Židovské svátky

Transkript

Židovské svátky

Jan Divecký
Židovské
svátky
Kalendářem
od Pesachu
do Purimu
Prodáno 18.01.2015 na www.Kosmas.cz zákazníkovi [email protected]
Nakladatelství P3K
Praha ��
Prodáno 18.01.2015 na www.Kosmas.cz zákazníkovi [email protected], číslo objednávky 894576, UID: c6cb5dc3-c6e0-4faa-80df-29200294e896
Text © Jan Divecký, ��
Illustrations © Hana Pavlátová, ��
© Nakladatelství P3K, ��
ISBN 80-903584-3-8, 80-903587-3-X (tištěná kniha)
ISBN 978-80-87186-12-1 (ekniha pdf)
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �
Kalendář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . �
Měsíce židovského kalendáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Roš chodeš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Pesach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Omer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Šavuot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Postní dny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Roš hašana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Jom kipur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Sukot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Šmini aceret . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Chanuka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Tu bišvat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Purim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Slovník pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Užitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ��
Předmluva
Byť se to někomu může zdát nelogické, často a rád zahajuji povídání o židovských svátcích imaginární archeologií. Vždyť jako
hledači historie opatrně odkrývají jednotlivé vrstvy a skládají si
z nich mozaiku věků, tak i my se můžeme se zaujetím propracovávat k základům celé stavby souhrnně označované jako židovské
svátky.
Každá historická etapa obohatila židovský kalendář o nějaké
významné datum. Kdybychom dnes měli možnost nahlédnout do
izraelských měst doby krále Davida a sledovat oslavy svátků, asi
bychom se divili. A kdyby nás viděl Davidův syn Šalomoun, jistě
by se divil také.
Vše připomíná známý talmudický příběh. Moše (Mojžíš) je
těsně před smrtí a Bůh mu diktuje text svaté Tóry. Občas přikáže
okrášlit vybrané písmenko zvláštní korunkou. Moše se ho ptá:
„Pane Bože, není text Tóry už tak dost složitý? K čemu ty různé
korunky?“ A Bůh mu odpovídá: „Jednou se najde rabín, který
si s korunkami poradí.“ Zvědavý Moše by takového mudrce rád
viděl, a tak ho Bůh v mžiku přenese do učebny rabi Akivy. Rabi
Akiva právě vysvětluje svým žákům tajemství korunek písmen
Tóry. Moše tiše sedí a ničemu nerozumí. Po chvíli se osmělí a zeptá se: „Rabi, odkud znáš tato tajemství?“ A rabi Akiva mu s klidem odpoví: „To vše je naše dávná tradice předávaná z generace
na generaci, pramenící u samotného Mošeho, našeho učitele…“
Úsměvná historka má v Talmudu smutný konec, ale ten si
nechme pro jinou příležitost a zatím se vraťme k tématu židovských svátků. Sledujme jako archeologové jednotlivé historické
vrstvy. V samotném základu objevíme příkazy Tóry. V nich jsou
pevně zakotveny naše nejvýznamnější svátky. Ke každému nám
Tóra sděluje určitý detail. O vrstvu výš nacházíme zvyky z doby
prorocké, z doby, kdy ještě stál Šalomounův Chrám a po Izraeli
chodil kupříkladu prorok Elijahu (Eliáš). V době druhého Chrámu
se zrodily první „historické“ svátky – Chanuka a Purim. A v ještě
�
vyšší vrstvě nacházíme stopy talmudických disputací. V raném
středověku se formuje sváteční liturgie, později dochází k výraznějším rozdílům mezi zvyky „španělského“ (sfaradského) a „německého“ (aškenázského) židovstva. V ��. století zesiluje vliv mystické kabaly. V ��. století se rodí východoevropský chasidismus.
��. století je ve znamení historické tragédie, kdy evropskému židovstvu zasazuje tvrdou ránu holocaust, ale i zázračné renesance,
když v roce �� vzniká moderní Stát Izrael.
Židovské svátky se mění v dějinném běhu. Posouvá se jejich význam. Krásně to lze dokumentovat na příkladu zimního svátku
světel – Chanuce. Chanuka byla původně oslavou vítězství Makabejců nad Řeky, připomínkou znovuzasvěcení jeruzalémského
Chrámu jedinému Bohu. V dobách těžkého římského útlaku, v dobách, kdy makabejský trůn kolaboroval s oficiální mocí, zdůrazňovali rabíni chanukový zázrak, při kterém olej z jednoho malého
džbánku vydržel hořet po osm dní. Pražský rabi Löw (Maharal) viděl v osmi dnech svátku světel symboliku vyvolenosti židovského
národa, která neztrácí na významu ani v těžkém exilu. Chasidští
mistři vnímali sílu malého plamínku, který proráží hlubokou tmu
zimní noci. Po vzniku Státu Izrael se důraz zaměřil na hrdinství
malé skupiny židovských bojovníků stojících odhodlaně proti nesmírné přesile nepřátelských armád. A v dnešních Spojených státech jsou Chanuka a chanukové dárky židovskou odpovědí v čase
křesťanských Vánoc.
Užil-li jsem v této předmluvě termínu archeologie, berte to,
prosím, pouze jako nadnesený příměr. Nemám ani v nejmenším úmyslu přistupovat k židovským svátkům jako k odtažitému
historickému tématu. Naopak! Vždyť právě svátky, jejich tradice
a zvyky jsou často tím zázračným elixírem, který do jindy opuštěných synagog vrací život, jsou pojítkem, které dnešní generaci
pevně poutá ke kořenům sahajícím hloubkou židovské historie až
k biblickým praotcům.
Jan Divecký
Pokud to bylo možné, volili jsme hebrejské varianty jmen postav a knih.
Pro čtenáře zvyklé na české názvosloví uvádíme při prvním užití hebrejského výrazu v závorce český ekvivalent, například Moše (Mojžíš). Součástí knihy je i abecedně řazený slovník vybraných pojmů.
�
Kalendář
Zůstaneme-li u v předmluvě uvedené představy „archeologie“, narazíme při pátrání po kořenech židovského kalendáře na základní
text judaismu – Tóru. Z ní vyplývá, že židovský kalendář má respektovat přirozenou délku měsíců, přitom ale udržovat jednotlivé měsíce roku v daných ročních obdobích tak, aby Pesach byl
vždy jarním a Sukot podzimním svátkem. Než si celou záležitost
objasníme, odbočme krátce k obecnější představě o kalendáři.
Kalendářem obyčejně rozumíme souhrn pravidel pro počítání
dnů, týdnů a měsíců v roce. Ve většině případů vznikl na základě
pozorování pravidelně se opakujících přírodních jevů, především pohybů nebeských těles. Výjimku představuje týden, který
se odvozuje od biblického příběhu o stvoření světa. Z pohybů nebeských těles se jedná o rotaci Země, oběh Měsíce kolem Země
a oběh Země kolem Slunce. Protože ani měsíc ani rok nejsou celými násobky dne, byla zde snaha nějakým způsobem tato různě
dlouhá období sladit. Tak vznikaly kalendáře lunární, solární a lunisolární. Lunární se řídí fázemi Měsíce a nerespektuje délku roku
podle oběhu Země kolem Slunce. Opačným principem se řídí solární kalendář. Lunisolární kalendář je založen na kombinaci obou
uvedených kalendářů.
Samotný název – „kalendář“ – je odvozen z latinského slova
„calendae“, které označovalo první den v měsíci římského kalendáře, resp. ze soupisu dlužníků (calendarium), který získal svůj
název podle římského pravidla splácet dluhy (úroky) vždy první
den v měsíci.
S otázkou kalendáře také souvisí stanovení data, ke kterému
se vztahuje počítání roků – letopočet. Většina civilizací si zvolila
počátek svého kalendáře na podkladě událostí, kterým přikládala
rozhodující význam. Staří Římané přiřadili rok „jedna“ legendárnímu založení svého města. Křesťané za počátek nové éry považují narození zakladatele svého učení a my toto jejich počítání pro
jeho rozšířenost nazýváme občanským letopočtem (o. l.). Islám�
ská společnost si za počátek kalendáře stanovila odchod proroka
Mohameda z Mekky do Medíny (r. �� o. l.). Např. i Francouzi zahájili v průběhu své Velké revoluce na konci ��. století o. l. nové
počítání, po porážce revoluce se však vrátili zpět k občanskému
kalendáři.
Judaismus, odvolávající se na stvoření světa a vztah člověka
ke Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil
z Adama prvního člověka. To se podle tradice odehrálo na Roš hašana (Nový rok) před bezmála pěti tisíci a osmi sty lety (na podzim
roku �� o. l. začal židovský rok ��). Proto, když počítáme „židovským“ způsobem, dodáváme vždy: mibriat haolam (od stvoření světa).
Nejen letopočet se v židovském kalendáři liší, jiná je i povaha
kalendáře. Některé jeho zvláštnosti se pokusíme vysvětlit. Rok
většiny kalendářů se skládá z dnů, týdnů a měsíců. V tom se ani
židovský rok neliší. Jak se ale učíme z příběhu o stvoření světa,
večer podle židovské tradice předchází ráno, protože je v Tóře
psáno: „…a byl večer a bylo jitro, den první.“ Proto v našem kalendáři den začíná tmou, proto šabat začíná již v pátek se západem
Slunce. Stejně tak i ostatní židovské dny a svátky začínají večerem.
A s nástupem další noci, při východu hvězd, končí.
Sobota, šabat, byla posledním ze sedmi dní stvoření světa. Na
památku této skutečnosti začínáme každý týden (vždy po sobotě)
nedělí, které hebrejsky říkáme: jom rišon (den první).
Také délka měsíce se v našem kalendáři liší. Křesťané převzali
kalendář (juliánský) od Římanů, kteří se zase nechali inspirovat
Egypťany. Jedná se o solární kalendář (princip zůstal stejný i u gregoriánského kalendáře, který byl v ��. století o. l. přijat katolickou
církví a dnes je nejrozšířenějším typem kalendáře). Řídí se tedy
oběhem Země kolem Slunce, který trvá �� dní (přesněji ��,��).
Občanský rok je tedy dlouhý �� dní (a čtvrt, proto přestupný
rok) a dělí se na �� měsíců. Tím ovšem není plně respektován pohyb Měsíce kolem Země (měsíce jsou u gregoriánského kalendáře
delší, než by odpovídalo lunárním fázím). Naopak muslimové
podřídili svůj kalendář zcela Měsíci a jeho oběhu kolem planety
Země a každým „novem“ jim začíná nový kalendářní úsek – měsíc. Měsíční (lunární) fáze se opakují každých ��,� (a kousek) dne.
Vynásobíme-li toto číslo �� měsíci, vytvoříme si rok, který bude
mít pouze �� dní. To je délka muslimského roku. Proto ani jeden
z těchto kalendářů není přesný. Muslimům putují měsíce ročními
��
dobami, jednou slaví postní měsíc ramadán v létě, jednou v zimě
(k posunu o celý solární rok dochází jednou za ��,� roku). Křesťanům naopak neustále utíkají lunární fáze. Jednou je úplněk desátého, jindy patnáctého dne měsíce atd.
Židovský kalendář je vyváženým kompromisem. Respektuje lunární fáze i oběh planety Země kolem její hvězdy. Náš kalendářní
měsíc začíná vždy po novu (když se objeví první srpek „nového“
Měsíce), svátky ale zůstávají ve svých ročních obdobích, takže Pesach je vždy na jaře, Sukot na podzim a Chanuka v zimě. Toho
docilujeme vsunutím přestupného, třináctého, měsíce jednou za
tři roky. Tak vyrovnáme ztrátu kratších let podle lunárního kalendáře a zabráníme dlouhodobým odchylkám mezi oběma systémy.
Židovský kalendář je tedy lunisolární. (Stručně řečeno, deset dní,
které chybí každému roku do počtu �� dní, se za tři roky promění
v jeden měsíc. Koho trápí detaily, nechť vezme v potaz, že ve skutečnosti tak činíme přesněji sedmkrát za devatenáct let.)
V době, kdy stával v Jeruzalémě Chrám, rozhodoval o vsunutí třináctého měsíce vždy nejvyšší rabínský soudní dvůr – Sanhedrin. Ve �. století občanského letopočtu (�� o. l.), když se stupňoval římský protižidovský útlak, ustanovil rabín Hilel II. pevný
kalendářní systém, do něhož zakomponoval všechny výše uvedené
prvky a mnohé další, o nichž se nezmiňujeme. Tímto pevným kalendářem se řídíme dodnes.
��
Měsíce židovského kalendáře
Tak jako občanský, má i běžný židovský rok dvanáct měsíců. Tóra
jména měsíců neuvádí a označuje je prostě: první měsíc, druhý
měsíc atd. V průběhu babylonského zajetí (v �. století př. o. l.)
však měsíce získaly svá současná jména. Jako první měsíc označuje Tóra ten, ve kterém vyšli Židé z Egypta, měsíc zrodu židovského národa. My mu říkáme nisan, měsíc svátku Pesach. Dvanáctým, posledním, je měsíc adar. Vsouváme-li za adar třináctý
(= přestupný) měsíc, který umístíme na úplný závěr roku, vytvoříme tzv. adar šeni (druhý adar).
Pro snazší orientaci uvádíme na následující straně přehlednou
tabulku. Pozor, nisan je sice „počátek měsíců“, první měsíc náboženského kalendáře a kalendáře svátků, ale nový židovský rok
začíná vždy na Roš hašana, první den měsíce tišri, kdy byl podle
tradice stvořen Adam. Připojená tabulka obsahuje i odpovídající
roční období, svátky daného měsíce a příslušná astrologická znamení.
Svátky dělíme:
 na svátky biblické (zmíněné v Tóře), které se ještě dále dělí
na svátky poutní, tedy na svátky, ve kterých byla v dobách
existence Chrámu povinnost putovat do Jeruzaléma a přinést sváteční oběť, a na tzv. vysoké svátky,
na
 svátky historické, spojené s konkrétními dějinnými událostmi,
 na svátky moderní, související se vznikem a existencí Státu
Izrael,
 na postní dny,
 na ostatní významné dny.
��
Měsíce a jejich svátky
měsíc
období
svátky
znamení
nisan
březen–duben
��.–��. Pesach
��. Jom hašoa
beran
ijar
duben–květen
�. Jom haacmaut
��. Lag baomer
��. Jom Jerušalajim
býk
sivan
květen–červen
�.–�. Šavuot
blíženci
tamuz
červen–červenec
��. postní den
rak
av
červenec–srpen
�. půst Tiša beav
lev
elul
srpen–září
tišri
září–říjen
(mar)chešvan
říjen–listopad
kislev
listopad–prosinec ��. začíná Chanuka
střelec
tevet
prosinec–leden
�. končí Chanuka
��. postní den
kozoroh
švat
leden–únor
��. Tu bišvat
vodnář
adar
únor–březen
��. Purim
ryby
panna
�.–�. Roš hašana
�. Com gedalja
��. Jom kipur
��.–��. Sukot
��.–��. Šmini aceret
váhy
štír
Rozdělení svátků
biblické svátky vysoké
Roš hašana, Jom kipur
biblické svátky poutní
Pesach, Šavuot, Sukot
historické svátky
Chanuka, Purim
moderní svátky
Jom haacmaut, Jom Jerušalajim
postní dny
�. tišri, ��. tevet, ��. tamuz, �. av
ostatní
Roš chodeš, Tu bišvat, Lag baomer, Jom hašoa
��
Roš chodeš
roš znamená hebrejsky hlava. Roš chodeš (doslova hlava měsíce;
Nový měsíc) zahajuje každý židovský měsíc. Historické okolnosti
vztahující se k Roš chodeš jsou poměrně komplikované, proto si
nemůžeme odpustit kratší odbočku.
První den měsíce nisan, čtrnáct dní před východem z Egypta,
přikázal Bůh Mošemu, aby vyhlásil novoluní. Od této chvíle se
datuje tradice Nových měsíců, která nepřerušena trvá do dnešních dnů. Dnes však již nemá Roš chodeš takový význam jako
v historii.
V dobách existence jeruzalémského Chrámu vyhlašoval Roš
chodeš nejvyšší rabínský soudní dvůr – Sanhedrin. Po uplynutí
�� dní od posledního novoluní, třicátý den měsíce, čekali rabíni
v jeruzalémském Chrámu příchod svědků. Každý muž, který na
obloze uviděl první srpek nového Měsíce, spěchal do Chrámu podat svědectví. Pokud přišli alespoň dva důvěryhodní svědci včas,
mohl soudní dvůr vyhlásit ��. den dnem Nového měsíce, v Chrámu
přinesli kohanim (kněží) předepsané oběti a začalo nové počítání.
Mohlo se ovšem stát, že například pro špatné povětrnostní podmínky nespatřil třicátý den nikdo nový srpek Měsíce. Proto musel
Sanhedrin počkat a automaticky pak vyhlásit Roš chodeš až den
následující. V průběhu generací se ustavil v Jeruzalémě zvyk slavit
Roš chodeš již třicátý den měsíce s nadějí, že svědkové dorazí ještě
před západem Slunce. Pokud však nikdo včas do Chrámu nedorazil, slavil se i den třicátý první.
Jak se měli Židé mimo Jeruzalém dozvědět, byl-li vyhlášen Roš
chodeš třicátý nebo třicátý první den? Sanhedrin vysílal jízdní
posly po Izraeli a se vzdálenou Babylonií, kde žila významná židovská komunita, existovalo spojení pomocí systému ohňových
signálů zapalovaných na vybraných výšinách. V době druhého
Chrámu se však objevili nepřátelé, kteří na kopcích úmyslně zapalovali ohně a šířili falešné zprávy. V Babylonii si nevěděli rady.
Kdy slavit svátky? Tóra píše jasně, že Pesach má být patnáctý den
��
měsíce nisan, kdy ale byl Roš chodeš? Kdy začal měsíc nisan? Protože byly jen dvě možnosti, rozhodli se rabíni slavit svátek v obou
možných termínech. Tak vznikl zvyk zdvojit mimo Izrael biblické
svátky. Situace se však dále zhoršovala, Římané pronásledovali
přicházející svědky a dobrovolníků ubývalo. Za těchto podmínek
ustanovil rabín Hilel II. ve �. století o. l. pevný kalendář. Z úcty
ke staré jeruzalémské tradici přiřkl některým měsícům dvoudenní
Roš chodeš, jiným jednodenní. Biblické svátky mimo Izrael zůstaly dodnes dvoudenní.
V dnešní synagogální liturgii je Roš chodeš spojen se čtením
z Tóry, přídavnou sváteční modlitbou Musaf a recitací vybraných
žalmů, kterým říkáme Halel.
Na rozdíl od Slunce zdánlivě mění Měsíc při svém oběhu kolem planety Země svou velikost. Někdy z něj vidíme jen malý kousek ve tvaru „D“ a říkáme, že Měsíc dorůstá, jindy Měsíc couvá.
Couvá, couvá až se najednou ztratí. Izraelský národ je v tradici
proto často právě k Měsíci přirovnáván. Od doby Avrahama (Abraháma) židovský národ rostl po patnáct generací k úplňku v době
králů Davida a Šalomouna, pak postupně patnáct generací couval ke zdánlivému zániku v době zničení prvního Chrámu Babyloňany. Na rozdíl od ostatních národů, které se objeví na dějinné
scéně, aby získaly moc, expandovaly, došel jim dech a ztratily se
(viz Asyřané, Babyloňané, Peršané, antičtí Řekové, Římané atd.),
se židovský národ, tak jako Měsíc, nikdy skutečně neztratil. V průběhu historie se již několikrát po zničujících katastrofách znovuobjevil a i dnes po útrapách ��. století s novou silou žije dál.
��
Pesach
Čtyři jména svátku Pesach odrážejí jeho čtyři různé aspekty, které
spoluvytvářejí mozaiku prvního ze tří biblických poutních svátků
roku:
�. chag hapesach – svátek překročení, souvisí s poslední z deseti egyptských ran,
�. chag hamacot – svátek macesů (nekynutého chleba), symbolika východu z Egypta,
�. chag hacherut – svátek svobody, osvobození z egyptského
otroctví,
�. chag haaviv – svátek jara, hospodářský charakter svátku.
Pesach představuje výrazně národní svátek (např. ve srovnání
s universalismem svátku Sukot – viz dále). Východ z Egypta a darování Tóry představují dva rozhodující momenty, které dodnes
formují naše chápání „židovství“ – jeho „nacionální“ (Pesach, východ z Egypta) a náboženský rozměr (Šavuot, darování Tóry).
Maca (nekynutý chléb) se stala symbolem svátku Pesach. Sedm
(mimo Izrael osm) dní jíme pouze nekynuté potraviny. Jak vlastně
definujeme chámec (kynutá jídla)? Kynutí je chemický proces štěpení potraviny a tvorby CO�. Enzymy, které se na štěpení látek
podílejí, jsou velice citlivé na charakter prostředí, ve kterém působí. Vyžadují určitou teplotu, čas a pH (kyselost). Vyšší teploty
vedou k destrukci struktury enzymů a jejich trvalému poškození.
Pouze pět obilovin obsahuje ty enzymy, jejichž činnost (a tím
i proces kynutí) nám Tóra na Pesach zakázala: pšenice, ječmen,
žito, oves a špalda. Pouze z nich může vykynout chámec. A přitom jen z nich můžeme péct macesy.
K řádnému kynutí je zapotřebí vhodné prostředí. Ovocné šťávy,
mléko ani vejce nejsou prostředím, ve kterém by mohlo k zakázanému kynutí dojít. Sfaradští Židé takto připravené moučné pokrmy
na Pesach jedí. Aškenázská tradice je však v otázkách pesachových
zvyklostí velice přísná. Nejenže nám zakazuje vše moučné s výjim��
kou ve vodě zadělávaných macesů, ale zakazuje nám i další potraviny – například rýži nebo luštěniny. Trvá-li hnětení těsta méně
než �� minut, nemůže vykynout skutečný chámec. Pečeme-li tedy
macesy, musí vše – od smíchání s vodou po vsazení do pece – proběhnout do tohoto časového limitu. Vysoká teplota v žáru pece
naruší strukturu enzymů a další kynutí již není možné.
Macesy, nekynutý chléb, připomínají východ z Egypta, ke kterému došlo v takovém spěchu, že ani nebyl čas nechat těsto vykynout. Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících. Víru ve šťastný konec jejich putování pouští, do které
vstoupili vedeni Božím poslem, Mošem. Maces ovšem také symbolizuje prostotu a pokoru, opak „přetvářky“ a „nafoukanosti“
kynutého těsta, které symbolizuje náš jecer hara (špatný sklon
člověka). Slova maca (‫ )מצה‬a chamec (‫ )חמץ‬se skládají ze tří písmen. Mem (‫ )מ‬a cadik (‫ )צ‬nalezneme v obou slovech. Čím se tedy
ta slova od sebe liší? Tím nejmenším možným rozdílem – kousíčkem nožičky, jejímž dopsáním se mění písmeno hej (‫ )ה‬v chet
(‫)ח‬. Tak malý rozdíl může být mezi pravdou a lží, opravdovostí
a falší.
Na Pesach nejenže nesmíme chámec jíst, nesmíme ho ani vlastnit! Proto se snažíme staré zásoby kynutých věcí před Pesachem
dojíst. Zbytek musíme prodat nebo zničit. ��. nisanu večer (tedy
vlastně již ��.) hledáme ve svých již uklizených domech chámec
(tzv. bdikat chamec). Se svíčkou v ruce pátráme ve všech spárách
a zákoutích bytu tak, jako si máme propátrat zákoutí svých niter
a zbavit je případné nadutosti. Nalezený chámec pečlivě uložíme
a ráno spálíme. S východem hvězd v předvečer svátku Pesach hledáme ve svých domovech chámec, ��. nisanu přes den se prvorození postí (tzv. půst prvorozených) na památku jejich záchrany
při desáté egyptské ráně. Patnáctého začíná vlastní svátek. První
dva dny (v Izraeli první den) pořádáme sederové večeře. Poslední
dva dny jsou spojeny s rozdělením Rákosového moře a jeho přechodem. Čtyři dny mezi velkými svátky nazýváme Chol hamoed
(všední dny svátku).
Pesachové dny
První dva dny (v Izraeli první den) svátku Pesach pořádáme slavnostní večeře. Tyto večeře označujeme jako sederové večeře, protože slovo seder znamená hebrejsky „řád“ a tato večeře má svůj po
staletí ustálený průběh. Scénář večera je v tradiční formě zapsán
��
��. nisan
��.–��. nisan
��.–��. nisan
��.–��. nisan
Bdikat chamec
Jom tov, seder
Chol hamoed
Jom tov
v knize, které říkáme Hagada (Vyprávění). Hlavním smyslem sederu
je vyprávět dětem (a nejen jim) o východu z Egypta, připomenout
si události dávné historie a poučit se z nich pro současnost. Večer začíná, jako každý svátek a šabat, zapálením svíček. Následuje
(opět jako na každý svátek a šabat) kiduš – požehnání svátečního
dne nad pohárem vína. Na rozdíl od ostatních svátků nezačíná
v této chvíli nosit hospodyně jídlo na stůl, ale začínáme číst text
Hagady. Nejmladší účastník u stolu klade otci předepsané otázky,
postupně se před námi odkrývá příběh o zotročení a osvobození,
příběh o egyptských ranách, o oběti pesachového beránka, o přeskočení židovských domů v Egyptě a o záchraně našich prvorozených, o průchodu Rákosovým mořem a o darování Tóry. Stáváme
se součástí diskuse učených rabínů starověku, čteme o čtyřech synech – chytrém, zlém, prosťáčkovi a o tom, který se neumí ptát.
Sederová večeře má čtrnáct částí.
Čtrnáct částí sederové večeře
kadeš
posvěcení
požehnání svátečního dne nad pohárem
vína, první pohár
urchac
mytí rukou
z připravené nádoby, bez požehnání
karpas
zelenina
kořenovou zeleninu (např. celer)
namočíme ve slané vodě a sníme
jachac
rozdělení
rozlomíme prostřední maces a jednu půlku
schováme na závěr večeře
magid
vyprávění
čtení vlastního příběhu Hagady
rachca
mytí rukou
z připravené nádoby, s požehnáním
moci
požehnání
před jídlem
nad dvěma celými macesy říkáme
příslušné požehnání
maca
maces
sníme první maces
maror
hořké byliny
jíme hořké byliny, připomínku
těžkého otroctví
korech
sendvič
do macesu vložíme hořké byliny a sladký
charoset
��
šulchan
orech
hostina
sváteční jídlo, začínáme vařeným vajíčkem,
neměla by chybět polévka s macesovými
knedlíčky
cafun
zákusek
jíme schovanou půlku rozlomeného
macesu tzv. afikoman (viz jachac)
barech
požehnání
po jídle
požehnání po jídle se vsuvkami
pro sváteční den
halel-nirca
závěr
závěrečné modlitby a písně
V době, kdy stával jeruzalémský Chrám, bylo povinností každého muže přinést ��. nisanu pesachového beránka na připomínku beránka, kterého obětovali Židé v Egyptě před desátou,
poslední egyptskou ránou. S obětním beránkem se muži vraceli
dolů do jeruzalémských ulic a s rodinami slavili východ z Egypta,
pili čtyři poháry vína a jedli maso beránka, macesy a hořké byliny.
Dnes, kdy nestojí Chrám, si beránka pouze symbolicky připomínáme drůbeží kostí na sederovém talíři. Stejně tak v dnešní době,
kdy neobětujeme pesachového beránka, máme první sváteční večer pouze dva příkazy uvedené přímo v Tóře – musíme jíst macesy
a vyprávět si o východu z Egypta. Rabíni nám k těmto povinnostem přidali další dvě – vypít čtyři poháry vína a jíst hořké byliny.
Ke správnému pochopení významu oběti pesachového beránka si musíme uvědomit, že egyptská říše dosahovala maxima
tehdejšího kulturního a hospodářského rozvoje člověka a Egypťané nahlíželi na beránka jako na své božstvo. Zaříznutí beránka,
egyptské modly a symbolu, oznámilo konec otročení Egyptu (ve
fyzickém i duchovním chápání) a skutečný zrod nového židovského národa, který se zříká pohodlí nesvobody, zříká se modloslužby a odchází do nejistot svobody, aby našel svého Boha, přijal
Tóru a usadil se ve vlastní zemi – v Izraeli. Krev ze zařízlého beránka byla použita k označení veřejí židovských domů v Egyptě,
čímž byly osoby v nich se nacházející uchráněny desáté rány – pobití prvorozených. Proč? Jaký smysl má označit si dveře beránčí
krví? Veřejně obětovat jedno z posvátných božstev bylo v Egyptě
chápáno jako hrdelní zločin. Splnění příkazu pesachové oběti
tedy odráží odvahu a pevnost odhodlání učinit rozhodující krok
k opuštění egyptského prostředí (myšleno nejen geograficky).
Bylo to jasně vyřčené: „My nejsme Egypťané.“ Proto Bůh při desáté ráně ušetřil označené židovské domy.
��
Během sederu sní každý stolovník tři macesy na připomínku
tří praotců – Avrahama, Jicchaka (Izáka) a Jákova (Jákoba). Každý
z macesů také představuje jednu ze tří částí židovského národa:
Koheny, Levity a Izraelity. Prostřední, rozlomený maces představuje chudého člověka, který se často smíří i s poloviční porcí jídla.
Macesem se totiž rozumí nejen chudý (nekynutý) chléb, ale také
chléb chudých. Je ještě jeden důvod půlení macesu. Děti, kterým
je pesachový příběh především určen, se pokoušejí odloženou
půlku macesu otci „ukrást“ a po hostině přimět rodiče k vypsání
odměny nálezci „ztraceného macesu“. Tento zvyk udržuje děti
i v pozdních večerních hodinách čilé, napnuté a soustředěné.
Rabíni nám nařídili vypít při sederové večeři čtyři poháry vína.
Je mnoho důvodů tohoto příkazu. Z nejznámějších uvádím:
�. Tóra uvádí čtyři výrazy (čtyři stupně) osvobození z otroctví:
„Vyvedl jsem vás, zachránil ze služby, vykoupil a vzal si vás
za národ.“
�. Čtyři poháry vína se objevily ve faraonově snu, který Josef
vyložil.
�. Židé mají podle tradice projít čtyřmi exily (a čtyřmi vykoupeními) – babylonským, perským, řeckým a římským.
�. Čtyři poháry odrážejí zásluhy čtyř pramatek – Sáry, Rebeky,
Ráchel a Ley.
�. Čtyř věcí se Židé v Egyptě drželi, a zasloužili si tak záchranu
z otroctví – vyvarovali se smilstva, pomluv, uchovali si svůj
jazyk a svá hebrejská jména.
Na znamení svobody se při sederové večeři nakláníme na levou
stranu, opíráme se o opěradla a o polštáře. Takový byl totiž dávný
zvyk – svobodní lidé jídávali na lehátkách, opírali se o levý loket
a jedli pouze pravou rukou. Takto jíme macesy a pijeme víno. Jen
hořké byliny jíme vzpřímeně, vždyť také nepředstavují naši svobodu, ale naopak hořkost těžkého otroctví.
Před začátkem vlastního sederu musíme srovnat symbolické
pokrmy na speciální míse. Jak? Existuje několik zvyků, my vám
přiblížíme zvyk, který uvádí pražský rabi Löw:
 zroa – pečené drůbeží křídlo (kost s masem), které představuje pesachového beránka.
 bejca – vařené vejce – (tradiční smuteční jídlo) nám připomíná zničený Chrám, ale také symbolizuje židovský národ
svou zajímavou vlastností: čím déle se vaří, tím se stává tvrd��




ším, tak jako nesnáze doby posilují naše židovské uvědomění. Podle jiných představuje vejce slavnostní oběť, která
byla přiváděna společně s beránkem.
maror – hořké byliny, symbol těžkostí egyptského otroctví
a faraonových nařízení zabíjet židovské novorozence jejich
vhozením do vod Nilu. Nejčastěji užíváme strouhaný křen
nebo římský salát.
charoset – sladká hmota z jablek, oříšků, datlí, skořice a červeného vína na znamení malty, se kterou byli židovští otroci
nuceni pracovat, a krve, která byla v Egyptě prolita.
karpas – zelenina, většinou petržel nebo brambora. I ta připomíná zotročení a práci s hlínou.
mej melach – miska slané vody představuje slzy, ale také rozdělené Rákosové moře.
K sederové večeři neodmyslitelně patří i písně na tradiční nápěvy. Dvě nejznámější jsou: Ma ništana (Čím se liší (tato noc) – píseň čtyř otázek nejmladšího účastníka sederové večeře) a Echad mi
jodea (Kdo ví, kdo je jeden? – závěrečná píseň sederu).
Píseň Echad mi jodea
Kdo je jeden?
Bůh je jeden.
Čeho jsou dvě?
Dvě jsou desky Desatera.
Kdo byli tři?
Tři byli praotcové – Avraham, Jicchak a Jákov.
Kdo byly čtyři?
Čtyři byly pramatky – Sára, Rebeka, Ráchal a Lea.
Čeho je pět?
Pět je částí Tóry, pět je knih Mojžíšových.
Čeho je šest?
Šest je částí Mišny, oddílů Talmudu.
Čeho je sedm?
Sedm je dní týdne.
Čeho je osm?
Osm je dní do obřízky.
Čeho je devět?
Devět je měsíců do porodu.
Čeho je deset?
Deset je příkazů Desatera.
Čeho je jedenáct?
Jedenáct je hvězd Josefova snu.
Koho je dvanáct?
Dvanáct je kmenů Izraele. Dvanáct je synů Jákova.
Čeho je třináct?
Třináct je Božích vlastností milosti.
V Hagadě se seznámíme se čtyřmi syny: chytrým, zlým, prosťáčkem a tím, který se ještě neumí ptát. Proč? Otcové a matky si
��
mají uvědomit, že každý vyžaduje ve výchově osobitý přístup, že
je třeba zohlednit dispozice dítěte. Jinak se musíme věnovat nadanému, jinak zarputilému, jinak pomalejšímu dítěti. Existuje ještě
jiný komentář, který chápe čtyři syny jako čtyři generace, které se
sejdou u sederové večeře. Chytrý syn představuje nejstarší generaci, která Tóru nejen zná, ale také se jí drží. Chytrému synovi se
narodil zlý syn, který představuje generaci, která od Tóry vědomě
odstoupila. Děti této generace (prosťáčci) doma žádné židovské
vzdělání nezískaly, rodiče je k ničemu nevedli. Děti těchto dětí se
už ani neumějí ptát, vždyť jejich rodiče nic neznají a prarodiče od
Tóry vědomě odstoupili. Ve Spojených státech se objevila ještě doplněná varianta tohoto příběhu – v něm vystupuje pátý syn. To je
ten, který na seder ani nepřijde.
Na šabat, který připadá na svátek Pesach, čteme kromě oddílu
Tóry i knihu Píseň písní, hebrejsky Šir haširim. Podle židovské tradice je tato píseň alegorickým vyjádřením vztahu Izraele a Boha,
kteří jsou v knize zastoupeni milencem a milenkou. Velkou zásluhu o uchování této knihy má rabi Akiva, který jako první rozkryl její tajemství a poznal, že pět vrcholů uvedeného mileneckého
vztahu: „Svazek myrty je můj milý, leží mezi mými ňadry. Levici
má pod mou hlavou a pravicí mě objímá. Našla jsem svého milovaného, chytnu ho a už ho nepustím. Přišla jsem do sadu, sestro
má, nevěsto. Levici má pod mou hlavou a pravicí mě objímá“, odpovídá pěti vrcholům vztahu Izraele k Bohu (postavení Miškanu,
stavba prvního Chrámu, druhý Chrám, chašmonejské království
a prorokovaný třetí Chrám). Proč právě na Pesach čteme Šir haširim? Protože jarní svátek Pesach je oslavou svobody člověka. Svobodný člověk si rád zpívá a jaro je čas rozletu. Šir haširim nám má
ukázat způsob, jak naložit se získanou svobodou.
��. nisanu – poslední den svátku Pesach (mimo Izrael poslední
dva dny) – si připomínáme zázrak přechodu přes Rákosové moře.
��. nisan je mimochodem dnem, kdy uložila zoufalá Mošeho
matka svého syna do košíku a pustila ho po řece Nil vstříc osudu.
O osmdesát let později se před prchajícími otroky rozevřelo moře
a zachránilo je před pronásledovateli v čele s faraonem. Tento den
bylo potvrzeno osvobození Židů z egyptského otroctví.
��
Omer
Období čtyřiceti devíti dnů mezi druhým dnem Pesachu a svátkem
Šavuot nazýváme omer (doslova snop). V době, kdy stál jeruzalémský Chrám, bylo povinností přinést ��. nisanu sváteční oběť prvního snopu z nové úrody ječmene, který právě v této době v Izraeli dozrává, a začít počítat sedm týdnů do svátku Šavuot (doslova
týdny), svátku darování Tóry. Těchto sedmkrát sedm dní představuje období očisty a příprav na „přijetí Tóry“ a odpovídá sedmi
týdnům putování pouští z Egypta k hoře Sinaj. Tím, že každý večer počítáme, kolikátý den „v omeru“ začíná, vyjadřujeme naše
radostné očekávání svátku Šavuot.
Omer, který spojuje Pesach a Šavuot do jednoho velkého celku,
je vyjádřením spojení tělesné a duchovní svobody a nezávislosti
izraelského národa. Abychom si uvědomili, že před tím, než přijmeme Tóru, se na ni musíme dobře připravit, čteme po šest šabatů v omerovém období Pirkej avot (česky překládáno jako Výroky otců), základní spis židovské etiky.
V tomto stále živém souboru rabínské náboženské etiky se můžeme dočíst i tato moudra našich otců:
 Buď jedním z žáků Aharona, miluj mír, usiluj o mír, měj
v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.
 Jestliže chybí Tóra, chybí i dobré mravy, jestliže chybí dobré
mravy, chybí i Tóra.
Kdo
je moudrý? Ten, kdo se učí od každého. Kdo je statečný?

Ten, kdo ovládne svůj pud. Kdo je bohatý? Ten, kdo se těší
ze svého údělu. Kdo je vážený? Ten, kdo si váží jiných.
 Nikým neopovrhuj a nic nepodceňuj, neboť není člověka, jehož doba by nepřišla, a není věci, která by nebyla potřebná.
 Nedívej se na džbán, ale na to, co je v něm.
 Existují tři koruny: koruna Tóry, koruna kněžství a koruna
vlády, ale koruna dobré pověsti je však nade všemi.
��
V židovské mystice se uvádí, že sedm významných osobností
židovských dějin – Avraham, Jicchak, Jákov, Josef, Moše, Aharon
(Áron) a David – představuje sedm základních Božích vlastností –
lásku, bázeň, krásu, základ, věčnost, slávu a království. Podle kabaly je naším úkolem v době sedmi týdnů omeru mezi Pesachem
a Šavuotem napravit to, čím jsme se vůči těmto vlastnostem v průběhu roku provinili.
Sedm vlastností
�. týden
�. týden
�. týden
�. týden
�. týden
láska
bázeň
krása
základ
sláva
Avraham
Jicchak
Jákov
Josef
Aharon
�. týden
�. týden
věčnost království
Moše
David
V průběhu historie získalo období omeru charakter smutných
dní. Neženíme se, neholíme se, nestříháme si vlasy a nepořádáme
žádné veřejné oslavy. To proto, že v době mezi Pesachem a Šavuotem zemřelo (během povstání Bar Kochby v roce �� o. l.) ��
žáků rabi Akivy. Toho rabi Akivy, který se zasloužil o pochopení
Písně písní a který sám byl Římany umučen k smrti. Další pohroma
postihla židovský národ v období omeru v Evropě, kde v roce ��
zpustošili účastníci první křížové výpravy židovské obce v Porýní.
Ještě více obětí (statisíce) si vyžádalo řádění kozáků při povstání
Bohdana Chmelnického v roce �� v Polsku a na Ukrajině.
Jom hašoa
Jom hašoa byl zařazen do židovského kalendáře jako memento
tragických událostí Šoa (holocaustu), které znamenaly takřka naprostou likvidaci evropského židovstva za druhé světové války.
Smrt šesti milionů Židů zavražděných v průběhu Šoa si připomínáme na Den vzpomínek ��. nisanu (viz také půst ��. tevetu).
Lag baomer
��. ijar, Lag baomer (doslova ��. den omeru, lámed = ��, gímel = �) býval do vzniku Státu Izrael jediným světlým bodem
v omerovém období smutku. Podle Talmudu tento den neumírali
žáci rabi Akivy. Lag baomer je také spojen s výročím úmrtí (tzv.
jahrzeit) rabi Šimona ben Jochaje, jednoho z nejvýznamnějších
učenců generace po zničení druhého Chrámu a podle tradice au��
tora mystické knihy Zohar (Záře). Od ��. století začíná být svátek
Lag baomer pod vlivem cfatských (safedských) kabalistů (Cfat/Safed – město na severu Izraele, centrum židovské mystiky) stále masivněji slaven a dnes je již pevně zakotven v židovském kalendáři.
Na Lag baomer je zvykem pálit ohně (na památku knihy Zohar),
tančit a zpívat. Chlapci střílejí z luků, k čemuž se pojí dva výklady.
Podle jednoho se po celý život Šimona ben Jochaje na obloze neobjevila duha (hebrejsky kešet znamená duha, ale i luk), protože
duha je znamením Boží zloby (viz biblický příběh o potopě světa).
Druhý výklad se opírá o knihu proroka Šmuela (Samuel), ve které
je zaznamenán příkaz krále Davida, aby se všichni muži učili střílet z luku a mohli přispět k obraně izraelské země. Podle bratislavského rabína Chatam Sofera začala ��. ijaru padat Židům prchajícím z Egypta nebeská strava – mana.
Jom haacmaut a Jom Jerušalajim
Se vznikem Státu Izrael a s jeho historií se pojí další dva významné
dny v omerovém období – Jom haacmaut a Jom Jerušalajim.
Jom haacmaut (Den nezávislosti) připomíná vznik novodobého
Státu Izrael v roce ��, kdy ��. květen připadl na �. ijar. V ten den,
po odchodu posledních Britů z mandátního území Palestiny, vyhlásila „Prozatímní Státní rada“ samostatný Stát Izrael. Následoval vpád sousedních arabských států, jejichž cílem byla likvidace
židovského státu. Začala tzv. válka za nezávislost. Izraeli se však
existenci podařilo uhájit.
Pokud připadne �. ijar v daném roce na pátek nebo šabat, oslavuje se Jom haacmaut již ve čtvrtek. Předvečer svátku, �. ijar, je
Dnem vzpomínek na vojáky izraelské armády (Jom hazikaron),
kteří padli ve válkách za nezávislost Izraele.
Arabské státy se po prohrané první arabsko-izraelské válce nesmířily s existencí Izraele. V květnu �� vyhlásil egyptský prezident Násir blokádu Akabského zálivu a Tiranské úžiny pro
izraelská plavidla. Vedení Izraele, při vědomí nemožnosti vedení
dlouhodobé války na více frontách, se rozhodlo zaútočit jako
první. Dne �. června �� začala tzv. šestidenní válka, která přinesla jasné izraelské vítězství.
Třetí den války (�. června) bylo znovudobyto jeruzalémské
Staré Město, Židům umožněn přístup ke Zdi nářků, a došlo tak ke
znovusjednocení města. Na památku této, pro Židy tak významné
události, slavíme ��. ijaru Jom Jerušalajim (Den Jeruzaléma).
��
Šavuot
�. sivan (a mimo Izrael i �. sivan) slavíme biblický poutní svátek
Šavuot jako oslavu darování Tóry. Je zajímavé, že Šavuot je jediným biblickým svátkem, který nemá v Tóře pevně stanovené datum. Termín svátku je odvozen od pesachových oslav. Svoboda
získaná východem z Egypta (Pesach) dosahuje svého přirozeného
naplnění přijetím Tóry na Sinaji (Šavuot).
I v případě svátku Šavuot vypovídají jeho čtyři jména o jeho
aspektech:
�. chag hašavuot – svátek týdnů, sedmkrát sedm dní příprav
od východu z Egypta po darování Tóry na hoře Sinaj, hlavní
téma svátku,
�. chag hakacir – svátek žní, dozrávání pšenice, hlavního
zdroje obživy člověka, hospodářský aspekt svátku,
�. chag habikurim – na památku prvních plodů, které bylo povinností v tomto období přinést do Chrámu ze sedmi plodin, jimiž je země Izrael proslavena – z pšenice, ječmene,
vína, fíků, granátových jablek, oliv a datlí,
�. aceret – obdoba Šmini aceret po Sukotu, završení svátku
Pesach, doplnění osobní svobody o svobodu duchovní přijetím Tóry.
Učenci si všímají podobnosti hebrejských výrazů pro týdny
a přísahu (šavuot, ševuot) a komentují, že si na svátek Šavuot připomínáme dvě přísahy:
 Bůh slíbil, že nevymění židovský národ za žádný jiný.
 Izrael slíbil, že nevymění Boha za žádnou modlu.
Na připomínku zemědělského aspektu svátku, pšeničných žní,
je zvykem vyzdobovat synagogy zelení. Květinová výzdoba synagog připomíná i tradici, podle níž hora Sinaj v den darování Tóry
rozkvetla. V liturgii svátečního dne má významné místo čtení Desatera příkazů z Tóry a připomenutí příběhu prababičky krále Da��
vida, Rút, který se odehrál v době pšeničných žní. Mimochodem,
na Šavuot připadá výročí úmrtí krále Davida.
Mezi nejznámější šavuotové zvyky, kromě již uvedené zelené
výzdoby synagog, patří celonoční studium Tóry. Tím se nejen
připravujeme na ranní „přijetí Tóry“, ale zároveň i napravujeme
pochybení Mošeho pokolení, které podle tradice v den darování
Tóry na hoře Sinaj zaspalo. Velice rozšířeným zvykem je příprava
mléčných pokrmů a medových koláčků. Mléko a med jsou často
uváděny v souvislosti s Tórou. Král Šalomoun píše v Šir haširim:
„Mléko a med je pod tvým jazykem.“ Mléko je nápoj dětí a Tóra
z nás všech dělá děti, které se musejí vše pomalu učit. Mléko (hebrejsky chalav, chet = �, lámed = ��, bet/vet = �, celkem ��) také odpovídá �� dnům, které Moše strávil na hoře Sinaj. I proto si na
Šavuot pochutnáváme na tvarohových palačinkách (jidiš blinces).
Chceme-li hledat další důvody medově-mléčné hostiny, můžeme
se z komentářů poučit, že med jako produkt nekošer hmyzu –
včel, a mléko jako tekutina, tvořená ze zapovězené krve savčích
samic, symbolizují schopnost Tóry očišťovat a napravovat nás samotné a činit nás pro naše okolí „poživatelnými“.
Podle midraše byl celý svět stvořen s podmínkou, že Izrael �. sivanu přijme na Sinaji Tóru. Proto se v první kapitole Tóry píše:
„…byl večer a bylo ráno ten den šestý.“ Jaký šestý den zdůrazňuje
zájmeno „ten“? Šestý den měsíce sivan, kdy se rozhodne, bude-li
svět uchován, nebo se vrátí do stavu pusta a prázdna jako před zaDesatero (�M ��)
�. Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl
z egyptské země, z domu otroctví
�. Nevraždi.
�. Nebudeš mít jiné bohy mimo
mne. Neučiníš si sošku a obraz
ničeho, co je na nebi a co je na
zemi a co je v moři, a nebudeš se
jim klanět…
�. Nesmilni.
�. Nezneužiješ Božího jména…
�. Nekraď.
�. Pamatuj dne šabatu, abys ho
světil. Šest dní budeš pracovat…
�. Nevydej na svého bližního
křivé svědectví.
�. Cti otce svého a matku svou…
��. Netuž po domu svého bližního,
netuž po jeho ženě…
��
čátkem stvoření. Podle jiného výkladu nabízel Bůh nejdříve Tóru jiným národům. Jišmael (Izmael/Ismáíl), syn Avrahama a služebné
Hagar, odmítl, protože se nechtěl vzdát krádeží, Esav (Ezau) se
odmítl vzdát zabíjení a Lotovi potomci si nedokázali představit
svůj život bez smilstva. Jen Izrael nabídku neodmítl. Naopak. Přijal Tóru bez výhrad se slovy: naase venišma (Budeme tak konat
a budeme se učit.). Ačkoliv je téma Desatera zahrnuto do Příběhů
Tóry, neuškodí si zde celé Desatero příkazů zopakovat (viz tabulka
na předchozí straně).
Tóra nebyla dána izraelskému národu v Himálaji, ani na žádné
jiné výjimečně vysoké hoře. Hora Sinaj patří svou výškou do kategorie „hor obyčejných“. Přesto byla právě ona vybrána za místo
darování Tóry. To abychom se poučili, že s povyšováním se a pýchou to daleko nedotáhneme ani v životě, a ještě méně ve studiu.
Za většinou úspěchů lidstva stojí každodenní práce a píle „obyčejných“ lidí. Ani okolí hory Sinaj neláká poutníky k usídlení se.
Kam oko dohlédne, jen samá poušť. Však také člověk, který se
rozhodne stát se učencem Tóry, musí projít mnohými úskalími
a často se musí omezit ve svých tužbách po kariéře a snadném životě. Ještě jedno poučení si můžeme odnést z pouště Sinaj. Tak
jako poušť je územím nikoho, nikomu nepatří, tak ani Tóra nikomu nepatří. Každý z ní může čerpat její „živou vodu“ a nikdo
mu v tom nemůže bránit.
Na Šavuot se v jeruzalémském Chrámu odehrávala pravidelně
velmi neobvyklá věc. Po celý dlouhý rok byly veškeré moučné oběti
ve formě macesů – nekynuté. Na Šavuot ale Tóra přikazuje přinést
oběť v podobě kynutých chlebů. To, co před sedmi týdny, na Pesach, bylo přísně zakázáno, a pak po čtyřicet devět dní trpěno, se
nyní stalo povinností. Sedm týdnů příprav nám dalo sílu užít i zla
v nás skrytého (chámec) ke konání dobra. Není zřejmě náhodou,
že právě v Pirkej avot se dočítáme hlubokou pravdu, že kde není
mouky (chleba), není ani Tóry.
��
Postní dny
V předchozím textu jsme se již seznámili s jedním postním
dnem – půstem prvorozených před svátkem Pesach. Samostatnou
kapitolu věnujeme největšímu židovskému svátku – postnímu Jom
kipur. V příběhu o svátku Purim najdeme Esteřin půst a v této kapitole se soustředíme na čtyři půsty, které souvisejí se zničením
obou jeruzalémských Chrámů a dalšími smutnými událostmi židovské historie.
Ještě předtím, než začneme hovořit o jednotlivostech souvisejících s postními dny, měli bychom si říci, jaký má vlastně půst
smysl. Půst v dobách těžkostí nebo v den výročí smutné události
nám má otevřít srdce a napomoci našemu odhodlání vypořádat se
s našimi prohřešky. Po dobu půstu jsme uchráněni od pozemských
starostí o obživu a máme více času zkoumat svá nitra. Chápeme-li
toto pravidlo, je nám jasné, že nemá valného smyslu trápit své tělo
půstem a přitom plýtvat časem při sledování přihlouplého zábavného televizního pořadu. Půst je prostě jen cestou, ne cílem. Omezením těla dáváme větší prostor duši. Půst je nejen v židovské kultuře tradičně vnímán jako forma očistného trápení. U proroků byl
často spojován s přípravou na prorockou vizi. Mohl být i předepsanou součástí celonárodních proseb, zejména v období sucha.
Chceme-li srovnat postní dny podle jejich historické návaznosti, musíme se vrátit do doby předcházející zničení prvního jeruzalémského Chrámu.
 ��. tevetu oblehl babylonský král Nabukadnezar Jeruzalém,
čímž vstoupilo do poslední fáze střetnutí Judského království s expandující Novobabylonskou říší.
 ��. tamuzu (podle jiných pramenů v případě prvního zničení
Chrámu �. tamuzu) prorazila dvakrát útočící vojska jeruzalémské hradby a začal nerovný boj v ulicích města, proti babylonské (�� př. o. l.) a římské (�� o. l.) přesile.
�.
 avu byl dvakrát zničen jeruzalémský Chrám, v roce �� př.
o. l. Babyloňany a v roce �� o. l. Římany.
��

�. tišri byl zavražděn Gedalja ben Achikam, poslední židovský správce jmenovaný Babyloňany po zničení prvního
Chrámu. Jeho smrtí končí období (byť nesamostatné) židovské správy v Izraeli.
��. tevet. Nejen oblehnutí Jeruzaléma a začátek národní tragédie
související se zničením Chrámu a destrukcí suverénního židovského státu si připomínáme ��. tevetu. V současnosti je ��. tevet
vzpomínkovým dnem na všechny oběti protižidovského násilí,
u nichž neznáme datum jejich smrti.
��. tamuz spojuje tradice s pěti nešťastnými událostmi:
 Tento den, �� dní po darování Tóry, rozbil Moše desky zákona v reakci na hřích zlatého telete.
Sedmnáctého
tamuzu byly přerušeny pravidelné oběti v je
ruzalémském Chrámu, jejichž tradice sahala až do doby východu z Egypta. Oběti ukončil prostý fakt – v oblehnutém
Jeruzalémě již nebyla žádná způsobilá obětní zvířata.
 Tento den při druhém obléhání města (v době římského císaře Vespasiána) prolomily Titovy legie jeruzalémské hradby.
(Podle Talmudu byly tento den proraženy hradby i při prvním zničení Chrámu.)
V
 době vrcholícího protižidovského útlaku před rokem
�� o. l. spálil římský správce svévolně svitek Tóry na důkaz
svého opovržení vším, co je s Židy spojené.
 Tento den umístili nepřátelé do Chrámu Diovu sochu.
Tiša beav (�. av) je den nejhlubšího smutku, kterým vrcholí naše
třítýdenní (��. tamuz – �. av) truchlení nad zničeným jeruzalémským Chrámem.
Tradice devátého avu jako dne smutku se datuje již od druhého
roku po východu z Egypta, kdy po ustrašených zprávách vybraných průzkumníků a rozhodnutí části tábora vrátit se zpět do
egyptského otroctví bylo rozhodnuto o smrti celé generace během čtyřiceti let bloudění pouští. Tím byl tento den ustaven za
„den pláče a nářků“. Tento den byly zničeny oba jeruzalémské
Chrámy, tento den padla v roce �� o. l. poslední opora povstalců
vedených Bar Kochbou – město Betar. Při řádění vítězných římských legií bylo v tomto městě vyvražděno veškeré obyvatelstvo,
přes �� osob. V den výročí zničení Chrámu rozoral Tornos��
rufus Chrámovou horu na pole. Devátého avu roku �� byli Židé
vypovězeni z první křesťanské země – z Anglie – a na devátý av
�� připadlo datum vypovězení početného, vlivného a vyspělého
židovského společenství ze Španělska.
Pro výše uvedené události je �. av nejsmutnějším dnem židovského kalendáře. Půst devátého avu odpovídá svou přísností
jomkipurovému půstu – postíme se �� hodin. Nezdravíme se, sedíme v hlubokém smutku na zemi, čteme Jirmejahovu (Jeremjášovu) knihu Ejcha (Pláč Jeremjášův) a tradiční žalozpěvy – Kinot.
Tento den nestudujeme Tóru.
Vybrané události �. avu
rok po východu z Egypta
výnos �� let bloudění pouští
�� př. o. l.
zničení prvního Chrámu
�� o. l.
zničení druhého Chrámu
�� o. l.
porážka Bar Kochbova povstání,
vyvraždění města Betar
�� o. l.
vypovězení Židů ze Španělska
Naše tradice přičítá obě zničení jeruzalémských Chrámů našim vlastním hříchům. Je však zajímavé si všimnout, že jestli
první Chrám padl pro neustálé porušování základních pravidel
judaismu – modloslužbu, smilstvo a vraždy, tak k pádu druhého
Chrámu vedla „pouze“ vzájemná nenávist a rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se nesnášejících a nerespektujících seskupení. Můžeme se tedy poučit z historie, že nerespektování názorů jiných a vnitřní rozkol mohou mít někdy stejně
nedozírné následky jako vražda, smilstvo a modloslužba.
Talmud uvádí alegorický příběh zničení druhého Chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl uspořádat velkou
hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo jiné i pro svého
nejlepšího přítele – Kamcu. Sluha se však spletl a psaní donesl Bar
Kamcovi, který byl s hostitelem ve vleklých sporech. Přesto Bar
Kamca pozvání přijal a vypravil se na hostinu. Jakmile ho hostitel
zpozoroval, zrudl vzteky a ukázal mu před celou jeruzalémskou
smetánkou, včetně mnoha učenců, dveře. Bar Kamca se zhrozil
ostudy: „Nech mě tu, zaplatím ti svou porci.“ „Ne.“ „Zaplatím
polovinu celé hostiny.“ „Ven!“
��
Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval
si císaři: „Židé plánují vzpouru.“ „Dokaž to.“ „Pošli jim obětní
zvíře a sám se přesvědčíš, přijmou-li dar svého císaře.“ Tak se také
stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar Kamca mu cestou
jemně poškodil pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře
nezpůsobilé k oběti. Když tuto vadu v Jeruzalémě zjistili, lámali si
učenci hlavu. Nakonec se většina rabínů přiklonila k názoru, že je
lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja nesouhlasil: „Obětovat zmrzačená zvířata Tóra zakazuje!“
Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že se
o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi Zacharja,
který nesouhlasil: „Odsoudit člověka k smrti jen proto, že poranil
zvíře, kde to jsme?!“ Zvíře nebylo přijato a rozlícený císař vydal
rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a zničily Chrám.
Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za vším
stála nenávist či lhostejnost jedněch k druhým. Proč nenáviděl
hostitel Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč
rabíni nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si
Bar Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc
tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja
tváří v tvář katastrofě na „podružnostech“, které byli jeho kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si spletl
největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl bez viny.
A nebyl náhodou Bar Kamca (bar, aramejsky syn) synem Kamci?
Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti? Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř.
I v realitě si zasadili poslední ránu obránci sami. Fanatická
sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců, nechala spálit
veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Hlad pak rozložil
jeruzalémskou obranu a Titovy legie zničily město a Chrám.
��
Roš hašana
Téma Nového roku nemůžeme otevřít jinak než měsícem elul,
který svátku Roš hašana (doslova hlava roku; Nový rok) předchází.
Jak uvádí tabulka měsíců a svátků ( str. ��), měsíc elul je ve znamení panny. To není náhodou, neboť celé období tohoto měsíce
můžeme charakterizovat větou z knihy proroka Jirmejahu: „Vrať
se, panno izraelská, vrať se do svých měst.“
Celý měsíc elul je ve znamení příprav na dva veliké svátky –
na Roš hašana a Jom kipur. Návrat, ke kterému prorok vyzývá, se
hebrejsky řekne tšuva. V češtině používáme výraz pokání, který
ovšem není zcela přesný. Pokání evokuje představu: „Byl jsem
špatný člověk, ale dnes se zásadně změním. Budu NOVÝ člověk.“
Naproti tomu výraz tšuva (návrat) zdůrazňuje: „Jako každý člověk jsem v podstatě dobrý, mám dobré jádro. Mým úkolem je propracovat se nánosem nepěkných vlastností, který mě obklopuje,
a proniknout ke svému dobrému Já. Najít nejvnitřnější bod své
duše, kterým jsem spojen se svým Stvořitelem.“ V měsíci elulu
bychom měli provést důslednou inventuru svých skutků a připravit se na nadcházející dny soudu. K tomu, aby byla tšuva úplná,
musíme učinit tři nezbytné kroky: musíme litovat svých špatných
skutků, omluvit se za ně (přiznat je, vyznat je) a pevně se rozhodnout je neopakovat.
Velikou moc má zvuk šofaru (beraní roh). Každý, kdo ho jednou slyšel, bude si ho pamatovat do smrti. Na šofar troubíme na
Nový rok, jeho zvuk nám otvírá dvířka do nejvnitřnějších zákoutí
naší duše. I proto ustanovili rabíni zvyk troubit na šofar každé
ráno měsíce elul, abychom si blížící se svátky uvědomili. Poslední
týden před Roš hašana si ráno přivstaneme a v synagoze se společně modlíme – slichot. slicha znamená hebrejsky omluva.
Omluvit se za nepěkné věci, které jsme druhým provedli, můžeme
samozřejmě vždy, v měsíci elul je k tomu však s ohledem na naše
sebezpytování nejpříhodnější doba. Omlouváme se jednak jeden
druhému, jednak Bohu za přestupky proti Jeho příkazům. V nich
��
zmiňujeme Boží atributy milosti, které nazýváme �� vlastnostmi.
Tyto vlastnosti se dozvěděl Moše, když prosil za odpuštění hříchu
zlatého telete.
Třináct Božích vlastností
� hašem
Hospodin
odpouští již před spácháním
hříchu
� hašem
Hospodin
odpouští po spáchání hříchu
� e-l
Bůh
slitovný
� rachum
Milostivý
k chudým, kteří zhřešili z nouze
� chanun
Milosrdný
k bohatým, kteří zhřešili
z nadbytku
� erech apajim
Trpělivý
nespěchá s trestem, dává čas se
napravit
� rav chesed
Laskavý
i k těm, kteří nemají zásluhy
� emet
Spravedlivý
odměňující dobré skutky
� nocer chesed
Pamatující
zásluhy předků
�� nose avon
Který strpí zlo…
i úmyslné
�� vafeša
…a vzpouru
proti Sobě
�� vechataa
…a provinění
i bezdůvodné, úmyslné porušení
pravidel
�� jenake
… a očistí
ty, kteří se napraví a udělají tšuva
Z posledního řádku této tabulky můžeme pochopit důležitost
pokání, tšuva.
Pokud jsme někomu ublížili, nepomohou nám žádné modlitby.
Musíme jít poškozeného odprosit. Jen tak máme šanci, že nám
bude prohřešek odpuštěn.
Nový rok, �. a �. tišri, je spojen s několika významnými událostmi, které určují jeho ráz. Ačkoliv to Tóra nikde výslovně nezmiňuje, tradice uvádí první tišri jako datum stvoření člověka, což
můžeme chápat jako vrchol sedmidenního tvůrčího procesu. Proto
je Roš hašana dobou výročního účtování všeho stvořeného, dnem
soudu. Tento den se, o mnoho set let později, narodil praotec
Avraham. I jeho vnuk Jákov se narodil na Roš hašana. Nový rok
byl dnem, kdy byly v průběhu dějin vyslyšeny do té doby bezdětné
��
ženy Sára, Ráchel a Chana. Ráchelin prvorozený syn Josef, uvězněný v egyptském žaláři, byl právě prvního tišri osvobozen a předstoupil před faraona. Na Roš hašana se vymanili Židé z otrocké
práce v Egyptě, což byl první krok k celkovému osvobození. (Od
Roš hašana do Pesachu proběhlo deset egyptských ran.) Po zničení
prvního Chrámu, když se s Ezrou Písařem vrátila z Babylonie část
exulantů zpět do Izraele, došlo na Roš hašana na Chrámové hoře
k velkému shromáždění lidí, kteří zahájili stavbu nového Chrámu.
Z důvodu nejistoty určení Nového měsíce, který je v tomto případě zároveň i Novým rokem, je Roš hašana jediným biblickým
svátkem, který i v Izraeli trvá dva dny. Když Hilel II. zaváděl pevný
kalendář, stanovil pravidla tak, aby �. tišri nikdy nepřipadl na neděli, středu a pátek. Tím zabráníme kolizi svátku Hošana raba
s šabatem a zároveň Jom kipur nikdy nepřipadne na pátek či neděli, čímž se vyvarujeme mnoha problémů.
Rabínská tradice nazývá svátek Roš hašana Dnem soudu. Podle
ní jsou tento den otevřeny tři knihy: osoby zcela spravedlivé jsou
zapsány do knihy života, velcí hříšníci do knihy smrti a všichni
ostatní do knihy „prostředních“. Ti posledně jmenovaní mají až
do Jom kipur možnost napravit se a zvrátit svůj osud.
Protože je Nový rok vážným Dnem soudu, nerecitujeme jako na
jiné svátky vybrané žalmy modlitby Halel. Přes den je zvykem studovat Tóru, ani odpolední spánek po svátečním obědě není vítán.
Vidíme tedy velký rozdíl mezi vážností židovského Nového roku
a nevázaností jeho občanského protějšku, který mnozí začínají
v alkoholovém opojení a končí kocovinou po silvestrovské noci.
Kromě „roční výroční zprávy“, kterou předkládáme s ostatními stvořeními, máme na Roš hašana ještě jeden důležitý úkol.
Předepsaným způsobem symbolicky korunujeme Stvořitele za
Krále světa. Zde je potřeba se zmínit o významném rozdílu mezi
vládcem a králem v chápání židovské tradice. Vládcem může být
jakýkoli „politik“, který se dostal k moci – často mu jde pouze
o osobní prospěch a jeho nejvyšším cílem je udržet se u moci co
nejdéle. Naproti tomu král v pojetí židovské tradice je osoba, kterou zhruba můžeme opsat českým slovem státník. Král je chápán
jako spravedlivý a moudrý správce země, který nestranně a s nadhledem pracuje pro blaho všech svých „poddaných“.
V průběhu celého roku používáme v modlitbách slovo „Bůh“,
ve dnech od Roš hašana do Jom kipur hovoříme o Bohu vždy
jako o Králi. To neznamená, že jindy není Bůh všemocným krá��
lem. Pouze chceme zdůraznit, že v období mezi Roš hašana a Jom
kipur je třeba pamatovat na nestrannost a spravedlnost Královského soudu.
Pro ilustraci uvedu příklad, který se skutečně stal. V jednom
městě v Izraeli byl velice přísný, ale spravedlivý policista. Neúplatný, přesně se držel předpisů, nad nikým nepřimhouřil oči.
Nejednou pokutoval i své nadřízené. Tento policista měl syna,
který se toužil stát vojenským pilotem, k čemuž je zapotřebí nejenom vynikajícího vysvědčení, ale i čistý trestní rejstřík. V den
maturitních oslav usedl syn tohoto policisty s kamarády do auta
a jeli na pláž oslavit „dospělost“. Slavili dlouho do noci a radost
jim stoupla do hlavy. Vzali spreje a pomalovali několik zdí. K jejich smůle je zahlédl otec-policista. Hned k nim pospíchal, zadržel oslavence a odvedl je na stanici, kde s nimi chystal sepsat protokol o narušení nočního pořádku a o způsobené škodě. Když si
chlapce znovu prohlédl, uviděl zcela v rohu smutně se krčícího
syna. Hlavou mu prolétl chlapcův sen. Se zápisem v rejstříku nemá
chlapec šanci stát se vojenským pilotem. Jak měl situaci řešit? Jako
otec, nebo jako nezaujatý policista? Měl dát chlapci pár pohlavků
a domluvit mu, nebo měl sepsat formální protokol? Jak ale k tomu
přijdou ostatní, když se svým synem naloží jinak?
V podobné situaci je i Soudce světa. Po celý rok převládá božský aspekt Otce, vždyť na mnoha místech nazývá Izrael svým „synem“, svým národem. Na Roš hašana je však vše jinak. V den
soudu se Bůh staví do role spravedlivého, ale přísného krále.
Již jsme se zmínili o beraním rohu, kterému říkáme šofar. Troubení na šofar je hlavním příkazem Dne soudu. Tradice vyjmenovává deset důvodů, proč se má na Roš hašana na šofar troubit:
�. Tento den korunujeme Boha za Krále světa. Na korunovacích bývá zvykem slavnostně troubit.
�. Dny mezi Roš hašana a Jom kipur nazýváme Deset dní pokání – šofar má napomoci otevřít duše hříšníků a obrátit je
směrem ke Stvořiteli.
�. K pokání má napomoci i připomenutí daru Tóry na hoře Sinaj, při kterém rovněž zněl zvuk šofaru.
�. Samotný zvuk šofaru bývá často tak pronikavý, že v hříšníkovi probudí myšlenky na nápravu.
�. V dlouhé historii židovského národa často proroci varovali
národ před odklonem z přímé cesty a slova proroků se přirovnávají ke zvuku šofaru.
��
�. Troubením si připomínáme proroctví o Dni závěrečného
soudu, který bude dnem „šofaru a troubení“.
�. Zvuk šofaru nám připomíná vítězný ryk nepřátel bořících
Chrám a naši povinnost modlit se za obnovu svatyně.
�. Troubení šofaru upevňuje naši víru v návrat z exilu, o kterém je psáno: „A bude ten den a rozezní se velký šofar…“
�. Připomíná oživení mrtvých, kteří dle proroctví „uslyší hlas
šofaru“.
��. A asi nejznámější: šofar nám má připomenout poslední
Avrahamovu zkoušku – obětování syna Jicchaka, místo kterého byl nakonec obětován beran zachycený rohy ve křoví.
Tóra nám předepisuje vyslechnout na Roš hašana tři zvuky,
které nazývá trua. Učenci se přeli, jak vlastně zní takové troubení,
a nemohli se shodnout. Jedni tvrdili, že má jít o zvuk připomínající vzdychy utrápeného člověka, jiní byli názoru, že trua má odpovídat štkavému pláči. Jistotou bylo, že trua má mít předehru
a dohru dlouhým tónem, kterému říkáme tkia. Abychom splnili
důležitý novoroční příkaz, troubíme oběma způsoby (vzdychy,
pláč) a ještě je navíc kombinujeme. Celkem tedy rozlišujeme čtyři
typy zvuků:
 tkia = dlouhý tón ________ (předehra a dohra)
 trua = štkaní ………
 švarim = vzdechy __ __ __
 a kombinaci švarim-trua: ___ ___ ___ ……………
Přepis troubení na šofar
tkia
tkia
tkia
trua
švarim
švarim-trua
tkia
tkia
tkia
Tuto sérii deseti zvuků třikrát opakujeme, čímž dosáhneme
�� zvuků. V synagogách troubíme na Roš hašana dvakrát, čímž
zvýšíme počet zvuků na ��, což ještě podle staré tradice doplníme
o další zvuky na celkový počet �� odtroubených zvuků včetně
ukončení dlouhým tónem tkia. Tento spor učenců o charakter předepsaného zvuku nebyl malicherný. Rabíni se snažili rozhodnout,
co člověka lépe přiměje k tšuva. Rozum nebo cit? Ve svém okolí
si můžeme všimnout, že muž a žena různě prožívají vypjaté situ��
ace. Muži často vše ochlazují a filtrují rozumem, nedají znát své
city a maximálně si v nouzi povzdechnou. Naproti tomu ženy jsou
mnohem citlivější a jejich emoce upřímnější. Žena se často i na veřejnosti rozpláče. Mužský a ženský přístup je symbolizován zvuky
švarim a trua. Někdy jsou ovšem zapotřebí jak švarim, tak trua.
Tak se můžeme dopracovat až do stavu úplné otevřenosti, úplného
pokání, který představuje dlouhý táhlý tón – závěrečná tkia.
Jedním z nejpodivnějších židovských zvyků, jehož vznik datujeme do raného středověku, je tašlich. Mnozí velcí učenci dokonce tento zvyk v minulosti zavrhovali. Dnes je ale pevně zakotven a praktikován. Tašlich spočívá ve shromáždění se u vod řeky,
rybníka nebo moře, do kterých symbolicky odhazujeme své hříchy
(tašlich = odhodíš). Jako vysvětlení tohoto zvyku můžeme uvést
pevnou víru v odpuštění hříchů, které proroctví popisuje jako jejich utopení v moři. Jsou však i jiné názory, proč chodíme na Roš
hašana k vodě. Někteří například uvádějí fakt, že v minulosti bývali židovští králové korunováni u vody (a Roš hašana je přeci den
korunovace). Jiní poukazují na pokoru, kterou voda představuje
svým stálým směřováním dolů, k zemi. Další za důležitou chápou
přítomnost ryb, které jsou symbolem úspěšného Nového roku.
S novoroční hostinou jsou tradičně spojeny symboly (simanim). Při první večeři na Nový rok se kromě slavnostních chodů na
stole objeví i některé další pokrmy. Jsou dva typy symbolů. Jedny
jsou založeny na skutečnosti, že hebrejské jméno daného pokrmu
je nápadně podobné našemu přání, jako například mrkev (gezer)
připomíná přání osvobozujícího výnosu v Den soudu (výnos = gezera). Jindy samotný pokrm v sobě ukrývá naši prosbu: nejznámějším takovým symbolem je jablko namočené do medu na znamení sladkého nového roku. Další známý symbol – rybí hlava – má
hned dva významy: chceme být pro příští rok „hlavou“ a ne „ocasem“ a zároveň se chceme rozmnožit jako ryby ve vodě.
Mezi tradiční novoroční pokrm východoevropských Židů patří
medové pečivo lekach. Snad ještě známější je skořicový (zimt) cimes, který pronikl i do hovorové jidiš. Dělat s někým „cimes“ znamená dělat s ním ciráty, věnovat mu přílišnou pozornost.
Na Roš hašana jsou synagogy po celém světě plné. Všechna
místa jsou rezervovaná a obsazená. To proto, že na Nový rok (a na
Jom kipur) chodí do synagog i ti, kteří tak v průběhu celého roku
��
nečiní. Pro lepší orientaci bychom rádi uvedli, že kromě modliteb v synagogách také předčítáme ze svitků Tóry. A na Roš hašana
hned po dočtení příslušné pasáže Tóry následuje troubení na šofar. Po dotroubení se modlíme tzv. přídavnou modlitbu Musaf,
která na Nový rok obsahuje zmínky o Boží vládě nad světem (malchujot), připomínku událostí �. tišri (zichronot) a zmínky o symbolice šofaru (šofarot).
Nový rok a období Deseti dnů pokání je vhodnou příležitostí
pro nová předsevzetí. Chasidští mistři učí, že ze všeho, co kolem
sebe vidíme, se můžeme poučit k lepší službě Bohu. Ve známém
Buberově vyprávění řekl mezričský Magid svému žáku Žíšemu:
„Deseti zásadám služby Bohu tě naučí každé malé dítě a každý zloděj. Tři věci se naučíš od dítěte:
 Je veselé samo od sebe,
 nezahálí ani okamžik,
 a čeho se mu nedostává, toho se neúnavně dožaduje.
V sedmi věcech tě poučí zloděj:
 Pracuje i v noci,
 nedosáhne-li svého napoprvé, pokusy opakuje,
 miluje své kumpány,
 nasazuje život i pro to nejnepatrnější,
 co získal, má pro něj tak směšnou cenu, že to prodává za
babku,
 nechá na sebe dopadat rány a nestěžuje si,
 má své řemeslo rád a za žádné jiné by je nevyměnil.“
��
Jom kipur
Deset dní mezi Roš hašana a Jom kipur (Den smíření) nazýváme
dny pokání. V této vážné době mezi dvěma vysokými biblickými
svátky dbáme ve zvýšené míře na pečlivost plnění příkazů, prodlužujeme čas věnovaný dennímu studiu Tóry, nepřestáváme říkat
ranní omluvné modlitby slichot, ve kterých prosíme za odpuštění, mnozí mají ve zvyku se postit. Ve svém okolí vyhledáváme
přátele i nepřátele a snažíme se je odprosit za vše, co jsme jim
v uplynulém roce provedli. Talmud nám na mnohých místech vypráví o velikosti těch, kteří uměli odpouštět. Naopak člověk, který
je upřímně prošen o odpuštění, a prosbu nepřijme, je chápán
jako veliký hříšník.
Předvečer svátku Jom kipur má výjimečný ráz. Protože nás čeká
přísný celodenní půst, je zvykem vydatně jíst. Dopoledne má své
tradiční místo ryba. Přes den se ještě na poslední chvíli snažíme
usmířit se se svým okolím. Mnozí mají zvyk provádět tzv. kaparot, při kterých se symbolicky převádějí naše hříchy na bílého kohouta, ze kterého odpoledne připravíme posilňující pokrm pro
chudé spoluobčany. cedaka (dobročinnost) je totiž uváděna jako
způsob, kterým lze napravit mnohé hříchy. Dnes dává většina lidí
přednost kaparot ve formě bankovek, které se vkládají do synagogálních pokladniček pro potřebné. S blížícím se večerem se muži
chystají do mikve (rituální lázně), aby ještě včas stihli být doma
na poslední, „oddělující“ hostinu. Ještě před západem slunce dojídáme a odcházíme do synagogy, ve které se na Jom kipur shromažďuje celá obec.
Jom kipur – ��. tišri – je pro mnohé nejvýznamnější den v židovském kalendáři. Tento den odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete, tento den se Avraham obřezal a uzavřel tak smlouvu
s Bohem. V synagogách vyznáváme své hříchy. Mnozí jsou odění
do bílých šatů představujících pohřební rubáš. Bílá barva ale také
představuje velekněžský šat a barvu čistoty. Někteří stojí po celý
den, aby zdůraznili, že na Jom kipur jsme podobni stále stojícím
��
andělům, když trávíme čas jen v modlitbách, nejíme a nehřešíme.
Říká se, že �� dní v roce nás ovládá zlý pud. Jen jeden den nad
námi nemá sílu – na Jom kipur.
Pětkrát se nořil velekněz v Jeruzalémě do očistné lázně, pět částí
má jomkipurová modlitba, pět je knih Mojžíšových a pět smyslů
nás neustále svádí k hříchu. Oproti nim máme na Jom kipur pět
zákazů, pětinásobně trápíme svá těla.
�. Nejíme a nepijeme.
�. Nekoupeme se.
�. Nekrémujeme se a nepoužíváme kosmetiku.
�. Zdržujeme se sexu.
�. A na znamení pokory nenosíme koženou obuv.
Člověk vážně nemocný může na Jom kipur jíst a pít, byť jen v nezbytně nutné míře. To proto, že záchrana života je nejvyšším příkazem, pro který můžeme a musíme porušit šabat nebo dokonce
i Jom kipur. Z tohoto důvodu je Jom kipur i mimo Izrael omezen
na jeden jediný den, ačkoliv logicky by měl být jako každý biblický
svátek zdvojený. Malé děti se samozřejmě na Jom kipur nepostí, ty
větší (starší devíti let) se pomalu učí vydržet nejíst několik hodin,
aby po dosažení náboženské dospělosti (u dívek ve ��, u chlapců
ve �� letech) byly připraveny na přísný půst. Pro všechny ostatní je
Jom kipur celodenním půstem.
Vzpomínka na zemřelé (hazkarat nešamot, doslova vzpomínka
na duše) se koná na Jom kipur dopoledne. Podobné vzpomínky
jsou součástí liturgie i na ostatní biblické svátky, na Jom kipur
však jsou nejdůležitější, protože v tento den i jménem zemřelých
prosíme za odpuštění hříchů.
V průběhu celého dne zmiňujeme v liturgii mnohokrát vyznání
hříchů, Viduj. Zde uvedený text je překladem rabína K. E. Sidona
z jomkipurového machzoru.
Bože náš a Bože našich otců, přijmi naši modlitbu a neskrývej se před
našimi prosbami, vždyť se k Tobě neobracíme s drzostí a netvrdíme před
Tvou tváří, Hospodine, Bože náš a Bože našich otců, že jsme spravedliví
a že jsme nezhřešili, ale my a naši otcové jsme zhřešili!
Jsme vinni, zrazovali jsme, loupili, pomlouvali, naváděli jsme k špatnosti, sváděli jsme k bezbožnosti, byli jsme svévolní, násilní, zlehčovali
jsme lež, radili jsme špatnost, klamali jsme, byli jsme lehkomyslní, vzbouřili jsme se, kleli, vzpírali se, provinili se, páchali špatnost, utiskovali
jsme, byli jsme zatvrzelí, bezbožní, ničili jsme, špinili, podváděli!
��
Opustili jsme Tvé dobré příkazy a zákony a není nám rovno! A Ty jsi
spravedlivý ve všem, co se nám stane, poněvadž Ty jsi strůjcem pravdy
a my jsme bezbožní! Co Ti máme vykládat, Tobě, jenž na výsostech přebývá, a co před Tvou tváří vyprávět, jenž v nebi sídlíš, když znáš všechno
skryté i zjevné? Ty znáš záhady světa a skryté tajnosti každého živáčka.
Ty pronikáš až do vnitřností a zkoušíš ledviny a srdce. Není ničeho, co by
Ti zůstalo skryto, a nic, co by uniklo Tvému zraku. Kéž tedy před tebou,
Hospodine, Bože náš a Bože našich otců, vyvstane přání, abys nám odpustil přes naše hříchy a prominul nám přes naše viny a smířil se s námi
přes naše špatnosti!
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili lží a klamem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili úplatnou dlaní.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili nemístnými žerty.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili zlým jazykem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili při braní a dávání.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili jedením a pitím.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili úrokem a jeho zúročením.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili hltavostí.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili hovory svých rtů.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili křivým pohledem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili domýšlivým pohledem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili drzým čelem.
Přes to všechno, Bože odpuštění, odpusť nám,
promiň nám, smiř se s námi!
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili setřesením jha.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili nespravedlivým odsudkem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili pronásledováním bližního.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili závistným pohledem.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili lehkomyslností.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili tvrdošíjností.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili nadbíháním zlu.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili pomluvami.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili lživou přísahou.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili bezdůvodnou záští.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili zpronevěrou.
Přes hřích, jímž jsme před Tvou tváří hřešili necitlivostí srdce.
Přes to všechno, Bože odpuštění, odpusť nám,
promiň nám, smiř se s námi!
��
Už jsme se zmínili, že Jom kipur je dnem odpouštění hříchů,
ale ještě jsme nevysvětlili, co se pod slovem hřích skrývá. Hříchem
rozumíme porušení příkazů Tóry. Naši učitelé nás ale varují před
unáhlenými soudy, ke kterým jsme tolik náchylní. Představme si
muže, který na šabat řídí vůz. Hlavou nám může blesknout, že
takový člověk jistě porušil jeden z předpisů šabatu. Odkud ale bereme svoji jistotu?
 Je možné, že roztržitý člověk rozespale nastartoval auto a zamířil na své pracoviště, aniž si uvědomil, že je šabat.
 Je možné, že řidič sice ví, že je šabat, ale neví, že na šabat se
nesmí řídit.
 Je možné, že řidič ví, že je šabat, a ví, že se nemá řídit, ale
jede do nemocnice s těžce poraněným sousedem, takže nejenže neporušuje šabat, ale dokonce zachraňuje život!
Mnoho věcí porušujeme z neznalosti, omylem. I takový neúmyslný hřích se musí odčinit pokáním, lítostí. Častokrát také
chybujeme tím, že si neplníme své povinnosti. I tento případ se
dá napravit pokáním. K odčinění těžších provinění nestačí jenom
účinná lítost v podobě tšuva. Abychom měli možnost smýt stopy
provinění, byl v kalendáři ustanoven Jom kipur. Velice těžké hříchy však ani Jom kipur neočišťuje. Až dosud jsme ovšem hovořili
o prohřešcích vůči Bohu, kterými jsme neublížili nikomu jinému,
protože pokud jsme nějakého člověka poškodili, nemůžeme se
spoléhat na Jom kipur, ale musíme se s dotyčným usmířit sami.
Existuje pěkný příběh vysvětlující, k čemu na Jom kipur dochází. V jedné vesnici žil otec se synem, který byl hrozný rošťák.
Otec se na něj často zlobil a nejednou musel sáhnout i k pádnějším „argumentům“. Jednou dostal nápad. Na verandě postavil
fošnu a když se ho zvědavý synek ptal, odpověděl mu: „Po každé
tvé nepleše tam vtluču hřebík.“ Chlapci šlo vše jedním uchem tam
a druhým ven a fošna se brzo zaplnila hřebíky. Čas však plynul,
chlapec dospíval a začal sekat dobrotu. Otec nelenil a za každý
dobrý skutek vytáhl jeden zatlučený hřebík z fošny. Než se rok sešel s rokem, byl z chlapce dospělý mladý muž, který odcházel do
města na studia. Když se loučil s otcem, stočil řeč na starou fošnu
na verandě, ve které bylo sice mnoho děr, ale už žádný hřebík.
„Otče, ta fošna vypadá hrozně.“ Otec se na prkno podíval a souhlasně přikývl. Vstal, sešel do dřevníku a za chvíli se vrátil s novou
fošnou. „Ta tu teď bude na znamení tvého zmoudření.“
��
Podobně funguje i Jom kipur. Máme-li touhu se napravit, smyje
všechny stopy po našich starých proviněních.
Jomkipurovou liturgii zahajuje modlitba Kol Nidre. Kromě ní
charakterizuje Den smíření i přídavná modlitba Musaf, jejíž centrální část se věnuje popisu velekněžské služby v jeruzalémském
Chrámu. Odpoledne čteme knihu proroka Jonáše o napravení
města Ninive. A po celý den vyznáváme svá provinění. Sváteční
bohoslužba končí hromadnou recitací vyznání víry: šma jisrael –
Slyš Izraeli, Bůh je jediný.
Chrámovou činnost na Jom kipur popisuje Tóra v Třetí knize
Mojžíšově, v kapitole ��. Tam se dozvídáme, že veškeré úkony
spojené s tímto dnem mohl provádět jen kohen gadol (velekněz).
Všechny náležité úkony zaznamenává Talmud v traktátu Joma.
Z mnoha vybíráme:
 sedm dní před Jom kipur se odloučil od rodiny a začal se pod
dozorem učenců připravovat na svůj obtížný úkol,
 během tohoto postního dne často obětoval �� zvířat,
 pětkrát převlékal své šaty, pětkrát sestoupil do mikve,
 třikrát před shromážděným lidem na chrámovém nádvoří vyznával hříchy své, své rodiny, kněží a celého národa,
 desetkrát nahlas vyslovil Boží jméno v jeho pravé podobě,
 čtyřikrát vstoupil do kodeš kodašim (Nejsvatější svatyně),
 dvakrát se modlil – jednou za déšť a obživu pro příští rok
a jednou za zdar Davidova královského rodu,
 v přestávce četl shromážděným tři předepsané pasáže z Tóry,
z toho jednu zpaměti.
Židovský národ byl vybrán Bohem k obzvláštnímu úkolu. Z jeho
středu byl vybrán kmen Levi, aby se věnoval chrámové službě.
Z tohoto kmene byla vybrána Aharonova rodina a byla určena za
koheny (kněze). Z nich vždy jen jeden mohl být velekněz. Z celého
zemského povrchu byla vybrána země Izrael jako Svatá země. Z ní
byl vydělen Jeruzalém jako Svaté město. V Jeruzalémě byla jedna
hora určena za Chrámovou horu. Na její části byl vystavěn Chrám
a v něm se nacházela Nejsvatější svatyně s Archou úmluvy a deskami Desatera. Rok má �� dní. Některé dny jsou všední, jiné jsou
sváteční. Nejvyšším svátkem je šabat. Jom kipur je nazýván šabat
šabaton (šabat šabatů). Jednou v roce se protnuly tři svatosti. Svatost lidská, svatost místa a svatost času. Jen jednou v roce mohl
vstoupit velekněz do Nejsvatější svatyně. Na Jom kipur.
��
Sukot
Sukot (Svátek stánků) je podzimní biblický poutní svátek, který
začíná ��. tišri, trvá sedm dní a přímo přechází do svátku Šmini
aceret (osmý den shromáždění).
Ačkoliv svátek Sukot trvá celý týden, ne všechny dny slavíme
stejným způsobem. První den svátku (mimo Izrael i druhý den)
nazýváme Jom tov (dobrý den – svátek), ostatní dny nazýváme, tak
jako v případě Pesachu, Chol hamoed. Jom tov se svým charakterem podobá šabatu. Chol hamoed lze chápat jako svátek a všední
den zároveň. Stále ještě zůstáváme v sukách a používáme „čtyři
druhy“ (viz dále), na druhou stranu nejsme omezeni v cestování
a můžeme pracovat. I proto se Chol hamoed těší takové oblibě.
Sedmý den svátku si v průběhu historie vysloužil vlastní jméno –
Hošana raba (velká „hošana“), zůstává ale všedním dnem svátku.
Svátek Šmini aceret, o němž budeme hovořit později, se (z již známých důvodů) pro diasporu opět zdvojil. Druhý den nazýváme
Simchat Tora (Radost z Tóry).
Svátky Sukot a Šmini aceret
datum
Izrael
��.
tišri
svátek
��.
tišri
CHM
��.–��.
tišri
CHM
diaspora
svátek
svátek
CHM
��.
tišri
Hošana
raba
Hošana
raba
��.
tišri
Šmini
aceret
Šmini
aceret
��.
tišri
—
Simchat
Tora
Svátek Sukot nám připomíná východ z Egypta. V Tóře se píše,
že první den odešli Židé z města Ramses a utábořili se v místě jménem Sukot. Do dnešních dní si stavbou sukot (chýší) připomínáme odhodlání zotročeného národa opustit jistoty otroctví v bohaté zemi a vydat se do nejistoty pouště za svobodou. Na sedm dní
i my opouštíme jistotu pevných domovů a přesouváme se do provi��
zoria chýší, v nichž jíme, učíme se a za teplých nocí i spíme. Ačkoliv svátek Sukot, tak jako jarní svátek Pesach, souvisí s východem
z Egypta, slavíme ho až na podzim. Je totiž také spojen s návratem
„mračen Boží slávy“, která obklopovala židovský tábor při jeho
putování pouští. Tato mračna se po hříchu zlatého telete ztratila
a vrátila se až po Dni smíření, po Jom kipur, desátého tišri. Proto
i my se Sukotem čekáme až do měsíce tišri. Svátek Sukot je také
spojen se slavnostmi dožínek, s radostí z ukončeného zemědělského roku, kdy je veškerá úroda již uložena v sýpkách. Proto také
o Sukotu říkáme, že je zman simchatenu (časem naší radosti).
Suka, o které jsme se již několikrát zmiňovali, vypadá většinou
skutečně jako chýše. Má minimálně tři stěny a její střechu tvoří
schach – vrstva přírodního materiálu. V Izraeli se obvykle používají palmové větve nebo rákosové rohože, u nás větve jehličnanů.
schachu musíme umístit tolik, aby podlaha suky byla více zastíněná než prosluněná. V noci bychom měli skrz „střechu“ vidět
i hvězdy. Suka musí být tak veliká, aby v ní alespoň jeden člověk
mohl pohodlně sedět a jíst.
Je zvykem stěny suky svátečně vyzdobit. Nejběžnějšími motivy
jsou „čtyři druhy“ a sedm plodů oslavujících izraelskou zemi. arbaa minim (čtyři druhy) jsou společně se sukou nejcharakterističtějším znakem svátku Sukot. Mezi „čtyři druhy“ patří: ratolest
datlové palmy lulav, citrusový plod etrog, myrtová větvička hadas a vrbový proutek arava. lulav, myrtu a vrbičku pevně spojíme
k sobě, při sváteční bohoslužbě k nim ještě připojíme etrog a společně jimi třeseme na čtyři světové strany, nahoru a dolu, čímž naznačujeme, že všude můžeme hledat Boží přítomnost. Šest směrů
pohybu nám také připomíná šest dní, po které tuto micvu (příkaz)
plníme, protože na šabat arbaa minim nepoužíváme.
Izrael, jako země suchých subtropů neustále se potýkající s nedostatkem vody, je plně odkázán na vodní srážky. „Čtyři druhy“
symbolizují touhu po životadárné tekutině a my jimi vyjadřujeme
naše prosby za ni. Vrby rostou u potoků, myrta a etrog vyžadují
bohaté zavlažování a palma žíznícím poutníkům ohlašuje oázu
v poušti. Kromě vodní symboliky se k arbaa minim pojí i další.
Z těch nejznámějších vybírám.
Praotcové:
 etrog – krásný plod, představuje krásné stáří praotce Avrahama,
��



lulav – palmové listy představují dlaně praotce Jicchaka,
kterými se opřel o oltář, když se ho jeho otec Avraham chystal obětovat na hoře Moria,
hadas – s mnoha listy představuje praotce Jákova, který měl
mnoho (��) synů,
arava – která jako první bez vody usychá, představuje Josefa,
který jako první z bratří zemřel v Egyptě.
Pramatky:
 etrog – představuje krásné stáří pramatky Sáry,
 lulav – palma – na které rostou sladké datle, ale i nepříjemné bodláky, představuje Rebeku, které se narodil Jákov,
ale i zlý Esav,
 hadas – s mnohými listy představuje pramatku Leu, která Jákovovi porodila šest synů,
 arava – která rychle usychá, představuje pramatku Ráchel,
která předčasně zemřela při porodu Binjamina (Benjamína).
Orgány:
• etrog – svým tvarem připomíná srdce,
• lulav – svým tvarem připomíná páteř,
• hadas – svými lístky připomíná oči,
• arava – svými lístky připomíná ústa.
Spojením arbaa minim do jednoho celku se učíme, že jen člověk
s dobrým srdcem, rovnou páteří, nezávistným okem a čistou mluvou se může nazývat dokonalým.
Typy lidí:
• etrog – voní i chutná – představuje tedy moudrého a dobrého člověka,
• lulav – datle – chutná, ale nevoní – představuje člověka
moudrého, který se ovšem nechová tak, jak by měl,
• hadas – krásně voní, ale nechutná – představuje hodného,
ale hloupého člověka,
• arava – nevoní ani nechutná – představuje nevzdělaného
člověka, který se neumí ani slušně chovat.
Tato symbolika je nejznámější. Z výše uvedených rostlin některé krásně voní, jiné sladce chutnají. Příjemná vůně představuje
��
dobrého člověka, který je svým chováním příjemný svému okolí.
Chuť představuje moudrost. Spojením arbaa minim do jednoho
celku vyjadřujeme, že všechny čtyři dříve uvedené kategorie lidí
tvoří celek židovského národa. Někteří z nás studují Tóru, jiní plní
její příkazy, někteří studují Tóru a chovají se podle ní, jiní ani nestudují, ani se podle ní nechovají. Přesto jsme všichni součástí
jednoho národa.
arbaa minim (čtyři druhy)
druh
praotec
pramatka
orgán
člověk
etrog
Avraham
Sára
srdce
učený a dobrý
lulav
Jicchak
Rebeka
páteř
učený
hadas
Jákov
Lea
oči
dobrý
arava
Josef
Ráchel
ústa
neučený a zlý
Tak jako po celý rok, i na Sukot dbáme pohostinnosti a do
suky se snažíme zvát hosty. Rodinné příslušníky, přátele i ty, kteří
z různých důvodů nemají svoji vlastní suku, lidi chudé a osamělé.
Kromě těchto skutečných hostů zveme do suky i hosty symbolické, kterým říkáme ušpizin ilain (vznešení hosté), zkráceně ušpizin. Těchto hostí je sedm, na každý den svátku jeden, v pořadí
Avraham, Jicchak, Jákov, Josef, Aharon, Moše a David. Všechny
tyto osobnosti spojuje skutečnost, že část svého života strávili
putováním bez jistoty přístřešku – Avraham veden Božím slovem
odešel z rodné země do Zaslíbené země, Jicchak byl závistivými
Kenaánci zatlačen do pouště, Jákov utíkal před svým bratrem Esavem, Josef byl prodán do otroctví, Moše s Aharonem putovali čtyřicet let pouští a mladý David se na poušti skrýval před králem
Šaulem (Saulem). Každá z těchto sedmi významných osobností židovského národa se spojuje s jednou z Božích vlastností.
Po celý svátek Sukot pořádáme tzv. hošanot, při kterých se
„čtyřmi druhy“ obcházíme v synagogách bimu (vyvýšené místo,
ze kterého se předčítá z Tóry). Přitom říkáme modlitby začínající:
hoša-na (Zachraň nás, prosím), které daly celému zvyku jméno.
Poslední den Sukot obcházíme bimu ne jednou, ale sedmkrát,
proto hovoříme o velkých hošanot (Hošana raba). Toto obcházení
nám mimo jiné připomíná dobytí města Jericha, jehož hradby,
sedm dní obcházené a sedmý den sedmkrát obejité, padly před
��
Sedm vlastností
láska
Avraham
láska je vlastnost praotce Avrahama, který
měl rád všechna stvoření
bázeň
Jicchak
ve veliké bázni před Bohem se Jicchak
podřídil otcovu přání
krása
Jákov
krásná je vyváženost a rozvaha, s jakou
Jákov vedl svou rodinu a dům
základ
Josef
spravedlnost je základem světa a Josef
zůstal spravedlivým i v dalekém Egyptě
sláva
Aharon
čistota a sláva se pojí s kněžskou službou
potomků Aharona
věčnost
Moše
věčná je Tóra, kterou Moše získal
pro židovský národ na hoře Sinaj
království
David
David a jeho potomci jsou dědičnými králi
celého Izraele
Jehošuovými (Jozuovými) bojovníky. Pád Jericha také představuje
předěl mezi provizoriem života na poušti a usídlením se v Zaslíbené zemi. Na Hošana raba je zvykem probdít noc v bejt-midraších (studovnách), protože i král David, host sedmého dne, měl
ve zvyku noci věnovat studiu Tóry.
Svátek Sukot, na rozdíl od výlučně národního Pesachu, obsahuje i univerzální pohled judaismu na svět. Během Sukotu bývalo
v jeruzalémském Chrámu zvykem obětovat sedmdesát býků jménem sedmdesáti národů světa, za které byly pronášeny modlitby
za mír a usmíření.
S dobou, kdy stál jeruzalémský Chrám, je spojen ještě jeden
zvyk. Na Chol hamoed svátku Sukot byly pořádány veliké slavnosti (simchat bejt hašoeva) spojené s čerpáním vody a poléváním oltáře. Voda symbolizuje Tóru a život. Tradice uvádí, že „ten,
kdo neviděl tuto slavnost, neví, jak vypadá pravá radost“. I dnes se
na všední dny svátku Sukot shromažďujeme v synagogách, hraje
hudba, lidé zpívají a tančí.
��
Šmini aceret
Dva dny biblických svátků, který vznikají mimo Izrael zdvojením,
jsou si většinou podobné jako vejce vejci. Šmini aceret a Simchat
Tora představují výjimku z tohoto pravidla. Biblický svátek Šmini
aceret (osmý den shromáždění), jak už jeho jméno napovídá, navazuje na sedm dní svátku Sukot. V Izraeli se slaví ��. tišri, mimo
Izrael ��. a ��. tišri.
Nejznámější midraš (komentovaný výklad), který se ke Šmini
aceret váže, vystihuje povahu tohoto svátku: Po sedmi dnech všeobecného veselí v královském paláci, když se již loučí a odcházejí
všichni pozvaní velmožové a vyslanci králů, se se svým královským
otcem loučí i mladý princ. Otec se na svého prvorozeného syna
dívá a s těžko skrývaným dojetím ho prosí: „Zůstaň se mnou ještě
jeden den, synu, máme si toho ještě tolik co říci.“ Tak i po sedmi
dnech svátku Sukot, během nichž Izrael přinášel v Chrámu sedmdesát býků za sedmdesát národů světa, je v kalendáři vyhrazen jeden den, který je věnován pouze výjimečnému vztahu Izraele s Bohem. Proto se na Šmini aceret přinášel v Chrámu jen jeden jediný
býk, který představoval izraelský národ.
V době krále Šalomouna byl na Šmini aceret zasvěcen první jeruzalémský Chrám. Tak jako se my stěhujeme ze suky do domu,
tak i svatyně se tento den přenesla z putovního příbytku do zděné
stavby. Mimo Izrael je zvykem i na Šmini aceret ještě podávat jídlo
v suce. Někteří mají zvyk zvát osmého symbolického hosta, Davidova syna, krále Šalomouna, stavitele prvního jeruzalémského
Chrámu. Koncem tišri začíná v Izraeli období dešťů. Protože by
nám však déšť bránil v přebývání v suce, začínáme veřejné modlitby za déšť až na Šmini aceret.
Simchat Tora
Svátek Simchat Tora připadá v Izraeli na Šmini aceret. Mimo
Izrael se slaví samostatný den, druhý den svátku Šmini aceret,
��. tišri. K pochopení podstaty svátku Simchat Tora je třeba pře��
deslat, že od dob Mošeho je ustálen zvyk pravidelného šabatového předčítání z Tóry. Tento zvyk se staletími rozvíjel a v dnešní
době je ustálen takto: Pět knih Mojžíšových je rozděleno na �� oddílů, každý z nich nazýváme paraša nebo také sidra. To proto, že
přestupný rok má �� šabatů. Každý týden čteme část Tóry, za rok
ji přečteme celou a začneme číst nanovo. V případě, že v roce je
méně než �� šabatů, se některé paraši spojují. Dnem, kdy roční
cyklus čtení z Tóry dokončujeme, je právě Simchat Tora. Večer
se v synagoze shromáždí velké množství lidí, za zpěvu oslavných
písní vyzývá kantor k jednotlivým svitkům Tóry vybrané představitele obce, kteří za velikého veselí se svitky sedmkrát obtančí
bimu (tzv. hakafot). Ráno se vše opakuje s tím rozdílem, že po
obtančení nevracíme všechny svitky zpět do aron hakodeš (svaté
skříňky), ale tři ponecháme na bimě a čteme z nich.
Na Simchat Tora jsou k Tóře postupně vyvoláni všichni přítomní muži. Určený z nich, většinou učitel, je na závěr vyvolán „se
všemi chlapci“, tedy s těmi, kteří ještě nedosáhli věku bar micva
(�� let) a nemohou být k Tóře volaní samostatně. Poté jsou vyvoláni dva nejvýznamnější představitelé obce – jeden jako chatan
tora (doslova: ženich Tóry) a druhý jako chatan berešit (ženich
počátku). Prvnímu z nich se přečte poslední úsek Tóry, druhému
hned začínáme číst úvodní pasáže o stvoření světa. Tím si máme
uvědomit koloběh života a kontinuitu studia Tóry. Jeden cyklus
končí, druhý začíná. Jedna generace střídá druhou a spoluvytvářejí nekonečný řetěz tradice.
��
Chanuka
Od ��. kislevu do �. tevetu slavíme osmidenní historický svátek
Chanuka (zasvěcení). Svátek Chanuka, známý jako svátek světel, je oslavou vítězství Makabejců nad helenizovanými syrskými
Seleukovci. Když se Židé vrátili do Izraele z babylonského zajetí
(vyhnanství), postavili si v Jeruzalémě druhý Chrám, ale zůstali
nadále v područí Perské říše. Perskou říši ve �. století př. o. l. dobyla řecká armáda Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti si
obrovskou říši rozdělili jeho tři generálové. Zvlášť o oblast Blízkého východu se vedly lité boje, Izrael (Judea) patřil dlouho egyptským Ptolemaiovcům, ale po páté syrské válce na konci �. stol. př.
o. l. dobyli Izrael Seleukovci – řecká dynastie vládnoucí v Sýrii.
S nástupem krále Antiocha IV. k moci začíná období násilné helenizace (pořečťování) a zesilují útoky proti židovskému náboženství. Jeruzalémský Chrám byl znesvěcen a jeho poklady byly uloupeny. Řekové pozabíjeli mnoho nevinných lidí a uvalili na Židy
těžké daně. Antiochus nechal v Chrámu postavit Diovu sochu
a nutil Židy, aby se jí klaněli. Zakázal dodržovat šabat a provádět
obřízku. Nakonec se sám nechal prohlásit bohem a říkal si „Antiochus Epifanes“ (Božský Antiochus). Jeho souputníci mu ovšem
přezdívali „Antiochus Epimanes“ (Bláznivý Antiochus). Po celém
Izraeli Řekové stavěli své oltáře a sochy svých božstev a nutili Židy
těmto modlám obětovat.
V Modiim, vesnici nedaleko Jeruzaléma, se však vojákům postavil na odpor kněz Matitjahu (Matitjáš) z chašmonejského rodu.
Spolu se svými pěti syny zaútočil na vojenskou posádku, několik vojáků zabil, zničil modlu a poté prchl do hor, kde začal shromažďovat povstalecké síly. Židovská armáda den ode dne rostla,
jejím velitelem se stal Matitjahův syn – Jehuda Makabi (Makabejský). Začala partyzánská válka. Za noci vyráželi Židé proti syrským jednotkám a s ránem mizeli v horách. Ačkoli jich bylo jen
šest tisíc, porazili armádu čtyřiceti sedmi tisíc Syřanů. Antiochus
vyslal proti Makabejcům další, ještě větší armádu. V bitvě u Bejt
��
Cur však Židé šťastně zvítězili. Zahájili vojenské tažení na Jeruzalém, osvobodili město, dobyli Chrám a vyházeli z něj modly. Když
chtěli zapálit světla menory (sedmiramenný svícen), zjistili, že
zbyl jen jeden džbánek olivového oleje označený pečetí velekněze.
Takové množství ovšem stačí jen na jediný den a příprava dalšího
oleje trvá osm dní. Přesto Makabejci lampy menory naplnili, zapálili knoty a Chrám znovuzasvětili. A stal se zázrak. Olej nevyhořel
a vydržel po celých osm dní, dokud nebyl k dispozici nový olivový
olej. Rok nato vyhlásili rabíni osmidenní svátek Chanuka, oslavu
vítězství nad náboženskou perzekucí.
Historické události od zničení prvního Chrámu
po příchod Římanů
�� př. o. l.
dobytí Jeruzaléma Babyloňany, zničení prvního
Chrámu
�� př. o. l.
vznik samostatné Perské říše
�� př. o. l.
perský král Kýros II. (Veliký) dobyl Babylonii
�� př. o. l.
Kýros II. povolil Židům návrat z exilu do Jeruzaléma
�� př. o. l.
stavba druhého Chrámu v Jeruzalémě
�� př. o. l.
oblast Izraele dobyla vojska Alexandra Velikého
�� př. o. l.
umírá Alexandr Veliký
�� př. o. l.
počátek vlády Seleukovců v Sýrii
��–�� př. o. l.
pátá syrská válka
��–�� př. o. l.
vláda Antiocha IV.
�� př. o. l.
začátek Makabejské povstání
�� př. o. l.
úspěch Makabejského povstání,
znovuzasvěcení Chrámu
��–�� př. o. l.
vláda krále Šimona, chašmonejský stát
�� př. o. l.
římský vojevůdce Pompeius dobývá Jeruzalém
Zapalování osmiramenného svícnu je nejznámějším chanukovým předpisem. Chanukia má osm ramen pro osm svíček v jedné
řadě a jedno rameno oddělené pro pomocnou svíci zvanou šamaš (sluha). Zajímavý je způsob zapalování – první den zapálíme
jednu svíčku, druhý den dvě a tak dále, až osmý den hoří všech
osm svíček. Svíčky chanukie nezapalujeme zápalkou nebo zapalo��
vačem, ale pomocí šamaše. Před zapálením svíček svícen umístíme
na dobře viditelné místo, abychom „dále šířili chanukový zázrak
do světa“. Tam, kde je to možné, položíme chanukiu u vchodu
do domu či u branky na dvůr. Není-li to možné (nebo bezpečné),
umístíme svícen do okna nebo ke dveřím bytu. Většinou používáme parafínové svíčky, kdo ale má tu možnost, měl by si koupit chanukii s osmi lampičkami, které naplní – tak jako menoru
v Chrámu – olivovým olejem.
Kromě již uvedeného zapalování chanukie se nám osm dní
svátku světel pojí se sevivonem (dreidl, káča), na kterém jsou napsána čtyři hebrejská písmenka – nun, gímel, hej, šin – znamenající větu: nes gadol haja šam (Zázrak velký byl tam). U aškenázských Židů, hovořících jazykem jidiš, však lidová tvořivost
písmenům přiřkla jiný význam. S dreidlem totiž točíme při chanukové „hazardní“ hře. Do banku vloží každý z hráčů desetník
a postupně točíme dreidlem. Komu padne nun (ništ, jidiš nic),
má smůlu. O svůj vklad přišel a hraje další. Padne-li gimel, bere
hráč celý bank (ganz, jidiš vše). Hej znamená v jidiš halb, půlku
banku a šin vyzývá k opakování pokusu (špíl, jidiš hraj). Chanuka
má i svá typická jídla – sufganiot (koblihy) a levivot (jidiš latkes – bramboráky). Obě jídla vyžadují mnoho oleje (vždyť olej patří k chanukovému příběhu). Při zapalování chanukových svíček,
po odříkání příslušného požehnání, zpíváme dvě známé písně –
Hanerot halalu (Tyto svíčky) a Maoz cur (Mocná skála).
Existuje mnoho příběhů pojících se k svátku Chanuka. Např.
vyprávění o Chaně, dceři velekněze, která dala podnět ke vzpouře
proti utlačovatelům, když odmítla být po vůli syrskému vojevůdci.
Podle jiného příběhu se zase chytré Juditě podařilo lstí dostat do
stanu syrského generála a nabídnout mu velmi slaný sýr. Generál
dostal žízeň, Judita ho opila vínem a zneškodnila. Když Syřané viděli, že jsou bez generála, vzdali se a uprchli ze země. Smutnější
je příběh o jiné Chaně, matce sedmi synů, které jí postupně ubili
řečtí vojáci jen proto, že chlapci nechtěli přestoupit příkazy Tóry.
Dodnes ženy nepracují po dobu, kdy hoří chanukové svíčky, aby
si tak připomněly památku těchto statečných žen.
Častá je otázka, proč slavíme Chanuku osm dní. Osm dní hořelo světlo z jediného nalezeného džbánku olivového oleje označeného pečetí velekněze, ale jen sedm dní se tak dělo „zázrakem“.
Někteří komentátoři proto tvrdí, že již první den uhořela pouze
��
osminka oleje, a tak zázrak skutečně trval osm dní, jiní považují
za první den zázraku již samotný den vojenského vítězství nad velikou nepřátelskou přesilou.
Maharal, pražský rabi Löw, říká, že číslo osm v sobě skrývá tajemství. „Do vnitřní části svatyně jeruzalémského Chrámu,“ píše
ve své knize Ner micva (Světlo příkazu), „mohl vstoupit jen ten,
kdo byl obřezaný. Obřízka se provádí osmý den chlapcova života,
na znamení, že člověk má schopnost překonávat omezení a nástrahy fyzického světa, symbolizovaného sedmičkou – sedmi dny
stvoření, sedmi dny týdne a sedmi rameny menory. Menoru odděloval závěs od Nejsvatější svatyně, od místa, kde byly v Arše úmluvy
uloženy desky Desatera a svitek Tóry, které svým významem přesahují naše chápání, protože jsou ,Boží moudrostí‘. I proto byla
na lahvičce oleje pečeť velekněze, který svoji chrámovou službu
sloužil v osmidílných šatech. Díky ,osmičce‘, díky schopnosti překonávat nástrahy světa, byli Řekové, nositelé lidské moudrosti,
poraženi. Nevěřili, že jsou věci, které svým významem přesahují
člověka a jeho chápání. Proto slavíme Chanuku osm dní.“ Tak to
alespoň píše moudrý rabi Löw.
Dva významní učenci období přelomu občanského letopočtu,
Hilel a Šamaj, se přeli, jakým způsobem zapalovat chanuková
světla. Je-li lepší začínat s osmi svíčkami a další dny ubírat po
svíčce až k jedné pro poslední den, nebo začínat s jednou a přidávat až do osmi svíček posledního den. První názor (Šamajův, kolik
dní ještě zbývá, tolik svíček) vychází z předpokladu, že počátek
svátku, první den, je nejdůležitější. Jinými slovy: To, jakým způsobem se například ve škole uvedeme, nás bude provázet po celou dobu studia. Druhý názor, Hilelův, přidávat svíčky podle uplynulých dní, považuje za rozhodují hledisko pro hodnocení akce
její dokončení (konec dobrý, všechno dobré). Tímto názorem se
dnes řídíme, protože víme, že vše, i studium, je dlouhodobý proces a že „růst“ musíme postupně, krok za krokem.
��
Tu bišvat
Patnáctý den měsíce švat slavíme jednodenní menší svátek: Nový
rok stromů. Tu (tet-vav) je hebrejská zkratka pro číslici ��. Hebrejština totiž využívá písmen k zápisu čísel (toho, mimochodem,
využívá i gematrie). V Izraeli touto dobou začínají kvést ovocné
stromy a pomalu začíná jaro. V historii byl Tu bišvat spojen
s předpisy o odvádění zemědělských dávek. Dnes je zvykem na Tu
bišvat sázet nové stromy a napomáhat tak osidlování Erec Jisrael
(Země Izrael). Na Tu bišvat je zvykem pořádat slavnostní večeře
a jíst mnoho druhů ovoce. Mezi nimi by neměly chybět plody, kterými je izraelská země proslavena: víno, fíky, granátová jablka,
olivy, datle. Kompletní sedmičku „izraelských plodů“ ještě doplňují dvě obiloviny – pšenice a ječmen. Každá z těchto plodin má
svou symboliku.
S hroznovým vínem souvisí tajemství, protože s konzumací
vína se otvíráme a naše tajemství vyplouvají na povrch. Hroznové
víno také symbolizuje volbu člověka mezi několika cestami životem, přičemž každá z nich může být správná, tak jako někdo dává
před vínem přednost hrozinkám a někdo zase raději jí čerstvé kuličky vína.
Fík je plod stromu poznání. Fík ale také představuje Tóru,
protože tak, jako se fík jí celý (nemá pecku ani nepoživatelnou
slupku), tak i Tóra nemá žádný „odpad“. Vše z ní se dá použít.
A také – fíky dozrávají na stromech postupně. Není možné přijít jeden den s žebříkem a otrhat celý strom. Tak i Tóru je možné
„získat“ pouze postupně, pravidelným studiem. O fících se ví,
že pokud se neutrhnou ze stromu včas, rychle shnijí. Tak i my,
pokud máme možnost udělat dobrý čin a odložíme ho, můžeme
často později jen litovat – šance se dvakrát nevrací.
Granátové jablko bylo kdysi znakem židovského království.
O granátových jablcích se říká, že v sobě mívají až �� zrníček. Tolik, kolik je v judaismu příkazů. Existuje lidová moudrost: I v tom
nejhorším člověku je tolik dobra, kolik je v granátovém jablku zr��
níček. Všimněme si, že zrníčka granátových jablek jsou jedno od
druhého pečlivě oddělená. Každý člověk potřebuje trochu místa,
kde může být sám.
Olivy a olivový olej byly zdrojem izraelského starověkého bohatství. Olivový olej a jeho symboliku známe ze svátku Chanuka.
Tak jako se oliva musí mačkat, aby vydala olej, tak i člověk musí
narušit skořápku namyšlenosti, egoismu a pýchy, aby vydal své
pravé poklady.
Je-li v Tóře zmínka o medu, myslí se tím datlový med. Píše se
v Žalmech: „Spravedlivý rozkvete jako palma.“ A skutečně! Palma
je krásný vysoký štíhlý strom s vynikajícími plody. Proto je datle
symbolem spravedlivých lidí.
Kromě sedmi druhů se s Tu bišvatem spojují i mandle (první
rozkvétají) a charuv – rohovník, svatojánský chléb. Proč? Protože
první plody vydá až po sedmdesáti letech od zasazení. Člověk,
který charuv sází, ví, že to nedělá pro sebe, ale pro další generaci.
Pro své syny a vnuky. To symbolizuje vztah sedláků k půdě a konkrétně vztah Židů k zemi Izrael. Hluboký a věčný vztah, který nelze zpřetrhat ani dvěma tisíce lety exilu.
Některé hostiny, zejména ve sfaradském (sefardském) prostředí, obsahují liturgii založenou na kabalistických textech o podobnosti mezi člověkem a stromem. Také chasidská literatura si
všímá podobnosti mezi člověkem a stromem. Každý strom má své
kořeny, kmen, větve, listy a plody. Kořen plní dvě základní funkce:
pevně udržuje strom v zemi a dodává stromu potřebné živiny
z půdy. Kmen, větve a listy představují hlavní část stromu. Vyjadřují jeho velikost a činí strom hezkým na pohled. Přesto nejsou
konečným smyslem stromu. Ten představují až plody. Z nich má
prospěch konzument, v nich jsou uložena semínka – budoucnost
stromu. Tyto části stromu odpovídají i našim osobnostem. I my
máme své kořeny, z nichž čerpáme svou životní sílu. I my, jako
strom, můžeme růst do výšky nebo do šířky, o samotě nebo uprostřed lesa. Někteří z nás jsou experty v jediné oblasti, ale v jiných
zakrněli. Ti jsou podobní stromu, který sice rychle roste vzhůru,
je však útlý a bez větví. Jiní jsou možná nižší, ale krásně rozkošatělí. Nikdy však nesmíme zapomenout na naše plody. Těmi jsou
naše děti, které přivádíme na svět a které vychováváme.
Od ��. století o. l., zlatého věku kabaly v Cfatu (Safedu), se postupně šíří zvyk pořádat na Tu bišvat symbolické sedery (obdobu
tradičního pesachového sederu). Vzhledem k tomu, že se jedná
��
o kabalistický zvyk, obsahuje mnoho mystických náznaků. Pointou tubišvatového sederu je představa Boží milosti proudící na
svět v podobě Stromu života. Proto se v průběhu večera konzumuje sedm, patnáct či dokonce třicet druhů ovoce, podle představy, že čím více ovoce na Tu bišvat sníme, tím více proud Boží
milosti zesílí. Jíme-li na Tu bišvat ovoce, snažíme se tím napravit hřích prvních lidí, kteří pojedli zakázaného plodu Stromu poznání.
Celý tubišvatový seder je rozdělen do čtyř části, které odpovídají čtyřem mystickým světům.
 První svět – asija. Asija, nejnižší svět, je světem činu. Asija je
náš, pozemský svět, představovaný půdou a zimou. V tomto
světě je „zlo“ velmi silné a přitažlivé, proto jeho ovoce potřebuje silnou ochrannou slupku, jakou mají například ořechy,
pistácie nebo mandle. Pijeme bílé víno. Při pití prvního poháru pociťujeme probouzení ze zimního spánku a přípravu
na znovuzrození přírody.
 Druhý svět – jecira. Jecira je světem formování, světem citů,
představovaný vodou a jarem. Do upitého poháru bílého
vína dolijeme víno červené. Jíst budeme ovoce s peckou, protože i v tomto světě je „zlo“ přítomné, byť méně nápadné. Pijeme narůžovělé víno a jíme například olivy, datle nebo meruňky.
 Třetí svět – brija. Brija je světem stvoření, světem představ.
Tento svět je vzdálen od všeho „zlého“ a je představován
vzduchem a létem. Do upitého poháru přidáme opět červené
víno. Jíme ovoce, které lze jíst celé – fíky nebo hrozinky.
 Čtvrtý svět – acilut. Acilut je světem Božího vyzařování.
Tento zcela nefyzický svět představovaný podzimem a ohněm není zastoupen žádným ovocem. Pijeme čisté červené
víno.
Během tubišvatového sederu vzpomínáme na moudré výroky
našich učenců. Například talmudický rabi Elazar ben Azarja
řekl: „Máme-li více dobrých skutků než moudrosti, podobáme se
stromu s několika větvemi, ale silnými kořeny. I kdyby na nás foukaly všechny větry světa, nevyvrátí nás z našeho místa.“
Poetický rabi Avraham Jicchak Kook řekl: „Nikdy neutrhnu list
ani stéblo, pokud nebudu muset. Každá část zeleného světa zpívá
píseň a vydechuje božské tajemství stvoření světa.“
��
Víno představuje radost, jak je psáno: „Víno rozveseluje Boha
i člověka. Radost napomáhá Zjevení. Kdo je veselý, jeho mysl je
čistší, jeho srdce je hlubší. Smutný člověk ví vše, co věděl, cítí vše,
co cítil, má stejná přání, která vždy měl, ale je pouhým stínem
toho, kým byl.“
Povídání o Tu bišvatu by nebylo kompletní, kdybychom vynechali novodobý příběh kkl (Keren Kajemet Lejisrael, Židovský národní fond),
který naplňuje tradiční odkaz svátku Tu bišvat – uvědomění si věčného
vztahu mezi židovským národem a jeho biblickou vlastí. kkl byl založen
v roce ��. Jeho prvotní úkol byl jediný – kupovat pozemky v Izraeli
(tehdy osmanské Palestině). Za tím účelem se po všech židovských obcích
začaly distribuovat dnes již klasické modrobílé pokladničky. A protože byl
počátek ��. století dobou sílícího sionismu, dobou činů, tak na sebe první
výkupy půdy nenechaly dlouho čekat (Dolní Galilea, Judea).
kkl se podílel i na založení Tel Avivu a prvního kibucu Deganja.
Kromě toho za podpory fondu vznikaly i první školy (jeruzalémská škola
umění a designu Becalel a haifský Technion). V roce �� byl v oblasti
Ben Šemen založen první Národní lesní park, pojmenovaný po otci moderního sionismu Herzlův les. Fond se také podílel na založení Hebrejské univerzity. Ve ��. letech koupil kkl rozsáhlé pozemky v Jezreelském
údolí a v okolí haifského zálivu.
Při vzniku Izraele (��) měl kkl na svém kontě již �� tisíc hektarů půdy a pět milionů zasazených stromů. V ��. letech byl uskutečněn
největší projekt fondu – vysušení Chulských mokřin na severu Izraele.
V roce �� přijal Izrael ústavní zákon, podle kterého veškerá státní půda
v Izraeli náleží Národnímu fondu, nemůže být prodávána a smí být jen
pronajímána. V ��. letech začal fond zalesňovat severní část Negevské
pouště (Jatir). Dnes se v Jatiru rozkládá největší izraelský les. Dále fond
pomáhal s výstavbou vesnic a osad (Negev, Galilea) a jeho péčí vznikl
pruh lesů kolem Jeruzaléma. Další prioritou se stala péče o vodní zdroje.
Do dnešních dnů fond vysadil více než �� milionů stromů.
��
Purim
Historický svátek Purim slavíme ��. adaru (v přestupném roce
v adar šeni), jako připomínku záchrany Židů žijících v Perské říši
v době po zničení prvního jeruzalémského Chrámu Babyloňany
(�. a �. stol. př. o. l.). Babyloňané se dlouho neradovali z vítězství
a kořisti, která jim připadla po roce �� př. o. l., kdy zničili první
jeruzalémský Chrám a rozvrátili židovské království Davidovy dynastie. Padesát let po dobytí Jeruzaléma jejich vlastní říše padla
do rukou Peršanů. Do této doby, do prostředí exulantů z Jeruzaléma, je situován známý purimový příběh, který v detailech uvádí
Tanach v knize Ester.
Historické události od krále Šaula po vládu Achašveroše
��–�� př. o. l.
vláda krále Šaula
�� (��) př. o. l.
David se stává izraelským králem
�� (��) př. o. l.
začátek vlády krále Šalomouna
�� př. o. l.
smrt Šalomouna, rozdělení království na Judeu
a Izrael
�� př. o. l.
první (řecká) olympiáda
�� př. o. l.
tradiční datum založení Říma
�� př. o. l.
zničení severního Izraele Asyřany,
zánik �� kmenů
�� př. o. l.
dobytí Jeruzaléma Babyloňany a zničení prvního
Chrámu
��–�� př. o. l.
vláda perského krále Kýra II.
��–�� př. o. l.
v Persii vládne Kýrův syn – Kambýses II., dobytí
Egypta (první možný Achašveroš)
��–�� př. o. l.
začátek řecko-perských válek
��–�� př. o. l.
v Persii vládne Xerxes I. (druhý pravděpodobný
Achašveroš)
��
Svitek (megila) knihy Ester začíná své vyprávění na hostině
uspořádané na oslavu desetiletého panování perského krále Achašveroše. Král Achašveroš vládl nad �� zeměmi známého světa
a všechny své ministry, vojevůdce, velvyslance a guvernéry pozval
do hlavního města Šušan (Súsy) na mnohadenní oslavy. Značně
posilněn vínem přikázal král přivést svou ženu Vašti v Evině rouše,
aby se každý mohl přesvědčit, že královna je skutečná krasavice.
Vašti pochopitelně odmítla a na rozkaz krále byla vyhnána z paláce. Hosté odjeli, palác se vylidnil a král Achašveroš si uvědomil,
že bez královny se mu těžko žije. Rozeslal posly po celé své říši,
aby vypátrali tu nejkrásnější dívku v zemi a přivedli mu ji za manželku. V té době žil v Šušanu židovský exulant jménem Mordechaj
s krásnou neteří Ester. Po určitých peripetiích se Ester stala perskou královnou. Na strýčkovu radu však zatajila králi, k jakému
národu patří.
V paláci se čas od času objevují zrádci, kteří usilují o králův život. I v našem příběhu se dva takoví objevili – Bigtan a Tereš. Mordechaj však jejich spiknutí odhalil a oznámil králi. Tím se dobře
zapsal jako věrný králův služebník. Po čase se Achašverošovým
prvním ministrem (místokrálem) stal Haman. Haman toužil po
moci, po majetku, ale hlavně: Haman nenáviděl Židy. Považoval
je za pátou kolonu, vnitřního nepřítele, nebezpečný národ, který
se nechce asimilovat a vůbec představuje to nejhorší. Nenáviděl
Mordechaje, který se mu odmítal klanět jako lidskému bohu, a začal spřádat plány. Po čase pro ně získal i králův souhlas. Se svými
stoupenci vylosoval vhodný den – ��. adar (pur = los, proto purim). Ten den se chtěl pod záštitou královského výnosu jednou
provždy zbavit nenáviděných Židů.
O jeho plánech se však dozvěděl Mordechaj a jeho moudrosti
a královně Ester, která se v pravý čas svého lidu u krále zastala, vděčíme za svou záchranu. Královna Ester totiž ve chvílích nejtěžších
uspořádala ve svých komnatách hostinu a když krále dostatečně
posilnila vínem, prozradila mu tajemství svého původu a prosila
jménem svého národa o pomoc. Král vyslyšel její prosby a proradného Hamana a jeho nejbližší dal pověsit na šibenici. ��. adaru se
sice zbytky Hamanových jednotek ještě pokusily o organizovaný
pogrom na Židy, ten však byl odražen a jeho aktéři pochytáni a po
právu odsouzeni. Poté si Židé v celé Persii oddechli a oslavili svou
záchranu. Pouze v hlavním městě Šušanu, kde bylo Hamanových
stoupenců nejvíce, probíhaly potyčky ještě i ��. adaru. Na připo��
mínku purimových událostí a záchrany ze smrtelného nebezpečí
dodnes i my slavíme svátek Purim.
Se svátkem Purim souvisí také Esteřin půst. Královna chtěla
u krále orodovat za svůj lid, král Achašveroš však svou manželku
již dlouho nenavštívil, a tak musela naopak Ester za králem.
Vstoupit bez vyzvání do místností královské rady ale bylo v tehdejší době považováno za smrtelný hřích. Královna Ester se tři
dny postila a prosila Boha o pomoc. Nakonec se odvážila a riskujíc vlastní život vstoupila do síně královské rady. Král se na ni nerozhněval, naopak slíbil, že jí splní každé její přání. Tehdy prozradila Ester králi, že je Židovka, a prosila o záchranu svého národa.
Na památku Esteřina půstu se i my, v předvečer svátku Purim,
��. adaru, od východu do západu Slunce, postíme.
��. adaru, v den oslav vítězství nad Hamanovými stoupenci,
slavíme svátek Purim. Pouze v Šušanu, kde potyčky trvaly o den
déle a v městech, která měla v době Jehošuova vstupu do Izraele
hradby, například v Jeruzalémě, slavíme Purim až o den později,
��. adaru, kterému říkáme Šušan Purim.
Nejvyšší rabínský soud, Sanhedrin, nám na ��. adar stanovil
čtyři povinnosti:
�. číst megilu – přečíst si dvakrát svitek knihy Ester (večer
a ráno) a připomenout si tak události ve starověké Persii,
�. hostina – ��. adaru máme během dne uspořádat pořádnou
hostinu, na níž nesmí chybět víno, se kterým je purimový
příběh pevně spojen (opilý Achašveroš vyhnal královnu
Vašti, vínem posilněný král vyslyšel Esteřiny prosby),
�. mišloach manot (posílání porcí jídla) – alespoň dvě porce
jídla či pití jednomu člověku, ať máme všichni na Purim dostatek jídla a pití,
�. matanot leevjonim (dary chudým) – dva dary alespoň dvěma
chudým, aby i oni měli na Purim, tak jako my, radost.
Nejznámějším purimovým zvykem je vždy dlouho očekávaný
karneval, který často začíná již v synagoze při večerním čtení megily. Děti i dospělí se oblékají do kostýmů a nasazují si často bizarní masky. Nikdo při zmínce Hamanova jména nezapomene
zadupat nohama nebo zabouchat rukou do stolu, aby „vymazal
hříšníkovo jméno“, děti točí řehtačkami. Na pořádném purimovém karnevalu by neměl chybět purimšpíl, „divadelní“ hra, někdy
pojatá jako tradiční purimový příběh, jindy jako veselá parodie
��
současných poměrů. V některých obcích bývá ustaven „purim-rebe“ – dětský rabín a vůbec všude vládne uvolněná, radostná
atmosféra. Mezi další purimové zvyky patří pečení a pojídání
oznej haman (doslova Hamanových uší, jidiš Hamantašen – trojhranných koláčků s povidlovou, makovou nebo datlovou náplní).
Děti dostávají finanční dárky – purimgeld.
Kdo by neznal příkaz opít se na Purim tak, že nerozezná mezi
požehnaným Mordechajem a prokletým Hamanem? Každý dospělý by měl na Purim vypít vína více než obvykle. Kdo nechce pít,
měl by si na chvilku zdřímnout, aby také „nevěděl, kdo byl požehnán a kdo proklet“. Učenci se snaží vysvětlit hloubku tohoto příkazu poukazem na rozdíl mezi oslavou dobra a zatracením zla, ale
druhý den bolí hlava všechny bez rozdílu.
Na Purim je zvykem nasadit si masku, případně celý kostým,
a využít příležitosti pohybovat se mezi přáteli „inkognito“. To
není zcela náhodou. Pozorný čtenář si všimne, že v celé megile
není ani jednou zmíněno Boží jméno. Bůh halí v purimovém příběhu svou přítomnost do hávu „kontroly přirozeného běhu událostí“, zdánlivě do děje nezasahuje. I jméno královny Ester se odvozuje od slova seter (skrytost).
Haman je podle tradice potomkem kmene Amalek, národa,
který napadl Židy poklidně putující pouští do Zaslíbené země.
Amalekité představují „starověké antisemity“ a jejich následovníci
se proplétají židovskou historií jako černá nit. Naší povinností je
vždy před Purimem a na vlastní Purim číst pasáže o Amalekitech,
a tak si připomínat náš stálý boj s různými formami útlaku a nenávisti, které, k naší pramalé radosti, činí z děje knihy Ester stále
aktuální příběh.
��
Slovník pojmů
Akiva  Rabi Akiva
Almemor  Bima
Arbaa minim  Čtyři druhy
Aškenáz je oblast původního židovského osídlení v západní
Evropě na březích Rýna. Později se slovo Aškenáz stalo synonymem pro Německo, německé Židy a jejich potomky, kteří
migrovali na východ zejména do Polska a Litvy. V ��. a ��. století byly významným centrem aškenázského židovstva i Čechy
a Morava. Mezi charakteristické znaky aškenázského života patří jazyk jidiš (germánský jazyk, původně středověká němčina,
obohacený o řadu hebrejských a slovanských slov, psaný hebrejským písmem). Vývoj „aškenázského židovstva“ byl v mnoha
ohledech odlišný od španělského (sfaradského) a orientálního.
Baal Tšuva se do češtiny obvykle překládá jako kajícník. tšuva
(pokání) je v judaismu jedno z centrálních témat nápravy člověka a jeho návratu k Bohu. Podle Rambamova (Maimonides) názoru má mít tšuva tři části – formální uznání (vyznání)
chyby, lítost včetně snahy napravit způsobené škody a pevné
rozhodnutí do budoucnosti již nehřešit. Tématu pokání se věnovalo velké množství židovských učenců, mezi jinými i pražský Maharal (rabi Löw).
Bdikat chamec  str. ��
Bible  Tanach
Bima vyvýšené, často ohrazené, místo (pódium) s čtecím pultem v synagoze. Z něj se předčítá Tóra. Název bima, příp. almemor, používají Aškenázové, sfaradští Židé ho nazývají teva
(truhla).
Brit mila  Obřízka
Čtyři druhy  str. ��
Čtyři synové  str. ��
Esteřin půst  str. ��
Gemara  Talmud
��
Gematria je z řečtiny odvozené slovo pro metodu výkladu Tóry,
při které se využívá číselných hodnot jednotlivých písmen hebrejské alefbety. První písmeno alef má číselnou hodnotu jedna.
Druhé bet dvě a tak dále do písmene jud, které představuje
desítku. Další písmena od kaf do cadik představují jednotlivé
desítky, kuf je sto a poslední písmeno – tav – čtyři sta. Práce
s gematriemi není jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Existuje
velké množství dalších pravidel pro jejich aplikace. Gematrie se
hojně využívají i v  kabale (židovské mystice).
Hakafot  str. ��
Halacha je soubor židovského náboženského práva. Slovo samotné je odvozené od kořene hlk – kráčet. Halacha je tedy jakousi cestou životem.
Halacha se opírá o dva základní zdroje – psanou Tóru a ústní
tradici, která je předávána učenci z generace na generaci a která
sahá až k Mošemu. (halacha moše misinaj – Halacha podle Mošeho ze Sinaje.)
Prvním pokusem zapsat systematicky halachu je Mišna. První
pokusy o kodifikaci halachy ale pocházejí až ze středověku.
K prvním patří dílo Halachot Gedolot autora Šimona Karaji
z �. století. Zcela výjimečné bylo Rambamovo komplexní dílo
Mišne Tora. Dalšími významnými učenci byli aškenázští Rabejnu Ašer (roš) a jeho syn Jákov, který sepsal knihu Arbaa Turim. Na jejím a Rambamově základě pak v polovině ��. století
sepsal Josef Karo svůj Šulchan Aruch, který je dodnes základním
halachickým zákoníkem.
Halel Mezi sedm rabínských příkazů, které rozšiřují původních
�� micvot, patří i recitace sváteční modlitby Halel, která je sestavená z Žalmů ��–��. Hlavním tématem této modlitby je
poděkování a radost z Božího vykoupení Izraele. V liturgii se
rozlišuje „celý a poloviční Halel“. Celý Halel se říká na Šavuot,
Sukot, první dva dny svátku Pesach a po všech osm dní Chanuky. Poloviční Halel se říká na Roš chodeš a na zbývající dny
svátku Pesach. Halel je také součástí pesachové Hagady. V sionistických synagogách se odříkává i na Jom haacmaut a Jom Jerušalajim.
Havdala (hebrejsky doslova „oddělení“) je souborem požehnání, kterými se ukončuje šabat a biblické svátky. Povinnost
ukončit šabat a svátek havdalou stanovili rabíni Velkého shromáždění (v době druhého Chrámu). Pošabatovou havdalu tvoří
��
požehnání nad pohárem vína, požehnání nad vonným kořením, požehnání nad spletenou svící a text vlastního oddělení
svatého a všedního dne.
Hazkarat nešamot vzpomínka na zemřelé;  str. ��
Hošana raba  str. ��
Chámec potraviny obsahující kynuté těsto (více  Poutní svátky,
Pesach).
Chanuka  str. ��
Chasidismus je původně lidové hnutí, které se formovalo ve
druhé polovině ��. století ve východním Polsku. Jeho zakladatelem byl Jisrael ben Eliezer, zvaný Baal Šem Tov. Po jeho smrti
(��) se hnutí začalo šířit po celé východní Evropě a také do
Izraele. Od konce ��. století se hnutí začalo štěpit na jednotlivé
„chasidské dvory“, v jejichž čele dědičně stáli potomci původních vůdců hnutí (tzv. cadikim).
Lubavičský chasidismus byl založen rabi Šneur Zalmanem
z Liady (v dnešním Bělorusku) a klade důraz na intelekt a studium Tóry. Odtud výraz chabad, který je zkratkou tří hebrejských slov (Moudrost, Pochopení, Poznání). Za napoleonských
válek stáli lubavičtí chasidé na straně ruského cara, přesto byl
každý z vůdců hnutí ruskými úřady pronásledován a vězněn.
Mezi válkami se centrum hnutí přesunulo postupně do Litvy
a Polska, dnes jsou hlavními centry hnutí USA a Izrael. Od padesátých let ��. století hnutí expandovalo do Evropy, Afriky
a Asie.
Chol hamoed tzv. polosváteční dny;  str. ��
Chrám (hebrejsky mikdaš) byl do roku �� o. l. centrálním místem judaismu, místem pravidelných obětí a modliteb, ale také
místem, kde sídlil nejvyšší rabínský soud Sanhedrin. Chrám
svou funkcí nahradil původní přenosnou variantu Miškan.
První Chrám dal postavit král Šalomoun kolem roku �� př.
o. l. Tento první (jinak také Šalomounův) Chrám zničili v roce
�� př. o. l. Babyloňané (Nabukadnezar).
Druhý Chrám byl postaven po návratu z babylonského zajetí
kolem roku �� př. o. l. Byl několikrát přestavován, vrcholnou
podobu mu dala Herodova přestavba, z níž zůstala jen západní
podpůrná zeď, tzv. Zeď nářků.
Přes fyzickou monumentálnost však druhý Chrám nedosáhl významu Chrámu prvního, a dokonce v něm chyběla jedna z jeho
hlavních součástí – Archa úmluvy s deskami Desatera. Druhý
��
Chrám zničili v roce �� o. l. Římané po velkém židovském povstání. Vzpomínky na Chrám a víra v jeho obnovení jsou pevnou součástí judaismu.
Jeruzalémský Chrám  Chrám
Jom haacmaut  str. ��
Jom hašoa  str. ��
Jom Jerušalajim  str. ��
Jom kipur  str. ��
Kabala neboli židovská mystika je integrální součástí judaismu. Velmi obecně můžeme říct, že kabala se snaží o „poznání
Boha“.
Kabala hebrejsky znamená „tradice“ a je často odsuzována
a vyzdvihována lidmi, kteří o ní nic nevědí, protože jim právě
„tradice“ chybí. Mezi klasické knihy kabaly patří Zohar, tradicí
připisovaný rabi Šimonu ben Jochajovi (�. století o. l.), a Ec
Chajim rabi Vitala, žáka rabi Jicchaka Lurii (��. století). K mystikům můžeme svým způsobem přiřadit i pražského Maharala
(rabi Löw). Rozkvět židovské mystiky souvisí i s východoevropským hnutím  chasidismu.
Kalendář (židovský) je lunárně solární. Respektuje tedy přirozenou délku měsíců a roků. Rok je rozdělen na dvanáct měsíců.
Týden má sedm dní, z nichž první je neděle a sedmý sobota (šabat). Den začíná a končí soumrakem. Sedmkrát za devatenáct
let je tzv. „přestupný rok“, který má třináct měsíců.
Měsíce mají �� nebo �� dní. Židovský rok začíná na podzim
svátkem Roš hašana. Při počítání měsíců je ale prvním měsícem
jarní nisan.
Kaparot  str. ��
Kenaán (též Kanaán či Kanaan) je jiný název pro Zaslíbenou
zemi (Izrael), odvozený od jména Noachova vnuka Kenaána,
jehož potomci v Izraeli sídlili před příchodem židovských
kmenů. Kenaánské národy nebyly homogenní skupinou, Tóra
sama hovoří o sedmi národech. Kenaánci navíc nikdy nevytvořili jednotný státní útvar a v knize Jehošua (Jozue) se hovoří
o třiceti jedna kenaánských královstvích. Ani po dobytí Izraele se Kenaánci zcela neztratili, poslední dobu slávy zažili za
časů soudkyně Debory (Dvora). Poslední kenaánskou baštou
bylo město Jeruzalém, které dobyl až král David kolem roku
�� př. o. l.
Kiduš požehnání svátečního dne nad pohárem vína;  str. ��
��
Kinot  str. ��
Kodeš kodašim Nejsvatější svatyně;  str. ��
Kohen gadol Velekněz;  str. ��
Kol nidre  str. ��
Lag baomer  str. ��
Macesy (hebrejsky maca, množné číslo macot) jsou nekynutým
pečivem, které se na připomínku východu z Egypta jí na svátek Pesach. Macesy mohou mít různý tvar, mohou být pečeny
ručně nebo i strojově. Důležité je, aby od okamžiku zadělání
těsta do jeho upečení neuplynulo více než osmnáct minut.
Maharal  Pražský Maharal
Menora sedmiramenný svícen – patří k nejznámějším symbolům judaismu. Původně stála v Miškanu. Sedm světel menory,
představujících sedm stupňů lidské moudrosti a sedm dní stvoření, směřuje k Arše úmluvy a Tóře. Čisté zlato, ze kterého byla
menora vyrobena, představuje čisté myšlenky, ryzí touhu po
pravdě. Výška menory odpovídala výšce dospělého člověka.
Menora se zapalovala každý den, čímž se zdůrazňovala nutnost
každodenního pravidelného studia. Dnes je menora součástí
státního znaku Izraele.
Micvot jsou náboženské příkazy, přeneseně též dobré činy.
Podle židovské tradice obsahuje Tóra �� příkazů, z nichž je ��
zákazů a �� naopak vyžaduje určitý čin. Mnoho příkazů Tóry
je svázáno s životem v Izraeli a Chrámem, proto je dnes aktuálních micvot méně – ��, z toho �� zákazů.
Kromě příkazů z Tóry existuje ještě sedm příkazů od rabínů –
například slavit svátek Chanuka. Povinnost plnit příkazy mají
jen dospělí Židé – chlapci od třinácti (bar micva) a dívky od
dvanácti let (bat micva). Podle judaismu je sedm noachických
příkazů závazných i pro lidi, kteří nevyznávají židovskou víru.
Midraše jsou součástí rabínské výkladové literatury jak v oblasti
náboženského práva (halacha), tak „příběhů“ a etiky (agada).
Vrcholnou dobou tvorby midrašů je období od �. do �. století
o. l., kdy vznikly například Midraš Raba, Mechilta nebo Midraš
Tanchuma. Přibližně od ��. století vznikají první výbory z midrašů (asi nejznámější Jalkut Šimoni).
Mikve (hebrejsky mikva) je rituální lázeň, de facto bazén vody,
ve kterém je možno se zbavit určitých druhů rituální nečistoty.
Od zničení Chrámu jsou mikve určené hlavně vdaným ženám,
které do mikve chodí po skončení menstruace.
��
Minimální objem mikve je �� sea, což se rovná asi �� litrům.
Voda v mikve musí být pramenitá, případně dešťová. Obě varianty se mohou kombinovat. Jako mikve může sloužit také řeka,
jezero či moře. Každá židovská obec by měla mít svou vlastní
mikve.
Miškan je vlastně první verze pozdějšího jeruzalémského
 Chrámu. Protože byl sestaven po darování Tóry během putování na poušti, byl konstruován jako přenosný. Stavbu Miškanu
pod Mošeho dohledem řídil Becalel z kmene Jehuda.
Mišna je hlavním dílem ústní tradice judaismu (tora šebaal pe).
Mišnu kolem roku �� o. l. uspořádal rabi Jehuda haNasi z výroků učenců (tanaim) a rozdělil ji do � sederů a �� traktátů,
které prakticky pokryly veškerou tematiku judaismu. Mišna je
psaná hebrejsky. K některým traktátům Mišny vznikl aramejský
komentář Gemara. Mišna a Gemara spolu tvoří  Talmud.
Šest sederů Mišny: Zraim (požehnání a zemědělství v Izraeli),
Moed (šabat a svátky), Našim (rodinné právo), Nezikin (soudy),
Kodašim (oběti) a Taharot (rituální čistota).
Musaf  str. ��
Nejsvatější svatyně  str. ��
Obřízka hebrejsky brit mila, doslova smlouva obřízky, je jedním
z klíčových příkazů judaismu. Obřízka je symbolem smlouvy,
kterou Bůh uzavřel s praotcem Avrahamem. Obřízku, tedy odstranění předkožky penisu, provádí osmý den života židovského chlapce mohel. Při obřízce drží chlapce na kolenou jeho
sandak (kmotr). Při obřízce dostává chlapec jméno. Obřízka se
většinou provádí v synagoze.
Omer  str. ��
Paraša  Sidra
Pesach  Poutní svátky
Pirkej avot správněji jen Avot, je výjimečný traktát Mišny v sederu Nezikin. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že jako jediný
vůbec neřeší halachické otázky a místo nich se soustředí na vývoj ústní tradice od doby darování Tóry na hoře Sinaj a hlavně
na etiku judaismu. Pirkej avot je zvykem číst pravidelně mezi
svátky Pesach a Šavuot.
Poutní svátky se vztahují k východu z Egypta a putování Židů
pouští. První ze tří poutních svátků je Pesach, kterým si připomínáme východ z egyptského otroctví. V době, kdy stál jeruzalémský Chrám, se v předvečer svátku obětoval pesachový
��
beránek, který se následně první večer svátku snědl s macesy
a hořkými bylinami. V dnešní době si to připomínáme při sederové večeři. Během svátku Pesach je Židům zakázáno vlastnit a jíst kynuté potraviny, hebrejsky chámec. Padesát dní po
svátku Pesach slavíme druhý poutní svátek – Šavuot, kdy si
připomínáme darování Tóry. Třetím poutním svátkem je podzimní Sukot, kdy si připomínáme cestu pouští a po celý týden
přebýváme v provizorních přístřeších (hebrejsky suka).
Na poutní svátky (hebrejsky regalim) bylo povinností putovat
do jeruzalémského Chrámu.
Pražský Maharal rabi Jehuda Liva ben Becalel, zvaný též rabi
Löw (��–��), byl nejvýznamnějším v českých zemích žijícím rabínem. V letech ��–�� zastával úřad vrchního moravského rabína (v Mikulově), odkud přesídlil do Prahy, kde založil
vlastní ješivu a položil základy pohřebnímu bratrstvu (chevra
kadiša). V roce �� se setkal s císařem Rudolfem II. Krátce byl
vrchním rabínem v Poznani, poté se vrátil do Prahy jako vrchní
rabín, kterým byl až do své smrti. Maharal byl výjimečný učenec, který vedle židovských témat ovládal i sekulární vědy. Byl
vynikajícím pedagogem, který ovlivnil i nežidovský svět (například J. A. Komenského).
Ve svých knihách se vracel k talmudickým zdrojům a kritizoval
tehdy obvyklé způsoby studia Tóry. Sepsal na deset knih, které se
dodnes studují. Nejvýznamnější z nich je trilogie Gvurot Hašem
(Boží síla – o východu z Egypta), Tiferet Jisrael (Krása Izraele –
o darování Tóry a Desateru) a Necach Jisrael (Věčnost Izraele –
o exilu a zničení Chrámu). Z dalších knih vyjmenujme alespoň
Derach Chajim (Cesta životem – komentář k Pirkej avot).
Maharal byl originální filozof, ze kterého čerpal chasidismus,
ale i moderní sionismus. Je paradoxní, že pro mnohé je zejména legendárním autorem Golema. Maharal je pohřben na
starém pražském židovském hřbitově.
Proroci a prorokyně byli výjimečně nadané osobnosti, které
Bůh používal ke komunikaci s lidmi a které v historii sehrály
významnou roli. Za konec prorocké doby se považuje doba zničení prvního Chrámu v �. století př. o. l. Proroků byly desítky
a ne každý z proroků svá proroctví sepsal. V Tanachu jsou zapsána jen ta proroctví, která mají i nadčasový význam.
Největším prorokem judaismu je Moše (Mojžíš). Mezi další
známé proroky patří například Šmuel (Samuel), Elijahu (Eliáš)
��
nebo Ješajahu (Izajáš). Mezi proroky bylo i sedm žen, které
vyjmenovává Talmud: Sára, Miriam, Debora, Chana, Avigail,
Chulda a Ester.
Purim  str. ��
Půst prvorozených  str. ��
Rabi Akiva (asi ��–�� o. l.) je asi nejvýraznější rabínskou postavou historie. Pocházel z chudých poměrů, jeho otec byl konvertita jménem Josef. Do dospělosti byl analefbetem, učit se začal až se svým synem. Stal se žákem učenců první generace po
zboření Chrámu a kolem roku �� již byl významným učencem,
který vedl vlastní ješivu (rabínskou školu) a měl údajně dvanáct
tisíc žáků. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili rabi Meir, Šimon ben Jochaj a rabi Nechemja.
Rabi Akiva měl výjimečný podíl při uspořádávání halachy
i agady. Byl nesmírně systematický a pravděpodobně to byl on,
kdo položil základy Mišny. V jeho učebně vznikl nejen základ
Mišny, ale i halachických midrašů. (Platí pravidlo, že obecně citovaná Mišna je názor rabi Meira, Tosefta rabi Nechemja, Sifra
rabi Jehuda a Sifri rabi Šimon ben Jochaj – a to vše podle názoru rabi Akivy.)
Další pravidlo Talmudu říká, že spor s jiným učencem vždy vyhrává rabi Akiva. Rabi Akiva zachránil knihu Píseň písní, když
ji rabíni chtěli vyřadit z kánonu. Jeho žák sepsal řecký překlad
Tóry – Targum Akilas a i aramejský překlad – Targum Onkelus
vznikl pod Akivovým dohledem.
Rabi Akiva podpořil povstání Bar Kochby (��–��) a jeho
vůdce označil za možného mesiáše. Proto byl rabi Akiva zajat
Římany a umučen v caesarejském hipodromu.
Rabín je titul židovského učence, který prošel historickým vývojem. Původní titul rabi byl určen pouze pro učence žijící v Izraeli, kteří získali řádnou smicha (prohlášení rabínem, které mohl
udělit jen již uznaný rabín – tato tradice sahala až k Mošemu).
Slovo rabi znamená doslova „můj pán“. Babylonští učenci žili
mimo Izrael, a museli se proto smířit s „náhradním titulem“
﹙ha﹚rav (což znamená „velký“, ale také „pán“). Se zánikem Sanhedrinu (rabínského soudu) zanikl i původní titul rabi a dnes
se význam slova rabi udržuje pouze ve významu „váženého učitele“. Skutečný duchovní vůdce židovské komunity má titul rav.
Úkoly rabína v židovské obci záleží na konkrétní situaci. Rabín většinou vyučuje náboženství, oddává, pohřbívá, případně
��
může zastávat některé úkoly v synagoze. Ve velkých obcích
může být i několik rabínů zároveň. Hlavním úkolem rabína ale
zůstává učené rozhodování v náboženských otázkách – například dohled nad košer přípravou potravin, dohled nad rituální
lázní atp. Rabín, který zasedá v rabínském soudu, se nazývá
dajan.
Rav Kook rabi Avraham Jicchak haKohen (��–��), první
vrchní aškenázský rabín tehdy britské Palestiny.
Roš chodeš (doslova hlava měsíce; Nový měsíc) zahajuje každý
židovský měsíc;  str. ��
Roš hašana  str. ��
Sanhedrin pod tímto pojmem (slovo řeckého původu) se většinou rozumí nejvyšší rabínský soud. Židovský soudní systém
rozlišoval tři stupně rabínských soudů. Nejnižším byl tříčlenný
Bejt din (Soudní dvůr), který řešil prakticky všechny „občansko-právní spory“. Následoval tzv. Malý Sanhedrin o �� rabínech, který měl právo vynášet hrdelní tresty. Nejvyšší instancí
byl tzv. Velký Sanhedrin o �� členech, což byl jakýsi Nejvyšší
soud, který zároveň plnil i funkci dnešních parlamentů – kontroloval a potvrzoval krále, rozhodoval o válečných záměrech
panovníka, řešil mezikmenové spory, vydával zákony, rozhodoval o veleknězi, soudil falešné proroky. Do zničení Chrámu
sídlil Sanhedrin přímo na Chrámové hoře. V římských dobách
byl Sanhedrin považován za reprezentanta židovské náboženské autonomie. Velký Sanhedrin byl rozpuštěn po roce �� o. l.
Od té doby bylo několik neúspěšných pokusů jeho činnost obnovit. Ze starověkého soudního systému dnes fungují (a to jen
omezeně) jen tříčlenné Bejt diny. (Sanhedrin je také jméno jednoho talmudického traktátu.)
Sederová večeře  Poutní svátky
Sedm prorokyň  Proroci a prorokyně
Sevivon  str. ��
Sfarad, Sfaradim oblast dnešního Španělska a Portugalska. Odtud i pojmenování Sfaradim (Sefardové) pro potomky vysídlenců
z Pyrenejského poloostrova, kteří se usadili v severní Africe, Itálii, Nizozemí či v Osmanské říši (v jejím rámci zejména v Izraeli). (Chybně užíváno pro všechny ne-aškenázské Židy.)
Protože španělské muslimské (ummajovské) království proslulo svou tolerancí, rozkvétala v něm i židovská učenost. Židé
prosperovali jako lékaři, finančníci, poradci, diplomaté, řemesl��
níci. V �. a �. století o. l. začíná „zlatá éra Židů ve Španělsku“.
Mezi významné Sfarady patří zejména: Chisdaj ben Šaprut,
lékař a ministr, Šmuel haNagid z Granady, vezír, matematik
a básník nebo rabíni Jehuda haLevi, Maimonides, Nachmanides nebo autor Šulchan aruchu Josef Karo. Sfaradim si vytvořili
určité zejména liturgické odlišnosti. Jejich jazyk (judeošpanělština) ladino hrál podobnou roli jako jidiš pro Aškenáze.
Osudy španělských Židů ovlivňovalo napětí mezi muslimskou
a křesťanskou částí poloostrova, postupná křesťanská reconquista Španělska a stoupající náboženská netolerance, která vyvrcholila plošným vypovězením všech Židů z poloostrova (Španělsko ��, Portugalsko ��).
Sidra je označení pro týdenní oddíl Tóry, který se předčítá ráno
o šabatu (používá se též název paraša nebo paršat hašavua).
Simchat Tora (česky Radost z Tóry) je podzimní svátek, který
navazuje a ukončuje poutní svátky  Sukot. Ústředním motivem svátku je dokončení ročního cyklu čtení Tóry a zahájení
cyklu nového.
Slichot  str. ��
Sukot  Poutní svátky
Synagoga židovská modlitebna; pojem se zřejmě rodí v temnu
babylonského exilu. Jsou ale teorie, které vznik synagog kladou
ještě do doby prvního Chrámu. Synagoga je původem řecké
slovo. Hebrejsky říkáme bejt hakneset, doslova Dům shromáždění. Synagogy hrály a hrají ústřední roli v životě židovských
komunit. Jsou místem bohoslužeb, oslav svátků, svateb, obřízek. Stavební styl synagog se měnil s dobou a lokalitou, přesto zůstávají některé základní prvky: aron hakodeš (schrána na
Tóru) orientovaný směrem k Jeruzalému, zakrytý vyšívaným závěsem (parochet), centrální vyvýšené místo k předčítání z Tóry
(bima), mechica oddělující mužskou a ženskou část. Součástí
synagog bývají i učebny, knihovny atp.
Šabat je den odpočinku, sobota. Šabat je jedním z pilířů judaismu, připomínaný již v biblickém příběhu stvoření světa
a zmíněný v Desateru. Šabat začíná v pátek se západem Slunce
a končí v sobotu večer Havdalou po východu prvních hvězd.
Šabat je v Tóře označovaný za znamení smlouvy mezi Bohem
a lidem Izraele. S šabatem se pojí mnohé příkazy a zvyky, například zapalování svíček, posvěcení svátečního dne – kiduš, čtení
z Tóry, zvláštní modlitby, tři hostiny, zvláštní šabatové písně
��
(zmirot) atd. Na šabat se nesmí vykonávat �� kategorií práce.
Šabatovým předpisům se více věnuje stejnojmenný traktát Talmudu. Vědomé znesvěcení šabatu (chilul šabat) odpovídá v rabínské tradici modloslužbě.
Šamaš  str. ��
Šavuot  Poutní svátky
Šma Jisrael (česky Slyš Izraeli) se obvykle vnímá jako židovské
vyznání víry v jediného Boha. Text Šma Jisrael je tvořen třemi
odstavci z Tóry a je součástí každodenní ranní a večerní modlitby.
Šmini aceret  str. ��
Šofar  str. ��
Talmud je ve své podstatě  Mišna se svým základním výkladem
( Gemara). Existují dvě základní verze Talmudu – méně významná „jeruzalémská“ a základní – „babylonská“. Ta se rodila
přibližně od roku �� do roku �� o. l. Z �� traktátů Mišny existuje Gemara jen k �� z nich.
Gemara je na rozdíl od Mišny psána aramejsky.
Obsahový záběr Talmudu je nesmírný – od detailů náboženského práva přes legendy, zdravotní doporučení až po výklad
snů. K Talmudu vzniklo nesmírné množství různých komentářů. Tím nejklasičtějším je komentář Rašiho. Studium Talmudu je základní cestou porozumění judaismu.
Tanach je hebrejské označení Bible (samozřejmě jen té části,
kterou pod pojmem „Starý zákon“ známe z křesťanských překladů). Samotné slovo Tanach je ve skutečnosti zkratkou, kterou tvoří první písmena tří hebrejských slov – Tora, Neviim,
Chtuvim (česky – Pět knih Mojžíšových, Proroci [Prorocké
knihy] a Spisy). Tanach se totiž člení na tři základní části.
Tóra představuje nejzákladnější a nejsvatější text judaismu
a dělí se na pět samostatných knih (Mojžíšových). Každá kniha
se ještě dále člení do jednotlivých týdenních oddílů ( sidra
nebo též paraša).
Prorocké knihy se tradičně rozdělují na starší a pozdější. Mezi
starší patří kniha Jehošua (Jozue), Šoftim (Soudců), Šmuel (dvě
knihy Samuelovy) a Melachim (dvě knihy Královské). Mezi pozdější proroky patří: Ješajahu (Izajáš), Jirmejahu (Jeremjáš), Jechezkel (Ezechiel) a Trej asar (Dvanáct menších proroků).
Mezi Spisy se řadí Tehilim (Žalmy), Mišlej (Přísloví), Ijov (Job),
Šir haširim (Píseň písní), Rut, Eicha (Pláč), Kohelet (Kazatel),
��
Ester, Daniel, Ezra-Nechemja (knihy Ezdráš a Nehemjáš) a Divrej haJamim (Letopisy).
Tanach je tedy soubor dvaceti čtyř knih, které vznikaly v průběhu asi �� let. Počet �� knih odpovídá židovské tradici, která
jako jednu knihu vnímá obě Samuelovy knihy, rovněž tak obě
Královské knihy, do jedné knihy spojuje knihy Ezra a Nechemja
a jako jednu knihu vnímá i Trej asar (�� knih je tak spojeno do
��). Celkově tedy je pět knih Tóry, osm knih prorockých a jedenáct knih spisů.
Tašlich  str. ��
Teva  Bima
Tiša beav devátý den měsíce avu; připomínáme si zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu a další tragické události židovské historie. Tento přísný postní den je nejsmutnějším dnem židovského kalendáře;  str. ��
Tóra je hebrejský výraz, který znamená „nauku“ a je odvozen
od slova horaa neboli „instrukce, návod, učení“. Většinou pod
tímto slovem rozumíme Pět knih Mojžíšových ( Tanach), ale
stejný výraz se užívá i pro veškerou náboženskou nauku judaismu, včetně ústní tradice a komentářů.
Pěti knihám Mojžíšovým se také říká chumaš (nebo lépe chamiša chumšej tora). Pokud máme na mysli svitek psaný na pergamenu, hovoříme vždy o sefer tora.
Jednotlivé knihy Mojžíšovy se hebrejsky jmenují Berešit (�M,
Genesis), Šemot (�M, Exodus), Vajikra (�M, Leviticus), Bemidbar (�M, Numeri) a Devarim (�M, Deuteronomium). První
kniha Mojžíšova popisuje události od stvoření světa po egyptské otroctví, Druhá kniha od východu z Egypta po stavbu Miškanu. Další dvě knihy se věnují chrámovým a jiným rituálním
předpisům. Pátá kniha je vlastně dlouhou Mošeho závěrečnou
řečí nové generaci před vstupem do Izraele.
Tšuva  Baal Tšuva
Tu bišvat  str. ��
Velekněz  str. ��
Vysoké svátky  Roš hašana,  Jom kipur
Zohar  Kabala
��
Užitá literatura
Barnavi, E. a kol. (��): Atlas univerzálních dějin židovského národa. Victoria Publishing, Praha.
Buber, M. (��): Chasidská vyprávění. Kalich, Praha.
Divecký, J. (��): Příběhy Tóry. Nakladatelství P3K, Praha.
Divecký, J. (��): Židovský kalendář a jeho svátky. Židovská obec
v Praze, Praha.
Green, Y. (��): Haggadah for Pesach. In the Light of Chassidus.
Kehot, New York.
Kalchhaim, U. (��): Aderet Haemuna. Keren leHacnachat Kdošim, Jeruzalém.
Ki Tov, E. (��): Sefer haTodaa. Jad Elijahu Ki Tov, Jerusalem.
Lange, N. (��): Svět Židů. Knižní klub, Praha.
Malka, V. (��): Mistři židovské moudrosti. Portál, Praha.
Newman, J., Sivan, G. (��): Judaismus od A do Z. Sefer, Praha.
Segert, S. (��): Starověké dějiny Židů. Svoboda, Praha.
Touger, E. (��): Timeless Patterns in Time. Kehot, New York.
Wiesel, E. (��): Talmud: portréty a legendy. Sefer, Praha.
Hagada šel Pesach, Sefer, Praha ��.
Machzor na Vysoké svátky, překlad K. E. Sidon (nepublikováno).
Pirkej avot – Výroky otců, Sefer, Praha ��.
http://doopravdy.cz/judaismus, internetový portál.
Jan Divecký
Židovské svátky
Kalendářem od Pesachu do Purimu
Vydalo nakladatelství P3K v Praze v roce ��.
V publikaci bylo použito kreseb Hany Pavlátové.
Odpovědný redaktor Petr Karas.
Grafická úprava a zlom Karel Kupka.
Vytiskla tiskárna PBtisk, Příbram.
První vydání. Dotisk.
Aktuální informace o knihách
nakladatelství P3K najdete na stránce
www.p�k.cz (e-mail: info@p�k.cz).
Edice Judaika
Jan Divecký: Židovské svátky
V knize s podtitulem Kalendářem od Pesachu do Purimu naleznete přehled
všech významných svátků, objasnění jejich kořenů a ukotvení v příbězích
Tóry. Nechybí vysvětlení principu židovského kalendáře a jeho srovnání
s kalendářem křesťanským a muslimským. Texty jsou doplněny slovníkem
pojmů.
 2005, formát 130×200 mm, laminovaná obálka, vazba V4; 80 stran
Jonathan Sacks: O svobodě a náboženství
Obsahuje třicet šest zamyšlení, ve kterých se rabín Sacks zabývá problémy
současnosti na pozadí starozákonních textů a naopak vysvětluje biblické
texty na příkladech z dnešního světa. Z názvů kapitol: Násilí ve jménu
náboženství – Babylonský příběh – Dlouhá cesta ke svobodě – Judaismus
a islám – Modlitby praotců.
 2005, formát 130×200 mm, pevná vazba; 136 stran
Jan Divecký: Příběhy Tóry
Kniha přibližuje čtenářům základní příběhy Starého zákona s výkladem
nejvýznamnějších židovských rabínů. Kapitoly od Stvoření světa po
Mojžíšovo putování pouští seznamují zájemce s obsahem příběhů, důraz
je však kladen především na interpretaci významu událostí. Publikace je
doplněna slovníkem základních pojmů.
Jan Divecký: Izrael soudců a králů
Druhý titul trilogie biblických příběhů navazující na Příběhy Tóry.
Komentované starozákonní příběhy od počátků dobývání Izraele po
krále Davida. Základní příběhy Tanachu s výkladem nejvýznamnějších
židovských rabínů (Maimonides, Nachmanides, Raši, …).
Publikace je doplněna slovníkem základních pojmů.
Jan Divecký: Králové Izraele
V této knize, která je závěrečným dílem volné trilogie tanachických příběhů
(Příběhy Tóry, Izrael soudců a králů), se završí biblické osudy židovského
národa. Jádro našeho vyprávění pojednává o době, kdy v Jeruzalémě
stával první (Šalomounův) Chrám a v jeho stínu vládli králové Davidovy
dynastie.
vše též jako eknihy (pdf, epub, mobi)
… a více na www.p3k.cz
Edice Historie
Roman Cílek: Holocaust – zřetězení zla
Kniha známého spisovatele literatury faktu Romana Cílka popisuje soudní
proces s jedním z pohlavárů SS Karlem Wolffem, šéfem osobního štábu
Heinricha Himmlera. Rekapitulace procesu je proložena líčením osudů tří
obětí vražedné mašinérie holokaustu (Richard Glazar přežil Treblinku, Ema
Šternová a František Kraus hrůzy Osvětimi).
 2007, formát 135×200 mm, pevná vazba; 296 stran, fotografická příloha
Eva Roubíčková: Terezínský deník 1941–45
Svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Deníkové záznamy popisují
„běžný“ život v ghettu, rostoucí strádání, transporty na Východ, zachycují
i propagandistickou akci uspořádanou pro delegaci Mezinárodního
červeného kříže v létě 1944. Terezínský deník je unikátním historickým
pramenem.
Břetislav Olšer: Izraelské osudy
Kniha Izraelské osudy. Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi spojuje pohled na
současný Izrael, úvahy autora o izraelsko-palestinském konfliktu a o historii
země. Ta je zachycena i v příbězích imigrantů, Čechů přeživších holokaust.
V této emotivní části vychází autor ze svého úspěšného titulu Přežili šest
válek.
Anna Votická: Zachráněna v šanghajském ghettu
Paměti Anny Votické Zachráněna v šanghajském ghettu zachycují životní
příběh této české rodačky židovského původu. Přibližují její život před
válkou i po ní (druhou emigraci a život ve svobodné Kanadě), těžištěm je
ale líčení útěku před bezprostředním nebezpečím, které hrozilo evropským
Židům, a popis života v šanghajském ghettu.
Michael Krupp: Osmnáct století Izraele
Stručný přehled historie Země izraelské a především jejích židovských
obyvatel od přelomové katastrofy zničení druhého Chrámu přes pohnuté
dějiny pronásledování, nadějí a úspěchů až po zrození sionistického hnutí
v 19. století. Líčí nelehké osudy židovské menšiny, která vytrvala v Zemi
zaslíbené pod cizí nadvládou celých osmnáct století.
Edice Sifrej Maharal
Edice Sifrej Maharal představuje překlady vybraných spisů nejvýznamnějšího rabína,
který kdy na našem území působil – rabiho Löwa (pražského Maharala).
Maharal (rabi Löw): Ner micva (o svátku Chanuka)
Spis rabi Löwa Ner micva (Světlo příkazu) se věnuje tématu osmidenního
svátku Chanuka. Z Maharalova pohledu nebyly události Makabejského
povstání izolovanou epizodou židovských dějin. Jednotlivé, zdánlivě
nesouvisející detaily skládá Maharal do celistvého obrazu, v němž ani ta
nejmenší maličkost nenarušuje dokonalost řádu.
Maharal (rabi Löw): Stezka návratu (Netivot olam)
Ústředním tématem knihy Netivot olam je vnímání etiky lidského konání
podložené citáty z Tanachu a Talmudu. Pro toto české vydání jsme vybrali
reprezentativní ukázky ze čtyř „stezek“ a jednu kompletní „stezku“ – Stezku
návratu.
Maharal (rabi Löw): Stezka Tóry
Jak napsal rabi Löw v předmluvě své knihy: „Je patrné, že staří učenci
kladli lidem na srdce moudrá slova o morálce. A zdálo se mi správné
tato slova sesbírat a uspořádat. Mým jediným přáním je, aby ten, kdo
hledá poučení o morálce, která je v souladu s názory rabínů, našel vše
pohromadě, v jedné knize. A nazval jsem tuto knihu Stezkami světa (Netivot
olam), na nichž není smrti.“
Maharal (rabi Löw): Cesta života (Derech chajim)
Kniha Derech chajim je mezi Maharalovými spisy výjimečná tím, že je
souhrnným komentářem k jednomu celému traktátu Talmudu, k traktátu,
který sám Maharal nazýval drahým a vznešeným, k traktátu Avot. Když
Maharal dopsal tuto knihu, propojil tak v jeden celek hned tři ze svých
oblíbených témat. Otázky etiky lidského chování, pojetí rabínské tradice
judaismu a význam studia textů Mišny.
Kalendář • Měsíce židovského kalendáře • Roš chodeš
• Pesach • Omer • Šavuot • Postní dny • Roš hašana •
Jom kipur • Sukot • Šmini aceret • Chanuka • Tu bišvat
• Purim
V publikaci naleznete přehled všech významných židovských svátků, objasnění jejich kořenů, ukotvení v příbězích Tóry, případně historické okolnosti jejich vzniku. Je
Kalendář
• Měsícepraktické
židovského
kalendáře
• Roš–chodeš
zde také popsáno
„prožívání“
svátků
povin•nosti,
Pesach
• Omer
• Šavuot
• Postní
dny •vysvětlení
Roš hašana
zvyky,
tradice,
zajímavosti.
Nechybí
prin-•
Jom
• Sukot
• Šmini aaceret
• Chanuka
• Tu bišvat
cipu kipur
židovského
kalendáře
jeho srovnání
s kalendářem
•křesťanským
Purim
a muslimským. Texty jsou doplněny encyklopedickým slovníkem pojmů.
V publikaci naleznete přehled všech významných židovských svátků, objasnění jejich kořenů, ukotvení v příbězích Tóry, případně historické okolnosti jejich vzniku. Je
zde také popsáno praktické „prožívání“ svátků – povinnosti, zvyky, tradice, zajímavosti. Nechybí vysvětlení principu židovského kalendáře a jeho srovnání s kalendářem
křesťanským a muslimským. Texty jsou doplněny encyklopedickým slovníkem pojmů.

Židovské svátky

Transkript

Podobné dokumenty

www.rastislav.cz