Svoboda

Žije u nás v ulici jeden pán, myslím, že se jmenuje Jeřábek nebo Kučera nebo tak nějak.
No a tenhle Jeřábek nebo Kučera vždycky říká : „ Máme svobodu, demokracii a k čemu nám
to, pane, je? Lidi jsou na sebe jako psi, kradou pořád víc, všechno je dražší, zákony stojí za
starou belu, ... . A já když ho poslouchám, vždycky si myslím, že plná ústa svobody a
demokracie mají nejvíc právě ti, kterým na nich nejmíň záleží. Ne, ne, ne drahý pane,
svoboda je jenom pro ty, kdo si ji zaslouží. A špatné zákony ?…V tomhle rádoby nářku se až
příliš nápadně odráží charakteristické rysy naší národní povahy. Kdybychom v sobě měli
zlomek odpovědnosti, špetku morálky a v těle kousek cti, je docela dobře možné, že bychom
žádné zákony ani nepotřebovali. Moment, co jsem to vlastně napsal? Jak byla ta slova?
…Čest?
Už vím, to je asi to, co je uvnitř každého člověka, možná to, s čím jsme se narodili a
trošku to, co jsme odkoukali od svého nejbližšího okolí, to co nám dali do vínku sudičky a
lidé, kteří od útlého dětství formovali náš charakter, zkrátka pro mě je čest lidská přirozenost.
A co jsme to říkali o tom jejím kousku v těle? Tak mě napadá, může vůbec člověk mít kouska
cti v těle? …Může, ba že může, ale kde přesně v těle ten kousek je? Je velký, malý, střapatý,
otrhaný, hrubý, hladký, jemný, kluzký, suchý, rozpraskaný? Má barvu, chuť, vůni, teplotu,
skupenství, viskozitu, tlak, rosný bod, …? Myslím, že může být jakýkoli a může být kdekoli,
v brzlíku?,… to asi ne, pod játry?, v nadledvinkách?, na srdci?,… může vypadat jako šelest,
třeba se usadí na plících nebo v koleni jako voda. Ba ne, myslím, že záleží jenom na každém z
nás, kde vyroste a jak ten jeho kousek vypadá a hlavně jak se kdo o něj stará.
… A špetka morálky?
Z toho slova na mě vždycky dýchá nepříjemný závan nějakých společenských konvencí,
obecně přijímaných pravidel toho, co je vhodné a co není. Jako by si člověk před zavedením
předmětného výrazu do slovníku začal uvědomovat svoje horší stránky a postavil si, pravda
s notnou dávkou alibismu, alespoň takový chatrný žebříček nebo si uvázal záchranné lano,
pomocí něhož by mohl vždycky trochu vystoupit z šedivého bláta světa a maličko si
oddechnout, aby vzápětí zase zapadl zpátky do rozvířeného kaliště, kde by se mohl dál
s ostatními vesele „rochnit“. Anebo by to mohla být taky taková ta skautská příručka, jak
přežít v divočině. …Nicméně, právě proto, že je člověk takový jaký je a že si to alespoň
někdy uvědomuje, morálku, jako to lano nebo žebříček nebo příručku potřebuje, aby se
neztratil, když se mu podaří vykouknout z bláta, ony ani ty šumavské slatě nejsou nekonečné.
Vždyť ta morálka by vlastně mohla být i taková malá motyčka, kterou kypříme půdu kolem
semínka cti, aby nám rychleji vyklíčilo.
…A co bylo to další? Už vím, odpovědnost. No to je slovo podstatně tvárnější a
šťavnatější než suchá, strohá, zpuchřelá, kostnatá morálka, ale určitě ne zas tak přirozené jako
byla čest. Odpovědnost je asi to, co nás zavazuje. Pozor – nikoli svazuje, jak by nás mohlo
napadnout, pokud bychom jej chtěli vnímat samostatně. Odpovědnost je tedy lépe řečeno to,
čím se v kontextu se ctí, tedy vlastní přirozeností, necháváme dobrovolně svazovat, abychom
dosáhli jakéhosi ať už konkrétního nebo obecného cíle. Je to takový záložní motor nebo
chcete-li spolehlivá palivová rezerva, krabička poslední záchrany, výhodně uzavřená pojistná
smlouva, která by nás vždycky měla dovést k cíli, i když už to vypadá, že naše situace je
beznadějná. Odpovědný je každý z nás. … vlastnímu svědomí, to je zase takový oslí můstek
… zpátky… vlastně ne, vpřed…, no teda zpátky, zpátky ke cti, ale dopředu.
No tak, abych to shrnul pane Jeřábku nebo Kučero, společnost, prostředí, vztahy,
vstřícnost, ochota, laskavost, bezohlednost, apatie, netečnost, vzájemnost, znechucení a vůbec
celý svět kolem nás je takový jaký jsem já nebo i Vy sám. Já vím ,že je mnohem pohodlnější
překročit upadnuvšího člověka, zasmát se paní, které ujela tramvaj před nosem, zanadávat si
na neschopné politiky, vypít svoje tři dvanáctky a jít si s pocitem jediného spravedlivého
večer lehnout, ale demokracii tvoříme každý v sobě. A svoboda? To je vůbec to nejkrásnější,
největší, nejušlechtilejší, ale také nejzprofanovanější a nejzneužívanější, nejotlučenější a
nejotrhanější, nejskutečnější a zároveň nejrelativnější slovo. Vždycky, když ho píšu, mám
pocit, že si dávám jakoby trošku víc záležet, moje údery do klávesnice jsou najednou
pomalejší, jakoby se prsty, které do této chvíle jen neomaleně a vztekle tloukly, jakýmsi
záhadným kouzlem uklidnily a v oněch sedmi kontaktech začaly tlačítka jenom tak láskyplně
hladit. Mám-li v ruce tužku nebo pero, vždycky si začnu dávat víc záležet a doposud
naškrábaný text se v určitém úseku stává téměř kaligraficky propracovaným dílem. Když
začnu mluvit o svobodě, cítím jak se mi zrychlí tep a udělá se onen pověstný knedlík v krku,
potom mě zavalí takový nejasný pocit studu, jako když jsem na prahu puberty chtěl dívce
poprvé říci o svých citech a nevěděl, jak se to dělá. Svoboda je moc křehká na to, abychom ji
samotnou vytrhli z kontextu, připravili jí o její bratříčky a jenom tak surově vrhli do prostoru,
přišli bychom o ní, … zcela určitě. Nuže, pane Jeřábku nebo Kučero, seberu veškerou
odvahu a pokusím se vyjádřit, co pro mě slovo svoboda znamená….? …I když, …vlastně,
možná, že už to stačí. Prošel jsem kolem ní jen tak po špičkách a myslím, že ji dále nebudu
rušit, ona o nás určitě ví.