Systémy zabezpečení občanů dávkami

Transkript

SOCIOKLUB
SDRUŽENÍ PRO PODPORU ROZVOJE TEORIE A PRAXE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Plzeňská 175, 150 06, Praha 56, BOX 19
Tel. 602 365 612, 257 214 325, FAX. 257 215 328,
e-mail:[email protected]
SYSTÉMY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ DÁVKAMI
PODMÍNĚNÝMI EXISTENCÍ DLOUHODOBĚ
NEPŘÍZNIVÉHO ZDRAVOTNÍHO STAVU
VE VYBRANÝCH ZEMÍCH
Grantová studie MPSV ZVZ 64
Praha, říjen 2002
Zabezpečení zdravotně postižených v Evropě, str.
2
OBSAH
OBSAH .................................................................................................................................2
ÚVODEM .............................................................................................................................4
ČÁST I. .................................................................................................................................7
SYSTÉMY PRÁVNÍ ÚPRAVY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ PENĚŽITÝMI DÁVKAMI
PODMÍNĚNÝMI DLOUHODOBĚ NEPŘÍZNIVÝM ZDRAVOTNÍM STAVEM VE
VYBRANÝCH ZEMÍCH EVROPY ....................................................................................7
1.1 ANGLOSASKÝ MODEL .........................................................................................8
Velká Británie .....................................................................................................8
1.2 STŘEDOEVROPSKÝ MODEL ................................................................................19
Švýcarsko .........................................................................................................19
Rakousko ..........................................................................................................25
Německo ...........................................................................................................30
1.3 ZÁPADOEVROPSKÝ MODEL................................................................................38
Francie .............................................................................................................38
Belgie ...............................................................................................................45
1.4 SEVEROEVROPSKÝ MODEL ................................................................................54
Švédsko ............................................................................................................54
1.5 POSTKOMUNISTICKÝ MODEL .............................................................................61
Polsko ..............................................................................................................61
Maďarsko .........................................................................................................70
Slovensko .........................................................................................................78
1.6 BALKÁNSKÝ MODEL ........................................................................................84
Slovinsko ..........................................................................................................84
ČÁST II. ..............................................................................................................................94
ROZBOR A ZOBECNĚNÍ POZNATKŮ..........................................................................94
2.1 GENEZE............................................................................................................94
2.2 SYSTÉMY .........................................................................................................95
Míra solidarity ..................................................................................................98
Účel péče o osoby s dlouhodobým zdravotním postižením ..................................98
Cílení péče o invalidy ........................................................................................99
3
Rovné zacházení s invalidy .............................................................................. 100
Diskuse o evropských přístupech ..................................................................... 100
Problémy s důchodovou reformou ................................................................... 102
2.3 DEFINICE INVALIDITY ..................................................................................... 103
Ztráta či omezení tělesných funkcí ................................................................... 105
Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti ....................................... 106
Ztráta možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese ...................................... 106
Ztráta nebo omezení sociálních rolí ................................................................. 106
Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno s nemocenským
nebo i se zdravotním pojištěním ....................................................................... 107
Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno se starobním
pojištěním ........................................................................................................ 109
2.4 PODMÍNKY NÁROKU NA DÁVKY ...................................................................... 110
2.5 MINIMÁLNÍ A MAXIMÁLNÍ VÝŠE DŮCHODU ...................................................... 112
2.6 ZABEZPEČENÍ OSOB Z JINÝCH SYSTÉMŮ ........................................................... 112
2.7 KONKURENCE DÁVEK A PŘÍJMŮ....................................................................... 113
2.8 POZITIVA A NEGATIVA .................................................................................... 114
ČÁST III. .......................................................................................................................... 116
STRUČNÝ PŘEHLED POLITIKY MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ
SMĚŘOVANÉ VŮČI OSOBÁM S POSTIŽENÍM ........................................................ 116
PROBLEMATIKA ZABEZPEČENÍ INVALIDNÍCH OSOB V POLITICE A PRÁVNÍCH AKTECH
EU ...................................................................................................................... 118
ČÁST IV. .......................................................................................................................... 125
MOŽNÁ ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ INVALIDŮ V ČR ............................... 124
NELOGIČNOSTI V SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ DLOUHODOBÉ ZMĚNY ZDRAVOTNÍHO
STAVU V SOCIÁLNÍM POJIŠTĚNÍ ............................................................................. 124
1. Spojit nemocenské a invalidní pojištění v jeden systém................................. 126
2. Vytvořit samostatné invalidní pojištění ........................................................ 126
3. Spojit invalidní pojištění s pojištěním starobním .......................................... 127
JAK DÁL? ............................................................................................................. 128
4
ÚVODEM
Občanské sdružení Socioklub získalo grant na podporu výzkumu č. ZVZ64
„Systémy zabezpečení občanů dávkami podmíněnými existencí dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu ve vybraných zemích“. Cíl projektu byl určen takto:
zdokumentovat ve vybraných zemích:
1. systémy
a
právní
úpravy
zabezpečení
občanů
peněžitými
dávkami
podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
2. historický vývoj těchto systémů
3. přednosti a nedostatky právní úpravy jednotlivých systémů podmíněných
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
4. další skutečnosti ovlivňující výplatu ahoj
5. úvahy o možném vývoji těchto systémů.
V zadání se požadovalo, aby řešení vycházelo z národních zpráv ve
vybraných zemích v Evropě. V zemích Evropské unie modelově představují čtyři typy
řešení: (i) anglosaský (Velká Británie,), (ii) středoevropský (Německo, Rakousko), (iii)
západoevropský
(Francie,
Belgie)
a
(iv)
severoevropský
(Švédsko).
Postkomunistické země představují dva modely přístupů: (i) radikálně reformní
(Polsko, Maďarsko, Slovensko) a (ii) konzervativní (Slovinsko). Přitom první skupina
vychází z modelu sovětského, ta druhá z modelu bývalé federativní Jugoslávie.
Předpokládalo se, že výzkum bude založen na dotazníkovém šetření mezi
mezinárodními
odborníky.
Obeslání
vybraných
mezinárodních
odborníků
dotazníkem, který bude požadovat informace o (i) právních úpravách zabezpečení
občanů peněžitými dávkami podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, (ii) historickém vývoji těchto systémů, (iii) přednostech a nedostatcích právní
úpravy jednotlivých systémů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, (iv) dalších skutečnostech ovlivňující výplatu (ekonomická podmínka, doba
pojištění, příjem z pracovní činnosti, atd.), a (v) úvahy o možném vývoji těchto
systémů.
Výzkum měl navazovat na závěry grantové studie „Analýza sociálně
ekonomické situace osob se zdravotním postižením s návrhy na opatření v této
oblasti“, který právě dokončil Socioklub. Závěry tohoto výzkumu jako jednu z priorit
5
formulují návrh na oddělení pojištění na stáří od pojištění pro invaliditu a vytvoření
samostatného systému pro tuto oblast, který by pokryl i problematiku dlouhodobé
péče, ucelené rehabilitace a další, a byl i institucionalizován.
Neměly se opakovat poznatky výzkumníků již publikované Socioklubem
v knihách:
 Lékařské posudkové služby,
 Posuzování úrovně invalidity ve vybraných Evropských zemích
Vedle toho se předpokládalo, že se informace doplní o rešerši dostupných
srovnání evropských systémů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, pokud taková existují např. v MOP, ISSA nebo EU.
Analýza a vyhodnocení mělo být provedeno podle (i) skupin zemí mající
shodný přístup (modely řešení), (ii) subjektů realizujících dávkami podmíněnými
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a zvolených medií (institucionální
aspekt). Zkoumat se měly především (a) definice dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, (b) podmínky vniku nároku, a (c) podmínky ovlivňující výše dávek
a jejich výplatu.
Vedení projektu bylo smluvně svěřeno profesoru JUDr. Igoru Tomešovi, CSc.
a pro zajištění dokumentace ze zahraničí byla kontrahována firma JUDr. Igor Tomeš,
PERSONNEL CONSULTING a její tým zahraničních spolupracovníků. Jim bylo
zadáno vypracovat expertizu na téma role pojistných systémů v sociální ochraně
osob se zdravotním postižením. Ze zahraničních spolupracovníků na projektu
pracovali:
1. AUFFRET, Aline, advokátka z Francie,
2. JAMES, Edward, býv. ředitel mezinárodního odboru ministerstva sociálního
zabezpečení Velké Británie, dnes expert EU,
3. JORENS, Yves, profesor sociálního zabezpečení University Ghentu z Belgie,
4. CHLON, Agnieszka, ředitelka odboru Ministerstva práce a sociálních věcí
Polska,
5. MAZAL, Wolfgang, profesor Vídeňské University v Rakousku,
6
6. PAULSSON, Arne, analytik a blízký spolupracovník Prof. E. Palmera, autora
švédské reformy sociálního zabezpečení,
7. SEDLÁK, Jan, důchodce, býv. ředitel odboru Mezinárodního úřadu práce
v Ženevě, Švýcarsko,
8. SOÓS, Annamaria, Úřad inspekce penzijních fondů, Maďarsko,
9. VIEBROK, Holger, profesor University v Bremen, Německo
10. KALČIČ, Miran, advokát, Slovinsko
Informace získané dotazníkovým šetřením o systémech vybraných států EU
zpracovala JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D., která je také doplnila informacemi
získanými a z internetových stránek vybraných mezinárodních organizací.
Sociální ochrana osob se zdravotním postižením je velmi rozsáhlé téma. O
rolích jejich sociální ochrany lze hovořit na nejrůznějších úrovních – od obecných
přes systémové až po velmi konkrétní technické role. Se zadavatelem bylo ústně
ujednáno, že by se expertiza měla soustředit na role systémové. Proto záměrně
nejsou projednány dílčí zdravotní, ekonomické a technické otázky.
Pracovní verzi oponovali JUDr. Milada Tomková a JUDr. Zdeněk Linhart.
Jejich připomínky a technické poznámky byly v závěrečné verzi zapracovány.
7
ČÁST I.
SYSTÉMY PRÁVNÍ ÚPRAVY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ
PENĚŽITÝMI DÁVKAMI PODMÍNĚNÝMI DLOUHODOBĚ
NEPŘÍZNIVÝM ZDRAVOTNÍM STAVEM VE VYBRANÝCH ZEMÍCH
EVROPY
Pro účely mezinárodního srovnání, které je stěžejní částí i cílem celé studie,
byli dotazníkovou formou osloveni vybraní zahraniční experti. Dotazník byl zpracován
tak, aby informace získané z odpovědí na otázky odpovídaly požadavkům
zadavatele. V Příloze II uvádíme český překlad anglického znění dotazníku.
Dotazník týkající se dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem měl
čtyři části. Část A obsahovala odpovědi na otázky týkající se systému dávek
podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich rozvoje, část B pojetí invalidity,
část C podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné dlouhodobým nepříznivým
stavem a část D hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou republiku.
Tato kapitola obsahuje odpovědi expertů.
V následujícím textu shrnujeme národní zprávy z oblasti dávek podmíněných
nepříznivým zdravotním stavem, jak vyplynuly z odpovědí zahraničních expertů na
rozeslaný dotazník. Odpovědi bylo možné kategorizovat do šesti modelů.
8
1.1 Anglosaský model
Velká Británie 1
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
poskytovaných
na
základě
nepříznivého zdravotního stavu.
První systémy sociálního pojištění byly ve Velké Británii zavedeny v roce
1911.
Zahrnovaly
systém nemocenského
pojištění,
ze
kterého
se
hradily
nemocenské dávky i zdravotní péče. Tento systém se rozšířil v době mezi dvěma
válkami a byl nahrazen prostřednictvím Beveridgeových reforem.
Zdravotní péče byla převedena do kompetence Národní zdravotní služby
(National Health Service), jež byla ustanovena v roce 1948. Tato instituce pak
provedla všechny potřebné reformy zdravotnictví. Nemocniční péče a péče
praktických lékařů jsou bez poplatku, naopak zpoplatněny jsou zubní péče a péče
očního lékaře, resp. optické služby.
Nemocenské dávky po roce 1946 byly nadále součástí Národního pojištění, a
to jako plošné dávky poskytované po určitou dobu. V 60. letech byly od sebe
oddělené nemocenské dávky a invalidní dávky a od té doby se obě tyto dávky
vyvíjely samostatně. Správa nemocenského byla předána zaměstnavatelům a v 80.
letech 20. století se stala povinným odvodem pro případ nemoci. Invalidní dávky se
staly dávkami při neschopnosti práce a byly členěny podle trvání neschopnosti a
věku práce neschopného.
Dávky válečného důchodu, které byly ustanoveny v roce 1917, se staly
jakýmsi průkopníkem konceptu ztráty pracovní schopnosti vyrovnávané důchodovou
dávkou. Systém kompenzace pro dělníky, který vznikl v 90. letech 19. století, byl
v roce 1948 přetvořen ve válečné penze.
Zdravotně sociální dávky byly vytvořené v 70. letech 20. století za účelem
vyrovnání mimořádných nákladů spojených s invaliditou. Tyto dávky částečně
zaplňují některé mezery Beveridgeova systému, který neposkytoval žádné dávky
částečně invalidním. Hlavními dávkami jsou dávka na obsluhu (Attendance
Allowance), která se v současné době poskytuje osobám starším 65 let jako
1
Odpověď zpracoval Edward James, býv. Ředitel Mezinárodního odboru ministerstva sociálního zabezpečení Velké
Britanie, dnes expert EU
9
ekvivalent dávky pro postižené (Disablement Living Allowance), jež se za stejných
podmínek poskytuje mladším účastníkům sytému. Na tuto dávku mají nárok i děti. Ze
stejného období pochází rovněž dávka na péči o invalidní osobu (invalid Care
Allowance).
Invalidům je poskytován rovněž tzv. daňový kredit (Disabled Persons Tax
Credit), který začal být součástí systému dávek sociálního zabezpečení v 80. letech
pod názvem dávka pro pracující (Disability Working Allowance). Ve výše zmíněnou
dávku se tato přetvořila v roce 1998. Tato dávka je přímo určena k řešení problému
částečné invalidity, ale vzniká na ni nárok pouze těm, kteří dosahují nízké úrovně
příjmů.
(ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich
současná právní úprava
Ve Velké Británii v současné době platí následující právní normy vztahující se
ke zkoumané problematice:
 Social Security Contributions and Benefits Act, 1992
 Social Security Administration Act, 1992
 Social Security (Incapacity for Work) Act, 1994
 Jobseekers Act, 1995
 Pension Act, 1995
 National Health Service Act, 1977
Všechny uvedené zákony jsou doplněny řadou prováděcích předpisů.
Systém je založen na povinném pojištění pro zaměstnance, osoby samostatně
výdělečně činné. Aktivuje se v případě neschopnosti k práci z důvodu fyzického nebo
mentálního onemocnění či poškození, nebo v období pracovní neschopnosti, které
pokračuje i po uplynutí 52 týdnů, kdy trval nárok na zabezpečení z nemocenského
pojištění v případě krátkodobé pracovní neschopnosti.
Ze systému se poskytují plošné, dlouhodobé invalidní dávky, státní i
soukromé.
i. Státní dávky
Státní dávky se dále dělí na:
10
a) Dávky při „pracovní nečinnosti“ – off work benefits
Jedná se o dávky nahrazující příjem v období, kdy je přerušena pracovní činnost,
nebo je skončena. Jejich cílem není kompenzovat snížení příjmů. Tyto dávky jsou
většinou plošné a měly by zaručovat alespoň minimální příjem.
Původně byly dvě státní dávky – nemocenské a invalidní, které byly takto od
sebe odděleny v 60. letech. Podmínkou pro vznik nároku na ně byla účast na
pojištění, tuto podmínku však nebylo nijak obtížné splnit. Nevyžadovala se žádná
prognóza dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, dávka mohla být odebrána
kdykoli v případě, že příjemce začal pracovat nebo začal být považován za práce
schopného.
V současné době jsou obě výše zmíněné dávky nahrazeny povinným
nemocenským (statutory sick pay - SSP), dávkou při bezmocnosti (incapacity benefit
- IB), dávkou pro těžce zdravotně postižené (severe disablement allowance - SDA).
SSP spravuje zaměstnavatel, který náklady na poskytnutí dávek svým
zaměstnancům hradí z Národních pojistných příspěvků. Ostatní hradí stát. Dávka je
plošná a její výše nedosahuje výše starobního důchodu nebo příspěvku k příjmu
(income support). Pro krátkodobou pracovní neschopnost není třeba lékařského
potvrzení, v případě delší pracovní neschopnosti o ní vydává potvrzení všeobecný
praktický lékař činný pro zaměstnavatele.
IB je invalidní dávkou, jež byla zavedena v roce 1994, když byl redukován
systém lékařské kontroly. V současné době se tato dávka vyplácí ve třech výměrách,
vzrůstá v souvislosti s trváním bezmocnosti. Pro dlouhodobě invalidní osoby mladší
45 let existuje v rámci této dávky příplatek, který má do určité míry kompenzovat
skutečnost, že nemohly spořit ze svých příjmů na důchodové pojištění. Dávka IB se
vyplácí rovněž těm zaměstnancům, kteří jsou dočasně práce neschopní a z nějakého
důvodu jim nevznikl nárok na SSP.
SDA byla jako dávka uzavřena pro nové žádosti v dubnu 2001. Před tímto
datem byla dávkou paralelní k IB, která byla vyplácena v o něco nižší výměře
osobám, které nesplňovaly podmínky účasti na pojištění (studentům, ženám
v domácnosti, mladším zaměstnancům). Tato dávka byla poskytována pouze těžce
zdravotně postiženým osobám, vymezeným jako „neschopné zabezpečit běžný chod
domácnosti.“
11
b) Dávky při ztrátě způsobilosti
Tyto dávky jsou koncipovány jako kompenzace ztráty pracovního života.
Nejsou spojeny se ztrátou příjmu a mohou vyrovnávat postižení, které nemá žádný
vliv na schopnost výdělku. Nejsou zohledňovány při posuzování žádostí o asistenční
dávky nebo jiné dávky. Dávky při ztrátě způsobilosti k zaměstnání jsou vypláceny
státem, v podobě válečných důchodů, nebo pojištění pro případ pracovních úrazů a
nemocí z povolání. Jedná se v podstatě o invalidní důchody.
Válečné důchody (war pensions) jsou nejštědřejší státní dávky. Zahrnují
vdovské důchody, invalidní důchody a další doplňující dávky související s invalidním
důchodem. Invalidní důchody jsou počítány podle detailního tarifního schématu, který
např. v případě velmi těžkého postižení (ztráta dvou končetin) poskytuje až 100%
důchodu a přístup ke kompenzacím postižení. Plné postižení (100%) podmiňuje
nárok na plný důchod; jiná postižení (nad 15%) umožňují vznik nároku na
odpovídající procentuální podíl plného důchodu. Jinými dávkami, které jsou zpravidla
paralelní k invalidnímu důchodu, jsou např. dávky poskytované z důvodu sníženého
standardu zaměstnání, které dorovnávají ztrátu příjmu z důvodu nutnosti přijmout
kvůli invaliditě hůře placené zaměstnání. Na dávky poskytované ze systému
válečných důchodů vzniká nárok pouze členům britských ozbrojených složek za
Druhé světové války, přičemž se nezohledňuje národnost. Nárok vzniká v případě
úrazu, nikoli pouze při zranění v boji, ale i pokud k němu došlo za jiných situací.
Pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání – tento systém
vznikl v roce 1948 a byl modelován stejně jako systém válečných důchodů. V jeho
rámci se poskytuje dávka vyrovnávající úbytek příjmu (Reduced Earnings Allowance
– REA), o kterou však bylo možné žádat pouze do roku 1990. Toto uzavření dávky
novým žádostem je výsledkem dlouhodobé politiky směřující k redukci preferencí
těm, kteří utrpěli pracovní úraz. V současné době např. nejsou nijak zvýhodněny
vdovy po zaměstnancích, kteří zemřeli následkem pracovního úrazu.
Ostatní dávky byly zavedeny za účelem kompenzace zvláštních potřeb, jako
např. vyrovnávací příspěvek poskytovaný v případě úrazu v důsledku kriminálního
činu (Criminal Injuries compensation scheme), který je velmi striktně definován a
nepokrývá např. domácí násilí.
c) Zdravotnické a sociální dávky
12
Zdravotnické a sociální dávky jsou relativně malou skupinou dávek, které byly
zavedeny v 70. letech, původně aby uspokojovaly potřeby lidí, kteří nejsou zcela
vyloučeni z pracovního procesu. Nejsou testovány a nejsou založeny na pojistném
principu. Jsou zcela založené na zdravotně-sociálním posouzení schopností invalidní
osoby a každodenních potíží, které jí postižení způsobuje. V rámci tohoto systému
jsou poskytovány dávky na péči, dávky při dlouhodobé invaliditě a dávky při péči o
invalidní osobu.
Dávka na péči je nejstarší z výše jmenovaných dávek a původně byla
dostupná postiženým osobám všech věkových kategorií. V současné době se
poskytuje pouze těm, kteří překročili věkovou hranici 65 let a potřebují péči buď
v noci či ve dne, nebo 24 hodin denně. Dávka se poskytuje ve dvou výměrách.
Dávka pro osoby žijící s invaliditou (Disability Living Allowance – DLA) se
podobá posledně zmíněné dávce, pouze se poskytuje ve třech výměrách a náleží
mladším invalidům. Její součástí jsou také příspěvky na mobilitu, do nichž jsou
zahrnuty např. příspěvky na zakoupení automobilu apod.
Dávka při péči o invalidní osobu (Invalid Care Allowance) je zvláštní dávkou
zaměřenou na uspokojování potřeb malé skupiny osob, které přestaly pracovat, aby
mohly pečovat o svého postiženého příbuzného, zpravidla rodiče, a tak samy zůstaly
bez pravidelného pracovního příjmu. Původně byla tato dávka určená svobodným
ženám, které navíc musely být příbuzné invalidy. V současné době ani jednu z těchto
podmínek není třeba splňovat.
d) Asistenční dávky
Asistenční dávky jsou testované dávky záchranné sociální sítě, většina jich je
vyplácena v relativně nízké úrovni, aby pouze dorovnaly příjemcův příjem do
minimální výše. Tato síť pokrývá rovněž všechny ty, kterým nevznikl nárok na
žádnou jinou dávku ze sociálního zabezpečení. Invalidním osobám je vyplácena
podpora příjmu (income Support - IS), dávka uchazečům o zaměstnání (Jobssekers
Allowance - JA) a speciální schéma pro pracující postižené – daňový kredit pro
invalidní osoby (Disabled Person´s Tax Credit - DPTC). Jedná se ve všech
případech o centrální, vládou financované dávky, standardní pro celou Velkou
Británii.
13
IS se vyplácí všem, kdo mají nízké příjmy a nejsou zaměstnáni na plný
pracovní úvazek (definovaný jako nejméně 16 hodin týdně). Pro posouzení výše
příjmu se posuzuje příjem rodiny, která je definována jako společně žijící manželé a
jejich na výživě rodičů závislé děti. Pobírání IS se zohledňuje spolu s IB pro
posuzování nároku na jiné dávky ze sociálního zabezpečení.
JA byla jako dávka vytvořená v 80. letech a vznikla ze spojení dávky
v nezaměstnanosti a IS pro nezaměstnané. Po dobu prvních šesti měsíců, kdy je
osoba nezaměstnaná, je JA dávkou založenou na pojistném principu, po uplynutí
této doby je to asistenční dávka, vyplácená za stejných podmínek jako IS.
DPTC je původně dávka vyplácená ze systému sociálního zabezpečení, která
byla zavedena spolu s DLA. Je to v podstatě doplněk příjmu, aby se tak zatraktivnila
méně placená práce, kterou postižená osoba přijme a zabránilo se její
nezaměstnanosti. Bez této dávky by se mnoha invalidům nevyplatilo pracovat a přijít
tak o nárok na dávky poskytované nepracujícím invalidům.
ii. Soukromé dávky
Jako doplněk státních dávek existuje několik variant soukromých dávek
poskytovaných nemocným a postiženým. Tyto dávky jsou pro velkou část populace
svým objemem důležitější, než státní dávky.
a) Dávky poskytované při „pracovní nečinnosti“ – off work benefits
Přibližně polovina britské populace zaměstnanců je účastna nemocenského
pojištění a pobírá nemocenské dávky, přičemž většina z nich potom volí rovněž
předčasný
odchod
do
důchodu
ze
zdravotních
důvodů.
Průměrná
dávka
nemocenského se hradí ze SSP do výše jeho průměrného příjmu. Průměrná doba
trvání pobírání této dávky je šest měsíců. Invalidní důchod se zpravidla vyplácí
z veřejných zdrojů, pro všechny věkové kategorie. Naopak v soukromém sektoru se
zdravotní důchod často vyplácí pouze po dosažení určitého věku (50 nebo 55 let –
takže je zpravidla již možné počkat na vznik nároku na starobní důchod).
Zaměstnanci soukromého sektoru mohou nárokovat určitý počet dávek, které jsou
často zvýhodněné pro osoby, jejichž invalidita vznikla během jejich zaměstnání.
Dávky
nemocenského
a
invalidní
dávky
zpravidla
zahrnují
všechny
zaměstnance veřejného sektoru, ale v soukromém sektoru jsou zpravidla redukovány
na minimum.
14
b) Právní odpovědnost (legal liability) – je hlavním systémem, který pokrývá
postižení zapříčiněné dopravními nehodami, je spojeno s povinným pojištěním.
Z toho systému nicméně profituje poměrně malá část postižených osob.
c) Soukromé pojištění – využívají především osoby samostatně výdělečně
činné, aby jim vznikl nárok na dávky, které jsou zpravidla placeny ze systémů, na
které přispívá nebo které spravuje zaměstnavatel.
iii. Služby
Pro osoby s postižením se zajišťují následující druhy služeb:
a) Rehabilitační a vzdělávací služby – poskytují se zdravotní služby, které se téměř
výlučně poskytují z Národního zdravotní služby, jež pokrývá téměř 90% zdravotní
péče poskytované ve Velké Británii.
b) Ústavní péče – je poskytována zpravidla soukromým sektorem, zejména
nevládními organizacemi. Část ústavních zařízení je provozována místní správou,
která některé postižené podporuje testovanými finančními dávkami. Ústavní péče
je často kombinována s pečovatelskými službami, které jsou opět financovány
Národní zdravotní službou.
Mezi jednotlivými systémy nejsou dány zvláštní vztahy. IS existuje jako
doplněk dávek placených ze sociálního pojištění (jako např. IB), je-li celkový příjem
invalidní osoby malý.
Dávky poskytované při ztrátě způsobilosti k zaměstnání a zdravotnickosociální dávky jsou většinou nezávislé na jiných systémech. Pouze válečné důchody
a invalidní důchody poskytované po pracovním úrazu mono být kombinovány s jinými
dávkami.
Jedná-li se o testované dávky, netestuje se pouze příjem, ale také majetek
postiženého, který ho musí redukovat, aby mu na tyto dávky vznikl nárok.
(iii) Pojetí invalidity
Pojetí invalidity je u každého subsystému dávek poskytovaných invalidním
osobám jiné.
a) U dávek poskytovaných při „pracovní nečinnosti“ se požaduje, aby příjemce
dávky byl neschopen k práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu.
15
b) U dávek poskytovaných při ztrátě způsobilosti k zaměstnání je tento požadavek
založen na ztrátě možnosti „užití života“ (výkonu dosavadního zaměstnání a
účasti na společenském životě).
c) U zdravotnicko-sociálních dávek se klade důraz na mimořádné potřeby, takže se
zkoumá, které mimořádné potřeby invalidita u jedince vyvolala.
d) Asistenční dávky jsou zase poskytovány osobám, které nejsou schopny
plnohodnotného zaměstnání a jejich příjem je pod určitou minimální hranicí.
Lze tedy shrnout, že britské pojetí invalidity je široké, neomezuje se pouze na
jeden aspekt a přitom je kladen silnější důraz na omezení schopnosti vykonávat
zaměstnání.
(iv) Podmínky uplatnění nároku na dávky podmíněné nepříznivým
zdravotním stavem
Podmínkou pro vznik nároku na invaliditu je v podstatě úplná neschopnost
k práci, která se zjišťuje v rámci testu nazývaného „all work test“, který je koncipován
jako funkční test schopnosti vyšetřovaného k provádění pracovních aktivit.
Invaliditu zásadně posuzují tzv. lékařské rady, někdy ve spolupráci se
sociálními pracovníky (zdravotnicko-sociální dávky). Stejné lékařské rady uznávají
pacienta opět práceschopným v rámci provádění revize invalidity, jež je aktuální
zejména v případě dávek poskytovaných v případě „pracovní nečinnosti“. Jedná-li se
o dávky ztráty schopnosti zaměstnání, bývají tyto zpravidla přiznávány pouze
v případě, že se jedná o zjevně dlouhodobou invaliditu, takže většinou nedochází ani
k její revizi. U medicínsko-sociálních dávek to naopak bývají samotní klienti, kteří
žádají o přezkoumání jejich invalidity, pokud se jejich zdravotní stav zhorší a oni
začnou potřebovat např. ústavní péči.
Další podmínkou je, že osoba, která žádá o přiznání invalidních dávek, měla
nárok na dávku při krátkodobé pracovní neschopnosti po dobu 52 týdnů.
Pro každou dávku jsou stanoveny jiné ekonomické podmínky, např. u ICA se
zohledňuje, jakou dobu stráví invalidní osoba samotnou léčbou. Často je též
stanoven limit možného výdělku, který invalidní osoba nesmí přesáhnout, aby jí
nárok na dávku nezanikl.
16
(v) Minimální a maximální invalidní důchod
Maximální a minimální důchod v podstatě neexistuje, neboť invalidní dávky
jsou vypláceny plošně, v jedné výši.
(vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných
systémů
Významným způsobem zabezpečení invalidů, resp. zabezpečení jejich
pracovní schopnosti, je pracovní rehabilitace. Tato se provádí v současné podobě od
roku 1997, kdy nově nastoupivší labouristická vláda ohlásila „New Deal“ pro
nezaměstnané, včetně postižených. New Deal se stal národní službou v roce 2001,
která zahrnovala systém osobních poradců. Znamená to krok vpřed, v jehož rámci
osoby nárokující IB se v současné době mohou účastnit rehabilitace a vzdělávacích
programů, aniž by musely přejít z IB na nižší JA. Služba nového údělu je dostupná
rovněž postiženým, kteří pracují.
V průběhu 90. let byl přehodnocen rovněž koncept chráněných dílen a
upřednostněna podpora normálního zaměstnávání invalidních osob v zájmu jejich
větší integrace. K realizaci tohoto cíle však nedošlo zcela, i když vzrostl počet
podporovaných pracovních míst pro invalidní osoby. Přesto vláda v roce 1999
ohlásila Program podporovaného zaměstnávání, jehož cílem je posun z chráněných
dílen do normálního, otevřeného zaměstnání.
(vii) Konkurence nároků z různých systémů sociálního zabezpečení,
možnost souběhu dávek a výdělečné činnosti osob s postižením
Britský systém umožňuje několik způsobů souběhu invalidních dávek. Většina
postižených osob, které pobírají IS, pobírá zároveň také IB. Stejně tak příjemci ICA
mohou nárokovat IS, pokud splňují stanovená pravidla příjmu. Pro vznik nároku na
ICA je ale nutné pobírat jednu z invalidních dávek, buď AA nebo DLA, zatímco
pobírání žádné z těchto dávek není nutné, aby vznikl nárok na IB.
Na většinu dávek tak vzniká nárok, aniž by se bralo v potaz, zda invalidní
osoba pobírá invalidní důchod, nebo nikoli.
Výplata IB a IS může být zastavena, pokud příjemce těchto dávek odmítne
nabízenou rehabilitaci či vzdělávání. IB, IS, AA a DLA mohou být sníženy, je-li jejich
17
příjemce dlouhodobě hospitalizován nebo pobývá v pobytovém či pečovatelském
zařízení na veřejné náklady.
Co se týká vztahu invalidních dávek k nároku na starobní důchod, nepřiznává
se IB starobním důchodcům. Pobírá-li invalidní osoba IB a dosáhne důchodového
věku, může tuto dávku pobírat ještě po dobu jednoho roku ve výši starobního
důchodu, což pro ni znamená určité daňové výhody. DLA nelze pobírat při dosažení
důchodového věku, příjemci této dávky mohou nárokovat AA. Bez náhrady zaniká při
dosažení důchodového věku nárok na ICA.
IB a ICA v sobě nesou příspěvkový kredit, doba jejich pobírání je
započítávána jako pojistná doba v systémech sociálního pojištění, tedy i v systému
důchodového pojištění. Např. ty osoby, které pečovaly o závislé dítě nebo invalidní
osobu, mohou nárokovat důchodovou dávku i v případě, že doloží pouze dvacet
příspěvkových let místo čtyřiceti.
Ve vztahu k nemocenskému je IB nahlíženo jako pokračování SSP, IB se
nárokuje v případě, že dávka SSP je vyčerpána a stále trvá neschopnost k práci.
IB je zásadně určena osobám, které nejsou výdělečně činné, nicméně určité
výdělky jsou jim povoleny.
(viii) Pozitiva a negativa současného systému
Systém dávek a služeb pro nemocné a postižené je velmi složitý a historicky
podmíněný a není pravděpodobné, že by byl uplatnitelný v jiné zemi. Na druhou
stranu je v něm obsaženo mnoho zajímavého, od každého něco.
Složitost
britského
systému
paradoxně
vyplývá
z jeho
přehnané
jednoduchosti, zavedené Beveridgeovým systémem po druhé světové válce. Tento
systém nejenže poskytoval jednu úroveň nemocenských a invalidních dávek, aby se
kompletně pokrylo přerušení či zastavení pracovní činnosti. Neuznávaly se žádné
vyšší úrovně závislosti nebo částečná invalidita.
Výsledkem tohoto systému je, že není zcela postaven na pojistném principu.
Takové systémy totiž nefungují pro ty postižené osoby, které do systému nikdy
nemohly přispívat. Díky uvedenému principu mají např. na DLA nárok i lidé postižení
od narození, postižené ženy v domácnosti a prostřednictvím této dávky jsou
podporováni rovněž rodiče postižených dětí. Systém je tak velmi flexibilní.
18
Jako negativum lze vnímat pojetí dávky IB, která je postavena na principu
„všechno nebo nic“, jenž ve svém důsledku odrazuje od rehabilitace a návratu do
pracovního procesu. Toto negativum je ještě umocněno skutečností, že výše JA, na
kterou vznikne nárok po skončení pobírání IB, je tak nízká, že je pro postiženého
téměř nepřijatelné vystoupit z režimu IB a ztratit na tuto dávku nárok. Uvedený
problém v současné době řeší vláda.
V současné době není pravděpodobné, že by Velká Británie přijala celý
dávkový systém, který by řešil částečnou invaliditu pojímanou jako snížení výdělečné
schopnosti. Jediná dávka, která měla tento charakter – dávka při snížených
výdělcích (Reduced Earnings Allowance) byla před deseti lety uzavřena pro nové
žádosti.
Nicméně hlavním nedostatkem současného britského systému dávek
poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního stavu je skutečnost, že dávky
jsou příliš nízké a v cca čtvrtině případů je třeba je doplňovat asistenčními dávkami.
Současným trendem je zvýšit IS ve vztahu k výdělkům a pojistné dávky ve vztahu
k inflaci (indexace).
Další velkou výzvou pro britský systém je motivace k práci a hledání
zaměstnání, místo žádání o dávky.
Za větší pozornost stojí ICA, která je jedinou dávkou, jež oceňuje neformální
péči o postiženého a jeho podporu, což podporuje v mnoha případech možnost
postiženého zůstat ve svém domácím prostředí, obklopen sobě blízkými lidmi.
V současné době se velmi spoléhá na uplatnění zákona proti diskriminaci
postižených (Disability Discrimination Act), jež by měl předcházet vylučování
postižených lidí z trhu práce. Důležitost podobného zákona dokazuje skutečnost, že
cca ½ osob, jež pobírají IB, by mohly být zaměstnány, pokud by byla dostatečná
snaha a spolupráce ze strany zaměstnavatele.
19
1.2 Středoevropský model
Švýcarsko
(i)
Historický
vývoj
systémů
2
dávek
poskytovaných
na
základě
nepříznivého zdravotního stavu
První zákon týkající se invalidity, Zákon o starobním pojištění (LAVS), byl přijat
dne 20. prosince 1946. Následně byl doplněn Zákonem o invalidním pojištění (LAI),
byl schválen v roce 1959. Od té doby byl několikrát novelizován.
Aby se zlepšila situace pojištěnců – starých osob, pozůstalých a invalidů, byl
dne 25. června 1982 přijat Zákon o pojištění zaměstnanců (LPP). Původně byli
pojištěni
všichni
zaměstnanci
s ročním
příjmem
14.880
franků.
Na
tlak
zaměstnavatelů byl tento limit zvýšen v roce 1984 na 24.720 franků, což snížilo počet
pojištěných.
Dne 16. 4. 2002 byl opět snížen na 18.540 franků, což způsobí pojištění
dalších
180.000
–
200.000
pracujících.
Proti
tomuto
kroku
se
postavili
zaměstnavatelé, neboť jejich náklady na pojištění zaměstnanců vzrostou v důsledku
LPP o 50%.
Švýcarský právní řád obsahuje následující právní předpisy upravující invalidní
dávky:
Federální „Zákon o invalidním pojištění“ (LAI) z 19. června 1959 – nejnovější
znění z 1. března 2000
Federální „Zákon o pojištění zaměstnanců“ (LPP) (o profesním pojištění) z 25.
června 1982.
Určité otázky invalidního pojištění jsou též zakotveny ve federálním „Zákonu o
úrazovém pojištění“ (LAA) z 20. 3. 1981 a federálním „Zákonu o starobním pojištění“
(LAVS) z 20. 12. 1946.3
2
Dotazník vyplnil Jan Sedlák, býv. ředitel odboru Mezinárodního úřadu práce v Ženevě
3
Dále budou použity shora uvedené zkratky těchto zákonů.
20
LAI je prováděn pod dozorem konfederace úřadovnami AI ve spolupráci
s orgány zodpovědnými za provádění zákona LAVS. Invalidní pojištění dle LAI je v
podstatě povinné připojištění ke starobnímu pojištění dle LAVS. Povinnost platit
invalidní pojistné je stanovena pro pojištěnce i pro jejich zaměstnavatele. Pojištění
jsou účastny všechny osoby, které jsou povinně nebo fakultativně penzijně pojištěny
podle zákona! LAVS tvoří „Premier pilier“ (první pilíř). Jedná se o všechny
zaměstnance i jejich zaměstnavatele, kteří platí pojistné podle zákona LAVS, tj. mají
stálý podnik nebo zaměstnávají osoby ve své domácnosti ve Švýcarsku. Tito jsou
rovněž povinně pojištěni pro případ invalidity podle zákona LAI. Pojistné činí 1,4%
z výdělku. Osoby bez výdělečné činnosti platí 54 až 1400 franků ročně podle jejich
sociální úrovně. Pojistné se platí jako příplatek k pojištění starobnímu dle LAVS.
Pojištěncům vzniká v případě sociální události nárok na invalidní rentu, event. na
doplňkovou rentu pro manželku nebo manžela (rente complémentaire pour leur
conjoint) a na rentu pro každé z dětí, které by v případě úmrtí pojištěnce mělo nárok
na sirotčí rentu podle zákona LAVS.
Pojištění je financováno pojistným zaměstnanců a zaměstnavatelů, příspěvky
Konfederace, výnosem z kompenzačních fondů a příjmy z rekursů proti třetím
osobám, zodpovědným za újmu na zdraví pojištěnců.
Profesionální pojištění zřízené zákonem LPP, spolu s pojištěním dle LAVS a
LAI, zajišťuje starým osobám, vdovám a sirotkům (survivants), jakož i invalidům,
zachování životní úrovně přiměřené jejich dřívější životní úrovni. Pojištění dle LPP
tvoří „Deuxième pilier“ (druhý pilíř nebo opora), je prováděno četnými pojistnými
institucemi nazývanými Penzijní pokladny (Caisses de pensions), specializovanými
pro určité profese, které jsou registrovány v registru profesionálního pojištění u
Federálního úřadu sociálního pojištění (Office fédéral des assurances sociales).
Pojištění dle LPP je sociální pojištění a mezi dávkami existuje také invalidní renta
v případě částečné nebo úplné neschopnosti výdělku (invalidity) pojištěné osoby.
Invalidní rentiéři dle LPP mají také nárok na doplňkovou rentu pro manželku nebo
manžela (rente complémentaire pour leur conjoint) a na rentu pro každé z dětí, které
by v případě úmrtí pojištěnce mělo nárok na sirotčí rentu.
Narozdíl od financování pojištění dle LAI a LAVS, na které přispívá stát, jsou
penzijní pokladny dle LPP financovány pouze pojistným, placeným z poloviny
zaměstnanci a z poloviny zaměstnavateli.
21
Pojištění dle LPP spolu s pojištěním dle LAI zajišťuje invalidům vhodným
způsobem jejich dřívější životní úroveň.
Podle LAI jsou pojištěny tytéž osoby, které jsou pojištěné povinně nebo
fakultativně dle zákona LAVS. Jsou to švýcarští občané, cizinci a bezdomovci (podle
mezinárodního práva osoby bez státní příslušnosti), kteří vykonávají ve Švýcarsku
výdělečnou činnost, a švýcarští občané, kteří pracují v cizině ve službách
Konfederace nebo v podnicích označených federální vládou včetně zvláštních
případů, vyjmenovaných v Art. 5 LAI (invalidní pojištěnci mladší než 20 let nebo ti,
kteří přesáhli uvedenou věkovou hranici, ale dosud nevykonávali výdělečnou
činnost).
Podle LPP jsou povinně pojištěni námezdní pracovníci, kteří jsou starší 17 let
a vydělají si u jednoho zaměstnavatele roční plat vyšší než 18,540 franků (původní
podmínka vyšší roční mzdy byla snížena na 18,540 rozhodnutím vlády dne 16. 4.
2002). Proti riziku úmrtí a invalidity jsou také povinně pojištěny osoby, které pobírají
dávky pojištění proti nezaměstnanosti. Na základě žádosti profesionální organizace
vláda může nařídit povinné pojištění dle LPP nezávislým osobám určité profese
(žurnalisti, umělci...). Zaměstnanci i samostatní pracovníci se také mohou nechat
dobrovolně pojistit.
Invalidita ve smyslu zákonů LAI a LPP je snížení výdělečné schopnosti
předpokládané jako trvalé nebo dlouhotrvající, které vzniklo postižením fyzického
nebo mentálního zdraví, způsobeným vrozenou neschopností, chorobou nebo
úrazem.
Pojištěnci starší než 20 let, kteří nevykonávali výdělečnou činnost dříve než
bylo postiženo jejich fyzické nebo mentální zdraví a od kterých nelze požadovat, aby
tuto činnost vykonávali, jsou posuzováni jako invalidní, když jim porucha zdravotního
stavu znemožňuje vykonávat jejich obvyklé práce.
Pojištěnci mladší 20 let, kteří nevykonávají výdělečnou činnost, jsou
považováni za invalidní, trpí-li poruchou fyzického nebo mentálního zdraví, která by
pravděpodobně měla za důsledek neschopnost výdělku.
Podle zákona o úrazovém pojištění LAA je považována za invalidní osoba,
jejíž výdělečná schopnost je pravděpodobně trvale nebo dlouhodobě postižena.
22
Při hodnocení úrazové invalidity se porovnává pracovní výdělek, kterého by
mohl dosáhnout pojištěnec, který se stal invalidním následkem úrazu, vykonávaje
činnost, kterou od něj lze zodpovědně (raisonnablement) očekávat s výdělkem,
kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní.
LAI a LAA odškodňují pouze snížení výdělečné schopnosti.
Invalidní důchod může být odmítnut, snížen nebo přechodně či definitivně
zrušen pojištěnci, který úmyslně nebo závažným opomenutím, přečinem nebo
zločinem způsobil nebo zhoršil svou invaliditu. Když pojištěnec odmítá nařízenou
rehabilitaci, kterou od něj lze oprávněně vyžadovat a která by mohla podstatně
zlepšit jeho výdělečnou schopnost, nebo když se z vlastní iniciativy nesnaží svoji
výdělečnou schopnost zlepšit, pojišťovna mu nařídí, aby se podrobil rehabilitaci.
Neuposlechne-li pojištěnec, důchod mu bude dočasně nebo trvale odmítnut. Nelze
oprávněně vyžadovat zákroky, které by mohly být riskantní pro život nebo pro zdraví
pojištěnce. Když se invalidita důchodce změní tak, že může ovlivnit výši důchodu,
důchod mu do budoucna bude zvýšen, snížen nebo zrušen.
Podle LAI má pojištěnec nárok na rentu, je li nejméně ze 40% invalidní. Renta
je odstupňována podle stupně invalidity podle následujícího klíče:
Stupeň invalidity:
Nárok na rentu ve zlomku celé renty:
nejméně 40%
čtvrtina
nejméně 50%
polovina
nejméně 66%
celá renta
Nárok na rentu vzniká:
a) nejdříve od data, když má pojištěnec trvalou nejméně 40% neschopnost výdělku,
nebo
b) když má bez význačnějšího přerušení nejméně po dobu jednoho roku trvalou
neschopnost výdělku nejméně 40%
Podle LPP mají nárok na invalidní dávky osoby, které jsou invalidní nejméně
50% ve smyslu LAI, a které byly pojištěny, když nastala pracovní neschopnost, která
způsobila invaliditu.
23
Pro odhad invalidity slouží porovnání výdělku, kterého by pojištěnec dosáhl při
výkonu povolání, které by bylo možno od něj oprávněně očekávati, s výdělkem,
kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní.
zdravotním stavem
Na normální rentu dle LAI mají nárok pojištěnci, kteří před vznikem invalidity
platili nejméně jeden celý rok příspěvky.
Podle LPP mají nárok na invalidní rentu invalidé, kteří byli pojištěni, když
nastala pracovní neschopnost, která zapříčinila invaliditu.
Dle LAI výše invalidní renty odpovídá výši starobní renty, na kterou by měl
pojištěnec nárok podle zákona o starobním pojištění LAVS. Výpočet je složitý (viz
Art. 34 zákona LAVS). Minimální kompletní měsíční renta byla dne 16. 9. 1998
stanovena na 1005 franků. Podle Art. 35 zákona LAVS může souhrn dvou rent pro
manželský pár dosáhnout nejvýše 150% maxima starobní renty, mají-li oba nárok na
rentu starobní, nebo jeden má nárok na starobní a druhý na invalidní. Změní-li se
invalidita pojištěnce tak, že do budoucna ovlivní právo na rentu, renta může být do
budoucna zvýšena, snížena nebo zrušena.
(v) Maximální a minimální invalidní důchod
K otázce o nejvyšší a nejnižší hranici invalidního důchodu se zpracovatel
odpovědi za Švýcarsko nevyjádřil.
systémů
Nemá-li invalidní osoba nárok na rentu dle LAI nebo LPP, mají tyto osoby
v různých kantonech nárok na sociální asistenci. V kantonu Genève existuje např.
„Zákon o dávkách pro staré osoby, vdovy, sirotky a invalidy“ z 28. října 1968, který
zaručuje starým osobám a invalidům minimální příjem. Výše příspěvků je indexována
podle indexu spotřebních cen. Dávky jsou udělovány všem starým osobám a
invalidům bydlícím v Ženevě, za určitých podmínek jejich jmění určených zákonem,
který také od švýcarských občanů požaduje, aby bydleli v kantonu Ženeva nejméně
pět let během sedmi let, předcházejících podání žádosti. Tato podmínka se
nevztahuje na občany kantonu Ženeva. Cizinci mohou rovněž obdržeti tyto dávky,
24
bydlí-li od svého padesátého roku v kantonu patnáct let před podáním žádosti o
asistenci. Město Ženeva rovněž zřídilo městské sociální dávky, aby doplnilo příjmy
osob nebo rodin se skromnými příjmy, a zajistilo tím jejich sociální minimum.
Ženaté nebo vdané osoby, které mají nárok na rentu, vykonávaly-li
výdělečnou činnost bezprostředně před vznikem pracovní neschopnosti, mají nárok
na doplňkovou dávku (prestation complémentaire) pro druha nebo družku, nemá-li on
nebo ona nárok na starobní nebo invalidní rentu a nestačí-li souhrn jejich rent a
ostatních příjmů ke krytí základních životních potřeb. Mají rovněž nárok na
doplňkovou dávku pro děti, které by po jejich smrti měly nárok na sirotčí důchod.
V kantonu Ženeva mají dle LAVS nebo LAI všichni důchodci nárok na
doplňkové (komplementární dávky) AI nebo AVS podle zákona ze 14. října 1965,
když jejich důchody, jiné příjmy a jejich majetek nestačí ke krytí základních životních
potřeb – nepřesahují hranici stanovenou zákonem. Dělí se na dvě kategorie: roční
dodatková dávka a výlohy nemocenské a invalidní. Nárok na ně mají švýcarští i cizí
občané. Cizinci mají podmínku, že musí mít bydliště ve Švýcarsku bez přerušení
během patnácti let před podáním žádosti. Pro uprchlíky a bezdomovce je tato
požadovaná doba pobytu zkrácena na pět let.
Bezmocné osoby, které pro svou invaliditu potřebují trvalou cizí pomoc nebo
trvalý cizí dozor pro výkon běžných životních potřeb, mají nárok na přídavek pro
bezmocnost (allocation pour impotent).
Pojištěncům jsou rovněž nahrazeny cestovní výlohy ve Švýcarsku a výjimečně
též v cizině, je-li cesta potřebná pro vyšetření oprávněnosti žádosti o důchod nebo
pro readaptaci.
Invalidní pojištěnci nebo pojištěnci, kterým hrozí bezprostředně invalidita, mají
nárok na readaptační prostředky a opatření, potřebné k navrácení jejich výdělečné
činnosti, k jejímu zlepšení, zachování nebo ku zlepšení jejího užívání. Jsou to:
a) Potřebné léčebné a lékařské zákroky
b) Profesionální opatření (pracovní orientace, počáteční pracovní školení,
pracovní přeřazení, pracovní umístění)
c) Speciální školení pro bezmocné invalidní pojištěnce mladší dvaceti let
d) Poskytování pomocných prostředků
25
e) Placení denních finančních výloh po dobu readaptace
Pojištěnec ztrácí nárok na invalidní rentu, jakmile může uplatnit nárok na rentu
starobní podle zákona o starobním pojištění – Art. 30 LAI.
Výše invalidní renty odpovídá výši starobní renty podle zákona LAVS. Mají-li
vdovy, vdovci nebo sirotci nárok současně na rentu starobní de LAVS a na rentu
invalidní de LAI, budou mít nárok na celou rentu invalidní. Bude jim poukazována
renta, která je vyšší – Art 43 de LAI.
Mezi nemocenským a invalidním pojištěním není žádný vztah. Nemocenské
pojištění podle zákona LAMal poskytuje dávky pouze v případě nemoci, úrazu (neníli kryt úrazovým pojištěním) a těhotenství.
Rentiér dle LAI může vykonávat ekonomicky výdělečnou činnost za podmínky,
že
výnos této činnosti nepřesahuje 40 – 66% výdělku – podle výše invalidity –
kterého by dosáhl, kdyby nebyl invalidní. U rentiéra invalidního dle LPP je práh, který
nesmí překročit, 50% výdělku.
Systém švýcarského invalidního pojištění je dobrý a nepotřebuje strukturální
změnu.
Rakousko
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
4
poskytovaných
na
základě
Současný rakouský systém sociálního pojištění funguje téměř 100 let. První
systém důchodového pojištění pro státní úředníky byl zaveden v roce 1906, pro
dělníky v roce 1927. V roce 1956 byl přijat v současné době platný Všeobecný
zákoník sociálního pojištění (ASVG). Tímto krokem došlo ke sjednocení dosud
roztříštěného systémů právních norem upravujících úřednické a dělnické systémy
v oblasti zdravotního pojištění, penzijního a úrazového pojištění.
4
Na dotazník odpověděl prof. Wolfgang Mazal, profesor Vídeňské University
26
V rámci rakouského systému sociálního zabezpečení jsou zakotveny dávky
pro ty, jejichž pracovní schopnost je trvale omezená nebo zcela absentuje. Jedná se
o peněžní dávky i služby směřující k začlenění postižených osob do pracovního
procesu. Tyto služby zabezpečuje veřejný systém důchodového pojištění, ale dávky
jsou vypláceny rovněž ze systému úrazového či zdravotního pojištění z veřejných
rozpočtů,
federálních
sociálních
správ,
nebo
zemských
Veřejných
služeb
zaměstnanosti. Dávky při péči jsou hrazeny ze systému dlouhodobých dávek
určených na financování péče.
Systém invalidního pojištění je koncipován jako povinné sociální pojištění pro
zaměstnance, jejichž výše dávek se pak odvíjí od délky účasti na systému, resp.
výše příspěvků.
Na pojištění pro případ invalidity jsou účastni:
•
všichni zaměstnanci v placeném zaměstnání,
•
rodinní příslušníci, ekonomicky aktivní spolu s osobou samostatně výdělečně
činnou (spolupracující osoby),
•
osoby, které nemají formální pracovní smlouvu, ale v podstatě vykonávají
práci jako zaměstnanec (např. členové orgánů společností),
•
osoby dobrovolně pojištěné
Dlouhodobá neschopnost k výdělečné činnosti, nebo její dlouhodobé omezení,
mohou zakládat nárok na invalidní důchod, důchod při neschopnosti k práci, důchod
při neschopnosti výdělku, stejně tak jako předčasný důchod, nebo důchod
poskytovaný z důvodu pracovního úrazu či nemoci z povolání.
Invalidní důchod je dávkou veřejného penzijního systému. Nárok na něj vzniká
po určité době pojištění (6 měsíců až 15 let, podle věku žadatele) a v případě, že
žadatel je invalidní. Invalidita se posuzuje nikoli pouze jako zdravotní kategorie, ale
také z hlediska dosavadní pracovní aktivity invalidy v posledních 15 letech.
Předčasný důchod – v roce 1981 byl zaveden systém, podle kterého mohou
dělníci nárokovat invalidní důchod, pokud nejsou nadále ze zdravotních důvodů
schopni vykonávat dosavadní nebo podobnou práci, kterou většinou vykonávali
27
v posledních 15 letech. Jedná se v podstatě o jinou formu předčasného důchodu,
která je však ošetřena v rámci invalidního, nikoli starobního důchodového systému.
Invalidní důchod z důvodu pracovního úrazu – na tento důchod vzniká nárok,
pokud vznikla invalidita v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Dávka
se vyplácí ze systému pojištění proti pracovním úrazům a vzniká na ni nárok, pokud
pracovní schopnost poklesla o nejméně 20% a tato situace trvá nejméně tři měsíce.
Na tuto dávku vzniká nárok rovněž žákům a studentům, kteří utrpěli úraz v průběhu
studia.
Pojetí invalidity záleží na typu zaměstnání, které bylo vykonáváno před
vznikem invalidity.
Nekvalifikovaní pracovníci jsou považováni za invalidní, pokud nejsou nadále
schopni vykonávat výdělečnou činnost. Naopak kvalifikovaní dělníci, úředníci a
osoby samostatně výdělečné činné jsou považováni za invalidní, pokud nejsou
schopni nadále vykonávat povolání, na které se svým vzděláním připravili.
Invalidní důchod pokrývá jen ztrátu schopnosti k zaměstnání a k práci. Pojetí
invalidity v případě předčasného důchodu je kombinací zaměstnanecké invalidity a
všeobecné invalidity vyjádřené jako ztráta schopnosti výdělku. V případě invalidního
důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu je invalidita pojímána jako
fyzická invalidita ve smyslu ztráty funkčnosti.
Důchody financované z veřejných důchodových systémů pokrývají pouze
schopnost zaměstnání a práce. Naopak důchody poskytované z úrazového pojištění
mohou pokrývat rovněž ztížení společenského uplatnění.
zdravotním stavem
Právní podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod se různí v závislosti na
typu dosud vykonávané práce. Invalidní důchod může být rovněž poskytován po
omezenou dobu, nebo neomezeně. Než je přiznán invalidní důchod, musí žadatel
podstoupit určité rehabilitační programy. Pouze v případě, že rehabilitace je
neúspěšná, je důchod přiznán. Je-li důchod přiznán na omezenou dobu, je možná
28
revize invalidity. Nárok na důchod ovlivňuje rovněž výdělečná činnost příjemce
dávky.
Co se týče podmínek nároku na předčasný důchod, chrání tento systém
především starší pracující. Podmínkou vzniku nároku není pouze neschopnost
k práci, vykonávané v posledních patnácti letech, ale také dosažení určitého věku
(57 let).
K tomu, aby mohl invalidní osobě vzniknout nárok na důchod, je třeba splnit
podmínku minimální doby pojištění. Pro tzv. trvalý nárok je třeba splnit stejnou dobu
pojištění jako pro vznik nároku na starobní důchod. Základní povinná doba pojištění
je 60 měsíců. Splnění této doby pojištění se nepožaduje, pokud je invalidita
způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nebo vznikne před
dovršením 27. roku věku. V tomto případě stačí 6 měsíců pojištění k tomu, aby vznikl
nárok na důchod.
Nárok na důchod při postižení závisí na schopnosti žadatele pracovat.
V případě, že jeho schopnost pracovat poklesla o 20-99%, vypočítá se dávka podle
určitého klíče. Poklesla-li naopak schopnost žadatele pracovat o 100%, činí výše
důchodu 2/3 ročního příjmu z roku předcházejícího vzniku invalidity.
Důchod se poskytuje po dobu 24 měsíců. Po uplynutí této doby je třeba podat
novou žádost a nárok v podstatě obnovit.
(v) Minimální a maximální důchod
Minimální důchod se stanoví podle sociálního zázemí invalidní osoby. Pro
samostatně žijící osobu činí minimální invalidní důchod 613€, pro osobu žijící
v domácnosti s manželem je to 875€. Za každé dítě pak tato částka roste o 65€.
Maximální invalidní důchod činí 2 261€.
systémů
Kromě invalidního důchodu lze nárokovat další dávky podmíněné nepříznivým
zdravotním stavem. Ve prospěch invalidních osob jsou konstruovány četné systémy
zdravotní, profesionální a sociální rehabilitace. V jejich rámci se poskytuje rovněž tzv.
přechodná dávka. Vzniká na ni nárok tomu, kdo musí uspokojovat ještě potřeby
svého manžela nebo jiných příslušníků své rodiny.
29
Invalidní důchod, jakožto dávka poskytovaná z důvodu pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání, se může sbíhat s pozůstalostním důchodem. V ostatních
případech jsou nároky na dávky přesunuty do jediné – dávky na dlouhodobou péči
(Pflegegeld).
Dojde-li ke vzniku pracovní neschopnosti, je zaměstnavatel dále povinen platit
zaměstnanci mzdu a nemocenská dávka je vyplácena zdravotní pojišťovnou. Jakmile
se vyčerpá povinnost zaměstnavatele platit dále mzdu, může zaměstnanec žádat o
nemocenské, po dobu nejméně 26 týdnů, která může být prodloužena až na jeden
rok. Po této platbě nemocenských dávek ze strany zdravotní pojišťovny může osoba,
u které nadále trvá snížení pracovní schopnosti nebo pracovní neschopnost,
nárokovat dávku invalidního důchodu.
Nárok na invalidní důchod nekončí s dosažením důchodového věku. Je-li
invalidní důchod poskytován neomezeně, je důchod poskytován jako invalidní
důchod až do smrti.
Výše důchodu zásadně závisí na příjmu z pracovní činnosti, počtu let pojištění
a důchodovém věku. Běžně jsou tedy starobní důchody invalidních důchodců o 1025% nižší, než je tomu v průměru. Rakouský penzijní systém nezabezpečuje žádné
zvýhodnění dávek podmíněné invaliditou.
V rámci důchodového systému se poskytuje rovněž částečný důchod, sbíhá-li
se pobírání důchodu s výdělečnou činností. Důchod se však poskytne v plné výši,
nedosáhne-li příjem invalidy 907,45 Euro měsíčně.
Nárok na invalidní důchod zásadně nezaniká v případě, že důchodce vyvíjí
další výdělečnou činnost. Pouze pokud příjem z této činnosti překročí určitou hranici,
odpovídající celostátnímu průměrnému příjmu, výše invalidního důchodu se
přiměřeně krátí, podle stanovených redukčních pravidel.
V Rakousku představuje sociální zabezpečení jeden z důležitých faktorů
sociální soudržnosti a výrazně přispívá k redukci chudoby a sociálnímu a
30
ekonomickému rozvoji. Přesto musí stávající systém reagovat na současné potřeby
trhu práce, sociální vztahy a demografický vývoj.
V poslední době bylo Rakousko, stejně jako ostatní evropské státy, nuceno
snížit sociální výdaje a přijmout některé sociální reformy.
Co se týče důchodového pojištění, byly navýšeny příspěvky, ale je nutné
reformovat rovněž např. podmínky pro vznik nároku, rehabilitaci apod.
Německo
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
5
poskytovaných
na
základě
Dávky sociálního pojištění mají v Německu dlouhou tradici a jejich koncepce
se v podstatě nemění, a to i přesto, že výše jednotlivých dávek byly v posledních
desetiletí snižovány. Systémy veřejných dávek pro oběti války, financované
z všeobecných daní, byly vytvořeny po První světové válce a standardizovány po
Druhé světové válce jako součást veřejného systému sociální ochrany.
Povinný systém důchodového pojištění byl zaveden v roce 1889 jako starobní
a invalidní důchodový systém pro dělníky. Některé charakteristiky tohoto systému
zůstaly v platnosti až do dneška, zejména co se týče úzké návaznosti na výdělečnou
činnost. Od roku 1957 se v důsledku reformy ještě posílil vztah mezi důchodem a
pojištěnými příjmy, z nichž se odvádělo během celé pracovní kariéry.
Zákon, který se týká invalidity, zůstal téměř nezměněn po tři desetiletí. Ze
systému se vyplácely dva různé důchody, z nichž jeden chránil zaměstnanecký statut
a druhý se poskytoval v případě úplné ztráty pracovní schopnosti.
O znění pravidel pro invalidní důchody však v Německu nerozhoduje pouze
zákonodárce, ale i federální soudy. Velmi důležitý spor se v této souvislosti vedl o
pojetí „konkrétního pohledu“ na situaci zaměstnání. Správní orgán je totiž při
posuzování invalidity povinen přihlížet ke konkrétní situaci zaměstnání. Je tomu tak
v důsledku dvou rozhodnutí Federálního sociálního soudu z let 1969 a 1976. Tato
problematika se týká především vzdělaných žen, které po dlouhé pracovní pauze a
5
Otázky výzkumného týmu zodpověděla Holger Viebrok, profesorka University v Bremen
31
přes nepatrné změny na pracovním trhu mohou získat výhodu díky konkrétnímu
pohledu a ochraně jejich pracovního statutu. V mnoha případech, které souvisejí
s nemocností ve stáří a ve spojení s horší situací na trhu práce od poloviny 70. let,
bylo dostačující přiznat oprávnění k důchodu z důvodu neschopnosti pracovat. V té
době bylo třeba pro vznik nároku na starobní důchod 15 let účasti na systému,
v případě invalidního důchodu pouze pět let. Tato situace vedla k nadužívání
invalidních důchodů.
Růst počtu důchodů vedl k významným změnám ve stanovení podmínek
nárokování invalidního důchodu. V roce 1984 byl zaveden požadavek účasti na
systému v rozsahu nejméně tří let v posledních pěti letech před vznikem invalidity.
Zároveň byla zpřísněna kritéria pro vznik nároku na standardní starobní důchod –
délka povinné účasti na systému byla redukována z 15 na 5 let za celou pracovní
kariéru (nezáleží na tom, zda se jednalo o účast na povinném či dobrovolném
systému).
V roce 1992 byla zavedena reforma – zákonem o reformě důchodů, která
znamenala mnoho změn v pravidlech výpočtu důchodu.
Diskuse o reformě systému invalidních důchodů se v posledních desetiletích
nesly ve znamení definice invalidity, zejména ve vztahu k ochraně zaměstnávání
(profesionální invalidita) a posouzení situace trhu práce. Poslední reforma invalidních
důchodů, která nabyla účinnosti v lednu 20016, výrazně změnila pravidla a odstranila
původní kontroverzní pojetí.
Navíc bylo přidáno několik nových pravidel ve vztahu k výši důchodu. Invalidní
důchod je nyní nižší, což odpovídá celkovému snížení úrovně starobních důchodů.
V důsledku této změny je stanoven standardní důchodový věk pro invalidní důchod
na 63 let a celková dávka je snižována o 0,3% za každý měsíc, o který dříve se
začne důchod pobírat až na maximum 10,8%, což odpovídá 60 letům, tedy
klasickému důchodovému věku. Zároveň bylo znovu zavedeno více náhradních dob
pojištění do věku 60 let za účelem překlenutí chybějících příspěvkových dob.
Znamená to, že celková doba od 55 do 60 let je v současné době započítávána, na
rozdíl od jedné třetiny podle původních pravidel.
Jako důležité prvky důchodové reformy z roku 2001 lze označit následující:
6
Sozialgesetzbuch IX.
32
 Částečné invalidní důchody a jim odpovídající limity možného výdělku byly
reorganizovány tak, že jsou v současné době k dispozici čtyři, nikoli tři
kroky. Limity výdělku se odvíjejí od výše individuálního výdělku a už nejsou
stimuly k výdělku vyššímu, než je běžný nízký příjem.
 Od
roku
2003
budou
zavedeny
nové
testované
(bederfsorientierte Grundsicherung), jejichž cílem je
plošné
dávky
ochrana před
chudobou. Na tuto dávku budou mít nárok invalidní i starobní důchodci.
Reforma rovněž přinesla mnoho opatření v oblasti rehabilitace těžce
zdravotně postižených a znamenala mnoho zlepšení v organizační struktuře
sociálních systémů. Zároveň představuje nové směřování ve smyslu zdůraznění
účasti postižených osob na společenském a pracovním životě.
(ii) Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a
jejich současná právní úprava
V Německu existují v podstatě čtyři systémy zabezpečující invalidní dávky.
i. Sociální pojištění pro zaměstnance
Tento systém zahrnuje:
a) Povinné důchodové pojištění (Gesetzliche Rentenversicherung)
Povinné důchodové pojištění je původně pouze starobní, ale zahrnuje rovněž
invalidní dávky a rehabilitační programy, stejně jako pozůstalostní důchody.
b) Povinné úrazové pojištění (Gesetzliche Unfallversicherung)
Povinné
úrazové
pojištění
je
provozováno
35
průmyslovými
a
20
zemědělskými profesními svazy. Úrazového pojištění jsou účastny rovněž jiné
veřejné svazy jako svazy studentů, záchranářů apod. Asociace poskytují dávky - tzv.
úrazové dávky jen v případě pracovních úrazů či nemocí z povolání. Všechny tyto
dávky mohou být považovány za kompenzaci na základě principu náhrady škody.
ii.ii. Zaměstnanecké pojištění státních zaměstnanců a vojáků
Důchody
pro
státní
zaměstnance
jsou
upraveny
ve
zvláštním,
nepříspěvkovém systému Beamtenversorgung. Důchody těchto zaměstnanců tedy
nejsou důchody v pravém slova smyslu, ale jedná se v podstatě o prodlouženou
výplatu mzdy, která se uplatňuje i v případě invalidity. Tato odlišnost je zvlášť
33
důležitá z daňového hlediska, neboť důchody těchto zaměstnanců jsou daněny jako
mzdy, zatímco obecné důchody jsou daněny jako sociální dávky, nižší sazbou. I
přesto ale bývají důchodové dávky pro státní zaměstnance vyšší, než pro ostatní
zaměstnance.
Státní zaměstnanci nejsou účastni všeobecného úrazového pojištění, ale
v případě pracovního úrazu mohou žádat o zvláštní dávku úrazového důchodu
(Unfallruhegehalt), která je vyšší než jejich invalidní důchod.
iii. Systém sociální pomoci prováděný zemskými vládami
Nedostačují-li dávky ze sociálního pojištění k zabezpečení potřeb postižené
osoby nebo nevznikne-li takové osobě na dávku nárok vůbec, je možné žádat o
dávky sociální pomoci. Systém sociální pomoci se aktivuje v případě chudoby (či její
hrozby) jako dlouhodobá platba určená k uspokojení zvláštních potřeb.
iv. Dávky poskytované válečným poškozencům
Dávky poskytované válečným poškozencům jsou poskytovány v peněžní
formě, jsou částečně plošné a částečně závislé na příjmu.
Systémy fungují na bázi povinného pojištění určeného zaměstnancům a
určitým skupinám osob samostatně výdělečně činných. Dávky se poskytují na
základě zásluhového principu, tedy v závislosti na výši předchozího výdělku.
Dále jsou těžce postižení chráněni proti znevýhodnění prostřednictvím
různých privilegií při využívání služeb, zdaňování, mají rovněž nižší důchodový věk.
Systémy pro státní zaměstnance a ostatní zaměstnance zásadně nejsou
propojitelné; ve zvláštních případech je však možné nárokovat důchod částečně
z obou systémů (např. pokud v průběhu své pracovní kariéry zaměstnanec změní
statut). Naproti tomu v případě pracovního úrazu často dochází k souběhu nároků
z úrazového a důchodového pojištění.
V Německu existují dvě hlavní pojetí invalidity:
a) Zaměstnanecká invalidita – neschopnost k zaměstnání (Berufsunfähigkeit)
b) Pracovní invalidita – neschopnost k práci (Erwerbsunfähigkeit).
34
c) Od roku 2001 však existuje nové pojetí v rámci důchodového pojištění –
snížená schopnost k práci (Verminderte Erwerbsfähigkeit)
Německé zákony však znají další dvě důležité kategorie:
d) Těžké zdravotní postižení (Schwerbehindert) – tato kategorie vyjadřuje
funkční invaliditu a je naplněna, je-li funkční neschopnost organismu vyšší
než 50%. Těžce postižené osoby jsou chráněny proti znevýhodňování,
mají daňové výhody a další privilegia. Rovněž jim vzniká nárok na
speciální
starobní
důchod
při
dosažení
nižšího
než
obecného
důchodového věku.
e) Snížení schopnosti práce (Minderung der Erwerbsfähigkeit) – tato
kategorie se používá zvláště v úrazovém pojištění.
Invalidní důchody zásadně nahrazují úbytek příjmů a zabezpečují uspokojení
zvláštních potřeb. Rehabilitační opatření jsou zabezpečována z jiných, než
důchodových systémů, jejichž cílem je vytvoření předpokladů pro účast na
pracovním a sociálním životě prostřednictvím odpovídajících opatření.
zdravotním stavem
Invalidní důchody z povinného systému důchodového pojištění jsou zásadně
poskytovány dočasně, maximálně po dobu 3 let. Požádá-li invalida o prodloužení této
doby, musí být znovu posouzen jeho zdravotní stav. Neexistuje žádné pravidlo pro
revizi invalidity v případě permanentních dávek, kromě povinnosti příjemce
informovat pojišťovnu v případě změn jeho zdravotního stavu po dobu pobírání
invalidního důchodu.
Na důchod vzniká nárok po splnění určité čekací doby. U zaměstnanců činí
tato doba pojištění 60 měsíců, z nichž 36 měsíců muselo být přispíváno do systému
v průběhu posledních 5 let před vznikem invalidity. Tuto podmínku lze prominout za
určitých okolností – např. když invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu.
Pro osoby postižené od mládí je minimální doba pojištění 240 měsíců, aby jim
mohl vzniknout nárok na invalidní důchod.
Speciální zákonné podmínky pro nárokování invalidních dávek jsou stanoveny
následovně:
35
Důchodové pojištění - nový důchod při snížené schopnosti práce obsahuje
dvě kritéria spojená s počtem hodin, které je schopen žadatel o dávku odpracovat.
Hranice jsou stanoveny na 6 a 3 hodiny denně. Je-li někdo neschopen ani tří hodin
práce denně, je považován za plně invalidního, je-li schopen práce v rozmezí 3-6
hodin denně, je částečně invalidní. Kdo je schopen pracovat alespoň 6 hodin denně,
není považován za invalidního. Počty hodin se vztahují na všechny druhy prací
dostupné na obecném trhu práce.
Úrazové pojištění – nárok na dávku vzniká, je-li pracovní schopnost omezena
alespoň o 10%, přičemž vzniká nárok na důchod při poklesu pracovní schopnosti o
20%. Výše důchodu může dosáhnout až 2/3 ročního průměrného výdělku (je-li
pokles pracovní schopnosti 100%), jinak se stupňuje podle míry invalidity.
Státní zaměstnanci pobírají relativně více dávek, všechny jsou poskytovány
státem a jsou bezpříspěvkové.
Válečné důchody jsou poskytovány obětem ozbrojených střetů, zraněným
během výkonu vojenské služby, nebo zajetí či internace během druhé světové války.
Minimální úroveň neschopnosti k práci je stanovena na 30%.
V současné době nejsou stanoveny žádné ekonomické podmínky pro vznik
nároku na invalidní důchod.
V Německu neexistují žádné hranice minimálního a maximálního důchodu.
systémů
Každý může nárokovat sociální pomoc, je-li jeho příjem nižší než oficiálně
stanovená hranice chudoby. Od roku 2003 budou invalidní a staré osoby oprávněny
nárokovat testované dávky k uspokojení potřeb. Jejich výše je stejná jako výše dávek
sociální pomoci, přičemž je doplňována 15% dávky. Narozdíl od současné situace
nejsou zohledňovány žádosti o platby dětem či rodičům, ledaže jejich příjem
nedosahuje 100 000 Euro.
Jinak jako doplnění základního systému je možné nárokovat rehabilitační
opatření, které se poskytuje v případě, že schopnost k práci je vážně ohrožena a toto
nebezpečí může být odvráceno, nebo schopnost práce může být významně zlepšena
36
nebo zcela navrácena. V případě úrazového pojištění lze nárokovat rovněž náklady
na léčbu. Jako doplněk všech dávek z povinného důchodového systému je dále
placen příspěvek na náklady ze zdravotního pojištění a pojištění pro případ
dlouhodobé péče. Výše tohoto příspěvku činí cca 50% povinného příspěvku do
systému.
V povinném
důchodovém
systému
po
dosažení
důchodového
věku
automaticky končí nárok na invalidní důchod a přechází v nárok na důchod starobní.
Doby pobírání invalidního důchodu jsou zohledněny jako doby pojištění při
stanovování výše starobního důchodu. Naopak důchody ze systému pro státní
zaměstnance a z úrazového pojištění jsou poskytovány doživotně.
V rámci právní úpravy povinného důchodového pojištění se rovněž stanoví, že
starobní důchod musí být začít vyplácen do 24 měsíců po skončení nároku na
invalidní důchod.7
Naproti tomu nemocenské dávky jsou vypláceny po dobu 6 měsíců. Po
uplynutí této doby je třeba žádat o invalidní důchod, trvá-li pracovní neschopnost i
nadále. Důchody z úrazového pojištění a pro válečné poškozence jsou vypláceny po
26 týdnech nemoci, během nichž se poskytuje zvláštní dávka Verletztengeld,
odpovídající nemocenskému.
Částečný
důchod
v rámci
povinného
systému
umožňuje
vykonávání
výdělečné činnosti, zpravidla na částečný pracovní úvazek. Je rovněž možné
kombinovat plný invalidní důchod s příjmem z pracovní činnosti.
Od roku 2001 byl zaveden nový systém testu příjmů. Pobírá-li invalida plný
invalidní důchod, může vydělávat maximálně 325 Euro. Je-li jeho výdělek vyšší,
může žádat o ¾ - ¼ plného invalidního důchodu. Celkově nesmí jeho výdělek
přesáhnout výdělek dosahovaný před vznikem invalidity navýšený o 325 Euro. Čím
nižší je důchod, tím vyššího výdělku může příjemce dosáhnout.
V systému úrazového pojištění a válečných důchodů nejsou stanoveny žádné
limity výdělku. Naopak v systému pro státní zaměstnance může být invalidní důchod
7
Srov. § 88 SGB 6
37
redukován, pokud jeho příjemce vykonává výdělečnou činnost. Maximálně lze ale
redukovat o tu částku, která v případě invalidního důchodu přesahuje běžný starobní
důchod.
Dojde-li k souběhu nároku z úrazového pojištění s nárokem na důchod
z důvodu
snížené
pracovní
schopnosti,
je
posledně
zmiňovaná
dávka
suspendována, pokud by součet obou důchodů přesáhl výši příjmu dosahovaného
před vznikem invalidity.
Německý důchodový systém bývá kritizován pro svou vysokou příspěvkovou
úroveň. V důsledku reformy z roku 2001 lze očekávat redukci úrovně invalidních
důchodů, která může vést k růstu chudoby. Toto snížení je zapříčiněno redukcemi až
o 10,8% ve spojení s všeobecnou redukcí úrovně důchodů během posledních tří
desetiletí, které zase byly výsledkem opatření směřujících k postupné privatizaci
důchodů. Plný invalidní důchod pro průměrného zaměstnance ve věku 40 let tak
bude činit cca ½ průměrného příjmu. To znamená, že se bude velmi blížit hranici
chudoby. Dokonce i dnes tato úroveň nedosahuje 55% průměrného příjmu.Zároveň
je třeba připomenout, že většina případů invalidity začíná v prvních letech pracovní
kariéry. Tato nízká úroveň invalidních důchodů je často považována za
nespravedlivou v poměru k velmi štědrým dávkám pro státní zaměstnance.
Dalším možným problémem zřejmě bude testování příjmů, které je velmi
pravděpodobně nastaveno příliš přísně.
Zároveň je systém invalidních dávek velmi úzce svázán se závislou
výdělečnou činností. Z tohoto důvodu nejsou některé skupiny vůbec pokryty a
„vypadávají“ ze systému. Patří sem např. osoby samostatně výdělečné činné.
Proto by bylo zřejmě lepší ustanovit povinný příspěvkový systém, který by
zahrnoval všechny typy výdělečné činnosti, a tak by zabezpečoval lepší úroveň
sociální ochrany.
38
1.3 Západoevropský model
Francie
(i)
Historický
vývoj
systémů
8
dávek
poskytovaných
na
základě
Francouzská administrativa se začala problémem důsledků postižení zabývat
po První světové válce. V roce 1919 zakotvilo ministerstvo pro válečné vysloužilce
škálu zdravotních postižení utrpěných obětmi První světové války. Podle této škály
se určoval rozsah jejích invalidního důchodu. Tato stupnice byla používána až do
roku 1993, a to i pro posuzování civilní invalidity.
Na konci 19. století byl ve stejném duchu reparace přijat v roce 1898 zákon o
pracovních úrazech, podle kterého byli zaměstnavatelé povinni přispívat do
speciálního fondu pojištění, ze kterého se pak hradila odškodnění poškození zdraví
při práci.
Během 20. století byla postupně vybudována politika ve vztahu k invaliditě, byl
přijat veliký počet opatření, od asistence postiženým (Cordonnier Law z roku 1949),
přes
znovuzaměstnávání
postižených
(zákon
z roku
1957
zavedl
pojem
(„handicapovaného pracovníka“). Zároveň bylo vytvořeno sociální zabezpečení
v roce 1945, které zaručovalo všem pracujícím možnost pojištění pro případ nemoci
a úrazu, které nebyly způsobeny pracovní aktivitou, ale omezují je v pracovní
schopnosti.
Všechny uvedené předpisy byly pak sjednoceny zákonem č. 75-534 z roku
1975, který založil základní principy určující dnešní činnost ve vztahu k postiženým.
Jsou jimi:
 Důležitost prevence a monitoringu postižení
 Povinné vzdělávání postižených dětí a adolescentů
 Přístup postižených i institucím a jejich udržení v pracovním a životním rozvoji
8
Odpověď zpracovala Aline Auffret, advokátka.
39
Pojištěni pro případ invalidity jsou ve Francii pouze zaměstnanci, a to v rámci
povinného pojištění, ze kterého se vyplácí dávky v závislosti na výši příjmu, tedy
podle principu zásluhovosti.
Francouzský systém rozlišuje mezi invaliditou a postižením. Za invalidního se
považuje ten, kdo má v okamžiku vzniku úrazu zaměstnání, ze kterého platí
příspěvky do sociálního systému. Postiženou je naopak osoba, která neměla příjem
ze zaměstnání, když došlo k úrazu, a proto nikdy nepřispívala do sociálního systému.
Toto rozlišení pak vede k odlišnému řešení závislosti dotyčné osoby na
všeobecném systému sociálního zabezpečení. Buď jsou vypláceny invalidní dávky
z nemocenského
pojištění,
nebo
jsou
vypláceny
dávky
postiženým
ze
systému rodinných dávek.
i. Zásadně existují tři typy dávek pro invalidy:
a) Vyrovnávací dávka pro profesní náklady (C:B:P:E.), která je financována
krajem
a
může být poskytnuta invalidnímu zaměstnanci, jehož
neschopnost k práci činí minimálně 80% v případě, že jeho profesionální
aktivita představuje mimořádné náklady spojené s jeho postižením.
Náklady musí být prokázané, efektivní a nezohledněné jiným systémem.
b) Záruka zdrojů pro invalidní pracovníky (Guarantee fo Resources to Invalid
Workers – G.R.I.W.), která zaručuje minimální odměnu invalidním
pracovníkům pracujícím v běžném nebo chráněném zaměstnání. Dávka je
doplňkem ke mzdě v té výši, aby celkový příjem dosahoval garantované
výše, jež se liší případ od případu. Zásadně činí 55-110% garantované
minimální mzdy, je-li práce vykonávána v pracovních centrech (Help
Through Work Centres), 90-130% této mzdy, je-li práce vykonávána
v chráněných dílnách a 100-130% minimální mzdy, jedná-li se o běžné
zaměstnání.
c) Invalidní důchod pro zaměstnance – je vyplácen z pojištění osobě, která je
mladší 60 let a je účastna pojištění, je-li její pracovní schopnost
redukována o dvě třetiny nebo více z důvodu nemoci nebo úrazu, který
nebyl pracovním. Výše tohoto důchodu závisí na době účasti na pojištění
40
(placení příspěvků) a předchozí mzdě. Za určitých podmínek může být
dávka pobírána spolu s výdělkem, nebo s B.D.A. Důchod se poskytuje ve
třech skupinách:
I.
skupina invalidů pobírá důchod ve výši 30% průměrné roční
mzdy
II.
skupina invalidů pobírá důchod ve výši 50% průměrné roční
mzdy, a
III.
skupina invalidů pobírá stejnou částku jako druhá skupina
zvýšenou o 40%
V rámci tohoto systému invalidních dávek lze pobírat všechny tři typy dávek.
ii.
Existují rovněž tři druhy dávek poskytovaných postiženým
nebo jejich rodičům:
a) Vyrovnávací dávka pro pomoc třetí osoby (Compensatory Benefit for Help
From a Third Party - C.B.H.F.T.P.), kterou vyplácí kraj postiženým
osobám,
jejichž
každodenních
bezmocnost
životních
úkonů
činí
alespoň
potřebují
80%
pomoc
a
k zabezpečení
jiného.
V případě
nárokování této dávky není možnost využívat výhod z žádného jiného
subsystému sociálního zabezpečení. Výše této dávky 9 závisí na finančních
zdrojích a potřebách postiženého.
b) Dávka pro postižené dospělé (Benefit to Disabled Adults - B.D.A.) je
financována státem a vyplácena úřadem pro rodinné dávky osobám,
jejichž postižení činí osmdesátiprocentní ztrátu schopností (tato hranice
může být snížena až na 50%, pokud postižení nedovoluje dotyčné osobě
hledat a najít zaměstnání). Účelem této dávky je doplnit příjem postiženého
tak, aby dosáhl alespoň garantovaného minima (v současné době činí
545,13 €). Dávka může být zvýšena, žije-li invalidní důchodce sám. (Pozn.:
Francie upravuje většinu dávek k 1.7. každého roku)c) Dávka pro speciální vzdělávání (Benefit for Special Education – B.S.E.) je
rodinná dávka, která se vyplácí bez závislosti na příjmu osobám, které mají
41
výživou na nich závislé dítě mladší 20 let, jehož postižení představuje
alespoň 80% bezmocnost, kterou je opět možné snížit na 50%. Základní
měsíční dávka činí 105,19€, ale tato částka může být navýšena, prokáží-li
se určité výdaje související s postižením nebo potřebou zabezpečení
asistence ze strany třetí osoby. Tato potřeba se zohledňuje ve třech
úrovních – 1. úroveň tvoří denní, ale nepravidelná pomoc nebo srovnatelné
náklady, 2. kategorie je nepřetržitá pomoc ze strany třetí osoby, nebo 3.
kategorie přichází v úvahu v případě vážného postižení, které potřebuje
neustálou péči za současného zabezpečení na technicky vysoké úrovni a
zároveň jeden z rodičů přestane pracovat.10 Aktuální pozn.:Od března
2002 je zakomponováno 6 úrovní navýšení této dávky, které modifikují
novou základní částku (od 1.7.2002 109,4 EUR), a to v rozmezí 82,05 až
916,32 EUR.(základní.
Vzhledem k charakteru členění obou základních systémů nelze pobírat dávky
z jednoho i druhého. Výjimku tvoří vojáci z povolání, kteří mohou nárokovat vojenské
i civilní dávky.
Francouzský systém do značné míry sleduje kategorizaci Philipa Wooda z 80.
let (vada, neschopnost, znevýhodnění), která se stala základem pro mezinárodní
klasifikaci postižení (Internatiional Disabilities Classification – I.D.C.) stanovenou
Mezinárodní zdravotnickou organizací, a která byla přijata rovněž ve Francii v roce
1988.
Podle dekretu Ministerstva zaměstnanosti a solidarity č. 93-1216 z roku 1993
se rozlišuje 8 hlavních kategorií vad: intelektuální vady a vady chování, psychické
vady, sluchové, řečové, zrakové vady, tělesné a obecné vady, emotivní a estetické
vady.
Od těchto kategorií vad se pak odvíjí stupnice dalších neschopností a
znevýhodnění. Tato stupnice je v současné době přehodnocována tak, aby byly
zohledněny její nedostatky, jež byly zjištěny v praxi.
9
Poskytuje se v rozmezí € 350,94 – 701,88
10
Navýšení základní dávky v takovém případě činí 877,34€
42
Invalidita zapříčiněná pracovním úrazem naproti tomu zohledňuje: fyzickou
invaliditu/postižení, fyzickou invaliditu/postižení s ohledem na schopnost najít nové
zaměstnání, fyzickou invaliditu/postižení ve vztahu k sociálnímu začlenění.
B.D.A. naopak sociální život a ztížení společenského uplatnění nezohledňuje.
zdravotním stavem
Aby mohl nárok na některou z invalidních dávek vzniknout, je třeba splnit
minimální dobu pojištění a zaplatit během ní minimální výši příspěvků. Tyto
podmínky představují 12 měsíců účasti na pojištění před vznikem invalidity.
Pojištěnec musel zároveň během tohoto období přispívat do systému alespoň z
minimální mzdy, nebo prokázat, že odpracoval alespoň 800 pracovních hodin, opět
během minimálně 12 měsíců před vznikem invalidity, z čehož bylo alespoň 200 hodin
odpracováno v posledních 3 měsících před vznikem invalidity.
Invalidní důchod je vždy dočasnou dávkou, která může být revidována
v závislosti na vývoji stavu invalidity důchodce. Invalidní důchod může být snížen,
např. přesáhne-li příjem z výdělečné činnosti invalidy určitou hranici.
Např. nárok na B.D.A. vzniká za podmínky, že neschopnost práce přesáhne
80%. Invalidita musí být zároveň způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání, nebo také úrazem či nemocí mimo pracovní dobu.
Existují dva druhy odškodnění:
•
dočasné, které je placeno z nemocenského pojištění od prvního dne
po úrazu po dobu 30 dnů. Trvá-li pracovní neschopnost více než 29
dní, zvyšuje se výše dávky (z 60% na 80% z 1/30 průměrného
měsíčního
výdělku
zaměstnance
za
každý
den
pracovní
neschopnosti)
•
trvalé – jeho výše a doba, po kterou je poskytováno, závisí na
vážnosti utrpěných zranění či poškození zdravotního stavu
Kromě B.S.E a G.R.I.W. jsou všechny dávky podmíněny ekonomickým
faktorem. Základním účelem dávek poskytovaných v souvislosti s nepříznivým
zdravotním stavem je totiž zajištění důstojného života postiženému a kompenzace
jeho postižení.
43
Minimální důchod je stanoven v současné době ve výši 2 747€ ročně.
Maximální výše důchodu souvisí s maximální výší sociálních dávek. Výše
invalidního důchodu nesmí přesáhnout 30%, resp. 50% uvedeného sociálního
maxima, což v současné době činí 8 205€, resp. 13 675€.
systémů
Invalidní důchody jsou zásadně poskytovány ze systému sociálního
zabezpečení. V určitých případech však mohou invalidní osoby nárokovat dávky
rovněž od krajů nebo od úřadů rodinných dávek. Zde je ovšem pouze možnost, nikoli
povinnost, tyto dávky poskytnout.
Postižená osoba navíc může nárokovat služby, není-li schopna zabezpečit své
každodenní potřeby. Hlavní službou je domácí asistence, která je nicméně
poskytována v podobě účelové dávky jen v případě, že postižený nebo jeho rodina
prokáží, že využívají pomoc třetí osoby. Na stejném principu je rovněž poskytována
zubní péče a vzdělávací a rehabilitační služby zaměřené na opětné zařazení
postiženého do pracovního procesu.
Stejně tak lze žádat o doplněk dávky, nemůže-li si postižený ze své současné
dávky a dalšího příjmu zabezpečit důstojné živobytí.
Ve Francii rovněž existují právní předpisy, které zakotvují ochranu postižených
osob před znevýhodněním v důsledku jejich postižení.
Např. zákon č. 87-517 z roku 1987, který stanoví, že každý zaměstnavatel,
který zaměstnává alespoň 20 zaměstnanců, musí zaměstnat takový počet
postižených zaměstnanců, který odpovídá 6% jeho výkonu. Zaměstnavatel se může
této povinnosti plně nebo částečně zhostit tak, že uzavře smlouvy o dodávkách
s chráněnými dílnami nebo zaplatí příspěvek do Fondu začleňování postižených
osob do zaměstnání. Tento fond je řízen Národní manažerskou asociací pro profesní
začleňování postižených.
Zákon č. 90-602 z roku 1990 zase zakotvuje ochranu proti diskriminaci
z důvodu zdraví nebo postižení a obsahuje sankce za zabraňování postiženým
v přístupu k bydlení, spotřebě nebo podnikání.
44
Zákon č. 91-663 z roku 1991 upravuje některá opatření podporující přístup
postižených osob k soukromému bydlení, pracovním místům a veřejným zařízením.
Jakmile postižená osoba dosáhne důchodového věku, zastaví se výplata
invalidního důchodu. Pokud pracuje, může pobírat jako každý jiný starobní důchod,
pokud nepracuje, doživotně je mu vyplácena dávka B.D.A. Výše dávky invalidního
důchodu pobíraného v důsledku invalidity, ke které došlo mimo pracovní dobu, může
být nižší, než výše starobního důchodu, ale musí přesahovat částku vyplácenou
penzionovaným zaměstnancům11.
Jak
vyplývá
z výše
uvedeného,
důchodové
pojištění
následuje
po
nemocenském pojištění. Po pracovním úrazu, během hospitalizace a rehabilitace
vzniká nárok na denní odškodné, jehož výše závisí na výši dosud dosahovaného
výdělku. Po rehabilitaci následuje T.C.G.P.R., v jehož rámci se posuzuje invalidita a
dosavadní výše invalidního důchodu se eventuálně upraví.
Francouzský systém připouští souběh invalidního důchodu s úrazovým
důchodem nebo invalidním důchodem vypláceným ze speciálního systému, a to až
do výše mzdy, která je běžná v té samé profesní kategorii, ve které příjemce
důchodu pracoval před vznikem invalidity. Souběh s invalidním důchodem ze
systému pro zemědělce se připouští pouze do výše 50% mzdy poskytované stejně
profesně zařazenému pracovníkovi.
K suspenzi důchodu naopak dochází v případě, že důchod a výplata, které
důchodce pobíral během dvou po sobě následujících čtvrtletí, je vyšší, než průměrná
čtvrtletní mzda dosahovaná během posledního kalendářního roku, než důchodce
přestal pracovat v důsledku invalidity.
Za pozitivum francouzského systému lze považovat skutečnost, že systém
zabezpečuje rovněž osoby, které z důvodu své nemoci nikdy nepřispívaly do
systému, což ukazuje na vysokou úroveň národní solidarity.
11
V současné době to činí 2 614 Euro
45
Z hlediska pracovních úrazů se uvažuje o tom, zda má systém zůstat ve
stávající podobě, nebo má bý přetvořen v systém odškodného, kde jeho výši stanoví
soud. Tím by se zabránilo rozlišování mezi úrazy během pracovní doby a mimo ni.
Stávající systém rovněž potřebuje větší počet specializovaných institucí, neboť
mnoho
postižených
zůstává
ve
svých
rodinách,
místo
aby
navštěvovali
specializovaná zařízení, jak jim to umožňuje zákon.
Výhodou, kterou lze doporučit českému systému, je nezávislost posudkových
míst a absence jejich podřízenosti např. orgánu odpovědnému za výplatu invalidních
dávek.
Belgie
(i)
Historický
vývoj
systémů
12
dávek
poskytovaných
na
základě
Každý ze systémů, které pokrývají zabezpečení osob s nepříznivým
zdravotním stavem, se vyvíjel samostatně.
Úrazové pojištění bylo vybudováno již v 19. stolení, kdy osoba, jež utrpěla
pracovní úraz, mohla žádat o kompenzaci, ovšem pouze na základě občanské
odpovědnosti (bylo nutno prokázat zavinění zaměstnavatele). V roce 1903 byl přijat
zákon, který zavedl odpovědnost i bez ohledu na zavinění zaměstnavatele, byl tedy
zaveden princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Původně kompenzace
činila 50% zaměstnancovy mzdy. S postupem času tento poměr rostl až k náhradě
plné výše mzdy. V roce 1971 byl zákon o pracovních úrazech nahrazen zákonem,
který platí dodnes.
Co se týká nemocí z povolání, byl přijat první zákon o nemocích z povolání
v roce 1927, což bylo poměrně pozdní datum vzhledem k tomu, že se o přijetí takové
právní úpravy začalo diskutovat již v roce 1903 a zákon měl být přijat spolu se
zákonem o pracovních úrazech. Rozhodující vliv na postup legislativních prací mělo
doporučení Mezinárodní organizace práce č. 25 z roku 1925. Pojištění pro případ
vzniku nemoci z povolání bylo reformováno zákonem z 24.12.1963. Dnes platná
zákonná opatření jsou shrnuta v královském dekretu z 3.6.1970.
Pojištění
zaměstnanců
pro
případ
pracovní
neschopnosti
46
v rámci
nemocenského pojištění bylo zavedeno jako povinný systém po Druhé světové
válce. V prvních letech způsobovalo zavedení tohoto pojištění rozpočtové potíže a
systém byl mnohokrát měněn. První stabilní právní předpis byl přijat až v roce 1963,
v podobě zákona o vytvoření a organizaci povinného pojištění proti nemoci a
invaliditě. Tento zákon dosud tvoří právní základ pro povinné pojištění za účelem
zdravotní péče a dávek a je doplněn královským dekretem z roku 1994, čímž se
vytvořil zákon o nemocenských dávkách.
Pojištění
osob
samostatně
výdělečně
činných
pro
případ
pracovní
neschopnosti je koncipováno rovněž jako povinný systém, který byl zaveden až
v souladu s královským dekretem z července 1971. Hlavním problémem zde byl
nejistý ekonomický dopad nemoci nebo úrazu na osobu samostatně výdělečně
činnou. V některých případech tato sociální událost znamenala úplnou ztrátu příjmu,
v jiných neměly úraz či nemoc na ekonomickou aktivitu takové osoby v podstatě
žádný dopad. Řešení, které bylo přijato, znamenalo neposkytovat žádný příjem po
poměrně dlouhou dobu a poskytovat místo něj pouze plošné minimální dávky.
V případě invalidních dávek jsou první iniciativy patrné v roce 1928, kdy byl
přijat zákon, podle kterého se poskytovaly dávky pro chromé a zmrzačené. Zákon
z června 1969 pak zakotvil dávky pro postižené, čímž se rozšířila působnost sytému.
Uvedený zákon byl pak nahrazen zákonem z února 1987 o dávkách pro invalidní
osoby.
V Belgii je zakotveno hned několik systémů, které určitým způsobem
zohledňují osoby se zhoršeným zdravotním stavem. Tyto systémy jsou založeny na
bázi povinného sociálního pojištění pro zaměstnance, ze kterého se pak vyplácí
dávky
v závislosti
na
dosahovaném
příjmu.
Systémy
jsou
určeny
zaměstnancům.
Patří mezi ně následující:
i. Pojištění zaměstnanců pro případ pracovního úrazu
12
Dotazník zpracoval Yves Jorens, profesor sociálního zabezpečení University Ghentu z Belgie
pouze
-
je
upraveno
zákonem
o
pracovních
úrazech
47
z 10.4.1971
(Arbeidsongevallenwet) a královským dekretem z 21.12.1971 o zvláštních opatřeních
v souvislosti s uvedeným zákonem (K.B. houdende uitvoering van sommige
bepalingen van de arbeidsongevallenwet)
ii. Pojištění zaměstnanců pro případ vzniku nemoci z povolání
- vztahují se na ně zákon o kompenzaci za nemoc z povolání z 3.6.1970
(Wetten betreffende de schadeloosstelling voor beroepsziekten, gecoördineerd op 3
juni 1970) a královský dekret z března 1969 o vytvoření seznamu nemocí z povolání,
které odůvodňují poskytování kompenzace (K.B. houdende vaststelling van de lijst
van beroepsziekten die aanleiding geven tot schadeloosstelling)
iii. Pojištění zaměstnanců pro případ neschopnosti k práci
- je upraveno zákonem o povinném pojištění pro zdravotní péči a dávky, z
roku 1994 (Wet betreffende de verplichte verzekering voor geneeskundige
verzorging en uitkeringen, gecoördineerd op 14 juli 1994), a královským dekretem
přijatým v roce 1996, kterým se uvedený zákon provádí (K.B. van 3 juli 1996 tot
uitvoering van de wet betreffende de verplichte verzekering voor geneeskundige
verzorging en uitkeringen, gecoördineerd op 14 juli 1994)
iv.
Pojištění
osob
samostatně
výdělečně
činných
pro
případ
neschopnosti k práci
- upraveno královským dekretem z 20.7.1971 o pojištění proti pracovní
neschopnosti pro osoby samostatně výdělečně činné (K.B. van 20 juli 1971
houdende instelling van een verzekering tegen arbeidsongeschiktheid ten voordele
van de zelfstandigen)
v. Invalidní dávky
- upraveny zákonem z 27.2.1987 o invalidních dávkách (Wet van 27 februari
1987 betreffende de tegemoetkoming aan gehandicapten) a královským dekretem
z roku 1987 o náhradním příjmu a dávce k podpoře integrace (K.B. van 6 juli 1987
betreffende
de
inkomensvervangende
tegemoetkoming
en
de
integratietegemoetkoming), stejně jako královským dekretem z roku 1990 o dávce
přispívající k podpoře seniorů, aby mohli zůstat doma (K.B. van 5 maart 1990
betreffende de tegemoetkoming voor hulp aan bejaarden)
48
Uvedené systémy mají rovněž různé pojetí invalidity, podle toho, který její
aspekt řeší.
Pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání pokrývá snížení
nebo ztrátu výdělečné schopnosti na trhu práce.
Dočasná neschopnost k práci je přiznána na základě profese, která byla
vykonávána před tím, než došlo k nehodě.
Trvalá neschopnost k práci se přiznává podle toho, zda je osoba zasažená
úrazem či nemocí z povolání i nadále schopná vykonávat svou dosavadní profesi.
Posuzuje se míra snížení soutěžního potenciálu takové osoby na pracovním trhu.
Naopak se nezohledňuje výše mzdy, kterou invalidní osoba aktuálně dosahuje
(zpravidla snížená z důvodu úrazu či nemoci z povolání).
Za neschopného k práci se v systému pojištění pro zaměstnance považuje
osoba, která musela zastavit veškerou svou profesionální aktivitu v důsledku úrazu
nebo funkční neschopnosti a byla zároveň uznána jako osoba, která redukovala svou
výdělečnou schopnost o třetinu a méně, ve srovnání se zdravou osobou vykonávající
stejné nebo srovnatelné povolání. Schopnost výdělečné činnosti se posuzuje podle
osobních, lékařských a socio-ekonomických kritérií. Zohledňuje se aktuální zdravotní
stav a úroveň vzdělání.
Neschopnost k práci u osob samostatně výdělečně činných během období
primární neschopnosti pracovat se přiznává v případě, že osoba byla v důsledku
pracovního úrazu či nemoci z povolání nucena přestat plnit úkoly, které souvisely
s jejími výdělečnými aktivitami.
V případě invalidních dávek se za postiženého pro účely příspěvku
nahrazujícího příjem považuje osoba, jejíž fyzické nebo mentální poruchy zapříčinily
snížení schopnosti výdělku o třetinu a více, ve srovnání se zdravým člověkem
vykonávajícím stejnou práci. Integrační příspěvek se naproti tomu poskytuje
invalidním osobám, jejichž schopnost sebeobsluhy byla oficiálně prohlášena za
sníženou či ztracenou. Sebeobslužnost je vyjádřena hodnocením schopností
vyjádřených
stupnicemi
manuálních,
zdravotních
a
sociálních
schopností,
vytvořenými ministerskou vyhláškou, přičemž se zhodnocuje mobilita, schopnost
připravit si jídlo a najíst se, umýt a obléknout se, pečovat o vlastní hygienu, pečovat o
49
domácnost a žít bez dohledu, uvědomovat si rizika a nebezpečí, schopnost jim
předcházet a schopnost sociálních kontaktů. Účelem příspěvku je pomoci seniorům
zůstat ve vlastním bytě. Poskytuje se totiž postiženým ve věku 65 a více let, kteří
nejsou schopni pečovat o sebe sama a jejich zdravotní stav se vážně zhoršil. Ztráta
schopnosti sebeobsluhy musí být oficiálně uznána.
Obě zmíněné dávky jsou poskytovány za širším účelem, než jen kompenzace
ztráty či snížení příjmu. Ostatní dávky jsou poskytovány právě za tímto účelem.
zdravotním stavem
V pojistných systémech není v podstatě žádná povinnost revize invalidity.
V případě pracovních úrazů je možná revize během období 3 let, počínaje dnem, kdy
byla invalidita přiznána. Revizi invalidity však mohou žádat zúčastněné subjekty na
základě změny ztráty pracovní schopnosti, kterou nebylo možné předvídat, nebo
pokud osoba zemřela v důsledku zranění a ztráta pracovní schopnosti byla
zapříčiněna přímo pracovním úrazem.
Schéma upravující nemoci z povolání předpokládá možnost revize pracovní
neschopnosti v podstatě vždy, není tu ale žádná povinnost revize.
V případě invalidních dávek je invalidní osoba povinna hlásit veškeré změny,
které by mohly mít vliv na snížení příspěvku. Postižená osoba může vždy podat
novou žádost, pokud došlo ke změně jejího zdravotního stavu tak, že by to
odůvodňovalo rovněž růst výše dávek.
Podmínkou pro vznik nároku na invalidní dávky je účast na systému alespoň 6
měsíců,
z čehož
minimálně
120
dní
bylo
odpracováno.
Pokud
přesahuje
neschopnost k práci 66,66%, trvá nárok na invalidní dávky po uplynutí období
primární pracovní neschopnosti (1 rok) až do důchodového věku.
Minimální důchod pro pravidelně zaměstnané, na kterých jsou další osoby
závislé výživou, činí 34 Euro na den, pro ty, kteří nemají takové osoby, činí minimální
důchod 28 Euro na den, pokud žijí sami, 25 Euro na den, pokud žijí ve společné
domácnosti s jinou osobou. Minimální důchod pro nepravidelně pracující činí 28 Euro
na den, resp. 21 Euro na den, pokud na nich není nikdo odkázán svou výživou.
50
Maximální důchod činí 95 Euro na den.
systémů
Invalidní osoby nemohou žádat o jinou dávku ze sociálního zabezpečení,
protože nesplňují podmínky pro vznik nároku. Nárok vzniká pouze pokud je jejich
příjem nedostatečný a nejsou-li schopni vydělat si na živobytí vlastním přičiněním
nebo užitím vlastního majetku. V tom případě jim může vzniknout nárok na příspěvek
na výživu v minimální výši.
Pojistné systémy poskytují plošnou dávku, ze které se hradí náklady na péči
poskytovanou postižené osobě, která vyžaduje péči. Z pojištění pracovního úrazu a
nemocí z povolání se pak hradí náklady na zdravotní a ošetřovatelskou péči a na
léčiva (obojí je nezbytné pro zlepšování zdravotního stavu osoby postižené
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání). Z obou systémů se rovněž hradí
náklady na převoz pacienta.
Postižení žadatelé mohou mít za určitých podmínek rovněž nárok na zvýšené
náhrady za náklady spojené s nemocí a vyšší rodinné dávky.
Náklady na pomoc postiženému při rekvalifikaci a reintegraci do společnosti
se hradí ze zdravotního pojištění. Z něho jsou placeny rovněž cestovní výlohy
související s těmito kroky, stejně jako bezúroková půjčka postiženému, který hodlá
začít samostatně podnikat. Podle zákona o tom rozhoduje případ od případu Rada
ředitelství lékařů (Board of Director-Doctors), a to na základě zjištění, zda mají být
tyto náklady hrazeny z pojištění. Za tímto účelem jsou uzavírány speciální smlouvy
mezi pojišťovnami a institucemi provádějícími rekvalifikaci a školení pro nové
uplatnění. Náhrady nákladů jsou tedy fakultativními, nenárokovými dávkami, o nichž
rozhoduje pojišťovna.
V belgickém právním řádu nejsou žádná pravidla, která by stanovila, že
starobní důchod nesmí být nižší než invalidní důchod.
Naopak typickým rysem belgické právní úpravy je, že nemoc a invalidita (nikoli
vzniklá v důsledku práce) jsou upraveny stejným zákonem o nemoci a invaliditě.
V této souvislosti se používají různá pojetí, v závislosti na délce trvání pracovní
neschopnosti. Doba jednoho roku od vzniku pracovní neschopnosti se nazývá dobou
51
prvotní neschopnosti. Je-li po jejím uplynutí osoba posouzena jako stále neschopná
k práci, navazuje na tuto dobu invalidita.
Možnost vyvíjet výdělečnou činnost je za současného pobírání dávek
z důvodu nepříznivého zdravotního stavu poskytnuta rozdílně. Co se týče invalidních
dávek, zaniká na ně nárok, pokud invalidní osoba pobírá mzdu. Za určitých
výjimečných okolností je však možné si v rámci práce na částečný úvazek vydělat
určitou částku. Hodlá-li osoba, jejíž schopnost výdělku poklesla o 50%, pracovat,
musí podat žádost příslušné pojišťovně, která povolí pouze takovou činnost, jež je
kompatibilní s typem postižení. Není-li uděleno povolení k výdělečné činnosti a
invalidní osoba přesto práci vykonává, je povinna vrátit dávky, které pobírala po
dobu, kdy neměla povolení k práci.
Stejně tak osoba, které je přiznána plná neschopnost k práci a tedy plná
dávka související s touto kategorií, v rámci pojištění pro případ vzniku invalidity
z důvodu pracovního úrazu a nemoci z povolání, zásadně nesmí pracovat. To neplatí
v případě částečné neschopnosti k práci. V tomto případě je schéma vystavěno tak,
aby motivovalo invalidní osobu k návratu do pracovního procesu, a to jak formou
pokračování dosavadního zaměstnání, nebo dočasného výkonu jiného. Pojišťovna
by měla žádat zaměstnavatele o to, aby přezkoumal schopnost zaměstnance vrátit
se do pracovního procesu. Měl by tak však učinit jen na základě příznivého
hodnocení vydaného lékařem specializovaným na tuto problematiku (posudkovým
lékařem). Pokud se invalidní občan nechá znovu zaměstnat, dostává denní částku
odpovídající rozdílu mezi mzdou dosahovanou před nehodou a mzdou dosahovanou
po nehodě. To znamená, že ten, kdo utrpěl pracovní úraz, nedostává kompenzaci,
pokud nedošlo v jeho důsledku rovněž ke ztrátě či snížení příjmu. Vykonávaná práce
v rámci částečné pracovní neschopnosti je pak uzpůsobena práci vykonávané na
základě povolení ze strany zdravotního pojistného poradce (posudkového lékaře).
Starobní důchod se nesmí sbíhat s dávkou nemocenského pojištění nebo
invalidní dávkou. Obě tyto dávky jsou suspendovány, jakmile invalidní osoba
dosáhne důchodového věku. Jen dávky za pracovní úraz a nemoc z povolání mohou
být kumulovány s důchodem, v tomto případě však dochází k jejich redukci.
52
Dávky, poskytované osobám, jež utrpěly pracovní úraz či onemocněly nemocí
z povolání, nebo jejich rodinným příslušníkům, mohou být bez omezení kumulovány
s dávkami poskytovanými ve všech ostatních oblastech sociálního zabezpečení,
nebo v oblasti soukromého pojištění.
Vznikne-li zaměstnanci nárok na oba typy dávek, redukuje se výše dávky za
nemoc z povolání tak, aby součet obou dávek nepřevyšoval maximální základní
mzdu.
Dávka při pracovní neschopnosti nemůže být kumulována s dávkou ze
systému pojištění pro případ pracovního úrazu. Uvedená dávka se však může sbíhat
s invalidní dávkou. V takovém případě však dochází k redukci dávky při pracovní
neschopnosti.
Dávka při pracovní neschopnosti pro osoby samostatně výdělečně činné se
může kumulovat s dávkou při pracovní neschopnosti pro zaměstnance, dávkou při
pracovním úrazu a nemoci z povolání a invalidní dávkou. V těchto případech se ale
dávka při pracovní neschopnosti proporcionálně snižuje o výši těchto sbíhajících se
dávek.
Invalidní dávka nemůže být kumulována s jinými sociálními dávkami
poskytovanými z důvodu snížení výdělečné schopnosti nebo ztráty či redukce
schopnosti sebeobslužnosti. Nicméně dávka nahrazující příjem a příspěvek
k integraci pro postižené osoby může být poskytována dopředu, formou jakési
zálohy.
Belgický systém připouští výdělečnou činnost během trvání invalidity, ta
ovšem musí být povolena smluvním lékařem pojišťovny. Výše dávky a příjmu by však
neměla přesahovat denní výši invalidní dávky, na kterou by vznikl nárok, pokud by
nedošlo ke kumulaci nároků.
Jako pozitivum současného belgického systému lze označit skutečnost, že
široká škála zákonů a metod ošetřuje invaliditu z různých hledisek. Belgický systém
lze považovat za dobrý, poskytující dobrou kompenzaci a zohledňující variabilitu
důvodů neschopnosti k práci.
53
Pojetí invalidity je velmi těžkým tématem. Soudci mají pak velmi těžký úkol,
když mají stanovovat výši kompenzace. Musí případ od případu posoudit, zda došlo
ke vzniku škody na zdraví a zda může být poskytnuta kompenzace. Za tímto účelem
jsou vydávány indikativní tabulky (Official Belgian Scale for Assessing the Degree of
Invalidity), které se používají právě pro posuzování invalidity. Na druhé straně někteří
soudci tyto tabulky berou příliš vážně, a to i přesto, že se nejedná o žádné závazné
pravidlo pro posuzování invalidity a v této oblasti existuje diskreční pravomoc soudu
hodnotit tyto případy zcela individuálně. Znamená to, že soudci mohou určit rovněž
výši kompenzace, což nelze vždy vnímat jako pozitivum. Někteří klienti se totiž
takovým systémem zcela zákonitě musí cítit poškozeni.
Indikativní tabulky by měly být používány pouze v případě, že se jedná o
relativně mírnou škodu na zdraví, neboť jiný způsob posouzení poškození zdraví by
byl příliš časově náročný a neodpovídající vážnosti poškození zdraví. Bylo by tedy
třeba rozlišovat mezi méně vážnými a vážnými škodami na zdraví.
Naproti tomu by nároky na náhradu škody způsobené na zdraví neměly být
plošně stanoveny, ale měly by odpovídat skutečné škodě, kterou by hradil ten, kdo ji
způsobil, nebo kdo za ni odpovídá.
I přes některé zmíněné nedostatky se nezdá, že by belgický systém
potřeboval základní strukturální změny. V oblasti nemocenského pojištění současný
systém funguje jako poslední záchytný bod. Pokud výdělečná schopnost nebyla
snížena alespoň o třetinu, nevzniká nárok na dávky.
Pro české poměry by mohl být použitelný systém částečné pracovní
schopnosti a možnosti pracovat v této situaci.13
13
Současný český systém však tento princip již zná – v podobě částečného invalidního důchodu.
54
1.4 Severoevropský model
Švédsko
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
14
poskytovaných
na
základě
Systém invalidních důchodů byl zaveden v roce 1960. Několikrát byl od té
doby změněn, ale základní koncepce zůstala. Měnily se podmínky pro vznik nároku
na důchod,
někdy byly přísnější, jindy benevolentnější – v závislosti na aktuální
situaci a politických trendech.
V 70. a 80. letech bylo možné získat invalidní důchod na základě
nezaměstnanosti a dosažení určitého věku. Nárok na invalidní důchod vznikal
osobám starším 60 let, které byly nezaměstnány po dobu delší, než 450 dní, aniž by
se
zkoumal
zdravotní
stav.
Tato
možnost
byla
systematicky
využívána
zaměstnavateli a odbory v dobách, kdy bylo třeba redukovat počet pracovních sil
v podniku.
Úrazové pojištění bylo v jeho současné podobě zavedeno v roce 1977. Velkou
změnou bylo, že nové pojištění kompenzovalo ekonomickou invaliditu, tedy ztrátu
příjmu, nikoli sníženou pracovní schopnost.
V 90. letech byly podmínky vzniku nároku změněny a striktně založeny na
medicínském základě. Předtím se podle zákona zohledňoval rovněž věk, sociální
podmínky, vzdělání, profesionální praxe apod.
Systémy, z nichž jsou poskytovány invalidní dávky, jsou:
14
•
invalidní důchod,
•
invalidní dávka,
•
úrazové pojištění.
Národní zprávu podle dotazníku vypracoval Arne Paulsson, analytik a blízký spolupracovník Prof. E. Palmera,
autora švédské reformy sociálního zabezpečení
55
Invalidní důchod je přitom všeobecnou dávkou, na kterou vzniká nárok na
základě invalidity. Jedná se o povinný veřejný penzijní systém, který pokrývá
všechny osoby, resp. všechny obyvatele, pojištěné ve Švédsku, ve věku 16-64 let a
postižené děti, které nedosahují 16 let. K získání nároku na dávku invalidního
důchodu musí být ze zdravotních důvodů snížena pracovní schopnost.
Invalidní dávka je poskytována za účelem proplacení nákladů na technickou
pomoc nebo zvláštní asistenci.
Úrazové pojištění vyrovnává ekonomickou invaliditu, vznikla-li v souvislosti
s výkonem práce.
V rámci švédského systému lze žádat o všechny tři typy dávek současně. Je-li
žádáno o invalidní důchod a dávku z úrazového pojištění, jsou koordinovány tak, že
se z úrazového pojištění vyplácí pouze částky, které přesahují nárok na invalidní
důchod.
Nárok na invalidní důchod vzniká osobě, jejíž pracovní schopnost je z důvodu
nemoci nebo ztráty fyzických či mentálních schopností redukována nejméně o ¼ a
lze předpokládat, že tato redukce bude trvalá. Při posuzování poklesu pracovní
schopnosti se zohledňují možnosti posuzovaného živit sám sebe z výdělečného
zaměstnání, schopnost normální účasti na pracovním procesu. Zohledňuje se pouze
možnost účasti na něm, nikoli aktuální nabídka na pracovním trhu. Jsou-li k tomu
zvláštní důvody, zohledňuje se rovněž věk, vzdělání, předchozí pracovní kariéra a
další podobné podmínky.
Pracovní úraz je takový úraz, který je zapříčiněn nehodou či jiným působením,
jehož následkem je úraz. Na dávku z úrazového pojištění vzniká nárok, pokud
schopnost jedince získat příjem výdělečnou činností klesla o 1/15. Důchod se
poskytuje jako anuita odpovídající ušlému výdělku.
Na invalidní dávku vzniká nárok, pokud schopnosti dotyčného jsou
redukovány do té míry, že
a) potřebuje časově náročnou pomoc jiného v každodenním životě,
b) potřebuje pomoc jiného, aby byl schopen vykonávat práci,
c) má odůvodněné mimořádné výdaje.
56
Sociální znevýhodnění není součástí žádného z pojetí invalidity.
Znamená to tedy, že švédský systém pojímá invaliditu jako všeobecnou
invaliditu vyjádřenou jako ztráta schopnosti k výdělečné činnosti – v oblasti pojištění,
naopak v oblasti sociálních dávek je invalidita pojímána jako fyzická invalidita,
vyjádřená ztrátou určitých funkcí.
zdravotním stavem
Pro vznik nároku na invalidní dávku je základní podmínkou pobyt na území
Švédska. Tato podmínka se týká základního invalidního důchodu, dávky na péči o
postižené dítě a příspěvku při postižení. Jediným subsystémem, v jehož rámci se
vyžaduje splnění doby pojištění, je doplňkové invalidní pojištění. Zde je třeba účastnit
se systému alespoň po dobu tří let a během nich do něj přispívat z dosahovaných
příjmů.
Před tím, než je rozhodnuto o dávce invalidního důchodu, je třeba vždy
zhodnotit možnosti rehabilitace. Je-li konstatováno, že rehabilitace je možná, vytvoří
zaměstnavatel spolu s úřadovnou sociálního pojištění rehabilitační plán. Během
období rehabilitace trvá nárok na rehabilitační dávku ve stejné výši jako dávka
nemocenského.
Invalidní důchod se poskytuje ve třech výměrách. Je-li pracovní schopnost
zcela nebo téměř vyloučena, je dán nárok na plný invalidní důchod. Je-li pracovní
schopnost omezena o ¾, je dán nárok na ¾ invalidního důchodu. Je-li pracovní
schopnost omezena minimálně o ½, je dán nárok na ½ invalidní důchod. Ve všech
ostatních případech poklesu pracovní schopnosti je nárok na ¼ invalidního důchodu.
Finanční okolnosti se nezohledňují, v potaz se bere pouze pracovní
schopnost. Výjimku z tohoto pravidla představuje případ, kdy je invalidní osoba i přes
svou neschopnost k práci schopna dosáhnout stejné úrovně příjmů, jako když byla
zdravá. V takovém případě nárok na invalidní důchod nevzniká, neboť bylo
prokázáno, že i přes postižení je stále dána pracovní schopnost. Znamená to, že
invalidní dávky nahrazují ztrátu příjmu plynoucí ze vzniku invalidity, nikoli pouze
zhoršení zdravotního stavu, které nemusí automaticky ve všech případech znamenat
zhoršení schopnosti dosáhnout stejné úrovně výdělku jako před vznikem invalidity.
57
Vzhledem k tomu, že se ve Švédsku poskytují pouze plošně vyplácené dávky,
jejichž výše závisí na úrovni pracovní neschopnosti, není v podstatě stanovena
žádná hranice minimálního důchodu, která by se lišila od výše poskytovaných dávek.
V případě maximální výše důchodu je to obdobné, jen s tím rozdílem, že se je
dán strop pro výpočet důchodu, který činí 7,5násobek základní částky.
(vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z jiných systémů
Kromě sociálního pojištění jsou poskytovány invalidní dávky rovněž ze
systému sociální pomoci. Nárok na dávky z tohoto sytému vzniká těm, kteří nejsou
schopni podporovat sami sebe a nemají vlastní příjmy a nejsou zabezpečeni
z žádného sociálního pojištění.
V případě vzniku invalidity a nízké úrovně invalidního důchodu lze žádat o
příspěvek na bydlení, který se poskytuje v závislosti na výši příjmu.
Většina lidí rovněž pobírá dodatkové invalidní dávky ze zaměstnaneckého
penzijního pojištění, které se většinou poskytují automaticky na základě vzniku
nároku na invalidní důchod z veřejného systému.
Na rehabilitaci a rekvalifikaci není právní nárok, pobírá-li invalida invalidní
důchod. V takové situaci rozhoduje sociální pojišťovna, je-li žádost oprávněná a je-li
tu možnost, že rehabilitace bude úspěšná.
Invalidní důchody se vyplácí do věku 65 let, kdy nastává důchodový věk a
důchodové nároky přecházejí do režimu starobního důchodu. Pobírání invalidního
důchodu či dávek z úrazového pojištění zakládá nárok na následné pobírání
starobního důchodu. Neexistuje však žádné pravidlo, že by starobní důchod nemohl
být nižší než invalidní.
Co se týká vztahu invalidního důchodu a nemocenského pojištění, invalidní
důchod bude od roku 2003 tvořit součást tohoto systému. Byla-li nemocenská dávka
pobírána po delší dobu, je povinností sociální pojišťovny přezkoumat, zda má být
dávka nemocenského nahrazena invalidním důchodem. Existuje rovněž možnost
58
rozhodnout o poskytnutí invalidního důchodu na přechodnou dobu, zpravidla na 1-3
roky.
Pobírá-li invalida plný invalidní důchod, zásadně není možnost vykonávat
výdělečnou činnost. V případě částečného invalidního důchodu lze tuto vykonávat do
té míry, že to odpovídá zbytkové pracovní schopnosti. Ve Švédsku dokonce existuje
tzv. „spící invalidní důchod“. Znamená to, že pokud má někdo nárok na invalidní
důchod, existuje možnost vykonávat výdělečnou činnost po určitou omezenou dobu
(zpravidla 3 roky), aniž by došlo ke ztrátě práva na invalidní důchod. Zjistí-li po
nějaké době invalidní osoba, že již není schopná tuto práci vykonávat, může se
znovu vrátit do režimu invalidního důchodu, tedy výplatu této dávky znovu aktivovat.
Z hlediska jiných dávek je možná kumulace invalidního důchodu s příspěvkem
při postižení a příspěvkem při péči o postižené dítě.
(viii) Pozitiva a negativa současného systému, výhledy do budoucna
Mezi pozitiva současného systému patří, že:
•
před každým rozhodnutím o invalidním důchodu existuje povinnost
pokusit se o rehabilitaci
•
lze poskytovat přechodné invalidní důchody
•
existuje částečný invalidní důchod
•
lze využít „spícího invalidního důchodu“
Je-li rehabilitace úspěšná, je důležité, že postižená osoba má stále nějaký
kontakt s trhem práce. Osoby, které opouštějí trh práce zcela, mají tendenci
identifikovat se ve velmi krátké době jako důchodci. Jsou-li však alespoň do určité
míry schopni práce, aniž by riskovali, že o svůj důchod a své nároky, plynoucí z jejich
postižení, přijdou, měli by se v míře odpovídající jejich schopnostem a zdravotnímu
stavu účastnit pracovního procesu.
Naopak velkým problémem je posuzování nároku na invalidní důchod. Žádá-li
invalidní osoba o invalidní důchod, žádost přezkoumá úředník sociální pojišťovny. Za
tímto účelem se vyžaduje lékařské osvědčení, které může vydat jakýkoli lékař. Na
jeho základě připraví návrh, který předloží Radě sociálního pojištění, která pak vydá
rozhodnutí. Na kvalifikaci a způsobilost výše zmíněných úředníků však nejsou
kladeny žádné zvláštní nároky. Sociální pojišťovna má lékařské poradce, kteří jsou
59
s ní spojení a které mohou používat i úředníci. Ve většině případů se však jedná o
velmi omezený zdroj, který může poskytnout skutečně kvalitní konzultaci jen
v omezeném počtu a okruhu případů.
Častým problémem tedy je, že lékařské osvědčení prohlásí, že se jedná o
poškození zdraví, ale toto tvrzení bývá často vágní a nejasné (např. špatná záda,
namožené svaly) a nemá vypovídací hodnotu o schopnosti práce. Otázka pracovní
schopnosti se tedy přenechává na úřednících sociální pojišťovny a rady, kteří
zpravidla nemají žádnou zdravotnickou kvalifikaci.
Další z potíží jsou postoje zainteresovaných stran. Starší žadatelé se často
velmi snaží najít novou, odpovídající práci a chtějí mít invalidní důchod. Lékař pak
např. prohlásí, že neexistuje léčba, invalidního občana nechce jeho zaměstnavatel
v práci, protože se mu více vyplatí zaměstnávat mladé a energické lidi. Správa
sociálního pojištění naopak tyto lidi motivuje k návratu do práce, ale vzhledem
k takovým postojům zaměstnavatelů se jedná o poměrně těžký úkol.
Uvedené problémy by měly být řešeny profesionalizací procesu posuzování
invalidity. V této souvislosti by měly být kladeny vyšší požadavky na kvalifikaci
úředníků, měla by být zabezpečena lepší informovanost lékařů o problematice
pojištění a zdravotní stav by měli rozhodovat specializovaní posudkoví lékaři, nikoli
úřad sociálního pojištění.
Změna postojů invalidů a jejich zaměstnavatelů je žádoucí, ale těžko
proveditelná. Znamená to ochotu zaměstnavatelů zaměstnávat starší zaměstnance a
zaměstnance se sníženou schopností práce, naopak z jejich strany to vyžaduje
ochotu pracovat na částečný pracovní úvazek místo pobírání invalidního důchodu a
vykonávat možná i jinou práci, než dosud.
Od roku 2003 bude invalidní důchod součástí nemocenského pojištění a bude
se tedy jednat o nemocenskou, nikoli důchodovou dávku. Podmínky pro vznik nároku
budou zásadně stejné, jen výpočet dávky se změní (v současnosti je podobný jako
výpočet dávky starobního důchodu). Od roku 2003 bude dávka více napojena na
aktuální příjem v letech předcházejících vzniku invalidity. Dávka bude počítána jako
64% průměrného výdělku v nejlepších třech letech za posledních 5-8 let (v závislosti
na věku) před vznikem invalidity.
Z hlediska ČR lze tedy doporučit:
•
60
Vytvořit vysoce profesionalizovanou organizaci, která bude posuzovat
zdravotní stav
•
Snažit se udržet invalidní osoby na trhu práce a zavést povinnou
rehabilitaci před přiznáním invalidního důchodu,
•
Zavést možnost „spícího invalidního důchodu“
61
1.5 Postkomunistický model
Polsko
(i)
Historický
vývoj
systémů
15
dávek
poskytovaných
na
základě
Systém sociální ochrany zahrnující úrazové a důchodové pojištění existoval
v Polsku již před 2. světovou válkou. Původně byly tyto systémy diverzifikovány
podle regionu (neboť až do roku 1918 bylo polské území rozděleno mezi tři státy) a
podle odvětví. Systém sociálního pojištění byl sjednocen v roce 1934, kdy bylo
zavedeno jednotné pojištění pro všechny zaměstnance. Invalidní důchody pro
zaměstnance byly upraveny dvěma zvláštními zákony – pro „bílé“ a pro „modré
límečky“ 16.
Pod 2. světové válce, do konce 40. let, byl systém sociálního zabezpečení
unifikován pro všechny profesionální a platové skupiny (kromě horníků, kteří měli
zvláštní preference). Systém pokrýval nejen finanční dávky, ale také zdravotní péči.
Dávky byly na začátku nízké a plošné.
V 50. letech byl sociální fond oddělen od státního rozpočtu. V roce 1954 bylo
invalidní pojištění odděleno od všeobecného důchodového pojištění. Invalidní dávky
byly poskytovány v závislosti na neschopnosti pracovat z důvodu poškození
zdravotního stavu, která nastala před dosažením důchodového věku. Byly
definovány tři formy invalidity, které se uplatňovaly ještě po dobu více než 30 let
poté:
1. částečné poškození zdravotního stavu (50%)
2. plné poškození zdravotního stavu, jehož důsledkem je neschopnost
práce
3. plné poškození zdravotního stavu, jehož důsledkem je neschopnost
práce a samostatného života bez pomoci druhého
15
Odpověď zpracovala Agniezska Chlon, ředitelka odboru Ministerstva práce a sociálních věcí Polska
16
Úředníkům vznikal nárok na invalidní důchod, pokud jejich schopnost práce nedosahovala 50%, naopak nárok
dělníka závisel na neschopnosti výdělku (vznikal, pokud si zaměstnanec nemohl vydělat alespoň 1/3 výdělku zdravého
zaměstnance v dané oblasti).
62
Hlavním kritériem pro vznik invalidity bylo medicínské hledisko, socioekonomické kritérium bylo nicméně rovněž vzato v potaz v podobě zohlednění
neschopnosti pracovat.
Od roku 1954 určovali invaliditu místní a „krajští“ (vojvodin) lékaři, kteří byli
sdruženi v ZUS spolcích. Tato instituce řídila a koordinovala určování invalidity
téměř po celou dobu.
V 60. letech se rozšířily kompetence jmenovaných spolků lékařů. Určovaly
totiž invaliditu pro účely důchodů, pracovních úrazů a nemocí z povolání, stejně jako
pro účely nároků na rehabilitaci, rodinné dávky pro postižené děti, přípravu na
povolání a chráněné zaměstnání i sociální péči a poskytování doplňkových výhod a
dávek.
V 70. letech byly do sociálního zabezpečení včleněny další skupiny, jako
svobodná povolání, řemeslníci a rolníci. V těchto letech vzrostla rovněž úroveň
důchodů v souvislosti s růstem příjmů populace.
V 80. letech byla většina změn spojena s výší dávek. Na začátku této dekády
byll přijat nový zákon o důchodovém zabezpečení zaměstnanců a jejich rodin. Jeho
prostřednictvím byla zavedena indexace důchodových dávek, která však nemohla
být zcela naplňována z důvodu nedostatku veřejných financí.
Skutečná automatická indexace důchodů však začala být uplatňována až
v 90. letech. V té době se změnila definice invalidity rolníků a začala být založena na
neschopnosti pracovat (zaměstnanecký systém invalidity byly stále založen pouze
na zdravotní podmínce).
V roce 1991 byla zavedena nová formule invalidních dávek, která je činila
závislými na výdělcích a průběhu dosavadního zaměstnávání. Za každý rok práce
rostly důchodové dávky o 1,3% individuálního příjmu. V dávce byla rovněž pevná
složka. V případě invalidního důchodu byly hypotetické doby přidány (léta zbývající
do 60. roku věku počítaná od 25 let věku postiženého – tato hypotetická léta jsou
používána na výpočet důchodů). Každý hypotetický rok byl započítáván přepočítacím
faktorem 0,7%.
Od roku 1996 jsou invalidní důchody založeny na zbytkové pracovní
schopnosti, nikoli na zdravotní podmínce.
63
V roce 1997 se rovněž změnilo určování invalidity, které zahrnuje:
 oddělení invalidních důchodů od jiných dávek, invaliditu určují místní
správy
 převedení určování invalidity rolníků od ZUS na KRUS
 určení
invalidního
důchodu
je
prováděno
posudkovými
lékaři
zaměstnanými u ZUS
Sociální ochrana postižených osob v Polsku zahrnuje:
i. Systémy sociálního pojištění:
a) důchodové pojištění
b) pojištění pro případ pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
Zde existují zvláštní systémy pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné
(řízené Správou sociálního zabezpečení – ZUS) a pro rolníky (řízené zvláštní
správou – KRUS).
ii. Sociální péče
Je adresována těm osobám s postižením, které trpí nějakou formou chudoby.
Dávky ze sociální péče jsou testované. Sociální péče zahrnuje finanční a účelové
dávky. Od roku 1996 se ze systému sociální péče poskytuje rovněž sociální důchod
pro postižené od narození, od dětství či ranného mládí.
iii. Zajišťování zaměstnání pro osoby s postižením
Tato část služeb pro postižené je určena lidem, kteří i přes své postižení chtějí
a mohou pracovat. Polsko disponuje zvlášť vyvinutým systémem zajišťujícím práci
pro postižené. Tento sytém je financován z veřejných zdrojů.
Všechny tyto systémy jsou upraveny následujícími právními normami:
•
Ustawa o emeryturach i rentach z Funduszu Ubezpieczeń Społecznych (ze
dne 18.12.1999)
•
Ustawa o ubezpieczeniu społecznym rolników i ich rodzin (ze dne
20.12.1990)
64
•
Utawa o pomocy społecznej (ze dne 29.11.1990)
•
Ustawa o rehabilitacji zawodowej i społecznej oraz zatrudnnianiu osób
niepełnosprawnych (ze dne 27.8.1997)
Systémy pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné jsou
příspěvkové, ovlivňované výší příjmu. Ty, které jsou určené pro rolníky, jsou
příspěvkové. Výše dávek závisí na délce rolnického hospodaření, nikoli na příjmu
z něj. Základem pro výpočet dávek je minimální důchod v systému základního
důchodového pojištění pro zaměstnance. Systémy pro zaměstnance i pro rolníky
jsou kompatibilní v tom smyslu, že nároky evidované např. u ZUS jsou uznávány
KRUS a naopak.
ZUS pojímá invaliditu jako všeobecnou, vyjádřenou ztrátou výdělečné
schopnosti, přičemž se zároveň zohledňují prvky fyzické a profesionální invalidity.
Naopak KRUS se řídí kritériem neschopnosti pracovat na určité farmě, tedy
zaměstnaneckou invaliditou vyjádřenou ztrátou schopnosti být zaměstnáni v určitém
typu, druhu zaměstnání.
Stávající systémy nezohledňují zvláštním způsobem ztížení společenského
uplatnění.
zdravotním stavem
ZUS poskytuje dva typy invalidních důchodů – dočasný důchod a dlouhodobý
důchod. V případě dočasných důchodů je další poskytování dávek po období platby
závislé na opětovném určení invalidity. V případě dlouhodobých důchodů nemusí být
znovu posuzována invalidita, ledaže by o posouzení požádal sám invalidní občan
(např. za účelem změny z částečné na plnou invaliditu). Podobná pravidla platí i u
dávek poskytovaných z KRUS.
Hlavím kritériem pro posuzování invalidity je od roku 1996 neschopnost práce.
Za invalidního se považuje ten, kdo vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zcela
nebo částečně ztratil schopnost vykonávat práci a není tu možnost znovunabytí této
schopnosti nebo rekvalifikace. Částečně invalidní osoba je ta, která převážně ztratila
schopnost pracovat ve svém dosavadním zaměstnání za využití své kvalifikace. Plně
65
invalidním je naopak ten, kdo nemůže vykonávat žádnou práci. Při posuzování
invalidity se zohledňují následující kritéria:
 Charakter a průběh nemoci a její vliv na funkčnost organismu
 Psycho-fyzická schopnost organismu a úroveň vyrovnání se s anatomickými
ztrátami, důsledky nemoci
 Kvalifikace, věk, profese, dosud vykonávané aktivity a schopnost dále vykonávat
profesionální práci
 Možnosti znovunabytí pracovních schopností zdravotní péčí, rehabilitací nebo
profesní rekvalifikací.
V systému KRUS je invalidita závislá na dlouhodobé neschopnosti práce
v zemědělství (ze zdravotních důchodů nemůže jedinec vykonávat práci na farmě
déle než 6 měsíců).
Minimální doba pojištění
V systému ZUS se minimální doba pojištění, která zakládá nárok na invalidní
důchod, stupňuje podle věku, podle následujícího schématu musí být minimální doba
pojištění:
1 rok, je-li invalidní uznána osoba mladší 20 let,
2 roky, je-li invalidní uznána osoba ve věku 20-22 let,
5 let, je-li invalidní uznána osoba ve věku nad 30 let.
Vznikla-li invalidita následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
uvedená omezení neplatí.
Požadovaná minimální doba pojištění 5 let u osob starších 30 let musí být
splněna v období posledních 10 let před podáním žádosti o invalidní důchod nebo
před datem, kdy ke vzniku invalidity došlo.
V systému KRUS jsou invalidní dávky přiznány osobám, které byly
důchodovým pojištěním kryty:
4 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba mladší 20 let,
66
8 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba ve věku 20-22 let,
30 čtvrtletí – je-li invalidní uznána osoba starší 30 let.
V obou systémech – ZUS a KRUS – je stanovena minimální výše invalidního
důchodu, a to pevnou částkou (v současné době činí tato částka 530,26 zlotých
v případě plného invalidního důchodu a 407,88 u částečného invalidního důchodu).
Minimální dávky jsou pak indexovány stejným faktorem jako všechny ostatní
důchody (průměrný důchod při dvacetiprocentní inflaci roste stejně jako reálné
mzdy).
Polský sytém nestanoví maximum dávky invalidního důchodu přímo, existuje
nicméně nepřímá limitace pojistitelných příjmů, která činí 250% průměrné mzdy. Tato
hranice ve svém důsledku znamená i stanovení maximální výše důchodu.
(vi) Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem z dalších
systémů
V praxi nastávají rovněž situace, kdy invalidní osoba nemůže nárokovat dávky
důchodového pojištění (např. k invaliditě došlo před tím, než osoba s postižením
mohla začít vykonávat výdělečnou činnost a tedy přispívat do systému). V tomto
případě je možné stát se příjemcem sociálního důchodu poskytovaného ze systému
sociální péče. Dávky sociálního důchodu jsou plošné a jsou indexovány v případě
růstu inflace.
Pro účely této dávky byla invalidita do roku 2000 určována jen ZUS. Od
uvedeného roku nicméně může být určeno, že podmínky pro vznik nároku na
sociální důchod byly splněny rovněž ze strany výborů, které jsou přímo podřízeny
lokálním vládám. Tak je zaveden dvouúrovňový systém určování invalidity pro účely
sociálního důchodu.
Osoby se zdravotním postižením mohou nárokovat další dávky, mezi něž
patří:
67
 Příspěvek na péči - je poskytován postiženým dětem mladším 16 let;
těžce postiženým osobám, bez ohledu na věk; osobám, kterým by
vznikl nárok na rodinné dávky (připravují se na budoucí povolání), nebo
osobám starším 75 let. Tato dávka je financována ze státního rozpočtu
a v současné době činí 135,96 zlotých.
 Vyrovnávací příspěvek – je poskytován postiženým osobám, pokud
jejich příjem nedosahuje určité hranice stanovené předpisy o sociální
péči.
V systému ZUS jsou poskytovány rovněž služby osobám s postižením, a to ve
formě rehabilitace. Mají na ně nárok ti, kteří vyčerpali dávky poskytované
z nemocenského pojištění (poskytují se 6, 9, nebo 12 měsíců) a dosud nejsou
schopni práce, nadále potřebují lékařskou péči a je pravděpodobné, že znovu
nabudou pracovní schopnosti do 12 měsíců. Rehabilitace se poskytuje nejdéle 12
měsíců.
Systémy ZUS i KRUS provádějí lékařské rehabilitační programy, které jsou
nicméně zaměřeny na osoby, které pobírají dočasné dávky a rehabilitace je tedy
zaměřena na zlepšení zdravotního stavu tak, aby se dotyčná osoba mohla opět
zapojit do pracovního procesu.
V systému ZUS existuje navíc speciální rekvalifikační důchod, poskytovaný na
dobu 12 měsíců osobám, které by mohly po rekvalifikaci znovu nabýt schopnost
soustavné výdělečné činnosti.
Rehabilitační programy jsou organizovány rovněž v rámci sociální péče.
Státní fond pro rehabilitaci postižených osob pak napomáhá rozvoji práce
postižených osob v rámci chráněných dílen.
Všechny rehabilitační služby jsou poskytovány na základě doporučení lékařů
nebo výše zmíněných zvláštních výborů.
Zásadně platí, že lze nárokovat pouze jednu dávku ze systému sociálního
zabezpečení pro osoby se zdravotním postižením, souběh dávek se zásadně
nepřipouští. Výjimkou z tohoto pravidla jsou důchody poskytované ze systému
68
úrazového pojištění v případě pracovního úrazu, kde lze nárokovat jednu a půl
dávky. Všeobecně je možné zvolit tu dávku, která je pro příjemce výhodnější. Např.
kdo dosáhl důchodového věku, může si vybrat mezi invalidním důchodem a
starobním důchodem. Doby invalidity nejsou zohledňovány při přiznávání starobního
důchodu. Je-li starobní důchod nižší než invalidní, oprávněný nadále pobírá invalidní
důchod a starobní důchod se mu nevyplácí.
Co se týče vztahu k nemocenskému pojištění, lze invaliditu chápat jako
přechod z dočasné pracovní neschopnosti. Po šesti (v některých případech devíti či
dvanácti) měsících pobírání dávek nemocenského pojištění je pracovně neschopný
povinen podrobit se vyšetření za účelem posouzení jeho eventuální invalidity. Je-li
tato osoba uznána neschopnou výdělečné činnosti, je výsledkem tohoto posouzení
přiznání buď rehabilitace, nebo invalidního důchodu.
Všeobecně platí, že všichni invalidní důchodci mohou dále pracovat, buď ve
chráněných dílnách, nebo v otevřeném trhu. Jsou nicméně stanoveny hranice
možného dosahovaného výdělku, které se určují v závislosti na výši pobíraných
dávek. Redukce se řídí následujícími principy: Pokud invalida vydělává méně, než
70% průměrného výdělku, jsou zachovány invalidní dávky v plné výši. Pohybuje-li se
jeho výdělek mezi 70 a 130% průměrného výdělku, dochází k redukci dávek,
maximálně však o 24% průměrného výdělku. V případě, že výdělek oprávněného
přesahuje 130% průměrného výdělku, dojde k suspenzi, tedy pozastavení výplaty
dávek.
Na podporu zaměstnanosti postižených osob existuje Státní fond pro
rehabilitaci invalidních osob (PFRON). Do tohoto fondu přispívají speciální daní
všichni
zaměstnavatelé,
kteří
nezaměstnávají
postižené
osoby.
Naopak
ti
zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají významnější počet osob s postižením, mohou
využívat daňových úlev.
V systému KRUS může invalidní důchodce pracovat na farmě. Za určitých
okolností však mohou být jeho invalidní dávky sníženy.
Za pozitivní změnu lze považovat skutečnost, že pojetí invalidity bylo
změněno. Od medicínského chápání se přešlo k socio-ekonomickému pojímání
69
tohoto pojmu. Ve svém důsledku to znamenalo snížení nákladů na systém, neboť
došlo k redukci nově přiznávaných stavů invalidity.
Zároveň je však třeba podotknout, že Polsko patří k zemím s nejvyšším
poměrem invalidních osob. Lze to vnímat jako výsledek ekonomické transformace,
která přinesla nezaměstnanost, a tak vzrostl počet těch osob, které žádaly o invalidní
dávky, což ve svém důsledku pochopitelně zvýšilo náklady na celý sociální systém.
Další problém lze spatřovat v motivaci invalidních osob k výdělečné činnosti.
Zatímco částečně invalidní osoba může dosahovat určitého příjmu za současného
zachování nároku na dávku, u plně invalidních osob je taková možnost téměř
vyloučena, neboť podmínky, za jakých si mohou vydělávat, a hranice možného
dosaženého příjmu za současného zachování nároku na invalidní dávku jsou
nastaveny příliš přísně. Bylo by tedy třeba stanovit přesně podmínky a typy prací,
které mohou vykonávat i plně invalidní osoby.
Kritizován je rovněž systém Státního fondu PFRON, který je nastaven tak, že
umožňuje podvody a z jeho prostředků navíc mohou čerpat pouze zaměstnavatelé,
kteří zaměstnávají postižené osoby, nikoli samotní postižení, kteří by tak např. mohli
být podporováni v zaměstnání.
V této souvislosti se očekávají následující strukturální změny:
 Umožnění souběhu výdělečné činnosti a pobírání invalidních dávek
 Rehabilitace (především programy pracovní rehabilitace)
 Nové posouzení dávek přiznaných před rokem 1996
 Změna
dávkové
formule
za
účelem
jejího
s reformovaným systémem starobních důchodů
užšího
spojení
Maďarsko
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
70
17
poskytovaných
na
základě
Před tím, než byla v roce 1998 přijata reforma důchodového pojištění,
existovaly zásadně dvě velké oblasti dávek poskytovaných postiženým osobám:
dávky poskytované na základě sociálního pojištění a dávky poskytované na základě
sociální nouze.
V roce 1998 byl pak přijat zákon č. XXVI., o právech postižených osob a
zajišťování rovných příležitostí pro ně. Přijetí tohoto zákona znamenalo začátek
změn v systému. Zákon stanoví základní práva postižených osob a vyjmenovává cíle
v oblasti zdravotní péče, vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení, kultury a sportu.
Zároveň zakládá veřejné nadace, jejichž účelem je zlepšení rehabilitace. Zákon
rovněž stanoví tzv. „podporu postižených“, která zřejmě nahradí příspěvek
postiženým, dávku při poškození zdraví vyplácenou horníkům a osobní dávku
slepcům. Avšak vzhledem k tomu, že dosud není připravena relevantní legislativa,
tyto dávky v současné době existují paralelně, takže je možné pobírat jednu z nich.
Je
pravděpodobné, že
všechny
nepeněžité dávky budou brzy nahrazeny
prostřednictvím legislativy, která byla přijata na základě zmíněného zákona (jedná se
např. o povolení k parkování apod.).
V Maďarsku jsou pro řešení problematiky osob s nepříznivým zdravotním
stavem relevantní následující systémy:
i. Systém sociálního pojištění
Tento systém zajišťuje několik typů služeb pro postižené. Jeho provádění
kontroluje Národní správa zdravotního pojištění a Národní penzijní ředitelství. Správa
sociálního pojištění je upravena zákonem č. XXXXIX. z roku 1998, o vládní kontrole
finančních fondů sociálního pojištění a organizaci sociálního pojištění, který upravuje
17
Na dotazník odpověděla Annamaria Sóos, Úřad inspekce penzijních fondů
71
činnost Zdravotní pojišťovny kontrolované Národní správou zdravotního pojištění a
Penzijní pojišťovnu kontrolovanou Národním penzijním ředitelstvím.
Jednotlivé invalidní dávky a služby jsou v rámci sociálního pojištění upraveny
následujícími právními předpisy:
•
Zákonem č. LXXXI z roku 1997, o sociálním pojištění, který
upravuje invalidní důchod a invalidní důchod přiznávaný na základě
úrazu
•
Zákonem č. LXXX z roku 1997, o nárocích na služby ze sociálního
pojištění a soukromých důchodech a sociálních rezervách
•
Vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva financí č.
8/1993, o zaměstnaneckých a sociálních dávkách osobám se
změněnou pracovní schopností, podle které jsou poskytovány
vyrovnávací příspěvky k výdělku, dočasné vyrovnávací příspěvky
k výdělku, dočasné dávky, pravidelné sociální dávky, dávky
poskytované horníkům z důvodu poškození zdravotního stavu.
•
Dekretem Rady ministrů č. 83/1987, o invalidních dávkách
•
Vládním dekretem č. 1032/1971, o zavedení osobní dávky zrakově
postiženým osobám
•
Zákonem č. XLV. z roku 1994, o postižených vojácích, podle
kterého se poskytuje množství služeb a dávek postiženým vojákům
•
Vládním
dekretem
č.
164/1995,
o
dopravních
výhodách
poskytovaných postiženým, podle kterého vznikají nároky na
příspěvek na zakoupení auta, příspěvek na osobní přepravu,
příspěvek na dopravu, povolení k parkování
ii. Sociální správa a sociální služby
Kromě dávek financovaných vládou a pojišťovnami poskytují lokální vlády
rovněž některé služby pro invalidní osoby, a to na základě zákona č. III z roku 1993,
o sociální správě a sociálních službách, podle kterého se poskytuje příspěvek při
péči (dospělému pečujícímu o postiženého příbuzného), domácí péče, pečovatelská
72
zařízení, rehabilitace, zařízení denního pobytu, zařízení nabízející dočasné
ubytování, ústavy a trvalá sociální pomoc.
iii. Veřejné nadace
Podle zákona č. XXVI z roku 1998, o právech postižených osob a zajištění
jejich rovných příležitostí, byla mj. vládou ustanovena veřejná nadace – tzv. Veřejná
nadace šance pro postižené. Tato nadace se specializuje především na rehabilitační
služby a upravuje tzv. podporu postiženým, ustanovuje tzv. Národní radu postižení a
pomáhá vládě při plnění úkolů, jejich předmětem je rovněž postižení a postižení lidé.
Kromě výše uvedených právních předpisů je problematika invalidity a
invalidních dávek upravena těmito normami:
 Vládním dekretem 141/2000, o určování a revizi těžké invalidity a pravidlech
pro poskytování podpory postiženým
 Rozhodnutím Parlamentu č. 100/1999, o Národním programu invalidity
 Vládním dekretem č. 1039/1999, o založení Veřejné nadace šance pro
postižené
 Vládním rozhodnutím č. 2062/2000 o střednědobých plánech a opatřeních
k zavádění Národního programu invalidity
Základními dvěma formami pomoci postiženým osobám jsou dávky a služby.
i. Peněžní dávky
I. Peněžní dávky se poskytují zásadně těm, jejichž dosavadní schopnost práce
poklesla nebo zanikla z důvodu nemoci nebo úrazu. Peněžní dávky poskytované této
skupině osob jsou většinou příspěvkově orientované a závisí na výši příjmu. Výše
dávky, event. důchodu, je stanovena jako určité procento dosavadního příjmu.
Pokud poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50-67% a invalidní
osoba byla po určitou dobu zaměstnána, vzniká v případě, že je poskytována
pracovní rehabilitace, nárok na vyrovnávací příspěvek k příjmu poskytovaný trvale,
nebo dočasně, v závislosti na původním typu zaměstnání, na tom, zda se jedná o
trvalou invaliditu, a zda je invalidita důsledkem nemoci nebo úrazu. Není-li
rehabilitace poskytována, má invalidní osoba nárok na dočasné dávky, pokud byla
zaměstnána po takovou dobu, že by jí vznikl nárok na starobní důchod, nebo
73
dosáhne důchodového věku během 5 let a nepobírá dosud invalidní důchod. Jinak
takové osobě může vzniknout též nárok na pravidelnou sociální dávku (poskytuje se
těm invalidním osobám, které byly nezaměstnány po takovou dobu, že by jim vznikl
nárok na starobní důchod). Poslední možnou alternativou za daných podmínek je
dávka pro horníky v případě vážného poškození zdraví.
Jiné nároky vznikají v případě, že schopnost práce poklesla o více než 67% a
postižený je účasten sociálního pojištění. V takovém případě vzniká nárok na
invalidní důchod, který tvoří určité procento dosavadního příjmu, pokud byla invalidní
osoba zaměstnána po určitou dobu a není schopna práce, nebo její výdělek poklesl
významným způsobem. Zvláštním typem invalidního důchodu je „úrazový invalidní
důchod“, který je poskytován těm invalidním osobám, jejichž invalidita vznikla
v důsledku pracovního úrazu a způsobila, že taková osoba není schopna práce,
nebo její dosahovaný výdělek výrazně poklesl.
II. Druhou skupinu tvoří invalidní osoby, které nikdy nebyly schopny práce
z důvodu trvalé nemoci nebo postižení. Výše peněžních částek, které jsou této
skupině invalidních osob poskytovány, je zpravidla pevně stanovena zákonem,
s výjimkou příspěvku při péči.
Dávka postiženým je poskytována osobám, které jsou zcela neschopny práce
před dosažením 25. roku věku a nemají nárok na důchod. Tato dávka může být
poskytována od 18. roku věku.
Příspěvek při péči je místní vládou poskytován té osobě, která se za určitých
podmínek o postiženého stará.
Těmto osobám rovněž může být zvýšena dávka příspěvku na dítě, pečuje-li
invalidní osoba o zdravé dítě, nebo vzniká nárok na tzv. pomoc při péči o dítě, který
může trvat až do 10 let věku dítěte, jedná-li se o postižené dítě.
Oběma vyjmenovaným skupinám invalidních osob ještě může vzniknout nárok
na trvalou sociální pomoc (určité procento minimálního starobního důchodu), na
podporu postižených (rovněž určité procento minimálního starobního důchodu) a na
příspěvky na dopravu (příspěvek na koupi auta, příspěvek na individuální dopravu,
příspěvek na dopravu, parkovací povolení).
ii. Služby osobám s nepříznivým zdravotním stavem
74
Invalidním osobám jsou poskytovány následující služby:
 Domácí asistence
 Pečovatelská a pobytová zařízení
 Rehabilitační zařízení
 Denní stacionáře
 Dočasné ubytování (respitní péče)
 Ústavní zařízení
Celý systém je určen osobám se sníženou pracovní schopností a invalidním
osobám, které jsou účastny sociálního pojištění, a v určitých případech i pro ty, které
pojištění účastny nejsou.
Maďarský systém zná několik kategorií zdravotního postižení.
Osoby se sníženou pracovní schopností jsou ti zaměstnanci nebo lidé
v pracovním či obdobném poměru, kteří:
a)
se stanou trvale neschopnými vykonávat plně své dosavadní
zaměstnání nebo zůstat v dosavadní oblasti svého zaměstnání
bez rehabilitačních opatření a tato neschopnost je způsobena
nepříznivým zdravotním stavem; daná osoba však nepobírá
starobní důchod, invalidní důchod nebo úrazový invalidní důchod
b)
pobírají
dávky
z důvodu
pracovního
úrazu
nebo
nemoci
z povolání a stali se dlouhodobě neschopnými vykonávat práci
na původním místě zaměstnání nebo v původní oblasti svého
zaměstnání
c)
mají tuberkulózu a nemohou být tedy zaměstnáni na původním
místě z důvodu zákonného zákazu
d)
složili svou funkci v armádě či jiných ozbrojených složkách,
protože ji pro svůj zdravotní stav nemohli dále vykonávat
Invalidní osoby jsou ti, kterým se nedostává zcela nebo významnou měrou
schopností zraku, sluchu, pohybu či intelektu, nebo kteří jsou výrazně omezeni
75
v komunikačních schopnostech a tato omezení pro něj znamenají výrazné
znevýhodnění v aktivní účasti na společenském životě.
Z uvedeného vyplývá, že pojetí invalidity v Maďarsku v případě osob se
sníženou pracovní schopností sleduje koncepci profesionální, resp. zaměstnanecké
invalidity, zatímco definice invalidních osob zohledňuje i ztížení společenského
uplatnění.
zdravotním stavem
Pro každou dávku jsou stanoveny jiné podmínky vzniku nároku.
Pro vznik nároku na invalidní důchod je třeba, aby z důvodu invalidity nebo
zdravotních problémů poklesla pracovní schopnost o 67%, aby invalidní osoba před
vznikem invalidity byla po určitou dobu zaměstnána, v současné době nemá žádnou
práci nebo její výdělek výrazně poklesl, je účastna sociálního pojištění. Nárok
nevznikne osobě, která sice splnila všechny uvedené podmínky, ale pobírá starobní
důchod nebo si invaliditu způsobila vlastním zaviněním.
Podmínky vzniku nároku na úrazový invalidní důchod jsou stejné jako u
předešlé dávky, s tím, že ztráta pracovní schopnosti musí být převážně zapříčiněna
pracovním úrazem.
Vyrovnávací příspěvek k příjmu
je poskytován za poměrně složitých
podmínek. Zásadně se poskytuje osobě, která ztratila určité procento pracovní
schopnosti a rekvalifikuje se, přičemž příspěvek se poskytuje právě po celou dobu
trvání rekvalifikace.
Dočasný vyrovnávací příspěvek se poskytuje také invalidní osobě, která
podstupuje rekvalifikaci, ovšem je tu předpoklad, že její příjem bude stejný jako před
vznikem invalidity.
Dočasná dávka se poskytuje za předpokladu, že došlo k alespoň 50% ztrátě
pracovní schopnosti, invalidní osoba byla po určitou dobu zaměstnána a dosáhne
během pěti let důchodového věku a nepobírá již invalidní důchod.
Pravidelná sociální dávka se poskytuje také v případě poklesu pracovní
schopnosti o 50% tomu, kdo byl před vznikem invalidity po určitou dobu zaměstnaný.
76
Dávka postiženým se naopak poskytuje v případě celkové neschopnosti
práce, která nastala před 25. rokem věku. Lze ji poskytovat od 18 let.
Nárok na trvalou sociální pomoc vzniká osobě, jejíž schopnost práce se snížila
o více než 67% v případě, že tato osoba nedosáhla dosud důchodového věku a
nemá příjem, ze kterého by se mohla uživit.
Podpora postiženým se poskytuje zrakově, sluchově, mentálně, nebo
pohybově postiženým za podmínky, že se jedná o maďarského občana, nebo
imigranta či uprchlíka, který trvale žije v Maďarsku, a taková osoba zároveň není
schopná žít samostatně, bez cizí pomoci.
Aby trval nadále nárok na invalidní dávky, je invalidní osoba povinna se
podrobit revizní prohlídce, stanoví-li to Regionální rozpočtový úřad, u kterého se jinak
žádá o invalidní dávky. Tento úřad ustanoví výbor expertů, který revizi provede a
zašle dokumentaci o zdravotním stavu dotyčné osoby.
Osoby, které mohou nárokovat invalidní důchod, jsou členěny do tří skupin:
III. skupina jsou invalidní schopní práce
II. skupina jsou neschopní práce, kteří ale nepotřebují péči jiného
I. skupina jsou neschopní práce, kteří potřebují péči jiného.
V případě III. skupiny činí minimální invalidní důchod 37,5% průměrného
měsíčního výdělku a nesmí být nižší než 20 100 forintů, u II. skupiny činí minimum
invalidního důchodu 42,5% průměrného měsíčního výdělku a nesmí být nižší než
21 080 forintů, a minimální invalidní důchod pro I. skupinu činí 47,5 průměrného
měsíčního výdělku a absolutně nesmí klesnout pod 21 830 forintů.
U úrazového invalidního důchodu jsou minima jiná, přičemž do III. skupiny
patří ti, kteří ztratili 67% pracovní schopnosti, ale nejsou neschopní práce. Jejich
minimální důchod činí 60% průměrného měsíčního výdělku a nesmí být nižší než
20 210 forintů. Pro II. skupinu je minimum stanoveno na 65% průměrného měsíčního
výdělku, absolutně 21 230 forintů, a I. skupina nesmí dostat méně než 70%
průměrného měsíčního výdělku, absolutně 21 960 forintů.18
18
Tyto minimální hranice jsou každým rokem upravovány. Uvedené částky platí od 31.12.2001
77
systémů
Jak vyplývá z předchozího textu, může osoba, které nevznikl nárok na
invalidní důchod, nárokovat jiné dávky. Jsou jimi trvalá sociální pomoc, podpora
postižených, dávky pro dopravu postiženého a úlevy na daních.
Do kategorie služeb lze k tomu zahrnout zvýhodnění jízdného, domácí
asistenci a specializovaná zařízení.
Co se týče rehabilitace, je právo na ni zaručeno již citovaným zákonem č.
XXVI. z roku 1998. Cílem činnosti na jeho základě založené nadace je zlepšení
schopností postižených a zajištění jejich přístupu k rehabilitačním programům a
zařízením, stejně tak jako podpora spolupráce organizací a sdružení rehabilitaci
zajišťujících.
Zajištění zaměstnanosti osob se sníženou schopností práce je úkolem
zaměstnavatele, u kterého invalidní osoba pracovala před vznikem invalidity.
Zaměstnavatel je povinen pokračovat dále v pracovním poměru a provést nezbytné
změny pracovních podmínek, převést zaměstnance na jinou práci, která lépe
vyhovuje jeho současné pracovní schopnosti, nebo zajistit jeho rekvalifikaci, nebo je
povinen zaměstnat invalidního zaměstnance na částečný pracovní úvazek či jako
domáckého zaměstnance. Za těchto podmínek je pak zaměstnavatel oprávněn
nárokovat určité úlevy a výhody.
Pokud není zaměstnání osoby se sníženou pracovní schopností možné, tzv.
rehabilitační výbory pomohou invalidní osobě najít odpovídající zaměstnání.
Souběh dávek zásadně není možný. Invalidní důchodci nemohou nárokovat
starobní důchod, starobní důchodci a osoby pobírající úrazový invalidní důchod
nemohou nárokovat invalidní důchod.
Jediná možnost je u starobních důchodců, kteří mohou nárokovat úrazový
invalidní důchod, pokud pracují.
78
Invalidní důchod je zpravidla pokračováním nemocenských dávek, a to
v případě, že zdravotní stav jedince je natolik vážný, že vyžaduje přiznání invalidního
důchodu.
Dojde-li k pracovnímu úrazu, v jehož důsledku se sníží pracovní schopnost
jedince o 16-66%, vzniká mu nárok na úrazovou dávku. Přesáhne-li ztráta jeho
pracovní schopnosti 67%, vzniká nárok na úrazový invalidní důchod.
Postižené osoby zásadně mohou pracovat a souběh invalidních dávek
zásadně není možný.
Jako pozitivní lze beze sporu vnímat skutečnost, že právní úprava, která
stanoví invalidní dávky a služby, je velmi široká a zahrnuje poměrně velký počet
životních situací. To na druhé straně do značné míry vyvolává nepřehlednost a
komplikovanost systému.
Maďarský systém dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního
stavu stojí před podstatnými změnami, jejichž cílem je vybudovat koherentní systém
podpory postižených.
Slovensko
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
19
poskytovaných
na
základě
Historie systémů dávek poskytovaných na základě nepříznivého zdravotního
stavu je ve Slovenské republice v podstatě identická s historií těchto dávek na území
ČR. Je třeba pouze podotknout, že na Slovensku až do zcela nedávné doby platil
zákon č. 100/1988 Z. z., o sociálnom zabezpečení, který byl teprve v květnu 2002
nahrazen zákonem č. 413/2002 Z. z., o sociálnom poistení. Naopak v oblasti sociální
pomoci Slovensko Českou republiku předešlo, neboť zde platí zákon č. 195/1988
Z. z., o sociálnej pomoci.
19
Národní zpráva byla vyhotovena s pomocí archivu autorů, aktuálních slovenských zákonů a internetových stránek
slovenské Sociální pojišťovny.
79
Slovenský právní řád obsahuje následující právní předpisy upravující nároky osob
s nepříznivým zdravotním stavem:
 Zákon č. 413/2002 Z. z., o sociálnom poisteni
 Zákon č. 195/1988 Z. z., o sociálnej pomoci.
Dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem jsou upraveny především
v rámci důchodového zabezpečení. Invalidní důchod je samostatnou dávkou
důchodového zabezpečení, která hmotně zabezpečuje občana, jenž se stal
invalidním.
Některé dávky, ale především služby, jsou pak upraveny v rámci systému
sociální pomoci.
Podle slovenských právních předpisů se za invalidního považuje občan,
jehož schopnost vykonávat výdělečnou činnost pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav poklesla o více než 66% v porovnání se zdravou fyzickou osobou. Pokles
schopnosti vykonávat výdělečnou činnost se posuzuje porovnáním tělesných,
duševních
a
smyslových
schopností
pojištěnce
s dlouhodobě
nepříznivým
zdravotním stavem a tělesných, duševních a smyslových schopností zdravé fyzické
osoby. Při posuzování schopnosti vykonávat výdělečnou činnost se nepřihlíží ke
zdravotnímu postižení, které bylo již zohledněno pro nárok na invalidní výsluhový
důchod podle zvláštního předpisu. Pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost
se posuzuje na základě výpisu ze zdravotní dokumentace a komplexních funkčních
vyšetření, přičemž se přihlíží ke zbytkové schopnosti vykonávat výdělečnou činnost,
zbytkové schopnosti přípravy na povolání a možnosti poskytnutí pracovní
rehabilitace a rekvalifikace. Míra poklesu schopnosti vykonávat výdělečnou činnost je
uvedena v příloze zákona podle jednotlivých diagnóz.
20
Slovenská právní úprava upravuje rovněž pojem částečné invalidity, kterou
se rozumí takový stav, kdy pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav občana
20
Srov. § 75 zákona č. 413/2002 Z.z.
80
poklesla jeho schopnost vykonávat výdělečnou činnost o alespoň 33%, ale ne o více
než 66% v porovnání se zdravou fyzickou osobou.
21
Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem se přitom rozumí takový stav,
který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než jeden rok.
Z uvedeného vyplývá, že invalidita je na Slovensku pojata jako všeobecná
invalidita, vyjádřená jako ztráta schopnosti výdělečné činnosti, s důrazem na
zbytkovou pracovní schopnost.
zdravotním stavem
Kromě splnění podmínky vzniku invalidity je třeba, aby občan splnil i další
podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod. Především se vyžaduje potřebná
doba účasti na pojištění, která činí u občanů ve věku: do 20 let méně než jeden rok,
20-22 let nejméně jeden rok, 22-24 let nejméně dva roky, 26-28 let nejméně čtyři
roky a nad 28 let nejméně pět let.22
Získání potřebné doby pojištění se zjišťuje z období před vznikem invalidity.
V poslední skupině, u občanů ve věku nad 28 let, se vyžaduje získání potřebné doby
pojištění v období posledních deseti let před vznikem invalidity. Za splněnou se
považuje podmínka potřebné doby pojištění vždy, když se pojištěnec stal invalidním
následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
V případě částečného invalidního důchodu jsou podmínky pro vznik nároku
z hlediska doby pojištění stejné. Nárok na výplatu částečného invalidního důchodu
ovšem vzniká až tehdy, kdy částečně invalidní osobě poklesl výdělek pod určitou
zákonem stanovenou hranici.
23
Podle zákona o sociálním pojištění lze invalidním osobám, jejichž invalidita
vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, poskytnout úrazový
příplatek, nebo úrazovou rentu. Na úrazový příplatek vzniká nárok zaměstnanci,
který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byl uznán dočasně práce
neschopným. Nárok vzniká od prvního dne takové pracovní neschopnosti, pokud se
21
Srov. § 78 odst. 2 zákona č. 413/2002 Z.z.
22
Srov. § 76 zákona č. 413/2002 Z.z.
23
Srov. § 80 zákona .č 413/2002 Z.z.
81
zaměstnanci vyplácí nemocenské z nemocenského pojištění. Úrazový příplatek činí
25% denního vyměřovacího základu zaměstnance.
Nárok na úrazovou rentu pak vzniká, pokud v důsledku pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání poklesla schopnost vykonávat dosavadní výdělečnou
činnost o více než 33%.
Osobě, jejíž nepříznivý zdravotní stav vznikl v důsledku nemoci z povolání
nebo pracovního úrazu, může být rovněž poskytnuta pracovní rehabilitace, pokud
podle posudku posudkového lékaře lze předpokládat jeho opětovné zařazení do
pracovního procesu. Po dobu trvání této pracovní rehabilitace lze poskytovat
rehabilitačné.
Takto
poškozenému
pojištěnci
může
být
rovněž
poskytnuta
rekvalifikace a po dobu jejího trvání rekvalifikačné.
Jako odškodnění pracovního úrazu či nemoci z povolání lze poskytnout
rovněž jednorázové vyrovnání.24
Maximální a minimální důchod nejsou pevně stanoveny. Lze je ovšem
vydedukovat ze způsobu výpočtu důchodové dávky. Dávková formule neumožňuje,
aby důchodová dávka klesla pod určitou hranici, nebo naopak jinou hranici
překročila. Výpočet konkrétní důchodové dávky je však poměrně složitý.
systémů
Občanům s nepříznivým zdravotním stavem se na Slovensku dále poskytují
zejména služby, a to podle zákona č. 195/1998 Z. z., o sociálnej pomoci. Tento
zákon definuje sociální služby jako specializované činnosti k řešení hmotné nebo
sociální nouze. Pod tento pojem se subsumují:
 pečovatelská služba,
 organizování společného stravování,
 dopravní služba,
 péče v zařízeních sociálních služeb,
 sociální půjčka.
82
Pečovatelskou službu lze poskytovat občanovi, který pro svůj nepříznivý
zdravotní stav potřebuje pomoc jiné osoby k zabezpečení nezbytných životních
úkonů, nezbytných prací v domácnosti anebo kontaktu se společenským prostředím
(průvodce, tlumočení do znakové řeči, předčítání apod.).
Společné stravování se poskytuje osobám, které jsou pro svůj nepříznivý
zdravotní stav odkázáni na společné stravování.
Dopravní službu lze zase poskytnout občanovi s těžkým zdravotním
postižením, který je podle posudku příslušného orgánu odkázán na individuální
dopravu osobním motorovým vozidlem. Tato služba se však poskytuje pouze
subsidiárně, kdy individuální dopravu nelze zabezpečit jinak.
Za občana s těžkým zdravotním postižením se považuje občan, jehož míra
funkční poruchy je nejméně 50%.
Stejně tak péče v zařízeních sociálních služeb je pojata subsidiárně ve vztahu
k jiným formám sociálních služeb. Je možné ji poskytnout občanovi, kterému nelze
poskytnout jinou sociální službu nebo eventuální poskytnutí jiné služby dostatečně
neřeší hmotnou či sociální službu občana. Zákon pak vyjmenovává druhy zařízení
sociálních služeb, které se podle něj zřizují a provozují.
Kromě
služeb
se
podle
toho
samého
předpisu
poskytují
občanům
s nepříznivým zdravotním stavem rovněž peněžní příspěvky na kompenzaci a
peněžní příspěvek na opatrování.
Pro účely kompenzace se kromě funkční poruchy těžce zdravotně
postiženého občana zohledňují rovněž jeho osobnostní předpoklady, rodinné
prostředí a prostředí, které ovlivňuje jeho integraci do společnosti.
V zákoně se stanoví, které formy postižení se kompenzují jakými formami
sociálních služeb. Kromě toho se mohou takovému občanu kompenzovat zvýšené
výdaje.
Dále se poskytuje peněžní příspěvek na osobní asistenci, na opatření
kompenzační pomůcky, na zakoupení motorového vozidla, na dopravu, na úpravu
bytu, rodinného domu nebo garáže, a peněžitý příspěvek na péči. Nárok na posledně
24
Srov. § 99 a § 100 zákona č. 413/2002 Z.z.
83
zmiňovanou dávku vzniká osobě, která opatruje občana s těžkým zdravotním
postižením staršího 6 let.
Jsou-li současně splněné podmínky nároku na výplatu více důchodových
dávek, vyplácí se zásadně jen jedna důchodová dávka, a to ta, která je nejvyšší.
Jsou-li dávky stejně vysoké, vyplácí se ta, kterou si zvolí pojištěnec.
Nárok na úrazovou rentu zaniká po dobu, kdy trvá poškozenému nárok na
úrazový příplatek, nebo na rehabilitačné a rekvalifikačné. Má-li poškozený nárok na
starobní nebo invalidní důchod, sníží se výše úrazové renty.25
O souběhu různých dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem se
stanoví pouze určitá pravidla v § 117 zákona o sociálním pojištění v tom smyslu, že
se tyto dávky zásadně nesmí sbíhat s podporou v nezaměstnanosti a dávkami
sociální pomoci.
Invalidní a částečný invalidní důchod se nevyplácí po dobu pobírání
nemocenského, platu nebo služebního příjmu přiznaného před vznikem nároku na
invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod. Nárok na výplatu invalidního
důchodu zaniká rovněž, pokud jeho příjemce začne vykonávat výdělečnou činnost,
ze které je povinně důchodově pojištěn, ledaže vykonává výdělečnou činnost na
kratší pracovní úvazek, nepřesahující 20 hodin týdně.
Hodnotit zcela nový zákon o sociálním pojištění je v současné době
předčasné. Pozitivně lze vnímat skutečnost, že byla přijata nová, moderní a ucelená
právní norma. Jak se osvědčí v praxi, ještě ukáže čas.
Pozitivně lze hodnotit též existenci zákona o sociální pomoci, který by se mohl
stát rovněž inspirací pro úpravu sociálních nároků osob s nepříznivým stavem, ale
nejen jich, v České republice.
25
Srov. § 98 odst. 2 zákona č. 413/2002 Z.z.
84
1.6 Balkánský model 26
Slovinsko
(i)
Historický
vývoj
systémů
dávek
27
poskytovaných
na
základě
Starobní a invalidní důchodové pojištění má ve Slovinsku dlouholetou tradici.
Jeho začátky se datují koncem 19. století. Až donedávna patřilo Slovinsko k jiným
státům a v důsledku této nesamostatnosti muselo sledovat legislativu vlád států, ke
kterým momentálně patřilo. První samostatná zákonná úprava důchodového a
invalidního pojištění byla přijata v březnu 1992 v podobě zákona o důchodovém a
invalidním pojištění. V současné době platný zákon byl přijat v prosinci 1999,
s účinností od 1.1.2000, a představuje začátek provádění avizované důchodové
reformy, která znamená významné změny ohledně podmínek pro výdělečnou
činnost, práv souvisejících se starobním důchodem a invalidním důchodem.
Všeobecný
systém
dávek
poskytovaných
v souvislosti
s nepříznivým
zdravotním stavem má dlouhou a bohatou tradici, v sedmdesátých letech byly přijaty
např. zákon o zaměstnávání slepých osob (1970), zákon o přípravě na budoucí
povolání a zaměstnávání invalidních osob (1976), v roce 1958 byl přijat zákon o
invalidním pojištění (Official Gazette FLRY, 49/58).
Slovinská ústava zakotvuje právo na sociální zabezpečení jako jedno
z lidských práv a základních svobod. Článek 50 zaručuje všem občanům, kteří
splňují podmínky stanovené zákonem, právo na sociální zabezpečení. Stát upravuje
povinné zdravotní, penzijní, invalidní a ostatní sociální pojištění a tyto systémy
spravuje. Váleční veteráni a oběti války mohou nárokovat speciální dávky.
Z hlediska zakotvení práv invalidních osob je velmi důležitý čl. 52 ústavy, který
stanoví právo invalidních osob na ochranu a zvláštní pracovní podmínky tak, jak je
stanoví zákon. Mentálně a tělesně postižené děti a další těžce postižené osoby mají
právo na vzdělávání a přípravu na budoucí povolání, aby byla zaručena jejich aktivní
26
Země bývalé Federativní Jugoslávie
27
Svou odpověď na dotazník zaslal Miran Kalčič, slovinský advokát
85
účast na společenském životě. Toto speciální vzdělávání je financováno z veřejných
fondů.
Ústavu realizuje několik prováděcích zákonů:
 Zákon o invalidním pojištění (ZPIZ-1)
 Zákon o válečných poškozencích (ZVojl)
 Zákon o vedení dětí se zvláštními potřebami (ZUOPP)
 Zákon o vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob (ZUZIO)
Práva osob s postižením upravují následující právní předpisy:
Z hlediska zaměření studie je zřejmě nejdůležitější zákon o invalidním
pojištění (ZPIZ-1). Tento zákon pokrývá více než 810 000 pojištěnců a 481 543
důchodců (z toho starobní důchodci s počtem 293 114 tvoří 57,9%, invalidních
důchodců je 156 330, tj. 19,3%, a 90 835 je tzv. „rodinných důchodců“, kteří
představují 17,9%).
V rámci tohoto systému jsou rovněž poskytovány další dávky, jako např.
invalidní dávka pro postižené, příspěvek na služby a rovněž příslušné kompenzace
poskytované postiženým zaměstnancům účastným pracovního procesu.
ZPIZ-1 upravuje:
 povinný systém starobního a invalidního pojištění na základě mezigenerační
solidarity (systém financování pay-as-you-go); fungování a rozvoj tohoto
systému zajišťuje stát. Povinný systém poskytuje zabezpečení v případě stáří,
invalidity, smrti, fyzického postižení a potřeby trvalé asistence a doprovodu.
Zahrnuje přitom všechny občany Slovinské republiky (zaměstnance, rolníky a
osoby samostatně výdělečně činné) a cizí státní příslušníky za určitých
zákonem stanovených podmínek. Práva nabytá z tohoto systému jsou
nepřenosná a nepřevoditelná. Systém je financován z příspěvků pojištěnců a
zaměstnavatelů, jakož i státu, prostřednictvím kapitálového fondu starobního a
invalidního pojištění.
 doplňkové pojištění pro pojištěnce účastné povinného pojištění (doplňkové
invalidní důchody), které je založeno na principu reciprocity a solidarity. Je
financováno pojištěnci a zaměstnavateli prostřednictvím pojistného.
86
Nárokovat invalidní dávky z více systémů je zásadně možné. Např. nárok na
příspěvek na asistenci a doprovod a na příspěvek při invaliditě vzniká pouze tomu
příjemci, který uplatní nárok na dlouhodobou dávku podle ZPIZ-1. Podle jiných
předpisů má však nárokovat pouze jednu z více dávek. V jiných případech může
invalidní osoba žádat o invalidní dávku z více než jednoho systému – např. invalidní
důchod z povinného a doplňkového systému, stejně jako dobrovolného doplňkového
systému pojištění. Tato nejednotná úprava s sebou nese problémy související
s určením správného předpisu, který se v konkrétním případě použije.
Definice invalidity je stanovena na základě podmínek pro klíčové skupiny
postižených osob a rozsahu opatření a práv souvisejících s různými oblastmi života
postižených. Pojetí invalidity je velmi různorodé, v právních předpisech o sociální
ochraně osob s postižením nejsou obsaženy jednotné definice a kritéria pro získání
statutu osoby s postižením. Kritéria a definice jsou v jednotlivých individuálních
právních předpisech, které:
 se vztahují k příčinám vzniku invalidity (invalidita vzniklá z pracovního úrazu),
nebo
 se týkají zvláštních oblastí (např. váleční invalidé), nebo
 se vztahují k době vzniku invalidity (invalidita od dětství – děti a mladí lidé se
zvláštními potřebami)
 zohledňují následky invalidity (zaměstnatelnost, schopnost práce)
Slovinská právní úprava naproti tomu nezahrnuje ztížení společenského
uplatnění. Tento druh znevýhodnění se odráží v ustanoveních o rehabilitaci.
Jednotlivá pojetí invalidity jsou obsažena v následujících právních aktech:
Zákon o důchodovém invalidním pojištění (ZPIZ)
Tento zákon definuje invaliditu vzniklou následkem:
 Pracovního úrazu
 Nemoci z povolání
 Nemoci
 Úrazu mimo pracoviště
87
Podle ZPIZ se za invalidního považuje ten, jehož zdravotní stav doznal
takových změn, které nemohou být odstraněny lékařskou péčí a rehabilitačními
opatřeními a které snižují schopnost pojištěnce k výdělečné činnosti.
Invalidita se klasifikuje do následujících kategorií:
 Kategorie I – se vztahuje na pojištěné osoby, které nejsou schopny vykonávat
organizovanou placenou práci nebo byly uznány za osoby, kterým nezbyla
žádná schopnost k práci
 Kategorie II – zahrnuje pojištěnce, jejichž pracovní schopnost je redukována o
50% a více
 Kategorie III – se uplatní, pokud pojištěnec i přes předchozí pracovní
rehabilitaci není nadále schopen práce na plný pracovní úvazek, ale může
vykonávat určité práce alespoň na polovinu pracovního úvazku, nebo jeho
pracovní schopnost byla redukována o 50%, nebo je-li stále schopen pracovat
na plný úvazek, ale již ne na místě, kde pracoval dříve.
Zákon o válečných poškozencích (ZVojl)
Zákon o válečných poškozencích (ZVojl) definuje status invalidů z války tak,
že se jedná o
 Vojáky, jejichž invalidita vznikla během válečného období
 Vojáky, jejichž invalidita vznikla v době míru
 Civilisty, jejichž invalidita vznikla v době války
Za období války se považuje období národně osvobozeneckého boje v letech
1941-1945 a dále pak období války ve Slovinsku v roce 1991. V případě civilistů se
za válečné poškozence považují rovněž osoby, jejichž invalidita vznikla při úrazech
způsobeným bojovým materiálem, nebo v důsledku teroristických útoků proti
Slovinské republice, na jejím území i mimo něj.
Zákon o vedení dětí se zvláštními potřebami (ZUOPP)
Uvedený zákon ZUOPP, který v roce 2000 nahradil předchozí zákon o
výchově a přípravě na budoucí povolání dětí a mladých lidí s mentálním a fyzickým
postižením (Ur.L.SRS, 19/76), upravuje vedení dětí a mladých lidí se zvláštními
88
potřebami co se týče vzdělávání a ustanovuje metody a formy tohoto vedení. ZUOPP
definuje děti se zvláštními potřebami jako:
 Děti s mentálním postižením
 Děti s plnou nebo částečnou slepotou
 Děti se sluchovými vadami
 Děti s řečovými vadami
 Tělesně postižené děti
 Děti s dlouhodobými nemocemi
 Děti s poruchami učení
 Děti s poruchami chování a osobnosti
Na tyto děti se zákon vztahuje, pokud potřebují zvláštní vzdělávací program
s doplňkovou profesionální asistencí nebo doplňkový, jejich potřebám přizpůsobený
vzdělávací program.
Zákon o vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob (ZUZIO)
Tento zákon upravuje podmínky pro vzdělávání a zaměstnávání invalidních
osob, které vyžadují vzhledem ke svému fyzickému a mentálnímu postižení zvláštní
profesionální asistenci při výkonu povolání nebo přípravě na něj a které mají právo
na speciální sociální péči, ale nemají zajištěnou takovou péči, jako invalidní osoby
podle jiných předpisů.
Podle tohoto zákona jsou postižené osoby schopné práce nebo vzdělávání,
kterým je méně než 45 let a z důvodu svého postižení nemohou najít odpovídající
zaměstnání bez zvláštní přípravy, ale zároveň nemají statut invalidní osoby s právem
na vzdělávání dle jiných předpisů. Kritéria pro přiznání statutu invalidní osoby podle
tohoto zákona jsou podmíněna dohodou mezi Službou zaměstnanosti Slovinska,
Důchodovou a invalidní pojišťovnou Slovinska a Zdravotní pojišťovnou. Průběh
vzdělávání a zaměstnávání postižených osob se řídí dohodou o kritériích a
procedurách závisejících na postavení postižených osob.
Zákon o sociální péči o mentálně a fyzicky postižené osoby
Tento zákon se vztahuje na vážně mentálně nebo fyzicky postižené osoby,
které nemohou vést samostatný život a samostatně pracovat a jejichž postižení
89
vzniklo již v dětství, nejpozději do 18 let věku, nebo do 26 let věku, pokud se
připravovaly na budoucí povolání.
Uvedeným osobám se za zákonem stanovených podmínek poskytuje vedení,
vzdělávání a příprava na budoucí povolání.
zdravotním stavem
V následujícím textu se zpráva zaměří pouze na ZPIZ-1, tedy na obecný
systém invalidních důchodů. Všechny pojištěné osoby, které uplatňují svou invaliditu
I., II., nebo III. kategorie, k níž došlo před dosažením 45 let věku, se musí podrobit
povinné lékařské prohlídce pravidelně každých pět let, na jejímž základě je trvání
invalidity potvrzeno, nebo přehodnoceno. Pojištěnec je rovněž povinnen dostavit se
k lékařské prohlídce po dosažení věku 45 let, nebo před
uplynutím pětiletého
období, na které byla přiznána jeho invalidita. Jedná-li se o trvalou invaliditu, je
možné stanovit, že další přezkum zdravotního stavu není nutný. ZPIZ-1 rovněž
definuje důsledky nesplnění povinnosti přezkumné lékařské prohlídky, kterými je
zásadně odebrání invalidních dávek.
Další podmínkou, kterou je třeba splnit, je podání žádosti, ve které se uplatní
práva související s invaliditou. Tuto žádost lze podat do 63 let věku u muže a do 61
let u ženy, tedy do dosažení důchodového věku.
Jedná-li se o pojištěnce, který je zaměstnán, uplatní svůj nárok bez ohledu na
dobu pojištění, kterou má splněnu. Pokud však invalidní osoba není účastníkem
povinného pojištění, musí splnit podmínku doby účasti na pojištění, aby jí vznikl
nárok na invalidní důchod.
Nárok pojištěnce na invalidní důchod vzniká bez ohledu na příčinu vzniku
invalidity, je-li jeho zdravotní stav posouzen jako invalidita I. kategorie. Vznikla-li
invalidita následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, vzniká nárok bez
ohledu na trvání doby pojištění (stačí status účastníka pojištění). V případě úrazu
nebo nemoci bez souvislosti s výkonem povolání vzniká nárok na invalidní důchod,
pokud byla splněna požadovaná minimální doba pojištění, ledaže invalidita vznikla
před dovršením 21 let. V tomto případě stačí pouhá účast na povinném pojištění.
90
Minimální úroveň pracovní neschopnosti se stanoví u každé kategorie
invalidity různě. V kategorii II. a IIIl. se přihlíží ke zbytkové pracovní schopnosti, která
se posuzuje, pokud pojištěnec:
•
Je schopen vykonávat práci na plný pracovní úvazek s efektivitou
práce, která se neodvíjí od jeho invalidity, na jiném pracovním místě,
které odpovídá jeho kvalifikaci a praxi
•
Může absolvovat rekvalifikaci za účelem výkonu jiného povolání na plný
pracovní úvazek
•
Může vykonávat určité práce na nejméně poloviční pracovní úvazek
Nárok na invalidní důchod vzniká pojištěnci, který:
Byl uznán invalidním v I. kategorii
Byl uznán invalidním v II. kategorii a není schopen vykonávat odpovídající
zaměstnání bez pracovní rehabilitace, na kterou vzniká nárok pouze do 50 let
Byl uznán invalidním ve II. nebo III. kategorii a má nárok na přijetí na jiné
pracovní místo. Od dovršení důchodového věku tento nárok zaniká.
Minimální doba pojištění se vyžaduje pouze u osob, jejichž invalidita vznikla
bez souvislosti s výkonem práce, a činí v zásadě 20 let pojištění před vznikem
invalidity. Tato podmínka nemusí být splněna, jedná-li se o osobu mladší 21 let, které
byla přiznána invalidita I. kategorie. Pojištěnec, jehož invalidita vznikla mezi 21. a 30.
rokem věku, může nárokovat invalidní důchod, pokud splnil podmínku doby pojištění,
která činí alespoň ¼ počtu let služby.
Současná platná právní úprava nepožaduje splnění žádných ekonomických
podmínek k tomu, aby osoba s postižením mohla nárokovat invalidní dávky. Se
zavedením ekonomických podmínek se počítá od 1.1.2003, kdy bude zaveden nový
systém invalidního pojištění.
Invalidní důchod poskytovaný osobám, jež utrpěly pracovní úraz nebo nemoc
z povolání, musí být poskytnut bez snížení z důvodu věku ve stejné výši jako
starobní důchod za 40 (u mužů), resp. 38 let (u žen) doby pojištění. Vznikla-li
invalidita po dosažení důchodového věku z výše uvedených příčin, je invalidní osoba
91
oprávněna k přiznání invalidního důchodu, který odpovídá 15 rokům doby pojištění
pro účely starobního důchodu.
Zvýšení invalidního důchodu je možné pouze pokud pojištěnec splnil 40, resp.
38 let a více doby pojištění.
systémů
Invalidním osobám vzniká nárok rovněž na plnění z jiných systémů, zejména
ze systému sociální péče, upraveného zákonem o sociálním zabezpečení. Invalidní
osoba, které nevznikl nárok na invalidní důchod, může žádat o dávky sociální péče,
pokud není schopná zabezpečit si výživu vlastní prací, nemá žádné jiné finanční
zdroje pro svou obživu a nemá ani rodinné příslušníky, kteří by jí byli povinni výživou.
Jako doplněk invalidního důchodu může vzniknout nárok na další dávky ze
systému upraveného ZPIZ-1. Jedná se o tyto dávky:
Příspěvek na asistenci a doprovod – vzniká na něj nárok, pokud invalidní
osoba potřebuje stálou asistenci a doprovod, aby mohla zabezpečit své základní
životní potřeby
Příspěvek při postižení – se poskytuje v případě tělesného postižení, které
však není posouzeno jako invalidita, poskytuje se v různých stupních, v závislosti na
vážnosti postižení
Příspěvek k důchodu – na tuto dávku vzniká nárok důchodci, jehož důchod
nedosahuje minimální hranice, stanovené zákonem ZPIZ-1, pokud nedosahuje on
ani členové jeho rodiny jiného příjmu dostatečného k zabezpečení výživy.
Invalidním osobám jsou poskytovány rovněž služby, zejména v rámci
rehabilitace, ale také přizpůsobení pracovních podmínek a nástrojů jak v průběhu
pracovní rehabilitace, tak za účelem výkonu jiného povolání. Náklady na toto
přizpůsobení nese pojišťovna.
Z hlediska vztahu mezi starobním důchodem a invalidním důchodem nejsou
stanovena žádná zvláštní pravidla, ani není upraveno, že by starobní důchod nemohl
být nižší, než invalidní.
92
Nemocenské pojištění zahrnuje pouze dočasné změny zdravotního stavu;
trvají-li tyto déle, nastupuje invalidní důchod. Lze tedy říci, že invalidní důchod je
jakýmsi pokračováním dávek poskytovaných z důvodu pracovní neschopnosti.
Osoby, které pobírají invalidní důchod, by se neměly účastnit výdělečné
činnosti v rámci závislé práce nebo výkonu samostatné výdělečné činnosti.
V průběhu výkonu takové výdělečné činnosti se osoba, jíž byla přiznána invalidita,
vrací do postavení pojištěnce, který je povinen přispívat do systému a eventuální
dávka invalidního důchodu je odebrána.
Systém povinného invalidního pojištění bude nahrazen novým systémem,
který byl uzákoněn novým ZPIZ-1, jež vstoupil v platnost 1.1.2000. První fáze
reformy invalidního pojištění byla již dokončena, právní úprava však musí být
harmonizována s novým zákoníkem práce, zákonem o zaměstnanosti, zákonem o
vzdělávání a zaměstnávání invalidních osob, který se připravuje, a zákonem o
ochraně zdraví a bezpečnosti při práci. Z tohoto důvodu také byla účinnost nového
zákona o invalidním pojištění posunuta až do roku 2003.
S reformou by se měla odstranit negativa současného systému. Reforma se
řídí těmito zásadami:
1. Invalidní pojištění zůstává, spolu s pozůstalostním pojištěním, právně
zakotveno jako samostatná oblast sociálního pojištění. Povinné
invalidní pojištění zůstane také hlavním systémem, ze kterého se
poskytují invalidní dávky. Dobrovolný doplňkový systém bude tento
základní skutečně pouze doplňovat a podporovat.
2. Bude zaveden zvláštní příspěvek na všeobecné invalidní pojištění a
speciální příspěvek na pojištění profesionálních rizik. Konkrétní výše
těchto příspěvků bude stanovována vládou.
3. Definice invalidity bude revidována. Bude zavedena absolutní definice
invalidity, jako kombinace všeobecné a zaměstnanecké invalidity.
4. Pracovní rehabilitace se stane základním právem a zároveň povinností
postiženého pracovníka, bude upravena v rámci invalidního pojištění a
93
bude umožňovat volbu více různých forem rehabilitace, i za účelem
zvýšení kvalifikace.
5. Poskytování peněžních dávek bude zcela individualizováno, základ
dávky bude odvozen od invalidního důchodu pojištěnce.
6. Doplňkové
pojistné
programy
budou
odděleny
od
povinného
zdravotního pojištění pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání.
V budoucnosti se počítá s vytvořením nového programu pokrývajícího
profesionální rizika, začleněného do zdravotního a invalidního pojištění.
7. Povinnosti zaměstnavatele nebudou nadále odvíjeny od příčiny
invalidity, ale podle pracovněprávních předpisů budou relativizovány ve
vztahu
ke
konci
pracovní
smlouvy
(princip
relativní
ochrany
zaměstnání).
Pojištěnec se může dobrovolně pojistit pro případ ztráty pracovní schopnosti
v rámci dobrovolného doplňkového pojištění nebo doplňkového důchodového
pojištění.
94
ČÁST II.
ROZBOR A ZOBECNĚNÍ POZNATKŮ
2.1 Geneze
Péče o invalidní a staré občany vznikala zprvu jako součást filantropické péče
o dlouhodobě (trvale) práce neschopné a proto chudé. Ještě v 17. století se vnímala
jen
souvislost
mezi
chudobou
a
dlouhodobou
(stabilizovanou)
pracovní
neschopností. Práce schopní, byť chudí, byli trestáni za potulku28. Invalidita a stáří
začaly být jako sociální události vnímány až v 19.století. Toto rozlišení mělo svou
logiku v tom, že v určité věkové kohortě bylo už příliš mnoho invalidních a bylo
levnější invaliditu presumovat, předpokládat.
Invalidita v západoevropské (belgicko-francouzské) koncepci byla vnímána
jako stabilizovaná fáze dlouhodobé nemoci či pracovní neschopnosti po úrazu. Na
Balkáně (býv. Federativní republika Jugoslávie) tato koncepce vedla až k vytvoření
samostatného odvětví sociálního pojištění – invalidní pojištění.
Invalidita ve středoevropské (německé a rakousko-uherské) koncepci byla od
počátku vnímána jako předčasné zestárnutí. Je to logické, protože samo pojištění či
zabezpečení ve stáří bylo vnímáno jako dlouhodobá presumovaná pracovní
neschopnost čili jako presumpce invalidity. Šlo právnicky spíše o preklusi, protože
důkaz opaku se nepřipouštěl.
Německé pojetí od počátku (historicky) vnímalo invaliditu jako předčasné
zestárnutí, jako siamská dvojčata, protože v obou případech jde především o
dlouhodobou (trvalou) neschopnost pracovat (být výdělečně činným). Proto se
upravovala ve stejných právních předpisech. Systémový rozdíl byl jen v tom, že
v případě invalidity se tato neschopnost zjišťovala (prokazovala) a v druhém případě
(stáří) se presumovala.
Tento přístup měl své opodstatnění v obecně známé skutečnosti, že míra
invalidizace v jednotlivých demografických kohortách roste s přibýváním věku. Je pak
záležitostí společenské konvence, kdy se invalidita přestane reálně zjišťovat a tak
důchodový
věk
není
výsledkem
pojistně
matematických
úvah,
ale
jejich
95
východiskem. Stane-li se systém příliš nákladný, může se konvence změnit. Proto
zvyšováním důchodového věku zákonitě přibývá osob, které se kvalifikují pro
invalidní důchod.
V prostoru pod vlivem německé sociální doktríny se sociální zabezpečení pro
stáří a invaliditu vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné) zaměstnance, soukromé
úředníky, horníky a dělníky. Dvojí dualismus (jeden - manuální a nemanuální práce,
a druhý - veřejnoprávní a soukromoprávní systémy) dodnes přežívá.
Vnímání stáří jako presumované invalidity je typické pro hornické a dělnické
sociální pojištění. Dělníci byli zabezpečení, až když nemohli pracovat. Jejich dávky
byli vypočteny tak, aby mohli dožít. V těchto systémech bylo proto podmínkou nároku
na starobní či invalidní důchod zanechání zaměstnání nebo výdělečné činnosti (např.
výměnek), tedy ekonomická nečinnost. Zabezpečení mělo charakter pečovatelský.
2.2 Systémy
Systémy zabezpečující osoby s nepříznivým zdravotním stavem se velmi liší
jeden od druhého, přesto lze vysledovat určité základní podobnosti.
Zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním stavem zásadně sleduje
následující strukturu:
1. sociální pojištění:
•
základní
•
doplňkové – dobrovolné a zaměstnanecké
•
úrazové – zvláštní pojištění pro případ pracovního úrazu nebo nemoci
z povolání
2. sociální pomoci
•
dávky, které podporují příjem (dorovnání do stanovené minimální hranice)
•
příspěvky na zvýšené náklady (např. na osobní asistenci)
3. služby
28
Viz Alžbětinské chudinské zákony.
•
podpora zaměstnání – pracovní rehabilitace, rekvalifikace
•
služby sociální péče – asistenční služby, péče v zařízeních
96
Není ovšem pravidlem, že by každý ze států, jejichž právní úprava byla
zkoumána, skutečně garantoval celou výše nastíněnou strukturu zabezpečení osob
s nepříznivým zdravotním stavem.
Plnou strukturou zabezpečení těchto osob disponuje Velká Británie, Německo,
Švédsko, Polsko a Slovinsko. Jedná se o systémy, které v nedávné době doznaly
reforem.
V podstatě všechny zkoumané právní úpravy zakotvují nikoli pouze obecný
systém sociálního pojištění, ale z dalších systémů, zpravidla ze systému sociální
péče (s výjimkou Francie, kde se tyto dávky poskytují jako rodinné), se poskytují
další dávky, jejichž účelem je podporovat příjem postižené osoby tak, aby z důvodu
postižení nebyla zasažena chudobou. Ve Velké Británii jsou to např. asistenční
dávky, ve Francii se poskytuje doplněk příjmu, v Belgii a Švédsku jsou tyto dávky
souhrnně nazývány invalidními dávkami.
Existují rovněž systémy, které poskytují dávky pro podporu zaměstnanosti,
event. motivují zaměstnavatele. Je tomu tak především ve Švédsku, kde je každý
občan s nepříznivým zdravotním stavem povinen se nejdříve podrobit rehabilitaci
zaměřené na opětné získání pracovní schopnosti. Zaměstnanost se podporuje
rovněž v Německu a ve Francii.
Zajímavý přístup k problematice zabezpečení osob s nepříznivým zdravotním
stavem zvolila Francie, kde se celý systém odvíjí od dělení těchto osob na invalidy a
postižené. Invalidé jsou zabezpečeni tak, že se počítá s jejich další pracovní
aktivitou, jsou tedy rovněž motivováni k účasti na pracovním procesu. Postižení jsou
naopak zabezpečeni tak, aby se zaručila jejich rovná možnost účasti na
společenském životě, zejména formou asistence a doplňku příjmu za účelem
kompenzace nákladů zvýšených v důsledku postižení.
Poměrně mnoho států – např. Belgie, Velká Británie, Slovensko – klade důraz
na sociální pojištění, ze kterého se hradí příjem, kterého nemůže osoba
s nepříznivým zdravotním stavem v důsledku svého postižení dosahovat.
97
Všechny státy mají rozvinutý základní povinný systém, který je pak doplněn
některým z doplňkových systémů (Slovinsko, Velká Británie), Švýcarsko a Německo
disponují přímo zaměstnaneckým pojištěním, jež obsahuje i pojištění pro případ
invalidity.
Zvláštním a poměrně hojně využívaným systémem je úrazové pojištění, které
bývá povinné pro zaměstnavatele a aktivuje se v případě, že invalidita vznikne
následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání. Dávky z tohoto pojištění pak mají
zpravidla jiný, zvýhodněný režim – bývají vyšší nebo se poskytují za výhodnějších
podmínek. Úrazové pojištění je zavedeno v Rakousku, Německu, Belgii (zde je
dokonce rozděleno na dva systémy – jeden pro pracovní úrazy a druhý pro nemoc
z povolání) a ve Švédsku.
Shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že se systémy od sebe liší
způsobem zabezpečení dlouhodobě zdravotně postižených osob. Osoby dlouhodobě
zdravotně postižené jsou zabezpečovány systémy sociálního pojištění, sociálního
zaopatření a sociální pomoci. Tyto systémy se od sebe liší (i) způsobem financování
a (ii) povahou právního nároku na dávky.
Systémy sociálního pojištění jsou financovány především z příspěvků
pojištěných osob se spoluúčastí zaměstnavatelů, jde-li o zaměstnance. Systémy
sociálního zaopatření a systém sociální pomoci jsou financovány ze státních nebo
obecních daní.
Nárok na dávky je podmíněn objektivními kritérii v systémech sociálního
pojištění a sociálního zaopatření a nárok vzniká ze zákona jejich splněním. Dávky
sociální pomoci jsou podmíněny potřebností, která se úředně zkoumá, a dávky jsou
přiznávány úředním výrokem.
V Evropských státech jsou osoby s dlouhodobým zdravotním postižením
zabezpečeny sociálním pojištěním nebo sociálním zaopatřením. Pokud jim podle
těchto předpisů nevznikne nárok na zabezpečení, jsou zabezpečeny
sociální
pomocí. Jde tedy vždy o kombinaci uvedených přístupů.
Základními systémovými problémy péče o dlouhodobě zdravotně postižené
(invalidy) jsou
1. míra a smysl solidarity (cíl společenské péče),
98
2. cíle, které by měla solidarita sledovat, a
3. problémy spojené s negativní i pozitivní diskriminací.
Jsou i jiné otázky, avšak tyto lze s úspěchem řadit do technických otázek, jak
solidaritu nejlépe projevovat, cílit, nabízet a poskytovat. Jak bylo uvedeno v úvodu,
technické otázky nejsou předmětem této studie.
Míra solidarity
Solidarita filosoficky znamená různým vhodným způsobem projevovaná účast
jako projev společenské (sociální) pospolitosti či soudržnosti.
Může být soukromá nebo veřejná, dobrovolná nebo povinná. Je-li povinně
organizována veřejnou správou, musí být přiměřená jak pro příjemce, tak pro
poskytovatele (např. daňového poplatníka nebo pojištěnce ve veřejnoprávním
povinném pojištění).
Stanovit míru únosnosti povinných veřejnoprávních systémů sociální ochrany
je ve stárnoucí společnosti s rostoucí invalidizací nesmírně obtížné a vyžaduje to
velmi citlivý přístup. Proto volba definice potřeby solidarity volbou přiměřených
podmínek pro vznik a trvání nároků zdravotně postižených, volba nejvhodnějších
veřejnoprávních systémů a nástrojů na uspokojování potřeb, patří k nejobtížnějším.
Koná se totiž v napjaté konfrontaci mezi orgány a organizacemi, zastupující různé
sociální zájmy.
Účel péče o osoby s dlouhodobým zdravotním postižením
Jestliže v minulých stoletích bylo smyslem péče pomoci zdravotně postiženým
přežít, popřípadě jim ulehčit jejich úděl poskytováním věcí, peněz a služeb, pak již
koncem 20. století se stále více zvýrazňoval prvek stejných možností, práv a svobod,
tedy prvek vytvářet stejné šance žití i pro zdravotně postižené. Místo o péči či o
sociálním zabezpečení se mluví o sociální ochraně. Není to jen slovní hříčka, ale
naznačuje se tím významný posun v akcentu. Tento proces vyvrcholil po Druhé
světové válce, kdy se všem přiznalo právo na důstojný život.
Pečovatelství se stále více nahrazovalo službami, které pomáhaly zdravotně
postižené lidi reintegrovat do společnosti – odstraňovat prvky, které je omezovaly
v jejich svobodách a tím je diskriminovaly.
99
Ač původně soustředěné na ty, kteří ztratili možnost účastnit se ekonomických
procesů, invalidní důchody se pozvolna začaly vnitřně diferencovat podle míry ztráty
této způsobilosti k výdělečné činnosti. Pozvolna se začalo rozlišovat mezi plně
invalidními a částečně invalidními. Tím se začalo rozlišovat i v cílech invalidních
důchodů:
 v případě plně nezpůsobilých k výdělečné činnosti měl invalidní důchod plně
nahrazovat ztrátu příjmů,
 v případě částečné ztráty způsobilosti k výdělečné činnosti měl invalidní
důchod doplňovat příjmy z výdělečné činnosti.
V dalším vývoji se začalo rozlišovat, zda se o sebe invalidní důchodce může
nebo nemůže plně postarat. Tam, kde k životu potřebuje pomoc třetí osoby, se
důchod zvyšuje. Vedlo to k tomu, že dnes se ve většině systémů sociálního pojištění
považuje za plně invalidní osoba, která ztratila aspoň dvě třetiny způsobilosti
k výdělečné činnosti.
Toto rozlišení je pro roli systému sociálního pojištění ve vztahu k zdravotně
postiženým nerozhodné a má jen dílčí technickou povahu. Proto v dalším textu, kde
hovořím o invalidních důchodech, mám na mysli všechny formy invalidních důchodů.
Všechny tři skupiny invalidních důchodců potřebují společenskou ochranu a pomoc
při reintegraci. Jen míra a charakter této pomoci se v podrobnostech liší.
Cílení péče o invalidy
Vývoj stále více ukazuje, že společenská pomoc zdravotně postiženým má mít
povahu subsidiární, tedy má nastupovat až poté, kdy člověk sám a jeho rodina
vyčerpali všechny své možnosti a další pomoc je nad jejich rámec. Tak např. je-li
rodina bohatá, není zapotřebí společenské pomoci při zajišťování živobytí.
Společenská pomoc má nejen být subsidiární, ale i cílená na tu kterou potřebu
zdravotně postižených. Tak jde-li o problémy zdravotní, spojené s dlouhodobou
nemocí, poskytuje se lékařská péče (např. zdravotnické ústavy pro chronicky
nemocné, pravidelné kontroly, atp..)
Přitom se dbá o to, aby dávky a služby byly cíleny na zdravotně postiženého a
nebyly zneužívány jinými.
100
Rovné zacházení s invalidy
Není sporu o tom, že zdravotně postižení byli v historii diskriminováni. Museli
zpravidla vynaložit velké úsilí na zachování holého života. Společenská solidarita,
přesahující rámec rodiny, se v jejich prospěch vyvíjela velmi pozvolna a zpočátku
spíše z náboženských, filantropických popudů. Dlouho byli negativně diskriminováni.
To v nich a v jejich postojích vyvolalo někdy až agresivní úsilí o nejrůznější ohledy a
výhody, které přetrvávají i době, kdy společnost vyvíjí systémy sociální ochrany,
někdy až hraničící s pozitivní diskriminací.
Změna zdravotního stavu znevýhodňuje postiženého
-
zdravotně, jako dlouhodobá nemoc s výraznější potřebou lékařské péče a léků,
-
společensky, pokud se nemůže plnohodnotně účastnit rodinného (založit rodinu a
vychovávat děti) nebo občanského (politického) života,
-
ekonomicky, pokud se nemůže účastnit ekonomické činnosti, která by jej uživila,
buď proto, že nemá kvalifikaci/školení, nebo proto, že nemá pracovní příležitost,
-
sociálně, pokud jeden nebo více z prvých třech důvodů jej činí chudým, tedy jeho
životní úroveň snižuje po hranici společensky uznané sociální potřebnosti
(životního minima).
Uvedená znevýhodnění člověka omezují. Soudobá společnost proto vytváří
mechanismy pro zmírnění nebo řešení jejich následků. Tím likviduje negativní
diskriminaci zdravotně postižených. Společnost každé z uvedených znevýhodnění
může, ba musí řešit jinými prostředky, cíleně, aniž by pozitivně diskriminovala
zdravotně poškozené, tj. znevýhodňovala zdravé občany.
Diskuse o evropských přístupech
Moderní Evropa bezvýhradně uznává nezadatelné právo člověka na
přiměřenou a důstojnou životní úroveň. Uznává i právo na sociální ochranu. Obojí je
podmínkou i nástrojem k dosažení sociální soudržnosti (koherence). Zabezpečení
osob dlouhodobě zdravotně postižených je v popředí úsilí o sociální soudržnost a
proti sociální vyloučenosti.
Při realizaci tohoto práva se postupuje podle principu
 subsidiarity,
101
 veřejnoprávní solidarity, a
 omezování sociální vyloučenosti.
Podle prvého principu (subsidiarity) si má člověk pomoci sám, popřípadě mu
má pomoci jeho rodina. Teprve když není v jeho silách a silách jeho rodiny uspokojit
potřeby spojené s dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, přispěchá na
pomoc společnost (veřejnost), a to buď soukromě, nebo veřejnoprávně (ať
komunálně, krajově, nebo celostátně).
Protože však lidé jsou nedokonalí a mnozí by v době výdělečné činnosti
nepamatovali na pojištění pro případ nemoci a invalidity (změn zdravotního stavu
znemožňující nebo omezující výdělkovou činnost), činí tak za ně stát povinným
sociálním pojištěním. Sociální pomoc je až další subsidiární rovinou, když vše ostatní
selhalo.
Princip veřejnoprávní solidarity plně respektuje princip subsidiarity. Stát ukládá
každému povinnost pojistit se ze svých příjmů pro případ nepříznivé změny
zdravotního stavu, a to jak pro krytí zvýšených nákladů na léčbu (zdravotní pojištění),
tak pro ztrátu nebo omezení příjmů z výdělečné činnosti (sociální pojištění). Pomoc
z veřejnoprávních rozpočtů (komunálních, krajských, státního) přichází, až když
sociální pojištění neposkytne dostatečné finanční zdroje. Tato pomoc se vztahuje jen
k přiměřené důstojné životní úrovni, tj. k sociální potřebnosti a životnímu minimu.
Jiná je situace ve vztahu k sociálním službám. Sociální služby mají uspokojit
jiné než pekuniární potřeby. Mají umožnit člověku se zdravotním poškozením žít
v rodině a ve společnosti, v ní pracovat; popřípadě se o něj mají postarat, je-li jeho
zdravotní postižení tak významné, že jeho žití v rodině a společnosti je bez cizí
pomoci nemožné. Protože cíl, který se poskytováním sociálních služeb sleduje, je
jiný než pekuniární, mohou se tyto služby poskytovat s přiměřenou finanční účasti
příjemce.
V poslední době v Evropě sílí přesvědčení, že při řešení problémů zdravotně
postižených se má nejprve nabídnout terapie a rehabilitace, včetně profesní, pak
sociálními službami vyrovnat handicapy, a teprve pak poskytnout peněžní dávky
(státní sociální podpory a pomoci), a to do míry, v jaké si člověk nemůže finanční
prostředky opatřit sám.
102
V sociální péči se přitom má respektovat přání zdravotně postiženého člověka
při výběru vhodné sociální služby. Proto se v poslední době prosazují představy, že
veřejné zdroje se mají spíše podílet na financování sociálních služeb, než je samy
poskytovat.
To kontrastuje s principy sociálního pojištění, kdy nárok na dávky je
zdůvodněn účastí na pojištění.
Důležité systémové rozhodnutí, které každý stát musí učinit, je, zda zaručí
zdravotně postiženým, kteří pobírají invalidní důchod, minimální příjem vyšší než je
životní minimum, nebo je nechá ucházet se o peněžité dávky životního minima.
Výhoda prvého přístupu je motivace občanů k účasti v systému sociálního pojištění a
k placení dávek, které jim zaručují více než životní minimum. Nevýhoda je, že systém
se tím prodraží. Výhoda a nevýhoda jednoho je nevýhodou a výhodou druhého
přístupu. Zkušenost ukazuje, že aby minimální důchod motivoval, měl by být asi o
třetinu vyšší než životní minimum.
Problémy s důchodovou reformou
Dobrovolná pomoc a péče o zdravotně postižené byla zprvu filantropická a
místní. Zaopatření zdravotně postižených se nejprve vyvinulo ve vztahu k veteránům
válek a později ke státním zaměstnancům obecně. Nárok na důchod pro jiné
kategorie byl poprvé uznán v hornickém pojištění a v úrazovém pojištění. Později se
nárok na zabezpečení uznal jako dávky sociálního pojištění. Filosofie byla prostá:
člověk se má povinně pojistit pro případ zdravotního postižení, pokud je sám
výdělečně činný. Společnost ze svých zdrojů (z daní) projeví solidaritu subsidiárně,
tedy až když jsou ostatní zdroje vyčerpány a potřeba zůstala neuspokojena (plně
nebo zčásti). Tak se na našem území staly invalidní důchody součástí důchodového
pojištění.
Zkušenosti ze sousedních zemí nás poučily, že vícepilířové vnímání
starobního pojištění neřeší invalidní důchody, ani je řešit nemůže. Při vnímání
zabezpečení ve stáří jako „zaslouženého“ výdělku či odložené spotřeby není místa
pro pojištění rizika a zabezpečení zdravotně postižených osob. Invalidita nedává čas
na nahromadění dostatečných úspor. Zatímco starobní důchody mohou být
zabezpečeny technikou spořitelní, invalidní důchody musí být zabezpečeny
technikou pojišťovací.
103
2.3 Definice invalidity 29
Další oblasti zájmu studie bylo pojetí invalidity v jednotlivých státech. Je totiž
třeba zjistit, jak je invalidita v jednotlivých systémech chápána, zda se používá
jednoho pojetí pro všechny subsystémy, které zabezpečují osoby s poškozeným
zdravotním stavem, nebo naopak, od čeho se invalidita odvíjí apod.
V teorii se v současné době mluví o čtyřech až pěti pojetích invalidity.
Rozeznáváme tyto druhy invalidity:
a) fyzická – ztráta nebo snížení tělesné schopnosti či funkce
b) profesní – ztráta nebo snížení schopnosti vykonávat určitou profesi
c) zaměstnanecká – ztráta nebo snížení schopnosti vykonávat určitý druh
zaměstnání
d) všeobecná – ztráta nebo snížení schopnosti výdělečné činnosti
e) všeobecná zbytková – zachovaná schopnost výdělečné činnosti
Ze zkoumaných systémů v podstatě žádný nepojímá invaliditu jako zbytkovou
schopnost výdělečné činnosti. Zbytková schopnost se nicméně objevuje v souvislosti
s výší, eventuálně druhem invalidní dávky, která se přiznává.
Definice fyzické invalidity se používá především v úrazovém pojištění a
v sociální pomoci. Fyzická invalidita se posuzuje v sociální péči a v souvislosti
s dávkami z tohoto systému. Toto pojetí je na místě především tehdy, když je třeba o
osobu s poškozeným zdravotním stavem pečovat a poskytovat jí určité služby.
Kategorií, která vyjadřuje fyzickou invaliditu, je tedy rovněž bezmocnost. Fyzická
invalidita se zohledňuje v Rakousku a ve Francii v případě, že vznikne v důsledku
pracovního úrazu. V Německu, Švédsku, na Slovensku, do určité míry v Maďarsku a
u dětí ve Slovinsku vytváří celou kategorii těžce zdravotně postižených, tedy osob
zabezpečovaných ze systému sociální péče.
Definice profesní a zaměstnanecké invalidity se používá v odvětvových
sociálních pojišťovnách – např. pro ozbrojené sbory, státní zaměstnance, horníky.
29
Definice plné a částečné invalidity se samozřejmě liší, protože se liší cíle dávek. Jedny nahrazují a druhé doplňují
příjem z výdělečné činnosti. Tato odlišnost je však dílčí otázkou k té základní systémové otázce, jaký je vztah mezi zdravotním
postižením a způsobilostí pracovat obecně a jak je ztráta (nebo omezení) způsobilosti k výdělečné činnosti důležitá pro
poskytování invalidních důchodů.
Profesionální
pojetí
invalidity
se
používá
ve
Slovinsku
a
v Rakousku
104
u
kvalifikovaných pracovních sil.
Jako zaměstnanecká se invalidita pojímá v Maďarsku. V kombinaci se
sociálními aspekty se toto pojetí objevuje rovněž ve Velké Británii. Již bylo zmíněno,
že zaměstnanecká invalidita se objevuje rovněž v Belgii, i zde se zohledňuje sociální
aspekt, odpovídající našemu ztížení společenského uplatnění. Stejně tak Švýcarsko
používá zaměstnaneckou invaliditu a kombinuje ji se všeobecnou.
Nejčastějším typem definice invalidity, který se objevuje ve zkoumaných
zemích, je všeobecná invalidita, vyjádřená jako ztráta nebo snížení schopnosti
výdělečné činnosti. Ve Švýcarsku se objevuje v kombinaci se zaměstnaneckou
invaliditou, Slovinsko ji kombinuje s profesionální invaliditou, Polsko ji obohacuje
prvky fyzické a profesionální invalidity, v Rakousku se používá u nekvalifikovaných
pracovních sil, v Belgii se tento typ pojetí invalidity objevuje v souvislosti
s pracovními úrazy, jinak v kombinaci se zaměstnaneckou invaliditou, Francie
naopak pracovní úrazy z jinak všeobecného pojetí invalidity vyjímá a v souvislosti
s pracovním úrazem posuzuje fyzickou invaliditu. V podstatě v ryzí formě se
všeobecná invalidita objevuje ve Švédsku a na Slovensku. V posledně jmenované
zemi se v souvislosti s novým zákonem o sociálním pojištění položil důraz na
zbytkovou pracovní schopnost.
Skutečnost, že všeobecná invalidita je v současné době nejrozšířenějším
pojetím invalidity, svědčí o vyspělosti systémů, protože dává v podstatě nejširší
možnost prohlásit osobu s poškozeným zdravotním stavem za invalidní. Toto pojetí
je však potom třeba doplnit dalšími možnostmi systému směřujícími především
k účasti invalidy na trhu práce. Umožňuje identifikovat možnosti rehabilitace a
pracovního uplatnění. Definic všeobecné invalidity využívají především systémy
sociálního pojištění.
Shrneme-li, v definicích invalidity jde vždy o určování a měření příčinné
souvislosti mezi dlouhodobým zdravotním poškozením a jeho následky – omezeními,
které osobě způsobuje. Tato omezení jsou vždy rázu společenského, ať již
ekonomického nebo jiného (občanského, sociálního). Jde tedy vždy o kauzální nexus
mezi zdravotním poškozením a možnostmi výdělečné činnosti nebo společenského
105
uplatnění. Dlouhodobá onemocnění, která nevyvolávají společenské důsledky,
zpravidla nejsou předmětem společenské péče.
V roce 1937 vydal Mezinárodní úřad práce v Ženevě30 studii, ve které roztřídil
definice invalidity na
a) fyzickou invaliditu, nejčastěji používanou v systémech úrazového pojištění
pro odškodňování válečných vysloužilců,
b) stavovskou invaliditu, nejčastěji požívanou v oborovém sociálním pojištění,
např. hornickém, železničním, atp.,
c) všeobecnou invaliditu, která se používá v obecných systémech sociálního
pojištění či zaopatření.
Od té doby se vyvinulo jemnější třídění invalidit a jejich definování, avšak
základní kategorizace se o mnoho nezměnila. Dnes se uznávají čtyři přístupy
(modely) k definování dlouhodobě zdravotně nepříznivého stavu:
i
Ztráta či omezení tělesných funkcí
ii
Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti
iii
Ztráta či omezení možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese
iiiiv Ztráta nebo omezení sociálních rolí
Ztráta či omezení tělesných funkcí
Tělesné poškození se měří ztrátou biologických funkcí. Tento přístup se
používá zejména při stanovení náhrady škody jako např. v úrazovém pojištění.
Je používán v britském AW testu (All Work Test), který kombinuje ztrátu či
omezení biologických funkcí s všeobecnou schopností pracovat, tedy vykonávat
jakoukoliv práci. Takovému měření se také někde říká univerzální invalidita.
Zdravotní poškození se může měřit nejen mírou ztráty (omezení) biologických
funkcí (co člověk již nemůže), ale i mírou zbylých funkcí, což v sobě má motivující
optimistický element (co všechno člověk ještě může).
Tento přístup vyúsťuje zpravidla v přísnější definice invalidity. Vymezuje
invaliditu neschopností (zbylou schopností) konat jakoukoliv práci.
30
The Evaluation of Permanent Incapacity foe Work in Social Insurance, ILO, Geneva, 1937
106
Ztráta či omezení pracovní schopnosti / způsobilosti
Tento přístup se soustřeďuje nikoli na zdravotní změny, ale jen na jejich
následky. Je to nejrozšířenější přístup k definování invalidity. Zdravotní poškození
vyjadřuje
-
ztrátou schopností pracovat v jakémkoli zaměstnání nebo samostatně
výdělečné činnosti,
-
ztrátou schopností vykonávat dosavadní zaměstnání, nebo
-
zbylou pracovní schopností vykonávat jakékoli zaměstnání nebo samostatně
výdělečnou činnost.
Ztráta možnosti využít kvalifikace / vzdělání / profese
Ztráta se může měřit ve vztahu k
-
získané kvalifikaci (znalosti, dovednosti anebo zkušenosti),
-
získané profesi (vzdělání v určitém oboru).
S prvním přístupem se setkáváme např. v hornickém pojištění, s tím druhým
např. v některých odvětvových pojištěních (starší úpravy v Itálii nebo v Argentině).
Ztráta nebo omezení sociálních rolí
Ztráta je měřena ztíženým uplatněním ve společenských rolích, např. ve
způsobilosti založit rodiny a mít děti nebo ve způsobilosti účastnit se občanského či
politického života, či jinými rolemi, které jsou důležité pro uplatnění člověka ve
společnosti.
Definicím je společné, že vycházejí
i)
ze změny zdravotního stavu, z poškození zdraví,
ii)
z dlouhodobosti tohoto poškození, tedy z poměrně ustálené, stabilizované
změny zdravotního stavu,
iii)
z ekonomických následků tohoto zdravotního poškození, tj. ze ztráty
příjmů,
a to měřeno v jednotkách ztráty fyzické nebo duševní způsobilosti vykonávat
výdělečnou činnost (pracovat).
107
Invalidita se tedy vždy označuje jako příčinná souvislost mezi ustálenou
nepříznivou změnou zdravotního stavu a ztrátou způsobilosti k výdělečné činnosti
(práci).
Sociálním rizikem tak není sama invalidita, ale její ekonomické náklady. Ty
mohou zpravidla zahrnovat
-
náklady na zdravotní péči,
-
ztrátu výdělku,
-
zvýšené náklady na přežití (dlouhodobá potřeba léků a pravidelné terapie),
-
náklady na setrvání v přirozeném sociálním prostředí (ambulantní či
pečovatelské služby, asistence),
-
náklady na péči ve speciálních zařízeních.
Z toho je patrné, že dlouhodobé onemocnění (např. cukrovka) se neoznačuje
jako invalidita. Teprve působí-li ekonomické nebo sociální škody, je ustálená a
dlouhodobá nepříznivá změna zdravotního stavu označována za invaliditu.
Invalidita je tedy fakticky pokračováním sociálního rizika ztráty výdělečné
schopnosti (výdělku) způsobené nemocí. Jedinými skutečnými odlišnostmi jsou:
 čas – podpůrčí doba je neomezená,
 míra (měření) ztráty (velikost omezení) výdělečné způsobilosti.
Jsou výrazné rozdíly mezi definicemi invalidity v jednotlivých systémech podle
 druhu (pojištění, zaopatření, pomoc)
 účelu (úrazové pojištění, sociální pojištění, atd.) a
 struktury (zda je pojištění invalidity spojeno s nemocenským, nebo starobním).
Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno
s nemocenským nebo i se zdravotním pojištěním
Základní problém je stanovení kritéria, kdy nemoc přechází v invaliditu.
V těchto systémech nejsou tato kritéria dramatická, protože jde o jeden systém
spravovaný z jednoho místa mající stejnou povahu – jde o systém pojištění, kde
změna zdravotního stavu je pojištěným rizikem. Celý problém je tedy vnímán jako
rozdíl mezi dynamickou a stabilizovanou fází nepříznivé změny zdravotního stavu.
108
V Belgii stanoví všeobecný režim pro zaměstnance, že pojištěnec skončil s
veškerou svou činností ve svém zaměstnání i s další činností, s výjimkou obstarávání
svých osobních věcí. Ke skončení těchto činností došlo v důsledku počátku nebo
zhoršení jeho potíží nebo zranění. Tyto potíže nebo zranění znamenají neschopnost
vydělat si víc než jednu třetinu toho, co si vydělá pracovník stejné kategorie povolání
se stejnou kvalifikací. Pracovní neschopnost se dělí na dvě období:
i)
prvních šest měsíců pracovní neschopnosti; pokud má nemoc příznivý
průběh a očekává se rychlé uzdravení, pracovní schopnost pracovníka se
posuzuje ve vztahu k jeho obvyklé práci nebo lépe řečeno k jeho
poslednímu zaměstnání.
ii)
období po šesti měsících pracovní neschopnosti; Pokud se nedá očekávat
příznivý průběh, po prvních šesti měsících se pracovní schopnost posuzuje
ve vztahu ke všem povoláním, která pracovník vykonával nebo by mohl
vykonávat s ohledem na jeho profesionální kariéru a kvalifikaci. Nezáleží
na tom, zda danou práci nebo povolání vykonával, nebo ne. Pro posouzení
je rozhodná profesionální kvalifikace. Pokud pracovník získá výcvikem
nové dovednosti nebo kvalifikaci, jeho pracovní schopnost se posuzuje ve
vztahu k této nové kvalifikaci.
Rozdíl mezi primární pracovní neschopností a invaliditou je ten, že primární
pracovní neschopnost je první rok pracovní neschopnosti. Dávka činí 60%
normálního výdělku pracovníka během prvních 30 dnů jejího vyplácení. Pokud
pracovník podléhající sociálnímu pojištění vyživuje rodinné příslušníky, dostává i
nadále dávku v této výši. Jinak se jeho dávka snižuje na 55%, pokud nepotřebuje
pomoc jiné osoby. Invalidita je období neschopnosti práce, které převyšuje jeden rok.
Když sociálně pojištěná osoba vyživuje rodinné příslušníky, dávka činí 65% jejího
normálního výdělku. Jinak činí 40%, když žije s někým, a 45%, když žije osaměle.
Pokud potřebuje pomoc jiné osoby, dávka se zvyšuje na 65%.
Ve Francii jsou v povinné pojistné soustavě v podstatě pojištěné rodiny.
Oprávněné osoby v rodině (děti do 21 let, pokud studují) jsou přičleněny
k registrovanému členu (otci nebo matce). Totéž platí o nepracující manželce. Jen
nezaměstnaní mají jinou soustavu. Pro dávky v nemoci a invaliditě
109
a) jde-li o pracovní neschopnost do 6 měsíců, příspěvky placené
zaměstnancem v posledních 6 měsících se musí rovnat nebo být
vyšší než minimální mzda za hodinu nebo zaměstnanec musel
během posledních 3 měsíců odpracovat minimálně 200 hodin;
b) při pracovní neschopnosti přes 6 měsíců musí být splněny dvě
podmínky:
• registrace u zdravotní pojišťovny minimálně 12 měsíců končících dnem
onemocnění,
• placení příspěvků v posledních 12 měsících za minimální mzdu nebo
odpracování minimálně 800 hodin během posledních 12 měsíců.
Ve Velké Británii se do roku 1995 poskytovaly dvě samostatné dávky –
nemocenská a invalidní – ze dvou systémů. V roce 1995 byly obě dávky a oba
systémy spojeny a nová dávka se nazývá incapacity benefit čili dávka při
nezpůsobilosti pracovat. Došlo i ke zpřísnění podmínek. Testem se zkoumá
způsobilost k jakékoliv práci, nikoliv jen k práci přiměřené ke kvalifikaci zdravotně
postiženého, jak tomu bylo dříve.
Definice invalidity v zemích, kde je invalidní pojištění spojeno
se starobním pojištěním
Jak už bylo uvedeno v kapitole 2.1 Geneze, ve středoevropském (německém
a rakousko-uherském) pojetí byla invalidita od počátku vnímána jako předčasné
zestárnutí. V prostoru ovlivněném německou sociální doktrínou se sociální
zabezpečení ve stáří a invaliditě vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné)
zaměstnance, soukromé úředníky, horníky a dělníky. Dvojí dualismus (manuální a
nemanuální práce, veřejnoprávní a soukromoprávní systémy) dodnes přežívá.
Sociální zaopatření pro vojáky a státní zaměstnance mělo na počátku podobu
výsluhových či zaopatřovacích platů poskytovaných po určité době služby pro císaře
(Rakousko-Uhersko, Německo) či krále (Velká Británie, skandinávské země). Při
výpočtu penzí (důchodů) se braly v úvahu zásluhy vyjádřené dobou služby a
dosaženým výdělkem (funkcí), nikoli potřeba vzniklá nečinností způsobenou
zdravotními důvody. Důchod neměl zabezpečovat, ale odměňovat. Nepředpokládala
se neschopnost dále pracovat, nýbrž nezájem majestátu o další služby vojáka či
110
úředníka. Zabezpečení mělo zajišťovat určitou (dosaženou) životní úroveň. Pokud
se někdo stal v době služby invalidním, byl zabezpečen jinak. Systém nebyl založen
na presumované souvislosti mezi dosažením věku a ztrátou (dlouhodobou nebo
trvalou) schopnosti pracovat.
Soukromí úředníci měli zprvu podobný systém pojištění jako státní úředníci,
protože vznikal z potřeby (tlaku) vyrovnávat sociální podmínky zaměstnání
soukromých úředníků s podmínkami státních zaměstnanců. Obdobně se koncepce
zaopatření státních zaměstnanců postupně rozšířila i na veřejnoprávní zaměstnance
(byli „pod penzí“).
Komunisté
deklarovali
vládu
(diktaturu)
„dělnické
třídy“.
V sociálním
zabezpečení, které zavedli, proto logicky převládly koncepce uplatňované v
dělnickém pojištění. Předpokládalo se, že stáří je presumovaná invalidita a reálný
odchod do důchodu byl podmínkou vzniku nároku.
3.52.4 Podmínky nároku na dávky
Zadavatel studie požadoval rovněž zjištění základních podmínek, za kterých
vzniká nárok na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem, jakož i zjištění
dalších podmínek. Odpovědi zahraničních expertů v této souvislosti směřovaly na
revizi zdravotního stavu, zákonné a ekonomické podmínky, na minimální dobu
pojištění.
Bylo zjištěno, že revize zdravotního stavu se požaduje ve Velké Británii, ve
Švýcarsku, Rakousku, Německu, Belgii a ve Slovinsku. Fakultativně ji lze provést
rovněž na Slovensku a ve Francii. Revize se vyžaduje zejména v případě, že se
invalidní důchod poskytuje jako dočasná dávka. Tak je tomu v Německu, Rakousku,
Slovinsku.
Většina systémů je založena na stanovených zákonných, nikoli ekonomických
podmínkách. Ekonomické podmínky je třeba splnit pouze v případě, že se poskytují
dávky sociální péče za účelem podpory příjmu a jeho dorovnání do určité minimální
výše.
Všechny systémy jako zákonnou podmínku kladou zcela logicky poškození
zdravotního stavu, jehož následkem je zpravidla ztráta či snížení schopnosti
111
výdělečné činnosti (je-li invalidita pojata jako všeobecná). Právě v této ztrátě
schopnosti výdělečné činnosti se do určité míry odráží ekonomický aspekt podmínek
pro vznik nároku na dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem.
Zajímavou podmínkou, která je zavedena v Rakousku a Švédsku, je
absolvování rehabilitace, resp. rehabilitačního plánu stanoveného podle zdravotního
stavu a diagnózy konkrétního jedince.
Konkrétní výše dávky, zpravidla invalidního důchodu, se v mnoha zemích
odvíjí od míry poklesu schopnosti výdělečné činnosti. Tato úměrnost se uplatňuje
např. v Rakousku, Polsku, Slovensku, Polsku, Maďarsku.
S délkou účasti na pojištění souvisí institut minimální doby pojištění, který je
zakotven ve Švýcarsku (1 rok), v Rakousku (pro vznik nároku na plný, trvalý invalidní
důchod je třeba účastnit se systému stejnou dobu, za kterou vzniká nárok na
starobní důchod; trvalý invalidní důchod je poskytován doživotně, i jako starobní
důchod), v Německu (60 měsíců, z toho 36 přispíváno v posledních 5 letech), v Belgii
(6 měsíců, z toho 120 dní skutečně odpracováno), v Polsku a na Slovensku (1-5 let
podle věku).
Ve Francii je minimální doba pojištění kombinována rovněž s minimální výší
příspěvků, které je třeba dosáhnout, aby mohl vzniknout nárok na invalidní dávku.
Shrneme-li, minimální doba pojištění se stanoví v podstatě třemi způsoby:
 Absolutně vymezením určitého časového období
 Absolutně s relativně stanoveným obdobím předcházejícím invaliditě, kdy
musela být splněna část povinné účasti na pojištění
 Absolutně s povinností reálného odvedení práce
 Relativně, podle věku žadatele
Velká Británie a Švédsko mají plošné systémy, kde se nezkoumá doba
pojištění, ve Švédsku se vznik nároku na dávku váže na dlouhodobý pobyt na území
Švédska.
112
3.62.5 Minimální a maximální výše důchodu
Ne ve všech zemích je zaveden institut minimálního a maximálního invalidního
důchodu. Oba limity jsou zavedeny v Rakousku a ve Francii (maximální důchod se
zde ovšem týká pouze plného invalidního důchodu). Minimální důchod je zakotven
ve Švýcarsku, v Belgii, Polsku, Maďarsku a Slovinsku.
3.72.6 Zabezpečení osob z jiných systémů
Důležitý je vztah invalidního a starobního důchodu, nemocenského a
důchodového pojištění v souvislosti s invaliditou a v neposlední řadě na souběh
invalidního důchodu s ostatními dávkami, eventuálně výdělečnou činností. Kromě
zabezpečení ze sociálního pojištění prostřednictvím invalidního důchodu se poskytují
různé formy podpory rovněž z jiných systémů, především ze systému sociální péče.
Z něho se pak poskytují buď dávky, nebo služby.
Dávky sociální péče poskytované osobám s poškozeným zdravotním stavem
jsou účelové, nebo neúčelové. Neúčelovými dávkami se podporuje příjem osoby tak,
aby dosáhl určité minimální stanovené hranice a chrání tak zdravotně postiženého
před sociálním vyloučením. Tyto dávky se poskytují ve Švýcarsku, Německu, Belgii,
Švédsku, Polsku, Maďarsku, Slovensku i Slovinsku.
V případě, že z nějakého důvodu nevznikl vůbec nárok na invalidní důchod,
existují v systému sociální péče Slovinska a Polska dávky invalidní důchod
nahrazující.
Ostatní peněžní dávky jsou pak účelové, přičemž se preferuje příspěvek na
péči (Rakousko, Německo, Belgie, Polsko, Slovensko, Slovinsko), podpora bydlení
(Francie, Švédsko) a podpora zaměstnání (Velká Británie, Francie, Belgie, Polsko,
Maďarsko).
Ve všech zkoumaných systémech jsou upraveny sociální služby poskytované
osobám s nepříznivým zdravotním stavem. Většina států poskytuje širokou škálu
služeb, zejména ve formě rehabilitace a rekvalifikace (Slovinsko, Slovensko, Polsko,
Švédsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Velká Británie), dále pak osobní
113
asistence (Francie, Velká Británie); za určitých podmínek, není-li jiného východiska,
se poskytují i služby ústavní péče.
Stále větší důraz se přitom klade na rehabilitaci a rekvalifikaci a služby
sociální péče se poskytují až subsidiárně ve formě buď asistenční služby, nebo,
teprve nelze-li situaci postiženého občana řešit jinak, formou ústavní péče.
Ve většině zahraničních systémů přechází po dosažení důchodového věku
invalidní důchod ve starobní. Je tomu tak ve Velké Británii, Švýcarsku, Německu
(zde se doba pobírání invalidního důchodu započítává jako doba pojištění pro
starobní důchod) a v Belgii.
V Rakousku a Francii invalidní důchod zásadně trvá i po dosažení
důchodového věku. V Rakousku nastává tato situace v případě, že byl přiznán trvalý
invalidní důchod. V podstatě stejně je tato podmínka nastavena ve Francii, kde trvá
nárok na invalidní důchod doživotně v případě, že invalidní důchodce v době
dosažení důchodového věku nepracuje. Vykonává-li naopak výdělečnou činnost,
přechází jeho nárok na invalidní důchod v nárok na důchod starobní. Ostatní
respondenti otázku na přechod invalidního důchodu ve starobní nezodpověděli.
V podstatě ve všech systémech je invalidita pokračováním pracovní
neschopnosti, jednotlivé země se od sebe liší pouze časovým rozsahem pracovní
neschopnosti před tím, než přejde v invaliditu. Zpravidla je to 6 měsíců až 1 rok.
3.82.7 Konkurence dávek a příjmů
V souvislosti s nárokem na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem
je ještě třeba vyřešit otázku souběhu dávek z různých systémů a otázku souběhu
nároku na invalidní dávku s výdělečnou činností.
Souběh dávek je ve většině zemí přípustný. Jedná se o Velkou Británii,
Švýcarsko, Německo (souběh je limitován příjmem před vznikem invalidity), Francii
(souběh limitován pro rolníky), Belgii (souběh limitován výší maximální základní
mzdy), Švédsko. Na Slovensku, v Maďarsku, Belgii a ve Slovinsku se souběh dávek
zásadně nepřipouští, příjemce si vybírá jednu z dávek, na které mu vznikl nárok.
114
Komplikovanější a pestřejší jsou podmínky stanovené pro souběh invalidních
dávek s výdělečnou činností. Většina zemí ho připouští právě v souvislosti s již
zmíněným úsilím o podporu zaměstnávání osob s nepříznivým zdravotním stavem.
Výdělečná činnost je zásadně limitována výší výdělku, kterého je možné
dosahovat, aby nezanikl nebo nebyl redukován nárok na invalidní dávku. Ve
Švýcarsku se toto omezení stanoví jako procento výdělku dosahovaného zdravým
zaměstnancem, v Rakousku je tato výše možného dosahovaného výdělku stanovená
určitou pevnou částkou, stejně jako v Německu, ve Francii je limit určen výdělkem
dosahovaným před vznikem invalidity, ve Švédsku lze výdělečnou činnost vykonávat
jen do míry, která odpovídá zbytkové pracovní schopnosti osoby, jíž byl přiznán
částečný invalidní důchod.
V Belgii se výdělečná činnost za současného pobírání invalidních dávek
připouští pouze na základě povolení příslušné sociální pojišťovny. Maďarsko
výdělečnou činnost za současného pobírání invalidních dávek nepřipouští.
Zajímavým způsobem řešení jsou jednotlivé systémy sociálního pojištění
v Německu. Pojištění pro státní zaměstnance například funguje jako nepříspěvkový
systém a zároveň v systému pro válečné poškozence a úrazového pojištění neplatí
žádné limity výdělečné činnosti.
Za pozornost stojí rovněž švédský institut spícího invalidního důchodu, který
se může aktivovat během tří let výdělečné činnosti invalidy kdykoli, když tato osoba
zjistí, že již nemůže vykonávat výdělečnou činnost, během níž byl její invalidní
důchod pozastaven („uspán“). Důležitým poznatkem je rovněž skutečnost, že
invalidní důchody budou od roku 2003 součástí nemocenského pojištění.
2.8 Pozitiva a negativa
V poslední části dotazníku měli respondenti zhodnotit systém dávek
podmíněných nepříznivým zdravotním stavem ve své zemi, avizovat eventuální
připravované reformy a vyslovit pokud možno doporučení pro Českou republiku.
Většina respondentů hodnotila systém své země poměrně pozitivně, i když
bylo zároveň upozorněno na některé nedostatky, kterých by se měla ČR vyvarovat.
Např. ve Velké Británii je vnímáno jako negativum, že dávky poskytované ze
115
základního systému jsou příliš nízké, takže ¾ oprávněných osob „spadnou“ do
systému sociální péče. Podobné problémy se objevují v Německu, kde jsou vysoké
příspěvky, ale plný invalidní důchod činí jen polovinu průměrného příjmu, což je ve
značném nepoměru ke štědrým dávkám pro státní zaměstnance.
Z Francie se doporučuje zavést systém nezávislých posudkových míst, která
nejsou podřízena orgánu odpovědnému za výplatu invalidních dávek. Tento systém
se ve Francii velmi osvědčil.
Ve Švédsku se jako pozitivum vnímá nepochybně institut již zmíněného
spícího invalidního důchodu a spolu s ním se pro ČR doporučuje vysoká
profesionalizace posuzování zdravotního stavu a maximální podpora zaměstnávání
osob s nepříznivým zdravotním stavem.
Ve Slovinsku byla již provedena reforma invalidního systému, díky níž se
klade větší důraz na povinné invalidní pojištění, pracovní rehabilitaci, individualizaci
poskytovaných peněžních dávek a možnost dobrovolného doplňkového invalidního
pojištění.
116
ČÁST III.
STRUČNÝ PŘEHLED POLITIKY MEZINÁRODNÍCH
ORGANIZACÍ SMĚŘOVANÉ VŮČI OSOBÁM S POSTIŽENÍM
Mezinárodní společenství přijalo pod evropským vlivem na půdě Mezinárodní
konference v roce 1933 dvě úmluvy týkající se invalidních důchodů. Jedna byla
věnována zaměstnancům v nezemědělských závodech, svobodným povoláním,
domácím dělníkům a služebnictvu (č. 37), ta druhá zemědělským dělníkům (č. 38).
Úmluva stanovila minimální normy pro invalidní důchody poskytované invalidním
pojištěním. Formulace zobecňovala již tehdejší zkušenost, že invalidní důchody
mohly být poskytovány důchodovým (komplexním) pojištěním, nemocenským
(včetně zdravotního) pojištění i samostatným invalidním pojištění. Ke vzniku nároku
se vyžadovalo všeobecná neschopnost k práci, splnění doby pojištění (Nejvýše 60
měsíců)
a
zaplacení
určitého
počtu
měsíců
pojistného
bezprostředně
předcházejícího vzniku sociální události. Důchod mohl být jak stejný pro všechny
anebo diferencovaný podle zaplaceného pojistného. Již tehdy se předvídalo, že
invalidní pojištění by mělo poskytovat i věcné dávky k předcházení událostí i
k zmenšení jejich následků (rehabilitace). Důchod mohl být odepřen nebo odebrán
přivodil-li si invaliditu pojištěnec úmyslným trestným činem nebo ve snaze podvodně
získat důchod. Pojistné platili zaměstnanci a zaměstnavatelé rovným dílem. Invalidní
pojištění měly spravovat neziskové veřejnoprávní korporace.
Pokud v době přijetí těchto úmluv existovaly zaopatřovací systémy pro chudé
invalidy, Úmluva předvídala i možnost provozovat tyto nepříspěvkové invalidní
systémy, založené na kriteriu potřebnosti.
O dvacet let později Mezinárodní konference práce přijala další úmluvu – o
minimálních standardech sociální bezpečnosti (čís.102), která stanovila takové
standardy i pro invalidní důchody. Definice invalidity je přísnější – je to nezpůsobilost
vykonávat jakoukoliv práci, která je dlouhodobá nebo je zjištěna po vypršení nároku
na nemocenské. Vazba ne krátkodobou nemoc je tedy patrná.
Úmluva již
nepředpisovala, aby systém byl pojistný, ale stanovila, že ať je jakýkoliv, musí
117
zabezpečovat aspoň 50% všech zaměstnanců nebo 20% všech obyvatel nebo
všechny
obyvatele
s příjmy
pod
minimální
hranicí
(stanovenou
národním
zákonodárstvím), nebo v určitých případech aspoň 50% zaměstnanců v podnicích
s více než 20 zaměstnanců (pro rozvojové země s velkým tradičním národním
hospodářstvím, založeným na malovýrobě a živnostech). Výše důchodu musí
zabezpečovat aspoň 50% průměrných výdělků, vypočtených pro čtyřčlennou rodinu
podle postupu uvedeného v úmluvě. Důchod může být podmíněn dobou placení
pojistného, dobou pojištění nebo dobou zaměstnání.
V šedesátých letech byly revidovány dosavadní úmluvy o zabezpečení pro
případ stáří a invalidity z roku 1933 a došlo k přijetí nové Úmluvy č. 128 o starobních,
invalidních a pozůstalostních dávkách.
V současné době – na začátku třetího tisíciletí – můžeme mluvit o pojetí
postižení zdůrazňující právě tuto skupinu osob. Tendence k tomuto pojetí se začaly
objevovat v rámci Spojených národů v posledních dvou desetiletích. Prvním
významným podnětem byla rezoluce OSN z roku 1975 obsahující Deklaraci práv
postižených osob, ve které valné shromáždění zdůraznilo, že osoby s postižením
mají stejná lidská práva a povinnosti, jako všichni ostatní.
Rok 1981 byl vyhlášen mezinárodním rokem postižených, na který navázala
dekáda postižených osob (1983-1992). Nejdůležitějším výstupem roku postižených
byl Světový akční program týkající se postižených osob, přijatý generálním
shromážděním v roce 1992, který zdůraznil právo postižených osob na stejné
příležitosti jako mají jiní občané a na rovný přístup k zlepšování životních podmínek
vyplývajícímu z ekonomického a sociálního rozvoje.
V roce 1993 pak valné shromáždění Spojených národů přijalo rezoluci
nazvanou Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby s postižením. I
když tato pravidla nejsou závazná, mají silný morální a politický dopad na politiku
států, které byly rovněž vyzvány ke spolupráci v této oblasti.
Na uvedené iniciativy reagovala v době trvání dekády postižených rovněž
Evropská společenství, počínajíc rezolucí Rady a zástupců vlád z roku 1981 týkající
se sociální integrace postižených na úrovni Společenství.
V roce 1986 pak Rada přijala doporučení o zaměstnávání postižených ve
Společenství, které vyzývalo členské státy, aby přijaly příslušná opatření za účelem
118
zabezpečení rovných příležitostí pro osoby s postižením v oblasti zaměstnávání a
přípravy na povolání a zároveň zabraňující diskriminaci postižených. Rovněž byla
stanovena pravidla pro pozitivní akci. V letech 1988 –1996 byly zavedeny programy
spolupráce mezi členskými státy HELIOS a HELIOS II., zahrnující výměnu informací
o ekonomické a sociální integraci, rovných příležitostech a nezávislé životě
postižených osob. V druhé polovině 90. let byly spuštěny další programy, jako např.
Horizon, Heart, Inter, Scatis atd.
Problematika zabezpečení invalidních osob v politice a
právních aktech EU
V prostoru Evropské unie žije 37 milionů osob s postižením, z nichž polovina
je v produktivním věku. Přitom těmto lidem evropské společnosti kladou mnohé
překážky k tomu, aby vedly „normální“ život. Někteří mladí lidé stále nemají přístup
k všeobecnému vzdělání, jež by zahrnovalo odpovídající výcvik dobré kvality, lidé
s postižením mají dvakrát či třikrát větší pravděpodobnost, že se stanou
nezaměstnanými a jejich nezaměstnanost bude dlouhodobá, mnohé dopravní
prostředky i veřejné budovy stále nejsou bezbariérové, je velmi obtížné najít
ubytování pro osobu s postižením, většina systémů sociálního zabezpečení
poskytuje pouze minimální podporu, která často neumožňuje lidem s postižením
účast na běžném společenském životě.31
V devadesátých letech čelily stávající systémy zabezpečení invalidních osob
některým zásadním problémům, jež vedly následně k zásadním změnám v sociální
politice vůči této skupině osob.
Pro celou koncepci sociálního státu znamenala nejdůležitější důvod ke změně
skutečnost, že vlády byly nuceny krátit sociální výdaje jako takové a dávky
poskytované invalidním osobám představovaly příliš velké zatížení reformujících se
systémů, takže ohrožovaly jejich stabilitu. Začalo být na ně pohlíženo jako na příliš
štědré a příliš snadno dostupné sociální příjmy, které zároveň vedly k nežádoucímu
výstupu z pracovního procesu, zejména u seniorů a pracujících ve středních letech.
Většina vlád proto zpřísnila pravidla pro vznik nároku na dávky v invaliditě a zároveň
31
Srov. Communication of the Commission on equalitiy of opportunity for people with disabilities – COM(96) 406
119
začala podporovat aktivační opatření, podporující zejména zaměstnávání osob
s postižením.
Další problém souvisí s pojetím invalidity. Dosud se uplatňoval tzv. medicínský
model, v jehož rámci se příliš zdůrazňovala individuální omezení funkčních
schopností, zapříčiněná zhoršeným zdravotním stavem jedince. Pojetím, které se
uplatňuje dnes, je tzv. sociální model. S tímto pojmem souvisí např. rovné příležitosti
a nediskriminace. Jedná se o aktivující pohled na invaliditu, kdy se přestávají
zdůrazňovat omezení, ale posuzuje se zbytek fyzických a psychických schopností
účasti na normálním životě.
Důležitým stimulem ke změně nazírání na sociální politiku vůči osobám
s postižením je rovněž velký rozvoj jejich vlastních sdružení a spolků, které nabývají
stále na významu a nemálo z nich se přímo účastní politických rozhodování i tvorby
legislativních opatření.
Přijetím Amsterodamské smlouvy v roce 1997 se otevřel kromě jiného prostor
pro ovlivnění politiky členských států ze strany Evropské unie i v oblasti sociální
politiky směřované k osobám s postižením. Rada ES využila svých nových
kompetencí a v listopadu 2000 přijala směrnici č. 2000/78/EC ustanovující
všeobecný
rámec
pro
rovné
zacházení
v zaměstnání
a
povolání 32.
Deklarovaným účelem této směrnice je položit základní rámec pro boj proti
diskriminaci v zaměstnání a povolání na základě náboženství či vyznání, postižení,
věku nebo sexuální orientace, a tak zabezpečit dodržování zásady rovného
zacházení.33
Věcně se směrnice vztahuje na podmínky přístupu k zaměstnání, samostatné
výdělečné činnosti a povolání, přístup ke všem typům a úrovním přípravy na povolání
a rekvalifikace, na pracovní podmínky, včetně mzdových a na členství či
angažovanost ve sdruženích zaměstnanců či zaměstnavatelů.
Článek 5 směrnice např. upravuje povinnost zajistit odpovídající ubytování
invalidních osob tak, aby jim byl umožněn přístup k zaměstnání a přípravě na něj.
32
Council directive 2000/78/EC of 27. November 2000 establishing a general framework for equal trčeatment in
employment and occupation
33
Srov. čl. 1 cit. směrnice
120
Tuto povinnost má mít zaměstnavatel, ledaže by její splnění pro něj představovalo
nepřiměřenou zátěž.
Členské státy jsou povinny podporovat sociální dialog i v oblasti boje proti
diskriminaci a vést dialog s nevládními organizacemi a podporovat jej. Směrnice dále
státům stanoví povinnost zrušit všechny zákony a opatření, která by byla v rozporu
s principem rovného zacházení, stejně jako taková stanovení kolektivních smluv,
vnitřních předpisů. Za nesplnění některé z výše uvedených povinností hrozí státu
sankce podle čl. 17 Směrnice.
O politice vůči postiženým se zmiňují rovněž pravidla pro politiku
zaměstnanosti členských států přijatá v Lucemburku. Kromě jiného se zde praví:
„Každý členský stát bude dbát zvýšené pozornosti vůči potřebám postižených osob a
vyvíjet odpovídající formy preventivních a aktivních politik za účelem jejich integrace
do trhu práce.“34
Komise ES v polovině 90. let formulovala všeobecnou strategii pro oblast
postižení – The European Union Disability Strategy. 35 Tato strategie si klade za cíl
odstranit bariéry kladené postiženým lidem za účelem zabezpečení rovnosti
příležitostí i pro ně. Třemi hlavními cíli této strategie je spolupráce mezi Komisí a
členskými státy, plná účast osob s postižením na společenském životě a včlenění
problematiky postižení do formulace politik EU.
V rámci spolupráce mezi Komisí a členskými státy se zdůrazňuje zejména
posílení spolupráce s členskými státy i mezi nimi v oblasti politiky vůči postiženým
osobám, sběr, výměna a rozvoj kompatibilních informací a statistik, posílení
všeobecného vědomí o problematice postižení a v neposlední řadě zohlednění
specifických požadavků postižených ve všech politikách EU i v rámci legislativní
práce Komise.
Ve Strategii je zároveň položen důraz na účast postižených osob na
plánování, monitoringu a reformách politik a programů, přičemž se podporuje dialog
s Evropským fórem postižení (European Disability Forum – EDF) a posílení
sociálního dialogu za účelem zlepšení účasti postižených na trhu práce.
34
European Commission: Guidelines for Member States´Employment Policies for the Year 2000 and Council
Recommendation on the Implemantation of Member States´Employment Policies (Luxembourg, Office for Official Publications
of the European Communities, 2000), str. 12-13
121
V roce 1999 přijala Rada rezoluci o rovných příležitostech k zaměstnání
pro osoby s postižením. 36 V této rezoluci Rada zdůraznila, že národní akční plány
zaměstnanosti představují komplexní platformu pro vytváření rovných příležitostí
zaměstnání pro osoby s postižením. Proto jsou členské státy vyzývány, aby ve
spolupráci se sociálními partnery a nevládními organizacemi položily zvláštní důraz
na vytvoření příležitostí k zaměstnání pro osoby s postižením a aby rozvíjely
adekvátní preventivní a aktivní opatření za účelem zabezpečení integrace těchto
osob do trhu práce, a to jak ve veřejném, tak soukromém sektoru, jakož i v oblasti
samostatné výdělečné činnosti. Za tímto účelem mají být využívány prostředky
Evropského strukturálního fondu a zejména Evropského sociálního fondu, stejně jako
další relevantní iniciativy EU. Zvláštní důležitost v této oblasti připisuje Rada
„koherentní globální politice“ v oblasti zaměstnávání, přístupu k zaměstnání, přípravy
na budoucí povolání a celoživotnímu vzdělávání, jakož i zvláštní ochraně proti
zneužívání v oblastech přístupu k novým informačním a komunikačním technologiím,
přistup
k pracovišti,
kvalifikaci
a
dovednostem
požadovaným
v příslušném
zaměstnání a službám zaměstnanosti.
Deklarovaným cílem rezoluce je návrh Komise směřující k vytvoření
legislativního
nástroje
pokrývajícího
rovné
příležitosti
k zaměstnání
osob
s postižením.
Ve sdělení Komise o rovných příležitostech pro osoby s postižením 37 se
mj. konstatuje, že jednou z největších výzev, kterým čelí dnešní společnosti je
zhodnocení a vytvoření prostoru pro rozdílnost mezi lidmi. Tradiční ekonomické a
sociální procesy nicméně směřovaly k vylučování osob s postižením. Ve všech
členských státech Evropské unie se má začít směřovat k vytváření rovných
příležitostí v oblasti politiky směřované k osobám s postižením. Komise je v této
souvislosti připravena podporovat novou strategii vůči postiženým prováděnou
prostřednictvím politického dialogu s členskými státy, sociálního dialogu mezi
sociálními partnery, dialogu s nevládními organizacemi, formulací politik s ohledem
na osoby s postižením (např. v roce 1997 byla ve výroční zprávě Komise o
zaměstnanosti poprvé obsažena zvláštní kapitola týkající se zaměstnanosti osob
35
http>//europa.eu.int/comm/employment_social/disability/strategy_en.thml#2
36
Council resolution of 17. June 1999 on equal employment opportunities for people with disabilities (1999/C 186/02)
37
COM (96) 406 – Communication of the Commission on Equality of Opportunity for People With Disabilities.
122
s postižením), zabezpečení přístupu k informačním a komunikačním technologiím
těmto osobám a vyčlenění prostředků na podporu těchto politik ze strukturálních
fondů EU.
Na osoby s postižením se rovněž, i když ne výslovně, vztahuje Evropská
sociální agenda přijatá v Lisabonu v roce 2000. Jedním z hlavních cílů evropské
sociální politiky má podle tohoto dokumentu být posílení sociální soudržnosti.
Sociální soudržností se tu rozumí zabránění všem formám vyloučení a diskriminace
a zajištění rovnosti pohlaví. Jedná se o základní hodnoty Evropského sociálního
modelu, které byly potvrzeny Radou ES právě v Lisabonu. V čl. 23 Evropské sociální
agendy se dále uvádí, že zaměstnanosti je nejlepší ochranou proti sociálnímu
vyloučení. K jejímu nejlepšímu zajištění mají být přijata proaktivní opatření, zejména
v problematických oblastech.38 Mezi tyto oblasti lze zřejmě zařadit i zaměstnanost
osob s postižením. Hlavními čtyřmi pilíři politiky zaměstnanosti má být zlepšování
zaměstnatelnosti prostřednictvím poskytování služeb zaměstnanosti a zavedení
evropských databází o pracovních a studijních příležitostech, položení většího
důrazu na celoživotní vzdělávání jako základního komponentu Evropského
sociálního modelu, růst služeb zaměstnanosti a zohledňování všech aspektů rovných
příležitostí.
Hlavním cílem politiky členských států i Evropské unie je tedy zhodnocení
společenské diverzity, aktivace osob s postižením a jejich zařazení do
pracovního procesu.
Opatření směřující k implementaci evropských norem a posílení legislativních
pravidel však nedocházejí zcela stoprocentně svého naplnění, či lépe řečeno nejsou
často ani přijímána. Souvisí to zejména se skutečností, že zaměstnavatelé se snaží
získat ze svého pohledu „co nejlepší“ zaměstnance, aby maximalizovali produktivitu
práce a tím i konkurenceschopnost a je tedy složité je motivovat k zaměstnávání
osob s postižením. 39 Státy naproti tomu nepovažují za svou prvořadou úlohu
intervenovat nad nezbytnou míru do rozhodování zaměstnavatelů v této oblasti.
Jiný důvod tohoto stavu lze spatřovat v nedostatku politiky orientované na
zlepšení situace postižených lidí, kteří jsou dále skrytou, nenápadnou menšinou.
38
European social agenda, Bulletin EU 12-2000
123
Z těchto důvodů se jeví jako velmi významné, že se EU rozhodla vyvíjet tlak
na členské státy, aby dodržovaly své závazky přijaté v oblasti politiky vůči
postiženým osobám, a monitorovat tuto činnost.
Velký vliv bude mít v této souvislosti výše citovaná směrnice 2000/78/EC.
Měla by účinkovat v tom smyslu, že by posílila tendence ke konvergenci politiky
v této oblasti, přičemž boj proti diskriminaci je zřejmě dobrým a důležitým začátkem.
39
Srov. např. Van Oorschot, W. a Hwinden, B.(edt.): Disability Policies in European Countries, Kluwer La
International, Tilburk 2001
124
ČÁST IV.
MOŽNÁ ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ INVALIDŮ V ČR
O české tradici a vývoji definic invalidity poskytujeme souhrnnou informaci pro
zájemce v přílohách I a II. Do roku 1918 se v rámci Rakouska-Uherska prosazovalo
německé pojetí, které od počátku (historicky) vnímalo stáří a invaliditu jako siamská
dvojčata, protože v obou případech jde především o dlouhodobou (trvalou)
neschopnost pracovat (být výdělečně činným). Proto se upravovaly ve stejných
právních předpisech. Systémový rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se tato
neschopnost zjišťovala (prokazovala) a druhém případě (stáří) se presumovala.
Nelogičnosti v současné právní úpravě dlouhodobé
změny zdravotního stavu v sociálním pojištění
Vícepilířové vnímání starobního pojištění neřeší invalidní důchody. Při vnímání
zabezpečení ve stáří jako „zasloužený“ výdělek či odložená spotřeba není místa pro
zabezpečení zdravotně postižených osob. Proto se v diskusích znovu objevují
myšlenky generované systémy, které nevnímají invaliditu jako předčasné zestárnutí,
ale jako určitou (stabilizovanou) fázi ve vývoji zdravotního postižení, které ve větší či
menší míře vyvolává pracovní schopnost či zdravotní překážky ve výdělečné
činnosti.
Co má důchod nahrazovat?
I když starobní důchod je vnímán jako zaopatření ve stáří a nikoliv jako
zabezpečení při presumované invaliditě, jeho formule vychází buď z toho, že si
reálně na důchod ušetřil (princip spoření) nebo z toho, že člověk dosažením určité
věku naplnil sociální událost či pojištěné riziko má doživotní nárok na smluvené
zaopatření (princip pojištění). V obou případech se při stanovení cílové výše důchodu
přihlíží k tomu, co člověk „ušetří“ tím, že nepracuje (dopravné, stravování mimo
domov, atp., což se odhaduje asi na třetinu z celkových čistých příjmů).
Člověk, který se stal invalidním, má zpravidla vyšší potřeby než ti, kdo chodí do
práce. Toto zvýšení je způsobeno
 vyšší potřebou léků,
125
 potřebou technické podpory, aby mohl žít a pohybovat se,
 úpravou stravy (dietou), která je zpravidla nákladná,
 vyššími nároky na prostředí a jeho údržbu, aby v něm mohl žít a pohybovat
se.
Invalidní důchody jsou vždy jen důchody z naplněného sociálního rizika. Mají
proto vždy povahu pojištění a solidarity mezi pojištěnci – těch, kdo se nestali
invalidními, s těmi, kdo se invalidními stali.
Cílem poskytování starobního důchodu je zabezpečit doživotně člověka,
kterému systematicky v čase ubývá sil a přibývá problémů. Tento stav lze oddalovat
a proces zpomalovat léčením, dietou, cvičením, prací (nikoliv nezbytně výdělečnou
činností) a komunikací v komunitě, ale nelze jej zastavit. Na jeho konci je nezvratně
zkáza jedince. V solidaritních systémech s průběžným financováním je skončení
výdělečné činnosti jako podmínka odchodu do důchodu racionálním důsledkem
uplatnění solidarity, nikoliv výrazem ztráty schopnosti pracovat. Proč by na důchod
měly platit výdělečně činné osoby, kterým důchodce (jež ještě nepotřebuje
zabezpečení, protože pracuje) – na jehož důchod platí – ubírá pracovní místa? Tato
situace je reálná, protože důchodci, kteří pobírají starobní důchod, jsou ochotni
pracovat za nižší mzdy, za které rodiče se závislými dětmi pracovat nemohou –
neuživili by své děti. Případná nedůslednost v architektuře jedné mezigenerační
solidarity (v tomto případě umožnění výdělečné činnosti starobním důchodcům) plodí
potřeby další formy solidarity – bohatí rodiče přispívají chudým (mnohdy
nezaměstnaným) rodičům na výchovu jejich dětí.
Cílem poskytování invalidního důchodu je umožňovat člověku život co nejblíže
normalitě, tedy vyrovnáváním handicapu umožňovat normální rodinný, společenský a
pracovní život. Narozdíl od starobních důchodců, u invalidů je výdělečná činnost
žádoucí. Samozřejmě s přibýváním věku se tento smysl invalidního důchodu
pozvolna vytrácí rychlostí, s jakou člověk pozbývá reintegrativní schopnosti. To však
smysl invalidních důchodů nemění. Naopak, je to argument pro nahrazení invalidních
důchodů starobními důchody v době, kdy invalidní osoba dosáhne důchodového
věku, protože smysl invalidního důchodu v tomto věku již pominul.
Spojení pojištění ve stáří a pojištění v invaliditě je tedy ve střední Evropě
tradiční (německý či rakousko-uherský model), avšak není racionální.
Oddělení
invalidního
pojištění
od
starobního
otevírá
cestu
126
reformě
důchodového pojištění, protože umožní přesnější a přiléhavější úpravu obou velmi
rozdílných sociálních událostí.
Jsou v podstatě tři možnosti budoucího řešení:
1.1. Spojit nemocenské a invalidní pojištění v jeden systém
Všechny dávky související s nepříznivou změnou zdravotního stavu spojit a
spravovat a financovat je společně; oddělit je od systémů sociálního pojištění, které
poskytují dávky rodinám/dětem a starým lidem.
Výhody
(a) Spojuje podobná sociální rizika, což zjednodušuje právní úpravu a umožňuje
kontinuální sociální ochranu z důvodů změny zdravotního stavu a postižení.
(b) Zjednodušuje posudkovou a revizní službu a zlepšuje její řízení těmi, kdo
odpovídají za dávky a služby z důvodů změny zdravotního stavu.
(c) Zjednodušuje správu, protože nevyžaduje dvojí řídící struktury a podpůrné služby
(řízení, informace, komunikace, doprava, atp.).
(d) Umožňuje plné využití principů pojištění rizika, což zprůhlední sociální pojištění.
(e) Umožňuje to účast sociální pojišťovny na prevenci invalidity a motivuje jí k tomu,
aby prevenci rozvíjela nebo financovala.
Nevýhody
(a) Harmonizace se starobním pojištěním je složitější.
(b) Systém nemůže pokrývat nemoc od prvního dne, jinak se stane příliš nákladným.
(c) Změna v koncepci systému může být politicky neprůchodná.
2. Vytvořit samostatné invalidní pojištění
Invalidní pojištění spravovat a financovat jako samostatné odvětví sociálního
pojištění, upravené odlišně od starobního i nemocenského pojištění. To neznamená,
že některá z existujících sociálních pojišťoven nemůže spravovat dvě i více
samostatných odvětví. Jde o oddělení financí, fondů, účtů.
127
Výhody
(a) Plně lze přihlédnout k potřebám osob se stabilizovanou nepříznivou změnou
zdravotního stavu.
(b) Harmonizace s nemocenským pojištěním je snadná a přitom plně respektuje
zvláštnosti krátkodobého nemocenského pojištění.
(c) Harmonizace se starobním pojištěním je snadná.
(d) Umožňuje odděleně řešit invaliditu a stáří a uplatnit přitom různé systémové
principy (např. Fondovou techniku pro starobní pojištění při zachování solidarity
pro invalidní pojištění).
(e) Umožňuje to účast sociální pojišťovny na prevenci invalidity a motivuje ji k tomu,
aby prevenci rozvíjela nebo financovala.
Nevýhody
(a) Správní náklady jsou vyšší, protože je o jeden systém řízení více.
(b) Přechod mezi krátkodobou pracovní neschopností a invaliditou je složitější,
protože je současně přechodem mezi dvěma systémy.
3. Spojit invalidní pojištění s pojištěním starobním
Neměnit dosavadní koncepci uplatněnou v ČR, kdy je invalidní důchod vnímán
jako „předčasné zestárnutí“, tzn. podmínky nároku i způsob výpočtu invalidního a
starobního důchodu jsou obdobné.
Výhody
(a) Politicky schůdné, protože nemění zaběhnutou praxi.
(b) Nevyžaduje velké reformní úsilí.
(c) Umožňuje řešit předčasný odchod do důchodu invalidními důchody.
Nevýhody
(a)
Těžkosti při vícepilířovém řešení v důchodové reformě.
(b)
Invalidita přejímá část úspor získaných zvýšením důchodového věku.
(c)
Dávky nejsou přesně cílené na potřeby invalidních osob, protože
zohledňují starobní důchody, kterým se přizpůsobují.
128
Jak dál?
V Evropě se projevují různé tendence, dnes je proto obtížné předvídat, kam se
vývoj posune. Po Lisabonském summitu 40 je nepochybné, že se důraz pozvolna
přesune z pečovatelství na odstraňování překážek pro rovné šance zdravotně
postižených ve společnosti. Přístupy, kdy cílem sociálního zabezpečení byla péče,
budou pozvolna zaměněny přístupy, kdy se péče stane instrumentem sociální
integrity v rámci sociální ochrany.
Instrumentální charakter péče se projeví ve volbě cílů, které bude sledovat.
Místo „sociálního komfortu“ bude péče cílena především na odstraňování důvodů
dezintegrace zdravotně postiženého. Tento posun v akcentu se pravděpodobně
projeví v přesunu důrazu z peněžitých dávek na úpravu podmínek práce a života a
na poskytování služeb, nezbytných pro reintegraci zdravotně postiženého.
Se zesilujícím důrazem na nezadatelná lidská práva všech osob žijících na
daném území se pravděpodobně projeví i ve změně postavení zdravotně
postiženého v procesu sociální ochrany. Z objektu péče se pozvolna stane
subjektem, který by měl spolurozhodovat o nejvhodnějším způsobu sociální ochrany
a sociálního zabezpečení pro uspokojování jeho potřeb. To se pravděpodobně
projeví v rostoucí roli nestátních subjektů v poskytování sociální ochrany za finanční
podpory státu. Místo „přidělování“ bude sociální ochrana poskytována podle přání
žadatele a bude se ve zvýšené míře respektovat jeho volba mezi poskytovateli.
Aby se tyto procesy mohly plně uplatnit i v sociálním pojištění, bude se
poskytování
poskytovaným
invalidních
důchodů
v souvislosti
stále
s nepříznivými
více
přibližovat
změnami
ve
ostatním
zdravotním
dávkám,
stavu.
V systémech, kde jsou invalidní důchody zařazeny spolu se starobními důchody do
systému důchodového pojištění, bude pozvolna sílit dezintegrační proces, který
umožní lépe cílit invalidní důchody na rizika, která má kompenzovat. Pro nepochybné
přednosti oddělené úpravy bude „rozvodový“ proces sílit. Bude urychlován
zájmovými skupinami, které budou prosazovat stále více cílení invalidního důchodu
na potřeby zdravotně postižených, které se evidentně odlišují od potřeb stárnoucích
lidí.
40
Summit států EU se v Lisabonu konal v březnu 2000
129
Rozdělení systému starobního a invalidního pojištění do dvou systémů umožní
i v sociálním invalidním pojištění rozvíjet preventivní i rehabilitační péči a služby
podporující reintegraci zdravotně postižených do ekonomického a sociálního života.
Spojení pojištění ve stáří a pojištění v invaliditě je tradiční ve střední Evropě
(německý či rakousko-uherský model), avšak není racionální.
Oddělení
invalidního
pojištění
od
starobního
otevírá
cestu
reformě
důchodového pojištění, protože umožní přesnější a přiléhavější úpravu obou velmi
rozdílných sociálních událostí. Rozvod systému starobního a invalidního pojištění
umožní i v sociálním pojištění rozvíjet preventivní i rehabilitační péči a služby
podporující reintegraci zdravotně postižených do ekonomického a sociálního života.
Umožní i určovat důchody v závislosti na potřebách dlouhodobě zdravotně
postižených osob, nikoli v závislosti na odpracované době, zvýšené o kreditované
doby (do odchodu do důchodu). Avšak i v takovémto případě je třeba vyřešit vztah
ke starobnímu důchodu – přechodem z invalidity do starobního důchodu v okamžiku
dosažení důchodového věku pro nárok na starobní důchod. K tomu se musí vyřešit
placení pojistného (převody) do starobního pojištění za invalidní důchodce.
V Praze dne 9. 9. 2002
Prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc.
řešitel projektu
Ing.Petr Víšek
Výkonný ředitel Socioklubu
SYSTÉMY ZABEZPEČENÍ OBČANŮ DÁVKAMI
PODMÍNĚNÝMI EXISTENCÍ DLOUHODOBĚ
NEPŘÍZNIVÉHO ZDRAVOTNÍHO STAVU
VE VYBRANÝCH ZEMÍCH
PŘÍLOHY
2
OBSAH
PŘÍLOHA I. .........................................................................................................................3
GENEZE ČESKÉHO PŘÍSTUPU .......................................................................................3
VÝVOJ POČTU VYPLÁCENÝCH DŮCHODŮ A JEJICH PRŮMĚRNÉ VÝŠE .............................5
PŘÍLOHA II. ........................................................................................................................6
HISTORICKÝ VÝVOJ LEGISLATIVNÍ DEFINICE POJMU INVALIDITY
V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU ...................................................................6
PŘÍLOHA III. ....................................................................................................................15
DOTAZNÍK PRO NÁRODNÍ ZPRÁVY...........................................................................15
A. Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem a jejich rozvoj.......15
B. Pojetí invalidity ..................................................................................................15
C. Podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem... 16
D. Hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou republiku ...................17
3
PŘÍLOHA I.
GENEZE ČESKÉHO PŘÍSTUPU
Do roku 1918 se v rámci Rakouska-Uherska prosazovalo německé pojetí,
které od počátku (historicky) vnímalo stáří a invaliditu jako siamská dvojčata, protože
v obou případech jde především o dlouhodobou (trvalou) neschopnost pracovat (být
výdělečně činným). Proto se upravovaly ve stejných právních předpisech. Systémový
rozdíl byl jen v tom, že v případě invalidity se tato neschopnost zjišťovala
(prokazovala) a druhém případě (stáří) se presumovala.
Tento přístup měl své opodstatnění v obecně známé skutečnosti, že míra
invalidizace v jednotlivých demografických kohortách roste s přibýváním věku. Je pak
záležitostí společenské konvence, kdy se invalidita přestane reálně zjišťovat a tak
důchodový
věk
není
výsledkem
pojistně
matematických
úvah,
ale
jejich
východiskem. Stane-li se systém příliš nákladný, může se konvence změnit. Proto
zvyšováním důchodového věku zákonitě přibývá osob, které se kvalifikují pro
invalidní důchod.
V prostoru pod vlivem německé sociální doktríny se sociální zabezpečení pro
stáří a invaliditu vyvíjelo různě pro vojáky, státní (a veřejné) zaměstnance, soukromé
úředníky, horníky a dělníky.
Vnímání stáří jako presumovanou invaliditu je typické pro hornické a dělnické
sociální pojištění. Dělníci byli zabezpečení, až když nemohli pracovat. Jejich dávky
byli vypočteny tak, aby mohli dožít. V těchto systémech bylo proto podmínkou nároku
na starobní či invalidní důchod zanechání zaměstnání nebo výdělečné činnosti (např.
výměnek), tedy ekonomická nečinnost. Zabezpečení mělo charakter pečovatelský.
Pro vojáky a státní zaměstnance vznikalo sociální zaopatření ve formě
výsluhových platů po určité době služby pro vladaře. Výpočet penzí (důchodů)
odrážel zásluhy vyjádřené dobou služby a dosaženým výdělkem (dosaženou funkcí),
nikoliv potřebu vzniklou nečinností ze zdravotních důvodů. Důchod neměl
zabezpečovat, ale odměňovat. Nepředpokládala se neschopnost dále pracovat, ale
nezájem vladaře na další práci. Zabezpečení mělo charakter zajišťující určitou
(dosaženou) životní úroveň. Pokud se někdo v době služby stal invalidním, byl
4
zabezpečen jinak. Systém nebyl založen na presumované souvislosti mezi
dosažením věku a ztrátou (dlouhodobou nebo trvalou) schopnosti pracovat.
Soukromí úředníci měli zprvu (1908) systém pojištění obdobný státním
úředníkům,
protože
vznikal z potřeby (tlaku)
vyrovnávat sociální podmínky
zaměstnání soukromých úředníků s podmínkami, které měli státní zaměstnanci.
Obdobně se postupně koncepce pro zaopatření státních zaměstnanců rozšířila i na
veřejnoprávní zaměstnance (byli „pod penzí“).
Po roce 1918 zdědila ČSR systém pro státní a pro soukromé úředníky (1908)
a v roce 1924 bylo zákonem zavedeno sociální pojištění pro dělníky, který v podstatě
převzal stejnou koncepci spojení invalidních a starobních důchodů.
Po druhé světové válce byl zákonem o národním pojištění (1948) překonán
dualismus (dělníci, úřadníci) úprav. Ve stejném zákoně bylo upraveno i nemocenské
pojištění. Tím byl vytvořen na tehdejší dobu nejmodernější systém univerzálního a
komplexního národního sociálního pojištění.
Komunisté deklarovali (1948) vládu (diktaturu) „dělnické třídy“. V sociálním
zabezpečení, které zavedli, proto logicky převládly přístupy, které se uplatňovaly v
dělnickém pojištění. Předpokládalo se, že stáří je presumovaná invalidita a
požadoval se reálný odchod do důchodu jako podmínka nároku.
Hospodářské poměry donutily komunistickou vládu „slevit“ z požadavku
odchodu do důchodu. Tím se do vcelku „čisté“ koncepce dělnického zabezpečení
vloudil prvek zásluhovosti. Vznikl tak koncepční míšenec zásluhovosti a péče o práce
neschopné. V přídělovém systému 1 tato skutečnost není rozhodná.
Počty invalidních důchodů zpravidla rostly rychleji než počty důchodů
starobních. Zejména zvýšení důchodového věku se v praxi kompenzuje rychlejším
růstem počtu invalidních (zejména částečně invalidních) důchodů. Bylo tomu tak při
poslední reformě důchodového pojištění (1995), protože současně došlo ke
zpřísnění definice invalidy a částečné invalidity.
1
Byl založen reformou v roce 1964
5
Vývoj počtu vyplácených důchodů a jejich průměrné výše
(podle "Základní ukazatele z oblasti práce a sociálního zabezpečení v ČR")
Starobní
Plné
inv.
důchody
důchody
Rok
Počet
Prům. výše Počet
Prům. výše
(tis. osob)
(Kč/měs.)
(tis. osob)
(Kč/měs.)
1985 1646
1410
349
1337
1989 1707
1616
344
1487
1990 1737
1742
353
1596
1991 1777
2087
367
1942
1992 1804
2266
382
2112
1993 1815
2806
398
2677
1994 1811
3373
410
3222
1995 1811
3782
420
3614
1996 1806
4609
408
4456
1997 1813
5150
398
4987
1998 1859
5579
392
5399
1999 1891
5914
385
5732
2000 1920
6296
382
6118
Poznámky: Podle zdrojů MPSV.
Průměrná výše sólo důchodů k 31.12.
Počty důchodů jsou včetně výplat do ciziny.
Část. inv.
důchody
Počet
(tis. osob)
122
126
130
127
123
120
117
117
124
138
145
150
155
Prům. výše
(Kč/měs.)
835
924
974
1136
1205
1474
1967
2311
2934
3338
3593
3740
3905
Zděděný konceptuální míšenec je obtížné systémově uchopit a racionálně
uspořádat. Tato obtížnost je v podmínkách tržní ekonomiky způsobená virtuálním
pojišťovacím principem, kdy dávky mají být i v systémech průběžného financování
závislé na míře individuálního přičinění, kterou se modifikuje solidarita ve prospěch
nízko příjmových skupin. Toho se dosahuje vazbou důchodů na placení pojistného.
V systému, kdy je vnímána invalidita jako předčasné stáří nebo stáří jako
presumovaná invalidita, je snaha srovnávat a „zrovnoprávňovat“ výše invalidních a
starobních důchodů.
Tohoto „zrovnoprávnění“ se dosahuje různými opatřeními, např. „dopočtem“
let, které chybí do vzniku nároku na starobní důchod.
6
PŘÍLOHA II.
HISTORICKÝ VÝVOJ LEGISLATIVNÍ DEFINICE POJMU
INVALIDITY V ČESKOSLOVENSKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU
2
Invalidita je poměrně novým právním pojmem; i když je obecně používán
velmi dlouho, v právu zaujal své místo v podstatě až na začátku 20. století.
Právní předpisy začaly potřebovat definici invalidity v tom okamžiku, kdy
zakotvily právní nárok na určité plnění ze sociálního zabezpečení, kde sociální
událostí, která zakládala nárok na tato plnění, měla být právě invalidita. Bylo tedy
nutné legislativně vymezit, co lze pod tímto pojmem rozumět.
První legislativní definici invalidity ve 20. století najdeme v zákoně č. 1/1907
Sb., o penzijním pojišťování zřízenců ve službách soukromých a některých
zřízenců ve službách veřejných. Definice invalidity zde vyplynula z potřeby vymezit
okruh osob oprávněných z invalidní renty. Ustanovení § 7 přiznávalo nárok na
invalidní rentu tomu pojištěnci, který bez ohledu na věk je neschopen výdělku.
Invalidita tu tedy byla položena naroveň neschopnosti výdělku, která byla definována
jako taková situace pojištěnce, kdy „následkem tělesné nebo dušení vady nemůže
dále vykonávati své dosavadní povinnosti z povolání“.3 Nárok na invalidní rentu
přitom nevznikal, pokud pojištěnec dosahoval určitého výdělku, jenž tuto invalidní
rentu převyšoval, nebo si pracovní neschopnost způsobil „zúmyslně nebo při
spáchání zločinu trestním soudem zjištěného“.
Zákon č. 1/1907 Sb. Tedy vázal invaliditu pouze na neschopnost výdělku,
resp. neschopnost vykonávat svoje dosavadní povinnosti, které plynuly občanu
z jeho zaměstnání. Za invalidního tedy bylo ve své podstatě možné považovat i toho,
kdo sice nebyl schopen plnit své dosavadní povinnosti ze svého původního povolání,
ale ve skutečnosti jeho výdělek nepoklesl, protože se zapojil do pracovního procesu
2
Tuto část připravila JUDr. Kristina Koldinská, PhD., z katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení Právnické
fakulty University Karlovy.
3
Srov. ustanovení § 8 zák. č. 1/1907 Sb.
7
jinak. 4 V takovém případě by ovšem i tomu, kdo splňoval podmínku pro vznik
invalidity nevznikl nárok na invalidní rentu.
Již širší definici invalidity lze nalézt v zákoně č. 221/1924 z. a n., o pojištění
zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. V ustanovení § 109 se praví,
že se za invalidního považuje ten pojištěnec, který „pro nemoc nebo jiné vady
tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jeho silám,
schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělati ani třetinu toho, co tělesně a
duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě
obyčejně vydělává.“
Invalidita tedy vznikala při poškození zdravotního stavu, a to formou:
•
nemoci,
•
tělesné vady nebo
•
duševní vady.
Citované ustanovení již vznik invalidity neváže na prostou nemožnost výdělku,
ale přesněji vymezuje práci, kterou občan není schopen si vydělat. Jedná se o práci
•
přiměřenou jeho silám a schopnostem,
•
výcviku (praxi a praktické kvalifikaci),
•
dosavadnímu povolání.
Neschopnost dosáhnout výdělku se tedy posuzuje podle práce, kterou
zaměstnanec doposud vykonával.
Dalším kritériem je – dnes bychom mohli říci – obdobný výdělek obdobného
zaměstnance. Přitom musí odpovídat:
•
tělesné a duševní zdraví
•
„typ“ zaměstnance (zřejmě typ práce, kterou provádí)
•
místo výkonu práce (zohledňuje se tu diferenciace mezi jednotlivými regiony)
•
obvyklý výdělek
4
Bylo by např. možné vykonstruovat případ občana, který vykonával zaměstnání dělníka na pásové výrobě psacích
strojů. Následkem vážného úrazu se mu poškodila oční tkáň a on se stal nevidomým. Po určitém čase si však natolik vytříbil
hudební sluch, že začal vykonávat zaměstnání ladiče pian, které bylo odměňováno mnohem lépe, než jeho dosavadní práce.
8
Podmínka, že si zaměstnanec nepřivodil svou nemoc či tělesnou nebo
duševní vadu úmyslně, přitom byla zachována a zdůrazněna již v rámci samotné
legislativní definice invalidity.
Tuto definici invalidity lze považovat za na svou dobu poměrně zdařilou.
Pozitivní je, že zohledňuje více kritérií a invaliditu určuje až v souhrnném posouzení
těchto kritérií.
Významným počinem poválečné legislativy byl zákon č. 99/1948 Sb., o
národním pojištění. Znamenal novou koncepci sociálního zabezpečení, v podobě
moderně koncipovaného sociálního pojištění. V rámci tohoto nového systému byla i
nově pojata invalidita v souvislosti s definicí nároku na invalidní důchod. Podle
ustanovení § 63 citovaného zákona se za invaliditu považoval takový stav, kdy
nastala ztráta nebo podstatný pokles výdělku jako následek nepříznivého
zdravotního stavu, je-li tento stav trvalý, tedy potrvá-li podle poznatků lékařské věd
déle než rok.5
Ztrátou výdělku se přitom rozumělo, že pojištěnec je „nucen zanechat
výdělečné činnosti a nemůže-li vykonávati ani jinou výdělečnou činnost, přiměřenou
jeho dosavadnímu povolání.“
Podstatný pokles výdělku nastal tehdy, jestliže pojištěnec nevydělával ve
svém povolání nebo v jiném zaměstnání a nemohl-li ve svém dosavadním
zaměstnání ani v jiném zaměstnání, přiměřeném jeho dosavadnímu povolání,
vydělati více, než polovinu svého průměrného ročního výdělku.6
Invalidita tedy byla vázána na:
•
nepříznivý zdravotní stav
•
neschopnost vykonávat výdělečnou činnost alespoň přiměřenou dosavadnímu
povolání
•
podstatný pokles nebo ztrátu výdělku
5
Ještě současná právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení používá tuto definici dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu – srov. § 9 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění a § 26 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění.
6
Srov. § 63 odst. 3 zákona č. 99/1948 Sb.
Uvedené podmínky musely být splněny kumulativně, nezkoumaly se ovšem,
pokud se stal pojištěnec následkem nepříznivého zdravotního stavu trvale
neschopným jakékoliv výdělečné činnosti.
Zákon č. 99/1948 Sb., rozšířil okruh oprávněných osob také o ty pojištěnce,
kteří opustili svou výdělečnou činnost z jiného důvodu, než pro nepříznivý zdravotní
stav, ale takový stav nastal do dvou let po opuštění výdělečné činnosti. Jednalo se
tedy o jakousi možnost retrospektivy, kdy bylo možné zohlednit vznik invalidity
v minulosti, tedy v době, kdy byla vykonávána taková činnost, která invaliditu
zapříčinila, ale důsledky těchto příčin následného zhoršení zdravotního stavu se
objevily až později, resp. do dvou let.
Z uvedených definic je zřejmé, že zákonodárci včlenili do zákona o národním
pojištění již mnohem přesnější rozlišení a členitější legislativní definici invalidity. Jako
i v předchozích právních úpravách byla vázána na definici nároku na invalidní
důchod, tedy dávky, jež má nahrazovat příjem ušlý v důsledku neschopnosti práce
z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Zákon 99/1948 Sb. již umožňoval
alternativní zaměstnání, nevázal vznik invalidity pouze na neschopnost vykonávat
dosavadní povolání, ale tuto podmínku rozšířil na nemožnost vykonávat jinou
výdělečnou činnost přiměřenou jeho dosavadnímu povolání.
Na druhou stranu byly podmínky poněkud uvolněny v tom smyslu, že se výše
výdělku nezkoumala, pokud pojištěnec ztratil schopnost jakékoliv výdělečné činnosti.
Zákon o národním pojištění však v té podobě, v jaké byl přijat, nebyl účinný
příliš dlouho. Po únoru 1948 se začalo budovat „socialistické“ sociální zabezpečení
po sovětském vzoru. V roce 1956 byly přijaty zákony č. 54/1956 Sb., o
nemocenském pojištění zaměstnanců, a zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním
zabezpečení. V posledně jmenovaném zákoně se stanovil rovněž nárok na invalidní
důchod, s tím ovšem, že se definice invalidity, tedy základní podmínky pro vznik
nároku na velmi důležitou dávku sociálního zabezpečení, nechala v působnosti
Státního úřadu důchodového zabezpečení, který měl vydat prováděcí předpis
k příslušnému ustanovení.
Tento prováděcí předpis byl vydán v Úředním listě Československé republiky
jako vyhláška státního úřadu důchodového zabezpečení č. 250/1956 Ú.l. , o
9
10
zásadách pro posuzování invalidity a částečné invalidity pro účely
důchodového zabezpečení (pojištění).
Za invalidního byl podle ustanovení § 1 považován zaměstnanec, který se pro
trvalé zhoršení zdravotního stavu stal neschopným k jakémukoliv soustavnému
výdělečnému zaměstnání, nebo je sice schopen vykonávat soustavné výdělečné
zaměstnání, avšak výkon tohoto zaměstnání by vážně zhoršil jeho zdravotní stav,
nebo je sice schopen vykonávat výdělečné zaměstnání, avšak zcela nepřiměřené
jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání.
Přitom byla odlišně definována invalidita družstevníků7 a osob samostatně
hospodařících a spolupracujících členů jejich rodiny8. Těmto osobám byly stanoveny
poněkud tvrdší podmínky v tom smyslu, že nebyla zohledněna nemožnost vykonávat
zaměstnání, které by bylo přiměřené jejich dřívějším schopnostem a společenskému
významu dosavadního povolání.9
Vyhláška státního úřadu sociálního zabezpečení poprvé také rozlišila plnou a
částečnou invaliditu, resp. odlišila částečnou invaliditu od invalidity. V ustanovení § 2
se stanovilo, že zaměstnanec je částečně invalidní, jestliže jeho výdělek podstatně
poklesl proto, že pro trvalé zhoršení zdravotního stavu je sice schopen vykonávat
dosavadní či jiné přiměřené zaměstnání, avšak jen za zvlášť ulehčených pracovních
podmínek, nebo je schopen vykonávat jiné přiměřené zaměstnání, méně
kvalifikované.
Za částečně invalidního se považoval i ten zaměstnanec, jemuž trvalé
zhoršení zdravotního stavu značně zhoršovalo obecné životní podmínky.
Částečná invalidita družstevníka naopak nastávala, jestliže pro trvalé zhoršení
zdravotního stavu nemohl odpracovat a skutečně neodpracoval ani polovinu
průměrného počtu pracovních jednotek odpracovaných za poslední tři kalendářní
léta.
7
Družstevník je invalidní, jestliže se pro trvalé zhoršení zdravotního stavu stal neschopným vykonávat jakoukoliv
soustavnou výdělečnou činnost nebo jestliže by výkon takové činnosti vážně zhoršil jeho zdravotní stav.
8
Osoba samostatně hospodařící a spolupracující člen její rodiny jsou invalidní, jestliže se pro trvalé zhoršení
zdravotního stavu stali neschopnými vykonávat jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost nebo jestliže by výkon takové
činnosti vážně zhoršil jejich zdravotní stav.
9
Srov. ustanovení § 1 dost. 2 a 3.
11
Jednotlivě hospodařící rolník a spolupracující člen rodiny osoby samostatně
hospodařící byli považováni za částečně invalidní pouze pokud trvalé zhoršení
zdravotního stavu bylo způsobeno pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a
v důsledku toho došlo k podstatnému poklesu jejich výdělku.
Citovaná vyhláška navíc definovala invaliditu také manželky, vdovy a vdovce.
Jednalo se tedy o poměrně rozsáhlou, podrobně formulovanou definici
invalidity, s tím, že některé skupiny byly znevýhodněny ve svých nárocích, protože
jejich zdravotní stav byl zohledňován jinak a podle jiných kritérií.
Uvedená vyhláška byla ještě za platnosti zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním
zabezpečení, zrušena a nahrazena vyhláškou Státního úřadu sociálního
zabezpečení č. 34/1962 Sb., o zásadách pro posuzování invalidity a částečné
invalidity pro účely důchodového zabezpečení (pojištění). Vydání této vyhlášky však
v podstatě jen formálně změnilo některé pojmy. Místo družstevníků byli uváděni
členové jednotného zemědělského družstva. Obsah vyhlášky zůstal v podstatě
shodný s vyhláškou č. 250/1956 Ú. L.
V roce 1964 byl přijat další ze série zákonů o sociálním zabezpečení – zákon
č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon se opět navrátil k zákonné
legislativní definici invalidity, aniž by ji ponechával na prováděcím předpise. Navíc se
poprvé objevují ty právní pojmy, které právní úprava používá dodnes – totiž plná a
částečná invalidita.
V § 20 citovaného zákona se stanoví, že pracovník je plně invalidní, jestliže
pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je neschopen vykonávat jakékoli soustavné
zaměstnání, nebo by výkon takového zaměstnání vážně zhoršil jeho zdravotní stav.
Alternativou této definice byla sice schopnost výkonu soustavného zaměstnání,
avšak jen zcela nepřiměřeně jeho dřívějším schopnostem a společenskému
významu dosavadního povolání pracovníka.
Za částečně invalidního považoval zákon takového pracovníka, jehož výdělek
podstatně poklesl proto, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav nebyl schopen
vykonávat dosavadní nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání, nebo je byl schopen
vykonávat jen za zvlášť ulehčených pracovních podmínek, nebo mohl vykonávat jen
jiné méně kvalifikované zaměstnání.
12
Invalidita byla tedy vázána vždy na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
odlišnosti nastaly v souvislosti s důsledky tohoto stavu. V případě plné invalidity byla
zohledněna pouze neschopnost k výkonu soustavného zaměstnání alespoň
minimálně odpovídajícího zaměstnání předchozímu. Naopak pro vymezení částečné
invalidity bylo navíc důležité, že pracovníku v důsledku jeho nepříznivého
zdravotního stavu, který omezoval jeho dosavadní pracovní aktivitu, poklesl výdělek,
a to podstatně.
V roce 1975 vstoupil v platnost zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním
zabezpečení, který invaliditu definoval v § 25. Definice plné invalidity byla v podstatě
identická s definicí předchozího právního předpisu, pouze s tím rozdílem, že se
rozšířila o situace, kdy pracující může vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela
mimořádných pracovních podmínek.
Definice částečné invalidity zůstala rovněž v podstatě beze změny a doznala
jen jedné změny, kdy se podstatný pokles výdělku zohledňoval pouze pokud
pracující mohl vykonávat jen jiné, méně kvalifikované zaměstnání. To znamenalo, že
se, na rozdíl od dosavadního stavu, za částečně invalidního považoval i ten, kdo byl
schopen vykonávat dosavadní nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání jen za
zvlášť ulehčených pracovních podmínek, aniž by se přitom zkoumalo, zda mu poklesl
výdělek.
Původní znění zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který
derogoval zákon č. 121/1975 Sb., se navrátilo k předchozímu jednotnému pojetí
invalidity a nerozlišovalo plnou a částečnou invaliditu. Ustanovení § 29 odst. 2 mělo
zcela stejné znění, jako ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 121/1975 Sb.
V současné době platnou právní úpravu invalidity najdeme v zákoně č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. Tento zákon i nadále
rozlišuje plnou a částečnou invaliditu, přičemž volí poněkud stručnější definici a
v podrobnostech odkazuje na prováděcí předpis. Podle ustanovení § 39 je pojištěnec
plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo je schopen pro
zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných
podmínek.
13
Za částečně invalidního se považuje ten pojištěnec, kterému z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 33%.
Přitom se stanoví, že způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících
soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek stanoví
prováděcí předpis.
Z uvedeného stručně naznačeného historického vývoje legislativní definice
pojmu invalidity lze učinit některé dílčí závěry.
-
Legislativní definice invalidity je třeba tam, kde se invalidita považuje za sociální
událost, kterou hodlá systém práva sociálního zabezpečení ošetřit a řešit.
-
Invalidita je z hlediska našeho právního řádu sociální událostí, která aktivuje
systém sociálního zabezpečení, v současné době důchodového pojištění.
-
Invalidita se postupem doby začala rozlišovat na plnou a částečnou.
-
Invalidita byla vždy vázána na následující kritéria:
a) dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (v podstatě nezávisle na tom, čím byl
způsoben)
b) neschopnost soustavné výdělečné činnosti, eventuálně odpovídající
dosavadním schopnostem invalidy
c) pokles výdělku v důsledku neschopnosti soustavné výdělečné činnosti
způsobené dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
V historickém vývoji legislativní definice invalidity lze zaznamenat tři základní
etapy, a to:
a) období Rakouska-Uherska a první republiky
b) období socialistického zákonodárství sociálního zabezpečení
c) období nové koncepce důchodového pojištění
Z legislativně formálního hlediska poslední vývoj směřuje k tomu, že se
v zákoně stanoví jen základní definice, vyjádřená procentem poklesu míry schopnosti
soustavné výdělečné činnosti, s tím, že se úprava dalších podrobností svěří
14
prováděcímu právnímu předpisu. Toto právní řešení lze považovat za zdařilé. To
však ještě nevypovídání nic o vhodnosti spojení invalidních a starobních důchodů.
15
PŘÍLOHA III.
DOTAZNÍK PRO NÁRODNÍ ZPRÁVY
Pro účely mezinárodního srovnání, které je stěžejní částí a rovněž stěžejním
cílem celé studie, byli dotazníkovou formou osloveni vybraní zahraniční experti.
Dotazník byl zpracován tak, aby informace získané z odpovědí na otázky odpovídaly
požadavkům zadavatele.
Uvádíme český překlad anglického znění dotazníku.
Dotazník týkající se dávek podmíněných nepříznivým
zdravotním stavem
A. Systémy dávek podmíněných nepříznivým zdravotním
stavem a jejich rozvoj
1. Z jakých systémů se poskytují dávky a služby podmíněné nepříznivým
zdravotním stavem? Prosím, vyjmenujte relevantní právní normy upravující tyto
systémy.
2. Jaké jsou základní principy těchto systémů (jaká je jejich stavba – jedná se
např. o příspěvkové systémy pro zaměstnance, kde se výše příspěvků řídí výší
příjmů?)?
3. Jaký je osobní rozsah těchto systémů? Které skupiny osob chrání?
4. Existuje-li pluralita takových systémů, jaký je vztah mezi nimi? Může jedinec
žádat o poskytnutí dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem z více než
jednoho systému?
5. Poskytněte prosím krátký historický přehled vývoje systémů dávek
podmíněných nepříznivým zdravotním stavem.
B. Pojetí invalidity
Nepříznivý zdravotní stav je jak medicínskou, tak ekonomickou kategorií
určující status jedince. Z lékařského hlediska je invalidita pojímána jako (i) fyzická
16
invalidita (zpravidla ošetřená úrazovým pojištěním) vyjádřena ztrátou některé
z funkcí, (ii) profesní invalidita chápaná jako ztráta možnosti vykonávat odpovídající
profesi nebo zaměstnání, (iii) zaměstnanecká invalidita, kterou se rozumí ztráta
schopnosti zaměstnání v určitém typu zaměstnání, (iv) všeobecná invalidita
vyjádřená jako ztráta schopnosti výdělečné činnosti, nebo (v) všeobecná invalidita
vyjádřená jako zbytková schopnost výdělečné činnosti.
6. Který typ pojetí invalidity je užíván v sociální ochraně ve vaší zemi? Které
pojetí používají jednotlivé systémy zmíněné v části A. dotazníku?
7. Pokrývá invalidita pouze ztrátu schopnosti zaměstnat se a pracovat, nebo
zahrnuje některý ze systém rovněž ztížení společenského uplatnění?
C. Podmínky vzniku nároku na dávky podmíněné
nepříznivým zdravotním stavem
Jak je zmíněno v části B. dotazníku, existují zřejmě různé systémy pokrývající
invaliditu. V této souvislosti prosím zodpovězte následující otázky.
8. Existuje nějaká povinnost revize již přiznané invalidity? Pokud ano, jaká
jsou pravidla této revize?
9. Jaké jsou zákonné podmínky pro vznik nároku na dávky podmíněné
nepříznivým zdravotním stavem (např. minimální úroveň schopnosti
výdělečné činnosti)?
10. Jaké jsou ekonomické podmínky pro vznik nároku (např. výše příjmů
ušlých z důvodu invalidity)?
11. Je stanovena minimální doba pojištění, která podmiňuje vznik nároku?
12. Existuje minimální a maximální úroveň invalidního důchodu?
13. Může invalidní osoba žádat o dávku, pokud jí nevznikl nárok na invalidní
důchod v rámci sociálního pojištění (např. ze systému sociální pomoci)?
Pokud ano, uveďte prosím podmínky pro vznik nároku na takovou dávku.
14. Za jakých podmínek může invalidní osoba žádat dávky nebo služby
doplňující její invalidní důchod?
17
15. Které druhý služeb pro postižené jsou poskytovány (např. rehabilitace,
rekvalifikace)? Za jakých podmínek?
16. Existuje nějaký vztah mezi invaliditou a dosažením důchodového věku
(např. nárok na invalidní důchod při dosažení důchodového věku končí,
doby pobírání invalidního důchodu jsou zohledněny při stanovení výše
starobního důchodu)?
17. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého nemůže být starobní důchod nižší,
než invalidní?
18. Existuje nějaký vztah mezi nemocenským pojištěním a důchodovým
pojištěním ve vztahu k invaliditě (např. dávky nemocenského pojištění jsou
pokryty či nahrazeny invalidními dávkami, invalidita je považována za
pokračování pracovní neschopnosti)?
19. Za jakých podmínek může invalidní důchodce vykonávat výdělečnou
činnost (v zaměstnání nebo jako osoba samostatně výdělečně činná)?
20. Existuje možnost souběhu invalidního důchodu s jinými dávkami? Pokud
ano, za jakých podmínek?
D. Hodnocení stávajících systémů a doporučení pro Českou
republiku
21. Jaká jsou pozitiva stávajících systémů zabezpečení invalidních osob ve
vaší zemi?
22. Jaké jsou problémy, jež vyplynuly z praktického uplatňování těchto
systémů?
23. Považujete současný systém zabezpečení osob s postižením a jeho
stavbu za dobrý, nebo vyžaduje strukturálních změn?
24. Co považujete za České republice doporučení hodný prvek vašeho
systému zabezpečení osob s postižením?

Systémy zabezpečení občanů dávkami

Transkript

Podobné dokumenty

Informace a pokyny na cestu k zájezdu do Francie – Provence

PHP/Nette Developer