1.DEN-NE 18.6.2000

1.DEN-NE 18.6.2000
Jako obvykle bylo původně naplánováno, že vyjedeme hned v neděli ráno,
ale každý věděl, že se nám to taky jako obvykle nepodaří, a tak jsem s klidným
srdcem Dárkovi prohlásila, že může dopoledne přijet se rozloučit.
Káťa a Lída se vyhlídky na strávení noci v autě ihned dobrovolně vzdaly a
raději simulovaly nemoc (a taky na to doplatily-musely druhý den ráno
k doktorce), takže jsme na uvolnění auta čekali jen já s Honzíkem. Honzík se
dokonce pokoušel v autě usnout, ale taťkova vrtačka mu to nedovolila, a tak byl
po chvíli zahnán do postele.
A tak jsem nakonec spala v autě jenom já. Vzbudil mě až (nebo už?) ráno
v 8:00 Dárek, který má asi ráno (nebo dokonce dopoledne) moc brzy.
Káťa byla ten den nějak moc ve své kůži, neboť nám uvěřila vše, co se
nám chtělo jí namluvit-např. že jede Dárek s námi, protože taťka udělal Honzíkovi vepředu postýlku. Když tedy těsně před odjezdem zjistila, že s námi nejede,
bylo jí to stejně jako nám ostatním líto.
Tatínek nás ještě před odjezdem vyfotil (sice nevím proč, neboť nikdo
nebyl zrovna ve stavu na focení, možná jedině taťka) a už se jelo. Cesta ubíhala
jako obvykle, občas jsme spali, občas se někdo chopil kytary, občas si někdo
četl nebo psal. Jednou nás dokonce v této chvíli hodná Lída namasírovala.
V půl desáté večer jsme konečně dorazili k Hermannovi. Bylo už trochu
pozdě, a tak jsme na slíbené večeři v čínské restauraci byli jenom my
s Hermannem. Ostatní Němci už asi spali.
Čínská restaurace nás hned po
příjezdu zaujala kočárkem (píšu kočárkem a ne kočárem, neboť toto byl
skutečně jen kočárek pro dva), který
ovšem nebyl jako obvykle na koňský
potah, ale byl připevněn ke kolu a byl
tedy na pohon lidský.
Uvnitř v restauraci jsme zasedli k zvláštnímu, a taky v této
restauraci jedinému stolu, který měl uprostřed kruhovou otáčecí desku a sám byl
celý do kruhu.
Hermann nás ušetřil trápení, co si vybrat a objednal již předem vybrané
jídlo pro šest lidí. Štěstí, že byla Káťa s námi, ale ani v sedmi jsme tuto ohromnou záplavu jídla úplně celou nezvládli.
Jídlo mělo asi 5 chodů. Jako první přinesl čínský číšník žraločí polévku.
Tato žraločí polévka neboli polévka z žraločích ploutví byla velice chutná a taky
velice výživná, jak řekla Lída na omluvu toho, že jí nezvládla dojíst, což ovšem
dělala jen proto, aby měla ještě trochu místa na další chod, čím byla dobrá
osmažená role z neznámého čínského těsta uprostřed s nudlemi a zeleninou. Jak
jí jíst dvěma vidličkami, to nám musel číšník názorně vysvětlit. Obratně ji roz-
půlil na dvě podlouhlé poloviny, z které se pak prsty odlomovaly malé části a
namáčely do sladké omáčky.
Dalším chodem byl krabí salát, u kterého se Hermann přiznal k tomu, že
nejraději vytahuje z jídla a jí ty dlouhé celerové natě, které ostatně chutnaly nám
všem.
Po krabím salátu následoval hlavní chod, ovšem my už byli úplně nacpaní
a pak se už jen divili, co se do nás ještě vejde.Číšník přinesl tři ohřívátka a taťka
si dělal legraci z toho jak je budeme jíst. Ovšem po chvíli byla ohřívátka naplněna nejrozmanitějšími jídly na oválných talířích. Při pohledu na ně jsem si musela povzdychnout: „Kdybych tak měla hlad…“, a tím vyjádřit pocity všech.
Bylo zde výtečné kachní maso, ale taky vepřové, kuřecí, langusty (od té
doby se Lída alespoň jedenkrát denně zmiňovala v jakékoli souvislosti o langustách). Dále zde byly krevety a vše, na co by si mohl člověk vzpomenout a to
v různých podáních se zeleninou jako mladé fazolové lusky, nezralá kukuřice,
paprika, cibule, bambusové výhonky, výhonky ze sóji mungo, okurky, mrkev
zručně vykrájená do pevné kytičky – ne odděleně po lístkách, ale prostě celkově.
Noc jsme strávili na zahradě před Hermannovým domem, ale Hermann se
s námi již večer rozloučil a nechal nám klíče od domu, abychom si mohli dojít
na záchod, neboť on vyjíždí brzy ráno a to není jako my, on opravdu vyjede brzy
a již večer bude jistě v Trezene, kde již má zamluveno místo.
2.DEN-PO 19.6.2000
Ještě rozespalí jsme vykonali ranní hygienu v Hermannově domě a jelo se
dál. Na snídani jsme zastavili u cesty do kempu, kterážto byla ovšem jenom pro
kola, a tak musela Káťa jít na záchod po svých. Svou návštěvu kempu nám (po
obvyklé otázce taťky „Jaké to bylo?“) vylíčila takto: „Snažila jsem se tvářit,
jako že jsem z kempu-zdravila jsem všechny lidi, když jsem uviděla restauraci,
řekla jsem si polohlasem:´Tam půjdeme potom´. Dlouho jsem hledala záchodky,
a tak nebylo divu, že když jsem je našla, už mě tam všichni znali.“ Na taťkovu
otázku, jak se tváří obyvatel kempu se zatvářila tak, že to nelze popsat, ale
všichni budeme mít určitě vtištěn do paměti až do konce života. Nebo aspoň já.
Byli jsme ještě daleko od zámku, a tak jsme jeli blíž a blíž, až jsme byli
tak blízko, že z nás jako z ostatních turistů vytáhli peníze za parkoviště. Cestou
na zámek Neuswanstein nám dětem mamka vyprávěla o tom, že se na hradě
poblíž, Hohenschwangauu, narodil Ludvík Bavor. Krajina
kolem se mu tak líbila, že se rozhodl si nedaleko postavit
zámek. A jelikož se mu moc líbily romantické hrady jako
Warburg v Durynsku, rozhodl se, že si postaví zámek ještě
krásnější. A taky že se mu povedl hrad jako z pohádky, jak
se sami můžete přesvědčit na obrázku. Dovnitř jsme bohužel
nešli, ale zato jsme si důkladně prohlédli pohledy, které jsme si nakonec ani nekoupili – taky na co, zůstanou v našich vzpomínkách (ale vzpomínky zase
nejdou ukazovat).
Návštěvu zámku jsme nahradili prohlídkou nádherného okolí zámku-vodopády
(s nahatým chlapem), mostu a propasti pod ním a taky Alponoše (bohužel bez
své ženy Alponošky). Zpět jsme se vraceli cestou pod a nad vodopády, kterou
nám poradil hodný Alponoš. Byla to nádherná cesta s můstky nad dlouhou řadou
vodopádů a vodopádků, pod kterými jsme neustále smáčeli své rozpálené ruce a
obličeje a nakonec i nohy.
Obědvali jsme přímo na břehu města Fussen, u pramenu a památníku s divokou
bachyní se selátky (ale jen vytesanými). K obědu jsme měli večeři minulého
dne, kterou nám hodný číšník zabalil. Už se nad ní nemusím znovu rozplývat,
neboť už jsem jí popisovala včera.
Popojeli jsme a prohlédli si nádherné městečko
Fussen, které turisté navštěvovali hlavně kvůli
přenádherným vodopádům (pohled na druhé
straně), z nichž pěna protékala mezi skalisky a
Káťa ji absolutně romanticky nazvala “aviváží“.
Vodopád se mi tak líbil, že jsem dopřála někomu jinému, aby se kochal pohledem na něj a za
rodinné peníze zakoupila pohled pro Dárka. Na
parkovišti jsem pak našly mrtvého motýla,
s Káťou jsme ho na pohled nalepily a ještě
s Lídou vymyslely znění pohledu:
1. Už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj.
2. Už z rodnýho ranče nevidím komín a stáj.
REC: vidím: hrad, jmenuje se………………………,
(budiž doplněno správou hradu)
vodopády svých vlastních slz kropenatých nad Tebou, kteréhoš neuvidím tento,
příští, ani další týden.
3.Auťák barvy pomeranče už mě veze tak goodbye.
Káťa byla po skládání písně už tak plně vyčerpána, že mlela blbosti jako „Z tebe
to lepe jako z chluzatý depy“ apod.
Přespali jsme v Lavině a to nakloněni a nasměrováni přímo na starý dřevěný most se starou dřevěnou střechou.
3.DEN-ÚT 20.6.2000
Ráno mě dokázala vyhnat z postele jen ledová voda. A taky že vyhnala.
Nebo spíše výkřik jednoho ze sourozenců: „vodopády!“. Původně jsem si říkala,
že to bude zas nějaký prdle mrdle a hodlala zůstat ještě chvíli v teplé postýlce,
ale ohlušující hřmot vodopádů mě přinutil mě až zarážející rychlostí skočit do
šatů a běžet se na tu přírodní krásu podívat.
Přišlo mi, že jsme přijeli přímo do ráje turistů. Nikde ani turisty, všude
lavičky a stolečky, ohromný příval vody padal z výšky 170m volným pádem a
pokračoval ne o moc klidněji dál.
Naše bláznivá rodinka si dovolila toto krásné ticho na chvíli porušit a
strávit zde příjemné ráno. Ten nejodvážnější z nás se rozhodl smočit svou vy-
prahlou kůži a vodopád pokořit. Byl to tatínek, který vodopád použil jako příjemnou ranní sprchu. Káťa a já jsme pak za ním šly s foťákem. Jak šel v těch
svých nových botách po kamenech, přišel mi jako nějaká vodní šelmička. Byl
hrozně roztomilej, jak stál v těch svejch velikejch plackách na těch křivejch kamenech, a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, koho mi tak připomíná, až to
Káťa rozsekla - byl to ptakopysk, mé nejoblíbenější to zvířátko s rozpláclým
zobákem. Byl holt takovej roztomilej, jak se tam plácal na kluzkejch kamenech.
Ale u vodopádu jsme nemohli zůstat navždy, a tak jsme mu po chvíli museli zamávat a jet dál. Projeli jsme tunelem, a otevřel se nám nádherný výlet na
Lago di Mezzola obklopené zalesněnými vrcholky skal. Obrovské jezero a Lída
se s Baedeckerem v ruce opovážila tvrdit, že je asi 30x menší než následující
Lago di Como. Já osobně jí nevěřila, ale přesvědčila mě hodinová nebo možná i
dvouhodinová a více cesta o jednom z břehů podlouhlého Lago di Como. Cesta
byla krásná, nemůžu si stěžovat (to většinou říká člověk, kterej si stěžovat chce),
ale pro řidiče pěknej nervák. Samý zákruty, úzká silnice, žádné chodníky, takže
lidi z vesnic chodili po silnici. Ale výhled nádhernej. A o to nebezpečnější cesta
pro řidiče. Hledali jsme místo na zastavení a smočení svých rozpálených těl, ale
podél pobřeží se táhla souvislá řada domků, občas označených dvěmi cedulemikonec jedné a začátek druhé vesnice. Nikde se nedalo zastavit. Smůla. Až
v Lagu di Comu se nám s pomocí jednoho pána nalézt jednu pláž. Podle vstupného 36000 lir (které taťka s pivem usmlouval na 20 000) by si mohl někdo
myslet bůhvíco by nás na pláži mělo čekat, ale místo tobogánů, kolotočů, slunečníků a zmrzliny zadarmo nás čekala jen tráva, schůdky do jezera a menší
houpačky. Ale alespoň lepší než ta při některém z našich minulých výletů, kde
nás na poctivě zaplacené pláži přivítala rajčata a hora jiných odpadků, které
jsme ze sebe smývali krásně ledovou sprchou.
Na této pláži byly také převlékárny a sprcha, kde jsme si mohli umýt vlasy kohosi zapomenutým saponátem, když už jsme ten svůj zapomněli doma.
Takhle když jsme spojili dvě sklerózy, tak z toho byla aspoň smůla jen pro jednu.
Dále k popisu pláže: K delšímu molu (po kterém občas přecházeli ne zas
až tak zanedbatelní kluci) byl silnými provazy přivázán prkenný vor plovoucí na
gumách z auta. Celkem dobře se z něj dalo skákat do ledové vody, ale ne zas až
tak ledové na křeče.
Docela dobře jsme se vyřádili, a když už jsme nechtěli vlézt do vody, začali jsme s opalováním našich zatím ještě bílých, žlutých či růžových těl.
Nevím, kdo to byl, ale kdosi se náhodou podíval přes plot ohraničující
naši pláž, a tam byla tráva s fontánkou na kraji, kde se dalo taky celkem příjemně koupat. A zrovna to bylo u naší cesty sem. To je poznat, že zde nebydlíme.
Dál jsme měli namířeno přímo do Milána – teda moc přímo ne, neboť
jsme se ještě cestou naobědvali. Ale k večeru jsme konečně dorazili do tohoto
velikého a starého města. Jelikož jsme přijeli po 20.hodině, nemuseli jsme platit
parkovné. Ale ještě s příjemným večerním chládkem to byla jediná výhoda
pozdního příjezdu do Milána.
Jako první ze zdejších památek jsme prošli nádhernou Galerií Viktora
Emanuela II. Byla složena ze dvou křížících se ulic (i s názvy na domech) připomínajících kříž. Po stranách ulic byly postaveny vyšší domy, vše jako
v normální ulici. V přízemí domů byly obchody, kavárny, restaurace, nahoře pak
bydleli lidi. To musí být docela zajímavé bydlet takhle vlastně vevnitř. Káťa říkala, že je to asi nemusí moc bavit, když se podívají ven z okna a vidí zase
dovnitř, ale zase to má výhodu, že při dešti nemusí zavírat okna (ale tady zase
tolik neprší a o sněhu psát nemá cenu), a taky jim při psaní pořád nelítají papíry
jako mně. A pohled na Galerii Viktora Emanuela II. Je opravdu uklidňující a
musí být docela příjemné takhle sedět na okně a pozorovat strop (ale ne svůj).
Jednou z ulic v galerii jsme prošli přímo před Dóm. Ovšem neopomněli
jsme se pozastavit uprostřed a prohlédnout si strop nad středem vytvářející jakousi osmihrannou kupoli.
Před Dómem připravovali nějakou akci (k
pozorování fotbalového zápasu bude hrát kapela
Cheb Khaled), a tak než jsme si mohli řádně prohlédnout Dóm, museli jsme se proplést řadou lidí.
Až u fontánky jsme se zastavili a prohlíželi si tuto
ohromující stavbu. Při zapadajícím sluníčku byl
Dóm určitě mnohem krásnější než při poledním
žáru.
U fontány jsme si (znovu) přečetli něco o
Dómu. To je nejlepší, když se čte a člověk přitom
může zapsané věci dokazovat přímo na dané památce.
Dóm je postaven z bílého mramoru, což ovšem tady v Itálii (zvláště severní) není vůbec žádná zvláštnost, neboť je zde plno dolů na mramor a jeden
jsme později i navštívili. Zajímavé je, že jsem si nikdy dřív nevšimla, že je tady
plno věcí z mramoru. Někdy by člověk řekl, že až moc. Jako když se podívá třeba na podstavec značky u silnice. Ale na druhou stranu se zdejší lidi mají, neboť
taková podlaha z mramoru je určitě vyjde levněji než nás.
Ale abychom se vrátili k Dómu – myslím, že je v gotickém slohu, což mi
napovědělo nesčetné množství sloupů – fiál, vytvářejících ze samotné baziliky
ve tvaru kříže mohutný a nádherný Dóm. Někdo z naší rodiny prohlásil, že by se
mu bez těch sloupků ani nelíbila. Já myslím, že k ní prostě patří, a kdyby jí chtěli postavit jinak, prostě by změnili vše a byla by z toho úplně jiná stavba. Ale
určitě taky hezká.
Na jedné z věžiček stojí soška Madony, která je také nejvyšší soškou vůbec je nejvyšší. Sošek je na Dómu ještě mnohem víc než fiál.
Zaujaly nás také veliké bronzové dveře, které byly zhotoveny až na počátku 20.stol. (1908).
Prohlédly jsme si ještě plno dalších staveb v Miláně. Jenom škoda, že
jsme se nemohli jít podívat na Poslední večeři páně od Leonarda da Vinciho.
Pravdou je, že já si to například ani moc nezasloužím, neboť toho o tom obraze
tolik moc nevím, ale je to můj oblíbený obraz a kdybych věděla jistě, že se na
něj pojedeme podívat (a já ostatně ještě těsně před odjezdem do Itálie vůbec nevěděla, kam pojedeme, jenom, že jednoho dne navštívíme Bertillu a Řím), tak
bych si o něm určitě něco zjistila.
Prošli jsme uličkami, které mi připomněly mé šťastné chvilky nad učením
se Renesance v literatuře, neboť já mám Renesanci v literatuře moc ráda a takový lidi jako Dante nebo Boccaccio mi něco říkají. Ostatně myslím, že kdybych
se pořádně naučila všechno, měla bych ráda všechno.
Velice se mi líbil jeden kostelík, ale bohužel si teď nejsem jistá, jak se
jmenoval, ale byl románského slohu (možná ne úplně, ale z větší části určitě, což
dokazoval kruhovitý půdorys, apsidy a takový ty románský okna). Byl asi o metr
níž než naše úroveň, a to i se svým okolím. Dole svítila světla a kostelík osvětlovala, ale jejich zář zastiňovaly stromky okolo kostelíku, a ty vytvářely nádhernou, a hlavně hodně romantickou atmosféru.
Ale my už se museli vrátit domů. Tedy zpět do auta. Teď na výletě jsme
přišli na to, že my, když jsme někde a spíme tam, stačí jednu noc, stane se to
místo zároveň naším přechodným domovem. A tak člověk musí už sám vyvodit,
jestli když jdeme „domů“, jdeme do Chvalovic, do auta, nebo jen někam
k našim přátelům, kde právě spíme.
Cestou domů jsme se tedy při pohledu na zamřížované díry před obchody,
po kterých jsme přecházeli (teda já se jim se svojí chutí šlapat na kanály snažila
co nejvíc vyhýbat), bavili o bezdomovcích. Došli jsme k závěru, že kdyby tady
žili, museli by se před padajícími vajgly bránit víkama od popelnic, které by
ovšem nezakryly úplně celé jejich tělo, a kdyby zakryly, vypadali by pak spící
bezdomovci jako skládka vík od popelnic a jiní bezdomovci by ta víka docela
jistě rozebrali, aby se sami bránili před padajícími vajgly.
Přespali jsme někde na dálnici směr pobřeží, ale myslím, že kde, to už není důležité, protože si ani nejsem jistá, jestli to bylo dobré místo.
4.DEN-ST 21.6.2000
Dnes jsme chtěli navštívit jedno z dalších italských velkoměst – Janov.
Ale ještě předtím našel taťka v Baedeckerovi zmínku o velice krásném přímořském městečku Pegli, které jsme se rozhodli navštívit.
U tohoto městečka jsme našli velice příjemnou pláž a poprvé se vykoupali
v moři. Káťa si během výletu našla vždycky něco, čeho se děsila, a teď to byly
pyraně (přestože jí taťka přesvědčoval, že pyraně žijí v Amazonce v Jižní Americe), což dosvědčuje její věta při plavbě se mnou a s Lídou na lehátku: „Moje
nohy ani nemůžou plavat dál, jak se bojej pyraní.“
Po koupeli jsme se šli projít městečkem Pegli, což vlastně ani není městečko, ale příměstí Janova. Chtěli jsme se podívat do Villy Durazzo-Pallavicini,
která by určitě stála za to, ale ne v tuto denní dobu, neboť již bylo pozdě a na
tuhle vilu by to chtělo alespoň celý den (stejně by nás tam nenechali přespat).
Ale hodná paní nám alespoň dala plno prospektů o této vile. A Káťa si zase vzala italské křížovky. Tak mě napadlo, že bych si to o té vile mohla někdy přeložit
a asi určitě přeložím. A jestli to tu mám založený jen tak, tak to se k tomu teprve
„chystám“ (asi tak jako k úklidu mého pokojíčku – ráda bych to udělala, ale než
si najdu čas…).
A už jsme přijížděli do Janova. V tomhle období veder jsou jenom dvě
denní doby, kdy se dá bez úpalu, úžehu nebo spálenin prohlédnout město, a to
dopoledne a večer (v noci taky případně, ale to je zase pro ty, kteří chtějí vidět
tuto stránku města a ovládají dobře bojová umění nebo jsou v telepatickém spojení se supermanem). Janov je ostatně dost nebezpečné město i ve dne, a tak
když se nám podařilo zaparkovat před obchodem jednoho hodného pána (a to na
hlavní ulici, neboť jak se zdejší lidé dostávají z pobřeží do centra města se nám
opravdu nepodařilo vypátrat), byli jsme nuceni nechat mamku s Honzíkem, který byl unavený a stejně by toho z procházky po městě moc neměl, a Lídou, která
byla nemocná a tudíž asi taky unavená, aby naše auto ochraňovali před návaly
černochů povalujících se nedaleko auta. Takže jsme se nakonec šli projít jenom
já s taťkou a Káťou. Jelikož jsme o Janově celkem nic nevěděli, nebo lépe řečeno nevěděli o žádné památce v Janově, a jelikož Kátě něco říkal název Palazzo
Reale, šli jsme tam. A dokonce jsme se tam dostali. Jinak by jsme šli za vstupné,
ale takhle nás hodní muži (ale hodní pravděpodobně až potom, co uviděli Káťu)
pustili na pět minut alespoň na zahradu. Zahrada byla krásná, jak můžete sami
vidět na fotu. V Palazzo Reale byla nějaká výstava (v plánku bylo napsáno Gallerio Nazionale). Z Palazzo Reale jsme to neměli daleko do jedné italské university, která byla opravdu zajímavá a Káťa prohlásila, že tady by chtěla studovat.
Došli jsme na jakési náměstí, kde taťka u jakéhosi konťáku našel vyhozenou krásnou, celou a neponičenou židličku, která se po chvíli stala členkou naší
rodiny.
Protože jsme nebyli auta, museli jsme se na druhou stranu dostat jinak než
tunelem, a tak jsme si vybrali (teda vlastně Káťa vybrala) jinou ulici, a vybrala
opravdu dobře, neboť v této ulici byl opravdu palác vedle paláce. Úplně přeplněno paláci, a v jednom z nich jsem našla mapu Milána, která je buď zde, nebo
určitě na konci.
Prohlédli jsme si ještě něco z Milána, ale už ne moc, neboť jsme se museli
vrátit zpět k autu. Co kdyby se naší milované mamince něco stalo?
Cestou zpět jsme potkali jednoho černocha (nebo on potkal nás?), a to tak,
že do mě možná i omylem vrazil, a to zrovna když jsem Kátě říkala, kolika jazyky umím říci, že neumím tou danou řečí, a tak jsem si svou rozcvičku mohla
zkusit naostro. Káťa se rozhodla s černochem nekomunikovat, a tak jsem s ním
nemohla mluvit ani já. Byla to vlastně taky jedna z příčin, proč jsem se později
chtěla naučit italsky, přestože jsem si tento důvod nepřipouštěla.
Káťa celou cestu neustále prosazuje, abychom se šli podívat na jednu loď,
co jsme viděli, když jsme hledali parkoviště, a pak když na ni dojde, apaticky
usne v zadní části auta. (prohlásila Káťa na to, když jsem se jí zeptala, co sem
mám napsat o našem zájmu vidět loď).
Když jsme vyjížděli z Janova, byla už tma, ani nevím, kde jsme večeřeli a
spali, neboť jsem byla tak ospalá, že už jsem moc nevnímala. Jenom vím, že to
nebylo zrovna dle našich představ.
5.DEN-ČT 22.6.2000
Dnešek byl dnem přísloví a hlavně citátů. Ráno vypadalo celkem normálně, dopoledne jsme strávili na jedné pláži v Marině di Massa, kde jsme poprvé
hráli koule (a taťka s žádným bodem na kontě prohlásil, že to jsme koupili špatně a že bychom tu hru měli vyhodit), ale postupně se schylovalo k bouři, ze které mělo vypršet plno hezkých citátů. A to se stalo až odpoledne při zastávce
v lese, kdy se nuda protrhla náhlým přívalem citátů a přísloví. Všechny se Kátě
nepodařily zapamatovat, a tak uvádím jen některé z nich:
Káťa (k), Mamka (m), Lída (l), taťka (t), Honza (h), Já (j)
„Mamča se dnes vzdala svého přehnaného altruismu a nadstandardně využila našich služeb v umývání nádobí a přihodila nám k němu navíc svoje ruce.“
(k)
„Běž první, ty to tam znáš.“ (k, která v duchu konstatovala, že cesta je neprůchodná kvůli vysoce pichlavým ostružinám na mě)
„Au, kousla mě kopřiva.“ (k)
„Kadění na pláži je velice náročná činnost, vzhledem k hloubce díry, kterou musíš vykopat, aby na tebe nebylo vidět.“ (t)
„Pozor, teče ti do kalhot.“ (Káťa na mě držící v ruce nakloněný hrnec
s vodou)
„Lída-typický Ijáček. Hodinu stojí a zpovzdálí sleduje Martinu, jak sere,
pak suše řekne:´Myslím, že jdu vykopat další díru.´“ (k)
„Děkuji Bohu, že nám dává srdce radostná. (Vzpomínám na Honzu, jak se
polomrtvý klátil v našich rukou při zpěvu:Bůh nám dá chléb i srdce radostná).“
(Z Kátina deníku)
„Správné použití latríny:
Vrstva sraček, vrstva hlíny.
Provizorní latrína je vhodná i pro několik osob.“ (k)
„Všechno nejdřív pálí, než to začne hřát (řekla babička a strčila nohy do
mrazáku)“ (k) – „ne, to není přísloví, ale když k tomu dáš babičku, je z toho vtip.
Babička se hodí na všechno.“ (j)
„Zalez, naši to nesmí vědět.“ (Martina na své rodící se děcko)
Reklama na kvasnicovou polévku: „Já jsem sněd´ jednu lžičku a už mě to začalo
pálit.“
„Rychle zahání hlad. Hned po první lžičce máš dost.“ (t)
Také se u oběda vyslovila věta pana Niklíčka: „Bábovce u nás familiérně
říkáme dusivka.“
Večer jsme přijeli do nádherného přímořského městečka Massa. Začalo to
vlastně tím, že jsme hledali město, které bychom mohli navštívit a prohlédnout
si. Taťka našel v našem skvělém průvodci (i když by tady neměly být reklamy)
Baedeckeru zmínku o městečku s krásným hradem Castello Malaspina.
Před návštěvou hradu jsme však ještě museli vyhledat supermercato. Po
dvou zeptáních a čtvrthodinového hledání místa k zaparkování jsme se
k supermercatu dostali. Zde jsme na radu (a hlavně její skvělé přesvědčování)
Káti zakoupili polárkáč TIRAMISU. Tak se jmenuje taková skvělá mamčina
buchta, co dělá a snaží se, aby chutnala stejně jako ta všeobecně známá. Já
osobně myslím, že tenhle polárkáč měl chuť jako mamčina buchta a byl moc
dobrej. Ale všichni jsme se shodli na tom, že už ho nikdy nekoupíme. Byla jsem
pro i já, protože jsem chtěla ochutnat ještě jiné zmrzky.
Polárkáč jsme zkonzumovali u jedný fontánky, kterou představovala nahá
žena, z jejíchž prsou vytékala voda (škoda, že ne aspoň mlíko). Později jsme
zjistili, že Italové mají v takovýchhle fontánkách oblibu-v jakémkoli zapadlém
zákoutí se určitě nějaká najde.
U fontánky se s námi začal bavit nějaký pán (teda s mamkou). Moc jsem
mu nerozuměla, ale někdo z naší rodiny říkal, že znal Gagarina a myslel si, že je
z Čech.
Po osvěžení se polárkáčem jsme se klidným krokem vraceli zpět domů
(pro ty, co ještě to s tím domovem nepochopili, tak k autu). Cestou jsme se ještě
stavili na policejní stanici, která měla pravděpodobně den otevřených dveří a
vítala každého, kdo se chtěl usvědčit sám.
Z interiéru policejní stanice bylo vidět, že toto město není zas až tak úplně
chudé, jak prohlásil taťka. Naproti vchodu byla místnost celkem obstojně napodobující jeskyni. Této jeskyni vévodila socha Neptuna, která nás dovedla až
k myšlence, jak se asi staří Římané klaněli bohům.
Taťka prohlížel všechny květiny a úpravy květů a jsem zvědavá na nové
přírůstky na naší zahradě až přijedeme domů.
Říká se, že děti jsou více zvídavé než leckterý dospělý, a taky že když už
naši odcházeli, my (přestože už nejsme děti) ještě vyběhli po schodech nahoru a
už bychom byli bývali navštívili zdejší výstavu (díky které bylo vlastně otevřeno), kdyby Káťu nezastavil pán prodávající lístky. A tak se musela
upřímně podivit, že se za výstavu platí a prohlásit, že nemáme peníze, neboť nám utekli rodiče. Později tvrdila, že to je její obvyklý postup to s tím
upřímným divením se.
Klidně jsme pokračovali v chůzi směrem domů až do té chvíle, kdy Káťa
zjistila, že nemá baťoh. A tak bylo jindy tak klidné a příjemné městečko vyrušeno dupotem dvoučlenného stáda slonů ženoucím se směr fontánka. Naštěstí toto
městečko nebylo ani v jednom podobné Neapoli, a tak jsme zemřít nemuseli.
Kupodivu se taťka ani moc nezlobil, hlavně že je baťoh tady a že si stejně
myslel, že je v něm víc peněz. Ale slíbil, že už Káťa nebude muset nikdy nosit
baťoh-za odměnu.
Cestou k hradu jsme objevili náměstíčko s pramenem, který prý léčí revma. Tak jsem pila jako divá a myslím, že mi to pomohlo, neboť teď už mi při
dřepech tolik nekřupou klouby.
Hrad byl bohužel zavřen, jelikož byl restaurován (ale stejně by byl jinak
zavřenej). Chtělo se nám děsně na záchod, a jelikož jsme nechtěli být neslušní a
dělat to někomu do zahrádky, byly jsme tak neslušní, že jsme to udělali vedle
kanálu (ale já se snažila do něj). To jsme se měli raději ještě udržet, neboť jsme
měli to štěstí, že jsme při cestě domů potkali Čechy, dali se s nimi do řeči, a oni
nám doporučili výlet do hor. Je to bezva, jenom doufám, že až dojdou nahoru
k hradu (protože tam šli i přes naše přesvědčování, že hrad je zavřen a že tedy
nemá cenu tam chodit), že nenajdou ty mokrý fleky.
Ještě bylo moc brzo na to jít domů, a moc pozdě jít se podívat ještě někam
jinam, a tak jsme se potulovali úzkými uličkami podél hradu a snažili se ho obejít. Jako kdysi-myslím, že to bylo Urbino, jak jsme v domnění, že obcházíme
hrad, obešli kolem hradeb celé město. Ale taky to nebyla špatná procházka. Pod
námi byla sice celkem hezká propast, a tak o bezpečnosti raději ani nebudeme
mluvit, ale hezký to tenkrát bylo. Jenom jsme pak byli hrozně utahaní. Ale to se
tentokrát neopakovalo, neboť jsme se jenom procházeli kolem domků zdejších
obyvatel a prohlíželi si, co pěstují na zahradách. Mamka našla spadlej citrón (a
byl skvělej) a Káťa na cizí zahrádce svojí oblíbenou rostlinku-rozmarýn. Ale
kdyby ti lidi viděli, jak byla z tý větvičky rozmarýnu šťastná, určitě by jí to odpustili.
Viděli jsme dokonce kivíky, mé to oblíbené ovoce. To se ti lidi mají, že si
můžou na svých zahrádkách pěstovat takové rozmanité ovoce. Nejvíc mě štve,
že pěstují i to samé, co my, a leckdy vypěstují mnohem větší zeleninu a ovoce.
Prostě samý výhody. Ale člověk by neměl ostatním závidět.
Noc jsme chtěli původně strávit na jednom místě po cestě na hrad, ale bohužel tam parkoval obyvatel domu naproti, a tak jsme přespali na náměstíčku
s vodou. Ale taky to nebylo špatný. Sice tam nebyl žádný výhled, ale na druhou
stranu jsme tam měli dostatek pitný vody a tak. Káťa tam dokonce našla i skvělý
místo na záchod s výhledem na město, který ovšem šlo používat jenom v noci.
Ale taky dobrý.
Byl to první odpočinkový den tady v Itálii a myslím, že se nám skvěle vyvedl. A zažili jsme toho možná i víc než kdy jindy. Ale zase památky jsou taky
skvělý. Prostě to chce míchat. Ale další den bude ještě odpočinkový. Taťka říkal, že bychom se mohli podívat do těch hor, jak je Češi chválili. Že by třeba
Honzík s mamkou zůstali na pláži a tak.
6.DEN-PÁ 23.6.2000
Přes včerejší plány to dneska dopadlo úplně jinak. Úplně? No uvidíte.
Dopoledne jsme všichni společně strávili na pláži v Masse a opalovali se.
Odpoledne po nákupech jsme se rozhodli, že pojedeme do hor a najdeme
nějaké to místo na přespání. Všichni už měli zase hlad, nejvíc asi Lída. Ale i já
jsem si po nakrájení chleba vzala taky patičku-do železných zásob.
Zastavili jsme u domečku pro unavené horolezce a od něj pak šli po cestě
výš a výš, až jsme narazili na závoru soukromý majetek. Ta nás ale moc do rozpaků nepřivedla a my šli dál. Cesta se změnila, všude po zemi ležely kousky
mramoru, kolem cesty rostly nádherné květiny, a hlavně byl všude skvělej výhled. Káťa tady vyfotila nejmíň půl filmu, a tak si dokážete sami představit, jak
hezký byly. Už mi stejně nikdo nedosvědčí, že přeháním (i když si myslím, že
nepřeháním) protože nám později sebrali foťáky.
Kdyby se mě někdo zeptal, jaké je na zdejších cestách nebezpečí spadnutí,
dalo by se jen podotknout, že „nalevo se držet můžeš, napravo musíš“.
Nahoře jsme dorazili až úplně k lomu na mramor, kterých je tady úplně
naseto. Ale o tom už jsem psala.
Cestou nahoru už jsme si vyhlídli místo, kde přespíme, a tak se teď zbývalo jen jít požádat zdejší obyvatele o svolení zde spát. Naštěstí zde byl přítomen
jen pár velice milých lidí, kteří byli z piva moc šťastni a nabízeli nám vše možné. Prohlédli jsme si interiér zdejších domů, došli si na záchod, málem přespali
ve zdejších postelích a večer byli pozváni na kávu. Ti, co jí nepili a neuměli italsky, šli rovnou spát, ale ostatní nabídku přijali a určitě si užili skvělý večer.
V noci prý pršelo, ale já nic neslyšela, neboť se mi tady v tom klidném
horském kraji spalo skvěle.
7.DEN-SO 24.6.2000
Dnes jsme se rozhodli přerušit naše odpočinkové dny, popojet zase někam
dál a prohlédnout si nějaké ty památky, a tak jsme najeli na dálnici. Jeli jsme
dlouho a dlouho, a pořád jsme nic neplatili a ani nedostali kartičku na zaznamenávání kilometrů. Už jsem přemýšlela o tom, jak tuhle dálnici napíšu do deníčku
a všemožně jí vynachválím, když tu na sjezdu dálnice byly zase postaveny ty …
na prachy. To, že nemáme lístek, jim pravděpodobně nevadilo a vydřely z nás 2
500. Mamka o tom prohlásila, že škoda, protože s pravidelnými výlety do Luccy
je konec. A to přestože je to tak krásné město. Jeho historické centrum je
obehnáno hradbami, které sice nejsou takovým rájem pro zamilované jako hradby v Nymburce, neboť tam je všude vidět, ale jsou velice příjemné na procházky
i v poledním horku, neboť nahoře už za tu dobu od jejich využívání zde vyrostly
docela silné stromy. Myslím, že to jsou platany, ale každopádně to jsou maskáče
a ještě stále stojí na hradbách a hlídají toto město. Ani za to nechtějí plat. Na co
by jim taky byl plat, řekla Káťa, když si ani nemůžou dojít dolů do města koupit
zmrzlinu. Napadlo nás, že si třeba svůj plat schovávají do svých kořenů a z toho
pak vznikají poklady nalézané většinou v kořenech starých velikánů.
Ale to bylo až na konci výletu. Nejdříve jsme samozřejmě navštívili informace a přečetli si něco o Lucce, neboť jsme o tomto městě předtím nevěděli
zhola nic (teda aspoň já).
Naší první navštívenou památkou byl Dóm. Posadili jsme se na schodech
do Dómu, četli si z Baedeckera a přirovnávali věci čtené k věcem viděným.
Škoda, že se takhle nedá cestovat o hodinách zeměpisu.
Podivila nás socha sv.Martina se žebrákem, o které je psáno, že je na vnitřní straně Dómu, a my jí přitom viděli zvenku. V jedné chvíli už jsem dokonce
uvažovala o Cimrmanově teorii, že věc není tam, kde jí
vidíme, ale je všude okolo,
neboli, že i když si myslíme,
že jsme venku, jsme vlastně
vevnitř, neboť venku je tam,
kde je vevnitř.
Prošli jsme v Lucce
ještě plno dalších památek,
mimo jiné jsme navštívili věž
s trávou na hlavě, o které Káťa říkala, že je i na znaku
města, nebo co. Asi je tak důležitá. Ale je taky docela dost
zajímavá. Škoda, že ji asi nemám na obrázku.
Taky jsme byli u San Michele
in Foro, což je kostel, který vidíte na obrázku.
Mívali zde i svoje divadlo, ze
kterého však na vidění nezůstalo už vůbec nic (bylo menší
než Koloseum, a tak asi na stavební kameny padlo celé).
To, že zde toto divadlo
opravdu bylo, však můžeme
poznat z tvaru dnešního tržiště
– oválu.
O cestě po hradbách jsem už psala, a pak už jsme jeli po slušné silnici-ne dálnici, ale byla to nejkratší a nejlepší cesta, směr Pisa.
Jakmile se taťka zmínil o tom, že jakmile bude někde u cesty nějaký supermercato, tak zastaví, objevil se před našimi udivenými zraky Penny Market. Alespoň pro můj hladový žaludek to byla záchrana, i když já si nikdy nebo alespoň
většinou nepřipustím, že jsem hladová, ale jakmile člověk vidí jídlo, a zvlášť to
od maminky, hlad prostě ucítí i kdyby před chvílí jedl.
V Pise jsme už jednou byli, a tak jsme vzpomínali na naše mladá léta. V té
době ještě nebyly na jedné straně věže betonové desky a provazy na její postupné narovnávání.
Na trávníku uprostřed jsme na chvíli zalehli a četli si z našeho milého průvodce Baedeckeru něco o Campo dei Miracoli (Piazza del Duomo). Poté jsme se
rozdělili na dvě skupiny (dvě poloviny)-jedna chtěla navštívit Dóm a druhá ne.
Já s taťkou a mamkou jsme do Dómu šli. Lístky bohužel nemám, neboť mi je
někdo (pravděpodobně já) zašantročil. Škoda. Ale důležité jsou vzpomínky, neboť fotky nemáme, přestože se uvnitř fotit mohlo.
Dóm byl pro změnu postaven z bílého mramoru. Důkladně jsme si prohlédli renesanční kazetový strop Dómu, a to bohatě zlacený. Zkoumali jsme,
jestli se ještě kmitá bronzový lustr uprostřed Dómu, který prý svých kmitáním
poprvé upřel Galileovu pozornost ke kyvadlu. Jenom jsme litovali, že víc nerozumíme výjevům z Bible na vystavených obrazech, neboť do kostela zas tak
často nechodíme a je to škoda.
Druhá skupina během naší návštěvy dómu hrála na trávníku naši oblíbenou hru Co máš rád z prasete, a Honza se z toho tak rozdováděl, že začal na Káťu házet trávu. A z toho už naše ukázka, která popisuje rovnou i cestu k autu:
„Hoď si! Hoď si!“ (k)
„svist“ (h)
„grr!“ (j)
„chachacha, chachacha“ (h)
„Pomsta bude sladká…“ (k)
„Honzo, vyhoď tu trávu do koše a nedělej tu sajrajt.“ (t)
„Káťo, zachraň mě před Honzou, vždyť to bylo tak hezký, jak měl tu trávu
v puse…“ (j)
„Tady útočí na můj smysl pro estetiku.“ (k)
„Pomsta bude těžká…“ (h)
„To do ní naházíš kameny?“ (k)
„Honzo, proč máš tu ruku v kapse?“ (?)
„Jen tak…“ (h)
„svist“ (h)
„Sakra!“ (h)
…
Mamka měla taky svůj den, ale ze všech jejích větiček si už jen pamatuju
přeřeknutí: „Šikmá věc v Pise.“
Taky jsme si utřídili Kátino posuzování pohlednic: to je nejdrsnější
drsný
v klidu
to si koupím
8.DEN-NE 25.6.2000
Z už jen polospánku mě probudily dohady mamky s jedním pánem. Sjeli
jsme z dálnice a zastavili před jednou vilou. A Káťa si místo věty „non e privato“ zapamatovala „tuto e privato“. Pána už jsme nemohli vydržet a on nás taky
ne, a tak jsme po uvaření snídaně odjeli. Ale pán zůstal jako noční můra v našich
myslích.
Zastavili jsme o kousek blíž (dál už bylo město) a našli stejně hezkou
pláž, kde jsme si mohli klidně smočit svá těla a nikdo nás přitom neotravoval a
nenafukoval svůj už tak dost nafouklej obličej.
Těsně před obědem všichni odešli z pláže a nechali mě samotnou na pláži.
Bohužel jsem nemohla odejít, neboť mi tam nechali tolik věcí, že jsem nebyla
schopna je pobrat (a stejně jsem ani nevěděla, kam taťka přeparkoval auto).
Přemýšlela jsem o tom, jak teď všichni obědvají a na mě úplně zapomněli. Ale
po chvíli už přišli Lída s Káťou a vše bylo v pohodě. Došly jsme k autu, najedli
se a jeli dál. Měli jsme jet asi 200km, než dojedeme do našeho cíle-městečka
Tivoli. S Lídou jsme už včera vymyslely bezva zábavu-až do 20 000bodů budeme hrát UNO, což znamená, že do konce výletu. Dnes po asi čtyřech hodinách
jízdy se nám podařilo přesáhnout ten tisíc.
Prohlídku městečka Tivoli jsme si zpočátku obohacovali požíráním
ČOKY-zde jsou alespoň ukázky:
„Chramst. Chramst.“
„Holky, přidejte!“ (t)
„Chramst. Chramst.“
„Jak můžu, když držim čoky?“ (k)
„Chramst. Chramst.“
„V tý rychlosti se člověk nemůže ani pořádně najíst.“ (k)
„Chramst. Chramst.“
„Chramst. Chramst. Chramst. Chramst. Chramst. Chramst.“
„To jste zase snědli všechny čoky, vy bando jedna nenažraná?“ (j)
V městečku Tivoli bylo k vidění hlavně plno starořímských vil. My se
původně chtěli podívat do vily D´Este. Cestou se mi povedl jeden nevydařený
vtip o tom, že zde žil František d´Este. Nevydařený v tom, že zde František
d´este opravdu žil.
Vstupné do této určitě krásné vily bylo tak mastné, že jsme si nemohli dovolit tam jít, a tak jsme se podívali jen na malé nádvoříčko s fontánkou a pro-
hlédli si obrázky. Pak jsme se vydali ještě k jedné vile, která byla o něco menší,
a tak bylo docela možné, že ta se do našich výloh vejde. Do Villy Gregoriany
stálo vstupné 1500 a nám dětem dal hodný pán slevu na 1000 lir.
Tato vila už vlastně skoro ani vila nebyla, neboť to byly jen pozůstatky vily
s obrovskou zahradou pokrývající úpatí dvou hor. V této zahradě byly k vidění
vodopády (samozřejmě umělé, jeden z nich dokonce mírně zapáchal), zajímavé
rostliny, občas nějaký ten pozůstatek římské sochy, zbytek vily a Neptunova
jeskyně, do které už mamka nešla, neboť jí asi bylo špatně a vracela se zpět.
Neměli jsme foťák, a tak jsem ten největší vodopád nakreslila Lídě na záda a ona ho pak v kempu nakreslila na čtvrtku z Kreslíka.
Taky jsme měli ještě jeden menší problém, a to, že když jsme se rozloučili
s mamkou, zjistili jsme od jednoho pána, že je zde ještě druhý východ, ke kterému směřujeme. Taťka tedy běžel mamce říct, ať na nás čeká před prvním
vchodem. My jsme tedy pak ještě prošli jeskyněmi a taky jeskyní Neptunovou a
vyšli přímo vedle Sibylina chrámu, do kterého už vstupné neplatilo, ale chodilo
se tam přes hospodu. Taťka nás tam (v tom chrámu) tedy zanechal a šel pro
mamku. My děti jsme tedy zalezly do závětří chrámu (polozbořeného) a já kreslila Kátě na záda. Čekali jsme dlouho, než zpoza polozbořené zdi vykoukla taťkova a vzápětí mamčina hlava. Málem už nás prý nenašli. Ale to by mě zajímalo, kde nás hledali, protože tohle bylo jediné místo v závětří a pěkně foukal vítr,
takže kam jinam bychom šli.
Cestou zpět se nestalo nic moc zajímavého, až na to, že jsme si dle tradice
koupili menší pizzu pro celou rodinu a Káťa zjistila, že její šaty jsou docela dost
průsvitné (teda my jsme jí to řekly, ale uvěřit nám musela, neboť proč jinak by
se za ní všichni chlapi otáčeli).
Z Tivoli už jsme jeli po dálnici přímo směr Trezene. Už se moc těším, až
zase uvidíme náš starý známý kemp a našeho starého známého Hermanna. Ale
teď hajdy do postele.
9.DEN-PO 26.6.2000
Celé dopoledne jsme jeli. Honza děsně řval, a tak jsem začala držet bobříka mlčení. Hráli jsme UNO a Honza už nevěděl, co si má vymyslet, a tak nechtěl, abychom ho zapisovali, což jsme nenápadně dělali.
„První je Martina, druhá jsem já, třetí je Lída a čtvrtej je…nikdo, protože
tomu jsme to nepočítali.“ (k)
Náš příjezd do kempu mi přišel jako příjezd do ráje. Z rozpáleného dne
jsme vjeli do stínu stromů, z deprese, vřavy do klidu a ticha, prostě jako do ráje,
odpočívadla lidských duší. Už jsme se nemuseli dennodenně motat po přeplněných dálnicích, nebezpečných serpentinách, v poledním parnu se ploužit ulicemi
ani se prodírat obrovskými davy lidí spěchajícími do práce, do školy, domů, nebo čistě jen z principu. Tady jsme v bezpečí, máme tu přátele, známe to tu a oni
znají nás. Takový náš italský domov. Škoda, že už sem nebudeme moct jezdit,
protože tento ráj má příhodný název /tre-cene/, neboli je tu pěkně draho.
Na oběd šli taťka s mamkou k Hermannovi, a tak chudáci přišli o náš
skvělý oběd kaše+lunchmeat.
Po obědě jsme (jako obvykle, když nemáme co dělat) hrály s Lídou na
kytaru a na flétnu. Taťka nás zaslechl, a tak jsme jim musely jít dobrovolně hrát.
Zahrály jsme asi dvě písničky (a to je dobře, neboť mě tréma neopustí ani
v nejtěžších situacích) a Hermann pak poslal mě a Káťu koupit pro ty, co si přejí, zmrzlinu.
U pultu se zmrzlinou stál ne zas až tak zanedbatelnej číšník. Káťa chtěla
pět porcí zmrzliny. Nevím, zdali se do jednoho kelímku mohli dát tři kopečky
zmrzliny, ale co vím je, že jí to ten číšník dovolil, zmrzlina pak celkem slušně
přetékala a on nám na ní půjčil tác. Ten mu vrátil večer Hermann, když jsme
s ním šli na večeři. Chudák číšník, asi ho chtěl mít vrácen od Káti. Od té doby
jsme ho už neviděli a ani při večeři se směr náš stůl nehnul.
Chudák taťka si dal k večeři zase škeble, přestože je prý moc rád nemá. Já
si dala taky škeble, ale se špagetami. Bylo mi líto je chudáky jíst, a jedný asi pěticentimetrový už bez škeble mi sice líto nebylo, ale zas jí byly moc vidět střeva
a mě se moc nechtělo si jí dát do pusy. Ale jinak jsou škeble (nebo co to je) dobrý, ale myslím si, že od dneška bych snědla i tepelně upravenýho šneka, kdybych si ho teda nedělala sama (protože znám své kuchařské umění).
Já s Lídou jsme přespaly venku na nafukovacích lehátkách. Moc jsem nechtěla věřit mamce, že je lehátko navlhlé, ale ono to bylo s dekou pod sebou
opravdu příjemnější. Chudák Lída měla nafukovací lehátko umělohmotné a
v noci jí bylo hrozné vedro. Chudák já zase měla krátkej spacák a celou noc mi
byla zima na nohy. A tak jsme druhý den odhlasovaly, že ten tuplovanej chudák
bude Lída, neboli že si vyměníme spacáky.
Lídě se ráno zdálo o tom, že po ní lezou mravenci, a chudák po chvíli zjistila, že se jí to nezdálo (což bylo horší, ale možná i lepší, protože živý mravence
můžete zamačkat, ale taková noční můra…).
10.DEN-ÚT 27.6.2000
Dnes ráno odjeli naši s Hermannem na loď a my děti byly ponechány
osudu.
Já dostala ráno pěkně blbej nápad, a to že se budeme k Honzovi chovat
jako k páníčkovi, a tak jsme ho nesly ze sprchy dom a pak kvůli nedostatku ručníků zabalily do deky a k obědu mu navrhly kuřecí masíčko s rýží. A tím to
vlastně skončilo, protože oběd pak stejně nejedl, přestože ho chtěl, a vymyslel
si, že mu do jídla vlezl mravenec (i když na druhou stranu zase dobrý, že neřekl,
že mu to nechutná). Každopádně nám zkazil radost a od té chvíle jsme mu nadávaly úplně normálně.
Celý zbytek dne jsme jen tak proflákali, hrály dopisovanou (Lída vymyslela až
na pár podrobností skvělou dopisovanou. Těch pár podrobností bylo, že se část
hry šlo po šiškách a těch šišek tam bylo v té době opravdu hodně. Lída je bohu-
žel z opačné strany než vedla cesta nezvládla vysbírat), a občas vypustili z úst
nějaký ten citát.
PO OBĚDĚ:
„Myslíš, že bych mohla hrát na kytaru?“ (l)
„Ne, při poledním klidu můžou znít jenom MOJE bubínky.“ (k)
A pak přišla paní a řekla jí, ať rádio vypne.“
PO A PŘI KOUPÁNÍ:
„Moře tančí jako břišní tanečnice.“ (k)
--„Ta čeština je stejně krásná řeč.“ (m)
„Na to teď taky myslim. A jak jsi k tomu došla?“ (k)
„Jak jsem ti řekla: ´Ty mi křížíš cestu´“ (m)
„A já jsem na to zase došla skrz to sory. Jak to sory zní tak hezky v tý češtině.“ (k)
VEČER NÁS OSVÍTILA MÚZA:
Když se zamiluje kůň
GAHC2HAG,GAHHAA,AHC2D2C2HAAHC2C2HH,HC2D2E2D2C2HC2D2D2
C2E2D2C2C2HHD2C2HHAAC2HAG.
1.Když se zamiluje kůň, tam někde v pastvinách,
láskou hlubokou jak tůň, tam někde v pastvinách,
když se zamiluje kůň tou koňskou láskou,
zpívejte písničku, pro jeho klisničku, nechte ho jít.
REF: (D2D2D2D2E2D2C2C2C2C2D2C2HHHHAGHHHHAG)2X
Nejkrásnější zvíře, zvíře pro rytíře, jmenuje se kůň, jmenuje se kůň.
Važte si ho lidé, ať vám jich pár zbude, jmenuje se kůň, jmenuje se kůň.
2. Slečna s bílou lysinkou, tam někde v pastvinách,
bude brzy maminkou, tam někde v pastvinách.
Když se zamiluje kůň, tou koňskou láskou,
Hřívu si navlnil, aby ji oslnil, a cválal k ní.
REF.
Mezihra sloka
1.
melodie vznikla společně s melodií z Princezny ze Mlejna, neboť nám po zjištění
melodie taťka vytkl, že neznáme slova písně a dal nám jiný tip.
Balada o slunci a zadní bradě
…
Slunce svítí a svítí na zahradu,
A ty naň vystrkuješ zadní bradu,
Slunce svítí a svítí na zahradu,
A ty se nedáš-dál vystrkuješ zadní bradu,
Slunce svítí a svítí na zahradu,
Housenka-ale ty dál vystrkuješ zadní bradu,
Slunce svítí a svítí na zahradu.
Podíváš se na svou zadní bradu
A vidíš, že se díváš na zahradu.
Máš připálenou zadní bradu,
Už nesmíš si sedat na zahradu.
(absolutní rým, j+l)
„Nebo ti upadne prdel.“ (m)
souběžně s naší tvorbou tvořila i sestra:
Filosofický dialog
(čte se hlasem ježibaby z chaloupky na kuří nožce)
SLUNCE
Slunce přistává na západě.
Stoupá po schodech k obědu.
Klesá, klouže, kráčí k cíli.
Maže si to napříč nebem.
Louská naše luštěnky.
Spálilo mi zadní vrátka.
MĚSÍC
Měsíc je živ z lidí,
Řekl jeden filozof.
Měsíc má sílu jako moře.
Dává světlo jako slunce.
Nepřečteš však ani řádky.
SLUNCE
Svítí vytrvale nad tvou hlavou.
Klape mu to s Bohem.
Ráčí si pálit, jak se mu chce.
MĚSÍC
Měsíc nemá UV záření.
Nemusíš používat krém.
SLUNCE A MĚSÍC
Jsou jako bratři světla.
Jeden září, druhý světlo pouze překládá.
Jsou jako autor a jeho překladatel.
SLUNCE A MĚSÍC
Jsou spolu.
(k)
11.DEN-ST 28.6.2000
Celé dopoledne jsme stavěli na pláži přístav pro naší milovanou lodičku.
Druhý den jsem měla pořádně namožený svaly na nohou a slíbila jsem si, že už
nikdy nebudu jak malý dítě stavět z písku, ale když mě přestaly svaly bolet a
mohla jsem si i sednout, aniž bych něco pocítila, řekla jsem si,že to bylo na druhou stranu zase dobrý cvičení.
Vůbec jsme dneska dělaly vše pro zkrášlení našich těl. Odpoledne jsme se
například vypravily na útesy daleko od pláže, abychom si mohly opalovat naše
bílá místa. Celou cestu za námi šli dva kluci, až Lída prohlásila: „Ti nám určitě
rozuměli.“ A oni se odpojili. Ale byli to Italové. (Doufám)
Po cestě se Lída nějak záhadně zastavila u jakési skály. Proč, to jsme zjistili, až když nám začali „krabíci“ vylézat z batohu.
Našly jsme si jeden celkem plochej a rovnej kámen v území, kde moc lidí
nebylo, neboť bylo na začátku pásu kamenů upozornění o nebezpečí života.
Přesto nám asi po hodině přišla tato část dost frekventovaná na to, abychom
odešly. Škoda, takhle máme bílá místa až dodnes.
Jinak se nic nedělo, a tak bych na závěr dnešního dne připsala pár citátů:
„V kempu jsem si připadala jako doma jak pořád kolem chodil Oheň.“(m)
(konstatování mamky po nejmíň padesátém projetí na kole jednoho kluka)
„Já bych vymyslela svět celej z jídla. Mě všechno připomíná jídlo.“ (k)
„Hlavně bez másla!“ (h)
„Stromy měly barvu zeleného zajíčka, kterého jsme nedávno ztratili.“ (k)
„Takovej vopelichanej!“ (m)
„No, tos ho určitě spálila. Mamka jak o něčem dřívějším prohlásí, že to
bylo vopelichaný, tak to spálila.“ (k)
12.DEN-ČT 29.6.2000
Ráno už nás přestalo bavit se neustále dívat na Ohně objíždějícího kemp,
a tak nás (j+l) napadlo ho stopovat. Jedno kolo objel průměrně za dvě minuty,
ale první objel 1:30:94.
Dneska jsme měli na loď s Hermannem jet mi. Hrozně jsem se těšila,
přestože taťkovy zážitky z lodě nebyly zrovna potěšující, neboť mu oběd na lodi
moc dlouho nevydržel. Já jsem ale byla ještě před obědem, a tak když jsem se
dostala na loď, neměla jsem co vyhazovat. Lída jela první s Honzikem, a pak já
s Káťou. Viděli jsme naší horu z druhý strany, racky jak usedají na skalách,
Akropoli, obrovskou loď, viděli jsme na dno moře-útesy,…. Skákali jsme přes
vlny jak na lyžích. Bylo to skvělý a stálo to i za mou celodenní nevolnost. Ta
byla ovšem zaviněna i plno dalšími věcmi.
Odpoledne jsme šli tradičně na naší starou známou horu-na fíky a napít se
z našeho starého známého pramene. Zas až tak starý známý nebyl, neboť jsme
ho vůbec nenašli. Došli jsme mnohem dál než minule, až k jakémusi kostelíku,
ve kterém už se mše nedělají. U toho
rostlo plno fíků, ale některý (teda
všechny, co jsem utrhla a ochutnala
já) byly hnusný. Lída ale přišla na to,
který jsou dobrý, a tak jsme se přejedli fíků a spěchali domů, neboť taťka s mamkou byli pozvaní Hermannem na večeři.
Dolů jsme doběhli a zčásti došli v pořádku. My děti už jsme byly
vyhládlý jak vlci. Mamka koupila
chleba a rajčata, a tak jsme s chutí
začali požírat vagóny chlebů
s rajčatama.
Káťa snědla asi dva vagóny,
než jí oznámili, že by si Hermann
přál, aby s ním šla taky na večeři.
Chudák, tý bude večer pěkně blbě,
říkala jsem si při mazání dalšího
vagónu chleba. Ovšem nebyla to Káťa, komu bylo v noci blbě, ale já, neboť taková projížďka na moři a čtyři
vagóny chleba nejdou dohromady.
13.DEN-PÁ 30.6.2000
Dnes byl ten smutný den-den
našeho odjezdu. Jako naschvál byla
chvíle našeho odjezdu neustále oddalována. Dopoledne jsme strávili balením nebo povalováním se na pláži,
v poledne už bylo sbaleno a my šli
k Hermannovi na oběd. Byly to naše
poslední chvíle s Hermannem.
Po obědě mamka s taťkou prohlásili, že tedy půjdou zaplatit za pobyt a pojedeme. Ovšem Hermann
tvrdil, že v kase mají teď polední
klid, a tudíž budeme muset čekat až
do pěti hodin odpoledne, než tam někdo bude. Takže jsme strávili
v kempu ještě odpoledne, a to hrou
marihuanového pexesa, ale pak už
jsme se podruhé rozloučili a jeli.
K večeru jsme přijeli na parkoviště před muzeem v Paestu, které nám
Hermann velice doporučoval. Káťa s Lídou zůstaly v autě a my ostatní jsme šli
dovnitř. Co se mi nejvíc na italských muzeích líbí je, že já mám vstup zadarmo
(ne jako duševně postižený, ale jako dítě do 18let). (lístky na min.straně)
V muzeu jsme viděli plno zajímavých ukázek a pozůstatků z římských
hrobů, dozvěděli jsme se plno zajímavých věcí o Paestu, které jsme ani nevěděli,
když jsme zde kdysi byli. Dozvěděli jsme se o tom, jak kdysi lidé v Paestu žili,
jak vypadali jejich domy apod.
Auto a holky zatím hlídal podplacený hlídač parkoviště-mladý kluk na
brigádě. Asi tím pivem pro rodiče moc podplacený nebyl, neboť když jsme se
vraceli, už tam nebyl.
Po návštěvě muzea už bylo dost pozdě, a tak jsme najeli na dálnici a někde na parkovišti taky přespali.
14.DEN-SO 1.7.2000
Náš hodný a obětavý tatínek vyjel brzy ráno a zastavil na jedné pláži před
Terracinou. Tahle pláž byla bezvadná. Ne vybavením, vlastně tu nebylo vůbec
nic, ale byla písčitá a písek byl tak jemný, že jsem se (přes své nedávné přísliby)
k vzájemnému zahrabávání přidala i já. Taky tu byla bezva mělčina. Vždycky
jsem si myslela, že na jezeře v Poděbradech je nejdelší mělčina na světě, a ono
ejhle-tady šel člověk padesát metrů a byl ve vodě ještě pořád po kolena. A to
byla přesně ta pláž, kterou jsme s Lídou hledali, jako dělaná pro naši hru kámen,
nůžky papír, velice oblíbenou asi před deseti lety.
Chudák Káťa se nemohla koupat (pořád chtěla, ať to sem napíšu), a tak
četla na dece Život mezi životy, další to knihu pro naučení se používat větší části mozku než 15%, a četla ji i přes Honzovo utvrzování o tom, že k tomu stačí
jen 2x přečíst Mikulášovy patálie.
Po příjemných chvilkách strávených na pláži už jsme zase vyjeli směr
Bertillin dům.
Až k večeru jsme sjeli z dálnice a najeli na cestu po pobřeží s „opravdu
nádherným výhledem“. Ale ta mapa, kde o krásném výhledu psali, byla pravděpodobně stará, neboť jen občas jsme mezi hustými stromy zahlédli alespoň kousínek moře.
Do Ostie jsme dojeli v pohodě, a když jsme se párkrát zeptali a konečně
dojeli na stanici metra, zahlédli jsme Bertillu s Giovannim.
15.DEN-NE 2.7.2000
Na dnešek jsme měli naplánovanou cestu do Říma. Dle mamčiných a
ta´tkových předpokladů chtěla jet Bertilla s námi metrem.
16.DEN-PO 3.7.2000
Po včerejší zkušenosti s dopravou do Říma jsme jeli autem. Po delším
bloudění mamka prohlásila, zda by přeci jen nebylo lepší i s těma všema přestupama jet do Říma metrem. Já myslím, že Bertilla to měla včera s tím metrem
dobře vymyšleno, neboť jsme lítali z jednoho konce Říma na druhý a určitě by
se nám všude nepodařilo zaparkovat autem, ale dnes jsme chtěli projít samotné
centrum Říma, kde byly památky tak nahuštěny na sobě, že nebylo třeba popojíždět autem.
Hledali jsme naše staré známé parkoviště u Circo Massimo, ale byla zde
postavena nápadně nová značka zákaz stání. A tak jsme byli nuceni hledat nové
parkoviště. Už jsme to chtěli vzdát a jít na parkoviště placené 1000L/hod., když
jsme na radu jednoho pána vyjeli kopec a našli parkoviště těsně vedle brány jednoho hotelu.
I tato poněkud delší cesta ke Koloseu měla své výhody-viděli jsme Circo
Massimo zase z druhé strany a přitom se ještě najedli piniových semínek.
Z Circa Massima už dnes zbyl jen zelený trávník vypadající jako poněkud prohloubené hřiště, ale dříve byl největším závodištěm v Římě. Odtud také
název Maximus=maximální, největší. Lidé zde závodii v kočárech tažených
koňmi, pětkrát objeli dokola (uprostřed hřiště byl podlouhlý rozdělovník vytvářející z hřiště závodní kruh)
17.DEN-ÚT 4.7.2000
18.DEN-ST 5.7.2000
19.DEN-ČT 6.7.2000
20.DEN-PÁ 7.7.2000
21.DEN-SO 8.7.2000
KUDY JSME JELI
CHVALOVICE-ROZVADOV (HR.PŘECHOD)-MNICHOV-GERMERING-(PO)NEUSWANSTEIN-FUSSEN-MARTINA (HR.PŘECHOD)-ST.MOORITZ (MĚSTO
NA PLAKÁTU V KOUPELNĚ)-LAVIN-(ÚT)- HR.PŘECHOD-CASCATE VALCHIAVENNA-LAGO DI MEZZOLA-PIANELLO DEL BARIO-LAGO DI COMO
(*)-COMO-MILANO(*)-PEGLI(*)-VILLA DURAZZO-PALLAVICINI(*)-JANOV
(*)-(ČT)-MARINA DI MASSA(*)-CASTELLO MALASPINA(*)-(PÁ)-LEVIGLIANI-(SO)-(PIETRASANTA)-(VIARÉGGIO)-LUCCA(*)-PISA(*)-(LIVORNO)DÁLNICE NA ŘÍM-(NE)-PLÁŽ(CHIARONE SCALO, U ORBETELLA, U POLOOSTROVA SPOJENÉHO S PEVNINOU JEN TŘEMI HRÁZDAMI)-TIVOLI(*,
VILLA D´ESTE-VILLA GIORGANO)-DÁLNICE-(PO)-DÁLNICE-SANTA MARIA-TREZENE-(ÚT,ST,ČT,PÁ)-PLÁŽ PŘED TERRACINOU-(SO)-(POMÉZIA)PO SILNICI PODÉL BŘEHU MOŘE-OSTIA-(U STNICE METRA OSTIA LIDOCENTRO)-(NE)-ŘÍM-(*,VATIKÁN-SAN PIETRO-(CASTEL S.ANGELO)-PIAZZA
NAVONA-KOSTEL NA PIAZZA NAVONA-PANTHEON-FONTANA DI TREVIPIAZZA SPAGNA-PIAZZA TRINITÁ DEI MONTI-TRINITÁ DEI MONTI-…S.GIOVANNI IN LATERANO-SAN PAOLO)-OSTIA-(PO)-PLÁŽ V OSTII (LIDO
DI OSTIA)-ŘÍM(CIRCI MASSIMO-FORO ROMANO-COLOSSEO)-OSTIA-(ÚT)LIDO DI OSTIA-ŘÍM(MUSÉO DELLA CIVITÁ ROMANA)-ORSINO-(ST)PLÁŽ(U MARINA, ZA BENZÍNKOU VPRAVO)-TREVISO-(ČT)-VENECIATREVISO-(PÁ)-TREVISO-(SO)-HR.PŘECHOD-(WIEN)-ZNOJMO-TELČ-POČÁTKY-PELHŘIMOV-HUM-POLEC-HAVL.BROD-SILNICE NA
KOLÍN-PODĚBRADYCHVALOVICE.
(*)-KDO CHCE VĚDĚT VÍC O…
A KDO CHCE VĚDĚT JEŠTĚ VÍC
ANEB POUŽITÁ LITERATURA
ZÁVĚR
Na závěr bych se jenom chtěla omluvit za pozměněné citáty všech členů rodiny,
ale je pravdou, že každý novinář má právo malinko upravit to, co někdo řekl, hlavně
když zůstane pointa, a tak proč by to nemohl udělat někdo, kdo se za novináře vydává?