regionln geografie latinsk ameriky

4. Hydrologie Latinské Ameriky
4.1 Řeky Latinské Ameriky
Latinská Amerika má příznivé orografické podmínky pro vznik rozsáhlých říčních
systémů (rozlehlé nížiny v geografickém středu Jižní Ameriky, posunutí hlavního
pevninského rozvodí na pobřežní pásmo Kordiller a hranice povodí řek Paraná a São
Francisco k pobřežnímu hřbetu Brazilské vysočiny). Většina území leží v úmoří
Atlantského oceánu, v něm jsou bez výjimky také povodí největších latinskoamerických
řek. Bezodtoké oblasti se nacházejí především na některých náhorních plošinách And
(nejrozsáhlejší je Altiplano, jde o „orograficky“ bezodtoké oblasti, z kterých není
povrchový odtok do oceánu možný z důvodu reliéfu). Podobné vlastnosti mají pouštní
oblasti, části Patagonie a aridní podhůří And ve střední Argentině (srážky jsou tak malé,
že vůbec nevznikla říční síť).
Vodnost toků závisí na jejích zdrojích (déšť, sníh, ledovce, podzemní voda), na
klimatických podmínkách, na půdních a vegetačních poměrech a na georeliéfu.
V následujícím textu se zaměříme na charakteristiku říční sítě a nejdelších vodních toků
právě z těchto hledisek.
Jak moc černá je Rio Negro?
Typ reliéfu, v kterém řeky pramení a kterým protékají, má vliv na množství a charakter plavenin a
splavenin, které vodní tok unáší. Podle toho získává voda charakteristické zbarvení, na řekách Latinské
Ameriky velmi nápadné. Řeky pramenící v Andách z hor vynášejí hrubý štěrk, který ukládají na úpatích,
ale také písek a jemný kal, který je unášen na značné vzdálenosti a dává řekám charakteristickou
šedobílou barvu (ríos de aqua blanca / whitewater rivers). Řeky pramenící v centrálních částech
Brazilské vysočiny mají jen nepatrné množství splavenin a jsou příznačné průhlednou vodou zeleného
zabarvení (v době sucha je vidět až do hloubky 4 m). Posledním typem jsou řeky pramenící na
zarovnaných površích při rozvodnicích, zpravidla v bažinách. Vlivem huminových kyselin dostává jejich
voda skořicovou až červeno-skořicovou barvu. Protože tyto řeky neunášejí žádný písek nebo kal, který by
narušil vjem tmavé vody, neudiví jejich označení za černé (rios de aqua preta / blackwater rivers). Rio
Negro je jejich typickým příkladem.
4.1.1 Řeky Střední Ameriky, Mexika a Karibiku
Střední Amerika má díky horským systémům a blízkosti atlantského a
tichooceánského pobřeží pouze krátké vodní toky. Jejich režim (změny průtoku během
roku) závisí na srážkách, u horských řek Mexika i na tání sněhu, proto jsou maxima
průtoků časově shodná s nejdeštivějšími měsíci roku v létě. Řeky v jižní a jihovýchodní
části území a na atlantských svazích hor jsou dostatečně zásobovány vodou po celý
rok, pro severovýchod a tichooceánské svahy jsou typičtější řeky sezónně vysychající.
Části severního a středního Mexika jsou zcela bez říčního odtoku (veškerá srážková
voda se vsákne), povrchovou říční síť nemá ani poloostrov Yucatán, v krasovém reliéfu
je srážková voda rychle odváděna do podzemí (jeskyně, podzemní vodní toky, cenoty).
V sušších oblastech se využívá říční vody k závlahám – nejrozsáhlejší systémy jsou
v oblasti řeky Río Bravo del Norte.
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 111 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
4.1.2 Řeky Jižní Ameriky
K povodí Tichého oceánu (7 % území) patří jen úzké pobřeží a západní svahy
pobřežního pásma And. V kolumbijské a zčásti i ekvádorské části pobřeží a také v jižní
části chilského pobřeží se vyskytují krátké prudké řeky s dostatkem vody. Celý aridní
úsek břehu (Peru, severní Chile) má pouze občasné toky, které zpravidla ani nedosahují
k oceánu, přesto jsou životně důležité pro místní osídlení (hornická sídliště).
Kontinentální rozvodí mezi Pacifikem a Atlantikem prochází především po Západní /
Hlavní Kordilleře, pouze na jihu Chile vodou bohaté řeky odvádějící vodu na západ
přebírají odtok východních svahů včetně některých velkých ledovcových jezer
Patagonie. Bezodtokové oblasti představují 8 % jihoamerické pevniny. Téměř celý
kontinent je tedy odvodňován do Atlantského oceánu (85 % území). Největší říční
systémy v této oblasti budou popsány podrobněji.
4.1.2.1 Povodí Amazonky
Amazonka (Río Amazonas / Rio Amazonas) je bezesporu ve všech směrech
rekordní řekou (délka toku, vodnost, plocha povodí), i když prvenství v délce toku je
sporné (nejednotné vymezení pramene, a diskutabilní měření délky některých úseků jak
u Amazonky, tak u „konkurenčních“ řek).
Obr. 4.1.2.1.1 Změny názvů jednotlivých úseků řeky Amazonas
Brazilské statistické zdroje udávají délku Amazonky (s pramenným úsekem
Apurímac) 7100 km, v literatuře se ale objevují i údaje nižší (nejčastěji kolem 6300 km,
což je ale délka s jiným pramenným úsekem, nebo velkoryse zaokrouhlených 6437 km,
tj. 4000 mil). Žádná z uváděných délek se ale netýká pouze té části toku, která má
geografický název Rio / Río Amazonas. Řeka získává toto označení soutokem
Marañónu a Ucayali, navíc v Brazílii je znám horní tok jako Solimões a k pojmenování
Amazonas se vrací až po soutoku s řekou Negro. Za hlavní zdrojnici Amazonky je dnes
považována řeka Apurímac pramenící v Kordilleře de Chilco (Peru) v nadmořské výšce
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 222 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
téměř 5900 m (o přesné místo se vedou spory). Ve starší literatuře je označován za
zdrojový úsek Amazonky Marañón pramenící v ledovcovém jezeře Lauricocha (v pásmu
Cordillera Central Peruánských And). Teprve v 50. letech 20. století se měřením na
mapách větších měřítek zjistilo, že Ucayali je výrazně delší.
Kde vlastně pramení Amazonka?
Pramen Amazonky je dodnes nejasný, odborná diskuze o jeho lokalizaci nebyla dosud uzavřena.
Všeobecně se uznává „nárok“ řeky Apurímac, spory se vedou o přené určení jejího pramene.
Přehled dosavadních názorů na lokalizaci pramenů Amazonky (Río Apurímac):
autor
pramen
S. J. Santos García (1935), Helen a Frank jezero Laguna Vilafro a z něj vytékající řeka Río
Schreiderovi (1968)
Santiago, asi 11 km západně od vesnice Cailloma
pramen na úpatí Cerro Huagra v pohoří Cordillera
Michel Perrin (1953)
Chilca, severozápadně od vesnice Cailloma
plk. Gerardo Dianderas (1953)
Cerro Huagra – Río Monigote
vrchol Nevado Minaspata, 30 km jihozápadně od
Nicholas Asheshov (1969)
vesnice Cailloma
severní úpatí hory Nevado Mismi – údolí
Carlos Peñaherrera del Aquila (1969)
Carhuasanta
Loren McIntyre (1971), Jean Michel Cousteau
malé jezero na úpatí hory Nevado Mismi (asi 2 km
(1982)
od předchozího)
Walter Bonatti (1978)
Cerro Huagra – Río Huarajo
Jacek Palkiewicz, Zaniel Novoa Goicochea (1997)
úpatí vrcholu Nevado Quehuisha – údolí Apacheta
V létě v roce 1999 přispěla do diskuze o prameni Amazonky i česká expedice vedená doc. RNDr.
Bohumírem Janským, CSc. z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, v našem tisku se dokonce
objevily informace o „objevu“ jediného pravého pramene veletoku. Doc. Jánský se ztotožnil s názorem
Carlose Peñaherrery del Aquila a za hlavní pramen Río Apurímac označuje říčku Río Carhuasanta a
podpořil je novými měřeními.
Obr. 4.1.2.1.2 Schéma pramenného úseku řeky Amazonas
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 333 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
Po soutoku Ucayali s Marañónem je Amazonas široká 3 km, při brazilskoperuánské hranici už 5–7 km, ve střední části 6–10 km, na dolním toku kolem 30 km a
před ústím je její šířka již 80–150 km. V rozsáhlém ústí dosahuje tento veletok
maximální šířky až 320 km a hloubku zde má 45 m (na dolním toku je ale hlubší než
v ústí – při Óbidosu 135 m, dno je tedy více než 100 m pod hladinou moře). Ve vodní
mase se díky širokému ústí projevuje i mořské dmutí – příliv vytváří zpětnou vlnu
(pororoca), která proniká řekou až 1400 km proti proudu. Naopak kalná říční voda
proniká až 300 km od pobřeží Atlantského oceánu (tam je odkláněna rovníkovým
proudem k severu k Francouzské Guyaně a výrazně snižuje salinitu při pobřeží).
Průtok v ústí dosahuje hodnoty 180 000 m³/s, což představuje roční odtok téměř
5700 km³ vody (asi pětina celkového odtoku vody z pevniny). Povodí není vyčleňováno
jednotně (není zřejmé, jestli je Tocantins přítokem, nebo samostatným tokem, který má
s Amazonkou jen společnou část delty). V širším vymezení má povodí plochu 7,18 mil.
km² (40 % území Jižní Ameriky).
Amazonas má na 500 přítoků, 20 z nich je delších než 1500 km. Horní toky
amazonských přítoků se nacházejí v oblastech se subekvatoriálním podnebím, proto
mají nevyrovnaný průtok s maximy v období dešťů (tj. v létě, minima v zimě). U levých
přítoků (severní polokoule) jsou nejvyšší vodní stavy v březnu až září, u pravých (jižní
polokoule) v říjnu až dubnu. Povodňové vlny ze severu i jihu se v Amazonce
vyrovnávají, protože jsou ale jižní přítoky vydatnější, má Amazonka méně výrazné
maximum průtoků v květnu (střední tok) až srpnu (dolní tok – časový rozdíl je dán
rychlostí postupu nejvyšších průtoků směrem po proudu.
(m³/s)
Uaracu
Pôrto Velho
Rio Uaupés
prům. průtok 2388 m³/s
Rio Madeira
prům. průtok 19758 m³/s
(m³/s)
5000
40000
4000
30000
3000
20000
2000
10000
1000
0
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
0
XII
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr. 4.1.2.1.3 Posun maximálních průtoků na severních a jižních přítocích Amazonky
Poznámka: Uaupés – severní polokoule, Madeira – jižní polokoule
Óbidos
Rio Amazonas
prům. průtok 176 177 m³/s
(m³/s)
300000
250000
200000
150000
100000
50000
0
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr. 4.1.2.1.4 Chod průměrných měsíčních průtoků na dolním toku Amazonky
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 444 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
Amazonka má Brazílii nezastupitelný hospodářský význam, nenahraditelné je
zejména její využití dopravní. Bez úprav je splavná v délce 4 300 km (tj. až do Peru),
v délce 1 690 km dokonce pro námořní lodě (Manaus je proto „námořní“ přístav). V
celém povodí je na 20 000 km splavných vodních toků.
4.1.2.2 Systém La Plata
Systém La Platy zahrnuje řeky, které se vlévají do estuárového ústí La Plata (Río
de la Plata) širokého 20–50 km. Jde o řeky Uruguai / Uruguay a Paraná.
Paraná, druhá nejdelší řeka Jižní Ameriky, vzniká soutokem řek Paranaíba a
Grande (délka 3900 km, s přítokem Grande 4380 km). Většina jejího toku leží
v tropickém klimatickém pásu, díky vlivu Atlantského oceánu ale poměrně dobře
zásobeného vodou. Povodí, které ohraničuje z jihovýchodu pobřežní pás Brazilské
vysočiny a na severu sahá až k Brasílii, má rozlohu 4,25 mil. km². Vedle jižní části
Brazilské vysočiny odvodňuje i východní část Laplatské nížiny. Průměrný roční průtok
při ústí dosahuje 20 500 m³/s.
Dolní tok řeky má velmi vyrovnané průtoky jednak díky tomu, že ve střední části
protéká bažinatým územím se silnou retenční schopností, jednak v důsledku
komplementarity nevyrovnaných vodních stavů přítoků. Největší pravé přítoky protékají
Gran Chacem a maxima mají v lednu až únoru, zatímco téměř vysychají v červenci a
srpnu, levé přítoky mají díky srážkám v Brazilské vysočině maxima v létě.
Corrientes
Río Paraná
prům. průtok 16 595 m³/s
(m³/s)
25000
20000
15000
10000
5000
0
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr. 4.1.2.2 Chod průměrných měsíčních průtoků na středním toku řeky Paraná
Paraná a její přítoky tvoří četné peřeje a vodopády, nejznámější jsou vodopády
na jejím přítoku Iguaçu / Iguazú (překonávají 85m stupeň). Řeka se využívá k lodní
dopravě, zásadní je ale její hydroenergetický potenciál – na horním toku je celá
soustava přehrad, na paraguaysko-brazilských hranicích pak byla vybudována
donedávna největší vodní elektrárna světa Itaipu / Itaipú (do provozu spouštěna
postupně v letech 1984–2005) s instalovaným výkonem 14 000 MW (zajišťuje 25 %
brazilské a 95 % paraguayské spotřeby elektrické energie).
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 555 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
4.1.2.3 Povodí Orinoka
Orinoco je největší řekou severní části Jižní Ameriky. Je dlouhá 2740 km (údaje
se opět rozcházejí, nejčastěji se uvádí 2400–2700 km), průtok v ústí, které tvoří rozsáhlá
delta, je průměrně 14 000 m³/s. Řeka leží na okraji stejnojmenné nížiny, kterou
odvodňuje svými levými přítoky, pravé přítoky přivádějí vodu z Guyanské vysočiny.
Povodí má rozlohu 1,0 mil. km². Orinoco má tropický režim, vodní stavy jsou
nevyrovnané, v období dešťů dochází (zpravidla mezi květnem a zářím) k záplavám a
rozlití říční vody do llanos. Řeka má značný dopravní význam, je hlavní transportní osou
východní a střední Venezuely. Přítoky v Brazilské vysočině mají značný energetický
potenciál (jedna z největších hydroelektráren na světě – (Embalse de) Guri (oficiálně
Central Hidroeléctrica Raúl Leoni) na řece Caroní – s instalovaným výkonem 10 000
MW).
Puente Angostura
Rio Orinoco
prům. průtok 30 621 m³/s
(m³/s)
60000
40000
20000
0
I
II
III
IV
V
VI
VII
VIII
IX
X
XI
XII
Obr. 4.1.2.3 Chod průměrných měsíčních průtoků na dolním toku Orinoka
V horním toku tvoří Orinoko jedinečný přírodní jev – bifurkaci, při níž se
z hlavního toku odpojuje rameno Casiquiare, které odvádí vodu do Amazonské nížiny
(soutokem s řekou Guainia vytváří Río Negro / Rio Negro).
4.1.2.4 Ostatní řeky Jižní Ameriky
Do Karibského moře ústí velká řeka Magdalena s levým přítokem Cauca.
Řeky Brazilské vysočiny jsou většinou nevyrovnané a nevhodné pro plavbu
(tektonické stupně), zpravidla krátké a strmé. S výjimkou brazilského suchého
mnohoúhelníku, ve kterém se vyskytují i málo vodnaté a periodicky vysychající toky,
mají dostatek vody (značný hydroenergetický potenciál). Z řek Brazilské vysočiny
samostatně odtékajících do Atlantského oceánu je největší São Francisco (ve středním
toku splavné) na východě a Parnaíba na severovýchodě. São Francisco vytváří díky
toku směřujícímu paralelně s brazilským pobřežím na severovýchod rozsáhlé povodí a
dosahuje délky 3361 km. V minulosti byla důležitým činitelem integrujícím brazilské
teritorium (spojuje severovýchod z jihem, proti jejímu proudu pronikaly tzv. bandeiry při
osvojování brazilského vnitrozemí).
Řeky Patagonie – Colorado, Negro, Chubut, Deseado, Santa Cruz aj. –
hlubokými soutěskami protínají od západu k východu Patagonskou plošinu a téměř
nepřijímají žádné přítoky. Nejvíce vody mají na jaře a v létě (tání sněhu v Andách).
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 666 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
4.2 Jezera Latinské Ameriky
Latinská Amerika je na jezera poměrně chudá, podle původu jsou nejčetnější
průtočná ledovcová jezera v Andách podobá např. ledovcovým jezerům v severní Itálii (v
jižní části, která byla v kvartéru zaledněna, případně je zaledněna dosud).
V suchém východním podhůří And (v Argentině) se vytvořila typická slaná jezera
bez odtoku (ústí do nich menší řeky). Největší z nich je Salinas Grandes o rozloze 8500
km², solné jezero obklopené slanými bažinami vysychající v teplém období v solnou
poušť.
Další oblastí s větším výskytem jezer jsou bezodtoké náhorní plošiny, často se
jedná o pozůstatky dříve podstatně rozsáhlejších velkých jezer, která vlivem
klimatických nebo tektonických změn ztratila část vody a rozpadla se na menší vodní
plochy. Reliktními tektonickými jezery na Altiplanu jsou např. nejznámější jezero
Latinské Ameriky vůbec mírně slaná průtočná Titicaca / Titikaka (6900 km²), slané
koncové Poopó (2530 km²) a četná další malá slaná jezera. K zajímavým jevům patří i
jižně od nich ležící bažinaté občasné jezero Salar de Uyuni (až 10 tis. km²), které je
spolu s jezery Poopó a Uru Uru a slaniskem Coipasa reliktem dřívějšího obrovského
andského jezera Lago Minchin.
Tektonického původu jsou i 2 velká jezera Střední Ameriky – Nicaragua (8430
km²) a Managua (1134 km²). Obě vznikla přehrazením původního tichooceánského
zálivu sopečným řetězcem Středoamerické Kordillery.
K velkým lagunovým jezerům patří Lago de Maracaibo (14 343 km²) ve
Venezuele a Lagoa dos Patos (10 145 km²) a Lagoa Mirim (2500 km²) v Brazílii.
4.3 Ledovce Latinské Ameriky
Zalednění se v současnosti vyskytuje na větších plochách pouze v jižní části And,
v tropickém, subekvatoriálním a ekvatoriálním klimatickém pásu se vyskytují malé
vrcholové ledovce pouze v nejvyšších nadmořských výškách Severních And. Plošně
nejrozsáhlejší ledovce Patagonských And dosahují splazy až k mořské hladině (největší
Cerro San Valentín, Cerro Murallón).
à
Hydrologie Latinské Ameriky:
Povodí Amazonky:
Amazonas (+ Solimões) – Ucayali – Apurímac; levé přítoky: Marañón, Napo, Putumayo (šp.) / Içá (port.),
Caquetá (šp.) / Japurá (port.), Río Negro (šp.) / Rio Negro (port.); pravé přítoky: Juruá [žurua], Purús (šp.)
/ Purus (port.), Madeira (zdrojnice Beni a Mamoré), Tapajós [tapažos], Xingu [šingu], Tocantins; levé
přítoky řeky Negro: Casiquiare, Rio Branco
Povodí Orinoka:
Orinoco; levé přítoky: Guaviare, Meta, Apure; pravé přítoky: Caura, Caroní
Povodí řeky Paraná:
Paraná (– Grande, Paranaíba), levé přítoky: Iguaçu (port.) / Iguazú (šp.); pravé přítoky: Paraguai (port.) /
Paraguay (šp., s pravými přítoky: Pilcomayo, Río Bermejo), Río Salado
Další řeky:
Rio Grande (v USA) / Río Bravo del Norte (v Mexiku), Magdalena (levý přítok: Cauca), São Francisco,
Parnaíba, Uruguai (port.) / Uruguay (šp.), Colorado, Negro, Chubut, Deseado, Santa Cruz
Vodopády:
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 777 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))
Cataratas do Iguaçu (port.) / Cataratas del Iguazú (šp.), Salto Angel
Jezera:
(Lago) Buenos Aires; Lagoa dos Patos, Lagoa Mirim, (Lago de) Maracaibo, (Lago) Nahuel Huapi, (Lago
de) Poopó, (Lago) Titicaca, (Lago) San Martín, Salar de Uyuni, (Lago) Viedma
S
S
n
m
Stttrrraaan
naaa 888 (((ccceeelllkkkeeem
m 888)))
333... vvvaaarrriiiaaan
n
ntttaaa (((111333... 111... 222000000999)))