Vrah v černém baretu s hvězdičkou na šišato

Vrah v černém baretu s hvězdičkou na
šišato
Pavel Jacko
Nepřišel jsem chválit Caesara, ale pohřbít ho. (Marcus Antonius ve hře W. Shakespeare:
Julius Caesar)
Kaţdý ví o koho jde. Ne o toho fousatého vraha, který ještě doţívá v Havaně, ale jeho
kamaráda, toho, který skončil svou ţivotní dráhu v Bolívii. Na plakátech a na tričkách
polovzdělanců jeho dráha ještě neskončila.
Mám doma jeho kníţečku Guerrilla Warfare, kterou jsem přečetl asi před třiceti lety a velký
dojem to na mě neudělalo. Kdybych chtěl vést partyzánskou válku, potřeboval bych něco
praktičtějšího, a kdybych se chtěl mezi přepady burţoustů nudit, listoval bych si v Kapitálu
přímo.
Mnohem později jsem ve veřejné knihovně mezi cestopisy uviděl The Motorcycle Diaries.
Kdyţ jsem si všiml jména autora, myslel jsem, ne to nemůţe být ten slavný. Byl a přesto jsem
si to půjčil. A přečetl. O pár let později si to půjčil scénarista José Rivera (nebo moţná
producent Edgard Tenenbaum) a natočil stejnojmenný film. Později, kdyţ jsem četl filmové
kritiky, pochyboval jsem, ţe se jedná o stejný motocyklový deník. Mnohem později, kdyţ
jsem film uviděl, svůj názor jsem si potvrdil.
Kdysi jsem si, pochopitelně pouze za účelem učení se španělsky, povídal se studentkou z
Kolumbie. Jelikoţ její angličtina byla asi tak dobrá, jak moje španělština, moc jsme si
nepopovídali. Všechna španělská slovíčka se mi vybavila aţ druhý den. Nicméně, kdyţ jsem
se zmínil o socialistovi Fidélovi a o Che, krásné Kolumbijce z velice bohaté rodiny v Bogotě
zvlhly oči a bůhví co ještě. Rozhodl jsem se na fenomén zvaný Che podívat. Nemusím asi
připomínat, ţe nejsem socialistům příliš nakloněn. V boji za lepší společnost zahubili od roku
1917 víc jak 200 miliónů lidí, kdyţ se bere v úvahu těch i 30 miliónů, které mají na svědomí
jejich hnědí soudruzi.
Ernesto Guevara de la Serna měl za svého ţivota mnoho přezdívek - el Teté, el Furibundo
(furious, zuřivý) Serna, el Fuser - zkrácenina předcházejícího, el Loco (blázen), el Pelao
(plešatec), el Chancho (prase), v Africe pak Tatu. Zjednoduším si to na tu nejznámější – Che,
jejíţ původ je také zajímavý.
Od samého začátku a aţ do konce máme popletená data, jak uţ je mezi revolucionáři zvykem
(říjnová revoluce v listopadu nebo moţná naopak) a Che se nenarodil 14. června 1928, jak
měl v rodném listě, ale podle jeho matky o měsíc dřív. Tudíţ Býk a ne Blíţenec, coţ později
mátlo astrology. Nepřekvapuje, ţe jeho úmrtní list také uvádí špatné datum.
Dítě bylo astmatické, coţ pochopitelně působilo rodičům velké starosti. Do školy začal chodit
teprve v devíti letech. Různé léky, různé léčitelské teorie – a v listopadu 1938 otec uvěřil, ţe
spaní s kočkou je na astma nejlepší. Ráno bylo kotě mrtvé a Che stále astmatický. Reakcionáři
si povzdechnou – proč ne naopak? Kolik lidských ţivotů by to ušetřilo. Není také úplně
vyloučeno, ţe se desetiletý Che jiţ na svou kariéru připravoval.
Jeho rodiče byli moderní, někdo by moţná řekl, ţe aţ postmoderní, a malého Ernesta na
náboţenství nedali. Příleţitost naučit se základním pravidlům lidského souţití nebyla. Malý
Che byl velmi soutěţivý. Přes své astma byl dobrý sportovec a vůdce tlupy puberťátských
chuligánů, barra. Bral se velice váţně – za nějakou uráţku se vykálel rodičům člena
opozičního gangu na klávesnici klavíru. Reakcionáři by mohli tvrdit, ţe to nastínilo jeho
poměr k cizímu majetku, k hudbě a nevinným obětem.
Později napsal: „Během dospívání jsem neměl ţádné sociální předsudky a nezúčastňoval jsem
se politických a studentských bojů v Argentině”. To ovšem nebrání jeho oslavovatelům tvrdit,
ţe nebyl obyčejný chuligán, ale bojovník za práva lidu. Je pravda, ţe na rozdíl od jiných
výrostků hodně četl – Kafku, Marxe, Camuse, Pabla Nerudu, Engelse, Sartra, Hitlera,
Londona, Freuda, Lenina ... Obvyklé starosti dospívajících mladíků neměl. Dělal to
pravidelně s rodinnou sluţkou, jak je ostatně v Jiţní Americe v lepších rodinách zvykem.
V roce 1947 začal studovat medicínu. Během studia začal v Cliníca Pisani coby pacient a
vypracoval se na neplaceného výzkumného asistenta. V tu dobu chtěl zachránit lidstvo před
alergiemi. Jeho astma jej zachránilo před povinnou vojenskou sluţbou.
Pokusy o zbohatnutí kapitalistickými metodami nebyly úspěšné. Přípravek proti švábům, pro
který si registroval jméno, vyráběl ředěním koupeného jedu proti kobylkám s mastkem. Z
míchání a smradu onemocněla skoro celá rodina. Kdyţ koupil lacino v aukci boty, zjistil, ţe
jsou buď levé nebo pravé a ţe nějak dohromady nejdou. Jeho pokusy na morčatech, králících
a na přátelích naštěstí také nebyly příliš úspěšné. Vstřikoval jim různé karcinogenní a jiné
sloučeniny a pak své „léky”. Na rozdíl od králíků a morčat, všichni pokusní králíci lidští jeho
lidumilnou vědu přeţili.
Během studia politika veškerá ţádná, i kdyţ v debatách provokoval, jednou tak, podruhé
onak. Okolí Buenos Aires poznával autostopem. Na svých výletech nespal mezi chudými.
Snaţil se spát zadarmo v nemocnicích nebo na policejních stanicích. Před svým prvním
výletem na mopedu v lednu 1950 poslal ţádost Evitě Perónové o jeep. Neuspěl. Na kole s
přídavným italským motorkem Cucchiolo najel přes 4000 tisíce kilometrů a psal si deník.
Další prázdniny dělal felčara na tankové pobřeţní lodi a v jednom přístavu dostal natlučeno
od amerického námořníka. Od té doby neměl Ameriku rád. Levice by přišla o antiamerický
symbol, kdyby dostal přes hubu od námořníka ruského.
V lednu 1952 vyjel třiadvacetiletý Che na druhý velký výlet, tentokrát na Nortonu 500 La
Ponderosa II (mocná) svého kamaráda Alberta Granada, jemuţ tehdy bylo třicet. Guevara
skutečně viděl na své cestě mnoho chudoby. To mu ovšem nevadilo, aby se těmi chudáky
nechal ţivit, on, z poměrně bohaté argentinské rodiny a v tu dobu skoro jiţ lékař. Z knihy je
cítit jeho pohrdání původními obyvateli Jiţní Ameriky a jeho domýšlivost. Je moţné, ţe jej
jeho cesta přivedla na revoluční dráhu, jak tvrdí jeho obdivovatelé, ale jestli ano, v knize je to
dobře skryto.
Jak Motocyklový deník, tak jeho Notas de Viaje (cestovní poznámky) byly přepsány a
upraveny posmrtně jeho kubánskou vdovou Aleidou Marchovou. Deník byl vydán, poznámky
ne, i kdyţ autor J. L. Anderson tvrdí, ţe mu vdova dovolila se na ně podívat. Prý jen vymazala
implicitně sexuální pasáţe. Někdo, kdo ţil v komunistické zemi, by se nedivil, kdyby její
cenzura byla rozsáhlejší.
Svého parťáka a sebe Che popisuje jako zkušené vyţírky a mangueros motorizados (motorised scrougers). Oba předstírali, ţe jsou lékaři, specialisté na lepru. Všeobecně se dá
říci, ţe se nechovali příliš slušně. V domnění, ţe byl napaden zákeřnou chilskou pumou,
zastřelil Che revolverem Smith&Wesson německého ovčáka Bobbyho, patřícího jejich
hostitelům. Inu, měl také zelené oči, chudák. Ráno budoucí vzor mládeţe ujel bez omluvy.
Ani jeden z cestovatelů neměl přílišné mechanické nadání. Do chilského Los Angeles se La
Ponderosa se dostala náklaďákem a do hlavního města Santiaga, asi 300 km na sever,
náklaďákem dalším. Měla toho chudinka jiţ dost. Od té doby se mohl deník přejmenovat na
Autostopový.
V Juliace se nechali hostit v baru policejním serţantem, který tam ukázal svou zručnost v
ovládání střelných zbraní střílením do zdi, Che a Alberto při vyšetřování lhali a kryli svého
kamaráda z mokré čtvrti. Indiánská majitelka baru, musela hradit škodu sama. Serţant,
Alberto i Che byli bílí.
„Turisté, kteří cestují v pohodlných autobusech, nevědí pochopitelně nic o podmínkách těchto
indiánů…,” napsal Che o amerických turistech, kdyţ je majitel hotelu v Machu Picchu
poţádal o uvolnění pokojů pro platící turisty. Budoucí bojovník za práva chudých cestoval
landroverem, který kolegům specialistům půjčil doktor v Cuzcu. Také jim věnoval jízdenky
na vlak. Není divu, ţe v Cheho hrudi se zdvihla vlna pobouření proti yanqui vyţírkům.
Odborníci pak navštívili nemocnici pro leprou postiţené na břehu Amazonky na hranici Peru,
Brazílie a Kolumbie. Chodili s doktory na vizity, hráli fotbal, šachy, chytali ryby, kamarádili
se s ţenským personálem a také oslavili Che dvacáté čtvrté narozeniny. Druhý týden je to
přestalo bavit. Pokusili se plavit na voru do Manaus v Brazílii, ale moc jim to nešlo.
Přemluvili nějakého chudáka, aby je ve svém veslovém člunu odtáhl zpátky do Leticie, odkud
pak odletěli do Bogoty.
Menší odbočka. V dubnu 1948, po zavraţdění levicového předáka Gaitana vypukly v Bogotě
násilné bouře, kterých se také zúčastnil student práv, nějaký Fidél Alejandro Castro Ruz.
Kdyţ šlo do tuhého, schoval se na kubánském velvyslanectví a vrátil se na Kubu studovat.
Přestoţe krvavé bouře trvaly jen tři dny, vyslouţily si vlastní jméno – Bogotazo. Pokud někdo
závidí Kolumbijcům jejich přínos k obohacení jazyka španělského, nebo naopak pohrdavě
pokrčí nosem nad nevzdělanými násilníky, mýlí se. My jsme přispěli k obohacení jazyka
francouzského. J. Šusta – Praha a Evropa (1932): „Husitská Praha poutala k sobě zraky všech
souvěkovců stejně účinně jako Praha Karlova, ale někdejší obdiv změnil se namnoze v hrůzu
a stupňoval se v ošklivost, jeţ způsobila, ţe ve Francii na příklad zdomácnělo slovo praguerie
pro divoké vzpoury a zbůjnictví selské”.
Kolumbijská policie byla zřejmě méně naivní neţ jiná, a Che měl problém se svou dýkou.
Studenti, s kterými se seznámili, udělali na ně sbírku a vyslali je pro jistotu do Venezuely
autobusem.
Po prohlídce chudých čtvrtí barrios Caracasu, Che napsal: „Černoch je nedbalý a blouznivý,
utrácí své peníze na malichernosti a pití; Evropan přichází z tradic práce a šetření, která jej
následuje do toho rohu Ameriky a pohání jej vpřed i nezávisle, bez ohledu na jeho vlastní
individuální touhy”.
V Caracasu se rozešli. Alberto dostal dobře placenou práci v „leprosáriu” a Che si slétl s
koňmi svého strýčka do Miami. Tam se letadlo porouchalo. Che se nejdříve ţivil na účet
příbuzného své přítelkyně, chudého studenta. Pak jeden den uklízel byt letušky (nechal jej prý
špinavější neţ byl) a potom umýval nádobí v restauraci. Vrátil se do Argentiny, dostudoval a
v dubnu 1953, ve věku 25 let, se stal lékařem. V červnu Dr. Ernesto Guevara vyjel vlakem za
peníze svých tetiček na další výlet.
Pan doktor
Místo biochemika Alberta měl s sebou nedostudovaného lékaře Calica. Zase psal deník,
tentokrát Otra Vez (Once Again, Ještě jednou), který jeho kubánská vdova opět upravila.
Bolívie, Peru, Ekvádor, Panama, Kostarika, Nicaragua, Honduras, Salvador, Guatemala. Ze
začátku se přidrţovali bohatých a vlivných argentinských krajanů a chudobu původních
obyvatel pozorovali z hotelů a nočních klubů. Později museli prodávat své vybavení. Kdyţ
otec svému synu doktorovi nechal ušít nové obleky a poslal je do Panamy, Che je okamţitě
prodal.
V Guatemale, zatímco čekal na interview s ministrem zdraví, a přísahal před obrázkem
soudruha Stalina, ţe si „nedopřeje odpočinku, dokud nezničí kapitalistické chobotnice”, se
Che seznámil se svou budoucí ţenou. Hilda Gardaová byla vůdkyně mládeţe APRA (Alianza
Popular Revolucionaria Americana), vypovězená z Peru. Její první dojem o Che: „Zdál se být
příliš povrchní na to, aby byl inteligentní; egoistický a domýšlivý” jí nezabránil Cheho uhánět
a nakonec uspět. Blíţila se jí třicítka, byla malá a obtloustlá, s čínsko-indiánskými rysy. Navíc
marxistka. Tak se Che stal marxistou také. Poprvé v ţivotě se otevřeně přidal k nějakému
politickému hnutí. Mezi politickými debatami čekal na práci, přemýšlel o psaní příručky pro
lékaře v Latinské Americe, prodával Hildiny šperky a stačil také navázat poměr se zdravotní
sestrou Julií.
Che se seznámil s Kubánci, jejichţ vůdce Castro byl zrovna na Kubě odsouzen k patnácti
letům ţaláře za účast v útoku na kasárna Moncada. Che Kubánce obdivoval a oni jej
pojmenovali El Che Argentino. Che znamená něco jako hej ty, i kdyţ jiní tvrdí, ţe se to můţe
přeloţit jako druh, kámo. Che pouţíval che protoţe si nepamatoval nebo se neobtěţoval si
pamatovat jména svých soudruhů. (Tito dostal své jméno podobně. Rozkazoval svým
banditům: „Ty udělej to a ty to”.)
Guatemala měla levicovou vládu, své levičáctví de facto mírnící a více méně úspěšně
popírající. To popírání se stalo méně úspěšným díky Polákům. Švédská nákladní loď Alfhem
naloţila v Gdaňsku československé zbraně. Poláci na to upozornili CIA. Kdyţ se po
komplikované plavbě začaly zbraně vykládat v guatemalském přístavu Puerto Barrios,
Spojené státy měly důkaz. Podepsaly smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s Hondurasem a
údajně, ale velice pravděpodobně financovali skupinu partyzánů, kteří měli zabránit převozu
zbraní z přístavu do hlavního města. Zdálo se, ţe půjde do tuhého. Che si půjčil dvacet dolarů
a s nájmem nezaplaceným za tři měsíce, odjel.
Nějaký čas obvyklým způsobem, tedy autostopem cestoval po okolních zemích. Do
Guatemaly se vrátil před svými dvacátými šestými narozeninami. 18. června 1954 čtyři
stovky bojovníků pod vedením jistého Armeze a s podporou USA překročily honduraské
hranice. Che se zapsal do zdravotní brigády a Hilda podepsala komuniké. Dvacátého sedmého
socialistický prezident plukovník Arbenz rezignoval a schoval se na mexickém
velvyslanectví. Che se schoval na velvyslanectví argentinském. Třetího července vůdce
Castillo Armez přiletěl do hlavního města společně s americkým velvyslancem. V září se Che
rozloučil s Hildou a odjel do Mexika.
Původně si Che myslel, ţe bude v Mexiku filmovým hercem, ale pracoval jako hlídač,
fotograf pro argentinskou Agencia Latina a pomocný výzkumník v nemocnici. Našel své
kubánské kamarády, kteří čekali na Fidéla a Raúla.V Mexiku jej také našla Hilda a nabídla
mu, ţe si ho vezme a bude vydrţovat. Kdyţ se Agencia Latina poloţila, Che prodal jejich
fotoaparát. Své dopisy podepisoval Stalin II. Hilda si našla práci pro OSN.
V listopadu 1955 vyhrál Fulgencio Batista kubánské volby a doufal v usmíření. Příští rok na
Den matek vyhlásil amnestii a dvacet budoucích hrdinů včetně Raúla a Fidéla bylo
propuštěno. Netrvalo dlouho a teroristické útoky začaly znovu. Z jednoho výbuchu byl
obviněn Raúl Castro a byl na něj vydán zatykač. Schoval se na mexickém velvyslanectví a 24.
června byl v Mexico City. Tak se první z Castrů seznámil s Guevarou. Nějakou zajímavou
náhodou se na ulici potkal s Nikolajem Leonovem, úředníkem ministerstva zahraničí
Sovětského svazu, s kterým se Raúl seznámil jiţ před dvěma lety. Tehdy spolu opět nějakou
náhodou strávili měsíc na lodi z Evropy, kde Raúl byl na festivalu mírové mládeţe. Kdyţ se v
přístavu rozloučili, Nikolaj šel dělat úředníka na sovětské velvyslanectví v Mexiku a učit se
španělsky, zatím co Raúl za několik týdnů na to přepadl kasárna Moncada. (Nikolaj Leonov,
zástupce šéfa Prvního direktorátu KGB, odešel po více jak čtyřicetileté sluţbě do zaslouţené
penze roku 1992. Milovníky konspiračních teorií můţe zajímat, ţe se v listopadu 1962 v
Mexiku náhodou sešel s Lee Harvey Oswaldem.)
Konec začátků
Začátkem července byl v Mexico City také Fidél. Během několika dnů nabídl argentinskému
doktorovi, teď jiţ nazývanému jednoduše Che, účast na připravovaném povstání. Che našel
svého boha. Fidél odjel do Spojených států vybírat peníze od kubánských a jiných
latinskoamerických přistěhovalců, a také od levicově smýšlejících souputníků. Údajně vybral
dost. Nakolik v tom měla prsty KGB je nejisté. Nikolaj Leonov tvrdí, ţe se s Kubánci stýkal
jen společensky bez vědomí svých nadřízených. Jestli je něco takového pravděpodobné,
nechám na čtenáři. Ani za Jelcina KGB své latinskoamerické archivy neotevřela a za Putina...
Zdá se, ţe hlavním kontaktem byl Raúl, mnohem později částečně Che. Fidél se drţel dále, ze
zřejmých taktických důvodů. V tu dobu byly USA velmoc.
S penězi v pokladničce, Kubánci začali, pod vedením mexického zápasníka, trénovat. Zařídili,
ţe veřejná střelnice byla některé dny výlučně pro ně, a jako pohyblivé terče pouţívali
krocany. Jak by to asi omluvili ochránci zvířat? Astmatický Che měl problémy s dlouhými
pochody a běhy, a snaţil se, aby se o tom vůdce Fidél nedozvěděl. V srpnu 1955 si Hilda Dr.
Guevaru konečně obvyklým způsobem vzala. V únoru příštího roku se jim narodila Hilda
Beatriz, kterou Che nazýval můj malý Mao. Kdyby to byl chlapec, byl by Vladimiro.
Mezi běháním, střílením krocanů, navštěvováním schůzí Komunistické strany Mexika a
připravováním se na otcovství, Che také četl. Půjčoval si marxisticko-leninsko-maoistické
spisy z Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano (Institut rusko-mexické kulturní
výměny). Bohuţel se nejednalo jen o zabíjení krocanů. Fidél podvodem zorganizoval
„pronájem” farmy dostatečně vzdálené od zvědavých očí, kde se revolucionáři mohli na
partyzánskou válku lépe připravovat. Fidél povýšil Cheho na „šéfa personálu”. Kdyţ jeden
Kubánec odmítl jeho rozkaz, Che ustanovil polní soud, který chudáka odsoudil k smrti. Fidél
jej omilostnil. Takové štěstí neměli další tři, kteří byli zastřeleni a někde na farmě zahrabáni.
Fidél spěchal. Jednak veřejně slíbil, ţe osvobodí Kubu v roce 1956, jednak na Kubě Batistovi
rostla demokratická opozice, která se zřekla násilí. Jeho Hnutí 26. července sláblo. Začal
vyjednávat o koupi bývalého torpédového člunu amerického námořnictva. Dvacátého června
ho mexická policie zatkla. Raúl se schoval, Hilda a mnoho jiných bylo zatčeno, razie v
konspiračních domech zabavily dokumenty a zbraně. Che a dvanáct partyzánů na farmě bylo
zatčeno aţ čtyři dny poté, coţ jim dalo dost času vše nevhodné zahrabat. Při výsleších zpíval
Che jak kanárek o ozbrojené komunistické revoluci nejen na Kubě, ale v celé Latinské
Americe. Fidél nebyl spokojen, protoţe se veřejnosti snaţil představovat jako národnostní,
demokratický reformátor podle nejlepších západních tradic. Hladovka, vyjednávání, různé
apelace a hlavně úplatky vedly k postupnému propouštění zajatých. Che později napsal:
„Drahocenný čas a peníze musely být předisponovány, abychom se dostali z mexického
vězení”. Před svým propuštěním v srpnu napsal Kantátu Fidélovi.
Podmínkou propuštění bylo opuštění Mexika. Ţádný neodjel a po tři měsíce připravovali
invazi. Nových čtyřicet revolucionářů přijelo z Kuby a ze Spojených států. Z torpédového
člunu nebylo nic, podobně jako z plánu koupit létající člun typu Catalina. Peníze docházely a
Fidél tajně překročil hranice do Texasu, aby vyjednával s bývalým kubánským prezidentem.
Carlos Prío Socarrás zřejmě doufal, ţe mládeţ bude bojovat za jeho návrat na Kubu, a
věnoval Castrovi 50 tisíc dolarů se slibem dalších. Jurij Paporov, který v tu dobu předával
KGB peníze Instituto Intercambian Cultural Ruso-Mexicano, tvrdí, ţe Prío dostal peníze pro
Castra od CIA. V kaţdém případě, kdyţ ne na americký torpédový člun nebo americký
létající člun, bylo alespoň na jedenáctimetrovou motorovou jachtu Granma od Američana
Ericksona ţijícího v Mexiku. O úplatnosti, neschopnosti a politické nespolehlivosti policie v
Latinské Americe se často píše, moţná neoprávněně. Nicméně, pod nosem mexické tajné
sluţby Fidél organizoval opravu lodě, výcvik, výzbroj a vybavení svých bojovníků (přičemţ
jeden z nich byl informátor FBI) a byl navštěvován svými agenty na Kubě. V říjnu jej
dokonce navštívila delegace Kubánské komunistické strany, snaţící se mu vysvětlit, ţe
situace na Kubě ještě nedozrála.
25. listopadu 1956 Granma zdvihla kotvu. Babička si dala na čas. Místo plánovaných pěti dnů
jí to trvalo sedm, a tak povstání v Santiagu začalo a skončilo bez ní. Přistála na špatném
místě, kde na ni nečekali soudruzi ve zbrani, ale armáda varovaná námořním člunem, který
Granmu sledoval. Ztroskotala na písečné mělčině. Většina jídla, léků a munice zůstala na ní,
zatímco se revolucionáři brodili k mangrovníkové baţině a přes ni konečně na suchou zem.
Kubánská letadla fiasko pozorovala. Občas také střílela. Fidélův plán byl perfektní, ovšem jen
za předpokladu, ţe by se povedl. Náhradní plán nebyl, pokud se sálvase quien puede (zachraň
se, kdo můţeš) nepovaţuje za bojový plán. Trvalo tři dny, neţ se všichni bojovníci v cukrové
třtině našli, ale pak na ně armáda zaútočila. Che kulka odřela krk. Zůstal leţet a čekal na smrt.
Kolem jeho kamarádi umírali doopravdy. Někdo doktorovi vysvětlil, ţe on neumírá. Z
osmdesáti dvou se do Sierra Maestra dostalo jen dvaadvacet.
Fidél okamţitě udělal ze sedmi důstojníky a navázal styk s místními bandity. Bylo třeba
disciplíny a první polní soud na sebe nenechal dlouho čekat. Che svými slovy: „Situace byla
nepříjemná (začalo pršet) ... tak jsem ukončil problém výstřelem z pistole ráţe 32 do pravé
strany mozku, s výchozí dírou ve spánkovém laloku. Chvíli lapal po dechu a umřel. Kdyţ
jsem bral jeho věci, nemohl jsem dostat hodinky připoutané řetízkem k jeho opasku, a on mě
pevným hlasem, který měl daleko ke strachu, řekl ,Uškubni to, chlapče, to nevadí.´ Udělal
jsem tak a jeho majetek byl můj.” Druhý den byly jeho myšlenky jinde. Che o aktivistce, která
se k nim přidala: „Je velkou obdivovatelkou Hnutí a zdá se, ţe chce mrdat víc neţ cokoliv
jiného”. Poznámek o vraţdění je v jeho deníku víc, např.: „...byl popraven, deset minut po
tom, co jsem ho střelil do hlavy, prohlásil jsem ho za mrtvého”.
Pro úplnost je třeba se zmínit o tom, ţe Fidélova ozbrojená skupina nebyla jediná a ţe ve
městech s ním ani jeho Hnutí 26. července nebylo vţdy zajedno. Fidél byl obviněn z
vyprovokování povstání v září, a to najednou v Havaně, Santiagu a Cienfuegos. Havana a
Santiago se nekonaly a armáda se mohla soustředit na Cienfuegos, kde bylo zabito přes tři sta
bojovníků. Nebezpečí, ţe by se Fidél, dobrý Stalinův ţák, musel s někým dělit o moc, se
sníţilo.
Povstání pokračovalo obvyklým způsobem. Revolucionáři pálili rolníkům cukrovou třtinu,
armáda chatrče. Revolucionáři mučili a zabíjeli ty, které podezírali z pomáhání armádě,
armáda mučila a zabíjela ty, které podezírali z pomáhání revolucionářům. Revolucionáři v
tom byli lepší a vyhráli. Nemělo by se ovšem zapomenout na pomoc západního tisku. New
York Times v únoru 1957: „Castro má pevné ideje svobody, demokracie, sociální
spravedlnosti, nutnosti obnovit ústavu, uskutečnit volby”.
Jednou ze spojek mezi městským odbojem a bojovníky v horách byla Aleida Marchová, ve
spisech Batistovy tajné sluţby vedená jako Cara Cortada (Scarface, zjizvená tvář), nebo Teta
Manchada (Stained Tit, poskvrněné ňadro). Na rozdíl od jiných upoutala Cheho pozornost na
delší dobu. Její první dojem byl, ţe Che je starý, hubený a špinavý , později el communista.
Byla antikomunistka, čtyřiadvacetiletá dobře vyhlíţející blondýnka. Batistovi udavači se
zřejmě soustředili na to méně důleţité. Kromě léků pro jeho astma mu Aleida na jeho ţádost
také přinesla učebnice pro základní školy – algebru, historii Kuby a zeměpis Kuby.
Armádu přestalo bavit bojování a druhého ledna byli Che, Aleida a Fidél v Havaně. Ze
zabíjení, dosud maloobchodu, se stal přes noc velkoobchod. Raúl zůstal v provincii Oriente a
organizoval čistky, Fidél si v Havaně hrál na demokrata a jeho „levá” ruka Che organizoval
čistky tam. Batista, Meyer Lansky a jeho mafiáni odletěli do Miami. Partyzáni si uţívali
sexuálních svobod , dokud pro ně Che nezorganizoval hromadnou svatbu. Novináři, kterých
se do Havany sletěly stovky, se povinně ţenit nemuseli a ve volném čase psali chvalozpěvy
na nový reţim. Paříţ oslavující v srpnu 1944 osvobození byla proti tomu úplný klášter.
Moc nemocných
Někdy pomalu a opatrně, někdy ne, Fidél se začal zbavovat jak Batistových věrných, tak
svých. Nepotřeboval městské intelektuály s jejich demokratickými fantaziemi, spoléhal se na
své ostřílené, nevzdělané, ale loajální vrahy. Che zorganizoval Comisión de Depuración
(Cleansing commission, Komise čistek), která začínala svá zasedání v devět večer a dospěla k
ţádanému rozsudku (jedna poprava co dva dny) ve dvě ráno. Che byl hlavním prokurátorem.
Musí se přiznat, ţe pochybností nemající marxista Raúl byl výkonnější. Kdyţ si jej Fidél
zavolal a řekl, ţe jeho popravčí čety „dělají velký hluk” , Raúl se zeptal: „Tak co navrhuješ,
máme je věšet?” Odhaduje se, ţe v prvních dvou letech socialistická vláda zabila 70 tisíc
kubánských občanů. Kolik vraţd přesně by měl na svědomí (kdyby psychopat nějaké svědomí
měl) celosvětový hrdina socialistického hnutí Che Guevara se asi nikdy nedozvíme. Po
nepříjemné zkušenosti s Gorbačovovým pokusem se Raúl postará o to, aby ţádná
dokumentace pro šťouravé historiky nezbyla.
KGB odhadlo své lidi dobře. Při prvních oťukávacích návštěvách v Havaně dostal Fidél
kaviár a vodku a Che od svého přítele Nikolaje Leonova, který zrovna náhodou dělal
tlumočníka Mikojanovi při návštěvě Kuby v únoru 1960, pistoli.
Milosrdná opona moţná můţe zůstat nad činností Che coby ministra zemědělství. Výsledek
jeho marxistických a polomarxistických reforem je znám. JZD byly zvány granjas del pueblo.
Kuba je dodnes zemí čtvrtého světa. Nevím, kolik ţivotů se dá přičíst jeho úsilí. Chronologie
je nyní trošku zpřeházená, ale jeden čas byl Che také šéfem ministerstva industrializace. Chtěl
těţký hutní průmysl jako ostatní socialistické země a nechtěl si nechat říci, ţe Kuba nemá ani
uhlí, ani ţeleznou rudu, nemluvě jiţ o znalostech. Pokud to připomíná dnešní politiky s jejich
underground carbon sequestration, podobnost není čistě náhodná. Nakonec mu to přátelsky
vymluvil Sovětský svaz. Měli zbytečného ţeleza dost. Milosrdná opona také můţe zůstat nad
činností Che coby ředitele národní banky.
Mezitím se rozvedl s Hildou, vzal si Aleidu a časem s ní zplodil čtyři děti. 24. února 1961 se u
jeho domu střílelo, těsně po tom, co o něco dříve neţ obvykle odjel. Krátká přestřelka mezi
jeho ochrankou (hlídali dům a ţenu) a jeho bývalými spolubojovníky ze Sierry Maestry byla
ututlána a vysvětlena nešťastnou láskou, která neměla s Che vůbec nic společného. Dodnes se
neví, jestli to byl pokus o atentát. Mrtví nemluví. Ale od té doby vozil Che na předním
sedadle krabici od doutníků plnou ručních granátů. A k těm doutníkům – ty začal přes své
velice váţné astma kouřit jiţ v Mexiku, aby se přiblíţil svému vzoru Fidélovi.
Co dělá revolucionář, kdyţ jeho socialismus zhuntuje jednu zem? Hledá další. Napřed to Che
zkusil v Dominikánské republice, pak v Nicaragui. Vţdy jím organizované bojůvky dopadly
špatně, zejména v Dominikánské republice. Tam, po invazi, vyhlásila vláda odměnu tisíc
dolarů na hlavu kubánských barbudos (fousáčů). Chudí campesinos, dávající přednost
hotovosti v hrsti více neţ zářné marxistické budoucnosti na palmě, to vzali doslova a začali
přinášet na policejní stanice hlavy fousatých revolucionářů v pytlích. Prý přinesli víc hlav, neţ
bylo původních bojovníků. Armáda si stěţovala, ţe na ně nezbylo. Fidél také nebyl spokojen.
Velitelem kubánských ozbrojených revolučních sil se nestal Che, jak doufal, ale Raúl. Che se
staral o výuku a výcvik studentů z latinskoamerických zemí, kterými se to v Havaně jen
hemţilo. Po návratu do svých zemí sice moc úspěšní nebyli, ale rozbrojů, teroristických útoků
a jiných svinstev ve jménu socialistické revoluce udělali dost.
Che hodně cestoval a viděl v různých zemích socialismus v praxi nebo alespoň to, co mu bylo
ukázáno. Domníval se, ţe ví, „proč se to v Sovětském svazu posralo – Leninova Nová
ekonomická politika a Leninova předčasná smrt, která mu zabránila to napravit”. Dával
přednost Maovu hospodářství – třicet miliónů mrtvých sem, třicet miliónů tam. Těţko říci
nakolik socialističtí předáci bezpečně u svých koryt brali mladého zbůjníka s jeho špatně
přeţvýkaným marxismem váţně. Sukarno mu ukazoval nashromáţděné obrazy a místo
revoluce diskutoval přednosti mladého ruského děvčátka, nového přírůstku do svého
mezinárodního harému, daru od Nikity Chruščova. (Kde asi dnes je ta česká holčička, dar od
Novotného?) Nehrú také dával přednost diskusi o věcech důleţitých. Che: „Pane ministerský
předsedo, jaký máte názor na komunistickou Čínu?“ Nehrú: „Pane veliteli, ochutnal jste
některé z těchto lahodných jablek?” Che: „Pane ministerský předsedo, četl jste Mao Cetunga?” Nehrú: „Ach, pane veliteli, jak jsem potěšen, ţe vám jablka chutnají.” Nevíme, jaký
dojem udělal jeho program Revoluce nyní na Násira, Tita, Maa, Chruščova, ale i Fidél začínal
být nervózní.
V Berlíně se seznámil s dvaadvacetiletou tlumočnicí Haydée Tamarou Bunkeovou, narozenou
v Argentině ţidovsko-komunistickým uprchlíkům z Německa a od svých čtrnácti let
vychovávanou na dobrou komunistku v NDR. Za pár měsíců ji strana/Stasi vyslala na Kubu.
Chvíli jí to trvalo, Che spolubojovníci se ji snaţili drţet stranou, ale nakonec ji napadlo
přihlásit se na brigádu, kde se Che občas před fotoaparáty objevoval. Ale to předbíháme.
Nad fiaskem v Zátoce sviní v dubnu 1961 zatahují oponu zejména ti, kteří se snaţí chránit
reputaci J. F. Kennedyho a špinit tu CIA. Podle mého názoru 114 mrtvých a 1200 zajatých
statečných Kubánců můţe děkovat jedině zbabělosti obou Kennedyů. Nicméně, soustředíme
se na hrdinu Che, který při invazi málem přišel o ţivot. Vypadla mu pistole z pouzdra a kulka
prolétla milimetr od mozku. Poradce na partyzánskou válku zřejmě nevěděl, na co je ta malá
páčka na levé straně pistole. Je moţná vhodné se na tomto místě zmínit o jeho předcházejícím
krvácení za revoluci. Při jednom útěku na Sierra Maestra byl střelen do hýţdě a při oslavování
osvobození nějaké vesničky spadl se zdi a zlomil si ruku. Humanitární reputace Che byla
taková, ţe kdyţ se přiblíţil ke skupince zajatců, jeden z nich se strachy podělal. (Kennedy
nějaké svědomí měl – v prosinci 1962 byli zajatci vykoupeni léky v hodnotě 62 miliónů
dolarů.)
Kdyţ při své první návštěvě v Moskvě ţádal Che rakety, Chruščov mu místo nich nabídl PPš
samopaly z druhé světové války. V máji 1962 se Chruščov cítil v kramflecích silnější a nabídl
Fidélovi rakety sám. „Nezávislá” Kuba přijala bratrskou pomoc tak rychle, ţe první zásilka
raket vyplula z Černého moře ještě dříve, neţ Raúl v Moskvě 15. července smlouvu podepsal,
a dříve, neţ ji Fidél viděl. Podle smlouvy směl SSSR pod svým výlučným velením umístit na
Kubě následující: 48 raket středního doletu, 48 raket balistických raket, vše s nukleárními
hlavicemi, 24 protiletadlových baterií s SAM-2, 24 MiGů-21, 24 bombardérů Il-28, 12
raketových člunů třídy Komár a 42 tisíc vojáků. Che letěl do Moskvy v srpnu, protoţe chtěl
smlouvu uveřejnit, ale Chruščov chtěl naopak vše drţet v tajnosti, dokud rakety nebudou
instalovány, a to před volbami do US kongresu v listopadu, „Nebojte se, jestli budete mít s
Američany problémy, pošlu Baltskou flotilu.” Jak to dopadlo, víme. Che nemohl nikdy
Rusům odpustit, ţe kvůli raketám nerozpoutali nukleární válku.
Černá, ne rudá Afrika
Co teď? Za svobodu se také bojuje v Africe a ti černí určitě potřebují pomoc a rady hrdiny z
nedaleké Sierry Maestry. A tak se Che vypravil roku 1965 do Konga. Přes Moskvu (jak
jinak?), Káhiru a Dar-Es-Salám a v přestrojení. Moderní levicový akademik asi také raději
spustí milosrdnou oponu nad tou epizodkou. Che byl překvapen, ţe vůdci osvobozovacích
hnutí, antikolonialističtí bojovníci na skoro marxistické slovo vzatí sice vítají, ba i přímo
vyţadují finanční pomoc, ale tu pak neutrácejí na nějaké zbytečnosti jako munici nebo
dokonce platy svým vojákům, ale raději na revoluční nezbytnosti jako pozlacené mercedesy a
účty v kasinech na Riviéře. Ti, kteří zůstali v dţungli, se dívali na španělsky a trochu
francouzsky mluvícího podivína, který si myslel, ţe je třeba víc bojování a méně znásilňování
a loupení, jako na dalšího bělocha.
Che a jeho čtyřicet instruktorů se marně snaţilo dodat osvobozovací armádě bojového ducha.
Jeho taktické plány musely být napřed schváleny místním šamanem. Ani to nepomáhalo.
Kdyţ dvacet bojovníků za svobodu pod vedením jednoho Kubánce mělo zaútočit na
nepřátelskou pozici, šestnáct jich včas uteklo. Zřejmě dawa, ve svahilštině něco jako špatná
karma. Che řekl, ţe s takovým vojskem se nedá vyhrát a poslal Fidélovi dopis, ţádající o
vyslání dalších sto vojáků, a ţe „nemusí být všichni černí”. Trpěl celou dobu průjmem. Mike
Hoare se svými ţoldnéři výmluvy nehledal a Kubánce velice úspěšně potíral. U jednoho
mrtvého se našel deník popisující cestu z Havany, přes Moskvu a Peking do Dar-Es-Salámu.
CIA si zamnulo ruce a politbyro zaúpělo.
Kterak dobře známo, kam komunista nemůţe, nastrčí OSN. S malou výjimkou korejské
války, OSN brání a zachraňuje levicové reţimy, vrahy a diktátory po celém světě. Tentokrát
to nebylo OSN, ale Organizace africké jednoty, která zachránila za pět minut dvanáct kůţi
Che. Kdyţ jim došlo, ţe Che a jeho „instruktoři” nesahají ţoldnéřům Mika Hoarea po
kotníky, nastal pokřik o zahraničním vměšování a nakonec dohoda, kdy se obě strany
zavázaly poslat cizince pryč. Kasavubovi ţoldnéři se stáhli, Kubánci ne. Přesně půl roku na
to, co Che Guevara zahájil svou osvobozovací válku v Africe, bylo jeho leţení přepadeno.
Autor příručky na partyzánskou válku zapomněl postavit stráţe. Před úprkem jej sice
chladnokrevně napadlo zapálit svou chatrč, ale přesto zbraně, munice, vysílačky, dokumenty,
proviant a dokonce jeho dvě opičky padly vládnímu vojsku do rukou. Revolucionářů se
zachránilo třináct, z nichţ jeden zemřel na své zranění cestou.
Lid, za jehoţ osvobození údajně revolucionáři bojovali, se k nim choval velice nepřátelsky.
Osvobozovací hnutí jim zabavilo zbraně a nyní je nechalo napospas vítězné armádě s její
zavedenou praxí odvodu ţen. (Kdopak bude pracovat?) Vedení osvobozovací armády také
dávalo vinu za katastrofu kubánským dobrodruhům a začalo vyjednávat s Mobutem. Navíc
tanzanijská vláda, cítíc odkud vítr vane, prohlásila, ţe končí svou podporu povstalcům. V tu
dobu byli Kubánci a zbylí povstalci v Kigomě, na západním břehu jezera Tanganika, tvořícího
hranici mezi Kongem a Tanzanií.
Přes astma, přes průjem, přes spáleniště a krvavé řeky se Che rozhodl, ţe bude osvobozovat
Afričany, ať chtějí, nebo nechtějí. Marxista vţdy ví, co lid potřebuje. Zmocnil se vysílačky a
jeho telegramy Fidélovi přes kubánské velvyslanectví v Dar-Es-Salámu ţádaly peníze, zbraně
a vůbec všechno. Připomínají telegramy brigádního generála ze Švejka. („Rychle uvařit
menáţ a pochodem na Sokal. Vozatajstvo začíslit u východní skupiny. Výzvědná sluţba se
zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes řeku Bug. Bliţší v novinách.”) Che: „Kuba ani
necouvá od svých slibů, ani nepřijme hanebný útěk, nechající své konţské bratry v ostudě na
milost ţoldnéřům”. 18. listopadu se Che, jeho zbylí Kubánci, vůdce Masengo a jeho generální
štáb, plus několik vybraných Konţanů přeplavili na druhou stranu do Tanzánie. Kulomety
byly na palubě připraveny pro případ, kdyby se nějaký nechtěný černý spolubojovník chtěl
zachránit také. Konţští bratři byli zanecháni v ostudě, i kdyţ ne ţoldnéřům. Ti se jiţ dávno
před tím, nespokojeně sice, ale poslušně, stáhli do Katangy. Smlouvy jsou jen pro
nesocialisty.
Che se, podle svého zvyku, schoval na velvyslanectví v Dar-Es-Salámu. Začátkem roku 1966
jej navštívila Aleida, která se také nesměla z kubánského velvyslanectví hnout. Alespoň měla
opoţděné líbánky. Che psal své paměti z Konga a musí se pochválit, ţe první věta zní „Toto
je příběh neúspěchu”. V březnu toho roku přistál Che v Ruzyni.
Che v Čechách
Che plánoval, ţe osvobození Afriky potrvá celou pětiletku. Nepoučil se ze zkušeností svých
soudruhů, ani ze svých vlastních, jak pětiletky obvykle dopadají. Protoţe Fidél jeho plán
veřejně v obvyklém šestihodinovém projevu na náměstí oznámil, povaţoval Che za
nedůstojné, aby se za necelý rok vrátil s ocasem mezi nohama. Proto téměř půlroční
„samovazba” na kubánském velvyslanectví a proto, jako Ramón, strávil dalších, moţná
veselejších pět měsíců pod ochranou StB, údajně ve vesničce Ládví jiţně od Prahy.
Problém byl v tom, ţe špatné příklady táhnou a příklad kubánské revoluce, kterou Spojené
státy nedokázaly zamáčknout, zejména. V tu dobu to v Latinské Americe různými verzemi
socialismu jen vřelo. Skoro kaţdá země měla přinejmenším tři komunistické strany:
promoskevskou, propekingskou, trockistickou. Existovaly stovky bojůvek, tří aţ stočlenné s
honosnými jmény, které nechtěly mít s partajní disciplínou nic společného, ale přesto se
domáhaly pomoci z Číny, SSSR a Kuby. Jak jiţ je mezi socialisty zvykem, dávali přednost
potírání se navzájem, neţ potírání latifundistů a yanqui imperialistů. Mezi těmi stranickými
tajemníky a různými commandantes by si Machiavelli připadal jako naivní štěně. Ani Peking,
ani Moskva to nebraly příliš váţně. Pochopitelně, při malých výdajích a bez velkého rizika
mohly poškodit USA, coţ vţdy bylo a dodnes je prvořadým cílem. Také nechtěly nechat
volné pole těm druhým revizionistům. Ale do něčeho váţnějšího na západní polokouli se jim
nechtělo. Kuba, a zejména Che doufali, ţe organizací a vedením úspěšného osvobozovacího a
socialistického boje v Jiţní Americe získají prestiţ a finanční prostředky k zbavení se
závislosti na sovětské charitě, coţ se pochopitelně politbyru nelíbilo.
Po problému s čínskou rýţí (Mao nedodrţel smlouvu) neměl Fidél výběr. Buď Moskva nebo
nic (v tu dobu bylo na Washington pozdě). Celosvětový hrdina Che byl problém; Moskvě se
jiţ nelíbil. Fidél pro něj musel najít nějakou zemi, kde by mohl Che za svoji verzi marxismu
bojovat a pokud moţno mučednicky zemřít. Našla se Bolívie. Che by sice dával přednost své
rodné Argentině, ale tam lid s podstatně niţším analfabetismem uţ vůbec nebyl na
marxistickou revoluci zralý. Přípravy na osvobození Bolívie začaly, ještě kdyţ byl Che v
Čechách.
Kubánské intermezzo
Na Kubu se tajně vrátil v červenci 1966. Schovával se ve vile na jiţ téměř zemědělském
okraji Havany, vybral si tucet se svých spolubojovníků ze Sierry, Konga a také ze své
ochranky a učil je střílet a mluvit francouzsky a kečuánsky. Přidali se k nim Peruánci a
abychom nezapomněli - Bolivijci. Che se oholil a nechal si vytrhat vlasy. Ve volném čase si
četl a komentoval Politickou ekonomii, bibli socialistického hospodářství. Mezi jiným
varoval, ţe SSSR a sovětský blok jsou předurčeny k návratu kapitalismu.
Bylo také třeba se domluvit s bolivijskou komunistickou stranou. Popis jen těch
významnějších jednání by zabral moţná deset stránek, proto ať si čtenář místo toho
vzpomene, kterak v nějakém filmu Indiana Jones spadl do truhly plné hadů a umocní si
scénku na třetí. Nicméně nějaké pomocníky v Bolívii jim strana našla.
Na revolucionáře potírající soukromé vlastnictví se chovali podivně. Předstírajíce, ţe chtějí
chovat prasata, koupili za peníze jako základnu farmu asi 250 km na jih od Santa Cruz a
západně od argentinské hranice. (Časy se mění a dnes to dělá Chinese Investment Corporation
po celém světě ve velkém.) Nebylo to nejvýhodnější místo z mnoha důvodů. Ten hlavní a
nakonec kritický byl, ţe místní farmáři nevěřili ani na vteřinu báchorce o prasatech a
podezírali nekalou konkurenci jejich ţivobytí - pašování kokainu.
Lebka se po vytrhaných vlasech začala hojit a byl čas se rozloučit. Che uspořádal argentinskokubánskou oslavu – celá kráva, upečená na způsob asado (na ohni) a červené víno pro
Argentince, prase a pivo pro Kubánce. Pak bylo třeba vyzkoušet změnu fyziognomie – na
dětech. Che coby „strýček Ramón” navštívil Aleidu a své dcery, s výjimkou té nejstarší
desetileté, která by přece jen mohla vlastního otce poznat. Zkouška byla úspěšná, dcery ho
nepoznaly. Neviděly svého otce od začátku jeho afrického dobrodruţství. Svou dceru Hilditu
z prvního manţelství neviděl od listopadu 1964.
Tam za řekou je Argentina
V Bolívii něj čekala Táňa (Tania) podle argentinského pasu Laura Gutiérez Bauerová,
původně Haydée Tamara Bunke Biderová, udavačka Stasi, po které levicoví rodiče v
sedmdesátých letech nadšeně pojmenovávali své dcery. (Australská socialistická ministryně
pro bydlení a sociální postavení ţen je Tanya Pilseberk, narozená 1969)
Adolfo Mena González, uruguayský obchodník přiletěl do La Pazu, hlavního města Bolívie
třetího listopadu 1966. Za pár dnů byl na své základně Casa de Calamina (název Casa de
Calamitoso by byl příhodnější) v Ńancahuazú se svou čtyřiadvacetičlennou armádou a
konečně si mohl nechat růst vlasy a stát se opět Che. Z těch čtyřiadvaceti bylo jen devět
Bolivijců a všichni „důstojníci” byli Kubánci. Jinými slovy, typická lidová osvobozenecká
armáda. Na Silvestra přijel generální tajemník KSB Mario Monje. Cheho plán byl
jednoduchý. Bude vojenským vůdcem a pokladníkem. Poţádá se o pomoc jak Moskva, tak
Peking. Pročínské a prosovětské frakce bolivijské komunistické strany se usmíří. „Bolívie
bude obětována pro vytvoření podmínek pro revoluci v sousedních zemích. Musíme vytvořit
další Vietnam s centrem v Bolívii.” Spojené státy budou vojensky vtaţeny do Jiţní Ameriky,
zeslábnou, Čína a SSSR se usmíří a společně zničí americký imperialismus jednou provţdy.
Monje řekl svým Bolivijcům, ţe strana nesouhlasí s ozbrojeným bojem, ţe jestli zůstanou,
budou vyloučeni ze strany a jejich rodiny přestanou dostávat finanční podporu. Nicméně,
udělal výjimku pro čtyři z nich a odjel. Nový rok 1967 nezačal pro Che dobře. Ještěţe přijela
Táňa.
Jeho soused, kolem jehoţ farmy vedla jediná přístupová cesta ke Casa de Calamina,
naznačoval, ţe bude chtít podíl na zisku. Byly obvyklé problémy s morálkou. V únoru vzal
Che svou jednotku na čtrnáctidenní túru do hor. Autor příručky o partyzánské válce zabloudil
a vrátil se aţ po čtyřiceti osmi dnech bez dvou partyzánů a šesti pušek. Zbraní litoval nejvíc.
K jídlu jen opičky a papoušci, fyzické vyčerpání, déšť, obtíţný hmyz a velitelské metody
Kubánců zvýšily morálku Bolivijců natolik, ţe dva dezertovali. Byli chyceni armádou a
zanedlouho začalo létat nad partyzánskou základnou pozorovací letadlo.
Následovala tragedie plná komických omylů. Téměř vše dělal Che špatně a proti pravidlům
své vlastní příručky. Trochu vycvičená armáda by je pochytala za tři týdny, Skorzenyho
komando za tři dny. Trvalo to déle. Táňa pendlovala mezi základnou a Argentinou a přiváţela
další bojovníky. Při svém posledním výletu také přivezla Régise Debraye, francouzského
levicového spisovatele, profesora filozofie na Havanské universitě, a to takovým způsobem,
ţe to ani bolivijská rozvědka nemohla přehlédnout. Che francouzského intelektuála nechtěl.
Navrhl mu, ať se vrátí a společně s Bertrandem Russellem, bojovníkem za světový mír, zaloţí
fond na podporu bolivijského osvobozovacího hnutí. Další dva dezertéři byli chyceni
armádou.
Díky neschopnosti armády byli povstalci ze začátku úspěšní. Zabili sedm a zajali jednadvacet
vojáků. Armáda bombardovala Casa de Calamina, Che zajatce propustil a základnu i se
zásobami opustil. Jeho rádio přestalo fungovat; mohl jen přijímat Fidélovy vzkazy. Posledním
čtyřem původním Bolivijcům, kteří byli v tu dobu svými kubánskými nadřízenými nazýváni
resaca (dregs, splašky) odebral osobní vlastnictví (a rozdal „potřebnějším” soudruhům),
odebral příděl tabáku a vyhroţoval odebráním jídla. Pak nazval svou skupinku, protoţe jich v
tu dobu bylo jiţ 50 (jeden Argentinec, jedna Němka, tři Peruánci, šestnáct Kubánců a dvacet
devět Bolivijců), Ejército de Liberación Nacional (National Liberation Army, Národní
osvobozovací armáda) a vyslal je najít někde nějak nějaké jídlo, co moţná nejrychleji.
Jak v Kongu, tak v Bolívii dělal Che stejné chyby. Armáda našla v jeho opuštěné základně
důkazy, včetně fotografií, pořízených Táňou, ţe za bolivijským osvobozovacím hnutím stojí
kubánští teroristé. President Barientos ani nemusel svůj silně národnostní a údajně xenofobní
národ proti Castrovým komunistům příliš pobízet. Régis Debray byl chycen a přiznal, ţe
commandante Ramón je Che Guevara. USA vyslaly do Bolívie vojenské poradce. Che to vítal
jako začátek druhého Vietnamu. Svým zbylým soudruhům zdůrazňoval: „Strategickým cílem
je Argentina”.
Víceméně neplánovaně se rozdělili na dvě skupiny. Lépe se jim utíkalo. Při jedné přestřelce
ztratil knihu Debraye, knihu Trockého a magnetofon, coţ znamenalo, ţe jiţ nemohl dešifrovat
Fidélovy zprávy. (Podle jiných ztratil šifrovací klíč. Moţná obé.) Na útěku se vezl na koních
nebo oslech zabavených rolníkům. Léky pro své astma jiţ neměl. Zvracel a měl průjmy. V
bezvědomí byl nesen celý den a po probuzení zjistil, ţe se podělal. Neumyl se. Mnohem
později jeho deník z desátého září: „Zapomněl jsem se zmínit o tom, ţe dnes jsem se poprvé
za šest měsíců vykoupal.” Partyzáni začali jíst své koně a osly. Z Rádia Havana se dozvěděl,
ţe jeho čeští přátelé jej nazvali druhým Bakuninem a odsoudili jeho plány na druhý a třetí
Vietnam. 31. srpna se desetičlenná skupina včetně Táni pokusila překročit Rio Grande. Výpad
proti nim vedl kapitán Selich. Sedm bylo zabito na místě, dva později. Jeden, Bolivijec Paco,
později díky trpělivosti Felixe Rodrígueze, agenta CIA kubánského původu, mluvil.
Ze začátku nechtěl Che věřit zprávám, ţe třetina jeho armády přestala existovat,. Pak se
obrátil na sever do hor, dál od Argentiny. Nikdy se přes řeku nedostal. Vezl se na koni, kouřil
stříbrnou dýmku, poslouchal rádio (dozvěděl se, ţe Maďaři jej také zavrhli), pil yerba maté a
byl obsluhován soudruhy jako bůh. Za jídlo platil rolníkům přednáškami o marxistické
revoluci. Jeho „armáda” se začala bezcílně motat. V jedné léčce byl zastřelen Kubánec a dva
Bolivijci, další dva dezertovali.
Poslední bitva vzplála osmého října 1967 v jednu hodinu odpoledne. Che moc nebojoval,
ztratil někde zásobník své pistole, boty a byl střelen do lýtka. Později, ale rozhodně před třetí,
Che vykřikl: „Nestřílejte. Jsem Che Guevara. Mám větší hodnotu ţivý neţ mrtvý.” Byl zajat a
svázán vlastním opaskem. Ten večer byl Che vyslýchán nyní jiţ podplukovníkem Selichem,
jehoţ první slova údajně byla: „Veliteli, nacházím vás poněkud deprimovaného. Mohl byste
mi uvést důvod, proč mám takový dojem?”
Poslední bitva pohasla a nikdo se nedal na pochod
Vyšetřování bylo velkou událostí. Všichni si ze zájmem četli Cheho deníky. Informace by se
mohly hodit k dopadení těch, kteří se zachránili útěkem. Prezident Barrientos nařídil exekuci
k velkému zklamání Američanů, kteří jiţ měli připraveno letadlo na odvoz Cheho do Panamy.
Ti, kteří dodnes tvrdí, ţe Che byl zabit na rozkaz CIA nechávají ideologií přehlušit zbytek
zdravého rozumu. Che „filozofie” odporovala současné verzi marxismu, zejména té
praktikované v SSSR. Jeho devastující kritika byla dokonce později na Kubě v
sedmisvazkové sbírce El Che en la Revolucion Cubana vytištěna, ale na veřejnost se nikdy
nedostala. Zpívající zklamaný kanárek by byl pro boj proti komunismu mnohem lepší, neţ
mučedník. Podobně údajně smýšleli bolivijští důstojníci včetně Selicha. Armáda je ovšem
zaloţena na rozkazech. Serţant Mario Terán, jehoţ tři kamarády zabili Kubánci den předtím,
se nabídl jako popravčí. Po velkém revolucionáři zbyla trocha tabáku a několik znárodněných
Rolexů v ruksaku. Ani boty neměl.
Byl zrazen svými soudruhy (dával vinu KSB, která dávala přednost volbám), bolivijskými
rolníky (kteří dávali přednost spokojenému ţivobytí z kultivace a vývozu koky), Rusy (kteří
měli svých starostí dost, mezi jiným i s komunisty, snaţícími se nasadit si masky lidských
tváří), Číňany (kteří kulturně revolučnili), moţná i Fidélem (kterému Kosygin doručil
ultimatum zbavit se ho) a moţná i Táňou.
Na okraj. Z poslední bitvy se útěkem a dlouhým pochodem zachránili tři Kubánci. Chilský
senátor Salvador Allende, budoucí prezident, jim zařídil let na Velikonoční ostrov, odkud se
přes Tahiti, Etiopii, Paříţ a Moskvu dostali do Havany. Jeden z nich v roce 1996 emigroval do
Francie, kde vydal knihu popisující Fidélovy zločiny, včetně zrady Che v Bolívii.
Revolución Sí, Elecctiones No! Cuba Sí, Yanqui No! Pro skandující davy na náměstí
Revoluce byla tyto hesla jako siamská dvojčata. Jak východní, tak západní sdělovací
prostředky první heslo ignorovaly. Nemusí to vlastně být v minulém čase. Dodnes se nám
snaţí tvrdit, ţe socialismus a demokracie jsou slučitelné.
Není sporu o tom, ţe chudoba byla a stále je v Jiţní Americe problém. Kdyţ byl Che
vyslýchán, snaţil se převést řeč na politiku: „Nevidíte, v jakém stavu rolníci ţijí? Jsou skoro
jako divoši, jejich chudoba trhá srdce...” „Ale totéţ se děje na Kubě.” „Ne, to není pravda.
Nepopírám, ţe na Kubě chudoba existuje, ale rolníci alespoň mají iluzi pokroku.” Nevím, zda
Kubánci mají dnes ještě nějaké iluze. Nevím, jaké iluze mají Venezuelané pod Chávezem.
Revoluci a chudobu mít budou, volby jiţ těţko. Účel světí prostředky, zejména v očích
socialistů. Kolikrát jsem od nich slyšel: „Ale co ta zdravotní péče? Za Čankajška, Masaryka,
Bushe, Batisty (nehodící si škrtněte) umírali lidé jako mouchy na ulicích.” Těţko porovnávat,
zejména kdyţ diktatura dodává statistiky, ale po víc jak padesáti letech socialistické zdravotní
péče se Kubánec nedoţije ani věku Chilana – 78,3 oproti 78,6 let (Australan 81,2). Musí se
přiznat, ţe Marxovy, Leninovy a Maovy bláboly bral Che váţně a nakonec za ně umřel.
Hloupost psychopata neomlouvá, ale na rozdíl od Fidéla a jiných spolubojovníků, Che nikdy
nevyţadoval materiální výhody v podobě Američanům vyvlastněných vil a cadillaků, spíš
naopak. V tomto byl a zůstává mezi socialismem se ohánějícími uzurpátory vzácnou
výjimkou. Ţe bral svým obětem hodinky – inu, davaj časy bylo vţdy heslem vítězných
socialistických armád (o heslu davaj pizdu se ze slušnosti nezmíním). Kromě zabíjení se mu
ale nic nevedlo, byl sice fotogenický, ale v podstatě politováníhodný chudák, smolař a packal.
Nikdo by neměl zapomenout jeho poučky, jako třeba jednu o nutné vlastnosti bojovníka za
socialismus: „Nenávist jako prvek zápasu, neobměkčitelná nenávist nepřítele, ţenoucí nás nad
a za přirozená omezení, jejichţ je muţ dědicem, a přeměňující ho v efektivní, násilný, svůdný
a studený stroj”.
Fenomén Che je asi první celosvětově úspěšný pokus udělat propagandou z vraha hrdinu.
Viděl jsem jej na tričkách v Africe a na tričkách na pláţích v Austrálii, a vidím jej na prádelní
šňůře svého souseda. Viděl jsem, jak na svých konferencích členové vládnoucí španělské
PSOE (Partido Socialista y Obrero de Espańa) mávají vlajkami s Cheho slavnou fotografií a
na závěr zpívají Internacionálu. Nevím, čím mává a co zpívá naše vládnoucí strana,
Australian Labor Party. Ale moc bych se nedivil. Nenávist je jim vlastní.
Zdroje:
Simon Reid-Henry: Fidel & Che / Hodder & Stoughton Ltd 2009
Che Guevara: Guerrilla Warfare / Penguin Books Ltd 1972
Régis Debray: Prison Writings / Penguin Books Ltd 1973
Jon Lee Anderson: Che Guevara / Grove Press 1997
Che Guevara: Motorcycle Diaries