rozhovor s www

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
327
V PRODEJI OD 14. DUBNA 2009
ROZHOVOR S WWW
Reportáž:
FLAMENCO
Téma:
SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Světu vládnou sívíčka. Že vůbec nevíte o koho jde
a přijde vám to jako nějaká podivná a podezřelá
teorie, podobná těm o svobodných zednářích?
Ale kdepak, sívíčka nejsou žádné temné postavy.
Jde o literaturu faktu, kterou píše každý z nás
a navíc o sobě. Jedná se o zkratkové slovo,
označující naše vlastní životopisy (CV). Jedná
se o jednu z četných výpůjček z mezinárodního jazyka byznysu. Abychom mu rozuměli,
musíme se nechat trochu nabrífovat, nemějme
ale přílišné obavy – firemní lektoři a lektorky
a specialisté a specialistky na mentoring to zcela
jistě dobře zvládnou.
CV Vás pochopitelně k ničemu nenutí, jeho vláda
je sametově hebká a funguje bez namáčení. Je
jen na Vás, jak dokážete prodat své přednosti,
na kolik obstojíte na trhu práce. Pokud se nedokážete dostatečně vychválit, buďte si jisti, že vám
na záda dýchá několik dalších, kteří podobnou
chybu neudělají. A že se životopisy postupem času
stanou pomníčkem vašich ideálů, že v položkách
značících Vaši kariéru postupně zaniknou Vaše
sny a představy o životě? Nezlobte se, ale na to
se vás nikdo neptal. A tak vzhůru na planetu
Kariéra! Nezapomeňte si přibalit teplé oblečky,
občas tam fouká. Nechť vás provází vysoký rating
a vychytaný styling. A teď už mě omluvte, musím
si jít nechat udělat brainwashing.
Jsou ale i záludnější sívíčka, než ta strukturovaná, vhodná k usilování o pozici ve středním
managmentu. Zatoužíte-li třeba po psychoterapeutickém výcviku, budete muset sepsat
nejméně desetistránkový životopis, odhalující
nejtajnější temná zákoutí Vaší duše. Nechce se
vám prozrazovat, že stále nemůžete odpustit
rodičům, jak vám tehdy nekoupili to červené
autíčko? Nemůžete si vzpomenout, kdy jste
se přestali pomočovat? Nebo jste se dokonce
ještě pomočovat nepřestali? V tom případě
raději zůstaňte v laskavé péči H.R. managerů
a headhunterů. Ti vás nebudou nutit prozradit
nic horšího, než kolik vlastníte obleků od Bosse a s tím se jako dynamické osobnosti snadno
vyrovnáte!
OBSAH
fejeton:
NOČNÍ MŮRA
Z MHD
/Stern/
SVĚTU VLÁDNOU
SÍVÍČKA
JAK SE DĚLÁ
LIDSKÝ ZDROJ
SVĚTU VLÁDNOU
SÍVÍČKA
ŽIVOT (NEJEN)
NA PAPÍŘE
SVĚTU VLÁDNOU
SÍVÍČKA
ČEKÁNÍ NA
HAPPYEND
/Novotná, Brodilová/
/Budka/
/Bláhovec/
Pošli to dál
4–5
6–7
8–9
UNICEF:
ČESKÉ STOPY
V SRDCI AFRIKY
reportáž:
PROTANČIT
SE NA JIH
referát:
KOMU POKVETE
PŠENKA?
/Gomba/
/Mucki/
/Dufek/
12 – 13
~:
ŽENY NA
ZELENÉ CESTĚ
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
/Kolářová/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
10 – 11
rozhovor:
WWW
/Havlín, Abdul 52/
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
HUDBA
/Veselý/
21
22
kultura:
DIVADLO
uličníci:
VÍTÁNÍ JARA
/Drábek/
/Majka/
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
VANCOUVER
ISLAND HIPPIES
/Blunt/
FILM
/Kolář/
26 – 27
28
29
Andrea Novotná
Ilustrace na obálce: Wladimir 518
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Děti, naše radost a budoucnost! Kdo by si dovolil
se nad nimi nerozplývat. Je jim naše společnost ale
opravdu tak nakloněna? Že nebude tak docela vše
v pořádku naznačil případ restaurace, kam mají zákaz
vstupu. Nebude tedy od věci prozkoumat, jak se u nás
dětem žije.
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
NOČNÍ MŮRA Z MHD
Drazí přátelé,
muži mají nejen své dny, ale i problémy. Médii
jsou zamlčovány, ale o to jsou bolavější. Jedno téma je již dlouho zametané pod koberec.
Nevím, proč o něm mlčí Na vlastní oči, Reportéři
ČT či Sabina Slonková, mohu si o tom myslet
ledacos, ale já již dále mlčet nehodlám. Ano,
mluvím o problému kočárků.
Tedy aby bylo jasno. Nemám nic proti kočárkům
na balkóně či v kočárkárně, ba dokonce jsem
naprosto ochoten tolerovat kočárek jedoucí po
přiměřeně širokém chodníku. Mou noční můrou
jsou kočárky v autobusech. Přesněji patálie
s jejich vstupem na palubu.
V posledních letech tento problém leckteré radnice počaly řešit za ohromných nákladů nákupem nízkopodlažních vozů, neboť dále již nešlo
patové situaci přihlížet. Ale stále kolem nás
ještě jezdí velké množství pozůstatků neblahé
minulosti, a tak jsou muži jako já dnes a denně
vystavováni stresovým situacím.
Ano, patřím k té skupině utiskovaných, které
znepokojuje emocionální vydírání, jemuž jsou
osoby mužského pohlaví vystaveny na zastávkách autobusů, jakmile dorazí na stejné místo
žena s kočárkem. Jako bychom byli automaticky
povinováni pomoci s kočárkem při nastupování,
jakoby na nás snad utkvěla jakási metafyzická
vina za samotné plození, kteroužto musíme
odčinit tím, že budeme tahat kočárky ze schodů
a do schodů úplně cizím ženám.
Trauma většinou začíná již při čekání na spoj.
Muž mého typu ihned vycítí, že si dáma s kočárkem počíná mezi přítomnými muži vybírat,
který by byl nejvhodnějším nosičem, počíná
po takové oběti pokukovat a na to muži mého
typu věru nejsou zvyklí, to nás musí zneklidnit. Většina z nás se samozřejmě dívá stranou,
4
předstírá, že si dámy s kočárkem nevšimla
a jakoby náhodou volí zadní dveře vozu, kde
kočárkům brání v průniku vhodně umístěné
madlo. Jenže tím v této části vozu vznikají
pravidelně tlačenice mužů všeho věku, vzniká
jakési latentně homosexuální prostředí a stres
je ještě zesílen.
Když je maskulinní přetlak v zadní části vozu
neúnosný či v nás zvítězí prapodivný pocit viny,
dojde na nejhorší. Dáma, jakoby vycítila naše
vnitřní zoufalství, si vždy neomylně vybere ke
kočárkovému stěhováctví právě nás. Marně se
korbí kolemjdoucí svalovec, marně naznačuje
prázdné ruce ctihodný pan profesor, pomstychtivá matka ztrestá svou prosbou o pomoc
vždy právě někoho z našich řad, z řad frustrátů
a kočárkových neurotiků.
Cožpak je opravdu tak těžké pochopit, jak je
taková situace zničující?
Problém číslo jedna: nevíme, kde máme kočár
uchopit. Současná dětská vozidla jsou konstruována s nemožným množstvím přepážek,
os, úchopů a já nevím čeho všeho ještě. Z této
změti si máme během vteřiny vybrat a rozhodnout tak o životě a smrti dítěte! Představa, že
jsme kočár uchopili špatně či že cosi povolilo,
načež se dítě vysype ze schůdků na chodník,
povýtce betonový, patří k typickým nočním
můrám členů našeho neurotického klanu.
Dilema číslo dvě: máme kočár uchopit jednou,
nebo oběma rukama? Jistě chápete, že silný
muž by měl vystačit s rukou jedinou. Ale jen
jedna ruka zapojena do akce zvyšuje o padesát
procent pravděpodobnost vyklopení živého
nákladu a jeho zmrzačení. Obě ruce však nejsou o moc lepší! Jednak se kompromitujeme
před zraky všech ostatních žen i mužů ve voze,
neboť doznáváme fyzickou slabost, a pak při
zapojení obou rukou se již nemáme čím přidržet
dveří, či že akutně hrozí, že ztratíme stabilitu
a strhneme při vlastním pádu sebou celý kočár
i s rodinným příslušníkem.
Problém číslo tři: kruté matky nám vmanévrují
kočár do ruky vždy tak, že se na nás dítě dívá! Ba
co dím, dívá se na nás z bezprostřední blízkosti,
a řekněme to naplno, přátelé: ono se na nás dívá
podezřívavě, potměšile, nepřátelsky a někdy
doslova arogantně. Nezřídka ho náš zevnějšek
tak poděsí, že začne ječet, což je úplná sociální
katastrofa, neboť děti a psi poznají špatného
člověka. Tedy, my, členové bratrstva, samozřejmě víme, že nepoznají, ale také dobře víme, že
všichni ostatní si myslí, že poznají.
Myslíte, že po úspěšném naložení kočárku je
už vše OK? Ale kdeže! Trauma pokračuje. Jednak cítíme ty nenávistné pohledy mužů, kteří
tahání kočárku unikli. Doslova slyšíme, jak jim
hlavou běží: „Na co si to hraje? Pan džentlmen
nám chtěl jako naznačit, že my jsme neřádi?
Jak se k tomu hrnul, frajer!“ Zvláště záblesky
pohledů ze zadní části vozu, kde je natlačeno 80
procent přítomných mužů, jsou přirovnatelné
k pokusům o uhranutí. Jenže ledva zaženeme
podezření paranoidní, už se začne krajinou
naší mysli prohánět děsivější myšlenka: „Ježiš,
když jsem jí pomohl nahoru, bude chtít pomoct
i dolů!“ A každý horolezec přeci ví, že sestup je
mnohem nebezpečnější než výstup!
Pak už nastupuje regulérní panika, nekontrolovatelné záškuby, vystupování v polích
a bloudění neznámými čtvrtěmi.
A teď si představte, že po nějaké takové neurotické anabázi najednou z rádia slyšíte, že papež
je proti používání kondomů. No, bodejť by ne,
do papamobilu s kočárkem nikomu pomáhat
nemusí!
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
TVŮRCI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
Také vám vadí současná přebujelá forma ochrany autorských práv? Těžko uvěřit, že copyright původně sloužil k ochraně zájmů umělců a kdysi byl opravdu
přelomovým opatřením, vytvářejícím podmínky pro tvorbu, vysvobozující
aktivní umělce ze závislosti na mecenáších. Doba se však změnila a opatření
kdysi pokrokové beznadějně zastaralo. Současná ochrana autorských práv
podvazuje kreativitu a svobodnou výměnu informací, ale naštěstí k němu
už existuje plnohodnotná alternativa. V systému Creative Commons si každý
může vybrat míru ochrany díla, která mu vyhovuje. Právě odstartovala jeho
česká varianta, sladěná s naším autorským právem. K dispozici jsou různé
varianty licencí, pomocí jednoduchých piktogramů může každý jasně vyjádřit,
jakou míru ochrany u svého díla vyžaduje. Stará formulka „všechna práva
vyhrazena“ se tak mění v pružné „některá práva vyhrazena“. Bohulibé dílo
spojilo sdružení Iuridicum Remedium, Svaz nezávislých autorů, Národní
knihovnu, Společnost pro autorské právo a informační technologie a Universitu Karlovu. Snad tento pružný systém časem vytlačí rigidní přístup
reprezentovaný předpotopními organizacemi jako je OSA, která za nedovolené
použití díla považuje i prozpěvování u táboráku.
Alexandr Budka
PŘIJELO ZRCADLO Z AMERIKY
Ať už je Barack Obama kýmkoli, je především
bezesporu zdatným politikem mediálního věku.
To prokázala i jeho návštěva Prahy. Nejen, že
každému, komu mohl, řekl to, co chtěl slyšet.
I ti, kterým nic říct nestačil, si v jeho slovech
našli svoje.
Obamovi tleskal Klaus, kterého potěšily jeho
odkazy na české národní dějiny. Nadchl i Havla,
se kterým se osobně setkal a vyposlechl si od
něj poněkud tatíčkovské varování, že vyvolává mnohem více nadějí, než kolik je schopen
splnit.
Politici ODS z jeho slov vyrozuměli, že USA
nadále uvažují o radaru. Inu, modří už vědí...
Oranžoví z nich naopak pochopili, že radar
vůbec není na pořadu dne. A konečně zelení
a červení se shodli, že radar se odkládá.
Dokonce i na demonstraci odpůrců radaru
najednou zavládl jistý zmatek. Mají děkovat
Obamovi (a za co vlastně? za neurčitá slova?),
nebo jej vnímat především jako prezidenta
tolik problematických USA, jehož návrhy na
změnu mají v mnoha případě spíše kosmetickou
podobu? Průvod několika set lidí z Václavského
náměstí na Vyšehrad nebyl tísněn jen policejními těžkooděnci, kteří jej obklopovali, a helikoptérou, která nad ním letěla, ale i nejasnost
v odpovědi na tuto otázku.
Co jsme se tedy dozvěděli z návštěvy Obamy?
Něco přece jen, ale netýkalo se to Obamy či
světové politiky, ale nás samotných.
Jednak jsme viděli, jak moc je česká společnost
sebestředná: skoro to vypadalo, že politiky
i odpůrce radaru zajímaly v projevu americké-
ho prezidenta víc zmínky o českých dějinách
(poněkud píárové a syntetické, mimochodem)
než mnohem důležitější pasáže o jaderném
odzbrojení.
A jednak jsme viděli, jak se v Česku inscenují
spektákly: jak ukázal v Britských listech Jan
„Raveboy“ Němec, ač se to v médiích nepsalo,
náměstí, kde řečnil Obama, nebylo plné nadšených sympatizantů, ale rozdělené na „VIP
sekci“, dále část pro občany s pozvánkami
a až naposledy na sekci pro obyčejný plebs.
V médiích ale byly jen rozjásaní tleskači, „Třírychlostní povaha současné české společnosti“,
jak ji výstižně nazval Němec, patrně neprošla
editorským drobnohledem.
Petr Pospíšil
HRÁL TADY NĚKDO PUNK?!
Srbští politici a úředníci se přes Vánoce zřejmě dívali na Pyšnou princeznu. Tu scénu určitě
všichni znáte. Švec, který má doma zatnutý
tipec, přeskočí přes hranici Půlnočního království do země krále Miroslava a už nadšeně
zpívá a poskakuje – před naší za naší, cesta
má…anebo nějakou jinou, já nevím, mně se
pohádky pletou.
V každém případě si v Srbsku vzali špatný příklad. Od začátku dubna tam totiž platí zákon,
podle kterého domácí hudebníci smějí vystupovat v zahraničí, pouze pokud jsou zároveň
členy Asociace srbských umělců. A členství
samozřejmě není zadarmo: umělci musí jednak
odvádět roční tribut ve výši 11 200 dinárů (119
eur) a zároveň potvrdit schopnost reprezentovat Srbsko před zraky komise.
Undergroundoví hudebníci narychlo semknutí
ve Sdružení nezávislých umělců jsou samozřejmě
proti. Zaprvé mají hluboko do kapsy a za druhé
se obávají, že komise dá úřední štempl jen těm
vyvoleným. Kdo v ní zasedne se zatím neví.
Zástupci menšinových žánrů ale tuší, že před
knězi mainstreamového turbofolku, který v Srbsku hraje prim, jejich šance na získání výjezdní
doložky klesají na nulu.
Pokud se vrátíme k pyšnoprinceznovskému obrazu, vytane nám, že Srbové se buď chtěli vydat
opačnou cestou než Půlnoční království, a tak se
snaží hudbu nevyvážet, ale držet uvnitř, anebo
prostě vyhrotili kulturní politiku krále Miroslava
a z práva zpívat doma udělali povinnost. Hybrid je
to v každém případě perverzní, a to ještě nemluvíme o tom, že výhledově by prý měla podléhat
komisnímu dobrozdání i domácí produkce. To
už by ševci skutečně nezbývalo než sedět doma
u verpánku a posmutněle koukat na MTV.
Tomáš Havlín
5
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorky: Andrea Novotná a Zuzana Brodilová
JAK SE DĚLÁ LIDSKÝ ZDROJ
KDYŽ JSME NEDÁVNO MLUVILI S KAMARÁDKOU O TOM, ŽE BY STÁLO ZA TO, ABY O SVÝCH ZKUŠENOSTECH NAPSALA REPORTÁŽ PRO NOVÝ PROSTOR, NA PÁR VTEŘIN SE ZAMYSLELA. PO CHVÍLI SE
USMÁLA A ODPOVĚDĚLA: „JASNĚ. ASPOŇ BUDE POLOŽKA DO ŽIVOTOPISU.“
Vládnou světu „sívíčka“? A že jste o nich nikdy
neslyšeli a váháte, zda nejde o nějakou teorii
spiknutí? CV, zkratka z latinského Curriculum
Vitae, je pro leckoho jen zaprášený soubor
zasutý kdesi hluboko v paměti počítače. Jedna z mnoha vzdálených banalit všedních dní.
Dokud není nouze o práci či peníze, tak navíc
jen banalita všedních dnů těch druhých. Je tedy
tvrzení o jejich „nadvládě“ jen vykroucenou
nadsázkou? A zkoušeli jste si někdy vygooglovat svoje jméno?
Jasno je v tomhle směru minimálně mezi
všemi účastníky rulety, kterou zdobí dnes už
spíš zlověstně poblikávající neon „pracovní
příležitosti“. Zpracovat svůj život do bodů na
jednu až dvě stránky musí v současné době skoro každý, kdo se hlásí o práci. A jak informuje
jeden z internetových serverů, který se věnuje
uplatnění na trhu práce: „dobře napsané CV je 50
% úspěchu“. Což, jak server vzápětí zpřesňuje,
ve skutečnosti spíš znamená, že „více než 50
% životopisů je z důvodu jejich nízké kvality
okamžitě vyřazeno“. V kafkovském světě ovládaném personalisty, human resources manažery
a dalšími těžko identifikovatelnými odborníky
na to, jak odhadnout vytěžitelnost budoucích
zaměstnanců („lidských zdrojů“), tak životopis představuje nejen vstupenku na přijímací
pohovor, ale často také rozhodující závaží ve
vzájemném poměřování kvalit a sil jednotlivých
kandidátů na to či ono pracovní místo.
POLOŽKAMI KE ŠTĚSTÍ
CV není jen tak obyčejný životopis, má svá přísná
pravidla. Dnes už všichni zaměstnavatelé jednoznačně vyžadují životopis strukturovaný, který
krájí život na úzké plátky – jednotlivé položky,
stručně informující pouze o „důležitých“ skutečnostech. Hesla, data, odrážky. „Rozpadáš se na
tisíc kousků, to je to čemu říkají kariéra,“ zpívala
před pár lety trefně punková skupina Co-Ca
a opravdu – slovní omáčka ani vysvětlování dnes
nikoho nezajímá. „Životopis formou vyprávění
nebo eseje? Tak to se tu moc nevidí. A když vidí,
tak tě to spíš pobaví,“ říká Pavel, personalista
zaměstnaný v jedné z pražských firem.
Z podstaty věci uvádějí uchazeči do životopisu
pouze informace, které možný zaměstnavatel
pravděpodobně ocení. A nejen do životopisu
REPRO: STEFAN SAGMEISTER (LECTURE POSTER, 1999)
6
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
– způsob uvažování vztažený k trhu práce se
nejednou vkrádá i do toho, jak život zkrátka
žijeme.
Psycholog Jakub Černý mluví v této souvislosti
o životopise jako o jednom z mnoha mocenských
konstruktů, podle kterých utváříme svůj život.
„Životopisy, které lidé předkládají u pohovorů,
jsou výsledkem jejich představy o tom, jak by
měl v žádoucím, tedy společností ceněném
případě jejich život vypadat.“ Ačkoliv se míra
pravdomluvnosti jejich autorů samozřejmě liší
(ke zkreslování údajů ovšem na poradenských
stránkách často vybízejí i samotní personalisté), alespoň část položek je ve většině případů
pravdivá. Vyvstává otázka, jak tato „pravdivá“
kostra oněch položkami dobře vykrmených
životopisů, kterými přetékají kanceláře personalistů, vzniká. „Tradovaná představa o ucelené
identitě je něco, co často souvisí se stabilním
dlouhodobým vztahem, politickým ‚vyznáním‘
a jasným profesním zaměřením. V adolescenci,
kdy dochází k formování identity a člověk si
utváří představu o tom, kým chce v životě být,
může tlak společnosti vést k přijetí představy
o životě, která odpovídá vnějším požadavkům,
ale z hlediska onoho konkrétního jedince nemusí
být šťastná,“ říká psycholog Jakub Černý. Lidé
zkrátka žijí svůj život tak, jako by rovnou volili
položky do strukturovaného životopisu – hesla,
data, odrážky.
Životopis se tak stává úběžníkem života,
výzvou k neustálému přemýšlení nad tím,
jak zvyšovat svou atraktivitu na trhu práce.
Stává se médiem, jehož prostřednictvím člověk
prodává svůj život. Někdo takový způsob života
přijme s úsměvem hráče rulety. „Ten, kdo si
vytvořil identitu především z hlediska pracovního zařazení, je sice třeba v očích společnosti
vnímán jako úspěšný, dlouhodobě však jeho
způsob života povede spíš k odcizení“, shrnuje
lakonicky psycholog.
I ten, kdo se promazaného systému zúčastní, ovšem nemá vyhráno. Nadvláda položek
v životopise totiž často vede k situaci neprostupnosti a začarovaného kruhu. Člověk, který
se jednou dostal na vysokou řídící pozici, má
větší šanci se v managementu udržet navzdory
svým skutečným schopnostem. Záznam z vysoce
postavené funkce v životopise často pomůže
i podruhé (případně potřetí a dále). To ale vědí
i personalisté. „Opravdu důležitým zdrojem
informací je pro mě ověření referencí. Tam často
narazíš na neuvěřitelně zajímavé věci i u lidí, kteří mají životopis, co by se mohl na první pohled
zarámovat,“ komentuje personalista Pavel.
Mnohem složitější je ovšem situace v opačném
případě – člověk bez praxe se snadno ocitne
v situaci, která si nezadá s dějem románu Hlava
XXII. Pro získání práce, která by mu dala praxi,
již postrádá, potřebuje právě onu praxi, kterou
však nemůže nikdy získat. Jak říká ekonom Petr
Gočev: „Problém konkurenčních trhů práce je
v tom, že od člověka se očekává jasně vymezená
životní trajektorie. Kdo zaváhá, často již nemá
šanci do jedoucího vlaku znovu naskočit. Pokud
byl někdo delší dobu nezaměstnaný nebo působil
na úřadě, automaticky se na něj pohlíží jako na
člověka, který ztratil pracovní návyky, pokud
kdy nějaké měl. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.
To je zvlášť závažné vzhledem k ubohé kvalitě
vzdělávání na všech stupních českých škol. Když
člověk zjistí, že získal nekvalitní vzdělání, je už
většinou pozdě s tím něco dělat.“
VIRTUÁLNÍ STOPA
A PÁTRÁNÍ V MEZERÁCH
Jakýmsi neformálním životopisem (případně
doplňkem toho formálního, strukturovaného) je také stopa, kterou člověk zanechává
na internetu. Zkoušeli jste si někdy zadat do
vyhledavače svoje jméno?
Samostatnou kapitolou jsou přitom různé internetové seznamky či komunitní stránky typu
Facebook, kde kromě zajímavého počtení čekají
často ještě mnohem zajímavější fotky. I ti nejuvědomělejší budovatelé výstavních životopisů
přitom na internetu zapomínají, že současný
nebo budoucí zaměstnavatel může velmi snadno virtuálně nakukovat přes rameno a zcela
reálně s virtuálními informacemi naložit. Ne
vždy k tomu ovšem dojde. „Doplňující informace
o uchazeči nehledám googlováním na internetu
– to je mravenčí práce se spornou výtěžností, na
kterou prostě není čas. Nebo aspoň já jsem ho
nikdy neměl,“ říká personalista Pavel.
Internet může žadatele o práci „podrazit“ i na
dalších frontách. Vizitkou je i jejich e-mail, jak
dodává Pavel: „Když někdo pošle svůj formální
životopis z adresy typu [email protected],
působí to přinejmenším zvláštně. Pokud pak na
vás ještě vybafne fotka majitele, kde se třeba
zrovna rozvaluje na pláži, získaný dojem se
opravuje dost těžko.“
Mnohem spíš než po virtuálních stopách jdou
podle Pavla personalisté za časovými mezerami
mezi jednotlivými položkami. „Životopis by měl
navazovat, jednotlivá data by se měla překrývat.
Pauza je výzva, na kterou je třeba se zaměřit.
Co ten člověk dělal v době, kdy vlastně oficiálně
nic nedělal? A proč?“ CV tak není jen médiem,
které život člověka převypráví z hlediska potřeb
zaměstnavatele, představuje rovněž screening,
který celý život člověka před zaměstnavatelem
zkontroluje.
MÉDIUM MOCI
Za minulého režimu o člověku rozhodovaly
kádrové materiály, které sepisovali mocí
nadaní, kteří se pohybovali v jeho okolí. To je
samozřejmě obrovský rozdíl oproti současné
situaci, kdy se rozhodujícím stává dokument,
který o sobě dotyčný píše sám – zaměstnavatel
jej nanejvýš ověřuje nebo si doplňuje informace, které se sem nevešly. I strukturované CV
je silným mocenským médiem, které životu
přednastavuje význam. Kdo se nepřizpůsobí
zjednodušenému jazyku (anglizované češtině)
a zúženému vidění personalistů, může být velmi
snadno smeten.
Současná moc funguje inteligentněji než ta za
minulého režimu. Zatímco dřív byl člověk omezován zákazy, nyní si tyto zákazy zvnitřňuje
sám. Pokud se přesto projeví mimo sledovaný
rámec, nečeká ho věznění – jen nezájem, případně vyloučení ze společnosti „přizpůsobivých“. Ne vždy je to trest; svět mimo nadvládu
sívíček a kariéry má své výhody.
7
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
ŽIVOT (NEJEN) NA PAPÍŘE
„ŽIVOT? O TOM NECHCI NIC SLYŠET!“ ŘÍKÁVAL DEPRESIVNÍ ROBOT MARVIN. LIDÉ TO OVŠEM MAJÍ
JINAK, O CIZÍ ŽIVOTY SE ZAJÍMAJÍ VELMI RÁDI A I ZÁZNAMY VLASTNÍCH OSUDŮ PATŘÍ KE STÁLE
OBLÍBENĚJŠÍM KRATOCHVÍLÍM.
Odhaduje se, že za posledních 50 000 let se na
Zemi vystřídalo asi 106 miliard lidí. Jen o zlomku z nich něco víme. Nejstarší záznamy jsou
staré asi 5500 let a už mezi nimi se životopisy
objevují nápadně často.
V egyptské Staré říši bylo zvykem pokrývat
stěny hrobek a sochy obsáhlými biografiemi
jejich majitelů. Z roku 1950 př.n.l. se zachovaly
memoáry takřka moderního střihu, vlastní
životopis Sinuhetův. Tento vysoce postavený královský úředník se náhodou doslechl
o plánech spiklenců na zavraždění faraóna
a v obavách o vlastní bezpečí uprchl do ciziny,
kde prožil mnohá dobrodružství, dobyl si slávu
a nakonec dosáhl rehabilitace a vrátil se na
sklonku života do Egypta.
Autobiograf ický př íběh, kter ý inspiroval
(ovšem jen velmi volně) Miku Waltariho
k napsání známého románu Egypťan Sinuhet,
naplňuje všechna pravidla žánru, platná
dodnes. Osobnost píšící paměti musí být
veřejně známá, významná, musí inspirovat
či vzbuzovat závist. Je v kontaktu s mocí
a s ději, jenž hýbou společností, do kterých
nám obyčejným smrtelníkům dá nahlédnout.
Nesmí chybět protivenství osudu, jenž ovšem
hrdina silou své osobnosti překoná a nakonec
dojde štěstí. Nezbytným kořením je láska
a existenciální přesah, i když zde je reprezentován nám už poněkud obtížně srozumitelnou
8
láskou k vlasti a starostí o řádný pohřeb,
zajišťující posmrtnou spásu.
NA SVĚTĚ SE STŘÍDÁ
DVACET PŘÍBĚHŮ
Pravý rozkvět životopisné literatury nastal
v antice. Přichází zde ke slovu další důležitý
faktor ovlivňující memoárovou literaturu,
kterým je politika. Paměti se stávají prostředkem politického boje, zápasu o výklad
minulosti a prostředkem sebeobhajoby vládců.
Za svého druhu vlastní životopis lze považovat
i slavné Hovory k sobě Marka Aurelia. Kromě
autobiografií, jako jsou Zápisky o válce Galské
Gaia Julia Caesara, Platónovo líčení působení na Sicílii nebo Můj život Josefa Flavia,
se dochovalo množství biografií sepsaných
profesionály, svědčících o velké tehdejší oblibě
osudů slavných. V Životopisech dvanácti císařů
nebo Životopisech slavných Řeků a Římanů jasně
rozpoznáme, kdo byl autorovi sympatický nebo
jaké měl politické zájmy.
Celá lidská kultura závisí na úspěšném předání
poznatků z generace na generaci. Nikdo z nás
nemusí začínat od nuly, naopak má možnost
poučit se z předchozích nezdarů předků a také
zanechat potomkům zprávu o svém osudu.
Vědomí smrtelnosti mnohé vede k potřebě
zanechat o svém pobytu na světě záznam,
který je přežije. Odjakživa se to týkalo hlavně
výjimečných jedinců, možnost zaznamenat své
osudy měli hlavně ti bohatí, mocní a slavní, ale
dostupnost technologií dnes mění i to. Když
se to tak vezme, nějak jedinečný je vlastně
každý. Všichni sice odnepaměti řešíme stejné životní problémy, na světě se střídá tak
dvacet základních příběhů popsaných už ve
starověkých bájích, ale dobový kontext a naše
individuální prožívání jim dodávají jedinečnost,
navíc nic nepotěší víc než vědomí, že v tom
nejsme sami a podobné životní zákruty a trable
řešili a třebas i úspěšně vyřešili už naši dávní
předchůdci.
ČASOVANÉ BOMBY
Některé autobiografie mají celospolečensky
výbušný potenciál a není tedy divu, že jejich
autoři se zveřejněním váhají. Mnohé paměti
tak byly publikovány až po smrti svých autorů,
kteří si leckdy vymíní i mnohaletou ochrannou
lhůtu. Největší dopad samozřejmě bývá na
nejbližší a rodinné příslušníky vzpomínajícího
a mnohdy ani nemusí dojít k veřejnému publikování. Stačí, že otevřený a pro někoho dosud
žijícího nelichotivý text leží kdesi v šuplíku.
Stává se z něj tak mýty opředená, tabuizovaná
a pečlivě střežená časovaná bomba a prostředek nejrůznějších manipulací. Mnohdy
se takové dílo stane obětí cenzury a všelijakého pozměňování a přepisování. Jedná-li
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
se o známou a významnou osobnost, mohou
být důsledky závažné v celospolečenském
měřítku. Slavný je v tomto případ Reportáže
psané na oprátce Julia Fučíka, které se staly
ve zcenzurované podobě předmětem kultu za
minulého režimu a v úplné podobě mohly vyjít
až nedávno.
Dobrým přítelem Fučíka byl i můj dědeček Míla
Kolář. Také on sepsal svou autobiografii, jež už
byla pod názvem Sedlání připravena do tisku,
bohužel sazba byla po srpnu 1968 rozmetána. Jedním z důvodů bezpochyby bylo i líčení
o svých chybách a omylech. Netřeba dodávat, že
se jednalo pouze o autorskou stylizaci a paměti
„jezevce z Vysočiny“ rozhodně nešetří sebechválou člověka, který za svou hlavní chybu
pokládá to, že byl obklopen lidmi, kteří nebyli
tak dokonalí jako on.
Paměti politiků a lidí octnuvších se blízko
dějinným událostem bývají často očekávány
s napětím a nadějí, že nám odhalí, „jak to všechno bylo doopravdy“.V podobných očekáváních
je ale namístě být opatrný. Autobiografie jsou
sice důležitým pramenem pro historiky, ale je
skandál. Spisovatelská sláva mu ale dlouho
nezůstala, k autorství se posléze přihlásil
mladý romanopisec Filip Sklenář, který zároveň zpochybnil pravdivost obsahu knihy. Již
zesnulému kmotrovi Mrázkovi dělá životopisce
redaktor MF Dnes Jaroslav Kmenta, který si
ovšem v druhém díle dosti zjednodušil práci,
když v podstatě jen překopíroval policejní
odposlechy a doplnil je pouze vysvětlivkami. A tak u nás žánr kriminálnických pamětí
zachraňuje Zdeněk Perský, slavný vládce Václavského náměstí. Jeho zajímavá díla se ale
těch lidštějších a méně uvědomělých stránek
osobnosti rudého novináře. Dědečkovy paměti
dodnes existují v jediném, přísně střeženém
strojopise a hrají roli rodinného fantóma.
I těch několik potajmu přečtených stran mi
dalo do života mnohé. Jasno o pravých hodnotách mi udělalo zejména tvrzení, že „všechna
státní, vojenská i akademická vyznamenání jsou
nesmysl. Uděloval bych jediné a to každému,
kdo v životě dokázal plně uspokojit alespoň tři
ženy“.
třeba je brát s velkou rezervou. Už z podstaty
věci bývají neobjektivní, málokdo odolá sklonu
se líčit lepším než byl a snaze zpětně se obhajovat. Odstrašujícím příkladem jsou v tom paměti
Nevilla Chamberlaina, který je z větší části
věnoval výkladům o správnosti Mnichovské
dohody. To jeho nástupce Winston Churchill
získal za své obsáhlé vzpomínky Nobelovu cenu
za literaturu (zlí jazykové říkají, že jako „cenu
útěchy“ za Nobelovu cenu míru, již jako válečný
vůdce dostat nemohl).
autobiografii často vzdalují a připomínají stále
více patafyzickou literaturu nebo blouznivé
náboženské traktáty.
Zvláštní kapitolou jsou memoáry zločinců
válečných, často sepsané pod přímým dohledem věznitelů. Své vzpomínky sepisovala
většina obžalovaných v Norimberském procesu
a nedávno vyšla česky autobiografie Adolfa
Höse, velitele Osvětimi, kterou sepsal přímo
v cele smrti.
VZPOMÍNKY MOUDRÝCH VLÁDCŮ
HISTORKY Z PODSVĚTÍ
Mnozí u nás jistě netrpělivě očekávají paměti
Václava Havla, ten se však k jejich tvorbě stále
ne a ne odhodlat. Svou roli možná hrají právě
výše zmíněné důvody. Lze říci, že Havlova autobiografie hýbe společností už teď, aniž by vůbec
bylo jisté, že kdy vznikne. Předmětem dohadů
je už její pro mnohé překvapivá neexistence,
nelze totiž pochybovat, že by šlo o bestseller
v celosvětovém měřítku a netrpělivě ji očekávají i historici. Zatím tedy musíme vystačit se
spekulacemi, co vše nakonec Havel odhalí.
To Miloš Zeman už dokázal svými pamětmi
slušně zabezpečit vzdělání své dcery. Jeho
kniha Jak jsem se mýlil v politice provokativně
naznačila, že zboří jedno z nevyřčených pravidel memoárové literatury a namísto snahy
ukázat se v co nejlepším světle bude mluvit
Moderní doba rozšířila řady jedinců, jejichž
osud je hodný pozornosti, o jeden nečekaný
druh – zločince. Dá se tomu rozumět, extrémní
činy probouzejí zvědavost a touhu odhalit, co
pachatele k podobným hrůzám vedlo. Hérostratos své paměti sepsat nestihl, a tak tento
podžánr žádné starověké vzory nemá. Možná
právě proto jsou memoáry a biografie masových vrahů a gangsterů populární zejména
v USA, kde se na tento žánr specializují celá
nakladatelství a profesionální psavci nabízejí
mnohdy negramotným pachatelům dokonalý
servis a výhodné smlouvy hned ve vazbě.
Česko v tomto oboru trochu zaostává. Jistou
výjimkou je Radovan Krejčíř, který roku 2005
vydal autobiografickou knihu, v níž se pokusil zamést za sebou stopy a vyvolat politický
ZÁŽITKY DVACETILETÝCH STARCŮ
Možná existují pozoruhodní jedinci s natolik barvitými zážitky, že je namístě, aby
vydávali své memoáry už v pětadvaceti. Zcela jistě k nim ale nepatří výherci televizních
reality show ani čerstvé objevy hudebního
průmyslu. Vedle nich však propadli této předčasné vzpomínkové nemoci i intelektuálové.
V devadesátých letech vypukla celá módní
vlna, během níž takto bilancoval nejeden
čerstvý třicátník. Narazíte-li někde v antikvariátu na spisky Igora Chauna či Martina
C. Putny, můžete si udělat představu sami.
Populární bylo vyjevovat své osudy zejména
prostřednictvím deníkových záznamů. To už
dnes naštěstí nehrozí, leda že by si někdo pro
potřeby budoucích generací zálohoval profil
na Facebooku. Vydat ho knižně snad nikoho
nenapadne.
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Bohdan Bláhovec
ČEKÁNÍ NA HAPPYEND
aneb Život v opisu
„ČÍM CHCEŠ BÝT, AŽ BUDEŠ
VELKÝ?“ ZEPTALA SE
UČITELKA, KTERÁ SNAD
KDYSI DÁVNO CHTĚLA
BÝT PRINCEZNOU.
„KOSMONAUTEM. NEBO CHCI
DĚLAT TO, CO DĚLÁ TÁTA.“
„A CO DĚLÁ TATÍNEK?“ PTALA
SE DÁL UČITELKA, KTERÁ
SNAD KDYSI CHTĚLA BÝT
PRINCEZNOU.
„NEVIM. TÁTA HODNĚ
PRACUJE. ALE DÍVÁME SE
SPOLU NA KOSMONAUTY
V TELEVIZI.“
Od prvních momentů se člověk pokouší zformulovat svůj život. Minulý, současný i ten budoucí.
Kosmonautem se však stane málokdo a většina
princezen po zbytek života marně vyhlíží svého
prince na bílém koni, který snad ani nemohl
nikdy přijet. V lepším případě se pak stávají
učitelkami s platem 25 000 hrubého, na který
dosáhnou po třiceti dvou letech v praxi.
Od prvního rozhodnutí být tím či oním se člověk
pokouší naplnit svou vizi. Ta v sobě nese příslib
šťastného, perspektivního a funkčního života.
Pokud svého cíle vůbec dosáhne, konfrontuje
realitu s příslibem a většinou dochází k hořkému zklamání, jelikož průsečíků je méně, než
doufal. Pokud jej nedosáhne, hledá podobný
příslib v něčem dalším a často opětovně narazí
na jeho neuskutečnění. Formulování vlastního
životopisu se mění na život v opisu.
Odkud a z čeho však opisovat? A jak se vyrovnat s tím, že koloběh života postrádá přesnou
dramaturgickou stavbu?
10
JAKO TEN PÁN, CO BÝVÁ
OD OSMI V TELEVIZI
Potřeba nápodoby rodičů je v nás zakořeněna
dodnes. Jak však vysvětlí otec svému synovi,
co znamená práce manažera, když i on sám ji
často dokáže popsat jen obtížně? A řidič vysokozdvižného vozíku ve velkoskladu obchodního
řetězce bude svým dětem o své práci se zalíbením vyprávět také jen stěží.
Rodinní příslušníci se setkávají povětšinou
před televizí a na místo toho, aby si vyprávěli
své vlastní příběhy uplynulého dne, ponoří se
společně do příběhů obrazovky. Hlavně, že je
společné téma. A klid. Do přímého kontaktu
s prací svých rodičů, který by vedl k možnosti
jejího hlubšího pochopení, tak dnes přichází
málokdo. Rodiče sami jsou často okolnostmi
nuceni profese během svého života střídat,
absolvovat nejeden rekvalifikační kurz ve víře
v perspektivnější uplatnění. Co se tedy děje?
Zmiňované období základní školy projde jedinec
větší či menší deziluzí, stále si však uchovává
víru v to, že se může stát tím, čím si vysnil.
Belgický sociologický průzkum z roku 2004 prokázal, že výběr povolání, která žáci základních
škol zmiňovali jako svá potencionální, je v přímé
vazbě na populární televizní seriály. Belgické
televizní seriály o zvěrolékařích nebo porodních
asistentkách vyvolaly u mladých diváků zvýšený
zájem o tyto profese. Stejný účinek byl zaznamenán u seriálu o vojenských parašutistech.
Hodně žáků, kteří se dívali na tento seriál, se pak
skutečně chtělo věnovat kariéře v ozbrojených
silách. Děti sice uváděly, že jejich rozhodování
o budoucí profesi ovlivňují zejména rodiče, učitelé a přátelé, ale průzkum potvrdil, že existuje
velká souvislost s televizí. Průzkum zároveň
došel k závěru, že seriály, v nichž figurují lidé,
kteří tyto profese skutečně zastávají (tomuto
žánru se říká docusoap, jedná se o kombinaci
pojmů documentary a soap opera, tedy dokumentu a seriálu) mají na děti větší vliv než seriály,
v nichž jsou postavy plně fiktivní a profese hrány
hercem. V pořadech typu docusoap dochází ke
zkrácenémů přeformulování života natáčeného jedince, jenž je vyprávěn jako srozumitelný
příběh plný emocionálních zvratů se šťastným
koncem. Podobně jako v životopisu se také jedná
o život komprimovaný do zkratky.
Můžeme z toho však vyčíst něco podstatného ve
vztahu k životní perspektivě jedince? Ne úplně.
Po ukončení základní školy se většinou směřování přehodnocuje. Původní sen se buď rozpadne
úplně, nebo je vystřídán novým, jenž může skýtat
podobnou deziluzi.
MUSÍŠ SE HOCHU TROCHU SMAŽIT!
BEZVÝCHODNOST? NECH SE NATOČIT,
PŘEŠÍT A TVŮJ ŽIVOT BUDE ZPÁTKY!
Vraťme se však opět do panteonu obývacích pokojů – k televizní obrazovce, jakožto k prostoru,
z nějž je opisováno. Zmiňovaný televizní formát
docusoap zachází v utváření životů diváka ještě
dál – v momentě, kdy z něj vytvoří i náplň svého
vysílání.
Před dvěma lety vyvěsila TV Nova inzerát, v němž
vyzývala diváky, kteří se nacházejí v bezvýchodné
životní situaci, aby zaslali své fotografie a životopisy. „Musela jsem skončit se zaměstnáním, protože
jsem ho se svou fyzičkou přestala zvládat. Vztahy
se rozpadly, a tak jsem si z nich odnesla smíření
s tím, že zůstanu sama. Mezi mými nejbližšími
se objevila vážná nemoc. Ale už dětství a pobyty
v nemocnicích mě zocelily... začal jsem pít víc, než je
zdrávo, pomalu jsem ztratil přehled o lidech i životě
kolem sebe. Kočoval jsem po celé České republice,
přespával venku i na ubytovnách. Několikrát jsem
se bezúspěšně léčil na psychiatrii. Hledal jsem
občasné práce, ale nejdůležitější pro mne tehdy
bylo opít se do bezvědomí a zapomenout na všechny
a všechno...“
Podobných životů ve zkratce přišlo do televize
několik tisíc. Vznikl tak pořad nazvaný Druhá
šance, který je od března vysílán na televizních
obrazovkách. Produkce pořadu se zde pasovala
do role mesiáše, který je schopen obrátit něčí
život o sto osmdesát stupňů. Aktéři jsou sestaveni z lidí, jejichž životní perspektiva je více než
problematická – zadlužený bezdomovec, imobilní
žena ve středních letech, prostitutka, bývalá
modelka závislá na drogách, matka, která ztratila
syna, žena ve středním věku bez práce... Lze tedy
očekávat, že jistá finanční intervence ze strany
produkce může těmto lidem výrazně pomoci
odpíchnout se ode dna. V aktérech i v divákovi
je vzbuzována iluze, že po takové dramaturgicky řízené rekonstrukci bude žít dotyčná osoba
nezpochybnitelně šťastný život. A jak si takové
navrácení perspektivy představuje?
Pořad se na první pohled ohání zmiňovaným
sociálním momentem. V jeho zákulisí však stojí
přímé „píár“ provázání s manažery salonu krásy,
kliniky plastické chirurgie a zaměstnanci televize samotné. Dostat druhou šanci pak znamená
absolvovat několik plastických operací a vyfotit
se s celebritou.
A tak se pan Vlastimil, donedávna alkoholik
a bezdomovec, stane na měsíc trpěným hercem
v muzikálovém divadle. To, že náročnou situaci,
řízenou dramaturgem pořadu, ustává jen stěží
a zanedlouho pravděpodobně skončí opět na
psychiatrii, se do jeho televizního životopisu
samozřejmě nevejde. Paní Emě, připoutané na
invalidní vozík, najde televize během jediného dne partnera na celý život a paní Iveta se
zaregistruje v castingové agentuře: „Hrála jsem
Židovku v koncentračním táboře a příští týden
budu hrát muslimskou ženu během válečného
konfliktu,“ říká do kamery s botulotoxinově
rozsvícenou tváří v momentě, kdy právě dohrála
své znovuzrození.
Všichni vlci vyjící na měsíc televizní sledovanosti
se nažerou a kozy zůstanou celé. Samozřejmě
s nezbytnou plastickou operací. Opisující divák
dostává další porci iluzorního příslibu, že podobná vnější rekonstrukce, liposukce či botulotoxinové rty mu třeba také umožní navrácení ztracené
perspektivy. Pořad končí happyendem, ale skutečné životy pokračují dál. A jejich konec už tak
jednoznačný není.
Autor studuje dokumentární tvorbu
a věnuje se slam poetry.
6 X FOTO: WWW.NOVA.CZ
Dikcí jak vystřiženou z teenagerského televizního
seriálu dostává dezorientovaný jedinec pobídku
k první šanci: „Správní lidé na správných místech...
Kde jinde můžeš vystřídat za týden sedm profesí?
Kde jinde se můžeš stát nejrychlejším kuchařem
na světě? Kde jinde se můžeš vypracovat na šéfa
restaurace? Kde jinde než...“ Podobnou rétoriku
jako velké stravovací řetězce má i řada jiných
společností. Princip je jednoduchý: Nemáš peníze? Pojď pracovat k nám, a když se budeš snažit,
můžeš stoupat po žebříčku zaměstnanecké hierarchie až na samotný vrchol. Avizovaná „brigáda“
tak v sobě nese příslib perspektivního karierního
růstu a tváří se jako možná práce na celý život.
Perspektiva má však podobnou nutriční hodnotu
jako přesmažený kus mletého masa... A tak to
jedinec zkouší dál, tu méně, tu více úspěšně.
Vlastimil (nahoře) a Radka z reality show Druhá šance. Upgraduj svůj život!
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Pavla Gomba, UNICEF
FOTO: © DAVID CYSAŘ
ČESKÉ STOPY V SRDCI AFRIKY
Rwanda patnáct let poté
Pro děti ze školy v Kagogo je návštěva z České republiky
velkou událostí (na obrázku s autorkou článku).
NYAMATA JE ZVLÁŠTNÍ MÍSTO. JE SOBOTA ODPOLEDNE A NAŠE DVĚ AUTA S LOGEM UNICEF MÍJÍ
RUŠNÝ MÍSTNÍ TRH S OVOCEM, ZELENINOU A VŠÍM MOŽNÝM, CO JEN MŮŽE AFRICKÁ DOMÁCNOST
POTŘEBOVAT. PO CHVÍLI SE JEN S OBTÍŽEMI PRODÍRÁME STOVKAMI LIDÍ, KTEŘÍ NETRPĚLIVĚ ČEKAJÍ
NA ZAČÁTEK FOTBALOVÉHO ZÁPASU MEZI VESNICKÝM TÝMY. SJÍŽDÍME Z HLAVNÍ SILNICE A PO PÁR
STOVKÁCH METRŮ JSME V ÚPLNĚ JINÉM SVĚTĚ. JSME O PATNÁCT LET ZPÁTKY.
Kdo z nás si ještě vzpomene, co dělal v dubnu
1994? Ve Rwandě to ví úplně každý a většina
by asi raději na vše zapomněla. To ale není tak
jednoduché. Jenom tady v okrese Burera byly
zabity desetitisíce lidí. Nikdo to neví přesně
a ani doteď není počet obětí konečný. Jak nám
vysvětluje místní průvodce, ještě nedávno
našli při čistění místního septiku pozůstatky
žen a dětí, které tam během genocidy zaživa
naházela komanda milic Interhamwe.
Spolu se třemi novináři z Česka přicházím
k místnímu kostelu. Jsem tady už potřetí. Vím,
co bude následovat, a pro tentokrát zůstávám
sedět venku na lavičce. Asi všechny kostely na
světě jsou místem klidu a ztišení. Ticho v tom ny-
12
amatském je ale jiné. Před patnácti lety tady bylo
zabito něco kolem dvaceti tisíc lidí. Když tehdy
ve Rwandě vypuklo masové vraždění, všichni lidé
z okolí sem běželi v naději, že je kostel ochrání
– kdo by se přeci odvážil vraždit v kostele?
Komanda Interhamwe však kostel obstoupila
ve třech řadách, aby nikdo nemohl uniknout.
Nejdříve prostříleli plechovou střechu, potom
vtrhli dovnitř, aby noži a mačetami dokonali dílo
zkázy. Malým dětem rozbíjeli hlavu o ostrou hranu zdi v zadní části kostela. V podzemí kostela
je vystavena rakev mladé ženy. Po celé dva dny
vraždění ji muži z Interhamwe znásilňovali. Když
vše skončilo, zespoda nahoru ji probodli tupou
tyčí a její tělo položili na vrchol hromady zabi-
tých. Z prsou ji ještě sálo její malé dítě - jedno
ze tří, které masakr v kostele přežily.
Sluneční paprsky, které dnes do kostela pronikají
děravou střechou, kloužou po šatech zdejších
obětí, navrstvených na jednoduchých dřevených
lavicích jako memento. Na zdech jsou i po letech
vidět stopy vraždění. Mnohem horší je ale pach
linoucí se z různobarevných hadrů. Pach krve.
Pach strachu.
V zemi s devíti miliony obyvatel byl během genocidy zabit přibližně milion lidí, z toho asi 300
tisíc dětí. 80 % zdravotníků a 50 % učitelů v roce
1994 „zmizelo“. 300 – 500 tisíc dívek a žen bylo
znásilněno. Přibližně 1,3 milionu lidí zůstalo bez
domova ve vlastní zemi.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
ŠKOLA (ZÁKLAD) ŽIVOTA
Pro děti ze základní školy v Kagogo je genocida
stejnou historií jako sametová revoluce pro ty
naše. Jen ty z vyšších ročníků dokáží ukázat
Českou republiku na mapě, přesto toho tady
o nás vědí docela hodně. Díky příznivcům českého UNICEF totiž mají pitnou vodu a oddělené
toalety pro chlapce a děvčata. Jak moc tato
zdánlivá maličkost znamená, člověk zjistí hned
o vesnici dál, kde se nemůže ničeho napít, protože všechna voda je infikovaná. Do školy chodí
úplně všechny děti z okolí, včetně dívek, které
předtím místo školy pracovaly doma nebo na
poli. Skoro čtvrtina dětí, které do školy chodí,
jsou sirotci nebo děti z nejchudších rodin. Ty
dostávají veškeré učební pomůcky zdarma.
Pan ředitel má velké plány: „Potřebovali bychom dobré fotbalové hřiště, máme tady i dívčí
tým.“ Ve srovnání s potřebami ve školách, kde
děti sedí na zemi a za celý den se nemohou
ani napít nebo si omýt ruce, je ale fotbalové
hřiště luxusem.
Do školy se UNICEF snaží dostat i děti, které
nemají vlastní domov a žijí na ulici. Jen v hlavním městě Kigali se jejich počet odhaduje na
sedm tisíc. „Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi
jídlo někdo vzal. Když nějaké seženu, hned ho
sním,“ říká osmiletý Patrik. Před dvěma lety
přišel o rodiče a ve věku, kdy u nás děti nastupují
do první třídy, Patrik nastoupil do školy života
na ulici. „Tihle kluci prošli peklem,“ vysvětluje
Phestus Bosco, ředitel centra pro děti ulice,
jehož činnost český UNICEF loni také podpořil.
„Nemají nikoho, komu můžou důvěřovat, kdo
se o ně postará. Každé ráno vstávají s myšlenkou, kde sehnat jídlo, aby přežili. A večer
je zase potřeba najít nějaké bezpečné místo,
kde přečkají noc. Ale to nejhorší je, že nemají
žádnou ochranu, když to potřebují. Jak se mohou
ubránit násilí nebo zneužívání? Žádný z nich
by se s tím nesvěřil, ale léčíme tady i sedmileté
chlapce, kteří byli nakaženi sexuálně přenosnými
chorobami.“
Centrum založila v roce 1992 Daphrose Rugumba. Prodávala zeleninu na nedalekém trhu
a všimla si, že se tam pohybuje velké množství
bezprizorních dětí, aby v nestřeženém okamžiku
ukradly něco k jídlu. S manželem Cyprienem,
známým zpěvákem gospelů, přemýšleli, jak
těmto dětem nějak trvaleji pomoci. A tak
vznikl nápad vytvořit bezpečné útočiště, kam
mohou děti ulice kdykoli přijít, omýt se, najíst
a přespat. Manželé byli bohužel během genocidy zabiti, jejich odkaz ale žije dál. Dnes děti
v centru najdou i pomoc lékaře a psychologa.
Ty mladší začínají chodit do školy, starší mohou
získat kvalifikaci jako automechanik nebo opravář, aby se jednou uživily samy. Za loňský rok
centrem prošlo 259 dětí, z toho 254 stále chodí
do školy. Terénní pracovníci centra pro ně také
vyhledávají příbuzné nebo náhradní rodiny,
které se o ně mohou natrvalo postarat. Nejlépe tam, kde se narodily, mimo ulice hlavního
města. Děti také pro start do nového života
dostávají pár koz nebo prasat, které se množí
a zajišťují jim obživu.
Když se ale člověk večer s malým Patrikem prochází kolem rušného autobusového nádraží, vidí,
jak je to zoufale málo. Přidávají se k nám stále
další a další děti, šest, sedm, deset let, chlapci
i holčičky. Někteří se s Patrikem zdraví, jiní asi
patří do té „druhé“ party a drží se dále. Je jich
ale HODNĚ. Jsem moc vděčná za tu českou „kapku
v moři“. Čím více těchto kapek bude, tím více
Patriků, Martinů a Terezek bude žít bez strachu
z příští noci. A jednou se třeba do Rwandy bude
jezdit pouze na setkání s posledními horskými
gorilami na světě, které tady (také) žijí.
Příběh osmiletého Patrika, žijícího v ulicích
Kigali, uvidíte v pořadu Na vlastní oči ve středu
29. dubna na televizi Nova.
FOTO: © UNICEF/NYHQ1994-1079/BETTY PRESS
Za každým z těchto čísel je konkrétní život, konkrétní tvář, konkrétní příběh. Musím myslet na
děti, které jsem tady po genocidě měla možnost
potkat. Na dětské oči, které se nikdy nesmějí.
Na ohořelé šaty, jedinou vzpomínku na zabitou
matku. A taky na naději, s jakou očekávají, že
ten jejich život bude lepší.
Míst jako Nyamata je po zemi spousta. Největší
památník obětem genocidy je ve čtvrti Gasabo
v hlavním městě Kigali. Cyriaque, který má
v místním UNICEF na starosti komunikaci, sem
chodí nerad. „Když se dívám na lebky a kosti,
které tady jsou vystaveny, nemůžu si být jistý,
jestli to náhodou není některý z mých bratrů.
Všichni během genocidy zmizeli a já je nikdy
nenašel.“
To turisti, kteří se sem teď jezdí z celého světa
podívat, takové problémy nemají. Rozjaření
Američané se právě před vchodem dohadují,
jak se srovnat, aby byli na fotografii všichni
dobře vidět. A několik indických párů se zmoženo
výkladem spokojeně sluní na lavičkách okolo.
A tak mě napadá, jestli to není nový druh turistiky? Zajet se podívat do míst, kde zahynula
spousta lidí, prožít bezpečné drama a po návratu
domů sousedům povědět, jak strašné to tam
muselo být. Konec konců, tito noví turisté by
mohli klidně objet celý svět: začít s Kambodžou,
vzít to přes části Turecka, kde ještě před sto lety
žila arménská menšina, zastavit se v Osvětimi a Srebrenici a skončit třeba památníkem
vyvražďování původních obyvatel v Sand Creek
v Coloradu. Rwanda v tomto směru bohužel není
žádnou výjimkou.
Kolik stojí pomoc dětem ulice?
150 Kč
Teplá přikrývka pro dítě žijící na ulici.
600 Kč
Očkování, které ochrání 1 dítě před rizikem
přenosu šesti smrtelných nemocí (tuberkulózy, tetanu, záškrtu, spalniček, dětské obrny
a černého kašle).
2 120 Kč
Náklady na práci jednoho streetworkera na
měsíc.
Čtrnáctiletý Rumanzi stojí před řadou lidských ostatků
u kostela v Nyamata. Většina lebek nese známky vážného
poškození. Rumanzi, který se několik dní skrýval pod těly
obětí, je jedním ze tří dětí, které zdejší masakr přežily.
1 826 000 Kč
Roční provoz centra, které 24 hodin denně
poskytuje dětem jídlo, lékařskou péči,
možnost přespat, omýt se, vyprat si prádlo
a chodit do školy.
13
PROTANČIT SE NA JIH
CO MŮŽE SPOJOVAT JAPONSKOU DÍVENKU, TICHOUNKOU, OKATOU, LASCIVNĚ ROZTOMILOU, JAKO BY
Z MANGAKOMIXU PRÁVĚ VYSKOČILA, A SNĚDÉHO VÝROSTKA VYZBROJENÉHO ČERSTVOU TRVALOU, KTERÁ SKVĚLE LADÍ K BALENÉMU CIGÁRU A ADIDASOVÉ TEPLÁKOVCE? JEDINÁ VĚC. FLAMENCO, PŘECI!
Autorka se v tuto chvíli nesnaží zahájit článek
údernou metaforou, aby odvedla pozornost od
následující smršti nesmyslů. Jen si na chvilku
vypůjčila jeden z motivů filmu Leyenda del
tiempo, který o flamencu, jeho kouzlech a moci,
natočil Isaki Lacuesta.
Takové flamenco je: přibližuje, vtahuje, prostupuje, sceluje zdánlivě neslučitelné a pohlcuje
tak, že hledat počátek, konec či šev se zdá být
zbytečné. Jako umělecký směr, a bezpochyby
také způsob života, flamenco neoddělitelně patří
k Andalusii, rozpálené a překvapivě líné jižní části
Španělska. Vyrostlo ale specifické spojení tance,
zpěvu, kytary a dalších výrazových prostředků
právě tady? A z jakých kořenů? Nebo opravdu
nemá začátek a bylo tu prostě odedávna?
14
KDE SE VZALO?
Většina hudebních teoretiků a historiků vznik
flamenca v podobě alespoň částečně odpovídající té dnešní, klade zhruba do počátků
18. století, kdy se definitivně prolnula lidová
hudba Andalusie s produkcí španělských gitanos (místních cikánů). Když alespoň zlehka
ofoukneme prach z dějepisných znalostí
o událostech na jižním cípu Pyrenejského
poloostrova, zjistíme, že sudičky střídající
se nad kolébkou flamenca vydají na slušný
dav.
Tisíc let před Kristem vyskákali ze svých lodí
féničtí námořníci založili Cádiz, který je dnes
známým andaluským přístavem a jedním
z center španělské hudby. Po nich se svou
trochou do mlýna přispěchali Řekové a dali
flamencu do vínku výrazný vklad v podobě
typických gest paží provázejících tanec.
Dobyvační cestující Římani přivezli strunný
nástroj připomínající citeru, který zřejmě
Španělé postupně přetvořili do podoby malé
kytary. V osmém století pak dorazila početná výprava arabských kmotřiček vyzbrojená
přehršlí rachtátek, bubínků, chřestítek,
pískátek a vůbec hudebních nástrojů všeho
druhu. Krom této materiální podpory dodali
muslimové také důraz na prožitek hudebníka,
příklon k osobnímu vyjadřování intimních
pocitů umělce, prostě silně akcentovanou
emocionalitu a lyriku, bez níž si dnes flamenco
nedokážeme představit.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Margita Mucki
S odchodem Maurů na konci 15. století zase
na území dnešního Španělska z daleké Indie
přicházejí skupiny tančících a zpívajících
cikánů. Navzdory vžitému názoru, že právě
oni flamenco do Španělska přinesli, nenajdeme jeho stopy v žádných dalších cikánských
komunitách nikde na světě. Zdá se tedy, že
gitanos prostě postupně propojovali vlastní
tradiční způsoby vyjadřování se všemi vlivy,
které do té doby v Andalusii její předchozí
obyvatelé zanechali. Sami cikáni nebyli
v (opět) křesťanské Hispánii přijati zrovna
s otevřenou náručí. Naopak. Aby přežili,
museli být maximálně nenápadní a proto
se i své hudbě věnovali raději v bezpečném
domácím prostředí. Zpívali a hráli samozřejmě
o tom, co jejich život provázelo a bylo pro ně
důležité – o smrti, strachu, bídě, ale také
o lásce a porozumění.
Konečně osmnácté století a rozmach zámořských obchodů doplnilo tvář flamenca o africké stíny a spoustu drobných ornamentů, které
přiváželi námořníci vracející se do andaluských přístavů z dalekých cest.
VZHŮRU DO ŠKOLY ANEB
NĚCO MÁLO Z TEORIE
V podobě, kterou známe a obdivujeme, dnes
zahrnuje flamenco tanec (baile), zpěv (cante),
hru na kytaru (toque) a rytmický doprovod
( jaleo). Pokud se pozorně zaposloucháme,
snad se nám povede rozlišit také hluboký ( jondo), střední (intermedio) či odlehčený (chico)
styl flamencového projevu. Jak názvy samy
napovídají, chico je hravější, veselejší, zatímco jondo melancholické, smutné a vážné.
Zpěváci flamenca dnes požívají ve španělské
společnosti velké úcty a často se toto umění předává z otce na syna. Protože nejlepší
učení je praxe, lze charakteristicky chraplající hispánce všeho věku potkat v podstatě
kdykoli a kdekoli. Když vám najednou vetchý
a pokuřující majitel hospůdky nenabídne
další víno, ale zahledí se do rohu a na chvíli
zmizí neznámo kde, je velká šance, že se za
moment vrátí s kytarou. A z mladíků, staříků,
ba i nepříliš sympatií vzbuzujících pobudů
se často vyklubou excelentní zpěváci. Sám
flamencový zpěv má mnoho stylů (palos),
které se liší nejen tempem, ale také stylem
projevu, texty a příležitostmi, při nichž jsou
přednášeny.
Samostatnou vědou je u flamenca nástroj
a jeho ovládání. Ačkoli běžný středoevropan
pravděpodobně spojuje flamenco zejména
s virtuózním ovládáním šesti strun, měla
kytara dlouho dobu roli „pouhého“ doprovodu. Sólovým nástrojem se v podstatě stala
až v posledním století. Flamencový kytarista
ke svému umění potřebuje nástroj speciální, vyrobený většinou z palisandru, cypřiše
a cedru, jehož zvuk je výraznější a ryčnější než
u klasické kytary. Naléhavé, drásavé či hladivé
Leyenda del tiempo, nový film
o flamencu od Isakiho Lacuesta.
zvuky pak hráči z nástroje mámí buď tradičními technikami hry, nebo postupy převzatými
z klasické hry. Vedle kytary flamencový zpěv
doprovází také tleskání, nebo výkřiky ( jaleo),
které nemají zpěváky přerušit, ale naopak
povzbudit k dalším, ještě vypjatějším výkonům.
V modernějším pojetí flamenca často rytmickou sekci doplňuje také cajón, tedy nástroj
nápadně připomínající obyčejnou dřevěnou
krabici, na kterou perkusionista bubnuje.
Flamencovému tanci se věnují jak ženy, tak
muži. I tanec může mít mnoho forem, které
odrážejí pocity, myšlenky a naladění tanečníka. A podobně jako u zpěvu i v tanci můžeme
odlišit pomalejší, vážnější a jakoby tragičtější
výraz, stejně jako formy oslavující radost,
lásku a štěstí.
V baru nás přivítá ratlík sedící na vlastní
vysoké stoličce. Krom psiska je na místě
depresivně vyhlížející barman, asi dvacet
ošálených zoufalců jako my a lezavé vlhko
vkusně doplněné plísní na stropě. Melancholie
krouží kolem, hladina hluku je tak nízká, že
lze slyšet slova svá stejně dokonale jako všech
okolosedících…. prostě divný a evidentně
nejižanský večer.
Do celkové trudnosti zapadají i umělci
– chlapík v teniskách, s kytarou, dredatá
slečna v džínách a s piercingy a k dovršení
dojmu tanečnice oblečená ve volánových
šatech s výrazně husí kůží. Jenže pak začne
chlapík hrát a hraje tak, že husí kůži máme
my… Hraje tak, že nám začíná být pekelný
horko, hraje tak, že není jistý, jestli je jen
jeden, tak, že nás místy štve, tak, že mu
závidíme a dojímá nás to zároveň. Rozumíme
tak polovině z toho, co dredatá holka zpívá,
křičí, šeptá, mumlá, slovům, do kterých se
směje, říká je jen napůl nebo vyplivuje tak
rychle, že ztrácejí smysl. Ale tím víc slov si
domýšlíme, až se zdá, že vážně zpívá o nás,
ve zvláštním jazyce a s upřímností hraničící
s drzostí. A když začne tanec, chvíli jako by
nezněla žádná hudba, jen rytmus podpatků
a neuvěřitelně hlasité šustění látky. Nedá se
říci, jestli je tanečnice mladá, stará, krásná,
ošklivá, smutná nebo veselá… je jednoduše
všechno najednou a každé zvlášť. Stále se
mění a přitom pořád víc propojuje s kytarou
a hlasem. Znenadání všechno proroste, jako
by zmizely hrany a spoje, všechno funguje
jediným možným způsobem a pak je najednou
konec. A jako první nás napadne, že tohle
chceme zažít zas.
Autorka studuje FF UK, je zakládající členkou
umělecké skupiny KZL.
NA VLASTNÍ KŮŽI
Snad pro svůj složitý původ a vývoj si flamenco
stále uchovává schopnost překvapit, zaskočit,
poskytnout nečekaný prožitek na nepravděpodobných místech. Jako třeba v momentu, kdy
se shodou náhod ocitneme v Granadě nikoli
v žhnoucím červenci, ale uprostřed zimy. Kdy
nic nenasvědčuje tomu, že by kdokoli v tomhle
městě žil nebo snad tančil. Kdy dokonce i proslulá calle Elvíra se dá projít rychlým krokem,
aniž bychom měli v patách dodávku s netrpělivým řidičem, před nosem dav pokřikujících
Francouzů a ve všech směrech prodejce čehokoli. Vichr ze Sierra Nevady číhající na Plaza
Nueva nás prožene kolem kostela, následuje
chvíle tápání a přesně v momentě, kdy se
chystáme kapitulovat… se z balkónu vykloní
chlap tvrdící, že k nim na flamenco musíme
ulicí doprava a po schodech.
Cajón, rytmický nástroj typický pro
modernější pojetí flamenca.
15
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Martin Dufek
KOMU POKVETE PŠENKA?
POKUD JSTE DÍKY HOSPODÁŘSKÉ KRIZI PŘIŠLI O ZAMĚSTNÁNÍ A NEJSTE ZROVNA MANAŽER KRACHUJÍCÍ FIRMY, KTERÝ NA TOM DOKÁŽE JEŠTĚ VYDĚLAT, NEMUSÍTE ZOUFAT. STÁLE TOTIŽ JEŠTĚ
EXISTUJÍ ZLATÉ DOLY, VE KTERÝCH SE MŮŽETE SE ŠPETKOU ŠTĚSTÍ A NĚJAKÉ TÉ REKVALIFIKACE
UPÍCHNOUT. KDO VYDĚLÁ NA KRIZI?
EKONOMOVÉ
Drtivá většina ekonomů nebyla schopna předpovědět krizi. Ba naopak, někteří svými radami
situaci ještě zhoršili. Nakonec i hvězda neoliberální
ekonomie, dlouholetý vládce amerických financí
Alan Greenspan, musel přiznat, že se mýlil a byl
dogmatikem. Na jeho české žáky to ale patrně neudělalo dojem. Kdo by měl přeci řešit a komentovat
ekonomickou krizi, když ne ekonomové? A tak vláda
zřídila Národní ekonomickou radu vlády, z jejíchž
jedenácti členů šest pracuje pro velké soukromé
firmy (na jejichž zájmy při projití dveřmi do vládní
rady zcela jistě zapomenou) a která se v mnoha
případech pod záminkou krize snaží „prodat“
vládě a veřejnému mínění ty staré známé recepty
liberální ekonomiky, které se dosud nepodařilo
prosadit. Lékař, který by doporučoval kolabujícímu
alkoholikovi další láhve šnapsu, by byl asi zbaven
oprávnění k výkonu své profese. V ekonomii jde ale
patrně o něco opravdu, ale opravdu úplně jiného.
AUTO FOR EVER
Vypadá to, že když je krize, musí se nejdříve zachránit banky a hned po nich
automobilový průmysl. Je to paradoxní i vzhledem k tomu, kolik potíží nám
kromě zřejmých výhod jinak přináší: změny klimatu, obezitu a umrtvená města. Symbol konzumu a současného životního stylu plechový automobil podle
odhadů Světové banky získal nebo v krátké době získá celosvětově dotace ve
výši 48 miliard dolarů a většina z nich půjde ze „západních“, tedy i našich daní.
SOCIÁLNÍ SLUŽBY
Pokud se krize neprotáhne na neurčito, mohli
by si po letech, kdy jejich finanční situace
padala hluboko pod hranici trapna, polepšit
aspoň někteří. První „změny“ už zaznamenali
psychologové a psychoterapeuti, jejichž ordinace zaplnil strach z nejistoty už v době, kdy se
o krizi jen psalo. Bezstarostná léta žadoní
o svou daň. Pokud se situace bude dál zhoršovat, přijdou si na své také sociální pracovníci.
Aspoň ti státem placení. Astronomické výdělky
je sice nečekají, nemusí se však rozhodně bát
ztráty zaměstnání – práce bude víc než dost.
Odstrčení konečně nebudou ani psychiatři: trh
s psychofarmaky nejspíš pokvete.
16
SBOHEM ARMÁDO?
Zakázky pro armádu bývaly vždy osvědčeným
receptem na povzbuzení skomírajícího
průmyslu v čase krize. Dnes si však něco
takového mohou dovolit už jen autoritářské
režimy, navíc vše co šlo, už armáda dostala
díky válce proti terorismu. Neodehrávají se
ani větší nepokoje a vzpoury obyvatelstva,
které by odůvodňovaly další investice do
policie, pro tu byly pravým požehnáním
hlavně summity globálních institucí.
Přesto armáda i policie na krizi vydělá. Jak
upozorňuje bezpečnostní analytik Miroslav
Mareš, stává se totiž žádaným a atraktivním
zaměstnavatelem, pryč je personální krize
a nutnost nákladných náborových kampaní.
S růstem nezaměstnanosti si bude moci
armáda i policie vybírat.
ZISK Z DRUHÉ RUKY
Pod secondhandy si nejčastěji představíme řadu ramínek s apartními modely z osmdesátých
let, ale v době krize si zdaleka nepolepší jen prodavači použitého textilu. Dobré časy čekají
hokynáře všeho druhu. Do automobilových bazarů,vetešnictví, zastaváren nebo antikvariátů totiž zamíří všichni, kterým nevadí (nebo nesmí vadit) zboží bez fólie. Aby ušetřili.
A naopak, bohatí se budou „za babku“ zbavovat neužitečného luxusu. Britský Independent
tak píše: počet olétaných business-tryskáčů vyřazených z firemních flotil se na trhu zvýšil
o 90 %. Průměrná cena 16 milionů dolarů – levněji už to nekoupíte!
Příjemným rysem renesance secondhandů by mohlo být také oživení bleších trhů. Například
v Německu rozjetá víkendová tradice nám stále chybí. Vyrazit v jarní neděli na tržiště a vedle
nabíječky na telefon a lampy ve stylu art deco sehnat i spisy Palackého, to už za krizi stojí.
GYNEKOLOGOVÉ A PORODNÍCI
Babyboom v České republice zdá se jen tak neskončí.
Přestože nyní „plodí“ tolikrát připomínané silné
populační ročníky narozené na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, výrazný nárůst českých
novorozenců bude nadále podle vědců podpořen
i hospodářskou krizí. Známý fakt, že v těžkých
dobách se lidé snaží být k sobě „blíž“ a fyzicky jistit
přežití svého genomu za každou cenu, by měl zafungovat i nyní. Jedináčci jsou dobří leda v blahobytu.
ČESKÁ KRAJINA
FOTO: JIŘÍ KŘENEK
Co nezvládl odpor občanské společnosti a protesty odborníků,
zařídí krize. Po letech nemilosrdného drancování a zabírání
krajiny novými velkosklady a satelitními městečky přichází
úleva. Přední developerské firmy, jako Orco nebo ECM, bojují
o přežití, hypoteční krize nepolevuje a nové projekty proto
končí u ledu.
17
KARAMEL SE UZDRAVIL
WWW ZNAMENAJÍ PRO ČESKÝ HIPHOP TOLIK, CO ROSICKÝ PRO FOTBALOVOU REPREZENTACI.
I V TOM, ŽE UŽ SE OD NICH MOC NEČEKALO. PO ROZPADU SE ALE VRÁTILI A MÍSTO NOSTALGICKÉHO OHLÍŽENÍ ZBOURALI HRANICE STYLŮ. O DRUHÉM ŽIVOTĚ, DRUHÉM ALBU TANEC SEKYR,
KTERÉ PRÁVĚ VYCHÁZÍ, I O TOM, JAK SE NEOPAKOVAT, JSME MLUVILI S ONDŘEJEM ANDĚROU
A LUBOMÍREM TYPLTEM.
Ondřeji, v noci před rozhovorem se mi
zdál sen. Na fotbalové hřiště vyběhnou
hráči ve stejných dresech a ty ve strakatém trikotu. Trenér k tomu řekne: „No
jo, Ondřej, ten nikdy nechtěl hrát ani za
ty svoje.“ Co mi k tomu řekneš?
18
spočívá ve tvaru, textu, hlasu, hudbě a rytmu
a baví mě ohlížet se za sebou a zanechávat stopy
v této podobě. Ale kdo do toho vlítne a udělá víc
práce, to není podstatné. Solitérství se doplňuje
do jednoho výsledku. Starý WWW mimochodem
skončili právě na tom, že se začali štěpit a řešilo
se, kdo bude mít větší vliv.
Ondřej Anděra (OA): Že to sedí. Proto jsem
asi nikdy nehrál fotbal, ale dělal rap, graffiti
a breakdance.
Rozšiřovat kapelu tedy nebudete?
Jak to ale vypadá, když dva solitéři zkusí
spolupracovat?
OA: Nedokážu si představit, že bych se s někým
dohadoval, nebo že by mi někdo podsouval
nápady.
OA: Jde nám o něco, co je ještě mimo nás.
O společný výsledek. Luboš nemá zuřivou ambici
psát a ani já nepotřebuju být za každou cenu
raper, který si všechno píše sám. Pro mě ambice
Vysvětluje to, proč si neberete na desky
žádné hosty? V hiphopu je to celkem
zvykem...
OA: Ona je to otázka konceptu. Bojujeme
o vlastní sdělení a do toho je těžké někoho
vpustit. Zatímco u hiphopových fůzí se většinou rozstřelí téma a každý do něj může vstoupit
s čím chce, naše texty mají začátek a konec.
Sami jsme je naplnili až po okraj.
Lubomír Typlt (LT): Ani jeden ale nestojíme
o uzavřenost. Teď jsme si zkusili spolupráci
s Vladimírem z PSH. Fungovalo to, takže to bude
asi první případ, kdy to zaklapne dohromady.
Vy dva mezi sebou konflikty nemáte?
OA: V létě jsme měli krizi. Přestal jsem rozumět Lubošovým textům a měl jsem pocit, že
jsou mi cizí. Pak mi samozřejmě přestala hrát
i moje vlastní hudba. To už připomínalo nějaký
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín, Abdul 52
virus. Takže jsem kolem sebe chvíli sekal. Ale
na rozpad to nebylo.
LT: Celkem mě to vyděsilo. Měl jsem pocit, že
jsem našel pevný model, jak psát, a najednou na
mě mrkací panenka přestala mrkat. Ale vážím
si toho, že mi Ondřej nastavil zrcadlo. Přineslo
to posun.
Jak jste to urovnali, jeli jste na společnou dovolenou?
LT: Cítil jsem, že Ondřej má tendenci se odpoutávat. Snažil jsem se ho přesvědčit...Řekli jsme
si zásadní věci, pohádali se a vyčistilo se to.
WWW nás potřebují oba. Nejde, aby fungoval
jen jeden.
OA: Znovu jsem se vyhoupl do sedla, když jsem
napsal úplně vlastní věc – Ohni se mnou pojď.
V té emoci se mi podařilo něco ze sebe vychrlit,
což mi dodalo sebedůvěru, bez které člověk nic
nedotáhne. Tím jsem se znovu nahodil.
TVORBA O ŽIVOT
První desku Neurobeat jste vydali před
dvěma lety a čekalo se na ní vlastně
čtrnáct let. Byla to poslední šance, jak
oživit WWW?
OA: Určitě a bylo to pro nás strašně důležité,
protože jsme před lety něco nakousli a nevzniklo nic. Žádný výstup. Zbyl jen pocit, jako by člověk x let chodil s nožem v zádech. Frustrace.
Váš verš o karamelu jako cukru, který se
už neuzdraví, se ale nepotvrdil a vrátili
jste se...
OA: Změny jsou vratné, pokud to člověk neposere důkladně. Ale je potřeba říct, že i Neurobeat
visel na vlásku. Nebylo jasné, kdo vydá léta
pohřbenou kapelu. Pořád narážíš na nespolehlivé lidi z vydavatelství, kteří ti něco naslibují,
ale pak se ani neozvou. Dovedu si představit,
že by to nevzniklo a to už by byla neléčitelná
sekera do zad. Bacha na princip nedotažené
věci. Párkrát něco nedotáhneš, běží roky a ty si
na to zvykneš. Zapíše se ti to do povahy a stane
se z tebe nedotahovač. Ono v tvorbě jde trochu
o život. Není to tak, že žiješ, vedle toho tvoříš
a je to jednoduché.
Neurobeat alespoň v Česku položil
otázku po hranicích hiphopu. Nedávno
jsem viděl váš koncert v Táboře, kde
po vás jakýsi mladík s výkřikem „tohle
je hiphopová party!“ házel zapékané
tousty. To byla daň za překročení
žánru?
OA: Něco přiletí skoro pokaždé. Pohybujeme
na hranici mezi žánry, ale na rap pořád nedám
dopustit. Z něj vane všechen vítr, dal mi hodně
a vlastně ho pořád používám. Akorát jsem si
uvědomil, že jen s ním nevystačím a už s ním
nejsem tak svázaný. Bohužel, část hiphopového
publika si nedokáže představit, že by se to tudy
mohlo vyvíjet a má radši klišé, která dobře zná
TANEC SEKYR
hledal jsem v chaosu řád
a našel jsem neřáda
hledal jsem pevný bod v tom koloběhu
jak ale chceš
aby ti nože projevily něhu?
(Žena líže kost)
a pít budem šťávu z pomerančů
pomeranče
naučím je poslušnosti
slyšíš jak jeden po druhém na presovači pouští
šťávu
jak tečou zlostí?
mezi životem a smrtí
stejně není pro citrusy hnutí
(Urychlovat nekonečno)
chci znát svoji anatomii
jakou délku mají moje paže
chci znát přesnou polohu mého ramenního
kloubu
chci znát svoji velikost a míry
abych si mohl ušít šaty z popela a síry
(Anatomie)
seber odvahu a z luku vystřel
a ne aby tvůj šíp minul
to bych ti vážně vážně neprominul
seber odvahu
a můžeš se mi smát
ať ti to vydrží dlouho
tak dlouho
než se mě začneš bát
(Tanec sekyr)
a která jsou dnes v hiphopu skoro podmínkou.
To ale není naše cesta. Občas si na koncertu
připadám jako někdo, kdo jde vyučovat, že rap
jde dělat i jinak.
Takže reakce na vás jsou buď-anebo?
OA: Asi tak. Uzavírání se do nějakých konzerv
a plivání na všechno okolo ale není jen věcí
hiphoperů. Intelektuálové budou zase nadávat
na Supercrooo, ačkoli mně osobně se jejich
přístup líbí a vidím mezi námi jasnou spojnici.
Tohle sektářství mě v Čechách děsí. Je zhoubné
pro jakoukoli tvorbu a brání průniku lidí, kteří
by mohli dát dohromady zajímavé věci.
Jaké je vaše publikum, máte nějakou
„cílovou skupinu“?
LT: Neuzavíráme se nikomu. Nechceme dělat nic
přeintelektualizovaného ani underground.
OA: Často jde o lidi, kteří rádi řeší nějaký obsah
a podtexty, rádi zkoumají věci, které nejsou
prvoplánově jasné a mohou si v nich pro sebe
hledat nějaké obrazy. Zvláštní bylo zjistit, že
dost lidí si bere naše texty osobně, pomáhají
jim řešit nějakou situaci. A pak je samozřejmě
musí lákat to, co přenáším z hiphopu – rytmická
práce s průrazností, agresivitou, energií, skoro
až tanečností...
JEJÍ POCIT JE TICHO
Teď vydáváte druhé album, Tanec sekyr.
Má dnes ještě smysl vydávat desky?
OA: Mám rád ten předmět, originál, knihu, kde
jsou všechny informace... Ten pocit si nestáhneš. Pro nás je navíc hodně důležitá výtvarná
stránka desky, takže vydávat ji bez bookletu
by byla ohromná škoda.
Jak jste se vyvarovali toho, abyste se
neopakovali a neudělali Neurobeat 2?
OA: To bylo nejtěžší. Neurobeat byl rána od
boku, které nic nepředcházelo, protože k WWW
z devadesátých let se nejde vracet. Nemuseli
jsme se proto nic odnaučovat, jen jsme se učili.
Teď jsme ale měli srovnání a chtěli se posunout jinam. Museli jsme znovu budovat od nuly
a zbavit se pocitu, že máme patent a můžeme
pracovat automaticky.
Takže krev, pot a slzy?
Ondřej Anděra alias Sifon (34). Autor hudby
a textů WWW. Jeden z otců zakladatelů hiphopové a graffiti scény v Česku. Vystudoval FAMU,
ale věnuje se hlavně hudbě. „Jsem skoro šílenec,
nevydržím bez ní ani den.“ Klíčová slova: dotáhnout, průraznost, ztišení.
Lubomír Typlt (33). Autor většiny textů WWW.
Vystudovaný výtvarník kombinuje expresivní
obrazy pinocchiů se syrově geometrickými
malbami a donkichotskými sochami rytířů
s kyblíkem na hlavě. Klíčová slova: otevřený,
nevíme, ironie.
LT: Ocitli jsme se ve fázi, kdy už se zdálo, že
máme hotovo, ale museli jsme si přiznat, že to
není tak dobré, jak jsme si mysleli. V tu chvíli
jsme měli osm věcí, desku jsme několikrát
odložili...
Chápu, že Neurobeatem jste se potřebovali zbavit toho nože v zádech. Proč ale
vydávat další desku po dvou letech?
LT: Ukázalo se, že námětů máme dost a nechceme
přerušit tempo. Setrvačnost nás hnala kupředu
a ani jeden jsme nechtěli zastavit, protože pak
už se to rozjíždí strašně špatně.
19
WWW. Vznikají na začátku devadesátých let jako
jedni z pionýrů českého hiphopu. Rozpadají se
v roce 1998, těsně před nahráváním desky. Kapela
vstává z mrtvých s albem Neurobeat (2006), které
se vymyká představám o hiphopovém žánru.
V těchto dnech vychází druhé album Tanec sekyr.
WWW tvoří: Sifon a jeho žena Milesa, Lubomír
Typlt, DJ Brainy Thug.
Jde si vystačit se setrvačností?
OA: Právě, že ne. Vyčerpala se ve chvíli, kdy
jsme přišli na to, že jsme pár věcí udělali špatně.
Museli jsme začít hledat novou autenticitu.
K jakému tvaru jste se nakonec dostali?
LT: Posun v textech vyplynul sám, protože
vznikly v jiné situaci a člověk se za ty roky
vyvine k jinému výrazu...
OA: Já jsem hrozně bojoval s formou. Na
Neurobeatu jsem si zvykl na vzteklý výraz.
Zuřivost vyplývala z nálady, ve které jsme
album dělali. Byla to odveta, důkaz. Když
jsem se teď ale pokoušel k zuřivosti vrátit,
výsledek zněl uměle. Vedlo mě to k úplnému
ztišení hlasu. Místo křiku jsem se pokusil
šeptat a hledat v tom způsob, jak udělat něco,
co je stejně naléhavé. Náš DJ říkal, že je to
daleko agresivnější. Ale ve skrytu, jako by
před výbuchem.
Ztišení se netýká jen tvého výrazu, ale
i samotné hudby...
OA: To je pravda. U Neurobeatu jsme vrstvili
až do nepřehledna a pak to stavili nějakým
rytmem. Teď jsme zkusili skladby nezahltit,
ale naopak zředit. Odlamovali jsme na pár
základních kamenů.
Pracujete i s úplným tichem?
LT: Nabídlo se to u skladby Urychlovat nekonečno, která vznikala v plné formě, ale postupně
se vyvinula k minimalismu. Samotné nás to
překvapilo, ale zjistili jsme, že to je cesta,
kterou chceme jít.
OA: Pocit téhle skladby je ticho. Zní jako
liturgie.
Jak poznáte, že je skladba hotová
a můžete jít dál?
LT: Člověk cítí, že je najednou vzdálená, protože
funguje mimo jeho kontrolu.
OA: Když ti skladba pořád stojí v hlavě, tak ještě
máš práci. Ale někdy člověk udělá něco, že neví,
jestli je výsledek vůbec jeho. Je to víc, než on
20
sám. Skladba je pak živá a dovyvine se sama,
zatímco naše mozky ubíhají dál.
NABÍRÁNÍ PEVNÉHO TĚŽIŠTĚ
V textech se celkem striktně vyhýbáte
politice nebo sociálním otázkám, což
bývala klasická náplň rapu. Proč?
LT: Není to náš motiv. Nechceme se utopit
v řešení lokálních časových problémů.
OA: Mně přijde, že neprožíváme žádný zásadní problém, na rozdíl třeba od černochů ve
Spojených státech. Nedokážu si představit,
že bych rapoval o Topolánkovi a necítil se
přitom trapně.
LT: Tanec sekyr je takový, že člověk nabírá energii na protiúder. Nadechuje se a mobilizuje.
Rozhodně se v ničem neútápí, nejde o odevzdávání se nebo vybrečení se. Spíš o nabírání
pevného těžiště...
OA: ...a to je možná přesně téma nové desky
LT: ...hlavně sebrat odvahu. Možná narazíš
hlavou proti zdi, ale musíš to udělat.
VYHRABAT PSA
Co chystáte teď, natočíte nějaké klipy?
OA: Dva náměty visí ve vzduchu. Teď je otázka,
jestli to zacvakne a spojí se energie různých
lidí. Určitě to nevznikne za podpory nějaké
velké produkce. Spíš na koleni.
Takže vnější nepřátele nemáte?
LT: Je to spíš boj sám se sebou...
OA: V životě je nacházíme, ale do tvorby to
dávat nechceme. Kdo to umí, všechna mu čest.
Poslechl jsem si teď Karla Kryla, který má texty
jasně namířené proti lidské hlouposti nebo
demoralizovanosti. Tomu bych se nebránil,
ale nám jde spíš o to, držet se v rovině osobní
výpovědi, která jde, pokud je otevřená a vnitřně
upřímná, až na krev.
Vy sami nemáte žádnou doktrínu?
LT: Myslím, že ne. A pokud by ji jeden měl,
tak ten druhý mu ji rozbije. Neplácáme se po
ramenou.
OA: Umíme si to roztlouct. V určitém momentu
jsem rozbil Lubošovy texty. Řekl jsem mu, že
to takhle napsal už několikrát. Stejně tak když
já napíšu něco podobného, tak mi to Luboš
rozbije.
Zajímalo by mě, jestli má Tanec sekyr
téma. O Neurobeatu jste v jednom rozhovoru řekli, že se jeho prostřednictvím
chcete bavit o bezvýchodnosti. O čem se
chcete bavit teď?
OA: Na Neurobeatu témata bezvýchodnosti
jsou. Nikdy ne jako katarze textu, ale často se
tam objevují postavy, které se v tomhle stavu
nacházejí...
U Neurobeatu jste měli problémy s uvedením klipů v televizi. O co přesně šlo?
OA: To se netýkalo jen nás, ale třeba i PSH.
V České televizi rozhodně existuje obrovská
cenzura. Stačí se podívat na to, co se točí nebo
pouští za filmy. Všechno jsou to předem vykolíkované věci, které se schovávají do nějakého
žánru a bojí se osobní otevřenosti. Jen málo
z nich jde ve výpovědi tvrdě do důsledků. Lidi
teď prostě rádi chodí na komedie a poslouchají
bezproblémový pop. Možná je to trend.
LT: Oni jsou zvyklí předkládat klišé, protože to
má největší sledovanost. A všechno, co je nějak
jiné, se dá na začátku snadno smést, protože
za tím nikdo nestojí.
Připravujete ještě něco dalšího?
OA: Teď zvládnu maximálně připravit křest a žít
koncertně s deskou. Také se musím živit, čekají
mě hudební projekty. Víc se stihnout nedá.
LT: Přitom se na nás nabalují lidé zvenku, kteří to
berou zcela nezištně za své a posunují dál. Objevil
se fotograf Nikolaj Ivanov, který nám pomáhal
s bookletem, možná vyjde kniha s našimi texty.
Dá se počítat i s třetí deskou?
LT: Myslím, že jí uděláme. V některých věcech,
které se nám nepovedly, zůstal zakopaný pes
a my ho rozhodně chceme vyhrabat.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Jitka Kolářová
ŽENY NA ZELENÉ CESTĚ
INDICKÁ EKOFEMINISTKA VANDANA SHIVA POPISUJE ROZDÍL MEZI ŠETRNÝM A VYKOŘISŤUJÍCÍM
PŘÍSTUPEM K PŘÍRODĚ NA PŘÍKLADU ŘEKY. POKUD JEN TEČE, ZAVLAŽUJE PŮDU A DÁVÁ VODU,
POVAŽUJE JI NAŠE SPOLEČNOST ZA NEPRODUKTIVNÍ. HODNOTNOU A „PRODUKTIVNÍ“ SE STÁVÁ AŽ
V MOMENTĚ, KDY JE PŘEHRAZENA A VYUŽITA TŘEBA PRO VÝROBU ELEKTŘINY. PODLE EKOFEMINISMU
JE TO ŠPATNĚ.
NIKDY NENÍ POZDĚ ZAČÍT
Na první pohled možná překvapivé spojení mezi
ničením přírody a útlakem žen v patriarchální
společnosti má podle ekofeminismu společné
kořeny v maskulinních hodnotách dominance.
Propíraným tématem se tak logicky stávají
i další typy útlaku a nerovností: sexismus,
rasismus, androcentrismus (upřednostňování
zájmů člověka nad zájmy jiných biologických
druhů) či dominance bohatého Severu nad
chudým Jihem.
BOJ PROTI MUŽŮM? NE, S MUŽI!
Ačkoliv si ekofeminismus bere na mušku přístup, který označuje za „maskulinní“ či „patriarchální“, o boj proti mužům tu nejde. Spíš o boj
proti systému, který tyto nerovnosti vytváří
a obrací proti přírodě a lidem. Ohroženy přitom
nejsou jen ženy, ale samozřejmě i muži (a ti ze
zemí třetího světa ještě o něco víc). Brněnská
ekofeministka Zora Javorská k tomu říká: „Podle
mě jde o vyrovnání hodnot a nalezení rovnováhy,
která nám i světu tolik chybí. Jde o vzájemnou
komunikaci žen a mužů a nalezení společné cesty,
která bude pro obě strany příjemná, a k tomu jsou
muži dozajista velice potřební.“
A trocha historie? Boj za ochranu přírody,
stejně jako za práva žen je dlouhý a společný
lidem napříč kontinenty, nicméně „oficiálně“
použila poprvé pojem ekofeminismus francouzská feministka Francoise D´Eaubonne v roce
1974. V současnosti se témata liší místo od
místa, hlavní cíl je ale pořád stejný: zajistit
zdravý a bezpečný prostor pro život.
ŽENY PROTI POUŠTI
Příkladem toho, jak „živě“ může ekofeminismus
vypadat v praxi je třeba indické hnutí Chipko.
Na místním venkově je pro mnoho lidí zdrojem
potravy, topiva a krmiva pro zvířata především
les – poskytuje útočiště zvířatům, čistí vzduch
a zadržuje vodu. Jakmile se začne kácet (ať už je
důvod jakýkoliv) jsou příroda a návazně i životy
lidí v přímém ohrožení. Notoricky známá spojitost tvrdě prověřená praxí dřevotěžařských
firem nemusí ale mít pokaždé stejný konec.
Indické ženy začaly proti kácení stromů ostře
protestovat; přivazovaly se k jejich kmenům
a chránily je vlastními těly. Vzniklo tak hnutí
Chipko – hnutí objímaček stromů. Za logickou
otázkou, proč jsou tu tolik aktivní právě ženy,
není třeba hledat velkou vědu ani magii. Ženy
jsou víc svázány s lokalitou, ve které žijí, se
svým domovem. Ony se starají o to, aby byla
doma voda, potrava, topivo a ničení životního
prostředí pak pocítí jako první a s největší silou.
Proto se ozvaly a jejich protest se postupně šířil
po celé Indii. Svého vrcholu dosáhl v osmdesátých letech, kdy se jim na některých místech
podařilo dosáhnout patnáctiletého zákazu
kácení lesů.
Podobně, i když na jiném světadíle, funguje
také ženské ekologické hnutí Green Belt (Zelený pás). To vzešlo z iniciativy keňské aktivistky
Wangari Maathai v roce 1977 v reakci na místní
energetickou krizi. Po vykácení keňských
lesů se nechráněná krajina změnila v poušť
a z dřeva, které je zde téměř jediným topivem,
se stalo nedostatkové zboží. Maathai a další
ženy proto začaly s vysazováním stromů. Pro
někoho možná naivní snaha a plýtvání vlastní
energií. Jenže do roku 2005 se členům a členkám hnutí podařilo zasadit 30 milionů stromů,
které reálně zabraňují dalšímu rozšiřování
pouště.
V západních zemích je ekofeministické hnutí
spojeno s hnutím mírovým a také s bojem proti
využívání jaderné energie. Milníkem v jeho
historii byl rok 1979, kdy v americké jaderné
elektrárně Three Mile Island došlo k závažné
havárii, kterou se její provozovatel navíc snažil
utajit. Následky byly o to horší – mnoho lidí
i zvířat ozáření zasáhlo a rozvinuly se u nich
vážné nemoci. Havárie americké ženy vyburcovala k boji za zdravé a bezpečné životní
prostředí.
Na podobné myšlence vznikl a léta existoval
také mírový tábor u vojenské základny s jadernými zbraněmi v Greenham Common v Británii.
V roce 1981 se tu na protest proti militarismu
a jaderným zbraním utábořila velšská skupina
„Ženy pro život na Zemi“. Ačkoliv tábor fungoval
v primitivních podmínkách bez přívodu vody
a elektřiny a došlo i ke konfrontacím s policií
a k vyklizení, vydržel až do roku 2000.
MENSTRUOVAT ZELENĚ
Velkým tématem ekofeminismu je ekologie
ženského těla. Co si pod tím představit? Třeba
zaměření na dopady dlouhodobého užívání hormonální antikoncepce na ženské tělo, ale i na
životní prostředí. Ekofeminismus opakovaně
naráží i na téma menstruace a na ekologické
dopady používání klasických menstruačních
potřeb (stejně jako papírových dětských plen)
na životní prostředí. Snaží se přitom propagovat k přírodě šetrné alternativy. V České republice se na ekofeministická témata zaměřuje
například brněnská sociálně-ekologická organizace Nesehnutí se svým projektem ZeMěŽena.
Javorská, která je spoluzakladatelkou projektu,
říká: „Je to oblast, kterou považuju za klíčovou,
neboť pochopí-li člověk (muž i žena), že jeho
tělo je příroda v nás samých, snáze změní svůj
přístup k té okolní.“ V České republice jsou dnes
ekologické menstruační potřeby a dětské pleny,
stejně jako alternativní metody antikoncepce
běžně dostupné. Takže, pokud vaše srdce bije
zeleně, cestě po stopách ekofeminismu nemusí
nic bránit.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
V tajence naleznete citát jehož autorem je Dalajlama.
Vyluštění tajenky z čísla 326: Není krasavice ta žena, která je krásná, ale ta, do které ses zamiloval.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lenka Vacková (Brno), Rulíšek Miros (Šumperk), Libuše Komárková (Hradec Králové)
Soutěží se o: 3x CD Daphne du Maurier – Ptáci.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
ČÍST SI FILM
VÝTVARNÝ UMĚLEC TOMÁŠ SVOBODA (1974) VYSTAVIL FILM, KTERÝ SI MUSÍTE PŘEČÍST.
Tomáš Svoboda je považován za striktně konceptuálního autora vyjadřujícího se k různým
formám komunikace. V minulosti mnohokrát
zaujal humorným vyústěním svých snah prověřit, jak funguje komunikace, když nedodržíme
nepsané úmluvy, komu a čemu má komunikace
sloužit. Manažerům čerstvě jmenovaným do
funkce posílal osobní blahopřání, firmám
nabídl reklamní plochy ve vlastní domácnosti
nebo vyzýval návštěvníky jedné výstavy, aby
mu dali telefonní číslo, že jim pošle osobní
pozdrav z dovolené.
Na několika posledních výstavách se Svoboda
zaměřil na jiný komunikační kanál: na vyprávění
příběhu. V Berlíně vzal Hitchcockův horor Psycho, vypustil obraz i zvuk, a všechny scény, jak
následují po sobě, popsal slovy. Na projekční
ploše se pak 109 minut střídaly pouze krátké,
informativní popisy děje. Návštěvník výstavy
si ani nemusel všimnout, že fasáda domu na
přilehlém dvorku je dokonalou replikou fasády motelu, v němž se kultovní film odehrává.
Na jiné výstavě, tentokrát uvnitř jednoho ze
stánků olomouckého výstaviště Flóra, Svoboda vybudoval realistickou střechu boudy.
Na výlohu pak umístil text s dialogem dvou
osob, které bylo možné představit si, jak sedí
na střeše a rozmlouvají.
Výstavou Expozice v Karlín Studios Tomáš
Svoboda rozvinul právě tuto linii svého
uvažování.
CO VYPUSTIT A CO PŘIDAT
Expozice je poměrně velkorysá instalace
zabírající většinu industriální haly Karlín
Studios. Návštěvník projde mezi několika
prázdnými výstavními panely a po několika
schodech vystoupá na prostornou rampu.
Mine několik stolků a zastaví se u věrné kopie
kiosku s občerstvením. Na jeho stěnách jsou
umístěny reklamy na nealkoholické nápoje, za
oknem vystaveny krabičky od cigaret, jež jsou
k mání. Není tu ale, kdo by prodával. Stánek byl
v provozu jen na vernisáži, v průběhu výstavy
je opuštěný.
Je třeba kiosk obejít, aby návštěvník pochopil, co minul. Za jeho zadní stěnou totiž najde
malý kinosál, kde běží osmnáctiminutový
„f ilm“, za jehož kulisu lze opuštěný kiosk
považovat.
Podobně jako v Berlíně divák nesleduje střídání
obrazů, nýbrž textů. Uprostřed plátna se střídají popisy situací, v jeho horní části se objevují
myšlenky postav, ve spodní dialogy. Vpravit
se do pravidel takového vyprávění vyžaduje
několik minut, poté se však divák dokáže soustředit. Děj má nekonkrétně postcivilizační
ladění: vše je opuštěné, lidé jsou k sobě krutí,
na řadu přijde vražda, kiosk, sex, nenaplněná
touha po lásce.
V tiskové zprávě k Expozici napsal teoretik Ondřej Chrobák: „Jsme svědky utopického výzkumu,
který pracuje s premisami: co lze vypustit a co lze
čím nahradit, aby díky zkušenosti a představivosti
diváka zůstala zachována iluze filmového zážitku.
Lze ´natočit´ film bez zvuku a obraz nahradit
textem? Nakolik fyzicky přítomná filmová kulisa
dokáže rozpoutat řetězec asociací a emocí, stát
se mentální projekční plochou?“
Jsme „svědky“, představujeme si. Můžeme
se cítit svobodněji než při sledování tradičního filmu, nebo naopak můžeme postrádat
výmluvnost pohyblivých obrazů. Každopádně
si uvědomíme „filmovost“ a odchylku od její
nejrozšířenější podoby. Důležité jsou rovněž
představy každého z nás, pro které Svoboda
upředl síť svým vyprávěním. Jestliže on zkoumá
„co lze vypustit a co lze čím nahradit“, na divácích je, co všechno přidají, aby se s příběhem
cítili dobře. Tato přidaná hodnota zůstává
naším nezcizitelným majetkem a díky ní Expozice není pouze chladným experimentem, ale
onou „projekční plochou“ z tiskové zprávy,
na níž paradoxně nepromítá Tomáš Svoboda,
ale my sami.
Tomáš Svoboda: Expozice. Karlín Studios,
Křižíkova 34, Praha 8 (www.karlinstudios.
cz). Výstava potrvá do 19. dubna.
SLAVOJ ŽIŽEK
ŽIŽEK A DAVID
Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění se věnuje shromažďování a zpracování faktů o umění nedávné doby a současnosti. Nyní zahájilo
novou knižní edici teoretických textů a prvním titulem je výběr z textů slavného
slovinského filosofa Slavoje Žižka (1949). Jeho psychoanalýzou ovlivněné
studie politiky a kultury jsou u nás díky několika překladům z nedávné doby čím
dál známější. Podkova nade dveřmi přináší rozsahem kratší eseje.
Podkova nade dveřmi obsahuje také přepis přednášky v pražské galerii
TranzitDisplayi proslovené před dvěma lety. Tranzit.cz tehdy Žižka pozval
při příležitosti vydání jeho knihy Mluvil tu někdo o totalitarismu?. Zatím
posledním vydavatelským počinem tranzit.cz je pak výbor z textů českého
umělce Jiřího Davida. Vedle textů o výtvarném umění obsahuje například
Davidovu poezii či divadelní hru.
Slavoj Žižek: Podkova nade dveřmi, VVP AVU, Praha 2008, 224 stran, 230 Kč.
Jiří David: Nikdo jiný, zatím nic, tranzit.cz, Praha 2009, 356 stran, 270 Kč.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
OSLAVA ŠKAREDOSTI...
LITERÁRNÍ PRVOTINA FILMAŘE PAVLA GÖBLA BYLA NOMINOVÁNA NA CENU MAGNESIA LITERA JAKO
JEDEN Z OBJEVŮ ROKU 2008. AUTORA ZAJÍMÁ LEGRAČNÍ I UBOHÉ LIDSKÉ HEMŽENÍ NA VSI, ORGANISMUS SOUŽITÍ OBYVATEL VŠEHO DRUHU. NORMÁLOVÉ – STAROUSEDLÍCI, NÁVŠTĚVNÍCI Z MĚSTA
– CIZÍ BUŇKY, A PAK MÍSTNÍ VYDĚDĚNCI.
Na vsi jako by se zastavil čas. Že se neocitáme
v dobách normalizace nebo v jiné retro-etapě
je poznat zejména a jedině kvůli agroturistům,
a tomu, co se odehrává v hospodě v televizi.
Na konci dokonce přijede televizní štáb, pro
který je víska na chvíli atrakcí. Ves žije sama
do sebe schoulená a jen nerada se nechává
rušit zvenčí. Jedna z hrdinek mozaikovitého
vyprávění, nepatřičně pohledná a kultivovaná
Lenka, přijela na ves za svým otcem, když se její
dosavadní městský život rozsypal. Sedí doma
a v kulisách výdrholce světa hledá sílu k novému
vykročení. Tady, na zádech schouleného šneka
času, se jí to snad podaří.
Že si žánr Göblova textu pohrává s karikaturou je zřejmé právě v postavách mladého páru
z reklamky, který přijel vydechnout na farmu
Lenčina otce. Oba bez smyslu pro humor a bez
výdrže v chlastu. Ona přechytralá ženská s intelektuálníma řečma, co k ženský vůbec nepatřej.
A on že snad je pod pantoflem? Groteskní a karikující je i motiv konzumní lži – „dvacet procent
navíc“, která se postupně propojí s různými
tématy, ať už je to konzerva nebo hřbitov, či
projíždějící tirák se zbožím. Zkratkou se tak
pojmenuje spousta věcí. Zkratkovitě.
POHŘBÍVAT VERTIKÁLNĚ
Vedle neživotných reklamkářů září ryzí, neotesaný a svobodný hrobník Miroslav Malina.
Podivínský a ztracený chlap, přetékající skutečnou laskavostí i měrou požitého alkoholu.
Překvapuje jak svou rozkošnickou nemytostí,
tak metaforickými a často fundovanými
moudry, která sype z rukávů. Je průsečíkem
a katalyzátorem více uzlů děje na vsi. Navrhl revoluční řešení úspor prostoru hřbitova
– o dvacet procent – když se bude pohřbívat
vertikálně. Jeho osud je katarzí příběhu. Nese
knihou ráz dokumentaristicky odpozorované
a dýchající skutečnosti.
V Malinovi je také nejvýrazněji vystiženo téma
relativity a pojmenovatelnosti vysokého a nízkého. Tak se přemýšlí i o střípcích bídy, které
jsou viděny jako krásné, a naopak „městská krása“ je ve své podstatě hnusem. Autor se brání
lepkavému soucitu při postihování neutěšených
poměrů, brání se i odsuzovat jednoduše sprostotu a bolavost vztahů. Nehodnotí. V těchto
částech - posezeních na autobusové zastávce
s puberťáky, návštěvě ve Frantově chalupě,
která je v podstatě neobyvatelná a před níž
je přivázaná nejen koza, ale i jeho sestra – je
kniha nejsilnější a láskyplná. Nelituje, protože
jiný život považuje za rovnoprávný a dokáže
vidět jeho štěstí.
JAZYK, STŘIH A OBRAZ
Mozaika malého světa má i výraznou jazykovou rovinu. Obyvatelé vsi mluví stále ještě
prožívaným nářečím. To maluje svou zvláštní barvou a odlišuje vesničany od ostatních.
Dopřává textu mnoho vtipných spojení a zkomolenin. „Co je na ztrátě perspektivy tak děsivého, že máme chuť zavrhnut staré a v méně
nového skočiť do prázdna? Piča. Byť moderní
je byť bez obzoru. Protože horizont je okrajem
známého, událostí, keré známe.“ Často jazyk
charakterizuje postavu, například když se
Lenka v opilosti propadá do hantécu, ačkoli
doposud se držela obecné češtiny.
Při přemýšlení o Göblově knížce tanou na mysli srovnání většinou filmová. Střihový jazyk
a vizualita promlouvají z pomyslného plátna.
Tichý společník se protíná s linií českých „venkovanských tragikomedií“, jako je barvotiskový
Menzelův film Vesničko má středisková nebo současnější a civilnější Slámovy Divoké včely. Nalézá
si náznaky svébytné poetiky ošklivosti a hovoří
pomocí skvěle odpozorovaných detailů. Přesto
je škoda, že jsou v tomto žánru stále zaklety
problesky melancholického kýče.
Tichý společník
Pavel Göbl
Dauphin
2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Jiří Kratochvil, Slib (rekviem na padesátá léta)
Druhé město, 2009
Joan Spicciová, Až za hranice. Sen Sofie Kovalevské
Překlad Ondřej Novák, Akademia, 2009
Román Slib se odehrává v autorově osudovém
městě Brně ponejvíce v polovině minulého století.
Nitky rozbíhavého děje posouvají střídající se
vypravěči, kteří splétají příběh vrostlý do doby
nastupující totality se všudypřítomnými špicly.
Román matematičky Spicciové byl napsán na základě životního
příběhu Sofie Kovalevské, která jako první v historii získala
doktorát z matematiky. Autorka použila podrobnou znalost
ruské předrevoluční společnosti a pochopení pro myšlenky, které
hýbaly Evropou v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
NENÁPADNÉ MUTACE FEVER RAY
KARIN DREIJER ANDERSSON - POLOVINA ŠVÉDSKÉHO SOUROZENECKÉHO DUA THE KNIFE SE NA SVÉM
SÓLOVÉM DEBUTU POD HLAVIČKOU FEVER RAY VYDÁVÁ NA CESTU DO TEMNOTY PODVĚDOMÍ.
„Kdybych měla nějaké srdce, mohla bych tě
milovat/Kdybych měla nějaký hlas, mohla
bych ti zazpívat,“ prohlašuje Karin Dreijer
Andersson zmutovaným hlasem v refrénu
úvodní písně If I Had A Heart. Nenápadně
tak připravuje posluchače na čtyřicet pět
mrazivých minut svého debutového alba
natočeného pod hlavičkou Fever Ray. Dušené
severské emoce se na něm mísí s chladnými
zvuky starých syntezátorů i zdeformovaným
hlasem zpěvačky a společně vytváří působivou klaustrofobickou atmosféru. Citlivé
povahy ať se radši drží zpět.
EXISTENCIÁLNÍ TECHNO...
Švédské duo The Knife je v rámci současné
populární hudby zvláštním úkazem. Sourozenecké duo Olofa a Katrin Dreijerových si
úzkostlivě střeží soukromí, vystupují v maskách nebo za oponou a dávají jen minimum
rozhovorů. Nijak netoužili po slávě, která si
k nim přišla sama poté, co krajan José González
přezpíval v roce 2003 jejich píseň Heartbeats.
Skladba byla použita v televizní reklamě a stal
se z ní obrovský hit. Tantiémy umožnily The
Knife luxus absolutní kreativní svobody, s níž
mohli natočit skvostné album Silent Shout
(2006). Posluchači, kteří si „vystopovali“ originál plačtivé Gonzálezovy balady, byli bez
varování přeneseni do temného světa jejich
existenciální taneční hudby. A mnozí už nikdy
nechtěli (nebo nemohli) zpět.
Album Silent Shout sklízelo nadšené reakce,
ale sourozenci se rozhodli dát si od sebe na
nějaký čas pauzu. Olof se vydal na cesty, které
ho inspirovaly k načrtnutí Darwinem inspirovaném muzikálu The Origin of Species, jež by měl
mít premiéru letos v září. Karin porodila druhé
dítě a pustila se do sólového projektu Fever Ray.
Uhrančivá síla této desky těží z podobných
elementů jako písně The Knife, jen o něco méně
spoléhá na výrazné rytmy. O to více se může
Karin pustit do hloubky a prozkoumávat temné
stránky lidské duše.
...A ZOMBIE RETRO
V ojedinělém rozhovoru, který Karin k desce
poskytla, mluví o své inspiraci Jarmushovým
filmem Mrtvý muž a soundtrackem k seriálu
Miami Vice, na němž se z velké části podílel
i pražský rodák, klávesista Jan Hammer.
První zmíněná inspirace se promítá do textů,
jež reflektují pocity introverta ze setkání se
světem, jemuž nelze tak docela porozumět. I na
Fever Ray Karin znovu reflektuje úzkosti spojené
s dospíváním (When I Grow Up) i ze zařazení do
„normálního“ světa (Concrete Walls). Fascinace
zmíněným osmdesátkovým soundem v Miami
Vice je pro změnu slyšet ve volbě primitivních
syntezátorů. Není to ale žádné retro, Karin
odhazuje pozlátko hédonistické éry a svými
skladbami jako kdyby odhalovala temnou
stránku osmdesátkového plastikového popu,
v němž se Phil Collins či Kate Bush proměňují
ve vraždící zombie.
Obálku alba zdobí kresba Karin v podání Charlese Burnse. Jeho mistrovský grafický román
Černá díra (jež vyšel vloni i v češtině) vykresluje
podobný svět jako švédská interpretka na Fever
Ray – svět nenápadných mutací a skrytého
šílenství schovaného pod povrchem. Chladný a často zdeformovaný vokál Karin Dreijer
Andersson a elektronické pazvuky vytváří
hypnotizující atmosféru, v níž i z delikátních
(vlastně popových) melodií jako Keep The
Streets Empty nebo Now‘s the Only Time I Know
mrazí v zádech. S albem Fever Ray skvostná éra
podivínských sourozenců ze Švédska prostě
pokračuje ve velkém stylu.
Fever Ray – Fever Ray Rabid Records, 2009
BUTTHOLE SURFERS - STIMULUJÍCÍ PROVOKATÉŘI
Průběžný festival Stimul pokračuje v mapování zákoutí alternativní hudby, do kterých se čeští promotéři zatím příliš nepouštěli. Čtvrtou dubnovou středu
dojde na legendární americké provokatéry a šprýmaře Butthole Surfers. Jedna z klíčových kapel americké alternativní scény osmdesátých a devadesátých
let se dala po osmi letech znovu dohromady v původní sestavě, a můžou tak fanouškům namíchat svůj psychedelický koktejl namíchaný z punku, noise,
metalu, free jazzu a černočerného humoru. Jejich koncerty prosluly nepředvídatelným chaosem a ačkoliv jsou dnes Surfers už o něco starší a rozumnější,
můžeme přesto v divadle Archa očekávat mimořádný zážitek. Přispěje k němu určitě i předkapela Black Dice – avantgardisté z Brooklynu, kteří právě vydali
výborné album Repo.
Butthole Surfers (USA), Black Dice (USA), zkouška sirén (CZ) 22. 4. 2009
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Mirek Drábek
LYNCH V DIVADLE BUCHTY A LOUTKY
VIZUÁLNÍMI EFEKTY REŽISÉRA DAVIDA LYNCHE SE VE SVÉ NEJNOVĚJŠÍ INSCENACI INSPIROVAL
SOUBOR BUCHTY A LOUTKY. UDĚLAL ZJEVNĚ DOBŘE. ZÁJEM O TEMNOU STRÁNKU LIDSKÉ PSYCHIKY,
ŽÁNROVÉ MISTROVSTVÍ, GEJZÍR NÁPADŮ, TO VŠE ZDOBÍ NEJNETRADIČNĚJŠÍ LOUTKOVÉ DIVADLO
ČESKÉ SCÉNY.
Příběh mladého detektiva, tajného agenta Coopera, který vyšetřuje vraždu, ale místo vraha
nalezne lásku, srší vtipem a nepožaduje diváka
až tak uvědomělého nebo znalého, nýbrž otevřeného. Tajný agent má totiž na zádech napsáno,
že je tajný agent, což je ukázka gagu typického
pro způsob zábavy Buchet a loutek. Není to
ovšem žádná řachanda nebo smích skrze slzy,
které kanou z mozku. Je to spíš hra, nadsázka
s fenomenální výtvarnou scénou (Tereza Komárková, Kateřina Housková, Bára Čechová, Robert
Smolík), za kterou nepokulhává ani hudební
složka díla (Tomáš Procházka a Vít Bruckner).
VODNÍK SE ZBĚSILOSTÍ V SRDCI
Městečko Twin Peaks, Modrý samet, či Zběsilost
v srdci, to jsou filmy, které nám připomene
předváděná produkce a k tomu si přizve do scén
Vodníka, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého
nebo Jeníčka a Mařenku. Přistoupíme-li na skutečnost, že na jevišti je najednou dovoleno vše,
tak se bavíme. Nestačí-li nám ovšem Lynchova
metoda – hra s notoricky známými klišé, pak
musíme do jiného typu divadla.
Proto je Lynch, dle mého soudu, v pojetí Buchet
a loutek divadelní báseň s nepřesným metrem
a nepravidelným veršem. Chceme-li kopat za
hrdinu a jeho úsilí za spravedlivější tvář světa,
není nám to dopřáno. Tvůrci jsou totiž poučenější
než divák. Z téhle nevýhody neudělali výhodu.
Nápady vrstvili, ale netřídili. Nicméně, vnímámeli inscenaci skrze atmosféru, obraz a hudbu, je
Lynch krycí jméno pro sen, pro návrat do dětství, pro jeviště, které nám po zvednuté oponce
odkryje menší jeviště, které nám po zvednuté
oponce ukáže ještě menší jeviště, zkrátka surreálné obrazy nás zde atakují a vtahují.
BIZZARE PRO ZASVĚCENÉ
LYNCH je i krycí jméno pro proměnlivost,
bizarnost a neuchopitelnost postmoderního
světa, krycí jméno pro svět, kde se mění kulisy
tempem, které zná jen film a 20. století. LYNCH
je představení, ve kterém se znovuzrodil duch
souboru Buchty a loutky, krycí jméno pro čas,
ve kterém se nebude moralizovat, kde se nám
představí Ku klux klan tak, že jeden spiklenec
zapomene druhému vyprat hábit, tedy ve zkratce a jiné perspektivě. LYNCH je krycí jméno pro
hru, ve které nemocnice je stavebnicí igráčků
a v jejích útrobách nám rozčtvrtí člověka do tří
lednic, načež ho přijde pobavit zdravotní klaun,
protože lidí je moc a roubenka, po níž teskníme,
se nám vryje do paměti nejlépe na pozadí nám
tolik známých velkoměstských paneláků.
LYNCH, Premiéra 10. 3. 2009
Nejbližší reprízy: 20. a 27. 4. 2009
Malá scéna Švandova divadla na Smíchově
OIDIPÚS REX
FRANTIŠEK ZBORNÍK: PENSION
Vládce Oidipús se před zraky zmírající veřejnosti urputně dere vstříc
pravdě. Rodinná tragédie o dávno naplněné věštbě a o zlu, které
napáchala snaha se jí vyhnout.
Komorní komedie pro dvě dámy, dva pány a dva bicykly.
František Zborník a Divadelní klub Jirásek z České Lípy se pustili do
tvorby, která přestupuje běžné konvence amatérského divadla a rozšiřuje
jeho působnost na pole sice krajně obtížné a náročné, ale o to potřebnější
a zajímavější.
Divadlo Company.cz, režie: Jan Novotný, Strašnické divadlo,
Solidarity 1986/53 100 00, Praha 10, 25.4.2009, sobota 19:30
Hrají: Jiří Racek, Eva Režnarová, Milan Stehlík, Jan Skopeček,
Kryštof Nohýnek, Martin Davídek, Ivana Illyenko.
26
Lynch je i krycí jméno pro laboratoř, kde se leckteré scény mohou dotáhnout. Zapojení kamery
v loutkové scéně je nápadem, který ohromuje,
nicméně kdyby nebyl, asi by to hru ochudilo
jen o současný moderní televizní trend. Buchty
a loutky se jen dotýkají rizikových témat a sdružují kolem sebe lidi, kteří jsou předem domluveni.
Veliká díla ovšem přesvědčují i lidi, kteří nejsou
připraveni a předem informováni. Soubor tvoří
pravděpodobně brzcí či současní čtyřicátníci,
kteří by mohli udělat krok od žánrových exhibicí
k tématu, které společnost více pálí. Talent, nápady a zkušenosti na to určitě mají.
Činoherní klub, Činoherní klub o.p.s., Ve Smečkách 26, 110 00 Praha 1
DIVADELNÍ KLUB JIRÁSEK ČESKÁ LÍPA, 19. 4. 2009, neděle 19:30
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kolář
PADAJÍCÍ HVĚZDY ZÁŘÍ NEJKRÁSNĚJI
FANOUŠCI JEAN-CLAUDE VAN DAMMA MOHOU SLAVIT. „SVAL Z BRUSELU“ SE PO DESETI LETECH
STRÁVENÝCH V PŘÍTMÍ VIDEOPŮJČOVEN PRODRAL OPĚT NA VÝSLUNÍ FILMOVÝCH PLÁTEN.
Navíc přichází ve snímku, který patří k nejvtipnějším položkám jeho kariéry a v němž se
vedle efektně vysokých kopů najde i místo na
osobní zpověď a kick-boxovou meditaci o světě
ztraceném mezi střepy mediálních obrazů.
NA STARÁ KOLENA PACIFISTOU?
Když se v úvodních scénách filmu francouzského režiséra Mabrouka El Mechriho Van
Damme psychicky, fyzicky i finančně vyčerpaný rozvodovým řízením zaplete do zpackané
bankovní loupeže, připomene to další snímky
(od Posledního akčního hrdiny po Tropickou
bouři), jež těží z kontrastu mezi barvitými
žánrovými schématy akčních filmů a nemilosrdně monotónní realitou. Zatímco však ve
většině těchto filmů nakonec hrdinové vyřeší
reálné problémy tím, že začnou uplatňovat
návyky, jež si osvojili jako fiktivní postavy ve
filmovém světě, a padouchy bez rozpaků ztřískají na hromadu, v JCVD se podobně úlevného
vyústění nedočkáme. Neustálým oddalováním
Van Dammova očekávaného odporu, jež na sebe
v nahořklém závěru nevezme podobu akrobatického souboje s hlavním protivníkem, ale
projeví se jako poněkud rezignovaný pokus čelit
davu zachvácenému panikou, El Mechriho film
vybočuje z rámce sebeironické oslavy béčkové
produkce. Úsměvné i bolestné odkazy na Van
Dammův profesní i osobní život, stejně jako
opakovaně tematizovaný rozpor mezi vráskami
zbrázděnou tváří stárnoucího herce a bezchybným plakátovým úsměvem, jež nosí v paměti
Van Dammovi obdivovatelé, posunují JCVD spíš
k dílům, které tak jako Truffautova Americká
noc zobrazují moc filmu převrátit, naplnit či
zničit lidské životy.
Ustavičné prolínání reality a fikce nepřipomíná
jen úchvatná titulková sekvence, v níž během
šestiminutové jízdy kamery Jean-Claude
vyřídí dva tucty nepřátel a pak plynule (se
slovy, že v sedmačtyřiceti je už příliš starý
na to, aby zvládl všechno v jediném záběru)
odkráčí z kulis do herecké šatny. El Mechriho
film i svým expresivním nasvícením, digitálně
zkreslenými barvami či složitě prokomponovanými pohyby kamery, jež jeden a týž výjev
opakovaně snímá z různých pozic, zdůrazňuje
vlastní inscenovanost. Od úvodních záběrů je
zřejmé, že v tomto filmu je vše aranžováno pro
objektiv kamery.
SAMOTA SMUTNÉHO HRDINY
Před očima diváků JCVD se tak začíná odvíjet
bizarní svět, v němž víc než na skutečnosti
záleží na způsobu, jímž je prezentována, kde
obrazy překrývají to, co je zobrazováno, a kde
hrozí, že se jedinečný lidský život rozpustí
v sérii mediálně vděčných klišé. V tom ostatně
spočívá hlavní nebezpečí, jemuž Van Damme
musí v JCVD čelit. Policisté, lupiči i lidé na ulicích se s ním neustále míjí – vnímají jej pouze
jako (lehce vyčpělou) superstar, nikdy jako
živou bytost. Jsou jim lhostejné jeho osobní
problémy, ale donekonečna rozebírají otázku,
jak se mohla tak podivně zvrtnout hvězdná
dráha chlapíka, bez něhož by dnes John Woo
nebyl hollywoodskou celebritou, ale obskurním
filmařem „natáčejícím v Hongkongu poletující
holuby“.
Mohlo by to celé působit jen jako zábavná, ale
bezúčelná hříčka, kdyby nebylo zřejmé, že svět,
který obýváme, je jen o trochu složitější variantou prostředí, jímž se snaží protlouct filmový
(či skutečný?) Jean-Claude. Tak jako pro něj
nepředstavuje ohrožení ozbrojený zločinec, ale
Steven Seagal (ochotný pro zisk role, jež má Van
Dammovi zachránit kariéru, obětovat copánek),
mají mnohdy i pro nás schematické symboly
větší váhu než prostá gesta. Bylo by dobré tuto
nepřirozenou situaci zvrátit. Nemáte-li zrovna
možnost osvobodit zajatá rukojmí, zavolejte
alespoň přátelům a vyrazte do kina.
HAPPY-GO-LUCKY
GRAN TORINO
V komedii režiséra Mikea Leigha vystupuje Poppy, nezkrotná a bezstarostná učitelka, která vnáší svůj neutuchající optimismus do každé
situace. Zachová si však svou dobrou náladu i tváří v tvář nervově labilní
učitelce flamenga, zatrpklé sestře a agresivnímu instruktorovi v autoškole? Newyorští kritici Sally Hawkinsovou za dívku, která se nebojí být
šťastná, ocenili Zlatým glóbem.
Clint Eastwood v roli nerudného a lehce šovinistického veterána z korejské
války Walta Kowalského, kterého ze stařecké letargie vytrhne až neprůbojný
vietnamský teenager, který se pokusí ukrást jeho nablýskaný sporťák Gran
Torino. Pachatel si musí na naléhání rodičů u Walta svůj čin odpracovat
– a starý morous s překvapením zjistí, že některé ze svých předsudků bude
muset odložit.
Happy-Go-Lucky (Velká Británie, 2008, režie: Mike Leigh, 118 min.)
Gran Torino (USA, Austrálie, 2008, režie: Clint Eastwood, 116 min.)
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Majka
VÍTÁNÍ JARA
VÁŽENÍ ČTENÁŘI! SLÍBILA JSEM VÁM, ŽE NAPÍŠI
NĚJAKÝ PŘÍSPĚVEK DO NAŠEHO ČASOPISU. TADY JE
A AŤ SE VÁM LÍBÍ!
Dne 20.3. krátce po poledni začalo astronomické jaro a já byla na druhý den, sobotu,
pozvána do Šanova na jeho vítání. Šanov je
ještě tři zastávky od Rakovníka, vyrazila jsem
tedy vlakem v 13:02 z Masarykova nádraží,
kde prodávám Nový Prostor. Do Šanova jsem
dorazila krátce před třetí hodinou, bylo krásné
počasí, vesnička byla také nádherná, takže
to nemělo chybu. Na konci vsi, která má asi
čtyři sta obyvatel, bydlí kamarád s přezdívkou
Větrák, u kterého jsme všichni měli sraz. Parta
která se tu sešla, dorazila ze všech koutů. Jsou
to šermíři a je s nimi velká sranda!
Krátce před šestou se všichni převlékli do svých
historických kostýmů a se západem slunce jsme
vyrazili k potoku, vynést Moranu. Morana je
vycpaná figura, symbol zimy. Mastňák a Větrák
šli jako první a hodili Moranu do vody. Předtím
ji ještě zapálili pochodní, prý proto, aby se zima
nevrátila. Potom se zapálila velká vatra dříví,
u které byla připravená spousta jídla a pití.
Bylo to moc hezké a příjemné. Já jsem šla
spát asi v jedenáct, ale poslední šermíři prý
vydrželi do čtyř do rána! Byla jsem překvapená, co všechno a jak se dělá vítání jara, ještě
nikdy jsem to nezažila! Byl tu s námi i Větrákův
kamarád z Polska, který vařil. Jedli jste někdy
„Bigos“? Jestli ne, tak tady máte recept, já
hned taky vyzkoušela.
Kysané zelí
Čerstvé hlávkové zelí
Vepřové maso, klobása
Sušené houby, sušené švestky
Cibule
Strouhaná mrkev a jablko
Rajčatový protlak
Na cibulce podusíme maso, přidáme
nakrájené zelí a ostatní suroviny. Dlouho
vaříme, čím déle, tím lépe Nakonec okořeníme bobkovým listem, novým kořením
a česnekem.
Majka z Masarykova nádraží
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
SMS A E-MAILY
Za tuto svou tvorbu nepožaduji žádnou finanční odměnu, jen jeden
autorský výtisk Nového prostoru.
Dobrý den,
NP podporuji ještě od původního Patrona, v současné době už je
zase čtivý pro všechny generace. Monotématická čísla jsou skvělá,
různorodé názory pomohou najít a ujasnit si ten svůj názor. Zaujalo
mne téma náhradních identit, jen mi chybí názor, vymezení toho,co
že je vlastně vlastní identita.
A ještě pro autory článku Indián nebo elf? Citovaný Bílý Wampum
jako komunita neexistuje už pěknou řádku let, Wanblitanka je
nějaký rok po smrti a Waštewin se provdala do Ostravy. Ta informace
(jistě podložená vlastní zkušeností) je nostalgická, leč zastaralá.
Držím palce a zdravím
starší dáma s pravěkou identitou, Helena Červinková
Vážená redakce,
jsem nepravidelným čtenářem, ale stálým obdivovatelem Nového
prostoru a sympatizantem všech podobných projektů, které vedou
k přímé, nerozprášené podpoře potřebných, a zároveň nemají
nic společného s medicínou. Proto bych Vám rád nabídl možnost
spolupráce.
Na svých stránkách www.honzajicha.cz uveřejňuji satirický seriál
o vesnici Všeradice (sám bydlím ve stejnojmenné vesnici, ale seriál
je zcela fiktivní). Základní myšlenka je ta, že obec vyhlásila samostatnost a předstírá být rovným partnerem světových mocností.
V jednotlivých dílech reaguji na aktuální dění a „překládám“ ho do
miniaturní vesnické reality. Vzhledem k tomu, že v Novém prostoru
už delší dobu nevychází magaben ani nic podobného a zároveň se
v něm objevují vynikající a vtipné fejetony, předpokládám, že tento
směr tvorby pro Vás není zcela pasé.
Nabízím Vám proto možnost uveřejnit existující díly svého seriálu
a navázat novými, případně rovnou začít novými. Pravda je, že
v poslední době nemám tolik času, abych co týden své spisky
aktualizoval, a tímto bych opět získal novou motivaci.
Jestliže tuto myšlenku nepovažujete za docela zavrženíhodnou,
podívejte se prosím na mé stránky (rubrika „blok“ nebo „všeradice“)
a posuďte, zda by se Vám do toho chtělo jít.
S přátelským pozdravem
Jan Jícha
Všeradice
Děkujeme za nabídku, bohužel tolik prostoru v našem Novém
Prostoru nemáme. Rádi ale zveřejňujeme vaši internetovou stránku
a věříme, že si na ni čtenáři najdou cestu.
Dobrý den,
nedaří se mi stáhnout z vašich internetových stránek NP č. 319
– Dary a dluhy, vánoční speciál. Bylo by možné mi toto číslo poslat
mailem, nebo ho na vaše stránky umístit?
S pozdravem a úctou za vaši skvělou práci
Roman Kapeš
Děkujeme za upozornění, technický problém je odstraněn,vesele
stahujte! Už brzy se můžete těšit na kompletní články v HTML
formátu, které budou zobrazovat i internetové vyhledávače.
Zdravím všechny, pracuji na Palmovce a v metru většinou stává
takovej supr prodejce, kterej vypadá jak tremp (maskáče, delší
vlasy), je to velkej sympaťák, ale dost mě vyděsilo když jsem ho
nenašla na seznamu prodejců. Snad není falešnej!! Líbí se mi jeho
hláška „Nekradu a nežebrám, Nový prostor prodávám“..(doufám, že
jsem to nespletla), takže jestli ho znáte, budu ráda když se dozvím,
že nedávám peňouze podvodníčkovi.
Díky moc! Krizta
Prodejce falešný není, nebojte se, jen má teď přes den brigádu,
takže prodává jen večer.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Victoria Street Newz, Canada, April 6, 2009
Zoe Blunt
VANCOUVER ISLAND HIPPIES:
TOP SECURITY THREAT FOR 2010?
MOST PEOPLE EXPERIENCE THE UPS, DOWNS AND MOOD SWINGS THAT PERMEATE EVERY DAY LIFE.
CHEERFUL ONE DAY AND HAPPILY LEFT ALONE THE NEXT, THESE FEELINGS FLUCTUATE IN THE CONTEXT
OF INDIVIDUAL EXPERIENCE. SUFFERERS OF A BORDERLINE PERSONALITY DISORDER (BPD) HOWEVER,
DON‘T DO FLEETING MOODS. INSTEAD, MORE COMMON IS AN INTENSE ABYSS OF DEEP EMOTIONS.
According to the Canadian Security Intelligence Service, protestors are the number one
security threat to the 2010 Games. So maybe
that explains why officers with the Integrated
Security Unit are running around Victoria trying
to convince hippies to spy on each other.
But the cops may find that peaceniks and bohemians are too street-smart to play spy games.
Vancouver Island long-hairs know better than to
give information to police, especially when it’s
obvious that no crime has been committed.
“I said to the officer, there’s no way I am going
to snitch on my friends!” Dark Horse Books
store owner Robert Garfat tells me, a little
indignantly.
The long-time Vancouver Island resident was
shocked when he was approached earlier this
month by RCMP constable Mike Smook of the
Integrated Security Unit. Smook wanted information about Victoria’s No 2010 activists. But
it’s not snitching, according to Smook – the
police just want to use his eyes and ears.
Garfat was troubled by the encounter and
unsure if he should tell others, but then made
up his mind that people should know what the
police are up to.
“My feeling is that we should say something
because if they’re going out into the community
trying to intimidate people and to try and coopt people into becoming informants, that’s
like Big Brother,” he says.
A second local activist – who asked not to be
named – says the police have come to his door
asking to speak to all the residents, as well
as taking pictures of everyone who came and
went.
“None of those questioned had any arrests or
previous charges,” the young man says. “The
cops friggin’ bothered us for no good reason
other than owning literature that’s in opposition to the Olympics.”
Others in the community have similar stories.
According to several people who contacted us
privately this week, the RCMP has succeeded
30
Slovníček
Snitch – donášet, frňák v britské angl.
Indignantly – rozhořčeně
Gathering – shromažďování
Clumsy – neohrabaný
sowing – setí
in recruiting at least one informant – a child
of 15. She has been cooperating with police
for months, they said.
Leaving aside questions of whether this is legal
or ethical, the tactic is troubling. If Victoria
social justice advocates are so dangerous,
isn’t it risky to send a child to spy on them?
And if they’re not dangerous, why spy on them
at all?
We should all be aware that the police are not
gathering information so they can hand out
commendations for being great social-justice
activists and good citizens. They are gathering
information that will potentially put people
in jail — preemptively — to prevent them from
getting a message to the world about the social
conditions here. Why are so many people homeless? Why are so many people in poverty? Why
is there a lack of decent housing across B.C.
on the reserves? Why are we still destroying
old-growth forests for sports events? These are
the questions we want to get out to the world,
and we believe the police are trying to stop this
from happening.
Conducting surveillance and recruiting informants in the absence of any crime violates the
Charter, in my opinion. Domestic spying without
a clear law enforcement objective does not help
national security – it just intimidates citizens
who have done nothing wrong (besides criticizing the government). Fishing expeditions are
not legal. Prior restraint on free speech is not
legal. Warrantless wiretaps are not legal either,
or at least they weren’t the last time I checked.
In fact, we have the right to associate with
whoever we want, even with people who criticize the Olympics or take governments to task
for ignoring poverty, homelessness and the
ongoing effects of racism in our society.
Police statements in the media about ‘consulting with activists’ are nonsense. Their clumsy
and heavy-handed attempts to meet privately
with individuals are causing controversy, intimidating activists and sowing distrust in the
community. There are serious concerns that the
police may resort to coercion and bribes to try
and force people to inform on their friends.
The BC Civil Liberties Association tried to meet
with the ISU for an exchange of views and advice, but backed out on finding it was an exercise
in frustration.
“It hasn’t been easy when dealing with the
authorities,” said Michael Byers, UBC professor and BCCLA member. “With respect, we have
pretty much hit a brick wall.”
“In my view, the ISU ... has lost sight of those
human rights principles and have focused excessively on the search for ‘perfect security.’”
Alissa Westergard-Thorpe, a member of the
Olympic Resistance Network (ORN) in Vancouver,
was approached by police last month. She says,
“The ORN is not interested in talking with police
about the conditions under which we exercise
our rights to assembly and expression. They can
read the Charter of Rights and Freedoms.”
And if the RCMP can’t be bothered to read the
Charter, maybe we should read it to them, real
slow, so that they understand.
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500