po stredni Americe
Transkript
po stredni Americe
Sobota 25.10. Praha – Vstával jsem docela dost ve spěchu, protože předešlý večír jsem měl sraz ze školy a doma u mě nečekaně přespával kamarád a brácha. Věci už jsem měl všechny připravené, ale pro jistotu poslední kontrola: pas, peníze i letenky mám, vše je snad v pořádku. Na autobus jsem přiběhl asi s 15 minutovým zpožděním. Při mé smůle mi před nosem ujelo i metro. Pavel už na mě netrpělivě čekal na Dejvické. Než přijel autobus číslo 119, co nás vezl k letišti, stihli jsme si koupit ještě nějaké bagetky (ty se nám později docela hodily). Po skoro půlhodinové jízdě busem se konečně objevily letištní hangáry s odletovým terminálem. V odbavovací hale byl ještě čas koupit malý poznámkový blok, aby bylo kam psát tyto poznámky z naší, více jak 3 týdenní, výpravy po Mexiku, Belize a Guatemale. Odbavení proběhlo bez sebemenších problémů. Letadlo odlétalo přesně na čas v 10:20. O hodinu později jsme byli už o 400km dále ve Frankfurtu, kde jsme museli počkat 3 hodiny na navazující letadlo. S Pavlem jsme si prošli duty-free obchody a taky ještě na poslední chvíli potrénovali španělštinu. V 14:40 už sedíme v Boeingu 747 Jumbo a startujeme směr Mexico City. Než se odlepí od země takovýto několika tunový brouček uběhne pěkných pár desítek sekund (dle mých stopek to bylo něco okolo minuty). Během letu nebyly žádné problémy a o 9600km dále vystupujeme, po více jak 11hodinovém letu, docela zničení. V Mexico City bylo něco okolo 20 hodin a doma 3 ráno ;o) Po našem odbavení čekáme na Honzu alias IA, který s námi nemohl letět, protože v letadle už bylo plno (pozdě si tento výlet rozmyslel) a kterýžto letěl přes Frankfurt a Chicago. Jeho přílet měl být hodinu po našem. Jenže, co osud nechtěl, jeho letadlo mělo zpoždění a mexikáni se to jaksi neobtěžovali zobrazit na tabulích s příletovými časy. Pavel šel zjišťovat co se stalo a já hlídal naše batohy. Naštěstí se Honza objevil dříve než ho nechal Pavel vyvolat. Dobře, takže jsme všichni v pořádku, a teďka rychle najít nějaké ubytování a jít konečně spát. Ještě jsme si vyměnili peníze, protože na letišti mají v Mexiku nejlepší kurzy (což jsme už ostatně měli zjištěno z průvodců). Bylo už po 22 hodině, říkali jsme si tedy, že můžeme mít už problém najít nějaký slušný hotýlek. Jak se nám později ukázalo po celém Mexiku je večer opravdu živo a není žádným problémem i v těchto nočních hodinách sehnat ubytování. Měli jsme předem vyhlídnutý hotel Rioja, který je přímo v centru. Metrem se nám to už takhle pozdě nezdálo bezpečné, proto jsme se rozhodli vzít si raději taxi. Taxi přímo na letišti bylo děsně drahé. Nakonec jsme se nechali odchytnout naháněči a vzali si taxi za 192$ (pesos). Nelekněte se značení, protože po Mexiku se pod znakem $ myslí mexické peso a ne US dolar. Taxi bylo přes silnici naproti letištní hale (letištní taxikáři nás varovali, že taxi přes cestu může být nebezpečné, ostatně tak píší i v LP). Pod LP je myšlen skvělý průvodce z nakladatelství Lonely Planet... Když jsme se dohodli s naháněčem ještě jsme netušili, že to jeho taxi parkuje právě přes silnici, no co se dalo dělat. Možná proto, že jsme byli tři, tak nebyl s taxikářem žádný problém. Ten náš taxikář jel po městě snad 130 km rychlostí, přejíždění plné, nebo dokonce dvojité čáry ho očividně nijak nevzrušovalo. Po ¾ hodinové závodní jízdě jsme byli konečně v centru před, námi vyhlédnutém, hotelem Rioja. Ještě jsme nevěděli jaké jsou ceny za noc v Mexiku, takže jsme byli docela překvapeni vysokou cenou za pokoj. Asi o 40 metrů směrem k centrálnímu náměstí Zócalo jsme však našli jiný a velmi levný hotel Zamora. Cena pro tři byla 150 pesos, což bylo dostatečně levné, takže jsme to vzali. Ubytovali nás ve třetím patře. Koupelna byla buď v prvním a nebo ve druhém patře, avšak v tom druhém jim nefungovalo světlo. Osprchoval jsem se v koupelně v prvém patře už nijak zvlášť teplou vodou a zaplul jsem raději do spacáku, protože jsme nějak nedůvěřovali čistotě jejich postelí...i když byly asi určitě v pohodě. Spát jsme šli skoro o půlnoci (u nás je 7 ráno). 1 Neděle 26.10. Ráno jsme se vykopali z postelí, sbalili spacáky a šli na centrální náměstí Zócalo. V neděli dopoledne bylo náměstí úplně prázdné. Udělali jsme pár fotek a zaběhli do mexického metra. Metro stojí po celém Mexico City stejně a to jenom 2 pesos, což je cena téměř stejná jako u nás. Jízdenka do metra není časově ani vzdálenostně omezená. Naším cílem bylo dostat se na terminál Oriente. Vybrali jsme nejkratší trasu přes přestupní stanici „Piňo Suaréz“ do stanice „San Lázaro“. Při přestupu jsme byli trochu dezorientovaní, ihned si nás odchytli místní, kteří se snažili pomoci a případně si i popovídat. Naše španělština nebyla až zas na takové úrovni, aby jsme si mohli povídat a všemu rozuměli, ale i tak jsme pochopili co nám chtěli říct a sami jsme taky ze sebe něco dostali. Každopádně mexikánci jsou velice komunikativní národ. Zastávka metra je hnedka pod terminálem Oriente, takže jsme nemuseli dále bloudit a stáli jsme uprostřed ohromné kruhové haly ze které odjížděli autobusy různých společností všemi směry. Po chvilce vybírání společnosti se kterou pojedeme jsme zvolili společnost AU (druhá třída). Jinak když jsem se dostal k třídám, sice se v Mexiku autobusy dělí do tříd, ale není druhá, jako druhá jinde, viz. dále ;o) Vzali jsme si autobus do přímořského města Veracruz za 192 pesos/os. Cesta trvala skoro 7 hodin (od 9 ráno do 4 odpoledne)! Cestou byla vidět sopka La Malinche (4460mnm) a spousty kukuřičných nebo agávových polí. Pohledem z autobusu se nám zdálo, že je venku docela chladno, ale po vystoupení z klimatizovaného autobusu nás čekalo pěkný dusno (v Mexico City bylo sice chladněji, ale taky je ve výšce 2300 m.n.m.). Hlavní teďka bylo najít nějaké dobré ubytování. První hotel byl opět docela drahý. Po chvilce hledání nás odchytnul jeden z místních, jestli nechceme jít k němu. Sice nám nenabídl námi vyhledávaný hotel, nýbrž jeden pokoj v jeho rodinném domě, který byl sice dezolátním stavu avšak se slušnou cenu za noc (150 pesos/pokoj). Protože se s ním dalo domluvit anglicky, ukolébalo nás to a pokoj jsme nakonec vzali. Cena byla dobrá, ale nevýhodou byl fakt hnusný pokoj, kde bych nespal, pokud bych neměl s sebou spacák. V pokojích bylo děsné vedro a špinavé povlečení. Chtěli jsme si prohlédnout celé město, proto jsme v pokoji nechali jen batohy a cennosti si vzali do malých batůžků s sebou. Došli jsme k pobřeží, pak i k pobřežnímu majáku, odkud byl pěkný výhled na celý přístav a ohromné lodní doky. Pavel se vykoupal, ale mě i IA se voda zdála trochu špinavá, i když byla docela teplá. Zašli jsme na malou večeři, dali si pivíčko Superior, Coronu, atd. Pivo stálo okolo 16 pesos, což je oproti našim lidovkám za pivo docela drahé, ale fakt nebylo špatné. Cestou domů nás otravoval nějaký mexikán, ale po chvíli dal pokoj. Horší byl samotný návrat na pokoj. Před vchodem stála tlustá Mexikánka a že nás nemůže pustit dovnitř. Po chvilce přišla její dcera s anglicky psaným vzkazem od „managera“, že mu někdo ukradl mobilní telefon ... no tě pic, druhý den v Mexiku a už problém. No šli jsme s tou její dcerou za jejich šéfem, ten akorát večeřel. Po dlouhém dohadování, kdy on tvrdil, že ho měl na stole a nikdo jiný kromě nás v domě nebyl a naší argumentaci, že nic nemáme a ať si klidně zavolá policii, nás nechal být a pustil zpátky na pokoj. Důkladně jsme prohledali pokoj i naše věci, jestli nám ho tam někde neschoval. Nic jsme nenašli, rozhodli jsme se dále nesetrvávat v tomto „hotelu“. Kdyby přijeli policajti, mohli by nás zdržet nebo zkazit i celou dovolenou, takže jsme se sbalili a vypadnuli. O kousek dál, hnedka vedle autobusáku, byl vysoký hotel Central. Za poměrně slušnou cenu (280 pesos) jsme měli velký a hlavně čistý a bezpečný pokoj. Co potěšilo bylo to, že v koupelně tekla konečně teplá voda. Jedinou nevýhodou pokoje byl docela slušný hluk z blízkého autobusového nádraží. Pondělí 27.10. Ráno jsme vstávali poměrně brzy, nechtěli jsme mít problémy ještě s tím telefonem. První autobus do San Andrés nám jel v 6:45 (75p/os). Bus jel zhruba 3 hodinky, tedy v San Andrés 2 jsme byli okolo 10h. Batohy jsme si nechali v úschovně, která nebyla nijak drahá. San Andrés je malé městečko. Sice dle průvodce má přes 50 tisíc obyvatel, ale my by jsme jich tipnuli tak maximálně na 10 tisíc a to ještě hodně rozmístěných po okolí. Rozhodně v tomto městečku není mnoho turistů, tedy dá se říci, že jsme byli místní atrakcí. Město je také známo jako hlavní město cigaret. Na cigaretovou továrnu nám však už čas nezbýval, tak snad někdy příště... Našim hlavním cílem byl vodopád Salto de Eyipantla, který je asi 15km za městem. Z autobusového nádraží tam nic samozřejmě nejelo, tedy museli jsme vyhledat místní dopravce. V pekařství jsme zjistili přesný směr a to, že místní mikrobus jezdí ze zeleninového trhu. Tržiště alias Mercado lze nalézt ve většině mexických vesnic a měst. Na těchto tržištích lze koupit skoro cokoliv, i když některé jsou specializované, jako v tomto případě jen na zeleninu. Najít trh nedalo moc práce, protože stačilo sledovat proudění zelinářů a asi po 10 minutách jsme byli na zastávce. No zastávka je silné slovo, zastávka tam neexistovala, ale něco co mohlo kdysi být mikrobusem tam na nás čekalo. Zaplatili jsme za každého 5p a usadili se mezi místní zemědělce. Ty si nás vcelku prohlíželi, protože asi každý den tam bílého nevídají. Až po lehké konverzaci, kde jsme se ptali, jestli nás to určitě doveze do vesnice k vodopádům se dali trochu do řeči a začali se i usmívat. Po průjezdu několika malými vesničkami jsme dorazili do cílové vesničky Eyipantla, odtud ten název pro vodopád. Po zastavení jsme se ještě stačili zeptat řidiče, jak často jezdí bus zpátky do města. Odpověď nás dostatečně uspokojila, protože říkal - každých 20 minut. Prošli jsme vesnicí, kde jsme opět byli místní atrakcí. Po 10 minutách chůze se objevil konec vesnice, kde už byl slyšet hukot vodopádu. Vybrali jsme si cestu vlevo a pak po schodech dolů. Přišli jsme k pokladně, kde místní chtěli 5p/os za vstup. Dostalo se nám informace, že k vodopádům existuje i druhá cesta a to horní přímo nad vodopád a platí tam i stejná vstupenka. No už jsme byli na cestě pod vodopád proto jsme seběhli 242 schodů dolů. Dole bylo pár stánků s oblečením, no vcelku neměli nic zajímavého. U vodopádu, který je zhruba 50 metrů vysoký a 40 metrů dlouhý, bylo docela zamlženo. Fotit v této mlze bylo docela umění, bylo tak asi stylem udělat rychle jednu fotku vrátit se a vyčistit objektiv... Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se druhou cestou nad vodopád. Cestou jsem uviděl největšího pavouka jakého jsem kdy viděl. Asi 15cm macek na pavučině co měla na délku určitě takových 10 metrů. No hezký zvířátko domů ;o) Druhá cesta vedla přes provazový most přímo nad vodopád. Udělali jsme ještě pár fotek a vrátili se zpět k autobusu. Autobus už čekal na zastávce, ještě nabral pár místních a už startoval. Za chvíli jsme byli zpátky na tržišti v San Andres. Bylo skoro poledne, což byl akorát čas na to dát si něco k jídlu a pití. V bufetu jsme koupili sendviče a jejich oranžovou limonádu. Jelikož bylo pondělí poledne, což je den, kdy bereme anti-malarika Delagil, každý jsme spolknuli po jedné fakt nechutné tabletce. Po obídku jsme začali zjišťovat, jak se dostaneme do poměrně velkého města Villahermosa. Na přepážce nám řekli, že autobus první třídy jede až v 18h a tedy do města by jsme přijeli až dlouho v noci. Po předchozích dnech jsme byli rozhodnuti snažit se do cíle dorazit pokud možno za světla. V LP 3 psali ještě o jiném autobusovém nádraží odkud jezdí druhá třída. Nádraží druhé třídy je asi o 200 metrů dále ve směru příjezdu od Veracruzu. Věděli jsme hnedka kde je, protože jsme ho dopoledne viděli z okna našeho ranního autobusu. Po přechodu na druhý autobusák jsme se začali dohadovat, jak se dostaneme do Villahermosi. Dlouhým dohadováním jsme zjistili, že přímo žádný autobus nejede, že si můžeme vzít autobus do 200km vzdáleného města Coatzacoalcos alias, jak ve zkratce říkají místní, Coatzo a pak přestoupit na autobus do Villahermosy. Dohodli jsme se, že to bereme (lístek stál 62p/os). Jak jsem psal na začátku není druhá třída jako druhá třída. Tento jistě už dávno vyřazený, i když stále pojízdný vehikl, kterému nešli některé okna zavírat, o tlumičích snad ani nikdy neslyšel, nás vzal na 4 hodinovou cestu. Cestou nastupovalo a vystupovalo docela dost školáků, které ten křáp rozvážel ze škol domů po vesnicích. Po strastiplné cestě jsme konečně dorazili do města Coatzo. Město se zdálo být docela velké, dle mapy přístavní město. Neměli jsme mnoho času na prolezení města, protože asi za 1 hodinku nám už jela první třída přímo do 100km vzdálené Villahermosy (85p). Tří hodinová cesta mě už zmohla, takže jsem cestou upadl do říše snů. Vzbudil jsem se až přímo na místě v 9hodin večír. Dle průvodce LP jsme vyhledali v 350 tisícovém městě doporučovaný „hotel del Centro“ (260p/pokoj). Pokoj byl opravdu čistý a s pěknou koupelnou, takže vřele doporučuji. Úterý 28.10. Ráno jsme vyspávali a relaxovali. Okolo 9 hodiny jsme šli najít něco k snědku. Prošli jsme pár ulic a narazili na výbornou pekárnu. Všichni jsme si dali sladkou taštičku plněnou párkem a pak na cestu kousek něčeho co připomínalo náš mazanec. Zapili jsme to hrníčkem kafe v kafetérii. Komplet snídaně vyšla na 24 pesos. S plným žaludkem se už dál pokračovalo bezvadně. Cestou jsme se ještě stavili koupit lístek do městečka Palenque. Sehnali jsme odpolední spoj první třídou v 16:40 za 75 pesos. Prošli jsme se čtvrtí bohatších spoluobčanů, kteří žijí v okolí jezera Laguna de las Ilusiones. Všechny hezčí domy byly za pořádným plotem a občas dozdobeny ostnatým drátem. Většinou byl dům hlídán i nějakým psem, i když v tom vedru, které se začínalo dělat, jich většina byla zalezlá ve stínu a kdoví jestli by se zvedli. Našim cílem byl park a muzeum, kde jsou umístěny kamenné hlavy olméckých válečníků. Park je na severo-západě města a je zhruba 2km dlouhý. Vstupní brána je ze severo-východu. Vstup do parku je samozřejmě placený a vcelku milá paní v pokladně po nás chtěla 30 pesos za osobu. V parku je kromě olméckých památek ještě malá zoologická zahrada s krokodýly, opicemi, hady, leopardy a papoušky. To co mě překvapilo, že i v Mexiku mají veverky. Hlavní atrakcí parku však jsou asi 2 metrové kamenné hlavy olméckých bojovníku (každá váží okolo 24 tun). Celkem se našlo pět hlav, v parku jsme viděli pouze dvě velké. Dle průvodce byly původně nalezeny v okolí 130km vzdáleného města La Venta, kde jsou dnes zanechány alespoň jejich kopie. Během návštěvy parku nás pronásledovaly davy odporných komárů, které se ještě znásobily po půlhodinovém dešti. Taky v LP nás dostatečně varovali před vstupem do parku bez repelentu. Zoo-park a 4 muzeum v jednom se dá projít zhruba tak za hodinku. Hnedka za zoo pokračuje zoo místem „Parque Tomás Garrido Canabal“, kde jsme si koupili nanuky a v pouličním stánku výborné hot-dogy nadopované čerstvými papričkami jalapeňos. Po obědo-svačině jsme se vrátili do hotelu, kde jsme si vyzvedli naše batohy. Paní jsme ještě nechali 10 pesos dýžko, což ji úplně rozhodilo. Zřejmě na to nebyla zvyklá, ale zdálo se nám správné ji něco dát, že nám ty batohy pohlídala. Autobus jel skoro až v 5h, takže jsme měli ještě zhruba 2 hodiny času. Při dopoledním hledání pekárny jsme narazili na pobočku KFC. Hamburgrárna bylo přesně to místo, kde lze pohodlně zabít čas před odjezdem. KFC v Mexiku je téměř stejné jako u nás, avšak oproti ostatním podnikům ve Villahermose mělo neskonalé dvě výhody a to slušnou klimatizaci a čisté záchody. Po lehkém obídku jsme se vydali na bus. Venku nás omráčilo děsný vedro, ale už to nebyl tak šílený pařák jako v poledne. Autobus vyrazil přesně načas na 140km dlouhou cestu, akorát cesta se prodloužila o více než půl hodiny. Možná to bylo způsobeno vojenskými hlídkami na silnici. Každý z vojáků měl přes rameno samopal občas i s prstem na spoušti, no příjemný pocit to nebyl, ale autobus pustili bez problémů dál. To proč byly hlídky na silnici se vysvětlilo až když jsme mrknuli na mapu, důvodem byl přejezd ze státu Tabasco do státu Chiapas, ve kterém byly v roce 2000 násilná povstání. Do Palenque jsme přijeli okolo 18 hodiny, už za úplné tmy. Dle LP jsme měli vytipovaný hotel „Posada Nacha’n Ka’an”, ale bohužel už byl plně obsazen. Vstřícný majitel nám doporučil jiný nedaleký hotel. Naproti jeho hotelu je přes ulici jiný hotel, na jehož jméno si nemůžu už vzpomenout, tím hotelem lze projít do jím doporučeném hotelu Yun-Kax, ve kterém už bylo volno. Recepční sice slibovala aqua caliente, ale o horké vodě se fakt nedalo mluvit. Nám to však stačilo a taky jsme nechtěli dál něco hledat. Měli jsme vcelku velký pokoj s třemi obrovskými postelemi za 250 pesos. Překvapením však byl asi 6 cm dlouhý šváb, který ležel na odtoku vody z koupelny. Po osprchování jsme skočili do spacáků. Středa 29.10. Ráno jsme vstali okolo 7 hodiny a rozhodli se, že si nakonec pronajmeme stejný pokoj ještě na jeden den, protože jsme se chtěli podívat i na vodní kaskády Agua Azul. Zaplatili jsme tedy v recepci další den a šli najít nějakou restauraci, kde by jsme posnídali. V LP psali, že dobré snídaně jsou v hotelu Nacha’n Ka’an, který jsme už znali z předešlého večera. V planetce opravdu nelhali, umí dělat fakt dobré vaječné specialitky. Ochutnali jsme omelety, jak jinak než s dvěma druhy paprikových omáček (jedna zelená a druhá červená). Krom omáčky bylo trochu papriček přisypáno i do omelety, takže po naší úpravě byla fakt ohnivá. Vše jsme zapili sklenkami džusu, ale ne takového co je k dostání u nás. Džus byl z opravdu vymačkaných pomerančů. Šťáva je sice méně sladčí, ale zase je o hodně sytější a má výraznější chuť. Majitel byl úsměvný chlapík, který věděl „jak se dělá business“. Jak se později ukázalo, majitel uměl kromě španělštiny i velmi dobře anglicky, tedy dalo se s ním docela dobře popovídat. Dozvěděli jsme se, že před pár lety navštívil i Prahu, kde byl na dovolené. Mezi řečí nám nabídl, že by mohl zprostředkovat výlet do Agua Azul, Misol-Ha a Agua Clara za 120 pesos na osobu. No chtěli jsme tam stejně jet, takže jsme souhlasili. Cena se nám zdála vcelku vysoká, ale jak se později ukázalo byla odpovídající. Přesně v 9:00 pro nás přijel shuttle před jeho hotel. Cestou jsme nabrali dalších 8 lidí různých národností (němce, američany, španěly). První zastávkou byl vodopád v Misol-Ha, který je vzdálen od Palenque asi 30 km. Řidič nám dal 30 minut na prohlídku, čehož jsme do poslední minuty využili. Voda padala z asi 40 metrové výšky do naprosto čistého jezírka. Místní kluci mi nabídli, jestli bych se nechtěl podívat do jeskyně za vodopádem. No taková nabídka se neodmítá, jenže jsem se nedohodl na ceně, což byla pěkná blbost, jak se později ukázalo. Kluk vytáhl 5 z batůžku baterku, která byla ještě obalená igelitem, zřejmě kvůli vlhkosti. Cestou jsem se pěkně zmáčel, proud vody byl docela silný, ale přeskákalo se pár kamenů a došli jsme k cíli. Na levé straně byla ve skále soška nějaké madony, před námi byl menší vodopád, který byl zdrojem toho potoka, kterým jsme cestou sem brodili. Po krátkém prozkoumání vnitřku jeskyně jsme vyrazili ven. Venku však čekalo na mě překvapení. Kluk po mě chtěl za 3 minutovou prohlídku 25 pesos, který jsem ani u sebe neměl. No nakonec jsem to ukecal na 4 pesos a 1US dolar, ale nebyl nijak nadšený. No možná kdyby nepřišel Pavel, tak by mě jen tak nepustil, ale stejně, co by mohl dělat? No čas uběhl jak voda a našich 30 minut vypršelo, tedy rychle jsme nastoupili a pokračovali do další 10 km vzdálené „Agua Clary“. Hlavní atrakcí v Agua Clara je přes 60 metrů dlouhý lanový most nad řekou. Most už byl docela zchátralý, občas v něm chyběly prkna, místy byly nahrazeny větvemi. Voda měla stejně jako v Misol-Ha zvláštní barvu něco mezi modrou a zelenožlutou. Nic dalšího v Agua Clara k vidění není. Cestou k mikrobusu už z dálky bylo slyšet slovo platanas, které pokřikovali malé indiánské děti. Platanas jsou malé banány, zhruba 6 cm dlouhé, které se často v restauracích podávají smažené. Dětem nemohlo být více jak 5 let a už musí pracovat a vydělávat. Koupil jsem si od nich tedy trs 12 banánů (asi za 10 pesos), které jsme s Pavlem stačili zpracovat než jsme došli k zastávce mikrobusu. Pokračovali jsme dalších 10 km do místa zvaného Agua Azul. Cestou jsme museli místním zaplatit 2x mýtné za vjezd. Agua Azul je velmi známý, asi 2km dlouhý, komplex vodních kaskád. Řidič nám tentokrát dal 3 hodiny čistého času, které jsme chtěli jaksepatří využít. Šli jsme podél vodopádu po schodech do kopce. Podél celé cesty jsou na levé straně stánky, kde se dá koupit spousta pěkných suvenýrů, občerstvení, atd. a na pravé straně jsou vidět desítky vodopádů. Po 20 minutách stoupání jsme došli nakonec cesty, kde začínal prales a kde byla také ozbrojená hlídka, která nás dál nechtěla pustit. Našli jsme si plac, převlíkli se do plavek a skočili do peřejí. Místy byl dost slušný proud, proti němu plavat byla opravdu makačka. Co se mi líbilo bylo vlézt si pod některý z vodopádů, kde dopadající voda tvořila doslova perličkovou koupel. 6 Postupně se k nám přidávali i další turisti, takže za chvilku byl „náš“ plácek plný. Blbnuli jsme tam minimálně hodinu. Po oschnutí jsme si koupili něco k pití a já jsem vyzkoušel místní speciality a to kukuřičnou měkkou placku plněnou hrudkovitým sýrem a taky tvrdou opraženou placku namočenou v krystalovém cukru. No lepší byla ta s tím sýrem. Cestou zpátky k autobusu jsme prošli krámky. Ceny měli vcelku přijatelné, ale nechtělo se nám tahat s „nákupy“ ještě další tisíce kilometrů, které byly před námi. Došli jsme na dolní parkoviště, kluci se stačili ještě jednou vykoupat a už jsme nastupovali do shuttlu na zpáteční hodinovou cestu. Večír jsme si šli prohlédnout město a taky na nějakou dobrou večeři. Vyzkoušeli jsme pivíčka SOL, XXL a černé pivo modelo Negro. K jídlu jsem měl, jak jinak, pikantní kuře s frijoles, což je černá rozmixovaná směs z fazolí. Po pivíčku a slušně stráveném dni se hezky usínalo ;o) Čtvrtek 30.10. Ráno jsme si sbalili naše věci a dali si je do úschovy v hotelu za 10 pesos/osobu. Zašli do známé restaurace „snídárny“ z předešlého dne. Dali jsme si kafe a míchané vajíčka s jalapeňos... Po vydatné snídani jsme si našli colectivo co nás odveze do ruin alias playas dle místního slangu. Cesta trvala skoro 20 minut a colectivo nás odvezlo k horní vstupní bráně. Za vstup do celého areálu se platí 37 pesos a lístek je platný i do muzea, které je v dolní části a mimo areál. Hned po vstupu do areálu jsme se vydrápali na první pyramidu, poté jsme prošli přes „El Palacio“ což je čtyřstěnný objekt uprostřed kterého je strážní věž. Archeologové si o věži myslí, že byla také určena pro pozorování západu slunce v době zimního slunovratu. Asi největším objektem v celém areálu je chrám kříže (Templo de la Cruz), z něhož je perfektní rozhled po okolí. Jelikož sluníčko začalo na poledne nemilosrdně pálit, přemístili jsme se pod korunu velkého kaštanu, která alespoň trochu stínila. Po „tatrankovém“ obědě si Pavel všimnul asi 10cm dlouhé a 1cm široké housenky. Vypadala fakt drsně i když se snažila schovat. Po chvíli se ji to podařilo, tak jsme ji dali pokoj. IA si četl průvodce LP a Pavel moc dlouho nevydržel sedět a šel se porozhlídnout okolo, případně sehnat něco k pití. Po 20 minutách se housenka opět objevila asi o 5 metrů dále, tentokrát ji „zkoumali“ místní, který mi názorně ukázali, co se stane, pokud se na ni sáhne. Housenka se po dotyku stočí dokolečka a na konci jejího těla má osten kterým se brání. Dle domorodců není rozumný na ni 7 sahat. Trochu jsme ji pozlobili listem a já si udělal detailní fotku, když už byla utahaná a nepohybovala se tak rychle, předtím mi nešla zaostřit. Když dorazil Pavel sebrali jsme se a prošli zbytek areálu k dolní bráně. Jelikož jsme měli spoustu času, podívali jsme se ještě do muzea de Sitio, které je postaveno v moderním stylu a ve kterém jsou kopie masek z vykopávek v Palenque. Colectiva jezdí snad každých 10 minut, tedy není problém si nějaké odchytnout na zpáteční cestu. Po příjezdu do města jsme zašli poslat první pohledy. Taky jsme si chtěli přečíst poštu, tak jsme zasurfovali na internetu (10 pesos/hodinu) a jelikož se mi docela zaplnila paměť ve foťáku, tak jsem si došel v jedné kavárně vypálit CD. Najít kavárnu, kde se může i vypalovat byl docela problém, ale na 3 pokus se povedlo. Pokud by jste tam někdo hledal obdobné služby doporučuji internet kavárnu na třídě Juaréz až na konci před centrálním parkem, kde obsluhuje pěkná a ochotná slečna Sylvie. Po vyřízení pošty jsme se stavili na večeři. Nevím už co měli kluci, ale já si objednal burritos, což byly kukuřičné placky tortilas plněné sýrem a salámem a jako příloha frijoles a samozřejmě papričky bez kterých by to celé ani nešlo. Po večeři jsme se stavili na hotelu pro naše batohy a se slečnou v recepci si ještě dohodli, že se za příplatek můžeme osprchovat před celonoční cestou do Meridy. Na noční, 600 km dlouhou, cestu jsme si zaplatili nejluxusnější autobus co nabízeli, tedy třídu Ejecutivo za 276 pesos/osobu. Autobus měl odjíždět v 22:30, ale měl hodinu a půl zpoždění, no hlavní bylo, že nakonec přijel. V autobuse nám dali jako omluvu jednu plechovku s pitím, no nic moc, ale lepší než drátem do oka. Konečně jsme vyrazili. Cesta hrozná, mě byla děsná zima, protože jsem se nepřevlíknul do kalhot a řidič celou dobu měl puštěnou naplno klimatizaci. Jen co se mi povedlo usnout, tak mě probudila kapající voda z klimatizace, no fakticky děsná noc. Pátek 31.10. Autobus dorazil do Meridy v půl 9 ráno a jelikož nám jel další autobus v 9:15 rovnou do Chitzén Itzá, koupili jsme si hnedka další lístky (ADO 64p/os), přestoupili jsme a pokračovali dál. Z časových důvodů jsme se nezastavovali v mayských ruinách Uxmal, které mají být také velmi pěkné, tak snad někdy jindy. Do Chitzén Itzá autobus přijel okolo pravého poledne, bohužel jel až přímo k ruinám a nezastavoval ve vesničce Pisté, kde jsou všechny hotely. Tedy v tom děsném 30C vedru a s batohy jsme se vraceli po silnici asi 1km zpátky. První hotel „Pyramide Inn“ byl dost drahý, avšak 100 metrů za ním nás odchytnul děda, co nám nabídl ubytování. Těžko říct, jestli to byl oficiální hotel, ale cena byla přijatelná 200 pesos/pokoj. Po vybalení věcí z baťohu, jsme se vydali opěr 1km zpátky do Chitzén Itzá na prolezení pyramid. U vstupu po nás chtěli 87 pesos/os s tím, že vstupenka platí i na večerní světelnou a zvukovou show. Po pár metrech za hlavní bránou je vidět toltécká 25metrů vysoká hlavní pyramida El Castillo, která je postavena na starší a menší pyramidě. Během pár minut jsme se vyškrábali až na její vršek odkud byl opravdu parádní rozhled na nekonečné zelené pralesy bez jediného kopečku. Pyramida je také jeden velký kalendář. Z počtu pater a jejich dělení lze získat 8 365 denní kalendář a v době jarní a podzimní rovnodennosti tvoří světla a stíny na její severní straně pyramidy zajímavé trojúhelníkové obrazce. Mezi další atrakce patří určitě skupina tisíce sloupů, mayské parní koupelny a observatoř. Zajímavá byla i plocha na které se hrála pelota, což byla hra podobná současným míčovým hrám. Místo branek byly na širší straně hrací plochy kruhy, kterými se prohazoval míč. K hřišti samozřejmě patřila tribuna. Při trochu fantazie si lze představit, jak to mohlo tenkrát vypadat. V LP psali, že je do hlavní pyramidy (El Castillo) vstup. Vstupní dveře jsme po chvíli objevili, ale byly zavřené. Na ceduli jsme se dočetli, že je otevírají jednou za hodinu. Chvíli jsme čekali, mezitím se utvořila pěkná fronta, a už se přivalila tlustá Mexikánka, která nás pustila dovnitř. Uvnitř není nic příliš zajímavého. Po vyšplhání po příkrých schodech útlou chodbou, kde je vydýchaný, vlhký a teplý vzduch, je za mřížemi socha červeného jaguára. No jak říkám, nic zajímavého, ale stejně bych tam šel mrknout i kdybych věděl co nás tam bude čekat. Jinak vstup doporučuji jen pro ty kdo netrpí klaustrofobií. Areál jsme prochodili, začínalo se stmívat, tak jsme se odebrali směrem k hotelu. Asi v půlce cesty je u silnice osamocená hospůdka, kde jsme si dali večeři. Večeře byla klasická mexická a zapitá dvěmi láhvemi piva. Každý den večer od 19 hodin začíná v Chitzén Itzá světelná a zvuková show na kterou jsme byli docela zvědavý a tak místo do hotelu jsme se vrátili zpátky do areálu. Show byla taková jakou jsem ji zhruba očekával, ale šlo to. Jelikož po skončení už byla totální tma a cestou nebylo podél silnice žádné osvětlení byla cesta zpět na hotel docela hrozná. No po půl hodině rázné chůze jsme už byli doma. Teplou vodu jsem v tomto „hotelu“ fakt neočekával, tedy nemohlo mě překvapit, že tekla jen studená. Sobota 1.11. Budík jsme měli nastaven na 7 hodin. Autobus 2 třídy do 200km vzdáleného Cancunu (77 pesos) odjížděl se zpožděním v půl 9. Do Cancunu jsme přijeli okolo půl 1. Dle doporučení planetky jsme si našli na místní poměry levnější hotel Mária-Isabel blízko autobusového nádraží. Hotel to byl opravdu parádní, teda zatím, podle mne nejlepší jaký jsme měli. Cena byla teda vyšší, ale na místní poměry rozumná (120 pesos/osobu). Po ubytování jsme se chtěli jít vykoupat na světově proslulých plážích. Protože pláže byly daleko od centra města, vzali jsme si taxíka. Usmlouvali jsme cenu z 7 US$ na 60 pesos. IA vybral dle LP nejbližší pláž a tak jsme řidiči řekli kam chceme. Sice se trochu divil, ale odvezl nás na místo dle našeho přání. Pláže tam sice byly, ale na koupání to teda ani náhodou nebylo, po 50 metrech od břehu pořád jenom 40 cm hloubka a navíc všude samé zelené řasy. No tohle teda nebylo to co jsme si všichni představovali pod pojmem nejlepší pláže v Cancunu. Šli jsme podél břehu až k hotelům, kde jsme od místních zjistili, kde je to správné místo na koupání. Tím místem mělo být Puerto Cancún. Jelikož jsme už nechtěli utrácet za taxíka, našli jsme si autobus, který nás tam v pohodě dovezl. No dovezl, s řidičem jsme byli domluveni, že nám řekne, kde vystoupit, ale asi na nás pozapomněl a odvezl nás o pěkný kus dál. Doprava autobusy je v Cancúnu naprosto bezpečná a hodně využívaná, jak turisty, tak místními za jednotnou cenu 6 pesos/os. Tedy když nám došlo, že na nás zapomněl, vystoupili jsme na 9 pláži delfínů. Když jsme viděli ty pláže ani jsme nelitovali, že nás jsme dojeli jinam než jsme měli původně naplánováno. Pláž, za kterou se táhlo blankytně modré moře s asi metrovými vlnami. Prošli jsme okolo stanoviště plavčíků, kterým zrovna akorát končila služba, takže zavírali. Nad stanovištěm vlála červená vlajka. IA tvrdil, že až černá vlajka znamená zákaz koupání. Ale jak jsme si později přečetli, tak nejvyšším stupněm je právě ta červená. V koupání jsme se střídali, protože vždy jeden z nás hlídal věci. Během koupání zesiloval vítr a za chvíli se z metrových vln stali dvou a půl metrové. Plavat v tom šlo dost těžko a taky ne moc dlouho, protože síly za chvíli docházely (teda alespoň mě), ale jinak to byla paráda. V pět večír jsme sedli na autobus a nechali se odvést až k bus terminálu. K hotelu už jsme měli jen pár metrů, umyli jsme se, dali sušit prádlo a vyrazili na večeři. Restaurací je v Cancúnu spousta. V LP doporučovali restauraci „El Rincón Yucateco“, která byla blízko našeho hotelu. Výběr byl tedy jasný. Večeře byla docela drahá 90 pesos (v Cancúnu se započítává do ceny 15% dýžko automaticky) a abych řekl pravdu nebyla zas až tak moc dobrá. Neděle 2.10. Ráno jsme vstávali okolo 8 hodiny. Dnešním programem je ostrov Isla Mujares což je v překladu ostrov žen. Lodě na ostrov odjíždějí z několika přístavů, dle planetky jsme si vybrali tu z Puerto Juaréz. Přístav byl trochu dál od hotelu proto bylo rozumnější jet místním autobusem. V přístavu jsme si mohli vybrat dopravu rychlou lodí nebo pomalou. Nijak jsme nespěchali, tedy vybrali jsme si tu pomalejší, která byla i zároveň levnější (18 pesos). Loď vyplouvala v 9:30 a cesta na ostrov trvala asi 45 minut. Na lodi to hezky připalovalo a tak jsme opalovacím krémem nešetřili. Po příjezdu na ostrov nás doslova zasypali prodavači motorek a malých (golfových) elektro vozítek. Cena za půjčení je 300 pesos/den. My jsme jeli jen na želví farmu a zpátky, proto jsme nic půjčit ani nechtěli a využili opět místní autobusovou dopravu (3 pesos/os). Nevýhodou autobusu bylo, že nejel až přímo k farmě, tedy jsme museli dojít asi 400 metrů po vyprahlé silnici. Vstup na farmu a do akvárií byl 20 pesos. Průvodce mluvil v srozumitelné angličtině, tedy nebyl žádný problém, že by jsme něčemu nerozuměli. Na želví farmě měli želvičky rozdělené podle velikosti od cca 10 cm, 20 cm, 50 cm až po ohromné 150 kg kusy. K želví farmě patří i malé akvárium ve kterém byly různé druhy ryb a mořských koníků. Po prohlídce bylo jasné, že v tomto vedru je jediná rozumná věc a to skočit do moře. 10 Asi o 500 metrů dále od farmy byla vcelku malá pláž, vhodná pro koupání. I když na pláži nikdo nebyl raději jsme se při koupání opět střídali, aby někdo hlídal věci s doklady. IA měl potápěčské brýle, tedy jsem si je půjčil, abych mrknul na to co je pod vodou. Při potápění se mi povedlo najít asi 20 cm dlouhou, pěkně vybarvenou mušli, ale protože v ní byl ještě její obyvatel, tak jsem ji nechal na původním místě. Po opětovném vystřídání stráží mě ve vodě přepadla asi 70 cm dlouhá a vcelku úzká ryba, která pořád kroužila okolo mne. Byl to fakt nepříjemný pocit, vždy když jsem proti ní udělal nějaký pohyb a obeplula mne a plula ke mě ze zadu. No nakonec jsem musel vylézt z vody. Podle popisu mi kamarádka říkala, že by to mohla být baracuda. Těžko říct co to bylo za potvoru, ale každopádně byla otravná. Po vykoupání jsme došli zpátky na zastávku a čekali na autobus. Na autobus jsme čekali asi 20 minut. Mezitím přišla pěkná bouřka no přímo průtrž mračen. Ještě že u zastávky byla malá stříška, jinak by na nás nezůstalo nic suché. Zpátky jsme jeli skoro půl hodiny, cestou byly na silnici pořádné jezera vody, až při detailnějším pohledu mi došlo, že po celém ostrově nebyly žádné kanály. Cestu zpátky jsme vybrali rychlejší lodí (35 pesos). Cesta byla opravdu o poznání rychlejší, ale moc se nám nelíbila, protože loď byla kompletně zastřešená a uvnitř byla cítit nafta. Dorazili jsme k hotelu, vyzvedli naše batohy a šli si koupit lístek na autobus do 135km vzdáleného Tulumu. Žádný autobus v dohledné době nejel, ale u pokladny nám poradili ať zkusíme druhou třídu společností Mayab. Hnedka přes ulici akorát čekal jejich autobus, takže jsme přímo v autobuse koupili lístky (44 pesos) a hnedka vyrazili. Cesta trvala zhruba dvě hodiny a autobus nás vyložil na zastávce Tulum – central. Asi o 200 metrů ve směru jízdy jsme se ubytovali v hotelu Maya (250 pesos/pokoj). Pokoj byl sice malý, ale nebyl špinavý, v koupelně tekla teplá voda, takže byl plně vyhovující. K večeři jsme se stavili naproti hotelu na 1/2 kuřete s tortilou a rýži za 30 pesos. Obsluhující nám řekl, že ale pivo k kuřeti nemá, že na pití musíme jinam. Asi o 50 metrů byla prodejna s potravinami, kde jsme si koupili 3 chlazený. Když jsme si je přinesli k jídlu, barman nám je zabalil do ubrousku, aby to nebylo vidět. Nevíme proč, ale bál se, že by někdo mohl vidět, že u něj pijeme pivo. Možná musí být na prodej alkoholu povolení, kdoví? V 20 hodin jsme už byli na pokoji a šli hnedka spát. Pondělí 3.11. Hnedka ráno jsme se vydali k ruinám. Dle LP byly kousek za městem. Netušili jsme, že ten kousek půjdeme 4km po prašné cestě a už v slušném vedru. Na zpáteční cestu bylo však už jasno: bereme taxíka! Při vstupu na ruiny po nás v pokladně chtěli 37 pesos/osobu. Starobylé mayské ruiny jsou postaveny na útesech přímo nad blankytně modrým mořem, což bylo ideální pro udělání několika kontrastních fotek. Celý areál už není tak velký jako předchozí v Palenque a Chitzén Itzá, tedy za 30 minut jsme si všechno prošli a mohli se jít vykoupat. Pavel se od nás oddělil a někde natáčel video. Já s IA jsme se rozhodli vlézt do vody. Protože na pláži nikdo nebyl, nepotřebovali jsme ani hlídat věci a mohli je 11 nechat na břehu svému osudu. Po chvilce koupání mi ztuhnul úsměv na tváři, došlo mi, že mám pořád na sobě kapsičku s letenkami, doklady a penězi a že se s ní zrovna koupu! Okamžitě jsem vyběhl na pláž a začal sušit. Protože jsem měl na sobě shortkové plavky už z hotelu a kapsička na nich po hodině chůze nebyla vůbec cítit, úplně jsem zapomněl na to důležité... Za chvíli přišel Pavel, který byl tak asi jako já v pěkném šoku, protože kromě mých dokladů jsem tam měl i své ;o) Věci schnuly docela dobře a asi po hodině sušení byly všechny peníze suché, pak můj pas byl již téměř suchý, nejhorší na tom byl Pavlův pas a moje letenka. V tu dobu Pavel ještě nevěděl, že ten pas bude o 3 hodiny déle potřebovat. Po sušení jsme se vydali zpátky do města, to už bylo chvíli po 11 hodině. Jak bylo psáno výše vzali jsme si zpátky taxi. Levná cena nás trochu překvapila jen 30 pesos/3 osoby. Po osprchování se, sbalení věcí jsme došli na zastávku a koupili si lístek do 250km vzdáleného Chetumalu za 115 pesos. Bus odjížděl přesně na čas v 12:30. O čtyři hodiny déle jsme už byli v Chetumalu, kde jsme si koupili další lístek první třídou do Belize City za 70 pesos/osobu. Měli jsme jen 30 minut na koupení něčeho k jídlu a minutu před 17 hodinou už černý řidič odjížděl. Autobus byl sice označen jako první třída, ale když při srovnání s mexickou první třídou to byl diametrální rozdíl. Připadal jsem si jak ve velké plechovce, bylo jen otázkou času, kdy tomu něco upadne. Naštěstí se nic podobného nestalo. Na hranici je to z Chetumalu jen pár minut. Na hranicích řidič oznámil ať si každý vezme všechny svoje věci a postaví se do fronty k první přepážce. Při výjezdu z Mexika, jsme potřebovali potvrzení o dvojím vstupu. Za každý vstup se do Mexika dost draze platí. První vstupní poplatek je započítán už v ceně letenky a musí se platit při každém následujícím vstupu do Mexika. Zjistili jsme, že lze trochu ušetřit a že se nemusí platit plný vstupní poplatek, ale dá se zaplatit „doble entrada“ (dvojí vstup), což umožňuje turistům opustit Mexiko a pak se do něj opět vrátit. Za plných 400 pesos jsme dostali razítko do vstupní turistické karty, kterou je nutné předkládat při kontrole spolu s pasem. Po razítku jsme pak prošli belizskou částí pro kontrolu zavazadel a nastoupili si do našeho autobusu. Do Belize City jsme dorazili okolo 20 hodiny a to už za plné tmy. Dle LP, řidiče i místních není autobusové nádraží zrovna bezpečné místo natož po setmění. Nádraží bylo slušně zamřížovaný, okolo na plotech ostnatý drát, všude samý nepříjemní černí taxikáři. Hotel jsme už nějaký měli vybraný dle LP, ale na taxikářích bylo vidět, že nás tam odvést nechtějí. Pořád dokola nám doporučovali nějaký jejich spřízněný hotel, že vědí, kde je ten a o jiném hotelu, že nevědí. Byla už fakt slušná tma a nikoho nelákalo jít s batohy přes půl města, tedy nám nezbylo nic jiného než využít jejich vyděračských služeb a jet s nimi. Taxikář si řekl o 5 dolarů za 4 minuty jízdy. Po příjezdu k hotelu se ale vynořily jiné problémy. Hotel měl plno, resp. místnost pro tři lidi nebyla ještě volná. Místnost obýval nějaký černoch, který neplatil nájem a nechtěl se z místnosti hnout. Zatím co jsme čekali venku, resp. za zamřížovanými vraty dekorovanými ostnatým drátem a čekali až ten pokoj vyklidí, kolem se páslo v špinavých hrncích několik pěkně vypasených švábů a jiné havěti, no fakt super hotýlek. Čínská majitelka se nás ptala, jestli si nechceme najít nějaké jiné ubytování. Pavel byl tedy pověřen nám hlídat batohy a doklady a s IA jsme se pokusili najít jiný hotel, prošli jsme dvě ulice okolo. Našli jsme jen jeden a ten byl zavřený, druhý byl zrušený. Za těch pár minut jsme potkali pár těch, pro které je smyslem života už jen hadr napuštěný trochou toluenu. Rozhodli jsme se, že není zrovna rozumné chodit v černošské čtvrti po setmění a ptát se na hotel. Proto jsme to po chvíli vzdali a vrátili se k našemu „hotelu“. Když jsme přišli, tak to stále vypadalo, že budeme spát na ulici. Majitelka nám po chvíli oznámila, že se konečně pokoj uvolnil. Za čekání a problémy nám nakonec dala slevu a z 20 dolarů slevila na 18 za pokoj. Po nakouknutí do špinavého pokoje o rozměrech 3x3 metry se dalo akorát říct, že je to ten nejhorší jaký jsme zatím měli. Štěstí, že všichni máme spacáky. Po rozložení spacáků jsme si v kuchyňce dali každý jednu kolu za 1BZ = půl US dolaru. Během dohadování pokoje jsme se 12 seznámili s němcem, který už nějakou dobu v Belize City žije. Říkal nám, že dost cestuje po světě, vždycky se někam přemístí, za 3 měsíce vydělá nějaký peníze na další cestu a pokračuje dál. Spát jsme šli okolo 22 hodiny, já i IA jsme měli problémy vůbec usnout, protože v místnosti byl rachot od ventilátoru a nedýchatelný horký vzduch. Úterý 4.11. Ráno jsme sbalili spacáky a vypadnuli z toho zavšiveného hotelu. Programem dne bylo přemístit se karibský ostrov Caye Caulker, kde jsme chtěli relaxovat po doposud náročné cestě tak dva až tři dny. Na ostrov se dalo dostat buď letecky (nereálné) nebo vodním taxíkem (watertaxi). Dle mapy byl přístav cca 200 metrů od hotelu, tedy nebylo nutné brát si taxíka. Na 32km vzdálený ostrov Caye Caulker stojí jednosměrná jízdenka okolo 18BZ. Zakoupili jsme tedy lístky a čekali na první ranní spoj. Po půl hodině přijel vcelku slušný, nekrytý, motorový člun pro cca 20 lidí. Nastoupit však nešlo ihned, prvně posádka nanosila do člunu zásoby jídla a pití pro restaurace na ostrovech. Když byly zásoby uloženy v podpalubí a zbytek na palubě, mohlo se začít s obsazováním lodi cestujícími. My jsme si vybrali suché místo na přídi člunu. Po 35 minutách plavby člun zastavil v první zastávce na ostrově Caye Chapel. Celý ostrov byl jedno velké golfové hřiště s několika administrativními budovami. Zajímalo by mne, kolik může stát hodina golfu na takovém luxusním hřišti. Asi o deset minut déle jsme už zakotvili na ostrově Caye Caulker, který byl cílem naší plavby. Člun pak pokračoval dále do San Pedra a na ostrov Ambergris Caye, ale většina cestujících vystoupila s námi. Teďka zbývalo najít slušný a levný hotel, kde přespíme několik nocí v karibském ráji. Dle planetky jsme měli vyhlídnutý hotel Albert, ale ten, jak se ukázalo, byl již naprosto plný. O 10 metrů dále však byl hezký hotel Mira Mar. Majitelka nám nabídla vcelku čistý pokoj s opravdu malou koupelnou avšak prostornou verandou za rozumné peníze (15BZ/os). Zaplatili jsme si dvě noci, vybalili věci, rozložili spacáky a šli si prohlédnout ostrov, na kterém žije ani ne 800 lidí. Původně 6 km dlouhý ostrov byl před lety rozdělen hurikánem Hattie na dvě části z nichž je nyní jen jedna obyvatelná. Nejširší část ostrova má jen 600 metrů, na délku je obyvatelná část dlouhá pouze 800 metrů. Prohlédli jsme si východní a jižní část ostrova a hlavní dvě silnice, spíše písčité cesty, které se jmenují jednoduše přední a zadní. Venku už začalo pořádně pražit, tak jsem se otočil a šel se schovat do stínu v hotelu. Kluci prošli ještě západní část, která je však zarostlá stromy a naprosto nevhodná pro koupání. Cestou zpátky jsem se ještě stavil v internetové kavárně (20min = 4BZ), která měla vcelku slušně rychlé satelitní spojení s okolním světem. Než jsem si stačil vyřídit poštu a dorazit na pokoj, kluci už dorazili přede mnou a jelikož jsem měl klíč u sebe já, čekali na mne na verandě. Venku bylo nesnesitelné vedro, tedy jsme si na dvě hodinky lehli a dospali spánkový deficit z předešlé noci. 13 Ve dvě odpoledne bylo venku už o něco lépe a tak jsme si šli zaplavat. Dle planetky je nejvhodnější místo na koupení severní část ostrova v místě rozdělení po hurikánu. Také je to asi i jediné místo, kde se lze v pohodě vykoupat. Všude jinde okolo jsou u břehu mořské řasy. Stopy hurikánu jsou patrné také na pobořeném betonovém molu, které bylo místem opalování několika turistů. Ti co se nekoupali nebo neopalovali seděli u přilehlého baru „Lazy Lizard“, který měl očividně stále plno se zavíracími hodinami dlouho v noci. My jsme tedy využili spíše možnosti zaplavat si. IA měl potápěčské brýle, s kterými bylo vidět pestrobarevnou mořskou říši, ve které se v poměrně horké vodě vyhřívalo několik druhů ryb. Bavilo nás to až do 5h večír, kdy jsme se sbalili a vydali zpátky na hotel. Všichni už měli docela hlad a jelikož restaurace měly ještě zavřeno (otevírají asi až po 7h) snědli jsme docela velkého fishburgera (5BZ). Cestou jsme samozřejmě museli ochutnat jejich místní lahvové pivíčko Belikin (podle mne slušný umrtvovák). Chvíli jsme relaxovali na verandě a na pokoji. Zjistil jsem, že kousek od našeho hotelu je už otevřená restaurace přímo na pláži, kde dělají specialitky z ryb, výběr byl jasný... Všichni si objednali steak z barracudy a k tomu pivíčko. No večeře nebyla levná 20BZ/os, ale stála za to. Když jsem dopisoval tyto poznámky kluci už spali a to je chvíli po 22 hodině. Středa 5.11. Dnešním programem je potápění se v korálových útesech a na žraločí farmě. Se vstáváním jsme nijak nepospíchali neboť loď nám měla odplouvat až v 10:30. Za celodenní výlet včetně oběda si agentura řekla o 60BZ + 10BZ za vstup do mořské rezervace Hol Chan. Vše bylo v pohodě, každý jsme si vyzkoušel různé velikosti šnorchlů a ploutví, tak aby se v tom dalo vydržet celý den. Když jsme dorazili k molu, už tam čekalo zhruba 20 lidí, ale jak se později ukázalo, na plachetnici měli problémy s motorem. Až po půlhodinovém zpoždění nás převezli motorovým člunem na plachetnici, kde kromě turistů byli ještě další 3 členi posádky. Prvním cílem bylo potápění se na žraločí farmě. Cestou se povedlo chytit kapitánovi asi 80cm dlouhou barracudu, to bude mít fajn večeři... Než jsme dorazili k žraločí farmě samozřejmě nám vypadl motor, po půlhodinové plavbě bez motoru se ho podařilo oživit, ale měli jsme už citelné zpoždění. Po dorazení na místo jsme zakotvili u červené bóje, značící chráněnou oblast. Kapitán nás rozdělil do dvou skupin, každou vedl jeden z průvodců. Hnedka po skočení do vody se objevil asi 70cm široký rejnok. Jak nám průvodce sdělil, není nebezpečný, jen si je nutné dávat pozor na jeho ocas, kterým se v případě ohrožení bude bránit. Všem se snad nakonec povedlo si rejnoka pohladit, zatímco ho průvodce krmil kousky nachytaných ryb. Tělo rejnoka je vcelku měkké a rosolovité, ale na grilu může být dobrý. ;o) 14 Kromě rejnoka se objevilo i spousta dalších dravých ryb, které si připluly pro svůj díl od průvodců. Většinou dravé rybky měly do 30cm, nejhezčí, které se také všem líbili, byly modro žluté potvory. Snad budou dobře vidět na videu. Obepluli jsme kolečko okolo korálů a při návratu k lodi se objevil konečně taky jeden 70cm dlouhý žralok. Dle LP jsou to spíš žraločí mimina, které se drží v oblasti díky zásobování rybkami od průvodců, avšak z důvodu boje o potravu můžou být někdy agresivnější. Já z nich měl spíš pocit, že se lidí bojí a jak jen můžou, vyhnou se jim. Po chvilce se objevil ještě jeden kousek a jedna baracuda. No byl akorát čas se nalodit a pokračovat k druhému bodu plavby. Na palubě nás už čekalo příjemné ovocné osvěžení a několik džbánků pomerančové šťávy. Po asi 30 minutách jsme zakotvili v korálové zahradě a rezervaci Hol Chan. Opět jsme se rozdělili do dvou skupin. Pod vodou bylo vidět spousta druhů korálů. Mezi nejmenšími korály byly cca 30 cm, největší měřily přes metr. Velkým kulovitým korálům se říkalo mozek, podle toho jak vypadaly. Škoda, že jsme s sebou neměli na foťák podvodní pouzdro, fotky by byly parádní. Po druhé zastávce jsme si dali lehký obídek, taky už jsme měli pěkný hlad. K obědu byl fishburger. Třetím a posledním místem plavby měl být ostrov San Perdo, ale jelikož jsme měli zpoždění, kapitán nás nechal cestou plácat se v okolí lodi. Cestou zpátky jsme chytli pěkný slejvák, přišel dost rychle a tak jsme hezky promokli. Na ostrov jsme dorazili okolo 17 hodiny, opláchli se a vyrazili do města na večeři. Chvíli jsme hledali, ale nakonec jsme zvolili restauraci Habaňero, což byla skvělá volba. Já jsem si dal zeleninový salát, kluci rybu s pekelnými papričkami, asi nejpálivější co jsem kdy ochutnal. Jinak papričky se jmenují stejně jako název restaurace... V restauraci jsem poprosil barmanku o jednu společnou fotku, vyšla parádně (jedna z mála na kterých jsme všichni vyfocený). Po zaplacení jsme vyrazili domů. V noci přišla od moře pořádná vichřice, až jsem si říkal, že nám to určitě odnese střechu. Čtvrtek 6.11. Ráno jsme zabalili věci a šli do přístavu. Pavel odskočil koupit nějaké šátečky, no snídaně fakt bodla. Plánovaný odjezd člunem byl v 8:30 z Cayes, člun přijel na čas. Je-li jsme skoro ¾ hodiny, cestou nás chytnul opět deštík, ještě, že měli na člunu celtu, jinak by jsme byli mokrý na kost. Přímo v přístavu jsme si koupili lístek do Flores (Guatemala) za 15$ US/os. Po hodině jízdy jsme dorazili na Belizo-guatemalskou hranici. Poplatek za opuštění Belize činí 30 BZ$ a 7.50BZ$ za PACT, což jsme nezjistili co to znamená. Na guatemalské straně hranic už na nás čekala skupina veksláků. Nabízeli kurz US:Quetzal 1:7, což jak jsme později zjistili v bance, nebylo zrovna výhodné, protože banka cca o 150 km dále měla kurz o něco lepší. Já si měnil jen 20 dolarů, kluci o něco víc. Silnice, která měla pokračovat za hranicemi se silnicí fakt nedá nazvat, protože to byla jen uježděná hlína a písek, často s vymletými dírami. Po hodině skákání na sedačkách se konečně objevila asfaltka. Cestou byli občas vidět usedlosti, ve kterých žili chudí vesničané v rozpadajících se chaloupkách. Cesta autobusem měla trvat 3 hodiny, ale nějak se protáhla, takže jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Vesnička Flores je poloostrov zhruba půl kilometrů dlouhý a 300 metrů široký a náleží správě v Santa Elena, 15 která je cca 300 metrů po silnici. Po vystoupení z autobusu nás odchytnuli místní a odvedli nás k hotelu Mirador del Lago, který je hned u jezera Lago de Petén Itzá. Majitel hotelu nám dal docela slušnou slevu, takže jsme měli obstojný pokoj za 110Q. V pokoji však netekla moc teplá voda, i když majitel sliboval, že určitě mají aqua caliente. Po vybalení věcí jsme se vydali prozkoumat okolí, došli jsme do Santa Elena vyměnit peníze, v bance nám dali kurz 1:8. Santa Elena je místo totálně zamořené výfukovými plyny ze starých šrotů, ještě, že jsme spali ve Flores. Zakoupili jsme si místenku za 130Q/os do Guatemala City na další den. Jelikož jsme měli jet přes 500km vzali jsme si lístek na noční cestu, i když v průvodci psali, že noční cestování může být nebezpečné z důvodu přepadávání. Cestou zpět se mi povedlo ztratit peníze, asi jen 60Q (200Kč), ach jo. V hotelu jsme si zaplatili za 40Q/os na druhý den výlet do deštného pralesa v Tikalu. Na večír jsme zašli do prima hospůdky na severo-západní straně Parque Central ve Flores (v LP nebyla zakreslena). Měli fakt slušný ceny a velmi dobré jídlo. Dali jsme si pivíčko a ještě jednoho panáka na posilnění. Během večeře přišla děsná bouřka, ale tak jak rychle přišla, tak i rychle skončila. Takovýto slejvák jsem ještě v životě neviděl. Později jsme zjistili, že takto prší každý den (no jo jsme v tropech). Pátek 7.11. Autobus měl odjíždět v 8.00 od našeho hotelu a kupodivu přijel přesně. No autobus, spíš mikrobus v dezolátním stavu, vždycky když si na to vzpomenu není mi jasné, jak takový stroj může ještě jezdit. Tikal je asi 60 km severně od Flores obklopen deštným pralesem. Po hodinové cestě zastavujeme u brány do parku. Každý platí vstupné 50Q, místní mají slevu, platí pouze 15Q. Po zaplacení jsme pokračovali ještě asi 10 minut a už jsme zastavili na parkovišti před parkem. Celý komplex je několik kilometrů dlouhý a rozestupy mezi pyramidami (přes 30 mayských pyramid) jsou i kilometrové. Nejvyšší z nich měly přes 60 metrů. V parku volně pobíhaly opice, poletovali papoušci a cestou jsme narazili i na skupinku nosálů. Snad díky vzdálenosti mezi pyramidami nebo díky špatnému značení se nám povedlo sejít z cesty. To, že jsme sešli z cesty nám však vynahradil objev asi 70 cm dlouhého hada. Had měl hnědočerné lemování a snažil se ukrývat mezi listím a trávou. Moc jsme se k němu nepřibližovali, udělal jsem si jen dvě fotky. Po 15 minutách chůze deštným pralesem jsme se rozhodli vrátit se k poslední nalezené pyramidě. Vysoká vzdušná vlhkost, žhavé sluníčko a pak i lezení na pyramidy znamenalo pro všechny totálně mokrá trička. Nejvyšší 16 z pyramid byly uzavřeny pro veřejnost, ale objevili jsme jednu 58 metrů vysokou (Temple V) na kterou byl povolen vstup, teda jen po dřevěném žebříku na boku. Ze shora byl parádní výhled do krajiny a na nekončící deštný prales. Prošli jsme si zbytek a vrátili se k autobusu, který nás odvezl zpět okolo 15h. Nedojeli jsme až do Flores, ale vystoupili jsme už v Santa Eleně a došli směnit zas nějaké penízky. Zašli jsme do našeho hotelu, zabalili věci, dali si něco k pití a zašli jsme do restaurace z předešlého dne, kde jsme počkali až do večera (20h). Měli obstojná pivíčka Dorado a Monte Carlo. Večer se opět rozpršelo a jelikož se nám nechtělo tahat se z batohem, vzali jsme si taxíka. U taxikáře jsem cenu ukecal z 30Q na 15Q. Cesta taxíkem byla rychlá, za 10 minut už jsme čekali na náš bus v nacpané čekárně nástupiště del Norte na 4a Calle. Při placení taxikářovy se mi nějak popletli bankovky a místo 10+5Q jsem mu dal 100+5Q, takže jsem přišel o dalších 90Q, ach jo. To se pak nemůžu divit, že když se s námi loučil, všem nám děsně děkoval a říkal amígo... to jsem ale frajer, dávat taková dýžka. Na „autobusáku“ byl docela zmatek, autobus měl okolo 30 minut zpoždění. Byli jsme docela rádi, když nás průvodkyně usadila do pohodlných sedačkách luxusního autobusu, taky jsme si vzali první třídu, nemá cenu riskovat v noci. Sobota 8.11. Do Guatemala City jsme dorazili okolo 5h ráno. Dál jsme měli pokračovat do města Antigua. Jak jsme zjistili, autobusy do 45km vzdáleného městečka, odjíždí z jiného stanoviště. Vzali jsme si raději taxíka a projeli ještě spícím městem. Taxík nebyl nijak drahý, chtěl po nás jen 15Q. Místo autobusáku nás však čekalo jen parkoviště na kterém bylo jen pár lidí. Jak jsme zjistili, byli jsme na správném místě. Asi po půl hodině se objevil vyřazený americký školní autobus. Po nastoupení jsme se akorát divili, kolik lidi se může nacpat na sedačky. Na jednu úzkou sedačku pro dvě děti se naskládali až 4 dospělí. Za svezení se platí v Guatemale během jízdy, a jelikož je autobus často plný, musí jít peníze z ruky do ruky až k výběrčímu. Já jsem platil jen 5Q, kluci platili každý 10Q. Nevím proč jsem měl „slevu“, alespoň nějaká útěcha po včerejší ztrátě :o). Po hodině a čtvrt jsme konečně dorazili na místo. Cílem dnešní cesty byl Panajachel, který byl vzdálen ještě dalších 150 km. Škoda jen, že jsme se nemohli zdržet déle, protože Antigua je velmi známé město (kdysi hlavní město Guatemaly poničené silným zemětřesením). Stanoviště autobusu do Panajachelu bylo kousek od místa, kde jsme vystoupili z autobusu z Guatemala City. Měli jsme ještě něco času, tak jsme se stavili na snídani v hezké kavárně a pekárně, dali si šátečky a horkou čokoládu. Lístek do Panajachelu stál 35Q a platil se předem v kanceláři. Autobus byl opět úplně plný a 4 hodinová cesta rychle ubíhala. Cesta do Panajachelu vede přes 2500m vysoké hory a horské průsmyky, takže autobus pořád sténal jízdou do kopce nebo 17 kvílel bržděním z kopce. Konečně jsme zahlédli jezero Atitlán, na jehož břehu leží malá vesnička Panajachel. Dle LP jsme si vybrali hotel Hospedaje de Viajero za 120Q za pokoj. Jelikož jsme byli docela unavení, vzali jsme si rovnou dvě noci. Pavel se šel vyspat, s IA jsme prošli město a hledali místo ze kterého by jsme pozítří měli jet směrem k mexické hranici. Nakonec jsme zjistili, že lístek si koupíme až zase v autobuse a budeme 3x přestupovat. Cestou zpět jsme zjistili slušnou cenu 50Q/os za výlet lodí po jezeře Atitlán. Stihnul jsem si ještě vyměnit nějaké penízky, kurz byl tentokráte 1:7.7, možná by byl někde lepší, ale většina bank měla zavřeno, asi díky volbám. Večír jsme se toulali po městě a tržišti, s Pavlem jsme si koupili sošky z lávy, které se nám povedlo usmlouvat ze 160Q na 100Q za obě. Cestou na hotel jsme skočili na půl hodinky internetu (4Q). Na hotelu jsme přibrali IA a zašli na večeři. Já s Pavlem jsme měli zeleninový saláty (15Q), Honza si dal rybičku (20Q). Po večeři už jen koupili pár pohledů a šli spát. Neděle 9.11. Pořádně jsme se vyspali a vydali se k molu. Po menším dohadování jsme zjistili, která z lodí je ta naše. Vypluli jsme s asi pěti minutovým zpožděním v 8:35 lodí Naviera Santa Fe. První zastávkou bylo vesnička San Pedro pod stejnojmennou sopkou (3020m). Cesta do San Pedra trvala okolo ¾ hodiny. Po vystoupení nám kapitán dal jeden a půl hodiny na prohlídku. Ve vesničce nebylo nim moc zvláštního, v LP psali o termálních koupelích. Zkusili jsme se po nich podívat a nakonec jsme uspěli, jenže z koupelí se vyklubali 3 betonové vany a kolem nich smotané černé trubky, které je měly vytápět. Nalodili jsme se opět na loď a vyrazili směrem k druhé zastávce ve vesničce Santiago Atitlán, která leží na úpatí tří sopek: Cerro de Oro, Volcán Tolimán (3158m) a nejvyšší Volcán Atitlán (3537m). Cestou foukal vítr proti což, na normálně klidné hladině jezera, způsobovalo docela slušné vlny. Po zastavení jsme se opět vydali prohlédnout městečko. Cestou bylo spousta stánků se suvenýry, čehož jsme s Pavlem využili. Všechno se nám povedlo usmlouvat na poloviční cenu. Já jsem si koupil indiánskou masku a figurku vybroušenou ze zelené žuly, Pavel koupil druhou sošku z lávy a IA se asi nic nelíbilo. Sluníčko hezky pálilo a za chvíli už jsem cítil krk. Cestou k třetí vesničce San Antonio už jsem nebyl na nekryté palubě, ale zalezl jsem před silným sluníčkem do podpalubí. San Antonio bylo opravdu docela smradlavé místečko, kanalizace byla svedená stružkami podél domů do jezera a v místě kde vtékala se koupalo několik místních dětí. Ve vesničce se nedalo dělat nic jiného než si dát něco k pití a počkat na vyplutí. Po návratu z výletu už jsme byli pořadně hladový, tak jsme se stavili v „čínské harburgrárně“. Já s IA jsme měli pollo con curry za 25Q a Pavel si dal něco podobného, no nacpali jsme se hezky. Až do večera jsme zůstali na pokoji a relaxovali. Spát jsme šli docela brzy, protože nám jel v 6h ráno autobus do Mexika. 18 Pondělí 10.11. Ráno jsme vstali okolo 5h, zabalili věci a vydali se k zastávce. Jaké bylo překvapení, že brána z hotelu byla zavřená. Po chvilce pokusů o otevření se probudil syn majitele a došel nám otevřít. Zastávka nebyla nijak značená, ale autobusy zastavovali na křižovatce hlavní ulice s Calle Santander. Tam už čekal autobus, který odjíždí v 6h do Guatemala City. Řidič nám řekl, že můžeme jet s ním a vystoupit v Los Encuartos nebo můžeme počkat na následující bus co jede v 6:15 a přestoupit v 4 Caminos. Zvolili jsme si první variantu, bágly nám řidič hodil na střechu busu, kde je přivázali a vyrazili jsme příkře vzhůru při rozednívání se. Škoda, že žádná z fotek vycházejícího sluníčka nad jezerem nevyšla. Cena do Los Encuartos byla 5Q/os. Za chvilku byl autobus plný školáků a místních zemědělců. Po 20 km jsme vystoupili. Jelikož další autobus jel až za 2 hodiny a venku bylo fakt ošklivo a chladno rozhodli jsme se navštívit nějakou místní hospůdku. V hospůdce s kamennými zdmi jsem si připadal, jak v minulém století. Všichni jsme si dali horkou čokoládu. Čas rychle běžel a už jsme nastupovali do dalšího autobusu, který mířil do La Misilla, což je guatemalsko mexická hranice. Cena jízdy byla nyní 35Q/os. Autobus ještě chvíli stál v městečku Huehuetenango. Cesta byla docela úmorná, protože jet tímto typem autobusu 7 hodin (250km) bez klimatizace a kdy se na sebe mačká spousta lidi je opravdu šílené. Na hranicích jsme vyměnili zbylé Q za pesos v obstojném kurzu. Po obídku okolo ¾ na 1 jsme prošli guatemalskou hranicí bez větších problémů a odevzdali jsme taky doklad, který nám dali, když jsme vstoupili na území Guatemaly. Mexická strana hranice byla však o 4 km dále, no pěšky se nám v tom vedru nechtělo, takže jsme využili služeb taxikářů (25p/3os). Na mexické straně opět vše proběhlo v pořádku bez sebemenších problémů. Odevzdali jsme kartu „double entrada“, za kterou jsme zaplatili při opouštění Mexika. Na hranicích nás nalákali na colectivo, které je rychlejší než autobus. Řidič říkal, že to jede do San Cristobalu, ale jaksi se zapomněl zmínit, že cena 25p/os je jen do půlky cesty, kde budeme zas přesedat a opět platit. Jinak cesta opět děs, spousta lidí na malém prostoru. Cestou od hranic nás několikrát stavěli hlídkující ozbrojení vojáci. S námi cestovali ještě další tři místní, kteří se jim nějak nezamlouvali, vysadili je a dál jsme pokračovali už bez nich. Jak jsem psal výše, colectivo nás dovezlo jen na půl cesty do městečka Comitán, kde jsme si museli zaplatit za 25p/os další colectivo. Do San Cristóbal de Las Casas jsme dorazili úplně hotový okolo 16h. Jelikož jsme chtěli ušetřit ještě nějaký čas, rozhodli jsme se dorazit až do Tuxtly Gutiérrez. Došli jsme na autobusák, vyčkali šílenou frontu na lístky a vzali jsme si ADO za 85p/os. Odjezd byl v 18:15, tak mě napadlo alespoň se trochu porozhlédnout po městě. IA se už nikam moc nechtělo, tak nám na autobusáku pohlídal věci a já s Pavlem jsme v rychlosti prošli náměstí. Cesta do Tuxtly byla opravdu děsná, samé zatáčky při přejezdu hor, takže všem bylo opravdu zle. Vzadu v autobuse to někdo neustál, takže se po autobuse linul nechutný odér. Já, a jak jsem později zjistil i ostatní, se modlil ať už tam jsme nebo to nevydržím taky. Cesta trvala asi 2 hodiny, takže jsme dorazili okolo ½ 9. Vzali jsme si hotýlek Casablanca poblíž 19 autobusáku (210p/pokoj). Noc byla děsná, protože jsem se mačkal s Pavlem na jedné posteli a byl nekonečněkrát za noc vzhůru. Úterý 11.11. Ráno jsme vstávali později, po včerejší cestě se nelze ani divit. Cestou na snídani jsme se dohodli, že pojedeme už směrem na Mexico City a tedy zrušíme odbočku k Pacifiku. Došli jsme na autobusové nádraží a koupili lístky do města Oaxaca za 248p/os v 21h ADO. Snídaně byla vydatná, dali jsme si velkou housku plněnou salámem, rozpečeným sýrem a zeleninou s dobrým kafíčkem. Dneska máme v plánu navštívit Caňón del Sumidero. Shodou okolností jsme narazili na colectivo, které mělo na předním skle směr Caňón. Nastoupili jsme a jeli asi 20 minut, každý z nás zaplatil 2.5p. Na konečné jsme vystoupili a šli směrem k vstupní bráně, od vrátného parku jsme však zjistili, že jsme vybrali špatný směr, protože pokud se chceme projet lodí skrz Caňón musíme jet na druhou stranu města, kde je přístaviště. Vrátný byl vcelku upovídaný, dal nám ještě nějaké mapky a pohledy. Na konečné jsme počkali na další colectivo, které nás odvezlo zpět do centra. K přístavišti jsme si vzali autobus za 7.5p/os, paní v autobuse nám vysvětlila, kde máme vystoupit a kterým směrem se vydat. Ještě nám prozradila, že nás mohou svést dvě společnosti. Jedna, ta dražší, sídlí hnedka pod mostem přes Caňón. My využili druhé společnosti, která sídlí o něco dál po proudu. Za cestu chtěli okolo 90p/os a navíc zdarma vstup do parku. V přístavu jsme všichni dostali červené záchranné vesty a nastoupili do motorového člunu. I s kapitánem nás bylo ve člunu okolo 14. Cesta trvá přes 2 hodiny a to bez návštěvy parku. Kapitán nám cestou ukázal několik obličejů v téměř kolmých stěnách. Asi v polovině jsme narazili na pruh odpadků, kterými byla řeka ucpaná. Takže řidič musel několikrát čistit šroub. Na konci řeky je park, který jsme nenavštívili a velká přehrada s vodní elektrárnou. Na zpáteční cestě jsme narazili na několik volně žijících krokodýlů, kteří se většinou vyhřívali na kraji řeky. Naše pozornost se jim moc nelíbila a když jim došla trpělivost, schovali se v řece. Po vystoupení v přístavu jsme si prošli náměstí městečka Embarcadero Cahuaré, dali si nějaké pivíčko na zahnání žízně a nastoupili na autobus co jel směrem do centra Tuxtly. Vystoupili jsme však o něco dříve, protože jsme se chtěli podívat ještě do ZOO. Jenže špatně jsem nastudoval průvodce a vystoupili jsme místo v ZOO u botanické zahrady v rekonstrukci. No moc času už nám nezbývalo, prošli jsme si náměstí, stavili se na poště, pro naše věci a vydali se na autobusové nádraží. Noční cesta byla v pohodě, řidič nám okolo půlnoci zastavil a pak až ráno v 9h nás 20 vysadil v Oaxace. Ještě, že jsme jeli první třídou po dálnici, nedokážu si představit, že by jsme jeli 2 třídou přes hory! Středa 12.11. Ráno ještě rozespalý jsme se vydali hledat nějaký ten hotýlek. Většina hotelů měla ještě zavřeno nebo když už měla otevřeno, tak byly drahý. Asi na 4. pokus jsme našli Youth Hostel. Pokoj byl vcelku slušný, velký se 4 postelemi. Problémem byla však děsná koupelna a záchody. Cenu nám stanovili na 240p/3os. Zaplatili jsme a chvilku se ještě vyspali, protože po noční cestě byl každý z nás rozlámaný. Do města jsme se vydali až okolo poledne. Já byl po chvilce zase utahaný a neměl jsem už chuť se drápat po pyramidách, takže jsem se oddělil a šel si prohlédnout trhy. Kluci se vydali na výlet do Monte Alban, který je asi 10 km za městem. Město je proslulé výbornou čokoládou a Mezcalem (něco na způsob tequily s červem). Koupil jsem si dva balíčky 250g čokolády a láhev kvalitního Mezcalu. Ještě jsem se chtěl mrknout do botanické zahrady, ale byla zavřená. (Otevřená je jen některé dny a to jen pro dvě prohlídky denně v maximální skupině 15 lidí). Hnedka naproti bylo filatelistické muzeum, kterým mě provedla pěkná mexikánka. Koupil jsem si ještě na památku pohled s razítkem muzea. Už se blížila 16. hodina na kterou byl domluven sraz v hostelu. První dorazil IA a o něco později dorazil i Pavel s 3 láhvemi Mezcalu. IA nebylo moc dobře, takže jsem šel jen s Pavlem koupit lístky na příští den do Puebly. Lístky byly koupené na 7. hodinu ráno a stály 280p/os. Cestou zpět jsme se stavili v cukrárně na výbornou zmrzlinu, já si koupil ještě jednoho lahváče na večer a colu. Večír jsem konečně dopsal pár poznámek z předcházejících dnů. Čtvrtek 13.11. Budíček byl poměrně brzy, okolo ¾ na 6. Po sbalení věcí jsme se vydali na nádraží. V 7.01 jsme už jeli usazeni na předních sedadlech na cestu dlouhou 4 a půl hodiny. Cesta vedla přes nádherné pohoří Monte Verde. Od údolí po špičky hor bylo vidět spoustu kaktusů, takže název „zelené hory“ seděl doslova. V Pueble je poměrně velké autobusové nádraží (skoro jak letištní hala), vždyť taky Puebla má přes milión obyvatel. Po příjezdu okolo ½ 12 jsme si schovali batohy v úschovně. Nechtělo se nám moc hledat autobus, co by nás odvezl k muzeu starých vlaků, takže taxík byl to nejrychlejší řešení. Cena byla docela pohodová 32p/3os. O pár minut 21 déle jsme už stáli před muzeem de ferrocarril. V muzeu měli opravdu výstavní kousky historických lokomotiv a vagónů (celkem okolo 30 mašinek). Před další jízdou nám zbývalo ještě něco času, tak jsme si prošli náměstí, dali si něco k jídlu a pití a místním autobusem dorazili zpět na nádraží. Za úschovnu po nás chtěli 27p/3os. Lístek do Mexico City stál 80p/os. Cesta po dálnici linkou ADO trvala asi 2 hodiny. No řidič jel docela dost pomalu, všichni nás pořád předjížděli. Při cestě byl po levé straně skvěle vidět Popocatepetl. Vystoupili jsme na TAPO nádraží a vzali si metro (2p) do centra na náměstí Zócalo. Konec pobytu by chtělo zakončit pořádným ubytováním, tedy rozhodli jsme se pro hotel Canada za 400p/pokoj. Pokoj byl opravdu hezky vybaven s měkkými postelemi. Pokoj měl dokonce elektronický sejf ve kterém jsme si uložili naše letenky a pasy. Po ubytování jsme se vydali na poslední večeři a pak hnedka zpět, protože už se všem chtělo docela spát. Pátek 14.11. Ráno jsme opět, jak jinak, vstávali brzy, ale nakonec jsme se dostali do centra města až ve ¾ na 9. Než jsme metrem dorazili na Terminal Norte bylo ½ 10. Našli si autobus co jede na Teotihuacan (nástupiště GATE 8) za 25p/os, nastoupili a hnedka jeli. Cesta trvala tak 1 hodinu a už z dálky byly obě pyramidy hezky vidět. Vstup do celého komplexu stál 37p/os. Prvně jsme dorazili k vyšší (ze dvou pyramid) a to k Pyramide del Sol (pyramida slunce) vysoké okolo 70 metrů. V průvodci psali, že cesta nahoru trvá přes 15 minut, my to však zvládli během 6 minut. V okolí pyramid pobíhalo spousto školáků, kteří se lišili pouze barvou a vzorem tepláků. Pravděpodobně má každá škola jiný úbor. Nahoře pyramidy sluníčko hezky hřálo, tak jsme se tam natáhli a vyhřívali se. Vyrušilo nás až skoro probuzení 3 školačkami, které, ač se styděli, nás požádali o skupinové foto (asi jsme byli 22 dobrou atrakcí). Pyramidu jsme seběhli a přešli k druhé pyramidě del Moon (pyramida měsíce). Menší pyramida byla v trochu horším stavu, často vyspravovaná betonem. Cestou zpět jsme ještě prošli podzemní prostory, ve kterých nebylo nic moc zajímavého. Před východem GATE 3a byla ještě spousta stánků a trhovců, nic zvláštního jsme nekoupili (teda až na pár pohledů). Přímo od brány jezdí autobusy zpět do Mexico City. Cestou v autobuse nám hrál mexikán na kytaru a to podle mne docela obstojně. Po vystoupení v Mexiko City jsme si chtěli ještě projít trhy a nakoupit nějaké ty suvenýry domů. Kluci koupili pár dárků, mě se nic moc nelíbilo. Na hotel jsme z trhů došli už pěšky, dali jsme si ještě lehkou večeři, osprchovali se a šli spát poslední noc naší parádní dovolené. Sobota 15.11. Pavel navrhnul na dopoledne znova navštívit trhy. Kluci ještě koupili poslední drobnosti, já si koupil taky dvě trička (jedno sobě a druhé bráchovi). Cestou zpátky k hotelu jsme se málem stali obětí mexických zlodějíčků. Já už si ani moc nedával pozor a měl peněženku v zadní kapse kalhot. Zezadu se na mě lepili dva kluci. Protože jsem tušil, že něco není v pořádku, plně jsem se soustředil jen na to, co se okolo mne děje. Ve chvíli, kdy jsem ucítil pohyb peněženky, jsem se otočil, ale peněženka byla bleskurychle na své původní pozici. Měli to přesně vypočítané, aby mi ji vzali, když metro dorazilo do stanice. No každopádně jim to nevyšlo a peněz v ní už také ani moc nebylo. Zašli jsme pak ještě na Internet poslat mail a zkontrolovat jestli se nezměnil odlet. V hotelu Canada jsme měli objednán taxík za 90 pesos, což je parádní cena. Cesta k letišti byla hrozná díky dopravnímu kolapsu, ale dorazili jsme včas před půl šestou. Na letišti jsme se zbavili zbytků pesos, odbavení proběhlo bez komplikací a v 20:35 opouštíme Mexiko. Do Frankfurtu letíme okolo 10 hodin ve výšce 11 km. Ve Frankfurtu jsme byli ve 14 hodin a odlétali v 17h směr Praha. Na Ruzyňské letiště dosedáme v 18:10. 23