HYS limuzína

noviny sociálních anarchistů
Protesty v korejském Daewoo!
Anarchisté proti Bushovi!
Dělníci se bouří proti rozprodávání
podniku
Strana 8
Strana 3
➡ Únor 2001 ★ číslo 21/ročník VII
Dále v tomto čísle:
8. březen - Mezinárodní
den žen
Letos, v den 8. března, si připomínáme již 93 let od konání
výrazné události v dějinách feminismu, která později výrazně
ovlivnila celé ženské hnutí. Tato tradice vznikla v souvislosti
se stávkami dělnic z textilních
továren, ve státě New York,
USA, kdy v roce 1908 ženy stávkovaly za svá sociální práva.
Stávka byla policií násilně potlačena a několik žen zastřeleno.
Od roku 1910 byl 8. březen
ustanoven jako Mezinárodní
den žen, den boje žen za lidská
a sociální práva. Domníváme
se, že je třeba očistit tuto původní tradici od bolševických,
či jinak negativně vymezených
konotací a poukázat na její původní význam a odkaz, který
nám má v mnohém co říci i
dnes.
Strana 5
Světové ekonomické
fórum, Davos, Švýcarsko
Světové ekonomické fórum
(World Economic Forum) je
mezinárodním sympóziem, které se každoročně koná ve švýcarském Davosu. Letošního 31.
ročníku se zúčastnili významní
světoví podnikatelé, politici,
akademici a další, aby diskutovali problémy, se kterými se potýká světová ekonomika v éře
globalizace. Za zavřenými dveřmi opět rozhodovala hrstka nikým nevolené elity o budoucím
osudu milionů lidí.
Strana 3
Nejen ochuzený uran...
V uplynulých týdnech otřásl
světovou politikou případ
tzv. balkánského syndromu. Připomeňme, že se jedná o podezření, že střely obsahující
ochuzený uran, použité pro
bombardování Jugoslávie, mohou způsobovat rakovinu. NATO vše popírá a na svou obhajobu uvádí závažný argument —
přece bychom neohrozili životy našich vojáků. Na rozřešení
celé kauzy si budeme muset ještě počkat. Nejsem vědec a neznám účinky ochuzeného uranu, vím ale, že by to nebyl první případ, kdy vlády a korporace ohrozily zdraví (nejen) svých
občanů nebezpečnými technologiemi a přitom vehementně
popíraly všechna rizika.
Strana 8
✆
Chcete nás kontaktovat?
Nejjistější je telefon!
Čechy ★ 0604 77 34 40
Morava ★ 0604 92 43 53
Federace sociálních anarchistů — Mezinárodní asociace pracujících
minimální cena 5,- Kč (viz. strana 8)
Další novela zákoníku proti práci
O
d 1. ledna 2001 nabyla
účinnosti novelizace zákona č.65/1965 Sb., zákoník
práce, zákonem č. 155/2000 Sb.
Zákoník práce byl od roku
1965, kdy nabyl účinnosti, již více
než dvacetkrát pozměněn. Po roce
1989 a změně vládnoucí ideologie
z bolševismu na liberálně demokratický kapitalismus, se uvažuje
více či méně o zrušení Zákoníku
práce jako takového. Obzvláště si
to žádají pravicové strany. Sociální
demokraté a KSČM spíše usilují o
jeho zachování, respektive přepracování. Toto přepracování si vyžaduje i proces zapojování ČR do Evropské unie. Právě tento prvek
hrál při novelizaci zákoníku tu největší roli. Předkladatel, Ministerstvo práce a sociálních věci, se netají tím, že hlavním cílem novely
není ochrana zaměstnanců, ale zajištění souladu s právem Evropských společenství. To se povedlo,
a tak se opatření zavedená novelou, stanou i základem nového Kodexu práce (připravovaný nástupce Zákoníku práce).
Z tohoto důvodu vznikl tento
článek, jehož cílem je především
poukázat na některé zásadní (alespoň jsou tak před veřejností prezentovány) změny v Zákoníku práce a jejich reálný dopad na zaměstnance. Námezdně pracující v Čechách a na Moravě by totiž neměli
zůstat slepí vůči hrozbám, které
tento zákoník předznamenává.
I přes zajisté několik pozitivních
změn zde zůstává onen „duch
zákona“, kterým je ochrana zaměstnavatelů před přirozenými nároky ze strany pracujících. Největším, a v důsledku pro kapitalismus
fatálním požadavkem je dělnická
samospráva. Proti tomuto požadavku bojuje vládnoucí třída na
mnoha frontách a jednou z nich
je i pracovní právo.
Jen tupí liberálové, odtržení od
reality, totiž nechápou roli ústupků v korupci dělnické třídy. Pozadím velké většiny úprav je totiž
snaha o udržení sociálního smíru,
tj. předcházení sociálním konfliktům a následné radikalizaci pracujících.
Diskriminace
Novelizovaný Zákoník práce má
šest částí. První část, Všeobecná
ustanovení, se dělí na tři hlavy. Řada změn v druhé hlavě se týká „rušení“ beztrestné diskriminace zaměstnanců na pracovištích a zneužívání pracovních vztahů. Dle
předkladatelů novely nemusí zaměstnanec předkládat důkazy
o vlastní diskriminaci, naopak zaměstnavatel musí dodat důkazy o
své nevině. Přesto, kdo zná reálné
poměry na pracovištích a především při soudních řízeních, chápe,
proč jsou to jen pustá slova. Ten,
kdo má strach o zaměstnání, podepřený řadou možných opatření ze
strany zaměstnavatele (přeřazení,
konec smlouvy na dobu určitou,
atd.), bude mlčet, dokud to půjde.
Také pravděpodobně nevyužije lákavou nabídku na řádově roky
dlouhý soudní proces s nijak nadějnou vyhlídkou na odškodnění.
Zástupci zaměstnanců
Hlava třetí přináší rozhodně
podstatnější změny. Dále na str. 2
Ne nákupu nových stíhaček, ano investicím do nejchudších regionů!
Drahé hračky, které mohou položit ekonomiku
V
láda se třetího ledna tohoto
roku po dlouhém váhání
rozhodla vypsat obchodní
soutěž na dodávku 36 nových nadzvukových bojových letounů pro
Armádu ČR. O zakázku v astronomické hodnotě nejméně 100 miliard korun se uchází celkem pět
předních zahraničních podniků.
Po deseti letech světový obchod
se smrtí zavítal ve velkém poprvé i
do naší země. V obchodu s bojovými letouny se totiž točí neuvěřitelné peníze. Například evropské konsorcium Eurofighter GmbH přepokládá v letech 2005 — 2025 prodej
800 nových letounů v celkové ceně 70 miliard dolarů. Dodejme, že
Organizace spojených národů v roce 2000 uvedla, že k uspokojení
všech potravinových a zdravotních
potřeb nejchudší 1,3 miliardy lidí
by stačila částka 50 miliard dolarů...
Velký zbrojní obchod, na který
se pozornost médií a veřejnosti
soustřeïuje zatím zcela nedostatečně, není jen tak nějaký. Ve svých
důsledcích hrozí destabilizovat ekonomiku celé země a přivést nás
do vážných potíží. Vláda totiž nemá
na nákup letadel volné prostředky
a pokud se pro něj rozhodne, masivně se zadluží u mezinárodních finančních institucí. Mnoho ekonomických odborníků uvádí, že další
zhruba 3 miliardy dolarů zahranič-
ního dluhu nemusí už beztak předlužená česká ekonomika vydržet.
Šrot musí pryč
Česká armáda má dnes k dispozici pouze čtvrtstoletí staré stroje
Mig—21, jejichž životnost končí
v roce 2003. Od roku 1989 proběhlo již 29 tragických havárií vojenských letadel, při nichž zahynula řada pilotů, převážně kvůli vadám zastaralé techniky. Soucit však
není na místě. Tito lidé lobbují ze
všech sil a usilují o to, aby byli vyzbrojeni moderní technikou a stali
se součástí standardních sil NATO.
Můžeme se pak dočkat, že čeští
„Nebeští jezdci“ budou v novém in-
tervenčním tažení NATO hromadně vraždit civilisty ve stejném stylu,
jak to předvedli alianční piloti předloni v Jugoslávii. (O náletech NATO
a pozadí kosovského konfliktu vyšel rozsáhlý materiál v Svobodné
Práci č. 16).
Vláda na nátlak NATO a armádní
lobby došla k závěru, že musí obnovit strojový park a do poloviny
května 2001 plánuje vydat konečné rozhodnutí. O vládní zakázku se
uchází pět zahraničních zbrojních
koncernů. Dva nabídly zbrusu nové typy Grippen a Eurofighter, zbývající tři přišly se staršími modely
Mirage, F—16 a F—18A.
Pokračování na str. 7
Stěžovat si nestačí – je třeba se také organizovat!
V
bolivijské Cochabambě vyvolaly privatizační plány vlády
na prodej vodovodních
systémů doslova lidové povstání,
v Ekvádoru po více než tři týdny zuří takřka občanská válka, kdy stovky
tisíc lidí tvrdě protestují proti novému ekonomickému „balíčku“, vnucenému Mezinárodním měnovým
fondem — a v České republice i nadále vládne mrtvé ticho.
Přitom byly nedávno prodány
Pražské vodárny zahraničnímu investorovi a lze očekávat razantní
zvýšení cen vodného, na které boli-
vijští pracující reagovali generální
stávkou. Běží vládní tendr na nákup
nových bojových letounů pro armádu za více než 100 miliard korun a
dozvěděli jsme se konečně, že za
krach IPB zaplatíme asi 180 miliard
korun. Jsou to astronomické částky.
Tradice sociálního uvědomění a
odporu je v České republice zoufale
nízká. Oficiální odborové svazy jsou
zralé na zrušení a kolaborují s vládou
i kapitalisty seč mohou. Posvětily
novelu Zákoníku práce, která vstoupila v platnost 1. ledna tohoto roku.
Zbavuje nás i těch posledních zbyt-
ků sociálních práv, které jsme ještě
měli. O politických stranách se ani
nezmiňuji. Změnilo se snad něco v
Severních Čechách, kde komunisté
prakticky vyhráli krajské volby?
Stále nic! Žádné stávky ani protesty! Přitom každý z nás ví, že letos
na machinace a deferaudace politiků a s nimi spojených zájmových
skupin zaplatí na daních řádově desítky tisíc korun. V Čechách násilí,
prováděné špičkovými politiky
s úsměvem z úrovně jejich ministerských rozhodnutí, podepisování privatizačních smluv a škrtání celých
kapitol v sociálních výdajích, prochází bez povšimnutí.
Situace se ale mění. V minulosti
prakticky neexistovala možnost se
organizovat. Kde také? V politických stranách? V žádném případě!
Zakládat nové organizace oficiálních odborů? Ani náhodou! Po celé
ČR však již funguje sí anarchistických aktivistů, kteří připravují zahájení činnosti nového — anarchistického — odborového svazu OS ROVNOST. Jeho prvním úkolem je pokusit se soustředit v sobě revolučně
smýšlející část pracující třídy, navázat solidární kontakty a komunikaci
a začít nejprve v malém — na jednotlivých pracovištích — a později i ve
velkém, bojovat proti roztříštění a
„Smrt všem, kteří brání pracujícímu lidu v dobytí svobody!“ (nápis na bitevní standartě machnovské armády, 1920)
ne—solidaritě, panující mezi pracujícími.
Kapitalisté chtějí jediné — abychom si nechali vymýt mozek
do té míry, až svůj osobní zájem ztotožníme se „zájmem firmy“ a na své
třídní zájmy zcela zapomeneme.
Chtějí, abychom seděli tupě jak ovce
na školeních o „firemním duchu“ a
flexibilně se připitoměle usmívali na
manažery, kteří nám budou vysvětlovat, že za firmu musíme takřka i dýchat a na svoji odpornou pracovní
uniformu s logem firmy máme být
vlastně hrdí. Jsme prý jeden tým!
Ne! Jsme dvě nepřátelské a naprosto antagonistické třídy! Na jedné
straně kapitalisté a buržoazie — ti,
kteří vlastní, kontrolují, ovládají, okrádají a manipulují. Na druhé straně
pracující — kteří vytvářejí hodnoty a
jsou o ně připravováni. Na jedné straně ti, kteří si budují své satelitní vilové čtvrti na okrajích měst, na druhé
straně ti, kterým každý měsíc složenky pohltí většinu výplaty.
Anarchistický OS ROVNOST se
bude nejdříve stavět hlavně proti tomuto popření našich třídních zájmů.
Teprve, až když narušíme novodobý
kapitalistický mýtus, že jsme „na jedné lodi“, tak se něco hne kupředu.
I vy se jistě nechcete plazit před
šéfy a poslušně chodit na jejich bra-
Řecký anarchista Nikos
Maziotis odsouzen
P
atnáctého ledna byl řecký
anarchista Nikos Maziotis
odsouzen na pět a půl roku do vězení. Odvolací soud v Athénách podstatně snížil původní
rozsudek ze 7. července 1999,
který zněl: patnáct let. Soud byl
ukončen bez Nikosovy přítomnosti, nebo soudce nařídil jeho
odvedení ze síně. Proti své vůli
byli rovněž z účasti na procesu
vyloučeni Nikosovi právníci, kteří byli nahrazeni státem dosazenými právníky ex—offo.
Nikose stát viní z pokusu o pumový útok proti ministerstvu
průmyslu a rozvoje v Athénách.
Nikosova akce byla projevem solidarity se severořeckými vesničany, bojujícími proti kanadské
nadnárodní společnosti TVX
Gold. Tato korporace zamýšlí vysídlit několik vesnic a zřídit zde
důl na zlato, pracující nechvalně
proslulou metodou kyanidového
loužení, při které dochází k těžkému a nenávratnému poškození životního prostředí.
Nikos se k pumovému útoku
hlásí a u soudu řekl, že „Prostřednictvím pumového útoku
jsem chtěl vyslat vzkaz všem politikům a policistům, aby věděli,
že jejich investice, projekty a represivní plány neprojdou bez odporu z naší strany.“ Poprvé v moderní řecké historii soud oficiálně prohlásil Nikose za politického vězně. V průběhu tohoto velmi dlouhého procesu bylo v
květnu, červnu a červenci 1999 v
Athénách vyhozeno malými náložemi do vzduchu několik vozidel, patřících zahraničním zastupitelským úřadům a policii. U
vraků byly nalezeny letáky, požadující Nikosovo propuštění.
Anarchistický černý kříž FSA
inwashingová školení. Po letech máte nyní šanci, jak se zapojit do skutečných sociálních aktivit, hájících
naše zájmy a práva — do aktivit anarchistických v rámci nově vznikajícího OS ROVNOST.
Jindřich L.
★ FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map
2
z domova
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
Další novela zákoníku proti práci
Dokončení ze strany 1
Jde o celkem devět paragrafů
(§18-26) upravujících především
vznik a působnost „zástupců zaměstnanců“. Pojem je v uvozovkách, protože jde pouze o souhrnný pracovní pojem pro odborové
orgány, zaměstnanecké rady a zástupce zaměstnanců pro oblast
bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci (BOZP).
Směrnice Evropského společenství a Evropská sociální charta Rady
Evropy zavazují totiž členské státy
a státy, které chartu podepsaly,
k tomu, aby zajistily komunikaci
mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, a to bez ohledu na jejich organizovanost. Tak má každý zaměstnanec právo požadovat některé informace (uvedené v zákoně —
např. o hromadném propouštění,
právním postavení zaměstnavatele,
atd.). Zaměstnavatel je povinen
projednat se zaměstnanci opatření
v souvislosti s hromadným propouštěním, otázky v oblasti BOZP,
a převod (ten byl dosud dobrým
nástrojem zaměstnavatelů pro zbavení se závazků vůči zaměstnancům, např. fúzí dvou firem). Přestože Zákoník práce posuzuje podání informací a projednání jako
dvě odlišné věci, nemusí se zaměstnavatelé ničeho bát. Konečné
rozhodnutí je totiž i nadále plně
v jejich kompetenci. Takže celá
změna v tomto bodě nic neřeší.
Informování a projednávání může být uskutečňováno právě s pomocí oněch zástupců zaměstnanců. Protože, jak již název naznačuje, zástupci pro BOZP projednávají
pouze otázky BOZP, nebudeme se
jim tolik věnovat. Zástupci pro
BOZP existují (jsou zvoleni) tam,
kde nepůsobí odbory, nebo tam
kde nepůsobí na poli BOZP. Zástupci jsou ustavováni podle klíče
maximálně jeden zástupce na deset zaměstnanců (deset zaměstnanců je také minimum pro realizaci
voleb). Zástupci pro BOZP pak
fungují samostatně, nejsou tedy
členy zaměstnaneckých rad.
Zaměstnanecké rady
Zaměstnanecké rady jsou dalším
druhem zástupců. Zaměstnanecké
rady u nás působí jen tam, kde nejsou odbory. U firem působících
mimo ČR i v zemích EU, se však rady zřizují bez ohledu na odbory.
O zaměstnaneckých radách jsme
již několikrát psali na stránkách
našich časopisů. Stručně řečeno zaměstnanecké rady jsou nástrojem
zaměstnavatelů nikoliv zaměstnanců. Nemají totiž žádné možnosti
ovlivňovat reálnou situaci na pracovištích. Rady nemají právní subjektivitu, nemohou tedy uzavírat se
zaměstnavateli smlouvy a dohody.
Nejsou to tedy v žádném případě
sdružení na obhajobu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Skrytým cílem ustanovování rad je právě snaha o likvidaci
odborového hnutí. Rady podporují
atomizaci pracujících, protože
díky ní nemohou být v kontaktu se
zaměstnanci v jiných podnicích.
Rovněž jim nijak neumožňují podílet se na rozhodování. Přesto jsou
reprezentovány
jako
jakýsi
výdobytek pracujících. Samotný
název vznikl jako krutá parodie na
prvky dělnické samosprávy — dělnické rady (sověty), které — pokud
opravdu fungovaly — byly opravdu
velkým výdobytkem, avšak neslučitelným s trvalou existencí institutu zaměstnavatele—kapitalisty!
Návrh na volbu rady musí podat
nejméně jedna třetina zaměstnanců. Z těch utvoří zaměstnavatel
Nestor Machno
volební komisi. Platnost voleb je
podmíněna účastí (pouze osobní)
minimálně poloviny zaměstnanců.
Radní jsou voleni na tři roky a posléze si zvolí předsedu. Stanovené
funkční období tedy ruší jakous
takous zpětnou vazbu na zaměstnance poskytovanou možností radní odvolat. Rady mají od tří do patnácti členů. Volí se v podnicích,
kde je více než 25 zaměstnanců.
Velkou hrozbou je, zvláště
s ohledem na připravovaný Kodex
práce, že zavedení tohoto institutu
je jen prvním krůčkem k chystané
likvidaci odborů. Přestože si ČMKOS loni při schvalování novely vykřičela nemožnost zakládat rady
tam, kde již působí odbory, příště
se jí to asi nepovede, protože Kodex bude plně kompatibilní s právem Evropské unie. Navíc rady zajisté dostanou do vínku další možnosti jak vytlačit odbory. Jde totiž
o klasickou salámovou metodu.
Obrana proti vzniku rady je jednoduchá — nevolit. Vhodnou obranou proti již existujícím korporativním orgánům typu zaměstnaneckých rad, ale i orgánů reformistických odborů, je zakládání vlastních
odborových organizací. S doložením jejich vzniku a působnosti musí zaměstnanecká rada zaniknout.
Reformistické odbory mohou být
vlastní organizací vyvažovány, až
postupně vytlačeny.
Evropské rady zaměstnanců
V rámci přípravy na vstup do EU
vláda musela začlenit do Zákoníku
práce i směrnice EU o nadnárodním projednávání a informování.
Projednávání ve smyslu směrnic
EU však opět znamená pouze „výměnu názorů“ a „zavádění dialogu“
mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavateli. Přestože jsou někdy
podnikové rady v EU zapojené do
řízení firem (převážně ty, které fungují již několik desetiletí), což byl
ústupek mocné vlně dělnických
vystoupení a revolt na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, novela Zákoníku práce, ani chystaný
Kodex práce, s ničím takovým nepočítají. A i v EU se vývoj ubírá
spíše opačným směrem — odcizit
práci zaměstnancům v maximální
míře.
Zástupcem zaměstnanců v nadnárodních společnostech tedy budou Evropské rady zaměstnanců —
obdoba Evropských podnikových
rad. Vznik těchto rad iniciuje nejčastěji sám zaměstnavatel (mohou
i zaměstnanci). Zástupci zaměstnanců (odbory, rady) zvolí vyjednávače. Pokud na pracovišti nejsou, zvolí si je zaměstnanci sami.
Vyjednávací výbor se může se zaměstnavatelem dohodnout na velmi širokém poli, které poskytuje
zákoník. Pokud se nedohodnou,
musí rada vzniknout tak jako tak,
podle jistých minimálních kritérií,
daných zákoníkem. Vyjednávači se
mohou dohodnout i na jiné formě
informovanosti a projednávání,
která však není nijak hluboce definovaná, nejspíše se může jednat
o trochu volnější obdobu rady. Rada má nárok pouze na jedno setkání s ústředím zaměstnavatele ročně
(více setkání záleží na dohodě).
Jednání rady jsou neveřejná.
Stručně shrnuto, tento „výdobytek“ neznamená nic jiného — stejně
jako v případě zaměstnaneckých
rad — než, že jsou zaměstnanci
informováni pomocí jiných zaměstnanců o tom, kdy budou vyhozeni, kam hodlá vedení investovat, jak na tom je podnik finančně,
nebo zda zanikne.
Paragrafy ošetřující Evropské rady zaměstnanců nabudou platnosti
po vstupu do Evropské unie.
Příslušné odborové orgány
Tento poněkud vágní pojem
označuje orgány vytvářené na pracovišti existujícími odbory. Jsou vytvářeny nejčastěji na základě stanov odborů, a většinou jde o předsednictvo základních organizací,
čímž dochází i ke koncentraci moci v rukou nižších a středních funkcionářských kádrů.
Tyto orgány obecně mají mnoho pravomocí, protože odbory
jsou právnickými osobami. Mohou
tedy uzavírat smlouvy a dohody se
zaměstnavateli. Úlohou tohoto
článku však není rozbor funkce stávajících reformistických až korporativistických odborů (obzvláště
ČMKOS). Připomeňme jen, že zkušenosti s fungováním korporativistických odborů nám pracujícím
mnoho optimismu nepřinášejí —
tak jako odbývaly obranu zájmů
svých členů doposud, tak budou
odbývat i nová ustanovení Zákoníku práce. Jak již bylo zmíněno
u zaměstnaneckých rad, obranou
proti jejich zradě jsou odbory vlastní. V případě souběžné existence
dvou odborových organizací lze
výhodně uplatnit i některé body ze
zákona o kolektivním vyjednávání
(např. menší svaz může vetovat kolektivní smlouvu). Cílem samozřejmě musí být vytlačení a eliminace
těchto pohrobků předlistopadových ROH.
Hezký dárek
Richard Falbr, předseda Českomoravské konfederace odboro-
vých svazů , která se účastnila tripartitního vyjednávání o novele
Zákoníku práce, věří, že námezdně
pracujícím v ČR přinesl hezký dárek. „Hezké“ je obzvláště to, že
neprosadili ukončení nechutných
praktik s využíváním pracovních
smluv na dobu určitou . Opakovaným uzavíráním smluv na dobu
určitou se zaměstnavatelé pojišují
pro případ, že by zaměstnanec
chtěl náhodou hájit své zájmy.
S tím, jak si Parlament, který je především lobbystickým kolbištěm
různých mocenských skupin, včetně zaměstnavatelů, prosadil tento
zločinný ústupek, prakticky vyrušil
všechny prvky v Zákoníku práce,
které šlo považovat za pozitivní. Uzavírání pracovních smluv na dobu
určitou totiž dává zaměstnavatelům možnost vyhnout se jakýmkoli postihům za to, co by v jiném
případě bylo porušením pracovněprávních předpisů.
Děkujeme pěkně, pane
senátore.
Kromě jistých skupin zaměstnanců, z kterých však byli vypuštěni zdravotně postižení (!!!), se
opakovanému uzavíraní smluv
na dobu určitou lze bránit ustanovením v kolektivní smlouvě. Tu
mohou samozřejmě uzavřít jen odbory, takže v případě, že na pracovišti doposud nejsou, je zapotřebí
velmi rázné, tvrdé a rychlé jednání.
Pracovní doba
Nejvýraznějšími změnami v části
věnující se pracovní době (část II.,
hlava III.) je zkrácení délky pracovního týdne, zpružnění (flexibilizace) pracovní doby a prodloužení
dovolené. Délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně (48 hodin včetně přesčasů). Jde však
o změnu pouze formální, opět, aby
se učinilo zadost směrnicím ES.
Namísto opravdového zkrácení
pracovní doby, které by přineslo
nové pracovní příležitosti a ulevilo
již zaměstnaným lidem, byly pouze
z pracovní doby vyčleněny přestávky na jídlo. Aby mělo zkrácení
pracovní doby efekt, bylo by nutné
ji zkrátit na max. 32 hodin týdně.
Pružná pracovní doba a její
nerovnoměrné rozložení se vztahuje jak na požadavky zaměstnanců, tak na požadavky zaměstnavatelů. Ovšem zaměstnavatel může
pracovní dobu rozvrhnou nerovnoměrně až na jeden rok (musí
však předem vytvořit pracovní kalendář) a to tak, že směny nesmí
být delší než 12 hodin a počet
hodin musí být v celkovém pohledu srovnatelný s předepsanou pracovní dobou (40hod/týden). Takové rozložení pracovní doby musí
zaměstnavatel projednat buï s odborovým orgánem, nebo přímo se
zaměstnancem, pokud u něj odbory nepůsobí. Konečné rozhodnutí
je ale samozřejmě na zaměstnavateli.
Obecný trend prosazovaný pravicí je úplně zrušit omezení pracovní doby, tak, aby mohli zaměstnavatelé využívat pracujících co
nejefektivněji. To znamená, že
např. jeden měsíc budou muset
pracovat každý den 12ti hodinové
směny a další měsíc budou bez práce a prostředků. Toto má údajně
zvýšit konkurenceschopnost podniků. V realitě to především sníží
jistoty plynoucí ze zaměstnání (stálý příjem...) a zvýší vykořisování
námezdně pracujících. Zdá se,
že současná polovičatá úprava je
opět výsledkem salámové metody
v praxi.
Změna v době dovolené je pozitivní (spíše pro mladší zaměstnance), protože sjednocuje délku základní výměry na čtyři týdny.
Dovolenou lze ještě prodloužit
v kolektivní smlouvě.
BOZP
Pravděpodobně nejrozsáhlejšími
změnami prošly kapitoly o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (část
II., hlava V.). Úhelným kamenem je
pojem riziko (což je, ale jak navrhovatel vtipně poznamenává, úplně
všechno co člověk dělá), a zásadou
BOZP je prevence těchto rizik. Prevence ve velké části padá na hlavu
zaměstnavatelů, na druhou stranu v
praxi půjde o jejich dobrou (spíše
špatnou) vůli. Pojistkou pro zaměstnance je opět především odborová
organizace. Tam, kde neexistuje,
nebo kde tuto činnost nevykonává,
jí může (ne však plnohodnotně) suplovat výše zmíněný zástupce zaměstnanců pro BOZP.
V poslední době často diskutovanou a připomínanou je úprava zákona o kouření na pracovišti. Novela totiž přenesla odpovědnost za
dodržování zákazu ohrožování zdraví zaměstnanců kouřením na samotné kuřáky. Tedy tam, kde pracují
nekuřáci, se kouřit nesmí. Ovšem
toto vše je jen velký a zbytečný
humbuk. Ochrana zdraví před kouřením je totiž dávno ošetřena zákonem o ochraně před alkoholismem
a jinými toxikomániemi, mezi něž
se kouření samozřejmě řadí. Tento
zákon platí již více než deset let a
dodnes byl klidně ignorován — kdekoli, kdykoli, i v samotném hnízdě
našich zákonodárců (nesmí se podle něj kouřit při schůzích a poradách v uzavřených prostorách).
Poslední změny v Zákoníku práce se zejména týkají práce kojících
žen a nahrazení neplacené mateřské dovolené rodičovskou dovolenou, kterou mohou čerpat i muži.
Do zákoníku byla ukotvena i ochrana práv zaměstnanců při převodu
Řekli o novele
Zákoníku práce:
„Vzhledem k tomu, že u kolébky novely stály tři sudičky,
které si v sociálním dialogu
hezky porozuměly, věřím, že
vláda, zaměstnavatelé a odbory
přinášejí těm, co v České republice pracují za mzdu, hezký
dárek.“
Richard Falbr
Předseda ČMKOS
„Děkuji všem, kteří usilovnou, trpělivou a obětavou
prací přispěly ke vzniku novely zákoníku práce a přeji našim
zaměstnancům, aby při řešení
svých vztahů nemuseli tento
zákoník otevírat příliš často.“
Petr Karas
Prezident Svazu průmyslu
a dopravy ČR
zaměstnavatele (např. při zrušení,
rozdělení, spojení....).
K čemu takové zákony...
Potřebujeme doopravdy Zákoník
práce? Odpověï na tuto otázku
je nutné hledat v širším kontextu.
Správnějším dotazem by spíše bylo:
Potřebujeme doopravdy
zákony?
Odpovědět plně na tuto otázku
není v možnostech tohoto článku.
Jen velmi zkratkovitě lze říci, že zajisté potřebujeme pravidla organizace lidské společnosti, ale rozhodně
k tomu nepotřebujeme zákony. Zákony nejsou nějaká všeobecně uznávaná pravidla, ale požadavky vládnoucí třídy, které jsme nuceni dodržovat pod hrozbou trestu. Zákony
totiž nevznikly ze společenské
smlouvy.
O anarchii můžeme často slyšet,
že je to zmatek, chaos, ne—řád. Skutečnost je však opačná. Již po sto padesát let hájí anarchisté známé heslo: „Anarchie není chaos, ale pořádek bez vlády.“ Pravidla anarchistického společenství jsou volnou dohodou těch, kdo k němu přistupují.
To co je opravdovým zmatkem,
je systém zákonů. Kilometry papíru,
popsané takovou spletí zákonů, nařízení, vyhlášek, prováděcích předpisů, ustanovení, atd., že je nejsou
schopni zmapovat a obsáhnout ani
kněží tohoto řádu — soudci a právníci — jsou vskutku chaosem. Vždy
tyto zákony se občas navzájem překrývají či dokonce popírají. A s každým rokem přibývají stovky nových
zákonů.
A jestli potřebujeme Zákoník práce? Ne, pokud uznáme, že zaměstnavatelé nejsou naši chlebodárci,
ale spíše chlebokrádci. Že pracující
dokáží vytvářet hodnoty i bez toho,
aby je někdo komandoval a okrádal.
Že nikdo nemá právo soukromě
vlastnit to, co patří nám všem — výPavel Pecka
robní prostředky.
PETR ANDREJEVIČ ARŠINOV — Dějiny machnovského hnutí
Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva ★ Omluva
Rozsahem velká, významem větší kniha, popisující jednu z nejslavnějších kapitol z dějin anarchismu.
Když se řekne machnovské hnutí, znamená to milióny lidí, bojujících za anarchistický komunismus
v nepředstavitelně složitých podmínkách občanské války na Ukrajině 1918 — 10921. Původní
překlad. 94 str. A4, 75 Kč/Sk Objednávejte na tel.: 0601 30 73 93 (Čechy), 0604 92 43 53 (Morava)
V 19. čísle Svobodné Práce jsme v článku „Výzva pro všechny antifašisty a jejich organizace“ uvedli, že 28. října minulého roku na neonacistické akce nestihla reagovat žádná antifašistická organizace. Tato informace není pravdivá, protože Antifašistická Akce
(AFA) toho dne své akce pořádala a soudruhům z AFA se tímto omlouváme. O jejich akcích jsme však nebyli informováni z důvodu špatné vzájemné komunikace. Redakce
světové ekonomické fórum
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
3
Světové ekonomické fórum, 25. - 30. 1. 2001, Davos, Švýcarsko
S
větové ekonomické fórum
(World Economic Forum) je
mezinárodním sympóziem,
které se každoročně koná ve švýcarském Davosu. Letošního 31.
ročníku se zúčastnili významní
světoví podnikatelé, politici, akademici a další, aby diskutovali problémy, se kterými se potýká světová ekonomika v éře globalizace.
Za zavřenými dveřmi opět rozhodovala hrstka nikým nevolené elity o budoucím osudu milionů lidí.
Historie Světového ekonomického fóra se datuje od počátku
70. let (bylo založeno v roce 1971
v Ženevě profesorem Klausem
Swabem, který chtěl jeho prostřednictvím nabídnout platformu
pro diskusi nad politickými a hospodářskými těžkostmi tehdejší doby). Od druhé poloviny 70. let se
rámec ekonomického fóra rozšířil
o představitele vědy, médií, kultury, či umění. Od 90. let se pozornost fóra tématicky zaměřuje především na problematiku globalizace a její dopady na sociální oblast.
Účastníci letošního fóra se do
švýcarského letoviska Davosu sjeli
diskutovat otázky, mezi které patří například problematika zpomalení růstu ekonomiky USA, rostoucí celosvětový odpor proti globalizaci, či střety o roli a koncepci budoucího uspořádání EU. Pozvání
na letošní ročník přijalo více než
3000 představitelů globální elity
(zúčastnili se ho i šéfové 1000 světových nadnárodních korporací).
Světové ekonomické fórum je setkáním všech lidí, co ve světě podnikání a politiky něco znamenají.
Důležitou součást fóra kromě
přednášek a diskusí tvořily bilaterální rozhovory účastníků, přičemž každý si zde našel koho potřeboval. Přestavitelé nadnárodních korporací, světoví podnikatelé a politici uzavírali vzájemné obchody. Mezi nejprestižnější hosty
fóra patřili např. japonský ministerský předseda Yoshiro Mori, palestinský vůdce Jásir Arafat, izraelský ministr Šimon Peréz, prezident Mexika Vincente Fox a jugoslávský prezident Vojislav Koštunica. Českou republiku již tradičně
reprezentoval Václav Klaus.V rámci neformálních rozhovorů se na
světovém ekonomickém fóru setkal generální tajemník Kofi Annan
a další političtí lídři s guvernéry
centrálních bank, šéfy největších
nadnárodních korporací a zástupci finančních institucí typu
MMF/SB apod. Mezi třemi tisíci
a dvěma sty pozvanými byli i ministři zemí EU, jako např. fran-
couzský ministr financí Laurent
Fabius, německý ministr zahraničních věcí Joska Fischer a ministr financí Hans Eichel, španělský ministr hospodářství Rodrigo Rato,
ruský vicepremiér Kudrin, guvernér ruské Centrální banky Viktor
Gerasčenko a komisař EU pro obchod Pascal Lamy. Zastoupeni byli rovněž prezidenti afrických zemí jako např. Nigérie, J.A.R. a Senegalu. Emír Kataru a ropný ministr Saudské Arábie také patřili
k nejvýznamnějším hostům. Pozvání mj. přijalo i 36 renomovaných nevládních organizací. Na
tomto setkání za zavřenými dveřmi rozhodovali představitelé
30 vlád zemí, světoví finančníci,
podnikatelé a nejvýznamnější
lobbystické průmyslové skupiny
o dalším politicko ekonomickém
směřování světa, přičemž ústředním mottem fóra bylo: „oddáni
zlepšení stavu světa“, aneb dát globalizaci lidskou tvář.
Zpomalení růstu a rostoucí
odpor proti globalizaci
Problematika zpomalení hospodářského růstu ekonomiky USA
a Japonska je skloňována v mnoha
termínech. Ekonomové a politici
hovoří o tom, že roli světové ekonomické velmoci by nyní měla vystřídat EU (připomeňme pouze tolik, že EU s vlastní politickou, hospodářskou a bezpečnostní strukturou byla vytvořena převážně
proto, aby konkurovala Spojeným
státům a Japonsku). V souvislosti
se spory o ekonomický růst byly
na Světovém ekonomickém fóru
diskutovány problémy rozvojových zemí, postižených nárůstem
chudoby. Problémy vzrůstající
chudoby se nevyskytují pouze
v zemích třetího světa. Týkají se
milionů lidí na celém světě, kteří
postupně ztrácejí sociální jistoty.
V ekonomicky chudších zemích
jsou problémy pouze viditelnější
než jinde. Průměrná mzda se za
posledních několik let dostala na
úroveň srovnatelnou s počátkem
70. let. Místo globalizace proklamovaných výhod pro všechny,
jsme svědky globalizace chudoby,
kterou způsobuje idea neustálého
hospodářského růstu. Ten se stal
předním kritériem pro posuzování úrovně výkonnosti hospodářství jednotlivých států, a potažmo
i kvality lidského života.
Dalším závažným tématem letošního setkání byla rostoucí vlna
celosvětového odporu proti globalizaci. Každé mezinárodní setkání představitelů světové vládnoucí
elity, a už jde o zasedání MMF/SB,
WTO, EU, WEF, či jiných pilířů
stávajícího politicko-ekonomického systému, provází mohutné protesty odpůrců globalizace, přesněji řečeno globalizovaného kapitalismu. Aktivisté z řad odborářů,
enviromentalistů, etnických a národnostních menšin a dalších, se
sjíždějí z různých koutů světa, aby
vyjádřili svůj zásadní nesouhlas se
stávajícím světovým pořádkem,
sloužícím pouze nepatrnému
množství vyvolených.
Občane, zmiz!
Světové ekonomické fórum,
stejně tak jako výroční zasedání
MMF/SB, konference WTO, EU
apod., je jedním z mnoha mítinků
vládnoucí třídy, která si jejich prostřednictvím potvrzuje svoji legitimitu. Zasedání bývají provázena
výraznými bezpečnostními opatřeními, policie a armáda zajišují
klidný průběh akce. Represivní role státu se projevuje ve vší parádě.
Dochází k ochromení každodenního chodu města, uzavírají se silniční komunikace a znepřístupňují veřejná prostranství (např.
v Seattlu, při zasedání WTO vyhlásil starosta města dokonce zákaz vycházení!), lidé bývají odsouváni z měst, aby elitářům nepřekáželi. Obyčejným lidem nepřinášejí
setkání tohoto typu, která je stojí
na daních spousty peněz (vzpomeňme zcela zbytečné zasedání
MMF/SB v Praze, září 2000, které
nás stálo několik miliard korun)
žádné výhody. Naopak. Mají problémy dostat se do zaměstnání,
obchodů apod. Letos švýcarská
policie a armáda výrazně posílily
počty svých příslušníků. Na hranicích byly zadržovány stovky aktivistů, kteří chtěli v Davosu protestovat proti globalizovanému kapitalismu. Do země nebyli vpuštěni
ani zahraniční akademici, kteří
hodlali vystoupit na kontra summitu proti Světovému ekonomickému fóru. Protestních akcí se
v Davosu nakonec zúčastnilo kolem osmi set aktivistů. Ti byli policií napadáni a pozatýkáni.
Světové sociální fórum
Ve stejnou dobu jako Světové
ekonomické fórum, se v brazilském Porto Alegre konalo tzv. Světové sociální fórum. Účastníci fóra
byli prostřednictvím telemostu
v přímém spojení s účastníky davoského fóra. Sociální fórum mělo
být alternativním fórem, které se
na rozdíl od ekonomického fóra
bude skutečně zabývat sociálními
otázkami dnešní doby. Z oficiálních zdrojů jsme se měli možnost
dozvědět, že sociální fórum bylo
kontrastem k fóru v Davosu, jakousi sociální iniciativou zezdola.
Opak je však pravdou. Sociální fórum bylo organizováno tamními
organizacemi a politickými stranami marx—leninského typu v čele
s „Dělnickou stranou“, která má
křesla v regionální vládě (např. Liga Bolchevique Internacionalista,
Comite Marxista Revolucionario,
Movimiento Che Vive...). Protestním akcím pak dominovaly portréty Lenina a dalších diktátorů. Je
velice smutné, že v době, kdy si
připomínáme 80. výročí od potlačeného autentického povstání
pracujících z řad anarchistů a svobodných socialistů v Kronštadtu
proti diktatuře Komunistické strany, se valná většina anarchistických organizací neváhá spojovat
s bolševicky orientovanými autoritářskými organizacemi, které se ke
Kronštadtu (stejně tak jako k celé
historické bolševické epoše) hrdě
hlásí (v tomto případě se jedná
o platformistické Federacao Anarquista Uruguaia a Federacao Anarquista Gaucha). Jako jedna z mála
anarchistických organizací, která
upozorňovala na to, že sociální fórum je pouze obrácenou stranou
globalizovaného kapitalismu, byly
skupiny brazilské sekce Mezinárodní asociace pracujících Federacao Operária Rio Grande do Sul
(FORGS) a Federacao Operária
Sao Paulo (FOSP). Sociální fórum
bylo pouhým pokračováním Davosu, účastníci fóra se snažili posunout sociální otázky do obecného rámce politiky globalizovaného kapitalismu. Představitele globálních institucí typu MMF/SB,
WTO a dalších, pokládají za své
partnery do diskuse a neváhají
s nimi vyjednávat o sociálních
otázkách. Tím pouze dochází
k opětné legitimizaci tohoto nespravedlivého systému.
Jediná změna je možná pouze
prostřednictvím anti—autoritářských iniciativ zdola, nikoli skrze
autoritářské prosystémové struktury. Je třeba důrazně odmítat jakoukoli snahu ze strany autoritářsky smýšlejících organizací a politických stran, o budování tzv. jednotného hnutí proti postupující
globalizaci kapitalismu. Tito nikdy
nepůjdou ke kořenům celého problému (jenž spatřujeme nejen
v kapitalismu, ale v i existenci státních mocenských struktur), jde
jim pouze o to, uzurpovat si co
Viktorie N.
největší moc.
Prohlášení brazilské sekce MAP:
Davos a Porto Alegre: dvě tváře
globalizovaného kapitalismu
P
o pádu Berlínské zdi vládnoucí buržoazie slibovala
svět hojnosti, nadbytku a
blahobytu, který bude dostupný
každému. Deset let poté, je jediným viditelným výsledkem vzestup bídy ve velmi širokém měřítku: represe, nezaměstnanost, sociální vyloučení, destrukce národních ekonomik a občanské společnosti. Tyto faktory jsou důsledkem
ziskuchtivosti a nerespektováním
lidské důstojnosti, jako dvou hlavních historických charakteristik
kapitalistického systému.
Dnes žijí 3 miliardy lidí pod hranicí chudoby, 1.3 miliardy dokonce v absolutní bídě a planeta nepřestává být rozprodávána a znehodnocována. Existence osobního majetku a státu pro většinu lidstva stále představuje otroctví. V
poslední době se vynořily různé
kvalifikované alternativy ke globalizaci kapitálu, které získaly podporu spousty „laskavých“ profesionálů, ekonomů, příznivců bývalého státního kapitalismu a sociálně demokratických stran.
Světové sociální forum je velkolepou fraškou, je pokračováním
Světového ekonomického fora v
Davosu. Neusiluje o nic jiného,
než o posílení nadnárodních struktur (typu MMF/SB). To, o co ve
skutečnosti představitelé fóra usilují, je sociální kontrola lidí, vedoucí skrze vyjednávání, které by
napomohlo legitimizovat situaci
Proti globalizovanému kapitalismu, proti politickým
stranám a pánům, za proletářský internacionalismus!
A žije Mezinárodní asociace pracujících!
Federacao Operária Rio Grande do Sul (FORGS)
Federacao Operária Sao Paulo (FOSP)
Anarchisté protestovali proti inauguraci George W. Bushe
S
tovky amerických anarchistů
se zúčastnily protestů proti
prezidentské inauguraci George W. Bushe, který se 20. ledna stal
jedním z nejmocnějších aktérů světa politiky. Demonstrace, kterých
se úhrnem zúčastnilo více než dvacet tisíc lidí, se netýkaly pouze faktu, že Bush se po všech tolik kritizovaných volebních podvodech
stal oficiálně prezidentem, ale poukazovaly přímo na jednotlivé rysy
jeho politiky, členy jeho týmu a
hodnoty, které hodlá prosazovat.
Protesty byly nejsilnější od inaugurace Richarda Nixona uprostřed
vietnamské války v roce 1973, když
proti jeho nástupu do nejvyšší státní
funkce demonstrovalo na 60.000 lidí. Prezident Bush tentokrát zůstal
ve své limuzíně a projel washingtonskou Pennsylvánskou avenue,
aniž by se ukázal. Policie zatkla několik desítek aktivistů, když se asi
300 anarchistů z Černého bloku nespokojilo s tím, že budou stát okolo
jako ostatní protestující a aktivně se
pokusilo narušit cestu prezidentské
kolony.
Bushova obrněná limuzína s patnáct centimetrů tlustými neprůstřelnými skly byla zasažena množstvím
shnilého ovoce. Desítkám anarchistů a se na několika místech podařilo prorazit zátarasy a dostat se až
dvacet metrů do vozovky, ale policejní jednotky je pokaždé zatlačily
zpět. Anarchisté se rovněž pokusili
zabarikádovat tři ulice těsně u Bílého domu a následně se střetli s desítkami policistů ze zásahových jednotek.
Aljaška rájem pro ropné
koncerny
Jedním z prvních kroků nového
prezidenta bylo mimo jiné otevření
chráněných přírodních oblastí na
Aljašce z Arctic National Wildlife
Refugee (ANWR) pro další těžbu ropy a anulování veškeré federální pomoci potratovým programům. V Aljašském národní parku se nachází
asi 12 miliard barelů ropy, kterou
nyní bude moci volně těžit několik
nadnárodních korporací. Bush ale
stejně jako v mnoha oblastech pouze pokračuje v politice svého předchůdce Billa Clintona, který proces
odstraňování ochrany Aljašky zahájil již před lety.
Válečný zločinec ministrem
obrany
Mimořádně prudké reakce vzbudilo jmenování bývalého generála
Colina Powella ministrem obrany.
Powell je v USA obviňován z válečných zločinů a představuje
ultra—konzervativního politika, napojeného na řadu nadnárodních
korporací.
Během svého prvního nasazení
jako „poradce“ u jihovietnamských
sil, tehdejší kapitán Powell sloužil u
divize „Americal“, která byla odpovědná za vraždění a žhářství v mnoha vesnicích v údolí A Shau. V roce
1995 ve své knize „My American
Journey“ tyto praktiky obhajoval. Uváděl, že každý „bojeschopný civilista“ představoval pro vojáky nebezpečí a vraždění civilistů zcela bagatelizoval, přestože se jedná o válečný zločin, za který, jak uvádí komentátor John Lancy z Pittsburgh
News, „bylo v jistém Norimberku
pověšeno několik vojáků.“ V čer-
ve státě. Světové sociální fórum
bylo organizováno politickými
stranami, hlásícími se k bolševickým odkazům, které si chtějí pouze uzurpovat co největší politickou moc, stejně jako představitelé
globalizovaného kapitalismu.
Domníváme se, že je nezbytná
hluboká transformace ve sféře mocensko—ekonomických vztahů ve
společnosti. Reformismus nevede
k ničemu. Nechceme redistribuci
jedné části koláče politické a ekonomické moci, chceme jej celý.
Nechceme si uzurpovat moc,
chceme decentralizaci pravomoci
podle zásad anarchistického socialismu. Jediným způsobem, jak
skoncovat s vykořisováním většiny lidstva, je reorganizace výroby
kolektivní formou, bez státu a bez
politických stran a šéfů, s perspektivou svobody a rovnosti v maximálním rozsahu. Pouze boj revolučních odborů umožní zničení
kapitalismu, prostřednictvím kolektivizace hospodářství a obecné
samosprávy. Sociální kolektivita
bude společně rozhodovat o tom,
co a jak bude vyráběno (tedy přerozdělení v souladu s principem:
každý podle svých schopností
a každému podle jeho potřeb).
Chceme sociální spravedlnost
a svobodu založenou na principech přímé demokracie a decentralizace pravomoci rozhodování,
ne hierarchické uspořádání společnosti.
venci 1968 byl již major Powell šéfem operačního štábu divize a vyšetřoval incidenty spojené s násilím
vůči civilistům. Powellova zpráva
končila slovy, že „vztahy mezi americkými vojáky a místním obyvatelstvem jsou skvělé.“ Zapomněl dodat, že v březnu téhož roku, rota C
1. praporu této divize přepadla vesnici My—Lai, sehnala obyvatele dohromady, znásilnila ženy, postřílela
z kulometů všechno živé a zavraždila celkem 347 civilistů včetně několika kojenců. Toto Powell dodnes
nazývá „skvělými vztahy.“
Powell před sedmi lety odešel z armády a stal se mimořádně bohatým
člověkem díky štědrým příspěvkům
od lobujících korporací jako Credit
Suissse, Goldman Sachs, American
Express, Auto Zone a Coca Cola. Jedná se většinou o blíže nespecifikované „honoráře“. Nadnárodní korporace mu v minulých letech jako členu
Bushova týmu zaplatily celkem 27,3
milionu dolarů. Důvod je nasnadě.
Powell bude jako ministr obrany rozhodovat o armádních dodávkách a
přidělování nových kontraktů. Powell je rovněž členem 37 dozorčích
rad různých společností.
(infoshop.org, Pitt News)
Čínský odborový aktivista zahájil hladovku
T
ěžce nemocný čínský odborový aktivista Li Wangyang vyhlásil 7. února hladovku, aby dosáhl poskytnutí
přiměřené lékařské péče. Oficiální zdroje, mluvčí městské rady
v Shangyoangu, provincii Hunan,
řekl, že Li „zatvrzele odmítá naše
pokusy poskytnout mu lékařskou
péči a politické vzdělání.“ Li byl
v červnu 2000 propuštěn po jedenácti letech, strávených ve
vězení za účast v protestním hnutí z roku 1989. Po svém propuštění ihned podal na státní orgány
žalobu kvůli brutálnímu chování
dozorců a nelidským podmínkám
ve vězení. Skupina pro lidská práva v Číně uvedla, že Li byl propuštěn těžce nemocný, takřka slepý, s vážnými zdravotními problémy páteře a hrudníku.
Li, kterému je dnes něco málo
přes čtyřicet let, byl na jaře 1990
odsouzen na 13 let vězení za „kontrarevoluční propagandu a pobuřování“, protože se spolu s ostatními dělníky pokusil založit nezávislé odbory — Shangyoangskou
autonomní federaci pracujících.
(Inside China)
4
ze zahraničí
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
Protesty proti politice MMF v Ekvádoru
R
Podvyživené africké dítě stojící na pokraji smrti hladem důsledek
nehumánní politiky Mezinárodní měnového fondu a Světové banky
ozsáhlé sociální protestní
hnutí zachvátilo na počátku
února jihoamerický Ekvádor. Desítky tisíc lidí vystupují proti tomu, že zahraniční zadlužení,
hlavně u Světové banky, způsobuje obyčejným pracujících lidem
stále nesnesitelnější strádání. Na
konci prosince vláda oznámila přijetí balíčku ekonomických opatření v rámci probíhajících programů
strukturálních úprav (SAP). V jejich důsledku budou například zrušeny sociální dotace na dodávky
plynu a benzínu, jejichž ceny
vzrostou o 25 a 75%. Současně bude zvýšena sazba daně z přidané
hodnoty o 3% a zvýší se jízdné
v autobusech o 75%.
Od 21. ledna zachvátila celkem
22 provincií země vlna protestních akcí, organizovaných Konfederací indiánských obyvatel. Policie proti lidem na mnoha místech
použila střelné zbraně a slzný plyn.
Stovky lidí byly zatčeny. K indiánům se začali masově přidávat
studenti, drobní zemědělci a odboráři.
Prvního února stovky protestujících odborářů, členů ekologických skupina ženských organizací
násilně obsadily sídlo MMF a SB
v ekvádorském hlavním městě
Quitu. „Chceme odhalit skutečné
viníky současné situace,“ řekla
Ivonna Gomez, jedna z žen, které
obsadily úřadovnu MMF, „politika,
vnucená MMF a vykonávaná ekvádorskou vládou výměnou za další
půjčky, způsobila to, že více než
50% rozpočtu je určeno na splácení zahraničního dluhu, zatížila zemi nejvyšší inflací v Latinské Americe, nejvyšší úrovní korupce, nejrychlejším odlesňováním, intenzivním poškozováním životního prostředí a nejhlubší sociální propastí
na kontinentu.“
Desítky tisíc lidí, hlavně příslušníků indiánské menšiny (asi 40%
obyvatel), blokují od 26. ledna
hlavní silnice v zemi a protestují
tak proti neoliberální politice nadnárodních finančních institucí.
Vládní odpověï na protesty byla
tvrdá. Pouze v Quitu bylo při násilných srážkách protestujících s policií zraněno 24 lidí. V campusu
Salesiánské univerzity rozbilo svůj
improvizovaný tábor více než
8000 Indiánů a každý den přijíždějí stovky dalších lidí. Policie se snaží zablokovat přístupy do města
a střílí mezi protestující slzotvorné
granáty.
V úterý 30. ledna, vláda nechala
zatknout jednoho z předáků indiánského hnutí Antonio Vargase
a obvinila ho z podvratné činnosti
a pokusu o státní převrat.
Druhého února protestující veřejně vznesli požadavek, aby se
k ekonomické politice země mohli vyjádřit všichni obyvatelé, na což
vláda odpověděla vyhlášením výjimečného stavu.
Čtvrtého února armáda zahájila
palbu do zástupu protestujících,
kteří blokovali přístupovou silnici
v amazonské provincii Napo, přičemž kulky zabily tři lidi, včetně
ženy a dítěte. Čtvrtý člověk byl
zabit na ulicích Teny, hlavního
města provincie.
Zahraniční společnosti v rámci
represivních opatření také znemožnily dodávky květin, které
měli drobní pěstitelé z ekvádorské
Sierry připraveny pro americký
Den sv. Valentina. Farmáři přišli
celkem o více než 100 milionů
dolarů, což se pro ně rovná ekonomické katastrofě.
V současné době bylo uvězněno
již více než 200 lidí a 30 indiánských protestujících bylo zraněno
ostrou střelbou bezpečnostních
(a-infos, Infoshop.org, IMC)
sil.
MMF nutí chudé země k privatizaci vodních zdrojů
2
1. století bývá ekonomickými experty nazýváno „stoletím boje o vodu“. Každoročně se snižují zásoby této dnes již
vzácné „suroviny“. MMF v rámci
své politiky usiluje o důslednou
privatizaci vodních zdrojů a volný
obchod s nimi, což má těžké následky zejména na drobné rolníky
a individuální odběratele. Loňský
pokus o privatizaci vodovodní sítě
v Bolívii, podporovaný MMF, vyústil ve městě Cochabamba do generální stávky a krvavých střetů desítek tisíc pracujících s policejními
jednotkami.
MMF tlačí na privatizaci vodních
zdrojů i na nejchudším kontinentě
— v Africe. V průběhu roku 2000
byly poskytnuté půjčky vládám 12
afrických zemí podmíněny úplnou
privatizací vodních zdrojů. Obecně řečeno se jedná o nejmenší, nejchudší a nejzadluženější země, do
kterých vstupují velké nadnárodní
korporace a z vody dělají luxusní
zboží. Například ve zmíněné bolivijské Cochabambě nadnárodní
společnost Waters Corporation
zvedla vodné desetinásobně na
hodnotu 20 dolarů měsíčně. Průměrný příjem v Cochabambě je asi
60 dolarů.
Je více než ironické, že většina
půjček byla vyjednána v rámci programů MMF na „Umírnění chudoby a posílení ekonomického růstu“
(PRGF) Tyto reformní programy
byly s velkou slávou odstartovány
v roce 1999, ale ve skutečnosti se
pod nimi skrývají jen staré Programy strukturálních úprav (SAP),
podstata politiky MMF a viník stále
větší zadluženosti a bídy chudých
věřitelských zemí.
Příkladem je malá ostrovní země
Svatý Tomáš a Principe. Ostrovní
vláda byla MMF přinucena privatizovat mnoho státních společnosti
a zlikvidovat všechny ostatní, pro
které se nenajde soukromý kupec.
Bude privatizována nejen vodovodní soustava, ale také elektrárenská sí. Cílem je údajně „zvýšit přístup k čisté pitné vodě.“ MMF nedodává, že to bude za „tržní ceny“,
několikanásobně převyšující ceny
dosavadní, takže přístup bude s
největší pravděpodobností snížen.
Jakékoli zvýšení ceny takřka automaticky vyřazuje většinu obyvatelstva z možnosti uchovat si přístup
ke kvalitní pitné vodě. Připomeňme si, že 1,3 miliardy lidí žijí s příj-
mem menším než 1 dolar denně. V
Bolívii Waters Coroporation požadovala vodné ve výši dvou třetin této částky.
Okamžitý negativní dopad bude
spočívat v mnohem menší dostupnosti pitné vody pro miliony žen a
dětí. Celosvětově každý rok umírá
více než 5 milionů lidí, většina z toho dětí, na nemoci způsobené
špatnou kvalitou pitné vody.
„Když se voda stane dražší a méně
přístupnou, ženy a děti, na kterých
spočívá většina domácí práce, musí pro vodu chodit mnohem dále a
znatelně tvrději pracovat, aby se k
ní dostali. Často se uchylují k vodě
ze znečištěných řek a pramenů,“ uvádí Sara Grusky z iniciativy "Globalisation Challenge."
Její slova potvrzuje ghanský aktivista Rudolf Amenga Etego z ISODEC (Integrovaného sociálně rozvojového centra), který ve Washingtonu nedávno poukázal na následky toho, kdyby měli chudí lidé
v Ghaně platit za vodu „tržní ceny.“ V roce 2001 má být MMF
schválen „Vodní restrukturalizační
projekt“ ghanské vlády. „Když se
převládající politikou stane placení
tržních cen, většina chudých lidí v
Ghaně ztratí přístup k pitné vodě,“
prohlásil Amenga—Etego. V Ghaně
se proti plánu MMF chystá rozsáhlý odpor. Vládní čísla udávají, že
pouze 36% venkovské populace
má přístup k čisté vodě a pouze
11% má přístup k nezávadnému
systému odpadů. Ve městech je už
dnes voda velmi drahá. V typických dělnických čtvrtích hlavního
města Accra, jako je Medina, by
Na fotografii je zachycen zraněný hasič, kterému slzný granát hozený
policií utrhl ruku v zápěstí, když se jej pokoušel odhodit.
Španělský anarchistický aktivista uvězněn
O
d 8. listopadu 2000 se ve
vazbě nachází španělský
anarchista Eduardo Garcia
(Edu), člen Anarchistického černého kříže Madrid a CNT (Národní
konfederace práce, španělské sekce
Mezinárodní asociace pracujících),
velmi aktivní v pomoci politickým
vězňům. Edu je obviněn z terorismu
a hrozí mu až 20 let vězení.
Jeho zatčení je součástí státní reakce na nedávnou kampaň proti
vězeňskému izolačnímu systému
(FIES), ve které se široce angažovaly
španělské skupiny AČK. FIES, rozdělené do několika skupin, jsou
systémem samotek a uzavřených
oddělení, oddělujících všechny
„problémové“ vězně od ostatních,
zejména politické aktivisty. Kampaň AČK se také zaměřovala na požadavek přemístění politických vězňů do vězení blízko jejich bydliště,
aby je mohli navštěvovat rodinní
příslušníci a přátelé. V březnu 2000
asi 300 vězňů z oddělení FIES uspořádalo koordinovanou hladovku. Ve
vězení Cordoba 4 se například do
hladovky zapojili všichni z izolačních oddělení. Na podporu kampaně se konalo mnoho demonstrací,
kterých se v Madridu zúčastnilo více než 1000 lidí. Kapitalistická mé-
dia protesty ignorovala a omezila se
na konstatování, že za nepokoji stojí teroristé z ETA, což nebyla pravda.
Za kampaní stáli především anarchisté a Edu byl jedním z jejích hlavních aktivistů. Eduardovi je 22 let a
je dlouhodobým terčem státních represí. Byl tím, kdo nahlašoval úřadům demonstrace proti FIES v Madridu a účastnil se i některých přímých akcí, například když se skupina anarchistů vyšplhala na několik
madridských veřejných budov a
rozvinula zde transparenty proti
teroristickému režimu ve vězeních.
Eduardo byl zatčen bez jakýchkoli důkazů, protože se jej státní složky
snaží zlikvidovat jako sociálního aktivistu, jehož činnost jim působí
mnoho problémů. Eduardo je rovněž aktivní v mezinárodních kontaktech a byl jedním ze španělských
soudruhů, účastnících se protestů
proti zasedání MMF a SB v Praze, září 2000.
Proti Eduardovi byla vznesena naprosto absurdní a vykonstruovaná
obvinění za zaslání 7 dopisních
bomb fašistickému časopisu „Razón“, policejnímu oddělení v Burgos, okresnímu soudu ve Valencii,
redakcím třech pravicových novin a
jednomu politikovi, kteří se ostře
vyslovovali proti solidárním akcím
s vězni. Policie při domovní prohlídce „objevila“ u Eduarda doma
asi 100 g černého střelného prachu,
přičemž videozáznam, který musí
být nepřetržitě pořizován během
každé domovní prohlídky, se „z
hadně ztratil“ a není k dispozici.
To je údajný důkaz o teroristické
činnosti.
Policie Eduardovo zatčení evidentně předem připravovala. Ve
stejný den bylo v Basicku zatčeno
několik údajných členů vedení ETA
a v Paříži 6 členů španělské marxistické městské guerilly GRAPO.
V novinách policie všechny tři akce
spojila a prohlásila, že Edu byl
v kontaktu s ETA.
Svědci přítomni domovní prohlídce vypověděli, že policie žádný
střelný prach neobjevila. Po Eduardově zatčení se navíc objevily další
čtyři dopisní bomby. Ihned poté zahájil provládní tisk velkou kampaň
proti squatům a anarchistickým a
autonomním skupinám a organizacím. Všechny skupiny jako Anarchistický černý kříž byly okamžitě
dány do nepodložených souvislostí
s baskickými nacionalisty (ETA).
20. listopadu se v Madridu konala
solidární demonstrace s Eduardem,
musela rodina platit 3000 cedis
denně místní měny v tržních cenách, aby mohla uspokojit svoji
denní potřebu vody. Minimální
plat je však 7000 cedis denně. Ceny, prosazované MMF jsou sociálně naprosto neúnosné.
Podobná opatření se chystají v
Tanzanii, Senegalu, Rwandě, Nigérii a dalších afrických zemích.
(a-infos, Infoshop.org, IMC)
na kterou násilně zaútočily zásahové policejní jednotky, přičemž bylo
několik desítek lidí zraněno a sedm
zatčeno.
Podle španělských zákonů může
být Edu držen ve vazbě po dobu
dvou let, než dojde k soudu. V současnosti se nachází na izolaci FIES III
(teroristé a militantní politická hnutí) ve vězení Sosto del Real. Jsou
proti němu již vzneseny čtyři obžaloby ze zasílání dopisních bomb.
Jak můžete pomoci? Pište protestní dopisy příslušné soudkyni, požadující, aby byl Eduardo García Macías propuštěn z vězení na základě toho, že proti němu neexistují žádné
reálné důkazy a důvodem perzekuce jsou pouze jeho politické názory
a aktivity. AČK Madrid v nejbližší
době zahájí rozsáhlou mezinárodní
kampaň za Eduardovo propuštění,
o které vás budeme informovat.
Adresa na zasílání protestních
dopisů: Maria Teresa Palacios,
Juzgado de instrucción 3, Audiencia
Nacional, c/o García Gutierrez 1,
28080 Madrid
Jestliže chcete Eduarda podpořit
pište na: Eduardo Garcia Macias,
Modulo 4 CP: Madrid V Soto Del
Real, 28791 SOTO DEL REAL,
Madrid
AČK FSA/CNA Madrid
Ze světa práce
Represe proti čínskému
odboráři
Šanghaj, Čína — Nezávislé
zdroje ve čtvrtek 8. února potvrdily, že čínský odborový aktivista je násilím držen v ústavu
pro mentálně nemocné a s největší pravděpodobností byly
proti němu použity elektrické
šoky.
Cao Mao—Bing, elektrikář,
byl v polovině prosince proti
své vůli umístěn do ústavu pro
mentálně nemocné poté, co se
snažil v jedné textilní továrně
v Jiangsu na jihu Číny společně
s dalšími 300 dělníky založit nezávislý odborový svaz.
Newyorská skupina pro lidská práva v Číně uvedla ve čtvrtečním prohlášení, že Caovi byla rovněž násilím aplikována
psychofarmaka poté, co 5. února zahájil protestní hladovku.
Tyto informace byly samozřejmě popřeny oficiálními zdroji
lékařů ze 4. Yanchengské psychiatrické kliniky, kteří prohásili, že Cao je v jejich zařízení držen pro svoji duševní chorobu.
Cao je držen na společném
pokoji s 20ti dalšími duševně
nemocnými, kteří podle jeho
vlastních slov ohrožují jeho
bezpečí a šikanují ho. Nucený
pobyt na psychiatrických klinikách je podle Skupiny pro lidská práva v Číně obvyklou metodou vládní represe proti pokusům o nezávislou odborovou
(Labourstart a AP)
činnost.
Francouzská policie
zmrzačila stávkujícího
hasiče
Asi 600 stávkujících hasičů
se 25. ledna shromáždilo v severofrancouzském Lille, aby požadovali lepší pracovní podmínky. Policie proti jejich demonstraci násilně zakročila poté, co hasiči proti nastupujícím
policejním kordonům použili
hasící pěnu z vodních děl. Poté
policie začala do zástupu pálit
slzotvorné granáty a ohlušující
výbušky. Osmapadesátiletý hasič Eduard Walzak se snažil jeden z nevybuchlých granátů
odhodit stranou, přičemž mu
detonující nálož utrhla ruku
v zápěstí. Walzak, kterému zbývalo do důchodu jen šest měsíců, musel být okamžitě převezen do nemocnice.
(AP, infoshop.org)
Mark Barnsley znovu bojuje
B
ritský anarchista, politický
vězeň Mark Barnsley, byl
1. února v 5:30 ráno opět
proti své vůli přemístěn do jiné věznice. Úřady v rámci neustávající šikany proti tomuto aktivistovi, ho
nechaly převézt do věznice Wakefield. Mark byl v bývalém vězení
Frankland bezdůvodně dán na samotku kvůli „podněcování nepokojů“. Po rozsáhlých mezinárodních
protestních akcích byl náhle převezen do Wakefieldu. Po příjezdu eskorty byl umístěn do nevytápěné
samotky s pouze jednou přikrývkou, když venkovní teplota byla
pod bodem mrazu.
Později, což lze považovat za čistou provokaci, mu bylo oznámeno,
že bude umístěn do křídla, kde jsou
drženi sexuální násilníci. To samozřejmě odmítl a byl znovu umístěn
na samotku. Wakefield je vězení s
nejvyšší bezpečností, používané
hlavně pro pachatele brutálních sexuálně motivovaných zločinů. Markův přesun do Wakefieldu je jasnou
státní represí proti anarchistickému
aktivistovi.
Markovi můžete v této chvíli
zasílat pouze dopisy, do kterých pokud možno přiložte několik čistých
kusů papíru, aby mohl odepsat.
Publikace musí být odeslány přímo
vydavatelem. Cokoli jiného vězeňské úřady zkonfiskují.
Pište protestní dopisy na uvedené adresy a požadujte, aby byl
Mark, který není klasifikován jako
nebezpečný vězeň, byl okamžitě
přemístěn z Wakefieldu do vězení s
nižším stupněm ostrahy, například
do Cat. B training prison, HMP
Garth v Lancashire. Protestujte především proti tomu, že má být držen
společně se sexuálními násilníky.
Ředitel vězení:
David Shaw, Governor, HMP
Wakefield, 5 Love Lane, Wakefield,
WF2 9AG, England, tel.: (+) 01924
378282, fax: (+) 01924 299 315
Anarchistický Černý Kříž FSA
(freemarkbarnsley.com)
feminismus
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
5
8. březen - Mezinárodní den žen - původ a význam
Letos, v den 8. března, si připomínáme již 93 let od konání významné události v dějinách feminismu, která později výrazně ovlivnila celé ženské hnutí. Tato tradice
vznikla v souvislosti se stávkami
dělnic z textilních továren, ve státě
New York, USA, kdy v roce 1908
ženy stávkovaly za svá sociální práva. Stávka byla policií násilně potlačena a několik žen zastřeleno.
Od roku 1910 byl 8. březen ustanoven jako Mezinárodní den žen,
den boje žen za lidská a sociální
práva. Domníváme se, že je třeba
očistit tuto původní tradici od bolševických, či jinak negativně vymezených konotací a poukázat na
její původní význam a odkaz, který
nám má v mnohém co říci i dnes.
Historie námezdní práce žen
V období první poloviny 17. století se především v Anglii a ve Spojených státech začaly zakládat přádelny, v nichž byly zaměstnávány
většinou ženy a dívky. Obchod s
přízí vzkvétal, byla to atraktivní komodita tehdejší doby. Období mezi 16. — 17. stoletím je poznamenáno především érou merkantilismu a vzrůstající mocí absolutní
monarchie. Merkantilismus, který
připravil podmínky pro vznik kapitalisticky orientovaného hospodářství, přeměnil zemědělské kolonie
na průmyslová území. Ženy opouštěly práci v zemědělství, aby se
vydaly pracovat jako přadleny a
tkadleny. Když psal Alexander Hamilton (státní sekretář USA) v roce
1791 svou tematickou sta o manufakturách, hledajíc cesty, jak vybudovat průmysl ve Spojených
státech, klasifikoval ženy a děti jako zdroj nejlevnější pracovní síly.
Z práce žen a dětí v manufakturách
pak měla podle jeho slov profitovat celá společnost. Hamilton se
rovněž domníval, že práce ženy
ochrání před prokletím zahálky.
Americké hospodářství již dávno
nebylo závislé na evropských dovozech, a práce žen byla považována za rozhodující ekonomicko
politický moment tehdejší doby.
Textilní průmysl se stal jediným
odvětvím, do něhož ženy nejvíce
pronikaly.
Masový nárůst námezdní práce
žen v euroamerické civilizaci začal
především s nástupem průmyslového věku. Ženy pracovaly převážně v textilním průmyslu, obuvnictví, hornictví, zemědělském průmyslu, spotřebním průmyslu, ve
zdravotnictví, jako ošetřovatelky,
služky a chůvy apod. Tehdejší společenská role žen byla silně poznamenána diskriminací na základě
pohlaví. Ženy měly nerovný přístup ke vzdělání a k výkonu povolání. Nemohly studovat střední
ani vysoké školy, přicházely tak
o sociální privilegium, které tehdy
náleželo pouze mužům. Pokud se
týče práce žen, ta byla velice nízce
klasifikována a společensky podhodnocena (ženy pracovaly 14 až
16 hodin denně za hladové mzdy).
Díky své houževnatosti a flexibilitě
vykonávaly ženy nesmírně namáhavou a tvrdou práci. Zaměstnávány byly bez jakékoli úpravy pracovně právních vztahů, často bez
předchozí kvalifikace a bez možnosti profesního růstu. Nejčastějším pracovním zařazením byly
dělnické a nádenické profese.
Vznikající odborové svazy, které
bojovaly za zlepšení pracovních
podmínek a za zaměstnanecká práva (v té době výhradně mužského
složení) nechtěly přijímat ženy
kvůli jejich velice nízkým mzdám,
které by mohly ohrozit jejich status a způsobit tak snížení základní
mzdy jako takové. Ženám byla tedy jakákoli odborová činnost znemožňována a pokud vstupovaly
do odborů, byly z nich rázem vytlačovány. Ženy dělníků typicky
mužských profesí té doby, které
zůstávaly v domácnosti, si často
přivydělávaly „braním práce domů“, vařením a úklidem pro podnájemníky a praním prádla pro jiné
domácnosti. Tento způsob zaměstnanosti městských žen z dělnických vrstev, který skloubil tradiční
roli žen v domácnosti s nutností
přispívat na živobytí, byl typický
především při nedostatku pracovních příležitostí pro ženy v regio-
nech s absencí lehkého průmyslu
či zemědělství.
Po namáhavé práci vykonávaly
ženy ještě druhou směnu doma.
Vedení domácnosti a výchova dětí
byly tehdejší společností přisuzovány výhradně ženám. Ženy byly
nuceny dojíždět do zaměstnání
kilometry daleko, často se vracely
až večer, proto neměly dostatek
času pro svou rodinu. Volný čas na
seberealizaci byl u pracujících žen
téměř nulový.
8. březen
Období počátku 20. století bylo
poznamenáno ohromnými sociálními turbulencemi a hospodářskou krizí. Ženy z průmyslových
zemí vykonávaly zaměstnání,
striktně dělené podle pohlaví,
v textilkách, manufakturách a domácích službách. Mzdy za odvedenou práci byly hladové. V roce
1903 byl ve Spojených státech
založen výhradně ženský odborový svaz, který pomáhal organizovat
pracující ženy, které bojovaly za
politická a ekonomická práva.
V roce 1908 se v poslední únorovou sobotu v New Yorku, USA,
konala stávka textilních továrenských dělnic. Ženy protestovaly
proti neutěšeným pracovním podmínkám (neexistence bezpečnostních norem a ochrany zdraví
při práci — v továrnách často docházelo k požárům), proti hladovým mzdám a expanzi dětské práce. Požadovaly uznání svých sociálních práv a zlepšení pracovních
podmínek. Ústředním heslem stávky bylo: „Hladovíme, ačkoli pracujeme, tak proč nehladovět i při
stávce!“. Policie stávku násilně potlačila a několik žen bylo při střetech zastřeleno. Amerika — „vzor
demokracie“ — má velmi dobrou
historickou zkušenost s násilným
potlačováním lidského vzdoru.
Koncem 19. a začátkem 20. století
byly při stávkách a demonstracích
za osmihodinovou pracovní dobu,
zvýšení mezd a odborová práva
celkově zastřeleny stovky dělníků
(např. při stávce železničářů
v Pittsburghu roku 1877 bylo bě-
hem prvních dnů stávky zastřeleno
více než 20 dělníků, v Penyslvánii
13 a v témže roce několik desítek
odborářů po celých Spojených státech, v roce 1886 v Chicagu při
stávce policie střílela do davu
apod.).
V roce 1910 na mezinárodní
konferenci Socialistického svazu
žen v dánském Copenhagenu byl
8. březen vyhlášen jako Mezinárodní den žen, den připomenutí
boje žen za lidská a sociální práva
a památky padlých dělnic. Konference se zúčastnila stovka delegátek ze 17 zemí světa. O rok později se v roce 1909 po celé Americe
konala generální stávka dělnic
z textilních továren, které se zúčastnilo na 30 000 žen. V České
republice máme bohužel tento
svátek spojený s bolševickou propagandou, která násilně klasifikovala ženy jako výkonné budovatelské stroje, schopné se ve všem
vyrovnat mužům. Jeřábnice, traktoristky a podobné profese žen nás
měly přesvědčit o tom, že rovnost
mezi pohlavími byla nastolena.
Ze svátků, jako je v tomto případě
8. březen, či 1. Máj, udělala vládnoucí nomenklatura společenskou
frašku, znehodnotila tradici jako
takovou, opředla ji nejrůznějšími
bludy a výrazně negativně ovlivnila
myšlení lidí na dlouhou dobu
dopředu.
U příležitosti tradice 8. března
chceme poukázat na stále ještě
nerovný přístup žen ke vzdělání
(existují obory na vysokých školách, ženám zakázané údajně kvůli
fyzickým předpokladům). Ženy
v ČR mají v průměru o 30 % nižší
mzdy za stejnou práci nežli muži.
Textilní odvětví je nejhůře placené
ze všech, stále platí, že nejvíce
zaměstnávány jsou v něm ženy.
Především pracující ženy jsou nejvíce postiženy nezaměstnaností
a chudobou; při restrukturalizaci
a uzavírání podniků bývají jako
první propuštěny ze zaměstnání.
Neplacená práce v domácnosti
a výchova dětí jsou liberálními
ekonomy považovány za něco, co
„téměř nestojí za řeč“, nebo se
nedají ohodnotit penězi. O to ale
větší význam mají ve skutečnosti
pro život. Ženy nejvíce pociují
dopady strukturálních programů
MMF/SB, které tlačí na snižování
mezd, škrty ve státních výdajích
na sociální zabezpečení, služby,
školství, zdravotnictví apod. (ženy
tvoří většinu příjemců sociálních
dávek apod.). Stále dohází k diskriminaci na pracovním trhu. Odvětví, v nichž pracují převážně ženy,
jako školství, zdravotnictví apod.
jsou společensky podhodnocena
a nejhůře platově ohodnocena.
Domníváme se, že je třeba očistit původní tradice, jakou je v tomto případě oslava 8. března, jako
Mezinárodního dne žen, od bolševických, či jiných negativně vymezených konotací. Historie v mnohém ukázala, jak snadno a účelově
lze pozměňovat dějiny ve prospěch vládnoucí třídy (podobný
případ je také v souvislosti s oslavami 1. máje..) a zneužívat její některé etapy.
Viktorie N.
Odchod do důchodového odpočinku je jako za trest!
P
o bouřlivé debatě nakonec
poslanci přece jen schválili
vládní návrh zvyšující postih
za nedodržení věkové hranice odchodu do důchodu. A tak, pokud
se rozhodnete předčasně odejít
do penze, přijdete o sto až sedm set
korun měsíčně. Pro některé (nebojím se napsat většinu) z nás, to
je stále dost peněz, zvláště při stálém zdražování.
Bude záležet na době, o kterou
si důchodce zkrátí produktivní
věk a výši jeho penzijního výměru.
Tak oproti současnému stavu budou sankce za odchod do penze
do dvou let před limitem tvořit
dočasně za každých 90 dní 1,3% výměry, při odchodu tři roky před
limitem za každých 90 dní trvale
0,9% z výměry. Tyto sankce budou
nižší (ale přesto budou) u těch,
kteří krátce před důchodovým limitem ztratí práci, novou nebudou
moci najít a předčasným odchodem do penze budou chtít řešit
svou tíživou sociální situaci.
Předkladatel novely Vladimír
Špidla tvrdí, že „novela je zaměřena
na zvýšení motivace pro setrvání
v pracovním poměru“. Pravicoví
poslanci, jmenovitě za US, prohlašují tento návrh za „pouhé kosmetické
úpravy“ a „velmi populistické řešení“, ne však proto, že tento zákon
je v podstatě trestem třeba pro ty,
kteří si dlouholetým zapojením
v pracovním poměru poškodili své
zdraví natolik, že jedinou „spásou“
pro ně v mnoha případech je právě
jen odchod do předčasného
důchodu, ba právě naopak. Pravicoví poslanci totiž navrhovali, aby
byl tento postih ještě vyšší. Navíc také požadovali, aby se hranice odchodu do důchodu zvyšovala až na
(pro mně naprosto neuvěřitelných)
65 let pro muže a bezdětné ženy
v roce 2014. Tento návrh byl však
zamítnut. Všechny tyto návrhy a přijaté zákony prý způsobil fakt, že
do předčasného důchodu odchází
mnoho lidí a rozpočet na výplatu
důchodů je přitom v osmnáctimiliardovém schodku. A je se čemu
divit? Peníze, které by se mohly
a v tomto případě tedy i měly, použít na bezstarostné stáří a zasloužený odpočinek skoro celý život pracujících spoluobčanů, se přece musí v mnohamiliardových částkách
vydat na naše „bezvýznamné“ členství v NATO, přezbrojení policie,
nákup nepoužitelné munice a zbytečných stíhaček pro armádu, na
záplatování vytunelovaných bank,
výlety našich vojáků na válečná dobrodružství do jiných zemí a spoustu jiných „ušlechtilých“ (záleží však
na tom v kterých očích) podniků
české vlády.
A tak místo toho, aby se braly peníze od tam, kde jich není nutně třeba (opravdu nás musí stát členství
v NATO ročně tolik peněz?), rozhodli se raději potrestat ty, kterých
se samotný problém týká nejvíce —
současné a budoucí důchodce.
A ještě k tomu v dnešní době tak
nepopulárním, antisociálním a nepochopitelným způsobem. Vždy
samotný ohromný technický a hospodářský pokrok ve všech průmyslových odvětvích, tolik oslavovaná
průmyslová vědeckotechnická revoluce posledních dvou století,
elektrizace, kybernetizace průmyslu a zavádění strojní výroby, všechno tohle by ve svém důsledku mělo
zákonitě znamenat snižování pracovní doby ve všech odvětvích potřebné k dosažení potřebného výrobního a spotřebního potenciálu,
ke snižování věkové hranice odchodu do důchodu, vlastně k celkovému snížení nutně vykonané práce
na každého jednotlivého člena společnosti. A to vše při důstojných životních podmínkách, při zachování
výše mezd na celém světě. Jak se
však zdá, v dnešní době, kdy jedinci
a korporace mohou vlastnit a manipulovat ohromnou armádu pracujících, je i toto postaveno na hlavu.
Místo logického sociálně—hospodářského vývoje jsou hranice důchodového věku neúměrně zvyšovány až na neúnosné hranice, kterých se podstatná část lidí snad ani
nedožije, a právě na tyto pracující
jsou vznášeny nároky více než, v minulosti tak těžce vybojované, osmihodinové pracovní doby. Dnes přece není nic neobvyklého vidět lidi
pracovat dvanáct i více hodin denně. O požadavcích na přesčasy
(i přes nové znění zákoníku práce)
ani nemluvě, vždy se to přece
vždycky nějak udělá.
Tak tu tedy místo logického vyústění modernizace a pokroku máme
prodlužování pracovní doby, posouvání hranice odchodu do důchodu a
finanční tresty pro ty, kteří z jakýchkoliv důvodů tuto hranici nedodržují (naopak jsou finančně zvýhodněni, pokud ji překročí). Je to nepochopitelné v době, kdy jsou nejen v
naší republice statisíce nezaměstnaných a každoročně ohromná armá-
da absolventů škol a učiliš každoročně po obdržení vysvědčení okamžitě rozšiřuje už tak dlouhé fronty
před Úřady práce; v době, kdy by
právě snížení věkové hranice odchodu do důchodu a snížení pracovní doby (při zachování výše
mezd) mohlo alespoň z zajistit dostatek volných pracovních míst a vyřešit tak vzrůstající problém nezaměstnanosti. Přes všechny tyto okolnosti hodlá česká vláda zuby nehty
udržet v pracovním poměru tisíce lidí, kteří se už pro tuto společnost
napracovali dost a mají nárok na zasloužený odpočinek ve stáří. Když si
tedy sečtu dvě a dvě dohromady,
docházím k závěru, že poslanci tímto přijatým zákonem teoreticky a
vlastně i prakticky místo tolik proklamovaného boje za snížení nezaměstnanosti tuto nezaměstnanost
naopak zvyšují. Tímto zákonem poslanci vzali mase nezaměstnaných lidí šanci na nalezení zaměstnání, vzali jim šanci na práci.
H. V.
Dělníci z továrny NIKE v Mexiku bojují proti neutěšeným pracovním podmínkám a za nezávislé odbory
D
Kuk Dong Zranění dělníci jsou odváženi sanitkou po útoku policie
ne 9. ledna ve mexickém
městě Atlixco, v korejském sweatshopu (dílny
v neformálním sektoru, kde se levně vyrábí spotřební zboží za nejnižší mzdy a bez úpravy pracovně
právních vztahů, pozn. překladatelky) Kuk Dong, který produkuje
pro nadnárodní korporaci Nike
a specializuje se na šití triček pro
14 největších univerzit Spojených
států, zastavilo svou práci na 800
dělníků na protest proti neutěšeným pracovním podmínkám. Pracující protestují proti hladovým
mzdám, které činí v poměru 32
dolarů za 50ti hodinový pracovní
týden, dále proti nuceným přesčasům (zahrnující i 14 a 16leté děti,
které mohou pracovat nanejvýše
6 hodin denně, namísto nucených
10 hodin) a proti zkaženému jídlu
v továrních jídelnách. Stávkující
požadovali právo na organizování
se v nezávislých odborech a kopie
kolektivních smluv. Dělníci jsou
„reprezentováni“ oficiálním odborovým byrokratickým svazem
FROC—CROC, odborovou federací, kontrolovanou vládnoucí Institucionální revoluční stranou Mexika (PRI).
Dne 12. ledna 300 příslušníků
speciální policejní zásahové jed-
notky napadlo dělníky, kteří hlídkovali u továrny. Dělníci, kteří nebyli na střet vybaveni, se vzdávali
a policisté je surově zbili. Patnáct
dělníků muselo být hospitalizováno s těžkými zraněními v nemocnici. Policie zadržela dva vůdce
stávky, ale po několika dnech oba
propustila. Policie proti stávkujícím prokazatelně zasáhla na popud guvernéra PRI. Za útok byl
rovněž zodpovědný Rene Sanchez
Juarez, místní lídr FROC—CROC,
který předal vůdce stávky do rukou policie. Mexiko čelí protestům nezávislých odborů, zahrnujících např. Národní jednotu pracu-
jících, pracující v telefonních podnicích a odbory Volkswagenu a
vzrůstajícímu odporu studentů,
odborů a solidárních skupin
v USA, Kanadě a v Evropě. Management Kuk Dongu souhlasil
s tím, že se stávkující mohou bez
jakéhokoli postihu vrátit do zaměstnání.
17. ledna management továrny
znemožnil vstup několika dělníkům, kteří podporovali nezávislé
odbory. Jiní dělníci kterým se podařilo proniknout dovnitř, byli vyvedeni ochrankou Kuk Dongu,
najatou „oficiálním“ odborovým
svazem.
V. N.
historie boje proti fašismu
Mládež a nacisté — Edelweiss Piraten
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
6
„Hitlerova moc nás může dolů srazit a držet nás v řetězech,
ale jednoho dne řetězy strhneme, a opět svobodní budeme.
Máme pěsti a můžeme bojovat,
máme nože a tasíme je.
Chceme svobodu chlapci,
nebo ne?
Jsme bojovní Navajové.“
J
akto, že nacisté byli schopní tak
lehce ovládat Německo? Proč byla aktivní opozice proti nim tak
malá? Proč nebyly staré strany jako
SPD (Socialistická strana Německa —
tradiční sociální demokracie — pozn.
překl.) a KPD (Komunistická strana
Německa — bolševici — pozn. překl.)
schopny nabídnout nějaký reálný
odboj? Jak mohl totalitní režim tak
lehce ovládnout to, co bývalo nejsilnější dělnickou třídou v Evropě?
Učí nás, že nacisté ohloupili německé obyvatelstvo, a že bylo zapotřebí ozbrojené moci Spojenců
k osvobození Evropy z jejich područí. Tento článek chce ukázat, jak byli nacisté schopni ovládnout dělnickou třídu a připomenout příběh odboje, který se skutečně odehrál.
Vypořádání se s opozicí
S bezohledností, která jejich odpůrce překvapila, nacisté zničili své
oponenty, sociální demokraty a komunisty. Pro dělnickou třídu to znamenalo mnohem více, než jen destrukci dvou státně kapitali-stických
stran. Bylo to doprovázeno likvidací
veškerého společenského života nějak spojeného s dělnickou třídou.
Mnoho z nejsmělejších militantů
dělnické třídy bylo zatčeno a posláno do koncentračních táborů.
Represe byly zcela legální. SA
(Útočné oddíly — hnědokošiláci —
pozn. překl.) nyní jednaly ve spolupráci s policií. Jejich brutální
aktivity, které byly ještě nedávno
ilegální, ale tolerované, se nyní staly
součástí oficiální státní činnosti. Při
některých příležitostech to znamenalo jednotlivé akce jako mlácení,
jindy zase skupiny SA obsadily hospody a centra dělnické třídy. Výsledkem měla být izolace, zastrašení a
bezmocnost dělnické třídy.
Mnozí pracující věřili, že nacisté
nemohou zůstat u moci navždy. Věřili, že po příštích volbách budou vymeteni z mocenských postů a „jejich“ strany se vrátí. Pracující prostě
jen musí vyčkávat. Když už bylo zřejmé, že se nic z toho nestane, mýtus
se změnil. Rolí opozice se stalo udržování stranických struktur nedotčených do té doby, dokud nebudou
nacisté poraženi. Není pochyb, že i
jen prostý akt rozšiřování socialistické (SPD) a komunistické (KPD) propagandy vyžadoval neuvěřitelný stupeň hrdinství, protože důsledky přistižení byly každému zcela jasné —
zmlácení, mučení a smrt. To znamená, že rodina by zůstala bez živitele,
a byla by vystavena policejnímu dozoru a zastrašování. Výsledkem tedy
často byla pasivita a nečinnost.
Již v roce 1935 si byli dělníci vědomi důsledků, jaké mohly mít takové „podvratné“ aktivity na jejich rodiny. Jeden kovář vyjádřil v roce
1943 problém jednoduše: „Moje žena je stále živá, to je vše. Je to jen
kvůli ní, že jsem jim to ještě nevykřičel přímo do tváře... Víte, ti esesáci
mohou tohle všechno dělat jen proto, že každý z nás má doma ženu nebo matku, na kterou musí myslet... lidé musí zvažovat příliš mnoho věcí.
Konec konců, nejste na tom světě
sami. A ty ïábelský SS tento fakt využívají.“
V době nacistické vlády byl hospodářský neklid, byly stávky, akty
neposlušnosti a dokonce sabotáže.
To všechno nicméně přitahovalo
pozornost Gestapa. Gestapu asistovali zaměstnavatelé a poskoci z řad
pracujících. To nejmenší, co mohl
stávkující očekávat, bylo zatčení.
V důsledku toho se ti, kdo politicky
oponovali nacistickému státu, drželi
stranou ekonomického boje. Uvěznění nemuselo vést jen k osobní
oběti, ale také mohlo zkompromitovat politickou organizaci, ke které
daná osoba příslušela. Aby to bylo
pracujícím důrazně připomenuto,
Gestapo vystavělo speciální průmyslové koncen-trační tábory, přidružené k velkým továrnám.
Aby byla intenzita nacistické represe uvedena do kontextu, připomeňme, že během období 1933 —
45 bylo nejméně 30.000 Němců popraveno za odpor proti státu. Toto
množství nezahrnuje nespočet těch,
kteří zemřeli v důsledku bití, špatného zacházení v lágrech, nebo v důsledku oficiální politiky euthanasie
těch, kdo byli považováni za duševně choré. Tisíce dětí byly prohlášeny
za morálně nebo biologicky defektní, protože nedosahovaly arijských
„norem“ a byly zavražděny doktory.
Tento osud postihl také duševně
nebo fyzicky nezpůsobilou mládež,
a i mnohé z těch, kdo poslouchali
špatný druh hudby.
Nicméně se nacistická nadvláda
nad dělnickou třídu nespoléhala výhradně na represi. Nacistická hospodářská politika se zaměřila na roztříštění třídy, nahrazení dělnické solidarity nacistickým kamarádstvím a solidaritou se státem.
Začalo to zákazem zvyšování
mezd. K posílení konkurence byly
zrušeny hodinové normy a zavedeny
kusové normy. Jestliže pracující
chtěli dostat více, museli více vyro-
sledkem byl jen malý otevřený odpor ze strany dospělých pracujících
proti nacistům v době, kdy byli u
moci.
Mládež
Jestliže byla nacistická politika
směrem k dospělým založena na donucování, jejich politika k mládeži
byla mnohem lstivější. Jednoduše řečeno, cílem byla indoktrinace každé
mladé osoby. Prostě z nich udělat
dobré nacionální socialisty, hrdě nesoucí ideály Strany. Prostředkem k
tomu určeným se stala Hitlerova
mládež (HJ).
S koncem roku 1933 byly všechny mládežnické organizace mimo
Hitlerjugend zrušeny — s výjimkou
těch pod kontrolou katolické církve,
která byla toho času zaměstnána
podlézáním nacistům. Chlapci ve věku 10 — 14 let byli organizováni v
Německé mládeži a od 14 — 18 let v
Hitlerově mládeži. Obě organizace
rychle pojaly okolo 40 procent
chlapců. Děvčata byla zapisována do
Svazu německých dívek (BDM), ale
nacisté se o jejich zapojení starali
mnohem méně. Cílem bylo zapojit
všechny chlapce do HJ. Když se to
nevedlo, byly postupně schvalovány
různé zákony, až bylo od roku 1939
členství povinné.
„mladí lidé čím dál více také cítí
vzrůstající podrážděnost z nedostatku svobody a bezduchého drilu, který je v nacionálně socialistických organizacích tradiční. Není tedy divu,
že symptomy únavy jsou v jejich řadách čím dál zřejmější...“
Propuknutí války odkrylo pravou
tvář HJ ještě jasněji. Starší členové HJ
byli povoláni. Více a více času bylo
věnováno drilu a politické indoktrinaci. Bombardování vedlo k zničení
mnoha sportovních zařízení. Čím
dál zřetelněji se HJ stával prostředkem nátlaku.
Jak se zvyšovaly požadavky na
čerstvé rekruty do ozbrojených složek, tak vzrůstaly i rozdíly v HJ. Německý vzdělávací systém byl tehdy
ostře rozdělen podle třídních linií.
Většina dětí z dělnických rodin opouštěla školu ve věku 14ti let. Pár
jich šlo na střední školu nebo do
gymnázia spolu s dětmi ze střední
vrstvy a rodin odborníků. S tím, jak
byli starší členové HJ povoláváni, zabírali vůdčí místa středostavovští studenti. Řadové členstvo bylo čím dál
více tvořeno mladými dělníky, od
kterých se dalo jen stěží čekat, že budou na shromážděních HJ lehce
ovladatelní. Není těžké si představit
scénu, jak se usmrkaný doktorský synáček, stále ještě školák, pokouší
ny Fahrtenstenze (Cestující přátelé),
v Oberhausenu a Düsseldorfu si říkaly Kittelbach Piraten, v Kolíně to
byly Navajos. Ale všichni jejich členové se považovali za Edelweiss Piraten (pojmenování podle znaku,
který mnoho z nich nosilo — kytičky
protěže).
Spisy Gestapa v Kolíně obsahovaly jména více než 3000 mladých lidí
identifikovaných jako Edelweiss Piraten. Je jasné, že jich muselo být
mnohem více, a co teprve v celém
Německu.
Zprvu byly jejich aktivity vlastně
neškodné. Potloukali se v parcích a
na rozích ulic, a vytvářeli si svůj vlastní sociální prostor, tak jak to mladí lidé dělají kdekoli (obvykle k pohoršení dospělých). O víkendech se vydávali na pěší túry venkovem nebo
tábořili, a tak vlastně jakýmsi zvráceným způsobem napodobovali aktivity, které zprvu nabízel samotný Hitlerjugend. Na rozdíl od výletů pořádaných HJ, však tyto výpravy sváděly dohromady chlapce a dívky, a tak
jim dodávaly jiný, více vzrušující a
mnohem normálnější rozměr, než
ten, který nabízel HJ. Zatímco HJ odváděl mladé lidi na výlety za účelem
jejich izolace a indoktrinace, výpravy Edelweiss Piraten je dostávaly
z dosahu Strany a dávaly jim čas a
seldorf—Grafenberg, zpráva nacistické strany Gestapu).
Postupem času stálo se pár Pirátů
ještě smělejšími, až dokonce hrdinnými. Útočili na vojenské tábory,
aby získali zbraně a výbušniny, útočili na nacistické osobnosti i mimo
HJ a podíleli se na záškodnických aktivitách. Jednou z obětí Edelweiss Piraten byl i šéf Gestapa v Kolíně nad
Rýnem.
Úřady reagovaly celým svým
arsenálem represivních prostředků.
Ty sahaly od individuálních výstrah,
zátahů a dočasných zatčení (následovaných oholením hlavy), přes víkendové věznění, nápravné školy,
pracovní tábory a koncentrační tábory pro mládež, po soudní řízení.
Tisíce jich byly během tohoto honu
pochytány. Pro mnoho z nich skončil smrtí. Takzvaní vůdci kolínských
Edelweiss Piraten byli veřejně oběšeni v listopadu 1944.
Avšak, jestliže nacisté potřebovali
dělníky ve zbrojních továrnách a vojáky pro svou válku, pak nemohli
přikročit k fyzické likvidaci tisíců
mladých Němců. Navíc je férové říci, že stát byl zmaten a nevěděl, co
s rebely dělat. Vždy pocházeli z německých řad, byli to tedy lidé, kteří
by měli být nacistům zavázáni. Neochotný popravit tisíce a neschopný
porozumět tomu, co se dělo, byl stát
neschopný je ovládnout.
Zeï mlčení
bit. Zájmy pracujících byly reprezentovány Německou dělnickou
frontou (DAF), do které byli nuceni
vstoupit a která samozřejmě reprezentovala výhradně zájmy státu a zaměstnavatelů.
S nemožností dosáhnout zvýšení
mezd u svých zaměstnavatelů se pro
dělníky stalo běžným ve stavu plné
zaměstnanosti stěhování se z továrny do továrny ve snaze získat vyšší
výdělek. Na jednu stranu to zmařilo
nacistický cíl omezení výplat, na
straně druhé to nadále oslabovalo
pouta solidarity mezi pracujícími.
S vědomím, že nemohou vládnout výhradně skrze strach, nacisté
poskytovali dělnické třídě ekonomické ústupky. Poprvé byly vypláceny rodinné přídavky; výlety a dovolené byly organizovány za nízké
ceny. Pro mnoho dělníků to byla vůbec první možnost dostat se o dovolené někam pryč. Společenské aktivity byly zajišovány přes nacistické
organizace.
Je jen málo důkazů, že by nacisté
vyhráli nad dělnickou třídou svojí ideologií, nicméně tato kombinace
represí a zlepšení posloužila k zmatení mnoha z těch, kteří by jinak byli otevřenými oponenty.
Divadlo, které jsme mohli vidět
při nacistických pochodech, páleních knih, parádách a projevech není důkazem toho, že by dělníci byli
nacistickou nadvládou přesvědčeni.
Všem bylo jasné, jaké následky by
jim přinesla neúčast na nich, odmítnutí nošení hesel nebo mávání vlajkou. Nicméně takové akce musely
zvyšovat pocit izolace a bezmocnosti těch, kdo by chtěli protestovat. Vý-
Z počátku členství v HJ neznamenalo stát se nějakým sluhou. Chlapci
sportovali, kempovali, dělali výlety,
soutěžili — stejně tak byli vystaveni
drilu a politické indoktrinaci. Být v
HJ dávalo mladíkům šanci požívat
nějakou formu autority nad jinými.
Mohli se vyhýbat školní činnosti, stačilo prohlásit, že jsou zapojeni do
práce HJ. HJ jim poskytovala omluvu, když jednali s jinými autoritami
— jako třeba s rodiči nebo duchovními. Na druhou stranu mohli poukazovat na tlaky ze strany školy, když
se chtěli uvolnit z ještě nepříjemnějších povinností v HJ! V některých
částech země HJ poskytovala jako
první možnost zakládat sportovní
kluby, dostat se z dosahu rodičů, zakusit jakousi nezávislost.
Jak ale přecházela 30. léta, funkce
HJ a BDM se měnila. Cíle režimu byly stále zřetelněji militarističtější a zaměřené na dobývání. HJ byla viděna
jako cesta náboru a výcviku mladých
mužů do ozbrojených sil. Čím bylo
jistější, že bude válka, tím více přecházel důraz z pouhého krácení volného času na vojenský trénink. Taktika státu byla nahnat všechny do HJ.
Tak se i evidentně nevinné aktivity,
jako večerní setkání s přáteli, staly
trestnými činy, jestliže proběhly mimo HJ nebo BDM.
Hitlerova mládež ustavila vlastní
policejní jednotky pro dohled nad
mládeží. Tyto Bezpečnostní hlídky
(Streifendienst patrolen) tvořili členové HJ sotva starší než ti, které měli hlídat.
Od roku 1938 zprávy sociálních
demokratů v Německu upozorňovaly jejich lídry v exilu například, že:
rozkazovat partě mladých továrních
dělníků a jak jim musí hrozit oficiálním trestem, aby vůbec bylo po jeho. Nespokojenost narůstala. Zpočátku, v prvních válečných letech,
se nemohli nacisté z důvodu akutního nedostatku pracovních sil uchýlit
k teroristické taktice, kterou používali proti jiným odpůrcům. S postupem války mnoho otců těchto mladých lidí zemřelo nebo bylo odesláno na frontu. Mnoho jich v důsledku
bombardování přišlo o domov. Jediná budoucnost, jakou pro sebe mohli vidět, bylo nosit uniformu a bojovat za ztracenou věc.
Jeden mladík v roce 1942 řekl:
„Vše, co HJ vzývá, je podvod. Vím to
jistě, protože vše, co jsem v HJ musel říci byl podvod“
Od konce 30. let si tisíce mladých
lidí nacházely cestičky, jak
se vymanit ze spárů Hitlerjugend.
Shromažïovali se ve vlastních partách a znovu se začali zabavovat. To
začalo znepokojovat nacisty, zvláště
poté, co mladí začali bránit svůj sociální prostor fyzicky. Co obzvl᚝
děsilo nacisty, bylo, že tito mladí lidé
byli produktem jejich vlastního
vzdělávacího systému. Neměli žádný
kontakt se starými SPD a KPD, nevěděli nic o marxi-smu nebo starém
dělnickém hnutí. Byli vzděláváni nacisty v nacistických školách, jejich
volný čas byl usměrňován v HJ posloucháním nacistické propagandy a
podílením se na oficiálně posvěcených aktivitách a sportech.
Tyto gangy existovaly pod mnoha
jmény. Jejich oblíbené oblečení se
měnilo město od města, stejně jako
jejich značení. V Essenu byly nazývá-
prostor být sami sebou.
Na svých výletech se mohli setkat
s Piráty z jiných obcí a měst. Někteří
zašli až tak daleko, že během války
procestovali křížem krážem celé Německo, v době, kdy cestovat bez povolení bylo nelegální.
Odvážit se žít a užívat si po svém
byl zločin. Očekávalo se, že budou
pod kontrolou Strany. Nevyhnutelně se střetávali s hlídkami HJ. Namísto útěku se však Piráti často postavili na odpor a bojovali. Zprávy zasílané na úřadovny Gestapa naznačují,
že tyto bitvy Piráti vyhrávali a prohrávali zhruba stejně často. „Já tudíž
požaduji, aby policie zajistila, že
s touto chátrou bude skoncováno
jednou provždy. Členové HJ dávají
své životy v šanc, když jdou do ulic.“
Aktivity Edelweiss Piraten byly
s postupem války čím dál smělejší.
Prováděli nacistům různé zlomyslnosti, bojovali proti svým nepřátelům a posouvali se až k páchání
drobných sabotáží. Byli obviňováni,
že jsou v práci lajdáčtí a že jsou společenští parazité. Začali pomáhat Židům, desertérům a válečným zajatcům. Psali po zdech protinacistické
slogany a někteří z nich začali shromažïovat spojenecké propagandistické materiály a rozšiřovali je mezi
lidmi pomocí dopisních schránek.
„Existuje podezření, že jsou to
právě tito mladí, kteří popisují zdi
podchodů na Altenbergstrasse slogany »Pryč s Hitlerem«, »OKW (Nejvyšší vojenské velení) lže«, »Medaile
pro vrahy«, »Pryč s nacistickou brutalitou«, atd. Jakkoli často jsou tyto
nápisy odstraňovány, za pár dnů se
na zdech objeví nové.“ (1943, Düs-
Tak proč tedy bylo tak málo
o Edelweiss Piraten slyšet? Když
jsem začal shromažïovat materiály
pro tento článek, zjistil jsem, že je
extrémně těžké sehnat o nich nějaké informace. Většina, jak se zdá, se
jich točí kolem výzkumů německého historika Detleva Peukerta, jehož
práce zůstávají zásadním zdrojem.
Hledání na Internetu odhalilo pouze
dva články.
Vyvstává mi na mysli řada možných vysvětlení. Poválečné Spojenecké úřady chtěly přebudovat Německo na moderní západní demokratický stát. Aby to dokázaly, vynutily si tvrdé pracovní právo včetně
nucených prací. Étos Pirátů byl však
zásadně proti práci. Tak se dostali do
konfliktu i s novými úřady. Jedna
zpráva z roku 1949 hovoří o „široce
rozšířeném fenoménu nechutě k
práci, který se stává zvykem mnoha
mladých lidí.“ Procesy s „mladými
povaleči“ nebyly během Spojenecké
okupace občas o nic měkčí, než za
vlády nacistů. Soud v roce 1947 poslal jednu mladou ženu do vězení na
pět měsíců, za „odpor k práci“. Tak
se mladí stali také nepřáteli nového
řádu.
Odpůrci nacistů z řad politických
stran byli buï nuceni emigrovat nebo byli zavražděni, či museli skrývat
své politické názory. Tajné aktivity
byly soustředěny na udržování nedotčených stranických struktur. Nemohli si dovolit přiznat, že fyzický
odpor žil, a dobře, a byl založený na
pouličních ganzích mládeže! Pro politiky CDU (Křesanskodemokratický svaz) a SPD byli Piráti stejná chátra jako pro nacisty. Mýtus o právě
skončené válce, užívaný Spojenci, se
plnou vahou opíral o myšlenku, že
všichni Němci byli během nacistického období přinejmenším tiší, pokud rovnou aktivně nepodporovali
režim. Pro udržení této fikce musely
být akce „pouličních chuligánů“ bojujících proti nacistům zapomenuty.
O padesát pět let později se zájem
o Edelweiss Piraten znovu vynořil. Je
o nich publikováno čím dál více a
chystá se natáčení filmu. Je nutné zaručit, že již nikdy nebudou zapomenuti. Jak řekli producenti filmu:
„Edelweiss Piraten nebyli žádní absolutní hrdinové, ale spíše obyčejní
lidé dělající neobyčejné věci.“ To je
přesně to, co nám dává naději do budoucna.
Pochodujeme po březích
Rúru a Rýnu a rozbíjíme Hitlerjugend na kusy. Naše píseň
je svoboda, láska a život, jsme
Piráti Edelweiss.
z Organise! č.53 přeložil
Pavel Pecka
obchod se smrtí
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
7
Drahé hračky, které mohou položit ekonomiku
Dokončení ze strany 1
Jasným favoritem je švédsko-britský stroj JAS—39 Grippen.
Většina klíčových údajů a čísel je
před širší veřejností soustavně
utajována. Vláda hodlá přehlušit veškerou kritickou diskusi příslibem
mohutného, až 140ti miliardového
offsetového programu, kterým zadání zakázky podmiňuje. Jaká je však
realita? Následující materiál se vám
snaží přinést kritický pohled na věc.
NATO doporučuje...
Neoficiální doporučení bruselské
centrály novým členským zemím
NATO je poněkud skromnější, ale i
tak představuje neskutečnou zátěž
pro schodkový rozpočet, který se
jen tak tak vyrovnává s povinnými
státními sociálními výdaji. Polsko,
Maïarsko a Česká republika by měly
koupit po šestnácti amerických stíhačkách F—16. Na nich by se čeští
piloti seznámili s „alianční“ technikou a neměli by problém přejít na
nové supersonické stroje. Jejich okamžitá koupě by znamenala také mimořádně vysoké náklady na přeškolení velkého množství pilotů. „Mám
maximálně pět lidí, kteří dokáží s takovým strojem vzlétnout,“ řekl major Jiří Bis, šéf nejkvalitnější české letecké základny v Čáslavi, jejíž migy
jsou zařazeny do pohotovostních letek NATO.
F—16 by stály asi dvacet miliard
korun, což je stejně na naše poměry
astronomická částka. Zpráva náměstka ministra obrany USA Franka
Kramera, předaná na konci prosince
české vládě uvádí, že provoz 36 moderních stíhaček stojí ročně asi 10
miliard korun a zbraně, použité při
výcviku, stojí zhruba totéž. Armáda
přitom dokázala v roce 2000 uvolnit
na veškerý výcvik, tedy i pro pozemní vojsko, pouhých pět miliard
korun. I v případě „laciných“ F—16
provozní výdaje znamenají nutnost
razantně zvýšit vojenský rozpočet.
Tento „dar“ NATO je však ve skutečnosti darem danajským. Analytici
ani novináři nedodávají, jaký je jeho
smysl. Nadnárodní koncern McDonnel Douglas, který letouny F—16 vyrábí, je chce použít jako trojského
koně. K letounům se totiž samozřejmě váží další dodávky obslužné techniky, související infrastruktury, školení specialistů apod. Koncern si tak
připravuje půdu pro budoucí prosazení dodávek bojového letounu nové generace, tzv. JSF (Joint Strike
Fighter), který má přijít na trh během 6 — 7 let a pro který již dnes fir-
ma připravuje možná odbytiště. Tedy — „levná“ dodávka dnes a stejné
stamiliardové břemeno zítra...
Stíhačková lobby...
O možných katastrofálních dopadech koupě nových stíhaček se zmínil i ministr financí Pavel Mertlík.
Dluhopisy, kterými bychom získali
peníze na koupi letadel, bychom
zřejmě nedokázali v budoucnosti
splatit,“ řekl v prosinci 2000. To
však neodrazuje další členy vlády od
nekritické lobbyistické aktivity zejména ve prospěch švédsko-britského typu JAS—39 Grippen. Hlavním
argumentem je již zmiňovaný vysoký offsetový program. Podle vlády
dojde k tomu, že zbrojařský koncern, který zakázku získá, investuje v
ČR asi 140 miliard korun, o jejichž
použití bude rozhodovat vláda. Zmíněná studie Pentagonu ale uvádí, že
ověřitelná výnosnost offsetových
programů, spojených se zbrojními
dodávkami, je pouhých 15%. V ČR
už se slibovanými offsety existuje
jedna zkušenost. Před několika lety
bylo pro potřeby prezidenta Havla
zakoupeno malé osobní tryskové
letadlo od kanadské firmy Bombardier. Prodejce měl investovat ve formě
offsetu plných 100% ceny letadla,
což bylo asi 90 milionů korun. Dodnes není žádná státní instituce
schopná podat hodnověrné údaje,
jestli kanadská firma offset vůbec zajistila a pokud ano, na jaký účel byly
peníze použity.
Začalo to Alcou
Nákladné přezbrojení letectva začalo na konci loňského roku, kdy se
vláda rozhodla zakoupit 72 podzvukových bitevních letadel L—159 Alca
z produkce domácího Aera Vodochody. Jejich cena je 30 miliard korun. Experti uvádějí, že po celé tři
následující roky nebude mít armáda
prakticky na nic jiného, než postupný nákup a zahajování provozu těchto letounů. To nás jako antimilitaristy nemusí mrzet, znamená to však jediné — nutnost zvýšení vojenského
rozpočtu, které půjde jako vždy na
úkor státních sociálních výdajů. Vláda v roce 1997 Aero Vodochody
oddlužila (4 miliardy) a pokouší se
továrnu zachránit, protože poté, co
Aero v roce 2000 přišlo o možnost
dodat letouny L—159 do Jihoafrické
republiky, akutně mu hrozí krach.
Zde však není žádná solidarita s Aerem jako takovým namístě. Je případné podporovat nějaký program
rekvalifikace dosavadních zaměst-
nanců, ale jako anarchisté bychom v
žádném případě neměli podporovat
krachující zbrojní továrnu. Její řadové zaměstnance však ano.
L—159 Alca byl testem, na kterém
si stíhačková lobby ve vládě
ověřila, že je možné prosadit obrovskou a nesmyslnou zbrojní investici
navzdory všem údajům a zdravému
rozumu. L—159 totiž své proklamované poslání plnit nemůže. Je příliš
pomalý, proti moderní protivzdušné
obraně nemá šanci a jediná možnost, jak jej udat do zahraničí, jsou
dodávky režimům, potlačujícím nějaké hnutí odporu. Britská vláda tak
například Indonésii prodala lehké bitevníky Hawk, které byly používány
mj. i na Východním Timoru.
29. prosince minulého roku
na armádní letiště v Čáslavi přilétly
první dva nové letouny L—159
a kolotoč odsávání miliardových částek z našich kapes tak oficiálně začal.
Další úlovek pro BAe
Výrobcem horkého favorita pro
„velkou“ dodávku, typu JAS—39
Grippen, je britsko—švédské konsorcium British Aerospace — Saab. BAe
je největší evropská zbrojovka, „namočená“ do řady obchodů, o kterých se na veřejnosti raději nezmiňuje. BAe vlastní mimo jiné německou
zbrojovku Heckler und Koch. Ta dodala tisíce samopalů a pistolí pro potřeby indonéské armády, zvláště speciálních jednotek Kopassus, které
předloni prováděly genocidu obyvatel na Východním Timoru.
O favorizované pozici švédského
Grippenu svědčí hned několik okolností. Původně skeptický postoj české vlády se změnil, když se premiér
Zeman během své loňské návštěvy
Stockholmu sešel s představitelem
miliardářské rodiny Wallenbergů,
která má podíl ve firmě British Aerospace, výrobci stíhaček. Od té doby
je Zeman na veřejnosti zasvěceným
znalcem „našich leteckých potřeb“ a
nadšeným stoupencem britsko-švédských letadel. Okolo nákupu letadel
se rozpoutává rozsáhlá zákulisní diplomacie. Předseda ODS Václav
Klaus v prvním lednovém týdnu pracovně navštívil Velkou Británii. Oficiálně jel na ekonomický seminář,
ale v jeho programu byla i večeře s
Johnem Westonem, nejvyšším šéfem British Aerospace. „V kuloárech
se říká, že vláda podporuje téměř
stoprocentně švédsko—britské Grippeny,“ prohlásil pro média šéf výboru pro obranu a bezpečnost Petr
Nečas.
Jeho slova potvrzuje i řada dalších
skutečností. Přimlouvací dopis za výběr BAe pro dodávky pro českou armádu poslal loni v prosinci Zemanovi jeho britský protějšek Tony Blair.
„Považoval jsem to za zcela normální,“ řekl Zeman s tím, že každý politik přece lobuje za své firmy. „Pokud
bude Česká republika déle váhat,
začnou váhat i potenciální investoři,
které chceme do země přivést,“ zdůraznil dále ve vyděračském stylu ředitel BAe Systems pro ČR Steve
Mead.
BAe Systems, nadnárodní společnost, vzniká fúzí British Aerospace a
Marconi Electronic Systems s ročním obratem zhruba 18 miliard USD,
poskytl České republice již dva offsety předem, a to výrobu brzd pro
Grippeny v Jihlavanu a zpracování
studie na vyhledání vhodného vozidla pro minomety Vojenským výzkumným ústavem ve Slavičíně. V
jednání jsou další dva projekty představující produkci munice a dělostřeleckých zapalovačů v Poličských
strojírnách.
Měli by být anarchisté rádi, že
pracující z těchto podniků budou
mít nyní perspektivu zaměstnání? V
žádném případě. Mezinárodní obchod se zbraněmi je jedním z hlavních viníků mimořádné politické nestability v rozvojových zemích a
hrozné sociální nerovnosti, strádání
a bídy a válka jako taková je podle
všech definicí zločinem proti lidskosti. Jediným spravedlivým sociálním požadavkem je tlačit na rekvalifikační programy pro zaměstnance
zbrojovek.
Boj o rozdělování peněz...
Spor silných lobbyistických sku-
pin se v rámci vlády točí okolo možnosti disponovat rozhodovací pravomocí o přibližně 140 miliardách, které mají přijít v rámci offsetu. Ten totiž představuje skrytou státní dotaci.
Částka, která je ve hře, překračuje
zhruba dvacetinásobně roční rozpočet ministerstva průmyslu a obchodu, jehož šéf ministr Grégr je jedním
z hlavních exponentů velkých polostátních firem, které každoročně
ze státního rozpočtu „dolují“ miliardy korun. Grégr by měl náhle v rukou netušené možnosti v podpoře
svých nejrůznějších oblíbenců a lobbyistických skupin.
Zeman v průběhu stockholmské
návštěvy jednal údajně o možnosti
vstupu švédského koncernu Volvo
do kopřivnické Tatry a švédské kapitálové účasti na krachující Nové Huti Ostrava. Pokud by k tomu došlo, je
možné čekat opět jen jediné — že tyto podniky budou následovat osud
Letu Kunovice. Zahraniční partner
je raději sám zlikviduje, aby se zbavil
nepříjemné konkurence, což mu výhledově přinese výrazný zisk.
NATO - vysavač našich kapes
V rámci modernizace armády na
standardy NATO jsou nadzvukové
stíhačky jen jednou z kapitol. Pokud
v NATO zůstaneme, bude ČR dříve
či později velením aliance přinucena
investovat do techniky umožňující
mobilitu jednotek, které vláda nabídla do intervenčních sborů NATO
(výsadkový prapor a brigáda rychlého nasazení). To znamená koupit za
další desítky miliard korun velká přepravní letadla, moderní obrněné
transportéry a špičkové vrtulníky.
Vývoj v ČR bude sledovat podobný
trend v Maïarsku. Podle nového ná-
vrhu rozpočtu na rok 2000 v Maïarsku výdaje státní pokladny na obranu vzrostly na 143 % úrovně roku
1999. V roce 2001 dosáhnou podle
plánů 1,81 % HDP, což zhruba odpovídá zvyklostem členských zemí
NATO.
Členství v NATO znamená jen
jediné — další ždímání kapes řadových pracujících lidí, další snižování
státních sociálních výdajů a podpor
pro nezaměstnané, žádné nové cenově dostupné byty atd. Na druhé
straně další astronomické výdaje
do vojenské infrastruktury, další růst
už dnes velmi vysokých platů v armádě, závislost na zahraničních
zbrojních koncernech — zkrátka
a dobře, militarismus ve své nejčistší
podobě. Mluvčí ministerstva obrany
ve svém vyjádření uvádí, že hlavním
kritériem bude mimo jiné „ekonomická stabilita státu“. To je však
pouhé pokrytectví. Vláda nebude
váhat s vydáním dluhopisů, kterými
zatíží ještě naše vnuky. Kolotoč
zahraniční zadluženosti, jednoho
z hlavních řetězů, kterými k sobě
světové supervelmoci poutají malé
satelitní země, se bude roztáčet dál.
Jedna zahraniční zbrojovka uskuteční pohádkový obchod, na kterém
shrábne desítky miliard korun čistého zisku. My to všechno jako obvykle zaplatíme. Ale promiňte — zbývá
ještě jedna možnost — že se postavíme na odpor a kolektivní přímou
akcí — protesty, demonstracemi,
stávkami a blokádami dosáhneme
svého a uhájíme nejen zdravý
rozum, ale i naše sociální a třídní
zájmy.
Jindřich Lacina
Přichází čas totální kontroly? — Prostředky již existují!
Jsem ještě člověk, nebo jenom
číslo?
„...Nebude rozdíl mezi krásou a ošklivostí. Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky budou zničeny. Ale vždy, vždy, tu
bude opojení mocí, které bude neustále sílit a bude stále rafinovanější.
Stále, v každém okamžiku, bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že
šlapeš po bezmocném nepříteli. Jestli chceš obraz budoucnosti, představ
si vysokou botu, která dupe po lidské tváři — navždycky...“
Slova spisovatele George Orwella,
který zemřel před padesáti lety, vyvolávají mrazení v zádech. Jeho vize
budoucnosti, ale není úplně vzdálená realitě.
Počítačové čipy — dnes naši
pomocníci, zítra kontroloři
našich životů
I někteří odborníci dokonce varují před jejich zneužitím ke kontrole
společnosti. Řeč je o metodách, pomocí kterých se lidem pod kůži implantují miniaturní počítačové čipy
doslova nabité různými informacemi. A to - podle bývalých pracovníků
tajných služeb - už není utopie.
Již několik let se objevují zprávy,
podle kterých pracují vědci na počítačovém čipu velikosti obilného
zrna, uzavřeném ve skle, který se
injekční stříkačkou aplikuje pod lidskou kůži. Znak uložený v čipu bude
možné vedle jiných informací přečíst skenerem. Nový systém bude
údajně naprosto nemožné zfalšovat
a náklady na jeho pořízení mají být
pouhých 1,50 DM. Zprávu o implantátech přinesl již v roce 1991 německý list TOPIC.
Podle časopisu se vývoj v této oblasti nezadržitelně řítí kupředu. Jako
příklad uvádí, že na frankfurtském
letišti patří již dnes k automatické
kontrole identifikace prostřednictvím osobní čipové karty s uloženými daty, která se porovnávají se
strukturou kůže cestujícího procházejícího vchodem. Čtenáři je dokonce nabídnuta otázka, zda by tato
nová technika totální kontroly nebyla účinnější, kdyby byl číselný kód
spolu s takzvanými biometrickými
údaji nejen na kartě, ale přímo pod
kůží ruky. Další „renomované“ časopisy informovaly o mikročipové
technologii zhruba tímto způsobem:
„Malý čip na těle stačí. Je to průkaz
totožnosti, slouží jako klíč, počítá
náklady a podepisuje šeky...“ (uvedená citace pochází z Readers Digest
Výběr č. 11/1998).
Obavy zasvěcených
V poslední době vystoupilo na veřejnosti několik lidí, kteří se podíleli
na výzkumu a vývoji implantovaných
biočipů a nechtějí dále mlčet k velmi
reálnému nebezpečí budoucí totální
kontroly.
Inženýr elektroniky dr. Carl W.
Sanders pracoval u IBM a General Electric na výzkumu této technologie
32 let. Dnes je radikálním odpůrcem
biočipů, protože podle jeho názoru
mohou být v blízké budoucnosti velmi nebezpečné. Tvrdí, že nejvhodnějším místem na lidském těle je pro
ně čelo a hřbet ruky.
Podle dr. Sanderse bude možné
pomocí implantovaného čipu stimulovat různé oblasti mozku, mohl by
fungovat jako elektronická akupunktura. Implantáty už údajně použilo americké vojsko k testovacím účelům. Jeden z nich má prý označení
„čip Rambo“, protože přijímanými
signály dokáže u vojáků ovlivňovat
hladinu adrenalinu v krvi, tedy jejich
agresivitu. Sanders říká, že americká
vláda má zájem implantovat biočipy
veškerému obyvatelstvu „své“ země.
Jedním z hlavních důvodů pro ni prý
jsou problémy se ztracenými dětmi,
jichž je v USA každoročně několik tisíc. Vláda prostřednictvím tehdy ještě prezidenta Billa Clintona oznámila, že podpoří další vývoj této technologie 90 miliony dolarů. Podle Sanderse i jiných odpůrců implantátů
jsou již tisíce lidí označeny mikroči-
py. Kromě již zmíněných vojáků to
jsou například i vězňové či duševně
nemocní lidé nebo obyvatelé domovů důchodců, kteří trpí v důsledku
stáří duševní poruchou. Ve Švédsku
mají dokonce trestanci na nohou elektronická pouta, takže si mohou
odpykat trest doma. Pokud chtějí
bez dovolení opustit byt, jsou zadrženi.
„Snaží se nám namluvit, že pro úřady by bylo dobré, kdyby mohly
kdykoli vystopovat pohřešované osoby a děti, kriminálníky a špióny .
Každý vládní úřad by tak věděl, co
která osoba dělala - kdykoli. Stačilo
by provést něco jako očkování proti
chřipce nebo proti AIDS. Lidé by se
pro injekce určitě jen hrnuli. Bylo by
jen otázkou času, kdy by měli mikročip všichni, a stali by se tak otroky
vlády.“
Svět se na počátku nového tisíciletí nachází na prahu dosud v historii
nevídané absolutní kontroly všech lidí. Co bude jejím cílem? Půjde o zřízení „nového světového řádu“, o jakém snily snad všichni diktátoři a politici, které jsme viděli nebo vídáme
denně v televizi. Nakonec nás čeká
hororová ale reálná možnost elektronické kontroly všech lidí, která by samozřejmě nevylučovala ani hospodářský život. Kdo by se odmítl podrobit zavedení státem nařízeného implantátu, byl by vyloučen ze společnosti a zbýval by mu jen život v podzemí.
Od čárového kódu k mikročipu
Rychle jsme si zvykli na to, že skoro na všech výrobcích je čárový kód.
Stále více obchodů je moderně vybaveno a může jej bleskově přečíst
pokladním skenerem, čímž se ušetří
obvyklé markování ceny. Rostoucí
oblibě se již nějakou dobu těší
také čipové karty, kterými lze platit
v některých supermarketech, u čerpacích stanic a podobně. Dají se
opětovně nabíjet, jsou to vlastně jakási elektronická konta. Bankovky a
mince již nejsou zapotřebí. Tato
vymoženost se však nepoužívá jen
v obchodech. Bezkontaktní čipové
karty byly už zavedeny v hromadné
dopravě měst Kodaň a Helsinky. Cestující přidrží elektronickou jízdenku
v malé vzdálenosti od senzoru a přístroj zaregistruje jeho průchod. Dovedením tohoto razantního bezhotovostního vývoje k dokonalosti by
mohlo být zavedení malého čipu přímo do těla majitele, což by zabránilo
jeho zcizení, okopírování či jakémukoliv zneužití. Ostatně "značkování
lidí" už vyzkoušeli v Singapuru. V
hlavním městě Malajsie bylo 10
000 obyvatel označeno na 3 měsíce čárovým kódem, který bylo
možno číst laserem, a sice 5 000 na
zápěstí a 5 000 na čele.
Člověk bez čísla je ztracen
Stojíte u pokladny v supermarketu, ve vozíku týdenní nákup.
Dokončení na straně 8
8
kontakt
Nejen ochuzený uran...
V
uplynulých týdnech otřásl
světovou politikou případ
tzv. balkánského syndromu. Připomeňme, že se jedná o
podezření, že střely obsahující
ochuzený uran, použité pro bombardování Jugoslávie, mohou způsobovat rakovinu. NATO vše popírá a na svou obhajobu uvádí závažný argument — přece bychom neohrozili životy našich vojáků. Na
rozřešení celé kauzy si budeme
muset ještě počkat. Nejsem vědec
a neznám účinky ochuzeného uranu, vím ale, že by to nebyl první
případ, kdy vlády a korporace
ohrozily zdraví (nejen) svých občanů nebezpečnými technologiemi
a přitom vehementně popíraly
všechna rizikaa dopady.
Případ Olovo
Poučná je v tomto směru práce
Jamie Kitmana o historii olovnatých aditiv. Olovo se do benzínu
přidává od roku 1923. Jedovatost
olova je však známá už asi tři tisíce
let. Otrava olovem způsobuje slepotu, poškození mozku a ledvin,
záchvaty a rakovinu. Zvýšená hladina olova v krvi způsobuje růst srdečního tlaku, hypertenzi a onemocnění srdce. Statistiky uvádějí,
že denně zemřou dvě egyptské děti jen kvůli tomu, že jejich matky
byly v těhotenství vystaveny nebezpečně vysokým hladinám olova. 90 % olova vypuštěného od
dvacátých let do ovzduší přitom
pochází ze spáleného benzínu.
Olovo se do benzínu přidává
proto, že omezuje detonace ve
spalovacích motorech. Výrobcům
a rafinériím byly ale ještě před vynálezem olovnatých aditiv známy
jiné bezpečnější antidetonační přísady, které se používají dnes, např.
etanol. Informace o nich však zůstaly skryty. Proč? Etanol by si mohl vypálit každý amatér na zahradě.
Naproti tomu používání tetraethylu olova by firmě General Motors
Přichází čas...
dokončení
U stojanu s tiskem jste se vzali ještě něco na čtení a televizní program
na příští týden. Zase jste se rozzlobili
při pohledu na stoupající ceny a teï
čekáte v dlouhé frontě zákazníků,
kteří jsou na tom stejně jako vy. Pak
jste konečně na řadě. Před vámi si
starší pán ukládá zboží do tašky. Pokladní vyslovila součet, muž obrací
obličej k senzoru, který zabliká a vydá akustický signál. „Nashle,“ říká
pán a odchází. „Hezký víkend", odpoví mladá dáma u pokladny a obrací se k vám. Projíždí nákup skenerem
— dělá se to tak už několik let. Vysloví konečnou sumu a čeká, že přidržíte prvou ruku u infračerveného senzoru, aby přístroj mohl odečíst identifikační číslo vašeho čipu. Vy však identifikační číslo nemáte. Nenechali
jste se dosud označit, snad jste to
prostě propásli nebo to stále odkládáte. Nebo s tím třeba — z nějakého
důvodu — nesouhlasíte. Pokladní je
netrpělivá. Zdržujete provoz. Jako
správná občanka ovšem ví, co má dělat. Její ruka krátce hledá malý, nenápadný zvonek a stiskne jej. Fronta za
vámi začíná nespokojeně bručet.
„Nemá číslo,“ šeptá někdo tiše, ale
zřetelně. Kdosi vám pokládá ruku na
rameno. „Promiňte, šel byste prosím
laskavě se mnou!“ Ale nezní to jako
prosba, spíše jako rozkaz. Vedou vás
do kanceláře, nabídnou vám místo a
telefonují. za malou chvíli vstoupí do
místnosti policista v civilu, ukáže
průkaz a požádá vás, abyste s ním šel
na stanici.
A tam si vás podají. Proč nemáte identifikační číslo? Nepřísahal jste po
katastrofě věrnost novému vládci? V
ten osudný den, po kterém už nic
nebylo jako dříve, všude na světě vypukly konflikty a nový vůdce „nového světového řádu“ musel tvrdě zasáhnout. Celá léta předtím bylo lidstvo varováno. Znamení byla tak zřetelná, a přesto mnozí nepochopili.
Zaváhal jste. Teï už máte jen dvě
možnosti — nosit znamení nebo dobrovolně zemřít.
A co my? Rozhodněme se raději
dnes, dokud je ještě čas. Brzy by už
K. Kučera
mohlo být pozdě...
po dobu trvání jejího patentu zajistilo provizi z každého prodaného
litru benzínu. V roce 1923 proto
General Motors (jejíž kontrolní balík vlastnila firma du Pont) společně s firmou Standard Oil (dnes Exxon Mobil) založili společnost Ethyl Gasoline Corporation pro distribuci olovnatého aditiva. Hned
na počátku výroby přišly o život
v továrně Ethylu tucty lidí a stovky
jich byly přiotráveny. Výrobci přesto veškeré negativní účinky
popřeli.
Zajímavé je, že americká vláda si
byla plně vědoma zdravotních rizik olovnatého benzínu a znala
alternativní řešení, ale přesto se
podílela na jejich utajení. Americký ministr zdravotnictví Hugh
Cumming ustanovil výzkumnou
komisi, která informovala o rizicích tertaetylu olova (TEL), avšak
na její závěry se příliš neohlížel
a vzal na sebe roli mezinárodního
propagátora olovnatých aditiv.
I když se v roce 1928 vyslovila skupina britských vědců proti používání olovnatého benzínu v Anglii,
Cumming kontaktoval britské ministerstvo zahraničí a to používání
TEL záhy povolilo. Svému švýcarskému kolegovi zaslal zprávy,
hovořící ve prospěch TEL a vybavil
zástupce Ethylu v ostatních zemích doporučujícím dopisem, ve
kterém nepravdivě uvedl, že jeho
ministerstvo vystavilo společnosti
Ethyl příznivé hodnocení. Kdo ví,
jestli to dělal ze své naivity nebo na
tom vydělal miliony. V roce 1936
se TEL přidával do 90% prodaného
benzínu.
Paradoxem je, že výhody olovnatých aditiv byly od začátku přeceňované a olovo motorům spíše
škodí. Problém je v usazeninách
olova v motoru. To vedlo k vývoji
dalších aditiv, která měla usazeniny rozpustit a odvést z motoru ven
spolu s výfukovými plyny. Po řadě
experimentů se přistoupilo k pou-
SVOBODNÁ PRÁCE
Únor 2001
žívání ethylen—dibromidu (EDB),
což vedlo k dalším rizikům. Zplodiny EDB jsou karcinogení a narušují ozónovou vrstvu.
Případ freony
Neméně zajímavá je historie freonů. Tu ve své knize „Až na dno
blahobytu“ popisuje český sociolog a ekolog Jan Keller.
To, že freony ničí ozonovou vrstvu bylo prokázáno již v roce 1974
(freony byly vynalezeny roku
1930), tehdy se však nestalo vůbec
nic. Ozonovou vrstu dnes proto ničí freony vyrobené v době kdy již
bylo upozorněno na jejich nebezpečnost. Důsledky? Nárust četnosti
rakoviny kůže, nárůst počtu těžkých očních onemocnění, zeslabení imunitního systému, pokles výnosu četných hospodářských plodin, dramatické účinky na mořský
plankton. Podle stavu z roku 1991
lze očekávat jen v USA v průběhu
příštího půlstoletí vzrůst výskytu rakoviny kůže o 12 milionů případů.
Výrobci freonů (CFC) reagují
snášením „důkazů“ o neškodnosti
freonů, halonů a příbuzných sloučenin. Odborníci britského chemického koncernu ICI přesvědčují
vládu Velké Británie, že používání
náhražek by bylo nebezpečné. Výroba freonů tak pokračuje a firmy
Du Pont a ICI mohou omezit nákladné výzkumné programy vývoje
nových látek. Ještě v červnu 1984
se na stránkách německého tisku
táže firma Aerosole: „Musela ta hysterie kolem ozonu vůbec být?“
V roce 1985 anglický polární vědec Joe Farman oznámil, že ozónová vrstva nad Antarktidou se již několik let rychle zmenšuje. Výrobci
CFC ve Spojených státech zprávu
zpochybnili a úbytek ozonu bagatelizují jako přechodnou anomálii.
V roce 1988 tvrdí firma Du Pont, že
„výsledky vědeckých výzkumů nehovoří pro dramatickou redukci výroby CFC.“ V témže roce uzavírají
navíc ministři životního prostředí
Evropského společenství dohodu,
podle níž se omezování výroby
CFC týká jednotlivých zemí a nemůže tedy být bráněno tomu, aby
země s menší výrobou svoji výrobu
rozšiřovaly. Připomeňme, že jen v
roce 1986 vychrlý západoevropské
země téměř půl milionu tun CFC.
Vzestup freonů do horních vrstev
atmosféry je velmi pomalý a úbytek
ozonu a s tím spojené sílení tvrdého ultrafialového záření tak bude
pokračovat ještě desítky let.
Závěr
Oba případy jsou plné lží chemických korporací, pro které má otázka
— naše zisky nebo zdraví lidí — jasné
řešení. Zisky!!! Dokud bude ekonomika organizovaná ve prospěch zisku jednotlivců, můžeme lži a zapírání ze strany kapitalistů očekávat i nadále jako, se stalo v případě olovnatých aditiv, freonů ale i v otázce škodlivosti tabáku, nebo problému globálního oteplování.
Vlády zase potvrdily svou zkorumpovatelnost a neschopnost postavit
se mocné lobby. Tuto neschopnost
postavit se razantně na obranu zdraví svých občanů nejjasněji potvrdily
na konferenci v Haagu v listopadu
minulého roku. Konference se měla
zabývat omezením emise skleníkových plynů. Totálně však zkrachovala. Vinu na tom nese zejména průmyslová mocnost USA. Změny klimatu, které již dnes mají děsivé podoby — záplavy, hurikány a nebo naopak sucho — tak mohou dále pokračovat.
FSA nepatří mezi ekoprimitivisty,
kteří by vzniklou situaci chtěli řešit
návratem do dob, kdy technickou
novinkou číslo jedna byl pěstní klín.
Uvědomujeme si, že za vzniklou
situaci nese vinu kapitalismus —
systém založený na neustálém zvyšování produkce (často zbytečné) a na
ziscích jedněch na úkor druhých.
Vlády provázané s průmyslovou lobby nepředstavují nástroj demokratické kontroly, naopak podílejí se na zatajování a jejich polovičatá opatření
mají pouze zabránit vyostření situace.
Marek Ondra
Korea - nekompromisně proti propouštění!
U
vnitř hlavního výrobního
závodu korejského koncernu Daewoo ve městě Pupjong od 17. února zahájilo okupační
stávku 300 zaměstnanců, kteří protestují proti záměru propustit celkem 1750 jejich kolegů. Krachující
Daewoo Motor má být převzat americkým koncernem General Motors ve spolupráci s automobilkou
Fiat. Hlavní podmínkou je restrukturalizace a propuštění takřka dvou
tisíc dělníků. Brány závodu střeží asi
2500 policistů, kteří se snaží zabránit tisícům kolegů, aby se dostali ke
stávkujícím. Odboráři se s policisty
několikrát tvrdě střetli za použití zápalných lahví a dalších zbraní. (AP)
Kdo jsme a co chceme?
Federace sociálních anarchistů
Mezinárodní asociace pracujících
F
ederace sociálních anarchistů je organizací lidí,
kteří chtějí zničit kapitalismus a stát. Kapitalismus — protože celosvětově pro zisk vykořisuje, utlačuje a zabíjí pracující lidi
a devastuje životní prostředí. Stát
— protože pouze udržuje hierarchii a privilegia třídě, a jejímu služebnictvu, která ho ovládá. Stát
nemůže být použit k boji proti
utlačování a vykořisování, které
jsou důsledkem hierarchie a
zdrojem privilegií. Na jejich místo chceme společnost založenou
na svobodě, rovnosti, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci
— anarchistický komunismus.
Tato společnost může být vytvořena pouze s pomocí organizace třídy ovládaných, založené na
stejných principech jako budoucí
společnost.
Federace sociálních anarchistů
je organizována na územním a
profesním základě. Sociálně anarchistická organizace nemá jen odborovou strukturu, ale snaží se
zorganizovat pracující třídu jako
celek. Všichni členové jsou součástí místních skupin, které existují, proto poskytovaly solidaritu,
podporu a zdroje lidem ve svém
okolí. Účastní se propagační práce, brání lidi mimo pracoviště.
Organizují solidárnost ostatních
pracujících v okolí v případě boje.
Skupiny zajišují místo pro pořádání mítinků, poskytují informace
a metodickou pomoc a zajišují
vydávání politických a vzdělávacích materiálů. Místní skupiny
jsou základnou pro širší sociální
aktivity. Jsou to zárodky budoucí
společenské samosprávy.
Profesní organizovanost FSA
nelze zaměňovat s běžným byrokraticko—reformistickým odborářstvím. Nejenže není omezena
pouze na dělníky, ale spojuje i jiné
sociální skupiny, jako studenty,
nezaměstnané nebo důchodce,
navíc odmítá omezovat svou agendu jen na problémy všedního
dne (ačkoli jsou samozřejmě podstatné) a usiluje o naplnění revolučních myšlenek anarchismu.
Profesní organizace připravují své
členy na jejich úlohu ve svobodné
společnosti.
Naše aktivity jsou založené na
principu přímé akce — aktivitách
samotných pracujících, nikoli pomocí prostředníků, jako jsou politici nebo placení funkcionáři. Naše rozhodování je činěno členstvem. Funkce jsou volené a kdykoli odvolatelné, nemají rozhodovací pravomoc, vykonávají jen
svěřený konkrétní mandát.
Za lepší životní podmínky dnes!
Za anarchistický komunismus v budoucnu!
PODPOŘTE ANARCHISTICKÝ TISK!
PLAŤTE JEHO SKUTEČNÉ NÁKLADY!
Náhledy pro korekturu
Tisk stran na tiskárně A3 . . . . . .8 x 20,- . . . . . . . . . .160,-
Filmy
Udělání osvitů v dtp studiu . . . .8 x 100,- . . . . . . . . .800,-
Ofsetový tisk
Tisk samotných novin . . . . . . . .700 ks . . . . . . . . . .5. 040,-
Celkové náklady tisku . . . . . . . . . . . . . . . . .5. 940,-
✘ Ztráta na jeden výtisk = cca 3,40 Kč!
JAK JE TO MOŽNÉ? KDO TO PLATÍ?
Pokrytí skutečných nákladů Svobodné práce činí 8,- Kč za jeden výtisk.
Komerční noviny si díky reklamě a velké výši nákladu mohou dovolit
nižší prodejní cenu. Minimální příspěvek na naše noviny i přesto činí
pouze 5,- Kč, přičemž částku chybějící do ceny skutečných nákladů
doplácí členové FSA.
BUĎTE SOLIDÁRNÍ!
Nabídka Anarchistické knihovny FSA
Vernon Richards
Poučení ze španělské revoluce
Kritický pohled na španělskou revoluci, velkém a takřka zapomenutém sociálním pohybu, kdy se mohly na široké ploše projevit konstruktivní schopnosti anarchistické myšlenky.
Nestor Machno
Boj proti státu a jiné eseje
V letech 1918 — 19212 existovalo
rozsáhlé anarchistické sociální hnutí, které zmobilizovalo většinu Ukra-
jiny ve jménu anarchistických ideálů
boje za bezstátní společnost anarchistického komunismu. Předák tohoto hnutí ruský anarchokomunista
Nestor Machno, ve francouzské emigraci svěřil této sbírce esejí vše, co
pokládal ve svém životě za důležité a
anarchistické.
Ida Mettová
Kronštadtské povstání
V roce 1921 povstalo několik tisíc
námořníků, pod heslem „Za sověty
bez bolševiků“, proti bolševické dik-
tatuře. Tento poslední záchvěv svobody ukázal, že komunismus není
slučitelný se státem, diktaturou a útlakem.
Michail Bakunin
Bůh a stát
Ruský anarchista M. A. Bakunin
vyvrací dogmata, na nichž stojí každá hierarchická společnost. Dogmata o nezbytnosti státu a existence nějaké „vyšší“ bytosti.
Info-tel.: 0601 30 73 93
Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty ★ Kontakty
FSA Praha
FSA Severní Čechy
FSA Zlínsko
tel.: 0601 30 73 93
tel.: přes FSA Praha
tel.: přes FSA Brno
e-mail: [email protected]
e-mail: [email protected]
e-mail: [email protected]
FSA Brno
FSA Blansko
FSA Prostějov
tel.: 0604 92 43 53
tel.: 0604 43 28 55
tel.: 0604 84 86 38
e-mail: [email protected]
e-mail: [email protected]
e-mail: [email protected]
OS ROVNOST můžete kontaktovat prostřednictvím každé skupiny FSA nebo na e-mailu: [email protected]
PŘEDPLATNÉ
je nejjistějším způsobem, jak si zajistit pravidelné dodání Svobodné
práce, měsíčních novin Federace sociálních anarchistů. Předplatné
na 6 čísel činí 110 Kč. Úhradu lze provést složenkou typu A
na bankovní konto:
Investiční a poštovní banka, IPB, A. S.
Pobočka: Masarykovo nábřeží 2/2014, 12000 PRAHA 2
Účet: 151440919/500
Do kolonky »Zpráva pro příjemce« vpište »předplatné« a číslo
prvního objednávaného výtisku.
DISTRIBUCE
materiálů se sociálně anarchistickou, revolučně odborářskou a
antifašistickou tématikou je největší překážkou pro šíření našich
myšlenek. Oficiální kanály nám nepomohou. Hledáme všechny
schopné a ochotné pomoci s tímto problémem. Podmínky odběru
(min. 10ks) a splácení dohodou – kontaktujte nejbližší pobočku
FSA-MAP. Distribuci na Slovensku zajišuje naše sesterská organizace Priama Akcia – anarchokomunistická organizácia práce.
Adresa: PRIAMA AKCIA, PO Box 16, 840 08 Bratislava 48 nebo
email: [email protected]
Svobodná práce jsou měsíční noviny Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících ★ Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři ★ Tisková svoboda, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek je základním, univerzálním a nezadatelným lidským a politickým právem, které nesmí být
omezeno jakýmkoli zákonem nebo zásahem ★ Uzavěrka 20. února 2001 ★ Náklad 700 kusů.