami nových domácností.
Zatřetí je nutné znovu zdůraznit, že jejich mužská identita byla budována v podstatných
bodech zcela jinak než v případě žen. Jejich mužství dostávalo programově výrazně militární
rozměr (speciální kurzy jízdy, mužských závodů na koních, šermu, cvičení s píkou,
opevňování a architektury vůbec), obdrželi postupem doby čím dále více specializované
vzdělání zejména v oblasti práva, aby byli lépe schopni podílet se na moci i zastupovat svou
rodinu na veřejnosti – ve stycích s úřady či během mnoha sporů, které v dospělosti vedli.
Navíc jim společnost tolerovala mnoho nešvarů, jež by se u žen staly terčem kritiky. Mohli ve
větší míře popíjet alkohol, procházely jim předmanželské pohlavní styky i hazardní hry. Na
druhou stranu však konstatuji, že jejich názory na ženy v podstatě neznáme, takže posoudit,
nakolik bylo jejich chování defenzivní a mělo bránit mužský svět před zásahy žen, je vlastně
nemožné. Jen výjimečně lze odhalit despekt mladých kavalírů vůči ženám, jak se to stalo u
Nosticů a Verdugů, když Ota Václav z Nostic naznačoval matce nevybíravými slovy, že její
rozkazy vážně poslouchat nebude, nebo když Franz Julius Verdugo napomínal matku, aby už
15
Z toho také vyplývá, že tuto formu cestování nelze považovat za přechodový rituál. Tak argumentuje
především A. STANNEK, Telemachs Brüder, s. 19-20; její tezi pak přejímá třeba Katrin KELLER, Von der
Nützlichkeit des Reisens. Bemerkungen zu Erscheinungsbild und Konsequenzen der Kavalierstour am
Beispiel kursächsischer Befunde, in: R. Babel – W. Paravicini (Hg.), Grand Tour, s. 429-454, zde s. 452 a
někteří další. Proti této tezi hovoří, že kavalírské cesty trvaly poměrně dlouho, že tu nelze přesně rozfázovat
rituál do třech etap (co by mělo být liminální fází, kdy se člověk nachází tzv. mezi časy a mezi rolemi?), že z
cest nepřijel zcela dospělý šlechtic atd.
303
přestala pobývat na nudném venkově a přesunula se do Prahy, kde to žije.16 Tyto příklady ale
podporují tezi, že muži si byli své nadřazené pozice vědomi a neváhali ji – v mladém věku a
dokonce na úkor svých matek – dávat veřejně na vědomí. Byli to oni, kdo měl i v další
generaci udržet nadvládu mužů – šlechticů nejen nad neurozenými, ale i nad jejich ženami,
dcerami a dalšími ženskými příslušnicemi jejich rodin.
16
Srov. závěr kapitola IV. 1.
304
PŘÍLOHA 1
Abecední soupis kavalírských cest
české a rakouské šlechty (1620-1750)
Do následujícího soupisu byly zařazeny pouze ty kavalírské cesty, o nichž víme více
než jen data imatrikulací na různých univerzitách, jak nám je zprostředkovávají vydané i
nevydané matriky. Existují k nim tedy další typy pramenů, které umožňují tu více tu méně
podrobně poznat průběh samotné cesty. Někdy to bývají instrukce, jež ale opět samotné
nevydají detailnější informace, naštěstí ale pro většinu zachycených cest máme k dispozici i
další prameny. Jedná se v principu zejména o deníky, osobní korespondenci a účetní materiál,
které mají největší vypovídací možnosti a na jejichž výzkumu je z velké části založena tato
práce.
Soupis původně vznikal pouze pro šlechtu usazenou v Čechách a na Moravě,
postupem doby se ale ukázalo, že se toto zemské zakotvení nedá dost dobře vždy udržet,
protože řada šlechticů měla statky i v jiných částech monarchie a navíc s některými z nich
jezdili na cesty i příbuzní, kteří zase nedrželi majetky v Čechách a na Moravě. Je to vidět
třeba na dvojici Karel z Harrachu a Anton Ferdinand Tilly. Nejvýznamnější statky Harrachů
se nacházely v Horních a Dolních Rakousech, zároveň měli i český inkolát. Tilly byl pak
Harrachův příbuzný (byli přes své matky z rodu Lambergů bratranci), ovšem vlastnil zase
statky v Horních Rakousech a bavorské Horní Falci.1 Oba ale putovali dva roky spolu a jejich
cesty se v této fázi nedají oddělit. I z jiných důvodů se zdá, že striktní soustředění na českou a
moravskou šlechtu postrádá ve výzkumu nejen kavalírských cest smysl,2 a proto jsem
poněkud rozšířil záběr a zařadil do tohoto soupisu i informace o některých kavalírských
cestách šlechty z Horních a Dolních Rakous a také pár příkladů z Kladska (Götzenové,
Herbersteinové).
Ovšem v tomto případě si soupis rozhodně neklade nárok na kompletnost. Tu nelze
docílit ani pro relativně centralizované archivní prostředí v České republice, natož pak pro
rakouské země. Pro ně byla sice využita velká část stávající literatury, ovšem archivní
výzkum byl proveden jen v rodinných archivech, jež jsou uloženy v Allgemeines
1
Srov. J. H. ZEDLER, Grosses vollständiges Universal-Lexicon, Bd. 45, sl. 1395-1396.
Srov. Petr MAŤA, Der Adel aus den böhmischen Ländern am Kaiserhof 1620-1740. Versuch, eine falsche
Frage richtig zu lösen, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr
(1526-1740), České Budějovice 2003 (=Opera historica 10), s. 191-233.
2
305
Verwaltungsarchiv ve Vídni (Harrachové, Trauttmansdorffové). Stranou pozornosti tak
zůstaly zemské archivy v Linci a St. Pöltenu a všechny zámecké achivy, které jsou v
soukromých rukou a jichž je v Rakousku stále nepočítaně. Z hlediska kompletnosti soupisu je
to nevýhoda, ovšem pro výzkum fenoménu kavalírských cest to takový problém
nepředstavuje, protože už tak byl shromážděn poměrně velký vzorek cest (80), který
umožňuje odpovědět na základní otázky spjaté s touto problematikou a sledovat dokonce
proměny fenoménu v období více jak jednoho století. Vzorek lze tedy dle mého využít jako
dostatečně reprezentativní pars pro toto dědičných habsburských zemí.
1) BERKA Z DUBÉ, Matyáš Ferdinand (asi 1620-1644)
trvání: 19. února 1639 – asi jaro 1640
pramen: torzo cestovního deníku (SOA Praha, Vs Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480,
sign. F 90)
skupina: hofmistr Philip Waisman, komorník Carl Miseron, barbíř Daniel, sekretář Heinrich,
kuchař Ludwig a hofmistrův komorník
itinerář: Dačice, Vídeň, Villach (4. – 8. 3.), Benátky (13. – 22. 3., 24. – 28. 3.), Ferrara,
Bologna (31. 3. – 1. 4.), Ancona, Loreto (6. – 8. 4.), Spoleto, Řím (12. – 26. 4., výlet do
Neapole, 14. 5. – 30. 9.), Perugia, Assisi, Siena, Pisa, Livorno, Lucca, Pistoia, Florencie
(20. 10. – 5. 11.), Bologna (6. – 12. 11.), Modena, Parma, Piacenza, Cremona, Mantova,
Verona (22. – 29. 11.), Vicenza, Padova (1. – 16. 12, výlety do okolí), Benátky (17. – 31.
12.).
Literatura:
HOJDA, Zdeněk, Giovanni Grosso da Lucerna, La vera Guida deglÓltramontani. Una guida romana ed i suoi
clienti boemi, in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, Praga 2009, s. 219-247.
2) BREUNER ZE STÜBINGU, Jiří Sejfríd (1609-1675)
trvání: (podzim 1629?) březen 1630 – červen 1633
pramen: deníkové poznámky sumarizované až roku 1639 (Stadtarchiv Krems/Donau,
Manuskript 106)
skupina: ?
itinerář: zřejmě Benátky a Bologna, určitě Loreto (11. – 12. 3. 1630), Foligno, Assisi, Perugia,
Řím (18. 3. – 19. 4. 1630, na počátku dubna výlet do Neapole), Siena (23. 4. 1630),
Florencie (28. – 29. 4. 1630), Bologna (2. 5. 1630 – 19. 3. 1631), Mantova, Miláno,
Innsbruck (23. 4. 1631), Altötting (27. 4. 1631), Vídeň (2. 5. – 27. 8. 1631), Norimberk,
Kolín nad Rýnem, Amsterdam, Leiden (15. 10. 1631), Haag, Brusel (20. 10. 1631 – 10. 4.
1632), Bruggy, Ostende, Calais, Londýn (19. 4. – 11. 5. 1632, také výlet do Cambridge a
Oxfordu), Calais, Brusel (18. 5. – 9. 9. 1632), Paříž (19. – 25. 9. 1632), Orléans (říjen – 12.
4. 1633, výlet do Bourges v lednu), Miláno (11. 5. 1633), Innsbruck, Vídeň (6. 6. 1633)
Literatura:
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Eva-Maria, Studien zu Kavaliertour österreichischer Adeliger im 17. Jahrhundert,
MIÖG 79, 1971, s. 423-428.
306
3) BUQUOYOVÉ, František Leopold (1703-1767) a Karel Jakub (1715-1759)
trvání: 27. 11. 1726 – konec června 1731
pramen: účty hofmistra (SOA Třeboň, RA Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95)
skupina: hofmistr Jean Bertrand Dortu
itinerář: Praha, Norimberk, Bamberg, Würzburg, Mannheim (16. – 22. 12. 1726), Mohuč,
Kolín nad Rýnem, Kleve, Rotterdam, Leiden (2. 1. – 6. 6. 1727, dva výlety do
Amsterdamu, dva do Haagu, jeden do Utrechtu), Antverpy, Brusel, Gent, Bruggy,
Oostende, Brusel (červenec 1727), Luxemburg, Lunéville (5. 8. 1727 – 8. 7. 1728, v
červnu výlet Nancy, Štrasburk, Freiburg im Breisgau), Paříž (konec července – 23. 10.
1728), Lyon, Turín (listopad 1728), Milán (prosinec 1728 – leden 1729), Benátky
(polovina ledna – 7. 2. 1729), Padova, Bologna (10. – 13. 2. 1729), Loreto, Řím (20. 2.
1729 – 3. 8. 1730, výlet do Neapole v květnu 1729), Florencie (8. – 14. 8. 1730), Bologna
(15. – 22. 8. 1730), Janov (25. – 31. 8. 1730), Milán (31. 8. 1730 – 20. 5. 1731), Innsbruck
(2. – 11. 6. 1731), Mnichov (13. – 17. 6. 1731), Řezno (18. – 23. 6. 1731), Nové Hrady.
Literatura:
DRAHOŇOVSKÁ, Zuzana, Kavalírská cesta Františka Leopolda a Karla Jakuba Buquoyů v letech 1726-1731,
bakalářská práce, Katedra historických věd FF UPa, Pardubice 2009.
4) CLARY-ALDRINGENOVÉ, Jan Antonín a František Václav (1706-1788)
trvání: únor 1727 – ?
pramen: torzo cestovního deníku (SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, RA Clary-Aldringenů,
inv. č. 238, kart. 93)
skupina: hofmistr Carolus Heinricus d´Hauteville z Lotrinska, komorník František Joachim
itinerář: Praha (únor 1727), Norimberk, Würzburg, Frankfurt, Brusel (Velikonoce 1727),
Leiden (duben – asi červen 1727)
Literatura:
KUBEŠ, Jiří, Fragmenty písemností z kavalírské cesty hrabat z Clary-Aldringenu z roku 1727, in: Theatrum
historiae. Sborník prací Katedry historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice 1, 2006, s. 83108.
5) COLLOREDO Z WALLSEE, Rudolf Josef (1706-1788)
trvání: říjen 1723 – jaro 1726
pramen: instrukce 31. 7. 1723 a 20. 8. 1725, korespondence hofmistra, otce a syna (SOA
Zámrsk, Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31)
skupina: příbuzný Fabio Leandro Colloredo, hofmistr Jan František Kaiser z Trevíru,
komorník František Linz a lokaj Martin Ziegelbauer
itinerář: Salcburk (prosinec 1723 – červenec 1725), Leiden (únor 1726), plán Lunéville, ale
otec v únoru 1726 zemřel, proto návrat
Literatura:
KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské
monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), Sborník
prací východočeských archivů 11, 2007 (vyšlo leden 2008), s. 37-63.
307
KUBEŠ, Jiří, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723-1725, in: TÝŽ (ed.),
Šlechtic na cestách v 16. – 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního kulatého stolu, který se na
téma „Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550-1800“ konal na půdě Katedry historických věd FF
UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 163-192.
KUBEŠ, Jiří, Rudolf Joseph Colloredo von Wallsee und sein Studium in Salzburg 1723-1725, in: Salzburg
Archiv 32, 2007 (vyšlo únor 2008), s. 117-140.
6) ČERNÍN Z CHUDENIC, Humprecht Jan (1628-1682)
trvání: 4. října 1645 – duben 1648
pramen: korespondence, účty
skupina: Rudolf Rašín z Rýzmburka (v Paříži se od něj odloučil a jel domů) se sluhou,
hofmistr Daniel Kryštof Krásný z Palatinu, štolmistr Kryštof Krýzl (kvůli úsporám poslán
ze Sieny domů), sluha Mikeš
itinerář: Praha (4. 10. 1645), Řezno, Salcburk, Innsbruck, Verona, Benátky (22. 10. – 16. 12.
1645), Bologna, Loreto, Řím (leden – 8. 5. 1646, po Velikonocích výlet do Neapole),
Siena (květen – 8. 9. 1646, v červnu výlet do Florencie), Milán, Ženeva, Lyon, Paříž
(okolo 10. 10. 1646 – podzim 1647), Brusel (říjen 1647 – leden 1648), Paříž (únor 1648),
duben 1648 již doma.
Literatura:
KALISTA, Zdeněk, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zrození barokního kavalíra, Praha 1932.
KALISTA, Zdeněk (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem
Černínem z Chudenic, Praha 1941.
7) ČERNÍN Z CHUDENIC, Heřman Jakub (1659-1710)
trvání: prosinec 1678 – září 1682 (kvůli smrti otce), 1683-1684
pramen: několik verzí deníku (původní v Národní knihovně ČR v Praze, sign. XXIII F 30 a
sign. XXIII F 43; upravené verze v SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA
Černínů z Chudenic, provizorně kart. 258), dvě různé instrukce (SOA Třeboň, pracoviště
Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 260), korespondence
skupina: hofmistr Rudolf Bockelkamp, komorník Hans Hendrich Hennigsen a páže Václav
Příhoda
itinerář: 22. 12. 1678 opustil Čechy, Řezno (do 30. 1. 1679), Mnichov (1. – 22. 2. 1679),
Salcburk (25. 2. – 6. 4. 1679), Innsbruck, Trident, Benátky (16. 4. – 16. 5. 1679), Padova,
Verona, Mantova (19. – 31. 5. 1679), Ferrara, Bologna (2. – 9. 6. 1679), Florencie (11. 6. –
říjen 1679, výlety do Vallombrosy, Averna a Camaldoli), Pistoia, Lucca, Siena (okolo 23.
10. 1679), Viterbo, Řím (konec října 1679 – srpen 1680, výlet do Neapole v březnu 1680,
výlety do Frascatti a Tivoli), Assisi, Perugia, Loreto, Bologna, Modena, Parma, Mantova
(21. 9. – 9. 10. 1680), Janov, Milán, Turín (říjen 1680 – září 1681), Lyon, Avignon (15. –
17. 10. 1681), Toulon, Marseille, Montpellier, Barcelona, Madrid (listopad 1681 – duben
1682, výlet Lisabon, Sevilla, Granada), Paříž a doma na počátku září 1682; pak 1683-1684
do severního Nizozemí
Literatura:
BÍLKOVÁ, Eva – HUSÁKOVÁ, Jana – TESAŘÍKOVÁ, Alexandra, Kavalírská cesta Heřmana Jakuba
Černína z Chudenic, in: Historie 2003. Celostátní studentská vědecká konference, Pardubice 4. – 5. prosince
2003, Pardubice 2004, s. 89-118.
BINKOVÁ, Simona – POLIŠENSKÝ, Josef (edd.), Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17.
století, Praha 1989, s. 378-405.
308
CATALANO, Alessandro (komentoval), Heřman Jakub Černín: Deník z cesty po Itálii (přeložila Eva Krátká),
Souvislosti 13, 2002, č. 3-4, s. 113-123.
FOLTÝN, Tomáš, Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest (1640-1740), in: Historie 2005.
Celostátní studentská vědecká konference, Liberec 8. – 9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 74-116.
HOJDA, Zdeněk – CHODĚJOVSKÁ, Eva – TESAŘÍKOVÁ, Alexandra ve spolupráci s Milenou Hajnou, Janou
Marešovou a Alessandrem Catalanem (edd.), Přes Alpy a Pyreneje. Kavalírská cesta Heřmana Jakuba
Černína do německých zemí, Itálie, Francie, Španělska a Portugalska. Edice cestovního deníku z let 1678 –
1682, Praha 2011 (v tisku).
CHODĚJOVSKÁ, Eva, Cesty mladého Heřmana Jakuba Černína po Evropě, in: Zámek Humprecht 1666-2006.
Příloha Zpravodaje Šrámkovy Sobotky 6, 2006, s. 14-25.
8) ČERNÍN Z CHUDENIC, František Josef (1696-1733)
trvání: květen 1715 – listopad 1717
pramen: naučení švagra Františka Josefa z Valdštejna z 28. 4. 1715 a torzo korespondence
(SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart.
330)
skupina: ?
itinerář: konec dubna 1715 výjezd, Utrecht (7. 6., 18. 9. a 24. 9. 1715), Vídeň (duben 1716),
Haag (14. 7. 1716), Itálie (podzim 1716 (?)), Haag (leden 1717), Brusel (5. 4. a 8. 4. 1717),
Praha 1. 7. 1717, Štrasburk (září 1717), listopad 1717 doma
9) ČERNÍN Z CHUDENIC, Heřman Jakub (1706-1784)
trvání: květen 1725 – září (?) 1727
pramen: hofmistrovské účty a torzo korespondence hofmistra i mladého Černína (SOA
Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart. 342)
skupina: hofmistr Johann Moritz z Besoldu, komorník, lokaj v místech delšího pobytu
itinerář: Praha, Drážďany (2. – 9. 6. 1725), Praha (26. – 28. 6. 1725), Norimberk, Arberg,
Štrasburk, Lunéville (25. 7. – 19. 8. 1725), Méty, Trevír, Koblenz, Bonn (26. – 30. 8.
1725), Kolín nad Rýnem, Cáchy (3. – 5. 9. 1725), Brusel (7. – 13. 9. 1725), Antverpy,
Rotterdam, Delft, Haag, Leiden (16. 9. 1725 – květen 1726, výlety do Haagu 14. 10., 11.
11., 2. – 3. 3., na konci prosince do Utrechtu, do Amsterdamu 23. – 28. 4.), Paříž (říjen
1726), Miláno (prosinec 1726 – březen 1727), Řím (duben – květen 1727), Řezno
(červenec 1727), Paříž (září 1727 – ?)
10) ČERNÍN Z CHUDENIC, Prokop Vojtěch (1726-1777)
trvání: říjen 1744 – leden 1746
pramen: projekt cest, hofmistrovské účty a torzo korespondence hofmistra, syna i matky
(SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Černínů z Chudenic, provizorně kart.
380-382)
skupina: hofmistr J. Gridlin, komorník Johann Jacob Garttner, kuchař Joseph Emanuel Künst,
nákupčí Johann Christoph Weber, sluha Martin Křivánek, dva lokajové, v Leidenu najatý
další lokaj
itinerář: Vídeň (říjen 1744), Jindřichův Hradec, Plzeň, Cheb, Jena, Erfurt (4. 11. 1744),
Hannover, Osnabrück, Deventer (15. 12. 1744), Leiden (19. 12. 1744 – 11. 6. 1745, v
průběhu ale šest výletů do Haagu, dva do Amsterdamu a tři menší okružní cesty po dalších
holandských městech), Londýn (15. – 26. 6. 1745), Haag (28. 6. – počátek července 1745),
309
Leiden, Deventer, Osnabrück, Hannover (9. 7. – 2. 8. 1745), Kassel, Marburg, Frankfurt
nad Mohanem (5. – 11. 8. 1745), Heidelberg (12. – 19. 8. 1745), Frankfurt nad Mohanem
(19. 8. – 13. 9. 1745), Heidelberg (13. – 20. 9. 1745), Frankfurt nad Mohanem (20. 9. – 16.
10. 1745), Mohuč, Kolín nad Rýnem, Jülich, Maastricht, Petersheim, Brusel (29. 10. – 10.
11. 1745), Lüttich, Cáchy, Kolín nad Rýnem, Koblenz (20. 11. – 1. 12. 1745), Mohuč (2. –
13. 12. 1745), Frankfurt nad Mohanem, Würzburg (17. – 31. 12. 1745), v polovině ledna
1746 v Jindřichově Hradci.
11) Z DITRICHŠTEJNA, Ferdinand (1636-1698) a Maxmilián (1638-1692)
trvání: 1649-1652
pramen: instrukce 1649 a účty (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1583, kart. 358)
skupina: hofmistr Daniel Krásný z Palatina
itinerář: Vídeň, Brusel, Lovaň (červenec 1649 – konec ledna 1650), Brusel (konec ledna 1650
– počátek dubna 1650), Antverpy, Breda, Utrecht, Amsterdam, Haarlem, Leiden, Haag
(14. – 17. 4. 1650), Rotterdam, Antverpy, Bruggy, Ostende, Nieuport, Dunkerque, Calais
(26. – 27. 4. 1650), Paříž (28. 4. 1650 – 31. 8. 1651), Lyon, Avignon, Marseille, Toulon,
Nizza, Janov (přelom září a října 1651), Lucca, Pisa, Siena, Řím (19. 10. 1651 – květen (?)
1652)
Literatura:
KROUPA, Jiří, Ditrichštejnové v polovině 17. století a model tzv. kavalírské cesty, in: Historická Olomouc a její
současné problémy 4, Olomouc 1983, s. 109-115.
12) Z DITRICHŠTEJNA, Filip Zikmund (1651-1716)
trvání: 1. 9. 1670 – 31. 5. 1674
pramen: instrukce 1. 9. 1670, korespondence Filipa Zikmunda s bratrem Ferdinandem,
korespondence hofmistra, korespondence knížete Ferdinanda, hofmistrovy účty (MZA
Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360)
skupina: hofmistr Gottfried Zurmöllen, aufwarter von Mangen, komorník Johann Adam
Güttler
itinerář: Vídeň (1. 9. 1670), Linec, Pasov, Řezno, Norimberk (9. – 10. 9. 1670), Würzburg,
Aschaffenburg, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč, Koblenz, Kolín (19. – 21. 9. 1670),
Utrecht, Amsterdam (1. – 3. 10. 1670), Leiden, Haag (6. – 9. 10. 1670), Delft, Rotterdam,
Dordrecht, Breda, Antverpy (12. – 14. 10. 1670), Brusel (14. – 21. 10. 1670), Tournay,
Paříž (27. 10. 1670 – 13. 10. 1671), Orléans, Tours, Richelieu, Angers (20. – 21. 10. 1671),
Nantes, La Rochelle, Bordeaux (30. 10. – 2. 11. 1671), Bayonne, San Sebastián, Burgos
(13. 11. 1671), Madrid (17. 11. 1671 – 4. 9. 1672, v dubnu a květnu výlet do Lisabonu a
okružní cestou přes Sevillu, Cádiz a Granadu zpět), Alcalá, Zaragoza, Lérida (14. – 15. 9.
1672), Montserat, Barcelona (18. – 21. 9. 1672), Gerona, Perpignan, Montpellier (27. – 29.
9. 1672), Arles, Marseille (2. – 5. 10. 1672), Toulon, Aix-en-Provence, Avignon, Grenoble
(14. 10. 1672 – 2. 2. 1673), Lyon (4. 2. – 22. 3. 1673), Turín (28. 3. – 3. 4. 1673),
Alexandria, Janov, Miláno (11. – 18. 4. 1673), Piacenza, Parma, Modena, Bologna, Forli,
Rimini, Ancona, Loreto (27. – 29. 4. 1673), Tolentino, Foligno, Terni, Řím (4. 5. 1673 –
29. 3. 1674), Siena, Luca, Florencie (6. 4. – 11. 4. 1674), Bologna, Mantova, Verona,
Padova, Benátky (21. 4. – 9. 5. 1674), Treviso, Trident, Brixen, Innsbruck, Hall,
Rottenburg, Altötting (16. 5. 1674), Vídeň (31. 5. 1674)
310
13) Z DITRICHŠTEJNA, Leopold Ignác (1660-1708)
trvání: 1680-1683, 1683-1685
pramen: instrukce, korespondence (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1587, kart. 362)
skupina: hofmistr Ital Fabricio de La Roche, od 1683 Jakub Pauli
itinerář: květen 1680 Norimberk, Frankfurt nad Mohanem a Kolín nad Rýnem do Nizozemí,
na počátku července na Britské ostrovy, v polovině srpna v Lovani (výlety Brusel), konec
února 1681 Paříž do března 1683, pak Turín, Švýcarsko a domů; pak Itálie – Benátky,
Siena, Loreto, hlavně Řím, doma v zimě 1685.
Literatura:
SMÍŠEK, Rostislav, Císařský dvůr a „dvorská“ kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.,
disertační práce HÚ FF JU, České Budějovice 2007, s. 99-128.
14) Z DITRICHŠTEJNA, Karel Josef (1663-1693)
trvání: květen 1682 – 1684
pramen: instrukce, korespondence syna a komorníka (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č.
1589, kart. 363)
skupina: komorník Josef Holtzner, služebník Jan Leopold Umlauf, v Sieně se k nim připojili
na zbytek cesty po Itálii bratři Diengott a Liebgott z Kuefsteinu
itinerář: Vídeň (začátek května 1682), Salzburg (17. – 22. 5. 1682), Innsbruck, Trident,
Brescia, Milán, Pavia, Alexandria, Turín (9. 6. 1682 – 25. 4. 1683), Casale, Milán (28. 4. –
3. 5. 1683), Cremona, Mantova, Verona, Vicenza, Padova, Benátky (10. – 30. 5. 1683),
Bologna, Florencie (5. – 12. 6. 1683), Siena (12. 6. – asi 9. 10. 1683, výlet na konci června
do Florencie), Řím (11. 10. – polovina listopadu 1683, v tom i výlet do Neapole na konci
října), Loreto, Ancona, Bologna (22. – 23. 11. 1683), Modena, Parma, Turín (2. 12. 1683 –
4. 3. 1684), Chambéry, Lyon (10. – 18. 3. 1684), Paříž (23. 3. – asi 6. 4. 1684), Nancy,
Štrasburk, Ulm, Augsburg, Mnichov, Vídeň (asi konec dubna 1684)
15) Z DITRICHŠTEJNA, Walter Xaver (1664-1738)
trvání: 1683-1688
pramen: koncept instrukce ze srpna 1683, korespondence hofmistra a syna otci (MZA Brno,
RA Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361)
skupina: hofmistr Jan Jiří Buol, komorník Josef Holtzner, příležitostně najímaní lokajové
itinerář: Pasov, Řezno, Norimberk (konec srpna 1683), Würzburg, Frankfurt nad Mohanem,
Mohuč, Koblenz, Utrecht, Amsterdam (konec září 1683), Haag, Rotterdam, Lovaň
(polovina října 1683 – 30. 9. 1686), Londýn (8. 10. – 24. 10. 1686), Calais, Paříž (4. 11.
1686 – 18. 8. 1687), Nancy, Méty, Thionville, Luxembourg, Trevír, Worms, Heidelberg (7.
– 8. 9. 1687), Špýr, Štrasburk (polovina září 1687), Basilej, Curych, Lyon, Turín (15. 10. –
22. 10. 1687), Miláno (25. – 27. 10. 1687), Parma, Modena, Bologna, Loreto, Řím (12. 11.
1687 – začátek října 1688, výlet do Neapole v druhé půli března 1688), Siena, Benátky,
Innsbruck, Mnichov (28. 11. – počátek prosince 1688), Řezno, Linec, Vídeň (polovina
prosince 1688)
16) Z DITRICHŠTEJNA, Karel Maxmilián (1702-1784) a Jan Leopold (1703-1773)
311
trvání: 1719-1724
pramen: instrukce, korespondence, účty (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1591, kart.
364)
skupina: hofmistr Theodor de lÉau
itinerář: Salcburk (listopad 1719 – 29. 7. 1721), Alt-Ötting, Augsburg, Stuttgart, Rastadt,
Štrasburk, Mannheim, Trevír, Mohuč, Koblenz, Bonn, Kolín, Leiden (konec září 1721 –
polovina března 1722), Amsterdam, Utrecht, Breda, Lovaň (konec března – červen 1722),
Brusel (červenec – 22. 9. 1722), Dunkerque, Lille, Valenciennes, Cambrai, Paříž (3. 10. –
počátek listopadu 1722, výlet do Remeše na korunovaci Ludvíka XV.), Nancy (15. 11.
1722 – jaro 1723), Lunéville (jaro – 16. 9. 1723), Lyon (výlet do Marseille), Turín, Janov,
Milán (listopad 1723 – leden 1724), Benátky, Bologna, Loretto, Assisi, Řím (polovina
března – září 1724), Siena, Florencie, Modena, Miláno (druhá půle listopadu 1724),
Innsbruck, Salcburk, Vídeň, Mikulov (konec prosince 1724)
Literatura:
CERMAN, Ivo, Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten des Wiener Hofadels im 18.
Jahrhundert, Stuttgart 2010, s. 320-344.
CERMAN, Ivo, Zrození osvícenského kavalíra. (Vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina), Časopis
Národního muzea – řada A 173, 2004, č. 3-4, s. 157-190.
KROUPA, Jiří, Mikulovské a evropské kořeny josefinismu (Příspěvek ke studijnímu programu moravských
Ditrichštejnů), Studie muzea Kroměřížska ´79, Kroměříž 1979, s. 59-69.
KROUPA, Jiří, Studie o feudálním pozemkovém vlastnictví v době krize nevolnického systému (Moravští
Dietrichštejnové a jejich panství v tereziánské době), disertace, Brno 1976.
17) Z DITRICHŠTEJNA, Jan Karel (1728-1808) a František de Paula (1729-1813)
trvání: květen 1749 – říjen 1751
pramen: účty (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1592, kart. 365)
skupina: hofmistr markýz Georgio de Cavalcabo, sluha Ledecký
itinerář: Vídeň (21. 5. 1749), Jindřichův Hradec, Praha, Ústí nad Labem, Drážďany, Lipsko
(30. 5. 1749 – počátek června 1750), Magdeburg, Wolfenbüttel, Hannover (přelom června
a července 1750), Göttingen, Kassel, Paderborn, Münster, Utrecht, Amsterdam (přelom
července a srpna 1750), Rotterdam, Anvers, Brusel (druhá půle srpna, výlet do Brugg a
Ostende a zpět), Mons, Charleroi, Namur, Lutych, Cáchy, Jülich, Berg, Kolín nad Rýnem,
Bonn, Koblenz, Frankfurt nad Mohanem (počátek října 1750), Aschaffenburg, Darmstadt,
Mannheim (druhá půle října 1750), Heidelberg, Donauwerth, Augsburg, Mnichov,
Salcburk (přelom listopadu a prosince 1750), Innsbruck, Brenner, Trident, Verona,
Bologna, Ancona, Loreto, Foligno, Terni, Řím (konec prosince 1750 – Velikonoce 1751,
pouze v únoru 1751 výlet do Neapole), Viterbo, Siena, Florencie (konec dubna – červen
1751), Livorno, Pisa, Lavenza, Lerici, Janov (přelom června a července 1751), Alexandria,
Turín, Novara, Milán (přelom července a srpna 1751), Pavia, Parma, Modena, Padova,
Benátky, Terst, Lublaň, Štýrský Hradec, Maria Zell, St. Pölten, Krems, Mikulov (říjen
1751)
Literatura:
CERMAN, Ivo, Zrození osvícenského kavalíra. (Vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina), Časopis
Národního muzea – řada A 173, 2004, č. 3-4, s. 157-190.
312
KROUPA, Jiří, Studie o feudálním pozemkovém vlastnictví v době krize nevolnického systému (Moravští
Dietrichštejnové a jejich panství v tereziánské době), disertace, Brno 1976.
18) Z EGGENBERKU, Jan Kristián (1641-1710) a Jan Seifríd (1644-1713), inkognito
jako hrabata z Adelsbergu
trvání: červen 1660 – červen 1663
pramen: cestovní deník 1660-1663 (SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Sbírka
rukopisů, č. 39), korespondence matky s hofmistrem a syny, korespondence eggenberských
úředníků, kvartální účty a kvitance (SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA
Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, 3; část účtů v MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 2875,
kart. 645, 15 fol.); korespondence Josefa Seima (hofmistr Františka Antonína
Ditrichštejna) z roku 1663 z Říma (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 1584, kart. 359)
skupina: hofmistr Arnold Goddin, OP / od května 1662 Franz Bocquet + aufwarteři, lokaji,
komorníci (minimálně 10 osob)
itinerář: Graz (2. 6. 1660), Salcburk, Mnichov, Norimberk, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč,
Kolín, Cáchy, Lutych, Lovaň (15. 8. 1660 – 23. 4. 1661), Brusel (23. 4. – 1. 5. 1661),
Antverpy, Dordrecht, Rotterdam(7. 5. 1661), Delfft, Haag (8. – 10. 5. 1661), Leiden (10. –
12. 5. 1661), Haarlem, Amsterdam (12. – 16. 5. 1661), Utrecht, Gent (21. – 24. 5. 1661),
Bruggy, Ostende, Calais (31. 5. 1661), Balogne, Abbeville, Paříž (4. – 9. 6. 1661), Orléans
(11. 6. – 30. 8. 1661), Blois, Saumur, Nantes, Angers (12. – 17. 9. 1661), Saumur,
Richelieu (21. 9. 1661), Tours, Blois, Orléans, Paříž (18. 11. 1661 – 12. 3. 1662, výjezdy
do St. Germain a Fontainebleau), Remeš, Pont-à-Mousson, Toul, Nancy (24. – 25. 3.
1662), Lunéville, Štrasburk (28. – 31. 3. 1662), Breisach, Freiburg, Basilej, Zurich,
Lausanne, Ženeva, Lyon (15. 4. – 22. 4. 1662), Montpelier, Arles, Marseille (2. – 3. 5.
1662), Toulon, Avignon (9. – 10. 5. 1662), Grenoble, Turín (21. – 24. 5. 1662), Janov (26.
– 29. 5. 1662), Pavia, Miláno (31. 5. – 16. 9. 1662), Piacenza, Cremona, Parma, Modena,
Bologna (23. – 24. 9. 1662), Florencie (25. – 27. 9. 1662), Luca, Pisa, Livorno, Pistoia,
Siena (3. 10. 1662 – 19. 1. 1663 se závěrečným výletem do Pisy a Florencie ke dvoru),
Viterbo, Řím (22. 1. – počátek dubna 1663, hned na počátku února následovala neapolská
jízda), Loreto (okolo 13. 4. 1663), Benátky (po 8. 5. 1663), Gradiska, návrat nejpozději
počátek července 1663
Literatura:
CHVÁTILOVÁ, L. – ŠVESTKA, L., Eggenbergové a jejich operní zájmy, in: Barokní divadlo na zámku
v Českém Krumlově, Praha 1993, s. 101-110.
19) GALLASOVÉ, František Ferdinand (1635-1697) a Antonín Pankrác (1638-1695)
trvání: 12. 9. 1657 – květen 1659
pramen: účty (SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv ClamGallasů), inv. č. 155, kart. 61)
skupina: hofmistr Johann Röhrig, dvě pážata, dva komorníci, lokaj
itinerář: Praha (12. 9. 1657), Plzeň, Řezno, Ingolstadt, Mnichov, Ulm, Schaffhausen,
Solothurn, Neuchâtel, Besançon (14. – 15. 10. 1657), Dôle (16. 10. 1657 – 10. 4. 1658, 8. –
9. 4. výlet do Salins-les-Bains), Paříž (konec dubna 1658 – únor 1659, v únoru výlet do
Orléans a Fontainebleau), Rouen, Dieppe, Rye, Londýn (počátek března 1659), Gravesend,
Middelburg, Antverpy, Brusel, Antverpy, Rotterdam, Delft, Haag, Leiden, Haarlem,
313
Amsterdam, Utrecht, Arnhem, Kolín nad Rýnem, Bonn, Mohuč, Frankfurt nad Mohanem,
Aschaffenburg, Norimberk (12. 4. 1659), Plzeň, Praha
Literatura:
KRUMMHOLZ, Martin, Gallasové (1634-1757), in: TÝŽ (vyd.), Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard
Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence, Praha 2007, s. 11-30.
20) GALLASOVÉ, František Matyáš (1669-1689) a Jan Václav (1671-1719)
trvání: podzim 1688 – asi 1693
pramen: korespondence hofmistra (údajně SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka
(Rodinný archiv Clam-Gallasů), nepodařilo se ale najít)
skupina: hofmistr Wilhelm Leopold Richter, František Matyáš zemřel za pobytu v Ženevě
(18. 9. 1689)
itinerář: Turín (podzim 1688 – léto 1689), Chambéry (léto 1689), Ženeva, Turín (podzim
1689 – jaro 1690), Řím (jaro 1690), Florencie (léto 1690 – počátek 1691), Benátky (leden
1691), pak prý 1-2 roky v Německu a Nizozemí
Literatura:
21) GALLAS, Filip Josef (1703-1757)
trvání: září 1721 – říjen 1723, duben 1724 – podzim 1725
pramen: účty (SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv ClamGallasů), inv. č. 1544-1545, sign. XX/21-22, kart. 437-438)
skupina: hofmistr Michael Kreissinger z Eckersfelsu
itinerář: Praha, Vídeň (14. 9. – 20. 10. 1721), Linec, Salcburk (24. 10. 1721 – 24. 7. 1723,
výlet Mnichov), Pasov, Řezno (29. 7. – 2. 8. 1723), Norimberk, Erlangen, Bayreuth (6. –
10. 8. 1723), Bamberg (10. – 13. 8. 1723), Pommersfelden, Würzburg (13. – 18. 8. 1723),
Frankfurt nad Mohanem (18. – 21. 8. 1723), Mohuč (21. – 25. 8. 1723), Mannheim (25. –
31. 8. 1723), Heidelberg, Schwetzingen, Landau, Štrasburk (3. – 8. 9. 1723), Nancy (9. –
13. 9. 1723), Lunéville (13. 9. – 19. 10. 1723), Rastatt, Schwabisch Gmünd, Norimberk
(23. 10. 1723), Amberg, Plzeň, Praha (27. 10. 1723); po pauze Nizozemí (červen 1724),
Řím (říjen 1724 – 12. 4. 1725), Foligno, Assisi, Tolentino, Loreto (15. – 17. 4. 1725),
Ancona, Ferrara, Padova (21. – 23. 4. 1725), Benátky (23. 4. – 10. 5. 1725), Padova,
Verona, Brescia, Miláno (13. – 19. 5. 1723), Turín (19. – 23. 5. 1723), Chambéry, Lyon
(26. – 30. 5. 1723), Nevers, Fontainebleau, Paříž (3. 6. – ? 1725), Praha (podzim 1725)
Literatura:
22) z GÖTZENU, Jan František Antonín (1693-1738)
trvání: podzim 1710 – leden 1714
pramen: korespondence hofmistra (Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku
Magnisów w Bożkowie, sign. 91)
314
skupina: hofmistr Fridrich de Lingensee, komorník Hans Hinrich
itinerář: Salcburk (zřejmě listopad 1710 – listopad 1712), Mnichov, Augsburg, Verona,
Benátky (konec ledna – 6. 3. 1713), Padova, Bologna, Řím (konec března – konec
července 1713, výlet do Neapole v dubnu), Siena (konec září 1713), Lipsko (prosinec
1713), Drážďany (leden 1714), konec ledna doma v Kladsku
23) Z HARDEGGU, Johann Sigmund (1627 – asi 1673)
trvání: 1646 – květen 1650
pramen: instrukce, účty, korespondence (Niederösterreichisches Landesarchiv St. Pölten,
Herrschaftsarchiv Stetteldorf, kart. 71)
skupina: bratranec Georg Bernhard z Hardeggu, hofmistr Karl Közler z Norimberka
itinerář: Linec, Salcburk, Innsbruck, Trident, Verona, Benátky, Řím (do května 1647), Siena,
Řím (podzim 1647 – 2. 9. 1648), Florencie, Pisa, Livorno, Janov, Miláno, Marseille, Lyon,
Paříž (konec října 1648 – počátek 1649), Calais, Antverpy, Brusel (konec března 1649 –
únor 1650), Kolín, Norimberk, Řezno, květen 1650 doma
Literatura:
HEIß, Gernot, Integration in die höfische Gesellschaft als Bildungsziel: Zur Kavalierstour des Grafen Johann
Sigmund von Hardegg 1646-1650, Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 48/49, 1982/83, s. 99114.
24) Z HARRACHU, Ferdinand Bonaventura (1636-1706)
trvání: květen 1655 – září 1657, prosinec 1658 – červen 1659
pramen: italská instrukce z 20. 5. 1655 (ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 334); deník a
korespondence s kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu (tamtéž, kart. 140);
korespondence hofmistra Nicolause Guyota s Františkem Albrechtem z Harrachu (tamtéž,
kart. 439)
skupina: hofmistr Nicolaus Guyot, Sejfríd Kryštof Breuner a Karel František ze
Schärffenberka (oba pouze do pobytu v Praze), Sigmund Helfried z Ditrichštejna a Ludvík
Colloredo (pouze v Itálii)
itinerář: Dôle (červenec 1655 – říjen 1656), Basilej, Kolín nad Rýnem, Brusel (listopad 1656
– jaro 1657), Paříž (jaro 1657 – červenec 1657), Frankfurt nad Mohanem (srpen 1657),
Praha (29. 9. 1657 – konec ledna 1658, 17. 1. komorníkem krále Leopolda I.), Frankfurt
nad Mohanem (březen – červenec 1658, účast na volbě a korunovaci císaře Leopolda I.),
Würzburg, Mnichov, Vídeň (konec září – 4. 12. 1658), Benátky (dva týdny na přelomu let
1658 a 1659), Řím (únor – květen 1659, výlet do Neapole v dubnu), Benátky (konec
května), Mantova, Vídeň (konec června 1659)
Literatura:
HARRACH, Otto, Rohrau. Die Grafschaft und ihre Besitzer, Wien 1906, s. 123-128.
KELLER, Katrin – CATALANO, Alessandro (Hg.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert
von Harrach (1598-1667), Band 6: Tagzettel 1655-1660, Wien – Köln – Weimar 2010.
LINDORFER, Bianca Maria, Cosmopolitan Aristocracy and the Diffusion of Baroque Culture: Cultural
Transfer from Spain to Austria in the Seventeenth Century, disertační práce obhájená na Department of
History and Civilization, European University Institute, Florence 2009, s. 56-66, 79.
25) Z HARRACHU, Karel (1662-1684)
315
trvání: září 1681 – duben 1683 (?)
pramen: instrukce pro hofmistra 1681, hofmistrova korespondence, koncepty otcových listů
(ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 677)
skupina: hofmistr Johann Bílek, bratranec Anton Ferdinand Tilly († 5. 3. 1685, Benátky), dva
komorníci, dočasně baron de Roy
itinerář: Vídeň, Mnichov, Frankfurt, Amsterdam, Brusel (říjen 1681), Calais (7. 11. 1681),
Paříž (10. 11. 1681 – 29. 10. 1682, výlet do Londýna na tři týdny v květnu 1682, v září
letohrádky okolo Paříže, v říjnu do Fontainebleau), Brusel (2. 11. 1682 – duben (?) 1683, v
únoru výlet do Antverp), v létě 1683 zřejmě domů
Literatura:
HEISS, Gernot, Bildungs- und Reiseziele österreichischer Adeliger in der Frühen Neuzeit, in: Rainer BABEL –
Werner PARAVICINI (Hg.), Grand Tour. Adeliges Reisen und europäische Kultur vom 14. bis zum 18.
Jahrhundert, Ostfildern 2005, s. 228-230.
26) Z HERBERSTEINU, Johann Fridrich (1658-1709) a Johann Leopold (1659-1728)
trvání: 5. 10. 1678 – září 1682
pramen: deník Johanna Fridricha z Herbersteinu (v současnosti nezvěstný)
skupina: ?
itinerář: Grafenort (dnes Gorzanów v Kladsku), Praha (8. 10. 1678), Plzeň, Řezno, Mnichov,
Innsbruck, Trident, Verona, Mantova, Parma (3. 11. 1678 – 31. 3. 1679), Bologna, Loreto,
Assisi, Řím (19. 4. – 23. 10. 1679, výlet do Neapole na počátku května), Siena, Florencie,
Bologna (listopad – prosinec 1679), Benátky (leden – 5. 2. 1680), Brescia, Miláno, Janov,
Turín (1. 3. 1680 – 10. 3. 1681), Lyon (17. 3. – 4. 11. 1681; výlety Grenoble, Provence),
Paříž (15. 11. 1681 – 14. 4. 1682), Brusel (21. 4. – červen 1682), Rotterdam, Haag, Leiden,
Amsterdam, Utrecht, Kolín nad Rýnem (srpen 1682), Frankfurt nad Mohanem, Landsfeld
ve Spessartu (27. 8. 1682)
Literatura:
ZEIGERMANN, E., Das Tagebuch des Grafen Johann Friedrich von Herberstein, in: Glatzer Heimatblätter 28,
1942, s. 110-114.
ZONTA, Claudia, Schlesier an italienischen Universitäten der Frühen Neuzeit 1526-1740, Stuttgart 2000, s.
131-132.
27) Z HOHENECKU, Johann Georg Adam (1669-1754)
trvání: podzim 1687 – únor 1689
pramen: korespondence (uložení neznámé)
skupina: ?
itinerář: Besançon, Dôle (podzim 1687 – červen 1688), Štrasburk, Heidelberg (26. 7. 1688 –
?), Mannheim, Mohuč, Frankfurt nad Mohanem, Koblenz, Kolín nad Rýnem, Nijmwegen,
Amsterdam, Leiden, Haag, Rotterdam, Antverpy (26. 8. 1688 – ?), Brusel, Paříž (7. 9.
1688 – 11. 1. 1689, vypovězen ze země), 13. 2. 1689 doma
Literatura:
DAVOGG, Wolfgang, Johann Georg Adam Freiherr von Hoheneck (1669–1754). Das Lebensbild eines
Oberösterreichers, Dissertation Universität Graz 1949, s. 18-21.
316
28) CHOTKOVÉ, Jan Karel (1704-1787) a Rudolf (1706-1771)
trvání: červenec 1727 – podzim 1730
pramen: korespondence (SOA Praha, RA Chotků, inv. č. 488, kart. 24)
skupina: guvernant Nicholas Séricourt z Paříže, dva komorníci
itinerář: Praha, Cheb, Bamberg, Koblenz, Leiden (říjen 1727 – červen 1728), jižní Nizozemí,
Londýn (dva týdny v červenci 1728), Brusel (srpen – září 1728), Lunéville (říjen 1728),
Paříž (9. 12. 1728 – březen 1730, v únoru 1729 výlet do Bruselu), Soissons (květen 1730),
Janov, Řím (červen – počátek srpna 1730, výlet do Neapole v červnu), Florencie, Benátky
Literatura:
CERMAN, Ivo, Vzdělání a socializace kancléře Rudolfa Chotka, ČČH 101, 2003, s. 818-853.
29) KINSKÝ, Jan Leopold (1713-1760)
trvání: květen 1733 – léto 1734
pramen: otcovská instrukce z 23. 4. 1733 pro hofmistra Johanna Franka (SOA Zámrsk, RA
Kinských (Chlumec), inv. č. 336, kart. 21)
skupina: hofmistr Johann Frank, komorník, kuchař, lokaj Ferda
itinerář: plánována Francie, Loreto, Řím (předpokládaný nejdelší pobyt), Neapol
30) Z KOUNIC, Lev Vilém (1614-1655)
trvání: únor 1635 – listopad 1637
pramen: deník (MZA Brno, Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 871, kart. 86) a účty (MZA Brno,
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 828, kart. 84)
skupina: hofmistr Bartoloměj Silvestr Girolla z Luccy, Mikuláš Hynek z Ostašova, jeden z
Oppersdorfů
itinerář: Vídeň (únor 1635), Benátky (24. 3. – 22. 5. 1635), Padova, Verona, Mantova,
Modena, Ferrara, Florencie (23. 6. – 22. 8. 1635, výjezd do Assisi, druhý výjezd do Pisy a
Livorna), Siena (25. 8. – 9. 10. 1635), Řím (14. – 17. 10. 1635), Neapol, Catanie, Syrakusy
(12. 11. 1635), Malta (16. – 20. 11. 1635), Syrakusy, Palermo (2. 12. 1635 – 8. 1. 1636),
Neapol (15. 1. – 18. 2. 1636), Řím (24. 2. – 26. 5. 1636), Assisi, Loreto (3. – 9. 6. 1636),
Bologna (15. – 24. 6. 1636), Miláno (28. 6. – 9. 7. 1636), Janov (14. 7. – 16. 8. 1636),
Alicante, Madrid (7. 9. 1636 – únor 1637, výlety do Toleda a El Escorialu), Bilbao, Anglie
(duben – půle června 1637), Antverpy (30. 6. 1637), jižní Nizozemí, Brusel (10. – 22. 8.
1637), severní Nizozemí (září a říjen 1637), v listopadu 1637 na Moravě
Literatura:
HRUBÝ, František (k vydání připravila Libuše Urbánková-Hrubá), Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír, Brno
1987.
31) Z KOUNIC, Arnošt František (1647-1680)
317
trvání: listopad 1664 – léto 1666
pramen: dopisy poručníkovi Arnoštu Votěchu z Harrachu (ÖStA, AVA, FA Harrach, kart.
143)
skupina: hofmistr Bartolomeo, ve velkých městech najal lokaje
itinerář: Praha (10. 11. 1664), Dôle (prosinec 1664 – červen 1665, výlet do Porrentruy a
Besançonu v polovině prosince, do Besançonu o Velikonocích 1665), Lyon, Marseille (21.
6. – konec července 1665), Madrid (září – počátek listopadu 1665), Paříž (leden – červen
1666)
Literatura:
CATALANO, Alessandro, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace
v Čechách, Praha 2008, s. 367, pozn. s. 574.
32) Z KOUNIC, Dominik Ondřej (1654-1705)
trvání: 22. září 1671 – 4. června 1674
prameny: smlouva s hofmistrem z 1. 6. 1671 a čtvrtletní účty od 22. 9. 1671 – 5. 6. 1674
(MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 827, kart. 84)
skupina: hofmistr Ernst Melchior von Nuvolara z Lutychu, první služebníky najal až v Sieně
– lokaj, podkoní, kuchař a pradlena
itinerář: Brno (22. 9. 1671), Vídeň, Štýrský Hradec, Klagenfurt, Villach, Benátky (10. – 17.
10. 1671), Padova, Ferrara, Bologna, Florencie, Siena (27. 10. 1671 – 18. 10. 1672, v lednu
a únoru výlet do Pisy a Livorna, v dubnu do Říma), Řím (21. 10. 1672 – 3. 4. 1673, v
únoru výlet do Neapole); Bologna, Milán, Janov, Turín (27. 4. – 5. 5. 1673), Ženeva,
Besançon (13. 5. 1673 – 11. 8. 1673), Dôle, Chalon, Lyon, Grenoble (konec srpna 1673),
Lyon, Avignon, Toulon, Marseille, Montpellier, Toulouse, Bordeaux (1. – 4. 10. 1673),
Poitiers, Tours, Blois, Fontainebleau, Paříž (17. 10. 1673 – 5. 4. 1674), Ženeva (přelom
dubna a května 1674), Bern, Curych, St. Gallen, Augsburg, Mnichov, Salcburk, Linec,
Slavkov (4. 6. 1674)
Literatura:
FLORKOVÁ, Lenka, Kavalírská cesta Dominika Ondřeje z Kounic, Vyškovský sborník 4, 2004, s. 87-111.
KLINGENSTEIN, Grete, Der Aufstieg des Hauses Kaunitz. Studien zur Herkunft und Bildung des Staatskanzlers
Wenzel Anton, Göttingen 1975, s. 43-44.
33) Z KOUNIC, Maxmilián Oldřich (1679-1746)
trvání: 1696 – červenec 1700
pramen: účty a korespondence hofmistra a syna s otcem (MZA Brno, RA Kouniců, inv. č.
872, kart. 86; inv. č. 2614 a 2616, kart. 287 a inv. č. 3648, kart. 405)
skupina: hofmistr J. du Coudray, do září 1697 společně s bratrem Františkem Karlem, s ním
pak zase v Římě, lokaj Matyáš
itinerář: 1696 do severního Nizozemí, Haag (do 14. 1. 1697), Breda, Antverpy, Brusel (18. 1.
– 18. 4. 1697), Düsseldorf (20. – 24. 4. 1697), Nijmegen, Rotterdam, Haag (28. 4. – 28. 6.
1697), Utrecht, Nijmegen, Kleve, Düsseldorf (30. 6. – 20. 7. 1697), Nijmegen, Haag (23. 7.
– asi listopad 1697), Kolín nad Rýnem (do 13. 12. 1697), Cáchy (14. – 17. 12. 1697),
Maastricht, Lutych (18. – 20. 12. 1697), Namur (21. – 26. 12. 1697), Remeš (31. 12. 1697
– 2. 1. 1698), Paříž (6. 1. – 22. 9. 1698), Nancy (29. 9. – 16. 10. 1698), Bar-le-Duc (18. –
31. 10. 1698), Nancy (31. 10. – 20. 11. 1698), Paříž (24. 11. 1698 – 17. 1. 1699), Nancy,
318
Štrasburk, Ulm, Augsburg, Mnichov, Vídeň (11. 2. – 18. 5. 1699), Praha, Drážďany, Berlín
(6. 6. 1699), Magdeburg, Hannover, Rittberg, Münster, Düsseldorf (27. 6. – 1. 8. 1699),
Kolín nad Rýnem, Brusel (15. – 18. 8. 1699), Valenciennes, Paříž (24. 8. – 14. 9. 1699,
výlet do Fontainebleau), Lyon, Turín (27. 9. – 9. 10. 1699), Janov, Miláno (17. – 29. 10.
1699), Parma, Modena, Bologna (4. – 7. 11. 1699), Florencie (8. – 15. 11. 1699), Siena,
Řím (19. 11. 1699 – 5. 5. 1700, v únoru výlet do Neapole), Bologna, Ferrara, Padova,
Benátky (17. 5. – 21. 6. 1700), Padova (21. – 30. 6. 1700), Innsbruck (4. – 8. 7. 1700),
Salzburg, Pasov, Vídeň (15. 7. 1700)
Literatura:
34) Z KOUNIC, Václav Antonín (1711-1794)
trvání: 16. 12. 1730 – 13. 2. 1734
pramen: korespondence hofmistra, zlomek účtů, opisy deníkových dopisů (MZA Brno, RA
Kouniců, inv. č. 2256-2257, kart. 261; opis deníku z roku 1732 v HHStA, Nachlass
Arneth, fasc. 15)
skupina: Hayeck z Waldstätten, hofmistr Johann Friedrich von Schwanau, dva lokajové
itinerář: Vídeň, Praha, Drážďany, Lipsko (19. 2. 1731 – 10. 7. 1732), Berlín (druhá půle
července 1732, Hannover (27. 7. – 5. 8. 1732), Münster, Utrecht, Amsterdam (10. – 15. 9.
1732), Haag (17. – 28. 9. 1732), Brusel (2. – 20. 10. 1732), Kolín nad Rýnem, Norimberk,
Augsburg, Mnichov (17. 11. – 3. 12. 1732), Innsbruck, Trident, Padova, Benátky (20. 12.
1732 – 18. 1. 1733), Ancona, Assisi, Řím (26. 1. – 8. 6. 1733, v dubnu výlet do Neapole),
Livorno, Florencie, Bologna, Parma, Miláno (29. 6. – 15. 7. 1733), Janov, Turín, Lyon,
Paříž (13. 8. – 15. 12. 1733), Lunéville (přelom let 1733 a 1734), Štrasburk, Stuttgart,
Řezno, Vídeň (13. 2. 1734)
Literatura:
35) Z KOUNIC, Ludvík Josef (1720-1745)
trvání: 1740-1742, 1743-1744
pramen: instrukce z 6. 11. 1740, hofmistrovské účty, korespondence syna, hofmistra,
koncepty otcovy korespondence (MZA Brno, RA Kouniců, inv. č. 2153, kart. 256; inv. č.
2157, kart. 256; inv. č. 2184, kart. 258; inv. č. 2282, kart. 263)
skupina: hofmistr Jan Ignác Ratsch
itinerář: Brno (7. 11. 1740), Praha, Drážďany, Lipsko (konec listopadu 1740 – 2. 10. 1742),
Drážďany, Budyšín, Lehnice, Vratislav, Nisa, Olomuc, Brno (prosinec 1742), Vídeň,
Verona, Miláno, Turín (červenec 1743 – polovina ledna 1744), Miláno, Bologna, Florencie
(druhá půle února 1744), Livorno, Řím (březen – duben 1744), Terni, Macerata, Ravenna,
Mantova, Benátky (polovina května 1744), Vídeň (konec května 1744)
Literatura:
319
36) Z LAMBERGU, Franz Josef (1637-1712) a Georg Sigmund (1641-1672)
trvání: léto 1656 – asi jaro 1660
pramen: instrukce, korespondence a torzo účtů (Oberösterreichisches Landesarchiv Linz,
Familienarchiv Lamberg, fasc. 21)
skupina: hofmistr Pierre Vauthier, v Itálii ještě Jean Pertignier
itinerář: Dôle (1656 – květen 1659), Paříž (léto 1659), Florencie (listopad 1659), Siena, Řím
(prosinec 1659 – asi jaro 1660)
Literatura:
STANNEK, Antje, Telemachs Brüder. Die höfische Bildungsreise des 17. Jahrhunderts, Frankfurt – New York
2001, s. 121-124.
37) Z LAMBERGU, Leopold Joseph (1654-1706) a Karl Adam (1655-1689)
trvání: 16. 4. 1674 – 25. 10. 1677
pramen: korespondence matky, účty hofmistra (Niederösterreichisches Landesarchiv St.
Pölten, Schloßarchiv Ottenstein B III 8)
skupina: hofmistr Johann Hegeler
itinerář: Vídeň, Salzburg, Innsbruck, Trident, Benátky (7. – 10. 5. 1674), Padova, Mantova,
Bologna, Siena (20. 5. – 23. 10. 1674), Řím (13. 11. 1674 – 23. 4. 1675, výlet do Neapole
v listopadu 1674), Assisi, Loreto, Bologna, Florencie (květen – říjen 1675), Bologna,
Modena, Parma, Miláno, Janov, Turín (15. 11. 1675 – 7. 5. 1676), Chambéry, Ženeva,
Bern, St. Gallen, Augsburg, Mnichov, Norimberk, Frankfurt, Kolín, Amsterdam, Leiden,
Rotterdam, Brusel, cesta do Anglie (září – říjen 1676: kvůli zimě nerealizováno, zpět do
Bruselu do 27. 11. 1676), Paříž (1. 12. 1676 – 4. 5. 1677), Londýn (13. 5. – 23. 5. 1677),
Paříž (1. 6. – ?), Orléans, Angers, Bordeaux, Toulouse, Perpignan, Marseille, Lyon, přes
Švýcarsko do Ulmu a po Dunaji do Vídně.
Literatura:
KÜHNEL, Harry, Die adelige Kavalierstour im 17. Jahrhundert, Jahrbuch für Landeskunde von
Niederösterreich 36, 1964, s. 364-384.
38) LAŽANŠTÍ Z BUKOVÉ, Maxmilián Václav (1710-1755) a Karel Josef (1712-1750)
trvání: podzim 1729 – listopad 1731
pramen: torzo korespondence + plán dvouleté cesty od Františka Josefa Černína z Chudenic
z 22. 4. 1730 (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, Cizí rody, kart. 35)
skupina: ?
itinerář: jezuitská univerzita v lotrinském Pont-à-Mousson (podzim 1729 – květen 1730),
Méty, Trevír, Bonn (červen), severní Nizozemí (červen – červenec 1730), Ostende, Calais,
Dover, Londýn (srpen 1730), Tournai, Brusel (září 1730), Paříž (konec září – listopad
1730), Miláno (zima 1731), Benátky, Loreto, Řím (březen – září 1731, výlet do Neapole v
květnu), Florencie, Innsbruck, Mnichov, v listopadu na sv. Huberta 1731 u F. J. Černína
39) LIBŠTEJNSKÝ Z KOLOVRAT, Oldřich František (1607-1650)
320
trvání: listopad 1622 – prosinec 1625, červenec 1626 – červenec 1628
pramen: autobiografie hofmistr Putze (SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3,
s. 14-16, 18-22)
skupina: hofmistr Johann Putz (z Adlersthurnu), velkou část druhé cesty také Adam Oldřich
Popel z Lobkovic s preceptorem Antonínem Scholzem (odpojili se v Miláně a cestovali do
Říma)
itinerář: Praha (18. 11. 1622), Horní Falc, Straubing, Innsbruck, Trident, Benátky, Verona,
Mantova, Bologna, Florencie, Siena, Viterbo, Řím (28. 12. 1622 – 26. 6. 1625, jen v říjnu
1623 výlet do Neapole), Spoleto, Assisi, Loreto, Ancona, Bologna (červenec – 22. 9.
1625), Ferrara, Padova, Benátky, Mantova, Cremona, Milán, Janov, Milán (16. 10. – 26.
11. 1625), Crema, Trident, Innsbruck, domů (konec prosince 1625); Praha (30. 6. 1626),
Plzeň, Norimberk, Würzburg, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč, Brusel, Lovaň (6. 8. 1626
– 15. 5. 1627), Antverpy, Gent, Bruggy, Oostende, Dunkerque, Lille, Brusel (27. 5. –
počátek srpna 1627), Paříž (15. 8. – 7. 9. 1627), Orléans, Blois, Akvitánie, Gaskoňsko,
Bayonne, Tolosa, Vitoria, Burgos, Madrid (4. 10. – 18. 11. 1627), El Escorial, Salamanca,
Santiago de Compostela (5. 12. 1627), Braga, Porto, Coimbra, Lisabon (16. – 20. 12.
1627), Córdoba, Granada, Toledo, Madrid (14. 1. – 29. 4. 1628), Lérida, Montserrat,
Barcelona (28. 5. – 2. 6. 1628), Milán (7. (?) – 14. 6. 1628), Como, Švýcarsko, Lindau,
Ingolstadt, Řezno, Pasov (30. 6. 1628), Praha (12. 7. 1628).
40) LIBŠTEJNSKÝ Z KOLOVRAT, Antonín Jan (1656-1699)
trvání: léto 1677 – 1681
pramen: torzo jeho a hofmistrovy korespondence na poručnici Maxmiliánu Apolonii
Verdugovou, roz. Libštejnskou z Kolovrat (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec,
Cizí rody, kart. 81-82; SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 358, kart. 29;
SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 414, kart. 34)
skupina: hofmistr Johann Ignác Sokolík (z Hlohova) a komorník
itinerář: Siena (9. 6. 1677), Řím (? – 12. 9. 1678), Turín (polovina října 1678 – asi září 1679),
Lyon (4. 11. 1679), dále neznámé, doma léto 1681
41) LIBŠTEJNSKÝ Z KOLOVRAT, Leopold Antonín (1660-1685)
trvání: podzim 1682 – asi jaro 1684
pramen: torzo jeho a hofmistrovy korespondence na poručnici Maxmiliánu Apolonii
Verdugovou, roz. Libštejnskou z Kolovrat (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec,
Cizí rody, kart. 81-82; SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 359, kart. 29)
skupina: hofmistr Johann Georg Karl Pellet a komorník
itinerář: Turín (podzim 1682 – leden 1683), Benátky (28. 1. – 15. 2. 1683), Loreto, Řím
(březen – 6. 5. 1683, během toho výlet do Neapole), Florencie (11. – asi 13. 5. 1683),
Janov, Turín (do 30. 5. 1683), Lyon (5. – ?. 6. 1683), Paříž (23. 6. – minimálně listopad
1683), pak domů
42) Z LICHTENŠTEJNA, Karel Eusebius (1611-1684) a Hartmann (1613-1686)
trvání: leden 1629 – léto 1631
321
pramen: instrukce, dopisy (Hausarchiv der Regierenden Fürsten von Liechtenstein Vaduz,
kart. 500)
skupina: hofmistr Josephus Gandelmus
itinerář: Bratislava (konec ledna 1629), Norimberk, Würzburg, Frankfurt (21. 2. 1629),
Luxemburg, Brusel (7. 3. 1629 – 25. 4. 1630), Antverpy, Paříž (na 4 dny), Luxemburg,
Strasburg (30. 8. 1630 – ?), Augsburg, zpět Paříž (16. 12. 1630 – květen 1631), pak asi
domů.
Literatura.:
HAUPT, Herbert, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684. Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit,
München – Berlin – London – New York 2007, s. 29-40.
43) Z LICHTENŠTEJNA, Ferdinand Johann (1622-1666), inkognito jako baron von Ostra
trvání: duben 1640 – 1643 (?)
pramen: korespondence (Hausarchiv der Regierenden Fürsten von Liechtenstein Vaduz, Hs.
270/I-II, kart. 213, kart. 251)
skupina: hofmistr Johann Ludwig Schratt a dva služebníci
itinerář: Graz, Lublaň, Terst, Benátky, Padova, Loreto, Řím (8. 5. 1640 – květen 1642),
Švýcarsko, Kolín nad Rýnem, Brusel (léto 1642 – jaro 1643, cesty do Antverp, Lovaně),
Londýn (květen 1643), Paříž, Savojsko, Španělsko, konec neznámý
Literatura:
KORBELÁŘOVÁ, Irena, Kavalírská cesta Ferdinanda Jana z Lichtenštejna, Časopis Slezského zemského
muzea. Série B. 57, 2008, s. 220-227.
WINKELBAUER, Thomas, Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer
Aristokrat des konfessionellen Zeitalters, München 1999, s. 472-484.
44) Z LICHTENŠTEJNA, Maxmilián Jakub Mořic (1641-1709), inkognito jako baron von
Hluckh
trvání: září 1659 – 1663
pramen: instrukce 17. 9. 1659, účty, dobrozdání strýce Gundakera (Hausarchiv der
Regierenden Fürsten von Liechtenstein Vaduz, kart. 562 + Hs. 606; instrukce také v
Zámek Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 36)
skupina: hofmistr Ludwig de Arimont
itinerář: Vídeň, Altötting, Augsburg, Dôle (listopad 1659 – první půle roku 1660), Lyon,
Marseille, Toulouse, Paříž (podzim 1660 – asi léto 1661), Štrasburk, Amsterdam, Haag,
Brusel (9. 8. 1661), Londýn, Brusel, Paříž, Lyon, Turín, Janov, Miláno, Bologna,
Florencie, Siena, Řím (březen 1662 – 1663, výlet do Neapole), Loreto, Florencie, Bologna,
Benátky, Innsbruck, Salcburk, Vídeň
Literatura.:
HEISS, Gernot, Bildungsreisen österreichischen Adeliger in der Frühen Neuzeit, in: Lenka BOBKOVÁ –
Michaela NEUDERTOVÁ (edd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1995, s. 252-268.
322
HEISS, Gernot, ”Ihro keiserlichen Mayestät zu Diensten ... unserer ganzen fürstlichen Familie zur Glori.”
Erziehung und Unterricht der Fürsten von Liechtenstein im Zeitalter des Absolutismus, in: Evelin
OBERHAMMER (Hg.), Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen
Neuzeit, Wien-München 1990, s. 155-181.
45) Z LICHTENŠTEJNA, Anton Florian (1656-1721), inkognito jako baron von Testitz
trvání: říjen 1674 – září 1676
pramen: korespondence, instrukce 1. 10. 1674 (Hausarchiv der Regierenden Fürsten von
Liechtenstein Vaduz, kart. 98)
skupina: hofmistr Ernest Melchior de Nuvolara, páže, dva lokajové, kočí, v Římě vydržuje
kočár s dvěma neapolskými koňmi
itinerář: Vídeň, Salcburk, Innsbruck, Benátky (9. 11. 1674), Bologna, Loreto, Řím (prosinec
1674 – duben 1676), Siena, Florencie, Bologna, Janov, Turín (konec května – srpen 1676),
Miláno (počátek září 1676), Benátky, Graz, Vídeň
Literatura.:
46) Z LICHTENŠTEJNA, Philipp Erasmus (1664-1704) a Hartmann (1666-1728)
trvání: květen 1682 – říjen 1683, květen 1684 – asi léto 1686
pramen: instrukce 12. 5. 1682, korespondence, kreditní dopisy, účty (Hausarchiv der
Regierenden Fürsten von Liechtenstein Vaduz, kart. 274)
skupina: hofmistr Johannes Le Veneur von Grünwald
itinerář: Vídeň, Praha, Norimberk, Kolín nad Rýnem, Amsterdam, Haag, Brusel, Paříž
(červenec 1682 – říjen 1683), Štrasburk, Praha, Vídeň; Vídeň, Salcburk, Trident, Turín
(červen 1684 – jaro 1685), Janov, Parma, Benátky, Bologna, Florencie, Siena (květen 1685
– leden 1686, s výjezdy do Florencie), Řím (únor – léto 1686, výlet do Neapole), dále
neznámé.
Literatura.:
323
47) Z LICHTENŠTEJNA, Franz Dominik (1689-1711), inkognito jako baron von
Landskron
trvání: 14. 5. 1707 – 27. 11. 1709
pramen: závěrečné vyúčtování (Hausarchiv der Regierenden Fürsten von Liechtenstein
Vaduz, kart. 228)
skupina: hofmistr Wilhelm Leopold Richter
itinerář: Itálie (23. 9. 1707 Siena), Německo, Nizozemí, Berlín (září 1709), Vídeň
Literatura.:
48) Z LICHTENŠTEJNA, Joseph Wenzel (1696-1772)
trvání: leden 1716 – podzim 1716
pramen: instrukce léto 1715 a korespondence (Hausarchiv der Regierenden Fürsten von
Liechtenstein Vaduz, kart. 567)
skupina: hofmistr Sebastian Heinrich Sydler
itinerář: Vídeň (leden 1716), Linec, Řezno, Norimberk, Kolín nad Rýnem, Amsterdam (11. 2.
1716), Haag (přelom února a března 1716), Brusel, Paříž (léto 1716), Nancy, Štrasburk,
Pasov, Vídeň, Uhry (k vojsku)
Literatura.:
49) Z LOBKOVIC, Václav Eusebius (1609-1677)
trvání: 1627 – jaro 1628
pramen: torzo korespondence
skupina: ?
itinerář: gonzagovská Mantova, pak jaro 1628 zpět kvůli zdraví otce, který 16. 6. 1628 zemřel
Literatura:
MAREK, Pavel, Dětství a dospívání Václava Eusebia z Lobkovic ve světle španělské korespondence jeho rodičů,
in: Historie´99. Celostátní studentská vědecká konference, Olomouc 2000, s. 61-87.
324
50) Z LOBKOVIC, Ferdinand August (1655-1715), inkognito jako hrabě z Mühlbergu
trvání: září 1673 – říjen 1674, 11. října 1675 – červen 1676
pramen: dvě instrukce, korespondence, účty, deník, cestovní zpráva (Zámek Nelahozeves,
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 36 a sign. D 177-182)
skupina: 1. hofmistr Benedetto Manfredi, 2. hofmistr Johann Georg Loybel (září 1667
doložen v Bourges) + sluha hofmistra, aufwarter Johann Wilhelm Lemmel, páže Pette
Janowski, zapisovatel Paul Lehner, dva sluhové – Bartholomeus Widtman a Paul
Respettino
itinerář: Neustadt an der Waldnaab (15. 9. 1673), Augsburg, Hall, Verona, Benátky (okolo 21.
10. 1673), Bologna, Florencie (okolo 4. 11. 1673), Siena (listopad 1673 – říjen 1674,
výlety na konci června do Florencie a v září do Pistoii), Lucca, Neustadt an der Waldnaab
(listopad 1674); Neustadt an der Waldnaab (10. 10. 1675), Řezno (12. – 14. 10. 1675),
Augsburg, Lindau, Chur, Campodolcino, Miláno (30. 10. – 1. 11. 1675), Turín (3. – 9. 11.
1675), Janov (12. – 15. 11. 1675), Miláno (17. – 20. 11. 1675), Parma, Bologna (24. – 26.
11. 1675), Loreto (2. – 4. 12. 1675), Assisi, Spoleto, Řím (10. 12. 1675 – 10. 5. 1676, na
přelomu února a března výlet do Neapole), Siena (15. – 17. 5. 1676), Livorno, Pisa,
Florencie (21. – 25. 5. 1676), Bologna, Ferrara, Benátky (1. – 2. 6. 1676), Trident,
Innsbruck, Augsburg, Řezno, Neustadt an der Waldnaab (14. 6. 1676)
Literatura:
CATALANO, Alessandro, LÉducatione del Principe: Ferdinand August Leopold von Lobkowitz e il suo prima
viaggio in Italia (Výchova knížete: Ferdinand August Leopold z Lobkovic a jeho první cesta do Itálie, in:
Porta Bohemica. Sborník historických prací 2, SOA Litoměřice 2003, s. 104-127.
FOLTÝN, Tomáš, Biografie Ferdinanda Augusta z Lobkowicz. Příspěvek k poznání výchovy, vzdělávání a
počátkům kariéry barokního šlechtice, Pardubice 2008 (diplomová práce KHV FF UPa).
FOLTÝN, Tomáš, Výchova barokních knížat: Lobkovicové, cestovní instrukce a kavalírské cesty, in: Porta
Bohemica. Sborník historických prací 4, Státní oblastní archiv v Litoměřicích 2007, s. 163-180.
FOLTÝN, Tomáš, Druhá kavalírská cesta a zejména římský pobyt Ferdinanda Augusta z Lobkovic (1675-1676),
in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. – 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního
kulatého stolu, který se na téma „Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550-1800“ konal na půdě
Katedry historických věd FF UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 99-127.
51) Z LOBKOVIC, Filip Hyacint (1680-1734) a Josef Antonín (1681-1717), inkognito
jako hrabata ze Sternsteinu
trvání: léto 1697 – 1700 (?)
pramen: instrukce z 18. 7. 1697 a 1. 5. 1700, korespondence (Zámek Nelahozeves,
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 36, A 38 a D 181)
skupina: hofmistr Dominik Haffner, od května 1700 Johann Heinrich Staël, sekretář,
komorník, páže, lokaj
itinerář: nejdříve Filip Hyacint sám Haag, Brusel, Paříž, od května 1700 spolu s bratrem a
novým hofmistrem do Itálie, podle instrukce měli jet do Turína, určitě byli v Římě a v
Sieně (imatrikulace říjen 1700)
Literatura:
325
FOLTÝN, Tomáš, Výchova barokních knížat: Lobkovicové, cestovní instrukce a kavalírské cesty, in: Porta
Bohemica. Sborník historických prací 4, Státní oblastní archiv v Litoměřicích 2007, s. 163-180.
52) Z LOBKOVIC, Jan Jiří Kristián (1686-1753), inkognito jako hrabě ze Sternsteinu
trvání: 1700-?
pramen: instrukce z 16. 10. 1700 (Zámek Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – rodinný
archiv, sign. A 38)
skupina: hofmistr Melchior Soufaidan
itinerář: Řím, ?
Literatura:
FOLTÝN, Kavalírské cesty a cestovní instrukce aristokracie z habsburské monarchie (1640-1740), bakalářská
práce, Katedra historických věd FHS UPa, Pardubice 2005, s. 30.
53) Z LOBKOVIC, Leopold Josef (1683-1707)
trvání: 1699-?
pramen: instrukce z 1. 4. 1699 (Zámek Nelahozeves, Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv,
sign. A 31)
skupina: hofmistr Martini
itinerář: ?
Literatura:
FOLTÝN, Kavalírské cesty a cestovní instrukce aristokracie z habsburské monarchie (1640-1740), bakalářská
práce, Katedra historických věd FHS UPa, Pardubice 2005, s. 29.
54) Z MARTINIC, Jiří Adam I.
trvání: září 1620 – červen 1625
pramen: cestovní deník (MZA Brno, Benediktini Rajhrad, sign. Dm3/3d-4, 4bis)
skupina: hofmistr Albert Kolb z Kolumberku (Slezan)
itinerář: Štýrský Hradec, Salcburk, Pasov, Mnichov, Freiburg, Breisach, Nancy, Pont-àMousson, Brusel (31. 10. 1620), Lovaň (listopad 1620 – duben 1623), Paříž (červen 1623),
Orléans, Blois, Tours, Bordeaux, Bayonne, Burgos, Madrid (15. 7. 1623 – 29. 1. 1624),
Toledo, Granada, Sevilla, Lisabon (počátek března 1624), Coimbra, Porto, Santiago de
Compostela, Zamora, Salamanca (4. 4. 1624), Madrid (do 24. 4. 1624), Barcelona,
Perpignan, Montpellier, Lyon (27. 5. 1624), Chambéry, Turín, Miláno (7. 6. 1624), Parma,
Modena, Bologna, Florencie, Siena (3. 7. – 16. 10. 1624), Řím (2. 11. 1624 – počátek
dubna 1625, v únoru výlet do Neapole), Loreto, Bologna, Mantova, Verona, Padova,
Benátky (5. – 10. 5. 1625), Trident, Innsbruck, Norimberk (konec června 1625)
Literatura:
HOJDA, Zdeněk, Bernard Ignác z Martinic – pokus o portrét fundátora, in: Slánské rozhovory 2008, s. 12-18.
HOJDA, Zdeněk, Mladí Martinicové v Itálii. Kavalírské cesty české šlechty do Itálie v 16. – 18. století, in: Dana
a Vladimír Přibylovi (uspoř.), Itálie, Slaný: Město Slaný 2006 (=Slánské rozhovory 2005), s. 35-40.
HOJDA, Zdeněk, Z katolického exilu do západní Evropy. “Velká cesta” Jiřího Adama z Martinic v letech 16201625, in: Lenka BOBKOVÁ – Michaela NEUDERTOVÁ (edd.), Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí
nad Labem 1995, s. 301-306.
326
55) Z NOSTIC, Ota (1608-1665)
trvání: 6. 6. 1626 – asi 1629
pramen: anonymní deník (Knihovna Národního muzea, Nostická knihovna, bez signatury)
skupina: ?
itinerář: Seifersdorf (6. 6. 1626), Zhořelec, Budyšín, Königsbruck, Strehla, Wurzen, Lipsko
(11. 6. – 13. 7. 1626), Jena, Norimberk, Ettlingen, Štrasburk (léto 1626 – červenec 1627,
výlet do Basileje v září 1626), Basilej, Curych, Bern, Ženeva, Lyon (počátek 1628),
Orléans (březen – květen 1628), Paříž, Angers (9. 10. 1628 – ?), Nizozemí, hansovní města
Literatura:
56) Z NOSTIC, Jan Karel (1673-1740) a Ota Václav (1674-1751)
trvání: 1692 – asi 1696
pramen: korespondence, instrukce, hofmistrovská smlouva (SOA Plzeň, pracoviště Klášter,
RA Nosticů (Planá), inv. č. 87, kart. 32; Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta
majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8)
skupina: hofmistr Pierre Humbert Mangin, komorník Georg Rotter
itinerář: Salcburk (listopad 1692 – listopad 1693), Siena (prosinec 1693 – ?), pak Francie a
Nizozemí
Literatura:
KUBEŠ, Jiří – MAREŠOVÁ, Marie – PANOCH, Pavel, Rodová paměť a „sebe-představení“ v podání Kryštofa
Václava z Nostic (1648-1712): Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Helena
Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová (eds.), Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300 – 1740,
Praha 2008, s. 347-374.
KUBEŠ, Jiří, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723-1725, in: TÝŽ (ed.),
Šlechtic na cestách v 16. – 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního kulatého stolu, který se na
téma „Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550-1800“ konal na půdě Katedry historických věd FF
UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 163-192, zde s. 170, 181.
57) Z NOSTIC, Josef Vilém (1706-1787) a Anton Kryštof (1708-1740)
trvání: září 1721 / květen 1726 – červen 1729
pramen: účty hofmistrů (Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Akta majątku Nostitzów i
Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158)
skupina: hofmistr Johann Franz Mayer (do Říma), pak otec Baldini, od února 1726 Andreas
Tardy, dva komorníci, najímaní lokaji
itinerář: 17. 9. 1721 z Vídně, Klagenfurt, Villach, Benátky (27. 9. – 4. 10. 1721), Padova,
Bologna, Loreto, Řím (23. 10. 1721 – 2. 5. 1726, výlet do Neapole březen /duben 1726),
Livorno, Pisa, Florencie (8. – 20. 5. 1726), Bologna, Ferrara, Padova, Benátky (27. 5. – 13.
6. 1726), Padova, Vicenza, Verona, Mantova (16. – 21. 6. 1726), Modena, Parma, Pavia,
Janov, Turín (8. – 11. 7. 1726), Lyon (16. – 24. 7. 1726), Montpellier, Marseille, Toulon,
Nizza, Turín (22. – 27. 8. 1726), Miláno (29. 8. – říjen 1726), Innsbruck, Mnichov,
Salcburk (13. 11. 1726 – 4. 8. 1727), Řezno, Norimberk, Würzburg, Frankfurt, Mohuč,
Coblenz, Bonn, Kolín, Düsseldorf, Utrecht, Leiden (19. 9. 1727 – 8. 7. 1728, výlet do
327
Amsterdam v květnu 1728), Brusel (12. 7. – 16. 9. 1728), Paříž (27. 9. 1728 – 10. 12.
1728), Remeš, Chalons, Lunéville (17. 12. 1728 – 28. 5. 1729, výlety do Nancy),
Strasbourg, Mannheim, Neuburg, Linec, Vídeň (po 16. 6. 1729)
58) PUTZ Z ADLERSTHURNU, Jan František Edmund (1635-1674)
trvání: květen 1655 – 1656, podzim 1657 – konec 1658
pramen: paměti jeho mladšího bratra (SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3,
s. 154, 158-159)
skupina: první cesta s Janem Pavlem Walderode z Eckhausenu a jeho prefektem jménem
Senari, druhá s komorníkem a famulem
itinerář: Siena (imatrikulován 22. 11. 1655 – asi únor 1656), Řím (Velikonoce 1656, výlet do
Neapole), domů (během 1656), Praha (září 1657), Lovaň, severní Nizozemí, Londýn,
Paříž, domů (konec 1658)
59) PUTZ Z ADLERSTHURNU, Jan Ignác Dominik (1647-1718)
trvání: říjen 1667 – červen 1670
pramen: vlastní autobiografie (SOA Praha, RA Putz z Adlersthurnu, inv. č. 1, kart. 3, s. 176183)
skupina: famulus Christophoro Augustino Servilio
itinerář: Praha (7. 10. 1667), Vídeň (12. 10. 1667), Graz (19. 10. 1667), Lublaň (23. 10.
1667), Terst (27. 10. 1667), Benátky (3. 11. 1667), Padova, Vicenza, Verona (5. – 13. 11.
1667), Padova, Benátky (16. – 24. 11. 1667), Ferrara, Bologna, Ancona, Loreto (6. – 8. 12.
1667), Tolentino, Řím (13. 12. 1667 – konec dubna 1668, jen v březnu výlet do Neapole),
Foligno, Loreto, Assisi, Perugia, Siena (konec dubna – 26. 9. 1668), Livorno, Pisa, Lucca,
Florencie (30. 9. – 8. 10. 1668), Bologna, Parma, Milán (15. – 19. 10. 1668), Turín (21. –
22. 10. 1668), Chambéry, Lyon (29. 10. 1668 – 11. 4. 1669), Avignon, Marseille, Toulon,
Marseille (29. 4. – 5. 5. 1669), Lyon (10. 5. – 24. 10. 1669), Rouen, Nevers, Orléans,
Tours, Nantes, Angers, Tours, Blois, Orléans (konec listopadu 1669 – 1. 1. 1670), Paříž (2.
1. – konec března 1670), Amiens, Calais, Dover, Londýn (Velikonoce), Calais, Dunkerque,
Gent, Brusel, Antverpy, Haag, Utrecht, Cáchy, Kolín nad Rýnem, Mohuč, Frankfurt nad
Mohanem, Stuttgart, Augsburg, Mnichov, Řezno, Praha (27. 6. 1670)
60) Z QUESTENBERKU, Jan Adam (1678-1752)
trvání: 13. 10. 1696 – prosinec 1699
pramen: účty hofmistra, torzo korespondence (MZA Brno, RA Kouniců, podle staré signatury
nelze nyní dohledat)
skupina: hofmistr Jan Jakub Waldbillich (Trevírsko), komorník Michal, v Haagu dva lokaje
itinerář: Pasov, Norimberk, Frankfurt, Mohuč, Kolín, Utrecht (20. 12. 1696), Haag (konec
1696 – listopad 1697, v březnu výlet do Bruselu), Paříž (prosinec 1697 – duben 1698),
Londýn (polovina dubna – konec května 1698), Paříž (červen – listopad 1698), Turín
(leden 1699), Janov, Miláno, Benátky (do 4. 3. 1699), Loreto, Bologna, Řím (19. 3. – září
1699, výlet do Neapole na počátku dubna), Siena, Florencie (počátek října 1699), Bologna,
Modena, Padova, Benátky (23. 10. 1699), Lublaň (29. 10. 1699), Vídeň (3. 12. 1699)
328
Literatura:
HELFERT, Vladimír, Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku
(† 1752), Praha 1916, s. 37-41.
PLICHTA, Alois (ed.), O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700-1752, Jaroměřice – Brno 1974, s. 3946.
PLICHTA, Alois, Jaroměřicko. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí, I, Jaroměřice nad Rokytnou 1994, s.
344-345, 348-350.
61) PETŘVALDSKÝ Z PETŘVALDU, Amand Antonín
trvání: červenec 1715 – srpen 1719
pramen: italské účty (MZA Brno, RA Berchtoldů, inv. č. 136, kart. 9, 47 stran)
skupina: ?
itinerář: Střílky (27. 7. 1715), Vídeň, Linec, Lyon (září 1715), Turín (říjen 1715), Benátky
(listopad 1715 – leden 1716), Bologna, Loreto (16. 2. 1716), Řím (21. 2. – červenec 1716,
květen výjezd Neapol), Siena (srpen 1716), Pisa, Livorno, Lucca, Florencie (říjen –
listopad 1716), Bologna, Parma, Janov, Turín (prosinec 1716), Mantova, Innsbruck,
Salcburk (konec února 1717), Norimberk, Frankfurt, Nancy (12. 4. – konec června 1717,
výlet Lunéville), Paříž, Orléans, Angers (23. 7. – prosinec 1717), Paříž (leden – květen
1718), výjezd do Anglie (červen), Brusel (7. 7. – konec srpna 1718), severní Nizozemí
(září 1718 – počátek července 1719), přes říši do Vídně (12. 8. 1719)
62) ZE SCHWARZENBERGU, Ferdinand Vilém (1652-1703)
trvání: 1668-1670, 1671-1673
pramen: korespondence hofmistra, koncepty korespondence otce, torzo korespondence syna
(SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, fasc. 398)
skupina: hofmistr Luca Ferrari z Tridentu
itinerář: Besançon (říjen 1665-1667), Řím (listopad 1668 – březen 1670), pak domů a léčení;
Salcburk (květen 1671 – květen 1673), Innsbruck, Kostnice, Basilej, pak dále Méty (?)
Literatura:
WOLF, Adam, Fürst Ferdinand von Schwarzenberg, in: TÝŽ, Geschichtliche Bilder aus Österreich, 2, Wien
1880, s. 161-163.
63) ZE SCHWARZENBERGU, Adam František (1680-1732)
trvání: 1697-1701
pramen: korespondence hofmistra Burtona, účty obou hofmistrů, koncepty listů otce,
korespondence syna otci (SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, RA Schwarzenbergů,
fasc. 416)
skupina: Fridrich Kaspar baron Newhof, zvaný Ley, teprve v červnu 1698 za ním přijel do
Utrechtu jako hofmistr Jean de Burton
itinerář: Praha (duben 1697), Vídeň, Řezno (květen), Norimberk, Würzburg, Ehrenbreitstein,
Düsseldorf (červenec), Gimborn, Schwarzenberg (srpen), Amsterdam, Haag (září – asi
listopad 1697), Utrecht (asi listopad 1697 – červen 1698, výlety v lednu do Haagu na
počátku června do Amsterdamu a severního Hollandu), Brusel, Angers (září – 17. 12.
1698), Paříž (25. 12. 1698 – 20. 4. 1700), Londýn (25. 4. – 18. 5.), Brusel (22. – 29. 5.),
Nancy, Paříž (8. 6. – 5. 8. 1700), rychlá cesta po západní a jižní Francii (Orléans, Nantes,
329
La Rochelle, Bordeaux, Toulouse, Avignon, Nice), přešli do Itálie a rychle přes Turín,
Milán a Bolognu do Říma (konec října 1700 – minimálně prosinec 1700, spíše vydržel až
do Velikonoc 1701), duben 1701 byl doma v Murau
Literatura:
WOLF, Adam, Fürst Ferdinand von Schwarzenberg, in: TÝŽ, Geschichtliche Bilder aus Österreich, 2, Wien
1880, s. 194.
64) SLAVATA Z CHLUMU A Z KOŠUMBERKA, Jan Jáchym (1635-1689)
trvání: 1653-1656
pramen: korespondence, účty (SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů, inv. č.
130, kart. 25)
skupina: ?
itinerář: Řím (květen 1655 – duben 1656)
Literatura:
HRDLIČKA, Josef, Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova, České Budějovice 2003,
s. 211-212.
KUBEŠ, Jiří, Sídla Jana Jiřího Jáchyma hraběte Slavaty z Chlumu a Košumberka (1637-1689) v proměně,
Scientific Papers of the University of Pardubice, Series C, Faculty of Humanities, 9, 2003, s. 55-87, zde s.
59-61.
65) ST. JULIEN, Johann Nicolas (1675 – po 1735)
trvání: říjen 1695 – září 1699
pramen: 81 dopisů hofmistra Staëla poručníkovi Jakobu André z Brandisu, koncepty dopisů
poručníka hofmistrovi (ÖStA, AVA, FA Harrach, kart. 841)
skupina: hofmistr Johann Heinrich Staël z Münsteru
itinerář: počátek října 1695 z Vídně, Lublaň, Udine, Trident, Brescia, Modena, Bologna,
Florencie (listopad 1695 – říjen 1696, výlety v září do Averna a Camaldoli), Pisa, Siena,
Řím (listopad 1696 – duben 1697, výlet do Neapole na přelomu listopadu a prosince),
Loreto, Benátky (4. 5. – polovina května 1697), Janov, Turín, Ženeva, Kostnice,
Norimberk, Frankfurt, Münster, Haag (září – říjen 1697), Londýn (prosinec 1697), Brusel
(leden – únor (?) 1698), Angers (duben (?) 1698 – červen 1699), Paříž (červen – počátek
srpna 1699), Štrasburk, Pasov, Vídeň
Literatura:
Jahrhundert, Ostfildern 2005, s. 217-235, zde s. 223, pozn. 30.
66) ŠPORK, František Antonín (1662-1738)
trvání: 1679-1681, 1682
pramen: vydané paměti jeho pážete Ferdinanda Rakovského
skupina: hofmistr Trippel, Václav Svída a Petr Röllich
itinerář: Řím, Turín, jižní Francie, Španělsko (Madrid), Francie (Paříž), Anglie, severní
Nizozemí (Haag), Brusel a domů; 1682 ještě jednou Paříž
330
Literatura:
BACK, Arnošt (ed.), Krátké vypravování o životě Jeho Excelence pana Františka Antonína hraběte ze Sporcků,
sepsané jeho pážetem Ferdinandem Rakovským v Kuksu 1. září 1778, Kuks 1938.
PREISS, Pavel, František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha – Litomyšl 2003, s. 28-32.
TŘÍSKA, Karel, František Antonín hrabě Špork, Praha 1940 (2. vydání), s. 11-12.
67) ZE ŠTERNBERKA, Jan Norbert († 1678) a Václav Vojtěch (1643-1708)
trvání: listopad 1661, resp. červen 1662 – listopad 1664
pramen: deník (Knihovna Národního muzea, sign. VIII G. 18)
skupina: listopad 1661 – říjen 1663 bratr Ignác Karel, Jan Lambert Lamboy, hofmistr Jana
Norberta Jodocus Wolf ze Schwartzenwolfu, hofmistr Václava Vojtěcha Pipius, sluha
Daniel František Táborský z Horažďovic
itinerář: Lovaň (Jan Norbert od konce listopadu 1661, Václav Vojtěch od počátku července
1662 – 11. 5. 1663), Brusel (11. – 14. 5. 1663), Luttych, Utrecht, Amsterdam (28. – 31. 5.
1663), Haarlem, Leiden, Haag (3. – 6. 6. 1663), Rotterdam, Antverpy (8. – 10. 6. 1663),
Brusel, Gent, Brugy, Oostende, Calais, Dover, Londýn (22. 6. – 2. 7. 1663), Calais,
Amiens, Paříž (10. 7. – 10. 10. 1663), Orléans (13. – 16. 10. 1663), Moulins, Lyon (23. 10.
– 6. 11. 1663), Grenoble, Turín (15. – 19. 11. 1663), Janov (23. – 26. 11. 1663), Miláno
(28. 11. – 3. 12. 1663), Parma, Modena, Bologna, Florencie (10. – 13. 12. 1663), Lucca,
Pisa, Livorno, Siena, Viterbo, Řím (24. 12. 1663 – 29. 9. 1664, v první půli března výlet do
Neapole), Spoleto, Assisi, Foligno, Loreto (6. – 8. 10. 1664), Ancona, Bologna, Ferrara,
Mantova, Verona, Padova, Benátky (20. 10. – 1. 11. 1664), Trident, Innsbruck (8. – 11. 11.
1664), Mnichov, Landshut, Klatovy, Zelená Hora (22. 11. 1664)
Literatura:
KALISTA, Zdeněk, České baroko, Praha 1940, s. 190 n.
KROPÁČEK, Jiří, Architekt J. B. Mathey a zámek Trója v Praze. Stavebník-umělec-pojetí díla, AUC Phil. et
hist. 1, 1987, s. 47-101, zejména s. 86-98.
KULÍKOVÁ, Martina, Cesty bratří ze Šternberka a jejich cestovní deníky, Praha 2001 (diplomová práce Katedra
PVHaAS FF UK).
HUSÁKOVÁ, Jana, Čeští kavalíři ve Francii a jejich francouzská reflexe: Adam František ze Šternberka,
Heřman Jakub Černín, bratři Šternberkové Karel Ignác, Jan Norbert, Václav Vojtěch, Jindřich Hýzrle
z Chodů, diplomová práce FF UK Praha, Praha 2004.
68) ZE ŠTERNBERKA, Ignác Karel († 1700)
trvání: listopad 1661 – asi podzim 1663, duben 1664 – duben 1665
pramen: deník a jeho opis pro Petra z Říčan (Národní knihovna v Praze, sign. XVII A 25;
Strahovská knihovna, sign. DD V 28)
skupina: na první cestě s dvěma bratry, na druhé s Petrem z Říčan a sluhou
itinerář: Lovaň (konec listopadu 1661 – 11. 5. 1663), Brusel (11. – 14. 5. 1663), Luttych,
Utrecht, Amsterdam (28. – 31. 5. 1663), Haarlem, Leiden, Haag (3. – 6. 6. 1663),
Rotterdam, Antverpy (8. – 10. 6. 1663), Brusel, Gent, Brugy, Oostende, Calais, Dover,
Londýn (22. 6. – 2. 7. 1663), Calais, Amiens, Paříž (10. 7. – asi podzim 1663), domů,
Bechyně (29. 4. 1664), Nýrsko, Řezno, Ingolstadt, Mnichov (15. – 17. 5. 1664), Augsburg,
Ulm, Singen, Schaffhausen, Solothurn, Lausanne, Ženeva (30. – 31. 5. 1664), Lyon (3. 6. –
22. 9. 1664, v polovině září výlet do Grenoblu), Chalon-sur-Saone, Besançon (30. 9. 1664
– 7. 2. 1665, na konci prosince výlet do Langres), Dôle, Troyes, Paříž (16. 2. – 21. 3. 1665,
331
v půli března výlet do Orléansu), Fontainebleau, Troyes, Dijon, Besançon (28. 3. – 1. 4.
1665), Porrentruy, Breisach, Štrasburk (7. 4. 1665), Rastatt, Stuttgart, Schwäbisch Gmünd,
Norimberk (14. – 16. 4. 1665), Horšovský Týn, Nepomuk, Bechyně (27. 4. 1665)
Literatura:
KULÍKOVÁ, Martina, Cesty bratří ze Šternberka a jejich cestovní deníky, Praha 2001 (diplomová práce Katedra
PVHaAS FF UK).
HUSÁKOVÁ, Jana, Čeští kavalíři ve Francii a jejich francouzská reflexe: Adam František ze Šternberka,
Heřman Jakub Černín, bratři Šternberkové Karel Ignác, Jan Norbert, Václav Vojtěch, Jindřich Hýzrle
z Chodů, diplomová práce FF UK Praha, Praha 2004.
69) SWEERTS-SPORCK, Jan Kristián (1729-1802)
trvání: 22. 9. 1750 – květen / červen 1751 (?)
pramen: deník sluhy Franze Girtlera (zápisky abruptně končí 8. května 1751 ve Florencii na
prahu zpáteční cesty)
skupina: hofmistr Gregor Maria Zinck (1708-1770), servita; Franz Girtler jako komorník Jana
Kristiána Sweerts-Sporck; Jan Druss jako sluha Gregora M. Zincka
itinerář: Řezno, Augsburk, Mnichov, Innsbruck (3. – 7. 10. 1750), Trident (12. 10. 1750),
Benátky (16. 10. – 19. 10. 1750), Forli, Ancona, Loreto, Assisi, Řím (listopad 1750 −
duben 1751, výlet do Neapole v březnu), Siena, Pisa (30. 4. 1751), Livorno, Florencie (4. −
8. 5. 1751).
Literatura:
ČAPSKÁ, Veronika, Představy společenství a strategie sebeprezentace − řád servitů v habsburské monarchii
(1613-1780), v tisku.
LINDA, Jaromír – FIDLEROVÁ, Alena – BEKEŠOVÁ, Martina, Repertorium rukopisů 17. a 18. století z
muzejních sbírek v Čechách, Díl I, svazek 1, Praha 2003, s. 125.
70) Z THUN-HOHENSTEINU, Jan Maxmilián (1673-1701)
trvání: podzim 1692 – červenec 1695
pramen: korespondence, účty, fragment deníku (SOA Litoměřice, pracoviště Děčín, Rodinný
archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/2, kart. 100-101)
skupina: hofmistr Johann Christoph Zighel (přijel za Thunem do Říma 11. 10. 1692)
itinerář: Řím (asi léto 1691 – po 9. 11. 1692), Florencie (před 18. 11. 1692 – počátek ledna
1693, v prosinci výlet do Pisy), Bologna (7. 1. 1693), Parma, Mantova, Benátky (19. 1. –
po 5. 2. 1693), Mantova, Brescia (12. 2. 1693), Cremona, Janov, Milán (24. - ?. 2. 1693),
Turín (2. 3. – 6. 10. 1693), Milán (11. 10. 1693), Kostnice, Lindau (27. 10. 1693), Salcburk
(listopad 1693), Řezno (24. 12. 1693), Norimberk, Bamberg, Würzburg (4. - ?. 1. 1694),
Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem (17. – 23. 1. 1694), Nijmegen, Haag (29. 1. –
16. 5. 1694), Leiden (16. 5. – po 11. 6. 1694), Amsterdam, Haag (30. 6. – 21. 10. 1694, 16.
5. – polovina června léčení v Leidenu, v březnu výlet do Amsterdamu, v druhé půli června
do Amsterdamu a severního Hollandu, v září do Rotterdamu), Rotterdam, Antverpy,
Brusel (29. 10. 1694 – asi 18. 3. 1695), Amsterdam, Hannover, Wolfenbüttel,
Braunschweig, Celle, Lüneburg, Hamburg (11. 4. 1695), Kodaň (26. 4. 1695), Helsingör,
Helsingborg, Stockholm (11. 5. 1695), Uppsala, Helsingör, Kolding, Gottorp, Kiel,
Hamburg (15. 6. 1695), Berlín (8. 7. 1695), Děčín (21. 7. 1695)
Literatura:
STŘÍTESKÝ, Hynek, Jan Maxmilián Thun a turínská Accademia reale, rukopis seminární práce (FF UK Praha)
z roku 2005.
332
71) Z THUN-HOHENSTEINU, Jan Josef (1711-1788)
trvání: jaro 1730 – prosinec 1731
pramen: korespondence hofmistra a korespondence syna s matkou (SOA Litoměřice,
pracoviště Děčín, Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 880, sign. Y 4/11, kart. 138;
inv. č. 866, sign. Y 2/2, kart. 123)
skupina: hofmistr Jean Marcy
itinerář: Řím (jaro – červen 1730), Miláno (červenec 1730), Mnichov (4. 8. – 20. 8. 1730),
Řezno (přelom srpna a září 1730), Salcburk, Augsburg, Štrasburk, Frankfurt, Kolín nad
Rýnem, Leiden (23. 10. 1730 – 9. 5. 1731), Brusel (11. 5. – 14. 6. 1731), Paříž (24. 6. – 27.
10. 1731, výlet do Fontainebleau první týden v červenci, léčebný pobyt v Passy u Paříže 8.
– 17. 10. 1731), Lunéville (1. 11. – 3. 12. 1731, druhý týden v listopadu výlet do Mét a
Luxembourgu), Štrasburk, Frankfurt nad Mohanem, Řezno (12. 12. 1731), Praha
72) Z TRAUTTMANSDORFFU, Adam Matyáš (1617-1684)
trvání: podzim 1635 – asi jaro 1638
pramen: hofmistrova korespondence (ÖStA, AVA, FA Trauttmansdorff, kart. 140, Nro. 22)
skupina: hofmistr Johannes Gobbar, komorník Matthias Petr
itinerář: Siena (23. 10. 1635 – konec listopadu 1636, výlety v červnu do Florencie, v listopadu
do Livorna, Luccy a Pisy), Řím (prosinec 1636 – asi jaro 1638, v únoru 1638 zřejmě výlet
do Neapole)
73) Z TRAUTTMANSDORFFU, Maxmilián (†1705)
trvání: říjen 1651 – 1656
pramen: hofmistrova korespondence (ÖStA, AVA, FA Trauttmansdorff, kart. 147, Nro. 50)
skupina: hofmistr Rutgerus a Groesbeek do 1653, pak Carolus du Sart
itinerář: počátek neznámý, Frankfurt (15. 10. 1651), Kolín nad Rýnem (přelom října a
listopadu 1651), Lovaň (listopad 1651 – leden 1655, výlety v srpnu a září 1652 Holandsko,
1653 a 1654 nejsou zprávy), Cáchy, Paříž (konec února 1655 – červenec 1656), v září
plánována cesta do Říma
Literatura:
CSÁKY-LOEBENSTEIN, Eva-Maria, Studien zu Kavaliertour österreichischer Adeliger im 17. Jahrhundert,
MIÖG 79, 1971, s. 408-434, zde s. 428-434.
74) UNGNAD z WEISSENWOLFU, Helmhard Christoph (1635-1702)
trvání: 1651 – ?
pramen: instrukce z 25. 9. 1651 (SOA Zámrsk, RA Šliků, inv. č. 627, kart. 87)
skupina: hofmistr Jan Adam Gans, komorník Johann Konrad Albrecht
itinerář: Vídeň, Dôle, ?
Literatura:
333
75) Z VALDŠTEJNA, Adam František (†1666)
trvání: červenec 1649 – 1652
prameny: hofmistrovy dopisy kavalírově matce Zdislavě ze Sezimova Ústí, synova
korespondence (MZA Brno, RA Ditrichštejnů, inv. č. 3017, sign. 156, kart. 661); latinský
překlad cestovního deníku od Sigismunda Casimira Pastoria z Hirtenbergu z roku 1706
(MZA Brno, RA Berchtoldů, inv. č. 141).
skupina: hofmistr z Brna Pavel Hynek Morgentaller, různý počet služebníků (až tři)
itinerář: Benátky, Padova, Mantova, Loreto, Řím (7. 11. 1649 – asi květen 1650), Florencie
(červen – počátek září 1650, výlet do Pisy, Luccy a Livorna), Bologna, Modena, Parma,
Miláno (přelom září a října 1650, výlet do Janova), Bern, Ženeva, Lyon, Orléans, Paříž
(konec listopadu 1650 – 6. 2. 1652, říjen výlet do Bretagne, 14 dní v Angers), Brusel (10.
2. – konec srpna 1652, výlet do Lovaně na počátku března, výlet do Amsterdamu a okolí v
červnu), Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem (polovina září 1652), Norimberk,
Augsburg, Mnichov, Řezno (konec 1652 – konec 1653), domů.
Literatura:
VOLDÁN, Vladimír, Cesta hofmistra Morgentallera jižní a západní Evropou, in: Brno v minulosti a dnes 4,
Brno 1970, s. 104-115.
76) Z VALDŠTEJNA, N. (zřejmě jeden ze tří synů Jana Viktorína – Bertold, Adam
Maxmilián či Jan Karel)
trvání: 22. 5. 1664 – konec roku 1665 (?)
pramen: deník (SOA Praha, RA Valdštejnů, inv. č. 273/1)
skupina: ?
itinerář: Amsterdam (16. – 19. 6. 1664), Haag (22. – 24. 6. 1664), Londýn a okolí (2. 7. – 11.
7. 1664), Brusel (19. 7. 1664 – 22. 1. 1665), Paříž (28. 1. – 15. 3. 1665), Lyon (25. 3. – 13.
4. 1665), Turín (20. – 24. 4. 1665), Miláno (26. – 29. 4. 1665), Bologna, Florencie (7. – 11.
5. 1665), Pisa, Siena, Řím (20. 5. – 11. 10. 1665, s výjezdem do Neapole – 16. 9. – 22. 9.
1665), Assisi, Loreto (17. – 18. 10. 1665)
Literatura:
SALONOVÁ, Kateřina, Kavalírská cesta Bertolda Viléma z Valdštejna v letech 1664-1665, diplomová práce,
Katedra historických věd FF UPa, Pardubice 2007.
77) VERDUGO, František Julius (1661-1712)
trvání: duben 1681 – září 1683
pramen: korespondence syna a hofmistra s matkou, hofmistrovská smlouva, koncepty matčiny
korespondence (SOA Plzeň, pracoviště Klášter, RA Verdugů, inv. č. 416, kart. 34 a inv. č.
348, kart. 28)
skupina: hofmistr J. Ludwig Dieudonné, komorník Adam Václav Sommer z Heršodic
itinerář: Praha, Vídeň (25. 4. – 12. 5. 1681), Salcburk (25. 5. – asi 31. 5. 1681), Innsbruck (3.
6. – 23. 6. 1681), Verona (28. 6. – 12. 7. 1681), Turín (19. 7. 1681 – 21. 1. 1682), Benátky
(1. 2. – 11./12. 2. 1682), Bologna (16. 2. – 18. 2. 1682), Loreto, Řím (4. 3. – 14. 9. 1682, v
334
půli března výlet do Neapole), Florencie (18. – 21. 9. 1682), Lyon (? – 26. 10. 1682),
Angers (15. 11. 1682 – 25. 2. 1683), Paříž (1. 3. – 5. 6. 1683), Brusel (asi 18. 6. – 30. 6.
1683), Londýn (7. 7. – 22. 7. 1683), Rotterdam, Delft, Haag, Leiden, Haarlem, Amsterdam
(4. – 8. 8. 1683), Brusel (přelom srpna a září), domů (chvátá kvůli Turkům)
Literatura:
KUBEŠ, Jiří, Tři pohledy na kavalírskou cestu Franze Julia hraběte Verduga v letech 1681-1683, FHB 25,
2010, č. 2, s. 29-65.
KUBEŠ, Jiří, Ze Španělska až do Horního Slezska. Osudy Verdugů v habsburské monarchii v raném novověku, v
tisku.
78) VRATISLAVOVÉ Z MITROVIC, František Karel (1679-1750) a Vratislav
Maxmilián (1681 – před 1750)
trvání: asi 1696 – 1700
pramen: hofmistrovské účty, plán cesty, smlouva s hofmistrem, koncept instrukce (vše v
Zámek Dírná, Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71)
skupina: hofmistr Johann Jakob Franz Teppern, komorník Matthias Gerhardting
itinerář: Řím (asi podzim 1696 – 15. 5. 1698), Viterbo, Siena, Livorno, Pisa, Lucca, Florencie
(25. – 30. 5. 1698), Bologna, Modena, Parma, Mantova, Verona, Brescia, Miláno (12. – 17.
6. 1698), Janov, Turín (25. 6. – 3. 7. 1698), Chambery, Lyon (10. – 15. 7. 1698), Orléans,
Paříž (24. 7. 1698 – 7. 12. 1699), Nancy (16. 12. – 29. 12. 1699), Lunéville, Štrasburk (1. –
9. 1. 1700), Rastatt, Stuttgart (12. – 14. 1. 1700), Ulm, Augsburg, Mnichov (20. – 23. 1.
1700), Řezno, Furth im Wald, Bystřice nad Úhlavou (konec ledna 1700)
79) Z VRBNA a BRUNTÁLU, Karel (1612-1638)
trvání: 1632-1634
pramen: korespondence děda Karla st. ze Žerotína
skupina: hofmistr Jan Jiří Rozín z Javorníku, nákupčí Jiří Mělnický, sluha Jíra Březnický
itinerář: Vratislav (říjen 1632), Vídeň (přelom listopadu a prosince 1632), Benátky (přelom
prosince 1632 a ledna 1633), Padova (únor 1633 – duben 1634), Řím (druhá půle dubna
1634), Siena (květen – podzim 1634), v listopadu 1634 doma
Literatura:
HAAS, Antonín, Karel Bruntálský z Vrbna, Praha 1947, s. 87-112.
80) ZE ŽEROTÍNA, Jan Ludvík (1691-1761)
trvání: 1713-1715
pramen: deníky otce
skupina: hofmistr Gerard Anton Kessler z Kolína nad Rýnem
itinerář: Nizozemí, španělské Nizozemí, Anglie
Literatura
SEHNAL, Jiří, Deníky Jana Jáchyma ze Žerotína, Životní styl českého šlechtice v době vrcholného baroka,
ČMM 119, 2000, s. 367-389, zde s. 368-369.
335
PŘÍLOHA 2:
Chronologický seznam kavalírských cest šlechty z českých a rakouských zemí (16201750), o nichž jsou k dispozici jiné zprávy než jen matriční záznamy (instrukce,
korespondence, deníky, účty)
Jméno
Breuner ze Stübingu, Filip Fridrich a Gottfried
z Martinic, Jiří Adam I.
Libštejnský z Kolovrat, Oldřich František
z Nostic, Ota
z Lobkovic, Václav Eusebius
z Lichtenštejna, Karel Eusebius a Hartmann
Breuner ze Stübingu, Jiří Sejfríd
z Ditrichštejnu, Ferdinand a Maxmilián
Ungnad z Weissenwolfu, Helmhard Christoph
Slavata z Chlumu a z Košumberka, Jan Jáchym
Putz z Adlersthurnu, Jan František
z Lambergu, Franz Josef a Georg Sigmund
Gallasové, František Ferdinand a Antonín Pankrác
z Lichtenštejna, Maxmilián Jakub Mořic
z Eggenberku, Jan Kristián a Jan Sejfríd
ze Šternberka, Václav Vojtěch a Jan Norbert
z Valdštejna, N.
ze Schwarzenbergu, Ferdinand
z Ditrichštejnu, Filip Zikmund
z Lichtenštejna, Anton Florian
z Lambergu, Leopold Josef a Karel Adam
z Herbersteinu, Johann Fridrich a Johann Leopold
z Ditrichštejnu, Leopold Ignác
Verdugo, František Julius
336
Léta
1618-1623 luteráni
1620-1625
1622-1625, 1626-1628
1626-1629?
1627-1628
1629-1631
1629/1630-1633
1632-1634 č. bratr
1635-1637
1635-1638
1639-1640 (?)
1640-1643 (?)
1645-1648
1646-1650 luterán
1649-1652
1649-1652
1651-?
1651-1656
1653-1656
1655-1657, 1658-1659
1655-1656, 1657-1658
1656-1660
1657-1659
1659-1663
1660-1663
1661/1662-1664
1661-1663, 1664-1665
1664-1665
1664-1666
1667-1670
1668-1670, 1671-1673
1670-1674
1671-1674
1673-1674, 1675-1676
1674-1676
1674-1677
1677-1681
1678-1682
1678-1682, 1683-1684
1679-1681
1680-1683, 1683-1685
1681-1683
Plánuje
matka
otec
otec
poručníci
otec
strýc
?
děd
poručník
otec
asi matka
otec
matka
otec
otec
matka
otec
bratr
strýc
strýcové
otec
otec
poručníci
otec
matka
matka
matka
otec
poručník
otec
otec
bratr / matka
matka
otec
otec
matka
strýc, teta
?
otec
poručníci
otec
matka
Jméno
z Harrachu, Karel
z Ditrichštejnu, Karel Josef
z Lichtenštejna, Philipp Erasmus a Hartmann
z Ditrichštejnu, Walter Xaver
Gallasové, František Matyáš a Jan Václav
Thun, Jan Maxmilián
z Nostic, Jan Karel a Ota Václav
z Questenberka, Jan Adam
Vratislavové z Mitrovic, František Karel a Vratislav
Maxmilián
z Lobkovic, Filip Hyacint
z Lobkovic, Leopold
z Lichtenštejnu, Franz Dominik
z Götzenu, Jan Franz Anton
Léta
1681-1683 (?)
1682-1684
1682-1684
1682-1683, 1684-1686
1683-1688
1687-1689
1688-1693
1692-1695
1692-1696 (?)
1695-1699
1696-1699
1696-1700
1697-1701
1697-1700
Plánuje
otec
strýc, teta
otec
otec
otec
?
otec
otec
otec
poručník
poručník
otec
otec
otec
1697-1700
1699-?
1707-1709
1710-1714
ze Žerotína, Jan Ludvík
Černín z Chudenic, František Josef
Petřvaldský z Petřvaldu, Amand Antonín
z Lichtenštejna, Joseph Wenzel
z Ditrichštejnu, Karel Maxmilián a Jan Leopold
Gallas, Filip Josef
1713-1715
1715-1717
1715-1719
1716
1719-1724
1721-1723, 1724-1725
1723-1725
1725-1727
z Nostic, Josef Vilém a Anton Kryštof
Buquoyové, František Leopold a Karel Jakub
Clary-Aldringenové, Jan Antonín a František Václav
Chotkové, Jan Karel a Rudolf
Lažanští z Bukové, Maxmilián Václav a Karel Josef
z Ditrichštejnu, Jan Karel a František de Paula
Sweerts-Sporck, Jan Kristián
1726-1729
1726-1731
1727-?
1727-1730
1729-1731
1730-1731 (?)
1731-1734
1733-1734 (?)
1740-1744
1744-1746
1749-1751
1750-1751
otec
matka
otec
nevlastní
matka
otec
strýc
?
strýc
otec
bába
otec
otec /
příbuzní
otec
otec
otec
otec
matka
matka
otec
otec
otec
matka
otec
otec
337
x
x
x
1649-1652
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
338
Francie Španělsko
1646-1650
luterán
1649-1652
1639-1640
(?)
1640-1643
(?)
1645-1648
1629/16301633
1632-1634
1635-1637
1635-1638
x
x
1620-1625
1622-1625,
1626-1628
1626-1629?
1627-1628
x
x
1618-1623
Breuner ze Stübingu, Filip
Fridrich a Gottfried
z Martinic, Jiří Adam I.
Oldřich František
z Nostic, Ota
z Lobkovic, Václav
Eusebius
Breuner ze Stübingu, Jiří
Sejfríd
z Trauttmansdorffu, Adam
Matyáš
Berka z Dubé, Matyáš
Ferdinand
z Lichtenštejnu, Ferdinand
Johann
Humprecht Jan
z Hardeggu, Johann
Sigmund
z Ditrichštejnu, Ferdinand a
Maxmilián
z Valdštejna, Adam
František
Itálie
Léta
Jméno
(plán)
x
x
x
Anglie
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
jižní
Nizozemí
x
x
x
x
x
x
severní
Nizozemí
PŘÍLOHA 3:
Cílové země cest mladých šlechticů z Čech, Moravy a obojích Rakous (1620-1750)
x
x
x
x
Švýcarsko
Lotrinsko
z Valdštejna, N.
Putz z Adlersthurnu, Jan
Ignác
ze Schwarzenbergu,
Ferdinand
z Ditrichštejnu, Filip
Zikmund
x
1661/16621664
1661-1663,
1664-1665
1664-1665
1667-1670
x
x
1671-1674
x
1668-1670,
1671-1673
1670-1674
x
x
x
1660-1663
x
x
x
339
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
Anglie
x
x
x
x
1659-1663
x
x
x
x
x
1657-1659
x
x
1655-1657,
1658-1659
1655-1656,
1657-1658
1656-1660
x
Francie Španělsko
x
x
1651-?
Ungnad z Weissenwolfu,
Helmhard Christoph
z Trauttmansdorffu, Maxm.
Slavata z Chlumu a z
Košumberka, Jan Jáchym
z Harrachu, Ferdinand
Bonaventura
Putz z Adlersthurnu, Jan
František
z Lambergu, Franz Josef a
Georg Sigmund
Gallasové, František
Ferdinand a Antonín
Pankrác
z Lichtenštejna, Maxmilián
Jakub Mořic
z Eggenberku, Jan Kristián
a Jan Sejfríd
ze Šternberka, Václav
Vojtěch a Jan Norbert
Itálie
1651-1656
1653-1656
Léta
Jméno
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
jižní
Nizozemí
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
severní
Nizozemí
x
x
x
Švýcarsko
x
x
Lotrinsko
3
x
x
x
x
x
x
1678-1682,
1683-1684
1679-1681
1680-1683,
1683-1685
1681-1683
1681-1683
?
1682-1683
x
1692-1695
x
x
x
x
x
x
x
x
Anglie
340
Tento muž byl jako jediný v cizině zajat (v Paříži), po propuštění okamžitě ukončil cestu a vrátil se domů.
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
1688-1693
1687-1689
1682-1684
1682-1683,
1684-1686
1683-1688
x
x
x
1678-1682
Leopold Antonín
z Ditrichštejnu, Karel Josef
z Lichtenštejna, Philipp
Erasmus a Hartmann
z Ditrichštejnu, Walter
Xaver
z Hohenecku, Johann Georg
Adam3
Gallasové, František Matyáš
a Jan Václav
Thun, Jan Maxmilián4
x
x
1674-1677
x
x
x
1673-1674,
1675-1676
1674-1676
Francie Španělsko
z Lobkovic, Ferdinand
August
z Lichtenštejna, Anton
Florian
z Lambergu, Leopold Josef
a Karel Adam
z Herbersteinu, Johann
Fridrich a Johann Leopold
Černín z Chudenic, Heřman
Jakub
z Ditrichštejnu, Leopold
Ignác
Verdugo, František Julius
z Harrachu, Karel
Itálie
Léta
Jméno
x
x
x
x
(plán)
x
x
x
x
x
x
x
x
jižní
Nizozemí
x
x
x
x
(plán)
x
x
x
x
x
x
x
x
severní
Nizozemí
x
x
x
x
x
Švýcarsko
x
Lotrinsko
4
x
x
x
?
x
x
x
Anglie
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
jižní
Nizozemí
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
severní
Nizozemí
x
341
Tento šlechtic jako zatím jediný ze zkoumaného vzorku navštívil na závěr své kavalírské cesty v roce 1695 také Dánsko a Švédsko.
x
1715-1719
x
x
1715-1717
1721-1723,
1724-1725
1723-1725
x
1710-1714
x
x
1707-1709
x
x
x
1697-1701
x
x
1719-1724
x
x
1697-1700
1697-1700
x
x
x
x
x
x
x
1695-1699
1696-1699
1696-1700
x
Francie Španělsko
1716
x
1692-1696?
z Nostic, Jan Karel a Ota
Václav
z Questenberka, Jan Adam
z Kounic, Maxmilián
Oldřich
z Lobkovic, Filip Hyacint
Vratislavové z Mitrovic,
František Karel a
Maxmilián Vratislav
ze Schwarzenbergu, Adam
František
z Lichtenštejna, Franz
Dominik
Antonín
František Josef
Petřvaldský z Petřvaldu,
Amand Antonín
z Lichtenštejna, Joseph
Wenzel
z Ditrichštejnu, Karel
Maxmilián a Jan Leopold
Gallas, Filip Josef
Itálie
Léta
Jméno
x
Švýcarsko
x (plán)
x
x
x
x
x
x
x
Lotrinsko
x
x
x
x
x
x
x
(plán)
x
x
x
1726-1731
1727-?
1727-1730
1729-1731
1730-1731
1731-1734
1733-1734
1749-1751
1750-1751
1740-1744
1744-1746
x
1726-1729
Černín z Chudenic, Prokop
Vojtěch
z Ditrichštejnu, Jan Karel a
František de Paula
Sweerts-Sporck, Jan
Kristián
x
1725-1727
Černín z Chudenic, Heřman
Jakub
z Nostic, Josef Vilém a
Anton Kryštof
Buquoyové, František
Leopold a Karel Jakub
Clary-Aldringenové, Jan
Antonín a František Václav
Chotkové, Jan Karel a
Rudolf
Lažanští z Bukové,
Maxmilián Václav a Karel
Josef
z Thun-Hohensteinu, Jan
Josef
Itálie
Léta
Jméno
x
x (plán)
x
x
x
x
x
x
342
Francie Španělsko
x
x
x
Anglie
x
x
x
x
x
x
x
x
x
jižní
Nizozemí
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
severní
Nizozemí
x
Švýcarsko
x
x
x
x
x
x
x
Lotrinsko
PŘÍLOHA 4:
Skladba šlechticů z Čech, Moravy a Rakous a jejich hofmistrů
na univerzitě v Leidenu (1720-1739)5
Rok
Jméno
Titul /
Hofmistr
Věk
Původ
země
1720
Jan Věžník z Věžník
H/Č
Nicolaus Butz (?)
42
Lucembursko
1720
Michael de Lazari
B/Č
x
x
x
1720
Leopold z Pergenu
H/R
Antonín Kaiser
35
x
1720
Filip Josef Kinský
H/Č
Jan Petr Doucet
49
Namursko
1721
Jan Albert Spintler
B/R
Jan Bernard Kaltwasser
45
Franky
1721
Ferdinand Zdeněk Tunkl z
B/Č
x
x
x
H/M
Theodor de lÉau
306
Aremberg
Brníčka a ze Zábřehu
1721
Karel Maxmilián a Jan
Leopold z Dietrichštejna
1721
František Adam z Pollheimu
H/R
Augustin Aubry
34
Švýcarsko
1721
Jan Antonín z Lichtenštejna
K/x
Jan Filip Helder
50
Falc
1721
Leopold Preisgott z
H/R
Leopold Ignác Herzog (?)
34
Kolínsko
Kuefsteinu
1722
Augustin z Herbersteinu
H/x
Michael Ignác Hijde
48
Germanus
1723
Jiří ze Stubenberku
H/R
x
x
x
1723
Ferdinand Josef a Josef z
H/R
Bernard Keyser (?)
40
Paderbornsko
H/Č
Jan Pavel Schillher (?)
26
Rakousy
Unverzagtu
1723
Antonín Karel Pachta z
Rájova
1723
Nikolas František de Stella
H/R
Christian Salzgeber
36
Rakousy
1724
Jan Amadeus z Wagensbergu
H/R
Johann Chenot (?)
40
Lucembursko
1724
Jan Antonín ze Selbu
B/R
Petr Foncin
30
Lucembursko
1724
Jan Adam z Abensbergu a z
H/R
Petr Jakub Colles
42
Lucembursko
Traunu
1724
Karel z Guttenbergu
H/R
Augustin Aubry
40
Germanus
1724
Inocenc de Tinty
B/R
Augustin Aubry
40
Germanus
1724
František Karel Fischem
B/M
x
x
x
1724
Maxmilián Ulysses Browne
H/Č
Andreas Robinson (?)
28
Anglie
5
Wilhelm du RIEU (Hg.), Album studiosorum Academiae Lugduno-Batavae, Bd. 1, 1575-1875, Den Haag 1875.
Vysvětlivky: x = v matrice neuvedeno, (?) = nejisté přiřazení hofmistra (v matrice u něj chybí titul hofmistra,
ale určitě byl členem skupiny mladého šlechtice), K = kníže, H = hrabě, B = svobodný pán (baron), Č = Čech
(v matrice označen jako Bohemus), M = Moravan (Moravus), R = Rakušan (Austriacus).
6
Odjinud ale víme, že mu v roce 1721 bylo 37 let. Srov. Jiří KROUPA, Mikulovské a evropské kořeny
josefinismu (Příspěvek ke studijnímu programu moravských Ditrichštejnů), Studie muzea Kroměřížska ´79,
Kroměříž 1979, s. 59-69, zde s. 61.
343
Rok
Jméno
Titul /
Hofmistr
Věk
Původ
H/R
Jan František Fridelat
45
Švýcarsko
země
1724
Jan Josef a František Karel
Trautsonové z Falkensteinu
1724
Maxmilián z Cavriani
H/R
Andreas Tardi
38
Rakousy
1724
Tadeáš Václav a Kajetán Josef
B/Č
Jan Job
45
Lotrinsko
z Freienfelsu
1724
Josef Jan Maxmilián Kinský
H/Č
Josef Dresser
40
Čechy
1725
Ludvík ze Seeau
H/R
Jan Jindřich de Rodinge
42
Lucembursko
1725
Tadeáš Adam de Kautch
B/R
Jan Jindřich de Rodinge
42
Lucembursko
1725
Ferdinand Jakub z Kokořova
H/Č
Karel Eger
24
Rakousy
1725
František Arnošt z Valdštejna
H/Č
Jan Petr Petit Parin
x
Švýcarsko
1725
Jiří Kryštof ze Stürgku
H/R
Ludvík du Molin
40
Lucembursko
1725
Heřman Jakub Černín z
H/Č
Jan Mořic de Besold
34
Čechy
Chudenic
1725
Jan Josef Khevenhüller
H/R
Jan František Fridelat
46
Švýcarsko
1725
Ferdinand Norbert a František
H/Č
Theodor de lÉau
36
Lutyšsko
Karel z Trauttmansdorffu
1726
Josef a Gundakar St. Julien
H/R
Hyacint Guillhaume Haak
37
Lucembursko
1726
Rudolf Josef Colloredo
H/Č
Jan Antonín Kaiser
40
Trevírsko
1726
Leopold Teofil z Palmu
H/R
Hubert Gilman (?)
36
Namursko
1726
Josef ze Sinzendorfu
H/R
Jiří Stumpelius
36
Paderbornsko
1726
Leopold z Eilsbergu
B/R
x
x
x
1726
Christian Josef z Palmu
H/R
Jan Fridrich Hochstetter
28
Württembersko
1726
František Karel Kinský
H/R
Jan Norbert Schittel
44
Čechy
1726
Leopold z Dietrichštejna
H/R
Guillhaume de la Vaulx
40
Lucembursko
1726
František Josef z Valdštejna
H/Č
Karel Galli
56
Milánsko
1726
Jan Michal Tejřovský z
B/Č
Vilém Schoversan
43
Limbursko
Einsiedelu
1726
Kašpar Clary
H/Č
Petr Foncin
35
Lucembursko
1727
František Leopold a Jan Karel
H/Č
Jean Bertrand Dortu
42
Limbursko
Buquoyové
1727
Zikmund z Gallenbergu
H/R
x
x
x
1727
Jodocus Barbo z
H/R
x
x
x
H/Č
Karel Jindřich d´Hauteville
45
Lotrinsko
H/R
Andreas Tardi
42
Švýcarsko
Wachsensteinu
1727
Jan Antonín a František
Václav Clary-Aldringenové
1727
Josef Vilém a Antonín Kryštof
Nosticové
344
Rok
Jméno
Titul /
Hofmistr
Věk
Původ
země
1727
Jan Karel a Rudolf Chotkové
H/Č
x
x
x
1727
Adam Arnošt z Rottalu
H/R
Michael Kreisinger de
47
Čechy
Eckersfeltz
1728
František z Fünfkirchenu
H/R
Jan Maxmilián Löhner
30
Čechy
1728
Julius Gilleis z Patzenkirchenu
H/R
Augustin Aubry
42
Germanus
1728
Jan Arnošt a Ferdinand
H/R
Jean Marcy
42
Lucembursko
Bonaventura z Harrachu
1728
Vinciguerra Thomas Collalto
H/R
Anton Abenthrot
40
Germanus
1728
František Antonín Černín z
H/Č
Jan Petr Doucet
55
Namursko
H/R
František Damián Hirsch
30
Kolínsko
H/R
Hubert Gilman
35
Lutyšsko
B/R
Jan Adolf Reckum
35
Kolínsko
H/Č
Filip Graeve
40
Mohučsko
H/Č
Karel Galli
60
Milánsko
Chudenic
1728
Jan Jindřich a Jan Antonín z
Hardeggu
1728
Jan Winulphus ze
Starhembergu
1729
František Karel a Filip Jakub z
Radoltu
1729
Albrecht Maxmilián III.
Desfours
1729
František Josef Pachta z
Rájova
1730
Karel Rudolf z Aichpüchlu
H/M
Petr Antonín Lintzmann
34
Švýcarsko
1730
Michal Jan z Althannu
H/Č
Jan Frank
32
Slezsko
1730
Nicolaus Pálfi
H/R
Jan Frank
32
Slezsko
1730
Karel z Cobenzlu
H/x
Simon Gregorius Rosman
36
Kraňsko
1730
Jan Josef z Thunu
H/Č
Jean Marcy
44
Lucembursko
1731
František Oldřich z Wensieru
B/R
Jan Petr Tresbeau
26
Mohučsko
1732
Leopold ze Schallenbergu
H/R
Jan Vilém de la Vaulx
40
Lucembursko
1733
Ludvík Trautson z
H/x
Jan Gudlin
30
Lucembursko
Falkensteinu
1733
Jan Josef z Erlefsfeldu
B/Č
Jakub Ignác Briot
34
Švýcarsko
1733
Konstantin z Gatterbourgu
H/R
Robert le Tourneur
45
Namursko
1733
Leopold a Václav z Radolt
B/R
Christoph Zenbrod
29
Freiburg
1733
Jan Václav Hartman z
H/Č
František Karel Kopiask
41
Morava
Klarštejna
1733
Jindřich Pavel z Mansfeldu
K/Č
Nicolas Bontemps
50
Lucembursko
1733
Albert z Thurnu-Valsassiny
H/R
Jan Bertrand
48
Limbursko
1733
Jan Josef z Vrtby
H/Č
Baltazar Lageri
43
Savojsko
345
Rok
Jméno
Titul /
Hofmistr
Věk
Původ
země
1735
František Josef z Küenburgu
H/Č
Jan Vilém de la Vaulx
41
Lucembursko
1735
Xaver František z Freienfelsu
B/R
Jan Milesius
44
Rakousy
1735
František Ferdinand
H/Č
Jan Nicolaus Bontemps
51
Lucembursko
H/R
Franscisco Niccolo
44
Toskánsko
Novohradský z Kolovrat
1735
Antonio de Vasquez y de la
Puente, hrabě de Pinos
Bandiera
1735
Jan Arnošt ze Starhembergu
H/R
Jan Michal Rörig
40
Kolínsko
1737
František z Langenbachu
B/R
Jan Jakub Crausem (?)
30
Lotrinsko
1737
Karel z Lambergu
H/R
Petr Reuter (?)
34
Mohučsko
1737
Quintin Jörger z Tolletu
H/R
Petr Reuter (?)
34
Mohučsko
1737
Wolf Richard z Auerspergu
H/R
Jan Christoph Fischer (?)
30
Franky
1737
Jiří Ehrenreich z Lassbergu
H/R
Jan Christoph Fischer (?)
30
Franky
1738
Jan Arnošt Hoyos
H/R
Ludvík de Vray
46
Leiden
1738
Otto Ferdinand z Hohenfeldu
H/x
Ludvík de Vray
46
Leiden
1738
Jan Křtitel Karel z Pergenu
H/R
Petr Franz Guelat
33
Švýcarsko
1738
Adam z Grundemanu
H/R
Laurentius Reinhard
55
Mohučsko
346
Soupis pramenů a literatury
Archivní prameny:
Österreichisches Staatsarchiv Wien, Haus-, Hof- und Staatsarchiv
Reichshofrat, Gratialia et Feudalia, Passbriefe, fasc. 1-18.
Familienarchiv Auersperg, Zimmer A, Kasten 2, fasc. 33, konv. 1, instrukce pro knížete Heinricha z
Auerspergu a jeho hofmistra Andrease Muese
Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungsarchiv
Familienarchiv Harrach, kart. 115, instrukce a korespondence z kavalírské cesty Aloise Thomase
Raimunda z Harrachu
Familienarchiv Harrach, kart. 143, korespondence z kavalírské cesty Arnošta Františka z Kounic
Familienarchiv Harrach, kart. 334, instrukce pro kavalírskou cestu Ferdinanda Bonaventury
z Harrachu
Familienarchiv Harrach, kart. 140, deník z kavalírské cesty Ferdinanda Bonaventury z Harrachu
Familienarchiv Harrach, kart. 439, korespondence z kavalírské cesty Ferdinanda Bonaventury
z Harrachu
Familienarchiv Harrach, kart. 677, instrukce a korespondence z kavalírské cesty Karla z Harrachu
Familienarchiv Harrach, kart. 841, korespondence z kavalírské cesty Johanna Nicolause St. Julien
Familienarchiv Trauttmansdorff, kart. 140, korespondence z kavalírské cesty Adama Matyáše
z Trauttmansdorffu
Familienarchiv Trauttmansdorff, kart. 147, korespondence z kavalírské cesty Maxmiliána z Trauttmansdorffu
Oberösterreichisches Landesarchiv Linz
Familienarchiv Lamberg, fasc. 21, instrukce, korespondence a účty z kavalírské cesty Františka
Josefa a Jiřího Zikmunda z Lambergu
Niederösterreichisches Landesarchiv St. Pölten
Herrschaftsarchiv Stetteldorf, kart. 71, instrukce, účty a korespondence z kavalírské cesty Johanna
Sigmunda z Hardeggu
Schloßarchiv Ottenstein B III 8, korespondence a účty z kavalírské cesty Leopolda Josefa a Karla
Adama z Lambergu
Hausarchiv der Regierenden Fürsten von Liechtenstein Vaduz
kart. 98, instrukce a korespondence z kavalírské cesty Antona Floriána z Lichtenštejnu
kart. 228, účty z kavalírské cesty Franze Dominika z Lichtenštejnu
kart. 274, instrukce, korespondence a účty z kavalírské cesty Filipa Erasma a Hartmanna z
Lichtenštejnu
kart. 500, korespondence a instrukce z kavalírské cesty Karla Eusebia a Hartmanna z Lichtenštejnu
kart. 562, instrukce a účty z kavalírské cesty Maxmiliána Jakuba Mořice z Lichtenštejnu
kart. 567, instrukce a korespondence z kavalírské cesty Josefa Václava z Lichtenštejnu
Archiv Univerzity Karlovy v Praze
M 8, Actus Facultatis Juridicae…, zápisy o disputacích na právnické fakultě od roku 1712
M 12, Matricula renovata …, matrika právnické fakulty z let 1638-1762
Archiwum Państwowe we Wrocławiu
Akta majątku Hatzfeldtów w Żmigrodzie, sign: 194, korespondence a účty z kavalírské cesty
Jindřicha z Hatzfeldu
Akta majątku Magnisów w Bożkowie, sign. 91, korespondence z kavalírské cesty Jana Františka
Antonína z Götzenu
Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 8, instrukce a korespondence
z kavalírské cesty Jana Karla a Oty Václava z Nostic
Akta majątku Nostitzów i Walkensteinów w Luboradzu, sign. 158, účty z kavalírské cesty Josefa
Viléma a Antonína Kryštofa z Nostic
347
Moravský zemský archiv v Brně
Rodinný archiv Berchtoldů, inv. č. 136, kart. 9, účty z kavalírské cesta Amanda Antonína
Petřvaldského z Petřvaldu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 3017, kart. 661, korespondence z kavalírské cesty Adama
Františka z Valdštejna
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1583, kart. 358, instrukce a účty z kavalírské cesty Ferdinanda a
Maxmiliána z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1584, kart. 359, instrukce, korespondence a účty z pobytu
Františka Antonína z Ditrichštejna v Římě
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1585, kart. 360, instrukce, korespondence a účty z kavalírské
cesty Filipa Zikmunda z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1587, kart. 362, instrukce a korespondence z kavalírské cesty
Leopolda Ignáce z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1589, kart. 363, instrukce a korespondence z kavalírské cesty
Karla Josefa z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1586, kart. 361, korespondence z kavalírské cesty Waltera
Xavera z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1591, kart. 364, instrukce, korespondence a účty z kavalírské
cesty Karla Maxmiliána a Jana Leopolda z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1592, kart. 365, účty z kavalírské cesty Jana Karla a Františka
de Pauly z Ditrichštejnu
Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 2875, kart. 645, účty z kavalírské cesty Jana Kristiána a Jana
Sejfrieda z Eggenbergu
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 827, kart. 84, účty z kavalírské cesty Dominika Ondřeje z Kounic a
smlouva s hofmistrem Nuvolarou
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 828, kart. 84, účty z kavalírské cesty Lva Viléma z Kounic
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 871, kart. 86, deník z kavalírské cesty Lva Viléma z Kounic z let
1635-1636
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 872, kart. 86, účty z kavalírské cesty Maxmiliána Oldřicha z Kounic
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2256-2257, kart. 261, korespondence hofmistra a zlomek účtů z
kavalírské cesty Václava Antonína z Kounic
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2614, kart. 287, dopisy Maxmiliána Oldřicha z Kounic otci
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2616, kart. 287, korespondence hofmistra Maxmiliána Oldřicha z
Kounic
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 3648, kart. 405, pokračování korespondence hofmistra Maxmiliána
Oldřicha z Kounic
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2153, kart. 256, koncept instrukce, korespondence a účty z cesty
Ludvíka Josefa z Kounic z let 1740-1741
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2157, kart. 256, korespondence z cesty Ludvíka Josefa z Kounic z let
1742 a 1744
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2184, kart. 258, korespondence a účty z cesty Ludvíka Josefa z
Kounic z let 1741-1742
Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 2282, kart. 263, korespondence z cesty Ludvíka Josefa z Kounic z
roku 1743
Sbírka Historického spolku Brno, inv. č. 349, deník z cesty Maxmiliána Želeckého z Počenic
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Děčín
Rodinný archiv Clary-Aldringenů, inv. č. 238, kart. 93, fragment cestovního deníku Františka
Václava a Jana Antonína z Clary-Aldringenu z roku 1727
Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 155, kart. 61, účty z kavalírské cesty
Františka Ferdinanda a Antonína Pankráce Gallasů
Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), inv. č. 1545, sign. XX/22, kart. 438, účty z
kavalírské cesty Filipa Josefa Gallase
Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 826, sign. W II 14/1-2, kart. 100-101, dopisy Johanna
Christopha Zighela, hofmistra Jana Maxmiliána Thuna, Maxmiliánu Thunovi 1692-1695
Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 880, sign. Y 4/11, kart. 138, dopisy Jeana Marciho,
hofmistra Jana Josefa Thuna
Rodinný archiv Thunů (Klášterec), inv. č. 866, sign. Y 2/2, kart. 123, dopisy Jana Josefa Thuna matce
348
Státní oblastní archiv v Plzni, pracoviště Klášter
Rodinný archiv Nosticů (Planá), inv. č. 87, kart. 32, korespondence z kavalírské cesta Jana Karla a
Oty Václava z Nostic
Rodinný archiv Verdugů, inv. č. 412 a 416, kart. 34, korespondence z kavalírské Franze Julia
Verduga
Rodinný archiv Verdugů, inv. č. 358, kart. 29, korespondence z kavalírské cesty Antonína Jana
Libštejnského z Kolovrat
Rodinný archiv Verdugů, inv. č. 414, kart. 34, korespondence z kavalírské cesty Antonína Jana
Rodinný archiv Verdugů, inv. č. 359, kart. 29, korespondence z kavalírské cesty Leopolda Antonína
Rodinný archiv Windischgrätzů, inv. č. 1335, kart. 34, instrukce pro hraběte Ernsta Fridricha z
Windischgrätzu a jeho hofmistra Zellerera
Státní oblastní archiv v Praze
Rodinný archiv Chotků, inv. č. 488, kart. 24, korespondence z kavalírské cesty Jana Karla a Rudolfa
Chotků
Rodinný archiv Putzů z Adlersthurnu, rodinné paměti Jana Putze z Adlersthurnu a jeho synů Jana
Františka a Jana Ignáce (1595-1700), inv. č. 1, kart. 3.
Velkostatek Křivoklát, Starý a Nový archiv, inv. č. 480, sign. F 90, cestovní deník Matyáše
Ferdinanda Berky z Dubé z roku 1639
Státní oblastní archiv v Třeboni
Rodinný archiv Buquoyů, inv. č. 589, kart. 95, účty z kavalírské cesty Františka Leopolda a Karla
Jakuba Buquoyů
Státní oblastní archiv v Třeboni, pracoviště Český Krumlov
Rodinný archiv Eggenbergů, sign. III 1 Gβ 2, 3, korespondence a účty z kavalírské cesty Jana
Kristiána a Jana Sejfrieda z Eggenbergu
Rodinný archiv Schwarzenbergů, fasc. 321, účty a korespondence z kavalírské cesty Franze Hartarda
a Johanna Adolfa ze Schwarzenbergu
Rodinný archiv Schwarzenbergů, fasc. 398, korespondence z kavalírské cesty Ferdinanda ze
Schwarzenbergu
Rodinný archiv Schwarzenbergů, fasc. 416, účty a korespondence z kavalírské cesty Adama Františka
ze Schwarzenbergu
Sbírka rukopisů, č. 39, cestovní deník z kavalírské cesty Jana Kristiána a Jana Sejfrieda z Eggenbergu
z let 1660-1663
Státní oblastní archiv Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec
Cizí rody, kart. 35, korespondence z kavalírské cesty Maxmiliána Václava a Karla Josefa Lažanských
z Bukové
Cizí rody, kart. 81-82, korespondence z kavalírské cesty Leopolda Antonína Libštejnského z Kolovrat
Cizí rody, sign. 118/1, kart. 3, instrukce pro výchovu mladých Breunerů 1623
Rodinný archiv Černínů z Chudenic, provizorně kart. 258, korespondence a opis deníku z kavalírské
cesty Heřmana Jakuba Černína
Rodinný archiv Černínů z Chudenic, provizorně kart. 260, instrukce z kavalírské cesty Heřmana
Jakuba Černína
Rodinný archiv Černínů z Chudenic, provizorně kart. 330, torzo korespondence z kavalírské cesty
Františka Josefa Černína
Rodinný archiv Černínů z Chudenic, provizorně kart. 342, korespondence a účty z kavalírské cesty
Heřmana Jakuba Černína
Rodinný archiv Černínů z Chudenic, provizorně kart. 380-382, projekt cesty do zahraničí,
hofmistrovské účty a torzo korespondence z kavalírské cesty Prokopa Vojtěcha Černína
Černínský hofštát, kart. 9, účty a kvitance z kavalírské cesty Prokopa Vojtěcha Černína
Rodinný archiv Slavatů, inv. č. 130, kart. 25, korespondence z kavalírské cesty Jana Jáchyma Slavaty
Státní oblastní archiv v Zámrsku
Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 31, instrukce a
korespondence z kavalírské cesty Rudolfa Josefa Colloreda
349
Rodinný archiv Kinských (Chlumec nad Cidlinou), inv. č. 336, kart. 21, instrukce pro kavalírskou
cestu Jana Leopolda Kinského z roku 1733
Rodinný archiv Šliků, inv. č. 627, kart. 87, instrukce pro kavalírskou cestu Helmharda Christopha
Ungnada z Weissenwolfu z roku 1651
Strahovská knihovna
sign. DD V 29, deník z cesty do Itálie, připisován Bernardu Františkovi Vraždovi z Kunvaldu, asi
1727
Zámek Dírná
Rodinný archiv Vratislavů z Mitrovic, inv. č. 249, kart. 71, účty, smlouva s hofmistrem a další
drobnosti z kavalírské cesty Františka Karla a Vratislava Maxmiliána Vratislavů z Mitrovic
Zámek Nelahozeves
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 31, instrukce pro kavalírskou cestu Leopolda Josefa
Popela z Lobkovic z roku 1699
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 36, instrukce pro kavalírskou cestu Ferdinanda
Augusta z Lobkovic z roku 1673, pro kavalírskou cestu Maxmiliána Jakuba Mořice
z Lichtenštejnu z roku 1659
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. A 38, instrukce pro kavalírskou cestu Filipa Hyacinta
z Lobkovic z roku 1697 a hofmistra Jana Jiřího Kristiána z Lobkovic z roku 1700
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. D 177-179, korespondence a deníkové zprávy z první
kavalírské cesty Ferdinanda Augusta z Lobkovic
Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. D 180-182, instrukce, korespondence, deník a cestovní
zpráva z druhé kavalírské cesty Ferdinanda Augusta z Lobkovic
Vydané prameny:
ACCORSI, M. Luisa (ed.), La matricola. Die Matrikel 1573-1602, 1707-1727, Bologna 1999 (Natio germanica
Bononiae 1)
BACK, Arnošt (ed.), Krátké vypravování o životě Jeho Excelence pana Františka Antonína hraběte ze Sporcků,
sepsané jeho pážetem Ferdinandem Rakovským v Kuksu 1. září 1778, Kuks 1938.
století, Praha 1989.
BRENNAN, Michael H. (ed.), The origins of the grand tour. The travels of Robert Montagu, Lord Mandeville
(1649-1654), William Hammond (1655-1658), Banaster Maynard (1660-1663), London 2004.
GALL, Franz – PAULHART, Hermine (bearb.), Die Matrikel der Universität Wien, Bd. 4: 1579/II-1658/1659,
Wien – Köln – Graz 1974.
GALL, Franz – SZAIVERT, Marta (bearb.), Die Matrikel der Universität Wien, Bd. 5: 1659/60-1688/89, Wien –
Köln – Graz 1975.
HOJDA, Zdeněk – CHODĚJOVSKÁ, Eva – TESAŘÍKOVÁ, Alexandra ve spolupráci s Milenou Hajnou, Janou
Marešovou a Alessandrem Catalanem (edd.), Přes Alpy a Pyreneje. Kavalírská cesta Heřmana
Jakuba Černína do německých zemí, Itálie, Francie, Španělska a Portugalska. Edice cestovního
deníku z let 1678 – 1682, Praha 2011 (v tisku).
KALISTA, Zdeněk (ed.), Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem
Černínem z Chudenic, Praha 1941.
KELLER, Katrin – CATALANO, Alessandro (Hg.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert
von Harrach (1598-1667), 7 Bände, Wien – Köln – Weimar 2010.
KHEVENHÜLLER-METSCH, Rudolf – SCHLITTER, Hanns (Hg.), Johann Joseph Khevenhüller-Metsch, Aus
der Zeit Maria Theresias: Tagebuch des Obersthofmeisters 1742-1776, I, Wien 1907.
KNOD, Gustav, Die alten Matrikel der Universität Straßburg 1621-1793, 3. Bde., Straßburg 1897-1902.
KOLDINSKÁ, Marie – MAŤA, Petr (edd.), Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší z Valdštejna, 16021633, Praha 1997.
KUBEŠ, Jiří (ed.), Kryštof Václav z Nostic, Deník z cesty do Nizozemí, Praha 2004.
MAREK, Pavel (ed.), Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela
z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna, České Budějovice 2005.
MÜHLBERGER, Kurt – SCHUSTER, Walter (bearb.), Die Matrikel der Universität Wien, Bd. 6: 1689/901714/15, Wien – Köln – Weimar 1993.
350
NIETO Y NUÑO, Miguel (ed.), Diario del conde de Pötting, embajador del Sacro Imperio en Madrid (16641674), Díl II, Madrid 1993.
REDLICH, Virgil (Hg.), Die Matrikel der Universität Salzburg 1639-1810, 1, Salzburg 1933.
du RIEU, Wilhelm (ed.), Album studiosorum Academiae Lugduno-Batavae, Bd. 1, 1575-1875, Den Haag 1875.
RÖßNER, Volker (Hg.), Studium und Kavalierstour der fränkischen Reichsritter Christoph Ernst und Ludwig
Reinhold Fuchs von Bimbach 1681 bis 1686. Briefe und Dokumente, Neustadt/Aisch 2003.
SCHWARTZKOPFF, Werner (Hg.), Des Präsidenten de Brosses vertrauliche Briefe aus Italien an seine
Freunde in Dijon 1739-1740, I-II, München 1918-1922.
TROST, Ludwig – LEIST, Friedrich (Hg.), Friedrich Michael Pfalzgraf von Zweibrücken, Pfalzgraf Friedrich
Michael von Zweibrücken und das Tagebuch seiner Reise nach Italien, München 1892. (cesta 17501751)
WEIGLE, Fritz (Hg.), Die Matrikel der deutschen Nation in Siena (1573-1738), Band I, Tübingen 1962.
WILS, Joseph (ed.), Les étudiants des régions comprises dans la nation germanique à lÚniversité de Louvain. I.
(1642-1776), Louvain 1909.
Staré tisky:
APRONIUS, Aulus, Auli Apronii vermehrte Reisebeschreibung von Franco Porto der Chur-Brandenburg durch
Teutschland, Holland und Braband, England, Frankreich, Frankfurt / Oder 1723.
von BIRKEN, Sigmund, Hochfürstlicher Brandenburgischer Ulysses: oder Verlauf der Länder Reise, welche
der Durchleuchtigste Fürst ... Herr Christian Ernst Marggraf zu Brandenburg ... durch Teutschland,
Frankreich, Italien und die Niderlande, auch nach den spanischen Frontieren hochlöblichst
verrichtet..., Bayreuth 1669.
zu BRAUNSCHWEIG-BEVERN, Ferdinand Albrecht, Wunderliche Begebnüssen und wunderlicher Zustand
dieser wunderlichen verkehrten Welt..., Bevern 1678.
BRICE, Germain, Nouvelle description de la ville de Paris, et de tout ce qu'elle continent de plus remarquable,
Paris 1725, 8. vydání (digitalizováno na http://edb.kulib.kyoto-u.ac.jp/exhibit-e/f16/f16cont.html)
EISSLINGEN, Christoph, Breviarium itineris Italiae oder kurtzverfasster italiänischer Wegweiser..., Nürnberg
1664 (Frankfurt 1689).
FARET, Nicolas, L´honneste-homme ou, Lárt de plaire a la cour, Pari

Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750)

Transkript

Podobné dokumenty

spielbericht - KK Slovan Rosice

Extraktion_mit_Mikrowelle