Hlasatel 13

Hlasatel
Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Třinácté číslo
Říjen 2005
Vážení členové SRW ,
zdravím Vás po prázdninách, které mnozí z Vás
mimo dovolených využili i k návštěvě zajímavých divadelních představení v rámci hudebních festivalů u
nás i v zahraničí. V Litomyšli se hrál koncertně Tannhäuser, v Šárce proběhlo představení Prodané nevěsty, někdo z nás byl ve Veroně, díky dobrým vztahům s FOK se ze dne na den podařilo dostat několik
našich členů i do Bayreuthu. V nedávné době proběhl
zájezd do Innsbrucku na Mistry pěvce, podařilo se
navázat
den
poté
Bludným
Holanďanem
v Regensburgu, přestože se jednalo o uzavřené představení…
Pro další měsíce se našemu spolku naskýtá
poměrně široká možnost besed s umělci, spjatými
s dílem R. Wagnera. Sejít se s námi jsou ochotni p.
Dvořáková, p. Kniplová, p. Beňačková, p. Štross a
opětovně p. Švorc a p. Zikmundová. Bohužel nám
v současné době chybí prostor, který by byl této akci
důstojný a kde bychom v průběhu besedy byli schopni
přehrát pár ukázek z odkazu těchto mimořádných
pěvců. Vyzývám proto opětovně všechny členy SRW,
pokud by věděli o nějakém vhodném místě pro cca 20
– 25 lidí, aby mne o tom informovali.
Na jaře příštího roku (10. – 11.6.) bychom
chtěli
uspořádat
dosud
největší
zájezd
v nedlouhých dějinách SRW - a sice do durynského Erfurtu na Parsifala, s návštěvou Výmaru a hradu Wartburg a následující den fakultativně
s Tristanem v Lipsku nebo Valkýrou v Drážďanech.
Přesnější propozice jsou uvedeny uvnitř listu,
z důvodu organizační náročnosti upozorňuji, že
závazné přihlášky spolu se zálohou budou vybírány již v závěru roku 2005.
Na konec bych Vás chtěl informovat, že
v pololetním vydání publikace Richard Wagner
Verband International, která je distribuována do
cca 150 zemí světa, byl uveřejněn náš článek o
provedení Ringu v pražském ND. Alespoň touto
formou se naše Společnost prezentovala na mezinárodním fóru wagnerovských spolků. A následně
v obrazové publikaci „Kronika prvního uvedení
Ringu v ND“ je rovněž prezentován článek našeho
spolku. Podstatné jsou zde ovšem samozřejmě
fotografie, stati a recenze, dokumentující tuto mimořádnou historickou událost.
Luděk Patrák
SRW získala
darem rozsáhlý
archiv materiálů
s wagnerovskou
tematikou
Podrobnosti
na straně 2
SRW po Ringu
Martin Nejedlý
Pražská Společnost Richarda
Wagnera si tento rok rozhodně nemůže
stěžovat! Po pražském Ringu zažila
SRW několik zajímavých událostí.
V červnu nám napsal pan Eric
Adler z Londýna (na základě letáku
rozdávaného v ND). Ve svém dopise
nám nabídl svou sbírku wagnerovských
materiálů. Byl dokonce ochoten ji na své
vlastní náklady zaslat do Prahy. Jeho
nabídka nás velice potěšila a vzhledem k
tomu, že jako druhou možnost Eric
navrhoval předání archivu v Bayreuthu u
příležitosti
některého
představení,
rozhodli jsme se pro tuto variantu a vydali
se do festivalového městečka. Eric na
nás čekal v lobby hotelu Arvena
Kongress. Poznali jsme ho hned, protože
jiné tričko s pražským Ringem se v okolí
nevyskytovalo. Po příjemném pohovoru
jak jinak než o naší společnosti a Ericově
oblibě Wagnera (mimochodem, do
Bayreuthu jezdí každoročně, a to hned
na několik představení) následovalo
převzetí archivu. Jedná se předebším o
fotografie z představení a snímky umělců
a dále o reprodukce nebo fotografie
Wagnera či osob nebo předmětů, které
s ním nějak souvisejí. Archiv je přehledně
členěn podle jednotlivých hudebních
dramat a jednání, dvě složky jsou potom
věnovány právě Wagnerovi, Bayreuthu,
kulturním
osobnostem
apod.
Na
posledním kulatém stole měli přítomní
kolegové možnost si prohlédnout vzorek
- Tristana a Isoldu. Ostatní složky budou
postupně k dispozici k nahlédnutí na
Eric Adler a Martin Nejedlý v Bayreuthu
příštích kulatých stolech, plánuje se i
vypálení některých materiálů na CD.
Tento dar je pro nás velmi cenný a chtěli bychom touto cestou Ericovi velice poděkovat za jeho velkorysý
příspěvek pro naši společnost. Věříme, že jestli se v historicky dohledné době uskuteční inscenace některé
Wagnerovy opery, opět do Prahy přijede a my budeme mít možnost se s ním setkat v širším kruhu, třeba v rámci
kulatého stolu.
Rovněž v červnu nás kontaktoval jiný wagnerián (který si nepřeje být jmenován), tentokrát ze Švýcarska a
věnoval nám pro potřeby společnosti Boulezův Ring na VHS. Jedná se jistě o zajímavou nahrávku, kterou však
možná ne všichni členové SRW měli příležitost shlédnout. Takže všichni zájemci o zapůjčení mohou kontaktovat
autora tohoto článku nebo svou žádost napsat na diskusní fórum na naší stránce www.richardwagner.cz. Stránka
skvěle funguje a přes prázdniny se na ní rozvinula zajímavá diskuse.
Výčet ukončeme výraznou událostí, která nepopiratelně přispěla ke zviditelnění pražské SRW. Jedná se o
otištění reflexe pražkého Ringu od předsedy SRW Ing. Luďka Patráka (viz. minulý Hlasatel) v publikaci Národního
divadla o inscenaci Prstenu v Praze. Článek byl zařazen do sekce úvodníků, což jen podtrhuje jeho prestiž.
Samotná publikace je výpravná a vzhledem k tomu, že další Ring v ND asi hnedtak neuvidíme, rozhodně stojí za
investici.
Martin Nejedlý
[email protected]
2
Zájezd Společnosti Richarda Wagnera v Praze na jaře 2006
Jak bylo již v minulosti členům SRW oznámeno, měl by se uskutečnit na začátku června 2006 dosud
největší zájezd v nedlouhých dějinách Společnosti. Přestože od tohoto termínu nás v současnosti dělí
ještě cca 9 měsíců, takto rozsáhlou akci je nutno pečlivě připravit , zajistit všechny náležitosti,
vstupenky, noclehy, auta s řidiči apod., proto je nutno už v tuto chvíli vyžadovat přihlášky členů, příp.
jejich známých či rodinných příslušníků.
Program, podobající se poněkud akci „kulový blesk“, je následující:
1. den, sobota 10.6. 2006 - společné pro všechny účastníky:
- Odjezd z Prahy pro skupiny 1-5- auty členů SRW cca v 8 – 9 hodin
- Prohlídka města Wiemar
- Ubytování v Erfurtu nebo okolí (mimo skup. č. 5)
- Návštěva představení opery Parsifal v Erfurtu
- Skupina 1 – 4 nocleh
- Skupina 5 – po představení návrat do Prahy v nočních hodinách
2. den, neděle 11.6. 2006 – společné pro skupiny 1 – 3, částečně 4:
- Návštěva města Eisenach
- Prohlídka hradu Wartburg
- Skupina č. 1: přesun do Lipska, návštěva opery Tristan a Isolda
- Skupina č. 2: přesun do Lipska, návštěva zápasu MS v kopané
- Skupina č. 3: přesun do Drážďan, návštěva opery Valkýra
- Skupina č. 4: návrat do Prahy v odpoledních hodinách
- Návrat skupin 1 – 3 do Prahy cca mezi 23 – 1 hod.
Toto je hrubý nástin celé akce, naplnění jednotlivých účastnických skupin je vázáno na počet
přihlášených členů a samozřejmě též na počet disponibilních automobilů. Zjišťuji předběžný zájem
členů SRW, na základě požadavků členů budou případně jednotlivé skupiny upraveny, příp. zrušeny.
V závěru roku 2005 budou vyžadovány závazné přihlášky (dle kterých se uskuteční objednávky), spolu
se zálohou na vstupenky, příp. též na ubytování a dopravu.
Ti členové, kteří se písemně přihlásili již v červnu t.r. při kulatém stole, se prosí, aby svůj zájem o tuto
akci potvrdili do 31.10. 2005 (p.p. Dvořák V., Lír, Válek, Švorc, Jadrný, Horažďovský, Horník,
Hoffmann, Patrák)
Současně vyzývám majitele automobilů, kteří jsou ochotni dát svůj vůz a své řidičské schopnosti
k dispozici dalším členům SRW, aby mi toto rovněž sdělili do 31.10. 2005.
Upozorňuje se, že další požadavky členů, nad rámec skupin 1 – 5, nebudou akceptovány.
Závazné přihlášky jsou přijímány mailem, písemně nebo při kulatých stolech SRW!
Zdraví a na divadelní zážitky z Wagnerových oper se těší
Patrák L.
3
Prohlášení předsednictva
Společnosti Richarda Wagnera v Praze
k některým aspektům nastudování opery Tannhäuser v Ženevě
Předsednictvo Společnosti Richarda Wagnera se znepokojením sleduje
informace v médiích o tom, že v I. jednání nového nastudování Wagnerova
Tannhäusera v Ženevě přeběhne scénu muž v masce Minotaura se ztopořeným
penisem. Inscenátor Py zdůvodňuje první odhalení
mužského přirození ve
Wagnerově opeře orgiastickou smyslností scény na Venusbergu a koneckonců i
záměrem samotného skladatele vyvolat v této scéně erotickou atmosféru. Premiéra již
proběhla a jak svědčí nejen ohlasy v tištěných médiích, ale i na webových adresách,
byla tomuto nastudování Tannhäusera věnována výrazně zvýšená pozornost.
Předsednictvo zcela jednoznačně prohlašuje, že odhalené mužské přirození
není skandální, progresivní, objevné, není to další krok v objevování a aktuálním
pojmenovávání Wagnera, není to moderní ani vtipné, není to ani konfliktní umělecký
akt, není to vítězství kreativity ani originální tvůrčí počin; je to jen hloupé a ubohé
gesto, přiživující se na genialitě Richarda Wagnera.
Tannhäuser je, má-li být vystižen jedním slovem, čistota. Jeho vznešenost tkví
v tom, že myšlenka a její hudební ztvárnění dokonale vyjadřují čistotu vnitřního sváru
čestnosti - s čestností. Láska, vášeň, smyslnost, charaktery, povinnost, přesvědčení,
odpor, gesta, upřímnost – najdeme to tady vše a ještě víc a vždy jakoby bez
špinavých stínů. Soustředění na čistotu vnitřního boje odehrávajícího se v hlavním
hrdinovi poznamenává i ostatní děje a postavy: není tu nepřejících lumpů, zrádců,
intrikánů, jen by odváděli pozornost. Skladatel říká: tady je duše Tannhäuserova,
uprostřed jeviště pod kuželem světla, holá a vystavená Nebi i Peklu, ale i v každičké
pochybnosti čestná.
Není důvodu pochybovat, že čistotu a vznešenost viděl Wagner i
v nejbouřlivějších představách hudebního popisu scén na Venusbergu. To není peep
show nebo Velký bratr bez cenzury. Nejsou to americké filmy všelijakých Jimů
Carreyů, Benů Stillerů apod., nad kterými se docela prostě zvedá žaludek. Wagnerova
smyslnost není necudná. Jsme přesvědčeni, že prezentace malého – byť důležitého –
kousku mužského těla je tady velmi významným a nežádoucím vstupem do smyslu
díla, je to krádež Wagnera, popření Wagnera. A naprostá zbytečnost.
V Praze dne 4.10.2005
Ivan Cafourek
Luděk Patrák
Tomáš Vejnar
4
Richard Wagner, Superstar
William Berger
I v říjnovém vydání Hlasatele vám v překladu Martina Nejedlého
přinášíme článek z knihy Williama Bergera «Wagner without Fear »,
neboli «Wagner beze strachu», s podtitulem «Učíme se milovat, a
dokonce si i užívat, nejnáročnějšího génia opery»
Berger, W.: Wagner without Fear, Vinatge Books, 1998, New York
Už když v roce 1883 Wagner zemřel, byl tím nejdiskutovanějším skladatelem na světě. Svůj názor
na něj měl úplně každý, a to buď extrémně kladný nebo naopak zásadně negativní. Plus ça change… Každý
si z něj mohl vybrat něco.
Němečtí nacionalisté v něm spatřovali vyvrcholení kulturního ducha lidu, krystalizaci německých
ambicí. Extrémisté si Wagnera nárokovali pro sebe, byl pro ně záštitou árijského odporu proti židovskému
spiknutí, americkému materialismu, francouzské dekadenci a katolickému despotismu (přibližně v tomto
pořadí). Noviny Bayreuther Blätter, které Wagner založil, se staly po skladatelově smrti na dlouhá desetiletí
hlavní hlásnou troubou tohoto smýšlení, pod vedením Hanse von Wolzogena, kterému Hitler později za jeho
aktivitu složil poklonu. Skupina vzniklá okolo tohoto plátku byla příliš pravicově extremistická i na standardy
Druhé říše, a její přívrženci dokonce měli cizinku Cosimu, s jejími židovskými a americkými hudebníky, za
příliš kosmopolitní.
Jablko sváru bylo tedy zaseto od samého začátku, avšak bylo by mylné se domnívat, že si na
Wagnera dělala kdykoli v historii nárok pouze extremní pravice. K odkazu Wagnerova díla se hlásila také
levice, což je rovněž logické. I Wagner býval svého času revolucionář a jeho dílo do této kategorie rozhodně
spadalo. Mnoho jeho francouzských přívrženců na něj nahlíželo raději tímto způsobem. Skladatelův
neúspěch v Paříži byl z velké části zapříčiněn starou aristokracií (zosobněnou Jockey Clubem), od které se
mnoho francouzských Wagneriánů automaticky distancovalo, jak politicky tak kulturně.
V Americe začal být Wagner populární nejprve ve velké německé přistěhovalecké komunitě, ale
skladatelova popularita se rychle šířila dál. Američané byli schopni k Wagnerovým operám přistupovat
s větším odstupem, než jejich evropští kolegové. Jak poznamenal Dr. Joseph Horowitz, „novost“ Wagnerovy
hudby si získala tisíce příznivců napříč nejrůznějšími segmenty společnosti. Například skutečně oddanými
Wagneriány byly v Americe členky hnutí za ženskou rovnoprávnost.
Rovněž v Rusku si Wagnerova hudba získala mnohé přívržence, zejména v řadách levicových
intelektuálů. Italové k Wagnerovi přistupovali opatrně, ale s respektem (a to dělají dodnes). Například Verdi
byl velmi opatrný ve svých veřejných prohlášeních o skladateli, kterého očividně respektoval, i když nikdy
neobdivoval. Povídá se, že když Verdi zemřel, na jeho klavíru se nacházela partitura Parsifala. V Anglii na
Wagnera reagovali různě, většinou však nadšeně.
Kritikové byli k Wagnerovi od počátku nepřátelští, avšak muzikanti jeho hudbu vzývali způsobem,
který vzdoruje zdravému rozumu. Mnoho z nich uvěřilo, že skladatelova hudba byla skutečně „hudbou
budoucnosti“ a neměli tu nejmenší trpělivost s těmi, kterým nějaký čas trvalo, než se na nové zvuky naladili.
Tato vlna zbožňovatelů, která považovala Wagnerovu hudbu za něco jako křížové tažení, začala být
označována za Wagnerianismus (wagneriánství, každý však k označení tohoto jevu používal německý
termín), a do ztracena se vytratila kolem přelomu dvacátého století. Fascinace wagneriánů a jejich
blahosklonnost k těm, kteří byli méně osvícení, byla jedním z hlavním důvodů, které v té době přispěly
k znepřátelení ze strany veřejnosti. Mark Twain na adresu Wagnerianismu tehdy vtipně poznamenal: „Říká
se, že Wagnerova hudba je lepší, než jak zní.“ Wagnerianismus tak hrál velkou roli při prohlubování propasti
mezi „vysokou" a „nízkou" kulturou, přičemž tento problém v dnešní době sužuje umění víc než kdy jindy.
A tak na sebe reakce nenechala dlouho čekat. První desetiletí dvacátého století se nesla ve znamení
oprošťování od břemene Viktoriánské éry. To se projevovalo v odívání i zařízení interiérů, takže pro mnohé
vyšla díla jako Mistři pěvci norimberští z módy stejně rychle jako cylindry a sametové závěsy.
5
Nietzsche, jeden z prvních rebelů proti „wagnerovské nemoci“, volal po „světle a vzduchu“ (čímž
citoval Isoldu). Filozof jako hudbu budoucnosti plnou života doporučoval operu Carmen.
Ať už je Nietzschova kvalifikace hudebního kritika jakákoli (což je velmi ošemetné téma), mnoho lidí
souhlasilo s jeho voláním po světle a vzduchu. I hudebně vzdělaní lidé zjistili, že si mohou užít Bizetovu
Carmen nebo novější díla, jako Debussyho Pelléase a Mélissandu, aniž by se zároveň museli zřeknout
Wagnera. A skladatelé si toho povšimli. Vzali s z Wagnera poučení, a skládali po svém. Mahler dirigoval
Wagnera, kde mohl (kromě Bayreuthu – jeden židovský dirigent byl víc než dost), ale psal symfonie. Richard
Strauss také dirigoval Wagnera, kde se dalo, a jeho reakcí byla Salome a Elektra, dvě z těch nejkratších
oper, které byly kdy napsány. Stravinsky převálcoval svět se svým Svěcením jara a po zbytek svého
profesionálního života se snažil psát jinak, než Wagner.
Krátkost nebyla jedinou reakcí. Lidé začali považovat Wagnerovu hudbu za těžkou, a to ve všech
významech tohoto slova. A toto označení zůstává do jisté míry populární dodnes. Ať se slovo „wagnerovský“
použije v jakémkoli kontextu, vyvolá asociace jako těžkopádný, zdlouhavý a neobratný. Strauss opět
zareagoval se svou „komorní operou“ Ariadne auf Naxos, která k provedení potřebuje pouze
šestatřicetičlenný orchestr (Ariadne cituje Rheingold, když si dobírá jednu úmornou a nemotornou postavu
příběhu).
Lidé si Wagnerovu hudbu stále cenili, ale bylo zřejmé, že v budoucnosti Wagner nebude
napodobován přímo. Skladatelé rádi používali a používají efekty a nové postupy z Wagnerových partitur, ale
nikdo z nich, pokud mají všech pět pohromadě, se nepokusil složit vlastní Ring nebo Parsifala. A nikdo si
dále nelámal hlavu s rozdílem mezi operou a hudebním dramatem. Nastupující generace se Wagnerovým
záměrům vzdálila ještě víc. Arnold Schenberg a jeho žáci Anton Webern a Alban Berg začali skládat
atonálně ve dvanáctitónové soustavě. Mnoho hudebních vědců spatřuje začátek tohoto postupu v Tristanovi
a Parsifalovi, což mluví samo za sebe. Duch modernismu se však od Wagnera lišil – kromě jednoho
důležitého bodu. Propast mezi „hudebními znalci“ a „normálními lidmi“ se prohloubila víc, než předtím.
Najednou se tak „vážná“ hudba skutečně octla mimo chápání většiny lidí, a tak se pro mnohé stal Wagner
relativně stravitelným a konzervativním.
Mezitím se však v Bayreuthu odehrávaly podivné věci. Cosima předala festival svému synu
Siegfriedovi, který zaznamenával umírněný úspěch od roku 1906 do své smrti v roce 1930, několik měsíců
po úmrtí Cosimy (mezi lety 1914 - 1924 nebyl pořádán žádný festival). Siegfried se oženil s mladou
Angličankou jménem Winifred, která od svých devíti let vyrůstala v Německu. Rychle zplodili čtyři děti, což byl
na homosexuálního Siegfrieda pěkný výkon. V nejistých poválečných letech, kdy nikdo nevěděl, jestli ještě
kdy bude nějaký bayreuthský festival, se Winifred setkala s mladým odpadlíkem jménem Hitler – a ihned se
pro něj nadchla. Jejich přátelství nikdy nevyhaslo a s Hitlerem bylo zacházeno jako se členem rodiny.
Winifred se řízení festivalu chopila v roce 1930. Počítala s pomocí svého přítele Hitlera a ten se na oplátku
po svém jmenování kancléřem v roce 1933 začal o festival intenzivně zajímat.
Každý je vám o Hitlerovi schopen říct, že jeho nejoblíbenějším skladatelem byl Wagner. Jenže ve
skutečnosti jím byl Anton Bruckner, dětsky upřímný laskavý Rakušan, jehož hudba může někomu vadit
maximálně kvůli své délce (mimochodem, Hitlerovým nejoblíbenějším filmem byl King Kong). Führer, jehož
titul by mohl klidně být převzat z Lohengrina, měl Wagnera rád, ale sporné je, co z jeho muziky ho skutečně
zajímalo (nejradši měl Wagnerovu ranou operu Rienzi, která se ale v Bayreuthu neprovádí).
Vztah mezi Winifred a festivalem na jedné straně a Hitlerem a NSDAP na straně druhé je složitý a
plný paradoxů. Osobní přátelství Winifred a Hitlera svým způsobem uchránilo festival před přímou kontrolou
strany, která byla uvalena na všechna ostatní divadla v Německu. Na Festspielhausu nevlály nacistické
prapory, před představeními se nezpívaly stranické písně. V Bayreuthu po určitou dobu dokonce dále
umělecky působili židé a politicky nepohodlné osoby. Jeden fakt však zůstává nepopiratelný: Bayreuth byl
spojením s třetí říší naprosto diskreditován. Thomas Mann ho z exilu nazval „Hitlerovým dvorním divadlem“.
Hitler dělal, co mohl, aby Wagnera přizpůsobil svému světonázoru a skladatele začlenil do svého
kulturního boje. Výběr Wagnera nebyl náhodný, bez ohledu na Hitlerovy hudební znalosti – protože základní
materiál pro zrod nacistické ikony se nabízel sám. Antisemitismus, podceňování kultur a ras v porovnání
s víceméně imaginárními árijci a urputný nacionalismus, to vše tvořilo nedílnou součást Wagnerovy filozofie.
Dokonce i Wagnerovo vegetariánství Hitlerovi skvěle konvenovalo. Nezáleželo na tom, že si Wagner ve
svých veřejně vyřčených názorech téměř vždy někde na jiném místě protiřečil, nacisté nebyli schopni
podobné nuance odhalit. Za vše mluví Hitlerův známý výrok: „kdo chce pochopit národní socialismus, musí
nejprve pochopit Wagnera“.
Tyto skutečnosti měly v okolním světě dlouhodobé následky. Zaprvé, Wagner začal být obecně
permanentně spojován s nacismem. V šedesátých letech tak mohl Albert Balfour, autor zabývající se
architekturou, bezostyšně označit stavby Alberta Speera z třetí říše za „wagnerovské“, aniž by si uvědomil,
co píše. Protože neexistuje nic vzdálenějšího studené, neoklasicistní, nelidské strnulosti Speerových návrhů
budovy Říšského kancléřství v Berlíně či stadionu Nacistické strany v Norimberku než formě vzdorující
„nekonečná melodie“ Tristana, abychom uvedli jen jeden očividný příklad. Avšak podobnou asociaci lze
vyvrátit jen obtížně. Je pohodlné chápat Wagnera jako estetického fašistu, především kvůli jeho vlastním
stěží přijatelným názorům a asociaci jeho jména s Hitlerovským Německem.
6
Nástup Hitlera měl však další, naprosto protichůdný vliv na vnímání Wagnera ve světě, zejména
v Americe. Německá intelektuální smetánka a mnoho předních umělců uprchlo kolem roku 1933 z Německa,
většinou do Spojených států. Mezi jinými Mann. Schoenberg a Theodor Adorno, kteří s sebou přinesli debatu
o Wagnerovi, zatímco Bruno Walter, Otto Klemperer, Lauritz Melchior, Lotte Lehmann a mnozí další přivezli
hudbu naživo. Toscanini spílal fašistům a zůstal v Americe. Američtí hudebníci, kteří by jinak pobývali
v Evropě, zůstali v USA. Wagnerova hudba lidi v Americe a Británii zasáhla jiným způsobem.
Winifred byla po válce vyslýchána spojeneckými jednotkami. Bylo by bývalo skvělé jí zatknout, avšak
ona byla schopna doložit, že pomáhala židovským a homosexuálním umělcům, kteří by byli popraveni. To
podle okupačních zákonů stačilo, aby byla propuštěna, nicméně jí bylo dáno najevo, aby se stáhla do ústraní
a raději mlčela (do ústraní se stáhla, ale mlčet se jí ne vždy zcela dařilo…). Její synové Wieland a Wolfgang
pracovali na vzkříšení festivalu, takže v roce 1951 byl otevřen Nový Bayreuth.
Inscenace z té doby, zejména od Wielanda, se mezi operními příznivci a divadelními znalci staly
legendou. Wieland potřeboval oddělit dílo svého dědečka od ideologie a nástrah Třetí říše, a proto rozebral
opery na základní díly, aby je znovu analyzoval, bez jakékoli zátěže z minulosti. Minimalistická jevištní řešení,
která se opírala především o osvětlení a dojem vyvolaný v divákovi, byla zbavena nacionalistické určitosti a
zobrazovala obecná dramata. Během těchto let Bayreuth nevyslal žádné omluvy, zaznívala z něj jen
intenzivní touha zapomenout na minulost a jít dál.
Poválečným generacím Němců zapomenout na minulost a jít dál stačilo. Celá válečná generace
stejně jako její instituce byly podrobeny pečlivé analýze. Bayreuth se octl v centru vášnivé debaty, která byla
vedena dokonce i členy rodiny Wagnerů. Po Wielandově smrti převzal v roce 1966 kontrolu nad festivalem
Wolfgang Wagner, který je pro mnohé přímo spjat s Třetí říší. Wagnerovy opery jsou v německých divadlech
zkoumány kvůli svému inherentnímu podílu na nacistické tragedii. Takové inscenace se neněmeckému
publiku mohou zdát podivné, nicméně Wielandův ideál umění nezávislého na realitě mnoha současným
Němcům nestačí.
Fenomén Wagner se však už nadále neomezuje jen na malebné bayreuthské uličky či německou
akademickou půdu. Ring byl poprvé studiově nahrán pod taktovkou Sira Georga Soltiho a vydáván postupně
v letech 1958 až 1966. Nahrávky s Herbertem von Karajanem a Karlem Böhmem následovaly mezi roky
1966 a 1970. Ring Patriece Chéreaua přenášely v roce 1983 televizní stanice. Mezitím vznikaly v Americe,
Británii, Francii i v jiných zemích operní společnosti a menší divadla začala experimentovat se všemi
Wagnerovými operami způsobem, který by byl pro starší generace nemyslitelný. Do prodeje se dostaly
videonahrávky, takže najednou mohou i lidé, kteří žijí daleko od velkých středisek opery, shlédnout tato díla u
sebe doma, kdykoli mají chuť. Internet se šíří po celém světě, a Wagner na něm rozhodně nechybí.
Wagnerovo umění publiku již nemohou po troškách servírovat ideologové, ať už političtí, literární,
hudební či jiní. Je dostupné ihned a komukoli. Diskuse se už neomezuje pouze na zasvěcené odborníky, ale
přesunula se tam, kde měla probíhat od prvopočátku – mezi mezinárodní publikum.
Eva Marton
jako Brüunhilde
Foto z archivu
Erica Adlera
7
Bayreuth 2005 – recenze podle ucha
Ivan Cafourek
Ivan Cafourek napsal na základě rozhlasového vysílání pro Hlasatele recenze na pět oper uvedených
v rámci Bayreutského festivalu v roce 2005. Recenzi na premiérového Tristana otiskujeme, další
recenze (Lohengrin, Tannhäuser, Bludný Holanďan, Parsifal) naleznete na internetové stránce SRW
WWW.RICHARDWAGNER.CZ
TRISTAN UND ISOLDE
Bayreuthský festival 2005 provázený přívlastky „bez-ringový“ a „Wagner pro každého“, 94. v pořadí, zahájil
v pondělí 25.července Tristanem a Isoldou v nastudování Švýcara Christophera Marthalera a s jednou zajímavou
premiérou: japonský dirigent Eiji Oue je prvním umělcem asijského původu na tomto postu.
Obsazení:
Tristan - Robert Dean Smith
König Marke - Kwangchul Youn
Isolde - Nina Stemme
Kurwenal - Andreas Schmidt
Melot - Alexander Marco-Buhrmester
Brangäne - Petra Lang.
Podle jediné na webu nalezené fotografie se zdá, že tento Tristan dostal co potřebuje: nepřebujelou scénu a
kostýmní parafrázi na „obyčejné“ oblečení. Lze se tak soustředit na hudbu a výkony pěvců, takže rozhlasový
přenos ani nemusel nutně být ochuzen o nějakou podstatnou vizuální stránku, což je u Wagnera vždycky dobře. I
když – tento Tristan, byť puclík, je ještě uvěřitelně mladý a Isolda je pěkná mladá ženská; tedy na rozdíl od
ústředních dvojic pomalu důchodového věku, které mají v součtu ke třem metrákům, by tady ani pohled
neuškodil. Ani Brangäne tohle nenaruší, Petru Lang jsme poznali mj. jako pohlednou Kundry.
Ti tři zpívají obdivuhodně, člověka nemusí ani při live přenosu šimrat v břiše předtucha nějakého kolapsu. Barva
hlasu, technika, výraz, všechno na jedničku. Pokud člověk nezná Tristana zpaměti, může jedině občas – ve
vyšších polohách – zaváhat v dialozích mezi Isoldou a Brangänou, která je která. Ale jen občas, soprán a mezzo
jsou jinak posazené hlasy, Lang byla slyšitelně sytější a dramatičtější. Při „habet acht!“ jsem na okamžik vážně
zalitoval, že tam nejsem.
Výtka – možná „výtka“ je silné slovo – by tu ale jedna byla. Asi takhle: Oba protagonisty bych rád slyšel jako
Tristana a Isoldu za nějakých 5 – 7 let. Ano, byli výborní, však také hlediště hulákalo a dupalo nejmíň tolik jako
ND ve chvíli, kdy Maestro Fiore rozmotal oponu. Avšak je to něco za něco. Dnes mají drajv, výdrž olympijského
přeborníka – druhé dějství Oue pojal jako smršť a oni nezaváhali – jen té vášně, vroucnosti, bych ještě porcičku
přidal. Byl to výborný Tristan, ale ne mimořádný, ne památný. Ne fatální. Smrt, byť z lásky, krouží už v ráhnoví
lodi směřující k břehům Cornwallu, je tam ještě dřív než plavčík spustí svoji úvodní píseň. Na Tristanovi je fatální
každá nota, zejména předehra ke třetímu dějství obrací posluchačovy oči k nejbližší větvi a (nepřesně,
s nadsázkou a zjednodušeně) jde o to, aby se k tomuto pocitu pokud možno přiblížilo i zvládnutí „zbytku“ díla.
Proto si myslím, že tihle dva budou za pár let ještě lepší, vyzrálejší. Stejně jako dirigent.
Kdo mne zklamal, byl Kurwenal. O toho jsem se bál, nebyl Tristanovi rovnocenným partnerem, tu a tam nejistě
nasadil a s dechem byl nadoraz. Ostatní OK, Král Marke zpíval výborně, o orchestru nemá cenu mluvit, je to sice
typické KMČ (kdo má čas), ale to podle našich měřítek. V Bayreuthu pořádají na jednotlivé posty konkursy.
**** (4 z 5)
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel - vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně
pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky.
Redakce: Jan Rausch, Luděk Patrák, Martin Nejedlý
Adresa: Dominínská 115, 154 00 Praha 5 / Tel.: 224972528 (Po-Pá) nebo 602832588 / e-mail: [email protected]
__________________________________________________________________________________________